Vokáčová s Vokáčern tvoří yrovnanější a harmoničtější. :ště z hlavních postav buldo-plétajícl se s dcerou hostin-
mladá Šejkova očekává dítě; prochází ve filmu nejdůsaž-m, neboť výčitky svědomí ;násobily vědomí nebezpečí,* o ohrozit na porodním lůžku íkci spíš ilustrativní má parta :ů s Krahulíkem v čele, která ší okamžiky p řecká vá jako ém vězení ve,skladišti, z něhož vební materiál, íačnou slabinou českých filmů výjimky stále dialog. V tomto J
nepatří právě k nejslabšim nu. Většinou plyne v bystrém íí a živý, takový, jak se sku-
Jen zřídkakdy zaslechneme ní obrat, který je možno nazvat
isér Jaroslav Balík ve filmu ne-tzal talent. Stejně jako Helge při koly otců" se vyhýbal násilným :ed rafinovanou stylisaeí dává osté řeči životních faktů. Jediný dostatek jeho režijní koncepce že vnitřnímu napětí děje neodpo-ený rytmus. Ačkoli divák cítí, že í bomby se neustále — scénu od upňuje dramatické napětí, zůstfl lěny v podstatě bez vlivu na tem-edině tikání hodinového stroje na iby ve velmi omezeném rozsahu idaci, k níž občas přispívá i práce J na J. Střechy výraznými detailni-Myslím, že režisér většinou vpM iroporce při řešení jednotlivých ía scény s Krahulíkovou partou, evládá groteskní prvek, ačkoli MB ni důrazně ukázat především šWJ chto příživníků, tyjících z po<*j^L atních. Tento omyl se ukázal tH , že po herecké stránce jsou P9fl| rahulíkovou partou nesmírně p»B^
zmíním o
stěžejních hereckých m
;htěl bych věnovat ještě několik sio
--------Osvědčený ™m°V
• co <*>
mís'*
ce se Zd. Štěpánkem, který ztělesnil Vokáče v střídmých tazích, jako chlapa každým coulem, který odvykl za dlouhá léta polírské práce něžným citovým výlevům, a tak odhaluje vždycky jenom cípek svého citlivého srdce. To jeho žena v podání Světly Amor-tové je z rodu oddaných ženských bytostí, zestárlých v pokorné službě muži, jak jsme je po léta milovali v postavách především Zd. Baldové. R. Deyl ml. je v jádru jiný herecký typ, aby mohl s nějakým zvláštním úspěchem zpodobit zedníka Prokopa, který podléhá energetičtější ženě a pro klid domácnosti, sdílené ještě s tchýní, vždycky pokorně ustoupí v slovním souboji. Navíc mu ani text nedává příliš mnoho příležitosti, právě tak jako Prokopové v podáni VI. Chramostové, ovšem kromě ustavičného hašteření. Otto Lackovič a Marie Kyselková vytvořili v rolích Šejka a jeho mladé ženy rovnocennou dvojici, Jana Štěpánková upoutá především svým sličným zjevem. Mám dojem, jako by mnozí z těchto herců však měli málo materiálu k tomu, aby mohli ukázat své schopnosti. Je to zajisté tim, že většina postav postrádá ucelený vý-
G U STAV FRAN C L
:htěl bych věnovat jesLc . Stenrwalda. Osvědčený f^m0V ■ odvedl tentokrát práci, jež co * zaujímá poměrně dost skrovné m^B :ší je však její emocionální jh;-yž jasná a uvolněná melodie vystn» ivé" scény, vnášejíc do děje osvoWjj •ddech. Sternwald dovede vyD*M .hudbou náladu, jeho hudební !■ >ří s obrazem harmonický celek. Jér Jaroslav Balík svěřil většin li hercům, kteří za sebou rna ilmových rolí. Proto se herecké vj* omto filmu vyznačují uměleckou ™znamenányJ?led4o«
omto filmu vyznačuj - hle(J i » nejsou P°zname"skdní I jsme se setkávali v posl ^ ú nových hereckých tv sp0. žisérovi nesporné hoan
voj, že své vzájemné vztahy si lidé utvářejí zásahem vnější události, jíž je nález nevy-buchlé bomby a úsilí o její zneškodnění. Už jsem naznačil, v čem se mi zdá mylné pojetí scén s Krahulíkovou partou. Je však příznačné, že právě postavy Krahulíka a Zajíce v podání M. Růžka a VI. Brodského jsou z nejzdařilejších hereckých výkonů v tomto filmu. Kdyby se režisérovi bylo podařilo trochu utlumit jejich halasné veselí, které překrývá vážnější stránku věci, mohlo se myšlence díla víc posloužit.
„Bomba" je film, který přes všechny své nedostatky, jimž se ostatně bylo možno poměrně snadno vyhnout, patří k lepší polovině domáci produkce v uplynulém roce. Pro debutujícího režiséra Balíka otvírá slibnou perspektivu dalšího vývoje k úkolům stále náročnějším. Nikdo z tvůrců „Bomby" si zatím nekladl úkoly, které jsou nad jeho síly, třebas měl k jejich zvládnutí zdánlivě podmínky v kvalitním hereckém obsazení. Tento rys je nesporně velmi sympatický, neboť prozrazuje opravdovou uměleckou kázeň a odpovědnost za budoucnost vlastního talentu.
