GRILLPARZEROVA TRAGÉDIE SLÁVA A PÁD KRÁLE OTAKARA
Robert Pichl
1. místopředseda Grillparzerovy společnosti ve Vídni
Drama Sláva a pád krále Otakara vytvořil Franz Grillparzer během čtyř týdnů, v druhé polovině února a první půli března roku 1823. Jako téma zvolil tragický konflikt, který vzniká mezi politicky mocným jednotlivcem a organicky se vyvíjejícím státním společenstvím. Původní plán historického dramatu o Napoleonovi I. však zavrhl; dobová aktualita se mu jevila povrchní, zvolenou myšlenku chtěl raději pojednat z většího historického odstupu. K tomu se zdálo vhodné využít zásadní střetnutí mezi českým králem Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem Habsburským, jako téma dostatečně známé a významné pro vznik habsburské říše. Grillparzer intenzivně pracoval s historickým materiálem, zejména s Rýmovanou kronikou Ottokara aus der Gaal (1318) a se spisem Mars Moravicus Tomáše Pěšiny z Cechorodu (Praha 1677). Posloužil mu i 15. svazek řady Österreichischer Plutarch Josepha von Hormayra, sbírky životopisných portrétů panovníků rakouské říše, která vycházela od roku 1807. Zvláště toto dílo probouzelo vlastenecký zájem a mnoha divadelním autorům posloužilo k dramatickému zpracování.
Grillparzer předložil drama roku 1823 cenzuře, ta však pro domnělé narážky na Napoleonův sňatek s princeznou Marií Luisou a vzhledem k případně polemicky pociťovanému vyobrazení české šlechty uvedení dramatu nepovolila. Manželka císaře Františka I. však uvolnění hry vymohla a 19. února 1825 se v Burgtheatru uskutečnila premiéra, ovšem s negativním ohlasem u kritiky.
Historické pozadí dramatu tvoří několik událostí. Roku 1261 se Otakar rozešel s manželkou Markétou, s níž se oženil roku 1251 kvůli jejímu babenberskému dědictví, a po vyhnání Uhrů ze Štýrska se oženil s Kunhutou Uherskou, vnučkou svého dosavadního nepřítele, uherského krále Bély IV. Dědictvím mu připadly také Korutany, Horní Kraňsko a Vindická marka (Dolní Kraňsko). Roku 1273 byl Rudolf Habsburský zvolen německým králem. Otakar proti volbě protestoval a říšského sněmu se neúčastnil. To vyvolalo roku 1276 říšskou válku proti Otakarovi, a když země Rakousko a Štýrsko přešly na Rudolfovu stranu, Otakar se 25. listopadu musel podrobit a od Rudolfa přijmout Cechy a Moravu jako říšské léno. Po nové vojenské výpravě, tentokrát Otakara proti Rudolfovi, se 26. srpna 1278 oba střetli v bitvě u Dürnkrut a Jedenspeigenu, v níž Otakar padl. Cechy a Moravu tak získal lénem jeho nezletilý syn (Václav II.), země Rakousko a Štýrsko připadly jako léno Rudolfovým synům Albrechtovi a Rudolfovi.
Děj dramatu se rozvíjí ve dvou tragických fázích konfliktu, obě určují průběh děje a ve státnické i soukromé rovině ovlivňují jednání postav. V 1. a 2. dějství se Otakar může cítit jako vládce říše a při vyhlídce
in
FRANZ
GRILLPARZER
SLÁVA A PÁD KRÁLE OTAKARA
TRAGEDIE
V PĚTI DĚJSTVÍCH
na možné přijetí císařské hodnosti domýšlivě předstírat nerozhodnost. Současně se Závis ze šlechtického rodu Rožmberků začne stále intenzivněji - a úspěšně - ucházet o přízeň mladé královny, Otakar to však nebere na vědomí. Ve 3. dějství musí ve válce poražený Otakar uzavřít s vítězným Rudolfem mír a přijmout od něj své vlastní země, Cechy a Moravu, jako léno. Akt se odehrává diskrétně ve stanu, avšak Závis přetne stanovou šňůru a vydá tak klečícího Otakara všanc veřejnému posměchu. Ve 4. dějství se obě dějové linie v rozhodujícím bodě dramatického dění protnou. Politicky pokořený Otakar, teď navíc ponížen i svou ženou a Závišem, chystá novou válku proti Rudolfovi, která je obsahem 5. dějství. Před bitvou se ještě v Otakarovi u rakve manželky Markéty probudí svědomí a král hluboce lituje svého panovačného chování. „Kým byl jsem, červem? Ze jsem rozhodl se napodobovat drze Pána světů, hledaje ve zlu cestu k dobrému!" Přes Rudolfův výslovný zákaz, aby se kdokoli na Otakarovi osobně mstil, padne český král v souboji se synem muže, jehož kdysi vydal smrti. V závěru předá Rudolf svým synům v léno Rakousko a Štýrsko. Hra končí provoláním slávy habsburskému domu - „Buď sláva Habsburkovi v Rakousích! Sláva buď Habsburkům zde navěky!", optimistickou vizí budoucnosti, která se však v pokračování, jakým je Grillparzerovo drama Svár bratří Habsburků, nakonec nevyplní.
Průběh historických událostí a některá fakta Grillparzer z dramaturgických důvodů pozměnil. Tak například nebyl Rudolf německý císař, nýbrž král, a Otakarovi nebyla německá koruna nikdy nabídnuta. Rovněž časový odstup mezi jednotlivými úseky děje je kratší. Básník také nepředstavil oba hlavní protagonisty v plakativním černobílém provedení, vždyť konečně Otakar chtěl svými činy prospět své zemi a Rudolf zase není prost charakterových chyb, když například Závise za jeho zlomyslnou akci se stanem patřičně nepotrestá. Drama o Otakarovi tedy nesmíme dezinter-pretovat jako patriotickou propagandu, nýbrž chápat v původním slova smyslu - jako tragédii.
112
Přeložil Radek Malý
POSTAVY'
PŘEMYSL OTAKAR, český král
MARKÉTA RAKOUSKÁ, vdova po Jindřichu Štaufském, jeho choť BENEŠ Z DĚDIC, MILOTA A ZÁVIS, Rožmberkové BERTA, Benešova dcera
KANCLÉŘ, olomoucký biskup a králův kancléř Bruno ze Schauenburku
BÉLA, uherský král
KUNHUTA UHERSKÁ, jeho vnučka
RUDOLF HABSBURSKÝ
ALBRECHT A RUDOLF, jeho synové
FRIEDRICH ZOLLERN, norimberský purkrabí
JINDŘICH Z LICHTENŠTEJNA A SCHENK Z EMERBERKU,
rakouští rytíři
STARÝ MERENBERG, FRIEDRICH PETTAUER A SEYFRIED
MERENBERG, štýrští rytíři
HERBOTT Z FULLENSTEINU
ORTOLF Z WINDISCHGRÁTZU
OTAKAR Z HORNKU
MERENBERGOVA MANŽELKA
PALTRAM VATZO, vídeňský purkmistr
PURKMISTR PRAŽSKÝ
CÍSAŘSKÝ HEROLD
HEJTMAN
KOSTELNÍK Z GOTZENDORFU PRVNÍ Z ŘÍŠSKÝCH VYSLANCŮ KANCLÉŘ MOHUČSKÉHO ARCIBISKUPA ALŽBĚTA, Markétina komorná KOMORNÁ KRÁLOVNY KUNHUTY ŽENA
ŠVÝCARSKÝ VOJÁK
POSEL
PANOŠ
VYSLANCI ŘÍŠSKÉHO SNĚMU MĚŠŤANÉ
ČEŠTÍ, RAKOUŠTÍ, ŠTÝRŠTÍ A KORUTANŠTÍ ZEMŠTÍ PÁNI A VÁLEČNÍCI A JEJICH SLUHOVÉ
PRVNÍ DĚJSTVÍ
1
Franz Gnllparzer nepřesně identifikoval některé postavy (např. Beneš, Milota ani Závis nejsou členy rodu Rožmberků}. Podrobnější informace k jednotlivým historicky doloženým osobám naleznete v poznámkách za textem hry.
první déjství
Na hradě v Praze. Předpokoj královny. Napravo a nalevo dveře,
Z nichž první vedou do vnitřních komnat. Před nimi drží stráž Seyfried
Merenberg, opřený o halapartnu.
Paní Alžběta s další komornou vycházejí z královniny komnaty.
alžběta
Barboro, pospěš k mistru Niklasovi! Královna zdá se v pořádku, však kdo ví.
(Přichází duha.)
alžběta
Máš balzám? Dej ho sem, můj příteli. Tak nešťastný den! Ach, ta nebohá!
(Přichází starý Merenberg.)
merenberg
Jak královně je?
alžběta
Prapodivně je jí!
Je vidět, že se notně přemáhá.
merenberg
Je u ní někdo?
alžběta
Hrabě z Habsburku!2
Proč zrovna já mám toho býti svědkem!
(Odchází do královniny komnaty.)
merenberg
Synu!
seyfried (který tam v zamyšlení stál opřen o halapartnu) Vy, otče?
merenberg
Už jsi slyšel? seyfried
Ano!
2 Rudolf Habsburský nikdy nepobýval na Přemyslově pražském dvoře a nebyl ani Přemyslovým
služebníkem. Je to chyba tradovaná v krásné literatuře na základě mylných zpráv některých středověkých pramenů a Historie české (História Bohemica) Eneáše Silvia Piocolominiho, který napsal, že Rudolf „býval Otakarovým hofmistrem".
117
sláva a pád krále otakara
merenberg
Co tomu říkáš?
seyfried
Nevěřím!
merenberg
Jak?
seyfried
Nevěřím! A tolik rozezlen jsem, že lhářům všem, co věří zprávě té, chci přetnout svojí halapartňou krk.
merenberg (ustupuje)
Ach běda, synu! Otce nestínej! Neboť i já v to věřím.
seyfried
Vy?
merenberg
Já vím!
seyfried
Jakže? Ten pán, ten rytíř a náš král, že takto by se vskutku zachoval, že opustil by vlastní ženu svou? Což nesloužil jsem u něj jako páže, což právě on mi nebyl vždycky vzor veškerých ctností?
merenberg
Každý, kdo je zlý,
ten musel přece napřed dobrým být!
seyfried
A všechno dobré, co jsem vykonal, nač pomyslel jsem, bylo kvůli němu a jeho ctnostem šlechtice a vládce. Poslední dobou zle však ranil mne. Neměl jsem s ním jít válčit do Uher! Vidíte, myslí si, že dávný cit, jímž k Bertě Rožmberské kdysi vzplál -3
3 Berta je smyšlená postava. Otakar měl dvě historicky doložené milenky, z nichž pouze
jednu, Anežku, známe jménem. Inspirací pro jméno Grillparzerovy Berty mohla být Perchtě z Falkenštejna. Závišova matka, případně literárně známá Perchta z Rožmberka (t 1*476), nešťastná manželka Jana z Lichtenštejna.
118
první dějství
vždyť víte! Kéž by z jeho života
ta skvrna šla smýt - však hned je tu další! -
Však věřte! Oni dohnali jej k tomu,
ti Vítkovci! Fuj, jsou to kuplíři!
merenberg
Mysli si, co chceš, jednomu však věř: Královna musí pryč a služebnictvo i ona sama mají se proč bát. Já ještě dnes se vracím na svůj zámek do Merenbergu, i ty musíš pryč!
seyfried
Proč, otče?
merenberg
Tvoje důvěra je slepá!
Vede tě přímo do sevření nožů.
Zdánlivě půjdeš se mnou, ale v Brucku
už bude sluha, u něj čerství koně.
Ať všichni věří, že jsi se mnou. Ty
po tajných stezkách půjdeš do Německa.
Královna v nouzi nechce pomoc z Ríše,
já však to chci, tak pomáhej mi Bůh!
Nemohu vidět dceru svého pána
vyhnanou odsud zcela bez ochrany.
Běž do Frankfurtu, arcibiskupovi
z Mohuče předej tohle psaní.
(Otvírá kabátec s ukrytým dopisem.)
Někdo jde, (zatímco se vzdaluje) hlídají nás tady!
Pospěš si! Kdybys jeden den se zdržel,
bylo by to jak třicet let -!
(Vcházejí Beneš z Dědic a Milota.)
beneš
Nebyl tu Závis? seyfried (zatímco se rozhlíží) Já ho neviděl!
beneš
Jel přece do zámku!
milota
Bud klidný, bratře!
119
sláva a pád krále otakara
první dějství
beneš
Jsem přece klidný! Král se neodváží! Což nejsem Vítkovec? A což náš dům tím nej mocnějším není v celé zemi? Takovou hanbu král by nedovolil! Kdo vypustil tu zprávu, toho skolím; bodnu ho, takhle!
(Vchází Berta.)
beneš
Co ty, bláznivá,
co tu chceš? Běž zpět do své komnaty!
berta
Nemůžu zůstat, neklid štve mě ven. Síří se zámkem, šepot rozléhá se a všichni uhýbají pohledem. Řekněte, otče, je to pravda?
beneš
To se ptáš mě? Jdi odsud pryč!
berta
Bože! Kde je někdo lidský?
(Na odchodu spatří Seyfrieda, vrátí se.)
Vy, Merenbergu? Vám hlavně bych se měla
vyhýbat, avšak vy jste lidská bytost!
I když jsem vás dřív těžce urazila,
teď nemstěte se! Padám na kolena.
(Klečí.)
Řekněte, je to pravda?
seyfried
A co, Berto?
berta
Ze rozpadl se svazek královský?
seyfried
Dokonce i můj otec už to říká.
berta
Už všude proslýchá se, že si vezme -na stud je pozdě, což je čas se stydět? -Ze pojme novou ženu -
120
seyfried (%OUCÍtně)
- ne však Bertu
z rožmberského rodu!
(Berta s výkřikem padne obličejem k zemi.)
beneš (Seyfriedovi)
Kdo vám to řekl? Sem ke mně! milota (přistupuje k ní)
Neteři, pojďte. Zde to pro vás není!
berta
Seyfriede, braň mne!
seyfried
Ale s radostí!
Jen položíte na ni svoji ruku, vrazím vám tento bodec do těla. (Namíří na Milotu halapartnu.)
beneš
A co když já -!
seyfried
Vám taky!
beneš
Chceš snad upřít dceru otci?
seyfried
Vy sám jste ji zapřel.
Jinak by tady v slzách neležela,
až se mi nad ní srdce usedá!
beneš
Snad tebe měla pojmout za manžela?
seyfried
To lépe zní než tahle potupa!
beneš
Dítě moje!
seyfried
Zpátky! Když do mé moci svěřila se, jen já se o ni postarám!
beneš
Tak tedy můj meč!
121
f
sláva a pád krále otakara
seyfried
Jak chceš! (Bertě.) Ty však se nestrachuj! (Záviš vstoupí, zůstane u vchodu a nahlas se směje.)
zavis
Ha, ha, ha, ha! beneš (který se rychle ohlédne a spatří Závise) To jsi ty? Snad sám Bůh tě posílá!
závis
Oč bojujete, velkodušní lovci?
O kožich velikého medvěda?
Strýc Chlupáč už se přes hory sem žene
a tasí na vás svoje ostré drápy.
Sestřenko, pozdrav Pánbůh! (Seyfriedovi.) I vás, lovce! Ztište svůj hněv a nemračte se tak; já nejsem vaše lovná zvěř!
beneš
milota
závis
Tak
vypravuj! Synovce, mluv už! Mluvit mám? A o čem?
beneš
Co král?
zavis
beneš
zaviš
beneš
zavis
beneš
U Kressenbrunnu Uhry tvrdě porazil; (Milotovi) strýčku, byl jste u toho!
Kdo se tě na to ptá?
Ted už vládne mír: V Rakousích -
To ne!
Štýrsku -
Nech těch žertů!
122
PRVNÍ DĚJSTVÍ
zavis
beneš
zavis
beneš
zavis
beneš
Co tedy chcete? Svazek královský -- je rozdělen! Už sepsáno to je? I zpečetěno.
Královna dnes odejde do Vídně, odtamtud -
Neříkal jsem to? Proklatě! - A s kým -(Bertě.)
Tak vidíš, Berto - ještě to tebou hne? S kým teď král tedy -?
zavis
Kdo stane se ted chotí královou? Aj, kdo asi, než ta jediná... Než vaše dcera? Chytře jste to hrál! Nejdřív tu holku před ním chvíli vodit tak nastrojenou, aby svítila! Pak pomohl jste jí, když zrovna vtipem neoplývala, svým vlastním. Pak řeči vedla, že královna ze Sáby by lip to nesvedla! A potom - no, co ještě, co já vím? Zkrátka, je do ní celý poblázněný a brzy přijde žádat její ruku. berta (vyskočí)
U jejích nohou umřít jen mi zbývá! (Mizí v královniných komnatách.)
závis
Ha, ha, ha, ha, ha!
merenberg
Pane Záviši!
závis
Vždyť je to k smíchu! Zatančíme si na královské svatbě!
123
sláva a pád krále otakara
(Seyfriedoui.)
Vy jste už dříve o ni usiloval? Ví Bůh! A jestli dobře vzpomínám si, i mně se jednou v noci zalíbila! Dejte mi ruku, vždyť jsme z jedné líhně! (Seyfried se odvrací.)
milota
závis
beneš
závis
K čemu to všecko? Řekni nám to krátce, koho si vezme za ženu náš král?
Tak tedy stručná bude odpověď. Kunhutu, vnučku uherského krále.
Jed a mor!
Vlastně máte, co jste chtěli. Po léta chtěli jste ten sňatek zmařit; je to tu - vnučka krále Bély čeká. beneš (dlaň na čele)
Ta zrada, podvod! Budem zostuzeni!
závis
Proč bušíš na tu uzamčenou bránu, ted najednou ji chceš zas otevřít?
beneš
závis
Teď couváš, přitom sám jsi souhlasil!
Souhlasil? To je nesmysl a lež!
beneš
Ano, ty!
milota
Jistotu jsi předstíral! -
beneš
Přiveďte sem to děvče, sem s ní! Nesmí už žít! Ona ani já ne!
seyfried (volá)
Urážíte tu dívku? Sebe haňte!
Kým nechal jste se zmást, že vaše dcera
by stát se měla chotí královou?
124
první dějství
závis
Tomu se, pane, věří celkem dobře! Merenberg by byl blázen, kdyby si to myslel, však my, kdo z Říma pocházíme, z rodu patricijského jménem Ursini,4 stojíme proto mnohem blíže trůnu, na kterém svatý Petr vládne vládcům; my mužem věru prahnout po koruně a Rožmberků dcera může směle se za nejlepší muže země vdát: I - ha, ha, ha, ha, ha! milota (posadí se)
Ten jeho zatracený smích!
závis
Teď dcera běsní, otec rve si vlasy, co zmůže stáří rodu našeho! I kdyby starší byl než Lucifer, král kývne a prásk! Leží na zemi.
beneš
Než padnu však, chci pomstu! (Chytne se Miloty.) Pomstu, bratře!
milota (vstává)
Na totéž myslím, musíme ted jednat!
závis
I ty se vztekáš, tupý Miloto? To aby král se třásl hrůzou teď!
beneš
Když nejsi s námi v tomto zajedno,
pak nejsi Rožmberk, však sprostý padouch!
milota
Tak to je!
závis
Jistě! Jak však z toho ven? Až půjde příští průvod do kostela, přibliž se králi, na nohu mu šlápni. Jen ať to bolí! Pomsta bude tvá!
Odkaz na rodovou povést Rožmberků, kteří' svůj původ odvozovali od římského rodu Orsíni. Pověst však vznikla až na přelomu 14. a 15. století, o její rozšíření se zasloužil Oldřich II. z Rožmberka a v rámci rodové reprezentace na ni odkazovali především Vilém a Petr Vok z Rožmberka v 16. století.
125
sláva a pád krále otakara
první dějství
beneš
Vysmívá se nám?
Má hlava! Má hlava! Což není Rožmberk?
milota
Pojď, bratře! Kdo se může tomu smát, když urážen je jeho rod, zaslouží -
závis
Ted zadrž! Kdo jste, že tak urážíte?
Kdož na ulici kujete své plány,
křičíte k hluchým zdem, však uši slyší!
Na trhu spiknete se, doma vymýšlíte vzpouru!
Nemám snad pravdu, pane Merenbergu?
Vždyť opojení hněvem je jako každé jiné:
Tu pomůže snad nejlíp čerstvý vzduch.
Tak pojďme ven, mí vzácní pánové!
Když náš dům hoří a hasit nedá se,
alespoň ruce při tom ohřejme si.
Král je můj pán, a to přec mluví za vše! milota (přistoupí k němu blíže)
Příteli, řek bych, že myslíš víc, než říkáš.
Zač nás máš? závis (nahlas)
Přece za statečné muže.
Co zamlčí se, na to nepřijdete; kdybyste přišli, hned to prozradíte!
Otvírají se dveře ke královně,
s ní jde sem hrabě z Habsburku. Pojďme pryč,
v modlitbě její nebudem ji rušit.
(Odcházejí.)
(Královna vychází ze své komnaty s Rudolfem Habsburským. Za ní dva sluhové, kteří vynášejí Bertu v bezvědomí na lenošce. Vedle paní Alžběta, která ji podpírá.)
markéta rakouská (k odcházejícím Rožmberkům) Tamhle jdou, jako temná mračna táhnou, odcházejí, když dost se vybouřili.
(Směrem k Bertě.)
Do jejích komnat odneste ji teď
a buďte u ní, sama přijdu záhy.
rudolf
Nač tolik péče, milostivá paní!
(Berta, obklopená sloužícími, je odnášena; vzdalují se i oba Merenbergové.)
markéta
Není zlá, je jen trochu mdlého ducha, do nástrah pýchy, nebohou, ji svedli ti její bratranci, to příbuzenstvo, ten upjatý Milota a jízlivý Beneš a Závis, ten z nich ze všech nejhorší, bohatstvím, mocí, touhou lapit trůn -ano, až tam ta jejich pýcha sahá -nebohé dítko svedli na scestí. Už dlouho sleduji je, anděly zla, jak z krále, mého pána, strhávají ta beztak chabá pouta, která ještě, ach, Otakara ke mně poutala. Já slyšela, jak jeho silnou touhu po následnících trůnu jeho rodu živí svým pokryteckým soucitem. -Přání, jež králi jistě náleží! Však v bezpráví se jiná práva ztratí. Oni to byli, kdo ten sňatek sťali tím neúnavným pomlouváním svým a doufali, že jedna z jejich rodu se na český trůn smí pak posadit: Ta, která teď tu válčí s šílenstvím! Jak často v okně sedávala tady, vyzdobená, a kolem celý dvůr; zatímco já se soužila tu žalem, král mohl na ní nechat oči své a uši mél jen pro ni, ústa rovněž měl připravena k laskání té dívky. Ona však ve své radosti a pýše až pohrdavé na mě pohlížela.
126
127
sláva a pád krále otakara
Já cítila s ní, pouhou obětí, a rozhodla se pomoci té ženě, až stane se jí, co se stalo dnes. O Otakare, těžký je tvůj hřích!
rudolf
Pro křivdu na té cizí dívce, paní, na vlastní křivdu nezapomínej!
markéta
O nevěř, že to králi promíjím! Nebudu tou, jež vychvaluje zlo! Neprávem jedná, bez svolení mého, předstoupím před něj, řeknu mu to vše. Ze nejsem mladá, nepopírala jsem! Krásu mi z tváře smazal jen můj žal; však viděl mě dřív, než se o mě ucházel! Schází mu u mě veselost a vtip; kdo však by čekal radost ze sňatku od královny, jež v smutku utápí se, když tolik svých viděla umírat? Když viděla jsem tehdy v Apulii v žaláři strašném krále Jindřicha, manžela svého, syna Fridrichova, jenž otci tvrdostí se nerovnal, zavražděného příbuznými svými, a po něm oba mrtvé jeho syny, které mu můj klín na svět přivedl, tu z hrudi mé se vytratila radost a úsměv prchl zděšeně z mých rtů, jež žal a bolest zapečetily. Co říká se, proč opustil mne manžel? To první vím: Že nemám žádné děti a nemám ani naději, že přijdou; neboť spíš než že nemohu, tak nechci! To Otakar však věděl od začátku, řekla jsem mu to, on to také přijal; jen dědictví mé rakouské to bylo, co lákalo ho, jej i jeho otce, panovačného krále Václava. Co tedy král chce? Děti, dědice?
128
I
první dějství
Spíš žebrák trůn by dobře opanoval, než kralevici zplození neprávem! Proč dál se říká, že byl sňatek zrušen?
rudolf
Že příbuzní jste v nepřípustném stupni.
markéta
V mém mládí kdysi vyprávěli mi o Bélovi a Gézovi, dvou bratrech, již měli dcery, a ty do Rakous a českých zemí kdysi provdali. Tak dávno je to. Král snad žertuje! Což nejsou všechna knížectví dnes v přízni? Takové věci promíjejí se snad, když na začátku nešla o nich řeč!
rudolf
Kdosi si vzpomněl v příhodnou až chvíli!
markéta
Nevěř, že s žalem v srdci odcházím, že je mi líto zkažené cti dvora! Ó kéž bych mohla v tento okamžik nechat zde záři zlaté koruny a do Hainburgu jít, do zámku otcova, kde seděla jsem po mužově smrti, nad ním a svými dětmi plakala! Kdyby mě král chtěl poslat pryč ještě dnes, jak nikdy dříve byla bych mu vděčná! Však na náš sňatek ať víc nesahá, ať neušpiní pouto, jež nás pojí, a nepohání naši minulost, již proměnit chce ve studnici zloby! Já nehledala tuto korunu! Na Hainburgu seděla jsem ve svém žalu, už téměř hluchá k bídě všedních dní: Když ohně moji zemi pustošily a zločin; Madar, Bavor, Čech v Rakousích vládli svými zbraněmi, ničíce krásnou zemi otců mých. Tu zasedali páni u Triebensee, jak získali by svého zástupce,
129
sláva a pád krále otakara
do míšeňského markrabství pak posly vyslali, aby přišli s knížetem, tím Konstancie Babenberské synem.5 Posli však byli králem zajati, proradným českým králem Václavem, a nepomohly prosby, sliby, dary, až jeho synu jménem Otakar připadla volba spravovat tu zemi.6 Ten chtěl, ten zas ne; nová válka opět se rozhořela v nivách mojí země. Tu přišli ke mně svorně na Hainburg pánové těch krajů a bědovali. Viděli jenom jedno řešení: Posílit právo nej silnějšího právem mým
tak, že mne pojme za choť Otakar
a Rakousy se sloučí s Čechami.
