PRAŽSKA INFORMAČNÍ SLUŽBA VÝSTRIŽKOVÁ SLUŽBA Praha 2 - Vyšehrad, K rotundě 8/82 - tel. 544-778 VÝSTŘIŽEK Z ČASOPISU Kultúrny život, Bratislava Z 6. IV. 1963 $-1 o o U5 Ztížená niožnosí ■! sou» riedení — tak sa vMé nová íra Václava Havla, ktorá mala premiéru 11. apríla v pražskom l-a"v a Hudec k a. Pozornosť Václava Havla, ktorého predt4n v Záhradnej slávností a Vyrozumění zaujímali najmä byrokratické mechanizmy nezmyselných Inštitúcií, sa tentoraz sústreďuje na stereotypy ľudského života, konaraa — od inštitucionálneho, mimcludského (hoci vytvoreného človfsiom) sa dostáva k človeku samémii, k tvorcovi; od následku k príčine. Priemerný „hrdinovia" Sťaženej možnosti sústredenia žijú priemerne, ich správanie, osudy a vfctahy sú tuctové, nezaujímavé, monotónne, povrchové — ako také tala ťažko dramatizovateľné. A. Havlovi skutočne nešlo o drámu, ale p dôkaz. Dôkaz sa mu podaril, nof za cenu straty jeho minulých silných autorských tromfov — vtipu, paradoxu, pointy. Bolo by asi (treba vyvinúť nadľudské úsilie, al* nevzťa-hy boli dramatické, pseudovedecké táranie hlavnej postavy iftjradoxné a stereotypné ľudské vegetovania vtipné. Naozaj ťažko zobraziť ničo-tu. I Vedecký pracovník drn Eduf/rd Huml opakuje svoje nič n|yraviace, ale zdanlivo „všeobsahujúlfe" pseudovedecké írázy, diktujúcjíozpravu o ľudskom šťastí pre VKVWvšimni-me si, najmä u Havla, tflJd preňho novú konkretizáciu, hoci laj v takejto maličkosti!). Jeho prázdne reči ho usvedčujú z toho, zijčotio ho obviňuje Jeho žena: upadiw niC nečíta, nevzdělává sa, žije zfjpodstaty a z papagájovania otrepaných poloprávd. Tými istými Slovana sľubuje žene rozchod s milenkou milenke rozvod so ženou. Medaitýij) sa však vrhá ria mladú sekretárku i nä ně-mladú vedeckú pracovníčku dr. Jitku Balcárkovu. V prvom prípade nepochodí, v druhom pochodí — no spokojný nie je ani raz, Zaplieta sa do ďalších problematických vzťahov bez toho, že by sa vyrovnal s predošlými. Azda mu to tak vyhovuje Pseudovedecká terminológia mu presakuje do manželského 1 nemanželského ľúbostného života a ani tu, rovnako ako v jeho „vede", nič nepovie a nič nevyrieši. Polopravdy, polovičaté, vzťahy, polovičaté riešenia rovnajú sa nepravdám, nijakým vzťahom, nijakým riešeniam. Polovičatý život rovná sa živoreniu. Sťažená možnosť sústredenia nie je analýzou polovičatosti, ale vecným obrazom polovičatosti, konštatovaním stavu, ktorý sa nemení. Bolo by únavné a zdlhavé sledovať jednotlivé situácie, ktoré spejú odnikiaľ nikam, nezačínajú sa a nekončia, respektíve sa končia tam, kde sa začali. Preto Havel volí ča-savé strihy a často strieda situácie, pričom dodržiava jednotu miesta. Takto dosahuje väčšiu „živosť" a divákovi umožňuje stálu konfrontáciu jednotlivých situácií, väčšiu kontrolu nad konaním dr. Humla, ktorého týmto spôsobom ľahšie a jasnejšie usvedčí z pokrytectva. Ťažko hercom hrať postavy, ktoré majú demonštrovať len istý životný stereotyp, kde aj jazyk je podriadený frázovitému klišé, kde sa slová, slovné väzby i vety pravidelne opakujú. Nečudo, že oajživ* šou a najcharakteristickejšou postavou je potom Vedúci Ján P f e u č i 1 a, ktorý za celý večer nepovie ani slovo. Režisér Hudeček sa usiloval oživiť hru kontrapunktmi; spolu š Václavouŕ M a r a š o m (hral ar. Humla) /sa usilovalo Humlovo pseudovedecké táranie ozvláštniť jeho správaním sa, k sekretárke počas diktovania „pojednávania" — pohľad na vábne ženské stehná inšpiruje a inokedy zase vyrušuje Humla a odvádza ho od „vedeckej" témy; všetkým tým pseudovedeckým frázam dodáva eroticky dráždivá situácia iný zmysel a znižuje _ch nafúkanú dôležitosť. Sentimen-"álna pieseň z filmu Doktor Živago t sacharínovo sladkej českej" na-ijirávke „Krásne je žít" je ironic-Ifým kontrapunktom k stereotypné-jpu živoreniu na javisku. V porovnaní s týmito vynachádzavými prostriedkami režiséra Hudečka pôsobia cudzorodo a násilne vizionářské svetelné efekty na konci inscenácie. ; Sťažená možnosť sústredenia nedosahuje podľa môjho názoru úroveň Záhradnej slávnosti ani Vyrozumenia. Akoby bol Havel viac do-rta v inštitúciách typu Likvidačné-~<}o úradu a Zahajovacej služby či v úrade, kde sa zavádza a likviduje umelý jazyk ptydepe, než v stereotypných ľudských vzťahoch. Posledná Havlova hra nie je dosť sústredená, niektoré nápady pôso-ľ la samoúčelné: „kádrovací" prístroj Buzuk je tu pravdepodobne l'ín preto, aby dr. Huml a dr. Balcárková mohli rozvinúť pseudovedeckú dišputu o všeobecných a jedinečných znakoch človeka. Tojio lidsky jedinečného je v Sťaženej možnosti sústredenia zámerne hi, toho všeobecného, stereotypr noho je úmyselne veľa. Opačný mer by bol azda dramaticky víaC-nfejší — tento, ktorý si zvoli/Ha-vi|l, je však pravdivejší. MARTIN POR^JBJAK PRAŽSKA informační služba VÝSTŘIŽKOVÁ SLUŽBA Praha Z - Vyšehrad. K rotund. 