/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 30
VYNALÉZÁNÍ TRADIC
Michal SVOBODA
Katedra Antropologie FF ZČU
Abstract
This article can be comprehended as a scholary material about the
modern understanding of the term "tradition". It is based mainly on
ideas of E.J. Hobsbawm and A. Giddens.
„Při tvorbě skupinového vědomí vždy rozhodovala vůle, fikce, projekce a v neposlední řadě
zfalšovaná kolektivní vzpomínka.“[1] Právě v dobách, kdy vzniká kolektivní národní vědomí,
se setkáváme rovněž s vymýšlením (konstruováním) a formální institucionalizací do té doby
de facto neznámému fenoménu, jakým je tradice. „Antropologové (a nejen oni - pozn. M.S.)
jsou stále náchylní k představování tradice jako nedotknutelné danosti, zatímco ve skutečnosti
jde o výsledek všech předešlých vyjednávání. Tradice antropologů, stejně jako ‚dlouhé trvání‘
historiků jsou v tomto smyslu retrospektivním či sebetvořícím proroctvím.“[2] Tedy „ačkoliv
se [tradice] tváří jakoby ‚původně‘, přetrvávající věky, jsou často zhola vymyšlené,“[3] a to
ještě ve „velice krátké, datovatelné periodě, nepřekračující horizont dvou set let.“[4] „To
znamená, že tradice může vzniknout i v současnosti a být přitom chápána jako jev dávno
existující. V tomto smyslu je považována za důležitou součást představ o skupině (národu,
kmeni atd.), které ji zakotvují hluboko v čase, tj. v dávné, byť nejasné minulosti.“[5]
Byla to právě doba průmyslové revoluce, doba přechodu od společností ‚tradičních‘
(před-industriálních) ke společnosti ‚moderní‘ (industriální, popř. post-industriální); doba,
která „ničila sociální vzorce, na nichž stála společnost ‚tradiční‘. (...) Staré formy strukturace
společností, moc autorit a k nim náležející formy jednání přestaly být životaschopnými a
použitelnými pro chod společnosti.“[6] Společnost, ztrácející staré vzorce jednání, jejíž
vůdcové postupně ztrácejí na autoritě, si musí hledat oporu jinde. Pokud ji však nenachází,
nezbývá, než si takovou vytvořit. Konstruuje proto kategorie, jejichž cílem je na základě
falešného vědomí sounáležitosti ke skupině, deklarovaného v našem případě „společnou“
tradicí, nejen ospravedlnit moc nad zmíněnou skupinou, ale vytvořit samotou kategorii
sjednocující moci, jejímž právem je ovládat (svojí nově vykonstruovanou) skupinu. „Tradice
vždy zahrnují moc, ať již jsou konstruovány záměrně či nikoli.“[7] Nové tradice tak
„podporují společenský status nadřazenosti elit (těch, jejichž politický status nebyl získán
narozením) nad definovaným společenstvím.“[8]
Tradice jsou vymýšleny především ze tří důvodů. Za prvé, což jsme si již vlastně řekli,
„ustavují a legitimizují status nové autority“[9]. Za druhé „navazují/symbolizují sociální
soudržnost a příslušenství ve společnostech, skutečných či uměle vytvořených.“[10] A
konečně za třetí „socializují člena společnosti a vštěpují mu názory těchto společností,
systémy hodnot a vztah k prostředí (uvnitř i vně této společnosti – pozn. M.S.)“[11]
Vymyšlené tradice jsou tak „relevantní k jim recentní společenské inovaci – národu, a tedy i
všem jeho doprovodným fenoménům: nacionalismu, národnímu státu, národním symbolům
atp.“[12]
Publikováno pod Creative Commons 3.0 Unported License
http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/deed.en_GB
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 31
Předně je důležité brát na vědomí stěžejní diferenci mezi tradicí a zvykem. Zatímco
„idea tradice je (.) výtvorem modernity,“[13] „zvyk vévodí tzv. ‚tradičním‘ (preindustriálním)
společnostem.“[14] Tradiční společnost ze své podstaty žádné tradice (tak jak
je chápeme dnes) dodržovat nemůže. Rozhodně „ve středověku žádná obecná představa
tradice neexistovala,“[15] a vlastně vůbec „žádná společnost nebyla tak zcela tradiční.“[16]
Lidé, žijící před průmyslovou revolucí motivovali své jednání racionálními kritérii, nikoliv
nutností aplikace tradičních postupů. Předávání znalostí z generace na generaci vytvořilo
zvyky, které však nepřestávaly být racionálními. Právě naopak, dle potřeby se neustále
