Vůle k životu a vůle ke kultuře
DODATEK Vůle k životu a vůle ke kultuře
l
V naší době neni, jak pro poznáni tak pro život, naléhavější téma, než je téma kultury a civilizace, jejich rozdílu a vzájemného vztahu. Je to téma našich budoucích osudů. Nic také člověka tak neznepokojuje jako jeho osud. Výjimečný úspěch Spenglerovy knihy o soumraku Evropy se vysvětluje lim, žc svědomí kulturního lidstva byla položena otázka jeho vlastního osudu. V dobč historických zvratů, krizí a katastrof, je vhodné vážně se zamyslet nad pohybem dějinných osudů národů a kultur. Ručička na hodinách světových dějin ukazuje osudný čas. čas nastupujícího soumraku, doby, kdy se zapalují ohne a vše se chystá na noc. Spengler pokládal civilizaci za úděl vší kultury. Civilizace totiž vede k smrti. Toto téma není nové, dlouho je máme v povědomí. Je to téma velice blízké ruskému myšlení, ruské filosofii dějin. Nejvýznamnější rušlí myslitelé poznali už dávno rozdíl mezi typem kultury a typem civilizace a vztáhli toto téma ke vztahu mezi Ruskem a Evropou. Celé naše slavjanofilství bylo prostoupeno nepřátelstvím nikoli k evropské kultuře, ale k evropské civilizaci. Teze, že „Západ zahnívá" znamenala také, že umírá velká evropská kultura a vítězí evropská civilizace bez duše a bez Boha. Chomjakov, Dostojevský a Leontěv se s opravdovým nadšením hlásili k velké minulosti Evropy, této „žerně svatých divú", k jejím svatým památkám, k jejím prastarým základům. Avšak stará Evropa zradila svou minulost, zřekla sejí. Nenáboženská mčšťácka civilizace v ní přemohla starou svatou kulturu. Boj Ruska a Evropy, Východu a Západu, je bojem ducha s bez-duchostí, náboženské kultury s nenáboženskou civilizací. Chtěli věřit, že se Rusko nevydá cestou civilizace, že půjde svou vlastní cestou, že ještě jedině v Rusku je možná nábožensky založená kultura, pravá duchovní kultura. Ruské myšlení si stavělo tyto otázky v celé jejich vyhranenosti.
Jsou však západnímu myšlení natolik cizí, nedobrala se snad sama evropská mysl k jejich položeni, byl snad Spengler výjimkou? Vystoupení Nietzscheho souvisí s jasným vědomím této, pro západní kulturu osudové otázky. Nietzscheho stesk po tragické, dionýsov-ské kultuře, je steskem, jaký vzniká v epoše vítězící civilizace. Nejlcpší lidé Západu pociťovali tento smrtelný stesk od okamžiku
vítězství mamonismu ve staré Evropě, od smrti duchovní kuhury -■ svaté a symbolické - v bezduché technické civilizaci. Všichni romantici Západu byli lidé ranění, téměř smrtelně, vítězící civilizací tak cizí jejich duchu. Carlyle s prorockou silou vystupoval proti civilizaci dusící ducha. Plamenné vystoupení Leona Bloise proti „buržoům" vjeho geniálních analýzách „buržoázni" moudrosti bylo vystoupením proti civilizací. Všichni francouzští katolíci - symbo-listé a romantici se utíkali ke středověku, do vzdálené duchovní vlasti, aby se zachránili od smrtelného stesku triumfující civilizace. Zahleděnost Západu do kultury starých epoch nebo exotických kultur Východu znamená vystoupení ducha proti konečné přeměno kultury v civilizaci, je to však vystoupení příliš přešlcchlěnélio, upadlého a zeslabeného ducha. 1 idé pozdní, zapadající kultury, nejsou s to přejít od blížícího se nebytí civilizace k pravému bytí, k bytí věčnému, a namísto toho se chtčjí zachránit útěkem do světa daleké minulosti, který už nelze navrátil k životu anebo do cizího bytí ztuhlých kultur Východu.
