Zrak je naším každodenním průvodcem. Pomocí zraku se lépe orientujeme v prostoru, vyhlížíme známou tvář, nebo se jenom tak kocháme. Máme tendenci se na naše oči spoléhat a důvěřovat jim. Říkáme, viděl/a jsem to na vlastní oči, a říkáme tím, že to tak bylo, je to pravda. Je však rovnítko mezi viděním a pravdou skutečně tak neochvějné? 

Co oko nevidí...

Zajímavé poznání nacházíme již v antické teorii umění. Staří Řekové byli velice důmyslní pozorovatelé a všimli si, že lidské vidění má své specifické limity. Počítali například s tím, že lidé vidí objekty v perspektivě - tedy to, co je v dáli zdánlivě vnímají jako menší a to, co je blízko jako větší - i když to ve skutečnosti mohou být objekty stejné velikosti. Podobných efektů, souvisejících s naším vnímáním tvarů, barev, světla, či prostoru je velké množství a souhrnně se o nich mluví jako o optických iluzích. Vysvětleme si, jak takové optické iluze fungují na příkladu antického chrámu.

Když se podíváte na obrázek vlevo, co vidíte? Možná odpovíte, krásné, dokonale stejné sloupy. Nicméně to jste se teda nechali napálit! Podívejte se pozorně na nákres A. Všimněte si, že první sloup, který stojí v přímém světle se jeví tenčí než druhý sloup, který stojí ve stínu. Pokud by stavitelé nechali oba sloupy stejně tlusté, zdály by se nám různě veliké a chrám by nám nepřipadal dokonale proporční, jako na obrázku vlevo. Z toho důvodu byly sloupy stojící na světle stavěny o něco málo tlustší než sloupy ve stínu, díky čemuž se volným okem všechny sloupy zdály být dokonale stejné. Další úpravou, která vycházela vstříc lidskému oku, bylo naklonění sloupů směrem do středu chrámu - pouze v takové poloze nepůsobily šikmo, ale dokonale kolmo (obrázek vpravo).

Autorský záměr

Vidíme tedy, že vizuální informace s námi mohou manipulovat již svou formou. Pokud jejich tvůrce dobře ovládá možnosti lidského vidění, může nás obelstít velice lehce. Každá fotografie, infografika či olejomalba má svého autora, který ji vytvořil s určitým záměrem. Možná uměleckým, možná dokumentárním, ale třeba i s dezinformačním. Když čteme vizuální informace, měli bychom mít na paměti, že nemusí být jedna k jedné ve vztahu ke skutečnosti, stejně tak, jako ty verbální.

Ukažme si to na dalším příkladu, nyní ze současnosti. Nizozemská studentka Zilla van den Born se vydala na cestu po Asii a sdílela se svými přáteli fotky na Facebooku. Vyfotila se s budhistickými mnichy, se šnorchlem v oceánu i s malou holčičkou na schodech chrámu. To zní všechno úplně všedně, až na to, že Zilla v Asii nikdy nebyla a všechny líbivé záběry vytvořila v pohodlí domova spojováním svých selfies s obrázky z internetu. Zillinina manipulace stojí někde na pomezí žertu a chytrého sociálního experimentu. Co je však důležité, ukazuje nám, jak jednoduché je vytvořit věrohodný vizuál, který nemá původ ve skutečné situaci. 

Techniky manipulace

Obraz je pohled, který byl znovu stvořen nebo reprodukován, říká John Berger a míní tím, že žádný obraz není pouhým mechanickým zápisem reality. Cvaknutím spouště nepřeneseme na fotku identickou scenérii hor - vytvoříme pouze určitý výsek, určitou redukci. Naše hory nebudou trojrozměrné, ale pouze dvourozměrné, nebudou vonět ani škrábat na dotyk, budou podstatně menší, viděné pouze z úhlu, ze kterého jsme se dívali my. Dá se tedy říct, že jistá forma pozměnění neboli manipulace, je vlastní každému vizuálnímu obrazu. 