Já řekla: Ne! A v duchu byla s mužem,
který mou věrnost vzal si do hrobu.
Pak odvedli mě na zámecký ochoz
a ukázali poničenou zemi.
Ta holá pole, pusté chýše, mrtvo,
ženy a déti v krvi, zraněné
jsem s hrůzou všude plakat spatřila
a prosit o záchranu.
Tu cokoli jsem přislíbila vykonat.
Pak přivedli mi ale krále Otakara
s tím, že on bude ted mým manželem.
Zpod černých brv mě měří černé oči,
on stojí plaše trochu opodál -
co jinoch zralou ženu prohlíží si.
Pomyslela jsem na bídu své země,
šla k němu blíž a oslovila jej;
Konstancie Babenberské byla dcerou rakouského vévody Leopolda VI. Její potomci tudíž mohli uplatňovat dědické nároky na babenberské země.
Smyšlený příběh je převzat ze štýrské Rýmované kroniky. Ottokar aus der Gaal píše. že rakouští stavové se v Triebensee dohodli o nabídce Rakous Albrechtovi, synovi míšeňského markraběte Jindřicha III. Jasného, ale při zastávce v Praze je Václav I. přemluvil, aby si raději zvolili Přemysla Otakara.
130
první dějství
tak stala jsem se jeho ženou. Láska v tom nebyla však, nemohla snad být: Já starala se o něj a tou péčí se ve mně zrodil nečekaný cit, který zná všechna muka lásky, však ne její štěstí. Tak to s námi bylo. Ted suďte, jestli dálka děsí mne. Ano, chci jít, však sňatek dál ať platí, nic nenastalo, proč by měl být zrušen.
rudolf
Ještě se jedno říká: V Trevíru prý po smrti manžela, krále Jindřicha, slavnostně slíbila jste už se neprovdat. Však je to jistě lež!
markéta
Ne, je to pravda! Slavnostní slib to nebyl,
který by jiné svazky církevní
narušit mohl. Avšak slíbila jsem.
Skoda, že nedodržela jsem jej!
V Trevíru jsem se k Bohu modlila
a věčnou věrnost, věčné vdovství své
jsem Jindřichovi králi přísahala.
Už mužské ruce nesmějí se dotknout
lemu mých šatů ani malíkem,
a ani žena nesmí políbit mne,
jež kdy se dotkla Jindřichových rtů.
Já přísahala, neštěstí si přála,
jestli ten slib někdy poruším.
Ten slib, jak říkám, nebyl slavnostní!
Byl vyřčen kvůli mně a Jindřichovu stínu!
Však byl to slib a splnit jsem jej měla!
rudolf
Co, paní, mám ted ale vzkázat králi?
markéta
Pohanit jiné jde nám vždycky rychle,
u sebe ale třeba začínat!
Hrabě Habsburku, vzkažte Otakaru,
že zde je v sázce jeho svědomí,
co rozhodne, to bude pro mne platit.
131
sláva a pád krále otakara
rudolf
Vy svolujete?
markéta
Neodporuji.
rudolf
Však zároveň se chce, ať postoupíte rakouskou zemi a s ní také Štýrsko i Babenberské panství.
markéta
To jsem učinila.
rudolf
Však byl to dar jen kvůli tomu sňatku a s jeho koncem platnost pozbývá.
markéta
Udělám to znovu.
rudolf
Pomyslete rovněž,
že ony země jsou jen říšským lénem, a proto patří Ríši, a ne přímo vám.
markéta
Vzdám se jich jen tam, kam sahá mé právo. To vzkažte králi. A pak toto: Bezpráví ať se hledí vyvarovat; neb vymstí se mu i to nejmenší.
(Trubky a hluk na ulici.)
starý merenberg (UStOUpí)
Přichází král.
markéta
Ach, spravedlivý Bože, zkusím se modlitbou teď posílit.
(Propouští oba pokynutím ruky a jde do svých komnat.)
první déjství
Trůnní sál s gotickými oblouky a sloupy. Trůn u druhé kulisy vpravo. V popředí po obou stranách bohatě prostřený stůl s křesly.
Válečná hudba, fanfáry a volání lidu zvenčí. Z pozadí vchází česká vrchnost a válečníci a staví se zčásti vedle trůnu, zčásti naproti do řad. Nalevo v popředí poselstvo města Prahy s purkmistrem v čele. Střed pozadí Zaujímá tatarské poselstvo.
kancléř (olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, vstoupí) Král přichází!
všichni
Ať žije Otakar!
přemysl otakar (vstupuje rychle z pozadí v plné zbroji, avšak bez helmy) Pánové, díky!
(Zůstane stát před tatarskými vyslanci, kteří padli na kolena.) Kdo jsou ti lidé?
kancléř
Vyslanci, pane, tatarského chána. Nabízejí ti spojenectví.
otakar
Ať vstanou! - Neslyšíte? Vstaňte!
Prazvláštní lid a zvláštně ozbrojený!
Ukaž tu šavli! (Potěžká ji v ruce.) Nějak příliš křivá!
(Sekne do vzduchu.)
To bere ráně sílu. To chce změnu!
Ohnutý meč je možný, ale musí
mít vyšší těžiště. Můj jeden jezdec
svým širším mečem porazí vás deset!
(Vrací šavli.)
A co ta výzbroj! Co dělá ta kštice na vaší lebce? Dar pro nepřítele? Zachytí muže, hned ho strhne z koně a už je jeho. Kdybych já byl králem, všechny bych nechal v noci ostříhat! Ted jděte, zítra můžete zas přijít!
(Tataři odcházejí.)
132
133
sláva a pád krále otakara
otakar (v popředí)
Zamlouvá se vám, páni, naše řeč? Z Uher vám sotva nebezpečí hrozí; porazili jsme je. - Co je tu dále?
(Předstupuje delegace města Prahy.)
otakar
Kdo jste vy!
purkmistr pražský
Městská rada s purkmistrem věrného města Prahy, vzácný pane.
otakar
Co chcete? - Aha! - Tedy blíže, páni!
Jsem unavený, vezměte mé zbraně!
(Vrhá se do křesla v popředí. Dva sluhové ho odzbrojují.)
purkmistr
O nejmocnější, nepřemožitelný! Donesla se nám zpráva o vítězství a -
otakar
Fúllensteine!
herbott z fuxlensteinu
Tady jsem, můj pane! (Předstoupí.)
otakar
Kde jsme ty Uhry vlastně porazili?
fullenstein
U Kressenbrunnu.
otakar
Blázne, to byl tábor! Myslíš, že nevím, kde jsem stál? Myslím to místo posledního útoku jízdy, který o všem rozhodl.
fullenstein
Pak Marchegg je to, Morava se tam stáčí klikatě.
otakar
Marchegg, ať zve se tedy tak i město, které tam k slávě vítězství má stát!
134
první dějství
Hraniční kámen je to mého štěstí, odtamtud dál vždyť kdo by zastavil mne? Kdo octne se tam v době budoucí, znát bude slavné moje vítězství! (Vstává, ke sluhům.) Co čekáte? - Ach, moji nohu chceš? (Zase si sedne.)
Pane purkmistře, stáhněte mi ten chránič!
Takhle to nejde! Pryč! Proč to tak trvá?
(Stáhne násilím chránič sám.)
Tam u Moravy, na druhé straně kopce,
král Béla seděl na svém trůnu sám.
I Jindřich Preuftel byl tam, já to viděl,
a vyprávěl mu jako na divadle,
kde stalo se to, také jak to bylo
a kdo s kým válčil, jak vše sběhlo se.
Začátek dobrý byl, když však Habsburk
vyrazil náhle s těžkou jízdou svou,
tu prchlo vše, co maďarsky klít znalo,
a v Moravě tam jejich směšné vousy
zpod hráze čněly jako rákosí. -
Kde je ten Habsburk? Hej, pro Pána Boha!
Držel se dobře! Jindy tichý muž,
však v útoku se změnil přímo v ďábla.7
Kde je ten hrabě?
sluha
Mám ho zavolat?
otakar
Zadrž! - Král uherský, ten když to viděl, bez tlumočníka hned se obešel. Do vlasů vjel si prsty obou dlaní a zbaběle se stah'. Ach, řekl jsem si, námahou šetřte, pane, umíme to mnohem lip. Vsak je-li teď náš spojenec a přítel, jen v dobrém o něm mluvit musíme!
7 Rudolf Habsburský se bitvy u Kressenbrunnu (1260) nezúčastnil.
135
sláva a pád krále otakara
Tak, konečně jsi hotov? (Vstáva.) Plášť a klobouk! A purkmistře, jak s vámi vypadá to? Zatím jste asi snil? - Ten klobouk tlačí. (Sluha váhá.)
K čertu, chci jiný klobouk! - A jak tedy? Na Vyšehradě zeď je hotová?
purkmistr
Je, milostivý pane!
otakar
A most přes Vltavu?8
purkmistr
Poslední kámen včera přibyl do něj.
otakar
Protožes věděl, že dnes přijedu! Těm Němcům ze Saska a z Bavor je uvolněno dolní předměstí?
purkmistr
Promiňte -
otakar
Splnili jste to?
purkmistr
Výsosti -
otakar
Co?
purkmistr
Ještě ne.
otakar
Proč ne! Můj Bože, proč tak nestalo se?
purkmistr
Chtěli jsme ještě jednou s Vámi mluvit, než vyženeme tolik věrných Cechů -9
V Praze se za Otakarovy viády most přes Vltavu nestavěl, ale v téže době vznikl kamenný most v Písku. Český král je v této pasáži dramatu představen jako budovatel a reformátor, který jde tvrdě za svým cílem.
Zmínka se týká založení Menšího Města pražského. Známý motiv převzatý z českých středověkých pramenů {Druhé pokračovániKosmovy kroniky), kde se k roku 1257 hovoří o tom. že Otakar vysídlil Čechy z pražského podhradia usadil tam cizince.
136
první dějství
otakar
Vyhnat? Jak vyhnat? Copak jsem to chtěl?
Vždyť do Chrudimi měli odejít,
kde pozemky a pole čekají,
ať podle svého s nimi naloží.
Vždyť z předměstí jen mají odejít.
Co mají, musí! Musejí hned zmizet!
Vím, co vy rádi, ach, vy staří Ceši:
Shrbené sedět v neustálém zmatku,
kam sotva světlo padne slepým sklem;
živit se tím, co přines včerejšek,
a sklízet to, co zítra bude k jídlu,
v neděli hody, o jarmarku tanec
a k ostatnímu slepí jste a hluší;
to chcete vy, však já to jinak chci!
Jak tonoucí se chytá za vlasy,
já chytnu vás tam, kde to nejvíc bolí;
Němce vám do kožichu nasadím,
bude vás štípat, až váš vztek a bolest
přemůže tupost a vy vyrazíte
jak ostruhami pobídnutý kůň.
Jen pomněte těch ne tak dávných dob,
kdy vaši vládci dřepěli za pecí
a v mrzkém erbu měli leda kotlík.
Já nejsem z nich, chraň Bůh!
(Přehodili přes něj plaší) Ted hleďte, páni!
V Aušpurku zakoupen byl tento plášť.
To zlato, samet, krajky a to všecko
umíte u vás také zhotovit?
Však měli byste! Bože, měli, naučím vás to.
S Kolínem, Vídní, Paříží by Praha
měla stát v jedné řadě, jim se rovnat!10
Ty země, které se vám vysmívají,
já podmanil si jenom mečem svým:
V originále dramatu je ve výčtu měst uveden i Londýn (zde vynecháno kvůli plynulosti překladu). Zařazení Vídně mezi evropská velkoměsta odpovídá představám rakouského patriota 19. století. Vídeň, která byla od poloviny 12. století hlavním městem Rakous, by v podobě, jakou měla kolem poloviny 13. století, v tomto srovnání neobstála ani v rakouském prostoru, kde jí ekonomicky a kulturně konkurovalo např. dvojměstí Kremže a Stein, natož vedle Prahy téže doby.
137
sláva a pád krále otakara
Uhrové prchli, Bavoři jsou v klidu
a Rakousy i Štýrsko, hrdou zem,
i Pordenone, Kraňsko, také Chebsko
jsem do jediné říše sjednotil
a jméno Cech vnes' do všech možných dálav,
z nichž jejich sláva zpět se ozývá.
Jako otcové mí moh' jsem klidně spát
a nechat spát vás jako vaše otce.
Pro koho jsem tak učinil? Jen pro vás!
Vsak pravím toto, a mé slovo platí!
Doprostřed kopce jsem vás vysadil
a lezte vzhůru, nebo zlomte vaz!
(Zatímco se odvrací.)
Ty Němce chci mít brzo na předměstí.
(Vchází kancléř a blíží se ke králi.)
otakar
Co je zas?
kancléř
Přivedl jsem královnu. otakar (opět obrácen k měštánům) A ještě to, i to je kvůli vám! Co nejdražší je muži každému, ve vlastním domě klid, já zničil pro klid váš a vašich dětí. To aby po mé smrti bez dědice mé dílo nestalo se vnitřních svárů hrou, jsem rozešel se s paní Markétou, když na dědice není naděje a když mě nové vztahy poutají. (Obrácen k celému shromáždění.) Ano, ať víte, drazí pánové: Pro upevnění nynějšího míru král Béla nabídl mi ctěnou ruku své krásné vnučky jménem Kunhuta, vévody z Mačvy dcery jediné. Ostatně dávno biskupové říše před sňatkem s Markétou mě varovali. I jiné věci proti němu mluví:
138
první dějství
Především stará je a neplodná, dědice od ní už se nedočkám; a dokonce je se mnou příbuzná ve kdovíkterém stupni, zkrátka tedy -je na čase se s ní teď rozloučit! Královna přijde, podpisem svým stvrdí, že nebude mít nárok na své země, čehož jste svědky zde vy přítomní. (Usedne na trůn.)
kancléř (na stole, u nějž předtím seděl král, jsou rozložené listiny, kancléř postoupí doprostřed sálu s listinou v ruce)
Teď z vůle krále nechť zavládne klid!
(Markéta, oděna do pláště s vlečkou a s korunou na hlavě, vstupuje v doprovodu Habsburka a Merenberga, následována dámami, zcela v popředí nalevo.)
kancléř
Královno Markéto, vznešená paní, též rakouská a štýrská vévodkyně, po římském králi Jindřichovi vdovo, provdaná nyní za vladaře z Cech, kdo bude nyní tady vaším mluvčím?
markéta
Já sama! (Odmítá Merenberga, který předstoupil.)
Pane Merenbergu! - Sama!
Budu tu sama mluvit ve svém hněvu
a sama trpět, jedině já sama!
kancléř
Je-li vám známo -?
markéta
Známo!
kancléř
Tedy tak!
Svatý sněm, který ve Vídni se sešel
a jemuž kardinál legát Guido předsedal,
z římského chrámu San Lorenzo in Lučina vyslán,
prozkoumal sňatek, kterým vázána jste
k milostivému pánu našemu;
139
■
dospěl pak k tomu, že ve čtvrtém stupni
přes uherského krále Bélu jste
našemu pánu takto příbuzná;
a dále, jak se zjistilo, jste záhy
po smrti svého předchozího chotě,
římského krále pana Jindřicha,
se zavázala slibem neprovdat se
v Trevíru -
markéta
Slib však nebyl slavnostní!
otakar
Zde to tak stojí! Pokračujte!
kancléř
Takže -
sláva a pád krále otakara
(Zvenčí trubky.)
otakar
sluha
Kdo je to zas?
Stavové, pane, rakouští stavové vešli do hradu, vévodskou korunu svojí země nesou.11
otakar
Sem s nimi! Ať jsou toho také svědky!
(Rakouští stavové vstupují a nesou vévodskou korunu před sebou na polštáři.)
jindřich z lichtenštejna (jako mluvčí)
Tvůj statečný meč, vzácný pane kníže, rozhodl v boji s králem uherským, kdo má být pánem v naší krásné zemi.
Grillparzer použil zavedený termín „vévodská koruna", ale správně by tu mělo být „vévodská čapka". Výsadu nosit vévodskou korunu získali Habsburkové až ve 14. století na základě tzv. „Privilegia Maius", což je listinné falzum objednané rakouským vévodou Rudolfem IV. Habsburským, jenž chtěl Habsburkům zajistit prestižní postavení. - Tato a následující scény jsou příkladem, jak autor pracoval s historickými reáliemi. Kvůli zvýšení vizuální i dramatické přitažlivosti situace volně spojoval události z různých let a na scénu přiváděl ve stejný okamžik osobnosti, které se reálně nesetkaly, nebo se ve stejnou dobu setkat nemohly.
140
první dějství
Ukončen je ten konflikt krvavý a s lehkým srdcem opakujeme teď hold, který až ted skví se plnou silou. (Obrácen k Markétě.) Především však ty, urozená paní, ze starého a hrdinského rodu, jenž dlouho slavně vládl Rakousům -
otakar
Nechte toho a klidné postůjte!
Místo nového holdu starý
slib věrnosti si připomeňte
a dodržte ho jednou, místo toho
dvojího slibování! (Ke kancléři.) Pokračuj!
kancléř
Když vy sama uznáváte, že tento svazek netrvá už víc, za ukončený budiž prohlášen. Dědictví rodu vašeho však stále zůstává darem pánu vašemu, a vyzvána jste tedy právě k tomu jej jako jeho vlastní potvrdit. Vám na oplátku bude potom patřit Kremže a město Horn i s okolím i Grevenberg, tak pán je milostivý.
markéta
Skončil jste?
kancléř
Ano, urozená paní!
markéta
Mohla bych leccos ještě namítnout!
otakar
A proti čemu? Slovo bylo dáno.
markéta
Však podřizuji se! otakar (sestupuje z trůnu) Tak co chtít víc?
markéta
A odcházím, jak tady se teď žádá -
141
první dějství
sláva a päd krále otakara
otakar (přistupuje k Tlí)
Jsem rád, že moudrou nacházím vás tady; takovou znám vás, paní Markétu, a takovou jsem vždy vás také ctil. Není to dravost mládí, jež mne nutí vás opustit a nechat být teď samu, není to touha po novinkách; má zem je tím, kdo velí uzavírat sňatky. Tak vysoko, jak člověk může sáhnout, tam dosáhl teď váš král Otakar. Vždyť v Cechách vládnu, na Moravě také; Štýrsko jsem k Rakousům já připojil, stoná můj strýc a Korutany zdědím. (Důvěrně a tiše.)
I v blízkých Uhrách vládne moje ruka,
velcí mě chtějí, i ti rozhněvaní;
Slezsko je žíznivé a Polsko váhá,
však jako loď v bouři do mého přístavu míří.
(Zase hlasitěji.)
Od Baltu níže až po Jadran vládnu,
od řeky Innu k chladným břehům Visly,
tam všude poslouchají Otakara;
od časů krále Karla Velikého
svět říši jako moji neviděl.
Koruna Karla Velikého není
pro mojí hlavu příliš vysoká.
Jediné chybí: Jedno, avšak všechno -
dědic, jenž z mojí ruky získá vše.
Jen štít ještě vztyčím na své stavbě
a vím, že Markéta závidět mi ji nebude.
markéta
Dám vám to všecko, dám vám víc než sebe! Třebaže z toho jen vy těžíte. Však ještě jednou chci vás varovat. Dejte mi slovo, prosím, naposledy -
otakar
Jenom si mluvte, avšak mezi králi král Otakar není sám! Ti zde poslouchají -
142
markéta (rychle)
Jak dlouho však ještě?
To je to, před čím vás teď varuji!
(Přistupuje blíže.)
Ty země, mého domu dědictví,
jsou vašimi jen Markétinou rukou.
Bůh ví, že ráda rozvedu se s vámi,
však tím se jenom vznítí pochodeň
a proti vám -
otakar
Což jste snad pekařkou,
co kvůli živnosti se vdá za tovaryše?
A bojíte se, že z města přijdou
a vezmou mi vše, sotva paní zmizí?
(Napolo obrácen k stavům.)
Vidíte? Mám ji v moci touto rukou -
všechno mám tady pevně pod kontrolou!
markéta
Obklopil jste se neřády a zrádci!
otakar
Chcete mě učit, kdo jsou moji věrní? Půjdu svou cestou, co v ní brání, padne.
markéta
Stojíte nad propastí, věřte, Otakare!
(Opakované fanfáry trubačů.)
sluha (přichází)
Ze Štýrska zemští pánové jsou dole a prosí, abys je teď vyslechl.
otakar
Ať vejdou! - Vida, vaše chmurná věštba, Markéto, nezdá se chtít naplnit! (Vstupují štýrské stavy, vévodskou korunu před sebou na polštáři.)
mluvčí (pokleká před Markétou)
Urozená paní! markéta (odmítavě) To ne!
143
sláva a pád krále otakara
otakar
Sem s tou přízní!
Král je ten, který dělá královny!
A vůbec, mlčte, stejně vím, co chcete.
Uhrám jsem vaši zemi z moci vzal
a proti všem ji hrdě bránit budu;
i proti vám, když bylo by to nutné.
Stoupněte si sem, klidně vyčkávejte
a dobře si mě račte prohlédnout,
ať příště víte, před kým máte kleknout,
až vejdete.
(Štýrští se postaví do jedné řady s Rakušany, naproti trůnu, nosiči koruny vpřed.)
otakar
Tak co nám ještě zbývá! Kancléři, máte darovací smlouvu zemí zde paní kněžny po ruce?
kancléř
Já ne, to paní.
otakar
Markéto, kde vězí?
markéta
Zamčená v skříňce v mé domácí kapli je v bezpečí.
otakar
Tak dobře, pošlu pro ni!
markéta
Ne, dosud lidské oko nespatřilo
obsah té skříňky, poklad pod zámkem.
U podobizny Jindřichovy leží
a u rubášů obou dětí mých,
u šípu, který na litavském břehu
z bratrova srdce v krvi vyňali.12
Dovolte, půjdu sama!
12 Odkaz na smrt posledního Babenberka Fridricha II. Bojovného v bitvě na Litavě (1246).
první dějství
otakar
Jak jen chcete. (Trubky a oslavné výkřiky zvenčí.)
sluha (vchází)
Ach, pane!
otakar
Co je?
(Vcházejí zemští pánové Korutan, rytíři a sedláci, před sebou na polštáři vévodskou korunu.)
otakar
Kdo je to?
markéta
Mám jít?
otakar
Prosím! - Mám tu práci! Ještě víc korun?
(Markéta odchází)
sluha
Milostivý pane, král Uher vjíždí -otakar (ukazuje na nosiče koruny) A kdo jste vy, lidé?
mluvčí korutanců
Váš strýc, ó pane, korutánsky vévoda -
otakar
Zemřel snad?
mluvčí korutanců
Ano, milostivý pane,
a z vůle smlouvy o dědictví s vámi
vám vévodství teď celé přísluší.
otakar
Politován bud, kdo nebude dědit! Vítáni buďte, milí Korutanští! Korunu svou zde připojte k těm dvěma a dopřejte mi pohled panovníka.
144
sláva a pád krále otakara
(Korutánci se připojí do řady k ostatním.)
otakar
Co je to ještě za hluk?
sluha
Říkal jsem to!
Uherský král sem, pane, rovněž vjel. Zástupce Říšského sněmu spolu s ním, před sebou nese vlajku s černým orlem a všechno volá -
(zvenčí)
Sláva Otakaru, německému císaři! všichni v sále
Sláva Otakaru, německému císaři! otakar (v popředí)
Bud pevná, země pod nohama mýma!
Většího muže ještě neneslas!
(Spěchá dozadu vstříc uherskému králi.)
(Starý Merenbergpřistupuje k Schenkovi z Emerberku, který stojí zcela vepředu vlevo na samém kraji rakouských stavů.)
merenberg (tiše)
Zde v tomto šátku ukrytý je dopis,
předej ho mému synovi, on ví.
Do Merenbergu jdu ted. On ať spěchá!
(Nechá šátek s dopisem spadnout a vzdaluje se.
Emerberk ho zvedne.)
(Uherský král s doprovodem vchází)
otakar (jde mu vstříc)
Ach, urozený pane, otče, vy zde! béla (ustupuje)
Než promluvím já, nech promluvit tyto!
(Předstoupí vyslanci říšského sněmu.)
první z říšských vyslanců
Knížata Svaté říše římské, jež se k císařské volbě sešla ve Frankfurtu, posílají nás k tobě, kníže Cech.
první dějství
Oči všech, pane, upřely se k tobě, když Říše právě hledá císaře. Však nectilo by nás si zvolit pána, který by tuto volbu nepřijal. Proto se máme, pane, zeptat tebe, zda, kdyby sněm ti tuto vůli dal, bys přijal Říši také za svou volbu? Neváhej! Neboť dávná povést praví, že říšský orel najde tehdy klid, až spočne se lvem v jeho doupěti. (Uchopí štít s obrazem lva opřený o schody k trůnu a zvedne jej do výše.) Ty přijmi orla, který potácí se, před nepřáteli všemi jej pak chraň!
otakar
Ha, co to je, co jste to udělali? To není hrdý český bílý lev! Rudou barvu má!
rudolf habsburský (který stál napravo od trůnu v popředí, předstupuje) To habsburský je lev! Ten štít je můj!
