17. lekce
Konjunktiv prézenta a
imperfekta ve vedlejších větách
Lze se v tom obecně zorientovat a uvažovat
logicky?
Ve většině latinských vedlejších vět se používá konjunktiv. Konjunktiv totiž
vyjadřuje závislost vedlejší věty na větě hlavní. Jde tedy o to zapamatovat
si, který čas konjunktivu se používá v daném typu vedlejší věty a za jakých
okolností. Nevěšte hlavu! Většinou jde o naprosto logicky vysvětlitelný jev,
protože velkou měrou je čas konjunktivu ve vedlejší větě závislý na čase
řídícího slovesa ve větě hlavní. Tento jev se označuje jako tzv. časová
souslednost. Ta se sice zřetelně projeví až v dalších lekcích, nicméně i v
této kapitole už uvidíme její vliv.
Vedlejší věty se spojkou „ut“ a „ne“
Spojka „ut=aby“ a její záporná varianta „ne=aby ne“ se používají v tzv.
účelových a obsahových žádacích větách. Pozor, nikdy nepoužívejte v
tomto kontextu spojení „non ut“, je to netypické a v klasické gramatice se
to nedoporučuje. S takovou variantou se setkáte spíše až ve středověké
latině, ale nejprve musíte dokončit Latinu II, III a někteří IV 
V takových vedlejších větách je VŽDY KONJUNKTIV!
2 situace k zapamatování = 2 různé konjunktivy ve vedlejší větě v
závislosti na tom, jaký čas je v řídícím slovese věty hlavní:
1) konjunktiv prézenta
2) konjunktiv imperfekta
a nyní podrobněji a hlavně si řekněme PROČ…:
1) pokud je řídící sloveso v hlavní větě (tedy přísudek hlavní věty) v čase
přítomném, budoucím nebo jej představuje imperativ (soubor těchto případů
se souhrnně označuje jako tzv. čas hlavní), potom je ve vedlejší větě
konjunktiv prézenta:
Prosím tě, abys přišel. = Oro te, ut venias.
Poprosím tě, abys přišel. = Orabo te, ut venias.
Popros ho, aby přišel! = Ora eum, ut veniat!
Proč: děj věty hlavní i věty vedlejší probíhají relativně současně nebo děj
vedlejší věty bude nejspíše bezprostředně následovat po ději věty hlavní. Pro
vyjádření této relativní současnosti by bylo nelogické použít konjunktiv minulý,
když se děj odehrává v přítomnosti (teď tě prosím, abys teď něco udělal) a
konjunktiv budoucí neexistuje. Tudíž logicky připadá v úvahu konjunktiv
přítomný. Tedy: pokud vedlejší věta vyjadřuje děj současný s jiným relativně
přítomným či do budoucna zaměřeným dějem, použijeme konjunktiv prézenta.
2) Už určitě tušíte, co se stane, když se řídící sloveso ve větě hlavní posune
do minulosti. Použijeme ve vedlejší větě konjunktiv imperfekta, a to v
případě použití jakéhokoli minulého času v řídícím slovese věty hlavní
(různé typy minulého čase v hlavní větě se souhrnně označují jako tzv.
vedlejší čas):
Prosil jsem tě, abys přišel. = Orabam te, ut venires.
Poprosil jsem tě, abys přišel. = Oravi te, ut venires. (indikativ perfekta –
ještě neumíme, ale je to dokonavý minulý vid)
Proč: Opět jde o vyjádření relativní současnosti, ovšem tentokrát si
položme otázku, co se myslí současností s minulým dějem. Odpověď zní:
rovněž minulý děj. Tedy jediný logicky přijatelný konjunktiv bude nějaký
konjunktiv minulý, konkrétně to bude konjunktiv imperfekta, neboť ten v
latině slouží právě pro vyjádření současnosti v minulosti. Ostatní minulé
konjunktivy budou vyjadřovat např. předčasnost v minulosti, ale to nás
čeká až v jiných lekcích.
a ještě jednou a naposledy
• hlavní čas ve VH (přítomnost, budoucnost,
imperativ) → ve VV je konj. prézenta (děje probíhají
relativně současně)
• vedlejší čas ve VH (jakýkoli minulý čas) → ve VV je
konj. impf. (opět děje probíhají relativně současně,
avšak v minulosti)
cum historicum
Cum historicum neboli narrativum (počeštěně cum historické nebo
narativní ‒ je opět spojka, po které ve vedlejší větě musíme použít
VŽDY KONJUNKTIV.
Opět logicky přemýšlejme nad tím, proč se tak tato spojka jmenuje, čímž
zjistíme, kdy se používá: samotná spojka cum znamená ve většině případů
„když“. Velkou měrou tedy vymezuje časově nějaký děj. Takových spojek cum
máme v latině hned několik. Cum historicum tedy bude něčím specifické a
bude se od ostatních spojek cum lišit. A to právě přívlastkem „historicum“,
tedy tím, že daný děj se vždy odehrává v minulosti. U spojky cum historicum
tedy vždy automaticky zařadíme děj do minulosti, resp. překládáme vedlejší
větu, v níž je tato spojka použitá, minulým časem. Výraz „narrativum“, tedy
„vypravovací“, odkazuje na to, že tato spojka cum se používá tam, kde se o
minulosti vypravuje souvisle, obvykle se jedná o nějaký ucelený příběh apod. A
ještě něco navíc! Ve většině případů vyjadřuje cum historicum nejen časovou
souvislost mezi větou vedlejší a hlavní, ale navíc i příčinný vztah. Lze to ověřit
tak, že si místo překladu „když“ zkusíme cum přeložit slovem „protože“.