8/82 ■ tel. 544-778 VÝSTŘIŽEK Z ČASOPISU Rudé právo, Praha Z 2. VI. 19BP KULTURA lad a žízeň uhodní Duř podivuhodrfá představení z le-toši^h/í jara zůstávají v paměti, vraní sa a s odstupem dní tím více naléhají. Myslím na Hudečkovu inscenaci nové hry Václava Havla ZTÍŽENÁ MOŽNOST SOUSTŘEDĚNÍ v pražském Divadle Na zábradlí a na matu Eugěna Ion'esca HLAD A ŽÍZEŇ v libereckém Divadle F. X. Saldy. Ani jedno, anf druhé představení jako by na první pohled nemělo nic společného s tím, co se u nás právě děje: o politice, demokracii, socialismu v nich nepadne slovo. A přece, zdá se mně, obojí divadlo souvisí hluboce s tím, cn se hnulo v samých základech našeho společného života Neboť divadlo v obou případech podává svou zvláštní řečí zprávu o Člověku, o stavu jeho lidství, o jeho nejisté existenci, marných útěcích a pohybech v uzavřeném kruhu, o touze po harmonickém klidu I věčně neukojeném životním hladu a žízni. V obou předchozích hrách Havel rozebíral mechanismus společenského procesu, který si utváří člověka k svému obrazu jako automaticky fungující kolečko. V novince demonstruje nemilosrdně a ironicky člověka. Dr. Eduard Huml je vědec, diktuje pojednání o lidských hodnotách a potřebách, o možnostech Štěstí. Volba-"tohoto"typu hlavní" postavy není jistě nahodilá. Porovnání hrdinova teoretízujícího rozumu s jeho konkrétní všední každodenností, se stavem jeho citového Života a vztahů má povahu provokativní grotesky. Od snídaně do večeře je jeho den složen z hotových, stále používaných a opakovaných stereotypů, v nichž všecko je jenom napolovic a nic doopravdy, jenom »jakoby« a »pseudn«, Z rodinné manželčiny postele přechází hrdina malátně do lůžka milenčina, s pohledem upřeným na kolena mladé sekretářky absolvuje denní dávky pseu-dnrom antiky, sentimentálních vzpomínek a představ atd. do nekonečna. Tu se ovšem nabízí 1 otázka, jak dramaticky působivě vyjádřit každý okamžik této demonstrace opakující se banality. Časová posloupnost epizod je ve hře rozrušena, možnost soustředění na příběh je ztížena. Ale nejde o příběh. Zdánlivě nelogickým zpřeházením epizod se ve skutečností naléhavě obnažuje vlastní logika věcí a vztahů. V představení vtiskují hercf postavám živoucí rysy, obohacují je a vybavují je přesnými, výraznými charakteristikami [V. Mareš v roli Humla, H. Smrčková, V. Sloup, J. Přeučil, H. Lehká aj.). A celým večerem zní táhle, vemlouvavě a neskonale nasládle šlágr o tom, jak sladko je žit a snít. Tak se představuje člověk jako cizinec ve vlastním civilizovaném světě, bez osobitosti a v uzavřeném kruhu [začíná se a končí stejnou situací a větou], která je vězením, aniž o tom vězeři ví. Rozštěpen »na práci bez života a život bez práce, na mašinérii a anarchii, na rozumovou drezúru a emociální excesy... .stává se postupně jakýmsi kuplíření sama sebe, vnitřně se prostituuje, korumpuje ...«, Čteme v programové úvaze j. Šafaříka, Ionescovo drama, vynikajícím způsobem přeložené nedávno zesnulým í, KonŮpkem. ..je filosoficky vážné, s četnými biblickými ohlasy, a na první pohled málo divadelní. Zatímco Havel je věcně objektivní a konkrétní, směřuje fonesco k abstrakci a podobenství, všecko jako by se vlastně dělo v pateticky vzrušeném vnitřním hrdinově světě. Celek je jako podmanivá hudební skladba, je nesnadná a náročná, ale tomu, kdo soustředěně naslouchá, otevírá prostory asociaeí a přemýšlení. Hrdina Jan má podobu poutníka. Také on je obrazem člověka v naší době, jeho tápavého hledání a toužení. Domov a rodina, vzpomínky a minulost — to všecko mu připadá jako propadající se a trouchnivějící svět, jako h robka, po jejíchž zdech stoupá voda, jako vězení plné bláta, zimy a tmy. (Jeho ženě Marii, která sní o harmonickém klidu, se tento svět jeví docela jinak.) A jako tolikrát v lidské historií, Jan utíká =^ před ním márnivá bludička něčeho nového, představa světa naplněného sluncem, hygienickým horským vzduchem, očekávaným setkáním s neznámou krásnou bytostí a s dobrodružstvím. Tak