Česká moderna
Sražena typickými representanty starých směrů v jeden šik, přinucena obhajovali své presvedčení, volnost slova, právo bezohledné kritiky nejprudším a nejváš-nivějším bojem, jaký česká literatura vůbec zaznamenává, prijala íást mladé generace literárni jméno, které s despektem bylo hozeno na ni: Česká moderna.
Eiylo ji vytknuto jako nedostatek běžného společenského dolného tónu, že se nepřipojila tise k předcházejícímu staršimu proudu, že neuznává za svaté jeho ikony, že povrhá skepticky autoritami, že nemá úcty k starým fetišům: byl pranýřován jeji revolúciou á řský duch. Výtky ty byty ji učiněny právem, je hrdá na ně. (lili, že mezi generaci starat a ji jest nep*eklenuttiná propast. Povrhla ujetou silnici a půjde svou cestou. Principy, které zastávali jeji lidé od několika let porůznu, podrži ona i nadále. Jsou tmelem, který ji spojil.
Chceme v kritice to, mí jsme bojovali a co jsme si vybojovali: mfti své přesvědčeni, volnost slova, bezohlednost. Kritická Činnost jest prúd tvůrčí, umřlecko-vědeckou, samostatným literárním genrem, rovnocenným vSem ostatniin. Chceme individualitu. Chceme ji v kritice, v umění. Umělec chceme, ne echa cizich tůnů, ne eklektiky, ne diletanty. Nevážíme si pestrobarevného látání přejatých myšlenek a forem, zrýmovaných politických programů, imitaci národních písni, veršovaných folkloristických tretek, Šedivého fangličkářství, realistické ploché objektivnosti.
individualita nade vše, žitím kypící a život tvořící. Dnes, kdy esthetika našla útulku jen v učebnicích středních řkol, kdy boje o účelnost v umění jsou směšným přežitkem, kdy všechno staré padá do rumů a počíná se svět nový, žádáme od umělce: Bud svým a buď to tyl Neakcentujemc nikterak teskosi: buď svým a bitdeä českým. Mánes, Smetana, Neruda, tito nyní čistě čeští umělci par excellence, platili celou polovici svého života za cizáky česky se vyjadřující. Neznáme národnostních map. Chceme uměni, jež neni předmětem luxu a nepodléhá měnivým vrtochům literární módy. Naše moderni není to, co je právě v módě: předvčlrem realismus, včera naturalismus, dnes symbolismus, dekadence, zitra satanismus, okultismus, ta efemérni hesla, jež nivelisují a uniformuji vždy na několik měsfeův řadu literárních děl a po nichž opici se literárni gifirlata. Umělce, dej do svého díla svou krev, svůj mozek, sebe — ty, tvůj mozek, tvá krev bude žiti a dýchati v něm, a ono žili bude jimi. Chceme pravdu v umění, ne tu, jež je fotografií věd vnějších, ale tu poctivou pravdu vnitřní, jíž je normou jen jeji nositel — individuum.
362
Moderna literárni setkala se v té čisté snaze po novém a lepším s modernou politickou. Zrodily se obě z těchže disposic.
Za truchlivých auspicii vyrostla nynější generace. Nesena sympatii k ruchu a životu, přisahala slepé na prapor strany, o které se zdálo, že jc začátkem nové epo-ihy v dějinách národa. Dověrnost ta nesla hořké ovoce. Místo duševní potravy dávány jí fráze a zase fráze — přitom v parlamentech, táborech a mluvčím žurnálu deklamováno o kulturní výši našeho lidu, osvětě, požadavcích doby, soutěži s osvícenými národy; v politické výchově bylo užíváno mladosti její jako slepých pěšáků na boulangistické šachovnici; společensky se hcjslovanilo při pivě. Přesyceni frázemi, vyburcováni pohledem na opatrné podvázání boulangistického křídla, zhnuseni bej slovanstvím a kdedomováním procitli jsme. Podívali jsme se se skepsi na své otce. Trudný dojem. Za hlaholu trub vyrazili do světa — dnes je vidíme jako bezmocné parlamentárnl zastupitelstvo žurnálu, jemuž abonentní a různé jiné ohledy diktují posici ve věcech literárních, politických, společenských. Vidíme lid, jemuž místo světla osvěty dostalo se bengálových produkci. Lid, jenž se stal prázdnou hlasující masou, které se pro udržení dobré nálady pochlebuje „zdravým politickým smyslem" a „vysokou inteligencí". Otcové naši převzali dědictví starší strany, staročechů. Těmto rádi přiznáváme, že v práci osvětové vykonali mnoho. Hřivny jejich mladočeši bud zakopali, bud z nich tyli. Jejich činnost však bude poznamenána v kulturních dějinách našich názvem roků hubených.
