ŽIVÁ DÍLA MINULOSTI PÍSEŇ o NIBELUNZÍCH r ÚVOD Jít ú h ÚSTŘEDNÍ KKTHOVNA FILOSOFICKÉ FAu'JLTY UNIVERSITY J. E. PURKYNĚ b is n o 2 4M- f f Přeložil Jindřich Pokorný Hrdinská epika se vyskytovala na mnoha koncích světa a byla také pěstována v evropském středověku. Hrdinové této poezie jsou hrdinové bitev, nejudatnější, nej proslulejší válečníci. Básně nevypravují jen o jejich válečnických činech, nýbrž i o osudech, které je stihly. Kolem několika předních hrdinů se všude soustředilo množství pověstí, z nichž pak písně čerpaly. O některých postavách hrdinské epiky je zaručeno, že měly historickou existenci. Nejstarší hrdinské skladby evropského středověku se zachovaly v oblasti germánské a keltské. Hrdinská epika francouzská a španělská patří až do raného feudalismu. Ruské byliny a hrdinské písně srbské byly sice zapsány až v nové době, ale jsou zcela nepochybně články staré tradice. Rozsáhlý soubor starogermánské hrdinské epiky uchovala staronorská Edda: jsou to písně kratšího rozměru, ale dějově ucelené. V anglickém epose Beowulf z 8. stol. je vylíčeno, jak pěvec v knížecí síni přednese hrdinskou píseň při hostině družiníků. Počátky germánské hrdinské epiky je ovšem třeba klást ještě dále do minulosti, až do období stěhování národů. S tím souhlasí, že události z právě tohoto období vešly do eddických písní, ale také, o mnoho později, do velkého německého eposu z počátku 13. stol., do tzv. Písně o Nibelunzích. Vypravuj e-li německý epos o zkáze Burgundů na dvoře hunského krále, je to pozdní ohlas historické události 5. stol., kdy hunská vojska potřela germánský kmen Burgundů. Tak se jeví Píseň o Nibelunzích zakončením epické tradice přetrvávající přibližně šest století. Pro německou Píseň o Nibelunzích je podstatné, že nabyla své definitivní podoby za vrcholného středověku, že však L nibelunská látka tkví v dávné germánské minulosti. Na počátku 13. stol. vládla rytířská ideologie a feudální kultura vrcholného středověku, která se formovala, jak se domníváme, na podkladě společenského vzestupu vrstvy ministeriálů. Rytířská ideologie vrcholného středověku ukládala příslušníkům stavu kánon ctností, který starší doba neznala. Čest rytíře nebyla jen v statečnosti v boji a ve vazalské věrnosti, od něho se vyžadovala i sebekázeň, uměřenost, kultura krásné formy a ušlechtilost mysli; rytířova služba dámě byla chápána jako výchova k osobní dokonalosti; rytíř měl být bojovníkem opravdu křesťanským, jemuž není cizí milosrdenství. To vše se obráží v rytířsky dvorské literatuře. Píseň o Nibelunzích do literatury tohoto druhu v plném smyslu přece nepatří. Není rytířským románem, i když k němu má leckde velmi blízko (láska Siegfrieda a Kriemhildy), a konečně sama se vydává za vyprávění ze „zašlých věků". Rytířsky dvorská civilizace ovšem do nibelunského eposu pronikla, odpovídá jí kromě jiného rozvitý obraz burgundského dvora v první části díla; avšak vlastní děj eposu se s rytířskou idealitou v podstatě nesnáší. Toto vyprávění o úkladném zabití Siegfrieda a Kriemhildině pomstě se hlásí do archaické doby, vzdálené vrcholnému středověku. Píseň o Nibelunzích je poznamenána určitým napětím mezi tradovaným základem a jeho aktualizací v duchu doby, kdy vznikla. Je jisté, že tradovaný základ zůstal s mnohými detaily zachován. Nemáme sice německé nibelunské písně starší, než je epos z počátku 13. stol., ale eddické písně do jisté míry dovolují tradici rekonstruovat. Za nositele epické tradice jsou považováni pěvci profesionálové. Píseň o Nibelunzích se tradičně uznává za vrcholné dílo německé středověké literatury. Goethe i Marx ji stavěli vedle Homéra. Byla prohlašována za „národní epos německý" a byl vynášen její mravní obsah. V nové době byla stará nibelunská látka častokrát znovu zpracována (mj. Hebbel, W. Jordán a zejména Richard Wagner, jehož Prsten Nibelungů se ovšem k Písni o Nibelunzích přímo neváže); byla také zneužita k záměrům jí zcela cizím a odlehlým. 8 r ~ I Dnes je Píseň o Nibelunzích předmětem soustavného vě- \f[ deckého zájmu jako slovesné dílo literární a hodnotí se poněkud kritičtěji, než bylo dřív běžné. V básni se odlišují místa silná od slabých; část druhá je vcelku výše hodnocena než první. Často se ovšem i v kruzích germanistů klade otázka, zda vlastním obsahem eposu jsou pouhé příběhy jeho hrdinů, nebo zda za nimi stojí obecná idea. Zda události jsou tu představovány jako řízení osudu, nebo zda jsou chápány z hlediska viny a odplaty. Uvažuje se o tom, zda závěr eposu (tj. zánik Burgundů) nemá hlubší význam. Vyskytla se např. domněnka, že vlastním smyslem nibelunského eposu je ukázat důsledky slabosti králů: Burgundové zahynou, protože lesk burgundského království nespočíval na skutečné síle, nýbrž na falešném zdání. Pak by příběhy o Siegfriedovi a Kriemhildě sloužily v prvé řadě politické ideji eposu. Ve skutečnosti však tyto příběhy tvoří základní plán vyprávění. Proto je třeba, jak se zdá, Píseň o Nibelunzích chápat i dnes t především jako vyprávění o vzrušujících událostech „za-} šlých věků". ■ Píseň o Nibelunzích je nejslavnější literární produkt německého stredoveku. Dochovala se nám anonymně, v četných rukopisech ne zcela jednotného znění. V této podobě vznikla nepochybně v době kolem roku 1200 v rakouském Podunají, na některém feudálním dvoře nebo v městě. Nevíme s jistotou, zda básník byl z nižší šlechty, pěvec profesionál nebo klerik nekněz. Za tímto básníkem však stojí tradice, tento epos doby štaufské se opírá o starší písně. Žádná německá nibelunská skladba starší než Píseň o Nibelunzích nás sice nedošla, ale musíme takové písně předpokládat. Zachovány jsou staré I písně s nibelunskou látkou v staroseverské Eddě. Tzv. Edda písňová byla na Islandě zapsána až v 13. stol., avšak obsahuje i básně o mnoho starší. Nibelunskými básněmi Eddy je vázanost Písně o Nibelunzích na starou tradici dokázána. Hlavní děj Písně o Nibelunzích je natolik jednotný a sevřený, aby se dal krátce shrnout. Epos je dvoudílný, ale děj I 9 obou částí se má k sobě jako příčina a následek: po Sieg-friedově smrti následuje Kriemhildina pomsta, tj. zkáza Nibelungů. (Jméno Nibelungové v druhé části eposu označuje Burgundy.) Siegfried, syn krále od Dolního Rýna, přichází na dvůr burgundských králů ve Wormsu, chce získat jejich sestru Kriemhildu. Pro Gunthera, burgundského krále, koná hrdinské činy a pomáhá mu získat zámořskou královnu Brun-hildu, ochotnou vzít si za muže jen toho, kdo ji přemůže v bojových hrách. Při Guntherových námluvách Siegfried před Brunhildou vystupuje jako Guntherův leník; při závodění bojuje Siegfried, neviditelný v kouzelném plášti, na místě Gunthera a zvítězí. Tak se ve Wormsu slaví dvojí svatba, Gunthera s Brunhildou a Siegfrieda s Kriemhildou. Na svatebním loži Siegfried, opět neviditelný, na místě Gunthera zlomí odpor vzdorující Brunhildy. Později dojde mezi královnami k hádce o přednost manželů; Brunhilda označí Siegfrieda za nesvobodného leníka a Kriemhilda vyzradí tajemství Brunhildiny svatební noci. Tu rozhodne Hagen, předák burgundský, že zhanobení Brunhildy musí být pomstěno Siegfriedovou smrtí. K plánu vraždy se přidá Gunther a Siegfried je Hagenem na honu úkladně zabit. Truchlící Kriemhildu připraví Hagen i o bájný Siegfriedův poklad. To je první část Písně o Nibelunzích. S úmyslem pomstít Siegfriedovu smrt se Kriemhilda provdá za hunského krále Etzela. Na její popud jsou její bratři pozváni k slavnosti na Etzelův dvůr. Přes Hagenovo varování přijmou pozvání a Burgundové táhnou od Rýna do uherské země. Hned po jejich příchodu Kriemhilda vyzve Huny, aby vykonali pomstu. Začnou krvavé boje, hromadné i jednotlivé, tisíce padají na obou stranách, Hagen zavraždí i Etzelovo dítě. Z Burgundů nakonec přežívají jen Gunther a Hagen; oba jsou zajati. Když se Hagen zdráhá prozradit úkryt Sieg-friedova pokladu, dá Kriemhilda Gunthera stít a sama Sieg-friedovým mečem setne hlavu Hagenovi. Za to ji odpraví Hildebrand, družiník Dietricha z Bernu, vyhnance na pohostinném dvoře Etzelově. Tím končí celý epos. Co je v Písni o Nibelunzích spojeno, stojí v eddických pís- r i nich samostatně: nibelunské skladby Eddy se vztahují bud \H k příběhu o Siegfriedovi a Brunhildě, tj. o Siegfriedově smrti, nebo k příběhu o zkáze Nibelungů. V žádné eddické básni není zkáza Nibelungů podána jako dílo Kriemhildy a jako dílo pomsty. K eddickým písním se úzce pojí Sága o Vol-sunzích, cyklické vyprávění o osudech Sigurda, tj. Siegfrieda, a jeho rodu; Sága o Vólsunzích vypravuje postupně o Sigur-dově smrti a o zkáze Nibelungů, ale oba příběhy tu nejsou v motivační souvislosti. Souvisí jen tak, že Atli, tj. Attila-Etzel, zahubí Nibelungy proto, aby se sám zmocnil pokladu mrtvého Sigurda. Mezi nibelunskými skladbami Eddy jsou také ještě samostatné písně o Sigurdově mládí: jak vyrůstal v lese bez otce a matky, jak ubil draka a ukořistil jeho zázračný poklad. Takový je příběh o Sigurdově smrti podle starého eddic-kého zlomku Brot, který se dá doplnit: Sigurd uzavře pokrevní bratrství s královskými syny Gunnarem-Guntherem a Hognim-Hagenem a pojme jejich sestru Gudrun, tj. Kriemhildu, za manželku. Vyjede pak s Gunnarem, aby pro něho f získal Brynhild-Brunhildu, která vzdoruje nápadníkům za hradbou plamenů. Co nedokáže Gunnar, svede Sigurd; zteče ohnivý val a po tři noci v Gunnarově podobě sdílí lože s Brynhild, ale klade meč mezi sebe a ji. Odjede a Brynhild se stane Gunnarovou ženou. Při hádce se Brynhild dozví od Gudrun, že byla oklamána; žádá Sigurdovu smrt. Když byl Sigurd zabit třetím bratrem Gunnara a Hôgniho, Brynhild přijme zprávu o tom napřed se smíchem, potom s pláčem. Předvídá zkázu Nibelungů, tj. Gunnarova rodu. V staré eddické básni Atlakvidha se příběh o zkáze Nibelungů podává takto: Když hunský král Atli pojal za ženu Gudrun, zve záludně k sobě její bratry Gunnara a Hôgniho. Gudrun své bratry varuje, ale oni se vydají na cestu a jsou přepadeni Huny. Gunnar a Hôgni jsou zajati, když celá 1jejich družina padla; protože se nechtějí vykoupit Sigurdo-vým zlatem, je Hôgni na místě usmrcen a Gunnar poslán na smrt do ohrady plné zmijí. Tu Gudrun zavraždí vínem opitého Atliho, jemuž dala předtím pojíst srdce jeho dětí; sama zapálí královskou síň. 10 Pádné jsou shody mezi Písní o Nibelunzích a eddickými skladbami i v množství vedlejších epizod dějových. Podstatný rozdíl je v tom, že v básních Eddy zkázu Nibelungů způsobí jen Atli sám a že žena mstitelka nemstí svého muže na svých bratřích, nýbrž svůj rod na svém muži. Je jasné, že žena jako mstitelka svého rodu je motiv starší než žena jako mstitelka svého muže. Ačkoli je nibelunská látka představována i v staré severské literatuře i v staré literatuře německé, přece není společným dědictvím germánským. Nevznikla na germánském severu, nýbrž byla tam zanesena. Všechno nasvědčuje tomu, že se nibelunská látka zrodila v Německu doby stěhování národů. Potom se nibelunské pověsti a písně vyvíjely zvlášť v Německu a zvlášť na germánském severu. Není možno pochybovat o tom, že pověst o zániku Nibelungů, tj. Burgundů, má historický podklad v době stěhování národů. Burgundové, tehdy usazení na levém břehu středního Rýna okolo Wormsu, utrpěli roku 436 zničující porážku od hunských vojsk; v bojích s Huny zahynul burgundský král Gundahar „se svým lidem a rodem". Hunská vojska proti Burgundům nevedl Attila sám. Ale Attila roku 453 náhle zemřel a jeho smrt se později vysvětlovala tak, že ho zahubila Germánka Hildiko, s níž se právě zasnoubil. Prvotní fabule o zkáze Nibelungů je zřejmě založena na sloučení těchto dvou událostí. Sporná je naopak otázka, zda i pověsti o Siegfriedovi a Brunhildě mají podklad historický. Geneze hrdinských pověstí hledá se bud v historii, nebo v mýtu. Siegfried a Brun-hilda se dosud vykládají jako postavy z mýtu nebo také z pohádky. Severské pověsti o Sigurdovi jsou silně prostoupeny mytologií, ale i Píseň o Nibelunzích připisuje Siegfriedovi vlastnosti a činy mytické. To však může být druhotné mýtizovaní. Pro historický podklad postavy Siegfriedovy svědčí souvislost s burgundskými králi. Siegfriedův domov podle Písně o Nibelunzích je na Dolním Rýně, to byla oblast Franků, kdežto Burgundové před svým odchodem sídlili výše na Rýně. Jména začínající na Sigi- byla příznačná pro vládce Franků. Je pozoruhodná domněnka, že pod- 12 r l kladem siegfriedovské pověsti mohla být taková událost: ^ Královský syn francký byl jako vyhnanec přijat burgundským králem, vstoupil v manželství s burgundskou královskou dcerou, avšak narazil na odpor domácích rodů a stal se obětí politické vraždy. V tomto případě představuje Hagen vůdce burgundské opozice proti franckému vetřelci. To snad je půdorys prvotní fabule o Siegfriedově smrti. Je třeba se domnívat, že tradice nibelunských pověstí a písní od doby stěhování národů do vrcholného středověku byla nepřetržitá. Byla snaha osvětlit vývoj této tradice, rekonstruovat v hlavních rysech nibelunské písně nezachované, které předcházely epos nám zachovaný z doby štauíšké. Dlouho se uznával rodokmen Písně o Nibelunzích, který důmyslně sestavil Andreas Heusler. Předpokládá se v něm samostatný vývoj písní o Siegfriedovi a Brunhildě a o zániku Nibelungů-Burgundů; obojí spojil podle Heuslera teprve epos z doby kolem 1200. Jeho rodokmen stanoví vcelku dvě básně brunhildské a tři básně o zániku Burgundů. Prvotní píseň brunhildská je merovejsko francká z 5.—6. stol. a obráni ží se v různých obměnách v Eddě a v Sáze o Volsunzích. Druhá brunhildská píseň je až z 12. stol. a obráží se v Sáze o Thidrekovi, napsané v Norsku v 13. stol. přímo podle německých předloh. Prvotní píseň o zkáze Burgundů je rovněž francká a obráží se v Eddě a v Sáze o Volsunzích. Ale francká píseň byla v 8.—9. stol. vystřídána písní bavorskou, jejíž hlavní novum je v tom, že z děje odstraňuje Attilu-Etzela a do role ničitele Burgundů dosazuje Kriemhildu; ona připravuje zkázu Burgundů jako odplatu za smrt Siegfriedovu. Tato změna hlavního děje vyplývá z gótsko-bavorských tradic, které znají Attilu nejako barbara krvelačného a dychtícího po zlatě, nýbrž jako mírumilovného vládce a ochránce vyhnanců, tak jak se jeví v Písni o Nibelunzích. Na bavorskou píseň navazuje skladba z doby kolem 1160; i tato skladba se obráží v Sáze o Thidrekovi a nebyla to už píseň v pravém smyslu, nýbrž epos. O tento epos o zkáze Burgundů j a o mladší píseň brunhildskou se opírá konečně Píseň o Nibelunzích z doby kolem roku 1200. Je to knižní epos určený i k předčítání. Kdysi byl běžný názor, že epos vzniká slouče- i ním několika kratších písní, které vyprávějí dílčí děje a teprve dohromady vytvářejí děj celistvý. Heusler namítá, že i písně Eddy mají celistvý děj; epos se liší od písně jen způsobem vyprávění, ,,nadouváním" látky, jejím rozvedením do epické šíře. Dodnes byla k Heuslerovu rodokmenu vznesena řada připomínek. Někteří badatelé např. nevěří v posloupnost několika málo písní, které se dají rekonstruovat. Je patrně třeba si představovat vývoj složitější, počítat spíš s paralelními písněmi a s vedlejšími prameny. Někteří dokonce pochybují o tom, že se dá dojít k rodokmenu nibelunského eposu. Tím více se dnes požaduje, aby byla Píseň o Nibelunzích zkoumána v té podobě, jak ji známe, tj. nejen ve vztahu k dřívějším písním, které se nezachovaly. Píseň o Nibelunzích má být pojímána jako produkt vrcholného středověku, má se vykládat z doby kolem roku 1200, z jejích společenských podmínek. Na druhé straně nelze však popřít tradiční základ německého nibelunského eposu. Jen do jisté míry může platit za dílo své doby, a není zcela jasné, do jaké míry. Píseň o Nibelunzích předkládá tedy modernímu badateli řadu otázek, drobných i závažných. Vyskytují se tu místa málo srozumitelná v mezích daného textu, jejichž plný smysl lze pochopit z jiných, ať už přímo nibelunských, ať dalších tradic. Novější úpravy vedly i k oslabení logiky dějů. Soudobé prvky Písně o Nibelunzích se jeví, jak již řečeno, jako odlesky soudobé rytířsky dvorské kultury. Staré děje jsou umístěny do nového prostředí poznamenaného rysy štauf-ského životního slohu. Podle soudobého vkusu se široce líčí život na burgundském dvoře, se slavnostmi, turnaji, bohoslužbami, vytříbenou dvorskou etiketou. O lásce Siegfrieda a Kriemhildy se píše po způsobu rytířských románů. Celá postava Siegfriedova je přizpůsobena obrazu dokonalého rytíře. Není to výjimečný silný rek, nýbrž mladý skvělý královský syn a rytíř, třebaže tato přeměna Siegfrieda přece jen není úplná: když poprvé přijíždí do Wormsu a chce obrat Gunthera o zemi a lid, jeho chování je vzdáleno rytířským mravům. Zato skutečnost, že v Písni o Nibelunzích je Sieg- friedův stav jednoznačně určen ve špičce feudální hierarchie, hraje důležitou úlohu v osnově hlavního děje: svár Kriemhildy a Brunhildy se rozněcuje stavovskou ctí, při Gunthe-rových námluvách se Siegfried před Brunhildou vydával v Guntherův prospěch za jeho leníka, proto také Brunhilda i ve Wormsu dále považuje Siegfrieda za nesvobodného vazala; a to je nevěrohodné, jestliže se zároveň propůjčuje Siegfriedovi tak okázalý královský lesk. Při zásnubách Siegfrieda a Kriemhildy se Brunhilda rozpláče a vysvětluje to lítostí, že se Kriemhildě dostal manžel nerovnocenný (dříve to byla nepochybně lítost, že nejsilnější hrdina se nedostal jí, Brunhildě). I další vývoj tohoto důležitého motivu naznačuje významné dobové změny: na vrcholu sváru Kriemhilda veřejně prohlásí, že to byl Siegfried, ne Gunther, kdo Brunhildu zbavil panenství. Skutečnost, že Kriemhilda vlastní Brunhildin prsten a pás, musela původně znamenat, že vše, co praví Kriemhilda, je pravda. Ovšem v Písni o Nibelunzích to už pravda není; v eposu nezůstala na Siegfriedovi hana cizoložství, neboť by se to příčilo obrazu dokonalého rytíře. Ale jak tomu rozumí Brunhilda: cítí se jen veřejně potupena Kriemhildou, nebo podvedena Siegfriedem? O tom se už epos nešíří. V dalším průběhu událostí je to Hagen, nikoli Brunhilda, kdo naléhá nejvíce na zavraždění Siegfrieda. Motivace vraždy je dvojí: jednak zhanobení Brunhildy, jednak prospěch říše. Druhý, politický motiv probleskuje v daném textu pouze na několika málo místech. O postavě Hagena z Tronje se dříve říkalo, že je to obdivuhodný charakterový obraz. Tato postava nebyla v Písni o Nibelunzích přizpůsobena rytířskému ideálu, spíše stylizována v jeho opak. Ale „charakter" Hagena se v díle mění podle role, která mu připadá. V první části představuje Hagen Siegfriedova vraha, v druhé části muže, který se má stát terčem Kriemhildiny pomsty. V první části vyznačuje Hagena úskok a zákeřnost, v druhé části manská věrnost hrdiny, který jde vstříc svému osudu. V druhé části Hagen napřed Burgundy varuje před cestou k Etzelovi, protože prohlédl úmysl Kriemhildy, avšak potom dá k cestě r5 souhlas v tom okamžiku, kdy je nařčen, že má z Kriem-hildiny odplaty strach. Vedlejší děj o markraběti Riidegerovi z Bechelaren, prožívajícím konflikt mezi věrností leníka a věrností přítele, pokládá se za novější epizodu nibelunského eposu; rytířsky dvorské ladění na těchto místech je zvlášť výrazné, třebaže sám konflikt dvojí věrnosti nebyl nijak cizí ani germánské hrdinské poezii, jak ukazuje Píseň o Walthariovi z 10. stol., a lze se také domnívat, že postava Rüdegera, přítele Dietricha z Bernu, se do nibelunských písní už dostala spolu s postavou Dietricha, jemuž připadla úloha zakončit hlavní děj. Ještě v Sáze o Thidrekovi Dietrich sám činí konec Kriemhildinu životu. V Písni o Nibelunzích Dietrich zůstal bez hany, že zavraždí ženu. Jestliže to na místě Dietrichově provede Hildebrand, činí to Kriemhildinu smrt potupnější. V Písni o Nibelunzích se jeví druhá část jako hlavní a první jako vstupní. Proti pomstě Kriemhildině v druhé části nestojí první část jako pomsta Brunhildina. Brunhilda není hlavní strůjce Siegfriedovy smrti a proti ní se Kriemhildina pomsta neobrací: obrací se proti Hagenovi spolu s Guntherem; od spiknutí proti Siegfriedovi Brunhilda téměř mizí z vyprávění. Tak je Píseň o Nibelunzích v přítomné podobě především příběhem o pomstě ženy na vrazích jejího muže. Jde také o čest a o moc, ale více se tu mluví o lásce. Avšak lze nibelunský epos skutečně jen pokládat za vyprávění o osobní mstě ženy? Uvažuje se o ideji nebo tendenci díla; rozumí se o ideji, kterou středověký básník do díla uložil a kterou středověké obecenstvo v díle mohlo nacházet. Na jedné^straně se tvrdí, že vyprávění v Písni o Nibelunzích je soběstačné a že se básník jen snažil podávat strhující obrazy a události, na jejichž formaci se podílela staletí. Na druhé straně se Píseň o Nibelunzích vykládá bud jako elegie, nebo jako kritika: podle toho by zánik Burgundů byl obrazem osudu, kterému je předurčena rytířská velikost a dvorský lesk, nebo krvavý závěr by mohl znamenat kritiku rytířských hodnot jako láska, čest a věrnost. To by se pak rovnalo výkladu, že Píseň o Nibelunzích je dílem varujícím před soudobou rytířskou ideologií. Proti tomu lze ovšem namítlo L nout, že „zkazky zašlých věků", o nichž se tu vypravuje, se |l soudobým rytířským normám vymykají, a proto se nehodí ' k tomu, aby usvědčovaly o nedostatečnosti těchto norem. Byla vyslovena také domněnka, že Píseň o Nibelunzích, jak již řečeno, představuje od počátku příběh slabého krále, jehož rod a moc musí nakonec přijít nazmar. Siegfriedova tragédie v Písni o Nibelunzích se začíná tím, že se klamně při námluvách Guntherových vydává za jeho vazala. Ale pravý klam je u Gunthera, který jen s pomocí Siegfriedovou mohl získat Brunhildu, nejsilnější ženu. Gunther používal silného Siegfrieda, aby dosáhl toho, co mu nebylo přiměřené: lesk říše a nejsilnější ženu; za klam pyká napřed Siegfried, ale potom i Gunther. Tento politický motiv o slabém králi, jehož vláda se klamem nedá udržet, není však dostatečně zvýrazněn; v druhé části eposu Gunther už slabost neprojevuje. Spor o ideu Písně o Nibelunzích zůstává tedy dosud otevřen. V nové době byl středověký německý epos objeven už V v druhé polovině 18. stol., avšak doceněn až v době roman-é tismu s jeho rehabilitací středověku a kultem národních ' hodnot. Ale už Goethe uznával Píseň o Nibelunzích a přirovnal ji k Homérovi. Proti romantikům ji prohlásil za dílo klasické, tj. „zdravé a zdatné", proti romantikům ji označil za „pohanskou až do kostí": není tu žádná stopa po vládnoucím božstvu, hrdinové a hrdinky jdou do kostela jen proto, aby začali hádky. Hegel uznal Píseň o Nibelunzích za „cenné, vpravdě germánské, německé dílo", jemuž „nechybí nacionálni, substanciální hodnota ve vztahu k rodině, manželské lásce, vazalství, služební věrnosti, hrdinství", ale zároveň tu vytkl „nedostatek individuálního bohatství a a opravdu živé názornosti, časté upadání do tvrdosti, divokosti a krutosti", „charaktery se ve své abstraktní strohosti podobají více hrubým dřevořezbám, než aby se daly přirovnat k lidsky vypracované, duchaplné individualitě homérskych hrdinů a žen". Ale sláva Písně o Nibelunzích v Německu se dlouho zakládala právě na uznávání „vpravdě germánské, německé" podstaty tohoto díla. Dlouho platil názor, že je to ryzí osla- va „německých ctností" a nade vším „německé věrnosti". Tou však rozhodně není. V nibelunském epose, jak je zjevné, se nevypravuje jen o věrnosti, nýbrž také o věrolomnosti, nejen o ctnostech, ale i o nectnostech, vraždách, klamu a zradě. Postoj středověkého vypravěče těchto „zkazek zašlých věků" nám dnes nikterak nepřipadá jako oslavující; spíše se přikláníme k druhému hledisku, které jej charakterizuje jako elegicky. PAVEL TROŠT PÍSEŇ o MI BEL UNIÍCH I I. VYPRÁVĚNÍ 1 Ve zkazkách zašlých věků je divů bezpočet o slávě chrabrých reků, o žalu dávných let, o šťastných hodokvasech, o strastech, nad něž není, o mužích, o zápasech, poslyšte toto vyprávění. 2 V Burgundské zemi žila dívka tak spanilá, že žádná jiná žena jí rovna nebyla, Kriemhilda* znělo jméno té panny plné krás, kvůli ní mnohý rytíř byl vydán smrti napospas. 3 Leckterý pán se s dívkou zatoužil zasnoubit pro sličnost, která v srdcích vzbouzela něžný cit, na duši bez poskvrny, ve tváři půvab sám, zářila pro ozdobu rodu všech dívenek i dam. 4 Ji vznešení tři páni králové chránili. Byli to: Gunther, Gernot, nad jiné zmužilý, a Giselher, rek mladý, udatný v každém boji; oni tři pečovali o krásnou pannu, sestru svoji. 5 Tři bratři urození, nadmíru vybraní, stáli vždy pevně v bitvách a vlídně v konání, Burgundsko bylo jméno jejich lén jaktěživ a v Etzelově zemi konali posléz mnohý div. 6 Sídlili se svým dvorem ve Wormsu na Rýně, do jejich služeb dali slavně v té končině Vlastní jména jsou uváděna v české transkripci, jsou-li běžná: jinak v novodobě ustáleném znění německém. 21 svůj život četní reci nadmíru zvučných jmen; ponurou smrtí zašli po čase pro záští dvou žen. Uta je jméno kněžny, z níž byli zrozeni. Její choť Dankrat, rytíř vzácného ražení, v mládí si dobyl slávy skutečně nemalé a vposled ustanovil své syny v zemi za krále. Trojice rýnských vládců, jak o tom byla řeč, dovedla s udatností pozvednout v seči meč, i všichni jejich páni, o nichž mi došla zvěst, dokázali si chrabře v krvavých, strašných svárech vést. Byli to: Hagen z Tronje, a také Ortwin z Met, Hagenův bratr Dankwart, nikoli naposled pan Eckewart, pan Gere, dvé známých markrabat, a rovněž Volker z Alzey, jenž uměl v půtkách pevně stát. Kuchmistrem byl pan Rumold, rek tuze skvělých mravů, a jinak měli péči o dvorský lesk a slávu pan Sindold a pan Hunold za svoji povinnost; o dalších paměť není, jen že jich bylo ještě dost. Maršálkem byl pan Dankwart, královým podstolím synovec jeho Ortwin, z dalších pak, pokud vím, číšníkem býval Sindold, hrdina své cti dbalý, a komořím pan Hunold, v úřadu rovněž hodný chvály. O lesku jejich dvora, o jeho věhlasu, o moci velkolepé a hodné úžasu, o životě těch pánů bohatém rozkošemi vám všechno nevypoví už zhola nikdo v celé zemi. — r. 14 15 16 17 18 19 V těch časech bylo dívce jedenkrát dáno snít sen, že jí patřil sokol, samý žár, samý třpyt, jejž posléze dva orli zdrásali do krve; tolik hrůz uviděla v životě vskutku poprvé. Kriemhilda se ctné Utě, své matce, svěřila, a tají řekla slova veskrze nemilá: „Ten sokol je tvůj milý, rytíř a vzácný pán, zachce-li se však Bohu, bude v plen strašné smrti dán." „Co pravíte, má matko, o panu rytíři? Mé srdce s láskou reka se nikdy nesmíří, chci zůstat do své smrti panensky líbezná; straním se toho citu, kdo zná jej, ten i hoře zná." „Neodříkej se tolik," matka jí odvětila, „vždyť láska je věc libá a tuze srdci milá. Dojdeš i pravé krásy, budeš-li provdána a dostaňeš-li muže vznešené krve od Pána." „Má matko," řekla dcera, „už ani slovo dál, „vždyť na nesčetných ženách nám osud prokázal, že nakonec nás láska jen pláčem odmění. Uvaruji se obou, jinak mě čeká trápení." Takto se zřekla lásky život jí plynul šťastně i bez milostných citů, až po čase se slavně i jejích kratochvil, takový, jaký byl tužeb a myšlenek, sezdal s ní jeden chrabrý rek. A to byl onen sokol, o kterém snila sen, jejž vyložila matka; když zhynul, zahuben jejími nejbližšími, stihl je její hněv: pro jednu smrt pak prolil mnohý syn dobré matky krev. 22 23 II. VYPRÁVĚNÍ o Siegfriedovi Tou dobou v Nizozemí králův syn vyrůstal, měl matku Siegelindu, Siegmund byl onen král a slavné sídlo Xanten obýval jeho rod; leželo, plné lesku, při dolním toku rýnských vod. Hoch nesl jméno Siegfried, měl pověst hrdiny, on posléz proharcoval kraje a končiny, do mnohé země táhl na zkoušku vlastních sil, až jednou smělé reky v Burgundské zemi navštívil. O časech jeho mládí, kdy žil svá šťastná léta, o jeho skvělých činech šla zvěst až na kraj světa. Kolika ctnostmi kvetl, kolika půvaby z těch, které k sobě touhu krásných žen snadno přivábí! Byl vychováván s péčí, jak žádal jeho stav, a navíc sám si hleděl osvojit dobrý mrav; své snahy prokazoval * nadmíru účinně, což v potomnosti bylo k ozdobě jeho otčině. Když vyrostl, byl arci ke dvoru uveden, tam se stal středem přízně všech rytířů i žen, zejména ty v něm chtěly náklonnost probudit a jejich něžný zájem mu ovšem nezůstával skryt. On bez průvodu nikdy nevyjel z hradních bran, vždy skvěle podle přání rodičů oblékán a u znalců všech ctností vyučen způsobům, jež má mít ten, kdo vede zemi i panovnický dům. Už uměl i meč zvednout, už to byl muž, ne hoch, jenž zvláště k věcem zbrojným měl nadobyčej vloh, už s rozmyslem se počal chystat i k námluvám, nikoliv bez naděje v odezvu u přemnohých dam. 27 A tenkrát Siegmund kázal rozhlásit po kraji zvěst, že se v jeho sídle slavnosti chystají pro přátele i many, pro vlastní, pro cizí, a oznámil, že hostím i strůj i koně nabízí. 28 Panoše z dobrých rodů, ať žili kdekoli, pozval též, aby přišli, když jim to dovolí původ i postavení; vzkázal jim, že by rád je spolu se svým synem dal na rytíře pasovat. 2g Záhy zvěst o slavnosti po krajích kolovala a královně i králi přísluší věčná chvála za to, že tehda sáhli hloub do pokladnice, což arci přilákalo nesčetné cizí šlechtice. 30 Čtyři sta panošíků tak přišlo k obleči, v níž se Siegfriedem měli pokleknout před meči. Spanilé dívky s pílí jim k oněm slavnostem posily drahokamy na šatech jedenkaždý lem 31 a zlatě zkrumplovaly veškero odění, jímž mladí páni měli jít přiozdobeni. I hojně židlic hostím dal sroubit hradní pán v těch časech slunovratu, kdy byl rek Siegfried pasován. 32 Mladičtí bojovníci navštívili i chrám a mnozí páni zralí jim byli ke službám, kterých i jim se kdysi za mlada dostalo. Radostí bylo mnoho a dobré míry nemálo. 33 Z přečetných hrdel zněla mše k boží oslavě, nato se kolem shlukl dav, hlava na hlavě, a tenkráte se stali z chlapců dle zákona rytíři, což je sláva, která se často nekoná! 34 Kdekdo chtěl také spatřit, jak oře sedlají, jak Siegmundův dvůr sborem se chystá k turnaji, 24 25 a zachvěly se síně i hrad až po střechu, když s rykem vyrazili zbrojenci, lační úspěchu. 35 Kláli se staří, mladí, započal boj i ruch, praskotem puklých dřevců se zatetelil vzduch, třísky se rozletěly k samému předsálí, a to vše reci pilně silou svých paží konali. 36 Posléz král kázal končit, odvedli komoně: tu válel se hrot štítu, tam šperk, jenž na sponě či kování dřív zářil; rozsety po trávě svědčily tyto trosky o mocnosti ran ve vřavě. 37 Potom byl slavně pozván ke stolu každý host, krměmi vzácných chutí zahnali malátnost, vybraná vína tekla z číší i z korbelů k poctě všem pánům hostům z vlastních i cizích údělů. 38 Nebylo arci konce hrám ani k večeru při bujných kratochvílích pištců a žákerů, dychtivých tučných odměn: dostal je každý z nich a každý potom chválil Siegmunda po všech královstvích. 39 Toho dne král dal převést na syna dědice moc udělovat lénem hrady i vesnice, aby měl právo připsat přátelům nedíly: nelitovali tedy, že do jeho bran vkročili. 40 Slavnosti potrvaly až do sedmého dne, a královna v té době, nad jiné příhodné, rozdala mnoho zlata po starých zvyklostech pro slávu Siegfriedovu: chtěla mu získat srdce všech. 41 Nebyli skoupí ani k potulné čeládce, rozdělovali šmahem koně i kabátce, 42 43 44 45 46 jako by udeřila poslední hodina. Takovou štědrost najdeš málokdy u dvořenína! S velikou ctí a slávou skončil i hodokvas a v mnoha panských kruzích šel potom jeden hlas, že pod Siegfriedem králem by rádi stanuli; tou řečí mladíkovi byli však sotva po vůli. Chtěl, aby matka s otcem zůstali na trůně, syn co živ nezatoužil po jejich koruně, toužil jen opanovat zvůli a hrubé zlo, a mnoho zemí také v něm správce práva nalezlo. III. VYPRAVENÍ o tom, kterak Siegfried přibyl do Wormsu Nižádnou touhou srdce dotavad, až se jednou že dívka, hodná lásky, Díky jí posléz poznal netrpěl mladý rek doslechl ze zkazek, má v Burgundsku svou vlast, mnohou slast, žel i mnohou strast. Zvěsti se rozšířily do dálné ciziny, zprávami o půvabech vznešené dívčiny byl mnohý chrabrý rytíř velice zaujat a záhy davy hostí proudily na burgundský hrad. I když se nápadníci hemžili kolem ní, nebyli jejím citům natolik příjemní, aby z nich někdo panně směl k srdci proniknout. Neznala dosud muže, hodného jejích sladkých pout. 47 Jak pomyslel však na ni Siegmundův královic, sny oněch namlouvačů se rozplynuly v nic. U krásek si on první směl činit naději, a proto také získal za svoji ženu právě ji. 26 27 Ano, když řekli páni že svazek lásky pevné a šel si hledat pannu odpověděl jim rázem: blízcí i závislí, by měl mít na mysli sdostatek urozenou, „Kriemhildu učiním svou r zenou 0 této krásné dívce z Burgundska dobře vím, že její velká sličnost je pravým zjevením, 1 vladař s důstojenstvím, jež patří císaři, by takovouto pannu zatoužil odvést k oltáři." Vzápětí běžel sdělit nejeden dvořenín vladaři, k čemu dospěl Siegmundův rodný syn, král pocítil však lítost, popravdě převelkou, že rýnskou hrdopýšku chce učinit svou manželkou. A když i ke královně došly ty pověsti, dostala strach, že syna potká zlé neštěstí, a vědouc, čím je Gunther, jaké má zbrojence, námluvy chtěla zhatit, zabránit smělé myšlence. Avšak pan Siegfried řekl: „Můj otče, pravím vám, že lásky k jiným paním se navždy odříkám, nezískám-li si srdce té, k níž mě vede cit. Marná jsou všechna slova, příště jen jí chci k službám být." Král pravil: „Nechceš-Ii se vzdát svého záměru, rád uznám tvoji vůli, máš mít mou důvěru; ze všech sil pomohu ti překonat nesnáze, přestože Wormští mají velikou pýchu v povaze. I kdyby nikdo jiný, pan Hagen v sobě živí nadmíru nadutosti; je to rek domýšlivý, bojím se, že nám brzo zlé chvíle nastanou, pokusíš-li se získat krasavici tak vybranou." 55 Pan Siegfried odpověděl: „K čemu ty obavy? Jestliže dobré slovo u ní nic nespraví, možná že snáze sňatku dosáhnu čepelí a vymohu si navíc i lenní lid i úděly." 56 Tu odvětil král Siegmund: „Běda, té řeči nech, rozšíří-li se slovo po jejich vazalstvech, pak straň se hradu Wormsu do konce života. Znám dobře a znám dlouho i Gunthera i Gernota." 57 Král Siegmund pravil dále: „A také, pokud vím, nelze se o cit panny ucházet násilím. Toužíš-li ovšem na Rýn vést houfce hrdinů, rád obešlu své blízké a vystrojím ti družinu." 58 Nato pan Siegfried řekl: „Já toužím pramálo, aby se se mnou velké komonstvo vydalo. S velikou hotovostí by to byl vskutku hřích vymáhat přízeň dívky, způsobů jistě vznešených. 59 Sám získám onu pannu, která je hodna cti. Chci vyjet za Kriemhildou jen s muži dvanácti, o tuto pomoc žádá, můj vladaři, váš syn!" A jim pak dobrý vládce dal oděv z drahých kožešin. 60 Když k paní Siegelindě došla ta novina, počalo jí být úzko ze strachu o syna a hořce zaplakala plničká obavy, že Guntherovi muži ji o Siegfrieda připraví. 61 Rek zašel do komnaty své matky královny a pravil, on, syn dobrý a úctymilovný: „Má matko, pro mou vůli už nenaříkej víc, já chci jít bezstarostně všem rytířům i rekům vstříc. 62 Spíše mou jízdu k pánům Burgundům podporuj, opatř mně i mým rekům nejlepší šat a strůj, 28 29 tak pěkné, jak se sluší a za to ti, má matko, na pány zvučných jmen do smrti budu povděčen." 63 I řekla Siegelinda: „Když nic už nezmění tvou vůli, milý synu, dostaneš odění, ty, jediné mé dítě, i tvoji pánové, že v celém Širém světě žádný rek neměl takové." 64 Rád uslyšel pan Siegfried odpověď matčinu: „Vystrojte tedy dobře mých dvanáct hrdinů, a ti ať sto mil jedou a ti ať sto mil jdou! Těším se už, jak stanou před sličnou pannou Kriemhildou." 65 I seděly pak paní za dne i za noci a nesměla je touha po spánku přemoci, dokavad nedošily odění pro Siegfrieda. Ne, nebylo už pochyb o tom, že syn se na Rýn vydá! 66 Král se mu zase pěkně postaral o výzbroj pro chvíli, až se z vlasti vydá ten skromný voj, připravil pevné přílby a skvostné krunýře i štíty tuze mocné a nádherné až k nevíře. 67 Přiblížila se chvíle, kdy měli vyrazit, a tu se začal tuze strachovat všechen lid, zdali se vrátí zdrávi a sobě ke zdaru. Mezitím uložili zbroj na hřbety svých soumarů. 68 Na jejich ořích zlátl lesk udidel a spon a mýlí se, kdo myslí, že lépe nyní on září než tehdy Siegfried s celou svou družinou. Takto se před odjezdem do Burgund loučil s otčinou. 69 Smutně ho propouštěli i královna i král, ale syn takto vlídně konejšil jejich žal: „Neplačte, rodičové, pro rozhodnutí mé, a nic se nestrachujte, zdrávi se zase spatříme." 70 Truchlili rytířové, plakaly dívenky; tuším, že nedovedli zbavit se myšlenky, zda jejich milí blízcí nepřijdou o hlavu. Žel, v tom se nemýlili a trápili se po právu! 71 Sedmý den Siegfried s reky uviděl rýnský břeh, kde strmí hradby Wormsu. Na jejich oděvech blýskotalo se zlato. V nádherných postrojích šli lehkým krokem koně rytířů udatných a ctných. 72 Nesli si štíty nové, pevné a příhodné, i přílby měli skvostné: tak přijel toho dne pan Siegfried na dvůr krále Burgundů Gunthera. Nikoho nezdobila doposud větší nádhera! 73 Meče se dotýkaly špicemi samých bot a každý rek měl oštěp, na konci útlý hrot, sám Siegfried nesl kopí, dvé dlaní v objemu. Co bylo rovno břitu, tak nevýslovně ostrému? 74 Na postrojích a uzdách červený kov a hedváb; dav zvědavců se shlukl a rovněž wormské many se nepřestával skvět když byli na dohled, ve chvilce podél cest přilákal okázalý vjezd. 75 Nejeden pyšný rytíř, nejeden panošík spěchal vstříc tomu houfci. Jak velel dávný zvyk, chopil se uzd i štítů, ať vznešený host ví, jak uvádějí reky do Guntherova království. 76 Ale když chtěli odvést komoně do stájí, Siegfried se Worským vzepřel, ať ještě počkají: „Prozatím ať jsou k ruce mým rytířům i mně. Hodláme brzo odjet, to míním zcela upřímně. 30 3i 77 Mám pouze jednu prosbu, jež takto zní: kdo ví, kudy bych mohl vejít k vašemu pánovi, kde trůní vládce Gunther, pán zemí Burgundských?" I pověděl, co věděl, v tom okamžení jeden z nich: 78 „Na to, kde najít krále, vám snadno odpovím, zastihnete ho v síni s mohutným sloupovím, uprostřed jeho pánů. Vejděte, pane, dál a najdete houf reků, že lepších jste se nenadál!" 79 Mezitím král byl zpraven o nových příchozích, že to jsou muži jaří, ve tváři krev a sníh, že mají skvostná roucha a třpytné pancíře, a také že zde nikdo nezná ty krásné rytíře. 80 Král s podivením zvídal, z kterého místa jsou reci, již jsou své zemi takovou okrasou a mají štíty pevné a šaty samý třpyt, a litoval, že nikdo mu neumí věc vysvětlit. 81 Posléze vladařovi opáčil Ortwin z Met, pán udatný a tuze ztepilý na pohled: „Když víme my tak málo, nechť přispěchá můj strýc, dost možná, že nám poví víc. rek Hagen; až je spatří, 82 Hagen zná všechny říše, jistě nám o nich poví, Král tedy kázal přivést Tronje se vydal na dvůr, 83 a tam se ihned optal, „Družina cizích pánů Nejsou nám povědomí, pokud je znáte, říci, zná vskutku každý kout, račte ho vyslechnout." pána i s leníky, s ním průvod ctný a veliký, co si král ráčí přát. přijela na můj hrad. Proto vám ukládám, co víte o nich jen vy sám!" 84 „To učiním!" pan Hagen odvětil v ráz a hned a počal z okna hosty zevrubně obhlížet. Pochválil, jak se houfec vybraně obléká, a usoudil, že přišli do Burgund jistě zdaleka. 85 Pravil: „Ať odkudkoliv je cesta vedla sem, jsou z rodu knížat nebo knížecím poselstvem. Mají i skvostné koně, i skvělé odění, ať přišli odkudkoliv, jsou bezpochyby vznešení." 86 Závěrem Hagen řekl: „Třeba jsem nikdy dřív neviděl muže v čele, byl by to pravý div, kdyby to nebyl Siegfried: ač je zde neznámý, jen on je schopen přijet tak hrdě přímo za vámi. 87 A vězte, co je třeba, abyste věděli: ano, dva Nibelungy skolil svou čepelí, Schilbunga s Nibelungem, každý byl králův syn. Nuže, pan rytíř Siegfried vykonal mnohý skvělý čin. 88 On tenkrát bez pomoci jel, nikde lidský tvor, až narazil dle zvěsti u paty jedné z hor na poklad Nibelungů a na veliký sběh neznámých bojovníků; poprvé viděl tváře všech. 89 Ted slyšte neslýchané, proč v oné končině Nibelungové poklad vynesli z jeskyně: to muži toho jména vymáhali svůj díl, a jak je rytíř spatřil, s úžasem se k nim přiblížil. 90 Když nemohl už dále jít nezpozorován, když tváří v tvář jim stanul, zavolal jeden pán: , Vždyť je to mocný Siegfried, rek z nizozemských lén!c Pak s Nibelungy prožil nejeden roztodivný den. 91 Nibelung se Schilbungem po jeho příchodu a po všem uvítání sjednali dohodu, 32 33 aby jim vzácný kníže Náš rytíř jim dal slovo, stanovil podíly, neboť ho tuze prosili. 92 I spatřil drahokamů veliké záplavy, snad nad sto těžkých vozů, a zkazka vypráví, že ještě více zlata vyvezli ze sloje. Náš rek měl mezi pány rozdělit tedy oboje. 93 Nibelunský meč dali rekovi jako dar a přesto z jeho služby nakonec povstal svár. Třebaže jim chtěl Siegfried učinit laskavost, svůj úkol nedokončil. Probudil v panstvu hněv a zlost, 94 až vposled proti němu povstali k útoku; dvanácte obrů v zbroji jim stálo po boku, on se však počal mečem tak chrabře ohánět; že pobil oba pány a Nibelungů sedm set. 95 Ten meč měl jméno Balmung a nedostižný břit, v nejednom hrdinovi dokázal probudit úděs a stejně děsný byl jeho držitel: hrady i země získal, neboť se před ním každý chvěl. 96 I zmíněné dva krále připravil o život, za což se z ruky manské měl dožít mnoha škod. Skřet Alberich, ten vazal, chtěl pomsty dosíci, záhy však v boji poznal rekovu pevnou pravici. 97 Ne, nezvítězil tehda ten tuze mocný skřet! Lví vztek je oba dohnal na strmý horský hřbet, kde z něho rytíř strhl neviditelný plášť; tak nabyl zlata Siegfried, muž, který budil strach i zášť. 98 Ostatní, kdo se bili, zemřeli za boje, a poklad, jenž byl dříve vynesen ze sloje, kázal zas rytíř zpátky uložit do hory. Trpaslíka pak určil ochráncem skalní komory. qq Skřet museí rovněž slíbit, že se mu podvolí a také splní všechny pánovy úkoly." Tak pravil Tronje Hagen: „Žádný muž na zemi není dnes pravím nadán rozsáhlejšími mocemi. 100 I mnoho dalších zkazek se o něm vypráví. Zahubil v boji^iaka; ten boj byl krvavý, rytíř se krví omyl a od té chvíle měl jako roh pevnou kůži, jež chrání od všech ran i střel. 101 A proto věrně radím, ať ho král pohostí a nezavdá mu v ničem příčiny k hněvnosti, je to pán přeudatný, lépe být přívětivý k mocnému hrdinovi, jenž vykonal tak velké divy." 102 Tu pravil vládce rýnský: „Věřím tvé úvaze. Jen pohlédněte: zřejmě nečiní nesnáze sevřít meč jemu aniž jeho ctným rytířům. Měli bychom jim vyjít v ústrety před královský dům." 103 „Vaší cti," řekl Hagen, neboť je synem krále, Ví Bůh, i jeho postoj o tom, že ho sem vede „to není na škodu, dobrého původu, svědčí nám víc než dost ne nevýznamná okolnost." 104 Zeměpán poté pravil: „Nu, uvítejme ho! Pravíte, že je šlechtic, pán ducha chrabrého, a to mu u Burgundů může být na prospěch." Nato se bez meškání burgundský vládce v čele všech 105 ze síně na nádvoří odebral za hostem. Když reka dvorně přijal, práv dobrým zvyklostem, uklonil se mu vlídně i nizozemský pán, neboť ho potěšilo, že byl tak pěkně přivítán. 34 35 106 „Siegfriede, je mi divné," ozval se první král, „odkud jste se tak náhle na naší půdě vzal? Co chcete pohledávat ve Wormsu právě ted?" „Ne, to vám nechci smlčet," pravil mu rytíř v odpověď: 107 „O vašich recích u nás kolují pověsti nadmíru velkolepé: snad se mi poštěstí váš rytířský stav poznat, smělejší hrdiny nemá prý žádný vladař. Přijel jsem z této příčiny. 108 Slyšel jsem také o vás nejednu skvělou zvěst, že prý si dovedete nad jiné chrabře vést, po království vás věhlas a sláva provází, já neodejdu dříve, než o tom získám důkazy. 109 Také mám jednou nosit proto bych rád, až posléz slyšel, že právem vládnu Za to vám z místa ručí královskou korunu, usednu na trůnu, lidu i krajinám, má čest, můj krk, to jest já sám. 110 Říká se, že jste mocní; nu, je-li tomu tak, ať vás to bude těšit anebo naopak, pravím, že vás chci v boji zdolat a vládnout vším, co vlastníte: jak hrady, tak lény se vším bohatstvím." in Wormští se podivili odvážné myšlence, již uslyšeli ze rtů hrdého zbrojence, že jim chce sebrat zemi, zděděnou po předcích, a jak ho vyposlechli, hněv převelikývzplanul v nich. 112 Pan Gunther nato pravil: „Čím jsme si zasloužili, že někdo hrozí užít proti mně hrubé síly a vzít mi, co byl otec s to se ctí spravovat? To strpět, byl bych rytíř, jenž pomíjí svůj mrav a řád." !ig Siegfried však řekl: „Nechci od svého upustit. Nemáš-li dosti moci zajistit zemi klid, sám se jí zmocním. Pokud porážku utrpím, všechny mé rodné statky se stanou navždy panstvím tvým. 114 Své země do zápasu oba dva vsadíme. Kdo zvítězí, ten získá dědictví tvé i mé i se vším lidem, půdou, i všemi požitky." Proti té řeči Hagen i Gernot vznesli námitky. 115 Pan Gernot odpověděl: „Jsme toho názoru, že není dobré bít se o zemi ve sporu, v němž zabíjí rek reka. Kraj žije ve stavu míru a blahobytu: náš král mu vládne po právu." 116 Druzí však stáli hněvně. Jeden z nich, Ortwin z Met, také se o svém hněvu rozhodl povědět: „Tvé liché smířlivectví vzbuzuje nepokoj, vždyť Siegfried bez příčiny nám právě opovídá boj ! 117 Třeba by v službách nestál jediný bojovník vám ani vašim bratřím, a on měl celý šik, přesto bych vás měl k tomu, aby byl donucen zanechat podle práva své svévole i našich lén." 118 Nizozemský rek zprudka opáčil na tu řeč: „Ty by ses opovážil proti mně zvednout meč? Věz, že já jsem syn králův a ty jen králův man ! Dvanácte tobě rovných překonám přemoci svých ran!" 119 Ortwin se ihned začal ohlížet po zbrani; rod Hagenův byl zřejmý i z jeho chování, jeho strýc byl však zticha k lítosti králově. Tu pravil Gernot, chrabrý v boji a vlídný ve slově: 36 37 120 121 122 „Dej už svůj hněvný jazyk, Ortwine, na řetěz, pan Siegfried nepřekročil doposud krajní mez, radím vám: buďme stranou, jež hněvy konejší, získat jej za přítele by bylo chvályhodnější." Pak pravil Hagen králi: „Želíme velice, že Siegfried přijel na Rýn vyvolat různice: podle nás, rýnských manů, má jednat v pokoji s rytíři, již mu nikdy nedali podnět k rozbroji." I řekl mocný Siegfried: „Když, pane Hagene, vám nejsou vhod mé řeči, před chvílí řečené, na místě vám dám poznat, jak zmužile má pěst dokáže bez rozpaků Burgundsko k poslušnosti vést." 123 „Rád bych," pan Gernot pravil, „urovnal tento spor," přikázal všem být zticha i krotit každý vzdor z obavy, že zlá slova zlý ohlas naleznou, a tu si Siegfried vzpomněl na dívku ctnou a líbeznou. 124 Pan Gernot ještě dodal: „Nač je vám boj a hněv? Jen mnozí dobří páni by cedili svou krev. Vám to zisk nepřinese a nám cti nepřidá." V odpověď uslyšeli tuto řeč pana Siegfrieda: 125 „Proč váhá Tronje Hagen, proč váhá Ortwin z Met, proč nevyrazí k boji a proč se drží zpět se všemi burgundskými druhy a přáteli?" avšak dle Gernotova úradku všichni mlčeli, 126 až promluvil syn Utin: „Buďte nám vítáni, jak, pane, vy, tak vaši druhové ve zbrani. Rádi vám posloužíme já i náš celý rod," a počastoval vínem hosta i jeho doprovod. 127 Zemepán k tomu dodal: „Cokoli vlastníme, teď po libosti budiž jak vaše, tak i mé. 0 vše se podělíme, o krev i o zboží." 1 zdálo se, že Siegfried konečně záští odloží. 128 Poté jim jejich výzbroj odnesli do síně, vyhlédli Siegfriedově jízdecké družině nejlepší ze svých komnat příhodných pro oddech a od té chvíle reka viděli rádi ve svých zdech. 129 V dalších dnech věnovali čas mnoha oslavám, tisíckrát víc než mohu vypovědět já sám, a věřte, že on právem směl tu čest přijímat: kdo poznal jeho ctnosti, ten ho měl doopravdy rád. 130 Panstvo se zabývalo i kratochvílemi, přitom on vždy a znovu vynikal nad všemi, pražádný pán mu nebyl roven co do síly, ať kámen pozvedali, ať kopím na cíl mířili. 131 Kdykoli rytířové spolu se oddávali nikoho nevídaly než jeho, ale rytíř ve společnosti dam vznešeným dvorským hrám, ctné paní raději měl ve svém srdci pouze ji: 132 dokázal pohotově vyniknout v čemkoliv, přitom však na Kriemhildu myslíval víc než dřív, třebas ji dosud neznal. I ona ze zájmu často si o něm v duchu popřemýšlela potajmu. 133 Když na nádvoří páni s many i pážaty zabývali se kolbou, nejednou z komnaty králova sličná dcera k rytířům shlížela, a hra ji zaujala doposledka a docela. 134 Jen tušit, že ho dívka, již nosil v srdci svém, vídává, měl by důvod k přemnohým radostem, 38 39 a pokud by ji někdy sám spatřil, věřte mi, že by ho nepotkalo nic krásnějšího na zemi. *35 Jak stával na nádvoří a kolem celý dvůr v družnosti, která lidi zbavuje dodnes chmur, dokázal se co chvíli tak něžně rozzářit, že v srdci mnoha krásek bezděky vzbudil vroucí cit. 136 Častokrát přemítával: „Zdali se někdy stane, že dívce mého srdce, nade vše milované, budu se moci také do očí podívat? Kterak mou duši rmoutí, že neznám tu, již mám tak rád!" 137 Kdykoli vyrazili králové z hradních bran, musel vždy s nimi cválat každý pán, každý man, a nejinak i Siegfried k jejímu zármutku: však i on pro svou lásku trávil čas často ve smutku. 138 Celičký rok už pobyl u dvora králova a co vám nyní pravím, je pravda doslova: doposud neuviděl tu, které srdce dal, tu, jež mu způsobila posléz i blaženství i žal. IV.VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Siegfried bojoval proti Sasíkům 139 Rýnskému králi došly z daleké ciziny nedobré, nebývalé a divné noviny od reků cizích, zpitých záštím a zlostenstvím. Veliké pozdvižení nastalo v zemi kvůli nim. 140 Nuže, z nich první budiž Ludeger jmenován, panovník v zemi Sasů a tuze velký pán; ten druhý, vládce dánský, měl jméno Lůdegast a v čele vojsk se oba chystali opustit svou vlast. 14.1 A záhy překročili burgundskou hranici muži, jež vypravili zlí opovědníci; každý se tázal jezdců, proč priharcovali, a pak je bez meškání vyprovodili ke králi. 142 „Vítejte!" pravil vlídně král pánům na pozdrav. „O tom, kdo vás k nám poslal, však nemám dosud zpráv. Rád bych je brzo slyšel," řekl jim na závěr. I lekli se, jak stroze vzala řeč náhle nový směr. 143 „Dovolte, pane králi, povíme vám to hned, z poselství nehodláme zhola nic zamlčet, tím méně, kdo nás poslal; zde slyšte oboje; Lůdegast s Ludegerem proti vám táhnou do boje. 144 Vy jste si vysloužili, jak víme, obzvláště mocný hněv obou králů: jednají ze záště, ze záště, to nám věřte, do Burgund zamíří a provázet je budou nesčetní smělí rytíři. 145 Za dvanáct neděl budou k výpravě pohotovi. Zaklepte u přátelstva, ať vám včas, králi, poví, zda bude s vámi bránit hrady i hranice. Mí vzácní páni u vás rozpoltí mnohé přílbice. 146 Chcete-li vyjednávat, vzkažte to po poslech, pak náš voj nepřitrhne k vám, na váš rýnský břeh, od strašné saské síly se nedočkáte psot, a ani mnozí páni nepřijdou v boji o život." 147 Vladař jim vlídně pravil: „Sečkejte něco chvil, než vám svou vůli sdělím, rád bych vše uvážil, mám dosti dobrých přátel, stěží jim smlčet smím, že k mému žalu došlo k věcem, tak velmi významným." 40 41 148 Pan král se tuze trápil, zarmoucen ze zprávy, již slyšel, zprvu tajil v sobě zlé obavy, konečně kázal přivést Hagena s vazaly a velel, aby spěšně i pro Gernota vzkázali. 149 Tenkráte k němu přišli nejlepší z nejlepších: „Moc zbrojná hodlá vtrhnout do lén a krajů mých," oslovil je a dodal: „Jste asi zkrušeni." Na to mu rytíř Gernot pověděl svoje mínění: 150 „Však odvrátíme meči to zpupné plemeno; umírají jen muži, jimž je tak souzeno, to máme na paměti, svoji čest neméně a zlochy uvítáme nikterak nepřiměřeně!" 