FIDLOVAČKA ANEB ŽÁDNÝ HNĚVÁ ŽÁDNÁ RVAČKA OBRAZY ŽIVOTA PRAŽSKÉHO SE ZPĚVY VE ČTYŘECH ODDĚLENÍCH S PROMĚNOU NAPSAL JOSEF KAJETÁN TYL Hudbu složil František Sk r o u p Text upravil A d o l f W e n i g PRAHA Nakladatel F. Topič knihkupec poval, obsazena byla německým bércem. Nerozpakoval jsem se převésti roli tuto do češtiny a upraviti tak, aby byla patrna národnost jednajíc! osoby. Třetí podstatnou změnu dovolil jsem si stáhnutím obou částí čtvrtého obrazu v jedno. V originále totiž první část jeho jedná na Fidlovačce, druhá v Kravíně. Protože však píseň Marešova, v níž nyní vrcholí význam hry, je už v části první, nebylo by dojista s prospěchem, aby potom následovala nějaká proměna. Sloučení obou částí bylo možno bez. jakýchkoli násilných změn. Vždyť v originále v druhé části (ač jedná v Kravíně) říká Kroutil ..Tu je Fidlovačka —" a Kozelka v závěru zpívá „Fidlovačka dodělala—" To je vše. V této opravě dávána tedy ..Fidlovačka" na Vinohradech po prvé 16. června 1917, a její bouřlivý úspěch překvapil nás všecky, kdo jsme mysleli, že po 3—4 reprisácb zapadne. Všecko obeeenstvo zpívalo „Kde domov můj..." s sebou, bouřlivé nadšení nebralo konce. Tylova lokální fraška dočkala se na Vinohradech v době oné 70 repris. /"jsem rád, že v jubilejním roce Tylově mohu „Fidlovačku" v této úpravě vydati tiskem; nejsouť bez ní Tylovy oslavy ani dobře myslitelný. Přeji všem scénám, kde bude dávána, stejný úspěch její jako na Vinohradech. A aby všude „Kde domov můj..." stejně upřímně zpívali jako tam. A. W. OSOBY PANÍ MASTÍLKOVÁ, pražská máselnice. LIDUNKA, její neť a chovanka. KROUTIL, švec. JENÍK, jeho syn, mlynářský chasník. CHEVALIER ĎUDÉC, vlastně Dudek, švihák. SLEČNA CIBULČINI, vlastně Cibulková, zpěvačka. PAN HVĚZDOLESKÝ, literát. PANÍ KLINKÁČKOVÁ, vdova po sládkovi. HUBÍNEK, uzenář. KOZELKA, dohazovač. ONDŘEJ JAMMERWEIL l MARKYTA, stará panna, v domě Mastílkové. hospodyně JIŘÍK, sluha 1 , , A, t » tvt ii v dome Alastilkove. JAN, sluha J PAVELKA,] , " ŠEBELKA, } ^stepové. ŽID ŠIVELES. DRÁB. JINÝ DRÁB. DOROTKA,) ,x v, MADLA, I devecky- Slepý MAREŠ, starv hudebník. BĚTUŠKA, jeho vnučka. DVĚ PÍSNICKÁŘKY. Lid městský i venkovský, kejklíři, prodavači, drvo-štěpové, chasa mlynářská, švadlenky, tovaryši, děvečky, mlékařka, žíďata. Místo děje: I. Ulice staropražská. II. Salon u Mastílkové. III. V Bubenči — v obore. Proměna: Na náměstí ve Staré Praze. IV. Na „Fidlovačce" v Nuselském údolí. PŘEHLED ZPĚVNÍCH A HUDEBNÍCH ČÍSEL OBRAZ PRVNÍ 1. SBOR DRVOŠTĚPŮ 2. PÍSEŇ KOZELKOVA 3. PÍSEŇ LID U Ň ČIN A 4. SBOR KRAJÁNKŮ A ŠVADLENEK 4a. SBOR MLYNÁŘSKÝCH 4b. SBOR Š VADLENEK 5. FINÁLE I OBRAZ DRUHY 6. INTRODUKCE 7. PÍSEŇ ONDŘEJOVA 8. ZÁVĚREČNÁ HUDBA .A OBRAZ TfiETl 9. SBOR ŽÍĎAT 10. DVOJZPĚV ONDŘEJE A KOZELKY PROMĚNA 11. SBOR DĚVEČEK 12. SBOR TOVARYŠŮ A DĚVEČEK 13. DVOJZPĚV MARKYTKY A ONDŘEJE 14. FINA LJ£ II OBRAZ ČTVRTÝ 15. SBOR LIDU 16. PÍSEŇ KROUTILO VA 17. DVOJZPĚV PlSN IČKÁŘEK 18. PÍSEŇ MAREŠOVA 19. TANEC 20. SBOR PIJÁKŮ 21. FINÁLE III POZNÁMKY K PROVEDENI Hra poskytuje— jak už u Tyla obvyklo— hercům vděčné role. Třeba některé z nich sváděly ke karikování, nesmí býti v nicb nijak přeháněno. Charakteristika jednotlivých osob vysvítá z jejich rolí. Pokud se týče kostýmování, jsou tu na místě městské kroje z konce dvacátých a začátku třicátých let m. st., jak je malíř naznačil na obrázcích knížce této přidaných. Dodá je také každá lepší půjčovna kostýmů. Ale možno se obejít i bez nich, když ráz obleků aspoň částečně naznačuje dobu tehdejší. Představitelkám ženských rolí nebude obtížno upraviti si v ten způsob starší toiletty. Pokud sc týče kostýmů mužských, i tu se snad najdou tu a tam ve starém šatníku jednotlivé kusy, vyhovující aspoň přibližně. Šátky na krk, tehdejší vázanky, snadno se opatří: musí být tak dlouhé, aby stačily dvakrát kolem krku a ještě na uzlík s konci. Býval to šátek v úhlopříčně na dvě půle rozstřižený, a tak z něho byly dvě vázanky, jimž říkalo se ..půlka'". Složily se pak nadlouho, v polovině přiložily na ohryzku na měkký límec, konce táhly sc dozadu, tam překřížily, stáhly dopředu, kde zavázány na uzlík s cípy buď kratšími nebo delšími. Ostatně vtipný režisér podle přidaných tu obrázku dovede si kostým přizpůsobit. Pokud sc týče dekorací, také pro případ, že by měla posta-čiti zásoba domácí, netřeba ničeho zvláštního. Nejspíše ještě bylo by třeba opatřiti pozadí a kulisy' ulice městské do 1. obrazu, jež by mohly sloužiti i pro proměnu obrazu III. V III. obr. ovšem má býti kašna, ale i bez té se to obejde. V první části III. obrazu je myšlena Stromovka— stačí tedy dekorace zahrady nebo lesa. „Fidlovačka" vyžaduje volného prostranství v pozadí, ovšem žádného výhledu do venkovské krajiny. Třeba tu také oživiti scénu prodavači, kde prostor připouští, i stánky jejich atd., jako o pouti. Toť zhruba vše, co by bylo třeba připomenouti. Dodati sluší ještě, že původní hudbu Škroupovu k „Fidlovačce" opatří archivář Měst. divadla vinohradského Jos. Nademlejnsky'. jenž muže ji dodati pro jakékoli, i skrovné obsazení nástrojů při včasné objednávce. POZNÁMKA Fidlovačka byla jarní slavnost pražského lidu, konaná každoročně ve středu po velikonocích na louce v nuselském údolí. Považována bývala za slavnost cechu ševcovského, jenž také vystrojil „máji", stromek ověšený fábory, na jehož špičce připevněna byla ,,fidlovačka", známý nástroj z oblého dřeva, jímž ševci kůži hladí čili fidlují. pod ní viselo veliké kopyto ševcovské s malými kopýtky. S touto máji ubíral se průvod ráno z Prahy na nuselskou louku, kde se pak rozproudil čilý život. Byly tam krámky se zbožím poutním, komedianti a j. Místo, kde se Fidlovačka původně konávala, je dnes dávno zastavěno. FIDLOVAČKA OBRAZ PRVNÍ Ulice. Po pravé krám paní Mastílkové, po levé ševce Kroutila. Nazad viděli mlékařku, k nízto po celý první výstup kupující docházejí —jakož i do krámu k máselnici. — Z obou stran, při domech, skupiny 'rvoštěpů, sedících po zemi; Pavelka po pravé, Še-belka po levé. — Jitro. VÝJEV PRVNÍ. RVOŠTĚPOVÉ (ostří a poklepávají pily). Později KOZELKA. Číslo 1. SBOR DRVOŠTĚPŮ. RVOŠTĚPOVÉ. Bruste, hoši, bruste pilu, sekeru si strojte k dílu; celý den řežou zuby do polen, sekera odpočine z večera. • 16 Mnoho práce, málo chladu, mnoho žíznč, málo sladu — bodej ž kozel pilu vzal, j: pilu, pilu, pilu vzal.:] KOZELKA (žene se, pod paží a v kapsách maje plno uzlíčku). A to je hezky — to je česky. Zpěvem boží den přivítejme, zpěvem mu dejme dobrou noc! ŠEBELKA. Dobrýtro, Kozelko! KOZELKA. Dejž to Pán Bůh, Šebelko! ľ V\ ľ.l.k A. ('o | >a k ti tak z, rána tmli\ zapálilo, že jim nedáš pokoje? KOZELKA. Nejsou boží nástroje? — Jeden leží, druhý běží, jeden spává, druhý vstává! — A já si toho vážím — ať mne psotník zkroutí jako suchou obruč,-—že jsem vás tu napaď pohromadě. DRVOŠTĚPOVÉ (se vzchopí). Je co na práci? KOZELKA. Až hanba — pila se vám strmácí! — Patnáct, hoši! — Hoši, patnáct tvrdých! Dřevo jako síra — štěpina jako štěpina. DRVOŠTĚPOVÉ. Kde? kde? KOZELKA. Zde! zde! ŠEBELKA. Plácale! KOZELKA. Žvástale! — To je pila, bratře můj! A to jsem já; že nejsem? Chyť mě za hlavu, a pilou mě polehtej na obou kyčlích, není-Ii na Perštýně patnáct tvrdých. ŠEBELKA. Tedy pojďme! PAVELKA. Ouha! — Nás najal Kozelka. ŠEBELKA. Cože, ořízku? PAVELKA. Že tě oříznu — ani tě vlastní postel nepozná! KOZELKA. Hoj, hoši, hoj! ŠEBELKA. I ty ochmatané topurko — ty bez-zubáku — (jde na Pavelku). DR 1"* a " 17 DRUZÍ (za ním). Zlam ho! PAVELKA. 0 jen sekni, sukovitý berane! DRUZl (po něm). Naklepejte jim hřbety. KOZELKA (skočí mezi ně a uzlíky vtěsnav mezi rozkrok, s rukama roztaženýma stane uprostřed obou sboru). Zpátky! Čert si vás vezmi na oprátky! Pozbyli jste rozumu? — Ať mi ruce uschnou jako zimovaná louč, jestli se mi hnete s místa! Pražští drvoštěpové! — Aj, milí páni, víte-li pak, co to znamená? S pilou a sekerou celý den po xdici. Smím já chodit se zbraní? — A jsem přece člověk, co? — Ale nejsem drvo-štěp! ŠEBELKA. Nelam si hubu, pletichán! Nešklebil jsi na nás zuby, když jsi řekl, že ti milo, že nalézáš nás pohromadě? — Nešklebil? KOZELKA. Šklebd, hochu! PAVELKA. Netočil jsi po nás levým okem, když jsi povídal o patnácti? — Netočil? KOZELKA. Točil, hochu! i'vVELKa' j ^U tetty' pane Kozelko! KOZELKA. Dejte si jen říci, vzácný pane Pavelko — poslechni mne, kmochu Šebelko! Já vás milujú oba — naše jména jsou jako naštemo-vané varhany: Pavelka, Šebelka, Kozelka! Já vás najímal oba — dokud kůrka na bochánku ckrustí, bratr bratra neopustí! Oba musíte do těch patnácti — oba; jinak se ohlédnu po upřímnějších. ŠEBELKA. Nechej ohlížení, dohazovači! Jestli jsi nás oba najal, oba potáhnem. KOZELKA. A ramena k přátelskému svazku roz-přáhnem! Tak se mi líbíte, páni drvoštěpové. Pěkně svorně, jednosvorně — to dělá vašim pilám čest. Rozumíte, vašim pilám? Vy ani 2 18 nevíte, jak vážená zvířata ty vaše pily jsou. Vsadím své zuby proti zubům vašich pil, že to nevíte. O pilách znám já písničku! OSTATNÍ (vyzývají ho). No?? Číslo 2. /•/SK \ KOZELKOVA. KOZELKA. Za Emauzy na kopečku vadne jarní růže mladá Běta. ubožátko, starého má muže; holeček má bílé vlásky, žínce pak se chtívá lásky — Pojnoz jen, hochu můj, pouta přepiluj! Na Petříně, pod jabloní, stůně mladé ptáče — pro dukáty vzdal se Jeník kopuleté Káče. Zlato došlo, baba zbyla, v lásce baba nestačila — Čert si pak babu vzal, pouta zpiloval! U Štvanice, na topolu, škádlí se dvě kavky — Hoch je Němec, holka Češka, to jsou pěkné vdavky. Holka zpívá, chlapec řádí, ona lká — on bitvu svádí — 19 Kozel už hocha vem, pouta zpilujem! Pod ^kalinou Vyšehradskou, tam jsou pražská města, a v nich krásný český jazyk, pěkná všudy cesta. Na to hoch i holka dbejte, česky mluvte, nehafejte — . S pilou pak z Prahy pryč, někam za Poříč! (KOZELKA hrne se ke krámu Mustílkové, ohlíží se však potutelně za sborem drvoštěpů, do zadu v pravo odcházejícím.) VÝJEV DRUHÝ. LIDU.N K A. j 11) l NKA (v klobouku a pláštiku— ze zadu levou stranou). Byla jsem v kostele — ale ach! zdá se, že jsem ani tam pomoci nedošla. Chtěla jsem orodovati za Jeníka, ale myšlenky moje točily se jen okolo jeho obrazu, ústa mu posílala tiché pozdravení. — Jaká to květinka, tohle zamilování! Zasaď si dost malý kořínek, a neměj na zalívání přízně rodičů, palčivým dechem ti uvadne srdečko. Hloupá Praho! Přála bych si, abych tě byla nikdy neviděla. Pro venkovské kvítí nevane tu větříček. (Obrátí se k protějšímu krámu.) Milý pane Kroutile — vám se zajisté tak nestýská po synovi, jako mně po Jeníkovi. Ale — kdo to? Probůh —! J VÝJEV TRETÍ. JENÍK (jako mlynářský chasník na cestách). LIDUNKA. L, íIDUNKA. Spím či bdím —? Jeníku! JENÍK (běží jí v ústrety). Liduško! LIDUNKA (spěchajíc mu v náručí). Jeníku! — 0 můj Bože! Tys to věru? Kdyby nás byl někdo zahlíď — ach, podívej se, až se mi oči zalily. 