Pětadvacátého února, Praha. Po dosažení našeho cíle jsme se vydali na velké
dobrodružství za účelem nalezení potravy. Po chvíli jsme narazili na zapadlé asijské bistro, které
se nacházelo kousek od Veletržního paláce. Museli jsme se náležitě občerstvit a doplnit potřebné
kalorie[INS: , :INS] a přijmout i kalorie navíc. Čekal nás den s nabitým programem. Návštěva výstav
a návštěva Studia hrdinů, jelikož jsme plánovali shlédnout představení s názvem Kacířské eseje. Ono
bistro, ve kterém jsme se nacházeli[INS: , :INS] bylo kýčovitě zařízené, ovšem ceny jídel na
jídelníčku byly přívětivé. Tento fakt dovoloval ignorovat i to, že jsme seděli hned u dveří, které
neizolovaly, a tak mi celou dobu této návštěvy táhlo na záda.

                Lepkavá rýže, losos, řasa. Pár hůlek, se kterými neumíme jíst a záchranná vidlička
pro lidi, kteří disponují stejným hendikepem jako my. Kofola bez bublinek, rozlévaná. Sójová omáčka
cákající všude po stole[INS: , :INS] se zajímavou strukturou na omak. Otevřená ústa a vnikající
sousto. Decentní slizkost řasy a po náležitém rozmělnění žvýkacím ústrojím přichází jemná lepkavost
rýže. Rýže se však rozpadá po chvíli válení na jazyku a poté přichází nezaměnitelná struktura
syrové ryby. Průměrný muž sní dvacet kousků, dojídám osmnáctý a nemůžu dál. Konec mé porce oběda je
tady. Ale jelikož si nechci připadat jako podprůměrný muž, ujídám z talíře své partnerky. Muž zase
pro jednou zvítězil nad přírodou.