151 152 153 154 Pak pravil Hagen z Tronje: „Tu radu nesdílím. Sasík a Dán ti hrozí zakrátko násilím, tak brzo nelze svolat sdostatek zbrojných sil, ale proč nepromluvit se Siegfriedem?" rek dovětil. Král Gunther nato poslům vykázal v městě byt; byli to nepřátelé, přesto však měli mít dík jeho chvályhodné štědrosti všeho dost, než vyzkoumá, kdo z přátel včas pošle brannou hotovost. Pan král se tedy rmoutil tuze a velice. Jednou ho spatřil Siegfried vprostřed zlé tesknice a že náš rytíř věděl o poselství jen málo, prosil ho, aby řekl, co neblahého se mu stalo. Takto s ním Siegfried mluvil: „S podivem shledávám, že vaše dobrá míra je najednou ta tam. Vždyť dříve jste se s námi nenutil do veselí." Tu pravil král a rytíř nad jiné udatný a skvělý: 42 „Což se lze rázem vyznat kdekomu z obtíží? Je lépe, když je člověk do duše pohříží. Strast srdce smějí poznat jen věrní přátelé." Siegfried hned zbledl v tvářích, hned je měl krví ztemnělé 156 a řekl: „Vám jsem, pane, neřekl nikdy ne, pomohu vám i nyní a starost pomine. Mluvíte o přátelích, chci patřit mezi ně a být jím se ctí stále, i ve smrtelné hodině." 157 158 159 160 161 „Tu řeč vám oplať Pán Bůh, můj pane Siegfriede, a třeba i váš návrh k platností nepřijde, raduji se, že ke mně chováte vřelý cit, a pokavad živ budu, chci se vám za něj odvděčit. Povím vám, co mi právě působí zármutek a co chce vbrzku uvést nepřítel ve skutek: jak mi dal právě vzkázat, vtrhne k nám jeho šik; to dosud neučinil vůči nám žádný válečník." Siegfried mu řekl: „Proto nebuďte zarmoucen. Ulehčete své mysli a dovolte mi jen jednat, jak vyžaduje vaše čest i váš zájem, a žádost ke všem rekům o pomoc rozešlete krajem. Třeba má cizí vojsko mně stačí, aby tisíc a vyrazím jim v ústret; „Za to se ti," král pravil, na třicet tisíc hlav, přílb obnášel můj stav „Přidělte mi sbor mužů, protože ze svých vlastních než oněch dvanáct reků: Věřte mi, že vám budu věřte mi bez výhrad!" „odvděčím bohatě a rád." ať je jich na tisíc, mám po ruce ne víc potom vás ubráním, k službám svým věrným konáním. 43 a 162 Snad by i hrdinové pan Hagen, Ortwin z Meť, pan Dankwart i pan Sindold mohli sbor provázet a Volkerovi bychom korouhev svěřili: bude to korouhevník nad jiné v boji zmužilý. 163 Poselstvo nechte odjet za jejich vladaři se vzkazem, že nám záhy pohlédnou do tváří, ale mír našich hradů že bude zachován." Potom byl vyrozuměn každý člen rodu, každý man. 164 Zakrátko nato posly přivedli ke králi, jenž kázal, aby ihned na cestu sedlali, a to je potěšilo; také jim přišla vhod panovníkova štědrost, jakož i zbrojný doprovod. 165 „Vyřidte," pravil Gunther, „mým nepřátelům vzkaz, ať se svým vojskem doma raději tráví čas, když se však přesto k Rýnu třeba jen přiblíží, smím-li svým věrným věřit, čekaje mnoho obtíží." 166 Předali poslům dary; král Gunther posavad neskrblil nikdy skvosty, měl z čeho rozdávat a Lúdegerův houfec nemínil pominout. Potom se z jeho vůle vydali na zpáteční pout. 167 Když dorazil houf poslů do Dánska k svému cíli, když krále Liidegasta se zprávou seznámili, když mu je přepečlivě výprava sdělila, byla mu ona zpupnost Burgundů tuze nemilá. 168 Řekli, zeje tam reků mnoho a zmužilých, nicméně že je zvláště upoutal jeden z nich, pan Siegfried z Nizozemí, prý velký hrdina. Pramálo potěšila Liidegasta ta novina. 169 Jakmile o novostech zpravili pány Dány, spěchali pro posily na všechny možné strany, až nakonec byl mocný Lůdegast ve stavu vést dvacet tisíc mužů na rýnskou zbrojnou výpravu. 170 I Liideger, pán Sasů, dal opovědět boj a přes čtyřicet tisíc prý čítal onen voj, s nímž hodlal do Burgundska vyrazit ve zbrani. Též do vojsk Guntherových po vlastech byli svoláni 171 páni i mani rodu i jeho odnoží s přáním, ať valné voje královské rozmnoží; obeslali i houfec rytíře Hagena, sbor, skrze který mnohým byla smrt záhy souzena. 172 Nuže, tak shromáždili válečnou výpravu; statečný rytíř Volker měl v péči zástavu a už se spolem za Rýn chystali vyrazit. Hejtmanem vojsk byl Hagen, jenž vedl všechen zbrojný lid. 173 Sindold a Hunold, reci nikterak zbabělí, králova zlata hodni, též zbrojně vyjeli i s bratrem pana Tronje; i Ortwin měl tu čest společně s nimi vojnu proti svým nepřátelům vést. 174 „Vy, králi," pravil Siegfried, „neopouštějte dům; přenechte břímě války mně a svým hrdinům. Ochraňujte zde ženy a netrapte se nic. Ostříhám, doufám, dobře jak vaší cti, tak pokladnic. 175 Chtěli se s námi střetnout ve Wormsu na Rýně, ale já hodlám zdvihnout boj v jejich otČině, potáhnu k saským sídlům co možná nej blíže a brzo z jejich zášti jim vzejdou velké obtíže." 176 Pak vyrazili za Rýn a jeli bez ustání Hesenskem směrem do Sas. Nastala chvíle zbraní, 44 45 kraj pustošili spouští plenů i požárů a takto nepřátelé poznali rub svých nesváru. 177 Dojeli na hranici: houfce se stáhly zpět, a nato Siegfried uznal za vhodné povědět: „Kdo z vás se panošíkům postaví do čela?" Nikdy moc saská vpádem více škod neutrpěla! 178 I pravili: „Ať Dankwart, pán střelhbitý a smělý, velí těm, kdož se střetnou poprvé s nepřáteli; o to pak menší ztráty přinese brzký boj, a učiňte, ať Ortwin s ním opatruje zadní voj." 179 Tu řekl chrabrý Siegfried: „Já nyní vyjedu zcela sám do okolí. Snad získám z výzvědů povědomost, kde právě dlí jejich rytíři." A v mžiku před Wormskými stál ve zbroji a v pancíři. 180 Než odharcoval, určil Hagena s Gernotem, velice chrabrým pánem, za vojevůdce všem, načež on sám se vydal do nepřátelských Sas a onoho dne rozťal na mnohých přílbách mnohý pás. 181 Po chvíli jízdy spatřil veliké ležení. Oč přesáhli je počtem páni, v něm srocení! Snad přes čtyřicet tisíc vojáctvo čítalo, a podívaná na ně ho potěšila nemálo. 182 Vtom směrem k rýnským houfcům vyrazil cizí rek, pečlivě vyzbrojený, na jednu z obhlídek. Jak Siegfried toho muže spatřil a naopak, jali se zlobně měřit a zle jim přitom planul zrak. 183 Povím vám, kdo to vyjel hlídkovat po kraji, v ruce štít z pevných plátů, co zlatem blýskají: sám Ludegast se vydal předpolí obhlížet a tenkrát i náš rytíř pobídl mocně oře vpřed. 46 187 Rázem se jejich štíty vzepřely o špice, jezdci se obcválali jako dvě vichřice, pak po rytířsku strhli své koně mocí uzd a chopili se mečů; boj počal povážlivě růst. Kov třeskl, Siegfried máchl nad jiné příhodně, z přílbice zasršelo jakoby z pochodně, až kolem jeho rukou se jiskry rojily. Oba dva našli soka, hodného jejich úsilí. Arciť se stejně hněvně bil dánský král a pán, štíty se zachvívaly pod tíhou strašných ran, vtom Siegfried spatřil třicet zbrojenců, špehéře, ale než dorazili, náš rek už zdolal soupeře 188 J^mocnými třemi seky, jež krále ranily pod jeho běloskvoucí drátěnou košilí a podél ostří meče vyšla krev z těla ven, z čehož byl dánský vládce velmi a tuze zarmoucen. 189 I pravil nepříteli, že je pan Ludegast a že mu za svůj život dává svou dánskou vlast. Vtom přicválal houf zvědů a spatřil, k jaké bitce došlo tu mezi pány v době, kdy dleli na obhlídce. 190 Siegfried chtěl krále odvést, ale sbor vzápětí vyrazil na něj zbrojně, on však všem třiceti vyrval svou vzácnou kořist mečem i mocnou pěstí a navíc bez prodlení přivedl i je do neštěstí. 191 Všech třicet jezdců pobil krom jednoho, jenž koně 47 v bojovném zápalu pobídl do cvalu a spěchal horempádem svým o té řeži říci: ostatně, mohli mnohé vyčíst i z krve na přílbici. 192 Jakmile došla zpráva, že jejich král byl jat, veškeré dánské vojsko začalo naříkat, a když i jeho bratr zvěděl zlé novoty, strašně ho rozhněvaly nastalé velké trampoty. 193 Mezitím Siegfried soka, nedbaje únavy, odvedl do ležení burgundské výpravy, v táboře Hagenovi zajatce přikázal, a sotva kdo se horšil nad zvěstí, že byl zajat král. 194 Pak byl dán Wormským rozkaz chopit se praporů a Siegfried zvolal: „Ciny, hodnější pozoru stanou se, nezemru-li, ještě dnes! Nuže, vpřed! Přemnoho saských paní se bude brzy pláčem chvět! 195 Nyní, mí bojovníci, slyšte, co bude dále, oboříme se na šik saského pana krále! Za mnou! Ať ochutnají břit našich čepelí, než odtáhneme domů, čekaje mnoho svízelí!" 196 I rozběhl se k ořům sbor pana Gernota, a bylo vidět, kterak v čele se třepotá vlajka, s níž pěvec Volker vyrazil před voje, dočista připravené se slávou vyjet do boje. 197 Jen tisíc přílbic čítal houfec a táhlo s ním navíc jen dvanáct reků. Nicméně prach i dým se zvedal z cest, když jeli po saském pomezí. A blyštěly se štíty a třpytily se pavézy. 198 Zatím se sešikoval do bitvy i voj saský s nabroušenými meči, jak o tom praví zkazky, a břitké zbraně měly v rukou ctných hrdinů před nepřáteli chránit hrady i celou krajinu. !99 I panští hejtmanové svá vojska svolali, vyrazil i pan Siegfried s dvanácti vazaly, kteří se zúčastnili burgundské výpravy, a bylo ten den jisté, že mnohá ruka zkrvaví. 200 Boj zvedl i pan Gernot, Sindold a Hunold též, a mnohý rytíř padl hned, jak se strhla řež, nestačil ani poznat burgundskou zmužilost, zato však mnoho paní plakalo pro ni víc než dost. 201 Chrabrý pan Ortwin, Hagen a Volker vedle nich rozťali mnoho přílbic, nádherně zlacených, až vyřinuly na kov krvavé záplavy, Hagenův bratr Dankwart se také vmísil do vřavy, 202 svou sílu vyzkoušeli v boji i Dánové a zněly rány břeskné, ryčné a kovové, kdykoli třeskl o štít ostrý břit nebo hrot. I chrabří páni saští tropili všude mnoho škod. 203 Ovšem jak rýnský houfec vyrazil útokem, padlo ran ještě více, jak stanul před sokem, krvavý proud se valil po sedlech do prachu. Tak dobývali slávy silou svých smělých rozmachů. 204 Vtom počal na bojišti jasněji zaznívat třesk a zvuk dalších zbraní: to do nejtužších řad vytrhli Nizozemci s velikým zlostenstvím, kam se hnul rytíř Siegfried, tam byli jeho muži s ním. 205 Už nikdo z reků rýnských jim nestál po boku; blíž Siegfrieda boj tonul v krvavém potoku, kamkoliv máchl mečem, pukaly přílbice, až spatřil Lúdegera a kolem jeho šlechtice. 206 Třikrát si tam a zpátky proklestil dík svým zbraním bitevní vřavou cestu; vposled se vrhl za ním 48 ) 49 207 208 209 i Hagen, pomohl mu nasytit mužný hněv, a tenkrát musel mnohý Dán i Sas prolévat svou krev. Když spatřil Siegfriedovu strašlivou postavu pan Lůdeger, když viděl, jak zvedá nad hlavu meč Balmung a jak zmírá nejeden jeho rek, popadla pana krále zuřivá zášť a velký vztek. Muž stanul proti muži, kov třeskl po zbroji. To houfce obou pánů se střetly v souboji, než oba sami zvedli meč k měření svých sil, před jejich zuřivostí každý však rychle ustoupil. Král Sasíků už věděl tu tuze smutnou věc, že jeho bratr skončil dnes jako zajatec, myslil však, že ho zdolal Gernot, až posléze rozpoznal v Siegriedovi opravdového vítěze. Tak strašná byla síla, jíž vládl saský pán, že Siegfriedův oř klesl pod tíhou jeho ran, jakmile však se vzchopil, náš rytíř srdnatě obnovil souboj s touhou po mnohem větší odplatě. I Gernot, Hagen, Dankwart a Volker s ním co krok bili své protivníky a zhynul mnohý sok. Pánové Ortwin, Sindold i Hunold, v boji skvělí, nejinak rozsévali záhubu mezi nepřáteli. 212 Takto si svorně vedla vznešená knížata a často zapraštěla pavéza, proťatá kopím, jež nad přílbice mrštila mocná pěst, a mnoho skvostných štítů muselo stopy krve nést. 210 211 213 Nejeden rytíř během válečné lítice seskočil s koně za zem. Cestu si klestíce, mířili za soupeřem Siegfried i Ludeger a bylo vidět kopí i jejich let a jeho směr. Zakrátko Siegfried zištně zasáhl králův štít, což posílilo jeho úmysl zvítězit. Kolkolem páni saští klesali zraněni, ach, kolik jenom Dankwart rozsekl třpytných brnění! 215 A tenkrát vprostřed vřavy Ludeger, mocný král, na Siegfriedově štítu korunu rozpoznal. Pochopil, kdo to jedná v seči tak hrdinně, a takto hlasem velkým zavolal ke své družině: 216 „Mí věrní válečníci, s bojem už skončete, do tváře Siegmundova syna a dítěte, Siegfrieda, jsem teď hleděl: dobře ho poznávám. Toho nám arci poslal do saské země ďábel sám." 217 Dal rozkaz sklonit vlajky všech saských sil i posil a požádal ho o mír; i dostal, o co prosil, s tím, že se Guntherovi do rukojemství dá. K tomu ho donutila moc udatného Siegfrieda. 218 Po úradku byl stvrzen klid zbraní z vůle všech, složili štíty puklé v ukrutných šermiclech i přílby, na nichž byla krvavá znamení, která jim vtiskli reci burgundští v bitvách zkušení. 219 Hagen a Gernot, páni nad jiné zmužilí, podle své pravomoci zajatce určili a přikázali chystat nosítka raněným Sbor zajatých pak vyjel na Rýn a p Rýn a pět set jezdců s ním. 220 Poražený voj Dánů tím méně Sasy bitva aby je čekal věhlas: a vzpomínali přátel, odtáhl smutně domů; opravňovala k tomu, šli skleslí, zoufalí, jež na bojišti nechali. 50 5i 221 Jejich zbroj vezli k Wormským na hřbetech soumarů. Ano, tak všechny děje dovedl ke zdaru Siegfried i jeho reci; vykonal dobrou věc, a to mu přiznal každý Guntherův rek i zbrojenec. 222 Pan Gernot vyslal posly a po nich spěšný vzkaz, aby i blízcí doma se dozvěděli včas, že všechny rýnské voje dosáhly úspěchu a že se bily se ctí bez váhání a oddechu. 223 Jakmile vjela do bran pážata se zprávou, všichni ti, kdož se dříve soužili obavou, vyslechli celí šťastní novinu, hodnou chvály. Zvlášť urozené paní na činy rýnských vojsk se ptaly 224 z veliké dychtivosti a arci ze zájmu. I za Kriemhildou přišel posel, byť potajmu, neboť se strachovala vyjevit navenek, že s vojskem táhl také pán jejích něžných myšlenek. 225 Jak učinil náš posel krok do fraucimoru, dívka ho nedočkavě vybídla k hovoru: ,,Povíš-li pěkné zprávy, hrst zlata dostaneš a získáš i mou přízeň; mluv ale pravdu, žádnou lež! 226 Jak vyšel bratr Gernot z válečných psot a slot? Jak druzí moji drazí? Kdo přišel o život? Kteřípak páni byli nad jiné ctní a rázní?" Posel jí odpověděl: „Žádný z nich nebyl raněn bázní, 227 nicméně do všech bojů i do nebezpečí, má královno, jak pravím, s odvahou největší bezesporu se vrhal náš nizozemský host: div na div konal Siegfried, projevil velkou zmužilost, 228 jakkoliv dokázali mnohé cti dosíci i Dankwart, i pan Hagen i druzí leníci, jakkoliv byli chrabří, všechno je pouhý stín, uvážím-li, co činil Siegmundův přeudatný syn. 229 Třeba smrt přivodili mnohému hrdinovi, o Siegfriedovi přesto žádná zvěst nevypoví, co všechno v bitvě zastal; na to je málo slov. Rady žen šťastných změnil v řady žen trpících a vdov. 230 Miláčky mnohých paní pokrývá krev a prach, Siegfriedův meč se mocně rozléhal po přílbách, až pod ním proudy krve crčely z děsných ran: je vzorem rytířskosti ten udatný a vzácný pán. 231 I Ortwin uskutečnil v bojích své záměry a silou svého meče strašnými údery přemnoho pánů zranil, více však pobil jich; také váš bratr byl s to počínání tak úděsných, 232 že sotva kdy je konal rek na válečném poli, kdo je chce správně popsat, nechť velká slova volí! Každý pán rýnský zkrátka si vedl v oné vřavě tak, že dal výhost hanbě a otevřel si cestu k slávě. 233 Viděli jsme, jak jezdce sráželi ze sedel, jak na bojišti mocně třesk lesklých mečů zněl; pravím, že naši v bitvě cválali vpravdě skvěle, a lépe bylo Sasům, nevidět nikdy nepřítele. 234 I vojsko pana z Tronje konalo valně zla, kdekoliv jeho síla soupeře nalezla: mnoho jich poslal Hagen na onen, druhý svět, o čemž by bylo možno v Burgundech dlouho vyprávět. 52 235 Sindold aHunold, mani ctných Guntherových lén, • i Rumold zanechali po sobě spoušť a plen a Ludegera jistě trápí dnes velký žal, že s opovědí války k tvým blízkým na Rýn posílal. 236 Přesto však v líté vřavě, jež nemá obdoby, jsme poznali, že mečem soupeři působí nejvíce škod pan Siegfried, k boji vždy hotový: rukojmí tuze vzácná dal přivést mému královi, 237 když je svou mocí zdolal. Před ním se musel třást, poražen jeho zbraní, sám vládce Ludegast a také jeho bratr král Sasů, Liideger. Slyšte mou zvěst, má paní, nej vznešenější z rýnských dcer: 238 oba dva panovníky zajal pan Siegfried sám, jakož i mnoho dalších; sotva kdy došlo k nám víc zajatých, než oněch, co jsou dnes vedeni," Sotva jí mohl říci lepší zvěst pro potěšení! > 239 „Zdravých, má paní, slyšte, je více než pět set, raněných osmdesát; museli přetrpět dalekou cestu v krvi, pomocí nosítek, a většině z nich rány uštědřil nizozemský rek. I 240 Ti, kdož nás chtěli zpupně se zbraní napadnout, vložili nyní ruce do Guntherových pout a jejich příchod šíří blaženství po zemi." Dívka mu naslouchala s rozjasněnými tvářemi, 241 na nichž jí přitom luzně rozkvétal svěží nach. Těšilo ji, že šťastně po všech zlých trampotách vrátil se z boje Siegfried, spanilý rek a host, — a také všichni blízcí, to byla její povinnost. 242 Překrásná panna řekla: „Vedl jsi pěknou řeč. Dostaneš za odměnu aksamit na obleč, mám i pět liber zlata pro tebe v pokladnici." Jak dobrá věc je říci dobrou zvěst paní šlechetnici! 243 Nato byl posel zlatem a štůčkem odměněn a už se shluklo k oknům bezpočtu sličných žen: hleděly směrem k cestě z dálného pomezí, kde kraj se slavně vítal se statečnými vítězi. 244 Došli i muži zdraví, došli i ranění: mohli si beze studu jet pro pozdravení, vždyť sám pan král se vydal radostně hostím vstříc, i jemu časy trampot skončily časem veselic. 245 Své lidi přijal vlídně a cizí právě tak: však příslušelo králi učinit nejinak, než všechny navrátilce zahrnout mnoha díky, neboť v nich během války měl tuze dobré válečníky. 246 PanGuntherbylidychtiv vyslechnout smutné zprávy o tom, kdo z jeho blízkých zahynul za výpravy. Jen šedesát jich padlo za svoji otčinu. Všechny je oželeli, to už je úděl hrdinů. 247 Mužové, kteří zdrávi dojeli nazpátek, přivezli puklé přílby a štíty z šarvátek. Sesedli s koňů u bran, kde sídlil panovník a tam už vojska vítal radostný hlahol, ryk a křik. 248 Cizincům pan král určil byt v městském podhradí, kázal, ať se vší péčí si s hosty poradí, pěkně je ubytují a vyléčí je z ran. Tak na svých nepřátelích prokázal, že je dobrý pán. 249 Ludegastovi pravil: „Na pěknou uvítanou! Kvůli vám byl jsem stižen nejednou krušnou ranou, pak na oplátku štěstí navštívilo můj dům, ^ mám radost ze svých houfců: oplať to Bůh mým přátelům." 250 „Však máte proč být vděčný," Ludeger přitakal. „Vždyť rukojmí tak skvělá nedržel žádný král, jen prosím, s nepřáteli jednejte vznešeně, chovejte se k nám vlídně a neujdete odměně." 251 „Nemíním vás tu držet," pravil král, „v železech, zajatci se však musí zdržovat v našich zdech: slibte mi, že se odtud nikdo z vás nevzdálí bez mého povolení." Nato si ruku podali. 252 Dali jim pěkné bydlo a dopřáli jim klid. Raněné se vší péčí kázali uložit, k ostatním s medovinou a vínem zajeli, takže měl každý zbrojný nejlepší důvod k veselí. 253 Prasklé a puklé štíty složili do zbrojnic a zkrvavělá sedla, jichž bylo ještě víc, schovali, neboť v paních zármutek vzbouzela, i řada opozdilců už došla, vojnou zemdlelá. 254 O hosty se král staral opravdu nemálo, třebas jich tehda mnoho z jeho mís jídalo, cizím i svým dal krmí a chorým vymýt rány; však také chtivost boje už přešla posekané pány! 255 Svolali ranhojiče a vyplatili všem nespočítané stříbra a zlato nádavkem, jenom ať zbaví reky válečných strádání. Nakonec byli hosté královsky podarováni 256 a každý, kdo už toužil domů, ať chtěl, jak chtěl, byl zdržován, jak bývá obvyklé u přátel; nejinak se král staral, čeho se dostane i jeho bojovníkům, čím uctí svoje poddané. 257 Poradil mu pan Gernot: „Uvedte ve známost, že kdo chce, ať si jede, každý však jako host 56 1 i ■ v je k nám zván za šest neděl na dvorské oslavy. Kdo si dnes léčí rány, jistě se zatím uzdraví." 258 I Siegfried počal toužit ale když Gunther slyšel a požádal ho pěkně, svolil — to kvůli panně, 259 260 263 264 Jako syn králův nesměl vysloužil si však přízně jak od krále, tak pánů: jak převelikou chrabrost po rodném domově, o touze rekově ať ještě zůstane, z jinakých příčin zhola ne. být uctěn ve zlatě, a vděku bohatě což všichni neviděli, projevil v boji s nepřáteli? Ano, jen kvůli panně setrval u nich dál, těšil se, že ji spatří, a dlouho nečekal, brzo se jeho přání změnilo ve skutek, až vposled se s ní vydal k domovu jako slavný rek. 261 Zatím král kázal, aby rytířství pěstovali. I přišli mladí reci, královské vůle dbalí, a současně se v lukách konaly přípravy k roubení lavic pro ty, kteří se na kvas dostaví. 262 V době, kdy král se chystal na příjezd vzácných hostí, i ke Kriemhildě došly noviny o slavnosti, již pro přátele hodlá panovník pořádat, a tehda v síních paní propukl velký shon a chvat. Krášlily suknem těla, a když i k sličné Utě že mnoho pyšných reků velela vynést z komor jakož i čepci hlavy, dolehly čerstvé zprávy, přiharcuje tak záhy, šat mnohý a šat velmi drahý k potěšení svých dětí obleče tuze skvostné jakož i mladé reky, i nejeden host cizí a byly přichystány pro sličné paní, panny sezvané ze všech lén; měl do těch krás být přioděn. 57 265 266 267 268 26g 270 271 V.VYPRÁVĚNÍ o tom, jak Siegfried poprvé spatřil Kriemhildu V ten čas už páni na Rýn slavnost chtěl spatřit každý, z těch prvních, co zde byli dal mnohým vladař darem spěchali ze všech stran, ať zván či nepozván; zvlášť rádi viděni, oře a také odění. Už byly připraveny sroubené židlice, zejména, jak se praví, pro vzácné šlechtice, z nichž dvaatřicet mělo knížecí krev a rod. I strojily se dámy na slavnost jako o závod! Giselher, mladý rytíř, královy hosty dvorně jak cizince, tak blízké i s many obou pánů bez chvilky oddechu uváděl pod střechu, přijal vždy s Gernotem tak, jak se příslušelo všem. Na zlatorudých sedlech se sjeli rytíři, každý z nich s krásným štítem, v kmentu a krunýři a v šatech, k oné slávě obzvláště vybraných. Nejeden poraněný měl v očích opět jas a smích. Ten, kdo však dosud strádal v ranách a bolestech, nesměl teď myslet na smrt a její krutý dech, nebylo vhod se starat o těla mdlá a chorá, když každý hltal zprávy j en kolem slavnosti a dvora: jak štědře asi strojí královskou tabuli a co všech různých slastí každému po vůli bude zde připraveno, ať přijde kdokoli, a radost z oněch zvěstí zavládla v širém okolí. Posléze o letnicích po slunce východu snad přes pět tisíc pánů v nádherném průvodu na slavnost vyšlo v šatu, hodném jen úžasu. I počal se čas zábav a kratochvilných zápasů. 273 274 275 276 277 278 279 Moudrému hostiteli jak nizozemský rytíř je oddán jeho sestře, nespatřil tu, s níž v Tenkráte pravil králi ,,Má-li se tato sešlost potom i naše panny bude to jistě ke cti neušlo v nej menším, duchem i srdcem svým třebaže dosavad kráse žádnou z dam nelze srovnávat. sám rytíř Ortwin z Met: skutečnou slávou skvět, uvedte k oslavám, nejen jim, ale také nám. čím lahodnějším rytíř může být potěšen než něhou luzných panen a krásou lepých žen? A dovolte i sestře vykročit z komnaty!" kteréžto rady byly s radostí panstvem přijaty. Král odvětil: „Tvůj návrh proměním ve skutek." A kdo ta slova slyšel, neměl z nich zármutek. I poslali hned k Utě posla, ať oznámí, že zvou ji s pannou dcerou i se dvorními dámami. Vyňaly tedy z truhel vybraly sobě oděv, i náramky i stuhy a tuze dbaly o to, nejeden sličný háv, jak žádal jejich stav, i jiné přízdoby co jejich sličnost násobí. Nejeden mladík tehda se oddal myšlenkám, kterak by vzbudil zájem některé z krásných dam; za to by dal i říši, i vládci majestát, a tváří v tvář těm paním nevídaným směl v brzku stát! Panovník velel vybrat průvodce sestřiny: ať tvoří je sto mužů z královské rodiny a každý s mečem v ruce ať službu zastane! Byli to vesměs páni z Burgund a dobří dvořané. Už vešla mocná Uta a za ní krásné paní k panovníkovu dvoru z jejího fraucimoru, 58 59 sto, ba víc, neslo obleč nadmíru vybranou, sbor mnoha sličných dívek se ubíral i za pannou 280 a jak se objevily uprostřed veřejí, jeden každý rek spěchal v tu stranu s nadějí, že bude mít to štěstí a spatří ponejprve Kriemhildu, dívku krásnou a tuze urozené krve. 281 V tu chvíli vyšla panna jako den v rozbřesku z ponurých temných mračen, a bylo po stesku, jejž dlouho v srdci nosil z rytířů leckterý: nyní ji tedy spatřil líbeznou, plnou nádhery! 282 Její šat skvostně zářil drahými kameny a tváře obestíral lesk sladce ruměný, pán sebenáročnější nezaváhal, zda uzná, že v celém světě není krása tak převelice luzná. 283 Jako když záře luny, nad jiné zázračná a mocnější než hvězdy, se line nad mračna, tak v čele dam se skvěla, krásná a spanilá. V tu chvíli mysl reků se nadobyčej vznítila. 284 Řad skvostných komorníků šel sborem před pannou. Zvědavi na nádheru, sotva kdy vídanou, vznešení páni valem se přihrnuli blíž, Siegfried hned v žalu tonul, hned v blaženosti stoupal výš, 285 třeba si v duchu říkal: „Nejsem tě nehoden? Nesním já o své lásce jen pošetilý sen? Zůstat však tobě vzdálen, omrzel by mě svět." Tak přemítaje, počal hned blednout, hned zas ruměnět, 286 ano, náš milý rytíř stál tam tak omámen, jako by ho pan malíř na bílý pergamen 60 kunštovně vymaloval, že švarnějšího reka I budiž řečeno, neznalo lidské plemeno. 287 Průvodci luzných paní všem pánům pokynuli ustoupit o krok, páni splnili jejich vůli, srdce se rozbušila, slastně se ztajil dech a vešly dámy krásné a skvělé v dvorských způsobech. 288 Pak burgundský pan Gernot takovou vedl řeč: „Stojí zde rek, jenž pro nás udatně zvedl meč, Gunthere, dobrý bratře, teď sluší se i vám veřejně všechno splatit. Tu radu ve cti předkládám. 289 Bude nám ku prospěchu, jestliže Siegfriedovi ještě dnes na váš pokyn sestra svůj pozdrav poví; a protože by muže poprvé pozdravila, získáš si tou ctí pána, jemuž je vlastní moc a síla." 290 Panovníkovi blízcí se rozeběhli hned pánovi z Nizozemí tuto řeč povědět: ,,Král dovolí vám přijmout zde, v jedné ze síní, pozdrav své panny sestry a k vaší cti tak učiní!" 291 Rytíř tu zprávu v duchu s radostí uvítal, v té chvíli jeho srdce netížil více žal, ano, směl spatřit dceru vznešené královny a slyšet její pozdrav, dvorný a jistě čarovný. 292 Neboť jak uviděla hrdého mládence, pravila panna, planouc barvami ruměnce: ,,Siegfriede, chrabrý reku, vítejte slavně k nám!" Ta slova jeho duši povznášela až k výšinám. 293 Poděkoval jí, dívčí ruku vzal do dlaně a pak šli něžně spolu. Nejednou po panně pan rytíř v zalíbení a ona právě tak, arciže pouze kradmo, obraceli svůj vroucí zrak. 61 294 Zda přitom něžným stiskem, zda stiskem milostným tu bílou ruku tiskl? O tom já málo vím. Že by však bylo jinak, zdá se mi k nevíře, když dívka známkou přízně poctila pana rytíře. 295 Popravdě tenkrát v máji, v té krásné roční době, nemohl v duši cítit více než tehda v sobě pocítil milostného blaha a nadšení: té dívce dal své srdce a nyní kráčel vedle ní. 296 Nejeden pán si říkal: „Jaká to podívaná! Kdyby mně místo jemu šla po boku ta panna či v objetí mi dlela, nic bych se nehněval." Sotva kdy lépe sloužil rek dívce, jíž byl otcem král! 297 Kdokoli z tamních hostí, páni i leníci, každý měl oči pouze pro krásnou dvojici. Nakonec směla panna hrdinu políbit a myslím, že v něm pranic nemohlo vzbudit sladší cit. 298 Dánský král k tomu dodal: „Pro tento polibek musel se v ranách svíjet nejeden chrabrý rek. Vždyť Siegfriedovu sílu jsem poznal i já sám. Nedopusť, dobrý Bože, aby zas přiharcoval k nám!" 299 Přikázali všem couvnout k té nebo k oné straně a dívka vyšla na mši; za pannou spořádaně kráčeli do kostela i četní šlechtici. Siegfríed si nyní musel společnost dámy odříci. 300 Když v průvodu svých paní ' do minstru mířila, tu ve svých skvostných šatech byla tak spanilá, že oči pánů na ní se nestačily pást. Skutkem se však z těch přání nestala sebemenší část! 301 Náš hrdina se dočkal jen stěží konce mše, vroucně své šťastné hvězdě děkoval za to vše, už neměl o náklonnost své dívky obavu, protože nyní věděl, že ji má v lásce po právu. 302 Když oba vyšli z chrámu, otázali se ho, zda by ji vyprovodil ze stánku božího; a tenkráte mu dívka vyslovila svůj dík za to, že Wormským v čele stál jako pravý bojovník. 303 „Zaplať vám, dobrý pane, Siegfriede, zaplať Bůh, vpravdě si zasloužíte, že splácejí vám dluh s takovou oddaností; vím, kterak si vás cení." Tu počal na Kriemhildu pohlížet plný zanícení 304 a pravil: „Budu stále všem k službám pohotově a nikdy neustanu a dostojím vždy v slově a splním jejich vůli až do konce svých sil, jen proto, abych, panno, si vaši přízeň vydobyl!" 305 Dvanácte dnů pak trval a pokud v kruhu přátel pokaždé krásná dívka jenž přijímal tu poctu slavnostní ruch a kvas, trávila dvorský čas, prodlela s rytířem, s velikým blahem v srdci svém. 306 I bylo vidět reky v sále i v podsálí paláce Guntherova, jak hráli, plesali a vesele se měli těch dvanáctero dní. Ortwin a Hagen byli přitom zvlášť pamětihodní. 307 Oba dva Štědrou rukou plnili přání všech, věděli si vždy rady v rozličných žádostech, každý host jejich péči poznal sám na sobě, což Guntherově zemi sloužilo tuze k ozdobě. 308 Kdekdo chtěl kratochvílí být spoluúčasten, i poranění vstali a také vyšli ven 62 63 oštěpem opět vrhat, nastavovat svůj štít, a všichni s nimi byli ochotni síly poměřit. 309 Panovník při slavnostech dbal, aby na tabuli byl skvělý výběr krmí. Ve Wormsu neslynuli nectnostmi, jež jsou k hanbě mnohému knížeti: všichni se směli těšit z velkodušného přijetí. 310 „Podaruji vás," pravil houfu svých leníků, „než odjedete domů, neboť mám ve zvyku odměňovat se štědře. Nepohrdejte tím, co vám dám, s vámi, reci, se o všechno rád podělím." I 311 Tenkrát i páni dánští jim přišli povědět: „Dřív než se navrátíme do naší země zpět, porovnejme se spolu, toužíme po míru, přátel, co v boji padli, už bylo vskutku nadmíru!" 312 Pan Lüdegast byl dávno vyléčen ze svých ran, pán saský při životě byl rovněž zachován, přesto však v rýnské zemi nechali mrtvých dost. Král Gunther ihned spěchal tam, kde dlel nizozemský host, 313 a pravil mu: „Ted poraď, jak správně rozhodnout. Nepřítel se chce zrána dát na zpáteční pout, prosí mé pány o mír a o úmluvu mne, raď, Siegfriede, co myslíš, že bude nyní rozumné. 314 Poslyš, co Dán i Sasík mi nabízejí za to: na pět set silných koní a na nich samé zlato, takový dar mi chtějí dát za svou svobodu." I pravil mocný Siegfried: „To by vám bylo na škodu. 315 Poskytněte jim právo nicméně, aby znovu odejít, buď jak buď, nedostali snad chuť v čele své moci zbrojné vpadnout k vám do země, dejte si slavné sliby rukoudáním a vzájemně." 316 „Tvým slovem se chci řídit!" a s tímto úradkem šli k přátelům i věrným a sdělili jej všem. O zlato bylo tehda zájmu jen pramálo, spíš o to, že se po nich blízkým už doma stýskalo. 317 Král přesto kázal vynést kov z komor v pavézách a pak jej rozděloval bez měřice a vah, pětkrát sto hřiven dostal každý, a leckdo víc na radu Gernotovu z královských wormských pokladnic. 318 Tak poznali, že chvíle loučení nastanou: každý se těšil domů! Na dobrou shledanou Kriemhildě jakož Utě šli říci vespolek a dámy při loučení jim projevily velký vděk. 319 Hrad i síň osaměly s odchodem bojovníků. Pouze král Gunther zůstal po panovnickém zvyku s rytíři svého rodu a páni zvučných jmen s Kriemhildou prožívali společné chvíle den co den. 320 Siegfried se rovněž chystal usednout do sedla, zklamán, že jeho touha k výsledku nevedla, ale zvěst o tom došla až k uchu královu a Giselher ho zdržel, když už už mířil k domovu. 321 „Siegfriede, vzácný pane, odjíždíte, a kam? Učiňte, oč vás prosím, neodcházejte nám, našemu panu králi, ani ctným rytířům. I fraucimor vás čeká a krásných dam je plný dům." 64 322 Tu pravil mocný Siegfried: Chtěl jsem už odjet domů, 65 „Připravte tedy stáj! navštívit rodný kraj, uložte tedy štíty v královských komorách, Giselher radí jinak a dobře, o to nemám strach." 323 K radosti přátel rytíř Že se zde cítil šťasten, v nižádné jiné zemi to proto, že zde mohl setrval na hradě, bylo snad nasnadě, nepobyl by tak rád, Kriemhildu denně vídávat. 324 Jen kvůli krásné panně zůstal náš hrdina, kratochvilná mu byla každičká hodina, vposled však smutně skončil rytířův sladký cit, protože pro něj musel ze světa mocí odejít. VI. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Gunther plul na Island, aby získal pannu Brunhildu 325 326 327 Do Wormsu došly zprávy a mnoho novin v nich 0 tom, co krásných panen je leckde po zemích. 1 přál si Gunther získat jednu z těch sličných žen a z toho rozhodnutí byl převelice potěšen. Za mořem v dálné zemi sídlila královna, nebylo známo, zdali sejí kdo vyrovná jak v síle jejích paží, tak v moci jejích krás, své nápadníky ovšem vyzývala vždy na zápas o nejdelší hod kopím a kamenem i skok a pouze trojí výhrou směl získat lepší sok srdce té vzácné paní jako svou zástavu, zato kdo byť jen jednou prohrál, ten přišel o hlavu. 328 f 1 329 Takto fojt rýnský pravil: „Toužím plout po moři, snad mě v mém počínání štěstěna podpoří, dám rád i hlavu v sázku pro lásku dívčinu a pokud neuspěji, raději pro ni zahynu." 330 Tu řekl Siegfried: „Doufám, že vám v tom zabráním. Královna je všem známa svým krutým chováním, návisti nápadníků vždy špatně odmění, a bude tedy lépe zanechat všeho snažení." 331 Na to pan Hagen dodal: „Spíše se Siegfrieda zeptejte, zda se s vámi na cestu nevydá, zda bude schopen snášet svízele výpravy, když o zlých Brunhildiných skutcích tak dopodrobna ví!" 332 Král pravil: „Pomůžeš mi, vznešený Siegfriede, když mi teď o náklonnost té paní tolik jde? Pokavad se mě kráska milovat uvolí, pak pro tebe svůj život nasadím rád a kdykoli." 333 Tu odvětil pan Siegfried, „Vykonám pro tvé štěstí dáš-li mi tu, jíž otcem sestru mi slib a nechci Nesčetné boje byly až o nich zvěděl onen od první chvíle myslel a mnohý rytíř proto s královnou svedeny, král tuze vznešený, na krásku bez výhrad, musel svůj život smrti dát. Siegmundův chrabrý syn: nejeden chrabrý čin, byl rýnský panovník, od tebe mzdu, ba ani dík." 334 Král řekl: ,,Na to přijmi slavný stisk ruky mé, a jestliže se zpátky s Brunhildou vrátíme, ctná Kriemhilda se stane dozajista tvou paní a můžete žít spolu v blaženosti až do skonání." 335 I vykročili páni společně k přísaze, ani zbla netušíce nesmírné nesnáze, jež nastanou, než domů král krásku přiveze, ani žal, jaký pro ni oba dva čeká posléze. 66 67 336 Siegfried si mínil s sebou vzít plášť, ten divný šat, pro nějž se musel kdysi svízelně potýkat se skřetem Alberichem v urputném souboji: ano, tak hodlal vyjet a s takovouto výstrojí. 337 Neboť když se pan Siegfried do pláště zahalil, probudilo se v reku ve chvíli tolik sil, jako by dvanáct mužů stálo bok po boku. Však také kněžnu získal jen mocí divných uskoků. 338 A pravím vám, že člověk, oděný do pláště, měl díky jeho kouzlům a čarám obzvláště onu moc, že se snadno neviditelným stal. Tak zdolal mocnou pannu, pročež ho stihl velký žal. 339 „Dříve než vyrazíme, Siegfriede, řekni mi, zda k Brunhildě mám připlout se všemi věrnými, abych se vpravdě se ctí objevil v jejích zdech. Dám třicet tisíc mužů obeslat po svých vazalstvech." 340 Tu pravil rek: „Plout v čele takových zástupů, mohl bys od královny sklidit jen potupu, je pyšná, všichni možná by přišli o život, a proto ti dám radu, která ti přijde lépe vhod. 341 Podobni bludným rekům se dáme po Rýně a měli by jet s námi v královské družině pouze dva vzácní páni chrabrosti příkladné; tak získáš onu paní a všechno dobře dopadne. 342 Ty a já vyrazíme a jako třetí s námi pan Hagen, s nímž snad zdrávi projdeme nástrahami, a jako čtvrtý ještě Dankwart a nikdo víc, my čtyři v každém boji budeme mít sil za tisíc!" 68 344 Nakonec Gunther pravil: „Chci se tě pozeptat, než vyrazíme, na to, co bych též věděl rád, abychom před Brunhildou v patřičném stavu stáli: jaké mít oblečení? To nyní pověz panu králi." „Nesetkal by ses nikde s rouchy tak skvostnými, jako v té zemi nosí od jara do zimy. Musíme na dvůr vstoupit oděni se vší péčí, aby pak světem o nás nekolovaly špatné řeči." 345 I pravil smělý vládce: „Pak vyhledám já sám svou milou paní matku a hned ji požádám, aby nám zhotovila pro onu návštěvu s pomocí dvorních panen dost okázalých oděvů." 346 Tu řekl Hagen, rytíř hrdých a pyšných mravů: „Proč má vám právě matka chystat šat na výpravu? Povíte-li své sestře o našem záměru, pomůže vám a jistě nezklame vaši důvěru." 347 Král tedy sestře vzkázal, že přijde záhy za ní společně se Siegfriedem. Než vešli vzácní páni, dívka se vyšňořila nad jiné spanile; uvidět svého reka jí sotva bylo nemilé. 348 I všechny její dámy stanuly samý skvost po zprávě, že se blíží pan bratr i pan host. Kriemhilda vstala z křesla a vyšla vzápětí vstříc pánům, jak se sluší při nejdvornějším přijetí. 349 „Buď zdráv, můj pane bratře, také tvůj druh buď zdráv,' pravila sličná dívka, „jsem dychtivá tvých zpráv, co přivádí vás, muže, k nám do fraucimoru a které z vašich přání je hodno mého pozoru?" 69 350 Král G u nther odpověděl: „Rád ti to povím, panno:' s radostí snášet strasti, to je nám nyní dáno, pojedeme se dvořit do dálných cizích lén a každý na tu cestu by měl být sličně oblečen." 351 Kriemhilda řekla: „Pojďte, můj bratře, usednout, povězte, kam se dáte, kde ten dálný kout, ve kterém krásným paním toužíte srdce dát?" Pak ruku v ruce vešla s oběma pány do komnat. 352 Odvedla vzácné reky až k odpočívadlům, jimiž byl tuze Štědře vybaven její dům, s obrazy na poduškách i zlatým vyšíváním a milo bylo pánům v pokojích vyhrazených paním. 353 Pohledům plným citu a jejich sladké něze pan Siegfried ani panna nemuseli klást meze, poznal, že mu sám život dražší být nemůže; však také dívka brzy pojala reka za muže. 354 Mocný král posléz řekl: „Má sestro předrahá, bez pomoci tvé bude marná má námaha, do Brunhildiny země jdu za dobrodružstvím, a pouze v šatech krásných ke sličným dámám vstoupit smím." 355 I opáčila panna: „Můj bratře předrahý, já pro tvé blaho nechci litovat námahy, přesvědčím vás, že slovo proměním ve skutek, a oslyšen být jinde, způsobil bys mi zármutek. 356 A proč ty vůbec volíš slova tak ostýchavá? Jako pán máš jen žádat zcela dle svého práva! Cokoliv se ti zlíbí, k tomu jsem hotova a s radostí ti splním," pravila dcera králova. a*7 »Nuže, my chceme, sestro, překrásné odění. Tvá ručka nejsprávněji hebkost rouch ocení, jistě si i tvé dívky popili na látce, neboř mé odhodlání nezviklá žádný poradce!" 358 »Jsem dobře zásobena jemnými tkaninami, vězte však," řekla panna, „že nemám drahokamy, přikažte mi je přinést, a šaty zhotovím," k čemuž dal rýnský vládce souhlas a Siegfried arci s ním. 359 Poté se otázala: „A kdo vás ke dvoru, můj pane, doprovodí v tak skvostném úboru?" Král odvětil: „Pan Siegfried a nadto k panně má cestovat rytíř Hagen a Dankwart s námi oběma. 360 Dobře si zapamatuj, co ti teď, sestro, povím: chceme jet vybaveni oděním veskrz novým, na čtyři dny my čtyři, denně tři obleče, ať se z lén Brunhildiných za námi hanba nevleče." 361 Jakmile řekli sbohem naši dva pánové, obeslala si dívky, ale jen takové, co rozuměly dobře suknům i výšivkám: třicet jich vyvolila Kriemhilda ze svých dvorních dam. 362 Tkaniny z Arábie, sněžného úběle, a látky zazamanské odstínu jetele posily drahokamy. Všem šatům dala střih sama svou vlastní rukou, tou rukou z nejvznešenějších. 363 Nevídanou zvěř mořskou snesli pak před dívky, aby z těch vzácných oblud ušily podšívky, neboť jen takto páni měli jet vyšňořeni. Teď slyšte další divy o jejich skvostném oblečení. 364 Hedvábů nejjemnějších a vzácných pro oko z Lybie nebo z končin nazvaných Maroko, i těch se skvělo v truhlách kněžniných vskutku dost, aby jim prokázala sdostatek svoji náklonnost. 365 Protože měli konat nejeden velký čin, zdál se jim příliš prostný bělostný hermelín, i našily naň samet: to je ta látka tmavá jako mour, kterou dodnes k slavnostem leckdo oblékává. 366 Na zlatě z Arábie se mnohý kámen skvěl, nesmírnou práci dala tvorba tak umných děl, šily je sedm týdnů nadmíru vybraně a zatím bylo pánům postaráno i o zbraně. 367 Když připravili výzbroj, královské družině sroubili pevný člunek pro plavbu po Rýně, aby jím po proudnici do moře dospěli. Zatím už panny mdlely z té práce plné svízelí, 368 mohly však pánům sdělit, že připraveno je odění, které mělo být částí výstroje, očekávaná obleč byla už ušita; však také chtěli vyplout, liknání měli dosyta. 369 370 Poslaly tedy panny se vzkazem pro reky, aby si vyzkoušeli své nové obleky, není-li jim šat malý nebo zas veliký, míry však byly správné. I zněly díky na díky. A kdokoli je spatřil, že krásnějšího roucha že na islandském dvoře že nikdo nezná zvěsti ten přiznal bez prodlení, na širém světě není, obstojí v plné míře, o lepších šatech pro rytíře. f I ani Díky se neskrblilo, těch bylo habaděj, potom si řekli sbohem, a byl to smutný děj, když každý rytíř činil, co přikazoval zvyk, a jasné oči zvlhly a zazněl mnohý těžký vzlyk. 372 373 Panna pak řekla: „Bratře, zůstaňte raději a jinde popřávejte svým citům naději než v oné dálné zemi, kde půjde o život, i někde blíž se najde dáma, jež má tak skvělý rod." Tušily, myslím, paní zlé věci zítřejší, plakaly všechny navzdor slovům, jež konejší, pláč pobral jejich šperkům na šíjích všechen lesk a proudem kanul k zemi; tak veliký byl jejich stesk. 374 Panna pak Siegfriedovi pravila: „Poroučím bratra vám do ochrany, držte vždy pevně s ním, ostříhejte tam v dálce života králova!" To všechno Siegfried slíbil Kriemhildě rád a doslova 375 a takto odpověděl: smíte naň bez obavy na Rýn se navrátíme Za to ho krásná dívka ,Pokavad budu živ, pomyslet kdykoliv, s pramalou úhonou." poctila sličnou úklonou. 376 Zlatobarevné štíty složili u řeky, snesli i všechnu výstroj, zbraně a obleky, svedli i jejich koně pro cestu po souši a mnohou paní bylo vidět, jak slzy okouší. 377 Přečetné panny z okna hleděly k poříčí, až vystaví lod větrům, až stěžeň napříčí. Už opustili páni přístav a pevnou zem a rýnský král se zeptal: „Kdo z reků chce být člunařem?" 72 73 378 „Já splavím," pravil Siegfried, „loď pod svým bezpečím, mí vzácní hrdinové, a to vám osvědčím. Znám znamenitě cestu, znám každou proudnici." Takto se houfec chystal plut za burgundskou hranici. 379 Pan Siegfried pevnou rukou se chopil sochoru, břehu se vzepřel silou, jež nezná odporu, sám statečný král Gunther zasedl u vesla, a vtom už smělé pány do proudu vlna zanesla. 380 Cestou se dobře měli, žili si o víně, nad něž se sotva lepší zrodilo na Rýně, komoni byli klidní, měli tam dobrý žlab, loď plula spolehlivě a čas jim ušel bez útrap. 381 Lana se napínala, do plachet vítr bil, dříve než padl soumrak, upluli dvacet mil, snadno a bez nehody až k moři dospěli, ze smělých snah však záhy vzešlo i mnoho svízelí. 382 Dvanáctého dne zrána, jak zprávy znamenají, zanesl prý je vítr k preďalekému kraji, údělům Brunhildiným a Isensteinu vstříc, krom Siegfrieda však o něm nevěděl nikdo zhola nic. 383 Když vladař Gunther spatřil na každém kopci hrad a kolem krásná panství, počal se vyptávat: „Siegfriede, odpovězte, znáte či neznáte ty hrady a ty země, na pohled velmi bohaté?" 384 I odpověděl Siegfried: „Ty země dobře znám. Brunhilda mocně vládne všem zdejším končinám i hradu Isensteinu, jak už z mých zvěstí víte. Ještě dnes uhlídáte mnoho žen krásy znamenité! „8* Smím-li však, páni, radit, bude nám na prospěch, vyposlechne-li paní svornou řeč od nás všech, třeba nás ještě do tmy Brunhildě představí, lépe být opatrný, mám oprávněné obavy! „86 Jak uvidíte krásku v popředí doprovodu, pak, páni tuze slavní, projevte v řeči shodu, že Gunther je mým pánem, já jeho vazalem a váš král získá všechno, co nás sem vedlo za králem." 387 Chutě se podrobili rekovu názoru, nebylo slova pýchy, nebylo odporu, a že se všichni svorně chovali, jak si přál, prospělo jim to posléz, když spatřil Brunhildu pan král. 388 „To všechno," pravil Siegfried, „nečiním bezpochyb pro tebe, ale kvůli tvé sestře plním slib, protože je mou duší i životem i vším, snad se mou ženou stane, snad si ji věrně vysloužím." VII. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak král Gunther získal Brunhildu 389 Zatím se přiblížili na dohled se člunem, a když král Gunther spatřil, hledě k těm pevným zdem, jak panny velmi krásné k nim z oken shlížejí želel, že nepoznává na první pohled právě ji. 390 I otázal se ihned rytíře Siegfrieda: „Zdali jste oním pánem, který nám zprávy dá o pannách, jež k nám hledí a mají ve tváři tak převznešený výraz? Která z nich kráskám vladaří?" 74 75 391 Pan Siegfried odpověděl: „Pohleďte kradmo na něj a svěřte mi svou libost, kterépak byste panně dal přednost, kdyby byla volba vám na vůli." „Nu, dobrá," pravil Gunther, hrdina v bojích proslulý. 392 „Nuže, já vidím dívku, jak v okně postává, má krásnou tvář i údy, má roucha bělavá, tu zvolily mé oči pro její nádheru, mít tu moc, za svou paní jen a jen ji si vyberu." 393 „Volba tvých očí vskutku nesprávná nebyla, Brunhilda je ta dívka nadmíru spanilá, po které vroucně prahne tvé srdce, duch i cit." Vždyť vším svým počínáním musela se mu zalíbit! 394 Vtom paní přikázala pannám, ať ukročí z oken, kde snadno mohly být terčem pro oči rytířů z cizí země. Uposlechly ji hned, o jejich dalších skutcích však dál se bude vyprávět. 395 Brzy zas každá vyšla, nádherně oděna, jak už je věčným zvykem ženského plemena, a společně se shlukly u úzkých průzorů, pozorujíce pilně cizince hodné pozoru. 396 I neviděly více než čtyři šlechtice; pan Siegfried zatím oře vyvedl z lodice, což spatřily i dámy ze svého soukromí, a to vše povzbudilo královo sebevědomí. 397 Dokonce rytíř Siegfried přidržel na chvíli komoni, jenž byl arciť krásný a ztepilý, uzdu, než král si opřel chodidla o třmeny. Ty služby však mu byly jen zapomněním splaceny. Teprve pak si koně vyvedl Siegfried sám. Dnes poprvé se snížil k takovým úsluhám, že napomáhal sedat druhému rytíři. I napínaly panny zrak bděleji než špehýři. 399 Měli pak oba reci slavní a vznešení jak sněhobílé oře, tak celé odění, jeden byl jako druhý a také štít co štít v pravicích vzácných pánů byl samý lesk a samý třpyt. 400 Uzounké prsosiny a sedla jeden skvost zářily cestou na hrad, vtělená vznešenost, rolničky koňů byly ze zlata tepány, tak slavně přijížděli, jak slušelo se na pány, 401 každý si nesl kopí, na konci ostrý hrot, jakož meč, jehož špice se dotýkala bot, nadmíru mocně kutý a břitký nejinak a Brunhilda, ctná panna k nim z okna upírala zrak. 402 Arciže páni Hagen i Dankwart jeli s nimi a zpraveni jsme o tom zkazkami přemnohými, že oba reky zdobil šat barvy havraní a zároveň štít velký a nádherného kování. 403 Kdekdo též mohl spatřit, jak po šatu jim hraje třpyt skvostných drahokamů až z indického kraje; loď zanechali u vod beze vší ostrahy, nuže, tak jeli na hrad, mocní a plní odvahy. 404 Osmdesát šest věží spatřili před sebou, spatřili i tři falce, nadané velebou, síň z mramoru, jenž zářil zelení jarních lích, a Brunhildu v té síni uprostřed jejích sloužících. 405 Vjezd ke hradu byl volný i brány dokořán, mužové Brunhildini se sběhli ze všech stran, 76 77 záhy je bylo vidět, jak hosty vítají, jak nesou jejich štíty a koně vedou do stájí. 406 Pak jeden z komorníků jim pravil: „Svěřte nám i pancéře a meče." „Ne, ty vám nevydám," opáčil Tronje Hagen, „ušetřím vám tu péči." Siegfried však jejich žádost vysvětlil následovnou řečí: 407 „Na tomto hradě patří, jak pravím, k obyčeji, že hosté nikdy dovnitř se zbraní nevcházejí, je moudřejší zbroj vydat dle jejich pořádku." S nechutí se rek Hagen podrobil tomu úradku. 408 Poctili pány vínem a uvedli je dál, veliký počet reků odevšad přispěchal a v šatu, hodném knížat, se hrnul do síně, kde tuze obraceli pohledy k smělé družině. 409 Brunhildu seznámili s tou velkou událostí, s tím, kterak převznešená družina cizích hostí, nádherně vyšňořených, na lodi připlula. I počala se tázat královna krásou proslulá: 410 „Obeznamte mě nyní s dalšími zprávami, kdo jsou ti hrdinové veskrze neznámí, co stanuli v mém sídle s takovou odvahou, proč vážili sem cestu, proč nešetřili námahou?" 411 Tu jeden z jejích manů odvětil: „Vzácná paní, o tom, kdo jsou, já nemám, přiznávám, ani zdání, jeden z nich je však Siegfried dle mého názoru, proto vám věrně radím uvést ho vlídně ke dvoru. 412 I druhému z nich patří bezpochyb všechna čest, a má-li právo žezla, jistě si umí vést jako král země dobře a mocí nešetří. Jen vizte, jak se skvěle vyjímá uprostřed těch tří. .I3 Ten třetí z nich má tuze hněvný zrak, pevnou pěst, třeba je velmi švarný, umí se pěkně nést, očima šlehá mocně a těká tam i sem, ten jistě v srdci nosí zpupnost, jež plní úděsem! 414 I nej mladšímu patří bezpochyb všechna čest, a ačkoliv si umí velice mile vést a líce má až dívčí, je plný kuráže, mám strach, že mít s ním půtku, on strašné věci dokáže. 415 Třeba je jemných mravů a sličné podoby, začne-li planout hněvem, pak jistě způsobí žal mnoha vzácným paním. Jak svědčí jeho zjev, ten pán se umí chovat a umí prolévat i krev." 416 Královna poté řekla: „Přichystejte mi strůj. Vyhledává-li Siegfried kraj zdejší jakož můj, aby mou lásku získal, může si zlámat vaz, ze strachu se mu nevzdám, musí mě vyzvat na zápas!" 417 Rychle se přioděla a v luzném úboru, určeném pro slavnosti, za ní pak ve sboru sto děv, ba ještě více, na sobě tkaniny krás nesmírných, si vyšla prohlédnout cizí hrdiny. 418 Provázeli ji reci, islandští leníci a bylo jich, co rytíř, to jílec v pravici, pět set, ba víc, až hosty přemohl strach a žal, a proto také z křesla každý muž rýnský rázně vstal. 419 Když krásná panovnice Siegfrieda spatřila, jen slyšte, co mu řekla královna spanilá: 78 79 r „Siegfriede, buďte u nás upřímně pozdraven, ráda bych ovšem znala cíl vaší cesty do mých lén." 420 „Brunhildo, vzácná panno, přijměte vřelý dík za to, že dáma, které je otcem panovník, zdraví mě dřív než reka, co stojí blíže vám. Avšak on je mým pánem, lze-li, té cti se pro něj vzdám. 421 Zrodil se v zemi rýnské, co k tomu dovětit? Přijel sem, aby získal tvou náklonnost a cit, a pro tebe se také ke všemu uvolí, to uvaž! Neustoupí, ať se mu stane cokoli. 422 Gunther je jeho jméno a krom tvé pravé lásky já jsem jen z jeho vůle, a nikdy bych sem nejel, 423 I řekla: „Je-li pánem a vrhne-li se do hry že překoná mou sílu, hrdlem však propadnete a je to mocný král, nemá, co by si přál, královno, u vás hostem nepatřit to k mým povinnostem. a ty jen vazalem, s takovým zápalem, pojmu ho za muže, všichni, když úkol nezmůže." 424 „Jenom nám," pravil Hagen, „sdělte řád svého klání! Dřív než se Gunther skloní před vámi, vzácná paní, čeká vás totiž souboj velice nemilý, neboť, on, krásná kněžno, věří, že svého docílí!" 425 „Má kolba má tři části: a především hod kopím, při němž váš lesk i život Ano, tak zněla slova vrh kamenem, pak skok Zvažte svůj smělý krok, patrně pohasne!" té panny vskutku překrásné. 426 427 Statečný Siegfried stanul co nej blíž královi a poradil mu rychle, ať panně odpoví hrdě a s pevnou vůlí a nemá žádný strach. „Budu vás ochraňovat svým uměním v těch trampotách. I pravil Gunther: „Panno s korunou panovnic, podmínky kolby splním a třeba ještě víc podstoupím pro váš půvab navzdory svízelím, nezískám-li vás, kněžno, rád i svůj život oželím." 428 Po jeho řeči dívka připravili vše řádně a pak si sama dala zlatově rudý pancéř kázala, aby včas a s péčí pro zápas, přichystat pro souboj a pevný štít i šat a zbroj. 429 Dámy jí přioblékly košili na obleč a hedváb, který dosud neproťal žádný meč, měl na libyjském útku s umností veškerou našito lemování, skvoucí se velkou nádherou. 430 Teď měli Wormští sotva příčinu k veselí. Dankwart a také Hagen se tuze mrzeli nad tím, co bude s králem, a plni obavy přemítali: „Co vzejde Burgundům z této výpravy?" 431 Mezitím se pan Siegfried, muž zběhlý v mnoha lstech, vykradl k jejich lodi na nedaleký břeh, kde ukryl dříve kápi jakož plášť, došel k nim, ruče se jimi oděl a stal se neviditelným. 432 Když přišel zpátky, spatřil, jak páni čekají na vykázaných místech, až dojde k turnaji. Potajmu, díky kouzlu, vmísil se mezi ně a neviděl ho nikdo z rytířů v panské družině. 