Když vcházel jsem, tam jsem jej odložil. kancléř mohučského arcibiskupa (předstoupíjako druhý vyslanec) Vy, hrabě z Habsburku?
rudolf
Jak vidíte!
kancléř mohučského arcibiskupa
Tady v Cechách?
rudolf
Z křížové jsem se vrátil výpravy.
otakar
Dost! - Pane delegáte, vy mlčte,
než vyzvu vás! (Obrácen k Bélovi.) Můj urozený pane! Ted povinnost mě dvakrát poutá k vám!
sláva a pád krále otakara
béla
Nejdřív vám svoje potomky představím. Zde Ladislav je, dědic mého trůnu,13 a zde další.
otakar
Má snad Béla král vícero vnuků?
béla
Někdo o tom pochybuje? Drž se zpět!
kunhuta uherská
Ale přece já to jsem, kdo nejvíce se vám chtěl zalíbit! Přijmete-li mě ke svým válečníkům? (Odhazuje jezdecký plaší a uherský kalpak a stojí tam oděna jako žena.) závis (na levé straně sálu, nedaleko od ní, nahlas) Jak krásný válečník!
kunhuta (otáčí Se)
Ha, kdo to mluví? otakar (hněvivě)
Kdo to řekl? závis (také se rozhlíží)
Tam z toho rohu vyšlo to! kunhuta (rychle)
Vy snad? Ne, to ne, tomu nevěřím,
takovou drzost neměl byste přece!
Můj králi, promiňte to překvapení.
Chtěl jste mě vidět až tam před branami,
však hnalo mě to sem, tedy jsem přišla. rudolf (který se opět postavil do popředí vpravo)
Jak bezohledná uspěchanost je to!
(Královna Markéta přichází se smlouvou.)
otakar (zastavuje ji gestem) Ted ne!
13 Vnuk Bély IV. (t 1270) Ladislav IV. Kumán (uherským králem 1272-1290) byl synem Bélova syna
Štěpána V. (t 1272).
první dějství
markéta (držíse křesla)
Ó Bože! Kdo mě odsud odvede! merenberg (předstupuje)
Pomozte královně!
otakar
Kdo vás volal, pane,
z onoho místa, jež vám přísluší?
Už jednou jste svou neschopnost zde předved'!
Tak zpátky!
(Merenberg ustupuje.)
markéta (slabě)
Chci pryč! Nuže, neujme se mě nikdo?
rudolf habsburský
Zde je má paže, vzácná královno! Habsburk se umí zastat ponížených.
otakar
Kdo povolal vás?
rudolf
Rozkaz nezajímá
toho, kdo nezná ani zákazy.
otakar
Nezapomeňte, že jste v mojí zemi!
rudolf
Avšak ne déle, než sám budu chtít! Ve vašich bitvách svobodně jsem bil se, ne za žold, i dík rád vám přenechám! Nepatřím vám.
otakar
Nehněte se odsud, dokud nerozhodne ten, komu rozhodnutí přísluší!
kancléř mohučského arcibiskupa (předstoupí)
Pak tedy já se kněžny zastanu!
Z Mohuče jsem kancléř arcibiskupův,
jím pověřen, ať účastním se voleb,
abych vše slyšel, co se povídá.
Hrabě z Habsburku, nepoznáváte mě?
1ab
149
sláva a päd krale otakara
rudolf
Věru ne.
kancléř mohučského arcibiskupa
Což jste kdysi v onom lese na břehu Aary blízko Bazileje nepůjčil svého koně kazateli, jenž se svátostí spěchal k nemocné a na břehu stál rozbouřené řeky?u
rudolf
Ten kazatel -?
kancléř mohučského arcibiskupa
A později jste cožpak nedoprovázel arcibiskupa snad nevlídnou zemí, válkou, ohněm, smrtí, když do Říma šel k otci svatému? Sekretář jeho byl tak blízko u vás, rozmlouval s vámi - nepoznáváte jej?
rudolf
To jste vy?
kancléř mohučského arcibiskupa (obrácen ke shromáždění) Této paní, říšské kněžně, rád nabízím teď vlastní doprovod. Hrabě z Habsburku, podejte jí rámě, doprovodíme ji tam, kde je klid! Ve jménu Svaté říše římské místo pro vévodkyni rakouskou chci mít! (Odvádíš Rudolfem královnu Markétu.)
otakar
Kdybych byl váš císař, netroufli byste si.
první z říšských vyslanců
Ráčil byste, pane, nám dát odpověď? závis (dere se dopředu)
O našeho krále nás okrást chcete? Není snad mocný? K čemu vás potřebuje? Na nebi Bůh, on na zemi zas vládne; jen starosti, ne užitek říše přináší.
14 Odkaz na obecně známou habsburskou rodovou pověst, která představovala Rudolfa jako
ctnostného. Bohem vyvoleného zakladatele dynastie.
150
první dějství
Nechte ho - a Němcům dejte svoje dary!
Dáváte proto jen, že sami chcete! Nechte našeho pana!
otakar
závis
Nemluvíte špatně, pane poslance. Leccos by v Říši mohlo se snad změnit, mnohý vzdor zlomit a potrestat; vidím, že pán váš byl vám spíše sluhou. Jsem bohatý kníže Čech, a chraň Bůh, že bych chtěl být snad chudým císařem. Však vyčkejte, zdali se nám zlíbí, vám možná lepší poskytnout odpověď.15 (Obrácen ke Kunhutě.) Duší i tělem jsem teď jenom váš.
Ať žije Otakar!
(Trubky.)
(volání ze všech stran)
Náš český král!
Vévoda štýrský, rakouský, korutánsky i kraňský! Císař německý! Ať žije Otakar!
(Padá opona.)
PHběh o nabídce Hšské koruny sloužil v ^«^^Ä ľ^ST^ÄSSý usiloval, sloužilo jako důkaz Otakarovy pýchy.
151
DRUHÉ DĚJSTVÍ
druhé déjství
Otevřený zahradní sál, vůči pozadí uzavřený mramorovým, do pasu vysokým zábradlím. Dá se předpokládat, že za ním zahrada terasovitě sestupuje. V popředí po obou stranách dveře, po jejich stranách sochy. Hlavní vchod je mezi sloupy, vlevo u balustrády.
závis (vstoupí se smíchem)
Jsem zamilován! Běda, srdce mé! Pomozte, lidé! Pomoc! Ha, ha, ha! Jak probodla mne černým pohledem, Maďarka pyšná! Nic už nepomůže! A nádherná je, dobrý Bože můj! Šlechtěné hříbě, jež se bojí jezdce, jež jakoukoli uzdou pohrdá.
I jinak vše se daří tak, jak má! Rakušané se zdatně odtrhují, co Markéta už nemá v zemi vliv; jeden chce vpravo, druhý vlevo, všichni však do Frankfurtu k volbě císařské. Prý skládají tam svoje žádosti, Otakar aby císařem byl zvolen! milota (zevnitř)
Sem s ním zatím!
závis
Aj, koho to tam vedou?
(Zbrojnošipřivádějí zajatého Seyfrieda. Milota, v plné zbroji, za ním, v ruce zapečetěný dopis.)
milota
Král na turnaji ještě prodlévá?
závis
Ano! A co tu chce pan Merenberg?
milota
Vyslal ho jeho otec proradný s dopisem tímto k arcibiskupovi do Mohuče. Prý nařídil mu spěch -
seyfried
To nařídil!
155
sláva a pád krále otakara
milota
Však mladý pán se zdržel, když jeho cesta vedia kolem zámku, kde bratr Beneš s dcerou přebývá. Naposled vidět chtěl svou dávnou lásku; však zajali ho, poslali ho sem.
závis
Tedy tak? U slečinky Berty?
seyfried
Řekli mi, že tam leží v horečkách,
jen vidět jsem ji naposledy chtěl,
jen vědět, jestli žije, a tak vydal
jsem hlavu otcovu i sebe do jejich rukou.
Jaký jsem to blázen, slepý blázen byl!
milota
Tady je onen dopis do Mohuče.
seyfried
Záviši, nikdy jsem vás neměl v lásce!
Za falešného vždycky jsem vás měl,
vždyť můj otec říká, že neznám lidi;
ukažte, pane, že se ve vás mýlím!
Vydejte dopis, zničíme ho spolu.
Se mnou pak čiňte, co vám libo je!
Vzpomeňte, že jsem jednou k vám byl dobrý,
když s přáteli jste tehdy před komnatou
královny vedl všelijaké řeči.
Nešel jsem tehdy ke králi, jak moh' jsem,
co mohl, jak jsem možná činit měl,
protože tehdy krále jsem měl v úctě
co druha mojí kněžny jediné
a svého právoplatného vládce.
závis
milota
Slyšíš, Miloto? Nedbej těch slov!
druhé dějství
závis
A dopis máme tady! (Čte.) „Arcibiskupovi z Mohuče." Příteli, jsi ztracen docela, když ke králi se dostane ten list!
seyfried
závis
Ach, zachraňte mě! Klid, jen klid, jen klid!
Těm lidem mužem věřit? (Ukazuje na straž)
milota
Ano! Proč? závis (váží dopis v ruce)
Ten dopis váží mnoho - nebo málo. Snad kapku jedu -
(ruku s dopisem rychle schová za záda)
moře podezření!
(Obrácen ke stráži-)
Jděte a pozdravujte Beneše.
milota
závis
A co uděláš ty?
Jen jděte! (Ozbrojenci odcházejí.) A ty, můj příteli, když zachráním tě, co mi za to dáš?
seyfried
Svůj život -
závis
Ej, ten si nech pro sebe! Umíš skákat?
milota
Záviši!
závis
Tak pojď!
Tady máš dopis, tak, a už skoč! (Dovede ho k zábradlí, Seyfried seskočí.)
milota
závis
Šílence!
Koukni, jak jen utíká!
156
sláva a pád krále otakara
druhé dějství
milota
Za ním!
zavis
Stát! Což ses mi nesvěřil? Udělal jsi to, tak mi tedy věř! Já nejlíp vím, co bude se tu dít, a v pravou chvíli pochopíš to taky. A potom - moje srdce, mladá krev! Ha, ha! - Už nemluv a jdi! Přijdou věci, u kterých svědky nepotřebuji. Dal jsi mi slovo, že mě necháš konat, tak běž! milota (u východu se otočí)
Už nevrátíš se na turnaj?
zavis
Už odložil jsem zbraň a svojí zbroj, cena je má! - Ted jdi! Ten okamžik teď ve mně tepe, chce být využit!
(Milota odchází)
Vidím ji dolů chodbou právě jít jen v doprovodu jedné komorné. Nuž k dílu teď!
(Otočen k soše bohyně lásky, která stojí v popředí vlevo.)
Bohyně lásky, cudná, muži věrná,
tebe teď vzývám: Ochranu mi přej!
(Vylézá na podstavec, vytahuje lístek a zastrkáva jej
pod nadzvednutou nohu bohyně.)
Střež mi ten list a doruč jej, kam patří!
Už jdou! Jen chvilku váhat ještě! - Teď!
(Seskočí dolů a spěchá pryč.)
(V temže okamžiku vstoupí královna s komornou zleva v pozadí.)
kunhuta
Nebyl to Rožmberk? Ten nestoudník! Zavolej ho zpět!
komorná (volá do kulis)
Pane Záviši! Sem pojďte!
Královnin rozkaz je to! Teď hned sem!
158
(Závis se vrací a v rukou ostýchavě otáčí čapkou.)
kunhuta
Pane, já nevím, jestli je to pravda, či zdali nejsem po dny v horečkách; vy chováte se neomaleně, teď prcháte pryč - ne, já nemám slov! Snad bláznovstvím je zastřený váš duch -jak jinak mám si to pak vysvětlit? Když přicházela jsem, tak vykřikl jste -vím, že vy! Stála jsem dál jen tři kroky! Pak jste mě stále pohledem svým stíhal, pohledem, který popsat blíž se zdráhám, a hněv mnou cloumá, jenom na to myslím. (Přistupuje k němu blíž)
A při tanci, když směl jste vzít mou ruku, pak, drzoune, vy stiskl jste mi ji! Kdo jsem já? A kdo jste vy?
zavis
Promiňte mi!
kunhuta
Zde zachází se takto s královnami? Kdyby mi hrdost dovolila, měla bych v oné věci vyrozumět krále. Kdyby to v Cechách bylo jako u nás, kde také žena právo má a hlas i moc tak konat, jak jí vůle káže, kde královna jen není družkou krále, kde také vládne, to bys viděl pak!
závis
Promiňte!
kunhuta
A teď: Promiňte! Tak drzý a pak zas ponížený - odporné! Co je to tady u sloupu?
zavis
U sloupu? Co je tam?
159
sláva a pád krále otakara
DRUHÉ DEJSTVI
kunhuta
Nějaký list.
závis
Vskutku, lístek! kunhuta (ke komorné) Seber jej!
(Stane se.) Co na něm stojí?
závis
Já nevím!
kunhuta
Sám jste ho tam přece strčil!
závis
Já? Věru ne!
kunhuta
Ach ano, než jsem přišla.
závis
Já ale přišel odtamtud.
kunhuta
O nebe!
Copak jsem blázen? Za koho mě máte? Nejsou tohle stromy? Je tu zem a vzduch? Viděla jsem to, vzdálena tři kroky, jak schováváte lístek za ten sloup!
závis
Když říkáte to, urozená paní, pak musí to být pravda pravdoucí!
kunhuta
A co je na tom lístku?
závis
Fantazie;
výplody básnického zápalu! kunhuta (ke komorné) Ukaž to!
(Rozbaluje lístek a čte nadpis.) „Krásce," - zde je tedy důkaz tvé drzosti a tvého bláznovství! (Hodí mu lístek pod nohy.) Odvážíš-li se ještě ke mně přiblížit, ať tvoje choutky potrestá sám král!
závis (zvedá lístek a pokleká s ním před komornou) Teď tedy víte, komu chtěl bych sloužit, tajemství dlouho svíralo mou hruď.
V těch řádcích troufnul jsem se z něho vyznat, ztracen jsem, paní, když se hněváte. (Vstává a jde.)
kunhuta
Ha, tenhle blázen opravdu je k smíchu!
komorná
Vida, má paní, jak rázem přišla jsem k muži a k jeho službám rytířským.
kunhuta
To vskutku myslíš, že tím mínil tebe? Po mně se díval, drzoun daremný!
komorná
Ach, urozená paní, co už na tom? Když rytíř chválí ženu, hřeje to.
kunhuta
Tak rytíř? Tenhle? Rozesmát mě chceš!
komorná
Ach, paní, v celé slavné české zemi nikdo se nepodobá Závišovi Rožmberskému. Jeho rovné tělo a další dary, jimiž oplývá, jste, královno, vy sama mohla vidět: Však také svými statečnými činy před všemi rytíři zde vyniká.
V Padově celá léta studoval,16
psát verše zná a hrát k nim na loutnu.
kunhuta
Tím hůře pro něj!
komorná
Paní, proč tím hůře?
kunhuta
U nás se hráči na loutnu platí penězi, ale také pohrdáním!
Není známo a je dosti nepravděpodobné, že by Závis studoval v Padově, ale formulace je zajímavým dokladem o jeho obrazu vzdělance v historické tradici.
160
161
sláva a pád krále otakara
komorná
Zde je to jinak! Mnozí šlechticové ve zpěvu s trubadúry soupeří a Závis, ten už svou hrou na loutnu a zpěvem získal srdce mnoha dam. (Rozbaluje lístek.) Poznáte sama! královna (posadila se)
Ten chlap zaplatí mi!
komorná (Čte)
„Krásce," - Tu poctu ráda přijímám! „Ze sněhu ruka -"
kunhuta
Ze sněhu ruka... co to znamená?
komorná
Bílá jak sníh.
kunhuta (sundává si rukavičku a pozoruje svou ruku)
Mou ruku vidět nemoh',
jen rukavici snad! komorná (čte)
„Ze sněhu ruka,
přesto žhavá hned; -"
(Královna dupne nožkou.)
komorná
Královna si přeje?
kunhuta
Cti přece dál! Chci říci, dělej si, co chceš!
komorná
„Ze sněhu ruka, přesto žhavá hned; ohnivý pohled, přesto jako led!"
kunhuta
Kéž by byl ohněm, který by tě spálil! Kéž mučit bych ho mohla bolestí.
DRUHÉ DĚJSTVÍ
komorná
„Z těch úst, tak sladkých, tak tvrdá slova jdou; ňadra ta dmoucí neméně tvrdá jsou."
kunhuta
Už mlč!
komorná
„Zahřej se, pohlede, povolte, ňadra! Ty, ruko -"
kunhuta
Povídám, abys mlčela!
komorná
Proč vítězstvím svým nemůžu se těšit?
kunhuta
Ta bláznivá si myslí, že jde o ni! (Vstává.)
0 kéž bych byla z téhle země pryč,
tam doma v Uhrách u všech bližních svých! Tam platilo mé slovo! Mohla jsem jít kamkoli, kam přání mé mne vedlo. Můj starý otec rád mi k službám byl
1 knížata a všichni lidé jeho,
v té velké říši, všichni muži tam. Život byl oheň, odvaha a žár! Pak do Prahy mě povolali náhle. Řekli mi: Jeden král tam kraluje, se starší ženou žije ve svazku, však po ohnivé družce velmi prahne, po jemu rovnocenné královně. Já přišla sem a našla starce. Starce!17 Což vousy nehyzdí mu šediny? Říkají, že má starosti z těch bojů! A není potom jako stařec mrzutý? Svéhlavý, svárlivý? Ach, Bože můj! Nejsem tu jenom, abych poslouchala!
Přemyslovi bylo v roce 1261 dvacet osm let.
162
163
sláva a pád krále otakara
Ti ostatní však lichotí, škemrají a podlézají, jsou líné krve, však srdce studeného. Jen tenhle Rožmberk: To u nás v Uhrách by směle nosil svoji pyšnou hlavu pod nebem jako vůdce Kumánů, kterému on se vcelku podobá, tomuto v Uhrách nejlepšímu muži! Však byl to smělý, statný hrdina, ve vůli své i v činech rovně rostlý. Ten Cech však spíš jak červ se nízce plazí a ponižuje sebe sám, i svoji čest. (Trubky zvenčí.) Co je to?
komorná
Nejspíš právě skončil turnaj
a vítězům se ceny dávají.
A to je úkol pro královnu zdejší.
kunhuta
Budou nás volat. - Podej mi to psaní, při prvním čtení nejde pochopit. (Bere lístek.)
komorná
Ach, milostivá, jde sem celý průvod, král s družinou se vrací z turnaje.
(Otakar přicházíš Milotou a Fúllensteinem. Za nimi pánové a dámy Z turnaje.)
otakar (k těm, kdo ho následují)
Když na tom trvá, tak ho přived sem.
(Předstoupípřed Kunhutu.)
Teď vítěz turnaje by rád svou cenu
si převzal z ruky paní královny.
Nu, Kunhuto, jak máš se?
(Chce ji chytit za bradu, ona ucouvne.)
kunhuta
Celkem dobře.
druhé dějství
otakar
Tak špatná nálada? Hej, Miloto!
(S Milotou přejde na druhou stranu popředí.)
Merenberg mladý tedy uprchl?
milota
Ano, pane.
otakar
Proklatě! Odkud však víme o tom dopise?
milota
Chlubil se jím jak mladík nezkušený, dokonce prý ten dopis viděli.
otakar
Ten dopis biskupovi do Mohuče?18
milota
Ano, ten.
otakar
Wolkersdorf je taky pryč?
milota
I Hartneid Wildon. Všichni Rakušané19 od královnina odchodu se snaží potajmu z dvora nějak odplížit.
otakar
Kdybych ten dopis měl, tak znal bych zrádce
a patou bych ho pěkně přidusil;
takto však každý je mi podezřelý,
před všemi musím býti na pozoru!
Fuj, vzteku, psisko satanovo, chceš
i krále přizvat ke své štvanici?
(Mezitím přivedli Závise z Rožmberka jako vítěze turnaje, stojí před králem.)
otakar
Co je? - To ty jsi vítěz turnaje? Já vždy jak muže chrabrého tě znal; jdi ke královně pro svou cenu, běž. Hej, Füllensteine!
18 Správně „arcibiskupovi" - zkráceno kvůli plynulosti verse.
19 Jména převzal Grillparzer z pramenů {např. ze štýrské Rýmované kroniky). Štýřan (Hartneid) Hartnid Wildon hledal po sporech s českým králem oporu u Rudolfa Habsburského.
164
165
sláva a pád krále otakara
druhé dějství
fúllenstein
Milostivý pane!
otakar
Vem ozbrojence, obsaď s nimi všechny na zámku brány, které vedou ven. Když po slavnosti hosté půjdou domů, zatkneš ty, které tobě označím, a budeš je pak držet v zajetí. Tamtomu nevěřím. Ani Lichtenštejnovi, kluzkému Jindřichovi -
fúllenstein
Pane, Jindřicha též?
otakar
Proč to tak křičíš? Mlčky naslouchej.
(Stáhne se s Fúllensteinem trochu do pozadí a tiše mluví. Pokaždé, když vyslechne, co mu Fullenstein odpovídá, otočí se na druhou stranu, kde rozmlouvají Závis a jeho manželka.)
(Závis se postavil před královnu, která sedí zadumána ve svých myšlenkách.)
komorná (upozorňujíc královnu)
Ach, paní! kunhuta (když uvidí Závise před sebou)
Smělče, i vy jste zde?
(Nadskočí.)
komorná (ukazuje na šerpu v říšských barvách, kterou přináší páže na sametovém polštáři) Zde dík!
(Královna bere šerpu, páže pokládá polštář u jejích nohou.)
závis (ke komorné)
Tak slečno, dejte mi ten lístek přece,
ten, který jsem vám svěřil před chvílí.
Neskončil v té pravé ruce! komorná
Ale pane!
závis
Dejte sem! (Natahuje ruku.) komorná
Promiňte mi!
166
závis (stále s napřaženou rukou) Nebyl pro vás!
komorná Já
závis
už ho nemám!
Cože? Nemáte ho?
Pak jistojistě skončil u té pravé!
(Vrhá se před královnu na polštář. Ohnivě.)
Ó královno, ach, tisícerý dík -
(pomalu)
za cenu, kterou mi teď předáte. otakar (přeruší hovor)
Kunhuto, proč tu cenu nepředáte? kunhuta (uraženě)
To ale přece mám teď v úmyslu!
(Blíží se s šerpou.)
Rytíři!
závis
Jak jsem šťasten, vzácná paní! S pokorou klaní se vám hlava má! (Tiše.)
„Ze sněhu ruka, přesto žhavá hned; -"
kunhuta (tiše)
Už mlčte! závis (nahlas)
S touto vzácnou zástavou namísto zbraní, místo násilností chci projet celý širý svět a všude zvěstovat slávu vám i svému králi, za vás a za něj chci se všude bít! (Královna s šerpou se priblíži proto náhle tiše a rychle.) Ke starým mužům patří staré ženy a mládí k mládí!
(Královna hodí šerpu na zem.)
otakar (volá směrem k nim) Ještě jste neskončili?
167
sláva a pád krále otakara
druhé díjství
záviš (tiše)
A tato hlava katovi, když poručíte!
otakar
Tak co je?
záviš
Šerpa spadla. kunhuta (komorné) Podej mi ji!
Trpělivost nechť je teď odměněna a troufalost též nachází svůj cíl! Zde máte šerpu, užijte ji se ctí!
(Ozdobí ho šerpou. Jak se nad ním sklání, uchopí Záviš stuhu na jejím rukávu, ta se uvolní a spadne. Záviš se rychle sehne a sebere ji.)
kunhuta
Ach, můj choť! (Otakar se k ní otočí.)
záviš (ustala ustupuje ke středu jeviště) Královna, můj králi!
otakar
Co chceš, Kunhuto?
(Pauza, během níž se Kunhuta dívá na Závise, který stojí a klidně hledí před sebe. Ještě jednou se na něj podívá, potom:)
kunhuta
Jaký je zde trest pro vlastizrádce?
otakar
Meč!
kunhuta
U nás doma ho uvláčejí koně.
otakar
A proč se ptáte?
kunhuta
Chcete dnes ještě na lov vyrazit?
otakar
Proč se tak ptáte? Ano, dnes si vyjedu! Jsi celá rozrušená. Co se děje? Předání ceny bylo náročné? Příště tě této povinnosti zbavím! (Odvrací se od ní.) kunhuta (tiše ke komorné)
Tu stuhu vrátí, běž a řekni mu to!
(Otakar postoupí doprostřed sálu; shromáždění utvoří půlkruh, jehož levý konec tvoří Kunhuta, pravý konec Záviš, který, aby se vyhnul komorné, jde až do popředí.)
otakar
Vy, pánové, kdo z vás mne jenom zbaví
tíživé, nepříjemné starosti?
Ve Štýrsku žije starý Merenberg
a zradil mne i zemi, které vládnu.
S dopisem mohučskému biskupovi20
svého syna vyslal do Frankfurtu,
aby tam zmařil naši říšskou volbu,
jež koná se o císaře Němců,
a neklid vyvolal tam i vzpouru snad.
