Východní otázka 1897–1907 a Ilindenské povstání

Vítězstvím nad Řeckem na jaře 1897 a díky dohodě Ruska a Rakousko-Uherska z téže doby,[1] v níž se
jednalo o zachování statu quo na Balkáně, překonal sultán krizi z let 1894–1897 – sice s naprostou
ztrátou morálního kreditu před evropskými velmocemi, který i tak nebyl velký, se ztrátou vlivu na
Krétě, ale s malým územním rozšířením v Thesálii a vlastně bez nutnosti zásadním způsobem řešit
arménskou otázku, a prodloužil životnost svého režimu na dalších deset let. To ovšem neznamená, že
by se nějask výrazně zlepšila ekonomická situace země. Ačkoli v závěru 19, století a na začátku 20.
století vzrůstalo v Turecku pěstování např. technických plodin a v souvislosti s tím se rozvíjel
zemědělský průmysl, ačkoli pokračovala stavba železnic, zvyšovala se těžba uhlí, nabýval na
intenzitě zahraniční obchod a v závislosti na něm došlo k růstu pobřežních přístavních měst – a
ačkoli v důsledku tohoto řekněme kapitalistického rozvoje docházelo ke změnám ve složení
společnosti, neměly tyto změny takřka žádný vliv na politickomocenskou strukturu země a státu.
Vznikající buržoazie v Turecku nenabyla toho postavení, které měla ve střední a v západní Evropě
nebo v Rusku. Nejvlivnější podnikatelská část turecké společnosti, spojená se zahraničním obchodem
nebo na něm závislá, totiž byla tvořena příslušníky netureckých národností: Řeky, Armény, Židy, ale
i jinými a v neposlední řadě i slovanským obyvatelstvem. Příslušníci těchto národností tvořili
značnou část i průmyslové buržoazie, odkázané na vnitřní trh. A tak se z řad těchto podnikatelů
nerekrutovala vpravdě národní turecká měšťanská společnost – nevznikla tak vlivná vrstva, která by
měla důsledně vlastní zájmy protikladné zájmům velkostatkářů, na nichž zejména spočíval politický
systém země, a dvorní kamarily.

Určité zrychlení kapitalismu v Turecku v období od konce 19. století nenapomáhalo dalšímu růstu
domácího průmyslu a zemědělství také proto, že většinu zisků proudila do zahraničních společností
(viděli jsme výše že turecký bankovní kapitál byl ovládán zvenčí) a že vůbec celá finanční správa
státu byla vlastně v rukou cizinců. Osmanská říše byla v 90. letech především „anglickým trhem“: na
zahraničním obchodu Turecka v polovině 90. let se podílela Velká Británie 43 procenty, hned za ní
ale následovalo Německo s 22–23%. A německá účast se nadále zvyšovala: německý kapitál – Deutsche
Bank s několika dalšími bankovními domy založil již v roce 1888 Společnost anatolských drah
(Anatolische Eisenbahngesellschaft – Société du Chemin de fer Ottoman d’Anatolie) s hlavním cílem
postavit tzv. „bagdadskou dráhu“ a zajistit si tak jednak Turecko jako spojence proti Rusku a
popřípadě i proti Anglii, jednak obejít Suezský průplav a Rudé moře (železnice měla z Bagdádu dále
pokračovat do Basry a získat tak možnost přímého napojení na Perský záliv).[2] Tomuto cíli sloužila
i návštěva císaře Viléma II. v Turecku v říjnu 1898. Německý císař vystoupil v Damašku jako přítel
sultána a „300 miliónů muslimů“.^ Stavba bagdadské dráhy se však ukázala pro Německo dost tvrdým
oříškem. [3]. Nejprve stavěla železnice ve vlastní Anatolii (mj. do Ankary), do první světové války
stihla postavit bagdádskou dráhu postavena pouze do Konye (spojení Istambulu s Bagdádem se
uskutečnilo až v roce 1940!). Stavba bagdadské dráhy vyvolala odpor také ve Velké Británii: Britští
stratégové vypočítali, že nejvýhodnější spojení bagdadské dráhy s Perským zálivem je u přístavu
Kuvajt, a proto uzavřeli s kuvajtským šejkem tajnou dohodu proti Turecku.

Britské soupeření s Německem na Blízkém východě neohrožovalo sultánovo postavení, zato posilovalo
vztahy mezi Anglií a Ruskem, a dávalo tak postupně vzniknout spojenectví, které nakonec vyústilo
v roce 1907 ve slavné Trojdohodě.[4] Konflikt s Kuvajtem v srpnu-září 1901 byl spíše lokální
záležitostí. A sultánovi neuškodilo ani rusko-německé soupeření: Rusko bylo Němcům slabým soupeřem
ve financích. Rusko se však cítilo popuzeno záměry turecké vlády stavět železnici směrem ke
Kavkazsku. Ruská diplomacie si proto vynutila od Porty v březnu 1900 prohlášení, že v případě
stavby železničních tratí v Malé Asii v pásmu přiléhajícím k Černému moři, pokud tuto stavbu nebude
provádět turecká vláda sama, udělí koncese Rusku. Turecko si však bylo jisto: vidělo, že Rusko je
zaměstnáno na Dálném východě ve sporu s Japonskem o vliv v Mandžusku a Koreji a neobávalo se z jeho
strany žádného nepříjemného překvapení

Nebezpečným se mohlo jevit Portě sblížení Bulharska s Ruskem. Bulharsko se totiž nevzdávalo nároků
na Makedonii, naopak právě v letech 1898—1902 zesilovalo svou agitaci v makedonských vilajetech.
Nicméně spojenectví Bulharska a Ruska, vyjádřené vojenskou konvencí v roce 1902, se nakonec týkalo
jen Rakouska nebo Rumunska: ruská vláda si vyhrazovala, že smlouva „nemůže být namířena proti
Turecku“.

Postavení Turecka, či přesněji řečeno Porty a osobně sultánovo bylo tedy po roce 1897 z
mezinárodního hlediska dost pevné a bezpečné. Abdul Hamid II. hodlal s pomocí německého kapitálu a
jeho vojenských instruktorů upevnit svůj otřesený trůn jak proti pokračujícímu nacionálnímu hnutí v
Makedonii nebo i proti Arménům a Arabům, tak i proti opozici z řad samých Turků. Po vítězství nad
Řeckem přijal sultán dokonce titul „ghazi“ – vítězný – jakkoli vítězství nad mnohonásoben slabším,
byť sebevědomým a „drzým“ nepřítelem, slávu titulu, jímž se pyšnil např. Mehmed Dobyvatel či
Sulejman Nádherný, výrazně degradovalo. Pochybnosti o dalším možném setrvání Abdul Hamida na
sultánském trůnu byly odstraněny. Historik Josef Šusta ve své Světové politice později napsal, jak
tyto hlasy přispěly k tomu, že se „Pochybnosti, udrží-li se Abdul Hamiíd vůbec na trůnu, které
arménské zmatky byly obecně vzbudily, ustupují zároveň do pozadí a Lstivý ukrutník z Yldiz-kiosku
upevňoval v přesvědčení, že soustava jeho palácové despocie je přece jedině správný způsob
vlády.“[5]


Mladoturci

Sultán, jak jsme ostatně již několikrát zdůraznili, ale měl nepřítele i přímo v řadách Turků, a to
již od svého nástupu na trůn koncem srpna 1876. V prostředí inteligence – studentů, právníků,
lékařů, techniků, žurnalistů, důstojníků a dokonce i úředníků – se šířila nespokojenost. V roce
1889 založili studenti vojenské lékařské školy v Cařihradě politický spolek „Osmanská jednota“ s
cílem bojovat proti abdulhamidovskému režimu. Téhož roku začal pokrokový turecký činitel Achmed
Riza-bej vydávat v Paříži časopis „Mešveret“ jako orgán protisultánovské opozice. Obě jmenované
skupiny postupovaly později pod názvem „Jednota a pokrok“ v emigraci i doma společně: evropský tisk
začal nazývat odpůrce sultána Abdul Hamida „mladoturk“. V roce 1902 se sešla v Paříži konference
těchto mladoturků, na níž byl přijat program „decentralizace a soukromé iniciativy“. Počítalo se s
tím, že v případě rozpadu osmanské říše bude možné s pomocí ze zahraničí udržet Turecko na
federativních zásadách.^ Mladoturci sice získali pro své zásady a cíle i některé příslušníky
netureckých národů, ale Arabové a hlavně Arméni a zejména Slované si zakládali nebo již měli své
organizace. Neshody mezi mladoturky a také jejich program sám o sobě totiž nedávaly netureckým
národům záruku a naději, že v budoucnu se zlepší jejich postavení a že budou respektována jejich
přání. Jakkoli organizace netureckých národů s mladoturky, jak uvidíme, také spolupracovaly, poté,
co se mladoturci dostali k moci se obavy, které od počátku byly v těchto spolcích silné, vbrzku
potvrdily.


