Vidění je součástí naší každodennosti. Pomáhá nám orientovat se ve světě doslovně, ve fyzickém prostoru, ale také přeneseně v rámci naší sociální a kulturní reality. Zatímco první rozměr vidění je lidem vrozený a pokud nám v něm nebrání zdravotní komplikace, provádíme jej bez zvláštního zamyšlení, druhému rozměru se učíme postupně a můžeme se v něm zlepšovat.

Jak poznat, na co se vlastně díváme? Zkusme si to na díle Zrádnost obrazů (Toto není dýmka) od Reného Magritta. Proč Magritte píše, že na obraze není dýmka? Vždyť ji tam přece jasně vidíme! Možná si z nás dělá tak trochu legraci a možná také poukazuje na to, že obraz není totéž, co objekt, který ukazuje. Obraz je pouze zobrazením, opětovným zpřítomněním objektu, jinak řečeno jeho konkrétní reprezentací. Magrittova reprezentace dýmky je vytvořena s důrazem na fyzickou podobnost kreslené dýmky s tou skutečnou, ale mohla by být také více abstraktní či pouze symbolicky naznačena.

Dialog nebo zrcadlo?

Na co tady Magritte poukazuje? Nedělá nic jiného, než že reaguje na dilema filosofie umění, které se táhne už od antiky - a to, jestli je obraz nápodobou (někteří říkají že až kopií) reality, nebo spíše něčím jiným. 

Při hledání odpovědi na tuto otázku, si můžeme pomoci citátem z první lekce - obraz je pohled, který byl znovu stvořen nebo reprodukován. John Berger v citátu zaměřuje naši pozornost na akt dívání se a jeho aktéry. Naznačuje, že obraz je podobnější dialogu mezi dvěma lidmi, než statickému zrcadlu, které odráží vnější podobu věcí. Obraz je podle Bergera pokusem o vysvětlení toho, ,,jak vidíš věci ty“ a ,,jak vidí věci ten druhý“. Jinými slovy, obraz je komunikační nástroj pomocí kterého spolu komunikují autor a divák. 

Je důležité si uvědomit, že někdy může být taková komunikace úspěšná a jindy ne. Stejně tak, jako když spolu mluvíme, někdy se dokážeme ,,naladit na jednu vlnu“ a jindy se míjíme, něco podstatného nám uchází. Všichni máme různé zkušenosti, názory i vědomosti - souhrnně můžeme říci, že máme jiné předporozumění se kterým do procesu komunikace vstupujeme. Pokud se naučíme o dívání se na obrazy přemýšlet jako o komunikaci, otevíráme se rozmanitosti vizuálního zobrazení, jeho odlišným podobám, funkcím a významům. Zbavujeme se stresu z toho, že musíme obraz "číst" určitým způsobem, jediným správným - rozumíme tomu, že výkladů může být více. A zároveň se vydáváme na vzrušující cestu, která nás povede ještě dál, za krajinu povrchního naivního koukání se, až ke hlubokému kritickému čtení s porozuměním.

Cesty ke čtení vizuálních obrazů

Jak taková vizuální komunikace vlastně probíhá? Co čteme, pokud nečteme písmena a slova? Vizuální obraz lze chápat jako jednu z možných reprezentací svého námětu, ať už je tento námět materiální, jako například jablko, nebo nehmotný, jako například smutek. V analytické filosofii bychom řekli, že vizuální obraz je celistvý znak, který nese určitý význam. Vizuální obraz jako znak (reprezentant) zastupuje námět (objekt) a my (interpretant) si tento vztah uvědomujeme. Když tedy chceme komunikovat o jablku, můžeme napsat či říct slovo ,,jablko“ nebo nakreslit obrázek jablka. Obrázek i slovo jsou různé znaky, které zastupují tentýž objekt, jeho různé reprezentace. 

Ikon, index, symbol

Ne vždy je však situace tak přímočará jako v našem příkladě s jablkem. Někdy se koukáme na obraz, který není tak jednoznačný a vodítka ke čtení jsou nám na první pohled skryta. Na základě čeho dokážeme vizuální obrazy číst a dále je interpretovat? Pomozme si prací semiotika Charlese S. Pierce a jeho dělením znaků, které nám ukazuje tři různé cesty ke čtení vizuálních obrazů:

První cestou je podobnost. Pokud vám někdo ukáže fotku stromu, čtete, že je na fotce strom, protože se živému stromu v přírodě jasně podobá. Takovým znakům říká Pierce ikony. Ikony čteme na základě podobnosti s objektem, který zastupují. Dalšími příklady ikon mohou být například malba zátiší s ovocem nebo ikonka koše ve Windowsu.

Někdy dokážete přečíst obraz proto, protože si uvědomíte jistou kauzální souvislost - něco zapříčinilo něco dalšího. To, co vidíte, existuje v důsledku této akce. Takové znaky nazývá Pierce indexy. Typickým příkladem je kouř, kterého by nebylo bez hoření, nebo otisk prstu na místě činu, který dokazuje přítomnost zločince. Indexy bývají také bezpečnostní značky - například ,,Nebezpečí pádu“ ukazuje, co se stane, pokud nebudeme opatrní. 

Jindy se obrazy ani ničemu jednoznačně nepodobají, ani s ničím kauzálně nesouvisí. V takovém případě mohou být záležitostí dohody, zvyklosti, jinými slovy konvence. Takovým obrazům rozumíme proto, protože jsme se naučili správně je přečíst a zapamatovali jsme si, jaký mají význam. Pierce tyto znaky nazývá symboly. Sprejerův tag je příkladem symbolu, který je srozumitelný pouze jeho autorovi nebo úzké skupině lidí (místní subkultuře sprejerů). Některé symboly jsou pochopitelné v rámci širší kulturní nebo sociální skupiny (vyobrazení Panny Marie jako ženy v modrém plášti, které je typické pro katolickou ikonografii), jiné téměř mezinárodně (ikonka hraní a pauzy v přehrávači hudby). Rozšířeným příkladem symbolu jsou také soustavy čísel a abecedy, jejichž konkrétní podoba je dlouhodobě ustálená a v části světa, kde se používá, jí každý gramotný jedinec rozumí.