Syn sice uprch', ale jeho otec,
ten nesmí trestu nikdy uniknout
a plány spiklenců se musí odhalit.
Ten zrádce na svém zámku hledá úkryt,
který prý proti útokům je chráněn;
kdo živého mi přivede jej k trůnu,
jak si za velezradu zaslouží, ten získá
léno jeho, jmění veškeré!
Ortolfe z Windischgrätzu, ty to budeš?
füllenstein
Ať potom já jsem druhým v řadě, pane!
otakar
Dostaneš k tomu nejlepší z mých lidí; toho - a toho -
(Ukazuje na zbrojnoše v pozadí.)
20 Správně „arcibiskupovi" - zkráceno kvůli plynulosti verše.
168
169
sláva a pád krále otakara
komorná (která přistoupila zezadu k Závišovi) Milostivá kněžna se hněvá. Vzkazuje, že chce svoji stužku zpátky.
závis
Tak stužku? Té já nikdy už se nevzdám! Získal jsem ji a raději svůj život či hlavu svou tu nechám, stužku ne! (Ukazuje stužku.)
Pohleď, jak krásná! Jak červeň tvých úst
a běl jak stříbro této ladné šíje.
(Dotkne se jejího ramene.)
Ne, tu si nechám, jednou na mé rakvi
spočine vedle helmy mé a štítu.
Což nedal jsem svůj život pro ni v sázku?
Ty, stužko rudá, mojí zůstaneš!
(Drží ji před sebou.) kunhuta (na druhou stranu jeviště)
Je šílený! Bože, kdyby to viděl král -komorná (k Závišovi)
Královna dává znamení, schovejte ji!
Jde sem král. otakar (vrací se)
Co to máte, Rožmberku? závis (zastrčil stužku za ňadra)
Nic, pane!
otakar
Jak? Nic?
závis
Pane, vždyť jsou věci, které lze právem králi utajit!
otakar
Zástava z lásky?
závis
Pane, uhodl jste. otakar (po chvíli pozorování)
Kdo královnu dnes strojil?
komorná
Pane, já.
druhé díjství
otakar
Spatná je vaše péče. Jenom jedna paže je stužkou zdobená. A druhá?
komorná
Snad ztratila se. závis (shýbá se, jako by ji hledal) Musíme ji hledat.
otakar
Nechte to teď být, pane Záviši!
Po shromáždění snáz se bude hledat;
však do večera, doufám, najde se!
Nálezci potom dejte tento prsten
(stáhne si z ruky prsten a dává jej Rožmberkovi)
a dejte mu ho královniným jménem:
Královny mohou dávat diamanty,
však stužky nikdy. A vás, královno,
bych prosil, aby příště jste si dala
záležet na tom, jak vás uvidím!
(K Závišovi.)
Nezapomeň ten prsten správně předat!
kunhuta
Rytíři! Vzkažte mu však jménem mým, že to, co našel, smí si ponechat; neboť co dávám, stužku, diamant, tím, že to dávám, mění povahu a je to už jen dárkem královny. Ať vidí každý, že jsem královna, že darovat smím, co chci, i kdyby to bylo víc nežli stužka, diamant! (Odchází.)
otakar (přechází, zastaví se před Rožmberkem)
Co to tu bylo, Rožmberku? závis (padne na kolena)
Králi,
snad hněváte se? otakar (pozoruje ho)
To bys musel jinak konat, abys můj hněv na sebe přivolal.
170
171
sláva a pád krále otakara
závis
Otakar kvůli maličkostem sotva se rozhněvá, a kdo jsi vůbec ty? Poslouchám, kdo jsi? Rožmberku, znám tě, že chytrý vždycky byl jsi. Vstaň. Tak vstaň!
Ne, když se zlobíte!
otakar
Vstaň už, povídám! (Závis vstává.)
otakar (k sluhovi)
Vy ale jděte k mojí ženě. Vyřidte jí, ať neruší svou delší odlukou své povinnosti hostitelky zde! (Sluha odchází)
otakar
Vy, Ortolfe, teď tedy vykonejte to, co jste slíbil. Odměnu vám dám. Chci naučit je, jak se kořit Říši! (Bije se v prsa.) Tady je říše! sluha (vrací se)
Královně není dobře.
otakar
Aj, na tu nemoc už se najdou léky!
Běž ještě jednou, popros ji, ať přijde.
(Sluha odchází.)
Do rytířského sálu vydejme se!
Bude se tančit, slavit celou noc,
až do rána ať radost rozkvétá!
(K Fullensteinovi.)
Ty nezapomeň, co máš nakázáno!
fúllenstein
Bez obav! (Sluha je zpět.)
DRUHÉ DĚJSTVÍ
otakar
sluha
Co je s královnou?
Nechc
íce sem, pane!
otakar
Vzpírá se tedy mému příkazu? Řekni jí! - A ne! Sama pochopí to: Známe už tyhle ženské nálady! Tak, panstvo, pojďme! první z říšských vyslanců (kteří se nacházejí v houfu lidí) Milostivý pane a králi!
otakar
Jak, pane delegáte, vy ještě zde?
první z říšských vyslanců
A stále čekám na milostivou zprávu
pro ty, kdo mě vyslali, volitele Svaté říše římské.
otakar
Ta odpověď však, pane vyslance,
nebude ani trochu jednoduchá!
Jsem králem mnoha zemí, to už samo
je velký úkol pro jednoho muže.
Teď zemí mám se zabývat,
a jinou, která v říšské radě
sama zastoupena chce teď být.
Jsem zvyklý, že když jednou řeknu ano,
pak ztratí hlavu ten, kdo řekne ne.
Co nabízíte svému knížeti?
Mýto se nevybírá a příjmy klesají;
co císařovo bylo, v dlouhém mezivládí
zlodějské ruce už si rozebraly.
Což svoji zemi, bohatou a silnou,
do podvodné té hry snad vsadit mám?
Vám, pánové, by přišla vhod má moc
ve vaší nouzi, která vás tak svírá;
však raději tu budu v Cechách sedět
a německému císaři se smát,
než bych byl sám tím chudým císařem,
172
173
sláva a pád krále otakara
Vsak zároveň tu možnost stvrdit moc, nejvyšší hodností ji možná korunovat a na trůn Karla Velikého usednout, být druhým Karlem, nechci zavrhnout: Vsak nejdřív přineste mi korunu tu sem a položte přede mne ji na polštář, dřív, než se rozhodnu, co má se stát.
Do Frankfurtu jsem vyslal pana Bruna ze Schauenburku, svého kancléře, a hle, co píše:
(Vytahuje dopis.) Volba již je jistá. Falckraběti porýnskému předložili prý návrh kompromisu. Můj přítel to není. S mohučským kují pikle, jak píše kancléř. Žádný kníže však z těch německých se nikdy neodváží způsobit vrásky Otakarovi. Koruna je má! Když ji budu chtít. Přineste ji sem, potom rozhodnu se. sluha (přichází)
Pan Bruno, kancléř váš, je, pane, zde.
otakar
Vidíte? Už je zpátky.
sluha
Je s ním rytíř
ve světlé zbroji, vyzdoben jak kníže, dva heroldové v říšských barvách, s orlicí na hrudi, a troubí silně.
(Trubky zvenčí.)
závis
Dovolte, vzácný císaři a králi, abychom tvoje nové sloužící -
(Celé shromáždění udělá pohyb vpřed.)
otakar
Zpět! Chcete vyslancům snad naznačit, že už se můžou v klidu radovat?
druhé dějství
Nevíte přece, jestli volbu přijmu! (K vyslancům, kteří se stáhli.) Kam jdete? Ještě jsem vás nepropustil! Není zde žádný důvod ke vzruchu. Ten z Mohuče, ten ať si pozor dává! Až přijdu k Rýnu, a to brzy již, jako dík za to všechno intrikánství ho z biskupského trůnu sesadím.
(Mezitím vstoupil kancléř. Všichni ho obklopí s tázavými gesty, on zůstává v pozadí, lomí rukama.)
otakar (přejde do popředí)
Falckrabě rýnský mi nesedí,
kurfiřtský hlas předám jeho otci.
Však ještě předtím chci ve vaší zemi
všem, které tento dopis jmenuje -závis (v pozadí náhle, avšak polohlasně)
Otakar nebyl říšským sněmem zvolen?
(Kancléř lomí rukama nad hlavou.)
závis
Kdo tedy? kancléř
Rudolf, hrabě Habsburský.
(Mezitím ukazuje Otakar vyslanci prstem na jednotlivá místa v dopise.)
otakar
Ti musí pryč - hle — ten -
(Při první kancléřově promluvě naslouchá, setrvávaje ve stejné pozici, směrem dozadu v nejvyšším napětí. Když padne jméno Habsburka, Otakar se zhroutí; ruka, která ukazuje na dopis, se začne chvět; zakoktá ještě několik slov.) i ten, ať jdou!
(Ruka s dopisem klesne; s podlomenými koleny ještě vteřinu stojí, hledí strnule před sebe, potom se vztyčí a pevným krokem odkráčí do své komnaty.)
závis
Je-li to pravda, pane kancléři?
174
175
sláva a pád krále otakara
kancléř
Císařem stal se skutečně ten Habsburk.21
závis
Jak k tomu došlo?
kancléř
Vše šlo tak, jak mělo. Většina knížat chtěla Otakara; pak ale přišel všem zde známý kancléř arcibiskupa mohučského, avšak s ním z Rakous Wolkersdorf a s nimi ještě ze země štýrské Hartneid Wildon též, stěžovali si - tiše! Král se vrací! Otakar (vychází ze svých komnat)
Řekněte mojí ženě, ať se chystá, ještě dnes večer na lov vyrazím. (Přechází sem a tam mohutnými kroky.) kancléř (po pauze)
Ach, milostivý pane!
otakar
Co je? (Trhne sebou.) Vy zde? Byl jste tu před chvílí?
kancléř
Ach, ano!
otakar
A říkal jste něco?
kancléř
Ano, pane.
otakar
Proklatě!
(Hodí mu do obličeje rukavici; pak ho popadne za ruku a vede do popředí.) Co tu žvaníte tak pustě o říšském sněmu a o volbě?
kancléř
Slyšte sám!
176
DRUHÉ DĚJSTVÍ
(Norimberský purkrabí Friedrich Zollern, s dvěma heroldy před sebou a početným doprovodem za sebou, vstupuje.)
(Král mu jde mohutnými kroky doprostřed sálu vstříc.)
otakar
Kdo jste?
purkrabí
Jsem Friedrich Zollern,
purkrabí norimberský z Říše vyslaný.
otakar
Tak hodně štěstí!
(Obrací se k němu zády a jde znovu do popředí.)
purkrabí
Rudolf, z milosti boží císař -
otakar
Zdá se, že Říše se mnou žertuje snad? Zde ještě stojí vyslanci, co přišli sem, aby nabídli mi korunu, a než jsem se rozhodl, jiný zvolen byl?
purkrabí
Pane,
kancléř mohučského arcibiskupa oznámil, že s mrzkými slovy jste korunu i Říši odmítl.
otakar
Ha, to je zrada říšských baronů!
purkrabí
Když chcete vinit říšská knížata, nejprve suďte, zda se provinila! Spravedlivého hledali jsme pána, a proto jsme vám nabízeli trůn. Pak přišly zprávy, přišli pak i svědci, kteří to hlásili všem knížatům, jak naložil jste s paní Markétou, královnou, kterou hrubě zatratil jste; jak pošlapal jste práva oněch zemí, jež Říši upíráte bezectně; jak vaší zvůlí trestány jsou viny, ve kterých ještě nepaď rozsudek.
177
sláva a pád krále otakara
Tomu jsme tedy nepřivykli u nás, ve Švábsku ani v Porýní; chceme a musíme vlídného vladaře mít, však především musí být spravedlivý. To podle těchto úvah volili jsme -
jindřich z lichtenštejna (zd SCénOll)
Zrada!
otakar
Kdo tady křičí?
(mumlání mezi přítomnými)
Lichtenštejn?
jindřich z lichtenštejna (vStOUpí)
Kdo Rakušan jsi, měj se na pozoru!
Před zámkem číhá banda ozbrojenců
a zajmou každého, kdo není Čech. füllenstein (vchází za ním s taseným mečem)
Vzdejte se! Otakar (předstoupí)
Jindřichu, vaši zbraň!
Vy, Jindřichu Lichtenštejne a Bernharde Pfannbergu, Chole Seldenhovene, Wulfingu Stubenbergu, vydejte meče, jste zatčeni!22
lichtenštejn
Co jsme provedli?
otakar
Ještě nic, však přesto
vás do vězení tímto posílám,
aby vás ani chvíli nenapadlo
přeběhnout jak Wolkersdorf s Wildonem
k novému panovníku. A Merenberg - (dupne)
kdo mi ho sem dopraví?
Až ze skalního hnízda ho vytáhnou,
půjdete všichni před soud. Pak blaze tomu,
kdo vinu necítí!
(Obrací se k Zollernovi.)
A my teď spolu mužem pokračovat!
22 Někteří zde jmenovaní šlechtici jsou v pramenech zmiňováni jako Přemyslovi oponenti.
druhé dějství
(Rukojmíjsou odvedena.)
purkrabí
Váš výstup zde mi šetří vysvětlení, proč knížata vás, pane, nechtějí. Poselství mé zní takto, králi Čech! Říšskoněmecký císař Rudolf si tě žádá do Norimberka na jediný den, abys vykonával úřad číšníka,23 jak ti jako kurfiřtovi německé říše náleží. A také podle práva přijmeš lénem tam, co náleží ti: Čechy s Moravou.
otakar
Jen ty? Nic víc? A Rakousy a Štýrsko? purkrabí
Rakousy, Štýrsko, Kraňsko, Korutany i Pordenone, také chebskou zem, navrátíš zpátky k rukám císaře, protože byly Říši odcizeny.
otakar
Ha, ha, ha, ha! To jsou mi tedy žerty! Víc nový císař už si nežádá? purkrabí
Jen co mu patří!
otakar
To se ale plete!
Štýrsko jsem přece od Uher sám získal svou krví, jen svých Čechů krví. Korutany jsem zdědil po svém strýci a Rakousy mi Markéta, má žena, přinesla sama jako jitřní dar. purkrabí
Kde Markéta je ted?
23 Úřad arcičíšníka, který drželi čeští králové, patřil mezi prestižní ceremoniální funkce, které
souvisely s korunovací císaře. Vznikly již v 10. století a původně byly čtyři. Později, společně s ustálením sboru sedmi kurfiřtů (volitelů římského krále), byly pevně svázány s titulem kurfiřta. Hodnostáři zastávali své úřady během korunovačního obřadu, průvodu a hostiny. Český král měl jako arcičíšník právo nést korunovační pohár v průvodu a během hostiny s císařem stolovat a posluhovat mu u stolu.
178
179
druhé dějství
sláva a pád krále otakara
otakar
Ač rozděleni,
stvrdila mi svých zemí předání a patří mi vše, co dřív bylo její.
purkrabí
Zem rakouská a štýrská připadají, jak císař Fridrich určil dopisem, jen dcerám majitele toho léna, nikoli sestrám, avšak Markéta je posledního Babenberka sestrou. Léno se v Ríši nededí, jen sňatkem lze získat jej. Tak vrať, co Říši patří.24
otakar
Rád věřím, že by se to líbilo tak
novému pánu, kdybych země své,
ty z nejbohatších, do Švábska mu poslal
a naplnil tak měšec bez mincí.
Ale ne! Už jsem na to dosti starý,
abych se vyznal v tom, co chci, co ne.
Běž zpět a vyřiď Říši německé -
protože císař, ten mi není známý -
že mnohý sup se ještě nasytí,
než získáte to, co náleží Čechám!
On mne zve k sobě? Dobrá, půjdu tedy!
Vsak vezmu s sebou k tanci hosty své,
ať od dupotu zatřese se země
až k Rýnu. Tohle vyřiď pánům svým!
závis
My ke zbraním se rádi uchýlíme,
za krále rádi budeme se bít!
(Jde a někteří jej chtějí následovat.)
24 Rudolfův souboj s Otakarem měl do značné míry právní charakter. Římský král českého krále
obviňoval, že zmíněné země drží protiprávně, český král přirozeně hájil opačné stanovisko. Legitimita panství nad Rakousy byla pro Habsburky zásadní, proto po celá staletí připomínali oprávněnost Rudolfova postupu. Současní historikové vesměs již uznali, že ze strany římského krále šlo o účelovou argumentaci.
otakar
Stát! Za koho a proti komu vlastně? Ať v zemi vše je, jako bylo dřív, jak v dobách míru. Až ta chvíle přijde, sám svoje hosty pak si vyvolím.
Ted všichni se mnou! Nový král, ten chudák, jediné srně život nespasí! Zítra se chystá velký hon; všichni jste zváni! S chutí do toho! Doneste světla, už se přece stmívá, a s pochodněmi za mnou do lesa! (Odchází, ostatní ho s halasem následují.)
(Stmívá se. Krátká pauza, pak je z dálky slyšet loutna.)
komorná (vyjde ze dveří královny)
A jsou pryč. Kdo tu hraje na loutnu?
královna (přichází)
Co to je? Kdo hraje na loutnu? komorná (u balustrády)
To nevím, paní. Avšak slyším slova:
„Ze sněhu ruka, přesto žhavá hned."
To je pan Závis. Zpívá. Mám ho vyhnat?
královna (usedá)
Nech ho být. Pěkně poslouchá se přece ta píseň v tomto chladu večerním. (Zamyšleně si opírá hlavu o ruku.)
(Padá opona.)
180
TŘETÍ DĚJSTVÍ
třetí dějství
Komnata v Merenbergouě zámku.
starý merenberg (stojí u otevřeného okna, čapku mezi sepjatýma rukama)
Vychází slunce. Bože, měj můj dík,
měj můj dík starce za ten nový den!
A za den, který daroval jsi zemi,
když vyvedl jsi z klína temnoty
třpytivě jasné čelo Habsburkovo,
jímž zase louky zazelenají se
a mrazem ztuhlý vzduch se rozechví.
Dej, ať my, kdož jsme na hranici vnější
s Německem, též se smíme radovat;
a dej ať všichni, kdo jsme Rakušané,
z cizího vyjdem zlého zajetí
a vrátíme se jako bratři domů,
kde jeden otec okem střeží nás.
Amen, tak staniž se! - Kdo klepe?
merenbergova manželka (ZVenČÍ)
Já, muži!
merenberg
Aj, pojď dál! žena (vstupuje s mísou a vínem) Přináším snídani.
merenberg
Postav to sem. Kdo mluvil dole na zámeckém dvoře?
žena
Dva jezdci, po tobě se ptají.
merenberg
Nu? Proč je nepřivedeš?
žena
Myslela jsem -
merenberg
Copak?
Cožpak snad nejsem se sousedy v míru? Což Merenberga v zemi nemilují, že dvěma jezdcům vyhnout by se měl? Kdo ví, snad nesou důležitou zprávu? Snad od syna! Hned uveď je sem dovnitř!
185
sláva a pad krále otakara
(Žena odchází)
Skutečně zvláštní chování by bylo,
před návštěvou a posly ukrývat se.
Ač špatné časy zrovna v zemi vládnou
a ostražitým radí všechno být;
mám přece v zámku dvacet statných mužů!
(Herbott z Fúllensteinu a Ortolfz Windischgrátzu vstupují, vedení Merenbergovou ženou. Oba v plné zbroji, se spuštěným hledím.)
merenberg
Aj, pozdrav Pánbůh, páni. Zeno, ještě víno! (Zena odchází)
Co přivádí vás ke mně? Nejprve však spočněte se mnou u našeho stolu; takový máme v zemi štýrské zvyk. (Posadí se.)
Nechtěli byste sundat si své helmy? (Oba zamítavě zavrtí hlavou.) Nesmíte tedy? Dobrá, jak jen chcete! Patříte k vojsku krále Otakara? -Na levém břehu řeky Dunaj právě má tábor, jak mi bylo řečeno, stranou Korneuburgu, až někam k Tullnu. A císař Rudolf, ano, Habsburka myslím, na pravém břehu Vídeň obléhá.25 Oba se bojí překročit proud řeky. Však mluvte, páni, jezte, co je libo! oba (vstávají)
Jíst se zrádcem se nemá!
merenberg (vyskočí)
Dobrý Bože!
fúllenstein (vytahuje meč a staví se přede dveře, odkrývá hledí) Nepoznáváš mě?
25 Dějství komentuje události roku 1276.
186
třetí dějství
merenberg
Herbott z Fúllensteinu. -
(Druhý si také odkryl hledí.)
A Ortolf Windischgrätz! - Co, páni, chcete?
(Ortolfz Windischgrátzu přistupuje k oknu a duje do rohu.)
fúllenstein
Ve jménu krále Otakara nyní tě jako velezrádce zatýkám.
merenberg
A proč?
fúllenstein
Což neposlal jsi svého syna
si stěžovat u říšských knížat? Mluv!
merenberg
Ten nešika! - Vsak stěžovat si neměl, jen prosit za královnu Markétu a její práva.
fúllenstein
Cožpak neslouží teď
v císařském vojsku tvůj syn?
merenberg
Ach, jsem ztracen!
fúllenstein
Ano, to jsi! Pojď s námi!
merenberg
Ale kam?
fúllenstein
Tam, kde tě budou mučit, až se přiznáš i k poslednímu ze svých úskokú.
(zvenčí)
Otevřte dveře!
fúllenstein
Ortolfe, dej pozor!
(zvenčí)
Tak otevřete!
windischgrätz
Vždyť je to tvůj sluha, Fúllensteine!
187
sláva a pád krále otakara
fullenstein
Co jen chce?
(Ortolfz Windischgrätzu otvírá dveře, sluha vstupuje.)
sluha
Pane, císařští se blíží!
fullenstein
Proklatě!
sluha
Štýrský Hradec už mají ve své moci, Milota, hejtman krále, též byl zajat a celá zem už patří císaři.
fullenstein
Jak je to možné?
sluha
Meinhard, hrabě z Górzu,
prý na německou stranu přestoupil,
a podle toho to teď vypadá.
merenberg
Bohudík!
fullenstein
Vám však pomoci už není, pane! Ted pryč s ním! Meče přiložte mu k hrudi a na dvoře, když někdo jen se hne, hned zarazte je bez milosti do něj! Já vyznám se tu, tak vás povedu! merenberg (je odváděn)
Můj syn je volný, královna v bezpečí; co na mně záleží? Děj se vůle boží!
(Všichni odcházejí.)
třetí dějství
Tábor Čechů na levém břehu Dunaje. Stan krále. Stůl s nákresem krajiny v popředí.
Otakar vstoupí, kancléř a další za ním.
otakar (přistupuje ke svým průvodcům)
A kdyby prchnul, pověsit ho dejte!
Zloděje denně věšíme, tak co už!
Než zloděj je horší přece zbabělec!
(Vstupuje do popředí, kancléř ho následuje.)
Pořád mě sledujete, pane kancléři? kancléř
Tak, pořád, můj králi a můj pane, neboť chci radu na tu potíž znát. Pane, je zle!
otakar (pOpOcháZÍ)
Ne, naopak je skvěle!
kancléř
Bože! Vždyť nemoc řádí tu a bída.
otakar
Nemoc? Tak leda odvaha zde schází, a to ne všem, jen sotva některým, jako je ten, co tamhle venku visí! Což máme čas mít nemoci a hlad? Já po jediném lačním: po vítězství!
kancléř
Pět dnů už žádná zpráva z Čech tu není, a vládne strach -
otakar
To asi starají se
tam o mě stejně špatně jako zde.
kancléř
Tady je o vás dobře postaráno! (Bije se v hrud.)
otakar
No dobrá, dobrá!
kancléř
Z Rakous však i Štýrska mnozí už k nepříteli přeběhli.
188
189
sláva a pád krále otakara
otakar (zůstane stát)
Já dostanu je! Celou tuhle zem proměním v liduprázdnou pustinu, jen lišky budou zde a drzí vlci a po staletích poutník smí se ptát, kde Neuburg stál, kde Vídeň bývala.
kancléř
Na naší straně, zde na levém břehu prý viděli už naše nepřátele.
otakar
Pomalu věřím, že to mnozí chtějí; však je to lež!
kancléř
I stráže viděly je.
otakar
Vyšlete muže s odvahou, ať svědčí!
kancléř
U Wolkersdorfu -
otakar
Říkám přece: Ne!
To Moravané jsou tam v houfech vidět!
(Stojí u stolu u mapy.)
To je plán! Shora vpadnou Moravané,
Milota Štýrský potom zezadu,
my proklouzneme přímo při Dunaji
na ně jak lvi: (Tluče rukou do stolu.) Pak udeříme!
A mám je!
(Opět přechází sem a tam.)
kancléř
Bože můj spravedlivý! Já přemýšlím, jak můžeme se spasit, a vy zde o vítězství! Ze Štýrska lze slyšet dosti prapodivné zvěsti.
otakar
Aj, divte se, jak chcete, kancléři! Milota je tam, statečný to muž! Žádný chytrák, zato pěst má z kamene. Dvacetkrát za sebou když udeří, nezbyde nic.
třetí dějství
kancléř
Jak, pane, myslíte!
Varoval jsem vás, říkal jsem vám přece: Nevěřte, pane, tomu Bavorovi. A přece věřil jste, a on teď císaře svou zemí nechal jít.
otakar
Strach nos má zas jen pro obavy; dobře jste odhad toho Bavora!
kancléř
Svaz hrabství ve Švábsku se rozpadl.
otakar
Nedržel vlastně nikdy pohromadě!
kancléř
Jedním slovem. Císař Rudolf, pane -
otakar
Císař?!
kancléř
Tak tedy Habsburk. Není tím, kým se jevil!
otakar
Litovat měl bych, kdyby měl být horší! Válečník a muž je snad. Ne však král.
kancléř
Tak soudil mnohý, kdo ho pomoh' zvolit; však jiných konců jsme se dočkali. V Cáchách, když léno udělovalo se, neměli žezlo - byl to záměr snad. On vešel tam a z oltáře hned sebral krucifix -26
otakar
A jím léno uděloval?