0 můj Jeníku, kde pak ses tady vzal? JENÍK. Ty se tomu divíš? Tebe to arci za mnou netáhlo — za prostým hochem, za mlynářským chasníkem — LIDUNKA. Nekřivdi, Jeníku! Přála bych si, abych byla tou nejmenší vlnkou naší Vltavy, aby mě donesl proud až ke mlýnu, kde snad můj Jeník na mne vzpomínal. JENÍK. A jak vzpomínal! S větérkem jsem si prával, abych uměl lítat, abych k tobě zaletěl. Všude's mi chyběla. LIDUNKA. O má* dobrá duše! JENÍK. Máš mě ráda, Liduško? LIDUNKA. Ty! — Aj, hleďme! Já se natoužím, radost mi z očí kouká, když se vrací — a on tu stojí zamračený jako bubák, a ptá se: ,,Máš mě ráda?" — Tak ses mohl před rokem ptát — — nyní to není hezké. JENÍK. 0, kdybys věděla, jaký kámen mi spad' se srdce! LIDUNKA. Ale na mne upaď! Může-li ti moje řeč pomoci, budu mluvit, že s tebe spadne celá skála. Pověz mi však, co ta tvoje mračna znamenají? JENÍK. Otec psal mi předešlý týden — LIDUNKA. Abys přišel domů? JENÍK. I kdež! Abych vzal nohy na ramena, až dočtu psaní, a táhnul až tam, kde Labe přestává český břeh líbat. LIDUNKA. I totě bylo hrozné psaní! JENÍK. Ba hrozné..— Víš, co je nevěra? LIDUNKA. Ty! JENÍK. A co je zoufalství? LIDUNKA. I ty bohaprázdný člověče! JENÍK. Hleď, když jsi před dvěma lety přišla do Prahy, poznal jsem tě, a myslil jsem od té doby, že i život prostého člověka něco znamená. Znalť jsem mnoho pražských holek, hezkých i bohatých —• ale srdce na tebe čekalo. LIDUNKA. A moje nikdy nelitovalo, že mne vzala teta do Prahy. JENÍK. Ach, ta nešťastná teta! Ona jediná ti bránila, zadati se člověku, jemuž jsou mravy české milejší, nežli způsoby cizozemské. Otec můj se domníval, že se mi láska spláchne, když se na cizí potoky podívám — museli jsme se rozloučit. LIDUNKA. Ach, nevzpomínej mi na tu smutnou chvíli! JENÍK. S nadějí šel jsem do světa, neboť šli se mnou tvoji slibové. S mukou jsem hodlal v cizině dočkati času, až by se obměkčila mysl tvé tetky. Tu mi ondyno psal otec — LIDUNKA. I totě bvlo zlopověstné psaní! JENÍK. Bylo, bylo! Teta tvá, psal mi, že pořade v pošetilostech hlouběji klesá, ty — ach, odpusť, že to opakovati mám — ty že také nejsi ryzí zlato, že k tobě soustruhovaný panák dobíhá, ba že se i cosi povídá o vdavkách. Liduško! Tys byla proudem, který až dosud nesl loď mého života, a v tebe jsem doufal; ale jak jsem otcovo psaní přečetl — byl jsem 22 si s ním zašel ku splavu — jasná voda se na mne dívala jako tichý hrob — mně nebylo jinak, než jako bych skočiti musel do hloubky! (Pláče.) LIDUNKA (slzy přemáhajíc nutí se k smíchu). Aj, ty lehkověrný blázínku! Tak málo jsi spoléhaí na moji věrnost? JENÍK. 0, já bych byl na ní celý náš pražský zámek vystavěl — ale, myslil jsem si, přemluvení, donucení — LIDUNKA. Up římná láska se přemluvit nedá, bloudku! K nám se arci omrzelé fintidlo dotírá — ale já jsem už tetě úmysl svůj zjevila. Doufej a setrvej — já se ti neztratím. Číslo 3. PÍSEŇ LIDUNČINA. LIDUNKA. Vane větřík po lučinách, kvítka políbá; a ti naši mladí páni po bubínkách jen se blázní, české děvče se jim všechcěm s cesty uhýbá! České^děvče na ty svody nikdy nedbává, ať se blázni po ní fantí, perou, derou, melou, rantí: české děvče hochu svému věrno zůstává!- JE3NÍK. Ach, kdož by nedoufal a nesetrval, kdvž tebe takto poslouchá! O, nespouštěj se mne, 23 Lidunko, kdykoli mě malomyslnost pojme; — srdce moje upřímně to cítí — ale rozum, ach, ty to víš — to je slabé děcko, to potřebuje pomocné ruky. Podáš mi svou vždycky, Li-duško? LIDUNKA. Vždycky — navždycky, můj Jeníku! JENÍK. Ó, moje nebe na zemi! (Obejmutí.) VYJEV ČTVRTÝ. ONDŘEJ vyprovází KOZELKU z krámu. PŘEDEŠLÍ. NDŘEJ (zahlídna Lidunku v náručí Jeníkově, bolestně vzkřikne). Ha! — Ó, prachmilionské dílo! KOZELKA. Ha —? Co se stalo? ONDŘEJ. Schauen sie, kouknou, pane Kozelka — tamtočky! KOZELKA. Tamtočky? — potočky — aj. Bůh se rač na vás dobrým jitrem usmáti, slečinko Li-dinko, spanilá hubinko — a z oka vašeho rač na mne blesk milosti padnouti. Je-li to řeč, co? LIDUNKA. Jako byste komedie psával. Dobré jitro, pane Kozelko! Uvítejte pak také starého známého! KOZELKA. Je-li možná —? Vítejte nám do Prahy, pane Kroutile! Zkroutil jste si cestu? Jde voda zpáteční? LIDUNKA (se zatím přiblížila k Ondřejovi). Neprozraďte mne, Ondříšku! ONDŘEJ (stoje až dosavad na jednom místě). Já? Ob, milostslečinko zlatá, to Ondřeje špatně znáte. Já a prozradit? Hrady možná stavět na mé věrnosti! LIDÜNKA. O jestli jste tedy miloval — ONDŘEJ. Esli —?! Oh, kdybych já začal o milování povídat, to by byly povídačky. Láska, milostslečinko, to je kvítí, které i na ouhoru roste. A jen od veliké lásky zhublo moje tělo! JENÍK (ke Kozelkovi, s nímž mluvil před tím potichu). Uhodl jste; srdce mě sem táhlo. KOZELKA. Celé práhlo! — ale jaký div, že ne? Po ní se to všecko žene! Ale jak, máte naději? Anebo chcete zase mlít na prázdno? JENlK. Poraďte mi, Kozelko! LIDUNKA (fc Ondřejovi). Promluvte s paní tetou ■— ona vás ráda poslouchá. ONDŘEJ. Ano! LIDUNKA. Smím se na vás spolehnout? ONDŘEJ. Ano! LIDUNKA. Zůstanu vaší dlužnicí. ONDŘEJ. Ano! LIDUNKA. A budu-li vám moci posloužit u panny Markytky — ONDŘEJ. Ano, ano! U panny Markytky! To je rána do srdce! Ah, před očima se mi dělají mžitky — mir wird übel —! Prachmilionské dílo! KOZELKA (k Jeníkovi). Nevídáno — u Mastílkové jsem pečený vařený. JENÍK. Ach, to vím. KOZELKA. A s vaším tatíkem —? Toho taky seknu jazykem. JENÍK. I to vím. ONDŘEJ (když se Lidunka otočila po Jeníkovi). Aber du sollst meine Fürsprache haben, chci se za tebe přimluvit, liebes Mäderl, abys nakonec se nescvrkla jako švestka, wie eine Zwetschke! Předstoupím před tu tyranskou tantynku, ukážu na sebe a řeknu: Chtějí mít z frajlinky taky takovej skelet jako jsem já? (Běží k Jeníkovi, v tom se však Kozelka obrátí po Lidunce, takže oba silně do sebe vrazí a vzkřiknou.) ONDŘEJ. I prachmilionské dílo! (Stále si v bolesti tvář ohmatávaje.) Himmeldonnerwetter! Ver-fluchtes Zeug! — — dostanete ji, dostanete! (Odbíhaje, zase takořka do Kozelky vrazí.) Pryč —! Auf die Seiten —! (Velkým krokem do domu.) KOZELKA. Aj, ty suchopárný milouši — ty! —-div že mi nerozpáral žaludek — co? A jak že to cinkalo? Ze vás ubožátka chce ten luňák vzít pod křídla? — Nu, to budou pěkná bydla! LIDUNKA. Ach, milý pane Kozelko! Láska musí vyhledávati všelijaké pomoci. KOZELKA. Až si pomůže k nemoci! Inu, pro mne, co? Vyvolte si pana Ondřeje za ochránce — on bude vzdychat, míchat — to já neumím! On je moudrý, pan Ondřej, já sprostý Kozelka, že ne? LIDUNKA. Aj, mně se zdá, že horlíte, pane Kozelko, že jsme pouze vás nepožádali o pomoc. KOZELKA. Byli byste se třeba lekli — což já mohu, špatná osoba! JENÍK. Nebuďte bláhový! KOZELKA. Ne. JENÍK. Slíbil jste mi, že namluvíte otci — KOZELKA. Co bude v mé moci! LIDUNKA. Představte paní tetě moje neštěstí, kdybych si jiného vzíti měla. KOZELKA. Lítostí byste zrezavěla. —■ Představím a promluvím, (1/ předu pro sebe) že na to pamatovat budete! Inu takový kostlivec je při nich — já proti nim; —■ šašky, frašky — trochu smíchu není hříchu — co? (Opět k obr- 26 27 ma.) To je levice, že ne? A to je pravice. Ať dostanu tipec, jako starý kapoun, nesedí-Ii luhle upřímnost a tady poctivost. Ty dvě osobičky se vás ujmoti — otce, tetu zajmou — a nepřestanou, až budete svoji, že vás žádný nerozdvojí. (Zpívaje: „Na Bílé Hoře sedláček oře", běží ke Kroutilovi do krámu.) (Lidunka a Jeník si podávají ruce na rozchodnou.) VÝJEV PÁTÝ. SBOR MLYNÁŘSKÝCH .s oškrly a sekerami po levé — a sbor švadlenek se škatulemi po pravé straně. — LIDUNKA JENÍK. Číslo 4. SBOR MLYNÁŘSKÝCH A ŠVADLENEK SbOR MLYNÁŘSKÝCH (k Jeníkovi). Aj, hochu, hochu, vítej nám! SBOR ŠVADLENEK (k Lidunce). Aj, panno, panno, pojďte k nám! SBOR MLYNÁŘSKÝCH. Pod lub zahoď péče; dokud voda teče — Meli, měli, mel! SBOR ŠVADLENEK. Čepce, nové krajky, záhy budou vdavky — kup si, kup si, kup! (Mlynářští zůstanou v pozadí, švadlenky stranou v lichém hovoru.) ■ VÝJEV ŠESTÝ. MASTÍLKOVÁ v ranním domácím, ozdobou až poněkud směšném oděvu rychle z domu s ONDŘEJEM. — KROUTIL, jak u díla sedá. z krámu vyletí; za ním KOZELKA. — PŘEDEŠLÍ. MASTÍLKOVÁ. Je- Ľ možná — KROUTIL. Aby do něho tisíc žídel! (Potkají se uprostřed jeviště — zarazí — a za hodnou chvíli na sebe hledí.) KRO UTIL (spustiv konečně). Dobré jitro, Františku! MASTÍLKOVÁ. Tienerin, Herr Šchustermáster! Co se líbí? KROUTIL. Aby tě — (odvrátiv se zahlídne syna); Ký ďábel tebe tady vytrousil? Je to na moje psaní odpověď? KOZELKA (stranou jemu do ucha). Jen mu svěť! MASTÍLKOVÁ. Nestydíš se, mluvit na efentlich ulici s člověkem, který nestojí ani na první štaflí bildunku? ONDŘEJ (podle ní prosebně). Ne tak zhurta! KROUTIL (uši si zandávaje). Čechové —! za- smolte jí hrdlo! Skály se pukají — to je čeština! LIDUNKA. Drahá paní teto; hněv by vám uškodil. Náhoda mne svedla s hochem, jemužto jsem zadala srdce. JENÍK. Nekažte si, otče, snídaní — daremnou žlučí. Vaše psaní mne sem přitáhlo; musil jsem se dovědět pravdy. LIDUNKA. Staráte prý se o mé štěstí — JENÍK. Nechcete jistě, abych se utrápil? LIDUNKA. Nerozcházejte se ve hněvu s panem sousedem — popřejte mi hocha! JENÍK. Podejte ruku paní sousedce — dejte mi Lidunku! 28 29 MASTÍLKOVÁ. Ani slova — KRO UTIL. — anebo tě za j azvk na verpánekpřibiju! MASTlLKOVÁ. Pan Schustermáster ví dobře, jak daleko by se krev jeho opovážila. KROUTIL. To ne, to ne![Nerad bych ale, aby se kluk můj dostal na nečeské okrajky! MASTÍLKOVÁ. Okrajky? I on infám člověče! Ještě jednu takovou impertilenc — a budem spolu do jiného tónu rozprávět. KROUTTL. Bruč jak chceš, děravá basetle! MASTÍLKOVÁ. Kdo je basetle? — Vy jste to slyšeli, že basetle? — 0 počkej, já ti zahraju! {Sype se naň.) KROUTIL. Tu jsou dvě pěsti, u všech všudv! LIDUNKA. Paní teto! Na ulici! — MASTÍLKOVÁ. Tak tě —! (Opět na Kroutila.) On smolivare, škopíčkáři — KROUTIL. Ha, ha, ha! ONDŘEJ (snaží se ji uchlácholit). MASTÍLKOVÁ (se naň utrhne). Holts maul! (Zas na Kroutila.) Sídlovrte, kopytáři — KROUTIL. Homolkářko, ha, ha, ha! ^MASTÍLKOVÁ. Mizero, Čecháčku! KROUTIL (divoce sebou trhne). Millione —! Jakže? Já tě zadávím — ty z cizích flíčků sešívaná přikrývko! O kopytech mluv si, co chceš, ale — Čecháčku! — Já bych se smrštil jako bota za pecí! Co pak ty jsi — ty chmouře v očích poctivého Pražana? — Ani voda, ani oheň — jsein-li Čecháček, je to můj peníz, moje důstojenství! — Já ti dám Čecháčka! KOZELKA (mezi tím ho pořád pošťuchoval). Kš, kš! MASTÍLKOVÁ (chopí Lidunku za ruku). Pryč, pryč! Ať mi na kluka více nevzpomeneš! Budu se ti dívat na myšlenky, a poletí-li za ním některá, poletíš ty za ní z domu." LIDUNKA. 