Makedonská otázka

V období od konce 19. století bylo v turecké části Evropy nejvýznamnější hnutí nespokojenosti proti
Porte v makedonských vilajetech. Zmínili jsme v předchozí kapitole, že sociálníma politické vření v
Makedonii bylo v letech 1895–1897 přikryto či zastíněno „arménskou otázkou“ a hlavně „krétskou
otázkou“, resp. válkou turecko-řeckou. Vítězství tureckých vojsk nad řeckými moc Porty v Makedonii
upevnily. A tak turecká správa tížila nadále i po roce 1897 lid v Makedonii. Klidu nepřidala
skutečnost — tak se tehdy soudilo v Evropě —, že „se stupňovala činnost komitských tlup
bulharských, srbských a řeckých“, které se snažily silou získat to, co se nepodařilo pomocí škol či
církevní příslušnosti (jak jsme také již zdůraznili, patřila větší část makedonských diecézí do
jurisdikce bulharského pravoslavného exarchátu, nicméně cařihradský patriarchát se nevzdával a
srkze něj pak také srbská autokefální bělehradská metropolie, jejíž biskupové působili zejména
v severní části Makedonie, oficiálně pod jurisdikcí cařihradského patriarchátu.

Turecko si dokonce oficiálně stěžovalo v Sofii na to, že bulharská veřejnost i bulharské úřady
pořádají ve prospěch komitského hnutí v Makedonii sbírky a že vláda podporuje i jinak toto hnutí. V
roce 1901 si stěžovala u velmocí na hnutí bulharských ozbrojených čet v Makedonii také řecká vláda.
Anglie tehdy napomínala bulharského knížete k větší zdrženlivosti a zároveň připomínala i Portě
její povinnosti zlepšit státní správu v Makedonii, aby se mohlo čelit revolučnímu hnutí v zemi.

Zásah Anglie nepomohl ani v jednom, ani v druhém případě. Když se pak sultán Abdul Hamid II.
obracel znovu v červnu 1902 na velmoci, aby vymohly na bulharské vládě rozpuštění makedonského
výboru (viz dále), odpověděli mu stejně z Petrohradu i z Vídně a nepřímo i Paříže (prostřednictvím
francouzského konzula v Soluni), že je především nutné zlepšit správu v Makedonii, provést tam
důkladnou reformu soudnictví, zavést nový systém vybírání daní apod.

Sultán slíbil nápravu, ale komise, kterou jmenoval a která měla připravit provedení reforem, měla
malé pravomoci u místních úřadů. A tak není divu, že sociální a národní vření v Makedonii
pokračovalo. Stoupenci spojení Makedonie s Bulharskem dokonce vyvolali v září-říjnu 1902 povstání v
Gornodžumajsku,^ které mělo vyprovokovat popřípadě i válku Bulharska proti Turecku. Ale ruská vláda
dala tehdy na podzim 1902 Sofii na vědomí, že válku na Balkáně nemůže potřebovat. Téhož mínění byla
i rakousko-uherská vláda. A tak se ministři zahraničních věcí obou států — hrabě Goluchowski a
hrabě Vladimir Nikojajevič Lamsdorf (ministr v letech 1900–1906) — v prosinci 1902 sešli, aby
domluvili společný rusko-rakouský postup v Makedonii anebo vůbec v Turecku. Oba ministři se pak dne
17. února 1903 obrátili na vládu Velké Británie — která krátce předtím rovněž vyslovila přesvědčení
o potřebě ráznějšího postupu velmocí v makedonské otázce — s návrhem, navazujícím ostatně na návrhy
francouzského konzula Louise Steega v Soluni: podle tohoto návrhu měl správu celé Makedonie převzít
guvernér jmenovaný velmocemi, ochranu práv obyvatelstva mělo zabezpečit četnictvo složené z muslimů
i křesťanů a vedené cizími důstojníky — a finanční správa měla být prováděna tak, aby výnos daní
sloužil zájmům především země (a nikoli jen státu). Donucen velmocemi slíbil sultán slavnostním
iradé z 25. února 1903 provedení reforem.^

Ohlášení reforem, o jejichž uskutečnění ostatně bylo možno pochybovat, ovšem přišlo pozdě.
Vysvětlili jsme si již, že v letech 1893—1894 vznikla v Soluni makedonská revoluční organizace, jež
dostala název „Vnitřní makedonsko-odrinská (drinopolská) revoluční organizace“ a která přijala
program boje za osvobození a za uskutečnění autonomie Makedonie a Drinopolska (Východní Trákie
s centrem v dnešním Edirne – bulh. Odrin, Drinopol), a to bojem lidu všech národností žijících v
tehdejších vilájetech turecké říše zahrnující tato území. Při zakládání této makedonské revoluční
organizace se uplatňovaly bulharské či probulharské vlivy a snahy, ale od myšlenky spojení
Makedonie s Bulharskem bylo upuštěno jednak z důvodů zahraničně politických (pokus o připojení
Makedonie k Bulharsku by vyvolal odpor velmocí a i sousedních balkánských států) a také se
uplatňovalo teritoriální nebo snad i nacionální vědomí makedonské svébytnosti.^

Zakladatelé makedonské revoluční organizace — příslušníci inteligence — poznali za svých studií či
za jiného pobytu v sousedních zemích i jinde v Evropě ideologii ruského narodnictví a italského
risorgimenta — a znali také evropské socialistické hnutí. Zatímco VMORO si dávala za cíl vybojovat
autonomii Makedonie, a to bojem lidu všech národností žijících v jednotlivých vilájetech, a to
v rámci osmanské říše, usiloval Vrchní makedonský komitét (proto označení „věrchisté"), založený v
Sofii v roce 1895, o rozpoutání okamžitého ozbrojeného boje „bulharského lidu" (formou čet-komitů)
s cílem osvobodit Makedonii a spojit ji s Bulharskem. Také VMORO připravovala svou organizaci tak,
aby měla v jednotlivých rajónech Drinopolska a Makedonie své ozbrojené síly, které by v příznivé
chvíli vystoupily do boje proti turecké vládě. Podle okolností členové VMORO zdůrazňovali, že úkol
„úplného osvobození politického a ekonomického“ musí provést „sám lid“ (cílem hnutí měla být
autonomie Makedonie v rozsahu jejích etnografických a geografických hranic, boj měl být veden pod
heslem „Makedonie Makedoncům!“ atd.). Makedonští revolucionáři považovali za své hlavní nepřátele
nejen tureckou despocii, ale i rakouský a ruský imperialismus — a odmítali i „maloimperialistické“
záměry sousedních balkánských států na uchvácení částí Makedonie, respektive na rozdělení Makedonie
mezi sebe. Krste Misirkov (1874–1926), jeden z tvůrců ideologie „makedonismu“, tedy přesvědčení o
tom, že makedonští Slované, nejsou ani Bulhaři, ani Srbové a tím méně Řekové, ale jsou svébytným
národen (a jenž také sestavil základy makedonského spisovného jazyka, který dotvořil až po druhé
světové válce filolog Blaže Koneski), ve své knize O makedonských záležitostech (vyšla v Sofii
v roce 1903 a vzápětí byla „jako projev makedonského separatismu“ bulharskými úřady zabavena a
zničena, dochovala se pouze několik výtisků),[6] napsal: „Jsem Makedonec a zájmy své vlasti si
představuji následovně: nikoli Rusko a Rakousko-Uhersko jsou nepřáteli Makedonie, nýbrž Bulharsko,
Řecko a Srbsko!“

Ovšem již v roce 1891 píše Митрополитот Теодосиј Гологанов од 22. 06. 1891 година, испратено до
проигуменот Дионисиј, во кое пишува: Ние Македонците немаме толку мака од Турцитте да ни е жив
падишахот, колку од Грците, Бугарите и Србите, кои како орли на мрша се впуштија на оваа наша
многустрадална земја и сакаат да ја расчеречат ^[3].

https://mk.wikipedia.org/wiki/ Македонска_револуционерна_организација

Vzor k příštímu státnímu zřízení Makedonie či v Makedonii se hledal v poměrech ve Švýcarsku. Podle
návrhů makedonských socialistů z roku 1898 mělo dojít k vytvoření „federativní republiky“ z
vilájetů soluňského, bitolského, skopského a drinopolského. Správními jednotkami této „federace“ by
byly kantony, které by si určily hlavní dorozumívací jazyky.

