č
č
h
1/2013
1 / 2013
český
časopis
historický
R O Č N Í K T H E
1 1 1 / 2 0 1 3 C Z E C H
Z A L O Ž E N H I S T O R I C A L
1 8 9 5 R E V I E W
obalka1-4_obalka1-4 21.3.13 11:01 Stránka 1
Redakce
Vedoucí redaktoři / Editors-in-chief:
Jaroslav PÁNEK – Jiří PEŠEK
Výkonná redaktorka / Managing Editor:
Magdaléna Pokorná
Vědecká rada / Scientific Board:
Zdeněk Beneš, Václav Bůžek, Milan Hlavačka, Tomáš Knoz, Robert Kvaček,
Jiří Lach, Václav Ledvinka, Jiří Malíř, Svatava Raková,
Eva Semotanová, Petr Sommer, Petr Svobodný,
Petr Vorel, Jiří Vykoukal, Josef Žemlička
s redakčním kruhem / with Editorial Board:
Josef Harna, Ivan Hlaváček, Zdeněk Hojda, Miroslav Hroch, Jan Křen,
Milan Myška, Milan Otáhal, Josef Petráň, Ivan Šedivý, Josef Válka
Mezinárodní vědecká rada / International Scientific Board:
Detlef Brandes (Düsseldorf), Stanisław Bylina (Warszawa),
Alessandro Catalano (Padova), Robert J. W. Evans (Oxford),
Henryk Gmiterek (Lublin), Dušan Kováč (Bratislava),
Antoine Marès (Paris), Ralph Melville (Mainz),
Nicolette Mout (Leiden), Thomas Winkelbauer (Wien)
Vydává Historický ústav AV ČR, v. v. i. / Published by the Institute of History, Prague
Adresa / Address: Prosecká 76, 190 00 Praha 9 – Nový Prosek
Tel.: +420 286 882 121/241
E-mail: cch@hiu.cas.cz
ERIH – European Reference Index for the Humanities (Category A)
http://www.hiu.cas.cz/cs/nakladatelstvi/periodika/cesky-casopis-historicky.ep/
http: //hsozkult.geschichte.huberlin.de/zeitschriften
http://cejsh.icm.edu.pl
ČČH vychází čtvrtletně / ČČH is published quarterly
ISSN 0862-6111
ČESKÝ ČASOPIS HISTORICKÝ / THE CZECH HISTORICAL REVIEW
STUDIE / STUDIES
MATERIÁLY / ARTICLES
OBSAH / CONTENTS
OBZORY LITERATURY / REVIEW ARTICLES AND REVIEWS
Z VĚDECKÉHO ŽIVOTA / CHRONICLE
Recenze
ŽEMLIČKA Josef, Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků (Jiří Kuthan) . . . . . . s. 152–154
CERMAN Markus, Villagers and Lords in Eastern Europe, 1300–1800 (Josef Grulich) . . . s. 154–157
DOLEŽALOVÁ Eva, Svěcenci pražské diecéze 1395–1416 (Jindřich Marek) . . . . . . s. 157–159
BYLINA Stanisław, Rewolucja husycka. Przedświt i pierwsze lata (Pavel Krafl) . . . s. 159–161
KELLER Katrin – CATALANO Alessandro (edd.), Die Diarien und Tagzettel des
Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), I–VII, (Rostislav Smíšek) . . . s. 161–165
LEONHARD Jörn – WIELAND Christian (Eds.), What Makes the Nobility Noble?
Comparative Perspectives from the Sixteenth to the Twentieth Century (Jan Županič) . . . s. 165–167
BAHLCKE Joachim – KAMPMANN Christoph (edd.), Wallensteinbilder
im Widerstreit. Eine historische Symbolfigur in Geschichtsschreibung
und Literatur vom 17. bis zum 20. Jahrhundert (Václav Bůžek) . . . . . . . . . . . . . . . s. 167–170
MILLER Michael Laurence, Rabbis and Revolution:
The Jews of Moravia in the Age of Emancipation (Daniel Baránek) . . . . . . . . . . . . s. 170–174
VIRŠINSKÁ Miriam, Evanjelická cirkev a. v. v Uhorsku a Slováci
v druhej polovici 19. storočia (Zdeněk R. Nešpor) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 174–176
KOELTZSCH Ines, Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen
Beziehungen in Prag (1918–1938) (Bedřich Loewenstein) . . . . . . . . . . . s. 176–178
KOELTZSCH Ines, Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen
Beziehungen in Prag (1918–1938) (Jiří Pešek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 178–190
KOVALEV Michail V., Russkije istoriki-emigranty v Prage (1920–1940 gg.)
(Jiří Vacek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 190–193
KRÁLOVÁ Kateřina, Nesplacená minulost. Řecko-německé vztahy ve stínu nacismu
(Konstantinos Tsivos) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 193–196
BROUČEK Stanislav a kol., Lidová kultura. Národopisná encyklopedie
Čech, Moravy a Slezska (Marcela Suchomelová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 196–199
Zprávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 200–234
ŘEZNÍK Miloš, Činnost Česko-německé komise historiků v roce 2011 . . . . . . . . . s. 235–239
Nekrology
Vilém Herold (15. 9. 1933 – 10. 9. 2012)
(Ivan Hlaváček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 240–244
Jozef Jablonický (3. 1. 1933 – 7. 12. 2012)
(Jan Rychlík) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 245–246
Knihy došlé redakci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 247
Výtahy z českých časopisů a sborníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 247
Český časopis historický. Vydává čtvrtletně (4x do roka) Historický ústav AV ČR, v. v. i.,
Prosecká 76, 190 00 Praha 9.
Distribuci pro předplatitele provádí v zastoupení vydavatele Česká pošta, s. p.
Přijímání objednávek:
telefonicky na bezplatné lince zpracovatele: 800 300 302, na WWW.periodik.cz
písemně na adrese: Postservis, oddělení předplatného
Poděbradská 39
190 00 Praha 9
emailem: postabo.prstc.@post.cz
Smluvní vztah mezi vydavatelem a předplatitelem se řídí všeobecnými obchodními podmínkami
pro předplatitele.
Jednotlivá čísla je možné koupit též v Knihkupectví Academia (Václavské náměstí 34, Na
Florenci 3, Národní 7, vše 110 00 Praha 1; nám. Svobody 13, 602 00 Brno) a nebo přímo v Historickém
ústavu AV ČR, v. v. i., Prosecká 76, 190 00 Praha 9, j.kozohorska@hiu.cas.cz; či prostřednictvím
distributora www.kosmas.cz.
Cena jednotlivého výtisku Kč 130,00. – Tiskne SERIFA®
se sídlem v Jinonické ul. 80, Praha 5.
Toto číslo vyšlo v březnu 2013. Distribution rights in all remainig areas: Kubon and Sagner,
Postfach 340108, D-80328 München, Germany, Fax: 089/54218218.
BŮŽEK Václav – MAREK Pavel, Nemoci, smrt a pohřby Rudolfa II. . . . . . . . . . . . . . . . s. 1–30
(The Illnesses, Death and Funerals of Rudolph II.)
ŽITNÝ Miroslav, Keresztes 1596. Vytváření obrazu prohrané bitvy
s Turky a její druhý život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 31–65
(Keresztes 1596. The Creation of an Image of the Lost Battle
with the Ottomans and its Second Life)
JAKUBEC Ondřej, Renesanční epitaf v průsečíku historických disciplín
a jeho vypovídací možnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 66–100
(Renaissance Epitaph on the Intersection of Disciplines
and its Communicational Possibilities)
FEJTOVÁ Olga, Jednota bratrská a rodinné zázemí Václava Hollara . . . . . . . . . . . . s. 101–116
(The Unity of the Brethren and the Family Backround of Wenceslaus Hollar)
KRAFL Pavel, Synody a synodální zákonodárství ve středovýchodní Evropě.
Přehled bádání za posledních patnáct let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 117–143
(Synods and Synodical Legislation in East Central Europe.
An Overview of Research over the last Fifteen Years)
Přehledy bádání a historiografických studií
RAKOVÁ Svatava, Dilemata antifašismu: mezi appeasementem
a Kominternou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 144–151
(The Dilemma of Anti-Fascism: Between Appeasement and the Comintern)
Obalka2-3_Sestava 1 21.3.13 11:02 Stránka 1
Nemoci, smrt a pohřby Rudolfa II.*
VÁ C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 1 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
111/2013 Český časopis historický Číslo 1
S T U D I E
VÁCLAV BŮŽEK – PAVEL MAREK: The Illnesses, Death and Funerals of Rudolph II.
This study, based, in particular, on reports, until now unused in research, from foreign
envoys to the Imperial Court; the Hapsburgs’family correspondence, the post-mortem
report, deals with the course of the illnesses of Rudolph II., his death and funeral
ceremonies in Madrid and Prague. In connection with the spread of the reports of the
death of the Central European ruler during the year of 1612, the authors have attempted
to gain an insight into the contents and means of communication at the Imperial Court in
Prague. They have not failed to pay attention to the activities of influential courtiers and
their intelligence networks. At the same time they traced the communication routes
between Prague, Antwerp, Brussels, Florence, Madrid, Nuremberg and Rome along
which the information about the death of Rudolph II and preparations for his funeral
spread. The focus of this study lies in the interpretation of the symbolic importance of the
social body of the deceased Emperor. From the lying-in-state of the corpse to the requiem
mass, he was entering the collective memory as a virtuous ruler, a Christian knight and
a defender of the Catholic faith, like his famous ancestors of the Hapsburg dynasty.
Key words: the Hapsburg dynasty, Rudolph II., Prague, Madrid, the Imperial Court, illness,
death, funerals, castrum doloris, symbolic communication, the memory of the social body
Navzdory nepočetným písemným svědectvím nezůstával zdravotní stav Rudolfa
II. (1552–1612) stranou zájmu historiků. K jeho chorobám zpravidla
obraceli pozornost, když hledali odpovědi na otázky, které se týkaly nejen
složitého osobního života panovníka, ale souvisely s jeho malým zájmem
o výkon vladařských povinností a nástupnictvím na císařském trůnu.1
Nejprve
badatelé spatřovali příčiny duševní nevyrovnanosti Rudolfa II. především
v onemocněních nervového původu, která vysvětlovali dědičnými
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 1
předpoklady rodinné anamnézy Habsburků.2
Později dávali někteří z nich
do souvislosti přechodné stavy panovníkovy nepřirozené podrážděnosti
a prchlivosti zvláště se syfilitickou nákazou, která pronikla do těla středoevropského
vládce zřejmě okolo třicátého roku jeho života.3
Novějším životopiscům
Rudolfa II. nezůstalo utajeno, že vedle uvedených nervových
a infekčních chorob císař dlouhodobě trpěl především špatnou činností plic
a jater.4
V předkládané studii se vedle oslavných tisků staly hlavními pramennými
východisky k poznání zdravotního stavu, nemocí, předpokládaných
příčin úmrtí a průběhu pohřbů středoevropského vládce zvláště dobové lékařské
doklady, rodinná korespondence Habsburků a především osobní svědectví
zahraničních vyslanců, vysokých dvorských hodnostářů a zemských
úředníků. Uvedené písemnosti, jimž historická věda doposud věnovala zanedbatelnou
badatelskou pozornost, však autorům nesloužily k hodnocení
lékařských zásahů a ke stanovení retrospektivních diagnóz z pohledu
dnešní medicíny.5
Nemoci, smrt a pohřby biologického těla Rudolfa II. jim
posloužily při kladení otázek jako odrazový můstek k poznání způsobů
a prostředků různých rovin neobyčejně složité a současně rafinované komunikace,
která v zemích jižní, západní a střední Evropy přispívala v prvních
měsících po jeho smrti k utváření symbolického obrazu sociálního těla
zesnulého císaře.6
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 2
* Tato studie vznikla v rámci projektu VC/2011/UHE Habsburkové v dějinách českých
zemí raného novověku a projektu GA ČR P 405/10/0347 Komunikace šlechty mezi Prahou
a Madridem v 16. a 17. století.
1 Karel STLOUKAL, Portrét Rudolfa II. z roku 1600, in: Od pravěku k dnešku. Pekařův
sborník, II, Praha 1930, s. 1–14; Josef MATOUŠEK, K problému osobnosti Rudolfa II.
Poznámky o pramenech, literatuře a metodě, in: K dějinám československým v období
humanismu. Sborník prací věnovaných Dru Janu Bedřichu Novákovi k 60. narozeninám,
Praha 1932, s. 343–362.
2 Jan Bedřich NOVÁK, Rudolf II. a jeho pád, Praha 1935, s. 21–24.
3 Ivan LESNÝ, Rudolf II. jako nemocný člověk, Folia Historica Bohemica 7, 1984,
s. 271–280; Josef JANÁČEK, Rudolf II. a jeho doba, Praha 1987, s. 500–502. Naopak syfilitickou
nákazu císaře odmítl Robert John W. EVANS, Rudolf II. a jeho svět. Myšlení
a kultura ve střední Evropě 1576–1612, Praha 1997, s. 69–70.
4 J. JANÁČEK, Rudolf II., s. 502.
5 Wolfgang U. ECKART – Robert JÜTTE, Medizingeschichte. Eine Einführung, KölnWeimar-Wien
2007, s. 329–331.
6 Srov. zejména Barbara STOLLBERG-RILINGER, Was heißt Kulturgeschichte des Politischen?
Eine Einleitung, in: táž (ed.), Was heißt Kulturgeschichte des Politischen?,
Berlin 2005 (= Zeitschrift für historische Forschung, Beiheft 35), s. 9–24; F. H. KANTOROWITZ,
The King’s Two Bodies: A Study in Medieval Political Theology, Princeton
1957.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 2
Je známou skutečností, že o zhoršující se zdravotní stav panovníka neustále
pečovalo v posledním desetiletí jeho života pět až sedm lékařů,7
kteří
většinou patřili mezi mimořádně vzdělané osobnosti, k nimž Rudolfa II.
poutaly důvěrné osobní vazby.8
Jelikož zdraví císaře považovali za lékařské
tajemství, nevydávali žádné veřejné zprávy o příčinách a průběhu jeho ne-
mocí.9
Zdrženlivé chování lékařů potvrzovali někteří zahraniční vyslanci,
jimž bylo umožněno při plnění služebních povinností na císařském dvoře
proniknout do bezprostředního okolí panovníka, kde viděli úroveň pravidelné
lékařské péče, kterou nemocný císař vyžadoval. Podle záznamů Pierra
Bergerona, jenž navštívil císařský dvůr v létě 1600 jako sekretář diplomatické
mise francouzského krále Jindřicha IV., bylo osobním lékařům panovníka
dovoleno promluvit o zdravotním stavu císaře pouze v případě jeho
mimořádného zhoršení.10
Již soudobí pozorovatelé nejčastěji označovali nemoc Rudolfa II. a její
příznaky slovem melancholie.11
Španělský vyslanec Guillén de San Clemente
spatřoval na jaře 1603 s odkazem na odborné stanovisko císařova lékaře
a zpovědníka Johanna Pistoria příčinu této choroby v destilacích, jež
byly v dobové španělštině pojmenováním nejen pro chemické procesy, jejichž
výpary císař s oblibou podle svědectví dobových pozorovatelů dýchal,
ale současně označovaly škodlivé zadržování tekutin v lidském organismu.12
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 3 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
7 Ivo PURŠ – Josef SMOLKA, Martin Ruland starší a mladší a prostředí císařských lékařů,
in: Ivo Purš – Vladimír Karpenko (edd.), Alchymie a Rudolf II. Hledání tajemství
přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století, Praha 2011, s. 581–605, zde s. 582.
8 R. J. W. EVANS, Rudolf II., s. 243–249.
9 I. PURŠ – J. SMOLKA, Martin Ruland starší, s. 581.
10 Eliška FUČÍKOVÁ (ed.), Tři francouzští kavalíři v rudolfínské Praze. Pierre Bergeron,
Jacques Esprinchard, François de Bassompierre, Praha 1989, s. 47.
11 Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu, X, Praha 1900, s. 92–96, zde s. 92–93
(Kurzer Discurs, wie der Röm. Kais. Mt. in ihrem itzigen Anliegen vor ihr Person und
sonsten zu helfen sein möcht, říjen 1600); Národní archiv (dále NA) Praha, Sbírka opisů,
Cizí archivy – Simancas, kart. 1 (dopis Guilléna de San Clemente Filipu III.,
19. 4. 1603); Cesare CAMPORI (ed.), Roderico ALIDOSI, Relazione di Germania e della
corte di Rodolfo II. Imperatore negli anni 1605–1607 fatta da Roderici Alidosi
ambasciatore del Granduca di Toscana Ferdinando I., Modena 1872, s. 6 (závěrečná
relace Roderica Alidosiho, 1605); J. MATOUŠEK, K problému, s. 344.
12 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Simancas, kart. 1 (dopis Guilléna de San Clemente
Filipu III., 19. 4. 1603). K dobovému významu pojmu destilación srov. Dic cionario
de la lengua castellana, en que se explica el verdadero sentido de las voces,
su naturaleza y calidad, con las phrases o modos de hablar, los proverbios o refranes,
y otras cosas convenientes al uso de la lenqua ... Compuesto por la Real Academia
Española, III, Madrid 1732, s. 235. K Johannu Pistoriovi K. STLOUKAL, Portrét,
s. 8–9; I. PURŠ – J. SMOLKA, Martin Ruland starší, s. 581.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 3
Florentský vyslanec Roderico Alidosi se o dva roky později naopak domníval,
že melancholie souvisela s nevázaným sexuálním životem panovníka
a jeho neschopností zplodit legitimního potomka.13
Z výpovědí osob, které v prvních letech 17. století hleděly při audiencích
a soukromých rozhovorech panovníkovi do tváře, ještě nebylo zřejmé, že
by průběh dlouhotrvajících nervových a infekčních nemocí viditelným způsobem
ovlivnil vzhled a držení jeho těla.14
Nápadné obtíže císaře při chůzi
však neunikly pohledu Volfa Novohradského z Kolovrat, který sledoval vystoupení
Rudolfa II. při zasedání českého zemského sněmu 23. května 1608.
V listě Petru Vokovi z Rožmberka podrobně sděloval,15
že panovník vypadal
nejen velmi unaveně, ale navíc vzhledem k onemocnění dolních končetin
pouze s velkým přemáháním vystoupal po třech schůdcích ke svému vyvýšenému
místu ve sněmovně. Bystrému pohledu nejvyššího komorníka Království
českého nezůstalo utajeno, že bolest způsoboval císaři také sestup
z jeho „stolice“ a odchod ze zasedací místnosti. Příčiny nezvyklé tělesné slabosti
císaře a jeho potíží při chůzi nespatřoval Volf Novohradský z Kolovrat
v prohlubujících se následcích syfilitické nákazy, ale přičítal je „hrozným
pletichám“, které doprovázely průběh vrcholící dynastické krize mezi císařem
Rudolfem II. a jeho mladším bratrem arciknížetem Matyášem.16
Ve stejné době si zahraniční vyslanci působící na císařském dvoře povšimli,
že Rudolf II. trpěl chorobnou nespavostí. Na lůžko sice uléhal s příchodem
večera, zpravidla hodinu po večeři, spal ale příliš málo. Hlubokého
spánku se velmi obával. Často se během noci probouzel rozrušením. Uklidnění
hledal u osobních komorníků a lékařů, kteří trávili noc v předpokoji
císařovy ložnice.17
Když španělský vyslanec Baltasar de Zúñiga popisoval 9. srpna 1608 ve
zprávě do Madridu průběh své první audience na císařském dvoře v Praze,
vylíčil Rudolfa II. jako lidskou trosku. Navzdory rozhovoru ve španělštině
diplomat panovníkovým slovům téměř nerozuměl, protože císař mluvil neobyčejně
slabým a tichým hlasem, který nezachytil nikdo z přítomných
v jeho bezprostřední blízkosti. Vyslance pohoršovala netečnost duševně
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 4
13 C. CAMPORI (ed.), Roderico ALIDOSI, Relazione di Germania, s. 6 (závěrečná relace
Roderica Alidosiho, 1605).
14 Srov. list Volfa Novohradského z Kolovrat Petru Vokovi z Rožmberka (9. 3. 1602) ve
Státním oblastním archivu (dále SOA) Třeboň, Historica Třeboň, sign. 6007.
15 SOA Třeboň, Historica Třeboň, sign. 6134 (list z 25. 5. 1608).
16 V širších souvislostech naposledy Václav BŮŽEK (ed.), Ein Bruderzwist im Hause
Habsburg (1608–1611), České Budějovice 2010 (= Opera historica 14).
17 C. CAMPORI (ed.), Roderico ALIDOSI, Relazione di Germania, s. 6 (závěrečná relace
Roderica Alidosiho, 1605).
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 4
i tělesně vyčerpaného vládce. Jeho naprostý nezájem o zprávy z Madridu
a zdraví svých španělských příbuzných považoval za projev císařovy agonie.
Zájem o zdraví patřil k zásadním společenským obratům uplatňovaným ve
španělské dvorské kultuře. Jejich opominutí bylo vnímáno jako hrubé porušení
dvorské etikety. Protože zhoršující se zdravotní stav podle Baltasara
de Zúñigy Rudolfovi II. neumožňoval, aby plnil panovnické povinnosti, opakovaně
pronikaly do jeho diplomatických zpráv, které z Prahy odesílal do
Španělska, názory o prohlášení císaře za neschopného vlády.18
Obdobným pohledem na vladařské schopnosti Rudolfa II. se netajili
představitelé Svatého stolce v době, kdy panovník povolil vydání Majestátu
na náboženskou svobodu. Římští učenci předali papeži Pavlu V. několik odborných
vyjádření, v nichž se zevrubně zaobírali úvahami o možném císařově
sesazení. Nepředvídatelným krokům ze strany duševně nemocného
panovníka chtěli zabránit jmenováním spoluvladaře, jenž měl usměrňovat
jeho veškerá rozhodnutí. V Římě dlouhodobě převládalo přesvědčení, že
zlo, které císař koná nebo dovolí činit, nevycházelo ze špatných úmyslů, ale
bylo odrazem jeho nedbalosti, pošetilosti a stavů vyšinuté mysli („mente
emota“).19
Před koncem prosince 1611 se papežský nuncius Giovanni Battista
Salvago a Tomasso Roncaroli, jenž působil ve službách vévody z Parmy
a Piacenzy, nápadně shodovali, když věnovali pozornost tělesným a duševním
projevům prudce se zhoršujícího zdravotního stavu Rudolfa II. Jejich
zvídavým pohledům neunikly nesmírné bolesti, které provázely císaře při
chůzi. Oba vyslanci spatřovali příčinu pohybových obtíží panovníka ve vodnatelnosti
dolních končetin, které byly na první pohled dlouhodobě opuchlé.
Svědectví o zdravotním stavu panovníka doplňovali zprávami o jeho nespavosti,
depresích a návalech horkosti.20
Baltasar de Zúñiga si dokonce povšiml,
že při horečnatých stavech přikázal Rudolf II. uhasit oheň v krbu
a otevřít okna, aby do místnosti proudil mrazivý vzduch, jenž prudce ochlazoval
jeho rozpálené tělo.21
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 5 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
18 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Simancas, kart. 1 (Baltasar de Zúñiga Fili povi
III., 9. 8. 1608).
19 Opisy těchto úvah jsou uloženy v NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Řím, Vatikán,
kart. 8 sign. 2 a-c (srov. sign. 2a De imperatore deponendo vel coadiutore ei dando,
nedatováno).
20 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 26. 12. 1611); kart. 109
(Giovanni Battista Salvago kardinálu Scipionu Caffarelli-Borghese, 26. 12. 1611).
21 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Simancas, kart. 2 (Baltasar de Zúñiga Antoniu
de Arósteguimu, 20. 1. 1612).
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 5
Jestliže někteří zahraniční vyslanci působící v Praze hledali příčiny neutěšeného
zdravotního stavu Rudolfa II., opětovně se vraceli na sklonku prosince
1611 ke zvráceným erotickým představám císaře a jeho pokračujícímu
nevázanému sexuálnímu životu. Svoje tvrzení opírali o výpovědi nejmenovaných
svědků, kteří prohlašovali, že nemocného panovníka navštívily
v jeho ložnici „dvě krásné maurské kurvy“, které toužil spatřit nahé. Ačkoli
Tomasso Roncaroli i Giovanni Battista Salvago neskrývali při přebírání obdobných
zpráv značné rozpaky, zahrnovali jejich obsah do svých diplomatických
relací, které prohlubovaly stereotypní obraz churavějícího vladaře
v očích jejich příjemců na Apeninském poloostrově.22
Před koncem prosince 1611 pronikla do zorného úhlu pohledu zahraničních
vyslanců na průběh nemoci Rudolfa II. a její léčení nová skutečnost.
Ve svých písemných svědectvích zaznamenali, že císař se po dlouhém otálení
konečně rozhodl užívat léky předepsané osobními lékaři, které měly
především pročistit jeho nemocný organismus. Jestliže panovník opakovaně
vypil mírně jedovatý roztok rozpuštěných solí antimonu a draslíku, docházelo
v jeho případě podle svědectví Tomassa Roncaroliho nejen k dávivému
zvracení, ale současně také k nadměrnému pocení.23
Za užíváním léků
předepsaných lékaři, jemuž se Rudolf II. ještě před několika měsíci tvrdošíjně
bránil, neboť tehdy spíše naslouchal radám svých alchymistů, spatřovali
vyslanci neutuchající bolesti, které stále častěji doprovázely jeho
chorobu.24
Řadu viditelných projevů chátrajícího těla Rudolfa II. zaznamenaných
ve svědectvích osob, které se pohybovaly se služebním posláním v bezprostřední
blízkosti panovníka, potvrdili osobní lékaři Ottavio Roboreto z Freiberku
a Šimon Perger z Augšpurku v zevrubném popisu příznaků a průběhu
jeho dlouhotrvajících nemocí teprve v souvislosti s pitevním nálezem vydaným
po císařově smrti.25
Oba lékaři uvedli, že Rudolfa II. od poloviny roku
1611 trápily opakované záchvaty dávivého kašle, vysoké horečky, tvrdnutí
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 6
22 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 26. 12. 1611); kart. 109
(Giovanni Battista Salvago kardinálu Scipionu Caffarelli-Borghese, 26. 12. 1611).
Citace ve volném českém překladu pochází z uvedeného listu Tomassa Roncaroliho.
23 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 26. 12. 1611).
24 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 109 (Giovanni Battista
Salvago kardinálu Scipionu Caffarelli-Borghese, 19. 12. 1611).
25 Haus-, Hof- und Staatsarchiv (dále HHStA) Wien, Familienakten, kart. 65 (za překlad
obsáhlé lékařské zprávy z latiny pořízené 26. 1. 1612, která se dosud nestala předmětem
podrobnějšího badatelského zájmu, jsou autoři upřímným díkem zavázáni
PhDr. Rostislavu Smíškovi, Ph.D.).
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 6
břišní dutiny a vodnatelný otok dolních končetin. Při záchvatech kašle panovník
stále častěji vykašlával hustý hlen a sraženou krev černé barvy, jež
zapáchala po hnilobě. Horečnaté stavy, při nichž měl císař zapálené tváře,
po kterých mu stékal pot, rychle střídaly projevy zimnice. Jelikož Rudolf II.
nedokázal vzhledem ke zdravotnímu stavu půl roku před koncem svého života
večer usnout, byl malátný a neustále unavený. Oslabený organismus
navíc strádal prohlubujícím se nechutenstvím. Po polovině října 1611 panovník
náhle pociťoval prudkou bolest v levém varleti, již doprovázely neobyčejně
vysoké teploty.26
Podle zprávy Ottavia Roboreta a Šimona Pergera doporučovali lékaři
Rudolfovi II. koncem října 1611 jako nejvhodnější léčebný postup klid. V jejich
pojetí šlo nejen o klid na lůžku, ale také o uklidnění nestálého vnitřního
prostředí císařova těla, kterého mělo být dosaženo pouštěním žilou, při
němž na základě dobových lékařských znalostí odcházely z nemocného
organismu „rozbouřené tělesné šťávy s nečistotami“.27
Terapeutický účinek
pouštění žilou ověřovali pravidelným měřením pulsu nemocného panovníka,
který v polovině listopadu 1611 dosáhl podle jejich názoru standardních
hodnot. Navzdory krátkodobému zlepšení Rudolfova zdravotního stavu
vyvolávala volba léčebných postupů u některých vysokých hodnostářů jeho
dvora spíše rozpaky.
Výhrady k odborným schopnostem osobních lékařů panovníka a způsobům
léčby neskrývali především nejvyšší komorník dvora Oldřich Desiderius
Pruskovský z Pruskova a říšský dvorský rada Jan Antonín Barvitius,
kteří pobývali v blízkosti Rudolfa II.28
Jejich nedůvěra zřejmě nesouvisela
s odbornou způsobilostí věhlasných lékařů, ale mohla spíše vycházet z politického
a náboženského pozadí rudolfínského dvora, kde se protínaly protichůdné
mocenské zájmy říšských katolíků a evangelíků.29
Oba vysocí
dvorští hodnostáři dobře věděli, že mnohé z osobních lékařů Rudolfa II. vázala
klientská pouta k dalším představitelům habsburské dynastie, především
ke španělskému králi.30
Nebylo proto divu, že Oldřich Desiderius
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 7 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
26 Tamtéž.
27 Tamtéž (ve volném českém překladu).
28 Tamtéž.
29 Anton CHROUST (ed.), Briefe und Akten zur Geschichte des Dreißigjährigen Krieges
in den Zeiten des vorwaltenden Einflusses der Wittelsbacher. Zehnter Band: Der Ausgang
der Regierung Rudolfs II. und die Anfänge des Kaisers Matthias, München 1906,
s. 214–215, 221–225, 237–239.
30 Pavel MAREK, Klientelní strategie španělských králů na pražském císařském dvoře
konce 16. a počátku 17. století, Český časopis historický 105, 2007, s. 40–89, zde
s. 69–72.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 7
Pruskovský s Janem Antonínem Barvitiem pojali podezření, že zmiňovaní
lékaři upřednostňují mocenské zájmy svých cizích patronů nad zdravím
vlastního panovníka. Pevné ukotvení císařských lékařů v klientské síti španělských
Habsburků potvrdil příklad Johanna Pistoria, jenž vedl nejen důvěrnou
korespondenci do Bruselu s arciknížetem Albrechtem, ale současně
pobíral penzi od španělského krále Filipa III.31
Měsíc po dočasném uklidnění organismu zaznamenali lékaři prudké
zhoršení činnosti dalších tělesných orgánů panovníka, zvláště jater, slinivky,
sleziny a ledvin. K pročištění nemocného těla a pocení zřejmě sloužilo
v prosinci 1611 pití roztoků solí rozmanitých chemických prvků, které
neuniklo pozornosti některých zahraničních vyslanců.32
Přestože Rudolf II.
denně vypil několik litrů tekutin, aby překonal neuhasitelnou žízeň, vylučoval
pouze nepatrné množství černě zabarvené moči. Následkem zadržování
vody v nemocném těle panovníka prudce zesílily otoky jeho dolních
končetin. Provedené punkce nezbavily císaře bolestivých otoků, ale naopak
přispěly k rozšíření zánětlivých ložisek.33
V mokvajících puchýřích praskající
a zarudlé kůže, které byly plné zapáchajícího hnisu, se rychle šířila
infekce sněti. I když lékaři doporučovali, aby si Rudolf II. dával potírat hnisající
otevřené rány na oteklých dolních končetinách u kolen a na stehnech
léčivými přípravky s protizánětlivými účinky, které obsahovaly prášek
z bezoárů, pelyněk a hadí jed,34
panovník tvrdošíjně vyžadoval, aby záněty
sněti byly nadále léčeny zázračnými oleji a dalšími alchymickými přípravky,
které mu kdysi věnoval proslulý skotský alchymista Alexander
Seton.35
Podle svědectví Ottavia Roboreta a Šimona Pergera byl zesláblý a těžce
nemocný panovník sužovaný obrovskými bolestmi při plném vědomí až do
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 8
31 Archives Générales du Royaume Bruxelles, Archives de la Secrétairerie d’Etat
Allemande, I 074, sign. 465. Jako odměna Johannu Pistoriovi za služby odváděné
španělské koruně mu byla králem v roce 1603 dokonce udělena penze 1000 dukátů
ročně. Tamtéž, I 074, sign. 465, fol. 71 (2. 7. 1603). Stejnou penzi potvrdil
Filip III. Johannu Pistoriovi ještě listem adresovaným milánskému místodržiteli
Pedrovi Enríquezovi de Acevedo, hraběti de Fuentes. K tomu tamtéž, fol. 74
(31. 5. 1608).
32 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 26. 12. 1611).
33 NA Praha, Gindelyho sbírka, kart. 4, sešit 21 (Avisos de Praga, 21. 1. 1612).
34 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65.
35 J. JANÁČEK, Rudolf II., s. 502; I. PURŠ – J. SMOLKA, Martin Ruland starší, s. 604–605;
Stanton J. LINDEN, The Alchemy Reader. From Hermes Trismegistus to Isaac Newton,
Cambridge 2003, s. 174; Antonio LAS HERAS, Alquimía. Historia, rituales y fórmulas,
Buenos Aires 2005, s. 37 (Alexander Seton zemřel roku 1604).
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 8
své smrti, k níž došlo mezi šestou a sedmou hodinou ráno 20. ledna 1612.36
Ačkoli s největší pravděpodobností navštívil umírajícího panovníka kněz
Jiří ze svatovítského chrámu, kterého podle některých dochovaných svědectví
narychlo povolal Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova, aby se
Rudolf II. vyzpovídal, obdržel svaté přijímání a následně přijal svátost posledního
pomazání, nebylo některým současníkům jasné, jestli se císař
skutečně rozloučil s pozemským světem na smrtelné posteli jako hluboce
věřící katolík.37
Obdobné nejasnosti mohly souviset s obsahem zpráv několika
zahraničních vyslanců, kteří tvrdili, že císař vykonal zpověď, ale
náhlá smrt mu zabránila přijmout svátost oltářní.38
Na Apeninský a Pyrenejský
poloostrov však z Prahy přicházely zprávy diplomatů, kteří při líčení
posledních okamžiků císařova života zdůrazňovali, že řádnou zpověď vykonal
nejen při plném vědomí, ale současně odpustil všechna příkoří
svému bratru Matyášovi.39
V jejich svědectvích se zrcadlil očekávaný obraz
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 9 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
36 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65; L’archivio dello Stato di Mantova, L’archivio
dei Gonzaga di Castiglione delle Stiviere, busta 246, Rodolfo Petrocini 1611–1616
(Rodolfo Petrocini Francescovi Gonzaga di Castiglione delle Stiviere, 21. 1. 1612);
Abraham HOSMANN, Lacrymae oder Klag- und Trawerschreiben wegen des tödlichen
Abschiedes des Aller Durchlautigsten ... Herrn Rudolphi des Anderen ..., Leipzig 1612;
Josef Vítězslav ŠIMÁK, Paměti Vodňanských z Uračova, Časopis Společnosti přátel
starožitností českých 10, 1902, s. 10–15, 53–59, zde s. 54; A. CHROUST (ed.), Briefe
und Akten zur Geschichte des Dreißigjährigen Krieges in den Zeiten des vorwaltenden
Einflusses der Wittelsbacher. Zehnter Band: Der Ausgang der Regierung Rudolfs II.
und die Anfänge des Kaisers Matthias, s. 241–242; Heinz SCHLECKER, Das Prager
Tagebuch des Melchior Goldast von Haiminsfeld in der Bremer Staatsbibliothek,
Abhandlungen und Vorträge Bremer Wissenschaftlichen Gesellschaft 5, 1930,
s. 258–272, zde s. 262 (k tomu srov. český překlad Jaroslava PÁNKA, Když císař
odchází. Lidská tragédie a posmrtná sláva Rudolfa II. očima současníků, Praha 1997,
s. 15–17); Karl VOCELKA, Die politische Propaganda Kaiser Rudolfs II. (1576–1612),
Wien 1981, s. 324; TÝŽ, Rudolf II. und seine Zeit, Wien-Köln-Graz 1985, s. 212;
J. JANÁČEK, Rudolf II., s. 503–504; Hilda LIETZMANN, Herzog Heinrich Julius zu
Braunschweig und Lüneburg (1564–1613). Persönlichkeit und Wirken für Kaiser und
Reich, Braunschweig 1993 (= Quellen und Forschungen zur Braunschweigischen
Geschichte 30), s. 69–70; Marie KOLDINSKÁ – Petr MAŤA (edd.), Deník rudolfínského
dvořana. Adam mladší z Valdštejna 1602–1633, Praha 1997, s. 191.
37 A. HOSMANN, Lacrymae; H. SCHLECKER, Das Prager Tagebuch, s. 262–263; J. JANÁČEK,
Rudolf II., s. 503; J. PÁNEK, Když císař odchází, s. 15–16; Pavel KRÁL, Smrt
a pohřby české šlechty na počátku novověku, České Budějovice 2004 (= Monographia
historica 4), s. 122–128.
38 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 23. 1. 1612); Real Academia
de la Historia Madrid, Colección jesuitas, tomo 105, fol. 245–246 (Relación de la
muerte del Emperador); tamtéž, Real Academia de la Historia Madrid, Colección jesuitas,
tomo 88, fol. 331(Relación de la muerte del Emperador en Praga).
39 L’archivio dello Stato di Mantova, L’archivio dei Gonzaga di Castiglione delle Stivie re,
busta 246 (Rodolfo Petrocini Francescovi Gonzagovi di Castiglione, 21. 1. 1612);
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 9
rituálu katolické smrti středoevropského vládce, jenž vytvořil pevné základy
jeho druhého života. Obdobné pochybnosti vyvolávaly zprávy o přítomnosti
osobního služebníka Hanse Marckhera,40
který údajně přinesl
panovníkovi bílou košili, již si Rudolf II. bezprostředně před smrtí sám
oblékl.41
První spatřil mrtvé tělo vládce Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova,
jenž chtěl zprávu o úmrtí panovníka utajit do doby, než ji obdrží Matyáš
ve Vídni, proto přikázal služebníkům, aby prostřeli k obědu podle
obvyklého způsobu také pro zesnulého Rudolfa II.42
Již v deset hodin dopoledne
zahlédli tělo nebožtíka Vilém Vchynský ze Vchynic a Adam z Trauttmannsdorfu,
kteří zprávu okamžitě rozšířili po Pražském hradě.43
Jejich
přičiněním ještě dopoledne věděli o smutné události nejen tajní radové Jindřich
Julius Brunšvický a Jiří Ludvík z Leuchtenberka, ale zprávu obdrželi
také Jáchym Arnošt Braniborsko-Ansbašský a Kristián I. z Anhaltu-Bernburku,
kteří pobývali v Praze.44
Johannu Martinu Rebmannovi, zpravodaji
mohučského arcibiskupa Johanna Schweikharda z Kronberku, nezůstalo
utajeno, že se bezprostředně po císařově smrti narychlo setkali Jáchym
Arnošt Braniborsko-Ansbašský a Jan Antonín Barvitius, kteří se vyjadřovali
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 10
NA Praha, Gindelyho sbírka, kart. 4, sešit 21 (Avisos de Praga, 21. 1. 1612). Srov.
A. HOSMANN, Lacrymae.
40 Někdejší komorní topič patřil od roku 1611 mezi komorní služebníky. K tomu Jaroslava
HAUSENBLASOVÁ (ed.), Der Hof Kaiser Rudolfs II. Eine Edition der Hofstaatsverzeichnisse
1576–1612, Praha 2002 (= Fontes historiae artium 9), s. 359, 402, 410.
41 A. HOSMANN, Lacrymae; H. SCHLECKER, Das Prager Tagebuch, s. 262–263; J. JANÁČEK,
Rudolf II., s. 503; J. PÁNEK, Když císař odchází, s. 15–16; Real Academia de
la Historia Madrid, Colección jesuitas, tomo 105, fol. 245–246 (Relación de la muerte
del Emperador); tamtéž, Real Academia de la Historia Madrid, Colección jesuitas,
tomo 88, fol. 331 (Relación de la muerte del Emperador en Praga).
42 A. HOSMANN, Lacrymae; H. SCHLECKER, Das Prager Tagebuch, s. 262–263; J. JANÁČEK,
Rudolf II., s. 503; J. PÁNEK, Když císař odchází, s. 15–16.
43 Adam z Trauttmannsdorfu byl dvorským válečným radou, hejtmanem harcířů a dočasně
patřil mezi komorníky. K tomu J. HAUSENBLASOVÁ (ed.), Der Hof, s. 223, 323,
398. Vilém Vchynský ze Vchynic byl od roku 1611 nejvyšším lovčím Království českého.
Srov. Václav LÍVA, Spiknutí Vchynských proti Rudolfovi II., Věstník Královské
české společnosti nauk, třída filosoficko-historicko-filologická, Praha 1928, s. 1–56.
O roli, kterou oba šlechtici sehráli po císařově smrti, vypovídá dopis Rodolfa Petro ciniho
Francescovi Gonzagovi di Castiglione delle Stiviere (21. 1. 1612) v L’archivio
dei Gonzaga di Castiglione delle Stiviere, busta 246, Rodolfo Petrocini (1611–1616).
Josef Janáček uváděl, že na rozšíření zprávy o Rudolfově smrti se místo Viléma
Vchynského ze Vchynic podílel jeho bratr Václav. K tomu J. JANÁČEK, Rudolf II.,
s. 503–504.
44 A. HOSMANN, Lacrymae; H. LIETZMANN, Herzog Heinrich Julius, s. 69; M. KOLDINSKÁ
– P. MAŤA (edd.), Deník, s. 191–192; J. HAUSENBLASOVÁ (ed.), Der Hof, s. 204.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 10
s ohledem na předpokládanou volbu Matyáše císařem k rozložení náboženských
a politických sil v Římsko-německé říši.45
Vzápětí po smrti Rudolfa II. zapečetili Oldřich Desiderius Pruskovský
z Pruskova a Adam z Trauttmannsdorfu červeným a bílým voskem dveře do
soukromých místností panovníka, jeho cenné předměty, úřední písemnosti
a nevelkou peněžní hotovost.46
Část klenotů uschoval nebožtík těsně před
smrtí s největší pravděpodobností u svého vrchního komorního služebníka
Kašpara Ruckého,47
jenž byl spolu s Danielem Fröschlem a ostatními dvořany,
kteří měli přístup k císařovým cennostem, brzy po smrti panovníka na
příkaz Adama z Trauttmannsdorfu vsazen do vězení, kde 10. února 1612
údajně spáchal sebevraždu oběšením na provaze, na němž visel klíč od pokojů
císaře.48
I když se zpráva o sebevraždě Kašpara Ruckého rychle šířila,
osoby z okolí dobře informovaného papežského nuncia o její věrohodnosti
pochybovaly. Spíše předpokládaly, že někdejší vrchní komorní služebník byl
ve skutečnosti zavražděn.49
Ačkoli zajištěná peněžní hotovost a klenoty
Kašpara Ruckého připadly Matyášovi, usilovala pozůstalá vdova a dřívější
Rudolfova milenka o část majetku někdejšího vrchního komorního služebníka,
jehož mrtvé tělo bylo na popravišti potupně rozčtvrceno a následně
zbaveno hlavy i srdce.50
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 11 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
45 A. CHROUST (ed.), Briefe und Akten zur Geschichte des Dreißigjährigen Krieges in den
Zeiten des vorwaltenden Einflusses der Wittelsbacher. Zehnter Band: Der Ausgang der
Regierung Rudolfs II. und die Anfänge des Kaisers Matthias, s. 241–242.
46 Giovanni Battista Salvago se v dopise adresovaném kardinálu Scipionovi Caffarelli-Borghese
(9. 3. 1612) velmi podivoval, že vedle pozoruhodných cenností se nacházelo
v pokojích zesnulého císaře málo peněz. K tomu NA Praha, Sbírka opisů, Cizí
archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 109.
47 Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel, H:L 996. 40
Helmst. (21); A. HOSMANN,
Lacrymae; P. MAŤA – M. KOLDINSKÁ (edd.), Deník, s. 192, 366; J. PÁNEK, Když císař
odchází, s. 23.
48 L’archivio dello Stato di Mantova, L’archivio dei Gonzaga di Castiglione delle Stiviere,
busta 246, Rodolfo Petrocini 1611–1616 (Rodolfo Petrocini Francescovi Gonzagovi
di Castiglione delle Stiviere, 21. 1. 1612); obdobně NA Praha, Sbírka opisů, Cizí
archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli Ranucciovi Farnese, vévodovi
z Parmy a Piacenzy, 13. 2. 1612); P. MAŤA – M. KOLDINSKÁ (edd.), Deník,
s. 192, 366.
49 Real Academia de la Historia Madrid, Colección jesuitas, tomo 89, fol. 180–181, por
carta de Roma de 28 de marzo de 1612.
50 L’archivio dello Stato di Mantova, L’archivio dei Gonzaga di Castiglione delle Stiviere,
busta 246, Rodolfo Petrocini 1611–1616 (Rodolfo Petrocini Francescovi
Gonzagovi di Castiglione delle Stiviere, 21. 1. 1612); NA Praha, Sbírka opisů, Cizí
archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli Ranucciovi Farnese,
vévodovi z Parmy a Piacenzy, 13. 2. 1612); P. MAŤA – M. KOLDINSKÁ (edd.), Deník,
s. 192, 366.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 11
Jakmile se tajní radové dověděli o smrti Rudolfa II., přikázali napsat
listy se stručným sdělením o císařově úmrtí.51
Po desáté hodině vyslali komorníka
Jáchyma Metycha z Čečova do Vídně, aby předal jejich dopis Ma-
tyášovi.52
Vlastního posla se zprávou o císařově smrti okamžitě vypravil do
vídeňského Hofburgu také Jindřich Julius Brunšvický.53
V odpoledních a večerních
hodinách 20. ledna 1612 vyjížděli z Prahy se smutečním oznámením
spěšní poslové ke dvorům obou dalších žijících bratrů Rudolfa II. Jejich
cesta směřovala do Bruselu za arciknížetem Albrechtem a Innsbrucku za
arciknížetem Maxmiliánem. Do Madridu a Bruselu přicházely další zprávy
o císařově smrti od Baltasara de Zúñigy.54
Ačkoli posel vyjel také do Štýrského
Hradce, kde sídlil Rudolfův bratranec arcikníže Ferdinand, věnovali
tajní radové bedlivou pozornost zvláště listům, které odváželi z Pražského
hradu poslové do sídel říšských kurfiřtů, uherského palatina Jiřího Thurza
a vládců na Apeninském poloostrově.55
Většina smutečních sdělení zaslaných do Madridu, Mantovy, Říma a dalších
politických středisek katolické Evropy opustila Prahu teprve následující
den.56
Příčinu prodlevy nelze hledat v liknavosti vyslanců. Za zpožděním
bylo možné tušit spíše ekonomické důvody. Vyslání posla do vzdálených oblastí
bylo finančně velmi náročné, proto se španělský diplomat Baltasar de
Zúñiga spolu s většinou vyslanců z Apeninského poloostrova rozhodl vyčkat
s odesláním smutečního oznámení do doby, kdy obdrží údaje o průběhu
pitvy mrtvého těla vládce.57
V dalších dnech doprovázelo šíření smutné
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 12
51 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65.
52 A. CHROUST (ed.), Briefe und Akten zur Geschichte des Dreißigjährigen Krieges in den
Zeiten des vorwaltenden Einflusses der Wittelsbacher. Zehnter Band: Der Ausgang der
Regierung Rudolfs II. und die Anfänge des Kaisers Matthias, s. 242–248; NA Praha, Stará
manipulace, inv. č. 1580, sign. K–1, kart. 1053 (dopis nejvyšších zemských úředníků
Matyášovi, 31. 1. 1612); J. HAUSENBLASOVÁ (ed.), Der Hof, s. 397.
53 H. LIETZMANN, Herzog Heinrich Julius, s. 69.
54 A. CHROUST (ed.), Briefe und Akten zur Geschichte des Dreißigjährigen Krieges in den
Zeiten des vorwaltenden Einflusses der Wittelsbacher. Zehnter Band: Der Ausgang der
Regierung Rudolfs II. und die Anfänge des Kaisers Matthias, s. 242–248.
55 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65.
56 L’archivio dello Stato di Mantova, L’archivio dei Gonzaga di Castiglione delle Stiviere,
busta 246 (Rodolfo Petrocini Francescovi Gonzagovi di Castiglione, 21. 1. 1612);
NA Praha, Gindelyho sbírka, kart. 4, sešit 21 (Avisos de Praga, 21. 1. 1612).
57 Josef BOROVIČKA, Archiv v Simancasu – příspěvek ke kritice zpráv španělských vyslanců,
Zprávy zemského archivu Království českého 3, 1910, s. 115–180; Miroslav
POLIŠENSKÝ, Poštovní spoje a poštovní stanice v českých zemích v letech 1526–1620,
Sborník poštovního muzea 4, 1982, s. 113–134; TÝŽ, Las Relaciones Postales Bohémico-Españolas
en la Época anterior a la Monta a Blanca 1516–1612, Ibero-americana
Pragensia 17, 1983, s. 233–249.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 12
zprávy v Praze a mnoha říšských městech vyzvánění zvonů, černé sukno
s císařskými znaky na kazatelnách, smuteční bohoslužby a krátkodobý
zákaz hlučných pouličních zábav.58
V odpoledních hodinách 20. ledna 1612 se pod vedením Ottavia Roboreta
a Šimona Pergera uskutečnila pitva mrtvého těla Rudolfa II. Podle
dochované pitevní zprávy sepsané o šest dní později přihlíželi lékařskému
výkonu pouze nejvyšší komorník Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova,
říšský dvorský rada Jan Antonín Barvitius, komorníci Jan Novohradský
z Kolovrat a Ferdinand Casteletti z Nomi.59
Přestože nebylo
možné vyloučit účast tajných radů Jindřicha Julia Brunšvického a Jiřího
Ludvíka z Leuchtenberka, pitevní zpráva jejich jména neuváděla.60
Při
pitvě upoutal lékaře nezvykle malý osrdečník, v němž bylo uloženo srdce
Rudolfa II. Více pozornosti zasluhuje jejich překvapivé zjištění, že srdeční
komory obsahovaly množství patologických jizev, které nasvědčovaly
tomu, že císaře opakovaně postihlo několik infarktů srdečního svalu. Dočerna
zbarvené plíce nebožtíka byly nasyceny sraženou krví. Ztvrdlá játra
zadržovala žluč, která vytvářela na jejich povrchu zánětlivá ložiska.
Oteklé dolní končetiny byly podle pitevní zprávy zalité tmavou tekutinou.
Otevřené rány na kůži obou císařových nohou byly napadeny infekční
snětí. Obsah pitevní zprávy vybízí k domněnce, že pokročilá syfilitická nákaza
nemusela být jedinou příčinou úmrtí Rudolfa II. Ačkoli zdravotní
stav císaře také ovlivnily choroby dýchacího a trávicího ústrojí, jeho smrt
mohlo podle zjištění lékařů obsažených v pitevní zprávě urychlit nemocné
srdce.61
Zatímco srdce a mozek zesnulého panovníka byly s největší pravděpodobností
21. ledna 1612 poslány do Španělska, ostatní vyňaté útroby („intestina“)
našly svoje místo ve schránce z ebenového dřeva pobité plechem, kterou
nejvyšší komorník Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova a nejvyšší štolmistr
Maxmilián ze Salmu odnesli společně s nejvyššími zemskými úředníky
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 13 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
58 A. HOSMANN, Lacrymae.
59 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65; J. HAUSENBLASOVÁ (ed.), Der Hof, s. 212, 394,
396–397.
60 Srov. H. LIETZMANN, Herzog Heinrich Julius, s. 69; popis pitvy podle J. JANÁČKA,
Rudolf II., s. 504, jenž se opíral pouze o svědectví Pavla Skály ze Zhoře, považují
autoři studie se znalostí dochované pitevní zprávy za málo pravděpodobný. K tomu
Karel TIEFTRUNK (ed.), Pavla Skály ze Zhoře Historie česká od roku 1602 do roku
1623, I (1602–1616), Praha 1865, s. 330–331.
61 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65. Popisy pitvy v panegyrických dílech o nemocích
srdce Rudolfa II. nepodávají svědectví. K tomu srov. A. HOSMANN, Lacrymae.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 13
Království českého a několika osobními komorníky nebožtíka do saské kaple
ve svatovítském chrámu, kde byla uložena do země („zakopati dali“).62
Po skončení pitvy, provedeném balzamování a oblečení bylo 21. ledna
1612 tělo Rudolfa II. veřejně vystaveno zřejmě v jedné z reprezentačních
místností druhého patra jižního křídla Pražského hradu, kde jako císař
uděloval audience.63
Vystavení tělesných ostatků zesnulého císaře představovalo
první krok katolického pohřebního rituálu, při němž odchod biologického
těla panovníka z pozemského světa nahrazovala v kolektivní paměti
nesmrtelnost jeho sociálního těla.64
Hořící svíce v okolí nebožtíka ochraňovaly
mrtvé tělo císaře nejen před ďábelskými silami, ale současně ukazovaly
cestu jeho duši k věčnému spasení. Tvář panovníka hleděla ke krucifixu,
jenž udával směr cesty a připomínal, že Kristus svou smrtí vykoupil hříchy
spravedlivých. Z jedné strany císařovy hlavy byl položen Řád zlatého rouna,
z druhé pak meč, které vysílaly symbolické poselství o vládě křesťanského
rytíře pevné katolické víry. Vystavené tělo střežili osobní komorníci, přicházeli
kaplani a hudebníci.65
K zahnání ďábelských sil a očistě místnosti, kde
bylo mrtvé tělo vystaveno, sloužila svěcená voda a zapálené kadidlo, které
měly své místo poblíž krucifixu. Mezi truchlícími a modlícími se osobami,
které se přicházely až do 5. února 1612 rozloučit s biologickým tělem zesnulého
císaře, zaujímal čestné místo zřejmě Jindřich Julius Brunšvický,
jenž podle svědectví mantovského vyslance Rodolfa Petrociniho nesl císařovu
smrt velice těžce.66
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 14
62 A. HOSMANN, Lacrymae; K. VOCELKA, Die politische Propaganda, s. 328; M. KOLDINSKÁ
– P. MAŤA (edd.), Deník, s. 191, 366. Vedle uvedených dvorských hodnostářů
se na přenosu ostatků podílel Adam mladší z Valdštejna, Jan Novohradský z Kolovrat
a Jan Rudolf Trčka z Lípy.
63 Tělo zesnulého císaře bylo oblečeno do pláště určeného ke spaní („Schlaffbeltz“), na
hlavě měl jednoduchý klobouk s pérem („Hütlein mit dem Federbusch“), kolem
krku černé okruží s Agnus Dei („schwarzes Binden, daran hengt ein Agnus Dei“),
ruce zdobily tři prsteny. K tomu A. HOSMANN, Lacrymae; srov. rytinu z okruhu Aegidia
Sadelera, kterou zveřejnil K. VOCELKA, Rudolf II., s. 213; H. LIETZMANN, Herzog
Heinrich Julius, s. 70; Milena BRAVERMANOVÁ, Pohřební výbava Rudolfa II., in:
Eliška Fučíková a kol., Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní
a duchovní centrum střední Evropy, Praha 1997, s. 284–287, zde s. 287.
64 F. H. KANTOROWITZ, The King’s Two Bodies; se shrnutím literatury P. KRÁL, Smrt
a pohřby, s. 122–128, 171–175.
65 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 23. 1. 1612).
66 H. LIETZMANN, Herzog Heinrich Julius, s. 70. Rodolfo Petrocini v listě adresovaném
21. 1. 1612 Francescovi Gonzagovi di Castiglione delle Stiviere napsal (ve volném českém
překladu), že „brunšvický vévoda plakal a byl velice zarmoucen, že nemohl s Jeho
Milostí císařskou před smrtí mluvit“. K tomu L’archivio dello Stato di Mantova, L’archivio
dei Gonzaga di Castiglione delle Stiviere, busta 246, Rodolfo Petrocini 1611–1616.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 14
Jakmile se Matyáš dověděl 24. ledna 1612 o smrti svého staršího
bratra, neprodleně se vypravil společně s manželkou Annou a dvořany
z Vídně do Prahy, kam přijel o šest dnů později.67
Přestože se v hlavním
městě Království českého setkával s nejvyššími zemskými úředníky, pozorně
naslouchal zvláště Jindřichu Juliovi Brunšvickému a dalším vysokým
dvorským hodnostářům.68
Teprve měsíc po smrti Rudolfa II. se začali
nejbližší pozůstalí z rodiny starat o přípravu posledního rozloučení se
zesnulým císařem. Z Prahy odcházely dopisy do Bruselu, Innsbrucku
a Štýrského Hradce, které obsahovaly několik otázek zásadního významu,
na které očekával Matyáš odpovědi nejen od bratrů Albrechta a Maxmiliána,
ale také od bratrance Ferdinanda.69
Český král chtěl především
vědět, kde bude před konáním pohřbu uloženo tělo nebožtíka. Stranou
pozornosti neponechával termín vyhlášení smutku a jména osob, které
měly obdržet smuteční oděv. Od příbuzných vyžadoval odpovědi na
otázky, které se týkaly velikosti dvora zesnulého císaře, výplat služného
a splácení dluhů. Rozpačitému nástupci nebylo jasné, zda musí vydržovat
dvůr po zesnulém bratrovi až do jeho pohřbu. Zahraniční vyslanci si povšimli,
že rozhodující vliv na udržení pořádku v císařské rezidenci měl
po smrti Rudolfa II. vedle Jana Antonína Barvitia především tajný rada
Arnošt z Mollartu („protectores und directores der kaiserlichen verlassenen
hofstadt“).70
Ve vzdáleném Madridu se smutnou novinu o smrti Rudolfa II., kterou
jako první přivezl posel vyslaný papežským nunciem u císařského dvora,
dověděli 1. února 1612.71
Jeho stručné sdělení obsahovalo vedle údajů
o smrti císaře, výsledky pitvy jeho těla, odhady pozůstalého majetku
a zmínky o osudech dvořanů, kteří měli přístup k cennostem zesnulého
vládce. Stranou pozornosti zpravodajce nezůstalo vystavení mrtvého těla císaře,
jež mohli konečně spatřit všichni, před jejichž zraky se za svého pozemského
života ukrýval v labyrintu chodeb a pokojů Pražského hradu.
Rudolf II. měl v očích obyvatel Pyrenejského poloostrova stejně jako Filip II.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 15 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
67 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65; J. JANÁČEK, Rudolf II., s. 504; M. KOLDINSKÁ
– P. MAŤA (edd.), Deník, s. 192.
68 M. KOLDINSKÁ – P. MAŤA (edd.), Deník, s. 192; A. HOSMANN, Lacrymae.
69 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65; K. VOCELKA, Die politische Propaganda,
s. 325.
70 Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel, H:L 996. 40
Helmst. (21); J. HAUSENBLASOVÁ
(ed.), Der Hof, s. 206, 212.
71 Real Academia de la Historia Madrid, Colección jesuitas, tomo 105, fol. 245–246 (Relación
de la muerte del Emperador); tamtéž, tomo 88, fol. 331 (Relación de la muerte
del Emperador en Praga).
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 15
podobu neviditelného krále (rey invisible),72
kterou si vštípil výchovou na
španělském královském dvoře. Nezájem císaře o účast na veřejném životě
nahrazovala neměnná maska panovnického majestátu, která posilovala
představy o všudypřítomnosti jeho nesmrtelné a posvátné moci. Po smrti
přecházely uvedené atributy neviditelného panovníka na jeho sociální tělo.73
Mrtvé tělo středoevropského vládce bylo ve tři hodiny v noci z 5. na
6. února 1612 přeneseno za účasti Jindřicha Julia Brunšvického přes Vladislavský
sál do kostela Všech svatých na Pražském hradě, kde bylo dočasně
vystaveno v otevřené rakvi.74
Podle svědectví saského vyslance Melchiora
Goldasta, jemuž Matyáš umožnil, aby 24. února spatřil nebožtíkovy ostatky,
docházelo vzhledem k nekvalitně provedenému balzamování k rychlému
rozkladu tělesných tkání. Protože panovníkovo mrtvé tělo bylo oblečeno,
pozoroval vyslanec jeho postupující rozklad především v obličeji. Na první
pohled si povšiml, že skleněné oči se propadaly z očních důlků do lebky
a uvolněný chrup vypadával z tlejících dásní.75
Saský vyslanec potvrdil, že smuteční oděv zesnulého panovníka se skládal
z pláště, kabátce, kalhot, punčoch, klobouku a pantoflů. Tři prsteny, růženec
a křížek Melchior Goldast nezaznamenal, naopak si však povšiml, že
na krku mrtvého vladaře visel Řád zlatého rouna,76
jenž nemohl být v dochované
pohřební výbavě Rudolfa II. nalezen.77
Podle řádových stanov měl
být řetěz se zlatým beránčím rounem po smrti svého nositele navrácen
španělskému králi, aby jím mohl být následně vyznamenán další velmož.
Ve snaze zachovat vysokou prestiž řádu byl počet řádových vyznamenání
roku 1516 pevně stanoven na padesát jedna řetězů, jež byly rytířům pouze
propůjčovány na dobu jejich pozemského života.78
V souladu s tímto ustaV
Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 16
72 María José del RÍO BARREDO, Madrid. Urbs Regia. La capital ceremonial de la Monarquía
Católica, Madrid 2000, s. 44–54.
73 Segio BERTELLI, Il corpo del rè: sacralità del potere nell’Europa medievale e moderna,
Firenze 1990, s. 22–23.
74 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 6. 2. 1612); H. LIETZMANN,
Herzog Heinrich Julius, s. 70.
75 H. SCHLECKER, Das Prager Tagebuch, s. 261 (ve volném českém překladu J. PÁNEK,
Když císař odchází, s. 15); J. JANÁČEK, Rudolf II., s. 505.
76 H. SCHLECKER, Das Prager Tagebuch, s. 261 (ve volném českém překladu J. PÁNEK,
Když císař odchází, s. 15).
77 M. BRAVERMANOVÁ, Pohřební výbava, s. 284–287.
78 José ROMERO DE JUSEU Y LERROUX, MARQUÉS DE CÁRDENAS, El Toisón de Oro.
Orden dinástica de los duques de Borgoña, Madrid 1960; Alfonso CEBALLOS-ESCALERA
Y GILA (ed.), La insigne Orden del Toisón de Oro, Madrid 1996.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 16
novením byl zlatý řetěz, jenž kdysi náležel Rudolfovi II., v roce 1614 odeslán
do Madridu, kde ho Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova odevzdal do
rukou Filipa III.79
Zlatý řetěz se zavěšeným beránčím rounem byl z krku Rudolfa II. sňat
krátce před uzavřením rakve a pobitím její svrchní části dřevěnou deskou,
k němuž došlo podle svědectví saského vyslance na příkaz Adama z Trauttmannsdorfu
bezprostředně po jeho rozloučení s nebožtíkem. V následujících
dnech se měl stát součástí smuteční výzdoby Rudolfova castra doloris, kde
měl spolu s dalšími symboly připomínat někdejší pozemskou velikost
habsburského vladaře.80
Přehoz rakve zdobil panovníkův meč. Ačkoliv bylo
možné předpokládat, že mrtvé tělo císaře bylo oblečeno do smutečního roucha
bezprostředně po pitvě a balzamování, známá obrazová a písemná svědectví
vypovídající o vzhledu nebožtíka při jeho vystavení v audienční síni
s výjimkou pláště, okruží a pantoflů neobsahovala údaje o dalších oděvních
součástech. Dobovým pozorovatelům tehdy zřejmě neumožňoval podrobný
popis všech součástí smutečního oděvu dlouhý plášť z hnědozlatého brokátu,
jenž s výjimkou císařovy hlavy a chodidel zakrýval celé tělo. Převlékání mrtvého
těla Rudolfa II. před jeho uložením do dřevěné rakve v kostele Všech svatých
a později do cínové rakve a hrobky bylo málo pravděpodobné.81
Během března 1612, kdy biologické tělo zemřelého vládce leželo v kostele
Všech svatých, se šířil z Pražského hradu do kolektivní paměti obraz
jeho sociálního těla, jehož podobu výrazně ovlivňovaly bezprostřední zážitky
zahraničních vyslanců z prohlídky soukromých pokojů Rudolfa II.
a císařských sbírek. Svatý stolec se znovu ujišťoval, že zesnulý císař vydával
nejen špatná politická rozhodnutí, která vycházela podle stereotypních
představ papežských vyslanců z pošetilých stavů jeho mysli, ale navíc nebyl
pevný v katolické víře, protože mezi jeho uměleckými předměty Giovanni
Battista Salvago spatřil obrazy s výjevy, které hanobily jeptišky, katolické
duchovní a římské kardinály. Jelikož v očích nuncia obdobná umělecká
díla ohrožovala katolickou víru, okamžitě požádal vídeňského biskupa Melchiora
Khlesla, jenž patřil k důvěrníkům Matyáše, aby přikázal obrazy
odstranit z Pražského hradu.82
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 17 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
79 Archivo General de Simancas, Estado-Alemania, leg. 2500, fol. 95–109 (Sumario de lo
que contienen las cartas de Baltasar de Zúñiga de 16 de marzo y 19 de marzo de 1614).
80 K. VOCELKA, Die politische Propaganda, s. 327 (ve volném českém překladu J. PÁNEK,
Když císař odchází, s. 19).
81 M. BRAVERMANOVÁ, Pohřební výbava, s. 284; odlišný názor zastával J. JANÁČEK,
Rudolf II., s. 505.
82 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 109 (Giovanni Bat tista
Salvago kardinálu Scipionovi Caffarelli-Borghese, 9. 3. 1612); Václav BŮŽEK,
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 17
Mezi představiteli madridského duchovenstva se díky zprávám z Říma
nadále vytvářel obraz samotářského císaře, jenž místo vladařských povinností
lovil jeleny v královské oboře a vyhledával na Pražském hradě důmyslné
skrýše pro svoje šperky a peníze. Před zraky představitelů tamní
provincie Tovaryšstva Ježíšova nezůstalo na jaře 1612 ovšem utajeno ani
chování Matyáše, jemuž vytýkali chamtivost a nepřiměřený zájem o cennosti
zesnulého bratra.83
Přestože oslava nesmrtelnosti sociálního těla zemřelého císaře měla
vrcholit během pohřebního průvodu v Praze, názory na dobu konání a jeho
průběh se podstatně lišily. Zatímco Matyáš se z osobních, politických a finančních
důvodů zasazoval o skromné poslední rozloučení se zesnulým císařem,
byly názory jeho bratrů a většiny nejvyšších zemských úředníků
Království českého rozdílné. S důrazem na nepřetržitost dynastické paměti
argumentovali ve svých návrzích výpravnými pohřby Ferdinanda I. a Maxmiliána
II.84
I když znali jejich průběh většinou pouze zprostředkovaně z písemných
a ústních svědectví, byl v jejich očích reprezentativní pohřební
obřad panovníka očekávaným stereotypním rituálem, při němž smuteční
oslava sociálního těla nebožtíka srozumitelně potvrzovala nepřetržitost
a řád.85
Zatímco názory na pohřeb zesnulého Rudolfa II. v Praze se během jarních
měsíců rozcházely, rychle se uskutečňovala poslední rozloučení se zesnulým
vládcem v jiných evropských městech. Zřejmě první smuteční
slavnost proběhla již 13. února 1612 ve Florencii. Toskánský velkovévoda
Cosimo II. Medicejský společně s manželkou Marií Magdalenou HabsburV
Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 18
Der Heilige Stuhl und die böhmischen Länder während des Pontifikats Pauls V., in:
Alexander Koller (ed.), Die Außenbeziehungen der römischen Kurie unter Paul
V. Borghese (1605–1621), Tübingen 2008 (= Bibliothek des Deutschen historischen
Instituts in Rom 115), s. 121–141, zde s. 135–139.
83 Real Academia de la Historia Madrid, Colección jesuitas, tomo 89, fol. 180–181
(28. 3. 1612).
84 Aspoň výběrově Géza PÁLFFY, Ungarn in der Habsburgermonarchie. Ungarische
Herrschaftszeichen an der Wiener Begräbniszeremonie Kaiser Ferdinands I. 1565, in:
Martin Scheutz – Vlasta Valeš (edd.), Wien und seine WienerInnen. Ein historischer
Streifzug durch Wien über die Jahrhunderte, Wien-Köln-Weimar 2008,
s. 29–46; TÝŽ, Kaiserbegräbnisse in der Habsburgermonarchie – Königskrönungen
in Ungarn. Ungarische Herrschaftssymbole in der Herrschaftrepräsentation der
Habsburger im 16. Jahrhundert, Frühneuzeit-Info 19, 2008, Heft 1, s. 41–66; Rosemarie
VOCELKA, Die Begräbnisfeierlichkeiten für Kaiser Maximilian II. 1576/77,
Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 84, 1976,
s. 105–136.
85 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65; K. VOCELKA, Die politische Propaganda,
s. 324–325; TÝŽ, Rudolf II., s. 214.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 18
skou vyslechli v bazilice svatého Vavřince chvalozpěv na zesnulého vládce,
který sestavil a přednesl Cosimo Minervetti.86
Symbolickým očekáváním potvrzení posvátné nepřetržitosti odpovídala
poslední rozloučení se zesnulým císařem 12. a 13. března 1612 v Antverpách,
Bruselu a Madridu, jejichž příprava a průběh nezůstaly stranou
pozornosti rodinné korespondence Habsburků.87
V Antverpách byla smutečnímu
obřadu zasvěcena katedrála Panny Marie, v Bruselu královská
kaple v místodržitelské rezidenci arciknížete Albrechta a jeho ženy Isabely
Kláry Evženie,88
v Madridu kostel kláštera bosých františkánek Descalzas
reales.89
Na první pohled překvapivá shoda v termínu pořádání smutečních
slavností nebyla dílem náhody. V zemích ovládaných španělskou větví Habsburků
bylo uspořádání obdobných obřadů povinné. Vycházelo ze závazných
nařízení španělského krále, jenž rozhodoval o termínu i místu konání
pohřebních ceremonií.90
Smuteční obřady byly rozloženy do dvou dnů – prvního
dne večer se konala vigilie za nebožtíka, následujícího rána se sloužila
zádušní mše, při níž mimořádně slavnostní ráz vyzařovalo rekviem, kdy
kněz vyzdvihoval ctnosti zesnulého a poskytoval rozhřešení jeho duši.91
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 19 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
86 Oratio Cosmi Minervetti habita Florentiae idibvs febrvarii in aede D. Lavrentii in
funere Rvdolphi II caesaris Romanorum imperatoris semper augusti Germaniae,
Hvngariae at Boemiae regis, Florentiae 1612 (uloženo Universitat de Barcelona,
Centre de Recursos per a l’Aprenentatge i la Investigació, Biblioteca de Reserva
B-51/4/29-4).
87 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65. Symbolickým pohřbům Rudolfa II. v Antverpách,
Bruselu a Madridu nevěnoval pozornost žádný z autorů jeho životopisů.
88 Laudatio funebris Rudolphi II Imp. Augusti regis germaniae, hungariae, bohemiae,
dalmatiae, croatiae, slavoniae, archiducis Austriae etc. Antuerpiae in Cathedrali Deiparae
basilica anno MDCXII die XIII mensis Martij dicta ab Auberto Miraeo, Antverpiae
1612 (uloženo Biblioteca Pública del Estado en Ávila, Dep. 263/2). K bruselskému
pohřbu srov. Archives Générales du Royaume Bruxelles, Man. divers I 115,
sign. 3287 (Funerailles de feve Sa Ma.te Imp.lle Rudolphe deuxiesme). Bruselským
pohřbům habsburských císařů v 16. a počátkem 17. století věnují autoři samostatnou
studii.
89 K významu kláštera Descalzas reales srov. alespoň Magdalena S. SÁNCHEZ, The Empress,
the Queen, and the Nun. Women and Power at the Court of Philip III of Spain,
Baltimore 1998. Z českých prací Pavel MAREK, Španělský královský dvůr očima české
šlechtičny. Luisa z Pernštejna v procesu politické a kulturní komunikace mezi Prahou,
Vídní a Madridem, Folia Historica Bohemica 27, 2012, s. 7–39.
90 María Adelaida ALLO MANERO – Juan Francisco Esteban LLORENTE, El estudio de
las exequias reales de la Monarquía Hispana: Siglos XVI, XVII y XVIII, Artigrama 19,
2004, s. 39-94, zde s. 40.
91 Javier VARELA, La murte del Rey. El ceremonial de la Monarquía Española
(1500–1885), Madrid 1990, s. 15–107.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 19
Nedílnou součást smutečního obřadu tvořila castra doloris, jež vysílala srozumitelná
poselství o zbožnosti, moci a světovládě zesnulých Habsburků.92
Jelikož se z osobních, politických a reprezentačních důvodů odehrávaly
na základě rozhodnutí Filipa III. hlavní smuteční slavnosti za zesnulého Rudolfa
II. v zemích ovládaných španělskými Habsburky v madridském klášteře
Descalzas reales,93
bylo od přelomu února a března budováno v tamním
kostele castrum doloris věžovitého tvaru zakončené stupňovitými pyramidami,
jež byly osvětleny početnými svícemi.94
Uprostřed mauzolea na vyvýšeném
podlaží spočívala prázdná rakev Rudolfa II. zahalená do sukna zlaté
barvy. Rakev zdobil na jednom konci stříbrný pozlacený krucifix, na druhém
byl vystaven řetěz s Řádem zlatého rouna, jenž obepínal císařskou korunu.
Mezi křížem a korunou se rozprostíral po celé délce rakve meč, který
zrcadlil odhodlání křesťanského rytíře bránit katolickou víru a území své
vlády se zbraní v ruce. Napravo od meče mělo místo císařské žezlo, nalevo
říšské jablko.95
Soustavě pyramid castra doloris vévodila planoucí pohřební
hranice (capilla ardiente), kterou bylo možné vnímat jako obraz neustále
vycházejícího a zapadajícího slunce se srozumitelným poselstvím o věčném
zániku a zrodu. Tomu odpovídala představa boha Apollóna, jenž každý den
brázdil od úsvitu do západu slunce se svým vozem nebeskou klenbou.96
Vrchol castra doloris zdobil císařský erb, říšská koruna, dvouhlavá orlice
a Řád zlatého rouna.97
Ve výzdobě Rudolfova mauzolea v Descalzas reales
se zrcadlila oslava věčné vlády habsburské dynastie, kterou dotvářela
osobní erbovní znamení Karla V., Ferdinanda I. a jejich manželek.98
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 20
92 M. A. ALLO MANERO – J. F. E. LLORENTE, El estudio, s. 64–94; Victoria Soto CABA,
Catafalcos reales del Barroco español, Madrid 1991.
93 Archivo Histórico Nacional, sección nobleza, Toledo, Archivo de los duques de Frías,
C. 115, D. 46 (Relación de las honras que se hicieron en sufragio del emperador
Rodolfo II); ke klášteru srov. María L. Sánchez HERNÁNDEZ, Patronato Regio
y órdenes religiosas femeninas en Madrid de los Austrias: Descalzas Reales, Encarnación
y Santa Isabel, Madrid 1997.
94 Archivo Histórico Nacional, sección nobleza, Toledo, Archivo de los duques de Frías,
C. 115, D. 46 (Relación de las honras que se hicieron en sufragio del emperador
Rodolfo II).
95 Tamtéž.
96 James HALL, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha 1991, s. 57;
Encarnación de la Torre GARCÍA, Los Austrias y el poder: la imagen en el siglo XVII,
Historia y comunicación social 5, 2000, s. 13–29, zde s. 16.
97 Archivo Histórico Nacional, sección nobleza, Toledo, Archivo de los duques de Frías,
C. 115, D. 46 (Relación de las honras que se hicieron en sufragio del emperador
Rodolfo II).
98 Tamtéž.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 20
Španělský král Filip III. vstoupil do kostela v Descalzas reales 12. března
1612 ve čtyři hodiny odpoledne, aby se zúčastnil podvečerní vigilie. K jeho
doprovodu patřil nejen nejvyšší hofmistr Gómez Dávila, markýz de Velada,
ale i syn savojského vévody Emanuel Filibert II. a Francisco de Sandoval y
Rojas, vévoda z Lermy, jenž byl panovníkovým favoritem a nejvyšším komorníkem
na královském dvoře v Madridu. S odstupem vcházeli ve smutečním
průvodu do kostela španělští grandi a cizí vyslanci, mezi nimiž budil
pozornost císařský vyslanec František Kryštof Khevenhüller z Eichelberku,
jenž si škraboškou připevněnou ke klobouku zakrýval obličej a jehož krk
zdobil Řád zlatého rouna.99
Ranní zádušní mše za zesnulého Rudolfa II. začínala 13. března 1612
v osm hodin. Její úvodní část sloužil Antonio Venegas y Figueroa, arcibiskup
z Pamplony, kterého o hodinu později vystřídal Juan Álvarez de
Caldas, arcibiskup z Ovieda. Při závěrečném rekviem, během něhož
byl hlavní duchovní osobou na kazatelně papežský nuncius u španělského
dvora v Madridu Antonio Caetani, vstoupil do kostela v půl jedenácté
Filip III. s doprovodem dvořanů, aby sledoval hodinové kázání.
Výběr Antonia Caetaniho, který prosil za odpuštění hříchů zesnulého císaře,
nebyl náhodný, neboť v době, kdy Rudolf II. ztratil po vydání Majestátu
na náboženskou svobodu v očích nejvyšších představitelů Svatého
stolce poslední zbytky důvěry, působil jako papežský nuncius na císařském
dvoře v Praze.100
Jakmile Antonio Caetani dokončil kázání, sestoupil
k prázdné rakvi, kterou třikrát obešel s kadidelnicí v ruce. Tímto
úkonem byla smuteční slavnost v klášteře Descalzas reales považována
za ukončenou.
Po skončení smutečních slavností v Antverpách, Bruselu a Madridu
náhle Matyáš opustil 19. března 1612 Prahu.101
Odcestoval do Vídně, kde
strávil měsíc.102
Matyášův nečekaný odjezd z Království českého vyvolával
představy o jeho předčasné smrti, které se rychle šířily zvláště prostřednictvím
pražských kupců do říšských měst, kam pravidelně přijížděli za
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 21 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
99 Tamtéž.
100 Tomáš ČERNUŠÁK, Papežská politika v českých zemích za nunciatury Antonia Caetaniho
(1607–1609), Folia Historica Bohemica 25, 2010, s. 7–22.
101 M. KOLDINSKÁ – P. MAŤA (edd.), Deník, s. 193.
102 Z Vídně Matyáš odcestoval 27. 4. 1612 do Prahy, kam přijel 2. 5. 1612. Z metropole
Království českého se vydal s doprovodem, který čítal 2091 osob, do Frankfurtu nad
Mohanem, kde byl slavnostně uvítán 23. 5. 1612. Blíže M. KOLDINSKÁ – P. MAŤA
(edd.), Deník, s. 194–196; Harriet RUDOLPH, Das Reich als Ereignis. Formen und
Funktionen der Herrschaftsinszenierung bei Kaisereinzügen (1558–1618), KölnWeimar-Wien
2011, s. 158, 535.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 21
obchodem.103
Příčinou jeho údajného odchodu z pozemského světa byl
podle jejich svědectví pokročilý stupeň dny, jež zachvátila cévní soustavu
mladšího bratra zesnulého císaře. Během několika dnů vyšlo najevo, že Matyáš
pobýval ve vídeňském Hofburgu, kam si přijel z Prahy léčit silný zánět
horních cest dýchacích.104
I když se Matyášův překvapivý odjezd z hlavního
města Království českého vysvětlil, získával obraz očekávaných ctností budoucího
římského císaře povážlivé trhliny. Jejich společným jmenovatelem
byla zjevná neúcta k Rudolfovi II., která se zřetelně projevovala v ledabylém
zacházení s jeho mrtvým tělem a liknavostí při přípravě pražského pohřbu.
Přestože zvláště mezi metropolí na Dunaji a Bruselem proudila na jaře
čilá korespondence, bylo na první pohled patrné, že Matyáš věnoval přípravám
posledního rozloučení se svým starším bratrem nepatrnou pozornost.
Albrechtovy úvahy o pohřbu jako prostředku k utváření a představení dynastické
paměti příliš nevnímal, protože se připravoval na cestu za císařskou
korunou do Frankfurtu nad Mohanem.105
Podle dochovaných popisů
a vyobrazení Matyášova slavnostního vjezdu do Norimberka, k němuž došlo
15. května 1612, bylo možné usuzovat, že také v dalších říšských městech,
která během cesty do Frankfurtu nad Mohanem navštívil, neměl smutek za
zesnulého císaře Rudolfa II. v dramaturgii slavnostních uvítání jeho mladšího
bratra žádné významné místo.106
Přestože podle zpráv z Řezna vyvolávala
smrt Rudolfa II. v očích tamních měšťanů lítost, současně nebylo možné
přehlédnout, že ojedinělá svědectví o posledních okamžicích jeho pozemského
života připomínala odchod nenáviděného tyrana.107
Rozporuplné pohledy
na Rudolfa II. v říšských městech se zrcadlily ve způsobech zacházení
se sociálním tělem zesnulého císaře. Do kostelů v Norimberku byly smuteční
tabule s jeho vyobrazením umístěny teprve po smrti Rudolfova nástupce
na císařském trůnu na jaře 1619.108
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 22
103 Archivio di Stato di Torino, Lettere ministri, Austria, mazzo 6, Praga 1601–1617
(sekretář Gieronimo Lovencito savojskému vévodovi Karlu Emanuelovi do Turína,
10. 4. 1612).
104 Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel, H:L 996. 40
Helmst. (21).
105 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65.
106 Staatsarchiv Nürnberg, Reichsstadt Nürnberg, Briefbücher 230 a; Stadtrechnungsbelege,
Bündel 581; Renate GOLD, Ehrenpforten, Baldachine, Feuerwerke. Nürnberger
Herrscherempfänge vom 16. Jahrhundert bis zum Anfang des 18. Jahrhunderts, Nürnberg
1990, s. 43–51.
107 Archivio di Stato di Torino, Lettere ministri, Austria, mazzo 6, Praga 1601–1617
(sekretář Gieronimo Lovencito savojskému vévodovi Karlu Emanuelovi do Turína,
10. 4. 1612).
108 Tabule pořídil norimberský malíř Jeroným Braun. K tomu Staatsarchiv Nürnberg,
Stadtrechnungsbelege, Bündel 581.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 22
Když Matyáš přijel koncem července po své volbě a následné korunovaci
římským císařem, která proběhla 24. června 1612 ve frankfurtské katedrále
svatého Bartoloměje,109
do Království českého, strávil s největší
pravděpodobností srpen i září v Praze a na komorních panstvích.110
Ačkoli
se zajímal především o lovecké kratochvíle, začal konečně věnovat větší pozornost
přípravám pražského pohřbu Rudolfa II.111
Představy Matyáše a nejvyšších
zemských úředníků Království českého o pohřebním průvodu
s mrtvým tělem Rudolfa II. byly ještě ve druhé polovině srpna odlišné. Panovník
stále trval na nenápadném a rychlém přenesení ostatků mrtvého
bratra z kostela Všech svatých do chrámu svatého Víta. Nejvyšší zemští
úředníci obraceli pozornost ke vzpomínkám na velkolepý pohřební průvod
Maxmiliána II., který považovali s ohledem na uchování pohřební tradice
českých králů za žádoucí vzor. Po Matyášovi požadovali, aby se pohřební
průvod jeho zesnulého bratra shromáždil před strahovským klášterem, kam
se měli dostavit ve smutečních oděvech nejen nejbližší příbuzní zemřelého
císaře, ale také představitelé španělské větve Habsburků i vládnoucích královských
rodů ve Francii a Polsku, všichni říšští kurfiřti, další knížata z Římsko-německé
říše, zástupci stavů ze zemí Koruny české a císařští dvořané.112
Před zvídavými pohledy zahraničních vyslanců nezůstaly během září
1612 utajeny zmatky a průtahy, které doprovázely ze strany Matyáše přípravu
pohřebního průvodu. Maxmiliána a Albrechta od cesty do Prahy
zřejmě odrazovaly neurovnané spory o výši majetkových podílů po Rudolfovi
II., které zadržoval jejich nejstarší bratr. Napětí mezi sourozenci bedlivě
sledovali vyslanci Svatého stolce, kteří hlásili do Říma každou změnu jejich
chování. Maxmilián se po dlouhém otálení do Prahy nakonec vypravil.
Albrecht za sebe vyslal důstojníka a diplomata Ambrosia Spinolu, jenž měl
nejen hájit jeho majetkové zájmy po Rudolfovi II., ale současně přijížděl
s pověřením k jednání o případném nástupnictví syna španělského krále
Filipa III. v Římsko-německé říši a navíc zastupoval Řád zlatého rouna.
Při smutečním obřadu byl skutečným zástupcem arciknížete Albrechta
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 23 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
109 Jiří ZÁVĚTA ZE ZÁVĚTIC, Volení a korunování Jeho Milosti císaře Matyáše ... v městě
Frankfurtě nad Mejnem léta tohoto 1612, Praha 1612; Bernd Herbert WANGER,
Kaiserwahl und Krönung im Frankfurt des 17. Jahrhunderts. Darstellung anhand
der zeitgenössischen Bild- und Schriftquellen und unter besonderer Berücksichtigung
der Erhebung des Jahres 1612, Frankfurt am Main 1994 (= Studien zur Frankfurter
Geschichte 34).
110 M. KOLDINSKÁ – P. MAŤA (edd.), Deník, s. 198–201.
111 K. VOCELKA, Die politische Propaganda, s. 325; M. KOLDINSKÁ – P. MAŤA (edd.),
Deník, s. 198–201.
112 HHStA Wien, Familienakten, kart. 65 (list českých stavů Matyášovi, 16. 8. 1612).
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 23
předseda tajné rady Jiří Ludvík z Leuchtenberka.113
Do Říma stále přicházely
z Prahy neobyčejně podrobné zprávy, v nichž vyslanci nezamlčovali, že
do hlavního města Království českého přijeli před koncem září olomoucký
biskup František z Ditrichštejna a Karel starší ze Žerotína, kterého považovali
za čelného představitele moravských evangelických stavů.114
V devět hodin večer 1. října 1612 byla rakev se zesnulým Rudolfem II.
nenápadně („ohne sonderliche sollenität“) přenesena z kostela Všech svatých
a uložena vedle jeho otce Maxmiliána II. do královské hrobky ve svatovítském
chrámu.115
Jelikož se popisy rakví s mrtvým tělem panovníka
v kostele Všech svatých a královské hrobce odlišovaly,116
nebylo možné vyloučit,
že ostatky císařova biologického těla byly pravděpodobně ještě v kostele
vloženy společně s původní dřevěnou schránkou do bohatě zdobené
cínové rakve.117
V čele utajovaného pohřebního průvodu („si trasporta secretamente“)
kráčelo asi dvacet až třicet duchovních,118
za které se zařadili Friedrich
z Fürstenberka a Adam z Trauttmannsdorfu. Cínovou rakev s nebožtíkem,
která stála na deseti andělských hlavičkách připevněných na dřevěné máry,
neslo několik někdejších osobních komorníků Rudolfa II. a dalších dvorských
hodnostářů, mezi nimiž zaujímal čestné místo Jindřich Julius Brun-
švický.119
Za rakví bylo možné v šeru plápolajících pochodní rozeznat
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 24
113 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 109 (Giovanni Bat tista
Salvago kardinálovi Scipionovi Caffarelli-Borghese, 3. 9. 1612, 8. 10. 1612).
114 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 109 (Giovanni Bat tista
Salvago kardinálovi Scipionovi Caffarelli-Borghese, 10. 9. 1612, 24. 9. 1612).
115 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 109 (Giovanni Battista
Salvago kardinálovi Scipionovi Caffarelli-Borghese, 1. 10. 1612); Germanisches
Nationalmuseum Nürnberg, Behaim Archiv, fasc. 80 (Georg Hieronymus Behaim
otci Christoffovi Behaimovi do Norimberka, 8. 10. 1612).
116 H. SCHLECKER, Das Prager Tagebuch, s. 261 (ve volném českém překladu J. PÁNEK,
Když císař odchází, s. 15); blíže Andreas GENTSCH, Beschreibung wie die Begräbnuss
des Durchleuchtigisten, Grossmächtigissten Fürsten und Herren, Herren
Rudolphi, des Römischen Kaysers, den 1. 2. 3. Octobris Anno 1612 angeordnet und gehalten
worden, Augsburg 1612; K. VOCELKA, Die politische Propaganda, s. 326–327
(ve volném českém překladu J. PÁNEK, Když císař odchází, s. 18–19).
117 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 8. 10. 1612, s podrobným
popisem přenosu ostatků Rudolfa II., jejich uložení a výzdoby cínové rakve).
118 O tom, že půjde o tajný průvod, podávali s předstihem zprávy vyslanci do Říma.
K tomu NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 109 (Giovanni
Battista Salvago kardinálu Scipionovi Caffarelli-Borghese, 1. 10. 1612).
119 Blíže A. GENTSCH, Beschreibung; K. VOCELKA, Die politische Propaganda, s. 326–327
(ve volném českém překladu J. PÁNEK, Když císař odchází, s. 18–19); Germanisches
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 24
postavy několika nejvyšších zemských úředníků, včetně Adama mladšího
z Valdštejna, jehož strohý záznam v deníku o uložení nebožtíka „do sklípku“
vypovídal o neobvyklé prostotě pohřbu biologického těla císaře.120
Pohledům soudobých pozorovatelů neunikla symbolická výzdoba rakve
zesnulého panovníka. Na obou postranicích obsahovala znaky zemí, jimž
vládl. Heraldická znamení oddělovaly lví hlavy s kruhem v tlamě. Víko zdobil
reliéf s vyobrazením šesti andělů, čtyř kruhů, krucifixu, Panny Marie
a svatého Jana Křtitele.121
Výzdoba rakve zřetelně zrcadlila nejen vladařskou
autoritu zesnulého císaře, ale prostřednictvím očekávaných přímluv světců
a zvláště řeči číselných symbolů zobrazených předmětů vysílala srozumitelné
křesťanské poselství o smrti jeho biologického těla, očekávaném posledním
soudu a spasení.122
Zahraniční zpravodajové přehlíželi, že uložení rakve s ostatky Rudolfa II.
do královské hrobky se uskutečnilo bez účasti jeho bratrů a dalších příbuzných.
Stranou jejich výraznějšího zájmu zůstala Matyášova přítomnost
na podvečerní vigilii 2. října 1612.123
Více pozornosti věnovali 3. října dopoledne
průběhu zádušní mše za mrtvého císaře ve slavnostně vyzdobeném
svatovítském chrámu, která představovala vyvrcholení katolického pohřebního
rituálu.124
Těžiště smuteční výzdoby tvořilo honosné castrum doloris,
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 25 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
Nationalmuseum Nürnberg, Behaim Archiv, fasc. 80 (Georg Hieronymus Behaim
otci Christoffovi Behaimovi do Norimberka, 8. 10. 1612); H. LIETZMANN, Herzog
Heinrich Julius, s. 70.
120 M. KOLDINSKÁ – P. MAŤA (edd.), Deník, s. 201.
121 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 8. 10. 1612); obdobně
A. GENTSCH, Beschreibung; K. VOCELKA, Rudolf II., s. 217; Karl VOCELKA – Lynné
HELLER, Die Lebenswelt der Habsburger. Kultur- und Mentalitätsgeschichte einer Familie,
Graz-Wien-Köln 1997, s. 313.
122 Srov. Jan ROYT – Hana ŠEDINOVÁ, Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské
ikonografii, Praha 1998, s. 19-20; Jan ROYT, Slovník biblické ikonografie, Praha
2006, s. 94; J. HALL, Slovník, s. 191, 334.
123 Srov. M. KOLDINSKÁ – P. MAŤA (edd.), Deník, s. 201; Germanisches Nationalmuseum
Nürnberg, Behaim Archiv, fasc. 80 (Georg Hieronymus Behaim otci Christoffovi
Behaimovi do Norimberka, 8. 10. 1612). Výjimkou byl Tomasso Roncaroli,
jenž se o Matyášově účasti na vigilii zmínil ve svém listu Ranucciovi Farnese. K tomu
NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 8. 10. 1612).
124 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 8. 10. 1612); kart. 109
(Giovanni Battista Salvago kardinálovi Scipionovi Caffarelli-Borghese, 8. 10. 1612);
Germanisches Nationalmuseum Nürnberg, Behaim Archiv, fasc. 80 (Georg Hieronymus
Behaim otci Christoffovi Behaimovi do Norimberka, 8. 10. 1612); A. GENTSCH,
Beschreibung; P. KRÁL, Smrt a pohřby, s. 210–211.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 25
k jehož symbolické výbavě patřila rakev s vystavenou císařskou, svatováclavskou
a svatoštěpánskou korunou, meč, říšské jablko a Řád zlatého rouna.
Ačkoli rakev umístěná v castru doloris byla prázdná, její výzdoba zrcadlila
jasné poselství.125
Vyzdvihovala hodnoty univerzální moci posvěcené Bohem,
územní vlády a ctností křesťanského rytíře, které tvořily v kolektivní paměti
kostru sociálního těla zesnulého Rudolfa II.126
Zahraniční vyslanci a zpravodajové vkládali do líčení průběhu zádušní
mše, kterou sloužil před hlavním oltářem olomoucký biskup František z Ditrichštejna,
nejen svědectví o vysoké úrovni liturgického zpěvu a jasu desítek
hořících pochodní a svíček, jenž prosvětloval temnotu chrámových stěn
potažených černým suknem, ale pozorně si všímali především míst smutečních
hostů.127
Pro císaře Matyáše byla vyhrazena stolice na vyvýšeném
místě pod baldachýnem nalevo od hlavního oltáře. S odstupem přihlížel bohoslužbě
arcikníže Maxmilián. V jeho bezprostřední blízkosti měli místa Jiří
Ludvík z Leuchtenberku a Ambrosio Spinola, kteří zastupovali nejbližší příbuzné
zesnulého vladaře. Za nimi stáli další dvorští i zemští hodnostáři a zahraniční
hosté. Zatímco císařovna Anna sledovala mši společně s několika
dvorními dámami z boční oratoře, zbytek příslušnic jejího doprovodu stál
po obou stranách chrámu. Řádové duchovenstvo se modlilo za spásu ze snulého
císaře v bočních kaplích.128
Pouze pro Maxmiliána, Jiřího Ludvíka
z Leuchtenberku, Ambrosia Spinolu a Františka z Ditrichštejna uspořádal
Matyáš bezprostředně po skončení zádušní mše smuteční hostinu.129
Soudobí pozorovatelé se pohoršovali nad jednoduchostí smutečního obřadu
zesnulého císaře, který se nezdráhali označit jako „mizerný“.130
Ačkoli
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 26
125 Blíže A. GENTSCH, Beschreibung; K. VOCELKA, Die politische Propaganda, s. 326–327
(ve volném českém překladu J. PÁNEK, Když císař odchází, s. 18).
126 Srov. Ivo CERMAN, Panovník, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Člověk českého
raného novověku, Praha 2007, s. 54–78, zde s. 63.
127 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 223 (Tomasso Roncaroli
Ranucciovi Farnese, vévodovi z Parmy a Piacenzy, 8. 10. 1612); kart. 109
(Giovanni Battista Salvago kardinálovi Scipionovi Caffarelli-Borghese, 8. 10. 1612);
Germanisches Nationalmuseum Nürnberg, Behaim Archiv, fasc. 80 (Georg Hieronymus
Behaim otci Christoffovi Behaimovi do Norimberka, 8. 10. 1612); A. GENTSCH,
Beschreibung.
128 Bohoslužby v kaplích chrámu zůstávaly zpravidla mimo pozornost zpravodajů. K jejich
průběhu K. TIEFTRUNK (ed.), Pavla Skály ze Zhoře Historie česká, I, s. 331.
129 Zatímco ze záznamů Adama mladšího z Valdštejna nevyplynula přítomnost arciknížete
Maxmiliána na smuteční hostině, Giovanni Battista Salvago tvrdil opak.
K tomu M. KOLDINSKÁ – P. MAŤA (edd.), Deník, s. 201; NA Praha, Sbírka opisů, Cizí
archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 109 (Giovanni Battista Salvago kardinálovi Scipio novi
Caffarelli-Borghese, 8. 10. 1612).
130 J. V. ŠIMÁK, Paměti Vodňanských z Uračova, s. 54.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 26
oceňovali nádhernou výzdobu svatovítského chrámu, neubránili se velmi
kritickým slovům, když zjistili, kolik finančních prostředků bylo vynaloženo
na pohřební obřad. Císařským dvorem uváděné náklady považovali za nepřiměřené
ve srovnání s obyčejným průběhem smuteční slavnosti, kterou
viděli na vlastní oči.131
Ačkoli podle svědectví zahraničních vyslanců se Jindřich Julius Brunšvický
nezúčastnil zádušní mše pro náhlou nevolnost,132
měla jeho nepřítomnost
ve svatovítském chrámu jiné příčiny. Vzhledem ke své evangelické
víře nemohl při bohoslužbě počítat s vyhrazeným místem mezi pozůstalými
příslušníky habsburské rodiny a jejich katolicky smýšlejícími čestnými
hosty. K uchování paměti na sociální tělo zesnulého panovníka, k němuž ho
poutaly úzké osobní vazby a společné zájmy o umělecká díla a mechanické
přístroje, zvolil méně obvyklou cestu.133
Již 7. října 1612 uspořádal pro pozvané
hosty smuteční hostinu za zesnulého vládce.134
Přibližně ve stejné
době odkoupil jeho rozebrané castrum doloris, které přikázal znovu postavit
v zahradě svého paláce na Hradčanech.135
Společně s kolorovanou perokresbou
castra doloris136
putoval do uměleckých sbírek Jindřicha Julia
Brunšvického ve Wolfenbüttelu obraz Rudolfa II. na smrtelné posteli, dobové
letáky o jeho posledním rozloučení a hodinové strojky, které dostal od
císaře v Praze darem.137
V symbolickém významu uvedených předmětů
hmotné kultury se věčnost času snoubila s věčností paměti na sociální tělo
zemřelého vládce a jeho pozemské skutky.
Pohřební slavnosti za zesnulého císaře Rudolfa II. v Antverpách, Bruselu,
Florencii, Madridu, Praze a říšských městech se odlišovaly dobou konání,
nákladností, účastí smutečních hostů a symbolickou důmyslností
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 27 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
131 NA Praha, Sbírka opisů, Cizí archivy – Vatikán, Řím, Itálie, kart. 109 (velmi výstižně
v závěru dopisu Giovanni Battisty Salvaga kardinálovi Scipionovi Caffarelli-Borghese,
8. 10. 1612).
132 H. LIETZMANN, Herzog Heinrich Julius, s. 70.
133 Tamtéž, s. 70–71; Thomas DaCosta KAUFMANN, Planeten im kaiserlichen Universum.
Prag und die Kunst an den deutschen Fürstenhöfen zur Zeit Rudolfs II., in: Hofkunst
der Spätrenaissance. Braunschweig-Wolfenbüttel und das kaiserliche Prag um 1600,
Braunschweig 1998, s. 9–19; Jochen LUCKHARDT, Kunst am Wolfenbütteler Hof um
1600, in: Hofkunst der Spätrenaissance, s. 20–30.
134 Germanisches Nationalmuseum Nürnberg, Behaim Archiv, fasc. 80 (Georg Hieronymus
Behaim otci Christoffovi Behaimovi do Norimberka, 8. 10. 1612).
135 Hofkunst der Spätrenaissance, s. 121; H. LIETZMANN, Herzog Heinrich Julius,
s. 70–71; Václav LEDVINKA – Bohumír MRÁZ – Vít VLNAS, Pražské paláce (Encyklopedický
ilustrovaný přehled), Praha 1995, s. 336.
136 Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel, Cod. Guelf. 38.25 Aug. 20
.
137 H. LIETZMANN, Herzog Heinrich Julius, s. 71; Hofkunst der Spätrenaissance, s. 121.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 27
dramaturgie obřadů. Během jednotlivých kroků katolického pohřebního rituálu
sloužily k rozloučení s biologickým tělem nebožtíka a současně k vytváření
obrazu jeho nesmrtelného sociálního těla. Od vystavení mrtvoly po
zádušní mše vstupoval Rudolf II. do kolektivní paměti jako ctnostný panovník,
křesťanský rytíř a bojovník za katolickou víru, jenž s pomocí boží milosti
navázal na vladařské úsilí svých slavných předků z habsburské dynastie.
Přestože obraz sociálního těla Rudolfa II. nesouzněl s pozemskými pohledy
na vladařské schopnosti císaře, jeho nadčasové poselství se zřetelně uplatnilo
v symbolech posmrtných alegorií.138
Cestu vzhůru na Olymp boží věčnosti
středoevropský vládce vykonal podle tradice svých bájných předků ve
slavnostně vyzdobeném slunečním kočáře řeckého boha Herkula,139
který
byl tažen na vrchol nesmrtelné slávy českým lvem a říšskými orlicemi.
Triumf věčnosti nesmrtelného sociálního těla zesnulého Rudolfa II., které
zdobily atributy císařské moci, provázely sluneční paprsky vyjadřující nepřetržitost
boží vůle.
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 28
138 Možnosti výkladu alegorie na smrt Rudolfa II. nazvané In mirum omen Rodolphi II
imperatoris obitum ante gressum, kterou výtvarně znázornil Aegidius Sadeler a textem
opatřil Johann Matouš Wacker z Wackenfelsu, naznačil K. VOCELKA, Die politische
Propaganda, s. 329-330; TÝŽ, Rudolf II., s. 218–219. Dále srov. I. CERMAN, Panovník,
s. 63. K Johannu Matouši Wackerovi z Wackenfelsu blíže Theodor LINDNER,
Johann Matthäus Wacker von Wackenfels, Zeitschrift des Vereins für Geschichte und
Alterthum Schlesiens 8, 1868, s. 315–351.
139 K. VOCELKA – L. HELLER, Die Lebenswelt der Habsburger, s. 221–223; Guido
BRUCK, Habsburger als „Herculier“, Jahrbuch der kunsthistorischen Sammlungen
in Wien 50, 1953, s. 191–198.
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 28
The Illnesses, Death and Funerals of Rudolph II.
VÁCLAV BŮŽEK – PAVEL MAREK
Despite few written testimonies, the state of health of Rudolph II has not been without
interest to historians. At first they envisaged the causes of his unbalanced mental state, in
particular, in the diseases of the nervous system which they interpreted as a result of
a hereditary predisposition in the family anamnesis of the Hapsburgs. Some of them later
connected the ruler’s transient periods of unnatural irritability with a syphilitic infection.
It was no secret to the later biographers of Rudolph II that in addition to his stated
neurological condition and infectious illnesses, the Emperor suffered from long term poor
functioning of the lungs and the liver. Especially at the end of 1611 the curious eyes of
foreign envoys at the Imperial Court were drawn to the fact that Rudolph II was in
extremely acute pain when walking. They saw the cause of the ruler’s mobility problems
in the aquosity of the lower limbs which had been noticeably swollen for a long time.
Testimonies on the ruler’s state of health were accompanied by reports of his insomnia,
bouts of depression and night sweats.
According to the testimonies of the ruler’s personal physicians, the weakened and
seriously ill Emperor suffered terrible pains but remained fully conscious until the
moment of his death which occured between 06:00 and 07:00 on the 20th
January 1612.
The post-mortem examination of the corpse of Rudolph II took place in the afternoon
hours of the same day. According to this post-mortem report, the heart’s chambers of the
deceased Emperor contained many pathological scars which seemed to imply that the
ruler had suffered several repeated myocardial infarctions. The deceased’s black coloured
lungs were saturated with coagulated blood. The scirrhous liver detained bile which had
formed inflammatory lesions on its surface. The swollen lower limbs were, according to
the post-mortem report, suffused with a dark liquid. The open wounds on the skin of both
the Emperor’s lower limbs were infected by inflammatory gangrene. The contents of the
post-mortem report suggest that an advance stage syphilis did not necessarily have to be
the only cause of the death of Rudolph II. Although the Emperor’s state of health was also
influenced by the diseases of his respiratory and digestive tracts, his death might well
have been hastened up by his diseased heart.
After the completion of the post-mortem, the embalming and robing, the corpse of
Rudolph II was lying-in-state in one of the representative halls probably on the second
floor of the southern wing of Prague Castle, where the Emperor had granted audiences,
on the 21st
January 1612. The lying-in-state of the deceased Emperor’s bodily remains
represented the first stage of the elaborate Catholic funeral ritual during which the
departure of the biological body of the ruler from the earthly world was substituted in
collective memory by the immortality of his social body. During the night of the 5th
– 6th
February 1612 the corpse of the Central European ruler was transferred via the Wladislaw
Hall to All Saints Church at Prague Castle where it was placed for a temporary lying-instate
in an open coffin.
Although the celebration of the immortality of the social body of the deceased
Emperor was to culminate during the funeral procession in Prague, the opinions on the
timing of it and its progression differed significantly. For personal, political and financial
reasons Rudolph’s successor Matthias advocated a modest last farewell to the departed
Emperor. However, opposing views were expresed by his brothers and the majority
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 29 V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 29
of the royal officials of the Czech Kingdom. With emphasis on the continuity of the
dynastical memory they quoted the very grandiose funerals of Ferdinand I and Maximilian
II in support of their argument. Whereas the views on the funeral of the deceased Rudolph
II differed in Prague during the spring months, the last farewells with the late ruler took
place speedily in other European towns. The final farewells for the deceased Emperor on
the 12th
and 13th
March in Antwerp, Brussels and Madrid were in line with the symbolic
expectation of the confirmation of holy continuity. The Cathedral of Our Lady of Antwerp
was consecrated for the funeral ceremony, in Brussels it was the Royal Chapel in the
Deputy Governor’s residence of the Archduke Albrecht, in Madrid the Church of the
Monastery of Las Descalzas Reales, literally the Monastery of Barefoot Royals for the Order
of Franciscans nuns. The mourning rites lasted two days – on the evening of the first day
a vigil for the deceased was held, the following morning a requiem mass was celebrated.
In an exceptionally solemn requiem the priest celebrated the virtues of the deceased and
offered absolution to his soul. A grandiose castrum doloris formed an integral part of the
mourning ritual which further emphasised a message of the devoutness, power and world
domination of the deceased Hapsburg.
It was only in the evening hours of the 1st
October that the coffin with the body of
Rudolph II. was inconspicuously taken from All Saints’ Church and deposited next to the
coffin of his father Maxmilian II. in the royal crypt of St Vitus Cathedral. Foreign observers
overlooked the fact that the deposition of the coffin with the remains of Rudolph II. in the
royal crypt took place without the presence of his brothers and other relatives. The
presence of Matthias at the early evening vigil of the 2nd
October 1612 was also a matter
of little interest. They paid more attention to the proceedings of the morning requiem
mass for the dead Emperor in the ceremoniously decorated St Vitus Cathedral on the 3rd
October which represented the culmination of the Catholic funeral ritual. The focus of
the mourning decoration was a magnificent castrum doloris, whose symbolic furnishings,
signifying the prestige of the deceased, featured a coffin, the Imperial Crown of the Holy
Roman Empire, the Crown of Saint Wenceslas and the Holy Crown of St.Stephen, a sword,
the Imperial Apple and the Order of the Golden Fleece. Although the coffin, placed in the
middle of the castrum doloris, was empty, its decoration sent out a clear message. It
emphasised the values of universal authority, sanctioned by God, a territorial based reign
and the values of a Christian knight which in collective memory formed the fabric of the
social body of the deceased Rudolph II. Although the image of the social body of Rudolph
II. was not in accord with the earthly views on the Emperor’s competence to rule, its
supratemporal message was distinctly manifested in the symbols of afterlife allegories. In
line with the tradition of his legendary ancestors, this Central European ruler journeyed
to the Olympian throne of eternity to live in God’s presence in the Sun Chariot of the Greek
God Hercules, which was drawn to the summit of immortal glory by the Bohemian Lion
and the Imperial Eagles. The sun’s rays expressing the incessancy of God’s will
accompanied the triumph of the immortality of the social body of the deceased Rudolph
II, which was embellished with the attributes of Imperial power.
Translated by Alena Linhartová
V Á C L AV B Ů Ž E K – PAV E L M A R E K 30
1_CCH_1_30_CCH 21.3.13 10:46 Stránka 30
Keresztes 1596. Vytváření obrazu prohrané
bitvy s Turky a její druhý život*
M I R O S L AV Ž I T N Ý
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 31 M I R O S L AV Ž I T N Ý
111/2013 Český časopis historický Číslo 1
S T U D I E
MIROSLAV ŽITNÝ: Keresztes 1596. The Creation of an Image of the Lost Battle with the
Ottomans and its Second Life
This study traces, using the approaches of historic anthropology and symbolic
communication, the creation of a discourse image of the Battle of Keresztes (Eger) in
October 1596, the largest clash during the fifteen years of conflict between the Hapsburgs
and the Ottoman Turks. Attention is further devoted to the changes and the subsequent
life of this image in the Rudolphinian period and its overlap into the 19th century.
Key words: Keresztes 1596, fifteen years war, battle, Ottoman expansion in the 16th
and
17th
century, discursive image, Christian knighthood, propaganda, the Rudolphinian period,
historical anthropology, symbolic communication, Czech patriotism
Velké válečné střety vojsk zemí křesťanské Evropy s Turky představovaly v 16.
a 17. století jedny z nejvýznamnějších událostí v rovině politické, náboženské
i společenské.1
Katastrofální porážka křesťanských vojsk v bitvě u Moháče
29. srpna 1526 přinesla vedle bezprostředního ohrožení středovýchodní
Evropy také rozsáhlou dynastickou proměnu v Království uherském a v zemích
Koruny české.2
Habsburkové měli nadále nést hlavní tíhu obrany Uher proti
Turkům.3
Moháčská prohra předznamenala na zhruba dvě staletí roli Uher
jako válčiště dvou rozdílných náboženských a kulturních světů.4
Již v období
pozdního středověku a raného novověku se ve společnosti evropského (západního)
křesťanstva mohly utvářet rozličné obrazy expandujících Turků,
které se podílely na vzniku novověkého západního orientalismu.5
Prostor
Uher začal být také v české společnosti vnímán jako obranný val křesťanstva.6
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 31
Když proti sobě roku 1532 u Köszegu stanula vojska Karla V. a Ferdinanda I.
na jedné straně a Süleymana I. na straně druhé, bylo zřejmé, že středověké
Království uherské již ve své celistvosti neexistovalo. Nadále o něj měly obě
mocnosti svádět dlouhé boje se střídavými úspěchy na obou stranách.7
Süleyman I. zdědil po otci Selimovi prosperující říši. Jejího obrovského hospodářského
zázemí využil k další expanzi severozápadním směrem.8
Nejnovější
studie tureckých historiků zdůrazňují, že Süleyman I. šířil myšlenky
o dobytí světa v roli nového Alexandra Velikého a o znovuzaložení římského
impéria, proto se od roku 1521 až do své smrti snažil o dobytí Uher. Po vítězství
u Moháče nerozpoznal, že zcela zničil svého protivníka. Vzhledem k zásobovacím
problémům jen krátkodobě okupoval Budín.9
M I R O S L AV Ž I T N Ý 32
* Tato studie vznikla s  podporou Výzkumného centra Filozofické fakulty Jihočeské
univerzity v Českých Budějovicích: Habsburkové v dějinách českých zemí raného novověku
ident. č. VC/2011/UHE.
1 Srov. Bodo GUTHMÜLLER – Wilhelm KÜHLMANN (edd.), Europa und die Türken in
der Renaissance, Tübingen 2000 (= Frühe Neuzeit. Studien und Dokumente zur
deutschen Literatur und Kultur im europäischen Kontext 54).
2 K bitvě u Moháče i k jejím ohlasům v habsburské monarchii a v zemích Koruny
české monograficky Zdeněk VYBÍRAL, Bitva u Moháče. Krvavá porážka uherského
a českého krále Ludvíka Jagellonského v boji s Osmany 29. srpna 1526, Praha 2009;
blíže také André CORVISIER – John CHILDS (edd.), A dictionary of military history
and the art of war, Cambridge 1994, s. 289.
3 K uherskému státu pod vládou Habsburků během 16. století nejnověji souhrnně
s bohatým přehledem maďarské i další evropské historiografie Géza PÁLFFY,
The Kingdom of Hungary and The Habsburg Monarchy in The Sixteenth Century,
New York 2009.
4 Blíže srov. Robert J. W. EVANS, Vznik habsburské monarchie 1550–1700, Praha 2003,
s. 277–281; Karl VOCELKA, Geschichte der Neuzeit 1500–1918, Köln-Weimar-Wien
2012, s. 412–416; Robert A. KANN, Geschichte des Habsburgerreiches 1526 bis 1918,
Wien-Köln 1990, s. 47–53; Thomas WINKELBAUER, Ständefreiheit und Fürstenmacht.
Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter, I,
Wien 2003, s. 33–164.
5 Podobu předmoderního orientalismu, jak jej pojal nověji především Edward W. Said,
představil na rozboru českých středověkých a raně novověkých textů o islámu Tomáš
Rataj. Srov. Miloš MENDEL – Bronislav OSTŘANSKÝ – Tomáš RATAJ, Islám
v srdci Evropy, Praha 2007, s. 247–332; Edward Wadie SAID, Orientalismus. Západní
koncepce Orientu, Praha 2008. Dále srov. Samuel HUNTINGTON, Střet civilizací, boj
kultur a proměna světového řádu, Praha 2001.
6 M. MENDEL – B. OSTŘANSKÝ – T. RATAJ, Islám v srdci Evropy, s. 274, 278, 299–303.
7 G. PÁLFFY, The Kingdom of Hungary, s. 20–23.
8 Blíže Stephen R. TURNBULL, The Ottoman Empire 1326–1699, New York 2003, s. 49–51.
9 G. PÁLFFY, The Kingdom of Hungary, s. 25–27. Zastaralost osmanské taktiky spo čívala
ve snaze útočit přímo na hlavní města a proti vůdcům nepřátel, namísto postupného
strategického obsazování opěrných bodů a hospodářského vyčerpávání
nepřítele. Tamtéž, s. 33.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 32
Neúspěšné obléhání Vídně roku 1529 donutilo Süleymana I. k přehodnocení
strategie. V zemích habsburské monarchie nestačil již mocný úder
na její centrum, protože obyvatelé křesťanských zemí byli ochotni bojovat
i v okrajových oblastech pro setrvání v západním křesťanském kulturním
prostředí.10
Když v červenci 1540 zemřel Süleymanův vazal a uherský vzdorokrál
Jan Zápolský, mohl Ferdinand I. zahájit úspěšný protiútok, po němž
se zpět do křesťanských rukou dostaly důležité opěrné body Pešť, Vyšehrad,
Vácov a další pevnosti. Pád Budína roku 1541 však znamenal konec nadějí
na vytlačení Osmanů. Velký šok ze ztráty uherské metropole vzdálené pouhých
270 kilometrů od Vídně se západní křesťanstvo pokusilo vyřešit společným
tažením rakouských, říšských a českých vojsk k znovudobytí Budína
na podzim 1542. Kontingent pod velením Jáchyma II. Braniborského byl
však oslaben epidemiemi a chladným počasím, protože se mu nepodařilo
získat zpět ani Pešť. Velká protiofenzíva Osmanů v letech 1543–1545 vytvořila
kolem Budína a Pešti věnec pevností v tureckých rukou. Patová situace
následně dospěla k podepsání pětiletého míru v Edirne v červnu 1547. Již
o dva roky později byl však mír porušen a rozpoutala se řada menších bojů
o pevnosti obou stran.11
V září 1556 dorazily k chorvatské pevnosti Siget oddíly českého místodržitele
arciknížete Ferdinanda Tyrolského a do blízkého kontaktu s tureckým
nebezpečím se dostali také čelní představitelé české šlechtické
společnosti.12
Problematické polní tažení výrazněji do bojů nezasáhlo, mnozí
jeho účastníci si z něj však odvezli nové a cenné osobní zkušenosti.13
Válku
podobající se pozičním zákopovým střetům novější doby ukončila až velká
sultánova kampaň roku 1566.14
Celkem sedmé tažení Süleymana I. proti
Uhrám vyústilo v obsazení Gyuly a oblehnutí Sigetu, kde křesťanská strana
utrpěla zdrcující porážku, kterou nedokázalo odvrátit ani hrdinství švagra
posledních Rožmberků Mikuláše Zrinského ze Serynu.15
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 33 M I R O S L AV Ž I T N Ý
10 Tamtéž, s. 45–46.
11 Tamtéž, s. 47–48.
12 Srov. František KAMENÍČEK, Výprava arciknížete Ferdinanda na pomoc obleženému
od Turků Sigetu roku 1556, Sborník historický 4, 1886, s. 321–332.
13 Kampaň nověji interpretoval Václav BŮŽEK, Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem.
Šlechta z českých zemí na cestě ke dvorům prvních Habsburků, České Budějovice
2006 (= Monographia historica 7), s. 113–114.
14 Blíže srov. S. R. TURNBULL, The Ottoman Empire, s. 50–55.
15 G. PÁLFFY, The Kingdom of Hungary, s. 48–50; Jaroslav PÁNEK, Poslední Rožmberkové
– velmoži české renesance, Praha 1989, s. 133–136; K osobě Mikuláše Zrinského
ze Serynu nověji Václav BŮŽEK – Ondřej JAKUBEC – Pavel KRÁL, Jan Zrinský ze
Serynu. Životní příběh synovce posledních Rožmberků, Praha 2009, s. 16–27.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 33
Sigetská katastrofa mohla mnoha cestami vstoupit do povědomí české
společnosti a jejích stavovských zástupců. V rukou Habsburků se stala
významným argumentačním nástrojem pro další berní požadavky na
zemských sněmech.16
V apelu na stavy vyzdvihl Maxmilián II. blízkost
a naléhavost tureckého nebezpečí. Turci po dobytí pevného Sigetu již
bezprostředně ohrozili srdce křesťanské Evropy, včetně českých zemí.17
Panovníkovy snahy nadále podporovala habsburská propaganda, která
šířila obraz Maxmiliána II. jako člena dynastie, jež stavěla hráz turecké
expanzi a byla společenstvím bohem povolaných ochránců světového
řádu.18
Na příkladu porážky u Sigetu je možné pozorovat význam, jaký velké
střety s Osmany v 16. století sehrávaly v dobové společnosti.19
Novější metodologické
přístupy historické vědy spočívající v antropologizujícím zájmu
o aktéry v dějinách,20
stejně jako čtení symbolických rovin a významů promlouvajících
z dobových reflexí, umožňují studovat tyto dějinné mezníky zcela
novou optikou.21
Bitva a její výsledek se stávaly objektem politických, teologických
i každodenních rozprav raně novověkých pozorovatelů.22
Postupně
mohly být vytvářeny rozličné obrazy střetu, jež ovlivňovali promlouvající
M I R O S L AV Ž I T N Ý 34
16 Srov. Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu, III. 1558–1573, Praha 1884, č. 179.
17 Tamtéž, č. 198.
18 Blíže srov. Václav BŮŽEK a kolektiv, Společnost českých zemí v raném novověku.
Struktury, identity, konflikty, Praha 2010, s. 157–181; Ivo CERMAN, Panovník, in:
Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007,
s. 54–78, zde s. 60–62.
19 Za průkopnickou práci sledující vytváření obrazu bitev je možné považovat disertaci
Matthiase PFAFFENBICHLERA, Das Schlachtenbild im ausgehenden 16. und 17. Jahrhundert,
Wien 1987.
20 Srov. Gert DRESSEL, Historische Anthropologie. Eine Einführung, Wien-Köln-Weimar
1996, s. 123–127.
21 K využití konceptů symbolické komunikace při studiu střetu křesťanů s Osmany
srov. Barbara STOLLBERG-RILINGER, Symbolische Kommunikation in der Vormoderne.
Begriffe – Thesen – Forschungsperspektiven, Zeitschrift für historische Forschung
31, 2004, s. 489-527; TÁŽ, Zeremoniell, Ritual, Symbol. Neue Forschungen zur
symbolischen Kommunikation in Spätmittelalter und Früher Neuzeit, Zeitschrift für
historische Forschung 27, 2000, s. 389-405. Nověji k symbolické komunikaci, resp.
k formám, proměnám a možnostem porozumění symbolických rituálů srov. TÁŽ,
Des Kaisers alte Kleider: Verfassungsgeschichte und Symbolsprache im Alten Reich,
München 2008.
22 Kritický pohled na prameny a následné vytváření obrazu bitvy představil na příkladu
bitvy u Moháče Zdeněk VYBÍRAL, Bitva u Moháče, s. 183–213; TÝŽ, Pohled
českých pramenů na bitvu u Moháče (29. 8. 1526), in: Per saecula ad tempora nostra.
Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, I, Praha 2007,
s. 201–211.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 34
i adresáti vzájemné komunikace.23
Snaha interpretovat tyto válečné události
nesoucí ještě hluboko v 16. a 17. století symbolické významy středověkých rytířských
výprav vyzývá především k proniknutí k myšlenkovým světům dobových
aktérů.24
Zde je zapotřebí učinit pokus o odhalení stylizace jedinců do
očekávaného chování a jednání, jimiž byly například předávané mužské vzory
křesťanského rytíře či „dobrého kriegsmana“.25
Novější bádání již uchopilo
a v několika případech naplnilo obsahy klíčových dobových diskursivních kategorií
či mechanismů propagandy sledovaného období.26
Naznačit možnosti
a meze takového studia se pokusí předkládaná studie na příkladu nepříliš
známé bitvy u Keresztes v říjnu 1596, největšího střetu dlouhé války s Turky
(1593–1606), jež je známa rovněž jako válka patnáctiletá.27
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 35 M I R O S L AV Ž I T N Ý
23 Roviny politického diskursu předbělohorského období včetně symbolických prostředků
využívaných při komunikační interakci analyticky pojednal TÝŽ, Politická
komunikace aristokratické společnosti českých zemí na počátku novověku, České Budějovice
2005 (= Monographia historica 6); inspirativní metodologické přístupy k vytváření
komunikativního obrazu střetů Osmanů a obyvatelstva středovýchodní křesťanské
Evropy shrnuje nověji Kateřina PRAŽÁKOVÁ, Das kommunikative Bild
Ostmitteleuropas und des osmanischen Reichs in der Zeitungssammlung der letzten
Rosenberger, Frühneuzeit-Info 21, 2010, s. 180–197; ze zahraniční literatury k problematice
metodologického uchopení procesu komunikace v raném novověku srov.
nověji Anja MEUßER, Für Kaiser und Reich. Politische Kommunikation in der frühen
Neuzeit: Johann Ulrich Zasius (1521–1570) als Rat und Gesandter der Kaiser Ferdinand
I. und Maxmilian II., Husum 2004, s. 203–230.
24 K přetrvávání a oživování ideologie křížových výprav v raném novověku srov. výběrově
Norman HOUSLEY, Křížové výpravy v letech 1450–1650: mobilizace a paměť, in:
Pavel Soukup – Jaroslav Svátek (edd.), Křížové výpravy v pozdním středověku. Kapitoly
z dějin náboženských konfliktů, Praha 2010, s. 219-231; Matthias PFAFFENBICHLER,
Die Türkenkreuzzüge des Spätmittelalters, in: Barbara Sternthal (ed.), Kreuzritter.