MLADÝ FILM O MLADÝCH LIDECH
(K uvedení filmu „Štěňata")
STP.ŇATA. — Námet: Miloš Forman. Scénář: Miloš Forman, Ivo Novák. Režie: Ivo Novák. Kamera: Jan Novák. Hudba:  Jan F. FiSer. Stavby: ing. Karel Škvor.
Film „Štěňata" je především úspěchem režijním. Ve své první samostatné práci prokázal Ivo Novák nesporné nadání, když na ■nstických základech, na nichž se větší měrou podílel pravděpodobně autor námětu Miloš Forman, menši on sám, dokázal tvůrčím způsobem rozvinout ťabuli, která sama M poskytuje nepříliš mnoho optimistických nadějí. Tento rys, totiž vyšší umělecký Potenciál práce režijní než scénárislické, jsme m°h i v poslední době zaznamenat hned -olika úspěšných českých snímků. Je to o li-   'lcsP°r!1& radostné, tím spíše, že jde "í,,' mladé. Pracovní zaujetí, dotváření a sníh*    ' Předl°hy, úsilí o filmový výraz a m»m ° "most-atnou a osobitou řeč, to jsou nienty vyznačující práci naší mladé řemeslni gcn.crace> která jc méně jistá a řevných miCné zručná než garda režisérů zku-neobejd ■ Zat" ma necoJ bez čeho se umělec fesovan.CJ.n;lJi.cnl a co nejosobnčjši zainte-
T^?oSsvnadi!e'Přetvoří. >e Pro n*. ; patl.cký tvůrčí postoj sankcionu-okolnosti i omy,'y> iichž se režisér za těchto ieh° ornvK P°Usti- Ba>lze Po P"vdě říci, že
Se opiraji "meslné úspěchy,
"stupyPredem vyzkoušené pra-pus°o tvůrčích t SL1- ?odobaJí něčemu na ,ch Prefabrikátů, z nichž lze
stejně snadno postavit společenskou selanku jako monumentální historické drama.
V případě „Štěňat" byla celá věc o to komplikovanější, že námět a scénář tohoto filmu je jedním z nej slabších, jaké se v poslední době natáčely. (Mám na mysli filmy, o nichž lze mluvit ještě jako o uměleckých dílech, tedy na příklad „Škola otců", „Tam na konečné" nebo „Florenc 13,30".) Jestliže jsme si řekli, že režisér Novák ve výsledném díle stojí výš než scénárista Novák a mnohem výš než autor námětu Forman, musíme ihned dodat, že jsou pochopitelně meze, za něž režisér nemůže za žádných okolností jít. Režisér může změnit charakter některých scén, může účinněji a pravdivěji doslovit to, co scénář jen naznačuje, může dodat některým hluchým místům život, ale jedno nemůže — změnit základ fabule. Té se musí chtě nechtě držet, byť i cítí, že s ní není všechno v pořádku.
A fabule „Štěňat" je při nejmenším sporná. Sporná ve svém celku i v některých dějových partech, jež jsou důležitými rozvíjejícími složkami epického přediva. Ujasníme si to, budeme-li se ptát po smyslu ,,Štěňat", tak jak je uložen na stránkách scénáře, i jak se jeví na plátně. Je to výsek ze života mladých lidí. Hrdinkami jsou absolventky ošetřovatelské školy v Praze, které si za čtyři
léta studií tak zvykly na hlavní město, že se jim nechce ven, V Praze mají své mladé lásky, v Praze mají svou zábavu, Praha je prostě jejich životem. Vzeprou se vedení Školy, a protože jde o mladá a patrně velmi naivní děvčata, vzeprou se mladistvě naivním způsobem. Pochopitelně, že nakonec musí kapitulovat a všechny — až na jedinou výjimku — odjíždějí poslušně do přikázaných působišť. To je zhruba rámec. Snad už z těchto skicovitých čar je zřejmé, že jde o téma, které je dost těžko presentovat diváku ve vážné poloze. A zde musíme pochválit režiséra, který tuto vcelku prostoduchou podívanou posunul do komické roviny, ještě o několik stupínků výš, než to činí scénář. Potud by bylo všechno v pořádku, i když je možno mít oprávněné námitky proti režijnímu způsobu navozování některých komických situací. (Tak hned úvodní scéna, mající charakter bezmála crazykomedijní — mám na mysli scénu s kočárkem — je neorganická a působí spíše toporně než opravdu vesele.)