To podkopává základy banální teorii pokroku, díky níž se věřilo, že budoucnost je vždy dokonalejší než minulost, že lidstvo se přímočaře pozvedá k vyšším formám života. Kultura se nerozvíjí neomezeně. Nese v sobě zárodky smrti. Skrývá se v ní cosi. co ji nezvratně žene k civilizaci. Civilizace je však smrtí ducha kultury, je projevem naprosto jiného bytí či nebytí. Pro vysvětlení dějin je však tento fenomén, tak typický pro filosofii dějin, třeba objasnil. Ale Spengler neposkytuje nic, co by umožnilo proniknout do smyslu tohoto prafenoménu.
V každé kultuře přichází po období rozkvětu, dokonalosti a vytiíbc-nosli období vyčerpání tvůrčích sil, vytrácí se a pohasíná duch, duchovnost zachází na úbytě. Mění se celé směřování kultury. Směřuje k praktické realizaci své mohutnosti, k praktické organizaci života pro její stále větší rozprostranění po zemském povrchu. Rozkvět „věd a umění", hloubka a vytříbenost mysli, nejvyšší počiny umělecké tvorby, pohledy svatých a geniálních jedinců to vše přestává být pokládáno za pravý, reálný „život", přestává být inspirací. Vzniká pevná vůle k samotnému „životu", k praxi „života", k moci „života", k rozkoši „života", k vládě nad „životem". A tato příliš pevná vůle k „životu" ničí kulturu, přináší s sebou její smrt... Příliš se chce „žít", budovat „život", organizovat „život" v době kulturního soumraku. Údobí kulturního rozkvětu předpokládá orae-
148
149
Dodatek
Vůle k životu a vůle ke kultuře
zení vůle k „životu", oběť překonávající chtivost „života". Když se v lidských masách příliš rozšíří chtivost „života", přestane se vidět cíl ve vyšší duchovní kultuře, jež je vždy aristokratická, vždy kvalitativní a nikoli kvantitativní. Cíl začíná být spatřován v samotném „životě", v jeho praxi, v jeho síle a štěstí. Kultura přestává být svébytnou hodnotou, a proto hyne i vůle ke kultuře. Další vůle ke kultuře není, géniové se již nerodí. Další poptávka po nezainteresovaném pohledu, poznání a tvorbě neexistuje. Kultura nemůže zůstat na výši, nutně se musí spustit dolů, musí padnout. Není s to udržet svou vysokou kvalitu. Kvantita v ní musí převládnout. Dochází k sociální entropii, rozptýlení tvůrčí energie kultury. Kultura se sesouvá a hroutí, nemůže se rozvíjet věčně, protože neuskutočňuje záměry a cíle, zrozené v duchu jejích tvůrců.
Kultura není uskutečněním nového života, nového bytí - je uskutečněním nových hodnot. Vše, čeho kultura dosáhla, je pouhým symbolem, nikoli realitou. Kultura není uskutečněním, realizací pravdy života, dobra života, krásy života, velikosti života, Božskosti života. Uskutečňuje pouze pravdu - v poztiání, ve filosofii a vědeckých knihách; dobro - v mravech, v bytí a společenských ustanoveních, krásu v knihách veršů a obrazech, v sochách a architektonických památkách, v koncertech a divadelních představeních; Božské - pouze v kultu a náboženské symbolice. Tvůrčí akt je v kultuře stahován a tčžkne. Nový život, vyšší bytí je dostupné leda v podobenstvích, obrazech a symbolech. Tvůrčí akt poznání vytváří vědeckou knihu, tvůrčí umělecký akt vytváří mravy a instituce, tvůrčí religiózní akl vytváří kult, dogmata a symbolické církevní zřízení, které nám poskytuje nanejvýš odlesk nebeské hierarchie. Kdeje však sám „život"? Reálných poměrů, zdá se, nelze v kultuře dosáhnout. A dynamický pohyb v kultuře s jejími vykrystalizovanými formami nás neodvratně nutí vyjít za hranice kultury, k „životu", k praxi, k síle. Takovým způsobem dochází k přeměně kultury v civilizaci.