Schallaburg Kulturbetriebsges, Schallaburg 2007, s. 262.
25 Dnes již do jisté míry paradigmatickou práci představuje Andreas WANG, Der Miles
Christianus im 16. und 17. Jahrhundert und seine mittelalterliche Tradition. Ein Beitrag
zum Verhältnis von sprachlicher und graphischer Bildlichkeit, Bern 1975 (= Mikrokosmos.
Beiträge zur Literaturwissenschaft und Bedeutungsforschung 1). Další
metodologicky závažná literatura je uvedena níže ve studii. Dobová diskursivní kategorie
„dobrého kriegsmanství“ doposud čeká na své naplnění metodologicky nosně
ukotveným bádáním.
26 K propagandistice rudolfinské doby srov. Karl VOCELKA, Die politische Propaganda
Kaiser Rudolfs II. (1576–1612), Wien 1981; metodologicky inovativní přístupy k naplnění
dobových klíčových kategorií raného novověku představují výběrově zejména
M. MENDEL – B. OSTŘANSKÝ – T. RATAJ, Islám v srdci Evropy, s. 247–332; V. BŮŽEK
– P. KRÁL (edd.), Člověk českého raného novověku; Jiří HRBEK, Absolutismus.
Konstrukce a dekonstrukce jednoho historického pojmu, Český časopis historický 105,
2007, s. 643–689.
27 Srov. Jan Paul NIEDERKORN, Die europäischen Mächte und der „Lange Türkenkrieg“
Kaiser Rudolfs II. (1593–1606), Wien 1993. Ve studii používám toponymum Keresztes,
které vystihuje místo bitvy geograficky. Při označení téhož ve sledovaném období se
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 35
Historiografické přístupy k patnáctileté válce
Vleklým střetům habsburské monarchie s Osmany v průběhu 16. století se
dostalo rozsáhlé pozornosti zahraniční i domácí historické vědy. Tato tematika
je v poslední době diskutována s využitím novějších metodologických
přístupů.28
Dlouhou válku s Osmanskou říší v letech 1593–1606 zasadilo do
širšího kontextu osmanské expanze proti křesťanské Evropě doposud především
zahraniční bádání.29
Výsledky staršího, převážně pozitivistického domácího
bádání shrnul koncem osmdesátých let minulého století Jaroslav
Pánek,30
jenž společně s Josefem Janáčkem a Noemi Rejchrtovou ve stejné
době propojili události uherských bojišť s biografickými pohledy.31
Novější cestu k pohledu na habsbursko-osmanské střety zvolil v polovině
devadesátých let Tomáš Rataj, jenž soustředil pozornost na vnímání jinakosti
Turků v české raně novověké společnosti.32
Ratajův obsáhlý rozbor
M I R O S L AV Ž I T N Ý 36
dále objevuje pojmenování Kereteš či Kheredes. Pro tutéž bitvu je v českém prostředí
používáno rovněž označení Jágr a Erla. V německy a latinsky psaných pramenech se
objevuje Erlau, Eger a Keresztes, v maďarském (uherském) prostředí Eger, Mezőkeresztes
a Keresztes, v transkribovaných tureckých pramenech se převážně objevuje
Eğri a Haçova.
28 Blíže Václav BŮŽEK, Turecké války, konstrukce obrazu toho druhého a šlechtická kultura
ve středovýchodní Evropě raného novověku – mezinárodní sympozia ve Štýrském
Hradci a Lipsku, ČČH 107, 2009, s. 238–241.
29 K tomu srov. s přehledem další literatury J. P. NIEDERKORN, Die europäischen Mächte;
Ernst Dieter PETRITSCH, Der „lange“ Türkenkrieg 1593–1606, in: Adelige Macht
und Religionsfreiheit 1608: Der Horner Bund, Horn 2008/2009, s. 142–155; TÝŽ, Tribut
oder Ehrengeschenk? Ein Beitrag zu den habsburgischosmanischen Beziehungen
in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts, in: Elisabeth Springer (ed.), Archiv und
Forschung, Wien 1993, s. 49-58. Starší zahraniční bádání shrnuje Zygmunt ABRAHAMOWICZ
a kol., Die Türkenkriege in der historischen Forschung, Wien 1983.
30 Jaroslav PÁNEK, Podíl předbělohorského českého státu na obraně střední Evropy proti
osmanské expanzi, Československý časopis historický (dále ČSČH) 36, 1988,
s. 856–872; ČSČH 37, 1989, s. 71–84. Z pozitivistického bádání srov. zejména František
KAMENÍČEK, O účincích válek tureckých na Čechy a Moravu okolo roku 1600,
Brno 1889; TÝŽ (ed.), Prameny ke vpádům Bočkajovců na Moravu a k ratifikaci míru
Vídeňského od zemí koruny České roku 1605–1606, Praha 1894; TÝŽ (ed.), Zemské
sněmy a sjezdy moravské, I-III, Brno 1900, 1902, 1905; Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis
města Prahy, XII, Praha 1901, s. 346–427; Přehled ještě starší literatury a pramenů
k období patnáctileté války podal Čeněk ZÍBRT, Bibliografie české historie, III, Praha
1906, s. 485–486.
31 Josef JANÁČEK, Rudolf II. a jeho doba, Praha 1987, s. 311–327; Noemi REJCHRTOVÁ
(ed.), Václav Budovec z Budova, Antialkorán, Praha 1989, s. 7–30; J. PÁNEK, Poslední
Rožmberkové, s. 125–140, 274–295.
32 Srov. Tomáš RATAJ, Obraz Turka v české renesanční společnosti ve světle cestopisné
literatury, Folia Historica Bohemica (dále FHB) 17, 1994, s. 59-84; TÝŽ, Ouhlavní
nepřítel všeho křesťanstva. Turci v obrazech a představách raného novověku, Kuděj 1,
1999, č. 2, s. 22–37.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 36
tištěných literárních pramenů nejrůznějších žánrů vyústil v odkrytí řady
stereotypních obrazů Turka, jež dobové cestopisy, naučná díla, písemnosti
zpravodajského charakteru, beletrie i oficiální habsburská propaganda vyzařovaly
do okolní společnosti.33
Statisticky a přehledově hodnotné výsledky
Ratajova výzkumu doplnily početné příspěvky literárně historického bádání,
které v analyticky pojatých případových studiích blíže osvětlily problematiku
reflexe tureckého nebezpečí.34
Základním přehledem produkce turcik
ve sledovaném období zůstává katalog Carla Göllnera, přestože nezachytil
v úplnosti početnou produkci z oblasti Evropy mluvící slovanskými jazyky.35
Během zhruba posledního desetiletí se habsbursko-osmanským střetům
16. a 17. století dostalo novějšího uchopení studiem hmotné kultury převážně
šlechtického prostředí. Z programů výtvarné výzdoby interiérů
i exteriérů šlechtických sídel lze vyčíst snahu jejich majitelů stylizovat se
do očekávané role křesťanských rytířů.36
Zbraně i umělecké předměty, jež
se z uherských bojišť do křesťanského světa dostávaly jako trofeje, nalezly
pevné místo ve zbrojnicích či kunstkomorách šlechty i členů panovnické
dynastie.37
Jejich exotický charakter měl napomáhat promyšlené sebeprezentaci
urozených křesťanských mužů.38
Válečné střety počátku raného
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 37 M I R O S L AV Ž I T N Ý
33 TÝŽ, České země ve stínu půlměsíce. Obraz Turka v raně novověké literatuře českých
zemí, Praha 2002.
34 Hana BOČKOVÁ, Rytíř křesťanský Václava Budovce z Budova, Sborník prací filosofické
fakulty brněnské univerzity – řada literárně-vědná 5, 1998, s. 19-24; Petr
ODSTRČIL, „Křesťanský rytíř“, Antialkorán a antikrist, in: Celostátní vědecká konference
– Historie 1998, Praha 2000, s. 111–147; nověji se problematice věnoval Jan
PIŠNA, Turecké nebezpečí ve středoevropské literatuře sklonku 16. století. Sonda do
předmluv děl Löwenklaua, Budovce a Paprockého, in: Mariusz Dzieweczyński – Mirjam
Jahr – Kateřina Ondřejová (edd.), InterFaces. Materiały VI. Międzynarodowej
Konferencji Studenckiej Interfaces we Wrocławiu, Wrocław 2009 (= Orbis linguarum
81), s. 239–249.
35 Srov. Carl GÖLLNER (ed.), Turcica, II, Bucuresti–Berlin–Baden-Baden 1966. Alespoň
pro prostor Království českého je možné doplnit Göllnerův soupis díky bibliografickému
dílu Čeňka Zíbrta, srov. Č. ZÍBRT, Bibliografie, III.
36 Srov. Václav BŮŽEK, Sebeprezentace křesťanského rytíře ve výzdobě císařského sálu
v Bučovicích, in: Hana Ambrožová – Tomáš Dvořák – Bronislav Chocholáč – Libor
Jan – Pavel Pumpr (edd.), Historik na Moravě. Profesoru Jiřímu Malířovi, předsedovi
Matice moravské a vedoucímu Historického ústavu FF MU, věnují jeho kolegové,
přátelé a žáci k šedesátinám, Brno 2009, s. 311–322; V. BŮŽEK – O. JAKUBEC –
P. KRÁL, Jan Zrinský ze Serynu, s. 120–140.
37 Srov. Matthias PFAFFENBICHLER, Die türkischen Waffen in der Kunstkammer Rudolfs
II., in: Lubomír Konečný – Beket Bukovinská – Ivan Muchka (edd.), Rudolf II.,
Prague and the World, Prague 1998, s. 161–165; TÝŽ, Meisterwerke der Hofjagd- und
Rüstkammer, Wien 2005.
38 V domácím bádání toto téma systematicky sleduje Vítězslav PRCHAL, Rüstkammern
in Residenzen: Die Repräsentation der Aristokratie aus den böhmischen Ländern und
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 37
novověku s sebou přinesly pozvolnou proměnu tradičního středověkého
šlechtického vojska v žoldnéřskou armádu.39
Tím začínala šlechta ztrácet
svůj dosavadní monopol na válku. Přesto se urozené vrstvy společnosti snažily
udržet si atributy válečníků ve smyslu středověkého učení o trojím lidu,
které jim přisuzovalo úlohu bellatores.40
Nejnovější výzkumy Václava Bůžka
a Vítězslava Prchala ukazují, že ještě v 16. a 17. století šlechtici záměrně vytvářeli
obraz sebe samých jako válečníků, a to v kontextu dobově dobře srozumitelných
rytířských a vojenských ctností.41
Tato militární tematika byla
zároveň odrazem maskulinního vzorce, jenž tvořil součást výchovy i vzdělávání
raně novověkého kavalíra.42
Motivy z tureckých válek prostupující
hmotnou kulturou šlechty sloužily k oživování rytířských ctností urozených
mužů a stávaly se jedním z nástrojů potvrzujících jejich výlučné společenské
postavení.43
Dobově dobře srozumitelné symboly křížů doprovázejících
M I R O S L AV Ž I T N Ý 38
Wandlungen der adeligen Militärtätigkeit in 16. und am Anfang des 17. Jahrhunderts,
in: David Schriffl – Niklas Perzi (edd.), Schlaglichter auf die Geschichte der Böhmischen
Länder vom 16. bis 20. Jahrhundert. Ausgewählte Ergebnisse zu den österreichisch-tschechischen
Historikertagen 2006 und 2008, Wien-Berlin 2011, s. 53–62;
TÝŽ, Obraz křesťanského rytíře? Turcika ve šlechtických zbrojnicích raného novověku,
Theatrum historiae 2, 2007, s. 123–136. Nejnověji k tématu srov. TÝŽ, Válka,
zbraně a zbroj v reprezentačních strategiích české a moravské aristokracie v letech
1550–1750, Praha 2012 (= Disertační práce FF UK).
39 Zahraniční bádání představilo v řadě prací koncept vojenské revoluce, jež započala
již před třicetiletou válkou v průběhu 16. století – k tomu srov. alespoň výběrově Jutta
NOWOSADTKO, Krieg, Gewalt und Ordnung. Einführung in die Militärgeschichte,
Tübingen 2002; Clifford ROGERS (ed.), The Military Revolution Debate: Readings on
Military Transformation of Early Modern Europe, Colorado 1995; Geoffrey PARKER,
The Military Revolution: Military Innovation and the Rise of the West 1500–1800,
Cambridge-New York 1996. Méně pozornosti věnovalo tomuto fenoménu domácí bádání.
Srov. Marie KOLDINSKÁ – Ivan ŠEDIVÝ, Válka a armáda v českých dějinách.
Sociohistorické črty, Praha 2008.
40 Srov. David J. B. TRIM (ed.), The Chivalric Ethos and the Development of Military
Professionalism, Leiden-Boston 2003.
41 Srov. Václav BŮŽEK, Šlechta v předbělohorských Čechách, in: Tomáš Knoz – Jan Dvořák
(edd.), Šlechta v proměnách věků, Brno 2011, s. 95–121, zde s. 96–97. V. PRCHAL,
Válka, zbraně a zbroj.
42 K identitě šlechtice-válečníka pro sledované období srov. i s přehledem další literatury
práci V. BŮŽEK a kol., Společnost českých zemí v raném novověku, s. 257–275, zde zejména
s. 262–265. Dále srov. například instrukce využívané při dvorské výchově z doby
Ferdinanda I. v polovině 16. století, které edičně zpřístupnil Martin HOLÝ, Zrození renesančního
kavalíra. Výchova a vzdělávání šlechty z českých zemí na prahu novověku
(1500–1620), Praha 2010, s. 420–432; Martin Holý však nevěnoval bližší pozornost
možnostem přítomnosti maskulinních vzorců ve výchově šlechticů.
43 Srov. Václav BŮŽEK, Türkische Motive in der Selbstdarstellung von Adeligen in den
böhmischen Ländern zu Beginn der Neuzeit, in: Gabriele Haug-Moritz – Ludolf Pelizaeus
(edd.), Repräsentation der islamischen Welt im Europa der Frühen Neuzeit,
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 38
křesťanská vojska se v grafických doprovodech tisků i nástěnných výmalbách
střetávaly s jasně vymezenou stranou tureckého půlměsíce, tedy stranou
„ouhlavního nepřítele všeho křesťanstva“.44
Příležitostí projevit rytířské ctnosti vštěpované urozenému muži výchovou
i předávanou rodovou tradicí byla bitva jako vyvrcholení střetu odlišných
kultur, náboženských táborů či mocenských snah.45
Ještě v raném
novověku si bitvy s Turky uchovávaly mnohé ze středověké ritualizované
a magické podoby.46
V prostoru habsburské monarchie vzrůstal význam prezentace
výsledku bitvy přímo úměrně s tím, jak se křesťansko-osmanská
fronta přibližovala k Vídni, přičemž vítězství křesťanských vojsk provázely
záhy okázalé oslavy, zatímco prohry a ztráty uherských pevností jako důležitých
opěrných bodů se následně stávaly argumentačním nástrojem členů
panovnické dynastie pro další berní požadavky na zemských sněmech.47
Domácí bádání v oblasti hospodářských dějin přispělo především ve výzkumech
Tomáše Sternecka k poznání mechanismů berního systému a fi nančního
zatížení, jaké země Koruny české nesly v období patnáctileté
války s Turky.48
Podrobně byla tato tematika zpracována také zahraniční
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 39 M I R O S L AV Ž I T N Ý
Münster 2010, s. 95–126. Očekávanou roli válečníka jako neodmyslitelnou součást
maskulinity individua pojednal s těžištěm v 19. století Jiří HUTEČKA, Idea občana –
válečníka a „moderní“ maskulinní identita: modelová studie z dějin Spojených států,
Theatrum historiae 5, 2009, s. 263–279.
44 Grafickou rovinu tištěného turcika naposledy interpretoval Milan SVOBODA, „Relace
aneb historické vyprávění o obléhání pevnosti Velký Varadín Turky“. Osobní svědectví
svobodného pána Melchiora z Redernu z roku 1598, in: Vítězslav Prchal a kol.
(edd.), Mezi Martem a Memorií. Prameny osobní povahy k vojenským dějinám
16.–19. století, Pardubice 2011, s. 11–25, zde s. 19. Ze zahraniční literatury srov.
výběrově přehledovou práci Peter PARET, Imagined Battles: Reflections of War in
European Art, Chapel Hill 1997.
45 Srov. Vítězslav PRCHAL, Vojáci Fortuny. Bitevní triumf a společenská legitimizace
v 17. století, Dějiny a současnost 32, 2010, č. 5, s. 34–37; Jiří HUTEČKA, Dulce et Decorum
Est. Bitva v evropských dějinách, Dějiny a současnost 32, 2010, č. 5, s. 30–33;
TÝŽ, Kořeny spravedlivé války: od Platóna k Grotiovi, Theatrum historiae 3, 2008,
s. 85–107.
46 Středověkou bitvu jako hluboce ritualizovanou událost s magickými prvky pojednal
Georges DUBY, Neděle u Bouvines 27. července 1214, Praha 1996; k významu symboliky
bitvy v raném novověku srov. i s přehledem nejnovějšího zahraničního bádání
Michaela FAHLENBOCK a kol. (edd.), Inszenierung des Sieges – Sieg der Inszenierung:
interdisziplinäre Perspektiven, Innsbruck-Wien-Bozen 2011.
47 K tomu nejnověji i s přehledem zahraničního bádání Veronika SANDBICHLER,
Bilder des Triumphs im höfischen Fest der Habsburger des 16. Jahrhunderts, in:
M. Fahlenbock a kol. (ed.), Inszenierung des Sieges, s. 143–156.
48 K tomu v syntetické podobě s přehledem domácího i zahraničního bádání Tomáš
STERNECK, Město, válka a daně. Brno v moravském berním systému za dlouhé války
s Vysokou portou (1593–1606), Praha 2006, s. 110–136, 172–176.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 39
historickou vědou, zde jsou zásadní zejména výzkumy maďarského historika
Gézy Pálffyho pro prostředí Uher.49
Teprve během posledního desetiletí se znovu probouzí zájem historické
vědy o přímé aktéry bojů. Jaroslav Pánek a Václav Bůžek pojednali cesty,
jimiž se do české šlechtické společnosti zhruba v padesátých a šedesátých
letech 16. století přenášely myšlenky habsburské křesťansko-rytířské
obrany proti Turkům.50
České pány a rytíře měly povzbudit k účasti na protitureckých
bojích rytířské kratochvíle a dramatizovaná představení pořádaná
na místodržitelském dvoře Ferdinanda Tyrolského v Praze.51
Osobitou
podobu nabyly ideály křesťanského rytířství také ve dvou představeních
uspořádaných v Budyni nad Ohří Janem Zajícem z Házmburka, jehož poselství
bylo inspirováno sarmatismem i vlastní cestou do Jeruzaléma.52
Ani
českému rytířstvu nebyla vzdálena snaha bránit křesťanskou Evropu proti
osmanským vpádům, což na příkladu Zikmunda Chotka z Chotkova a Pavla
Korky z Korkyně ukázali Ivo Cerman a Zdeněk Vybíral.53
K prožitkům účastníků válečných událostí v Uhrách se historická
věda začala vracet spolu s příchodem historickoantropologických přístupů
od počátku devadesátých let 20. století. Pozornosti se zprvu oprávněně
dostalo zejména slavným vítězům nad Osmany, mezi nimiž vynikal
Adolf ze Schwarzenberku, jemuž se roku 1598 podařilo dobýt zpět klíčovou
pevnost Ráb.54
Dobře známé jsou rovněž paměti dvou „kriegsmanů“
M I R O S L AV Ž I T N Ý 40
49 Géza PÁLFFY, Türkenabwehr, Grenzsoldatentum und die Militarisierung der Gesellschaft
in Ungarn in der Frühen Neuzeit, Historisches Jahrbuch 123, 2003, s. 111–148;
TÝŽ, Der Preis für die Verteidigung der Habsburgermonarchie. Die Kosten der Türkenabwehr
in der zweiten Hälfte des 16. Jahrhunderts, in: Friedrich Edelmayer – Maximilian
Lanzinner – Peter Rauscher (edd.), Finanzen und Herrschaft. Materielle
Grundlagen fürstlicher Politik in den habsburgischen Ländern und im Heiligen Römischen
Reich im 16. Jahrhundert, Wien-München 2003, s. 20–44.
50 Blíže V. BŮŽEK, Ferdinand Tyrolský, zejména s. 174–200; Jaroslav PÁNEK (ed.), Jan
Zajíc z Házmburka. Sarmacia, aneb zpověď českého aristokrata, Praha 2007 (= Manu
propria 4); TÝŽ (ed.), Paměti českého šlechtice z poloviny 16. století. „Sarmacie“ Jana
Zajíce z Házmburka, FHB 14, 1990, s. 17–98.
51 V. BŮŽEK, Ferdinand Tyrolský, s. 174–200.
52 J. PÁNEK (ed.), Jan Zajíc z Házmburka, s. 27–46.
53 Zprávu a naučení Zikmunda Chotka z Chotkova, v níž autor podával návod správného
tažení a obrany proti Turkům, interpretoval Ivo CERMAN, Chotkové. Příběh úřednické
šlechty, Praha 2008, s. 37–55; Zdeněk VYBÍRAL, Války a válečníci v české společnosti
na počátku novověku, in: Miloš Drda – Zdeněk Vybíral (edd.), Jan Žižka
z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách, Tábor 2006 (= Husitský Tábor,
Supplementum 3), s. 555–569, zde s. 556, 561.
54 Blíže Alexander ROTHKOPF, Graf Adolf von Schwarzenberg, der Sieger von Raab
1598, Beiträge zur Oberbergischen Geschichte 2, 1989, s. 50–62; pozoruhodné prameny
k rábskému vítězství i osobě Adolfa ze Schwarzenbergu a jeho vojenské účasti
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 40
z řad českého rytířstva, Jindřicha Michala Hýzrleho z Chodů a Pavla
Korky z Korkyně.55
Výše připomenuté využití studia hmotné kultury v průniku
s dalšími metodologickými přístupy představili Tomáš Knoz v biografii
Karla staršího ze Žerotína a Milan Svoboda ve studiích věnovaných
vítězství Melchiora z Redernu u Velkého Varadínu roku 1598.56
Jejich
interdisciplinárně inspirované studium dokázalo vykreslit celou řadu
obrysů prožívání i následného vytváření a udržování obrazu válečného
zážitku v paměti jedince i rodu.57
V poslední době byl zpřístupněn alespoň
dochovaný fragment deníku Šťastného Václava Pětipeského z Chýš
a Egrberku, očitého svědka obléhání Ostřihomi a bočkajovských i tureckých
vpádů z roku 1605.58
Na bohatou informovanost české a moravské
šlechty i církevních hodnostářů o událostech na bojištích patnáctileté
války upozornil při rozboru cenné korespondence olomouckých biskupů
Jan Al Saheb.59
Vymezování raně novověké české společnosti vůči turecké jinakosti
představily výzkumy Tomáše Rataje a Lucie Storchové. Reflexe střetu
„vlastního“ a „cizího“ světa dokresluje obsahy kolektivní identity utvářející
se během druhé poloviny 16. století a vrcholící zejména v období
patnáctileté války, jak ji odrazily dobové diskursivní texty s tureckou
tematikou.60
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 41 M I R O S L AV Ž I T N Ý
se dochovaly ve Státním oblastním archivu Třeboň, pobočka Český Krumlov, Sbírka
rukopisů, inv. č. 248, sign. 208.
55 Věra PETRÁČKOVÁ – Jan VOGELTANZ (edd.), Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů,
Praha 1979. Edici části Korkových pamětí vydal František PALACKÝ (ed.), Paměti
Pavla Korky z Korkyně, znamenitého vůdce českého v XVI. století, Časopis českého
musea 3, 1829, s. 29-32; moderní kompletní edici Korkových pamětí připravil do tisku
Zdeněk VYBÍRAL (ed.), Paměti Pavla Korky z Korkyně (v tisku).
56 Tomáš KNOZ, Karel st. ze Žerotína. Don Quijote v labyrintu světa, Praha 2008; Milan
SVOBODA, Redernové v Čechách. Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku, Praha
2011, zde i přehled starších výzkumů.
57 T. KNOZ, Karel st. ze Žerotína, s. 66–68; M. SVOBODA, Redernové v Čechách,
s. 105–196.
58 Miroslav ŽITNÝ (ed.), Deník Šťastného Václava Pětipeského z Chýš z roku 1605, in:
Václav Bůžek (ed.), Šlechta raného novověku pohledem českých, francouzských
a španělských historiků, České Budějovice 2009 (= Opera historica 13),
s. 187–262.
59 Jan AL SAHEB, Události patnáctileté války v Uhrách (1593–1608) ve světle korespondence
olomouckých biskupů Stanislava Pavlovského a Františka z Ditrichštejna, in:
V. Prchal a kol. (edd.), Mezi Martem a Memorií, s. 27–38, zde s. 38.
60 M. MENDEL – B. OSTŘANSKÝ – T. RATAJ, Islám v srdci Evropy, s. 247–332, zejména
s. 294–300; Lucie STORCHOVÁ (ed.), Mezi houfy lotrův se pustili... České cestopisy
o Egyptě 15.–17. století, Praha 2005.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 41
Obnovený konflikt Habsburků s Osmany a cesta k bitvě u Keresztes
Po roce 1568, kdy museli osmanští Turci soustředit svoje vojenské prostředky
proti Persii, se habsburské říši dařilo udržet na východě říše pomocí
tributů mír po dobu čtyřiadvaceti let.61
Situace se začala měnit po roce 1590,
kdy válka Osmanů s Persií skončila a z Konstantinopole začaly docházet diplomatické
zprávy o nové hrozbě turecké invaze.62
S příchodem militantního
velkovezíra Sinana paši nabrala osmanská politika znovu nepřátelských
a výbojných rozměrů. Habsburské poselstvo v Konstantinopoli, o jehož působení
zanechal pozoruhodnou reflexi český šlechtic Václav Vratislav z Mitrovic,
se snažilo všemi silami odvrátit novou válku.63
V červnu 1592 však
zaútočil bosenský místodržitel Hasan paša z vlastního pohnutí na chorvatskou
pevnost Bihać, jejíž posádku a obyvatelstvo krvavě zmasakroval. Habsburská
strana nepotrestala toto porušení míru a nová agrese přišla o rok
později, kdy v červnu 1593 vzal Hasan paša útokem další chorvatskou pevnost
Sisak.64
Turečtí obléhatelé zde však byli drtivě poraženi záhřebským
vojenským správcem Ruprechtem z Eggenberka a chorvatským bánem Tomášem
Erdödym. Tragickou porážku bosenského pašalíku navíc podtrhla
smrt Hasana paši v jím započaté bitvě.65
Pro Sinana pašu to však byla dostatečná
záminka k rozpoutání nových vln nenávisti proti Habsburkům a k veřejnému
vyhlášení války, již sultán Murad III. vypověděl Rudolfovi II.
počátkem srpna 1593.66
Dlouhá válka s Osmany 1593–1606 bývá hodnocena jako první moderní
válka v uherské historii.67
Po roce 1594 zasáhla všechny oblasti Uherské
nížiny, Sedmihradsko i prostor Chorvatska a Slovinska. Každým rokem mobilizovali
Habsburkové i Osmané několik desítek tisíc mužů.68
Císařská
M I R O S L AV Ž I T N Ý 42
61 E. D. PETRITSCH, Tribut oder Ehrengeschenk?, s. 49-54; J. JANÁČEK, Rudolf II.,
s. 312.
62 K tomu blíže Josef MATOUŠEK, Turecká válka v evropské politice v letech 1592–1594.
Obraz z dějin diplomacie protireformační, Praha 1935. Jaroslav Pánek však správně
odhalil přílišnou závislost Matouškova výzkumu na diplomatických relacích – Jaroslav
PÁNEK, Petr Vok z Rožmberka. Život renesančního kavalíra, Praha 2010, s. 127,
pozn. 35.
63 Blíže J. JANÁČEK, Rudolf II., s. 312–317; Alois BEJBLÍK (ed.), Příhody Václava Vratislava
z Mitrovic, Praha 1977, s. 37–116.
64 J. JANÁČEK, Rudolf II., s. 315.
65 Miroslav ŠESTÁK a kol., Dějiny jihoslovanských zemí, Praha 2009, s. 124–125.
66 J. P. NIEDERKORN, Die europäischen Mächte, s. 10.
67 G. PÁLFFY, The Kingdom of Hungary, s. 209–210.
68 Tamtéž, dále srov. J. P. NIEDERKORN, Die europäischen Mächte, s. 9-26; Z. ABRAHAMOWICZ
a kol., Die Türkenkriege, s. 34–59. Z českých prací srov. Jiří PROCHÁZKA,
Velká a dlouhá válka s Turky, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity 5,
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 42
a uherská vojska si dokázala zajistit převahu úspěšným tažením v severních
Uhrách během roku 1593.69
Události v Uhrách brzy zasáhly i do Království
českého. V srpnu 1594 byl velením tažení české zemské hotovosti
proti Turkům pověřen Petr Vok z Rožmberka. Příprava finančně velmi nákladného
tažení stála posledního rožmberského vladaře mnoho sil i pro-
středků.70
Sám polní hejtman hodnotil tehdejší vojenskou sílu i reálné
bojové možnosti českého vojska velmi kriticky.71
Přesto dokázal ze svých
panství postavit do tažení asi 1500 mužů, obstojně vyzbrojených chladnými
zbraněmi i novými ručnicemi a oděných do oděvů v rožmberských barvách
červené a bílé. Rožmberské oddíly vytvořily tehdy celou desetinu vojska,
jež se v září zdlouhavě shromažďovalo ve Znojmě a mělo pomoci osvobodit
z obležení strategicky důležitý Ráb.72
Tato uherská bašta však byla po taktických
neúspěších arciknížete Matyáše, jenž jí z obležení nedokázal včas
osvobodit, vydána nepříteli 28. září 1594, což jejího velitele Ferdinanda
z Hardeggu stálo později život z důvodu „velezrady“.73
Vojsko české zemské
hotovosti bylo nakonec 3. listopadu rozpuštěno, aniž přímo zasáhlo do bojů,
které přerušil příchod zimy.74
Následujícího roku se válečné štěstí přiklonilo na habsburskou stranu.
Pod vedením nového zkušeného generála Karla z Mansfeldu, jehož Rudolf II.
povolal z Nizozemí, se během úspěšných tažení od jara 1595 podařilo dobýt
Ostřihom, Vyšehrad nad Dunajem a Vácov. Císař však nevyužil těchto vítězství
k vyjednávání a rozhodl se pokračovat v bojích. V srpnu téhož roku
však Mansfeld zemřel v polním ležení a arcikníže Maxmilián nedokázal
nahradit taktické schopnosti padlého hraběte.75
Morálka vyčerpaných
a stále hůře zásobených i placených vojsk začala upadat. V prosinci roku
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 43 M I R O S L AV Ž I T N Ý
1997, s. 25–37. TÝŽ, Konec tureckého nebezpečí a Morava, tamtéž, s. 173–176.
K počátkům patnáctileté války blíže J. MATOUŠEK, Turecká válka.
69 J. P. NIEDERKORN, Die europäischen Mächte, s. 11.
70 Blíže Václav BŮŽEK, Protiturecké tažení z roku 1594 (Hospodářské a politické aspekty
generalátu Petra Voka z Rožmberka), Jihočeský sborník historický 58, 1989,
s. 53–65.
71 J. PÁNEK, Petr Vok z Rožmberka, s. 127–128.
72 Blíže Václav BŮŽEK, Der Zug Peter Woks von Rosenberg gegen die Türken im Jahre
1594, in: Prague Papers on the History of International Relations 2, 1998, s. 98–109;
TÝŽ, Protiturecké tažení z roku 1594; Václav BŮŽEK – Aleš STEJSKAL, Výzbrojní
program Petra Voka z Rožmberka (Příspěvek k poznání mentality raně novověkého
velmože), FHB 15, 1991, s. 179-268.
73 J. JANÁČEK, Rudolf II., s. 320–321.
74 J. PÁNEK, Petr Vok z Rožmberka, s. 128–133.
75 Blíže J. JANÁČEK, Rudolf II., s. 320–321; J. P. NIEDERKORN, Die europäischen Mächte,
s. 11–12.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 43
1595 již k císařskému dvoru v Praze doléhaly zprávy o chystající se obrovské
ofenzívě tureckého sultána.76
O nových válečných přípravách Turků
byl díky novinovému zpravodajství dobře informován také Petr Vok
z Rožmberka.77
Koncem června 1596 vyrazila osmanská armáda pod vedením sultána
Mehmeda III. na pochod z Konstantinopole. Přes Edirne, Plovdiv, Sofii
a Niš dorazila do Bělehradu, odkud pokračovala dále a 20. srpna překročila
řeku Sávu a vstoupila na habsburské území. Sultánova válečná rada
se rozhodla oblehnout strategicky důležitý Eger. Dobře opevněné hornouherské
město ležící zhruba sto kilometrů severovýchodně od Budapešti
kontrolovalo důležité komunikační spojení mezi habsburskými
dolnorakouskými državami a Sedmihradskem, kde právě probíhalo protiosmanské
povstání.78
Zanedlouho dorazily k Osmanům zprávy, že se
habsburským vojskům podařilo obsadit pevnost Hátván, kde byli údajně
vítěznými vojáky vyvražděni všichni osmanští obyvatelé města, a to včetně
žen a dětí.79
Osmanská vojska zahájila obléhání Egeru 21. září 1596.
Po třech týdnech město 12. října kapitulovalo a následně byli Osmany popraveni
všichni jeho obránci.80
Několik dnů po obsazení Egeru obdrželo
osmanské velení zprávy, že se spojená armáda Habsburků a Sedmihradska
blíží k jejich pozicím. Velkovezír Damad Ibrahim paša znovu svolal
válečnou radu, jež rozhodla o vytáhnutí osmanských vojsk ven z pevnosti,
aby bylo možné včas zaujmout v terénu výhodné postavení proti neM
I R O S L AV Ž I T N Ý 44
76 Srov. Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu, IX. 1595–1599, Praha 1897, č. 160.
77 Srov. blíže Státní oblastní archiv Třeboň, Historica (dále jen Historica Třeboň), sign.
5813–5816, psané noviny z Antverp, Benátek, Frankfurtu, Kolína a Vídně o tureckých
válečných přípravách a událostech v Uhrách a východním Středomoří. Soubor psaných
novin docházejících posledním Rožmberkům z několika evropských novinových
center během druhé poloviny 16. století tvoří jedinečný pramen k dalšímu
studiu tureckých válek – k charakteristice tohoto pramene blíže K. PRAŽÁKOVÁ,
Das kommunikative Bild.
78 Základní přehled o tažení Mehmeda III. podává Henry Smith WILLIAMS (ed.), The
Historians’ History of The World, XXIV, London 1904, s. 373, 439; mocenské zájmy
Osmanů v druhé polovině 16. století analyzuje Suraiya FAROQHI, The Ottoman Empire
and the World Around It, London 2004 (= Library of Ottoman Studies), s. 27–74.
Dále srov. George Childs KOHN, Dictionary of Wars, New York 2007, s. 47–48; Stanford
J. SHAW, History of the Ottoman Empire and Modern Turkey, I. Empire of the Gazis,
Cambridge 1976, s. 185. K přehledu bitev patnáctileté války v Uhrách srov. Ervin
LIPTAI, Magyarország hadtörténete [Vojenská historie Maďarska], Budapest 1985;
Attila WEISZHÁR – Balázs WEISZHÁR, Csaták kislexikona [Malý lexikon bitev],
Budapest 2000.
79 Richard HODGES, „Last-minute Turkish Victory“, History Today 46, 1996, č. 10,
s. 32–35, zde s. 32–33.
80 Tamtéž.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 44
příteli.81
Oddíly vypochodovaly z města a v několika proudech zamířily do
bažinatého terénu u nedaleké vesnice Mezőkeresztes.82
Historiografický obraz bitvy u Keresztes – úskalí interpretace
Třicet let po pádu Sigetu se v Uhrách odehrál další významný střet expandujících
Osmanů s habsburskými vojsky. Křesťanská Evropa utrpěla
znovu tragickou porážku, během níž padl velký počet šlechticů obou stavů
z českých zemí.83
Při snaze proniknout k vytváření obrazu další z velkých
raně novověkých bitev s Turky je nejprve nutné pokusit se s využitím dostupných
pramenů rekonstruovat průběh samotné události.84
Výsledný
obraz je následně možné srovnat s dobovými reflexemi střetnutí, což umožňuje
klást si otázky směřující k rozkrývání myšlenkových světů pozorovatelů,
symbolickému vyjadřování nejrůznějších významů, jakých bitva
křesťanů s pohany nabývala, i k nezbytné stylizaci pro využití průběhu a výsledku
bitvy panovnickou či zemskou propagandou i v sebeprezentaci urozených
aktérů.85
Válečný střet jako vyhrocení konfliktu skupin umožňuje
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 45 M I R O S L AV Ž I T N Ý
81 Hans Joachim KISSLING, The last great Muslim empires: history of the Muslim world,
Princeton 1969, s. 35.
82 Volný překlad maďarského jména vesnice Mezőkeresztes zní „Křížové pole“. Turecké
pojmenování tohoto místa Haçova znamená ve volném překladu „Pláň kříže“.
83 Přelomový význam bitvy u Keresztes potvrzuje novější bádání; srov. J. P. NIEDERKORN,
Die europäischen Mächte, s. 13.
84 Rozložení sil, průběh bitvy, její historické důsledky i další příběh bitvy v českých dějinách
ukázal na příkladu bitvy u Lipan 1434 Petr ČORNEJ, Lipanská křižovatka: příčiny,
průběh a historický význam jedné bitvy, Praha 1992, s. 185–204, 253–254; dále
srov. Z. VYBÍRAL, Bitva u Moháče.
85 Metodologicky inspirativní podněty k historickoantropologicky založenému studiu
přináší od konce 90. let minulého století především německá a rakouská historiografie
– srov. výběrově Benigna von KRUSENSTJERN – Hans MEDICK (edd.), Zwischen
Alltag und Katastrophe. Der Dreißigjährige Krieg aus der Nähe (= Veröffentlichungen
des Max-Planck-Instituts für Geschichte 148), Göttingen 1999; Heinz DUCHHARDT
(ed.), Krieg und Frieden im Übergang vom Mittelalter zur Neuzeit: Theorie, Praxis,
Bilder: Guerre et paix du moyen âge aux temps modernes, Mainz 2000; Matthias
ASCHE, Religionskriege und Glaubensflüchtlinge im Europa des 16. und 17. Jahrhunderts,
Überlegungen zu einer Typendiskussion, in: Franz Brendle (ed.) Religionskrie ge
im alten Reich und in Alteuropa, Münster 2006, s. 435–454; Olivier CHALINE,
Religion und Kriegserfahrung. Die Schlacht am Weißen Berge 1620, in: tamtéž,
s. 511–518; Ulrich KOBER, Eine Karriere im Krieg. Graf Adam von Schwarzenberg
und die kurbrandenburgische Politik von 1619 bis 1641, Berlin 2004 (= Quellen und
Forschungen zur Brandenburgischen und Preußischen Geschichte 24); Franz
BRENDLE – Anton SCHINDLING (edd.), Geistliche im Krieg, Münster 2009; Marian
FÜSSEL, Frauen in der Schlacht? Weibliche Soldaten im 17. und 18. Jahrhundert zwi schen
Dissimulation und Sensation, in: Klaus Latzel – Franka Maubach – Silke Sat jukow
(edd.), Soldatinnen, Wien 2011, s. 159–178; M. FAHLENBOCK a kol. (edd.),
Inszenierung des Sieges.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 45
obvykle pronikání k podobám dobových myšlenkových hodnot, norem a jejich
každodenního uplatňování v životě jedinců.86
Patrně již na samotném bojišti vznikal díky vlastnímu válečnému zážitku
bojujících účastníků příběh bitvy, jenž následně nabýval druhého života
v dobové společnosti.87
V sítích společenských vztahů se do všech
směrů mohly rozšiřovat různé výklady uplynulé bitvy, které zakládaly její
komunikativní obraz.88
Jemu bývala následně vtištěna určitá sjednocená podoba,
již vytvářela po sběru informací z dobového písemného i ústního podání
historická publicistika.89
Souběžně s tímto zpravodajským obrazem
bitvy byl její příběh využíván jako nástroj argumentace v rovině politické
i teologické.90
U celé řady střetů s Turky v 16. a 17. století lze díky dochování
pramenů nejrůznějších typů a provenience nalézat oporu k zodpovězení takových
otázek a přiblížit se roli, jakou bitva hrála v mysli aktéra, mentalitě
společnosti, politickém, hospodářském, společenském i kulturním vývoji
sledované doby.91
Když proti sobě ve středu 23. října 1596 vojska obou stran stanula, byli
jejich členové vyčerpáni dlouhými pochody i předchozím obléháním a dobýváním
pevností na nepříteli. Postavení znepřátelených stran oddělovala
drobná říčka tekoucí severojižním směrem a spojující dva rozsáhlé močály,
které na severu vytvářely přirozenou překážku pěšímu postupu. Turci rozložili
tábor na západním břehu, zatímco křesťanská vojska stála na východní
straně.92
Křesťanský kontingent pod vrchním velením arciknížete Maxmiliána
a sedmihradského knížete Zikmunda Báthoryho zaujal výhodné postavení
na vyvýšenině u zříceniny starého kostela a rychle vybudoval polní
M I R O S L AV Ž I T N Ý 46
86 Srov. Gert DRESSEL, Historische Anthropologie. Eine Einführung, Wien-Köln-Weimar
1996, s. 123–127.
87 Každodennost bitvy, její ritualizovaný charakter, symbolický náboj i šíři společenských
a politických důsledků dříve ukázal na příkladu středověké bitvy u Bouvines
Georges DUBY, Neděle u Bouvines 27. července 1214, Praha 1996.
88 Metodologicky nosný přístup využívá ke studiu komunikativního obrazu bitvy u Lepanta
1571 Stefan HANSS, „Per la felice victoria“. Venezianische Reaktionen auf die
Seeschlacht von Lepanto (1571), Frühneuzeit-Info 22, 2011, s. 98–111.
89 Blíže T. RATAJ, České země ve stínu půlměsíce, s. 59-72.
90 Tamtéž, s. 139-202.
91 Srov. V. PRCHAL, Vojáci Fortuny, s. 34–37; TÝŽ, Rüstkammern, s. 53–62; TÝŽ, Obraz
křesťanského rytíře?, s. 123–136; TÝŽ a kol. (ed.), Mezi Martem a Memorií; J. HUTEČKA,
Dulce et Decorum Est; TÝŽ, Kořeny spravedlivé války; TÝŽ, Idea občana –
válečníka.
92 Monograficky se bitvě věnovala maďarská historiografie. Srov. Sándor László TÓTH,
A mezőkeresztesi csata és a tizenöt éves háború [Bitva u Mezőkeresztes a patnáctiletá
válka], Szeged 2000.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 46
opevnění pomocí zákopů, jež měly poskytnout výhodu proti přesile nepřítele.
Samotná bitva začala útokem Osmanů na opevněná postavení spojené
křesťanské armády.93
Osmané se opakovaně pokusili během 24. a 25. října překročit řeku, ale
byli odraženi zpět. Zde se projevily jejich problémy s překonáváním vodních
toků.94
Křesťanská vojska dokázala zastavit několik pokusů nepřítele o průlom
především díky rozsáhlejšímu použití dělostřelectva i ručních palných
zbraní, které pomohly díky vhodnému rozmístění v polním opevnění smazat
početní převahu útočníků. Po třech dnech bitvy se 26. října zdálo, že Osmané
utrpí porážku jednoduše tím, že nedokáží přes křesťanské opevněné
pozice prorazit a budou nuceni opustit bojiště, což se ještě v raně novověkém
pojetí polních střetů rovnalo prohře. Turecké dějepisectví z počátku
17. století dokládá, že se Osmané skutečně ocitli na prahu porážky, avšak
průběh bitvy zvrátila taktická chyba císařských vojsk.95
Křesťanská jízda překvapivě zaútočila přímo proti nepříteli, prorazila
linií pěchoty a zamířila přímo ke stanům osmanského velení. Tam však rytíři,
snad oslněni nenadálým úspěchem a vidinou bohaté kořisti, propadli
rabování. Několik praporců údajně dokázalo napadnout také stan, kde byly
uchovávány pokladnice se zlatými mincemi k financování tažení. Odvážným
útočníkům se podařilo zabít či jinak zneškodnit stráže, včetně elitních janičářů.
Nato propadli útočníci jásotu a pod vztyčenými vlajkami se znamením
kříže začali kolem dobytých truhlic tancovat. Sultán Mehmed III. chtěl z bojiště
uprchnout. Uposlechl však své rádce a nařídil pokračovat v bitvě.96
Jiné osmanské prameny líčí, že křesťanský výpad ohrozil přímo stan
Mehmeda III., který byl hájen samotnými vezíry a učiteli i žáky osmanské
dvorské šlechtické školy. Přesto se k sultánovi pokusila probít pouze skupina
útočníků, zatímco ostatní propadli kořistění. Zázemí sultánova dvora se
útočníkům postavilo se vším, co zrovna měli po ruce, včetně například kuchařského
náčiní, dřevorubeckých seker či ženijního nářadí. Nakonec dokázali
Osmané ze svého zázemí zbytky křesťanských útočníků zahnat na
ústup. Ležením se rozlehly nadšené výkřiky o prchajících křesťanech, které
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 47 M I R O S L AV Ž I T N Ý
93 Tamtéž, s. 23nn.
94 Pozdější bitvy u Mogersdorfu (Szentgotthárd) 1664 a Zenty, kde Turci utrpěli těžké
porážky, prokazují obdobné taktické nedostatky v překonávání vodstev.
95 Dobová kronika osmanského autora jménem İbrahim Efendi Peçuyli (1572–1650)
byla edičně vydána – Bekir Sıtkı BAYKAL (ed.), Peçevi Ibrahim Efendi, Peçevi Tarihi
[Historie Peçeviova], I-II, Ankara 1999 (= Kültür ve Turizm Bakanlığı Yayınları), zde
s. 138–139. Dále srov. starší edici téhož díla Murat URAZ (ed.), Ibrahim Pecevi, Pecevi
Tarihi, Istanbul 1968–1969.
96 B. S. BAYKAL (ed.), Peçevi Tarihi, I, s. 139.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 47
dodaly oddílům odvahu do dalšího boje. Morálka janičářských oddílů se obnovila.
S podporou dělostřelectva dokázali zmobilizovaní Osmané prorazit
v mohutném náporu opevněnou linii habsbursko-sedmihradského vojska.
Zaskočené křesťanské oddíly se obrátily na útěk.97
Vítězství u Haçovy – Pláně kříže – znamenalo pro Osmany velký strategický
úspěch.98
Namísto dalšího postupu proti Vídni se však Mehmed III.
vrátil téměř měsíčním vítězným pochodem do Istanbulu, kde propukly několikadenní
pouliční oslavy. V dobových panegyrických dílech začal být
oslavován jako „dobyvatel Egeru“.99
Habsburské vojsko u Keresztes promarnilo
zprvu úspěšným jízdním výpadem příležitost k porážce nepřítele.
Odvážný útok rytířů popisují podobně prameny osmanské i habsburské
strany.100
Z celkového počtu přibližně 40 000 vojáků ztratila křesťanská
strana více než 8 000 mužů. Osmanům se tak dostal do rukou „klíč ke křesťanstvu“,
jenž otevíral především cestu k Vídni. Císař Rudolf II. byl následně
nucen žádat na říšském sněmu 1597 o další pomoc proti Turkům. Jména
ztracené pevnosti Erlau a následné bitvy u Keresztes se skloňovala s neskrývanou
bázní jako symboly nadále už takřka hmatatelného tureckého
nebezpečí.101
Bitva v očích aktérů – válečný zážitek
jako východisko konstrukce obrazu bitvy
Na jaře 1596 se v Království českém šířily zprávy o novém mohutném náporu
Turků v Uhrách.102
Proti nepříteli křesťanstva mělo co nejdříve vyrazit
M I R O S L AV Ž I T N Ý 48
97 Další rozsáhlé (šestisvazkové) osmanské kronikářské dílo pochází od dějepisce
Mustafa NAIMA (1655–1716), Ravzat el-huseyin fi hulusat ahbar el-hafikeyn [Zahrada
al-Husayna: nejvybranější ze zpráv východu a západu] – dílo edičně vydal Zuhuri
DANISMAN (ed.), Naima Tarihi VI Cilt, Istanbul 1967. Relevantní část díla byla přeložena
do angličtiny – Charles FRASER (ed.), Mustafa Naima, Annals of the Turkish
Empire from 1591 to 1659 of the Christian era, London 1832, zde s. 71–90. Ke kritickému
pohledu na tato osmanská narativní díla srov. Gabriel PITERBERG, An Ottoman
Tragedy: History and Historiography at Play, London 2003, s. 72–98, 130–177.
98 R. HODGES, „Last-minute Turkish Victory“, s. 35.
99 C. FRASER (ed.), Mustafa Naima, Annals, s. 74–90.
100 Zde zejména srov. Hieronymus OERTEL, Chronologia, oder Historische Beschreibung
aller Kriegsempörungen und Belagerungen, auch Scharmützen und Schlachten,
so in Ober- und Under-Ungarn, auch Sibenbürgen mit den Türcken von Anno 1395 bis
auff gegenwertige Zeit gedenkhwürdig geschehen, Nürnberg 1615, s. 324–326. Studovaný
exemplář je uložen v Bayerische Staatsbibliothek München, sign. Hbks/F 70 t.
101 K. VOCELKA, Die politische Propaganda, s. 88.
102 Srov. psané noviny zasílané Petru Vokovi z Rožmberka z března a dubna 1596,
zprávy o zbrojení a nových pohybech Turků docházely do Čech z Vídně, Bratislavy,
Vratislavi, Benátek i říšských novelantských center – blíže Historica Třeboň, sign.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 48
vojsko zemské hotovosti, protože ohroženy byly již i hranice Markrabství
moravského.103
V červenci císařské patenty rozhlašovaly nutnost obrany
Uher, kam se podle „hodnověrných“ zpráv vypravil samotný sultán.104
Povinnost
účasti v tažení byla Rudolfem II. vyhlášena v pátek 26. července.105
Již od druhé poloviny května však velitelé nadcházející kampaně Vilém
Trčka z Lípy a Rudolf Vchynský ze Vchynic shromažďovali pluky profesionálních
knechtů, pro něž královská komora počítala s penězi na šest měsíců
– tedy do konce listopadu toho roku.106
Dne 19. června byl zmustrován
první a nejsilnější oddíl českého jezdectva, jenž měl tvořit jádro tažení
vyslaného z království. Jeho velení bylo svěřeno zkušenému válečníkovi
pokročilého věku Albrechtovi Pětipeskému z Chýš a Egrberku.107
Tisíc
Pětipeského jezdců bylo doplněno ještě dvěma polovičními oddíly o pěti
stech jízdních mužích pod velením Václava Popela z Lobkovic a Karla
Tetaura z Tetova.108
Ti vyrazili přes Tábor a Jihlavu, tradiční shromaždiště
zemských vojsk, na moravské zemské hranice, odkud měli dále pokračovat
do Prešpurku.109
České oddíly pod velením Viléma Trčky z Lípy, Rudolfa Vchynského ze
Vchynic a Albrechta Pětipeského z Chýš a Egrberku se podílely na úspěšném
protiútoku v Horních Uhrách, který měl odlehčit ohroženému Egeru.
Dne 3. září se habsburským vojskům podařilo dobýt strategicky významnou
pevnost Hátván.110
Velitel českého jízdního pluku Albrecht Pětipeský psal
obšírně o vítězství u Hátvánu své rodině a okruhu „pánů a přátel“, kteří
od něj obratem vyžadovali další informace o dění na bojišti a zároveň jej
ujišťovali, že se za úspěch statečných křesťanských bojovníků v Uhrách
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 49 M I R O S L AV Ž I T N Ý
5826–5835. Dále srov. Mandát Rudolfa II, aby správcové církevní lid napomínali
k pokání za příčinou válečného tažení proti Turku a aby zvoněno bylo k modlitbám,
1596, 1. června, Sněmy, IX, č. 220.
103 Srov. Mandát Rudolfa II. o hotovosti zemské a aby žádný v službu polní ven z země se
nezamlouval, Sněmy, IX, č. 233.
104 Václav LÍVA (ed.), Regesta fondu Militare Archivu Ministerstva vnitra Republiky
československé v Praze, II. 1590–1617, Praha 1938, s. 203.
105 Tamtéž.
106 Srov. Vydání na lid válečný do království Uherského vypravený, Sněmy, IX, č. 235.
107 K jeho osobě blíže Petr MAREŠ (ed.), Albrecht Pětipeský z Chýš a z Egrberku – edice
korespondence, Praha 2005 (Diplomová práce).
108 Tamtéž. Již 17. 6. 1596 byl Pětipeského jízdní oddíl připraven u Nymburka, odtud měl
co nejdříve vyrazit na moravské hranice – srov. V. LÍVA (ed.), Regesta fondu Militare,
II, s. 200.
109 V. LÍVA (ed.), Regesta fondu Militare, II, s. 201.
110 H. OERTEL, Chronologia, s. 324–326.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 49
nepřestávají modlit.111
Svým rozsahem ojedinělý soubor dochované korespondence
rytířského rodu Pětipeských z Chýš umožňuje blíže nahlédnout
do každodennosti polního tažení a jeho reflexe v očích aktéra bojů – velitele
české jízdy Albrechta Pětipeského.112
Od obsazeného Hátvánu se habsburské oddíly pod vrchním velením
Adolfa ze Schwarzenberku stáhly do výchozích pozic zpět na západ k Vácovu
na Dunaji.113
Zde napsal Albrecht Pětipeský v polním ležení list své rodině
do Byšic u Mělníka, jehož obsah prozrazuje, že se mezi křesťanskými vojsky
šířily zprávy, že Turci proti nim stojí v obrovské přesile, čítající až 400 000
mužů.114
V předtuše nerovného střetu nalézal český rytíř sílu ve víře v boží
ochranu. Rodinu prosil o zprávy z domova a svoji manželku a sestru napomínal,
aby bedlivě dohlížely na výchovu jeho dcer a synů. Zároveň věřil, že
s pomocí boží se ještě se svou rodinou shledá.115
Pod svým podpisem připojil
sdělení, že se mu podařilo získat, patrně během dobytí Hátvánu, neobvyklou
válečnou kořist v podobě tří tureckých žen a tří dívek. Zajal také jednoho
Turka, jenž ovšem dokázal brzy uprchnout. Albrecht Pětipeský neměl žádnou
možnost odeslat zajatce na své statky do Čech.116
Adolf ze Schwarzenberku vydal 2. října rozkaz, aby jízda Albrechta Pětipeského
následovala pěší pluk Viléma Trčky z Lípy; vojska se pohnula od
Vácova na východ proti nepříteli.117
Dne 15. října začal Adolf ze Schwarzenberku
přeskupovat oddíly a český jízdní pluk převelel k uherským husarům
a následně k saským rejtarům.118
O čtyři dny později již nejvyšší velení uvaM
I R O S L AV Ž I T N Ý 50
111 Srov. list Hertvíka Zejdlice ze Šenfeldu z 12. 9. 1596: „Hátván že jest vzat, buď z toho
Pánu Bohu chvála. Toliko potřeba mysliti, abychom jej dlouho schovali… O Turcích co
slyšeti a silní-li jsou, prosím při nejprvnější příležitosti mi oznamte.“ Zámek Nelahozeves,
Lobkowiczká knihovna a archiv [v roce 2011 tam byly archiválie zmiňovaného
fondu přesunuty ze Státního oblastního archivu Litoměřice], Lobkovicové roudničtí –
rodinný archiv (dále jen LRRA), sign. P11/16; P. MAREŠ (ed.), Albrecht Pětipeský, č. 414.
112 Srov. LRRA, sign. P 10/1–1, fol. 5; tamtéž, sign. P 11/16, fol. 16–17; tamtéž, sign. B 94,
fol. 66–71; listy edičně zpracoval P. MAREŠ (ed.), Albrecht Pětipeský, č. 414–421.
113 H. OERTEL, Chronologia, s. 325–326.
114 „Od Hátvánu jsme přijeli a tu očekáváme, co dále pán Bůh chtíti. Na nepřítele čekáme,
kterýž od nás blízko jest. Tak praví, že má míti lidu do štyrykráte sto tisíc. Pán
Bůh rač nám svou svatou pomoc dáti a mně se se všemi Vámi v dobrým zdraví popříti
shledati.“ LRRA, sign. P10/1, fol. 5; P. MAREŠ (ed.), Albrecht Pětipeský, č. 415.
115 Srov. tamtéž.
116 „Mám šest Turkyň vězení, tři ženy a tři děvčata ještě a jedna mi umřela a Turek mi,
šelma utekl. Nevím, jak je domů vám odeslati…“ Tamtéž.
117 Originály Schwarzenberkových polních rozkazů se dochovaly rovněž v rámci korespondence
Pětipeských z Chýš – srov. LRRA, sign. B 94, fol. 66–71, zde fol. 66; P. MAREŠ
(ed.), Albrecht Pětipeský z Chýš, č. 416–421.
118 Tamtéž, fol. 67–68.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 50
žovalo o vhodném polním ležení a jeho opevnění v náročném bažinatém
terénu jihovýchodně od Egeru u vsi Keresztes.119
Poslední písemný rozkaz
byl Pětipeskému vydán 23. října, kdy Schwarzenberk již připravoval svoje
jednotky na poziční střet s Turky, kteří proti němu vytáhli od Egeru. Český
rytmistr měl připravit svoje rytíře k boji a vyčkávat v pohotovosti na další
rozkaz.120
Ještě téhož dne se rozpoutaly boje, jejichž výsledkem byla drtivá
porážka habsburských vojsk. Albrecht Pětipeský z Chýš padl s většinou
svého pluku během již popsaného odvážného jízdního výpadu proti sultánovu
ležení.121
Vytváření obrazu bitvy
Utváření diskursivní podoby průběhu, výsledku i následků polní bitvy u Keresztes
lze sledovat v několika časových i tematických rovinách. Bezprostředně
po střetu se tragická porážka stala argumentačním nástrojem
Rudolfa II. na zemských sněmech. Ve šlechtické společnosti rudolfinských
Čech a Moravy se záhy objevily reflexe bitvy, jež dokládají epistolografické
prameny. Ve stejné době šířilo několik z dnešního pohledu typizovaných výkladů
také novinové zpravodajství. V druhém sledu s odstupem několika
týdnů byla tematika zpracována propagandou prostřednictvím tištěných letáků,
které již ovšem podávaly značně tendenční informace. Výklad střetu
soustředěný na oslavu padlých českých šlechticů podal Bartoloměj Paprocký
z Hlohol. Keresztes se také dostala do řady známých memoárových a narativních
děl a žila následně prokazatelně ještě v 19. století svým druhým životem.
Srovnání těchto základních rovin obrazu kereszteské bitvy zároveň
vybízí k otázce, do jaké míry byly reflexe události ovlivněny typizací, sebe stylizací
autorů, propagandou či rozličnými dobově předávanými stereotypy
ve vnímání tureckých nepřátel a střetů s nimi. Právě v období patnáctileté
války vyvrcholil obraz Turka jako „ouhlavního nepřítele křesťanstva“.122
Význam hornouherského města Egeru jako brány do srdce křesťanské
Evropy byl vyzdvižen při žádosti Rudolfa II. o pomoc, s níž se v říjnu 1596
obracel na falckého kurfiřta Fridricha.123
Porážce křesťanských vojsk
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 51 M I R O S L AV Ž I T N Ý
119 Tamtéž, fol. 71.
120 Tamtéž, fol. 69. Lze předpokládat, že po zformování oddílů vojska byly již další rozkazy
vydávány rychleji pomocí polních poslů.
121 H. OERTEL, Chronologia, s. 337; Eduard PETRŮ (ed.), Bartoloměj Paprocký z Hlohol,
O válce turecké a jiné příběhy. Výbor z Diadochu, Praha 1982, s. 358.
122 M. MENDEL – B. OSTŘANSKÝ – T. RATAJ, Islám v srdci Evropy, s. 299.
123 „…der Feind allgemeiner Christenheit, der Türk, sich fast wider alles Versehen mit
aller seiner Macht auf unser Kunigreich Oberhungern gewendet, die Hauptfestung
Erlau dermassen und so stark belagert… da ermelte Festung, die ein Aufenthalt des
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 51
u Keresztes však již ani nové posily z Římsko-německé říše nemohly zabránit.
Posledního říjnového dne byly v Praze i v sídlech českých šlechticů
známé podrobnější informace o obsazení Egeru a hrozbě dalšího střetu
s Turky v Horních Uhrách.124
Během prvních listopadových dnů dorazily
do Čech také psané noviny z Košic a Vídně líčící porážku křesťanských
vojsk u Egeru.125
Především zprávy sepsané v Košicích s týdenním odstupem
od porážky 2. listopadu 1596 poskytovaly podrobné a čerstvé líčení
průběhu čtyřdenní bitvy.126
Bohaté informace musel pisatel načerpat od
jednoho či více očitých svědků střetu. Křesťanská vojska se údajně statečně
bránila v polních zákopech a vzdorovala přesile.127
Ve vhodném
okamžiku, v poledne 26. října, se český jízdní pluk pokusil prorazit liniemi.
Úspěšně se probil až k sultánovu ležení, avšak stále příliš početná
turecká pěchota dokázala včas průlom přehradit a znemožnila využít
tohoto překvapivého manévru. Osud statečných českých jezdců tím byl
zpečetěn.128
Níže bude patrné, že z těchto zpráv následně výrazně čerpaly
další oficiální i jedinečné individuální reflexe bitvy. Listopadové zprávy
docházející do Království českého byly zakončovány zbožnými prosbami
o ochranu před dalším „ukrutenstvím tureckým“.129
Podtrhovaly tak
obecný stereotyp Turka jako úhlavního nepřítele křesťanské Evropy, který
disponuje ohromující válečnou mašinérií.130
Přesto poukázáním na příkladnou
statečnost českého jízdního pluku ponechávaly křesťanům naději
na obranu a konečné vítězství nad Turky, čehož však lze dosáhnout pouze
ctnostným křesťanským životem a statečným bojem za obranu vlastní
víry.131
Tuto typizaci sdělení bylo možné následně sledovat i v tištěných
M I R O S L AV Ž I T N Ý 52
ganzen Kunigreichs Oberhungern und Trost vieler anderen umbliegenden Festungen
ist, von dem Feind sollte erobert, oder aber die Unserigen (welches der
Allmächtig gnädiglich abwenden und verhüten wolle) davor sollten geschlagen
werden…” Sněmy, IX, č. 255.
124 Srov. německy psaný list Jiřího Pichla adresovaný Petru Vokovi z Rožmberka z Prahy
30. 10. 1596. Historica Třeboň, sign. 5841. Dobytí Egeru zde bylo zdůvodněno zradou
části posádky, která město nepříteli vydala.
125 Srov. německy psané noviny z Košic a Vídně datované 2., 7. a 15. 11. 1596 a adresované
Petru Vokovi z Rožmberka. Historica Třeboň, sign. 5844, 5844/1–2.
126 Srov. tamtéž, sign. 5844.
127 Tamtéž, fol. 1.
128 Tamtéž, fol. 2–3.
129 Srov. Historica Třeboň, sign. 5844/1–3.
130 Srov. T. RATAJ, České země ve stínu půlměsíce, s. 217–229.
131 Srov. Historica Třeboň, sign. 5844, fol. 1.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 52
letácích ovlivněných již zřetelně habsburskou propagandou, jež se všemi
prostředky snažila aktivizovat obyvatele zemí Koruny české k obraně.132
Podrobněji lze z dochovaných pramenů rekonstruovat v prvé řadě politickou
rovinu ohlasu kereszteské bitvy. Reakce na drtivou prohru se odrazila
v ještě intenzivnější snaze panovníka o sebrání prostředků a posil
k obraně proti postupující osmanské invazi.133
Rudolf II. svolal další sněm
na 23. ledna 1597.134
V lednu 1597 se jméno Erla stalo mocným symbolem
blízkosti tureckého nebezpečí a argumentačním nástrojem v ústech císaře
Rudolfa II. Nyní se již celé křesťanstvo včetně papeže mělo zasadit o zastavení
dalšího postupu Turků v Uhrách. Ze sněmovní propozice lze také vyčíst,
že habsburská válečná rada již počítala s přenesením válčiště dále na
území zemí Koruny české.135
Hráz křesťanstva se v dobovém diskursu začala
posouvat z Uher na moravské a české území.136
Čeští stavovští zástupci naslouchali
těmto znepokojujícím zprávám, zatímco se jim stále méně dařilo
vymoci z vyčerpané země další válečné berně či vyzbrojené vojáky, a vyhovět
tím opakovaným a stupňujícím se požadavkům panovníka.137
Ještě v listopadu 1596 navázaly na psané noviny z Uher a Vídně zprávy
šířené tištěnými letáky. Obrovské ztráty císařských vojsk se dobová publicistika
v habsburském soustátí snažila z propagandistických důvodů zakrýt.
V centru vyobrazení bitvy na novinovém letáku vytištěném u Oldřicha
Valdy na Starém Městě pražském se vzpínal silný válečný kůň s křesťanským
rytířem ve zbroji španělského typu, ozbrojeném dlouhým kopím
a velkým štítem. Za ním právě zuřila bitevní vřava. V rozporu s jejím výsledkem
zde byla křesťanská vojska zachycena jako vítězící strana patrně
ještě nerozhodnutého boje.138
V popředí lze okolo rytíře vidět zabité Turky
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 53 M I R O S L AV Ž I T N Ý
132 Srov. T. RATAJ, České země ve stínu půlměsíce, s. 24–58.
133 K tomu srov. zvýšenou snahu o vymáhání dlužných válečných berní i trestání šlechticů,
kteří se nedostavili k svolaným mustruňkům od konce října do prosince 1596 –
V. LÍVA (ed.), Regesta fondu Militare, II, s. 208–211.
134 Sněmy, IX, č. 280.
135 Srov. tamtéž, č. 293.
136 „A jakož také stavové s vyslanými z[e] zemí k[e] království tomuto příslušejících při
sobě toho zdravě a rozumně povážiti mohou, že po ztrátě vejš jmenované přední
pevnosti Erly (na kteréž jest markrabství Moravskému a knížetstvím Slezským
jako i království tomuto vysoce mnoho záleželo) a tom nešťastném potkání nepříteli
Turku na mnoho rozdílných místech obležením a dobejváním některých pevností
i jinač větší mocí než kdy prvé odepíráno neb odoláno býti musí...“ Sněmy, IX,
č. 293.
137 Tamtéž.
138 Srov. novinový leták Valní bitva s Turkem léta tohoto 1596. Pravdivé vypsání, co jest
se mezi lidem křesťanským válečným a ouhlavním nepřítelem Turkem u Keresztes
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 53
s nepostradatelnými atributy turbanů a uherského husara, který i po pádu
s koně dále statečně bojuje se šavlí proti nepříteli.139
Tendenční dřevořez letáku zakrýval skutečný výsledek bitvy, o němž
se čtenář mohl dočíst až v jeho textu. Úkolem takové zpravodajské ilustrace
bylo v prvním sledu přitáhnout pozornost kupujícího.140
V další rovině
však grafický výjev odkrýval obsahy čitelné ve srozumitelném
symbolickém kódu. Symbol kříže výrazně označoval křesťanské vojsko
útočící na Turky zprava za střelby z ručnic. Turecká pěchota nalevo před
šikem prchala zcela pryč z bitevní scény. Výjev vítězící křesťanské pěchoty
byl samozřejmě v příkrém rozporu s výše pojednaným skutečným průběhem
bitvy.141
Symbolický obsah zdánlivě jednoduchého vyobrazení značně
zjemňoval tragický výsledek střetnutí. Rovněž výklad průběhu a porážky
v bitvě byl v textu letáku veden snahou zmírnit katastrofu habsburských
sil u Keresztes. Grafická i textová podoba letáku byly patrně společně
ovlivněny snahou intenzivně varovat čtenáře či pouhého pozorovatele
ilustrace před tureckým nebezpečím, zároveň však nezdrtit věřícího
křesťana tragickou porážkou a poskytnout mu naději v záchranu před
pohanskou invazí.142
Písemnost měla v duchu habsburské propagandy
především pohnout českou společnost k uvědomění si skutečného
nebezpečí.143
Na obležení a ztrátu Egeru reagoval také pražský arcibiskup Zbyněk
Berka z Dubé, jehož péčí byl vydán v Praze v tiskařské dílně Anny Šumanové
leták s názvem: Erla, v kterém místě, v jakém způsobu, v jaké síle turecké,
kdy, proč, kterak a od koho sultánovi Mehmetovi toho jména třetímu
Tureckému císaři léta tohoto 96. obležena a vzdána byla.144
Úvodní stranu
M I R O S L AV Ž I T N Ý 54
zběhlo I které osoby přitom zahynuly a co jich z obojí strany na placu zůstalo, kdo
z našich jako pan Trčka a jiní od Turka vysvobozeni jsou, tisk Oldřich Valda, Staré
Město pražské, listopad 1596. Studovaný originál je uložen v Zámku Nelahozeves,
Roudnická Lobkoviczská knihovna, sign. III lb 12/44. Dále srov. T. RATAJ, České země
ve stínu půlměsíce, s. 46.
139 Srov. další výjevy z tureckých válek v hmotné kultuře šlechtického prostředí. K tomu
s přehledem další literatury V. BŮŽEK, Türkische Motive.
140 Srov. Valní bitva s Turkem – titulní dřevořez.
141 Srov. tamtéž a výše ve studii k rekonstrukci faktického průběhu bitvy.
142 Srov. v textu letáku Valní bitva s Turkem, fol. 2–4.
143 Srov. T. RATAJ, České země ve stínu půlměsíce, s. 139–140.
144 Studovaný exemplář se dochoval v Státním oblastním archivu Třeboň, pobočka Čes ký
Krumlov, Sbírka rukopisů, inv. č. 248, sign. 208 (červená), Vzpomínkové album
svobodného pána Adolfa ze Schwarzenberku 1596–1598 (dále jen Album Adolfa ze
Schwarzenberku), fol. 3–10.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 54
s titulem a odkazem na arcibiskupa doprovázel dřevoryt,145
na němž Turci
určení typickými atributy turbanů, zahnutých šavlí a praporců s půlměsíci
ostřelovali křesťanské město, jehož dominantou byl kostel.146
Obšírné líčení
začínalo poukazem na hříchy křesťanstva, čímž se vyznění úvodu shoduje
se stereotypem vnímání Turka jako boží metly.147
Průběh obléhání je
podán s důrazem na statečnost obránců pod velením Viléma Trčky z Lípy,
kteří však byli převahou nepřítele nakonec přemoženi. Turci jsou opakovaně
nazváni „zběří“.148
Zásadní váha je přikládána významu pevnosti
Eger, která je několikrát označována jako „nejhlavnější a nejpřednější pevnost
v Uhřích hořejších“.149
Úvod letáku je laděn velmi dramaticky, dobového
čtenáře totiž informoval o zajetí mnoha křesťanů, včetně českých
šlechticů Viléma Trčky z Lípy a Jana Vchynského z Vchynic, Turky.150
Lze
usuzovat, že leták svým obsahem vzbuzoval ve čtenáři strach a úzkost z tureckého
nebezpečí během čtení celého jeho obsahu. Samotný závěr zakončený
prosbou k bohu, aby vysvobodil z nepřátelských rukou zajatce,
ponechával mysli čtenáře naději. Mezi řádky je ovšem znovu patrna snaha
zvýraznit naléhavou potřebu obranného boje za křesťanskou společnost
všemi jejími prostředky. Také pražský arcibiskup se prokazatelně snažil
aktivizovat přinejmenším gramotnou společnost. Značnou angažovanost
katolické církve v těchto snahách ostatně dále dokládá velký počet dochovaných
kázání, jež měla povzbudit odvahu a víru velitelů i vojáků přímo
v Uhrách, stejně jako obyvatel vzdálenějších od fronty ve vnitrozemí.151
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 55 M I R O S L AV Ž I T N Ý
145 Provedení dřevorytu je velmi stylizované, zároveň se při srovnání s obdobnými letákovými
ilustracemi jeví jako méně propracované a kvalitní, což by mohlo naznačovat
snahu dostat leták do oběhu co nejrychleji. Dosavadní výzkum zároveň neobjevil
použití tohoto dřevořezu na jiném letáku.
146 Tamtéž, fol. 3.
147 „Když sultán Mehmet toho jména třetí turecký císař v steklosti své, to však z samého
dopuštění Božího pro veliké hříchy naše, lid křesťanský mečem, ohněm a jinými
přeukrutnými těžkostmi hubiti a trápiti umínil…“ Tamtéž, fol. 4. Ke stereotypu
Turka jako boží metly křesťanstva blíže T. RATAJ, České země ve stínu půlměsíce,
s. 225–229.
148 Srov. Album Adolfa ze Schwarzenberku, fol. 4, 9. Stejného dobového výraz – „zběř“
užil při pojmenování Turků také Šťastný Václav Pětipeský z Chýš; srov. M. ŽITNÝ
(ed.), Deník Šťastného Václava Pětipeského, s. 241.
149 Srov. Album Adolfa ze Schwarzenberku, fol. 4–5.
150 „…pan Vilím Trčka a pan Jan Vchynský s některými víceji křesťany přece v zajetí
zůstávají, kterýchž o ty všemo-húcí, věčný a milosrdný bože náš sám potěšitelem
a ochráncím býti a je toho ukrutného jha tureckého pro čest a chválu jména tvého
svatého milostivě vysvoboditi rač. Amen.“ Tamtéž, fol. 10.
151 K tomu srov. výběrově Georg SCHERER, Křesťanská vojenská kázání všem nejvyšším
hejtmanům, místodržícím etc. a vůbec všemu křesťanskému vojsku, kteří se nyní
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 55
Jejich počet vzrostl v souvislosti s velkou kampaní Mehmeda III. právě
v letech 1596–1597.152
V listopadu 1596 začala být látka reflektována také v okruzích rodin
a přátel šlechticů, kteří se tažení zúčastnili.153
Z dopisu Václava Budovce
z Budova psaného 25. listopadu 1596 Amandu Polanovi z Polansdorfu je
patrné, že se k Budovcovi dostaly tradiční výklady bitvy, které byly šířeny
novinami i v prostředí panovnického dvora a politické reprezentace.154
Zároveň
však pisatel dopisu znal podrobnější zprávy o výpadu české jízdy pod
vedením Albrechta Pětipeského z Chýš, kterého ve svém latinském listu
ocenil jako zkušeného válečníka a muže čisté a pevné víry. V Budovcových
očích představoval Albrecht Pětipeský křesťanského rytíře, v němž se protínaly
ctnosti válečnické a duchovní: „…viro pio et orthodoxo et veterano
milite et capitaneo…“155
Z obsahu listu je dále patrné, že si český evangelický
šlechtic uvědomoval blízkost tureckého nebezpečí a ve velitelských
počinech Albrechta Pětipeského z Chýš spatřoval příklad hrdinného bojovníka
Kristovy víry i naději do dalších obranných bojů.156
Budovcovy snahy
přimět křesťanské obyvatele českých zemí k účinnější obraně jsou dobře
známy z jeho díla Antialkorán, který vrcholí statí O rytíři křesťanském.157
Budovec adresoval svoji obšírnou reakci na bitvu u Keresztes významnému
kalvínskému teologovi Amandu Polanovi, jenž mohl tento pohled šířit dál
v teologických a učeneckých kruzích, především protestantské části společ-
nosti.158
Budovcova reflexe zabarvená do značné míry jeho vyhraněným
M I R O S L AV Ž I T N Ý 56
v Uhřích proti Turku užívati dají, k šťastnému vítězství a vejstraze. A nejprve věrné napomenutí,
že křesťané Turku nemají se podávati, než rytířsky proti němu bojovati, Národní
knihovna ČR, Oddělení rukopisů a starých tisků, sign. 54 H 2240.
152 Přehled dalších kázání pro období 1596–1597 podává Ratajův seznam turcik – T. RATAJ,
České země ve znamení půlměsíce, s. 355–356.
153 Šíření informací o bitvě od přímých aktérů a jejich rodin do okolní české šlechtické
společnosti lze doložit v korespondenci Pětipeských z Chýš a Egrberku. Srov. LRRA,
sign. P 11/16, fol. 16–17; sign. P 10/1–1, fol. 5; P 10/12, fol. 48.
154 List edičně zpřístupnil Julius GLÜCKLICH (ed.), Václava Budovce korrespondence
z let 1579–1619, Praha 1908, s. 25–27.
155 „…Bohemi duce Alberto Pietipeský, viro pio et orthodoxo et veterano milite et capitaneo,
qui mille equites ducebat…“ J. GLÜCKLICH (ed.), Václava Budovce korrespondence,
s. 25.
156 Tamtéž, s. 25–27.
157 Srov. N. REJCHRTOVÁ (ed.), Antialkorán, s. 323–353; TÁŽ, Václav Budovec, s. 189;
P. ODSTRČIL, „Křesťanský rytíř“, s. 114; H. BOČKOVÁ, Rytíř křesťanský. Nověji interpretoval
předmluvu Antialkoránu J. PIŠNA, Turecké nebezpečí, s. 244–245. První rukopis
Budovcova díla byl sepsán již před rokem 1593; srov. tamtéž.
158 Opavský humanista a teolog Amandus Polanus z Polansdorfu byl žákem a od 25. 10. 1596
také zetěm Johanna Jakuba Grynaea, stal se rektorem basilejské univerzity a část
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 56
evangelickým postojem pojala bitvu u Keresztes jako hrozbu, jež měla přispět
především k vnitřní nápravě křesťanstva v duchu Erasmovy Rukověti
křesťanského rytíře.159
Albrecht Pětipeský byl představen jako archetyp bojovníka
silného duchovně i tělesně.
Rozsáhlé zprávy o katastrofální porážce v Uhrách u Egeru a Keresztes
šířící se od panovnického dvora, z kostelních kázání, letákového zpravodajství
i možných osobních (dnes již těžko doložitelných) ústních svědectví
vzbudily u českých šlechticů obavy z možné invaze Osmanů do Království
českého. V jižních Čechách připravoval svoje panství na možný vpád tureckých
nájezdníků Petr Vok z Rožmberka.160
V lednu vydal svým poddaným
v Prachaticích příkaz, aby zinventarizovali podle domů všechny zbraně,
a obyvatelům, kteří dostatečně ozbrojeni nebyli, aby rada města přímo
z Rožmberkových zbrojnic opatřila potřebnou výzbroj.161
Podle starobylého
obyčeje měla mít každá domácnost k dispozici helmici, ručnici a dobrou
chladnou zbraň – oštěp či kord.162
Péče o obranyschopnost vlastních panství
i promýšlení výzbrojního programu byly u Petra Voka z Rožmberka již opakovaně
doloženy starším bádáním.163
Tento příklad regionální mobilizace
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 57 M I R O S L AV Ž I T N Ý
svého života strávil jako vyhledávaný preceptor šlechticů, včetně Karla st. ze Žerotína
a jeho mladšího bratra Diviše. Blíže srov. M. HOLÝ, Zrození renesančního kavalíra,
s. 71–76, 268–278; František HRUBÝ, Kalvínský theolog a bouře opavská r. 1603, ČČH
37, 1931, s. 593–601; T. KNOZ, Karel starší ze Žerotína, s. 55, 83, 87; Ernst STAEHELIN,
Amandus Polanus von Polansdorf, Basilej 1955; Josef ZUKAL, Polanové z Polansdorfu.
Památná rodina opavská 16. věku, Časopis Matice moravské 51, 1927, s. 99–123.
159 Srov. H. BOČKOVÁ, Rytíř křesťanský, s. 19-24, zde zejména s. 20. Martin SVATOŠ –
Michal SVATOŠ, Živá tvář Erasma Rotterdamského, Praha 1985, s. 46–47, 271–295;
František PROCHÁZKA (ed.), Erasma Rotterdamského ruční knížka o rytíři křesťanském,
Praha 1787; Anna M. O’DONNEL (ed.), Desiderius-Roterodamus Erasmus,
Enchiridion militis christiani: an english version, Oxford 1981.
160 Petr Vok z Rožmberka uložil 18. 1. 1597 Prachatickým, aby „…sepsali inventář všech
zbraní při domech v městě se nacházejících a uložili držitelům domů, kteří podle
staršího nařízení dostatečnou zbraní opatřeni nejsou, aby do čtyř neděl, co jim schází,
si opatřili; povoluje, aby za mírnou náhradu měšťanům ze zbrojnice jeho zbraně
vydávány byly…“. Sněmy, IX, č. 289.
161 „Poněvadž království toto České před nenadálejmi vpády od nepřítele ouhlavního
všeho křesťanstva v velikém nebezpečenství zůstává, tak že za potřebné býti poznávám,
aby jeden každý z poddanejch mejch zvláště v městech a v měst[ečkách] mejch
osedlejch s dobrejmi zbraněmi se zásobiti a ty k dotčené a nenadálé potřebě jmíti
mohl…“ Tamtéž.
162 „A poněvadž od předkův mejch při všech městech a měst[ečkách] mejch s dostatkem
o tom jest nařízeno, že k jednomu každému domu helmelín, ručnice a jedna
dobrá zbraně buď kord neb voštip zapsána jest, a byť i k prodajům domové přicházeli,
takové potřeby vždy při domech aby zůstávaly…” Tamtéž.
163 Srov. V. BŮŽEK, Der Zug Peter Woks; V. BŮŽEK – A. STEJSKAL, Výzbrojní program
Petra Voka; J. PÁNEK, Poslední Rožmberkové, s. 333–334. Jaroslav Pánek interpretoval
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 57
nemusel být po rozšíření zpráv o porážce křesťanů u Keresztes v Čechách
ojedinělý.164
Z Rožmberkova počínání lze usuzovat, že poslední frontou
obrany proti pohanům měla být křesťanské šlechtě jejich vlastní panství.
S delším časovým odstupem bylo téma kereszteské bitvy zpracováno
Bartolomějem Paprockým z Hlohol. V písňové formě vdechla Paprockého
veršovaná skladba sledovanému obrazu bitvy obrysy směřující k epitafu.
Pod názvem Památka Čechům u Kheredes byla vydána ještě do konce roku
1596.165
Apologeticky laděný spis měl oslavit padlé české šlechtice a výrazně
poukázat na ideál smrti v boji za ochranu křesťanstva.166
Žalozpěv o 25 slokách
byl navíc vybaven hudebním doprovodem zapsaným v notách.167
Úvod
zpěvu otevírá výklad Sokratova citátu zdůrazňujícího, že hrdinná smrt v boji
je smrtí slavnou, která je odměněna slavným pohřbem i hrobem.168
Série
dalších antických citátů vztahujících se k hrdinské smrti válečníka je uzavřena
Xenofontovými slovy poukazujícími na otcovskou hrdost k synovi
padlému v bitvě.169
Následně je metaforicky vyjádřen žal nad padlými
českými šlechtici, nejprve pláčem Koruny české a posléze jednotlivých
M I R O S L AV Ž I T N Ý 58
Rožmberkovy výzbrojní snahy jako odraz nedůvěry v habsburské válečnictví, proto
Petr Vok soustavně budoval zbrojnici, jež měla vystačit pro několik set rožmberských
vojáků, kteří měli v případě nutnosti bránit jeho statky. Tamtéž.
164 Šířeji zaměřené studium patřičných fondů a sbírek v regionálních archivech bude
předmětem dalšího výzkumu.
165 Bartoloměj PAPROCKÝ Z HLOHOL, Památka Čechům u Kheredes a nebo Erle, měsíce
října léta Páně 1596 pobitým, učiněná od Bart. Paprockého z Glohol a Paprocké Woly,
Staré Město pražské [Anna Šumanová] 1596. K tomu srov. T. RATAJ, České země ve
stínu půlměsíce, s. 359. Studovaný originál je uložen ve Strahovské knihovně Královské
kanonie premonstrátů na Strahově, sign. FK V, 2/12; K tomu dále srov. T. RATAJ,
České země ve stínu půlměsíce, s. 359; E. PETRŮ (ed.), O válce turecké a jiné příběhy,
s. 8.
166 Srov. B. PAPROCKÝ Z HLOHOL, Památka Čechům u Kheredes, fol. 1–12.
167 Ve čtyřpůlovém taktu a v molové tónině je zapsán notový doprovod, pod ním následují
tyto první verše písně: „Paklis umínil, Pane milostivý, na křesťanský lid tvůj žalostivý,
ukrutnou ruku pohanskou držeti, nás ní hubiti. Známe, Pane náš, své veliké
zlosti, avšak prosíme tvé božské milosti, buď náš pán a nechť nevládnou nad námi
zlostní pohani…“. Tamtéž, fol. 5.
168 „Hodný toho ten Národ Český velmi slavný, jak onen dal naučení Sokrates své dávní,
aby dlouhou a častou paměť jim dělali, příběhy mnohé české, jenž by vzpomínali
[…] Slavní Čechové, radost mějte a ne pláč, z jich smrti otcové. Socrates praeclarum
esse dicebat, in bello fortiter occumbere. Etenim, qui sic e vita migrat, funere et sepulchro
magnificentissimo honoratur […]: Sokrátes velmi slavnou věc býti to pravil,
v boji udatně zahynouti. Nebo kdo tak z života tohoto se vystěhuje a z něho vykročí,
pohřbem i hrobem znamenitě poctěn bývá […].“ Tamtéž, fol. 2.
169 „Cum filium suum corruilse percepisset in bello, ne lachrimans quidem, ait, Sciebam
me genuisse mortalem: Když o synu svém, že zahynul v boji, přezvěděl, takto
beze všeho pláče pověděl: Věděl jsem, že jsem ho smrtelného zplodil.“ Tamtéž, fol. 4.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 58
českých rodů.170
Bartoloměj Paprocký postavil do centra pozornosti
Albrechta Pětipeského z Chýš, jehož přirovnal k trójskému hrdinovi Hektorovi.
Statečnému českému rytíři se podařilo probít se hluboko do tureckého
ležení, kde však byl unavený přemožen a padl slavnou a hrdinnou smrtí.171
Paprockého příměr byl pravděpodobně motivován nejen snahou poukázat
na hloubku vlastenectví a válečnické kvality rytíře.172
Pětipeského smrt vyloženou
v humanistickém duchu v souvislosti s bájným antickým hrdinou
lze také chápat jako statečnou smrt rytíře za celé křesťanstvo.173
Ve dvou
připojených kratších písních vystupuje český plukovník Albrecht Pětipeský
a jezdci z jeho praporu jako následováníhodní a příkladně neohrožení křesťanští
bojovníci.174
Náboženský rozměr písně je patrný především ze závěrečné
prosby autora ke Kristu o spásu duší mužů padlých u Keresztes.175
Je zřejmé, že se Paprockého výklad ocitá v zásadním rozporu s výše pojednanými
obrazy bitvy, které poukazovaly na rabování jízdního oddílu, jenž
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 59 M I R O S L AV Ž I T N Ý
170 Značnou roli zde hraje také titulní ilustrace letáku, v jejímž centru je Kristus na kříži
a pod ním je ve stylizovaném castru doloris vyobrazen lev jako heraldický symbol
českého království stojící na hrobce šlechtice ve zbroji, tumba je navíc opatřena nápisem
„TUMULUS“. Tento komponovaný alegorický výjev je obklopen erby nejvýznamnějších
šlechticů, kteří v bitvě padli, na čelních místech jsou vyobrazena
erbovní znamení Lobkoviců a Pětipeských z Chýš. Srov. B. PAPROCKÝ Z HLOHOL,
Památka Čechům u Kheredes, fol. 1. K obrazovému doprovodu Paprockého děl, jenž
vytvářel další rovinu představení nutnosti boje proti tureckým vpádům, na příkladu
Diadochu alespoň okrajově Ondřej JAKUBEC, Grafické dílo Jana Willenbergera
a knižní tisky přelomu 16. a 17. století (Mezi realitou, imaginací a konceptualitou), in:
Jiří Fiala (ed.), Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultatis philosophica.
Studia Moravica, II, Olomouc 2004, s. 185–204, zde s. 188.
171 „Pláč dítek velký i poctivé ženy, bratří i strejců v Čechách rozmnožený, pro smrt rytíře
Albrechta slavného Pětipeského. Ten pod svou správou tisíc koní majíc, hrdinsky
sobě s nimi počínajíc, stál jako někdy Turnus v bystrém kroku Turkům na oku. Ležení
Turků již opanovavši, všecku jejich moc před sebou zahnavši, chtěl odpočinout,
jsouc zemdlelý v boji, i stál v pokoji. Potom jak Hektor v Tróji prokřikujíc, statečným
Čechům srdce přidávajíc, padl nebohý, nemajíc obrany z nižádné strany.“ B. PAPROCKÝ
Z HLOHOL, Památka Čechům u Kheredes, fol. 7. Hektor či Hektór, který
mnohokrát vynikl svojí statečností a především oddaností svojí vlasti, byl nejstarším
synem trójského krále Priama. Ottův slovník naučný, XI, Praha 1897, s. 46.
172 Čechové jsou v celém spisu podáni jako příkladní stateční bojovníci, kteří jsou
schopni vyrovnat se největším antickým rekům – srov. B. PAPROCKÝ Z HLOHOL,
Památka Čechům u Kheredes, fol. 4–11.
173 Zde je nutno poukázat na přísloví, které bylo latinsky a česky otištěno pod titulem
spisu: „Nullus hominum, fidelior est amicus, tumulo: Žádný z lidí není člověku tak
věrným přítelem jako hrob.“ B. PAPROCKÝ Z HLOHOL, Památka Čechům u Kheredes,
fol. 1.
174 Tamtéž, fol. 10–11.
175 Tamtéž, fol. 12. K interpretaci této písně srov. dále T. RATAJ, České země ve stínu půlměsíce,
s. 154.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 59
tím promarnil moment překvapení zprvu podařeného výpadu. Umělecká
forma obrazu bitvy, výrazný národnostní patos, humanistický rozměr využívající
didakticky působivých příkladů z antického prostředí byl zarámován
Paprockého apelem na šlechtickou společnost v křesťansko-rytířském
duchu, a to zcela v souladu s oficiální rudolfinskou propagandou.176
Podobně
oslavného pojetí se kereszteské bitvě dostalo v dalším Paprockého díle
Historie o příbězích v Království uherském i jinde, jež byla součástí zmíněného
Diadochu, vydaného roku 1602.177
Rovněž zde byl český jízdní pluk
Albrechta Pětipeského představen jako sbor příkladných křesťanských rytířů.
Národnostní patos byl ještě důraznější, protože podle Paprockého slov
byli Čechové v boji opuštěni jinými oddíly spojeného vojska jiných národ-
ností.178
Křesťanská vojska tím ztratila „Victorii“, kterou již měli Češi v bitvě
na dosah.179
V kontextu dalších Paprockého děl souvisí oslava českého
hrdinství s výrazným podílem slovanských národů (především Čechů a Poláků)
při obraně křesťanského valu v Uhrách.180
Druhý život bitvy u Keresztes – rodová paměť,
dějepisectví a politický diskurs novější doby
Paprockého výklad bitvy, jenž se stal pevnou součástí několika jeho genea logických
pojednání v Diadochu, vytvořil základ budoucím obrazům, které
podávalo české dějepisectví a jež oživily ještě obrozenecké diskuse 19. století.
V případě sledovaného rodu Pětipeských z Chýš se smrt Albrechta
Pětipeského a jeho stejnojmenného synovce u Keresztes stala jedním
z ústředních kamenů rodové paměti tohoto nižšího šlechtického rodu.181
Hrdinství předků prokazovalo a upevňovalo společenskou výlučnost rytířské
M I R O S L AV Ž I T N Ý 60
176 Ke kritickému pohledu na Paprockého díla a jejich vztah k oficiální habsburské propagandistice
srov. blíže Josef POLIŠENSKÝ – Jiří HRUBEŠ, Turecké války, uherská povstání
a veřejné mínění předbělohorských Čech, Historický časopis 7, 1959, s. 74–103,
zde zejména s. 99–100. Dále srov. K. VOCELKA, Die politische Propaganda, s. 219–296.
177 E. PETRŮ (ed.), O válce turecké.
178 „Tak Němci oddali se na utíkání, za nimiž Uhři pospíchali k veliké své hanbě a všemu
křesťanstvu k znamenité škodě, a to tak nerozumně a strašlivě, že je žádný živý
člověk zdržeti ani obrátiti nemohl. Sami Čechové na placu zůstali, kteříž statečně
s Turky bojovali tak dlouho, dokavadž nebyli od takové síly přemoženi. Tu zahynul
onen slavný a udatný rytíř, jenž byl z kmene těch, kteří užívají za erb řeky na červeném
poli, při němž padlo mnoho vzáctných Čechův, kteříž na tom místě hrdinsky
svou krev vylili.“ Tamtéž, s. 358.
179 Tamtéž.
180 Srov. M. MENDEL – B. OSTŘANSKÝ – T. RATAJ, Islám v srdci Evropy, s. 311.
181 Srov. Bartoloměj PAPROCKÝ Z HLOHOL, Diadochos, III. O stavu rytířském, Brno
2005, s. 104–105.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 60
rodiny a dalším generacím Pětipeských z Chýš byl příběh prokazatelně záměrně
předáván.182
Vojenské album Pětipeského přímého velitele od Keresztes
Adolfa ze Schwarzenberku, jež nechal z dochovaných pramenů
sestavit na oslavu slavného turkobijce pro Jana Adolfa ze Schwarzenberku
roku 1860 pražský velkoobchodník Richard Dotzauer, dokládá, že vojenská
zdatnost Pětipeského byla oceňována také ve vzpomínkách schwarzenberského
rodu.183
Za výše interpretovaným tiskem o Erle a vlepeným originálem
polního rozkazu z října 1596 byl na samostatné straně vymalován erb
Albrechta Pětipeského z Chýš doprovozený citacemi z Paprockého Diadochu
o statečné rytířově smrti v Uhrách.184
Mezi narativními obrazy bitvy vytvářenými s odstupem doby vyniká
krátká reflexe události Václavem Vratislavem z Mitrovic, současníkem sledovaných
bojů. Paprockého interpretace ho nijak zřetelněji neovlivnila. Vratislav
z Mitrovic sepisoval svoje Paměti v roce 1599, tedy tři roky před
vydáním Diadochu.185
Nicméně Paprockého Památka Čechům u Kheredes
vydaná před koncem roku 1596 mu známa být mohla. Cenné Vratislavovo
podání propojuje oficiální zprávy o rabování jízdního oddílu v sultánském
ležení s Paprockého identifikací útočníků jako Čechů: „…u Erle, když se
naši na plundrování a drancování stanův dali…“.186
Pokud lze připustit, že
pod pojmem „naši“ chápal autor pamětí bojovníky z Čech, vrhá tím Pětipeského
oddíl do zcela jiného světla. Očitý svědek mnoha bojů v Uhrách
během patnáctileté války a autor rozsáhlých pamětí Jindřich Michal Hýzrle
z Chodů se zúčastnil sledovaného tažení a zasáhl do bojů u Hátvánu v září
1596.187
Po dobytí města však odjel zpět do Čech, kde uzavřel sňatek a do
roku 1603, kdy se teprve znovu na uherská bojiště vrátil, se mu narodilo několik
dětí.188
Porážku křesťanských vojsk u Egeru a Keresztes v celých svých
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 61 M I R O S L AV Ž I T N Ý
182 K obsahům rodové paměti Pětipeských z Chýš blíže Miroslav ŽITNÝ, Ideál křesťanského
rytířství v paměti rytířského rodu Pětipeských z Chýš a Egrberku, in: Václav
Bůžek – Jaroslav Dibelka (edd.), Utváření identity ve vrstvách paměti, České Budějovice
2011 (= Opera historica 15), s. 183–217. V reflexi Vratislava z Mitrovic však
může pojem „naši“ označovat také celek císařského vojska, ačkoli útočící jízdní pluk
byl pod českým velením a přinejmenším z větší části složený z českých jezdců.
K analýze pojmu „naši“ ve vztahu ke střetům habsburských armád s Osmany srov.
blíže M. MENDEL – B. OSTŘANSKÝ – T. RATAJ, Islám v srdci Evropy, s. 299.
183 Srov. Album Adolfa ze Schwarzenberku, fol. 1–12.
184 Srov. tamtéž, fol. 12.
185 A. BEJBLÍK (ed.), Příhody Václava Vratislava.
186 Tamtéž, s. 37.
187 V. PETRÁČKOVÁ – J. VOGELTANZ (edd.), Příběhy Jindřicha Hýzrla, s. 56–62, 192–194.
188 Tamtéž, s. 61–62, 193–194. Hýzrleho donutily k náhlému opuštění bojiště smrt jeho
strýce a potřeba ucházet se o dědictví v právní lhůtě šesti týdnů.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 61
pamětech nijak nezmínil.189
Pro největší porážku křesťanských vojsk v Horních
Uhrách nebylo v Hýzrlových pamětech místo, přestože o všech taženích,
jichž byl členem, podával obsáhlé faktografické informace týkající se
především uspořádání oddílů, jejich počtů a velitelů.190
Pozdější dějepisecká zpracování již byla závislá na Paprockého výkladu.
Z nich především Beckovského druhý díl Poselkyně starých příběhů českých
doplněný a vydaný až na přelomu let 1879–1880 Antonínem Rezkem
opakoval stereotypní obraz hrdinných českých rytířů, kteří se probili až do
blízkosti Mehmeda III.191
Bitva u Keresztes zde byla hodnocena jako největší
střet patnáctileté války.192
Romantické dějepisectví se vracelo k hrdinství
Čechů jako k inspiraci národního hnutí, což lze pozorovat například u zhodnocení
Paprockého prací Josefem Jirečkem v roce 1866.193
Jak ukázal již v druhé polovině sedmdesátých let 19. století Antonín
Rezek, obranu proti Turkům jako legitimizační nástroj panovnické moci využil
v českém prostředí Ferdinand I. Habsburkové následně pokračovali
v ospravedlňování rostoucích berních požadavků v podobném duchu.194
Rezkovy popularizační články otištěné v časopise Lumír dokonce s notnou
dávkou národní hrdosti přičítaly Království českému zásadní zásluhy na
udržení Uher v křesťanských rukou.195
Po uvědomění si Rezkova národnostního
akcentu jsou jeho studie věnované vztahu zemí Koruny české k tureckým
válkám cenné díky zachycení osob, jež se zúčastnily obranných bojů
v Uhrách.196
M I R O S L AV Ž I T N Ý 62
189 Srov. tamtéž, celý rozsah pamětí; v jiných souvislostech je jméno Erla zmíněno
pouze na stranách 65 a 202.
190 Srov. například Hýzrlův faktograficky bohatý popis tažení k obležené Ostřihomi, který
popisuje také události, jichž se autor pamětí sám jako očitý svědek zúčastnit nemohl.
Tamtéž, s. 87–99.
191 „I vida to Albrecht Pětipeský, jenž byl nejvyšším nad jedním tisícem jezdcův českých,
s tím svým lidem na Turky tak mužně udeřil, že skrze celé turecké vojsko až k stánu
Machometa císaře se prosekal a srdnatě nepřátelům odpíraje, od nich i s tím lidem
svým zmordován byl…“ Antonín REZEK (ed.), Jan Beckovský, Poselkyně starých příběhův
českých, II (1526–1607), Praha 1879, s. 377.
192 Tamtéž.
193 Josef JIREČEK, Bartoloměj Paprocký z Hlohol a z Paprocké vůle a spisovatelská
činnost jeho, Časopis Musea království Českého 40, 1866, č. 1, s. 1–34, zde s. 15.
194 K tomu blíže J. POLIŠENSKÝ – J. HRUBEŠ, Turecké války, s. 74–103, zde s. 77.
195 Tamtéž.
196 Z Rezkových prací k tomuto tématu srov. Antonín REZEK, Zvolení Ferdinanda I. za
krále českého, Časopis českého musea (dále jen ČČM) 50, 1876, s. 494–524, 605–631;
TÝŽ, Přijetí Ferdinanda I. za pána na Moravě, ve Slezsku a i v Lužici, ČČM 51, 1877,
s. 54–65; TÝŽ, Jednání Čechův, Moravanův i Slezanův s Ferdinandem I. ve Vídni
a korunovace královská v Praze, ČČM 51, 1877, s. 334–372, 469-488; TÝŽ, Geschichte
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 62
Přestože Antonín Rezek již méně podrobně sledoval období patnáctileté
války, neopomněl věnovat se v populárnější rovině bitvě u Keresztes.
Hrdinná smrt českých šlechticů Albrechta Pětipeského z Chýš, Václava Popela
z Lobkovic a Zdeňka Kaplíře ze Sulevic poskytla Rezkovi v době rostoucího
českého národního hnutí a politické emancipace příklady
statečných českých bojovníků, kteří za evropské křesťanstvo a monarchii
položili své životy: „…národ český pro zachování království uherského od
záhub tureckých a pro tak zvanou ideu státu rakouského i za dob své politické
samostatnosti přinášel oběti největší…“.197
Pro Antonína Rezka typický
široký výklad českých politických dějin aktualizoval poutavým způsobem
historickou látku.198
Hrdinství Čechů v prohrané bitvě u Keresztes se stalo
v duchu Rezkova umírněného národního cítění jedním z řady argumentů
ospravedlňujících historické právo českých zemí na obnovení jejich stát-
nosti.199
Příběhu prohrané a tragické bitvy u Keresztes, jenž však zároveň
obsahoval národně patetickou oslavu hrdinství českých křesťanských rytířů
vycházející především ze spisů Bartoloměje Paprockého, se ještě s odstupem
téměř tří set let dostalo politického využití.
Sledovaný příběh bitvy vstoupil také do beletrie. Jan Karel Hraše oživil
v povídce Z Opočna do Uher zajetí Viléma Trčky v obleženém Egeru.200
V duchu pozdního romantismu a v souvislosti s rostoucím českým národním
hnutím heroizoval příběh Čechů jako velkých vlastenců bojujících za svoji
zemi, nikoli za zájmy monarchie, přičemž vyšel zcela zřetelně z Paprockého
děl.201
Rozsáhlého básnického obrazu se dostalo prostřednictvím Filipa Hyšmana
také statečné smrti Albrechta Pětipeského u Keresztes. Rovněž tento
autor vyzdvihl ve vyhraněně nacionálním duchu rytířskou smrt hlavního hrdiny,
přičemž dodržel také Paprockého žalozpěvné ladění.202
Jeho báseň s názvem
Albrecht Pětipeský a podtitulem 25. října 1596 podtrhovala obrovské
zásluhy českého rytířstva, které v přelomový moment tureckých vpádů nejvýznamněji
(v národnostním měřítku) přispělo k obraně křesťanské Evropy.203
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 63 M I R O S L AV Ž I T N Ý
Ferdinands I. im Böhmen, Praha 1879; TÝŽ, Různé listy z dějin českých, Lumír 5, 1877,
s. 69–71, 120–122, 212–214, 524–526, 548–550, 566–568.
197 A. REZEK, Různé listy z dějin českých, Lumír 5, 1877, s. 526.
198 Detailním životopisem i rozborem Rezkova historiografického díla se zabýval Bohumil
JIROUŠEK, Antonín Rezek, České Budějovice 2002, zde zejména s. 150–175.
199 Srov. tamtéž, s. 171–175.
200 Jan Karel HRAŠE, Z dávných dob, Třebíč 1889, s. 1–12.
201 Tamtéž.
202 Srov. Filip HYŠMAN, Obraz našich dějin. Básně vlastenecké, Praha 1895, s. 53–55.
203 Tamtéž.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 63
Vylíčení příběhu bitvy a Pětipeského smrti v poli následovalo v souboru básní
po příkladech velkých českých hrdinů, jakými podle autora byli například
Svatý Václav či Jan Žižka.204
Ve srovnání s dalšími velkými porážkami habsburských vojsk Osmany
v 16. století (Moháč 1526, Siget 1566) zůstává druhý život bitvy u Keresztes
ve společnosti zemí habsburské monarchie spíše v pozadí. Srovnávací pohled
na tuto otázku zůstává předmětem dalšího výzkumu.
Závěr
Na příkladu bitvy u Keresztes je možné především díky jedinečně dochovaným
pramenům ukázat, jakým způsobem byly zprávy z bojiště předávány, reflektovány
a zpracovávány v rudolfinských Čechách. Za nejvěrohodnější obrazy bitvy
lze považovat nejčerstvější novinová zpracování tématu, přestože i ona byla
značně ovlivněna typizací a stereotypy ve vnímání tureckých nepřátel i bojů
s nimi. Cílená propaganda Rudolfa II. následně využívala bitvy podle jejího výsledku
k aktivizaci stavovské reprezentace a jejímu většímu zapojení do obrany
monarchie. Bitva u Keresztes se stala mocným argumentačním nástrojem panovníka
pro jeho další berní požadavky. Především díky dochovaným reflexím
bitvy v osobních písemnostech české šlechty bylo možno ukázat, že se jména
Erla/Eger, Jager a Kereteš (Keresztes), označující tentýž střet habsburských
vojsk s Osmany v Horních Uhrách v říjnu 1596, skloňovala s obecně srozumitelnými
obsahy, jimiž byly na jedné straně drtivá porážka vzbuzující strach
z dalšího tureckého postupu, na straně druhé (s větším časovým odstupem)
pak zároveň odkaz k hrdinství českého jezdectva a příkladný boj křesťanských
rytířů, jenž měl být následován dalšími pravými křesťany. Obě tyto základní roviny
podporovaly habsburské politické potřeby, přičemž rovina druhá zároveň
již u Bartoloměje Paprockého z Hlohol obsahovala značnou dávku národní
hrdosti a oslavy češství, jež bylo chápáno jako součást identity křesťanstva bojujícího
za obranu jeho uherské obranné linie, nikoli protimonarchicky.
Příběh kereszteské bitvy se stal natolik rozšířeným, že nalezl pevné
místo také v rodové paměti několika zúčastněných šlechtických rodin, což
se doposud podařilo prokázat na příkladu Pětipeských z Chýš a Schwarzenberků.
V následujících narativních uchopeních se v obrazu bitvy postupně
stále více prohluboval nacionální rozměr, jenž s přelomem osmdesátých
a devadesátých let 19. století dospěl až k využití Paprockého obrazu českých
hrdinů v bitvě jako argumentačního nástroje českého obrozeneckého hnutí.
Sledované téma vybízí k dalšímu výzkumu v podobě srovnávacího pohledu
na velké střety s Turky v raném novověku.
M I R O S L AV Ž I T N Ý 64
204 Tamtéž, s. 1–52.
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 64
Keresztes 1596. The Creation of an Image of the Lost Battle
with the Ottomans and its Second Life
MIROSLAV ŽITNÝ
Based on the example of the greatest battle of the fifteen years war between the Hapsburg
Monarchy and the Ottomans near Keresztes (Eger) in Upper Hungary in October 1596,
this case study traces the creation of a discourse image of this clash of the empires and its
subsequent second life in the Rudolphinian Czech Lands and its overlap into the 19th
century. The defeat of the Imperial armies at Keresztes was reflected in contemporary
reports, propaganda and even in a number of personal eyewitness accounts and they
consequently became Rudoph II’s levers of argument in his attempts to engage the Czech
Estates in the defence of Hungary against Ottoman expansion.
Thanks to the preserved reflections of the battle in personal documents of the Czech
nobility, alongside the use of approaches of historical anthropology and symbolic
communication, it has been possible to demonstrate that the handed down account of the
battle contained the contents that were generally understood, being, namely, on the one
side a crushing defeat leading to fears of further Ottoman advance, while on the other
hand (yet, acknowledged with a larger time gap) the simultaneous heroism of the Czech
cavalry and the exemplary combat skills of the Christian knights, which were to be then
copied by other real Christians. Both of these fundamental levels were helpful to the
subsequent political aspirations of the Hapsburgs. The image of the battle was
subsequently imbued with a large dose of national pride and a celebration of Czechness
through the pen of Bartoloměj Paprocký of Hlohol, a Czech orientated humanist author.
Yet, in Paprocký’s presentation it could not be interpreted as being anti-monarchical.
The story of the Battle of Keresztes also found a lasting place in the memory of several
participating aristocratic families, for example the noble family of Pětipeský of Chýše and
the Schwarzenbergs. In subsequent narratives a national dimension of the battle image
gradually progressed. At the end of the 1880s and the early 1890s it even advanced to the
stage when Paprocký’s image of the Czech heroes in the battle served as a strong
argument for the Czech National Revival movement. The theme under study invites
further research in terms of a comparative perspective on the clashes with the Ottomans
in the early Modern Age.
Translated by Alena Linhartová
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 65 M I R O S L AV Ž I T N Ý
2_CCH_31_65_CCH 21.3.13 10:47 Stránka 65
s t u d i e 66
111/2013 Český časopis historický Číslo 1
S T U D I E
Renesanční epitaf v průsečíku historických
disciplín a jeho vypovídací možnosti
O N D Ř E J J A K U B E C
ONDŘEJ JAKUBEC: Renaissance Epitaph on the Intersection of Disciplines and its
Communicational Possibilities
Despite a  number of particular studies, the Renaissance epitaph remains a  largely
undervalued source. Art historians study it solely as a  “work of art,” while historians
tend to use it as a  source of purely factual data (heraldic, epigraphic, genealogical,
prosopographic etc.). However, from the wider, cultural-historical or historicalanthropological
perspective, it is necessary for both disciplines to realize the specific
value of the epitaph as a sepulchral monument, the goal of which was to construct the
identity of the “social body” of the deceased. The specific conceptual character of the
epitaph thus offers a  possibility to study it as a  complex medium (source) reflecting
cultural codes of dying, death, remembering and salvation (which is especially interesting
in the context of Europe divided by different denominations), but also as a  pure
phenomenon that took part in forming the death discourse of the period.
Key words: Epitaph, sepulchral monuments, death, Renaissance, early modern era,
confessions, Czech Lands
Když v roce 1598 ustavoval Fridrich ze Žerotína svůj testament, v jednom
z bodů uvedl povinnost přenést po jeho smrti ostatky rodiny do nové hrobky
při bratrském sboru v Židlochovicích – „[aby] tělo mé beze všech zbytků
a nákladů… pochováno bylo, a těla dobré paměti paní máteře mé, prvních
manželek i dítek mých, aby ke mně přiloženy byly“.1
Týkalo se to tehdy
i jeho první ženy Mandaleny ze Zástřizl, která zemřela v roce 1566, pouhý
rok po jejich svatbě. K místu jejího pohřbu v židlochovickém hřbitovním
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 66
kostele nechal vzápětí zhotovit kamenný náhrobník – „hrobový kámen“,2
který však neznáme. Ovšem ještě s odstupem čtyř let po její smrti objednal
malovaný epitaf, jenž je naopak dodnes zachován. Především ale zůstal i po
roce 1598, po translaci ostatků do nové společné hrobky, uložen v hřbitovním
kostele v Židlochovicích. Památník tak ukazuje, že epitafy se stávaly
v době kolem 1600 bezmála závazným doplňkem náhrobků. A především,
že jim byla vlastní principielní autonomnost jako vzpomínkových artefaktů,
které bývaly umísťovány zcela nezávisle na čase pohřbu i místě hrobu. Mandalenin
epitaf navíc ukazuje zajímavou ikonografii, kterou Fridrich ze Žerotína,
významný protagonista Jednoty bratrské na Moravě, pro manželčin
památník zvolil. Na první pohled prostá kompozice klečící Mandaleny ze
Zástřizl pouze tradičně adoruje krucifix a upírá oči na diváka. Zdánlivě nenápadný
motiv stromu v pozadí ukazuje na další rovinu malby. Jeho dva
propletené kmeny ukazují směrem ke krucifixu zelenou korunou, na
opačné straně u Mandaleny ale uschlou. Detail jednak indikuje základní
polaritu dělící obraz na „tento svět“, zastoupený zemřelou manželkou se žerotínskými
stavbami za zády (zámek, bratrský sbor), a na „onen svět“, jak
jej v pozadí kříže ilustruje fantaskní krajina „království nebeského“. Ikonografický
motiv symbolického živého/mrtvého stromu ovšem připomene
i známý reformační obraz Gesetz und Gnade, koncipovaný Lutherem, Melanchtonem
a Cranachem st., ilustrujícím na polaritě Zákona a Boží Milosti
princip útěšné pavlovské teologie.3
Uvedený příklad zde nemá sloužit jen jako ukázka možné interpretace
jednoho díla – šlechtického památníku, ale snaží se vystihnout něco ze složitější
podstaty epitafů 16.–17. století. Tuto dobu můžeme bezpochyby nazvat
„kulturou epitafů“, neboť období zhruba mezi léty 1550–1650, v některých
oblastech ale ještě delší, představuje éru, pro niž byl epitaf, vedle náhrobních
desek, nejtypičtější formou sepulkrální (výtvarné) kultury. Při pohledu
na bohaté doložené či dochované fondy těchto památek, které doslova přeplňovaly
zejména farní chrámy a zpřítomňovaly v nich památku na členy
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 67 O N d Ř e J J A K u B e C
1 Josef JEŘÁBEK – Adolf KRÁL, Žerotínové a Židlochovice‚ Židlochovice 1966, s. 13–15.
2 Bartoloměj PAPROCKÝ, Zrcadlo Slawného Margkrabstwij Morawského, Olomouc
1593, f. 194v.
3 Ondřej JAKUBEC, heslo Monogramista H.Z. Epitaf Magdaleny ze Zástřizl, in: týž
(ed.), Ku věčné památce. Malované renesanční epitafy v českých zemích, Olomouc
2007, s. 147–148. Téma Zákon a Milost se stalo prvním programovým tématem luteránských
Dogmenbilder a doznal velkého rozšíření; v českých zemích se ocitl záhy,
ve 30. letech 16. století, výjimečně v prostoru pardubického zámku. K tématu Jan
ROYT, The Allegory of Salvation and Sin, Bohemian Reformation and Religious Practice
6, 2004, s. 247–264.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 67
městských societ, ale i na šlechtice či duchovní, se neubráníme dojmu, že
oproti předchozí i následující době se muselo v souvislosti s kulturou umírání
a vzpomínání „něco zvláštního přihodit“. Jen na několika místech je
zachováno původní vybavení kostelů, a tak si můžeme namnoze jen zprostředkovaně
představit interiéry i exteriéry kostelů, které byly přeplněny
různými epitafy, votivními deskami, nápisovými tabulemi, pohřebními štíty,
praporci i předměty osobní povahy, jako např. zbrojí, které přetvářely křesťanské
chrámy v mauzolea daných komunit či šlechtických rodů. Taková
obliba epitafních memorií, které tvořily přinejmenším u nás dominantní
produkci malířských i sochařských dílen, nutně vyvolává otázku, co vedlo
k jejich popularitě? A navazujícím dotazem by mělo být, co z této popularity
můžeme vyčíst. Jaké rysy osobité „mentality“ vedly tolik osob 16.–17. století
k budování tak jedinečných památníků na sebe a své rodiny? Jako důvody
takové obliby se někdy uvádí zvýšená potřeba reprezentace, spojená s vědomím
tradice jako výrazu osobní i kolektivní identity a legitimity.4
Jindy
se zvažuje nový rys „humanistického individualismu“ či „měšťanské emancipace“
spojený s etickou prezentací ctnosti. Případně se tyto memorie považují
za náhražkový způsob zachování vztahu k mrtvým, který byl narušen
O N d Ř e J J A K u B e C 68
4 Zwischen Schande und Ehre. Erinnerungsbrüche und die Kontinuität des Hauses.
Hrsg. von Martin WREDE – Horst CARL, Mainz 2007. Obecně Memoria als Kultur.
Hrsg. von Otto Gerhard OEXLE, Göttingen 1995.
Monogramista H.Z., Epitaf Magdaleny ze Zástřizl s Ukřižováním, 1570, olej, dřevo,
Národní památkový ústav, ú.o.p. v Olomouci, státní zámek Velké Losiny. Foto: Zdeněk
Sodoma © Muzeum umění Olomouc.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 68
luteránským „zrušením“ očistce jako místa, kam směřují přímluvy živých
(to ale snižuje nemenší obliba epitafů u katolíků).5
Při hledání odpovědi se
nutně dotkneme otázky kultury smrti, umírání a základních kategorií, které
ji určovaly – tělo, duše, žijící a zemřelí. Stejně tak bude nevyhnutelné sledovat
epitafy jako „kulturní artefakty“ v kontextu kulturních zvyklostí
a norem týkajících se nejen smrti a pohřbívání, ale i vzpomínání – uchovávání
paměti. Různá média vzpomínání (výtvarná, literární i hudební) nabízela
možnosti regulování a akcentování posmrtné památky – ve smyslu
eticko-sociálním, teologicko-eschatologickém ad.6
Již z tohoto důvodu epitafní
sepulkrální památníky nelze omezit na jejich výtvarně-formální
aspekty či disponibilní faktografické poznatky, ale jejich interpretační pole
by mělo přirozeně zahrnout i širší sféru historické antropologie či kulturních
dějin.
Epitaf: monument – dokument
Souvisejícím příznakem takového dotazování je promýšlení vztahu historie
a dějin umění, případně nutného a obtížného vyrovnávání se s přístupy dalších
disciplín.7
Základní problém vyvolává role uměleckých děl – epitafů –
jako „pramenů“, tedy jejich vypovídací historická hodnota ve vztahu „dokument
– monument“. Nese jedinečné informace pro poznání historické
skutečnosti, anebo jeho hodnota končí u ilustračního doprovodu historických
textů? Pokud platí první možnost, jak věřím, je na místě otázka, s jakými
nástroji potom může historik (umění) analyzovat a interpretovat
epitafy, aby v nich našel jedinečné sdělení. Hrozí zde totiž nebezpečí, že se
bude pohybovat ve vágním poli předdefinovaných kulturních dějin či dějin
mentalit, do jejichž ustálených vzorců bude vkládat epitafní památníky s jejich
zdánlivě autonomními, přitom ale možná jen odvozenými významy. Takovou
výtku adresoval určitým historikům umění Carlo Ginzburg, který
mluvil o bludném kruhu, v němž historikové čtou v obrazech jen to, o čem
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 69 O N d Ř e J J A K u B e C
5 Frits SCHOLTEN, Sumptuous Memories. Studies in seventeenth-century Dutch tomb
sculpture, Zwolle 2003, s. 17–18; Jan CHLÍBEC – Jiří ROHÁČEK, Sepulkrální skulptura
jagellonského období v Čechách, Praha 2011, s. 27.
6 R. G. BOGNER, Die Totenklage der Frühen Neuzeit. Perspektiven der interdisziplinären
Forschung, in: týž (vyd.), Leichabdankung und Trauerarbeit. Zur Bewältigung
von Tod und Vergänglichkeit im Zeitalter des Barock, Amsterdam 2010, s. 1–8.
7 Toto si historikové umění jasně uvědomovali, jako např. Erwin Panofsky, který při
studiu sepulkrálních památek narážel na problém obtížného propojování řady disciplín
– dějin náboženství, teologie, historie, religionistiky, literatury, lingvistiky apod.,
viz Erwin PANOFSKY, Tomb sculpture. Four Lectures on Its Changing Aspects from Ancient
Egypt to Bernini, London 1992, s. 9.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 69
se již dozvěděli, tj. si přečetli, odjinud.8
I tak má ale „obraz“ svou historickou
relevanci a umělecká díla mohou jistě sloužit jako prameny pro rozšířené
poznání historie, pokud je ale historicky vysvětlujeme (přihlížíme k jiným
pramenům), stejně jako je důsledně vnímáme jako „prameny“ svého druhu.
V případě „obrazů“ mám na mysli nejen roli a „zasíťování“ tvůrce a objednavatele,
ale i vnitřní logiku díla, vztah k obrazové tradici, roli vizuálních
stereotypů a konvencí ovlivněných dobovými kulturními vzorci a sdílenou
zkušeností.9
V souhrnu toho pak nebudeme epitafy jen deterministicky vnímat
jako reflexe socio-kulturního a náboženského kontextu, ale i jako autonomní
činitele, kteří tento kontext i vytvářely.
Následující text si tak v rámci upozornění na jedinečnost raně novověkých/renesančních
epitafů klade logickou otázku. Jakou roli zde může sehrát
historie umění, lépe řečeno uměleckohistorický materiál, respektive
s jakými metodami k němu v kontextu kulturně-historického „zkoumání
smrti“ můžeme přistupovat? Zdá se obecně, že se historie a dějiny umění
se svými postupy dokáží jen málokdy protnout a obě disciplíny namnoze bohatý
fond uměleckých památek zkoumají izolovaně a neumějí vytěžit veškerý
jeho potenciál. Tento vztah disciplín je přitom v uměleckohistorické
debatě od počátku akcentován.10
V nedávné recenzi se této duality, v kontextu
bádání o sepulkrálních monumentech, dotkla britská historička Clare
Gittingsová, jež příznačně formulovala závislost historiků umění na vizuálních
zdrojích, kteří často opomíjejí složku nápisů na sepulkráliích, zatímco
u historiků si cenila zohlednění řady dalších, zejména písemných pra-
menů.11
Na takovou obligátní výtku přitom již dříve reagoval Ernst Hans
Gombrich, mimo jiné v recenzi pozoruhodné knihy Francise Haskella, jejíž
téma může být vhodné i pro následující úvahy o recepci epitafů v historických
disciplinách. Pojednává totiž o tom, jak naopak historikové využívali
O N d Ř e J J A K u B e C 70
8 C. GINZBURG, Kunst und soziales Gedächtnis. Die Warburg-Tradition, in: týž, Spurensicherung.
Die Wissenschaft auf der Suche nach sich selbst, Berlin 2002,
s. 83–173, zvláště s. 109. Vít VLNAS, Potřebují dějiny umění historii?, in: M. Bartlová
(ed.), Dějiny umění v české společnosti: otázky, problémy, výzvy. Příspěvky přednesené
na I. sjezdu českých historiků umění, Praha 2004, s. 135.
9 Ernst Hans GOMBRICH, Umění a iluze. Studie o psychologii obrazového znázorňo vání,
Praha 1985, s. 47–103.
10 C. GINZBURG, Kunst, s. 83–173. Vztahu obou disciplín byla ne náhodou věnována
samostatná sekce na I. sjezdu českých historiků umění, M. BARTLOVÁ (ed.), Dějiny
umění, s. 131–184.