putuje životem, .aniž ukojí hlad a uhasí žízeň, jde uzavřen sám v sobě, aniž ví. že si z neplodných snů postavil kolem sebe skutečnou klec. Bilance Janovy pouti v závěru dramatu je trapná. Nemá, čím by se vykázal, zahleděn do sebe nestačil si vlastně ani povšimnout světa kolem a promluvit s těmi, které cestou potkal. Stojí s prázdnýma rukama a teprve nyní se ozve ccsl obyčejného a tichého na dně jeho srdce. Režisér I. Glanc vytvořil z Hladu a žízně, z testu dramaticky tak málo lákavého a tak riskantního, vynikajíc! představení sugestivní působivosti. Neobyčejně citlivě a scénicky zřetelně* sdělil zvláštní svět této hry. Vnímáme jej především hereckou tvorbou, která je. obdivuhodná. Touha, bolest a neklid srdce mají pronikavě konkrétní, tvář, řeč a pohyb živoucích lidí. Je to neobvyklá krajina fantazie, v níž všecko je pochopitelné a blízké, protože lidské. Jana hraje překrásně I. Prýmek. Jeho neklidný a zneklidňující hlad po objevování neznámého, po hledání pomyslné krásy a čistoty musel ztroskotat: byl to vlastně útěk před sebou samým, a tedy pohyb v kruhu, neschopnost podívat se do očí Živým lidem a cokoli pro ně udělat. Marii hraje podmanivě, přesně X. Chytrá, z ostatních znamenitých výkonů uveďme aspoň V. Rona a Z. Božinovou. Tak divadlo podává zprávu o člověku této doby, zrcadlí v jeho obraze svět a také naši touhu, která stále znovu podniká pokus o jeho změnu. Divadlo je důsledné* dívá se až na dno. Nemůže se dívat jinak, chce-11 se dotknout pravdy. JAR. OPAVSRV PRAŽSKÁ INFORMAČNÍ SLUŽBA VÝSTŘI2KOVA SLUŽBA Praha 2 - Vyšehrad. K rotundě 8/S2 - tel. 544-778 VÝSTŘIŽEK Z ČASOPiSU Večerní Praha IV. !9B« žít, krásné je snít... Tak se zpívá v populárním šlágru posledních týdnů. Znovu a donekonečna zaznívá jeho refrén v Divadle Na zábradlí jako hudební kulisa nové hry Václava Havla ZTÍZENÄ MOŽNOST SOUSTŘEDĚNÍ. Líbivá melodie opakováním slábne až do nesnesitelné přeslazenosti, vemlouvavá slova textu ztrácejí stále víc svůj obsah, až se stanou bezobsažnými zvuky. Hudební úvod Hudečkovy režie naznačuje docela symbolicky jeden z hlavních motivů Václava Havla jako dramatika. Formálním opakováním životních návyků zbavuje se lidský život smyslu, stejně jako se zmechanizovaný jazyk může stát místo dorozumění prostředkem nedorozumění. V Havlových hrách se opakuje stále tatáž situace. Hrdina v zajetí stereotypního kolotoče, který jéj zbaví individuální tváře. Tentokrát zase sleduje, jak se karikaturou mezinárodního sociologického výzkumu — s pochopitelně nefungující nej-modernější výpočetní technikou — má takzvaně komplexně zkoumat celistvý člověk. Z »ce-ílstvosíi« je nové dobové heslo, zbavené podstaty, neboť hrdina — vědecký pracovník dr. Huml — je jako náš současník na výsost redukovaný a povrchní. Vyžívá se v složitém pokryteckém krasorečnění, neschopnost jediného silného citu drobí v několikerém milostném vztahu. Povrchní kompromisnost má velmi funkční formu - prolínání Hum- lovýchi scén s jednotlivými milenkami, takže celek hry z toho vychází velmi aktuálně. fenže co jsme před časem vítali jako působivé slovo osobitého dramatika, rozecbvívá nás v této nové podobě už méně. Pevnina byla dobyta už tenkrát. Dnes se jakoby zkoumá jen z jiného konce. Tahle zklidnehá rutinovanost působí dost chladna, protože jen prohlubuje tiž nalezenjé. Tím spíš, když ani teď se Havel nevyvaruje své obvyklé-bolesti:' protahuje opakující se situace nad míru. Ve své nové hře sice poprvé dodržel dvouhodinovou délku představení, ale zdá se stejně přetažené, protože má zase nej-schéma ijičtĚjší dějovou strukturu. Režisér V. Hudeček, mimochodem jefjen z průkopníků absurdní drauiatiky u nás, se snaží scény zlidštit, postavy zkonkretizovat, v jídnání na jevišti najít důsledně J odpovídající kontrasty k textu (někdy dokonce neorganickými, nápady jaksi zvnějšku). Al^ výsledná inscenace nebude patřit k jeho nejlepším. Jednak pro jistě úctyhodný, aíe přece jen zřejmě nadměrný počet inscenací, jednak pro nástpih textu. Česká komediálnější linie absurdní dramatiky se v tomto představení, rozmnožujícím již osvědčené kvality, dočkala jediného silnějšího hereckého výkonu. Václav Mareš hraje doktora Humla, který prakticky nesejde z jeviště, ve výrazné mnohotvárnosti. Uvážlivě volí prostředky v jednání s rozmanitými partnerkami, nevědomě projevuje stálý strach ušlápnutého človíčka před nečekanými útoky zvenčí. Má