Věcná práva k věci cizí, nebo také iura in re aliena, představují druhou kategorii věcných práv a obdobně, jako vlastnictví
a držba, působí erga omnes. Navzdory tomu, že jednotlivá věcná práva k věci cizí mají původ v klasickém římském právu, termín iura in re aliena v tomto smyslu poprvé použil právník Baldus de Ubaldis (1327–1400), jeden z představitelů italské školy komentátorů. Rozdíl mezi oběma kategoriemi věcných práv pak spočívá v tom, že zatímco iura in re lze vymezit jako úplné panství nad věcí (právní, či faktické), iura in re aliena výkon těchto práv omezují ve prospěch osoby odlišné od vlastníka nebo držitele. Mezi typická věcná práva k věci cizí v obecné rovině patří služebnosti (servitutes), zástavní právo (pignus, hypotheca), právo stavby (superficies) a ve své podstatě i emfyteuze (emphyteusis), kterou ovšem někteří autoři řadí spíše k obligacím, obdobně jako zástavní právo.

Podstatou služebností je poskytnout jiné osobě svou věc do užívání v předem stanoveném rozsahu a tuto skutečnost strpět, a to bezplatně nebo za úplatu. P. K. z Koldína vymezuje služebnosti jako "... právo, jímž my někomu, aneb zase někdo nám zavázán jest tak, abychom nětčím my jemu, aneb on zase nám z povinnosti posluhovati povinen byl."  (K.XL, I. in JIREČEK, Josef (ed.). Práva městská království českého a markrabství moravského: spolu s krátkou jich summou. Praha: Nákladem Spolku českých právníků "Všehrd", 1876, s. 283). Definice dále pokračuje v následujícím ustanovení. Zde Koldín dodává, že "... služebnost nic jiného není než právo, kteréž nám přísluší a záleží na věci cizí, aby ten, kterýž té věci pánem jest, od nás nětco snášeti a strpěti musil, aneb aby nětčeho dělati nemohl. Jako ku příkladu. Kdybych měl stezku k mé vinici přes pole Jakuba sauseda mého, musí mi toho Jakub příti a ode mne to snésti, že já přes grunt jeho chodím." (K.XLI, I. in tamtéž).

Služebnosti se dělí do dvou kategorií. V této souvislosti v duchu římskoprávní nauky rozlišujeme služebnosti osobní (servitutes personarum) a služebnosti pozemkové (servitutes praediorum). Zatímco osobní služebnosti, mezi něž patřilo zejména právo užívací (usus) a právo požívací (usufructus), byly vázány přímo na osobu oprávněného a nejpozději jeho smrtí zanikaly, služebnosti pozemkové měly věcnou povahu a vztahovaly se výlučně ke konkrétní nemovitosti. Byť je
z dochovaných pramenů zřejmé, že se institut služebnosti uplatnil napříč spektrem jednotlivých partikulárních práv, nejpodrobněji je tato problematika - nijak překvapivě - zpracována v městských právních knihách. Kupříkladu brněnská právní kniha hovoří o jednotlivých typech pozemkových služebností, mezi něž po vzoru římskoprávních pramenů řadí služebnost okapu (servitus stillicidii), služebnost denního světla (servitus luminis), právo výhledu (ius fenestras immittendi), právo zapuštění trámů do sousedovy zdi (servitus tigni immittendi), služebnost odpadu (servitus cloacae), služebnost cesty (iter, actus, via), služebnost pastvy (servitus pecoris pascendi), právo dobývání kamene (servitus lapidis eximendi) a právo užívání cizího lesa (servitus silvae). Jednotlivé pozemkové služebnosti umožňovaly oprávněnému užívat cizí pozemek
v rozsahu, jaký vyplýval jednak z podstaty konkrétní služebnosti, za druhé pak z dohody mezi stranami. 

