autorský KQfS^I ivan BOR kovsk v, ] 1 h 1 C a R ľ. K. J 0 s HF m a c [i K, jo s e f j an a CH K, marie pavlíkova, JOSEF KOCI.ZDKNßK solle, vaclav hlavsa, františek hol11c, miloslav Ml kota R h d a k ľ e josef janáček ť r M* R a V ti N o VH spolupráci s komisí pro dějiny prahy pri historickém ústavu Československé akademie véd riícenzovali jan FILIP, rostislav novy, františek kavka, JOSEF POLISENSKY, arnošt klima, františek červinka, josef dubsky, jaroslav bo u Cek, j arm i la koude lkovA, vojte c h mencl, Vlastislav laciná DEJINY PRAHY i praha 1964 © Nakladatelství politické literatury, 1964 nakladatelství politické literatury Nejlepši představitelé pokrokové kultury se od počátku přimkli ke komunistické straní, v niž nalézali svého politického vůdce a s jejímž bojem spojovali své tvůrčí úsilí. V první fwli stáli Zdenek Nejedlý, S.K.Neumann, Marie Majerová, Helena Malířova, Ivan Olbrachtj Josef Hora, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, František Halas a další. Pro utvořeni a upev něni levé kulturní fronty vykonal mnoho Neumannův časopis Červen a později Nejedlého Var V dobé perzekuce komunistického tisku se stal přední tribunou kulturní politiky komunisiii ko strany týdeník Tvorba, který strane postoupil kritik F. X. Šalda. Redaktorem Tvorby sc smi Julius Fučík; pod jeho vedením zachovávala Tvorba důsledně marxistickou linii a stavěl* ir neohroženě do boje za aktuální politické a kulturní problémy tehdejäl doby. K prosazováni revoluční linie v kulturní oblasti velmi přispělo založení (1930) organwi' pokrokových intelektuálů Levá fronta (dříve Proletkult). Tato organizace měla v revolm b duchu působit na levě orientované pokrokové umělce, vědecké pracovníky, osvětové činiirlr a jiné pokrokové složky inteligence. K jejím předním pracovníkům náleželi soudruzi Ladislav Stolí, Ivan Sekanina, Bedřich Václavek, E. F. Burian, Jiří Kroha, Pavel Prokop, Jiří Taufi-r »1 . z vědeckých pracovníků pak Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, Otakar Chlup, ViU 111 Mathesius a další. Hlásila sc k ní i řada vynikajících hudebních skladatelů a pedagogů, jako AI011 a Karel Hábové, Josef Stanislav, František Bartoš, Václav Holzknecht, Vit Nejedlý a další, mnozí Irkaři - dr. Miloš Nedvěd, dr. Hugo Hecht, dr. Bohumír Budín, dr. Josef Mašek aj. Oběta-• viní spolupracovníky komunistického hnuti se stali divadelní režiséři — Oldřich Stibor, Jan íkoda, František Salzer, Jiří Frejka, Antonín Kuří, i mnozí divadelní umělci - Václav Vydra st., Jaroslav Průcha, Zdeněk Štěpánek, František Vnouček, Eduard Kohout, Božena i'ľlpánová, Elena Hálková aj. l'o boku Levé fronty stály také různé organizace, v nichž byli sdruženi výtvarní umělci. S komunisty šli zejména Vincenc Makovský, Jan Lauda, Josef Wagner, Václav Mašek, Antonín Pile, Adolf HofTmeister. Bohatou činnost vyvíjel Svaz socialistických architektů, v němž pra-. .ivali Jan Vaněk, Jaroslav Fragner, Jiří Kroha, Oldřich Starý, Josef Havlíček, Karel Honzík, |iiscf Kittrich a řada dalších. Značný význam měl i Devětsil, k němuž se hlásil Vítězslav Nezval, lnroslav Seifert, Vladislav Vančura, Bedřich Václavek, Jiří Voskovec, Jindřich Honzl aj. V boji o šíření pokrokového názoru na svět a o získávání naši mládeže a inteligence pro my-tlmku komunismu sehrálo významnou roli i komunistické nakladatelství Karla Boreckého. Myšlenkám revolučního hnutí sloužilo nakladatelství Pavla Prokopa, jež vydávalo rozsáhlé monografie o SSSR, všechny publikace Levé fronty a oblíbené svazky Lidové knihovny. Významné poslání mělo i nakladatelství Jana Fromka Odeon, v němž vycházela velká slovesná díla sovětská (v knihovně Spisovatelé Sovětského svazu) a záslužná edice Leninismus. Pokro-luvou literaturu vydávala i jiná nakladatelství, například Aventinum, Družstevní práce a Sfinx. i<». POD HÁKOVÝM KRÍZEM Mnichov rozbil iluze, které československá buržoazie po dvacet let Siřila mezi pracujícími, • odhalil zbabělou tvář i politický krach její oficiálni reprezentace v čele s Benešem. Fašistické podzemí, které se rychle legalizovalo a získávalo politickou iniciativu, snažilo se využít pomni-1 hovského kolísáni, aby získalo oporu a důvěru mas. Proto také mohla být již 18. listopadu 1938 provedena fašistická glajchšaltace starých politických stran a uvedena v život strana Národní jednoty, jejími předsedou a ideologem se stal agrárník Rudolf Beran. Reformističtí vůdcové, klcřl nechtěli zůstat za českými fašisty pozadu, si vytvořili Národní stranu práce, která se plně postavila za reakční politiku vlády. Tím také dovršila zradu na zájmech pracujícího lidu a celého národa. Když pak byl 30. listopadu zvolen zbytky Národního shromáždění dr. Emil Hácha -.hitnlm presidentem, dala se druhá republika, která se rázem octla v rukou vnitřních nepřátel národa, na cestu k úplné fašizact. Protože prý činnost komunistické strany „ohrožovala veřejný zájem", zastavila dne 21. října n>38 Beranova vláda na Hitlerův příkaz její činnost, zakázala její tisk a rozpustila všechny ma-wvé organizace s komunisty sympatizující. A za dva měsíce (27. prosince) stranu rozpustila. Současně byly zrušeny komunistické mandáty v Národním shromáždění, v senátě i samosprávných sborech. V důsledku toho byli v Praze (16. ledna 1939) zbaveni funkcí třetí náměstek primátora soudruh dr. B. Vrbenský, 17 komunistických členů městské rady a 500 členů různých komisi a výborů. Po rozpuštěni strany byla ihned vyslána policie, aby zabavila její jměni; provedla sice na sta prohlídek u komunistických funkcionářů a ve všech stranických sekretariátech, nikde však nic nenašla. Peníze strana neměla a technické pomůcky potřebné pro politickou práci již byly dávno ukryty, aby sloužily ilegální činnosti. Všechna tato opatřeni, která směřovala k úplné likvidaci strany, přinutila komunisty k pod- 608 609 i S-bfezen J 939 — příjezd okupantů do Prahy f Foto MMP) zemni práci. Osvědčilo se, že tento vývoj předvídali a připravili se na ilegálni formy práce. Postupní byla přeměňována organizační struktura strany. Přes těžké podmínky byla v krátkr době provedena všechna opatření, aby byla zabezpečena práce strany a jejích vedoucích orgánů a aby bylo zajištěno pravidelní vycházeni Rudého práva a ostatního risku, placení příspěvků i opatřováni potravin a jiných potřeb pro funkcionáře žijící v ilegalitě. Tak zatímco ideologie kolaborantskí kliky — háchovština - hlásala teorii „klidu a pořádku", pražský lid pod vedením ilegální organizace KSČ nastoupil do nového boje, především proti rychle postupujíc! fašizaci. Období okleštěné republiky uzavřel 15. březen 1939, den, kdy československá buržoazie dovršila svou zradu, poslední akt národní tragédie Československa. Toho dne od Časného rán., vjížděly do pražských ulic okupační kolony nacistů, provázené sevřenými pěstmi a slzami %tt zeného národa. Toho dne poprvé zavlál nad Prahou prapor s hákovým křižem. V dopoledních hodinách vstoupil do starobylých siní Staroměstské radnice německý velitel Prahy generál Gablenz a večer přijel na Pražský hrad Adolf Hitler. Druhého dne (16. března] tu podepsal výnos o zřízení tzv. protektorátu Čechy a Morava a přijal delegaci pražské zrádcov ské buržoazie, vedenou primátorem dr. Klapkou a jeho nacistickým náměstkem dr. Pfitzncre 111 6IO Dna e idSlil telefonicky o 15.JO hol. p. vládni rada H u T> « x > ■ preaiaia policejního řediteletvf v Přeno po dohodí!, která byla konána na posudKovók velitelství v Proso y přítomnosti p. plukovníka ríBakonSoBi-ká ofcupořní armády , p. generála Červinky, plukovníka líví šoelkii. Se okamžitě má býti saříseno zatieni vedoucích 0006 . ioakáho komunistického hnutí a dále ,1a má býti 00 väí příenoirtí a důslednosti nkroSováno proti oaobám a nekalým íivlŮm poruuujíofm klid na ulioíoh pfi příchodu říšskonaneokaho vojska a ílředníoh orgá-nl, ta tyto osoby mají bý'ti zadržovány a předváděny do En J i Slováci \ vasby. TyroruaSn insp. FISkandl a proaVsdnlctvím polic, koodaafe Dr Pravdy soříseno konfinování komunistů. roci ■1 T P r a a • dne 15. března 19J9. Nařízení o zatčeni vedoucích představitelů KSČ (Foto MMP) První vyhidíka okupantů v Praze (Foto ČTK) Na zradu československí buržoazie a na násilný čin nacistů reagovala opčt jedině Komunistická strana Československa. Její stanovisko vyjádřil již 16. března 1939 ústřední výbor manifestem, v němž se pravilo: „Jen jediná cesta vede i dnes k záchraně národa: cesta vzdoru, odporu, boje. Postaven tváří v tvář hitlerovským dobyvatelům vyžene národ ze svých řad zrádce a semkne se v pevnou jednotu. Komunisté, kteři učinili vše, aby země byla uchráněna nejtěžši rány, předstupují před národ a prohlašuji, že chtějí oddaně a neohroženě stát a bojovat v prvních řadách národního odboje za obnoveni svobody a samostatnosti českého národa." Největší posilou lidových mas Československa v těchto dnech bylo hluboké vědomí, že na jejich straně stojí Sovětský svaz, neporazitelná země socialismu. Vždyť také Sovětský svaz byl jedinou velmocí, která protestovala proti okupaci okleštěné republiky nacistickým Německem! Po násilné okupaci rozpoutali nacisté v Praze i po celé zemi v nejširším měřítku brutální teror. Již v prvních dnech bylo zatfeno kolem 20 000 českých lidí, většinou komunistů. Sest let okupace, íest lei plánovitého vyhlazováni českého národa, íest let nezměrného utrpení pražského lidu bylo výmluvným svědectvím Hitlerovy „péče o blahodárný rozkvět Prahy". A nebyl splněn ani Hitlerův výnos o tzv. protektorátu, v němž zaručoval, že se protektorát bude spravovat sám, svými úřady, svými úředníky. Přestože buržoázni městská správa byla formou, jež nevadila