Kdo dávat chce, ten snadno najde nástroj; když bere, mocněji se vyzbrojí!
kancléř
Klid aspoň vládne po Německu celém, jsou potrestány zločiny, střety ustaly. Rozvážným svazkem a rozumným slovem knížata s ním jsou pevně spojena;
26 Inspirováno četnými pověstmi o Rudolfovi Habsburském.
190
191
sláva a pád krále otakara
i papež je s ním. Jediný hlas v zemi,
který jej chválí jako spasitele.
Když po Dunaji s veškerým svým vojskem
do Vídně vešel s hlučným lomozem,
po obou březích zvony se rozezněly
a z obou břehů provolávali
mu slávu, všichni padli na kolena,
když v šedém plášti zřeli císaře
na přídi lodi samotného stát,
on přátelsky je zdravil pokýváním.27
Císařem, pane, zvěte jej, on jím je!
otakar
Horuješ pro něj?
kancléř
Pro vás ale více.
Což přísahal jsem jemu tak jak vám? Však když dva páni takto urození jsou proti sobě, stačí jediné slovo snad, aby byli usmířeni -. Ach ano, pane, já to musím říct! Ač hněv váš tuším, ohlásit to musím: herolda vyslal císař za vámi a zve vás ke smírnému rozhovoru.
otakar
Už mlč!
kancléř
I ostrov Kamberg je už vyhlédnut; je z obou stran už zcela obsazen. Ne k němu vy a ne on k vám jít musí, na rozdělené půdě sejdete se a vyjednáte, co všem prospěje.
otakar
Neznám se zlostí -!
kancléř
I když se hněváte!
Nemohu mlčet tam, kde povinnost mám mluvit!
27 Ve skutečnosti byla Vi'deň dlouho věrná českému králi a Rudolfa příliš nevítala.
192
třetí dějství
(Přichází Závis z Rožmberka.)
otakar
Jdeš právě včas! Ten havran hrubě kráká!
závis
A co chce?
otakar
Mluví o dohodě s ním.
závis
Co? Dohodnout se? Neposlouchej starce! Houf Kumánů se zrovna přes brod blížil do míst, kde máme naše ležení. Sám vyrazil jsem s Cechy do boje a tamti couvnout chtěli, avšak nestihli to!28 otakar (ke kancléři) Vidíte?
kancléř
Jeden případ nerozhoduje!
závis
Těch případů je ovšem mnohem více! Sekera seká do kořene již! (Ke kancléři.)
Viděl jste vojsko, jako je to naše? Odvahy plný, sebedůvěry a pýchy, je každý na sebe i svého vůdce.
kancléř
Záviši, vy víte, že je to jinak. zÁviš (pokračuje)
A o dohodě mluvit tady chcete? Mnoho jich je, nás však je taky dost! Jsou stateční - a ptám se, my snad nejsme? Vede je císař, ten však tady stojí! Jediná bitva rozhodne to jen.
kancléř
Ó Rožmberku, falešná hra je to, kterou se zde hrát pokoušíte teď!
28 Autorova fikce. V roce 1276 Vítkovci v čele se Závišem z Falkenštejna naopak povstali proti
Otakarovi.
193
sláva a päd krale otakara
Mluví z vás staré křivdy učiněné vašemu rodu naším vladařem, ve vašem srdci hluboko to vězí a vede vaši nepočestnou řeč. Věřte mi, pane, jsou to slova lháře.
závis
Nepřítel je v nevýhodě, to je jasné!
otakar
Nic není jasné, vše je na vahách. Jediná výhoda - však ta rozhodne -že já, Otakar, a ne ten Habsburk, do boje vás vedu.
(Přistoupí ke stolu a opřen o něj pravou rukou pozoruje mapu před sebou.)
závis
My zvítězíme, pane kancléři!
kancléř
I kdyby! Co tím vlastně dá se získat?
Dnes porazíte císaře a za rok
on s novým vojskem znovu vpadne sem.
K povstání země jsou tu připraveny,
Němci je vábí víc, než připouštíte.
Zemře-li Rudolf, ve válce-li padne,
zas jiný císař jej pak zastoupí
a věčné spory s Říší budou vládnout.
závis
Co víc?
kancléř
Co víc? - To je vám ještě málo,
že v zemi vládne tohle bezpráví?
Spálené domy, rozdupaná setba,
těch mrtvých, Bože, tohle je vám málo?!
Styďte se, pane, za takovou řeč!
Což král své jmění všechno i svou pověst
pro svoje Cechy nedal do sázky?
Pluh oře, tkalci sedí u stavu
a tkají, hora vydává svůj poklad;
a má to všechno být teď zničeno?
194
třetí dějství
Nevíte, pane Záviši, co díte! Král ví to lépe, než sám soudíte! otakar (pro sebe)
Byli to vlastně oni, kdo mi to uložili!
kancléř
Jistěže oni.
otakar (pOpOcháZÍ)
Ta hanba padne na ně! kancléř (s děkovně sepjatýma rukama) Přemýšlí o tom!
otakar
Ta slabost usmiřuje!
Kancléři, ani za císařství všechna
bych jemu první slovo nepřenechal!
kancléř
Cest zůstane a sláva bude větší.
otakar
Prominout nepříteli, dobrá tedy! Až po trestu však! Slabost usmiřuje!
kancléř
Milostivý pane -!
otakar
A Záviši, to věřte, vidět chtěl bych, jak vůči Otakarovi se chová ten bídný Habsburk v rouchu císařském. Co počne si, když stejně jako tehdy u Kressenbrunnu k zteči poručím a Rakousy i Štýrsko, všechna léna od Říše budu žádat? Co pak s tím? To vítězem bych sám byl, bez armády!
závis
Ale když bude lstivý, vychytralý -
otakar
Kancléři, já váš návrh přijímám!
kancléř
O tisíceré díky!
otakar
Ještě neděkujte, pane!
Není to zcela, jak byste si přál!
195
J
sláva a päd krale otakara
Až stát tam bude a slova hledat
a já mu řeknu: Roucho císařské
si klidně nechte, to mě nezajímá!
Ale mou zemi nechte, pane, na pokoji;
a mějte se a odtáhněte v míru!
Nanejvýš kousek země dáme mu,
aby se doma pěkně chlubit mohl,
co všechno získal pro Říši on sám!
Rád nechám mu tu radost. Má to mít,
kancléři, tedy dohodněme se s ním;
teď vedete nás vy, my poslechneme vás!
A v táboře, co jenom se tu pohne -
(obrácen ke vchodu, několik postav vstupuje dovnitř)
to ať se chystá k boji vítěznému.
Zlatem a stříbrem ať se blyští zbroj;
panošům běda, jejichž kabátec a plášť
nastokrát císaře německého neodrazí.
(Odchází, ostatní ho následují.)
Ostrov Kamberg na Dunaji. Tábor císařských vojsk. V pozadí, vyvýšen na několika stupních, nádherný stan zdobený říšským orlem.
Vstupuje hejtman; za ním několik ozbrojenců, kteří se zkříženými halapartňami snaží zadržet naléhající lid.
hejtman
Jen je nechte vejít, přikázal to císař! (Dav proudí dovnitř.)
první měšťan (který se se svým sousedem jako první propracoval davem do popředí)
Tady je dobré místo, tady zůstaneme!
druhý měšťan
Jen aby přišel až tak blízko k nám. žena (k dítěti)
U mě se drž a květiny si hlídej!
TŘETÍ DĚJSTVÍ
švýcarský voják
Kdepak je Ruda? Já jsem jeho krajan a pro císaře nesu poselství!
hejtman
Jen trpělivost! Hle, už otvírají. (Stan se otvírá. Císař Rudolf sedí v koženém spodním oděvu u polního stolu. Má před sebou helmu, na níž kladivem vyklepává boule. Spokojeně si prohlíží dokončenou práci.)
RUDOLF
Teď zase aspoň chvíli vydrží. (Ohlíží se.)
Lid už je tady? Pomoz mi, Georgu! (Sluha mu pomáhá, Rudolf si obléká kabátec.)
první měšťan (u popředí)
Božínku, kdo tohle kdy viděl? Císař s kladivem v ruce! Vivat Rudolphus!
druhý měšťan
Buď zticha! Už jde blíž a přímo k nám! (Císař sestupuje po schodech.)
seyfried (padá na kolena) Ach, urozený pane!
rudolf
Merenberg, že?
Bez obav buďte, otce zachráníme, zde je mé slovo. V celé velké Říši s pomocí boží zavládnul už klid, tak i zde brzy měl by zavládnout. Dnes kníže Čech přijde k dohovoru; a především na vás přitom vzpomenu!
(Seyfried ustoupí.) (Dítě s kyticí květů běží k císaři.)
rudolf
Čí je to dítě? Jak se jmenuješ?
196
197
sláva a pád krále otakara
zena
Je moje, jmenuje se Kateřina,29 pochází z Vídně, dcera měšťanů.
rudolf
Nespadni, děvče! Ale jak je krásná! Šibalská očka má, a přitom zbožná! Jestlipak už se krášlíš, maličká? Co chcete, dobrá ženo?
/LNA
Výsosti!
Cechové náš dům vypálili zcela, v nemoci leží na lůžku můj muž. rudolf (ke svému průvodci)
Zapište si ji, dohlédněte na to! (K ženě.)
Kde pomoci se dá, tam pomůžeme! švýcarský voják (předstupuje, za nim tři nebo čtyři další) Pozdraven buďte, krajane náš vzácný!
rudolf
Aj, Walter Stiissi z Lucernu? Co ty tu? (K dítěti.)
Kačenko, ty běž zas ke svojí mámě, vyřiď, že otci bude pomoženo!
(Dítě běží k matce.)
švýcar
rudolf
švýcar
Já a ti další ze švýcarské země jsme přišli, jestli byl byste tak dobrý a dal nám trochu peněz!
Příteli,
peníze nejsou špatné, když je máš. Nemáte žádné? A to vedete válku?
29
Gnllparzer děvčátku přidělil jméno Kateřina jako drobnou poklonu své takzvané věčné neveste" Katharine Frôhlichové {1800-1879); spisovatel se s ní nikdy neoženil. Katharina Frohhchova predala po Grillparzerově smrti jeho pozůstalost městu Vídni. Sestry Anna Barbara. Katharina a Josephina Frůhlichovy založily Nadaci Franze Grillparzera.
198
třetí dějství
RUDOLF
Příteli, vzpomeň, jak to chodí u vás. Stane se, že sedlák na zimu má plodů dost a krmiva až do jara. Pak ale jaro přijde
namísto v březnu až v květnu. A leží sníh,
kde sémě už vzejít mělo,
a on pak musí na zásoby sáhnout.
Je pro tebe pak špatným hospodářem?
švýcar
Chraň Bůh! To přeci zažili jsme všichni! -
A vy? - Ach tak! (Ke svým krajanům.) On je tím hospodářem
a zima, která trvá, to je válka,
obilí došlo - to jsou peníze.
Nu, pane, nic se tedy nedá dělat.
Mezitím si vezmeme z místních zásob.
rudolf
Když nechcete tu zůstat, tedy běžte. Však komu zdejší jídlo nestačí a na zásoby obyvatel sáhne, ať visí, ač by byl to skvělý muž!
švýcar
Jen jsem se zeptal. Dobře, že to víme. Počkáme tedy pár dní ještě tu, snad zlepší se to.
rudolf
Zlepší! A pozdravujte radní a měšťany v Lucernu. (Císař se má k odchodu.) otakar z hornku (v popředí vystoupí z davu)
Nejjasnější pane a císaři, vyslechněte také mne!30
rudolf
Kdo jste?
hornek
Otakar z Hornku, sluha pána rytíře Otty z Lichtenštejnu jsem,
30
Grillparzerova fikce. Slavnému štýrskému kronikáři Ottokarovi aus der Gaal (- zde Hornek; * kolem 1265) bylo v r. 1276 asi jedenáct let.
199
sláva a pád krále otakara
třetí dějství
jejž Otakar král drží s ostatními
zemskými pány ve svém zajetí.
O ujměte se ho, ujměte se jeho země!
Je to dobrý pán i zem je dobrá,
ta zaslouží si knížete, jak vy jste!
Kde viděl jste kdy jí jen podobnou?
Rozhlédněte se, kam jen pohled sahá,
kraj směje se jak na nevěstu ženich!
Ta svěží zeleň luk, to zlato zrn,
šafrán a len je modrožlutě zdobí,
květiny sladce voní tu a rostou
po stráních krásných širých údolí -
kytice pestrých květů je ten kraj
a Dunaj ji jak stužka stříbrem váže! -
Zde k vrcholkům se vzpíná vinná réva
a plné zlaté hrozny visí z ní
a zrají v záři slunce z boží moci;
les plný lovců korunuje dílo.
A vlahý boží dech se vůkol vznáší
a hřeje, zraje, v žilách pulzuje,
jak v chladné stepi nikdy nezatepe.
Rakušan proto veselé je mysli
a dává rád svou radost najevo.
Nezávidí, spíš bývá záviděn!
Co koná, všechno koná s radostí.
Dost možná v Sasku či u řeky Rýna
jsou lidé mnohem více sečtělí;
avšak tím, co je Bohu tolik milé,
pohledem jasným, myslí otevřenou,
tím Rakušané předčí ostatní,
myslí si svoje, jen ať jiní mluví!
0 dobrá země! Ležíš mezi dětskou
Itálií a mužným Německem,
jinochu sladký kloučku ružolíci:
Bůh mladickou ti mysl zachovej
a napravuj, co jiní pokazili!
Tys dobrý muž!
první měšťan
A učený je k tomu!
Kroniku píše, celou ve verších,
vy, císaři, v ní také máte slovo!
rudolf
Doufám, že v dobrém! Věř, že tvému pánu
se svobody zas dostane. A ty
co upomínku na setkání naše
přijmi zde tento řetěz, zdob se jím.
Tvé umění si odměnu přec žádá!
(Snímá si z krku řetěz a ouěšuje jím Hornka,
který klečí. K ostatním:)
Pro vás, rytíři, přízně té je příliš snad?
Když na tom muži meč můj spočine,
tak jako z mnohých stane se z něj rytíř;
však nevěděl bych, čím se dotknout toho,
kdo píše dílo jako tento muž.
Příteli, o tom v kronice však pomlč!
Nechtěl bych přece v tobě chválit sebe!
hejtman (přichází)
Ctihodný pane, Čech se blíží král!
rudolf
Ted, dobrý Bože, přived jsi mě sem; dokonči tedy, co je započato!
(V popředí vpravo je postaveno polní křeslo. Císař usedá, jeho doprovod stojí kolem.)
(Král Otakar přichází v lesklém brnění, přes ně má až po paty sahající bohatě vyšívaný plášť; místo helmy na hlavě korunu. Za ním kancléř a doprovod.)
otakar (vystoupí z pozadí)
Už dlouho hledám, kde je vpravo, vlevo; vážení páni, kde je císař váš? Vy, Merenbergu? I vás tady potkávám? Myslel bych, že jinde potkáme se spíše! Tak kde je Rudolf? (Spatří ho a jde k němu.) Habsburku, pozdrav tě Bůh!
200
201
sláva a pád krále otakara
rudolf (vstává a mluví k těm, kdo ho obklopují) Proč stojíte tu bez pokrývek hlavy! Otakar s Habsburkem se setkává, člověk s člověkem, tak každý musí přikrýt hlavu svou, vám všem je přece jako člověk roven. Však přichází-li leník k svému pánu, kníže z Cech k německému císaři, (vstoupí mezi ně)
pak běda tomu, kdo mu úctu nevzdá! (Pevnými kroky jde k němu. ) Co přivádí vás, Otakare, ke mně? otakar (dotčeně o krok ustupuje)
Byl jsem sem přece pozván k rozhovoru!
rudolf
Ach tak, o obchodu mluvit přicházíte? Přátelskou čekal jsem spíš návštěvu! Tak k věci! Kníže Cech, jak to přijde, že teprve teď byl jsem vyslyšen? Už třikrát jsem vás zval: do Norimberka, do Wurzburgu a také do Augšpurku, abyste převzal léno zemí svých; vy nepřišel jste. Naposledy však místo vás přišel jen pán ze Sekavy,31 však nechoval se zrovna uctivé.
otakar
Léno Čech král Richard přidělil mi!
rudolf
Ano, ten z Kornwallu. Ach, byly doby,
kdy v Německu za jeho peníze
i víc se získat dalo nežli zem!
Však to je pryč! Já přísahal jsem Bohu,
přísahal svému velikému Bohu,
že právo vládnout bude všude vůkol
v německé zemi; tak to také bude!
Nedobře jste se zachoval, Cech pane,
co říšský kníže vůči císaři!
TRETI DĚJSTVÍ
Arcibiskupa v Salcburku jste přepad' jak raubíř v jeho vlastním území a vaši lidé chovali se tam tak, že styděli by se i pohané.
otakar
RUDOLF
Čestně jsem střet s ním předem vyhlásil.
Zde nejde o střet, dejte pozor, pane! Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Vindickou marku máte neprávem, všechny ty země stále patří Říši, proto je vraťte do mých rukou, hned! Tady je papír, tady pero. Pojďme vnést rukoudáním sem ted pořádek!
otakar
RUDOLF
Rudolfovy volby. J' 2ajmy ces^ho krále a tezi o neplatnosti
Ha, všemohoucí Bože, kdo tu stojí?
Není to Otakar a jeho meč?
Ze tímhle tónem mluvit zkoušíte!
Co počnete, když místo odpovědi se od Dunaje vrátím k vojskům svým a v jejich čele dál se budu bít?
Před rokem jsem se s tím ještě srovnal, když zvolil jste si cestu válečnou! Jste kníže znalý boje, není pochyb. A vaše vojsko vítězství zná samá; zlatem a stříbrem třpytí se váš poklad: Mně leccos chybí, chybí mi snad mnohé! A přece, pane, hleďte: S odvahou, i kdyby všichni mne snad opustili, i kdyby tábor zel tu prázdnotou; sám šel bych tehdy s korunou a žezlem, sám šel bych do vašeho tábora a zvolal: Pane, Říše chce své země! Nejsem tím, koho znávával jste kdysi! Ne, nejsem Habsburk, ani Rudolf ne; německá krev teď koluje mi v žilách. V srdci mi tepe síla Německa.
202
203
sláva a pád krále otakara
Co smrtelného bylo, to jsem zničil
a císař jsem teď, který nezemře.
Když potkalo mne toto povýšení,
mne, který nikdy o něm nesníval,
když na mou nízkou hlavu světavládce
mi korunu své říše nasadil,
když svatý olej skanul z mého čela,
vtom pochopil jsem hloubku zázraku
a naučil se zázrakům i věřit!
Já ze všech knížat poslední jsem byl;
teď všechna knížata mne poslouchají!
Narušitelé míru zalekli se;
ne mne, to Bůh je právem vyděsil!
Pět šilinků jen měl jsem ve svém měšci,
když v Ulmu nasedl jsem do lodi;
vévoda z Bavor nechtěl, podlehl však;
jen s hrstkou válečníků sem jsem přišel,
do země, která válečníky měla!
Z vašich řad mnozí přestoupili ke mně,
Rakousy samy osvobodily se.
Přísahal jsem, že budu hájit právo:
při vševědoucím troj jediném Bohu!
Z toho, co není tvé, si nesmíš nechat
ani jen nepatrnou malou část!
Tak předstupuji, nebesa jsou svědkem,
před tebe; volám: Vrať, co patří Říši!
otakar
Ty země moje jsou!
rudolf
Nikdy nebyly!
otakar
Od svojí ženy Markéty je mám!
rudolf
A kde je teď?
otakar
Vždyť na tom nezáleží! Dala mi svou zem!
třetí dějství
rudolf
Mám ji postavit
mezi nás jako soudkyni? Je tady!
otakar
Zde v táboře? rudolf (změněným tónem) Ta vámi potupená, o práva, radost krutě oloupená, dnes ráno přišla prosíc, abych muže ušetřil, jenž se zle k ní zachoval!
otakar
Tu námahu si ušetřit však mohla! Kde Otakar je, proseb netřeba! rudolf (silným hlasem)
Snad budou třeba, pane kníže Cechů, řeknu jen slovo a jste ztracený!
otakar
Já? Ztracen?
rudolf
Ano! Od Čech odříznu vás.
otakar
Než Vídeň oblehnete, já Čechy osvobodím!
rudolf
Vídeň jsme dobyli!
otakar
Ne!
rudolf (otočen dozadu)
Kde je Paltram Vatzo?
Ten, který přál si se mnou nutně mluvit;
purkmistr Vídně, jeho radní s ním.
(Paltram Vatzo, purkmistr Vídně, s několika členy rady přichází a přináší na podušce klíče od města.)
paltram
Můj císaři a pane, přináším zde vám klíče k městu Vídni pokorně a prose za to, aby hněv váš ustal, neboť jsem věrnost králi přísahal a bránil město do dnešního dne;
204
205
sláva a pád krále otakara
snad bránil bych ho ještě déle, však lidé mě k rezignaci přinutili, znaveni dlouhým obléháním města. (Vkleče položí klíče k císařovým nohám.) Svůj úřad skládám rovněž k vašim nohám a stávám se teď věrným měšťanem. (Vstává.)
Paltrama Vatza pán je pánem země, se svojí zemí sebe vydávám! (Ustoupí.)
otakar
Ti Vídeňáci! Národ nestálý! Třásl ses o svůj mlsný jazýček? Vsak zalituješ! Zamezím ti přísun z Klosterneuburgu, svojí pevnosti!
rudolf
I Klosterneuburg do mých rukou padl, na pravém břehu nic už není tvé! Friedrichu Pettauere, pojďte sem!
(Friedrich Pettauer předstupuje se sklopenýma očima.)
otakar
Hanebný zrádče, vydal jsi můj hrad?
pettauer
Ne, pane! Byli jsme však přepadeni! Když včera večer -
otakar
Dost! Vím, že jsem zrazen! Však neraduj se z toho vítězství! Ze Štýrska se sem silné vojsko blíží s Milotou, vůdcem nejvěrnějším z mých; on tvrdě vpadne tvým žoldákům do zad a Otakar jak mraky hromové zláme tvá vojska jako stébla trávy, nezbyde ti než prchnout do Dunaje!
rudolf
0 dál už nemluv, kníže ukvapený!
otakar
Už poznáváš, jak vzdálen je tvůj cíl? 206
třetí dějství
RUDOLF
Na Milotovi naději svou nestav!
otakar
Má základna je pevná, ty se musíš bát! Uvidíme se spolu ve zbrani!
RUDOLF
Odcházíš? Země nevydáš mi tedy? otakar (otočen k odchodu) Zdali je vydám!
RUDOLF
Nu dobrá, jen si promluv s Milotou, jestli právem tolik důvěry mu dáváš?
(Milota vstoupí v řetězech.)
RUDOLF
Tak ze Štýrska mi byl už přiveden, v řetězech, neboť docela se vzpouzel.32 Dolů ta pouta! Zde je korouhev štýrská a tady zase rakouská je. (Zemštípánové Rakous a Štýrska popojdou po císařově straně vpřed, s korouhvemi v barvách svých zemí.) Ti sami se vydali pod ochranu Říše. Můj kníže Cechů, nestůj tam tak smutně! Rozhlédni se! Vždyť mračna odplula a jasně vidět smíte, jak to je. Když Rakousy jsou ztraceny -
otakar
Ještě nejsou!
rudolf
Vy sám si lžete! Cítíte to uvnitř, že ztraceny jsou, a to napořád!
Býval jste mocný kníže, velký král, než příležitost ve vás probudila neskromnou touhou vlastnit ještě víc; však zůstanete bohatý a mocný,
32 Ve skutečnosti se Milota ze Štýrska probit a dorazil do Otakarova leženi'se zbytkem sví
207
sláva a päd krale otakara
ač ztratíte to, co vám nepatří. Neboť chraň Bůh, že já bych nárokoval cokoli z toho, co patří jen vám. Neměl bych právo! Zůstane vám vojsko mocné a k bitvám vyzbrojené dál. Vsak štěstí v boji bývá vrtkavé. Nepokoušejte jeho přízeň, pane! Bůh ukázal vám, co je jeho vůle.
Ctižádost stejně jak vás i mě hnala
zpočátku dál a štvala mě jen vpřed.
Na všech jsem zkoušel sílu mladých paží,
na cizích, blízkých, ba i příbuzných,
jako by svět byl jednou velkou scénou
pro Rudolfa a jeho meč. Jak zmámen
já s vámi proti Prusům táhnul jsem,
po vaší straně v Uhrách jsem pak válčil,
však kdesi uvnitř stále nespokojen
jsem s tím byl, jak se církev s Říší chová
k odvaze, která zasluhuje prostor.
Tu Bůh mě silnou rukou uchopil
a posadil mne na trůn nad světem.
Jak poutníkovi, který zdolal horu
a shlíží dolů na krajinu níž
a na hradby, které ho jindy svíraly;
jako by spadly klapky z očí mých
a ctižádosti byl jsem provždy zbaven.
Svět je tu, aby všichni jsme zde žili,
a velký je jen jeden jediný: sám Bůh!
Mladický sen už do konce se zdál
a s obry, draky skončila ta doba,
kdy hrdinové brojí proti nim.