Konjunktiv kterého času?
Znovu přemýšlejme nad časem děje, o kterém je v takových větách řeč.
Jedná-li se tedy o vypravování o minulosti, nepřipadají v úvahu jiné
konjunktivy než ty minulé. Používají se dva minulé konjunktivy podle
následujícího pravidla:
1) konj. impf. ‒ pokud jde o nedokonavý vid, tedy v minulosti probíhající,
neukončený děj
2) konj. plpf. (plusquamperfekta) – pokud jde o dokonavý vid, tedy děj v
minulosti skončený – tento konjunktiv prozatím neumíme, ale
řekněme si, že i zde platí tzv. časová souslednost, neboť jde o
konjunktiv, který vyjádří ukončenou minulost, tedy něco, co se
odehrálo hlouběji v minulosti (z jiných jazyků asi znáte výraz
předminulý děj)
Např.: Když učitel přicházel do školy, žáci ho zdravili.
Cum magister in scholam veniret, discipuli eum
salutabant.
Povšimněme si na tomto příkladu následujícího: děj VV
i VH se odehrává v minulosti, ve VV je konj. impf., protože děj v minulosti
probíhá (nedokonavý vid). Vzpomeňte si na spojku ut – také u ní se použil
pro vyjádření současného děje v minulosti (tedy VV a VH obě probíhající v
minuosti) konjunktiv impf. Tedy už můžeme tvořit pravidlo, že pokud děj
VV probíhá současně s minulým dějem VH, pak se v této VV použije
konjunktiv impf. Současně si ověřme funkci cum historického – můžeme si
říci, že žáci zdravili učitele, nejen „když vcházel do školy, ale také „protože“
vcházel do školy.
Jen pro ukázku použití konj. plpf.:
Když učitel vešel do školy, žáci ho pozdravili. Cum magister in scholam
venit, discipuli eum salutavissent.
podmínkové věty
Obecně k podmínkovým souvětím: podmínku dělíme na reálnou,
nereálnou a potenciální. Podle toho používáme v podmínkových souvětích
indikativ nebo konjunktiv.
Podmínka reálná → INDIKATIV různých časů
Podmínka ireálná → KONJUNKTIV – imperfekta/plusquamperfekta
Podmínka potenciální → KONJUNKTIV – prézenta/perfekta
Obvykle používáme indikativ nebo konjunktiv daného času nejen ve VV,
ale i ve VH.
Jak budu překládat spojku si/nisi a jak vyjádřím v
češtině realitu/irealitu/potencialitu?
REALITA:
Jestliže/pokud se dívka dobře učí, maminka ji chválí. (jestliže ne)
Si puella bene discit, mater eam laudat. (nisi)
→ v překladu nesmí být ani náznak ireality, popisujete skutečný děj, ať už v
přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti, v latině použijete INDIKATIV
přítomný, minulý nebo budoucí, tedy čeština a latina jsou v tom zcela
paralelní
IREALITA:
1) V PŘÍTOMNOSTI: Kdyby se dívka dobře učila, maminka by ji chválila. (kdyby ne)
Si puella bene disceret, mater eam laudaret. (nisi)
→ Irealitu v přítomnosti vyjádří v českém překladu 1 podmiňovací výraz (obsahuje
složky „by“), zde tedy slovo „kdyby“. Latinská spojka si/nisi zůstává nezměněna, změnu v
realizaci podmínky vyjadřuje právě použitý konjunktiv. Souvětí pracuje s dějem, který
nelze uskutečnit NYNÍ, např. protože dívka je dnes nemocná a nemůže se učit.
2) V MINULOSTI: Kdyby se byla dívka (bývala) dobře učila, maminka by ji byla (bývala)
chválila.
Si puella bene didicisset, mater eam laudavisset.
→tento typ věty zatím neumíme aktivně vytvořit, ale všimňete si na českém překladu
toho, jak se liší vyjádření ireality v minulosti od předchozího příkladu – nestačí jedno
„by“, ale podmiňovací výraz jakoby zdůrazníme pomocným slovesem být – „kdyby byla“
(popřípadě i bývala, ale to už je zbytečně silné). Souvětí pracuje s dějem, který nešlo
uskutečnit v MINULOSTI, např. protože dívka byla minulý týden nemocná a na včerejší
test se nemohla naučit.
POTENCIALITA:
- k tomuto typu vět se ještě dostaneme, ale jde samozřejmě o
vyjádření toho, že nějakou podmínky lze splnit, jen si tím
nejsme jisti, zůstává to pro nás MOŽNOSTÍ, používá se zde
konjunktiv prézenta nebo perfekta
např.: Jestliže by se snad dívka učila, test napíše dobře. → český překlad je
zde komplikovanější a značně individuální, doporučuji zařadit výraz SNAD