Procitli jsme a starali se sami o sebe. Pracovali jsme fadu let, dnes vystupujeme v sevřeném šiku.
Politika? Nemůžeme pochopiti, že by to byla jednak jakási vida, plna maechia-veliismu, kramárství, napalování, maskování, jednak jeviště, kde se sklízí potlesk, popularita, květiny, polibky družiček a nadšení národa.
Politika je těžká, namáhavá práce a jen práce. A práce tichá. Politika není dáti se zvoliti za poslance. V politice se nepracuje, až když je získán mandát. Politická práce se neprovádí až v parlamentě.
Jak chceme v literatuře individualismus, tak ho žádáme v politice. Politika budiž prováděna celými, vypracovanými jedinci. Míra jejich individuálnosti bud v přímém pomeru k stupni jejich sebezapření: nic pro sebe sama, vše pro věc.
Chceme býli v politice především lidmi v plném smyslu slova. Z toho plyne ostatní. Z toho plyne, že na otázku národnostní, na otázku galvanisovanou a živenou vládami, které ji formulovaly a apelovaly na ni při každé válec, při každé dani krve tak, jako ve středověku útočeno v podobných případech na cit náboženský, že na otázku tu nazíráme zcela jinak, kladné. Nemáme strachu o svůj jazyk. Jsme národnostně tak daleko, že nám jej žádná moc na světě nevyrve. Zachování jeho není nám účelem, ale prostředkem k vyšším cílům. Odsuzujeme proto brutálnosti, které se pod národnostním heslem prováděj! s německé strany tak, jak bychom je odsoudili, kdyby byly prováděny s naši. Odsuzujeme též politické strany, které jen v prospěchu vlád otázku národnostní živi a v ní ubíjejí nejlepši síly národa. My
budeme hledat dorozuměni s našimi krajany německými; ne u zelených stolů, ne diplomatické spojování se v parlamentech — ale dorozumění na poli humanity a —
__žaludku. Jsme připraveni, že staré strany právě touto otázkou zfanatisují
masy proti nám — ten příboj vydržíme. Myšlenka, jejímž základem jest poctivost, se neudupá, neukřiči, neuhlasuje.
Chceme v olázce sociální „býti především lidmi." — Počítáme dělnictvo k národu? I tenkrát, když prohlásí, že je internacionálním? Ano. Národnost neni patentem ani mladočechův, ani staročechův. Strany mizí, národ zůstává. Nynějši delegace mlado-česká stala se representaci české buržoasie a části rolnictva. Ona to nepokrytě prohlašuje. Návrh na všeobecné hlasovací právo byl tahem, jenž měl přivést vládu v rozpaky. Nyní je pohozeným dítětem, k němuž se vlastní otec netroufá nějak hlasití.
Buržoasie celé Evropy je stejná. Emancipována francouzskou revolucí zapomněla záhy na trpký osud potlačovaných a svorně s feudály a svorně se sedláky, i tito prošli podobnou školou, staví se proti mozolným prosícím rukám bílých otroků. Chceme všeobecné hlasovací právo — ne proto, že bychom věřili, že se tím změní smutný stav jejich, ale proto, že svěží silou jejich spíše se přivede nynějši Parlamentarismus ad absurdum, kteréžto naděje jsme se při delegaci mladoěeské dávno vzdali. Ona zapomněla (zovouc se pyšně stranou lidovou) svého poslání, přizpůsobuje se ovzduší a poměrům, místo kritiky vyjednává, misto práce deklamuje.
My žádáme politickou práci tím cílem, aby blahobyt a spokojenost společenská rozšířila se do všech kruhů a vrstev — žádáme ochranu všech pracujících a strádajících od útisku mocných tohoto světa. Důsledně žádáme i pro ženy přístup do kulturního a sociálního života.
Všude, důsledně i v politice, prohlašujeme se proti stranám, pojímaným po vojenskú a clrkevnicku. Stranv v tomto starém smyslu jsou nám právě tak potlačujícím a nivelisujícím prostředkem jako vlády. Ceníme celé jedince výše než abstraktní hromadu. Strany buďtež prostředkem společenského pokroku, ne však jeho překážkou: vychovat lid znamená povznést jedince na plnou a životnou výši sebevědomí a rozbít lenivost tupé, netečné přilnavosti, všecku tu pohodlnou zbabělost, neodpovědnost, nemyslivost a nezásadnost, všechen ten názor, že neplatí a neváží se myšlenka, duch, idea po své hodnotě, nýbrž že počítají se jen líná těla a hlasující rucel
ses
V říjnu 1895.
F. V. Krijél F. X. Halda Dr. J. Tfebický
O. Březina J. S. Machar J. V. Mrštil; A. Sova J. K, Slejhar
V. Choc
Dr. K. Koerner J. Pekl F. Soukup