Politický vývoj Libanonu Marek Čejka  Přestože většinu obyvatel tvoří Arabové, ti jsou diferencování nábožensky. Kvůli roztříštěnosti společnosti se o Libanonu někdy říká, že je to „stát bez národa“.  Dnešní populace se pohybuje cca mezi 6,5 – 7 milióny obyvatel (+ víc Libanonců žije mimo Libanon).  K roztříštěnosti země také přispěla dlouholetá občanská válka, která vypukla v roce 1975 a oficiálně skončila v roce 1990, v jejímž průběhu zabíjela jedna strana druhou nezřídka čistě z náboženských důvodů. Zanechala za sebou 100–150 000 mrtvých.  Libanon se kvůli občanské válce stal klasickým příkladem hluboce rozdělené společnosti a je možné najít paralely s JAR v době apartheidu, Severním Irskem a bývalou Jugoslávií. Konfesní politika  Nábožensko-politické sektářství – segregace politiky a politických vztahů podle etno/religiózních skupin a milicí, se stalo jednou z hlavních hybných sil libanonské politiky.  K devastaci země kromě náboženského sektářství přispělo i to, že se stala dějištěm izraelskoarabského konfliktu. Konkrétně lze vinu přikládat OOP, a angažování se dvou regionálních velmocí – Izraele a Sýrie, kteří využili pro své cíle různé frakce libanonského obyvatelstva.  V roce 2000 se Izrael, a v roce 2005 i Sýrie, z Libanonu stáhly a od té doby se naděje na stabilizaci země zlepšily. Nicméně politický systém zůstal nepříliš funkční a zkorumpovaný. Stručná historie Libanonu  Féničané, Asyřané, Peršané, Alexandrova říše, helénistické státy, římská říše, byzantská říše, součást arabského chalífátu, křižáci, mameluci, 1516–1517 připojeno území k Osmanské říši.  V 2. polovině 19. stol. se region ocitl pod silným francouzským vlivem a Francie o sobě tvrdila, že plní „civilizační misi“ v regionu a ochraňovala křesťanské obyvatele. Libanonské menšiny  Do pohoří Libanon se po staletí stahovaly nejrůznější pronásledované skupiny. Mezi nimi i příslušníci několika křesťanských církví, které si pečlivě udržovaly svou svébytnost, podobně jako drúzové a šíité.  Žádná z těchto skupin tu netvořila většinu, křesťané se nikdy nezbavili strachu z muslimů. Když se do Palestiny začali stěhovat první sionisté, libanonští křesťané dospěli k závěru, že právě oni se mohou stát ideálními spojenci. „Malý Libanon“  Postavení libanonských křesťanů v Osmanské říši bylo podobné situaci evropských židů. Jejich komunita byla menší, vzdělanější a bohatší než její okolí - a tudíž ve stálém ohrožení. Nejvíce ze všeho to platilo pro maronity, příslušníky staré církve pěstující dlouhodobé vztahy s Vatikánem a Paříží.  Po pogromech z roku 1860, při kterých zahynulo přes deset tisíc křesťanů, zřídili Osmané v Libanonu - pod tlakem Evropy - křesťanskou provincii.  Autonomní „Malý Libanon“ v rámci Turecké říše byl založen na proporcionální bázi. Ústřední orgán – rada, se skládala ze 4 Maronitů, 3 drúzů, 2 řeckých ortodoxních, 1 řeckého katolíka, 1 sunnity, 1 šíita.  Toto rozvrstvení se stalo základem pro budoucí politické uspořádání země. „Malý Libanon“ (černá linie)  V době mladoturecké revoluce 1908-1909 došlo v Libanonu k vzestupu nacionalismu.  Ruku v ruce s politickou fragmentací šla podpora místních etnicko-náboženských skupin ze strany Západu, které měly díky svému speciálnímu vztahu k Západu (křesťanství) zastupovat jeho zájmy v oblasti  Francouzi tak podporovali libanonské křesťany  V r. 1914 se ale území stále nacházelo pod formální tureckou nadvládou, přestože od r. 1860 byly de facto pod fr. ochranou.  Po vypuknutí války spadla v r. 1915 tato oblast pod tureckou voj. správu.  Na konci WW1 okupace Brity a Francouzi. 1916 – tajná Sykes-Picotova dohoda Vznik „Velkého Libanonu“  Už ve známé Sykes-Picotově dohodě (1916) mezi Francií a GB spadl Libanon do francouzské sféry zájmů  Po válce maronité očekávali, že se Paříž zasadí o vznik křesťanského státu v hranicích dosavadní autonomie.  