Interpretace historických právních textů II
Procesní právo
Procesním právem rozumíme soubor pravidel, jež upravují postup (resp. práva a povinnosti) účastníků soudního řízení. Podobu těchto pravidel ovlivnil právní partikularismus a zatímco procesní právo v zemském prostředí vycházelo ze starých zásad domácího původu, jež nezřídka kdy zvýhodňovaly zejména postavení zeměpána, případně šlechty, městské právo, které bylo obecně pokrokovější, čerpalo ze zahraničí, z tzv. cizích práv (zejména z německého práva). Obecně lze říci, že soudní řízení v městském právním prostředí bylo transparentnější a poskytovalo účastníkům větší míru právní jistoty.
Bylo by však nesprávné tvrdit, že šlechta věnovala právní úpravě procesního práva méně pozornosti. Právní knihy zemského práva se totiž vyznačují tím, že zatímco soukromoprávní otázky upravují spíše povrchně, procedurální problematiku zpracovávají poměrně podrobně. Jako příklad můžeme uvést tzv. Rožmberskou knihu z 1. pol. 14. století, která je považována za první staročesky psanou právní knihu. Jejím autorem je Petr I. z Rožmberka, který právní knihu koncipoval jako praktickou příručku určenou širšímu okruhu subjektů. Jinými slovy představovala Rožmberská kniha jakýsi návod, jak postupovat v soudním řízení, které se dělilo do tří fází (půhon, hlavní líčení, vydání rozhodnutí). Přestože Rožmberská právní kniha neaspirovala na to stát se kodifikací, čili vynutitelným právním předpisem, v praxi se hojně používala.
Zásadní vliv na vývoj domácího procesního práva měla recepce pravidel římsko-kanonického procesu, ke které zřetelněji dochází ve 12. století v církevním prostředí. Zjednodušeně lze říci, že římsko-kanonický proces představuje soubor pravidel, které byly převzaty z římského práva a doplněny o principy práva kanonického. Jednalo se tedy ve své podstatě o modernizaci starého římského procesu, jež se v některých ohledech na tehdejší soudnictví již nedal aplikovat, ať již to bylo dáno změnami ve společnosti, anebo ve vlastní právní úpravě.
Pro římsko-kanonický proces je typická již zmíněná transparentnost, není tedy nijak překvapivé, že se velmi dobře ujal v městském soudnictví. Veškeré úkony musely být prováděny písemné, což sice na jednu stranu mohlo způsobovat značné průtahy, na druhou stranu byla posílena právní jistota stran, neboť existoval doklad o provedeném úkonu, který nebylo tak snadné zpochybnit, jako procesní jednání učiněná pouze v ústní formě. Z římského práva byla ve středověku recipována nauka o dvojím dělení žalob na žaloby věcné (actiones in rem) a osobní (actiones in personam). Význam této kategorizace tkvěl v tom, že zatímco věcné žaloby chránily vlastnická práva a působily tzv. erga omnes, osobní žaloby byly aplikovatelné pouze ve sporech proti konkrétnímu subjektu, který porušil svoji povinnost, jež vyplývala z určitého závazkového vztahu (typicky se jedná o dlužníky, kteří včas nesplnili dluh, např. půjčku).
Nástupem římsko-kanonického procesu postupně mizí z domácího soudnictví ordály. Tzv. boží soudy představovaly specifický důkazní prostředek, na základě kterého byla často velmi bizarními způsoby prokazována nevina pachatele. Z pramenů známe ordály vodou, ohněm a souboj.
Bylo by však nesprávné tvrdit, že šlechta věnovala právní úpravě procesního práva méně pozornosti. Právní knihy zemského práva se totiž vyznačují tím, že zatímco soukromoprávní otázky upravují spíše povrchně, procedurální problematiku zpracovávají poměrně podrobně. Jako příklad můžeme uvést tzv. Rožmberskou knihu z 1. pol. 14. století, která je považována za první staročesky psanou právní knihu. Jejím autorem je Petr I. z Rožmberka, který právní knihu koncipoval jako praktickou příručku určenou širšímu okruhu subjektů. Jinými slovy představovala Rožmberská kniha jakýsi návod, jak postupovat v soudním řízení, které se dělilo do tří fází (půhon, hlavní líčení, vydání rozhodnutí). Přestože Rožmberská právní kniha neaspirovala na to stát se kodifikací, čili vynutitelným právním předpisem, v praxi se hojně používala.