aktualizovaly a uzpůsobovaly. Procedura slavení Vánočních svátků (hovořme o jedné,
konkrétní lokalitě) v roce 1300 se lišila od též procedury, prováděné v roce 1650, jenž se
stejným způsobem odlišuje od té, prováděné v roce 1800. Jistěže, Vánoce byly po staletí
svátkem narození Páně, způsob slavení se však lišil dle času i místa.[17] To znamená, zvyk
slavení Vánoc nabýval v různých časových úsecích různých podob. Zvyk obecně se
uzpůsobuje aktuálním potřebám konkrétní lokality, „zvyk si nemůže dovolit být
invariantní.“[18] „Představa, že tradice odolávají změnám je mýtus. Tradice se časem
vyvíjejí, ale mohou být také zcela náhle vyměněny nebo přeměněny. (...) Jsou vynalézány a
znovuvynalézány.“[19]
Zajímavý postřeh k tomuto tématu dodává Jean-Loup Amselle: „Nic není méně
tradiční než primitivní společnost a připisovat těmto společnostem tradici znamená vracet je
zpět a ponechávat je stranou naší vlastní společnosti. Tak jako evolucionistická antropologie
zkonstruovala současné předky (...), stejným způsobem přisoudila určitým společnostem
tradici, to jest ústní kulturu, aby jim tak lépe upřela veškerou dějinnost.“[20]
Tradice vznikají v zásadě dle dvou mechanismů: buďto jsou „vymyšleny za pomoci
artefaktů rituálního symbolismu a morální nauky, jenž obé poskytuje náboženství, popřípadě
folklor,“[21] nebo jsou jednoduše „naroubovány na staré zvyky.“[22] Představa roubování
vhodně navozuje symboliku stromu, který je v určité fázi svého přirozeného růstu uťat a
uměle nastaven požadovanou odrůdou, nesoucí plody, které se od něj v budoucnu očekávají.
Příkladem takového roubování jsou lidové písně, jimž v určitý okamžik (druhá
polovina 19. století) bylo zamezeno přirozenému vývoji jejich sběrem a archivací. Bez ohledu
na známý fakt, že tyto písně byly předně zbaveny erotických podtextů, nahradily jejich
původní skutečnou lidovost nové způsoby vyjádření (na mysli mám především nový
nacionalisticko – progresivní kontext). Podstata ‚lidovosti‘ totiž spočívá v neustálené podobě
a nesčetné variabilitě, závislé (jak jinak) na místě a čase. Odebráním možnosti spontánního
vývoje archivací lidových písní v určitém okamžiku jim nadále upíráme právě dimenzi
lidovosti. „Odkaz, který je tak chráněn, je odtržen od životní mízy tradice, je přeťato spojení
se zkušeností každodenního života,“[23] ‚tradice‘ přestává být ‚lidovou‘ a stává se
normativní, je tedy „zbavena svého obsahu a je komercializována, stává se buď dědictvím,
nebo kýčem – jednou z tretek, které se prodávají v letištních obchodech. Průmysl,
zpracovávající kulturní dědictví rozvíjí odkaz tak, že tradici přebalí do podoby atrakce.“[24]
Shrňme výše zmíněná tvrzení větou Erica Hobsbawma, sice že „vymýšlení tradic je
procesem formalizace a ritualizace, charakterizovaný vztahem k minulosti a udržovaný
nuceným opakováním.“[25]
Nahlíženo tímto úhlem pohledu je tradice „sada praktik, odvolávající se na otevřená,
mlčky akceptovaná pravidla a rituály, jenž se však dožadují vštípení hodnot a norem
neustálým opakováním. (...) Toto opakování implikuje iluzi kontinuity s minulostí.“[26]
Jinými slovy, tradice je „odpověď na nové situace, odvolávající se k situacím starým, nebo
ustavující svojí minulost nutností (téměř povinností - pozn. překl.) neustálého
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 32
opakování.“[27] Takže „to, co je etnologovi nabízeno je pouze nejnovější stav tradice, nebo
přinejmenším výsledek ‚vyjednávání‘ o poměru sil.“[28]
Použitá literatura
Amselle, J.-L.: Napětí v kultuře. Cahires du CeFReS n°12, březen 1997
Giddens, A.: Unikající svět. Jak globalizace mění náš život. Praha 2000
Hobsbawm E.: Introduction: Inventing Traditions. In.: Hobsbawm, E., Ranger, T.: The
Invention of Tradition. Cambridge 1983
Kandert, J.: Poznámky k výzkumu a chápání „tradice“. Český lid 3, ročník 85/1999, Praha
1999
Loewenstein, B.: My a ti druzí. Brno 1997
Svoboda, M.: Tradiční romský oděv. Angažovaná součást romské etnopolitiky a národní
mýtotvorby. Bakalářská práce FF ZČU, Plzeň 2005
Poznámky
[1] In.: Loewenstein, B.: My a ti druzí. Brno 1997, str. 51.