0 milá paní teto! KROUTIL (synovi). Sem pojď! A jestli se mi o té holce jen zmíníš — JENÍK. Milý otče — KROUTIL. Ani cek! — I hrome, kluku! Já Čecháček! (Semotam přebíhá.) MASTlLKOVÁ. Tomu tě nedám, a kdybych měla na stará kolena jídat slupky z bramborů — tomu ne — pryč! (Odchází.) KROUTIL (za ní skočí a chopí ji za ruku). KOZELKA (Kroutila po zadu chytí, a Mastílkovou drží z druhé strany Ondřej. Tak sebou několikráte ve předu po jevišti cloumají). KROUTIL. A slyšela ona mne! t)řív musí na mne Bůh takovou mizérii poslat, ÍÄ mi*-V celém domě nádoby nezbude, nežli škomček, a z toho teprve si přihnu o svatbě mého kluka s její holčicí. Rozuměla? (Hned na počátku této řeči začal piano) SBOR. Číslo 4a. SBOR MLYNÁŘSKÝCH. Pod lub zahoď péče — dokud voda teče — Meli, meli, mel! KROUTIL (zároveň se sborem dokončiv svou řeč, nyní se na mlynářské utrhne). Držte hubu! SBOR MLYNÁŘSKÝCH (opakuje). Meli, meli, mel! (Dají se do hlasitého smíchu.) HLAS (v dálce v levo). Písek, písek, písek! 30 MASTÍLKOVÁ (zatím se mu vymkla). Ó, jeho mizérie se mi dá Bůh dočkat — o to není starosti — on mizerábl, undelikát člověče! Ale svatby bude mít syn jeho někde na hnojišti — (Na začátku tť>to řeči začal opět piano) Číslo 4b. SBOR ŠVADLENEK. SBOR. Čepce, nové krajky — záhy budou vdavky — kup si, kup si, kup! MASTÍLKOVÁ (taktéž zároveň se sborem řeč svou dokončila, nyní se zlostí kypíc na švadleny osopí). To si vyprosím! SBOR ŠVADLENEK (opakuje). Kup si, kup si, kup! (Počnou se chechtati.) HLAS (v dálce v pravo). Panímaminky, mají-li nějaký popel!! Číslo 5. FINÁLE. OBA SBORY. Mně se, mně se, mně se — mně se všecko zdá, ŠVADLENKY. paní tetinka namaštěno má — OBA SBORY. Mně se, mně se, mně se — mně se všecko zdá, MLYNÁŘI. že pantatínek překrouceno MASTÍLKOVÁ, KROUTIL. Mně se, mně se atd. MASTÍLKOVÁ. . že se panenka vůli moji vzdá — KROUTIL. že se synáček vůli mojí vzdá ONDŘEJ A KOZELKA. Mně se, mně se atd. ONDŘEJ. KOZELKA. VŠICHNI. že se Lidunka tetě nepoddá — že se krajánek otci nepoddá — Mně se, mně se atd., že každý svou vůli má. MASTÍLKOVÁ. Já mu ji nedám. KROUTIL. Vaz mu přelomím! MASTÍLKOVÁ. Zlomil si ho sám. KROUTIL. Já ho nalomím. 32 33 VŠICHNI. Mně se, mně se atd., že se žádný nepoddá: LIDUNKA. Jenom vy to sobě rodičové moji teď nemyslete, Abych já si vzala, co se mi nelíbí, to, co vy chcete — MASTlLKOVÁ. Táhni mi domu — rychle do domu, sic tě poženu. KROUTIL. Hajdy mi domů atd. MASTlLKOVÁ. Nechci, nepros, neříkej! KROUTIL. Hni sc, ztrať se, utíkej KOZELKA (strunou). Ať si prosí, naříká, však se ztratí, utíká — ONDŘEJ (se rozkřikne). Utíkej, Káéo, utíkej, honí tě kocour ■— — MASTlLKOVÁ (se rychle naň osopí — takže rázem zpěv umlkne). VSICKNI. Mně se, mně se atd., že se žádný nepoddá. LIDUNKA. Není na světě tolik těžkosti, byste zbavili děvče milosti; není a nebude, co svět světem bude, tolik těžkostí! SBOR ŠVADLENEK. Není a nebude atd. MASTlLKOVÁ. Táhni mi domů, rychle do domu, sic tě poženu! KROUTIL. Hajdy mi doinň atd. MASTlLKOVÁ. Nechci, nepros, neříkej! KROUTIL. Hni se, ztrať se, utíkej KOZELKA (stranou). Ať si prosí, naříká — však se ztratí, utíká — ONDŘEJ (se opět rozkřikne). O du Heber Augustin, ď Lieb soll weg — MASTlLKOVÁ (obořením se rázem ho zarazí). 3 34 MASTlLKOVÁ. Já se, já se, já se, já se nepoddám, nóbl ženicha holce vyhledám — KROUTIL. Já se, já se, já se atd. Češku nevěstu hochu vyhledám — LIDUNKA. Já se, já se, já se atd. hocha jiného vnutit si nedám — KOZELKA. On se, on se, on se, on se nepoddá. SBOR MLYNÁŘSKÝCH. Češku nevěstu hochu vyhledá — ONDŘEJ. Ona, ona, ona — ona se nedá — SBOR ŠVADLENEK. Nóbl ženicha holce vyhledá — VŠICKNI. Já se — on se — ona atd. MASTÍLKOYÁ. Děvče sprostému nedám KROUTIL. Radš' ho kluka rozsekám. LIDUNKA. Jednoho jen ráda mám. KOZELKA \ SBOR MLYNÁŘSKÝCH. Radš' ho kluka rozseká. ONDŘEJ A SBOR ŠVADLENEK. Děvče sprostému nedá. MASTÍLKOVÁ. Darmo se čeká — kroutil. Jen se opovaž! MASTÍLKOVÁ. ^ — touží a heká! KROUTIL. za jinou se plaš! NŠICKNI. Já se — on se — ona atd. MASTÍLKOVÁ (.se svými pospíchá domu). KROUTIL (se svými hrne se do krámu). SBORY (rozcházejí se nazad po obou stranách). (Opona rychle spadne.) OBRAZ DRUHY Číslo 6. INTRODUKCE. Skvostný pokoj u Mastíľkové. V předu velké zrcadlo. Kolem pěkné sesle. Po levé a pravé postranní pokoje. O VYJEV PRVNÍ. ONDŘEJ. NDŘE J (stojí u předu, na obou rukou nesa košíky s knihami a muzikaliemi). Tu jsem! A teď nevím, přišel jsem já s těmi knihami, nebo ty knihv se mnou! Vidím-li párek nešťastně zamilovaných Udiček, kór nic do mne není. Vždyť já mám přece také srdce na pravém fleku. Ach, být já knihou, nebýt tím chudákem Andresem, byla by to náramně rührend povídka pro čtenáře! Být já knihou, hodně zamilovanou knihou — to by bylo něco! Ale ne — já se nedostal ani přes tu mizernou abecedu! O tu jsem si už rozbil nos — Ale když si jen a—e—i—o—u opakujú, jako bych celý život před sebou viděl! Ach, co já vytrpěl, než jsem zmoudřel — o tom by písnička byla. Ba, tak je to, Andrýsku! Číslo 7. PÍSE \ u \ ní< EJO i i ONDŘEJ. Slyšte, hoši, Po holkách jen nehleďte! Jsou to mamy, zrady, klamy —■ Hlavy si tím nepleťte! Až tu pravou uhlídáte, oči, ústa zotvíráte — A — a — a! — a, a, a, a, a! Znáte lásku? Ta vás lapue do sítí, nebo žene poblázněné, v srdci když vám rozsvítí. Až k ní ale dospěcháte, leknutím se zakoktáte: E — e — e! — e, e, e, e, e! Holka šelma, samý oheň, jako drak; uškubuje, ucufuje — jindy zase klopí zrak: „Nevím, pane, co to máte — snad mi přece pokoj dáte?" I — i — i! — i, i, i, i, i! Bodejž do ní! Hochu srdce usedá, holka ale v jeho žale 38 úšklebně naň pohledá; vysmívá se; tu to máte, darmo se jí navzdyebáte: 0 -— o — o! — o, o, o, o, o! Vale lásko! Ty's mi zmátla mladý věk; pro tě toužím, ducha soužím — ty's mi dala vejlupek! Kde jste, kdo jen slzy znáte, Žalně se mnou zavoláte: U — u — u! — u. u, u. u, uk VÝJEV DRUHÝ. MARKYTKA a ONDŘEJ. IVÍaRKYTKA {již po zdálí ji slyšet). Pryč— pryč! Nebo se zkoupejte tak, že na vás nezůstane nitkv suché! ONDREJ. 0, mordiansky — Mračna se stahují! Teď jen jak zasáhnout její srdce! (Svěsí hlavu a stojí celý skormoucený.) MARKÉTKA (přišlu zatím a zahlídnuvši Ondřeje, diví se). Nu, co pak to znamená, pane Andres'? ONDŘEJ. Jen ne tak s vysoká, bytosti milostná! MARKYTKA. Kdybyste přestal s těmihle hloupostmi. ONDREJ. Hloupostmi? Gož mé koření a dvoření jen hloupostí nazýváte? Ach Markétko nej-milejší. Kde jsou ty časy, kdy jsme spolu chodívali, kvítí trhali? MARKYTKA. Ty už uplynulý! 39 ONDŘEJ. Uplynuly! Časy uplynuly, radosti uplynuly, jen moje láska zůstala! MARKYTKA. Pro moje trápení! ONDŘEJ. Oh barbarství! Zdali pak jsem si toho od tebe — MARKYTKA. Pane Andres! ONDŘEJ. — Od vás zasloužil. Pětadvacet let za vámi chodím s místa na místo — jako váš stín. Pět—a—dva—cet let! Fünfundzwanzig Jahre! To přece není žádná maličkost! MARKYTKA. Chcete snad reptati proti řízení božímu? ONDŘEJ. Ne! Jen buďte ke mně trochu přívětivější, panno Markytko! MARKYTKA. Hleďme, přívětivější —! Mám si snad dokonce s vámi hrát? Takhle na slepou bábu nebo na schovávanou? ONDŘEJ. Ach ano, na schovávanou! Ó Markytko! MARKYTKA. Pan Andrýsek je taky jeden z těch, kteří, když se jim prst ukáže — ONDŘEJ. Prst? Panno Markytko! Ruku na srdce — ukázala jste mi za těch pětadvacet let jediný prst? Ach srdce, srdce ukrutné — rozpomeň se na časy minidé — přijmi mne konečně už na milost — (klekne, sahaje po její ruce). MARKYTKA (zdráhá se — jako stará panna). Co jen stále chcete? ONDŘEJ. Tvoji ručinku, Markétko — ve svou ji vzíti a štasten býti (líbají ruku). O rozkoš, ó blaho, ó dobroto! 40 VÝJEV TŘETÍ. DUDEK (starší človíček, ale fintidlo podle nové mody). PŘEDEŠLÍ. DuDEK (pitvornS zatrhuje). Ak bon jour—ma donna! Co dělá má jemnostpaní? Co jeho krásný sera? Comment se máte, moje krásnej Margaritta? ONDŘEJ (stranou). O jemináčku! MARKYTKA. Jaká radost a čest, že se milostivý pan baron dotazuje po mém zdraví. Pane Andres, ohlaste, že přišel pan baron Dudek — DUDEK (obrátiv se). Ah, můj zlatý pan Andrea! — Hrom vám sedí na čele — ONDŘEJ. Ať neuhodí, musie! DUDEK. Ha, ha — pan André je vtipná hlavička! Aber wie ist auch anders die — Möglichkeit? donna Margaritta okolo — ah, on šťastnej, vás mít — svou ami — svou přítelinku! Kdybych já měl na vůli — parole d'honneur — vás jenom mezi mnoho — comment tomu říkat? — mezi mnoho tisíc tisíců? MARKYTKA. O, o — co pak vás napadá, jem-nostpane? ONDŘEJ (stranou). Co že fouká ten větrník? DUDEK. Ale arci — vaše ser ■— ce — ten je už to tam! Sie nix mehr haben zu wählen! (Hodí sebou na sesli, zpívá.) Es wehen frische Morgenlüfte — MARKYTKA (u podivném zmatku). Ó, mne dosud nic nepoutá — mein Herz ist frei — mé srdce je volné a ruku svou mohu zadati kdykoli komukoli — (mezitím se obrátivši, krokem zpátečním, neustále se uklánějíc. až k Ondřejovi se doslala). 41 ONDŘEJ (hlasitě, jako by chtěl něco Dudkovi prozradit). Ale já povídám, že-- MARKYTKA (ústa mu zacpává). Bude-li pak hned zticha — sluší-li se to ? Já si také zahospo-dařila slušný kapitálek — (polajmo Ondřejovi) — a jeho nechám hlady umřít, nebude-li mlčet!