ve výkonu komorní uměřenost i dostatečnou polnost proměn. Bohuš Štěpánek mm PRAŽSKA INFORMAČNÍ SLU2BA VÝSTŘIŽKOVÁ SLUŽBA Prahc 2 - Vyšehrad. K rotundě 8/82 - tel. 544-778 VÝSTŘIŽEK Z ČASOPISU Svobodné slovo, Praha 1 7 W. !9fiři SVOBODNÉ SLOVO NA OKRAJ DIVADELNÍHO TÝDNE V DIVADLE Na zábradlí uvedli minulý čtvrtek ncjvou hru Václava Hařřia Ztížená možnošl—seustředění v íežii Václava Hudečka. Ve dvou dějstvích se střídají a opakují v jedné dekoraci, v bytě,vědeckého pracovníka dr. Eduarda Humla jednotlivé výstupy životních episod, z nichž sestává jeho bytí. Ranní či večerní rozhovor s manželkou Vlastou O tom, zda už udělal první rozhodný krok ve věci rozchodu s milenkou Renatou; obsahově týž rozhovor s mi- lenkou, jenomže tentokrát o rozvodu s Vlastou; každodenní návštěvy sekretářky Blanky, jíž Huml diktuje na pokračování své „pojednání" o lidském štěstí; a konečně návštěvy vědecké pracovnice Balcárkové, která přichází s jakýmsi kybernetickým strojkem, aby s jeho pomocí uskutečňovala na Humlovi svůj nanejvýš pochybný výzkum. ÄČ HUML nemá nejmenší citové a sexuální potřeby — a není je proto schopen uspokojit ani u druhého člověka, Vlasty a Renaty — připojí k diktátu milostný Výpad na Blanku, neboť to k sekretářce Jaksi patří. Stejným způsobem se později Zaplete í s Balcárkovou, jenomže tentokrát podnětem je pláč vědecké pracovnice nad vlastní nesmyslnou činností a banální zkušenost praví, že nejlépe utěšíme ženin žal nad neuskutečněnými pracovní tni ambicemi posílením jejího ženského sebevědomí. A tak se Huml stále víc zaplétá do sítě „nevztahů" s lidmi, do spleti žvástů svého pojednání, za ohlušujícího doprovodu hudebním leítmotivem z filmu dr Zivago Jak krásné je žít — v příšerná cajdákovém podání; dál a dál Je během Večera donucován postupně odkládat všechny # krycí vrstvy, zbavit hlediště jaké> boli naděje na sebemenší vlastní lidskou kvalitu či možnost, až na konec zříme do tváře jen obrovitému, neurčitelnému Nic. Smějeme se, abychom vzápětí trnuli nad profesionálně netečným skalpelem, jímž operatér řeže do živého masa bez énesthesie. HERCI v Hudečkově režii jsou znamenitými asistenty autorovi tehdy, když dokážou zahrát se smrtelnou vážností životní roli, do níž se každá z postav sty lij m je. Z rozporu hluboce prožité důležitosti a nekonečné nicoty obsahu vzniká ordi-nérní, děsivá fraškovitost autorovy nemilosrdné analýzy. Ostrá charakteristika im-mickým či pohybovým detailem spojená s vnitřní přesvědčivostí zdobí především výkony Marie iVjalkové (Renata), Václava Sloupá (mechanik) a Jana Přeučtla (ve doučí „vědeckélfo" týmu). KONÁNI postav je složeno ze stereotypů lidského chování v daných situacích, účel jednotlivých setkání není nikdy splněn a mohl by Iibovoině pokračovat stále dál, cd ničeho k niř-emu; suma drobných ba nalit a drastické hrubostí skládá obludnou, obecnou Prázdnotu, která se rodí ze zmechanizované lidské činnosti, zbavené inividuálního pr^ku jedinečnosti. JESTLIŽE Beckettovo Čekání na Godota. jako víra v jakýsi možný vyšší, .spásonosný zásah, jen^ nás může vyvést z bídy a ubohosti trvání, usmyslit náš život, poskytovalo diváku — hyf třeba jen mlhavou, teoretickou.! ale přece jen jakousi I . ____ útěchu v podobě možnosti vysvobození něčím, jestliže Kafkův svět nazíral ■ posta vení člověka ve světě v podobě oběti metafyzicky prízračných sil moderní společen ské organizace, stojících mimo její vliv, a nabízel tak únik před vlastní odpověd ncstí, pak Havlova nová hra bezohledně ruší poslední útěšné opěrné body. Ochro-mující prázdnota a bezvolná nicotnost života jeho ,,hrdiny" není zpodobována žádnými temnými, hrozivými silami společenského ustrojení, ale jen jím samým, dokonalou absencí jakýchkoli skutečně lidských pohnutek, potřeb a cítění. Odnikud nemůže přijít vysvobození, žádné změny v organizaci společnosti nás nespasí a nezmění nic na našem životě, dokud my sami nezačneme lidsky, ve shodě se sebou samými, pravdivě a svobodně jednat, žít. \ MOZNÄ, že se někomu bude zdát Havlo-Jva výpověď příliš krutá a bezútešná. V ta-íovém případě doporučuji pohoršeným, by si larskavě všimli, jak dokonale jsou nozi mezi námi obrněni proti nepříjemným pravdám, jak tlustou hroší .kůží jé opevnili, jak se naučili nevnímat. Dnažní ;ět — zdá se — na Jemnost a taky ne Alena STJ&NSKÁ PRAŽSKA INFORMAČNÍ SLUŽBA VÝSTŘIŽKOVÁ SLUŽBA Praha 2 - Vyšehrad. K rotundě 3/82 - tel. 544-778 VÝSTŘIŽEK Z ČASOPISU Divadelní noviny, Praha 2 2. V 1968 v I Nová Havlovo hra Nový experiment miloš smetana Nová Havlova lira Ztížená možnost soustředěni, uvedená v Divadle Na zábradlí, začíná replikou paní Humlové: , Snídaně/' Po delším mlčeni položí otázku; „Tak co?