80 81 433 Kolbiště vyznačili znamením z čar a za ním stanul sbor připravený přihlížet oněm kláním. Na sedm set jich bylo, rek co rek v plné zbroji, hotových svorně vydat svědectví o prvenství v boji. 434 Brunhilda vešla s tuze mocnými zbraněmi, jako by měla válčit o trůn i o zemi. Řady spon po hedvábu vrhaly zlatou zář a pod pablesky kovu jen zlíbezněla její tvář. 435 Poté jí služebníci přinesli zejména zlatý štít, jehož barva byla až růměná, štít široký a mocný, pevného kování, kterým se zamýšlela chránit, až dojde ke klání. 436 Na skvostně obroubeném štítovém řemeni kameny jako pažit se skvěly zelení a s rudou barvou zlata o závod zářily. Ten, kdo chtěl pannu získat, musel být velmi zmužilý! 437 Došla nám zvěst, že kněžna štít potom uchopila. Tré pídí v místě pukly činila jeho síla a bylo na něm tolik zlata a oceli, že ho i s komorníkem stěží tři muži vláčeli. 438 Když spatřil Tronje Hagen, kterak štít přinesli, povzdechl si, jsa tuze na mysli pokleslý: „Co dál, můj pane králi, nyní jde o více než o lásku, jde o krk, vždyť je to pravá dáblice!" 439 Povím ted ještě slovo stran její ústroje: hedváb až z Azagouku oblékla do boje a byl to, jak vám pravím, tak skvostný svrchní šat, že po dívce a hávu třpyt šperků neustával hrát. 440 Nakonec služebníci přinesli za pannou její zbraň oblíbenou a tuze vybranou, 82 kopí, jež bylo břitké, pevné a olbřímí, uzpůsobené činit strašnou spoušť svými ostřími. 441 O váze toho kopí slyšte div hodný víry: břit oné zbraně činil tři a půl dobré míry, tři Brunhildini muži ho zvedli s obtíží a tehda Gunther poznal, že to s ním špatně vyhlíží. 442 Přemítal: „Čeho ještě se tady nedoberu? Zde nekyne zisk ani knížeti Luciperu,| ach, kdybych si směl nyní v Burgundech pěkně být, potom by panna měla nadlouho od mé lásky klid." 443 Tu pravil Dankwart, bratr rytíře Hagena: „Pouť za Brunhildou byla pouť neuvážená! Jsme přece rytířové, a k čemu dochází? 2e nás tu jedna žena přivede možná do zkázy! 444 Mne vskutku tuze hněte, že jsme sem přijeli, a dostat se pan Hagen zas ke své čepeli a nejinak já ke své, zbylo by pomalu z veliké nadutosti a pýchy zdejších vazalů. 445 Ano, to jsme už dávno a byť bych stokrát složil jak uvidím, že na smrt musí ta švarná panna měli vzít v úvahu mírovou přísahu, jde pán a vládce můj, s životem skončit stůj co stůj!" 446 „Však bychom si i odchod uměli vynutit," řekljpan Hagen, „jenom dostat zas nazpět štít a na sobě mít pancéř a ruku u jílce, potom by pyšnou paní nadutost přešla ve chvilce." 447 Při jeho řeči byla královna v doslechu a vzhlédla přes rameno, zrak plný výsměchu: 83 „Když smýšlejí tak směle, vraťte jim krunýře a rovněž ostrou zbrojí podělte pány rytíře!" 448 Na dívčin příkaz byly zas meče sneseny a z toho byl pan Dankwart štěstím až ruměný: „Teď zápaste, jak libo," prohlásil chrabrý man, „mám opět zbraň a dosud neporažen je rýnský pán!' 449 Brzy však její sílu přinesli na kolbiště takové mohutnosti že se s ním lopotili poznovu poznali: balvan tak nemalý, a váhy takové, čtyřikráte tři rekové. 450 Jím vrhala vždy potom, co kopí vymrštila a Wormským ta věc byla velice málo milá. „Kam," pravil Hagen, „láska nám krále zavlekla? Taková ženská patří Belzebubovi do pekla!" 451 Vtom zvedla panna rukou, zářící úbělí z rukávů vykasaných, štít a už blýštěly nad hlavou břity kopí, takto se vyšla bít a král i Siegfried žasli, jak ukrutný mávočíchsvit. 452 A nestát Siegfried v půtce po boku pana krále, pak jistě kolba s pannou by nedopadla kale. Ted se ho ale dotkl, sotva krok od něho, což tuze vylekalo mocného vládce rýnského. 453 „Kdopak se mě to dotkl?" v duchu se sebe ptal, ohlédl se a nikdo zde ani opodál. „To jsem já," pravil Siegfried, „pomocník v trampotách, z Brunhildy, mocné panny, neměj už, králi, žádný strach. 454 Pusť štít, já se ho chopím a poslyš bez obavy s největší pozorností, co ti tvůj přítel praví: 84 ty pouze naznač klání, já budu bojovat." Král poznal svého druha a jeho slova slyšel rád. „O mé lsti se však slůvkem nezmiňuj nikdy více a věz, že nezvítězí ukrutná panovnice, třebaže tuze touží dobýt si věhlasu: jen hleď, jak bezstarostně se připravuje k zápasu." 456 A vtom už vzlétlo kopí, mocná zbraň krásné panny, dopadlo na štít nový a pevně okovaný v levici Siegfriedově, zazářil ostrý hrot a zasršely jiskry jakoby s větrem o závod. 457 Mohutné ostří zbraně proťalo pevný štít, i z brnění se blýsklo, když o ně třeskl břit, král i rek po úderu poklesli v kolenou, ochráněni jen pláštěm před ranou zhoubně vedenou. 458 Krev vystoupila z hrdla chrabrému Siegfriedovi, on ale v mžiku povstal, zas k boji pohotový, vytrhl kopl, které probodlo kov i dřík, a vymrštil je nazpět. Takto se bil náš bojovník! 459 „Nicméně její život je třeba retovat," pravil si přitom, kopí obrátil hrotem vzad a proti její strůji namířil násadu, jež tuze zaduněla při hromovitém dopadu. 460 Kov chrlil jiskry s vichrem jakoby o závod zpod obrácené zbraně, tak strašný to byl hod, že dívka nebyla s to takovou ránu snést. Sotva by stejně mocně máchla kdy Guntherova pěst! 461 Panna však rázem vstala řekla: „Nu, za tvou ránu, 85 a netrvalo mžik, Gunthere, vřelý dík," v domnění, že zbraň vedl burgundský král a pán. Ne, byl to jiný rytíř, zůstal však skryt a nepoznán. 462 Nato se kněžna rychle a bez otálení rozběhla, rudá hněvem, k obřímu kameni, hbitě ho uchopila, mrštila ze všech sil a vyskočila za ním, až na plátech kov zazvonil. 463 Méně než dvanáct sáhů a přesto dívka skokem Potom i rytíř Siegfried král sice břímě zvedl, onen hod neměřil, překonala svůj cíl. vykročil pro balvan, vrhl jím však náš chrabrý pán. 464 Siegfried byl smělý, statný i silou vynikal, i hodil dál než panna i on sám skočil dál a navíc dík své moci a svému uskoku rýnského panovníka Gunthera nesl po boku. 465 A co pak? Skončil souboj pouze pan král byl přitom a před ním panna kněžna, ano, tak mocný Siegfried jak hodem, tak i skokem, patrný lidským okem mračná a pohněvaná, zachránil burgundského pána! 466 Když tedy obeznala, že král je živ a zdráv, hlasitě zavolala na shromážděný dav: „Mí manové, mí blízcí, přistupte zpovzdálí a prohlaste se rychle za Guntherovy vazaly." 467 I položili reci meče a klekli v prach před vladařem a pánem v burgundských končinách, před vládcem tuze mocným a chrabrým v konání, přesvědčeni, že Gunther zvítězil v boji nad paní. 468 Král pozdravil pak pannu velice vybraně, vznešená dívka vzala jeho dlaň do dlaně, čímž přijal všechna její práva i břemena, a to vše potěšilo zejména pana Hagena. 469 Závěrem panovnice pozvala vítěze i s pány do paláce a uvnitř posléze prokazovala péči rekům a zvláště králi, z čehož se rytíř Hagen i Dankwart velmi radovali. 470 Jen chrabrý Siegfried moudře odešel ode všech, uschoval kápí na lod, na nedaleký břeh, a když se opět vrátil a stanul v kruhu žen, optal se lstivě krále, naoko tuze překvapen: 471 „Proč, pane, otálíte? Kdy vlastně dojde k hrám, kterých si dívka žádá, na to se nyní ptám. Uvidíme, zda panna má vskutku síly víc!" Tak předstíral pan Siegfried, že o zápase neví nic. 472 Kněžna mu opáčila: „Táži se na příčinu, proč jste se nestal svědkem nižádného z těch činů, pro něž jsem okusila vítězství králova?" Burgundský rytíř Hagen jí odpověděl doslova: 473 „V ten čas, kdy naše mysl byla zle zkrušena, i v čas, kdy mému vládci popřála štěstěna, pobýval mocný Siegfried u naší lodice, proto nic neví," takto zněla řeč ctného šlechtice. 474 Pan Siegfried k tomu dodal: „S radostí slyším zprávu, že jste vy, pyšná paní, musela sklonit hlavu před vítězem a mistrem, jenž překonal váš um. Teď, urozená panno, nezbývá než plout k Burgundům." 475 Královna odvětila: „Ne, neodpluji k vám, dokavad zprávu blízkým a manům nepodám, 86 87 nemohu přece odjet z lén ani ze statků dříve, než svolám rádce ke společnému úradku." 476 I přikázala poslům vyrazit do všech stran se vzkazem, aby každý příbuzný, pán i man vydal se neprodleně a kvapem ke dvoru. Pak velela všem rozdat nadmíru rouch a úborů. 477 Den co den od rozbřesku k samému západu mířily valné houfce za dívkou ke hradu. „Ach, ouvé," pravil Hagen, „kam jsme to dospěli! Od Brunhildiných vojů lze čekat řadu svízelí. 478 Pěkně se tady sešli s veškerou čeledí a víme, co si všechno u panny povědí? Co když nám ve svém hněvu na hrdle ublíží? Od kněžny se lze nadít přemnohá různých obtíží!" 479 Ale pan Siegfried řekl: „Však já už najdu lék, jak dočista vás zbavit pochmurných myšlenek: přivedu ku pomoci do této krajiny vám neznámý houf reků, nad jiné skvělé hrdiny. 480 Neptejte se dál po mně, zakrátko vyrazím, Bůh vám tu zatím pomoz a zabraň nesnázím! Přivedu tisíc mužů bez velkých průtahů, a pravím vám, že neznám houf, jenž má větší odvahu." 481 „Nezůstaňte tam dlouho, vraťte se brzy zpět a díky za odpomoc!" spěchal král povědět. Rek pravil: „Však se vrátím brzo a bez meškání. Brunhildě vysvětlete, že jste mě vyslal na své přání." 88 483 484 VIII. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak se Siegfried plavil za svými reky Nibelungy 482 I vyšel Siegfried z brány k pobřežním nížinám, zahalen do své kápě; tam našel malý prám, potajmu na něj vstoupil, vyrazil na pláň vod a záhy slavný rytíř uháněl s větrem o závod, nespatřen ani okem. Člun letěl rychle vpřed, arci jen díky jemu mohl se rozletět, třebaže všem se zdálo, že pluje vichrem hnán. Ne, to jej hnal sám Siegfried, syn Siegelindin, vzácný pán. Plavil se do večera a poté celou noc, sto dlouhých mil, ba více, tak obrovskou měl moc, až připlul k cizím břehům do kraje u hradu, jenž patřil Nibelungům, ochráncům jeho pokladu. Dorazil tam pan rytíř sám samojediný, přivázal svoji loďku u jedné písčiny, a odtud vyšel k falci, na skále strmící, za přístřeším, jak činí utrmácení poutníci. Za malou chvíli stanul u tuze mocných vrat, posádce bylo ke cti, jak hlídala ten hrad, nadarmo na ně bušil neznámý na prahu, to pevné místo mělo nadmíru dobrou ostrahu. 487 Hlídal je v záři denní, jakož i v nočních tmách obrovský obr, maje stále zbraň na dosah, a také rázem zvolal: „Jaký to randabas nám v noci buší do bran!" Nato pan Siegfried změnil hlas 486 488 „Otevři rychle pánu, ať nepopudím k hněvu jenž stojí za vraty, zakrátko třeba ty, 89 4.96 Presto štít, popleněný odhodil a skryl v pochvě On nechtěl, aby zhynul neboť byl velkodušný, v souboji velmi lítém, i svůj meč s dlouhým břitem. oddaný služebník, jak rekům velí řád a zvyk. 490 „Kdo ruší naše pány v půlnočním pořádku?" a přemírou ran zhurta zahájil šarvátku. Třeba se cizí rytíř počal krýt za svůj štít, dokázal mu náš obr kování vbrzku rozpoltit. 491 Železným kyjem činil rekovi mnoho škod, až se pan Siegfried počal strachovat o život, přitom však boj i bdělost věrného dveřníka v něm vzbuzovaly vděčnost, jež byla arci veliká. 492 Hrad se jen chvěl, jak ocel bušila na ocel, až k síni Nibelungů ten strašlivý hřmot zněl, posléz rek soka spoutal, zvítěziv nad obrem, a záhy zněla falcí zvěst o tom konci nedobrém. 493 Třesk a hluk hněvné půtky uslyšel v lůně hor i Alberich, skřet mocný a roztodivný tvor, rozběhl se, zbraň v ruce, a spatřil u brány jak cizince tak obra, jenž ležel, údy spoutány. 494 Alberich tuze vztekle s přílbicí na čele, s pancéřem na ramenou, s brněním na těle, se zlatým bičem v ruce přiskočil skok co skok střelhbitě k Siegfriedovi, a byl to velmi silný sok. 495 Tím bičem, na němž sedm tlouků se houpalo, štít svého protivníka poplenil nemálo, vskutku, on bil a tloukl silou co největší, takže pan Siegfried opět upadl do nebezpečí, Pak máchl holou pěstí, v potomním výpadu uchopil Alberich a obratně za bradu cizí rek. M a zacloumal mu vousem, až staroch zavzlykal: hrdina mu svým činem způsobil totiž velký žal, 498 a proto stařec vzkřikl: „Kéž se vám, pane, zlíbí nechat mě při životě! Nedat já věrné sliby jednomu hrdinovi, jež musím dodržet, do smrti bych vám sloužil!" Tak pravil onen bystrý skřet! 499 Jako byl spoután obr, byl spoután Alberich, tecľ trpěl v pevných poutech, těžko mu bylo v nich, a proto se ho zeptal: „Ctný muži, kdo vy jste?" „Siegfried, a že mě znáte, pokládám, pane, zajisté!" 500 Alberich odpověděl: „Dík za tu novinu! Však jsem vás právě zažil, rytíři, při činu, jenž svědčí, že nám právem vládnete jako pán, všechno vám splním, pokud bude mi život zachován!" 501 Na to mu Siegfried řekl: „Dbej tedy přání mých a tisíc Nibelungů, nejlepší z nejlepších, povolej, aby rychle přede mne předstoupili!" Nedopověděl ovšem, proč je mu třeba zbrojné síly. 502 Siegfried pak zbavil obra i Albericha pout, skřet spěchal Nibelungy ze spánku vytrhnout a hlasem naplněným úzkostným neklidem zavolal: „Vzhůru, reci, za mocným panem Siegfriedem!" 90 9i 503 Ruče se zvedli z lůžek a hned se strojili rekové, v počtu tisíc, velice zmužilí, a rázem za Siegfriedem, samý chvat, samý spěch, společně zamířili vzdát mu hold po všech zvyklostech.! 504 Zavdali si i vína za svitu skvělých svic, pan Siegfried vyslovil jim dík, že mu vyšli vstříc, vyhlásil, že se nyní spolu s ním poplaví, a chrabří muži rázem počali konat přípravy. 505 Tři tisíce jich celkem přišlo co mžik a hned, z nich tisíc nejsmělejších smělo ho provázet, i přinesli jim přílby i strůj i zbrojný šat, v kterém se měli zrána do Brunhildiny země brát. 506 „Dejte si, reci, velmi záležet na úboru," pravil, „v němž nastoupíte pouť k neznámému dvoru, nadmíru luzné dámy si vás tam prohlédnou, a vybavte se proto oblečí tuze pohlednou." 507 S rozbřeskem vyrazili po pláni mořských vod a vpravdě měl pan Siegfried vybraný doprovod s komoni příhodnými, ve třpytném odění, tak pluli k Isensteinu, skvělí a vskutku vznešení. 508 Přemnohé luzné dívky k nim z hradeb hleděly a královna se ihned optala: „Víte-li, kdo to k nám právě pluje zdaleka v lodicích, s plachtami skvostnějšími než nejbělejší padlý sníh?" 509 Král rýnský odpověděl: „To rytířové mí čekali dosud poblíž vašeho území, než jim dám příkaz připlout, a nyní se sem plaví." A celý dvůr ty reky vyhlížel, tuze nedočkavý. ř lo Na jedné z oněch lodic stál Siegfried na špici, stál vprostřed reků v strůji, nadmíru zářící, a tehda panna řekla: „Povezte, panovníku, zda mám je nebo nemám pozdravit podle vžitých zvyků?" 511 „V ústrety jim," král pravil, „jděte „až k předhradí, ať poznají, že nejsou viděni neradi." A jak to po ní žádal, tak činila i jim, jen jejich pán byl poctěn pozdravem trochu odlišným. iji2 Uchystali jim nocleh a uložili zbroj, ale že na hrad vtáhl tak mocný cizí roj a bylo odtud těsno houfcům i posádce, mínili páni rýnští zůstat už pouze nakrátce. 513 Královna potom řekla: „Získá mou povděčnost ten, kdo se bude starat, aby zde každý host králův i můj byl stříbrem a zlatem obtěžkán." Tu odpověděl Dankwart, rytíř a Giselherův man: 514 „Svěřte mi svoje klíče, projevím velkou píli, abych, má vzácná paní, stanovil štědře díly; vzejde-li 2 toho hanba, pak na mne dopadne," a o tom podal brzy důkazy vskutku případné. 515 Bez meškání mu klíče od komor předali a byl to v rozdávání pán víc než uznalý, kdo chtěl jen hřivnu, dostal dík této jeho vloze tolik, že každý chudý počal žít na vysoké noze. 516 Rozdával po sto librách bezpočtům příchozích, a když se na podsíní chlubili mnozí z nich oblečí, na niž stěží se zmohli dosavad, začala se ctná kněžna velikým smutkům oddávat 92 93 517 518 519 520 521 522 523 a řekla: „Pane králi, je víc než nemilé, že díky komořímu už ani košile v komoře nezůstane a zlata ani Iot. Kdo s tímhle zmatkem skončí, přijde mi převelice vhodí] Když rozdáva tak štědře, myslí si bezpochyby, že půjdu brzo na smrt. Ne tak! Jak mně se zlíbí, chci ještě užít jmění, jež po svém otci mám!" Takový komorníček nesloužil žádným královnám! Hagen jí pravil: „Paní, dovolte mi pár slov. Rýnský král, ten má doma hedváb i drahý kov na rozdávání také, pranic se nestane, oželíme-li šatstvo, ve vašich truhlách schované." Královna odvětila: „Ne, pro radost a klid své duše dvacet truhel si přeji naplnit jak hedvábem, tak zlatem. Budu z nich rozdávat, potom, až dorazíme na Rýn a na burgundský hrad." I dala drahokamy uložit do truhel, sbor jejích komorníků nade vším pilně bděl, Dankwartovi však poklad už svěřit nesměli k velkému Guntherovu a Hagenovu veselí. Královi nato řekla: „Určeme, já a vy, komu teď moje panství svěříme do správy." „Zvolte si po libosti," odvětil na to král, „vy sama, paní, fojta, který by zemi spravoval." Panna pak vedla s jedním členem své rodiny, nad jiné mocným strýcem ze strany matčiny, tuto řeč: „Opatrujte hrady i hranici, než usedne král Gunther na naši vládci stolici." 524 5«5 526 527 Vybrala nato mužů okrouhle dvacet set, a ti ji měli cestou do Wormsu provázet. Na tisíc Nibelungů se připojilo k nim, rychle se vystrojili a už se hnali přímořím. S nimi se vypravilo osmdesát šest dam, nadto i na sto dívek, popravdě půvab sám, chutě se bez váhání na cestu vydalo a ten, kdo zůstal doma, ouvé! ten plakal nemálo. Kněžna se rozloučila, jak velel dobrý mrav, všem drahým blízkým vtiskla polibek na pozdrav a s pěkným poručením vyplula vodám vstříc z otčiny, do níž zpátky se nevrátila nikdy víc. Cestou jim zněly lejchy i mnohý libohlas, i různou kratochvílí krátili sobě čas, potom se zvedl vítr, který měl správnýsměr, a oni odplouvali blaženě za zpěvu a her. 528 Panna se zdrželivě chovala ke králi, oba až pro dny doma své city hýčkali, až pro ony dny wormské, dny slávy na hradě, kam posléz dorazili, že radostně, je nasnadě. IX.VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Siegfried byl vyslán předem do Wormsu 529 Když devátý den páni trávili na lodici, pravil pan Tronje Hagen: „Poslyšte, co chci říci: proč otálíme zpravit o sobě dvůr i lid? Už dávno měl náš posel do rýnské země vyrazit." 530 „Mluvíte svatou'pravdu," pravil král, jeho pán, „a vpravdě kdo k té jízdě je lépe povolán 94 95 než vy, nu, jeďte domů, příteli Hagene, kdo vypoví jim lépe zvěst o pouti tak vznešené?" 531 Rek odvětil: „Být poslem se pro mne nehodí, spíše mě ustanovte komořím na lodi, ustanovte mě strážcem nad ženskou oblečí, aby se do Burgundska dostala ve všem bezpečí. 532 Lépe když v čele poslů pan Siegfried vyrazí, ten splní úkol jistě bez škod a nesnází, a bude-li se zdráhat, pak volte dvorná slova a poproste ho pěkně pro lásku ke své sestře znova." 533 Obeslal tedy reka a dlouho nečekal. „Brzy už dorazíme do Wormsu," pravil král, „proto chci milé sestře i matce vzkázat zvěst po spolehlivém poslu, že se už vracím ze svých cest. 534 Splňte mou vůli, prosím, můj milý Siegfriede, víte, že kdo mi slouží ten zkrátka nepřijde," a když se rytíř zdráhal a slovo neslíbil, burgundský vládce počal hrdinu prosit ze všech sil: 535 „To nejen kvůli sobě tak tuze prosím vás, ale i kvůli panně Kriemhildě, plné krás, však se vám spolu se mnou za všechno odmění." Jak tu řeč Siegfried slyšel, bylo hned po otálení: 536 „Povězte, co mám činit, a dříve neustanu, dokud vzkaz nevyřídím. Jen pro onu ctnou pannu vyplním vaše přání, neboť ji návidím, smíte mě prosit o vše, kvůli ní posloužím vám vším." „Mé matce, paní Utě, povězte nejdříve, že její syn je mysli nikterak truchlivé, kterak jsme uspěli, vyprávějte i bratřím, a pohovořte o všem nejinak s mými přáteli. 538 Nezapomeňte podat mé krásné sestře zprávu, že posíláme spolu s Brunhildou po pozdravu, a řekněte jí, manům i dvorské čeledi, že jsem své touze dostál, ať se to všichni dovědí. 53a Promluvte se synovcem, s rytířem Ortwinem, ať připraví mým hostím mé sídlo nad Rýnem, a oznamte i pánům z mé přízně, a to všem, že se už chystám s paní Brunhildou k velkým slavnostem. 540 Obeznamte mou sestru, že má být připravena, jakmile s houfci hostí dorazím na svá léna, poctít mou milovanou vznešeným přijetím, a že tu službu předem svým věčným vděkem pečetím.' K41 Po dobrém zvyku Siegfried dal před svým odchodem i s jejím průvodem pobídl koně v cval lepšího posla nepoznal. Brunhildě pozdravení, řekl si pěkně sbohem, a vězte, že svět nikdy 542 S dvaceti čtyřmi reky do Wormsu přihnali a nejprv se jich Rýnští tázali po králi, čeleď je přivítala s nářkem a vzlykotem, strachujíc se, že Gunther zaplatil cestu životem. 543 Oni však seskočili s brůn, šťastni v známýchzdech, zatímco oba bratři královští, jeden spěch, vykročili vstříc jezdcům s velikým neklidem optat se, proč král Gunther nejede s panem Siegfriedem. 96 97 544 545 „Siegfriede, budte vítán proč vlastně přijíždíte Jestliže panna kněžna pak z jeho velké touhy „Starosti nechte stranou král posílá svůj pozdrav je živ, můj šouputovník, abych vám jako posel a vypovězte nám, bez vladaře a sám, zabila panovníka, nám neméně zlá újma vzniká!" a poslyšte, co vím: vám i všem příbuzným, a svěřil právě mně, přinesl zprávy do země. 546 Nyní mě, páni, prosím, bez průtahů a vkratce uveďte ke své sestře jakož i ke své matce, neboť jim hodlám říci, co vzkázal vzácný pár, Brunhilda a král Gunther, jež doprovází samý zdar.' 547 Giselher nato řekl: „To tedy znamená, že musíme hned k panně, ta bude blažena! O svého bratra měla už tuze velký strach, a vím, že i vás ráda uvidí po všech trampotách." 548 „Pro ni," pan Siegfried pravil, „já v každém ohledu učiním vše, co mohu, co smím i dovedu, oznamte tedy dámám, že jim zvěst vypovím." A právě to se stalo úkolem Giselherovým. 549 Mladý rek tedy spěchal k vznešené královně jakož i k panně sestře, jimž pravil výslovně: „Siegfried, pán nizozemský, dorazil za námi a vyslal jej sám Gunther do Wormsu s mnoha zprávami. 550 Poselství o královi přináší ke dvoru, dovolte mu, ať vstoupí k vám do fraucimoru, poví vám všechny děje islandské výpravy." A přesto nerozptýlil dočista jejich obavy. 552 553 Nakvap se přioděly do krásných oděvů, vzkázaly, že se těší na vzácnou návštěvu, což Siegfried arci přijal přeochotně a rád, a Kriemhilda s ním takto počala ihned rozmlouvat. „Rytíři, plný slávy, Siegfriede, buďte zdráv! O bratru Guntherovi jsme dychtivý všech zpráv, mám strach, že u Brunhildy nám zahynul pan král, ach! proč mne, dívku bednou, osud kdy na svět povolal!" „K slzám však," řekl rytíř, „nemáte příčinu, spíše mě počastujte za dobrou novinu. Pravím, že zdráv je Gunther a že se ubírám od Brunhildy a bratra s mnohými zvěstmi přímo k vám. 554 Král se svou vyvolenou posílá vzkázání, že oba jsou vám zcela a vroucně oddáni, zanechte tedy pláče, doputují k vám záhy!" Už dlouho neslyšela vzkaz srdci jejímu tak drahý! 555 Dívka si osušila stopy svých slziček do běloskvoucích obrub, arci i velký vděk poslovi projevila za řeč, s níž přišel za ní, a hned byl konec pláči i všelikému bědování. 556 Nabídla mu i místo ta panna vznešená a řekla: „Za poselství se patří odměna, na zlato, které vezdy je právem poslovým, jste ale příliš bohat, spíše vám vděčnost vyslovím." 557 Rek pravil: „Kdybych vlastnil i třicetkrát víc lén, přesto bych dárkem od vás byl tuze potěšen!" Panna mu opáčila: „Nu, dobrá, stane se!" a řekla komořímu, ať z komory dar přinese. 98 99 558 Dostal pak dvacet čtyři náramky ze zlata s přízdobou, která byla velice bohatá. Rek si je neponechal; jak už měl v povaze, rozdal je rázem kolem jak sloužícím, tak ostraze. 559 Potom i paní Uta mu vyslovila dík. „Teď slyšte, oč vás žádá váš král a panovník," pravil jim chrabrý rytíř, „splňte mu jeho přání, až se k vám na Rýn vrátí, bude vám vděčen do skonání! 560 Především uvítejte a nadto vás i prosí, v ústrety jely koňmo Král věří, že si může své hosty laskavě, abyste výpravě až k Rýnu z pevných míst. být vaší oddaností jist." 561 Kriemhilda odvětila učinit vše, co mohu, „Arci jsem hotova , - dle přání bratrova. Dostojím ráda v službách našemu vladaři." Přitom jí samým štěstím ruměnec vzplanul na tváři. 562 Posel byl přijat jako žádný rek doposud, i polibek by dostal, nebránit jí v tom stud. Jak půvabné a dvorné bylo i loučení! Rýnští pak učinili všechno, oč byli prošeni, 563 zvlášť Sindold, Hunold, Rumold, nadmíru vzácní páni, přípravou oslav byli velice zaměstnáni: kázali chystat židle na břeh a blízký luh, a vůbec dvorští správci byli hned samý shon a ruch. 564 Pan Ortwin i pan Gere měli též velký chvat, protože po přátelstvu dávali vzkazovat, aby se každý vydal do Wormsu jako host, a mnoho dam se tehda šňořilo tuze na slavnost. 565 V paláci rozvěsili závěsy na stěny, prostory síně byly též uzpůsobeny, aby v nich mohl pobýt nejeden cizí rek, a už se skvěla slavnost, už tu byl její počátek. 566 Přátelé rýnských králů cválali ze všech stran na hrad a na něm každý, kdo tam byl obeslán, vyčkával navrátilce, až na své půdě stanou, a kdekdo chystal obleč, doposud v plátnech poskládanou. 567 Vtom proskočily zvěsti, že kdosi spatřil voj ř,X islandské panovnice, veliký nepokoj zachvátil dvůr i město, zemi i každý dům a tenkrát mnoho reků vyšlo vstříc mnohým hrdinům. 568 Kriemhilda přikázala svým dívkám: „Pokavad půjdete k uvítání, až budou přistávat, svá nej skvostnější roucha vyjměte ze skříní, ať vzácní páni hosté k nim samou chválu přičiní!" 569 Burgundští dali pannám pro jízdu připravit postroje, jakož sedla, jediný zlatý třpyt, a na nich měly paní vyrazit k poříčí. Nádheru nádhernější sotva kdy někdo vylíčí! 570 Co zlata plálo z koňských třmenů a řemenů, co na uzdách se skvělo nádherných kamenů! Rovněž tak přichystali ke skvostným předložkám stupátka, celá zlatá, k veliké radosti všech dam. 571 K výjezdě, k níž, jak pravím, se panny chystaly, mimochodníky na dvůr vyvedli z maštali a na nich prsosiny z hedvábu rozsévaly lesk, o kterém lze říci pouze to, že byl neskonalý. 572 Osmdesát šest paní, jež vyšly k oslavě, každá z nich v drahém šatu a s čepcem na hlavě, 100 101 zářilo skvělým třpytem slavnostních úborů, za nimi vyšňořeny kráčely panny ve sboru, 573 Jenž padesát a čtvero hlav čítal, a co víc, i rodem byly hodny průvodu panovnic: přemnoho stuh si vpletly do krásných plavých vlasů a vůbec podle přání králova dbaly o svou krásu. 574 Nad jejich šat a roucha nebylo skvostnějších, a proto posléz mohla mnohá tvář sličná v nich před zraky vzácných hostí nadmíru zaplanout. Ano, tak velkou lepost byl schopen přezírat jen bloud. 575 Nejedna sobolina, hranostaj nejeden arci tam zářil také a z paží luzných žen náramky na hedvábu svítily přespanile. Ne, nikdo nevypoví, čeho je schopna ženská píle! 576 Také si drahé pásy připjaly na šaty, každý pás tuze dlouhý a tuze bohatý, i sukna byla jemná, až z kraje Arabů, a pannám bylo slavně v bezpočtu oněch půvabů. 577 Sponami měly roucha Arciže bývá smutné, svým zjevem větší úžas nicméně kněžna měla sepjata na hrudi, když dáma nebudí než svými úbory, fraucimor nad fraucimory. 578 Když zástup krásek stanul připraven jak má být, přistoupil k nim houf reků, každý z nich v ruce štít a dlouhé pevné kopí z pěkného jasanu, aby jim při průvodu poskytl dobrou ochranu. 4 579 X.VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Brunhilda byla přijata ve Wormsu Tenkráte uviděli na druhé straně vod krále i jeho hosty i celý doprovod, i panny, kterým vedli komoně na uzdách, a každý spěchal vítat vládce, až spatří rodný práh. 580 Islandský houfec valem sestoupil k lodicím, přišel sbor Nibelungů a připojil se k nim, pak veslovali proudem čile a vesele k pažitu, na němž stáli královi věrní přátelé. 581 Teď slyšte zvěsti o tom, jak jela v čele všech královna Uta z hradu na blízký rýnský břeh s družinou sličných panen, aby se setkaly s Brunhildinými reky i dámami i vazaly. 582 Komoně Kriemhildina sám slovutný pan Gere Siegfriedovi, jenž odtud za což se od své panny vyvedl z hradních bran a tam byl v péči dán jí sloužil nadále, dočkal mzdy vskutku nemalé. 583 S královnou, paní Utou, se ubíral pan z Met, za nimi dámy s pány počaly vyjíždět k té slávě neskonalé, a pokud zprávy svědčí, sotva kdy průvod paní byl okázalejší a větší. 584 Jak patřilo k té chvíli, rytíři hodní chvály před Kriemhildou se v kolbách směle a skvěle kláli, zatímco jízdní houfec ke břehu slavně jel, až poblíž Rýna páni pomohli pannám ze sedel. 585 To už měl král i s hostmi pevninu na dosah, před očima dam dřevce praskaly v zbrojných hrách 102 103 a štíty zněly třeskem nespočítaných ran. Jak duněl pří tom shonu kov, jímž byl každý okován! 586 U vod se shromáždily paní i s dívenkami, Gunther a jeho hosté opustili své prámy, Brunhilda ruku v ruce rýnského vladaře, a z rouch i z drahokamů sršely záře nad záře. 587 Kriemhilda vykročila, jak velel dobrý mrav, vstříc Brunhildě i houfu jejích dam na pozdrav, bělostnou rukou zvedla věneček ze skrání a pak ji políbila, jak se má při uvítání. 588 Kriemhilda kněžně řekla způsobem vybraným: „Jsem Šťastna, že vás u nás uvítat, paní, smím, vítá vás i má matka i blízcí vespolek," a Brunhilda jí nato úklonou projevila vděk. 589 Opět se obejmuly, pak ještě nejednou a nikdo nevylíčí poctu tak pohlednou, jako tu, kterou tehda nevěstě přišli vzdát; vězte, že Uta s dcerou zlíbaly pannu nastokrát! 590 Mezitím vylodili sbor Brunhildiných dam, pánové, připraveni být paním ke službám, za ruce vzali krásky, jež byly samý třpyt a panny rýnské zase Brunhildě vyšly posloužit. 591 Než minul obřad zdravic, uběhlo mnoho chvil a nejeden ret rudý rudé rty políbil, královské dcery spolu ještě čas pobyly a libě na ně hleděl mnohý rek, v bojích zmužilý. 592 Přitom se četní páni dívali, zkoumajíce, zda vidí vskutku v světě nejhezčí krasavice, zvláště ti, kdož je znali dosud jen podle jména; i shledali, že krása obou je vskutku nelíčená. 104 £* er ^c^vTtbst; mar -fm::*?* tvtrbrtl rc&uy -ŕ , wtf»• Trvtějrj^ mtf "crtrr ty*"cnynen• '' "^«1 arr •fefŕ* fj??ftf%i^€. %! n lu? »te rmn mám: wnž»er feg».Sfgmvř# vrJT mithá *re "M* ra&ŕ' vií t f Tkw*r Ckf) «■Meie, -mir fomr štvrä* víí r^rsÄ ♦nm, vet wcrcHr v«f v??řn'^;cfu? vsím § •irr: vaarm í/ofr. ví? í»cf ctóíí í!sm*/|*e*/' ftmwtf ta trn m "fed*, qptt ■ íc fi itiir ytftm vwítér wrH-fi/ ľ-f vVvít >cri tvn^íf íhfci?f n&kh W.n^ >i*?*r mr. Jer- -vtivt >er U~ "h- nm« W ; -tu foílVií Stvrtfr '^#í iitm* -*í/.,.s"i c. CA á. -+..»;£K --.*.» ,{sŕ»*>«-*>> ;<.>- « {hií'ŕ. >'.f!-t •<.,*«• .^rtt->- r.v.-;. Wit':*'"''. .ininVi! iwv. «t ärmiijpMiíth * SAs. nej. W»» Hun uä>tx. iw* vMW «»(".>< >»!rti SíawiUw* Jim,!*«*i»inssAl-íafir.i»'.eí»wsiV'^n-*««> íitiíro-. me .a:TVfUR< n<»ľ' j« s ..»-?,:«••• •■,<-;- ••aivjist -^ľ", 41a11 sny. «->»■ J> cwurí •,;* fiM ŕr v S *•*.<-v."><>w: ŕíwv.HtuciííKsj- .'V.- - vt--"f-,v-/tScíy»i.íí.'i: j j n 'Vii ul* ***' ín>~rK -*••«.. i1» .Mni".v.i trJ.ti-ti.rt" v>«'<-.'",i Vr:.-, m- "v5> s.-.; in .Vo*-a- insr» iri;5»ii«»'.i,l,f :sW.« íj-ú'-'.nii-.-si'v.v».^*« wsiííhfyfwwír-tyás 4« í< muť- «• iww sr iVär.f«a». -,s-;ř finesu'.žtf !'.Vr if-'nuir T»«m iwtí l:i. \a ča.< ťv saars't i?r<»r}«wt«4«í r. je íthn fvn*-ivn!>«i. ÍdI ft' .uo-íinf.. niSti .& Vr 'tur »\t«».!!«irf( i?';«. «•{ itrt; , f.-:í itl$cn Ritten \xkty%x*$^M$ ^ji^.tj^iljf««.*«. -•"^ ttť*c».i.Yc,,^c,. v,/ ,.K..«.r ^v,,«. „„„C- % „i»>.\«^ mV*)ť- ri»,«> vkJ. »*arpáí « n: b!i/ nežli dnes a žc \ i.e neodmítne tvůj ni!" Tato íeč mohla krále jen a jer. a- nouzí potěšit, „S rvou in^losi," pi3\ii Siegíried. „se to tak špatně urmá, '■{■•:rs se uj''řJín' \rti!o dost u^ujně nán« dvoria, já mám řvou srst,11 uyní více než sebe rád, a svol ■ !m,s' ,,';(,! :<,-jIi,r.!. .•.i-IoVní!*' Pai" ps.tvíl: „í>_< t>é ji-íb) p«''j<'t'- a.í sIad/í den, ck; ko p!í-<»ě t)fi''-Mv vitmlcn Nikdo mc nesmí poznat. p n dnešním podniku, a proto sluhy zavčas po*iii spár do čeJedníku. 054 Pažitům v rukou zhasím i-vH i .-mobmi, ro na znamení tobě, že jsf-m už v Wuiei. í'oáííiužmi u a zkutím v7áitm >.e;išiin:;." 656 „Slibuji," řekl Siegrned. „skutečně na svini cest, že sí dnes írejovnkkv nebudu u ní vést. tvá krásná pestrá, pane. La jt má jediná!" I uvěřil král tomu, ro pravil chrabrý hrdina Ve veselí a ruchu plynní čas kratochvil, až konec všemu křiku 1 klání učiaiti: ro % e chvíli, kdy paní se braly do «uně, komoří přikázali jíl z cesty }>wnf družině 6.'}H a ráženi byl dvůr prázden koristva i zástupů. Nato se v doprovodu dvou pána biskupu 113 obě dvě panovnice a za nimi se reci vydaly k tabuli ke stolům houfně hrnuli. 659 Král stoloval a kvasil s radostí na duchu, poněvadž po té řeči měl sladkou předtuchu, že láska mu zas bude první i poslední, proto i den mu trval více než třicet dlouhých dní. 660 Stěží se dočkal chvíle, kdy vstali od hodů, až konečně se měla Brunhilda k odchodu, i Kriemhilda se zvedla, ze síně vyšla s ní a za kněžnami páni, nad jiné ctní a úžasní. 661 Za okamžik pan Siegfried usedl se ženou, milostně luznou, šťasten a s myslí blaženou, dlaň ve dlaních tak bílých, div nepřecházel zrak, ale vtom náhle zmizel, že ani nevěděla jak. 662 V tu chvíli si s ním hrála, v tu chvíli byl ten tam, a proto kněžna vyšla zeptat se ke služkám: „To je mi vskutku divné, není stop po mém králi, kdo mi vzal jeho dlaně, jež si s mou dlaní právě hrály?" 663 Zatím už Siegfried v plášti zamířil k ložnici, kde spatřil světlonoše, jak stojí u svící, přistoupil ke každému, dechl jim na plamen, a tak byl jeho příchod panovníkovi oznámen. 664 Král Gunther na znamení vykázal rychle ven služebnictvo i dámy. Poté pán rýnských lén s velikým spěchem zavřel dveře a v krátké chvíli i závorami zapřel, aby je pevně tarasily. 665 Skryl za záclonu louče a ztlumil jejich svit; pak se dal Siegfried do hry, musel tak učinit, musel tak rytíř jednat s královnou plnou krás, třebaže přitom Gunther zakoušel v srdci žár i mráz. 669 r 670 671 672 673 Nejprve k ní pan Siegfried přilehl na lůžku. „Vladaři, berte vážně včerejší pohrůžku nebo se vaše touha v žal opět promění!" Však se měl ještě dožít s Brunhildou mnoha trápení! Mlčel, hlas mohl zradit i skrze temnotu. Gunther, ač viděl málo, poznal dle šramotu, který byl zcela skrovný, že v jeho posteli se doposavad žádné nekalé děje neděly. Pak učinil pan Siegfried totéž, co včera král, ale jak pannu objal, se zlou se potázal, smýkla jím na lavici, jež stála při loži, až pod rekovým čelem zle zapraštělo podnoží. Smělý pán ruče povstal k novému souboji, neboť chtěl podat důkaz, že slibu dostojí, že pannu zkrotí třeba za cenu utrpení, ona však projevila vzdor ženy, jemuž rovno není. Rek se měl znovu k činu, neminul ale mžik a panna vyskočila s křikem: „Jste ukrutník! Nechte být moje roucho! Ubezpečuji vás, že vám dám na pamětnou! Bude to pro vás drahý špás!" A zároveň ho zhurta popadla, stiskla paže s úmyslem, že ho zase tak jako včera sváže, aby si mohla opět v poduškách klidně spát, a takto se mu mstila za onen popleněný šat. K čemu ted byla všechna moc pana rytíře, když zažil její sílu v takové přemíře? To, co se udát mělo, to událo se ted: mocně a neurvale vrhla ho mezi skříň a zeď. Rytíř si řekl: „Ouvej! Tady jde o život! Když takto jedná jedna, což celý ženský rod? 115 Pak svému muži každá svou zpupnost ukáže v míře, k níž dosud jinak by nenašla dost kuráže!" 674 Pan Gunther s hrůzou čekal, jak pochodí náš rek. I zastyděl se Siegfried, zalomcoval jím vztek, načež se s velkou silou a s vůlí ještě větší obořil na Brunhildu, nedbaje vůbec nebezpečí. 675 Král už byl dychtiv konce a zatím naopak královna Siegfriedovi sevřela ruce tak, že zrudly proudem krve, vystál si víc než dost trápení, ale vposled potrestal její troufalost 676 a přiměl k po volnosti odbojnou nevěstu. Rek mlčel, král však poznal z rozličných šelestů, jak tiskne kněžnu k loži, vtom zazněl strašný křik, křik bolesti, již dívce způsobil chrabrý bojovník. 677 I sjela rukou k bedrům a sáhla po pásu, reka však nespoutala, v urputném zápasu on zkrotil ji, až praštěl každý kloub, každý úd. Tak získal král svou ženu, a tak byl souboj rozhodnut. 678 Pravila: „Vzácný pane, ponech mě naživě, budu se k tobě chovat mírně a smířlivě a můžeš mě mít v lásce beze všech nesnází, jsi mistrem nad paními, o tom jsi podal důkazy." 679 Siegfried ji nechal ležet a bez meškání vstal, jako by si chtěl svléci odění opodál, přitom vzal panně prsten, ozdobu ze zlata, aniž si vůbec všimla, kterak jí byla odňata. 680 Obral ji také o pás, který byljcrásně tkán, a kdoví, zda to činil ze svévole ten pán, že jej pak dal své choti, pykal však za ten čin. Mezitím vládce Gunther ulehl po bok Brunhildin, 116 g81 načež se oddal lásce po právu manžela a ona hněv i ostych odložit musela. Při jeho důvěrnostech pobledla její tvář a královnina síla ztratila všechnu svatozář. 682 Její moc nepřesáhla poté moc jiných žen, král hýčkal sličné tělo, tou krásou okouzlen, nyní už by svým vzdorem neprosadila nic, což způsobil svou láskou pouze pan král a nikdo víc. 683 Bylo to milování luzné a lahodné a ležela s ním v dobrém až do bílého dne. Zatím pan Siegfried zticha opustil jejich práh a pak ho jedna paní přijala v libých milůstkách. 648 Na otázky své choti mlčel však jako hrob, i pás a prsten dal jí až za pozdějších dob, až jí, své ženě, vložil korunu na čelo. Nemohl jednat jinak, proto se jinak nedělo. 685 Nazítří byl pan Gunther už v lepším rozmaru než jitra předešlého, k blaženství, ke zdaru i k radosti své země i mnoha rytířů a všechny tuze hostil u plných mis a talířů. 686 Čtrnáct dní panovala ta sláva nad slávy, ani mžik neuplynul bez ryčné zábavy, hosté se pěkně měli a byli spokojeni. Vždyť na tu slavnost rozdal král rýnský opravdové jmění! 687 I všichni jeho blízcí mu byli po vůli, zvlášť na potulné pěvce nezapomenuli, dar k jeho chvále dostal každý, kdo požádal, a s ořem, zlatem, stříbrem i oblečí pak táhl dál. 688 I Siegfried z Nizozemí všech tisíc jeho mužů, a ti, co přišli s ním, veškerým oděním, 117 složeným v jejich truhlách, i komoni i sedly kdekoho obdařili, takže si jako páni vedli. 689 Mnohý host chtěl už domů a byl mu pomalý čas, než ty krásné dary nadobro rozdali. Přesto však odcházeli nad jiné obstaráni, a tak i konec hodů byl podle Guntherova přání. XI. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak se Siegfried navrátil domů se svou chotí 690 Když pravil králi sbohem poslední jeho host, povolal také Siegfried k sobě svou hotovost: „I my se přichystáme na cestu k domovu." Ta slova potěšila vzácnou choť královicovu 691 i řekla svému muži: „Kdy chcete odejet? Splňte mi jedno přání: neodjíždějme hned, s bratřími ještě musím vymezit podíly." Nicméně její záměr byl Siegfriedovi nemilý. 692 Všichni tři zemepáni přišli pak za rekem: „Buďte si celý život jist naším povděkem, až do smrti vám, pane, chceme být k užitku." Siegfried jim poděkoval za velkodušnou nabídku. 693 „Z pevných míst, jakož zemí," Giselher prohlásil, „jimž vládneme, vám chceme vymezit dobrý díl, 0 naše širé kraje a mocná území podělte se vy, pane, i sestra s námi se všemi." 694 Když rytíř slyšel slova tak pěkná od knížat, rozhodl se jim rázem odpověď na ně dát: „Bůh zachovej vám všechno zboží i lenní lid 1 zemi vašich dědů, má choť se může obejít 118 6qNe, pojedeme dál, Rudegerovu manstvu už o nás došla zvěst, čeká nás v hojném počtu, je třeba myslet na odjezd." I paní Gotelinda zvěděla z oněch zpráv o výpravě, a s dcerou se daly do příprav. Pan Rúdeger jim vzkázal, čeho se dohádá: že panovnice bude patrně sotva nerada, 1301 vyjdou-li jí vstříc, proto vydá se rychle k Emži. ať s houfcem zbrojných sil Jak průvod vyrazil, 204 v tu chvíli byly cesty jakoby posety davem, jenž spěchal koňmo i pěšmo hostím v ústrety. 1302 Zatím se k EíFerdingu bral průvod s panovnicí. A kdyby Bavoráci, ti známí loupežníci, jim cestou vpadli do zad, jak mají ve zvyku, jistě by tehda měli tučný plen z toho podniku. 1303 Tomu však hrabě uměl postavit pevnou hráz, svých tisíc chrabrých reků, a s těmi nebyl špás. Také už stála polem choť Rúdegerova s družinou, která byla mocná a k boji hotova. 1304 Když hosté přešli přes Traun, u Emže na poli spatřili mnoho plachet, opřených o koly, jež měly návštěvníkům posloužit k nocování. Dík markraběti byli příchozí ve všem obstaráni, 1305 mezitím Gotelinda opustila svůj stan, aby je uvítala, a ihned ze všech stran z koňských uzd zněly zvonky, jak vyrazili vpřed v houfu, jenž hostiteli byl tuze libý na pohled. 1306 Zprava i zleva cestou se připojili k paní rytíři urození a jezdci nevídaní, před očima všech panen se kolbou bavili a pro svou dvornost byli královně sotva nemilí. 1307 Přemnoho třísek z dřevců vylétlo nad hlavu, když muži z Bechelaren dostihli výpravu a počal hlavní zápas dle rytířského zvyku o poctu dámské přízně nej chrabřejšímu bojovníku. 1308 Pak ustal praskot kopí, ustalo zbrojné klání, páni se pozdravili a jeli bez meškání k místu, kde paní měla být kněžnou přijata. Kdo pěstil službu dámám, věděl, že si dnes přichvátá. 205 1309 Riideger bez okolků zamířil za ženou, byl přijat arci s tváří velice blaženou, že se své choti vrátil ve zdraví z Wormsu zpátky, a radost zaplašila předchozí úzkosti a zmatky. 1310 Po pozdraveních rytíř aby jak markrabinka, sesedly, přičemž páni konali dámám služby požádal celý sbor, tak její fraucimor pilně a ve spěchu bez únavy a oddechu. 1311 Jakmile uviděla kněžna stát na pažite markrabinku a dámy, i ona okamžitě přitáhla koni uzdu, jak rychle dovedla, a za pomoci sluhů též sestoupila ze sedla. 1312 Pan Pilgrim s Eckewartem spěchali seznámit Kriemhildu s Gotelindou. Kolem stál všude lid, ale když vykročili, rozestoupil se dav a kněžna políbila ctnou markrabinku na pozdrav. 1313 Rudegerova paní jí řekla spanile: „Má znej milejší kněžno, těším se ze chvíle, kdy na své vlastní oči vás vidím v našem kraji, a myslím, že mě nikdy pěknější děje nepotkají." 1314 „Zaplať vám za to nebe," pravila Kriemhilda. „Když mně a králi Pán Bůh dost zdraví a sil dá, pak den, kdy jsme se sešly, bude vám k cti a chvále." To ještě netušily, co zlého přihodí se dále. 1315 Dívky se uvítaly nejinak vybraně, nejeden rek se dámám propůjčil k ochraně, a když pak po pozdravech usedly na lučině, z panenek, dosud cizích, se brzy staly přítelkyně. 1316 Přinesli hojnost vína pro osvěžení dam v čas poledního klidu. Pak vydali se tam, 206 kde stály velké stany a polní obydlí, a také onde hostím všemožnou péči nabídli. jgiy Odpočívali přes noc do chvíle rozbřesku, zatím hrad Bechelaren uvedli do lesku a připravili krmě pro vzácnou společnost; Růdeger sám dbal o to, aby měl každý všeho dost. 1318 Už zdálky bylo vidět špehýrky dokořán a otevřená křídla bechelarenských bran. Přijíždějící hosty přivítal každý rád a hradní pán dal příkaz dům k odpočinku přichystat. 1319 Rudegerova dcera s průvodem služebnic vyšla své panovnici mile a vlídně vstříc a markrabinka opět stanula blíže ní. Panicím Kriemhildiným daly též po pozdravení 1320 a nato ruku v ruce vstoupily do hradu, v němž strměl skvostný palác z mohutných 1321 základů a pod nímž řeka Dunaj v údolí šuměla, usadily se k oknům a rozprávěly zvesela. Žel, není dalších zvěstí o jejich počínání krom stesků, které měli prý Kriemhildini páni proto, že jejich jízda ubíhá pomalu. Zatím se chystal k cestě i houfec zdejších vazalů 1322 a markrabě se staral o hosty na zámku. Kriemhilda dala tucet nádherných náramků a nejlepší své roucho, jež měla při sobě, Gotelindině dceři na upomínku k ozdobě. 1323 Z pokladu Nibelungů nezbylo kněžně mnoho, přesto však dokázala vzpomenout na kdekoho 207 podarem ze jměníčka, které jí zůstalo; i markraběcí čeleď obdarovala nemálo. 1324 Podobně Gotelinda na dobrou oplátku obdařila jak hosty, tak jejich čeládku, a sotva mezi nimi se našel jediný bez šperku nebo roucha z komory markrabinčiny. 1325 Po hostině se průvod přichystal na cestu a matka ujistila královskou nevěstu svou velkou oddaností. Odplatou za důvěru, tak pěkně projevenou, objala kněžna její dceru, 1326 a ta jí pověděla: „Máte-li za vhodné, abych vám byla k službám, vzkažte a toho dne mne otec jistě pošle rád na Etzelův hrad," z čehož ctná paní mohla dívčinu věrnost obeznat. 1327 Koně už zase stáli před hlavní hradní bránou, vznešená panovnice se rozloučila s pannou, když předtím její matce svá sbohem pravila, a stejně učinila i mnohá dívka spanilá. 1328 Od této šťastné chvíle se neviděly více. Pod Môlkem na ně hradští čekali u silnice s klaretem v zlatých džbánech, všem pro osvěžení: přáli si, aby hosté jeli dál řádně uctěni. 1329 Na onom pevném místě byl Astold sezením, ten jim dal naučení a vypověděl jim, jak do rakouských Mautern dunajským krajem a tam se o královnu zas tamější lid postaral. dál, 1330 Tehda se biskup Pilgrim rozloučil s krásnou paní, neteři popřál štěstí v budoucím počínání a také vážnost rovnou vážnosti Helšině. Hej! Kolik poct ji vbrzku čekalo v hunské končině! 1331 Posléze k řece Traisen dali své jízdě směr a chránil je šik manů, jimž vládl Růdeger. Cestou je vystřídali královští harcovníci a zahrnuli slávou i mnohou ctí svou panovnici. 1332 Etzel měl při Traisenu hrad libý pro oko, Traisenburg zvaný, známý daleko široko svou velkou mohutností. Tam Helcha, královna, štědřila kdysi v míře, jíž máloco se vyrovná. 1333 A Kriemhilda teď mohla být stejně dobrotivá, po létech smutku mohla být nyní šťastně živa, nespočetnými reky ctěna a vážena, a sklízet samou úctu, od hunských pánů zejména! 1334 Moc vlády Etzelovy a právem jeho many rytířstva křesťanského Nebylo udatnějších znal vpravdě celý svět pokládal za výkvět jakož i pohanského, než ti, co žili blíže něho! 1335 U dvora vládly mravy, sotva kdy vídané: pohanství žilo s řádem, který ctí křesťané, svorně a bez rozdílů, obvyklých ve víře: král obmýšlel svým zbožím poctivě všechny rytíře. XXII. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak král Etzel přijal Kriemhildu 1336 Na Traisenburgu dlela královna čtyři dny, po cestách přesto nebyl ani mžik poklidný, zpod kopyt stále stoupal prach jako z ohňů dým, to Etzelovi mani cválali panstvím rakouským. 208 209 1337 Panovníkovi Hunů už došla pilná zvěst, pro kterou zapomenul na žal i na bolest, že kněžna se už slavně ubírá po kraji. I spěchal za Kriemhildou přesťasten, že se setkají, 1338 a zdálky bylo vidět, jak táhne po silnicích přemnoho jeho reků, podivně hovořících, i nekřtěných i křtěných, šik nespočetných hlav, mířících panovnici v ústrety a vstříc na pozdrav. 1339 Harcovali k ní reci z Ruska i z Byzance a na koních tak hbitých jakoby do tance přicválali i páni z Polska a z Valachie. Na každém bylo zřejmé, že dle svých obyčejů žije. 1340 Ubíralo se s nimi i mnoho Kyjevanů a také Pečeněhů, nezkrotitelných pánů, již z tětiv napínaných až k prasknutí své střely na ptactvo ve výšinách nadmíru prudce vypouštěli. 1341 V Rakousích, najmě v městě na řece Dunaji, kterému odjakživa lidé Tulln říkají, poznala mravy plemen, známých jen ze zvěstí. Zel, mnohým holdovníkům přinesla posléz neštěstí. 1342 Čtyři a dvacet knížat v nádherné ústroji patřilo k Etzelovu jízdnímu predvoji a tito okázalí a hrdí šlechtici prahli jen po jediném: pohlédnout na panovnici! 1343 Vévoda Ramung vedl houfy svých Valachů. Sedm set ořů bilo kopyty do prachu, letíce jako ptáci vstříc mocné vládkyni, i kníže Gibich svolal svůj pyšný šik jen kvůli ní, 1344 přeudatný pan Hornbog z královské družiny přicválal za Kriemhildou s tisíci hrdiny, za halasu a hluku po zvycích svého lidu, a rovněž další páni si nedopřáli chvíle klidu. 1345 Dánský rek, smělý Hawart, se přihnal jedním harcem s Iringem, mužem čestným i štědrým chlebodárcem, a také Durynk Irnfrit, nadmíru skvělý pán, s dvanácti sty svých zbrojných a dbali on i každý man. 1346 aby se jejich sláva před kněžnou zaskvěla. Tři tisíce přílb čítal šik pana Blodela, panovníkova bratra z hlinského plemena, a ani jeho jízda nebyla méně vznešená. 1347 Nakonec přijel Etzel s knížetem Dietrichem a šikem reků skvělých a chvalně známých všem, již darmo neplatili za dobré šlechtice, a pýcha Kriemhildina vzrostla v tu chvíli velice. 1348 Riideger zatím takto svou paní nabádal: „Blíží se hlavní průvod, nyní vás přijme král, povím vám, kterým pánům vtisknete polibek, neboť tak velkou poctu si nezaslouží každý rek!" 1349 Královnu snesli ruče panovník už byl také sestoupil rovněž s oře a hbitě ke Kriemhildě s komoně na trávu, žádosti v pozdravu, a všichni reci s ním, vykročil s velkým blaženstvím. 1350 Co vím, dva vévodové, nadmíru vybraní, nesouce dlouhou vlečku, kráčeli za paní, mezitím vládce Etzel jí vyšel v ústrety a ona políbila knížete mile na retv. 210 211 1351 Poodhrnula roušku, pokrývající tvář. „Popravdě," pravil mnohý, „zlato má menší zář a Helcha sotva měla krásnější vzezření!" Při uvítání s králem stanul pan Blôddel blíže ní, 1352 i políbila jeho, vladaře Gibicha, mocného Riidegera a pana Dietricha, úhrnem dvanáct reků, více však nikoho, další jen pozdravila, těch bylo arci přemnoho. 1353 Zatímco král dlel s kněžnou, započal nový děj, mládenci zahájili odvěký obyčej, přeslavnou kolbu s dřevci pro panské potěšení a kláli se dle zvyků i křesťané i nepokřtění. 1354 Manové pana z Bernu s rytířským zápalem lámali kopí v boji nadmíru troufalém, roj třísek stále vzlétal nad hlavy během her, i po německých hostech zůstalo v štítech mnoho děr 1355 a zdálky bylo slyšet, kterak se dřevo tříští, zvláště, když páni hunští se střetli na kolbišti s vladařovými hosty, co rek to vzácný rod. Posléz král s panovnicí počali myslet na odchod 1356 a tehda oba vblízku spatřili krásný stan, a kolem rozprostřené přístřešky do všech stran, kde měli po všem dění trávit čas oddechu; reci už provázeli půvabné panny pod střechu, 1357 pod níž trůn potažený nádherným hedvábím byl velmi okázale samotným markrabím připraven pro Kriemhildu a všichni na dílo hleděli s velkou chválou; i královi se líbilo. 1358 Co říkal Etzcl kněžně, vím jen, že bílou ručku to nevím doslova, tiskla dlaň vládcova, že seděli tam sladce, ale že do ústraní Riideger nedovolil pánovi odvést vzácnou paní. 1359 Venku už dali pokyn ukončit všechen boj, ve cti a slávě ustal hlomozný nepokoj, načež se hunští reci rozešli po poli k přístřeškům rozmístěným po široširém okolí. 1360 Slunce už dávno zašlo, ulehli ke spánku, nicméně spali pouze do prvních červánků, kdy do sedel svých ořů usedli poznovu, aby se opět kláli na počest panovníkovu. 1361 Poté král kázal Hunům ostříhat jeho čest a vyjel z Tullnu k Vídni. Byl konán skvělý vjezd, řady dam v krásných rouchách čekaly ve městě a ihned slavně vyšly vstříc Etzelově nevěstě. 1362 Každý se měl, jak ráčil, našli tam všeho dost, s nadšením sledovali přípravy na slavnost a mnohý host byl vlídně uveden do domu. Zkrátka, kvas pana krále způsobil radost kdekomu. 1363 Žel, všichni nenalezli ve městě obydlí. Rúdeger tedy kázal, aby jim nabídli v staveních po okolí místečko k oddechu. U Kríemhildy dlel tehda, jak alespoň vím z doslechu, 1364 pan Dietrich s mnoha reky, již se k nim připojili. I starali se tuze, jak hostím zkrátit chvíli a všemu jejich dění dát utěšený ráz. Také pan z Bechelaren s přáteli libě trávil čas. 1365 Posléze v městě Vídni v čas letnic o svátku král objal panovnici a došlo ke sňatku, čímž rázem obdržela od pana Etzela vazalstva, že ho tolik v Xantenu nikdy neměla. 212 213 1366 Ten, kdo ji dosud neznal, zahrnul pochvalou královnu jako paní nadmíru uznalou: „Mysleli jsme si zprvu, že nemá v kapse nic, a zatím ona štědří, že by nám nikdo nedal víc!" 1367 Sedmnáct dní a nocí a neslyšel jsem nikdy o lepším panovnickém Však také svatebčané 1372 1373 slavili onu slávu a od nikoho zprávu svatebním veselí, se do krásných rouch oděli! 1368 Ani když kněžna měla moc nad Nizozemím, nesloužilo jí tolik hrdinů pokud vím, a třeba Siegfried vlastnil pokladů nemálo, Etzela o to více rytířů obklopovalo. 1369 Sotva kdy na slavnosti rozdali čeládce tolikeré, tak pěkné a drahé kabátce, jako tam rozdávali společně s oděním na počest Kriemhildinu Etzel a jeho páni s ním. 1370 Cizinci ani zdejší nebyli skrblíci, nechtěli žádnou žádost nikomu odříci, mysleli jenom na to, kterak by štědřili, až mnozí vposled málem zůstali jenom v košili. 