Program revolučních sil v Makedonii (VMORO a socialistická skupina) se dostával ve známost části
západoevropské veřejnosti mimo jiné i tím, že Makedonci vydávali v Ženevě list „L'Effort“ a v
Paříži „Le Mouvement macédonien“, a větší evropské časopisy měly na Balkáně i své vlastní
zpravodaje. O útisku křesťanského či slovanského obyvatelstva v Makedonii se tedy v západní Evropě
vědělo. Do vědomí evropské veřejnosti se však postupně od přelomu 19. a 20. století dostávaly
skutečnosti z Makedonie a odjinud z evropského Turecka také v podobě, jež naopak mohly vyvolávat
averze proti „řádění band“ v Makedonii, proti „balkánským zmatkům“ apod.[7]

Sultánova ochota z února 1903 provést v Makedonii některé reformy neměla úspěch. V lednu 1903
rozhodl kongres VMORO v Soluni, aby bylo připravováno nové povstání v celé Makedonii. Upozornili
jsme již, že od roku 1901 převažoval v VMORO vliv „věrchistů“, tedy zastánců připojení Makedonie k
Bulharsku (když byla v roce 1901 zatčena řada vedoucích funkcionářů VMORO). Přípravě tohoto
povstání, jehož datum bylo stanoveno na červenec-srpen 1903, předcházely nové boje ozbrojených čet
na jaře 1903 na venkově. Ve městech se pak začalo pracovat i teroristicky: byly prováděny atentáty
na úřady, banky a železnice. V Evropě se začalo již v březnu a dubnu 1903 psávat o „nových akcích
makedonských komitů“ a o „novém povstání v Makedonii“ atd. Začátkem června 1903 se sice zdálo, že v
Makedonii nastává „ticho“, ale byl to klid před bouří — před výbuchem ozbrojeného boje, který je
znám jako Ilindenské povstání.

Už v posledním pětiletí 19. století „nebylo jiné země, o níž by se relativně více psalo a tisklo
než o Makedonii“. Tak hodnotil ožehavost „makedonské otázky“ ve vědeckých diskusích o jazyce a
životě v Makedonii, v zeměpisném a politickém poznávání této země Balkánu aj. pražský Slovanský
přehled v roce 1901. To bylo řečeno v době, kdy v politickém zpravodajství evropského tisku ještě
doznívala „otázka burská“, kdy se psávalo o Kubě a byla žhavá i „otázka arménská“. Od roku 1902
zpravodajství o Makedonii ještě více zesílilo a vyvrcholilo v létě 1903. První strany velkých i
menších deníků a revuí ve všech evropských městech se tehdy zaplňovaly zprávami o Turecku, o
Makedonii, o komplikacích v mezinárodních vztazích „kvůli Makedonii“ apod.

V červnu a na začátku července 1903 se tedy v Evropě vědělo anebo mohlo vědět, že se v Makedonii
připravuje povstání a jaké má cíle. Povstalci vydali před zahájením povstání manifesty, a to jak k
širší světové veřejnosti, tak i k vládám evropských států. Povstání v Makedonii začalo v bitolském
okruhu dne 2. srpna 1903, podle juliánského kalendáře, jímž se řídili pravoslavní na Balkáně (a
dodnes řídí srbská pravoslavná církev a cařihradský patriarchát) dne 20. července, tedy na den sv.
Ilji (proroka Eliáše) — odtud název Ilindenské povstání – a začalo se rozvíjet velmi úspěšně.
Součástí povstání bylo i ozbrojené vystoupení v jihozápadní Trákii (ve vilájetu drinopolském),
které začalo 19. srpna (v „den přeměnění Páně“ — proto „preobraženecké povstání“ – v církevní
slovanštině Preobraženie Gospodnje). V Trákii se povstalci udrželi v boji proti turecké přesile
skoro celý měsíc. V Makedonii se boje protáhly skoro až do konce října 1903. Odhaduje se, že vláda
nasadila proti povstalcům až na tři sta tisíc vojáků.^

Manifesty makedonských povstalců a jejich boj proti turecké přesile vyvolaly velkou pozornost
veřejnosti celé Evropy a také ve Spojených státech amerických. Vznikaly i výbory na pomoc Makedonie
a Arménie (starší bylo hnutí „Pro Armenia“), které pořádaly protestní schůze, posílaly do Makedonie
peníze atd. Hnutí v Makedonii podpořili v Rusku Tolstoj a Gorkij, ve Francii Anatol France, v
Anglii Henry Brailsdorf a další a další. Práv makedonského lidu se tehdy zastaly přední evropské
časopisy, na podzim 1903 byly projevy sympatií pro Makedonce či na pomoc Makedonii (nadále zároveň
i na pomoc Arménům) organizovány jako společná mezinárodní akce. Dne 25. října 1903 byla svolána do
Paříže mezinárodní konference, na níž zástupci z jednotlivých zemí referovali o akcích ve prospěch
Arménů a Makedonců.^ Ozvaly se však i hlasy nesouhlasu a kritiky povstání v Makedonii: v Německu,
Rakousku, Uhrách a jinde. Konzervativní kruhy habsburské monarchie byly pak pochopitelně zásadně
proti jakýmkoliv revolučním hnutím. Pozoruhodné je, že negativní postoj k akci měla i tehdejší
sociální demokracie, jakkoli v řadách makedonských povstalců bojovali i sympatizanti
k sociálnědemokratickému hnutí, jako např. jeden z vojvodů, Jane Sandanski.

Povstání bylo ovšem poraženo, okolní slovanské státy byly velmocemi důrazně upozorněny, aby se do
věci vojensky nemíchali. Byla to bezesporu hrdinská epopej, která ovšem neměla naději na úspěch.
Nejznámějším bojištěm se stalo převážně cincarské město Kruševo, kde byla prohlášena „kruševská
republika“, která se udržela téměř čtrnáct dní před útoky tureckého „askeru“ (vojska). Dlužno ovšem
podotknout, že povstání bylo omezeno pouze na několik oblastí v Makedonii a také se jej až na
výjimky účastnilo pouze slovanské obyvatelstvo, a to ještě převážně ta jeho část, která se hlásila
k bulharskému exarchátu. Mešlo tedy o povstání celomakedonské. ^


Východní otázka v letech 1904–1907

Tíživé důsledky porážky povstalců v Makedonii a jihovýchodní Trákii nespočívaly jen v tom, že bylo
zabito kolem 9 000 osob a vypáleno 200 vesnic s 12 500 domy (takže bez přístřeší zůstalo na 70 000
osob) a že ze země uprchlo na 30 000 osob,^ ale i v tom, že i po říjnu 1903 pokračovaly turecké
ozbrojené síly v „pacifikačních“ výpravách do center povstaleckých vystoupení a že se rozmohla opět
činnost loupeživých band. Není divu, že slovanské obyvatelstvo odpovídalo obnovením hnutí
ozbrojených čet.

Povstání v Makedonii, protiturecké nálady v Bulharsku a změna dynastie i politiky v Srbsku v květnu
roku 1903[8] — to vše vytvářelo nové napětí kvůli „východní otázce“. Na události v Makedonii
reagovaly především Rakousko-Uhersko a Rusko, které se v říjnu 1903 dohodly (tzv. mürzstegská
dohoda), že budou pokračovat v dosavadním společném postupu na Balkáně. Ačkoli zájmy obou velmocí
byly dost rozdílné, považovaly obě země za vhodné pokračovat v závazcích z roku 1897. Zatímco Rusko
bylo zaměstnáno na Dálném východě a nemohlo proto vést politiku aktivní podpory balkánských států
proti Turecku, Rakousko-Uhersko se zase obávalo toho, že Rusko bude podporovat nového srbského
krále Petra Karadjordjeviče, který dal brzy po červnu 1903 najevo, že chce provádět aktivní
zahraniční politiku i směrem na jih — což se samozřejmě dotýkalo zájmů habsburské monarchie. Obě
velmoci podnítily zákrok pěti velmocí v Cařihradu (Rusko, Rakousko-Uhersko, Itálie, Francie, Velká
Británie) ve prospěch křesťanského obyvatelstva evropských vilájetů osmanské říše.

Sultán se k reformám zavázal v listopadu 1903. Po určitých odkladech bylo dosaženo dohody o
jmenování Itala Di Georgia velitelem žandarmerie a o rozdělení jednotlivých sektorů, v nichž veleli
důstojníci buď italští, rakouští či ruští nebo francouzští, angličtí a němečtí. Porta však
sabotovala provádění reforem v civilní správě a v soudnictví. Generální guvernér Hilmi paša neměl
dost prostředků ani pravomoci, aby mohl zjednat radikální nápravu. Turecké orgány se vymlouvaly na
pokračující činnost komitů, proti nimž prováděly turecké vojenské posádky odvetná opatření. Zde je
třeba znovu upozornit na to, že činnost komitů nebyla namířena jen proti turecké moci, ale že se
vzájemně napadali stoupenci Bulharska, Řecka a Srbska. Protože mürzstegské dohody obsahovaly
ustavení o tom, že při úpravě správních okresů se má přihlížet k jazykovým poměrům, rozvíjeli
představitelé jednotlivých národností náruživé agitace, v nichž odůvodňovali nároky na takovou či
jinou hranici atd.