Z osobních služebností do domácího právního prostředí nejhmatatelněji proniklo užívací právo (usus) a právo požívací (usufructus). Vrátíme-li se zpět ke Koldínově kodifikaci, lze oba instituty definovat prostřednictvím následujících ustanovení. K užívacímu právu Koldín uvádí, že: "... to jest právo nějaké k požívání a k užitku svému obrácení věcí cizích, však bez újmy
a škody podstaty těch věcí, kterýchž by kdo požíval."  (L.I, II. in JIREČEK, Josef (ed.). Práva městská království českého
a markrabství moravského: spolu s krátkou jich summou. Praha: Nákladem Spolku českých právníků "Všehrd", 1876, s. 287). Zatímco užívací právo vylučuje brát z věci plody, usufruktář (usufructarius)  podle Koldína měl právo "... požívati a k svému užitku je obraceti." ( L.I, II. in tamtéž). K problematice usufruktu a jeho římskoprávnímu pojetí více vizte v níže přiloženém článku od právní romanistky K. Bubelové.

Hojně rozšířeným věcným právem k věci cizí bylo zástavní právo (pignus), které sloužilo k zajištění pohledávky. Zastavit bylo možné v zásadě jakoukoliv věc, byť klasické římské právo původně připouštělo pouze věci movité. K tomu viz definici zástavního práva v Digestech, která se nicméně objevuje také v pramenech domácí provenience, konkrétně
v Gelnhausenově Manipulu: "Pignus" appellatum a pugno, quia res, quae pignori dantur, manu traduntur. Unde etiam videri potest verum esse, quod quidam putant, pignus proprie rei mobilis constitui." (Dig. 50.16.238.2).

Institut práva stavby (superficies) se v právním prostředí historických českých zemí vyskytuje až v souvislosti se Všeobecným občanským zákoníkem z r. 1811 (ABGB), pokud sem tedy nepočítáme neúspěšný návrh tereziánské kodifikace z 2. pol. 18. století. Za předchůdce práva stavby je považován tzv. purkrecht, který opravňoval nájemce k výstavbě domu na cizím (městském) pozemku a umožňoval, aby osoba vlastníka pozemku byla odlišná od osoby vlastníka stavby.  Ve středověkém
a raně novověkém městském ani zemském právu se zásada superficies solo cedit neuplatnila, pročež je logické, že právo stavby (superficies) v jeho původním římskoprávním pojetí zde ztrácelo na významu.

Obdobu práva stavby představuje emfyteuze, jejíž podstatou bylo dlouhodobé, leckdy doživotní užívání cizí půdu za účelem jejího obhospodařování. 

1. Zamyslete se, jakou funkci v minulosti plnilo a dodnes plní zástavní právo.
2. Od jakého latinského substantiva je odvozen termín "pignus"?
3. Jaké věci mohly být dány do zástavy?
4. Které druhy služebností znáte z platné právní úpravy?
5. Vymezte služebnost okapu. Jaká byla její podstata?

• BÁRTA, Stanislav. Formulář a typologie zástavních listin Zikmunda Lucemburského v českých zemích (1420-1437). Sborník archivních prací. Praha: Odbor archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra, 2016, roč. 66,
  č. 1, s. 3-37.
• BÁRTA, Stanislav. Zástavní listiny Zikmunda Lucemburského na církevní statky (1420-1437). Brno : Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, 2016.
  
• KAPRAS, Jan. Das Pfandrecht im böhmisch-mährischen Stadt-und Bergrechte. Breslau, 1906.
• KAPRAS, Jan. K dějinám českého zástavního práva. Praha: Bursík & Kohout, 1903. 
• ŠEJDL, Jan. Rozdělení služebností dle práva římského. Právněhistorické studie. Praha: Karolinum, 2013, sv. 43, s. 5-24.
  
• ŠEJDL, Jan. Služebnosti a jejich (ne)proměny. Dny práva 2010 - Days of law 2010. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 1681-1694. 
• VANĚČEK, Václav. České "kobylí pole" jako právní instituce. "Ius et libertas campi iumentorum" A.D. 1281. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959.