Sommer, Vladimír, skladatel, narozen 28. 2. 1921, Dolní Jiřetín (u Mostu), zemřel 8. 11. 1997, Praha. Narodil se na Mostecku v dnes již neexistující obci Dolní Jiřetín do židovské rodiny otci Josefu Sommerovi, pracujícímu v okolních dolech jako horník, později školník, a matce Anně, rozené Sekyrkové. Vladimír vychodil obecnou školu (1927–32) v rodné obci, poté absolvoval učitelský ústav v Bílině (1937–38), Lounech (1938–40) a Praze (1940–41). Kvůli stoupající agresi vůči židům byl se svou matkou nucen opustit Sudety, později strávil část 2. světové války v německém koncentračním táboře. V letech 1942–46 studoval housle u Bedřicha Voldana a kompozici u Karla Janečka na Pražské konzervatoři. Ve svém vzdělávání pokračoval na Hudební fakultě AMU studiem kompozice u Pavla Bořkovce. Studium završil v roce 1950 absolventskou prací Koncert pro housle a orchestr g moll. Po dvou letech nedokončeného doktorského studia pracoval několik měsíců v hudební redakci zahraničního vysílání Československého rozhlasu (1953), v letech 1953–56 byl tvůrčím tajemníkem Svazu československých skladatelů. Od roku 1955 byl odborným asistentem na Katedře skladby AMU a od roku 1960 vyučoval i na Katedře hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1968 mu byl udělen profesorský titul. Sommer novátorsky obohatil českou soudobou hudbu zejména v oblasti koncepcí symfonických a komorních. Jeho počáteční tvorba byla spjata s nástupem socialismu a velká část děl vznikla na objednávku komunistické strany a za svou tvorbu se stal laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda. Na přelomu 40. let byl aktivní v mládežnických souborech, které ho přivedly ke skládání bojových sborových, tzv. masových písní, např. Kantáta o Gottwaldovi, Hej, Stalinovci!, Pochod mladých brigádníků, Stráž nového žití, Májová, Pionýrská, Do kolečka, Ach, větře, Slzy, Modravou nocí, Sláva armádě. V té době byl autorem také několika prací pro Státní soubor lidových písní a tanců, např. Myjavský čardáš (1951). Sommerovou první publikovanou instrumentální kompozicí byla ještě za studia Sonáta pro 2 housle (1948), inspirovaná skladatelem Sergejem Prokofjevem. Jeho tvorba byla též ovlivňována skladateli Dmitrijem Šostakovičem, Igorem Stravinským a Arthurem Honeggerem. Postupně ovšem dosáhl vyhranění vlastní osobité hudební řeči. Od druhé poloviny 50. let se věnoval kompozici klasické hudby již zcela. Vládní představitelé ČSSR jej však opakovaně nařkli z formalismu a dekadence. Mimo absolventský Koncert pro housle a orchestr složil např. Klavírní sonatinu (1947), Tři polky (1950) a původně zamýšlenou absolventskou práci smyčcový kvartet d (1950–55), dále Klavírní koncert fis (1952), sonátu e (1954–56), předehru k Sofoklově tragédii Antigona (1956–57) a Violoncellový koncert (1956–59). Vedle instrumentální tvorby komponoval i vokální, např. Tři dětské sbory (1949), Je nám dobře na zemi (1948), písně pro dětský sbor a malý orchestr na básnické texty Františka Hrubína (1955), Pět sborů pro ženský sbor na slova Františka Halase, Jaroslava Seiferta a lidové poezie (1948), Nové jaro, cyklus smíšených sborů (1951), Tři ženské sbory (1960). V letech 1957–59 vznikalo jeho nejvýznamnější dílo Vokální symfonie pro alt, recitátora, sbor a orchestr, poprvé uvedené až v roce 1963. Skladba je úvahou nad lidskou krutostí a smrtí. Je komponována na texty Franze Kafky (povídka V noci – úzkostlivý obraz usínání u ohně pod širým nebem), Fjodora Michajloviče Dostojevského (Raskolnikovův sen o mužích, kteří v opileckém hněvu k smrti ubijí koně, ve Zločinu a trestu) a Cesara Pavese (báseň Přijde smrt a bude mít tvé oči o smíření s koncem života). Jako skladatel se věnoval i filmové hudbě, např. k filmům Věděli si rady (1949), Dopis z fronty (1957) či nejznámějšímu Princ Bajaja (1971). Roku 1958 zkomponoval scénickou hudbu pro divadlo S. K. Neumanna ke hře Günthera Weissenborna Lofter aneb Ztracená tvář. Vladimír Sommer zůstal aktivním skladatelem až do 80. let, kdy byl premiérově uveden např. jeho Smyčcový kvartet h mol a Sedm písní pro mezzosoprán a klavír. Zemřel 8. 