Horší ovšem je, že do tohoto nenáročného rámce, j enž se životní reality dotýká j en letmo a v komické nadsázce, zasadili autoři filmu příběh dvou lidí, absolventky Hany a mladého údržbáře Oty, který se s celkovým charakterem filmu rýmuje velmi málo a který vypadá, jako by sem zapadl z nějakého jiného námětu. Už proto jej pociťujeme neorganicky, že celá dlouhá exposice filmu, zabírající bezmála polovinu metráže, sleduje hromadný osud, iriDŽno-li se tak vyjádřit, mladých ošetřovatelek, a že v druhé polovině se pozornost tvůrců soustředí výlučně na problematiku jednoho manželského párku, který prožívá něco, co už má mnohem blíž k opravdové realitě našeho života, co je však pohříchu vzdáleno charakteru oné exposice. Vzhledem k tomuto náhlému zlomu jsou v druhé polovině filmu sekvence, které v odlišné atmosféře působí málo přirozeně, zatím co by naprosto nerušily v kontextu, který by udržoval polohu navozenou první půlí snímku. Možná ostatně, že autoři zamýšleli ty scény se smrtelnou vážnosti, ale pak by to svědčilo o naprostém podceňování bud hrdinů nebo diváků. Najděte mi v Praze člověka, který by si sháněl byt podobným způsobem, jako to dělá Ota s Hanou, to jest tak, že běhá z jedné čtvrti do druhé a vyptává se, zda ten nebo onen majitel domu nemá něco K pro-najmutí. Rovněž nechápu, jak se dnešní Pražáci mohou domnívat, že seženou nocleh v hotelu, když je notoricky známo, že člověk bydlící v Praze se v hotelu hlavního města ubytovat nemůže. A začínat tuto ošemetnou pouť Alcronem a končit předměstským pajzlem nebo něčím, co se mu velmi podobá, neboť my pajzly už nemáme, to mohou udělat jen scenárista s režisérem, kteří touží po efektní procházce kamery městem, nikdy ne však mladí lidé, kteří žijí nejméně čtyři roky v Praze!
Jsou filmy, které na osnově, v níž je po-
tenciálně obsažena velká tragedie, dovedou rozehrát ty nej bláznivější a nejveselejší scény, jejichž komika je potom kontrapunktic-kým zdůrazněním vážného problému. Stačí uvést jeden příklad za všechny — Chaplina. Rovněž tak je možné — či spíše žádoucí — aby i ve snímcích s vážnou životní problematikou byly lehčí veseloherně laděné scény: umělecký postup v tomto případě odpovídá životní skutečnosti. Co však je naprosto nežádoucí, to je neorganické spojení dvou různorodých celků, které jsou spojeny okrajovým poutem fabule, nikoli však jeho vnitřním předivem. Leccos můžeme u filmu postrádat, leccos můžeme prominout, ale jedno by film obsahovat měl: jednotící koncepci myšlenkovou, jíž odpovídá i jednotící koncepce tvárná. U „Štěňat" byste tuto jednotící koncepci marně hledali. To, co vyrobil Miloš Forman s režisérem Ivo Novákem, je melodramatický slepenec, jehož hlavní složky jsou k sobě v antagonistickom poměru. Účinnost složky jedné oslabuje automaticky působivost složky druhé a naopak. Je to škoda, protože stačilo málo a mohli jsme mít film, který by pravdivě a přesvědčivě zobrazoval kus vážné problematiky dnešního mládl.
Nicméně i tak jsou „Štěňata" nesporným filmovým příslibem. Vezmeme-li si jednotlivé scény a sledujeme-li práci, kterou vykonal režisér,můžeme být spokojeni. S jakou vpravdě filmovou vynalézavostí rozehrává jednotlivé sekvence. Jak důsledně dbá o to, aby herecký výkon nebyl nikde narušen nezdravým teatrálním patosem, který ještě dnes zamořuje náš hraný film. Novák má cit pro filmový humor, či lépe pro filmový vtip: na nejednom místě to osvědčil, a odmyslíme-li si tu poněkud trapnou scénu s kočárkem v úvodě, nenajdeme podstatnějších kazových míst. Velmi dobře mu vyšla ústřední dvojice; R. Jelínek a J. Panýrková — Ota a Hana — jsou dnešní mladí lidé, kteří mají jen tu smůlu, že je scénář zavádí do situací, které jim nesedí na sto procent. Ale i v těchto situacích si vedou herecky dobře a s vkusem a mírou hrají to, co je jim předepsáno. Věro-jatné je prostředí Otova domova, zásluhou Pivcovou a Waleské i zásluhou stručných a výstižných dialogů. Z množství postav, které jsou jen málo individualisovány, alespoň dvě: Marie Jany Brejchové a Viktor J. Sehnala. Obě jsou roztomilé a dodávají filmu na mladistvé svěžesti a půvabu. V. Menšík, jehož talent nás už zaujal v „Snadném životě'> zmohl s úspěchem ne nejlépe napsanoupo-stavu pana Hampla, Tak jako vedl režisér dobře herce a tak jako jim dal nejednu příležitost k uplatnění jejich přirozeného naturelu, umožnil i plné rozehrání kameře Jana Nováka. Ta se uplatnila zejména v pražských exteriérech, žel někdy — bez vlastní viny *| na úkor celkového vyznění. Jemná hudba J-F. Fischera poskytla křehkou melodickou kulisu, při níž jsme vzpomínali na kouzelný doprovod k „Dědečkovi automobilu".
134