Nesnáze při uskutečňování reforem byly jednak zapříčiněny postoji Německo, které se společného
postupu pěti států v Cařihradě nezúčastnilo a které od r. 1897 vystupovalo jako „přítel“ Turecka,
jednak nedostatečnou pravomocí generálního guvernéra a hlavně pak nedostatkem finančních
prostředků. Velmoci — především Anglie — proto naléhaly na Portu, aby byla provedena pro makedonské
vilájety „finanční reforma“. Turecká vláda měla snížit počet svého vojska v Makedonii a rozšířit
vybírání daní i na vilájet drinopolský pro účely správních reforem v Makedonii. Německo a Itálie
zprvu nechtěly takto „obmezovat“ práva sultánova, ale dne 13. července 1905 podaly všechny velmoci
Portě společné vyzvání o daňové reformě. Anglie, kde veřejné mínění podněcované skupinou „přátel
Balkánu“ (bratři Buxtonovi) tlačilo vládu k ráznějšímu postupu v Turecku, prosadila u velmocí nové,
tentokrát ultimativní podání, podepřené navíc námořní demonstrací (té se neúčastnilo Německo).

Sultán na základě toho sice k úpravě daňové soustavy svolil, ale zároveň žádal, aby ozdravění
financí jeho říše bylo provedeno i zvýšením dovozních cel: k tomu bylo třeba souhlasu velmocí.
Rusko a Anglie byly pro to, aby se zvýšeného výnosu použilo k provádění reforem v Makedonii,
Německo zase navrhovalo, aby se tohoto výnosu použilo k financování stavby bagdadské dráhy — a
proti tomu protestovala Anglie. A tak se v Makedonii pokračovalo víceméně ve starých kolejích.
Zatímco velmoci se radily o daňové reformě v turecké říši, které by zajistily úpravu soudnictví v
makedonských vilájetech, „v kraji tekla dále krev v četných potyčkách vojska s komity …“ (Josef
Šusta).

Neshody velmocí ve věci reforem a odpor Porty proti těmto reformám, stejně tak i nové nepokoje v
Makedonii — to vše dávalo vládám sousedních balkánských států naději, že „v nedlouhé době přece jen
přijde vhodná příležitost k brannému zakročení ve prospěch týraných soukmenovců a vysvobození
jejich z turecké poroby“. (Josef Šusta). ^ Rusko a Řakousko-Uhersko sice upevňovaly dohodu o status
quo na Balkáně z roku 1903 novým jednáním o tajné smlouvě v říjnu 1904 (tzv. smlouva o přátelské
neutralitě), ale zatím v Bulharsku a také v Srbsku zesílilo slovanofilství a prosazovaly se
tendence dohody o společném postupu vůči Makedonii nebo i proti Turecku. Srbský král Petr
Karadjordjevic a bulharský kníže Ferdinand Koburský se sešli nejdříve dne 14. května 1904 v Niši,
potom v Bělehradě i v Sofii. V obou zemích zesílily projevy za srbsko-bulharské sbratření, a to na
základě hesel o jihoslovanské pospolitosti. Výsledkem těchto schůzek panovníků a nálad za sbratření
byla dohoda mezi oběma státy o celní unii, která měla vstoupit v platnost v únoru 1906, jež
vyvolala pobouření vládnoucích kruhů rakousko-uherské monarchie.

Této nové orientace ve vztazích mezi jihoslovanskými státy využilo Srbsko k upevnění a rozšíření
činnosti srbofilských čet v Makedonii. Bulharsko pokračovalo v této činnosti prakticky neustále.
Ale také Řecko zintenzivnilo činnost svých ozbrojených oddílů v Makedonii. A tak v letech 1905—1906
docházelo v Makedonii k novým vzájemným bojům. Konečným výsledkem všech těchto sporů byla přeměna
Makedonie v arénu politických , diplomatických, ale i ozrbojených bojů. Podle některých údajů jen
v roce 1907 v Makedonii působilo 110 bulharských, 80 řeckých, 30 srbských a 8 rumunských (s
převahou vlašského obyvatelstva) čet, nepočítaje v to loupeživé čety albánské nebo národnostně
smíšené. Makedonii, nějvětší zbytkové území osmanské říše v Evropě, zachvátila naprostá anarchie.
Fakt, že se na skutečné zájmy makedonského obyvatelstva nikdo neptal nepřekvapí, stejně jako
skutečnost, že se makedonská problematika nakonec stala i jablkem sváru křehkého protitureckého
spojenectví balkánských států v první balkánské válce v roce 1912 a vyústila v mezispojeneckou
válku, jejímž výsledkem bylo rozdělení Makedonie na tři nesouměřitelné části, v nichž každá ze
stran prováděla svoji usilovnou nacionalizační politiku. Největší díl Makedonie získává paradoxně
Řecko, které provádí usilovnou helenizační politiku, aniž by přiznávalo jakákoli národfnostní práva
slovanskému i albánskému makedonskému obyvatelstvu. Z vardarské Makedonie se stává „Staré Srbsko“,
Bulhasko, jež získalo nejmenší část Makedonie kypí revanšistickými náladami, které je v obou
světových válkách přivedou na „špatnou“ stranu konfliktu...V roce 1907 nabyly tyto boje tak
povážlivých forem, že se ministři zahraničních věcí Ruska a Rakousko-Uherska rozhodli v září 1907
zakročit společnou verbální notou v Sofii, Bělehradě a Aténách proti podněcování vzájemných
nepokojů v makedonských vilájetech ze strany vlád tří balkánských států. Zároveň se velmoci
obracely i do Cařihradu s žádostí o urychlení provádění reforem v soudnictví.^

V těchto vnitřně a zahraničně politických podmínkách začaly revoluční síly v Makedonii obnovovat
svou činnost a především svou organizaci VMORO, promýšlely možnosti, cíle a metody dalších bojů
proti turecké vládě. Porážka povstání pochopitelně vyvolala v makedonském prostředí i jinde na
Balkáně skepsi a při stanování nové taktiky došlo k rozporům. Jedni trvali nadále na probulharském
zaměření dalšího boje v Makedonii, jiní odmítali taktiku „věrchistů“ a zdůrazňovali svébytnost
Makedonie atd. Tu druhou linii prosazoval v časopise „Revoljucionen list“ (1904—1906) D. Hadži
Dimov, který obhajoval zásadu federativního uspořádání příštího autonomního celku Makedonie a
Odrinska — a navíc navrhoval užívat hesla o zařazení Makedonie do celobalkánské federace. Tuto
ideologii přijímal a prosazoval ve VMORO Jane Sandanski, který spolu s jinými představiteli VMORO
zdůrazňoval, že musí jít o „Makedonii pro Makedonce“. Kongres VMORO v Rile v říjnu 1905 přijal
program přípravy všenárodního boje proti turecké moci tak, aby ozbrojené povstání bylo závěrečným
aktem přípravné revoluční činnosti. Výchozím principem tohoto boje měla být zásada, že je třeba
odporovat snahám za rozdělení Makedonie mezi balkánské státy. Ale ani rilský kongres neupevnil řady
VMORO natolik, aby se zabránilo určitému rozpadu této organizace v následujícím roce: v jejích
řadách měli nadále silný vliv „věrchisté“, tedy příznivci připojení k Bulharsku. Vzájemné rozpory
mezi makedonskými revolucionáři nabývaly forem, které budily v Evropě odpor, neboť byly často
řešeny vraždami oponentů.


Východní otázka v roce 1908 a 1909. Mladoturecký převrat a anexe Bosny a Hercegoviny


Vedle „makedonské otázky“ začala hrát v evropské části osmanské říše významnou úlohu i „albánská
otázka“. Albánci, především muslimové, kteří zastávali řadu vysokých funkcí ve vojsku a státních
úřadech v osmanské říši, využívali svých pozicí k podpoře svého etnika proti nárokům Řeků a
Slovanů. O Albánce, kteří zejména ve své ghegské (severní větvi), žili pevně zakotveni v rodovém a
kmenovém systému a neměli příliš státní vědomí, projevily zájem již před rokem 1878
Rakousko-Uhersko a pak i Itálie. Oba státy se sice později zavazovaly ke společnému postupu v
„albánské otázce“, ale přitom promýšlely vlastní expanzivní záměry „na tureckém pobřeží Jadranu“ —
tedy na území obývaném Albánci.

