Maghreb a radikalismus Marek Čejka Geopolitická definice • Maghreb – region severozápadní Afriky soustředěný v okolí pohoří Atlas a pobřežních oblastí Maroka, Alžírska a Tunisu. – Arabsky doslova - „tam, kde slunce zapadá” • Někdy je Maghreb řazen do regionu Blízkého východu (do tzv. Greater Middle East), v jiných typologiích je používán vedle pojmu Blízký východ (či Mašrek - Mashriq) – Mašrik je tak vlastně synonymem pro region co lze označit „jádro Blízkého východu“ (přibližně Egypt – Irák) a v arabštině tento pojem znamená „tam, kde slunce vychází“ Geopolitická dělení v arabském světě Arabština v Maghrebu Amazigh (Berbeři) • Berbeři – národ nesemitského původu, který od prehistorických časů (archeologické doklady o jejich existenci sahají do doby 5000-4000 let př.n.l.) obýval středomořské pobřeží od Egypta po Atlantik a dominovali tomuto regionu do 7. století, kdy byl dobyt Araby. • Dnes je můžeme najít od marockého západního pobřeží k egyptské oáze Síwa, od severu Tuniska až po oázy ve střední části Sahary. • Tvoří více než – 80% populace v Alžírsku a Maroku, – 60% obyvatel Tuniska a Libye – 2% obyvatel Egypta. • Přibližně 4 milióny Berberů žijí v Evropě, zejména ve Francii. Předpokládá se, že na světě žije okolo 54 miliónů Berberů. Osmanská říše Tunisko • „Nejevropštější“ stát Maghrebu. • Od roku prezidentem Habíb Búrgíba – Vůdce protikoloniálního boje – Autoritativní vládnutí (1957-1987) – Neoliberální politika a podpora turismu – Výrazná sekularizace • Odstraněn 1987 palácovým převratem vedeným Ben Alím Výrazný sekularismus v Tunisku ▪ Búrgíbovy sekularistické změny podávány takticky v rámci modernistických interpretací islámu ▪ Sekularizace školství, sekulární a unifikovaný právní systém s důrazem na sekularizované rodinné právo a osobní status ▪ Podřízení náboženských autorit státu, omezení role náb. institucí (včetně náb. univerzity Ez-Zitúna), omezení nošení hidžábů… ▪ Perzekuce islamistů – En-Nahda (lokální frakce Muslimského bratrstva) Od Ben Alího k arabskému jaru - Prezident Ben Alí u moci od 1987 do 2010 - zmírnil Búrguíbův striktní sekularismus - kladl větší důraz na tuniské arabsko-islámské dědictví. - přechodné uvolnění represí islamistických skupin – posléze opět represe - Nejvýznamější islamistická formace AnNahda („Strana obrody“) – Rašíd Ghannúší - Arabské jaro vzniká v Tunisku a svrhne Ben Alího Příčiny arabského jara • Komplexní soubor okolností – dlouhodobá avšak těžko vyjádřitelná nespokojenost s politickými vůdci a útlakem (tajná policie, represivní složky, výjimečné stavy) – špatná ekonomická politika, polovičaté politické reformy – frustrace z budoucnosti, nemožnosti vyjádřit svůj názor, omezení cestování, obdiv k aspektům Západu a jeho kultury kombinovaný s obavami ze západních pohledů na Blízký východ, Araby a muslimy, (zvláště po 9/11), … – Nedlouho předtím začala etapa nových médií (facebook, twitter, youtube,…) a mobilů, které dávají větší svobodu – Lidé se mohou prostřednictvím nových médií nezávisle organizovat – Stejně tak relativně nedávno začaly vysílat nadnárodní televizní stanice (Al-Džazíra 1996, Al-Arabíja 2003,…) Alžírsko Dobývání Alžírska Francií Válka za nezávislost (1954-1962) • Francouzská kolonie, integrální součást Francie • 1954 – Národní sovobozenecká fronta (FLN) zahajuje guerillovou válku za nezávislost • Po téměř desetiletí bojů Francie v roce 1962 odchází • Většina 1,025,000 Pieds-Noirs, stejně jako 91,000 Harkis (pro-Francouzských muslimských Alžířanů ve francouzské armádě), kteří dohromady tvoří 10% obyvatel v r. 1962, prchá z Alžírska • Organizace tajné armády (franc. Organisation armée secrète) – francouzská ultrapravicová nacionalistická militantní organizace. – motto "Alžírsko je francouzské a tak to zůstane" – za každou cenu předejít tomu, aby se Alžírsko stalo nezávislým státem • Vzniká 1961 jako odpověď některých francouzských politiků a vojenských důstojníků na referendum uspořádané de Gaullem pro právo Alžířanů