Největší rozmach a rozkvět kultury nacházíme v Německu konce 18. a počátku 19. století, kdy se Německo stalo proslavenou zemí „básníků a filosofů". Jen těžko lze nalézt období, v němž by se projevila větší vůle ke genialitě. Během několika desetiletí se světu představil Lessinga Herder, Goethe a Schiller, Kant a Fichte, Hegel a Schelling. Schleiermacher a Schopenhauer, Novalis a všichni romantici. Následující údobí budou se závistí vzpomínat na tuto velkou epochu. Windelband, filosof epochy kulturního soumraku, vzpomíná na tuto dobu duchovní celistvosti a duchovní geniality jako na ztracený ráj. Byl však prožíván nějaký vyšší „život" v době Goetheho a Kanta, Hegela a Novalise? Všichni lidé této pozoruhod-
né epochy dosvědčují, že „život" v Německu byl tehdy chudobný, měšťácký a stísněný. Německý stát byl slabý, ubohý a rozdrobený na maličká části, v ničem a nikde nebyla uskutečněna velikost „života", kulturní rozkvět se týkal výhradně nejvyššíeh vrcholků německého národa, jenž přežíval v poměrně skromných poměrech. A epocha renesance, období nebývalého tvůrčího vzepětí byl snad v ní žit vyšší, opravdový „život"? Ať už se romantik Nietzsche. obstoupený nepřátelskou civilizací, se zamilovaností jakkoli obrací k renesanční epoše jako k pravému, velikému „životu" - tento „život" tam nebyl; „život" zde byl hrozný, špatný, během něhož se nikdy neuskutečnila krása ve své pozemské dokonalosti. Život I eo-narda a Michelangela byl jednou velkou tragédií a utrpením. A tak tomu bylo vždy, opravdu vždy. Kultura hýla vidy vclkvm neúspěchem živdta. Existuje cosi jako protiklad mezi kulturou a životem. Civilizace se pokouši uskutečnit „život". Vytváří mocný německý stát, mocný kapitalismus a s ním těsně spjatý socialismus, vytváří vůli světové velikosti a organizování světa. Avšak v tomto mocném Německu již nevystoupí Goethe, ani němečtí idealisté, ani romantici, nebude žádná velká filosofie, ani velké umění - vše se v něm stane technikou, technické bude i filosofické myšlení (v gnoseologickych proudech). Metoda vydobývání celkově převládne nad intuili vně-ec-listvým proniknutím bytí. Nemožným se stane Shakespeare i Byron v ohromné civilizaci Britského impéria. V Itálii, kde byl postaven Viktoru Emmanuelovi pomník, pokořující Rím, v Itálii socialistického hnutí se stane nemožným Dante i Michelangelo. A v tom je tragédie kultury a tragédie civilizace.
3
V každé kultuře se na jistém stupni jejího rozvoje začínají projevovat prvky, jež podrývají duchovní základy kultury. Kultura souvisí s kultem, rozvíjí se z náboženského kultu a sama je výsledkem rozčlenění kultu, rozvinutí jeho obsahu různými směry. Filosofické myšlení, vědecké poznání, architektura, malířství, sochařství, hudba, poezie a morálka - to vše je v bytostné celistvosti obsaženo v církevním kultu ve formě ještě nerozvinuté a nerozčleněnč. Nej-starší z kultur - kultura starého Egypta - povstala v chrámu, jejími prvními tvůrci se stali kněží. Kultura souvisí s kultem předků, s mýty a tradicemi. Je plna svaté symboliky, jsou v ní dány náznaky a podobenství jiné, duchovní skutečnosti. Každá kultura (dokonce i materiální kultura) je kulturou ducha; každá kultura má duchovni základ, je produktem tvůrčí činnosti ducha proti přírodní živelnosti.
150
151
Dodatek
Vůle k životu a vůle ke kultuře
Ale v kultuře samé se projevuje tendence k rozložení svých náboženských a duchovních základů, k zavrženi své symboliky. Jak kultura antická tak kultura západoevropská prochází procesem „osvícení", které se rozchází s náboženskými základy kultury a rozkládá její symboliku. Vyjevuje se tak osudová dialektika kultury. Kultura musí na jistém stupni svého vývoje zapochybovat o svých základech a rozložit je. Sama si připravuje záhubu tím, že se odděluje od vlastních životodárných zdrojů. Kultura se duchovně vyčerpává, promrhává svou energii, ze stadia „organického" přechází do stadia „kritického".