[2] Amselle, J.-L.: Napětí v kultuře. Cahires du CeFReS n°12, březen 1997, str. 22.
[3] Hobsbawm E.: Introduction: Inventing Traditions. In.: Hobsbawm, E., Ranger, T.: The
Invention of Tradition. Cambridge 1983, str. 1. Překlad M.S.
[4] Tamtéž, str. 5.
[5] In.: Kandert, J.: Poznámky k výzkumu a chápání „tradice“. Český lid 3, ročník 85/1999,
Praha 1999, str. 199, kurzíva v původním textu.
[6] Hobsbawm E.: Introduction: Inventing Traditions. In.: Hobsbawm, E., Ranger, T.: The
Invention of Tradition. Cambridge 1983, str. 5. Překlad M.S.
[7] In.: Giddens, A.: Unikající svět. Jak globalizace mění náš život. Praha 2000, str. 55.
[8] Hobsbawm E.: Introduction: Inventing Traditions. In.: Hobsbawm, E., Ranger, T.: The
Invention of Tradition. Cambridge 1983, str. 10. Překlad M.S.
[9] Tamtéž, str. 9. Překlad M.S.
[10] Tamtéž, str. 9. Překlad M.S.
[11] Tamtéž, str. 9. Překlad M.S.
[12] Tamtéž, str. 13. Překlad M.S.
[13] In.: Giddens, A.: Unikající svět. Jak globalizace mění náš život. Praha 2000, str. 55.
[14] Hobsbawm E.: Introduction: Inventing Traditions. In.: Hobsbawm, E., Ranger, T.: The
Invention of Tradition. Cambridge 1983, str. 2. Překlad M.S.
[15] In.: Giddens, A.: Unikající svět. Jak globalizace mění náš život. Praha 2000, str. 54.
[16] Tamtéž, str. 55.
[17] Koneckonců dle místa se dosti rapidně v některých případech liší dodnes.
[18] Hobsbawm E.: Introduction: Inventing Traditions. In.: Hobsbawm, E., Ranger, T.: The
Invention of Tradition. Cambridge 1983, str. 2. Překlad M.S.
[19] In.: Giddens, A.: Unikající svět. Jak globalizace mění náš život. Praha 2000, str. 56.
[20] Amselle, J.-L.: Napětí v kultuře. Cahires du CeFReS n°12, březen 1997, str. 19.
[21] Hobsbawm E.: Introduction: Inventing Traditions. In.: Hobsbawm, E., Ranger, T.: The
Invention of Tradition. Cambridge 1983, str. 6. Překlad M.S.
[22] Tamtéž, str. 6.
[23] In.: Giddens, A.: Unikající svět. Jak globalizace mění náš život. Praha 2000, str. 60.
[24] Tamtéž, str. 60.
/ČLÁNEK
www.antropologie.zcu.cz 33
[25] Hobsbawm E.: Introduction: Inventing Traditions. In.: Hobsbawm, E., Ranger, T.: The
Invention of Tradition. Cambridge 1983, str. 4. Překlad M.S.
[26] Tamtéž, str. 1. Překlad M.S.
[27] Tamtéž, str. 2. Překlad M.S.
[28] Amselle, J.-L.: Napětí v kultuře. Cahires du CeFReS n°12, březen 1997, str. 19.