9. 1997 v Praze. Z jeho tří manželství pochází dvě děti – syn Jakub Sommer je filmovým a divadelním režisérem; dcera Anna Jouzová Sommerová je houslistkou. Články, kritiky a rozhovory O situaci v oblasti tvorby masových písní (Hudební rozhledy 1954, s. 177). Tvůrčí výsledky v oboru symfonické a komorní tvorby (Hudební rozhledy 1954, s. 827–29). V. S. o hudbě těchto dní (Literární noviny 1958, č. 49). články a kritiky v Kultuře (1957 a 1958, značka m). Orchestrální skladby Koncert pro housle a orchestr g moll (1950). Antigona. Předehra k Sofoklově tragédii pro velký orchestr (1957). Vokální symfonie pro alt, recitátora, sbor a orchestr na slova Franze Kafky, Fjodora Michajloviče Dostojevského a Cesara Pavese (1958). Symfonie pro smyčce (1977). Sinfonia da requiem, Vokální symfonie č. 2 pro sóla, sbor a orchestr (1978). Koncert pro violoncello a orchestr (1979). Princ Bajaja, orchestrální suita (1970). Komorní skladby Sonáta pro 2 housle, nebo pro housle a violu (1948). Smyčcový kvartet d moll (1955). Klavírní sonáta (1980). Smyčcový kvartet h moll (1981). Vokální skladby Tři dětské sbory (1949). Je nám dobře na zemi, na slova Františka Hrubína (1948). Písně pro dětský sbor a malý orchestr na slova Františka Hrubína (1955). Pět sborů, pro ženský sbor na slova Františka Halase, Jaroslava Seiferta a lidové poezie (1948). Nové jaro, cyklus smíšených sborů (1951). Tři ženské sbory (1960). Sedm písní pro mezzosoprán a klavír, na slova Alexandera Alexandroviče Bloka a Rainera Marii Rilkeho a Sergeje Jesenina (1981) nebo (1984–85). Filmová hudba Posádka na štítě (1956). Dopis z fronty (1956). Život na třetí, TV film (1962). Pršelo jim štěstí (1963). Třiatřicet stříbrných křepelek (1964). Smrt za oponou (1966). Žalář nejtemnější, TV film (1969). Já, truchlivý Bůh (1969). Princ Bajaja (1971). Zločin v Modré hvězdě (1973). Dvacátý devátý (1974). Život na zámku, studentský film (1998). Zdroje ČSHS. https://www.csfd.cz/tvurce/76888-vladimir-sommer/ Táňa Vobecká Z čeho jste čerpala? Níže je heslo Grove, literatury kupodivu není až tak mnoho. Sommer, Vladimír * Alena Němcová · https://doi.org/10.1093/gmo/9781561592630.article.26184 · Published in print: 20 January 2001 · Published online: 2001 (b Dolní Jiřetín, nr Most, Feb 28, 1921; d Prague, Sept 8, 1997). Czech composer. He studied at the Prague Conservatory (1942–6) with Voldan (violin) and Janeček (composition) and at the Prague Academy of Music (1946–50) with Bořkovec (composition). In 1951–2 he undertook postgraduate work, but did not complete it. He then worked as music editor for Czech radio foreign broadcasts (1953), as creative secretary to the Czech Composers’ Union (1953–6) and as lecturer in composition at the Prague Academy of Music (1956–60). In 1960 he was appointed lecturer at Prague University, where he became professor of music theory in 1968. Sommer’s outlook and his involvement with socialist development in Czechoslovakia were moulded during his childhood and youth, spent in a mining area. In the immediate postwar years he worked actively with youth folk art groups: he ran courses in choral singing, taught young workers the guitar and mandolin and gave lectures on music history; he also conducted, arranged folksongs and wrote popular songs. He recognized, however, that