fašizujlcí klice ani po Mnichově, projevily se v ní krátce před nacistickou okupací některé změny. Ústřední zastupitelstvo bylo 24. února 1939 rozpuštěno a na jeho místě jmenována (6očIenná) správní komise, jejímž předsedou se stal dr. Otakar Klapka. Současně byly rozpuštěny místní výbory a jejich funkce svěřena vládním komisařům. Později (8. března) byla ještě jmenována užší správní komise (správní výbor), která měla působnost dřívější městské rady. Osoby v těchto nových orgánech byly tak „spolehlivé", že klidně přečkaly 15. březen 1939 a mohly zůstat v obecní správě i nadále. Klapkoví bylo dokonce dovoleno užívat titulu primátora. Zato mu však byl dán k ruce (již 15. března) nacistický náměstek dr. Josef Pfitzner. Tento pražský nacista, který znamenal pro Prahu to, co pro český národ K. H. Frank, stal se „skutečným a stálým" primátorovým náměstkem. Jeho výsadní postavení jasně určoval jmenovací dekret, vydaný zemským úřadem. Pfitzner se mohl dát informovat o všech opatřeních a jednáních úřadů a orgánů hlavního města Prahy a prakticky mohl rozhodovat i ve všech úředních věcech, poněvadž zemský úřad také stanovil, že se v záležitostech, o kterých rozhoduje primátor, vyžaduje podpis i jeho náměstka. V případě, že primátor rozhodl bez Pfitznerova podpisu, mohl toto rozhodnuti zemský úřad zrušit. Jestliže by mezi primátorem a náměstkem nedošlo k dohodě, vyhradil si zemský úřad právo rozhodovat ve věci sám. Pfitzner brzy ovládl městskou správu. Od konce roku 1939 už nes volá val ani užší správní komisi a vše vyřizoval v tzv. presidiálnich poradách, jež byly mezitím zavedeny. K značným změnám došlo ještě v létě roku 1940, když byl na Klapkovo misto dosazen dr. ftlha jako vládní komisař s titulem primátora. Jestliže předtím Pfitzner o všem spolurozhodoval, stal se od té chvi-le jediným pánem na pražské radnici. A po heydrichiádě byl už vůdcovský princip bezostyšně zaveden i navenek, takže od června 1942 se již správni komise nesešla. Pfitzner patřil také k těm, kteří všemi prostředky usilovali o germanizaci Prahy. Neváhal použít jakékoli zbraně a zneužíval k tomuto nekalému úkolu i vědu. Spolu s ostatními nacisty prohlašoval, že Praha byla a je městem německým. Nejprve si udělal nacistický „pořádek" na radnici. Odstraňoval z nl české zaměstnance a na jejich mista dosadil Němce. Zaváděl německé úřadováni, úředníkům nařizoval, aby mluvili německy a současně zavedl na celé radnici nacistický pozdrav. Aby bylo prokázáno, že Praha byla a je německá, bylo po celém městě odstraňováno vše, co svědčilo o jejím českém původu a rázu. Především musela být změněna jména ulic, aby \yjádřila předpokládané a často jen domnělé zásluhy německých umělců a politiků na historickém vývoji města. Také všechny orientační tabule, tabulky se jmény ulic a vyhlášky musely být nejprve německé a pak teprve české. Rovněž firmy na obchodech a závodech dostaly tuto německo- 6l2 českou formu. A konečné byla zavedena i dvojjazyčná označeni dopravních prostředků, hlavně vozů elektrických drah. Proti tomuto i dalšímu poněmčování Prahy se obyvatelstvo bouřilo všemi prostředky: letáky, nálepkami i nápisy. K velké akci došlo zejména v den prvního výročí Mnichova - 30. září 1939. Toho dne byla v Praze vydána propagační hesla: „V sobotu dne 30. záři nepoužijeme elektrických drah (ani tehdy, bude-li pršet). Manifestujeme tak proti poněmčování a teroru", „Nejezdi tramvaji, budou jezdit jen Němci" apod. A skuteční toho dne jezdila většina vozů elektrické dráhy téměř prázdná. Stejně jako Praha byla podle názoru nacistů německá i Karlova universita. Dokonce to prý byla první německá universita vůbec. Proto se i ona musela podřídit „vyšším říšským zájmům". Již 2. srpna 1939 nařídil Hitler, aby německé vysoké školy v tzv. protektorátu byly převzaty do správy říše. Podle tohoto nařízení uloupili nacisté starobylé universitní insignie, universitní archiv do roku 1882 a celou budovu Karolina. Německá universita si prisvojila i název „Německá universita Karlova". Vláda nacistů a válečné hospodářství silně zapůsobily i na sociální poměry v okupované Praze. Okupanti s pomocí úřadů práce nahnali do válečné výroby všechny práceschopné muže a ženy, „totálně nasadili" úředníky, učitele, živnostníky a obchodníky. Stanovením výhodného kursu marky si zajistili výhodné postavení a velmi dobrou životni úroveň, ale současně citelně ochuzovali české obyvatelstvo. Zboží jejich „zásluhou" rychle ubývalo; mnoho ukryli také výrobci a obchodnici. To však vyvolalo prudké stoupáni cen. Situaci obyvatelstva zhoršilo také zavedeni lístků na potraviny, oděv, obuv a prádlo. Ale skromné přiděly nemohly uspokojit spotřebu, a proto lidé kupovali potraviny i jiné zboži „načerno" za každou cenu. Ta se zvyšovala každým dnem. Přitom příjmy dělníků, úředníků, učitelů a ostatních pracujících zůstaly téměř na předválečné výši. Tak dělnici si vydělali měsíčně asi 600 — 700 K, kvalifikováni až 1100 K,soukromí úřednici v nižších kategoriích 600—1800 K. Tím došlo k velkému rozpětí mezi platy a „černými" cenami zboží. Tyto ceny jistě nemohli platit lidé s normálním prijmem, a proto se množila bída a hlad. Avšak ti, kteří podporovali politiku háchovského režimu a bez ostychu kolaborovali, měli peněz dost a žili v blahobytu. Prahou procházela těžká léta okupace. Buržoazie, velkostatkáři a část maloměšťáků se stali oporou protektorátni vlády, pracující lid, zejména dělnici v továrnách, šli cestou odporu, obrany a boje. V jejich čele stála komunistická strana, která ihned po 15. březnu nastoupila do boje proti okupantům. Její program byl jasně vyjádřen v provolání, jež ilegálně vydalo ústřední vedeni KSČ k 15. březnu 1939. Nové podmínky a rozsáhlá zatýkání v prvních dnech okupace přinutily stranu k úplné reorganizaci, při niž bylo třeba vyměnit celou řadu funkcionářů a použit nové lidi a mladší členy strany, policii a gestapu neznámé, často však bez politických a organizačních znalostí. Tak těžký úkol bylo možno splnit jen na základě výsledků politiky a činnosti strany v předchozím období, kdy ji lidé poznali a kdy tisíce pokrokových lidi byly vychovávány komunistickým tiskem. Jen diky statečnosti a politickým zkušenostem vedoucích stranických funkcionářů se podařilo během roku 1939 dokončit přestavbu strany i jejich organizací a orgánů. Již v srpnu vyšlo první číslo ilegálního Rudého práva. Mělo jen jeden článek - provolání KSČ Do boje za novou svobodu, který určoval směr domácímu odboji: „Braňme se pasivní rezistencí, stávkami, bojkotem fašistických agentů a českých zrádců, organizujme hromadné projevy národní vůle. Rozvíjejte účinné akce národní solidarity, aby ani jediná oběť hitlerovského teroru a její příslušnici nezůstali bez pomočil" Organizační struktura ilegálni KSČ vypadala v té době zhruba takto: v čele strany byl užší ústřední výbor, který řidil krajské výbory prostřednictvím ústředních instruktorů, z nichž každému byly svěřeny tři až čtyři kraje. Podobně byly řízeny prostřednictvím krajských instruktorů okresy. Několik okresů, řízených jednim instruktorem, tvořilo oblast. Kraje byly rozděleny na okresy a ty se členily na závodní buňky a místní skupiny. Nejmenšim organizačním útvarem byla „trojka". ÍI3 osobni pons HOMAiDMNT * rtBSCWMSCHtMRl'n'g riHt - 7*mtMivÍnl IWrťrUfrtgWij KwtiJtt * tJj.ua DETI - ENFANTS - KINDER J mino SUH fbUivi *ir.»;wi'lir. Dl- TI A JEHO MAS2RKY tf m i.\ iFMMr - ».'Mi m»ine* EMřCATTiv aaiaa*raj InnM fateU whMif fU«rw* Cestovní pas Václava Sedláčka, zavraidlného okupanty při demonstracích 28. fijna 1939 (Foto MMP) Kraj Praha-město patřil spolu s krajem Prah a-venkov a Kladno pod prvního ústředního instruktora. Dělil se na äest oblastí: 1. Libeň, Karlín, Kobylisy, Vysočany; 2. vnitřní Praha, Nové Město, Vinohrady, Žižkov; 3. Pankrác, Michle, Nusle, Vršovice; 4. Smíchov, Jinonice, Košíře; 5. Dejvice, Břevnov, Holešovice; 6. Praha okolí (obce Cakovice, Čelákovice, Chabry, Kbely, Kunratice, Letňany, Suchdol, Vinoř). Čeští lide v Praze využívali každé příležitosti, aby mohli okupantům dát najevo své protifašistické cítění. Oslavy 1. máje 1930 byly sice zakázány, ale vhodnou záminkou k mohutné manifestaci se stal 9. kveten, kdy byly převáženy ostatky K. H. Máchy na památný Vyšehrad. Téméř čtvrt miliónu Pražanů vyšlo toho dne do pražských ulic, aby demonstrovali svůj odpor k nacismu. Politicky významným činem byla národní manifestace 28, října 1939. Protestní projevy na tento den byly připravovány od počátku října. Buržoázni organizace, jež se této myšlenky také chopily, propagovaly zásadné pasívni a nerevolučni projevy odporu, totiž bojkot, nošeni trikolór a jiných odznaků. Jediné KSČ, jež postupovala samostatně, vyzývala k protestním stávkám a demonstracím, tj. k aktivnímu odporu, který by posílil sebevědomí mas. Na oslavy 28. října sc připravila i policie: demonstrace mílo překazit 2370 policistů. Pražské ráno v sobotu 28. října 1939 začínalo zdánlivě jako všední den. Dělnici nastupovali do továren, žactvo do škol. Většinou měli sváteční oděv, sc stužkou nebo jiným odznakem. Zdálo se, že ten den bude jen tichým protestem pražského lidu proti germanizaci a projevem jeho touhy po národní a politické svobodě. Po poledni však začaly propukat bojovné demonstrace nejvíce na Staroměstském a Václavském náměstí. Lid brzy ovládl ulice a okupanti i pražská policie byli zcela bezmocní. Demonstranti žádali obnovení Československé republiky, bouřlivě projevovali své přátelství k Sovětskému svazu a provolávali „Ať žije KSČ!". Kolem 17. hodiny sc střílelo na Václavském náměstí, v okolí Karlova náměstí a u telegrafní ústředny