1371 Kriemhildě po všem smutku nastal čas věhlasu a přesto se dál s pláčem vracela do časů rýnských a Siegfriedových, kdy byla jeho ženou, v záři své slávy ovšem plakala s tváří odvrácenou. Pokud se týče dárců, sotva kdo rozdával více než Dietrich z Bernu, co mu dal darem král, syn Botlungův, pán Hunů, to rozdal právě tak. I Růdeger v tom směru vykonal zázrak nad zázrak a kníže Blódel z Uher že přímo plýtval dary štědřil tak bohatě, ve stříbře, ve zlatě, 214 L 1374 1375 vyprázdnil řadu truhel, vyplácel plnou dlaní, a z toho bylo zřejmé, jak dobře žijí hunští páni. Panovníkovi pěvci, Wärbel a Swämmelin, dostali darem více než vrchovatý klín, myslím, že tisíc hřiven, možná i větší díl tehda, když pod korunou král kněžnu na trůn usadil. Za osmnáct dní poté vyjeli z městské brány, za Vídní byly cestou hry dřevci pořádány, mnohý štít pukl ranou mnohého hrdiny, a takto Etzel dospěl k hranicím hunské krajiny. 1376 Na hradě zvaném Heimburg trávili nato noc a spočítal bys těžko královu zbrojnou moc i sílu všeho vojska, jež táhlo krajinou, i krasavic, jež tehda spatřili cestou otčinou. 1377 U hradu Meisenburgu nasedli na lodě, a mužů jakož ořů plulo tam po vodě tolik, že řeka byla podobna lučině. Paní, mdlé cestou, jely ted poklidně a nečinně. 1378 Svázali lodě k sobě nad jiné pevněji, aby je uchránili vln jakož peřejí, a plachty jejich stanů vypjali žerděmi, takže se paním zdálo, že prodlévají na zemi. 1379 I na hrad králův došla zvěst o všech novostech, muži i ženy rádi slyšeli o hostech, zvlášť dámám, které dříve tvořily Helšin dvůr, měly ted nastat časy s Kriemhildou bez hoře a chmur. 1380 I vyšly jí vstříc mnohé šlechtické panice, jež po Helšině smrti žily, zle truchlíce, 2I5 i sedm princezniček a jejich půvab zdobil 1381 Herrata, vzácná panna, dceruška vznešeného nevěsta Dietrichova, na kněžnu čekalo hunskou vlast vskutku nemálo. neteřka Helšina, vladaře Nántwina, řídila sbor těch dam 1382 i383 a zakrátko se měla těšit i dalším výsadám. Dvořané vyšli pánům v ústrety blaženi, naschránili jim zboží plničká sklepení! Jak jim král vládl potom, to nikdo nepopíše, a sotva bylo lépe za jiné paní Hunské říše. Nuže dál: když král přistál, byl na kůň posazen a kněžně představili fraucimor podle jmen. Dámy se ukláněly Kriemhildě na pozdrav, a když se po nebožce ujala všech svých mocných práv, 1384 tu v jejich věrných službách nalezla oporu. Královna s sebou vezla i drahně úborů, drahokamů i kovu pro zdejší hunský lid a svoje rýnské jmění spěchala nyní rozdělit. 1385 Za oněch dnů se kněžně navěky poddali panovníkovi blízcí se svými vazaly a do smrti své služby plnili vůči ní. Ano, i Helcha byla sotva tak mocnou vládkyní! 1386 Popravdě okázale si dvůr i země žily a nikdy neustaly v konání kratochvílí. Vše, co si srdce přálo, dostal tam každý host pro královninu štědrost a pro královu laskavost. o tom, aby její XXIII kterak bratři byli VYPRÁVĚNÍ si Kriemhilda počínala, pozváni na slavnost 1387 1388 1389 1390 1391 1392 J393 Takto se spolu měli po sedm slavných jar a věřte mi, že oba provázel samý zdar. V těch časech panovnice synáčka porodila a pro krále to byla událost nadobyčej milá. Po dlouhém naléhání aby byl pokřtěn synek pojmenovaný Ortliep, a v celé zemi Hunů ho paní přiměla, vladaře Etzela, dle zvyků církevních zavládl proto zpěv a smích. Vyrovnat se všem ctnostem, jež Helchu zdobily, v tom kněžna spatřovala své hlavní úsilí. S Herratou poznávala dvůr, jeho mrav a lesk, třebaže dívku dosud k nebožce poutal tajný stesk. Královnu znali všude; jak v hunské koruně, tak v cizině šly zvěsti, že nikdy na trůně dobrodějku tak štědrou nepoznal širý svět. I žila v cti a slávě u Hunů plných třináct let s vědomím, že jí nikdo vzdorovat nemíní, jako to činívají mani své vládkyni, i když z nich dvanáct mělo královský prapůvod. A tehda vzpomenula vlasti i utrpěných škod, vzpomenula i moci, jíž byla poctěna, když vládla Nibelungům, vzpomněla Hagena po smrti Siegfriedově, jak pobral, co jí zbylo, a přitom přemítala o pomstě za záhubné dílo. „Msta by se mohla zdařit, přilákám-li ho k nám!" A často sejí zdálo, jak chodí sem i tam s Giselherem, svým bratrem, v nesčetných polibcích. 2el, také on se posléz měl dočkat časů velmi zlých! 216 217 1394 Já myslím, že to všechno našeptal kněžně ďas, jen proto zapomněla na Gunthera i čas, kdy se zas políbili navzájem smířeni; zato teď horké slzy jí potřísnily odění. 1395 Také se ve dne v noci panovníkova žena trápila pomyšlením, že byla zasnoubena s pohanem a že vposled se jejím chotěm stal, což všechno způsobili Hagen a Gunther, bratr král. 1396 Svých úmyslů se dále už nemínila zříci. Říkala si: „Mám jmění, jsem slavnou panovnicí, mohu své nepřátele vytrestat bohatě a obzvláště pan Hagen by neměl ujít odplatě. 1397 Proto chci, aby za mnou přijeli moji drazí, pochybuji, že s nimi mí škůdci nedorazí, a pak se snadno pomstím za svého manžela! Zdali se toho dočkám?" sama si dopověděla. 1398 Nicméně byl k ní každý, ať panovníkův man, ať každý její rytíř, návistí připoután, Eckewart, správce komor, stál v úctě u přátel, a tak se její vůli málokdo opřít chtěl i směl. 1399 Den co den přemítala: „Požádám pěkně krále," snad ve své laskavosti, již prokazuje stále, dá pozvat její blízké k nim, na Etzelův hrad. Bohužel, její spády nebyl s to nikdo rozpoznat. 1400 Když za nočního času přilehla jedenkrát k vladaři, jenž svou paní měl vskutku k smrti rád, a když on objal tělo své vzácné milenky, tu opět ke svým škůdcům obrátila své myšlenky. 1401 „Můj znejmilejší pane," „pokud vám tato prosba 218 královna pravila, nebude nemilá, 1402 1403 dejte mi milostivě možnost se přesvědčit o tom, že i k mým bratřím chováte v srdci vřelý cit. Král pravil bez vytáček, neboť byl člověk přímý: „Dokáži vám, jak smýšlím s vašimi příbuznými. Mou radostí je vidět i Wormské veselé. Vždyť jsem svým sňatkem získal své nejmilejší přátele. Královna řekla: „Pane, je známo také vám, jak vznešené mám bratry. Tuze se trápívám, že nemohli být nikdy v našich zdech uvítáni, a proto prý mně také zdejší lid říká cizí paní." 1404 „Má milovaná choti," panovník odtušil, „nebude-li jim líto na dalekou pouť sil, pozvu sem z pánů rýnských, koho si určíte." Kriemhildu potěšilo slovo tak pěkně určité. 1405 „Budete-li tak laskav," pravila vládkyně, „pak vypravte své posly do Wormsu na Rýně, aby mým blízkým řekli mou vůli a můj vzkaz, a mnohý rytíř jistě přijde a ponavštíví nás." 1406 „Co rozkážete," pravil, „stane se, jak se patří, a jistě bude pro vás návštěva rodných bratří méně než pro mne pohled na syny Utiny; jak lituji, že nejsou z poněkud bližší krajiny! 1407 1408 Nu, ano, když vás těší pak budou bez prodlení moji dva dvorní hudci," načež dal pro ně vzkázat takové pozvání, do Wormsu vysláni dovětil panovník, a neuplynul ani mžik, už hudci přispěchali k paní a ke králi. Etzel jim ihned pravil, aby se chystali s poselstvím do Burgundska, na panovníkův hrad a také kázal vybrat oběma tuze pěkný šat. 219 1409 I dvacet čtyři jejich z broj ence přioděli a nato Etzcl poslům pověděl, že jim velí vyřídit wormským rekům pozvání ke dvoru; pak stanovila kněžna čas k důvěrnému hovoru. 141 o Král pravil: „Cílem vaší burgundské výpravy je popřát Wormským zdraví, vzkázat mé pozdravy a prosbu, zda se k Hunům vypravit nechtějí, protože neznám hosty, jež bych tu viděl raději. 1411 Kdyby mi moji švagři chtěli být po vůli a kdybyste je vskutku k výjezdu pohnuli, ať přijedou už v létě na slavnost do mých lén; spatřím-li svoje svaky, budu, jak pravím, přešťasten." 1412 I pravil hrdý Swämmel: „A přesně v který čas, můj pane, zahájíte svou slavnost jakož kvas? To se ptám kvůli Wormským, otáží-li se na to." „O slunovratu," pravil, „bude s tou slávou započato." 1413 „Stane se," pravil Wärbel, „vše, co si račte přát!" Královna potom posly pozvala do komnat, kde věci tuze tajné z jejích úst slyšeli, z čehož pak mnoha rekům povstalo mnoho svízelí. 1414 Pravila hudcům toto: „Dojdete majetku, dovedete-li dobře mou vůli k posledku a správně u nás doma mé vzkazy povíte. Pak vám dám velké jmění a šaty skvostně ušité. 1415 Především v rýnské zemi nesmíte nikdy říci, že často vídáváte svou kněžnu panovnici smutnou a zarmoucenou. Naopak vzkažte všem, že na burgundské reky pamatovala pozdravem. 220 r. 1416 Naléhejte, ať přijmou královu nabídku, zbaví mě značných trampot, což bude k užitku, lid se mě stále táže, proč žiji bez rodiny, být rekem, dávno bych se vydala sama do otčiny. 1417 Zejména Gernotovi pospěšte povědět, že k němu chovám přízeň, již sotva poznal svět, a že ho tuze prosím, pro naši čest a slávu, aby ty nejskvělejší pány vzal s sebou na výpravu. 1418 Mluvte i s Giselherem: ať nezapomíná, že nikdy nebyl strůjcem zármutku sestřina, že budu proto ráda, vypraví-li se k nám, ráda ho spatřím u nás a ráda ho tu uvítám. 1419 Povězte i mé matce, že žiji ve slávě, a pokud Hagen přijme pozvání zdráhavě, otažte se, kdo jiný by mohl jízdu vést, když pouze on je znalý už od dětství všech hunských cest." 1420 Poslové nevěděli, vzkaz, aby nejezdili až pozdě pochopili, že kvůli Hagenovi co v jádru znamená bez Tronje Hagena, že jim byl ke zkáze, mnohý rek skončil neblaze. 1421 Dostali ještě mnoho a také tolik zlata, jak vzkázání, tak psaní, že jeli jako páni, i šatem velmi skvostným byl každý obtěžkán a tak je propustili pan král i kněžna z hradních bran. XXIV. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Wärbel a Swämmel vyřídili poselství svých pánů 1422 Jakmile Etzel vyslal poselstvo k panu králi, hned o tom četné zvěsti kolovat započaly, L 221 1423 1424 1425 1426 1427 1428 neboť pán Hunů kázal sezvávat na kvas hosty. Zatím už hudci nesli zprávu, že rýnští vládci jsou zváni k účastenství jež pořádá král Etzel, Nejprve k Bechelaren tam posly přivítali, a Růdeger jim svěřil, Gotelinda i dcerka, zároveň po krajích Zel, na smrt jeli mnozí z nich! za hunskou hranici a jejich leníci na kratochvilných dnech, a proto povstal velký spěch. popohnali své koně, postarali se o ně arciže spolu s ním pozdravy pánům burgundským. Nepustili je ovšem jen s prázdnou z hradní brány, naopak, obdařili bohatě hunské many. Růdeger vzkázal Utě i vládcům rýnským lén, že není markraběte, jenž je jim více nakloněn, a také pro Brunhildu měl slova uznání, jak jsou jí všichni spolkem věrni a oddáni. Po těchto slovech hudci se rozejeli dál s markrabinčinou prosbou, aby je Pán Bůh retoval. Před Bavory se Wärbel z poselstva králova rozejel k biskupovi do města Pasová, jaký však vzkaz dal Pilgrím poslat svým přátelům, nevím, jen vím, že dříve než opustili jeho dům, daroval hudcům zlato a ještě k tomu dodal: uviděl, rád bych prožil a já bych sám už sotva 1429 Kudy dál jeli na Rýn, Nicméně ani stříbro, při dobré myšlence „Rád bych své sestřence s nimi pár šťastných chvil do Burgund cestu podstoupil." o tom už nemám zpráv, odění ani háv r 1430 i431 1432 1 L 1433 1434 1435 jim nikde nepobrali. Lapkům v tom bránil strach před hněvem vládce Hunů, mocnáře v mocných končinách. Tak Wärbel jakož Swämmel už po dvanácti dnech spatřili svahy Burgund, hrad Worms i rýnský břeh a záhy Gunther s pány zvěděli novinu o cizokrajných poslech. Král chtěl znát pravou příčinu a pravil: „Kdo z vás, páni, o cizincích co ví, a kdo ví, odkud jedou, ať mi to vypoví." Nevěděl ovšem nikdo, ale jen po ten čas, co Hagen posly spatřil a odpověděl na dotaz: „Já vidím hunské hudce, a není myslím sporu, že nesou nové zvěsti k panovnickému dvoru. Jistě je vaše sestra posílá za vámi. Všemocný pán jim vládne, uvítejme je s poctami." Zatím už hosté vjeli na hradní nádvoří; tak vznosně žádný hudec neklusal na oři! Čeleď se shromáždila, aby je uvedla, postarala se o byt i o výstroj a o sedla. Třebaže jejich jízdní oděv byl skvostně šit, takže v něm směle mohli před krále předstoupit, u dvora chtěli chodit krásnej i oblékáni, a proto rozhlásili, že odění je zdarma k máni. Arci se lidé bažní zakrátko celí šťastní a roucha nádhernější protože králův posel 1436 Posléze hunští hudci Burgundy potěšilo, seběhli obratem, odešli se šatem oblékl host co host, má šatem budit vznešenost. vstoupili do síně, že přišli mezi ně, 222 223 a rázem jako pravý královský obřadník pozdravil je pan Hagen, za což si získal jejich dík, 1437 a se zájmem se počal vyptávat na Huny: „Jak žije vládce Etzel s manstvem své koruny?" I řekl jeden z hudců: „Takový blahobyt nevládl nikdy v zemi. Věřte, je blažen on i lid." 1438 Palác se hemžil panstvem: došli až ke králi, kde panovnické posly přátelsky přijali, tak jak se sluší přijmout vyslance z ciziny a Wärbel spatřil poblíž vladaře mnohé hrdiny. 1439 Král uvítal své hosty, jak žádal zvyk a mrav: „Přijměte, hunští hudci, mé slovo na pozdrav a totéž arci platí i vaší družině! To vám sám Etzel kázal navštívit zemi na Rýně?" 1440 I poklekli a Wärbel odvětil na otázku: „Tak jest! A že k vám cítí i oddanost i lásku, náš král a vaše sestra vyslali výpravu za vámi do Burgundska se vzkazem pěkných pozdravů." 1441 Tu pravil mocný kníže: „Nu, tím jsem potěšen," a ptal se dál: „Jak žije mocný pán hunských lén i Kriemhilda, má sestra, jež tráví časy s ním?" Hudec mu odpověděl: „Rád, králi, vypovím, co vím. 1442 Na světě nenajdete tak šťastnou dvojici jako je dva, to vězte! I jejich leníci i rytíři i blízcí, všichni jsou blaženi a radost z naší cesty projevili v čas loučení." 1443 „Nuže, dík za pozdravy, které mi nesete zdaleka od mé sestry a pana knížete. Rád slyším, že váš vladař je vesel, živ a zdráv a jeho mani rovněž. Však jsem se neptal bez obav!" 224 1444 í Také dva mladší vládci se objevili v síni, oba se o poselstvu dověděli až nyní, Giselher, mladý rytíř, je viděl tuze rád, především kvůli sestře, a počal mile rozmlouvat: 1445 „Vítejte, vyslancové, do těchto pevných míst, měli byste k nám na Rýn konávat více jízd, máte zde mnoho přátel, kteří vás rádi vidí, však u nás uhlídáte jen dobré skutky dobrých lidí. 1446 „Věřím, že stále o nás příznivě smýšlíte. Ach, znát jen," pravil Swämmel, „slovo tak určité, aby vám vyjádřilo, jak mile zdraví vás pan král a vaše sestra, o jejichž cti jde jeden hlas! 1447 Kněžna vám připomíná i všechen vroucí cit, který jste jí vždy věrně uměli vyjevit, vězte však, že jsme zvláště za králem vysláni: náš panovník mu po nás posílá pěkně pozvání, 1448 aby se s panstvem vydal do Hunské země k nám, a pověřil mě něčím, na co se nyní ptám: jestliže snad svou sestru nechcete vídat dál, pak máte prosím vzkázat, čím se vás dotkl náš pan král, 1449 že se tak vyhýbáte dunajské končině? I kdyby váš rod nebyl rodu mé vládkyně, zaslouží si král s vámi pobývat mnohé chvíle, a pokud se tak stane, bude to jeho srdci milé." 1450 I pravil vládce Gunther: „Já za sedmero dnů vám sdělím svoje zdání, na němž se dohodnu se svými nejbližšími; ubytujte se teď pěkně a po libosti a čekejte mou odpověď." 225 1451 Ho« 1453 1454 1455 1456 1457 1458 Nicméně Wärbel pravil: „Můžeme být tak smělí a žádat o svolení, zda bychom dříve směli pozdravit paní Utu, než dojde na oddech?" Giselher na to řekl dvorně a k potěšení všech : „Kdopak by vám chtěl bránit, abyste za ní šli! Vždyť právě na to ona toužebně pomýšlí, už kvůli naší sestře přijdete matce vhod, až kvůli rodné dceři přijme vás i váš doprovod." Giselher šel pak s posly do komnat za Utou, jež přijala je řečí milou a pohnutou, pozdravila se s Huny, jak žádal její stav, a poslové jí řekli vybraným slovem řadu zpráv. „Královna," pravil Swämmel, „vám projevuje vděk, oddanost jakož lásku, je plna myšlenek na to, jak by vás mohla víc vídat, vzácná paní, a věřte mi, že nemá na světě vroucnějšího přání." Panovnice však řekla: „To nelze nikterak, třeba by milou dceru rád spatřil matčin zrak, protože nyní dělí kraj světa mne a ji a tak jí smím jen popřát, ať s chotěm šťastni bývají. Dejte mi ovšem zprávu včas před svým odjezdem, kdy vyrazíte z Wormsu. Neuhlídala jsem už dlouho u nás posly s takovým blahem v duši." I přislíbili hudci, že dají zprávu, jak se sluší. Jakmile hunští posli se ubytovali, král obeslal své blízké pány i vazaly, aby mu přišli ihned povědět ke dvoru, co o pozvání míní. I bylo mnoho hovoru, nejvznešenější páni z vládcova okolí doporučili králi, ať k jízdě přivolí, jediný Tronje Hägen a důvěrně mu pravil, se stavěl proti ní že si tím škodu učiní. 1459 »0 tom, co bylo, víme všechno jen já a vy, z panovnice je třeba mít stále obavy, protože jsem jí chotě přivedl ke zkáze. Copak lze hunskou jízdu předkládat vůbec k úvaze?" 1460 Král pravil: „Dávno skončil všechen hněv Kriemhildin, vždyť nám už před odjezdem odpustila ten čin polibkem usmíření. Můj pane Hagene, všichni to uznávají, vy jediný však zřejmě ne." 1461 „Jen ať vás," pravil Hagen, „řeč poslů nemýlí! Pravím, že pokud byste k výjezdě svolili, mohli by vás tam znectít, ba shladit ze světa! Kriemhildě stále tane na mysli msta a odveta." 1462 I Gernot si vzal slovo při panských úradách: „Jen proto, že vás tíží odůvodněný strach ze smrti v zemi Hunů, máme i my se vzdát shledání s naší sestrou? To považuji za zlořád." 1463 Giselher nejinače oslovil hrdinu: „Nechce-li se vám s námi, Hagene, pro vinu, která vám v srdci hlodá, zůstaňte v bezpečí, nechte jet k sestře pány, již větší chrabrost osvědčí." 1464 Tu počal Hagen soptit velice zle a prudce: „Kromě mne, pane, není příhodnějšího vůdce, jenž by vás mohl dovést na hunský hodokvas. Nevzdáte-li se cesty, přesvědčím o tom je i vás." 1465 Kuchmistr Rumold přesto namítl v další zmínce: „Uvažte, zde je hojnost pro vás i pro cizince, 226 227 1466 1467 nikdo z nás, pokud nechce, nevyjde ze slastí, Hagen to myslí dobře, nikdy nás nehnal do pasti. Když Tronje mluvil darmo, Rumold vám poradí, neboť vám stojí k službám věrně už od mládí. Učiňte mu to k vůli, zůstaňte na Rýně a Kriemhilda i Etzel ať si jsou v hunské končině. Kde byste v širém světě užívali dnů lépe? Na naše pevné brány nepřítel nezaklepe, můžeme se zde šňořit od hlav až po paty, trávit čas s dobrým vínem a s paními i s děvčaty. 1468 Važte si i své krmě, kuchyní vybranější! držte se páni, doma a nehoňte se zbrkle žádný král neslyne Když ani pro ni ne, pro poklid našich dam za nebezpečím bůhví kam. 1469 Radím vám tedy zůstat zde, v naší štědré zemi, kde si snáz dokážete poradit s obtížemi, jichž v Hunské zemi člověk se ani nedohádá! Zůstaňte doma, reci, takto zní Rumoldova rada!" 1470 Gernot však odpověděl: Když si má sestra na nás a když nás zve sám Etzel, Vždyť nemusí jet nikdo, „Nezůstaneme, ne! tak pěkně vzpomene k čemu pak pochyby? komu se cesta nelíbí." 1471 „Ať jízda," pravil Hagen, „jakkoliv dopadne, nemějte za zbytečné a za nepřípadné, radím-li vám vzít s sebou vše nutné k obraně,^ postarejte se, páni, před cestou dobře o zbraně! 1472 A trváte-li na svém, pak obejedte hned nejlepší svoje reky, které lze obejet, a já z nich tisíc jízdných pro náš houf vyberu. Ten tak se uchráníme kněžniných lstivých J záměrů!" r 228 1473 1474 1475 1476 1477 1478 J479 1480 L „Tou radou se chci řídit," odvětil nato král, a do všech koutů země své posly rozeslal. I sjelo se mu reků tři tisíce, ba víc, nicméně co je potká, o tom, žel, netušili nic. Cválali k svému vládci šťastni a veselí, a všichni, co pak z Burgund s výpravou vyjeli, dostali pěkné oře a také pěkný šat. Ano, dost mužů bylo ochotno jízdu vykonat. Pan Hagen potom bratra Dankwarta vypravil pro osmdesát manů z řad jejich zbrojných sil. Každý pak v krásné strůji a v lesklém pancíři přicválal před Gunthera. Byli to praví rytíři. Přijel i chrabrý Volker, ctný hudec, jakož pán, z třiceti jeho manů každý byl přichystán na cestu v šatu hodném panovnického trůnu a Volker sám dal králi slib provázet ho k vládci Hunů. O panu Volkerovi vám povím vše, co vím: byl to pán urozený a ke svým poddaným směl čítat mnohé dobré burgundské vazaly, navíc byl skvělým hudcem a proto mu tak říkali. Pan Hagen vybral reky nad jiné srdnaté, bylo jich celkem tisíc a nesčetněkráte měl možnost přesvědčit se, kterak se v boji činí. Udatnost oněch pánů potvrzovali také jiní. Poslové od Kriemhildy byli už neklidní, ze strachu před Etzelem už počítali dni a vymáhali návrat sobě i výpravě, Hagen však stále váhal, v tom jednal vypočítavě, až vposled králi pravil: „Nepropouštějme je, dříve než bude pro nás bezpečná naděje, 229 1481 1482 že sedmero dnů po nich opustíme svou vlast. Tak snáze rozpoznáme, nelíčf-li se na nás past. Kriemhildě potom zbude jen tuze málo chvil, aby nám někdo léčku jí k vůli nastražil, a navíc každý pokus jí bude na škodu, když tolik smělých pánů pojede v našem průvodu. Zakrátko šat i štíty i strůje se sedly, které svým chrabrým rekům pro jízdu vyhlédli, byly už připraveny na cestu k vládci Hunů, pak teprv povolali poselstvo k vladařovu trůnu 1483 r a toto pravil Gernot, „Král hodlá Etzelovi navštíví, jak jste řekli slavnost i svoji sestru. když v síni stanuli: učinit po vůli, a požádali jste, To pokládejte za jisté. 1484 „Poslové," pravil Gunther, „musíte nám však říci, na které dny váš vladař ohlásil veselici, kdy nás král míní spatřit a očekává nás?" „O slunovratu začnou," odvětil Swämmel, „hry i kvas." 1485 Král nadhodil pak hudcům, že mohou bez meškání konečně také spatřit Brunhildu, jeho paní, že by jí chvíle s posly nebyla nemilá, když to však Volker zhatil, málo se na něj zlobila. 1486 „Brunhilda, naše kněžna," pravil jim onen rek, „není dnes v míře plnit svůj denní pořádek a nemůže vás přijmout. Poproste zítra znovu." Druhého dne však paní zas nedostála svému slovu. 1487 Protože vládci mají být velkomyslní, král z lásky k poslům kázal, ať pro ně naplní široké štíty zlatem, I jeho blízcí byli však ho měl v sklepích dost. k poselstvu samá laskavost. 1489 1488 Giselher, Gernot, Gere a také Ortwin z Met, šmahem se předváděli v umění rozdílet, nosili poslům dary jeden lesk, jeden třpyt, oni však vzhledem k svému vládci si nechtěli zbla vzít, a posel Wärbel takto promluvil ke králi: „Ty dary bychom rádi na Rýně nechali, nemůžeme je odvézt popravdě z nezbytí: zakázal to náš vladař a sami jsme dost movití." 1490 Panovník slyšel nerad takové názory: odmítnout pánu mocné země i komory! Museli tedy posléz pobrat i kov i šat a s burgundskými dary do hunských lén se ubírat. 1491 Ještě se chtěli s Utou pozdravit před cestou, sám Giselher jim dopřál poslední chvíle s tou, která mu dala život. I svěřila jim vzkaz, že z Kriemhildiny slávy se bude těšit vždy a zas, 1492 a dala hudcům dárky, arciže pro lásku k dceři i kvůli zeti. Krom krásných opasků věnovala jim zlato. Vzali je od paní jen z úcty k upřímnosti, jíž řídila své konání. 1493 Nato se rozloučili se všemi na hradě, s paními jakož s pány, pak v dobré náladě vyjeli směrem do Šváb a provázel je tam Gernotův branný houfec k ochraně proti nástrahám. 1494 Když se houf Wormských vrátil, po pěkném rozloučení jeli dál Etzelovou všemocí ochráněni, takže šat ani koně jim nikdo nepohral. Takto se ubírali do země Hunské, jeden cval. 1495 Přátelům všude cestou hlásili novinu, že brzy velká síla burgundských hrdinů, pozvaných na kvas k Hunům, opustí rýnský břeh a zvláště biskup Pilgrim byl zpraven o všech novostech. 1496 Nejinak v Bechelaren udatní harcovníci i spěchali markraběti i markrabince říci, že se i cestou u nich Guntherův průvod staví, a oba arci měli velikou radost z oné zprávy. 1497 Potom své koně dále ke Granu pobídli. Ten hrad si Etzel zvolil za svoje obydlí, a když mu byly vzkazy z rýnských lén sděleny, zaplesal hunský vladař radostí celý ruměný. 1498 Jakmile panovnice zvěděla ze zvěstí, že její bratři přijdou a pouť se poštěstí, velice zajásala a posly za dílo nadmíru obdařila, což kněžnu velmi šlechtilo. 1499 „Wärbele, odpovězte, povězte, Swämmele," pravila, „jsou k nám zváni mí rodní přátelé: kteří mí znejmilejší přijedou tedy k nám? Vyprávějte, co Hagen podotkl k vašim novinám?" 1500 „Tento pán jednou zrána dokročil do rady, neboť měl k vašim vzkazům veliké výhrady, když všichni prohlásili, že k Hunům vyrazí, pravil jim Hagen hněvně, že se tím ženou do zkázy. 1501 Přijedou vaši bratři, tři vládci na Rýnu, ale kdo bude tvořit královskou družinu, |^ o tom už sotva máme co říci bez pochyb, f jen to, že chrabrý hudec Volker jim rovněž dal svůj slib." 1502 Královna odvětila: „Volkera oželím a nebude mě mrzet, nesetkám-li se s ním, Hagena však chci vidět, smělého šlechtice, a jestliže ho spatřím, zaraduji se velice." 1503 Kněžna pak nemeškala, šla k panovníkovi '. a přistoupila k němu líbezně se slovy: i „Našel jste zalíbení, králi, v těch poselstvech? Co jsem si tolik přála, stane se skutkem v brzkých dnech!" 1504 „Tvé přání je mým štěstím," odvětil mocný král, „a určitě bych méně osudu děkoval, kdyby muž vlastní krve chtěl navštívit můj dům. Po zprávě o tvých blízkých je konec mnohým P zármutkům!" 1505 Hofmistři od té chvíle neměli na práci nic menšího než chystat židlice v paláci pro hosty, jejichž příchod byl Hunům tuze milý. Oni však přesto krále o všechno štěstí připravili! XXV. VYPRAVENÍ o tom, kterak se Nibelungové ubírali k Hunům 1506 Nechrne ted Huny konat, co právě konají, a reky, nad něž lepší nenajdeš po kraji, vizme jet do ciziny na slavnou návštěvu s nesmírně velkým počtem jak výzbroje, tak oděvů. 1507 Tisíc a šedesáte rytířů z vlastních lén a devět tisíc zbrojných, jak jsem byl poučen, 232 í 233 1510 vystrojil ke slavnosti burgundský král a pán. Však byl ten skvělý průvod nadmíru doma oplakán! 1508 Když vynášeli na dvůr náruče koňských uzd, starému biskupovi špýrskému přitom z úst vyklouzlo jen pár slůvek: „Už nesou jízdní strůj, Pán Bůh je," pravil Utě, „na onom kvasu opatruj!" Uta pak zašla k synům a řekla doslova: „Neodjíždějte, reci, z bran svého domova, já měla dnešní noci sen převelice zlý, o tom, jak všichni ptáci v mé zemi zkázu nalezli." „Kdo ze snů," pravil Hagen, „bere si rozumy, ten potom ani dobře rozpoznat neumí, kdy čest ho má vést k míru a kdy zas k odporu. Už aby šel náš vladař dát sbohem do fraucimoru ! 1511 Jen jedte k Etzelovi na jeho hunský hrad, tam bude možno králi dost služeb prokázat, až u Kriemhildy začne kvas plný kratochvil." Tak radil Hagen k cestě, proti níž v duchu stále byl. 1512 Možná by nezamlčel svůj odpor k výpravě, přerušil ho však Gernot a pravil kousavě, zdali si na Siegfrieda častokrát vzpomene. „Proto jste od té cesty zrazoval, pane Hagene?" „Ze strachu," pravil Hagen, „nikdy nic nečiním, poroučíte-li, reci, pak vzhůru! jedme k nim, rád s vámi poharcuji přes hunskou hranici!" Však u nich také rozťal mnohý štít, mnohou přílbici! 234 r 15*3 L \. Už přistavili lodě, vojska byl plný břeh, snesli i všechno šatstvo a všude vládl spěch, sotva se zastavili od rána do šera. Pak zvesela z bran vyšla družina krále Gunthera. 1515 V zářečí postavili na lukách při Rýně přístřeší jakož stany a v téže hodině král pozdržel svou paní, aby s ní v úkrytu strávil čas libou láskou až do samého úsvitu. 1516 Zvuk pozounů a fléten ohlásil nový den a oznámil všem odjezd. Dříve než vyšli ven, naposledy svou milou zulíbal mnohý spáč. Ale to všechno brzy Kriemhilda proměnila v pláč. 1517 Utiným synům sloužil rek tuze oddaný a když už brůny byly k výjezdě sedlány, potajmu svěřil vládci burgundské koruny své obavy a úzkost z královské cesty za Huny. 1518 Ten pán měl jméno Rumold a pověst hrdiny a pravil: „Kdo má za vás vést správu krajiny, když vám už zřejmě nikdo v návštěvě nezabrání? Pravím, že jsou mi divné ty vzkazy Etzelovy paní!" 1519 „Kraj poroučím já tobě a svoje děcko též, služ věrně našim dámám a zarmoucené těš. Toto je moje vůle, tak jednej nadále, nemyslím však, že sestra chce s námi jednat nekale." 1520 Pak přichystali oře králi i průvodu, políbili své blízké, ve chvíli odchodu rozbušila se srdce pýchou i nadějí a paní zaplakaly. Plakaly, žel, i později. 1521 Ve chvíli, kdy už reci sedali na oře, stanuly dámy smutně, myslíce na hoře, 235 1522 i523 i524 jež dobře vytušily za dlouhou odlukou. Pocítily, že srdce jim darmo ztěžka netlukou. Když smělí Burgundové se posléz hnuli vpřed, tu celý kraj se počal v podivném shonu chvět, slzeli muži, ženy po obou úbočích, oni však přesto měli při jízdě v duších pouze smích. Nibelungové jeli překrásně oděni, na sobě nesli tisíc kroužkových brnění, přesto se žádné dámě nevrátil její pán, a to vše pro Kriemhildu, pro paměť Siegfriedových ran. Dali se přes Východní Franky až k Mohanu, Hagen jel před Burgundy, jel na krok od pánů, a vedl všechny voje, neboť byl znalý cest. Maršálkem byl pan Dankwart, rýnský rek dbalý na svou čest. ^^^^^ 1525 do schwalbenfeldské župy pohlédnout na zástupy, na knížata a pány, jak pyšně cválají. Dvanáctého dne zrána král doharcoval k Dunaji. Z Východních Frank se brali a byl to skvostný pocit 1526 Pan Tronje Hagen stále ujížděl v čele všech, on, přítel Nibelungů v rozličných starostech, dorazil rychle na břeh, vyklouzl ze třmenů a s převelikým kvapem připoutal koně ke kmenu. 1527 Rozvodněný proud hučel, přívozník byl ten tam což dalo záhy podnět k nemalým trampotám, protože nevěděli, jak přeplout beze škod. I sesedali reci na břehy oněch mocných vod. 1528 „Zlé věci," pravil Hagen, „ti hrozí, rýnský králi. Na vlastní oči vidíš, kterak se voda valí, 236 í řeka je rozvodněna a záhubný je proud, myslím, že dnes tu může mnohý tvůj rytíř zahynout." mluv s námi vlídněji, „neber nám naději! a pátrej po brodu, L 1529 „Co nám to pravíš, Tronje, při své cti," pravil vladař, Spíše nám hledej přechod _ ~, r______, kde přepravíme šatstvo i koňstvo mého průvodu." 1530 „O život," pravil Hagen, „já trochu více dbám, než abych ho tu zhoubně dával všanc hlubinám, neboť chci, aby dříve mou vlastní čepelí přemnozí hunští páni a hrdinové zemřeli! 1531 A proto posečkejte, udatní rekové, jdu hledat převozníky, snad najdu takové, co budou s to nás převézt do Gelpfratových lén." Nato pan Hagen vyšel, svým dobrým štítem vyzbrojen. 1532 Měl plnou zbroj i výstroj, nejenom dobrý štít, ale i pevnou přílbu, jež byla samý třpyt, při pancíři mu visel meč vpravdě olbřímí a schopný strašně škodit oběma svými ostřími. 1533 Jak hledal převozníka, pátraje nazdařbůh, zaševelily vlnky, i zbystřil ihned sluch. Zvuk způsobily víly v líbezném prameni, kde se ty vodní paní koupaly pro osvěžení. 1534 Třeba se zcela tiše k ručeji přiblížil, povšimla si ho záhy dvojice sličných vil a obě dvě se šťastně a rychle ukryly. Hagen jim sebral hávy, nečinil jim však násilí. 1535 Tu řekla Hadeburga, jedna z těch vodních žen: „Hagene, chrabrý reku, toužíš být seznámen 237 1539 s tím, kterak rýnská jízda u Hunů obstojí? Povíme ti to, pane, pomůžeš-li nám k závoji!" 1536 A pak se lehce vznesly z vln jako ptačí pár. Jak poznal, že jsou schopny všelikých mocných čár, počal být rytíř zvědav na jejich předpověď, na to, že věci příští se od nich dozví právě ted. 1537 I řekla jedna víla: „Pravím ti, jeďte k nim, zde je má ruka, pane, věř, že tě nešálím, k Etzelovi si všichni jedete pro slávu, doposud větší věhlas nečekal žádnou výpravu." 1538 Hagen se zaradoval z věštby tak příznivé a spěchal, aby roucha vrátil co nejdříve, ale když měly opět svůj divotvorný háv, pověděly mu pravdu o výpravě už bez obav. Druhá z vil, Sigelinda, pronesla chmurnou zvěst: „Slyš, synu Aldrianův, to všechno byla lest, sestra mé matky lhala, abys jí háv dal zpátky, navštívíte-li Huny, čekají na vás zhoubné zmatky. Navrať se rychle domů, je svrchovaný čas, třeba jste byli zváni na kratochvilný kvas, zhynete všichni v zemi hunského pana krále. Smrt půjde stále v patách tomu, kdo poharcuje dále." 1541 Hagen však na to pravil: „Co mi to pravíte! Nesmíte přece tvrdit šalby tak očité, že jedno záští může být záhubou nás všech!" I počaly mu blíže líčit běh dějů v příštích dnech 1542 a první víla řekla: „Ne, je to nezbytí! Budete veskrz všichni krvavě pobiti, jen jedinému muži věštíme záchranu a šťastný návrat domů: jen královskému kaplanu ľ 238 1543 1540 1544 1545 1546 1547 1548 *549 1550 Tu vzkřikl hněvný Hagen a byl to zlostný křik: „Cožpak se vůbec může dovědět panovník, že na výpravě k Hunům přijdeme o život? Nu, a ted pověz, vilo, jak překonáme spousty vod?" „Dobrá, když přesto toužíš j et k hunským vladařům, pak věz, že proti vodě je převozníkův dům, jen on tu při Dunaji sídlí a nikdo víc." Po této odpovědi Hagen už nechtěl vědět nic a obrátil se, mrzut po všech těch zlověstech, jedna z vil ale řekla: „Hagene, nač ten spěch? Počkej a dopovím ti, jak přejít přes Dunaj. Markrabí zvaný Else spravuje celý tento kraj, má bratra jménem Gelpfrat, mocného hrdinu a pána celých Bavor. Přes jeho krajinu berte se obezřele, čekejte nesnáze, i vůči převozníku dávejte přednost rozvaze. Pokud si nezískáte po dobrém toho muže, on, člověk tuze zlobný, vás poškodí, seč může. Proto mu slibte zlato za jeho námahu. Je oddán Gelpfratovi, jemuž zde koná ostrahu. Neozve-li se ihned, jak bude zavolán, pověz mu, že ho volá Amelrich, dobrý man, jenž kdysi kvůli záští odešel z těchto míst. Na toto slovo přijde, tím si, můj rytíři, buď jist." V tu chvíli Hagenovi nebylo do řeči, sklonil se před vílami s úctou co největší a potom kráčel mlčky, maje břeh na očích, až blízko řeky spatřil dům na protějších úbočích. I počal mocně volat přes řeku do dálek: „Převez mě, převozníku," volal ten chrabrý rek, 239 „nárai ick v-iý ?i ny ú / t í\\-n 'tir"-í'U riíi.i, f líc j |.H"Ti«/t. nravm tlálo, pi"í pr«r. •! • • tu »-JiO čel .-d hvtc> n^durc' n< málo, a t«k stál H»i2;c r n x^l ^ ?hnla »>•. nedalo i-ik j. ?c""iH;/ -.íly, •'1' K í'í 1. Zo 'Z: \ ' ~'.\ i ?vuU-i ,:ao> u ár % ík'i'l,rv J1 \ n ukul „jVit p.^x uj ii'A'vái. FA,'Í"..> »i; afo, kterého z t fi ■ '1 Wär#tsi«fa W»«t4#e? si* w >4tk»l*íi»« ňf.brfdrJ»ttíä m«^v.6rf« ■"5 .-mvB&Ní wvfo^ twvpww-vrt m%fí'> »'• >: z í j'ícv'v. d;:- n:.u-k;.Jvt\/, í vskutku -«\ ra slova •'kuwř t? f h'-p'i \ríeí a wphil z 'J*íi< ( Vlpfi aiova. M-4I doin.i iv.l.idi--! /ínku, /'i"-ľ''i! pi- y.i,'ú<\. [ fJ,.i \í 4 -v 1í, \vý |n)f'jní. neujde ndpk-ííč >~,i rudy kov rhu*i sloužit a prišeí o ?'vor. n.'im'í'vC rwdy ;-.(. á Vsi H:ím.ruV WiO'ih*ry i nit a hrot, 1 r> 31 Prcvc/ník plal, ct.í prí.-ii! :>> Kĺb '/ y v'č' yi.v-n.,' iif? rvnř icho iinéna. \ ykhV o i nej Uova Ľ \olcu llťkdo jinv Uův; sra íií !-í..^í*:'íi. i\t\ r/á a r.ťsnár.f na; A w „Am^ia^h ti \t< 5>an<\ jaká t<~» sLoda fintu: % ;? Rek'^'i. jrŕiuž crkáni. li. ;st- v-šaL pfsdobfu, j c to můj rodt'v *'*t.« h.iíuaä «utw. ... Ik moru tin ůi -vú mam*- rm proto si ve vší shodě ve/měie náramek, prepi'ujtc se mnou přes proud a vysloužit*' «i můj vděk." 1558 ä,Já ale neučiním/4 pravil muž, .,co bys chtě!, neboť mí páni mají nemálo nepřátel a z ieciUo přít í u převoz cizincům odmítánu J''-li ii život milý. pak opusť ber meškání prám," l^.o ..Neváhej," pravil Ha&vn. ,.}-m v íp^ír:^ ■ ■ • ■ rozmaru, spíše se dohodněme na zlaté-n pod aru a prever tisíc reků a koná tolikéž,""' Převozník ale vykřikl: .,To, pane, marné po mně chceš " 15ÍÍ0 Uchopil svoje veslo, kus mocné vydaly, a máchl jím lak mocně k rekově nevůli, že chrabrý rytíř Hagen pokles! v kolenou: sotva kdy smlouva! pŕfvo/. m dusí u.k neornalenoit! : *,61 Hned nato hněvný tiunař chopil sochoru, a aby protivníka prinúti! k odporu, namířil na temeno, udeři! ze všech sil, ni se tyč roztříštila. Slyšíc však, co si vysloužil: 1562 jen zkázu! Neboť Hagen ihned a bez meškání tasil, v tom okamžiku, jak sáhl po své zbrani, stal převozníka, hlavu utopii v proudnici, a f o !>o dozvěděli vkrátku i rýnští 'šlechtici. 1563 Lodník byl tedy mrtev, rde íl%,n v tentýž c*is plul k Hagenove smutku p tyč, \ ív.áin ruipospa.-., obrátka zpit ho iíáia nemálo úkííí, 1'ivrijř však popoháněl pratn, co U!,Nu, rozsoudím spor, jak se sluší,' 248 1614 1615 1 1616 1617 1618 1619 1620 přiskočil ruče blíže, pozvedl pravici, vzal jednou ranou život cizímu šlechtici, a třeba se chtěl Else za bratrovu smrt mstít, byl nucen s velkou škodou odtáhnout on i jeho lid. Mrtev byl mocný Gelpfrat, on sám byl posekán a osmdesát mužů tržilo tolik ran, že bitku nepřežili. Tak nahlédl pan Else, že musí před Rýnskými prchnout a že už jinak nelze. A ještě za útěku bavorské zbrojné roty zazníval třeskot zbraní daleko do temnoty, jak nepřítele stíhal houf pana Hagena. Věc těch, kdož neprchali dost rychle, byla ztracena. Tu zvolal rytíř Dankwart: „Dost pronásledování! Obraťme opět zpátky, ať uhánějí páni dál sami, však jsou zbiti sdostatek krvavě. Dbejte mé dobré rady a vraťme se zas k výpravě." Když přišli na bojiště, pravil pan Tronje Hagen: obhlídce našich mrtvých jichž se náš houfec musel kde došlo k oné seči, „Věnujme nyní péči a součtu našich ztrát, dík zlobě Gelpfratově vzdát. Oplakali však pouze čtyři své bojovníky, a za ně zaplatily bavorské zbrojné šiky více než stovkou mužů, kteří zde zemřeli. Jen proto měl pan Hagen štít rudou krví ztemnělý. Tu zasvitla zář luny na podmračeném nebi a Tronje Hagen pravil: „Dnes není zapotřebí vyprávět Guntherovi o nás a o boji. Ať se král dočká rána bez starostí a v pokoji!" 249 i62i Když posléz dorazili k hlavnímu tažení, byli už bojovníci velice zemdleni. „Kdy skončí dnešní jízda," tázal se mnohý z nich. "Až v místech," pravil Dankwart, „pro odpočinek " příhodných. 1622 Musíme cválat dotud, I Volkerjenž byl péčí maršálka se dal optat: luh pro pohovu koní, než opět vzejde den." o průvod pověřen, „Nuže, kde zvolíme kde uložíme pány mé?" 1623 Pan Dankwart odpověděl: „Sám o tom nemám zdáni, musíme s odpočinkem sečkat až do svítání a potom ulehneme, kde se nám namane." Takové řeči byly Burgundům sotva vítané. 1624 Pozornosti všech totiž unikla v nočních tmách krev na odění mužů, jakož i na přílbách, teprv když slunce vyšlo nad hory, spatřil král na recích stopy boje a velice se rozhněval: 1625 „Těším se u vás, pane, tak malé důvěře, že jste mě nepostrádal, když kroužky pancéře vám ruměněly krví? Kdo vám to učinil?" „Pan Else," pravil Hagen, „a Gelpfrat přepadli náš týl 1626 oplátkou za člunaře: byla to odveta, Gelpfrata však můj bratr sprovodil ze světa a Else v tísni prchl před naším stíháním. Nám padli čtyři muži, zato však plná stovka jim!" 1627 Už nevíme, kde Gunther toho dne ležel polem, víme však, že se ihned v místě i kraji kolem šířily pilné zvěsti o jejich výpravě. Pak vjeli do Pasová, přijati víc než laskavě, 1628 1629 1 r a z příjezdu se těšil především jejich strýc, pasovský biskup Pilgrim, nekormoutil se nic, že k němu zavítali s tak mocným průvodem, a také dal svou přízeň najevo doopravdy všem. Po přátelsku jim vyšli v ústrety k hlavní cestě. Protože mnozí reci nenašli místo v městě, část se jich přeplavila na druhý říční břeh a tam se usídlili pod přístřešky a ve stanech. 1630 Museli u nich pobýt přes noc až do rána a jejich péče byla vlídná a vybraná. Dál nezbylo než sedlat do markraběcích lén a záhy jejich průjezd byl v Bechelaren ohlášen. 1631 Jakmile tedy Wormští nabrali nové síly, pokračovali v cestě. U hranic narazili na rytíře, jenž dřímal; když k němu dojeli, Hagen mu ruče odňal meč s tuze břitkou čepelí. 1632 Eckewart, — neboť takto se jmenoval ten rek, — měl v mžiku mysl plnou pochmurných myšlenek, že ztratil svůj meč skrze neznámé šlechtice a že byl špatným strážcem Rúdegerovy hranice. 1633 I popadla ho lítost: „Hanba mně, bědnému, ta jízda rýnských pánů vede jen ke zlému! Od Siegfriedovy smrti je radost má ta tam, ach, pane Rudegere, špatně si nyní počínám!" 1634 Když Tronje Hagen slyšel tu kormutlivou řeč, dal mu šest zlatých kroužků a navíc vrátil meč: „Je to dar na přátelství a ty ho dostáváš, neboť jsi jednal chrabře! O samotě jsi držel stráž!" 1635 Eckewart odpověděl: „Zaplať Bůh za podar, želím však vaší cesty a nečekejte zdar. 250 U Hunů stůjte bděle, pravím vám, buďte jist, že pro smrt Siegfriedovu vás čeká velká nenávist." 1636 „Před ní nás," pravil Hägen, 1637 „jen Pán Bůh ochrání, teď máme větší starost o nocleh v ústraní, kde by dnes mohlo panstvo i manstvo ulehnout. Kde nalezneme v kraji pro sebe nejvhodnější kout? Nemáme ani sousta a schváceni jsou koně, zde není možno koupit nic pro nás ani pro ně, dobrého hostitele by bylo potřeba, abychom nemuseli tuto noc trávit bez chleba." 1638 Eckewart odpověděl: chcete-li, k hostiteli, na světě nemá rovna, v Rúdegerově sídle, „Záhy vás dovedu, jenž v žádném ohledu uvidíte ho vkrátce a je to jeho pán a vládce. 1639 1640 1641 1642 Bytuje blízko cesty, kdekoho pohostí z duše rád ve svém domě a v srdci vřelosti má jako kvítí vprostřed májové lučiny. Bývá vždy šťasten, smí-li obsloužit dobré hrdiny." Král Gunther nato pravil: „Vyřiďte, prosím vás, chcete-li být mým poslem, Růdegerovi vzkaz, zda přijme mne, mé blízké i lid a čeládku, za což smí očekávat mou nejvděčnější oplátku." Eckewart neodmítl: „Vyřídím vaši zvěst!" a pak se tuze rychle připravil na odjezd, aby včas řekl všechno, co přislíbil, že řekne. Pan markrabě už dlouho neslyšel poselství tak pěkné! Posla, jenž cválal ruče za panem Riidegerem, hradní pán zdálky poznal a pravil: „Tímto směrem 252 jel Eckewart, ctný rytíř a vazal Kriemhildin." Zprvu se bal, zda na něm nespáchal někdo křivý čin, 1643 proto mu vyšel kvapem rytíř však svůj meč ihned a rychle sdělil zprávu, předstoupiv před knížete 1644 Takovou řeč k nim vedl: král Gunther, který vládne naproti před bránu, odhodil na stranu aniž by smlčel slovo, a před komonstvo vladařovo. „Posílají mě k vám burgundskýin končinám, i Giselher i Gernot, dva bratři královi, a všichni jsou vám k službám vezdy a věrně hotovi 1645 Pan Hagen i pan Volker se připojují k nim s oddanou horlivostí, a ještě dovětím, co maršálek pan Dankwart by věděl tuze rád: zdali by směli všichni i s vojskem u vás nocovat." ■ 1646 Rudeger odpověděl s úsměvem na tváři: „Kterak mě blaží zpráva, že rýnští vladaři by stáli o mé služby. Což jim lze odříci? Vždyť jejich příjezd ke mně je nejvýš potěšující!" 1647 „Pan maršálek vám dává vědět i o počtech, jež bohdá s panovníky přijmete ve svých zdech: rytířů bude tisíc, šedesát hrdinů a devět tisíc přílbic." Pán slyšel rád tu novinu. 1648 „Blaží mě," pravil kníže, „že rýnským rytířům poskytne pohostinství můj markraběcí dům, protože jsem jim dosud neměl čím posloužit. Jeďte jim vstříc, mí blízcí, a s vámi všechen zbrojný lid." 1649 Hned panoši i páni se k ořům hrnuli, neboť jim vládcův příkaz byl velmi po vůli, 253 a hleděli ho proto vyplnit bohatě. Zvěst nevěděli pouze v markraběnčině komnatě. XXVII. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak rýnští reci dorazili do Bechelaren Pan markrabě však zašel za manželkou i dcerou, sdělil tu pěknou novost že bratry jejich kněžny bez dlouhých průtahů oběma na prahu a pravil v prvním spěchu, přijmou už záhy pod svou střechu. Potom své paní choti řekl: „Má nejdražší, přijmi mé hosty vlídně, však víš, co obnáší příjezd tak vzácných králů i s manstvem do mých bran, a zvláště ať je Hagen, Guntherův leník, uvítán! Rovněž rek jménem Dankwart jede v té družině, Volker, pán v mravech zběhlý, patří též mezi ně, těchto šest políbíte, má dcera jako ty, osvědčte jim svou dvornost a plnou míru dobroty." Dámy s ním souhlasily a vyňaly hned z truhel aby se mohly vydat zároveň nastal rozruch rády a bez výhrad nejnádhernější šat, hrdinům švarně vstříc; i v komnatách všech krasavic. Nebylo u nich zvykem užívat líčidel, zakrátko však se každé na hlavě zlatě skvěl úvazek stuh, to proto, aby snad vlásky dam neutrpěly větrem, a věřte mi, co povídám. 1655 Ponechme nyní paní a obraťme se k pánům, protože zatím blízcí vyrazili vstříc houfcům při jejich starostech kde vládl stejný spěch, štědrého hostitele a, pravím, přijali je skvěle! 1656 Jak uviděl, že voje se s hosty vracejí, markrabě řekl Wormským co nejsrdečněji: „Páni i maní rýnští, buďte nám vítáni! Převelice se těším z tak radostného shledání. 1657 Vřele a bez obmyslu děkoval host co host za to, jak jim dal pěkně najevo náklonnost. Zvlášť srdečně byl přijat a Hagen, jenž už v mládí pan Volkerz rýnských lén byl markraběti představen. 1658 Potom ho rytíř Dankwart oslovil touto řečí: „Vítáte nás tak mile, kdo věnuje však péči čeledi jakož manstvu burgundské výpravy?" Markrabě na to pravil: „Dobře se vyspí král a vy, 1659 jakož i vaše čeleď. I vše, s čím do země vjíždíte, strůj i koňstvo, nadále svěřte mně. Zajistím vám tak dobrou hlídku i obsluhu, že u nás nepřijdete o jedinou svou ostruhu. 1660 Za každou ztrátu ručím, uhradím cokoli, vy, pacholci, hned stavte přístřešky na poli a koně ať se pasou volně, ne s udidly!" Sotva kde hostitelé čeládce více nabídli! 1661 Pánové potěšeni starostí o čeleď vyjeli vzhůru na hrad: zbrojnoši byli teď utábořeni pěkně v přístřešcích na trávě. Myslím, že nikdo cestou je nepřijal tak laskavě! 1662 Vznešená markrabinka i se svou krásnou dcerou stála už před vchodem a s celým průvodem 254 255 1663 1664 1665 1666 1667 svých přepůvabných panen i přelíbezných žen. Zástup dam zářil šperky a tkaninami zvučných jmen. Na skvostných šatech měly nádherné kameny, které se tuze leskly, tak byly oděny v okamžiku, kdy Wormští ze sedel sesedali. Však to byl také houfec dvorný a dobrých mravů dbalý! Na šest a třicet panen s dalšími paními nadmíru urostlými a tuze vnadnými šlo mu vstříc provázeno četnými vazaly a všechny tyto dámy své hosty vlídně vítaly. Pak daly markrabinky po pěkných polibcích třem panovníkům rýnským, Hagen stál vedle nich a hostitelův příkaz platil i na něho, dívka se ale lekla obličeje tak strašného, její tvář byla náhle bledá, hned nachová, musela ovšem jednat dle přání otcova. I Dankwart i pan Volker dostali polibek a hudec jím byl poctěn, protože to byl dobrý rek. Giselher, vládce rýnský, nadmíru zmužilý, se s urozenou dívkou za ruce chopili a Gunther zase s matkou. Tak potom kráčeli v průvodu bojovníků za jásotu a veselí. 1670 1671 počínání tak libé a zjev tak překrásný vzbouzely právem v recích přesladké myšlenky a sny. Mohli však snít, co chtěli, byli to snílci planí! Mnohý zrak také mířil za mnohou krásnou paní i dívkou při tabuli, těkaje tam i sem, a Volker hostitele zahrnul velkým obdivem. Aby byl doposledu dvorský mrav dodržen, páni se oddělili od dam a vyšli ven, zatímco v jiné síni chystali tabuli pro hosty s mnoha jídly, jež všemi slastmi slynuly. 1672 Z dam pouze markrabinka usedla ke chvále i ke cti hostí za stůl; dcera však nadále zůstala v kruhu panen, tak jak se slušelo, a rýnským rekům bylo z toho jen málo veselo. 1668 S Gernotem šel sám kníže a posléz v síni spolu s paními jakož s pány usedli kolem stolů a dali přinést džbány; čas plynul při víně tak jako nikdy rekům na žádné jiné hostině. 1669 Nejeden pohled tehda za markraběcí dcerou, zalétal zas a zas panicí plnou krás; 256 1673 Po hojném hodokvasu a tučné hostině zavolali zas dívky nazpátek do síně a v družné řeči padl nejeden žert a šprým. Obzvláště rytíř Volker znal vládnout tímto uměním. 1674 1675 Vznešený rýnský hudec „Pán Bůh vás ráčil nadat markrabě, vzácný pane: dostal jste ženu krásnou Věřte, být zeměpánem nechtěl bych vedle sebe než vaši krásnou dceru, je vznešená, je vlídná pak pravil před všemi: mnohými přízněmi, za paní svého domu a šťastné živobytí k tomu. a nosit korunu, nikoho na trůnu půvabnou panici, a tuze okouzlující!" 1676 L Markrabí odpověděl: „Což se kdy podaří mé dceři zalíbit se králi a vladaři? Žijeme z vůle jiných, sídlíme v cizině, k čemu je potom krása takové mladé dívčině?" 257 1677 Tu řekl Gemo t, znalý všech dvorských pořádků: „Nu, kdybych já sám nyní přemýšlel o sňatku, zvolil bych šiji za choť s radostí největší!" a po něm Tronje Hagen se také vmísil do řeči: 1678 „Na sňatek přece myslí náš vládce Giselher, Růdegerova dcera je z rodu vzácných dcer, a pokavad by nesla korunu na Rýně, rád bych stál s manstvem v službách tak sličné paní vládkyně." 1679 Jeho řeč markraběcí manžele potěšila, ano, ta slova byla oběma tuze milá, zvlášť i když druzí páni shledali nakrátce, že mladá markrabinka je dívka vhodná pro vládce. 1680 Kdo by měl nyní vůli zvednout hlas k odporu? I povolali pannu vzápětí ke dvoru a slíbili ji slavně za Giselhera vdát, načež i on dal slovo, že bude dívku mít vždy rád. 1681 Nato jí přisoudili hrady i mnohý díl, což Gunther, vládce rýnský, přísahou potvrdil a k čemuž i pan Gernot přivolil shodně s ním. Markrabí králům pravil: „Já pevná místa nevlastním, 1682 nabízím vám však srdce věrné a oddané. Co na zlatě a stříbře má dcera dostane, neunese sto koní, to bude její věno. Rekovo příbuzenstvo s ním bude, doufám, spokojeno." 1683 Obstoupili je kolem, jak velel dávný zvyk, a s blahou myslí mnohý mladičký bojovník stanul teď zcela blízko Giselhera a jí, v myšlenkách shodných s těmi, jež i dnes mladí mívají. 1684 A když pak položili dívence otázku, zdali s tím švarným pánem touží žít ve svazku, v němž popravdě žít chtěla, zmatena doposud, tuze se roztesknila a přemohl ji dívčí stud. 1685 I poradil jí otec, že dobře odpoví, řekne-li svoje ano rýnskému rekovi. Jak dychtivě k ní paže vztáhl pan Giselher! Zel, málo okusila lásky a jejích sladkých her. 1686 Nato se její otec rozhodlpovědět: „Vznešení panovníci, až pojedete zpět, odvede si mou dceru do Burgundska pan král zcela tak, jak je zvykem." A tomu každý přitakal. 1687 Pozvolna slábnul halas smíchu a hovoru, pannám už dali pokyn jít do fraucimoru, i hosty čekal spánek až do bílého dne a pak zas nové krmě znamenité a lahodné. 1688 Po snídaní však Wormští řekli, že musejí vyrazit dále k Hunům. »Nu, snad vás přiměji," pověděl nato kníže, „abyste nepílili. Málokdy přijdou hosté tak vítaní a srdci milí." 1689 „To nelze," pravil Dankwart, „kde byste sebral chléb, kde víno a kde krmě, máte tak plný sklep, abyste mohl tolik mužů mít ke stravě?" Hostitel ale řekl: „Učiňme konec rozpravě, 1690 neodříkejte, prosím, mí milí páni reci, dva týdny máme u nás co vařit a co péci jak vám, tak vašim jízdným i průvodnému lidu. Dosud, dík Etzelovi, jsme nepoznali nikdy bídu." 1691 Třebaže odmítali, zdržel je hostitel až do čtvrtého rána. A o tom, jak se měl každý host v jeho péči, šly zvěsti po krajích. I oděním a koněm obdařil nejednoho z nich. 1692 A přesto přišel konec a sbohem vespolek, na markraběcí štědrost nebyl však žádný lék, on rozdával své dary každému podle chuti k potěšení všech hostí, neznaje slova odmítnutí. 1693 Mezitím panošíci před bránu vyvedli komoně rýnských pánů v postrojích pod sedly a už se shlukli reci, každý z nich v ruce štít, dočista připraveni do hunské země vyrazit. 1694 Dříve než hosté vyšli před markraběcí dům, hostitel předal dary přemnohým Burgundům. On dovedl žít se ctí a štědřit hojnou měrou: rytíře Giselhera obdařil krásnou pannou dcerou, 1695 Pan Gunther přijal darem rytířské brnění, což byla čest, jíž byli nemnozí poctěni, král jinak nepřijímal dary, leč tento zvyk porušil právě nyní a úklonou vzdal dárci dík. 1696 Pan Gernot dostal darem zbraň dobře kovanou, s níž posléz byl s to skvěle vést ránu za ranou: i markrabinka přála tomuto konání, netušíc, že svým ostřím jí chotě k smrti poraní. 1697 Pak dala kněžna návrh, aby si Hagen vzal také dar, a to od ní. Přijme-li dar sám král, nemůže on, když jede veliké slávě vstříc, odejít od nich s prázdnou. Rytíř však zprvu nechtěl nic. i6g8 „Viděl jsem zde dost věcí," pravil rek, „ze všeho nic bych si nevzal s sebou do kraje hunského 260 1 krom štítu, jenž je v síni na stěně pověšen. S tím štítem bych rád vstoupil do Etzelových mocných lén!" 1699 Když paní uslyšela řeč pana Hagena, žalostně zaplakala, velice zkrušena, to kvůli Nudungovi, jenž vládnul oním štítem a zbraní Witegovou zahynul v boji tuze lítém. 