Možnosti interpretace

Nyní víme, že pomocí vizuálních obrazů můžeme komunikovat. Ukázali jsme si některé cesty, které nám mohou pomoci obrazy přečíst. Co dále, stačí nám to? Aby byla naše vizuální komunikace úspěšná, zůstává nám ještě rozluštit význam přečteného, neboli jinými slovy, pustit se do interpretace.

Interpretace je velice komplexní disciplína, v rámci které můžeme využít širokou škálu metod. Obzvlášť když se bavíme o vizuálních obrazech a kultuře, mohou se naše interpretační linky vydat různými směry v závislosti třeba na tom, jestli jsme spíše analytičtí filosofové nebo fenomenologové. Obecně však můžeme říct, že pokud kromě dívání se na obrazy budeme o nich také přemýšlet, vyhledáme si rozšiřující informace, prozkoumáme historické, společenské či ideologické souvislosti, nebudeme se bát využít svou imaginaci a především, budeme interpretaci trénovat, můžeme sa dobrat obohacujícího poznání. Konec konců stejně tak, jako když čteme knížky.

Příklad: Umění ve 20. století

Ukažme si interpretaci na příkladu z umění. Zamýšleli jste se někdy nad tím, kdy a proč se vzalo v umění tolik proudů, které nejsou realistické? Proč máme abstraktní obrazy, na kterých jsou pouze čáry a kolečka, nebo třeba díla, kde barvy nedávají smysl - tráva je modrá a lidé fialoví? A co teprve, když někdo vystaví v galerii židli nebo pisoár a řekne, že je to umění? Tolik otázek, příliš málo odpovědí!

Jedno z možných vysvětlení těchto fascinujících proměn uměleckého světa nabízí komiksový tvůrce Scott McCloud v Jak rozumět komiksu. Pro začátek si přečtěte následující schéma: 

Pro lepší porozumění můžeme říci, že prostor uvnitř trojúhelníku je ,,hřiště pro umělce“. Pohybují se v něm dle záměru, který sledují, podle toho, které vyjádření je jim nejvíce blízké. Toto hřiště tady bylo vždy, pouze se vizuální umělci už takřka od antiky soustřeďovali primárně na levý dolní roh. Snažili se tvořit zobrazení, které by byly co nejkonkrétnější, nejpodobnější realitě. Ale co se stalo pak, když se ocitli na pomyslném vrcholu realismu? Čtěte dál:

McCloud dále popisuje vznik uměleckých forem na průniku výtvarného umění a literatury - jakou je například komiks. To ale není pro naše povídání až tak důležité (koho to zajímá hlouběji, začtěte se do kapitoly 6).

Nicméně, co McCloud nastiňuje a zajímá nás teď více, je odklon světa umění od vizuálních obrazů primárně založených na podobnosti (tedy ikonů). Ne žeby se už obrazy založené na podobnosti netvořily, to vůbec ne! podívejte se třeba na proud hyperrealistické malby. Pouze se někteří umělci vydali vstříc jiným způsobům zobrazení, které jsou méně konkrétní a více abstraktní. 

Někteří zamířili k hornímu vrcholu trojúhelníku a začali tvořit obrazy, které nekomunikují takřka žádný význam - jedině tak to, že zkoumají možnosti vizuálního jazyka: body, linie, tvary či barvy (povíme si o nich více v modulu Viditelná forma). Jiní umělci se vydali k pravému dolnímu rohu do oblasti zaměřené na význam, ve které nehraje tak důležitou roli podobnost s realitou. V tomto poli je nejdůležitější samotný proces přemýšlení a pak vyjádření myšlenky, která může být podána třeba symbolickou cestou, kterou jsme si popsali výše. Typickým zástupcem tohoto směru je konceptuální umění. 

Co říkají obrazy?

Schéma Obrazová rovina - Realita - Jazyk, které jsme si tady spolu s McCloudem nastínili je zcela zásadní pro to, abychom dokázali interpretovat (nejen) vizuální umělecká díla 20. a 21. století, ale všechny vizuální informace v jejich nejrůznějších podobách (dokumentární fotografie, populární filmy, vizualizace dat, loga, reklamy atd.). 

Abychom si to shrnuli: rozpoznat, na co se vlastně díváme, může být někdy pořádný oříšek. Existuje více způsobů (možností reprezentace), kterými dokáže obraz zastupovat svůj námět a komunikovat s námi. Někdy při čtení potřebujeme rozeznat podobnost obrazu s něčím, jindy kauzální vztah nebo jistou konvenci - někdy i vše z toho naráz nebo v určité kombinaci. Některé obrazy komunikují význam, jiné spíše svou podobu s realitou, další můžeme vnímat jako obrazy pro obrazy. 

Pokud jsme si těchto skutečností vědomi, jsme na dobré cestě k tomu, aby nás dívání se na vizuální obrazy nejen emocionálně pohnulo (potěšilo, rozlítostnilo nebo například rozesmálo), ale také, aby nás obohatilo o poznání, která se v něm mohou ukrývat. Třeba o naší společnosti, dobových stereotypech, marketingových strategiích či o nás samotných.

Tak co, máte chuť zjistit, co říkají obrazy? :) Můžete začít třeba zde ↓