Podobně jako v minulosti využívala osmanská říše i před rokem 1908 rozporů mezi velmocemi a mezi
sousedními balkánskými státy: tyto rozpory umožňovaly prodlužovat trvání jejího panství na Balkáně
i jinde. Toto konstatování platí především o Rakousku-Uhersku a Rusku, které byly nejvíce
zainteresovány na Balkáně, částečně i o Itálii. Anglie pak měla nadále velký zájem, aby se Rusko
nedostalo v držení Úžin. Porta zejména spoléhala na Německo, které, jak jsme již v minulé přednášce
ukázali, usilovalo o to, aby získalo v Turecku svého spojence, jenž mu umožní pronikat k Persii
anebo i k Indii — tedy proti Anglii. Formou německého pronikání do osmanské říše bylo úsilí o
výstavbu tzv. bagdadské železnice. Německo proto, jak jsme již zdůraznili, nepostupovalo v roce
1903 proti Turecku a naopak dávalo Cařihradu najevo svou přízeň proti „vměšování“ Ruska, Anglie aj.
Naopak zahraničně politická orientace Porty na Německo dráždila Anglii, která v letech 1904 až 1905
vystupovala zvlášť iniciativně s nátlakem na Portu v záležitosti reforem v Makedonii a Trákii.
Anglie pochopitelně sledovala v osmanské říši především vlastní zájmy v Egyptě: v roce 1906 se
dostala s Tureckem do konfliktu v otázce egyptsko-turecké hranice na Sinaji.

V letech 1904–1907 se stávaly poměry na Balkáně z hlediska evropské politiky méně vážné, ne-li
vedlejší. Rusko-japonská válka, revoluce v Rusku, „marocká otázka“ a z ní vyplývající
německo-francouzské napětí — to vše bylo v popředí zájmů státníků, politiků a „veřejného mínění“.
Balkánské problematice bylo i v letech 1904—1907 nejblíže Rakousko-Uhersko především tím, že drželo
(okupovalo, ale ještě nevlastnilo) Bosnu-Hercegovinu a že v jeho státě žilo 6 miliónů Srbů a
Charvátů. Další Jihoslované, tentokrát již víceméně srbského původu a vědomí, žila v samostatném
Srbsku (2,6 mil.), Černé Hoře (300 000) a také na území osmanské říše (v tzv. Starém Srbsku, tedy
v Novopazarském sandžaku a na území dnešního Kosova a v oblasti kolem Skopje a částečně i v
severozápadní Makedonii — asi 300 000). Třebaže mezi Srby a Chorvaty v habsburské monarchii
docházelo k třenicím, žila v jejich řadách starší idea sjednocení všech Jihoslovanů. Někteří
západoevropští autoři se tehdy na přelomu 19. a 20. století zabývali touto ideou a přáli sjednocení
všech Srbů či všech Jihoslovanů — což bylo namířeno zejména proti habsburské monarchii. Obavy z
růstu jihoslovanské ideje a zvláště obavy z velkosrbské ideje zesílily ve Vídni a v Pešti po roce
1903, kdy srbská vláda začala dávat najevo, že chce v zahraniční politice postupovat podle zásady
„Balkán balkánským národům!“. Předseda srbské vlády Nikola Pašić se zabýval záměry, podle nichž
mělo být dosaženo spojení Srbska a Černé Hory a také dohody s Bulharskem o rozdělení Starého Srbska
a Makedonie; promýšlelo se snad i rozvíjení národní propagandy v Bosně a mezi Jihoslovany v
Rakousko-Uhersku. Na jednání Srbska a Bulharska o uzavření celní unie odpovědělo Rakousko-Uhersko
Srbsku v roce 1906 celní válkou. Vídeňský a pešťský tisk spustil kampaň proti „všivým Srbům“. Šéf
rakousko-uherského generálního štábu Conrad von Hotzendorf začal připravovat plán válečného
přepadení Srbska: tak chtěl rozřešit i domácí „jihoslovanskou otázku“. Nový rakousko-uherský
ministr zahraničních věcí, baron Alois Lexa z Aehrenthalu, dosavadní velvyslanec v Petrohradě,
chtěl pokračovat v „balkánské politice“ nadále spolu s Ruskem, aby tak zabránil případné ruské
podpoře Srbsku. Rusko ze známých důvodů (porážka od Japonska a revoluční vření doma) rovněž nemohlo
na Balkáně postupovat samostatně. Rakousko-Uhersko očekávalo od Ruska podporu pro svůj záměr
definitivně připojit Bosnu-Hercegovinu. Zároveň však promýšlelo Rakousko-Uhersko vlastní postup na
Balkáně bez konzultace s Ruskem. Rakousko-uherská vláda připravovala zesílení svého hospodářského
pronikání na Balkán a do osmanské říše a plánovala stavbu železniční trati z Bosny přes
novopazarský sandžak do Mitrovice, která by zajistila spojení z Vídně přes Bosnu do Soluně mimo
Bělehrad.[9] Návrh této trati a pak následující ruské návrhy stavby trati od Dolního Dunaje na
Jadran přes Makedonii i Srbsko nebo Albánii rozvířily v roce 1908 „železniční otázku“, která se
stala začátkem nového promýšlení a jednání o „východní otázce“.


„Železniční otázka“ a mladoturecká revoluce

 Ještě v září 1907 vedli ministři zahraničních věcí Ruska a Rakouska-Uherska ve Vídni jednání o
prodloužení mürzstegské dohody (o společném postupu na Balkáně) do roku 1914 a společně zakročili v
Aténách, Sofii a Bělehradě proti „podněcování nepokojů“ v Makedonii vládami tří balkánských států.
Tato jednání dokonce znepokojila německou vládu; v Berlíně se obávali, že se připravuje společný
postup proti Turecku, vůči kterému vedlo Německo politiku podpory a ochrany. Ministr Aehrenthal
prohlašoval, že bude nadále pokračovat ve společném postupu s Ruskem na Balkánském poloostrově, ale
záměry Rakouska-Uherska proti Srbsku, proti němuž vedla Vídeň od roku 1906 ostrou kampaň a také
celní válku, narušovaly vztahy mezi habsburskou monarchií a Ruskem. Projevem protisrbských záměrů a
zároveň i pokusem o vlastní politiku Rakouska-Uherska na Balkánském poloostrově měla být právě i
stavba železnice z Bosny do Makedonie přes novopazarský sandžak. Zřízení této železniční trati,
která by se napojila na trať ze Sarajeva do Charvátska a dále na Vídeň, by zajistilo spojení Vídně
do Soluně mimo Bělehrad a zároveň by učinilo konec srbským nadějím na územní rozšíření směrem na
jih přes novopazarský sandžak. Srbsko zase naopak počítalo s možnosti, že bude postavena železniční
trať někde od dolního toku Dunaje přes Srbsko směrem k Jadranu s vyústěním buď v Černé Hoře, nebo
na území Albánců. Vídeň měla od roku 1878 právo na umístění několika vojenských posádek a také
stavbu silnic v novopazarském sandžaku. Otázka trati se tedy zdála být jednoduchá. Vídeňská vláda
si zajišťovala Vídeň již v květnu 1907 souhlas pro stavbu zmíněné trati v Berlíně a potom i v
Cařihradě. Sultán Abdul Hamid II. povolení ke stavbě železnice dal, ale vyhradil pro Turecko
zastoupení ve správě provozu. Rakousko-uherský ministr zahraničních věcí pak na oplátku vyjádřil
tehdy sultánovi ochotu „pomáhat Turecku ve všech otázkách týkajících se Balkánského poloostrova“.
Rakousko-Uhersko (a také Německo) dalo tehdy sultánovi najevo, že nebude nutit Portu k provádění
reforem v Makedonii. Rakousko-Uhersko a Německo se takto vzdaly politiky „porušování turecké
suverenity v Makedonii“. O svém záměru stavět železniční trať z Bosny do Makedonie Vídeň Petrohrad
neinformovala. Možnosti železničního spojení v jihovýchodní Evropě ze západu na východ nebo ze
severu na jih byly sice v odborných kruzích v Rakousku nebo v Rusku a jinde diskutovány již před
rokem 1907, ale o konkrétních jednáních rakousko-uherské vlády z konce roku 1907 se v Evropě
nevědělo. Honosný projev barona Aehrenthala z konce ledna 1908 o záměru rakousko-uherské vlády
postavit trať z osady Uvac v Bosně (v níž byla zakončena Bosenská východní dráha ze Sarajeva, která
byla ovšem úzkorozchodná) do Mitrovice vzbudil proto v evropských zemích překvapení, podezření
anebo i pobouření. Rakousko-uherský ministr zahraničních věcí sice představoval stavbu trati
Uvac-Mitrovica jako obchodně podnikatelskou záležitost a ujišťoval, že Rakousko-Uhersko nehledá na
Balkáně žádné územní výboje, ale na druhé straně Aehrenthal prohlásil, že habsburská říše musí mít
„náležitý podíl na mohutné výměně hospodářských statků, rozvíjející se mezi východem a západem přes
Cařihrad a Úžiny“ (vzhledem k tomu, s jakými obtížemi ovšem byla realizována úzkorozchodná trať do
Uvace, lze o hospodářském významu trati pochybovat). Aehrenthal zároveň ohlásil úmysl postavit trať
z Kotoru do Černé Hory, aby tak zdůraznil dopravně hospodářské cíle těchto železničních projektů,
ale v zahraničí se na tyto rakousko-uherské záměry reagovalo nevrle. Komentáře některých evropských
časopisů upozorňovaly na to, že možná nebo určitě jde o „rakouskou koloniální politiku“.