*' A routo dvojici replik hra také končí. Paní Humlová zase připravuje jídlo: ..Večeřel" A po delším míčem znovu říká tu svou osudovou otázku: "„Tak co?" Touto otázkou totiž míří na vztah svého muže — vedeckého pracovníka dr. Humla — k milence Renáta a znovu 'na něj naíéhá. aby poměr co nejdřív ukončil. Steine tak 1 Renáta v průběhu hry naléhá, aby se s Humlovou rozvedl — a vědecký pracovník se zmítá mezi ob e m a že n a m i a oběma střídavě lže. Během onoho zobrazovaného kolotoče stereotypu zbanaltzovaného životu přibývají ještě dví dťlší dívky, kterých se chce zmocnit — úplná erotická nevázanost vědeckého pracovníka dr. Humla. Ä ještě je nutné uvést — sbí-ráme-li zřetelnější dějové skutečnosti léto hry —, že v onom ' podivuhodném dnu dr. Huni!a navštíví jej skupina „výzkumníků" (jenom výzkumníků?) se strojem Puzuk. aby se jej pokusili vyslechnout za účelem věř deckého průzkumu o celistvosti Člověka . .. je jasné, že z těchto vnějších fakt fi neodhalíme smysl liry. Není však snadné psát o nové Havlově hře Ztížená možnosi soustředění; zdá se, že umožňuje velmi různé interpretace, vypadá skoro jako hádanka, která nepochybně překvapí diváky i tím, že v ní zdaleka není tolik humoru, zábavy i pronikavé satirninosti jako v Zahradní slavnosti či ve Vy- rozumění, ani nevyvolává tolik přímých ásocfarí^s absurdnostmi života i spo Je čností. Nová hra ukazuje člověka především uprostřed civili/pce, která neustále zvědečťuje, technizuje, mechanizuje žlvrft. které vytvořila nesčíslné frnuožství prostředku, jak mníiipulovat s člo-věkem, redukovu jéj a podrobovat chodu sť"o;e a hlavně: jak rozbít vnitřpí jednotu ro y.Limu a citu. f Filosof Josef Šafařík, kterému Je hra připsána! otiskl v pro-; gramu osobitou úvahu, jejíž myšlenky patrny nejvýstižněji interpretují smysl Havlovy hry i vysvětlují její iteobvyklou poetiku. „Většina z nás žije svou každodennost jakoby v jednotném světě, a myglenky představy, pocity, které do ní nezapadají, jeví se hám chimérické." Zdá se, že tvarem hry, způsobem, jak Havel vypráví přfiěh — jednotlivé situace nenásledují po sobě chronologicky — dokázal věcně, neosobně navodit onen podivný síav, kdy naše každodennost není zcela jednotná, kdy myšlenky, představy, pocity do ní iiezapricíají, hrdi iu však neustale bombardují. Hra působí jako film ze života dr. Humla, jenž byl nejdřív rozstříhán, a pak slepen, nikoli po zákonu běžné logiky chronologického příběhu, ale ji na k, že v zn i LI zvláštní film s nečekanými s-ou vislostmi, nesmyslnými, ci chimérickými situacemi. A právě technikou takto, sře těžených situací autor bizarně osvětluje Kumla, jenž pi5e pojedná u" o Štěstí!, a jak-.hisi beznade,-nost v kolotoči, ái v kruhu jeho postavení. (Jbaos člověka uprostřed chaosu civilizace je v Havlově hře yygradován do výjevu vize. kdy na hrdinu chrlí ze všech stran nssmyslné otáz- ky lidé I stro], vvtvářejí ohlušující peklu, které je úděsné, i když má nádech komičnosti. Myslím, že právě ca něj — na Člověka uprostřed stereotypů i rhaosu civilizace — vztabuie sc charakteristika Josefa Šaí-i-říka ve zmíněné úv.ize: „Rozštěpen ve své existenci na práci bez života a Život bez práce, na mašinérii a anarchii, na rozumovou drezúru a emocionální e\cesy, krátce a úhrnně: n-i kalkul a orgasmus — a pokoušeje sr dospět k nějakému modu vivendi v této Fvé schizoid-n! nesourodé polaritě, stává se postupně jakýmsi kuplířem samá sebe, vnitřně sľ prostituuje, korumpuje .Ĺ." Hudečkova Inscenace je ironicky a kontristně předznamenána stále sef opakující vtíravou sladkou melodii písně Krásné js žít (tušte, že originálního znění písně/bylo pružilo ve M-mu Doktor felvagoi. Představení nijak míusnadňuje divákům přístup ke hře, nlKde nenajdtv rne akcenty, které by je výrazněji orientovaly; v t.om smyslu režisér pFLal Havlovu poetiku i jeho věcríý zpňsob vyprávění konkrétních! faktů a soustředí: Zuzana Ondrouchová f sekretárka / a Václi\) Mareš (dr. Huml). v Havlově novince Ztížená mpžnost soustrejěnl v Divadle Na zábradlí • Fí to: Vilém Sochůrek ss na střídmé a čisté zpracováni hry. Překvapilo mě, že inscenace nezvolila "možnost většího komediálního využití textu (např. hned střihy n změny dr. Humla); nezvolil ji ani Václav Mareš, představitel dr. Humla. V této technicky i všestranně náročné roli předvedl úctyhodný výkon, který téměř s psychologickou citlivostí sleduje nečekané zvraty postavy. Je zásluhou režiséra Hudečka, že všechny výkony měly vyrovnanou úroveň, že oyly stmeleny do účinné souhry (z níž se poněkud vymyká příliš artistní \ýkon Jana Přeučila v roli vedoucího Bečka): Hana Smrčko^ vá (Humlová}, Mirie Máikov.r [Renáta], Helena Lehká (Balcárková] spolehlivě vytvořily postavy žen obklopující dr. Humla, každá herečka s vlastní osobitostí i intonací; ale bude snad užitečné t-lespoň zmínit se 1 o tom, že za tou to úrovní se už chvíli skrývá nebezpečí navyklých gest, postojů, afektů, jež stírají osobitost roli. Václav Sloup a Oldřich Velen obsluhovali vrtošivý stroj Puzuk s hereckou zkušenosti a rutinou, zejména Sloupův me cbanlk Kriebl byl výkon přesný i vtipný. Havlova experimentální hra ^e vypracována s vynikající kompoziční vynalézavostí a brilantností a znovu přesvědčuje o a u t orov ě m i in oř á d n é sloves": é úrovni; Havel — stejně jako např. Topol — mé pozoruhodný postřeh pro každou frázi, koi:-venčnost a faleš a Jeho práce s jazykem napovídá, že slovo jo v jeho dramatice nejen složkou uměleckou, ale i filosofickou. Nemohu se však ubránit jistým pochybám, že zvolená metoda způsobila určitou ne-dramatlčnost hry, jejíž smysf je značně zašifrovaný a nesnadno přístupný a vyvolává zvědavost, jak se bude odehrávat další dramatikův vývoj. Hra bude zřejmě hůř navazovat kontakt s diváky: Ztížená možnost soustředění při nové hře skutečně je, v lom je třeba áéy autorovu názvu zcela za pravdri. PRAŽSKA i N FORMAČNÍ SLUŽBA VÝSTŘIŽKOVÁ SLUŽBA Praha 2- Vyšehrad, K rotundě 8/82 - tel. 544-773 VÝSTŘIŽEK Z ČASOPISU Lidová demokracie, venkov ze dne- 1 a ÍYJ968; Potíže pana Eduarda Humla Enfanffierýbhf/rriadé české dramatiky Václav Havel, jeh/ž ijhéifdf j£ště před čtyřmi měsíci čísi ruka z mépr&&énze Macourkovy Hry na Žuzanku opatrně škrtia, se vřeástčvuis v Divadle Na zábradlí svou hrou ZTÍŽENA MOŽNOST SOUSTŘEDĚNI -- "nepočítáme-ii spolupráci na Autostopu, recitálu Ljuby Hermanově a Vyšinuté - hrdličce — už po třetí. Tentokrát si vybral zcela nové, řekl bych páralovske téma mechanismu, a automatismu erotického života, téma marné touhy po štěstí, která se vybíjí v malichernostech. Omezil své hrdiny na jednu jedinou složku, na junkci žláz a jejich projevy, a tak nám je představuje jako živočichy, jejíchž maličký hmyzí život se netočí kolem ničeho jiného než kolem avantýr, tu chtěných, tu víceméně bezděčných dobrodružství a manželských povinností, jež nejsou, právě s ohledem na stávající avantýry, plněny právě vzorně. Ten Eduard Huml, jakýsi vědec-ký pracovník v blíže neurčeném oboru, je vlastně chudák a nezná nic než- potíže. Na jedné straně diktuje sekretářce, vybavené patřičnými proporcemi, nevýslovně hloupou úvahu o štěstí, které se obrací ve svou negaci, jakmile ho člověk dosáhne, na druhé straně je zmítán rozpaky z obojaké hry, kterou rozehravá mezi svou manželkou a milenkou, případně dalšími potencionálními známostmi. Neštasten proto není, na to nemá dostatek citu ani k jedné ani k druhé, a šťasten — zřejmě — nemaže být nikdy. Patří k tradici Havlovy metody, že se tu repliky, ba celé pasáže, vracejí v doslovném znění, ale v novém kontextu; jinak se však Havlův matematický postup, s nímž budoval své modelové hry, do značné míry mění. Bezmála \ banální erotickou historku totiž Havel ozvláštňuje. nezvyklou, formou mozaiky. Atomizuje příběh na drobné sekvence, rozhazuje je bez ohledu na časovou posloupnost a nechává na divákovi, aby si rozhozenou mozaiku domyslil a složil. Co by jinde bylo zoufale banálni, je u Havla s roztomilou nenápadností dovedeno ad absurdum - ale není to pro Havla přece jen téma trachu malé? Chápu to asi takto: Protože systém, na nějž Havlova muška mířila dřív, je vytvářen lidmi, a to i lidmi Humiova typu, takovými, které nezajímá širší okruh než pelesti jejich postele, zaměřil tu svůj pohled autor přímo na živočicha zvaného homo sapiehs, a na jeho základní biologické funkce. Od modelu sterilního systému sestoupil k modelu sterilního ľdstvi. Režisér Václav Hudeček nás hned zpočátku ohlušil bouřlivým přívalem monotónně se opakujícího šlágru. I ten nervy rozdírajíčí