Nejlépe si můžeme vysvětlit techniky manipulace na příkladu fotografie. Na počátku nebyl Photoshop, ale fotokomora. I pro první fotografické techniky byly typické dodatečné úpravy jako dokreslování, retuš portrétů, vrstvení více fotografií do montáží, nebo dnes již trochu úsměvné spiritistické fotografie. Ty vznikaly naexponováním dvou různých negativů na jeden záběr, nebo i náhodou. Pokud fotograf slabě vymyl fotografickou desku a použil ji opakovaně, mohla se na nové fotografii objevit šmouha z předchozí fotky. A jak jinak si to vyložit, než že se jedná o ducha? :)

S příchodem digitální fotografie se možnosti dodatečných úprav ještě více rozrostly. Fotografie se změnila z výsledku omezeného množství chemických reakcí na fyzickém nosiči na soubor nul a jedniček v počítači, které se dají snadno kopírovat, upravovat a přenášet - takřka neomezeně. Photoshop a jiné grafické programy získaly zásadní místo v procesu tvorby fotografického obrazu a dnes můžeme říci, že v podstatě neexistují žádné profesionální fotky neupravené ve Photoshopu (nebo jiném editoru na úpravu fotek).

Pokud jsou fotky upravené vždy, mělo by nás to vůbec zajímat? Asi stěží se budeme zlobit na zásah, jako v příkladu s antickým chrámem. Pokud někdo dodatečně vycentruje fotografii, aby měla vyváženou kompozici, nebo z ní ořeže rušivý prvek a upraví barvy tak, aby byly živější, pravděpodobně to nebudeme považovat za etický problém. Jedná se pouze o formální korekce, které mají zvýšit náš požitek z dané fotografie. 

Teoretik William J. Mitchell nicméně rozeznává čtyři druhy úprav fotografií, které mohou být eticky problematické: vložení obrazového prvku do fotografie, vymazání obrazového prvku z fotky, nahrazení některého z obrazových prvků jiným a rearanžování. V praxi se s nimi běžně setkáváme ve formě technik klonování (znásobování objektů), retušování (odstranění nežádoucích prvků, ať už jde o nedokonalosti pleti či celé objekty/osoby), výměny hlavy (našroubování hlavy na jiné tělo) či fotomontáže (kombinace různých záběrů a/nebo přesun prvků vně fotografie). Návodů, jak tyto úpravy udělat je nespočet. 

Manipulace jako hrozba

Četli jste román 1984 od George Orwella? Možná si vzpomenete na praktiky Ministerstva pravdy. Ve jménu hesla ,,Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost!“ úředníci upravovali staré noviny, časopisy, knížky a jiné dokumenty tak, aby v nich nebylo nic odporujícího ideologii Strany. Obrazové materiály nevyjímaje - fotka nepřítele režimu? Pryč s ní, vymazat z archivu a z historie, a tím také z budoucnosti! Jako by se dotyčný nikdy nenarodil.

I když je Ministerstvo pravdy fiktivní, ve Stalinově Sovětském svazu či Hitlerově Německu byly podobné praktiky běžnou součástí politického boje. Slavným příkladem je podobizna V. I. Lenina, který promlouvá na Rudém náměstí k davu příznivců. V jeho těsné blízkosti se nacházejí L. D. Trockij a L. B. Kameněv, kteří byli oba o několik let později z fotografie odstraněni na žádost Stalina. Důvod? Byli to jeho političtí soupeři.  

Nemějme iluze - manipulované fotografie vznikají v rámci politického zápolení dodnes. Jejich dopad může být rozsáhlejší víc než kdy jindy díky masovému šíření přes internet. Specializované weby i tradiční média se snaží tyto obrazové dezinformace identifikovat a vyvracet. 

Podívejme se třeba na tento příspěvek na Facebooku. Jeho autor používá fotografii na podporu svého argumentu. Snaží se dokázat, že se v socialistickém Československu žilo dobře, obchody byly plné kvalitních domácích potravin a není pravda, že by něčeho byl nedostatek. Všimněte si, že kromě obrázku a autorova popisku se nedozvíme žádné další informace - kdy byla fotka vyhotovena a kde? Kdo je její autor a co vlastně zobrazuje? Jak se záhy ukázalo, autor příspěvku zavádí. Ve skutečnosti byla fotografie pořízena v kapitalistickém Nizozemsku v 60. letech. I když na fotografii nebylo nic přímo ubráno či přidáno, její kontext byl zcela změněn průvodním textem. 