na nezávislost jejich země. • Hlavní osobnosti: Pierre Lagaillarde, Raoul Salan, Jean-Jacques Susini. – Několik teroristických výbuchů ve Francii i Alžírsku – 21. dubna 1961 se neúspěšně pokusila o státní převrat ve Francii. • Po podepsání évianských dohod v březnu 1962, které zaručily Alžírsku nezávislost na Francii, provedla OAS další vlnu vraždění a bombových atentátů (mj. se pokusila o zavraždění Charlese de Gaulla). • OAS potlačena francouzskou policií a zanedlouho poté byla organizace rozpuštěna a někteří její členové byli popraveni. • Od roku 1962 vládne FLN • Koncem 80. let však v důsledku neutěšené hospodářské situace vzrostla intenzita občanských nepokojů. • První prezident 1962-65 Ahmed Ben Bella, vůdce osvobozenecké fronty, svržen svým bývalým spojencem a ministrem obrany Búmédiènem. • 1965–78 prezidentem Houari Búmédièn • V zemi se následujících 25 let udržela relativní stabilita pod vládou Socialistické strany (NOF) • Špatná ekonomická situace země, centralizovaná ekonomika • říjen 1988 – vlny stávek v reakci na hospodářský propad země. Při střetech s vojskem bylo zabito několik stovek stávkujících. • Prezident Šadlí Bendžedíd 1979-92 připustil existenci různých názorových proudů v rámci NOF. • Navržena nová ústava, podle které byl prezident zodpovědný Národnímu shromáždění • Výsledek referenda o této ústavě – 92% pro – byl přijat nejednoznačně • Ač nařčen z profrancouzské politiky, Bendžedíd byl v prosinci znovu zvolen do čela státu. • V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. • Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (FIS) – umírnění islamisté • Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. • FIS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost • V té době vůdci FIS - Ali Belhadž a Abbási Madani otevřeně vyzvali své příznivce k boji proti vládě. • Po svém postavení mimo zákon se FIS reorganizovala a vytvořila ozbrojené křídlo, Islámskou armádu spásy (AIS). • Na konci roku 1993 vyzvala FIS všechny cizince v zemi, aby ji opustili. • Po uplynuti této lhůty začaly masakry • Roku 1994 se stal prezidentem sekularista Liamine Zéroual, který byl podporován armádou → radikální islamisté se začali mstít dalším masakrováním (další slide) • 1996, 1997 se prezidentovi mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. • V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu umožňující formování politických stran (avšak nikoliv náboženských) a posilujících úlohu prezidenta. • Ještě v srpnu 2008 došlo k sebevražednému útoku na policejní školu, při kterém zemřelo 43 lidí. • 1999–2019 prezidentem Abdelazíz Búteflika, 2013 paralyzován → přesto 2019 „kandiduje“ znovu, po protestech „odstoupí“ • Od r. 2019 prezidentem Abdal Madžíd Tabbúni Masakry na venkově Občanská válka 1992–2002 • Buňky byly propojeny prostřednictvím sítě 8000 mešit, spadajících pod fundamentalistickou kontrolu. • Veškeré velení hnutí bylo v rukou dvacetičlenného poradního výboru (madžlis aš-šúra). • Na jaře a v létě 1992 se napětí v zemi průběžně stupňovalo. Počáteční jednotlivé útoky přerůstaly v dlouhé bitvy trvající i několik dní. • 29. června byl zabit šéf Vysoké státní rady Mohamed Búdiaf. • V srpnu 1992 fundamentalisté odpálili nálož na letišti v Alžíru a zabili devět lidí. V březnu 1993 extremisté zavraždili řadu významných politických a státních činitelů. V srpnu 1993 byl ve svém automobilu zastřelen bývalý premiér Kasdi Merbach. • Celkově si občanská válka v Alžírsku mezi vládou a islamistickými povstalci vyžádala přes 100 tisíc obětí. Ozbrojená islámská skupina (GIA) • Aktivní od r. 1992 po tom, co alžírská armáda násilně anulovala demokratické volby, v nichž vyhrála umírněná FIS • Radikalizace a vznik ozbrojených skupin, mezi nimiž GIA vynikala brutálním terorem • Cíl: vytvořit z Alžírska fundamentalistický islámský stát • Útoky na civilisty, hlavně v odlehlých oblastech - vyvraždění celých vesnic (např. Rais a Bentalha ze srpna a září 1997 - až 200 