Abychom pochopili osudy kultury, musíme ji zkoumat dynamicky a proniknout clo její osudné dialektiky. Kultura je živým procesem, živým osudem národů. A zde se ukazuje, že kulturu nelze udržet na oné poměrné výši, které dosahuje v době svého rozkvětu, její stabilita není věčná. V každém historicky vzniklém typu kultury se projevuje sesun, pád, neodvratný přechod do stavu, jenž už nemůže být „kulturou" nazýván. Uvnitř kultury se projevuje příliš veliká vůle k novému „životu", k moci a síle, k praxi, ke štěstí a k rozkoši. Vůle k mohutnosti za jakoukoli cenu je civilizátorskou tendencí v kultuře. K.ultura se ve svých nejvyšších projevech nikdy nežene za prospěchem, naproti tomu civilizace je vždy zainteresovaná. Když „osvícený" rozum odstraňuje všechny duchovní překážky využívání a užívání „života", když vůle k mohutnosti a organizovanému ovládnutí života dosahuje nejvyššího napětí, tehdy nastává konec kultury a začíná civilizace. Civilizace je přechodem od kultury, od prostého vhledu, od tvorby hodnot k samotnému „životu", je hledáním „života", vydáním sebe sama jeho prudkému proudu, organizováním života, opájením se silou života. V kultuře se projevuje prakticko-utilitární. „realistická", tj. civilizátorská úchylka. Velká filosofie a velké umění stejně jako náboženská symbolika nejsou více ku potřebě, neznamenají „život". Dochází k usvědčení toho, co se v kultuře pokládalo za posvátné, za její nejvyšší úspěch. Různými způsoby se odhaluje, že kultura není v základě svatá ani symbolická. Před soudem nej realističtějšího „života" se v epoše civilizace duchovní kultura označuje za iluzi, za sebeklam ještě neosvobozeného, závislého vědomí, za iluzorní produkt sociální neorganizovanosti. Organizovaná technika života musí lidstvo jednou provždy osvobodit od iluzí a klamů kultury, musí vytvořit plně reálnou civilizaci. Duchovní iluze kultury byly poraženy neorganizovanosti života, slabostí jeho techniky. Tyto duchovní iluze mizí, jsou překonány v momentu, kdy civilizace ovládne techniku a organizuje život. Ekonomický materialismus je velmi charakteristickou
a typickou filosofií epochy civilizace. Toto učení odkrývá tajemství civilizace, odhaluje její niterný patos. Nebyl to ekonomický materialismus, kdo vymyslel vládu ekonomismu, toto učení není vino ponížením duchovního života. To ve skutečnosti samé se projevila nadvláda ekonomismu, v ní se všechna duchovní kultura přeměnila v „nadstavbu" a všechny duchovní reality se rozložily dříve, než to ekonomický materialismus odrazil ve svém učení. Sama ideologie ekonomického materialismu má ve vztahu ke skutečnosti pouze povahu reflexe. Je to typická ideologie epochy civilizace, je to nejradikálnější ideologie této civilizace. V civilizaci má nutně nadvládu ekonomismus. Civilizace je ve své povaze technická, civilizaci je každá ideologie, každá duchovní kultura pouze nadstavbou, iluzí, a nikoli realitou. Iluzorní povaha každé ideologie a všeho duchovního je odhalena. Civilizace přechází k „životu", k organizaci moci, k technice jako pravému uskutečnění tohoto „života". Civilizace na rozdíl od kultury není religiózní již co se její povahy týče, vítězí v ní rozum „osvícení", ale tento rozum není už abstraktní, nýbrž, pragmatický. Civilizace na rozdíl od kultury není symbolická, není hierarchická, není organická. Je realistická, demokratická, mechanická. Žádá si nikoli symbolické, nýbrž „realistické" projevy života, žádá si nejrealističtější život, nikoli podobenství či náznaky, nikoli symboly jiných světů. V civilizaci, v kapitalismu stejně jako v socialismu, kolektivní práce vytěsňuje individuální Ivor-bu. Civilizace zbavuje osobnosti. Osvobození osobnosti, které civilizace jako by s sebou musela přinášet, je zhoubné pro osobní originalitu. Osobní princip se projevoval pouze v kultuře. Vůle k moci „života" ničí osobnost. To je paradox dějin.