Podobný typ manipulace je sofistikovaný a může být složitější ho odhalit, než očividně nepovedené zeštíhlení modelky ve Photoshopu. Pokud se nechcete nechat napálit, hledejte zdroj. Jestli není uveden, fotografii vložte do vyhledávačů TinEye nebo Google Image Search a vypátrejte, jestli uvedený kontext k fotce skutečně sedí, nebo máte co dočinění s dezinformací.

Manipulace jako tvůrčí síla

Jak jsme si ukázali na příkladu fotografie, jistá úroveň manipulace je vlastní každému vizuálnímu obrazu. Obrazy dovedou manipulovat již svou formou, nebo nás může zavádět autor, který obraz určitým způsobem vytváří, upravuje a kontextualizuje. Pokud se bavíme o fotografii, zvláště citlivá na manipulaci je dokumentární a publicistická fotografie, kterou tradičně vnímáme jako pravdivou, jako vizuální doklad situace, která se skutečně odehrála. 

Obecně není moudré jakoukoliv vizuální informaci bez rozmyslu vnímat jako pravdivou a autentickou. Manipulace může být problematická, pokud je kontext jejího použití neetický, může být ale také k něčemu dobrá? Pomocí následujících příkladů bychom mohli argumentovat, že může inspirovat také tvůrčí činnost nebo debatu o důležitých problémech.

Umění

Andreas Gursky patří mezi nejuznávanější fotografy současnosti a proslavil se právě způsobem, jakým manipuluje své fotografie. Tokyo (2017) je kombinací desítek záběrů, které pořídil při jízdě vlakem a následně zkompiloval v počítači do nekonečné mozaiky. Vytvořil tak záběr, který nikdy nemůžete vidět na vlastní oči a přece ve vás zanechává reálný dojem. Tokyo můžeme vnímat jako hyperbolu, jisté zveličení pocitu přeplněnosti v rychle se rozvíjejících asijských ekonomikách. Salerno I (1990) či 99 centů (1999) jsou podobně efektní a pozoruhodné svou výpovědí o soudobé společnosti a její konzumeristických tendencích.

Aktivizmus

Francouzský válečný fotoreportér Patrick Chauvel použil fotomontáž, aby přiblížil svým krajanům hrůzy války v Čečensku, Izraeli a Afghánistánu. Tanky, mrtvé civilisty a výbuchy digitálně umístil před monumenty Paříže, protože mu překážela lhostejnost, s jakou se Francouzi dívali (nebo spíše nedívali) na válku odehrávající se v ,,bezpečném“ povzdálí. Chauvel tak využil manipulovanou fotografii ke komunikaci silných emocí a nastolení etického dilematu - co se děje mimo mého domova mě možná tolik nebolí, ale jak se cítím, když se to děje v mé předsíni?

Umělá inteligence

Pokud digitální revoluce výrazně proměnila možnosti zobrazovaní, co teprve umělá inteligence? Software StyleGAN pomocí generativních neuronových sítí dokáže vytvořit věrohodnou fotografii bez referentu - tedy takovou, ke které v reálném světě neexistuje identická předloha. Uhodnete, která z dvojice tváří patří reálné osobě a která je vygenerováná algoritmem?

Příkladů syntetických médií, tedy médií, které byly algoritmicky vytvořeny nebo modifikovány, je mnohem víc. Možná budete znát deepfake. Je to postprodukční technika, při které například skombinujete něčí hlas s tváří druhého a tělem třetí osoby - to vše do velice věrohodně působícího celku. Je libo nové obsazení? Co třeba legedární seriál The Office s Billie Eilish a Michaelem Cera?

Znamená to, že nás čeká budoucnost neomezených možností zobrazování? Patrně ano a můžeme říct, že už je to spíše naše současnost. Otázkou je, jak s ní naložíme - rezignujeme na to, že nic co vidíme, nemůže být pravda? Nebo se pokusíme syntetickým médiím porozumět hlouběji a objevit možnosti jejich smyspluplného tvůrčího využití?