Už národy se jako laviny
nevalí proti jiným, klokot ustal
a skoro, zdá se mi, značí to, že
stojíme na úsvitu nových dob.
Za pluhem v míru kráčí sedlák v poli,
v městech se zase činí měšťané,
řemeslo vzkvétá, cechy ožívají,
208
třetí dějství
ve Švýcarsku a Švábsku spojují se a hanza žene dál své bystré lodi na sever, východ, za svým výdělkem. Vy hnal jste se jen za ziskem, a marně; teď dopřejte si, králi, trochu klidu!
O Otakare, krásný čas to byl, když po návratu z Pruska seděli jsme na Hradčanech a rozmlouvali spolu, o budoucnosti, o budoucích činech! Seděla s námi tehdy královna. -Chcete ji vidět? Markéta je zde.
otakar
rudolf
Pane!
Že jste ji zapudil, je chybou, ten anděl míru vždycky na vás čekal a uklidňoval vaši prchlivost, věrně se staral jako vaše sestra! S ní odehnal jste štěstí od sebe. -Už nejste doma šťastný, Otakare! -Chcete ji vidět? Markéta je tady!
otakar
rudolf
Ne, pane. Ale léno přijmout chci! Moravy a Čech?
otakar
Ano, císaři!
rudolf
A Říši postoupíte
otakar
Rakousy
i Štýrsko, když se zřeklo mojí vlády. Mnoho jsem pro ně učinil. Ten nevděk a lidská špatnost hnusí se mi zle.
rudolf
Do stanu pojďme!
otakar
Proč ne zde?
209
rudolf
To proto,
že léno přijmout lze jen v pokleku!
otakar
Já klečet?
rudolf
Stan nás všem očím ukryje.
Tam pokleknete před Bohem a Říší,
před smrtelníkem ne, jak jsme my dva.
otakar
Tak budiž!
rudolf
Chcete? Požehnaná chvíle! Tak jděte první, půjdu za vámi. My oba budem slavit vítězství! (Odcházejí do stanu, padají závěsy.) milota (který přechází ke svým)
Tak, díky Bohu. Zase budu volný! Vzpomínat nechci na poslední dny. (Přichází Závis z Rožmberka.)
závis
Kdepak je král?
milota
Kde? V císařově stanu; přijímá léno!
sláva a pád krále otakara
závis
Ho hó, a tak skrytě?
Jo musí vidět všichni jeho věrní
Spadn°U * VÍdíme Otakara lénem Čechy.) J meče udělil
závis
Král klečí! ň&i (mezi sebou)
Vskutku klečí!
210
TŘETt DĚJSTVÍ
OTAKAR
Co je to!
(Vyskočí a spěchá do popředí.) (Císař ho následuje s moravským praporem v ruce.)
rudolf
Moravu lénem nechcete snad přijmout? (Otakar opět pokleká.)
rudolf (zatímco mu podává moravský prapor) Moravské markrabství vám propůjčuji a přísahou i povinností k Říši vás váži jménem Všemohoucího.
Povstaňte, králi, tímto polibkem vás zdravím jako leníka a bratra.
Vy však, kdo příslušíte Rakousům a leníky jste knížat jeho země, do Vídně pojďte přísahu tam složit! Půjdete s námi, vzácný pane králi? (Otakar se pokloní.) Budu vás čekat, kdy to bude vhod. Mávejte praporem, oslavte vítězství, v němž se neprolila krev! (Odchází se svými lidmi.)
(Otakar tam stále stojí se skloněnou hlavou.)
(Seyfried Merenberg, který zůstal pozadu, po chvíli zdráhání přijde s prosebnými gesty.)
seyfried
Smím-li vás prosit, vzácný pane! otakar (rozčílí se a pohlédne na něj s úšklebkem; potom rukou rozerve sponu pláště, ten spadne, druhou rukou zezadu strhne korunu z hlavy a vyráží vpřed, přitom volá.)
Pryč!
(Zatímco ho všichni následují, padá opona.)
211
ČTVRTE DĚJSTVÍ
čtvrté dějství
Před Pražským hradem; velká brána s padací mříží uprostřed pozadí vede do jeho vnitřku. Vedle malá výpadná branka, k níž vede několik schodů, ale je zavřená. Vpravo uprostřed příbytek vrátného s kamenným stolem a lavicí. Před ním záhon s květinami.
Milota a Fullenstein přicházejí z různých stran.
milota
Našel jste krále?
fullenstein
Ne. Vy?
milota
Ani já ne.
fullenstein
Ve Znojmě vytratil se z doprovodu,
s ním jenom věrný sluha jediný,
a po Moravě od té doby bloudí.
V Kralicích spatřen byl i v Hradišti;
v Lukově a kdesi u Štípy
a naposledy potom v Kostelci,
kde teče pramen přímo zázračný,33
k němuž se z dálky lidé vydávají.
Stojí tam chudý domek lázeňský,
mimo zrak lidí, mimo jejich cesty,
tam ukrýval se dlouhých čtrnáct dní;
místo spíš k smrti dobré nežli k žití!
A stejně jako všichni poutníci,
kteří znát chtějí, co je všechno čeká,
do studny házel křížek proutěný
a sledoval, zda pluje, nebo klesne,
po celé dny a zachmuřený byl.
Z Hradiště vrchnost doslechla se o tom
a dali pro něj poslat, on tou dobou
byl však už pryč.
milota
A kde je, to se neví?
Sirné prameny v Kostelci na Zlínsku byly objeveny až roku 1742.
215
sláva a päd krale otakara
fůllenstein
Prý viděli ho cestou do Prahy.
milota
Sem? - Doufám, že zde dojde klidu!
Když hrdá křídla přistřižena jsou;
když slavnostně se vzdal všech jiných zemí,
které ho vždy tak mocně vábily.
Po vzoru otců bude vládnout tady
a jeho říši Němci opustí
a za pomoci českých vladyků
zažije jeho národ pravé štěstí.
Snad zapomenu, co mi učinil,
i mému domu. - Jdete ke kancléři?
Tak nahlaste mu, že císařský herold
si žádá platnost smluveného míru,
především volnost pro rukojmí všechna,
rakouská, štýrská, co jich v zemi zbylo.
Do pražských bran už vešel a je tu.
Chce neodkladně konat, co se žádá,
než přijde král a zabrání těm věcem.
fůllenstein
Co když král -
milota
Běžte konat, co jsem řekl! (Fúllenstein odchází.)
milota
Kdyby to neměl v zemi teď tak těžké, chtěl bych se smát, jak Závis smál se prve. Příkazy rozdat, než sem navrátí se, on potvrdí je a pak může - spát! (Vchází do zámku.)
(Krátká přestávka, pak přichází králův sluha, slídí kolem a volá do scény.)
sluha
(Otakar přichází, zahalen v tmavém plášti, hluboko do očí mu sahá černý baret s černými pery.)
sluha
Tak, nikdo tady není, vzácný pane!
Mám tedy přivést kancléře? Můj pane, snad do zámku měl byste radši vejít?
(Otakar potřese hlavou.)
sluha
Dva dny jste nespal ani nepojedl, myslete prosím na svůj život, pane!
(Král se trpce pousměje.)
sluha
Můj králi, prosím, do zámku teď jděte! (Otakar netrpělivě dupne.)
sluha
Už přece jdu! Vy zatím posaďte se! (Odchází do zámku.)
otakar
Zámku mých otců, do tebe mám vstoupit?
Znesvětit tvůj práh měl bych svojí nohou?
Když z vítězství svých k tobě jsem se vracel,
dobytých zemí prapory všude vlály,
ty otevřels mi vždycky svoje brány
a otcové mí z hradeb shlíželi.
Tvá pyšná stavba je tu pro hrdiny,
hanobitelé nesmějí sem vstoupit!
Zde jako vlastní vrátný chci teď sedět,
od svého domu hanbu odvracet.
(Posadí se na schody k brance a zahalí hlavu.)
(Přicházípurkmistr Prahy a několik měšťanů.)
purkmistr
Ach, nechejte mě, spěchám do rady, císařský herold je tu, nechci meškat, když Cechy zase Říši náleží.
216
sláva a pád krále otakara
Král slavnostně se k tomu zavázal, přísahu složil vkleče před císařem.
měšťan
Co, vkleče?
purkmistr
Ano! Na bitevním poli! Král klečel, císař seděl, je to tak, s úžasem celé vojsko přihlíželo. Co je to tam?
měšťan
Nějaký muž sedí na schodech.
purkmistr
Nu, pýcha vede k pádu, to se ví! Podívejte se, kdo že to tam sedí! Pochybní lidé táhnou naší zemí a vojákům se radši vyhněme. měšťan (vrací se) Ach, pane!
purkmistr
Vždyť se chvěješ!
měšťan
Je to král!
purkmistr
Na schodech ten muž? Pomátl ses, či co?
měšťan
Pohlédl na mě. Podívejte!
purkmistr
Vskutku!
Slyšel snad, o čem mluvili jsme spolu?
Mám mu teď padnout k nohám? - Nejlíp bude,
když stáhneme se. Zdá se, že přemýšlí.
(Stahují se do popředí vpravo.)
(Beneš z Dědic a jeho dcera vystoupí z pozadí vpravo.) beneš (o holi, vede Bertu)
Jen pohled, jak to slunce svítí nám!
Musíš ven! Berto, pojď už na vzduch, říkám.
Ten zatuchlý vzduch je tak nezdravý.
218
čtvrté dějství
A učiň mi to k vůli, promluv přece. Mluv, Berto, mluv! Byť jediné jen slovo! Tvůj starý otec jenom na to čeká! Na svatého Jana tomu bude -už nevím sám, jak dlouho takhle mlčíš. Proč ale, Berto, mluvit se ti nechce? Raději bych tě slyšel blouznit chorou, než neslyšet tě vůbec. Co se stalo, to stalo se a nemysleme na to.
purkmistr
Tiše!
beneš
Vždyť ona beztak mlčí jen! Celý den, pane, neotevře ústa! purkmistr (tiše)
Tam sedí král!
beneš
Kde?
purkmistr
Na těch schodech sedí!
beneš
Ach, Berto, hled, tam sedí ten zlý král, který tě tolik ranil, nebožačko! Ej, promluv, děvče, a dej mu co proto. Řekni: Ty krutý, ráda jsem, že trpíš, o mne a mého otce zasloužil ses.
(Berta zvedne hrst hlíny a po dětském způsobu ji hodí před sebe, netrefí se.)
beneš
Ano, jen hod! Kéž byly by to dýky! Hod, Berto, hod! Ať trpí ten zlý muž. Bůh přece pomstil naše utrpení: Před nepřítelem svým on musel klečet, před mužem, kterým dříve pohrdal, před zraky svého vojska musel klečet! Jen se třes, už se tě nebojím! Přeci jen vyšší moc tě zmohla, pane. Nejprve učiň, ať mé dítě mluví, pak mne nech zabít, na tom nesejde.
219
(Přichází královna se Závišem a sluhy.)
kunhuta
Kdo toho blázna nechal přede dveřmi? Neřekla jsem vám, že je máte hlídat? beneš (je odváděn pryč)
Nu, Berto, pojď! On dostal, co mu patří. (Odchází)
kunhuta
Vy taky pryč a všichni pryč, co jsou tu! (Všichni až na ni a Závise odcházejí.)
kunhuta
Jsme sami! Naše hanba je tu s námi!
Nechcete povstat, velký pane králi,
a velká slova pronést, jak je zvykem vaším?
Hle, tady sedí všemocný a pyšný,
jemuž svět příliš malým být se zdál;
sedí tu jako žebrák přede dveřmi
a nezmůže se než na „pomoz, Bože!".
Koruny nosil jako jiní věnce,
když povadly, tak jiné upletl si
z kvítí, jež požal v cizích zahradách.
Muž, který život tisíců měl v dlani
a zacházel s ním jak s partií šachu
na hracím poli plném prachu, krve
a volal: šach! Jak byli by to pěšci,
nahrubo z dřeva rychle vyřezaní.
Muž, jenž byl schopen i s přírodou přít se,
a když si ráno vyjel třeba na lov
a nebe bylo potaženo mračny,
přivolat dal si mistra stavitele
a přikázal mu příliš nepospíchat
s klášterem Zlatá Koruna, jejž stavěl.
Zde sedí, hledí bez života na zem,
kterou dřív zdupal pyšnou nohou svou!
závis
Ej, milostivá, štěstí vrtkavé je!
sláva a pád krále otakara
ČTVRTE DĚJSTVÍ
kunhuta
Co jiné pojí, bylo mu jen hrou!
Markétu, svoji ženu, odvrhnul -
Bůh ví, že byla pro něj však tou pravou
královnou nářků, zvolna stárnoucí! -
Až z Uher dal si přivést mladou ženu.
Co je mu po tom, že už třeba dávno
jinému věnovala pohled svůj?
Ze o ni třeba někdo mnohem menší,
a přitom mnohem větší dávno stál? -
Neporažený vůdce Kumánů,
jenž králi Čechů vyrovná se ve všem! -
Co je mu po tom! Zenu chce a dědice,
ač zlomí přitom vazbu lecjakou!
Co bytost silná, svobodná jsem přišla,
abych se stala družkou mladíka,
a nalezla jsem - krále Otakara!
Ne žalostného tak, jak tam teď leží,
však v mnohem lepším stavu, Bůh to ví!
Od názorů a rad mne držel stranou,
spíš jako služku nežli kněžnu svou.
Jediné on sám chtěl být ve všem vládcem.
závis
Ach, kněžno, vládnout je tak sladké přece; skoro tak jako - milovat a nedělit se o to!
kunhuta
On panoval, což o to, věru vládnul! Však je to pryč jak prasklá bublina! A mluvit uměl, jako pravý kníže! Co nebylo a nikdy nestalo se, to v jeho ústech ano! Z Norimberka když od císaře přišlo poselství, jak mluvil, to se choval jako kníže! Nikoli město, dům, ba ani hroudu nevydal z širé země rakouské; lékaři kdyby stokrát prosili jej, že visí na tom život císařův, nezískali by ani lístek šafránu!
220
221
sláva a pád krále otakara
Na našich stepích žijí muly a ty, když vidí vlka z dálky přicházet, tak zuří, do stran sebou házejí, až celá země chví se dupotem; však když se vlk už blíží, stojí tiše a bez odporu zabít dají se. Tak vedlo se i tomu králi zde! S velkými slovy táhnul do pole, do svého vojska shromáždil půl světa. Poláci, Němci, Češi, Tatarové,34 všeliké hlasy mísily se v těch řadách a Rakousy jim byly příliš malé. Však když se pravý boj pak započal, chybělo srdce oné spoustě paží; a v táboře nepřátel - Rožmberku!
závis
Ctihodná paní!
kunhuta
Už jste někdy klečel?
Ne před ženami, před muži jste klečel?
Ze strachu, kvůli žoldu, pro peníze, před sobě rovnými?
závis
Já ne.
kunhuta
A klečel byste?
závis
Nikdy, paní!
kunhuta
On ale klečel! Před svým nepřítelem. Poklekl před tím, kým dřív pohrdal, kdo dřív mu sloužil, a když tento pravil: Pojď sem! Tak šel, a když mu řekl: Běž ted! Tak odešel a pospíšil si při tom!
závis
34
Ach paní, to byl přece jenom žert! Žert mezi přáteli. To císař chtěl jen
Tataři v Otakarově vojsku nebojovali. Naopak, na Moravském poli stáli Kumáni uherského krále Ladislava ve vojsku Rudolfa Habsburského.
222
čtvrté dějství
ukázat lidem, jakou až má moc, poprosil krále, ten mu vyhověl.
kunhuta
Já ale nechci být ženou slouhy a muset sdílet s vazalem své lože; nechci, až císař do Vídně vás vyžádá, muset pak nosit vlečku jeho ženy; pokleknout nechci jak on před Rudolfem.
(Král vyskočí.)
kunhuta
Jen vyskočte si, vás se nebojím! Mám jediná snad být, ta z mužů, žen, před Otakarem králem kdo se třese? Dejte mi doprovod, do Uher chci zpátky, tam na královskou čest se více dbá. Vy, Rožmberku, rámě! Dost té hanby, které tu svědky museli jsme být! závis (zatímco ji odvádí)
Byl to jen žert! My všichni jsme se smáli, a císař nejvíc, ač to nevyjevil. Vypadalo to dobře, třeba říci!
(Odcházejí.)
otakar
Záviši! závis (vrací se)
Pane, přejete si?
otakar
Tvůj meč! závis (podává mu jej) Zde!
otakar (připraven k výpadu) Zrádce!
královna (volá za zámeckou branou) Rožmberku!
otakar
Na, vezmi svůj meč a jdi!
223
sláva a pád krále otakara
čtvrté dějství
závis
Ach, děkuji vám. Není radno dlít tu. (Odchází za královnou.) otakar (poté, co chvílí strnule hleděl do země) Je to můj stín? Pak jsou dva králové! (Trubky zevnitř.)
Už jdou, jsou blízko. Kam se jenom schovám? (Zahaluje se do pláště a stáhne se.)
(Císařský herold přichází s dvěma trubači. Za ním osvobozená rakouská rukojmí, mezi nimi starý Merenberg. Lid se tlačí. Kancléř rozmlouvá s heroldem.)
kancléř
Protestuji jménem svého krále! herold (v rukou smlouvu)
Článek tři smlouvy uzavřené říká, že všechna rukojmí jsou volná, a proto z moci císaře já dávám svobodu těmto mužům z Rakous i Štýrska, poddáni jsou od té chvíle jenom Ríši a císaři. A také požaduji stvrzení míru, jenž je držen způli. Stále je ještě české vojsko tu a tam po zemi rakouské
a Jindřich Kuenring, věrný vaší věci,35 zle v zemi podunajské stále hospodaří, sousední Moravou tiše podporován. To nesmí být, žádá můj pán a císař! Proto jsem přišel jednat do Prahy.
kancléř
Nejdřív to ale musím hlásit králi.
herold
Proč? Cožpak není leník císařův? Podléhá jeho moci jako vazal.
35
byijedn''m 2 několika "kourtích významnějších šlechticů, kteří zůstali v roce 1276 Otakarovi věrní.
224
kancléř
Císař však smlouvu také nedodržel! Císařská vojska jsou dál na Moravě.
herold
Odtáhnou hned, jak splníte, co žádám.
kancléř
Proč mají první plnit smlouvu Čechy?
herold
Kdo vlastní, vládne. To je starý zákon.
kancléř
To má být zákon? Násilí to je!
herold
Nesejde na tom, jednejte, jak říkám.
kancléř
Nemůžu nic odmítnout ani slíbit bez krále. Ten už prý v Praze je a jenom on smí rozhodnout o tom, co se bude dít.
herold
Tak odveďte mě k němu!
kancléř
Ted to nejde!
Je v Praze, ale více není známo.
herold
Tak dobrá, ať se rozeznějí trubky a jejich zvuk ať městem zaduje, Otakar král ať dozví se, že posel sem od lenního pána jeho přišel.
(Otakar vystoupí z lidu, odhodí plášť.)
otakar
Tady je král! Tak co mu chcete?
herold
Pane, zpochybňuje se svoboda těch mužů!
otakar
Kdo zpochybňuje? herold (ukazuje na kancléře) On!
kancléř
Jen, pane, dokud nesvolíš.
225
sláva a pád krále otakara	čtvrté dějství
	
otakar	Vyškrtnut z knížat, s nimiž počítá se,
Zárukou byli za vinu vaší země;	sloužícím toho, s kým jsem míval spor;
však dlužní úpis neplatí už. Přijměte jistinu!	a bez trestu tu ti, kdož zradili mne,
Však tamhle vidím tvář, jež skoro není	se smíchem mizí z mého zajetí.
tohoto slova hodna. Merenbergu,	Slyš!
ty se skryj, ty nejsi rukojmí, jsi zrádce a první, kdo ten zločin započal.	(Slyšíme, jak Herold v dálce opakuje své zvolání.)
Skryj se: Vždyť ve mně všechno jenom prahne	otakar
zchladit v tvé krvi nevýslovný vztek.	Vivat Rudolphus? Ten ať je v pekle!
(Merenberg se stáhne za dvě další rukojmí.)	Herolda sem! kancléř
otakar	Ach, králi, co to chcete!
Co ještě?	otakar
herold	Herolda sem! Či chceš mě rozhněvat?
Zemi rakouskou si žádá	(Kancléř odchází)
vyklidit.	Což nebylo by lepší padnout v boji,
otakar	po boku hrdých válečníků svých?
Vždyť je vyklizená!	Zradili mě a překvapili všichni.
herold	Čelo mi temná mlha zahalila.
Ne zcela.	Jen jsem snil: Jako chladný jitřní vzduch
otakar	vzpomínka přišla - a s ní procitnul jsem.
Staniž se tedy! Ať je dokonán ten mír.	Táhl jsem s vojskem na dunajskou pláž
herold (Volá)	
Kdo ještě má dluh u koruny české	a rozbil tábor, co si pamatuji;
či právo, které bylo upřeno,	pak už jen tma! Co dál se ještě stalo,
kdo země německé má přijmout léno,	jak vlákali mě dovnitř do stanu,
toho na radnici zvu, kde falckrabě	a tak - ha, smrt a dábel! Zabít chtěl bych
po právu léno udělí.	každého, kdo mě spatřil tam!
Vivat Rudolphus, císař celé Říše!	I sebe, pokud neuhasím v sobě
(Herold odchází, lid ho vzrušeně následuje. Kancléř zůstává.)	vzpomínku na tu strašnou potupu!
otakar	(Herold s rukojmími se vrací.)
Všichni odcházejí! Nechají mě samotného!	herold
(Ke kancléři.)	Dal jste mé znovu zavolat sem, pane!
Ty jsi můj celý dvůr? - Ha, Otakare!	otakar
Pohrdá tebou poslední z tvých sluhů,	Zaprvé věz, že nelze vyvolávat
vysmívá se ti tvoje žena, právem!	po Praze jiné jméno nežli mé,
Zenou tě jak zvěř, z tvého lože i z domu!	i kdyby...
To nesnesu a nemohu tak žít!	
226	227
sláva a pád krále otakara
čtvrté dějství
herold
Ale-
otakar
Dost už, já teď mluvím! Rukojmí postav do řady, ať vidím, jestli se s nimi nechce zachránit někdo, kdo nesmí s nimi odejít.
herold
To sice vážnost Říše zaručuje; však budiž, postavte se do řady. otakar (jdepodél řady)
Ty si jdi, i ty můžeš. Jsi tak krásný, Oldřichu Lichtenštejne? Budeš rád, že jsi zas volný. Budiž ti to přáno.
Nemilovals mne, však ani já tebe!
Tím jsme si rovni. Tak mi táhni z očí!
Vsak zde je kdosi, s kým teď mluvit musím.
Zdravím tě, Merenbergu, ty lotře a zrádce!
kancléř
Kéž už by mlčel, nedělal to horší!
otakar
Jak se má tvůj syn v službách císaře? Ten statný junák, jakých není mnoho! Zachránil jsi ho ještě v pravý čas, kdy už to z kopce s Otakarem šlo. Když jsem jej viděl naposledy, dal jsem mu slib, že brzy o nás dvou jej zpravím. Co kdybych napsal jemu krátké psaní: Ten padouch, otec tvůj, už nežije! (K heroldovi.)
Rukojmím není tenhle velezrádce a s ostatními nesmí odejít!
herold
Však právě toho poroučí můj císař -
otakar
Však právě toho poroučí tvůj král. -
(K Merenbergovi.)
Ty jsi byl první, ty jsi se vším začal,
228
příklad tvůj tu zradu založil,
když do Frankfurtu vyslal jsi svou stížnost,
pak Habsburka si zvolili, a ne mě!
merenberg
Stížnost ne!
otakar
Ale taky žádnou chválu! Když tvůj syn přešel k vojsku protivníka a z Rakous další přidali se k němu a u Dunaje zradili mě pak, mě, svého pána, dali nepříteli! Zdali víš, kde jsem viděl tvého syna? U města Tullnu na císařské straně, kde Otakar král - hrůza pomyslet! -před nepřítelem klečel v prachu tam -tu vzpomínku chci vypudit už z hlavy, ať radši na mě padne šílenství a zahalí tmou všechno, co se stalo! Kde Otakar král - viděli to všichni, před nepřítelem klečel na zemi! Tohoto muže syn byl tehdy při tom a smál se! - Proto zemřeš, padouchu! Ostatní ať jdou, ty tu zůstaneš!
merenberg
Ach, Bože spravedlivý!
herold
Pane, zvažte -
otakar
Vy radši zvažte, prostořeký pane, zda neměl byste v tomto okamžiku -však jděte v míru; nechte rozhodnutí na mně. V této své zemi já jsem ještě pán.
merenberg
Štýrsko však patří jenom Říši! otakar (k heroldovi) Tak?
Mým poddaným byl, když se provinil, a proto trestat smím! Shoďte jej z věže! Přivítám zprávu o tom, že je mrtev!
229
sláva a pád krále otakara
herold
Však císař -
otakar
Pane, císař má znát toto:
V Německu ať si vládne, jak jen chce!
Co slíbil jsem, to dodržel jsem taky,
ač přelstěn, zrazen, obelhán jsem byl,
dodržel jsem vše, jak jsem jemu slíbil. -
Ať císař ví však, že v mých prsou tluče
zvon, který volá: Vezmi si vše zpět!
Zachraň svou čest! Cest královskou, jež platí
víc nežli tisíc lidských životů.
U Dunaje tě přelstili, však zjisti,
zda by i v čestném boji zvítězil!
To vyřiďte! A k tomu ještě toto:
Mír naplnil se, dostal svoji zem,
i rukojmí mu tímto posílám;
však ať se vyhne tomu, aby radil,
jak vládnout měl bych v Cechách u sebe.