na Žižkově. O něco později přijel na Václavské náměstí K. H. Frank, který se vrátil z Lán, kde přednesl Háchovi ultimatívni požadavek, aby „česká vláda v nejkratší době obnovila pořádek a bezpečnost", ale byl davy vypískán. Po 18. hodině se pražský lid dostal od Karlova náměstí Žitnou ulicí ař k Mczibranské ulici a tu byl několikrát napaden střelbou ze skupinek utvořených příslušníky gestapa a důstojníky německé policie. Zde padl mladý horník Václav Sedláček a bylo raněno i dalších pět osob, mezi nimi posluchač lékařství Jan Opletal. Před 21. hodinou se opět objevil v pražských ulicích, hlavně v Žitné, K. H. Frank. Kolem 22. hodiny se Praha zvolna utišila. Smutná byla bilance toho dne: I mrtvý, 15 těžce raněných, stovky lehce raněných a asi 400 osob zatčených. Hmotné škody nebyly velké: vytlučená okna ve dvou německých školách a 165 stržených dvojjazyčných tabulek s vozů pouliční dráhy. Demonstracemi 28. října vyvrcholila v Praze první vlna odporu lidových mas. Ukázalo se, ie se český národ s okupací nesmířil. Během demonstraci se také změnila orientace a sila vlivu buržoazního odboje a KSČ. Výsledek byl velkým úspěchem komunistů. A koneční demonstrace ukázala slabost německého režimu v Čechách a na Moravě. Proto ji nacisté, opojení vítězstvím v Polsku, pokládali za svou porážku. Vyhldíka o uzavření českých vysokých ikol (Foto MMP) SelanntmafQntifi! akbHorlW rntrr Bnnin Kffe4l f*« ilalarr 3rtř (U* 44*4114« SoaoaOJraWr U MiawHiMt M Ir Salataafm* la Ojaalol Ur* ttttn >in Htm SBlurtuaWtra Ht t la fifMmil Wtan n> aUtm p> Mna. MM KtfriMi mm M| 14 SWUaimi Mrftt lukna .«4 b H» nantnan s>414al<* Ca «4 aa ZS. Crnta nl «a » «*«a»a taft CMaraa of Mt Dtatr mm ktd 3«Jr»i rWofa*. ka aatttf Cff4*rVo ctw tritii! altjabl eiltiílgfrr In fcofl fMf *— O. etaxattt Mt. Vyhláška! Atkolfv Orla opelornf ráint moréna pokoril 1* od 01 dobí skopla* <*>krth InitltktetlB ft ipolvorod ■ *«t* tklBl knhr v ikM, mtnllnl m bo ríillnil atcenl 00 rolltl klld a paMdok » Protektorátu Mtian 0*4 Nl »>r1 lom brto tlUlho, li ptndcl tteklo *kt4 odpor* nlíJté lak* o* <*»k'ck mokírh IkottcK Jrílo Irlo llrlr dalr •* n dneth 2«. Hloo « 15. Ntlo itrboooll k BéJtlnfm Raňm proti Irdnotllrrni Mtaioa. birty Csské vysoké Školy m dobu tfi roku uzsv detéi páchate*) bvto uHJcteno a veril ooťet Mastiuku twi do vatby. ¥ Prax. dne 17. aaopakt 614 arff SMaaMffltfttaf La W^aKI Baí aRtUlI gtj. 3«ifterr twn Shuroft,. Ilegální tiskárna KSč odhalená nacisty (Foto M MP) 17. listopad a uzavření vysokých škol byly přesvědčivými doklady, jak si nacisté předitavoi lil „rozkvet" města Prahy. Československý lid se přesvědčil, že boj s okupanty bude tvrdý, .il >.c je nevyhnutelný. Protože vSak 17. listopad a vše, co po ním následovalo, bylo nejlepitm svědectvím, že situace v Československu ještě není příznivá pro masové akce, soustředilo • národně osvobozenecké hnuti na dílčí, především hospodářské boje (za zvýšeni mezd, za drn hotní přídavky apod.) a na průmyslové sabotáže. Teprve na podzim roku 1941, když nadité přepadli Sovětský svaz, vzplanul v českých zemích odpor novou silou. Také nacisté přizpůsobili změněné situací svou okupantskou politiku. První úspěchy na východní frontě posílily jejich sebevědomí a domnívali se, že přisel čas, kdy je koneční možno přistoupit k likvidaci českého národa. Protektor Ncurath se pro tento úkol nezdál dost energický, a proto byl 28. záři 1941 na jeho místo povolán R. Heydrich. V Praze se Heydrich uvedl vyhlášením stanného práva. Zatýkáni českých vlastenců propuklo plnou silou. Stovky jich byly odsouzeny k trestu smrti a tisíce zavlečeny do koncentračních láborů. V těch dnech ožila cesta mezi smutné proslulým Petschkovým palácem, sídlem gestapa, n soudní budovou na Pankráci, kde byla věznice gestapa, v jejíž sekyrárně hrdinně umírali nejlepší synové a dcery českého národa, anebo odkud byli posíláni na smrt do koncentračních táborů. V pražských ulicich se denně shromažďovali lidé u krvavě červených plakátů, kterými nacisté oznamovali nové a nové vraždy. Prahou se vlekla mrazivá hrůza a nikdo si nebyl jist svobodou ani životem. V té době vykrváceli i všichni členové prvního ilegálního ústředního výboru KSČ. Tehdy také nacisté zničili hrob Neznámého vojína na Staroměstské radnici. Obit gestapa (Foto Karel Hájek) zyni. Tu se sešli se 150 druhy, kteří byli zatčeni již 16. listopadu; jen s devíti předními funkciu náři se již neshledali. Ti byli časně zrána nebo během dne 17. listopadu snad také v Ruzyni zastrelení. Jejich smrt se stala symbolem nacistické zvůle, jež se jejich popravou dopustila jasnŕ justiční vraždy. Vypleněné studentské koleje nacisté obsadili. Ale tím se nespokojili a ještě v ranních hodin* 1 17. listopadu zabrali i dalši koleje, z nichž studenty vyhnali, obsadili také některé universum objekty, jako právnickou a filosofickou fakultu, novou techniku v Dejvicích, ústavy na Alberto! a Všeobecnou nemocnici na Karlově náměstí. V Ruzyni studenty přivítali esesáci z Hitlerovy tělesné stráže, kteři je surově nahnali áO jízdárny. Zde je zformovali do útvarů a pak z nich vybrali nestudenty, fašisty, cizince a student} mladší 20 let; ty propustili. Bylo to asi 700 Koo lidí. Zbývající studenti, jichž bylo kolem tilíi 1 zůstali v Ruzyni a prožili tu v pilinách jízdárny první strašlivou noc nesvobody. Následujícího dne, 18. listopadu, byli před 5. hodinou ranní spěšně probuzeni a lámaní češtinou jim bylo oznámeno, že „jejich vůdcové byli zastřeleni a že oni budou odtransportování, přičemž každý, kdo se pokusí o útěk, bude zastřelen". Asi o hodinu později je již odváMa nákladní auta na nádraží v Bubenči a krátce nato odjíždél smutný transport z Prahy p/r« Drážďany a Berlín do stanice Oranienburg. A tu v noci ze soboty na neděli byli vehnáni do brány koncentračního tábora. Již druhý den šla v Praze od úst k ústům zpráva, jež byla vydána k večeru 17. listopadu že nacisté uzavřeli české vysoké školy. Po 17. listopadu byly v Praze všechny vysoké školy uzavřeny a jejich budovy, z velké čásil zničené a vykradené esesáky, byly předány vysokým školám německým; ostatní věci, zejména cenné přístroje, byly rozkradeny nebo odvezeny do Ríše. Budova právnické fakulty byla u, vena na velitelství SS. Archív Karlovy university, který nacisté zabrali již v srpnu 1 ■ • \>> vyvezli pak koncem okupace z Prahy a podle jejich tvrzeni prý byl cestou zničen při lei útoku na vlak. 618 4 V květnu 1942 se Heydrichovi zdálo, žc se mu podařilo zlomit hrdinný odpor českého národa i a že je možno odejmout poslední zbytek samosprávy bez obav, že se pokusí o revoltu. Proto 26. května ohlásil zamýšlenou reformu veřejné správy, při níž měla být sloučena dosavadní česká politická správa se správou říšskou Ale to byl jeho poslední čin. Ráno 27. května, když jel z Panenských Břežan do Prahy, byl ■ na něho na křižovatce U vychovatelny v Libni spáchán atentát. Jeho následky Heydrich jití nepřežil. Po Heydrichově smrti připravil společně s nově jmenovaným protektorem Daluegem strašnou pomstu K. H. Frank, Svou horlivostí a krutostí překonal i Hcydricha, a to, co následovalo, nemělo obdoby v dějinách našich národů. V Praze byl ihned vyhlášen výjimečný stav. Bylo oznámeno, že „ten, kdo osoby, jež měly účast na spáchaném atentátu, přechovává nebo poskytuje pomoc anebo maje vědomost o osobě původce atentátu nebo jeho úkrytu neučiní oznámeni, bude i se svou rodinou zastřelen". Praha sc proměnila v mrtvé místo. V bytech řádily gestapácké tlupy, celé místo bylo syste- í maticky prohledáváno a zatýkány desítky nevinných lidi „pro schvalování atentátu", v rozhlase i v tisku byl uveřejňován popis útočníků, ve výkladní skříni Baťova obchodního domu na Václavském námístí byly vystaveny věci nalezené na místí činu. Současně byla vypsána odmína 10 miliónů korun na dopadení pachatele, kterou protektorátní vláda zvýšila o dalších to miliónů. Hrozil Hácha a hrozil i Moravec. Ale slíbené milióny, hrozby ani popravy nepomáhaly. Hrůza se valila Prahou. Denní byly popravovány desítky lidi „pro schvalování atentátu": 30. května 32, 31. kvítna 18, 1. června 18, 2. června 14 a tak to šlo den ze dne. Mezi nesčetnými oběťmi strašlivého teroru byli i vynikající představitelé komunistické inteligence — Bedřich Václavek, Vladislav Vančura, Zdeněk Dvořák, Pavel Kropáček, Pavel Prokop aj. Hrůza dnů byla dovršena, když io. června oznámila tisková kancelář strašnou zprávu: „byli zjištěny důkazy", že obyvatelstvo obce Lidic u Kladna poskytovalo podporu okruhu pachatelů atentátu a „dopustilo se i dalších činů říši nepřátelských"; proto byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračních táborů, děti „dány na náležité vychování", domy a kostel byly srovnány se zemi a jméno obce vymazáno. Ale ani Lidicemi se lačnost nacistů nenasytila. Denní byly oznamovány další popravy. Konečně bylo českým lidem dáno ultimátum sdělit do 18. června údaje, které by mohly přispět k objasněni atentátu. Nenajde-li se do té doby stop naznačovaly zprávy a projevy, dojde v Praze k strašlivému krveproliti. Sekyrdrna na Pankráci f Fotí MMP) Vamdmik 77 297 židovských občanů zavraidiných nacisty (zřízený v Pinkasové synagóze ) IBQ.SJOSII 16vih1q351vixiq',/ IMUKTC íq.viyi w. ♦ Ani i a 23.xi isortw ix iqv. F in 18<><> 21X11 K»aBC«ia 2Q.II1868 m v iq ÍQ/.1ÍM l?< 1 iKAlí IS Mm5'.Í?lGIIMA \7X loviae'.-ib.k «mi Awiui ij.xiihos Aimi [>7l NA i.vxh ÍOO/«i3.xi lO/.Ä'l r VÍN ?<>.!! 18 Jan is.v ia/o-2/vu iq/.i- Iaiíosíav k> / VII 18Q I i íONJA 1a-IX IQAO -17.111 \8 AnnAÍQ.MIOM '..x1*>','. RUDOti in A'.. ' I klOOlQI'.qvio/.j-(/rí1aj5jiii01'. IQOQ 26X10/.|«m|ria ISVff IOO/2mv 1 Í)?