11 Recenze Clare GITTING na práci: Peter SHERLOCK, Monuments and memory in
early modern England, Aldershot 2008, Mortality 14, 2009, č. 1, s. 92–93. Tatáž badatelka
je sama autorkou publikace Death, Burial and the Individual in Early Modern
England, London 1988.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 70
„obrazy“, v širokém smyslu starožitností (včetně náhrobků), v jejich snaze
o pochopení minulosti, a jak z nich vytěžovali jen izolované faktografické
údaje.12
Jejich přístup představoval, jak označuje Gombrich, spíše zjednodušující
„extraction of information from visual evidence“ a vůbec přitom
nepřihlížel ke specifickým okolnostem „produkce obrazů“ – image-making;13
dnes bychom to snad doplnili i o kritérium percepce obrazů. Podobně a později
uvažuje Peter Burke, když při obhajobě „přijatelného svědectví“ uměleckých
děl klade důraz na sledování vizuální rozmanitosti, využívání/
fungování obrazů a postoje vůči nim v různých dobách a situacích.14
Role epitafů jako sepulkrálních monumentů nás přirozeně vede ke
komplexnímu kulturně-historickému tématu smrti, umírání a vzpomínání
a ke zkoumání toho, jakou roli zde měly epitafní „obrazy“. Zkoumání reflexe
smrti v pozdním středověku a raném novověku je v posledních dekádách
již plně etablovaným a rozličnými nástroji analyzovaným tématem.
Tzv. death studies již pokrývají širokou oblast od prehistorie po současnost,
existuje několik specializovaných časopisů a již začíná být obtížné vcelku
přehlédnout množství stále novějších publikací.15
Tyto studie jsou tematicky
i metodologicky velmi disparátní, pohybují se na širokém multioborovém
terénu.16
Nebude snad příliš zjednodušujícím tvrzením, že historický
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 71 O N d Ř e J J A K u B e C
12 Francis HASKELL, History and Its Images. Art and the Interpretation of the Past, New
Haven-London 1993, s. 9–10.
13 Ernst Hans GOMBRICH, What Art Tells Us, in: týž, The Uses of Images. Studies in the
Social Function of Art and Visual Communication, London 2000, s. 262, 266, 271.
14 Peter BURKE, Eyewitnessing. The Uses of Images as Historical Evidence, Ithaca 2001,
s. 14–16.
15 V domácím prostředí metodologické a historiografické modely death studies dobře
sumarizují např. Pavel KRÁL, Smrt a pohřby české šlechty na počátku novověku, Čes ké
Budějovice 2004, s. 5–35; Tomáš MALÝ, Smrt a spása mezi Tridentinem a sekularizací.
Brněnští měšťané a proměny laické zbožnosti v 17. a 18. století, Brno 2009,
s. 19–31; Souhrnně i Craig M. KOSLOFSKY, The Reformation of the Dead. Death and
Ritual in Modern Germany, 1450–1700, London 2000, s. 4–15; Tristanne CONNOLLY,
Introduction, in: táž, Culture, Disease, and Well-Being: Spectacular Death: Interdisciplinary
Perspectives on Mortality and (Un)Representability, Bristol 2011, s. 1–18.
16 Nelze ani v nejmenším přehlédnout šíři relevantní literatury k „tématu smrti“. Proto
budou uváděny jen základní práce, respektive ty s přímým vztahem k textu. Z obecných
publikací např.: Death and the Quest for Meaning, Stephen STRACK (ed.), Northvale
1997; Tod, Jenseits und Identitat: Perspektiven Einer Kulturwissenschaftlichen
Thanatologie. Hrsg. von Jan ASSMANN – Rolf TRAUZETTEL, München 2002; Death
and Dying. A Reader. Eds. Sarah EARLE – Caroline BARTHOLOMEW – Carol KOMAROMY,
London 2009; Klaus FELDMANN, Tod und Gesellschaft. Sozialwissenschaftliche
Thanatologie im Überblick, Wiesbaden 2010. V českém prostředí se takto problémem
zabývá Helena HAŠKOVCOVÁ, Thanatologie. Nauka o umírání a smrti, Praha
2000. Z domácí historické literatury si zaslouží uvést následující: monotematický
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 71
výzkum sleduje téma převážně jako kulturní fenomén, zabývá se otázkami
recepce a vnímání smrti v minulosti a vidí ji, slovy Otto G. Oexleho, jako
„totální sociologický fenomén“.17
Smrt a zpřítomnění zemřelých se tak analyzují,
přinejmenším od doby Arièsova L’homme devant la mort (1977),
jako sociální konstrukt, dotýkající se širokého pole kulturní historie, historické
antropologie i dějin mentalit. Takovýto princip kulturní konstrukce
představ o smrti, rituálů s ní spojených a forem vzpomínání na zemřelé
dobře vystihuje bonmot Jean-Clauda Schmitta, že „mrtví nemají jinou existenci
než takovou, jakou pro ně vymyslí živí“.18
A „obrazy mrtvých“ prostředkované
sepulkrálními monumenty ukazují snad nejpůsobivěji, jak tato
konstruovaná existence mrtvých záměrně prostupuje časem historickým
i přítomným.19
Specifikum epitafu v kontextu sepulkrálních památek
V prvé řadě bude na místě definovat předmět této úvahy, tedy epitaf
16.–17. století, a naznačit, jaké otázky tomuto typu uměleckého díla jako
historikové vůbec můžeme klást. Tedy, jaké odpovědi vlastně očekáváme.
Epitaf v kontextu sepulkrální kultury, či oněch death studies, představuje
jednu z mnoha memorií či médií spojených se smrtí, pohřbem a posmrtO
N d Ř e J J A K u B e C 72
Sborník prací FF brněnské univerzity. Řada historická C 49. Series historica. Studia
Historica Brunensia, Brno 2004; P. KRÁL, Smrt; TÝŽ, Mezi životem a smrtí. Testamenty
české šlechty, České Budějovice 2002; Radmila PAVLÍČKOVÁ, Triumphus in mortem.
Pohřební kázání nad biskupy v raném novověku, České Budějovice 2008; Církev
a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku. Ed. Martin HOLÝ – Jiří MIKULEC,
Praha 2007; T. WINKELBAUER - T. KNOZ, Geschlecht und Geschichte: Grablegen,
Grabdenkmäler und Wappenzyklen als Quelle für das historisch-genealogische Denken
des österreichischen Adels im 16. und 17. Jahrhundert, in: J. Bahlcke – A. Strohmeyer
(vyd.), Die Konstruktion der Vergangenheit, Berlin 2002, s. 129–177. Uměleckohistorické
reflexi smrti se v poslední době věnovali např. Memento mori! Smrt
jako brána věčnosti ve výtvarném umění, Jan ROYT (ed.), Sušice 2004; J. CHLÍBEC –
J. ROHÁČEK, Sepulkrální skulptura; Hana MYSLIVEČKOVÁ, Epitafy v renesanční sepulkrální
sochařské tvorbě Moravy a českého Slezska, in: O. Jakubec (vyd.), Ku věčné
památce, s. 73–81. Literaturu do roku 2004 shrnuje Tomáš KNOZ, Sborník prací
FF brněnské univerzity, s. 305–320.
17 Z posledních titulů např. Deathscapes. Spaces for Death, Dying and Bereavement.
Avril MADDRELL – James D. SIDAWAY (Eds.), Farnham 2010.
18 B. GORDON – P. MARSHALL, Introduction, in: titíž (vyd.), The Place of the Dead.
Death and Remembrance in Late Medieval and Early Modern Europe, Cambridge
2000, s. 1–16.
19 Z toho důvodu se problematika všudypřítomných images of dead stává předmětem
i seriózních popularizačních prostředkování, např. vynikající dokument BBC How
Art Made The World 5. To Death And Back, viz http://www.youtube.com/watch?v=
DgAVfQyIO0Y&feature=relmfu.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 72
nou památkou.20
Z hlediska dějin umění jej pak vnímán jako umělecké
dílo v rámci řady dalších pohřebních památníků – Totengedächtnismäler.21
Termín „epitaf“ je z etymologického a lingvistického hlediska do jisté
míry klamavý. Jeho původní význam z řeckého „k hrobu příslušející“
označoval pohřební nápis i oslavnou řeč a jako náhrobní nápis je vnímán
obecně dodnes. Z principu avšak epitaf s hrobním místem přímo nesouvisel.
Sám přenos termínu z literárního útvaru na nezávislý „památník“
jako určitý umělecký artefakt se odehrál již v humanistickém prostředí
14.–15. století, odkdy bylo epitaphium synonymem monumentum – proto
lze jeho užívání plně přijmout.22
Vymezit epitaf z hlediska formálního a typologického
není snadné a jednoznačné. Existuje totiž celá řada typů, variací
a kombinací – epitaf obrazový, znakový, portrétní, nápisový, dále
známe epitafní oltáře, kombinace epitafů s kazatelnami, stejně jako je nevyhraněná
hranice vůči dalším podobným typům (votivní, odpustkový či
fundační obraz, kenotaf, pohřební štít). Produkci epitafů je vlastní i materiálová
různorodost. Tato pestrost způsobuje, že z hlediska formálního
(výtvarného) je vymezení „epitafu“ nejednotné a jeho hranice jsou pro-
pustné.23
Jistá definice je však možná z pozice vymezení vůči jiným sepulkráliím,
zejména těm vztahujícím se k hrobu, jako jsou náhrobky,
náhrobníky, tumby, sarkofágy. Charakter epitafu je totiž vzhledem ke své
odlišné funkční náplni zvláštní. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že je vždy
něčím „navíc“. Jeho funkce nebyla jen deskriptivní, ale také, řekněme,
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 73 O N d Ř e J J A K u B e C
20 Poněkud jiný význam má termín epitaph(ion) z hlediska liturgie v byzantském prostředí,
kde představuje ikonu s tématem ukládání Krista do hrobu či oplakáváním,
viz Michale KUNZLER, heslo Epitaphion, in: Lexikon für Theologie und Kirche
3. Hrsg. von W. Kasper, Freiburg-Basel-Rom-Wien 1995, s. 732.
21 Stále nejlépe téma zpracovává Paul SCHOENEN, heslo Epitaph, in: Reallexikon zur
deutschen Kunstgeschichte, V, Stuttgart 1967, sl. 872–921. Recentní shrnutí Roger
BOWDLER, heslo Epitaph, in: The Dictionary of Art 10. Ed. J. Turner, London 1995,
s. 435–437.
22 Výhrady z onoho lingvistického hlediska uvádí Renate KOHN, Zwischen standesgemäßem
Repräsentationsbedürfnis und Sorge um das Seelenheil. Die Entwicklung des
frühneuzeitlichen Grabdenkmals, in: M. Hengerer (vyd.), Macht und Memoria. Begräbniskultur
europäischer Oberschichten in der Frühen Neuzeit, Köln-WeimarWien
2005, s. 25; či Inga BRINKMANN, Grabdenkmäler, Grablegen und Begrägniswesen
des lutherischen Adels, Berlin-München 2010, kdy také shrnuje rozdíly mezi
náhrobky a epitafy, s. 78–80.
23 R. KOHN, Zwischen standesgemäßem Repräsentationsbedürfnis, s. 24–26; Eva de la
FUENTE PEDERSEN, Frömmigkeitsideal und protestantische Ethik. Zur Stiftung von
Epitaphkanzeln und anderen kirchlichen Holzschnitzereien mit Epitaphfunktion
durch dänische Bürger im 17. und im frühen 18. Jahrhundert, Konsthistorisk tidskrift
68, 1999, s. 155–178.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 73
konceptuální.24
Pokusím se jeho výlučnost stručně definovat z několika hledisek
– nejprve z prostorového (umístění epitafů), poté reprezentačního
(představení a vystupování jedince), a s tím souvisejícího časového hlediska
(vyjádření temporality a atemporality vzhledem k vystupování a vnímání
protagonistů epitafů), a nakonec se pokusím definovat obsahovou strukturu
těchto památníků. Naznačím tak, jak je důležité vzájemně sledovat materiálovou
(výtvarnou) podstatu epitafů s jejich sociálním fungováním. Pokud
jejich prostorové a časové vymezení vnímáme u vědomí komplementárních
kategorií „smrti–truchlení–vzpomínání“, pak je důležité vnímat tyto památníky
provázaně s ohledem jak na reprezentaci mrtvých, tak na percepci živými.
Epitafy jsou totiž památníky nejen na mrtvé, ale i na živé, stejně jako
budoucí potomky, kteří s nimi záměrně spojují svou identitu.25
Místo epitafu
Nejstarší epitafy vznikají od 14. století vedle náhrobků či jiných pomníků
označujících hrob a z funkčního hlediska se od nich od počátku odlišují jako
komplementární memorie. Ještě pozdně středověký epitaf měl svébytnou
liturgickou funkci alternující oltář, při němž se mohly sloužit zádušní mše,
jak tomu odpovídaly i jejich kvazi-retáblové formy. I v renesanci tuto tradici
uchovávají epitafní oltáře, jejichž počátky se odvíjejí od 14. století.26
Epitaf
je vytvářen nezávisle, druhotně a často i s jistým časovým odstupem od památníku
označujícího bezprostředně po pohřbu hrobní místo. Oproti jednomu
náhrobku mohlo být epitafních memorií zřizováno více, ve smyslu
záměrného označování míst spojených za života dotyčnou osobou, jíž to
mělo i do budoucna zpřítomňovat ve smyslu symbolické „vlády“ nad daným
teritoriem. Tomuto zviditelnění identity zemřelého odpovídala i praxe
multiplikace pohřbů a ukládání částí těla na různých místech (např. srdcí
v urnách).27
Doplňující role epitafních památníků byla přitom obecně
O N d Ř e J J A K u B e C 74
24 Takto definuje roli epitafu např. Susanne BÄUMLER, Der Mensch in seiner Frömmigkeit.
Epitaph, Wandgrabmal, Stifterbild, in: R. A. Müller (vyd.), Reichstädte in Franken,
München 1987, s. 231–243. Autorčiny úvahy o sociální stratifikaci epitafů s akcentem
na emancipační snahy měšťanů však působí zjednodušeně.
25 Avril MADDRELL – James D. SIDAWAY, Introduction: Bringing a Spatial Lens to
Death, Dying, Mourning and Remembrance, in: titíž (vyd.), Deathscapes, s. 1–16; Andreas
ZAJIC, „Zu ewiger gedächtnis aufgericht“. Grabdenkmäler als Quelle für Memoria
und Repräsentation von Adel und Bürgertum im Spätmittelalter und in der Frühen
Neuzeit. Das Beispiel Niederösterreich, München 2004, s. 18.
26 R. KOHN, Zwischen standesgemäßem Repräsentationsbedürfnis, s. 23; Dagmar
A. THAUER, Der Epitaphaltar, München 1984, s. 18.
27 Danielle WESTERHOF, Death and the noble body in Medieval England, Woodbridge
2008; Nigel LLEWELLYN, Funeral Monuments in Post-Reformation England, Cambridge
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 74
známa, stejně jako byla vyžadována.28
Také zprávy z četných testamentů
a dalších dokladů jasně oddělují náhrobky („kameny hrobové“) od epitafů.29
Specifikum epitafu jako jistého druhu „konceptuálního díla“ spočívá snad
nejvíce v tom, že jeho zrod a funkce jako sepulkrálního monumentu není
dominantně spojena se sepulchrem – pohřbem. Zjednodušíme-li situaci, pak
na rozdíl od epitafu představuje náhrobek či náhrobník, jako nejčastější sepulkrální
památník, objekt – desku kryjící či označující hrobní místo. Nejčastější
model náhrobku pozdního středověku a raného novověku pak
ukazuje především figuru zemřelých jako připomínku jejich totožnosti, jak
to předurčila tradice římských náhrobků a sarkofágů.30
Dalšími identifikátory
identity osob jsou znaky a nápisy, ozřejmující datum smrti, stejně jako
mohou připomínat, respektive zdůrazňovat místo uložení zemřelých.
V úhrnu tedy tradiční náhrobek v duchu antické tradice slučoval identitu
náhrobku a hrobu těla, portrétu či nápisu toto tělo zpředmětňující a lokalizující
a především nadále vzpomínkově uchovávající.31
„Konceptuální
aspekt“ epitafů naopak spočívá v první řadě v tom, že vzniká mimo vlastní
hrob, v řadě případů i u jiného kostela nebo i na jiném místě, než jsou uchovávány
ostatky toho či těch, k nimž se vztahuje, jež zobrazuje, popisuje a připomíná.
Role epitafu tedy není lokalizační, stejně jako není jednoduše
deskriptivní.32
Epitafní obraz živého/mrtvého
Naznačené představení jedince – zemřelého se v kontextu sepulkrálního
umění zpracovává rovněž zajímavým způsobem a souvisí právě s tím, že
všechny informace obrazového epitafu jsou poskytovány nezávisle na místě
uložení ostatků zemřelých. Je mu tak vlastní jistá komplexita a jiný druh
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 75 O N d Ř e J J A K u B e C
2000, s. 37, 44. Autor mluví o „split burials“ s cílem vytvořit zemřelému „extended
geographical range“. Případovou studií je Meredith J. GILL, Death and the cardinal.
The Two Bodies of Guillaume d’Estouteville, Renaissance Quarterly 54, 201, č. 2,
s. 347–388.
28 Příkladem za vše může být kamenný znakový náhrobník Markéty Smiřické v kostele
sv. Gotharda v Brozanech, k němuž byl vytvořen ve stejné době neméně reprezentativní
„figurální epitaf“, Petr HRUBÝ, Šlechtické sepulkrální památky Litoměřicka do
počátku 18. století jako historický pramen, Ústí nad Labem 2010, s. 93–95.
29 Některé příklady přináší P. KRÁL, Smrt, s. 241–242.
30 Roman PRAHL a kol., Umění náhrobku v českých zemích let 1780–1830, Praha 2004,
s. 16.
31 Philippe ARIÈS, Dějiny smrti, I, Praha 2000, s. 253.
32 Dobrým příkladem je soubor sepulkrálií rodiny Zikmunda Brozanského z Vřesovic,
představujících na dvou autonomních epitafech Zikmunda jeho „dvojí status“, ve vazbě
na dvě ženy a jejich potomky: P. HRUBÝ, Šlechtické sepulkrální památky, s. 99–105.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 75
vyvolání vzpomínky na zemřelé. Pokud je tedy „viditelný hrob eschatologickým
aktem i projevem vůle zachovat vzpomínku“,33
pak epitaf nemá na rozdíl
od náhrobku za cíl upozornit na zemřelé v podobě konkrétního odkazu
na jejich fyzické ostatky. Neodkazuje na hrob, jako spíše na abstrahovanou
individualitu jedince, jehož „přítomnost“ a paměť má být zachována ad perpetuum,
bez ohledu na jeho ostatky. Toto oddělení epitafu od fyzického těla
nesouvisí ovšem jen s trvalou vzpomínkou, ale také s eschatologií, vědomím
oddělení těla od duše, o jejíž spásu v prvé řadě jde. Taková „eschatologická
vzpomínka“ ovšem stále vynucuje potřebu zpřítomnění fyzického vzhledu
zemřelých, jak ji výmluvně ukazují skupinové portréty rodin, jejichž členové
se v modlitbě a v naději o spásu obracejí k Bohu. Při konfrontaci s epitafem
tedy pozorovatel vnímá existenci mrtvého v tělesném i symbolickém – spirituálním
smyslu. Výstižně tuto dualitu ukazuje příběh smrti třináctileté
Magdaleny, dcery Martina Luthera v roce 1542 a jeho vnímání separace od
světa živých. „Mám radost, pokud jde o duši, ale jsem smutný, pokud jde
o tělo“, tak Luther formuloval paradox bolestného rozloučení s fyzickým společenstvím
se svou dcerou na jedné straně, ale zároveň radostného vědomí
jejího současného společenství s Bohem a budoucího vzkříšení.34
Epitafní
památníky však tuto separaci ze společenství živých nekonstatují, naopak,
snaží se jí zabránit a viditelně tak zaplnit mezeru, kterou tu zanechali. Existují
případy, kdy se umístění památníků se zobrazením zemřelých odvolávala
právě na místa, kde v kostele za života skutečně sedávali a jejich „podoba“
měla tuto existenci stále uchovávat. V této podobě pak epitafy rozšiřují sociální
teritorialitu zemřelého a tím, jak ovládají prostor, ozřejmují pro něj
i potomky potřebnou společenskou či mocenskou legitimitu.35
„Existence“ zemřelých je dána základním paradoxem smrti a vzpomínky
na zemřelé, spočívajícím v „přítomnosti nepřítomného“.36
Podvojnost
smrti a umírání ve smyslu fyzického, stejně jako sociálního „faktu“
dobře představuje metafora „dvojího těla“ zemřelého, k nimž oběma jsou
vedeny vzpomínky živých.37
Existuje tak „přirozené tělo“ podléhající záO
N d Ř e J J A K u B e C 76
33 Ph. ARIÈS, Dějiny, s. 268.
34 C. M. KOSLOFSKY, The Reformation, s. 153.
35 K tomu velmi přesvědčivě N. LLEWELLYN, Funeral Monuments, s. 42–48; Obecně
Olaf B. RADER, Grab und Herrschaft. Politischer Totenkult von Alexander dem Großen
bis Lenin, München 2003; David HOWARTH, Images of Rule. Art nad Politics in
the English Renaissance, 1485–1649, London 1997, s. 153–190.
36 Thomas MACHO, Smrt a truchlení v kulturologické perspektivě, in: J. Assmann, Smrt
jako fenomén kulturní teorie, Praha 2003, s. 75.
37 Koncept „dvojího těla“ exemplárně zpracoval Ernst H. KANTOROWICZ, The King’s Two
Bodies. A Study in Mediaeval Political Thought, Princeton 1997, k pohřbům, s. 419–437.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 76
niku a tím moralizujícím způsobem zpředmětňuje pomíjivost lidského
bytí, jak tuto představu dokládají četné knihy artis bene moriendi či pohřební
kázání.38
Vedle toho ale stále působí i „sociální (politické) tělo“,
které ve vzpomínkách uchovává, respektive konstruuje „druhý obraz“
zemřelého a v tomto smyslu je naopak „nesmrtelné“.39
Vizuální představu
tohoto dvojího těla plně poskytuje typ náhrobku zv. transi, jenž v horní
části ukazuje idealizovanou, trvalou podobu zemřelého, a pod ní fyzické
tělo v různém stupni rozkladu. Způsob podvojného reprecentacion au vif
a reprecentacion de la mort známe od 14. století, ale naplno se rozvíjí o století
později. V 16. století jej nacházíme hlavně v Anglii a Francii, kde od
časů Ludvíka XII. († 1515) dostávají královské náhrobky v Saint-Denis
právě tuto podobu.40
Často sugestivní památníky se svými figurami zemřelých
i dnes potvrzují, že „sociální tělo“ těchto dávno mrtvých stále reálně
vystupuje a že s ním, ať chceme nebo ne, navazujeme vztah. V takovém
vzájemném vztahu se nabízí zajímavé pole pro sledování okolností a po hnutek,
které vedly konkrétní osoby k vytvoření konkrétních památek
uchovávajících na ně „trvalou památku“. Snad lze jednoduše konstatovat,
že i epitafy sehrávaly podstatnou roli v procesu, kterým mrtví a živí upevňovali
navzájem své vazby. Měly a mají totiž moc mrtvé nejen zobrazovat,
ale i nahrazovat a bránit tak destabilizačním důsledkům jejich posmrtného
sociálního vyloučení.41
Epitaf tedy funguje jako sociální médium
či vytváří „sociální prostor“, který identifikuje jedince a rodinu ve strukturách
času a společnosti.42
Sugestivním příkladem neoddělitelného
vztahu živých a mrtvých může být rozměrný epitaf brněnského protestantského
měšťana Michaela Reicha († 1592), pořízený jeho pozůstalými
rok po jeho smrti. Mnohočetná skupina Reichovy rodiny zachycuje
všechny její členy – živé i mrtvé. Neoddělitelnou jednotu živých a mrtvých
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 77 O N d Ř e J J A K u B e C
38 Pavel KRÁL, Knihy o dobrém umírání v českém prostředí ve druhé polovině 16. a první
půli 17. století, in: M. Holý – J. Mikulec (vyd.), Církev a smrt, s. 7–22; R. PAVLÍČKOVÁ,
Triumphus.
39 T. MACHO, Smrt, s. 90.
40 E. PANOFSKY, Tomb, s. 63–66, 78–81; E. KANTOROWICZ, The King’s, s. 431–437.
41 Margit THØFNER, Material Time. The Art of Mourning in Early Modern Europe, in:
R. G. Bogner (vyd.), Leichabdankung, s. 189; N. LLEWELLYN, Funeral Monuments,
s. 42, 59.
42 Kilian HECK, Das Grab als Buch. Zum Image lutherischer Landesherrn um 1600, in:
A. Köstler – E. Seidl (vyd.), Bildnis und Image. Das Portrait zwischen Intention und
Rezeption, Köln-Weimar-Wien 1998, s. 179–190; TÝŽ, Grabmonumente als soziale
Raumbildung. Das Grabmal für Dietrich von Fürstenberg und die Grabdenkmale des
Domkapitels im Paderborner Dom, in: U. Schütte – L. Unbehaun (vyd.), Bildnis, Fürst
und Territorium, München-Berlin 2000, s. 141–153.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 77
navíc emocionálně silně zdůrazňuje „živý“ vztah protagonistů obou
světů.43
Také textová složka epitafů, jako komplexní součást jejich sdělení, určovala
jak (pasivně) totožnost, sociální a rodinnou příslušnost, tak také aktivisticky
vybízela recipienty ke vzpomínce a modlitbě. Zbožné formule na
závěr nápisů, ale přímo i oslovení kolemjdoucího tak představovalo zemřelé
ve vztahu k živým jako stále „přítomné“, v katolickém prostředí tedy míněno
v očistci, u protestantů odmítajících toto „třetí místo“ spíše jako nábožensko-etické
exemplum. V každém případě tak nápisy neupomínají jen na
O N d Ř e J J A K u B e C 78
43 Naposledy Zora WÖRGÖTTER, Epitafní obrazy v Brně, in: O. Jakubec (vyd.), Ku věčné
památce, s. 56–58.
Philip Fernandus,
Epitaf rodiny Michaela Reicha
1593, olej, plátno.
Ze sbírek Muzea města Brna.
Foto: © Muzeum města Brna.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 78
zanikající fyzické tělo v hrobě, ale připomínají stálou existenci „fungujícího
těla“, se kterým tak může adresát tváří v tvář nápisu stále komunikovat jako
s něčím „reálně přítomným“.44
Za jeho duši se proto může přimlouvat
(u katolíků), anebo může nacházet inspiraci ve vzpomínce na vzor života
zbožného a ctnostného křesťana (u nekatolíků).45
Komunikativnost a časová kontinuita vzkazu zemřelého nemusela zasahovat
jen do přítomnosti, ale mohla být v rámci křesťanské dějinné perspektivy
projektována i do budoucnosti života věčného. Nápis na epitafu
chrudimské měšťanky Magdaleny Boleslavské z Kočice tak uzavírá formule
předjímající, že se jednou na onom světě setká se všemi svými čtyřmi manželi,
jak jsou vedle ní na epitafu zobrazeni.46
Zvláštní charakter epitafů je
často dán také touto nadindividuální, kolektivní povahou. Na rozdíl od většiny
náhrobků se nevztahuje jen k jedné dotčené a zobrazené osobě, ale
k širší rodině, k rodu, jenž je představen v širší časové perspektivě. Skupinová
zobrazení tak zahrnují přítomné zástupce rodiny, stejně jako jejich
mrtvé předchůdce, často dřívější zesnulé manželky či manžele, stejně jako
jejich potomky, děti – živé i zesnulé.
Čas epitafů a jejich protagonistů
Zemřelí a jejich sepulkrální památníky tedy nezaplňují pouze určitý prostor,
ale ovládají i čas a specifickým způsobem s ním v rámci podoby sepulkrálního
monumentu pracují. Pokud má totiž jeho prostřednictvím zpřítomnění
a zobrazení zemřelého poskytovat viditelnou upomínku, má ji především
zachovávat trvale. Plejáda epitafů a památníků raného novověku ukazuje
pestré formy zobrazení zemřelých, kteří jsou dílem zachyceni ve „věčné
modlitbě“, stejně tak se ale často sugestivně obracejí svými pohledy na své
pozorovatele a opět se tak vůči živým aktivizují. Stejně tak ale příznačně
strnulé pózy a fixní postoje portrétovaných zemřelých jasně sugerují jejich
trvalou existenci „mimo čas“. Toto pojetí ne-časovosti se v religionistickém
bádání vztahuje zejména k představení absolutní nadpozemské podstaty
spirituálního bytí, stojící mimo tento profánní svět.47
Tento princip však
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 79 O N d Ř e J J A K u B e C
44 Nigel LLEWELLYN, The Art of Death. Visual Culture in the English Death Ritual
c. 1500–c. 1800, London 1991, s. 9.
45 Příkladem může být epitaf olomouckého kanovníka Zikmunda Gloczera: Metoděj
ZEMEK, Náhrobky v metropolitním kostele sv. Václava v Olomouci, Praha 1948, s. 25.
46 Vizi věčného života manželů zahrnuje v Chrudimi i epitaf Samuela Klatovského
(1612) v děkanském kostele: Ondřej JAKUBEC – Radka MILTOVÁ, Osobnost a dílo
Matouše Radouše a tvorba renesančních epitafů v Chrudimi, Theatrum historiae 2,
2007, s. 81–108.
47 Mircea ELIADE, Mýtus o věčném návratu, Praha 1993, s. 59–64.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 79
známe i z náboženského umění, ikon a zejména středověkých obrazů, které
vědomě prvek časovosti popírají a prezentují obrazy božských prototypů
jako trvale existující a nepodléhající plynutí času.48
Podobně můžeme nahlížet
na způsob zobrazení zemřelých na epitafech, jež podporuje představu
nečasového věčného trvání.49
Analogickým typem byl v Polsku osobitý náhrobní
portrét „sarmatského malířství“ 17.–18. století, svou vytržeností
z času ne nepodobný starobylým fajúmským portrétům. I zde byly obrazy
„živých-zemřelých“ umísťovány na rakve, kde sehrávaly roli dvojníka, stále
živého sociálního těla zemřelého, podobně jako to pozorujeme v rituálech
panovnických pohřbů raného novověku. Ne náhodou se tyto portréty v Polsku
snímaly z rakví a po doplnění textem sloužily v kostelech jako typické
epitafní památníky.50
Při vnímání raně novověkých epitafů jsme tak konfrontováni,
stejně jako doboví pozorovatelé, s dvojím časem – okamžitým
(řec. kairos), který sami aktivizujeme chvilkovým připomenutím si zemřelých,
stejně jako s absolutním (řec. chronos), který portrétem zemřelého
zajišťuje jeho „trvalou existenci“. Takový památník pak přesvědčivě vizualizuje
představu o smrti jako přechodu ze světa profánního a časového
do transcendentního bezčasí. Právě toto vyjádření věčného, nečasového statusu
zemřelých v rámci přítomně prožívané vzpomínky se stávala velkou
výzvou nejen pro tvůrce sepulkrálních monumentů, ale třeba i pro literáty
a básníky.51
Při sledování funkce epitafů musíme navíc vnímat jejich jistou
časovou dynamiku, která vědomě pracovala s existencí památníků, ale i trváním
zemřelých v čase, jak ukazuje již zmíněná eschatologická perspektiva
nápisů. Vedle toho existovala i praktická rovina fungování epitafů, které sledovaly
další „vývoj“ osudů rodiny a budoucí úmrtí formou dopisování dat
úmrtí či přimalováváním křížků u hlavy jednotlivých aktérů epitafu – členů
rodiny. Také v tom je ovšem možné spatřovat jistou konceptuální rovinu
epitafu, která je personálně i časově nevyhraněná a počítá s kontinuální dynamikou
v dalším životě rodiny. Tímto dodatečným zasahováním do své
hmotné podstaty (dopisováním dat či značením křížků) se epitafy stávají
osobitými památníky posmrtné kultury. Opět, na rozdíl od náhrobků, nejsou
statické, ale ze své podstaty aktivně udržují integritu rodinné památky.
O N d Ř e J J A K u B e C 80
48 Hana HLAVÁČOVÁ, Zobrazení posvátného. Dva aspekty středověkého obrazu, in:
A. Matoušek –  L. Karfíková (vyd.), Posvátný obraz a zobrazení posvátného, Praha
1995, s. 86–88; Robin CORMACK, Malowanie duszy. Ikony, maski pośmiertne i całuny,
Kraków 1999, s. 71–80.
49 M. THØFNER, Material, s. 185–187.
50 Larissa I. TANANAJEVA, Náhrobní portrét, Umění 30, 1982, s. 54. K francouzským
pohřbům E. KANTOROWICZ, Two King’s, s. 421–427.
51 M. THØFNER, Material, s. 182.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 80
Struktura epitafu a jeho elementy
Při pokusu definovat specifičnost epitafu zbývá ještě hledisko obsahové, to
jest, jakými zvláštními elementy je epitaf utvářen. Také v tomto ohledu překračuje
dominantně lokalizační a popisnou funkci náhrobků či náhrobníků,
a to ve velmi komplexní podobě. Nejtypičtější forma tzv. obrazového epitafu
(Bildepitaph) sestává ze tří osobitých, ale vzájemně propojených částí. Zahrnuje
zobrazení – portréty dotyčné osoby či osob (zemřelých, ale třeba i živých
v okamžiku jeho zhotovení), dále základní identifikační nápisy, ale
často i oslavné humanistické texty či náboženské, nejčastěji biblické citace.
A nakonec, třetí element obrazového epitafu ukazuje obrazovou scénu náboženského
či alegorického charakteru. Podstatné ovšem je, že všechny tyto
tři složky tvoří jednotu. A to nejen kompoziční v rámci jednoho díla, které
může kombinovat různé výtvarné techniky, ale především ideovou, anebo
právě onu konceptuální. Konstruují pospolu jistý druh záměrného sdělení,
jehož smysl dalece překračuje dominantně lokační a identifikační zřetel jiných
sepulkrálních monumentů. Tím ovšem nemá být řečeno, že náhrobky
podobnou komplexitu, konceptuálnost či symbolické vrstvy sdělení neobsahují.
Podobně mohou i epitafy být naopak redukovány na základní identifikační
údaje. Je nicméně převažující skutečností, že i tak zůstává role
epitafu především poukazující, metaforická a konceptuální, jak to vychází
ze samé podstaty jeho autonomie. Tato poukazující role epitafu má nejčastěji
vztah ke dvěma významovým rovinám, jak to ostatně odráží dobový termín
pro takový „křesťanský památník“ – christliche Gedächtniss. Jeho cílem
je tak v prvé řadě prostředkovat vzpomínku na sociální, případně rodové
postavení, které zejména u šlechtických monumentů za pomoci heraldického
aparátu demonstruje kontinuitu a tradici rodinné linie.52
Druhou komplementární
rovinou epitafů byla vrstva náboženská, která mohla zahrnovat
eschatologické, konfesijní a moralizující hledisko. Obě roviny v sobě spojují
křesťanský aspekt víry v překonání smrti, život budoucí, stejně jako faktický
pohled upřený k minulosti a přítomnosti, který pro současníky stále znovu
udržuje vzpomínku na konkrétní osobu, její postavení a činy ve smyslu „památníku“
jako objektu paměti a vzpomínání.
Přes nesporně zajímavé antropologické aspekty epitafů a sepulkrálních
památek by měl náš zájem zůstávat především historický. Co vlastně můžeme
od pestrého a bohatého fondu epitafních památníků očekávat? Pokud
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 81 O N d Ř e J J A K u B e C
52 Otto G. OEXLE, Adel, Memoria und Gedächtnis. Bemerkungen zur Memorial-Kapelle
der Fugger in Augsburg, in: Ch. Grell – W. Paravicini – J. Voss (vyd.), Les princes et
l’histoire du XIVe au XVIIIe siècle, Bonn 1998, s. 339-357.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 81
je tedy vnímáme jako „konceptuální objekty“, můžeme na jejich příkladě
studovat postoje dobových aktérů v rámci několika funkčně významových
rovin. Nabízí se hledisko postoje vůči smrti a vzpomínání, stejně tak ale
i otázky reprezentace, konstrukce vlastní identity, genderové hledisko, vyjádření
zbožnosti a v neposlední řadě i možná konfesijní prezentace. Zdá
se mi, že v tomto smyslu můžeme epitaf a jeho výpovědní potenciál vztáhnout
k jinému typu média posmrtné vzpomínky – pohřebním kázáním raného
novověku. Také ony vznikaly po smrti, jejich existence byla nezávislá
na pohřebním místě a pouhém konání obřadu, ale v podobě tisků mohla zasahovat
mnohem větší rádius – prostorově i časově. Především jsou ale kázání
také „konceptuálními médii“, které nejsou deskriptivními prameny, ale
podobně jako epitafy spíše konstruují rétorickými figurami a tradičními
klišé ideální obraz zemřelého. Nejde zde ale o to, že bychom proto neměli
těmto pramenům a jejich manipulaci s pamětí primárně jen nedůvěřovat.53
Také epitafy nezřídka přistupují k prezentaci památky konstruktivním, selektivním,
ne-li přímo klamavým způsobem.54
A to se netýká jen nápisů.
Také zdánlivě věcná řeč portrétů zemřelých (či v okamžiku pořízení epitafu
stále živých) skrývá ve svém systému znaků záměrnou „divadelní“ komunikaci,
kterou portrétování po své smrti neuchovávají ani tak svou fyzickou,
jako spíše „společenskou tvář“.55
Řeč uměleckých děl tedy není „realistická“
v tom smyslu, že by odrážely sociální realitu a tím potvrzovaly svou relevanci
historického pramene. Naopak, tato relevance a zajímavost pro historika
vychází z toho, jak právě stylizací, normativností a manipulací takový
„konceptuální obraz“ konstruuje či reflektuje dobové mentality, ideologie
a identity.56
V případě sepulkrálních památek a jejich vizuálních reprezentací
či narativů je přínosné na pozadí mentalit a antropologických vzorců
sledovat, jakými obecně srozumitelnými prostředky a topoi se prezentace
a konstrukce paměti utvářela a jak mohla aktuálně působit.57
Při takovém
bádání je třeba kriticky zkoumat epitafy jako „obrazy“ v kontextu dobové
O N d Ř e J J A K u B e C 82
53 R. PAVLÍČKOVÁ, Triumphus, s. 8. Klaus RASCHZOK, Epitaphien, Totenschilde und
Leichenpredigten als Erinnerungszeichen. Bemerkungen zu einer protestantischen
Frömmigkeitstradition, in: M. Herzog (vyd.), Totengedenken und Trauenkultur. Ge schichte
und Zukunft des Umgangs mit Verstorbenen, Stuttgart 2001, s. 111–155.
54 N. LLEWELLYN, Funeral Monuments, s. 40.
55 Peter BURKE, Sebereprezentace v renesančním portrétu – obraz jako jeviště, in: týž,
Žebráci, šarlatáni, papežové. Historická antropologie raně novověké Itálie. Eseje
o vnímání a komunikaci, Jinočany 2007, s. 224–244.
56 P. BURKE, Eyewitnessing, s. 30.
57 Jaś ELSNER, Introduction, in: týž – J. Huskinson (vyd.), Life, death and representation.
Some New Work on Roman Sarcophagi, Berlin 2010, s. 13–14.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 82
vizuální kultury, ale také je v rámci sepulkrální kultury důsledně vztahovat
k myšlenkovému, sociálnímu, náboženskému a politickému prostředí,
v němž v konkrétní době vznikaly. Významný britský historik umění Nigel
Llewellyn ve své jedinečné knize o sepulkrálních památnících post-reformační
Anglie správně opouští výhradní „diskurs uměleckosti“ a považuje
historika spíše za antropologa, který konvence smrti a vzpomínání sleduje
v rámci dobových kulturních vzorců.58
V případě naznačené afinity mezi
epitafy a pohřebními kázáními je navíc zajímavé, jak se tato memoriální
média objevují v post-reformačním období shodně v tak masivní míře.
I když samozřejmě známe náhrobky i kázání tradičně od antiky, nelze si nevšimnout,
jak v období pozdního středověku narůstá jejich obliba, respektive
možnost je pořídit, což přirozeně vzrůstá, byť s dalšími významovými
akcenty v post-reformační době.59
Pokud za šířením kázání stál význam
písemného slova, pak množství epitafů odpovídá nejen možnostem širších
sociálních vrstev objednavatelů, jimž tato památka byla na rozdíl od nákladných
náhrobků snáze dostupná, ale i podobná sériovost a standardizace projevující
se mimo jiné speciálními grafickými knihami epitafních vzorníků
(coenotaphiorum formae).
Smysl epitafů: historie a (kontra) dějiny umění
Předchozí odstavce se pokusily nejen vymezit epitaf vůči jiným sepulkráliím,
ale i jej definovat jako autonomní objekt, jehož osobitá funkční a obsa hová
náplň může přinášet osobitá (kulturně) historická sdělení. Jak se
s tímto naznačeným potenciálem epitafních památek vyrovnávají historické
disciplíny? Několik vět se zjednodušeně pokusí naznačit některé tendence
a přístupy historie i dějin umění vůči sepulkráliím a otázky, které jim tyto
disciplíny kladou.60
V historickém prostředí získalo využívání epitafů a vůbec sepulkrálních
uměleckých památek základní směr již v 19. století, který v mnohém navazoval
na zájem humanistické a barokní historiografie. Pregnantně tento postoj
formuloval v roce 1857 rakouský historik Joseph Bergmann, zamýšlející
se nad principielním významem pohřebních památek. Připustil jejich uměleckou
cenu, ale pro historiky je považoval především za Hilfsquellen, které
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 83 O N d Ř e J J A K u B e C
58 N. LLEWELLYN, Funeral Monuments, s. 33–36. V anglickém prostředí je toto zkoumání
významů a sledování sepulkrálií na pozadí dějin idejí více než inspirativní:
P. SHERLOCK, Monuments. Podobně zajímavě F. SCHOLTEN, Sumptuous.
59 R. PAVLÍČKOVÁ, Triumphus, s. 12–18; C. M. KOSLOFSKY, The Reformation, s. 107–114.
60 Problematiku shrnuje Grabmäler. Tendenzen der Forschung an Beispielen aus Mittelalter
und früher Neuzeit. Hrsg. von Wilhelm MAIER – Wolfgang SCHMID – Michael
Viktor SCHWARZ, Berlin 2000.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 83
poskytují bohatý datový materiál, což je neoddiskutovatelný historický potenciál
i epitafů. V tomto směru realizuje řada badatelů svá parciální studia
orientovaná epigraficky, heraldicky, genealogicky či prosopograficky.61
Podobně
někdy zájem (kulturních) historiků zužuje epitaf na ikonografický
pramen (např. pro dějiny odívání).62
I když se někteří autoři pokoušejí studovat
epitafy či náhrobní památky jako „hromadné prameny“, přihlížeje
k „hledisku společenskému, tak duchovnímu“,63
dlužno říci, že ne vždy si
připouštějí specifikum epitafů jako uměleckých děl a médií, nepodávajících
jen pasivní informace. Naopak, jejich konceptuálnost nutí se také zamýšlet
nad normativní, selektivní, manipulativní a konstruktivní povahou a uměleckým
– žánrovým specifikem „obrazů“. Tato „kritika obrazových pramenů“
je historiky obecně spíše zanedbávána.64
Dlužno ale povědět, že
v současnosti i někteří historikové role podobných „hmotných pramenů“
obecně nahlížejí kritičtěji a ne tak striktně objektivisticky, ale spíše ve
smyslu médií nabízejících různé interpretační přístupy.65
Také vůči sepulkráliím
a dalším uměleckým dílům se zaujímá obezřetnější postoj, vědomý
si nebezpečí zploštění složitých obsahových a významových vrstev, případně
nevhodné redukce na pouhý ilustrační prostředek.66
Rozvíjí se proto komplexní
Memoria-Forschung zkoumající i pohřební památníky jako součást
reprezentace a „sociální organizace“ raně novověkého prostoru, zohledňuje
jejich symboliku, stejně jako je vnímá v poloze „ego-dokumentů“. Zkoumání
sepulkrálií se tak zaměřuje na problém „vnímání sebe“ v kontextu
(nejen) šlechtické mentality tradice a kontinuity, reflektující ve svých
vzpomínkových monumentech svou vladařskou hegemonii a mocenskou
O N d Ř e J J A K u B e C 84
61 V domácím prostředí základní literaturu shrnuje P. HRUBÝ, Šlechtické sepulkrální
památky, s. 15–18. Systematické studium realizuje Centrum Epigrafická a sepulkrální
studia při Ústavu dějin umění AV ČR, vydávající tematicky pestrý sborník Epigra phica
et Sepulcralia – prozatím tři svazky (2005, 2009, 2011).
62 Zuzana SAFRTALOVÁ, Oděv, schránka lidského těla i duše. Renesanční odívání měšťanských
elit v metropolích Koruny české, Ústí nad Labem 2010, s. 88–90.
63 P. HRUBÝ, Šlechtické sepulkrální památky, s. 7.
64 P. BURKE, Eyewitnessing, s. 14–15.
65 Helmut HUNDSBICHLER, Relienkunde der Frühen Neuzeit, in: J. Pauser – M. Scheutz –
T. Winkelbauer (vyd.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16.–18. Jahrhundert).
Ein exemplarisches Handbuch, Wien 2004, s. 941–951; Friedrich POLLEROß,
Das frühneuzeitliche Bildnis als Quelle, in: tamtéž, s. 1006–1028.
66 Michael V. SCHWARZ, Haus des Toten. Religionsgeschichtlich, christlich, mittelalterlich,
in: W. Maier – W. Schmid - M. Schwarz (vyd.), Grabmäler, s. 11–29. Případovou
studií je Rainer a Trudl WOHLFEIL, Nürnberger Bildepitaphien, Versuch einer Fallstudie
zur historischen Bildkunde unter Mitwirkung von Victoria Strohbach, Zeit schrift
für historische Forschung 12, 1985, s. 129–180.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 84
legitimitu.67
Příkladem tohoto syntetizujícího zájmu o epitafy může být z poslední
doby Andreas Zajic, jehož zájem je sice převážně „epigrafický“,
přesto ve své úctyhodné disertaci neopomíjí další aspekty vycházející jak
z transdisciplinárního pohledu, tak ze sledování socio-historického zázemí
a fungování těchto monumentů. Klade při zkoumání obrazových sepulkrálních
memorií důraz na sociálně-konvenční způsoby veřejného vyjádření
osobní či mocenské identity, která je určenadaným adresátům a je vždy proměnlivě
definována na základě konkrétního kulturního kontextu.68
Studium
epitafů totiž může pro historiky, zejména městské, sloužit jako dobrý zdroj
vícerého poznávání – elity či society měst a jejich sítí, strategií jejich prezentace
(kde byly umístěny a s jakými prvky či rétorikou pracovaly) či jejich
konfesionality prezentované ve veřejném prostoru.
Přístupy historiků umění k renesančním epitafům a dalším sepulkrálním
monumentům mohou vice versa ukázat podobný zplošťující pohled,
jako u starších historických přístupů. Namísto faktografické exploatace převažuje
zájem o autonomní výtvarné aspekty těchto památníků – uměleckých
děl. Příznačné je pro historiky umění bezmála programové ignorování nápisové
složky sepulkrálií.69
Z domácího prostředí mohu za všechny zvolit
naši nejvíce zasloužilou badatelku o epitafech – Jarmilu Vackovou, která
shromáždila početný soubor malovaných památníků, dohledala jejich
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 85 O N d Ř e J J A K u B e C
67 Kilian HECK, Genealogie als Monument und Argument. Der Beitrag dynastischer
Wappen zur politischen Raumbildung der Neuzeit, München-Berlin 2002; Maja
SCHMIDT, Tod und Herrschaft. Fürstliches Funeralwesen der Frühen Neuzeit in Thüringen,
Erfurt 2002; Tod und Verklärung. Tod Grabmalskultur in der Frühen Neuzeit.
Hrsg. von Arne KARSTEN – Philipp ZITZLSPERGER, Köln-Weimar-Wien 2004; Totenkult
und Wille zur Macht. Die unruhigen Ruhestätte der Päpste in St. Peter. Hrsg.
von Horst BREDEKAMP – Volker REINHARDT – Philipp ZITZLSPERGER, Darmstadt
2004; Grab – Kult – Memoria. Studie zur gesellschaftlichen Funktion von Erinnerung.
Hrsg. von Carolin BEHRMANN – Arne KARSTEN – Philipp ZITZSLPERGER, KölnWeimar-Wien
2007; Andrea BARESEL-BRAND, Grabdenkmäler nordeuropäischer
Fürstenhäuser im Zeitalter der Renaissance 1550–1650, Kiel 2007.
68 Souhrnný a fundovaný přehled základních badatelských tendencí dává A. ZAJIC, Zu
ewiger, s. 13–18. V domácím historickém prostředí význam promýšlení vztahu umění,
mentality, kultury a náboženství připomínal už v 80. letech např. Jiří PEŠEK v recenzi
na knihu: Jan HARASIMOWICZ, Treści i funkcje ideowe sztuki ślaskiej reformacji
1520–1650, Studia Comeniana et historica 18, 1988, č. 36, či později TÝŽ,
recenze na práci: Katarzyna CIEŚLAK, Tod und Gedenken, Umění 47, 1999, č. 4,
s. 337–339.
69 Tak kriticky, ale oprávněně Jiří Roháček zmiňuje např. Kurta BAUCHA (Das mittelalterliche
Grabbild. Figürliche Grabmäler des 11. bis 15. Jahrhunderts) či Erwina PANOFSKEHO
(Tomb Sculpture); v prvním případě pro jeho formalizující, ve druhém
zase pro příliš ideově volnou (ikonologickou) interpretaci, vycházející z morfolo gických
či ikonografických aspektů sepulkrálií, Jiří ROHÁČEK recenze na práci:
Andreas ZAJIC, „Zu ewiger gedächtnis aufgericht“, Umění 53, 2005, č. 3, s. 310–312.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 85
grafické předlohy a zasloužila se o odpovídající formální klasifikaci. Na
pozadí toho jí však tyto památky pro svou zhusta nízkou výtvarnou kvalitu
sloužily jako doklad „antirenesančního“ charakteru našeho umění
16.–17. století. Dominantně formalistní hledisko jakoby předurčilo i autor činy
názory na historické, sociální a náboženské zakotvení těchto maleb,
které bylo spíše, řekněme, intuitivní. „České renesanční měšťanstvo“ vnímá
v tragických souvislostech jako „osamocenou třídu, zrazovanou panovníkem
i šlechtou, předurčenou de facto k zániku“, žijící ve strachu před
Bohem na pozadí pověrečnosti a sektářské rozdrobenosti nekatolictví
a epitafy vnímá jako symbol tohoto. Možné konfesijní nuance definuje bohužel
neméně zjednodušujícím a nepřesným způsobem – luteráni jsou moralisté,
katolíci více citoví.70
Dokladem takového přístupu je bezmála úplná
absence citací historické literatury. J. Vackové, ani historikům umění nelze
jistě jejich formální přístup vytýkat. Patří přece k jejich zájmu, stojícímu na
počátku oboru jako exaktní (znalecké) disciplíny. Vyčítat by se ale mohlo,
že s obecnou historií nakládají často „selektivně, účelově, bez smyslu pro
kontext“.71
I hlediska výtvarná, formální či materiálová přitom nemusejí
končit prostým konstatováním. Analýza formy se může propojovat s vysvětlováním
jejího původu, proměny, přenosu a užití, tedy „vyšetřením obrazu“.
Tak se v případě sepulkrálií i analýza užitých materiálů a jejich dobová preference
může stát dalším pramenem pro poznání sociální hierarchie a její
reflexe.72
Jako partes pro toto zmíněné odtažitosti dějin umění od „dějin“ lze uvést
dvě navýsost hodnotné publikace. V prvním případě dokazuje Ivo Hlobil, že
jeho zájem o umělecká díla počátku renesance je neodmyslitelný od vědomí
historického kontextu objednavatelského zázemí a humanistického diskursu.
V okamžiku, kdy dojde na užší problém architektonické skulptury
a sepulkrálních památek, zúží se okruh otázek dominantně na formální rysy
dílen či anonymních sochařů, tedy na „vývoj“ forem a výtvarného názoru.73
Druhým příkladem je nedávná monografie o sepulkráliích jagellonské doby.
O N d Ř e J J A K u B e C 86
70 Jarmila VACKOVÁ, Epitafní obrazy v předbělohorských Čechách, Umění 17, 1969,
s. 131–135. Historiografické kontury přístupů dějin umění nastíněny v O. JAKUBEC,
Malované renesanční epitafy předbělohorské éry jako zrcadlo náboženského vyznání,
in: K. Horníčková - M. Šroněk (vyd.), Umění české reformace (1380–1620), Praha
2010, s. 385–387.
71 V. VLNAS, Potřebují dějiny umění, s. 135.
72 N. LLEWELLYN, Funeral Monuments, s. 236–251.
73 Ivo HLOBIL – Eduard PETRŮ, Humanismus a raná renesance na Moravě, Praha
1992, zvláště s. 190–211. Podobně dnes tento trend zastupuje významná olomoucká
badatelka Hana Myslivečková.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 86
Přes zajímavé nakročení do teologického vztahu k pompae funebris se
přece jen otázky kladené tomuto materiálu smršťují zase jen na otázky typologie,
morfologie a výtvarné kvality, operující stále s evoluční tezí „po-
kroku“.74
Jiný druh izolovanosti dějin umění ukazuje i známá práce Erwina
Panofskeho. Její promýšlení je sice odvislé od formálních a estetizujících
kategorií, ale dominantní příklon k sebe-vysvětlující ikonografii a typologii
ji činí rovněž diskutabilní.75
Mnohem přesvědčivěji se problému zhostili již
dříve Jan Harasimowicz, Katarzyna Ćieslaková a nedávno Nigel Llewellyn
a Frits Scholten. Ti vycházejí z Arièsova konceptu mentalit (či kolektivní
psychologie), nicméně ve svém vyšetření sepulkrálií úspěšně postupují za
hranice autonomní ikonografie a typologie, a důsledně zohledňují jejich sociální,
náboženskou a kulturní determinaci. Podobně tedy jako v historii poskytuje
i současná uměleckohistorická literatura (i přes často dílčí
příspěvky) optimistické doklady, že dějiny umění jsou schopny své formalistické
vidění propojovat s novými okruhy témat – zbožnosti, mentality,
společenské (rodové, kolektivní) reprezentace (Standortbestimmung), sledujícími
spíše funkční aspekt těchto děl.76
Přes tyto žádoucí přístupy však stále můžeme pozorovat dvojkolejnost
disciplín. Jako příklad typicky izolovaného pohledu mohu uvést jistě výjimečnou
práci amerického historika Craiga Koslofskeho, věnovanou „reformaci
smrti“ v 16.–17. století v nekatolickém Německu. Odmítá totiž naznačený
vztah mrtvých a živých a v reformovaném prostředí zdůrazňuje totální separaci
živých od mrtvých jako výsledek odmítnutí očistce protestanty, a tím
i celého systému rituálů a aktivit, kterými mohli živí (pozůstalí, klérus)
vyprošovat vykoupení duší. Výrazem tohoto spirituálního oddělení byla
i fyzická separace mrtvých umísťovaných na nově zřizovaných hřbitovech
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 87 O N d Ř e J J A K u B e C
74 Jan CHLÍBEC, Figurální sepulkrální skulptura doby jagellonské, in: týž – J. Roháček,
Sepulkrální skulptura, s. 28.
75 K této metodě viz C. GINZBURG, Kunst, s. 36–42, či P. BURKE, Eyewitnessing,
s. 40–42.
76 Renate HOLZSCHUH-HOFER, Kirchenbau und Grabdenkmäler, in: Adel im Wandel.
Politik – Kultur – Konfession 1500–1700, Wien 1990, s. 91–111; Karin TEBBE, Epita phien
in der Grafschaft Schaumburg. Die Visualisierung der politischen Ordnung im
Kirchenraum, Marburg 1996; Podobný přístup zaujal k problému „sepulkrální architektury“
Howard COLVIN, Architecture and the After-Life, New Haven 1991; Demeures
d’éternité. Eglises et chapelles funéraires aux XVe et XVIe siècles. Ed. Jean GUILLAUME,
Paris 2005. V domácím prostředí představují jeden z prvních pohledů studie
Z. Wörgötterové, zdůrazňující, že u epitafů „jejich funkční stránka často převažovala
nad stránkou estetickou“, Zora PELOUŠKOVÁ, Epitaf Šimona Kryblera z Altendorfu,
Bulletin Moravské galerie v Brně 55, 1999, s. 8–13. První pokus o komplexní sledování
umění reformace v kulturně-historickém kontextu přinesla publikace K. HORNÍČKOVÁ
- M. ŠRONĚK (eds.), Umění české reformace.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 87
za městskými hradbami. Dle něj se tak smrt stává bariérou oddělující obec
věřících, kteří se vztahují jako individuality k suverénnímu Bohu.77
Svou
argumentaci příznačně zakládá na textových pramenech – církevních řádech,
vizitačních protokolech či tištěných kázáních (tedy normativních
a teologickým diskursem ovlivněných pramenech), stejně jako na konfliktních
situacích. Neméně příznačné ovšem je, že v celé knize neuvádí vizuální
prameny sepulkrálií. Je snad přehlédnutí velikého množství zpřítomňování
mrtvých prostřednictvím sepulkrálních památníků záměrné? Ukazují totiž
na pravý opak – na ne-separování mrtvých. Není pak náhodou princip nezávislosti
epitafů na hrobu a jejich umisťování v centrálních kostelech městských
komunit jasným výrazem alternativní snahy navázat se svými
zemřelými pevný vztah „na věčnou památku“? Tuto obligátní formulaci hlásaly
jak jejich časté uvozující inskripce, stejně jako i testátoři zavazovali své
potomky zřizovat „tabule na památku“.78
Podobně se přitom vykládají i zmíněná
pohřební kázání, která měla tuto mezeru v protestantském prostředí
zacelit.79
Koslofskeho rezervovanost vůči vizuálním dokladům může být typická
a v případě sepulkrálií se s ní setkáváme už v dobovém prostředí.80
Nigel Llewellyn tak referuje o cestě italského humanisty do reformované
Anglie, s jejími kostely plnými sepulkrálních monumentů, kde si měl povzdechnout,
jak se zde obyvatelé „málo či dokonce vůbec nestarají o smrt“.
Měl nejspíše na mysli právě onen posmrtný rituální život v podobě zádušních
přímluvných modliteb. Pokud tento příklad „předpojatého fantasty“81
dokládá neporozumění v případě střetu dvou kultur, je pak i Koslofskeho
přístup ukázkou možné kolize dvou našich disciplín, jedné závislé na textech,
druhé na obrazech.
O N d Ř e J J A K u B e C 88
77 C. M. KOSLOFSKY, The Reformation, s. 2–3, 10. Názor přejímá i Susan C. KARANTNUNN,
Gedanken, Herz und Sinn. Die Unterdrückung der religiösen Emotionen, in:
B. Jussen – C. Koslofsky (vyd.), Kulturelle Reformation. Sinnformationen im
Umbruch 1400–1600, Göttingen 1999, s. 88–89.
78 S odvoláním na předchozí literaturu stejný názor zastává Tomáš MALÝ, Komemorativní
kultura v českých zemích raného novověku, in: O. Jakubec (ed.), Ku věčné
památce, s. 38. TÝŽ, „Mentalita“, zbožnost a smrt chrudimského měšťana v raném novověku
(Chrudimské kšafty ze 16.–18. století), Chrudimský vlastivědný sborník 7,
2003, s. 43.
79 R. PAVLÍČKOVÁ, Triumphus, s. 17.
80 Vít VLNAS, Tunel ražený ze dvou stran? Poznámky ke vzájemnému vztahu dějepisu
umění a historiografie bez přívlastků, in: J. Dvořák - T. Knoz (vyd.), IX. sjezd českých
historiků, II. Historie v kontextu ostatních vědních disciplin, Brno 2008, s. 36. V případu
Koslofského nejde ani tak o chybné čtení výtvarných děl, jak má na mysli Vlnas,
ale spíše jejich absolutní, nejspíše vědomé nezohlednění. Dalším příkladem toho je
Norbert FISCHER, Geschichte des Todes in der Neuzeit, Erfurt 2001, zvláště s. 11–26.
81 N. LLEWELLYN, Funeral Monuments, s. 59.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 88
Konfesionalita epitafů – jedna z možných interpretací
Na závěr lze poskytnout několik stručně definovaných příkladů z domácího
prostředí, na nichž lze demonstrovat možné interpretace epitafních pa-
mátek.82
Ty mohou ukázat alternativu na jedné straně faktograficko-exploatačnímu
přístupu historiků, stejně jako na straně druhé izolovaným
uměleckohistorickým analýzám zaměřeným na „uměleckost“ epitafů.
Z mnoha aspektů volím složité hledisko konfesijní reprezentace v rámci epitafů,
tedy, nakolik mohly vyjadřovat nejen obecně náboženské, ale konkrétněji
i konfesijní přesvědčení svých objednavatelů či „aktérů“. Tato otázka
vyvolává oprávněné pochybnosti, které souvisejí s přesvědčením o potlačení
silné konfesijní sebeidentifikace a jejího konfrontačního vyjádření, jak třeba
mluví o nadkonfesijním křesťanství té doby u nás Josef Válka a jiní.83
V rámci
dějin umění se analogicky předpokládá, že přes existenci různých konfesijních
kultur bylo momunent-making plně standardizovanou praxí v základu
vyjadřující stejné představy o komemoraci a náboženské, obecně křesťanské
prezentaci. Je zřejmé, že při pohledu na většinu sepulkrálních památek,
včetně epitafů, nepozorujeme na první pohled patrné konfesijní rozdíly. Margit
Thøfnerová tak příkladně srovnává vybrané náhrobky katolických, luteránských
a kalvínských vladařů, a je pravdou, že jejich struktura a podoba je
bezmála shodná.84
Také ikonografie náboženských témat na epitafech často
zachycuje standardní témata ukřižování, zmrtvýchvstání, vzkříšení Lazara
a podobně, bez ohledu na konfesijní prostředí. Není tedy vzácným jevem, že
i historikové umění potlačují konfesionální aspekt sepulkrálních památek ve
prospěch dominantní osobní, rodové či dynastické reprezentace, stejně jako
připomínají jejich návaznost na předreformační tradici.85
Podobně tak může
narušovat představu o programovém konfesijním charakteru epitafů dobová
umělecko – dílenská praxe zhotovovat tyto památníky anonymně do zásoby
a uspokojovat tak spíše všeobecně komemorativní potřeby objednavatelů.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 89 O N d Ř e J J A K u B e C
82 Většině z nich se již dostalo monografického zpracování, proto pro bližší informace
odkazuji na příslušnou literaturu shrnutou v O. JAKUBEC, Malované renesanční
epitafy, s. 385–397.
83 Josef VÁLKA, Myšlenkové ovzduší české společnosti na přelomu 16. a 17. století, Studia
Comeniana et historica 26, 1996, č. 55–56, s. 16–18; T. Malý ve společném textu
Ondřej JAKUBEC – Tomáš MALÝ, Konfesijnost – (nad)konfesijnost – (bez)konfesijnost:
diskuse o renesančním epitafu a umění jako zdroji konfesijní identifikace, Dějiny –
Teorie – Kritika, 2010, č. 1, s. 79–112. O rozdílech v katolickém a protestantském
„umírání“ i Sebastian LEUTERT, Geschichte vom Tod. Tod und Sterben in Deutschschweizer
und oberdeutschen Selbstzeugnissen des 16. und 17. Jahrhunderts, Basel
2007 s. 221–244.
84 M. THØFNER, Material, s. 182–184, 197.
85 I. BRINKMANN, Grabdenkmäler, s. 375.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 89
Ale i tak má snad zamýšlení se nad konfesionální distinkcí sepulkrálního
umění smysl. Už jen z toho důvodu, že post-reformační náboženské
umění přes mnohá shodná východiska hlavních konfesí (vizuální vztah
k „posvátnému“, didaktická funkce umění) přece jen prošlo proměnou. Reformace
přinesla podstatné změny vůči jeho formě i obsahu – vedle redukce
ikonografického repertoáru (zvláště ne-biblických témat) přispěla i vlastními
obrazovými programy, stejně jako reformační obraznost zásadně zapojila
do evangelijního poselství obrazů nápisovou složku – tak typickou
v propojení s obrazem právě u „konfesijních epitafů“.86
I tak se hlavní
funkce sakrálního umění, do jehož to sepulkrální jistě patří, stále vztahovala
k jeho prostředkující roli, nesoucí vůči svému publiku osobitý vzkaz.87
Ten
se ale odvíjel od povahy konfesijní kultury, stejně jako konkrétního kontextu,
do nějž bylo dílo určeno (a v němž mohlo být ale různě čteno). Proto
také existuje početná literatura mapující jak katolické, tak nekatolické
umění a vizuální imaginaci.88
Reformace vůči katolické tradici ovšem také nově teologicky i prakticky
redefinovala vztah ke smrti a umírání, tělu, duši, stejně jako ke společenství
živých i mrtvých. I proto nelze pominout zkoumání konfesionality sepulkrálních
památek i dalších funerálních médií. Nemohla ale tuto tradici, respektive
vztahování se k mrtvým zcela zrušit. Luther to jasně vyjádřil
v pohřebním kázání nad Janem Saským roku 1532: „Zádušní mše a přímluvy
za zemřelé pominuly, ale nechceme tyto bohoslužby zcela opomenout.“89
Odmítnutí očistce a jeho vztahu k živým proměnilo u nekatolíků eschatoloO
N d Ř e J J A K u B e C 90
86 Carl C. CHRISTENSEN, The Significance of the Epitaph Monument in Early Lutheran
Ecclesiastical Art (ca. 1540–1600), in: L. P. Buck (vyd.), The Social History of the Reformation,
Columbus 1972, s. 297–314; Jan HARASIMOWICZ, Lutherische Bildepitaphien
als Ausdruck des „Allgemeinen Priestertums des Gläubigen“ am Beispiel Schlesiens,
in: B. Tolkemitt – R. Wohlfeil (vyd.), Historische Bildkunde. Probleme – Wege –
Beispiele, Berlin 1991, s. 135–164. Autor mluví o luteránském epitafu jako o „WortBild-Glaubensdeklaration“,
s. 136.
87 Carl C. CHRISTENSEN, Princes and Propaganda. Electoral Saxon Art of the Reformation,
Kirksville 1992, s. 27.
88 Z řady titulů např. pro luterány: Sergiusz MICHALSKI, The Reformation and the
Visual Arts. The Protestants Image Question in Western and Eastern Europe, New York
1993; Jan HARASIMOWICZ, Treści i funkcje ideowe sztuki ślaskiej reformacji
(1520–1650), Wrocław 1986; TÝŽ, (ed.), Sztuka i dialog wyznań w XVI i XVII wieku,
Warszawa 2000. Kalvíni: Seeing beyond the Word. Visual Arts and the Calvinist Tradition.
Ed. Paul C. FINNEY, Cambridge 1999. Katolíci: Steven F. OSTROW, Art and
Spirituality in Counter-Reformation Rome, Cambridge 1996; From Rome to Eternity.
Catholicism and the Arts in Italy, ca. 1550–1650. Eds. Pamela M. JONES – Thomas
WORCESTER, Leiden-Boston-Köln 2002; Gauvin A. BAILEY, Between Renaissance
and Baroque: Jesuit Art in Rome, 1565–1610, London 2003.
89 C. M. KOSLOFSKY, The Reformation, s. 81.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 90
gicky motivovanou vzpomínku z prospektivní fáze na retrospektivní. Vzpomínky
se netýkají budoucí spásy, ale minulého života jako vzoru křesťanského
života a víry pro ty stále žijící – exemplum virtutis.90
Na druhou stranu
katolíci koncept očistce utvrdili a přímluvy za zemřelé vytvořily v rámci komemorace
celý systém rituální praxe. Toto vše se promítlo i viditelně v typice
a tematice epitafů. Protestantské epitafy nejen používaly konfrontační
motivy, např. katolický klérus zobrazený v pekle, ale přinesly i rejstřík nových
témat – Zákon a Milost, Kristus žehná dětem, alegorické ukřižování,
Poslední večeře (jako aluze na svátost podobojí).91
Vedle toho však vyjadřovaly
docela jiný „étos“, související s didaktickým aspektem protestantského
obrazu jako Lehrbildu. Nekatolické epitafy proto pracují s více narativním
(historicko-biblickým) či naopak alegorickým obsahem, který má za účasti
vysvětlující nápisové složky edukativní poslání. Specifická témata i bohatě
aplikované biblické nápisy tak komemorativní aspekt propojují s jistou „obrazovou
teologií“, tedy s didaktickým a doktrinálním charakterem, s nímž
se zobrazení ztotožňují.92
Příklady epitafů jako ryzího typu Lehrbild či Bekenntnisbild
z našeho prostředí mohou být např. Alegorické ukřižování
z Opavy a Krnova a žerotínská deska z Opočna.93
Naopak katolické epitafy
již svými nápisy vyzývajícími pozorovatele k přímluvným modlitbám za
duše v očistci vyjadřovaly něco jiného.94
Navíc stále užívaly tradiční devocionální
náměty jako Kristus Trpitel, Pieta či Madona s dítětem. Tento charakter
epitafů stále ukazuje na roli Panny Marie a svatých jako přímluvců
a jejich zobrazování na epitafech tedy není jen výrazem katolických kultů,
ale především výzvou vůči žijícím, aby stále dbali na péči o spásu zemřelých.
Také v tomto případě nacházíme příklady epitafů, které pracovaly s vyhraněnou
katolickou ikonografií – oním konvenčním vizuálním jazykem.
Za všechny lze uvést kanovnické epitafy v olomouckém dómu, typické
vyhroceně katolickou až „protireformační“ imaginací. Vizuální přítomnost
takových epitafů v biskupské katedrále nejen uchovávala památku na
kleriky, ale názornou formou ovládala prostor, který tak zvyšoval svůj
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 91 O N d Ř e J J A K u B e C
90 F. SCHOLTEN, Sumptuous, s. 18–19.
91 Miriam V. FLECK, Ein tröstlich gemelde. Die Glaubensallegorie „Gesetz und Gnade“
in Europe zwischen Spätmittelalter und Früher Neuzeit, Korb 2010, s. 511–531.
92 Bożena STEINBORN, Malowane epitafia mieszczańskie na Śląsku w latach 1520–1620,
Roczniki sztuki śląskiej, IV, 1967, s. 16–31; Carl C. CHRISTENSEN, Art and Reformation
in Germany, Detroit 1979, s. 160.
93 Ondřej JAKUBEC, Renesanční malované epitafy českého Slezska a jejich konfesionální
charakter, Cieszyńskie Studia Muzealne, 2010, č. 4, s. 81–102.
94 Ralph HOULBROOKE, Introduction, in: týž (vyd.), Death, Ritual, and Bereavement,
London-New York 1989, s. 11–12.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 91
„konfesionalizační potenciál“.95
Epitafy tedy dokázaly velmi specifickým
autonomním jazykem, který by měl být právě analyzován (ikonografie, nápisy,
oslovení pozorovatele, vyjádření vztahu zemřelých k Bohu, prezentace
ctnostného života), vyjádřit stejné myšlenky jako dobové příručky dobrého
umírání. Jejich vypovídací hodnota, jakkoliv obdobně preskriptivní a idealizovaná,
je proto stejně tak podstatná.96
O N d Ř e J J A K u B e C 92
95 Ondřej JAKUBEC – Radka MILTOVÁ, Elias Hauptner a Matouš Radouš – malíři umírajícího
času. Manýristické epitafy v českých zemích kolem roku 1600, Umění 57,
2009, č. 2, s. 148–171.
96 T. MALÝ, Komemorativní kultura, s. 39-40.
Elias Hauptner,
Epitaf olomouckého
kanovníka Thomase
Krencia s P. Marií,
1610, olej,
měděný plech,
katedrála sv. Václava
v Olomouci.
Foto: Zdeněk Sodoma
© Muzeum umění
Olomouc.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 92
Ovšem také zdánlivě standardizované sepulkrální památníky, s konfesijně
ne okázale vyhraněným charakterem, mohou vykazovat i méně výrazné
konfesijní nuance. A právě tyto jemné rozdíly v imaginaci a vizuálním
jazyku epitafů by se neměly opomíjet. Nedávno tak analogicky, a mnohem
výstižněji, analyzovala Radmila Pavlíčková pohřební kázání českého bratra
Matěje Cyra nad Petrem Vokem, kde velmi dobře ukázala, jak zdánlivě marginální
nuance či obecně znějící nadkonfesijní motivy, stejně jako absence
některých tezí, potvrzují bytostně konfesijní zabarvení textu, které bylo dobovým
čtenářům více než zřejmé. Bratrské kázání tak srovnává s katolickým
nad Kryštofem ml. Popelem z Lobkovic, jehož struktura i témata jsou
sice obdobná, nicméně řada akcentů odkrývá konfesní manifestaci.97
Podobné
významové nuance mohou nabízet i epitafy. Jako vhodný příklad lze
srovnat dva sochařské epitafy z druhé poloviny 16. století se zdánlivě obdobnou
ikonografií. Prvním je katolický památník Jiřího ml. Popela z Lobkovic
(† 1590) v pražské katedrále. Zemřelý je zobrazen v devoci před
krucifixem a jeho konfesi jasně identifikuje růženec v ruce. Druhý podobný
monument, ovšem protestantského měšťana Georga Thallera z roku 1572,
se nachází při hlavním městském chrámu sv. Mořice v Olomouci. Ve středu
je podobně zobrazena devoce Thallerovy rodiny před Ukřižovaným. Konfesijní
vyznění olomouckého epitafu ale ovlivňují další elementy – spodní část
s Poslední večeří doplňují četné biblické citáty zdůrazňující oltářní svátost
pod obojí. Epitaf tak funguje jako „obraz vyznání“ (Bekenntnisbild), ale vizuálně
se od Lobkovicova odlišuje i narativní koncepcí. Zatímco první ukazuje
protagonistu v bezčasové devoci, druhý zasazuje měšťanskou rodinu
do posloupného sledu evangelijního vyprávění, počínaje dole večeří Páně
a přes ukřižování vrcholí „historickým“ zmrtvýchvstáním.98
I když tedy oba
epitafy pracují se shodnou ikonografií, ukazují ji v jiném kontextu – Lobkovicův
památník reflektuje katolickou pobožnost a naopak Thallerův spíše
narativní a didaktický princip.
Renesanční epitafy v českých zemích jistě většinou nedisponují
výtvarně atraktivními památkami, stejně jako jejich program nedosahuje
sofistikovanosti, jakou sledujeme třeba v Německu či Polsku.99
Na závěr tak
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 93 O N d Ř e J J A K u B e C
97 Radmila PAVLÍČKOVÁ, (Ještě jednou) pohřební kázání Matěje Cyra nad Petrem Vokem
z Rožmberka roku 1612. Jednota bratrská a mediální propagace, in: J. Roháček
(vyd.), Epigraphica & sepulcralia, III, Praha 2011, s. 339-348, 352.
98 Ondřej JAKUBEC, Renesanční epitafy v českých zemích a jejich „konfesionalita“ in:
J. Roháček (vyd.), Epigraphica, s. 163–193.
99 Tomu odpovídá bohatá literatura, např. Jan HARASIMOWICZ, Mors janua vitae. Śląskie
epitafia i nagrobki wieku reformacji, Wrocław 1992; Katarzyna CIEŚLAK, Tod
und Gedenken. Danziger Epitaphien vom 15. bis zum 20. Jahrhundert, Lüneburg
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 93
O N d Ř e J J A K u B e C 94
1998; Marcin WISŁOCKI, Protestantische Epitaphien des 16. und 17. Jahrhunderts
in den pommerschen Hansestädten Stettin (Szczecin), Greifswald und Stralsund, in:
B. Störtkuhl (vyd.) Hansestadt, Residenz, Industriestandort, München 2002, s. 103–121.
Epitaf rodiny
Georga Thallera,
1572, pískovec,
kostel sv. Mořice
v Olomouci.
Foto: Zdeněk Sodoma
© Muzeum umění
Olomouc.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 94
bude jistě vhodné uvést alespoň jeden zajímavější příklad, který by mohl
demonstrovat, s jakými záměry historik umění může přistupovat k epitafním
památkám. V Chrudimi se dodnes zachoval pozoruhodný soubor malovaných
epitafů, které vytvářel pro místní elitu Matouš Radouš, rovněž její
příslušník. Již na jiném místě bylo vyloženo,100
jak tyto epitafy svou ikonografií
(nikoliv výtvarným stylem či inskripcí) rezonovaly s utrakvistickým
a poté s pobělohorským katolickým prostředím města. Jedním z nejpoutavějších
památníků je epitaf Tomáše Lvíka a jeho ženy, pořízený posmrtně
pro děkanský kostel po roce 1619. Na první pohled je také tradiční – ve
středu ukazuje náboženskou scénu, dole portrét manželů sugestivně sledujících
pozorovatele a nakonec trojici nápisů (identifikační se jmény a daty
úmrtí, humanisticko-oslavná báseň, biblická citace). Bližší pohled ale naši
jistotu zpochybní. Především sám ústřední výjev vyvolával dlouho chybné
výklady, až po zjištění prototypu – grafiky alegorického ukřižování, jak ji vymyslel
katolický rytec Hieronymus Wierix před rokem 1600. Zajímavé
ovšem je, že shodný námět našel své místo právě zde, stejně jako na luteránském
epitafu ve Slezsku. Setkáváme se tu tedy s ikonografií, která sama
o sobě není konfesijní, ale naopak mohla být adaptována i v jiném konfesním
prostředí.101
Záleží tedy na kontextu, ve kterém má tato ikonografie fungovat.
V případě Chrudimi bylo město převážně utrakvistické, i když kolem
roku 1600 se zde setkáváme s vlivy luterství či dokonce kalvínství.102
Jak
tedy číst takový manželský epitaf? Snad jako „monument-dokument“ s více
významovými vrstvami. Je memorií patrně bezdětných manželů, kterým ji
pořídili posmrtně jejich přátele, jak udává nápis. Humanisticky rozevlátý
hlavní nápis vypisuje oslavnou biografii manžela, jež je zakončen eschatologicky
optimistickým konstatováním – „nyní žiji své dny věčně pod vedením
Krista“. I další výrazný nápis ale upoutá pozornost – již svým vložením
mezi postavy manželů, sugerující dojem jejich creda. Ukazuje upravený biblický
nápis, který kompiluje verše 35–39 z osmé kapitoly Pavlova listu Římanům,
kde apoštol oslavuje moc Kristovy milosti a jistotu spásy, již
neohrozí úzkost ani smrt, jak to explicitně ilustrují bizarní personifikace
ústředního výjevu alegorického ukřižování. Nápis snad dobře akcentuje
pavlovsko-luteránskou teologii, nacházející své závazné vyjádření i ve
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 95 O N d Ř e J J A K u B e C
100 O. JAKUBEC – R. MILTOVÁ, Elias, s. 170–171.
101 Katarzyna CIEŚLAK, Epitafium Adelgundy Zappio w Gdańsku – przykład zbliżenia
siedemnastowiecznej ikonografii luterańskiej i katolickiej, in: J. Baranowski (vyd.),
Między Padwą a Zamościem. Studia z historii sztuki i kultury nowożytnej ofierowane
profesorowi Jerzemu Kowalczykowi, Warszawa 1993, s. 179–190.
102 Michal ŠRONĚK, Kalvinisté v Čechách, in: K. Horníčková – týž (ed.), Umění české reformace,
s. 357.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 95
Formuli concordiae, a je možné předpokládat, že toto přesvědčení o ospravedlnění
vírou manželé demonstrativně vyznávali. Obraz také neobsahuje
žádné „katolické atributy“, byť nelze zapomínat, že samo schéma centrální
scény vzešlo z katolického prostředí. Analýza kompozice ale ukáže proměnu
vzoru, který bezmála jako katolický Andachstbild nabízí oproštěnou devocionální
scénu s pokorně zachyceným „obecným křesťanem“ u kříže, který
shlíží v tichosti k zemi. Chrudimský epitaf oproti grafickému vzoru scénu
zapojuje do narativního pašijového celku a v pozadí k němu připojuje scény
nesení kříže a zmrtvýchvstání, čímž biblicky věrně demonstruje Kristovu
spásonosnou misi. Tento přístup je bližší protestantskému pojetí didaktického
náboženského díla, které má obrazem i slovem oslovit diváka. Zde je
tento apelativní charakter podtržen i změnou pohledu ústřední figury, jež
O N d Ř e J J A K u B e C 96
Matouš Radouš,
Epitaf Tomáše Lvíka
Domažlického a jeho ženy
Salomeny Francové z Liblic
s Alegorickým ukřižováním,
po roce 1619, olejová tempera,
dřevo, Chrudim, kostel
Nanebevzetí Panny Marie.
Foto: Zdeněk Sodoma
© Muzeum umění Olomouc.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 96
na epitafu naléhavě vyhlíží ven na pozorovatele. Ukazuje se tedy, že prvotně
„katolická kompozice“ byla velmi dobře adaptována na nekatolické poměry,
kde posloužila jako typický metaforický Lehrbild, jak dokládá i zmíněný
slezský epitaf se stejnou ikonografií. I když neznáme žádný písemný pramen
informující nás o vyznání či zbožnosti Tomáše a jeho ženy, můžeme snad
toto dílo, díky své specifické formě a obsahu, využít k průniku do intencionality
jeho objednavatelů a považovat jej za svého druhu ego-dokument či
osobitý historicko-antropologický pramen nesoucí jedinečné sdělení a referující
o záměrech protagonistů epitafu, jakkoliv prostředkovaných jinými
objednavateli památníku.103
Facit
Epitaf 16–17. století je samozřejmě třeba vnímat v kontextu. A to nejen
v tom konkrétním post-reformační doby, ale i v rámci vývoje uměleckých
forem, kdy nelze popřít tradici tohoto typu pohřebního monumentu. Proto
již pozdně gotické, stejně jako i pozdější náhrobky pracují se složitou ikonografií
a symbolickým aparátem, jehož cílem bylo utvářet obraz zemřelého
jako mocenský, náboženský i morální vzor. U epitafů však konstrukce autonomní
identity „sociálního těla“ zemřelých tvořila princip. Právě pro tento
konceptuální charakter mohou epitafy a otázky jim kladené představovat
obohacení nejen pro historiky, ale i historiky umění. Nabízí větší interpretační
pole, než jen prosopografické, genealogické či heraldické údaje v prvním
případě a abstrahované výtvarné formy či stylové kategorie na druhé
straně. Jejich hodnota jako pramene není jen exploatační, stejně jako epitafy
nebyly jen pasivní reflexí kulturních kódů, médiem, ale mnohem komplexnějším
fenoménem, který dobový diskurs smrti napomáhal utvářet.
Studium epitafů a vůbec uměleckých děl jako projevů určitého dobového
kontextu (E. H. Gombrich by možná řekl „klimatu“) tedy neznamená pouhý
determinismus. Vedle normativnosti obrazové kultury a její tradice sehrávalo
podstatnou roli při utváření „konkrétní“ umělecké formy její „konkrétní
zadání“, na němž se podílely nejrůznější okolnosti, na jejichž základě
tvůrce vytvářel „konkrétní“ formu díla.104
Je zjevné, že při takovém způsobu
tázání nelze uměleckohistorické a historické hledisko oddělit. Epitaf tak
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 97 O N d Ř e J J A K u B e C
103 Podrobněji Ondřej JAKUBEC, Renesanční epitaf jako médium „konfesijní identity“
v prostředí předbělohorské Chrudimi. Památník Tomáše Lvíka Domažlického
(†1616) a Salomeny Francové z Liblic (†1619) jako historicko-antropologický pramen,
Theatrum historiae 3, 2008, s. 65–84.
104 Ernst Hans GOMBRICH, Norm and Form. Studies in the Art of the Renaissance, London
1966, s. vii; Michael BAXANDALL, Patterns of Intention. On the Historical Explanation
of Picture, New Haven-London 1985, s. 30.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 97
stále můžeme vnímat jako historický pomocný pramen, umělecké dílo – ryzí
formu, ale i jako vizuální médium, komunikační prostředek nesoucí jedinečné
dělení. A dějiny umění mohou se svou analýzou vizuálních norem,
forem a ikonografie nabídnout jeden z komplementárních pohledů na „fenomén
smrti“, který se z principu vzpírá jednotnému historickému výkladu
a spíše vyžaduje „flexibilitu historického diskursu“. Přístupy historiků
umění, historiků, demografů, sociologů a psychologů a dalších proto mohou
a budou i nadále přinášet svá specifická tázání a řešení, což jen vypovídá
o tom, že „umírání nemůže být nijak vtěsnáno do dat vyznačovaných na
schématech grafů“.105
O N d Ř e J J A K u B e C 98
105 N. LLEWELLYN, The Art, s. 7.
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 98
Renaissance Epitaph on the Intersection of Disciplines
and its Communicational Possibilities
ONDŘEJ JAKUBEC
The Renaissance epitaphs visually defined the 16th
and 17th
century; a distinctive “culture
of epitaphs” existed in this period. In some regions, this highly popular art form was
predominate in the work of painters and sculptors. The main task of this text is to define
epitaph in comparison with other sepulchral monuments (especially gravestones or head
stones) and to attempt to explain their extreme popularity within contemporary discourse
around death, remembering and salvation. The text also explores the interpretive
possibilities of this “artwork” as a “source” within the “document – monument”
relationship. It raises a question of the role of art history, or more exactly, of art-historical
material, in the context of cultural-historical “death studies.” Which methods should we
use to approach this material? Traditionally, history and art history study material within
their isolated fields, which prevents them from drawing maximum benefit from their
intersection. The author believes that it is not possible to analyze epitaph solely from the
art-historical position as an object of style and form, a pure “art.” Neither is it useful to
treat it as a reservoir of historical facts, or reduce it to vague illustration of historical texts.
The epitaph carries unique information necessary for understanding the historical reality,
if we explain it historically and perceive it as a specific “source.” By studying the epitaph
as an “image,” art historians can contribute to the critique of this “source.” Art history
takes into account the role and “networking” of the artist and the patron, analyzes the
inner logic of the artwork and its relationship to visual tradition, and explores the role of
visual stereotypes and conventions influenced by cultural patterns of the period and by
shared experience. One concludes that it is impossible to separate the art-historical and
historical point of view. Epitaph thus remains an auxiliary historical source, and a work
of art, a pure form, but it is also a visual medium, a means of communication carrying
a unique message. Art-historical studies of sepulchral monuments use analysis of visual
norms, forms and iconography to offer an alternative view of the “death phenomenon.”
Studying the role of epitaphs as sepulchral monuments leads to a complex culturally
historical theme of death, dying and remembering. Historical research deals with the
theme mainly as a cultural phenomenon, studying the reception and perception of death
in the past and seeing death as a social construction that touches upon the wide field of
cultural history, historical anthropology and history of mentalities. Epitaphs as “social
images of the dead” show expressively how the collectively imagined existence of the
dead permeates both historical and present time. The text focuses on the denominational
aspect of epitaphs and how this reflects the depiction of the protagonists (who were not
always identical with the patrons). The author argues that sepulchral art should continue
to be distinguished according to the denomination, despite justified objections that there
was a tendency, especially in the Czech Lands, to restrain the strong denominational selfidentification
and its confrontational expression. Apart from a number of seemingly
iconografically neutral examples, there are many epitaphs with distinctly Catholic as well
as non-Catholic (Lutheran, Calvinistic) iconography, which, together with corresponding
texts, represented the denominational identity of the protagonists. This is also connected
with the way both main denominational parties built their own unique visual culture and
imagination in religious art. We need to analyze the specific language of epitaphs
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 99 O N d Ř e J J A K u B e C
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 99
(iconography, inscriptions, the way they address the viewer, the expression of relationship
of the dead to God, the presentation of the virtuous life) because this language reflected
the mentality of dying and remembering as developed in individual denominational
cultures. (However, their denominational distinctness should not be perceived in all cases
within a strictly polarized context.) 16th
and 17th
century guidebooks of good death speak
similar language and even though they are often normative and idealized, their
informational value is essential. In this sense, it is even more useful to compare epitaphs
with funeral sermons, which were, like epitaphs, created after death, and their existence
was not limited to the space of the funeral or the duration of the ceremony. In the form of
prints, sermons had much wider range of influence, both spatially and temporally. Like
epitaphs, sermons are “conceptual media”: they do not “describe” but use rhetorical
figures and traditional clichés to construct an ideal image of the deceased person. From
a confessional point of view, both sermons and epitaphs use numerous seemingly
marginal nuances and universally valid formula, or omit certain denominationally
charged motifs. Paradoxically, these nuances, absences and generalizations confirm the
essentially denominational tone of both epitaphs and sermons. This tone may seem
indistinct to us but was more than obvious to the contemporary recipient. The peculiar
“conceptual” character of epitaphs, so clearly visible from the religious (confessional)
point of view offers a possibility to study epitaphs as something more than “formal
artworks” on the one hand, or “sources to exploit” on the other. Instead, we can view
epitaphs as complex media reflecting cultural codes of dying, death, remembering and
salvation (which is especially interesting in the context of Europe divided by different
denominations), but also as pure phenomenon that took part in forming the death
discourse of the period.
Translated by Hana Logan
O N d Ř e J J A K u B e C 100
3_CCH_1_66_100_CCH 21.3.13 10:49 Stránka 100
Jednota bratrská a rodinné zázemí
Václava Hollara
O L G A F E J T O VÁ
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 101 O L G A F E J T O V Á
111/2013 Český časopis historický Číslo 1
S T U D I E
OLGA FEJTOVÁ: The Unity of the Brethren and the Family Backround of Wenceslaus Hollar
This contribution, on the basis of data from a  recently discovered primary source on
the history of the Unity of the Brethren, i.e. the name index of its members from
the Towns of Prague and suburbs from 1607, and their confrontation with other
contemporary documents, reveals the allegiance of Wenceslaus Hollar’s father to this
confession. However, some members of the Hollar Family, which had Czech Brethren
roots, suceeded in behaving rather pragmatically in a new contemporary confessional
environment and in adapting to the changes of confessional conditions by which they
went beyond the usual notions of the Brethren confession and stood in contrast to
the fortunes of the majority of other Prague members of the congregation of the Unity
of the Brethren.
Key words: 17th century, the Czech Lands, Prague, Horažďovice, Wenceslaus Hollar, John
Hollar, the Unity of the Brethren
V roce 2006 došlo v Mladé Boleslavi k významnému nálezu archivu Matouše
Konečného, biskupa Jednoty bratrské,1
jehož součástí byla mimo jiné i evidence
členů Jednoty z Prahy a ze středních Čech, doplněná o soupisy nově
přijímaných členů. Rejstřík sboru pražského i jiných k němu přináležejících
podle všeho vyhotovil kdysi sám Matouš Konečný.2
Sestavil ho k 16. listopadu
roku 1607 a zachytil v něm 418 jmen členů Jednoty bratrské ze všech
tří královských měst pražských počítaje v to i ty, kteří se podíleli na správě
sborové komunity.3
Jednalo se jak o měšťany, tak o obyvatele měst pražských,
včetně vandrovních tovaryšů. Seznam byl rozčleněn podle jednotlivých měst
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 101
a v jejich rámci podle bydliště členů sboru. Uvedená evidence pražské základny
předbělohorské Jednoty bratrské připravená aktuálně k uveřejnění,4
ukrývala vedle jmen z běžného měšťanského prostředí i několik významných
osobností z řad měšťanských politických, ekonomických či intelektuálních
elit z Malé Strany i Starého a Nového Města. Minimálně dva záznamy
nás přivádějí také k rodinnému zázemí významných zástupců pražské umělecké
sféry. První z nich, který se týkal několika osob, jednoznačně a nezpochybnitelně
zachytil nejbližší příbuzné českého barokního malíře Karla
Škréty,5
druhý pak uvádí jméno, které naznačuje souvislost s rodinným zázemím
druhého českého velikána barokního umění, totiž Václava Hollara.
Mezi pražskými novoměstskými členy sboru Jednoty bratrské byl v lokalitě
„na Tůních“ zapsán i „Jan Holar z Horaždějovic“. Byl zachycen samostatně,
bez rodiny či nejbližších příbuzných.6
Naskýtá se proto otázka, zda se jednalo
o příbuzného známého českého rytce Václava Hollara. Jméno by totiž
naznačovalo, že mohlo jít přímo o jeho otce. Pokud by tomu tak bylo, výrazně
by to posunulo debatu o konfesijním zázemí, z něhož Václav Hollar
vyšel a které také formovalo jeho osobnost. Současně by bylo možné lépe
vysvětlit i mnohé jeho životní kroky, spojené především s odchodem z Čech
v době pobělohorské.
***
Hollarovi životopisci naráželi a narážejí při rekonstrukci jeho života, respektive
pokud se pokoušejí odhalit jeho konfesijní příslušnost, na základní
problém, a tím je nedostatek pramenů. Ten je vedl a vede k hypotézám,
O L G A F E J T O V Á 102
1 Viz Jiří JUST, Neue Quellen zur Geschichte der Brüderunität in der Zeit vor der
Schlacht am Weissen Berg. Der Fund des Archivs von Matouš Konečný in Mladá Boleslav,
Acta Comeniana 22–23 (46–47), 2009, s. 249-286; TÝŽ, Kněžská korespondence
Jednoty bratrské z českých diecézí z let 1610–1618, (ed.) Jiří JUST, Praha 2011 (Archiv
Matouše Konečného I./1.), s. 11–41.
2 Za identifikaci písařské ruky v soupisu děkuji kolegyni Mgr. Markétě Růčkové, která
mě navíc na tento nález a především na jeho součást, týkající se obyvatel pražských
měst upozornila. Současně bych chtěla poděkovat kolegovi Pavlovi Sosnovcovi za
zpřístupnění uvedeného materiálu a kolegiální pomoc při jeho zpracování.
3 Muzeum Mladoboleslavska, Mladá Boleslav, Archiv Matouše Konečného, A 3254/
Praha/O/1607, Rejstřík Jednoty bratrské Praha 1607 a A3254/Tuchoměřice/O/1607.
4 Soupis bude vydán jako součást monografie Olga FEJTOVÁ, Jednota bratrská v městech
pražských v době předbělohorské, připravovaná do tisku v roce 2013.
5 Olga FEJTOVÁ, Karel Škréta – malíř českého baroka a jeho českobratrské kořeny,
Umění 59, 2011, č. 1, s. 57–59.
6 Muzeum Mladoboleslavska, Mladá Boleslav, Archiv Matouše Konečného, A 3254/
Praha/O/1607, f. 5r.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 102
které zařazují Václava Hollara a jeho rodinu na jedné straně k okruhu protestantů,
aniž by většinou vlastní konfese byla specifikována, nebo z něj na
druhé straně činí katolíka. Zatímco první hypotéza se od 19. století pravidelně
objevovala převážně v české odborné literatuře, možný katolicismus
Hollarův měly častěji reflektovat zahraniční, hlavně německé výzkumy.7
Zahraniční
badatelé však ve svých teoriích vycházeli, tak jako jejich čeští kolegové,
ze stejné nebo spíše užší pramenné základny.8
Vzhledem k tomu, že
česká uměnovědná i historická literatura Hollarovi přisuzovala jako základní
charakteristiku, úzce spojenou s jeho životní dráhou i tvorbou, osud
pobělohorského náboženského exulanta,9
jeví se odpověď na otázku konfesijního
zázemí, v němž Hollar vyrůstal a které ho nepochybně ovlivnilo
i profesně, tím významnější.
Současná historiografie, respektive studie, vytvořené v souvislosti
s organizací poslední větší hollarovské výstavy v Praze na přelomu let
2007/2008,10
se k Hollarovu konfesijnímu zázemí staví v zásadě neutrálně.
Zdůrazňována je silná vazba prezentace Hollara jako protestanta ve starší
české historiografii 19. a první poloviny 20. století s ideologizovaným pohledem
na české dějiny doby pobělohorské, charakterizující je jako etapu
útlaku českého (původně převážně protestantského) národa katolickými
Habsburky a jejich politikou. Neudržitelnost tohoto pohledu, i díky rozvoji
bádání k problematice náboženského vývoje českých zemí po roce 1989,11
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 103 O L G A F E J T O V Á
7 Blíže k tomuto tématu Vít VLNAS, Návraty českého vyhnance. Hollar a Hollareum
v českém kulturním povědomí, in: Václav Hollar 1607–1677 a Evropa mezi životem
a zmarem, (ed.) Alena Volrábová et al., Praha 2007, s. 31–39 (angl. verze Wenceslaus
Hollar 1607–1677 and Europe between Life and Desolation, /edd./ Alena VOLRÁBOVÁ
et al., Prague 2007), a k reflexi Hollarovy konfesijní příslušnosti v německé literatuře
Alena VOLRÁBOVÁ, Václav Hollar a Evropa mezi životem a zmarem, in: tamtéž,
s. 8.
8 Shrnutí zahraniční literatury k životu a dílu Václava Hollara srov.: Vladimír DENKSTEIN,
Hollarovy rané kresby z let 1625–1630, Umění 25, 1977, s. 216, a TÝŽ, Václav
Hollar kresby, Praha 1978, s. 81, a výstavní katalogy z roku 2007 – srov. poznámka
č. 1 a 10.
9 V. VLNAS, Návraty českého vyhnance, s. 31.
10 Výstava se pod názvem Václav Hollar a Evropa mezi životem a zmarem uskutečnila
ve dnech 12. 10. 2007 – 13. 1. 2008 v paláci Kinských v Praze. Katalog k výstavě Václav
Hollar 1607–1677 a Evropa mezi životem a zmarem, (ed.) A. VOLRÁBOVÁ et al.
11 Srov. shrnutí výsledků bádání k baroknímu období českých dějin in: Barokní Praha –
barokní Čechie. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách,
Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24.-27. září 2001, (ed.) Olga
FEJTOVÁ – Václav LEDVINKA – Jiří PEŠEK – Vít VLNAS, Praha 2004 (= Documenta
Pragensia); aktuální shrnutí literatury k tématu srov. Olga FEJTOVÁ, „Já pevně věřím
a vyznávám...“ Rekatolizace na Novém Městě pražském v době pobělohorské, Praha
2012, s. 67–79.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 103
vyvolala oprávněné pochyby, které se týkaly zařazování Václava Hollara
mezi protestanty často pouze na základě jediného údaje z jeho života, totiž
že Čechy opouští roku 1627, kdy zemi zasáhla významná vlna náboženské
emigrace jako reakce na zahájení činnosti rekatolizačních komisí.12
Při přípravě hollarovské výstavy ve druhé polovině minulého desetiletí
proto převážil spíše kompromisní pohled na důvody Hollarova odchodu
z Čech. Byl sice zmíněn i konfesijní motiv, který souvisel se známými údaji
o Hollarově širší rodině v Čechách, ale současně byly zdůrazněny také
jeho profesní ambice, dále rodinné spory a nakonec i možné příčiny
ekonomické.13
Na protestantské kořeny Václava Hollara, respektive protestantskou
konfesi jeho otce odkazovali už jeho první životopisci a současníci. John
Aubrey připomínal Hollarovu vzpomínku na otce, který měl být přistižen
v době předbělohorské na tajném shromáždění a následně být pokutován.14
John Evelyn pak zmiňoval přestup Václava Hollara ke katolictví až při jeho
pobytu v zahraničí.15
První pochyby o protestantismu Hollara se objevily v české historiografii
na počátku 20. století, a to především v díle Františka Adolfa Borovského.16
On i jeho následovníci konstruovali katolické konfesijní zázemí užší rodiny
Václava Hollara ovšem téměř výhradně na základě údajů, které se týkaly
kariérního postupu i úřednického profesního života jeho otce. Jan Hollar
totiž působil v době předbělohorské jako komorník, později registrátor a nakonec
jako depozitor desek zemských.17
Podle údajů literatury navíc na
úředním postu u zemských desek zůstal i po událostech bělohorských a setrval
na něm až do své smrti kolem roku 1630. V pobělohorském období měl
O L G A F E J T O V Á 104
12 Blíže srov. Tomáš V. BÍLEK, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, II, Praha
1882–1883; aktuálně Jaroslava MENDELOVÁ, Dekrety reformační komise pro Nové
Město pražské z let 1627–1629. Edice, Praha 2009; Lenka BOBKOVÁ, Exulanti z Prahy
a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639, Praha 1999, zvláště s. XX-XXIII.
13 Srov. A. VOLRÁBOVÁ, Václav Hollar a Evropa mezi životem a zmarem, s. 7–11.
14 Srov. John AUBREY, Brief Lives, Andrew CLARK (ed.), Oxford 1898, s. 407, citováno
dle V. DENKSTEIN, Hollarovy rané kresby, s. 196, a TÝŽ, Václav Hollar kresby, s. 14.
15 Citováno dle V. DENKSTEIN, Hollarovy rané kresby, s. 196, a TÝŽ, Václav Hollar
kresby, s. 14. K dalšímu Hollarovu životopisci (George Vertue), který už nebyl Hollarovým
současníkem, srov. A. VOLRÁBOVÁ, Václav Hollar a Evropa mezi životem
a zmarem, s. 7.
16 František Adolf BOROVSKÝ, Václav Hollar a české Hollareum, Praha 1907, s. 8–9.
Jeho argumentaci přijímá později i další Hollarův životopisec Johannes URZIDIL,
Hollar. Umělec, vlastenec, světoobčan, Praha 1937, s. 14–15. Odkazy na další tituly
srov. V. DENKSTEIN, Václav Hollar kresby, s. 77.
17 F. A. BOROVSKÝ, Václav Hollar a české Hollareum, s. 5; J. URZIDIL, Hollar, s. 14.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 104
být v úřadu dokonce povýšen.18
Jednoduchá úvaha vedla pak Hollarovy životopisce
k tvrzení, že pokud jeho otec sloužil bezmála třicet let habsburským
katolickým panovníkům, musel být katolíkem.19
Druhým argumentem
pro katolictví Hollarovy rodiny bylo polepšení, respektive doplnění rodinného
erbu Hollarů z Práchně (Prachenbergeru) o znak matky Václava Hollara
rozené Lvové (Löwové) z Löwengrünu a Bareytu. Došlo k němu roku
1636 a proběhlo z iniciativy a na žádost právě Václava Hollara. Týkalo se
nejen jeho osoby, ale také jeho bratra Mikuláše, tedy dvou synů z prvního
manželství Jana Hollara s Margaretou (Markétou) Lvovou.20
Kladné vyřízení
této žádosti bylo ze strany katolického panovníka, tj. Ferdinanda II., zdůvodněno
„ohledem na věrné služby, které prokázal … Jan Hollar [otec žadatele
O.F.], domu rakouskému“.21
Dle řady badatelů nebylo myslitelné, aby
takovou žádost o polepšení rodového erbu císaři mohl podat nekatolík.22
Argumentace tohoto typu, která se v české odborné literatuře objevovala od
počátku 20. století, se naposledy uplatnila v roce 1977 v monografii Stanislava
Richtera, věnované Václavu Hollarovi.23
Richter prezentoval jeho otce
Jana Hollara jako loajálního úředníka, který si zachovával v nábožensky
i politicky zjitřené době předbělohorské i během stavovského povstání „nezávislý
a neutrální postoj k událostem“. Hollarova otce přiblížil tento autor
jako člověka, který si udržoval odstup od dobových náboženských konfliktů
a nijak se do nich nezapojoval, a to ani v době po vydání rudolfínského majestátu,
který vytvořil i nekatolickým konfesím prostor pro legální působení.
Z tohoto důvodu viděl Richter v Janovi Hollarovi spíše katolíka, který se neangažoval
v dobovém náboženském dění.24
Argumentace Stanislava Richtera pro katolictví Jana Hollara v sobě zahrnuje
na první pohled výstižnou charakteristiku života a především kariéry
úředníka desek zemských, tj. jeho zdrženlivý postoj k prezentování vlastní
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 105 O L G A F E J T O V Á
18 F. A. BOROVSKÝ, Václav Hollar a české Hollareum, s. 8–9; J. URZIDIL, Hollar, s. 15.
K úmrtí Jana Hollara srov. Antonín DOLENSKÝ, Václav Hollar český rytec, Praha
1919, s. 6; TÝŽ, Příspěvek k dějinám rodu Hollarů z Práchně, Časopis Musea Království
českého 85, 1911, s. 163 – autor, který jako jeden z mála Hollarových životopisců
pracoval s prameny, uvádí na rozdíl od jiné literatury pouze přibližný údaj o době
úmrtí Jana Hollara.
19 J. URZIDIL, Hollar, s. 15.
20 Tamtéž; A. DOLENSKÝ, Václav Hollar, s. 6.
21 J. URZIDIL, Hollar, s. 15.
22 Tamtéž; A. DOLENSKÝ, Václav Hollar, s. 6.
23 Stanislav RICHTER, Václav Hollar. Umělec a jeho doba 1607–1677, Praha 1977,
s. 36–39.
24 Tamtéž, s. 59.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 105
víry. Tato okolnost ovšem v neklidných předbělohorských a bělohorských
časech nesvědčí o žádném konkrétním konfesijním zázemí jedince, ale
spíše o jeho vynucené obezřetnosti. Teze o věrných službách Jana Hollara
katolickým panovníkům pak pomíjí skutečnost, že dotyčný byl úředníkem
v zemské instituci, a tudíž sloužil v době předbělohorské v prvé řadě
stavům.25
Rovněž žádost Václava Hollara o rozšíření rodového erbu není
jednoznačným dokladem jeho či otcova katolictví. Hollar tuto žádost podává
za přispění a na přímluvu anglického vyslance, v jehož družině
tehdy pobýval mimo jiné i u císařského dvora.26
S takovou diplomatickou
podporou následná úprava nobilitace rodiny Hollarů nemusela vyžadovat
ani žadatelovo katolictví, natož katolickou konfesi u jeho otce. Samotné
vyjádření panovníka k nobilitaci ocenilo pouze „věrné služby“, což se
týkalo obecně loajality a profesionality Jana Hollara, nikoliv speciálně
jeho konfese.27
Richterova monografie ale upozornila na závažný problém, s nímž se
potýkalo veškeré dosavadní hollarovské bádání pokoušející se dokládat tu
či onu konfesi otce Václava Hollara na základě jeho profesní kariéry. Jde
o otázku, zda a za jakých podmínek se nekatolík mohl ocitnout a působit na
postu vyššího zemského úředníka, a to jak v době předbělohorské, tak
během stavovského povstání, respektive zda mohl protestant zůstat na postu
vyššího zemského úředníka s nástupem rekatolizace po porážce povstání.
V prvém případě se skutečnou komplikací pro úřednickou kariéru nekatolíka
mohla stát, a to pouze do roku 1609, jen veřejně deklarovaná příslušnost
k netolerované konfesi, tj. např. k Jednotě bratrské. V době
pobělohorské pak samozřejmě byla již nutnou podmínkou kariéry zemského
úředníka příslušnost ke katolické konfesi, ale zkoumání míry její věrohodnosti
přesahovalo, alespoň do poloviny 17. století, rámec možností
dobové světské i církevní moci.28
Proto ani kariéra Jana Hollara sama o sobě
nesvědčí o jeho konkrétní konfesijní příslušnosti, protože nedokazuje nic
O L G A F E J T O V Á 106
25 Srov. Jan JANÁK – Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích do roku
1945, Praha 1989, s. 61–63.
26 J. URZIDIL, Hollar, s. 15, 42–43.
27 Srov. ke kariérám nekatolíků v císařských službách v době pobělohorské Thomas
WINKELBAUER, Konfese a konverze. Šlechtické proměny vyznání v českých a rakous kých
zemích od sklonku 16. do poloviny 17. století, Český časopis historický 98, 2000,
s. 509-512. Autor konstatuje, že ještě ani ve druhé polovině 17. století nebyla kon verze
ke katolictví bezpodmínečným předpokladem pro kariéru v císařských službách
– s. 512.
28 Srov. O. FEJTOVÁ, „Já pevně věřím a vyznávám …“, s. 275–282; aktuální shrnutí literatury
Ivana ČORNEJOVÁ – Jiří KAŠE – Jiří MIKULEC – Vít VLNAS, Velké dějiny zemí
Koruny české, VIII, Praha 2008, s. 664–694.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 106
více, než že dotyčný svou konfesi veřejně nedeklaroval a dokázal se přizpůsobit
různým nábožensko-politickým poměrům.
Naopak ve prospěch protestantismu Václava Hollara svědčí řada dnes
z větší části známých životopisných dat, spojených s celou jeho rodinou.
Právě tyto údaje daleko lépe odpovídají na otázku, v jakém náboženském
prostředí umělec vyrůstal a jaká konfese ho především formovala. Písemné
prameny zachytily ve dvou předbělohorských dekádách v městech pražských
dva bratry Hollarovy z Práchně – Jana (otce Václava Hollara) a Jakuba
(strýce Václava Hollara). Nobilitaci a predikát z Práchně získali roku 1600.29
Oba se přistěhovali do měst pražských, konkrétně na Nové Město, z Horažďovic,
tehdy patřících k panství švihovskému. Jeho tehdejší českobratrští
majitelé zažívali ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech 16. století
závažné konflikty s panovníkem kvůli svým ikonoklastickým aktivitám.30
V samotném městě se i díky jeho bratrské vrchnosti nacházela početná komunita
Jednoty bratrské,31
jejíž několik členů se na přelomu 16. a 17. století
přestěhovalo do měst pražských.32
Jan Hollar, otec Václava Hollara, získal měšťanské právo na Novém
Městě pražském roku 1601 a v dokumentu, který předložil novoměstské
radě, je označen jako „Jan Holar z Horaždějovic“, tedy v identické formě,
kterou uvádí soupis členů Jednoty bratrské Matouše Konečného. Rukojemství
mu při udělení měšťanského práva poskytl mimo jiné i Adam Skála ze
Zhoře, přední člen pražského sboru Jednoty bratrské,33
který vystupoval
v této úloze výjimečně, a to vždy v případech novoměšťanů, u nichž se dala
předpokládat vazba na Jednotu bratrskou.34
Úřednická profese Jana Hollara
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 107 O L G A F E J T O V Á
29 Ottův slovník naučný, XI, Praha 1897, s. 483; V. DENKSTEIN, Václav Hollar kresby, s. 14.
30 Srov. Michal ŠRONĚK, Náboženský obraz v teorii a praxi radikální reformace v předbělohorských
Čechách [on line], habilitační práce, Masarykova univerzita Brno, Brno
2010, s. 97, [cit. 23. února 2012], <https://is.muni.cz/do/rect/habilitace/1421/sro-
nek/habilitace/>.
31 K historii místního sboru Jednoty bratrské srov. Vojtěch SOKOL, Příspěvky k náboženským
dějinám horažďovským, Písek 1925; Ferdinand HREJSA, Sborové Jednoty
bratrské, Praha 1935, s. 30–31.
32 Muzeum Mladoboleslavska, Mladá Boleslav, Archiv Matouše Konečného, A 3254/
Praha/O/1607, Rejstřík Jednoty bratrské Praha 1607.
33 Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka rukopisů, rkp. č. 558, f. 243.
K bratrské příslušnosti Adama Skály ze Zhoře srov. Muzeum Mladoboleslavska, Mladá
Boleslav, Archiv Matouše Konečného, A 3254/Praha/O/1607, Rejstřík Jednoty
bratrské Praha 1607, 7v.
34 V roce 1592 poskytl rukojemství jednomu z členů bratrské rodiny Rozínů pocházejících
z Turnova, roku 1604 měšťanovi přicházejícímu z Přerova s „vejhostním“ listem
od Karla st. ze Žerotína či v roce 1606 jinému měšťanovi z Horažďovic, Archiv hlavního
města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka rukopisů, rkp. č. 558, f. 126r, 265r, 290v.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 107
již byla zmíněna. Jeho první manželkou se stala Markéta (Margareta), dcera
obchodníka Davida Lva z Lövengrynu a Bareytu, který pocházel z Horní
Falce, tj. z oblasti, která byla ve druhé polovině 16. století silně ovlivněna
kalvínstvím. Jejím bratrem byl pravděpodobně Jan Löw z Löwengrünu a Bareytu,
který působil mimo jiné v Praze jako agent saského kurfiřta.35
V souvislosti
s těmito okolnostmi je více než pravděpodobné, že první manželka
Jana Hollara se hlásila k protestantské konfesi. Její přesnou formu však nelze
určit. Jeho druhou manželkou se měla stát jistá Markéta, která pocházela
z Hradce Králové. Sňatek s ní uzavřel krátce po smrti předchozí ženy v roce
1613.36
Jan Hollar po sobě zanechal tři syny – nejstaršího Václava, slavného
malíře a rytce, a dále Mikuláše a Jana (později v pramenech zachyceného
jako Jan Jiří), kteří se všichni narodili ze sňatku s Markétou Lvovou.37
Jan Hollar se stal již na počátku 17. století majitelem domu na Novém
Městě pražském, nejprve v ulici na Dláždění (dnešní Hybernská) v prostoru
pozdějšího Šporkovského paláce. Tento dům prodal roku 1604 významnému
členovi pražského sboru Jednoty bratrské Vojtěchovi Kautskému (Koutskému)
z Jenštejna.38
Místo této nemovitosti zakoupil ve stejném roce nedaleko
nový dům na Senném trhu.39
O rok později formou „freymarku“
získal místo něj hodnotnější dům v Soukenické ulici, v němž se měl roku
1607 narodit a vyrůstat i budoucí významný umělec Václav Hollar.40
O L G A F E J T O V Á 108
35 Srov. Vladimír DENKSTEIN, Dodatek k údajům o rodině Václava Hollara, Umění 27,
1979, s. 358.
36 Údaj se opírá především o manželské „vzdání“ s novou manželkou z 5. 9. 1613 –
Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka rukopisů, rkp. č. 2201, kniha
trhová Nového Města pražského 1613–1640, f. 34r; srov. také Antonín RYBIČKA,
O rodině Hollarů z Prachně, Časopis musea Království českého 29, 1855, s. 301;
F. A. BOROVSKÝ, Václav Hollar a české Hollareum, s. 5; J. URZIDIL, Hollar, s. 12.
37 F. A. BOROVSKÝ, Václav Hollar a české Hollareum, s. 6; A. RYBIČKA, O rodině Hollarů,
s. 301. J. URZIDIL, Hollar, s. 12, zmiňuje, že Václav a Mikuláš pocházeli z prvního
manželství Jana Hollara a nevlastní Jan Jiří z druhého. Tuto informaci převzal
i S. RICHTER, Václav Hollar, s. 43. Uvedený údaj není doložen citací a další literatura
jej neopakuje. Z materiálů knihy zhostné Nového Města pražského však vyplývá,
že všechny děti Jana Hollara se narodily ze svazku s Markétou Lvovou a nejmladším
byl Jan (Jiří) – srov. Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy,
Sbírka rukopisů, rkp. č. 137, kniha zhostná/výhostná Nového Města pražského,
1609–1649, f. 219v, 19. 12. 1633.
38 František RUTH, Kronika královské Prahy a obcí sousedních, I, Praha 1902, s. 343.
Vojtěch Kautský je zachycen v soupisu členů Jednoty bratrské viz Muzeum Mladoboleslavska,
Mladá Boleslav, Archiv Matouše Konečného, A 3254/Praha/O/1607, Rejstřík
Jednoty bratrské Praha 1607, f. 1r, 6r.
39 Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka rukopisů, rkp. č. 2199, kniha
trhová Nového Města pražského 1600–1607, f. 230v, 30. 6. 1604.
40 Tamtéž, f. 242v, 9. 5. 1605. Za uvedený dům splácel doplatek až do roku 1619.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 108
Zřetelnější vazbu k protestantskému prostředí je možné sledovat u prostředního
syna Jana Hollara a bratra rytce Václava Mikuláše, jenž působil
jako vrchnostenský úředník na Boleslavsku, kde je připomínán minimálně
v letech 1636–1638.41
Jednalo se o oblast, která byla v době předbělohorské
jedním z center působení Jednoty bratrské. Co je však důležitější, roku 1640
vystoupil Mikuláš Hollar na straně protestantské, konkrétně jako jeden z plnomocníků
pověřených za švédského vpádu převzetím statku Smiřických
a výkonem jeho správy (což se opakovalo v letech 1643 a 1648).42
Nejmladší Hollarův bratr Jan, respektive Jan Jiří, se oženil roku 1634
s vdovou po lékárníkovi Arnbergerovi v Mladé Boleslavi, kde se usadil a působil
v městské radě. Díky sňatku nejen významně rozšířil svůj nemovitý
majetek, ale současně se, byť dočasně, usadil ve městě, které je opět možné
spojit s tradicí předbělohorského intenzivního působení Jednoty bratrské,
jehož důsledky zasahovaly i do vývoje pobělohorského.43
Jan Jiří se však
později vrátil do měst pražských, kde mu roku 1644 bylo uděleno měšťanství
na Novém Městě pražském.44
V této době již působil jako úředník při české
kanceláři a o jeho veřejně deklarované katolické konfesi nebylo pochyb.45
I díky novému významnému profesnímu postavení se mu obratným jednáním
podařilo postupně získat nejen nemovitý majetek svého otce, ale i problematické
dědictví po strýci,46
které vysoudil na vdově po svém bratranci
stejného jména Janovi Jiřím, tj. Zuzaně Hollarové. Uvedený bratranec byl
jediným synem, respektive potomkem jeho strýce Jakuba Hollara.47
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 109 O L G A F E J T O V Á
41 Ottův slovník naučný, XI, s. 483.
42 T. V. BÍLEK, Dějiny konfiskací, I, s. 551.
43 V radě byl zachycen minimálně v letech 1637–1638. Srov. Ottův slovník naučný, XI, s. 483.
44 Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka rukopisů, rkp. č. 559, kniha
měšťanských práv Nového Města pražského 1612–1658, f. 274r, 8. 8. 1644; Sbírka listin,
sign. PPL IV-6131, zachovací list pro Jana Jiřího Hollara 3. 6. 1644.
45 Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka rukopisů, rkp. č. 559, kniha
měšťanských práv Nového Města pražského 1612–1658, f. 274r, 8. 8. 1644; Berní rula,
III. Pražská města, (ed.) Václav LÍVA, Praha 1949, s. 83. Za zamyšlení stojí i okolnost,
že na rozdíl od svých bratrů Václava a Mikuláše nebyl Jan Jiří roku 1636 zahrnut do
polepšení rodového erbu – srov. poznámka č. 21 a 35.
46 Berní rula, III. Pražská města, (ed.) V. LÍVA, zaznamenala v jeho majetku nejen dům
v Soukenické ulici (s. 107), ale i původně strýcův dům U modrého orla s šenkem (s. 83).
47 Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka papírových listin, sign.
AMP PPL IV – 9117, 19. 4. 1660, narovnání pozůstalosti po Jakubovi Hollarovi
z Práchně; AMP PPL IV – 12626, žádost Jana Jiřího Hollara o zrušení „zvodu“ šestipanského
úřadu na dům U modrého orla, který vznikl pro neodvádění kontribuce,
20. 8. 1664; celý spor o dědictví poprvé zachytil A. DOLENSKÝ, Příspěvek k dějinám
rodu Hollarů, s. 160–163, ten rovněž zmiňuje, že Zuzana byla tehdy již znovu provdaná
za horažďovického měšťana Táborského – srov. tamtéž, s. 161.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 109
Také v životopise zmíněného Jakuba Hollara, bratra Jana Hollara
a strýce rytce Václava Hollara, nalezneme řadu indicií, které svědčí pro jeho
protestantskou konfesi. Víme o něm, že se narodil roku 1565.48
Měšťanství
získal sice také jako jeho bratr Jan na Novém Městě pražském, ale až během
stavovského povstání 17. října 1619, kdy byla městská správa novoměstská
plně v rukou protestantů.49
Prokázal se přitom listinou potvrzující jeho
řádný původ, kterou mu vystavilo město Horažďovice již roku 1599, což nasvědčuje
tomu, že přesun do zemského centra plánoval dlouhodobě. Zisk
měšťanství v době stavovského povstání by svědčil pro jeho protestantskou
konfesi, ale vzhledem k tomu, že mu měšťanství bylo obnoveno i po porážce
povstání v době stabilizace nové – katolické správy města, není tato úvaha
jednoznačná. V každém případě až do roku 1619 byl měšťanem Horažďovic,
tj. města s početnou komunitou Jednoty bratrské.50
Je velmi pravděpodobné,
že tomu tak bylo z jeho vlastního rozhodnutí, protože nelze očekávat, že by
se svým ekonomickým postavením i společenskými vazbami (bratr zemský
úředník) nebyl v případě svého zájmu o zisk měšťanství na Novém Městě
pražském zdejší radou oslyšen.
Jakub Hollar se pokoušel usadit, respektive získat zázemí na Novém
Městě pražském podobně jako jeho bratr už od počátku 17. století. Již v této
době zakoupil dům v prostoru dnešní Navrátilovy ulice (dříve Řeznické) ve
štěpánské čtvrti. Literatura jej specifikuje jako dům U sedmi mečů,51
ale
z projednávání pozůstalosti, respektive ze sporů, které s tím byly spojeny,
je zřejmé, že v době úmrtí byl Jabub Hollar majitelem domu U modrého
orla na téže ulici.52
Mohlo se jednat o tentýž dům, u něhož literatura zaměnila
označení. Prvý název byl totiž spojován především s identifikací domu
existujícího v době pozdního středověku.53
V každém případě byl dům Jakuba
Hollara jednoznačně lokalizován v prostoru uvedené ulice. Zmíněná
O L G A F E J T O V Á 110
48 Knihovna Národního muzea, sign. 15 F 11, Památka pohřební urozeného pana Jakuba
Hollara z Práchně, měštěnína Nového Města pražského, [Praha], [b.t.], 1626, aI.
Uvádí Knihopis K 06818 [on line], [cit. 23. února 2012], <http://db.knihopis.org/
l.dll?cll~6897> a Čeněk ZÍBRT, Bibliografie české historie, IV, Praha 1909, s. 615,
č. 10275.
49 Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka rukopisů, rkp. č. 559, kniha
měšťanských práv Nového Města pražského 1612–1658, f. 81r; F. RUTH, Kronika, III,
Praha 1904, s. 970.
50 Tamtéž.
51 Srov. F. RUTH, Kronika, I, s. 242.
52 Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka papírových listin, sign.
AMP PPL IV – 9117, 19. 4. 1660, narovnání pozůstalosti po Jakubovi Hollarovi
z Práchně; A. DOLENSKÝ, Příspěvek k dějinám rodu Hollarů, s. 161–162.
53 Srov. F. RUTH, Kronika, I, s. 242.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 110
nemovitost nepochybně poskytovala oporu pro jeho vlastní pobyt ve městě,
i když zůstával, jak už bylo zmíněno, do roku 1619 stále horažďovickým
měšťanem.