— (K Dudkovi:) Moje srdce dovedlo by šlechetného muže — ONDŘEJ. Přivést do blázince! MARKYTKA (dá mu šlilec). Jak myslí pan An-dres? ONDŘEJ. Nu — já myslel — vy jste tak podrážděná — (Tře si rámě.) MARKYTKA. Milostpán ať neposlouchá jeho žvastání — DUDEK. O — ma doňa! — jen se vyvaďte! — Jak jsem vás viděl — ve — ve — comment tomu říkáš? — (ukazuje, že spal) — ach — ve snách — in die Traum! Ach, sny bejt pěknej věc! MARKYTKA. Milostpánovi se o mně zdálo? ONDŘEJ. O mordi — MARKYTKA. Zticha! DUDEK. Podejte mi ruku! (Rychle k ní přiskočí.) MARKYTKA (sebou trhne). Jakže — jakže? ONDŘEJ (dopálený). Pane, stane se neštěstí —! DUDEK. Ha, ha! pan André je — k pomilování — hubičku! Nebezpečnej je to arci, dávat ruku — von donna Margaritta —■ ale jen sem s ní! (Vezme ji za ruku, ona se náramně upejpá. — Ondřej ve smrtelných úzkostech.) Tak jsem vás — in die Traum — držel za ruku. Parrolle d'honneur! Tisíc tisícu holek stojíš vedle nás — zlaté vlasy, nebe oči — já nic nekoukat než vás. — Nic než vás ■—- ivás! (Bere ji za bradu.) ONDŘEJ. Milostpaní volá, panno Markytko! DUDEK. Volá? Oh, sladkej volány! Ja bych tela taky stále volat: panno Markytko, panno Markytko! Pôjdem s várna. Pojďte, donna Margareta — MARKYTKA. O — o — DUDEK. Pojď, můj andželo! MARKYTKA. O — o — DUDEK. Můj — má— (zpívaje). Komm, holde Söne — komm, o komm! (Zajdou do postranního pokoje.) ONDŘEJ (po chvíli z hloupého omámení se protáhne). Mordi — co to? Ondřeji Jammerweile, nasaď ostré brejle! Starv praktiku! To znamenalo: „Adié, muži mého srdce!" — jak je v té písničce o ženské věrnosti. Prachmillionské dílo! Ze mne se stane provaz, sám se na uzel zadrhnu a pověsím! Pětadvacet let — Fünfundzwanzig Jahre, a teď se stavení mé lásky zvrtne jako domek z karet? Ale počkat—já si dám pozor! Já vám u paní máselnice posvítím - VÝJEV ČTVRTY. JIRKA. HONZA. ONDŘEJ. Jirka, i u ft ... HONZA, f Paue 0ndrejl! ONDŘEJ. Was gibts? Co chcete? JIRKA (věčný smíšek). Paní maminka — honza (ho šťouchne). JIRKA. Já řku — paní máselnice — ONDŘEJ (po nich). Pany maminka — máselnice — die gnädige Frau, — Esel! (K sobě.) O armer Andreas! — Co chcelo? JIRKA. He, lie! Paní máselnice — ONDŘEJ. Jemnostpaní — říkáš — JIRKA. Jemnostpaní paní máselnice povídala. abyste nám okázal, jak se tu máme otáčet. ONDŘEJ. Geduld, dein Name ist Jammerweil! HONZÍK (naň vyvalí oči — pak hlavou zakroutí). ONDŘEJ (po něm taktéž). JIRKA. Ha, ha, ha! To je komedie! — Potom povídala jemnostpaní paní máselnice, abyste nám trochu té němčiny do hlavy nalil; ha, ha, ha! Když prej přijdou páni, musíme-- ONDŘEJ. Špalek sukovatá! — S takovou ranou v srdci — a učit tyhle klacky německy. Pojďte sem — da stellt euch her — tu se štelovat! — Pozor! Když se ráno — ráno — už dost (dělá, jako by chrápal ve spaní) vyšláfovat — rozumíš'/ JIRKA. I rozumím, ha, ha! Když prý se ráno vyspím — chcete říci. ONDŘEJ. Ano — vyspím; tak vinšovat jemnostpaní — pozor! — Ich habe die Ehre einen guten Morgen zu wünschen. JIRKA (vyšklebiv zuby). Trrrrrčinčiginčn! Co je to? HONZA. Jako by trakařem po nové silnici rachotil. ONDŘEJ. O Sprache — Nation! — Ich habe — pozor — řikat voba! — Ich habe — OBA. Ich höbe — ONDŘEJ. — die Ehre — OBA. — diere — ONDŘEJ. — einen guten Morgen — (Oba mlčí. — Jirka se šklebí a Honza zevluje.) ONDŘEJ. — einen — guten — Morgen — JIRKA. — aigen — morten — gugen — ONDŘEJ. — zu wünschen. OBA. — zuvinči! 44 JIRKA. Ha, ha, ha! cuviuči! Aigen — ere — gurden — já už umím německy! HONZA. I toť bych raději oblásky louskal, nežli tu němčinu. ONDŘEJ. Pozor! — Když něco dostanete — ty und ty — tak dělal ruku — kiissovat (/ífc<í si ruce) — rozumíš? JIRKA (líbá si ruku též). I arci, ha, ba! — ONDŘEJ. A říkat: Küss die Hand. — Küss die Hand. JIRKA. Kistyhont — ha, ha, ha! HONZA. Co je to? ONDŘEJ. Hand je ruka — küss die — je — (Úkazuie hubičkování). JIRKA. He, he! To je, jak se u nás říká: Poníženě ručičku líbám — HONZA. — vzácný pane. Dejž to Pánbůh! JIRKA (proti Honzovi ruku si líbaje). Kistvhnát. HONZA (taktéž). Kistyhnát! JIRKA. He, he! Kistyhnát! ONDŘEJ. To je přece k zbláznění! Kdo má tohle vydržet? Pryč, pryč! (Vlíká.) (Oba za ním a za šosy ho chytají.) JIRKA. A ještě něco, pane Ondřeji! Mně se — he, he! — zalíbila ta panna — tu v kuchyni. Já bych jí rád něco pošeptal. ONDŘEJ. Pošeptal? Tebe už taky láska popadla za límec? Kéž by ses byl raděj nenarodil. — Pojďte, pojďte! (S Jirkou pod paží odchází.) JIRKA (odcházeje). He, he — činči ginči! (K Honzovi.) Kistyhnát! HONZA. Kistyhnát! — činči ginči! (Jde za nimi s košíky na rukou — knih několik nechav na stole — do postranního pokoje vlevo.) i 45 VYJEV PÁTÝ. KOZELKA (v oděvu svátečním). OZELKA. Nikdo tady? — Divné rady! — Já se nato těším, jako holka napomlásku — a netěším-li se, ať se rozsypu jako přeschlý marcipán. — Což to škodí, že se jiný trochu zlobí? Jen se vyfikněte, pane Jeníku, a přijďte k námluvám, já to u paní Mastílkové zatím obstarám — a že pan Jeník přiklopýtá — o výdělek celého týdnu bych se založil. Láska to je páska, jako železo! (Z okna.) Na mou milou duši- — to jsou uši! Tamto už stojí — a jak se mu šosy houpají! He, he, he! Mnoho chuti, mladý pane! Dříve se trochu poškádlíte — nežli zvíte — co se s vaší „Amálií, krásou světa" stane. VÝJEV ŠESTÝ. MASTÍLKOVÁ. LIDUNKA. DUDEK. KOZELKA. OZELKA. Nejponíženější — u vašich nohou moje poklona — na mně očí vašich záclona. Slečinko — pane barone — DUDEK. Je suis votre serviteur. KOZELKA (se klaní). Um, hni — levitér! MASTÍLKOVÁ. Dejte si pokoj s tím zu moc šmajchlováním. To je stará melodaj — LIDUNKA. Starý dvougroš — nic víc neplatí. KOZELKA. To mne utratí. Ty má milá hubo! Jáť jsem se dnešního odpůldne sotva dočkal. K 46 47 VÝJEV SEDMÝ. CIBULČINI. Pak 11VĚZD0LESKÝ — nato vdova KLINKÁČKOVÁ a HUBÍNEK. ONDŘEJ s JIRKOU a HONZOU. ClBULČINI (černý flíček nu tváři—psíka na ruce — klaní se již u dveří). Paničky a pánové — drahocenná paní sousedko, vy jste dovolily — MASTÍLKOVÁ (taktéž naproti ní s poklonami). O, mamzel Cibulkova — nedělejte velký um-štonty — CIBULČINI (.se klaní). O — já jsem celá bez sebe — MASTÍLKOVÁ (taktéž). Ich bitt inne — jak., doma, jako doma — CIBULČINI. Dovolte, drahá paní — já jsem si také mého Amorka přinesla. KOZELKA. Roztomilá familie. HVĚZDOLESKÝ (nahrbatělý — při skáče). Hvězdy a sluncata — klaním se vám vespolek. (Dámám líbá ruce — Mastilkové). Jsem vám životem zavázán — MASTÍLKOVÁ. Bitt i nne — jako doma. HVĚZDOLESKÝ (A- Lidunce). Topím se v rozkoších. LIDUNKA. Jen se neutopte! Co by řekly pražské čtenářky? 11 \ ĚZDOLESKÝ (Klinkáčkové). Jsem celý pryč! — (pozadu Kozelliori na nohu šlápne). Prosím O dovolení — KOZELKA (sebou cukne). Rádo se stalo — i bez potěšení. KLINKÁČKOVÁ (vchází, ráda se utrhuje). I pozdrav tě Bůh! — respekt cu meldcn! MASTlLKOVÁ (běží jí naproti). I kris ti Gott! řío, i - 1 to ses s dobrou potázala, že jsi paty z domu vytáhla. KLINKÁČKOVÁ. Také jsem ti ještě někoho přivedla — milá Tóny! HUBÍNEK (lenivý břicháč, stojí na prahu). Jsme už na místě? — Bodej ž do kýty! Nechce mi to nijak ubývat; — Pozdrav Bůh! KOZELKA. Dejž to Pánbůh! (Ondřej s Jirkou a Honza se vracejí.) MASTÍLKOVÁ. Ich bitt inne — ist mir olemol cu fraidikait — ale jako doma ■— jako doma! (Točí se mezi ostatními.) Moje Lídy je jim už bekont — VŠICKNI (se kloní). Ó — ó! MASTÍLKOVÁ. To je pan Diidék — nastávající pán mojí slečny tetinky — VŠICKNI(se kloní). Á — á! LIDUNKA. Paní teta je veselého rozmaru, o pánovi ani já — a zajisté ani jemnostpán n« \ í. DUDEK. O Selmerei! MASTÍLKOVÁ. — tuto panna z Cibulky — CIBULČINI. — Cibulčini, první zpěvačka u zdejšího divadla. KOZELKA (stranou). Před dvaceti lety. MASTlLKOVÁ. A tady pan z Hvězdolesku — HVĚZDOLESKÝ. — literátor, spisovatel, divadelní recensent, humorista — KOZELKA. A tak dále, a tak dále! HCBÍNEK. Ale snad abychom si sedli, selátka! VŠICKNI. Ano, ano — sedněme si. KOZELKA (Jiříkovi a Honzovi). Sesle, sesle! Nemyslete, že to jsou jesle, a vy u nich zvířátka! (Ondřej ukazuje Jirkovi a Honzovi, jak židle postavili — do půl kola totiž.) MASTÍLKOVÁ. Bitt inne —nedělaj' žádné kumple-menty — jako doma — pane z Hvězdolesku—! li! (Všickni se zatím po mnohých poklonách usadí.) KOZELKA. Tak — moji nejlaskavější — a nyní, když se takto v bázni boží sedí a do očí bledí — dovolte se zeptat, co je nového? CIBULČINI. Dnes máme novou operu. KLINKÁČKOVÁ. Ječmenu přiráží, j LIDUNKA. Dnes prý je veliký sněm v blázinci. KOZELKA. Ale ne? HVĚZDOLESKÝ. A já bych o tom nevěděl? HUBÍNEK. Vepřovině přiskočilo. KLINKÁČKOVÁ. Ale což pak, Tóny, ani pánům nepovíš, kdo já jsem — Respekt zu melden? MASTÍLKOVÁ. Ist wor! — To je paní z Klinkáč- ků, moje nejupřímnější přítelkyně — bohatá nákladnice — KOZELKA. Respekt zu melden. KLINKÁČKOVÁ (se mu ukloní). Pěkně děkuju. HUBÍNEK. A což já nic? KLINKÁČKOVÁ (vstane). Můj ženich — pan z Hubínků — nejprvnější pražský uzenář. — Respekt zu melden. HUBÍNEK. To je pravda. HVĚZDOLES&Ý. Viděl jste již naši novou tanečnici, pane barone? DUDEK. Oui, oui — a už taky telat (ukazuje, že rukama tleskal) — bravissima! LIDUNKA. Má hezké oči — pěkné zoubky; není-li pravda? MASTÍLKOVÁ. Ha, ha, pozorujte ji, pane barone! To je pure Eifersucht. DUDEK. Vous-étez trěs bien — cher mama! KOZELKA. Prosím — o čem to je řeč? O té nové tanečnici? — o té zámečnici? — Což pak je to tanec? Ať mi hnáty ztuhnou jako zmrzlá košile, nemete-li nohama jako postřelený zajíc. — Je to skok? (Vstane a pitvoří se po tanečnici.) 49 HVĚZDOLESKÝ. Bravo, pane Kozclko! Vy jsle silný kritikus. KOZELKA. Nerad se pletu do řemesla. MASTÍLKOVÁ. Á, was is wor — is wor! Diver- týrovat umí pan Kozelka. KOZELKA. Oh! HUBÍNEK. Ale nemáte tu nic k propláchnutí? KLINKÁČKOVÁ. Abv se nedočkali — voda! MASTÍLKOVÁ. Bitt ' inne — hned budu auf- wortovat. (Dá znamení Ondřeiovi, který s hochy odchází.) HUBÍNEK. Ha!! Ha, ha, ha! VŠICKNI (se leknou). Co je? co se stalo? HUBÍNEK. Domácí paní bude prý aufwortovat! KLINKÁČKOVÁ (šiouchne ho). I daj' si jazyk na petlici. CIBULČINI. Pan z Hubínků to zle nemyslel — he, he! LIDUNKA. Snad abyste nám něco přečetl, pane Hvězdoleský ? VŠrCKNI. Ano,' ano! Něco veselého! KLINKÁČKOVÁ. O mordvřích! KOZELKA (běží ke stolku). Kněh tú máme dost. VŠICKNI. Bravo, bravo! HUBÍNEK. Bude to dlouho trvat? VÝJEV OSMÝ. MARKYTA s JIRKOU, ONDŘEJ s HONZOU (se vracejí. Oba hoši přinášejí 71a velkých lácích jídla a pití, kteréž ihned — jeden po pravé, druhý po levé — roznášeli začínají). MASTÍLKOVÁ. Ich bitt inne-tedy snad něco zažili? dříve abychom VŠICKNI (se vzchopí). Ó — ó! MASTlLKOVÁ. Ale, jako doma — jako doma. (Všichni se posadí.) KOZELKA (vezme šálek kávy). Já vám nedám košem. MARKYTA. Ist gefällig, meine Herrschaften? MASTlLKOVÁ. Jako doma. ONDREJ. Machen's keine Flausen! KOZELKA (byl se zatím k oknu podíval). Jestli dovolíte, drahá jemnostpaní — (popijí) když jsme tu tak přátelsky pohromadě — já jsem si pozval dobrého přítele — ale to je pravda, káva jako olej — HUBÍNEK (plnými ústy). A ten zajíc, jako pírko! KOZELKA. Rád by se ještě dobrým způsobům přiučil — LIDUNKA. Ten zajíc? VŠICKNI. Ha, ha, ha! CIBULČINI. No, papej, Amorku! (Krmí psíka.) Papej! KOZELKA. Ano, ha, ha! však vy ho znáte, slečinko Lidunko — toho zajouce! VÝJEV DEVÁTÝ. JENlK svátečně oblečen. PŘEDEŠLÍ. .OZELKA. Tu ho máte! (Všickni vstanou a vítají.) LIDUNKA. Milý bože — co to? HUBÍNEK. Pěkně se vítáme, pane zajíčku! MASTlLKOVÁ. Oslepla jsem — anebo? — Fluch- tes — toť je — KOZELKA. Mladý pan Kroutil — ano. Činí nám svou úctu. (Jeníkovi.) Našlemujte si! 51 JENÍK. Nehněvejte se, paní Mastílková, že se bez pozvání vašeho opovažujú — ale pan Kozelka mi tvrdil, že se již utišila vaše nevrlovi. MASTlLKOVÁ. To vám bulíka na nos pověsil. (Jirka se hlučně směje — Ondřej ho zakřikli je i s Markytou.) LIDUNKA. Paní tetinko! JENÍK. Učinil-li to, ať i zodpoví, co z toho pojde. Avšak i hlasu srdce mého jsem při této návštěvě poslouchal. Že společnost u sebe máte, věděl jsem, i nadál jsem se, že hodnou společnost — (Všickni se kloní.) JENÍK. — buď jak buď — před ní hodlal jsem se ucházeti o vaši přízeň a Lidunčinu ruku. VŠICKNI. Cože? DUDEK. Comment — co šikat? MASTÍLKOVÁ. Chcete hrát se mnou na blázny? JENlK. Ať cizí mezi námi rozhodne! Rodem, stavem jsme si s tetinkou vaší rovni — srdce jsou si dobrá, nouze nebydlí v domech našich rodičů. — Proč bych se nestaral o domácí blaženost? Ptám se vás před touto vzácnou společností — MASTlLKOVÁ. Co se vy mě máte co ptát? Jsem já na ptaní? —■ Čí pak jste, můj krajánku? JENÍK. Nic proti mému rodu a stavu, paní! Nečiňte, probůh! abych zapomněl, že jste Lidun-čina teta. Co máte proti mně? MASTÍLKOVÁ. Všecko. Nejste syn mého nepřítele? A zkrátka — tuhle sedí ženich slečny Lidunky. JENÍK. Tento tady? KOZELKA (iemu do uší). Naštemujte ještě výš! MASTÍLKOVÁ. Otvíráte oči. ncní-liž pravda? 