his gifts were most suited to instrumental composition, in which he took Prokofiev, Shostakovich, Stravinsky and Honegger as his models. He soon developed a rich, individual style, clear and direct in emotional expression. The Sonata for two violins (1948), a student work in the manner of Prokofiev, already reveals his mastery of expression and form, and his degree composition, the Violin Concerto (1950), is fully characteristic in its idiomatic writing and melodic appeal. It was severely criticized, however, and doubt was cast on the sincerity of his work; partly in answer to this criticism Sommer composed the Vokální symfonie (1957–8). This work, like its predecessors the prelude Antigona (1956–7) and the D minor String Quartet (1957), is tragic in tone, concerned with the evil and suffering which man has yet to overcome. The first movement, based on Kafka’s Nachts, is a meditative passacaglia evoking the oppressive atmosphere of a night camp; the second, which quotes Raskolnikov’s dream from Crime and Punishment, is a dramatic outcry against human brutality; and the third introduces calm in the face of man’s natural lot, using Pavese’s ‘Death will come’. The work was awarded the State Prize in 1965. The more intimate Symphonia da requiem (1978) and Seven Songs (1986) issued from the experience of his mother’s death. The latter forms a cycle bound not only by text, but by musical structure and mode of expression. The last song freely follows the finale of the Vokální symfonie. Sommer’s music in general is tonal and uses functional harmony, though pushed to its limits. The foundation of his orchestral sound is usually provided by the strings, whose finest nuances he exploited to the full. He worked slowly on his compositions, carefully selecting, correcting and integrating ideas so that the final result would be compact in form as well as rich in invention. His self-criticism sometimes led him to make alterations only moments before a performance, and even to withdraw a work at a late stage; as a result many of his compositions are difficult to see as part of a stylistic sequence. Works (selective list) Orchestral Vn Conc., g, 1950 Pf Conc., f♯, 1952 Antigona, prelude, 1956–7 Sym. no.2, str, pf, timp, 1977 Vc Conc., 1979 Open in new tab Vocal 5 Female Choruses (F. Halas, J. Seifert, trad.), 1948 Kantáta o Gottwaldovi, 1949 Nové jaro [New spring], choral cycle, 1951 Je nám dobře na zemi [We like the country] (F. Hrubín), 7 pieces, children’s vv, pf/small orch, 1955 Vokální symfonie (F. Kafka, F.M. Dostoyevsky, C. Pavese), spkr, Mez, vv, orch, 1957–8, rev. 1963 Černý muž [Black man] (S. Yesenin), spkr, Bar, orch, 1969 Symfonia da requiem (liturgy, Dostoyevsky), Mez, choruses, orch, 1978 7 Songs (R.M. Rilke, A.A. Blok, Yesenin), Mez, pf, 1985 3 Female Choruses (Seifert), 1987 3 Mixed Choruses (Halas), 1988 Open in new tab Chamber and solo instrumental Sonata, 2 vn, 1948 Str Qt, d, 1957 Sonata, pf, 1977 Str Qt, B, 1981 Film scores, songs Open in new tab Bibliography · I. Vojtěch: ‘O dosavadní tvorbě Vladimíra Sommera’ [On Sommer’s work to date], Musikologie, 4 (1955), 32–86 · J. Válek: ‘Za novou krásu a bezprostřední citovost naší hudby’ [On the new beauty and immediate sensitivity of our music], HRo, 14 (1961), 138–43 · V. Kučera: ‘Vášnivé drama lidskosti’ [The passionate drama of humanity], HRo, 17 (1964), 400–05 · O. Pukl: ‘Vladimír Sommer – Vokálna symfónia’ Slovenská hudba, 9 (1965), 433 · J. Kříž: ‘S. Vladimírem Sommerem o hudbě a komponování’ [With Sommer on music and composition], HRo, 22 (1970), 24–7 · J. Vysloužil: Hudební slovník pro každého [Music dictionary for everyone] (Vizovice, 1999), 495–7