Nejen v Bělehradě (kde si okamžitě uvědomovali protisrbské záměry), ale i jinde na Balkáně a také v
Evropě se ozvaly „hlučné protesty“. Angličané byli pobouřeni, protože poznali, že se Rakousko
vzdává politiky reforem v Makedonii, a protože viděli v návrhu stavby trati Uvac–Mitrovica jeden z
nástrojů německé politiky směřující přes Turecko do Asie. Toto podezření přebírali i ve Francii.
Itálie, ač člen Trojspolku, nelibě nesla rakousko-uherský návrh, který se dotýkal jejích úmyslů s
územím Albánců.

Nejvíce ovšem byli pobouřeni v Petrohradě. Ruské ministerstvo zahraničních věcí ještě dva dny před
Aehrenthalovým vystoupením vypracovalo pro cara zprávu o situaci na Balkáně, v níž doporučilo
jednat o společném postupu s Rakousko-Uherskem proti snahám balkánských států rozdělit Turecko. Po
28. lednu 1908 se však v Rusku reagovalo na Aehrenthalův projev vyhlašováním „konce dohody
mürzstegské“ apod. Ministr zahraničí carského Ruska v letech 1906–1910 Alexandr Petrovič Izvorskij
(mimochodem první ministr zahraničí, který neměl hraběcí titul, Izvolskij odvozoval svůj původ
z polské zemanské rodiny) navrhoval, aby se v „turecké politice“ začalo spolupracovat s Velkou
Británií. Jenže Rusko nebylo připraveno ani vojensky, ani ekonomicky k politice, která by mohla
vyvolat evropskou válku, a proto vláda rozhodla, aby se proti rakousko-uherskému návrhu stavby
trati přes novopazarský sandžak zakročilo nejdříve diplomaticky. Zároveň se navrhlo, aby byla na
Balkáně postavena železniční trať z některého albánského přístavu směrem k Dunaji.

V březnu 1908 v souvislosti s touto otázkou navrhovala Anglie velmocím, aby bylo Turecko donuceno
provádět v Makedonii takové reformy, které se některým pozorovatelům jevily tak významné, jako by
šlo již o odtržení Makedonie od Turecka. Německo a Rakousko-Uhersko anglické návrhy zásadně
odmítly. Ale ani Rusko nebylo ještě ochotno jít přímo s Anglií. Ještě v dubnu 1908 naznačoval
Izvolskij Aehrenthalovi (ostatně i on pocházel z nižší šlechty, do hraběcího stavu byl povýšen až
v roce 1909 za svoje zásluhy během anexe Bosny a Hercegoviny) možnost nového projednání „balkánské
otázky“. Zároveň však Rusko navázalo styky úzké styky s Anglií a ve dnech 9—10. června 1908 došlo v
Revalu ke schůzce Edvarda VII. s Mikulášem II. Ale ani po této schůzce nepřerušilo Rusko své styky
s Rakouskem-Uherskem. A protože Vídeň odpověděla na ruské návrhy z konce dubna ve věci
dunajsko-jadranské dráhy kladně a sama navrhla obnovit rakousko-ruskou dohodu, považovala ruská
vláda za možné pokračovat v dalších jednáních s vídeňskou vládou. Ve svém stanovisku ze dne 2.
července 1908 sdělovala ruská vláda do Vídně, že nadále považuje za možné zachovat v jihovýchodní
Evropě status quo a že změny v ustanoveních Berlínské dohody z roku 1878 ve věci Bosny-Hercegoviny
a novopazarského sandžaku jsou otázkou všech signatářů. Zároveň dala ruská vláda Vídni najevo
ochotu dohodnout se o vzájemných ziscích na Balkáně.

V červenci 1908 ovšem přestávala být „železniční otázka“ v Makedonii aktuální. Do „východní otázky“
totiž zasáhl činitel, o němž se sice v Evropě ledacos vědělo, ale s nímž velmoci nepočítaly jako s
faktorem bezprostředně působícím: v Cařihradě došlo k převratu. Hnutí nespokojenosti proti
sultánovi, využívané a podněcované spolkem „Jednota a pokrok“, o němž jsme již hovořili, nabývalo v
osmanské říši postupně od konce roku 1907 stále větší význam. Je zajímavé, že mladoturci měli svou
mocenskou základnu zejména v Makedonii (ostatně, v Soluni se také v roce 1881 narodil Mustafa
Kemal, pozdější hrdina od Dardanel a zakladatel novodobé Turecké republiky), kde také připravovali
své vystoupení proti absolutistické moci sultánově s cílem obnovit ústavu z roku 1876 a vytvořit
z Turecka opět jednotný a silný stát. Záměry Rakouska-Uherska se stavbou železnice přes
novopazarský sandžak a diplomatická jednání velmocí o Balkáně, hlavně pak neustále obnovované
požadavky o provedení reforem v Makedonii — to vše pobuřovalo národní cítění turecké inteligence a
důstojnictva, z nichž především se skládali příznivci mladotureckého hnutí. V červenci 1908 se
postupně vzbouřily vojenské posádky v Resně, Bitole a pak v Soluni — a také posádka v Cařihradě se
vyslovila pro mladoturky. Dne 24. července 1908 sultán kapituloval a vyhlásil ústavu.

Zprávy o průběhu „mladoturecké revoluce“ — o všeobecném nadšení lidu a o sbratřování národností v
Makedonii — vyvolaly v Evropě dojem, že v Turecku dochází nebo brzy dojde k zásadním změnám ve
státě a že snad bude možno řešit dosavadní napětí mezi Turky či Osmany a křesťanskými i jinými
netureckými národy. Už na kongresu spolku „Jednota a pokrok“ v Paříži v roce 1907 byli přítomni i
Arméni, Arabové a Židé. V čele odbojných důstojníků makedonských posádek byli i Albánci, s jejichž
druhy ve Skopji se sbratřovali i představitelé srbských komitů. Mladoturecký převrat podpořili i
někteří představitelé Vnitřní makedonské revoluční organizace pod vedením Jane Sandanského. V
převratových dnech se zdůrazňovala v Makedonii hesla za sbratření muslimů a křesťanů proti
sultánovi i proti evropským státům, které byly obviňovány, že usilují o rozbití jejich (muslimů i
křesťanů) společné vlasti (Turecka). Poslední dny v červenci 1908 vskutku probíhaly v Turecku,
zejména v Makedonii, ve znamení hesel: „Ať žije svoboda, bratrství a jednota!“ Převrat v Cařihradě
měl za následek změnu postojů velmocí k východní otázce a konkrétně k Turecku. Velká Británie dala
nyní najevo, že považuje provádění reforem v Makedonii pod mezinárodním dozorem za zbytečné. Ani
Rusko nebylo převratem znepokojeno: hodnotilo ústavní změny v Cařihradě především jako porážku
německé orientace sultánovy vlády. Sociálního obsahu mladoturecké revoluce se neobávali ani v
Rusku, ani jinde. Nový turecký premiér (velkovezír) Kjámil paša nevyhlásil žádné radikální změny.
Vedení mladoturků pak brzy po 24. červenci vypustilo ze svého programu příliš radikální sociální
požadavky. Nicméně požadavky po upevnění státu naopak byly velmi radikální.

Znepokojeni proto byli v Německu, ale zejména v Rakousku-Uhersku, protože mladoturci začali
okamžitě agitovat za „vyproštění Bosny-Hercegoviny z rukou rakouské okupace“. Také sousední
balkánské státy necítily žádné nadšení pro mladotureckou revoluci. Řecko se cítilo ohroženo hesly
mladoturků „za záchranu Kréty" a v Bulharsku se reagovalo rovněž nepřátelsky na volání z Cařihradu
„za upevnění lenních vztahů Bulharska k moci sultánově“. Jen v Srbsku se ozvaly hlasy, aby
cařihradský parlament obeslali i obyvatelé Bosny-Hercegoviny. Nešlo však o proturecké, ale
především o protirakouské projevy.