52 53 Tu se nic nesraolí, pane Kroutile — ani inuuka nepřesýpá, milý krajánku, ha, ha, ha! Žluč by mi pukla samou radostí! JENÍK. Tento tady? KOZELKA (do uší). Dejte se do něho! DUDEK (se vzpříčí). Je vám něco do toho, mou- sieur? JENÍK. O pak mi arci žádná naděje nezbývá, nrusí-li býti tvůj ženich, Liduško, novomódní fintidlo! (Všecko sebou trhne.) MARKYTA (Ondřejovi). Ich bitť sie —! ONDŘEJ. Ich bitť sie! JENÍK. Ach, že jsem se domýšleti mohl, že by mě v tomto domě přijali! Jsem-li pak to v obydlí pražské máselnice? Hodí-li pak se tyto stěny, tato skvostnost v život pouhé měšťanky? Patří-li pak takováto společnost — VŠICKNT (vyskočí). C ože, jakže? MASTÍLKOVÁ. I bitt inne — držte mi ruce! Já mu vletím do vlasů! LIDUNKA. Jeníku — vzpamatuj se! JENÍK. Ó, mlč, mlč, ty jediná čistá v tomto sboru poskvrněných! S bolestí jsem přišel — poslední to bylo odvážení zoufanlivé lásky; s bolestí dvojnásobnou odcházím! Měj se dobře, hvězdo moje! byť i rozloučeni — světlo tvoje bude vždycky na mých cestách svítati! LIDUNKA. Probůh — drahá paní tetinko! nepouštějte ho takto od sebe! JENÍK (až k pláči pohnut). Nepřimlouvej se u hluchého, nezahazuj drahá slova! — Potápějte se tu v bláznovství; nahrnujte míru pošetilostí. Já vás už obtěžovat nebudu, dokud sama neuznáte, že jedno prosté srdce české více vážívá nežli deset jiných — po- kažených duchem světa převráceného. — S Bohem — s Bohem, duše moje! Doufej, shledáme se, je-li láska tvoje ryzí jako má! (Odběhne.) (Ostatní stojí u velikém tableau. Kozelka s potutelným úsměvem vpředu kávu pile. — Jirka a Honza otvírají, za Jeníkem ústa — Lidunka rukama lomí, Dudci,- podle ní pitomosti provádí — Markyta s Ondřejem rtd. atd.) Číslo 8. ZÁVĚREČNÍ HUDBA (vpadne do posledních slov Jeníkových). (Opona spadne.) OBRAZ TŘETÍ V Bubenči ■— v oboře — prostírané stromořadí. VÝJEV PRVNÍ. DUDEK, ŠIVELES, ŽÍĎATA. DuDEK utíká — ŠIVELES se žene za ním s dvěma kluky. Jiní dva kluci proti němu s druhé struny — jiní se všech stran, kamkoli se Dudek uhne. Číslo 9. SBOR ŽÍĎAT: ŽÍĎATA. Vaj — vaj — Pomalinku kroky, nedělejte skoky —! Vaj — vaj — Neutíkat, milej pán, až byl s tátem porovnán! DUDEK. To si budu vyprosit — SIVELES. Co si budu vyprosit, pan Jean? — Co? DUDEK. Mne na veřejném místě zastavovat — ŠIVELES. Proč není pan Jean k zastavení doma? Soli ich leben — hundertmal biu ich gelaufen zu ihr, dvěstěkrát jsem k němu — warum? (foukne na dlaň). Darum! Dokud měl pan Jean co zastavit — byl doma k zastavení — pan Jean! DUDEK. Pošli zítra ke mně — ŠIVELES. Pošli? Soll ich leben — hab ich geschickt den Mauschl, hab' ich geschickt den Wölfl! hab ich geschickt mich selbst. — Warum? DUDEK. Zde mne zadržovati nemáš právo. Já si na tebe stížnost povedu. ŠIVELES. Ajajaj! ŽÍĎATA. Ajajaj! ŠIVELES. Já nemám práfo? — Soll ich leben — was ist das?. Jsou mi dlužen 1500 zlatej ch — to mám na ceduličce potvrzený (ukazuje lístek) — voni budou tak dobrej špacírovat do arestu. DUDEK (se lekne —pak se nutí k smíchu). Vy jste blázen, pane Mojžíši! (Odchází.) ŠIVELES. Still gehalten — oder ich mache einen Schrei — einen Schrei, dass sie werden sollen taub! Já jich nepustím — musejí mně zaplatit. DUDEK. Myslíš, ty živá pokladnice lichvy, že nosím tolik peněz v kapse? ŠIVELES. Nenadávají, pan Jean! Doma také mnoho nemají. Já udělám tašnfendunk! Dají sem hodinky — das hübsche Ringelchen — DUDEK (zahlídne Markytu). Drž hubu a buď spokojen, co ti zatím do zástavy dám — sice nedostaneš nic! I 57 VÝJEV DRUHÝ. MARKYTA vyfintěná. PŘEDEŠLÍ. DuDEK (A- ní jen letí). O moje hvězdo! Je suis — toujour — jak se říká — tak rád, še vás nacházet. Srdce ■—■ le coeur moje po vás volalo! MARKYTA. Milostpán je pořád v dobré náladě. DUDEK. Ich swôre sie — comment to říkat? — na krásu vašich líčených tváří, že jsem vás akurát vyhledat chtěl. Sélej svět ví o moje štesty! Ebn mně gratulírovat tenhle toprej přítel k mýmu sasnoupeny! MARKYTA. Aj — ó — To já. taky gratulíruju! DUDEK. Vy? Vy? Když vás vemu — sa ruky — když von die Vermählunk — o sasnoupeny mluvit; vy nic nekapírovat? MARKYTA (dřevění). Ne — co by — ? DUDEK. Še my tva — leh und du —■ du und ich — MARKYTA. Já? Jakže — to je přec jen krutý žert. Moje nezkušené srdce — ŠIVELES (stranou). Waj! was soli das heissen? — Není to panna Markyta? — Ta stará rohožka? MARKYTA. Vy jste mne tak překvapil — DUDEK. O, já vás ešte čekvapit! MARKYTA. Werden sie? (Tlačí se k němu.) DUDEK. Nemáte u sebe šádnej penyze? MARKYTA. Peníze? Když je řeč o lásce — (Vytáhne sáček.) ŽÍĎATA (se dají do hlasitého smíchu). ŠIVELES. Vaj! Nedělej žádnej kšik! KLUK. Thátele! Je to komedý? ŠIVELES. Soli ich leben — veselej komedý — a nemusíš platit pět a dvacet krejcar! DUDEK (vzal od Markyty zatím sáček). Ó, nechat upejpat, Liduško! — Nur zu, sauen sie, donna Margarita — chodit já do dům od Madam Mastílek. (Dá sáček nepozorovaně Šivelesovi.) MARKYTA. Srdce se mi láskou rozskočí! — o kommen sie — Teuerster! — ať svoje štěstí projevíme celému světu! DUDEK. O, ešte nestrhnout šlajer s mej gehajm-nis! V tichosti se milovat! MARKYTA. V tichosti? — Sie böser — Schäker! Čtveráku! (Tlačí se k němu.) DUDEK. Ale na znamení — jak se serce naše — comment to říkat? — spojily; dávala mi krásnej brazoletty ■—■ můj pšítel dát jména do nich vygravírovat! MARKYTA. O Seligkeit! Blaženosti nebeská! (Spočívá mu na srdci, mezi čímž jí on náramky ode-píná. potom pak je pozadu židovi podává.) DUDEK. Teď táhni — a zejtra se dej u mne vidět. ŠIVELES. Waj — phoroučí phan baron! Poletím — z křesťanský lásky poletím — soll ich leben! Krásná milostpaničko! — když budou počebovat etwas Rares — na svatby ■—• a do kolíbek — — soll ich leben! — bude jen poctivě posloužit — der alte ehrliche Šiveles. (Odejde i s kluky.) MARKYTA. Slyšel jste, milostpane? 1 • DUDEK. Ne! Nyc já neslyšet — od ten šit, nic od nikdo, jen od tepe! (Zajdou.) VÝJEV TŘETÍ. KROUTIL vleče JENÍKA. Kro UTIL. Domů půjdeš — krk ti zakroutím! Sluší se to na poctivého Kroutila ? — Co tu máš ? f 58 JENÍK. Co pak vy tu máte, otče? KROUTIL. Tebe tady mám! — nezdárného kluka! Milione, aby za ním člověk lezl jako za vrto- hlavým beranem! JENÍK. Já se neztratím. KROUTIL. Neztratím — ale zahodím. Frantíku — sem jít! Jestli pak tu jenom kus poctivé české písničky uslyšíš? Vždyť pak ani nevím, jestli by mi zákolanskou zahráli, a kdybych jim boty celý rok zdarma podrážel. JENÍK. Nu vždyť je tady dosti pěkná společnost. KROUTIL. Čemu ty říkáš pěkná společnost? Je tu slavná Češka Mastílková, drtinami vycpaný Hubínek — a na sta jiných nedolidů. Všecko jako na másle — jeden nezná druhého „bitt inne — khorssamer -— i milione! Podíváš se zejtra na Fidlovačce na nás, Čechu! To je život, to je česká veselost! JENÍK. Ach, já se málo hodím k veselosti. KROUTIL. Kluku — nezlob mne! Ty se musíš hodit k veselosti! — Nech tu Lidku, Frantíku — JENÍK. Ach, milý otče! KROUTIL. Nu, nu — je tu ještě jiných holek — JENÍK. Nechrne toho, pantáto! Je to těžká věc, a nyní se nedá o ní dobře mluvit. Pojďme raděj — pojďme dál! — KROUTIL. Což pak ti tak nenadále — JENÍK. Nerad bych se s Mastílkovou sešel — tamto tuším jdou. KROUTIL. Bojíš se jich? — Frantíku — proč pak před nimi utíkat? Sem pojď, milione! Já ti tedy teprve okázat musím, z jakého plemene jsi. Jestli se nám oni nevyhnou — my ne — my jsme Čechové! JENÍK. Probůh! [Vyvinuje se inu.) Dejte si pokoj. KROUTIL (pevně ho drží). Láryfáry — Friško! (Zpívá si a veda Jeníka, mezi přicházející rej-duje.) „Na Bílé hoře sedláček" atd. VÝJEV ČTVRTÝ. MASTÍLKOVÁ s CIBULČINI o KLINKÁČKO-VOU na procházce. Za nimi HVĚZDOLESKÝs LI-DUŠKOU. Vzadu HUBÍNEK, psíka vede napěnili. Nejzáze JIRKA. K^ROUTIL (zpívaje, se synem se mezi nimi proplitá — až odejdou). LIDUNKA (se snaží, aby Jeníkovi znamení dala nebo mu něco pošeptala). MASTÍLKOVÁ. Fui taibl! nebyl to šustrmástr Kroutil? Proč tu dnes takovým lidem dvéře před hubou nezavřou? CIBULČINI. Ani to kročit neumí! (Dělá po něm.) Jedna — dvě — jedna — dvě! Ha, ha, ha! Jako tanečník za časů Zižkovvch. KLINKÁČKOVÁ. A tuším, že se chtěl o vás otírat? Ten by mi přišel — respekt zu melden. HUBÍNEK. I to je proklaté obveseleníčko, moje selátka! Hejhejme pak, ať si zase někam sedneme. KLINKÁČKOVÁ (vyjede si). Je jim to už zase cu moc, že mají dělat trochu komocí? Vždyť by se v tom sádle utopili, kdyby nebylo mne — respekt zu melden. ) MASTÍLKOVÁ. Jakž pak to bude zejtra v Nu- slích, pane Hubínku? Doma zůstat nesmíte; toť jc pragr fulksfest — ta slavná Fidlovačka. HVĚZDOLESKÝ. Ta slavná — ano, ha, ha, ha! MASTÍLKOVÁ. Trochu tance na blátivé louce — 60 61 komedie na provaze — klení — strkání a mačkání — ó šénhait Fidlovačka! HVĚZDOLESKÝ. Vvborně, ha, ha, ha! KLINKÁČKOVÁ. Tak pak se taky zasnirile! HUBlNEK. Ho, ho, ho! (Všichni odcházejí.) HUBÍNEK (najednou se zastaví). Ale proč pak jsem se vlastně zasmál, moje selátko? KLINKÁČKOVÁ. Proto že jste — Respekt zu melden! — Své chytrosti jste se zasmál a své čipernosti! HUBlNEK. Divná věc. — Ho, ho, ho! (Zajdou.) LIDUNKA (již dříve se k Jirkovi přitočivši). A kdybys měl něco pozorovat — zahvízdni anebo rukama zatleskej! JIRKA. Zatleskám, he, he! LIDUNKA. Dostaneš na večer o sklenici piva víc, milý Jiříčku! JIRKA. I což pak myslíte, že mi jde o sklenici piva? To vaše „milý Jiříčku" je mi milejší než celý máz — a kus vepřoviny k tomu, he, he! (Jde za ostatními.) VÝJEV PÁTÝ. JENlK. LIDUNKA. (Celý ten výjev velmi na kvap, a jen jako na rozběhnutí.) JeNÍK (přiběhne). Liduško! LIDUNKA. O můj Jeníku! Jak se máš? JENÍK. Aj, teď arci dobře — jindy bych *si ale zoufal. LIDUNKA. Nabuď mysli. jeník. Setrváš? LIDUNKA. Tvoje na věky. JENÍK. Mám jít zase z Prahy. LIDUNKA. Nechoď — nechoď! Vyčkej času, snad nám náhoda pomoc přinese. JENÍK. Ach, jen kdybych tě častěji vidívat mohl! Síly se mi nedostává, když s tebou nemluvím. LIDUNKA. Přijdeš