Jakub Hollar se věnoval obchodu, proto pro něj bylo zázemí pro jeho
podnikání v Praze tak důležité.54
Byl celkem třikrát ženatý. První sňatek,
který měl uzavřít v roce 1589, trval až do roku 1612, podruhé se oženil v zápětí
a jeho nové manželství vydrželo jen do roku 1619, kdy uzavřel svůj poslední
sňatek.55
Jeho první nebo druhou manželkou byla Kateřina, dcera
předního horažďovického měšťana Jana Housky, s níž měl Jakub Hollar jediného
potomka, jenž se dožil dospělého věku, již zmiňovaného syna Jana
Jiřího.56
Tento syn se musel na základě výpovědi pramenů narodit až po roce
1589.57
Další známou manželkou Jakuba Hollara se stala Anna Kozáková,
rovněž původně horažďovická měštka, která se věnovala obchodu. Z Horažďovic
provozovala obchodní aktivity nejprve společně se svým prvním
manželem Jiřím Kozákem, později samostatně. Obchodovala s obilím,
železem, ale dovážela i víno z Rakous, které dále distribuovala v Čechách.
Za obchody sama cestovala do Norimberku i Prahy.58
Také pro ni mělo
vlastnictví domu na Novém Městě pražském z čistě ekonomických důvodů
velký význam.
Po smrti Jakuba Hollara se roku 162659
jeho vdova Anna Hollarová
(dříve Kozáková) dostala do sporu o dědictví po něm, respektive především
o uvedený novoměstský dům, a to jednak s jediným synem zemřelého
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 111 O L G A F E J T O V Á
54 Št. K. VYDRA, Hollarové z Práchně, Památky archeologické a místopisné 22, 1906/08,
sl. 485. V Horažďovicích vlastnil v době, kdy sepsal roku 1621 testament a byl již měšťanem
novoměstským, dva domy poničené požárem a řadu dalších nemovitostí.
Tamtéž, sl. 487.
55 Památka pohřební, aI. Životopisné údaje z textu titulního listu uvedeného tisku nejsou
zcela přesné. Jakub Hollar se měl narodit roku 1565 a ženit v 21 letech. Text
však uvádí, že první sňatek uzavřel nikoliv v roce 1586, ale roku 1589. Jeho manželství
trvala 23, 7 a 8 let, což cca odpovídá, s odchylkou pouze jediného roku, údaji
o uzavření prvního sňatku skutečně roku 1589.
56 Byl to jediný potomek Jakuba Hollara, který žil v době, kdy Jakub Hollar sepisoval
roku 1621 svou pozůstalost. Srov. Št. K. VYDRA, Hollarové z Práchně, sl. 487–488.
57 Památka pohřební, aI. 1589 datum uzavření prvního sňatku Jakuba Hollara, viz poznámka
č. 55.
58 Informaci poskytla svědkyně Zuzana Tyllová, která podala na Novém Městě roku
1626 svědectví patrně ke sporu mezi Annou Hollarovou, roz. Houskovou a jejím nevlastním
synem Janem Jiřím. Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy,
Sbírka rukopisů, kniha svědomí Nového Města pražského 1624–1634, f. 127r–128r,
s.d. [1626].
59 Pochován byl na Novém Městě pražském u sv. Štěpána, tedy ve čtvrti, kde žil po zisku
novoměstského měšťanství. Památka pohřební, aI.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 111
Janem Jiřím, a také s bratrem Jakuba Janem Hollarem.60
Výpovědi svědků
získávané novoměstskou správou pro vyřešení konfliktu naznačují komplikované
rodinné vztahy, respektive trvalé spory Jakuba Hollara a jeho
ženy Anny na straně jedné a Jakubova syna z prvního manželství Jana
Jiřího, který podle všeho nebyl schopen převzít otcův majetek a navázat
na jeho podnikatelské aktivity, na straně druhé.61
Svědčila by pro to
i délka sporu o dědictví, který skončil až roku 1660.62
Jan Jiří Hollar, Jakubův
syn, se po smrti otce vrátil do Horažďovic, kde mu jako univerzálnímu
dědici připadl domovní majetek a usadil se zde. Zemřel tu roku
1638 a byl v Horažďovicích i pochován.63
Ještě v roce 1624 však vystupoval
mezi místními měšťany, kteří v době vrcholící rekatolizace žádali, aby
mohli setrvat ve víře „pod obojí“.64
On sám však na rozdíl od spoluměšťanů
nezdůrazňoval formu víry, u níž hodlal setrvat.65
Osudy tohoto bratrance
Václava Hollara však jednoznačně potvrzují jeho protestantskou
víru, byť nám nedovolují konstruovat, že se jednalo o příznivce Jednoty
bratrské.
I zmíněná vdova po Jakubovi Hollarovi Anna (dříve Kozáková) se rovněž
nepochybně hlásila k protestantské konfesi, protože se ocitla v době pobělohorské
v emigraci.66
Odešla až po roce 1626, protože v tomto roce
zahájila ještě v Čechách svůj výše uvedený dědický spor o majetek po svém
manželovi, jehož základem byl dům U modrého orla v Navrátilově ulici.67
O L G A F E J T O V Á 112
60 Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka papírových listin, sign.
AMP PPL IV – 9117, 19. 4. 1660, narovnání pozůstalosti po Jakubovi Hollarovi
z Práchně; A. DOLENSKÝ, Příspěvek k dějinám rodu Hollarů, s. 161–162.
61 Tamtéž.
62 Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka papírových listin, sign.
AMP PPL IV – 9117, 19. 4. 1660, narovnání pozůstalosti po Jakubovi Hollarovi
z Práchně; AMP PPL IV – 12626, 20. 8. 1664, žádost Jana Jiřího Hollara o zrušení „zvodu“
šestipanského úřadu na dům U modrého orla, který vznikl pro neodvádění kontribuce;
A. DOLENSKÝ, Příspěvek k dějinám rodu Hollarů, s. 161.
63 Archiv hlavního města Prahy, Archiv města Prahy, Sbírka papírových listin, sign.
AMP PPL IV – 9117, 19. 4. 1660, narovnání pozůstalosti po Jakubovi Hollarovi
z Práchně; Št. K. VYDRA, Hollarové z Práchně, sl. 489. Srov. A. DOLENSKÝ, Pří spěvek
k dějinám rodu Hollarů, s. 163 – Jan Jiří Hollar, syn Jakuba Hollara, při
narovnání o dědictví po Jakubovi Hollarovi z roku 1660 uváděn jako měšťan horaž-
ďovický.
64 Št. K. VYDRA, Hollarové z Práchně, sl. 489; V. SOKOL, Příspěvky k náboženským dějinám,
s. 15–18, konkrétně Jan Hollar na s. 16.
65 V. SOKOL, Příspěvky k náboženským dějinám, s. 16.
66 L. BOBKOVÁ, Exulanti z Prahy a severozápadních Čech, s. 6, 152. Anna Hollarová
byla evidována mezi emigranty v Pirně pouze k roku 1629.
67 A. DOLENSKÝ, Příspěvek k dějinám rodu Hollarů, s. 162.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 112
Současně jí byl v této době dům, o nějž se soudila se svým nevlastním
synem, zeměpanskou správou konfiskován.68
Konfesijní příslušnost syna i manželky představují spolu s dalšími údaji
o životě Jakuba Hollara (silná vazba na jedno z center Jednoty bratrské –
Horažďovice, či zisk měšťanství v městech pražských v době stavovského
povstání) závažné indicie dokládající, že i on pravděpodobně patřil k protestantskému
konfesijnímu táboru.
Vedle životopisných dat vypovídají o protestantském, či dokonce českobratrském
zázemí některých členů hollarovského rodu i literární památky,
spojené s jejich osudy. Tak např. otec Václava Hollara Jan zapsal na přelomu
let 1599/1600 do památníku humanisty „evangelického vyznání“ Mistra
Matouše Günthera z Jihlavy krátký úryvek ve formě devizy z biblického
novozákonního textu, který odpovídal po jazykové stránce jak Melantrichově
bibli, tak Bibli kralické. Hojně citovaná pak byla uvedená deviza
i v domácí českobratrské tištěné produkci a patřila k populárním a rozšířeným
i v evropském kalvínském prostředí.69
Druhá literární památka je spojena se smrtí bratra Jana Hollara
a strýce Václava Hollara, Jakuba. V roce 1626 byla vydána v souvislosti
s jeho úmrtím Památka pohřební, přinášející vedle životopisných údajů
k osobě Jakuba Hollara také pohřební báseň-modlitbu. Uvedená připomínka
zemřelého představuje jednoduchý literární útvar, který však v žádném
případě nenese jednoznačné a obvyklé atributy katolického textu
s jeho důrazem např. na mariánský kult, nebo kult světců – přímluvců za
duši zemřelého.70
Všechny výše připomenuté životopisné údaje však stále pouze naznačují,
že vazba rodiny Hollarů z Horažďovic na protestantské prostředí existovala,
a to nejen v době předbělohorské, ale také v době pobělohorské. Na
druhou stranu způsob života jednotlivých jejích členů byl spojen se značným
pragmatismem, který jim většinou dovoloval pohybovat se v jakémkoliv
konfesijním prostředí. Tato skutečnost však komplikovala identifikaci
konfesijní příslušnosti jednotlivých příslušníků Hollarova rodu.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 113 O L G A F E J T O V Á
68 Srov. L. BOBKOVÁ, Exulanti z Prahy a severozápadních Čech, s. 6, 152; Václav LÍVA,
Studie o Praze pobělohorské. Emigrace, I, Sborník příspěvků k dějinám hlavního
města Prahy 6, 1930, s. 391, a T. V. BÍLEK, Dějiny konfiskací, II, s. 1017 – dům zůstal
minimálně do roku 1640 pod správou císařského rychtáře.
69 V. DENKSTEIN, Hollarovy rané kresby, s. 195.
70 Srov. s rétorikou dobové testamentární praxe viz Tomáš MALÝ, Smrt a spása mezi
Tridentinem a sekularizací (Brněnští měšťané a proměny laické zbožnosti v 17. a 18. století),
Brno 2009, s. 107–123.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 113
***
Jednoznačnou odpověď na otázku o původní konfesi Václava Hollara proto
může dát jen vyřešení konfesijní příslušnosti jeho otce. Byl tedy „Jan Holar
z Horaždějovic“ zachycený v soupisu členů Jednoty bratrské na Novém
Městě pražském příbuzným, respektive otcem Václava Hollara? Vzhledem
k okolnosti, že dosud známé prameny evidují na Novém Městě v první dekádě
17. století jen dvě dospělé osoby jménem Hollar a navíc z Horažďovic,
z nichž jedním byl Jan Hollar z Práchně, novoměstský měšťan a otec Václava
Hollara, a druhým jeho bratr Jakub Hollar z Práchně, umělcův strýc a tehdy
ještě horažďovický měšťan, který však vlastnil na Novém Městě dům, neměla
by být identifikace jména ze soupisu pražských členů Jednoty bratrské
tak problematická, i když ani nyní nemůže proběhnout se stoprocentní jistotou
a beze vší pochybnosti. Člen Jednoty Jan Hollar by na základě dosavadních
znalostí pramenů měl být s největší pravděpodobností otcem
Václava Hollara, protože jediný další příslušník rodu, jehož jméno by mohlo
svádět k záměně, byl syn Jakuba Hollara (bratra Jana Hollara) Jan Jiří, jehož
jméno však prameny důsledně uvádějí v kompletní podobě a není pravděpodobné,
že by bratrský biskup Konečný při soupisu postupoval jinak. Navíc
jeho otec Jakub v době vytváření evidence pražských členů Jednoty ještě
nedosáhl novoměstského měšťanství, tudíž ani jeho syn jím nemohl disponovat,
protože se v uvedeném období ocitl stěží na prahu dospělosti. Pokud
by tedy Jakub Hollar a jeho syn Jan Jiří Hollar byli v nějaké sborové evidenci
Jednoty bratrské, muselo by se jednat o Horažďovice.
Rovněž místo, na němž Jana Hollara soupis zachytil, se shoduje s jeho
tehdejším bydlištěm v Soukenické ulici. Lokalita „na Tůních“, v níž sborová
evidence kromě Jana Hollara zaznamenala i několik dalších členů, by odpovídala
území v novoměstské petrské čtvrti, které se nacházelo poblíž Soukenické
ulice.71
Druhá novoměstská lokalita obdobného názvu se nalézala
poblíž Štěpánské ulice a dodnes ji připomínají názvy ulic V tůních a Na rybníčku.
V této oblasti se shodou okolností nacházel dům U modrého orla jeho
bratra Jakuba, takže bylo teoreticky možné, že se Jan Hollar mohl nechat
zapsat právě zde. Strukturování soupisu členů Jednoty bratrské, které, byť
nikoliv důsledně, postupuje po jednotlivých novoměstských čtvrtích, však
potvrzuje první variantu, tj. že Jan Hollar byl seznamenán ve svém bydlišti.
Otec Václava Hollara tedy podle všech přímých i nepřímých dokladů byl
minimálně v prvním desetiletí 17. století členem Jednoty bratrské. Zda své
členství tajil z důvodu své kariéry zemského úředníka, či z jiných osobních
O L G A F E J T O V Á 114
71 Srov. Marek LAŠŤOVKA – Václav LEDVINKA et al., Pražský uličník, I, Praha 1997,
s. 598; F. RUTH, Kronika, II, Praha 1904, s. 584.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 114
pohnutek dnes již stěží vyřešíme. Na rozdíl od jiných bratří nedeklaroval
veřejně svou konfesijní příslušnost nejen v dobách pronásledování Jednoty,
ale nakonec ani po vydání rudolfínského majestátu roku 1609, tj. po dosažení
náboženské svobody. Pragmatismus jeho i části příslušníků hollarovského
rodu v přístupu k víře představuje jisté specifikum nejen v kontextu
obvyklých představ o bratrské konfesi, ale vymyká se i životním osudům
většiny dalších pražských členů sboru.
Informace o životě Václava Hollara a jeho předků významně přispívají
k rozšíření našich dosud omezených znalostí o působení Jednoty bratrské
v městech pražských v době předbělohorské. Samotný nález soupisu jejích
příslušníků z pražského souměstí naznačuje, že významná část členů Jednoty
přesídlila do měst pražských v době rudolfínské, a to nejen z venkovských
center Jednoty (Turnov, Horažďovice, nebo Mladá Boleslav), ale
i z dalších míst Čech a Moravy. Lze jen spekulovat, zda se jednalo o přesun
organizovaný, či zda v pozadí stála pouze snaha bratří, hledat z vlastní
iniciativy v multikulturním a multikonfesijním prostředí, které skýtala císařská
rezidence, příhodnější podmínky k životu pro příslušníky netolerované
konfese. Městské rady jednotlivých měst pražských tyto osoby bez
problémů přijímaly mezi své měšťany, i když jim jejich vyznání muselo být
v řadě případů známo. Někteří z nově příchozích členů Jednoty záhy po přesídlení
do zemského centra dokonce nastoupili úspěšnou kariéru v městských,
zemských či zeměpanských službách.72
Představené prameny vypovídající o životě rodiny Václava Hollara by
však především měly zbavit pohled na tohoto umělce ideologického nánosu,
který z něj činil na jedné straně politicky angažovaného protestanta, či na
straně druhé aktivního katolíka. Václav Hollar podle dostupných pramenů
vyšel z českobratrské rodiny, jejíž jednotliví příslušníci se však dokázali
v dobovém konfesijním prostředí pohybovat obezřetně a poměrně pragmaticky.
V důsledku toho se při změně konfesijních poměrů v době pobělohorské
většinou rychle přizpůsobili i této situaci. Je zřejmé, že vztah Václava
Hollara ke konfesi se utvářel pod tímto vlivem, což je skutečnost, kterou by
mělo především uměnovědné bádání do budoucna zohlednit.73
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 115 O L G A F E J T O V Á
72 Srov. Muzeum Mladoboleslavska, Mladá Boleslav, Archiv Matouše Konečného,
A 3254/Praha/O/1607, Rejstřík Jednoty bratrské Praha 1607 a A3254/Tuchoměřice/
O/1607. Informace k pražským členům Jednoty bratrské v době předbělohorské
zpracovány viz jejich biogramy v připravované monografii, O. FEJTOVÁ, Jednota
bratrská, připravovaná do tisku.
73 Za pomoc při rešerši archivních materiálů z fondů a sbírek Archivu hlavního města
Prahy děkuji kolegyni Jaroslavě Mendelové.
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 115
The Unity of the Brethren and the Family Backround
of Wenceslaus Hollar
OLGA FEJTOVÁ
The biographers of Wenceslaus Hollar, who have attempted to establish the confessional
allegiance of this artist of European importance, have run into difficulties in terms of
a lack of primary sources. That led them in turn to hypotheses which positioned the artist
and his family on the one hand into the Protestant orbit (primarily Czech historiography)
or on the other hand into Catholic stream (mainly German researchers). The main reason
for this prevarication between the two confessional streams on the side of historians
and art historians was the confessionally ambiguous behaviour of the members of his
family. The successful pre-White Mountain and post-White Mountain clerical career of
Wenceslaus Hollar’s father in the civil service, alongside an elevation of the family coat of
arms of the Hollars of Prácheň in the 1630s counted as the main arguments for Catholic
allegiance. On the contrary, the departure of Wenceslaus Hollar from the Czech Lands in
the period of the culminating second Post-White Mountain emigration wave of 1627 and
contemporary reports about his conversion to Catholicism only during his stay abroad,
were to testify in favour of allegiance to some branches of the Protestant confession.
The assessment of contemporary primary sources, especially those in the collections
of the Archives of the capital city of Prague point to the existence of links between the
family of the Hollars of Horažďovice and the Protestant environment not merely in the
pre-White Mountain period but also in the post-White Mountain period. New information
on this issue has been provided by a newly discovered primary source – an index of names
of the members of the Unity of the Brethren in the Towns of Prague and their suburbs
from 1607, from the archive fund of Matouš Konečný, Bishop of the Unity of the Brethren.
This register also mentions „John Holar of Horaždějovice“, who, on the basis of currently
known resources would most probably have been the father of Wenceslaus. John
Hollar,contrary to other members of the Unity of the Brethren did not publicly declare his
confessional allegiance even after the 1609 Rudolphine Letter of Majesty ensuring
religious freedoms. The pragmatism of his approach to faith which other members of the
family clan also found convenient, naturally represents a certain specific feature not
merely in the context of commonly held notions of the Brethren confession but would
have also gone beyond the fortunes of the majority of other members of the Prague
congregation.
Translated by Alena Linhartová
O L G A F E J T O V Á 116
4_CCH_101_116_CCH 21.3.13 10:51 Stránka 116
Synody a synodální zákonodárství
ve středovýchodní Evropě.
Přehled bádání
za posledních patnáct let
PAV E L K R A F L
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 117 PAV E L K R A F L
111/2013 Český časopis historický Číslo 1
M AT E R I Á LY
PAVEL KRAFL: Synods and Synodical Legislation in East Central Europe. An Overview
of Research over the last Fifteen Years
The author presents an overview of research into the issues related to synods and synod
legislation in East Central Europe over the last fifteen years. The paper describes
the outputs dealing with legatine synods, provincial synods and diocesan synods. The
territory is limited to the lands of the Bohemian Crown, Poland, Hungary, Pomerania,
the State of German Knights in Prussia and the Margraviate of Meissen. Given the fact
that the dioceses of Prague and Olomouc were included in the Mainz church province,
the paper also deals with works on Mainz Archbishops’ provincial synods and statutes.
The article is structured in the following chapters: 1. Introduction; 2. Position of synodical
issues within Czech historiography; 3.  Book sources editions; 4.  Book monographs;
5.  Chapters on synods in syntheses; 6.  Conference collections on synods and book
anthologies of synodical studies; 7.  Studies and articles: 7.1. Legatine, provincial and
diocesan synods in the lands of the Bohemian Crown; 7.2. Polish legatine, provincial and
diocesan synods; 7.3. Synods in Prussia and Pomerania; 7.4. Legatine synods of Hungary
(and Poland) and Hungarian diocesan synods; 7.5. Catholic synods and the Hussite
movement; 8. Summary. Publications in preparation.
Key words: legatine synod, provincial synod, diocesan synod, legatine statutes, provincial
statutes, diocesan statutes, synodical statutes, synodical legislation, particular eccclesiastical
law, canon law, codification, East Central Europe, Bohemia, Moravia, Silesia, Lusatia,
Polonia, Pomerania, Prussia, Hungary, Meißen, church provinces of Prague, Gniezno,
Riga, Esztergom, Mainz, L’viv, dioeceses of Meißen, Kamień Pomorski, the high and late
Middle Ages
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 117
1. Úvod
Nedávno publikované monografie o synodách církevní provincie se sídlem
v Tarragoně a o jejich ustanoveních prozrazují zájem, jemuž se synodální
problematika mezi evropskými badateli těší, a naznačují její význam pro
dějiny církve a pozici tématu celoevropského významu.1
Dostatečné pozornosti
se v posledních letech dostalo institutu synody též v domácím milieu.
V naší stati se soustředíme na publikační výstupy k dějinám synod a statut
z prostředí středovýchodní Evropy, s důrazem na českou a polskou církev
a na období středověku. V částech pojednávajících o produkci týkající se českých
diecézí navazujeme na přehled bádání z roku 19972
a druhotně též
na bibliografii synod v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pro léta 1950–2000.3
2. Postavení synodální tematiky v systému české historické vědy
Synoda je kanonickoprávním institutem, ve své vrcholně středověké podobě
byl začleněn do právního systému církve rozhodnutím 4. lateránského koncilu,
které se stalo součástí kodifikace Liber extra z roku 1234. Ustanovení
promulgovaná na synodách ordinářem mají charakter právní normy. Přesto
je tradičně synodální tematika v české historiografii řazena do dějin církevní
správy. Je to důsledek vytěsnění církevně-právní problematiky z dějin
práva v důsledku dominance etatistické koncepce dějin práva, typické pro
českou právní historiografii, navíc zdůrazněné v druhé polovině 20. století
tehdejší vládnoucí ideologií. Synodální zákonodárství se u nás, na rozdíl od
sousedních historiografií, nestalo předmětem zájmu historiků-juristů, výlučně
se jím zabývali historikové s pomocněvědným či teologickým vzděláním.
Rozdílná byla situace v Polsku, kde synodální tematika byla téměř
výlučně studována tamními juristy, vznikla mj. ediční řada Studia i MatePAV
E L K R A F L 118
1 Roser SABANÉS I FERNÁNDEZ, Els concilis Ilerdenses de la provincía eclesiàstica
Tarraconense a l’edat mitjana (546–1460), Barcelona 2009; TÁŽ, Els concilis de la
provincía eclesiàstica Tarraconense celebrats a Lleida (546–1460), Lleida 2010.
2 Pavel KRAFL, Synodální statuta olomoucké a pražské diecéze (Stav a možnosti historické
práce), Časopis Matice moravské (dále ČMM) 116, 1997, s. 99–106.
3 TÝŽ, Synodalita ve zkratce, Dialog Evropa XXI (dále DE) 11, 2001, č. 1–4, s. 5–7. –
Synodální tematiku reflektoval též přehled bádání P. KRAFL, Zum Studium des mittel alterlichen
kanonischen Rechts und der Kirchenverwaltung in der Tschechischen Republik
in den Jahren 1990 bis 2000, Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsge schichte
(dále ZRG) 121, Kanonistische Abteilung 90, 2004, s. 342–354. Zmínit lze
recenzní článek Jiřího Kejře, který německé veřejnosti představil tři české knihy
o synodách, a sice reedici pražských synodálních ustanovení (viz pozn. 9), monografii
a edici moravských synod a statut (viz pozn. 12) a nakonec monografii B. Zilynské
(Blanka ZILYNSKÁ, Husitské synody v Čechách 1418–1440, Praha 1985); Jiří KEJŘ,
Die mittelalterlichen Synoden in Böhmen und Mähren, ZRG 122, Kan. Abt. 91, 2005,
s. 767–770.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 118
ryały do Historii Ustawodawstwa Synodalnego w Polsce, v níž řada z nich
otiskovala své práce.4
Akcentace právní dimenze v německé odborné literatuře
je patrná již ze samotného titulu níže citované edice statut diecéze
kamieńské.5
Pokusem o změnu pozice a pojímání historické kanonistiky
v české historické vědě je sborník Sacri canones servandi sunt.6
Církevněprávní
kontext diecézních synod a statut byl též zdůrazněn zařazením
úvodní kapitoly o církevním právu do monografie o synodách olomoucké
diecéze (Církevní právo na Moravě ve středověku. Předpoklady pro rozvoj
synodality, právní souvislosti).7
3. Knižní pramenné edice
Sérii knižních edicí synodálních statut diecézí středovýchodní Evropy zahájil
Peter Wiegand vydáním statut diecéze se sídlem v Kamieńi Pomorském.
Edičně zpřístupnil celkem patero synodálních statut z let 1352–1500.8
Dvě
století badatelského zájmu o synody pražských biskupů a arcibiskupů vyústila
v souhrnnou edici. Jedná se o editorské dílo Zdeňky Hledíkové, Rostislava
Zeleného, Jaroslava Polce a Jaroslava Kadlece, do knižní podoby
převedené pod redakcí J. Polce a Z. Hledíkové.9
Původně se jednalo o sérii
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 119 PAV E L K R A F L
4 Srov. P. KRAFL, Do vínku české historické kanonistice, in: Sacri canones servandi
sunt. Ius canonicum et status ecclesiae saeculis XIII–XV, red. P. Krafl, Praha 2008,
s. 22–23; TÝŽ, Several Notes on the Position of Canon Law in Czech Legal Historiography,
in: Vetera novis augere. Studia i prace dedykowane Profesorowi Wacławowi
Uruszczakowi, I, red. Stanisław Grodziski – Dorota Malec – Anna Karabowicz – Marek
Stus, Kraków 2010, s. 450–451. Viz též P. KRAFL, K postavení církevněprávní tematiky
v syntézách a učebnicích českých právních dějin, Sborník prací Pedagogické fakulty
Masarykovy univerzity, řada společenských věd, 22, 2007, s. 176–182.
5 Viz pozn. 8.
6 Sacri canones servandi sunt. Ius canonicum et status ecclesiae saeculis XIII–XV, red.
P. KRAFL, Praha 2008.
7 P. KRAFL, Synody a statuta olomoucké diecéze období středověku (= Práce Historického
ústavu AV ČR, řada B Editiones, sv. 2), Praha 2003, s. 59-65.
8 Peter WIEGAND, Diözesansynoden und bischöfliche Statutengesetzgebung im Bistum
Kammin. Zur Entwicklung des partikularen Kirchenrechts im spätmittelalterlichen
Deutschland (= Veröffentlichungen der Historischen Kommission für Pommern, Reihe
V. Forschungen zur Pommerschen Geschichte, Bd. 32), Köln–Weimar–Wien 1998,
s. 243–319.
9 Pražské synody a koncily předhusitské doby, red. Jaroslav POLC – Zdeňka HLEDÍKOVÁ,
Praha 2002. – Recenze knihy: Ivan HLAVÁČEK, in: Deutsches Archiv für Erfor schung
des Mittelalters (dále DA) 59, 2003, č. 1, s. 252–253; J. KEJŘ, Die mittelalterlichen
Synoden, s. 768–769; P. KRAFL, in: Historia Europae Centralis 2, 2003, s. 295–296;
TÝŽ, in: Historica. Historical Sciences in the Czech Republic, series nova, 10, 2003,
s. 295–296; TÝŽ, in: Quaestiones Medii Aevi Novae (dále QMAeN) 8, 2003, s. 401–402;
Izabela SKIERSKA, in: Roczniki Historyczne (dále RH) 68, 2002, s. 253–257; B. ZILYNSKÁ,
in: Český časopis historický (dále ČČH) 101, 2003, s. 396–400.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 119
časopisecky publikovaných edicí R. Zeleného, J. Polce a J. Kadlece,10
k nimž
byla připojena edice statut Jana IV. z Dražic od Z. Hledíkové, předtím otištěná
jako příloha k životopisu jmenovaného biskupa.11
Kniha respektuje ve
své strukturaci členění a podobu edicí z římského časopisu Apollinaris a jejich
úvodů převedených z angličtiny. Souhrnného vydání se po téměř dvou
a půl stoletích dočkala též statuta olomouckých biskupů.12
Dřevní edice
Arsenia Theodora Fasseaua13
byla zdrojem četných omylů v literatuře, výrazně
k tomu přispěly i nekritické přetisky do moravského Codexu.14
Podobně
tomu bylo i s edicí moravských statut v Concilia Germaniae,15
jejíž
PAV E L K R A F L 120
10 Rostislav ZELENÝ, Councils and Synods of Prague and their Statutes (1343–1361), separatum
ex Apollinaris 45, Roma 1972; Jaroslav V. POLC, Councils and Synods of Prague
and their Statutes 1362–1395, Apollinaris 52, 1979, s. 200–237, 495–527; 53, 1980,
s. 131–166, 421–457; Jaroslav KADLEC, Synods of Prague and their Statutes
1396–1414, Apollinaris 64, 1991, s. 227–293.
11 Z. HLEDÍKOVÁ, Biskup Jan IV. z Dražic, Studie a texty 6, 1991, Praha 1992, s. 169–192.
12 P. KRAFL, Synody a statuta olomoucké diecéze období středověku, Praha 2003,
s. 123–266. – Recenze knihy: Miroslav ČERNÝ, in: Právněhistorické studie (dále PHS)
38, 2007, s. 448–449; Jan DRABINA, in: Studia historyczne 48, 2005, s. 367–368; Petr
ELBEL, in: ČMM 124, 2005, s. 538–543; Jerzy FLAGA, in: Prawo – Administracja –
Kościół 26, 2006, nr specjalny, s. 287–289; TÝŽ, in: Revue d’histoire ecclesiastique
101, 2006, s. 791–793; Ignác Antonín HRDINA, in: Právník. Teoretický časopis pro
otázky státu a práva 143, 2004, č. 7, s. 741–743; TÝŽ, in: Revue církevního práva (dále
RCP) 27, 2004, č. 1, s. 48–50; Howard KAMINSKY, in: Speculum. A Journal of Medieval
Studies 81, 2006, s. 220; J. KEJŘ, Die mittelalterlichen Synoden, s. 769; [Štěpán
KOHOUT], in: Krok. Knihovnická revue Olomouckého kraje 1, 2004, č. 2, s. 54; TÝŽ,
in: Střední Morava 22, 2006, s. 144; Dušan KOS, in: Zgodovinski časopis. Historical
review 58, 2004, č. 3–4, s. 534–535; Milan KRAJČA, in: Slovácko 47, 2005, s. 278–279;
Olivier MARIN, in: Revue Mabillon. Revue internationale d’histoire et de littérature
religieuses 16 (77), 2005, s. 294–295; Krzysztof OŻÓG, in: QMAeN 9, 2004, s. 351–352;
Miloslav POLÍVKA, in: DA 62, 2006, č. 1, s. 261–262; Aleš POŘÍZKA, in: Bulletin Historického
ústavu AV ČR 15, 2004, č. 2, s. 13–15; TÝŽ, in: Historica, series nova, 11, 2004,
s. 175–177; Dana RŮŽIČKOVÁ, in: Medioevo Latino. Bolletino bibliografico della cultura
europea da Boezio a Erasmo (secoli VI–XV) 27, 2006, s. 946; I. SKIERSKA, in:
RH 70, 2004, s. 239-241; Thomas WÜNSCH, in: Zeitschrift für Ostmitteleuropa-Forschung
53, 2004, č. 4, s. 620–621; B. ZILYNSKÁ, in: ČČH 103, 2005, s. 403–407; Leszek
ZYGNER, in: Concilium medii aevi. Zeitschrift für Geschichte, Kunst und Kultur des
Mittelalters und der Frühen Neuzeit 7, 2004, s. 1095–1098.
13 Arsenius Theodor FASSEAU, Collectio synodorum et statutorum almae dioecesis Olomucenae
in IV partes distributa, I, Rezii 1766.
14 Srov. P. KRAFL, K údajné synodě olomoucké diecéze z roku 1400, Vlastivědný věstník
moravský (dále VVM) 47, 1995, s. 277–283; TÝŽ, K datování vyškovské synody v literatuře,
RCP 2, 1995, s. 117–121; TÝŽ, Několik poznámek k edicím předhusitských
synodálních statut olomoucké diecéze, Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity,
series historica, C 43, 1996, s. 61–72.
15 Joannes Fridericus SCHANNAT – Josephus HARTZHEIM, Concilia Germaniae, IV-V,
Coloniae Augustae Agrippinensium 1761–1763. Komentář k edici viz předchozí po-
známka.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 120
texty se při konfrontaci s rukopisným dochováním olomouckých statut ukázaly
být v řadě míst toliko volným výtahem jejich znění. V nové edici jsou
odlišena statuta, u nichž je spolehlivě prokázán synodální původ (statuta
synodalia), od statut, která nebyla publikována na synodě nebo jejich publikace
na synodě nebyla prokázána (statuta dioecesana). Připojena je též
edice písemností, které souvisí se synodami: papežské buly, instrumenty veřejných
notářů transumující části synodálních statut a konečně jeden dochovaný
konvokační list.
4. Knižní monografie
Nového vydání se dočkala monografie Jana Fijałka popisující život polského
kléru ve středověku na základě synodálního zákonodárství, publikovaná
před více než sto lety.16
Krátká práce je rozčleněna do tří oddílů dále členěných
do kapitol a paragrafů. První oddíl je věnován ústroji kleriků (tonsura,
úprava vlasů, vousy, klerický oděv, nošení zbraní), druhý nedovoleným zábavám
(návštěvy hospod, pracovní činnost v hospodách, hry, tance, zpěv,
rozličná spektákula), třetí oddíl pojednává o konkubinátu (přebývání žen
v domech duchovních, vlastní konkubinát, testamentární aktivity konkubinářů).
Druhé vydání je z roku 1997.17
Jan Wiśniewski vydal samostatnou
publikaci skládající se ze dvou na sobě nezávislých monografických studií,
první z nich zpracovává materii středověkých pomezaňských synod. Autor
popsal tamní synodální statuta z diplomatického hlediska, poskytl přehled
synod svolaných v letech 1411–1480. Hlavní část studie tvoří tematický
rozbor obsahu statut, výklad je členěn do podkapitol o svátostně-náboženském
životě, o životě kléru, řádů, o životě společnosti, o církevním majetku.
Práci uzavírá text, který pomezaňské synody začleňuje do celocírkevního
kontextu.18
Monograficky byla zpracována synoda lvovské arcidiecéze z roku 1765.
Stanisław Tymosz svoji práci strukturoval do čtyř oddílů. V prvním charakterizuje
situaci ve lvovské arcidiecézi v polovině 18. století, tamní dění začleňuje
do kontextu života polské katolické církve. Druhý je již přímo
věnován svolání a průběhu synody arcibiskupa Václava Sierakowského.
Nejobsáhlejší část publikace tvoří popis synodálních statut. Autor rozebírá
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 121 PAV E L K R A F L
16 Jan FIJAŁEK, Średniowieczne ustawodawstwo synodalne biskupów polskich, I. Życie
i obyczaje kleru w Polsce średniowiecznej na tle ustawodawstwa synodalnego, Kraków
1893.
17 TÝŽ, Życie i obyczaje kleru w Polsce średniowiecznej na tle ustawodawstwa synodalnego,
Kraków 1997.
18 Jan WIŚNIEWSKI, Średniowieczne synody pomezańskie. Dekanat sztumski (1601–1821),
Elbląg 1998, s. 7–82.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 121
jednotlivé tematické okruhy upravené konstitucemi: záležitosti víry, život
kněžích, katechezi, svátosti, svatá místa a svátky, školství (duchovní semináře,
farní školy), úřad děkana, správní záležitosti (výběr diecézních soudců,
diecézních examinátorů, vytvoření nových arcijáhenství, rozhraničení
děkanátů a farností), charitativní péči, správu církevního majetku, záležitosti
řeholních řádů. V posledním čtvrtém oddíle S. Tymosz podává rozbor
pramenů synodálních statut. Identifikoval zdroje v bibli, patristických textech,
v Corpus iuris canonici, papežských konstitucích, dekretech tridentského
koncilu, římském katechismu a v provinciálních a synodálních
statutech. Zmiňuje též redakci statut, jejich tisk. Práce je vybavena obvyklým
seznamem literatury a pramenů, ke kterým se přidružily vedle samotných
synodálních statut z roku 1765 akta Archivu lvovské arcidiecéze
v Lubaczowě a rukopis Vatikánského archivu.19
Monografie tvoří větší část již citované knihy P. Wieganda. Členěna je
na pět kapitol. Rozsáhlá kapitola je věnována partikulárním synodám a synodálnímu
zákonodárství v pozdněstředověkém Německu. Rozsáhlou pozornost
autor věnuje vývoji provinciální a diecézní synody ve vrcholném
a pozdním středověku, zejména období od reformy 4. lateránského koncilu,
funkci synodálního kázání, roli legátských synod, frekvenci konání
synod v pozdněstředověké říši, podobě synody po kostnickém koncilu, reformě
institutu synody na basilejském koncilu a dále období až po koncil
tridentský. Předmětem rozborů je vývoj a podoba biskupského zákonodárství
od 13. století, kodifikační úsilí, charakter statut jako zrcadla právní
skutečnosti a souvislostem s vizitacemi. Samostatná podkapitola představuje
synodu jako soudní místo, zabývá se vztahem mezi synodou a sendem.
Autor neopomenul otázku role katedrální kapituly a kléru na synodě.
Tato rozsáhlá partie knihy ji staví do pozice univerzálně využitelné příručky
k problematice synod a synodálního zákonodárství ve vrcholně
a pozdněstředověké střední Evropě.20
Předmětem následných čtyř kapitol
je již synodální dění v samotné kamieńské diecézi. Je rozebrán materiální
původ nejstarších kamieńských statut, synody a statuta 15. století v kontextu
proměn vyvolaných basilejskými koncilními dekrety. Zakomponován
je výklad o synodálním kázání Petra z Ravenny z roku 1500. Nakonec
P. Wiegand synodální zákonodárství kamieńské diecéze zařazuje do kontextu
církevních dějin a partikulárního práva církevního jmenované
exemptní diecéze.21
PAV E L K R A F L 122
19 Stanisław TYMOSZ, Synod archidiecezji lwowskiej z 1765 roku, Lublin 1998.
20 P. WIEGAND, Diözesansynoden und bischöfliche Statutengesetzgebung, s. 8–109.
21 Tamtéž, s. 110–242.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 122
Monografie o synodách olomoucké diecéze je předsazena edici statut
olomouckých biskupů. Rozdělena je na dvě části. V první je položen důraz
na kontext českého státu, po přehledu dosavadního výzkumu je představena
situace v pražské, litomyšlské a vratislavské diecézi. Druhá část monografie
je zaměřena na olomouckou diecézi, po výkladu o církevním právu na Moravě
následuje kapitola o synodách a kapitola o statutech. Je podán souvislý
výklad o synodách od počátků v polovině 13. století do konce 15. století. Synody
z prvních desetiletí prokázané synodální aktivity jsou terminologicky
uchopeny pojmem protosynoda. Doplněna jsou průřezová témata: jako
otázka frekvence synod, jejich svolávání, termíny a místa konání, či složení
synody. Kapitola o statutech obsahuje jejich přehled a obecný popis, výklad
o rukopisech s opisy statut a o užívání statut, klasifikaci ustanovení statut
a analýzu pramenů moravských diecézních statut, totiž odkazů a citací. Výklad
uzavírají katalogové přílohy s přehledem synod, soupisem rukopisů
s opisy statut a originálů a katalog inskripcí článků statut z let 1318, 1349
a 1413 z dochovaných rukopisů.22
Německá badatelka Stephanie Unger poskytla podrobný rozbor vlivu
4. lateránského koncilu a 2. lyonského koncilu na zákonodárství mohučských
a kolínských arcibiskupů. Jedná se o dizertační práci obhájenou na
filozoficko-historické fakultě univerzity v Heidelbergu.23
Dílo zde zmiňujeme
s ohledem na důležitost tématu mohučských synod a synodálního zákonodárství
pro Čechy a Moravu. Autorka člení publikaci do sedmi oddílů.
První má úvodní charakter, S. Unger čtenáře seznamuje se synodálními zákony
coby pramenem, vymezuje pojem recepce, stručně představuje zákonodárství
obou jmenovaných metropolitů do roku 1310, komentuje stávající
edici Concilia Germaniae od Johanna Friderika Schannata a Josepha Hartz-
heima.24
Druhý oddíl pojednává o 4. lateránském koncilu, především o poměru
papeže a koncilu a o předpokladech publikace a prosazení koncilních
dekretů. V třetím oddíle autorka zpracovává provinciální zákonodárství mohučských
arcibiskupů do roku 1274. V dílčích kapitolách je představeno působení
mohučských arcibiskupů Siegfrieda II. z Eppsteinu (1200–1230),
Siegfrieda III. z Eppsteinu (1230–1249) a Wernera z Eppsteinu (1259–1284):
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 123 PAV E L K R A F L
22 P. KRAFL, Synody a statuta olomoucké diecéze období středověku, s. 35–121.
23 Stefanie UNGER, Generali concilio inhaerentes statuimus. Die Rezeption des Vierten
Lateranum (1215) und des Zweiten Lugdunense (1274) in den Statuten der Erzbischöfe
von Köln und Mainz bis zum Jahr 1310, Quellen und Abhandlungen zur mittelrheinischen
Kirchengeschichte, Bd. 114, Mainz 2004. – Recenze knihy: Norman TANNER,
in: Archivium historiae pontificae 43, 2005, s. 321–322.
24 J. F. SCHANNAT – J. HARTZHEIM, Concilia Germaniae, III-IV, Coloniae Augustae
Agrippinensium 1760–1761.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 123
otázka publikace dekretů 4. lateránského koncilu v církevní provincii Siegfriedem
II., recepce obecného práva církve a konkrétně ustanovení uvedeného
koncilu v provinciálních statutech z let 1233, 1244, 1246 a 1261.25
Čtvrtý oddíl je dedikován 2. lyonskému koncilu. Navazující pátý oddíl představuje
provinciální zákonodárství mohučských arcibiskupů z období do
roku 1310. Konkrétně je hodnocen episkopát Wernera z Eppsteinu
(1259–1284), Gerharda II. z Eppsteinu (1289–1305) a Petra z Aspeltu
(1305–1320) a recepce koncilních ustanovení v provinciálních statutech
z let 1292 a 1310 a pro české prostředí již méně relevantních diecézních statutech
z let 1274/1275.26
V šestém oddíle knihy S. Unger popisuje zákonodárství
kolínských arcibiskupů. Analýzy zpřehledňuje příloha se soupisy
citací koncilních dekretů ve statutech.27
Zmíněná monografie představuje
precizní zpracování vymezeného tématu, závěry jsou cenným přínosem pro
synodální a obecně kanonistická bádání. Rozbory pramenů mohučských
provinciálních statut jsou pro nás důležité s ohledem na skutečnost, že kodifikace
Arnošta z Pardubic z roku 1349 coby základní zákonodárný počin
pražské církevní provincie je v podstatě racionalizovaným výtahem z mohučských
konstitucí.28
Přitom ovšem zkušenosti s textově nespolehlivou
dřevní edicí Concilia Germaniae, nabyté při edičním zpracování olomouckých
synodálních statut,29
mohou vyvolat otazníky nad trvalostí závěrů postavených
z větší části na jejím rozboru.
V Poznani byla otištěna drobná monografie Józefa Nowackého o synodách
poznaňské diecéze z let 1252–1738.30
Práce je pojata jako chronologický
výčet synod, opatřena je stručným poznámkovým aparátem
připojeným na konci publikace. Je více méně závislá na starší práci Jakuba
Sawického,31
nové poznatky nepřináší. Seznam pramenů a literatury supluje
kapitola o historiografii poznaňských synod a fotografické přílohy s titulovými
stránkami některých děl. Na konci knihy čtenář navíc nalezne stručný
výklad o synodách poznaňské arcidiecéze z let 1968, 1992–1993 a 2004.32
PAV E L K R A F L 124
25 S. UNGER, Generali concilio inhaerentes statuimus, s. 52–100.
26 Tamtéž, s. 132–181.
27 Tamtéž, s. 281–291.
28 Srov. Rostislav ZELENÝ, Councils and Synods of Prague and their Statutes (1343–1361),
Estratto da Apollinaris 45, 1972, Roma 1972, s. 5.
29 Viz výše.
30 Józef NOWACKI, Synody diecezji poznańskiej w latach 1252–1738, Poznań 2004.
31 Jakub SAWICKI, Concilia Poloniae. Źródła i studia krytyczne, VII. Synody diecezji
poznańskiej i ich statuty, Poznań 1952.
32 J. NOWACKI, Synody, s. 131–151.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 124
V souvislosti se svoláním sněmu české katolické církve vznikla příručka
věnovaná synodalitě, autorem je teolog Miloš Raban. Autor rozebírá pojem
synodality a pokouší se sepsat dějiny synodních aktivit počínaje prvotní církví
a konče současností. Ve třetím oddíle knihy je zpracován z různých úhlů
pohledu tehdy připravovaný sněm české katolické církve.33
Text není určen
pro potřeby historické vědy, přesto by čtenář očekával alespoň faktografickou
přesnost a správnost: První synoda na Moravě se konala v Pustiměři
u Vyškova, nikoliv v Rostoměři u Žižkova.34
Roku 1287 byla ve Würzburgu
slavena legátská synoda, nikoliv generální koncil.35
Roku 1380 v olomoucké
diecézi žádný zákaz tělesných prací o nedělích a svátcích vydán nebyl.36
Roku 1400 se na Moravě žádná synoda nekonala.37
Synody na Moravě se
podle ustanovení z roku 1413 měly svolávat po sv. Mořici, nikoliv po sv. Mar-
tinu.38
Užitečná je bibliografie k synodalitě a partikulárním sněmům
v Evropě, vycházející z doktorské dizertace Petra Žůrka.39
5. Kapitoly o synodách v syntézách
Své místo má naše tematika v syntézách dějin partikulárních církví. Rozsáhlého
syntetického zpracování dějin se dočkala krakovská diecéze ve svých
někdejších středověkých a raně novověkých hranicích. Autorem je Bolesław
Stanisław Kumor. Do druhého dílu syntézy je pojat oddíl o diecézních synodách
(IV. v rámci průběžného číslování celé syntézy). Rozdělen je do tří
paragrafů (sic!). Jednotlivé kapitoly prvního paragrafu jsou věnovány středověkým
synodám: úvahám o synodách 13. století, o statutech biskupa Nankera
z roku 1320, o synodách 14. a 15. století. Druhý paragraf obsahuje
výklad o synodách 16. století a o jejich souvislostech s reformou katolické
církve a s bojem proti reformaci. Samostatná kapitola rozebírá synodu Jana
Konarského z roku 1509, zbylé dvě pojednávají souhrnně o zbylých synodách
první poloviny 16. století a o synodách druhé poloviny téhož století.
V třetím paragrafu autor pojednal o zbylých synodách raného novověku:
o synodách z let 1600–1614, o reformních ustanoveních biskupa Martina
Szyszkowského vyhlášených na synodě z roku 1620, o diecézních synodách
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 125 PAV E L K R A F L
33 Miloš RABAN, Sněm české katolické církve. Obnova synodality, Praha 2000.
34 Tamtéž, s. 61. Autor chybnou informaci nikde nemohl vyčíst.
35 Tamtéž, s. 60.
36 Tamtéž, s. 64.
37 Tamtéž, s. 65.
38 Tamtéž, s. 66. Autor přitom v seznamu literatury cituje relevantní studii o synodách
olomoucké diecéze; Tamtéž, s. 155.
39 Tamtéž, s. 140–152.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 125
z let 1630–1700, o synodách 18. století a nakonec o pastýřských listech krakovských
biskupů, které postupně začaly nahrazovat institut diecézní synody.
Charakteru knihy je podřízen střídmý poznámkový aparát umístěný
na příslušné straně pod čarou, odkazující jen na vybrané tituly.40
Rovněž souhrnné zpracování dějin církve ve státě řádu německých rytířů
v Prusku z pera Andrzeje Radzimińského je strukturováno do tematických
kapitol pokrývajících oblasti života církve. Pátá kapitola knihy
pojednává o zákonodárné činnosti rižských metropolitů a diecézních biskupů,
obsahuje podkapitoly o provinciálních synodách (pro které užívá termín
„metropolitní synoda“) a statutech, o diecézních synodách a jejich
statutech a o vizitacích a synodních soudech.41
Stručná syntéza slezských
církevních dějin období středověku od Kazimierze Doly v krátkých kapitolkách
reflektuje též diecézní synody.42
Okrajově lze zmínit monografii
o městě Lenčice (Łęczyca); kolegiátní kostel v nedaleké Tumě byl místem,
kde byly obvykle slaveny polské provinciální synody. V monografii je jim
věnována pasáž,43
obsahově závislá na monografii Ignacy Suberyho v jejím
prvním vydání. Kratičce jsou připomenuty též diecézní synody, které se
v dané lokalitě konaly.44
6. Konferenční sborníky věnované synodám
a knižní výbory synodních studií
Jedinou akcí dedikovanou synodálnímu tématu se stala mezinárodní
konference organizovaná institutem Maxe Plancka v Göttingenu ve dnech
14.–16. října 2004. Sborník obsahuje celkem sedmnáct studií, z toho třináct
se týká provincií a diecézí regionu středovýchodní Evropy.45
Roku 2006,
u příležitosti 550. výročí narození Jana Łaského, hnězdenského arcibiskupa,
polského primasa a kancléře polského království, uspořádala konferenci
PAV E L K R A F L 126
40 Bolesław Stanisław KUMOR, Dzieje diecezji krakowskiej do roku 1795, II, Kraków
1999, s. 115–176.
41 Andrzej RADZIMIŃSKI, Kościół w państwie zakonu krzyżackiego w Prusach
1243–1525, Malbork 2006, s. 119–153.
42 Kazimierz DOLA, Dzieje kościoła na Śląsku, I. Średniowiecze, Z dziejów kultury
chreścijańskiej na Śląsku 9, Opole 1996, s. 75–76, 144–145.
43 Łęczyca. Monografia miasta do 1990 roku, red. Ryszard ROSIN, Łęczyca 2001,
s. 144–147.
44 Ignacy SUBERA, Synody prowincjonalne arcybiskupów gnieźnieńskich, Zarys historii
prawa kościelnego w Polsce, sv. 1, Warszawa 1971.
45 Partikularsynoden im späten Mittelalter, red. Nathalie KRUPPA – Leszek ZYGNER,
(= Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte, Bd. 219, Studien zur
Germania Sacra, Bd. 29), Göttingen 2006. O jednotlivých statích je pojednáno níže
v sedmém oddíle.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 126
Katolická univerzita v Lublině. Výstupem je monograficky pojatý sborník
pokrývající všechny důležité sféry činnosti Jana Łaského.46
Několik statí
především o synodálním zákonodárství, ale též o synodách obsahuje sborník
Sacri canones servandi sunt, konkrétně v oddílech V. Církevní zákonodárství
a X. Biskupství a diecéze.47
Synodám bylo dále věnováno tematické číslo časopisu
Dialog Evropa XXI, blok příspěvků nese titul Synodalita v církvi.48
Výroční sborníky reprezentují výbory studií Pétera Erdö a Zdeňky Hledíkové.
Jeden ze čtyř oddílů knihy se studiemi P. Erdö shrnuje studie jmenovaného
badatele k synodální tematice, nadepsán je Konzilien und
Synoden. Obsahuje čtyři studie, konkrétně o ostřihomské „liber synodalis“
z roku 1382, o polských pramenech tohoto souboru, o kodifikacích pražské,
hnězdenské a solnohradské církevní provincie a nakonec o pramenech partikulárního
práva církevního v Uhrách, ve které přihlíží k partikulárním
koncilům a diecézním synodám. Pátá studie o rukopise s polskou kodifikací
z roku 1420 je začleněna do oddílu knižního výboru nadepsaného Rechtsunterricht
und kirchenrechtliche Kultur.49
Výbor studií Z. Hledíkové obsahuje
oddíl věnovaný církevní správě, do něhož jsou přetištěny dvě studie:50
stať
o kodifikační roli synodálních statut v Čechách doby předhusitské (původně
publikována roku 1989)51
a česká verze studie o synodách v pražské diecézi
(původně otištěna ve výše zmíněném sborníku z konference z Göttingenu).52
7. Studie a články
7.1. Legátské, provinciální a diecézní synody v České koruně
Syntetické shrnutí problematiky diecézních synod na území českého státu:
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, respektive v pražské, olomoucké, vratislavské
a litomyšlské diecézi zpracoval P. Krafl. Synodální život uvedených
diecézí je periodizován, předmětem rozborů jsou počátky synod, frekvence
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 127 PAV E L K R A F L
46 Arcybiskup Jan Łaski reformator prawa, red. S. TYMOSZ, Lublin 2007. O jednotlivých
statích je pojednáno níže v sedmém oddíle.
47 Sacri canones servandi sunt. Ius canonicum et status ecclesiae saeculis XIII–XV, red.
P. KRAFL. Pojednáno o nich bude níže v sedmém oddíle.
48 Dialog Evropa XXI, 11, 2001, č. 1–4, s. 2–20 (tematický blok redigoval P. Krafl).
49 Péter ERDÖ, Kirchenrecht im mittelalterlichen Ungarn. Gesammelte Studien, Aus
Religion und Recht, Bd. 3, Berlin 2005, s. 13–83, 155–175. O jednotlivých studiích
viz níže v sedmém oddíle.
50 Z. HLEDÍKOVÁ, Svět české středověké církve, Praha 2010, s. 370–397.
51 TÁŽ, Kodifikační úloha synodálních statut v českém prostředí předhusitské doby,
in: Velké kodifikace. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané v Praze
ve dnech 5. až 8. září 1988, I, red. M. Doležal – V. Urfus, Praha 1989, s. 103–116.
52 Viz níže pozn. 55.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 127
synod, termíny a místa konání, podoba svolávání na synodu, osoby svolávající
synodu, otázka předsednictví, účastníci, průběh synody, synodální kazatelé.
Klasifikována jsou statuta, rozebrána je otázka jejich publikace
a rozšíření.53
Studii předcházela stručnější stať publikovaná v Polsku.54
Souhrnný
výklad o synodách v pražské diecézi do husitské revoluce podala
Z. Hledíková. Připojen je exkurs o formách dochování synodálních ustanovení
pražských biskupů a arcibiskupů. Studie je vybavena mapou Čech s vyznačením
hranic děkanátů.55
Na provinciální, popř. legátský charakter několika pražských synod
předhusitské epochy, dosud v rozporu s pramennými doklady traktovanými
jako diecézní, upozornil v polském periodiku Quaestiones Medii Aevi Novae
P. Krafl. Mezi provinciální synody tak lze zařadit říjnová shromáždění z let
1353, 1361, 1381, 1385, 1386 a červnové shromáždění z roku 1392. Poslední
dvě uvedené synody měly evidentně též legátský charakter. U říjnových
synod z let 1355 a 1405 je jejich povaha nejasná.56
Přehled legátských statut
promulgovaných pro olomouckou diecézi a provinciálních statut mohučských
a pražských arcibiskupů zpracoval týž autor. Zdůvodňuje legátský
a provinciální charakter výše uvedených pražských synod, mylně pokládaných
za diecézní. Připojen je katalog statut s údaji o datu a místu vydání,
vydavateli, článcích statut, edicích statut a literatuře. V názvu studie je zdůrazněna
olomoucká diecéze: pro pražskou diecézi se konala navíc ve Vídni
roku 1267 legátská synoda, které prostor věnován nebyl. Provinciální zákonodárství
pro pražskou a pro olomouckou diecézi bylo pochopitelně totožné,
závěry tedy platí i pro Čechy, tedy pro pražskou (arci)diecézi, popř. diecézi
litomyšlskou.57
Skupina článků zpracovává z různých aspektů provinciální statuta
Arnošta z Pardubic z roku 1349. Péter Erdö pojednal o rozsáhlejších provinciálních
statutech středovýchodní Evropy, pro která užívá označení Synodalbuch
(podle liber synodalis). Jednou ze synodních knih, kterým věnuje
PAV E L K R A F L 128
53 P. KRAFL, Středověké diecézní synody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Časopis Národního
muzea, řada historická, 169, 2000, č. 1–2, s. 1–20.
54 TÝŽ, Wybrane aspekty życia synodalnego w diecezjach: praskiej, ołomunieckiej, wrocławskiej
i litomyskiej do końca XV wieku. Porównanie, Śląski kwartalnik historyczny
Sobótka 54, 1999, s. 467–482.
55 Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Synoden in der Diözese Prag 1280–1417, in: Partikularsynoden
im späten Mittelalter, s. 307–329.
56 P. KRAFL, Provincial and Legatine Statutes of the Archbishops of Prague, QMAeN 8,
2003, s. 289-300.
57 TÝŽ, Legátské a provinciální zákonodárství pro olomouckou diecézi od poloviny
13. století, Sborník archivních prací (dále SAP) 53, 2003, s. 551–581.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 128
výklad, jsou uvedená Arnoštova statuta.58
Kontext rukopisného dochování
opisů statut Arnošta z Pardubic z roku 1349 se stal předmětem zájmu Ivana
Hlaváčka.59
Tato provinciální statuta bezpochyby náležejí mezi nejvýznamnější
právní památky českého středověku, zaslouží si své místo po boku statut
Konráda Oty, horního zákoníku Václava II. či Maiestas Carolina. Bohužel tuto
pozici nezaujímají v očích české právní historiografie. Cílem P. Krafla bylo
zdůraznit opomíjenou charakteristiku uvedené kodifikace, autor vychází
z osobní, územní a časové působnosti právní normy, ve srovnání s jinými významnými
českými právními památkami neobyčejně široké.60
Byl učiněn
pokus o analýzu vlivu římského práva na Arnoštovu kodifikaci, více méně
s negativním výsledkem. Konstatován je toliko vliv po stránce formální, prostředkovaný
Liber extra, vliv po materiální stránce byl minimální.61
Před reedicí synodálních ustanovení pražských (arci)biskupů bylo upozorněno
na několik dosud neevidovaných opisů statut a synodálních protokolů
nacházejících se v Moravském zemském archivu v Brně.62
Po vydání
zmíněné reedice Z. Hledíková publikovala ještě informace o nově nalezeném
opise synodálních statut pražského biskupa Jana IV. z Dražic z roku 1308.
Text nalezla v rukopise Vatikánské knihovny. V příloze článku čtenář nalezne
edici statut přihlížející k oběma dochovaným textům, tj. štýrskohradeckému
a vatikánskému.63
Kodikologické výzkumy přinesly informace o dalších rukopisech
s opisy provinciálních statut Arnošta z Pardubic z roku 1349.64
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 129 PAV E L K R A F L
58 Petér ERDÖ, Synodalbücher der Kirchenprovinzen von Gnesen, Prag und Salzburg.
Zu den Erscheinungsformen einer spätmittelalterlichen literarischen Gattung, Rivista
internazionale di diritto comune (dále RIDC) 10, 1999, s. 18–24. Přetisk TÝŽ, Kirchenrecht,
s. 54–59.
59 Ivan HLAVÁČEK, Kodikologisch-bibliothekgeschichtliche Bemerkungen zu den Provinzialstatuten
Ernst von Pardubitz von 1349, in: Partikularsynoden im späten Mittel alter,
s. 331–350.
60 P. KRAFL, Arnoštova provinciální statuta z roku 1349 – významná česká právní památka,
in: Arnošt z Pardubic (1297–1364). Osobnost – okruh – dědictví. Postać – środowisko
– dziedzictwo, red. Lenka Bobková – Ryszard Gładkiewicz – Petr Vorel,
Wrocław–Praha–Pardubice 2005, s. 59-64. – Nedoceněnou pozici kodifikace z roku
1349 v české právní historiografii krátce týž autor vzpomněl též ve stati Several Notes
on the Position of Canon Law, s. 451–452.
61 Lenka MALÁROVÁ, Pronikání římského práva do středověkých českých zemí. Arnoštova
provinciální statuta z roku 1349 a římské právo?, bakalářská práce FF MU, Brno
2010, s. 53–65 (sepsána pod vedením doc. dr. Pavla Krafla).
62 P. KRAFL, K dochování statut pražských arcibiskupů v Moravském zemském archivu,
Archivní časopis 50, 2000, s. 213–222.
63 Z. HLEDÍKOVÁ, Nově nalezený text pražského synodálního statutu ze srpna 1308,
ČČH 103, 2005, s. 116–127.
64 Stanislav PETR, Právní rukopisy ve farní knihovně sv. Jakuba v Brně, in: Sacri canones
servandi sunt, s. 431.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 129
Do výkladu Jany Nechutové o reformních a mravoučných kázáních
doby předhusitské jsou logicky zakomponována kázání synodní; tvoří základ
studie. Rozebírána či připomínána jsou synodní kázání Milíče z Kroměříže,
Vojtěcha Raňkova z Ježova, Matouše z Krakova, Ondřeje z Brodu, Štěpána
z Kolína. V příloze jsou přetištěny úryvky z vybraných kázání.65
Další příspěvek
k tématu vzešel z pera Marie Bláhové, která představila synodní kázání
Jana Milíče z Kroměříže.66
Na vztah kanonických předpisů týkajících
se ceremoniální podoby synod a reality v Čechách upřela pozornost Blanka
Zilynská. Rozsáhlou část výkladu věnuje vývoji ceremoniální a liturgické
podoby synody v západní Evropě od raného období církve po 13. století.
V druhé části stati upřela pozornost na poměry v Čechách počínaje polovinou
14. století do konce 15. století, s exkursem do staletí následujících. Do
výkladu tedy pojala i synody utrakvistické.67
Táž autorka promýšlela komunikační
aspekt institutu synody v tuzemských podmínkách.68
B. Zilynská se léta soustavně věnuje specifickému problému synod
v Čechách v době od husitské revoluce do první poloviny 16. století. Souhrnný
přehled nastínila v posledním příspěvku göttingenského sborníku.69
Autorka se blíže zaměřila na charakter shromáždění kléru v Čechách z doby
jagellonské. Vysledovala trojí typ shromáždění: „synodu“ biskupa Augustina
Sanktuarijského, shromáždění svolaná administrátorem, v jednom případě
označená jako synoda děkanů, a nakonec shromáždění, která se konala paralelně
se sjezdy strany podobojí.70
Opětovně se problematice synod kléru
podobojí v Čechách od husitství do poloviny 16. století a novým formám
PAV E L K R A F L 130
65 Jana NECHUTOVÁ, Reform- und Bussprediger von Waldhauser bis Hus, in: Kirchliche
Reformimpulse des 14./15. Jahrhunderts in Ostmitteleuropa, red. Winfried Eberhard –
Franz Machilek, Köln–Weimar–Wien 2006, s. 239-254.
66 Marie BLÁHOVÁ, Milíč von Kroměříž und seine Synodalpredigten, in: Partikularsynoden
im späten Mittelalter, s. 363–376.
67 B. ZILYNSKÁ, Ceremoniál středověkých synod. Kanonické předpisy a česká realita
konce středověku, in: Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století,
red. Martin Nodl – František Šmahel – Krysztof Kowalewski, Colloquia mediaevalia
Pragensia 12, Praha 2009, s. 481–493.
68 TÁŽ, Synoden als Kommunikationsforum, in: Ecclesia als Kommunikationsraum in
Mitteleuropa (13.–16. Jahrhundert), red. Eva Doležalová – Robert Šimůnek, (= Veröffentlichungen
des Collegium Carolinum, Bd. 122), München 2011, s. 51–66.
69 TÁŽ, Synoden im utraquistischen Böhmen 1418–1531, in: Partikularsynoden im späten
Mittelalter, s. 377–386.
70 TÁŽ, Synoda nebo sněm? Ke vztahu světské moci a utrakvistických církevních struktur
v době jagellonské, in: Doba jagellonská v zemích České koruny (1471–1526). Konference
k založení Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK v Praze (2.–4. 10. 2003),
red. Viktor Kubík, Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, Dějiny
umění – historie, I, České Budějovice 2005, s. 29–34.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 130
synodality B. Zilynská věnovala v příspěvcích z konference Sacri canones
servandi sunt,71
konference Commission internationale d’histoire ecclesiastique
comparee konané roku 2007 pod titulem Przestrzeń religijna
Europy Środkowo-Wschodniej w średniowieczu72
a nejnověji ve sborníku
Die hussitische Revolution. Religiöse, politische und regionale Aspekte.73
V návaznosti na starší statě k synodalitě na Moravě, věnované samotným
synodám, jejich podobě či upozorňující na omyly starších edicí,74
rozšířil P. Krafl svou pozornost na samotná ustanovení synodálních a diecézních
synod. Série statí představila partikulární zákonodárství olomoucké diecéze
v chronologické řadě od poloviny 14. století do konce 15. století:
nařízení statut Jana Volka z roku 1349 a Jana ze Středy z roku 1380,75
statut
Václava Králíka z Buřenic z roku 1413,76
statut generálního vikáře Jakuba
z Brna z roku 1419 a biskupa Kuneše ze Zvole z roku 1431,77
statut Tase
z Boskovic z roku 1461 a nakonec Stanislava I. Thurzo z roku 1498.78
Prezentována
byla dosud neznámá diecézní statuta olomouckého biskupa Dětřicha
z roku 1282, která tak zaujala pozici nejstarších dochovaných
synodálních statut olomoucké diecéze. Je poskytnut popis obsahu právní
normy.79
Přehled synod a statut olomoucké diecéze pro göttingenský sborník
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 131 PAV E L K R A F L
71 TÁŽ, Synody v Čechách mezi Kostnicí a Tridentinem, in: Sacri canones servandi sunt,
s. 531–539.
72 TÁŽ, Les nouvelles formes de la synodalité à la fin du Moyen Âge: la Bohême dans
le contexte de la Réforme européenne, in: Przestrzeń religijna Europy Środkowo-Wschodniej
w średniowieczu / Religious Space of East-Central Europe in the
Middle Ages, Krzysztof Bracha – Paweł Kras, Przestrzeń religijna Europy Środkowo-Wschodniej
otwarta na Wschód i Zachód 2, Warszawa 2010, s. 79–100.
73 TÁŽ, Hussitische Synoden. Die Vorläufer der reformatorischen Synodalität, in: Die
hussitische Revolution. Religiöse, politische und regionale Aspekte, red. F. Machilek,
Forschungen und Quellen zur Kirchen- und Kulturgeschichte Ostdeutschlands,
Bd. 44, Köln–Weimar–Wien 2012, s. 57–75.
74 P. KRAFL, K údajné synodě; TÝŽ, K datování vyškovské synody; TÝŽ, Několik poznámek;
TÝŽ, Předhusitské synody olomoucké diecéze, ČČH 94, 1996, s. 739–760.
75 TÝŽ, Diecézní zákonodárství na Moravě v prvním půlstoletí po vzniku české církevní
provincie, Mediaevalia historica Bohemica 7, 2000, s. 109–132.
76 TÝŽ, Vyškovská synodální statuta (1413), PHS 35, 2000, s. 67–83.
77 TÝŽ, Moravská synodální statuta doby husitské, in: Církevní správa a její písemnosti
na přelomu středověku a novověku, red. Ivan Hlaváček – Jan Hrdina, AUC – Phil. et
hist. 2, Z pomocných věd historických 15, 1999, Praha 2003, s. 203–211.
78 TÝŽ, Moravské diecézní zákonodárství v druhé polovině 15. století, in: XXVII. mikulovské
sympozium Vývoj církevní správy na Moravě, 9.–10. října 2002, red. Emil Kordiovský
– Libor Jan, Brno 2003, s. 329-335.
79 TÝŽ, Neznámá synodální statuta olomoucké diecéze z roku 1282, in: Ad vitam et honorem.
Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám,
red. Tomáš Borovský – Libor Jan – Martin Wihoda, Brno 2003, s. 101–104.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 131
zpracoval Pavel Krafl.80
Týž autor pro potřeby zahraniční odborné veřejnosti
pojednal o rukopisném dochování a užívání olomouckých diecézních statut.81
Na synody vratislavské diecéze z období středověku se v göttingenském
sborníku zaměřil Wojciech Mrozowicz. Představuje mimo jiné inkunábule
a staré tisky se statuty uvedené diecéze.82
Spojnicí mezi polskými synodami
a statuty a synodálním zákonodárstvím českých diecézí představuje v göttingenském
sborníku stať Thomase Wünsche. Autor zdůrazňuje normativní roli
synod pozdního středověku, pozornost upírá na magii a čarodějnictví.83
Vzhledem
k příslušnosti obojí Lužice, součásti míšeňské diecéze, do státoprávního
celku České koruny zařadíme do oddílu i stať věnovanou synodálním statutům
míšeňských biskupů. Synodální zákonodárství v exemptní míšeňské diecézi
souhrnně představil Petr Wiegand v první části své studie publikované ve sborníku
z konference v Göttingenu.84
Týž autor pojednal o vlivech legislativy papežských
legátů, metropolitů a zeměpánů na synodální zákonodárství
v míšeňské diecézi.85
Příchod věku knihtisku se odráží i na podobě rozšíření
synodálních statut. P. Wiegand popsal využití knihtisku v míšeňské diecézi pro
zveřejnění znění statut vyhlášených na synodě roku 1504. Součástí studie je
široký výklad o vývoji synodálního zákonodárství v pozdním středověku se zaměřením
na střední Německo, o synodách míšeňské diecéze. Přehled inkunábulí
se statuty z celé střední Evropy autor poskytuje v rámci výkladu
o zveřejňování znění statut v nových podmínkách formovaných knihtiskem.86
PAV E L K R A F L 132
80 TÝŽ, Medieval synods and statutes of the diocese of Olomouc, in: Partikularsynoden
im späten Mittelalter, s. 351–361.
81 TÝŽ, Zur handschriftlichen Überlieferung und zum Gebrauch der mittelalterlichen
mährischen Diözesanstatuten, ZRG 122, Kan. Abt. 91, 2005, s. 408–420. – Drobnou tematickou
sondu představuje příspěvek P. KRAFL, Ubodzy w morawskim ustawodawstwie
synodalnym. Drobna uwaga, in: Curatores pauperorum. Źródła i tradycje kultury
charytatywnej Europy Środkowej, red. Antoni Barciak, Katowice 2004, s. 39–42.
82 Wojciech MROZOWICZ, Breslauer Synoden des Mittelalters und ihre Wiederspiegelung
in den Quellen. Ausgewählte Probleme, in: Partikularsynoden im späten Mittelalter,
s. 275–287.
83 Thomas WÜNSCH, Partikularsynoden als Normierungsinstanzen am Vorabend der
Reformation (Beispiele aus Böhmen-Mähren, Schlesien und Polen), in: Partikularsynoden
im späten Mittelalter, s. 289-306.
84 P. WIEGAND, Synodale Statutengesetzgebung im exemten Bistum. Die Diözesen Kammin
und Meißen in der partikularkirchlichen Rechtslandschaft des späten Mittelalters,
in: Partikularsynoden im späten Mittelalter, s. 121–144.
85 TÝŽ, Legaten, Metropoliten und Landesherren – Einflussfaktoren bischöflicher Synodalgesetzgebung
in der Diözese Meißen, in: Sacri canones servandi sunt, s. 285–297.
86 TÝŽ, „... pro conservatione status ecclesiastici sunt impresa...“ Die synodale Statutengesetzgebung
der Bischöfe von Meißen zwischen Skriptografie und Typografie,
in: Bücher, Druker, Bibliotheken im Mitteldeutschland. Neue Forschungen zur
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 132
7.2. Polské legátské, provinciální a diecézní synody
Výčet všech prokázaných provinciálních synod hnězdenských arcibiskupů
poskytl P. Krafl. Studie byla otištěna v polském periodiku Prawo kanoniczne.
Je pojata jako chronologický výklad o jednotlivých synodách od počátků synodálních
aktivit do počátku 16. století. Synody jsou periodizovány do čtyř
celků: do počátku 14. století, období do konce 14. století, první a druhou polovinu
15. století. Připojen je syntetický výklad s popisem charakteristik synodálního
života v Polsku na provinciální úrovni. V úvodu se autor krátce
pozastavuje nad klasifikací shromáždění v Polsku, jichž se účastnili biskupové:
vedle provinciálních synod se jedná o panovnická kolokvia, sjezdy
polských biskupů a legátské synody. Na konci studie je připojen soupis prameny
prokázaných synod.87
Této stati předcházela studie ve Slovanských
historických studiích od téhož autora, která je pojata jako katalog všech prokázaných
provinciálních synod hnězdenských arcibiskupů. U každé synody
jsou poskytnuty údaje o datu (prokázané rozpětí konání), místu konání, svolavateli,
pramenných dokladech, prokázaných účastnících, publikaci statut,
literatuře. Katalogu je předsazena syntetická stať.88
Výklad o legátských statutech
promulgovaných na legátských synodách pro Polsko a provinciálních
statutech hnězdenské církevní provincie podal P. Krafl. Připojené samostatné
katalogy legátských statut a provinciálních statut rozsáhlou materii
zpřehledňují; obsahují údaje o datu publikace příslušných statut, vydavateli,
všech dosavadních edicích, ustanovení statut a literatuře.89
Jako provinciální synody jsou někdy v literatuře nekriticky označována
mnohá setkání diecézních biskupů polské církevní provincie 12.–14. století,
ve spojitosti s nimi ovšem není prameny prokázáno konání kanonicko-právního
institutu provinciální synody. V souvislosti s vyhotovením soupisu provinciálních
synod bylo třeba jasně vymezit tzv. sjezdy biskupů a knížecí
kolokvia za účasti biskupů.90
Akta katedrálních kapitul polských diecézí
představil jako pramen pro studium provinciálních synod P. Krafl. Zpracovány
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 133 PAV E L K R A F L
Kommunikations- und Mediengeschichte um 1500, red. Enno Bünz, Schriften zur
sächsischen Geschichte und Volkskunde, Bd. 15, Leipzig 2006, s. 401–438.
87 P. KRAFL, Provinciální synody hnězdenské církevní provincie do začátku 16. století,
Prawo kanoniczne 43, 2000, s. 37–78.
88 TÝŽ, Přehled provinciálních synod Hnězdna z let 1206–1503, Slovanské historické
studie 25, 1999, s. 5–34.
89 TÝŽ, Legátská statuta pro Polsko a provinciální statuta Hnězdna do konce 15. století,
SAP 51, 2001, s. 395–438.
90 TÝŽ, Tzv. sjezdy biskupů v Polsku vrcholného středověku, in: Církev a stát (Sborník
příspěvků z 4. ročníku konference), red. Michal Lamparter, (= Spisy Právnické fakulty
Masarykovy univerzity v Brně, řada teoretická, sv. 228), Brno 1999, s. 19–30.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 133
byly publikované části dochovaných akt kapitul se sídly v Hnězdně, Poznani,
Włocławku, Krakově a Plocku.91
Stručný výklad o typologizaci polských
synod, včetně hodnocení jejich funkce, podal T. Wünsch.92
Právněhistorický
přístup se statistickým hodnocením obsahu ustanovení legátských a provinciálních
statut z 13. a 14. století zkombinoval Wacław Uruszczak.93
Týž badatel
pojal kapitolu o vratislavských legátských synodách do výkladu o roli
vratislavského kostela při rozvoji kanonického práva.94
Ke vzájemnému ovlivňování podoby zákonodárství docházelo též přes
hranice církevních provincií. Nově objeveným příkladem je převzetí statutu
Crescente cottidie pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna ze statut
hnězdenského arcibiskupa Jakuba Świnky.95
Do sousedních zemí se texty
statut dostávaly prostřednictvím rukopisů s jejich opisy. Na dosud neznámé
opisy provinciálního statutu De hiis autem v rukopise Moravského zemského
archivu v Brně upozornil P. Krafl. V článku je poskytnuta edice notářských
instrumentů z 15. ledna 1381 a 4. května 1381, do nichž byl statut
transsumován (podle brněnského rukopisu).96
Glosy k provinciálním statutům
arcibiskupa Mikuláše Trąby z roku 1420 z rukopisu z knihovny někdejšího
vratislavského biskupského semináře ve Vidnavě, dnes uloženého
v Berkeley (USA), popsal a edičně zpracoval P. Erdö. Rukopis má silesiakální
charakter, pochází z 15. století.97
Význam postrádá stať Wojciecha Góralského o polských synodách otištěná
v časopise Rivista internazionale di diritto comune. Autor shrnuje
PAV E L K R A F L 134
91 TÝŽ, Akta katedrálních kapitul hnězdenské církevní provincie jako pramen k provinciálním
synodám 15. století, RCP 15, 2000, č. 1, s. 35–45.
92 T. WÜNSCH, Typologie und Funkcionalität der polnischen Synoden. Neue Fragestellungen,
Annuarium historiae conciliorum (dále AHC) 40, 2008, s. 361–370.
93 Wacław URUSZCZAK, Ustawodawstwo synodów Kościoła Katolickiego w Polsce
w XIII i XIV wieku, Czasopismo prawno-historyczne (dále CzPH) 51, 1999, č. 1–2,
s. 133–148.
94 TÝŽ, Udział Kościoła wrocławskiego w rozwoju prawa kanonicznego w Średnio wieczu,
CzPH 52, 2000, č. 1–2, s. 55–62.
95 P. KRAFL, Glosa k Jenštejnovým statutům z 18. října 1385, VVM 52, 2000, s. 290–293;
TÝŽ, Crescente cottidie malicia perversorum. Notka o wpływie statutów Jakuba Świnki
na czeskie prawodawstwo kościelne, in: Świat, Europa, mała ojczyzna. Studia
ofiarowane Profesorowi Stanisławowi Grodziskiemu w 80–lecie urodzin, red. Ma rian
Małecki, Bielsko-Biała 2009, s. 111–117.
96 P. KRAFL, Statut “De hiis autem” w rękopisie Archiwum Ziemi Morawskiej w Brnie,
Studia teologiczno-historyczne Śląska Opolskiego 23, 2003, s. 277–282.
97 P. ERDÖ, Unterricht des Partikularkirchenrechts im Spätmittelalter. Anmerkungen zu
einer schlesischen Handschrift (Berkeley, Robbins Collection MS 3), in: „swer sinen vriunt
behaltet, daz ist lobelich“. Festschrift für András Vizkelety zum 70. Geburtstag, red.
Márta Nagy – László Jónácsik – Edit Madas – Gábor Sarbak, Budapest 2001, s. 205–222.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 134
základní informace o legátských, provinciálních a diecézních synodách.98
Poznámkový aparát je tvořen téměř výlučně (s jedinou výjimkou) odkazy
na autorovu kompilační knižní monografii (či spíše skripta?) z roku 1991.99
Stať nepřináší nové poznatky. Synodální zákonodárství hnězdenských
arcibiskupů, jak provinciální, tak diecézní, se snažil shrnout též S. Tymosz.
Svou studii rozdělil do dvou částí, z nichž každá zpracovává jedno z uvedených
století.100
V případě diecézních synod 14. století s odkazem na příslušný
svazek edice Concilia Poloniae Jakuba Sawického101
konstatuje
absenci synod a synodálních statut.102
Tzv. Synodyk, soubor starších provinciálních
a legátských statut vyhlášený hnězdenským arcibiskupem Jaroslavem
Skotnickým roku 1357, nesprávně označuje za kodifikaci103
(lépe
by měl být označen jako svod). S. Tymosz nereflektuje novější literaturu
k hnězdenským provinciálním synodám a ze starší uvádí jen nejzásadnější
tituly. Je zcela závislý na starších pracích Ignacy Suberyho a Jana Koryt-
kowského,104
jejichž závěry přebírá i s nedostatky. Unikly mu tak např. dvě
provinciální synody arcibiskupa Jana Sprovského či dvě synody Jakuba
Sienského.105
V závislosti na starší literatuře do seznamu synod naopak zařazuje
údajné provinciální synody z let 1376 a 1378, v pramenech označené
jako convocatio.106
Stať o provinciálních synodách hnězdenského arcibiskupa Jana Łaského,
význačné postavy polské církve a státu, sepsal Michał Kaleta.107
V chronologické řadě popisuje synody z let 1510–1530, každé z deseti
synod je věnována podkapitola. Autor vychází ze starších zpracování,
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 135 PAV E L K R A F L
98 Wojciech GÓRALSKI, I sinodi nella storia della Polonia, RIDC 10, 1999, s. 321–333.
99 TÝŽ, Wprowadzenie do historii ustawodawstwa synodalnego w Polsce, Lublin
1991.
100 S. TYMOSZ, Gnesener Provinzial- und Diözesansynoden im 14. und 15. Jahrhundert.
Ein Überblick, in: Partikularsynoden im späten Mittelalter, s. 177–198.
101 J. SAWICKI, Concilia Poloniae. Źródła i studia krytyczne, V. Synody archidiecezji
Gnieźnieńskiej i ich statuty, Warszawa 1959.
102 S. TYMOSZ, Gnesener Provinzial- und Diözesansynoden, s. 179.
103 TÝŽ, Gnesener Provinzial- und Diözesansynoden, s. 183.
104 I. SUBERA, Synody prowincjonalne arcybiskupów gnieźnieńskich. Wybór tekstów ze
zbioru Jana Wężyka z r. 1761, Warszawa 1981; Jan KORYTKOWSKI, Arcybiskupi gnieźnienscy,
prymasowie i metropolici polsci od roku 1000 aż do roku 1821, I-IV, Poznań
1888–1891.
105 Srov. P. KRAFL, Provinciální synody hnězdenské církevní provincie do začátku 16. století,
Prawo kanoniczne 43, 2000, s. 63–65.
106 Srov. tamtéž, s. 44, 56.
107 Michał KALETA, Synody prowincjonalne arcybiskupa Jana Łaskiego, in: Arcybiskup
Jan Łaski, s. 133–154.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 135
zejména z monografie I. Suberyho o polských provinciálních synodách, Jana
Korytkowského o hnězdenských arcibiskupech108
a ze dvou dílčích studií.
Podobně kompilační charakter má text o arcidiecézních synodách Łas -
kého,109
která je postavena hlavně na práci J. Sawického110
a výše uvedených
pracích. Synodám zmíněného arcibiskupa věnoval prostor též S. Tymosz
v úvodní stati sborníku dedikovaného Łaskému, konkrétně v kapitole o jeho
zákonodárných aktivitách.111
Soustředěný zájem toruňského badatele Leszka Zygnera o polské
synody přelomu 14. a 15. století nalezl vyjádření ve studii o diecézních
synodách pěti polských diecézí, součástí hnězdenské církevní provincie.
V samostatných podkapitolách poskytuje rozsáhlou a podrobnou analýzu
pro hnězdenskou arcidiecézi, krakovskou, plockou, poznaňskou a włocławskou
diecézi. Z vilniuské a žmudské diecéze synody nejsou prokázány,
autor dále upustil od výkladu o synodách diecéze vratislavské a lubušské,
které se toho času nacházely za hranicemi Polského království. Poznámkový
aparát studie poskytuje ucelený obraz o edicích a mnohdy
roztříštěné literatuře a bude užitečným rozcestníkem pro badatele.112
L. Zygner rozebral synodální aktivity tří biskupů s juristickým vzděláním,
a sice krakovského a poznaňského biskupa doktora obojího práva
Petra Wysze, plockého biskupa doktora dekretů Jakuba z Kurdwanowa
a poznaňského biskupa doktora dekretů Ondřeje Laskarii z Gosła-
wice.113
Jakub z Kurdwanowa po sobě zanechal jednu z nejvýznamnějších
synodálních památek polského středověku, kodifikaci plocké diecéze.
Právní památka se stala předmětem podrobných rozborů téhož autora:
L. Zygner svou studii rozčlenil do pěti kapitol, v kterých představuje opětovně
Kurdwanowského jako kanonistu, etapy vzniku kodifikace, podává
PAV E L K R A F L 136
108 I. SUBERA, Synody prowincjonalne arcybiskupów gnieźnieńskich. Wybór tekstów;
J. KORYTKOWSKI, Arcybiskupi, II.
109 Robert WRONOWSKI, Synody archidiecezjalne arcybiskupa Jana Łaskiego, in: Arcybiskup
Jan Łaski, s. 155–164.
110 J. SAWICKI, Concilia Poloniae. Źródła i studia krytyczne, V. Synody archidiecezji gnieźnieńskiej
i ich statuty, Warszawa 1950.
111 S. TYMOSZ, Szkic historyczno-biograficzny prymasa Jana Łaskiego, in: Arcybiskup
Jan Łaski, s. 34–47.
112 Leszek ZYGNER, Synody diecezjalne metropolii gnieźnieńskiej na przełomie XIV
i XV wieku (Gniezno-Kraków-Płock-Poznań-Włocławek), in: Kultura prawna w Europie
Środkowej, red. Antoni Barciak, Katowice 2004, s. 165–226.
113 TÝŽ, Drei polnische Bischöfe und Juristen. Peter Wysz, Jakob aus Kurdwanów, Andreas
Laskarii und ihre Synodaltätigkeit in den Diözesen Krakau, Płock und Posen, in: Partikularsynoden
im späten Mittelalter, s. 239-273.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 136
analýzu jejích pramenů, obsah ustanovení a shrnutí role a významu kon-
stitucí.114
Do širšího kontextu bádání Stanisława Byliny o christianizaci Polska
v pozdním středověku spadá stať o roli synodálních statut v tomto procesu.
Autor, podobně jako v řadě dalších prací, vychází nejen z pramenů polské
provenience, přihlíží též k pramenům z českých diecézí.115
Synodální zákonodárství
poskytuje příležitosti k tematickým sondám. Do kontextu badatelských
zájmů Adama Krawiece spadá stať o manželské problematice
v legátských statutech vyhlášených pro Polsko a v tamních provinciálních
a synodálních statutech. Dominantním tématem je prosazení příkazu uzavírat
manželství in facie ecclesiae.116
Krzysztof Ożóg prezentoval statuta krakovského
biskupa Nankera z roku 1420 jako „pastorální“ příručku.117
Marek
Derwich pojednal o vztahu synod a reformních snah v řeholních společenstvích
na území hnězdenské církevní provincie. Předmětem jeho zájmu se
stala ustanovení krakovských synod 14. století a kodifikace hnězdenského
arcibiskupa Mikuláše Trąby z roku 1420.118
Tato statuta představil P. Erdö
v rámci své studie pojednávající o synodních knihách, kterou otiskl v časopise
Rivista internazionale di diritto comune.119
Ustanovení hnězdenských
diecézních synod pojal do svého výkladu předneseného na konferenci
Christianity in East Central Europe francouzský badatel a editor synodálních
statut Joseph Avril.120
Studie k legátským synodám a statutům závazným
pro Polsko a současně konaným v Uhrách jsou představeny níže
v oddíle 7.4.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 137 PAV E L K R A F L
114 TÝŽ, Kodifikacja płocka biskupa Jakuba Kurdwanowskiego z przełomu XIV i XV
wieku, in: W mazowieckiej przestrzeni kulturowej. Prace ofiarowane w 80. rocznicę
urodzin Profesora Ryszarda Juszkiewicza, Warszawa 2007, s. 33–79.
115 Stanisław BYLINA, Statuty synodalne jako instrument chrystianizacji wsi w poźnym
średniowieczu, in: Sacri canones servandi sunt, s. 271–284.
116 Adam KRAWIEC, Problematyka małżeńska w średniowiecznym ustawodawstwie synodalnym
Kościoła polskiego, in: Docendo discimus. Studia historyczne ofiarowane
profesorowi Zbigniewowi Wielgoszowi w siedemdziesiątą rocznicę urodzin, red.
Krzysztof Kaczmarek – Jarosław Nikodem, Poznań 2000, s. 247–259.
117 Krzysztof OŻÓG, Kleine Pastoralkompendien in den spätmittelalterlichen Synodalstatuten
Polens, in: Partikularsynoden im späten Mittelalter, s. 215–237.
118 Marek DERWICH, Synoden und Ordensreform im spätmittelalterlichen Polen, in: Partikularsynoden
im späten Mittelalter, s. 199-214.
119 P. ERDÖ, Synodalbücher, s. 12–17. Přetisk TÝŽ, Kirchenrecht, s. 49-54.
120 Joseph AVRIL, Les prescriptions consiliaires et synodales des pays de l’est de l’Europe
au regard des législations françaises du XIIIe
siècle. Pour une première approche, in:
Christianity in East Central Europe. Late Middle Ages, red. Jerzy Kłoczowski – Paweł
Kras – Wojciech Polak, Lublin 1999, s. 25–28.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 137
7.3. Synody v Prusích a v Pomoří
Menší pozornost byla věnována periferním oblastem středovýchodní
Evropy. Synodální statuta publikovaná na území řádu německých rytířů
v Prusku, konkrétně v diecézích chelmské, pomezaňské, varmijské (Ermland)
a sambijské, popsal na konferenci v Göttingenu Andrzej Radzimiń-
ski.121
Současně publikoval stať koncipovanou jako úvod do zákonodárství
diecézí státu německých rytířů v Prusku.122
Provinciální („metropolitní“) synody
rižských arcibiskupů a synodální statuta jim podřízených diecézí jsou
součástí výkladu A. Radzimińského o církevním právu ve státu řádu německých
rytířů v Prusku.123
Předtím se týž autor zamýšlel nad tématem
christianizace Prus řádem německých rytířů; úvahy postavil na rozboru
ustanovení tamních statut.124
Analýza obsahu tamních synodálních ustanovení
témuž autorovi posloužila pro podrobný popis života kléru a církve
v Prusku. Stať tvoří součást knižního souboru studií A. Radzimińského, poznámkový
aparát je zastoupen seznamem pramenů a literatury na konci
knihy.125
Synodální zákonodárství v exemptní diecézi se sídlem v Kamieńi
Pomorském souhrnně představil P. Wiegand v druhé části své göttingenské
studie.126
7.4. Legátské synody pro Uhry (a Polsko) a uherské diecézní synody
Nedílnou součástí výkladu P. Erdö o pramenech partikulárního práva církevního
v Uhrách ve středověku je dílčí kapitola o tamních partikulárních
synodách a statutech.127
Synodám v Uhrách arpádovské éry, včetně shroPAV
E L K R A F L 138
121 Andrzej RADZIMIŃSKI, Synodalstatuten im Deutschordensland Preußen, in: Partikularsynoden
im späten Mittelalter, s. 157–176.
122 TÝŽ, Ustawodawstwo synodów diecezjalnych w państwie zakonu krzyżackiego
w Prusach. Uwagi do problemu, in: Ecclesia – Cultura – Potestas. Studia z dziejów
kultury i spoleczeństwa, red. Paweł Kras – Agnieszka Januszek – Agnieszka Nalewajek
– Wojciech Polak, Kraków 2006, s. 145–155.
123 TÝŽ, Prawo kościelne oraz procesy ewangelizacyjne w państwie zakonu krzyżackiego
w Prusach, in: Sacri canones servandi sunt, s. 261–264.
124 TÝŽ, Udział zakonu krzyżackiego w procesie ewangelizacji Prus. Uwagi na podstawie
ustawodawstwa synodalnego, Zapiski Historyczne 60, 2005, č. 1, s. 7–26.
125 TÝŽ, Życie i obyczaje kleru w państwie krzyżackim w Prusach, in: týž, Życie i obyczajowość
średniowiecznego duchowieństwa, Warszawa 2002, s. 103–148.
126 P. WIEGAND, Synodale Statutengesetzgebung im exemten Bistum. Die Diözesen Kammin
und Meißen in der partikularkirchlichen Rechtslandschaft des späten Mittelalters,
in: Partikularsynoden im späten Mittelalter, s. 144–155.
127 P. ERDÖ, Partikulare Kirchenrechtsquellen in Ungarn, in: Proceeding of the Ninth
International Congress of Medieval Canon Law Munich, 13–18 July 1992, red. Peter
Landau – Jorg Mueller, Monumenta Iuris Canonici, C 10, Vatican 1997, s. 757–770.
Přetisk TÝŽ, Kirchenrecht, s. 71–83.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 138
máždění konaných před 4. lateránským koncilem, věnoval pozornost János
Bak. Jádro článku pojednává o legátské synodě Filipa z Fermo slavené roku
1279 v Budě.128
Pojednání o budínské synodě z roku 1279 začlenil do již zmíněného
konferenčního referátu též J. Avril.129
Do třetice studii o téže synodě
napsal Z. J. Kosztolnyik. Popisu obsahu ustanovení je předsazen výklad
o okolnostech, které předcházely jejímu svolání.130
S. Tymosz zveřejnil článek o legátské synodě Gentila, slavené též společně
pro Uhry a Polsko roku 1309 v Prešpurku.131
V úvodních částech studie
se zastavuje u počátků činnosti papežských legátů v Polsku, představuje
Gentila. Hlavní část stati tvoří popis ustanovení jeho statut; v poznámkovém
aparátu přiléhajícím rozboru obsahu jednotlivých článků132
se ovšem neodkazuje
na kritickou edici statut Władysława Abrahama,133
ale překvapivě
toliko na starší monografii Tadeusze Gromnického.134
Při textovém srovnání
příslušných pasáží monografie Gromnického a Tymoszova článku vyplyne,
že S. Tymosz v podstatě více či méně doslovně převyprávěl výklad Grom-
nického.135
Další zájem o uherské zákonodárství je soustředěn na synodální statuta
ostřihomské arcidiecéze z roku 1382. Popsal je ve své stati P. Erdö. Je připojen
přehled rubrik ve třech dochovaných verzích a porovnání některých
ustanovení se vzorovými synodálními statuty z Nimes z roku 1252.136
Svůj
zájem o uvedená statuta autor rozvinul v článku, v němž se snažil dokázat
původ některých ustanovení v polském církevním zákonodárství, konkrétně
v krakovských synodálních statutech. Porovnávané úryvky ovšem nevykazují
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 139 PAV E L K R A F L
128 János M. BAK, National Synods in Hungary in the Arpad Age (With special reference
to the Synodus Budensis of 1279), in: Christianity in East Central Europe, s. 33–39.
129 J. AVRIL, Les prescriptions consiliaires, s. 20–25.
130 Z. J. KOSZTOLNYIK, Rome and the Church in Hungary in 1279: The Synod of Buda,
AHC 22, 1990, s. 68–85.
131 S. TYMOSZ, Synod legacki kardynała Gentilisa z 1309 r., in: Historia magistra vitae.
Księga jubileuszowa ku czci Profesora Jerzego Flagi, red. Antoni Dębiński – Stanisław
Wrzosek – Katarzyna Maćkowska – Małgorzata Kruszewska-Gagoś, Lublin
2007, s. 341–352.
132 TÝŽ, Synod legacki, s. 347–350, pozn. 20–29.
133 Władysław ABRAHAM, Statuta legata Gentilisa, wydane dla Polski na synodzie w Preszburgu
10 listopada r. 1309, Archiwum Komisji prawniczej 5, Kraków 1897, s. 1–36.
134 Tadeusz GROMNICKI, Synody prowincyonalne oraz czynności niektórych funkcyonaryuszów
apostolskich w Polsce do r. 1357, Kraków 1885.
135 Srov. tamtéž, s. 236–240.
136 P. ERDÖ, Libri sinodali tardo medievali in Ungheria: Il libro sinodale d’Esztergom,
Revista Espanola de Derecho Canónico 50, 1993, s. 607–622. Přetisk TÝŽ, Kirchenrecht,
s. 15–31.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 139
dostatečnou textovou podobnost; závěry nemůžeme považovat za proká-
zané.137
Třetí část již uváděné studie z časopisu Rivista internazionale di
diritto comune P. Erdö dedikoval synodám solnohradské provincie, zejména
provinciálním synodám a legátským synodám s platností pro uvedenou
církevní provincii. Vyslovuje se též k absenci provinciální synodní knihy
v ostřihomské církevní provincii.138
7.5. Katolické synody a husitství
Zákonodárci polské církevní provincie, osídlené obyvateli jazykově blízkými
Čechům, reagovali na šířící se viklefsko-husitskou „herezi“ u svých jižních
sousedů. Cíl zpracovat synodální zákonodárství hnězdenských arcibiskupů
ve vztahu k husitství proklamoval Zbigniew Jakubowski.139
Autor ovšem
neměl ujasněny základní pojmy: v názvu článku neuvádí, zda má na mysli
provinciální zákonodárství, či diecézní zákonodárství, či obojí dohromady.
V úvodním odstavci statě píše o diecézních synodách,140
v dalším výkladu
synody nespecifikuje (provinciální/diecézní), evidentně ovšem popisuje
synody provinciální, jak lze usoudit podle podoby chronologické řady uváděných
synod a podle citované literatury.141
Protihusitská ustanovení v provinciálních
statutech polských metropolitů následně rozebral a shrnul
P. Krafl.142
Týž autor zhodnotil význam ustanovení diecézní synody komendatátora
olomouckého biskupství Václava Králíka z Buřenic slavené roku
1413 ve Vyškově na Moravě, která byla namířena proti šířícím se husitskoviklefským
názorům.143
Problematiky využití synod a synodálního zákonodárství
jako nástroje partikulární církve pro zabránění šíření husitské
„hereze“ na širší teritoriální úrovni se chopila B. Zilynská. Teritoriálně je
PAV E L K R A F L 140
137 TÝŽ, Polnische Quellen des großen Synodalbuch von Estergom (1382), ZRG 114, 1997,
Kan. Abt. 83, s. 377–391. Přetisk TÝŽ, Kirchenrecht, s. 32–46. – Bližší komentář ke studii
viz anotace P. KRAFL, in: ČČH 96, 1998, s. 872.
138 P. ERDÖ, Synodalbücher, s. 24–32. Přetisk TÝŽ, Kirchenrecht, s. 60–66.
139 Zbigniew JAKUBOWSKI, Ustawodawstwo synodalne arcybiskupów gnieźnieńskich
z lat 1420–1435 jako wyraz stosunku polskiej hierarchii kościelnej do husytyzmu.
Wstępna charakterystyka zjawiska i perspektywy badań, Studie o rukopisech 29,
1992, s. 69–78.
140 Tamtéž, s. 69.
141 Tamtéž, s. 71, 73–75. Srov. P. KRAFL, Opatření proti šíření husitství v provinciálním
zákonodárství hnězdenských arcibiskupů z let 1420–1435, Teologická reflexe 6, 2000,
s. 59, pozn. 3. – V článku Z. Jakubowski uvádí nesmyslné citace; Z. JAKUBOWSKI,
Ustawodawstwo, s. 76, pozn. 1 (práce Kakowského), s. 76–77, pozn. 8 (kniha Grom-
nického).
142 P. KRAFL, Opatření proti šíření husitství, s. 58–62.
143 TÝŽ, Vyškovská synoda (1413) o šíření viklefismu, DE 8, 1997, č. 2–3, s. 22–23.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 140
její stať vymezena „širší“ střední Evropou: do pojednání je pojata hnězdenská,
pražská, solnohradská, mohučská, kolínská a trevírská církevní provincie
a exemptní míšeňská diecéze.144
8. Shrnutí. Připravované publikace
Nástin výzkumů naznačuje poměrně vysoký zájem o synodální tematiku,
odpovídající jejímu významu pro dějiny církve, dějiny církevního práva
a řady dalších souvisejících disciplín. Poslední léta přinesla nové ediční
zpracování kamieńských statut, moravských statut, reedici statut pražských.
Publikovány byly jak dílčí analytické statě o jednotlivých aspektech synodálních
aktivit a obsahové rozbory ustanovení synodálních zákonů, tak
monografická zpracování tematiky synod a synodálního zákonodárství vymezené
diecéze či církevní provincie, ať už časopisecká či knižní. Synodální
zákonodárství se stalo jedním z hlavních pramenů pro mnohé monografické
práce z dějin christianizace a všednodennosti církve a společnosti.145
Patrné je odlišné pojímání a klasifikace problematiky v systému historické
vědy v České republice oproti ostatním zemím středovýchodní a potažmo
střední Evropy (Polsko, Německo, Maďarsko): v české historiografii
je stále opomíjena právní dimenze tématu. Zatímco zahraniční badatelé, na
prvním místě historici-juristé, běžně publikují studie z oblasti synodálního
zákonodárství v právně-historických časopisech (např. Rivista internazionale
di diritto comune, Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsge schichte,
Czasopismo Prawno-Historyczne aj.), v českém prostředí dosud
převládající etatistické pojetí právních dějin, nesmyslně uplatňované též na
vrcholný a pozdní středověk, ponechává téma vytěsněno z právního dějepisectví.
Drobné diference lze u jednotlivých národních badatelů zaznamenat
v terminologii, rozšíření v českém a polském prostředí nedoznal pojem
synodální kniha (liber synodalis), užívaný pro statuta odpovídající definici
kodifikace. V polské odborné literatuře je místy používán pojem metropolitní
statuta jako synonymum pro statuta provinciální.
Poznatky novější odborné literatury, často v nově publikovaných titulech,
nejsou dostatečně či dokonce vůbec reflektovány, a to jak v dílčích studiích,
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 141 PAV E L K R A F L
144 B. ZILYNSKÁ, Synodální opatření proti husitům v diecézích širší střední Evropy, in: Ve
znamení zemí Koruny české. Sborník k šedesátým narozeninám prof. PhDr. Lenky
Bobkové, CSc., red. Jana Konvičná – Jan Zdichynec, Praha 2006, s. 265–288.
145 Jmenujme např. A. KRAWIEC, Seksualność w średniowiecznej Polsce, Poznań 2000,
zejména s. 111–123; S. BYLINA, Christianizacja wsi polskiej u schyłku średniowiecza,
Warszawa 2002; I. SKIERSKA, Obowiązek mszalny w średniowiecznej Polsce, Warszawa
2003; TÁŽ, Sabbatha sanctifices. Dzień święty w średniowiecznej Polsce, Warszawa
2008.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 141
tak v pramenných reedicích a monografických pracích. Mnohdy se tak konzervují
starší stereotypy výkladu a opakují staré historiografické omyly.
V některých případech, zejména u církevních právníků a teologů, se na kvalitě
publikovaných prací odráží nedostatečné zvládnutí či přímo absence
znalostí metod historické práce. Vznikají tak statě, které jsou toliko nekritickou
kompilací starší literatury (W. Góralski, S. Tymosz, Z. Jakubowski).
Logickým důsledkem poklesu role církve ve společnosti a současně proměny
a poklesu významu institutu synody v samotné katolické církvi je
okrajový zájem historiků o synody moderní doby. Ojedinělou je v naší odborné
literatuře studie Kazimierze Doly o otázkách projednávaných na dvou
meziválečných synodách vratislavské diecéze (z let 1925 a 1935).146
Jako
teoretické východisko pro badatele zaměřující se na minulé století může
posloužit stať Ignáce Antonína Hrdiny o normativní úpravě institutu diecézní
synody a partikulárního sněmu v kodexech kanonického práva z let
1917 a 1983.147
Četné statě církevních právníků k polským katolickým
synodám konaným v posledních letech či desetiletích lze nalézt v tamních
kanonistických časopisech (zejména Prawo kanoniczne, Zeszyty naukowe
KUL aj.).
Přehled publikací věnovaných synodám a synodálnímu zákonodárství
záhy dozná změn. L. Zygner připravuje knižní monografii o polských synodách
se zvažovaným názvem Reformatio Ecclesiae in membris. Synody metropolii
gnieźnieńskiej z lat 1378–1439. Studium prawno-historyczne. Bude
pojednávat o provinciálních synodách a o diecézních synodách, o podobě
institutu synody v Polsku a o jejím využití jako nástroje reformy církve.148
Reedice se dočkají diecézní statuta olomouckých biskupů, opět s předsazenou
monografií o synodách a statutech a s pozměněnou strukturací. Některé
studie se synodální tematikou čekají na otištění.149
PAV E L K R A F L 142
146 K. DOLA, Vratislavské diecézní synody z let 1925 a 1935, DE 11, 2001, č. 1–4, s. 15–20.
147 I. A. HRDINA, Normativní úprava institucí diecézní synody a partikulárních sněmů
v kodexech z roku 1917 a 1983, DE 11, 2001, č. 1–4, s. 8–14.
148 Na základě informace laskavě poskytnuté autorem.
149 L. ZYGNER, Die Kinder in den mittelalterlichen Synodalstatuten Polens (eine Skizze),
Documenta Pragensia, v tisku.
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 142
Synods and Synodical Legislation in East Central Europe.
An Overview of Research over the last Fifteen Years
PAVEL KRAFL
The author presents an overview of research into the issues related to synods and synod
legislation in East Central Europe over the last fifteen years. The prevailing part of the
research is represented by outputs dealing with the history of the high and late Middle
Ages, when synods took place with the highest frequency. The emphasis is put on the
research of Czech and Polish synods. The paper describes the outputs dealing with
legatine synods, provincial synods and diocesan synods. The territory is limited to the
lands of the Bohemian Crown, Poland, Hungary, Pomerania, the State of German Knights
in Prussia and the Margraviate of Meissen. Regarding the levels of church administration,
the paper covers the church provinces of Prague, Gniezno, Esztergom and Riga and the
dioceses of Kamień Pomorski and Meißen. Given the fact that the dioceses of Prague and
Olomouc were included in the Mainz church province, the paper also deals with works
on Mainz Archbishops’ provincial synods and statutes. New monographs on synods
and critical editions of synodical statutes of dioceses in Olomouc and Kamień Pomorski
have been published. Editions of Prague Archbishops’ and Bishops’ statutes, originally
published in the Apollinaris journal, have appeared in a  comprehensive collection.
Numerous studies on Polish diocesan synods, Polish provincial synods, synodical
legislation in Prussia and Moravia and Hungarian synods, have been released.
Translated by the author
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 143 PAV E L K R A F L
5_CCH_117_143_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 143
o b z o r y l i t e r at u r y 144
111/2013 Český časopis historický Číslo 1
O B Z O R Y L I T E R AT U R Y
Přehledy bádání a historiografických studií
Dilemata antifašismu: mezi
appeasementem a Kominternou
(The Dilemma of Anti-Fascism: Between Appeasement and the Comintern)
S VATAVA R A K O VÁ
SVATAVA RAKOVÁ: The Dilemma of Anti-Fascism: Between Appeasement and the Comintern
This review article is concerned with the tactics and tools employed by the European Left
in the anti-fascist campaigns related to the significant political events of the 1930’s
(Reichstag Fire, Spanish Civil War etc.). The relationship among anti-fascism, struggle
against anti-Semitism and pro-Soviet sympathies are followed through the case study
of Otto Katz (sentenced to death as André Simone in the so called „Slánský process“ 1952),
an important figure of the Communist organizational and propaganda network, and
the reflection of his intricate career in the recent English historiography.
Key words: Interwar period, communist movement, anti-fascism, Otto Katz, propaganda
Kniha, jejíž originál vydal koncern Random House v roce 2010, přispěla svébytnou a původní
cestou k obohacení diskuse o českém místě v novodobých evropských dějinách.1
Britský autor se jako první pustil do úkolu zmapovat poněkud unikavou existenci jednoho
ze čtrnácti obviněných v procesu s Rudolfem Slánským, známého u nás spíše pod jménem
André Simone.2
Bombasticky znějící název není pouhou marketingovou vinětou pro solidní,
na archivním materiálu, dalších pramenech (tisk, paměti, korespondence) a množství
literatury založené studii meziválečné Evropy, do níž jsou jako nosník vetkány osudy
jednoho z významných mezinárodních komunistických aktivistů. Autor svého hrdinu, kterého
doslova vydoloval z historického zapomnění, totiž sleduje právě ze zorného úhlu
agenta Třetí internacionály, propagandisty a politického intrikána řízeného Moskvou,
a touto rolí vysvětluje celou jeho pohnutou životní pouť včetně jejích občas záhadných
a napohled nepochopitelných zvratů. Nakolik toto interpretační východisko odpovídá skutečnosti,
zůstane ovšem až do zpřístupnění osobních svazků archivu Kominterny (pokud
k němu kdy dojde) předmětem dohadů.
6_CCH_144_151_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 144
Autor knihu rozdělil do 15 kapitol, z nichž dvě úvodní a tři závěrečné včetně epilogu
věnoval poslední etapě hrdinova života v poválečném Československu, nejprve ve funkci
stranického prominenta a záhy jako oběti domácí verze stalinských čistek. Učinil tak
patrně se záměrem vytvořit čtenářsky poutavý rámec, v jeho podání však tragický konec
vyznívá spíše jako jakási antitéze jinak pozoruhodně souvislé a koncepční životní dráhy.
Katz/Simone (1895–1952) byl ostatně s českým prostorem spojen jen dosti volně.3
Většinu
života strávil putováním napříč Evropou a Amerikou, přičemž jednotlivé mise, vesměs
svázané s dramatickými situacemi meziválečného vývoje, autor využívá k mnohostranné
kontextualizaci individuálního osudu.
Potomek bohaté židovské rodiny z Jistebnice se záhy ocitl v prostředí trojkulturní
Prahy, kde se již za studií přimkl k socialistickým idejím. Ty mu v protikladu k rozkolísané
jazykové, etnické a kulturní příslušnosti poskytly pevnou světonázorovou oporu; tak alespoň
autor motivuje Katzovu celoživotní oddanost socialismu a později stalinskému komunismu,
v níž setrvával i tehdy, kdy tomuto inteligentnímu a světaznalému člověku musela
být zřejmá povaha sovětské reality a totalitního teroru.
Souběh existenční neukotvenosti a ideologické konzistence, typický pro mnoho
středoevropských židovských intelektuálů, vytvořil spolu s mnohostranným talentem
předpoklady ke kariéře vyžadující přizpůsobivost, ochotu k neustálým změnám a také
smysl pro hru, předstírání a stínový život. Záhy po dovršení dospělosti se Katz odpoutal
od rodiny a ponořil se do německojazyčného prostředí nejprve Vídně a poté Berlína,
který byl ve dvacátých letech jedním z center kosmopolitní kulturní avantgardy
a živnou půdou politického extremismu.4
Tam vzápětí vstoupil do komunistické strany
Německa a začal spolupracovat s mediálním impresáriem Willi Münzenbergem,5
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 145 S VataVa r a K o V Á
1 Jonathan MILES, Devět životů Otto Katze. Příběh komunistického superšpiona z Čech.
Přeložila Petruška Šustrová. Praha, Paseka 2012, 334 s., ISBN 978–80–7432–202–0;
Jonathan MILES, The Nine Lives of Otto Katz: the remarkable story of a Communist
super spy, London 2010 (na toto vydání odkazuje překlad); TÝŽ, The dangerous Otto
Katz: the many lives of a Soviet spy, New York 2010.
2 V dostupných domácích i zahraničních bibliografiích se mi nepodařilo (s výjimkou
dílčího článku Ivo Bartečka) objevit ke jménu Otto Katz a jeho krycím přezdívkám
žádnou relevantní literaturu monografické povahy.
3 Library of Congress uvádí rok narození 1893, nicméně dle záznamů z britských cestovních
indexů z roku 1933, vycházejících z údajů v pase, a dotazů britské tajné služby
u československého konzulátu je platné datum 1895 (britský Národní archiv
v Kew, fond KV 2/1382. Za upozornění a zprostředkování tohoto a dalších údajů
z Katzova svazku v archivu v Kew děkuji Janu Němečkovi).
4 Katzově přesídlení do Berlína a rychlému začlenění do německého komunistického
prostředí by dával zřetelnější kontext tamní pobyt jeho bratra Leopolda jako zaměstnance
obchodní společnosti (W)OSTWAG, faktické agentury sovětské vojenské špio náže,
která byla v Berlíně otevřena v roce 1922; tomu nasvědčuje záznam britské
tajné služby o jistém Leo Katzovi, „Čechovi, udávaného střídavě jako bývalého Rakušana,
Němce, bez státní příslušnosti či Rumuna“ (Národní archiv v Kew, f. KV
2/1403). Leopold zahynul údajně v plynové komoře, druhý Katzův bratr Robert, jenž
„zažehl Ottovo nadšení pro socialismus“ (s. 37), padl v první světové válce.
5 Postava W. Münzenberga se těší zájmu novodobých historiků. Kromě autorem citovaných
biografií (Babette Gross 1974, Sean McMeekin 2003, Alain Dugrand-Fréderic
Laurent 2006) existuje i literatura německá, např. Harald WESSEL, Münzenbergs
6_CCH_144_151_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 145
jenž byl zároveň prvním předsedou Komunistické internacionály mládeže a spolu
s Karlem Radekem jedním z architektů sovětsko-německého paktu k rozpoutání světové
revoluce.
S Münzenbergovou osobností přesunul Miles pozornost k jen neúplně a spíše fragmentárně
probádanému světu meziválečné smetánky radikální levice, jejíž členové se rekrutovali
– a také byli záměrně verbováni – z nejrůznějších sociálních, profesních
a názorových vrstev včetně elit všeho druhu: kulturních, akademických, uměleckých, diplomatických,
bankovních, průmyslových i aristokratických.6
V panoptiku leckdy bizarních
postav, které nicméně sehrávaly v politicky vypjatých dobách významné zákulisní role,
defilují jména „komunistických milionářů“, poslanců, šéfů a pracovníků výzvědných služeb,
vládních poradců, podnikatelů, vlivných intelektuálů, literátů, novinářů a filmařů, jejichž
spektrum dokumentuje přitažlivost totalitní verze marxismu v meziválečném
hledání východisek.
Možné koketérii tohoto světa s raným fašismem či dokonce mutaci, kterou příkladně
prošel Benito Mussolini, učinil počátkem třicátých let definitivní přítrž nejen volební
úspěch nacionálního socialismu, nýbrž – a v Milesově vidění situace především – hitlerovský
antisemitismus. Těžištěm knihy a jejím patrně největším přínosem je názorné a dokumentované
vylíčení rozhodujícího vlivu, který mělo pronásledování německých Židů na
příklon evropského a zejména amerického veřejného mínění k podpoře „demokratického
a pokrokového“ proudu, jenž postupně spojoval antifašismus s levicovou orientací a posléze
s prosovětskými sympatiemi, z Moskvy obratně živenými politikou lidové fronty. Vedle
působení židovských osobností včetně emigrantů, hojně zastoupených mezi zmíněnými
elitami, se o ztotožnění antifašismu, boje proti antisemitismu a obrany stalinského SSSR
zasloužila síť agentů a propagátorů, jimiž Kominterna protkala významná ohniska politického
rozhodování a zejména nástroje masové manipulace: tisk, knižní nakladatelství, film.
Prizmatem nepolapitelného Katze Miles tyto sítě nikoli rozplétá, ale dává – tak jak mu
dosavadní stav výzkumu dovoluje – alespoň nahlédnout do jejich šíře, všudypřítomnosti
a provázanosti, složité do té míry, že se čtenář občas ve světě dvojitých a trojitých špionů
a jejich převleků ztrácí (jmenný rejstřík obsahuje přes 500 položek, rozsetých na necelých
300 stranách textu). Hrdina knihy, vyškolený počátkem třicátých let v Moskvě, opouští
Berlín, aby v západoevropských metropolích plnil tajné poslání: vytvářet co nejvěrohodnější
mediální metaskutečnost, která by diskreditovala nacisty a zároveň propagovala sovětskou
cestu.7
Ve spleti politických a ideologických proudů a státních i stranických zájmů
S VataVa r a K o V Á 146
Ende. Ein deutscher Kommunist im Widerstand gegen Hitler und Stalin. Die Jahre
1933 bis 1940, Berlin 1991; Tania SCHLIE – Simone ROCHE, Willi Münzenberg
(1889–1940). Ein deutscher Kommunist im Spannungsfeld zwischen Stalinismus und
Antifaschismus, Frankfurt am Main-Berlin 1995.
6 Řadě výrazných osobností meziválečné kulturní a mediální levice, inklinujících ke komunismu
a napojených na spolupráci se Sověty, se již dostalo novodobého monografického
zpracování; vedle Münzenberga k nim náleží Arthur Koestler, Joris Ivens, Victor
Gollancz, Lilian Hellman, Hans Wesemann, Josephine Herbst, Geneviéve Tabouis.
7 O tom, že slovník a argumentační manipulace, používané v Katzem redigovaných
publikacích, jakými byly první a druhá Hnědá kniha o nacistickém teroru (1933,
1934) či Nacistická konspirace ve Španělsku (1937), uplatňovaly v praxi propagandistické
zásady KI a NKVD, svědčí obdobná stavba známé obhajoby stalinských procesů
v Michael SAYERS – Albert KAHN, The Great Conspiracy Against Russia, New
York 1946 (česky jako Velké spiknutí, Praha 1946).
6_CCH_144_151_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 146
Miles jakoby usiloval o historickou vyváženost. Na jedné straně sleduje krok za krokem
systematickou komunistickou infiltraci vlivných výborů a organizací antifašistického hnutí
v Evropě i v USA a řadu obvinění hitlerovského režimu včetně tzv. Oberfohrenova memo-
randa8
a nacistické inscenace požáru Říšského sněmu, která Katz s kroužkem zasvěcenců
vštěpoval do povědomí veřejnosti,9
klasifikuje jako manipulaci a účelová falza (londýnský
„vzdorosoud“ vpředvečer lipského procesu dokonce označil za „nestydatý a velice účinný
propagandistický výkon“, s. 108), zároveň však konstatuje objektivní správnost dobové levicové
analýzy kořenů nacionálního socialismu a metod jeho uzurpace moci.10
Hodnotové dilema je patrné zvláště v pozoruhodné kapitole, mapující Katzovo angažmá
v poryvech španělské občanské války, neboť autor se musel vypořádat s faktem, že
tato krvavá hra bez pravidel neměla v rámci konvenční interpretace kladného hrdinu:
zvěrstev se dopouštěly jednotlivé frakce republikánské Lidové fronty, ovládané přes španělské
komunisty a sovětské operativce Moskvou, anarchisté v čele s katalánskými „trockistickými“
POUMovci i Francovi falangisté, podporovaní státy Osy.11
Mezi exponenty
Kominterny měl Katz za úkol především „vypátrat“ důkazy o aktivním podílu nacistů na
Francově vzpouře a propagandisticky jich využít. V těchto pasážích se ovšem Miles plně
spolehl na jeho svědectví, ačkoli jinde v textu soustavně upozorňoval na falzifikační
povahu Katzovy angažované publicistiky a poukazoval na frapantní podobu jím líčených
nacistických metod se standardními postupy NKVD (s. 160). Katz tedy na jedné straně
sloužil dobré věci – prostřednictvím mobilizace veřejného mínění přimět britskou vládu
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 147 S VataVa r a K o V Á
8 Údajný text konzervativního poslance Říšského sněmu Ernsta OBERFOHRENA,
What German Conservatives Thought about the Reichstag Fire, který vyšel tiskem
v Anglii (Německá informační agentura v Londýně, 1933).
9 Jak svědčí fond KV 2/1382, v souvislosti s organizací „vzdoroprocesu“ pokrývala britská
tajná služba Katzovy pobyty v Londýně velmi důkladně včetně osobního sledování
a odposlechů. Z hlášení vyvstává další síť kontaktů s řadou komunistických
aktivistů a levicových antifašistů (šéfredaktor Die rote Fahne Alexander Abusch, odborářský
vůdce a člen politbyra KPD Paul Merker, politik KPD a novinář Heinrich
Süskind, dlouholetý německý korespondent Manchester Guardianu Frederick Voigt,
holandský komunistický publicista Nico Rost); autor však tyto informace – pokud mu
byly známy – nijak nevytěžil a zmiňuje pouze nejznámější jména, která se KI snažila
s kampaní spojit (Henri Barbusse, Albert Einstein).
10 Katzovu (Münzenbergovu) protinacistickou aktivitu té doby včetně Hnědé knihy považuje
za vrcholný výplod manipulativní propagandy („podrobnosti jsou většinou
nepravdivé“) s vyhraněným třídním postojem (výpady proti „bohatým Židům…
židovským kapitalistům“) nověji také Nicole TAYLOR, The Mystery of Lord Marley,
Jewish Quarterly, Summer 2005, č. 198 (internetový záznam, s. 4–5). Historickou revizi
názoru na původce požáru Říšského sněmu zahájil již počátkem 60. let německý
autor F. Tobias (Fritz TOBIAS, Der Reichtagsbrand – Legende und Wirklichkeit, Grote-Rastatt
1962); nejnovější shrnutí diskuse podal Marcus GIEBELER, Die Kontroverse
um den Reichstagsbrand. Quellenprobleme und historiographische Paradigmen,
München 2010.
11 Některé zjednodušené formulace typu „církev… utlačovala španělský lid už od dnů
inkvizice“ (s. 158) Miles převzal z často citované společné práce někdejšího prominenta
americké nové levice R. Radoshe a jednoho z koryfejů sovětské historiografie,
akademika G. N. Sevostjanova, v seznamu literatury uvedeného jako Gregory Sevo stian
(Ronald RADOSH – Mary HABECK – Grigory SEVOSTIANOV, Spain Bertayed:
The Soviet Union and the Spanish Civil War, Yale University Press 2001).
6_CCH_144_151_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 147
k opuštění appeasementu –, na straně druhé ve jménu stalinského zla „šířil bludy a nepřístojnou
propagandu“ (s. 164), jež byla „urážkou čestně smýšlejících lidí na celém světě“
(s. 186).
Interpretační balancování odráží v kostce klíčový problém analýzy (nejen) evropského
vývoje 20. století včetně legitimní potřeby stanovit pevnou hodnotovou osu na půdě, která
se historikovi houpe pod nohama. Složitou povahu španělského konfliktu jakoby mimochodem
dokresluje Milesem uváděný proud evropských a amerických kulturních prominentů
– levicových antifašistů nebo přímo komunistů, kteří pod ochranou moskevských
agentů křižovali bez úhony válkou zmítanou zemí, odesílali své reportáže a účastnili se
republikánských banketů a recepcí. Jak ukázaly práce publikované po odtajnění kódu Venona
a příslušných archivů, nebyla šetření Díasova a později McCarthyho výboru pouhou
konspirační paranoiou konzervativců.12
V této záležitosti se však ani Miles, jinak vcelku
pozorný vůči ošidnostem pravolevých perspektiv, nedokázal vzepřít tabuizovanému pohledu;
v novinářsky poplatném zesměšnění Díasových varování (s. 234), ostatně jediném
v jinak korektním textu, zaskočil čtenáře přímou antitezí své dosavadní narativní a výkladové
linie.
Čtenářsky atraktivní jsou pasáže pojednávající o Katzově oslnivé kariéře v Hollywoodu,
který navštívil v polovině třicátých let s cílem získat vlivné konexe a finanční podporu
pro síť antifašistických výborů, lig a organizací, jichž Kominterna využívala.
Vzhledem k pozicím, které ve filmovém podnikání zaujímali němečtí židovští emigranti,
nepřekvapuje množství ani zvučnost jmen, jež se v souvislosti s jeho aktivitami objevují,
od politicky angažovaných členů pozdější tzv. hollywoodské desítky po studiové magnáty
formátu Darryla Zanucka. Nakolik byl ovšem právě Rudolf Breda, jak znělo Katzovo tehdejší
krycí jméno, skutečně inspirací hrdiny z Curtizovy oscarové Casablanky (1942), je
možno jen spekulovat (na tuto postavu, ve filmu ostatně bez výraznějšího profilu, aspirují
i další čeští odbojáři, např. Jan Smudek), stejně jako o jeho vlivu na vznik prosovětských
snímků z doby válečného spojenectví.