Zásadní vliv na vývoj domácího procesního práva měla recepce pravidel římsko-kanonického procesu, ke které zřetelněji dochází ve 12. století v církevním prostředí. Zjednodušeně lze říci, že římsko-kanonický proces představuje soubor pravidel, které byly převzaty z římského práva a doplněny o principy práva kanonického. Jednalo se tedy ve své podstatě o modernizaci starého římského procesu, jež se v některých ohledech na tehdejší soudnictví již nedal aplikovat, ať již to bylo dáno změnami ve společnosti, anebo ve vlastní právní úpravě.
Pro římsko-kanonický proces je typická již zmíněná transparentnost, není tedy nijak překvapivé, že se velmi dobře ujal v městském soudnictví. Veškeré úkony musely být prováděny písemné, což sice na jednu stranu mohlo způsobovat značné průtahy, na druhou stranu byla posílena právní jistota stran, neboť existoval doklad o provedeném úkonu, který nebylo tak snadné zpochybnit, jako procesní jednání učiněná pouze v ústní formě. Z římského práva byla ve středověku recipována nauka o dvojím dělení žalob na žaloby věcné (actiones in rem) a osobní (actiones in personam). Význam této kategorizace tkvěl v tom, že zatímco věcné žaloby chránily vlastnická práva a působily tzv. erga omnes, osobní žaloby byly aplikovatelné pouze ve sporech proti konkrétnímu subjektu, který porušil svoji povinnost, jež vyplývala z určitého závazkového vztahu (typicky se jedná o dlužníky, kteří včas nesplnili dluh, např. půjčku).
Nástupem římsko-kanonického procesu postupně mizí z domácího soudnictví ordály. Tzv. boží soudy představovaly specifický důkazní prostředek, na základě kterého byla často velmi bizarními způsoby prokazována nevina pachatele. Z pramenů známe ordály vodou, ohněm a souboj.
Kontrolní otázky
- Proč se některé žaloby označují jako věcné a jiné jako osobní?
- Pomocí literatury zjistěte, jaký význam měla během procesu přísaha na kříži?
- Popište podstatu tzv. „božích soudů“.
- Jak ovlivnil římsko-kanonický proces vývoj domácího soudnictví?
- S jakými zásadami se pojilo středověké a raně novověké procesní právo?
Literatura
- BOHÁČEK, Miroslav. Das römische Recht in der Praxis der Kirchengerichte der böhmischen Länder im 13. Jahrhundert. Boháček, Miroslav. In: Studia Gratiana: Post octava decreti saecularia auctore consilio commemorationi Gratianae instruendae edita, 1967, sv. 11, s. 273-304.
- BULÍN, Hynek. Nejstarší kodifikace procesního práva v Čechách: (poznámky ke IV. knize horního zákoníku Václava II.). In: Právněhistorické studie, 1956, sv. 2, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, s. 85-129.
- KEJŘ, Jiří. Teorie soudních důkazů ve středověkých právních a teologických naukách. In:Právněhistorické studie, 2009, sv. 40, Praha: Karolinum, s. 95-114.
- KREUZ, Petr. Dějiny pozdně středověkého a raně novověkého městského soudnictví v českých zemích v české historigrafii posledních dvaceti let. In: Města ve středověku a raném novověku jako badatelské téma posledních dvou desetiletí. Stati a rozšířené příspěvky z 30. vědecké konference Archivu hlavního města Prahy, uspořádané ve dnech 11. a 12. října v Clam-Gallasově paláci v Praze. Dolní Břežany: Scriptorium, 2013, s. 179-199.
- MARKOV, Josef. Procesní právo v díle Všehrdově. In: Právněhistorické studie, 1961, sv. 7, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, s. 233-256.
Úkol
Milé kolegyně,
níže naleznete právní naučení města Brna, které brněnští přísežní zaslali na žádost radním z Uherského Hradiště. Prostudujte si zadané právní naučení, které se týká procesněprávní problematiky a proveďte jeho důkladný rozbor. Nezapomeňte zodpovědět otázky, jež se nachází dole pod textem.
Své texty, prosím, odevzdávejte do níže uvedené odevzdávárny, a to v obvyklém termínu. S výsledky se budete moci seznámit v průběhu následujících dní ve stejnojmenném poznámkovém bloku.