zítra do Nuslí? JENÍK. Musím, k vůli otci. LIDUNKA. A mně k vůli nic? — I hleďme! JENÍK. Uvidím tě? LIDUNKA. Teta se tam strojí — JENÍK. K posměchu — že ne? LIDUNKA. Ach, vždyť ji znáš. JENÍK. Kdybych jí neznal, bylo by lépe. Co pak dělá tvůj pan baron? LIDUNKA. Můj? — Nemluv mi tak svévolně! JENÍK. Není tvvm prohlášeným ženichem? LIDUNKA. Prohlásila jsem ho já? (Za scénou je slyšeti zatleskání.) LIDUNKA. Buď s Bohem! Musíme od sebe. JENÍK. Pamatuj na mne, nebe moje! LIDUNKA. Lehajíc, vstávajíc — duše má! (Obejmou se.) — Bůh tč provázej — JENÍK. I tebe! (Rozcházejí se — do náručí si opět letí — načež kvapně odběhnou.) VÝJEV ŠESTÝ. ONDŘEJ táhne za sebou ŠIVELESA. KOZELKA. OnDŘEJ. Mluv, duše prachmilionská — cos viděl ? SIVELES. Wai — nedělaj špásy. Co jsem viděl? Co bych byl viděl? Tuhle stála panna Mar-kytka — tuhle stál pan baron — tu mu — 62 ONDŘEJ. Schweig — zadrž! — Hrom uhodil! KOZELKA. A div mě nezabil! To je ukrutné! ŠIVELES. Co je ukrutné? Hab ich gedacht, že jim budu pěknou novinu o dobrej známej povídat—a voni mne čuchají, jako žok vlny. KOZELKA. Smetí plný! Celé nebe jste panu Ondřejovi pokazil. ŠIVELES (dívá se po nebi). Was soll das heissen — pokházil? — A na nebi ani mráčku! KOZELKA. Ó, vy chytrý ptáčku! — Panna Mar-kyta je pětadvacet let páně Ondřejovou nevěstou. ŠIVELES. Wai geschrien! Das war dumm! — (Blíží se k Ondřejovi.) Pane Andres! ne tak hlavu sklopovat. Snad jsem dobře nekoukal — a jestli jsem dobře koukal — nebyl panna Markytka hodna. Vědí, co bych já dělal na jejich místě? Já bych si zpíval! La — la — la — la! — Nichts für ungut — soll ich leben! (Odejde.) KOZELKA. Ondřeji — pane Ondřeji! ONDŘEJ (dá se rázem do hořkého pláče). To teda mám za pětadvacet let milování? — O hruško červivá! — Sie ist dahin — pryč je, pryč! KOZELKA. Zpropadená věc to je — ale co dělat? — Zapomenout na ni, bude nejlepší! ONDŘEJ. O mein bester Herr Kozelka, co můžou voni říct vo zapomenout? Pětadvacet let, jen si povážejí, pětadvacet! Ach, to já nepiežiju! (Vrhne se mu na prsa.) KOZELKA. Vyplačte se — vytlačte to! Moje srdce je útrpné dobrotisko, to snese hodnou záplavu. ONDŘEJ (vschopí se). Ale ne — nechci — nebudu se trápit — já si zazpívám — la, la, la! Příteli, Kozelko, chtějí mi pomoct? KOZELKA. Nepxijde-li o krk? 63 ONDŘEJ. Co vo krk? Mně už je všecko jedno! Olezajnc! Ale voni se nebojejí! Nejdřív se postaráme, aby si Liduška vzala barona. KOZELKA. Což pak jste ji Jeníkovi neslíbil? ONDŘEJ. Moje bolest je blíž! Dostane-li ji baron, ten had jedovatá, falešná — ostrouhá ta zpropadená ženská kolečka — a já zvítězím! KOZELKA. Zvítězíš! — (Stranou) Ta historie se mi začíná líbit. Bude-li ten vyšeptalý košťál proti Jeníkovi — budu já pro Jeníka — tím dříve mu k ženě pomůžu. Děj se jak děj! — pilulky pro smích budou to vždycky. ONDŘEJ. Nun — Freund Kozelka? — Rozmyšleno? KOZELKA. Unterflek — já jsem váš, tělem i duší! ONDŘEJ. Sláva! Tak se to patří! Daj se obejmout! KOZELKA (mu padne do náručí). Číslo 10. DVOJZPĚV. ONDŘEJ. Chceš ruku k pomoci mi dát? Tak léku v nemoci mi přát? KOZELKA. Chci obě k pomoci ti dát, Chci tobě doktorem se stát. ONDŘEJ. Gib her die Hand! KOZELKA. I tu ji máš! ONDŘEJ. Und halte fest! 61 65 KOZELKA. To uhlídáš! OBA. Uhlídám! Uhlídám! Věrnost ouvazek je náš, ve mně podporu vždy máš. V ten se pevně spoléháme, že mocný jest, víru máme! ONDŘEJ (polotajeným pláčem). Ha, ha, ha — ach — KOZELKA (stranou). Nemysli si, starý blázne, že to k vůli tobě: ať se s tebou co chce děje, jen když hovím sobě. (S utlumeným smíchem.) Hi, hi, ise — hem! PROMĚNA OBA. Hej, hopsá, juchhe! my si spolu zazpíváme, a té lásce kvinde dáme. Natoč, holka, piva džbánek a to bude radovánek! — Tobě, lásko, kvinde dáme, spolu věčně vytrváme! (V objetí odejdou.) Náměstí. V prostředku nazad kašna, okolo ní z děvečky*) s putnami. Vpředu po obou stranách na domě lucerna. K večeru — smráká se. VYJEV SEDMÝ. Číslo 11. SBOR DĚVEČEK. Děvečky. Honem, honem, hoch už touží! Paní čeká, laje, seká zoubkem jako meč — Honem, honem, hoch se souží! Honem, honem, hoch už brouká! Nechte paní, í na kukani i kvočnu vadivou — Honem, honem, hoch už kouká! *) Děvečky musí se obléci tak, aby co možná děvečkám podobny byly. Totéž platí také o tovaryších ve sboru následujícím — jakož vůbec o všechněch osobách, v jichžto rukou zdar a zmar Fidlovačky, co pouhých života pražského obrazů, spočívá. (Poznámka autorova.) 66 Číslo 12. SBOR TOVARYŠŮ A DĚVEČEK. Tovaryši (v dáhe). Horo, horo, vysoká jsi! má panenko, vzdálená jsi! Vzdálená jsi za horama, vadne láska mezi náma! DĚVEČKY. Vadne, vadne, až uvadne; není v světě pro mne žádné — není v světě potěšení — není pro mne k nalezení! VÝJEV OSMÝ. tovaryšové přijdou. Jeden z tovaryšů. I Měl jsem tě holka rád, už tě má kamarád, měl jsem tě holka rád — už tě nechci! • VŠICHNI tovaryši. Takovou opici najdu na ulici — měl jsem tě holka rád, už tě nechci! DĚVEČKA. \ Kdybys ty měl, můj holečku, sto dvorů ;a já jenom roztrhanou stodolu — 67 nebudu tvá, není možná. To ti ani darebáku, pán Bůh nedá! DĚVEČKY. Nebudu tvá — tovaryši. Že budeš má — DĚVEČKY. — není možná — TOVARYŠI. — že je možná — DĚVEČKY. To ti ani, darebáku, pán Bůh nedá! (Smích — každý tovaryš si vyhledá děvečku, ku kašně ji provází a nalévali pomáhá. — Zatím se docela setmělo.) VÝJEV DEVÁTÝ. ONDŘEJ napitím poněkud rozčilen. NDŘEJ. S cesty — panstvo přichází! Die Her-šaften kommen. Ať žije veselost! Láska? Nevídáno! Co je láska? To je špatnej nájemník — místo činže — domácímu barák rozbourá! Moje láska se vystěhovala z přízemku srdce do horního stoku rozumu — a dala se vokopu-lírovat s veselostí. Pereat ženský pokolení! L /. nechci bej t osedlanej tou zpropadenou Markytou. Ať žije veselost! Praclimiliouské dílo! Tu jde ňáký ženský stvoření! VYJEV DESÁTÝ. (Setmělo se.) MARKYTKA. ONDŘEJ (trochu podroušený). Později DVA LAMPÁŘI. Markytka. 0 sladká, sladká lásko! Tvoje moc je veliká. Ale moje měkké srdce tušilo, že ještě obšťastní někoho jiného, než toho ubohého Andresa Jammerweila! Aha, tu už nějaký muž stojí — snad ho sem láska přivedla. ONDŘEJ. U všech d asů! Co to bručí ta ženská. Myslí snad — MARKYTKA. Jak je můj drahoušek opatrný. Musím mu přece povědět smluvené heslo: — Hm, hm — (zjinačeným hlasem). Le coeur palpit — mon ami! ONDŘEJ. 0 mordi — já jsem pšijít do Paris! — Hm, hm — (taktéž změněným hlasem). Voulez vous — Voulez vous — vous — MARKYTKA. Bist du es, Geliebter? Jsi to ty, miláčku? ONDŘEJ. U čerta — ta se brzy připálila! — (K Markytce.) Já jsem to, má drahá! (K sobě.) Z toho bude švanda! (Když se' byli oba hodně přiblížili — Markyta se k němu pro hubičku dychtivě shýbá — vtom z obou stran lampáři lucerny rozsvítí — světlo se rozletí, a — Ondřej s Markytou se poznavše, ulehaní od sebe odskočí. Lampáři rychle zajdou.) Číslo 13. DVOJZPĚV. OBA (stranou). Ha, co vidím. — Ó hrůzo! Tohle je mýlka! Jak mohla se stát? K smíchu to není a těžko je lhát! MARKYTKA. Aj, pan ženich, hleďme jen, to jsou vzácní hosti! ONDŘEJ. Panno Markytko, už dost! Já se neznám zlostí! OBA. Jak, co? i Čistá věc, / tohle přec nu, mohla by (moli' by on) se stydět. Hanba dost, pro tu zlost; l jí (ho) nechci ani vidět! MARKYTKA. Nu, teď to mám! ONDŘEJ. Jsem vinen sám. OBA. Ha, ha, ha, ha! Juchhe! 70 71 Dudldum — dudldum — dudl-dum — de! Ne, ne, ne! Já pamatovat budu, co živ na tenhle (co živa na ten) den. Ty zrádná (ty bídný) táhni k šípku, jdi si jen! (Markyta odbíhá, Ondřej na druhou stranu — vtom) D] VÝJEV JEDENÁCTÝ. DRÁB (opilý) se potácí. PŔEDEŠLl. "RÁB. Aha mám tě! (Chopí ho za ruku.) Hubičku! ONDREJ. To je blázen! DRÁB. Ticho! K, VÝJEV DVANÁCTÝ. KOZELKA .se přižene. PŘEDEŠLI. .OZELKA. Koho pak tu kozel bere -— kdo se pere? DRÁB. Hubičku! ONDŘEJ (násilně se inu vyvinuje). Zrada! Bratře — Kozelko s nebe seslaný! DRÁB. Hubičku! ONDŘEJ. Zachraň mne od toho blázna! DRÁB. Mlčíš, kamizolo! ONDŘEJ. Dělá se mnou jako s ženskou! KOZELKA. Jakže? Ha ha — DRÁB. Hubičku! ONDŘEJ (začíná se zlobit). Pohlavek, chceš-li! KOZELKA. A proč byste mu ji, panno, nedala — je-li to váš amant — i ■ > ONDŘEJ. Amant? — Já se zblázním! Vypadám jako někdo, kdo potřebuje amanta? DRÁB. Ticho! (Sbor děveček a tovaryšů se zatím až kupředu přiblížil.) VÝJEV TŘINÁCTÝ. MASTÍLKOVÁ s JIRKOU a HONZOU, kteří oba lucernv nesou. PŘEDEŠLI. O 'NDŘEJ (vyškubne se drábovi a běží naproti Ma-slílkové). Milostpaničko, zaplať pánbůh, že jste tu! Zachraňte mne! DRÁB (potácí se za ním). Jdeš sem, strakapoune! (Pomalu do náručí Jirkovi a Honzovi klesne, kteří jej až ku konci, každý s jedné strany, podporují.) MASTÍLKOVÁ. Was ist den, na ewentlich ulici? ONDŘEJ. Poznáváte mne, milostpaničko? MASTÍLKOVÁ. Kdož pak by tě neznal, starý blázne? DRÁB. Hubičku! ONDŘEJ. Což pak jsem ženská? MASTÍLKOVÁ. Ochlasta jsi! ONDŘEJ. Děkuju, milostpaničko, ale to jen ze samý dešperace! MASTÍLKOVÁ. Tak jen vy mi povězte, pane Kozelko, co se to tu stalo? KOZELKA. Nevídáno — za řeč to nestojí — ONDŘEJ. Nestojí? — Zrada! (Žvatláte.) Milostpán" baron vyznal mamzel Markétě lásku — ta nevěrnice byla hned při. tom — oba — MASTÍLKOVÁ. Cože? Pamatujte se, že nesedíte více u žbánu. „ ^ 73 KOZELKA. Tuble u pánů. Je ale pravda, co pan Ondřej povídá. MASTlLKOVÁ. Jste také opilý! Nevíte, že pan baron mé Lídy kuru dělá? ONDŘEJ. Tu na tom fleku jsem tu proradnou zastih'. Na randevú sem přišla. DRÁB (zpívá). Pojďte domu, pojďte, holky — MASTÍLKOVÁ. I to je zlořečená historie! Kdybych to jistotně věděla — KOZELKA. Já bych se na to z kabátu svlek'. ONDREJ. Věřte, milostpaničko, pan baron je větroplach. Jen dělejte, ať si brzy pannu Li-dušku vezme! Číslo 14. FINÁLE II. MASTlLKOVÁ. / Bude vojna, bude, zle to na ní půjde: je-li ten panáček Markytčin miláček, naříkat si bude. i SBOR. ONDŘEJ. Je-li ten panáček atd. Vyrostla mi bílá růže, já ji MASTÍLKOVÁ. — trhat nebudu — (mluví) trhejte si nebo netrhejte — tu pivoňku si ale pan baron také neutrhne — ani ona jeho — za to ručím! (Zpívá.) Já před ním zavřu dvéře —zavřu dvéře, že za ní nepoleze — nepoleze. Ať je baron nebo ne. pomsta má ho nemine! SBOR. Ať .1« nebo atd. KOZELKA. Počkej, Johanes, však ty dostaneš — MASTÍLKOVÁ (mluví). Kozla starého dostane! Myslíte, můj milý pane náhončí, že se nechá Mastílková ohnout? — to se mejlíte! (Zpívá.) A kdyby měl pan Johanes tisíce — tisíce, a má holka spravované kytlice— kytlice, darmo práhne, > nedosáhne — za ní ho to, filutáře, darmo táhne! KOZELKA. Provdáte slečinku? MASTÍLKOVÁ. Provdám. ONDŘEJ. Dáte jí Jeníka? MASTÍLKOVÁ. Nedám. KOZELKA. ONDŘEJ. Darmo všecko namlouvání, MASTÍLKOVÁ. Nedám holce Jeníka; JEL 74 jeden ze sboru. — po jiném se teta shání, jiný. — nóbl