mechanismus hudby má tu svou funkci. Věčně se vtírající „Krásné je žít" je totiž nemálo ironickým kontrapunktem k tomu, co nám předvádí celá hra. Život těchto hrdinů může být jakýkoliv, jenom ne krásný. A jestliže se fa nemálo!j smějeme, je to často smích podbarvený neklidem a úzkostí; takové a podobné scény a příběhy známe i ze svého okolí. Hudeček i zde rozvíjí metodu, podle níž povyšuje absurdnost ionescovských dramat důslednou realističnos-ťi detailů. Oživuje dialog spoustou banálních gest, dovedených až k absurdnosti, stylizuje zcela civilně konverzaci až po mírně odlišné (či naopak přesně se opakující] akcenty ve zcela kontravertní situaci. A to je postup na sto procent odpovídající Havlově osobité poe-tic? zcela konkrétní, z konkrétní skutečnosti rostoucí absurdity. Hudečkova pohostinská režie v Divadle Na zábradlí svou metodou také úspěšně narušuje určitý stereotyp a dává v hereckých výkonech zaznít novým strunám. Je to vidět jak na roztomilém šmodrchovi-měřiči [O. Velen j, tak na žoviálním mechanikovl^V. Sloup j a záhadném vedoucím výzkumné skupiny pTBeckovi {]. Pře-učilj. Z dívek tu patří pro jemnou kulturu lehce ironického projevu v roli unavené, životem jaksi sesedlé manželky primát H. Smrčkové. Největší tíha arci spočívá na Václavu Marešovi, jenž hraje Eduarda Humla jako zcela bezděčného, automatizovaného, bez jedwé stopy citu fungujícího avanturistu. ■ / Tak jsme se v Divadle Na zábradlí zase jednou jtobře pobavili, i když nám svou mozaikou divadlo přílJs velkou možnost lehké zábavy nedalo a tvrdě vyžaopvalo -plné soustředění. PAVEZ, GRYM PRAŽSKA INFORMAČNÍ SLUŽBA VÝSTŘIŽKOVÁ SLUŽBA Pfťiho 2 - VyŠehrod. K rotundě 8/82 - tel. 544-?i VÝSTŘIŽEK Z ČASOPISU literami listy, Praha 9. V 1968 ROZCESTÍ S E R G.El MACHO NIN avel imponuje důsledností, s níž ve svých dramatických analýzách zkoumá rub věcí, maje tím na mysli jejich líc. V nové hře, nazvané mnohoznačně Ztížené možnost soustředění, pokračuje v odhaJôvffňi lidského nebo spíš odlldštěného typu, vzniklého jako produkt moderní strojové civilizace, snad s Ještě vĚtSÍ intenzitou a logickou průkazností než v obou předchozích hrách. Ztížená možnost pohybu Havlova nového hrdiny, vědeckého pracovníka dr. Eduarda Humla, t. í. v rekonvalescenci po běžném onemocnění, dovoluje autorovi, aby mu umožnil jakousi koncentrovanou se-bevýpověel ve dvou oblastech: v oblasti citových vztahů a v oblasti vědeckého myšleni. V obou se dr. Huml jeví Jako suverénní moderní muž svého století. Se střízlivou dávkou racionálnosti a zdravého cynismu, aniž se zatěžuje city a svědomím, vede účelný sexuální život střídavě s manželkou a s milenkou Renatou — jako organizačně sice únavný, ale Životně nezbytný předpoklad biologické rovnováhy a duševního klidu. Občasné erotické nájezdy na Jiné íeny jsou jen zpestřením navyklého a už dávno nezapíraného trojúhelníkového stereotypu — v případě mladičké sekretářky Blanky příjemně lechtivou koketérií s dávnou romantikou a sentimentem vlastního mládí. Jako vědec ]e dr. Huml také na výši doby a své vědecké disciplíny. Diktáty sekretářce, které běží přerývaně celou hrou a jsou nakonec v závěru korunovány jakousi kardinální polemickou úvahou, vydávají svědectví o pátravém duchu a mimořádném Intelektu, který pronikl k jádru věci: Humlova úvaha o vztahu mezi zákonitým a nahodilým, obecným a jedinečným končí nevývratným důkazem o tom, že klíč k poznání člověka není možno hledat v jeho mozku, ale v jeho duši, v jeho srdci. Tedy v něčem vědecky neprozkoumatelném, mechanicky nezměřitelném a uezredu-kovatelném na čísla a definice. V něčem metafyzickém, přesto však naprosto reálném, co dává Člověku této doby jedinou šanci záchrany a důstojné existence. Paradoxní, hybridní polarita tohoto dvojího, praktického a teoretického Životního kréda doktora Humia ho přirozeně v očích diváka nejen diskvalifikuje, ale Činí ho Jakýmsi obrazným typem jalového, zbytečného člověka naší doby. Pozoruhodné přitom -fe, že jestliže bylo možno v Zahradní slavnosti a i ve Vyrozuměni hledat při analýzách tohoto typu přímé souvislosti se specifickými metodami, jimiž deformovaly člověka byrokratické mechanismy naší společnosti, pak ve Ztížené možností soustředění diváka tyto paralely nenapadnou. Havlův záběr se rozšířil. Jde mu o typ či stereotyp člověka, který dnes produkují běžící pásy společnosti celého světa, jako podivný zrůdný zmetek