Do vlády mé ať víc se nevměšuje,
jinak, když vtrhne s vojskem do mé země,
svou zášť a vztek pak v jeho krvi zchladím.
I třeba vzkažte, že jsem ho tu haněl,
nazval ho vládcem, který vzal mi všechno,
vysmíván poslem, kterého sem vyslal,
odsoudil k smrti muže, jejž on chránil -
herold
To nemůžete!
otakar
Mohu, a tak i konám.
herold
Ten dopis, který -
otakar
Proklet buď tvůj dopis! Chceš dopisem mě poučovat dál? Ještě mám meče, ještě je tu vojsko, neporažené, zvítězils jen lstí a rozetnu tu lest, jak tento dopis roztrhám, s kterým ses vplížil sem.
230
čtvrté dějství
(Vytrhne heroldovi dopis.) Hled!
(Zamýšlí roztrhnout dopis, náhle se zarazí)
kancléř
Dobrý Bože, co chce dělat? Pane!
otakar
Zavolejte mou ženu, královnu! (Sluha odchází)
Před celým světem když mě pohaněli, ať vidí celý svět též, jak se očistím! Ona ten osten jedovatý vetkla do mojí hrudi, ať je tedy při tom, když vyjmu jej či naopak jej vrazím do svého nitra ještě mnohem hloub!
(Královna přichází.)
kunhuta
Co je?
otakar
Nedávno teprv jste mě plísnila, až jsem, abych neproléval krev, podlehl a odevzdal své země císaři.
kunhuta
Stále vás plísním!
otakar
Hleďte, zde v mých rukou
je dopis, jenž mě váže k císaři.
Když roztrhám jej, zničím ono pouto,
které mě k němu váže. Budu volný jako dřív.
Mám roztrhat jej?
kunhuta
Statečný neváhá!
otakar
Však slyšte! Znovu zachvátí zem válka; zas zaplaví ji krev a hustý dým. Jednoho rána, stane se to snadno, můžou vám přinést muže na márách.
231
sláva a pád krále otakara
kunhuta
U vaší rakve raději bych stála,
než s vámi ležet v hanby poduškách!
otakar
To není ve vás vůbec žádný soucit?
kunhuta
Dokud ze sebe hanbu nesmyjete, nesmíte do mých komnat jako muž. (Obrácena k odchodu.)
otakar
Zůstaňte! Hleďte! Dopis roztrhnu teď! (Roztrhne dopis.)
Cest má je zpět a není cesty zpátky! Co z toho plyne, týká se nás obou! Bůh ať vám dá díl toho, co zde pučí, (ukazuje na svou hrud) a mně ať sílu dá to dokonat!
kunhuta
Ted poznávám vás!
otakar
Takto ale ne!
Já na tvých bílých prstech vidím krev, krev příští! Pravím: Nedotýkej se mě. Bůh ženu z měkké hlíny vytvořil a shovívavý budu-li, čím ty jsi? Má paměť teprv procitá a mluví, jak přivítalas krále, který přišel, manžela, jenž se vrátil k tobě domů -jdi pryč! Já cítím, jak mi slábne zrak, to znamením je, že je už čas jít.
Jdi pryč! Tak běž už! Běž! (Královna odchází) Je po všem!
(Ke kancléři, jehož se dotkl.)
Zdám se ti tvrdý? Ona nebyla snad?
Tak se to střídá; rozsoudí nás Bůh!
Vás, herolde, už více nezdržím tu!
Vyřiďte svému pánu, co jste viděl!
(K Merenbergovi.)
S ním do věže! Vždyť před zradou mě chrání jen potrestání uplynulých zrad!
232
čtvrté dějství
Kdo staví, musí pozemek mít čistý, pryč s tebou proto, jedovaté býlí!
merenberg
To rychle, králi, nazýváš mne zrádcem! Jimi jsou ti, kdo blízko trůnu stojí, Rožmberkové -
otakar
Pomlouvat chceš taky?
merenberg
Ach, kdo mě drží, do žaláře vede, ten do žaláře patří mnohem spíš!
otakar
Nezradil dosud svého pána Čech! Ted jsem si tebou doopravdy jist! Do věže s ním! merenberg (je odváděn)
Pozdě budeš litovat!
otakar
Do věže!
milota
Kdyby křičel, umlčte ho!
(Merenbergje odváděn, následován heroldem.)
otakar (vstupuje mezi své věrné)
Nezradil dosud svého pána Čech; ať si ten zrádce říká, co si říká! A jdu-li válčit za zem, její moc, vám důvěřuji jako jen sám sobě. Kdo nevěří mi, nechápe, co činím, ať svobodně se odpojí a jde, výčitky na něj žádné nečekají. Kdo však mě bude následovat dál, ten mému srdci blízký, to je bratr! Tu přísahu, již u rakve jsem složil, v níž ležel otec můj, rád zopakuji: Do smrti věrný! A vy také buďte! Plný zla, hněvu, to je tento svět; teď na meč svého krále přísahejte.
(Vzaljednomu z kolemstojících meč, nejpřednějšípoklekají.)
233
sláva a pád krále otakara
Neklečte! Vstaňte! Nemůžu to vidět! -Přísahu nechci! Vždyť lze přísahat i klečet, ale slovo nedodržet. I bez přísahy chci vám uvěřit! -
Teď k dílu! Ty běž do Vratislavi,
vévoda Jindřich ať se vyjet chystá,
i Prinik z Hlohovce, pozvi ho do Prahy.
Ty do Německa běž a v Míšni, Sasku
i v Magdeburgu u markraběte
mi domluv tolik podpory, co možno.
(Ke kancléři.)
Vy napíšete dalším knížatům!
My dohromady dáme armádu,
že císař notně se pak podiví!
Jsem ještě Otakar, to musí být vidět!
Vás všech já silné paže potřebuji!
Co ztratili jste na zámcích a statcích,
co vzal jsem vám a předal koruně,
to vrátím vám a ještě k tomu přidám.
Rožmberkům nechť patří Hluboká
i Ústí, stejně tak i Falkenstein.
Tobě Jindřichův Hradec, Lazce;
Žerotínové, mějte nazpět Louny, Krušino, ty Dubě!
Vezměte své statky zpět a jásejte!
Zajedno chceme zůstat přece spolu.
Miloto, tobě svěřím Moravu,
válečník statný jsi a uhlídáš ji.
(Přichází Závis z Rožmberka.)
otakar
Hleďme ho, pana Rožmberka. Zdravím! Půjdete s námi také do pole? Vás obzvláště si vážím v říši své.
závis
Udělám všechno jako moji bratři! Nevyvleču se, znám svou povinnost. (Odchází)
otakar (dívá se za ním, s úšklebkem)
Ten má za ušima, nevěřím mu!
Ty, Miloto, jsi teď můj důvěrník.
Nenávidět bys, věřím, také uměl,
však podvést ne! Ty máš mou důvěru!
Kancléři, jste už hotov? kancléř (který se posadil k psaní)
Ano, králi!
otakar
Unáhlenost nám způsobila ztráty, nic než opatrnost nám tu nezbývá. Není-liž pravda, ty můj starý sýčku?
kancléř
Ó králi, jen mi spílejte do ukvapenců, je mi to milejší, než když jste takto mírný.
otakar
Piš dopis znojemskému hejtmanovi,
ať tisíc mužů - ne, tolik je moc!
Vždyť tvrz by jinak byla bezbranná.
Ať pět set mužů na hranici pošle -
pět set je zase málo. (Milotovi.) Nemyslíš?
Raději napiš do Jihlavy - ba ne!
Mám hlavu prázdnou, dlouho nespal jsem
a nepojedl. - Půjč mi lavici,
zkusím si tady odpočinout.
kancléř
Králi,
snad do zámku bys raději měl -?
otakar
Ne, ne!
Však přiveďte mi ženu; hněv ji dusil. Ať sedí u mě, mluví na mě, dokud mě spánek neukolébá. Příteli, bud tak laskav, dojdi pro ni!
(Sluha odchází)
otakar
Jak blažené je natáhnout si nohy, jsem unavený! A co Merenberg?
234
sláva a pád krále otakara
Ten staroch jen ať dřepí v žaláři! Ač padouch je to, netřeba ho trápit, jednejte s ním přec jako s rytířem.
(Fúllenstein odchází-)
(Sluha přichází)
PÁTÉ DĚJSTVÍ
otakar
sluha
Tak, přijde královna? Nepřijde, pane!
otakar
Tak ji nech. Pojď ty ke mně, můj kancléři, dnes k odpočinku nabídni svůj klín. Až odpočinu si, tak potom jděte -tak jako že jsem ještě král Otakar. (Spí)
(Fúllenstein se vrací.)
kancléř
Král spí!
fúllenstein
To bude Merenberg hned taky! Když nemlčel a spílal světu dál, sestrčili ho přece jenom z věže; nepřežije to, to je jistá věc! otakar (napřimuje se)
Hej, Merenbergu, jsi tu?
kancléř
Není tady!
otakar
Já měl ten dojem! - Ale spát, chci spát! (Zase ulehne a spí.)
(Kancléř klade prst na ústa, aby všichni ztichli.)
(Padá opona.)
236
páté dějství
Hřbitov v Gôtzendorfu. Tři čtvrtiny plochy zabírá přilehlý dům kostelníka se zvonicí. Předsunutá hlídka českého vojska. Strážní oheň, kolem něj válečníci. Otakar za ním šedina vyvýšeném místě, bradu v dlaních, ruce opřeny o konec rukojeti meče. Vpravo v popředí Milota a Fúllenstein leží na zemi. Před rozedněním. Tma.
Vpravo v popředí vstoupí posel.
posel
Je tu král?
milota
Ano, co se děje? posel (polohlasně)
Kumáni a Uhři z císařských vojsk podél Moravy se blíží, jsou v zádech našeho postavení; u Drosingu už je viděli. Měl bych to hlásit králi?
milota
Nech to být!
Král už je beztak špatně naložený; Rusové jsou tam, taky moji lidé, ti ukážou jim přímou cestu zpět.
posel
Jak myslíte -
milota
Jen běž, já přijdu brzy. (Posel odchází)
fúllenstein (polohlasně)
Pořád to věčné zdržování jen!
A pořád ustupovat! Ach, všecko je to marné!
Král není tím, kým býval kdysi dřív.
Už předtím nešlo všechno, jak by mělo,
a útěk královny mu nedodal.
Kdyby mě tolik netěšilo válčit,
už dávno bych to vojsko opustil.
U Drosendorfu nejdřív dlí dva týdny
a císaři tak dá čas sebrat síly;
239
sláva a pád krále otakara
páté dějství
a když už jeden myslel by: Teď vyrazíme, když před Marcheggem v plné zbroji jsme, tak velí k ústupu a Weikendorf i Weiden, Anger, Stillfried, všechna místa u Hasenbergu, na Weidenbachu a na Sulzu přenechal nepříteli, aniž mečem ťal.
milota
Už rozhodne se brzy, tak jen klid!
fúllenstein
Prý opatrnost je to, já však říkám, že váhavost. To bylo jiné dřív, to bývaly souboje! Ted jsme za zbabělce!
milota
Mlč! Král procitá!
fúllenstein
Je načase! otakar (u ohně)
Den strašný včera byl!
Nepřítel má víc země. Nevadí!
Mám Drosendorf; a krytá záda k tomu.
fúllenstein (hlasitě)
Záda už jistější jsou, nežli hrud!
otakar
Tobě, Fúllensteine, se člověk nezavděčí!
fúllenstein
Ne, pane, nepopírám. Jinak bývalo.
otakar
Ty bys už u Marcheggu udeřil?
fúllenstein
Tak! A vy taky byste udeřil před dvěma roky ještě, v bitvě s Uhry, na stejném místě nepochyboval jste. Hej, vzhůru meč a na ně! Tehdy šlo to.
otakar
Náhoda šťastná tehdy při nás stála.
A také byl jsem blázen bláhový,
jakým tys ještě teď. Zralost přijde s časem.
240
fúllenstein
Pane, když císař u Marcheggu stál, měl s sebou jenom tisíc válečníků. Na třicet tisíc teď však posílil.
otakar
Jen Bůh je vševědoucí. Kolik máme?
sluha
Tři po půlnoci.
otakar
Už se blíží střet!
Nepřítel je tu. Dnešek rozhodne. Jak se to tady jmenuje?
sluha
Gótzendorf.
otakar
A potok?
sluha
Sulz.
otakar
Tak? Nejsme ve Stillfriedu?
sluha
Tím projeli jsme včera v tmavé noci. Teď ho má císař.
otakar
Když to tak Bůh chtěl!
sluha
Měl byste jít dovnitř, ctěný pane!
otakar
Však zaútočit smíte, až k tomu svolím! Do těchto kopců jsem ho lstivě vlákal svým předstíraným chytrým útěkem. Až vpadne sem, tak střed mu ustoupí, křídla ho sevřou - a sbohem, císaři! Je můj, jak myška v díře. Ha, ha, ha! (Vyrazí ze sebe chraplavý smích, který se zP~atí v kašli. Tře si dlaně.) Je chladno. Kdo mi může půjčit plášť? Než vyjde slunce, fouká vítr zostra. (Podávají mu plášť.)
241
sláva a pád krále otakara
To má být letní noc? Vždyť snopy stojí, a už tak zima. Léto kdysi horké bývalo, v zimě mráz. Ted jinak je to. Časy se mění, měníme se s nimi! Nemáme zprávu, kde je královna?
sluha
Můj králi, to se nevi!
otakar
Je s ní Záviš?
sluha
Je, pane!
otakar
Já ji potkám v pravou chvíli! Rozednívá se?
sluha
Vzadu za Moravou
už začal rozbřesk, brzy bude den.
otakar (Vyskočí)
Buď pozdraveno, osudové slunce! Než zajdeš, o všem už se rozhodne, zda dojdu míru ve zbrani, či v hrobě. (Odhazuje plášť.) Uhaste oheň, nechte zaznít rohy! Chystá se boj a bude poslední! posel (přichází)
Můj pane, Drósing hoří!
otakar
Za mým vojskem?
Miloto, tam jsou přeci vaši lidé!
milota
Kumáni, pane, rozptýlili se tam! Nevěřím tomu!
otakar
Není tady nikde kopec?
Směr ohně z výšky určit by se dal.
sluha
Zvonice.
otakar
Ať jde rychle někdo na ni.
242
páté dějství
(Vojáci buší na bránu.)
otakar
Jak dostali se z Uher do Drosingu! Oheň boží! Kdo je tím vinen, bude viset! - Co je?
sluha
Brání nám vejít.
otakar
Brání? Kdo?
sluha
Prý dámy jsou uvnitř.
otakar
Cože? Dámy? Jaképak? kostelník (vyjde z domu)
Doprovod české královny je zde. otakar (popadne ho)
Tak, královny Čech? - A doprovod?
Snad ona sama? - Darebnost! - I Záviš je tam?
Uleví se mi, když zchladím svůj hněv!
kostelník
Pomyslete, prosím -
otakar
Zmiz!
kostelník
Pane!
otakar
Chci dovnitř!
(Vtrhne do domu, kostelník za ním.)
milota
Záviš je ztracený, jestli ho tam potká! Za každou cenu zachráním ho však! Schovejte se, a až zavolám z okna, vnikněte dovnitř, poslušní mých slov; když se král hněvá, není vlastním pánem. (Vejde do domu, ostatní se stáhnou.)
243
1
sláva a pád krále otakara
Nevelký pokoj, uzavřený gotickým obloukem, z něj visí k zemi tmavý závěs.
Otakar, jemuž vstupuje do cesty paní Alžběta, se vřítí dovnitř.
otakar
Pryč, kuplířko! Kde máš své zákazníky?
alžběta
Ach, ctěný pane, dopřejte jí klid!
otakar
Ten závěs má snad ukrýt tajemství? Pojď, holubičko! Co je za závěsem? (Odhrne závěs a vpadne dovnitř.)
(Na černě pokrytém podstavci, obklopena světly, leží mrtvá královna Markéta v rakvi. Rakouský erb u nohou.)
otakar (v popředí, otupené)
To není česká královna!
alžběta
Vsak byla!
otakar
Markéta přece byla Rakušanka, byla mou ženou, ve čtvrtém však stupni příbuzná se mnou, proto rozvedla nás po právu církev. Bůh jí dopřej klid!
alžběta
Ach, Amen, Amen!
otakar
A kdy umřela?
alžběta
Už včera ráno.
otakar
Jakpak přišla sem?
alžběta
Z jejího sídla v Kremži vyhnali ji vojáci vaši. Chtěla do Marcheggu k císaři, avšak předstihla ji smrt.36
36 Autorova fikce, která měla zdůraznit osudovost chvíle. Markéta zemřela již v roce 1266.
244
páté dějství
otakar
Proč k císaři?
alžběta
To, pane, neřekla mi.
Však myslím, že tam chtěla sjednat mír.
otakar
Ona byla ta zprostředkovatelka! Co byla příčina její smrti?
alžběta
Zlomené srdce, jak se tomu říká. Plakala dnem i nocí -
otakar
Dost už! Dost! Kam ale chcete teď?
alžběta
Počkáme,
dokud ta válka neskončí, tak či tak -
otakar
Tak či tak!
alžběta
Potom do Lilienfeldu, uložit ji tam v hrobce rodinné, kde její otec vévoda Leopold už leží a poslední muž rodu Babenberského, její bratr Fridrich zvaný Bojovný už také spočinul.37
otakar
Učiň tak. - Tento prsten -milota (přichází)
Nepřítel se blíží!
otakar
Přijdu hned. Jděte! (Milota odchází)
otakar
Tento prsten, hle,
ode mne polož jí pak do hrobu.
37 Fridrich II. Bojovný je pohřben v rodovém klášteře v Heiligenkreuz.
245
sláva a pád krále otakara
páté dějství
alžběta
Ach, pane!
otakar
A až skončí tato válka,
pak, přežiju-li, přijeď do Prahy,
ať odměním tě za věrnost tvé paní.
Teď musím běžet!
(Jde ke dveřím.) alžběta (otvírá mu)
Ať vám žehná Bůh! otakar (zastaví se u dveří)
Markéto, mrtva jsi a ještě jsi mi
neprominula?
(Vrací se.)
Věrná, zbožná duše,
odešlas, přitom bezpráví ti zbylo,
před božím soudem stojíš asi teď
a obžalováváš mě, privolávaš pomstu!
Markéto, prosím, nechovej se tak!
Jsi pomstěna. Vždyť všechno, co jsem měl,
spadalo ze mě jako listí v říjnu.
Co shromáždil jsem, vítr rozfoukal
a požehnání shůry ztratilo se.
Stojím tu sám pod tíhou utrpení,
mně nikdo neposkytne útěchu!
(Přistoupí blíž)
Markéto, zle se ke mně zachovali! Nevděk svou hlavu pozdvih' proti mně. Mí nejbližší mě zradili a ti, jež vyzdvihl jsem, ti mě srazili. Zena, jíž dal jsem místo po svém boku namísto tebe, opovrhla mnou a zaprodala věrnost svou s mým sluhou; když vrátil jsem se v krvi z hrozné bitvy, ne balzám, ale jed mi do ran vlila. Výsměchem svým mě donutila k tomu, že slepě vběh' jsem smrti do sítí a ta teď zvedá nad mou hlavou meč. (Pokleká u rakve.)
Utěšitelko moje, teď mě utěš! Svou chladnou rukou teď mi požehnej. Já cítím jedno: Schyluje se k smrti; dnešní den může být můj poslední. Žehnej mi, prosím, sama požehnaná! (Klade hlavu na podušky.)
alžběta
Modlí se asi. Prosím, dobrý Bože, odpusť také jemu! Jaká je to radost pro moji paní. Věřila jsem vždycky, že se vrátí. A nakonec jsou spolu, vidíš to? (Dívá se k nebi.)
(zvenčí)
Je zde král? alžběta (mluví ke dveřím) Vsak chce být sám! Nechce být rušen! (Spouští závěs.) Pro hádky a boje
pán jak on najde vždycky času dost. Však pro modlitbu mu času nezbývá. Už zase hluk, aj, mlčte, pohani!
(Zvenčí nový hluk. Jde ke dveřím, s prstem na ústech na znamení ticha.)
Místo před domem, jako na začátku jednání.
Milota přivádí panoše. Ostatní v pozadí. Trubky a hluk zvenčí.
milota
Co? Závis z Rožmberka že tě poslal?
panoš
Tak, pane!
milota
Je v císařském táboře?38
Opět fikce, založená na starší literární tradici. Závis z Falkenštejna na Moravském poli nebyl.
246
247
sláva a pád krále otakara
páté dějství
panoš
Je to tak.
milota
Kde je dopis?
panoš
Žádný nemám.
Jen pověřil mne - může to znít směšně -ať jednu píseň připomenu vám: „Přichází zima, růže uvadají."
milota
Co tím chce říci? - Růže - Rožmberk! Řekni, že růže zase rozkvetou, sníh roztaje a zima nevrátí se!
(Panoš odchází.)
fůllenstein (přichází)
Kde je král?
milota
Nahoře.
fůllenstein
K čertu! Už to vypuklo! rytíř (spěšně ustoupí) Je tu král?
Predvoj už musel couvnout. Pošlete posily!
milota
Ještě tam mešká!
fůllenstein
Hle, už přichází! (Otakar vycházíš kostelníkem z domu. Paní Alžběta je následuje.)
otakar (ke kostelníkovi)
Ušetřím váš dům, jak to jenom půjde. Mějte se dobře, modlete se za mě. Herbotte, jak to vypadá?
fůllenstein
Už se srazili.
otakar
Přílbu!
248
fůllenstein
Kůň sluhy arcibiskupa ze Salcburku se splašil, vyrazil vpřed a ostatní hned za ním rozběhli se. otakar (nasadilpřílbu, uchopí meč) Tak tedy, s pomocí boží!
kostelník
Ať vám žehná, pane!
alžběta
Natisíckrát! Ať šťastně vás dovede domů!
otakar
Doufejme! (Trubky zvenčí.) Však už jdeme. Kde jsou koně?
fůllenstein
Tam u mřížové brány! otakar (jde)
Tedy vpřed!
alžběta
Bůh žehnej vaší Výsosti. (Zároveň s kostelníkem.) Bůh s vámi! (Všichni odcházejí.)
Otevřená krajina u Moravy. Je jasný den.
Císař Rudolf vchází se svými syny v doprovodu rakouských i jiných rytířů s prapory.
rudolf
2 mlh přenádherně slunce vystupuje; chystá se krásný den! Můj synu, prvně vstupuješ na rakouskou půdu teď, tak rozhlédni se, je to tvoje zem! Moravské pole zve se tato země, bitevní pole, jež bys pohledal, i pole ke sklizni, vděčme za to Bohu! A proto má navždy patřit tobě! Tam teče Morava; tam, ještě v mlze, je Vídeň, krásné město na Dunaji, mnoha ostrovy členěné.
249
sláva a pád krále otakara
Tam půjdeš, když dá Bůh a zvítězíme. Vsak bojovat-li máme, musíš taky. A tobě říšský prapor náleží, k vítězné bitvě hrdé smíš jej nést. (Dá mu prapor. - K mladšímu synovi.) Tvá mladá paže do boje je slabá, zůstaneš se mnou, pod ochranou otce.
Markrabě Hochbergu, vám říšský orel náleží, buďte tedy jako on, silný, však šetřte ty, kdož prchají. (Předává ho.)
Konráde Haslau, i když už jsi stár,
rakouskou korouhev svěřím ti ted právem,
již ve dvaceti bitvách už jsi nesl.
Vy nablízku mu budte, Lichtenštejne,
a střežte toho muže i to, co nese.
Jak dobrý hlídač! Kdybych hledal strážce
pro svoji hlavu, neznám lepšího
než Lichtenštejna! Tedy, pánové,
vezměte prapor, před sebou jej neste;
rakouský bílý pruh se hrdě skví;
a jak pyšně leskne se na rudém poli,
tak vidět chci jít svoje Rakušany
uličkou plnou zkrvavených mrtvol.
Kupředu, s Bohem! Kristu budiž sláva! Jako on zemřel na krvavém dřevě, pro svoje právo umřeme i my, ač bezpráví by život nabízelo. Ctihodný pane z Bazileje, pojďte a rozezvučte píseň mariánskou! sluha (přichází)
Královna Cech přišla, pane!
rudolf
Jak se sem dostala?
250
páté dějství
(Kunhuta a Závis vstoupí, za nimi je přiváděna Berta, s průvodci, kteří zůstávají v pozadí.)
kunhuta
Zde jsem!
V táboře vašem hledám ochranu.
rudolf
U nepřítele svého chotě, paní?
kunhuta
Nejhorší ze všech nepřátel je on! Je proti těm, kdo nejblíže mu stojí, já spasila se jenom útěkem.
rudolf
Královno, tolik důvěry mám od vás! Nebot znám ženy velmi odvážné, jež by však radši rukou svého muže než rukou nepřítele zhynuly.
V mých stanech smíte vyčkat konce boje, který snad smíří i vás s manželem.
(K jednomu z průvodců.)
Odveďte vznešenou paní do bezpečí!
kunhuta
Výsosti, díky. - Záviši, pojďte se mnou. (Odchází.)
rudolf
Vy, pane, nestojíte při svém králi?
závis
Ne. Král mne totiž velmi urazil.
rudolf
Urazil, pane? A to vás teď trápí, když váš pán možná míří smrti vstříc? Děkujte Bohu, že nejste můj vazal, jinak bych se k vám teď zachoval! Jen běžte za královnou, jež vám vládne.