dá jí chlapíka. (Dráb zároveň s nimi.) jeden ze sboru. Pojďte domů, pojďte, holky, .11N V. tretí. nechte rejdů, nechte spolky! Pojďte domů, pojďte, páni, čtvrtý. už je dávno po klekání: pátý. . šestý. — pojďte domů, noc se blíží. — ať vás varta nezaklíží! sbory. dráb. Pojďte domů, pojďte, holky — atd. kozelka. Provdáte slečinku? atd. (Po ukončení se všecko rozchází: leč znění bubnů ještě slyšeti jest — vždy temněji a temněji — když opona pomalu spadne.) OBRAZ C T V R T Y Fidlovačka na louce u Nuslí. Nazad stojí tyčka s fi-dlovačkou, hezky velkou a jábory okrášlenou. výjev první. Sbor různých řemeslníků — děveček — lidu městského i selského. Rohlíčkáři —jableční ce atd. atd. Číslo 15. SBOR. Sbor lidu. Fidlo — fidlo — fidlovačka — povídačka, vády, pračka. naše veselost — zdarma všeho dost. výjev druhy. kroutil všecek rozjařený — za ním kluci učedníci s fidlovačkou malou na bidle K, .ROUTIL. Čechové — Frantíku — fidlovačka jede! (Rukama tleskaje.) Trará, trará! SBOR. Hejchuchu! Fidlovačka jede! 76 77 KROUTIL. Sem s ní, Pražané! Semhle postav ten náš praporec, Frantíku! Drž ho —! A teď hejsa, Čechové! Kolem dokola, trará, trará! Číslo 16. PÍISEŇ KROUTILOVA. KROUTIL /Staří Pražané / fidlovačku slavívali — slavívali, z korbele si nahvbali — nahýbali — statní Pražané! SBOR (opakuje). ' , Staří Pražané / český jazyk milovali — milovali. staré zvyky slavívali — í slavívali — hodní Pražané! SBOR (opakuje, polom). Hejchuchu! Fidlovačka jede! KROUTIL. Trará, trará! VÝJEV TŘETÍ. DVĚ ŽENY PÍSNIČKÁŘKY. PŘEDEŠLÍ. WnÍ ŽENA. Nová píseň! Za krejcar, za dva! Kdo dá tři, nepůjde k rychtáři! i KROUTIL. Hejsa, tu jde naše opera! Honem. Čechové, pěkně do kola! DRUHÁ ŽENA. Nejnovější o tom pražském šviháku! PRVNÍ ŽENA. Za krejcar, za dva! Kdo dá tři, nepůjde k rychtáři! KROUTIL. Sem s ní, Frantíku! Natáhněte uši, Čechové! — Začni, opero! — Trará, trará! Číslo 17. DVOJZPĚV. ŽENY. Jede panák, jede — Pannu s sebou veze, s patou jede — s patou roztrhanou, pannu veze — pannu oškubanou — Jede! SBOR. Jede, jede, jede! KROUTIL (volá). Jede! — Bravo! — Trará, rará! Jede! ZENY. Ptá se panák žida, zač je hadrů míra? Že by prodal kabát, sukni, vestu, aby našel s pannou k pivu cestu —-K pivu! SBOR. K pivu, pivu, pivu! KROUTIL. K pivu — Hejchuchu, Frantíku! sem 78 , s tou melodií, opero! — (Pobere ženám písně a mezi lid je rozdá.) Zpívejte! — trará! trará! ŽENY. ' To je láska — to je, srdce tvé a moje: břicho prázdné a ty kapsy mělké, to je, ha, ha! potěšení velké — To je! SBOR. To je! To je! To je! (Všecko se chechtá.) HLAS (vzadu). Chyťte ho! Držte ho! VŠICKNI (v úplném zmatku a hluku ženou se dozadu — a po stranách pryč, volajíce). Chyťte ho! Dejte mu! — Frantíku! — Zloděj, zloděj! (atd.) K, VÝJEV ČTVRTÝ. KOZELKA vede pod paží JENÍKA. .OZELKA. Třesky plesky — to je česky! Vy se mi tu nešklebte! — Nešklebte se, pane Johanes! — Víte, co je šklebeuí? JENÍK. Tak promrzela věc to není dozajista, jako vaše dotíravost. milý pane Kozelko! Vy tuším dobře víte, že vám sotva co dobrého děkovati mám! KOZELKA. Já vám ale dobré dám! A nedám-li — ať se mi kapsy potrhají! — Liduška je tady, pane Johanes. 79 JENÍK. To vím také, slavný proroku! KOZELKA. Ne proroku! — Víte, na čí domluvu zde jest? — Já, já — pán! — Já paní tetu i pannu tetinku přivedl! JENÍK. Abyste mne pokoušel? KOZELKA. Osoušel? — abych vám k ní pomohl! Tu je moje ruka, pane Johanes! Chyťte se jí — držte se jí — dnes je holka vaše! JENÍK. Ach, milý Kozelko! KOZELKA. Ach, jak to hned cukruje! Nadejte mi omrzálků, jestliže tenkráte slovo nesplním. Teď jenom s Pánembohem zůstaňte hezky nablízku — tamto jdou dva pánové — já jim to na nose vidím, že by se rádi se mnou seprali. (Odvede Jeníka dozadu.) VÝJEV PÁTÝ. ŠEBELKA. PAVELKA. KOZELKA. K« .OZELKA. Aj, to jede sláva na fidlovačku! ŠEBELKA. Výprask jede; strkej se mi z cesty! PAVELKA (plivne na ruku). Mne to svrbí na dlani! KOZELKA. Dej jí snídaní. ŠEBELKA. Patnáct tvrdých — ne? PAVELKA. Dříví jako sirka — pěkně's nás napálil, nadarmo jsme hledali na Perštejně! KOZELKA. Na Perštýně — ha, ha! to je ona dirka! Nezlobte se! Já byl tenkrát lala mysli — šest dvacetníků padlo hned po ránu, krev mi hrála —• a na neštěstí jsem vás od té doby neviděl— (Vyndá peníze.) Znáš ho, Šebelko? ŠEBELKA. To je dvaciáš. KOZELKA. A co to? PAVELKA. Nu. také dvaciáš! 80 KOZELKA. Tu ho máš! Propijte a vypijte! Jsou ještě čtyry v kapse; chcete je? PAVELKA. Čert by nechtěl! ŠEBELKA. Sem s nimi! KOZELKA. Jen pomalu. Znáte Mastílkovou? PAVELKA. To českým máslem vykrmené ne-dočíše? ŠEBELKA. Ten švábovitý vývařck? KOZELKA. Jak by sek'. Dovedli byste o ni zavadit? ŠEBELKA. Z cista jasna? KOZELKA. Spusť se do ní! PAVELKA. Jako blesk. KOZELKA. Beztoho to bude nosík vypínat — my jí budeme žílu zatínat — ha, ha! ŠEBELKA. Ano, ha, ha! zatínat! PAVELKA. Já jí dám, ha, ha! vypínat! KOZELKA. Ha, ha vypínat — za čtyry dvacetníky zatínat! (Pod paží je veda nazad zachází.) VÝJEV ŠESTÝ. CIBULČINI psíka nesouc na ruce. HVĚZDOLESKÝ — s naprotější strany. HvĚZDOLESKÝ. Ejhle! naše hvězda! CIBULČINI. Hvězda se sklání před sluncem! HVĚZDOLESKÝ. Výborně! Oko moje se otáčí, kde by duši nalezlo schopnou pojmouti obraz bláznivé Fidlovačky — naši paní Mastílkovou jsem ještě nenapadl. CIBULČINI. Veliké neštěstí, ha, ha. Měl byste jinak zrcadlo moudrosti po rtice. HVĚZDOLESKÝ. Ha, ha, výborně! Vám žíla satirická ještě nedošla. Mastílková zrcadlo moudrosti! 83 ULČINI. Chcete ji nádobou hlouposti nazv-vati? HVĚZDOLESKÝ. Schránkou poctivosti, ha, ha! — Těším se, že ji uslyším zas zvučeti. Ale zatím jsem fortuně povděčen — CIBULČINI. — že jste dopadl mne; není-liž pravda? HVĚZDOLESKÝ. Výborně! CIBULČINI. Odkud pak ale najednou tolik lesku z vaší hvězdoleskosti na mou osobu? Připravujete se na zítřejší recensi? Před dvaceti lety jste o mně jinak zpíval — HVĚZDOLESKÝ. Nechte, probůh, starých vzpomínek, slunce moje! Recensent každým večerem rozumu nabývá. Co dnes napíše, zítra oželí! — Jestli se líbí — hvězdo moje —? (Podav jí ruku, odvádí ji mezi lid.) VÝJEV SEDMÝ. Šedivý, slepý MAREŠ, houslista; veden BĚTUŠ-KO U, ježto si na druhé ruce lesní roh nese. — Hned po nich zpředu dráb a zezadu jiní posluchači, kteří se okolo Mareše zastaví. Mareš. Hleď, abvehom se někde usadili. BĚTUŠKA. Tamto je pěkný kámen, dědečku. Pojďte! já vedle vás postojím. (Vede ho kupředu.) DRÁB. Nu, tak tedy, starý! měj se k tomu! Zadělej něco řádného! MAREŠ (posadí se). Mnoho neumím — co ale dám, jde ze srdce. (Zpívá.) 82 83 Číslo 18. MAREŠ. PÍSEŇ MAREŠOVA.' Kde domov můj?! Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled! A to jest ta krásná země •— země česká — — domov můj (Dohrávka: Bětuška na roh —- Mareš na housle.) Kde domov můj!? V kraji znáš-li bohumilém duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu, vzdoru zmar: To je Čechů slavné plémě — mezi Čechy — — domov můj! (Okolostoiící si hlasitě pochvalují.) DRÁB. Dobře tak, starý, dobře! (Oči si utírá.) Až mě to pod klapkami zašimralo. Tuhletu písničku dojista Čechové nikdá nezapomenou! VÝJEV OSMY. HVĚZDOLESKÝ a CIBULČINI .se byli zatím vrátili. H VĚZDOLESKÝ. Prosím vás, hvězdo! .Nyní mi nenaříkejte na neschopnost našeho lidu. Jak jsou nadšeni písničkou plesnivého sumáře! CIBULČINI. Až k pláči, hahaha! BĚTUŠKA (s partyskou zatím mezi hostmi peníze vybírá — nyní k Hvězdoleskému). Mám slepého dědečka — CIBULČINI. Vzala bych punčochu do íuky, milá panenko — netoulala bych se. DRÁB. I bodejž — co vám — madamko anebo mamzelko do toho, jsem-li já s tím spokojen? Hleďte nepozvaných tupičů! LID. Zažeňte je! — Táhněte! HVĚZDOLESKÝ. Dovolte, pánové! Víte-li, s kvni rozprávíte? DRÁB. Čert se vás na to ptá. Nekažte nám radost! LID. Zacpěte jim ústa! MAREŠ (vstane). Prosím, drazí — nechte vády. Pojď sem, Bětuško! Nemohu za to, jestli se komu píseň moje nelíbí. Nezpívám jiným pro radost, nýbrž jen sobě samému pro úlevu — pro obživení. (Zvolna se dále ubírá.) VÝJEV DEVÁTÝ. ONDŘEJ směšně přistrojen za šumaře klarinetistu. přikulhá se. KLUCI. PŘEDEŠLÍ. (Ondřeje z daleka už jest slyšeli, nu bídně píská.) Houf KLUKU (zpívajících se za ním žene). Jen ty nám, hochu, zadudej — (a dotírají naň). DRÁB. Tuhle máte něco pro potěšení! — Hej břískale! (Volá na Ondřeje.) CIBULČINI. Ale prosím vás, jasnosti moje — nestůjte tu na temnosti lisměchu. HVĚZDOLESKÝ. Líbí-li se — 84 CIBULČINI. Mně ten posměch? Vaše recense se mi odjakživa líbily. (Zajdou.) LID. Šťastnou cestu! VÝJEV DESÁTÝ. KROUTIL vede harfenistu. Kluci s jidlovačkou. SBOR TANEČNÍKŮ A TANEČNIC. MASTÍL-KOVÁ, LID UŠKA, DUDEK, KLINKÁČKOVÁ o HUBÍNEK později. KrOUTIL. Stůjte, Češi —muziku sem! Počkej, vřeštidlo! (Ondřejovi.) — A ty — he — šedivá hlavo, Frantíku, zastav! — Hezky do kola! Trará, trará! — Naši hoši nám zatancují! , Fidlovačka jede! (Zpívá melodii tance.) Tu mi zadělejte — bratře šedivý — fidlovačka jede! A ty boubelatá trubičko — trub, až ti trubka praskne. Trará, trará! (Ondřej, Mareš a Bětuška s harfenistou postaví se stranou podle sebe a hrají.) Číslo 19. TANEC. (I nápěvem, i kroky jako národní — kratinký a proslinký — koinický.) (Když se k tanci chystají, vystoupí první kulisou vpravo Mastílková, Liduška a za nimi Dudek — o co možná kupředu se postaví, aby tanečníkům nezacláněli. S druhé strany týmž způsobem Klin- , káčková s Hubínkem vystoupí. — Rozmluva jich leje se mezi krátkými přestávkami, aneb na jiném příležitém místě — o hned po sobě.) 85 DUDEK. Ich swôre ihnen — urozená paní — MASTÍLKOVÁ. Ich bitt inne — nesvěřujte bláznovstvím — urozený pane! před pannou Mar- kytou se pravda okáže. HUBÍNEK. I toť jsou raráškovým sádlem špi- kované holky. KLINKÁČKOVÁ. Co je jim do holek, pane uze- náři? Pro nich není na světě jiného stvoření ženského, nežli mne — Respekt zu melden! DUDEK. Byla to malinky — comment to řikat? — malinky špás jenom — LIDUNKA. U mne se nevymlouvejte. Já vás dávno znala, pane barone! Jestli vám paní teta uvěří — HUBÍNEK (ukazuje na tančící). A umějí to tak sami od sebe? KLINKÁČKOVÁ. Vyrostlo to s nimi. HUBÍNEK. Hloupý vzrůst! Já vím, že bych se překotil. (Staví se nemotorně na jednu nohu.) (Po skončeném tanci začnou diváci tleskali a volatí: Bravo! Bravó!) VÝJEV JEDENÁCTÝ. MARKYTKA přiběhne na jeviště, ohlíží se na všechny strany, potom přikvapí kupředu. PŘEDEŠLÍ \VlARKYTKA (popadne Dudka za ruku a do ) prostředka ho vtáhne). Herr Baron, prasknu — DUDEK. Nicht prasku — ma — ONDREJ (kterýmžto již dávno trhalo, zapomněv. že kulhá, letí dopředu). Mordy sestály! Držte je! LID. Chyťte šelmu! (Žene se kupředu — Mareš dozadu se ztratí.) 86 87 ONDŘEJ. Ha, proradná hanebnice! Tobě já paty přišlápnu! MASTlLKOVÁ. U | Wos is? HUBlNEK. 