Namísto toho však v r. 1918 francouzský vysoký komisariát v Bejrútu vyhlásil pásmo od Týru na jihu, po Tripolis severu, spolu s pohořím Libanon za nový stát, Velký Libanon (odpovídající dnešním hranicím).  dvakrát tak velký jako Malý Libanon a poměr křesťanů vůči ostatním komunitám se snížil ze 79 % na 53 %.  1920 - konferencí v San Remu francouzský Mandát Sýrie.  1926 – Libanon i administrativně oddělen od mandátu Sýrie - udělena značná autonomie. 1920 – San Remo – vytvoření hranic moderního Blízkého východu Konfesní politický systém  Během 30. let vznikla tradice, podle které je:  prezidentem volen maronita,  předsedou vlády sunnita  předsedou sněmovny šíita, ve sněmovně zasedají křesťané a muslimové v poměru 6 : 5. (ústava z r. 1926)  V té době maronitští křesťané stále tvořili více než polovinu obyvatel země.  1940 Libanon pod správou Vichy  1941 obsadili Libanon Britové a Svobodní Francouzi  pod britským tlakem vyhlásil De Gaulle 26.11.1941 zrušení Mandátu a formálně uznal nezávislost Libanonu.  1. ledna 1944 vzniká nezávislá Libanonská republika  Francie postupně ztratila na území svůj dřívější vliv a Libanon přestal být chráněncem Západu, ale zároveň neměl být součástí arabského Blízkého východu a snahou poválečných politiků byla nezávislost Libanonu na Sýrii Demografický vývoj Libanonu Libanon po 2. světové válce  V r. 1946 byla francouzská a britská vojska stažena a až do 70. let vládla na území Libanonu relativní stabilita – uplatňoval se výše uvedený “triumvirát”  Od konce 50. let zažíval Libanon velkou konjunkturu – „Švýcarsko Východu”. V roce 1960 přesáhly vklady v bejrútských bankách jednu miliardu liber.  Bejrút se stal finančním centrem celého Blízkého východu. Jednalo se však o nábožensky rozdělené město (křesťanská a muslimská komunita)  Také pouhých jen 40% dětí chodilo do státních škol, ostatní navštěvovaly školy svých náboženských komunit, které nedělaly nic pro to, aby daly odlišné komunity dohromady. Nárůst napětí  rozkol ve společnosti se objevil v době Suezské krize (1956), ve které muslimové podporovali Egypt a maronitští křesťané Francii a V. Británii  Napětí mezi komunitami se stupňovalo. Muslimové, kteří s dominujícími frankofilními křesťany nevycházeli příliš dobře byli daleko více nakloněni Sýrii a panarabským projektům (Násir).  Prezident Camille Chamoun zabránil obč. válce (1958) povoláním americké armády vojsk.  Aktivnímu zapojení do arabsko-izraelských válek v letech 1967 a 1973 se Libanon sice vyhnul, avšak do země začal proudit stále větší počet palestinských uprchlíků. Byly vytvořeny uprchlické tábory v okolí Bejrútu a ostatních měst.  To napomohlo demografické změně obyvatelstva Libanonu ve prospěch muslimů proti křesťanům.  Libanon byl tak v průběhu druhé poloviny 20. stol. čím dál více zapojen do izraelsko-palestinského konfliktu Cesta k občanské válce  V roce 1969 ztratila libanonská vláda kontrolu nad jižním Libanonem.  Poté, co byla OOP v letech 1970–71 vyhnána z Jordánska, přemístila se právě do jižního Libanonu. Brzy se této oblasti začalo přezdívat „Fatah Land”.  Operace různých skupin OOP z tohoto území, při kterých bylo využíváno i dělostřelectvo a rakety, tak čím dál více ochlazovaly vztahy Libanonu s Izraelem a zapojovaly zemi do izraelsko-palestinského konfliktu  OOP nezřídka operovala přímo z palestinských utečeneckých táborů. Ty se pak stávaly terčem izraelských odvet, při kterých bylo usmrceno i mnoho civilistů.  Palestinci se také stali hlavním předmětem sporu mezi muslimy a maronitskými křesťany sdruženými ve Falangistické straně. Ta se mj. inspirovala španělskými fašisty.  