lidí). • Do akcí GIA zřejmě zapojená i armáda, která GIA úmyslně radikalizovala, aby mohla posilovat svou roli v zemi • Útoky v zahraničí - hlavně ve Francii • březen 1996 - z kláštera v alžírském Tibhirine unesla GIA a později zavraždila sedm francouzských mnichů. (film „O bozích a lidech“) • konec 90. let → štěpení, vnitřní konflikty, frakcionalizace • 1998 se od GIA se odštěpila Salafistická skupina pro kázání a boj • poslední akce GIA kolem roku 2005 Salafistická skupina pro kázání a boj • Salafist Group for Call and Combat – SGCC, fr. Groupe Salafiste pour la Predication et le Combat – GSPC • Radikálně islamistická skupina, která usiluje o svržení alžírské vlády a vytvoření islámského teokratického státu v Alžírsku. V r. 1998 ji založil Hassan Chattáb, původně člen GIA. • SSKB se podílela na řadě teroristických útoků v Maghrebu a oblastech Sahary (vraždy vojáků, sebevražedné útoky apod.). • Skupina má vazby na Al-Káidu, což nakonec vedlo k změně jejího názvu na Al-Káida v islámském Maghrebu. • Její aktivisté jsou činní také na Západě. SSKB se nachází na seznamu teroristických organizací USA. Oblast činnosti GSPC a AQIM Současná působiště nejradikálnějších islamistických skupin Libye • Od 7. století arabizována • 1551 součást Osmanské říše • 1911-1943 italská kolonie • 1951-69 království • 1969-2011 Kaddáfí • Od r. 2011 chaos a občanská válka, rozdělení země Hnutí SANÚSSÍJA – Libye, Čad • Reformní náboženské hnutí zal. 1837 Muhammadem Alím as-Sanússím zvaným „Velký Sanússí“ (1787-1859) • Vliv súfismu i salafismu • Boj proti francouzské a italské (od 1911) expanzi • 1951 – vnuk Alího se stane králem Libye jako Idrís I. (1889–1983) • Svržen 1969 Kaddáfím Okupace Lybie Itálií (1911-1943) Král Idrís I. • vnuk Velkého Senúsího, zakladatele řádu • emír Tripolska a Kyrenaiky • po italské invazi 1922 v exilu • během WW2 pro-britské postoje (proti italské okupaci) • po porážce Němců a Italů vládne z Benghází • oficiálně korunován až 1951 - drží těsné vazby na Západ a je proti panarabismu • 1969 sesazen převratem vedeným plukovníkem Kaddáfím - do smrti v exilu Kaddáfího diktatura Maroko Politický vývoj • Tradiční muslimská monarchie - evropský vliv na tomto území výrazně zesílil v 16. a 17. století. • Sultáni si své mocenské postavení snažili posílit smlouvami s Francií. • 1912 se Maroko stalo francouzským protektorátem, pobřežní část připadla Španělsku a Tanger se stal mezinárodním pásmem. • Roku 1919 vypuklo v částech držené Španěly povstání berberského kmenu Rifů pod vedením Abd al-Karíma, které vedlo k vítězství a vyhlášení Rífské republiky v roce 1921. • V témže roce se povstání rozšířilo i do francouzské části, což mělo za následek francouzskou intervenci v roce 1925 a potlačení povstání. Roku 1926 se Abd alKarím musel vzdát. • Snaha rozdělit obyvatelstvo uplatňováním zvláštní politiky ze strany Francie od roku 1930 vedla k nepokojům, jejichž centry byla zejména rychle rostoucí města. • Do čela protikoloniálního hnutí se postavil sultán Muhammad V., který byl však roku 1953 donucen v důsledku uplatňování své národnostní politiky odejít do vyhnanství. Jeho návrat si vymohlo obyvatelstvo roku 1955 • V této době již evropské koloniální mocnosti nedokázaly udržet své postavení a v roce 1955 byl zrušen francouzský protektorát a o rok později i španělský. • V roce 1957 se Muhammad V. prohlásil králem. • Od roku 1961 se vlády ujal král Hasan II. • 1972 byla schválena nová demokratická monarchistická ústava. • Po smrti Hassana II. v roce 1999 nastoupil na trůn Muhammad VI. Obsazení Západní Sahary • od r. 1975 • od té doby Maroko válčí s povstalci z Fronty Polisario, která má podporu Alžírska • 1975 - Hasan II. zorganizuje Zelený pochod, kdy na území Španělské Sahary vpochodovalo na 300 000 neozbrojených Maročanů. • Na podzim roku 1975 byla mezi Marokem, Mauretánií a Španělskem uzavřena dohoda o rozdělení bývalé španělské kolonie Západní Sahary. • Den po stažení Španělska Polisario