4
Přeměna kultury v civilizaci souvisí s radikální proměnou vztahu člověka k přírodě. Všechny sociální přeměny v osudech lidstva přece vždy souvisí s novým vztahem člověka k přírodě. Ekonomický materialismus postřehl tuto pravdu formou dostupnou civilizačnímu vědomí. Éra civilizace se započala vítězným nástupem strojů do lidského života. Život přestává být organický, ztrácí návaznost na rytmus přírody. Mezi člověka a přírodu se staví umělé prostředí nástrojů, jimiž se člověk snaží podřídit si přírodu. V tom se odhaluje vůle k moci, k reálnému využití života oproti asketické duchovnosti středověku. Od rezignace a prostého pohledu přechází člověk k ovládání přírody, k organizaci života a jeho posílení. To ale nijak člověka nepřibližuje přírodě, jejímu vnitřnímu žití, její duši. Člověk
152
153
Dodatek
Vide k životu a vůle ke kultuře
se navždy vzdaluje přírodě v procesu technického ovládnutí přírody a organizovaného opanování jejích sil. Organizovanost ubíjí orga-ničnost. Život se stává stále víc a více technickým. Stroj vtiskává svou pečeť lidskému duchu, všem stránkám jeho činnosti. Civilizace není v zásadě ani přírodní, ani duchovní, ale strojová. Je především technická, technika v ní vítězí nad duchem, nad organismem. Civilizaci se samo myšlení stává technickým, veškerá tvorba i celé umění nabývají stále více technický charakter. Futuristické umění je pro civilizaci stejně typické jako symbolické umění pro kulturu. Nadvláda gnoseologismu, metodologismu nebo pragmatismu je pro civilizaci rovněž typická. Samotná idea „vědecké" filosofie se zrodila z civilizátorské vůle k mohutnosti, z touhy získat metodu, jež by nám dala sílu. V civilizaci vítězí princip specializace, naprosto jí schází duchovní ucelenost kultury. Na vše jsou určeni specialisté, od každého je specializace vyžadována.
Stroj a technika se zrodily z rozumového pohybu kultury, z jejích velikých objevů. Tyto plody kultury však podrývají její přirozené základy, umrtvují jejího ducha. Kultura je zbavena duše a přechází v civilizaci. Duch zachází na úbytě. Kvality jsou nahrazovány kvantitami. Duchovní lidstvo upadá, protože se oddalo vůli k „životu", k moci, k organizaci, ke štěstí: bez askeze a rezignace totiž nemůže být vyšší duchovní život. Taková je tragédie dějin, takový je jejich úděl. Poznání a věda se stávají prostředkem k uskutečnění vůle k mohutnosti a ke štěstí, zvláštním prostředkem k prosazení techniky života, k opájení se procesem života. Umění se stává prostředkem naprosto stejné techniky života, pouhou okrasou organizace života. Celá krása kultury naplňující chrámy, zámky a paláce se dostává do muzejí naplněných mrtvou krásou. Civilizace je muzeální, to jediné ji s minulostí pojí. Začíná se kult života bez ohledu na jeho smysl. Nic už nepředstavuje hodnotu samo o sobě. Ani jediný okamžik života, ani jediný životní prožitek nemá hloubku, nemá nejmenší vztah k věčnosti. Každý okamžik, každý prožitek je pouze prostředkem zrychlujících se životních procesů, zaměřených ke špatnému nekonečnu, je obrácen ke všestravujícímu upíru budoucnosti, budoucí moci a budoucího štěstí. V rychlém a stále se zrychlujícím tempu civilizace není minulost a není ani přítomnost, není vyústění do věčnosti, je pouze budoucnost. Civilizace je futuristická. Kultura se pokoušela zračit věčnost. Toto zrychlení, toto výhradné zaměření do budoucnosti je způsobeno strojem a technikou. Život organismu je pomalejší, tempo není tak prudké. V civilizaci je život vyvržen z nitra, přechází na povrch. Civilizace je excentrická. Civilizace je záměnou cílů života za pouhé prostředky k životu,
nástroji života. Životní cíle se vytrácejí, končí. Myšlení lidí civilizace je zaměřeno výhradně na prostředky k životu, na jeho techniku. Cíle života jsou pokládány za iluzorní, prostředky k životu za reálné. Technika, organizace a výrobní proces jsou reálné. Duchovní kultura taková není. Kultura je pouze prostředkem techniky života. Vztah mezi cíli života a prostředky k životu se zatemňuje, bortí. Vše se zaměřuje na „život", na jeho rostoucí moc. na jeho organizaci, na požitek z něj. K čemu ale slouží sám „život"? Má vůbec nějaký cíl a smysl? Vývoj tímto směrem zahubí duši kultury, vytratí se její smysl. Stroj nabyl nad člověkem magické moci, očaroval jej magickými proudy. Jak ale slábne romantický odpor vůči strojům, pouhé odmítnutí civilizace jako součásti lidských dějin, jako zkušenosti posilující ducha! Pouhé zrestaurování kultury je nemožné. V epoše civilizaceje kultura vždy romantická, vždy obrácená k minulým, nábožensky organickým epochám. To je zákon. Klasický styl kultury nelze oživit uprostřed civilizace. Nejlepší lidé kultury IQ. století byli však romantiky. Reálná cesta, jak překonat kulturu, je však jen jedna cesta náboženské proměny.