\ NA 611*).! ;8viii«)/.»*A»NOSr 28.HM 'H8 > /f>f N!ka 11 !'; I8Q<> f \aga* AR M- i1q1 lOřftl ana8.IIO-.0 i6x iq/.I JlftŕlQ.lllľ n i«// in x to/./. (>ia Ai vu'18*>2 Janaä.v 1*> ř! 78 iv IOV. *- ll ŕ/Vií* vi i8«/a* ar1a ►.vihiooa Iva! m h x t iQv-201 i«K3*l/ Í8ř»Mr>xiii*)í.a ľ aamia7i.ixibri-vi xw.l I Hlxf8.viihkx.AMCl íttYiioorv/ťvxio UQlMAlllt>A50V11ftoSA*ARH IÄ4IIQO l«>'.'. /DťNKAléYIX l«>/0 ii VIIIi^m.AAll ✓ iq'./ H? RKOWIC/ NaiAN I6JI8Q.SQ.II ii ii ľ,xii88.si*xiQ'.'.*lví RAAAN Arno; ia i6.vihq08i7jhiq'. / IV.IIARD/fOCIIII CÄROIINA3VI867 7qixi*?'.7 t auraiq.v »316 x iq/.I IM R AA1 i1 M 1 I obi R! 13 XII iq/.í BFRNARíH Airnfi>7viiioiä-i.x f \ P Vani r» r> i7ii i8Qo-6.Ví io/./.--Sai IIIAH \ ' í «11 PI ?iAľOA 2A.VUI i8q'» l.l> iOOK.-Rť ia20.II lOOl-LlX ioa2 Bl \ l> > >/./.■ PlinOII ľ..'* 18/81 MU H 23.11188{. J 2o;ii<2Aä*Ri I !.M.(ÍU.SIAV.WIII82QKiAR, >Řl( 11J l.XH !<>-í6.xiqm1 IM 11AVA Káv I lANAKVHt|Oľ.-b.ivi«>'.ó*Rl-lí>VfV IG QAAAU IA:Í.I.W IQ«>B 30.iviq'. ř VlKlOtt 1 /'.mANNAI2.XIIíW>VIQXIQM IMf * * t V i í MlRtAMQ.IflQ7/l6.xiqm JoM * 2.VXIII i5vuqí/-31.xi'k.i RwOOl* mvimuAi >vh iq08-.S.x iqm-f llSKA 16.x111888-/. viii KIKKOVAVlOIAiail iqiiaqvi033 í 18? sovu io/.2 'IMWKUMOVA Anna iž.v V ranních hodinách 18. června bylo obyvatelstvo v Širokém okruhu kolem kostela sv. Cyriln a Metoděje v Resslově ulici probuzeno detonacemi a střelbou. To německa štítní policie a esesmani ostřelovali kostel, protože v jeho kryptě byli skryti útočnici na Heydricha — Kubií, Gabčik, Valčík a Opálka. Bránili se statečně, ale když nacisté kryptu zaplavili vodou, obrátili zbraň proti sobě. Ani pak však krvelačnost nacistů neochabla a česká krev tekla dále. Teprve 3. července byl zruäen výjimečný sta v a prestala být u veřej ňována j ména popravených. Ale popravy se nezastavily. Smutná byla bilance dnů od 28. května do 4. července: v Praze bylo popraveno 441 českých lidi. Tehdy také vykrvácelo druhé ilegální vedení KSČ. 20. ROZMACH LIDOVÉHO ODBOJE Komunistická strana byla zvlášť těžce postižena krvavým terorem v době heydnchiády. Již před ni byl nešťastnou náhodou zatčen Julius Fučík, podobně jen náhodně byl v noci po atentátu chycen Jan Zika, těžce zraněný pádem z okna při útěku, a v létě roku 1942 byli zatčeni dalSI členové II. ilegálního ÚV KSČ - Jan Pokorný, Jan Černý a Cyril Sumbera. V poslední chvíli unikl gestapu sebevraždou soudruh Václav Mařlk. Tak bylo v krátkém čase celé ústřední vedeni úplně rozbito. Ale přesto si strana udržela bojeschopnost a morálku a činnost nezastavila, i když podzemní nekomunistické organizace byly strašlivým terorem téměř zcela rozdrceny. Izolované skupiny komunistů se znovu spojuji a již v létě roku 1942 se ustavuje nový (III.) ilegálni ÚV KSČ pod vedenim Františka Moláka. Protože Praha byla v té době gestapem velmi dobře střežena, odchází do Berouna. V těžké situaci po teroristickém řáděni Franka a Daluega šlo straně hlavně o t", aby všechna nenávist proti okupantům se proměnila v novou vlnu odbojového hnuti. I když sídlo ústředního vedeni bylo v Berouně, pracovala strana již počátkem roku 1943 naplno a podařilo se jí obnovit i vedeni pro Prahu, v němž houževnatě a úspěšně působila soudružka Josefa Fajmanová. Pražské závody, jež pracovaly samostatně, vedl soudruh František Marik. Vývoj osvobozeneckého hnuti byl silní ovlivňován délkou okupace i postojem buržoaznich politiků seskupených kolem londýnské vlády, kteři odmítali jakýkoli aktivní boj na domád půdě. Ale obrat ve válečné situaci, jež nastal po slavné bitvě na Volze, vytvořil podmínky pro jeho nový rozmach. V Praze se hnuti nejsilněji projevilo v závodech, kde den ze dne rosila nespokojenost dělníctva se zhoršenými pracovními poměry a se zostřováním otrokárskych metod nacistických poháněčů. Z této nespokojenosti se rodily nepokoje a dilčí stávky ve slévárně v Kolbence, v Junkersce, u Janečků a jinde. V létě roku 1943 odhalilo gestapo i sídlo III. ilegálního ÚV KSČ v Berouně a soudruh František Molák zahynul v přestřelce s gestapáky. Koncem roku 1943 byli pak zatčeni a brzy nato pa praveni téměř všichni členové a spolupracovnici Molákova ÚV, kromě soudruha Rudolfa Vctišky, který gestapu unikl (zatčen byl až v červenci 1944). Ani touto ztrátou však nebyl vliv strany v odbojovém hnutí podlomen. Těžiště organizace se opět vrací do Prahy, kde se pak vytváří centrum odbojové činnosti, i když podle smeniu daných moskevským rozhlasem pracuji stranické organizace samostatně. Z odbojových skupin byla zvlášť aktivní organizace Predvoj, v níž se soustředili mladí komunisté pod vedením K. Hyršla. Zatímco buržoázni odboj v letech 1943- 1944 byl poměrně slabý (začíná oživovat zase a) na jaře r. 1945), boj komunistů se dŕ'e rozviji. Komunisté na venkově vytvářeli za pomoci sovět ských organizátorů partyzánské jednotky, jež se postupně stávaly hlavni oporou v osvobozeneckém zápase; v Praze pak organizovali a připravovali ozbrojený boj. Proto se na ně strtlr soustřeďoval hitlerovský teror. Ještě v poslední chvíli okupace - v březnu 1945 — provedla gestapo rozsáhlé zatýkání vedení pražského kraje v čele se soudruhem Šiškou, jež pak bylo na Emauzy po náletu amerických letadel (Foto J. Zeman ) Frankův rozkaz popraveno 2. května 1945 v Terezíně. Přesto ale v Praze pracoval IV. ilegálni ÚV KSČ. Byli v něm soudruzi Vladimír Koucký, Václav David, Lumír Čivrný aj., kteří stáli v čele přípravy revolučního boje. Začátkem roku 1945 rozvíjeli komunisté v Praze i v okolí rozsáhlou ideově politickou i organizační práci. Vedla je jediná myšlenka: urychlit osvobození země a zabezpečit důstojný podii vnitřních sil v protifašistickém boji v poslední etapě války. V ilegálním Rudém právu mluvili zcela jasně: „Nesmí se stát, aby náš národ nečinně očekával své osvobozeni Rudou armádou. Byla by to nesmazatelná skvrna na jeho cti!" Protože se hnutí, vycházející z proletárske koncepce odboje, snažilo připravit v Praze masové vystoupeni, které by vyjádřilo protifašistickou frontu nejširšlch vrstev obyvatelstva, a zorganizovat politickou generálni stávku a ozbrojené povstání, obracelo se především k pracujícím města Prahy, k jeho dělnické třídě, jež měla sehrát v tomto historickém období rozhodující roli, a usilovalo také o sjednocení všech demokratických vlasteneckých sil. V přípravě lidového povstání mělo hnutí nesporně mnoho úspěchů. Ale jeho organizační příprava nebyla v rovnováze s přípravou politickou, programovou, s jasnosti o jeho cíli a o základních metodách. A tak v předvečer revoluce byl v Praze citelný rozpor mezi programem a jeho organizačním zabezpečením. Také komunistické skupiny tu neměly dostatečné spojeni, chybělo jim centrální vedení i zkušené vedoucí revoluční kádry. Buržoázni skupiny se začaly v Praze projevovat až těsně před 5. květnem 1945. Jejich hlavní zájem se však obracel více na to, co bude po válce a jak si rozdělí jednotlivé pozice, než na organizováni nějakého boje; od nich se poněkud lišily skupiny, jež vytvářeli bývali česko- 622 623 slovenští důstojnici. I když v jejich radách nesporně byli i dobři vlastenci, kteří chtěli sloužit vlasti, většinou jednali jako lidé nepolitičtí, jejichž zaměření bylo zpátečnické a směřovalo k vyřazování lidových mas z osvobozeneckého hnuti. Z pražského vojenského odboje bylo nejznáměji! velitelství Alex a Bartoš. Ale průběh Pražského povstání ukázal, že tyto skupiny byly jen složkou podružnou, která se stala silou kompromisu, nikoli silou nesmiřitelného boje s okupanty. Pro přípravu Pražského povstání byla významná také Česká národni rada, jež vznikla 30. dubna 1945 z iniciativy komunistů a revolučních odborářů a sdružovala příslušníky protifašistické fronty ve složeni obdobném košické vládě. K jejímu programu se také hlásila. Dostali se však do ní i lidé, kteři nechtěli být organizátory lidového boje, a proto ani Česká národní rada nebyla orgánem vyhraněně revolučním. Zhodnotíme-li období příprav Pražského povstání, je patrno, že bylo součástí společenského procesu, jenž koncem druhé světové války probíhal v Evropě. Odrážely se v něm všechny základní tendence tohoto procesu í jejich české konkrétní zvláštnosti. Vyrůstalo z politické krize nacistického okupačního režimu a z protifašistické nálady pražského obyvatelstva, jež však na povstání nebylo dostatečně a všestranně připraveno. Proto se při jeho vzniku projevila živelnost. Ačkoli se jeho nejrevolučnější složky snažily plnit úkoly osvobozeneckého boje, pracovaly za velmi těžkých podmínek. Situaci zhoršovaly i poměry v českém táboře, jehož jednotu narušovaly různé kolísavé síly a iluze. Obtíže působil i rozpor mezi lidovými silami a buržoazii. Ale skutečnost, že dělnická třída byla silnější a zkušenější než v říjnu 1918 a že měla svou politickou vedoucí sílu — komunistickou stranu, stala se hlavní příčinou, že se v průběhu povstání stále více prosazoval duch strany, zejména pokud šlo o politické usměrňování povstání. Koncem dubna 1945 rychle pokračovala Sovětská armáda v osvobozování Československa. Současně vrcholil osvobozovací boj našeho lidu, vedený komunistickou stranou. Hlavním úkolem bylo vyhnat okupanty ze země, aby nemohli dále pustošit dosud okupované území a aby nemohli prodlužovat válku na naší půdě. Chápáni tohoto i dalších úkolů národně osvobozenec- Bombardovánl Českomoravské americkými letadly (Foto Karel Hájek) Praíská operace Sovltské armády (z knihy K. Bartoika, Pražské květnové povstání) kého hnutí nebylo u všech antifašistických sil stejné. Z odbojových skupin propagovaly správné zásady boje nejaktivněji jen ty, jež vycházely z proletárskeho pojetí osvobozeneckého zápasu a viděly svůj