1700 Pak smutně odvětila: „Proč jeho držiteli nedopřál Pán Bůh žití? Nicméně nežije-li, dám vám štít po rekovi, jenž zemřel za boje. Ta vzpomínka mě souží a pláč mi nedá pokoje." 1701 I vstala, poodešla pár kroků od křesla, sňala štít rukou bílou a pak ho odnesla s vírou, že se s ním ve cti mnohého odváží, Hagenovi, jenž podar si ruče připjal na paži. 1702 Přes pestrou malbu zbroje, přes drahé kameny byl napjat světlý hedváb, nádherně střižený: neozářilo slunce štít skutý umněji! Však by stál tisíc hřiven, být zhotovený k prodeji. 1703 Nato pan Tronj e Hagen přikázal odnést štít, zatím se přišel také pan Dankwart rozloučit a zároveň i přijmout od dcery knížecí roucha, jež brzy mohl u Hunů s pýchou obléci. 1704 Nuže, tak nádhernými dary je zahrnuli jen díky markraběcí přízni a dobré vůli, a přesto záhy vznikl rozbroj tak zavilý, že Wormští Rudegera nakonec v boji zabili. 1705 Také pan Volker přišel před markraběnčin trůn, aby jí dvorně zahrál na housle sladkých strun, zazněla jeho píseň něžného nápěvu, a tak pan rytíř skončil v Bechelaren svou návštěvu. 261 1706 Ted poslyšte, čím kněžna poctila toho pána: kázala, aby byla vyňata z truhly schrána s náramky, jichž byl tucet, a připjala mu je se slovy: „Jeďte s nimi tam, kde král Etzel panuje. 1707 Noste je na slavnosti pro moje potěšení, a až se navrátíte, ať o jiném řeč není, než o tom, že jste jednal k mé poctě jako rek." Však také rytíř splnil panino přání sdostatek. 1708 Markrabě nato pravil: „Sám hosty povedu, chci, aby cestou měli klid v každém ohledu a také aby nikde neutrpěli škodu," a kázal rychle chystat soumary svého doprovodu. 1709 Markrabě mínil vyjet s pěti sty vazaly Koňmo a v krásném šatu, ano, tak cválali na Etzelovu slavnost šťastni a veselí. Od těch dob Bechelaren už nikdy neuviděli. 1710 Před cestou poceloval své blízké na pozdrav, Giselher jednal stejně, neboť tak velel mrav, i mnohý rek svou paní objal a políbil, brzy však dámy měly oplakat štěstí oněch chvil. 1711 Veškerá okna byla dočista dokořán, mani už nasedali, nasedal hradní pán a mnoho slzejících dam tenkrát nalezlo nápověď, hádám, v srdci, jaké je čeká ještě zlo. 1712 Plakaly pro své blízké, jako by vytušily, že se jim nenavrátí, a zatím jejich milí s veselou vyrazili daleko do kraje a směrem k zemi Hunů cválali podél Dunaje. 1713 Pan Rudeger se optal burgundských hrdinů: „Zdalipak máme ještě dál tajit novinu, 262 že průvod rýnských reků Vždyť radostnější zprávu už míří k Etzelovi? se hunský vládce sotva doví." i 1714 I rozjel se hned posel, v rakouském údolí zvěstil a dále šířil po celém okolí, že páni z rýnských zemív harcují za Huny. Co mohlo více těšit lid Etzelovy koruny? 1715 A zatím další posli r střelhbitě vyrazili se zprávou, že se průvod Burgundů blíží k cíli: „Chystej se, vzácná paní, Kriemhildo, už je čas, tví bratři přijíždějí s velikou slávou mezi nás!" 1716 I počala své hosty Kriemhilda vyhlížet tak, jako vyhlížíme přátele z dobrých let, a vkrátku uviděla komonstvo z rýnských lén. Také pan král byl zprávou o hostech tuze potěšen. 1717 „Jsem ráda," řekla paní, „že rýnští rytíři jedou si v lesklých kroužcích, s pěknými pancíři . a mají nové štíty! Kdo touží po zlatě, ať myslí na mou žalost, odměním se mu bohatě!" XXVIII. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Burgundové dorazili k Hunům 1718 Zvěst o příchodu rýnských vojsk slyšel vyprávět i Hildebrand, rek bernský, věkem už téměř kmet. Sdělil ji pánu z Bernu, jenž tomu nebyl rád, přesto však velel panstvo z Burgundska vlídně přivítat. 1719 Jeho rek Wolfhart vyslal čeleď, ať pospíchá osedlat koňstvo vládce bernského Dietricha, 263 1721 načež on sám jim vyjel říci své pozdravy na pažit, kde už svítil řad stanů rýnské výpravy. 1720 Pan Tronje Hagen spatřil komonstvo zdaleka a podle zvyku vyzval panstvo, ať nečeká: „Povstaňte, chrabří reci, blíží se koňmo ti, kdož mají na rtech pozdrav. Pospíchejme jim naproti! Přijíždějí k nám páni, které já dobře znám! Jsou z kraje Amelungů ti, kdož se blíží k nám, sám Dietrich z Bernu vede své hrdé hrdiny! K pohrdání tou poctou není zde žádné příčiny." Pan Dietrich a s ním každý rytíř a bojovník sesedli potom s koní, jak velel dvorský zvyk. Odebrali se k hostím, stanuli před nimi a oslovili pány pozdravy tuze dvornými. 1723 Ted* poslouchejte dobře zvěst hodnou pozoru, co řekl Dietrich králům při prvním hovoru. Pravil, že jejich cesta mu radost nečiní: Rudeger nepověděl Wormským nic o své vládkyni ? 1724 „Nu, buďte pozdraveni pánové Gunthere, Gernote, Giselhere, Hagene, Volkere i Dankwarte! Zda víte, co se zde povídá? Že kněžna stále pláče pro svého reka Siegfrieda!" 1722 1725 Pan Hagen odpověděl: mrtvému Siegfriedovi On leží dávno v hrobě, a Kriemhilda má myslet „Ať pláče sebevíc, už nepomůže nic! bude tam ležet dále jen a jen na hunského krále!" 1726 „Nechrne ran, pro něž přišel pan Siegfried o život, Kriemhilda je však živa a schopna mnoha škod, 264 řekl mu nato Dietrich, „a proto právě dnes, příteli Nibelungů, se panovnice dobře střež!" 1727 „Proč bych se jí měl stříci," opáčil na to král, „ano proč? Také nevím na co bych se dál ptal, Etzel mi poslal posly a po nich pozvání a sestra dala vzkázat, že jsme jí tuze vítáni." 1728 „Radím vám," pravil Hagen rýnskému královi, „požádat pana z Bernu, ať pěkně vypoví, sám nebo se svým houfcem, co o Kriemhildě ví, abyste dobře poznal stav její mysli také vy." 1729 I šli tři rýnští vládci, mocní a vznešení, s Dietrichem pohovořit dál od shromáždění. „Vznešený pane z Bernu, teď promluv, řekni nám, co víš, zvlášť je-li tobě stav Kriemhildiny mysli znám." 1730 Tu pravil kníže z Bernu: „Co ještě více říci? Já každičkého rána slyším tu žalostnící žalovat Pánu Bohu na strašné násilí a plakat, že jí, smutné, Siegfrieda mocí zabili." 1731 „Na tom, co jste nám řekl, nikdo nic nezmění," dovětil hudec Volker, „dle mého mínění musíme nyní na hrad! U královského trůnu vyjeví se nám brzo, co na nás čeká v zemi Hunů." 1732 1733 I jeli Burgundové k hunskému panovníku okázale a skvěle podle svých rýnských zvyků. Hunští je sledovali, zvědavi zejména na Guntherova mana, rytíře Tronje Hagena. Hagen byl přemnohými zkazkami opředen pro skutek, pro nějž zhynul pán nizozemských lén, nej mocnější rek Siegfried a manžel Kriemhildin, a celý dvůr se na něj vyptával právě pro ten čin. 265 1736 1737 1734 Popravdě byl pan Hagen postavy ztepilé a klenba jeho hrudi svědčila o síle, nohy měl mocně vzrostlé, ve vlasech šediny, strašlivý záblesk v oku a pyšnou chůzi hrdiny. 1735 Příchozím připravili příbytky pro pobyt. Zvlášť měli sídlit páni, zvlášť jejich zbrojný lid, což muži hněvné kněžny činili na rozkaz své paní, aby čeled mohla být povražděna snáz. Hagenův bratr Dankwart v maršálském úřadu dbal o to, aby houfce nežily o hladu, důtklivě ho měl k tomu sám rýnský panovník a on se pilně staral o všechny, aniž čekal dík. Tu vyšla kněžna, dala krom Giselhera všem mrazivé pozdravení s falešným úsměvem, jen s ním se políbila, stiskla mu pravici, a když to Hagen spatřil, přitáhl pevně přílbici 1738 a bez meškání pravil: „Po tomto pozdravu je třeba jednat bděle. Mám, reci, obavu, že se tu zdraví s králem jinak než s vazaly. Nebylo asi dobré, že jsme sem cestu konali." 1739 „Přátelé," řekla kněžna, „jsou u nás vítáni, ale já chápu jinak přátelská shledání, copak mi přinášíte z mé země na Rýně, abych vás mohla vítat přátelsky v naší končině?" 1740 Hagen jí odpověděl: „Při první myšlence, že přijímáte dary pouhého zbrojence, jenom to trochu tušit, neboť jsem bohat dost, jistě bych vám byl, paní, přivezl dárek na slavnost!" 1741 „Nu, budu se ptát dále, ať všechno dobře vím. Což poklad Nibelungů, copak se stalo s ním? Jak jistě dobře víte, dříve mi patříval, ten jste mi měli přivézt na kvas, jejž pořádá můj král!" 1742 „Má paní," pravil Hagen, „já jsem už drahně let na poklad Nibelungů neměl proč pomyslet, byl na příkaz mých pánů do Rýna ponořen a v Rýně musí zůstat dotud, než bude soudný den." 1743 Královna odvětila: „Myslela jsem si to, ale mé jmění bylo po právu nabyto, ovšem vy, vy mi z něho nesete pramálo, třebaže se mi pro ně častokrát srdce svíralo." 1744 „2e málo? Čerta nesu!" pan Hagen opáčil, „já mám co nést svůj pancíř, k tomu je třeba sil, můj štít je také těžký a rovněž s sebou mám přílbu i meč, ty ale nikomu nedám, ani vám." f 1745 Nato všem rekům spolkem pravila vládkyně: „Zde platí zákaz vstoupit se zbraní do síně, zbroj, až ji odepnete, uložím pod zámek." „To se však sotva stane," řekl jí na to rýnský rek, 1746 „taková čest je pro nás přespříliš veliká, abyste ukládala zbroj místo dveřníka, taková věc se, paní, nesluší královnám, jak říkával můj otec, a proto sejí ujmu sám." 1747 „Proč Hagen i můj bratr mi projevují vzdor? Proč nechtějí své štíty uložit do komor? Běda, jsou varováni! Ano! mít jistotu o tom, kdo jim dal zprávu, je konec jeho životu!" 1748 Tu pravil kníže Dietrich prudce a ve hněvu: „To já jsem, krutá ženo, varoval návštěvu, jak převzácné tři krále, tak pana Hagena, a tvoje hrozba smrtí pro mne jen málo znamená." 266 f 267 1749 Paní se zastyděla, ustala v pohrůžkách, protože vpravdě měla z Dietricha velký strach, odešla, aniž řekla slovíčko Burgundským, a jen své nepřátele změřila zrakem tuze zlým. 1750 Nato svou ruku podal jako rek rekovi pan Dietrich Hagenovi a stiskl se slovy, jež byla vskutku hodna dvorného šlechtice: „Pravím, že vaší jízdy lituji vskutku velice, 1751 když s vámi takto mluví samotná královna!" „To všechno," pravil Hagen, „se zase urovná." Tak spolu rozmlouvali, až si jich všiml král, pán hunský a svých manů se na cizince pozeptal. 1752 Takto král mluvil s Huny: „Prosím vás o zprávu o rytíři, jenž vede přátelskou rozpravu s Dietrichem, panem z Bernu. Hrdě si počíná, ať má rod jakýkoliv, vypadá jako hrdina." 1753 „To je pan Tronje," řekl jeden muž, kněžnin man, „a jeho rodný otec měl jméno Aldrian, třeba se tváří vlídně, je to muž strašlivý a v nejmenším vám nelžu, brzo to poznáte i vy." 1754 „Kterak já mohu poznat, že budí velký strach?" Ano, král neměl zdání o temných nástrahách, jež panovnice chystá členům své rodiny, netušil, že z nich odtud nevyjde ani jediný! 1755 »Já jsem znal Aldriana, složil mi lenní slib, dobyl zde cti a slávy, a, myslím, bez pochyb po právu u mne získal zlato i ostruhy a také Helšin povděk za všechny svoje zásluhy. 1756 O panu Hagenovi já také mnoho vím; dvě vzácná dítka byla kdysi mým rukojmím, 268 Hagen a Španěl Walther; zde dozrál ten i ten, Walther pak s Hildegundou prchl, on sám byl propuštěn." !757 Takto král s ním byl spojen dávnými vzpomínkami, pro něho rytíř Tronje byl starý dobrý známý, který mu v mládí konal dost služeb hodných vděku, žel, zato mnoho přátel mu zhoubně zhubil v mužném věku. XXIX. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Kriemhilda Hagenovi vyspílala a kterak on před ní nepovstal 1758 Nato se rozloučili dva reci vybraní, pan Hagen a pan Dietrich. Po tomto setkání Guntherův man se ruče ohlédl přes rameno po dobrém společníku. Přání mu bylo vyplněno, 1759 jakmile spatřil hudce, stál u Giselhera, a rytíř Tronje ihned požádal Volkera, aby ho doprovodil. Volker byl zmužilý a Hagen dobře věděl, že se v něm nikdy nezmýlí. 1760 Doposud všichni stáli na dvoře před hradem, nevšimli si, že oba odešli úkradem před palác mocných tvarů, ano, tam kráčeli oni dva hrdinové popravdě nijak zbabělí. 1761 Usedli na lavici u jedné budovy naproti hlavní síni manželky královy, na plecích se jim skvěly nádherné pancíře a každý, kdo je spatřil, chtěl poznat vzácné rytíře. 1762 Jako dvě líté šelmy byli hned zpovzdáli rekové obhlíženi hunskými vazaly, 269 uviděla je také choť krále Etzela a při pohledu na ně její tvář tuze ztemněla. 1763 Vzpomněla starých strastí a přemohl ji pláč, páni se horempádem tázali proč a nač a kdo jí srdce zkrušil tak těžkou tesknicí. „Pan Hagen,"" odvětila, „mí dobří páni leníci." 1764 I pravili jí: „Jakže? Tak náhlá proměna? Před chvilkou jste tu stála navýsost blažena! Kdo váš pláč zapříčinil, smrtí jej zaplatí, třeba byl roven rekům, kteří jsou nejvýš srdnatí." 1765 „Ach, mstiteli své strázně se tuze odvděčím vším, čeho bude žádat, ať jenom řekne čím. Na kolenou vás prosím, pomstěte kněžnin žal. Kéž by z vás někdo strůjce mých smutků smrtí potrestal!" 1766 Šedesát chrabrých reků hned uchopilo zbroj a v Kriemhildiných službách se chystalo svést boj, v němž chtěli ztrestat smrtí hudce i Hagena a měla to být bitka bez opovědi vedená. Když uviděla houfec, tak malý na počet, panovnice se rázem počala zlostí chvět: „Nechte svých předsevzetí, nemáte vyhlídky, chcete-li v tomto počtu s Hagenem vstoupit do bitky. 1767 1768 Ten pán má pověst muže velice mocného, mocnější je však rytíř, jenž sedí u něho, udatný, hudec Volker, muž zlý a zavilý. Jim byste v tomto počtu mnoho škod neučinili!' 1769 Po této řeči dalších čtyři sta rytířů chopilo se svých mečů, přílb jakož pancířů s úmyslem oba zabít: nic méně nechtěli! — Z čehož však hunským pánům povstalo mnoho svízelí. 1770 Když spatřila své many, k šarvátce hotové, královna zavolala: „Mí chrabří rekové, , sečkejte ještě chvíli, nečiňte zatím nic, dříve chci pod korunou svým nepřátelům vyjít vstříc. 1771 Ted uslyšíte slova, jež vmetu do tváře Hagenu, leníkovi rýnského vladaře! Zapírat bude sotva, neboť je pyšnivec, a co se dále stane, to ovšem není moje věc." 1772 Zakrátko spatřil Volker, jak z domu směrem k nim vychází panovnice i s lidem průvodným, a ve chvíli, kdy zjistil, kam kráčí s celým šikem, promluvil takto s chrabrým druhem a spolubojovníkem: 1774 „Pohledte, reku Tronje, kráčí k nám ona paní, která nám slibovala laskavé uvítání. Při žádné panovnici jsem dosud nespatřil tolik přílb, tolik mečů a tolik mocných zbrojných sil. 1774 Nechová se tak, pane, ze záští proti vám? Radím^vám proto dobře, čiňte, co povídám, a tuze bděle chraňte svůj život a svou čest, neboť jen hněv ji může k tomuto počínání vést. 1775 Kdo se chceš vyhnout smrti, teď ostražitý buď! Přemnohý její rytíř má tuze mocnou hruď, pod rouchem jistě nese každý z nich po pancíři, nemohu vám však říci, za kým z nás, pane, vlastně míří." 1776 Tu pravil chrabrý Hagen s velikým zlostenstvím : „Ti míří jistě za mnou a proč, to také vím, třímají v rukou zbraně břitkého kování, těmi mně ale sotva v návratu na Rýn zabrání. 1777 Volkere, milý druhu, povězte upřímně, až Kriemhildino manstvo vyrazí proti mně, při vší své lásce ke mně, budete při mně stát? Za to i já vám budu sloužit vždy ochotně a rád." 1778 Na to mu hudec pravil: „Míním vám pomoci, i kdyby sám král přišel s celou svou všemocí a obořil se na nás; dokavad budu živ, necouvnu ani o píď, já jsem vám k službám kdykoliv." 1779 „Zaplať Bůh, že mi chcete stát, pane, po boku, co potřebuji více, dojde-li k útoku? Budete-li stát při mně, jak cítím z vaší řeči, pak nechť se tito páni vyzbrojí s převelikou péčí." 1780 Pan Volker poté pravil: „Povstaňme z lavice, až panovnice přijde, protože šlechtice ctí každá pocta paním, zvlášť paním četných lén. Kdo poctu prokazuje, ten bude také povždy ctěn." 1781 „Při vaší lásce ke mně," pravil pan Tronje, „ne! Třeba si za chviličku někdo z nich vzpomene vyprávět, že to činím pro svoji záchranu. Ne, před nikým, jak pravím, z lavice nyní nevstanu. 1782 Je lépe, když si kněžny nikdo z nás nevšimne, proč jí mám vzdávat poctu, nenávidí-li mne, to, pane, neučiním, dokavad budu žít, a sotva mě svým záštím připraví o míru a klid!" 272 ^83 A položil si pyšně přes obě kolena meč, jehož hruška byla nádherně zelená, neboť ji zdobil jaspis, hlať jako luční stráň. Kriemhilda pochopila, zeje to Siegfriedovazbraň, 1784 a při pohledu na meč stanula dojata; měl pochvu celou rudou a jílec ze zlata, královna zaplakala, vzpomenouc dávných ran, a zřejmě právě proto vyložil zbraň náš chrabrý pán. 1785 Nejinak si pan Volker přitáhl na dosah svůj ostrý břilký smyčec, s nímž netrávil čas v hrách, ale jen v lítých bojích: je zde řeč o meči. I seděli dál, oba nedali na nebezpečí, 1786 neboř si byli jisti svou velkou mocí tak, že by je nepřinutil nikdo a nikterak, aby se v bázni zvedli. Nato k nim přistoupila kněžna a panu Tronje pravila slova málo milá: 1787 „Kdo vás k nám pozval," řekla, „povězte, Hagene, jak jste se opovážil jízdy tak šílené? Víte, co jste mi spáchal, a přijíždíte sem! To byste neučinil, být nadán zdravým rozumem." 1788 Na to pan Hagen pravil: „Ne, nezvali jste mě, zato však jste mé krále pozvali do země, jsou to mí lenní páni, já jejich poddaný, a byl jsem při všech jízdách, které kdy byly konány." 1789 „Chtěla bych nyní vědět, proč Tronje spáchal čin, pro nějž ho právě stíhá hněv můj, hněv královnin? Siegfrieda jste mi zabil, drahého manžela, jehož bych do své smrti nikdy dost neoželela!" 1790 Pravil: „Co k tomu říci? Řečí už bylo dost. Jsem stále onen Hagen, jenž poslal na věčnost 273 179* 1792 1793 hrdinu z Nizozemí. * Siegfrieda stihl trest za Kriemhildu, jež zpupně zhaněla Brunhildinu Čest! Vznešená panovnice, zapírat nemíním, uškodil jsem vám skutkem, a skutkem tuze zlým, ať se mstí za vás, kdo chce, ať dáma nebo rek, nechci lhát, já vám, kněžno, způsobil velký zármutek." „Slyšíte, páni! Nemá, proč by vám zapíral svou vinu na mém hoři! Co se s ním stane dál, to mě už, hunští reci, pramálo zajímá." Každý však stál a pouze po druhých těkal očima, u vědomí, že kdyby s Hagenem zkřížil zbraně, oba dva páni by se zle obořili na ně a sklidili by slávu, nikoliv poprvé. A tak tu v bázni stáli, ač slíbili boj do krve. Jeden z nich řekl: „Na mne nehleďte, pravím vám, že na svém slibu kněžně už dále netrvám, ne, života si cením více než podarů. Nám přece může vzejít jen zkáza z jejích nesváru!" 1795 Tu pravil druhý rytíř: „Já si to myslím též. Kdyby mi někdo zlatem naplnil celou věž, s tím hudcem bych se nebil ani dřív ani dnes, protože z jeho očí jde na mne vskutku strašný děs. 1796 I Hagena znám dobře z dob jinošského věku, netřeba mi nic říkat o tomto chrabrém reku, ve dvaceti dvou bitvách sledoval jsem ho v boji, jak mnoha paním hoře skrze smrt jejich blízkých strojí. 1797 On táhl mnohokráte s Waltherem ze Spaněl do válek, v kterých nikdy svoji čest nezhaněl, 274 1794 vykonal mnohé činy pro slávu svého krále a je mu třeba přiznat, že všechny slouží k jeho chvále. 1798 A to mu tehda bylo velice málo let, mladíček z oněch časů počal už šedivět, už dozrál, dnes mu v patách úděs a hrůza jdou a navíc má meč Balmung, jejž získal známou proradou." 1799 Tím padlo rozhodnutí a bylo po boji, k lítosti Kriemhildině stáhli se v pokoji a v bázni, že je Volker tne nebo probodne smrtelně zhoubnou ranou; v bázni, jak zdá se, důvodné. 1800 Udatný hudec pravil: „Jak vidno, pravdu měli ti, kdož nás varovali před zlými nepřáteli, musíme se teď rychle navrátit ke dvoru, sice se opováží zaplést mé krále do sporu." 1801 Jak známo, leckdo často zkrotí hněv z obavy, vida, že za přítele se přítel postaví, před unáhleným činem dá přednost rozvaze a ušetří si takto ty nejvážnější nesnáze. 1802 Pan Hagen řekl: „Ano, půjdeme ke králi." I šli, až na nádvoří u dvora potkali houf Burgundů, jenž čekal, až bude uvítán, a Volker zvolal hlasem, který se nesl do všech stran: 1803 „Jak dlouho," pravil Wormským, „chcete stát nečinně uprostřed cizích reků? Vejděme do síně, ať z Etzelovy řeči zvíme, co zamýšlí." I shlukli se vždy po dvou s Huny, a takto k vládci šli. 275 1804 Pan Dietrich z Bernu kráčel první a spolu s ním pan Gunther, mocný vládce nad krajem burgundským, s Irnfritem šel pan Gernot, rek tuze zmužilý, Riideger s Giselherem společně k síni mířili, 1805 i ostatní se s Huny chopili za ruce, jen mezi dvěma reky nedošlo k rozluce, Hagen a Volker spolu šli do posledních chvil a mnohým paním hoře ten zbrojný svazek způsobil. 1806 Za pány panovníky, již vládli na Rýnu, vykročil průvod jejich tisíci hrdinů společně s šedesáti rytíři, to je s těmi, jež povolal pan Hagen pro hunskou jízdu ve své zemi. 1807 Hawart a Iring, páni nad jiné vybraní, také se za vladaři vedli, dlaň ve dlani, i Dankwart jakož Wolfhart, rek nádobyčej skvělý, panstvu své dvorské mravy nadmíru pěkně předváděli. 1808 Ve chvíli, kdy se v síni objevil rýnský král, všemocný vládce Etzel už dále neváhal, tváří v tvář hostím povstal a netrvalo mžik, pozdravil je tak mile jako snad žádný panovník: 1811 „Ano, vím," pravil Hagen, „jak mile jsme k vám 1809 „Bud vítán vladař Gunther i Gernot v našich zdech a vy též, Giselhere, já jsem vás po poslech dal pozvat v dobré víře z rýnského kraje k nám a o nic méně vřele ani váš průvod nevítám. 181 o Stejně ať prosím přijmou mou vřelou zdravici pan Volker a pan Hagen, dva chrabří šlechtici. Poslyšte pěkný pozdrav, jak můj tak královnin, neboť i z její vůle poselstvo navštívilo Rýn." 276 zváni! Kdybych k vám nejel proto, že jedou i mí páni, sám bych snad k vaší slávě vyrazil za vámi." A potom král vzal hosty za ruce, s mnoha poctami 1812 uvedl pány k místům, kde sedával i on, a všichni komorníci byli hned samý shon, nalévajíce rekům do zlatých pohárů medovinu a víno k uvítání a ke zdaru. 1813 Král Etzel nato pravil: „Věřte či nevěřte mi, ale nic milejšího mě ve vezdejší zemi nemohlo nikdy potkat než vaše cesta za mnou; pomohli jste tím kněžně zaplašit žalost přenáramnou. 1814 Však jsem se také v duchu tázával dost a dost, pročpak byl u nás vítán nejeden vzácný host, ale proč, pro čí vínu nevítal jsem tu vás, a proto, když vás vidím, nastává pro mne blahý čas." 1815 Růdeger, hrdý rytíř, odvětil královi: „O bratrech naší paní popravdě kdekdo ví, že jsou to páni věrní. Buďte rád, že k nám přišli i s množstvím skvělých reků, z nichž každý rovněž dobře smýšlí!" 1816 Burgundští hrdinové přijeli k Etzelovi právě v den slunovratu a sotva vám kdo poví o tom, že někde lépe byl přijat jiný rek, pan král šel s hosty pojíst, nastal čas vín a lahůdek, 1817 nad které neměl sladší nižádný hostitel, u plných mis a džbánů se každý dobře měl, jedlo se jakož pilo k spokojenosti všech a divuplné zvěsti šly světem o těch hrdinech. 277 XXX. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Hagen a Volker drželi v plné zbroji stráž 1818 Den končil, stmívalo se as chvílí soumraku zemdlení páni reci se plni rozpaků tázali, zda se smějí odebrat do ložnic. Hagen to sdělil králi, král Gunther nenamítal nic 1819 a Etzelovi pravil: „Bůh vám přej klidnou chvíli, dovolte, abychom se ke spánku uložili, chcete-li, sejdeme se, až vzejde nový den." Etzel dal hostím sbohem velice mile naladěn, 1820 vtom však je obklopili Hunové ze všech stran, načež jim pravil Volker, nadmíru chrabrý pán: „Máte-li nyní chutě činit nám nesnáze a bránit Wormským v cestě, skončí to pro vás neblaze. 1821 Koho svým smyčcem seknu, ten pozná, co jsem zač, a všichni jeho blízcí propuknou brzo v pláč, ustupte tedy stranou, nemluvím nazdařbůh, jste stavu rytířského, ale kde zůstal jeho duch?" 1822 Když domluvil pan hudec slovy tak zlobnými, dovětil Hagen Hunům, již stáli za nimi: „Volker vám říká pravdu, važte si jeho rad, rekové Kriemhildini, a jděte nyní pěkně spát! 1823 Z toho, co zamýšlíte, nebude asi nic, chcete-li, přijďte ráno, to se snad sluší víc, ale dnes nám, svým hostím, dopřejte oddechu, což myslím bude rekům i jejich cti jen k prospěchu." 1824 Burgundům přichystali kde našli mnoho lůžek, sál velmi rozlehlý, v kterých pak ulehli, 278 každé z nich pěkně dlouhé a s velkou pelestí. A přesto na ně kněžna líčila samé neštěstí! 1825 Přikrývky prošívané, šité až v Arrasu, pokrýval hedváb skvostný, hodný jen úžasu, v arabské zemi tkaný, nejlepší z nejlepších, a na nich lemování, třpytivé jako padlý sníh. 1826 Přehozy ze sobolů i z bílých hranostajů bylo tam rovněž vidět a reci z rýnských krajů měli v nich spát a dřímat až do bílého dne! Žádný král s manstvem neměl bytování tak příhodné. 1827 Giselher přesto pravil: „K čemu ta ložnice? A k čemu jsme my přešli přes hunské hranice? Sestra nás zvala slovy plnými dobroty a zatím její záští jí zaplatíme životy!" 1828 „Doposud, pane, není příčiny k nepokoji," pravil pan Hagen, „budu držet stráž v plné zbroji, ano, chci čelit vašim rozličným obavám celou noc do rozbřesku. Potom už chraň se každý sám!" 1829 Všichni mu vyslovili s úklonou za to dík, načež se jeden každý burgundský bojovník uložil pěkně k spánku, a v temže okamžení Hagen se chopil zbraně a přioděl se do brnění. 1830 Tu pravil hudec Volker, pán rekovný a smělý: „Hagene, jsem vám k službám a nepohrdnete-li, podělím se rád s vámi do rána o hlídku." I přijal rytíř vděčně rekovu pěknou nabídku. 1831 „Nechť vás Bůh, pane hudce, za všechno odmění. Při starostech, jež máme, a při všem trápení sotva by se mi lepší pomoci dostalo. Pokavad nezahynu, odvděčím se vám nemálo." 2 79 1832 I oblékli se oba do třpytných pancířů, uchopili své štíty po zvyku rytířů, ruče se postavili před domem při bráně a hlídali své rýnské přátele tuze oddaně. 1833 2a chvíli Volker zvedl štít pěkně kovaný, pověsil si ho na zeď, vrátil se za pány do síně zase zpátky a ruče uchopil svůj nástroj, aby zahrál pro potěchu těch trudných chvil. 1834 Třeba měl hudec tuze výbojnou povahu, když se pak uvelebil na kámen při prahu, rozezněl svoje housle v tak sladkých nápěvech, že si tím dobyl vděčnost a naklonil si srdce všech. 1835 Nejprve rytíř hudl, až se chvěl celý dům, ale že měl moc vlastní dovedným umělcům, postupně volil stále něžnější tóniny, až ukolébal k spánku ty ustarané hrdiny. 1836 Jakmile hudec zjistil, že všude vládne klid a rekové už dřímou, uchopil opět štít a vyšel bez meškání ze síně branou ven, aby tam střežil Wormské před muži z Kriemhildiných lén. 1837 Snad chvíli před půlnocí, snad v onu hodinu udatný Volker spatřil zablýsknout ve stínu zdaleka jednu přílbu. Byl to houf Kriemhildin, jenž toužil na svých hostech vykonat nový zhoubný čin. 1838 I pravil chrabrý hudec: „Hagene, příteli, teď musíme nést sami tíhu všech svízelí, u domu stojí lidé a mají plnou zbroj, nemýlím-li se příliš, rádi by vyvolali boj." 280 1839 „Jen tiše!" pravil Hagen. „Nechrne je přijít blíž, nevědí o nás, proto nebude na obtíž načechrat pánům přílby, ano, co nevidět pošleme pány reky Kriemhildě, trochu zbité, zpět." 1840 Tu si však jeden z Hunů všiml, že u brány stojí stráž a že spící houfce jsou hlídány. I pravil: „Kdosi našim záměrům překáží. já vidím pana hudce, jak stojí v bráně na stráži. 1841 Ano, má na temeni kovovou přílbici, velice mocnou, pevnou a jasně zářící, jako sám oheň plane rekovo brnění; hlídku s ním drží Hagen, hosté jsou dobře chráněni." 1842 I obrátila zpátky kněžnina hotovost a nato Volker pravil nepřemáhaje zlost: „Hagene, dovolte mi vykročit za nimi, rád bych si pohovořil s vazaly Kriemhildinými." 1843 „Nechoďte," pravil Hagen, „kvůli mně, nikoli! Vzdálíte-li se z domu, v neznámém okolí okusil byste brzo moc hunské čepele, i já sám bych pak musel opustit naše přátele, 1844 a když se zapleteme s Hunskými v šarvátce, dva nebo čtyři muži z jejich řad nakrátce doběhnou potom k domu, vyrazí na spáče a způsobí jim škodu, již sotva někdo opláče." 1845 „Pak prosím," pravil Volker, „alespoň o svolení dát pánům na vědomí to, že nám skryto není, kterak tu na nás v noci úskočné útočí, aby nám snad svůj záměr nemohli popřít do očí." 1846 A vskutku také Volker zavolal v okamžiku: „Kam, chrabří hrdinové, táhnete v zbrojném šiku? 281 Chystáte-li se na lup, mužové Kriemhildini, vezměte si nás s sebou, prokažte nám to dobrodiní! 1847 Neodpověděl nikdo. Tu onen dobrý pán zvolal: „Fí, bídné skety!" neboť byl pohněván. (Ve spánku jste nás chtěli vyvraždit vespolek, ne, do takové pasti nepadne žádný dobrý rek!" 1848 Brzo i kněžně řekli, jak zle si počínal vyslaný houfec Hunů. I měla z toho žal a snula další léčky ta žena chtivá škod, a mnoho reků proto posléze přišlo o život. XXXI. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak reci šli průvodem do kostela 1849 „Studí mě," pravil Volker, „drátěná košile, zdá se mi, žc už noci ubývá na síle, zavanul chladný vítr, nastává nový den." A tehda bez prodlení byl mnohý rytíř probuzen. 1850 A když se ranní slunce vloudilo do síně, Hagen už vzbudil všechny, vykročil mezi ně a optal se, zda půjdou do chrámu na ranní, protože slyšel, kterak zvon po kresťanskú vyzvání. 1851 Jak bylo možno poznat, chrámové chorály křtění a nepokřtění rozličně zpívali, a protože mši chtěli vidět i wormští páni, z postelí vyskočili bez okolků a bez meškání 1852 a počali se strojit tak jako na slavnost a jako v žádné zemi u krále žádný host. Pan Hagen ovšem viděl nerad to šňoření: ,,Měli byste být, reci," pravil, „dnes jinak oděni. 282 1853 O tom, co vše se stalo, byla už přece řeč, proto je lépe vzít si namísto růže meč a pevnou přílbu místo nádherné čelenky. Vždyť Kriemhildu už známe, i její černé myšlenky. 1854 Dnes dojde zřejmě k boji, proto vám, páni, povím, ne šatem hedvábovým, teď Šatem ocelovým, ne kabátcem, teď štítem si prizdobte svou hruď, ať každý zlocha vidí, že necouvnete buď jak bud. 1855 Mí milí páni blízcí, mani i rytíři, ať nyní každý s láskou do minstru zamíří sdělit svou strast i úzkost našemu Pánovi, protože, to mi věřte, smrt se už na nás hotoví. 1856 Nesmíte zapomenout na nižádný svůj hřích, vyznejte se z nich nebi s vroucností věřících, a jak vám pravím, reci: pokud se neklamu, dopustí-li Bůh, jdete naposled na mši do chrámu." 1857 I táhli do kostela i knížata i lid. Na nádvoří pan Hagen přikázal zastavit a pravil: „Držte spolu, ať bude cokoli, doposud nikdo neví, co si dnes Hunští dovolí. 1856 Každý z vás ať si těsně k nohám štít postaví, a oplácejte všechny falešné pozdravy pádnou a zhoubnou ranou, tou radou jsem vám všem! Prokažte udatenství, ozdobíte se věhlasem." 1859 Bok po boku pak Volker a Hagen kráčeli přímo až před kostelní bránu a průčelí. Tušili totiž snahy veskrze proradné, najmě že rýnské hosty kněžnin sbor v davu přepadne. 283 i86o 1861 1862 1863 Královský pár už také přicházel před kostel, a za ním výkvět pánů, vyšňořen, až se skvěl, tvořil jim průvod cestou i o bohoslužbách a jejich mocné houfce šířily kolem sebe prach. Když Etzel spatřil všechny Burgundy ve zbrani, optal se po příčině tohoto konání: „Proč mají moji hosté na hlavách přílbice? Pokud jim někdo škodil, pak mě to rmoutí velice. Byl někdo z našich přátel postižen bezprávím? Jestliže ano, škodu na místě napravím, sdělte jim to, ať panstvo ví o mém zármutku, budu jim ve všem k službám, jenom znát pravou pohnutku." „Ne, nevím," pravil Hagen, „o žádném bezpráví, je zvyklostí mých pánů, odbývat oslavy po tři dny v plné zbroji, tak slaví každou slávu. A pokud nám tu někdo uškodí, dáme králi zprávu.'* 1864 Jak ráda panovnice slyšela Hagena! Ale jak přitom na něj hleděla zezlena! Nemohla špitnout slůvko o zvycích na Rýně, třebaže dobře znala běh věcí ve své otčině. 1865 1866 Neboť i ve své mocné a hrozné nenávisti věděla, že když Etzel pravý stav dění zjistí, určitě rozhněvance k dobrému přinutí. Mlčeli tedy všichni, tak tuze byli nadutí. To k nim už mířil valný houf hunské panovnice, Hagen však s hudcem před ním neukročili více, než obnáší dvé paží. Dav Hunů zareptal, nicméně kněžnin průvod, ačkoli ztěžka, musel dál. 284 ř 1 r 867 Komorníci to arci viděli neradi, mysleli, že se s hosty alespoň povadí, ale že král stál poblíž, pominuli i to. Došlo jen k shluku davu, čímž bylo všechno odbyto. 1868 Když skončila mše, vyšli Hunové z kostela a mocná řada jezdců se zpátky rozjela; Kriemhilda měla v patách půvabný fraucimor a sedm tisíc jízdných jako svůj doprovodný sbor. 1869 1870 1871 1872 1873 1874 Poté král prodlel s kněžnou ve společnosti dam a z oken přihlíželi rytířským zbrojným hrám, Etzel byl tuze blažen, že sedí vedle ní, a mnoho cizích reků jim předvedlo své umění. I maršálek pan Dankwart, hrdina hodný chvály, i panoši a zbrojní ke dvoru přispěchali a všichni s sebou arci své koně přivedli ke kolbě připravené, přistrojené a pod sedly. Jakmile ve třemenech stáli i poddaní, poradil jim pan Volker, co činit při klání: nejlépe konat kolbu dle burgundského zvyku, a ve chvíli dvůr také spatřil hry wormských bojovníků. Ano, co radil hudec, přišlo všem velmi vhod, záhy se na kolbišti rozlehl bujný hřmot, na nádvoří se sběhlo diváctvo ze všech stran a bojům přihlíželi i Kriemhilda i hradní pán. Zakrátko bylo vidět, jak sborem pospíchá ke hrám i šest set pánů knížete Dietricha; to proto, aby s hosty své zbraně zkřížili, pokud pan z Bernu svolí, arci jen pro kratochvíli. Hej! Kolik dobrých reků bylo v té družině! Ale když Dietrich slyšel o pravé příčině 285 příjezdu, zakázal jim On se bál o své muže tu zbrojnou zábavu, a bál se o ně po právu! 1875 Hned jak se reci bernští vzdálili z místa her, předjel šik, jehož pánem byl mocný Rudeger, pět set jich přicválalo pod štíty téměř k síni, markrabí však v té jízdě neviděl žádné dobrodiní. 1876 I rozvážně se rozjel v ústret svým poddaným a optal se všech houfců, zdali se zdá i jim, že se dnes rýnští reci podivně chovají a že mu bude milé, ncpředjedou-li k turnaji. 1877 I couvli jeho páni, namíru zmužilí, a pak, dle došlých zvěstí, Durynští přibyli c c nimi tisír Dánů. co muž to chrabrý re a s nimi tisíc Dánů, a zanedlouho vzlétl co muž to chrabrý rek, ze štítů mnohý úštipek. 1878 1879 Zvlášť Irnfrit jakož Hawart byli dnes chtiví klání. Na kolbišti už stáli vznešení rýnští páni, připraveni včas proti Durynským vyrazit a pod údery kopí byl proražen pak mnohý štít. Přicválal i pan Blodel, Iři tisíce přílb s nim a královský pár přijal jejich vjezd s napětím. Kněžna si slibovala všeliké novoty, z kterých snad brzy vzejdou Burgundům velké trampoty. 1880 Záhy se Hornbog, Ramung iGibich se Schrutanem zaskvěli v onom boji po hunsku mocně klaném a Wormským nedopřáli ani mžik oddechu. Oštěpy vylétaly až nad síň, vzhůru na střechu, 1881 nikdo však neprojevil záhubné záměry. Palác a síň se chvěly mocnými údery a Guntherovi reci v soubojích jednali tak udatně, že za to sklidili mnoho pochvaly. Kratochvíle se za čas přikrývky mnoha koní reci však zas a znova cválali proti Hunům, změnila v lopotu, provlhly od potu, pozvedali své zbraně, hnali a útočili na ně.' Po chvíli se dal Volker s přáteli do řeči: „Váhají, zdá se, sáhnout proti nám po meči, říká se, že se s námi po dobrém neshodnou, proč, ptám se, nyní marní příležitost tak příhodnou ? 1884. Nu, dejme tedy zavést komoně do stájí, bohdá, že další jízdy se Hunští dočkají ve chvíli před západem, zbude-li na to čas. Nakonec kněžna poctí svou cenou slávy ještě nás!" 1885 Ale vtom jeden jezdec se vydal na dvůr klát tak pyšně jako žádný hunský rek dosavad. 1 Patrně právě sloužil hezkému děvčátku: f jeho šat spíše slušel rytířské panně o sňatku. 1886 „Takový švihák musí přijít i k znaménku! Cožpak nás může poznat jenom tak potenku? Ne," pokračoval Volker, „ted mu jde o hrdlo, i kdyby kněžně srdce proti nám stokrát zatvrdlo." 1887 „Zadržte," pravil Gunther, „neboť vám namítám, že kdyby boje nyní vzplanuly kvůli vám, padne i vina na nás. Lépe když začne Hun." Doposud neopustil pan Etzel u okna svůj trůn! 1888 „Přesto bych," pravil Hagen, „volil teď kolbiště, páni i paní budou mít aspoň napříště v paměti naše rány, a to je dobrá věc. Uznání, toho těžko se od nich dočká našinec." 1889 Načež pan rytíř Volker ke kolbě předcválal, čímž nespočetným dámám způsobil velký žal: 286 287 on totiž bodl Huna tak zhoubně do těla, že jeho smrti mnohá panice tuze želela. 1890 Vzápětí s šedesáti vlastními vazaly vjel Hagen v ona místa, kde se hry konaly, aby tam zastal hudce a ochraňoval jej. I Kriemhilda i Etzel viděli dobře celý děj. 1891 Ani tři rýnští vládci zajisté nechtěli, aby pan hudec zůstal sám před nepřáteli, a proto tisíc reků ve spořádaném šiku vnutilo rychle kolbu zástupům hunských bojovníků. 1892 Potom co hunský rytíř dokonal při turnaji, bylo z řad jeho blízkých slyšet, jak hořce lají: „Kdo ho to vlastně zabil?" ptali se vespolek. „Zabil ho hudec Volker, nadmíru chrabrý pán a rek." 1893 Mrtvý byl markrabětem. Arciť už v první chvíli spěchali jeho blízcí, aby se vyzbrojili, protože chtěli mečem odplatit hudcův čin. I rozběhl se dolů hostitel a choť Kriemhildin, 1894 zatímco hluk a halas se šířil po dvoře a sesedl houf Wormských, vykročil před oře a opěšalý zůstal shromážděn u síně. Etzel chtěl Huny ztišit, i vstoupil přísně mezi ně, 1895 jednoho z pozůstalých, který stál u něho, úchvatem zbavil meče, nad jiné mocného, a jím pak zahnal zástup s nadmíru velkou zlostí: „Kterak bych hrubě zlehčil své hostitelské povinnosti, 1896 kdybyste toho pána jeho čin pokládejte přede mnou zabili, jen za nahodilý, 288 1897 1898 i899 1900 1901 1902 viděl jsem, co se stalo, neunáhlete se s bezprávnou pomstou za smrt, na níž on vinu nenese. Proto ať zloby proti Burgundům ustanou!" Potom je vyprovodil pod vlastní ochranou, přikázal odvést jejich komoně do maštali a velel hradním štolbům, aby je řádně obstarali. Takto dbal, aby nikdo nejednal ve hněvu. Uvedl do paláce svou rýnskou návštěvu, omyl si s nimi ruce, dal nosit na stoly, přesto však bylo v síni znát nepřízeň a nevoli. Po dosti dlouhé chvíli a kněžna, jejíž smutky, pravila panu z Bernu: chci radu, chci i pomoc, zasedli k tabuli žel, nepominuly, „Prosím a naléhám, samotná nevím kudy kam.' l9°3 Hildebrand, vzácný rytíř, pravil však rázem: „Ne! Kdo chce boj s Nibelungy, ať válčí beze mne, dočká se místo zlata krutější odměny! Vězte, že rýnské voje jsou dosud nepokořeny!" Nejinak mluvil Dietrich, pán zběhlý v dvornostech: „Vznešená panovnice, prosím, těch proseb nech, tví rodní bratři žili se mnou vždy v pokoji, nemám proč na Burgundy sočit a toužit po boji. Tvá prosba málo zdobí, má královno, tvou čest, proti svým blízkým radíš záhubné boje vést, ač měli slib, že budou laskavě přijati. Nikoliv, Dietrich sotva Siegfriedovu smrt odplatí." Když poznala, že Dietrich je falše neschopen, nabídla Blódelovi dar: jedno z mezních lén, 289 i9°4 i9°5 marku, v níž rytíř Nudung bývával markrabím, poslyšte však, jak Blödel skončil a příslib daru s ním. „Pomoz mi, prosím," řekla, „můj pane Blödele, leckteří páni v domě nejsou mí přátelé, neboť mi zahubili manžela Siegfrieda, a kdo ho za mne pomstí, vezdy mou štědrost uhlídá!" „Já odmítám," rek pravil, „takové úklady, protože bych je strojil královi za zády, můj vládce u nás vidí tvé blízké tuze rád, a nepromine tomu, kdo by chtěl o ně ukládat!" „Blödele, takto nemluv a věř v mou náklonnost. Zlata a také stříbra dostaneš víc než dost a navíc Nudungovu snoubenku, panici. Pak poznáš, kterak sladká je láska ke krasavici! Chci ti dát rovněž lénem hrady a širou zemi, naplníte svůj život samými rozkošemi, budeš-li Nudungovu marku mít v držení a co ti kněžna řekne, to také v skutek promění!" 1908 Když slyšel, jakou cenu mu paní slíbila, a dívka se mu zdála nadmíru spanilá, zatoužil si tu krásu vysloužit ve zbrani, nicméně smrtí musel odpykat svoje konání. 1906 1907 i9°9 Nakonec tedy pravil: já zatím na ně vpadnu, že Hagen si svůj zločin Můžete chystat pouta „Vraťte se k ostatním, Budtě si jista tím, zakrátko odpyká! pro burgundského leníka!" igio „Do zbraně," zvolal nato, K příbytkům nepřátelským 290 „mí páni rytíři! náš houfec zamíří, 1911 1912 I9J3 19*4 I9X5 1916 l9l7 nyní dá v sázku život neboť jsem o to chotí jedenkaždý můj man, našeho krále požádán. Poté, co rek se ujal panovnice se opět usedla u vladaře protože byla s pikly strašného úkolu, vrátila ke stolu, a manstva vládcova, proti svým hostím hotova. Když nebylo v tu chvíli čím jiným živit sváry, ta, která měla v srdci žal zlý, žal tuze starý, kázala, aby přišel ke stolu králův syn. Byla kdy žena ze msty s to chystat otřesnější čin? Arci hned čtyři mani, za chlapcem vyslaní, přivedli královice Ortlieba před paní k tabuli, při níž také pan Hagen stoloval, a právě díky jemu měl záhy zhynout mladý král. Jak pohlédl pan Etzel do tváře dítěti, pravil svým švagrům plný něžného dojetí: „Seznamte se zde s naším jediným synáčkem, je plodem vaší sestry, učiní radost i vám všem. Ano, je z rodu, po němž snad podědí i chrabrost, a zemí mu dám dvanáct, takže vám bude Ortlieb Přátelé, proto prosím, vezměte si ho na Rýn na růst i na výchovu tak svoji přízeň k otci podědil vzácnou krev, sílu a lepý zjev, budu-li zdráv a živ, schopen stát k-službám kdykoliv. až pojedete zpět, a slibte dohlížet hošíka sestřina; přenesete i na syna. Mějte ho v péči dotud, než v muže dozraje, a kdyby násilníci přitrhli do kraje, jistě by potom zvedl vám ku pomoci meč." Kriemhilda tuze dobře slyšela Etzelovu řeč 291 igi8 a Hagen odpověděl: „Jestliže dospěje, mohou v něj Wormští skládat, rozličné naděje, mně se však chlapec nezdá; vždyť má smrt v pohledu! Sotva kdy svého koně na Ortliebův dvůr povedu!" 1919 Král pohlédl jen hořce na pana Hagena a více žádná slova nebyla vyřčena, dál seděl s myšlenkami nadmíru chmurnými, neměl proč myslet na šprýmy. měl za zlé cizinci, vyslovil o princi, zachoval zatím klid. co hodlá Hagen učinit. nicméně ani Hagen 1920 Arciže mnohý kníže že se tak nehorázně navenek ovšem každý Doposud netušili, XXXII. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Dankwart zahubil Blödela 1921 V tu chvíli rytíř Blödel myslel už jedině na to, jak s tisícem prílb přitrhnout do síně, kde Dankvvart se zbrojnoši měl hodovnický stůl, a takto mezi reky převeliký svár zaplanul. 1922 Právě když Blöde! vstoupil, strojili hodokvas; Dankvvart ho vlídně přijal: „Vítejte mezi nás, těším se převelice z vašeho příchodu, s podivem však se táži po jeho pravém důvodu." 1923 „Teď zanech," pravil Blödel, „přátelských pozdravů, můj příchod k tobě značí, že přijdeš o hlavu, neboť pan Hagen spáchal zlo na Siegfriedovi, a to si jeden každý z vás vlastní krví zodpoví." 292 1924 „Blödele," pravil Dankwart, „tvá slova odmítám, museli bychom jinak litovat cesty k vám, byl jsem, když Siegfried zemřel, mladičký mládenec, z čeho mě kněžna viní? To je mi tuze divná věc!" 1925 „Nu, k tomu není třeba žádného divení: viníci, král i Hagen, jsou s tebou spřízněni, braňte se, neboť odtud neodejdete zdrávi, svá hrdla nyní dáte mé panovnici do zástavy." 1926 Pan Dankwart na to pravil: „Ty trváš na svém dál? Pak želím, že jsem řečmi sám sebe zdržoval!" A v temže okamžení burgundský hrdina uchopil zbraň, jež byla mocná i velmi účinná, 1927 a rázem po jediném strašlivém rozmachu Hunova pyšná hlava sletěla do prachu. „Tady máš," vzkřikl Dankwart, „jit™! dar pro svou paní, když jsi tak tuze toužil po jejím sladkém cukrování! 1928 Zítra ji panovnice nabídne jinému a zase mu tím pouze pomůže ke zlému!" Ano, náš rek znal dobře kněžniny záměry, protože mu je svěřil jeden Hun hodný důvěry. 1929 Když hunský houfec spatřil, co stihlo jejich pána, zatoužil, aby vina byla hned potrestána, a obořil se valem s tasenou čepelí a s hněvem na zbrojnoše: brzy však toho želeli, 1930 neboť pan Dankwart zvolal hlasitě na čeleď: „Mužové, boj se začal, a proto každý hled bránit se, jsme tu cizí a kolem přesila. Vizte, jak přívětivá pozvání kněžna posílá!" 293 i93i 1932 Když poznali, že k mečům už běžet nemohou, popadli bez meškání podnožky u nohou a že i rýnská čeled se tuze těžko vzdává, od ran těch pevných stolic brněla mnohým Hunům hlava. Jak udatně se bili zbrojnoši z rýnských lén! Nesčetné ozbrojence vyhnali z domu ven a pět set, ba víc Hunů, pobili v zápase. Odění mužů wormských vlhla a ruměnila se. '% »938 1933 Všeliké hrozné zvěsti o velkém násilí došly i k dalším Hunům, kteří zle soptili, že padl rytíř Blódel a jeho mani též, že Hagenův pan bratr v čele svých vede strašnou řež, 1934 1935 I936 1937 a ještě dřív než o tom podali zprávu králi, k útoku na Burgundské zbrojnoše povolali, víc než dvé tisíc mužů. A byl tak zhoubně veden, že ze všech rýnských zbrojných nezůstal živý ani jeden. Ano, ten věrolomný šik vtrhl do domu, a třebaže se chrabře bránili kdekomu, museli všichni zhynout, nutně a z nezbytí. Vkrátku však mělo dojít k horšímu krveprolití. Ted slyšte věci strašné, slyšte i pravé divy: z devíti tisíc zbrojných nezůstal jeden živý, z dvanácti manů rovněž už všichni zemřeli, takže zbyl pouze Dankwart samoten před nepřáteli. Síň ztichla, jen pár třesků doznělo, rozptýleno. Nato se rytíř Dankwart ohlédl přes rameno: „Přátelé, je mi líto, že vás tu zanechám, nyní se musím bránit svým krutým nepřátelům sám." 294 f ■í i Náhle se na něj snesl odevšad příval ran, pročež však mnohý rytíř byl záhy oplakán. Pan Dankwart totiž chopil nad jiné pevněji svůj štít a mnohý pancíř se zbarvil rudou krůpějí. 1939 Syn Aldrianův pravil: „Ach, běda, jaký žal! Dovolte, hunští reci, aby se nadýchal čerstvého vzduchu venku znavený bojovník!" A hned se počal mocně probíjet skrze zbrojný šik. 1940 Kolik jen břitkých mečů dopadlo poznovu za oné cesty z domu na přílbu pánovu: všichni, kdož nevěděli, co za divy náš rek, ač znaven, jc s to konat, vrhli se na něj vespolek. 1941 „Kéž bys mi seslal posla, můj Pane na nebi! Dát zprávu Hagenovi, to je mi potřebí, vzkázat, jak těžce čelím hunskému útoku, přišel by bránit bratra, nebo mu zemřít po boku!" 1942 „Tím poslem," odvětili, „budeš, můj pane, ty! V krvi tě poneseme bratrovi v ústrety, ať Guntherův man pozná krutou chuť bolesti. Ty jsi zde vládci Hunů způsobil mnohá neštěstí!" 1943 „Zanechte hrozeb! Spíše mě pusťte ze dveří, nebo krev bude tryskat po mnohém pancéři. Já sám si budu poslem ke dvoru se zprávami, které mé panovníky s mým strašným hořem obeznámí." 1944 Mužové Etzelovi soptili velice, že mečem nepremohli rýnského šlechtice, a rázem zasypali oštěpy jeho štít, takže ho rek byl nucen pro jeho tíhu upustit. 1945 Hunští si pomysleli: „Nezmůže zřejmě nic, nemá-li štít," on přesto dál sekal do přílbic 295 a dál mu nepřátelé Za to si získal slávu klesali u nohou, převelikou a přemnohou. 1946 Náhle mu hunští zbrojní do cesty vstoupili, byli však ve své píli poněkud zpozdilí! Vrhl se na ně jako divočák proti psům a v tom byl Dankwart roven nej udatnějším hrdinům. 1947 Krok co krok jeho stopu čerstvá krev značila. Nikdy se nedožila taková přesila od jediného reka většího odporu. Skvěle a mocně kráčel Hagenův bratr ke dvoru! 1948 1949 V tu chvíli truksasové jakož i číšníci zaslechli třeskot zbraní. Kdejakou konvici, kdejakou mísu krmí, již nesli k tabuli, odmrštili a zbrojně na schodech sborem stanuli. „Jak, truksasové?" zněla řeč znaveného reka. „Každý host králův od vás určitě spíše čeká vybrané panské sousto obvyklé na hostině! Mne nechte donést zvěsti mým vládcům do hodovní síně." 1950 A pokud někdo přesto si dodal odvahy, rek ho tak rázně zkrotil zhoubnými zásahy, že ostatní hned v bázni ucouvli ze schodů. Tak činil mocné divy, jež byly mnohým na škodu. XXXIII. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Burgundové vedli boj s Huny 1951 Když mezi dveřmi stanul královským sluhům kázal 296 rek Dankwart, chrabrý pán, ustoupit do všech stran. 1952 Rudá krev pokrývala a v pravé ruce třímal Tu zvolal na Hagena „Sedíte si tu, bratře, Velký žal musím nebi pobiti ve svém sídle veskrze jeho zbroj mocný meč, kterým vedl boj. od vchodu do síně: po výtce nečinně! jakož vám vyjevit: jsou rýnští rytíři i lid." 1953 1954 1955 „Jmenujte," křikl Hagen, „ty, kdož čin spáchali!" „Tento čin spáchal Blodel se svými vazaly, a také mi jej splatil, o čemž zde slyšte zprávu: jistím vás, že svou rukou jsem tomu pánu uťal hlavu." „Nu, škoda," pravil Hagen, „není tak veliká. Nad zvěstí, že si přišla smrt pro bojovníka proto, že rukou reka byl zhoubně v boji ťat, nemusí vzácné dámy přespříliš dlouho naříkat. A proč váš oděv, bratře, je celý krvavý? Trpíte asi tuze, mám vážné obavy! Je-li zde v síni strůjce tohoto konání, pak sotva jeho život krom ďábla někdo zachrání." 1956 „Což, já mám kůži zdravou, jen strůj mi rumění, potřísnili mě muži krví svých zranění, jež jsem jim zapříčinil. Ta krev je moje dílo, sotva však odpřisáhnu, kolik těch ťatých reků bylo." 1957 „Teď, bratře," pravil Hagen, „stůj u vchodu, drž zbraň a vespolek všem Hunům v odchodu odtud braň. Nastane účtování s hunskými hrdiny, k němuž nás nutí nouze. Burgundští padli bez viny!" 297 1958 „Chcete mě za dveřníka? Vřijímám bez výhrad, tak vznešeným třem králům posloužím velmi rád, na mou čest, nad tím vchodem budu bdít velice!" Co mohlo více platit na Kriemhildiny šlechtice? 1959 Po chvíli pravil Hagen: „Co si tam potají za prapodivné věci Hunové šeptají? Myslím, že jim náš rytíř ve dveřích na stráži a posel dvorských novin neobyčejně překáží. 1960 Často jsem o Kriemhildě slýchával různé zvěsti, jak těžko zapomíná na žal a na neštěstí. Připijme na zemřelé, proč by ne, máme čím, mladý princ má dnes přednost, proto mu první připíjím!" 1961 A ihned nato prince neváhal strašně tnout, až se mu z jílce na dlaň vyřinul rudý proud a dětská hlava padla do klína vládkyni. Jak pravím, velké hrůzy se rozpoutaly po síni: 1962 učence, který řídil princovu výchovu, obou ruč ťal tak mocně, že hlavu mistrovu srazil svou hroznou ranou až před hodovní stůl. Tak strašlivě mu splatil péči, jíž hocha zahrnul. T i963 U Etzelova křesla stál hudec s nástrojem, ľek skočil, rozohněný nastalým rozbrojem, a odsekl mu od strun pravici čepelí: „Za to, jak jste si pěkně s poselstvím na Ryn^ jjjĽ 1965 Hagen se čerta staral, zda bude někdy houst, šel dál a v síni činil přemnoho strašných spoust, na Etzelových pánech si zchlazoval svou zlost a řadu jich svou zbraní ve chvíli poslal na věčnost. „Ra Ach běda " pravil Wärbel a zvolal na něho: 194 ' Co jsem vám, pane Tronje, učinil špatného? mdZn v dobré víře s poselstvím na vas hrad, kSak ted na své housle bez pravé ruky budu, 1966 I chrabrý rytíř Volker vzápětí jeho smyčec a v jeho rukou hrůzně Hej ! Tenkráte si získal vstal, stanul nad stolem, zazvonil kolkolem dále a dále zněl. nemálo nových nepřátel! 1967 Rovněž tři panovníci povstali ze stolic ve snaze, dřív než bude škod a hrůz ještě víc, zabránit nejhoršímu. Leč marné úsilí: pan Hagen i pan Volker strašlivé dílo činili. 1968 Vida, že nedosáhne obnovy pokoje, král rýnský sám se ruče dal také do boje, jeho meč zhoubně zvonil o hunské pancíře a šířil hrůzný úžas v pravici hodné rytíře. 1969 Ve vřavě bylo vidět i pana Gernota, jak mnoho reků hunských zbavuje života Rúdegerovou zbraní, již dostal jako dar, a mnohý Hun dík jemu odpykal vyvolaný svár. 1970 I nejmladší syn Utin se vrhl do vřavy, bezpočet hunských reků ťal ostřím do hlavy a rozpoltil jim přílbu: tak skvěle uměl vést břit zvonivého meče, tak podivuhodnou měl pěst! 1971 Chrabře se bili všichni, vládci i poddaní, Giselher byl však první ve zbrojném konání a v boji s nepřáteli. Byl to rek zmužilý, před nímž se mnozí páni do tratoliště hroutili. 