(Závis odchází.)
rudolf
A ještě jedno, než se schýlí k bitvě! Dozvěděl jsem se, že mezi těmi,
251
sláva a pád krále otakara
které jsem navečer na rytíře pasoval
a kteří kvůli jakémusi přeludu
českému králi nepřejí,
jsou nějací, co smlouvu uzavřeli.
Rytíři z Rakous prý ji sepsali:
Kdo najde v boji krále českých zemí,
že zabít smí ho. Coby císař váš
tu smlouvu ruším, zakazuji tímto
na Otakara krále vztáhnout ruku
jinak než v nutné obraně! Tak jest!
(K Seyfriedu Merenbergovi, který stojí vedle něj.)
Rozuměl jste mi, pane? A nyní Bůh s námi!
(Kdosi vtrhne dovnitř.) Cechové se blíží!
rudolf
A Rakušané
už jsou tu! Přece nebudem se bát. Do boje, pánové! Nedáme se lehce!
(Herbott z Fúllensteinu se svým houfem.)
fúllenstein (vtrhne dovnitř)
Kde je císař? Císaře hledám!
rudolf
Tady je!
fúllenstein
Brzy se spíš řekne, že byl.
rudolf
To uvidíme. Nechte ho, pánové, nechtěl bych se odnaučit šermovat! Tak pojď, příteli!
fúllenstein
Za nimi, a bijte je! (Šermování. Všichni odcházejí.)
páté dějství
Jiná část bitevního pole. Vlevo v popředí vybíhá na scénu úpatí kopce, vedle stojí strom.
Otakar přichází opřen o sluhu, následují ho dva další a Milota.
otakar
Váš oddíl neútočí, Miloto!
Kde k čertu vězí vaši Moravané?
Miloto, obávám se, že jste pěkný padouch!
A pokud ano, tím hůř, že jsem vám věřil,
na desetkrát, ba přímo na stokrát!
Pode mnou přímo probodl jste koně;
noha mě ještě z toho pádu bolí.
Ty běž a opatři mi koně. Počkám!
(Jeden ze sluhů odchází.)
Vy, Miloto, si běžte k Moravanům!
Ale ne! Tady zůstaňte! Ty běž tam -
vyřiď, ať hned teď do boje se dají!
(Druhý sluha odchází.)
Do očí mi teď hleďte, Miloto!
Váš škleb, jak doufám, platí nepříteli;
kdybyste totiž na mě se tak šklebil,
na smrtelném vašem loži, pane,
stál proti vám by také Milota,
a díval se do vašich zrádných očí.
Tam na ten kopec běžte mi teď zjistit, jak Fullensteinovi se vede v boji. (Milota odchází)
Ty odveď mě teď támhle k tomu stromu,
ať opřu se, než přivedou mi koně,
a dávej pozor, zda jde nepřítel.
(Stojí u stromu a drží se nízké suché větve.)
Jak malátně Češi bojují,
jak pro někoho, koho nemilují.
A rakouští a štýrští muži zato,
kteří mi jindy vlažně sloužili,
252
253
sláva a pád krále otakara
v anděly smrti jako by se proměnili a každý z nich je náhle hrdinou. Den zúčtování nastal, a oni platí!
Nedobře v tvém světě pobýval jsem,
veliký Bože! Jako vichřice a bouře
jsem táhl přes tvé pláně široké.
Ty sám však tím jsi, kdo má v bouři moc,
a ty sám umíš také léčit, Bože.
A ačkoli jsem nechtěl zlého nic,
kým byl jsem, červem? Ze jsem rozhodl se
napodobovat drze Pána světů,
hledaje ve zlu cestu k dobrému!
Člověka, jejž jsi stvořil pro radost
co vlastní účel, ve vesmíru svět,
co mistrovské své dílo, jejž jsi stvořil
s vysokým čelem, se šíjí vzpřímenou,
do nádherného šatu oděného
a zázraky jsi jej pak obestřel.
On slyší, vidí, cítí, raduje se,
přijímá pokrm vlastním tělem svým.
Pak mocné síly na něj zapůsobí
a svými vlákny zabydlí se v něm.
Královský zámek nemůže se rovnat
lidskému tělu ani v nejmenším!
Já ale nevážil jsem si těch darů,
jen kvůli bláhovému bláznovství,
a jako smetí před dveře jsem smet je.
Vždyť nebyl nikdo z těch, co zůstali tu,
koho by matka k hrudi nepřitiskla,
když předtím na svět přivedla jej v bolu,
koho by otec jako svoji chloubu
nevychoval a neochraňoval.
Když na prstu si kůži zlehka zranil,
hned běželi a zavázali jej
a dohlíželi, aby zahojil se.
A byl to přitom jenom jeden prst!
Já však se jinak choval, jednal jinak
páté dějství
a razil cestu kovu strnulému v tom jejich teplém těle. - Rozhodl ses vzít krále Otakara na svůj soud, tak sud mne, ale ušetři můj lid!
Zaslepen byl jsem, proto chyboval jsem, vůlí však nekonal jsem bezpráví! Však přece! - Přece ano! Bože, z mé vůle křivdám dařilo se též!
Strach ze smrti mne nenutí tak mluvit.
Ty, který všechna srdce znáš,
ty víš, co hnulo právě tímto srdcem!
Však potěší-li tebe lítost muže,
jenž neleká se trestu, však svého bezpráví;
tak pohled, kdo tu kleká před tvou tvář,
(klečí)
a slyš, jak právě teď se ten muž modlí: Jdi k tomu soudu jak Bůh milosti! (Hlava mu poklesá.)
(SeyfriedMerenberg, v plné zbroji, přichází Z pozadí.)
seyfried
Otakare!
otakar
Kdo volá? seyfried (zůstane stát vzadu) Kde držíš mého otce?
otakar (vstává)
Kdo jsi? Ha, Merenberg!
seyfried
Kde je můj otec? otakar (otupělepro sebe)
Když Bůh se Kaina ptal, ten odpověděl: Já přece nejsem jeho strážcem, ne!
seyfried
Já ti ho vydal, věru, z nerozumu! Teď před tebou tu stojím ve zbroji a chci ho zpět: Tak vydej mého otce!
254
255
sláva a päd krale otakara
otakar
Ty víš snad, kde je.
seyfried
Vím to: na věčnosti!
otakar
On pykal jako zrádce!
seyfried
On, a zrádce?
Byl ti jen příliš věrný tobě, mně i světu. O císařské mé službě nevěděl. V dopise, který dal mi, byly prosby za tvoji ženu zavrženou.
otakar
Ted už má jej Bůh!
seyfried
On má jej, ano! Ted poruč mu svoji duši! (S mečem vyráží na něj.)
(Vstoupí Emerberk.)
emerberk
Seyfriede, co to děláš?
seyfried
Pravdu díš, hle!
Nám císař zakázal tě zbraní zabít,39 tak pokusím se aspoň pohledem tě zabít jako bazilišek. Pohleď, sem na mě pohleď a slyš: Merenberg! To volání zní z pekel: Merenberg!
otakar
Nechte mě, musím k svému vojsku!
seyfried
Tady budeš!
Byl jsi mi učitelem, příkladem, jak nikoho dřív tebe jen jsem ctil; však v tobě zhynul věhlas pozemský a všechno štěstí s hlavou mého otce.
39 O podobném rozkazu nejsou v dobových pramenech žádné zprávy. Informace se objevili
až v pozdější historické tradici s cílem vykreslit Rudolfa v lepším světle.
256
páté dějství
Ty tedy vrať mi víru v člověka i otce, jejž já sám jsem tobě vydal svou vlastní rukou. Ukvapený vrahu, Merenbergovi do tváře se zahleď, pojď, ještě jednou Merenberga zabij!
otakar
Zavři své hledí, pak až se mnou bojuj.
seyfried
Takže ne! Králi, šermuj s mrtvolami! Hej, Otakare, tak jsi statečný?
(Otakarův sluha se vrací.)
sluha
Jdou nepřátelé, pane Miloto! seyfried (k Emerberkoví)
Zadrž ho! Ať se musí se mnou utkat!
Ať císaři pak mohu s klidem říci,
že nechtěl jsem jej zabít, že on mne napadl;
a případ nouze toto připouští!
(Emerberk šermuje se sluhou.)
sluha
Kde je pan Milota!
emerberk
Zmiz!
sluha
Bože! Bože!
(Zasažen padá ke královým nohám.) otakar (pozvedá svůj meč) Tak budiž! (Milota přichází) Pomoz králi, Miloto!
seyfried
Nepřítel, nebo přítel?
milota
Pánové,
nejsem váš sok. Zde cesta na Moravu?
otakar
Miloto!
257
sláva a pád krále otakara
milota
Můj bratr, Beneš Dědic, zdraví vás,
on právě umrel, smyslů zbavený,
a jeho dcera Berta hořce pláče.
Odcházím, panstvo! Mnoho štěstí zde!
(Zahalen do svého pláště prochází kolem a odchází)
otakar
Opouštíš mě a nemohu ti spílat?
A přece byl jsem tvůj pán, a tys mne zradil!
seyfried
Braň se!
otakar
Ty chtěl bys zajmout Otakara?
Tak bojuj! (Prudce stoupne na zraněnou nohu.) A ty, noho, nes mě pevně!
Není čas na bolesti. Uhněte!
emerberk
Jsi ztracen, vidíš, opouštějí tě všichni! (Prchající Češi zaplní pozadí.)
otakar
Lžeš! Cech by neprchl! Jdu k nim! oba (s tasenými meči) Zůstaneš!
(PronásledujícíJindřich z Lichtenštejna vběhne vprostřed s houfem a spěchá dozadu, v ruce rakouskou korouhev.)
lichtenštejn
Nepřítel prchá! Sláva Rakousům!
otakar
Zbabělci, stůjte! - A vy uhněte.
seyfried
Až umřu.
Dřív ne! otakar (vede úder)
Tady jsou Čechy! seyfried (vede úder)
A tady Rakousy!
páte dějství
otakar (s novým úderem) Tady Otakar!
seyfried
A tady Merenberg je, a s ním Bůh! (Srazí ho.)
(Otakar upadne, rychle se zase zvedne, několik kroků se potácí a potom padá mrtev vedle pahorku.)
emerberk
Cos učinil? To císař zapověděl! (Seyfried stojí bez hnutí se svěšenýma rukama.)
jindřich z lichtenštejna (vrací Se)
Nepřítel prchá! Zvítězili jsme! (Rudolf s doprovodem vstoupí.)
rudolf
Dost zabíjení! Setřte přemožené! Co je to? Proč jsi jako z ledu? Ha, Otakar, zde v krvi mrtev leží! Tys to byl! Uteč, jako první vrah, a nevracej se nikdy před můj zrak! (Seyfried prchá.)
Ať Češi klidně táhnou do své země, ten, za nějž se tu bili, dokonal. paní alžběta (za scénou) Ta hrůza!
rudolf
Kdo to volá? alžběta (vchází a vrhá se císaři k nohám) Císaři!
Drancují v domě, podpalují ho a ani mrtvým nedopřejí klid! Ochraň nás, pane!
rudolf
Pospěšte pomoci! Kdo jsi?
258
259
sláva a pád krále otakara
alžběta
Jsem královnina služebnice, Markéty z Rakous věrná komorná, tam nesou tělo mojí mrtvé paní.
(Čtyři muži v doprovodu černě oděných žen přinášejí rakev.)
rudolf
Hle, tělo tvého vládce!
alžběta
Dobrý Bože!
Tak zemřel! Právě, když se lepším stal. Nebohý pane! Položte sem rakev, ať po smrti jsou aspoň zase spolu.
(Rakev je uložena na pahorek u Otakarovy hlavy.)
(Přichází Kunhuta, za ní Závis a Berta.)
kunhuta
Král je prý zajat.
rudolf
Zde tvůj manžel leží!
(Kunhuta s výkřikem a chvěním klesá na kolena. Závis stojí se skloněnou hlavou.)
rudolf (pokračuje)
U nohou svojí ženy ulehl,
jež nepřestala být jí do své smrti. berta (vystoupila na pahorek za rakví a loktem se o ni opírá, teď buší na rakev)
Markéto, vyjdi, máš tu manžela!
(Spolu s několika zajatci je přiveden kancléř, klesne.)
kancléř
Můj pane! Zbloudilý a hrdý pane! (Bere Otakarovu hlavu do klína.)
rudolf
Zde ležíš, velký králi, bez ozdob, v služebníkově klíně skrýváš hlavu a z bohatství, cos měl, ti nezůstala
260
páté dějství
jediná přikrývka, jež by tě zahalila, již jako rubáš vzal bys na své tělo. Císařský plášť, jejž tolik jsi mít toužil, si odnímám a teď má být jen tvůj. (Učiní to.)
Ať jako císař přijdeš do hrobu, když jako žebrák musel jsi už umřít.
Odvezte jej a vystavte v městě Laa, než odvezou ho k předkům uložit.
(Obnaží hlavu a tiše se modlí, ostatní také. Kunhuta se zahaluje, Závis hledí strnule před sebe. Pauza.)
berta (stále ještě opřena o víko rakve)
Odpusť nám, jakož i my odpouštíme! A neuved nás v pokušení, Bože!
rudolf
A neuveď nás v pokušení, Bože!
A teď, můj synu, u mrtvého těla
muže, jenž slavný král byl, udělím
ti v léno širou zemi rakouskou.40
(Na jeho pokyn oba jeho synové pokleknou.
Mluví zejména k tomu staršímu.)
Buď velký, silný, rozmnožuj svůj rod,
aby se do všech dálav rozšířil
a jméno Habsburk svítilo až k hvězdám!
A ve všem při svém bratrovi ty stůj!
Však kdyby jednou svévole vás jala
a panská pýcha ovládla by vás,
tak pomyslete na tohoto muže,
jenž, mocný, padl Bohu do rukou,
na slávu a pád krále Otakara!
Povstaň! I ty! A nepoklekni více, zdravím tě jako pána této země.
40 Autorova fikce. Rudolf svým synům udělil v léno Rakousy a alpské země až v roce 1282.
261
sláva a pád krále otakara
I ostatní jej zdravte plnou silou svých hlasů, ať to všude zvučně zní: Bud sláva Habsburkovi v Rakousích!
všichni
Sláva buď Habsburkům zde navěky!
(Zatímco všichni za zvuků trubek a oslavných výkřiků poklekají, aby vzdali hold, padá opona.)
Konec.
262
POZNÁMKY K IDENTIFIKACI POSTAV A ZÁKLADNÍ ÚDAJE K HISTORICKY DOLOŽENÝM OSOBÁM
POZNÁMKA K PŘEKLADU
Radek Malý
Zde publikovaný překlad do češtiny byl pořízen z tohoto vydaní: Franz GRILLPARZER, König Ottokars Glück und Ende, Philipp Reclam jun., Stuttgart 1994.
Překlad usiluje zachovat veršovou formu originálu (nerýmovaný blankvers). Avšak s ohledem na to, že jde o první kompletní překlad do češtiny, usilovali jsme o zachování všech faktografických aspektů původního textu. Proto se místy překlad od formy blankversu odchyluje - v zájmu zachování významových nuancí.
264
Václava Kofránková
PŘEMYSL OTAKAR, český král
Přemysl Otakar II. (asi 1233 - 26. 8.1278)
Mladší syn českého krále Václava I. a Kunhuty Staufské. Český král (1253-1278; korunovace 1261), moravský markrabí (1247-1278), rakouský vévoda (1251-1276), štýrský vévoda (v letech 1251-1254 a 1260-1276), vévoda korutánsky, pán Kraňska, Vindické marky, Chebu a Pordenone. Po smrti staršího bratra Vladislava (1246) se stal jediným následníkem trůnu. Byl nej významnějším zakladatelem v českých dějinách. Navázal na otcovu činnost a ekonomicky, kulturně i mocensky pozvedl český stát, který se dočasně stal hegemonem střední Evropy.
MARKÉTA RAKOUSKÁ,
vdova po Jindřichu Štaufském, jeho choť
Markéta Babenberská (1205/1210-1266)
Dcera rakouského a Štýrského vévody Leopolda VI. a sestra posledního mužského potomka rodu Babenberků Fridricha II. Bojovného. Jejím prvním manželem byl římský král Jindřich (VIL), syn císaře Fridricha II. Svazek, z nějž vzešli dva synové (Jindřich a Fridrich), skončil nešťastně. Markétin muž se vzbouřil proti otci, jenž jej dal uvěznit. Jindřich zemřel v roce 1242 ve vězení, patrně v důsledku pokročilé lepry. Druhé manželství, uzavřené s Přemyslem Otakarem II. v únoru 1252 v Hainburgu na Dunaji, zůstalo bezdětné a v roce 1261 bylo rozloučeno.
BENEŠ Z DĚDIC, MILOTA A ZÁVIS, Rožmberkové
Ani jeden z uvedených šlechticů není členem rodu Rožmberků. Vzhledem k obecné známosti rožmberského rodu a k jeho oblibě v krásné literatuře není tato záměna neobvyklá. Umělcům jednotlivé větve Vítkovců splývaly a v textech často zaměňovali Vítkovce s Rožmberky.
Beneš z Cvilína (= Lobensteinu, nikoli z Dědic; 11265)
Člen rodu Benešoviců, syn Voka z Benešova a bratr Miloty z Dědic. Beneš z Cvilína se svým bratrem Ondřejem v roce 1253 ve službách Přemysla Otakara II. úspěšně bránili Opavsko proti uherskému
267
vpádu. O to překvapivěji působí šlechticovo náhlé obvinění ze spiknutí, uvěznění a smrt v roce 1265 na hradě Veveří.
Milota z Dědic (| 1307)
Clen rodu Benešoviců, štýrský zemský hejtman, moravský komorník. V roce 1278 na Moravském poli velel prvnímu šiku Otakarova vojska. Kvůli své roli v prohrané bitvě se stal v českém historickém vědomí zradcovskou postavou, ačkoli nic nenasvědčuje oprávněnosti takového nařčení. Po osudné bitvě zůstal v blízkosti královského dvora. Kromě zvelebování statků na Moravě zasahovaly Milotovy aktivity i do Čech, kde od svého bratra, biskupa Tobiáše z Bechyně, převzal stavbu hradu Konopiště. Na samém sklonku života věnoval bohatý dar na zvelebení kláštera v Benešově u Prahy, kde byl nakonec pohřben.
Závis z Falkenštejna (f 1290)
Člen rodu pánů z Krumlova, boční větve rodu Vítkovců. Vůdce šlechtické opozice proti králi Otakarovi a významný politik v období po Moravském poli. Byl třikrát ženat. První manželku neznáme jménem. Druhé manželství uzavřel s vdovou po Přemyslu Otakarovi II. Kunhutou Haličskou (1284), s níž měl syna Ješka (Jana). Potřetí se oženil s uherskou princeznou Alžbětou (1287), s níž měl rovněž syna Jana. Závis zemřel na popravišti pod Hlubokou poté, co byl svými oponenty obviněn ze zrady na králi Václavovi II.
KANCLÉŘ, olomoucký biskup a králův kancli Bruno ze Schauenburku
er
Bruno ze Schauenburku (asi 1205-1281)
Šlechtic původem z Dolního Saska, přední rádce Václava I. a Přemysla Otakara II. Svou zakladatelskou a správní aktivitou se výrazné zapsal do dějin Moravy.
268
| BÉLA, uherský král
Béla IV. (1206-1270)
Syn Ondřeje II. Uherského a Gertrudy Meranské. Uherský král (1235-1270), jeden z nejvýznamnéjších panovníků z dynastie Arpádovců. Urputný protivník Babenberků a Přemyslovců v boji o ovládnutí střední Evropy. Zatímco Fridrich II. Babenberský v boji s Uhry zemřel (1246), českému králi Přemyslu Otakarovi II. se podařilo Bélu porazit ve známé bitvě u Kressenbrunnu (1260).
KUNHUTA UHERSKÁ, jeho vnučka
Kunhuta Haličská (asi 1244-1285)
Dcera mačevského bána Rostislava Haličského a Anny Uherské, vnučka uherského krále Bély IV, neteř uherského krále Štěpána. Druhá manželka Přemysla Otakara II. (1261) a druhá manželka Závise z Falkenštejna (1284). S českým králem měla celkem šest dětí, z nichž čtyři známe jménem, ale pouze tři se dožily dospělosti. Syn Václav II. se stal českým a polským králem. Dcera Kunhuta proslula jako abatyše kláštera sv. Jiří v Praze, pro který dala zhotovit slavný pasionál, jednu z nejkrásnéjších památek české knižní kultury. Dcera Anežka se podle mírových smluv z roku 1276 provdala za Rudolfa II. Habsburského, syna římského krále Rudolfa I. Habsburského.
RUDOLF HABSBURSKÝ
Rudolf I. Habsburský (1218-1291)
Syn Albrechta IV Habsburského a Hedviky z Kyburgu. Římský král (1273-1291). Zkušený válečník a protřelý politik, který napřel veškerou energii k posílení prestiže svého rodu. Od zvolení za římského krále Rudolf usiloval o císařskou korunovaci, které se mu však nikdy nepodařilo dosáhnout. Byl dvakrát ženatý. S Gertrudou z Hohenbergu (sňatek 1253) a Anežkou Burgundskou (sňatek 1284) zplodil jedenáct dětí, z nichž devět se stalo základem jeho úspěšné dynastické politiky. Šest svých dcer provdal výhradně za krále a příslušníky kurfiřstských rodů. Až k otci zakladateli habsburské dynastie tak sahá efektivní politika, která později vstoupila do dějin pod heslem „Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj".
269
ALBRECHT A RUDOLF, jeho synové
Albrecht I. Habsburský (1255-1308)
Nejstarší syn Rudolfa I. Habsburského a Gertrudy z Hohenbergu. Římský král (1298-1308). Albrecht byl podobně jako jeho otec mužem tvrdé ruky, což mu v Říši nezískalo valnou popularitu. Zemřel rukou svého synovce Jana, syna bratra Rudolfa Švábského a české princezny Anežky
Rudolf II. Švábský (1270-1290)
Syn Rudolfa I. Habsburského a Gertrudy z Hohenbergu. Vévoda švábský. Manžel Otakarovy dcery Anežky zemřel náhle ve věku pouhých dvaceti let při návštěvě Prahy.
FRIEDRICH ZOLLERN, norimberský purkrabí Friedrich V. von Zollern (f 1289)
JINDŘICH Z LICHTENŠTEJNA
A SCHENK Z EMERBERKU, rakouští rytíři
Jindřich z Lichtenštejna (t 1265)
Štýrský zemský sudí a zemský hejtman, který působil ve službách Václava I. a Přemysla Otakara II., od nějž získal Mikulov. Po Přemyslově boku bojoval u Kressenbrunnu.
Berthold Schenk z Emerberku
Podle historické tradice jeden z možných vrahů českého krále na Moravském poli. Měl se prý mstít za smrt svého strýce Siegfrieda z Mahrenberku.
STARÝ MERENBERG A SEYFRIED MERENBERG,
štýrští rytíři
(Starý) Siegfried von Mahrenberg
(= Radlje nad Dravou ve Slovinsku; 11272)
Korutánsky a štýrský šlechtic. V roce 1251 společně se svou matkou Geislou založil pod rodovým hradem Mahrenberg ženský dominikánský klášter. Hájil zájmy Gertrudy Babenberské jako 270
její ministerial, za což v roce 1263 získal od českým králem sesazené vévodkyně právo volně nakládat se všemi svými majetky a lény náležejícími k vévodství štýrskému. Jako výrazná osobnost v řadách štýrské šlechty se později dostal do konfliktu s Přemyslem Otakarem II., byl zatčen a odvezen do Prahy, kde zemřel ve vězení. Siegfriedův obraz jako mučedníka za Štýrskou nezávislost stvořil především autor štýrské Rýmované kroniky Ottokar aus der Gaal.
Mladý Mahrenberg je smyšlená postava, Siegfried z Mahrenberku zemřel bezdětný. V případě postavy jeho syna Grillparzer patrně vycházel ze zvyklostí šlechtických rodů, a proto ji pojmenoval shodně.
FRIEDRICH PETTAUER
Friedrich von Pettau (= Ptuj ve Slovinsku)
Salcburský ministerial a štýrský maršálek (1255). V roce 1268 byl Friedrich zapojen do údajného aristokratického spiknutí proti králi Otakarovi a musel se vzdát svých hradů Wurmberg a Schwanberg, přičemž hrad Wurmberg byl zbořen.
HERBOTT Z FULLENSTEINU
Herbord (Eberhard) z Fulštejna
(= Fulštejn u Bohušova na Bruntálsku; f asi 1288)
Moravský šlechtic, leník olomouckého biskupa Bruna ze Schauen-burku. V jeho službách a ve službách českého krále zastával správní a soudní funkce na Moravě a ve Štýrsku.
ORTOLF Z WINDISCHGRÄTZU
Ortolf z Windischgrätzu
(= Windisch-Graetz, dnešní Slovenj Gradec ve Slovinsku)
Rod Windischgrätzu byl známý na území Vindické marky již ve 13. století.
A
271
OTAKAR Z HORNKU
Ottokar aus der Gaal (asi 1265-1318/1322)
Autor štýrské Rýmované kroniky, monumentálního díla v délce téměř sto tisíc veršů.
PALTRAM VATZO, vídeňský purkmistr
Paltram Vatzo (asi 1220-1288)
Vídeňský purkmistr, dlouholetý oddaný služebník Babenberků, později i Přemysla Otakara II. Náležel ke starému vídeňskému rytířskému rodu, který působil ve správě města. Byl významným donátorem církevních institucí. V roce 1287 podnikl cestu do Svaté země. Zemřel v Akkonu v Palestině.
272