225. Kdo ku právu ve dni v roce, když žialoba zejde, nestojí, při svau tratí.
Purgmistr atd. věděti dávajíc, že sě stalo v některé časy, žě tužil člověk přespolní u nás na druhého přespolnieho, dávaje jemu vinu, žěby jemu na domu nětco dlužen u nás zuostal. A my přeslyšíce strany, dali sme jim rok ku právu, aby obapolně stáli. Tehdy rok když přišel, jeden sě stavil a druhý sě nestavil. Opět druhý když stál, první též nestál. A my chtiece ku konci uvésti, položili jsme jim rok zavitý, žě jim chceme spravedlivosti učiniti. Tehdy jest obžalovaný na ten rok stál ku právu a žalobník nestál až do třetice. I řekl obžalovaný: Milí páni! račte mne propustiti! Poněvadž žalobník nestojí, komu sě já mám
k libosti stavěti? Ale my jsme jej nepropustili, až sě to vsíhlo do čtvrté léto. Již žalobník sě zase navracuje na obžalovaného,
a obžalovaný žádá vedle práva naučen býti, jmá-li jemu odpovídati, poněvadž na zavitém roku nahořepsaným nestál, čili nemá? I prosíme vasie múdrosti, abyste nám na to ráčili naučenie dáti.
Na to vás naučujem, žě odpovidatel z dvojí příčiny žalobníkovi vinovat nenie odpovídati, z jedné, žě tu věc před se vzal žalobník právem, a to právem nedokonal, když zpráva šla v roce a ve dni; z druhé, žě oběma stranoma byl rok položen zavitý a konečný a žalobník k tomu roku nestál. A z ťěch dvů již psaných příčin odpovidatel žalobníka prázden jest učiněn vedle práva etc. Anno LXVP
Doplňující otázky
níže naleznete právní naučení města Brna, které brněnští přísežní zaslali na žádost radním z Uherského Hradiště. Prostudujte si zadané právní naučení, které se týká procesněprávní problematiky a proveďte jeho důkladný rozbor. Nezapomeňte zodpovědět otázky, jež se nachází dole pod textem.
Své texty, prosím, odevzdávejte do níže uvedené odevzdávárny, a to v obvyklém termínu. S výsledky se budete moci seznámit v průběhu následujících dní ve stejnojmenném poznámkovém bloku.
225. Kdo ku právu ve dni v roce, když žialoba zejde, nestojí, při svau tratí.
Purgmistr atd. věděti dávajíc, že sě stalo v některé časy, žě tužil člověk přespolní u nás na druhého přespolnieho, dávaje jemu vinu, žěby jemu na domu nětco dlužen u nás zuostal. A my přeslyšíce strany, dali sme jim rok ku právu, aby obapolně stáli. Tehdy rok když přišel, jeden sě stavil a druhý sě nestavil. Opět druhý když stál, první též nestál. A my chtiece ku konci uvésti, položili jsme jim rok zavitý, žě jim chceme spravedlivosti učiniti. Tehdy jest obžalovaný na ten rok stál ku právu a žalobník nestál až do třetice. I řekl obžalovaný: Milí páni! račte mne propustiti! Poněvadž žalobník nestojí, komu sě já mám
k libosti stavěti? Ale my jsme jej nepropustili, až sě to vsíhlo do čtvrté léto. Již žalobník sě zase navracuje na obžalovaného,
a obžalovaný žádá vedle práva naučen býti, jmá-li jemu odpovídati, poněvadž na zavitém roku nahořepsaným nestál, čili nemá? I prosíme vasie múdrosti, abyste nám na to ráčili naučenie dáti.
Na to vás naučujem, žě odpovidatel z dvojí příčiny žalobníkovi vinovat nenie odpovídati, z jedné, žě tu věc před se vzal žalobník právem, a to právem nedokonal, když zpráva šla v roce a ve dni; z druhé, žě oběma stranoma byl rok položen zavitý a konečný a žalobník k tomu roku nestál. A z ťěch dvů již psaných příčin odpovidatel žalobníka prázden jest učiněn vedle práva etc. Anno LXVP
Doplňující otázky
- Pro omluvitelnou nepřítomnost na soudním jednání zná latina konkrétní termín, se kterým se lze setkat např. v Právní knize města Brna, či v jiných pramenech z této doby. O který termín se jedná?
- Vysvětlete pojem „rok zavitý“.