5
Civilizace je ve svém základě „buržoázni" v tom ncjhlubším, duchovním slova smyslu. „Buržoaznost" je také civilizované království tohoto světa, civilizátorská vůle k organizované mohutnosti a k požitku. Duch civilizace je měšťáckým duchem, přivtěluje se, připoutává se k pomíjivým a dočasným věcem, nemá rád věčnost. „Buržoaznost" je také otročením pomíjivému, nenávistí k věčnému. Civilizace Evropy a Ameriky, nejdokonalejší civilizace světa, vytvořila industriálně-kapitalistický systém. Tento industriálně-kapi-talistický systém neznamenal pouze obrovský ekonomický rozvoj, byl také jevem duchovním, projevem toho, že duchovnost byla potřena. Industriálni kapitalismus, který přináší civilizace, potřel ducha věčnosti, potřel vše posvátné. Kapitalistická civilizace nejno-vější doby zabila Boha, stala se nejbezbožnější civilizací v dějinách. Odpovědnost za zločin bohovraždy nese ona, a nikoli revoluční socialismus, jenž si pouze osvojil duchovnost „buržoázni" civilizace a přijal její negující odkaz. Pravda, industriálně-kapitalistická civilizace nezavrhla náboženství úplně, byla ochotna uznat pragmatickou užitečnost a potřebnost náboženství. V kultuře bylo náboženství symbolické, v civilizaci se stalo pragmatickým. A náboženství se ovšem může stát užitečným a vhodným nástrojem k organizaci života, může působit růst jeho moci. Vždyť civilizace je povýtce
154
155
Dodatek
Vůle k životu a vůle ke kultuře
pragmatická. Ne náhodou je pragmatismus tak populární v klasické zemi civilizace - v Americe. Socialismus odmítl pragmatismus náboženství, namísto toho však pragmaticky obhajuje atheismus jako mnohem užitečnější pro životní mohutnost a životní požitek velkých mas lidstva. Ale pragmaticko-utilitární vztah k náboženství v kapitalistickém světě byl opravdu skutečným zdrojem bezbožnosti a duchovní osamělosti. Bůh, užitečný, vhodný a potřebný pro úspěch civilizace, pro industriálne kapitalistický rozvoj, nemůže být pravým Bohem. Lze ho lehce vyvrátit. Ve své negaci má socialismus pravdu. Bůh náboženského zjevení, Bůh symbolické kultury se dávno vytratil z kapitalistické civilizace a ona se mu vzdálila. In-dustriálně-kapitalistická civilizace se velmi vzdálila všemu ontologickému, sama je v zásadě anti-ontologická, mechanická, vytváří pouze říši fikcí. Mechaničnost, techničnost a strojovost této civilizace protiřečí organičnosti, kosmičnosti a duchovnosti celého bytí. Hospodářství, ekonomika, však není nikterak mechanické a fiktivní, hospodářství je původně založeno v bytí, je přirozeně Božské, a člověk je povinen hospodařit, ekonomický rozvoj je mu imperativem. Ale odtrženost hospodaření od ducha, povýšení ekonomiky na nej-vyšší princip života, odřeknutí se všeho organického ve prospěch života a ztechnizovanost přeměňuje hospodářství a ekonomiku na fiktivní, mechanickou říši. Lačnost spočívající v základech kapitalistické civilizace vytváří mechanicky fiktivní říši. Industriálně-ka-pitalistický systém civilizace ničí duchovní základy hospodářství, a tím si připravuje svůj zánik. Práce přestává mít duchovní smysl, přestává být duchovně odůvodněna a pozvedá se proti celému systému. Kapitalistické civilizaci se dostává zasloužené odplaty v socialismu. Ale socialismus pokračuje v civilizaci dále, je pouze jinou podobou stejné „buržoázni" civilizace, pokouší se civilizaci dále rozvíjet, nedávají však nového ducha. Industrialismus civilizace, která plodí pouze fikce a klamy, nutně podkopává duchovní disciplínu i duchovní motivaci práce, a tím připravuje svůj krach.