cíl ve vyhnání fašistických okupantů ze země, ale také ve vybojování nové, lidově demokratické revoluce, která by zajistila i svobodu a samostatnost země. Jedině taková koncepce mohla počítat s lidovými masami vedenými dělnickou třídou a mohla se opírat o jedinou reálnou silu v zahraničí, Sovětský svaz. Od začátku roku 1945 měli nacisté mimořádný zájem o Prahu. Zatímco rozšiřovali zprávy, že bude vyhlášena za lazaretní město, pečlivě připravovali vojenská opatření, jimiž měla být proměněna v pevnost, která by zadržela Sovětskou armádu v postupu do oblasti jihovýchodního Bavorska a západního Rakouska, kde si chtěli vybudovat svou poslední baštu. Poslední z řady rozkazů týkajících se „obrany Prahy" byl rozkaz z 10. dubna 1945, který vydal generál Múller-Gebhart, Kolem 28. dubna provedlo nacistické veleni Prahy kontrolu zajišťo vacich opatřeni, jež podle výpovědí adjutantů generála Múllera-Gebharta, zajatých později americkou armádou, měla být provedena ve dnech ro. a II. května 1945. Jak vypovídal bývalý člen abwehru J. A. Kratochwile, šlo „o zničeni všech vltavských mostů, vyhození do povětří podminovaných budov a zařízení apod.". Zvláštní kurýr, který vezl plány na zničeni Prahy i s dokumentací do štábu maršála Kesselringa, byl nedaleko Dobříše zajat sovětskými partyzány. Jejich velitel plukovník J. A. Kozlov ihned zaslal tento materiál do štábu maršála Koněva. Podle 624 některých okolností se dá soudit, že na základe těchto nacistických dokumentů byla urychlena „pražská operace" Sovětské armády. V té době také druhá světová válka vstupovala do své závěrečné etapy a spojenecká vojska rychle pronikala do nitra nacistického Německa. Pro definitivní porážku nacistických sil byl rozhodující především postup Sovětské armády, dovräený dne 2. května 1945 velikou bitvou o Berlin. Hodina konce tfeti říše se přiblížila. 31. PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ V prvních dnech května 1945 dozrávala v Praze revoluční situace. Již 4. května se v dosud „klidných" pražských ulicich Siří zvláštní nálada, ovlivňovaná prvními projevy otevřeného boje proti okupantům. Na ulicich mizl německé nápisy, tvoři se živě rokující hloučky, ozývají se ojedinělé výstřely. A když se 5. května Pražané probouzeli, rodila se v městě revoluce. Přes zákaz policejního presidenta odstraňují lidé německé nápisy, vyvěíujl československé vlajky, v ulicích se objevují trikolóry. Zdá se, že je to první svobodný den. Jeho ranní hodiny tolik připomínaly 28. říjen 1918. Překvapující víak bylo netečné chování nacistických jednotek. Touto náladou se ale nedalo oklamat pražské dílnictvo. Na konferenci dělnických představitelů, kterou svolalo ilegální Revoluční odborové hnutí do místností Bratrství na Tylově náměstí, bylo rozhodnuto vyhlásit na závodech pohotovost, soustředit zde díl niky, odzbrojit závodní stráže (Werkschutz), zajistit spojeni závodů s Ústřední radou odborů a čekat na daKí pokyny. Ale již během dopoledne přecházejí Pražané k ozbrojeným akcím, které nemají nic společného s projevy maloměšťáckého fangličkářství, a v jejich rukou se objevuje stále více zbraní vyrvaných nacistům. Srážek na ulicích přibývá a v poledne již nikdo nepochybuje, že v pražských ulicích vzplálo ozbrojené povstání. Ve 12.33 iiod. vzruiilo město voláni pražského rozhlasu: „Voláme Českou policii, české četnictvo, vládní vojsko; dostavte se ihned k budově rozhlasu! Esesáci nás chtějí vyvraždit, přijďte ihned I" To byl první otevřený a vSude slySitelný signál. A do boje se dostává celé město, vlnou revolučnosti zachvácený lid se zmocňuje dalíich a daliich zbrani a obsazuje různé objekty okupační armády, předevíim kasárny a ubytovny. Tisíce dobrovolníků spěchají na pomoc rozhlasu. V těchto hodinách je již také jasný politický cíl povstání: zlikvidovat nacistickou okupaci země, nastolit svobodnou, lidovou a demokratickou republiku, zachránit město před zničením ustupujícími nacisty. Během odpoledne zachvátil požár povstání vSechny pražské čtvrti. Především se bojovalo o budovu rozhlasu. Boj skončil porážkou nacistů a již v 18 hodin byla budova v českých rukách. Dále se povstalcům podařilo obsadit řadu vojenskostrategických objektů, zejména pražské mosty (kromě Čechova a Mánesova), větainu nádraží, nejdůležitěji telefonní centrály. Povstalci obsadili také prostor Staroměstského náměstí a ovládli tak Staroměstskou radnici i městský rozhlas. Tvrdě se bojuje i na Pankráci a za výbuchů nacistických bomb opouštějí tři tisíce osvobozených politických vězňů pankráckou věznici. Boj se rozvíjí í v Krči, Michli, Záběhlicích, Vysočanech, Holešovicích, Břevnově a jinde. Jsou likvidována četná hnízda odporu a internovaní příslušnici nacistické armády a její prisluhovači. To již pražské závody dodávají povstání první těžké zbraně — smíchovská Škodovka dvě samohybná děla, Českomoravská ve Vysočanech jeden pancéřový vůz, Českomoravská v Libni jedno samohybné dělo. První den povstání byl tedy velmi ÚBpěSný. Větší část Prahy byla v rukou povstalců. Nacisté drželi hlavně severozápadní část místa — Hradčany, větainu Dejvic a Motola, Břevnov a le-tiStě v Ruzyni, v ostatních částech míli obsazené jen ojedinělé body — právnickou fakultu a její okolí, Pečkárnu a okolí, Jindřišskou věž, vrch Vítkov, přejezd U Bulhara, kasárny ve Vršovicích a v Karlině a několik Skol. Základem těchto úspěSných bojových výsledků pražského lidu bylo to, že měl nespornou morální převahu a že jeho boj by! od počátku spravedlivý. Bojovnici, převážně drobni pracující lidé, používali i dobré vojenské taktiky, jejímiž hlavními rysy byla 5. kvtten I94S- Odstraňováni nimeckých nápisů (Foto ČTK) útočnost a využiti momentu překvapeni. I když se uvnitř vojenského veleni projevily velmi silné rozpory, bojovníci chápali jasný politický cíl Pražského povstání. Již 5, května odpoledne ie jasné, že se iluze o staronovém 28. říjnu jako prosté výměně garnitur buržoaznich politiků rozplynuly jako dým v prudkém větru. Situace nebyla příznivá ani pro vznik nových „mužů 28. října". I kdyi jeStě někteří politikové chtěli řeíit současné společenské rozpory bez účasti lidových vrstev, jejich snahy brzy ztroskotaly. Ve chvíli, kdy vzplanulo Pražské povstání, projevili nacističtí okupanti ochotu vyřeíit problém konce tzv. protektorátu smírnou cestou. Plné pochopeni pro tento bezbolestný přechod do nových poměrů našli u některých sil v českém táboře. V této formě viděl nejlepSI východisko ze situace předevíim předseda protektorátní vlády R. Bienert. Po dohodě s K. H. Frankem přijel po poledni 5. května na Staroměstskou radnici a chtěl v městském rozhlase přednést provolání k českému národu, jež mělo utlumit povstání pražského lidu. Ale na radnici neměl nikdo ani pro toto provoláni, ani pro Bíenertův projev pochopeni a povstalci Bienerta zajistili. Pokus ovládnout situaci dohodou o zániku protektorátu tedy ztroskotal. Kolem 14. hodiny se objevuje jako nová složka povstání vojenské velitelství Velké Prahy, tzv. velitelství BartoS, složené z vyíSích důstojníků bývalé československé armády. Jeho velitelem byl generál K. Kutlvaír, náčelníkem jeho Štábu podplukovník generálního Štábu F. Bůrger-BartoS a za nadřízeného vojenského velitele byl pokládán generál Alex (Sluníčko). Velitelství se usadilo v centru města, v hlavním krytu pražské protiletecké policie v Bartolomejské ulici č. 5. Počítalo predevSím s pražskými ozbrojenými uniformovanými sbory - požární policií, českým četnictvem, vládním vojskem, finanční stráži a zaměstnanci Elektrických podniků hlavního města Prahy. Jeho příprava převratu spočívala v navazováni styků s jednotlivými příslušníky těchto sborů. Předpokládalo především, že povstání bude vyvoláno „shora", že všemocná síla vojenských rozkazů postav! poslušně bývalé vojáky do boje. Byl to „převrat" podle představ burzo- aznl politické emigrace v Londýně, „převrat", v němž by byly z rozhodovaní vyřazeny vrstvy obyvatelstva. Velitelství Bárto? vydalo své první rozkazy již během odpoledne a ve 20 hodin večer vyhlásilo „Rozkaz pro noc na 6. května 1945", z něhož je patrná jeho politická orientace. Do čela povstání se dostala Česká národní rada, jejímž předsedou byl prof. dr. Albert Pražák. Byl to odbojový orgán, ustavený dne 30. dubna z iniciativy komunistů a složenv z osob různého politického zamíření, které spojoval boj proti fašismu. Na první schůzi se seSla 5. května po 14. hodině ve svém prozatímním sídle v Dlouhé třídě (dům č. 2). Zde se rozhodla vystoupit z ilegality, postavit se v čelo povstání a posílit jeho organizaci a převzít všechnu vládní a výkonnou moc na dosud okupovaném území až do příchodu legální košické vlády, kterou bezvýhradně uznávala. Na této první schůzi bylo také schváleno provolání k lidu, jež mílo obyvatelstvo informovat a orientovat je o současné situaci. V tomto provolání pověřovala ČNR vedením správy hlavního města a vytvořením pražského národního výboru soudruha dr. Václava Vacka. V dalších projevech k veřejnosti, ovlivňovaných především komunisty, odmítala všechny akce proti lidu, zejména snahy o dohodu s okupanty, vyzývala německé jednotky ke kapitulaci a správám věznic a koncentračních táborů v českých zemích nařizovala, aby propustily politické vězně. Revoluční jádro ČNR počítalo s tím, že rozhodující složkou povstání bude ozbrojený lid. Proto se od počátku snažilo paralyzovat činnost těch sil, které chtěly převrat provést v dohodě s nacisty nebo cestou nějakého provokačniho dobrodružství. Toto úsilí bylo patrné již v provolání ČNR k obyvatelstvu před 5. květnem: „V hodině dvanácté, těsně před úplným osvobozením vlasti je třeba ještě vlce než kdy dříve, abyste měli všichni jasně před očima nutnost, cil a smysl nekompromisního boje proti nacismu, abyste stáli v pevné bojové jednotě a abyste se právě proto nedali vyprovokovat agenty gestapa nebo domácí reakce anebo oklamat a svést samozvanými dobrodruhy s fašistickou a korupční minulosti . . . Odmítejte všechny pokusy o rozvráceni jednoty, všechny provokace, všechny manévry a sliby reakce, ba i pozdní s gestapem dohodnuté národní masky alibistů." Z bojů o MMP) rozhlas (Foto Z bojů o rozhlas (Foto MMP) Ačkoli ČNR vykonala v přípravě povstání v Praze mnoho pozitivního, zejména zásluhou komunisty Josefa Smrkovského, přesto se nestala orgánem, který by byl schopen plně zabezpečit dobrou přípravu ozbrojeného povstání pražského lidu. Její sílu oslabovala především skutečnost, že zakladatelé ČNR ve snaze, aby v ní bylo zachováno politické zastoupení podle příkladu košické vlády, přijali do ČNR i osoby, které nejen neměly za sebou žádnou skutečnou bojovou ilegální organizaci, ale také nechtěly být organizátory lidového ozbrojeného boje. Proto nemohla být ČNR vyhraněně revolučním orgánem, jaký náš osvobozenecký zápas v té době potřeboval, a proto ani nemohla být skutečným centrem a hlavou povstání. 