Kapitoly, zahrnující sklonek Katzova mezinárodního působení, se zjevně potýkají s nejasností
poměrů v komunistickém hnutí na přelomu třicátých a čtyřicátých let, kdy „zmatenou
levici ovládal chaos“ (s. 222), a z nich vyplývajícím nedostatkem ověřených faktů.
Autor je plní zčásti náhradní látkou: střípky informací, vydestilovaných ze zpřístupněných
svazků britské špionážní služby, a dedukcemi o vztahu sovětských „krtků“ k mytickým
osobnostem agentů KI.13
Jejich podzemní svět se po Stalinově paktu s Hitlerem ocitl dočasně
vzhůru nohama: antifašismus náhle vyšel z módy, agitace za britskou, popřípadě
francouzskou aktivní politiku se stala nežádoucí a navíc prosakující informace o moskevských
procesech přivedly některé z nich – Münzenbergera, Orwella či Arthura Koestlera
mezi nimi – k alespoň částečnému vystřízlivění.
S VataVa r a K o V Á 148
12 Týká se to zejména Nigela Westa a série prací Johna E. Haynese a Harvey Klehra, publikovaných
mezi léty 1992–2003. Vzhledem k mezinárodnímu renomé literárních
veličin a jejich konexím neměl patrně generál Franco zájem na jejich spektakulární
likvidaci; na druhé straně v emotivním antifašistickém snímku holandského prosovětského
filmaře Jorise Ivense The Spanish Earth (1937), který byl promítán FDR
v Bílém domě, „není Franco vůbec zmíněn“ (s. 188). Odhalení Orwellovy práce pro
britskou zpravodajskou službu, které bylo s příchutí senzace publikováno před několika
lety, nepřekvapí vzhledem k početnému zastoupení marxistů v jejích řadách.
13 Zde Miles těžil z biografických zpracování všech hlavních agentů tzv. cambridgeské
skupiny (Kilby, Burgess, Blunt, McLean).
6_CCH_144_151_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 148
Katz naproti tomu zůstával konzistentním stalinistou. Tak jako mnoho jiných německých
komunistů, i on přečkal válku v mexickém azylu, kde se výrazně zapojil do ideového
(a místy i fyzického) boje s tamními trockisty; podíl na vraždě Lva Bronštejna je ovšem
opět jen autorskou spekulací. Tato část hrdinova života, jež se nejméně týká (středo)evropských
záležitostí, je relativně objektivně zdokumentována díky záznamům, jež FBI v té
době již soustavně vedla na skutečné či domnělé agenty Kominterny, působící v zájmové
sféře USA.
Informační vakuum zato znemožnilo Milesovi vytvořit přijatelný můstek k nečekanému
povolání Katze jako jednoho z předních kádrů KSČ (!) do poválečné Prahy (1946),
prostředí, jehož jazyk, stranické hierarchie i povaha svěřených úkolů mu byly cizí; „nehodil
se pro roli policajta střežícího dům“ (s. 250). Po krátké, nepříliš zmapované kariéře
experta na mezinárodní styky, jehož povinnosti však byly od počátku spíše propagandistické
a reprezentativní – zaměstnávalo jej ministerstvo informací, nikoli zahraničí –, se
záhy po komunistickém převzetí moci dostal do soukolí čistek; za podpory svědectví přeživších
(Loebl, London), nikoli však s oporou v relevantních archivech líčí autor pro domácího
čtenáře nejznámější část Katzovy osobní historie.
Úkolem recenzenta je nikoli pouze kriticky rekapitulovat obsah, ale rekonstruovat
metodu, na níž autor staví svá tvrzení a případné závěry. V případě biografie tak obtížně
uchopitelné osoby, jakou Otto Katz svou volbou podzemního revolucionáře a profesí totalitního
špiona byl, je to choulostivá záležitost. Autor kontaktoval řadu archivů, ovšem buď
je využil značně výběrově (téměř nárazově), nebo jejich zpřístupněné svazky žádané informace
prostě neobsahují.14
Z českých možností Miles cituje téměř výlučně Katzovu
vlastní životopisnou verzi, přiloženou k vyšetřování z roku 1950, aniž by však tento zdroj,
jehož údaje bez komentáře přebírá, kriticky zhodnotil. Nedostatek spolehlivých faktů je
zvláště citelný v klíčové kapitole o Katzově pobytu v Moskvě, kde údajně došlo k jeho proměně
z dandyovského levicového literáta na profesionálního agenta KI.15
Většinu příznačně
stručného textu (osm stran) plní chmurné popisy Moskvy počátku třicátých let
(Koestler, Tabouis) a historicky známý obraz sovětské reality (R. Conquest). Tvrzení
o Katzově výcviku na pověstné Mezinárodní Leninově škole Kominterny je doloženo jediným,
nijak nekonkretizovaným odkazem na „FBI, FIA svazek na Katze“ (s. 69, pozn. 15),
který navíc musí pocházet až ze čtyřicátých let a jehož věrohodnost je sporná.
Na tomto vratkém bodě pak spočívá celá interpretační výstavba Katzova působení
jako jednoho z předních agentů-operativců, plnícího napříč západní Evropou příkazy
Moskvy. Ačkoli postupně padají jména velkých šéfů meziválečné sovětské špionáže
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 149 S VataVa r a K o V Á
14 Tak většina citací z britského Národního archivu v Kew udává fond KV 2/1382; v něm
se však nalézá množství dalších informací, mimo jiné také (Milesem necitovaný)
záznam o Katzovi jako „významném agentovi Kominterny se základnou v Paříži“
z roku 1931, zatímco dle autora se britská tajná služba začala o Katze zajímat až
v roce 1933 (s. 16); další relevantní dokumenty obsahují složky KV 2/1383 a 1384.
Určitou nedůvěru vzbuzuje ojedinělý odkaz na obtížně dostupný Ruský státní archiv
společensko-politických dějin (s. 104, pozn. 16), jež se ostatně týká zcela podružného
„klepu“; z kontextu je možné, že se jedná o nepřesně přeloženou převzatou citaci.
Mezi autorskými díky za archivní spolupráci se pracovníci této instituce nevyskytují.
15 České citace bohužel trpí neúplností; pro tak zásadní informaci, jakou je Katzův odjezd
do Moskvy, odkud teprve mohl avansovat do předních řad agentů KI, je uveden
pouze obecný odkaz na Národní archiv Praha, pravděpodobně opět na Katzem prefabrikovaný
životopis z roku 1950 (s. 63, pozn. 68).
6_CCH_144_151_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 149
(vesměs ovšem přeběhlíků), čtenář nikde nenajde klíčové informace: kdo Katze řídil,
komu předával zjištěné údaje, přes koho šlo financování jeho nákladných propagandistických
podniků, cest a pobytů. Nejvíce materiálu poskytl autorovi britský Národní
archiv v Kew, jehož svazky dosvědčují Katzovu koketérii s britskou tajnou službou; ta
mu byla ostatně přičtena k tíži v obžalobě pražského procesu, v níž řada údajů udivuje
přesností a pravdivostí – což opět ukazuje na dokumentaci Kominterny, která si svého
agenta hlídala na každém kroku. Navzdory indiciím však Katzovo místo v její hierarchii
zůstává stále z rodu velmi přesvědčivých, nicméně nepřímých důkazů: charakteristický
modus operandi, styky s prokázanými příslušníky její sítě, tvrzení informátorů tajných
služeb…
Citace z archivních svazků ostatně většinou jen dokreslují údaje přebírané z literatury
a – k určité újmě spolehlivosti textu – také z autobiografií aktérů, o jejichž objektivitě si
nelze činit iluze; často jsou užívány zejména memoáry a osobní svědectví agentů-přeběhlíků,
tvůrčích osobností a lidí z kulturního prostředí, znalých zákonů literárního trhu.
Technických problémů při ověřování životopisných faktů dobrodruhů Katzova typu je
ostatně množství, ovšem vzhledem k tomu, že po celou dobu zůstával československým
státním občanem, poskytnou domácí archivy budoucímu badateli zřejmě možnosti, které
Miles nevyužil.16
Co se týče dobových reálií, stojí za pozornost, nakolik mladému autorovi zní cize označení
vztahující se k existenci „společného státu“, takže občas zaměňuje dobově korektní
československý za český; problémy s historickou nomenklaturou ostatně naznačuje
i název.17
Terminologická pochybení jsou jinak velmi střídmá (ČAUV na s. 32; Spenser
Tracy na 233; Stephen Heym na 236; bulvár Wildshire na 223; správně nazvaný hotel Beverly
Willshire se zase logicky nenachází v Hollywoodu, nýbrž v Beverly Hills). Překlad je
dynamický a adekvátní s jedinou identifikovanou záměnou: v meziválečných barech si
„umělci a spisovatelé (ne)léčili kocovinu ústřicemi Prairie“ (s. 47), nýbrž ostrým nápojem,
zvaným podle vzhledu (syrové vejce) prairie oyster.
Přes všechny výtky, odbočky, mezery a nepřesnosti kniha bezpochyby náleží do žánru
odborné literatury. Není to jen pro dodržování formálních náležitostí – důsledných citací,18
hojných odkazů, seznamu pramenů a literatury a využití primárních zdrojů. Autor svým
provokativním, nicméně historickou realitu respektujícím způsobem nesporně přináší
mnoho podnětů k promýšlení a konstruování sofistikovanějších modelů meziválečného
vývoje, než jaké poskytuje pravo-levá či demokraticko-totalitní binarita. Modernizační sociální
a politické proměny vyvolaly v život řadu idejí a hnutí, které promísily identifikace
S VataVa r a K o V Á 150
16 To se týká např. tvrzení o „prvním“ sňatku s německou pracovnicí KI Ilse Klagemannovou
v Moskvě v roce 1931 (s. 67), který musel být formalizován za součinnosti čes koslovenské
mise. Údaj převzal Miles z Katzova dotazníku z roku 1950, o rozvodu
a dalším sňatku s Ilse (jež se stala v roce 1952 vdovou po Katzovi), se nezmiňuje; ve
sdělení cizineckého odboru britského ministerstva vnitra z 5. 9. 1933, určeném imigračnímu
úřadu a Scotland Yardu, je nicméně Katz uveden jako „Čechoslovák, Žid,
rozvedený“ (KV 2/1382). Je také nepravděpodobné, že by Katzovu existenci ignorovaly
československé zpravodajské služby.
17 Přiřazení O. Katze k českému prostoru zvolilo nakladatelství Paseka nepochybně
s ohledem na domácí trh, v anglickém ani americkém vydání se neobjevuje (viz
pozn. 1).
18 Citace nesedí vždy zcela přesně, evidentní je např. posunutý odkaz na proslulý Gottwaldův
parlamentní projev o „zakroucení krkem“ (s. 39, pozn. 20–21).
6_CCH_144_151_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 150
a afiliace napříč tradičními kolektivními vymezeními: jak by se do takových matric vešla
například „matka fašismu“ Margherita Sarfatti, intelektuálka z bohaté židovské rodiny,
oddaná stoupenkyně (a dlouholetá finanční sponzorka) Mussoliniho? Takové výzvy považuje
autorka recenze za neméně přínosný příspěvek historikově úkolu poznat, pochopit
a vyložit než minuciózní deskripce dílčích faktů.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 151 S VataVa r a K o V Á
6_CCH_144_151_CCH 21.3.13 10:52 Stránka 151
Recenze
r e c e n z e 152
111/2013 Český časopis historický Číslo 1
O B Z O R Y L I T E R AT U R Y
Josef ŽEMLIČKA, Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha, Nakladatelství Lidové
noviny 2011, 753 s., ISBN 978-80-7422-118-7.
V řadě českých vladařů patří nepochybně Přemysl Otakar II. z mnoha důvodů k osobnostem
nejvýznamnějším. Mocenský rozlet českého státu spojený s tímto králem, závěrečná
katastrofa jeho říše a panovníkova smrt v bitvě na Moravském poli jsou příběhem naplněným
dramatickou dynamikou i osudovými zvraty. Už proto lze uvítat, že v ediční řadě
věnované českým dějinám vydalo Nakladatelství Lidové noviny obsáhlou Žemličkovu
monografii.
V úvodní kapitole nazvané „Král Přemysl jako téma“ se Josef Žemlička vyrovnal s historií
dějepisného bádání věnovaného králi Přemyslu Otakarovi II. a jeho době. K významným
mezníkům na této cestě patří materiálově cenná práce Václava Novotného a syntéza
Josefa Šusty.1
V následujícím období, trvajícím čtyři desítky let, zájem o dobu Přemysla
Otakara II. téměř ustal – až v roce 1979 vyšel v Rakousku svazek Ottokar-Forschungen,
v roce 1989 monografie Přemysla Otakara II. od Jörga K. Hoensche a v roce 1993 české,
1996 německé vydání mé knihy o Přemyslu Otakarovi II., která je ovšem psána z pozice
historie umění. Za jiné práce tu lze vzpomenout i příslušný díl Velkých dějin zemí Koruny
české z roku 2002 od Vratislava Vaníčka. V posledních desetiletích byla publikována řada
dílčích studii zabývajících se nejrůznějšími aspekty této doby, a to i z pozice řady vědních
disciplín, které hraničí s obecnými dějinami. Ale především k poznání epochy krále Přemysla
Otakara II. přispělo pokračování edice diplomatického kodexu.
1 Václav NOVOTNÝ, Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (= České dějiny, I/4,
vydané u Jana Laichtera), Praha 1937; Josef ŠUSTA, Soumrak Přemyslovců a jejich
dědictví (= České dějiny, II/1), Praha 1935.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 152
To vše dnes mimo jiné tvoří výchozí bázi nové monografie o Přemyslu Otakarovi II.,
k jejímuž napsání je ovšem Josef Žemlička predestinován velkou řadou předcházejících
vlastních prací, a to jak studií zabývajících se detailními problémy, tak i syntézami.2
Velké
kolektivní dílo Přemyslovci pak zřetelně ukázalo, jak spolupráce různých disciplín disponujících
mnohdy svébytnými metodologickými možnostmi a postupy, může významným
a inovativním způsobem spoluutvářet obraz doby, který vyniká novou plasticitou
a barevností.
Josef Žemlička si byl těchto možností dobře vědom – programově to formuloval už
v úvodu své knihy ve slovech „ne však již samotná ,ryzí’ historie má dnes monopol na poznání
minula, bez styku s výsledky archeologie, historie umění, literárních věd, filologie
i dalších, jmenovitě pomocně vědních disciplín, by byl výsledek nutně ochuzený“. V porovnání
s obrazem otakarské epochy, jak je prezentován ve starších syntézách, představuje
proto Žemličkova monografie výrazný posun. Při tom Josef Žemlička střízlivě a korektně
staví na všem, co bylo dosavadním bádáním vykonáno, aniž by měl potřebu za každou
cenu zaujímat odmítavý a destruktivní postoj k výkonům předchůdců.
Charakter dostupných pramenů a jejich výpověď dovoluje jen ve velmi omezené míře
vytvořit osobní portrét hlavního hrdiny Žemličkovy knihy. Ta je proto také logicky mnohem
více výpovědí o době Přemysla Otakara II., která je už v podtitulu knihy charakterizována
jako „rozhraní věků“ – vzpomenout lze proměnu sídelní struktury země, vznik
velkého množství nových měst, rostoucí úlohu trhu, intenzivní hledání nových zdrojů drahých
kovů a narůstající oběh mincí, změny v sociální skladbě společnosti atd. Žemlička
soustředil pozornost i na to, jak vedle těchto inovativních procesů dále přežívalo mnohé
ze starších dob.
Ke klíčovým jevům 13. století patřil vzestup sociální vrstvy velmožů, která vytvářela
rodová panství a usilovala o podíl na politické moci. Ke slabinám Otakarovy vlády patřila
nedostatečná panovníkova schopnost najít se šlechtou modus vivendi, a to nejen v zemích
přičleněných k Otakarově říši, ale i v jejím česko-moravském jádru. Žemlička se tomuto
problému ve své knize podrobně věnoval (mimo jiné i v pasážích, v nichž polemizuje
s Liborem Janem), jeho argumentace působí dojmem střízlivé uvážlivosti založené na brilantní
znalosti materie. Zdá se nicméně, že syntetický pohled na fenomén velmožské
vrstvy ve 12. a 13. století by byl velmi potřebný – umožňuje to i řada prací publikovaných
v posledních dvou desetiletích. Možná by také v budoucnu mohla obraz dějin otakarské
říše i dalších částí střední Evropy prohloubit ještě výraznější komparace vlády českého
krále s vladařským dílem císaře Friedricha II. či francouzského krále Ludvíka IX. a jeho
předchůdců.
V líčení teritoriální expanze přemyslovského státu poukázal Žemlička případně na
kroky, které v tomto směru učinil už Otakarův otec král Václav I. Jeho úloha v ovládnutí
babenberského dědictví nebyla, myslím, doposud dostatečně doceňována. Na pohled impozantní
rozmach Otakarovy moci nesl s sebou zároveň českým králem nedoceňované
průvodní jevy, které pak přispěly ke katastrofám let 1276 a 1278. Otakarovo úsilí „prezentovat
se jako vládce, který je schopen hromadit pod svým žezlem různorodé oblasti i pestrý
lid“ (s. 351) mělo své stíny, které jsou ovšem v knize dobře vylíčeny.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 153 r e c e n z e
2 Josef ŽEMLIČKA, Století posledních Přemyslovců, Praha 1986, 1998; TÝŽ, Počátky
Čech královských 1198–1253. Proměna státu a společnosti, Praha 2002; TÝŽ, Přemyslovci.
Jak žili, vládli a umírali, Praha 2005; statě v kolektivní publikaci Přemyslovci.
Budování českého státu, Praha 2009, na jejímž vzniku se účastnil jako editor spolu
s Petrem SOMMEREM a Dušanem TŘEŠTÍKEM.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 153
Žemlička detailně sledoval vývoj vztahů českého krále a jeho politiky k papežské
kurii, ke Karlovi z Anjou, k uherským Arpádovcům, k Wittelsbachům vládnoucím v rýnské
Falci a v Bavorsku, k míšeňským Wettinům, braniborským Askáncům, ke slezským a polským
Piastovcům, korutanským Sponheimům, říšskému episkopátu ad. A samozřejmě
v žádném obraze života Přemysla Otakara II. nemůže chybět vylíčení politiky českého
krále v záležitosti obsazení říšského trůnu, postoj k osobnostem, které o hodnost vladaře
v Říši usilovaly, či ji získaly, ať už to byl Vilém Holandský, Richard Cornwallský, Alfons
Kastilský či nakonec Přemyslův osudový protivník Rudolf Habsburský. Není v možnosti
tohoto textu byť pouze vyjmenovat všechny okolnosti, spleť souvislostí, příčin i jejich následků,
které v Žemličkově knize před čtenářem defilují.
Osobnost českého krále Přemysla Otakara II. tu není jednostranně oslavována. Dobře
jsou charakterizovány panovníkovy rysy, mezi něž nepatřila skromnost a zdrženlivost
(s těmito vlastnostmi by ale nevykonal své velké vladařské dílo), Otakarův sklon k přezíravosti,
který mu byl osudný, stejně tak jako jednání někdy neuvážené a impulzivní
v situacích vyžadujících trpělivé vyjednávání, jak to později tak skvěle ovládal Otakarův
syn Václav II. a zejména pravnuk Karel IV. K nim v neposlední míře náležela i „zbytnělá
sebejistota“ zabraňující za nepříznivých okolností střízlivému posouzení vlastní situace
a možností. Ale na druhé straně Žemlička výrazně ocenil Přemyslovo „osobní nasazení
a houževnatost“, „vstřícnost k modernizačním změnám“ a to, že „pochopil výzvy své
doby“, statečnost i další rysy, k nimž patřilo charisma vůdcovství. Na otázku, která se tu
nabízí, totiž do jaké míry mohl vladař ovlivnit dějiny a tvář jím ovládané země, dává Žemličkova
kniha zřetelně pozitivní odpověď.
Už jen intenzita proměny českých zemí v době Otakarovy vlády řadí tohoto krále
k největším osobnostem, které kdy stály v čele českého státu v celé jeho historii. A lze jen
dodat, že je zjevné, že Žemličkova monografie věnovaná životu krále Přemysla Otakara II.
a jeho době se opírá o řadu desetiletí intenzivní práce věnované českým a středoevropským
dějinám 13. století, že je dílem suverénním a mistrovským a navíc vyniká svými
literárními kvalitami. Toto konstatování nemá v sobě opravdu nic z oné nadnesené chvály,
se kterou kdysi minnesängři opěvovali českého krále Otakara.
Jiří Kuthan
Markus CERMAN, Villagers and Lords in Eastern Europe, 1300–1800, Basingstoke,
Palgrave Macmillan 2012, 155 s., ISBN 978-0-230-00460-3.
Bádání o vrchnostensko-poddanských vztazích ve středověku a raném novověku má v evropské
historiografii velmi dlouhou tradici. Dílčí otázky této problematiky, týkající se například
fungování správního a mocenského aparátu, ekonomiky jednotlivých panství či
životních podmínek venkovanů, jsou již poměrně dobře prozkoumány. Téma však i nadále
nabízí mimořádně široké pole pro další výzkumy i interpretaci, která v oblasti sociálních
a hospodářských dějin mnohdy stále chybí. Přesvědčivým důkazem setrvávající závažnosti
a mimořádných, dosud podceňovaných výkladových možností tohoto tématu je nová kniha
vídeňského historika Markuse Cermana. Jeho publikace Villagers and Lords in Eastern
Europe se zaměřuje na vztahy mezi vrchnostmi a poddanými v prostoru střední a východní
Evropy raného novověku. Týká se tedy i českých zemí, které bývají (navzdory své geografické
poloze) zahraničními historiky přiřazovány spíše k východoevropským regionům.
Markus Cerman vychází především z dosud publikovaných studií, týkajících se daného
tématu, i ze svých vlastních výzkumů; součástí knihy je však i kapitola o pramenné
r e c e n z e 154
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 154
základně. Poměrně útlá, svižně napsaná práce v žádném případě není encyklopedicky
koncipovanou příručkou pojednávající o situaci v jednotlivých regionech. Jde o komparativně
pojatou analýzu mající za cíl odhalit prvky a tendence vývoje vrchnostensko-poddanských
vztahů, jež byly pro zkoumaný prostor společné a typické, aniž by však
opomíjela krajová či místní specifika.
Faktická absence srovnávacích výzkumů dané problematiky má za následek řadu
dosud přežívajících stereotypů, které jsou však z hlediska výsledků novějšího bádání neudržitelné.
Patří mezi ně teze o odlišnosti hospodářského a sociálního vývoje venkova na
západě a východě Evropy, jíž kodifikoval mimo jiné Peter Kriedte výrokem o řece Labi jakožto
nejdůležitější socioekonomické hranici evropského středověku. Na západ od ní se
měl vývoj ubírat směrem k rostoucí osobní svobodě a hospodářské samostatnosti venkovského
obyvatelstva. Na východ od zmíněného veletoku mělo naopak docházet k utužování
poddanství a postupnému vzniku tzv. druhého nevolnictví, které vedlo k lidskému i finančnímu
zbídačování venkovanů. Autor recenzované publikace naproti tomu dokládá,
že rozdíly mezi západními a východními zeměmi nebyly zdaleka tak velké, jak se obvykle
předpokládá. Kořeny všeobecně přijímaných postulátů o „jinakosti“ východní Evropy
a opožděnosti jejího ekonomického a společenského vývoje vidí již v pracích ekonomů
18. a 19. století, jako byl Adam Smith, Thomas Robert Malthus nebo David Ricardo.
Hlavními příčinami dezinterpretací, vedoucích k nahlížení západních a východních
venkovských společností jako diametrálně odlišných, jsou podle Markuse Cermana mimo
jiné terminologická rozrůzněnost, izolovanost jednotlivých výzkumů a nedostatečná komparace.
Nejzávažnějším problémem však bylo až do nedávna nekritické uplatňování
určitých výchozích badatelských teorií, které předznamenávaly výsledky zkoumání a znemožňovaly
objektivní posouzení získaných poznatků. Poddaní tak byli většinou historiků
a priori vnímáni jako skuteční nevolníci, oběti stávajícího společenského vývoje vydané
na milost svým pánům. Vrchnosti je měly bezohledně a leckdy krátkozrace využívat
k svému okamžitému prospěchu, což by v důsledku znamenalo zaostalost a nízkou produktivitu
panských i poddanských hospodářství.
Markus Cerman hned v úvodní kapitole upozorňuje, že druhé nevolnictví, jež mělo
charakterizovat východoevropskou venkovskou společnost, nelze považovat za všeobecně
platný a jednotný systém. Problematický je podle něj již samotný výraz „nevolník“, jehož
obsah se časově i místně značně proměňoval. Ani pány, ani venkovany přitom v žádném
případě není možné vnímat jako jednolitou masu mající stejné výchozí podmínky, cíle
i mentalitu. Stejně tak nelze počítat s prostorovou či chronologickou kontinuitou vývoje
vrchnostensko-poddanských vztahů. Analýza vzájemných kontaktů obou těchto společenských
vrstev proto musí kromě komplexního makroskopického pohledu brát v potaz i výsledky
mikrohistoricky pojatých případových studií.
Problémově koncipované kapitoly recenzované knihy se zabývají jednotlivými stránkami
hospodářského a sociálního vývoje východoevropského venkova. Velmi zajímavé
postřehy přináší kapitola pojednávající o mýtu a skutečnosti „druhého nevolnictví“. Cerman
se v ní postupně věnuje všem aspektům, které je měly charakterizovat. V první řadě
jde o pojmy užívané k označení poddanského vztahu a jejich konkrétní obsah, který se
v jednotlivých regionech a obdobích značně lišil. Dále se jedná o legislativní ukotvení
poddanství, povinností a práv venkovanů a jejich skutečnou podobu. Velké pozornosti se
dostalo zejména předpisům bránícím volnému pohybu osob a zajištění majetkové držby
a dědického práva poddaných. Výsledkem takto koncipované komparativní analýzy je tvrzení,
že ačkoli nelze přehlížet případy nekompromisních či krutých vrchností, skutečná
podoba vztahů mezi pány a poddanými byla většinou výsledkem vzájemného působení
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 155 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 155
a obvykle vyplývala z dosavadního vývoje regionu. Východoevropské druhé nevolnictví se
tak ve skutečnosti většinou blížilo situaci panující v ostatních částech Evropy.
Na východ od Labe mělo mít charakteristické rysy i postavení vrchnosti, kterému se
autor věnuje v následující kapitole. Polemizuje se staršími tezemi, které rostoucí moc
a hospodářskou váhu středo- a východoevropských patrimonií vyvozovaly z nedostatečné
urbanizace, otvírání nových trhů, nebo v nich viděly přežitek středověku či důsledek válek
17. století. Sám však podotýká, že průběh tohoto vývoje se v konkrétních oblastech značně
lišil a za současného stavu bádání jej nelze uspokojivě souhrnně popsat, natož se pokoušet
o nějaká zobecnění.
Mimořádně častým tématem nejen staršího českého dějepisectví bylo fungování vrchnostenského
hospodářství a podíl poddaných na jeho výnosech. Teze o vykořisťování venkovanů,
jejichž pracovní síla, vymáhaná v rámci roboty, byla pro panské dvory a podniky
nezbytná, však vyžadují přehodnocení. Markus Cerman na konkrétních příkladech dokazuje,
že robotní povinnosti nebyly vždy tak tíživé, jak se obvykle předpokládá. Naopak
jejich ekonomický efekt pro vrchnost bývá často přeceňován. K podobnému nadhodnocování
patrně dochází i v případě rozšiřování dominikálních pozemků na úkor půdy obhospodařované
přímo poddanými nebo uplatňování vrchnostenského monopolu na určité
produkty.
Vysoký podíl výnosů komerčního vrchnostenského podnikání na celkových příjmech
dominií je jedním z důkazů toho, že situace v některých venkovských regionech ležících
na východ od Labe nebyla v mnoha případech příliš odlišná od západních oblastí. Četná
dominia úspěšně zaváděla moderní hospodářské a agrotechnické postupy a rozvíjela se
patrně mnohem rychleji, než se dosud předpokládalo. Myšlenka o všeobecné opožděnosti
střední a především východní Evropy je do značné míry neopodstatněná. I na západě navíc
existovaly zaostalé, ekonomicky málo prosperující regiony, takže paušalizující tvrzení
o modernizujícím se západu a zpátečnickém východu se v dané souvislosti jeví jako nepodložená.
Tlak státu i vrchností na venkovské obyvatelstvo v raném novověku průběžně
sílil na obou březích Labe. Navzdory tomu byli poddaní schopni vytvářet své vlastní strategie
a případně je i prosazovat proti svým pánům. Skutečné postavení a životní podmínky
vesničanů jsou však jedním z témat, které na důkladné komparativní zhodnocení dosud
čeká.
Markus Cerman dokázal shrnout nejdůležitější otázky sociálních a ekonomických
dějin venkova střední a východní Evropy. Jeho práce však jen zřídka přináší jednoznačné,
definitivní odpovědi, spíše vyznačuje další badatelské cesty a možnosti výzkumu. Přesvědčivě
dokazuje neudržitelnost starších interpretací, které mohly být zaviněny neporozuměním
specifické terminologii či situaci daného regionu, stejně jako nedostatkem
relevantních podkladů a informací. Na podstatu a konkrétní podobu vztahů mezi
vrchnostmi a poddanými nelze usuzovat pouze na základě kvantifikace a komparace izolovaných
údajů, stejně jako není možné odděleně zkoumat jednotlivé aspekty dané problematiky.
Prolínat se přitom musí makro- i mikrohistorická perspektiva, neboť jedině tak
bude možné najít styčné body a spojitosti mezi jednotlivými regiony, stejně jako případné
odlišnosti konkrétních oblastí a objasnit jejich příčiny. Kontextem, v jehož rámci je třeba
studovat dějiny východoevropských venkovských společností, je především vývoj v západní
a jižní Evropě.
Jediným vážnějším nedostatkem předložené práce, který je však vzhledem k jejímu
rozsahu pochopitelný, jsou poměrně vágní tvrzení popisující situaci v západní Evropě, jež
jsou v příkrém kontrastu s věcnou argumentací ohledně prostoru na východ od Labe.
Stejně tak nebylo možné soustředit detailní pozornost na všechna témata, která lze v rámci
r e c e n z e 156
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 156
zkoumané problematiky rozkrýt. Poměrně málo prostoru bylo věnováno otázkám konkrétní
správy dominií, vedení příslušné písemné agendy nebo prolínání státní a vrchnostenské
správy v období osvícenských reforem. I přesto znamená kniha Markuse Cermana
významný příspěvek k dějinám venkova, a to v kontextu celoevropského vývoje. Předložená
komparativní analýza je pro českého badatele o to cennější, že se hojně opírá o výsledky
výzkumu problematiky Čech a Moravy, a umožňuje tak čtenářům vidět raně
novověký venkov z nadhledu a ve srovnání s okolními zeměmi.
Problematiku vztahů mezi pány a poddanými recenzovaná práce zpracovává za pomoci
zdánlivě tradiční metodologie hospodářských a sociálních dějin. Ty se v posledních
desetiletích zdály být zastíněny historickoantropologickými přístupy, jež preferují například
témata moci, její komunikace či disciplinace venkovského obyvatelstva. Markus Cerman
však načrtává řadu nesporně zajímavých, dosud nezpracovaných či opomíjených
témat, na něž by bylo třeba při dalším bádání soustředit pozornost. Jeho kniha tak přináší
velkou inspiraci a dokazuje, že téma pán – poddaný má co nabídnout i historikům sociálních
a hospodářských dějin.
Josef Grulich
Eva DOLEŽALOVÁ, Svěcenci pražské diecéze 1395–1416 (= Práce Historického ústavu
AV ČR = Opera Instituti historici Pragae, řada A – Monographia, sv. 25) Praha, Historický
ústav AV ČR 2010, 273 s., ISBN 978-80-7286-148-4.
Seznamy kleriků ordinovaných na různé stupně svěcení podle církevního práva byly pořizovány
v celé Evropě (dochovány jsou ovšem jen v několika zemích). Výjimkou nebyly
ani Čechy; Liber ordinationum cleri pražské arcidiecéze z let 1395–1416 byl v roce 1922
vydán Antonínem Podlahou. Z údajů této pramenné edice vycházejí analýzy Evy Doležalové
v recenzovaném svazku. Jsou postaveny na zcela jiných metodách než dosavadní bádání,
jež zpravidla jen dohledávalo jednotlivé údaje zvláště o zastáncích či odpůrcích
církevněreformního hnutí v Čechách či o klericích z určitého regionu a o celkové vytěžení
pramene se vůbec nepokusilo.
Kvantitativní zpracování pramene v heuristické fázi nepředstavovalo pouhé pořízení
dat (tedy přepis edice), ale také ověření a rektifikaci dat, zejména zrušení odchylek, zavedení
normovaných tvarů a přidání pomocných údajů kvůli porovnávání a analýze, resp.
obtížné dohledání místních názvů. To, jak jsou data strukturována, poměrně úzce souvisí
s tím, co je z nich možné analýzou vyčíst, a tady se ukazuje nutnost průběžných zpětných
úprav dat. Takový postup klade velké nároky na pečlivost badatele, který musí při práci
v každé chvíli brát zřetel jak k datům samotným, tak i ke struktuře databáze. Teprve potom
přijdou na řadu zajímavé způsoby vážení a vytěžování údajů. Velká část analýzy je skrytá
v koncipování a plnění databáze, publikace obsahuje závěry vyplývající z předchozího náročného
zpracování dat.
Na začátku monografie nalezneme seznam tabulek a seznam vyobrazení. Potom následuje
úvod a dalších pět kapitol, které uvádějí čtenáře do problematiky ordinačních seznamů
a historického pozadí vzniku těchto úředních pramenů. Nabízejí též srovnání se
zahraničním bádáním, zejména ve Francii a v Anglii, resp. Španělsku, kde se tyto seznamy
dochovaly. Poskytují také přehled o ojedinělých dalších seznamech ze 14. a 15. století
zachovaných v Čechách. Navazujících osm kapitol je věnováno zpracování pramene,
tedy českých ordinačních seznamů. Pozornost je věnována nejprve popisu databáze, metodám
vyhodnocení dat a základnímu rozboru záznamů o svěceních. Dále jsou rozebírány
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 157 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 157
konkrétní údaje: místa a termíny svěcení, světitelé, jména svěcenců a jejich otců, původ
svěcenců a nakonec kariéry kleriků. Publikaci uzavírá český a anglický souhrn dosažených
poznatků, seznam pramenů a literatury a generální rejstřík. Ke knize je přiložen
CD-ROM s databází svěcenců ve formátu MS Access 2000, popisem databáze a informací
o metodách vyhodnocení, jež jsou textově shodné s příslušnou kapitolou knihy.
Monografii charakterizuje vysoká úroveň zpracování. Ve srovnání s dřívějším bádáním
je uplatněn systematický přístup a k vytěžení pramene jsou užity důmyslné kombinace
údajů; jsou pokládány nové otázky starým pramenům. Nalezneme zde úvahy
o významu svěcení pro středověkého člověka s přihlédnutím k postoji církevních reformátorů,
ale i popis přípravy a průběhu svěcení kleriků.
Struktura záznamu v databázi sestává ze jména klerika (včetně jména otce a místa
původu), jeho akademického titulu, stupně svěcení, diecéze, místa svěcení, jména světitele,
data svěcení, bibliografického odkazu na příslušné místo pramene, názvu arcijáhenství,
beneficia, k jehož titulu byl kandidát vysvěcen, a poznámky. K tomu přistupují
interpretační a kombinační údaje.
Důležitá je charakteristika pro projekt relevantních pramenů vzniklých v pražské
arcidiecézi, ať už se jedná o synodální statuta nebo pontifikál litomyšlského biskupa
Albrechta ze Šternberka († 1380), který poskytuje mnohé cenné údaje pro poznání konkrétního
průběhu ordinačního aktu. K autorkou analyzovaným pramenům patří ovšem
především samotný Liber ordinationum cleri, rukopis pražského kapitulního archivu sign.
Cod. XVII. Záznamy o udělení svěcení v průběhu pontifikátu pěti arcibiskupů jsou v něm
řazeny podle data svěcení, dále podle diecéze, arcijáhenství a stupně svěcení (z nižších
svěcení jsou uváděna zejména svěcení na akolytu, jen zřídka je vedle toho uváděno udělení
první tonsury, z vyšších jsou evidována všechna, tedy svěcení na jáhna, kněze a bis kupa).
Jedná se o kancelářské přepisy, pravděpodobně seznamů, které pořizovali arcijáhni
jako podklady pro samotný akt. V prameni je obsaženo celkem 21 449 záznamů o svěcení.
Jejich analýzou dospěla autorka k identifikaci skoro 16 tisíc různých osob.
K závěrům práce patří vedle vytvoření metodiky identifikace osoby svěcence především
kvantitativní analýza údajů obsažených v prameni. Největší množství, přes 13 tisíc,
představují záznamy o svěcení na akolytu. Záznamy vztahující se k dalším stupňům svěcení
jsou výrazně méně početné, u každého stupně se nejedná ani o tři tisíce záznamů.
Pokud jde o místní příslušnost, nejvíce zápisů je spojeno s pražským arcijáhenstvím, zastoupení
dalších arcijáhenství je výrazně menší. Zápisy o udělení první tonsury mají ve
srovnání s ostatními netypickou strukturu, týkají se většinou jen jednoho svěcence, který
podle všeho byl šlechticem nebo významným měšťanem. Takové exkluzivní svěcení bývalo
nejspíše iniciováno soukromě. Autorka si všímá také prodlevy mezi jednotlivými
stupni svěcení. Je poněkud omezena tím, že osob, jež mají uvedeny všechny stupně svěcení,
je jen minimum. Přesto se jí podařilo vysledovat „rychlou“ a „pomalou“ variantu:
v prvním případě následovalo svěcení na všechny tři stupně do jednoho roku (či výjimečně
až do tří let) od svěcení na akolytu, ve druhém případě, který byl častější, došlo k vysvěcení
v intervalu 4–21 let. Mezi místy udílení svěcení nalezneme nejčastěji pražská města,
resp. blízké okolí tehdejší Prahy (Vyšehrad, Psáry pod Vyšehradem, Břevnov, Smíchov,
Zbraslav), ale i vzdálenější místa. Jedněmi z nejfrekventovanějších míst svěcení byly
metropolitní kostel u sv. Víta a klášter dominikánek u sv. Anny na Újezdě. Přitom není
možné předpokládat, že v klášterech by byl svěcen pouze řádový klérus. Byly analyzovány
i termíny svěcení, přičemž bylo konstatováno, že v letech 1409–1412 byl – ve zřejmé souvislosti
s událostmi po přijetí tzv. Dekretu kutnohorského – ordinován menší počet kleriků.
Rozbor frekvence křestních jmen a jmen otců přinesl ve vzájemném srovnání (přes určité
r e c e n z e 158
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 158
limitující faktory dané způsobem zápisu jmen otců v prameni) zajímavé závěry k trendům
oblíbenosti křestních jmen ve 14. století. Je nepochybné, že velký vliv zde měly rozkvétající,
nebo naopak opadávající kulty jednotlivých světců. Bylo konstatováno, že jen asi v tisíci
případů je uvedeno konkrétní beneficium, k němuž byl klerik vysvěcen. Údaje
o uděleném univerzitním gradu jsou pak vzhledem ke svému malému počtu sotva repre-
zentativní.
Srovnání s anglickými ordinačními seznamy (databázově je zpracována diecéze Londýn
pro léta 1361–1539, resp. 126 let v tomto rozsahu, z nichž se dochovaly seznamy; studie
o diecézi York v letech 1360–1530 přináší další cenné údaje) ukázalo, že v ekonomicky
i kulturně vyspělejší Anglii byl větší počet kleriků na počet obyvatel. Bylo zde ale přitom
lépe vyřešeno materiální zajištění duchovenstva: klerik byl vysvěcen buď ke konkrétnímu
beneficiu, nebo muselo být zaručeno, že kandidát svěcení má dostatečný zdroj obživy.
Podíl řádového duchovenstva mezi svěcenci byl v obou zemích přibližně stejný, kolem
čtvrtiny. V Čechách bylo prováděno velké množství svěcení na akolytu, jež bylo v Anglii
asi regulováno.
Ordinační seznamy byly dříve cenným pramenem pro toponomastiku (vytěžil je už
Antonín Profous) a prosopografii (dřívější nedostatečné zpracování seznamů bylo v monografii
demonstrováno na příkladu životopisného slovníku Josefa Tříšky). Komplexní
přístup uplatněný v knize ukázal přínosnost počítačového (databázového) zpracování historického
pramene: předpokladem byla dobře strukturovaná data, analýza pak vyžadovala
promyšlená kritéria a kombinace. Výsledky jsou v databázi, jež je obsažena na CD-ROM
přiloženém ke knize, dostupné badatelům k případnému dalšímu využití. Autorka se ctí
navázala na dílo svých učitelů Františka Šmahela a Zdeňky Hledíkové a ukázala, jakým
směrem by se mělo orientovat zpracování pramenů, jež obsahují mnoho údajů o osobách
a událostech. V tom je její pečlivá a důkladná práce doslova vzorová.
Jindřich Marek
Stanisław BYLINA, Rewolucja husycka. Przedświt i pierwsze lata, Warszawa, Wydawnictwo
Neriton – Instytut Historii PAN 2011, 332 s., ISBN 978-83-7543-205-3.
České odborné veřejnosti netřeba představovat předního polského medievalistu a bohemistu
Stanisława Bylinu. Medievalistická veřejnost jej zná jako autora četných statí a řady
monografií věnovaných středověké religiozitě a christianizaci.1
Bohemistická orientace
autora nalezla ukotvení v atraktivním tématu českého reformního hnutí doby předhusitské
a husitské revoluce, zejména jeho radikálního proudu.2
Poslední výstup S. Byliny je
monografickým zpracováním vývoje českého reformního hnutí v době předhusitské, kdy
se připravovaly podmínky pro revoluční výbuch, a počátků revoluce. Kniha je členěna na
dvě části, v první autor podává chronologický výklad dějů, druhou polovinu knihy dedikoval
tematickým sondám, zaměřil se na každodennost a sváteční den v době revoluce,
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 159 r e c e n z e
1 Srov. např. Stanisław BYLINA, Człowiek i zaświaty, Warszawa 1992; TÝŽ, Christianizacja
wsi polskiej u schyłku średniowiecza, Warszawa 2002 (k tomu viz moji recenzi
in Kwartalnik Historyczny 111, 2004, č. 1, s. 133–136); TÝŽ, Religijność późnego średniowiecza,
Warszawa 2009 aj.
2 Uveďme např. TÝŽ, Wpływy Konrada Waldhausena na ziemiach polskich w drugiej
połowie XIV i pierwszej połowie XV wieku, Wrocław–Warszawa–Kraków 1966; TÝŽ,
Na skraju lewicy husickiej, Warszawa 2005; TÝŽ, Hussitica, Warszawa 2007.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 159
podobu liturgie, chiliastické hnutí v raném stadiu revoluce, zbožnost husitské levice, nakonec
bilancuje výsledky prvních let revoluce. Publikace je složena z jedenácti kapitol,
číslovaných průběžně, bez ohledu na začlenění do té či oné části.
První část knihy je tvořena kapitolami nazvanými „Prekusorzy reformy i heros prawdy
bożej“ (Předchůdci reformy a héros Boží pravdy), „Czas odrzucania i odkrywania. Praga
i prowincja“ (Období odmítání a objevování. Praha a venkov), „Droga wiodła przez święte
góry“ (Cesta vedla přes svaté hory), „Przeciw zastępcom Antychrysta“ (Proti zástupcům
Antikrista), „Rewolucja pożera swe krnąbne dzieci“ (Revoluce požírá své vzdorovité děti),
„Przeciw wrogom i przeciw braciom“ (Proti nepřátelům a proti bratrům). Pozornost autora
je věnována aktivitám Konráda Waldhausena, Milíče z Kroměříže, Betlémské kapli a Husově
působení v ní, následně situaci v Praze a obecně v Čechách po upálení Mistra Jana
Husa a Jeronýma Pražského. Jako specifický úkaz vzpomíná tvorbu šlechtice-laika Tomáše
ze Štítného. Osoba Jana Husa je začleněna jako komponent do souvislého výkladu,
není na ni upřena obzvláštní pozornost.3
Pro výraznou akcentaci vzoru apoštolské církve
Bylina Husa definuje jako pokračovatele svých českých předchůdců, nikoliv Viklefa. V případě
Husova glejtu pro cestu do Kostnice Bylina správně zdůrazňuje, že neobsahoval a ani
nemohl obsáhnout klausuli o jeho vyjmutí z jurisdikce církve; nemohl zabránit jeho uvěznění
orgány církve. Podrobně se autor zabývá poutěmi na hory a jejich jednotlivými fázemi.
Následně rozebírá okolnosti vzniku čtyř pražských artikulů, popisuje likvidaci
radikálního křídla v Táboře, situaci v Praze za Želivského.
Druhá část knihy je uvozena kapitolou o každodennosti a svátečním dni („Codzienność
i dzień swiąteczny“). Každodennost, jejíž rozbor se stal imperativem historiografie,
pro Čechy na počátku revoluce Bylina charakterizuje pomocí pochodů husitských vojsk,
migrací, ať už dobrovolných či vynucených, pogromů, rabování, devastace a ničení měnících
podobu místa. Autor naznačuje dezorientaci lidí. Migrace zasáhla též poddané a obyvatele
malých městeček, tedy lidi, kteří se výraznou mobilitou nevyznačovali. První
závažný mezník ve vývoji každodenního života pražanů autor stanovuje dnem pražské
defenestrace. Do denního rytmu života měst pražských, jak autor poznamenává, se zapsalo
též očekávání kruciáty. Život rolníků Bylina charakterizuje jako neměnný, s výjimkou
válečných událostí, přitom ovšem vyzdvihuje volnost pohybu, již získali poddaní
táborského svazu, a obecně zlepšení jejich podmínek. Naznačuje změny v kalendáři
svátků, mezi něž se svátek Jana Husa všeobecně neprosadil.
V osmé kapitole („Liturgia w dniach rewolucji“) S. Bylina nastínil vývoj liturgie husitů,
využil především popisu Vavřince z Březové. Popsán je rozdíl mezi utrakvisty z městského
prostředí a tábority, především v konání bohoslužeb, udělování svátosti křtu a postojích
ke kultu relikvií, prostor je věnován konfliktní otázce ornátů. Autor specifikuje přesun
úkonů zpoza zdí kostela do venkovního prostoru, připomíná navázání na pravidla a principy
prvotní církve. Vzpomněl obraz husitského vojska, v jehož čele jde kněz se skromnou
dřevěnou monstrancí s eucharistií.
Devátá kapitola je nadepsána „Chrystus zstąpi na ziemię czeską“ (Kristus sestoupí na
českou zemi), autor se věnuje chiliastické kampani. Jak naznačuje, chiliastická proroctví
dynamizovala vývoj událostí, zejména jednání spojenců táboritů. Desátou kapitolu Bylina
dedikoval zbožnosti husitské levice („Pobożność lewicy husyckiej“). Dává zbožnost do kontrastu
s terorem, provázeným nenávistí, hněvem, zabíjením a ničením. Zbožnost radikálr
e c e n z e 160
3 Jenom lze připomenout, že poslední shrnutí okolností působení Jana Husa podal ve
své knižně publikované studií Jiří KEJŘ, Jan Hus známý i neznámý (Resumé knihy,
která nebude napsána), Praha 2009.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 160
ních přívrženců reformního hnutí představuje jako sérii vzletů, provázených projevy entusiasmu,
radosti a naděje, a následných pádů. Násilí a svatá válka je předmětem poslední
jedenácté kapitoly („Przemoc i święta wojna“). Autor rozebírá s pomocí pramenů otázku
spravedlivé války. Výklad se točí kolem výroků Křišťana z Prachatic a Jakoubka ze Stříbra
a především výkladu Vavřince z Březové. Otevřenost svého hodnocení autor vyjadřuje
titulem závěru „Niepełny bilans wczesnych lat“ (Neúplná bilance raných let).
Bylina se prezentuje jako sympatizant s hnutím, které polskému převážně katolickému
čtenáři přibližuje a objasňuje; vysvětluje motivy, okolnosti a způsoby uvažování
aktérů a davu. Jeho pozornost přitahuje slovy moderní politické terminologie levice, popř.
krajní levice hnutí, věcné uvažování autora přitom současně ústí v logickou kritiku a odmítnutí
excesů a extrémů projevujících se ničením či tyranie ve jménu „absolutní“ pravdy.
Poznámkový aparát knihy není přehlcen, Bylina se zaměřil na novější literaturu a její
poznatky a závěry; důsledná citace záplavy publikované literatury4
mohla logicky vést ke
snížení přehlednosti aparátu, narušení autorova záměru a určení knihy. S tím souvisí skutečnost,
že autor často odkazuje na aktuální stanoviska či hodnocení představitelů české
historiografie, výrazné osobnosti české husitologie současnosti (ponejvíce F. Šmahel, ale
též P. Čornej a J. Kejř) či nedávné minulosti (A. Molnár).5
Nikterak se tím neubírá na osobitosti
výkladu S. Byliny, kombinovaného z analýzy pramenů a odkazů na literaturu, a pojetí
celé materie.
Na konci knihy je připojena bibliografie, seznam publikovaných pramenů a literatury,
anglické a německé resumé, osobní rejstřík, který obsahuje jména jak historických postav,
tak zmiňovaných a citovaných historiků, a dále místní rejstřík. Polskému čtenáři lepší
orientaci v zeměpisných názvech Čech umožní čtyři mapy, z nichž první zachycuje „svaté“
hory, na něž směřovali poutníci roku 1419, druhá nejvýznamnější chiliastická místa, třetí
mapa je výřezem území Táborska a zobrazuje důležitější místa působení pikartů a poslední
čtvrtá mapa naznačuje situaci v celých Čechách, nejvýznamnější města pražského
a táborského svazu, katolická města a husitská nezařazená města, tedy mocenskopolitické
rozložení sil na počátku revoluce.
Autor prokazuje hluboké proniknutí do tématu. Toto dílo zahraniční husitologie můžeme
právem považovat za špičkovou práci. Kniha jistě nalezne široký okruh čtenářů
a uživatelů, historiků a v případě domácího prostředí autora též laické veřejnosti, jíž
erudovaným, ale současně čtenářsky přístupným způsobem prezentuje významnou etapu
českých dějin.
Pavel Krafl
Katrin KELLER – Alessandro CATALANO (edd.), Die Diarien und Tagzettel des Kardinals
Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667) I-VII, Wien-Köln-Weimar, Böhlau Verlag 2010
(= Veröffentlichungen der Kommission für Neuere Geschichte Österreichs 104/I-VII),
5872 s., ISBN 978-3-205-78461-6.
Prameny osobní povahy (ego-dokumenty) tvoří již od 19. století nedílnou součást historického
bádání a těší se nemalé pozornosti badatelů a badatelek. Ačkoli mezi dějepisci nepanuje
shoda o vymezení těchto písemností, jejich společným jmenovatelem je soukromý
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 161 r e c e n z e
4 Srov. František ŠMAHEL, Husitská revoluce, IV, Praha 1993, s. 213–388.
5 Srov. s. 39, 56, 70, 97, 112, 152, 176, 194, 198, 200, 236, 275 v recenzované knize.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 161
charakter a psychologicky komplikovanější autobiografická výpověď.1
Vypovídací hodnota
autobiografií, deníků, rozličných naučení, osobní korespondence, pamětí či rodinných
kronik láká historiky a historičky především návratem k individualitě v dějinách a důrazem
na osobitost prožitku konkrétních postav.2
Zvýšenému badatelskému zájmu o tento
typ písemných pramenů v posledních dvaceti letech odpovídá množství moderně zpracovaných
kritických edic i rozsáhlá evropská teoretická diskuse o vymezení a vypovídací
hodnotě ego-dokumentů.3
Stranou zmiňovaného proudu bádání nezůstala ani středoevropská
historická věda. I ona v tomto období zaznamenala řadu významných edičních
počinů, zejména v případě osobních (cestovních) deníků a korespondence.4
Prozatímní vrchol moderní ediční činnosti představuje zpřístupnění rozsáhlých německy
a italsky psaných diárií a denních zpráv (foglietti, Tagzettel) pražského arcibiskupa
Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1598–1667) z let 1630–1667 Alessandrem Catalanem a Katrin
Kellerovou, které právem vzbudilo svým rozsahem i obsahovou náplní zaslouženou pozornost
odborné veřejnosti. Právě neobvykle dlouhé časové rozpětí vydaných písemností
druhorozeného syna jednoho z nejvlivnějších rádců císaře Ferdinanda II. – Karla z Harrachu
(1570–1628), od roku 1623 pražského arcibiskupa a pozdějšího kardinála římskokatolické
církve samo o sobě představuje unikátní pramen k (středo)evropským dějinám
první poloviny 17. století.5
Mimořádné je i úzké propojení dvou typů písemných pramenů
– deníků a denních zpráv. I když jde z hlediska historické sémantiky o slova odlišného
významu, v myšlení kardinála z Harrachu šlo s největší pravděpodobností o synonyma.
r e c e n z e 162
1 Benigna von KRUSENSTJERN, Was sind Selbstzeugnisse? Begriffskritische und quellenkundliche
Überlegungen anhand von Beispielen aus dem 17. Jahrhundert, Histori sche
Anthropologie 2, 1994, s. 462–471; Harald TERSCH, Vielfalt der Formen. Selbst zeugnisse
der Frühen Neuzeit als historische Quelle, in: Thomas Winkelbauer (ed.),
Vom Lebenslauf zur Biographie. Geschichte, Quellen und Probleme der historischen
Biographik und Autobiographik, Waidhofen an der Thaya 2000, s. 69–98.
2 Harald TERSCH, Die Beschäftigung mit dem Ich, in: Karl Vocelka – Rudolf Leeb –
Andrea Scheichl (edd.), Renaissance und Reformation. Oberösterreichische Landesausstellung
2010, Linz 2010, s. 129–134.
3 Winfried SCHULZ, Ego-Dokumente: Annäherung an den Menschen in der Geschichte,
Berlin 1996; Kaspar von GREYERZ – Hans MEDICK – Patrice VEIT (edd.), Von der
dargestellten Person zum erinnerten Ich. Europäische Selbstzeugnisse als historische
Quellen (1500–1850), Köln-Weimar-Wien 2001; Kaspar von GREYERZ (ed.), Selbst zeugnisse
in der Frühen Neuzeit. Individualisierungsweisen in interdisziplinärer Perspektive,
München 2007. K tomu s příslušnými bibliografickými údaji nejnověji Hans
MEDICK – Angelika SCHASER – Claudia ULBRICH (edd.), Selbstzeugnis und Person.
Transkulturelle Perspektiven, Köln-Weimar-Wien 2012.
4 O tom souhrnně Harald TERSCH, Österreichische Selbstzeugnisse des Spätmittelalters
und der Frühen Neuzeit 1400–1650. Eine Darstellung in Einzelbeiträgen, Wien-KölnWeimar
1998; Josef PAUSER – Martin SCHEUTZ – Thomas WINKELBAUER (Hgg.),
Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16.–18. Jahrhundert). Ein exemplarisches
Handbuch, Wien-München 2004.
5 Alessandro CATALANO, Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu
(1598–1667) a protireformace v Čechách, Praha 2008 (v originále TÝŽ, La Boemia
e la riconquista delle coscienze. Ernst Adalbert von Harrach e la Controriforma in Europa
centrale 1620–1667, Roma 2005); Katrin KELLER – Marion ROMBERG, The Tagzettel
and Diaries of Cardinal Ernst Adalbert von Harrach: A Source for 17th Century
Central European History, The Medieval History Journal 13, 2010, č. 2, s. 287–314.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 162
O tom svědčí rovněž skutečnost, že jím vyhotovené komentáře své každodenní činnosti
nejprve označoval termínem diario. Od roku 1637 však začal používat výhradně výraz
Tagzettel. Na druhou stranu je třeba zmínit, že diária nesou určité rysy klasického deníku,
přičemž měla sloužit spíše pro osobní potřebu pražského arcibiskupa jako „kniha vzpomínek“
na události, jichž se osobně zúčastnil.6
Naopak v případě denních zpráv jde o různě
dlouhá psaní určená ohraničené skupině korespondentů, zejména příbuzným, v nichž
vlivný duchovní komentoval vlastní zážitky a aktuální politické dění v různých koutech
Evropy.7
Vypovídací hodnota deníků a denních zpráv umožňuje detailně zrekonstruovat průběh
veřejné kariéry jednoho z nejmocnějších církevních hodnostářů střední Evropy v průběhu
téměř čtyř desetiletí. Obsahová náplň obou písemných pramenů odráží mnohočetné
zájmy Arnošta Vojtěcha z Harrachu. Vedle všedních starostí pražského arcibiskupa, slavnostních
bohoslužeb, postupu reorganizace katolické církve v českých zemích po Bílé
hoře, rozličných projevů barokní zbožnosti, konfliktů s jezuity nelze opomenout ani světskou
stránku života kardinála z Harrachu. Nedílnou součást denních záznamů tvoří údaje
o životních cyklech urozených jedinců z českých a rakouských zemí, jejich zdravotním
stavu, kulturních aktivitách, počasí, každodenním životě v Praze i u císařského dvora ve
Vídni, kde Arnošt Vojtěch z Harrachu často pobýval. Stranou pozornosti duchovního nezůstaly
ani rozsáhlé komentáře soudobého politického dění v Evropě – průběhu třicetileté
války, mírových jednání v Münsteru a Osnabrücku, druhé severské války mezi Polsko-litevskou
unií a Švédskem (1655–1660), vztahu podunajské monarchie a Francie i mnoha
dalších témat.
Na tomto místě je třeba zdůraznit neobyčejně široký geografický záběr editovaných
pramenů. Životní obzor Arnošta Vojtěcha z Harrachu se neomezoval pouze na hranice
habsburského soustátí a Římsko-německé říše. V letech 1632–1667 podnikl pět cest dlouhodobějšího
charakteru na Apeninský poloostrov, včetně účasti na třech papežských konkláve
(1644, 1655, 1667). Především v diáriích z volby hlavy Svatého stolce Inocence X.,
Alexandra VII. a Klementa IX. papeži nechybí podrobné komentáře každodenního života
pražského arcibiskupa v metropoli papežského státu, průběhu složitých jednání kardinálského
kolegia, leckdy subjektivně zabarvené charakteristiky jeho jednotlivých členů
a další tematické okruhy. Z toho důvodu představují deníky a denní zprávy kardinála
z Harrachu nesmírně bohatou a originální studnici informací k dějinám papežství a římské
každodennosti v 17. století.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 163 r e c e n z e
6 K raně novověkým osobním a cestovním deníkům blíže Harald TERSCH, Das autobiographische
Schrifttum Österreichs in der Frühen Neuzeit. Ein Projektbericht,
Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 102, 1994,
s. 409–413; Petr MAŤA, Nejstarší české a moravské deníky. Kultura každodenního života
v raném novověku a některé nové perspektivní prameny, Folia Historica Bohemica
18, 1997, s. 99–120; TÝŽ, Tagebücher, in: J. Pauser – M. Scheutz – T. Winkelbauer
(Hgg.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie, s. 767–780.
7 Srov. Alessandro CATALANO – Katrin KELLER, Die Tagzettel des Kardinals Ernst
Adalbert von Harrach, Frühneuzeit-Info 18, 2007, č. 1–2, s. 9-23. Navíc v případě
šlechtického rodu Harrachů nejde o jediný soubor denních zpráv, který se dochoval
až do současnosti. K tomu Susanne Claudine PILS, Schreiben über Stadt. Das Wien
der Johanna Theresia Harrach 1639–1716, Wien 2002; TÁŽ, Die „Tagzettel“ der
Gräfin Johanna Theresia von Harrach als Sonderform des Briefes, in: J. Pauser –
M. Scheutz – T. Winkelbauer (edd.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie,
s. 790–795.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 163
Denní zprávy navíc představují nedocenitelný pramen k rekonstrukci komunikačních
sítí urozených jedinců na prahu novověku. Přístup k informacím symbolizoval v očích
šlechticů nezbytný předpoklad k úspěšnému vykonávání veřejné kariéry a ukazatel politického
vlivu. Vznešená osoba nesměla v žádném případě vůči svému blízkému či vzdálenému
okolí vystupovat pasivně, ale aktivně se zapojovat do vzájemné výměny zpráv.
Hlavní motivaci k vedení komunikace představovala touha po získávání novinek a vytvoření
si podrobného obrazu o aktuálním dění v různých částech habsburské monarchie,
Římsko-německé říše a evropského kontinentu.8
U Arnošta Vojtěcha z Harrachu se sbíhaly
nejrůznější komunikační kanály. Ten následně třídil získané informace, vyhodnocoval
a dále rozesílal ohraničené skupině osob. Denní zprávy symbolizovaly v jeho očích účinný
nástroj, kterým mohl ovlivňovat politické dění v mnohonárodnostním habsburském státě
a částečně i za hranicemi podunajské monarchie. Ne nadarmo patřili Harrachové k nejmocnějším
šlechtickým rodům ve střední Evropě a pravidelně se propracovávali do nejvyšších
úřadů císařského dvora. K udržení nemalého politického vlivu obratně využívali
rozvětvenou komunikační síť, jejímž důležitým článkem byl právě pražský arcibiskup.9
Zvláštní ocenění si zaslouží také pečlivost, s níž editoři přistoupili k časově náročné
přípravě kritického vydání diárií a denních zpráv kardinála z Harrachu. Zde se s přehledem
dokázali vyrovnat s nesnadnými filologickými hledisky ediční práce dvou jazykově
odlišných prostředí – italského a německého. O sekundární literaturu opřená identifikace
tisíců osob a lokalit, jež se v pramenech objevují, dotváří mimořádně příznivý dojem
z edice. Vzhledem k jejímu rozsahu, který čítá sedm objemných svazků, historik ocení
především pomůcky, jež mu usnadní lepší orientaci ve zmiňovaných pramenech. Na prvním
místě je třeba uvést rejstříky osobních jmen a zeměpisných názvů, které zabírají
téměř 400 stran. Těm předcházejí pečlivě zpracované krátké biogramy urozených osob
a duchovních, jež se nejčastěji vyskytují v editovaných písemnostech a s nimiž kardinál
z Harrachu udržoval užší kontakt.
Oproti ostatním moderním kritickým edicím zde chybí věcný rejstřík. Autoři na něj
rezignovali vzhledem k rozsahu pramene a neobyčejné pestrosti jednotlivých témat. Tento
nedostatek nahrazuje tematicky strukturovaná zevrubná obsahová analýza diárií a denních
zpráv. Na konci každého tematického okruhu navíc vydavatelé umístili přímé odkazy
na konkrétní okruhy v editovaném prameni.
K dalším neocenitelným pomůckám patří rovněž soupis adresátů denních zpráv
Arnošta Vojtěcha z Harrachu a především jeho itinerář, který sestavila Marion Rombergová.
Ten svědčí o nebývale široké mobilitě šlechtice-duchovního na prahu novověku
v prostoru mezi Prahou, Vídní a Římem v časovém horizontu téměř čtyřiceti let. V recenzované
publikaci nechybí ani kapitola, která se týká vnitřní i vnější kritiky a dobového
kontextu vzniku editovaných pramenů. Důležité místo zde zaujímá i biografický portrét
kardinála z Harrachu, v němž autoři nastínili jeho rodinné zázemí, průběh výchovy a politickou
činnost jedince v první polovině 17. století.
r e c e n z e 164
8 Mark HENGERER, Kaiserhof und Adel in der Mitte des 17. Jahrhunderts. Eine Kommunikationsgeschichte
der Macht in der Vormoderne, Konstanz 2004, zejména
s. 369–493; Rostislav SMÍŠEK, Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů
a Schwarzenberků za vlády Leopolda I., České Budějovice 2009, s. 292–452.
9 Irene FOSI, Rituali della parola. Supplicare, raccomandare e raccomandarsi a Roma
nel Seicento, in: Andreas Würgler – Cecilia Nubola (edd.), Forme della comunica zione
politica in Europa nei secoli XV-XVIII. Suppliche, gravanima, lettere, BolognaBerlin
2004, s. 329-349.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 164
Ediční zpřístupnění rozsáhlých diarií a denních zpráv Arnošta Vojtěcha z Harrachu
představuje jeden ze základních stavebních kamenů pro historicko-antropologicky laděný
výzkum rozličných stránek šlechtické každodennosti, působení soudobých mocenských
struktur na různých úrovních politického systému, prožívání a vnímání válečných událostí
i otázek spjatých s myšlením duchovních i urozených příslušníků raně novověké společnosti.
Edice může sloužit i jako nenahraditelný a originální zdroj poznatků o individuálních
kariérách jednotlivých šlechticů nejen z českých a rakouských zemí. Alessandro
Catalano a Katrin Kellerová svým ojedinělým editorským počinem nabídli dosud nepoznaný
obraz středoevropských a jihoevropských dějin první poloviny 17. století. Jde o edici
zásadního vědeckého významu, která svým obsahem i rozsahem ovlivní další badatelské
generace historiček a historiků.
Rostislav Smíšek
Jörn LEONHARD – Christian WIELAND (Eds.), What Makes the Nobility Noble? Comparative
Perspectives from the Sixteenth to the Twentieth Century, Göttingen, Vandhoeck &
Ruprecht 2011, 396 s., ISBN 978-3-647-31041-1.
Dějiny šlechty se v posledních několika desetiletích těší neutuchajícímu zájmu odborné
i laické veřejnosti. Struktura publikovaných studií se ovšem pomalu mění. Kromě pramenných
edic a (možno říci) tradičních prací vycházejících primárně z pozitivistických
východisek se objevuje řada větších i menších studií, zabývajících se také kulturou
a hospodářstvím, každodenností – obecněji řečeno vývojem této společensko-kulturních
skupin – na multioborové bázi. Mnoho studií navíc spojuje (někdy více, jindy méně
úspěšná) snaha přinést komplexní pohled na zkoumané období a problematiku.
Jedním z východisek mezioborově koncipovaných studií se v poslední době čím dál
častěji stávají vědecké konference, či spíše workshopy, s menším počtem referujících
ovšem s rozsáhlou diskusí ke zkoumanému tématu. Právě tato vědecká sympozia jsou inspirujícím
místem, jež řadu účastníků vede k precizaci svého výzkumu a zapracování nových
metod a výsledků. Sborníky z těchto jednání jsou ovšem v českém prostředí
(vzhledem ke komplikovanému hodnocení vědeckých výstupů) obvykle označovány jako
kolektivní monografie. Významným přínosem těchto prací bývá rozsáhlá plejáda pohledů
na zkoumanou problematiku, nedostatkem pak ovšem jistá „roztříštěnost“ a metodologická
nejednotnost.
Publikace, vydaná Jörnem Leonardem, profesorem na Albert-Ludwigs-Universität ve
Freiburgu, a Christianem Wielandem z téže instituce, je výstupem workshopu, který roku
2009 realizoval Freiburg Institute for Advanced Studies (FRIAS), mezinárodní vědecké kolegium
shromažďující mimořádně kvalifikované vědce z oboru společenských věd, historických
a historii příbuzných disciplín. Hlavním těžištěm výzkumu FRIAS jsou srovnávací
evropské dějiny 18.-20. století, a cílem integrovat s historií spřízněné vědy (politologie,
sociologie, dějiny umění, teologie či právní dějiny) do historie synchronní s interdisciplinárními
pohledy.
Právě tak je pojata i publikace „Co dělá šlechtu šlechtou? Komparativní perspektivy
od 16. do 20. století“, která – a to je třeba zdůraznit – více otázky nastoluje, než odpovídá.
Kniha je rozdělena do tří kapitol, které obecně (nikoli ale ve všech detailech) určují zaměření
jednotlivých studií: Nobility and Law, Nobility and Politics a Nobility and Aesthetics.
Ke každé z hlavních kapitol je připojen i shrnující komentář, který je ale v podstatě
samostatnou studií.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 165 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 165
Monografie je doplněna rozsáhlým úvodem obou editorů (J. Leonarda a Ch. Wielanda),
rozebírajícím zkoumanou problematiku obecně z hlediska cílů, metod a předpokladů, obrazu
a modelů šlechty a šlechtické společnosti v evropské komparaci, samotným faktograficko-metodologickým
úvodem k jednotlivým kapitolám knihy a perspektivami dalšího
výzkumu. Hlavní cíl, který si publikace klade, je vlastně zosobněn již v jejím titulu: „Co
dělá šlechtu šlechtou?“ Jednotliví autoři se pak (s většími i menšími úspěchy) snažili s tímto
úkolem vyrovnat a nastínit obraz šlechty (primárně aristokracie) v období přelomových
společenských změn 16.-20. století. Je pochopitelné, že se při takovém rozsahu zkoumaného
materiálu i počtu autorů nebylo možné vyhnout jistým věcem, které se při bližším
pohledu mohou ukázat jako problematické. Práce se prohlašuje za komparační se snahou
o dostatečný nadhled na zkoumanou problematiku – a tak tomu také většinou je.
Hned v první kapitole Nobility and Law lze zmínit skutečně dvě mimořádné přínosné
studie týkající se středoevropského regionu: Christiana Wielanda „The Violence of Nobility
and the Peaceableness of the Law“ a Moniky Wienfortové „Gerichtsherrschaft, Fideikomiss
und Verein“, které nabízí řadu možností ke komparaci se situací v habsburské monarchii,
ovšem další části této kapitoly se zabývají spíše zcela okrajovými problémy
zkoumaného spektra (např. Marco Bellaberba „Konjunkturen des Duells“). Neznamená
to samozřejmě, že se jedná o práce méně hodnotné, právě naopak, svým úzkým zaměřením
však v jistém smyslu zpochybňují koncepci celé práce.
Pro českého čtenáře je zajímavá srovnávací studie Tatjany Tönsmeyerové „Adeliges
Politisieren vor Ort – Böhmische Gemeindevertretungen und englische Grafschaftsräte
(1848–1918)“, která vychází z její habilitační práce publikované roku 2010. V druhé kapitole,
kde je otištěna i zmíněná práce T. Tönsmeyerové, je třeba upozornit i na studie Petera
Mandlera „Caste or Class? – The Social and Political Identity of the British Aristocracy
since 1800“ o proměně postavení britské šlechtické elity v 19. a 20. století a Roberta Frosta
„Ut unusquisque qui vellet, ad illum venire possit“ představující skutečně shrnující pohled
na elity Polsko-litevského státu v letech 1454–1795.
V poslední, třetí kapitole zaměřené na umění (Nobility and Aesthetics) pak najdeme
studie zabývající se architekturou (Andreas Pečar), hudbou (Klaus Pietschmann), malířstvím
(Hubertus Kohle) či literaturou. Nejšířeji je zde zaměřena práce A. Pečara „Die Imagination
von Autonomie, Größe und Dauer-Adelsräpresentation im 18. Jahrhundert im
Schloss- und Gartenbau“ srovnávající šlechtickou zámeckou a zahradní architekturu na
příkladech lichtenštejnského zahradního paláce v Rossau (dnes Vídeň), anhaltského
zámku Wörlitz, římského paláce Barberini a Wenworth Castle v Yorkshiru. Zahrnutí posledně
zmiňovaného do studie sice může působit mírně „nuceně“, ovšem s přihlédnutím
k britskému vlivu na zahradní architekturu konce 18. a zejména 19. století a nadcházející
éru romantismu logiku má.
Monografii zakončuje shrnující studie dalšího freiburského profesora Ronalda G. Asche
„What Makes the Nobility Noble?“, která se mimo jiné pokouší identifikovat hlavní příčiny
schopnosti šlechty přestát nejrůznější společenské změny a jejího výjimečného společenského
postavení ve sledovaném období.
Je samozřejmě na každém čtenáři, aby po přečtení této publikace usoudil, zda odpověděla
na provokativní otázku ve svém titulu: „Co dělá šlechtu šlechtou?“. V každém případě
je třeba konstatovat, že z okruhu FRIAS vyšla velmi zajímavá kniha, která ovšem –
jak už jsem nastínil – v mnoha případech otázky spíše nastoluje, než na ně odpovídá. Za
nejproblematičtější část jinak velmi přínosné monografie považuji příliš široký časový
záběr a teritoriální roztříštěnost. Zatímco s prvním problémem se autoři jednotlivých částí
knihy vypořádali, druhou se bohužel odstranit nepodařilo. Kniha tak představuje sice
r e c e n z e 166
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 166
velmi zajímavý, ale bohužel ne zcela dokončený obraz, na kterém malíř některým místům
věnoval mnoho pozornosti, jiným ale bohužel velmi málo nebo žádný. Vzhledem ke složení
autorského kolektivu je logické, že hlavní pozornost byla upřena na oblast Německa
(respektive Svaté říše římské) a částečně též Anglie, Itálie, Francie a Polska, zarážející je
však absence studií, jež by se podrobněji věnovaly habsburské monarchii (s výjimkou
srovnávací práce T. Tönsmeyerové), Skandinávii, Iberskému poloostrovu či Rusku.
Přesto však „What Makes the Nobility Noble?” můžeme označit za knihu, kterou by
historik zabývající se dějinami šlechty neměl opominout. Vzhledem k aktivitám FRIAS
ovšem můžeme doufat, že se v dohledné době dočkáme dalších, možná tentokrát obsahově
ucelenějších konferencí a následně monografií, které by pomohly dále posunout výzkum
evropských šlechtických elit v novověké a moderní době.
Jan Županič
Joachim BAHLCKE – Christoph KAMPMANN (edd.), Wallensteinbilder im Widerstreit. Eine
historische Symbolfigur in Geschichtsschreibung und Literatur vom 17. bis zum 20. Jahrhundert,
Köln-Weimar-Wien, Böhlau Verlag 2011, 408 s. (= Stuttgarter Historische Forschungen,
Band 12), ISBN 978-3-412-20609-3.
Joachim Bahlcke a Christoph Kampmann sestavili redakčně velmi dobře připravenou
publikaci vědeckých studií o proměnách protikladného obrazu Albrechta z Valdštejna od
17. do 20. století. Příspěvky byly původně přednesené na konferenci, kterou pořádaly
v říjnu 2009 univerzity v Marburku a Stuttgartu u příležitosti 250. výročí narození Friedricha
Schillera. Zdůrazňované snaze o mezioborový přístup odpovídá důsledné historiografické
a literárně historické ukotvení naprosté většiny zveřejněných statí, jež napsali
výlučně badatelé z německy mluvících zemí.
V jedné z úvodních historiograficky pojatých studií se Christoph Kampmann zabýval
utvářením obrazu slavného válečníka, válečného podnikatele a mecenáše v dílech německého
protestantského dějepisectví vzniklých před rokem 1800. Svou pozornost soustředil
zvláště na rozbor kronikářského pojednání z let 1648 až 1653, které napsal
Bogislaus Philipp von Chemnitz. V jeho pojetí ztělesňoval Valdštejn mravní protiklad k životním
skutkům švédského krále Gustava II. Adolfa. Srovnávací úhel si zvolil jako metodické
východisko ve svém příspěvku Arno Strohmeyer, když se pokoušel s ohledem na
proměny politického myšlení v polovině 17. století vystihnout rozdíly v obraze životních
osudů frýdlantského vévody, který vykreslil válečník, dvořan a historiograf italského původu
Galeazzo Gualdo Priorato ve dvou životopisech Valdštejna vydaných v letech 1643
v Lyonu a 1673 ve Vídni. Poněkud neústrojně zařazený text Hanse Ottomeyera, jenž sledoval
proměny zobrazování slavného válečníka v dílech portrétního umění, by vyžadoval
nejen hlubší ponor do proměn dobových společenských souvislostí, které ovlivňovaly podobu
výtvarné kultury, ale především lépe vybranou obrazovou přílohu.
Cenný příspěvek Norberta Oellerse si všímal okolností vzniku Schillerovy valdštejnské
trilogie a místa tohoto díla mezi jeho ostatními velkými historickými dramaty. Zvláštní
pozornost věnoval vlivu Schillerova dramatického kusu na utváření obrazu císařského
generála v posledních dvou letech života před chebskou vraždou, o nichž drama podává
svébytnou uměleckou výpověď. V tematicky navazující stati zevrubně zkoumal Holger
Mannigel zdroje a společenské souvislosti, které ovlivnily pohled Friedricha Schillera jako
historika na Valdštejnův život v díle Geschichte des Dreißigjährigen Kriegs. To vzniklo
před polovinou devadesátých let 18. století a předcházelo valdštejnské trilogii, jež byla
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 167 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 167
dokončena roku 1799. Schillerův vliv na utváření obrazu frýdlantského vévody a hodnocení
jeho dějinné role neopustil ve své studii ani Arnd Beise, když hledal odpověď na
otázku, jakou řečí promlouval císařský generál k německé veřejnosti v 19. století, která
se dovídala o jeho životních osudech ze stránek tiskem vydaných Schillerových děl s valdštejnskou
tematikou. Zvláště rozborem dobových literárně kritických textů autor studie
výstižně prokázal, že některé skutky a chování Schillerova Valdštejna z let 1633 až 1634
se pozvolna stávaly nástrojem argumentace části říšské politické reprezentace usilující
o sjednocení Německa.
Spíše materiálovou hodnotu si podržely dvě faktograficky pojaté studie z pera Johannese
Süßmanna a Ludgera Udolpha, které v zásadě přinesly pouze výčty žánrově rozmanitých
literárních děl z 19. a 20. století, v nichž ke čtenářům promlouval frýdlantský
vévoda, ať v německém, nebo českém jazyce. Zvláště Udolphova studie svým pojetím připomíná
spíše sled rozšířených encyklopedických hesel z literárně historické příručky než
autorův vlastní pokus o přiblížení Valdštejnova portrétu v uměleckých textech. Přestože
do české literární tvorby proniklo valdštejnské téma později než do německého písemnictví,
bylo zpravidla dlouhodobě úzce spojováno s politickými, náboženskými a kulturními
představami národního charakteru. Žádoucí interpretace uvedených literárních děl
nepochybně přispěje k poznání proměn obrazu Albrechta z Valdštejna v krásné literatuře
posledních dvou století, jež ovlivňovala úroveň historického vědomí patrně v mnohem
větší míře než vědecká díla historiků.
Zatímco Thomas Brechenmacher a Hilmar Sack přiblížili ve dvou studiích protikladné
obrazy frýdlantského vévody v různých dobových proudech názorově roztříštěné německé
historiografie 19. století a sledovali jejich sepětí s odlišnými potřebami politických zájmů
na říšské a regionálních úrovních moci, věnoval Gerrit Walther pozornost heuristickým,
koncepčním a interpretačním východiskům Leopolda von Rankeho, která uplatnil ve Valdštejnově
biografii vydané roku 1869. Ve svém inspirativním výkladu podtrhl, že prostřednictvím
životních osudů císařského generála dokázal velký německý historik nahlížet
dějiny třicetileté války. Waltherova stať tak představuje cenné zamyšlení o pojetí a především
uplatnění biografické metody v německé historické vědě po polovině 19. století.
Norbert Kersken shromáždil v materiálově, historiograficky a interpretačně cenném příspěvku
údaje o edicích pramenů s valdštejnskou tematikou, které vydávali v 19. a počátkem
20. století nejen odborně školení historikové, ale stále častěji také knihovníci,
archiváři, učitelé a spisovatelé.
K vědecky nejvýznamnějším a koncepčně nejvíce propracovaným studiím patří obsáhlé
pojednání Joachima Bahlckeho, v němž se zaobíral proměnami pohledu Josefa Pekaře
na společenskou a politickou roli Albrechta z Valdštejna v českých a německých
dějinách. V současné době nejlepší německý znalec zvláště starších českých dějin doložil,
že životní osudy frýdlantského vévody provázely vlivného pražského historika po celý jeho
vědecký život. Na počátku kariéry roku 1895 zveřejnil svůj habilitační spis o dějinách valdštejnského
spiknutí, který ke konci svého života přepracoval a vydal v letech 1933 až 1934
nejprve česky a roku 1937 německy. Joachim Bahlcke současně představil proměnu obrazu
císařského generála, jehož činy Josef Pekař stále zřetelněji spojoval s postoji odnárodněné
české šlechty, kterou obviňoval ze zrady české státnosti v bitvě na Bílé hoře.
Z původně „německého“ Valdštejna spjatého s říšskou politikou, k němuž se pražský historik
hlásil ještě před koncem 19. století, se o čtyřicet let později zřetelně stával „český“
Valdštejn, jenž nesl v Pekařově novém nacionalistickém pojetí spoluzodpovědnost za rozvrat
českého státu. Jelikož se Joachim Bahlcke důsledně zaobíral nejen vznikem Pekařových
děl s valdštejnskou tematikou v širokém rámci dobových společenských, politických
r e c e n z e 168
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 168
a intelektuálních souvislostí, ale zajímal se rovněž o jejich bezprostřední ohlas a druhý
život, nastavil kritické zrcadlo současnému českému bádání o dějinách dějepisectví, které
se často téměř v encyklopedické podobě omezuje pouze na nástin života autora a výčet
jeho děl.
Nezávisle na Pekařově bádání o frýdlantském vévodovi se souběžně zabýval shodným
tématem rakouský historik Heinrich von Srbik. Jeho dílo o příčinách, průběhu a následcích
Valdštejnova pádu, které vyšlo v prvním vydání roku 1920, představil Winfried
Schulze jako jeden z posledních historiografických pokusů o vykreslení obrazu císařského
generála z celoříšského úhlu pohledu, jenž jako říšský kníže nesl spoluzodpovědnost za
dosažení míru v Římsko-německé říši.
Josef Pekař a Heinrich von Srbik však nebyli jedinými historiky, kteří se souběžně zabývali
valdštejnskou problematikou. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století
vznikly nezávisle na sobě další dva životopisy, které vykreslily obraz životních skutků frýdlantského
vévody ve zcela jiném světle. Roku 1969 zveřejnil valdštejnskou biografii Hellmut
Diwald, o dva roky později vyšel objemný životopis Albrechta z Valdštejna z pera
Golo Manna. Roland Gehrke se pokusil pozoruhodným způsobem vyložit, z jakých politických
základů vyrůstala vyhrocená národně konzervativní podoba Valdštejna a jeho
zrady říšských zájmů v podání Hellmuta Diwalda, jenž jeho životopis začal vylíčením významu
vestfálského míru v roce 1648 pro další osudy Římsko-německé říše, v němž spatřoval
obrovskou diskontinuitu německých dějin, kterou srovnával s ukončením druhé
světové války roku 1945. Hans-Christoph Kraus přesvědčivě doložil, že Golo Mann při
tvorbě svého dlouho připravovaného, neobyčejně čtivého a literárně zdařilého líčení Valdštejnových
životních osudů na mnoha místech knihy překročil rámec přísné vědecké metody,
nevycházel z výpovědí pramenů a kráčel spíše cestou volného vyprávění historických
faktů, aby podle vzoru Friedricha Schillera vykreslil v zásadě romantický životopis svého
hrdiny, jenž ale navzdory podstatným výhradám odborné kritiky získal zvláště v německy
mluvících zemích popularitu u širší veřejnosti.
Jestliže se Joachim Bahlcke a Christoph Kampmann při promýšlení obsahového pojetí
recenzované práce rozhodli, že v jednotlivých příspěvcích představí proměnu protikladných
obrazů Albrechta z Valdštejna od 17. do 20. století, jak zdůraznili dokonce v podtitulu,
neměly zůstat stranou jejich pozornosti při sestavování knihy ani výsledky bádání o životních
osudech frýdlantského vévody a císařského generála v českém dějepisectví po roce
1945. Oba vydavatelé jim ovšem z málo pochopitelných důvodů přikládají jen zanedbatelný
význam (s. 19). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nejde pouze o marxisticky
ukotvenou životopisnou fresku Josefa Janáčka,1
ale především o zevrubnou kritickou reflexi
materiálově bohatých a faktograficky přesycených děl vydaných po roce 1989, která
publikoval Josef Kollmann, a to buď samostatně,2
nebo ve spolupráci s Josefem Polišen-
ským.3
Více interpretačního zájmu by si v posuzované práci jistě zasloužila také ediční
řada Documenta Bohemica Bellum Tricennale illustrantia4
a její případný heuristický vliv
na utváření obrazu Albrechta z Valdštejna v nových pokusech o jeho moderní životopis,
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 169 r e c e n z e
1 Josef JANÁČEK, Valdštejn a jeho doba, Praha 1978.
2 Josef KOLLMANN, Valdštejn a evropská politika 1625–1630. Historie 1. generalátu,
Praha 1999; TÝŽ, Valdštejnův konec. Historie 2. generalátu 1631–1634, Praha 2001.
3 Josef POLIŠENSKÝ – Josef KOLLMANN, Valdštejn. Ani císař, ani král, Praha 1995;
TÍŽ, Wallenstein. Feldherr des Dreißigjährigen Krieges, Köln-Weimar-Wien 1997.
4 Documenta Bohemica Bellum Tricennale illustrantia, I-VII, Praha 1971–1981.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 169
které vznikaly v německé a rakouské historické vědě během posledních dvaceti letech,
zvláště pak na práce Christopha Kampmanna a Roberta Rebitsche.5
Přestože rok před pořádáním vědecké konference o proměnách protikladného obrazu
Albrechta z Valdštejna se konala v Praze rozsáhlá a reprezentativní výstava, která se snažila
přiblížit na základě nových výzkumů zvláště českých badatelů frýdlantského vévodu
jako válečníka, vojenského podnikatele a mecenáše, zůstalo naznačené pojetí jeho osobnosti
bohatě představené vystavenými exponáty a doložené rozsáhlým katalogem mimo
pozornost recenzované knihy, která vyšla tři roky po skončení výstavy.6
Přestože předchozí kritické poznámky nechtějí snižovat vědeckou závažnost a vysokou
odbornou úroveň většiny zveřejněných studií v recenzované práci, která významně
obohacuje dosavadní poznatky o proměnách historiografického a literárního obrazu
Albrechta z Valdštejna od 17. do 20. století, není možné na druhé straně velkoryse přehlédnout,
že pohled českého bádání na životní osudy frýdlantského vévody v knize skončil
v zásadě u díla Josefa Pekaře ve třicátých letech 20. století.7
Současný pohled na jednání
a chování rozporuplného velmože českého původu, mocného válečníka v habsburských
službách, vojenského podnikatele a mecenáše raně barokního umění, jenž v letech 1625
až 1634 rozhodujícím způsobem ovlivňoval průběh válečných konfliktů v Římsko-německé
říši, vyžaduje úzkou nadnárodní spolupráci přinejmenším německých, rakouských
i českých historiků a historiček, k níž v případě recenzované knihy z blíže neznámých důvodů
nedošlo.
Václav Bůžek
Michael Laurence MILLER, Rabbis and Revolution: The Jews of Moravia in the Age of
Emancipation, Stanford, Stanford University Press 2011, 464 s., ISBN 978-0-8047-7056-9.
Roku 2011 vydalo nakladatelství Stanford University Press knihu „Rabíni a revoluce.
Moravští židé ve věku emancipace“. Její autor se středoevropským židovským dějinám
v 19. století věnuje již od devadesátých let 20. století a podílel se na tvorbě několika encyklopedických
publikací.1
Jeho nová kniha vychází z disertační práce, kterou obhájil na
Columbia University.
Pokládám za autorův záměr, že pojem „revoluce“ v názvu knihy není nijak specifikován.
Narativ knihy totiž sice vrcholí revolucí roku 1848, autor se ovšem nevěnuje pouze
účasti židů v revolučním hnutí a dopadu revoluce na celé moravské židovstvo, ale všímá
si také pohybu uvnitř moravského židovstva, jenž se vyznačoval někdy až revolučními
r e c e n z e 170
5 Christoph KAMPMANN, Reichsrebellion und kaiserliche Acht. Politische Strafjustitz
im Dreißigjährigen Krieg und das Verfahren gegen Wallenstein 1634, Münster 1993;
Robert REBITSCH, Wallenstein. Biografie eines Machtmenschen, Wien-Köln-Weimar
2010.
6 Eliška FUČÍKOVÁ – Ladislav ČEPIČKA (edd.), Albrecht z Valdštejna – Inter arma silent
musae?, Praha 2007.
7 Srov. Jaroslav PÁNEK, Proměny obrazu Albrechta z Valdštejna (Evropské téma v české
perspektivě sedmi desetiletí: 1934–2007), in: E. Fučíková – L. Čepička (edd.), Albrecht
z Valdštejna, s. 23–37.
1 Handbuch zur Geschichte der Juden in Europa, Darmstadt 2001; Biographisches
Handbuch der Rabbiner, Teil 1: Die Rabbiner der Emanzipationszeit, Munich–New
York 2004; YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe, New Haven 2008.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 170
střety mezi zastánci různých názorů ohledně modernizace judaismu nebo bojem mezi zastánci
a odpůrci autoritativního pojetí úřadu moravského zemského rabína.
V první kapitole Miller analyzuje události a faktory, jež zformovaly „bojové pole revolucí“
a určily charakter židovského osídlení na Moravě v první polovině 19. století. Židovské
komunity se v tomto období nacházely především ve vrchnostenských městech,
protože mezi lety 1426–1514 byli židé postupně vyhnáni ze všech královských měst a až
do poloviny 19. století mohli tato města navštěvovat jen na krátkou dobu za účelem obchodu.
Vrchnost vyhnané židy za „ochranný poplatek“ přijala ve snaze chopit se příležitosti
a využít ekonomického potenciálu židů v boji proti monopolu královských měst. Židovské
komunity ve vrchnostenských městech ovšem nemohly dosáhnout takové početnosti jako
ve městech královských, takže mnohé z nich například nebyly schopny vydržovat rabína.
Zřejmě právě v reakci na své rozptýlení do vrchnostenských měst a na nemožnost náležitě
uspokojit své náboženské potřeby ve všech komunitách vytvořilo moravské židovstvo instituci
zemského rabinátu se sídlem v Mikulově.
Tato podoba moravského židovstva, rozptýleného do menších židovských komunit
a reprezentovaného moravským zemským rabínem, zůstala v zásadě nezměněna až do
poloviny 19. století. V 17. století sice totiž Morava zažila dvě velké vlny židovských imigrantů
(po roce 1648 z Polska v důsledku pogromů Bohdana Chmelnického a severních
válek, 1670 po vyhnání židů z Vídně a Dolních Rakous), dalšímu vzestupu židovského obyvatelstva
se však města i panovník snažili zabránit, a to zejména vydáním familiantského
zákona roku 1726, segregací židů do ghett a zavedením numeru clausu, který stanovoval
maximální počet židovských rodin v jednotlivých moravských komunitách. Zásadní
změnu nepřinesly ani reformy Josefa II., které především zvýšily numerus clausus, zmírnily
segregaci židů, ale také omezily samosprávu jednotlivých židovských komunit i zemského
rabína, a to zejména odnětím justičních pravomocí nad židovskými souvěrci.
I přes tato omezení každopádně instituce moravského zemského rabinátu zůstala centrálním
bodem židovstva v Moravskoslezské zemi a právě tato instituce představuje také
centrální bod následující kapitoly, ve které se Miller zabývá postavou Nehemiase Trebitsche.
Ten v pozici moravského zemského rabína vystřídal velmi oblíbeného Mordechaje
Beneta (1790–1829) a úporně se snažil zabránit tomu, aby v moravských židovských obcích
získávali místa reformní rabíni. Trebitsch zejména využíval svého práva certifikovat rabíny
pro výkon rabínských funkcí na Moravě a odmítal vydat osvědčení reformním rabínům,
čímž si ovšem znepřátelil židovské komunity, které si reformního rabína zvolily a jež považovaly
Trebitschovo jednání za autoritářské zasahování do jejich autonomie. Zastáncům
autonomie jednotlivých židovských komunit a reformního judaismu se podařilo získat na
svou stranu Moravské gubernium, které na jejich popud začalo zasahovat do vzniklých
sporů, a tedy také do práv „zpátečnického“ moravského zemského rabína.
Ve třetí kapitole Miller ukazuje různé roviny zápasu o místo zemského rabína po Trebitschově
smrti roku 1842, ve kterém proti sobě stanul prostějovský rabín Hirsch Fassel
a hamburský rabín Samson Rafael Hirsch. Tentokrát proti „volnomyšlenkářskému“ Fasselovi
nestál „zpátečnický“ Trebitsch, nýbrž moderně vzdělaný Hirsch, takže v nábožensko-teoretické
rovině nestála v centru jejich zápasu otázka, zda reformovat judaismus,
nýbrž jakým způsobem a do jaké míry to provést. Výběr mezi Fasselem a Hirschem byl
zároveň volbou mezi rabínem zemského a evropského formátu; Fassel si sice dokázal získat
věhlas i za hranicemi Moravy, ovšem s daleko erudovanějším Hirschem, který představoval
jednu z nejpřednějších osobností židovského reformního hnutí, po této stránce
prohrával. Fasselovou výhodou byla dobrá znalost moravských poměrů, ovšem vzhledem
k jeho velké angažovanosti ve sporech uvnitř moravského židovstva mohl Hirsch podle
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 171 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 171
svých stoupenců k problémům přistupovat s objektivním nadhledem. V neposlední řadě
se zápas mezi Fasselem a Hirschem o pozici zemského rabína přenesl do osobní roviny.
Volitelé nakonec roku 1846 zhodnotili Hirschovy přednosti a zvolili zemským rabínem
jeho.
Konflikt mezi Fasselem a Hirschem ovšem po zvolení zemského rabína neskončil, ale
jak ukazuje Miller ve čtvrté kapitole, proměnil se ve starý zápas mezi centrální institucí
zemského rabinátu a autonomními židovskými obcemi. V jeden okamžik se nicméně Hirschovi
podařilo moravské židovstvo sjednotit, a to během revoluce roku 1848. Hirsch na
vypuknutí revoluce reagoval opatrně, neboť revoluce s sebou přinesla nejen možnost zrovnoprávnění
židů, ale také protižidovské násilnosti (na Moravě k nim došlo v Olomouci
a Velkém Meziříčí). Nabádal proto židovské věřící k zachování klidu a sám se snažil postupovat
legální cestou. Miller polemizuje s rozšířeným názorem, že se Hirsch zasazoval
o zrovnoprávnění židů především na půdě moravského zemského sněmu nebo říšského
sněmu a mnohem větší význam naopak přikládá Hirschovým soukromým kontaktům
s moravským místodržitelem Leopoldem Lažanským.
V páté kapitole Miller přechází od „rabínů a revoluce“ k tématu „židé a revoluce“.
Nejdříve si všímá činnosti židovských novinářů, kteří nepsali přímo o židovské emancipaci,
nýbrž „pouze“ agitovali pro důsledné uplatnění principu rovnosti bez ohledu na vyznání.
Následně Miller vykresluje reakci křesťanského obyvatelstva na židovské snahy:
obavy měšťanů vyjádřené formou petic k moravskému zemskému sněmu a k říšskému
sněmu, a v případě Olomouce a Velkého Meziříčí projevené dokonce v podobě davového
násilí. Konečně autor sleduje nepříliš úspěšnou snahu židů vstupovat do národních gard.
Předposlední kapitola popisuje reakce na zrovnoprávnění židů díky oktrojované březnové
ústavě. Záhy po vydání ústavy prudce vzrostl počet židovských sňatků, které z velké
části představovaly legalizaci dosavadních ilegálně uzavřených manželství. Židé se také
jako rovnoprávní občané začali stěhovat z ghett do míst, která jim byla dříve až na naprosté
výjimky zapovězena: královských měst a křesťanských čtvrtí. Na zakupování „křesťanského“
majetku židy a na vydání „provizorního“ obecního zákona, podle kterého měly být
židovské obce sjednoceny s křesťanskými, reagovalo nežidovské obyvatelstvo místy nenávistně,
přičemž Miller upozorňuje, že na židy tentokrát na rozdíl od roku 1848 neútočili
„plebejci“, nýbrž měšťané. Státní úřady nakonec tomuto tlaku ustoupily, takže zhruba polovina
židovských obcí zůstala i v dalších desetiletích samostatná.
Miller dále ukazuje, že stěhování židů pryč z židovských obcí a zrušení speciálních
židovských daní vyvolalo naléhavou otázku dalšího financování židovských obcí. Samson
Rafael Hirsch se snažil najít východisko v reorganizaci židovských náboženských záležitostí
na Moravě a s podporou některých židovských obcí vytvořil „synagogální statuta“. Ta
se ovšem nikdy nedočkala schválení státních úřadů, protože se významná část židovských
obcí stavěla proti vydání statut, neboť je považovala za další zásah do své autonomie, a dále
protože stále zůstávala nedořešena otázka židovských obcí, které nebyly připojeny ke křesťanským.
Moravské místodržitelství nakonec vydalo roku 1850 další „provizorní“ opatření,
které zůstalo v platnosti až do roku 1890 a stanovilo princip, že židé mají svým židovským
obcím platit příspěvky na pokrytí jejich chodu i v případě, že se z této obce odstěhují.
Hirsch, frustrován neustálým bojem s židovskými obcemi bránícími svou autonomii a neúspěšnou
snahou přizpůsobit židovské instituce novým poměrům, nakonec přijal nabídku
stát se rabínem ve Frankfurtu nad Mohanem a Moravu roku 1851 opustil.
V poslední kapitole Miller zběžně sleduje vývoj moravského židovstva po roce 1851.
Po vydání Silvestrovských patentů následovalo obnovení některých protižidovských
restrikcí omezující židovské sňatky, zakupování „křesťanského“ majetku a migraci židů.
r e c e n z e 172
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 172
Ke zrušení těchto restrikcí došlo až s koncem neoabsolutismu a definitivně židy zrovnoprávnila
až ústava z roku 1867. Miller také stručně načrtává úpadek zemského rabinátu,
proces migrace židů, úpadek venkovských židovských obcí a naopak vzestup židovských
komunit ve velkých městech. Autor také popisuje, jak největší z těchto komunit dosáhla
v Brně založení židovského náboženského spolku a později židovské náboženské obce.
Knihu Miller uzavírá s tím, že emancipace přetvořila moravské židy v židovské Moravany,
ovšem již v době, kdy moravská identita ustupovala české a německé.
Není pochyb o tom, že Michael Laurence Miller odvedl poctivou práci, když svůj text
založil na množství materiálů uložených mj. v českých, rakouských, izraelských a amerických
archivech, knihovnách a muzeích. Výsledky heuristického „řemesla“ pak navíc
dokázal umně přetvořit ve čtivé dílo plné ilustrativních náhledů do rozepří mezi rabíny
nebo na násilný odpor měšťanů proti usazování židů v křesťanských čtvrtích po roce 1848.
Tento přístup Millerovi nejen umožňuje alespoň částečně zprostředkovat čtenáři atmosféru
vnitřní i vnější interakce židovstva, ale také vykreslit různá specifika a nuance a vyvarovat
se příliš zjednodušujících soudů.
Na první a zejména pak závěrečnou kapitolu, jež jsou v podstatě kompilátem dosavadní
literatury, ovšem tuto chválu vztáhnout nelze. V případě první kapitoly kompilační
přístup ještě sice plně postačuje potřebě historicky vysvětlit charakter moravského židovstva
v první polovině 19. století, avšak v případě závěrečné kapitoly tato metoda selhává.
Proces migrace židů z ghett do velkých měst a budování nových židovských komunit totiž
není v dosavadní literatuře popsán dostatečně, takže od závěrečné kapitoly nelze očekávat
více než velmi hrubý náčrt vývoje po roce 1851. Přesto může závěrečná kapitola velmi
dobře posloužit jako inspirace, jakými jevy a tématy by se měl zabývat další výzkum moravských
židovských dějin.
Tato výhrada k závěrečné kapitole by nicméně neměla zastínit vskutku revoluční význam
této knihy v historiografii moravského židovstva. Jak Miller na úvod své knihy
správně poukazuje, k dějinám moravských židů v první polovině 19. století byly doposud
k dispozici v podstatě jen články či monografie k dějinám jednotlivých moravských židovských
komunit. Kniha Rabbis and Revolution je tudíž revoluční zejména proto, že v ní Miller
přichází s pohledem, který je v kontextu dosavadního zkoumání dějin moravských
židů novátorský: nepohlíží na dějiny moravského židovstva optikou jednotlivých židovských
komunit, ale snaží se na ně nahlížet celostně.
Pojem „celostní“ ovšem v případě Millerovy knihy není totožný s výrazem „syntetický“.
Autor totiž svou pozornost zaměřuje především na moravský zemský rabinát, vývoj
v jednotlivých židovských komunitách dává téměř stranou a všímá si jej v podstatě jen
tehdy, pokud mu může sloužit jako ilustrace obecnějších jevů (zejména protižidovského
násilí během revoluce). Čtenář nemůže očekávat, že se z Millerovy publikace dozví komplexní
informace o tom, jak byly židovské komunity vnitřně organizovány, jaký morální
dopad měla segregace židů a omezování židovských sňatků na tyto komunity, jak se komunity
i jednotlivci snažili v rámci platné legislativy taktizovat. Na druhou stranu musím
ocenit, že Millerův „celostní“ pohled neznamená jen pohled „shora“. Autor se totiž nevěnuje
jen záležitostem, které zajímaly centrální a zemské úřady, ale navíc se snaží postihnout
charakter duchovní kultury a diskusi o otázkách „teologického“ charakteru uvnitř
moravského židovstva.
Miller v úvodu knihy stručně periodizuje historiografii moravského židovstva, přičemž
poslední fáze podle něj začala s revolucí roku 1989 a vyznačuje se množstvím prací
regionálních historiků k dějinám jednotlivých židovských komunit. Jsem však přesvědčen,
že Millerova kniha má „revoluční“ potenciál tuto fázi ukončit a začít novou etapu, v níž
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 173 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 173
se čeští historici Millerovým přístupem inspirují, učiní krok dopředu a začnou kromě
popisu dějin jednotlivých komunit také tematizovat jevy, jež procházely napříč těmito
komunitami.
Daniel Baránek
Miriam VIRŠINSKÁ, Evanjelická cirkev a. v. v Uhorsku a Slováci v druhej polovici 19. storočia,
Martin, Matica slovenská 2011, 239 s., ISBN 978-80-8128-028-3.
S vyhroceným tvrzením Antona Štefánka, že „dejiny evanjelickej církve slovenskej sú
súčasne i dejinami národného probúdzania“,1
netřeba souhlasit. Přesto je zjevné, že luterská
církev v moderním slovenském národě znamenala víc než kterákoli jiná sociální
organizace a svým významem daleko převýšila postavení trpěné konfesionální menšiny.
Po řadě dílčích, většinou již silně antikvovaných církevněhistorických studiích se jí konečně
začíná dostávat komplexního zpracování: dějinám 18. století se v přelomové práci
Evanjelické spoločenstvo v 18. storočí (Bratislava 2001) věnovala Eva Kowalská a následující
věk analyzuje knižně publikovaná disertace Miriam Viršinské. Autorka přitom sleduje
období od revoluce 1848/1849 do konce 19. století, vnitřně členěné uherským
Protestantským patentem (1859) a jeho zrušením po rakousko-uherském vyrovnání
(1867), ukončené úplným zrovnoprávněním evangelíků v Zalitavsku (1895). Soudí, že „po
tomto roku sa už neudiali žiadne významné zmeny v postavení evanjelikov ani vo vnútornej
správe“ (s. 10), a tím spíš je zarážející, že svůj výklad neprodloužila až do vzniku
Československa, případně náboženskoprávní unifikace v polovině dvacátých let.
Knihu otvírá krátká, leč podstatná kapitola o vzniku a specifických rysech uherského
protestantismu do sledovaného období, která mj. ukazuje jenom dílčí charakter tamní
protireformace. „Obecná známost“ uvedených informací je totiž jen relativní, což platí
i vice versa: autor této recenze si dobře vzpomíná na úžas, který na jedné slovenské konferenci
vyvolal „všeobecně známým“ tvrzením, že v českých zemích byly nekatolické konfese
více než sto padesát let zcela zakázány. Právě takovýto širší kontext, přinejmenším
pro oblast habsburského soustátí, v recenzované knize naneštěstí postrádám. Autorka dokonce
píše o „evanjelicích a. v. v habsburskej monarchii“, aby vzápětí sdělila, že bude pojednávat
o „riešenie otázky protestantov v Uhersku so zreteľom na Slovákov“ (s. 27),
jakoby neexistoval slezský, ašský, a (do tolerance tajný) český, moravský, případně okrajově
i „alpský“ protestantismus! Jiným nedostatkem, který rovněž prostupuje celou knihou,
je autorkou reklamovaný nezájem o teologické otázky. I když je v centru pozornosti
církevní organice a vnější vztahy (k šlechtě, státu, národnímu hnutí apod.), přeci jen kupříkladu
v případě Ružomberské synody těžko abstrahovat od věroučných otázek, v tomto
případě spojených s vlivem pietismu (téma zpracoval Ján Ďurovič,2
jehož článek rovněž
chybí v citované literatuře).
Druhá kapitola pojednává o uherských luteránech v období porevolučního neoabsolutismu,
kdy se zásadně projevila rozdílnost jejich postoje k Habsburkům: zatímco Maďaři
podporovali revoluci, Slováci a sedmihradští Němci se postavili na stranu trůnu. Vojenská
diktatura generála Haynaua i Thunovo ministerstvo kultu a vyučování proto stranily nemaďarským
národům, což v případě luterské církve vedlo k suspenzi světských hodnostářů,
r e c e n z e 174
1 Anton ŠTEFÁNEK, Slovensko pred prevratom a počas prevratu, Praha 1923, s. 5.
2 Ján ĎUROVIČ, Slovenský pietizmus, Historia Slovaca 3–4, 1945–1946, s. 165–201.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 174
k povolání slovenskojazyčných duchovních do čela dvou ze čtyř církevních distriktů, stejně
jako k zavedení státního příspěvku na provoz církve. Uvažovaná církevní unie s kalvinisty,
téměř výlučně maďarskojazyčnými, vzala zcela za své, naopak ministerský návrh církevní
ústavy z roku 1856 (Entwurf) víceméně kopíroval požadavky K. Kuzmányho a dalších
představitelů slovanského živlu v luterské církvi. Z vnitrocírkevních důvodů se k němu
však paradoxně nevyslovila pozitivně ani převážně slovenskojazyčná Předdunajská superintendence,
takže nebyl realizován.
„Labutí písní“ tohoto období, pro slovenské evangelíky v podstatě velmi příznivého,
bylo vydání uherského Protestantského patentu, oktrojovaného proti vůli maďarské části
církve v září 1859; tomu jsou věnovány tři následující kapitoly. Autorka přesvědčivě prokazuje
souvislost patentu s dřívějším Entwurfem, nad jehož rámec patent přinášel územní
reorganizaci církve a její faktické zrovnoprávnění s církví římskokatolickou. Shrnuje nicméně,
že „Patent v každej oblasti predovšetkým posilnil právo najvyššieho štátneho dohľadu
nad cirkvami a obmezil moc svetských hodnostárov … a hoci v mnohých ohľadoch
posilňoval demokratizáciu cirkevného života, pre očividné centralistické tendencie sa stal
neprijateľným pre väčšinu protestantov v Uhersku“ (s. 87). Na generálním konventu
v Pešti v září 1867 za něj proto nebojovali ani Slováci, třebaže jim přinášel značné výhody
a Prešpurská superintendence byla nejdéle živou z oktrojovaných církevních distriktů.
K odvolání patentu došlo hned po rakousko-uherském vyrovnání, které z úhlu pohledu
Vídně odstranilo „maďarské nebezpečí“. Následný vývoj, popisovaný v šesté kapitole
díla, vedl k dominanci maďarské šlechty uvnitř evangelické církve, které v tom již nic nebránilo.
Důsledkem bylo jednak další zlepšení postavení evangelíků vůči římským katolíkům
(např. přiznání titulu biskupů dosavadním superintendentům; posledním bodem,
který byl řešen až úplným církevním vyrovnáním v roce 1895, byla konfese dětí ve smíšených
manželstvích), ale současně výrazná maďarizace církve spočívající v postupném
omezování užívání biblické češtiny jako „diplomatického“, ale i vyučovacího a bohoslužebného
jazyka, reorganizaci seniorátů v neprospěch Slováků a vyhlášení tzv. panslavismu
za kanonický přestupek. Maďarizace vyvrcholila přijetím církevní ústavy na Budapešťské
synodě v roce 1893, což už je téma závěrečné sedmé kapitoly. Naděje Slováků, že panovník
svým rozhodnutím zvrátí výsledek synody – k němuž sami přispěli, přinejmenším svým
dřívějším částečným odporem vůči Entwurfu a Protestantskému patentu – se ukázaly jako
liché, a v následujících letech „evanjelická cirkev sa stala jednou z najúčinnejších maďarizačních
inštitúcií“ (s. 218).
Miriam Viršinská podala přehledné, o prameny důkladně opřené dějiny církevní organizace,
správy a vnějších vztahů evangelické církve a. v. v (Horních) Uhrách ve druhé
polovině 19. století. Jejich nedostatkem je nezájem o věrouku a vnitrocírkevní život, pokud
se nedotýkal naznačených témat, a především absence širšího kontextuálního rámce. Ten
by mohl ukázat nejen specifika uherského protestantismu v rámci habsburské monarchie,
ale také vysvětlit autonomní postavení německojazyčné sedmihradské církve a její vztahy
k slovensko-maďarsko-německojazyčné církvi uherské a v neposlední řadě k evangelíkům
v českých zemích; k tomu by ovšem bylo třeba důkladnější studium ve vídeňských
a dosud nerealizovaný výzkum v rumunských a českých archivech. I ve sledovaném
období totiž docházelo k vzájemnému ovlivňování, o němž svědčí třeba český „časopis
věnovaný zájmům evanjelické církve A. V. v zemích koruny České a koruny Uherské“
Evanjelický církevník,3
o pozdějším liberálním a jen okrajově náboženském hlasismu ani
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 175 r e c e n z e
3 Zdeněk R. NEŠPOR, Století evangelických časopisů, Praha 2010, s. 38–46.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 175
nemluvě.4
O vnitrocírkevním životě leccos vypovídá třeba „protosociologický“ spis Jána
Lajčiaka.5
Kromě těchto nedostatků čtenáře nemohou potěšit ani „pozůstatky“ odlišného
systému referencí v poznámkovém aparátu či nevhodné užívání současných toponym
(např. „Bratislavská“ superintendence zřízená na základě Protestantského patentu), na
těchto drobnostech nicméně kniha nestojí.
Přestože kniha Evanjelická cirkev a. v. v Uhorsku a Slováci v druhej polovici 19. storočia
nepřináší tolik, kolik by bývala mohla, jde o zásadní dílo nejen pro dějiny slovenských
luteránů, ale celé slovenské společnosti ve druhé polovině 19. století. Knihu, která
v řadě ohledů nahradí a v ostatních alespoň doplní historicky namnoze problematické informace
přinášené zastaralou konfesionální literaturou, případně příliš chvatně zpracovanými
nedávnými encyklopediemi a sborníky.6
Zdeněk R. Nešpor
Ines KOELTZSCH, Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen
Beziehungen in Prag (1918–1938), München, Oldenbourg 2012, 341 + 89 s. přílohy, bibliografie,
rejstřík, ISBN 978-3-486-71241-4.
Není dnes už asi sporné, že historický narativ spektrem trojího zlomu (ve smyslu „Tripolis
Praga“) získá na plastičnosti. Jestliže v uplynulém století bylo příznačné, že z Prahy pocházela
většina teoretiků nacionalismu (Hans Kohn, Karl W. Deutsch, Eugen Lemberg...),
tak se v posledních desetiletích stále narůstající vlna studií věnovala multietnické a multikulturní
minulosti Prahy i dalších metropolí střední a východní Evropy. Disertace Ines
Koeltzschové ( 1977) všechnu tuto literaturu registruje s důkladností přímo dech beroucí;
patrně jí neunikla ani sebespecializovanější práce kulturně- a literárně historická a vstřebala
i nejnovější studie národně-konstruktivistické a urbanistické teorie, takže běžně slyšíme
o situační identitě, národnosti jako diskursním produktu, transnacionálních pásmech
styku apod. Analyticky to její práci jistě prospělo, i když ne vždy i čtivosti textu: umělý
jazyk, ve zhuštěné podobě zvláště v českém shrnutí, působí rušivě. Autorčiny prameny se
neomezují na vědecké a na soudobou publicistiku; bohatě čerpala z fondů mnoha pražských
archivů, použila statistický materiál, krásnou literaturu, vizuální média a paměti,
dokonce i netištěné disertace. Dodávám, že se úzkostlivě snaží o korektnost nejen politickou
a terminologickou, ale i genderovou, takže stále mluví o „Pražankách a Pražanech“,
„Židovkách a Židech“ a dokonce „majitelkách a majitelích“.
Vlastní monografie se skládá ze čtyř samostatných, ale vzájemně se doplňujících
zkoumání. První z nich, „Statistické rozvrhy“, objasňuje československou praxi národnostních
statistik popřípadě sčítání. Místo „jazyka obcovacího“ republika, jak známo, zavedla
zdánlivě objektivní kritérium etnické národnosti, na úkor lidí dvojjazyčných
s nevyhraněným národním vědomím a ovšem „politického pojetí“ národa, které u nás
s malým ohlasem propagoval Emanuel Rádl. Připuštění opce pro národnost židovskou
r e c e n z e 176
4 Robert KLOBUCKÝ, Hlasistické hnutie: národ a sociológia. Začiatky sociologického
myslenia na Slovensku, Bratislava 2006.
5 Ján LAJČIAK, Slovensko a kultúra, Myjava 1920, nedávno reeditovaný – Bratislava
2007.
6 Evanjelici v dejinách slovenskej kultúry, I-III, Liptovský Mikuláš 1997–2001; Borislav
PETRÍK (ed.), Evanjelická encyklopédia Slovenska, Bratislava 2001.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 176
bylo podle autorky převážně motivováno pragmaticky, totiž snahou oslabit hlasy pro
Němce a Maďary, pro ni se však rozhodlo v Praze jen 5–6000 z 30–40 000 osob židovského
původu. Koeltzschová v této souvislosti dobře vystihuje ovzduší nejistoty a nervozity, které
vyúsťovalo antisemitskými výstřednostmi v pozadí obou sčítání.
Další sonda, „Symbolické ohraničování“, vychází z poznatku, že pražská samospráva
1918 pozbyla řady kompetencí ve prospěch centralistického státu, takže městská rada tuto
reálnou ztrátu kompenzovala symbolickými akcemi (vnějším „odrakoušťováním“, šovinistickou
rétorikou primátora Baxy – zatímco do městských zastupitelstev fakticky znovu
vstoupilo několik reprezentantů německých a židovských stran, marně ovšem se domáhajících
někdejší dvojjazyčné praxe). Koeltzschová zdůrazňuje křehkost nacionálních
„konstrukcí identity“, protiřečící představě moderní středoevropské metropole, a provokující
zrcadlově obrácené mýty o „německé Praze“; k paradoxům doby patřilo, že představitelé
židovské strany v roce 1923 volili antisemitu Baxu. Silou recenzované práce je
podrobná dokumentace stálého dosti malicherného jazykového šikanování a pouličních
výstředností (s. 151nn.), třebaže červenou nit textu tvoří teze, že navzdory segmentaci,
demonstrativnímu vzájemnému ignorování a vnější jednobarevnosti veřejného prostoru
v praxi stále docházelo k četným kontaktům.
„Překračování hranic“ je pak věnována další samostatná kapitola soustředěná na intelektuální
popřípadě kulturní zprostředkovatele s převážně židovským pozadím – typu
Otto Picka, překladatele nejen Karla Čapka (který arci nebyl „nejužším poradcem prezidenta
Masaryka“, s. 182). Koeltzschová oceňuje jednotlivé postavy jako Rudolfa Fuchse,
překladatele Petra Bezruče, dvojjazyčného germanistu Pavla Eisnera, publicistu Willyho
Haase, a v návaznosti na disertaci Kateřiny Čapkové se věnuje i zásadnímu problému ambivalence
v prostředí usilujícím o etnickou segregaci a homogenizaci. Někteří (Max Brod)
nalezli východisko v sionismu a další (Otokar Fischer, František Langer, Richard Weiner)
v příklonu k české kultuře.
Autorka ovšem za tím právem tuší i všem společný pocit ambivalence, ne-li života
v „zemi nikoho“ (s. 206).
Praha jako významné vícejazyčné tiskové centrum podle jejího názoru nebylo ještě
dostatečně prozkoumáno z hlediska kulturního transferu; v každém případě k tomuto tématu
přináší řadu cenných poznatků (iniciativy E. Rychovského, Masarykova německého
životopisce, a listu Prager Tagblatt, portrét promasarykovského časopisu Die Wahrheit,
do kterého např. přispíval Gustav Flusser, otec filozofa Viléma Flussera, ale i Emanuel
Rádl, jehož „Válka Čechů s Němci“ a „Národnost jako vědecký problém“ sice zmiňuje,
ale stály za podrobnější rozbor). Málo známá je také pozornost, kterou židovsko-německé
problematice věnovala Peroutkova „Přítomnost“, která kritizovala radikální nacionalismus
a propůjčila své sloupce řadě middle men; Koeltzschová ovšem poukazuje i na hranice
Peroutkova filosemitismu (s. 248n.). Třebaže odmítá vnímat historii z jejího
tragického konce, je si zřejmě vědoma i nevelkého dosahu těchto iniciativ, zvláště v situaci
po roce 1933.
Poslední její sonda zkoumá pražské městské „meziprostory“, které vznikly rozvojem
moderního velkoměsta, nikoli až za republiky, a byly spojené s novými formami trávení
volného času – divadla, kabaretní a hudební scény, kavárny, obchodní domy a zvláště kina.
Moderní bulvár Václavského náměstí a přilehlých ulic fascinoval návštěvníky ještě ve
vzpomínce a rychle vytlačoval obraz Prahy mystické, romantické a maloměstské. Těžištěm
tohoto nového náběhu není ovšem urbanistický vývoj, jako spíše celková atmosféra velkoměsta
charakteristická překračováním hranic národnostních, sociálních a konfesijních.
Kulturní historie ve spektru pražských biografů nepostrádá zajímavé aspekty – od hledisek
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 177 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 177
zadávání licencí a diskusí kolem německých zvukových filmů až po mezinárodní propojenost
producentů, resp. distributorů a sociologii kinopublika.
Závěrem autorka rozebírá úspěšný fotbalový film „Muži v offsidu“ a jeho postavu Richarda
Načeradce podle známé Poláčkovy knihy. Klade si otázku, do jaké míry byl žižkovský konfekcionář
(popřípadě jeho filmový představitel Hugo Haas) vnímán na základě určitých stereotypů
coby žid: o tom není pochyb, a cenzurní výbor ministerstva vnitra roku 1931 filmu promptně
odepřel predikát „kulturně vzdělávací“, ale to jeho popularitě nijak nebylo na škodu. – Výtěžek
materiálově bohaté monografie netkví jen v poněkud suchém poznatku, že vnímání sebe sama,
stejně jako identita druhými připisovaná, jsou „situačně daným výsledkem konfliktně probíhajících
procesů“ (s. 334). Týká se to nesporně národnostně ambivalentního, vícejazyčného
městského prostředí, které však po roce 1900 existovalo už jen v segmentech a bylo předmětem
stupňujících se tlaků integračních a vylučovacích. Vnímavá práce mladé bohemistky spojuje
makro- a mikrohistorické bádání a na podkladě obrovského materiálu nejen zmapovala tyto
procesy, ale také s dávkou nostalgie zhodnotila kulturně plodné, bohužel marné pokusy o zprostředkování
mezi radikalizujícími se nacionálními tábory.
Bedřich Loewenstein
Ines KOELTZSCH, Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen Beziehungen
in Prag (1918–1938), (= Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 124),
München, Oldenbourg Verlag 2012, 430 s., ISBN 978-3-486-71241-4.
Dějiny meziválečné Prahy a zejména proměn života jejího – explozivně rostoucího – obyvatelstva
jsou tématem zajímavým, přitom přes řadu dílčích studií i monografií badatelsky
dosud jen z části prozkoumaným terénem. Tím spíše zaujme kniha mladé berlínské
historičky o „rozdělených kulturách“, čili o česko-židovsko-německých vztazích v meziválečné
Praze. Autorka definovala svůj úkol slovy: „Vypracovat diferencovaný, multiperspektivní
obraz česko-židovsko-německého propletence vztahů, který ozřejmí
heterogenitu do velké míry většin a menšin, prezentovaných jako homogenní. Práce zároveň
přispívá k transkulturním vztahovým a propojovacím dějinám multietnických městských
společností ve východní a středovýchodní Evropě doby meziválečné“ (s. 4).
Autorka soudí, že „dosavadní výzkum sice poskytl nepostradatelné poznatky, zůstává
však zajatcem ‘etnocentrické perspektivy’, která města představuje jako ‘nádržky’, v nichž
jsou relativně separované entity – etnické skupiny, menšiny atd. – pojednávány jednotlivě
nebo kumulativně“ (s. 6). Tento problém chce Koeltzsch překonat prostřednictvím konceptu
„integrovaných městských dějin“, vyvinutého při výzkumu mnohonárodnostní
struktury lotyšských a litevských měst druhé poloviny 19. a prvé poloviny 20. století.
Autorka pod tímto pojmem rozumí „dějiny vzájemných vztahů a propojení mezi většinovými
nebo menšinovými ‘kolektivy’, čímž má být překonána etnocentrická, nacionálně
historická perspektiva binárního myšlení v souřadnicích: ‘konflikt’ versus ‘symbiosa’“1
r e c e n z e 178
1 Na straně 17 se autorka k definici tohoto metodologického přístupu vrací a definuje
ho jako: „Analýzu vztahů a propojení aktérů s různými nacionálními, kulturními
a konfesijními identitami. Předmětem výzkumu přitom není město jako celek. Integrované
dějiny měst se spíše zaměřují na sociální vztahy a souvislosti propletenců
uvnitř města“. Město má přitom být v návaznosti na nové trendy sociologie a etnologie
charakterizováno jako skutečnost, která „je vytvářena a proměňována interakcemi,
zkušenostmi, vyprávěními, obrazy a líčeními různých skupin“.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 178
(s. 7). Autorka si v tomto kontextu klade za cíl, ověřit tezi Ulrike von Hirschhausen, že
se v Praze „po roce 1900 stávaly hranice prostředí neprůchodnějšími a pokusy pražských
intelektuálů o jejich překonání zůstávaly bezúspěšnou opovážlivostí“.2
Koeltzsch opírá svoji práci o koncepty „imaginárních komunit“ a „situační etnicity“,
přičemž etnicita je pro ni trvale procesuálním fenoménem (s. 18). Jako klíčové úkoly své
práce autorka formulovala následující otázky: V jakých sociálních situacích a kontextech
vnímali aktéři svoji rozdílnost a jak ji interpretovali? Které rozdíly, případně překryvy,
existovaly mezi jednotlivými etnicko-nacionálními konstrukty identity? Kde narážely na
meze a ztrácely relevanci? Které sounáležitosti určovaly kontakty a vztahy obyvatel a obyvatelek
města? Jak vnímali aktéři urbánní prostor, jak si ho osvojovali a formovali? Jak se
v městském prostoru materializovala jazykově-nacionální a etnokulturní heterogenita?