Civilizace není schopna uskutečnit svůj sen o neomezeně rostoucí celosvětové mohutnosti. Babylónská věž nebude nikdy dostavěna. Ve světové válce vidíme pád evropské civilizace, rozpad indus-triálního systému, odhalení fikcí, jimiž žil „buržoázni" svět. Taková je tragická dialektika dějinných osudů. Patří ke kultuře, ale i k civilizaci. Nic nelze pochopit staticky, vše musí být pochopeno dynamicky. A pouze tehdy se ukáže, jak má vše v dějinných osudech tendenci přecházet ve svůj protiklad, jak je vše těhotné vnitřními rozpory a nese v sobě sémě zániku, imperialismus je technickým produktem civilizace. Imperialismus není kultura. Je to holá vůle ke
světové mohutnosti, ke světové organizaci života. Je spojen s indus-triálně-kapitalistickým systémem, je v základě technický. Takový je „buržoázni" imperialismus 19. a 20. století, imperialismus anglický a německý. Je potřeba jej odlišovat od svatého imperialismu minulých dob, od svatého římského impéria, od svaté říše byzantské, které byly ryze symbolické a patřily ke kultuře, nikoli k civilizaci. V imperialismu lze vidět nepřekonatelnou dialektiku dějinných osudů. V imperialistické vůli ke světové mohutnosti se rozkládají a rozpadají historické útvary národních států náležejících epoše kultury. Britské impérium znamená konec Anglie jakožto národního státu. Avšak stále lačná imperialistická vůle v sobě nese zárodky smrti. Imperialismus si ve svém nezadržitelném rozvoji podkopává své vlastní základy a připravuje tak přechod k socialismu, k němuž vede i vůle po světové mohutnosti, kc světové organizaci života, a který znamená pouze další stupeň civilizace, její novou podobu. Ale jak imperialismus, tak socialismus ve své hluboké příbuznosti znamenají krizi kultury. V industriálně-kapitalistické epoše sebe sama rozkládajícího imperialismu a vznikajícího socialismu vítězí civilizace, ale kultura se chýlí ke svému západu. Neznamená to, žeby kultura umirala. V hlubším smyslu je kultura věčná. Antická kultura padla a jako by zahynula. Ale nadále žije v nás, v hlubokých vrstvách naší bytosti. V epoše civilizace žije kultura dále v kvalitách, a nikoli v kvantitách, noří se do hloubky. V civilizaci se začíná projevovat barbarizace, zhrubnutí, ztráta dokonalých forem vytvořených kulturou. Tato barbarizace může nabývat různých forem. Po kultuře řecké, po světové civilizaci římské začala epocha barbarského raného středověku. Bylo to barbarství spojené s přírodní živelností, barbarství způsobené přílivem nových lidských mas, nové krve, nesoucí s sebou vůni severských lesů. Barbarství, jež může vzniknout na vrcholu evropské a světové civilizace, takové nebude. Bude to barbarství způsobené civilizací samotnou, barbarství s vůní strojů, a nikoli lesů - barbarství založené v samotné civilizační technice. Taková je dialektika samotné civilizace. V civilizaci vyhasíná duch - zdroj kultury. Tehdy začíná vláda nad lidskými dušemi, ovšem nikoli vláda přírodních sil, barbarských sil v dobrém slova smyslu, ale vláda magické říše strojovosti a mechaničnosti nahrazující pravé bytí. Civilizace vznikla z vůle člověka k reálnému „životu", k reálné mohutnosti, k reálnému štěstí v protikladu k symbolickému a reflexivnímu charakteru kultury. Taková je jedna z cest vedoucích od kultury k „životu", k proměně života. Člověk musel projít tuto cestu a objevit úplně všechny technické síly. Ale na této cestě není dosaženo pravé bytí, na této cestě zaniká skutečná lidská podoba.