629 Václavské ndmistí S. kvitna 194$ (Foto J. Zeman) Naproti tomu se velkou oporou revolučního hnuti staly národní výbory, organizované [iž v dobé okupace a vystupující na veřejnost 5. května jako nové mocenské orgány složené převážně z komunistů a poctivých protifašistů, A ty také mají nejvíc práce: svádějí poslední bitvu se starým státním aparátem, pečují o organizaci a zásobováni povstaleckých jednotek a zřizuji si vlastní vojenská velitelství. Některé již v prvních hodinách zajišťují zrádce a kolaboranty a obsazují důležité, zejména tovární objekty. V Praze existovala celá síť těchto národních výborů, ale nej větší význam měl národní výbor Velké Prahy, v jehož čele stál komunista dr. Vacek. Tato skutečnost byla nejlepčím vyjádf enim skutečného politického stavu v Praze. Vackův národní výbor měl své sídlo nejprve ve sklepě Staroměstské radnice, později přešel do Nové radnice na rohu Kaprové ulice. Ovládal i městský rozhlas, v této budově umístěný. Jeho politickou orientaci vyjádřilo první prohlášeni v poledne 5. května: „Hitlerovo Německo je rozdrceno. Třetí říše přestala existovat! Pryč s válkou! Všichni ihned zastavte práci! Nikdo nesuďte, nikdo nesmite trestat, ať Čecha nebo Němce, na to jsou lidové soudy. Varujeme všechny Němce před jakýmkoliv zakročením. Česká policie, české četnictvo, vládni vojsko a jiné útvary uposlechnou bezpodmínečně pokynů národních výborů. Kdo tak neučiní, je zbabělec a zrádce! Stojíme neochvějně za československou vládou v Košicích." Během odpoledne vysílal městský rozhlas dalii výzvy. K různým vrstvám pražského obyvatelstva, ke studentům, k mládeži, k sokolům, ale především k dělnictvu pražských závodů. A obraci se i k nacistickým vojákům, oznamuje jim, že je konec války, a žádá je, aby dále zbytečné neprolévali krev. Je pravděpodobné, že Vackův národní výbor zasahoval i do vysílání státního povstaleckého rozhlasu, neboť i tam se objevuji podobné pokyny. V sobotu 5. května v 19.55 hod. například pražský vysílač hlásil: „Národní výbory ve smyslu prohlášení československé vlády v Košicích jsou zplnomocněny vydávat rozkazy, kterých musí každý bezpodmíneční uposlechnout." V pražských národních výborech i v celém povstání se stala nej významnější a vedoucí silou KSČ. Byla vlastně jedinou politickou stranou, která mohla na konci okupace jako strana vystoupit. I když její ústřední vedeni vzhledem k současné politické a vojenské situaci připravovalo povstání až na pondělí 7. května, hned v ranních hodinách ;. května, kdy bylo zřejmé, že pražský lid povstal k rozhodnému úderu, obrací se ústřední vedení KSČ ke všem příslušníkům strany a vyzývá je, aby se postavili do čela povstání: „Dokažte, že jste právě tak nadšení a houževnatí, odvážni a vynalézaví v otevřeném boji proti nepříteli, jako jste byli v šestiletém záludném zápase se stvůrami gestapa. Buďte všude nejlepšimi z nejlepšich a doneste straně k cíli svůj prapor skropený krví tisíců soudruhů. Železná disciplina bolševické strany a nadšení bratrské Rudé armády jsou nám zářnými vzory. Vzhůru do poslednf bitvy za svobodnou, lidovou, demokratickou Československou republiku!" Komunisté plně uposlechli této výzvy a skutečně je od počátku povstání vidíme na všech rozhodujících místech — v České národní radě, ve Vackově národním výboru a v řadě dalšich národních výborů. A v noci na 6. května vychází opět první číslo Rudého práva, a to v Lidovém domě. Tak komunisté okamžitě a široce reagovali na živelný výbuch Pražského povstání, Jsou si vědomi, že vzniklo předčasní, že je v něm na mnoha místech patrna činnost různých buržoaz-ních provokatérů, ale současně vidí i lidový spravedlivý charakter boje a jsou rozhodnuti udělat vše pro jeho vítězství. Bylo rozhodující, že během okupace došlo ke změně třídního složeni pražského obyvatelstva, která uzrávala v průběhu předchozích let, že v Praze 5. května 1945 byla dělnická třída mnohem zkušenější a politicky moudřejší než v říjnu 1918, že měla svou třídní, revoluční organizaci v komunistické straně. To byl jeden z důležitých nových prvků pro povstání rozhodujících, to byla takí jedna z hlavních přičiň, proč se 5. května 1945 nemohl v Praze opakovat 28. říjen 1918. Ozbrojené povstání pražského lidu velmi překvapilo nacisty. Přes svou značnou vojenskou převahu se snaží udržet útoky povstalců jednáním. Potřebuji získat čas. Ostatně jejich jednotky SS, jež měly pro nacistické velení největší význam, byly v té době soustředěny až u Milovic a Benešova a bylo třeba nejdříve je přesunout do Prahy. A na udrženi Prahy míli nacisté životní zájem, protože byla komunikačním centrem ustupujících zbytků armádní skupiny Střed, které chtčl její velitel maršál Schorner převést do amerického zajetí. Schorner proto posílá do Prahy rozkaz: „Povstání v Praze musí být všemi prostředky potlačeno . . . Praha se musí dostat bezpodmínečně zpět do německých rukou!" Podobně se vyslovil i K. H. Frank: „Oddíly SS zaručí pořádek a zmaří krvavé povstání!" Je patrno, že nacistická taktika „jednáni o příměří" byla jen uskokem, po kterém mělo následovat krvavé potlačeni Pražského povstání. Tragické ovšem bylo, že smírné řešení bylo programem i některých povstaleckých skupin, zejména vysokých důstojníků bývalé československé armády. Proto se také snaží uklidňovat bouřlivou a revoluční náladu lidu. Jaký byl pravý vojenský úmysl nacistických představitelů v Praze, dokládá rozkaz k pochodu na Prahu, vydaný odpoledne 5. května jednotkám SS v okolí Prahy. Měly příštího dne dosáhnout Hradčan, Staroměstského náměstí a Václavského náměstí a spojit se s jednotkami, jež působí uvnitř města a jež do té doby mají hájit svá střediska. A večer (v 21.40 hod.) dostává bojový úkol i nacistické letectvo: » ranním úsvitem 6, května provést útok na jihovýchodní a jižní městský okraj s cílem obsadit celé jádro města na východním břehu Vltavy s hlavním cílovým bodem - okolím Václavského náměstí. Rozkaz uzavírají hrůzná slova: „Mnoho zápalných pum! Celé hnízdo musí hořet!" Tyto nacistické plány na likvidaci povstání a zničeni Prahy si brzy uvědomují v povstaleckém táboře a potvrzuji je i zprávy o pohybech nacistických jednotek. Ve večerních hodinách je také patrné vyrovnáni sil mezi povstalci a nacistickými okupanty. 631 Zatímco se bojovníci v pražských ulicích snaží využít noci ke zpevněni své bojové organizace i povstaleckého zázemí, vyvíjejí některé „povstalecké" síly, pfedeviím důstojnici, snahu zastavit ozbrojený lid a vejit v jednání s nacistickými předáky o zastavení či přerušení palby, o klidu zbrani apod. Své jednání odůvodňují tím, že je třeba získat čas a vyhnout se obětem, zabránit esesáckému teroru a zničeni Prahy apod. Zprávy o těchto jednáních pronikají i do vysílání povstalecké vysílačky, nebezpečně dezorientují bojující a snižuji jejich bojovou morálku. Posilu přináší jen bojová výzva vysílače Hlasu svobody na vlně 455 m, který se poprvé ozval ve večerních hodinách 5. května. Volal obyvatelstvo středních Cech, aby šlo na pomoc Pražskému povstání a znemožnilo nacistickým posilám táhnout na Prahu, a vyzýval pražské dčlnictvo k bojové pohotovosti. V noci na 6. května se v boji o Prahu objevil nový prvek: barikády. Některé vyrostly z iniciativy bojovníků, většinou však na výzvu České národní rady. Měly významný úkol: izolovat sily nacistů uvnitř města a připravit Prahu jako celek k obraně proti útoku hitlerovských jednotek zvenčí. Současně se stavěly záseky a překážky na silnicích a železnicích v okolí Prahy. Mobilizace ke stavbě barikád byla největšl posilou boje pražských vlastenců. Od půlnoci do rána 6. května se Praha proměnila v město barikád. Pražané, muži i ženy, mladi i staří, snášejí nádoby, cihly, kameny, nábytek, vozy, trhají dlažbu, kácejí stromy, sloupy, ohrady, převracejí tramvaje, autobusy, železniční vagóny i jiná vozidla s jediným dlem - zpevnit obranu svého města a pomoci v jeho boji proti nacistům. Barikáda v Resslovi ulici (Foto J. Zeman) Hořící domy na Staromlstskim námlsti (Foto MMP) I při stavbě barikád byli v naprosté většině pracující lidé, dělnici a drobní zamestnanci a celá akce byla nejlepším důkazem o lidovém a masovém charakteru protifašistického povstání: barikád bylo asi 1600, jejich budovatelů téměř 100 000. Ale největšl význam barikád byl v tom, že vyjadřovaly vůli a odhodlání pražského lidu ubránit své město proti nacistům a posilovaly pocit sebedůvěry a vědomí jednoty a solidarity u pražského obyvatelstva. Z hlediska vojenského zesílily organizaci povstaleckých jednotek, zvýšily organizátorskou úlohu národních výborů a znamenaly také přechod od taktiky útočné k taktice obranné. Stavba barikád posílila morálně i politicky bojující lid, ukázala se nejúčinnějším prostředkem k obraně proti útokům zvenčí a dovedla vyrovnat nepoměr vojenské techniky bojujících stran. V neděli 6. května ráno je již Praha plná barikád. Těžkou rukou napsaná hesla „Smrt okupantům", „Jen přes naše mrtvoly" jsou výrazem odhodlání jejich obránců položit v boji i život. Propaganda nacistů se snaží jejich sílu oslabit výhrůžkami i provokačnlmi zprávami, ale jejich opravdové úmysly dobře prozrazuje stahováni jednotek SS k Praze. Z jihu postupují dvěma proudy — západně a východně od Vltavy a dostávají se až na Zbraslav. Také divize Wiking, která se stahovala od Milovic, šla dvěma proudy. Jejich predvoje jsou ráno 6. května ve Staré Boleslavi a v Jirnech. Jednotky esesácké 2. pancéřové divize Das Reich přicházejí odpoledne do Klecan. Do večera nacistické jednotky obsazují Chabry, Kobylisy, Kbely, pankráckou vozovnu a Jezerku, Kunratický les, Nové Dvory, Krčský les a zapadni Krč a postupuji až k Modřanům. Všude je zastavují nebo zdržují obránci barikád. 