(s. 20).
Takto představený konvolut otázek nastoluje vysokou úroveň badatelské abstrakce.
Problémem zůstává, jak jí dostát při nutnosti neztratit vazbu k dobové realitě pražského
velkoměsta, přerodivšího se k 1. lednu 1922 z dosud pouze smluvně propojené velkoměstské
aglomerace v jednotnou metropoli republiky o 660 000 obyvatelích. Během dvacetiletí,
které Koeltzsch zkoumá, se prudce expandující a radikálně se modernizující město nadto
imigrací rozrostlo o polovinu dosavadního obyvatelstva. Závažné kulturní, vzdělanostní,
profesní i konfesijní proměny přitom doznalo jak jazykově české, většinové obyvatelstvo
Prahy, tak dosavadní minority (především německá a židovská), ale i nové menšiny (zejména
ruská a ukrajinská).
Koeltzsch se rozhodla vyřešit své téma napsáním čtyř separovaných, vlastními úvody
a závěry vybavených dílčích studií, věnovaným čtyřem městským „prostorům jednání a komunikace“.
Jejich výsledky pak autorka krátce sumarizuje na s. 339–341. Prvý „prostor“
představuje v knize statistika, statistikové a se statistikou pracující politika. Jim je věnována
kapitola „Statistická určení. Ke konstrukci etnicko-národních skupin ve sčítání lidu
v I. republice“ (s. 29–87). Druhá meritorní kapitola je věnována pražské komunální politice:
„Vymezování hraničních čar a česko-židovsko-německým interakcím v městské politice“
(s. 89–177). Třetí kapitola soustřeďuje pozornost na intelektuální elity města, jejich
„překračování hranic a kulturní zprostředkování v intelektuální veřejnosti“ (s. 179-251)
a konečně čtvrtá kapitola o „urbánních meziprostorech“ si všímá česko-židovsko-německých
setkávání v populární kultuře velkoměsta, speciálně pak v prostředí biografů jako
kulturně relaxační vášni meziválečné společnosti (s. 253–332).
Takto široce koncipovaný výzkum autorka založila na rešerších v řadě fondů deseti
českých, dvou německých a jednoho rakouského archivu, na analýze sbírky výstřižků tisku
ve fondu meziválečného Ministerstva zahraničních věcí v Národním archivu v Praze, na
rozsáhlé dobové i moderní odborné literatuře. Metodologickou bázi své práce pak
Koeltzsch popsala slovy: „Metodický eklekticismus, obvyklý pro každý výzkum dějin měst,
platí i zde. Je dokonce považován za předpoklad integrovaných dějin měst. (...) Žádnému
typu pramenů přitom nebyla dána nějaká přednost ve vztahu k možnostem historického
poznání. Teprve navzájem provázaná analýza různých skupin pramenů poskytuje multiperspektivní
obraz minulosti“ (s. 23). Jako teze zní tyto řádky pěkně, v praxi se však za
nimi skrývá rezignování na jakoukoliv (zejména vnitřní) kritiku použitých pramenů, odhlédnutí
od jejich systematického vyhodnocování a především cílené odmítnutí jakéhokoliv
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 179 r e c e n z e
2 Srov. s. 7n., resp. autorčin odkaz k: Ulrike von HIRSCHHAUSEN, Die Grenzen der Gemeinsamkeit.
Deutsche, Letten, Russen und Juden in Riga 1860–1914, Göttingen 2006,
s. 15–17, 20–22.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 179
metodicky ukázněného přístupu k vytýčeným problémům a jejich zasazení do celkového
kontextu zkoumaného velkoměsta. Místo toho autorka podle svého uvážení vybírá a ad
hoc kombinuje jednotliviny bez ohledu na jejich postavení a roli (reprezentativnost) v souvislostech
pramenných celků i bez zvážení nosnosti jejich výpovědí. Za „eklektickou metodou“,
jejíž údajná relevance pro analytický výzkum dějin měst (tedy ne snad pro sepsání
přehledové syntézy) je přinejmenším pro podepsaného recenzenta opravdovým překvapením,
se skrývá výstavba textu a interpretací „à la these“, tj. pouhá použití (početných
a barvitě různorodých) pramenných výpovědí jen jako ilustrací, pouze obalujících kostru
předem apriorně daného konceptu. Ten se přitom jen velmi málo týká výše citovaných výzkumných
otázek. Odpovědi na ně ostatně nenajdeme ani v kratičkém závěrečném shrnutí.
Kapitola, věnovaná sčítáním lidu a tedy parametrům definování početních relací jazykově
českého, německého a – jazykově nedefinovatelného – židovského etnika v Praze
(ostatní jazykové menšiny autorka ponechává stranou), vychází z teze, že zjišťování mateřské
řeči a konfese bylo ve zkoumané době především politikum, motivované snahou
o nacionální homogenizaci populace. Přitom byly „obyvatelstvo a urbánní prostor československého
hlavního města uspořádávány podle zdánlivě přesných etnicko-nacionálních
hraničních linií“ (s. 30). Autorka sleduje dobovou československou diskusi o konstrukci
kategorie „nacionalita“ a nahrazení kategorie „řeč obcovací“ položkou „národnost (mateřský
jazyk)“.3
Tyto sčítací charakteristiky byly však podle autorky problematizovány jednak
existencí „nedávno vynalezené československé národnosti“, jednak možností přihlásit
se k židovské národnosti.
Autorka zmiňuje manipulativní, z české i z německé strany politicky motivované tlaky
na občanstvo, aby se vyslovilo pro tu nebo onu národnost, a připomíná, že občanům nebylo
umožněno definovat se multinárodně, resp. bilingvně, ač nikoliv nepodstatná část obyvatel
Prahy ovládala a běžně užívala oba jazyky. V úvahu Koeltzsch přitom nebere skutečnost,
že sčítání lidu nebylo jen politicko-prestižní demonstrací (byť v nacionálně rozjitřené poválečné
Evropě hrál tento aspekt vždy nesporně významnou roli), ale „také“ praktickým
nástrojem správní, školské atd. orientace státu v situaci obyvatelstva.4
Ještě podstatnější
je, že kritéria kategorií sčítání lidu byla od poloviny 19. století celoevropsky, resp. do velké
míry celosvětově stále více unifikována mezinárodními statistickými kongresy. Přechod
od zjišťování obcovací řeči k evidování řeči mateřské tak byl s celoevropským nárokem
usnesen pro futuro již před první světovou válkou. Poválečné Československo nemělo
r e c e n z e 180
3 Koeltzsch tu především připomíná kritické názory dnes stále více ceněné odbornice,
tehdy mladé židovsko-německo-české sociální a urbánní geografky Julie Moschelesové
(1892–1956), v poválečné době přešedší z Německé univerzity na Univerzitu Karlovu
a kolem roku 1920 osobně intenzivně prožívající problematiku jazykové a náboženské
přináležitosti. Ani její studie však nebyly metodologicky bezproblémové.
4 Uvědomme si, že pro německé levicové autory jde dodnes o aktuální otázku, mj. blokující
provedení obecných sčítání lidu ve Spolkové republice. Politická korektnost
a preventivní vypuštění některých otázek dokonce i v mikrocensech vede pak k takovým
jevům, že např. v „autorčině“ Berlíně je dnes zkoumána a statistickým úřadem
uváděna jen evangelická, katolická a „jiná“ náboženská příslušnost: zřetelně se
záměrem odvést pozornost od skutečnosti, že v hlavním městě Německa hraje
ohromnou roli islám a pravoslaví. Účelová „korektnost“ sčítacích kategorií tak ve
„městě Thilo Sarrazina“ dostává jednoznačný nátěr skryté politické cenzury. K situa ci
srov. (ne)slavně problémovou knihu: Thilo SARRAZIN, Německo páchá sebevraždu
(Jak dáváme svou zemi všanc), Praha 2011, resp. její analytickou recenzi z pera
Michala DIMITROVA, in: AUC-Studia Territorialia 11, 2011, č. 1, s. 103–111.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 180
vážný důvod se odklánět od již mezinárodně etablovaných sčítacích principů.5
Údaj o národnosti
vyplňovali občané nadto podle svého osobního svobodného rozhodnutí.
Koeltzsch má v tomto kontextu jistě právo odmítnout český koncept „národního obrození“,
resp. představu konstrukce moderního politického národa na bázi sociálně nízko
stojících vrstev, měla by však toto své odmítnutí nějak zdůvodnit a nikoliv jen sériově rozdávat
nálepku „českého nacionalisty“ či dokonce šovinisty (příkladně s. 61 statistik Antonín
Boháč, na s. 106 Tomáš Masaryk jako „umírněný nacionalista“) každému z českých
politiků nebo intelektuálů, který se s ní ztotožňoval, resp. každému politikovi (včetně pražských
sionistů), kdo ve spojené Praze, městě s 94 % česky/československy se identifikujícího
obyvatelstva (1921) použil řečnického obratu o „slovanské Praze“.6
Klíčový problém kapitoly ovšem leží jinde: v oblasti autorkou (ne)použitých pramenů.
Koeltzsch chtěla na základě rozboru sond do sčítacích operátů z let 1921 a 1930 prozkoumat
„nacionální a sociální skladbu jednotlivých domovních bloků a ulic v prvorepublikové
Praze“ (s. 25), resp. rekonstruovat „situativitu etnicko-nacionálních identifikací na individuální
úrovni“ (s. 56). Tvrdí však, že jí to nebylo umožněno, protože tento fond je v pražském
Národním archivu z důvodů ochrany osobních dat „zablokován na 120 let“. Fond
sčítání lidu z roku 1921 v Národním archivu opravdu studovat nelze. Je totiž uložen
v Archivu hlavního města Prahy. Jinak jsou ale operáty obou sčítání pro vědecké účely
včetně kvalifikačních prací v obou archivech odborné veřejnosti běžně dostupné.7
Je
pouze třeba podat písemnou žádost. O promíšenosti bydlišť většiny a menšin pražského
obyvatelstva se ostatně lze přesvědčit na základě i řady dalších – opět dostupných – hromadných
pramenů. Proč autorka tímto způsobem sama limitovala pole svých rešerší, je
těžko spekulovat. Zjistíme však, že se obdobně zachovala i v dalších částech knihy.
Platí to již o další kapitole, věnované pražské komunální politice ve vztahu k národnostem
a konfesím. Zde Koeltzsch, která zamýšlela zkoumat „komplexní vztahy mezi vůdčími
československými stranami stejně jako německými a židovskými menšinovými
stranami na pražské radnici“, tvrdí, že již na počátku svých rešerší zjistila, že „mnoho
fondů pražských magistrátních akt bylo zničeno v rámci leteckého útoku wehrmachtu na
Staroměstskou radnici na konci druhé světové války. Na základě této ztráty se nedá rekonstruovat
zejména komunálně politická každodennost výborů a oddělení“ (s. 25). Potíž
spočívá v tom, že požár radnice, způsobený jejím ostřelováním esesáckými tanky 8. května
1945, skutečně městskému archivu způsobil těžké ztráty, meziválečné komunálně politické
materiály a najmě pak písemnosti, vzešlé z práce výborů městského zastupitelstva,
k nim však naštěstí nepatří.8
Zachovány jsou zejména materiály pro dané téma klíčově
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 181 r e c e n z e
5 Srov. Jörn LEONHARD – Ulrike von HIRSCHHAUSEN, Empires und Nationalstaaten
im 19. Jahrhundert, Göttingen 2009, kapitola Kampf um Zahlen: Der Zensus als
imperiales Herrschaftsmittel, s. 53–78, 118–122, kde na s. 59 nalezneme mj. shrnutí
diskuse 19. století na téma, proč česká politická reprezentace principielně odmítala
v monarchii zavedenou sčítací kategorii „řeči obcovací“, totiž jako jazyka, k jehož
účelovému vykázání mohli němečtí zaměstnavatelé nutit své české dělníky.
6 Na s. 96 se tak „radikálními nacionalisty“ stává i skupina anarchistů kolem Františka
Sauera, která 3. 11. 1918 iniciovala a řídila stržení barokního mariánského sloupu na
Staroměstském náměstí.
7 Ověřil jsem osobně dotazem v obou archivech 19. 12. 2012.
8 Srov. přehled ztrát ve studii: František HOLEC, Válečné ztráty Archivu hl. města Prahy,
Archivní časopis 51, 2001, s. 240–250, přetištěno in: František Holec, Archiv hlavního
města Prahy. Kapitoly z dějin 1851–2001, Praha 2006, s. 107–116.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 181
významné komise školské a kulturní, v níž po prakticky celou meziválečnou dobu pracovali
společně čeští a němečtí radní. Pro pražské Němce byla účast v této komisi o to podstatnější,
že se tu probírala agenda městem spravovaných – mj. německých – škol a mj.
i pražské městské německé knihovny.9
Pro ty komise, jejichž materiál nebyl archivně vyčleněn
jako relativně samostatný celek, lze pak dohledat podstatné segmenty jejich
agendy v aktovém materiálu. Není to snadná práce, autorka se však do ní – s ohledem na
klíčový význam tématu pro její knihu – měla pustit.10
Pro mnohé otázky by jí ostatně stačilo
zjistit z obecního věstníku, ve kterých komisích a jak soustavně se na komunálně politické
práci společně podíleli čeští, němečtí a židovští radní.11
Takto ovšem zůstaly vztahy v Praze působících stran a jejich reprezentantů v knize
de facto neprozkoumány. Skutečnost, že si na plenárních, médii sledovaných zasedáních,
demokratických parlamentů všech úrovní politikové barvitě spílají, aby poté ve výborech
pilně spolupracovali a v kavárnách dokonce uzavírali politické obchody, byla tematizována
již meziválečnými satirami a nedá nejmenší práci doložit ji konkrétně i v dnešní České
stejně jako Spolkové republice. Omezit se na konstatování, že v projevech dominovala nacionální
frazeologie, je dosti hubený výsledek. Ve kterém městě s významnějšími národnostními
menšinami tomu bylo jinak? Cenné by bylo analyzovat politický diskurs
veřejných projevů a sledovat např. vymezování se menšinových stran navzájem nebo
zájem (iniciativu nastolování) jednotlivých na radnici zastoupených politických subjektů
o klíčová komunální témata. Ani toho se tu ovšem v podstatě nedočkáme.
Možná je důvodem skutečnost, že si autorka práci s komunálními prameny ulehčovala
i jinak. Při „rekonstrukci komunálně politických debat v městském parlamentu“ se
„spokojila s jejich výtahy, otištěnými ve Věstníku hlavního města Prahy“. Učinila tak s přesvědčením,
že „v něm byly protokoly ze zasedání otištěny do velké míry v originálu a tak
zpřístupněny i řečnické příspěvky zástupců německých stran a Židovské strany“12
(s. 24).
V seznamu použitých pramenů (s. 373) sice autorka uvádí i „Protokoly sborů městské
správy. Zápisy o schůzích městské rady, z let 1924–1939“, v textu však většinou odkazuje
jen na Věstník. Konfrontace obou pramenů však jednoznačně ukazuje, že výběr zastupitelských
příspěvků k otištění byl místy dosti (možná i účelově) přísný a míra krácení vybraných
textů nebyla zanedbatelná. Věstník tedy nelze a priori pokládat za úplný obraz
komunálně politických debat na radnici a bylo by přece jen třeba jít do (soustavně) dochovaných
zápisů. To je ovšem pracnější...
r e c e n z e 182
9 K ní a jejímu financování z městského rozpočtu srov. I. KOELTZSCH, Geteilte Kulturen,
s. 139n. Na s. 140–143 pak o (jistě nevelké) komunální podpoře pražským židovským
spolkům a školám.
10 V mnohém by autorce v tomto směru pomohla studie Andělína MERTY, Vývoj pražské
městské správy v letech 1922–1945, Pražský sborník historický 9, 1974, s. 159–188,
tu ale autorka nezná nebo přinejmenším necituje.
11 Metodickým vodítkem by v tomto směru autorce mohla být – jí bohužel přehlédnutá
– drobná studie: Tomáš JELÍNEK, Ženy v radě hlavního města Prahy v letech
1918–1938, Documenta Pragensia (dále DocP) 13, 1996, s. 321–326, věnovaná čtrnácti
ženám v nejvyšším grémiu pražské komunální politiky.
12 Ponechme stranou, že tu autorka hovoří jen o Židovské straně a ostatní židovské volební
subjekty – Poale Sion, Sdružení židovských volebních skupin a Stranu uvědomělého
židovstva – nechává stranou, ač se pražské komunální politiky účastnily
v celém období 1919–1939. V tabulkách na s. 364n. již autorka s oporou v Almanachu
hl. města Prahy uvádí všechny židovské politické strany.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 182
Kapitola vychází z autorčiny teze, že se pražská radnice meziválečné doby trvale snažila
„připsat Praze národní charakter“, tedy nacionalizovat pražskou, českoněmeckými
konflikty přelomu století rozjitřenou společnost. Koeltzsch hovoří o „namnoze antisemitském
charakteru“ těchto střetů a soudí, že antisemitismus nebyl „vedlejším produktem
nacionálních konfliktů, nýbrž spíše výrazem moderního antisemitismu, který se etabloval
po celé Evropě, ale v Čechách a Praze nabyl specifického nacionálního zabarvení“ (s. 91).
V čem spočívalo to pražské specifikum, však autorka nedokáže vyložit. V podstatě jen
hledá antisemitismus za každým konfliktem na pražské půdě.13
Nemalý problém pro ni
v tomto kontextu představuje skutečnost, že politika pražské radnice byla již v Baxově období
jednoznačně a otevřeně prožidovská a zejména prosionistická, což Koeltzsch, nutno
vyzdvihnout, alespoň stručně uvádí. Inscenuje však tuto podporu židovským pražským
i mezinárodním organizacím v podstatě jako protiněmecké akce.14
V tomto kontextu se
podrobněji věnuje komunální podpoře pražské VII. světové konference Women’s International
Zionist Organisation, světovému festivalu Makkabi a konečně XVIII. sionistickému
kongresu v létě a na podzim 1933. Zástupci těchto organizací byli slavnostně přijati
na pražské radnici a v děkovných adresách primátorovi i v relacích pro tisk pak chválili
Prahu jako „moderní, demokratické a tolerantní velkoměsto“ (s. 148n.) Radnice vyznamenávala
i domácí židovské a německé osobnosti, činila tak podle autorky ovšem „relativně
zřídka“ (s. 151). Stálo by za úvahu porovnat tuto „nedostatečnou vstřícnost“ pražské
radnice vůči národním menšinám a zejména vůči Židům/židům a židovským organizacím
s poměry ve všech s Československem sousedících, ale také ve významných vzdálenějších
státech třicátých let.15
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 183 r e c e n z e
13 Autorka se tu opírá o literaturu k době před rokem 1914, jejíž názor pak bez kritického
přezkoumání mechanicky přenáší na dobu meziválečnou. Pro tu má oporu
pouze v knize Nancy M. WINGFIELD, Flag Wars and Stone Saints. How the Bohemian
Lands Became Czech, Cambridge 2007. Jde ovšem o práci, která na téma „počeštění
českých zemí“ hledí v perspektivě od poloviny 19. do poloviny 20. století, tedy nikoliv
o dílo speciálně zaměřené na dobu meziválečnou. Wingfieldová se nadto snaží vtáhnout
do příběhu celé české země, tedy cíleně nehledí jen na Prahu jako centrální
scénu politického příběhu. Hovoří-li pak Wingfieldová o pražských antisemitských
nebo antiněmeckých výtržnostech meziválečné doby, přiznává, že šlo o výstřelky
„několika stovek mladých lidí, kteří se jinak věnovali fotbalu“ (s. 222). Do jaké míry
lze toto její konstatování přetavit v koncept všeobecného, nadto radničního antisemitismu,
je věru těžká otázka.
14 Ke vztahu meziválečného Československa k Židům/židům srov. (původně v Indiana
University Press, Bloomigton 1983 vydanou) knihu: Ezra MENDELSOHN, Žydzi
Europy środkowo-wschodniej w okresie miedzywojennym, Wydawnictwo naukowe
PWN, Warszawa 1992, s. 182–233.
15 V tomto kontextu stojí za to projít: Heinrich August WINKLER, Die deutsche Gesellschaft
der Weimarer Republik und der Antisemitismus, in: Bernd Martin – Ernst Schulin
(edd.), Die Juden als Minderheit in der Geschichte, München 1981, s. 271–289;
Sulamit VOLKOV, Jüdisches Leben und Antisemitismus im 19. und 20. Jahrhundert,
München 1990, a ovšem zejména důkladnou pramennou práci: Dirk WALTER, Antisemitische
Kriminalität und Gewalt. Judenfeindschaft in der Weimarer Republik, Bonn
1999. Není však třeba omezovat se na málo demokratické poměry výmarského Německa.
Ostře antisemitsky argumentující British Union of Fascists Oswalda Mosleyho
dosáhla ve volbách roku 1937 ve východních okrscích Londýna 25 % platných
hlasů. Srov. Richard THURLOW, Fascism in Britain. From Oswald Mosley’s Blackshirts
to the National Front, London 1998. A jak podrobně, jistě poněkud zaujatě,
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 183
Koeltzsch pracuje na základě apriorních tezí: Pražská nacionalistická komunální politika
podle ní doznala po zhroucení monarchie dalšího radikalizování, k čemuž přistoupil
i českými nacionalisty nově vytvořený – antihabsburský – „dekolonizační mýtus“. (Otázku
po předpokladech, důvodech a příčinách ohlasu tohoto „mýtu“ si ovšem autorka neklade.)
Radikalizace byla podle ní ještě zostřena opětovným vstupem německých a nyní také židovských
politiků do pražské komunální reprezentace po několik desetiletí trvající pauze.
Jako hnací motor údajného českého agresivního nacionalismu pražské radnice16
identifikuje
autorka skutečnost, že „vzhledem k tomu, že komuna musela odstoupit početné
jednací kompetence státu, koncentrovala se českými nacionalisty vedená radniční politika
na nové reprezentační funkce Prahy jako hlavního města centralistického československého
národního státu“ (s. 340). Je nepochybné, že se československý stát vůči komunální
sféře vymezoval jinak než stará (ostatně nikoliv přehnaně liberální) monarchie. Zejména
v počáteční fázi se snažil odsávat prostředky, které potřeboval pro konsolidování celku
a zejména východu republiky, také z pražského zdroje a činil tak způsoby neurvalými. Je
však také třeba říci, že stát zároveň mnohá dosavadní břemena převzal do své finanční
režie a městům, jimž počátkem dvacátých let namnoze hrozilo finanční zhroucení, tak
odlehčil. To platí např. právě o školské problematice, kde se města a tedy i Praha o péči
o školství se státem nadále dělila, a to ku prospěchu věci samé.17
Pražské radnici rozhodně
nezůstala „pouhá“ nadregionálně reprezentační funkce, byť tu měla již od šedesátých let
19. století a velmi si na ní – právě politicky – zakládala. Pražské komunální podniky představovaly
veliký a vysoce prosperující koncern, úkoly pražské sociální péče i výkony města
při jejich řešení byly ohromné, úkol zvládnout radikální modernizaci i skokový růst města
se v podstatě nedal bez intenzivní kooperace se státem vůbec řešit. A konečně: vliv pražské
komunální elity na celostátní politiku první republiky zatím nebyl analyticky prozkoumán,
nelze ho však apriorně podceňovat.
Především však je pražskou komunální politiku, rozsah jejích kompetencí a míru jejího
významu, její chyby i přednosti, ostatně jako všechny podobné historické jevy, třeba
posuzovat pouze sub specie jejich míry a dosahu, měřeného komparací s ostatními obdobně
velikými a funkčně obdobně situovanými velkoměsty. Komparace, tato klíčová metoda
jakéhokoliv moderního dějepisného výzkumu, je však Koeltzsch z principu cizí.18
Na
místě by přitom bylo soustavné srovnávání Prahy, její radniční politiky, ale i úrovně a způsobu
života menšin a obecněji velkoměstských multinacionálních prostředí či naopak národnostních
ghett především s německými nebo rakouskými městy podobné kategorie.
Srovnání s Berlínem, Mnichovem či Vídní by přitom byla právě pro dramatická léta po
konci světové války, resp. celé období před léty 1933/1934 více než poučná (komparace
s Vratislaví / Breslau a zejména s Varšavou by pro tuto dobu bylo vzhledem k okolnostem
r e c e n z e 184
ovšem na základě obsáhlé rešerše líčí Stephen H. NORWOOD, The Third Reich in
the Ivory Tower. Complicity and Conflict on American Campuses, Cambridge 2009,
hrál antisemitismus a hluboké sympatie k nacismu na amerických univerzitách let
1933–1941 dominantní roli.
16 Srov. s. 136: „Navzdory notorickému šovinismu, který vládl v části magistrátu a městského
zastupitelstva, se Baxovi a jeho důvěrníkům nepodařilo ‘očistit’ městský prostor
od ‘nečeských’ – německých a jinojazyčných – nápisů.“
17 Srov. Karel MAIER, Hospodaření a rozvoj českých měst 1850–1938, Praha 2005, s. 72n.
18 Srov. alespoň klíčové dílo: Hartmut KAELBLE, Der historische Vergleich: eine Ein führung
zum 19. und 20. Jahrhundert, Frankfurt am Main 1999.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 184
komplikovanější, přece však možná zajímavá). Srovnávání s Vilnem nebo Rigou, které se
autorce stalo (apriorním, v prováděcí rovině však nepředvedeným) východiskem pro pohled
na Prahu, je oproti tomu jen těžko analyticky zdůvodnitelné.
Podobně to je i s porozuměním pro dlouhodobé kontexty vývoje města po roce 1918.
Koeltzsch tvrdí: „Proměna Prahy ve velkoměsto se stala součástí realizace národního projektu,
jehož dosavadní zdržení komunální politikové nyní přičetli bývalé habsburské monarchii“
(s. 97). Autorka odkazuje přitom na mé práce. Na jejich citovaných stránkách se
však tato teze nenalézá. Zmíněná argumentace totiž pouze posloužila dosavadním odpůrcům
projektu spojování pražské aglomerace v jednotné město k zahlazení jejich dosavadních
blokačních (zdaleka ne jen ekonomicky motivovaných) postojů a byla pak přejata
politiky, kteří potřebovali nově „překódovat“ dosavadní, v principu velmi úspěšně provedený,
ovšem na úrovni petrifikace souboru spojovacích smluv formou zemského zákona
zamrzlý metropolitní projekt. Praha však co do své velikosti, funkcí i společenské role
byla velkoměstem dávno před rokem 1922. To, že o ní autorka opakovaně hovoří jako
o provinčním městě, sice rezonuje s názory některých tehdejších pražských umělců, není
však (opět ve středoevropském srovnání, nikoliv jako alternativa k Paříži!) věcně relevantní,
a to ani ve vztahu k úrovni podstatných segmentů pražského kulturního, hospodářského
a politického života již před rokem 1914.19
Koeltzsch prohlašuje, že než se v modu „kulturních dějin politiky“20
pustí do analýzy
vztahu pražské radnice a nacionálních menšin, musí „z důvodu dosavadní absence výzkumu
podrobně naskicovat politicko-mocenské poměry na pražské radnici“ (s. 92). Na
stránkách 93–125 pak podává přehled pražské meziválečné komunální politiky – aniž
ovšem slovem zmiňuje, natož pak cituje nejméně tři české fundamentální studie (a řadu
menších příspěvků), které k tomuto tématu a jeho speciálním – pro překládaný text
podstatným – aspektům vyšly v minulých desetiletích.21
Tyto práce, zmizevší v autorkou
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 185 r e c e n z e
19 Srov. kupříkladu hodnocení úrovně pražského divadelního, resp. konkrétně operního
života in: Philipp THER, Národní divadlo v kontextu evropských divadelních dějin.
Od založení do první světové války, Praha 2008; resp. k tomu Jiří PEŠEK, Proměny
rolí i tváří divadla v „dlouhém 19. století“, ČČH 108, 2010, s. 483–495. Srov. též problematiku
diplomatického zastoupení všech významnějších evropských států a USA
v Praze již před rokem 1914: Pavla HORSKÁ – Jiří KOŘALKA – Josef POLIŠENSKÝ,
Zahraniční konzuláty v Čechách do roku 1918, Sborník archivních prací 37, 1987,
s. 375–474, a Jiří KOŘALKA, Společenské plesy a zahraniční konzulové v Praze kolem
roku 1900, DocP 12, 1995, s. 275–281.
20 Autorka odkazuje na cenný sborník: Barbara STOLLBERG-RILINGER (ed.), Was
heißt Kulturgeschichte des Politischen?, Berlin 2005. Připomenuta by ale měla být
i skvělá kritická recenze z pera této přední německé odbornice na raný novověk:
Kraus, Hans-Christof; Nicklas, Thomas (Hrsg.): Geschichte der Politik. Alte und neue
Wege. München 2007, in: H-Soz-u-Kult, 22. 11. 2007, <http://hsozkult.geschichte.huberlin.de/rezensionen/2007–4–150>.
Především by ale neměl chybět soubor studií
a knih klíčové autorky pro toto téma Ute Frevert. Srov. alespoň: Ute FREVERT, Neue
Politikgeschichte: Konzepte und Herausforderungen, in: Ute Frevert – Heinz-Gerhard
Haupt (ed.), Neue Politikgeschichte. Perspektiven einer historischen Politikfor schung,
Frankfurt am Main 2005, s. 7–26. Zde se lze zásadně poučit např. též o symbolické
roli politiky, ale i dalších aspektech, které jsou slibovány, avšak neprovedeny
v recenzované knize.
21 Zásadní postavení tu má studie Václava LEDVINKY, Vznik Velké Prahy a politický
profil správy města ve dvacátých létech 20. století, DocP 5, 1985, s. 91–111, kde jsou
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 185
proklamované „Forschungslücke“, vyšly v periodikách Archivu hlavního města Prahy: Documenta
Pragensia a Pražský sborník historický. Koeltzsch obě periodika zná: o obou ročenkách
se pochvalně zmiňuje v úvodu práce na s. 10 a v knize pak některé v nich otištěné
příspěvky používá a cituje.22
Otázkou tedy zůstává, proč „přehlédla“ právě klíčové práce
o pražské komunální politice meziválečné doby? Autorka tyto studie samozřejmě doslovně
neplagiuje – jen z nich nepřiznaně čerpá... Historik se jistě nemusí ztotožňovat s názory
zmíněných autorů, může mít výhrady k úplnosti nebo kvalitě jejich rešerší, nesmí je ale
cílevědomě ignorovat nebo si z nich pouze posloužit v důvěře, že to v Německu stejně
nikdo nepozná.
Je nepochybné, že by se český výzkum měl pražské meziválečné komunální politice
– právě s ohledem na její nadregionální význam – věnovat podstatně více, než dosud činí.
Trpce postrádáme zejména důkladnou a kritickou politickou biografii komplikované,
z dnešního pohledu ne právě sympatické, markantní osobnosti primátora Karla Baxy.23
Uspokojivé nejsou ani dosavadní práce, věnované významné osobnosti pražské sociální
politiky a od roku 1937 pražskému primátoru Petru Zenklovi.24
I stávající literatura o tomto
významném komunálním a sociálním politikovi, představiteli hlavního města v pozdních
třicátých letech, však dostačuje k tomu, aby usvědčila Koeltzsch ze svévolných manipulací.
Autorka o Zenklovi (s. 124n.) v kontextu s jeho znovuzvolením v komunálních volbách
roku 1938 a s nástupní primátorskou řečí, v níž použil slova: „Buď zdráva matičko! Zlatá,
Slovanská Praho!“, napsala: „Nacionalistické smýšlení bylo také důvodem, proč primátor
a národní socialista Zenkl v září 1938 vstoupil do pravicově zaměřeného kabinetu generála
Jana Syrového. Nová vláda, která se ujala činnosti po rezignaci dosavadního ministerského
předsedy Milana Hodži a jen pár dní před Mnichovskou smlouvou, podstatně
urychlila demontáž demokratických struktur v tzv. druhé republice. Pod její egidou bylo
také rozpuštěno poslední demokraticky zvolené pražské ústřední zastupitelstvo a místní
zastupitelstva v únoru 1939“ (s. 125).
r e c e n z e 186
přehledně – i tabelárně – představeny výsledky voleb a návazně je analyzováno složení
ústředních i lokálních komunálních elit. Více než jen jedné – pro pražskou politiku
ovšem nikoliv bezvýznamné – straně je věnována i další Ledvinkova studie:
Zastoupení KSČ v obecní samosprávě hlavního města Prahy v období 1923–1939,
DocP 2, 1981, s. 5–51. Pro autorkou pojednávanou problematiku je pak zásadní:
Tomáš JELÍNEK, Zástupci německých politických stran v orgánech pražské samosprávy
v období mezi dvěma světovými válkami, Pražský sborník historický 35, 2007,
s. 115–153.
22 Konkrétně drobný příspěvek Tomáše JELÍNKA, Komunální volby v hlavním městě
Praze mezi světovými válkami, DocP 21, 2002, s. 157–165; Hana SVATOŠOVÁ, Zahraniční
půjčka hlavního města Prahy z roku 1922 aneb jak okrást velkoměsto, DocP 14,
1997, s. 127–151, a Petra SLÁMOVÁ – Hana SVATOŠOVÁ, Pražská městská správa
v období tzv. druhé republiky, DocP 26, 2007, s. 23–40.
23 Koeltzsch charakterizuje primátora Baxu jako protiněmeckého šovinistu, který měl
pozitivní vztah k pražskému sionistickému hnutí a nedopouštěl se protižidovských
výroků. I tak ho však autorka podezírá, že jeho protiněmecké projevy měly vlastně
antisemitský základ. Srov. s. 114n.
24 Kniha Jaroslavy ČEČRDLOVÉ, Petr Zenkl. Jeden z tvůrců československé demokracie,
Ústí nad Labem 2010, kde je Zenklovo působení v komunální politice pohříchu deskriptivně
popsáno na s. 17–57, problematiku opravdu nevyčerpává. Ovšem ani tuto
knihu Koeltzsch nezná.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 186
Snad by bylo od německé bohemistky možno očekávat, že ví, že první Syrového –
úřednická – vláda z 22. září 1938 (někdy nazývaná „vládou národní obrany“) byla (nedůsledně)
koncipována jako vláda „všenárodní“ a měla za úkol pokusit se v krajně krizové
situaci o obranu republiky proti německému nacismu. Tato vláda také vyhlásila všeobecnou
mobilizaci. Zenkl, který původně vstup do vlády odmítl, přijal ministerské křeslo na
osobní žádost prezidenta Beneše.25
S ohledem na příliš autoritativní charakter vlády pak
podal 30. září (prezidentem neakceptovanou) demisi, takže setkání vlády s prezidentem
k tématu přijetí mnichovského diktátu se již nezúčastnil. Naopak patřil k těm politikům,
kteří se spolu s velením armády opravdu do poslední chvíle pokoušeli přesvědčit prezidenta
o nutnosti obrany. Lze předpokládat, že křeslo ministra zdravotnictví a sociální
péče v druhé Syrového vládě přijal Zenkl též na Benešův podnět, ale evidentně také
s ohledem na krajně nutkavé potřeby města Prahy, jehož primátorem zůstal a jehož
krajně tíživou, mj. energetickou situaci po odstoupení části republiky Hitlerovi pak usilovně
řešil, mj. právě prostřednictvím svého ministerského vlivu.26
Zenkl svoji vládní činnost
ukončil před nástupem Beranova kabinetu k 1. prosinci 1938, takže za ničivou
reformu komunální samosprávy v únoru 1939, kdy byl zbaven primátorského křesla,
opravdu vinu nenesl. Po okupaci byl nacisty zatčen, vězněn v Dachau a poté až do konce
války v Buchenwaldu.
Proč Koeltzsch vykreslila přesvědčeného demokrata, obětavého, sociálně angažovaného
komunálního politika a odpůrce nacismu tak, jak učinila, se lze jen dohadovat. Je to
však pro knihu symptomatické. Autorka, vycházející z předem formulovaných tezí, hledá
k nim pouze ilustrativní materiál a bez bezpečných znalostí problematiky, resp. s oporou
pouze v jednotlivostech ztrácí porozumění pro kontext situací, prostředí i událostí. Je banální
to připomínat, ale všechny, a to i výrazně demokratické společnosti trvale obsahují
jisté extremistické segmenty, které – politicky organizované nebo i jen rozptýlené – holdují
rasismu, antisemitismu, nenávisti k cizincům, případně různě motivovanému terorismu.
Problémy dnešní, vysoce stabilní až luxusní demokracie Spolkové republiky Německo
s Nationaldemokratische Partei Deutschlands (NPD), Deutsche Volksunion (DVU) případně
s teroristy Nationalsozialistischer Untergrund (NSU) to mohou ilustrovat. Nelze přitom
zaměňovat účelově k těmto skupinám a k problémům, na ně se vážícím založené
sbírky dokumentů, novinových výstřižků a dalších materiálů s názorem většinové společnosti
nebo i jen celku médií. Právě to však autorka v knize činí: opírá se nikoliv o soustavný
rozbor dobového, najmě pak demokratického tisku, ale o sbírku výstřižků ministerstva
zahraničí k problémům s antisemitismem, případně o sbírku antiněmeckých dopisů pražského
magistrátu. Kritické analýze tyto celky nepodrobuje, prostě z nich čerpá a cituje.
Jsou to nesporně mnohdy zajímavé jednotlivosti, v úhrnu však tento způsob práce vede
k neprůkazným až zavádějícím interpretacím.
To, bohužel, platí i pro – v řadě ohledů vysloveně zajímavou – kapitolu o „překračování
hranic“, tedy o kulturním zprostředkovávání v rámci kulturní veřejnosti. Autorka se tu
zaměřila na česko-německo-židovské literární prostředí a na kulturní publicistiku, konkrétně
analyzovala v Praze vycházející časopisy Die Wahrheit a Přítomnost. Dochází přitom
k závěru, že „intelektuálové navzdory jejich reflexivním výkonům mohli jen
v omezené míře transcendovat nacionalistické diskursy a politicko-mocenské poměry své
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 187 r e c e n z e
25 J. ČEČRDLOVÁ, Petr Zenkl, s. 49. Celá „zářijová epizoda“ zde s. 48–54.
26 Srov. (s velkým porozuměním pro primátorovu situaci) P. SLÁMOVÁ – H. SVATOŠOVÁ,
Pražská městská správa v období tzv. druhé republiky, s. 28.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 187
doby. (...) Snahy převážně židovských intelektuálů o kulturní zprostředkování v nacionálně
polarizované společnosti je proto třeba chápat jako reakci na agresivní, po roce 1918 se
dále radikalizující nacionalismy“ (s. 251). Je otázkou obecného charakteru, zda intelektuálové
někdy mohou dosáhnout více, než právě nabízet reflexi diskursů a poměrů své
doby. Pro výraznější zvážení dobové reality by však autorka byla bývala měla věnovat větší
pozornost také plošně působícímu tisku, např. Prager Presse, Prager Tagblattu a zejména
Lidovým novinám, jejichž pražská redakce byla mimořádně významným kulturním centrem.
Úplně stranou pak zůstalo vyhraněně levicové prostředí avantgardy, která s důrazem
překračovala či spíše vůbec nerespektovala nacionálně konfesijní hranice. Avantgarda
(výtvarná i literární) se přitom vázala jak na Francii, tak na Sovětské Rusko, v nikoliv zanedbatelné
míře – jak dosvědčují oboustranné publikační i výtvarné účasti – však také
právě na demokratické avantgardní kruhy výmarského Německa.27
Ještě podstatnější by však bylo zapracovat toto téma do celkového kontextu pražské
německo-česko-židovské kultury oné doby: Stranou autorčiny pozornosti totiž zůstává
především celá akademická sféra, tedy pro německo-židovské prostředí klíčově významná
Německá univerzita, resp. celý rozsáhlý soubor pražského německého vysokého
a středního (státního!) školství, sahající od Německé techniky přes umělecké školy až
k síti škol středních. To je fenomén evropsky unikátní.28
Šlo přece o kulturní prostředí
na jedné straně překračující svým personálním záběrem i kulturním vyzařováním a významem
pražskou spádovou oblast, na druhé straně o bázi publika pro německou divadelní,
hudební, filmovou, literární i publicistickou scénu.29
Je to navíc tematika, které
byla v posledních desetiletích věnována značná badatelská pozornost. Právě zde přitom
docházelo k mimořádně intenzivnímu německo-židovskému, německo-českému a od
roku 1930 s postupným přesunem podstatného segmentu židovské mládeže na české
školy stále výrazněji i k židovsko-českému dialogu (a ovšem i ke „komunikaci nedorozumění
a konfliktu“). Koeltzsch německé vysoké školy sice občas zmiňuje, ovšem činí
tak pouze ve „vedlejších větách“. Podobně zůstávají mimo optiku jejího výzkumu stovky
pražských německých a židovských (namnoze českému živlu otevřených) spolků
s mnohdy bohatou veřejnou činností. Přinejmenším Prager Volksbildungsverein Urania
r e c e n z e 188
27 Srov. nejnověji: Karel SRP – Polana BREGANTOVÁ – Lenka BYDŽOVSKÁ, Karel Teige
a typografie. Asymetrická harmonie, Praha 2009, zde zejména s. 8–43.
28 Je asi třeba připomenout, že se po roce 1918 v posluchárnách obou pražských univerzit,
ve větší míře však právě na Německé univerzitě, objevili emigranti z Ruska,
Polska a celé východní Evropy, otřásané občanskými válkami a s nimi spojenými
protižidovskými pogromy. Na Německé univerzitě – kam začali přicházet také
maďarští studenti ze Slovenska, jimž poválečné poměry zkomplikovaly studium na
bratislavské Alžbětině univerzitě a de facto uzavřely cestu na budapešťskou univerzitu
– dosáhl koncem 20. let počet zahraničních studentů famózních 30 %. Na české
univerzitě se zase objevovali početní Jihoslované, ale také děti z českých emigrantských
rodin, např. z USA. Srov. Jiří PEŠEK, Pražští univerzitní studenti v letech
1848–1939, in: Jana Ratajová a kol., Pražský student. Univerzitní studenti v dějinách
Prahy, Praha 2008, s. 48–58, zde s. 56.
29 Cenné podněty mohla Koeltzsch v tomto směru získat z klasické, již od roku 1961 několik
generací historiků, zaměřených na utváření a problémy moderní multina cionální
velkoměstské kultury a občanské společnosti (mj. Garyho Cohena stejně
jako Jana Havránka a řady dalších badatelů o moderní Praze), inspirující práce: Carl
E. SCHORSKE, Vídeň na přelomu století, Brno 2000. Autorka ji však nezná.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 188
s rozsáhlou přednáškovou, divadelní a od roku 1925 i pravidelnou rozhlasovou aktivitou
jí neměl uniknout.30
S obdobným problémem „zrušeného kontextu“ se setkáme v poslední kapitole knihy,
věnované kinu jako „meziprostoru“ česko-židovsko-německého setkávání ve velkoměstě.
Kapitola je to nesporně záslužná, informovaná a zajímavá. Jen je třeba položit si
otázku, zda kino opravdu představovalo „tu“ klíčovou platformu kulturního setkávání?
Proč autorka (s výjimkou divadelních bouří roku 1920) v podstatě nezmínila pražská
německá divadla,31
scény svým působením opět daleko přesahující pražský horizont
a v meziválečné době poměrně cíleně usilující o větší vtažení českého publika do svých
hledišť i českého repertoáru na své scény. (A naopak, stálo by za připomenutí, že na
českých scénách měl tradičně poměrně veliký prostor – operní i činoherní – repertoár
německý.)
Je samozřejmé, že autorka nemohla využít souběžně s její knihou vydanou syntézu
celoživotního badatelského díla o pražském německém divadelním a koncertním životě
z pera Jitky Ludvové.32
Mohla a měla však pracovat s rozsáhlým konvolutem jejích starších
publikací, tematizujících pro danou dobu především umělecky famózní Nové německé
divadlo a často zapomínanou, leč významnou a v žádném případě „malou“ Kleine Bühne.33
Až když si uvědomíme intenzitu a mnohost každodenního německého divadelního a hudebního
života v meziválečné Praze, pochopíme, že občasné hysterické protesty proti německým
plakátům a nápisům, zasílané obskuranty na magistrát, ale i stejně obskurní
výnosy a kontroly některých magistrátních úředníků nebo i projevy některých komunálních
politiků představovaly pouhou (zapáchající) pěnu na okraji intenzivního proudu
pražského – multinacionálního a internacionálního – kulturního života.
Ostatně i zde platí, že se politikové i podnikatelé ve veřejných projevech vědomě nacionálně
inscenovali, přičemž současně naplno pracovali v rámci komerčních požadavků
„běžného internacionálního provozu“. Koeltzsch to ostatně sama krátce připomíná s ohledem
na „nacionální“ projevy člena národně demokratické strany Miloše Havla a „internacionální“
program multikulturního pražského centra bratří Havlů: Lucerny (s. 283). Je
též potřeba připomenout, že poměry i mnohdy vypjatě nacionální rétorika bezprostředně
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 189 r e c e n z e
30 Srov. Václav LEDVINKA, Urania a Vančurův dům. Poznámka k činnosti německých
spolků v Praze v meziválečném období, DocP 18, 2000, s. 325–334.
31 Přesněji řečeno, autorka věnuje pražskému českému i německému divadelnímu
a kabaretnímu životu stránku 283 v kontextu s paměťmi Eugena Lemberga, je ale
skeptická k možnosti blíže poznat úroveň nacionální promíšenosti publika. To ovšem
není možno stanovit ani pro návštěvníky biografů, takže se autorka omezuje na zjištění,
že do kin náruživě chodila jak učňovská mládež, tak zaměstnanci a střední
vrstvy. Srov. I. KOELTZSCH, Geteilte Kultur, s. 310–312. Kina měla jistě větší kapacitu
než hlediště pražských divadel a kabaretů. Byl však rozdíl zájmu publika strukturálně
odlišný? Právě pohled na studentskou mládež by byl v tomto kontextu poučný,
resp. ukázal by značně těsné propojení obou v té době vysoce populárních prostředí.
32 Jitka LUDVOVÁ, Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945, Praha
2012. Srov. též její rozsáhlou pramennou studii: Jitka LUDVOVÁ, Německý hudební
život v Praze 1880–1939, Uměnovědné studie 4, Praha 1983, s. 51–183.
33 Jitka LUDVOVÁ, Neues deutsches Theater in Prag – Nové německé divadlo v Praze,
Divadelní revue 15, č. 2, 2004, s. 68–72; v přepracované německé verzi: Die Kleine
Bühne in Prag: Geschichte eines Theaters in Dokumenten, Stifter Jahrbuch: Neue Folge.
München: Adalbert Stifter Verein, 2011, Nr. 25 (2011), s. 57–85.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 189
poválečných let se podstatně odlišovala od situace let třicátých. S obdobím 1918–1939
nelze pracovat jako s názorově a rétoricky homogenní dobou.
Knihu autorka uzavírá rozborem populární komedie z pražského prostředí „Muži
v offsidu“ podle knihy Karla Poláčka a s Hugo Haasem v roli pana Načeradce. (Je zajímavé,
že prakticky zcela stranou pozornosti ponechává Haasovy „protihráče“, vynikající herce
Emana Fialu a Jindřicha Plachtu, a koncentruje se na Haasovo židovství jako podmínku
úspěchu filmu z roku 1931.) „Přehnaně akcentované klišé židovské figury Načeradce
a jeho rodiny zdánlivě potvrzovalo etnicko kulturní hranice uvnitř městské společnosti“
(s. 331). Že pro úspěch filmu měla velkou roli jazykově skvělá a dodnes čtená Poláčkova
předloha a že publikum „mlsalo“ také komicky inscenovanou hrdou chudobu křesťanského
žižkovského proletariátu, to už autorka ponechává stranou své analýzy.
Syntetizujícího závěru, který by kriticky zhodnotil přínos dílčích studií, se čtenáři nedostane:
„Výhled a shrnutí“ na stránkách 333–341 komentují vývoj po Mnichovu a poté
jen stručně rekapitulují obsah jednotlivých kapitol. V čem tedy spočívá přínos práce? Pilně,
ale nesoustavně rešeršovaná (od části klíčových pramenů pod nepravdivými záminkami
odhlížející), místy lehce plagiatorní, à la these mimo horizont dobové reality koncipovaná
kniha nesporně přináší mnoho dílčích informací a postřehů. Odmítnutí celkového konceptu
dějin města, absence komparativních pohledů a sledování vágního konceptu „integrativních
městských dějin“ nakonec nedovoluje skutečně kontextuálně prozkoumat
multikulturní pražskou kulturní a komunikační situaci meziválečné doby. Autorka končí
přesně v tom, čeho se chtěla vyvarovat: u zdůrazňování konfliktů, střetů a neshod tří vybraných
pražských kulturních prostředí (přičemž českému milieu je věnováno jen minimum
analytické pozornosti). Historická realita byla pestřejší a komplikovanější a nelze jí
porozumět bez dobového evropského kontextu. Slabiny knihy Ines Koeltzsch jsou v tomto
kontextu výzvou pro možná méně ambiciózní, zato však soustavnější, metodologicky podložený
a k dosavadnímu stavu poznání pozornější výzkum této mimořádně významné a evropsky
zajímavé problematiky.34
Jiří Pešek
Michail V. KOVALEV, Russkije istoriki-emigranty v Prage (1920–1940 gg.), Saratov, Saratovskij
gosudarstvennyj techničeskij universitet 2012, 408 s., ISBN 978-5-7433-2540-5.
Byla-li Paříž považována v období mezi dvěma světovými válkami za metropoli ruské emigrace,
ostatní centra, včetně Prahy, byla vnímána jako provinční. Podstatnou úlohu sehrála
skutečnost, že pařížský kulturní mýtus zdomácněl v ruské kultuře již dávno před ruskou
revolucí. V meziválečném období se pak stala Paříž nesporně centrem umělecké (ale i politické)
emigrace a v tomto ohledu s ní ostatní centra, snad s výjimkou Berlína v době tzv.
výmarské republiky, sotva mohla soupeřit. Ukazuje se však, že protiklad metropole – provincie
není zdaleka absolutní. Nikoli náhodou bývá Praha ve vztahu k ruské emigraci nazývána
ruským Oxfordem. Už sám počet příslušníků ruské vědecké elity, kteří našli v Praze
útočiště, byl úctyhodný.
r e c e n z e 190
34 Z řady významných nových prací, které jsou sice v recenzované práci zmíněny,
ale jen minimálně reflektovány, je třeba připomenout alespoň knihu: Bernard
MICHEL, Praha. Město evropské avantgardy 1895–1928, Praha 2010 (francouzské
vydání 2008).
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 190
O významu a postavení Prahy v životě a seberealizaci ruských historiků podává svědectví
monografie mladého docenta Saratovské státní technické univerzity. Tématu se
zmocnil nanejvýš odpovědně a s překvapivou erudicí. Uvádí doslova, že pražské společenství
ruských historiků bylo v kontextu ruské emigrace ve světě vůbec nejpočetnější.
Většina jich v Československu setrvala (Nikodim P. Kondakov, Alexandr A. Kizevetter,
Jevgenij F. Šmurlo, Vladimir A. Francev, Petr N. Savickij, Vsevolod V. Sachaněv, Antonij
V. Florovskij, Nikolaj L. Okuněv, Venedikt A. Mjakotin, Boris A. Jevreinov, Petr A. Ostrouchov,
Mstislav V. Šachmatov a další), někteří po kratším či delším pobytu přesídlili do
jiných evropských zemí či do USA (Georgij V. Vernadskij, Petr B. Struve, Georgij V. Florovskij,
Sergej G. Puškarev a řada dalších). Kovalev ovšem neměl v úmyslu napsat encyklopedickou
příručku, ale historicko-antropologickou studii o pražském vědeckém
centru ruské emigrace. V intencích amerického historika ruského původu Marca Raeffa
zkoumá Kovalev emigrantské téma z nejrůznějších hledisek, nevyhýbá se ani materiálním
existenčním a pracovním podmínkám. Svého záměru se zmocnil na vysoké odborné
úrovni, opíraje se zejména o důkladné studium dokumentů z českých a ruských
archivů.
Prvnímu oddílu, obírajícímu se postavením ruských vědců v českém kulturním prostředí,
je předeslána charakteristika tzv. Ruské pomocné akce československé vlády, nasměrované
ve shodě s Masarykovým pojetím na podporu nikoli politických, ale vědeckých
a kulturních představitelů. Na příkladu dochovaných písemných vyjádření vystihuje autor
rozdvojenou podobu Prahy ve vědomí emigrantů. Jevila-li se Praha osobnostem z řad
umělců jako provinční, pro vědce představovala nesporné centrum a jako taková se ocitla
ve vzájemném působení s jinými centry ruské diaspory včetně Paříže. Autora zajímá mezi
jiným jazyková bariéra, která byla jednou z příčin, proč významní ruští intelektuálové neměli
své české pokračovatele. Jen nemnozí z nich ovládali češtinu natolik, aby mohli česky
přednášet a vést semináře, dokonale ji ovládal pouze Francev, který pěstoval intenzivní
styky s Čechami již před první světovou válkou.
V Československu nebylo mnoho specialistů, kteří se zabývali studiem Ruska, většina
ruských odborníků byla zase spojena se studiem historie své země a neobírala se českou
minulostí. Nesoulad vědeckých zájmů vyvolával jistou míru vzájemného odcizení. Tím
spíše zasluhuje ocenění úloha, jakou sehrál v rozvoji dvoustranných vědeckých kontaktů
pražský Slovanský ústav, do jehož činnosti se ruští badatelé aktivně zapojili. Jinak však,
jak Kovalev zjišťuje, nebyla ochota k vědecké integraci ze strany jak Rusů, tak Čechů výrazná,
a to i v důsledku etnokulturních stereotypů, mentálních odlišností a zvláštností
emigrantského vědomí, v němž se houževnatě udržovala myšlenka na brzký pád bolševické
moci a na návrat do vlasti. Obtíže vzájemného česko-ruského dialogu se navíc prohlubovaly
s postupným růstem prosovětských sympatií v české společnosti. Autor
projevuje i v citlivých otázkách vzácnou objektivitu, uchovává si nezaujatý nadhled historika
a vyslovuje se s nejvyšším uznáním o mimořádném významu podpory emigrantů
ze strany československé vlády.
Prostřední část monografie se obírá historickou vědou v kontextu organizace a institucionalizace
vědeckého života. Samostatné kapitoly jsou věnovány jednotlivým vědeckým
institucím a organizacím: Ruské akademické skupině v Československu, Institutu akademika
Kondakova, Ruské historické společnosti v Praze, Ruskému institutu a Institutu pro
studium Ruska, Ruské právnické fakultě a Ruské svobodné univerzitě jako jediným emigrantským
vysokým školám, na nichž se mohli historikové plně uplatnit, Ruskému zahraničnímu
historickému archivu a rovněž neformálním intelektuálním sdružením, jejichž
činnosti se historikové rovněž účastnili.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 191 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 191
V závěrečném oddílu, nazvaném Metamorfózy historické paměti, autor prozrazuje
hlubokou obeznámenost s myšlenkami západních filozofů, historiků a sociologů, zejména
Maurice Halbwachse a již zmíněného Raeffa, o něž opírá své výzkumy. Vybírá-li si člověk
z minulosti syžety spojené s jeho současností a utváří-li se historické vědomí pod vlivem
představ aktuálních pro současnost, o to naléhavěji se projevoval tento vliv při utváření
historické paměti v rámci ruské diaspory, jejíž příslušníci prošli dramatickými událostmi
první světové války, revoluce, občanské války a vypuzení z vlasti. Z tohoto zorného úhlu
autor analyzuje historickou kulturu ruské emigrace, sleduje, jak se v ní odrazily ty či ony
události minulosti i současnosti, v jaké souvztažnosti byla intelektuální tradice s projevy
novotářství vyvolanými prožitou individuální i kolektivní zkušeností.
Je příznačné, že mezi emigrantskými historiky převládaly osobnosti uveřejňující periodicky
své příspěvky v novinách a časopisech (názorným příkladem je Kizevetter) nad
těmi, které psaly pro „čistou“ vědu. Proto se také historické práce setkávaly se živým ohlasem
v emigrantském prostředí. Autor věnuje dále pozornost eurasijskému hnutí jako osobitému
pokusu odpovědět na otázky vztahu Ruska a Západu, lidu a inteligence, moci
a společnosti, příčin zhroucení starého ruského impéria. Důslednými eurasijci po celý
svůj život zůstali však pouze Savickij a Vernadskij, zatímco celkově se eurasijství ocitlo
v krizi. Jeho pokus o vytvoření nového obrazu světa, podepřený eurasijským ambiciózním
vědeckým programem, nepostrádajícím ani konstruktivního přístupu k ruské revoluci
a přehodnocení tradiční národní identity, nenalezl mezi emigranty všeobecnou podporu.
Zaslouženou pozornost věnuje autor historickým slavnostem jako způsobu uchování
národní identity a historické paměti v emigrantských podmínkách. V Československu šlo
o různá slavnostní shromáždění, literárně-historické večery, tematické přednášky, koncerty,
zejména pak každoročně konaný Den ruské kultury, který se stal kulturně-historickým
svátkem veškeré ruské emigrace ve světě. Akce tohoto druhu, představující pokus
o složení kolektivní kulturní paměti z částí rozervaných revolucí, o vytvoření nového
obrazu ruské minulosti, posloužily jako silný morální podnět v podmínkách existenciální
tragédie vyhnanců. S postupným odklonem od současnosti, projevujícím se v pracích emigrantských
historiků, kteří se obtížně vyrovnávali s pochopením příčin globálních otřesů,
v jejichž epicentru se ocitli, sleduje autor jejich úsilí hledat zvláštní „místa historické paměti“,
symbolické obrazy minulosti. Takovými místy se staly knížecí Rus a moskevský stát.
Podobně jako postavy staroruských knížat byly romantizovány a heroizovány, pro konstruování
ideálního obrazu moskevského státu byla příznačná heroizace postav moskevských
vládců, přičemž veškeré negativní prvky bývaly vytěsňovány. Paradoxní přitom je,
jak snadno mnozí emigranti, jejichž utrpení vyvolali bolševici, začali snít o autoritativních
formách vlády. Pokus uchýlit se k utopii se ovšem pro četné emigranty změnil v rozčarování
a mýtus o moskevském státu se v důsledku své rozporuplnosti nemohl stát pojítkem
mezi všemi Rusy v diaspoře.
Neméně složitou a rozpornou byla apercepce imperiálního období ruské historie,
během něhož Rusko nastoupilo cestu k modernizaci, přerušenou první světovou válkou
a revolucí. Kovalev si všímá kultu Petra Velikého, pro oslavu jehož památky byl při
200. výročí jeho úmrtí ustaven v Praze zvláštní komitét, jehož členy byli přední ruští hi storikové.
Zvláštní pozornost je v této souvislosti věnována Šmurlovi, specializujícímu se
na osobnost Petra Velikého a na jeho dobu. Autor přechází k hodnocení Kateřiny II. a Alexandra
I. v pracích historiků „ruské Prahy“, mezi nimiž docházelo i k prudkým sporům,
jako např. v průběhu oslav 100. výročí děkabristů v roce 1925. Bez zajímavosti není uctivý
vztah ruské emigrace k Alexandru Gercenovi, jehož k ní ostatně pojil společný vyhnanecký
úděl. V této souvislosti autor oživuje i pohnuté osudy Gercenovy pozůstalosti,
r e c e n z e 192
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 192
získané v třicátých letech Ruským zahraničním historickým archivem v Praze. Zároveň
s uctivým vztahem k představitelům osvobozeneckého hnutí se mezi emigranty šířilo
i pozitivní hodnocení jednotlivých oficiálních politických činitelů druhé poloviny 19. a začátku
20. století, kteří ještě nedlouho předtím byli vystaveni ostré kritice liberálů i tradi-
cionalistů.
I apercepce imperiálního období ruské historie ze strany emigrantů byla plná vnitřních
rozporů, přesto se právě toto období setkávalo mezi emigranty s největším zájmem.
Kovalevovi neušlo, že nedávná minulost, první světová válka, revoluce a občanská válka
nebyly značnou částí emigrantů vnímány jako historie, neboť byly v jejich paměti příliš
živé a studiem současnosti se zabývali sociologové, ekonomové a právníci, nikoli však historikové.
Proto se také v podstatě nikdo z představitelů pražského společenství ruských
historiků studiem války a revoluce nezabýval a zájem eurasijců o revoluci měl spíše politický
než vědecký charakter. Přesto válka a revoluce zanechaly v individuální i kolektivní
paměti diaspory hlubokou stopu.
Vliv ruských historiků na českou vědu sice nelze přeceňovat – jistou výjimkou je
Antonij V. Florovskij, který se jako badatel soustředil na otázky česko-ruských vztahů –
vědecký prostor „ruské Prahy“ však přesto nebyl uzavřen do sebe. Existovaly těsné kontakty
emigrantských historiků v Praze s jejich krajany v jiných zemích, vnímajícími Prahu
jako vědecké a intelektuální centrum ruské emigrace. Autor monografii uzavírá konstatováním,
že emigrantská existence byla nerozlučně spojena s mýtem o ztracené vlasti a že
formování modelu vědeckého života, orientujícího se na předrevoluční kulturní a intelektuální
tradice, umožnilo efektivní organizaci badatelské činnosti v podmínkách existenciální
tragédie vyhnanství. Se zmíněným modelem byly však na emigrantskou půdu
přeneseny staré spory a konflikty, vypěstované ještě na předrevoluční půdě. To se výrazně
projevilo ve vědecké konkurenci, v boji o opanování vědy a v nepřijetí určitých intelektuálních
směrů.
Intelektuální odkaz emigrantských historiků tvoří neodmyslitelnou složku ruské kultury.
Součástí monografie je rozsáhlý bibliografický soupis literatury k tématu o více než
sedmi stech položkách, zahrnující práce publikované nejen česky a rusky, ale i v dalších
jazycích, zejména anglicky, německy a francouzsky. Ocenění zasluhuje také skutečnost,
že neruské texty obsahují jen minimálně tiskových chyb. Kovalevova kniha představuje
po všech stránkách mimořádný badatelský přínos k tématu ruské emigrace v meziválečném
Československu.
Jiří Vacek
Kateřina KRÁLOVÁ, Nesplacená minulost. Řecko-německé vztahy ve stínu nacismu, Praha,
Karolinum 2012, 284 s., ISBN 978-80-246-2010-7.
Vývoj v Řecku v posledních třech letech soustavně přitahuje pozornost českých médií.
Těžko si někdo vybaví případ další evropské země velikosti či významu Řecka, která by
se na tak dlouho stala předmětem intenzivního sledování, doprovázeného jakousi masovou
psychoanalýzou svých obyvatel. V tomto kontextu se vývoj řecko-německých vztahů
poslední dobou těší zvláštnímu zájmu. Tón často udávají kontroverzní politici nebo mediální
vlajkové lodě evropského populismu. V takovém světle může vydání knihy Kateřiny
Králové o řecko-německých vztazích vyvolat dojem, že je jedním z pokusů narychlo vytěžit
z momentálního zájmu veřejnosti. Čtenář se však brzy přesvědčí o tom, že se jedná o seriózní
práci, která do hloubky objasňuje poválečný vývoj bilaterálních vztahů obou zemí.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 193 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 193
Řeckou poválečnou problematikou se donedávna zabývala jen hrstka převážně německých
či řeckých badatelů, kteří měli přístup k příslušným archivním materiálům
a znali jazyk, ve kterém byly napsány. Za všechny nutno jmenovat zejména Stratose
Dordanase, Marka Mazowera a především Hagena Fleischera, který se k Řecku připoutal
natolik, že se zde dokonce usadil.1
Někdo se ale může ptát, co přivedlo právě českou badatelku
k prozkoumání této „exotické“ kauzy. Místo dohadů lze citovat odpověď autorky
v úvodu řeckého vydání knihy, které právě připravila do tisku: „Díky svým řeckým přátelům
jsem se blíže seznámila s řeckou historií nacistické okupace. Připomněli mi totiž, že
nejen u nás vyhlazovali okupanti celé vesnice, že nejen středoevropští Židé byli nahnáni
do plynových komor, že nejen v zemích bývalého východního bloku zůstali kolaboranti,
kteří se přiklonili k novému režimu, nepotrestáni a skutečné oběti zatím bezvýsledně čekaly
na odškodnění.“ Napsáním knihy, která vychází z disertační práce autorky, strávila
Králová téměř celou dekádu, kdy bádala v řeckých, německých, anglických a amerických
archivech. Navíc se kvůli lepšímu pochopení poválečných řeckých dějin a související sekundární
literatury naučila novořečtině. Díky soustavnému úsilí a volbou tématu práce
dala vzniknout nejen v Čechách, ale i v zahraniční historiografické literatuře ojedinělému
dílu, což ostatně dokládá také zájem renomovaného aténského nakladatelství Alexandria
o vydání této knihy.
Kniha se snaží objasnit, jakým způsobem se řecká společnost vypořádala s dědictvím
německé okupace za druhé světové války, zvláště pak s problémem (ne)potrestání nacistických
zločinců a řeckých kolaborantů, jakož i s otázkou odškodnění statisíců obětí nacistické
okupace. Tyto otázky jsou zkoumány v politické, sociokulturní, ekonomické a také
v právní rovině, a to v perspektivě, sahající od skončení války prakticky až dodnes. Vývoj
soudních řízení vedených v posledním desetiletí řeckými oběťmi proti Berlínu dokazuje,
že téma zůstává nadále otevřené a přesahuje dimenzi řecko-německých vztahů. Ve své
podstatě je aplikovatelné na podobné zkušenosti ostatních států postižených nacistickou
okupací.
Zvláštní zmínku si zaslouží odhodlání autorky zabývat se právní stránkou řecko-německých
vztahů, ve kterém spatřuji největší přínos dané studie. Přestože toto téma je dodnes
velmi aktuální a představuje jedno z nepřekonaných problémů, jenž stále tíží
bilaterální vztahy Bonnu (dnes již Berlína) a Atén, dodnes se jím, právě v důsledku jeho
složitosti, do hloubky nezabýval prakticky žádný badatel.2
Autorka se výzkumně ponořila
r e c e n z e 194
1 Viz především Stratos DORDANAS, To Ema ton Ekthron – Antipoina ton Germanikon
Archon Katochis stin Makedonia, 1941–1944, Athina 2007; Mark MAZOWER, Inside
Hitler’s Greece, Yale 2001; a Hagen FLEISCHER, Im Kreuzschatten der Mächte – Griechenland
1941–1944: Okkupation – Resistanz – Kolaboration, Frankfurt am Main
1986; resp. Hagen FLEISCHER a Despina KONSTANTINAKOU, Ad calendas graecas?:
Griechenland und die deutsche Wiedergutmachung, in: Grenzen der Wiedergutmachung,
Hans Günter Hockerts (ed.), Göttingen 2006, s. 375–457; a Hagen FLEI SCHER,
„Endlösung“ der Kriegsverbrecherfrage – Die verhinderte Ahndung deutscher
Kriegsverbrechen in Griechenland, in: Transnationale Vergangenheitspolitik – Der
Umgang mit deutschen Kriegsverbrechen in Europa nach dem zweiten Weltkrieg,
Norbert Frei (ed.), Göttingen 2006, s. 474–535.
2 Nutno ovšem zmínit např. práci Anestise NESSOU, Griechenland 1941–1944. Deut sche
Besatzungspolitik und Verbrechen gegen die Zivilbevölkerung- eine Beurteilung
nach dem Völkerrecht, Göttingen 2009, někdejšího studenta německého odborníka
v oblasti právní vědy Christopha U. Schminck-Gustavuse, který rovněž publikuje
k německé okupaci Řecka.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 194
do problému neobjasněného a zvláště dnes velmi živého. Bádání, zaměřené směrem k sociálním
dějinám států a národů, se v budoucnu těžko obejde bez analýzy právního kontextu
sledovaných kauz a studie Kateřiny Králové toto potvrzuje. Potěšující je fakt, že díky
logickému uspořádání studie a „spartánskému stylu“ líčení zkoumaných událostí se čtenář
v knize dobře orientuje dokonce i v analyzovaných složitých právních otázkách a text přitom
zůstává čtivým.
Kniha je členěna do pěti kapitol, přičemž první z nich se stručně zabývá vývojem
řecko-německých vztahů od meziválečného období až do konce nacistické okupace Řecka.
Tato kapitola zkoumá především německou okupační politiku, zvláště pak přístup okupační
správy k tzv. „židovské otázce“.3
Králová přibližuje, jakým způsobem Řecko postihla
okupační politika nacistického Německa, ať již šlo o fyzickou likvidaci celých skupin obyvatelstva,
včetně holocaustu, hladomoru a represí v podobě tzv. „odvetných opatření“ proti
civilnímu obyvatelstvu. Právě na ně bylo později v rámci norimberských procesů odka zováno
jako na 1500 řeckých Lidic. Šlo ale i o zničení elementární infrastruktury země,
o hyperinflaci a drastickou hospodářskou exploataci. Ukazuje se přitom, že na devastaci
okupovaného Řecka se vedle nacistů podíleli ve značné míře i místní kolaboranti.
Druhá kapitola se zabývá obdobím bezprostředně po druhé světové válce, zejména
problematikou integrace řeckých válečných obětí do poválečné společnosti. Zatímco Spolková
republika Německo se díky příznivému hospodářskému a politickému vývoji brzy
úspěšně etablovala, muselo Řecko čelit ničivým následkům občanské války, jejíž stín zůstal
v řecké společnosti nadále přítomen. Tato válka pak ještě po celá následující desetiletí
silně ovlivňovala domácí i zahraniční politiku země.
Páteř knihy tvoří třetí, čtvrtá a pátá kapitola, ve kterých se pojednává o právních
aspektech procesu vyrovnávání s minulostí, zejména o stíhání a potrestání nacistických
zločinců v Řecku a Německu, a o politickém diskursu, spjatém s tímto vývojem. Odraz dobového
přístupu k trestání válečných zločinců ze strany Řecka a Spolkové republiky Německo
představuje i případová studie o Maxi Mertenovi, nejvýznamnějším nacistickém
zločinci stíhaném na území Řecka.4
Další kapitola se zabývá otázkou válečných reparací,
zejména pak analýzou mezinárodních jednání a dohod o reparačních splátkách v období
bezprostředně po skončení druhé světové války, a na ně navazující otázkou odškodnění
řeckých civilistů. Do těchto jednání již naplno zasáhlo rozdělení Evropy po vypuknutí konfliktu
mezi Východem a Západem. Na závěr se autorka věnuje tomu, jak se změnil přístup
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 195 r e c e n z e
3 Také toto téma zůstává v historiografii značně opomíjeno, především co se týče poválečné
rekonstrukce židovské komunity. Právě té se Králová intenzivně věnuje napříč
celou knihou. Částečně se jím již dříve zabývala zejména např. etnoložka Bea
LEWKOWICZ, The Jewish Community of Salonika: History, Memory, Identity, London
2006; nebo historička Katherine E. FLEMING, Greece – a Jewish history, Princeton
2008, která ovšem zpracovává jen těsně poválečná léta.
4 Této kauze se již do velké míry věnovala řecká badatelka působící ve Spolkové republice
Německo, Susanne S. Spiliotis, avšak Králová tematiku zasazuje do širšího
kontextu. Srov. Susanne S. SPILIOTIS, ‚An Affair of Politics, Not Justice‘: The Merten
Trial (1957–1959) and Greek-German Relations, in: After the War was Over. Reconstructing
the Family, Nation and State in Greece, 1943–1960, Mark Mazower (ed.),
Princeton 2000, s. 293–301; resp. Susanne-Sophia SPILIOTIS, Der Fall Merten und die
deutsche-griechische ‘Aufarbeitung’ der Besatzungsherrschaft in Griechenland während
des Zweiten Weltkrieges, in: Versöhnung ohne Wahrheit? Deutsche Kriegsverbrechen
in Griechenland im Zweiten Weltkrieg, Karl Giebeler (eds.) – Heinz A. Richter
– Reinhardt Stupperich, Mannheim 2001, s. 68–77.
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 195
obou zemí po konci studené války, nakolik i dnes přetrvává jejich vzájemná závislost, respektive
jaké nové dimenze společného jednání otevřelo sjednocení Evropy dosud rozdělené
železnou oponou.
Knihu doprovází poutavý fotografický materiál z řeckých a německých archivů i ze soukromého
archivu autorky. Nechybí ani obsáhlý poznámkový aparát o více než tisíci odkazech,
anglické shrnutí a bohatý jmenný rejstřík. Redakční práce nakladatelství Karolinum
je více než chvályhodná; monografie je perfektně zvládnutá graficky i po jazykové stránce.
Nakonec nutno podtrhnout, že význam předkládané publikace Nesplacená minulost.
Řecko-německé vztahy ve stínu nacismu přesahuje horizont prozkoumané oblasti bilaterálních
vztahů Řecka a Německa. Svou metodologií a přístupem může sloužit jako
vodítko pro zkoumání podobně složitých problémů v dalších zemích. Kniha je neoddiskutovatelně
přínosem české historiografii, a to nejen pro zájemce o novodobé řecké
dějiny. Nyní lze jen napjatě očekávat, s jakým ohlasem se kniha setká u dnes radikalizované
řecké veřejnosti.
Konstantinos Tsivos
Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Hlavní redakce
Stanislav BROUČEK a Richard JEŘÁBEK. Praha, Etnologický ústav AV ČR, v.v.i. a Ústav
evropské etnologie FF MU v Brně v nakladatelství Mladá fronta 2007, 284 + 1298 s.,
ISBN 978-80-204-1450-2.
Společnou prací řady odborníků za vedení dvou čelných oborových institucí – Etnologického
ústavu AV ČR a Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity –
vzniklo vysoce reprezentativní dílo českého národopisu. Podobný projekt má u nás dlouhou
prehistorii, neboť požadavek národopisné encyklopedie byl formulován již na počátku
devadesátých let 19. století. Tehdy tvořil programový cíl formujícího se národopisu jako
vědecké disciplíny, navazující na pozdní obrozenecké úsilí o národní sebeuvědomění, a to
od badatelské základny Národopisné společnosti českoslovanské (1893) přes velkolepou
manifestaci v podobě Národopisné výstavy (1895) až po vytvoření Národopisného muzea
(1896) a po první náznaky a programová prohlášení o souborném díle lidové kultury. Významnou
roli názorové platformy sehrál od roku 1891 časopis Český lid zakladatelské
dvojice Čeněk Zíbrt a Lubor Niederle. Periodikum programově se hlásící k široce zaměřenému,
téměř mezioborovému pojetí, mělo rovněž soustavně řídit organizaci práce, aby
sbíráním všeho, co souviselo se způsobem života lidu, přispívalo v budoucnu k vydání rozsáhlé
lidovědy.
Mezi prvními badateli, kteří dovedli koncept vydání národopisné encyklopedie do
konkrétní podoby, patřil i tehdejší jednatel Národopisné společnosti českoslovanské Emanuel
Kovář. Faktor organizované oborové společnosti hrál pak primární a obsahově určující
pojetí připravovaného kompendia. Problém však představovalo nejednotné chápání
předmětu oboru – národopis versus lidopis. Koncepce díla byla otištěna i v prvním ročníku
Národopisného sborníku českoslovanského pod názvem Národopis a úkoly Národopisné
společnosti českoslovanské (1897). Nové pojetí šestnáctisvazkového opusu vzešlo roku 1902
z podnětu Jana Jakubce. Lubor Niederle v roce 1904 přednesl návrh na vydávání výkladové
syntézy dějin hmotné a duchovní kultury, a to v pojetí České vlastivědy spojené s myšlenkou
Václava Tilleho, který byl v následujícím roce jmenován hlavním redaktorem
navrženého konceptu tří samostatných oddílů. Pojítkem byla linie, která sledovala národní
pojetí i soupisovou a výkladovou koncepci tehdejšího studia českého lidu prakticky až do
r e c e n z e 196
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 196
počátku 20. století a soustavný popis života lidu, včetně oddílu věnovaného Čechům žijícím
v zahraničí. Na toto pojetí navázal Národopisem lidu českoslovanského v roce 1912
Karel Chotek. Jeho, žel jen částečnou, realizací bylo vydání Moravského Slovenska (1918).
Funkci encyklopedických příruček pak vyplňovaly až do devadesátých let 20. století národopisné,
resp. etnografické studie Československé vlastivědy ve dvou rozdílných pojetích
z let 1929–1935 a 1963–1969. V rámci obou uvedených řad vyšly svazky Člověk (1933), Národopis
(1936) a Stát (1931, s pojednáním o Čechoslovácích v zahraničí) a Lidová kultura
(1968). Výzkumu lidového stavitelství byla věnována encyklopedie Lidové architektury od
Václava Frolce a Josefa Vařeky roku 1983. Zmínku si zaslouží rovněž příslušný svazek
Vlastivědy moravské Lidová kultura na Moravě z roku 2000.
Zvládnutí zcela nového projektu se stalo součástí vývoje soudobé české encyklopedistiky.
Bylo třeba splatit dávný publikační dluh a zároveň uspokojit rostoucí poptávku po
novém koncentrovaném souhrnu současných vědomostí v oboru, který se v českém prostředí
vyvíjel od 19. století až do padesátých let 20. století pod označením „národopis“,
poté pod až alibisticky uznávaným dualismem disciplin „etnografie a folkloristiky“, které
na prahu 21. století vystřídala opět společná „etnologie“. Publikace Lidová kultura. Národopisná
encyklopedie Čech, Moravy a Slezska se však otevřela také vůči kulturní a sociální
antropologii. Překlenula tím dlouhodobě determinující historické schizma „lidovědy“.
Nutno upozornit na časovou podmíněnost, avšak zároveň historickou jedinečnost tohoto
díla. Převážná část vědecké generace podílející se na jeho vzniku se s mnohými národopisnými,
a tedy i etnografickými a folklórními jevy setkala ještě v jejich prvotních funkcích.
Byla zde zaznamenána pravděpodobně poslední možnost generačního předání „oborového
zlata“, dnes již v terénu nepostižitelných poznatků, informací a dat o zanikání tradičních
forem lidové kultury duchovní i hmotné. Encyklopedie vznikla v pravý čas
a doslova na poslední chvíli.
V ideovém záměru díla bylo počítáno s jasným posílením oboru i s tehdy potřebným
institucionálním stmelením v transformující se Akademii věd ČR. Etnologický ústav
AV ČR, tehdy ještě Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, oslovil vzhledem k celonárodnímu
pojetí encyklopedie Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity. Stanislav
Brouček a Richard Jeřábek, vedoucí osobnosti obou institucí, se stali hlavními redaktory,
funkcí vědeckého tajemníka byl pověřen ideový tvůrce grantového návrhu Lubomír Tyllner.
Richard Jeřábek, nestor oboru, který se již završení souborného díla nedočkal, s předstihem
vytrvale zpracovával příručku osobností z řad badatelů, literátů a sběratelů
i dopisovatelů a kronikářů, od druhé poloviny 20. století, kdy došlo k institucionalizaci
etnologických věd, pak také profesionálních vědců. Již v roce 1987 Jeřábek uveřejnil
koncept oborového biografického slovníku, základního hesláře, který byl postoupen k vyjádření
širokému okruhu národopisců. Hesla o oborových reprezentantech však nesměla
být prolnuta s hesly představitelů tzv. aplikovaného „národopisu“, zejména folklórní sféry.
V důsledku cílené předlistopadové eliminace „folkloristů“ vznikly koncem devadesátých
let dva nepostradatelné biografické slovníky: Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve
Slezsku (1997) a Slovník folklorního hnutí v Čechách (2000). Původní encyklopedický projekt
předpokládal dílo, jehož součástí měl být společný sled věcných i biografických hesel.
Záhy se však ukázalo, že se biografická část encyklopedie výrazně překrývá s rozpracovanou
Jeřábkovou příručkou. Došlo tedy k dohodě, na jejímž základě se biografický slovník
stal součástí encyklopedie jako její samostatný svazek.
První přípravné práce věcné části encyklopedické oborové příručky byly zahájeny
v září 1993. Redakce byla rozdělena do sedmi lexikálních skupin: 1. Teorie a metodologie
oboru (Václav Hubinger, později Jiří Traxler); 2. Dějiny národopisu (Stanislav Brouček);
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 197 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 197
3. Národopisné regiony (Josef Vařeka, Richard Jeřábek); 4. Hmotná kultura (Josef Vařeka,
Miloslav Válka); 5. Lidové výtvarné umění (Richard Jeřábek); 6. Folklor a folkloristika
(Dušan Holý, Lubomír Tyllner); 7. Duchovní kultura (Lydia Petráňová). Personálie vedl
Richard Jeřábek. Redakční rada oslovila významné osobnosti a instituce oboru a vyzvala
je k účasti na vypracování hesel – autorský tým projektu byl doplněn o odborníky z vysokých
škol, centrálních i regionálních institucí, muzeí, archivů a o emeritní kolegy. Zkušenosti
z projektu slovenské Encyklopédie ľudovej kultúry Slovenska I-II (1995) prezentoval
Mojmír Benža.
Vysoký počet autorů hesel přinášel riziko rozdílnosti v jejich množství i kvalitě. Odborná,
jazyková a technická redakce proto po sedm let (do června 2007) dopracovávala
obsahovou, formální i grafickou podobu encyklopedie. Pracovní verze díla byla odevzdána
do nakladatelství Mladá fronta již v březnu 2000. Samotná hesla věcné části splňovala kritéria
k roku 1998. Aktualizace se jen omezeně dotkla dat bibliografických. Disproporce
v rozsahu jednotlivých hesel byly ze strany redakce přiznány. Vznikly nedostatečně kritickým
přístupem některých autorů, jejich badatelským záběrem, v jednotlivých případech
jde místo sevřených hesel spíše o monograficky zpracované studie. Národopisná encyklopedie
také vybočuje ze standardu všeobecných lexikálních kompendií – každé téma může
být v zájmu lepšího pochopení výkladu různou měrou rozpracováno i na několika místech.
S tím souvisí také upuštění redakce od odkazů k tematicky souvisejícím heslům. Mnoho
národopisných pojmů nalezne uživatel i mezi rejstříkovými slovy a odkazy ke stranám jejich
výskytu. Významy bez vztahu k oboru či příbuzným disciplínám se neuvádějí, neboť
encyklopedie nechce a ani nemůže suplovat všeobecné naučné slovníky.
Délku a náplň encyklopedického hesla neurčuje pouze přípustný rozsah slovníku, ale
zejména potřeby uživatelů encyklopedie. Koncepční a metodologické východisko projektu
bylo zakotveno již v předchozím zpracování základních pojmů a kategorií etnografie
a folkloristiky, shrnutém v metodických publikacích Přípravné materiály k Slovníku etnických
procesů (Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha 1987–1990). Tento slovníkový
koncept byl kriticky přehodnocen a výsledkem se stala jednotná metodika tvorby
hesel a jejich kategorizace, a to včetně první varianty generálního hesláře s mezioborovými
oponenturami pro takto nově koncipované lexikografické dílo. Jeho základní a typologické
pojetí sledovalo rovněž schéma Jeřábkova biografického konceptu. Národopisná
problematika tak v hesláři naplňuje zásadní koncepci projektu. Rámcově přihlíží i k etnickým
minoritám v českých zemích a z mimoevropské etnologie upozorňuje jen na hesla
teoretické povahy. Úroveň zpracování ovlivnila mezinárodní konzultační spolupráce se
slovenskou redakcí podobně zaměřeného lexikografického díla i s autorskými týmy národních
atlasových center. Původní propočty rozsahu encyklopedie byly nasazeny na šest
tisíc hesel s tisícovkou stran obrazové dokumentace (perokresby, mapy, notové zápisy, fotografie)
a se dvěma sty stran rukopisného rejstříku.
Při zpracování některých hesel nebylo však možné vystačit jen s dosavadní literaturou
a bylo nutné urychleně přistoupit k novému či doplňkovému výzkumu (zejména v oblasti
aktuálních etnických projevů). Příprava hesel vedla k vytvoření širších tematických studií,
jak tomu bylo například v základní studii Josefa Vařeky o lidové architektuře v českých
zemích (Památková péče, 1995). Značná část pracovního výkonu byla věnována technické
stránce – spolupráci s výtvarníky (zejména Josef V. Scheybal), fotografy a kartografy. Věcná
část encyklopedie je pak doprovázena obrazovou dokumentací ve stylově čistém černobílém
provedení. Většina předloh pochází z bohatých dokumentačních fondů obou řešitelských
ústavů. Reprezentativní výběr dokumentace je shromážděn na čtyřech barevných
osmistránkových přílohách vložených do textu. Grafická podoba korpusu tří svazků je sice
r e c e n z e 198
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 198
logická ve své konzervativnosti, ale barevnou skladbou obálky tak trochu propadla do pastelové
fádnosti bez výrazného typografického zvládnutí.
Předběžná oponentura (Jaroslava Štiky, Josefa Tomeše a Jána Botíka) na přelomu let
1997 a 1998 vytýkala edičnímu počinu především nepropojenost jednotlivých hesel s lidovou
kulturou, poukazovala tedy i na určitou nedůslednost redakční práce. Hodnocené
jevy byly doprovázeny příklady z terénu. Při uplatnění regionálního hlediska stále převažovaly
české materiálie oproti stručnějším příkladům či lokálním jevům z Moravy a Slezska.
Redakci bylo doporučeno vyvážit jednostrannost těchto hesel tematickou literaturou.
Styl kompendia byl oponenty kritizován z důvodu přílišné a nefunkční narativnosti textů.
Výtkou se však stala i absence a neprovázanost některých biografických dat, například
v příbuzenských vztazích k jiným osobnostem v encyklopedii zastoupeným či nedůslednost
formálního sjednocení.
Tyto obsahové, jazykové i formální nedostatky, patrné zejména u věcných hesel, byly
obnovenou redakcí objektivně zhodnoceny a téměř všechny také opraveny; došlo k doplnění
nebo úplnému přepracování řady hesel ku prospěchu oborové lexikografické příručky.
Také pravopis národopisných termínů byl v rámci encyklopedie sjednocen
a kodifikován, k čemuž v takovém rozsahu došlo vůbec poprvé, takže encyklopedie se
může stát i vhodnou příručkou jazykovědnou. Můžeme zde najít řadu odpovědí na celou
škálu pravopisných podob vlastních jmen postav či titulů pohádek, příběhů, her, postav
obchůzek a průvodů, nadpřirozených či démonických bytostí, legendárních osobností, ale
i správnou podobu názvů obyčejů, zvyků, obřadů, obřadních úkonů, her a slavností obecného
významu i jmen konkrétních slavností či církevních svátků a slavností v liturgické
hierarchii.
Encyklopedie shrnuje všechny podstatné výsledky více než stoletého výzkumu lidové
kultury Čech, Moravy a Slezska takovým způsobem, že na jedné straně završuje dosavadní
bádání a překonává jeho roztříštěnost, ale na druhé straně svou terminologickou ukázněností,
sevřenou interpretací a vybranými bibliografickými odkazy otvírá nové cesty výzkumu
na počátku třetího tisíciletí. V bio-bibliografickém svazku zhodnocuje odkaz stovek
amatérských i vědeckých badatelů na úrovni, které u nás dosáhla pouze menšina humanitních
disciplin. Jako celek se toto třísvazkové dílo řadí mezi nejvýznamnější publikace
svého druhu a je plně srovnatelné s kvalitními zahraničními encyklopediemi, jež se snaží
odborníkům zpřehlednit a širší kulturní veřejnosti zpřístupnit jinak nezvládnutelně rozsáhlou
a rozmanitou materii historických věd.
Marcela Suchomelová
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 199 r e c e n z e
7_CCH_152_199_recenze_CCH 21.3.13 10:53 Stránka 199
Obecné
Städtisches Bürgertum und Hofgesellschaft.
Kulturen integrativer und konkurrierender
Beziehungen in Residenz- und Hauptstädten
vom 14. bis ins 19. Jahrhundert (= Residenzenforschung
25), hg. von Jan HIRSCHBIEGEL,
Werner PARAVICINI und Jörg
WETTLAUFER, Ostfildern, Thorbecke Verlag
2012, 342 s. + množství foto, převážně
barevných, ISBN 978-3-7995-4528-0.
Tato publikace je jakýmsi milníkem v počinu,
který vznikl doslova na koleně, nicméně
ovlivnil v nebývalé míře prakticky
celé medievistické bádání, dal ale významné
impulzy i studiu raného novověku
(srov. o „prehistorii“ tohoto počinu v tomto
ČČH 88, 1990, s. 909–912). A nejen v Německu.
Když v roce 1990 vyšel první svazek
řady, málokdo si asi uměl představit
(a zřejmě ani spiritus agens celého projektu
– Werner Paravicini), že tu dnes
bude tak impozantní řada 25 svazků,
vlastně dílů, neboť 15. díl má po vyjití
svazku věnovaného šlechtickým rodům
a sídlům celkem pět svazků. Tato řada se
sice převážně prezentuje výstupy pravidelně
organizovaných sympozií s vynalézavě
kladenými tématy, a ovšem doslova
již zmíněným gigantickým 15. dílem (věnovaným
v slovníkové formě dvorům a rezidencím
a jejich nositelům) ale přináší
i závažné monografie, ne na škodu i z různých
„pohraničí“ vlastního zájmu. Jestliže
lze doufat, že tato řada bude pokračovat –
byť v jiné formě, neboť projekt svůj zájem
přenáší na raný novověk – gratis vycházející
Zprávy této komise (Mitteilungen der
Residenzen-Kommission der Göttinger
Akademie der Wissenschaften) svým
20. ročníkem s řadou různě doprovodných
sešitů ukončily svou tištěnou existenci.
Ale je třeba mít na paměti i další různě
doprovodné řady publikací, jež není ani
možné zmiňovat.
Nicméně je nutno obrátit se k titulku
uvedenému svazku. Ten je věnován vztahu
města a dvora jako fenoménu pozdního
středověku a raného novověku. Nikoliv formou
soustavného výkladu, ale sondami do
jak časově, tak místně nejrůznějších sfér,
aniž by bylo možno říci, že vždy jde o klíčové
lokality, resp. instituce či období. Po
krátké předmluvě uvádí svazek retrospektivu
i perspektivu činnosti Komise a zejména
jejího předsedy W. Paraviciniho,
který vedle již naznačeného zdůrazňuje potřebu
bibliografie různých cestopisů a vydávání
dvorských řádů (tu bylo sice mimo
Komisi, ale zejména opět prací či impulzem
Paraviciniho mnoho vykonáno pro burgundský
dvůr v rámci úkolů Německého
pařížského historického ústavu). Zde reflektované
sympozium se konalo v rezidenčním
městě Coburgu a tak bylo
pochopitelné, že úvodní přednáška Gerta
Melvilla byla věnována tamnímu vévodovi
poslední třetiny 16. a první třetiny 17. století
Janu Kazimírovi (Johann Casimir
[1564–1633] – ein Herzog in Coburg. Zur
pragmatischen und symbolischen Formung
einer Residenzstadt, s. 23–40).
Vlastní obsah se rozpadá do čtyř rámcových
celků, každý po čtyřech příspěvcích.
Uvedu jejich charakteristiku a podám titulky
těch statí, které si činí nárok na širší
platnost. V prvním oddílu, který sleduje
existenci a případnou kooperaci městského
a dvorského hospodaření, jsou to zejména
Bernd Fuhrmann, Stadtfinanz und Hoffinanz
– welches Verhältnis? (s. 43–69)
a Martin Eberle, Von der höfischen Manufaktur
zur autonomen Industrie: Hofkünst ler,
Hoflieferanten und wirtschaftliche
Initiativen (s. 81–109), který sledoval situaci
v Brunšviku. Jakýmsi kontrapunktem
k tomu byl stručnější příspěvek Thomase
Winkelbauera o situaci ve Vídni. Druhým
okruhem byla Vizualita a medialita, čímž je
míněna zejména architektura jako klíčový
prvek. Mathias Müller v několika subkapiz
p r á v y 200
ZPRÁVY
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 200
tolách sleduje tento aspekt ve Florencii,
Drážďanech či Zvěřínu (Schwerin), ale i na
radnicích menších měst jako Saalfeld
(s. 123–139). Herbert Karner ve Vídni
(s. 141–160), Uwe Albrecht komparatisticky
pro Berlín, Postupim a Mnichov (s. 161–178)
a konečně Krista de Jonge pro Brusel
(s. 179–193). Třetím okruhem bylo téma
konkurence a kooperace. Gerrit Deutschländer
a Matthias Meinhardt sledují politickou
diferenciaci měšťanstva v středoněmeckých
rezidenčních dvouměstích, jako
byla města Drážďany a Staré Drážďany,
Bernburg a Köthen, obě se starým a novým
městem a posléze Berlín s Cöllnem, aby posléze
věnovali pozornost historii tamního
židovského elementu. Enno Bünz sledoval
komparatisticky fenomén univerzity a dvora
počínaje Erfurtem až k Heidelberku a Tübingenu
(s. 229–253). Jakýsi kontrapunkt
k tomu tvoří anglicky psané „rozjímání“
Willem Frijhoffa. Ten Bünzem podnícené
glosy koncipuje výrazně šíře (s. 255–268).
Nejlépe to ozřejmí jeho mezititulky: Court
life and the city, University and capital city,
Interest of princes in scholarship, Princely
interventions, Princely concern and alternative
bodies a The prince, the states and
profesionalisation. V shrnutí pak konstatuje,
že lze v raném novověku pozorovat
čtyři chronologicky návazné fáze vztahu
panovníka a jeho dvora na jedné a univerzity
a jejím výukovým procesem na druhé
straně.
Autoři posledního okruhu se posléze
zamýšlejí nad krizí a zánikem dvorského
života a konstatují dlouhou přechodnou
dobu, i když s různými mezníky. Tak Ute
Daniel (s. 271–280) vedle toho zdůrazňuje
i úlohu osvícenství a Helen WatanabeO’Kelly
věnuje pozornost této proměně na
příkladu Drážďan (s. 281–285). Peter Johanek
konečně sleduje tento efekt přechodu
či spíše přerodu v rámci 19. století v různých
prostředích, kdy dochází k zásadní
změně funkce dvora, neboť jeho správní zařízení
výrazně přecházejí do prostoru
města, tedy mimo něj (s. 287–312). V německy
psaném celkovém shrnutí podává
Pierre Monnet nejen zřetelný obraz předneseného,
ale systematizuje jej do obecnější
podoby (s. 319-337).
I. Hlaváček
Almanach medievisty-editora / The Medievalist
Editor’s Almanac, ed. Pavel KRAFL,
Praha, Historický ústav AV ČR 2011, 238 s.,
ISBN 978-80-7286-189-7.
Přehled současného stavu ediční činnosti
v oblasti medievistiky a zároveň prezentaci
činnosti Komise pro vydávání středověkých
pramenů diplomatické povahy při Historickém
ústavu Akademie věd ČR přináší almanach
s příspěvky českých i zahraničních
editorů-medievistů, uspořádaný pod vedením
současného předsedy komise Pavla
Krafla. Sborník představuje připravované
nebo již publikované pramenné edice,
přibližuje jejich historický vývoj, hodnotí
současný stav přípravných prací na plánovaných
edicích českého diplomatáře, regestáře
a dalších diplomatických pramenů,
včetně problémů, s nimiž se editoři v rámci
vydavatelské činnosti potýkají. Příspěvky
z ediční praxe přispěli rovněž zahraniční
editoři z několika evropských pracovišť,
kteří seznamují české čtenáře s projekty
národních edic z prostředí Polska, Dánska,
Islandu, bývalých Uher, Švýcarska či Kypru.
První oddíl sborníku je věnován diplomatářovým
edicím. Úvodní příspěvek Karla
Maráze a Dalibora Havla, kteří se zabývají
přípravou dalších dílů edice Codex diplomaticus
et epistolaris regni Bohemiae, postihuje
vývoj prací na českém diplomatáři
od prvních pokusů až k definitivnímu publikování
Kodexu, zahájeného Gustavem
Fridrichem, v němž dnes pokračují autoři
příspěvku. Ti se spolu s dalšími podílí na
zpřístupnění listinného materiálu období
posledních Přemyslovců. Autoři představují
novinky, které plánované díly přinesou,
strukturu jednotlivých svazků a jejich časové
vymezení. Další příspěvky přibližují
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 201 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 201
zahraniční diplomatáře z Polska, respektive
z Velkopolska (Antoni Gąsiorowski), Dánska
(Markus Hedemann – Anders Leegaard
Knudsen), Islandu (Sverrir Jakobsson)
a Švýcarska, konkrétně z kantonu Graubünden
(Immacolata Saulle Hippenmeyer),
s prezentací historie tamních edic a současného
stavu dalšího zpřístupňování listin.
Oddíl věnovaný regestářům nabízí pohled
na současný stav přípravy VIII. svazku
edice Regesta diplomatica nec non epistolaria
Bohemiae et Moraviae pro léta
1364–1378, jehož se ujala Lenka Blechová.
Dále tu nalezneme zhodnocení klášterních
písemností publikovaných v oddílu V/I
edice Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis
Venceslai IV. z pera jejich editorů Karla
Beránka a Věry Beránkové. Podrobný přehled
vývoje tohoto českého regestáře se
zvláštním zřetelem k vydanému VII. svazku
regest z doby Václava IV. z fondu Moravského
zemského archivu v Brně pochází od
jeho editora Pavla Krafla: upozorňuje na
specifika tohoto dílu, strukturu regestů,
charakter rejstříku a přikládá soupis využitých
archivních fondů a sbírek.
Pozornost je dále věnována samostatným
edicím listinného materiálu a úředních
knih, z českého prostředí konkrétně
formulářovým sbírkám a aktům korektora
kléru. Připravované edice formulářových
sbírek z přemyslovského období, které
mají být zpracovány v rámci českého
diplomatáře jako IX. a X. díl a mají nahradit
dosud pouze selektivní edice těchto
pramenů, přiblížil Richard Psík, podle
jehož názoru by měly být sbírky listinného
i epistolárního charakteru vydány převážně
jako organický celek. Nad způsobem,
jakým pojmout edici při typologické
variabilitě záznamů, se zamýšlí rovněž Jan
Adámek v souvislosti s přípravou edice
Acta correctoria. Ze zahraničních pramenů
se představují kyperské diploma tářové
edice z církevního prostředí
(Nicholas Coureas), polské dokumenty
z archivů bývalých Uher (Stanisław
A. Sroka) a matriky krakovské univerzity
z let 1400–1551 (Antoni Gąsiorowski – Tomasz
Jurek – Izabela Skierska).
Závěrečná část publikace je věnována
obsáhlému a praktickému bibliografickému
přehledu díla předních českých
editorů se soupisem knižních edic středověkých
pramenů diplomatické povahy, vydaných
v České republice za poslední dvě
desetiletí. Celý oddíl pak uzavírá zpráva
o činnosti Komise pro vydávání středověkých
pramenů diplomatické povahy s biogramy
jejích členů.
K. Pátrová
Středověk
Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai
IV. (1378 dec. – 1419 aug. 16.), Díl VII.
Z fondů Moravského zemského archivu,
Pavel KRAFL (ed.), Praha, Historický ústav
AV ČR 2010, 495 s., ISBN 978-80-7286-172-9.
Edice RBM v posledních letech, po mnoha
dramatických peripetiích, které provázely
její dlouhou historii, přispěla dalšími
svazky zahrnujícími diplomatický materiál
z doby panování Václava IV. k obohacení
české a moravské ediční základny. Jedná se
o dvousvazkovou edici diplomatického materiálu
z klášterních fondů Národního
archivu v Praze Věry a Karla Beránkových.
K tisku a vydání je prací Boženy Kopičkové
připravena rovněž edice listin z fondů SOA
v Litoměřicích. Edice Pavla Krafla shrnuje
listiny z bohatých fondů Národního archivu,
dílem vydaných v dnes již nevyhovujících
edicích. Navazuje na ediční práci Věry
Jenšovské (fondy Metropolitní kapituly
sv. Víta v Praze), Vladimíra Vavřínka (fondy
Vyšehradské kapituly v Praze) a výše zmíněných
Věry a Karla Beránkových (výše
zmíněné fondy Národního archivu v Praze)
a Boženy Kopičkové (fondy archivů v Třeboni,
Opavě a Olomouci).
Jak je známo, z důvodu velkého nárůstu
diplomatického materiálu, který začal už
v době panování Karla IV., se u edic matez
p r á v y 202
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 202
riálu Václavovy doby přikročilo k rozdělení
editovaného materiálu do separátních
celků podle jednotlivých archivů. Tento
krok se ukázal jako správný a nese ovoce,
protože umožňuje editorům rychlejší a soustředěnější
práci na jednotlivých fondech,
práci, při které schopný editor může prokázat
veškerou preciznost a důkladnost, jakou
disponuje. Nejinak je tomu i v případě
Pavla Krafla: jím připravená edice je velmi
zdařilá, přehledná a výpravná. Pochvalu zaslouží
také vydavatelství Historického
ústavu AV ČR, které opatřilo edici pevnou
a nikoli sešitovou vazbou, jakou si tak významný
počin už dávno zasluhoval.
Kraflova edice obsahuje chronologicky
řazené listiny v počtu celkem 701 kusů,
uchovávané v Moravském zemském archivu
v Brně. Jde o listiny z celkem 39 fondů
a sbírek. Každý badatel, který do MZA zavítal,
ví, jak bohaté jsou tamější fondy, co se
listin a zejména jejich nesčetných opisů
týká. Do edice nebyly zahrnuty pouze jihomoravské
okresní, původně samostatné
státní okresní archivy, ačkoliv jsou dnes
organizační složky Moravského zemského
archivu. Do edice byla zařazena jen bohemica.
Editor však ve zvláštním výčtu poskytuje
zájemcům soupis všech listin cizího
původu a přehled fondů, ve kterých se nacházejí.
Tím vychází v rámci možného
vstříc potřebě alespoň částečně zachytit
inventární poznámky o písemnostech, se
kterými v daném archivu přišel do styku,
které však nesplňují podmínku bohemikální
provenience. Jedná se o četná brandenburgensia
(14 listin), lucemburgensia
(12 listin), listiny se vztahem k Alsasku (8)
či Štýrsku (4) a austriaca (5). Oproti českému
prostředí nečetná germanica (2),
dále hungarica (slovacica) atd. Lusatica
a silesiaca se editor poněkud překvapivě
rozhodl nezařadit (zřejmě s ohledem na
moderní vědecké edice, které už materiál
zahrnují) a v případě listin mezní povahy
i ostatních se řídí zásadou vydat jen ty,
které měly bezprostřední účinek a význam
pro Čechy a Moravu. Krafl se také správně
rozhodl nezatěžovat edici evidencí mimořádně
početných opisů, jejichž obrovské
množství je, jak už jsme naznačili, jedním
ze specifik Moravského zemského archivu.
Listiny, obsažené v tomto svazku RBM,
pocházejí z doby panování krále Václava
IV., ale z velké části také ilustrují období
vlády markraběte Jošta (1376–1411), která
do Václavovy doby spadala.
Struktura regest odpovídá edičním zásadám
řady RBM, obsahuje tedy pořadové
číslo, rok, měsíc a den vydání, místo vydání
je v souladu s moderními onomastickými
zásadami uvedeno v podobě současného
úředního názvu lokality (vyjma měst Říma,
Prahy, Brna a Olomouce, která jsou uvedena
v latině). Náhradní regesty latinských
listin jsou vytvořeny v čisté latině s mírnými
a přípustnými odchylkami od klasického
úzu; německé listiny jsou provázeny regestem
v latině a němčině. Regesty tvoří hlavní
textovou část edice, protože v této části řady
RBM již listiny nejsou vydávány in extenso.
Sfragistické poznámky udávají jen počet pečetí
a jména jejich nositelů, nikoli druh závěsu,
materiálu či jejich opisy. Naopak jsou
uvedena všechna dorsalia zahrnutých listin.
Přínosem je rovněž připojený přehledný
rejstřík, který nepochybně zvyšuje hodnotu
a okamžitou upotřebitelnost tohoto svazku
oproti ostatním, u kterých rejstřík představuje
až dodatečně vydaný zvláštní sešit.
V originálu uvedená jména se nacházejí
přímo v textu regest, následovaná jejich
dnešním úředním názvem v hranatých
závorkách, což je praxe opačná, než jaká se
používá ve svazcích RBM pro dřívější dobu.
Inovaci také představuje úvod v angličtině,
nikoliv v latině. Tyto změny vítáme, protože
nelze lpět na zásadách, vytvářených v době,
kdy obec klasicky vzdělaných odborníků
byla velmi široká. Dnes čítá jen zlomek dřívějšího
počtu a stále se zužuje, a právě
proto je tak důležité pokračovat v edicích
středověkého materiálu, zpřístupnit je
a přiblížit nelatiníkům. Pavel Krafl se úkolu
zhostil summa cum laude.
L. Blechová
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 203 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 203
Integration und Desintegration der Kulturen
im europäischen Mittelalter, hg. von Michael
BORGOLTE, Julia DÜCKER, Marcel
MÜLLERBURG und Bernd SCHNEIDMÜLLER
(= Europa im Mittelalter. Abhandlungen
und Beiträge zur historischen
Komparatistik 18), Berlin, Akademie Verlag
2011, 612 s. + 21 barevných příloh,
ISBN 978-3-05-004973-1.
Neúnavná aktivita zejména M. Borgolteho
vydává své zralé plody. Tentokrát jde o tematiku,
která musí zaujmout doslova každého
historika, nejen medievistu, protože
jde o problematiku, táhnoucí se celými dějinami,
nikoliv jen středověkem. Jde totiž
o tematiku, která má doslova osudový význam.
V tomto rozsáhlém sborníku mohlo
být podáno sice toliko několik segmentů,
nicméně bylo jimi více než jen naznačeno,
jakými cestami se lze, ba je třeba se ubírat.
Úvod podepsaný všemi editory nejen podává
stručnou charakteristiku jednotlivých
oddílů a jejich částí, ale zejména deklaruje
základní představu projektu, ústící v konstatování,
že „kulturní identita není jednota
založená na objektivně daných společných
vlastnostech, ale jde naopak o výsledek
stále znovu a znovu probíhajícího vymezování
se“ (s. 9). V tomto kontextu editoři vidí,
že toto téma lze pojímat ze tří hledisek:
prvotní je uvědomění si příslušné hranice,
jež je pak podrobena situačnímu vyhodnocení
a posléze je tematicky překračována.
Tyto tři problémové okruhy jsou podkladem
pro rozčlenění celé knihy, i když jejich
konkrétní souhrnné označení je
poněkud rozšířeno: 1) Formy stanovování
(či snad vedení) hranice – konstrukce identity,
2) Rozdíly jako kulturní praxe a posléze
3) Překračování hranic jako kreativní proces.
I když jednotlivá témata nutně často
přesahují i do obou dalších skupin, jsou
tyto oddíly od sebe výrazně odděleny,
i pokud jde o poměrně rozsáhlé bibliografie,
a to i v rámci citovaných tří oddílů.
Máme tedy před sebou celkem osm rozsáh lých
samostatných soupisů pramenů a literatury,
které si dohromady nárokují takřka
sto stran (!), aniž by se nějak křížily. Je to
dáno do značné míry velmi specifickou
strukturou knihy, kterou bych chtěl představit
alespoň na příkladu struktury prvního
oddílu. Ten nese označení Formy
stanovení (či vedení hranic) – Konstrukce
identity a člení se rovněž do tří okruhů, jejichž
přesný překlad je těžký, protože je
vlastně už interpretací. Tu je třeba říci, že
slovník, který autoři užívají je (až příliš
a někdy zbytečně) komplikovaný a není tak
zdaleka vždy zcela jednoznačný. První část
prvního oddílu nese označení „Sociální
konstrukce identity. Procesy křesťanského
sebepřesvědčování (Selbstvergewisserung)
v kontaktu s jinými náboženstvími a po
stručném úvodu přináší sondy z raně středověkého
Iberského poloostrova, jak se to
jeví v tamních hagiografických pramenech
8.–11. století (Christopher Zwanzig), konkrétně
pak v tom, jak pojímá vytváření
křesťanské identity opat jednoho cordobského
kláštera v druhé půli 9. století Samson
(Nina Pleuger). Dále je to kopština jako
znamení identity v Egyptě 10. až 12. století
(Kenneth Scott Parker) či nakonec diskuse
a vzájemné vymezování se křesťanů a židů
v Augsburku v době basilejského koncilu
(Christian Jörg). Ti všichni pak podávají
společné šestistránkové shrnutí obecnějších
rysů výše podaných výkladů a konstatují
překvapivě – navzdory časovému rozpětí
i teritoriálnímu a věcnému rozptylu –
zřetelné shody zejména ve flexibilitě
(autoři to označují jako procesualitu – Pro-
zessualität).
Obdobně je tomu u druhého okruhu,
nazvaného Ohlédnutí, směřující vpřed
(Rückblickend nach vorn gewandt). Sleduje
se tu funkce kulturní zpětné vazby
(Rückbindung) od Alfréda Velikého k Osma nům,
která překlenuje dobu 9. až 16. století.
Začíná se opětně Iberským poloostrovem
a postupuje přes vzdělávací snahy Alfréda
Velikého prostřednictvím překladů patristické
literatury (šlo ovšem jen o překlad
pastorační řehole Řehoře Velikého) (Miz
p r á v y 204
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 204
chael Brauer) až ke „genealogii“ Matyáše
Korvína, resp. k osmanské dvorské historiografii
(Şevket Küçükhüseyin). Pětice
autorů, kteří sledovali jednotlivé aspekty,
dochází opět k závěru, že se tu lze dobrat
jistých obecných rysů, byť v nutné disparátnosti.
Rozeznávají se v této zpětné vazbě
dva metodické přístupy (jednak jazykový
resp. ideový přenos myšlenek, jednak „konstrukce
spojení v jednu konkrétní historickou
minulost“, s. 169). Třetí část první dílu
nese souhrnný název „Prostor, v němž
vzniká pnutí mezi náboženstvími. Textové
konstrukce ,toho druhého’ v Evropě od raného
středověku“. Po čtyřstránkovém kolektivním
úvodu analyzuje Andreas Schorr
osobní jména z křesťanského aspektu,
Christa Jochum-Godglück ve Willehalmu
Wolframa z Eschenbachu (vzpomeňme, že
jej měl ve své knihovně Václav IV.), a pak
jména křesťanů a „těch jiných“, aby v dalších
statích byla sledována reflexe islámu
u Petra Ctihodného (Christian Saßenscheindt)
či odraz židovství v duchovním
křesťanském dramatu (Verena Linseis).
Druhý velký oddíl je nazván „Odlišnost
jako kulturní praxe“ a třetí „Překračování
hranic jako kreativní proces“. Zde je pozoruhodná
zejména srovnávací kapitola
pojednávající o kulturním přenosu ve středověku
v jeho různých věcných i teritoriálních
variantách. Čechy jsou zmiňovány jen
ve vedlejších souvislostech s Matyášem
Korvínem či Zikmundem Lucemburským
anebo Kapistránem. Četba této knihy je
velmi náročná, často možná též vinou zbytečně
velkého počtu i nezvyklých slov, rozhodně
ale dává četné podněty k přemýšlení
či aspoň zastavení se u jednotlivých závěrů,
které vedou k dynamickému pojetí studia
vztahů rozličných kultur.
I. Hlaváček
Adel, Burg und Herrschaft an der „Grenze“:
Österreich und Böhmen, hg. Klaus BIRNGRUBER
– Christina SCHMID – Herwig
WEIGL, Linz, Oberösterreichisches Landesmuseum
2012, 240 s. (= Studien zur
Kulturgeschichte von Oberösterreich 34),
ISBN 978-3-85474-269-2.
Na téma „hrad a jeho místo ve středověké
společnosti“ bylo napsáno již mnohé. Právě
k sociálním a méně (jen v nezbytných kontextech)
ke stavebněhistorickým aspektům
počátků, fungování a ovšem i zániku hradů
obracejí z různých úhlů pozornost autoři
půldruhé desítky příspěvků anotované
publikace. Komparativní rámec studia je
zřejmý již z podstaty věci a v jednotlivých
textech také opakovaně deklarovaný. Téma
„hrad“ se totiž v daném případě prolíná
s problematikou „hranice“, což vedle komparace
vývojových charakteristik nutně
směřuje i k hledání historických vazeb,
vztahů a kontaktů mezi Čechami a Moravou
na straně jedné a Rakousy na straně druhé.
Pro vrcholný středověk je charakteristická
vzájemná přeshraniční provázanost
především v případě církevních institucí
(filiační vazby, majetková držba), u šlechty
pak méně (i když ani tu ne bez výjimky –
dokladem jsou rožmberská léna v Mühlviertelu);
v tomto případě je naopak dominantní
součinnost s panovníkem při
zajištění zemské hranice. Právě tento moment
– držba pohraničních hradů-opěrných
bodů se jeví jako logický základní
výkladový rámec řetězce hradů, při zemské
hranici vyrůstajících v průběhu 13. století,
a klíčového podílu šlechty v tomto procesu.
Zatímco po celý středověk panovaly poměrně
čilé přeshraniční kontakty v rovině
kulturní i obchodní, majetkové a mocenské
vazby šlechty (neboť ta byla s hrady spjata
především) se orientovaly výrazně směrem
„do vnitrozemí“ spíše než „přes hranici“.
Sociální dějiny šlechty představují jedno
z ústředních témat, probírána je problematická
otázka typologie šlechty a s tím nedílně
spjatá klasifikace panských sídel. Do tohoto
rámce spadají příspěvky, akcentující větší
měrou výpověď archeologického materiálu
a tedy rovinu hmotné kultury šlechty (sonda
pro severní Waldviertel), stejně jako stavebČ
Č H 111 1 / 2 0 1 3 205 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 205
něhistorické aspekty a z nich odvozenou typologii
drobných šlechtických sídel / sídel
drobné šlechty; z případových studií zaměřených
na jedinou lokalitu pak připomínku
zaslouží především inovativní analýza
funkčních a prostorových vztahů na jedinečně
dochovaném venkovském sídle
Cuknštejn. Nechybí ani analytická studie
k tématu šlechta – města, budování sfér
vlivu a hledání modu vivendi (Freistadt).
Několik příspěvků je pak přímo věnováno
tématu hradu jako mocenského symbolu, ať
ve smyslu budování jediného rezidenčního
centra (Český Krumlov) anebo sítě hradů –
center teritoriální správy (biskupství pasovské).
Hrady jakožto mocenské symboly na
straně jedné a utilitární (administrativní, vojenské)
opěrné body na straně druhé jsou
představeny v kontextu sociálních vazeb
mezi magnátskými rody a drobnou šlechtou
(na příkladu Rožmberků).
Knihu uzavírá studie zaměřená na letitý
doslova neuralgický bod české kastelologie,
totiž zeměpanské versus šlechtické
počátky významných / výstavných hradů
(přímo ikonami jsou v daném směru Jindřichův
Hradec, Rýzmburk či Lichnice)
a v širším interpretačním rámci od nich se
odvíjející mocenské ambice jedněch (č)i
druhých. Objektivní faktory v podobě
absence nesporných dokladů, a tudíž limitů
poznatelnosti se prolínají se subjektivními
zřeteli typu odlišných metodických východisek
(a často i apriorních předpokladů),
kdy výsledkem jsou „nekonečné“, a namnoze
„mimoběžné“ polemiky. V tomto
smyslu máme před sebou materiál k zamyšlení
nejen nad speciálním tématem počátků
šlechtických hradů, ale (a snad
především) nad historikovými pracovními
postupy vůbec.
R. Šimůnek
Andreas SOHN, Von der Residenz zur Haupt stadt.
Paris im hohen Mittelalter, Ostfildern,
Thorbecke Verlag 2012, 255 s., ISBN 978-3-
7995-0734-9.
Dějiny Paříže mají vždy obecnější význam,
a to jak po stránce věcné, tak v tomto případě
i z hlediska metodického (jak naznačuje
hlavní titulek knihy). Není tedy od
věci, aspoň stručně upozornit na tuto publikaci
profesora univerzity Paříž XIII (jako
autor se profiluje právě studiem středověké
Paříže a církevními dějinami). Rezidenční
problematika má v moderní literatuře své
důležité místo, a to i v české historiografii.
Po nutných úvodních výkladech, kde jde
i o skicu o geologickém složení pařížské
pánve, zejména ale o dobu předcházející
vrcholnému středověku, si autor práci rozvrhl
do čtyř autonomních celků. Zatímco
v prvním okruhu se zabývá centralizací
a splýváním politiky a správy na nejvyšší
úrovni, v druhém sleduje Sohn Paříž jako
kvetoucí hospodářské centrum (město
mělo odhadem v této a návazné době takřka
dvě stě tisíc obyvatel), ve třetím vnímá
vzrůst váhy pařížského kostela, čímž se pochopitelně
rozumí zejména pařížský biskup
(proč se ale Paříž stává arcibiskupstvím až
v 17. století, zůstává nezodpovězenou otázkou)
a posléze ve čtvrtém je na pořadu
Paříž jako univerzitní, ale vlastně vůbec
kulturní středisko evropského významu.
Každá z těchto kapitol je ovšem dále členěna,
aby se autor porůznu vracel do vzdálenější
minulosti. Tak v prvním bloku
věnuje pozornost i itinerářům některých
francouzských panovníků a pokusu o rekonstrukci
jejich pařížské rezidence, v druhém
zdůrazňuje význam řeky (mluví často
i přímo o Seinestadt), sítě cest, stejně jako
sleduje městskou infrastrukturu a ovšem
i význam města jako finančního centra. Pařížská
církev je interpretována zejména
v instituci místního biskupa a jeho kapituly,
i když jsou dotčeny i místní kláštery včetně
tehdy mimo město ležícího kláštera Saint
Denis. Kapitola o školství je pak zejména
psána viditelně s velkou chutí opět s pohledem
do předchozích dob a s nástinem vývoje
kapitulních škol. Poznámkový aparát
čítá takřka 700 čísel, bibliografie 23 stran;
z toho více než dvě přinášejí autorovy vlastz
p r á v y 206
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 206
ní práce. Rejstřík bohužel chybí a stejně tak
nelze vyjádřit spokojenost s obrazovým doprovodem.
Nejen, že nepřináší instruktivnější
plán Paříže doby, o níž se pojednává
(obr. 9 za něj není možno považovat, nehledě
k tomu, že zachycuje stav až z konce
14. století), ale příslušná vyobrazení z rukopisů
neuvádějí jejich provenienci, takže
jde o pouhou ilustraci, tím spíš, že většinou
jde opět o dobu mladší. To jsou ale věci
marginální, užitečnost knihy tkví jinde.
I. Hlaváček
Klaus ZECHIEL-ECKES, Rebellische Kleriker?
Eine unbekannte kanonistisch-patristische
Polemik gegen Bischof Hincmar von
Laon in Cod. Paris, BNF, nouv. acq. lat.
1746 (Monumenta Germaniae Historica,
Studien und Texte 49), Hannover, Hahnsche
Buchhandlung 2009, XVI + 104 + 4
vyobr., ISBN 978-3-7752-5709-1.
I když se publikace ani časově ani místně
neprotíná s českými dějinami, je vhodné na
ni stručně upozornit, a to zejména z důvodů
metodických. V rukopisu s Cassiodorovým
textem (jde o jeho dílo Historia
ecclesiastica) z doby konce 9. století je in
margine hlavního textu na řadě folií podán
text samostatného anonymního traktátu,
resp. citátů církevních autorit, který se obrací
proti nejmenovanému biskupovi. Ten
je označován jako criminosus, falsus testis
dei a spojován dokonce s mortalia crimina.
Naopak jemu podřízení clerici, též označováni
jako male tractati clerici, jsou proti
jejich představenému bráni v ochranu.
Detailním rozborem, který zabírá zhruba
polovinu knihy, dochází editor k závěru naznačenému
už v jejím titulu a spojuje traktát
s atakem na biskupa Hincmara z Laonu
(mj. synovce slavnějšího Hincmara, arcibiskupa
v Remeši). Zatímco Cassiodorovo
dílo je dodnes známo ve více než stovce
rukopisů, v tomto případě jde o unikátní
dochování, jež Zechiel-Eckes klasifikuje
jako ne zcela bezchybný opis nedochované
předlohy. Rukopis bohužel nelze zatím, a je
otázka zda kdy vůbec, blíže provenienčně
zařadit. Takže lze říci, že i když neexistují
žádné „nové prameny“, přesto jsou stále
ještě prameny neobjevené, resp. nepoznané,
a to i - jak ukazuje tento případ – pro
období, kde bychom to už ani neočekávali.
Potřebují ovšem osoby připravené.
I. Hlaváček
Józef DOBOSZ, Kazimierz II. Sprawedliwy,
Poznań, Wydawnictwo Poznańskie 2011,
287 s., ISBN 978-83-7177-782-0.
Polský kníže Kazimír II., v mladší historiografické
tradici zvaný Spravedlivý (iustus),
patřil ve 12. století k nemnoha Piastovcům,
kteří na sebe výrazněji upozornili. Panoval
v době, která se ještě donedávna (podobně
jako v Čechách) často označovala jako
„období feudální rozdrobenosti“. Po smrti
Boleslava III. Křivoústého (1102–1138) se
jednotný polský stát rozpadl v několik rozlehlých
údělů (v polštině dzielnice), které se
časem ještě dále štěpily. Jejich knížata se
úporně pokoušela jednak svoje území rozšířit,
jednak získat trůn v Krakově, jehož
držitel (senior) byl formálně jako vládce
principátního údělu považován za pána celého
Polska. Nástupnické opatření Křivoústého
(obvykle se mluví o jeho „závěti“)
mělo tentýž smysl jako v Čechách seniorátní
„zákon“ o dvě generace staršího
Břetislava I. (1035–1055), totiž uspokojit
ambice početných a vzájemně soupeřících
synů. Nicméně dobrá snaha v důsledcích
selhala. Zatímco v českomoravských podmínkách
měla taková regulace v zásadě
integrační účinky (právo moravských Přemyslovců
na trůn v Praze), v nepoměrně
větším a regionálně členitém Polsku spíše
přispěl k destabilizaci, která se protáhla až
do počátku 14. století.