15 Kýho výra? KLINKÁČKOVÁ. liB| I respekt —! MARKYTKA. Bohpomozi! — On se zbláznil! i KROUTIL (se prodere). Milione, jaký to povyk? Cechu! DRÁB (taktéž). Co se děje? Verfluchter Keři! ONDŘEJ. Tři kroky od těla! Já se neznám! Mi- lostpaničko — zachraňte mě, řekněte, že mě znáte, Andrese Jammerweila. MASTlLKOVÁ. Tedy je to všecko pravda? ONDŘEJ. Všecko! ' I MASTlLKOVÁ. Hezké, hezké věci, jemnostpane , barone — to je dobrá rekomandace — poděkuj se, slečno nevěsto! DUDEK. Vy mi nerozumíte. KROUTIL. Milion aby tomu rozuměl! MASTlLKOVÁ (pustí se do Markytky). A vy se nestydíte, stará vrbo. proutí otáčet okolo mladého javoru? Vy — vy — MARKYTKA. Co „vy — vy?" Jestliže jsem něco udělala, co nebylo po vaší chuti, udělala jsem to pro sebe. ( MASTlLKOVÁ. Cože, vy osobo? Nevěděla jste, že je slečny Lídy ženich? MARKYTKA. Kdožpak může za to, co láska s člověkem vyvádí? Dosvědčte to, pane baron, před ctěnou společností, že jste mně — ONDŘEJ. Halt! Ani slovo! HUBlNEK (nemoha ze všeho nic vyrozuměn). Řekněte mi jen, moje selátko — KLINKÁČKOVÁ (všecka v poslouchání zabraná). Jděte do pece, i s tím vaším selátkem! MASTlLKOVÁ. Slíbil jste něco mé hospodyni, pane barone? DUDEK. Myslela jsem — MASTlLKOVÁ. Že se dáme za nos tahat? MARKYTKA. Dělat si se mne blázny? MASTlLKOVÁ. Chyba lávky! MARKYTKA. To se nepovedlo! LIDUNKA. Nezlobte se, drahá tetinko! ONDŘEJ. Ta se zakousla! MASTlLKOVÁ. Ale my se na to podíváme, pane barone! ano, podíváme se. Žalovat vás budu — donutím vás, že budete muset splniti, co jste přislíbil. MARKYTKA. Ale já se za nos tahat nedám, vážený pane barone! Já vím, co mám počít, abych se domohla svého — rozumíte? Pan baron musí dodržet, co přisahal! DRÁB. Tííícho! MASTlLKOVÁ (k drábovi). Kdo mi má co poroučet? Louka jako louka — člověk jako člověk — a já jsem pražská měšťanka! Áby strachů nebylo! MARKYTKA (k drábovi). Povídala jsem mu něco? Hleďme na milostpána, na jeho „Tííícho!" Sám být hezky tííícho! VYJEV DVANÁCTÝ. ŠIVELES s dvěma dráby. PŘEDEŠLI. SlVELES. Soll ich leben — vemte koukadla do rukou! Tamto stojí! (DUDEK. Živý blesku! Já jsem ztracen. MARKYTKA. Co to znamená? (MASTlLKOVÁ. Co pak je to zas? 88 89 HUBÍNEK. To je honba, he, he! KLINKÁČKOVÁ. A vaše radost, ncní-liž pravda? ŠIVELES. Znají tyto pány? (Na dráby ukáže.) DUDEK. Co vás to napadá? ŠIVELES. Napadá? Dnes ráno byl můj Maušl u pana Jeana — a pan Jean mého Maušla se schodů shodil — že se potlouk'. Soli ich leben — tito páni jich doprovodí do Prahy. ONDŘEJ. Prachmilionské dílo — pana ženicha chtějí zavřít! MARKYTA. Což to není ten dobry přítel, ten zlatník od včerejška? ŠIVELES. Es ist wahr — pravda, phozlatit já musel musjé Zána thůze často. Já jsem poctivej Šiveles. MASTÍLKOVÁ. A pan baron je vám dlužen — není? ŠIVELES. Pan baron? Důdék! — Nai! Pan Dudek? Je mi dlužen 1500. HUBlNEK. No, ten se nadudal! MARKYTA. A moje brazolety? MASTÍLKOVÁ. Žádnej baron? LIDUNKA. Buď Bohu chvála — byla bych hned řekla. MASTÍLKOVÁ. A vy jste se, mizerábl člověče, opovážil, chodit do mého domu jako baron? LIDUNKA (se směje). DRÁB. Do pasti s ním! Držte se, hoši! ŠIVELES. Waj — držte jeho! DUDEK (poněkud se sebrav). Mejlení — co tady povídat — Parolle ďhonneur! Ale já půjdu — abych jednou zas přijít — comment to řikat? se slávou. Adio, má zlatá donna — MARKYTA. Jděte k-- DUDEK. Má krásná slečinko — nedělejte si z toho nic — pane Andrea! (Zpívá.) Es wehen frische Morgenlůfte! (Odchází, hopkuje. Šiveles a dráhové za ním.) VÝJEV TŘINÁCTÝ. ŠEBELKA a PAVELKA zezadu. PŘEDEŠLÍ. Mastílková. o světe — falešnej! a to byl tvůj ženich, holka! DRÁB. (K Markytě.) a to byl váš ženich. MARKYTA. To byl přec tuze moc! MASTÍLKO\ Á. Jedu bych mu dala, břichopáskovi! ; . LID. Ha, ha, ha! MASTÍLKOVÁ. To si vyprosím — co je tady k smíchu? LID (ještě silněji se směje). LIDUNKA. Pojďme domů, tetinko! MASTÍLKOVÁ. Jářku — co je tady k smíchu? ŠEBELKA (tře se okolo ní a strčí ji do Pavelky). Jářku — co je tady k smíchu? PAVELKA (s druhé strany taktéž). A co je tady k smíchu — jářku? DRÁB. Smějte se! L LID. Ha, ha, ha! MASTÍLKOVÁ. I vy stříškometové! Vy se opovažujete — HUBÍNEK. Teď bude čas, abychom hybaj uďáli! (Vytratí se s Klinkáčkovou.) ŠEBELKA. N enadávejte, urozená máselnice! i PAVELKA. Sice budu myslit, že jste másnice — LID. Ha, ha, ha! PAVELKA. a rozštípnu vás! MASTÍLKOVÁ. Na to bych se podívala! (Drábovi.) Do díry je strčte — výjev čtrnáctý. JENÍK s KOZELKOU, který již několikráte před tím se tu byl ohlížel, jak co stojí. PŘEDEŠLÍ. Jeník, jaký tu křik? LIDUNKA. Ach, pane Kroutile! Ujměte se nás: nehodně tu mou tetu tupí a obtěžují. JENÍK. Kdo se opovažuje? Co vám udělala paní Mastílková? LID. Proč nadává?! JENÍK. Nezavdali jste příčinu? Ctíte takto sami sebe? Zapamatuji si to, a na jiném místě o tom promluvíme! Nebojte se, drahá paní Mastílková; líbí-li se, dovedu vás — MASTÍLKOVÁ (zlostí div nepláče). I což pak mne už všecko opustilo? O pryč, pryč! Zpropadená Fidlovačka! (Odchází.) JENÍK a LIDUNKA (za ni). ŠEBELKA. Šťastnou cestu! PAVELKA. Brzké navrácení! LID. Paní másnice z podmáslova! Ha, ha, ha! (Rozcházeií se s drábem.) KOZELKA (nyní teprve kupředu se dostav). Jak náleží, dobře, moudrý dvouliste! Tu ho máš, ten dvaciáš! ŠEBELKA. Ouha, kozle! uemrečel jsi o čtyřech dvacetníkách? KOZELKA. Někde ve snách. PAVELKA. Vyklop, kozo! anebo půjdu za másel- nicí — a sám jí všecko vyklopím. KOZELKA. Pst! Hnedle ti ji zasmolím! Tu je máte, stříbrojedi — zlatožrouti! Ale ani muk! ŠEBELKA Jeden by ještě neškodil — KOZELKA. Aby tě uhodil? (Vezme je pod paží.) Málo je málo — a mnoho je mnoho — čtyři dvacetníky jsou ta pravá míra— moje víra — vaše naděje — a hospodského láska. (Zajde s nimi.) ONDŘEJ (f blbé a žalostné omámenosti až dosavad nepohnutě stál, nyní se protrhne.) Ach! Frau Baronin! MARKYTKA. (Stojí na druhé straně, zády k němu.) Co si přejou, pane Andres? ONDŘEJ. Kdypak bude svatba, Frau Baronin? MARKYTKA (o krok blíže). To záleží jen na panu Andresovi! ONDŘEJ. Na mně! Ošemetná! — Drž se, srdce ztrápené! -— Halte fest, mein wundgeschla-genes Herz! MARKYTKA. Co myslí nejmilejší pan Andres? ONDŘEJ (nucené). Dneska je Fidlovačka — všecko se veselí — proč bych já se neměl také veselit? Ha, ha! — celý svět bych objímal. . .! MARKYTKA. Já patřím taky k celému světu. ONDŘEJ. To bych ani nebyl řek'. MARKYTKA. Odpuštění! ONDŘEJ (k sobě, odvraceje se). Držme ee:' MARKYTKA. Bylo to jen poblouzení mládí! ONDŘEJ. Hopčík! To je trvanlivé mládí! Co jestli budete bloudit i v stáří? — Ne! (Odchází.) MARKYTKA. Pane Andres! ONDŘEJ (obrátí se). Paní baronko? MARKYTKA. Andrýsku — což už jsi zapomněl na naši lásku? ONDŘEJ. Nádob rol MARKYTKA. Já se tak ponížila! ONDŘEJ. Nebylo potřeba! MARKYTKA. Ne? Nu, tak si jen jděte, pane Jammerweile, vy ještě rád přijdete — ale potom zase já nebudu chtít. Jděte si! (Rozhorlená odchází.) 92 ONDŘEJ (nevěda co dělati, rozběhne se za ní). Panno Markytko! Panno Markytko! — No tak tedy — slyšíš, stará? — So höre mich doch, Alte! VÝJEV PATNÁCTÝ. SBOR PIJÁKŮ, s nimi KOZELKA vede KROUTILA nastřiknutého. Číslo 20. snon pijáků. IJÁCI. Kde je sládek, tam je mládek, tam je také pivovárek, (kde se pivo vaří, tam se dohře daří; pojďme tam a píme ho, až do rána bílého! KROUTIL. Drž hubu, Frantíku! — já bych ti dal milion — půl milionu — KOZELKA (po něm). Dej ho synu Čechovi, Frantíku! Dej mu k tomu ženu — pěknou, bohatou. KROUTIL. Má chutě Frantík? KOZELKA. Jako rtutě — plné hutě. KROUTIL. Ať si ji vezme, kamaráde -- já bych mu dal dvoje panství — KOZELKA. Matka říká ano — je hodná — HROUTIL. Já si ji vezmu, Frantíku! Hej hospodo —! — JIRKA. \ Pane Kozlínku! í Jemnostpaní HONZA. | Pane Kozlíčku! { se na vás ptá. KOZELKA. Co pak dá? Počkejte tu zatím, ať ho tu neztratím. (Běží dozadu.) 93 KROUTIL (obejme Jirku). Já si ji vezmu — na mou duši, Frantíku! Vdovství je psovství, Frantíku. JIRKA. Mně říkaj Jirka — kistyhnát. KROUTIL. I ty milion — (Obrátí se na druhou stranu.) Čechu! HONZY. Já jm-m Ib-nusilovic Honza! KROUTIL. My jsme naši, hoši, naši, Frantíku! — Čí pak jste? VÝJEV ŠESTNÁCTÝ. JENlK s LIDUNKOU. Později KOZELKA s MASTÍLKOVOU. JeNIK. Milý otče, je-li možná? Pan Kozelka mi povídal — KROUTIL. Že je tatík blázen — podívej se! — Je to ta tvoje, Frantíku? LIDUNKA. Vaše dcera, jestli jí tu milost prokážete — KROUTIL. Ó, já jsem po čertech milostivý — a co se kázání dotýče — kázání je kázání. KOZELKA (vede Mastílkovou, která se slabě vzpouzí). Svým výdělkem vám za to ručím — tu ti vedu Češku, Čechu Kroutile! LROUTIL. Pozdrav tě Bůh Češko, Čechu Ko-zelko! Podejme si ruce, Frantíku! —■ — I ty milion — toť je — toť je — 1 V.S l'ÍI.K()\ Á. Vaše sousedka — a chcete-li udělat dva lidi šťastné — vašeho syna nastávající teta. KROUTIL (se směje). JENIK. Ustrňte, se, milý ilý otče! 94 95 KROUTIL. Dal ses tedy na pokání — ztracený beránku? dal? — Jak že stojí psáno? — KOZELKA. Holec hocha dej, a hoch ženu měj! KROUTIL. Ano, ha, ha! — dej a měj! Tu je Fidlovačka — žádný hněv a žádná rvačka! (Podá Mastílkové ruku.) Čech se nehněvá! KOZELKA. Svatby budou, trubte! KROUTIL. Ženich s nevěstou! trará! KOZELKA. A tuto máme druhý párek — tuto třetí! — všeho dobrého do třetice! KROUTIL. Ano, do čepice! Trará, trará! VÝSTUP SEDMNÁCTÝ. KLINKÁČKOVÁ s HUBlNKEM. ONDŘEJ s MARKYTOU. PŘEDEŠLÍ. O: 'NDŘEJ. Vědomost dávám váženému panstvu, že se za tři neděle žením! Tuhle s počestnou pannou Markytkou! KLINKÁČKOVÁ. Dělejme, abychom tu mrzutost - - Respekt zu melden — jedním dnem odbyli! Do třetice všeho dobrého! HUBÍNEK. Nu, když to zrovna musí být — (ke všem) tak, abyste věděli, za měsíc je z nás taky párek! KROUTIL. Ano — trará, trará a ještě jednou trará! Žeňte se, Čechové — a pomyslete, když se oženíte — jakž já to myslím „žeňte se" — hoši Čechové! Ať jsou Cešata — hodná, upřímná Češata — jak já myslím, Češata! Synové a bratříčkové — jedné matky — hodné — dobré matky — naší matky — dobré země české! Hejchuchu! Číslo 21. FINÁLE III. (Jako rejdovák.) [DUNKA. Bez písničky, bez tanečku i život by se nepoved, j s hochem ale v kole býval, 1 to je život jako med! / SBOR (po ní opakuje). Bez písničky . . . (atd.) (Tanec, při němž okolo stojící tleskají.) ONDŘEJ s MARKYTOU. Všecko jsme to překonali, teď se mužem spolu vzít a v té naší milé Praze bez starosti mužem žít. SBOR (po nich opakuje). Všecko jsme to . . . (atd.) (Tanec jako prve.) KOZELKA. Fidlovačka dodělala, ,: všecka váda přestala, i kéž by se k nám místo hněvu j pravá svornost dostala. SBOR (po ncm opakuje). Fidlovačka dodělala . . . (atd.) (Tanec, jehož se všichni v úplné veselosti účastní. (Opona spadne.)