633 Povstaleckí skupiny bojuji souíasně proti silám nacistu uvnitř místa — u motolské vozovny, na Letné, na Smíchove, u Praiaiky na Žižkovi, na vrchu Vítkovi, u budovy rozhlasu, u hlavní poäty v Jindřišské ulici, na námísti Jiřího z Lobkovic {V, I. Capajcva), u Kanoldky, v Hostivaři, v Zahradnim Městí, ve Strašnicích, v Podbabí, u bubenečského nádraží, ve Vokovidch, v Břevnové i na mnoha jiných místech. Po celou nedeli ostfeluje nacistické delostrelectvo Prahu z Petřína a z Letenské plání a jednotlivá letadla provádéjl na mesto nálety. Ale k mohutnému leteckému úderu nedochází — okupační armáda již nemá k nímu dost sil ani prostředků. 6. května se nacistům Pražské povstání likvidovat nepodařilo. Očekávají, že se jim to podaří 7. května. Nacistické jednotky útoči třemi smíry: ze severu z Kobylis na Libeň, ze severovýchodu ze Kbel na Vysočany a Karlín a z jihu z Krče na Pankrác a Michli. Do boje zasahuje delostrelectvo a tanky. Přesto je odpor barikád těžkou překážkou. Nejtížši boj byl veden u Trojského mostu (Barikádníků), kde odpor obránců je zlomen teprve k večeru. Ani největší hrdinství pražských bojovníků však nemůže zastavit nacistické jednotky vyzbrojené těžkými zbraněmi a postupující ze severu a severovýchodu. Praha ztrácí Libeň, Střižkov, Prosek, Vysočany, Karlin, Hrdlořezy a další části. Také jižní proud nacistických jednotek proniká přes odpor obránců a obsazuje Lhotku, Krč, Pankrác, Podolí, Braník, Zlichov. Během 7. května zasahují do boje o Prahu i jednotky tzv. Vlasovovy armády, zejména na Vinohradech, na Smíchově, v Košířích, v Ruzyni, v Jinonicích a na Bilé Hoře. Také uvnitř města pokračují těžké boje. Situace obránců se zhoršuje i vytrvalým dělostřeleckým a leteckým bombardováním. Nacistický tlak na Prahu se třetího dne povstání podstatně zvýšil a byl také úspěšnější. Ale spokojeni být nemohli, protože se jim nepodařilo prorazit obranu Holešovic a Letné a spojit se s nejsilnějšimi oddíly pražské posádky na Hradčanech a v Dejvicích. Při všech svých akcích užívali nacisté nej brutálnějších prostředků a na mnoha místech ne-vítězily jejich těžké zbraně, ale teror, krutost, taktika hrůzy. Statečnost a hrdinství pražských barikádníků zastavují jejich tanky, drží se zejména na Trojském mostě, okolo Pražačky, na Pankráci a v Libni. Proto nacisté sahají k jiným prostředkům. Zajímají obyvatelstvo, muže, ženy i děti a ženou je proti barikádám. Vědí, že český bojovník nebude střílet do těl českých občanů. Jinde si počínají ještě hrůzněji. Vyhánějí lidi z domu, ženou je před tanky, bezbranné s bílým praporem, nutí je k odstraňování barikád a nakonec je střílejí. A vraždy civilního obyvatelstva pokračují. Jejich hrůzu ukazuje případ obyvatel domu čp. 255 v Úsobské ulici (dnes Obětí 6. května): esesmani vnikli do sklepa domu, postříleli 37 osob, z toho 10 dětí ve věku od šesti do patnácti let a 13 žen, z nich dvě těhotné. Umírající dobíjeli pažbami a olupovali je. Na druhé straně barikád, na straní pražských bojovníků, se projevuji nejkrásnijší lidské vlastnosti a city. Je to především lidové hrdinství. Své hrdiny mají všechna pražská bojišti. Jsou mezi nimi hlavni dělníci z pražských továren, z Letňan, Vysočan, Libní, Jinonic, Strašnic. S nimi pak železničáři a dopraváci. K nejvítšlm hrdinům náleži především mládež. Přednosti povstaleckého tábora je 1 velmi dobře zorganizovaná zdravotnická služba a spolehlivá opora v „týlových jednotkách", zejména v národních výborech. A mimořádnou silu jim dodává solidarita pracujících, solidarita protifašistických bojovníků. Přestože v průběhu 7. května se v Praze objevuje „psychóza ústupu", zůstávají tito lidoví hrdinové na svých stanovištích. A i když se počet barikád zmenšuje, i když prořidly řady barikádníků, jejich obránci nejsou ochotni ustoupit. Nezmenšila se velikost protifašistické myšlenky, pro kterou bojuji. Jejich odvahu a odhodlání upevňují někteří vnější činitelé, kteří podstatně ovlivňuji celou politickou a bojovou situaci. Prvním z těchto činitelů byl český venkov. Pražskému povstání pomáhal přímo i nepřímo. Nepřímou pomocí českého venkova byl boj proti nacistům na celém okupovaném území, který vybuchuje všude plnou sílou. Z ilegality vyšlé národní výbory přejímají moc a vyhlašují svobodnou republiku, internuj! zrádce a kolaboranty, na četných místech úspěšné bojují partyzánské oddíly. S tímto celonárodním bojem českého lidu proti okupantům těsně souviselo taki Pražské povstání. Nebylo tedy jevem izolovaným a každý čin, který oslaboval moc nacistů kdekoli v okupované zemi, byl mu oporou a pomocí. Obiti nacistického bisnínl v Kra (Foto MMP) Přímá pomoc českého venkova je daleko účinnější. Projevuje se různým způsobem: snahou zabránit postupu nacistických jednotek na Prahu, vysíláním dobrovolníků k posílení obrany místa a zásobováním bojujících léky, potravinami, zbranimi. Pro boj Prahy mílo zvlášť velký význam vlastenecké úsilí obyvatel v pražském okolí zadržet nebo co nejdéle zdržet postup nacistických jednotek. Na mnoha místech stavějí lidé překážky a záseky, všude vyřazují z provozu železniční síť. Boje probíhají v celém okolí Prahy a bojující vlastenci v nich přinášejí krvavé oběti. Neméně významnou pomoci českého venkova Praze byly řady dobrovolníků, kteří přicházeli posílit boj Pražanů proti nacistům. Byli to lidé z Berouna, Jenče, Hostivic, Nučic, Kladna, Komárova, Jinců, Dobříše, Zdic, Hořovic, Kralup, Roztok. A přes zákaz americké armády přicházeli i lidé z Plzeňska a Rokycanská. Největším a rozhodujícím činitelem, který pražským povstalcům pomáhal zvenčí, byly bojové úspěchy Sovětské armády, jež zahájila dne 6. května poslední etapu tzv. pražské operace. Hlavni úder vedla skupina vojsk I. ukrajinského frontu z prostoru severně od Drážďan; prolomila nacistickou obranu na celé frontě a přes únavu vojsk a jiné obtíže postupovala rychlosti 30 — 50 km za hodinu, aby byla v Praze co nejdříve. Tempo postupu Sovětské armády bráni 634 635 Trosky staromestského orloje (Foto J. Zeman) nacistům zaujmout organizovanou obranu v pohraničních horách, a tak pravé křídlo I. ukrajinského frontu rychle proniká na území Československa a osvobozuje první česká města. Současně postupovala směrem na Prahu vojska II. a IV. ukrajinského frontu. Postupem sovětských vojsk je likvidována poslední organizovaná obrana nacistických vojsk — Schornerova skupina. To vlak zástupci armád protihitlerovské koalice již podepsali spolu s generálem Jodlcm, vyjednávačem nacistického veleni, akt o bezpodmínečné kapitulaci. Noc na 8. května byla v Praze velmi těžká. Nacisté obsazovali další území a čekaly se nové útoky. Obránci města volali o pomoc, zbraně a posily; na barikádách zůstávali ti nejstatečnějši. Proti poraženecké náladě bojuje povstalecký vysilač a také velitelství Bartoš vyzývá jednotky, aby pokračovaly v boji a vytrvaly v něm až do vítězství. 