156
157
Dodatek
Vůle k životu a vůle ke kultuře
Uvnitř kultury může zaplanout také jiná vůle k „životu", k proměně „života". Civilizace není jediným způsobem přechodu od kultury s její tragickou protikladností „životu'', k proměně samotného „života". Je ještě jeden způsob náboženské proměny života cestou dosažení pravého bytí. V dějinných osudech lidstva lze stanovit čtyři epochy, čtyři stavy: barbarství, kultura, civilizace a náboženská proměna. Tyto čtyři stavy nelze chápat výlučně v časové souslednosti, mohou existovat společně, jsou to jistá směřování lidského ducha. Jeden z těchto stavů je však, v té či oné době, převládající. V řecké epoše, v epoše nadvlády římské světové civilizace, se musela z hloubky zrodit vůle k náboženské proměně. A tehdy do světa vstoupilo křesťanství. Vstoupilo do světa především jako proměna života, bylo obklopeno divotvorností a konalo zázraky. Vůle k zázraku byla vždy spojena s vůlí k reálné proměně života. Ale ve svých dějinných osudech prošlo křesťanství barbarstvím, kulturou a civilizací. Ne ve všech obdobích svých dějin znamenalo křesťanství náboženskou proměnu. V kultuře bylo křesťanství ponejvíce symbolické, přinášelo pouze podobenství, náznaky a obrazy skutečné proměny života; v civilizaci se stalo ponejvíce pragmatické, změnilo se v prostředek, jímž se rozrůstal život, v techniku duchovní disciplíny. Ale vůle k zázraku zeslábla a začala úplně vyhasínat na vrcholu civilizace. Křesťané epochy civilizace stále ještě vyznávají vychladlou víru v minulé zázraky, ale zázraky už neočekávají, nemají už vyznavačskou vůli k zázraku proměny života. Ale vyznavačská vůle k zázraku proměny života, nikoli mechanicko-technické proměny, nýbrž proměny organicko-du-chovní, se musí projevit a určit jiný způsob přechodu od hasnoucí kultury k samotnému „životu" než je ten, který vyzkoušela civilizace. Náboženství nemůže být součástí života, vykázaného do odlehlého kouta. Musí dosáhnout takové ontologický reálné proměny, které pouze symbolicky dosahuje kultura a pouze technicky civilizace. Měli bychom však možná ještě projít obdobím vzdušné civilizace.
Rusko bylo zemí záhadnou, dosud nepochopenou ve svém osudu, zemí, v níž se skrývala bolestná touha po náboženské proměně života. Vůle ke kultuře byla u nás vždy přehlušena vůlí k „životu" a tato vůle mířila dvěma směry, které se nezřídka křížily a spojovaly - k sociálni proměně života v civilizaci a k náboženské proměně života, k zázraku v osudech lidské společnosti, v osudech národa. Začali jsme prožívat krizi kultury, aniž jsme kulturu poznali do konce. Rusové byli vždy nespokojeni s kulturou, neradi se spokojo-
vali s obyčejnou kulturou, a setrvávali v ní. Puškin a alexandrovská epocha představují vrchol ruské kultury. Už velká ruská literatura a ruské myšlení 19. století však kulturou nebyly. Směřovaly k „životu", k náboženské proměně. Takový byl Gogol, Tolstoj, Dosto-jevský, takový byl Solovjov, Leontěv, Fjodorov, takové byly nejno-vější nábožensko-filosofické směry. Kulturní tradice u nás byly vždy příliš slabé. Civilizaci vytváříme nepořádnou. Barbarský živel byl vždy příliš silný. A naše vůle k náboženské proměně byla přemožena jakousi bolestnou snivostí. Ale ruskému myšlení bylo dáno pochopit krizi kultury a tragédii dějinných osudů ostřeji a hlouběji než mnohem spokojenějším lidem Západu. V duši ruského lidu se možná zachovala větší schopnost odhalovat vůli k zázraku náboženské proměny života. Potřebujeme kulturu stejně jako všechny národy světa a musíme projít napříč civilizací. Nikdy ale nebudeme tak spoutáni symbolikou kultury a pragmatismem civilizace jako národy Západu. Vůle ruského národa si žádá očištění a upevnění, a národ sám musí projít velkým pokáním. Teprve poté mu jeho vůle k proměně života dá právo určit si své poslání ve světě.
158
159