Józef Dobosz, známý publikací o vztahu
„státu“ a šlechty k církvi do počátku
13. století (Poznań 2002), pojal svoji knihu
jako „politickou“ biografii. Pokud prameny
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 207 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 207
dovolují, sleduje vzestup svého protagonisty,
nejspíše pohrobka Boleslava III., od
jeho dětství. Co víme, měl Boleslav 14 dětí,
přičemž nejstaršího Vladislava II. Vyhnance
(* 1105) dělilo od nejmladšího Kazimíra
Spravedlivého (* 1138) plných 33 let. I to
patří k rysům piastovských i přemyslovských
genealogií té doby, a nezůstávala to
ani bez odezvy v politické sféře. Jako mladý
kněžic žil Kazimír dlouho ve stínu starších
bratrů a teprve asi v letech 1166/1167 se
stal vládcem ve Wiślici, centru nevelkého
území v severní části Malopolska. Zájmově
rozštěpený piastovský rod musel zároveň
čelit tlakům ze západu (Konrád III.
a zvláště Fridrich Barbarossa) i z východu,
což vedlo k rychlým situačním zvratům
(jaká podobnost s Čechami v závěru 12. století!!),
během nichž se Kazimír načas ocitnul
jako zástava v Barbarossově moci.
Vrcholného úspěchu se domohl v roce 1177,
kdy na krakovském principátním trůně vystřídal
svého staršího (a vlastního) bratra
Měška III. Starého a v Krakově pak vládl
nepřerušovaně a vcelku úspěšně až do
smrti v roce 1194. Zda zemřel následkem
otravy, se nedá prokázat, ostatně nebyl jediným
Piastovcem, o němž takto některé
prameny spekulovaly (například Měšek
Boleslavovic, Jindřich IV. Probus). Co je příznačné,
po Kazimírově smrti se krakovského
trůnu nakonec opět ujal Měšek III.
Starý, než byl v roce 1201 zase vyhnán (celkem
čtyřikrát se vracel a opouštěl krakovský
stolec). Až následně se v dynastických
zápasech prosadili Kazimírovi synové.
Jak Dobosz připomíná, někdy bývá Kazimír
označován jako „ničitel seniorátu“,
ačkoliv tendence k jeho nefunkčnosti byly
objektivní. V historické tradici se s Kazimírem
pojí jeho náklonnost k církvi, jeho
největším fundačním dílem nejspíše byl
klášter v Sulejówie. K poutavé a čtivé Doboszově
knize, nabízející především vhled
do složitého zákulisí piastovského rodu, lze
přesto vznést několik poznámek. Výklad se
odvíjí hlavně jako mocenská hra mezi „knížaty“,
zvláště mezi Kazimírem na jedné
a jeho staršími bratry na druhé straně, ačkoliv
politická scéna byla barvitější. Hodně
se dělo ve společnosti, měnila se koncepce
a technika vládnutí, k čemuž se autor vyslovuje
spíše okrajově.
A dále, kromě některých exponovaných
momentů ve vztahu k Říši se výklad
odehrává převážně jen v polském prostředí,
jakoby v izolaci k vnějšku, ačkoliv
se nabízejí zvláště kontakty s Čechami,
s nimiž Piastovci tradičně udržovali – ať
přátelské nebo konfrontační – styky. Vždyť
i Kazimírovou dlouholetou manželkou,
která ho nakonec přežila, byla (jak již před
léty prokázal Tadeusz Wasilewski) Helena,
dcera Konráda II. Znojemského a sestra českého
knížete Konráda II. Oty (1189–1191).
Jednu ze svých dcer zase Měšek Starý provdal
za českého Soběslava II. (1173–1178),
což vše nemohlo zůstat bez vlivu na mocenské
a spojenecké konstelace.
Přes tyto kritické noticky náleží nová
kniha Józefa Dobosze do řady úspěšných
panovnických biografií, s nimiž má polské
dějepisectví již od 19. století tak velké zkušenosti.
Kazimír Spravedlivý možná trochu
zaniká ve stínu Boleslava Chrabrého, Boleslava
Smělého nebo slezského Jindřicha
Bradatého, i jeho osobnost a zvláště vládní
dědictví, které po sobě zanechal, však patří
k jevům hodným historikovy pozornosti.
J. Žemlička
David PINDUR, Książę czasów przełomu.
Kazimierz II Cieszyński (1450–1528) i jego
władztwo, z języka czeskiego przełożyła
Agata Dziedzic-Ostropolska, Wrocław, Oficyna
Wydawnicza ATUT – Wrocławskie
Wydawnictwo Oświatowe 2010, 206 s.,
ISBN 978-83-7432-638-4.
Na polském knižním trhu se nedávno objevila
nová ediční řada s názvem Czeski
Horyzont, která si vytkla za cíl průběžně seznamovat
polské čtenáře s různými otázkami
českého a šířeji i středoevropského
vývoje. Ona řada může být o to zajímavější,
z p r á v y 208
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 208
že by se v ní měly objevovat především
práce českých autorů, takže by polská veřejnost
byla lépe informována o českém
úhlu pohledu na různé problémy z oblasti
humanitních disciplin. Redigování edice se
ujali Bogusław Czechowicz a Jan Pacholski,
vedle nich pak stojí vědecká rada, v níž
zasedli i čeští odborníci (Ondřej Felcman,
Radek Fukala a Eva Semotanová).
Prvním svazkem nové edice se stala
monografie mladého těšínského historika
Davida Pindura, jež je věnována životu
a panování těšínského knížete Kazimíra II.
z přelomu 15. a 16. století. Autor k tomuto
účelu mírně upravil a nechal přeložit do
polštiny svou starší obsáhlou stať, která
vyšla ve sborníku Práce a studie Muzea Beskyd
– Společenské vědy (14, 2004, s. 1–93).
Pindur vylíčil poměrně detailně pozoruhodnou
dráhu těšínského Piastovce, který
dokázal obratně lavírovat mezi politickými
centry v Praze, Budíně a Krakově, a to
právě v období, kdy docházelo k dramatickému
znejasnění státoprávního postavení
Slezska. Kazimírova vstřícnost vůči Vladislavovi
Jagellonskému stejně jako politické
reformy jeho rivala Matyáše Korvína umožnily
ambicióznímu těšínskému vládci proniknout
do čela slezských knížat a zaujmout
na řadu let významný post slezského
hejtmana. Autor se však nezaměřuje pouze
na osobnost tohoto Piastovce a jeho životní
osudy, ale obrací svou pozornost i ke studiu
vývoje a proměn těšínského knížectví za
padesátileté vlády Kazimíra II. (1477–1528).
Každé město i významné panství těšínského
knížectví tak v knize nachází samostatnou
kapitolku (zejména pro období po
roce 1506 autor konstatuje jejich nebývalý
rozkvět). Podobných rozborů se dostalo
rovněž knížecí kanceláři (Pindur vyzdvihuje
zejména její stabilizaci ve zmíněném
období), těšínskému školství a počátkům
valašského osídlení. Jako příloha je v knize
publikováno 18 listin z let 1483–1529 (většinou
je jejich vydavatelem Kazimír II.,
řada z nich je zde otištěna vůbec poprvé).
V závěru knihy nalezneme soupis použité
literatury a pramenů stejně jako osobní
a místní rejstřík. Knihu doplňuje téměř 50
obrazových příloh; škoda jen, že mezi nimi
hledáme marně mapku Kazimírových
držav, jež by byla v této práci jistě velmi
užitečná.
J. Boubín
Zdeněk BERAN, Boleslavský landfrýd
1440–1453. Krajský landfrýdní spolek v pohusitských
Čechách, České Budějovice,
Bohumír Němec – VEDUTA 2011, 206 s.,
ISBN 978-80-86829-74-6.
Institut landfrýdů náleží v domácí historiografii
k tématům zdánlivě dobře známým –
landfrýdní smlouvy a ostatní písemnosti se
objevují již na stránkách prvních svazků
„Archivu českého“ a poměrně nedávno se
moravskými landfrýdy předhusitské doby
zabývala V. Slezáková. V mezidobí v délce
půldruhého století se přitom s landfrýdy
musel tak či onak vypořádat každý, kdo se
zabýval českými dějinami 15. století. Beranova
kniha je dokladem toho, jak zdání
může klamat – landfrýdy studované z hlediska
právních, sociálních a neméně politických
dějin pohusitských Čech představují
i dnes závažné badatelské téma.
Předkládaná kniha je založena na
kombinaci svým dosahem poměrně širokého
tématu v obecné rovině a na základě
sondy – tu zde tvoří dějiny jediného landfrýdu,
a to boleslavského. Uchopit téma
landfrýdu přehledným a přitom vyčerpávajícím
způsobem je úkol stejně nezbytný
jako obtížný. Pasáže tohoto typu knihu
uvozují, v návaznosti na přehled literatury;
při celkovém pohledu na dané téma je
zřejmá určitá ambivalentnost, s níž se
autor musel vyrovnat: obecné (shodné
nebo minimálně blízké) rysy landfrýdů
(především právní a administrativní) na
straně jedné, a specifické na straně druhé.
A nejde tu jen o politický rozměr landfrýdů,
ale i o specifika lokálního vývoje – zatímco
s moravskými landfrýdy se setkáváme již
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 209 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 209
v době předhusitské, české jsou spjaty s pohusitským
interregnem let 1439/1440–1453
(ne náhodou se právě léta 1440–1453 objevují
přímo v názvu knihy).
Boleslavský landfrýd byl uzavřen koncem
zimy roku 1440 v Nymburku. A pokud
autor (plným právem) landfrýdy představuje
jako právní instituci mající výrazně
povahu politického instrumentu, v Boleslavsku
je tento moment patrný snad ještě
výrazněji než v ostatních případech. Není
těžké uhádnout proč: v čele landfrýdu stanuli
jako hejtmané (představitelé stěžejních
šlechtických zájmových skupin) Jiří
z Poděbrad a Jan ze Smiřic – mocenskou
rivalitu mezi oběma muži ukončila roku
1453 Smiřického poprava.
Modelový případ landfrýdu je pojednán
v širokém tematickém rámci – jeho rozsah
a záběr vychází nezbytně ze spektra
aspektů a souvislostí, jež stály u zrodu landfrýdu
a do značné míry (spolu)určovaly
jeho další směřování, a neméně i význam
na úrovni regionální i v kontextu celozemského
politického vývoje. Za tímto účelem
bylo nezbytné podniknout detailní analýzu
struktury majetkové držby v oblasti, zamýšlet
se nad konfesní skladbou (pokud jen to
prameny dovolují), a to v obojím případě
s přihlédnutím k průběžnému vývoji, a tedy
proměnlivému charakteru jednotlivých
ukazatelů. Neméně podstatná byla z hlediska
fungování landfrýdu analýza jeho sociální
struktury – a to nejen ve smyslu
příslušnosti k jednomu ze dvou šlechtických
stavů, ale (a to je podstatně obtížnější)
postižením vzájemných vazeb, společných
zájmů jednotlivých skupin a jejich proměn.
Šlo přitom i o postižení odstředivých tendencí,
resp. prosazování individuálních
zájmů.
Teprve na základě poznání majetkového
rozvrstvení a příslušnosti k okruhům
spjatým společnými zájmy mohl autor přikročit
k analýze úlohy landfrýdu jakožto
mocensko-politického instrumentu. V tom to
smyslu představuje kniha i příspěvek
k osvětlení jedné z etap cesty Jiřího z Poděbrad
k moci. Boleslavský landfrýd byl diplomatickou
a v podobě krajské hotovosti
namnoze i vojenskou záštitou jeho mocenských
ambic od druhé poloviny čtyřicátých
let, počítaje v to i proslulý vpád do Prahy
v září 1448 či vojenské kampaně roku 1450.
Byla to Poděbradova diplomatická obratnost,
jež mu v boleslavském kraji zajistila
spojence nebo minimálně neutrály i dlouhé
poté, co nástupem Ladislava Pohrobka
interregnum skončilo a úloha landfrýdů
nezadržitelně poklesla. Jednou z čelných
postav boleslavského landfrýdu byl Jindřich
Kruhlata z Michalovic, katolík, který
nejenže zůstal Poděbradovi věrný až do
konce svých dní, ale de facto za něho položil
život.
Kniha částečně navazuje na autorovy
starší výzkumy v pohusitském Boleslavsku
(např. k osobě zmíněného posledního Michalovice
Jindřicha Kruhlaty). Vyznačuje se
promyšlenou koncepcí a logickou výstavbou,
postižením vývojových trendů. Doprovozena
je rekonstrukčními mapami (jež
upřesňují teritoriální rozsah pohusitského
boleslavského kraje a přehledně zachycují
některé z aspektů pojednávaných v textu –
zvláště strukturu majetkové držby) a tabulkami
(např. královské zástavy v husitském
a pohusitském Boleslavsku a především
závěrečná prosopografie signatářů boleslavského
landfrýdu). Publikace obsahuje
i obvyklý obrazový doprovod a aparát (seznam
pramenů a literatury, rejstříky).
R. Šimůnek
Die hussitische Revolution. Religiöse, politi sche
und regionale Aspekte, hg. Franz
MACHILEK, Köln–Weimar–Wien, Böhlau
Verlag 2012, 292 s. (= Forschungen und
Quellen zur Kirchen- und Kulturgeschichte
Ostdeutschlands, Bd. 44), ISBN 978-3-412-
20891-2.
Publikace s názvem identickým s trojdílnou
(v českém znění čtyřdílnou) Šmahelovou
syntézou není koncipována jako další dílo
z p r á v y 210
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 210
(v daném případě kolektivní), postihující
husitské období celistvě. Zřetelný je naopak
akcent na „vztahová“ témata ve středoevropském
prostředí husitské a pohusitské
doby – politická, konfesní, hospodářská,
z úhlů pohledu výrazněji poplatných aktuálním
tendencím je to např. konflikt a jeho
řešení anebo „vidění druhého“.
Část ze zhruba půldruhé desítky textů
většinou německých, ale i několika českých
badatelů je čtenáři „povědomá“. Jde
o studie shrnující dosavadní bádání v příslušném
směru a prezentující jeho hlavní
výsledky, a to pro období zhruba 1400–1460,
tedy předhusitské, husitské i následující
desetiletí. Příkladem mohou být témata Jan
Hus – reformátor (Peter Hilsch), obchodní
vztahy Čech a Norimberka (Miloslav Polívka),
husitské synody (Blanka Zilynská),
anebo Petr Chelčický a jeho obraz světa
(Jaroslav Boubín).
K tomu přistupují témata (sondy) regionální.
K vděčné problematice „denní
války“, sledované (mikro)regionální optikou
velkým dílem na základě účetního
materiálu, obrátila pozornost Michaela
Bleicher. Situaci v prostoru česko-bavorské
hranice v okolí měst Domažlice a Furth im
Wald v dvacátých letech 15. století pojímá
do značné míry tradičním způsobem plastické
mozaiky drobnohledných událostí,
z nichž vyvstává celkový obraz – tak jak to
dovolují právě a pouze prameny účetní. Je
ovšem s podivem, že autorka vůbec nevzala
v potaz „Kroniku česko-bavorské hranice“
Jiřího Jánského (nota bene vydanou v paralelním
česko-německém znění), v jejímž
prvním dílu je dané problematice věnována
detailní pozornost.
Heike Faltenbacher obrátila pozornost
k dalšímu z vděčných témat, a tím je postavení
města Chebu v kontextu středoevropské
politiky husitské a pohusitské doby –
chebské vnitřní i vnější dějiny 15. století
přitahují pozornost jak s ohledem na specifickou
roli města na hranici Čech a Říše
jakožto místa diplomatických jednání, „informační
centrály“, „banky“ (zajišťování
financí na kruciáty), centra hospodářského
i obchodního, tak i s přihlédnutím k poměrně
příznivému stavu dochovaných (využitelných)
pramenů. (Přílohová mapa
s hustou sítí „zlatých stezek“ – „Goldene
Straßen“ v prostoru Norimberk – Cheb –
Domažlice – Plzeň neodlišuje nepočetné
cesty legální a rozličné zakázané stezky,
čímž vzniká poněkud matoucí výsledný
obraz.) Pozoruhodná námětově, jakkoli
z hlediska dostupných pramenů poměrně
chudá, je stať Gisely Vollmann-Profe, zaměřená
na reflexi husitů v pruských řádových
kronikách – zajímavým způsobem tak doplňuje
nedávnou Papajíkovu monografii
Jana Čapka ze Sán, neboť právě jím vedená
cesta husitů k Baltu nachází v lokálním dějepisectví
husitské doby i v pozdější tradici
odraz opakovaně. A konečně přichází na
řadu biografie méně známé postavy duchovního
Ulricha Grünsledera, bojovného
Husova obhájce, ceremoniálně z úřadu degradovaného
v řezenském dómu a následně
upáleného (1421). Jeho osudům
věnuje pozornost Franz Fuchs a přispívá
tím jednak k tématu „německých husitů“
(studovanému již Heimpelem a v neposlední
řadě i editorem přítomné knihy
Machilkem) a jednak k martyrologiím
řezenské reformace.
Kniha přináší soubor studií ke středoevropským
politickým, hospodářským, kulturním
i konfesním poměrům v 15. století.
Částečně se jedná o shrnující pohledy na
danou problematiku, tematicky užšího či
širšího záběru, bilanční ve smyslu aktuálního
stavu poznání i možností budoucího
výzkumu. Koncepční struktura knihy současně
naznačuje velmi těsné sepětí vývoje
v českém a středoevropském prostředí
(ať máme na mysli Bavorsko a Franky, nebo
naopak Slezsko – sondy do jejich dějin v období
husitské revoluce v knize rovněž nechybějí),
a tím také geografický rámec,
v němž je nezbytné aspekty dějinného vývoje
českých zemí v pozdním středověku
pojednávat.
R. Šimůnek
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 211 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 211
Das Haus Schaffgotsch. Konfession, Politik
und Gedächtnis eines schlesischen Adelgeschlechts
vom Mittelalter bis zur Moderne,
herausgegeben von Joachim BAHLCKE,
Ulrich SCHMILEWSKI und Thomas
WÜNSCH, Würzburg, Bergstadtverlag
Wilhelm Gottlieb Korn GmbH 2010, 348 s.,
ISBN–10 3870573201, ISBN–13 978-
3870573201.
Prezentovaná publikace je koncipována
jako sborník statí, jejichž jednotící dějovou
linku představují osudy slezského šlechtického
rodu Schaffgotschů, vystupujícího
v raném období pod jménem Gotsche
Schaff. Široce pojatý úvod je v podstatě samostatnou
esejí o šlechtě a výzkumech
dějin šlechty ve středovýchodní Evropě.
Editoři knihy Joachim Bahlcke, Ulrich
Schmilewski a Thomas Wünsch zde vysvětlili
koncepci a užitou metodiku. Úvodní genealogicko-historický
přehled od 13. století
do 20. století poskytl U. Schmilewski, stať je
provázena rodokmeny rodu a jeho větví.
Tomasz Jurek se zaměřil na členy rodu
zaznamenané v zemských deskách svídnicko-javorského
knížectví z let 1366–1407.
Michał J. Witkowski sepsal medailon Kryštofa
Leopolda Schaffgotsche (1623–1703).
Vzestupu a rozmachu rodu v Čechách
v 17. a 18. století věnoval rozsáhlou studii
Petr Maťa. Soustředil se na osobnosti
Arnošta, Jana Arnošta a Jana Arnošta Antonína
Schaffgotsche, jejich působení v severovýchodních
Čechách a ve správě státu.
Peter Baumgart rozebral situaci rodiny
v době válek o habsburské dědictví. Sebereflexi
Schaffgotschů jako potomků polských
králů a slezských knížat, udržovanou
v rodové paměti a tradicích rodu, popsal
Maximilian Eiden. Konfesijní otázky sledoval
Jörg Deventer, kariéry příslušníků rodu
v katolické církvi ve Slezsku a v Čechách
od 17. do 19. století Joachim Bahlcke. Arno
Herzig pojednal o fundaci proboštství
krzeszowského cisterciáckého kláštera
v obci Cieplice Śląskie Zdrój. Rozsáhlou
studií o kopické větvi rodu Schaffgotschů
přispěl Simon Donig. Následují uměnovědné
statě: evangelické farní kostely v lokalitách
Raszów, Gryfów Śląski a Stara
Kamienica s náhrobky členů rodu a jejich
uměleckou výzdobu představil Jan Harasimowicz,
o sběratelských aktivitách hraběte
Jana Antonína Schaffgotsche (1675–1742)
psal Michał Mencfel. Portrétní galerii členů
rodu z paláce Schaffgotschů v lokalitě
Cieplice Śląskie Zdrój analyzovala Magdalena
Palica. Do dějin literatury zavítala
Magdalena Musik-Moskal: rozebrala
oslavné kázání, které na Adama Schaffgotsche,
majitele svobodného panství Trachenberg
(Żmigród), roku 1601 pronesl
Esaias Heidenreich ml. Sborník uzavírá
soupis autorů, užitečnou pomůckou jsou
oddělené rejstříky osobní a místní. Publikace
tvoří kompaktní celek, svým charakterem
se blíží kolektivní monografii.
P. Krafl
V zajetí středověkého obrazu. Kniha studií
k jubileu Karla Stejskala, Klára BENEŠOVSKÁ
– Jan CHLÍBEC (edd.), Praha, Nakladatelství
Lidové noviny 2011, 229 s., ISBN
978-80-7422-139-2.
V loňském roce vydalo Nakladatelství Lidové
noviny knihu, která z různých úhlů
pojednává o díle historika středověkého výtvarného
umění Karla Stejskala. Jeho doménu
představuje hlavně 14. až 15. století,
předně problematika deskové, nástěnné
a knižní malby. Na výsledné publikaci se
podílelo celkem 21 badatelů, a to jak uměleckých
historiků, mezi které patří např.
Klára Benešovská, Milada Studničková, Kateřina
Kubínová aj., tak i historiků medie vistů,
konkrétně např. František Šmahel
nebo Petr Elbel. Po úvodních a vstupních
statích Kláry Benešovské a Pavla Spunara
se začteme do studie Aleny Hadravové,
která se zaměřila na antické inspirace ve
středověku (Claris verbis, claris imaginibus
aneb Antická inspirace slovem i obrazem).
Z dalších autorů zmiňme například Lenku
z p r á v y 212
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 212
Panuškovou, která se věnuje typologii
vztahů a uspořádání Velislavovy bible (Velislavova
Biblia v typologických vzťahoch.
Úvaha o obsahu rukopisu a jeho konceptorovi),
nebo příspěvek Pavla Brodského.
Brodský rozebral nedávno nalezený latinský
zlomek Dalimilovy kroniky (Několik
poznámek k tzv. Pařížskému zlomku latinského
překladu Kroniky tak řečeného Dalimila).
K neméně zajímavým patří studie
o zpodobňování husitských událostí v pramenech,
na něž poukázal František Šmahel
(Mučedníci a bojovníci v husitském nebi).
K ikonografii, ale z jiného pohledu, se vztahuje
i článek Zuzany Všetečkové. Autorka
se zaměřila na ikonografii Zmrtvýchvstání
Krista (Nástěnné malby v kostele sv. Klimenta
Na Poříčí v Praze. Krátký příspěvek
k ikonografii Zmrtvýchvstání Krista). Metodickým
přínosem Karla Stejskala v oboru
dějin umění i historiografie se zabývá Jana
Klípy v obsažném příspěvku – Tradice českého
myšlení o krásném slohu a Karel
Stejskal. Publikaci doplňují nadto četné obrazové
přílohy a nechybí ani bibliografie
Karla Stejskala.
Kniha je tedy nejen připomínkou významného
badatele, ale zároveň i bohatou
ukázkou výzkumné činnosti jeho kolegů
a mladších badatelů, kteří na jeho dílo
v mnohém navazují.
D. Dvořáčková-Malá
Novověk
Acta reformationem Bohemicam illustrantia
VII. Bohuslava Bílejovského kronika
česká, ed. Ota HALAMA, Praha, Kalich 2011,
150 s., ISBN 978-80-7017-163-9.
Česká kronika utrakvistického kněze Bohuslava
Bílejovského z roku 1532 dosud postrádala
moderní edici. Bylo nutné spoléhat
se na zastaralé vydání z roku 1816 nebo na
starý tisk, vydaný roku 1537. Nové zpřístupnění
textu splňuje moderní ediční nároky.
Po dvacetistránkové úvodní stati věnované
kronice a jejímu autorovi následují vlastní
text edice, ediční poznámka, textové poznámky,
výkladové poznámky, rejstřík
osob, rejstřík místní, seznam použitých
zkratek a nakonec strukturovaný seznam
pramenů a literatury. Úvodní text je doplněn
dvěma černobílými vyobrazeními,
jež zachycují Bílejovského autografický list
z prosince 1526 a titulní list norimberského
vydání kroniky z roku 1537.
Bohuslav Bílejovský působil ve druhé
polovině dvacátých let 16. století jako farář
a kaplan v kutnohorských kostelech; zřejmě
na přelomu let 1530 a 1531 odešel do
Prahy, kde držel různá beneficia, od roku
1534 byl členem obnovené konzistoře jako
staroměstský farář od sv. Michala. Po krátkém
působení v Táboře se vrátil do Prahy
a zde v roce 1555 zemřel na svatohavelské
faře, kde strávil poslední léta svého života.
Bílejovský svým působením navázal na
starší představitele konzervativního křídla
českých utrakvistů, jimiž byli administrátoři
Václav Koranda ml. a Pavel Žatecký.
Ve svém díle se musel vyrovnat jednak
s výtkami stoupenců římské církve, jednak
se vymezit proti radikální reformaci, jejíž
vliv na české náboženské poměry postupně
rostl.
První knihou své kroniky reagoval Bílejovský
na sněmovní žádost stavů pod jednou
z roku 1531, jíž žádaly navrácení
kostelů římské církvi. Tento požadavek
chápal jako útok na posvátné hodnoty utrakvistické
církve, a proto napsal obhajobu
laického kalicha a v jejím rámci také dějiny
české církve a českého národa. Ve druhé
a třetí knize se autor vyrovnává s „pikarty“,
které vymezuje jako zastánce bludného
učení o Večeři Páně a popírače transsub-
stanciace.
Z ideového hlediska je dílo obhajobou
utrakvismu tradičního ražení, včetně tradičního
učení o Večeři Páně a úcty ke svátosti
oltářní. Editor v úvodu upozorňuje na
skutečnost, že kronika obsahuje legendární
myšlenku o nepřetržené praxi laického
kalicha v českých zemích od doby Cyrila
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 213 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 213
a Metoděje, zároveň však střízlivě popisuje
bouřlivé církevní poměry na počátku vlády
habsburské dynastie. Ačkoliv autor kroniky
býval moderními dějepisci hodnocen kriticky
kvůli svému zacházení s fakty, kronika
je významná pro poznání dobového
smýšlení konzervativních českých utrakvistů.
Tomu jistě nová pečlivě zpracovaná
edice díla s fundovaným kritickým aparátem
napomůže.
J. Marek
Jakob WÜHRER und Martin SCHEUTZ, Zu
Diensten Ihrer Majestät. Hofordnungen und
Instruktionsbücher am frühneuzeitlichen
Wiener Hof, Wien-München, BöhlauOldenbourg
Verlag 2011, 1256 s., ISBN 978-
3-205-78487-6 (Böhlau), 978-3-484-59226-9
(Oldenbourg).
Rozsáhlá práce Jakoba Wührera a Martina
Scheutze dokládá, že systematické vědecké
úsilí, které věnují rakouští badatelé zvláště
v posledním desetiletí dějinám raně novověkého
císařského dvora, není myslitelné bez
zvládnutí rozsáhlého souboru rozmanitých
písemných pramenů uložených především
ve vídeňských archivech a jejich zpřístupňování
v moderně pojatých edicích. Samotný
výběr písemností určených k edičnímu zpracování
představuje s ohledem na jejich vypovídací
hodnotu velmi obtížný úkol. Toho si
byli dobře vědomi oba autoři recenzovaného
díla, když se rozhodli pro kritické zpřístupnění
základních normativních písemností,
které určovaly organizační skladbu císařského
dvora od začátku 16. do prvních let
19. století a povinnosti jednotlivých dvorských
hodnostářů. Důkladná znalost norem
obsažených ve dvorských řádech a instrukcích
představuje nezbytné heuristické východisko
pro každého badatele, jenž se
následně bude se znalostí dalších pramenů
zevrubněji zabývat poznáním personálního
složení dvora a jeho každodenního provozu.
Historičky a historikové naleznou nyní
v jednom svazku dříve edičně nezpřístupněné
nebo v současnosti špatně dostupné
dvorské řády z let 1527, 1529, 1537 a 1538,
dvě desítky instrukcí pro jednotlivé hodnostáře
dvora Ferdinanda I., které platily
od roku 1537, a především kritické vydání
čtyř objemných knih dvorských instrukcí
s více než 120 nařízeními pro výkon vybraných
úřadů či zajištění provozu na dvorech
habsburských císařů, císařoven, arciknížat
i arcikněžen v letech 1583, resp. 1619–1808.
Příkladnému edičnímu zpřístupnění
dvorských řádů a instrukcí předchází rozsáhlé
úvodní pojednání, v němž se autoři
zabývali s dobrou znalostí odborné literatury
nejen současným stavem mezinárodního
bádání o císařském dvoře v raném
novověku, ale zaslouženou pozornost věnovali
jeho organizačnímu členění, velikosti
a nejednoznačně používané terminologii.
Současně Jakob Wührer a Martin Scheutz
na základě srovnávacího studia shromáždili
a interpretovali velmi cenné poznatky
o tvorbě dvorských norem v raném novověku,
jejich platnosti a především každodenním
využívání k provozu dvorského
organismu. Zevrubnou pozornost věnovali
objasnění teoretických východisek pro stanovení
vysokých nároků na ediční zásady,
které uplatnili při zpřístupňování uvedených
typů písemností. Přestože hlavním
záměrem autorů bylo kritické vydání dochovaných
dvorských řádů a instrukcí, vysoce
překročili vytčený cíl především zcela
novými poznatky o prosazování normativních
předpisů do dvorské praxe a hluboko
teoreticky ukotvenými úvahami o podobě
edičních zásad, které se mohou stát obecným
vzorem pro zpřístupňování obdobných
typů pramenů.
V. Bůžek
Harriet RUDOLPH, Das Reich als Ereignis.
Formen und Funktionen der Herrschaftsinsze nierungen
bei Kaisereinzügen (1558–1618),
Köln-Weimar-Wien, Böhlau Verlag 2011
(= Norm und Struktur. Studien zum sozialen
Wandel in Mittelalter und früher
z p r á v y 214
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 214
Neuzeit 38), 696 s. + 53 obrazových příloh,
ISBN 978-3-412-20534-8.
Vydanou habilitační práci Harriet Rudolphové,
která byla obhájena na trevírské
univerzitě, výrazně ovlivnily po metodologické
stránce výzkumy symbolické komunikace,
mezi jejichž průkopníky v současné
německé historické vědě patří zvláště Gerd
Althoff a Barbara Stollberg-Rilingerová.
Autorka objemného spisu, který doprovázejí
zdařile vybrané soubory ikonografických
pramenů a řada cenných textových
přehledů, usilovala o poznání symbolické
řeči používané v Římsko-německé říši během
druhé poloviny 16. a počátkem 17. století
k veřejnému představení a potvrzení
vlády nového panovníka v politickém dialogu
s říšskými stavy. Inscenaci císařské
moci a prosazování říšských politických
idejí sledovala v průběhu rituálů spojených
s vjezdem panovníka a následnými slavnostmi,
k nimž patřily bankety, turnajové
hry se střelbou, ohňostroje a okázalé předávání
darů. V symbolických projevech
chování a jednání aktérů performancí hledala
Harriet Rudolphová cestu k poznání
politického myšlení říšských kurfiřtů, městských
rad i dalších územních vládců v prostoru
Římsko-německé říše.
Vzhledem k neobyčejné šíři zvoleného
tématu interdisciplinárního charakteru
autorka uskutečnila rozsáhlý výzkum písemných
a obrazových pramenů, které zůstávaly
dlouhou dobu stranou badatelské
pozornosti. Dokázala využít nejen vypovídací
hodnoty rozmanitých písemností uložených
ve Vídni, které vznikly na dvoře
Ferdinanda I., Maxmiliána II., Rudolfa II.
a Matyáše, ale pracovala s řadou pramenů
pocházejících především z úřední činnosti
měst, která navštívili panovníci Římsko-německé
říše, zvláště Drážďan, Frankfurtu
nad Mohanem, Norimberku a Řezna. Na vzdory
neobyčejně hlubokému ponoru do
pramenů a smyslu pro vystižení závažného
symbolického významu na první pohled
zdánlivého detailu nepodlehla Harriet Rudolphová
líbivé řeči písemných a obra zových
svědectví. Svůj promyšlený, jasně
utříděný a srozumitelný výklad bez nadměrného
užívání a zbytečného opakování
teoretických pojmů dokázala udržet v sevřeném
celku, který nenarušovala přesycenost
fakty typická pro mnohé kulturně
historické práce, ba ani zbytečně dlouhé
citace pramenů.
Knihu rozdělenou do šesti kapitol otevřel
pohled autorky na skladbu císařského
dvora ve druhé polovině 16. a počátkem
17. století, jeho mobilitu a nároky spojené
s cestováním. V následné kapitole ukázala
Harriet Rudolphová modelovým způsobem
čtyři možné příklady cest, během nichž
panovník představoval a potvrzoval svůj
majestát. Šlo o slavnostní vjezdy císaře do
říšského města (Norimberk), o jeho účast
na zasedání říšských (Řezno) a volebních
sněmů (Frankfurt nad Mohanem) či o přátelskou
návštěvu v rezidenčním městě říšského
knížete (Drážďany). Cenná svědectví
o kolektivním, vzácně individuálním, vnímání
obrazu císaře, jeho mocenského
postavení v Římsko-německé říši a politických
postojů se zrcadlí ve třetí kapitole
práce, v níž autorka věnovala pozornost
symbolickému jazyku doprovodných slavností
při vjezdech. Vzhledem ke své metodologické
výbavě nahlížela dobové popisy
kulturních programů a předávání darů jako
prostředek symbolické komunikace mezi
císařem a aktéry performancí, kteří v symbolických
gestech svého chování a jednání
během banketů, turnajů, sportovních závodů
a ohňostrojů nepřímo vyjadřovali své
politické názory na vládu. Ve čtvrté kapitole
pojednávající o vjezdech spjatých s volbou
a korunovacemi římského krále a následným
holdováním říšských stavů uzavřela
Harriet Rudolphová svůj symbolický pohled
na politické dějiny Římsko-německé říše
počátkem novověku, jejíž hierarchicky
uspořádaná společnost žila v symbolickém
světě neustále se opakujících ceremoniálů.
V následujících dvou kapitolách nahlížela
autorka slavnostní vjezdy vládců do
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 215 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 215
říšských a rezidenčních měst jako všudypřítomnou
mediální událost prvořadého
významu, která na prahu novověku již
rychle pronikala do písemných, výtvarných
i hmotných svědectví masového dopadu.
Hierarchicky uspořádané seznamy účastníků,
zprávy dobové publicistiky, korunovační
diária, básnická díla, vyobrazení
průvodů při slavnostních vjezdech, symbolická
výzdoba čestných bran, dřevořezy přibližující
zasedání říšských sněmů i stolní
pořádky při císařských banketech, mince,
portréty a další uměleckořemeslná díla
potvrzovaly průběh rituálu, vyzařovaly
politické názory i očekávání účastníků
slavnosti a vysílaly poselství do blízkého
i vzdáleného zahraničí o mocenských
poměrech v Římsko-německé říši. V závěrečné
kapitole se Harriet Rudolphová zabývala
způsoby, kterými pronikaly poznatky
o rituálech slavnostních vjezdů a jejich
doprovodných programů do paměti jednotlivců
z vyšších společenských vrstev, sociálních
skupin i institucí, kde sloužily jako
zdroj vzpomínek, jenž po čase nabízel příležitosti
k oživování zkušeností zapomenuté
politické praxe.
Jelikož autorku oprávněně zajímaly
postižitelné proměny prvků rituálu slavnostních
vjezdů jednotlivých vládců
Římsko-německé říše a doprovodných
programů v letech 1558 až 1618, srovnávala
jejich průběh ve stejném městě během delšího
časového období. Důsledným užitím
komparativní metody se ubránila zbytečnému
zobecňování poznatků, neboť navzdory
závaznému právnímu rámci, v němž
se výzkum německé historičky bezpečně
pohyboval, představoval každý adventus
imperatoris zcela ojedinělou událost v životě
města a celé Římsko-německé říše, jež
nikdy neprobíhala podle stejného scénáře.
Koncepčně, heuristicky i představením
zcela nových vědeckých výsledků přináší
mimořádně závažné dílo Harriet Rudolphové
také řadu tematických a metodologických
podnětů českému raně novověkému
bádání. To až na několik zpravidla popisně
pojatých příspěvků nevěnovalo účasti
šlechty ze zemí Koruny české v doprovodech
císařů při jejich slavnostních vjezdech
do měst v Římsko-německé říši za vlády
prvních Habsburků na českém trůnu téměř
žádnou pozornost. Lze jen litovat, že
německá historička ponechala stranou
srovnávacího úhlu pohledu průběh slavnostních
vjezdů habsburských panovníků
do vedlejších zemí Koruny české spojených
s holdem stavů, k nimž zvláště mladší čeští
badatelé zaslouženě upřeli v posledních letech
aspoň dílčí zájem. V neposlední řadě
ukazuje metodologicky podnětný spis Harriet
Rudolphové jednu z možných badatelských
cest, jež se prostřednictvím přístupů
symbolické komunikace nabízí k oživení
studia politických dějin českého státu jako
součásti habsburské monarchie počínajícího
novověku.
V. Bůžek
Milan SVOBODA, Redernové v Čechách. Nalézání
zapomenutých příběhů 16. a 17. věku,
Praha, Filozofická fakulta UK – Togga 2011,
554 s., ISBN 978-80-7308-356-4 (FF UK),
ISBN 978-80-87258-57-6 (Togga).
Kniha Milana Svobody se z hlediska formy
a pojetí může měřit s pracemi Tomáše
Knoze, zejména s jeho monografií o Karlovi
starším ze Žerotína. Monografií šlechtických
rodů v poslední době vychází značné
množství, ale kniha Milana Svobody představuje
ojedinělý pokus o provázání regionálního
tématu s dějinami větších celků
a svým záběrem ostatní šlechtické monografie
překonává.
Kniha je rozdělena do tří celků. V prvním
se autor vymezuje vůči dosavadnímu
regionálnímu bádání a pokouší se o návrat
tohoto – seriózně pojatého – směru bádání
mezi ostatní metody historikovy práce.
V dalších částech knihy už následuje líčení
dějin Redernů. Autor se však nezaměřil jen
na výklad dějin tohoto rodu, nýbrž prostřednictvím
příběhů tří jeho hlavních
z p r á v y 216
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 216
představitelů do knihy zakomponoval celou
řadu informací o každodennosti v raném
novověku. Na postavách Melchiora, Kateřiny
a Kryštofa II. z Redernu jsou ukázána
specifika dané sociální role (válečník, regentka,
exulant). Autor kromě lidských
osudů mapuje i události na rodových panstvích
v Liberci a na Frýdlantu. K těmto
kapitolám jsou přiřazena příbuzná témata
ze sféry dějin umění, konkrétně popis pohřebního
plátna Melchiora z Redernu či redernské
hrobky. Autor se pokusil popsat
jejich symboliku a motivy vedoucí k jejich
vytvoření.
Trochu přebytečnou se jeví podkapitola
„Není Redern jako Redern…“, přidružená
ke kapitole o Kryštofovi, která
nepřináší žádné nové poznatky a zdá se, že
v knize plní funkci jakéhosi svezení se na
módní vlně kontrafaktuálních dějin. Naproti
tomu velice zajímavé jsou exkurzy
připojené na závěr knihy, ve kterých autor
řeší otázky pojetí vlasti v době života Redernů
či obraz tohoto rodu v literárních
a ostatních dílech. Přiloženy jsou i dva prameny
– popis mauzolea z roku 1610
a zpráva o otevření hrobky z roku 1808.
Velice dobře zvolená je rovněž obrazová
příloha.
Nejvíce na knize oceňuji provázání
„velkých“ a „malých“ dějin. Je to dobře
patrné například u popisu oslav velkovaradínského
svátku, který na počest Melchiorových
úspěchů v bojích s Turky zavedla na
svých panstvích jeho žena Kateřina roku
1599. Tato slavnost se zde udržela až do
roku 1654, kdy byla panství již dávno v držení
Nosticů; slavnost svým významem
tudíž přetrvala samotné Rederny.
Autor si určil jako hranice bádání roky
1558–1621, ale striktně se tohoto vymezení
naštěstí nedržel. Čerpal z nepřeberného
množství pramenů a zdrojů. Redernové
jsou pojati nadregionálně, ostatně jejich
původní vlastí bylo Slezsko. Autor pracoval
s prameny z České republiky, Polska, Rakouska,
Německa a Maďarska.
Z. Vilímcová
Tereza SIGLOVÁ, „Soudové zisku nenesou“.
Spory obyvatel městeček pardubického panství
v 16. a 17. století, Brno, Matice moravská
2011 (= Knižnice Matice moravské,
svazek 32), 385 s., ISBN 978-80-86488-80-6.
Kniha je obsáhlou a detailní případovou
studií zkoumající konflikty, řešené v 16.
a 17. věku před soudy v šesti městečkách
na pardubickém komorním panství (Bohdaneč,
Dašice, Holice, Sezemice, Týnec nad
Labem a Přelouč, povýšená roku 1580 na
město). Při hledání odpovědí na otázky související
s typologií a mechanismy vzniku
sporů, způsoby řešení konfliktních situací
a zapojení jednotlivých aktérů do snahy
o zachování sociálního smíru v obcích
autorka využívala prameny vzniklé z činnosti
správy městeček (radní protokoly, pamětní
a soudní knihy), vrchnostenské
správy a pražského apelačního soudu. Společně
s nimi v úvodní kapitole představila
také prostorové a časové vymezení své
práce a stručně naznačila možné přístupy
ke zvolenému tématu; šlo jí zejména o fungování
soudních institucí v konkrétním sociálním
prostoru, o výzkumy cti a dobré
pověsti, o formy a motivy násilí, problematiku
sociální kontroly a sociální disciplinace,
udržování sociálního řádu a o tematiku
sousedství. Prostor zvoleného panství
autorce umožnil sledovat působení soudního
systému od jeho nejnižší úrovně v lokální
rovině přes zapojení vrchnostenské
soudní organizace až po podíl apelačního
soudu jako instituce s celozemskou působností.
Pardubickému panství a jeho městečkům
věnovala autorka druhou kapitolu,
v níž sledovala jejich správu, hospodářský
význam i sociální a profesní strukturu.
V navazující části práce se Siglová zabývala
spornou agendou zachycenou v analyzovaných
pramenech. Mezi trestněprávními
případy se postupně – prozatím
však pouze stručně – zabývala urážkami
různých autorit (zejména členů městské
rady), spory o čest, jež tvořily největší část
trestněprávních kauz, dále násilnými spory
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 217 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 217
(rvačkami, zbitím, ublížením na zdraví),
majetkovými konflikty (nejvíce krádeže)
a případy hrubého porušení sousedského
soužití, z nichž se největší skupina týkala
oblasti manželského a rodinného práva.
Mezi civilněprávními případy zcela převládaly
majetkové spory (dluhy, dědické pře,
škody na majetku), pouze menší část případů
souvisela s procesními nebo pracovními
spory. Po tomto typologickém uvedení
se autorka v následující části již podrobně
věnovala způsobům řešení konfliktů –
soudnímu, smírnému a násilnému, které
bohatě dokumentovala v analyzovaných
pramenech.
Navazující výklad Siglová zasvětila roli
aktérů vystupujících v jednotlivých kauzách;
šlo o rady šestice uvedených městeček,
tamní rychtáře, obce a o vrchnost,
zastupovanou jejím byrokratickým aparátem.
Stejně jako v předchozí kapitole
prokázala autorka také v tomto oddílu důkladnou
znalost analyzovaných i sekundárních
pramenů, jež jí umožnila sporné
případy zasadit do kontextu sociálních
i majetkových vazeb na panství. Nejobsáhlejší
část knihy je pak věnována třem
typům sporů, označených jako sousedské.
Šlo o spory o majetek, tedy o dluhy, užívací
právo k pozemkům, škody na majetku
nebo krádeže. V části věnované cti se
autorka dotkla zastoupení mužů a žen
v těchto typech konfliktních situací či míst
a formy takových urážek. Obdobné otázky
si kladla také v případě násilných sporů.
V závěrečné kapitole autorka věnovala detailní
pozornost rovněž rodinným a partnerským
sporům.
Kniha Terezy Siglové se nespokojuje
s popisem sporné agendy raně novověkých
městeček nebo s jejich typologií, ale snaží
se odhalit mechanismy vzniku konfliktů
a způsoby jejich řešení. Prostřednictvím
sporných případů usiluje o proniknutí do
každodennosti rodinných, sociálních, majetkových
a dalších vztahů mezi jednotlivými
aktéry velkostatkové společnosti.
J. Hrdlička
Robert REBITSCH, Wallenstein. Biografie
eines Machtmenschen, Wien-Köln-Weimar,
Böhlau Verlag 2010, 254 s., ISBN 978-3-205-
78583-5.
Rakouský historik Robert Rebitsch přistoupil
k napsání životopisu Albrechta z Valdštejna
s velmi dobrou znalostí rozsáhlého
souboru zvláště německy psané literatury,
která se věnovala dramatickým osudům
slavného válečníka, vojenského podnikatele
a mecenáše. V pojetí jednotlivých kapitol
čtivě napsané práce se zrcadlí autorův
žádoucí nadhled, výtečné znalosti dobových
souvislostí a především jeho snaha
o vykreslení vyváženého životního portrétu
jednoho z nejznámějších českých šlechticů
raného novověku bez časově podmíněných
hodnotících přívlastků, jež poznamenaly
všechny dosavadní pokusy českých i zahraničních
historiků o napsání Valdštejnova
životopisu.
Jestliže chtěl Robert Rebitsch přiblížit
rozmanité stránky života hlavního hrdiny
svého díla, nemohl zůstat pouze u jeho vojenských
schopností, psychologických charakteristik
a otázek zrady habsburského
císaře, které představují krajní pohledy na
Albrechta z Valdštejna a stále ovlivňují výklad
jeho životních osudů v německé
i české historické vědě. Autor pojal ve své
knize Valdštejnův životopis v zásadě jako
obraz průběhu společenské kariéry urozeného
muže v první třetině 17. století,
v němž dokázal navzdory hutné zkratce
spolehlivě vystihnout příčiny jeho rychlých
vzestupů a následných pádů. Přestože vykreslený
obraz kariéry neopouští základní
časovou osu, nebylo pro autora chronologické
ukotvení životního příběhu Albrechta
z Valdštejna základním koncepčním východiskem
jeho práce. Tím se naopak staly
zdánlivě uzavřené, ve skutečnosti vzájemně
propojené a vnitřně chronologicky pojaté
jednotlivé tematické celky chápané jako obrazy
profilů Valdštejnova života, které podmiňovaly
a současně ovlivňovaly průběh
jeho kariéry. Její reflexe v očích současníků
z p r á v y 218
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 218
by s ohledem na dochované prameny
osobní povahy jistě stála za podrobnější výzkum,
který na rozdíl od Valdštejnova symbolického
obrazu v pozdějších dějinných
obdobích nebyl dosud uskutečněn.
Za hlavní příčiny počátečního společenského
vzestupu původně nezámožného
českého šlechtice, jenž konvertoval ke katolicismu,
považoval jeho rakouský životopisec
nejen oba výhodné sňatky, ale
především Valdštejnovu prokazovanou věrnost
Habsburkům a válečnické podnikání.
Vrchol kariéry frýdlantského vévody
v habsburských službách spatřoval na jaře
1628, kdy byl jmenován vrchním polním
hejtmanem císařských vojsk a generálem
Baltského moře. Obšírně objasnil okolnosti,
na jejichž základě byl Valdštejn koncem
léta 1630 poprvé odvolán z vrchního velení
císařských vojsk. Obdobně autor vysvětlil,
proč byl frýdlantský vévoda nově povolán
do jejich čela s hodností generalissima na
jaře 1632 v souvislosti s ofenzívou švédského
krále Gustava II. Adolfa do Římskoněmecké
říše.
Přiměřenou pozornost Robert Rebitsch
věnoval Valdštejnovu pojetí moderního válečnictví
a neobyčejně přehlednému výkladu
o jeho vojenských úspěších v klíčových
bitvách třicetileté války, které v jiných pracích
o životních osudech slavného válečníka
nahrazovaly krajně nepřehledné
popisy vojenských střetů a dlouhé pohledy
do zákulisí válečnické diplomacie. Autor
přesvědčivě vysvětlil, že Albrecht z Valdštejna
nechápal moderní válečnictví jako
pouhé vedení války, ale staral se o vyhledávání
vojáků a velitelů, jejich výzbroj, výstroj,
výcvik i pravidelné podávání stravy
a vyplácení služného. Nároky na ekonomické
zajištění početné armády ovlivňovaly
skladbu jednotlivých odvětví zemědělské
a řemeslné výroby především na panstvích
frýdlantského vévodství, které Valdštejn cílevědomě
přetvářel v hospodářské zázemí
svého válečného podnikání. Tuto skutečnost
naznačil autor životopisu aspoň zdařilými
sondami do hospodářských a částečně
i sociálních poměrů na valdštejnských panstvích,
ať šlo o dominia v severovýchodních
Čechách, Meklenbursku nebo Slezsku.
Robert Rebitsch objevně vysvětlil, že
vojenské úspěchy Albrechta z Valdštejna
byly podmíněny také finančními a úvěrovými
operacemi, prostřednictvím nichž
získával další peněžní prostředky k vydržování
vojska a vedení válek. Více prostoru
naopak mohl věnovat mecenátu frýdlantského
vévody, zvláště pak výstavbě a každodennímu
životu jeho přepychových sídel,
v jejichž výzdobě se zrcadlily hodnoty
myšlenkového světa urozeného velmože.
Zřejmě vzhledem k jazykové bariéře autor
práce v zásadě nepracoval s cennými
výsledky českého uměleckohistorického
bádání, jež mohly výrazně obohatit vykreslený
obraz Valdštejnova životního příběhu.
Přínos Rebitschova životopisu je možné
spatřovat nejen v přiblížení politických
názorů Valdštejna, které viditelně uplatňoval
především při diplomatických jednáních
znesvářených stran, ale také
v představení osudů významných generálů
a dalších vojevůdců třicetileté války z jeho
sociálního okolí ve výstižných životopisných
skicách (Jindřich Holk, Matyáš Gallas,
Jan z Aldringenu, Jan Jiří z Arnimu-Boitzenburku
a zvláště Ottavio Piccolomini).
Pozoruhodné životní kroky některých
z nich byly přímo svázány s vojenskou kariérou
frýdlantského vévody i jeho pádem
a nepřímo pak s chebskou vraždou v únoru
1634. V neposlední řadě je třeba po zásluze
ocenit věcný a střízlivý pohled Roberta Rebitsche
na počínání Albrechta z Valdštejna
na přelomu let 1633 a 1634, když válečník
oznámil do Vídně, že jeho vojsko neopustí
zimní kvartýry v okolí Plzně, a současně
naléhal na podřízené velitele císařské
armády, aby mu přísahali věrnost. S vynikající
znalostí pramenů i literatury a pře devším
s rozhledem po směrodatných
právních i mocenských souvislostech
a chování hlavních aktérů na vídeňském
dvoře objasnil autor životopisu důvody,
které vedly Ferdinanda II. v lednu 1634 ke
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 219 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 219
druhému odvolání Valdštejna z vrchního
velení císařské armády. Přesvědčivě vyložil,
že bylo pouze otázkou času, kdy bude frýdlantský
vévoda jako notorický říšský rebel
v rámci říšské klatby zbaven cti, majetku
a života.
Životopisný portrét Albrechta z Valdštejna
z pera Roberta Rebitsche, jenž kladl
důraz na vystižení příčin vzestupů a pádů
v jeho životní kariéře, představuje svým pojetím,
nadhledem a zvláště střízlivou věcností
jeden z možných přístupů k moderní
biografii slavného válečníka, vojenského
podnikatele a mecenáše za třicetileté války.
Jelikož knihu rakouského historika nezatěžují
nudné popisy průběhu bitev, diplomatických
jednání, ba ani nepodložené úvahy
o psychologických rysech osobnosti a dramatických
okolnostech zrady císaře, mohla
by podnítit v české historické vědě zrod
moderního životopisu Albrechta z Valdštejna,
který by obdobně jako Rebitschova
kniha konečně odpovídal metodologickým
nárokům současného dějepisného bádání
v Evropě. Čtivé dílo Josefa Janáčka, heuristicky
záslužné práce Josefa Kollmanna
a Josefa Polišenského, ba ani mozaika pohledů
početného autorského kolektivu obsahově
naprosto nevyváženého katalogu
z nedávné valdštejnské výstavy takové
požadavky nemohly naplnit. Vzhledem
k netradičnímu uchopení knihy a představeným
výsledkům by jistě nebylo na škodu
věci, kdyby se německy vydaný Valdštejnův
životopis objevil na knihkupeckých pultech
také v kvalitním českém překladu.
V. Bůžek
Steffen LEINS, Das Prager Münzkonsortium
1622/23. Ein Kapitalgeschäft im Dreißigjährigen
Krieg am Rand der Katastrophe,
Münster, Aschendorff Verlag 2012,
208 s., ISBN 978-3-402-12951-7.
Rozsahem nevelká rozprava mladého německého
historika, která vychází z jeho
magisterské práce obhájené na univerzitě
v Tübingen, na první pohled zaujme netradičním
uchopením zdánlivě známého tématu.
Přestože okolnosti vzniku a činnost
mincovního konzorcia nezůstávaly stranou
zájmu starší i novější historické vědy, zpravidla
se pozornost badatelů soustředila
pouze na postižení jeho finančních, numismatických
a ekonomických souvislostí.
Steffena Leinse však lákaly vedle obvyklého
úhlu pohledu na příčiny a důsledky
státního bankrotu především osobní kariéry
jednotlivých aktérů, kteří na podnět
Ferdinanda II. a Jana Oldřicha z Eggenberku
podpořili vznik mincovního konzorcia
a ovlivňovali v letech 1622–1623 ražbu
i oběh mincí v Čechách, na Moravě a v Dolních
Rakousích. Autor proto soustředil svou
pozornost k prozopograficky ukotveným
výzkumům jejich životních osudů.
Steffen Leins dokázal velmi dobře
skloubit výklad o vzniku mincovního konzorcia,
jeho činnosti a sociálních, hospodářských
i právních důsledcích pro
habsburskou monarchii, kterým věnoval tři
stěžejní kapitoly své práce, s vylíčením průběhu
vzájemně spjatých rychlých společenských
vzestupů i mnoha následných pádů
urozených i neurozených osob, které měly
na starost oběh mince nebo stály v mocenském
pozadí na panovnickém dvoře. Jinými
slovy je dokonce možné s mírnou
nadsázkou zdůraznit, že výsledek autorova
vědeckého úsilí nepředstavuje prostý popis
mincovního konzorcia, ale tvoří ho naopak
poutavě pojatá kolektivní biografie jeho
členů. Společně se zevrubným rozborem
smlouvy o vzniku mincovního konzorcia
a její kritické edice považuji netradičně
prozopograficky ukotvený přístup k tématu
v souvislostech překotných sociálních, náboženských
a politických změn zvláště
v Království českém a Markrabství mo ravském
ve dvacátých letech 17. století za
největší metodický a obsahový přínos Leinsovy
práce.
Ačkoli se autor rozpravy pokoušel seznámit
s vybranými studiemi českých historiků
ke zvolenému tématu svého bádání,
z p r á v y 220
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 220
k jejichž vědecké úrovni se vyjádřil spíše
kriticky (s. 26), stranou jeho pozornosti zůstaly
aktuální výsledky české historické
vědy, které přinesly dokonce ve světových
jazycích nový pohled na společnost v českých
zemích po bitvě na Bílé hoře. Rozpaky
působí některá nepromyšlená tvrzení
Steffena Leinse, který bez znalosti právních
souvislostí a především výsledků současného
bádání kupříkladu hovoří o zániku
českého stavovského státu po vydání Obnoveného
zřízení zemského (s. 155–156). Průzkum
epistolografických svědectví zvláště
v lobkovických písemnostech by jistě obohatil
autorův pohled na skutky Pavla
Michny z Vacínova, jeho vztahy k dalším
členům mincovního konzorcia a předním
velmožům Království českého.
Společně s díly Alessandra Catalana,
Marka Hengerera, Josefa Hrdličky, Pavla
Marka, Tomáše Knoze, Roberta Rebitsche
a hrstky dalších historiků mladší a střední
generace představil Steffen Leins svým
prozopograficky pojatým pohledem na
pražské mincovní konzorcium jednu z dalších
badatelských cest k poznání hlubokých
proměn společnosti, které se odehrávaly
během dvacátých let 17. století v českých
a rakouských zemích.
V. Bůžek
Andrew H. WEAVER, Sacred Music as
Public Image for Holy Roman Emperor Ferdinand
III: Representing the Counter-Reformation
Monarch at the End of the Thirty
Years’ War, Farnham, Ashgate Publishing
Limited 2012 (= Catholic Christendom,
1300–1700), 325 s., ISBN 978-1-4094-2119-1.
Ačkoliv životní osudy habsburských císařů
17. a první půle 18. století poutaly zájem
historiků a historiček již od raného novověku,
tolik potřebný podnět k nebývalému
rozkvětu dalšího bádání, jež se v současnosti
pohybuje na pomezí historie, dějin
umění a dějin politického myšlení, dala
práce Petera Burka The Fabrication of
Louis XIV. z poloviny devadesátých let 20.
věku. Anglický historik se s vynikající znalostí
teorie dějin mentalit a historické antropologie
ve svých výzkumech soustředil
především na konstrukci obrazu „Krále
slunce“ v kolektivních představách jeho
současníků a nastínil vnitřní dějiny života
jednoho mýtu, které daleko přesáhly hranice
Francie. Knihu chápal jako příspěvek
k dějinám komunikace, distribuce, přijímání
a vnímání symbolických forem.
Neobvykle velký zájem, věnovaný Ludvíku
XIV., silně ovlivnil také výzkum jednotlivých
příslušníků habsburského rodu
17. století. Ke koncepčním, metodologickým
a tematickým východiskům Petera
Burka se hlásí americký muzikolog Weaver
v práci o císaři Ferdinandu III. Výchozím bodem
konstrukce obrazu syna Ferdinanda II.
se autorovi stala duchovní hudba na vídeňském
dvoře ve třicátých až padesátých letech
17. věku. Právě ta vyzařovala v očích
soudobých pozorovatelů velké množství
skrytých (politických) významů a obrazů.
Weaver se ji navíc pokusil zasadit do
kulturního, náboženského a politického
kontextu střední Evropy. Přestože použil
pestrou škálu notových, textových a ikonografických
pramenů, ve výkladu propůjčil
hlavní slovo libretům, partiturám vokálních
i instrumentálních skladeb, scénářům dramatických
jezuitských her a panegyrické
literatuře. V nich autor spatřuje jeden z nezbytných
a účinných propagandistických
nástrojů (re)prezentace habsburských pa-
novníků.
Výklad je chronologicky rozdělen do tří
obsáhlých a vnitřně propojených kapitol,
v nichž Weaver postupně analyzuje pozvolnou
proměnu veřejného obrazu Ferdinanda
III. od třicátých do padesátých let
17. století. V prvním desetiletí jeho vlády
mu dominovaly tradiční habsburské
ctnosti – Iustitia a Pietas. Mnohem výrazněji
však do popředí vystupovalo zobrazení
válečníka, který v čele armády úspěšně
bránil poddané před útoky nepřátelských
vojsk, a mírotvorce, jenž se svým válkou
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 221 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 221
zpustošeným zemím snažil přinést potřebný
mír.
Po skončení třicetileté války se Ferdinand
III. naopak stylizoval do role triumfátora,
mocného a moudrého vládce, který
porazil nepřátele a zasadil se o uzavření
vestfálského míru. Určitý myšlenkový posun
lze vysledovat i v případě duchovního obrazu
panovníka. Ruku v ruce s postupující rekatolizací
ovládaných zemí bylo možné vypozorovat
prohloubení osobní eucharistické
zbožnosti Ferdinanda III. a jeho příklon
k mystické teologii. Jedním z nejdůležitějších
aspektů vladařovy zbožnosti se stala
přeměna silné osobní úcty k Neposkvrněné
Panně Marii (Maria Patrona Ferdinandi) ve
veřejný kult, kdy sebe i celou podunajskou
monarchii zasvětil do ochrany Matky Kristovy
(Maria Patrona Austriae).
Vedle hudební a obsahové analýzy textových
a notových pramenů Weaver věnuje
nemalou pozornost grafické podobě tištěných
scénářů, jejich emblematické výzdobě
a významu v očích raně novověké společnosti.
Tato výzdoba v sobě nesla zřetelné
programové poselství a vizuálně dotvářela
konečnou podobu hudebních partitur a divadelních
scénářů. Postupný vývoj a proměnu
naznačeného obrazu Ferdinanda III.
autor blíže dokládá na tematickém zaměření
motet dvorního skladatele italského
původu Giovanniho Felice Sancese z let
1638–1648 a na zevrubném ikonografickém
rozboru tištěných partitur. Stranou zájmu
autor neponechává ani recepci Sancesova
díla v různých koutech Evropy, české země
nevyjímaje. Zde je třeba podotknout, že
ačkoliv jde o amerického muzikologa, při
svém výzkumu využil i badatelské výsledky
některých českých hudebních historiků
a muzikologů (Eva Mikanová, Jiří Sehnal,
Theodora Straková).
Předkládaná monografie nabízí zajímavý
myšlenkový model, prostřednictvím
něhož lze nahlížet na způsoby (sebe)prezentace
habsburského císaře Ferdinanda
III. Andrew H. Weaver díky hlubokému po noru
do rozličných druhů pramenů a jejich
promyšlené interpretaci podal originální
pohled na obraz panovníka z rodu Habsburků
v polovině 17. století. Je třeba vyzdvihnout
skutečnost, že se nesoustředil
pouze na zkoumání hudebních produkcí
a jezuitských divadelních her, ale snažil se
je zasadit do kontextu dalších performancí
a každodenního života u císařského dvora.
R. Smíšek
Klára WOITSCHOVÁ, Gottfried Daniel Wunschwitz,
sběratel, heraldik a genealog,
Praha, Národní archiv 2011, 306 s., ISBN
978-80-86712-90-1.
Každý badatel, který se blíže seznámil
s Wunschwitzovou genealogickou sbírkou
uloženou v I. oddělení Národního archivu
v Praze, zná okouzlení z množství různorodých,
mnohdy unikátně dochovaných
materiálů, z pečlivých vývodů a rozrodů
zhotovených Wunschwitzovým úhledným
písmem, které zůstává čitelným i tehdy,
když se jeho velikost pohybuje na samé
hranici rozlišitelnosti pouhým okem, a ze
sběratelových téměř důsledně dodržovaných
pracovních postupů, jež umožňují
rekonstruovat odbornou každodennost genealoga
a heraldika i po třech stech letech.
Přesto se zatím větší pozornosti dostalo
Wunschwitzově knihovně, ačkoli fond jako
celek už od poloviny 18. století fyzicky neexistuje
(určitou výjimku představuje rozsáhlejší
knižní soubor, který se dostal do
Knihovny Národního muzea) a identifikaci
některých svazků ztěžují novější převazby
a poškození. Vzhledem k množství mož ných
interpretačních klíčů, které se nabízejí
při celkovém uchopení sbírky, lze však
dosavadní rezervovanost badatelů pochopit.
Analýza vystavuje zpracovatele dvěma
nebezpečím: přílišné zevšeobecnění by přineslo
jenom další soupis, metodicky špatně
zvládnutá detailnost zábavný, ale nepoužitelný
souhrn kuriozit.
Pod hladce plynoucím, někdy pomocněvědně
historicky poněkud „suchým“
z p r á v y 222
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 222
textem (což není míněno jako výtka)
Woitschové se skrývá obdivuhodná a vytrvalá
práce ukázněné badatelky. Pomineme-li
minuciózní rozpis sbírkových
materiálů do databáze, ve formě klasické
knižní publikace prakticky neviditelný, musela
nutně na počátku výzkumu stát poměrně
sofistikovaná rozvaha, jaký přístup
a strukturu zvolit. V obecné rovině seznamuje
autorka – až příliš stručně – se svou
metodou a metodikou čtenáře na s. 14–19.
Těžiště práce, orámované na jedné straně
dějinami Wunschwitzova rodu a osudy jeho
sbírky, a na druhé straně přehledem
sbírkové činnosti v oblasti šlechtické ge nealogie
od Wunschwitzovy doby až do současnosti,
tvoří charakteristika sbírky a jejích
materiálů.
Pomocněvědně historická klasifikace
je v daném kontextu šťastným řešením,
jednotlivé kapitoly doprovázejí grafy a tabulky,
které přehledně sumarizují důležitá
zjištění analýzy. Zaujmou zvláště části věnované
nápisovému materiálu (jak vzhledem
k Wunschwitzově poměrně modernímu
postupu, tak z hlediska současné
památkové péče) a pohřebním štítům, fenoménu
v českých sbírkách a archivních
fondech zatím systematicky nepodchycenému.
Je škoda, že do komplexního rozboru
nebyly zahrnuty také tisky uložené od
sedmdesátých let 20. století v oddělených
kartonech. S tvrzením autorky, že „nemají
přímo genealogický či heraldický charakter“
(s. 52), lze polemizovat: např. tištěná
kázání vydávaná u příležitosti vstupu šlechtičen
do kláštera nebo složení řeholních
slibů obsahovala nezřídka zajímavé rodinné
a příbuzenské údaje, grafickou přílohu
univerzitních tisků (zpravidla tezí)
mohly tvořit erby šlechticů – mecenášů studenta;
pochopitelně však genealogické
a heraldické informace nebyly v tomto pramenu
prvořadé.
Pouze povšechně je charakterizována
grafika, přeřazená z důvodu bezpečnosti
a ochrany do sbírky grafických listů, kreseb
a maleb. Vzhledem k důrazu na portrétní
a heraldický obsah grafických listů působí
tato redukce poněkud svévolně (v podstatě
technická manipulace v rámci fondů by neměla
být kritériem výběru). Ne zcela přesvědčivým
argumentem by mohlo být
vychýlení charakteru monografie směrem
k dějinám umění, avšak autorka svou volbu
podrobně nekomentuje. Naopak je nutno
ocenit pečlivý seznam tištěných děl, která
Wunschwitz excerpoval při své práci. Nabízelo
by se (ale spravedlivě vzato autorčiny
cíle by skutečně přesahovalo) dohledání
alespoň některých exemplářů poskytujících
„z druhé strany“ vhled do Wunschwitzovy
práce (Balbínova Miscellanea
a Epitome s rukopisnými rejstříky jsou
dnes uloženy v knihovně Národního archivu,
poněkud záhadnému exempláři Paprockého
Zrcadla markrabství moravského
z Wunschwitzovy knihovny se věnoval Petr
Mašek v článku Podvod nebo žert? v Miscellaneích
oddělení rukopisů a starých
tisků Národní knihovny ČR, 16, 1999-2000,
s. 262–266).
Několik drobných přehlédnutí, většinou
v podobě tiskových chyb v genealogických
tabulkách Wunschwitzovy rodiny
v příloze I (Feliciana Františka zemřela
1695, nikoli 1692; dcera Františka Ignáce
Jana Magdalena nezemřela roku 1720, ale
ze souvislosti pravděpodobně 1729), hodnotu
publikace nijak nesnižuje. Největším
nedostatkem, za nějž ale Woitschová nenese
odpovědnost, je nevysoká úroveň grafické
úpravy a celková výprava knihy,
prozrazující finanční limity, což je v případě
tématu týkajícího se vyhlášeného bibliofila
zvláště paradoxní. Pro desítky badatelů
využívajících z nejrůznějších důvodů
Wunschwitzovu sbírku, jejíž potenciál,
zvláště kulturně historický, není zdaleka
vyčerpán, představuje monografie Woitschové
jednak výtečný úvod do studia
fondu, jednak ojedinělý pokus o rekonstrukci
sběratelské genealogické a heraldické
praxe v době plně funkční stavovské
společnosti.
H. Kuchařová
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 223 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 223
19. a 20. století
Günter WOLLSTEIN, Ein deutsches Jahrhundert
1848–1945: Hoffnung und Hybris.
Aufsätze und Vorträge, Stuttgart, Franz
Steiner Verlag 2010, 437 s. (= Historische
Mitteilungen der Ranke-Gesellschaft, Beiheft
78), ISBN 978-3-515-09622-5.
Podle Güntera Wollsteina, rodáka z Braniborska
a emeritního profesora novodobých
dějin na univerzitě v Kolíně nad Rýnem,
probíhalo „německé století“ jako „naděje
a kříženec“ od revolučního jara roku 1848
do konce druhé světové války. Nikdy předtím
a nikdy poté neovlivňovalo dění
v Německu tak zásadně celý evropský kontinent.
Wollstein se v minulosti proslavil
výbornou knihou o velkoněmeckých tendencích
revoluce 1848/1849, vydanou roku
1977, a této revoluci včetně jejího ohlasu
věnoval sedm z dvaceti příspěvků v tomto
svazku.
Dva základní momenty prostupují
téměř celou knihou. Prvním z nich je působení
pruských konzervativních elit jako
opory autoritativního státu a jejich četná
chybná rozhodnutí od krále Fridricha Viléma
IV. až po Hindenburga a Papena. Zdůrazněním
hlubokých kořenů německého
expanzionismu a německé nadřazenosti
vůči jiným národům, zejména ve vztahu
k Polákům, Čechům a Italům, se Wollstein
dostával celá léta do konfliktu se snahami
některých německých historiků odlišit rané
defenzivní národní úsilí od pozdního výbojného
nacionalismu. Všechny návrhy na
práva a ochranu národnostních menšin
byly podle jeho názoru podmíněny představou
o nedotknutelnosti území Německého
spolku jako německého národního majetku.
Proměny myšlenky střední Evropy,
zejména ve vztahu k českým zemím, sleduje
od plánů německé vlády na počátku
první světové války v září 1914 až po zřízení
Protektorátu Čechy a Morava.
Rozšíření středoevropských koncepcí
v meziválečných letech a po vypuknutí
druhé světové války připomíná Wollsteinovi
renesanci velkoněmeckých snah
frankfurtského parlamentu 1848. Pozoruhodné
jsou dva obsáhlé úryvky německých
historiků z časopisu „Das Reich“ z června
a září 1940. Oba úryvky z politických
článků Heinricha von Srbika o vztahu
Francie ke střední Evropě a Carla Schmitta
o prostorové revoluci v Evropě přetiskl
Wollstein v plném znění (s. 268–274).
Poměr k polskému národnímu hnutí a po
roce 1918 k polskému státu měl pro prusko-německou
politiku klíčový význam,
mnohem důležitější než vztahy k Čechům
a Slovincům, které byly po roce 1866
považovány za vnitropolitický problém
habsburské monarchie. Neméně dávné
a vlivné kořeny, které působily různou
silou po celé století, vystoupily do popředí
v úvahách osmačtyřicátníků, dokonce
i v jejich předhistorii od roku 1840, o potřebě
německé světové politiky a zámořské
expanze.
Druhým, snad ještě překvapivějším poznatkem
Wollsteinova souboru je na
mnoha místech umírněně kritický pohled
na bývalou historiografii NDR, provázený
částečným pochopením pro její zaměření.
Samostatný příspěvek je věnován politickoideologickému
využití výročí revoluce
1848/1849 ve vzpomínkových akcích z let
1948, 1968 a 1973. Velký obrat ve východoněmeckém
hodnocení říšského kancléře
Bismarcka je zkoumán hlavně v souvislosti
s historickým dílem jeho významného životopisce
Ernsta Engelberga.
Dva příspěvky jsou ve sborníku věnovány
deformacím a novým počátkům
evangelické církve v Německu, zejména
v Kolíně nad Rýnem, po skončení obou světových
válek. Soubor Wollsteinových studií
o „německém století“ 1848–1945 tak zaujme
řadou podnětných a netradičních
pohledů, které se mnohdy neshodují s hlavním
proudem německého historického bá-
dání.
J. Kořalka
z p r á v y 224
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 224
Stanislav KNOB – Tomáš RUCKI (edd.),
Problematika dělnictva v 19. a 20. století,
I. Bilance a výhledy studia. Konference věnovaná
95. výročí narození Arnošta Klímy.
Ostrava, Centrum pro hospodářské a so ciální
dějiny a Katedra historie Ostravské
univerzity 2011, 216 s., ISBN 978-80-
7369-970-4.
Znova se potvrdilo, že vysokoškolská pracoviště
v Brně a v Ostravě už po několik desetiletí
předstihují Prahu v demografickém
a sociálním výzkumu dělnictva. Do ostravského
sborníku z bilanční konference
v dubnu 2011 přispěli z pražských historiků
Zdeněk Jindra zdůrazněním podnětů německé
historické sociální vědy, Jiří Štaif připomenutím
úlohy dělnictva a třídního boje
v Masarykově „Otázce sociální“ a také zesnulý
Zdeněk Kárník zamyšlením nad třemi
generacemi elit v prvních desetiletích českoslovanské
sociální demokracie. V teoretické
úvaze si Jakub Rákosník položil otázku, do
jaké míry může historik pracovat s koncepcí
dělnické třídy pro období, kdy dělníci nevyjadřovali
svou identitu v pojmech třídního
vědomí, a dospěl k závěru, že se společenské
třídy utvářejí teprve tehdy, kdy sociálně ekonomické
rozdíly jsou prostoupeny sociálními
klasifikacemi a odlišnými životními styly. Při
studiu formování dělnické třídy lze podle
jeho názoru efektivně sloučit hlediska strukturální
a kulturalistická.
Několik příspěvků ve sborníku upozornilo
na to, že v dalším výzkumu nelze opomenout
starší historiografickou produkci
před rokem 1989, její heuristické výsledky
a některé metodologické podněty, hlavně
z dějin průmyslových podniků a z etno grafie
dělnictva. Souběžně se základním
proudem stranického dějepisectví se totiž
od poloviny padesátých let začínaly mimo
Prahu objevovat studie k sociální struktuře
a počátkům emancipace dělnictva, které
se opíraly o důkladný výzkum archivních
a tištěných pramenů. Přínos jednotlivých
autorů a jejich uveřejněných prací v tomto
směru zhodnotila podnětně Jana Englová.
Podobný zpětný pohled na slovenskou historiografii
po roce 1948 předložili Ľudovít
Hallon a Miroslav Sabol.
Autory pěti příspěvků souhrnného
a hodnotícího rázu jsou ve sborníku Lumír
Dokoupil a Ludmila Nesládková o demografii
dělnictva v českém a československém
historickém bádání, Stanislav Knob
srovnáním a výhledy československé a zahraniční
produkce o stávkovém hnutí,
Miloš Trapl připomenutím snah křesťanskosociálního
hnutí o řešení dělnické
otázky do roku 1914, Jana Machačová a Jiří
Matějček shrnutím svých dlouholetých výzkumů
a závěrů trvalého významu o vzorech
chování dělnictva českých zemí v 19.
století a František Čapka poznámkami
k úloze odborů při obhajobě sociálních
zájmů dělnictva po roce 1918. Cenné výsledky
samostatného pramenného výzkumu
přednesli hlavně mladší odborníci
z Ostravské univerzity – Pavlína Nováčková
o novinách jako pramenu k dějinám dělnického
hnutí, Martin Jemelka o stavu a perspektivách
výzkumu dělnických kolonií,
Petr Gába o ostravské průmyslové oblasti
jako badatelském problému, Petr Kadlec
o zastoupení dětí dělníků ve vyšším školství,
Jozef Šerka o charakteristice městského
dělnictva Moravské Ostravy
v meziválečných letech a Radoslav Daněk
o možnostech a limitech výzkumu pivovarského
dělnictva.
Na závěr knihy je zařazen medailon
Arnošta Klímy (1916–2000), jehož přínosu
pro dějiny dělnictva je sborník věnován. Vyváženou
česko-anglickou předmluvou uvedl
sborník jeho iniciátor Milan Myška. Ostravský
sborník je velice užitečným podnětem
pro nezaujaté moderní bádání o dějinách
průmyslového dělnictva v českých zemích.
J. Kořalka
Václav HOLEK, Paměti. Společná cesta če ské
a německé sociální demokracie koncem
devatenáctého století, Praha, Svoboda Servis
2011, 254 s., ISBN 978-80-86320-71-7.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 225 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 225
Sto let po prvním českém vydání prvního
dílu vzpomínek Václava-Wenzla Holka,
které bylo přílohou vídeňských Dělnických
listů, přeložili z původního německého vydání
z roku 1909, které vyšlo v Jeně péčí
křesťansko-sociálního aktivisty pastora
Paula Göhreho, vrcholně zajímavý, hutný,
obsažný a přesný text znovu Miroslav Šumavský
a Stanislav Holubec, který napsal
i doslov.
Holek, syn negramotných rodičů – „nádeníků
se střídavým zaměstnáním“, jak
zněl dobový termín, se narodil v roce 1864
a v pamětech popisuje své dětství, mládí
a dospělost až do doby, kdy opustil Čechy.
Přestože nádeníků v době Holkova života
prudce ubývalo, jak venkovská chudina postupně
mezigeneračně získávala průmyslové
kvalifikace, ani Holkův otec, ani on
sám se nenaučili žádnou odbornou profesi
a střídali nádenická zaměstnání až do Holkova
odchodu do Německa, kam s rodinou
přesídlil po roce 1900, když jeho otec končil
život jako polní hlídač. Zde také první díl
pamětí končí.
Zachycují bídnou existenci venkovské
chudiny – nádeníků-podruhů, nejnižší sociální
skupiny, a chudých domkářů, a různá
prostředí, jimiž otec a syn Holkovi většinou
v severozápadní části středních Čech, často
s celou rodinou, prošli, a příslušné skupiny
lidí. Živily je sezónní zemědělské práce,
sklizeň chmele, cukrovky, povrchový
uhelný důl, sklárna a především cihelny
v Čechách i v Sasku, kam občas Holkovi vyráželi
za vyšším výdělkem.
Holek toužil po „spravedlnosti“ a už
v mládí se stal socialistou, přispěvatelem do
dělnických časopisů, agitátorem a přednašečem,
nikdy však nepatřil do prvních kategorií
socialistických vůdců. Jeho paměti
snad právě proto nepřikrášlují vlastnosti
dělnictva (na rozdíl od množství za so cialismu
vydaných dělnických, či spíš
funkcionářských pamětí, i od těch, shromážděných
v archivních fondech) a venkovské
chudiny, a pravděpodobně proto
nemohly vyjít za socialismu – na rozdíl od
stejně necenzurovaných vzpomínek Františka
Halase staršího, jejichž edici zřejmě
zaštítilo jméno prominentního básníka.
První díl Holkových pamětí je prvořadým
a nevyhnutelným pramenem k poznání
existence nejchudších lidí v době
masové industrializace poslední čtvrtiny
19. století.
† J. Matějček
Vicente ECHEGARAY, Válka o Chaco
1932–1935, Praha, CeskyCestovatel.cz 2011,
136 s., ISBN 978-80-904400-4-3.
Málokdo ví, kde přesně leží oblast Gran
Chaco, natož že se tam ve třicátých letech
20. století zuřivě bojovalo o každou píď.
Publikace argentinského spisovatele připomíná
tuto neslavnou válku jihoamerické
historie a popisuje důležité aspekty této
události, a to nejen z válečné fronty.
Echegaray v prologu knihy konstatuje,
že dnes o této válce skoro nikdo neví, ale
podotýká, že se jedná o válku, která svého
času plnila titulní stránky novin celého
světa. Oblast Chaca, jež se stala dějištěm
vyčerpávající války mezi Bolívií a Paraguayí,
leží na území čtyř států: Bolívie, Brazílie,
Paraguaye a Argentiny. Tato oblast má
jen minimálně využitelné zdroje a potenciál
pro jakýkoliv způsob zemědělského
hospodaření, a proto se zde i dnes setkáme
s minimálním osídlením (s. 7).
Proč se tedy o tuto oblast válčilo? Za
vším musíme hledat ropu. Ta byla v Bolívii
objevena u města Camiri roku 1926. Očekávalo
se, že ropná ložiska budou po celé
oblasti Chaca. Do boje o těžbu se zapojily
světové koncerny – americký Standard Oil
a britsko-holandský Royal Dutch Shell. Velikým
problémem byla nepřesně určená
hranice mezi Bolívií a Paraguayí, což brzy
vedlo k prvním potyčkám na hranicích, kde
obě strany začaly stavět pevnůstky a polní
opevnění.
V dalších kapitolách se autor věnuje
válečné problematice (důležité bitvy, ale
z p r á v y 226
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 226
i zásobování potravinami, epidemie různých
onemocnění) a popisuje zbrojní
zázemí obou států. Autor zdůrazňuje, že
se jednalo o první americkou válku, ve
které došlo k nasazení tanků a letadel,
proto této problematice nechává dosti prostoru.
Leteckým silám je věnována kapitola,
kde je poznamenáno, že tato válka
se stala prvním konfliktem, kdy političtí činitelé
byli ochotni navštívit frontové pásmo
a jednat s vojenským velením přímo
v místě bojů.
Pro naše prostředí je publikace zajímavá
tím, že ve válce o Chaco objevíme
výraznou československou stopu. Obě
válečné strany používaly zbraně z brněnské
zbrojovky. Jenom do Bolívie dodala
Československá zbrojovka Brno vojenský
materiál za více než jeden milión liber
šterlinků, zahrnující mimo jiné 55 tisíc
pušek, 2982 kulometů a 82 miliónů nábojů
(s. 112). Další československá stopa ve
válce o Chaco je nesmírně zajímavá, neboť
se jedná o tajnou vojenskou misi. Pětičlenná
skupina vojenských poradců se
v září 1934 dostala na jižní frontu, kde se
postupně seznámila s celkovou situací
a poté vypracovala zprávu pro bolivijskou
vládu (s. 113). Československá mise pomohla
překonat bolivijské armádě kritické
období a postarala se o modernizaci jejího
výcviku, takže přispěla velkou měrou ke
stabilizaci fronty a uzavření příměří
v červnu 1935 (s. 114).
Autor správně nazývá poslední kapitolu
jako válku paradoxů, neboť příměří
bylo uzavřeno v důsledku katastrofální
ekonomické situace obou zemí. Do té
doby zahynulo přes 100 tisíc lidí. A očekávaný
ropný poklad nebyl objeven. Na
konci publikace jsou detailní přílohy
s přehledy výzbroje bolivijské a paraguayské
armády, přesná schémata vojsk
a malby nejdůležitějších letounů. Dále
kniha obsahuje zajímavý obrazový materiál:
autentické fotografie (často i přímo
z válečné fronty).
J. Kříž
Ján MITÁČ (zost.), Juh Slovenska po Viedenskej
arbitráži 1938–1945. Zborník z vedeckej
konferencie Šurany 22.–23. marca
2011, Bratislava, Ústav pamäti národa 2011,
291 s., ISBN 978-80-89335-45-9.
Viedenská arbitráž z 2. novembra 1938,
bezprostredne nadväzujúca na Mníchovský
diktát, a následné roky patria k najtragickejším
úsekom českých a slovenských
dejín. Československo stratilo 10 390 kilometrov
štvorcových teritória. Podľa sčítania
ľudu z roku 1930 tam žilo 853 670 osôb,
z toho 503 980 obyvateľov maďarskej národnosti,
272 145 Slovákov a Čechov, 8947
Nemcov atď.
Toto obdobie patrí k najmenej prebádaným
úsekom našich dejín. Okrem starších
monografií Slováka Martina Vietora
a Maďara Lóránta Tilkovszkého a niektorých
čiastkových štúdií vlastne nejestvovala
prehľadná práca o Viedenskej arbitráži.
Jedným z významných výsledkov výskumu
bolo vydanie trojzväzkového diela Ladislava
Deáka pod názvom „Viedenská arbitráž,
Dokumenty“, kde sú publikované
základné materiály z uvedeného obdobia,
týkajúce sa diplomatickej prípravy, ale aj
reálneho dopadu arbitráže na každodenný
život a osudy obyvateľstva okupovaného
územia. Novšie sa tejto problematike na
Slovensku venuje sústavne Martin Hetényi,
ktorý o tom vydal už viaceré štúdie a dve
monografie.
Na úseku historického výskumu udalostí
v rokoch 1938–1945 je toho ešte veľa
potrebné vykonať, preto treba oceniť iniciatívu
slovenského Ústavu pamäti národa
(ÚPN), ktorý v dňoch 22.–23. marca 2011
usporiadal v Šuranoch dvojdňovú medzinárodnú
konferenciu historikov na tému
„Juh Slovenska po Viedenskej arbitráži
1938–1945“. Zborník príspevkov znovu
ukazuje rozdielne pohľady a prístupy maďarských,
slovenských a českých historikov
k danému obdobiu. Po úvodných príspevkoch
podávajúcich celkový prehľad o problematike
Martina Hetényiho, Ferdinanda
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 227 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 227
Vrábla a Viliama Jablonického nasledujú
štúdie venované jednotlivým čiastkovým
problémom, medzi ktorými zaujmú ako
príspevky budapeštianskeho historika
Istvána Janeka o maďarských a slovenských
revizionistických snahách a bilaterálnych
vzťahoch v rokoch 1939–1940,
Jána Mitáča o vianočných nepokojoch
v Šuranoch v roku 1938, odraze Viedenskej
arbitráže a jej ohlase v českej tlači z pera
Michala Pehra, alebo o britskom pohľade
na tento úsek dejín od Andrása Beckera.
Otázkami evakuácie územia južného Slovenska
na základe archívneho materiálu
z Okresného archívu v Trnave sa zaoberá
Peter Sokolovič, k problematike prenasledovania
Židov a holokaustu prinášajú
detailnejšie poznatky Martina Fiamová
a František Buda. O maďarskom vpáde na
Slovensko v marci 1939 a jeho ohlase píše
Martin Lacko. Ukrajinskí autori Igor Šnicer
a Tatjana Sergienko oboznamujú
s problematikou a literatúrou týkajúcou sa
bývalej Podkarpatskej Rusi, pričom sa venujú
aj štátoprávnemu postaveniu tohto
územia a jeho význame ako etnopolitického
faktora. Ekonomické problémy rozoberá
detailne dvojica autorov: Ľudovít
Hallon a Miroslav Sabol, ktorí podávajú
názorné príklady a rozbory fatálneho dopadu
Viedenskej arbitráže na poľnohospodárstvo,
priemysel, peňažníctvo a infraštruktúru
južného Slovenska. Peter Mičko
analyzuje dopad novembrového rozhodnutia
vo Viedni na činnosť Továrne na
papier v Slavošovciach ú. s. Anotovaný
zborník príspevkov rozširuje špecializovanú
literatúru mapujúcu obdobie 1938–
1945 na južnom Slovensku a Zakarpatskej
Ukrajine a poslúži všetkým záujemcom aj
ako prehľad a zhrnutie novšej literatúry
o tejto problematike.
F. Vrábel
Michal ŠMIGEĽ – Štefan KRUŠKO, Opcia
a presídlenie Rusínov do ZSSR (1945–1947).
Na základe československo-sovietskej dohody
z 10. júla 1946, Bratislava, GORALIN GA
2011, 340 s., ISBN 978-80-970042-6-2.
Problematika poválečné migrace volyňských
Čechů z území bývalého Sovětského
svazu, z bývalé Volyňské gubernie, do Československa
a jejich postmigrační období
je v českých historických i etnografických
pracích poměrně frekventovaná (z historiků
se touto problematikou zabýval
zejména Jaroslav Vaculík z Brna). Avšak
informace o migraci opačným směrem –
z Československa do Sovětského svazu,
která souvisela s přesídlováním volyňských
Čechů, jsou v Čechách velmi sporadické.
Do roku 1989 toto téma – jako nežádoucí –
téměř nebylo zmiňováno ani na Slovensku,
odkud se převážně rekrutovali migranti do
Sovětského svazu.
Tematika se stala více aktuální v souvislosti
s přesídlováním Čechů z Ukrajiny
začátkem devadesátých let minulého století
do Československa, resp. do České republiky,
po havárii atomové elektrárny
v Černobylu. O přesídlení z Ukrajiny na
Slovensko požádali také pováleční přesídlenci
a jejich potomci, kteří přijeli v rámci
tzv. státem organizované humanitární akce
podobně jako Češi.
Práce M. Šmigeľa a Š. Kruška je dosud
nejpodrobnější publikací, která sleduje
vývoj této poválečné skupiny přesídlenců
z Československa na Ukrajinu od roku
1945, resp. od roku 1947, do současnosti.
Jedná se o druhé doplněné vydání práce
„Opcia“ z roku 2005. Od té doby se autorům
podařilo získat další archivní materiály
např. v Moskvě. Š. Kruško na vlastní kůži
zažil přesídlování (do Československa se
vrátil v roce 1967) a léta shromažďoval
materiály, archivní dokumenty, sepisoval
autentické zážitky o životě na Ukrajině.
O jakou skupinu migrantů se jedná?
Dne 10. června 1946 byla podepsána československo-sovětská
dohoda o právu opce
a vzájemného přesídlení sovětských občanů
české a slovenské národnosti, kteří žili na
území bývalé Volyňské gubernie, do Českoz
p r á v y 228
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 228
slovenska a československých občanů ukrajinské,
ruské a běloruské národnosti do Sovětského
svazu. Na základě této dohody
přijelo hlavně v roce 1947 do Československa
kolem 35 tisíc volyňských Čechů a necelých
devět tisíc obyvatel především
z válkou zničeného východního Slovenska
(včetně několika rodin z Čech a Moravy)
odjelo po silné agitaci do Sovětského svazu
na území, které opustili volyňští Češi.
Kniha je rozdělena do tří základních tematických
celků: I. Historické a politické
souvislosti opce v Československu po druhé
světové válce, II. Opce na základě československo-sovětské
dohody z 10. června
1946: přípravy a realizace a III. Situace československých
optantů na ukrajinské Volyni
a jejich snahy o návrat na Slovensko
(1947–1998). Tato témata jsou dále strukturována
do jednotlivých podtémat. Součástí
publikace jsou rovněž bohaté přílohy. Jsou
to nejen dobové fotografie, mapy, osobní
doklady, ale také kopie nebo opisy archivních
materiálů, jako jsou oficiální dohody,
smlouvy, protokoly, seznamy přesídlenců
(označovaných jako optanti) s uvedenými
lokalitami na Slovensku, odkud pocházeli,
i jejich rozmístění na Ukrajině.
V úvodu se autoři věnovali terminologické
charakteristice klíčového pojmu
„opce“ a v I. části řešení národnostní otázky
v Československu po skončení druhé světové
války. V jejím kontextu analyzovali poválečné
přesídlení do Sovětského svazu,
problematiku odstoupení Podkarpatské
Rusi Sovětskému svazu i snahu volyňských
Čechů, jejichž předkové se stěhovali do
carského Ruska od šedesátých let 19. století
(na s. 41 jsou chybně uvedena osmdesátá
léta), o návrat z Ukrajiny do Čech.
Velmi obsažná je II. část práce, ve které
se autorům podařilo plasticky vylíčit komplikovanou
poválečnou situaci na východním
Slovensku, a to jak po hospodářské
stránce, tak i politické. Špatné hospodářské
poměry zhoršovaly vlny uprchlíků, připojení
Podkarpatské Rusi k Sovětskému
svazu, přesídlování rusínských Lemků
z Polska do Sovětského svazu, vysídlování
Němců z Československa a Maďarů ze Slovenska.
Neklid vyvolávaly i různé fámy
o řešení národnostní situace na východním
Slovensku (připojení území k Ukrajině
v Sovětském svazu či vystěhování rusínskoukrajinského
obyvatelstva).
Autoři poukazují na dvě opce československých
občanů. Jedna proběhla na základě
protokolu o Dohodě z 29. června 1945
o připojení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské
Ukrajiny k Sovětskému svazu, druhá
opce byla založena na dohodě z 10. června
1946. První se týkala především osob
s domovským právem na Podkarpatské
Rusi (na základě této dohody optovaly pro
sovětské občanství necelé čtyři tisíce osob).
V souvislosti s druhou opcí autoři nastolují
otázku, o které československé občany
ukrajinské, ruské a běloruské národnosti
šlo sovětské straně – o emigranty, kteří po
revoluci uprchli z Ruska po roce 1918 do
Československa, nebo o rusínsko-ukrajinské
obyvatelstvo ze Slovenska? Autoři ukazují,
že pod takto blíže nespecifikované
obyvatelstvo se podařilo zahrnout obě skupiny.
Nasvědčuje tomu například fakt, že
opční komise (které přijímaly žádosti o přesídlení)
byly rozmístěny po celém území
ČSR, nejen na východním Slovensku.
Samotní optanti, kteří po přesídlení
usilovali o návrat z Ukrajiny do Československa,
byli však přesvědčeni o tom, že
opce byla zaměřena prioritně na imigranty
z Ruska žijící v Československu a oni byli
nepravdivou agitací vmanipulováni k přesídlení.
K tomu je třeba dodat, že tato skupina
porevolučních imigrantů byla po válce
již značně zmenšena – část z nich byla
NKVD likvidována již od května 1945, někteří
emigrovali na Západ, další žili s tzv.
nansenovskými pasy a jen část měla již československé
občanství. A sovětské straně
šlo také o získání pracovní síly (dokonce
dvakrát prolongovala lhůty pro podání žádostí
o opci sovětského občanství; přesto se
nepodařilo získat větší počet přihlášených
k přesídlení).
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 229 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 229
V knize je doložen složitý proces rozhodování
obyvatel, zda přesídlit nebo ne,
i masivní agitace se slibem, že obdrží domy,
půdu, na které mohou soukromě hospodařit.
Autoři hodnotí přesídlení (které probíhalo
od 27. ledna do 10. května 1947) jako
ekonomickou emigraci podmíněnou dobovými
poměry – nepříznivými životními podmínkami.
Přesídlení bylo provedeno na
principu dobrovolnosti, ale na základě propagandy
a klamavé agitace. Značnou roli
hrálo i psychologické hledisko – stěhovaly
se celé rodiny, odcházeli sousedé, známí,
vezli s sebou svůj movitý majetek, jeli do
spřátelené země, v podstatě ne příliš daleko.
Těžko v té době optanti mohli vědět,
že pro ně nebude možný návrat. Problémy
nastaly již po přejetí československo-sovětských
hranic a někteří z těch, kteří o návrat
usilovali, skončili ve vězeních.
V III. části publikace autoři přinášejí
poznatky o nepřipravenosti sovětských
orgánů zvládnout přesídlení a o zklamání
přesídlenců sovětskou realitou, o životě na
Ukrajině i o pokusech o návrat do Československa.
Některým se to podařilo v roce
1967, dalším až po rozpadu Sovětského
svazu v devadesátých letech, kdy přesídlilo
okolo 1200 osob.
Materiálově bohatá publikace shrnuje
dosavadní a přináší nové poznatky o osudu
poválečné skupiny přesídlenců z Československa
do Sovětského svazu v její půlstoleté
retrospektivě. Přináší chronologicky
zpracovaný pohled na určitý úsek málo
známých československo-sovětských dějinných
událostí. Čtivě a přehledně zpra covaná
problematika zaujme jistě nejen
odborníky, ale i širší veřejnost a zřejmě
podnítí publikování i dalších poznatků
včetně informací memoárového charak-
teru.
N. Valášková
Zuzana LIZCOVÁ, Kulturní vztahy mezi
ČSSR a SRN v 60. letech 20. století (= Teritoria,
sv. 7), Praha, Dokořán – UK FSV 2012,
190 s., ISBN 978-80-7363-201-4 (Dokořán),
ISBN 978-80-87404-13-3 (UK FSV).
Kniha Zuzany Lizcové o roli kultury ve
vztazích Československé socialistické republiky
a Spolkové republiky Německo v šedesátých
letech 20. století zohledňuje
rozdílný přístup ke kultuře v socialistickém
režimu Československa a liberální demokracii
západního Německa. Neopomíná ani
vliv dalších aktérů na tyto vztahy – především
Sovětského svazu a Německé de mokratické
republiky. V úvodu autorka
píše, že svoji práci považuje za příspěvek
k novým kulturním dějinám s tím, že některé
její aspekty spadají také do kontextu
nových politických dějin a dějin mezinárodních
vztahů. K tomu lze podotknout, že
politické dějiny jsou poměrně podstatnou
součástí této studie (co do počtu stran dokonce
převažující). Oblast kultury v mezinárodních
vztazích Zuzana Lizcová vnímá
jako tzv. měkkou sílu (soft power dle klasické
definice Josepha S. Nye) a nastoluje
zásadní otázku, jakou roli hraje kultura
v mezinárodních vztazích. Zcela jednoznačně
se přiklání k liberálně-ideologické
tradici (vyhraňující se vůči přístupu realistů
a neorealistů) a svou prací obhajuje
a dokládá relevantnost kulturní politiky jakožto
svébytného mezinárodněpolitického
faktoru.
Primární výzkum této práce je založen
na archivních pramenech. V případě Spolkové
republiky jde o materiály z Politického
archivu Ministerstva zahraničních věcí SRN
(zde především z fondů kulturního oddělení
a oddělení pro styky s východními zeměmi),
v případě Československa se jedná
o akta z Archivu Ministerstva zahraničních
věcí ČR (především teritoriálního odboru
zaměřeného na Spolkovou republiku a Západní
Berlín) a z Národního archivu ČR
(v prvé řadě z fondů „Komunistická strana
Československa – Ústřední výbor. Předsednictvo
ÚV KSČ 1962–1966“ a „Komunistická
strana Československa – Ústřední výbor.
Kancelář 1. tajemníka ÚV KSČ Antonína
z p r á v y 230
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 230
Novotného – II. část“). Dále se práce opírá
o rozsáhlý, reprezentativní výběr odborné,
především české a německé literatury.
Kniha se zabývá rovněž ohlasy vzájemné
kulturní výměny v dobovém tisku, a to jak
v běžných denících a časopisech, tak v periodikách
specializovaných na kulturní
scénu. Obraz dokreslují kriticky přebírané
výpovědi přímých aktérů (např. Jiřího
Hájka a Čestmíra Císaře), převzaté z jejich
pamětí a dalších autobiograficky laděných
děl (autorka však víceméně nereflektovala
memoáry německé strany).
Lizcová pečlivě analyzuje genezi
pojmu „kultura“ – jen škoda, že nakládání
s tímto pojmem ve druhé polovině 20. století
a soudobé trendy nerozebrala stejně
detailně jako vývoj v 18. a 19. století. Pojem
„zahraniční kulturní politika“ je pak ve
srovnání s rozsáhlým výkladem pojmu
„kultura“ definován stručněji, spíše jen
s ohledem na potřeby této práce. Precizně
je v úvodu vymezeno, jaký výsek z rozsáhlého
souboru činností, které bývají zahrnovány
pod zahraniční kulturní politiku, se
autorka rozhodla primárně sledovat. Je jím
výměna na poli umění, a to téměř výhradně
jen výtvarného umění a filmu (literatura,
hudba, divadlo ani tanec sledovány nejsou).
Oblast školství a vědecké výměny, přeshraniční
spolupráce společenských organizací,
programů pro mládež, kontaktů na poli
sportu a další autorka záměrně vynechává,
aby mohla ve vybraných oblastech provést
dostatečně detailní analýzu. Zúžení záběru
je v tomto případě naprosto opodstatněné.
Ideální by ale bylo, kdyby autorka alespoň
zmínila, zda dosavadní poznatky jiných historiků
či dalších společenskovědních oborů
naznačují, že vývoj i v dalších oblastech byl
obdobný jako v oborech sledovaných v této
studii.
Po úvodu následuje kapitola rozebírající
širší kontext vývoje politiky, společnosti
i kultury ČSSR a SRN v šedesátých letech
20. století. Nejdříve je stručně nastíněn
vývoj na mezinárodní scéně a poté je pro
obě země rozebrán poválečný politický,
společenský a kulturní vývoj (s důrazem na
vývoj filmu a výtvarného umění), jejich zahraniční
politika obecně a zahraniční kulturní
politika zvláště – a to způsobem
umožňujícím srovnání. Tato kapitola vychází
z poznatků odborné literatury. Jde
o přehledné, stručné, a tudíž někdy i dosti
zjednodušené podání (místy s drobnými
nepřesnostmi). Uznávám, že méně zjednodušeného
podání by v tomto případě šlo dosáhnout
jen na úkor přehlednosti a čtivosti.
Zjednodušené podání obecných rysů ve
spojení s detailním vylíčením specifického
vztahu mezi zeměmi západního a východního
bloku by ale mohlo čtenáře, který se
v problematice příliš neorientuje, vést až
k mylným zobecňujícím závěrům. Bylo by
proto dobré například upozornit na rozdílný
přístup ČSSR i SRN ke kulturní výměně
se zeměmi „svého“ bloku, se zeměmi
antagonistického bloku a s rozvojovými zeměmi
třetího světa.
Jádrem práce je třetí kapitola, zabývající
se vztahy mezi Československem a západním
Německem v šedesátých letech
20. století, a čtvrtá kapitola, detailně zkoumající
vzájemnou výměnu na poli filmu
a výtvarného umění ve sledovaném období.
Obě kapitoly vycházejí převážně z archivních
materiálů (čtvrtá kapitola navíc reflektuje
dobovou publicistiku) a přinášejí řadu
nových poznatků. Ve třetí kapitole je detailně
analyzován pohled obou zemí na
vzájemné vztahy (čeho chtěli politici dosáhnout,
co očekávali, co druhé straně vytýkali...).
Je zajímavé přečíst si, jak každá
strana vnímala sama sebe a jak druhou
stranu, a pak jejich postoje navzájem porovnat.
Právě tento komparativní způsob
vylíčení přístupu obou stran je třeba vyzdvihnout
jako velkou přednost knihy.
Pouze v jednom vedlejším případě tento
vyvážený přístup chybí: po nastínění
vztahů ČSSR a NDR a jejich vlivu na československou
zahraniční politiku bohužel
nenásleduje rozbor vztahů mezi SRN
a NDR a vysvětlení jejich vlivu na západoněmeckou
zahraniční kulturní politiku.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 231 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 231
Tento vliv ovšem rozhodně nebyl zaned-
batelný.
Ve čtvrté kapitole se autorka věnuje filmovým
festivalům a výstavám i jednotlivým
filmům a výtvarným dílům, resp. jejich
autorům a autorkám. Zabývá se tu především
jejich ohlasem, recepcí i interpretací
v druhém státě i názory politiků obou států
na tuto dílčí část vzájemné kulturní výměny.
Zuzana Lizcová zde ukazuje, že se
během šedesátých let po počátečním vzájemném
poznávání (pro obě strany překvapivě
pozitivním) rozvinula v oblasti filmu
i výtvarného umění čilá vzájemná výměna,
ovšem značně asymetrická ve prospěch
Československa (důvodům tohoto nepoměru
se autorka také podrobně věnuje).
Zmíněná výměna byla ale nadále omezována
politickými zásahy či minimálně pokusy
o ně a ovšem i technickými obtížemi
přeshraničního styku mezi zeměmi znepřátelených
mocenských bloků. Kulturní
výměna pomáhala odbourávat na obou
stranách předsudky a na úrovni běžných
mezilidských kontaktů zlepšit vzájemné
vztahy. Nedokázala však zlepšit vzájemné
vztahy na úrovni tzv. vysoké politiky.
V závěru práce autorka shrnuje poznatky
o posunu ve vzájemných vztazích
Československa a Spolkové republiky
během šedesátých let 20. století a rozebírá
specifika kulturní interakce obou zemí. Na
základě toho dokládá, proč považuje za
správné chápat kulturu jako svébytný a relevantní
faktor v mezinárodních vztazích.
Následuje seznam použitých pramenů
a literatury, shrnutí v anglickém jazyce
a jmenný rejstřík. Kniha je velmi čtivá
a přehledně uspořádaná. Jedinečnost této
práce spočívá v tom, že ve všech svých částech
umožňuje komparaci dění a postojů
v Československu a Spolkové republice Německo
– v obecné rovině nabízí srovnání
všeobecného politického, společenského
a kulturního vývoje obou států, detailně
pak analyzuje a srovnává přístup obou
stran ke vzájemným kulturním vztahům. Je
to navíc typ dějepisné studie, kterou lze
k četbě doporučit i politologům či kunsthistorikům,
neboť tázání se po roli kultury
v mezinárodních vztazích přesahuje hranice
„pouhé“ historiografie.
P. Matějů
Piotr BILIŃSKI, Stanisław Kutrzeba
(1876–1946). Biografia naukowa i polityczna,
Kraków, Wydawnictwo Uniwersytetu
Jagiellońskiego 2011, 236 s., ISBN
978-83-233-3125-0.
Málokterého z krakovských univerzitních
profesorů první poloviny 20. století si tamní
vědecká obec připomíná tak vřele jako
právního historika Stanisława Kutrzebu.
Nejde jen o generace žáků jeho žáků (polská
věda v tomto ohledu vykazuje větší
kontinuitu než česká), ale také o představitele
zcela odlišných oborů, kteří v něm vidí
především jednoho z nejvýznačnějších organizátorů
polské vědy po znovuzískání samostatnosti
a osobu veřejně činnou. Po
sborníku vydaném k padesátému výročí
jeho úmrtí se Kutrzeba nyní dočkal rovněž
samostatné biografie. P. Biliński, mimořádný
profesor Kutrzebovy almae matris, je
dnes již renomovaným autorem tří monografií
o osobnostech krakovské vědy a kultury,
konkrétně o historicích Władysławu
Konopczyńském a Feliksi Koneczném,
resp. o zemanské rodině Moszyńských
(ČČH 98, 2000, s. 898–899; ČČH 102, 2004,
s. 167–168; ČČH 105, 2007, s. 979-980). Jeho
poslední kniha ale vzhledem k mimořádnému
postavení hlavního hrdiny představuje
dosud nejsložitější zadání. Jak
naznačuje podtitul, autor se soustředil na
vědeckou kariéru a politickou angažovanost
protagonisty monografie; Kutrzebovo
rozsáhlé vědecké dílo je zmiňováno pouze
v tomto kontextu a jeho podrobný rozbor
a hodnocení nadále čeká na zpracování.
Rozvržení monografie je klasické: šest
hlavních kapitol je řazeno víceméně chronologicky
a teprve tam, kde se Kutrzebova
kariéra začíná větvit, dochází také ke složiz
p r á v y 232
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 232
tějšímu členění textu do dalších podkapitol.
Dětství budoucího právního historika, pocházejícího
ze solidních měšťanských poměrů,
nevykazovalo větší osudové zvraty.
Podobně i studium na krakovské univerzitě
a následující kariéra, rozprostřená mezi
historickou a právní vědou. Po promoci se
Kutrzeba účastnil výzkumných prací ve vatikánském
archivu a v Paříži, po návratu do
Krakova dělil svou působnost mezi tamní
archivy a univerzitu a intenzivně publikoval
v oblasti hospodářských a právních dějin.
Jeho práce, zejména první svazek životního
díla Historia ustroju Polski w zarysie. Korona
(1905), vzbudily širší ohlas; v Praze jej
tehdy mimořádně oceňoval profesor právnické
fakulty české univerzity Karel Kadlec,
který také prosadil jeho volbu zahraničním
členem České akademie věd a umění
(ČAVU). V roce 1912 se Kutrzebovi podařilo
získat plné existenční zajištění díky jmenování
řádným profesorem. Od tohoto bodu
už by byla mohla jeho kariéra nevzrušeně
pokračovat – jak říkají polští kolegové – „aż
do płyty grobowej“. Záhy ale přišla světová
válka a snahy o obnovení samostatného polského
státu, do nichž se Kutrzeba zapojil
intenzivní publicistickou činností. Ta jej postupně
svedla dohromady s národně-demokratickým
hnutím Romana Dmowského,
aniž by se ovšem Kutrzeba vzdal řady odlišných
názorů a jejich veřejné prezentace.
Později se sblížil s představiteli křesťanské
demokracie a na konci meziválečného období
s opozičním hnutím „Front Morges“.
Role experta v rámci poválečných mírových
jednání polské delegace v Paříži
představuje první vyvrcholení Kutrzebovy
veřejné činnosti; v této souvislosti se také
angažoval v revindikaci polských archiválií,
knih a uměleckých děl z Rakouska a Německa
(s. 69). Svého druhu epilogem jeho
činnosti v průběhu poválečných diplomatických
jednání byla polsko-československá
rokování v Praze v roce 1925, tedy v době
vzájemného sblížení obou zemí, jichž
se Kutrzeba zúčastnil jako vedoucí polské
delegace.
V meziválečném období Kutrzebovu
pedagogickou činnost postupně zastínila
činnost organizační, a to nejen v rámci Jagellonské
univerzity (byl rektorem ve složitých
podmínkách akademického roku
1932/1933, kdy se sanační vládě přes rozhodný
odpor profesorských sborů podařilo
prosadit nový zákon o vysokých školách).
V roce 1926 byl Kutrzeba zvolen generálním
sekretářem nejvýznamnější vědecké
organizace v zemi, Polské Akademie Umiejętności
(PAU), sídlící od svého založení na
počátku sedmdesátých let 19. století v Krakově.
Na tomto postu se natolik osvědčil, že
do něj byl opakovaně obsazován v dalších
volbách. Jeho zásluhou byla především
konsolidace ekonomické situace akademie,
zvláště správy značného pozemkového
vlastnictví a jeho efektivního využití. Po této
zkušenosti byl v roce 1939 zcela jednoznačně
zvolen předsedou PAU, jež byla
ovšem po okupaci Polska oficiálně zrušena.
Kutrzeba pak za války řídil její paralelní,
podzemní existenci.
Krátká, ale intenzivní poválečná Kutrzebova
veřejná činnost je v Bilińského monografii
interpretována podstatně méně
pozitivně než v dosavadní literatuře. Kompromisní
postoje vůči novým mocenským
strukturám a zejména přijetí účasti v moskevských
jednáních, vedoucích k vytvoření
Vlády národní jednoty, vidí autor jako
výsledek politické naivity, byť byly z Kutrzebovy
strany zjevně vedeny v dobré víře.
Přes tento kritický postoj autor čtenáře
vcelku nenechává na pochybách, že hlavní
hrdina knihy v životních zkouškách „krátkého
století“ celkově až na drobnosti
obstál.
Jak je u Bilińského prací obvyklé, je
i monografie o Stanisławu Kutrzebovi
dobře podložena archivním výzkumem,
včetně využití pramenů nacházejících se
dosud v soukromých rukou. Oproti autorovým
starším pracím je kniha psána
o něco uměřenějším stylem: z textu jsou
méně patrné jeho osobní sympatie a antipatie,
často také dává zaznít protichůdným
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 233 z p r á v y
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 233
dobovým svědectvím a ponechává konečný
úsudek na čtenáři.
Kutrzebovy osudy do značné míry vybízejí
ke srovnání s jeho českými předchůdci
a současníky. Týká se to např.
působnosti historiků práva ve vedení archivů,
jež byla v polském případě ještě intenzivnější
než v českém a zahrnovala
osobnosti patřící k naprostým špičkám kulturního,
vědeckého a politického života
(O. Balzer, M. Bobrzyński, B. Ulanowski,
v českém případě J. Čelakovský), nebo
angažování vědců v poválečných mírových
jednáních. Zajímavé by rovněž mohlo být
podrobnější srovnání s válečnými osudy
prezidenta ČAVU Josefa Šusty.
M. Ďurčanský
z p r á v y 234
8_CCH_200_234_zpravy_CCH 21.3.13 10:57 Stránka 234
Činnost Česko-německé komise historiků
v roce 2011
M I L O Š Ř E Z N Í K
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 235 M i l o š ř e z n í k
111/2013 Český časopis historický Číslo 1
Z V Ě D E C K É H O Ž I V O TA
Česko-německá komise historiků spojila v roce 2011 svoji rutinní práci s několika výhledy
na částečné změny ve formách její činnosti, které se během doby staly předmětem reflexe
a diskusí.1
Pokud se týká „běžné“ agendy a činnosti, byla také v roce 2011 uspořádána
společná trojstranná (česko-německo-slovenská) konference, zasedání komise a udělení
krátkodobých badatelských stipendií. Rozvinuly se práce na společných učebních
materiálech.
Konference „Majetkové režimy a majetkové konflikty ve 20. století: Československo
a Německo v mezinárodním kontextu“ se uskutečnila od 28. do 30. října 2011 v durynském
Eisenachu a byla věnována majetkovým otázkám v dějinách 20. století v souvislostech
mezinárodních vztahů, rozpadu a vzniku státních útvarů, okupací, územních
anexí, nucených přesunů obyvatelstva a politických či systémových převratů. Programovými
garanty konference byli Jiří Pešek z české, Dieter Gosewinkel z německé
a Roman Holec ze slovenské strany. Jednání se přitom zdaleka nesoustředilo jen na
„traumatické“ a příležitostně medializované či politizované problémy z česko-německých
vztahů, i když ty v programu jistě nehrály jen marginální roli. Mnohem více šlo
o to rozšířit pozornost přinejmenším na celé 20. století, různé politické a dobové kontexty
a v neposlední řadě i na aspekty komparativní, přinejmenším ve středoevropském
rámci.2
První dvě sekce konference se tak věnovaly majetkovým konfliktům po první světové
válce jednak na příkladu Československa, jednak v mezinárodní srovnávací perspektivě.
1 K obecným trendům vývoje a okolností práce komise za poslední desetiletí viz zpráva
o činnosti za předcházející rok v ČČH 109, 2011, s. 607–612.
2 Obsáhlejší zpráva Pavly Šimkové o konferenci viz H-Soz-u-Kult, 28. 2. 2012,
http://hsozkult.geschichte.huberlin.de/tagungsberichte/id=4141(náhled 29. 3. 2012).
9_CCH_235_239_ved_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 235
Po úvodním referátu Antonie Doležalové (Praha) o problémech spojených s interpretací
motivací a dopadů majetkových změn se Eduard Kubů a Jiří Šouša (Praha/Plzeň) věnovali
československé nostrifikaci, kterou vzhledem k její komplexnosti interpretovali jako svého
druhu ekonomickou a společenskou transformaci v souvislosti s ekonomicko-politickými
opatřeními národního státu. Roman Holec (Bratislava) ve svém referátu pojednal o majetkových
otázkách a maďarské menšině v Československu jak v kontextu nostrifikace
(mj. podíl bankovního kapitálu), tak i v souvislosti s pozemkovou reformou, která se dotkla
dosavadní velkostatkářské držby uherské aristokracie. Jan Kuklík (Praha) ve své obsáhlejší
přednášce předložil k diskusi aktuální badatelské a interpretační problémy týkající
se vlastnictví a majetkových konfliktů v československo-německých vztazích ve 20. století.
Komparativní kontext k československému vývoji nabídly referáty Dietmara Müllera (Lipsko)
a Christiane Kohser-Spohnové (Berlín). Müller představil svoje výzkumy právních
regulací pozemkového vlastnictví v meziválečném a těsně poválečném Polsku, Rumunsku
a Jugoslávii, přičemž svoji pozornost zaměřil na pozemkové reformy a jejich souvislost
jednak s národnostní strukturou, jednak s vývojem pojetí státnosti. V tomto kontextu upozornil
na konceptuální kontinuity mezi meziválečnými a raně poválečnými komunistickými
opatřeními. Kohser-Spohnová se věnovala vlastnickým vztahům a vykázání tzv.
Staroněmců z Alsaska po jeho připojení k Francii v důsledku první světové války. Ota Konrád
(Praha) obrátil pozornost k roli majetkových otázek v československo-rakouských bilaterálních
vztazích mezi válkami.
Další dva bloky byly věnovány řízeným přeměnám vlastnických vztahů za druhé světové
války. Jaromír Balcar (Brémy) analyzoval cesty, jimiž za protektorátu pronikal německý
kapitál do průmyslu v českých zemích. Soustředil se přitom na příklad Pražské
železářské společnosti a německých investic. Jörg Osterloh (Frankfurt nad Mohanem) se
zabýval majetkovými dopady arizace a germanizace židovského a českého majetku v Sudetech
za německé okupace a věnoval přitom pozornost skupinám osob, které se na tomto
procesu podílely. Michal Schvarc a Ľudovít Hallon (Bratislava) tematizovali formy expanze
německého kapitálu ve slovenském státě. Eduard Nižňanský (Bratislava) se následně pokusil
o komparativní pohled na arizaci v Protektorátě Čechy a Morava, na Slovensku
a v Maďarsku, zatímco Nenno Nietzel (Bochum) představil problémy arizace a poválečné
restituce v Německu.
V bloku věnovaném nuceným přesunům, konfiskacím, přerozdělením majetku a znárodnění
byla opět kombinována tematicky československá a širší komparativní perspektiva.
Ľudovít Hallon v úvodním příspěvku komentoval základní otázky majetkových změn
v Československu po roce 1945. Dieter Gosewinkel (Berlín) a Matěj Spurný (Praha) analyzovali
vzájemné souvislosti mezi státním občanstvím, vlastnickými právy a vyvlastněním
v Československu, přičemž se pokusili o srovnání situace a procesů po první a po druhé
světové válce. Zejména pro situaci po druhé světové válce postulovali zohlednění vzájemné
souvislosti mezi otázkami vlastnictví na jedné straně a dlouhodobým vývojem pojetí
státního občanství od individuálních práv k nástroji státní politiky na straně druhé. David
Gerlach (Jersey City, NJ) zprostředkoval srovnávací pohled na majetkové konfiskace
a znárodnění v poválečném Československu, Polsku a sovětské okupační zóně, resp. NDR.
Hildegard Schmollerová (Vídeň/Praha) na příkladě znárodnění průmyslových společností
v Rakousku zpochybnila paušální soud o nutné neúspěšnosti státních podniků v porovnání
se soukromým sektorem – poukázala přitom na fakt, že až do osmdesátých let lze ekonomické
fungování rakouského státního sektoru v průmyslu považovat za úspěšné. Wouter
Veraart (Amsterdam) obrátil pozornost věnovanou hlubokým majetkovým změnám
a vyvlastněním k paralelám mezi „východní“ a západní Evropou a otázkám traktování
z v ě d e c k é H o ž i v o ta 236
9_CCH_235_239_ved_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 236
tzv. nepřátelského majetku. Učinil tak – mimochodem v dlouhodobém průřezu od první
světové války – na příkladě ústecké podnikatelské rodiny Schichtů, jež po roce 1945 čelila
nejen odsunu a vyvlastnění v Československu, ale i obsazení jejich nizozemského majetku
jakožto nepřátelského ze strany západních spojenců a následné konfiskaci ze strany
nizozemské vlády.
Na závěr konference nabídl Tomáš Jelínek (Praha) chronologické prodloužení
perspektivy do posledních desetiletí, když přiblížil hlavní etapy, rozhodnutí a problémy
spojené s odškodňováním československých obětí národního socialismu po roce
1989.
Eisenašská konference tak po více letech soustředění se na kulturněhistorická témata
a témata spojená s kulturou či politikou dějin nabídla opět „reálně-historickou“ optiku.
V diskusích se znovu projevila potřeba zakotvení tradičních či „traumatických“ témat
česko-německých vztahů v širším, přinejmenším evropském srovnání, přičemž by se tato
srovnání ani ve vztahu k období let 1945–1989 neměla uzavírat komparaci napříč hranicemi
politických systémů a mocenských bloků. Také v tomto smyslu konference plně navázala
jak na některé oživené debaty posledních dvou dekád, k nimž nabídla historicky
analyzující perspektivu, tak i na metodické trendy posledních let a aktuální diskuse
v komisi.
Jako v předchozích letech navázalo bezprostředně na konferenční program i neveřejné
pracovní zasedání komise. To se zabývalo výhledem další činnosti, zejména pokud
se týká jejích forem. Bylo rozhodnuto do budoucna upustit od konání každoročních vědeckých
konferencí, které by se napříště měly uskutečnit jednou za dva roky. V mezidobích
by měly být nabízeny alternativní formy, které by oslovovaly další části odborné
i mimooborové veřejnosti a propůjčily aktivitám komise větší variabilitu. Tím se komise
rozhodla reagovat na určitou rutinizaci její činnosti v posledním desetiletí a v návaznosti
na to rozšířit směry svého působení. Z tohoto důvodu bylo pro rok 2012 naplánováno doktorandské
kolokvium, které se uskutečnilo v říjnu v Bratislavě a v němž doktorandi ze
všech tří zúčastněných zemí, především však – pokud se týká české a německé strany –
držitelé badatelských stipendií komise mohli představit a diskutovat své disertační projekty.
Jelikož se pak v tomto roce (2013) má komise na delším plenárním zasedání v České
republice spolu s přizvanými experty věnovat obsáhlé diskusi nad připravovanými učebními
materiály, plánuje se uskutečnění nejbližší další konference tentokrát až na rok 2014
v Německu.
Mnohem výrazněji než v předcházejícím období pokročila příprava zmíněné dějepisné
pracovní pomůcky. Dohodnut byl její formát a obsahové zaměření. Chronologicky
se má učební materiál soustředit na období od první světové války pravděpodobně až do
začátku 21. století, avšak s rozsáhlou úvodní částí věnovanou obecným vývojovým rysům
a problémům i některým konkrétním historickým reáliím století předcházejícího. Tím se
má jednak umožnit porozumění problémům moderní doby a jejich historickým kořenům,
jednak se má předejít zkreslující představě o první světové válce jako „velkém třesku“ na
počátku traumatických problémů, jak je někdy hlavně mediálně představována. Od
počátku panuje shoda v tom, že materiál bude především exemplifikovat základní rysy
obecných dějin na českém a německém vývoji a v tomto kontextu také tematizovat
česko-německé vztahy na všech úrovních, to znamená, že se nebude jednat o učebnici
orientující se na zúženou perspektivu česko-německých vztahů ani v českých zemích, ani
bilaterálně. Pomůcka by měla být alternativní nabídkou pro školy zejména v příhraničních
regionech České republiky, Bavorska a Saska. Bylo však upuštěno od jejího striktního
charakteru učebnice jednak vzhledem k tomu, že by její současné kurikulární sladění
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 237 M i l o š ř e z n í k
9_CCH_235_239_ved_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 237
s výukovými plány v ČR, Bavorsku a Sasku naráželo na mimořádné potíže, jednak proto,
že je plánovaný charakter otevřeného učebního materiálu vhodnější k flexibilnímu použití
a zapojení do výuky jak ze strany škol a učitelů, tak i ze strany žáků. Dává to i mnohem
rozmanitější možnosti pro její obsahové utváření včetně rozsáhlých obrazových a pramenných
příloh, které se v přímé korespondenci s výkladovými texty mají stát vlastním
pracovním materiálem.
Příprava jednotlivých kapitol (resp. zatím jejich výkladově textových částí) je svěřena
vždy jednomu z autorů, následuje komentář ze strany dohodnutého lektora
z autorského kolektivu3
a ze strany přizvaného didaktika. Touto formou proběhla
během roku příprava „pilotní“ kapitoly o 19. století, která byla po zmíněných dalších
fázích intenzivně diskutována na pracovním zasedání v Mnichově v prosinci 2011.