CBlé moderní civilizace, Jenž je právě zákonitostí svého vzniku a súriovostí svého výskytu smrtelně nebezpečný pro lidstvo a jeho kulturu. Aby zdůraznil druhové vlastnosti Humlů jako něco vadného na našem lidství, dal svému hrdinovi ve hře jako hlavního partnera mechanického dvojníka v podobě kybernetického počítače „Puzuka", jehož používá skupinka blíže neoznačených, ale zřetelně v službách bezpečnosti pracujících „expertů", pověřených všestranným průzkumem osobnosti dr. Humla. Jejich vzájemná příbuznost je jaksi zvráceně zvratná: Puzuk, stroj, zkonstruovaný géniem lidského ducha, se přestává podobat stroji, má řadu málem lidských vlastností, může na- žive oytosti a občas odmítá fungovat, HumJ, „zkonstruovaný" lidskou civilizací, je schopen pronášet pronikavé a v zásadě platné myšlenky o smyslu lidské existence, ale vadnosti svého lidství obludně devalvuje, diskredituje a karikuje až k šaškárně pravdy, které pronáší. Vadnost, selhávání stroje l člověka Humlova druhu je tak oba staví na roveň a je jen otázkou času na jedné straně a sebeobranných schopností lidské kultury na druhé straně, zda a kdy dojde k onomu generálnímu selháni, k zešílení, ke změtení jazyků a zvrácení všech hodnot, které je ve hře vyjádřeno komplexním zjanče-ním Puzuka, jenž chrlí v nelogických a navzájem se popírajících souvislostech výpovědi o zpracovaných informacích a uvádí tím zároveň do jakéhosi nevyhnutelného pokrevního zešílení i dr. Humla. Smysl nové Havlovy hry se ovšem nevyčerpáva tímto zjednodušeným a tedy didaktickým výkladem, jako literární organismus a jako estetický jev má svůj složitý život, nereduko-vatelný na jednotlivé významové .složky. Hra působí komplexně a kromě rozebíraných motivů by bylo například třeba mluvit o její alpgickě logice, která ruší časovou nfislednost a přehazuje scény, aby se teprve dodatečně skládaly v divákově vědomí •' Jfný než následně logický smysl; nebo by bylo třeba mluvit o její hravostí, o principu hry, o autorské radosti hrát si s vymyšlenou hrou jako o neustále přítomné vlastnosti textu, která dává celku při vší drtivé tra-glčnosti přece jen osvobodivou dimenzi atd. A zdá se mi dokonce, že je tu proti oběma předchozím hrám něco, čím se Havel dostává až k mezi tohoto druhu dramatické výpovědi — k mezi, od níž vedou dvě cesty, mezi nimiž bude muset napříště volit: na jedné straně je tu nové zcela čitelné autorské úsilí o vytvoření živých poslav, jejichž existence na jevišti by byla do té míry ambivalentní, aby jim dovolila zároveň organický život a zároveň složitou řeč významů, o něž autorovi jde. Ztížená možnost soustředění tento problém dosud nevyřešila. Postavy ještě nejsou dost postavami a uí nejsou jen znaky ve hře havlovukých významů. A právě toto ještě a už je Havlovo rozcestí. Herci už tu skoro mohou hrát lidi, a myšlenky si tu ještě dovolují Žít na účet organického života Živých lidí. Havlova virtuozita v této druhé poj loze jde tak daleko, Že má divák chvílemi naléhavý pocit, jako by tu hra uvažovala sama o sobě juko o literárním druhu.' ' Je to víc než hodné úcty — ale zároveň to dává, aspoň pro mne, jednoznačnou odpověd, kudy by měla vést další cesta Havlových dramatických pokusů, nechce-U, aby základní pocit diváka Jehq her byl natrvalo pocit úcty nad autorovým intelektuálním výkonem. I no Ztíženou možnost soustředění se lze ještě dívat jen mozkem. Hjide^kiiiíQ.4i£&JÍiitavení je zajímavé třm, že s Havlem vede podobnou řeč, a víc: přímo fandí jeho cestě za hercem a za obrazem proti cestě soudu a sylogismu. Chytá se každého živého místečka v postavách, hledá úporně možnosti vztahů, zhmotňuje dokonce autorovy abstrakce — například tím, jak nechá lidi nesmyslného světa dělat doslova nesmyslné věci, klást si neustále do cesty překážky, překračovat šňůry, přelézat pohovky atd. Nejcenněji se jeho pojetí Havlova textu obráží v prácí s herci. Výkon Václava Mareše v roli dr. Humla je tu zvlášt významným spojencem režiséra a vlastně všeho hereckého v hercích proti Havlovi-autorovi kombinací a ■silokřivek za Havla-autora lidí. Dal postavě dr. Humla daleko za text v rňznýcti polohách hry rysy opotřebování životním stereotypem, rysy odpudivosti neosobního Člověka, rysy hrané životní vitality, rysy osobní malostí a zbabělosti, bodré žovíál-nosti atd. Zvládá v brilantních proměnách množství rytmů a situací překvapivým bohatstvím charakteri-zaěních >yrňťtře