vyhlásilo Saharskou arabskou demokratickou republiku, která ovšem neměla reálnou moc. • Tentýž rok rovněž Polisario zahájilo guerillovou válku proti Maroku a Mauretánii. • Tu však odmítli příslušníci hnutí Polisario a v roce 1976 navzdory dohodám vyhlásili Saharskou arabskou demokratickou republiku. • V roce 1979 se Mauretánie vzdala nároku na západosaharské území a do Západní Sahary vtrhlo Maroko se stotisícovou armádou a téměř celou oblast obsadilo. • Snahu OSN vyřešit problém Západní Sahary marocká vláda ignorovala až do roku 1988. V roce 1989 se představitelé Maroka a hnutí Polisario dohodli na příměří, které však není dodržováno. • 1991 - OSN vyslalo v r. 1991 do oblasti misi MINURSO, aby dohlížela na příměří a připravila referendum, které mělo proběhnout v r. 1992 - referendum neproběhlo kvůli sporu o tom, kdo se ho může zúčastnit. • Dalším pokusem byl mírový plán Jamese Bakera z r. 2000, který nebyl zveřejněn a který Polisario přijalo, ale Maroko ho prohlásilo zbytečným (2003). Saharský opevněný val Začátkem osmdesátých let se uváděla v Maroku existence více než dvaceti politických náboženských skupin. Ty možné rozdělit do tří hlavních podskupin: • Reformistické skupiny - nepolitické, kritizující korupci a bojující za individuální svobody. Tyto skupiny byly nejméně hlídané a jejich vůdčí osobností byl až do své smrti koncem 80. let kněží Fiqh al Zamzámí. • malá skupina známá jako al-Šabíba al-Islamíja (Islámské mládí). Její členové se rekrutovali primárně ze studentů a vysokoškolských hnutí a prosazovali násilné svržení režimu. Vůdce této skupiny Abd al-Karim alMuti je v exilu (v Evropě). V posledních letech se část této skupiny „Hnutí za reformu a obnovu Maghrebu“ pokusilo stát veřejným účastníkem v marockém politickém procesu. • Třetí skupina islamistických hnutí v Maroku je vedena zdejším nejznámějším islamistou Abd al-Salam Jásínem. Jeho hnutí "Spravedlnost a dobrodiní" (Justice and Charity) je oficiálně postaveno mimo zákon. Jásínovi přívrženci jsou vzdělanější a radikálnější než například stoupenci Zamzamiho. V roce 1974 Jásín otevřeně vznesl námitky proti legitimitě Hassanova vládnutí a proti legitimitě jakéhokoli království v islámu vůbec. Abdesslam Yassine Nadia Yassine Terorismus v Maroku • Islámští fundamentalisté nedostali nikdy k moci a díky vládě krále Hassana II. (1961 – 1999) byl udržován jejich naprosto marginální vliv • únor 2003 – několik členů Al-Kajdy odsouzeno marockými soudy k desetiletým trestům za přípravu útoků na britské a americké válečné lodě v Gibraltaru. • Maroko se stalo spojencem Bushovy koalice proti teroru • V květnu 2003 o sobě dali krvavými útoky v Casblance (40 obětí) vědět islamističtí extremisté, stát poté radikálně zakročil proti marockým islamistickým skupinám • Maročané se podíleli na explozích v Madridu v březnu 2004 Židovské komunity v současném Maroku • pozůstatky velkých židovských komunit v arabsko-muslimském světě. Většinou potomci Židů vyhnaných křesťany ze Španělska. • Vznik Izraele způsobil napětí mezi zdejšími muslimy a Židy, mnoho z nich také využilo možnosti imigrovat do Izraele. Nicméně vztahy Maroka a Tuniska s Izraelem nebyly prakticky nikdy výjimečně špatné. • Dnes už se tak jedná jen o několik tisíc lidí. V Maroku a Tunisu působí stále několik rabínů, je otevřeno několik synagog, různých židovských náboženských institucí, ale např. i košer restaurací a v Maroku židovské muzeum. • Maroko – Dnes žije cca 5,000 Židů v Casablance a několik menších komunit v Rabatu (400), Marrakéši (250), Meknésu (250), Tangeru (150), Fezu (150) a Tetuanu (100). Děkuji za pozornost! Pro další informace sledujte: http://blizky-vychod.blogspot.com Publikace: ▪Judaismus a politika v Izraeli (2002, 2009) ▪Izrael a Palestina (2005) ▪Encyklopedie blízkovýchodního terorismu (2007) ▪Rabíni naší doby (2010, spoluaut.) ▪Dějiny moderního Izraele (2011) ▪Lidé svatých zemí (2012) ▪Rabbis of our Time (2015, Routledge) ▪Korán, meč a volební urna (2020)