1972 Třeba se tuze bránil družina hostí přesto houf krále Etzela, po síni kráčela 1973 1974 1975 1976 a jiskrnými meči sekala tam a sem. Dům se chvěl hrozným nářkem a úpěním a tartasem. Zvenčí se drali Hunští za svými přáteli, pohříchu valný úspěch v tom dění neměli, ani ti, kdo se chtěli prosekat k východu. Pan Dankwart střežil cestu jak ze schodů, tak do schodů. Náhle se strhla vřava uprostřed samé brány, přílbice mocně zněly, jak dopadaly rány, a tenkrát Dankwart prožil nemálo horkých chvil, nicméně jeho bratr ho věrně v tísni podpořil a zvolal na Volkera, až se mu zachvěl hlas: „Můj pokrevník je vydán přesile na pospas, jen hledte, kolik Hunů strašlivě do něj seká, nepomůžeme-li mu, ztratíme udatného reka." „To učiním," pán pravil, „jistě a bez pochyb," a již se vydal síní vyplnit onen slib, na svou zbraň tuze hudl, meč zvonil mžik co mžik a všichni Burgundové mu vyslovili za to dík. 1977 Pak pravil Dankwartovi: pomoci, když jste prožil požádal mě váš bratr, Střežte jen dveře vnější, „Přicházím z ochoty tak velké trampoty, proto jdu, pane, k vám. vnitřní už ohlídám já sám! 1978 A odtud chrabrý Dankwart odrážel napříště všechny, kdož útočili ze strany schodiště, až bylo slyšet cinkot i břinkot mnoha ran, a stejně přede dveřmi bojoval Volker, chrabrý pan. 300 1979 Tu vzkřikl smělý hudec ze vřavy nad zástup: „Dvojice mocných rukou, Hagene, vchod i vstup do Etzelovy síně pevně a docela tisíci závorami zahradila a zavřela!" 1980 Jakmile Tronje Hagen se mohl přesvědčit, že vchod je dobře střežen, odhodil stranou štít a počal mstít své mrtvé o mnoho prudčeji. Nyní už nepřátelé ztratili všechnu naději. 1981 Když vládce Amelungů a bernský panovník spatřil, jak Hagen přílby roztíná mžik co mžik, vyskočil na lavici a zvolal k ostatním: „Pan Hagen počastoval dvorský kvas vínem tuze zlým!" 1982 Též Etzelovu mysl tížilo, že i ti, které měl nadobyčej v lásce, jsou pobiti a že sám o svém příštím osudu sotva ví. K čemu je mi moc vládci? Proto měl vážné obavy. 1983 A tenkrát na Dietricha zvolala jeho choť: „Vladaři Amelungů, Kriemhildu vysvoboď, pomoz mi od záhuby při své cti knížecí, zemru, když před Hagenem nebudu schopna utéci." 1984 „Pomoci," pravil Dietrich, „má královno, a čím? Vždyť sotva já sám sobě pomoci postačím. Burgundští vedou vztekle boj hlava nehlava, v té chvíli pomyšlení na každou pomoc přestává." 1985 „Ach, ne, ne, dobrý reku, pane a vladaři! Učiň, ať tvoje ctnosti mocněji zazáří a vysvoboď mě odtud, jinak jsem ztracena." Však věděla, co zlého boj Wormských pro ni znamená! 301 io86 „Nu, pokusím se, ovšem Sotva jsem viděl reky než nyní, jsou to páni na mnohé přílbě vidím 1987 1988 1989 1990 I991 1992 nevím, jak uspěji, bojovat vztekleji nadmíru vybraní, krvavou stopu po zbrani." T I zvolal vzácný rytíř, hlas zazněl do dálky tak jako kdyby zazněl hlas rohu za války, až celý hrad i palác se chvěly v základech. Tak mocnou silou vládl, že každý před ní tajil dech! Burgundský král ho slyšel skrze boj, třesk a křik, nastražil sluch, co volá udatný bojovník, a pravil: „Volá Dietrich, slyším hlas toho pána, patrně někdo z našich mu v seči zabil jeho mana. Vidím ho, jak nám kyne, na stole rozkročen. Přátelé Burgundové, mí blízcí z rýnských lén, ustaňte chvíli v boji a vyposlechneme ho, z čeho mé reky viní a co mu učinili zlého." A že to bylo přání i vůle vládcova, každý je po rytířsku vzal rázem doslova; boj ustal, zbraně zmlkly a poté do ticha Gunther se bez prodlení ~ r~---- otázal pana Dietncha: „Vznešený pane z Bernu, Provinění svých přátel smírem a odškodněním újma, vám způsobená, Pan Dietrich na to řekl: pouze mě a mé blízké skoncovat, vyjít z domu a za to ti pán z Bernu kdo vám co učinil? chci z veškerých svých sil odčinit v ráz a hned, nemohla by mě nemrzet." „Já újmu necítím, nech s krveprolitím v míru a pokoji vždy v dobré službě dostojí." 1993 »Můj vládce," vzkřikl Wolfhart, „proč chodit s prosíkem? Pan hudec přece není všemocným dveřníkem, projdeme jistě snadno, posekáme-li stráž!" „Mlč," pravil na to Dietrich, „starého čerta posekáš!" 1994 Tu odvětil král Gunther: „Odchod vám povolím, odejděte, s kým chcete, ať s oním nebo s tím, ale mí nepřátelé v paláci zůstanou pro velkou škodu, na mně zde v Hunské zemi spáchanou!" 1995 I objal vládce Dietrich svou rukou ramena královny, která byla nadmíru zkrušena, po levici mu kráčel král hunské krajiny a za ním šest set reků amelunského hrdiny. Poté pan z Bechelaren promluvil k Burgundům: „Může-li ještě někdo opustit tento dům z lidí, vám věrných, slyšte ode mne totéž přání a budeme vám stále přátelským smírem zavázáni." Na to mu odpověděl Giselher, chrabrý rek: „V míru a smíru smíte vykročit vespolek, byl jste nám vezdy věren, vy i váš lenní lid, a proto bez obavy můžete odtud odejít." Když se pan z Bechelaren ubíral ze síně, šest set, ba více pánů měl ve své družině, žel, onen markraběcí průvod a doprovod učinil Guntherovi za nedlouhý čas mnoho škod. 1996 1997 ^98 '999 Náhle se jeden z Hunů Doufal, že vedle krále pan hudec ho však sekl padla mu rázem hlava přitočil k průvodu, upláchne ze schodů, a po tom rozmachu před panovníka do prachu. 302 303 •^ooo 200i 2002 Když vládce Hunské země vykročil z domu ven, pohlédl na Volkera velice zachmuřen: „Ach, jací jsou to hosté! Jaký žal, běda mi, vždyť všechny moje reky potlučou svými ranami. Ach, běda, jaká slavnost, ach, běda, jaký kvas! Tento pán, jménem Volker, bije se celý čas podoben divé šelmě, třeba by měl jen houst. Dík Bohu, že jsem vyšel zdráv z oněch pekelnických spoust! Hrozně zní jeho lejchy, smyčec má krvavý a každým jeho tahem mi reka odpraví. Já nevím, co má vlastně ten hudec proti nám? Tak zlý host u nás nebyl, ať vzpomínám, jak vzpomínám!" ir %k 2007 2003 Jak páni, propuštění vzplanul zas ve vší síle Hosté se strašně mstili kolik jen hudec rozťal ze síně, přešli práh, boj v hradních prostorách, za svoje zemřelé, přílb ranami své čepele! 2004 Když to král Gunther viděl, oslovil Hagena uprostřed líté vřavy: „Pěkně je zvolena píseň, již Volker v bráně hrá pro potěchu Hunů. Na smyčci má, jak vidím, už tuze r'"*rm kalafunu." 2005 „Mrzí mě," pravil Hagen, „po všem, co nyní vím, že sedám u tabule na místě čestnějším, po boku mi stál pevně a mám ho proto rád, vrátíme-li se domů, chci mu svou vděčnost prokázat. 2006 Můj králi, hled, jak věrně drží ti v bráně stráž, jemu své zlato jistě neprávem nedáváš. Jak převeliké škody svým smyčcem působí, jak půlí ocel helmic, jak stíná třpytné ozdoby! 2008 Ne, neviděl jsem nikde srdce tak srdnaté, jako je srdce toho, na nějž se díváte. Po strůjích jezdí smyčcem tak jako po strunách, ten by měl nosit hedváb a projíždět se na brůnách." Posléze z reků hunských, s kterými boj byl veden, nezůstal v oné síni naživu ani jeden. Dozněl i křik a tartas, skončila strašná seč a každý rýnský rytíř mohl zas odložit svůj meč. XXXIV. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Wormští vrhali ze síně těla mrtvých Usedli bojovníci znavení po bojích, jen Volker a s ním Hagen ve zpupných postojích postavili se před síň, o štíty opřeni, a převelice bystře se dali do rozprávění. 2010 A tehda pravil chrabrý Giselher všemu lidu: „Přátelé, není možná dopřát si více klidu, vynesme z domu mrtvé, ne, jiná pomoc není, popravdě asi brzy budeme znovu napadeni. 2009 2011 2012 Mrtví by překáželi v blízkosti našich nohou, protože dřív než v boji nás nepřátelé zmohou, velice rád bych ještě uštědřil mnoho ran, a k tomu," dodal rytíř, „jsem zcela pevně odhodlán!" Tu pravil Tronje Hagen: „Za tuto radu dík, výtečně nám dnes radí náš mladý panovník, svědčí to o rekových vybraných vlastnostech. Takové moudré slovo je hodno souhlasu nás všech." 20I3 20I4 Na sedm tisíc mrtvol úhrnem pobrali dle jeho rad a svrhli ze schodů k předsálí, dole se hromadily do mnoha mocných kup, až přišli jejich blízcí a pláč se nesl nad zástup. Leckdo byl ťat jen lehce, měl tedy naději, jen kdyby s raněnými jednali mírněji, smrt jim však zapříčinil nakonec prudký pád, a nad tím každý přítel zemřelých musel naříkat. Tu pravil hudec Volker, pán tuze zmužilý: „Nu, vidím, že je pravda, co lidé tvrdili, že Hunové jsou muži z babského plemene. Měli by místo nářku pečovat o své raněné." 2016 Jednoho markraběte, jak tu řeč uslyšel, napadlo v dobré víře vynést z té kupy těl jistého bojovníka své krve v objetí. Hudec však máchl kopím a bylo po markraběti. r 2015 2017 Ostatní ihned potom počali ostošest prchat a na vrub hudce hanlivé řeči vést, i sebral Volker oštěp, který měl dobrý břit a kterým se ho předtím jeden Hun snažil usmrtit, 2018 neobyčejně prudce mrštil tím oštěpem daleko přes nádvoří a přes hlavy jim všem, a vykázal tak zástup až za patřičnou mez, ano, moc jeho paže vzbudila v Hunech velký děs. 2019 Před síní stálo nyní už na tisíce hlav, a přesto Hagen s hudcem sdělili bez obav Etzelovi svou hořkost, jíž bylo nemálo, třeba jim z toho záhy přemnoho strastí povstalo. 2020 Pan Hagen pravil toto: „Kdo vládne zeměmi, ten by měl svůj lid chránit, stát první před všemi, 3o6 2021 tak jak to činí vládci burgundské výpravy: kde jejich meče blesknou, tam každá přílba zkrvaví." Pan Etzel byl muž chrabrý, i popadl svůj štít, Kriemhilda mu však řekla: „Jen zachovejte klid, dejte spíš lidem zlata, co každý unese! Stačí, když vás tne Hagen a nevzpamatujete se." 2022 Hunský král se však nechtěl své vůle v ničem vzdát. Ne, dnes tak velkou chrabrost nenajdeš u knížat! Museli vládce strhnout za řemen štítu zpět, Hagen ho přesto počal posměchem znovu popouzet 2023 a přímo do očí mu řekl své mínění: „Cožpak ty a pan Siegfried jste byli spřízněni? Byl Kriemhildiným chotěm, dříve než tys ji znal, proč tedy na mne sočíš? Proč? Protože jsi podlý král!" 2024 Královna uslyšela řeč pana Hagena a v hloubi duše byla velice zezlena, že před vším lidem znějí slova tak troufalá, a ihned nové pikle proti svým hostím snovala. 2025 Řekla: „Kdo pana Tronje připraví o hlavu a kdo ji u mých nohou položí v zástavu, tomu štít králův zlatem naplním po okraj a navíc mu dám ještě mnohý hrad, jakož mnohý kraj." 2026 „Váháte?" pravil Volker, „jste trochu nesmělí! Nicméně, hunští páni by váhat neměli, nad odměnou tak skvělou pravý muž neváhá, Etzela nepotěší taková skrovná odvaha! 307 á 202 7 Připravují tu denně knížete o krajíc a teď ho na holičkách nechají jako nic! Mají zrak rozpačitý, pohledy jalové, čekaje věčná hanba, říkají-li si rekové!" XXXV. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak byl zabit Iring 2028 Nato měl Iring, dánský markrabě, tuto řeč: „Toužil jsem povždy zvedat se ctí svůj vlastní meč, častokrát jsem už v boji vzdoroval nesnázím, jdi, přines mi mé zbraně, já pana Tronje porazím!" 2029 „Tobě boj," pravil Hagen, „nebude na prospěch, trváŠ-li ovšem na svém, pak prosím, doma nech své Huny, proniknou-li dva či tři do síně, srazím je zhoubnou ranou ze schodů v téže vteřině." 2030 „Proto snad neustoupím," odvětil dánský rek, „já už jsem přestál mnoho podobných šarvátek a přestanu i tuto sám bez vší pomoci. Nemysli si, že chvástem lze protivníka přemoci!" 2031 V okamžiku byl Iring do boje přichystán, s ním durynský rek Irnfrit, mladý, leč chrabrý pán, i Hawart, mocný rytíř, s tisíci svými many, kteréžto houfce byly ke všemu zcela odhodlány. 2032 Když uviděl pan Volker Iringa a s ním šik, v němž kráčel v plné zbroji nejeden bojovník s přílbicí utaženou na hlavě řemeními, uvítal reky slovy nad pomyšlení hněvivými. 308 2033 „Hagene, hleďme, Iring! Přichází myslím k nám. Sliboval, že vás v boji přemůže zcela sám, cožpak smí rytíř zalhat? Lež nutno odsoudit, vždyť je jich víc než tisíc a samý ozbrojený lid!" 2034 „Jen mlčte," pravil Iring, „nedal jsem lživý slib, a co jsem slíbil, splním, jen buďte bez pochyb, že z bázně neustoupím nikdy, tím méně teď, já sám dám Hagenovi velice pádnou odpověď." 2035 A na kolenou počal prosit své vazaly, aby ho samotného bojovat nechali, k tomu však přivolili nikoli bez obav: vždyť rýnskou zpupnost znali jak ze zkušeností, tak zpráv. 2036 Ale když dlouho prosil, dosáhl souhlasu. Pochopili, že touží po tomto zápasu, protože mu tak velí bojovníkova čest. I počali si oba s velikou vášní zbrojně vést. 2037 Dánský rek Iring nejprv pozvedl kopí výš, pak svůj štít mocným stiskem přitáhl k sobě blíž, vyběhl za Hagenem před síň, tím štítem kryt, a za hrůzného třesku počali páni zápasit. 2038 Nejdříve vymrštili svá kopí k soupeři a každé proletělo skrze štít k pancéři, až třísky zasršely do výše zdí a stěn. Pak mávl každý mečem, k dalšímu boji připraven. 2039 Chrabrý pan Hagen patřil k největším silákům, při Iringových ranách se třásl celý dům; věže i hrad se chvěly v souboji nejvýš prudkém, a přesto dánský rytíř neučinil své sliby skutkem. 2040 Když tedy neporanil Hagena při půtce, usmyslel si, že spíše vyrazí na hudce, 309 věřil, že snáze zmůže druhého nepřítele, ale náš chrabrý rytíř odrážel rány stejně skvěle 2041 a brzo svého soka sekl tak střelhbitě, až s třeskem odskočilo kování na štítě. To nebyl kalý soupeř! Dán couvl od něho a rychle zaútočil na panovníka rýnského. 2042 Král i on byli reci silní a ztepilí, jak Iring, tak i Gunther se tuze snažili zasáhnout soka ranou, po níž plát zrumění, nicméně oba měli nadmíru pevná brnění. T 2043 2044 2045 2046 2047 Když se mu Gunther nedal, napadl Gernota, učinil to však málem za cenu života, sice ho ťal, až jiskry vylétly z pancíře, nato však Burgund téměř záhubně sekl rytíře. I odvrátil se rychle pan Iring od knížat na čtyři rýnské many a každý, mocně ťat, zhroutil se mrtev k zemi. A právě kvůli nim byl Giselher v tu chvíli zachvácen velkým zlostenstvím. „Iringu, vzácný pane," tak promluvil, „ví Bůh, že musíte chtě nechtě vyrovnat čerstvý dluh, ta smrt vám přijde draho!" A vyrazil mu vstříc, sekl ho, Iring padl a dále nevěděl už nic. Pod prudkou ranou klesl do rudé kaluže, každý si mohl myslet, že Iring nemůže nikdy už svůj meč zvednout k nižádným potyčkám, rytíř však neutrpěl od Giselhera ani šrám. Jak zazvonil meč o kov a třeskla přílbice, ochuravěla mysl chrabrého šlechtice a tak se lidem zdálo, že není naživu, což způsobil rek rýnský svou silou, hodnou podivu. 310 2048 Když Iring trochu okřál po strašném otřesu, jejž utrpěl tou ranou, zůstal dál bez hlesu a řekl si: „Vždyť žiji a nejsem poraněn! Zato vím, jak je silný Giselher, vládce mnohých lén!" 2049 2050 2051 2052 2053 2054 i Okolo slyšel Wormské, byl to snad celý dav, který by mu zle škodil, jen vědět, že je zdráv, i pana Giselhera rozpoznal podle hlasu a proto počal zkoumat, jak najít z obklíčení spásu. Vyskočil z tratoliště prudce a divoce a brzo jeho snaha přinesla ovoce: vyrazil směrem z domu, Hagen stál opět v bráně, a tam ho ťal pan Iring, a ťal ho zcela nečekaně. Tronje si zprvu myslel: „Vždyť už jsi dávno v Pánu, to tě sám kníže pekel musel vzít pod ochranu!" Než se však nadál, Iring poranil Hagena svou zbraní jménem Waske, jež byla dobře kalena. Když pocítil pan Tronje krev pod svou přílbicí, nesmírná síla zvedla meč v jeho pravici; i musel se dát Iring střelhbitě na útěk a za ním se mu v patách hnal po schodišti rýnský rek. Udatný Iring zvedl nad temeno svůj štít a mohly se ty schody i třikrát prodloužit, přesto by neoplatil Tronjemu ani sek, zato však Dánův šišák jen sršel deštěmjiskérek! Takto se Iring vrátil se zdravou kůží zpět a všichni pospíchali Kriemhildě povědět, kterak si rytíř v boji s Hagenem počínal. I nešetřila díky a uštědřila mnoho chval. 311 2055 2056 2057 2058 „Iringu, dobrý reku, za to ti zaplať Bůh! Jak plesá moje srdce a okřívá můj duch, když pancíř pana Tronje od krve červená." A sama mu štít vzala z rukou, tak byla blažena. „Jen šetřte díky!" pravil pan Hagen královně. „Ať se k nám vydá znovu, smýšlí-li rekovně, a chvalte, až se vrátí, až bude po boji, nad ranou nejásejte, ta se mi brzo zahojí a pokud na mé strůji vidíte rudou krev, vězte, že tajen živí můj krvelačný hněv, chci hlavu Iringovu a ještě mnoho hlav, nicméně stran své ranky mohu být klidně bez obav." Zatím sňal Iring přílbu, tvář větru nastavil, aby se trochu zchladil a nabral čerstvých sil; kolem ho kdekdo chválil, jak jednal zmužile, což panu markraběti nebylo arci nemilé. 2059 2060 2061 Posléze Iring pravil: přichystejte mi zbraně, zkusím teď lépe čelit A protože mu praskl „Přátelé, volám vás, strojte mě, kvapí čas, pyšnému rekovi!" v boji štít, šli mu pro nový. Ve chvilce měl pan rytíř připravenu svou zbroj, najmě si nové kopí opatřil na výboj, právě jím pana z Tronje zamýšlel zahubit, zatím pan Hagen čekal, svým zhoubným hněvem zcela zpit, a jakmile Dán vyšel, rek neotálel déle, už na nejzazším schodu napadl nepřítele, mečem i kopím zahnal Iringa do úzkých, až všechna jeho síla roztála vposled jako sníh. 2062 Roztínali si štíty, až jiskry sršely, a bylo jasně vidět, jak se vzduch tetelí; vtom Iring tržil úder nadmíru krvavý skrze svůj štít a pancéř, jejž nepretrval ve zdraví. 2063 Poraněný rek Iring po tomto úderu pozvedl štít až k přílbě a dospěl k závěru, že se tím naplnila míra všech vzešlých škod. A přesto mu pan Hagen dál usiloval o život. 2064 Našel si nedaleko kopí a bez meškání po markraběti mrštil ze všech sil onou zbraní, proletěla mu hlavou, pode lbí zůstala, a to je smrt, již přijal od burgundského vazala. 2065 I doplazil se ke svým v posledním tažení, museli vyjmout kopí vězící v temeni, dřív než mu sňali přílbu, tak skonal onen pán a nejedním svým blízkým byl přitom hořce oplakán. I panovnice přišla, počala naříkat nad mroucím bojovníkem a jeho zhoubný pád i jeho strašné rány v ní slzy vzbouzely. Tu pravil chrabrý rytíř, obklopen svými přáteli: „Proč jste, má vzácná paní, smutná a truchlivá? K čemu jsou vaše slzy? Mně přece nezbývá než zemřít na své rány. Smrt se už hotoví zmařit mi, abych sloužil nadále vám i královi." Pak pravil pánům dánským a pánům durynským: „Nedejte se svést zlatem a pohrdejte jím, tím darem Kriemhildiným! Upamatujte se! Pravím, boj s panem Tronje vám pouze zkázu přinese!" 2066 2067 2068 312 313 2069 2070 2071 2072 Tváře mu zesinaly a na nich vyvstalo znamení blízké smrti. Rek trpěl nemálo, nicméně jeho tělu nebylo záchrany. Povinnost bít se dále čekala nyní na Dány. Irnfrit a Hawart v čele tisíce bojovníků vrhli se směrem k síni za nesmírného křiku a tartasu i třesku, až se chvěl dvůr i dům. Hej, kolik mocných kopí jen vymrštili k Burgundům! Lantkrabě Irnfrit chrabře napadl pana hudce, a ačkoli se na něj obořil velmi prudce, utrpěl přesto škodu za boje s Volkerem, neboť byl počastován do přílby mocným úderem. A třeba na oplátku zasáhl soupeře tak, že mu pukly kroužky pevného pancéře a rudé jiskry bleskem létaly po zbroji, lantkrabě přesto našel záhubnou smrt v tom souboji. S Hagenem se bil Hawart, byl to boj nevídaný a divy viděl každý, kdo sledoval ty pány, jak mečem zasazují nemálo dobrých ran, až naposledy zabil Hawarta Hagen, rýnský man. 2074 Když Durynci a Dáni jejich smrt spatřili, propukl přede dveřmi boj tuze zběsilý a ještě dřív než branou se prosekali dál, nejeden štít a pancíř v tom lítém boji za své vzal. 2075 „Ustupte," křikl Volker, „vpusťte je do síně! Zde najdou příležitost chovat se hrdinně, každý svou krví zchladí svůj válečnický žár a splatí vše, co přijal od panovnice jako dar!" T 2073 ^ 2076 A také, jak se dovnitř vedral ten smělý Šik, do tratoliště padl nejeden válečník, protože musel zemřít pod burgundskými meči. Zvlášť Giselher a Gernot si skvěle vedli v oné seči. 2077 Čtyřikrát tisíc mužů proniklo do těch míst a blýskala se ostří a zněl i hrozný svist, vposled však do jednoho zhynuli všichni reci a kdekdo mohl zvěstit o Rýnských divuplné věci. 2078 Rozhostilo se ticho, umlkl strašný hřmot a mezitím krev pánů, již přišli o život, stékala skrze spáry zdmi dolů do hlubiny. Opravdu, Burgundové konali tenkrát strašné činy ! 2079 Nyní si Wormští mohli oddechnout po boji, své štíty i své zbraně odložit v pokoji, jen chrabrý Volker zůstal u dveří na stráži a čekal, zda se někdo nového boje odváží. 2080 Král Etzel hořekoval a panovnice s ním, mnoho dam naříkalo nad hrozným násilím, zdá se, že smrt se spikla bezmála proti všem, žel, museli se ještě rozloučit s mnohým rytířem! XXXVI. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak panovnice kázala zapálit síň 2081 „Nu, odložte své přílby," vybídl reky Tronje, „a co se týká Hunů, nestarejte se o ně, budeme s hudcem hlídat a dám vám výstrahu, dostanou-li ti páni za chvíli opět odvahu." 2082 I odložili přílby, alespoň na chvíli usedli na zabité, jež sami zabili, 3X4 315 2083 2084 2085 takže si každý hověl na zkrvaveném těle. Vskutku, tak vzácní hosté měli mít lepší hostitele! Nicméně hunský vládce společně s vládkyní, dříve než nastal soumrak, shromáždil před síní na dvacet tisíc reků k novému útoku. Nezbylo tedy Wormským než povstat s mečem po boku. Tak byla proti hostím znovu zbraň zdvižena a tenkrát Dankwart, bratr rytíře Hagena, vyrazil od svých pánů ze dveří do vřavy, mysleli, že tam skoná, on se však vrátil ve zdraví. Krutý boj přerušila teprve noc a tma a každý Burgund jednal, jakož rek jednat má, až do chvíle, kdy skončil předlouhý letní den. Tak vzdorovali Hunům a mnohý muž byl zahuben. 2086 2087 2088 2089 Zmíněná řež se zběhla a to jen kvůli strašné na přátelích i cizích a od těch dob už nikdy v den o slunovrate, kněžnině odplatě: mstila svůj dávný žal nepoznal radost hunský král. Den minul, ale starost pohříchu nikoli, hosté si proto řekli s velikou nevolí: lepší smrt v okamžení než dlouhá trápení! I pomyslili na mír ti páni neohrožení a zvolali, ať Etzel přistoupí k Burgundům. Tři vládci vykročili před panovnický dům se zkrvavenou zbrojí, ve tváři zčernalí a nevěděli, komu by svou strast požalovali. Král přišel spolu s chotí. Jeho moc bez hranic umožnila mu svolat vojsk ještě mnohem víc, a proto pravil: „Chcete, domluvil se mnou pokoj ? burgundští vladaři, To se vám sotva podaří! 2090 Vy jste mi způsobili nemálo strašných škod, zabili jste mi syna, poplenili náš rod, co živ se zdržím všeho, co vám je prospěšné, smířit se s vámi nechci, uzavřít pokoj rovněž ne!" 2091 „Jen tísní," pravil Gunther, „jsme k smíru nuceni, mí zbrojenci se stali obětmi vraždění tvých reků ve tvém sídle. Jak si to vysvětlím? Přijel jsem k tobě s vírou, že neoplácíš dobré zlým." 2092 2093 2094 2095 Nato pak pravil Hunům Giselher, mladý rek: „Vy, kdož jste dosud živi, povězte vespolek, co špatného jsem spáchal, z čeho jsem obviněn? Přijel jsem jako přítel do vašich údělů a lén." „Tvé přátelství nám plní," pravili, „celý hrad i celou zemi hořem. Máme proč litovat, že ses kdy vůbec vydal od Rýna za Dunaj. Dík tobě a tvým bratřím osiřel nyní mnohý kraj." Gunther jim odpověděl velice rozhněvaně: „Vaše zášť neposlouží té ani oné straně, lépe když skoncujeme s marnými obětmi. K tomu, co nám král činí, jsme nezavdali podnět my." Král hunský na to pravil: „Mou strast a vaši strast lze sotva přirovnávat a vedle sebe klást, činili jste mi škodu, bolest a hanbu k tomu, a proto také nikdy se nevrátíte živi domů." 2096 Načež se mocný Gemot „Pak alespoň nám přejte, obrátil ke králi: abychom skonali na dvoře, tam nás nechte poslední bitvu vést, pro smilování boží, pro vaši panovnickou čest! 2097 Vždyť to, co nastat musí, zakrátko nastane: vy máte síly čerstvé a nepočítané, pobijete nás lehce, neboť jsme unaveni a nemůžeme snášet dlouho tak hrozná utrpení." 2098 Hunští by asi Wormským nakonec povolili, že smějí vyjít na dvůr volně a bez násilí, Kriemhilda ovšem rázem zvedla hlas proti nim, a tím byl arci konec jakýmkolivěk jednáním. 2099 „Nikoli, hunští reci, nikoli, pravím vám, nepřitakejte v ničem burgundským námluvám. Věřte mi, nebude-li stát mezi vámi zeď, pak nejeden váš blízký padne těm zlochům za oběť. 2100 Kdyby se moji bratři, synové Utini, reci, jimž není rovných, srotili před síní na svěžím čerstvém vzduchu, by se jim brnění příhodně ochladilo, pak byste byli ztraceni!" 2101 „Spanilá sestro," pravil Giselher, mladý pán, „ne, nečekal jsem vskutku, když jsem byl k tobě zván, jaký mi chystáš osud svým zhoubným jednáním. Mám tedy u vás zemřít? Jsem-li snad vinen, pověz čím. 2102 Byl jsem ti povždy věren, nezkřivil jsem ti vlas, jel jsem k vám s čistou myslí a navštívil jsem vás v důvěře, milá sestro, ve tvoje konání, neprojevíš-li milost, sotva nás něco zachrání." 2103 „Projevit milost nechci, za to, že Tronje Hagen já vám chci uškodit zle poranil můj cit. Dokavad budu živa, neusmíříme se, jeho čin," dovětila, „Burgundům zkázu přinese! 2104 Přesto však zvažte jedno: žádám vás o Hagena a jeho rukojemstvím bude věc vyřešena. Já vím, jsme z jedné matky, jsme z jedné rodiny. Svolte a potom budu mít k smíru hunské hrdiny!" 2105 „Pán Bůh nás," pravil Gunther, „od toho ochraňuj a kdyby původ stejný, jako je původ tvůj, i tisíc reků mělo, každý si bez výhrad zvolí spíš smrt, než svolí do rukojemství muže dát." 2106 Giselher na to řekl: „Ne, smrt nás nemine, leč naše počínání musí být hrdinné. S každým, kdo nám chce škodit, se v boji utkáme, protože pravý přítel přítele nikdy nezklame." 2107 I smělý rytíř Dankwart pravil, co pravit měl: „Litovat bude tuze každý náš nepřítel, jenž proti nám zbraň zvedne! To, co vám povídám, je pouhopouhá pravda, Hagen, můj bratr, není sám!" 2108 „Dost řečí!" vzkřikla paní hunského knížete, „vykročte, moji reci, mé hoře pomstěte a budu vám to splácet jako svůj věčný dluh, Hagen se své mzdy dočká, dočká se jeho zpupný duch! 2109 Žádného bojovníka nepusťte z domu ven, z mé vůle bude palác ze čtyř stran zapálen k odplatě za má hoře dnešní i minulá." A hned se vojska zvedla a před královnou stanula. 318 3i9 21 io Ostatek mužů rýnských do síně zahnali pomocí střel i kopí, hluk to byl nemalý, přesto však svorně stáli páni i leníci a nikdo z nich se v ničem nemínil druhých odříci. 2111 Královna poté dala zapálit celý dům. Žár činil velkou trýzeň nebohým Burgundům, neboť se šířil s každým větrným poryvem. Sotva kdy bylo vojsko v postavení tak tísnivém. 2112 I vzkřikli reci rýnští: „Bůh nám buď milostiv, lépe je zhynout v bitvě než takto strádat živ, ach, běda, v těchto strastech nemáme naději, královna ve svém hněvu se nemohla mstít strašněji." 2i 13 „Nezbývá nám než zemřít," dovětil jeden z nich. „Proč po všech uvítáních, popravdě královských, musíme nyní bídně nuzovat o žízni? Myslím, že se tu brzy každý z nás žárem utrýzní." 2114 „Rekové," pravil Hagen, „jiného nezbývá, než zalít hrdla krví, jsou-li tak žíznivá. Lepší je krev než víno, svírá-li ústa dým, a něco vhodnějšího vám sotva nyní poradím." 2115 Tu, povoliv si přílbu, přiklekl jeden pán k mrtvému poblíž sebe, napil se z jeho ran, a třebas nebyl zvyklý tomuto nápoji, poznal, že se jím žízeň docela dobře ukojí. 2116 Znavený rek pak pravil: „Rač vám Bůh dobré 1 přát, pil jsem dle vaší rady a pil jsem tuze rád, málokde mají víno tak velmi lahodné, za to vám budu vděčen, spatřím-li ještě světlo dne." li 2117 I druzí uvěřili, že nehovoří lež, po jeho slovech žízeň hasili krví též a odtud načerpali nemálo nových sil, což brzo mnohý rytíř k hoři dam smrtí zaplatil. 2118 Hořící trámy shůry padaly na zemi, i pozvedli své štíty mocnými pažemi, třeba je dým i požár soužily velice. Myslím, že větší svízel netrápil žádné šlechtice. 21 ig Tu vzkřikl Tronje Hagen: „Ustupte ke stěnám, aby vám pásky přílbic nespálil žhavý trám, a postavte se každý do rudé kaluže, takto vám pod nohama podlaha vzplanout nemůže!" 2120 Ano, v tak těžkých strázních strávili celou noc a opět Hagen přišel hudcovi na pomoc, opřeni o své štíty stanuli na stráži a v bráně vyčkávali, čeho se Hunští odváží. 2121 Po chvíli pravil Volker: „Vraťme se zase zpět, to proto, aby venku se mohli domýšlet, že už jsme všemi strastmi dočista zdoláni. Užasnou, až tu najdou zástupy reků ve zbrani!" 2122 Nato se ozval rytíř Giselher z rýnských lén: „Zvedá se chladný vítr, myslím, že bude den. Zdali se z vůle boží dočkáme lepších časů? Vpravdě nás moje sestra pozvala k ničemnému kvasu!" 2123 Jeden pán k tomu dodal: „Nu, ano, už se dní, teď máme jednu možnost, zřejmě tu poslední, bránit své bytí, reci! Strojte se do boje! Myslím, že panovnice nám nedopřeje pokoje." 320 321 2124 Etzel si zprvu myslel, že hosté zemřeli jak na následky ohně, tak jiných svízelí, nicméně v síni žilo na šest set mužů dál, Šest set hlav, nad něž neměl chrabřejších v světě žádný král. 2125 I špehové vojsk hunských zakrátko vyslídili, že hosté z rýnských zemí jsou dosud plni síly, že vládcové i mani po mnoha krajnostech bez úhony a zdrávi bytují v ohořelých zdech. 2126 O tom, že mnozí žijí, pravili i své paní. Kriemhilda usoudila, že je to pouhé zdání, cožpak je možné přežít tolik zlých spoust a škod? „Spíše jsem schopna věřit, že přišli všichni o život!" 2127 Arciť by každý Burgund rád vyšel z domu živ, jen kdyby k nim byl někdo poněkud milostiv! Milost však nenalezli na hunském území, pročež jim odplatili vlastní smrt svými zbraněmi. 2128 Hned zrána Hunští zvedli namísto pozdravů nový boj, znovu tiskli burgundskou výpravu, nesčetná kopí vrhli z nádvoří do síně, Wormští však vzdorovali po rytířsku a hrdinně. 2129 Odvahu hunských reků živila zejména slíbená Kriemhildina bohatá odměna a snaha prokazovat poslušnost svému králi, přesto však panskou přízeň zakrátko smrtí odpykali. 2130 Mohl bych líčit divy o darech velké ceny: na štítech hory zlata jim byly přinášeny a každý z nich si mohl pro sebe vzít, co chtěl. Žádný král nevyplatil víc pro zkázu svých nepřátel. 322 T 2131 Tak počal stále větší dav k boji povstávat. Volker jim pravil: „Zde jsme! A jsme zde dosavad. Spatřuji bojovníky s nadmíru pevnou vůlí: král jim dal hory zlata, abychom bídně zahynuli!" 2132 Odevšad bylo slyšet: „Sem, hunští reci, sem! Skoncujme bez průtahů s burgundským rytířstvem! Jen ten, kdo má dnes padnout, skončí dnes na věčnosti!" a mraky mocných kopí zasáhly štíty rýnských hostí. 2133 Nuže, pak vyrazili, dvanáct set bylo jich a útok střídal ústup v zavilých soubojích, Wormští si v čerstvých ranách zchlazovali svůj hněv, boj zuřil dál a dále a všude tekla rudá krev, 2134 Hunové umírali pod burgundskými meči a bylo slyšet nářek nad zabitými v seči, v níž Etzel ztratil svoje nejlepší vazaly, které pak jejich blízcí nadmíru oplakávali. XXXVII. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Riideger byl záhubně ťat 2135 Zištně se hosté zvedli po ránu k odporu, a když pan z Bechelaren přispěchal ke dvoru, uviděl všude stopy strašného násilí a panu markraběti se oči žalem zalily. f 2136 „Běda mi," pravil rytíř, „proč žiji, nevím sám, což nikdo neučiní konec těm trampotám? Jak rád bych sjednal pokoj, král mě však odmítne, už mnoho strázní zažil, a proto musí pravit ne!" 323 2137 Ano, i pána z Bernu se optal Ríideger, zda osudům tří králů nelze dát jiný směr, Dietrich se dal však slyšet: „Jak začít jednání, když hunský král a vládce každému smíru zabrání ?" 2138 Tu spatřil jeden z Hunů, že hrabě stojí stranou velice zarmoucený a s tváří uplakanou. I pravil panovnici: „Pohleďte na něho, na Rúdegera, pána nad pomyšlení mocného, 2139 jemuž jsou nespočetní poddaní přiřčeni, který má mnoho krajů i hradů v držení, jinému nežli králi za to vše nevděčí, a přesto v bojích s hosty nesáhl dosud po meči. 2140 Zřejmě ho nezajímá naše zlá skutečnost, když si tak pěkně žije a když má všeho dost. Prý se mu v udatenství nerovná nikdo z nás, máme však v těchto bojích prozatím nouzi o důkaz.' 2141 Po těchto slovech na něj pohlédl vzácný rek a v jeho věrných očích se zračil zármutek. Pravil si: „To mi splatíš! Prý že jsem zbabělý! A u dvora to říkáš, aby tě všichni slyšeli!" 2142 V mžiku se na něj vrhl, po prvním rozmachu Růdegerovy pěsti Hun klesl do prachu, zhroutil se k jeho nohám a více nepovstal. Tím arci ještě vzrostl Etzelův převeliký žal. T 2143 Markrabí s hněvem vzkřikl: „Takový bídný chám! Není dost na trápení, které sám prožívám! Proč na mne ještě sočí, že nejdu proti nim, Že nejdu proti pánům a bojovníkům burgundským? 324 2145 ^ 2144 Však bych jim dávno čelil, a jistě hrdinně, já je však doprovázím po hunské končině a když jsem do království přivedl rýnský voj, nemohu přece s nimi porušit mír a zdvihnout boj!" Hunský král přitom upřel zrak na markraběte: „Nadmíru špatnou službu nám prokazujete! Ačkoli máme v kraji mrtvých až přespříliš, zvedl jste jejich počet svým scestným činem ještě výš!" „To proto, že má hrdost byla zle raněna. Narážel neuctivě na cti a na léna, jež mi tak hojně byla z tvé vůle udělena. Tento muž právem pykal za poskvrnění mého jména." 2146 2147 I hunská panovnice co Ríideger vzal život s nářkem a se slzami pravila markraběti: po onom okamžiku, hunskému bojovníku, nadmíru hojnými „Čím jsme si zasloužili my, 2148 král a já, že náš smutek má ještě dále růst? Často jsme, Rudegere, slýchali z vašich úst, že byste čest i život dal pro nás bez prodlení. Též od přemnohých pánů vím, že si'vašich ctností cení, 2149 vzpomeňte, co jsem od vás já sama slyšela, když jste mi radil vdát se za krále Etzela, tenkráte jste mi slavně svou věrnost přislíbil, a právě dnes mně, bědné, je tuze třeba vašich sil!" 2150 „Má vzácná panovnice, že na svou čest i život zato však na svou duši a já jsem přece na kvas ano, je bez pochyb, jsem složil onen slib, jsem nikdy nedal slovo, přivedl panstvo Guntherovo!" 325 2151 „Nicméně, Rudegere, odpřisáhl jsi mi svou stálou věrnost slovy nad jiné jasnými: že můj žal i mé újmy budeš mstít vždy a rád." Markrabě pravil: „To vám nemíním nikdy upírat.'' 2152 Etzel ho také prosil s velikým zápalem, dokonce s chotí klekli před vlastním vazalem, zato on cítil v duši veliké neštěstí a takto s myslí věrnou promluvil, zlomen bolestí: T 2153 „Běda mně, ubohému! Co mě to potkalo! Ze všech mých ctí a ctností mi zbude pramálo! Všeho, co mi dal Pán Bůh, se musím odříci! Proč mě smrt neuchrání chvíle tak zahanbující? 2154 Ať k jedné nebo k druhé straně se přikloním, znectím se převelice před tím či před oním, a opustím-li obě, obě mě pohaní. Ty, jenž jsi mi dal život, porad mi v dalším konání." 2155 A poněvadž ho hunští vládci tak přemlouvali, museli zanedlouho on, rytíř své cti dbalý, i mnozí páni rýnští opustit tento svět. Slyšte však, jaké strasti byl nucen dříve vytrpět! 2156 On věděl, že ho velké trápení nemine, a rád by řekl králi i panovnici: ne, protože k jeho hrůze mu bylo patrné, že svět ho, procedí-li krev rýnskou, hanbou zahrne. 2157 I pravil onen rytíř nad jiné zmužilý: „Vezměte si zpět, králi, hrady a podíly, které jsem od vás dostal, a ožebračte mě, jen mě, můj pane, nechte odejít pryč, pryč ze země!' 2158 „A od koho pak pomoc," pravil král, „čekat smím? Naopak se tvé hrady stanou tvým vlastnictvím, 326 vyrovnáš se mi mocí a získáš právo trůnu, jestliže se dnes pomstíš na nepřátelích krále Hunů!" 2159 „Což to lze?" pravil rytíř, „vždyť já jsem Burgundům otevřel jako přítel dokořán vlastní dům, i dary jsem je poctil, přistrojil tabuli, což mohu usilovat, aby mou rukou zhynuli? 2160 Bídnou a podlou sketou se v očích lidí stanu, já, který k dobru rýnských vladařů jakož manů toužil jsem vezdy jednat a Činit se jim vhod! Teď lituji i pouta, jež váže náš a jejich rod: 2161 Giselher si mou dceru vyprosil ode mne, nebylo druhé volby, pro mne tak příjemné, je bohatý, je mocný, má dobré způsoby, a žádný jiný vládce se ctnostmi více nezdobí!" 2162 „Pomni však, Růdegere," pravila královna, „že tvoje strast se naší jen sotva vyrovná, proto se nyní slituj nad králem, nade mnou a ptej se, zda jsme měli kdy návštěvu tak ničemnou!" 2163 I pravil panovnici bechelarenský pán: „Mou smrtí tedy bude ještě dnes vyrovnán dluh za vše, co jste pro mne činili král a vy, a této povinnosti mě nikdo více nezbaví. 2164 Vím, co dnes všechno skončí pod rýnskou čepelí: že padnu já i práva nad mými úděly, poručím tedy s prosbou vladařovi i vám svou dceru, choť i reky, jež ve svých lénech zanechám." 2165 „Zaplať Bůh," pravil Etzel, „za tvoje snažení!" Však také oba byli nadmíru blaženi: 327 „Veškeren tvůj lid arci zahrneme svou péčí, věřím vsak při svém Štěstí, že vyvázneš zdráv z nebezpečí!" 166 Tak dal svůj život v sázku a duši nejinak, královně se v tu chvíli slzami zkalil zrak, ale on pravil: „Splním své slovo bez výhrad, běda, mí přátelové, nesmím se boje s vámi vzdát/' 2167 1 obrátil se smuten od krále hunského k leníkům, kteří poblíž čekali na něho, a řekl: „Mani moji, přichystejte si zbroj, bohužel, musím ještě tento den s Burgundy vést boj." 2168 Panoši tedy byli pro výzbroj posláni, pro přílbice i štíty pevného kování, což také vykonali řádně a v krátké chvíli a zatím o přípravách až k hostím zvěsti proskočily. 2169 Pět set přílb obnášela rekova zbrojná moc, a navíc dvanáct pánů mu přišlo na pomoc, protože chtěli dobýt svou zbraní věhlasu, netušíce, že živi nevyjdou z toho zápasu. 2170 Vtom už pan z Bechelaren vykročil v helmici, za ním šli s meči v rukou rekovi leníci a v levicích jim štíty mohutně blýskaly. Když je pan Volker spatřil, byl z toho tuze zoufalý, T 2171 Giselher ovšem vida, že jeho tchán jde k nim s přílbicí připevněnou pod bradou řemením, nepochopil to jinak než jako naději. Mladý král vskutku na něj nemohl hledět vlídněji 2172 as potěšením pravil: „Nu, to je vskutku skvělé tak ctného muže získat na cestách za přítele, 328 2173 2174 2175 2176 2177 2178 2179 jsem rád, že jeho dceru jsem žádal o ruku, nyní nám její láska poskytne v nouzi záruku." „Já nevím," pravil Volker, „proč takto smýšlíte. Viděl jste někdy reky železem pokryté, s meči a v hustém šiku přinášet mír a klid? Růdeger si jde spíše svá pěkná léna odsloužit." A ještě dřív než hudec skončil svou úvahu, stanul pan z Bechelaren před nimi na prahu a postavil štít k nohám. Teď musel povědět, že všechny sliby Wormským i přátelství k nim bere zpět. I rozlehl se síní rytířův mocný hlas: „Volám k vám, Nibelungům, braňte se, nastal čas, abych své věrné sliby, přátelé, odvolal, nepřináším vám pomoc, přináším pouze strast a žal." Burgundští muži byli nemálo zděšeni, že ani přítel nemá nic pro potěšení, že zdvíhá boj i člověk dříve tak oddaný, ač ví, že od nepřátel tržili rány na rány. „Nedej Bůh," pravil Gunther, „aby se toto stalo! Jak? Věrnosti a lásky vám zůstalo tak málo, že chcete skončit se vším, več jsme kdy věřili? Toho že vy jste schopen? Nebo jsme my tak zpozdilí?" „Nemohu jednat jinak," odvětil chrabrý rek, „než bojem s vámi splnit svůj lenní závazek. A proto braň se každý, kdo z vás má život rád, Kriemhilda trvá na tom, abych šel s vámi bojovat." „Na odvolání slibů je pozdě," řekl král, „Bůh by vám, Rúdegere, určitě požehnal 329 za všechnu počáteční lásku i důvěru, kdybyste ji byl stejně osvědčil i dnes, v závěru. 2180 Dobré vám oplatíme dobrým já i mí páni, pokavad nezhyneme ještě dnes vaší zbraní, vzpomeňte proto na své dary i na ten den, kdy jste nás jako přítel uvedl do dunajských lén.'" 2181 Markrabí na to pravil: „Vždyť bych vám rád i nyní mnohými svými dary učinil dobrodiní, neboť vám stále toužím být ve všem po vůli. Alespoň by mě lidé potupou nezahrnuli!" 2182 „Pak prosím," pravil Gernot, „markrabě, vraťte se! Nikdo své hostitelské břemeno nenese chvalněji než vy dosud za naší výpravy. Však vám j e oplatíme, přečkáme-li kvas ve zdraví!" 2183 „Kéž by Bůh," pravil rytíř, „Gernote, spíše chtěl vidět mě v hrobě a vás na Rýně u přátel, pak bych se s vámi nebil a zbyla by mi čest. Přátelství mezi reky nemohlo k horším koncům vést!" 2184 „Bůh odměň vaši štědrost," pan Gernot odvětil, „bude mně líto vašich nadmíru vzácných sil, pokud se stane pro vás záhubnou tato seč. Ano, mám od vás také velice krásný dar, váš meč, 2185 bylo naň spolehnutí v každé mé nesnázi a přivedl už mnoho hrdinů do zkázy. Je jasný, pevný, krásný a přináší mi zdar. Myslím, že žádný rytíř nikomu nedal větší dar, 2186 pokud však byste trval na zbrojném konání a ťal jste jediného z mých druhů ve zbrani, 330 pak bych vám tímto mečem pomohl na věčnost, třeba bych truchlil pro vás i pro vaši choť víc než dost!" 2187 „Nu, dopustí-li Pán Bůh a vše se stane tak, jak pravíte, vy, pane, nikoliv naopak, pak tedy prosím všechny, kdož přetrvají řež, ať vezmou pod ochranu mou milou choť a dceru též." 2188 Tu řekl mladý vládce Giselher, Utin syn: „Strojíte na Burgundy velice zhoubný čin, třeba jste u nás drahý ■ každému rekovi: takto vám vaše dítě velice brzo ovdoví. 2189 A jestliže mě mocí hodláte napadnout, pak prahanebně málo šetříte našich pout. Já jsem vás ctil, můj pane, nad všechny hrdiny, a dal jsem vaší dceři slovo i z této příčiny." 2190 „Vím, ale zapomeňte na mstu a odplatu, pokud se, Giselhere, dočkáte návratu: zajeďte za ní, pane, ? a ujměte se jí, svou návist k dívce v sobě střežte co nejpečlivěji." 2191 Rek odvětil: „To také vskutku rád učiním, šetřte však moje blízké, neubližujte jim! pokavad ovšem tnete zhoubně jen jednoho, z přátelství k vaší dceři, jakož k vám, zbude nemnoho!" 2192 Markrabě na to pravil: „Potom nám pomoz Bůh." A chopili se štítů a nastal shon a ruch a houf se už už chystal proniknout do síně. Tu vzkřikl Hagen směrem k Rudegerově družině: 2193 „Rytíři z Bechelaren, posečkej na chvíli, abychom s tebou ještě mžik pohovořili 331 my, kteří máme trampot Nu, nevím, zda král bude 2194 2195 2196 2197 2198 2199 více než nadbytek, mít z naší smrti užitek! T Ted k věci! Je tu potíž," pravil pan Hagen dál, „štít, který jsem si z rukou tvé vzácné choti vzal a který s potěšením jsem donesl až sem, na hunském dvoře tuze utrpěl krutým zápasem. Kdyby Bůh na nebesích mi dopřál toho štěstí, že bych směl od nynějška za boje svírat v pěsti takový štít, co vlastníš, Bechelarenský, ty, můj krk i týl by mohly železem zůstat nekryty." „Dal bych ti svůj štít, pane, docela bez váhání, jde mi jen o Kriemhildu, zda tomu nezabrání, ale což, štít si vezmi a nos jej v levici a kéž s ním také znovu překročíš rýnskou hranici." Leckdo měl v očích slzy jak se pan z Bechelaren protože dar, jímž rytíř byl darem, který vposled a hleděl s vřelým citem, rozloučil se svým štítem, obdařil Hagena, dala ta duše vznešená. Jakkoli byla drsná Tronjeho povaha, dojalo ho, že rytíř nikterak neváhá tváří v tvář blízké smrti mu darovat svůj štít, a ani druzí reci nemohli svůj žal potlačit. „Vznešený Riidegere, na světě není druhý který by lépe v nouzi Za to tě věčná paměť za to ti zaplať Bůh, tak ušlechtilý duch, podpořil darem reka. na této zemi bohdá čeká. 2200 Žaluji," dodal Hagen, „Pánovi na nebi, že nám je po všech strastech nakonec potřebí prožívat strasti boje i s přítelem tak ctným." Růdeger odpověděl: „Já o tom jinak nesmýšlím." 2201 2202 2203 „Však také něco darem ode mne dostaneš: třebaže s Burgundskými povedeš lítou řež a třeba by v ní padl celý náš zbrojný šik, já nikdy proti tobě nevyjdú jako protivník." Růdeger se mu potom uklonil na pozdrav a kolem počal plakat veškeren rýnský dav i žalovat, že není kudy z té neradosti. Opravdu, smrt v něm našla otce všech nejkrásnějších ctností. Nato i hudec Volker zavolal z brány domu: „Chce-li smír přítel Hagen, připojuji se k tomu 2204 a také já vám podám neboť jste pro nás konal Jen o jedno vás žádám; račte své vzácné paní náramky, jež mi dala jak vidno, stále nosím. pravici ke smíru, dobrého vskutku nadmíru! vrátíte-li se zpět, poselství povědět: na hunský hodokvas, Dosvědčte jí to, prosím vás!" 2205 Pan z Bechelaren pravil: „Mohlo nám nebe přát, abyste od mé paní dar dostal vícekrát, přesto jí všechno povím, a buďte bez obav, nesmícím ani slůvko, vrátím-li se k ní živ a zdráv." 2206 A když mu toto řekl, Růdeger zvedl štít, naplněn velkým hněvem, připraven vyrazit k lítému boji s hosty a zcela odhodlán tak jako pravý rytíř zasadit brzy mnoho ran. 2207 Pan Volker a pan Hagen, dva reci zmužilí, zůstali arci stranou, jak slavně slíbili, přesto však našel v bráně muže tak udatné, že se měl dost co starat, kam dříve udeří a tne. 2208 Gunther i Gernot chtěli prokázat odvahu a nenechali reka dlouho stát na prahu. 332 333 Pan Giselher všaK zprvu u.č>lounivu a s vírou, že vše skončí v dobrém, se tchána ostříhal. 2209 Krok co krok za rytířem v bojovém zápalu vytrhl na Burgundy šik jeho vazalů, vyzbrojen vesměs meči nad jiné břitkými, a roztínal jim přílby i štíty svými ostřími. 2210 Přesto však rýnští reci navzdory únavě boj s Bechelarenskými nevedli liknavě, až k samým ledvím vedli břity skrz brnění, ano, tak bojovali ti páni tuze vznešení. 2211 Ihned jak vojsko vniklo do síně k Burgundským, pan Volker a pan Hagen se vrhli proti nim, neboť jen s Růdegerem platil smír, s nikým víc, a mnoho krve teklo, jak ťali meči do přílbic. 2212 Každý tak nelítostně zacházel se zbraní, až opadala z nýtů štítová kování a drahokamy v krvi ležely rozbité. Podobný boj už nikdy a nikde neuvidíte! 2213 Ríideger zištně čelil úderům ze všech stran a jednal jako smělý a v boji zběhlý pán. Ano, pan z Bechelaren prokázal toho dne, že nepodniká činy, rytířské slávy nehodné. 2214 Ve vřavě chrabře stáli i Gunther s Gernotem; dík jim se musel kdekdo rozloučit s životem, i Giselher a Dankwart se bez všech ohledů bili a mnohý život dospěl v té chvíli k posledu. 2215 Markrabí také podal důkaz svých velkých sil a mocnost jeho meče ledaskdo okusil, což spatřil jeden Burgund, počal se zlostí chvět a odtud už měl stále pan Růdeger smrt na dohled. vzkřikl té chvíle takto: „Vy zřejmě nechcete ušetřit jediného z vazalů, jež tu mám. Ctný pane, to mě rmoutí, má trpělivost je ta tam. 2217 Obdařil jste mě mečem, ten dar vám přijde draze, však už jste dosti přátel přivedl k hrozné zkáze, obraťte se teď na mne, vznešený hrdino, odvděčím se vám za dar, a pravím že ne lacino." 2218 Než se pan z Bechelaren prosekal k rytíři, krev ještě zacrčela po mnohém pancíři, pak oba, chtiví slávy, se započali bít, každý z nich před ranami druhého reka štítem kryt. 2219 Před ostřím jejich zbraní nebylo ovšem krytu. Vtom ťal pan z Bechelaren a krev se kolem břitu počala prudce řinout z rekovy přílbice, což mu pan Gernot splatil, a splatil mu to velice. 2220 Třebas byl zhoubně raněn, on zvedl naposled meč, Rudegerův dárek, máchl jím hbitě vpřed, až prosekl štít, řemen přílby i podbradek, a proto musel zemřít i bechelarenský ctný rek. 2221 Nádhernější dar nebyl nikdy hůř odměněn a tak se připravili dva reci zvučných jmen pan Růdeger a Gernot navzájem o život. Pan Hagen vzplanul hněvem, když zjistil míru oněch škod, 2222 a pravil: „To je vpravdě strašlivé nadělení. Smrt obou dvou je ztráta, nad kterou větší není, jíž bude vezdy želet mnohý kraj, mnohý man. Za to nám Rudegerův houf bude do zástavy dán!" 2223 „Ach škoda," pravil Gunther, „záhuby bratrovy, co strázní musím snášet, sotva kdo vypoví, 334 335 navěčně musím plakat ano, smrt obou reků i nad Růdegerem, je pro nás převelikým zlem." T 2224 2225 Pan Giselhcr, jak spatřil, že bratr není živ, počal všem činit zkázu, ať to byl kdokoliv, smrt postihla je všechny, čeleď i hrdiny, z Rúdegerových zbrojných nepřežil jeden jediný. Posléze bylo vidět vladaře Gunthera, a také Giselhera, Hagena, Volkera, i Dankwarta, jak stojí u jejich mrtvých těl. Z očí jim tekly slzy a z úst jim teskný nářek zněl. 2226 Giselher potom řekl: Zanechte pláče, pojďme ať je nám, unaveným, Nebesa nám už, myslím, „Ne, smrt nás nešetří. na čerstvé povětří, v brnění chladněji. života skrovně dopřejí.' 2227 Každý teď odpočíval, ať sedě nebo stoje, Rudegerovo manstvo zhynulo během boje i nastal jim čas klidu. Dozněl už hřmot i řev, ovšem jen pokud v hunském vladaři nevzplál nový hněv. 2228 „Běda, pan z Bechelaren horlila kněžna: „Cožpak Měl na mých nepřátelích a zatím rýnským pánům je nějak liknavý!" s nimi nic nespraví? vzít řádnou odplatu pomáhá možná k návratu! 2229 Dávali jsme mu darmo, můj králi Etzele, plnými hrstmi, zřejmě si vede zbaběle a sjednává si s nimi místo msty pokoj zbraní." Na to pan rytíř Volker z bran síně odvětil té paní: 2230 „Bohužel, vseje jinak," oslovil vladárku, „kdybych směl vzácnou dámu označit za lhářku, řekl bych vám, že lžete o panu markraběti; pro něj ten váš klid zbraní se neobešel bez oběti. 2231 Tak svědomitě plnil, co přikázal pan král, že s celým vojskem, kněžno, před chvílí dokonal, musíte hledat jinde, kdo by vám posloužil, Růdeger konal věrně váš příkaz do posledních sil 2232 a můžete ho vidět, nevěříte-li mi." A tak ho spatřil vládce se svými věrnými, když k hoři Kriemhildině vyšli i s mrtvým ven, a každý hunský rytíř byl z toho tuze zarmoucen. 2233 Na světě není písař, který by mocí pera popsal žal nad mrtvolou chrabrého Rúdegera, tenkráte kdekdo srdcem stál při markraběti a mužové i ženy jevili mocné dojetí. 2234 2235 2236 Nezměrným hořem raněn byl i sám panovník, podoben lvímu řevu zněl jeho chmurný křik, nejinak panovnice velice plakala, a oba naříkali nad ztrátou svého vazala. XXXVIII. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak byli pobiti všichni reci pana Dietricha Veliký žal a nářek se šířil odevšad a oním nářkem zněly věže i celý hrad. Uslyšel ho i jeden man pana Dietricha a záhy bylo vidět, jak za svým vládcem pospíchá a praví mu: „Můj kníže a panovníku, slyš, jak pláčí, toho pláče, zdá se, je přespříliš, co jsem živ, nepoznal jsem to, co jsem poznal nyní, mám strach, že Etzelovi někdo zlo činil nebo činí. 2237 K čemu by jinak všichni byli tak zoufalí? Mám obavy, že kněžna nebo král skonali, nejspíše přičiněním udatných rýnských hostí. Nejeden ctný rek slzí se srdcem plným neradosti!" 2238 Tu pravil kníže z Bernu: „Mí milí leníci, nebuďme ukvapení! K tomu chci doříci, že nouze vede Wormské k mnohému konání, že my však slibem smíru jsme vůči hostím vázáni." 2239 Na to se ozval Wolfhart: „Můj pane, půjdu k nim zjistit, co způsobili svým zbrojným konáním a sdělím vám, co vyzvím od rýnských hrdinů, odkud ten hrozný nářek a kterakou má příčinu." 2240 Nicméně Dietrich pravil: „Častokrát znamená i otázka, zvlášť je-li nevhodně kladena, pro popuzenou mysl zárodek věcí zlých, a to já vpravdě nechci, Wolfharte, neptejte se jich!" 2241 Namísto toho kázal rytíři Helfrichovi, aby se rychle pídil, zdali se něco doví, ať u hostů či Hunů, jakou to hroznou ranou byl stižen lid, jenž jeví žalost až dosud nevídanou. T 2242 „Co se to vlastně stalo?" tázal se posel všech, až jeden muž mu pravil: „Po našich radostech je veta, milý pane! Zde, v hunské končině, zabili Rudegera rekové sídlem na Rýně. 2243 Padli s ním do jednoho i jeho bojovníci." Sotva kdy slyšel Helfrich zprávu tak skličující a žádnou zvěst tak nerad nenesl knížeti, ano, pan Helfrich za ním šel se slzami dojetí. 2244 „Jakou zvěst," řekl kníže, „přinášíte, můj pane, a proč jsou vaše oči tak tuze uplakané?" „Však já mám," pravil Helfrich, „proč plakat v této chvíli, dobrého markraběte burgundští reci zahubili!" 2245 „V tom skutku," pravil Dietrich, „prst boží nevidím, nikoliv, spíše zločin a pekelníkův šprým! Zač musel pykat vládce bechelarenských lén? Vždyť, pokud je mi známo, byl obleženým nakloněn!" 2246 „Nu, jsou-li," pravil Wolf hart, „ty zvěsti pravdivé, pak rýnští reci musí zemřít co nejdříve. Strpíme-li tu smělost, hanba nás nemine, Růdeger nás měl v lásce a neřekl nám nikdy ne." 2247 I posadil se k oknu vznešený bernský pán a potom převelice smuten i pohněván pověřil Hildebranda, aby šel k hostím sám a podíval se na kloub skutkům i jejich příčinám. 2248 Hildebrand zprvu pojal smířlivě, nebrat s sebou a po dobrém a dvorně což mu měl tuze za zlé úmysl vyrazit ani meč, ani štít, vyřídit celou věc, pan Wolf hart, jeho synovec. 2249 „Když takto předstoupíte před rýnské zástupy, pak snadno," pravil Wolf hart, „vás kdekdo potupí, budete nucen couvnout a sklidíte jen smích, věřte mi, zbraně vzbudí uznání v pánech burgundských." 2250 Zralý muž popřál sluchu radě tak jalové a než se porozhlédl, už jeho rekové stáli tu v plné zbroji a plni svěžích sil. Rytíř, jenž zprvu hleděl, kterak by zlému zabránil, 2251 optal se jich, co chtějí. „Chceme jít za vámi, snad přestane pan Hagen se svými špičkami, kterými tak rád hýří, Žel, na tu řeč se rytíř spatří-li naše řady." podvolil vojsku bez výhrady T 2252 Když uviděl pan Volker Dietrichův lenní voj, jak se k nim rychle blíží, každý muž v ruce zbroj, pevný štít na řemeni, po boku břitký meč, hned o tom se svým králem začal vést nejinakou řeč: 2253 „Spatřil jsem, jak sem sborem jdou bernští rytíři, a nejdou po přátelsku. Každý je v pancíři a nese meč i přílbu. Ti touží po boji a po ranách, jež těžko nám bědným se už zahojí." 