636 Hořící Staromestská radnice (Foto J. Zeman) 637 Před půlnoci zaznelo z rozhlasu provoláni ČNR připravené revolučními komunistickými členy tohoto orgánu. Toto provolání, nejvášnivéjši politický dokument ze dnů Pražského povstání, promluvilo v pravý okamžik a promluvilo správně. Obraci se k lidu, k dělnické třídě, vychází z lidových tužeb a formuluje jasně a správně cíle povstání i úkoly v současné situaci: „Dnes v noci necht všichni muži, nechť všechny ženy, chlapci i děvčata postav! ještí více a jeitě větší barikády, kterými nepronikne žádný tank, které neprobije žádný granát, přes které se nedostane žádný německý fašistický bandita. Soudruzi, dělnici, pracující lidé i vy, dělnické ženy z barikád! Naše povstání, naše revoluce jc především věci nás dělníků. Vime, za co bojujeme. Víme, za co umíráme. Nejen za svobodu svého národa, nýbrž i za naše osvobozeni sociální. Nová, svobodná republika, která se rodí a je křtěna naší prolitou krví, bude republikou nás, republikou bojujících lidí. My v ní budeme vládnout, my v ní budeme hospodařit." Té noci vystupuje také velmi ostře základní rozpor mezi revolučními a nerevolučnimi silami Pražského povstání. Jednou z hlavních příčin byly zásahy americké armády do povstání. Její představitelé přijíždějí na územi Prahy ne jako pomocnici lidového hnuti, ale jako pomocníci kompromisního řešeni. Tak objektivně pomáhaji všem kapitulantským silám a tendencím. A výsledkem jejich činnosti je i nabídka bezpodmínečné kapitulace, kterou učinil nacistický velitel v Čechách generál Toussaint a kterou také ČNR přijala přes odpor jejich revolučních členů, kteří namítají, že nelze projednávat Toussaintovu kapitulaci bez zástupců spojeneckých vojsk, a navrhuji jednáni o kapitulaci odložit. Od rána 8. května byla Praha dějištěm těžkých bojů. Nacisté útoči na Pankráci a v Michli a druhý útok vedou z Karlina do středu místa. Současně posádka z právnické fakulty provádí nápor na Staroměstské náměstí, kde dochází k nejostřejšim bojům od počátku povstání. Nacistické tanky tu zapaluji památnou Staroměstskou radnici a domy na jižní straní náměstí. Také v Celetné uíici hoři několik domů. Ostré boje j sou i v ostatních částech města, zejména u žižkovské Pražačky, na křižovatce U Bulhara, u strašnické vysílačky na Vackově, někde však v průběhu dopoledne již nacisté opouštěji některé objekty. Otočné akce nacistů doprovází letecké i dělostřelecké bombardování, na řadí mist vznikají požáry. Kromě domů na Staroměstském náměstí a v jeho okoli hoři domy na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích, na Pankráci i jinde. Na pražských barikádách se počet obránců značně snižil. Povstalecký vysílač je posiluje, znovu volá ke kázni, pohotovosti, k upevňování barikád. Na mnoha místech se však vyjednává s nacistickými oddíly, které maji jedinou snahu — proniknout na západ, k americké armádě. Bylo jim jasné, že tato armáda již do Prahy nepřijde, i to, že cesta na západ bude každou chvíli odříznuta. A tato myšlenka přivedla také generála Toussainta do sídla ČNR, aby tu sjednal podmínky pro kapitulaci. Před 16. hodinou dosáhl dohody o volném odchodu nacistické armády na západ. Slova „skončeno a podepsáno" na této dohodě nemohla znamenat, že povstání je poraženo; vždyť po podpisu aktu byly pražské ulice ještě živější, české orgány vyvíjely na mnoha místech svobodně svou činnost a české povstalecké jednotky obsazovaly vojenské objekty opuštěné německou posádkou. Dohoda z 8. května však nebyla ani kapitulaci nacistických vojsk, byla to jen a jen dohoda o volném odchodu nacistické armády. Byla to dohoda, kterou právě německé okupační jednotky potřebovaly, neboť o svém odchodu na západ již nebyly schopny rozhodnout samy tak, že by povstání utopily v krvi; vojenská situace již byla velmi nebezpečná, protože sovětské tanky nesměřovaly jen ku Praze, ale od severu k jihu a každé zdrženi s pražskými povstalci znamenalo ztrátu času v té chvíli tak drahocenného. Tato dohoda, která umožnila nacistickým vojskům odchod na západ a únik před postupujíc! Sovětskou armádou, byla z vojenského a politického hlediska jednou z největších chyb ČNR, která vážně poškodila morálně politický i vojenský výsledek Pražského povstání. Z hlediska základního cíle tohoto protifašistického povstání to byla polovičatost, kompromis, který zradil záruky osvobozeneckého boje a ve kterém zvítězilo dlouhotrvající úsilí kompromistických kapitulantských sil v českém táboře. „Kapitulace" německé posádky byla jen jakýmsi „neutrálním" řešením, dílčím vítězstvím protirevolučnlch sil a současní dílčí porážkou sil revolučních. Zniltný nacisticky tank na Staroměstském námisti (Foto J, Zeman) Jak tato dohoda byla přijímána některými „vojenskými" veliteli v Praze, svědčí rozkaz velitelství okruhu Studánka na Letné: „Do 18.45 hod. musíte miti odstraněny překážky pro průjezd nejtěžších vozidel, asi 4 m v šíři. Do 1900 hod. musl být veškeré obyvatelstvo doma, zavřena okna a domy. Veškeré jednotky, které překážky hájily, stáhnou se od Trojského mostu a všech barikád až po elektrárnu a až do nádraži Bubny. Jednotky včetně elektrárny až po Petsch-kovou vilu s veliteli až na konec našeho úseku a všechny ostatní stáhnou se na mé SV do školy ve Vinařské ulici. Policejní revir v Holešovicích a na Letné zabezpečí provedení rozkazu, to je uzavření domů, procházení tratí, aby se obyvatelstvo nezdržovalo na cestách, zavřelo okna a bezpodmínečně bylo v krytech. Upozorňuji » žádám každého, aby nepadl ani leden výstřel a aby během pochodu nebylo vojsko uráženo, protože v tom připadé by byl konec Holešovic 638 639 a Letné, popřípadě i celé Prahy!" Průchody v barikádách byly vytvořeny velmi rychle. Jeden z nacistických důstojníků si tuto práci pochvaloval: ,,Schöne Arbeit, schöne Arbeit!" Tak však byla kapitulace chápána jen na několika mistech, ale jinde trvaly boje dále. Také nacisté neskončili boj a po odchodu hlavních sil pokračují nacistická hnízda v bojových akcích. Je to zejména posádka Kadetky a Vojenského technického leteckého ústavu v Dejvicích, posádka v Petsehkové paláci a nacistické síly, jež pronikaly do Prahy z jihu a jihovýchodu. Proto sc hlavním bojištěm stal Pankrác, Michle a prostor Zlíchova a Žvahova. Dohodu s nacisty neuznávají na mnoha místech ani pražští barikádníci- Likvidují německou posádku u břevnov-ského kláštera; na barikádě v ulici Na Sekerce v Dejvicích odmítají uvolnit průchod německým oddílům. Boj tedy pokračuje na obou stranách barikád. Trvá i poslední noc na 9. května. I nyní planou v Praze požáry, ulicemi zní střelba a nacisté dále drancují a vraždi. Zákeřné kulky zabíjejí české vlastence. A lidé čekají další řádění. Nikdo 7. bojovníků ještě netuší, že se k městu blíží osvoboditel Sovětská armáda. Tanky Sovětské armády ujely tu noc stovky kilometrů; 9. května ke 4. hodině ráno přijel první k hranicím Prahy, do Liboce. A pak již přijíždějí nekonečné proudy. Likvidují poslední hnízda nacistického odporu na Letné, u Kadetky, u Prašného mostu, u dejvického nádraží, v Královské obory a k 8. hodině jsou již ve středu města. A během dne očiidují Prahu od zbytků nacistických jednotek. Osvobozeni Prahy bylo poslední operací Sovětské armády ve Velké vlasrenecké válce, bylo i posledni etapou Pražského povstání. Jím skončila druhá světová válka. Byl to velký den pro všechen pražský lid. Přišel po čtyřech dnech naplněných těžkým bojem a oprávněnými pocity obavy před terorem nacistů. Sovětská armáda vstoupila do Prahv po legendárním pocho- Sovětské tanky v Praze (Foto MMP) Na křižovatce u Národního divadla 9. kvítna 104; (Foto J, Zeman) Sbratfeni f Foto K. Hájek) 641 du jako přímý spojenec lidového revolučního boje. Proto ji Pražané vítají s nadšením a láskou. Proto zaprášené vojáky srdečně objímají a přijímají je s otevřenou náruči. Vždyť jen jim děkují, že Praha byla zachráněna a že spravedlivý boj proti nacistům byl dobojován vítězné. A toho dne zní z rozhlasu: „Veškerá práva a moc v obcích, městech a továrnách a podnicích všeho druhu přechází na národní výbory. Veškerá moc a práva musí být vykonávána v duchu programu prvé domácí vlády Národní fronty." Význam Pražského povstání spočíval v tom, že vzplanulo i zvítězilo v našem hlavním městě, centru země, i v tom, že to byl boj poslední, rozhodující a největší. Vždyť za jeho vítězství obětovalo život 436 vojáků a důstojníků Sovětské armády a 1961 českých vlastenců. A krev těchto hrdinů, společně prolitá v pražských ulicích 9. května, v posledních minutách druhé světové války, v době, kdy celý svět oslavoval vítězství nad fašismem, zocelila pouta, jež spojovala lid Československa s lidem Sovětského svazu, a zpečetila jejich odvěké přátelství. Karel Pokorný : bronz (1948) Sbratfent, Tak cítil väechen pražský lid, to si také uvedomovali sovětští vojáci. Spisovatel Boris Polevoj, který přistál jako válečný zpravodaj v Praze na Strahově 9. května v 8 hodin ráno, ve své první reportáži z Prahy píše: „U šedivé budovy rozhlasového studia jsme vystoupili z auta. Několik barikád křížilo všechny sousední ulice. Dlaždice byly vyrvány, všude okolo se válely nábojnice, zdivo, rozbité sklo. Na jedné z barikád jsme uviděli smutný výjev. U převráceného nákladního vozu leželo tělo děvčete s překrásným obličejem, jejž nezměnila ani smrt. Leželo tu 3 rukou za zády a v té ruce drželo granát, vyrobený z konzervové plechovky. A hned vedle ní s rukama široce rozpřaženýma ležel na zádech bohatýrský tankista Rudé armády, kterého srazila rána do čela zřejmě v tu chvíli, kdy přišel na pomoc děvčátku. Leželi tu, hlava vedle hlavy, obklopeni zmlklým davem jako symbol bratrství lidu sovětského a československého, bratrství, zpečetěného společně prolitou krvi." Pražské povstání uvedlo do pohybu za revolučním cílem lidový prvek našeho národního života, posílilo demokratické rysy národního vědomí a očistilo tak velké hodnoty, jako je vlastenectví s láska k svobodě a k státní samostatnosti, od všeho balastu, kterým je zahrnula buržoazie. O síle Pražského povstání svědčí to, že v bojích padlo nebo nacisty bylo zavražděno téměř dva tisíce lidf, že bojových akci na barikádách a v různých srážkách s nacisty se zúčastnilo Na památku osvobozeni (Foto Karel Hájek) 644 645 na třicet tisíc českých lidi, především dčinikú a mládeže, a že více než sto tisíc Pražanů pomáhalo při stavbč barikád. Neméni významné bylo, že si v Pražském povstání pracující lidé uvedomili jako nikdy předtím silu své jednoty a solidarity, že demokratismus, krásný rys českého národního charakteru, tak byl ve správném smíru posílen a dostal hlubší, revoluční obsah, a konečně že se náš lid jako nikdy dřivé přesvědčil o nutnosti společné cesty s lidem sovětským. Tím pražský bojujíc! lid jasně vyjádřil svou sounáležitost a protifašistickým bojem evropských národů. Jeho hrdinný boj o Prahu ve dnech 5.-9. května 1945 byl jednou ze slavných stránek evropského zápasu proti fašismu, byl nejlepším výrazem touhy jednou provždy tuto nejbcstiálníjší formu imperialistické vlády likvidovat.