Rakousko-uherská vláda, která právě v roce 1908 přemýšlela, kdy a jak určí státoprávní poměr
Bosny-Hercegoviny, se rozhodla, že provede co nejdříve anexi těchto dvou bývalých tureckých
provincií (získaných Berlínskou smlouvou v roce 1878 na třicet let, které právě končily). Ministr
vojenství, známý Conrad von Hötzendorf, chtěl dokonce zahájit i válku proti Srbsku a neváhal by
vést válku i proti Itálii: změny v Turecku a celkové postavení Ruska po porážce s Japonskem a po
revolučních letech 1905—1907 považoval Hötzendorf za výhodnou příležitost pro řešení „balkánských
záležitostí“. Své záměry s Bosnou-Hercegovinou chtělo ovšem Rakousko-Uhersko uskutečnit tak, aby s
nimi Rusko souhlasilo. Proto rakousko-uherská vláda odpověděla na memorandum ruské vlády z 2.
července 1908 a projevila dne 27. července souhlas s návrhem Ruska na stavbu dunajsko-jadranské
železniční dráhy. Navíc pak rakousko-uherská vláda nabídla Rusku tajnou „přátelskou výměnu názorů o
Cařihradu a o území i úžinách k němu přiléhajících“ Přípravu k nové rakousko-ruské dohodě o
rozdělení vlivu na Balkáně domlouvali ministři zahraničních věcí obou států na známé schůzce na
zámku tehdejšího rakousko-uherského vyslance v Rusku (a pozdějšího ministra zahraničí), hraběte
Leopolda Berchtolda, v Buchlovicích ve dnech 15.—16. září 1908. Rekonstrukce rozmluv, které známe
ve verzi rakouské a ruské, je sice obtížná, ale přece jen lze říci, že se oba státníci domluvili na
tom, že Rusko a Rakousko nebudou odporovat zrušení lenních závazků Bulharska vůči Turecku a možnému
spojení Kréty s Řeckem, že Rusko dalo souhlas k rakouské anexi Bosny-Hercegoviny (podle ruské verze
záznamů ovšem za předpokladu, že s tím budou souhlasit všichni signatáři Berlínské smlouvy) a že
Rakousko zase uznalo právo Ruska proplouvat Úžinami. Rusko pak údajně navrhlo Rakousko-Uhersku, aby
za souhlas s anexí Bosny a Hercegoviny Srbsko a Černá Hora dostaly určité územní zisky: mezi oba
státy by byl rozdělen novopazarský sandžak a Černá Hora by zlepšila své západní hranice na
hercegovské straně. Oficiálně však představitelé Ruska a Rakouska-Uherska vyhlašovali tehdy na
podzim 1908 „blahovolný postoj“ svých říší vůči novému režimu v Turecku: „nové Turecko“ se mělo
konečně stát jedním z prvků „evropského světa“.


Anexe Bosny-Hercegoviny a rakousko-srbské napětí

Třebaže se v německorakouském tisku a také jinde v Evropě objevily již v září 1908 zprávy o tom, že
Rakousko-Uhersko hodlá „dořešit“ poměry v okupované Bosně-Hercegovině, přece jen způsobilo
oficiální vyhlášení anexe těchto provincií překvapení. Manifest císaře Františka Josefa I. z 5.
října 1908, v němž oznámil rozšíření své suverenity i na Bosnu a Hercegovinu, a pak následující
částečná mobilizace rakousko-uherské armády (s cílem zajistit „vnitřní klid“, pravý cíl byl ovšem
namířen proti Srbsku) vyvolaly v západní Evropě a také v Rusku velký rozruch. Na zámku
v Buchlovicích se mělo mezi ministry zahraničí také dohodnout, že provedení anexe rakousko-uherská
vláda Rusku zavčas oznámí. Ministr Izvoljskij se ovšem o anexi dozvěděl z tisku při své návštěvě
Paříže, kde záískával souhlas pro ruské záměry, vyplývající z jednání v Buchlovicích!

Pochopitelně nejvíce a nepřátelsky reagovali na tento manifest v Cařihradě: mladoturecká vláda
odpověděla prudkou protirakouskou agitací. Obě západoevropské velmoci, Anglie a Francie, pak daly
mladoturecké vládě najevo, že nepovažují za právoplatné žádné územní a jiné změny ve vztahu k
Turecku, pokud nebudou schváleny účastníky Berlínské dohody z r. 1878. Zároveň se jmenované státy a
zejména Rusko snažily svolat konferenci, která by posoudila rakousko-uherskou anexi Bosny a
Hercegoviny a na které by Rusko snad prosadilo územní kompenzace pro Srbsko. Zejména pro odpor
Německa ovšem ke zmiňované konferenci nedošlo.

Mezinárodní situace se anexí zhoršila. Anexe Bosny a Hercegoviny vyvolala kromě Turecka také velké
pobouření v Srbsku, které, jak víme, ve svých plánech již od Načertanija Iliji Garašanina s Bosnou
také počítalo, ostatně, téměř polovinu obyvatelstva v těchto zemích tvořili pravoslavní Srbové
(odkazuji zde na program Načertanije Iliji Garašanina ve svých skriptech, kde se mluví o tom, co
jsou „srbské země“). A tak již 6. října došlo k „živelnému výbuchu národního rozhořčení“: v
bělehradských ulicích se protestovalo „proti loupeži obou srbských zemí“. Veřejné mínění v Srbsku
bylo tehdy odhodláno „zúčtovat se středověkým, rozkladu propadlým státem habsburským“. I v Srbsku
byli povoláni záložníci činné služby, zprvu možná proti případným „nerozvážným činům mas“, ale dne
10. října 1908 bylo rozhodnuto provádět „vojenská opatření pro zajištění země“. Tato opatření a
také horečnatá diplomatická činnost srbské vlády v celé Evropě dávaly bojechtivým hlavám ve Vídni
argumenty pro „konečné řešení“ — pro válku proti Srbsku, kterou navrhoval a připravoval Conrad von
Hötzendorf. V Evropě tak začalo období, kdy se celoevropská válka – v důsledku anexe
Bosny-Hercegoviny Rakouskem-Uherskem a napětí mezi habsburskou monarchií a Srbskem a v důsledku
právě v roce 1908 dokončeného rozdělení Evropy na dva politicko-vojenské bloky — stávala reálnou
hrozbou.

Napětí posílila i další skutečnost, a totiž, že zároveň s provedením anexe Bosny-Hercegoviny
prohlásila bulharská vláda svou úplnou nezávislost na Turecku. Mladoturecký režim, který si dal
přesně opačný úkol, pochopitelně reagoval i na toto prohlášení velmi rozhorleně. V Evropě dokonce
vznikal dojem, že by snad mohlo dojít i k válce mezi Tureckem a Bulharskem.

V Srbsku pak postupně nabývalo rozhořčení proti Rakousku takového rozsahu, že velmoci — Anglie,
Francie, Itálie a Německo — dokonce protestovaly 18. listopadu 1908 proti vyhlášení bojové
pohotovosti srbské armády a proti vytváření dobrovolnických čet, které byly ze Srbska vysílány do
Bosny. Dne 20. listopadu 1908 v důsledku toho povolala rakouskouherská vláda čtyři ročníky
záložníků!

Postoj velmocí a také domácí kritika vedly rakousko-uherskou vládu k tomu, aby řešila
„bosensko-hercegovskou krizi“ dohodou s Tureckem. V lednu 1909 nabídla Vídeň turecké vládě finanční
náhradu za Bosnu ve výši 2,5 miliónu liber šterlinků a tím že stáhne své posádky z novopazarského
snadžaku, což nakonec bylo mladotureckou vládou přijato.