2254 Zatím už došel mistr Hildebrand téměř k nim, postavil si štít k nohám a pravil Burgundským, jakož i všemu manstvu vladaře Gunthera: „Čeho jste se kdy zlého dočkali od Riidegera? 2255 Slyšíte? Můj pán Dietrich z Bernu mě vyslal k vám vyzvědět jádro zvěstí, a proto se vás ptám, zda pana z Bechelaren jste zahubili vy. Když ano, těžko bychom přemohli žal tak strašlivý!" 2256 „Běda, váš posel nelhal a pravdivé jsou zvěsti, třebaže," pravil Hagen, „sám bych vám přál to štěstí, pro lásku k markraběti, aby žil mezi námi. Vždyť pro něj musí plakat všichni ctní pánové i dámy." 2257 Když reci pochopili, že vše je vskutku tak, jak pravil a nejinak, smutek jim zkalil zrak, slzy jim vyrazily, kanuly z vousů, brad, a takto zaplakali, neboť ho každý z nich měl rád. 340 2258 Sigestab, kníže bernský, „Nyní nám navždy prchl jejž on, štít bezdomovců, nám dopřál ve vyhnanství, pak pozvedl svůj hlas: krásný a blahý čas, zabitý vaší rukou, kdy každý den je srdci mukou!" 2259 Tu řekl rytíř Wolfwin: vlastního svého otce, méně než pro rytíře, Kdo nyní, vzácní páni, „Vidět zde mrtvého plakal bych pro něho který dnes dokonal! utěší markraběnčin žal?" 2261 2262 2260 Pak pravil Wolfhart slova plná zlé nevole: „A kdo v čas příští reky povede do pole, tak jako on je vedl do mnoha tažení? Ach, běda, Růdegere, o co jsme nyní zkráceni!" Pánové Wolfbrand, Helfrich i Helmnot s přáteli nejinak v slzách smrti rekovy želeli. Hildebrand, jehož hrdlo co chvíli dusil vzlyk, zavolal: „Slyšte, Wormští, oč prosí bernský panovník: nechť je nám vydán mrtvý bechelarenský rek, pro něhož se nám radost změnila v zármutek, chceme mu tím, byť skrovně, oplatit oddanost, jíž vůči nám i jiným prokazoval vždy víc než dost. Nás, Bernské, stíhá osud týž jako markraběte, neboť jsme ve vyhnanství, proto nám uvolněte cestu a nevzdorujte našemu úsilí, vězte, že živoucímu raději bychom sloužili." „Nu, pravda!" pravil Gunther, „Je větší úsluha než ta, již v čase smrti koná druh pro druha? Je pěkné, když se o to věrný rek přičiní, zvlášť máte-li co vděčit mrtvému za dobrodiní." 341 2263 2264 2265 „Žebráme," vzkřikl Wolfhart, „mnohem víc, než se sluší! Zabili jste nám, páni, útěchu našich duší! Ano, když přítel nesmí pobývat s námi všemi, dejte ho vynést na práh a my ho uložíme v zemi!" 2266 Tu odpověděl Volker: „Ne! Nevyneseme ho, sami si, vzácní páni, vyneste zabitého, z místa, kde leží tělo ranami pokryté. Jen takto zemřelému řádně svou službu splníte." 2267 „Při Bohu," pravil Wolfhart, „poranil jste náš cit a tcd nás, hudce, chcete navíc i podráždit. Nebát se svého pána, uštědřil bych vám trest, ale to nelze, neboť mám zakázáno půtky vést." T 2268 „Těch obav," pravil Volker, „zdá se mi trochu moc, pravý rek by si našel i tady odpomoc, ten pro nějaký zákaz svou vůli nemění!" O této řeči Hagen měl tuze dobré mínění. 2269 Wolfhart mu na to pravil: „Přestaňte šprýmovat, nebo vám zcuchám struny tak, že i wormský hrad vyslechne vaše nářky, pokud tam dorazíte. Nemíním déle snášet řeči tak málo náležité!" 2270 „Nu, budiž," pravil Volker, „pocucháte mi je, ale pak vaši přílbu zakrátko pokryje temný stín, přijde o lesk v jediné vteřině, ať nespatřím či spatřím svou rodnou zemi na Rýně!" 2271 Pan Wolfhart by se na něj obořil jistě hned, kdyby ho nedokázal Hildebrand zadržet: „Synovce, ty snad šílíš, tvůj lichý hněv a vztek připravil by tě jistě u vládce o přízeň a vděk!" 2272 „Jenom ho, pane, nechte, má hněvnou povahu, ale jak se ten lvíček octne v mém dosahu, i kdyby to byl rytíř síly tak úděsné, že by i obry zdolal, seknu ho, že už nehlesne!" 2273 V tu chvíli vojsko bernské se hněvem zachvělo, pan Wolfhart si štít pevně přitiskl na tělo a jako lev se vrhl urputně kupředu, se svými druhy v patách, bez okolků i ohledů. 2274 Třebaže se však Wolfhart pan Hildebrand se první to aby ho pan Wolfhart K potěšení všech Bernských dral mocně ke vchodu, ocitl u schodů, nemohl předejít. pozvedl zbraň i rýnský lid. 2275 Hildebrand nezaváhal, vyrazil na Hagena a zazvonila ostří na ostro nabroušená. Mysli jich obou byly velice zezleny a z jejich pevných mečů vyšlehly rudé plameny. 2276 Vřava je odloučila, třeba jen pro chvíli, během níž bernské houfce do síně vstoupily, a zatímco rek bernský Hagena opustil, pan Wolfhart a pan Volker se začali bít ze všech sil. 2277 Wolfhart se po hudcovi rozmáchl pravicí, až se meč dotkl spony pod jeho přílbicí, to mu však dobře splatil pan Volker z rýnských lén, v mžiku byl bernský rytíř oblaky jisker obklopen, 2278 jak vylétaly blesky z brnění do všech stran, a takto vpravdě zlobně, byl souboj odbýván. Tu vkročil Wolfwin vprostřed zmíněných šarvátek, čehož se mohl tehda odvážit pouze pravý rek, 342 Ť 343 2279 a na oplátku Gunther připravil vzápětí proslulým Amelungům vybrané přijetí. I Giselher se choval co nejzmužileji a mnohou přílbu přitom zbarvil proud rudých krůpějí. 2280 Hagenův bratr vedl zápas tak zavilý, že vše, co dříve Hunští od něho zažili, jevilo se ted jako nicotně malý čin, ano, tak hněvně jednal udatný Aldrianův syn ! 2281 Pánové Ritschart, Gerbart, Wichart a Helfrich též, kteří už podstoupili nejednu lítou řež, dali i Wormským příklad chrabrého chování. I Wolfbrand prokazoval, jak skvěle jedná se zbraní. 2282 Pan Hildebrand byl bojem až k zuřivosti zpit a mnoho rýnských reků muselo zaplatit smrt pana z Bechelaren, padali na všech stranách a nejeden z nich zhynul po Wolf hartových mocných ranách. 2283 Pan Sigestab se tehda také bií ze všech sil. Kolik jen pěkných přílbic ve vřavě rozpoltil! Sotva kdy stanul v bitvě smělejší zbrojenec než onen rytíř bernský a panovníkův sestřenec. 2284 Ale jak chrabrý Volker si stačil povšimnout, že z mnohých kroužků tryská krvavě rudý proud pod břitem toho reka, ve chvíli jeden kvap vyrazil hněvně na něj a za to musel Sigestab 2285 chtě nechtěl záhy přijmout smrt z rukou pana hudce, jenž počal svoje škály probírat s ním tak prudce, že ubohý rek skončil po výtce neblaze. Hildebrand ho však pomstil, věren své mocné odvaze, T 2286 a rázem nad zabitým proslovil tuto řeč: „Ach, běda, tebe, pane, zahubil hudcův meč, za to mu ale dlouho života nedopřeji!" Zda mohl chrabrý rytíř Hildebrand mluvit hněvivěji? 2287 Ano, dal Volkerovi tak pádnou odpověd, až odskočil déšť přezek na palácovou zeď, jak popraskaly nýty štítu i helmice, a takto došlo k smrti nad jiné ctného šlechtice. 2288 Kolkolem rány Bernských až se chvěl na pancéřích do výše z puklých mečů a z rozpolcených přílbic mohutně sršely, každý kus oceli, létal hrot za hrotem horká krev tekla klopotem. 2289 Když Tronje Hagen spatřil, že Volker není živ, zarmoutil ho ten mrtvý více než kdokoliv z manů či z jeho blízkých na hunské výpravě, a rozhodl se proto pomstít ho vskutku krvavě. 2290 „Můj pomocník, druh v boji nejlepší, je ten tam, on zhynul jeho rukou, a proto přísahám, že tuto smrt mi musí Hildebrand zaplatit!" A už už sahal k jílci a ruče pozvedl svůj štít. 2291 Vtom ranou Helfrichovou pan Dankwart dokonal. Gunthera s Giselherem přemohl velký žal, když spatřili, jak rytíř odchází na věčnost. Však také svou smrt předem oplatil Bernským víc než dost! 2292 Zatím se Wolfhart síní probíjel tam i zpět a řadu manů poslal na onen, druhý svět. Takto se přeudatně prosekal po třikrát a mnohý rek se zhroutil pod jeho ranou, zhoubně ťat, 2293 az Giselher, ctný vladař, zavolal na něho: „Ach, vidím nepřítele veskrze hněvného! Wolfharte, vzácný reku, pravím vám, dost už s tím, obraťte svou zbraň na mne, ať všemu konec učiním!" 2294 Pan Wolfhart bez meškání obratem změnil směr a přitom kolem sekal i on i Giselher, až posléz bernský rytíř se prodral ke králi a krok co krok mu na tvář krůpěje krve padaly. 2295 Pan Giselher mu arci dal na uvítanou nejednu ránu ostrou a tuze vybranou, a byť se Wolfhart bránil, bylo hned po něm veta. Smělejší mladý kníže nespatřil dosud světlo světa! 2296 Když proťal Wolfhartovi přepevné brnění, bylo i zdáli vidět, jak pancéř rumění, a na tu ránu skonal Dietrichův chrabrý man. Takový úder uměl zasadit pouze rýnský pán! 2297 Ale ač raněn, Wolfhart, rek tuze zmužilý, ještě se vzchopil, pokud mu síly stačily, upustil štít a mečem, který měl mocný břit, on běda! stačil králi přílbu i pancéř rozpoltit. 2298 Tak přijal ten i onen smrt z rukou hrdiny, z bernského manstva nežil už ani jediný, jen Hildebrand ho viděl padnout, a zdá se mi, že tehda poznal žalost, největší ze všech na zemi. 2299 I všechno manstvo rýnské už kleslo vedle těl pobitých mužů bernských. Hildebrand smutně šel tam, kde rek padl vprostřed krvavých kalužin, a objal tělo pána, jejž zdobil mnohý chrabrý čin. 2300 Arciť chtěl z oné síně synovce vynést ven, zvednout však velké břímě, toho byl neschopen; 346 vtom Wolfhart vzhlédl, třebas už mířil smrti vstříc, a spatřil, že mu právě chce pomoci sám jeho strýc. 2301 „Můj milý strýce," pravil umírající rek, „žel, z vaší dobré vůle nevzejde užitek, slyšte však moji radu, střežte se Hagena, protože jeho mysl , je zhoubným hněvem zkalena. 2302 A povězte mým blízkým, nejdražším z mého rodu, pokavad budou plakat, že pláčí bez důvodu, povězte, až mě bude želet má rodina, že zemřít rukou krále je slavná smrt, smrt hrdinná! 2303 Nadto jsem vlastní život již předem pomstil tak, že mnohé paní proto se brzo zkalí zrak a optají-li se vás, řekněte bez váhání, že jsem tu zabil na sto mužů těch zarmoucených paní." 2304 Tenkráte také Hagen vzpomněl svých vlastních škod i muže, jenž mu hudce připravil o život, a vzkřikl: „Hildebrande, to vše mi splatíte, oloupil jste nás, pane, o mnohé naše zabité!" 2305 I sekl Hildebranda a bylo jasno všem, že smělý rytíř Hagen ťal mečem Balmungem, zbraní, již získal tehda, když zabil Siegfrieda. Starý rek se však bránil s odvahou, jež se nevídá. 2306 Pan Hildebrand si vedl výtečně ve zbrani, zasáhl soka mečem břitkého kování, nezpůsobil však škodu rýnskému rytíři, zato on proťal mocně kov na starcově pancíři. 2307 Poraněný pán bernský počal mít obavu z dalších ran, proto ruče přehodil přes hlavu 347 štít, aby si kryl záda k ústupu před rekem, a celý zalit krví, se snažil spasit útěkem. 2308 Té chvíle v celé síni už nikdo nebyl živ krom Gunthera a Tronje, další už nikoliv, a o tom zkrvavený Hildebrand vzápětí pověděl vše, co věděl, bernskému panu knížeti. 2309 Zastihl svého vládce velice smutného, leč větší smutky Dietrich měl slyšet od něho. Když spatřil na brnění krev svého vazala, okamžitě se optal, jaká věc se mu udála. 2310 „Ted, mistře Hildebrande, vás prosím o zprávy, proč, přičiněním koho, máte šat krvavý? Byli jste, zdá se, s hosty do bojů zapleteni, k těm nemělo však dojít podle mých přísných nařízení!" 2311 Hildebrand odpověděl: „Já jsem byl poraněn ranou, jíž ťal mě v síni pan Hägen z rýnských lén, třebaže jsem už mířil, můj pane, zpátky k vám. Jen s obtíží jsem ušel všem jeho temným nástrahám." 2312 Tu pravil bernský vladař: „Právem se vám tak stalo, cožpak jsem, Hildebrande, nezdůrazňoval málo, že chci žít s nimi v míru ? Zrušil jste slovo vládce, nebát se věčné hanby, skončil bych asi s vámi krátce!" 2313 „Můj pane," pravil rytíř, „potlačte prosím zlost, škod na mně a mých blízkých je už tak víc než dost, prosil jsem, i když marně, lid krále Gunthera o právo pohřbít reka, prosil jsem o Rüdegera!" 348 T 2314 „Je doopravdy mrtev? Pak tedy běda mi! Tu ránu nelze srovnat s žádnými ranami, Gotelinda je se mnou spřízněna po otci, běda všem v Bechelaren, zbudou tu jako sirotci!" 2315 Vzpomněl, jak mu byl věrný Růdeger za zlých dob, přitom se kníže z Bernu roztesknil dvojnásob a pravil s velkým pláčem: „Ach, mrtvý příteli, sotva kdy moje srdce tvou strašlivou smrt oželí! 2316 A zdalipak, můj mane, mi říci dovedete, kdo z rýnských bojovníků zahubil markraběte?" Rek pravil: „Padl rukou rytíře Gernota, jehož pan z Bechelaren zároveň zbavil života." 2317 Pan Dietrich potom řekl: „Jděte k mé družině a vzkažte, ať se strojí. Vydám se do síně a sám se rýnských reků na lecco budu ptát, dejte mi tedy rychle přinést můj lesklý zbrojný šat." 2318 Hildebrand odpověděl: „Komu však předat vzkaz, vše živé z vašich houfců stojí tu vedle vás, ostatní všichni padli, zůstal jsem zcela sám!" Ach! Co se mohlo rovnat panovníkovým útrapám? 2319 Však také kníže vzkřikl zdrcen z té noviny: „Ztratil jsem tedy navždy všechny své hrdiny, já přeubohý Dietrich jsem zcela opuštěn, i když jsem vládl mocně a byl jsem pánem četných lén! 2320 Ale jak mohlo dojít k tomuto vraždění? Jak mohli páni wormští, bojem už znaveni, mé slavné bojovníky uvrhnout do zkázy? To všechno zapříčinil zlý osud, jenž mě provází! 349 2321 A když se mi můj osud takto zle připomíná, pověz, kdo přežil z reků od burgundských vod Rýna?" „Bůh sám ví, že moc rýnská je zcela zničena, zemřeli všichni muži, krom Gunthera a Hagena." 2322 „Ach, Wolfharte, proč běda jsem spatřil tento svět, jsem-li tě nyní nucen nadobro oželet! Wolfbrande, Sigestabe i ty, můj Wolfwine, s kým dobudu já zpátky svá knížectví, když s vámi ne? 2323 Proč padl Gerbart, Ritschart a Helfrich, smělý vazal? Ne, vás bych do své smrti oplakat nedokázal! Veškerá moje radost skončila dnešním dnem! Ach běda, proč mi není dopřáno zemřít zármutkem?" XXXIX. VYPRÁVĚNÍ o tom, kterak Dietrich bojoval s Guntherem a s Hagenem 2324 I shledal kníže Dietrich části své výstroje, s pomocí svého mana se oděl do boje a přitom projevoval tak neskonalý žal, že jeho hrozným hlasem se celý palác zachvíval. 2325 Přesto se záhy vzmužil a překonal svůj stesk, rekovný zápal opět v něm vzplanul jako blesk, chopil se svého štítu a s mečem po boku společně s Hilde brandem rozhodně přidal do kroku. 2326 „Já vidím," pravil Hagen, „knížete Dietricha, kterak už, chtivý boje, za námi pospíchá pomstít svou strašnou bolest, již jsme mu způsobili. Uvidíme, kdo získá prvenství, změříme li síly! 35° I A třebaže se jistě pan z Bernu domnívá, že jeho moc je velká a vůle strašlivá a chce mstít naše skutky s velikým zlostenstvím," dopověděl pan Tronje, „neobávám se boje s ním." 2328 Pan Dietrich s Hildebrandem tuto řeč slyšeli. Když přišli ještě blíže, spatřili v průčelí před domem oba pány opřené o zeď mdlít. Pan z Bernu ihned spustil k nohám svůj tuze pevný štít 2329 a pravil velmi hořce: „Proč se já, vyhnanec, dočkávám zlého od vás? Proč jste tak strašnou věc učinil, vzácný králi, právě mně? Proč a nač? Všechno mé potěšení se proměnilo nyní v pláč. 2330 A nebylo vám, páni, dost jedné oběti, spáchali jste nám nejen zlo na markraběti, i manstvo mé jste smrti vydali napospas, a přitom jsem vám, reci, nezkřivil nikdy ani vlas! 2331 Myslete přece také na vlastní neštěstí, na záhubu svých přátel, na všechny bolesti! Není vám rovněž, reci, přetěžko z oněch ran? Já trpím zle, že padl bechelarenský rek a pán, 2332 tolik zla nepostihlo žádného člověka! Proč nedbáte, že srdce mi žalem přetéká a že i vám je hořko? Odešli moji drazí, a zůstal mi jen smutek, jenž nikdy z duše neodchází!" 2333 „Tak vinni zase nejsme," pan Hagen odtušil, „neboť k nám přes práh vtrhly houfce tvých valných sil ve velmi mocném počtu a všichni ve zbrani. Zdá se, že nejste zpraven dost přesně o všem konání." 351 2334 2335 2336 2337 2338 2339 2340 „Pan Hildebrand mi řekl, kterak jste jednali posměšně s mými ctnými bernskými vazaly! Žádali o mrtvého, nedbali jste však nic, když chtěli markraběte! Komu mám tedy věřit víc?" „Tví mani," pravil Gunther, „žádali vynést z domu mrtvého Rudegera. Nepřivolil jsem k tomu navzdory Etzelovi, nikoli navzdor vám, pak ale rytíř Wolfhart dal průchod různým urážkám." „Nu," odvětil pan Dietrich, „muselo se to stát. Vznešený vládce rýnský, teď bych byl ovšem rád, kdybys mi po všech škodách dal čestný důkaz smíru způsobem, jemuž, pane, bych mohl přikládat sám víru. Když se mi se svým rekem do rukojemství dáš, s veškerou péčí budu nad vámi držet stráž, pokud by Hunští s vámi jednali nekale. Arciže čest a věrnost vám zachovám i nadále." Na to mu Tronje Hagen odpověděl: „Bůh braň! Dva reky, kteří dosud svobodně drží zbraň proti svým nepřátelům a proti tobě též, k závazku rukojemství jen sotva, pane, přiměješ!" „Nemařte," pravil Dietrich, „mé dobré úsilí, Gunthere i ty, Tronje, oba jste škodili nadmíru mému srdci a také duši mé. Bude jen spravedlivé, pokud se takto smíříme. Rovněž vám stojím ve cti, stojím vám ve slovu, že s vámi doharcuji do vašich domovů: buď zemru nebo se mnou *f spatříte otčinu a všechny způsobené strasti vám také prominu." 2341 Pan Hagen odpověděl: Nechceme, aby světem o recích, kteří snadno navíc i vy jste pouze „Nepřemlouvějte nás. šel jednou jeden hlas svoji čest zastaví, dva: mistr Hildebrand a vy. 2342 Hildebrand na to pravil: „Bůh sám ví, Hagene, je to smír čestný, proto nám neříkejte ne, dost možná v brzké chvíli osudem bude dáno, že byste ještě rádi pravili mému vládci ano." 2343 „Nu, snad bych," pravil Hagen, „byl pro narovnání, být rekem, který z boje hanebně uhání, tak jako vy jste od nás uháněl před chvílí. Ne, netušil jsem, pane, že jste tak málo zmužilý!" 2344 Hildebrand řekl zlostně: „Nechte těch urážek. Vzpomeňte na Wasgenstein. Jaké měl jméno rek, který, když Walther činil zlé jeho nejbližším, seděl si na svém štítě? To je váš vroubek, pokud vím." 2345 „Dost!" okřikl je Dietrich. „Je hodno šlechtice hašteřit se tu jako tlachavé babice? Káži vám, Hildebrande, zanechte hovorů, máme tu starost mnohem horší, dle mého názoru! 2346 Poslyšte, reku Tronje," pravil pan z Bernu dál, „co jste si se svým králem Guntherem vykládal, když jste mě uviděli přicházet ve zbroji? Že byste se mnou rádi změřili sílu v souboji?" 2347 „Nemíním," pravil Hagen, „popřít, ctný panovníku, že chci boj a že hodlám ustat až v okamžiku, kdy se mi v ruce zlomí můj nibelunský meč, zvlášť pro to rukojemství, o kterém jste tu vedl řeč." 352 353 A 2348 2349 2350 2351 2352 Když Dietrich seznal vůli hněvného Hagena, pozvedl svůj štít rychle do výšky temena a zatím rek se vrhl ze schodů na něho, až ostří jasně tresklo o pancéř pána bernského. Pan Dietrich dobře zkoumal při každém výpadu moc jeho hněvu, v boji nezůstal pozadu a kryl se uvážlivě před každou novou ranou; tak poznal, že pan Hagen má sílu vpravdě nevídanou. 2353 Zprvu ho lekal Balmung. Ale čas od času oplatil nepříteli úder v tom zápasu, až nakonec si získal po jednom převelice 2354 rozhodnou převahu krvavém a zlém zásahu. Tehda si Dietrich řekl: zabít tě v tuto chvíli než pokusit se o to, na tobě rukojemství." „Boje tě vyčerpaly; získal bych méně chvály abych si vynutil To byl však tuze smělý cíl, protože musel pustit svůj štít a o zbraň chudší jen pouhou pěstí stisknout rytíře do náručí. Přesto ho takto zdolal udatný bernský pán a Gunther tuze truchlil, vida, jak skončil jeho man. Hagen byl poté spoután a v poutech odveden před hunskou panovnici. Tak stanul před ní ten, jemuž se žádný rytíř chrabrostí nerovnal, a blaho vystřídalo královnin dlouholetý žal. Kriemhilda projevila úklonou vládci vděk: „Tys našel, pane z Bernu, na moje hoře lék, provázej ž zdar a štěstí všechno tvé počínání, a věř v mou přízeň potud, pokud mi smrt v tom nezabrání." 2355 „Dopřejte," pravil Dietrich, „života tomu muži! Vyvázne-li, má kněžno, s venkoncem zdravou kůží, může vám splatit vinu dobrými službami, neměl by pykat za to, že stojí spoután před vámi." 2356 Vzápětí uvěznili Hagena v tmavých zdech, kde dále o samotě pobýval v okovech. Mezitím zazněl zvenčí Guntherův mocný křik: „Dietrich mi činil škodu! Kde zůstal bernský panovník?" 2357 Nato pán bernský hbitě vykročil před krále, i Gunther, velmož síly i slávy nemalé, v nejmenším nezaváhal dál ani na chvíli a v minutě se meče před síní rozezvonily. 2358 Pan z Bernu ověnčený slávou už před lety ^Gunther pohněvaný a chtivý odvety na zhoubném nepříteli bili se spolu tak, že dle všech zdání Dietrich směl spoléhat jen na zázrak. 2359 Mocný byl jejich úpor, mocná i síla řeže a chvěl se celý palác, chvěly se všechny věže, když do oceli přílbic bušili ostřími. Pan Gunther prokazoval zmužilost vpravdě olbřímí. 2360 Nicméně po manovi byl i král přemožen, krev se mu skrze krunýř prodrala z rány ven, jak ho pan Dietrich proťal svou břitkou ocelí, přestože se mu slavně bránil, byť strázní zemdlelý. 2361 Kníže hned spěchal do pout Gunthera uvrhnout, třebaže vládce nemá pocítit tíhu pout. Bál se, že zůstat volný jak man, tak zvláště král, leckdo by možná smrtí setkání s nimi odpykal. 354 355 2362 2363 2364 2365 2366 2367 Ihned jak Dietrich Bernský vladaře zajatce přivedl před Kriemhildu s rukama v oprátce, skrze žal bratrův skončil žal hunské vládkyně a řekla: „Buďte vítán, Gunthere, vládce na Rýně!" „Měl bych," král pravil, „sestro, váš pozdrav opáčit, kdybyste projevila milostivější cit, chováte ovšem ke mně a k mému manovi pouze zášť a váš pozdrav je proto velmi ledový." I pravil vládce bernský: „Ctná kněžno, pokud vím, doposud ještě nikdy se nestal rukojmím vzácnější rek než páni, svěření nyní vám. Buďte k nim dobrotivá, nic více na vás nežádám." Odvětila, že žádost splní, leč od těch chvil, co bernský rek se s pláčem od obou odloučil, pojala mstivá paní cíl jeden jediný, připravit, a to záhy, o život oba hrdiny! Dala je odděleně uvěznit v žaláři, takže si nepohlédli už nikdy do tváří, až s jednou hlavou sťatou před druhým stanula, aby jim odplatila všechna svá hoře minulá. Nejprve kněžna zašla za rekem Hagenem a řekla, naplněna nepřátelstvím a zlem : „Vraťte mi poklad, pane, vraťte mi svoje vzatky a propustím vás možná živého na Rýn zase zpátky." 2368 „To je, má vzácná paní, protože," pravil Hagen, že nevydám váš poklad dokavad bude dýchat zbytečná námaha, „mě váže přísaha, žádnému smrtelníku, jen jediný z mých panovníků." 356 i 2369 Královna na to řekla: „Nač tedy mařit čas," kázala bez meškání bratrovi srazit vaz, přinesla jeho hlavu v tu chvíli, jak byl sťat, za vlasy panu Tronje, jenž počal pána litovat, 2370 ponuře upřel oči do tváře královi, načež se na Kriemhildu obrátil se slovy: „Tím, k jakým hrozným koncům jsi došla právě teď, jsi pouze, vzácná paní, potvrdila mou předpověď, 2371 smrt nás už připravila o krále Gunthcra a také o Gernota i o Giselhera, teď víme o pokladu pouze Bůh a já sám a já ti, pekelnice, tajemství nikdy nevydám!" 2372 „Nu, dobrá, když tak~špatně plníte závazky, chci pouze to, co měla má láska nad lásky v poslední chvíli se mnou, meč svého manžela, pro kterého já bědná jsem z vaší Viny trpěla-!" 2373 Vrhla se bezmocnému pánovi po zbrani a převelice chtivá zhoubného konání sťala mu rázem hlavu. Tak zemřel rýnský rek a Etzel, jenž stál poblíž, měl z toho velký zármutek. 2374 „Ach, stokrát běda," zvolal, „teď stržil krutou ránu a padl rukou ženy nejudatnější z"pánů, kteří kdy pozvedali v bitevní vřavě štít. Byť byl mým nepřítelem, musím se proto kormoutit." 2375 Hildebrand k tomu dodal: „Za to ji stihne trest, že se kdy tuto ránu opovážila vést, i když jsem vyšel z boje s Hagenem sotva živ, jeho smrt nyní pomstím, ať se mnou bude cokoliv." 357 2376 Vzápětí ke královně hněvivě přiskočil a mečem tuze mocným fal kněžnu že všech sil. Poklesla před ním s děsem a s hrůzným výkřikem, ten ji však neochránil před mocným bernským leníkem. 2377 2378 2379 I padla, rozpolcená záhubnou čepelí, a s královnou i všichni, kdož padnout museli. Král Etzel i pan Dietrich velice plakali, plakali pro své blízké a také pro své vazaly. Vposled smrt pohltila a lidem zůstal pouze tak zbylo po slavnosti jakož se radost světská veškeren slavný lesk nářek a pláč a stesk, hunské jen trápení, pokaždé v žalost promění. Nepovím vám už více, co se pak událo, vím jen, že nad mrtvými plakalo nemálo panošů, pánů, paní, kdekdo je oplakal, a takto končí příběh Nibelungů i jejich žal. POZNÁMKY K TEXTU Str. 21, sl. 1. „Ve zkazkách zašlých věků. . .'< PÍSEŇ O NIBELUNZÍCH (dále PN) vznikla asi kolem r. 1200 v Rakousku, ovšem svou látkou náleží —jafejtž řečeno — do okruhu starogermánské hrdinské poezie a jc součástí časově i prostorově velmi členitého okruhu nibelunských pověstí a písní, které se prostřednictvím kupců a jejich průvodců rozšířily ze střední Evropy i do Skandinávie a na Island. Původní nej-starší nibelunské texty se nedochovaly. Jejich alespoň přibližnou podobu lze však vyčíst z dochovaných děl severských (Edda, Sága o Vol-sunzích, tzv. Prozaická EddaaSágao Thidrekovi, prozaické zpracování pověstí o Dietrichovi z Bernu). Ty jsou spolu s PN hlavními prameny pro poznání jednotlivých historických vrstev písní nibelunského okruhu. Nejstarší podobou, navazující na skutečné dějinné události, byly heroické písně, dílo germánských, možná původně gótských pěvců, vážených průvodců knížecích družin v období stěhování národů. Formu a obsah těchto písní naznačují některé básně Eddy. Moderní nibelunské bádání rekonstruuje jako nejstarší dvě základní hrdinské písně: Píseň o zániku Burgundů a PíseňoSiegfriedovš smrti. Obsah Písni o zániku Burgundů byl podle rekonstrukce H. de B001 a patrně tento: Attila (Etzel), král Hunů, manžel Grimhildy, sestry burgundských královských bratří, zatouží po pokladu svých švagrů a pokusí se je vylákat do své země. Vyšle k nim posly, jimž Grim-hilda zároveň tajně předá určitá varovná znamení. Hagen (patrně nevlastní bratr burgundského krále) znamením porozumí a varuje krále Gunthera. Ten však přesto hunské pozvání přijímá. Před odjezdem burgundští bratři potopí v Rýně svůj poklad a přísahají, že nikomu nevyzradí místo, kde spočinul. Pak se vydají s družinou svých nejvěrnějších do Hunské země. Před branou Attilova paláce jim vychází vstříc Grimhilda, aby je znovu varovala. (Podle jiné domněnky vysílá Grimhilda vstříc Burgundským věrného Ecke-warta.) Avšak Gunther se vzdorovitým: „Je příliš pozdě!" se nechce už vrátit. Attila pak na švagrech žádá jejich poklad. Když odmítnou, vyrazí na ně hunská přesila. Gunther je zajat, ostatní pobiti, na- konec je přemožen a spoután i Hagen. Attila znovu požaduje na Guntherovi, aby vydal poklad. Gunther odvětí, že on a jeho bratři (a Hagen) přísahali, že dokud ještě jeden z nich bude živ, nevyzradí místo, kde poklad leží. Poté Attila přikáže vyříznout Hagenovi srdce a ukázat je burgundskému králi. „Nyní nikdo neví o pokladu kromě mne," praví Gunther, ,,a bude věčně ležet na dně Rýna." Attila jej uvrhne do věže naplněné hady. Zde Gunther skoná. Večer na oslavu vítězství Hunové hodují. Grimhilda nabídne opilému Attilovi pokrm, který sama připravila. Když jej hunský král pozře, zjeví mu Grimhilda strašlivou pravdu: podala mu srdce obou jeho synů, aby pomstila smrt svých bratrů. Podnapilým Hunům rozdá klenoty, aby je uklidnila, a Attilovi, opojenému vínem, vrazí meč do srdce. Poté zapálí palác. Hunové uhoří a Grimhilda se sama vrhne do plamenů. Obsah druhé nejstarší německé hrdinské písně 0 Siegfriedově smrti se rekonstruuje takto: na Rýnu panují burgundští králové Gunther, Giselher a Godomar, jejich sestrou je Grimhilda, zbrojířem (snad nevlastním bratrem) Hagen. Jednoho dne přichází na burgundský dvůr se svým doprovodem Siegfried, kníže vyhoštěný ze své vlasti na Dolním Rýně. Rýnský vladař jej přijme a Siegfried se stane členem jeho družiny. Panovník a jeho bratři s ním uzavřou přísežné přátelství a dají mu za ženu svou sestru. Na vzdáleném hradě sídlí osamělá panna Brunhilda. Vzdát se hodlá pouze nej-smělejšímu hrdinovi. Gunther se rozhodne pojmout ji za manželku a spolu se svými bratry a Siegfriedem se vydá na cestu. Když Brunhilda spatří Guntherův doprovod, domnívá se, že nápadníkem bude Siegfried. K jejímu zklamání jí ruku nabízí Gunther. Brunhilda pak uloží Guntherovi úkol (patrně projet na koni hořícím zásekem), který'přesahuje jeho síly. Siegfried přijme na sebe Gun-therovu podobu a uložený úkol splní místo něho. Pak po tři noci uléhá po Brunhildině boku. Mezi nimi je však obnažený meč. Poté ustoupí místo*Guntherovi. Prsten, který sňal v noci s Brunhildina'prstu, dá později své ženě Grimhildě. Siegfriedovo tajemství je vyzrazeno později, když si obě královny myjí vlasy ve vodách Rýna. Dojde mezi nimi k hádce. Brunhilda označí Siegfrieda za Guntherova vazala a pána bez' Statků a" jmění. Uražená Grimhilda prohlásí, že Brunhilda náležela Siegfriedovi dříve nežli svému muži Guntherovi. Na důkaz jí ukáže odňatý prsten. Nepřátelství, které vzplane poté, vede z Brunhildina podnětu až k tomu, že je Siegfried zavražděn. Gunther sice zprvu váhá, radí se s bratry, ale přítomný Hagen poukazuje na vzrůstající Siegfriedovu moc na burgundském dvoře. To rozhodne. Hagen, který se neúčastnil přísahy bratrů, se uvolí T Siegfrieda zavraždit. Stane se tak v lese (snad na honu). Bratři se vrátí bez Siegfrieda. Zoufalá Grimhilda prokleje vraha. Téže noci však umírá i Brunhilda, jež se sama probodne mečem. Již v této nejstarší Písni o Siegfriedovi se objevují dva rozličné motivy vraždy. Brunhildina žárlivost (snad prvek merovejský) a motiv mocenský (možná, podle některých badatelů, původem burgundský) . V jiném podání Písně o Siegfriedověsmrti, které obíhalo asi současně, není Siegfried zavražděn v lese, ale na loži po boku své ženy. Píseň o zániku Burgundů a Píseň o Siegfriedově smrti tvořily dva samostatné relativně uzavřené celky. Předpokládáme, že asi v 8. až v 9. stol. dal neznámý básník, žijící patrně v Bavorsku nebo v Rakousku, novou podobu Písni o zániku Burgundů (podmíněně nazývanou Bavorská píseň o Kriemhildě), zřejmě pod vlivem pověstí a písní o Dietrichovi z Bernu. Odtud je také přejat obraz Etzela (Attily) jako umírněného a laskavého vládce. Tento posun si ovšem vyžádal i další změny v motivaci. Hlavní osobou, která spojuje obě písně, se stává Kriemhilda. Až dosud mstila na Attilovi smrt svých pokrevních příbuzných, nyní naopak přejímá úlohu mstitelky za smrt svého manžela Siegfrieda a svoji pomstu vykoná na svých bratřích. Zachovány, ale přetvořeny jsou tu i jednotlivé děje: např. i zde rozdává Kriemhilda Hunům klenoty, ale tentokrát proto, aby je podnítila k boji proti svým příbuzným. I zde se ocitá Etzelův palác v plameni, ale jeho požár je součástí boje proti Burgundům. Objevují se ovšem i další prvky, s nimiž se později setkáváme v PN: varovný sen matky burgundských králů, přeprava Burgundů přes řeku, zničení lodice jako symbol neúprosnosti osudu, varující strážce na hunské hranici, bojovné vystoupení Blôdela a jeho smrt aj. Bavorská píseň o Kriemhildě se šířila (snad po dobu tří století) po celém Německu, aniž se příliš měnila. Dalším stupněm německého ztvárnění se pak stal až epos z poloviny 12. stol., o němž bude ještě zmínka. Jak již bylo řečeno, staré (nám nedochované) písně o zániku Burgundů a o Siegfriedově smrti se rozšířily až do Skandinávie a zde se pak rozvíjely do určité míry nezávisle na pozdějších německých nibelunských písních. Mezi jiným ve Skandinávii vzniká i samostatná odnož nibelunského básnění— písně o Siegfriedově mládí, v podstatě dvě pověsti, původem pravděpodobně již z 9. až 1 o. stol. Písemně jsou zachyceny zčásti v PN (3. vyprávění), v Sáze o Thidrekovi a vméně významné básni ze 16. stol. (Hurner Seyfríd). V nich se vypráví zejména o Siegfriedově boji s drakem a o tom, jak Siegfried získal bájný poklad. Obě jsou založeny na představě, že Sicgfried neznal své rodiče Původně měly jistě též podobu písní a proto se hovoří o Písni o pokladu a o Písni o draku. V prvé Siegfried vyrůstá jako nalezené dítě (odchované laní?) u lesního kováře. Když mladý Siegfried jede jednoho dne lesem, potká dva bratry (skřety), kteří se přou o poklad zděděný po otci. Osloví mladého hrdinu jménem, jemu samému dosud neznámým, Sigurd (Siegfried), syn Sigmunda (Siegmunda), a požádají ho, aby jim rozdělil jejich dědictví. Siegfried tak učiní a za odměnu od nich dostane meč. Vznikne však rozepře a Siegfried oba zabije. (Snad zároveň též přemůže jejich pomocníka Albericha.) Tím se stává pánem jejich pokladu. Z vlastnictví tohoto pokladu pak pramení Siegfriedova moc. Druhá píseň vypráví o mladíkovi, jenž vyrostl u kováře a který jednou při kování meče rozpoltil kovadlinu; o záludném kovářově jednání, které mělo] přivodit jeho smrt při setkání] s drakem, o boji s drakem & Siegfriedově vítězství. Dále se tu mluví o Siegfriedově nezranitelnosti, způsobené jeho koupelí v krvi usmrceného draka. K severskému pojetí Písně o Siegfriedovi, tak jak bylo zachyceno v Sáze o Thidrekovi, však náleží i další nové prvky, patrně z 10. až ii. stol.: Siegfried předtím, než pojme za manželku Kriemhildu, se zasnoubí s Brunhildou. Později na dvoře rýnského panovníka (očarován magickým kouzlem?) na svůj příslib zapomene. Poté sám poradí Guntherovi, aby se o Brunhildu ucházel. Ve čtyřech sc vydají na cestu. Gunthera uvítá Brunhilda přátelsky, Siegfrieda však s nevolí. Guntherovu nabídku přijímá. Slaví se svatba. O svatební noci však Brunhilda Gunthera přemůže, spoutá jej a zavěsí na zeď. To se třikrát opakuje. Třetího dne si Gunther postěžuje Siegfriedovi. Ten ví, že Brunhildina síla je magicky spojena s jejím panenstvím. Gunther přivolí, aby jej Siegfried zastoupil. Zahalen do švagrova oděvu zaujme tedy Siegfried Guntherovo místo v manželském loži. Brunhildina síla zmizí. Siegfried odejme Brunhildě prsten a ustoupí pak Guntherovi. I zde jsou Guntherovy námluvy úvodem k Siegfriedově smrti a půtka žen (nyní přenesená do prostředí královské síně) její příčinou. Brunhildina nenávist tu ale pramení ze žárlivosti. Spojeny jsou dvě dosavadní verze Siegfriedovy smrti (smrt v lese a smrt na loži): Siegfried je zabit v lese na lovu a jeho tělo je z Brunhildina popudu pak vhozeno na Kriemhildino lože. A zklamaná a mstící se Brunhilda sama ještě téže nocivolí smrt. Jako další stupeň německého ztvárnění Písně o zániku Burgundů (po Bavorské písni o Kriemhildě a před PN) se předpokládá a rekonstruuje epos z poloviny 12. stol., zpravidla nazývaný Starší žal 362 T (Ältere Not). V tomto eposu se objevují nové osoby (např. Iring, Hildebrand, Rudeger, Volker,), nové děje a události (smrt Helchy, Etzelovo poselství Kriemhildě), a to zřejmě pod vlivem dietrichov-ských písní. Epos dále obohacuje Bavorskou píseň o Kriemhildě o řadu nových příhod: Hagenovo hledání člunu na cestě do Hunské země, jeho setkání s vílami a jejich proroctví aj. V eposu se pravděpodobně již vypráví o Rúdegerově duševním dramatu a skonu. Přitom však řada otázek je dosud předmětem dohadů a sporů, jsou dokonce ojedinělí badatelé, kteří sc domnívají, že není jisté, zda epos Starší žal vůbec existoval. Píseň o Nibelunzích se stala ve 13. stol. velmi oblíbenou a šířila se v mnoha přepisech až do pozdního středověku. Od počátku novověku však zájem o rytířskou epiku slábl. V 17. stol. a v první polovině 18. stol. je PN už zcela zapomenuta. Racionalistické osvícenství 17. a 18. stol. pohlíželo na středověk jako na dobu temna a jeho literaturu podceňovalo. Novověký humanismus pak čerpal především z látky a literárních vzorů antického starověku. Proto ani znovuobjevení PN v roce 1748, její prvé uveřejnění r. 1758 a vydání úplného textu v r. 1782 nevyvolalo zpočátku zvláštní ohlas. Nové ocenění středověké literatury přináší až romantismus. Zájem o památníky národní minulosti, vlastní romantismu vůbec, stal se zvláště výrazným v Německu, a to v souvislosti s národně osvobozeneckým hnutím a bojem proti Napoleonovi. Proto již v prvých desetiletích 19. stol. se tu počíná PN těšit vzrůstající oblibě a její dochované rukopisy a zlomky se stávají předmětem systematického vědeckého studia. Ve druhé polovině 19. stol. podnítila PN vznik mnoha uměleckých děl. V obecném vědomí se nejčastěji spojuje s výpravným dílem Richarda Wagnera (1813—1883), hudebně dramatickou tetralogií Prsten Nibelungů, na níž Wagner pracoval po čtvrt století (jednotlivé díly: Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů). (Zde je třeba poznamenat, že dílo se neváže přímo k PN; Wagner použil severské mytologizované Ságy o Vôlsunzích). Wagnerův Siegfried — hrdina z lidu, blízký přírodě a bojující proti zlatu (ztělesnění zla soudobé civilizace) byl původně inspirován Feuerbachovým antropologismem, Bakuninovým anarchismem a revolučními náladami čtyřicátých let minulého století. Zde, ve starším Wagnerové pojetí, ukuje Alberich Prsten Nibelungů (symbol moci) z pokladu nevinné přírody — uloupeného rýnského zlata. Bohům Wotanovi a Logemuse podaří násilím a lstí Alberichovi prsten odejmout. Tímto skutkem jednají i oni proti zákonům bezelstné přírody a proviňují se tak, že sami svou vinu již nemohou odčinit. 363 Vykoupit spáchané bezpráví a učinit přítrž temnému, nepřirozenému usilování o moc může jenom svobodný čin, oběť ideálního, ale lidského hrdiny. Tímto činem je Siegfriedova smrt a Brunhil-din konec na hranici potom, když vrátila prsten do lůna přírody. V konečné podobě, již nabyla tetralogie, ustupuje však Siegfried do pozadí. Jeho místo zaujímá bůh Wotan, ve Wagnerové pojetí nerozhodný pesimista, pohroužený do filosofických úvah. Na něho se přenáší osvobozující čin původně lidského heroismu. Wotan chce mocí přeměnit chaos v uspořádaný kosmos, který by měl smysl. Ale pokus ztroskotá: provinění bohů proti přírodě je tak veliké, že spásu může přinést pouze jejich zánik. Ve výstavbě tetralogie se tak náboženskc-filosofická problematika stala ústřední a těžiště se přeneslo do meditací Wotana a jeho blízkých. Zde Wagner čerpal z podnětů filosofie Schopenhauerovy a Nietzscheho a z buddhistického učení o převtělování. Wagnerovu tetralogii tu odděluje od středověké PN nejen téměř šest století, ale především základní odlišnost životního názoru. PN se zachovala ve více než třiceti přepisech, ovšem originál rukopisu je ztracen. Podle textových odchylek se tyto rukopisy řadí do třech skupin, vycházejících ze tří základních textů. Jsou to rukopisy: Mnichovský (označovaný „A"), Svatohavelský („B") a Hohenemsko - Lassberský („C"). Kritická bádání prokazují, že ztracenému originálu je nejbližší rukopis Svatohavelský (St. Galler — „B"). Jeho český překlad předkládáme našemu čtenáři. Str. 21, sl. i rek (středohornoněmecky — recke) — původně znamenalo vyhnanec, vysídlenec, poté osamělý putující hrdina, někdy rytíř v cizích službách a později hrdina vůbec. Str. 21, sl. 2 Burgundsko. Burgundové (východogermánský kmen) přišli od Baltu a v průběhu 4. stol. se usazovali na Středním Rýně. Burgundská říše existovala v okolí Wormsu (lat. Borbetomagus) od r. 413. Burgundové měli neustálé potyčky s římským vojevůdcem Aétiem. Při pokusu rozšířit svá panství dále na severozápad, na úkor římské Gallie, byli r. 435 (nebo 436) poraženi, za rok poté zcela rozdrceni hunskými voji, které Aětiovi na pomoc vyslal (avšak nevedl) hunský vládce Attila (shněm. Etzel). V bitvě s Huny padl burgundský král a celá jeho družina. Zanikla i část burgundského národa. Burgundové byli nuceni opustit svou zemi a Římská říše jim vykázala sídliště v Sapaudii, tj. v dnešním Sa-vojsku. Bezprostředními sousedy Burgundů byli Frankové. Hrdinská Píseň o zániku Burgundů byla také asi původně dílem franckého pěvce. 304 T Str. 21, sl. 2 Kriemhilda (shněm. Kriemhilt,) v sev. písních Gudrun. Lze stěží prokázat, zda literární postava královské dcery Kriemhildy z první části PN měla svou historickou obdobu, i když byly v tom směru činěny četné pokusy. V nejstarší Písni o Siegfriedově smrti vystupuje již Grimhilda jako sestra burgundských královských bratří. (Kriemhilda 2. části PN ovšem svůj historický předobraz má; se vší pravděpodobností je jím germánská dívka Hildiko, snoubenka Attilova.) Str. 21, sl. 4 Gunther, král Burgundů. Jméno je historicky doloženo. Jde o krále jménem Gundahari (Gundahar), který v letech 406—407 dobyl území na levém břehu Rýna a padl pak spolu se všemi svými příbuznými v bitvě s Huny. V „Lex Burgundionum" z doby před r. 516 se vedle krále Gundahariho (shněm. Gunther, staroseversky Gunnar) uvádí též král Gibica (shněm. Gibiche, starosev. Gjuki), který je ve všech nibelunských písních (kromě PN) otcem burgundských královských bratří (V PN je jím Dan-krat.) Dále jsou tu historicky doložena jména jeho bratrů: Gislahari (shněm. Giselher) a Godomar (starosev. Guthorm) — v PN Gemot. Str. 21, sl. 6 Worms, město v Hesensku, na levém břehu Rýna. V 5. století zde sídlili burgundští králové. Koncem 8. stol. zde přechodně přebýval Karel Veliký. V městě je basilika se základy z počátku 12. stol. Str. 22, sl. 7 Kněžna Uta (shněm. Uote) je v německých pověstech časté jméno matky hrdinů. Někteří badatelé v něm spatřují označení pramáti vůbec. Str. 22, sl. 9 Hagen z Tronje (shněm. Hagen von Tronege). V PN je vazalem a příbuzným burgundského krále. Takto ho už uvádí latinský epos Waltharius z 10. stol. Německá báseň o Siegfriedovi (Htirner Seyfrid), dochovaná ze 16. stol., jej řadí mezi burgundské bratry. V Sáze o Thidrekovi vystupuje jako bratr nevlastní, zpola démonického původu. Tato představa, jak se zdá, prosvítá ve sloce 1281 PN. Ve starším bádání bývalo jeho jméno spojováno s městem Xanten, které od 11. stol. bylo nazýváno též Malá Trója. Jindy se uvádí Tronje jako město v Burgundsku, jež prý Hagen podrobil. Hagen jako historická osoba byl možná vůdcem burgundského spiknutí proti mocnému cizinci, v našem případě proti Siegfriedovi. Synem Aldrianovým je Hagen pojmenován ve druhé části PN. Aldrian se jmenuje jeho otec také v Sáze v Thidrekovi a je worm-ským králem země Nibelungů. V PN vyniká Hagen velikou znalostí lidí a cest. Dílem se to vysvětluje ve II. části PN, kde se praví, že jako chlapec byl rukojmím na dvoře hunského vladaře. 365 Str. 22, sl. 9 Dankwart (shněm. Dancwart), bratr Hagenův — jako historická osobnost není prokazatelný. Vyskytoval se patrně už v eposu Starší žal. Str. 22, sl. 9 Eckewart (shněm. Ekkewart) — někteří badatelé jej považují za osobu v nibelunském básnění zcela novou, jiní se domnívají, že vystupuje už v Bavorské písni o Kriemhildě. Str. 22, sl. 9 Gere, příbuzný burgundských králů. Starší bádání spatřovalo v jeho jménu ozvuk historického markraběte Gera, který lstí a násilím podrobil polabské Slovany. Tato domněnka však postrádá vědecké opodstatnění. Str. 22, sl. 9 Volker z Alzey — hraje významnou roli ve II. části PN. Autor často zdůrazňuje, že Volker není hudcem z nižších vrstev, ale urozeným rytířem, jehož zálibou je hudba a básnění. Moderní bádání v tom spatřuje výpověď básníka PN o sobě samém. Mnoho záchytných bodů k historickému pozadí Volkerovy osoby není. Leda to, že hesenské město Elzei má od 13. stol. ve znaku housle a ve městě sídlil rod dědičných trunksasů, stolníků, majících dohled nad dvorním hospodářstvím a dvorní kuchyní. Str. 22, sl. 11 Orlwin z Met — Hagenův synovec, vysoký hodnostář na Guntherově dvoře. Jeho jméno se též vyskytujú v eposu Kudrun, inspirovaném písněmi starogermánských kmenů v Pobaltí. Str. 22, sl. 11 Mety (shněm. Metze) — město v severových. Francii v departementu Moselle. Je známé již z doby keltského osídlení; od konce 4. stol. významné město Francké říše. Sídlo biskupa patrně už ve 4. stol. Kolem r. 451 zpustošeno hunským vpádem; z Met pocházejí panovnické rody Pipinů a Karolingů. Str. 22, sl. io, 11 Kuchmistr (shněm. kuchenmeister) —správce kuchyní, zde zřejmě částečně s žertovným podtextem. Maršálek (shněm. marscalk) — původně pacholek u koní, poté štolba, v době vzniku PN jedna ze čtyř dvorských hodností, stejně jako podstolí (shněm. truchsoeze, česky též stolník) — původně jídlonoš. Číšník (shněm. scenke), hodnostář dohlížející na dvorní hospodářství a kuchyni (někdy též dozorce nad sklepy a vinicemi), další ze čtyř dvorských hodností podobné jako komoří (shněm. kameraere )— původně komorník. Jako dvorský úřad správce královského pokladu a zásob. (V PN rytíř pověřený správou královského domu.) Tyto hodnosti byly na přelomu 11. a 12. stol. teprve zaváděny, šlo tedy o velkou novotu. Básník PN se snaží jít s duchem doby, když se o nich zmiňuje. Kniha zákonů z r. 1230, zv. Sachsenspiegel, jmenovitě uvádí právě tyto úřady: maršálka, podstolího, číšníka a ko- 1 mořího. Praví se tu, že právo jmenovat a držet tyto hodnostáře má rýnský falckrabí, saský vévoda, braniborský markrabí a český král. Rumold (shněm. Rumolt) — vystupuje též u Wolframa z Eschen-bachu v jeho Parzivalovi. Sindold a Hunold (shněm. Sindolt, Hunolt) — ve starších nibelun-ských písních se pravděpodobně nevyskytují. Str. 23, sl. 13 Kriemhildin sen o sokolu, jeho výklad a rozmluva s matkou, která následuje, obsahuje základní prvky milostné lyriky, tak jak se vyvinula ve 12.—14. stol. Zvláště symbol sokola, který zde vyjadřuje obraz milovaného, je typický pro trovadorskou poezii i pro německý minnesang. (Později se symbol sokola objevuje v lidové písni.) Se symbolikou snů a jejich výkladem se v PN setkáváme celkem čtyřikrát. S výjimkou úvodního Kriemhildina snu, všechny vykazují nápadnou podobu až shodu s francouzskými básněmi. Je to svědectví širokého kulturního rozhledu básníka PN a organické spojitosti jeho díla s celoevropskou kulturou vrcholného středověku. Str. 24, sl. 20 Siegelinda (shněm. Sigelint), matka Siegfriedova. Na severu se Sigurdova matka jmenuje Hjôrdis a její jméno je přejato z jiného okruhu hrdinských písní. Siegelinda etymologicky znamená ochrankyne vítězství. Siegmund (shněm. Sigemunt, starosev. Sigmund). Historicky není pro jméno žádný záchytný bod. Etym. znamená toho, jenž vítězstvím přináší ochranu. Str. 24, sl. 20 Xanten (shněm. Santen od lat. ad Sanctos) — město v západním Vestfálsku, kdysi přímo na Rýně, nyní vzdálené od něho asi 2 km. Nazývalo se též Malá Trója. Jméno tohoto města již uvádí historik merovejské doby Řehoř z Toursu (538—594). Str. 24, sl. 21 Siegfried (v dochované literatuře též Sigfrid, Sivrit, Sifrid, Sigwart, Sigurd, Seyfrid, Sivard). Jako historická osobnost je předmětem dohadů a sporů. Jméno ukazuje na merovejsko-francký původ. Jména počínající na Sigi- byla typicky merovejská a severský Sigurd také ukazuje na původní merovejský tvar Sigiwart nebo Sigibert. Dále je známo, že po smrti Gundhariho došlo na burgundském dvoře k pozoruhodnému směšování burgundských a francko-merovejských jmen. To by mohlo být svědectvím, že ještě za jeho života byl uzavřen sňatek mezi potomkem Meiovejců a dívkou z rodu burgundských panovníků a že syn nebo synové z tohoto manželství, po zhoubné porážce v bitvě s Huny, odvedli zbytky národa do nových sídel na jihu Francie. Přitom pochopitelně nelze vyloučit, že jejich otec, vznešený cizinec, vzbouzel pro svou vzrůstající moc v zemi žárlivost a že zemřel násilnou smrtí. Str. 25, sl. 28 Pasování na rytíře — povýšení do stavu rytířského, se dělo zvláštním obřadem, jehož podstatu tvořilo opásání klečícího urozeného jinocha rytířským pasem a trojí úder meče na rameno. Str. 33, sl. 87 Nibelung (shněm. Nibelunc). Původ jména Nibelung (Nibelungové), stejně jako jeho užívání, není zdaleka jasný. Etymologicky jej nelze odvozovat, jak bývalo kdysi zvykem, od slova Ne-belsohn (syn mlhy), ale spíše od jména Nibul. Tak jsou pojmenováni burgundští bratři v písních Eddy. Jméno Nibelung a jiná jména počínající Nibul — se vyskytovala v Německu v 8. až 10. stol., a to téměř výlučně ve franckých oblastech na Rýnu. V PN je nápadně rozličné užívání tohoto jména v první a druhé části díla. V první části PN označuje vlastníky bájného pokladu, jejich many a jejich říši. Siegfried, který se stal vládcem pokladu a říše, je nazýván pouze pánem „země Nibelungů". Ve druhé části PN jsou však spojováni se jménem Nibelungů přímo Burgundové, a dokonce jsou s nimi ztotožňováni (sl. 1523). Pojmenování Nibelung tedy jak se zdá vyplývá ze vztahu k určité věci, v daném případě k pokladu. Takové významové posuny užívání jmen mohou souviset, podle závěrů moderní vědy, s rodovým společenským zřízením a ve svých nejhlubších vrstvách i s totemismem. Str. 33 a násl., sl. 87—100 V Hagenově líčení Siegfriedova setkání s Nibelungy atd. jsou shrnuty děje z okruhu starších pověstí (písní) o Siegfriedově mládí. Str. 33, sl. 88 Historický základ pro poklad Nibelunga spatřují moderní badatelé v předpokládaném pokladu burgundského panovického rodu. Str. 34, sl. 95 Balmung — Siegfriedův meč nadaný nadpřirozenými vlastnostmi. (V Sáze o Thidrekovi se jmenuje Gram.) Jméno se odvozuje od slova balma, snad keltského původu, jež znamenalo skalní jeskyni. Balmung je tedy označení pro to, co vyšlo z jeskyně. Str. 34, sl. 96 Alberich (shněm. Albrich, franc. Auberon) — mocný skřet ze staroněmeckých a starofrancouzských pohádek. V básni Wie-landově (1733—1813) — „Oberon". Str. 34, sl. 97 Neviditelný plášť (shněm. tarnkappe, nebo též tarnhut — tarnen znamená ukrýt, zastírat). Str. 40, sl. 137 Výjezdy krále a jeho družiny do kraje byly typické pro středověký způsob života: král cestoval s družinou po své zemi, aby vybíral dávky a zjednával průchod právu. Str. 40 a násl., sl. 139 a násl. (IV. vyprávění.) Líčení války Burgundů proti saskému a dánskému králi považovala v minulosti věda za volné zpracování látky z okruhu starších nibelunských písní. Nové poznatky ukazují, že na básníka PN zde působila především přítomná politická atmosféra. 368 Vztahy německého císaře k dánskému králi se náhle zhoršily, když Knut VI. odmítl r. 1182 v rozporu s povinnostmi leníka přijmout korunu od Fridricha I. Barbarossy. K tomu přistoupily ještě spory o věno sestry Knuta VI., přislíbené Fridrichu I. za ženu, a jeho odmítnutí zásnub. Konflikt se vyostril spojenectvím Dánska s Fridrichovým saským odpůrcem Jindřichem Lvem. Později po jeho smrti dokonce přistoupil Knut ke straně papežově — Velfů, rozhodných protivníků německých štaufských císařů, a Štaufům mimo všechnu pochybnost básník PN stranil. Analogie jsou o to věrohodnější, že wormský biskup v době vzniku PN byl jedním z nejrozhodnějších stoupenců štaufovské strany. Samo vylíčení bojů se Sasy a Dány v PN se pak nápadně podobá popisu tažení Karla Velikého proti Sasům z francouzského eposu o čtyřech synech Aimonových. Str. 40, sl. 140 Jména Liídeger a Liidegast (shněm. Liudeger a Liudegast) souvisí ve své prvé části s kořenem hlud - (lid, národ), od něhož mj. pochází též jméno Chlodvik (Ludvík), ale také později Lothar. Lothar Sasky byl prvním německým králem (1125—1137)» který byl volen stranou papežskou. Není tedy patrně náhodou, že básník PN, rozhodný štaufovec, pojmenoval saského krále, nepřítele wormských pánů, Lúdeger. Str. 45, sl. 172 Péče o zástavu v boji náležela k nejčestnějším úkolům. Str. 46, sl. 179 Pozorování nepřítele nebo jeho předsunutých oddílů byl úkol, který se ve středověku pravidlem svěřoval nejskvělejším hrdinům. Str. 47, sl. 185 Prvním aktem rytířského utkání byl útok oštěpem. V tomto případě nevedl k očekávanému výsledku. Pak zpravidla následoval boj mečem, v daném případě vedený v sedlech. (Jindy jezdci sestoupili s koní.) Str. 54, sl. 241 Zde básník PN podstatně posunul hodnotový řád vlastní rodovému společenství a v mnoha ohledech i středověké feudální společnosti: Siegfried — cizinec se v Kriemhildiných očích nadřazuje pokrevním příbuzným. Str. 55 a násl., sl. 248—252 Chování vítězného krále vůči zajatcům je příkladem dvorsky umírněného zacházení s přemoženým nepřítelem; je názornou ilustrací zásad rytířské etiky vrcholného středověku. Str. 58 a násl., sl. 265 a násl. (V. vyprávění.) Siegfried získal přízeň královské dcery bojem proti nepřátelům země. I ze svého hlediska chápe v duchu rytířské etiky své počínání jako dvorskou službu paní. V Sáze o Thidrekovi je ovšem děj zcela odlišný: Siegfried nejprve osvobozuje královskou dceru ze zajetí draka. 