Úvod do základní terminologie:


Historik pracuje s informacemi dvojího druhu: Jednak pracuje s prameny, jednak s literaturou.


Definice pramene:

Pramen je informace vypovídající o době svého vzniku. Dělí se do dvou základních skupin:

prameny narativní (legendy, letopisy, kroniky, gesta, historie)

prameny úřední povahy (listiny, listy mandáty, úřední knihy)

Historické prameny jsou uloženy v archivech, muzeích a knihovnách a již od konce 18. století jsou
soustavně způsobem zpřístupňovány podle přesně definovaných edičních zásad (dále viz přílohy č. 2 a
3). V zásadě platí, že se české dějiny zhruba do konce vlády Karla IV. (1378) obejdou bez původního
archivního výzkumu, neboť historikové mají k dispozici kritické, byť ne vždy zcela vyhovující edice
(dále viz přílohy 4 a 5).


Definice literatury:

Odbornou historickou literaturou se rozumí všechny výstupy historikovy práce (monografie, studie,
recenze, anotace), které vznikly na základě studia pramenů a odborné historické literatury. Práce
s literaturou je rovnocenná práci s prameny, ve své podstatě by měla práci s prameny předcházet,
protože historik je povinen seznámit se nejprve se stavem poznání.


Poznámka:

Do českého historického slovníku pronikl z angličtiny termín „zdroj“, zpravidla ve spojení s
adjektivem „primární“, čímž se rozumí prameny, a „sekundární“., čímž se rozumí literatura. Navzdory
jisté oblibě doporučujeme setrvat u tradiční terminologie (prameny, literatura), neboť primární a
sekundární zdroje mohou mást ve smyslu, že historik pracuje s informacemi prvořadého a druhořadého
významu.


Dále viz:

Úvod do studia dějepisu 1. díl. Brno 2014, s. 29–31.