V polovině března 1909 se napětí mezi Srbskem a Rakouskem prohlubovalo. Nebezpečí války vrcholilo v
posledních osmi dnech března 1909. Dne 26. března podal sociálně demokratický klub společný pilný
návrh, aby rakousko-uherská vláda pokračovala v úsilí o udržení míru. Vláda byla donucena
prohlásit, že si válku nepřeje, ale oslabila toto své tvrzení dodatkem, že v případě ohrožení státu
ustupovat nebude. Až teprve koncem března nebezpečí válečné srážky Rakouska-Uherska a Srbska
pominulo. Jakkoli byla ruská vláda pod tlakem své veřejnosti, hodnotila situaci střízlivě, neboť
ještě nebyla připravena na válku. Proto nakonec souhlasila s eliminací článku 25. berlínské smlouvy
z roku 1878. Na nátlak velmocí — včetně Ruska, které prostředkovalo — pak nakonec tváří v tvář
tomu, že by zůstalo ve svém sporu s Monarchií osamoceno, uznalo i Srbsko anexi Bosny-Hercegoviny:
tak „bylo odstraněno nebezpečí války“. Výstižný komentář nálad z konce března 1909 podal tehdejší
sociálně demokratický redaktor (a později poslanec Říšské rady a po vzniku ČSR jeden ze zakladatelů
československé komunistické strany) Bohumír Šmeral: „Hazardní hra, k níž dal na podzim 1908 podnět
baron Aehrenthal a jež po šest měsíců s napínavostí kriminálního románu byla hrána diplomaty
evropských velmocí..., skončila tedy prozatím bez katastrofy.“
________________________________

[1] Po návštěvě Františka Josefa v Petrohradu koncem dubna 1897 se obě velmoci, které měly na
Balkáně své zásadní zájmy, dohodly na tom, že je i nadále důležité zachovat na Balkáně status quo,
s tím, že pro sebe nebudou hledat žádné výboje a ani je nedopustí ve prospěch jiných velmocí. Znovu
v dohodě zdůraznily, že o úžinách může rozhodovat pouze mezinárodní velmocenská komise, a že do
Černého moře musí být trvale zamezen přístup cizím válečným lodím. V případě, že by nebylo možno
status quo udržet, zavazovalo se Rusko, že nebude činit zásadních překážek pro případnou anexi
Bosny a Hercegoviny. Hovořilo se dokonce o možnosti vzniku malého albánského státu. Zbytek
evropského tureckého panství by měl být rozdělen mezi balkánské státy, přičemž se sice měl brát
ohled na „přirozené i historické“ nároky jednotlivých států, ale také na to, aby mezi nimi zůstala
zachována rovnováha.

[2] Projev ředitele a mluvčího banky Georga Siemense v německém Reichstagu u příležitosti debaty o
bezprostředním podpisu dohody o přátelství, obchodu a přepravě s Osmanskou říší v roce 1890 ovšem
pochopitelně politické cíle nezmiňoval: „Podpisem smlouvy si Německá říše získá velké sympatie v
Orientu. [...] Německá říše a náš německý národ ale nemají v Orientu co dobývat a co si přát; máme
jen jeden zájem, a to na na stabilizaci tamní situace…“


[3] Projev Jiřího Siemense v projev v německém Reichstagu u příležitosti debaty o bezprostředním
podpisu dohody o přátelství, obchodu a přepravě s Osmanskou říší a prosazoval její podpis: v roce
1890: „Výsledek nových staveb [což znamená Anatolská železnice], které byly v posledních letech
věnovány druhu práce německého kapitálu, vyústil ve velmi silnou nebo relativně silnou zaměstnanost
našeho průmyslu v současnosti. Podpisem smlouvy si Německá říše získá silné sympatie v Orientu.
[...] Německá říše a náš německý národ nemají v Orientu co dobývat a co si přát; máme jen jeden
zájem na stabilizaci tamní situace.

[4] Anglická politika „skvělé izolace“ (Splendid isolation), prosazovaná zejména konzervativní
vládou Benjamina Disraeliho a částečně i markýze ze Salisbury tak dostávala zásadní trhliny. Tato
politika spočívala v nevázání Británie ve spojenectví s jinými mocnostmi a nezasahování do jejich
vzájemných sporů především na evropském kontinentu a soustředění se na vlastní problémy. Británie
se zásadně neúčastnila systému koalic utvářených ostatními evropskými velmocemi a místo toho se
plně věnovala rozvoji svého zámořského impéria. Zároveň však svou silou udržovala celý systém
mocenské rovnováhy v chodu a bránila jiným velmocem v dosažení dominance a ohrožení jejího impéria.
Problémem se ukázalo až sjednocené a sílící Německo. Období britské izolace definitivně skončilo
uzavřením britsko-japonského spojenectví v roce 1902. To ovšem ještě konflikt s Ruskem neřešilo,
naopak rozvázal Japonsku ruce pro případ války s Ruskem. Nedlouho poté uzavřela Británie „srdečnou
dohodu“ s Franci. Tradiční spory mezi Británií a Francií, eskalující ještě v krizi na horním Nilu
(1898), se podařilo vyřešit vymezením sfér vlivu v koloniích a zejména hranic v Africe a byly
završeny 8. dubna 1904 spojeneckou smlouvou, nazývanou „Srdečná dohoda“ (Entente cordiale).
Smlouvou byla definitivně ukončena britská politika tzv. skvělé izolace Následně se podařilo
Británii a Rusku vyřešit konflikt ve Střední Asii (Afghánistán) a zejména v otázkách úžin, jak
ještě uvidíme. Smlouvou z 31. srpna 1907 mezi Ruskem a Británií byl v podstatě dotvořen spojenecký
blok Trojdohody. Tradiční rusko-britské nepřátelství z 19. století, jež vyústilo v Krymskou válku a
britský tlak na anulaci Sanstefanského míru, tak bylo definitivně zapomenuto.

[5] Šusta, J.: Světová politika 3., s. 184.

[6] Knihu přeloži a zpřístupnil tak českému čtenáři Ivan Dorovský (K. Misirkov: O makedonských
záležitostech, Brno 2012).

[7] Četa jednoho z vůdců VMORO Jane Sandanského dokonce unesla americkou  protestantskou misionářku
Ellen Stoneovou, aby za ní získala výkupné, za něž by pak nakoupila zbraně. E. Stoneová se nakonec
stala nadšenou propagátorkou VMORO a makedonské „věci“.

[8] V tzv. májovém převratu (28.–29. května 1903) byl důstojnickými spiklenci, jejichž jádrem byla
nacionalistická důstojnická organizace Černá ruka, založená v roce 1901 (později známa zejména
s přípravy atentátu na Františka Ferdinanda) brutálně zavražděn srbský král Aleksandar Obrenović se
svojí manželkou Dragou. Mladý král byl bezdětný a tedy zároveň poslední výhonek vladařské rodiny
Obrenovićů. Zejména jeho otec Milan připoutal Srbsko velmi těsně k Rakousko-Uhersku. To bylo mj.
také trnem v oku rusofilských spiklenců. Za srbského krále byl parlamentem 4. června 1903 zvolen
v té době šedesátiletý Petar Karađorđević, syn knížete Aleksandra, který v Srbsku vládl v letech
1842–1858 a vnuk vůdce protitureckého povstání z roku 1804 Karađorđe Petroviće, který byl také
spřízněn s černohorským panovnickým rodem Petrovićů-Njegošů – byl ženat s dcerou knížete Nikoly I.
Zorkou, která ovšem v této době již byla po smrti.  Jeho zvolení a následná orientace na Rusko
zapříčinila ochlazení vztahů s habsburskou monarchií, které vedlo až k tzv. celní válce v letech
1905–1906. Ovšem ani představitelé jiných evropských zemí nebyli krvavým mocenským převratem
nadšeni. Západní tisk událost ve svých vydáních odsoudil (britský list The Guardian dokonce napsal,
že převratem Srbové dokázali, že jsou „horší, než Albánci“, o Srbech se začalo hovořit jako o
národu „královrahů“). Své znechucení dal najevo i ruský velvyslanec v Srbsku. Rakousko-uherská a
francouzská vláda dlouhou dobu uvažovaly, jak se mají k novému vládnoucímu rodu zachovat. Nakonec
navrhli myšlenku bojkotu Srbska, a to do doby, než budou atentátníci odstraněni ze všech státních
pozic. K této akci se později přidaly i další evropské země; ignorovaly jej pouze velvyslanci Řecka
a Osmanské říše. Nicméně již v roce 1905 většina evropských zemí diplomatické styky se Srbskem
obnovila.

[9] Ze Soluně dosáhla železnice dnešní severomakedonské metropole Skopje v roce 1873. Vzápětí pak
začaly stavební práce na trati do Mitrovice, které byly dokončeny v roce 1874. V Mitrovici trať
končila, na osmanskou železniční síť byla napojena z jihu. Jednalo se o první trať na území Kosova.
Její výstavbu financovala společnost Compagnie gènèrale pour exploatation des chemines de fer de la
Turquie d'Europe, jejímž hlavním vlastníkem byl baron Moric Hirsch. Jakkoli se nakonec projekt
trati do Bosny (dodnes) neuskutečnil, výstavba trati ze Skopje do Mitrovice přinesla lepší
ekonomický rozvoj východní části Kosova. Díky železnici se z malé osady stal např. Uroševac
(Ferizaj) skutečným městem.