369 Str. 66, si. 325 Brunhildina imaginární země je v PN umístěna na neznámý Island. V severském podaní, kde představy o vzdálenosti Islandu od pevniny již od pradávna odpovídají skutečnosti, se o Islandu v této souvislosti nemluví. Str. 66, sl. 326—327 V Brunhildině zvyklosti měřit se svými ženichy vlastní fyzickou sílu a poražené troufalce trestat smrtí spatřují někteří badatelé vliv starých ruských pohádek. Str. 67, sl. 331 Brunhilda (shněm. Prúnhilt, v dochovaných nibelunských písních též Brynhild, Brunhild, Brynild, Brinhild). Otázka Brun-hildiny historické obdoby je nejasná. Byly činěny pokusy spatřovat ji v mocné a panovačné Vizigótce Brunihildě. manželce Chlodvi-kova vnuka Sigiberta (osoby, jež by mohla být historickým Sieg-friedem), která přivodila svými intrikami Sigibertovu smrt a po desetiletí tak neblaze zapůsobila na osudy merovejského panovnického rodu. Historická Brunhilda byla ovšem ženou Sigibertovou, zatímco Brunhilda z PN — ženou osoby nakonec Siegfriedovi nepřátelské. Brunhildiny pohnutky k odstranění Siegfrieda nejsou v dějinách nibelunské látky jednoznačné. Byla to skutečně jenom uražená hrdost mocné paní, již vyjádřila v půtce s Kriemhildou, nebo zde hrál roli ještě skrývaný motiv žárlivosti? Básník PN sice výslovně zdůrazňuje pohnutky prvé, přesto však zůstává Brunhildino chování v některých situacích dvojznačné. Str. 71, sl. 362 Látky zazamanské, země Zazamanská (shněm. Zazamanc), podobně jako Azagoug (sl. 439) —jsou smyšlená pohádková místní jména, která uvádí (a pravděpodobně přejímá z PN) Wolfram z Eschenbachu (asi kolem 1170—1220) v Parzivalovi. Str. 74, sl. 382 Isenstein — ledový hrad Brunhildin. Název bezpochyby souvisí s umístěním Brunhildiny bájné říše na vzdálený a chladný Island. V Sáze o Thidrekovi se jmenuje Saegard. Str. 75 a násl., sl. 389 a násl. Ani v předpokládané Bavorské písni o Kriemhildě, ani v Sáze o Thidrekovi nemá Siegfried kouzelný plášť. V bavorské písni přijímá na sebe Guntherovu podobu, v severském podání se prostě zahalí do Guntherova oděvu. Str. 76, sl. 391—393 Z textu, jak se zdá, prosvítá starší verze písní o Siegfriedovi: Siegfried a Brunhilda se znali ještě před jeho cestou do Wormsu. Str. 76, sl. 396—397 Siegfried tím, že Guntherovi vyvedl oře z lodice a přidržel mu uzdu, než si král „opřel chodidla o třmeny", dává výrazně najevo své podřízené, vůči Guntherovi manské postavení. Touto službou provádí to, co se ve středověku latinsky nazývalo „officium stratoris et strepac": štolba předváděl pánovi, jemuž 370 1 sloužil, koně a držel jej za uzdu nebo za řemen třmenu, aby mu pomohl do sedla. Původně tento úkol připadal běžné čeledi, později, v lenním státě, za podmínek rytířsky dvorského života, se z něho vyvinul služební ceremoniel, vykonávaný maršálkem, tedy vysokým dvorským hodnostářem. (Odtud jeho německý název — Marschalldienst.) O významu, jejž středověká společnost přikládala službě „officium stratoris et strepae", existuje mnoho svědectví. Tuto službu např. prokazovali papežovi pří různých příležitostech panovníci. Později se stala dokonce symbolem papežské nadřazenosti německým císařům. Při setkání Fridricha Barbarossy s papežem Hadrianem IV. dne 9. června 1155 však císař očekávanou službu papeži neprokázal. Hněv papežův pak neusmířilo ani to, že mu Barbarossa padl k nohám, aby je zlíbal. Hadrian odmítl císařův smírčí polibek. Výjev způsobil takové zděšení, že někteří kardinálové počali s hrůzou prchat. Teprve po dlouhých jednáních se podařilo císaře přimět k tomu, aby papeži tuto symbolickou službu prokázal. Podle názoru některých badatelů není pochyb o tom, že zmíněná událost, a vůbec velký význam tohoto dvorského ceremonielu, byly pro autora PN podnětem, kterého využil dokonce jako klíčového motivu pro kompozici celého díla: Siegfriedova (zdánlivá a předstíraná) manská podřízenost motivuje roztržku mezi Kriemhildou a Brunhildou. Ta je příčinou Siegfriedovy smrti a všeho, co následuje. Role Siegfriedovy služby Guntherovi v PN pak mj. ukazuje, jak hluboko proniklo feudální nazírání a myšlení do staré heroické látky. Str. 89 a násl., sl. 482 a násl. VIII. vyp. obsahuje jen některé ojedinělé prvky starších písní o Siegfriedovi. Jako celek je dílem básníka PN. Str. 107, 108, sl. 614—616 Rytířský sňatek se ještě v období vrcholného středověku uzavíral příslibem zasnoubení před okruhem svědků. Touto formou nabylo manželství právní platnosti. Siegfried může od tohoto okamžiku pohlížet na Kriemhildu jako na svoji ženu, což ihned dává najevo tím, že ji veřejně obejme a políbí. Str. 108, sl. 620 Manželský svazek s mužem, který ač hrdina a mocný, nebyl svobodný, byl pro královskou dceru zneucťující. Brunhilda, královská žena, to prožívá jako potupu celé rodiny. Na tomto místě tedy není v jejích slovech třeba spatřovat ukrytý tón žárlivosti. Str. 110, sl. 636 Představy o tom, že Brunhildina nadlidská síla se zakládá na její panenskosti a že ten, kdo se jí zmocní, jí sílu odejme a bude jejím pánem, jsou ohlasem magie a bájí. Zdůrazňují se zejména v severském podání (Sága o Thidrekovi, Sága o Volsunzích). 37i Str. ii2, sl. 645 Požehnání (wihen). Církevní akt byl dobrovolný a bez významu pro platnost manželství. Str. 116, sl. 680 V PN Siegfried odejme Brunhildě pás — symbol panenskosti — a neprodleně ustoupí zákonnému manželu Guntherovi. Ve staré hrdinské Písni o Siegfriedově smrti leží mezi Brunhildou a Siegfriedem obnažený meč (tj. symbol čistoty, který podobnou roli hraje i jinde, např. v príbehu o Tristanu a Isoldě). Pouze v severském podání (Sága o Thidrekovi) a nepochybně též v předpokládaném eposu Starší žal z druhé poloviny 12. stol. Siegfried nejprve zbavuje Brunhildu panenství a poté ji postupuje Guntherovi. Takový průběh děje se ovšem příčí jak duchu heroického básnictví, tak rytířským mravům vrcholného středověku; pro dvorského básníka PN byl tedy nepřijatelný. Předchozí starší pojetí se ovšem v PN projevuje tím, že Kriemhilda označí svoji švagrovou za Siegfriedovu kuběnu. Str. 126, sl. 746 Poslové se chovají v souladu se vžitou formou: odmítají nabídku, aby usedli; usedl pouze Gere, protože byl spřízněn s burgundským králem. Povinností posla bylo nejprve přednést uložené poselství. Teprve pak se mohl stát hostem pána domu (to záviselo také na obsahu jeho sdělení), což se vyjadřovalo pobídkou, aby usedl. Str. 130, sl. 777 O kuchařském umění Rumoldově se zmiňuje též Wolfram z Eschenbachu v VIII. kap. Parzivala. Str. 136 a násl., sl. 816 a násl. V původní staré hrdinské Písni o Siegfriedově smrti dochází k hádce žen, když se o samotě brodí v rýnském proudu a myjí si vlasy. (V eposu ze druhé poloviny 12. stol. byl zřejmě tento výjev přenesen do královského paláce, tedy na veřejnost.) V PN k hádce dochází rovněž na veřejnosti, při rytíř-1 ských hrách. Zde se výrazně zračí změna mravů a životního stylu. Str. 136, sl. 821 Pro středověkého člověka pozbývaly lidské individuální vztahy význam, jestliže narušovaly hierarchii ustaveného řádu. ' Nerovnost rodu by sem vnášela rozpor, který by ničím nebylo možné překlenout — ani úctou k osobním hodnotám, ani láskou. Str. 137, sl. 827 Spor o rovnost rodu má tu být rozhodnut symbolicky — právem přednostního vstupu do chrámu. Jestliže Kriemhilda vstoupí do chrámu před Brunhildou, jc tím veřejně prokázán její nárok jako oprávněný. Přitom v potaz nebyl brán královnin původ, ale původ jejího muže, neboť na něm bylo ve středověku závislé společenské postavení provdané ženy. Str. 143, sl. 870 Zde se objevuje další motiv pro Siegfriedovo zavraždění — touha po moci a majetku. Ve starších nibelunských písních tento motiv převládal (vedle motivu žárlivosti). Básník PN jej potlačil, avšak úplně jej neodstranil. Tato podvojnost motivů se projevuje 372 1 i ve druhé části PN: ke Kriemhildině pomstě jako odplatě za Siegfriedovu smrt se tu druží i prvek msty za odnětí pokladu. Str. 149, sl. 911 Vogězy (shněm. Waskenwald). Rakouský básník nebyl dobře obeznámen se zeměpisem Porýní. Podle sl. 718 protéká mezi Waskenwaldem a Wormsem Rýn. Nejbližším pohořím na východ od Wormsu na pravém břehu Rýna je však Odenwald. Tam se mohl popsaný lov konat. Pohoří Vogéz se táhne na jihojihozápad od Wormsu, podél levého břehu Rýna a je od Wormsu příliš vzdáleno. Jméno se dostalo do PN patrně proto, že se vyskytuje v latinském eposu o Waltherovi (Waltharius), odkud zřejmě bylo převzato. Str. 150, sl. 916 V PN je Siegfried zavražděn v loveckém odění, jež je zevrubně popsáno. Křížek, označující Siegfriedovo zranitelné místo, vyšila však Kriemhilda na válečný oděv, v němž se Siegfried chystal do boje proti Sasům a Dánům. Vzniká tak rozpor a to zřejmě proto, že básník PN motivu nově použil. Ani v Sáze o Thidrekovi a patrně ani v eposu ze druhé poloviny 12. stol. se při vylíčení Siegfriedovy smrti o jeho nezranitelnosti nemluví. Tato podání také neobsahují motiv Siegfriedovy přípravy k tažení proti domnělému nepříteli na základě Hagenovy lsti. Str. 153, sl. 935 V Siegfriedově úlovku lva se spatřuje ozvuk Vergiliova popisu lovu, který pořádala Dido (Aeneas, IV. kn.). Str. 155, sl. 953 Podle středověkých a starověkých představ vydávala srst pantera libou vůni, vábící všechna zvířata. Str. 157, sl. g67 Pohoří Spessart (shněm. Spehtshart) se prostírá v Dolních Francích severovýchodně od Odenwaldu. Od Wormsu, výchozího místa burgundské družiny, je příliš vzdáleno, než aby bylo možné tam cokoliv v krátké době dopravit. Opět se zde projevuje, že autor PN neznal zeměpis západoněmeckých krajů. Str. 158 a násl., sl. 973 a násl. Ve scénách PN předcházejících Siegfriedově smrti, v jeho běhu o závod ke studánce aj., spatřuje moderní bádání odraz analogických líčení v některých starofrancouzských básních, v samotné scéně Siegfriedova zavraždění pak vliv francouzské verze Písně o Rolandovi. Je to dokladem rozhledu a vzdělání básníka PN a argumentem proti tezi starší romantizující germanistiky, která v básníku PN viděla umělce nízkého původu a bez náležitého vzdělání, snad pouhého potulného pěvce. Str. 161, sl. 995—996 V okamžiku své smrti se Siegfried nestará o to, jak zabezpečit život svého syna, ale stěžuje si, že na dítě padne skvrna zločinu matčiných pokrevních příbuzných. Ve sloce následující svěřuje svoji manželku péči členům jejího rodu, tedy těch, k nimž náleží i Gunther a Hagen, zosnovatelé vraždy. Zde proniká prvek 373 starých vazeb rodového společenského zřízení, kde povinnost péče o ovdovělou (a znovu neprovdanou) ženu byla nepřenosná a ukládala se pokrevním příbuzným. Str. 162, sl. 998 Smrt se zde zpodobňuje jako ozbrojenec, nikoliv jako žnec. Tak i ve starofrancouzských eposech. Str. 168, sl. 1043 Zkouška před márami (něm. Bahrprobe). Představa, že rány zavražděného, přiblíží-li se vrah, počínají znovu krvácet, byla rozšířena ve středověké Francii. Prvá zmínka o ní v německém písemnictví pochází z let 1200—1204. Odtud se také mj. odvozuje datum pro vznik PN. Str. 171, sl. 1065 Slzy a pláč, jako výraz vnitřního citového hnutí, jsou ve středověké literatuře časté, náleží k postojům a citovému ladění doby, a jsou-li na místě, v ničem neodporují vyhraněným zvyklostem dvorského chování. Str. 180, sl. u 29 Vdova se podle rytířských středověkých právních představ už nevracela v poručnictví svých mužských pokrevních příbuzných, a svým majetkem mohla tedy ovdovělá Kriemhilda volně nakládat. Str. 182, sl. 1137 Zkazka o tom, že poklad Nibelungů byl ponořen do vod Rýna (o „rýnském zlatu"), zachycená už v nejstarší Písni o zániku Burgundů, byla v Německu všeobecně rozšířena a zachovala se až do novověku. Str. 182, sl. 1137 Lochheim (shněm. Loche) — místo na Rýně severně od Wormsu. Str. 183 a násl., sl. 1143 a násl. (XX. vyprávění) —zde počíná druhá část Písně o Nibelunzích z látkového okruhu staré Písně o zániku Burgundů. Str. 183, sl. 114.3 Attila (shněm. Etzel) — vůdce Hunů. O evropských dějinách Hunů máme poměrně přesné zprávy. R. 375 se Hunové objevují na Volze, r. 435 (436) hunská vojska, vyslaná Attilou na pomoc římskému vojevůdci Aětiovi, zničí burgundskou říši na Středním Rýně. R.451 Attila napadne římskou Gallii a svádí bitvu na Katalaunských polích (nad Marnou), utrpí strašné ztráty a obrací se do Itálie, kde zpustoší Aquileji. R. 453 umírá. Rok po Attilově smrti zvítězily germánské kmeny nad Huny v bitvě u řeky Nadao (?) a osvobodily se z jejich područí. V této bitvě padl Attilův syn. Historický Attila zemřel na chrlení krve na svém hradišti po boku germánské dívky jménem Hildiko. Byzantští kronikáři se mylně domnívali, že tato dívka Attilu zabila, a to proto, aby pomstila smrt svého otce. Jejich domněnka se brzy rozšířila. Také pro mravy starého germánského rodového společenství mohla být pohnutkou 374 ] pro tento předpokládaný čin jenom pomsta za pokrevního příbuzného. Ve staré hrdinské Písni o zániku Burgundů se Grimhilda mstí za smrt svých královských bratří; tak je tomu i ve staré písni o Attlim (Attilovi). Básník Písně o zániku Burgundů (v 5. nebo 6. stol.) zřejmě spojil a volně zpracoval pověsti o dvou zcela nezávislých historických událostech: o Attilově smrti a o zániku Burgundů. Pokud jde o pojetí Attilovy (Etzelovy) postavy, dochází během doby k významnému posunu. Původně byl Attila líčen jako barbar žíznící po krvi a zlatu. Takovým zůstává i později v severských pověstech a jejich sbírkách. Nicméně v Německu, poprvé v dochované hrdinské Písni o Hildebrandovi, zapsané kolem r. 810 ve fuld-ském klášteře (která náleží od okruhu dietrichovských písní), vzniká o Attilovi odlišná představa. V PN, zřejmě pod vlivem tohoto německého podání, je Attila už vzorem dvorského sebeovládání, vystupuje jako pastýř národů a ochránce vyhnaných, jeho hrad a léna se jeví jako útočiště pronásledovaných a jeho rytíři vystupují jako „výkvět rytířstva křesťanského, jakož i pohanského". Helcha (shněm. Helche) — v PN prvá Etzelova (Attilova) manželka, jejíž jméno může být ozvukem historicky doložené germánské dívky Hildiko, po jejímž boku skonal Attila. Hildiko je zdrobnelinou germánského ženského jména, končícího na — hild. Stejnou koncovku má ovšem i jméno Kriemhilda (shněm. Kriemhilt, starosev. Grimhild) — manželka Etzelova (Attilova) z hrdinské Písně o zániku Burgundů, původně postava nezávislá na písních o Siegfriedovi. Ve starších podáních se také Kriemhilda mstila za smrt svých bratří. Motiv msty za smrt manželovu je novější (patrně z 8.—9. st.) a je výrazem rozpadu starogermánské „Sippe" jako základního článku rodového společenství a vzniku nových sociálních vztahů. Stará pokrevní vazebnost ovšem místy prosvítá ještě v PN. (Např. Kriemhilda po smrti svého manžela neodejde do Nizozemí, ale setrvá ve Wormsu s výslovným odůvodněním, že náleží tam, kde jsou její pokrevní příbuzní.) Na druhé straně je ovšem třeba zdůraznit, že nová Kriemhilda nejen mstí manžela, ale pomstu vykonává dokonce na svých pokrevních bratřích. Vazba vzniklá manželstvím je zde už víc než příbuzenství krve. V tom se odráží postupný zánik starogermánského světa a veliká proměna, kterou přináší středověk. Str. 183, sl. 1147 Markrabí Růdeger z Bechelaren (shněm. Ruedeger, starosev. Rodingeir af Bakalár) náleží do okruhu písní, pověstí a básní o Dietrichovi z Bernu. Jako historická osobnost je předmětem 375 mnoha dohadů a sporů. Většina badatelů v něm spatřuje pouhou básnickou inkarnaci rytířského ideálu. Novější zkoumání snáší však řadu důkazů, že Rúdegerova osoba z PN navazuje na obraz Dána Ogiera z francouzského eposu o synech Aimonových, a to zejména proto, že u Ogiera rovněž vystupuje konflikt mezi povinnostmi vazala a osobními závazky. Str. 183, sl. 1147 Bechelaren (něm. Pôchlarn) leží na Dunaji při ústí Erla-chu. Str. 185, sl. 1157 Tvrzení, že Siegfried se v mládí zdržoval na minském dvoře, je v PN ojedinělé a nevyskytuje se v žádném jiném okruhu nibelunských písní. Str. 185, sl. 1162 Vídeň; v době vzniku PN, na přelomu 12. a 13. stol., počíná období jejího rozkvětu, provázené rozvojem cechů středověkých řemesel, mj. krejčovství. Str. 187, sl. 1174 Kdykoliv básník PN hovoří o Bavořích, jsou líčeni ve špatném světle. Patrně se zde projevuje sousedská nevraživost rakouského básníka. Str. 188, 191, sl. 1180 a též 1201 Podle latinsky psaného eposu z 10. stol. (Waltharius), vytvořeného na základě německé pověsti o Walthe-rovi, dlel Hagen ve svém mládí na hunském dvoře jako rukojmí. Str. 189, sl. 1187 Růdegerovi se zde dostává dvojí pocty: jednak je mu nabídnuto místo po králově boku, jednak je vyzván, aby usedl dříve, než vyřídí poselství. Rudeger usedne a přijímá i pohoštění. Tím ihned naznačuje, že přináší dobrou zvěst. Str. 202, sl. 1281 Představa o Hagenově „strašné moci" je rozvinuta v Sáze o Thidrekovi, kde Hagen je nevlastním Guntherovým bratrem zpola démonického původu. Str. 203, sl. 1291 Pfbnng (shněm. Vergen)—místo na levém břehu Dunaje nad Řezném, kde býval starobylý přívoz. Zde se přepravovalo, pokud nebyl v letech 1135—1146 postaven most v Reznu. Str. 204, sl. 1296 Pasov (shněm. Passouwe) — město v Bavorsku na Dunaji, při rakouské hranici; sídlem biskupa je od r. 738. V době, z níž pochází PN (asi r. 1200), byl Pasov opěrným bodem štaufských německých císařů. Většina moderních badatelů v oboru nibelunské látky se domnívá, že v Pasově, snad dokonce v okruhu společnosti pasovského biskupa Wolfgera (1191—1204), milovníka umění, žil a tvořil neznámý autor PN. Str. 204, sl. 1296 BiskupPilgrim (shněm. Pilg(e)rin, Pilg(e)rim) jako historická osoba žil v 10. stol. Snažil se povznést pasovské biskupství a rozšířit jeho diecézi. V letech 972—976 podnítil rozsáhlou misi, jejímž úkolem bylo obrátit na víru tehdy ještě pohanské Uhry. V obrazu laskavého biskupa Pilgrima z PN, Kriemhildina strýce, 376 ] se také někdy spatřuje biskup Wolfger z Ellenbrechtskirchen (jmenovaný r. 1191), milovník umění a štědrý mecenáš básníků, jindy jeho předchůdce biskup Dietbold, který zahynul spolu se všemi svými kanovníky r. 1190 na křížové výpravě Fridricha Barbarossy. Str. 204, sl. 1301 Emfe (shněm. Ense, něm. Enns) — místo na řece téhož jména, po pravém břehu Dunaje, těsně při zemské hranici Dolních a Horních Rakous. Str. 205, sl. 1302 Efferdi g (shněm. Everdingen)—místo na pravém břehu Dunaje nad Lincem. Str. 205, sl. 1304 Traun (shněm. Trůne) — řeka v Horních Rakousích; východně od Lince se vlévá do Dunaje. Str. 208, sl. 1328 MSlk (shněm. Medelike, něm. též Melk) — město v Dolních Rakousích na pravém břehu Dunaje. Str. 208, sl. 1329 Astold; jméno se nevyskytuje v žádném okruhu nibelunské látky. Mautern (shněm. Můtáren) -— místo na pravém břehu Dunaje nedaleko Kremže. Str. 209, sl. 1331 Traisen (shněm. Treisem) — řeka, vlévající se do Dunaje západně od města Tullnu jako jeho pravobřežní přítok. V PN tvoří západní hranici Etzelovy říše. Na jejím pravém břehu stál podle PN Etzelův hrad Traisenmauer (shněm. Treisenmure, v někt. rukopisech PN též Zeizenmure). Str. 210, sl. 1339 a násl. Kromě Dánů a Durynků uvádí básník PN jako cizince, dlící na Etzelově dvoře, Rusy, Byzantince, Poláky, Valachy, Kyjevany a Pečeněhy. O těchto národnostech a jejich představitelích v Uhrách se zmiňuje pouze maďarská kronika Gesta ve-tera Hungarorum, o níž se dlouho soudilo, že byla redigována až po vzniku PN. Nové výzkumy ale ukazují, že byla sepsána mezi r. 1095 a 1100. Tato skutečnost může být dalším důkazem o sečtělosti básníka PN. Str. 210, sl. 1340 Valachie — území mezi Dunajem a Transylvánskymi Alpami, též Sedmihradsko; od 10. stol. bylo součástí uherského státu. Str. 210, sl. 1340 Pecenéhové (shněm. Petchenoere, maď. Besenyôk) —kočovný národ ugrofinského původu usedlý původně mezi Volhou a Uralem, v 9. stol. vytlačili na západ Maďary a objevili se na Balkáně. Po porážce byzantskými vojsky r. 1091 a 1122 ztratili historický význam; část se jich rozptýlila v Uhrách. Str. 210, sl. 1341 Tulln (shněm. Tulné) — město v Dolních Rakousích na pravém břehu Dunaje, vzdálené od Vídně asi 40 km proti jeho toku. 377 Str. 2io, sl. 1343 Ratnung, jméno se nevyskytuje v žádném jiném okruhu nibelunské látky. Str. 210, sl. 1343 Gibich (shněm. Gibeche), tak je ve všech ostatních ni-belunských písních pojmenován otec burgundských královských bratří (v PN Dankrat). Str. 211, sl. 1344 Hornbog (shněm. Hornboge) — v Sáze o Thidrekovi se setkáváme se jménem Jari (tj. fojt) Hornboge. Str. 211, sl. 1345 Hawart z Dánska, leník Iringův upomína Hawarta, fojta z Tenemarky (tj. z Dánska), který se podílel na dobytí Durynska. Str. 211, sl. 1345 Iring (shněm. Irinc )— historicky snad rádce a pomocník Irnfritův (Hermanfridův). Str. 211, sl. 1345 Durynk Irnfrit (shněm. Irnfriet) —snad historický Her-manfrid Durynský, který byl za pomoci Sasů úkladné zavražděn Theuderichem r. 535. Str. 2ii, sl. 1346 Blôdel—historický Bieda, bratr Attilův. Od r. 433 s ním Attila vládl společně, ale později ho vzdálil od svého trůnu. V PN po Etzelovi nejmocnější osoba na hunském dvoře. Str. 211, sl. 1347 Dietrich z Bernu (shněm. Dietrich von Bern) — hlavní hrdina okruhu dietrichovských písní. Původ této legendární postavy zakládá historická osoba Theodoricha II. (asi 456—526). Theodorich II. (Veliký), nejvýznamnější osobnost v dějinách národa Ostrogótů, strávil své mládí ve vyhnanství na dvoře výcho-dořímského císaře. Roku 493 v bitvě u Ravenny porazil Odoakera a získal Itálii. Po jeho smrti byla říše, již založil, r. 551 zničena byzantskými voji. Část Ostrogótů se uchýlila k Bavorům a Alemanům. Smutný konec říše Ostrogótů a trpký úděl jejího lidu způsobil, že Theodorich II., ačkoliv se zkázy své říše nedožil, byl v pověstech germánských národů záhy líčen jako hrdinný a nešťastný vyhnanec. Na Attilově dvoře ve skutečnosti pobýval otec Theodoricha II. Theodomir (Thiudamer), ale již tvůrce základního díla písní dietrichovského okruhu, nedochované Písně o bitvíu Ravenny (z druhé poloviny 6. stol.), zaměňuje Theodorichovo (Dietrichovo) vyhnanství (v mládí a u přátelsky nakloněného panovníka) s pobytem jeho otce na Attilově barbarském hradišti. Podle této písně Dietrich zde stráví 30 let, aby se posléze vrátil a dobyl nazpět svou ztracenou vlast. V rovněž nedochované Písni o Witegovi a Dietrichovi, která pochází také ze 6. stol., se Dietrichův vítězný návrat do vlasti spojuje se smrtí Attilových synů (Ernaka a Ellaka), kteří hynou po Dietrichově boku v bitvě u Ravenny. Na historickou událost vítězství u Ravenny navazuje i Píseň o Hil-debrandovi, jediná vcelku zachovaná starogermánská hrdinská píseň. Hildebrand zde vystupuje jako věrný zbrojíř a spolubojovník 378 1 Str Str. Str. Str Dietrichův, který opustil rodinu, aby jej provázel doHunské země. Z Písně o bitvě u Ravenny se posléze vyvinul i nedochovaný německý Epos o Dietrichovi (asi z r. 1180, tj. po napsání Staršího žalu a před vytvořením PN). Zde je Dietrich spolu se svými many lstivě vylákán ke svému strýci Ermanarichovi. Přes Witegovo varování se Dietrich ocitá tváří v tvář Ermanarichově nepřátelské přesile a je nucen ustoupit. Prchá, opouští Itálii a uchyluje se do Etzelovy země. Doprovázejí ho nejvěrnější: Hildebrand, Wolfhart, Sigestab a Helfrich. Na hunském území jej uctivě přivítá Rúdeger a královna Helcha mu získá Etzelovu náklonnost. Po léta setrvá v hunských službách. Jeho manželkou se stává Herrata, Helšina příbuzná. Konečně dosáhne toho, že Etzel mu vyzbrojí vojsko. S ním vytáhne do boje proti Ermanarichovi, aby dobyl svou ztracenou zemi. Jeho tažení se účastní Etzelovi synové (Erpf a Ort) a syn Rúdegerův a Gotelin-din JVudung. V boji u Ravenny Witege, který zůstal v Itálii a slouží Ermanarichovi, zabije Nudunga a oba syny hunského krále. Dietrich se od Helfricha dozvídá tuto zlou novinu. Pronásleduje Witegeho, který prchá, unášen koněm Schemmingem. Witege nakonec skočí do moře. Dietrich zastavuje pronásledování. Ačkoliv myslel, že zvítězil, jeho ztráty jsou tak veliké, že stojí tváří v tvář porážce. Vrací se se zbytky vojska k Hunům. Přijímá ho Rudeger, jenž také smiřuje Etzela a Helchu se zlými novinami. Teprve na sklonku života a po smrti Ermanarichově se Dietrich vrací se svou družinou do vlasti. Získávají bez boje. Hrdinské písně o Dietrichovi z Bernu se rozšířily až do Anglie a silně působily na Islandě. Jejich hlavní hrdinové činně vystupují i ve II. části PN. Nejúplněji jsou zachyceny a rozvinuty v norské Sáze o Thidrekovi, tj. sáze o Dietrichovi, která jako životopisné líčení Dietrichových osudů zároveň volně shrnuje látku i jiných německých hrdinských pověstí, zejména pověstí o Nibelunzích. Bern (shněm. Berne, ital. Verona) — město v severní Itálii na Adiži, známé už ve starověku; vedle Ravenny oblíbené sídlo Theodoricha II. 213, sl. 1365 letnice — (svátky svatodušní) církevní slavnost na začátku léta, časově blízká dnům slunovratu. 214, sl. 1372 Botlung (shněm. Botelung, starosev. Budli) — otec Et-zelův. Historický otec Attilův se jmenoval Munčuk. 2i5> sl. 1374 Wärbel aSwämmelin (dále Swämmel) — Etzelovi pěvci se nevyskytují v žádné starší nibelunské písni. 2i5> sl. 1376 Heimburg (shněm. Heimburc, něm. Haimburg) — rakouský hrad na Dunaji poblíž Bratislavy a nedaleko maďarských hranic. 379 Str. 215, sl. 1377 Meisenburg — dnes Wieselburg (macT. Mosan), místo mezi Bratislavou a Komárnem. Str. 215,sl. 1379HradkrálůvEtzelnburg (shněm. — Etzelnburc),hradEtze-lův (Attilův), který starší bádání kladlo většinou do míst dnešní Ostrihome. Nové výzkumy se shodují v tom, že patrně stál na území dnešní Budy (západní části Budapešti), německy zvané Ofen. Str. 216, sl. 1381 Herrata (shněm. Herrat, též Herrad) — v PN neteř Helšina a Dietrichova nevěsta germánského původu na Etzelově dvoře, v nedochovaném Eposu o Dietrichovi vystupuje jako jeho žena. Str. 216, sl. 1381 Näntwin — otec Herratin se nevyskytuje v žádné jiné dochované nibelunské písni. Str. 217, sl. 1388 Ortliep — syn Etzelův a Kriemhildin; starší nibelunské bádání spatřuje v jeho jménu ozvěnu historického Ernaka, jednoho ze synů Attilových , kteří padli po Attilově smrti v boji proti povstavším germánským národům. V nedochovaném Eposu o Dietrichovi se jmenuje jeden z Attilových synů Ort. Str. 220, sl. 1412 Slunovrat — okamžik, kdy slunce při svém zdánlivém pohybu po obloze dosáhne největší odchylky od světového rovníku. Letní slunovrat nastává 21. června. O dnech slunovratu se v dávných dobách pořádaly slavnosti, často provázené bouřlivými radovánkami. Str. 226, sl. 1458 Hagenovo varování před cestou rýnských pánů k Hunům je jedním z nejstarších prvků PN. Obsahovala je už hrdinská Píseň o zániku Burgundů. Str. 227—228, sl. 1465—1469 „Rumoldova rada", aby Wormští zůstali raději doma, byla zmíněna Wolframem z Eschenbachu v 8. knize Parzivala napsané mezi r. 1203 a 5. Tento časový údaj je důležitý i pro vznik PN: později nemohla být vytvořena. Str. 232, sl. 1497 Gran (shněm. Gran, maď. Esztergom) — Ostrihom, město na pravém břehu Dunaje východně od Komárna. Str. 233 a násl., sl. 1506 a násl. (XXV. kap.) Základní prvky líčení, kterak se Nibelungové ubírali k Hunům, jsou velmi staré. Varovný sen matky Uty před úsvitem, převoz přes řeku, zničení lodice aj. byly zřejmě obsaženy už v Bavorské písni o Kriemhildě (asi 8. až 9. stol.). Nové je vylíčení jednotlivých scén, zejména nočního boje, a soudobé bádání zde zjišťuje zajímavé paralely s líčením skutků a osudů Renauda de Montauban, hlavního hrdiny francouzského eposu o čtyřech synech Aimonových. Str. 234, sl. 1508 špýr (shněm. Spire, něm. Speyer) — město na Rýně, asi 40 km jižně od Wormsu. Sídlo biskupa od r. 650. Od r. 1200 říšské město. 380 CKS TY X1Bil LU N GÚ \k*i& :•■<'. Xanf-»\vhnéai. Sam«j} podři Rýr>a o.o VVoira-v?;, kterou sf ubíral Js.i^MííI, pooi*T s.hu >** -.v .>.. „V. i-nou pczdéji provařen w-_>u choti a svým oti^m, krsltvi i.csto netlouci z Whibvu pfojVVtarbacg na Rrarno, která jvvV.-l"-vii'!:rrít". \ f'..--^)-i. * >\ , . X r)rn;,r:",-r({ u-f-rw mhtaikí \ o-wci) Duna:>v Star:; CťfU; z Yvorrusa k •,;íi~;iby3,:!í;;f j.Kvjiííí1 pf\ s Dyiaj u rfonrigií «\Vry>*r; i ťpJe d".>nř;jskou kmlinoii na východ, jíž se u&tvstlt* z>:jsr>čt\it do te doby-. pokud nebyl v ]Ř.«fmi vystfcvť-B mosi přes. Dunaj. 7hjvpJ- irjty-.iená. pro kralouiký prfiv«>d zcela :i«<:húdriá wSurytui. jež vdív z WoriJun do ]»ovo sl- I525 Schwalbenfeldská župa (shněm. Svalevelt) leží na řece Wornitz. Také zde selhávají zeměpisné představy rakouského básníka o krajích západního Německa. V předchozí sloce putují Burgundští nejprve příliš daleko na sever k Mohanu, tedy starou vojenskou cestou, vedoucí od Rýna přes Wúrzburg na Řezno. Ale Schwalbenfeld leží na jižní cestě, která vede přes Wimpen na Pforing. Básníkovy místopisné vědomosti odpovídají skutečnosti teprve v povodí Dunaje počínaje Pasovém, tedy v prostoru, kde podle domněnek básník PN žil. Str. 237, sl. 1535 Hadeburga (shněm. Hadeburc) — etymologicky znamená ochrankyne boje. Str. 238, sl. 1539 Siegelinda, víla (shněm. Sigelint); v I. části PN je Siege-linda Siegfriedovou matkou. Str. 238, sl. 1539 Aldrian — otec Hagenův se vyskytuje i v jiných eposech. V Sáze o Thidrekovi je králem, sídlí ve Wormsu a vládne Nibelungům. Str. 239, sl. 1545 až 1546 Else, Gelpfrat, jako historické osoby jsou sporné. V okruhu starší nibelunské látky se nevyskytují. V básni Bitervlf a Dietleib, vzniklé po r. 1250, je Else otcem Gelpfrata. Str. 239, sl. 1547 Převozníkem se v PN nemíní prostý, výdělečně činný muž, nýbrž rytířský správce bavorských vévodů, jemuž byl svěřen dohled nad jedním z nejdůležitějších přechodů přes Dunaj. Svým převoznickým uměním se později pyšní i Hagen. Str. 245, sl. 1591 Mehring (shněm. Moeringen) — místo na Dunaji nad Pfôringem vzdálené od něho asi 10 km. Str. 253, sl. 1643 Eckewart odhodí meč podle středověkých zvyklostí: vyjadřuje tím, že novina, kterou přináší, je příznivá a jeho poselství mírové. Str. 254 a násl., sl. 1651 a násl. (XXVII. kap.) K pobytu Wormských v Bechelaren hledalo starší bádání analogie v okruhu dietrichov-ských písní, nebo v historických událostech 9. až 11. stol. Nová zkoumání ukazují, že básníka PN k vylíčení „idyly v Bechelaren" spíše inspirovaly události časově mnohem bližší: přijetí a pohostinství, jehož se dostalo Fridrichu I. na křížové výpravě od maďarského krále Bély a jeho paní Margarety. Křižáci vyrazili z Pasová. Ve Vídni je přijal vévoda Leopold. 24. května n 89 překročili uherskou hranici a poblíž Bratislavy se 381 setkali s posly maďarského krále, kteří Fridrichovi přednesli slavnostní pozvání. Provázeli je do Ostrihome, kde Béla přichystal okázalé přijetí. Zde bylo také dohodnuto zasnoubení císařova syna, vévody Fridricha Švábského, s dcerou krále Bély. Uskutečnit se mělo po návratu císaře a jeho doprovodu ze Svaté země. Maďarský král pak Fridricha I. provázel až k bulharským hranicím. K zásnubě však nikdy nedošlo, protože na křížové výpravě zahynul císař i jeho syn Fridrich, jakož i většina rytířů a duchovních hodnostářů jeho průvodu. Str. 256, sl. 1666 Úděs Růdegerovy dcery, když spatří Hagenův obličej, je ohlasem dějů vylíčených v eposu o Waltherovi, kde Hagen v boji s Waltherem přijde o oko. Jednookým je i v Sáze o Thidre-kovi a v Sáze o Volsunzích. Str. 257, sl. 1676 Rudeger, podobně jako jiní rytíři germánského původu na Etzelově dvoře, přišel do hunské země jako vyhnanec. Statky, jež má v držení, náleží Etzelovi. Proto jsou na místě jeho pochybnosti, zda se jeho dcera hodí pro manželský svazek se vznešeným velmožem. Str. 260, sl. 1695 Nebylo zvykem, aby mocný král přijímal dary. Slušelo se, aby sám rozdával. Činí-li Gunther výjimku a přijímá od Riide-gera dar, prokazuje mu tím nejvyšší poctu, a to jako příteli a jako budoucímu příbuznému. Str. 261, sl. 1699 Nudung (shněm. Nuodunc) — postava z písní o Dietri-chovi z Bernu. V německém Eposu o Dietrichovi je Rúdegerovým a Gotelindiným synem, který padne u Ravenny; v Sáze o Thidre-kovi je zabit v bitvě u Kronsportu. Kriemhilda v PN nabízí jeho nevěstu a jeho osiřelé léno Blôdelovi jako odměnu, pozvedne-li meč proti burgundské družině. Str. 261, sl. 1699 Witege (shněm. Witege, v angl. hrdinských písních Widia, Wudga) — postava z okruhu písní o Dietrichovi. Kdysi Dietrichův přítel, později, v bitvě u Ravenny, stojící na straně jeho nepřátel. Původně historicky snad gótský bojovník a vůdce Vidigoja. Str. 261, 262, sl. 1705 o 1706 — scéna dvorského „Minnedienstu", typická pro milostnou poezii vrcholného středověku: rytířský pěvec přednese vysoce postavené, vdané dámě svoji píseň a dostane od ní dar, který trvale nosí jako symbol své služebnosti. Str. 267, sl. 1745 Kriemhildin příkaz, aby hostům byly odebrány zbraně, který za jiných podmínek byl běžným výrazem dvorské zdvořilosti, působí za dané situace jako zlý přehmat. Str. 268, sl. 1756 připomíná pověst o Waltherovi (zachovanou ve zlomcích anglického převodu a též v latinském zpracování — Waltha- 382 ] i rius). Walther je zde označován jako Španěl, čímž se míní původ z Vizigótů, nebo Suebů, kteří se v období stěhování národů usadili na území dnešního Španělska a Portugalska. Str. 273, sl. 1783 V PN hraje důležitou roli Siegfriedův meč. Tvoří jedno z důležitých pojítek mezi I. a II. částí písně. Drahokam jaspis, zdobící jeho jílec, hraje významnou roli ve středověkém básnictví a vyskytuje se už ve starověkých pramenech, kde za nejvzácnější byl považován právě jaspis zelený. Str. 273, sl. 1790 Vyzývavé Hagenovo přiznání, že zabil Siegfrieda, není obsaženo v žádném jiném okruhu nibelunských písní. Str. 275, sl. 1803 Přijetí u krále probíhá podle pevně stanovených středověkých pravidel dvorského ceremonielu: každý host je uváděn jedním z králových rytířů, který jej vede za ruku. Str- 275, 276, sl. 1803—'804 Označení Dietricha, Irnfrita a Rúdegera jako Hunů nelze chápat v moderním národnostním smyslu; pro básníka PN vyplývalo z jejich postavení na dvoře Etzelově a z jejich manských vztahů k hunskému králi. Str. 279, sl. 1825 Arras — město ve Francii v departmentu Pas-de-Calais, už ve středověku známé výrobou krajek. Str. 282, sl. 1851 Středověké pojetí času a prostoru způsobovalo, že se v představě snadno přenášely domácí zvyklosti do cizích končin. Podle básníka PN také pohanská bohoslužba se koná v kostele a probíhá jako mše. Str. 286, sl. 1880 Schrutan — jméno, zdá se, ukazuje na skotský původ rytíře. Nevyskytuje se v žádném okruhu nibelunských nebo dietri-chovských písní. Str. 289, sl. 1898 Komorníci nebo panoši přinášeli dle zvyku umývadla, konvice s vodou a osušky. Nejprve si myly ruce dámy, po nich rytíři. Str. 281, sl. 1912 V eposu Starší žal, podobně jako v Sáze o Thidrekovi podnítí Kriemhilda chlapce, aby udeřil Hagena do obličeje. Ten tasí meč a setne dítěti hlavu. Kriemhilda tu záměrně obětuje pomstě vlastní dítě. Dvorský básník PN odvozuje chlapcovu smrt z výbušné situace po Dankwartově příchodu. Str. 293, sl. 1924 Dankwart o sobě praví, že v době Siegfriedova skonu byl ještě „mladičký mládenec" (shněm. „ein wenic kindel" — maličké dítě). Nicméně v I. části PN je Dankwart dospělý rytíř, který se účastní Gtintherovy cesty do Brunhildiných lén. Rozpor, jehož si básník PN nepovšiml, vzniká podle mínění většiny badatelů pravděpodobně z toho, že slova, která ve starším nedochovaném německém eposu (Starší žal) řekl asi Giselher, zde pronáší Dankwart. Str. 293, sl. 1927 Jitřní dar býval ve středověku i později darem ženicha 383 nevěstě, který se dával za jitra, druhý den po svatbě. V některých krajích dávala jitřní dar i vdova svému novému manželovi, byl-li před svatbou svobodný mládenec. Odtud ironický význam Dank-wartova výroku nad smrtí Blôdela, jemuž Kriemhilda přislíbila i nevěstu i léna, vystoupí-li proti Wormským. Ve středověké francouzské literatuře bývalo někdy podstoupení rizika boje líčeno jako „zásnuby se smrtí", smrt sama jako svatba. Str. 296 a násl., sl. 1951 a násl. (XXXIII. kap.) Scéna cesty do kostela je záměrným protikladem „kostelních" scén v I. části PN. V jiným nibelunských písních se nevyskytuje. Str. 301, sl. 1981 Dietrich, vládce Amelungů. Jako země Amelungů se označuje Dietrichova vlast proto, že panovnický rod, z něhož patrně pocházel i Theodorich II., sc historicky odvozuje od Amala (poč. 3. stol.), vůdce ostrogótských kmenů. Dietrich je tak označen už v nedochovaném něm. eposu z r. 1180. Str. 306, sl. 2013 Ve scéně shazování mrtvých se schodů zjišťuje soudobé bádání značnou podobnost s výjevem z francouzského eposu o synech Aimonových. Schodiště, vedoucí do sálu, si básník PN představuje jako schodiště venkovní, při vnější stěně budovy, jaké mívaly císařské falce. Str. 307, sl. 2023 Hagenovu otázku, zda hunský král nebyl spřízněn se Siegfriedem, třeba chápat jako výsměch. Jelikož zde o příbuzenském vztahu nemůže být řeči. není Etzel ani povinen se za Sieg-frieda mstít. Str. 311, sl. 2051 Zbraní Waske se v PN míní Iringův meč. V písních o Waltherovi se tak někdy jmenuje meč samotného Walthera (v PN „Španěla" Walthera), někdejšího přítele, pozdějšího protivníka Hagenova. Str. 315 a násl., sl. 2081 a násl. (XXXVI. kap.) V severském podání se vlastní boj odehrává v jabloňovém sadu, a to podle všech pravidel rozvinuté bitvy, a požár paláce hraje v líčení odlišnou a jen podružnou roli. Str. 323 a násl., sl. 2135 a násl. (XXXVII. kap.) V konfliktu dvou vazeb věrnosti — oddanosti průvodce a budoucího příbuzného a věrnosti manské jako povinné služebnosti vladaři — vítězí u Růdegera povinnost. Ale přesto zachová mravní integritu. O tom vydává svědectví způsob jeho boje a smrt. Konflikt dvou forem věrnosti má v předchozím středověkém epic-kém básnictví sice řadu obdob, ale v ryzím a vyhraněném tvaru vystupuje až v PN. V osobě Růdegerově se tu neporušeně snoubí čistota starého heroického básnictví s nej vyššími dvorskými ideály vrcholného středověku. Poslední úsvit pohody na cestě Wormských 384 k Hunům — odpočinek v Bechelaren, zásnuba Giselhera s Rúde-gerovou dcerou, předání meče a darování štítu — to je osudové pozadí, na němž niterný Růdegerův konflikt dvou forem věrnosti nabývá rozměrů antického tragična. Str. 341, sl. 2258 Sigestab (shněm. Sigestap) — Dietrichův synovec z okruhu písní o Dietrichovi. Str. 341, sl. 2261 Helmnot — Dietrichův man z pověstí o Dietrichovi. Str. 344, sl. 2281 Ritschart, Gerbart, Wichart, Helfrich (shněm. Helpfrich) se kromě posledního jmenovaného nevyskytují v žádném okruhu německého hrdinského básnictví. Wichart je ve francouzském eposu jedním ze synů Aimonových. Str. 346, sl. 2297 Smrtelně zraněný hrdina (Wolfhart) se už nemusí chránit štítem; odkládá jej, aby mohl uchopit meč oběma rukama a soustředit všechnu svou unikající sílu do posledního úderu. Str. 352, sl. 2337—2338 Dietrichova nabídka je vznešená. Slibuje Gunthe-rovi a Hagenovi bezpečí, pokud se mu vzdají. Jako Dietrichova rukojmí budou totiž mimo dosah Kriemhildiny pomsty. Ale Hagen odvrhne i tuto nabídku. Nová bádání ukazují, že Hagenova odmítavá slova náleží k nejstarším vrstvám Písně o zániku Burgundů. Str. 353, sl. 2344 Hildebrandova slova, jimiž Hagenovi připomíná, že v boji u Wasgensteinu „seděl na štítu", jsou ohlasem písní o Waltherovi. Historické látkové pozadí těchto písní sahá též do období vpádu Hunů: Attila zajímal u všech národů, které si podrobil, mladé šlechtice a držel je při svém dvoře jako rukojmí. Některým se podařilo uprchnout. Tento motiv působil ještě sto let po Attilově smrti (zemř. r. 453). Z této doby pochází původní Píseň o Waltherovi a Hildegundě, kteří však sami asi historickými osobami nebyli. Již v této nejstarší písni vystupují Hagen a Gunther. Novější obraz pověsti o Waltherovi se rekonstruuje zčásti podle jejího staroanglic-kého převodu, zejména však podle latinského eposu Waltharius z prvé čtvrtiny 10. stol. (viz pozn. ksl. 1756). Obsah této novější pověsti je zhruba tento: na Attilově dvoře jsou drženi spolubojovníci Walther a Hagen a dívka Hildegunda, která je od mládí přislíbena Waltherovi. Hagen uprchne (v pozdějších variantách pověsti je propuštěn). Walther, který platí za osvědčeného Attilova bojovníka, zůstává kvůli dívce. Příležitost ke společnému útěku se naskytne, když při hostině, pořádané na oslavu vítězné bitvy, se Waltherovi a Hildegundě podaří Attilu a jeho stolovníky opít. Pak oba snoubenci prchají na jediném koni a dospějí až k Rýnu. Převozník o tom podá zprávu Gunther ovi a Hagenovi. Burgundský král zatouží po mladici a pokladech, které 385 s sebou Walther nese. Hagen Gunthera zrazuje od jeho záměrů, je ale odmítnut. Potom Gunthera na výjezdu proti Waltherovi doprovází. Když se s ním střetnou, bojuje Walther mečem Miming (který původně náležel Dietrichovi z Bernu), jindy mečem Waske, a pobije Guntherovu družinu. Nakonec zbývá jen Hagen a jeho král. Hagen, který se dosud boje zdržoval a symbolicky sedel na Hitu, se ocitá v neřešitelné situaci: má zradit někdejšího spolubojovníka, nebo svého krále? Nakonec vítězí oddanost mana a Hagen vstupuje do boje s Waltherem. Dříve nežli Walthera v boji zabije, přichází o oko. Autor latinského Waltharia umísťuje boj na Was-genstein (dnešní Wassenstein u Bitsche v severním výběžku Vogéz) — závěr Waltharia je odlišný — epos končí smírně. Str. 354, 355, sl. 2353—2355 Jelikož se Hagen Dietrichovi nevzdal, ale byl přemožen v boji, musí Dietrich jako Etzelův vazal svého zajatce vydat. Nejvýše může pro něho žádat milost. Str. 357, sl. 2373 V ukončení Hagenova života Siegfriedovým mečem prosvítá představa z prehistorické doby (nikoliv jenom starogermánská), že zbraň zabitého se mstí za smrt toho, komu po právu náležela. OBECNÉ K POETICE DÍLA Básnická forma PN je na svou dobu velmi vytříbená a znamená další z mnoha důkazů autorovy vyspělé dvorské kultury. Základním formálním prvkem PN je tzv. dlouhý verš (Langvers), složený ze dvou krátkých veršů (Kurzverse: An- und Abvers), relativně samostatných a oddělených i graficky (pauzou). Dvojice dlouhých veršů jsou spojeny sdruženými rýmy, kromě toho se ve veršovém páru někdy vzájemně rýmují i počáteční krátké verše (Anverse) — tak je tomu např. už v 1. sloce. Čtyři dlouhé verše tvoří tzv. nibelunskou strofu, útvar bezpochyby s velmi bohatým časovým zázemím a bezprostředně navazující na tzv. strofu Kurnberského rytíře, minnesängra z pol. 12. stol. (Kůrnberges wise). Všechny krátké verše sloky jsou třísto-pé, vyjma verš poslední (osmý), který je čtyřstopý. To dodává epickému toku vyprávění zvláštní kadence, přečasto temného zabarvení: právě v závěru strof nejvíce zaznívá onen tón elegické soumračnosti a pochmurných předznamenání neodvratného osudu, tak příznačný pro tento epos. Rozšířený poslední verš sloky se nejednou stává i jejím myšlenkovým vrcholem a pro nás znamením pozoruhodného sepětí formy a obsahu. Poetika středohornoněmecké PN se neztotožňuje beze zbytku se zákony novodobého verše českého. Nejpodstatnější rozdíl je v tom, že verš originálu je tónický (určujícím prvkem je počet prízvuku), zatímco náš verš spočívá na zásadách metriky sylabotónické (směrodatný je kromě počtu přízvuků i celkový počet slabik). Proto bylo nutno některé formální rysy PN (např. libovolné užívání jedné nebo dvou, výjimečně i tří, neprízvučných slabik za sebou, na druhé straně eliminace neprízvučné slabiky ze stopy vůbec ap.) přizpůsobit metrickému systému našemu. Celková struktura sloky ovšem zůstává nezměněna. 387 SEZNAM VYOBRAZENÍ 1 Starogermánské zbraně a zdobené předměty z Bavor a rýnských provincií (4.—5. stol.). 2 Rekonstrukce merovejsko-francké falce podle Garniera (6. stol.). 3 Nádoby Gepidů a Hunů (přibl. 5. stol.), nalezené na pohřebištích u Szolnok-Szandy a na langobardském pohřebišti u Kápolnásnyéku. (Szolnok, Damjanich—-Jánoš —Muzeum) 4 Hunský diadém z vykopávek u Csorny (4.—5. stol.). (Magyar Nemzeti Muzeum, Budapest) 5 Tzv. Attilův meč (podle novějšího výkladu šlo o dar Hárúna ar Rašída Karlu Velikému, další výzkumy však prokazují, že meč pochází z doby ještě pozdnější). (Wien, Schatzkam-mer) 6 Rukopis Svatohavelský (si. 26—31 našeho textu), označovaný jako rukopis „B", jejž soudobé bádání považuje za nej-bližší ztracenému originálu písně. Jeho vznik se klade do počátku druhé poloviny 13. stol. (Od r. 1773 chován v klášterní knihovně v Sankt Gallen.) 7—8 Miniatury z rukopisu Hundeshagenského, který vznikl koncem 14. stol. (od r. 1867 deponován v Berlíně), a jenž jediný ze všech známých středověkých manuskriptů písně byl iluminován (obsahuje 37 miniatur). První obrázek znázorňuje výjev z Kriemhildiny cesty k Etzelovi, druhý z příjezdu Wormských do Bechelaren. 9 Rukopis Hohenemsko-Lassberský, označovaný jako „C", který vznikl v 1. pol. 13. stol. (Zač. 13. vyprávění našeho textu.) 10 Počátek rukopisu zvaného Wallersteinský. Vznikl koncem 15. nebo poč. 16. stol. Začíná prozaickou reminiscencí z pověstí a dějin Římanů, Franků a Germánů. 11 Sloka 1503 (jež odpovídá sloce 1563 našeho textu) z rukopisu Wallersteinského. Je psána jinou rukou než počátek. 12 Sloka 377—379 z iluminovaného rkp. Hundeshagenského. (Zač. 7. vyprávění našeho textu.) 13—14 Socha jezdce v Bamberském chrámu. (Po roce 1230.) 389 15 16 17 18 19 20 21 22 23 Ukázky z rukopisu Hohenemsko-Mnichovského, označovaného jako „A" (částiz 1. a3. vyprávění). Manuskript pochází z první třetiny 13. stol. Spolu s dalším rukopisem Hohenem-ským, později označovaným jako „G", přešel roku 1807 od poslední jejich dědičky, hraběnky Harrachove, do vlastnictví pražského právníka, filosofa a humanisty prof. M. Schus-tera. Rukopis „A" získala od něho roku 181 o Mnichovská státní knihovna, rukopis „C" se roku 1816 stal vlastnictvím ochránce německých starožitností, Josefa z Lassbergu. (Odtud pozdější název obou rukopisů: Hohenemsko-Mni-chovský a Hohenemsko-Lassberský). Básník Walther von der Vogelweide (nar. kolem r. 1170, zemř. asi 1230), současník neznámého autora Písně o Nibelunzích. (Miniatura z Heidelberského kancionálu.) Básník Wolfram z Eschenbachu (nar. kolem r. 1170, zemř. přibl. 1220), rovněž současník autora Písně. (Miniatura z téhož kancionálu.) Někdejší císařská fale v Chebu. Vnitřek paláce (r. 1180 až ligo). Někdejší císařská fale v Gelnhausen (1190—98). Chrám ve Wormsu (dokončen 1225). Vnitřek Wormského chrámu. Chrám v Xanten. (Tři nejnižší patra z let 1190—1213.) Mince, které razili němečtí panovníci v 10. až 13. stol., tedy v době, kdy se v Německu významně rozvíjelo básnické zpracování nibelunské látky do tvaru eposu. (1. Otto I.; 2. Otto II.; 3. Jindřich II.; 4. Konrád II. a kolínský arcibiskup Pilgrim; 5. Jindřich III.; Svatební pfennig Berty, ženy Jindřicha IV.; 7. Fridrich I.; 8. Rudolf Habsburg.) Cestu Nibelungů z Wormsu k Dunaji popsal básník Písně o Nibelunzích, který nebyl dobře obeznámen s místopisem západního Německa, po věcné stránce nesprávně. Podle jeho líčení táhnou Burgundští z Wormsu nejprve po novější severní cestě (-----------) na Wurzburg k Mohanu (Meun). Pak ale odbočí k jihovýchodu a pohybují se po neznámé cestě, v PN blíže nepopsané, přes Schwalbenfeld-skou župu (Swalenfelt), aby se dostali na jižní cestu, vedoucí k přívozu přes Dunaj u Pfôringu (Vergen). Přesné básníkovy místopisné znalosti se uplatňují až v povodí Dunaje . OBSAH Úvod PÍSEŇ O NIBELUNZÍCH l9 21 I. vyprávění II. vyprávění o Siegfriedovi 24 III. vyprávění o tom, kterak Siegfried přibyl do Wormsu 27 IV. vyprávění o tom, kterak Siegfried bojoval proti Sasíkům 40 V. vyprávění o tom, jak Siegfried poprvé spatřil Kriemkildu 58 VI. vyprávění I. o tom, kterak Gunther plul na Island, aby získal ř pannu Brunhildu 66 VII. vyprávění o tom, kterak král Gunther získal Brunhildu 75 VIII. vyprávění o tom, kterak se Siegfried plavil za svými reky Nibelungy 89 IX. vyprávění o tom, kterak Siegfried byl vyslán předem do Wormsu 95 X. vyprávění o tom, kterak Brunhilda byla přijata ve Wormsu 103 XI. vyprávění o tom, kterak se Siegfried navrátil domů se svou chotí 118 XII. vyprávění o tom, kterak Gunther pozval Siegfrieda na slavnost 123 XIII. vyprávění o tom, kterak Siegfried se svou paní jeli na slavnost 130 *35 H5 150 162 172 XIV. vyprávění o tom, kterak obě královny se navzájem pohaněly XV. vyprávění o tom, kterak byl Siegfried zrazen XVI. vyprávění o tom, kterak byl Siegfried zahuben XVII. vyprávění o tom, kterak Siegfried byl oplakán a pochován XVIII. vyprávění o tom, kterak se král Siegmund opět vrátil domů XIX. vyprávění o tom, kterak do Wormsu převezli poklad Nibelungů ijj XX. vyprávění o tom, kterak král Etzel vyslal do Burgundské země za Kriemhildou své posly na námluvy 183 XXI. vyprávění o tom, kterak se Kriemhilda ubírala do Hunské země 203 XXII. vyprávění o tom, kterak král Etzel přijal Kriemhildu 209 XXIII. vyprávění í o tom, kterak si Kriemhilda poUnala, aby její 61 bratři byli pozváni na slavnost 217 XXIV. vyprávění o tom, kterak Wárbel a Swammel vyřídili poselství svých pánů 221 XXV. vyprávění o tom, kterak se Nibelungové ubírali k Hunům 233 XXVI. vyprávění o tom, kterak Dankwart zahubil Gelpfrata XXVII. vyprávění o tom, kterak rýnští reci dorazili do Bechelaren XXVIII. vyprávění o tom, kterak Burgundové dorazili k Hunům XXIX. vyprávění o tom, kterak Kriemhilda Hagenovi vyspílala a kterak on před ní nepovstal XXX. vyprávění 245 254 263 269 Ml I o tom, kterak Hagen a Volker drželi v plné zbroji strdi 278 XXXI. vyprávění o tom, kterak reci šli průvodem do kostela 282 XXXII. vyprávění o tom, kterak Dankwart zahubil Blodela 292 XXXIII. vyprávění o tom, kterak Burgundové vedli boj s Huny 296 XXXIV. vyprávění o tom, kterak Wormští vrhali z* síně těla mrtvých 305 XXXV. vyprávění o tom, kterak byl zabit Iring 308 XXXVI. vyprávění o tom, kterak panovnice kázala zapálit síň 315 XXXVII. vyprávění o tom, kterak Rudeger byl záhubně (at 323 XXXVIII. vyprávění o tom, kterak byli pobiti všichni reci pana 337 Dietricha XXXIX. vyprávění o tom, kterak Dietrich bojoval s Guntherem 350 a Hagenem Poznámky k textu 359 Seznam vyobrazení 389 A ŽIVÁ DÍLA MINULOSTI SVAZEK 73 Řídí Miloslav pilina PÍSEŇ o NIBELUNZÍCH Ze středohornoněmeckého originálu Der Nibelunge Nôt (Handschrift „B" —podle edice Karla Bartsche, v redakci Helmuta de Boora), vydaného nakladatelstvím F. A, Brock-haus, Wiesbaden 1963, s přihlédnutím k dalHm textům a k novonémeckým překladům, zejména Karla Simrocka (podle vydání z r. 1826 vyd. O. Hendel, Halle a S.) a Helmuta de Boora (Dietrichsche Verlagsbuchhandlung, Leipzig 1959) pMožil Jindřich Pokorný. Üvod napsal Pavel Trost. Poznámky napsal a ilustrační materiál vybral Jindřich Pokorný. Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Zdeněk Sklenář. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury n. p., jako svou 3208. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1974. Odpovědná redaktorka Božena Koseková. Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod Vimperk. 19,82 autorských archů (text 18,37 aa, lustrace 1,45 aa), 20,36 vydavatelských archů. 605 22 856. Vydaní první. Náklad 9000 výtisků. 01-134-74 13/42 Váz. 39 Kčs