Tato diskuse měla na vstupním příkladě přispět ke konečnému vyjasnění koncepčních
i formálních otázek. Následně probíhá výběr doprovodných a pracovních pramenných
materiálů. Během roku 2012 byla zahájena obdobná příprava dalších kapitol,
takže se v roce 2013 pokročilým prototypem materiálu bude moci zabývat celá komise
historiků.
Komise také v roce 2011 udílela badatelská stipendia určená k přípravě disertačních
prací. Na české straně se na stipendiu finančně podílí Ministerstvo zahraničních věcí
a Česko-německý fond budoucnosti. Stipendium na krátkodobé, jedno- až dvouměsíční
pobyty v německých knihovnách, archivech, univerzitách či výzkumných institucích bylo
uděleno třem uchazečům s pokročilými badatelskými projekty a bylo využito k financování
výzkumných pobytů v Berlíně a Freiburgu. V rámci dotčených projektů se Tomáš
Renner věnuje předpokladům a příčinám studentského protestního hnutí v SRN v šedesátých
letech 20. století, Vítězslav Sommer se zabývá rezistencí v socialistické diktatuře
s důrazem na sociálně-historické studium projevů odporu ve společnosti, a Václav Šmidrkal
analyzuje vzájemné vztahy a obrazy druhého mezi lidovými armádami NDR a Československa
kolem roku 1968.4
Významnou publikační aktivitou bylo dokončení a zveřejnění česko-slovenské verze
sborníku Československo a dva německé státy, vycházející z dřívější konference komise.
z v ě d e c k é H o ž i v o ta 238
3 Konstituování pracovní skupiny bylo dohodnuto v roce 2010 a její složení bylo:
Zdeněk Beneš, Edita Ivaničková, Viliam Kratochvíl, Miloš Řezník, Martin Schulze
Wessel, Volker Zimmermann, tajemnice Daria Sambuk, didaktický poradce Stefan
Stadler.
4 Německá sekce komise udělila pro pobyt v České republice stipendia následujícím
badatelům (téma; navštívené instituce): Martin Modlinger („Approaching Something
that Repels: The Terezin Ghetto Artists in History and Literature“; bádání v Terezíně
a Praze – Židovské muzeum, Národní archiv); Monika Senghaasová („Sozialpolitik
und kollektive Identitäten in der Habsburgermonarchie“; Národní knihovna,
Všeodborový archiv, Národní archiv Praha); Lukas Storch („Zwischen Böhmen und
dem Reich: Die „Herrschaft“ Asch und das Problem ihrer politischen Integration
1736–1775/1865“; Národní archiv, Národní knihovna Praha); Martina Tomancová
(„Tschechische Briefsteller in der Zeit der nationalen Wiedergeburt / Entwicklung
der tschechischen Sprache in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts“; Uměleckoprůmyslové
muzeum, Ústřední knihovna Pedagogické fakulty UK Praha, Národní
knihovna Praha, Vědecká knihovna Olomouc); Anke Zimmermannová („Jüdische
Künstlerpersönlichkeiten in Böhmen und Mähren nach 1945“; bádání v Českých Budějovicích,
Třebíči a Praze).
9_CCH_235_239_ved_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 238
Editory sborníku byli Christoph Buchheim, Edita Ivaničková, Kristina Kaiserová a Volker
Zimmermann.5
Německá verze vyšla v předcházejícím roce.6
V pokročilém stadiu příprav
jsou další publikace komise.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 239 M i l o š ř e z n í k
5 Christoph BUCHHEIM et al., Československo a dva německé státy, Ústí nad Labem
2011.
6 Christoph BUCHHEIM – Edita IVANIČKOVÁ – Kristina KAISEROVÁ – Volker ZIMMERMANN
(eds.), Die Tschechoslowakei und die beiden deutschen Staaten, Essen
2010 [Veröffentlichungen der Deutsch-Tschechischen und Deutsch-Slowakischen
Historikerkommission, Bd. 10].
9_CCH_235_239_ved_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 239
Nekrology
Z V Ě D E C K É H O Ž I V O TA 240
111/2013 Český časopis historický Číslo 1
Z V Ě D E C K É H O Ž I V O TA
Vilém Herold (15. 9. 1933 – 10. 9. 2012)
Všichni máme s osudem smlouvu. Zprvu neurčitou, ta se však během času konkretizuje
a posléze zpravidla nabývá pevných a svým způsobem více či méně předpokládaných
forem, aby ovšem jindy došlo k jejímu náhlému vypovězení. U Viléma Herolda šlo o první
z obou modelů. Ale i když tomu tak bylo, přesto to všechny kolem zaskočilo a zasáhlo na
citlivém místě. Neboť jestliže skoro každý má – ať volky či nevolky – osoby, které „nemusí“,
u Viléma Herolda si to neumím představit. Málokdy se najde člověk tak vstřícné a konsenzuální
povahy, i když vlastně paradoxně šlo tu o muže, který uměl jít za svým cílem
tak soustavně a trpělivě jako málokdo. Mluvím-li o jeho cíli, musím se hned opravit. Nešlo
tu nikdy o cíl osobní, ale o takový, jehož dosažení mělo sloužit. Být na prospěch. Lidem,
ale především oborům, k nimž měl Vilém Herold blízko. A dostalo se mu i daru, že vystihl
pravý okamžik a vykonal dílo, které přetrvává. Ve vlastní vědě, ale zejména také dnes takřka
zapomenutou či zapomínanou prací organizační a koncepční. Zapomínanou i proto,
že to nebyl muž mnoha slov, ale muž činu. Mohu o tom opravdu něco vypovědět, neboť
jsme si stáli blízko neuvěřitelných šedesát let. A to i tehdy, když jsme se třeba i dlouhé
měsíce nevídali. A přesto: když jsme se potkali, jako bychom se byli včera rozloučili. Je
ale třeba přejít k stručné faktografii, která ovšem je jen odleskem jeho osobnosti. Tedy:
Vilém Herold se narodil 15. září 1933 v Kraslicích, městě hudby, či spíše hudebních
nástrojů. A hudba se mu stala celoživotní láskou a umím si představit, že mu pomáhala
vyrovnávat se s nejrůznějšími ústrky, s nimiž se musel zejména v sedmdesátých a první
polovině osmdesátých let střetávat a kdy mu dodávalo sil i jeho rodinné zázemí.
Jako tisíce jiných musela Heroldova rodina opustit po Mnichovu Vilémovo rodné
město, aby se jeho další život utvářel v Praze. Tu vystudoval gymnázium a zejména absolvoval
v letech 1951–1956 archivní studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v ja-
10_CCH_240_246_nekrolog_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 240
kési doslova oáze spolupráce a slušnosti v dobách komunistické turbulence. Byla to velká
zásluha profesora Václava Vojtíška, ale i jeho pokračovatele Zdeňka Fialy. A bylo-li zmíněno
Vojtíškovo jméno, je takřka pochopitelné, že tématem Heroldovy diplomní práce se
stala problematika diplomatiky městských knih. Jeho zpracování nejstarší městské knihy
lounské patřilo k těm příkladným a dodnes patří v tištěné formě (ve Sborníku archivních
prací 21, 1961, s. 32–92) k důležitým pracím z oboru. Tato prvotní orientace jej přivedla
již za studií na několik let (1952–1958) do Archivu hlavního města Prahy. Nicméně byla to
pouze přestupní stanice, než přešel do Filosofického ústavu tehdejší AV ČR (pod různými
variantami jeho označení), kde prošel řadou funkcí. Od odborného pracovníka přes knihovníka,
čímž byl odsunut na vedlejší kolej, aby se pak přece jen od konce sedmdesátých
let prosadil jako odborný i vědecký pracovník.
Ale i tu znamenal listopad 1989 zlom a Herold vystupuje ze stínu. Volbou se stává
v roce 1990 členem prezidia ČSAV, o tři roky později členem předsednictva Akademické
rady zodpovědným za oblast humanitních a sociálně-ekonomických věd. V této funkci
mnoho učinil pro jejich transformaci i nastoupení nových cest, jak to dodnes vynikajícím
způsobem dokazuje jak obnovený Český historický ústav v Římě, tak Centrum medievistických
studií. Ale z Heroldovy práce profitovalo rovněž jeho domovské pracoviště, Filosofický
ústav. Tu zastával různé důležité funkce, z nichž mu zejména leželo na srdci
oddělení dějin starší české a evropské filozofie. V této souvislosti a ovšem i na základě
svých prací se stává jednak reprezentantem AV v nejrůznějších mezinárodních koordinačních
orgánech, ale zejména v důsledku svých prací, které došly uznání, i řady vědeckých
společností či redakčních rad filozofické medievistiky. Vzpomínám zejména na
obroční konference Thomas-Institutu univerzity v Kolíně nad Rýnem, kde častěji vystupoval,
a v jehož Miscellaneích publikoval.
Nicméně nejtrvalejším vkladem Viléma Herolda do jeho oboru byla jeho vlastní vědecká
práce, která se již od počátku jeho činnosti koncentrovala na filozofii rané české
reformace, i když ani problémy obecné filozofické medievistiky mu nebyly cizí (stačí
zmínit jím redigovaný sborník, věnovaný Anselmu Velikému). Výčet těchto studií by
mohl svou délkou i unavovat, byť by dal představu o rozmanitosti, ale přesto značné sevřenosti
a vzájemné provázanosti témat, která v nich byla probírána. Lze jej ostatně nalézt
v různých bibliografických pomůckách. A tak je třeba zmínit jen několik klíčových
jmen osobností, které se přednostně stávaly předmětem Heroldova zájmu. V prvé řadě
to byl Viklef, jehož vztahu k pražské univerzitě věnoval vedle řady rozprav i ceněnou
obsáhlou knihu (1985). Ale setkáváme se tu samozřejmě i s Milíčem z Kroměříže, Stanislavem
ze Znojma, Jeronýmem Pražským a opětovaně pochopitelně i s Husem samotným.
A to nejen v rozpravách, ale i edičně, kdy zpřístupnil řadu dotud nevydaných, ale
přesto důležitých textů (některé byly, když je opustil, teprve v přípravě a tak doufejme,
že Heroldovi žáci je budou moci dovést do publikovatelného konce; bylo by to nejlepším
naplněním jeho odkazu). Co je však třeba ještě zdůraznit: Většina jeho statí je tištěna
nejen cizojazyčně, ale nezřídka v prestižních časopisech i sbornících (často se tohoto
obratu zneužívá, v tomto kontextu to ale platí doslova bez výjimky), a tím se dostávalo
zahraničním odborníkům informací opravdu z první ruky – a to z první ruky neobyčejně
poučené.
Atak nemoci z léta roku 2012 nevěštil nic dobrého. Přesto jsme po krátkodobém zlepšení
doufali doslova v zázrak. Ten se ale nekonal a tak se 10. září uzavřel život skromného,
činorodého a všem přátelského člověka i erudovaného vědce. A mnozí – nejen z těch, kteří
mu byli nablízku po desetiletí, ale i těch mladších – v něm ztratili blízkého přítele. Utržená
rána se jen tak nezacelí.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 241
10_CCH_240_246_nekrolog_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 241
Jen slabou útěchou nám může být, že mohl ještě vzít do ruky velké dílo, které v české
literatuře dosud chybělo, totiž druhý dvousvazkový díl kolektivních Dějin politického myšlení,
věnovaný středověku. Patřil nejen k jeho iniciátorům, ale věnoval mu současně i velkou
pozornost autorskou a spoluredaktorskou. Českou kulturní veřejnost tak na prahu
svého bolestného odchodu z tohoto světa obdaroval dalším dílem trvalé hodnoty.
Ivan Hlaváček
Výběrová bibliografie Doc. PhDr. Viléma Herolda, CSc. od roku 1999
(s doplňky od roku 1990)
Výběrová bibliografie prací Viléma Herolda vydaných do roku 1998 byla uveřejněna
v Lexikonu současných českých historiků. Uspoř. Jaroslav Pánek a Petr Vorel. Praha,
Historický ústav AV ČR 1999, s. 93.
– Středověká filozofie a podmínky rozvoje vědy. (Pozdně antické předpoklady a vývoj
do 12. století). Práce z dějin přírodních věd 26, 1991, s. 27–44.
– The European Dimension of St. Anselm’s Thinking. Proceedings of the Conference
Organized by the Anselm-Society and the Institute of Philosophy of Academy of
Sciences of the Czech Republic. Ed. Josef Zumr – Vilém Herold. Praha, Filosofický
ústav 1993. 186 s.
– Viklef jako reformátor (filozofická dimenze). In: Jan Hus mezi epochami, národy
a konfesemi. Ed. Jan Lášek. Praha, Česká křesťanská akademie 1995, s. 43–50.
– Der Streit zwischen Hieronymus von Prag und Johann Gerson – eine spätmittelalterliche
Diskussion mit tragischen Folgen. In: Société et Église. (Textes et discussions
dans les universités de l’Europe centrale pendant le moyen âge tardif). Actes du Congres
de Cracovie. Ed. Sophie Wlodek. Turnhout, Brepols 1995, s. 77–89.
– Platonic Ideas and „Hussite“ Philosophy. In: The Bohemian Reformation and Religious
Practice 1. Papers from the XVIIth World Congress of the Czechoslovak Society of Arts
and Sciences. Ed. David R. Holeton. Praha, Academy of Sciences of the Czech Republic,
Main Library 1996, s. 13–17.
– Vilém Herold – Pavel Spunar, L’Université de Prague et la rôle des disputations de
quolibet à sa faculté des Arts à la fin du 14e et au début du 15e siècle. In: Compte
rendu. Soixante-neuvième session annuelle du Comité. Bruxelles, Secrètariat administratif
de l’UAI, Palais des Académies 1996, s. 27–39.
– Platonismus. In: Velký sociologický slovník. Praha, Karolinum 1996, s. 772–773.
– České historické výzkumy v Římě. Akademický bulletin AV ČR 1996, č. 12, s. 6.
– Platonismus und Neuplatonismus in der mittelalterlichen Philosophie in Böhmen. Die
Ideenlehre bei Johann Wyclif und an der Prager Universität. In: Greek Philosophical
Tradition and Czech Thought. Praha, Press Office of the Greek Embassy in Prague
1997, s. 73–88, 157–171.
– Der christliche Neuplatonismus und die emendatio rerum humanarum. In: Comenius’s
General Consultation as Instauratio magna rerum humanarum. (Section 6).
Ed. Martin Steiner. Praha, Karolinum 1998, s. 134–138.
– Filosofie na pražské univerzitě předhusitské doby: Schola Aristotelis nebo Platonis
divinissimi? Filosofický časopis 47, 1999, č. 1, s. 5–14.
– K životnímu jubileu Milana Mráze. Filosofický časopis 47, 1999, č. 1, s. 157–160.
– The University of Paris and the Foundations of the Bohemian Reformation. In:
Z V Ě D E C K É H O Ž I V O TA 242
10_CCH_240_246_nekrolog_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 242
The Bohemian Reformation and Religious Practice. Vol. 3. Papers from the XIXth
World Congress of the Czechoslovak Society of Arts and Sciences. Bratislava 1998.
Ed. Zdeněk V. David – David R. Holeton. Praha, Academy of Sciences of the Czech Republic,
Main Library 2000, s. 15–24.
– Hus a Wyclif. Srovnání dvou traktátů De ecclesia. In: Jan Hus na přelomu tisíciletí.
Mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu
třetího milénia. Papežská lateránská univerzita Řím, 15.–18. prosince 1999. Ed.
Miloš Drda – František J. Holeček – Zdeněk Vybíral. Ústí nad Labem, Albis international
2001, s. 129–154.
– Philosophische Grundlagen der Eschatologie im Hussitismus. In: Ende und Vollendung.
Eschatologische Perspektiven im Mittelalter. Ed. Jan A. Aertsen – Martin Pickavé.
Berlin, Walter de Gruyter 2001, s. 735–744.
– Die neue Bewertung der Schrift De Ecclesia des Johannes Hus. In: Ökumenismus im
Wandel. Ed. Johann Marte – Gerhard Wilflinger. Wien, Verlagsanstalt Tyrolia 2001,
s. 179–192.
– Jan Hus – a Heretic, a Saint, or a Reformer? Kosmas. Czechoslovak and Central European
Journal 15, 2001, č. 1, s. 1–15.
– Husovo „Pravda konečně vysvobodí“ a kostnický koncil. In: Rozjímání vpřed i vzad.
Karlu Kosíkovi k pětasedmdesátinám. Ed. Irena Šnebergová – Václav Tomek – Josef
Zumr. Praha, Filosofia 2001, s. 147–172.
– Wyclif’s Ecclesiology and its Prague Context. In: The Bohemian Reformation and Religious
Practice. Vol. 4. Papers from the IV. International Symposium on The Bohemian
Reformation and Religious Practice under the auspices of The Philosophical Institute
of the Academy of Sciences of the Czech Republic held at Vila Lanna, Prague 26–28
June 2000. Ed. Zdeněk V. David – David R. Holeton. Praha, Academy of Sciences of
the Czech Republic, Main Library 2002, s. 15–30.
– Rané filozofické spisy M. Prokopa z Plzně. In: Bene scripsisti... Filosofie od středověku
k novověku. Sborník k sedmdesátinám Stanislava Sousedíka. Ed. Jiří Beneš – Petr
Glombíček – Vladimír Urbánek. Praha, Filosofia 2002, s. 63–86.
– Jan Hus – a Heretic, a Saint, or a Reformer? Communio viatorum. A theological journal
45, 2003, č. 1, s. 5–23.
– Baroko v Itálii – baroko v Čechách. = Barocco in Italia – Barocco in Boemia. Setkávání
osobností, idejí a uměleckých forem. Sborník příspěvků z italsko-českého sympozia
Barocco in Italia, Barocco in Boemia, uomini, idee, forme d’arte a confronto, Praha,
Karolinum a vila Lanna 19.-21. dubna 1999. Uspoř. Vilém Herold – Jaroslav Pánek.
Praha, Filosofia 2003. 622 s.
– Vilém Herold – Jaroslav Pánek, Česko-italské setkání nad výzkumem baroka. (Slovo
úvodem). = The Czech-Italian Forum on Baroque Research. (Introduction). In: Baroko
v Itálii – baroko v Čechách. = Barocco in Italia, Barocco in Boemia. Setkávání osobností,
idejí a uměleckých forem. Uspoř. Vilém Herold – Jaroslav Pánek. Praha, Filosofia
2003, s. 11–39, s. 25–40.
– Štěpán of Páleč and the Archetypal World of Ideas. In: The Bohemian Reformation
and Religious Practice. Vol. 5. Part 1. Papers from the Fifth International Symposium
on The Bohemian Reformation and Religious Practice held at Vila Lanna, Prague
19–22 June 2002. Ed. Zdeněk V. David – David R. Holeton. Praha, Academy of Sciences
of the Czech Republic, Main Library 2004, s. 77–87.
– Vilém Herold – Werner Korthaase, Der Friedensplan des böhmischen Königs Georg
von Podiebrad und die Friedenspläne des Johann Amos Comenius. In: Comenius und
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 243
10_CCH_240_246_nekrolog_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 243
der Weltfriede. – Comenius and World Peace. Ed. Werner Korthaase – Sigurd Hauff –
Andreas Fritsch. Berlin, Deutsche Comenius-Gesellschaft 2005, s. 367–376.
– Hus’s Statement ‘Truth will Finally Liberate’ and the Council of Constance. In: Il Pensiero
di Jan Amos Comenius nella società contemporanea. Ed. Claudio Stroppa. Pavia,
Fondazione Jan Amos Comenius 2005, s. 111–123.
– Karel IV. a Aristotelův spis Politika. Několik poznámek. In: Humanitní vědy dnes
a zítra. Ed. David Krámský. Liberec, Nakladatelství Bor 2007, s. 167–182.
– Vojtěch Raňkův z Ježova a česká reformace. In: Per saecula ad tempora nostra. Sborník
prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka. Sv. 1. Uspoř. Jiří Mikulec –
Miloslav Polívka. Praha, Historický ústav Akademie věd České republiky 2007,
s. 82–86.
– Proč se dnes zabývat antickou a středověkou filosofií? Aithér 1, 2009, č. 1, s. 77–80.
– Vojtěch Raňkův of Ježov (Adalbertus Rankonis de Ericinio) and the Bohemian Reformation.
In: The Bohemian Reformation and Religious Practice Vol. 7. Ed. Zdeněk
V. David – David R. Holeton. Praha, Filosofia 2009, s. 72–79. (= Filosofický časopis 57,
2009, Suppl. 1)
– Vilém Herold – Ota Pavlíček, Jerome of Prague. In: Encyclopedia of Medieval Philosophy.
Philosophy between 500 and 1600. Ed.: Henrik Lagerlund. Berlin, Springer
2010, s. 584–587.
– Na okraj Komentáře Jenka Václavova z Prahy k Aristotelově Politice z roku 1375.
Aithér 2, 2010, č. 3, s. 186–205.
– Odešel Milan Mráz (20. 2. 1939 – 14. 12. 2010). Filosofický časopis 59, 2011, č. 1,
s. 131–135.
– Politické myšlení raného křesťanství a středověku. Ed. Vilém Herold – Ivan Müller –
Aleš Havlíček. Praha, OIKOYMENH 2011. 647 s. (= Dějiny politického myšlení. 2/1)
– Politické myšlení pozdního středověku a reformace. Ed. Vilém Herold – Ivan Müller –
Aleš Havlíček. Praha, OIKOYMENH 2011. 519 s. (= Dějiny politického myšlení. 2/2)
– Ideové kořeny reformace v českých zemích. In: Politické myšlení pozdního středověku
a reformace. Ed. Vilém Herold – Ivan Müller – Aleš Havlíček. Praha, OIKOYMENH
2011, s. 161–236. (= Dějiny politického myšlení. 2/2)
– Hus a husitství. In: Politické myšlení pozdního středověku a reformace. Ed. Vilém Herold
– Ivan Müller – Aleš Havlíček. Praha, OIKOYMENH 2011, s. 237–320. (= Dějiny
politického myšlení. 2/2)
– Master Jan Hus and St. Augustine. In: The Bohemian Reformation and Religious Practice
Vol. 8. Ed. Zdeněk V. David – David R. Holeton. Praha, Filosofia 2011, s. 42–51.
– Kryštof Boháček – Vilém Herold, Vzpomínka na Milana Mráze. Rozhovor s Vilémem
Heroldem. Aithér 3, 2011, č. 5, s. 331–341.
Sestavila Kristina Rexová
Z V Ě D E C K É H O Ž I V O TA 244
10_CCH_240_246_nekrolog_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 244
Jozef Jablonický (3. 1. 1933 – 7. 12. 2012)
Dne 7. prosince 2012 zemřel v Bratislavě ve věku nedožitých osmdesáti let PhDr. Jozef
Jablonický, DrSc., jeden z nejvýznamnějších slovenských historiků nejnovějších dějin.
Jozef Jablonický se narodil 3. ledna 1933 v obci Zavar (okres Trnava) v rodině železničáře.
Po maturitě na gymnáziu vystudoval historii na Univerzitě Komenského v Bratislavě
a jistý čas pracoval jako učitel. V roce 1960 byl přijat jako aspirant do Historického
ústavu SAV, kde se zabýval problematikou odboje. Ještě jako aspirant vydal svou první
knihu na toto téma – o protifašistickém odboji v jeho rodném kraji.1
Jeho kandidátská
(v dnešní terminologii: doktorská) dizertace, která se týkala Slovenského národního povstání
a jeho státoprávních dopadů, vyšla v roce 1965 tiskem.2
Na Slovensku v té době
právě probíhal boj o nové státoprávní uspořádání státu (tj. o prosazení federace) a tak Jablonického
kniha, která ukazovala, že tyto požadavky byly ze slovenské strany nastoleny
již v letech 1944–1945, byla v té době vysoce politicky aktuální. Jablonický potom zůstal
v oddělení moderních dějin HÚ SAV, jehož se stal koncem šedesátých let dokonce na čas
vedoucím. Zde napsal své fundamentální dílo Z ilegality do povstania, dodnes faktograficky
nepřekonanou práci o slovenském občanském odboji za druhé světové války.3
Osud Jozefa Jablonického v období normalizace byl svým způsobem netypický: Jablonický
nebyl z Historického ústavu SAV vyhozen v rámci čistek v letech 1969–1970, jako
Ľubomír Lipták, ale – řečeno slovy slovenského spisovatele Martina Šimečky – propracoval
se k vyhazovu svou vlastní usilovnou badatelskou činností. Pečlivé studium archivních
materiálů přivedlo Jablonického k zjištění, že role Gustáva Husáka v slovenském odboji
a komunistický odboj zdaleka svým rozsahem a významem neodpovídají tomu, co Husák
píše ve své knize o Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní.4
Jablonický dospěl k přesvědčení,
že komunistický odboj nelze přeceňovat. Husákovu knihu přitom jako celek nezavrhoval
a v šedesátých letech neváhal na její obranu vystoupit proti útokům dvorního
komunistického historika Václava Krále.5
Novým držitelům moci se na počátku sedmdesátých
let především znelíbila Jablonického kniha o občanském odboji, protože údajně
zbytečně glorifikovala občanský odboj a naopak nedostatečně oceňovala přínos komunistického
odboje a především význam V. ilegálního vedení KSS, jehož členem byl právě Gustáv
Husák. Ačkoliv v roce 1969, tedy už na počátku normalizace, byla Jablonického kniha
přijata příznivě, v roce 1973 byla náhle podrobena „novému oponentnímu řízení“, zavržena
a vyřazena ze všech veřejných knihoven.6
Jablonický ale odmítl uznat své „chyby“
v této knize a kát se, a tak byl o rok později (1974) z Historického ústavu SAV propuštěn.
V následujících letech pracoval jako dokumentarista v ústavu památkové péče, a protože
všechny redakce a nakladatelství obdržely interní pokyn nevydávat jeho práce, začal je
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 245
1 Jozef JABLONICKÝ, Protifašistický odboj v Trnavskom okrese v rokoch 1938–1945,
Bratislava 1962.
2 Jozef JABLONICKÝ, Slovensko na prelome: zápas o víťazstvo národnej a demokratickej
revolúcie na Slovensku, Bratislava 1965.
3 Jozef JABLONICKÝ, Z ilegality do povstania. Kapitoly dejín občianského odboja, Bratislava
1969. Práce se v roce 2009 dočkala 2. vydání v Múzeu SNP v Banské Bystrici.
4 Gustáv HUSÁK, Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní, Bratislava 1964.
5 J. JABLONICKÝ o tom sám píše ve své knize Glosy o historiografii SNP, Bratislava
1994, s. 64–69.
6 Tamtéž, s. 88–89.
10_CCH_240_246_nekrolog_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 245
publikovat v samizdatu7
a v zahraničí, především v Kanadě.8
Jablonický se tím včlenil do
řad slovenského disentu a začala se o něj zajímat Státní bezpečnost. Zažil bezpočet výslechů
a domovních prohlídek a nakonec se mu režim pomstil tím, že mu archivní správa
zakázala přístup do všech archivů.9
Přesto bylo toto období Jablonického života z hlediska
jeho produkce mimořádně plodné. Tehdy napsal svá vynikající díla Povstanie bez legiend10
a Glosy o historiografii SNP,11
které ovšem mohly tiskem vyjít až po listopadu 1989. Za
svou knihu Povstanie bez legiend získal Jablonický v roce 1992 doktorát historických věd
(DrSc.). Tiskem později vyšla také většina jeho samizdatových studií.12
Jozef Jablonický založil v roce 1990 politologický kabinet SAV, přejmenovaný později
na Ústav politických věd. Až do roku 1998 byl jeho ředitelem a v letech 1998–2007 předsedou
jeho vědecké rady. I nadále se věnoval badatelské činnosti, kterou nyní ale zaměřil
více na poválečné dějiny. Ve své knize Podoby násilia13
objasnil pozadí nástupu komunistů
k moci. Jablonický zároveň otevřeně vystupoval proti pokusům slovenských nacionalistů
rehabilitovat válečný slovenský stát a zpochybňovat zásadní pozitivní význam Slovenského
národního povstání. Jeho smysl pro fair play jej také vedl k tomu, že vystoupil proti neopodstatněným
tvrzením novopečených antikomunistů o údajné spolupráci Gustáva Husáka
s ľudáckým ministrem vnitra Alexandrem Machem za války.14
Jozef Jablonický patřil
celý život k stoupencům úzké slovensko-české spolupráce a v letech 1990–1992 veřejně
obhajoval další existenci Československa jako společného státu Čechů a Slováků. Napsal
celou řadu drobných článků na téma slovensko-české spolupráce v minulosti a její potřeby
v přítomnosti a budoucnosti.15
I když v posledních letech Jablonickému zdravotní problémy už neumožňovaly aktivní
účast ve vědeckém životě, do posledních chvil se zajímal o dění v historické obci a o nové
poznatky historické vědy. Zemřel tiše a nenápadně, tak jak žil celý život. Čest jeho pa-
mátce!
Jan Rychlík
Z V Ě D E C K É H O Ž I V O TA 246
7 Historický sborník. Autoři příspěvků Jan KŘEN, Jozef JABLONICKÝ a Dietrich BEYRAU,
Praha, Samizdat 1985.
8 Zborník o Slovenskom národnom povstaní. Štúdie. Zv. II. Toronto, Naše snahy 1980;
Zv. III, Toronto, Naše snahy 1983.
9 K tomuto období viz Jozef JABLONICKÝ, Samizdat o disente. Záznamy a písomnosti,
Bratislava 2007.
10 TÝŽ, Povstanie bez legiend, Bratislava 1990.
11 TÝŽ, Glosy o historiografii SNP. Zneužívanie a falšovanie dejín SNP, Bratislava 1994.
12 TÝŽ, Samizdat o odboji. Štúdie a články, I, Bratislava 2004; II, Bratislava 2006.
13 TÝŽ, Podoby násilia, Bratislava 2000.
14 Viz TÝŽ, Husák v rezistencii 1939–1943, in: Samizdat o odboji, I, s. 491–507. Studie vyšla
také v časopise Soudobé dějiny 1, 1993–1994, č. 2–3, s. 222–235.
15 Většina drobných článků a studií jakož i interview pro různé noviny i jiné sdělovací
prostředky vyšla knižně v roce 2009 – viz Jozef JABLONICKÝ, Fragment o historii,
Bratislava 2009. Výběrovou bibliografii Jozefa Jablonického viz ve sborníku k jeho
70. narozeninám: Spoznal som svetlo a už viac nechcem tmu. Pocta Jozefovi Jablonickému,
Bratislava 2005.
10_CCH_240_246_nekrolog_CCH 21.3.13 10:58 Stránka 246
Knihy došlé redakci
– Eberhard HOLTZ (ed.), Regesten Kaiser Friedrichs III. (1440–1493) nach Archiven
und Bibliotheken geordnet. Heft 26, Die Urkunden und Briefe aus den Archiven und
Bibliotheken der Tschechischen Republik. Wien, Böhlau 2012. 461 s.
– Václav BOK – Anna KUBÍKOVÁ (eds.), Bericht über die Reise Johann Christians und
Johann Seyfrieds von Eggenberg durch die Länder Mittel-, West- und Südeuropas in
den Jahren 1660–1663. Eine kommentierte Edition. V Českých Budějovicích, Jihočeská
univerzita, Filozofická fakulta 2012. 530 s.
– R. J. W. EVANS, Michael SCHAICH and Peter H. WILSON (eds.), The Holy Roman
Empire, 1495–1806. Oxford, New York, Oxford University Press 2011. xi, 397 s.
– R. J. W. EVANS and Peter H. WILSON (eds.), The Holy Roman Empire, 1495–1806:
a European pespective, Leiden, Brill 2012. XIV, 401 s.
– Jaroslav HRDLIČKA a Jan Blahoslav LÁŠEK (eds.), Paměti Vlastimila Kybala. Díl 1.
[Chomutov], L. Marek, 2012. 249 s.
– Dariusz JERCZYŃSKI, Józef Kożdoń (1873–1949) przywódca Śląskiej Partii Ludowej,
a kwestia narodowości śląskiej na Śląsku Cieszyńskim i Opawskim w XIX i XX w.
Zabrze, Narodowa Oficyna Śląska 2011. 289 s.
– Ladislav KUDRNA, První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta,
Praha, Academia, Ústav pro studium totalitních režimů 2012. 281 s.
– Karel PACNER, Život novináře, aneb, „To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc“,
Praha, Academia, 2012. 446 s.
– David PINDUR, Martin TURÓCI a kol., Šľachta na Kysuciach a jej susedia = Šlechta
na Kysucích a její sousedé. Český Těšín – Čadca – Žilina, Muzeum Těšínska, Kysucké
múzeum v Čadci, Považské múzeum v Žiline, 2012. 263 s.
Výtahy z českých časopisů a sborníků
Acta onomastica. 52, 2011:
Zofia ABRAMOWICZ, Identyfikacja ludności żydowskiej na ziemiach polskich i białoruskich
(XVI-XVIII W.), s. 7–14. – Jaroslav DAVID, Vlastní jména a jejich (historická) sémantika,
s. 15–30. – Robert DITTMANN, Toponymie v náměšťském Novém zákoně,
s. 31–45. – Žaneta DVOŘÁKOVÁ, Ostrov Cohnova rozhodnutí aneb krajina jmen v románu
Bernarda Malamuda Boží milost, s. 45–54. – Zuzana GELNAROVÁ – Michal GELNAR, Toponyma,
hydronyma a oronyma v Lužických horách a jejich okolí ve vztahu k dějinám
sklářství, s. 55–82. – Miroslav KAZÍK, Funkčný člen „priezvisko“ v modelovej interpretácii
živých osobných mien slobodných osôb v Papradi, s. 83–91. – Stanislava KLOFEROVÁ,
K územnímu rozrůznění předložek v pomístních jménech na Moravě a ve Slezsku,
s. 92–101. – Vidan NIKOLIĆ, O jednom retkom toponimu u istočnoj Bosni sa germanskim
poreklom, s. 102–110. – Svatopluk PASTYŘÍK, Příjmení v Bartošově Dialektickém slovníku
moravském (s přihlédnutím ke klasifikaci příjmení), s. 111–132. – Mariusz RUTKOWSKI,
Dictionary of Proper Names, Metaphors and Connotations: Outline of Theoretical Background,
s. 141–148. – Marta ŠTEFKOVÁ, Svatý Jan v pomístních jménech Moravy a Slezska,
s. 149–159. – Pavel ŠTĚPÁN, Tvoření detoponymických urbanonym (na příkladu urbanonymie
hlavního města Prahy, s. 160–178. – Valéria TÓTH, Change Typology of Toponyms,
s. 179–189.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 247
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 247
Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis. 51, 2011,
č. 1:
Emilie TĚŠÍNSKÁ – Ludmila HLAVÁČKOVÁ, Z historie výuky fyziky pro mediky na
pražských univerzitách, s. 11–57. – Michal ŠIMŮNEK, Poslední „vůdcovská škola“ nacistické
diktatury. Tzv. Nacionálně politický výchovný ústav Čechy (Nationalpolitische
Erziehungsanstalt Böhmen) v Kutné Hoře, 1943–1945, s. 59–81. – Michal ŠIMŮNEK –
Petr SVOBODNÝ, Dokument ke konci pražské německé lékařské fakulty v květnu 1945,
s. 85–89. – Jiřina URBANOVÁ, Obsah a rejstříky časopisu Acta Universitatis Carolinae –
Historia Universitatis Carolinae Pragensis XXXI/1–2 až L/2 (1991–2010), s. 119–144.
Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis. 51, 2011,
č. 2:
Ludmila HLAVÁČKOVÁ, Druhá česká a německá interní klinika v Praze v dobách
přednostenství E. Maixnera, J. Thomayera a R. Jaksche, s. 11–43. – Michaela HAVELKOVÁ,
První české akademičky a mateřství, s. 45–58. – Jiří PULEC, Moravskoslezské vysokoškolské
studentstvo ve statistice roku 1946, s. 59–78 – Zdeňka PETROVÁ, Žezlo Přírodovědecké
fakulty Univerzity Karlovy: nové poznatky o historii, restaurování a použitých materiálech,
s. 81–101.
Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis. 52, 2012.
Suppl. 1. Bylo nebylo. Studie (nejen) k dějinám dějepisectví, vzdělanosti a didaktice
dějepisu:
Jaroslav MED, Trocha vzpomínání ... [Historik Zdeněk Beneš], s. 13. – Lenka BOBKOVÁ
– Eduard MAUR, Profesor Zdeněk Beneš – mladý šedesátník, s. 15–20. – Hana KÁBOVÁ,
Zdeněk Beneš: bibliografie, s. 21–42. – Jiří PEŠEK, Historiografie jako aplikovaná
společenská věda (neveselá posjezdová úvaha v podstatě proseminární), s. 45–52. – Jan
HORSKÝ, Smysl a význam, kultura a transcendence, s. 53–60. – Josef BLÜML, Šustovy středoškolské
učebnice dějepisu, s. 61–67. – Michal SVATOŠ, Zdeněk Kalista a Karlova univerzita,
s. 69–75. – Bohumil JIROUŠEK, „O studiu dějepisu“ Karla Stloukala – příručka pro
studenty či vyznání historikovo?, s. 77–83. – Veronika STŘEDOVÁ, Jazyk a styl odborného
textu v českém moderním historickém myšlení, s. 85–94. – Dagmar BLÜMLOVÁ, Koncept
dějin v poetické metafoře Havranlandu Petra Rákose, s. 95–100. – Martin NEJEDLÝ, „Já,
válka, hodlám každému poroučet!“ Středověká poezie jako pramen k pochopení dobového
diskursu o válce a míru, s. 101–109. – Jiří STOČES, Studentské výmluvy jako nové badatelské
téma?, s. 111–120. – Jaroslav ČECHURA, Antidisciplinování, či disciplinování zdola?
Pasáček, zlodějíček, sexuální delikvent a aktivní člověk Tomáš Kabourek alias Studnička,
s. 335–339. – Petr SVOBODNÝ, 17. listopad 1939 a 1989: čeští univerzitní studenti v období
totalitních režimů v současné historiografii a kultuře vzpomínání, s. 133–142. – Karol
BÍLEK, Dva novopačtí Soboťáci či sobotečtí Novopačáci, s. 143–147. – Robert Radim NOVOTNÝ,
„Musíme být houževnatí a důsledně jim splácet stejnou mincí“. Česko-německé
potýkání se na Novopacku na přelomu 19. a 20. století, s. 149–155. – Miroslav HROCH, Jak
konstruovat dějiny Evropy?, s. 159–166. – Jaroslav PÁNEK, Bavorsko-české vztahy v dějinách
a v současnosti (úvaha o jejich rozdílném nazírání a o možnostech prezentace),
s. 167–175. – Marie BLÁHOVÁ, Slavnost v Chambéry, s. 177–181. – Blanka ZILYNSKÁ, Cesta
za vzděláním opata Benedikta Johnsdorfa. Několik sond do problematiky univerzitních
studií slezských kleriků, s. 183–192. – Václav BŮŽEK, Náboženské zápasy v římsko-německé
říši pohledem satirické rozmluvy z roku 1608, s. 193–198. – Jan RYCHLÍK, Spory
slovenské a maďarské historiografie o interpretaci slovenského povstání 1848–1849 a jez
v ě d e c k é H o ž i v o ta 248
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 248
jich politický dopad, s. 199–208. – Roman HOLEC, Česká politika v uhorskej karikatúre
(1867–1918), s. 209–229. – Ivan JAKUBEC, Česko-slovensko – německé dopravní vztahy
od listopadu 1938 do března 1939: vodní doprava, s. 231–239. – Vratislav ČAPEK, Některé
mezinárodně diskutované problémy o úloze historie ve školním vyučování, s. 243–257. –
Bodo von BORRIES, Gemeinsame bi-nationale Schulbücher? Oder Austausch von abweichenden
Geschichten?, s. 259–267. – Robert MAIER, Die deutsch-tschechische und die
deutsch-polnische Schulbuchkommission. Eine vergleichende Betrachtung, s. 269–279. –
Dagmar HUDECOVÁ, Školní projekty Česko-německé komise pro učebnice dějepisu,
s. 281–284. – Viliam KRATOCHVÍL, Podnety na rozvíjanie kľúčových kompetencií učiteľov
dejepisu (Metafora stromu – ako nazerať na veci), s. 285–294. – Milan HES, K povaze školního
historického pramene, s. 295–299. – Denisa LABISCHOVÁ, Perspektivy oborově didaktického
výzkumu historického vědomí, s. 301–309. – Blažena GRACOVÁ, Beneš a jiní
naši prezidenti. Z výzkumu znalostí české mládeže o československých prezidentech,
s. 311–320. – Hana NĚMCOVÁ, Edukační systémy muzejních expozic, s. 321–325. – Mikuláš
ČTVRTNÍK, Archivní vzdělávání, s. 327–333.
Archaeologia Historica. 37, 2012, č. 1:
Zdeněk MĚŘÍNSKÝ, Die ersten Stadtformationen in der Welt der Slawen mit speziellem
Augenmerk auf Grossmähren, s. 7–58. – Jaroslava ŽUFFOVÁ, Murovaný obytný dom
z mestských počiatkov s atypickou šijou, s. 59–74. – Alexander BOTOŠ, Rimavská Sobota
v stredoveku a v novoveku, s. 75–86. – Rastislav RUSNÁK, K charakteru stredovekej drevenej
zástavby na košických parcelách, s. 87–100. – Peter BARTA, Dendrochronologický
výskum archeologických nálezov dreva z Košíc, s. 101–104. – Stanislava REPKOVÁ, Interpretačné
možnosti veže kruhového pôdorysu v centre Žiliny a jej pamiatková prezentácia,
s. 105–112. – Peter NAGY, Archeologický výskum na dostavbe hotela Holiday Inn v Trnave,
s. 113–132. – Anna BARTEKOVÁ, Studne s výdrevou z Trnavy – Hviezdoslavovej ulice,
s. 133–141. – Ladislav ČAPEK, Město České Budějovice a jeho zázemí ve vrcholném středověku,
s. 143–164. – Jiří ORNA – Veronika DUDKOVÁ, Archeologické doklady obléhání
Plzně husity, s. 165–174. – Tomáš DURDÍK, Opevněná hradní městečka v Čechách,
s. 175–187. – Rudolf PROCHÁZKA – Antonín ZŮBEK, Výpověď archeologických pramenů
o prostorovém vývoji jihovýchodní části Brna ve 12.–15. století na příkladu parcely někdejšího
domu Josefská 7, s. 189–208. – Miroslav DEJMAL, Struktura vrcholně středověkého
osídlení ve Veselí nad Moravou, s. 209–232. – Ivona VLKOLINSKÁ, K problematike značiek
na dnách nádob z Nitry-Lupky, s. 235–250. – Anna BARTEKOVÁ – Patrícia PRISTACHOVÁ
– Lucia NOVÁKOVÁ – Martin NOVÁK – Drahoslav HULÍNEK, Stredoveké osídlenie Šamorína,
s. 251–256. – Milan HANULIAK – Ivan KUZMA, Vrcholnostredoveká osada
v Mužle-Čenkove, s. 257–272. – Dominik REPKA – Noémi PAŽINOVÁ, Vrcholnostredoveké
sídliskové objekty z Podhorian-Sokolníkov, s. 273–287. – Pavel VAŘEKA – Petr ROŽMBERSKÝ
– Lukáš HOLOTA – Zdeňka SCHEJBALOVÁ, Vesnické zázemí středověké Nové Plzně,
s. 289–318. – Lucie GALUSOVÁ, Zaniklý středověký sídelní areál na Tachovsku, s. 219–329.
Archaeologia Historica. 37, 2012, č. 2:
Tatiana ŠTEFANOVIČOVÁ, Južné podhradie Bratislavského hradu, s. 343–356. –
Zuzana ŠEVČÍKOVÁ, Južné podhradie Bratislavského hradu. Kapitoly z dokumentácie
architektonických reliktov Vydrice, s. 357–378. – Denisa DIVILEKOVÁ – Katarína HARMADYOVÁ,
Stredoveké a novoveké hospodárske a obytné objekty z hradu Devín, s. 379–390.
– Martin BÓNA – Peter BARTA, Výsledky architektonicko-historického a dendrochrono logického
výskumu Živánskej veže pri Jedľových Kostoľanoch, s. 391–399. – Bořivoj
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 249
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 249
NECHVÁTAL, Záchranný archeologický výzkum na raně středověkém hradišti v Šárce,
s. 401–418. – René KYSELÝ, Středohradištní zvířecí kosti z výzkumu v Divoké Šárce v roce
1967, s. 419–421. – František GABRIEL – Lucie KURSOVÁ, Středověká a raně novověká
sídla na pískovci, s. 423–432. – Michal BUDAČ – Veronika MACHAČOVÁ – Milan PROCHÁZKA,
Příklad nezdařené lokace hradu na Sedlčansku, s. 433–444. – David NOVÁK –
Pavel VAŘEKA, Tvrze na Rokycansku, s. 445–459. – Jiří BOUDA – Hana HANZLÍKOVÁ, Příspěvek
k poznání stavebního vývoje tvrze v Nezvěsticích, s. 461–468. – David VÍCH,
Vrcholné středověké opevnění v k. ú. Výprachtice, s. 469–476. – Miroslav PLAČEK, Opevnění
města Rhodu z přelomu středověku a novověku, s. 477–494. – Bořivoj NECHVÁTAL –
Petra STRÁNSKÁ – Ivo SVĚTLÍK, Radiouhlíkové datování raně středověkého pohřebiště
v Radomyšli u Strakonic, s. 497–505. – Jiří VARHANÍK, K vzájemnému vztahu západní
věže a lodi románských podélných kostelů, s. 507–512. – Drahomíra FROLÍKOVÁ-KALISZOVÁ
– Josef MATIÁŠEK, Archeologie v budově kaple sv. Kříže na Pražském hradě,
s. 513–527. – Martin ČECHURA, Raně středověké sídlo (?) u kostela Nanebevzetí Panny
Marie v Bukovci (okr. Domažlice), s. 529–538. – Zdeněk VÁCHA, Opatská kaple (kaple
sv. Šebestiána) premonstrátského klášterního kostela Panny Marie a sv. Václava ve
Znojmě-Louce. (Poznámky ke stavebnímu a výtvarnému vývoji), s. 539–555. – Dalibor
JANIŠ – Zdeněk VÁCHA – Radim VRLA, Kostel sv. Jakuba Většího ve Valašském MeziříčíKrásně.
(Příspěvek ke stavebním dějinám), s. 557–570. – Martin MIŇO, Archeologický výskum
na mieste predpokladaného zaniknutého Kostola sv. Michala Archanjela
v Sliači-Sampore, s. 571–576. – Marián SAMUEL – Henrieta ŽAŽOVÁ, Kostol Narodenia
Panny Márie v Socovciach. (Výsledky archeologického a archívneho výskumu), s. 577–593.
– Štefan ORIŠKO, K problému kaplnky Zvolenského zámku, s. 595–605. – Daniel PIVKO,
Stavebný a dekoračný kameň a jeho opracovanie na stredovekom Slovensku, s. 609–628.
– Jana GRYC – Zofia JAGOSZ-ZARZYCKA, Średniowieczne i nowożytne posadzkowe płytki
ceramiczne ze zbiorów Muzeum Śląska Cieszyńskiego w Cieszynie, s. 629–642. – Monika
MARTINISKOVÁ, Nálezy keramických dlaždic z hradu Rokštejn, s. 643–662. – Irena
LOSKOTOVÁ, Brněnské kachle se starozákonními hrdiny, s. 663–678. – Markéta TYMONOVÁ,
Renesanční kachle s dvanácti biblickými hrdiny a tyrany z českého Slezska, s. 679–689. –
Petr ŽÁKOVSKÝ, Tesáky s člunkovitými záštitami a jejich postavení ve vývoji chladných
zbraní, s. 691–732. – Vendula VRÁNOVÁ – Jakub VRÁNA, Nálezy podkov z hradu Tepence,
s. 733–746. – Zdeňka MĚCHUROVÁ, Pásové řetězy ze sbírek Moravského zemského muzea
v Brně jako archeologický doklad renesančního užitého umění, s. 747–766. – Šimon KOCHAN,
Dřevěné středověké artefakty z Jihlavy, s. 767–795. – Lukáš FUNK – Martin VÁŇA,
Datování objektů zaniklých po roce 1945 pomocí dendrochronologie živých stromů,
s. 799–807. – Bořivoj NECHVÁTAL, Jubileum Jarmily Princové-Justové, s. 809–810. – Petr
SOMMER, Doc. PhDr. Miroslav Richter, DrSc. (29. 5. 1932 – 12. 8. 2011), s. 810–811. –
Andrej VRTEL, Za doc. PhDr. Jozefom Hoššom, CSc. (11. 5. 1946 – 19. 5. 2012), s. 812. –
Stanislav VOHRYZEK, XLIII. mezinárodní konference archeologie středověku, s. 813.
Archivní časopis. Roč. 62, 2012, č. 2:
Lenka MARTÍNKOVÁ, Církevní archivnictví na území Českobudějovické diecéze po
roce 1785, se stručnou retrospektivou předchozího stavu, s. 117–166. – Janusz TANDECKI,
Andrzej Tomczak, s. 167–173. – Karel WASKA, K otázce členění listin jako archivní výkaznické
jednotky. Úvaha nad formulářem evidenčního listu národního archivního dědictví,
s. 174–180. – Martin NEKOLA, Zpráva o fondu Jaromíra Smutného na University of Columbia
v New Yorku, s. 181–187. – Ileana-Maria RATCU, Vývoj a studium pomocných věd
historických v Rumunsku v evropském kontextu, s. 187–193. – Vladimíra HRADECKÁ, Konz
v ě d e c k é H o ž i v o ta 250
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 250
ference Regionální vlastivědná periodika a jejich místo v historiografii (Vlašim 24.–25. listopadu
2011), s. 193–197.
Archivní časopis. Roč. 62, 2012, č. 3:
Stefan LEHR, „Podstatně zvýšit německý vliv“. Archiváři a archivy v Protektorátu Čechy
a Morava (1939–1945), s. 229–247. – Michal WANNER, Několik poznámek k úvahám
dr. Wasky nad členěním listin jako archivní výkaznické jednotky, s. 248–254. – Jan KAHUDA,
Výzkumné středisko historických menšin ve Vídni a jeho dokumentační sbírky, s. 255–259.
Časopis Matice moravské. Roč. 131, 2012, č. 1:
Petr JELÍNEK, Milosrdní bratři v Prostějově a jejich klientela (1740–1780), s. 3–38. –
Martin PELC, Vídeňský akademický buršenšaft „Silesia“ a život v provincii, s. 39–63. –
Marek ŠMÍD, Jednání Jana Šrámka ve Vatikánu ve dvacátých letech 20. století, s. 65–88. –
Martin ŠIKULA, Tři poznámky k násilné transformaci Sokola. Regionální sondy do postupné
likvidace tradiční spolkové organizace v letech 1948–1952, s. 89–116. – Marcin
R. PAUK, Migrace – protekce – asimilace. Lužičtí Schliebenové v české politické elitě
13. století, s. 117–128. – Libor JAN, Znovu k datu hnězdenské korunovace krále Václava II.,
s. 129–134. – Lucie MAZALOVÁ, Původ Milíče z Kroměříže, s. 135–143.
Časopis Slezského zemského muzea – série B. Vědy historické. Roč. 60, 2011, č. 1:
Věra ČULÍKOVÁ, Pozdně středověké odpadní jímky na Drůbežím trhu v Opavě: pepř,
kmín, cibule, černucha a další rostliny (archeologický výzkum v r. 2005), s. 1–46. – Petr
KOUKAL, K otázce výšky hudebního ladění ve Slezsku, s. 47–58. – Barbara POKORNÁ,
Druhé životy antických mincí, s. 59–69. – Veronika DULÍKOVÁ, Ztracená a zapomenutá
opavská kolekce egyptských nálezů. Příběh egyptiak z vykopávek proslulého Flinderse
Petrieho, s. 71–83. – František ŠVÁBENICKÝ – David VÁHALA, „Nové přírůstky“ Slezského
zemského muzea – tzv. Folkloristický archiv Slezského ústavu, s. 85–95.
Časopis Slezského zemského muzea – série B. Vědy historické. Roč. 60, 2011, č. 2:
Oldřich HÁJEK – Milan PŮČEK – Jiří NOVOSÁK – Lívia PEKAJOVÁ, Muzea v České
republice – analýza vybraných charakteristik, s. 101–112. – Michal ŽIVNÝ – Zbyněk MORAVEC
– Vendula UHROVÁ, Hřbitov okolo kaple sv. Lukáše v Ostravě – archeologickoantropologická
analýza, s. 113–126. – Markéta WIESNEROVÁ, Bruntálský zámek Řádu
německých rytířů – poslední středisko zámecké hudební kultury ve Slezsku na přelomu
18. a 19. století, s. 127–140. – Martin PELC, Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte
Österreichisch-Schlesiens, s. 141–151. – Antonín PŘICHYSTAL – Josef Jan KOVÁŘ – Martin
KUČA, A Nephrite Axe from the Jeseník Museum, s. 153–159. – Jaromír OLŠOVSKÝ, Materiálie
k sochařství 19. století v západní části českého Slezska, s. 161–164. – Miroslava
SUCHÁNKOVÁ, Pernikářské formy ve sbírkách Slezského zemského muzea v Opavě
(K rozvoji pernikářského řemesla v Opavě), s. 165–188.
Časopis Společnosti přátel starožitností. Roč. 119, 2011, č 3:
Čeněk PAVLÍK, Reliéf s Šalamounovým soudem na renesančním kachli uloženém
v Městském muzeu v Jaroměři, s. 129–131. – František GABRIEL – Lucie KURSOVÁ,
Informace historických pramenů o středověkých sídlech a problémy s jejich interpretací,
s. 132–139. – Petr MENŠÍK – Václav SLÁDEK, Středověké sídlo u Okrouhlé na Milevsku.
Několik poznámek k historii průzkumu, s. 140–154. – Jaroslav PÁNEK, Petr Vok z Rožmberka
– člověk své i naší doby, s. 155–167. – Václav VALEŠ, Krátká, ale dramatická
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 251
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 251
historie statků Strahovského kláštera v západních Čechách, s. 168–174. – Lubomír SRŠEŇ,
Oslavný portrét Karla Jaromíra Erbena od Karla Javůrka, s. 175–183.
Časopis Společnosti přátel starožitností. Roč. 119, 2011, č 4:
Filip SROVNAL, „K chvále našeho císařství, k oslavě a poctě Panny Marie Bohorodičky“.
O smyslu, funkci a architektuře norimberské Frauenkirche, s. 193–214. – Čeněk
PAVLÍK, Kachle z Doubravníka, s. 215–231. – Karel SKLENÁŘ, Josef Ladislav Píč ve Společnosti
přátel starožitností českých (K 100. výročí jeho úmrtí), s. 232–244.
Český lid. Roč. 99, 2012, č. 2:
Petr VAŠÁT, Studium bezdomovectví v USA: inspirace pro výzkum v České republice,
s. 129–149. – Lenka ŠOLCOVÁ, Subjektivní reflexe reemigrace černobylských přesídlenců
v lokalitě Kopidlno, s. 151–172. – Jana PROCHÁZKOVÁ, Čeští kolonisté na Slovensku v období
první ČSR na příkladu kolonie Sülly (Šulany), s. 173–186. – Jana JETMAROVÁ, Bolívie:
země indigenního environmentalistu? Několik úvah nad paradoxy bolivijského politického
projektu, s. 187–212. – Emil SOULEIMANOV – Kamil PIKAL, Perspektivy ázerbájdžánského
nacionalismu a separatismu v Íránu, s. 213–232.
Dějiny a současnost. Roč. 34, 2012, č. 9:
Martin WIHODA, Basilej, 26. září 1212: Nesnadné počátky Zlaté buly sicilské, s. 14–17. –
Bohdana DIVIŠOVÁ, Jedenáct hezkých let v Praze. Vzpomínky lékaře Hippolyta Guarinoniho
(1571–1654), s. 18–21. – Jan LUKAVEC, Nejlahodnější město měst aneb Čeští cestovatelé
v Sarajevu, s. 22–25. – Timothy NAFTALI, Padesátiny kubánské raketové krize:
Nějaké další sovětské záhady?, s. 28–31. – Karel SIEBER – Vít SMETANA, „K hrůze nepoznaného
by měl mít člověk trochu úcty“. Rozhovor s armádním generálem Karlem Pezlem
o kubánské raketové krizi a operačním plánování československé armády, s. 32–35. – Karel
SIEBER, To nejhorší, co se mohlo stát… Karibská krize pohledem československých diplomatických
depeší, s. 36–39. – Hana V. BORTLOVÁ, „Checo“ na Kubě. Raketová krize
v československo-kubánských vztazích a dobové postřehy poradce Kriegla, s. 40–43.
Dějiny a současnost. Roč. 34, 2012, č. 10:
Markéta KŘÍŽOVÁ, Zábava, nebo otrava? Jak a proč psát „historii pro děti“?, s. 14–15. –
Ivo CERMAN, Návrat před Josefa II.? Mýtus o neexistenci církevního vlastnictví, s. 18–21. –
Robert Mark FRIEDMAN – Doubravka OLŠÁKOVÁ, „Do Nobelovy medaile se vrylo mnoho
lidských slabostí“. Rozhovor s historikem Robertem Markem Friedmanem o „tanci“ kolem
zlaté medaile, domnělé nestrannosti kritérií, prospěchu lidstvu a iluzi nevyhnutelnosti,
s. 22–25. – Vít VLNAS, Sňatek na bitevním poli aneb Versailleský smír revoluce s monarchií,
s. 28–31. – Anna PRAVDOVÁ – Tomáš WINTER, František Kupka – malíř mezi kanóny,
s. 32–35. – Bronislava ROKYTOVÁ, Umění na dvou frontách. Antinacistická výtvarná scéna
v Československu 1933–1939, s. 36–39. – Milan PECH, Umění na poli studené války. Od
Umění moderní Ameriky k Novému americkému umění, s. 40–43.
Dějiny a současnost. Roč. 34, 2012, č. 11:
Bedřich LOEWENSTEIN, Ubývá v dějinách násilí? Několik úvah, zvláště o 20. století,
s. 14–17. – Dalibor VÁCHA, The Walking Dead a nacisté. Fenomén oživlých mrtvol ve filmu
a v komiksu, s. 18–21. – Nedokončený dialog se Zdeňkem Vašíčkem. O klasifikaci artefaktů
a ekofaktů, o úctě k autoritám, architektuře a čtení knih v exilu. Připr. Jan KLÁPŠTĚ,
s. 22–24. – Miloš SOLAŘ, 40. výročí přijetí Úmluvy. Ochrana světového kulturního a příz
v ě d e c k é H o ž i v o ta 252
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 252
rodního dědictví, s. 25. – Tomáš BOROVSKÝ, „A bude-li kdy světské veselíčko…“ Svátky
a slavnosti středověkého města, s. 28–31. – Michaela ANTONÍN MALANÍKOVÁ, „Věrně se
mnú pracovala a statku mého dobýti a vydělati pomáhala...“ Rodinný život v pozdně středověkém
městě, s. 32–36. – Martin MUSÍLEK, Muholt, cibule, česnek… Zahrady středověké
Prahy, s. 37–40. – Eva DOLEŽALOVÁ, Mysleli to měšťané se svou vírou vážně? Osobní
i institucionální formy zbožnosti, s. 41–43.
Dějiny a současnost. Roč. 34, 2012, č. 12:
Ivana ČORNEJOVÁ, Europa Jagellonica. S odstupem a bez pozlátka, s. 14–15. – Pavla
GKANTZIOS DRÁPELOVÁ, Ekonomická krize v Řecku a historikové. Příklady ze starověkých
Athén a Byzance, s. 16–19. – Pavla STÁTNÍKOVÁ, Velká voda v Praze, s. 22–25. – Radmila
ŠVAŘÍČKOVÁ SLABÁKOVÁ, Šlechta v české kolektivní paměti 20. století. Obraz šlechty
ve veřejném mínění a v tisku, s. 28–30. – Lucie LANÍKOVÁ, Neobvyklé záliby jednoho
šlechtice. Rytíř Viktor Bauer-Rohrfelden a jeho vztah k mystice, s. 34–36. – Zdeněk
HAZDRA, Komtesa rodem a hraběnka sňatkem. Immaculata Brandisová a Marie Kolowrat-Krakovská,
s. 37–39. – Petr KAŇÁK – Jan VAJSKEBR, Karl von Treuenfeld. Voják, elitář
a politický bojovník ve službách SS, s. 40–43.
Folia Historica Bohemica. 27, 2012, č. 1:
Pavel MAREK, Španělský královský dvůr očima české šlechty. Luisa z Pernštejna
v procesu politické a kulturní komunikace mezi Prahou, Vídní a Madridem, s. 7–39. – Jana
JANIŠOVÁ, Privilegium Rudolfa II. pro olomoucké biskupství z roku 1590. První argumentace
biskupa Stanislava Pavlovského, s. 41–69. – Josef HRDLIČKA – Josef KADEŘÁBEK,
Individuální prvky administrativního tlaku na konverze měšťanů českých měst ve dvacátých
letech 17. století, s. 71–98. – Alessandro CATALANO, Die Funktion der italienischen
Sprache während des Episkopats des Prager Erzbischofs Ernst Adalbert von Harrach
(1623–1667) und die Rolle des Kapuziners Basilius von Aire (1591–1665), s. 99–134. – Marie
RYANTOVÁ, Jazyková otázka v církevní správě pražské arcidiecéze kolem roku 1700,
s. 135–154. – Martina ONDO GREČENKOVÁ, Příslib štěstí a tyranie dokonalosti. Reformy
státu v depeších francouzských velvyslanců o vládě Josefa II., s. 155–186.
Folia numismatica. Supplementum ad Acta Musei Moraviae, 25, 2011, č. 1:
Lukáš RICHTERA – Martin ZMRZLÝ – Jan ZMRZLÝ – Jan VIDEMAN – Dagmar GROSSMANNOVÁ
– Lukáš KUČERA, Moravské denáry fenikového typu Přemysla Otakara II. z nálezu
Třebíč-Borovina a jejich analýza, s. 3–17. – Juliana BOUBLÍKOVÁ JAHNOVÁ, Italská
renesanční plaketa s kladením Krista do hrobu, s. 19–23. – Květoslav GROWKA, Sovětská
faleristika, její východiska, systém a její vliv na faleristiku socialistických států, s. 25–40. –
Vilius KAVALIAUSKAS – Ivan KOLÁČNÝ, Vyznamenání baltických států: předválečné tradice
a proudy nové doby, s. 41–56. – Jaroslav JELÍNEK, Nálezy jednotlivých mincí na Moravě,
s. 57–60.
Folia numismatica. Supplementum ad Acta Musei Moraviae. 25, 2011, č. 2:
Witold GARBACZEWSKI, Topos na monetach średniowiecznych – przykład czeski
i morawski, s. 77–97. – Daniel KIANIČKA, Vzdálená úroveň riadiaceho aparátu kremnickej
mincovne v 18. storočí, s. 99–106. – Marek BUDAJ, Niekoľko poznámok k obehu európskych
dukátov v Indii v druhej polovici 17. storočí, s. 107–119. – Dagmar GROSSMANNOVÁ,
Nález k Velké Bíteši (Příspěvek ke studiu rakouských feniků na Moravě ve 2. polovině
13. století), s. 121–133. – Ján HUNKA, Nálezy stredovekých mincí v Bratislave, s. 135–146. –
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 253
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 253
Petr HAINANN, Medaile na počest Franze Xavera Gabelsbergera, tvůrce německé těsnopisné
soustavy, s. 147–149. – Jaroslav JELÍNEK, Cány odlévané z nepromíchané stříbrné
litiny, s. 151–154.
Folia numismatica. Supplementum ad Acta Musei Moraviae: 26, 2012, č. 1:
Jarosław BODZEK, „Tissafernes“ a počátky bronzových mincí v Malé Asii, s. 3–12. –
Zbyněk SVITÁK, Užívání bankovních obligací od roku 1759, s. 13–19. – Jan VIDEMAN – Miroslav
MYŠÁK – David BLÁHA, Ikonografie neznámého denáru ze Znojemska, s. 21–25. –
Jiří MILITKÝ – Dagmar KAŠPAROVÁ – Milan VOKÁČ, Soubor mincí z areálu sídliště z doby
laténské a římské ve Strachoticích, s. 27–41. – Jan ŠMERDA, Podezřelý tolar Ferdinanda II.,
s. 43–45. – Dagmar GROSSMANNOVÁ – Jan T. ŠTEFAN, Brněnský nález malých moravských
brakteátů. Nález Typos a jeho metrologie, s. 47–53. – Martin RUČKA, Nový typ keltských
mincí ze středního Pováží – drobné nominály lopatkovitých staterů kmene Kotinů,
s. 55–61.
Fontes Nissae. Prameny Nisy. Regionální historický sborník. 12, 2011:
Jiří BOCK, Sídelní vývoj Liberecka, jeho církevní správa a počátky Liberce v předhusitském
období, s. 9–53. – Martin HOLÝ, Gymnázium ve Zhořelci a Čechy (1565–1620),
s. 55–73. – Jakub FEIGE, Tři příběhy obecní samosprávy na česko-německém národnostním
rozhraní. Šumburk nad Desnou – Tanvald – Velké Hamry (1850–1945), s. 75–130. –
Jaroslav ZEMAN, Mezi tradicí a modernitou – tvorba ateliéru Lossow & Kühne v severních
Čechách, s. 131–184. – Pavel KMOCH – Kateřina LOZOVIUKOVÁ, Pomsta nebo spravedlnost?
Trestní nalézací komise v českých zemích, s. 185–206. – Kateřina LOZOVIUKOVÁ –
Vlasta VANÍČKOVÁ, Paměť Liberecka IV. – Příběh Otakara Raulíma, s. 207–224. – Robert
FILIP, ONV Liberec v letech 1960–1990 – správní vývoj okresu Liberec. Část I. (1960–1968),
s. 225–251. – Hana CHOCHOLOUŠKOVÁ, Osobní fondy ve Státním okresním archivu Liberec,
s. 255–270. – Jan KAŠPAR, Rodinné, rodové a firemní fondy uložené ve Státním
okresním archivu (SOkA) Jablonec nad Nisou, s. 271–279. – Jiří BARTOŠ STURC, Krypta
kostela Nalezení sv. Kříže v Liberci a její otevření v říjnu 2010, s. 281–308.
Historica Olomucensia. Sv. 39, Sborník prací historických sv. 27, 2011:
Jiří ŠMERAL, Ladislav z Boskovic a raná renesance v Moravské Třebové, s. 9–17. –
Jan AL SAHEB, „Což tamž do Slezska nenáleží a sem k Moravě přísluší“. Státoprávní spor
o lenní statek Místek v 16.–17. století, s. 19–30. – Jaroslav MILLER, Tisíc tváří hrdiny: Herkules
v protestantské literární a ikonografické tradici a propagandě, s. 31–50. – Hana MATĚJKOVÁ,
„Slovou a jsou ony nás všech veliké matky.“ Porodní báby a jejich role v raně
novověké společnosti, s. 51–62. – Jarmila KAŠPÁRKOVÁ, Reforma v ženských klášterech
české františkánské provincie. Autorita a gender, s. 63–81. – Sylva SKLENÁŘOVÁ, Spojené
království nizozemské (1815–1830), s. 83–95. – Pavel MAREK, „Antimodernista“ František
Kordač, s. 97–119. – Tomáš HUBÁLEK, Poznámky k procesu normalizace na Pedagogické
fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, s. 121–137.
Historica Olomucensia. Sv. 40, Sborník prací historických sv. 28, 2011:
Milan HLAVAČKA, Zahraniční historiograficko-metodologické inspirace aneb jak
psát syntézu dějin 19. století?, s. 11–24. – Jiří HUTEČKA, Jih versus Unie: pozadí krize
americké státnosti v polovině 19. století, s. 25–51. – Marie MACKOVÁ, Všeobecný občanský
zákoník v habsburské monarchii roku 1811, s. 53–63. – Jiří ŠTAIF, František Palacký
jako místo historické paměti se zvláštním zřetelem k Moravě, s. 65–93. – Ema TOz
v ě d e c k é H o ž i v o ta 254
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 254
MÁŠKOVÁ, Beda Dudík OSB doktorandem v Olomouci, s. 95–108. – Pavel MAREK, Jednoty
katolických tovaryšů. Příspěvek k historii formování českého křesťansko-sociálního
hnutí, s. 109–124. – Marek ŠMÍD, Všeobecný strach Vatikánu ze svobodných zednářů
v ČSR, s. 125–140.
Historica Olomucensia. Sv. 41. Sborník prací historických sv. 29, 2012:
Jana VÍTOVÁ, Majetkové poměry královny Elišky Rejčky, s. 35–54. – Ivana KOČOVÁ,
Symbolický rozměr oděvu. Česká vrcholně gotická móda ve světle Bible Václava IV.,
s. 55–86. – Antonín KADLEC, Homo bellicus. Ochrana bojovníka v iluminovaných rukopisech
doby vlády Václava IV., s. 87–117. – Viktor POHANKA, Cesta Husova ochránce do služeb
Zikmunda Lucemburského. Poznámky ke dvorské kariéře Jindřicha Lefla z Lažan,
s. 119–141. – Marek BRČÁK, Annales Patrum Capucinorum provinciae Boemiae: Písemné
prameny k dějinám kapucínského řádu v českých zemích v 17. století a možnosti jejich
využití, s. 143–169. – Michaela BURIÁNKOVÁ, Pražský agent hraběte Ferdinanda Jana Verduga
v druhé půli 17. století, s. 171–192. – Daniel BARÁNEK, Život mimo ghetto: Zrod židovského
náboženského společenství na Frýdecku a Místecku, s. 193–216. – Barbora
TOMANOVÁ, Václav Křížek a táborské reálné gymnázium, s. 217–239. – Zora DAMOVÁ,
Československá státní střední škola ve Velké Británii (1940–1945), s. 241–257. – Pavel
KMOCH, „Malá retribuce“ 1945–1948. Trestní a nalézací komise v Benešově, s. 259–283. –
Zuzana HARAŠTOVÁ, „Kladivo na čarodějnice“ Václava Kaplického jako historický pramen?,
s. 285–299.
Historická demografie. Roč. 36, 2012, č. 1:
Karel ČERNÝ, Medicína v české provincii dominikánského řádu v letech 1650–1720,
s. 1–24. – Josef KADEŘÁBEK, Horní vrstva měšťanské společnosti v domácí historiografii
pozdního středověku a raného novověku. Nástin vývoje terminologie a dalších směrů bádání,
s. 25–40. – Zuzana ČEVELOVÁ, Třináct nešťastných let – případ manželů Houškových.
Příspěvek ke každodennosti manželství na venkově v 19. století, s. 41–63. – Šárka
JIRÁSKOVÁ, Vývoj obyvatelstva farnosti Zdechovice v letech 1790–1899, s. 65–113.
Historický obzor. Roč. 23, 2012, č. 9/10:
Jan CHLUBNA, „Z milosti Boží synové budou následovat“. Jindřich VIII. v zápase o zajištění
dynastie Tudorů, s. 194–198. – Martin NEJEDLÝ, „Pohleďte do zrcadla úsměvných
zrůdností“. Lesk a trýzně 15. století očima dvorských služebníků – část třetí, s. 199–214. –
Jan KOČVAR, Rakousko-Uhersko a „Boxerské“ povstání v Číně, s. 215–228. – Roman
VONDRA, Osobnosti české minulosti. Jan Žižka z Trocnova (kol. 1360–1424), s. 228–232. –
Roman KODET, Bitva u Gettysburgu (1863), s. 233–235.
Historie a vojenství. Roč. 61, 2012, č. 3:
Jiří RAJLICH, Asymetrická letecká válka: nasazení Luftwaffe proti povstaleckému Slovensku
(srpen-říjen 1944). I. část, s. 4–18. – Jan EICHLER, Je možné vyhnout se válkám?,
s. 19–28. – Jindřich MAREK, Zpravodajská služba čs. legií v Rusku 1918–1920, s. 29–44. –
Jan GALANDAUER, Nenaplněné poslání legionářského panteonu na Vítkově. Od Mnichova
k „Vítěznému únoru“, s. 45–55. – Milan VYHLÍDAL, Českoslovenští instruktoři při
výstavbě egyptského letectva a protivzdušné obrany. Káhirská akce generálmajora letectva
Vladimíra Hlavatého, s. 73–91. – Prokop TOMEK, Raketové nosiče jaderných zbraní na
území Československa, s. 73–91. – Pavel TRNKA, Středověký zlomek Starého zákona v Knihovně
Vojenského historického ústavu, s. 100–103.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 255
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 255
Historie a vojenství. Roč. 61, 2012, č. 4:
Ivo PEJČOCH, Československé lodní vojsko 1918–1959, s. 4–25. – Jiří RAJLICH, Asymetrická
letecká válka: nasazení Luftwaffe proti povstaleckému Slovensku, srpen – říjen
1944 (2. část), s. 26–45. – Karel STRAKA, Agenturní síť čs. armády v Čechách a v Německu
(1937–1938), s. 46–66. – Jindřich MAREK, Vojenská komise ČNR a radiostanice ANNA
v květnu 1945, s. 67–82. – Jan MIKULÍK, Československá vojenská pomoc Castrově režimu
v první polovině šedesátých let, s. 83–97. – Jiří PLACHÝ, Tomáš Sedláček (1918–2012),
s. 136–143.
Chrudimský vlastivědný sborník. Roč. 15, 2011:
Pavel BURGERT – František KAŠPÁREK, Drobné nálezy z mladší doby kamenné ze
Starých Jesenčan, s. 3–15. – Marta MORAVCOVÁ – Dagmar VOKOUNOVÁ FRANZEOVÁ,
Paleolitické a mezolitické nálezy ve sbírkách Regionálního muzea v Chrudimi, s. 17–37. –
Kateřina D. BĚLINOVÁ – Jan MUSIL, Tyglíkovité lampičky z Chrudimi, s. 39–59. – Petr
BOČEK, Filmové a televizní Chrudimsko, s. 61–140.
Jihočeský sborník historický. Sv. 80, 2011:
Martin HOLÝ, Jihočeští vychovatelé české a moravské šlechty v 16. a na počátku
17. století, s. 7–22. – Aleš VALENTA, Věřitelem Habsburků. Heřman Jakub Černín za války
o dědictví španělské, s. 23–51. – Adéla ŠMILAUEROVÁ – Vladimír ČERVENKA, Příspěvek
ke stavební historii raně barokního zámku ve Lnářích, s. 52–74. – Lenka RAJDLOVÁ,
Oltáře sochaře Leopolda Huebera v katedrále svatého Mikuláše v Českých Budějovicích,
s. 75–86. – Rudolf SVOBODA, Arnošt Konstantin Růžička: mládí a počátky kariéry budoucího
českobudějovického biskupa, s. 87–98. – Jan ŠTEMBERK, Blatenský „Baťa v růžích“.
Velkopěstitel růží Jan Böhm, s. 99–108. – Klára NOVOTNÁ, Jana Zátková (1859–1933).
Životopisná studie, s. 109–129 – Leoš NIKRMAJER, Gestapo v Českých Budějovicích,
s. 130–159. – Daniel KOVÁŘ, Nejstarší písemné zmínky o některých vsích na Českobudějovicku.
Hrst místopisných poznámek, s. 160–168. – Anna KUBÍKOVÁ, Historická topografie
Českého Krumlova (1424) 1459–1654. Část IX. (Latrán čp. 1–20), s. 169–190. – Tomáš
STERNECK – Jan ŠIMÁNEK, Náhrobníky kostela sv. Vincence v Doudlebech, s. 191–232. –
Eva HYNDRÁKOVÁ, Příspěvky s jihočeskou tematikou v časopise Mittheilungen des Vereins
für Geschichte der Deutschen in Böhmen, s. 233–259. – Nora JELÍNKOVÁ – Ivana
KOPECKÁ – Markéta PAVLÍKOVÁ – Eva RYDLOVÁ – Martin ZMEŠKAL, Restaurování kabinetu
s podmalbami ze sbírky Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, s. 260–282. –
Jakub KAISERŠAT – Martin HANKOVEC, Digitalizace a digitální archiv Státního oblastního
archivu v Třeboni, s. 283–286. – Aleš František PLÁVEK, „... Kdyby pil a kouřil, nekupoval
by si ty svoje knihy!“ Jihočeští archiváři blahopřáli profesoru Ivanu Hlaváčkovi k životnímu
jubileu, s. 329–330.
Lidé města / Urban People. Roč. 14, 2012, č. 2:
Adelaida REYES, Urban Ethnomusicology: A Brief History of an Idea, s. 193–206. – Zuzana
JURKOVÁ, Listening to the Music of a City, s. 293–321. – Zita SKOŘEPOVÁ HONZLOVÁ,
Acculturation Strategies in Musical Self-Presentations of Immigrants in the Czech
Republic, s. 369–384.
Lidé města / Urban People. Roč. 14, 2012, č. 3:
Jiří MUSIL, Chicagská škola a česká sociologie, s. 395–419. – Jan HORSKÝ, Pojmy, objekty,
vztahy a systémy. Poznámky o místě historické demografie ve vývoji dějepisectví,
z v ě d e c k é H o ž i v o ta 256
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 256
s. 421–455. – Olga NEŠPOROVÁ, Mateřství a otcovství v současnosti s přihlédnutím k historickému
kontextu, s. 457–486. – Marek JAKOUBEK, Archivní materiály s vojvodovskou
tematikou z výzkumu Ivy Heroldové na jižní Moravě v roce 1973 a jejich dopad na vojvodovský
výzkum, s. 487–504. – Marek JAKOUBEK, Výběrová edice archivních karet s vojvodovskou
tematikou z výzkumu Ivy Heroldové na jižní Moravě v roce 1973, s. 505–528. –
Jan KOUMAR, Církev a homosexualita. Normativní pojetí a osobní koncepty u křesťanských
duchovních, s. 529–562.
Marginalia Historica. Časopis pro dějiny vzdělanosti a kultury. 2, 2011, č. 1:
Petr CHARVÁT, Riksam rakāsum: Ještě k pulpitu v kapitulní síni oseckého kláštera,
s. 5–10. – Tomáš LIBÁNEK, Srpen nebyl jejich prohrou, s. 11–53. – Kateřina SLÁDKOVÁ,
Anna Slezská a její fundace, s. 54–78. – Barbora HANUŠOVÁ, Role ženy v Augustově politice,
s. 79–99.
Marginalia Historica. Časopis pro dějiny vzdělanosti a kultury. 2, 2011, č. 2:
Jitka BÍLKOVÁ, Život na jičínském gymnáziu na přelomu 19. a 20. století, s. 5–38. –
Ivana ČORNEJOVÁ, Klínec. Nástin dějin středověké obce. Mikrohistorická črta, s. 39–71.
Minulostí Berounska. Sborník Státního okresního archivu v Berouně. Sv. 14, 2011:
Zdenka POLÍVKOVÁ, K zakládací listině Chyňavy a Hudlic, s. 11–29. – Ivan MICHÁLEK,
Duchovenstvo podbrdského děkanátu v době předhusitské a husitské, s. 31–80. –
Miloš GARKISCH, Zvony na Berounsku a Hořovicku (2. část), s. 81–96. – David TŮMA, Zaniklá
Stroussbergova železnice v Brdech (2. část), s. 97–136. – Jiří ZAHRADNÍK, Jubilejní
krajinsko-průmyslová a živnostenská výstava v Berouně v roce 1899, s. 137–162. – Jiří
MENCL, Železorudný důl na Krušné hoře v 18. a 19. století. Jeho úloha v rozvoji fürstenberských
a komorních hutí, s. 163–202. – Ladislav ZVONAŘ, Prameny ke starším dějinám
obce Chlustina, s. 205–219. – Jaroslav FROLÍK, Tragické události jara roku 1945 na Berounsku,
s. 220–246. – Jiří TOPINKA (ed.), Paměti státního úředníka JUDr. Jaroslava Ročáka
z let 1938–1948 (1. část), s. 247-269.
Paginae historiae. Sborník Státního ústředního archivu v Praze. Sv. 19, 2011:
Petr MAREŠ, Obsazování úřadu krajského hejtmana v Čechách za vlády Ferdinanda I.
a soupis krajských hejtmanů z let 1537/1538-1560/1561 podle register české královské
kanceláře, s. 7–95. – Klára WOITSCHOVÁ, Obraz činnosti pražského apelačního soudu
v letech 1672–1682 ve světle ortelních manuálů a knih protokolů, s. 97–115. – Zuzana LOUBET
DEL BAYLE, Hubert Ripka (1895–1958): „sovětofil“ nebo „západofil“? Osud politika,
který se stal obětí československého boje za svobodu a demokracii, s. 116–157. – Karel
ŘEHÁČEK, Osidlovací úřad a Fond národní obnovy v Praze. Umístění, personální obsazení
a organizační struktura centrály a oblastních úřadoven v letech 1945–1951, s. 158–204. –
Petr KARLÍČEK, Život malíře a karikaturisty Fedora Petrikovského (1905–1968),
s. 205–216. – Monika SEDLÁKOVÁ, Zpřístupnění fondu Státní tajemník u říšského protektora
v Čechách a na Moravě, s. 217–246. – Jan BÍLEK, Korespondence Karla Čapka a Huberta
Ripky, s. 247–252. – Zdeňka KOKOŠKOVÁ, Nucená práce českého obyvatelstva
Protektorátu Čechy a Morava v období nacistické okupace. Projekt německé nadace EVZ,
s. 253–258. – Karel KOUCKÝ, Projekt bezpečnostního výzkumu „Zajištění ochrany archivních
dokumentů důležitých pro potřeby státu“, s. 259–264. – Dagmar SPÁČILOVÁ, Národní
program mikrofilmování a digitálního zpřístupnění dokumentů ohrožených degradací
kyselého papíru Kramerius, 5. rok v knihovně Národního archivu. Digitalizace deníku
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 257
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 257
Československá republika, s. 265–269. – Václav BARTŮŠEK, Podprojekt „Zámecká knihovna
Valdštejnů na zámku v Doksech – signatura A 75 – letáky o třicetileté válce“ –
5. etapa (VISK – Memoriae mundi series Bohemica 2010) knihovny Národního archivu,
s. 270–272. – Markéta NOVOTNÁ, Lenní institut na statcích českého krále v období středověku
a v raném novověku, s. 273–276. – Petr MAREŠ, Zemský soud větší v Čechách
1542–1620. Prosopografická analýza přísedících, s. 277–282. – Pavla JIRKOVÁ, Testamentární
praxe v Jihlavě v letech 1578–1624. (Testamenty jako prameny pro dějiny rodinných
struktur, historickou demografii a sociotopografii), s. 283–285. – Michaela MUNKOVÁ,
Postavení venkovských Židů v 18. a 19. století na příkladu panství Kounice v Čechách,
s. 286–288. – Mikuláš ČTVRTNÍK, Duchové dějiny v kontextu české a evropské historiografie
19. a 20. století, s. 289–292. – David HUBENÝ, Ztráta Podkarpatské Rusi v letech 1944–1945,
s. 293–296. – František FRŇKA, Zbrojní výroba a export v Československu v letech
1945–1953, s. 297–300. – Eva DRAŠAROVÁ, Národní archiv v roce 2010, s. 301–336. – Olga
POSPÍŠILOVÁ, Publikační činnost Národního archivu a jeho pracovníků za rok 2010,
s. 337–351. – Zora MACHKOVÁ, Pokus o rekonstrukci archivu Petičního výboru Věrni
zůstaneme na základě akvizic osobních fondů, s. 352–355. – Lenka KLOČKOVÁ, Osobní
archiv generála Miloše Knorra, s. 356–363. – Jarmila PEŠKOVÁ, Osobní archiv Bohumila
Šimona, s. 364–377.
Podbrdsko. Sborník Státního okresního archivu v Příbrami. Sv. 18, 2011:
Slavomil VENCL, K poznání předneolitického osídlení jižního okraje středních Čech,
s. 7–29. - Tomáš ŘEPA, Kaple Božího hrobu při poutním areálu (klášterci) sv. Antonína Paduánského
v Pičíně, s. 30–36. – Hana PÁTKOVÁ, Podbrdské zázraky, s. 37-45. – Pavel HYNČICA,
Proměny vesnické zástavby na Petrovicku a Nechvalicku v průběhu 20. století.
Příklady osad Bratříkovice a Brod, s. 46–59. – František HÁLA – Josef VELFL, Příběh Jaroslava
Pompla (část II. po roce 1945), s. 60–83. – Jana BAREŠOVÁ, Kouzelný svět hraček
aneb výročí Hamira, s. 84–101. – František BÁRTÍK, Vznik Vnitřní stráže ministerstva vnitra
(VS-MV) a založení 6. brigády VS-MV se zaměřením na příbramskou oblast (nápravně pracovní
tábory Vojna a Bytíz), s. 102–122. – Veronika MACHAČOVÁ, Soubor pozdně středověké
a raně novověké keramiky z Nalžovického Podhájí, okres Příbram, s. 123–135. –
Rastislav KORENÝ, Antonín Knor (24. 1. 1908 Stehelčeves – 16. 12. 1971 Praha) – vzpomínka
na zapomenutého průkopníka archeologického výzkumu Příbramska, s. 184–185. –
Rastislav KORENÝ, K nedožitým osmdesátinám Jiřího Hraly (19. 4. 1931 Kolín – 13. 9. 2002
Praha), s. 186–188. – Václav TRANTINA, Radim Cvrček (30. 11. 1931 Zvírotice u Sedlčan –
29. 4. 2004 Zlín) režisér, scénárista, herec, s. 189–191. – Rastislav KORENÝ – Veronika MACHAČOVÁ,
Zpráva o činnosti archeologického pracoviště Hornického muzea Příbram od
2. 4. 2009 do 1. 4. 2011, s. 192–195. – Věra SMOLOVÁ, Budu tě věrně milovat, dokud nás
smrt nerozdělí. Z milostné korespondence Josefa Vrbského a Emilie Macháčkové,
s. 136–178.
Práce z dějin Akademie věd. Roč. 4, 2012, č. 1:
Martin FRANC, Výmysly německých profesorů i návrat k zkušenostem předků. Přírodní
potravinové náhražky z 1. světové války v českých zemích, s. 1–16. – Miroslav ŠMIDÁK,
Počátky transformace Československé akademie věd po 17. listopadu 1989. I. Šest
revolučních týdnů (listopad – prosinec 1989), s. 17–41. – Ewa DZIURZYŃSKA, České
akcenty v korespondenci Tadeusze Kowalského, s. 43–81. – Lenka PROCHÁZKOVÁ, Výběrová
edice z korespondence Albíny Dratvové Miladě Paulové, s. 82–108. – Jan BÍLEK, Fond
Eduarda Táborského v archivním souboru Ústavu T. G. Masaryka, s. 109–114.
z v ě d e c k é H o ž i v o ta 258
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 258
Právněhistorické studie. 41, 2012:
Michal TOMÁŠEK, Rodinné vztahy na Dálném východě – mezi matriarchátem a patriar chátem,
s. 5–20. – Petr DOSTALÍK, Vliv náboženských představ na instituty soukromého
práva římského, s. 21–34. – Zdeněk PEHAL, Počátky emfyteuse na Čáslavsku, s. 35–87. –
Jan LHOTÁK, Kašperské Hory – město, či městečko? Příspěvek k právním dějinám hornické
lokality, s. 88–117. – Tomáš GÁBRIŠ, Statická stránka riešenia konfliktov v listinných prameňoch
edovaných G. Wenzelom, s. 118–140. – Marek STARÝ, Existoval ve středověkých
Čechách tzv. hradní regál? Několik úvah o rozsahu panovnických práv ve středověku,
s. 141–154. – Jana VOJTÍŠKOVÁ, Právní aspekty předbělohorské úřední korespondence
mezi českými královskými městy na příkladu komunikace mezi Kutnou Horou a Novým
Městem pražským, s. 155–178. – Karolína ADAMOVÁ, K českému inkolátu, s. 179–198. –
Antonín LOJEK, K otázce rakouského azylového práva 16. až 18. století, s. 199–212. – Ulrike
MÜßIG, Sovereignty after 1830/31, s. 213–220. – Adriana ŠVECOVÁ, Testament ako symbol
(historicko-antropologické perspektívy idey „nihil est certius morte, nihilque incertius
horae mortis“), s. 221–245. – Pavla DAMOHORSKÁ, Židovská modlitba za vládu v habsburské
monarchii a ČSR, s. 246–264. – Jiří KEJŘ, Tři právně historické poznámky, s. 265–271.
– Róbert BRTKO, Právne zastúpenie v rímskom civilnom procese, s. 281–290. – Vojtech VLADÁR,
Pseudo-izidoriánske dekretálie a ich vplyv na vývoj pápežského primátu, s. 291–322.
– Bohumil POLÁČEK, Československý a český přístav v Hamburku v kontextu Versailleské
mírové smlouvy a nájemní smlouvy mezi Československou republikou a svobodným hanzovním
městem Hamburk, s. 323–340. – Zdeněk HRABA, Revize první pozemkové reformy
a případ nabytí vlastnictví k nemovitostem na základě ústní postupní smlouvy, s. 341–359.
Právněhistorické studie. 42, 2012:
Jozef BEŇA, Odsun a vyhostenie štátnych občanov Maďarska z Československa ako
dohoda o výmene obyvateľov z roku 1946, s. 5–32. – Petr MLSNA – Jan KNĚŽÍNEK, Mezinárodní
právo a mezinárodní smlouvy v československém právu v letech 1918 až 1989,
s. 33–69. – Jakub KONČELÍK, Tiskový zákon č. 81/1966 Sb. jako předěl v konstrukci mediálního
systému a jeho kontrolních mechanismů, s. 70–87. – Jiří KOZÁK, K problému
aplikace nespravedlivého práva totalitních režimů, s. 89–97. – Jaroslav ŠEBEK, Příklad sociálně
společenské reflexe stavovské myšlenky v církevním prostředí – papežská encyklika
Quadragesimo anno a její vliv na české katolické milieu, s. 98–106. – Marek ŠMÍD, Myšlenka
stavovského státu u Jaroslava Durycha, s. 107–111. – Miroslav ŠEPTÁK, Příčiny přechodu
Rakouska od liberální demokracie k autoritativnímu režimu (1918–1933),
s. 112–124. – Pavel MARŠÁLEK, Korporativní prvky v hospodářství Třetí říše a Protektorátu
Čechy a Morava, s. 125–131. – Katarína ZAVACKÁ, Stavovstvo v teórii a praxi Slovenského
štátu (1939–1945), s. 132–143. – Radim SELTENREICH, Národně-syndikalistický stát a občanská
práva ve frankistickém Španělsku, s. 144–153. – Jan KUKLÍK – Jiří KOZÁK, Politická
očista, trestně právní a ekonomický postih nacistických zločinců a stoupenců
nacismu v Evropě po druhé světové válce. Srovnání právních postupů vybraných evropských
států, s. 155–222. – David KOVAŘÍK, Němečtí antifašisté v československých právních
normách po roce 1945. Příloha k výstupu Shrnutí výsledků výzkumného projektu
Ministerstva zahraničních věcí ČR „Právní předpisy a německé obyvatelstvo Československa
po roce 1945“ RM 01/01/09, s. 223–238. – Mečislav BORÁK – Dušan JANÁK, Československé
retribuční soudnictví v letech 1945–1948 a postih německého obyvatelstva
u mimořádných lidových soudů Moravská Ostrava, Opava a Nový Jičín, s. 239–268. –
Mečislav BORÁK, Osoby souzené u retribučních soudů v nepřítomnosti (na příkladech
mimořádných lidových soudů Moravská Ostrava, Ostrava, Nový Jičín, Opava), s. 269–284.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 259
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 259
Pražský sborník historický: Sv. 38, 2010:
Jitka KATOVSKÁ, Pražský špitál svatého Pavla. Příspěvek sociálně-charitativního zařízení
v raném novověku, s. 7–52. – Miloš DVOŘÁK, Pobělohorská Praha a velkoobchod
s českou vlnou na západoevropských trzích. 2. část, s. 53–184. – Ivana DEJMKOVÁ, Pražská
měšťanská beseda – její vzestup a pád, s. 185–271. – Libor HRUŠKA, Přeměna nuselského
pivovaru na akciovou společnost na pozadí pražské „pivovarnické horečky“ devadesátých
let 19. století ve světle dobového tisku, s. 273–323. – Jaroslav JÁSEK, Důležitá stavba, která
často překážela. Větrací věž pražské kanalizace na Letenské pláni, s. 326–336. – Tomáš
KAVKA, Fond Svaz pro povznesení návštěvy ČSR jako pramen k dějinám masové turistiky
u nás, s. 337–343. – Jitka HOLÍKOVÁ, Výběrový soupis pragensií za léta 2007–2009,
s. 429–554.
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. 2011:
Michal JANATA, Skladba historického fondu NTK jako zprostředkovaný odraz klasifikace
věd a vývoje techniky, s. 5–10. – Jiřina TODOROVOVÁ, Pozůstalost Josefa Kořenského
v knihovně Náprstkova muzea, s. 11–17. – Erika JURÍKOVÁ, Tyrnaviká vo vedeckej knižnici
v Olomouci, s. 19–25. – Ivo BARAN, Zámecká knihovna v Hradci nad Moravicí, s. 27–37. –
Jiří GLONEK, Staročeské přípisky v tzv. herbáři Arnalda z Villanovy, s. 39–57. – Igor ZMETÁK,
Knižnice a cesty Daniela Krmana (1663–1740), s. 59–63. – Marta DOBROTKOVÁ, Historická
hodnota výročných správ stredných škôl v prvej polovici 20. storočí na príklade
Československého štátného reálneho gymnázia Jána Hollého v Trnave, s. 65–72. – Iva
BYDŽOVSKÁ, Popis katastrofy v kramářských tiscích, s. 73–87. – Rostislav KRUŠINSKÝ,
Hrací karty ve vědecké knihovně v Olomouci – zpráva o nálezu, s. 89–96. – Katarína KARABOVÁ,
Knižná pozostalosť Antona Bernoláka v Spolku sv. Vojtěch v Trnave, s. 97–104. –
Richard MAHEL, Olomoucké kroniky z období třicetileté války v díle moravského historika
Františka Bedy Dudíka (1815–1890), s. 105–114. – Matyáš Franciszek BAJGER, Bratr, někdy
biskup Jan Filipec (1431–1509) a knihy okolo něj, s. 115–144. – Katarína BOKROSOVÁ, Slovenské
učebnice do roku 1918 v historickom fonde Slovenskej pedagogickej knižnice
v Bratislave, s. 145–152. – Eszter KOVÁCS, Publikace a databáze Maďarské národní retrospektivní
bibliografie (do roku 1800) jako prameny pro české literární historiky, s. 153–158.
– Cyril MĚSÍC, Přesuny knih v kroměřížském zámeckém knihovním fondu v historii,
s. 159–161. – Milena SECKÁ, Milwaukee Flug-blätter – první krajanský tisk, s. 163–167. –
Jaroslava KAŠPAROVÁ, Babička Boženy Němcové v překladu do španělštiny a katalánštiny,
s. 169–180. – Lubomír NOVOTNÝ, Cestování před Velkou válkou (počátky turismu u středostavovských
složek moravské společnosti), s. 181–198. – Petronela BULKOVÁ – Miriam
PORIEZOVÁ, Almanachy, ročenky a zborníky v službách vedy a literatury, s. 199–209. –
Michaela NOVOSADOVÁ, Kartometrická analýza Portolánového atlasu Jaume Olivese
z roku 1563, s. 211–220. – Monika VEVERKOVÁ, Mohl být Theodor Moretus prefektem Jezuitské
tiskárny v Praze?, s. 221–226. – Jan PIŠNA, K prvnímu vydání Bible prešpurské
z roku 1787 a jejímu místu v kontextu (nejen) slovenské literatury, s. 227–231. – Jindra
PAVELKOVÁ, Opatská knihovna rajhradského benediktinského kláštera, s. 233–241.
Slezský sborník. Roč. 109, 2011, č. 3–4:
Jakub MAMULA, Obrana zemského míru ve Slezsku v období interregna. Příspěvek
k poznání problematiky obranných mechanismů v zemích Koruny české, s. 165–186. – Jan
AL SAHEB, Protihabsburské stavovské povstání Imricha Tökölyho v Uhrách a obrana moravsko-slezsko-uherské
hranice, s. 187–205. – Petr KADLEC, Střední školství a formování
české inteligence na severní Moravě a ve Slezsku ve druhé polovině 19. a na počátku
z v ě d e c k é H o ž i v o ta 260
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 260
20. století, s. 207–234. – Oľga ŠRAJEROVÁ, Národná identita ako hodnota, s. 235–250. –
Pavel KLADIWA – Andrea POKLUDOVÁ, Pozůstalosti Hanse Kudlicha, s. 251–273.
Slezský sborník. Roč. 110, 2012, č. 1–2:
Petr KREUZ – Zuzana HARAŠTOVÁ, Nejmladší popravená evropská čarodějnice?
K otázce dětských obětí ve slezských čarodějnických procesech z let 1651–1652, s. 5–26. –
Lumír DOKOUPIL – Ludmila NESLÁDKOVÁ – Radek LIPOVSKI, Populační vývoj statutárních
měst rakouské části Slezska v období demografického přechodu města Opava, Frýdek
a Bílsko, s. 27–46. – Lubomír NENIČKA, Změny politického života a nové tendence hospodářského
vývoje na Ostravsku v pomnichovské éře, s. 47–62. – Aleš BINAR – Zdeněk JIRÁSEK,
Slezsko v československo-polských vztazích v letech 1945 až 1947, s. 63–90. –
David PAPAJÍK, Několik problémů z dějin města Ostravy v 15. století a pokus o jejich řešení,
s. 91–104.
Slovanský přehled. Roč. 98, 2012, č. 3–4:
Jan KVĚTINA, Národní diskurzy polských marxistů na přelomu 19. a 20. století:
patriotismus Kazimierze Kelles-Krauze proti internacionalismu Rosy Luxemburgové,
s. 209–231. – Igor Vladimirovič KRJUČKOV – Andrej Nikolajevič PTICYN, Čeští vystěhovalci
na Kavkaze ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století, s. 233–249. – Jana HRABCOVÁ,
Problémy slovanské menšiny v Itálii ve 20. letech 20. století, s. 251–271. – Jiří FRIEDL,
Češi a Poláci na Těšínsku během parlamentních voleb v roce 1946, s. 273–291. – Margaret
K. GNOINSKA, Czechoslovakia and Poland: Supervising Peace on the Korean Peninsula
1953–1955, s. 293–320. – Milan SOVILJ, Reflexe událostí v Protektorátu Čechy a Morava
v letech 1939–1941 v jugoslávském tisku a prostřednictvím politické elity, s. 321–341. –
Dušan JANÁK, Příběh petrohradského klenotníka. Z historie perzekucí československých
občanů v Sovětském svazu 1918–1939, s. 395–408.
Slovanský přehled. Roč. 98, 2012, č. 5 = Slovanské historické studie. Roč. 37, 2012:
Petr STEHLÍK, Bosna v ideologii jihoslovanství Franja Račkého a Josipa Juraje Strossmayera,
s. 411–464. – Alexandr BRUMMER, Rusko a „naše osvobození“. Význam válečného
rusofilství a vztahu k carskému Rusku za Velké války a v meziválečném období,
s. 465–536. – Josef ŠAUR, Tzv. státní škola v ruské historiografii: zachycení jejích počátků
a zformování v dobovém odborném tisku, s. 537–573. – František ŠÍSTEK, Interpretace
dějin Černé Hory na prahu 21. století, s. 575–621.
Soudobé dějiny. Roč. 19, 2012, č. 1:
Vítězslav SOMMER, Cesta ze slepé uličky „třetího odboje“. Koncepty rezistence a studium
socialistické diktatury v Československu, s. 9–36. – Martin NEKOLA, Za osvobození
„porobených národů“. Politické organizace protikomunistických exilů ze středovýchodní
Evropy a Balkánu ve srovnání, s. 37–70. – Jan PAUER, Disent v trojí perspektivě. Diskurzy
o politice, společnosti a dějinách v českém, slovenském a východoněmeckém disentu
v 70. a 80. letech, s. 71–81. – Lubomír KOPEČEK, Jak se zrodila opoziční smlouva. Analýza
vzniku jednoho z nejkontroverznějších paktů české politiky, s. 82–102.
Střední Morava. Vlastivědná revue. Roč. 17, 2011, č. 33:
Jan MUNZAR – Michaela KOKOJANOVÁ, Katastrofální povodeň na Moravě na příkladech
z 2. poloviny 16. století, s. 4–15. – Leoš MLČÁK, Dodatky ke slovníkům barokních
umělců a uměleckých řemeslníků v Olomouci, s. 16–29. – Richard POSPÍŠIL, Zakládání
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 261
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 261
peněžních ústavů a utváření sektoru peněžnictví v Olomouci a okolí v 2. polovině 19. století,
s. 30–41. – Aleš DRECHSLER, Osídlení katastru obce Rouské v pravěku a časné době
dějinné. Archeologické nálezy a lokality, s. 42–56. – Petr JIRÁK, Tragický osud bratří Žáků
z Kojetína, s. 59–65. – František VŠETIČKA, K humanistické odnoži Olomouce, s. 66–69. –
Sabina SOUŠKOVÁ, Marius Kotrba a jeho monumentální realizace sochy sv. Kryštofa
(2005) pro dálniční obchvat u Olomouce, s. 70–74. – Jan ŠTĚPÁN, Rychtářský větrák v Nové
Vsi nad Odrou v 18.-20. století, s. 75–84. – Josef MALIVA, Malíř vězněm tábora nucené
práce za éry komunismu (K letošnímu stému výročí narození olomouckého malíře Viktora
Viklického), s. 85–95. – Zdeněk KAŠPAR, Zločin a trest aneb odvrácená tvář Olomouce na
přelomu 16. a 17. století, s. 96–97. – Hana SEICHTEROVÁ, Razítka obcí bývalého sovineckého
panství do roku 1951, s. 98–113. – Hana BARTKOVÁ, Rostislav Czmero (1926–2002),
novinář, publicista a vlastivědný spisovatel. K 10. výročí úmrtí, s. 114–121. – Stanislava
KOVÁŘOVÁ, Ještě k nedožitým 80. narozeninám doc. Josefa Bartoše, DrSc., s. 122–135. –
František CHUPÍK, Zemřel Milan Togner, s. 138. – Hana BARTKOVÁ, Zemřela Ludmila
Grůzová (1936–2011), bývalá ředitelka Státního okresního archivu v Prostějově, s. 138–139.
Studie z dějin hornictví. Sv. 40, 2011:
Pavel KAŠPAR, Jáchymovský uraninit a Marie Curie-Sklodowská, s. 5–8. – Ivana LORENCOVÁ,
Osobnost Marie Curie-Sklodowské. Radium v chemii a technologii, s. 9–15. –
Jiří HLÁVKA, Historie uranových dolů v západních Čechách, s. 16–23. – Michal NOVOTNÝ,
Akciová společnost pro výrobu radia a jiných kovů v letech 1921–1938, s. 24–30. – Lubomír
ZEMAN, Záře a stíny na tváři města Jáchymova aneb co smolinec v Jáchymově způsobil,
s. 31–33. – Miloslav VOBECKÝ, Chemické zpracování smolince v Jáchymově (uranová žluť –
radium – yellow cake), s. 34–38. – Vladimír HORÁK, Radiová horečka v Jáchymově na počátku
20. století, s. 39–46. – Jarmila PLCHOVÁ, Důl Anna ve Zbýšově. Rosicko-oslavanský
uhelný revír, s. 47–51. – Martin PŘIBIL – Aleš BUFKA, Odkrytí štoly Einigkeiter Tagstrecke
v Jáchymově na podzim roku 2009, s. 52–54. – Miroslav KLVAŇA, Kadaňská hlinka,
s. 55–58. – Juliana BOUBLÍKOVÁ JAHNOVÁ, Jáchymovské medaile – významný fenomén
evropského medailérství 16. století, s. 59–65.
Táborský archiv Roč. 15, 2011:
Alena DAŇKOVÁ – Jiří KOŘALKA, Nad patnácti svazky Táborského archivu, s. 7–21. –
Jan KAŠPAR, Jiří Kořalka jako archivář „polem pracující“. (Malá poznámka k počátku odborné
praxe historika), s. 23–25. – Miloš DRDA, Malá vzpomínka na velkého historika,
s. 27–29. – Petr ČORNEJ, „Tábor je náš program…“ (Masarykova návštěva v Táboře 25.
března 1920), s. 31–56. – Vlastimil SVĚRÁK, Listy zaslané jihlavskou městskou radou do
Tábora v letech 1592–1596, s. 57–72. – Daniel KOVÁŘ, Jak se stavěl zámeček Lžín na Soběslavsku
(1714–1715), s. 73–78. – Kateřina LEMBERKOVÁ, Epigrafické památky v děkanském
kostele Proměnění Páně na hoře Tábor, s. 79–90. – Petr PÍŠA, Možnosti a meze
intervence: František Palacký a rakouská cenzura ve 20. letech 19. století, s. 91–102. –
Josef ZUMR, Táborská léta nakladatele Ignáce Leopolda Kobra, s. 103–122. – Milena LENDEROVÁ,
Seznam darů k národní loterii pro Zdeňku Havlíčkovou. Svědectví o české společnosti
počátku 60. let 19. století, s. 123–138. – Hana KLÍNKOVÁ, Ohlédnutí za dětstvím
sociologa Emanuela Chalupného v Táboře, s. 139–164. – Magdaléna RYCHLÍKOVÁ, Anabáze
jednoho táborského rodáka. Ludvík Feigl 1861–1942, s. 165–186. – Peter URBANITSCH,
Die Reichsratswahlen 1873 im Böhmischen Landgemeindenwahlbezirk
Prachatitz/Prachatice, s. 187–196. – Karel VOŠTA, Protižidovské výtržnosti na Táborsku
v prosinci 1897, s. 197–203. – Alena DAŇKOVÁ – Hana HUBÁČKOVÁ, Alexej Salzman odez
v ě d e c k é H o ž i v o ta 262
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 262
šel. (*25. 5. 1925 v Plzni, 9. 6. 2011 v Táboře), s. 205–210. – Alena DAŇKOVÁ – Hana HUBÁČKOVÁ,
Státní okresní archiv – historie a současnost, s. 211–229.
Umění. Časopis Ústavu dějin umění. Roč. 60, 2012, č. 2:
Petr WITTLICH, The Death of the Image and an Inquiry into Analogy in Art History,
s. 98–100. – Ingrid CIULISOVÁ, Dvořák’s Pupil Johannes Wilde (1891–1970), s. 101–108. –
Petr SKALICKÝ – Jan DIENSTBIER, Mezi vzpomínkou, exemplem a obrazem. Nástěnné
malby v kostele sv. Vavřince v Brandýse nad Labem, s. 109–126. – Vendula HNÍDKOVÁ,
Umění, identita a reprezentace. Bartoňové z Dobenína, s. 127–144. – Lenka BYDŽOVSKÁ
– Karel SRP, Otevřený účet. Rozhovor s Petrem Wittlichem u příležitosti jeho osmdesátin,
s. 145–149. – Helena DÁŇOVÁ, Tyrolean Master Narciss of Bolzano and the Relief of the
Assumption of the Virgin Mary in the National Gallery in Prague, s. 150–156.
Umění. Časopis Ústavu dějin umění. Roč. 60, 2012, č. 3–4:
Josef VOJVODÍK, Vide de corps – tombeau vide. Die Kraft des Abwesenden: Das Kenotaph
für Max Dvořák und die Dialektik des Visuellen von Georges Didi-Huberman,
s. 186–213. – Pavol ČERNÝ, Románská madona typu „sedes sapientiae“ v české soukromé
sbírce, s. 214–229. – Tomáš GAUDEK, Misál Racka z Bířkova. Provenience rukopisu ÖNB
cod. 1850, s. 230–243. – Blanka KUBÍKOVÁ, Il Principe dello Studiolo in Czech Collections:
Two Portraits of Francesco de’Medici, s. 244–254. – Radka TIBITANZLOVÁ – Štěpán
VÁCHA, Pražský malíř Matěj Zimprecht (1624–1680). Životopis umělce v limitech historické
paměti, s. 255–280. – Jindřich VYBÍRAL, Der tschechische Kubismus auf dem Markt
symbolischer Güter. Ursprung und Grenzen eines Begriffs der Architekturgeschichte,
s. 281–292. – Michaela ŠEFERISOVÁ LOUDOVÁ, Das Altargemälde aus Dub an der March
und eine wiedergefundene Ölskizze des Malers Josef Stern, s. 293–303. – Martina HRABOVÁ,
Studium či návštěva? Architekt Karel Hannauer jako zprostředkovatel zahraničních
vlivů na českou avantgardní architekturu, s. 303–311.
Vlastivědný věstník moravský. Roč. 64, 2012, č. 4:
Pavel BALCÁREK, Ludvík Raduit de Souches, hrdinný obránce Brna proti Švédům.
K 330. výročí úmrtí, s. 313–322. – Radek MALÝ, Návrat dvou německy píšících moravských
básníků do české literatury – Vlastimil Artur Polák a Hugo Sonnenschein, s. 323–332. –
Jindra PAVELKOVÁ, Donátoři v rodě pánů z Kunštátu. Příspěvek poznání knižní kultury
na Moravě ve 14.–15. století, s. 333–341. – Pavel ŠLÉZAR, Uničovský pranýř, s. 342–349. –
Jaromír KUBÍČEK, Moravika – vlastivědná literatura za rok 2011, s. 381–404.
Zpracovaly Václava Horčáková a Kristina Rexová
Zpracováno s podporou projektu MŠMT č. LM2011018, Bibliografie dějin Českých zemí
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 263
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 263
Do tohoto čísla přispěli (abecedně řazeno):
Prof. PhDr. Václav BŮŽEK, CSc., Historický ústav, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity
v Českých Budějovicích, Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice, buzek@ff.jcu.cz
PhDr. Olga FEJTOVÁ, Ph.D., Archiv hl. města Prahy, Archivní 6, 149 00 Praha 4,
Olga.Fejtova@praha.eu
Mgr. Ondřej JAKUBEC, Ph.D., Seminář dějin umění, Filozofická fakulta Masarykovy
univerzity, Arna Nováka 1, 602 00 Brno, jakubec@mail.muni.cz
Doc. PhDr. Pavel KRAFL, Dr., Historický ústav AV ČR, Veveří 97, 602 00 Brno,
krafl@brno.avcr.cz
Mgr. Pavel MAREK, Ph.D., Ústav romanistiky, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity
v Českých Budějovicích, Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice,
marekkpavel@seznam.cz
Prof. PhDr. Svatava RAKOVÁ, CSc., Historický ústav AV ČR, v. v. i., Prosecká 76, 190 00
Praha 9, rakova@hiu.cas.cz
Prof. PhDr. Miloš ŘEZNÍK, Ph.D., Philosophische Fakultät, Technische Universität
Chemnitz, Reichenhainer Str. 39, 09126 Chemnitz, milos.reznik@phil.tu-chemnitz.de
Mgr. Miroslav ŽITNÝ, Historický ústav, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity
v Českých Budějovicích, Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice, mirakelt@centrum.cz
z v ě d e c k é H o ž i v o ta 264
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 264
UPOZORNĚNÍ REDAKCE
V zájmu plynulého průběhu redakčních prací Vás redakce prosí o dodržování určitých zásad
při psaní rukopisů. Nezavádíme žádné výrazné změny, spíše chceme připomenout to základní:
Způsob odevzdání rukopisů
Články a recenze nám prosím odevzdávejte e-mailem na adresu: cch@hiu.cas.cz v textových
editorech Word 97, Word 2000, popř. jiných, ale na základě domluvy. Případné grafy apod.
je třeba dodat také jako přílohu (v písemné podobě) pro ofotografování do sazby. Součástí
dodaného článku musí být max. dvoustránkové resumé, krátký abstrakt a klíčová slova.
Rozsah příspěvků
Redakce doporučuje, aby rozsah článků, včetně poznámkového aparátu nepřesáhl
40 stran (dle našeho úzu: písmo Courier New – velikost 12, řádkování přesně 23 b.; v poznámkách
pod čarou: Courier New – velikost 12, řádkování jednoduché); větší rozsah je
předem třeba dojednat s redakcí. U „recenzí“ a „obzorů literatury“ bývá obvyklý rozsah
5–8 stran, zprávy pak přijímáme v rozsahu 1–2 stran. Vezměte prosím na vědomí, že neotiskujeme
souhrnné recenze a zprávy na české polytematické sborníky ani na periodicky
vycházející publikace.
Způsob citací v poznámkách
Vzor:
1. Josef PEKAŘ, Bílá hora. Její příčiny a následky, Praha 1921, s. 19.
2. Ivan HLAVÁČEK – Jaroslav KAŠPAR – Rostislav NOVÝ, Vademecum pomocných věd historických,
Praha 1985, s. 250.
3. Das Kunst und kulturgeschichtliche Museum im 19. Jahrhundert. Hrsg. von Bernhard
DENEKE und Rainer KASCHNITZ, München 1977, s. 182.
4. K. W. DEUTSCH, Nation und Welt, in: H. Winkler (vyd.), Nationalismus, Königstein/Ts.
1978, s. 51; TÝŽ, Nationenbildung – Nationalstaat – Integration, Düsseldorf 1972, s. 28.
5. Tamtéž, s. 172n., 178nn.
6. Heslo Chotek, in: Ottův slovník naučný, sv. XII, Praha 1897, s. 370.
Při opakování odkazu stačí uvést:
7. J. KUDRNA, Materiály, s. 234.
Při citacích archivního materiálu je třeba nejprve uvést název a místo archivu, název
fondu a bližší určení pramene.
Zkratky a označení
Zkratkou pro označení strany nebo stran je s., ročníky časopisů a sborníky se uvádějí arabskými,
díly vícesvazkových zpracování a edic římskými číslicemi. Pokud jsou dokumenty
v edicích číslovány, je třeba uvádět vedle stran i číslo.
Vzor: CDB II, s. 328, č. 324.
Pokud není na konci článku připojen seznam zkratek, uvádějte při první citaci úplný název
časopisu, archivu, fondu a v závorce pak oficiální zkratku pro případ opakované citace.
V hlavním textu užívejte co nejméně zkratek. Způsob citací a zkracování musí být v celém
rukopise jednotný.
Děkujeme za to, že tyto zásady dodržujete a uděláme vše proto, aby se Vaše příspěvky po
kladném recenzním řízení objevily na stránkách ČČH co nejdříve.
Podle prostorových možností bezplatně otiskneme program Vašich chystaných sympozií,
konferencí, přednáškových cyklů. Tyto informace – v rozsahu do jedné stránky – nám
vzhledem k výrobním lhůtám časopisu dodávejte s dostatečným časovým předstihem.
Č Č H 111 1 / 2 0 1 3 265
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 265
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 266
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 267
11_CCH_247_268_knihy_CCH 21.3.13 11:00 Stránka 268
Redakce
Vedoucí redaktoři / Editors-in-chief:
Jaroslav PÁNEK – Jiří PEŠEK
Výkonná redaktorka / Managing Editor:
Magdaléna Pokorná
Vědecká rada / Scientific Board:
Zdeněk Beneš, Václav Bůžek, Milan Hlavačka, Tomáš Knoz, Robert Kvaček,
Jiří Lach, Václav Ledvinka, Jiří Malíř, Svatava Raková,
Eva Semotanová, Petr Sommer, Petr Svobodný,
Petr Vorel, Jiří Vykoukal, Josef Žemlička
s redakčním kruhem / with Editorial Board:
Josef Harna, Ivan Hlaváček, Zdeněk Hojda, Miroslav Hroch, Jan Křen,
Milan Myška, Milan Otáhal, Josef Petráň, Ivan Šedivý, Josef Válka
Mezinárodní vědecká rada / International Scientific Board:
Detlef Brandes (Düsseldorf), Stanisław Bylina (Warszawa),
Alessandro Catalano (Padova), Robert J. W. Evans (Oxford),
Henryk Gmiterek (Lublin), Dušan Kováč (Bratislava),
Antoine Marès (Paris), Ralph Melville (Mainz),
Nicolette Mout (Leiden), Thomas Winkelbauer (Wien)
Vydává Historický ústav AV ČR, v. v. i. / Published by the Institute of History, Prague
Adresa / Address: Prosecká 76, 190 00 Praha 9 – Nový Prosek
Tel.: +420 286 882 121/241
E-mail: cch@hiu.cas.cz
ERIH – European Reference Index for the Humanities (Category A)
http://www.hiu.cas.cz/cs/nakladatelstvi/periodika/cesky-casopis-historicky.ep/
http: //hsozkult.geschichte.huberlin.de/zeitschriften
http://cejsh.icm.edu.pl
ČČH vychází čtvrtletně / ČČH is published quarterly
ISSN 0862-6111
ČESKÝ ČASOPIS HISTORICKÝ / THE CZECH HISTORICAL REVIEW
STUDIE / STUDIES
MATERIÁLY / ARTICLES
OBSAH / CONTENTS
OBZORY LITERATURY / REVIEW ARTICLES AND REVIEWS
Z VĚDECKÉHO ŽIVOTA / CHRONICLE
Recenze
ŽEMLIČKA Josef, Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků (Jiří Kuthan) . . . . . . s. 152–154
CERMAN Markus, Villagers and Lords in Eastern Europe, 1300–1800 (Josef Grulich) . . . s. 154–157
DOLEŽALOVÁ Eva, Svěcenci pražské diecéze 1395–1416 (Jindřich Marek) . . . . . . s. 157–159
BYLINA Stanisław, Rewolucja husycka. Przedświt i pierwsze lata (Pavel Krafl) . . . s. 159–161
KELLER Katrin – CATALANO Alessandro (edd.), Die Diarien und Tagzettel des
Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667), I–VII, (Rostislav Smíšek) . . . s. 161–165
LEONHARD Jörn – WIELAND Christian (Eds.), What Makes the Nobility Noble?
Comparative Perspectives from the Sixteenth to the Twentieth Century (Jan Županič) . . . s. 165–167
BAHLCKE Joachim – KAMPMANN Christoph (edd.), Wallensteinbilder
im Widerstreit. Eine historische Symbolfigur in Geschichtsschreibung
und Literatur vom 17. bis zum 20. Jahrhundert (Václav Bůžek) . . . . . . . . . . . . . . . s. 167–170
MILLER Michael Laurence, Rabbis and Revolution:
The Jews of Moravia in the Age of Emancipation (Daniel Baránek) . . . . . . . . . . . . s. 170–174
VIRŠINSKÁ Miriam, Evanjelická cirkev a. v. v Uhorsku a Slováci
v druhej polovici 19. storočia (Zdeněk R. Nešpor) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 174–176
KOELTZSCH Ines, Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen
Beziehungen in Prag (1918–1938) (Bedřich Loewenstein) . . . . . . . . . . . s. 176–178
KOELTZSCH Ines, Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen
Beziehungen in Prag (1918–1938) (Jiří Pešek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 178–190
KOVALEV Michail V., Russkije istoriki-emigranty v Prage (1920–1940 gg.)
(Jiří Vacek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 190–193
KRÁLOVÁ Kateřina, Nesplacená minulost. Řecko-německé vztahy ve stínu nacismu
(Konstantinos Tsivos) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 193–196
BROUČEK Stanislav a kol., Lidová kultura. Národopisná encyklopedie
Čech, Moravy a Slezska (Marcela Suchomelová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 196–199
Zprávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 200–234
ŘEZNÍK Miloš, Činnost Česko-německé komise historiků v roce 2011 . . . . . . . . . s. 235–239
Nekrology
Vilém Herold (15. 9. 1933 – 10. 9. 2012)
(Ivan Hlaváček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 240–244
Jozef Jablonický (3. 1. 1933 – 7. 12. 2012)
(Jan Rychlík) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 245–246
Knihy došlé redakci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 247
Výtahy z českých časopisů a sborníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 247
Český časopis historický. Vydává čtvrtletně (4x do roka) Historický ústav AV ČR, v. v. i.,
Prosecká 76, 190 00 Praha 9.
Distribuci pro předplatitele provádí v zastoupení vydavatele Česká pošta, s. p.
Přijímání objednávek:
telefonicky na bezplatné lince zpracovatele: 800 300 302, na WWW.periodik.cz
písemně na adrese: Postservis, oddělení předplatného
Poděbradská 39
190 00 Praha 9
emailem: postabo.prstc.@post.cz
Smluvní vztah mezi vydavatelem a předplatitelem se řídí všeobecnými obchodními podmínkami
pro předplatitele.
Jednotlivá čísla je možné koupit též v Knihkupectví Academia (Václavské náměstí 34, Na
Florenci 3, Národní 7, vše 110 00 Praha 1; nám. Svobody 13, 602 00 Brno) a nebo přímo v Historickém
ústavu AV ČR, v. v. i., Prosecká 76, 190 00 Praha 9, j.kozohorska@hiu.cas.cz; či prostřednictvím
distributora www.kosmas.cz.
Cena jednotlivého výtisku Kč 130,00. – Tiskne SERIFA®
se sídlem v Jinonické ul. 80, Praha 5.
Toto číslo vyšlo v březnu 2013. Distribution rights in all remainig areas: Kubon and Sagner,
Postfach 340108, D-80328 München, Germany, Fax: 089/54218218.
BŮŽEK Václav – MAREK Pavel, Nemoci, smrt a pohřby Rudolfa II. . . . . . . . . . . . . . . . s. 1–30
(The Illnesses, Death and Funerals of Rudolph II.)
ŽITNÝ Miroslav, Keresztes 1596. Vytváření obrazu prohrané bitvy
s Turky a její druhý život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 31–65
(Keresztes 1596. The Creation of an Image of the Lost Battle
with the Ottomans and its Second Life)
JAKUBEC Ondřej, Renesanční epitaf v průsečíku historických disciplín
a jeho vypovídací možnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 66–100
(Renaissance Epitaph on the Intersection of Disciplines
and its Communicational Possibilities)
FEJTOVÁ Olga, Jednota bratrská a rodinné zázemí Václava Hollara . . . . . . . . . . . . s. 101–116
(The Unity of the Brethren and the Family Backround of Wenceslaus Hollar)
KRAFL Pavel, Synody a synodální zákonodárství ve středovýchodní Evropě.
Přehled bádání za posledních patnáct let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 117–143
(Synods and Synodical Legislation in East Central Europe.
An Overview of Research over the last Fifteen Years)
Přehledy bádání a historiografických studií
RAKOVÁ Svatava, Dilemata antifašismu: mezi appeasementem
a Kominternou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . s. 144–151
(The Dilemma of Anti-Fascism: Between Appeasement and the Comintern)
Obalka2-3_Sestava 1 21.3.13 11:02 Stránka 1