Když došlo v dubnu 1975 u maronitského kostela v Bejrútu k atentátu a následně byl zmasakrován autobus plný palestinských uprchlíků, vypukla v zemi občanská válka. OBČANSKÁ VÁLKA v LIBANONU 1975 – 1990 Aktéři libanonské války.. Vojenské síly, které se účastnily občanské války  Libanonská armáda (rozpad)  Libanonská fronta (založena 1976)  Libanonské síly (Katáíb-Falangisté, Džumájílové)  Národní liberální strana (Camille Šamún)  Stážci cedrů (Etienne Sakr)  Marada (Sulejmán Frandžíje)  Řád maronitských mnichů (Šarbíl Kassis)  Tanzím (Fuád Šimalí)  Armáda svobodného Libanonu (Saad Haddád) – později Jiholibanonská armáda Libanonské národní hnutí (zal. 1973)  Pokroková socialistická strana (Kamál a Wálid Džublát)  Murábitún (Ibráhím Kulejlát)  Libanonská komunistická strana (Žúrž Háwí)  Pro-Irácká strana Baas (Abdelmadžíd Rafí)  Organizace komunistické akce (Muhsín Ibráhím) Spojenci národního hnutí podporujícího Sýrii  Národní fronta  Pro-Syrská strana Baas (Ásim Kanúš)  Jednota lidových sil pracujících (Kamal Šatíla)  Syrská socialistická národní strana (Ibráhím Knajse)  Amal (ajatolláh Músá Sadr, Nábí Berri) Hizballáh  Radikální šíitské militantní a politicko-náboženské hnutí působící v Libanonu  Vznik pro izraelské invazi v roce 1982  Podpora Íránu po r. 1979  Reakce na akce IDF v jižním Libanonu  Sociální a militantní křídlo Vedle domácích aktérů také řada zahraničních aktérů občanské války  Syrská armáda  Organizace pro osvobození Palestiny  Izraelská armáda Konec občanské války  Konec 80. let byl v Libanonu dobou pokračujícího politického chaosu, kdy v čele země nestál žádný prezident, zato dvě vlády. Současně v zemi působilo více jak čtyřicet milicí.  Ke skutečnému ukončení vleklé občanské války nakonec přispěla až aktivita Ligy arabských států. V Saúdské Arábii byla dne 22. října 1989 podepsána tzv. Taífská dohoda. Ta pozměnila politický systém Libanonu omezením privilegovanosti maronitských křesťanů a muslimy s nimi politicky zrovnoprávnila.  Dohoda také připravila půdu pro odchod syrské armády ze země. Zastoupení minorit v parlamentu Situace po občanské válce  poválečná obnova země  jih nadále okupován Izraelem  na zbylém území se nachází 40 000 syrských vojáků, Sýrie má zajištěnu politickou nadvládu.  květen 1992 - sociální nepokoje vyvolané tíživou hospodářskou situací - odstoupení vlády, volby srpen 1992. Vítězí prosyrské strany. Vládu sestavuje Rafík Harírí, který prosazuje ekonomickou obnovu země.  V 90. letech se stupňuje konflikt Hizballáhu a Izraele Po roce 2000  květen 2000 – Izrael ukončuje okupaci jižního Libanonu a naplňuje rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 425.  Od roku 2001 protestuje část Libanonců proti přítomnosti syrských jednotek a proti vměšování Sýrie do vnitřních záležitostí Libanonu.  v červnu 2001 stahuje Sýrie svá vojska z Bejrútu a okolí a vyhovuje požadavkům Libanonců. Syrská vojska a zpravodajské služby začínají opouštět území Libanonu.  14. února 2005 je proveden atentát na bývalého libanonského premiéra Harírího, který představuje symbol poválečné obnovy Libanonu i jeho ekonomické liberální politiky.  Tento akt vyvolává vlnu protisyrských demonstrací. Je to počátek tzv. cedrové revoluce.  26. 4. 2005 je definitivně dokončeno stahování syrských vojsk z Libanonu. Syrskému stažení předcházel intenzivní tlak jak ze strany mezinárodního společenství, tak od libanonské opozice, která otevřeně obvinila Damašek z podílu na únorovém atentátu. Sýrie sice popírá, že by s vraždou měla cokoliv společného, většina Libanonců je však přesvědčena o opaku. Konflikt s Izraelem v roce 2006  PALESTINŠTÍ UPRCHLÍCI v LIBANONU SABRA a ŠATÍLA 12 000 uprchlíků Tábor El-Bass (Týros) 10 000 uprchlíků tábor Wavell (Baalbek) 7400 uprchlíků Ein el-Hilwe (Sidon) 45 000 uprchlíků Díky za pozornost! Děkuji za pozornost! Pro další informace sledujte: http://blizky-vychod.blogspot.com Publikace: Judaismus a politika v Izraeli (2002, 2009) Izrael a Palestina (2005) Encyklopedie blízkových. terorismu (2007) Rabíni naší doby (2010, spoluaut.) Dějiny moderního Izraele (2011) Lidé svatých zemí (2012) Rabbis of our Time (2015, Routledge) Korán, meč a volební urna (2020)