n2_b5z DĚJINY STÁTŮ   DĚJINY ŠPANĚLSKA Antonio Ubieto Arteta Juan Reglá Campistol José María Jover Zamora Carlos Seco Serrano   NAKLADATELSTVÍ LIDOVÉ NOVINY Tato kniha byla vydána s přispěním Generálního ředitelství knižního a knihovnického odboru Ministerstva kultury Španělska. La presente edición ha sido traducida mediante una ayuda de la Dirección General del Libro y Bibliotecas del Ministerio de Cultura de Espaňa. Přeloženo ze španělského originálu Introducción a la Historia de Espaňa   Copyright (c) Antonio Ubieto Arteta, Juan Reglá Campistol, José Maria Jover Zámora, Carlos Seco Serrano, 1994 Vydání z nakladatelství Editorial Teide, S. A., Viladomat, 291, Barcelona, Espafta Translation (c) Simona Binková, Jiří Kasl, Eva Mánková, Blanka Stárková, Vít Urban, 1995 Epilogue (c) Oldřich Kašpar, 1995 Cover & Typo (c) Vladimír Vimr, 1995 Všechna práva vyhrazena ISBN 80-7106-117-4   STARÝ VĚK ANTONIO UBIETO ARTETA PRVNÍ OBYVATELÉ, KOLONIZÁTOŘI A NÁJEZDNÍCI   1   PREHISTORIE   O příchodu člověka na Iberský poloostrov víme velmi málo. Jisté je, že ho obýval už asi před půl milionem let, avšak lépe jsou nám známa až poslední tři tisíciletí. Kdybychom své znalosti o vývoji lidské společnosti na poloostrově poměřovali s délkou života šedesátiletého člověka, ukázalo by se, že z jeho života známe jen poslední čtyři měsíce a nevíme už nic o tom možná nejdůležitějším období. Pro dlouhou epochu prehistorie je charakteristická absence písemných dokladů. Pouze kosterní pozůstatky, kamenné nástroje, některé malby a obydlí, nástroje nutné ke každodennímu životu a také srovnání se současným stavem přírodních národů, s jejich náboženstvím, kulturou a životními způsoby, umožňují sledovat proces vývoje života prvotních obyvatel poloostrova. Chronologie španělské prehistorie se dosud upřesňuje. Zároveň je třeba poznamenat, že vždy existovala území pokročilejší než jiná. Zatímco některé oblasti znaly železo, v jiných se nadále používal bronz a další setrvávaly ještě plně v mladší době kamenné. PALEOLIT První člověk se v pyrenejské oblasti objevil koncem třetihor a v průběhu čtvrtohor, kdy se střídala chladná a teplá období trvající tisíce let. Geologické vrstvy z chladných období obsahují pozůstatky srstnatého nosorožce, mamuta, jeskynního lva, divokého koně, bizona a leoparda. V geologických vrstvách teplých epoch nacházíme kosterní nálezy slonů, opic a hrochů. Tyto vrstvy částečně umožňují časově zařadit lidi, kteří žili spolu s těmito zvířaty. Zkoumáním techniky opracovávání kamene lze utřídit a odlišit jednotlivá kulturní stadia, kterými pravěcí lidé prošli. Nejstarší známou industrií jsou prosté valouny, mírně oštípané tak, aby vzniklo ostří (pebble culture). Potom, nepochybně v závislosti na příslušných životních systémech, začali lidé používat specializované nástroje; objevily se kultury pěstních klínů a kultury pazourků (dokonale upravených úštěpů křemene nebo kvarcitu). Abbevillien (dříve zvaný chelléen) se vyznačuje sekáči mandlovitého tvaru s jedním koncem zašpičatělým a druhým zaobleným, aby je bylo možno pohodlně držet v ruce. Acheuléen má symetrické sekáče s pravidelnějšími okraji. Na poloostrově se objevují v Toralbě (Soria), na terasách svatého Isidra (Madrid) a poblíž Lisabonu. V období moustérienu se zdokonalily techniky úštěpů zděděné po dřívějších kulturách (clactonské, levalloiské a tayacké). Jejich nositelé, neandertálci, začali opracovávat kosti, vydělávat kůže a věřili také v posmrtný život, což dokládají jejich pohřebiště. Ve Španělsku se neandertálská industrie našla mimo jiné v jeskyni Castillo (Santander), na terasách řeky Manzanaresu, v Abric Romani (Barcelona), v jeskyni zvané Negra (Valencie) a v jeskyni Pinar (Granada). Přímé pozůstatky neandertálského člověka byly nalezeny na dvou posledně jmenovaných místech, dále na Gibraltaru a v Banyolesu (Gerona). Na počátku pozdního paleolitu zmizely velké kamenné sekáče a jejich úlohu zdědily dlouhé a úzké čepele z křemene, přibližně ve tvaru klínu. Právě tehdy se objevily nástroje z kostí, rohů a slonoviny, které usnadňovaly lov zvěře a rybolov, což byly hlavní způsoby obživy paleolitického člověka. Aurignacien se vyznačoval bohatě opracovanými kostěnými nástroji a jeho kamenná industrie je charakterizována modifikacemi, podle nichž pak vznikla krajová označení. Na Iberském poloostrově se nachází hlavně gravettien vyznačující se čepelemi z křemene, úplně obroušenými na jedné z hran. Počínaje aurignacienem patří už celé lidstvo fyzicky k různým typům Homo sapiens (Cro-Magnon, Chancelade, Combe-Capelle atd.). Stopy aurignacké kultury byly nalezeny v jeskyních Castillo a Morín (Santander) a Cueto de la Mina (Asturie). Pro solutréen jsou charakteristické “vavřínové hroty”, špička šípu s takzvaným solutrénským vrubem a hroty ve tvaru řapíku a ploutve. Objevují se úzké a dlouhé bodce. Důležitá naleziště jsou v El Parpalló (Valencie), v jeskyni Ambrosio (Almería) a v Cau de les Goges (Gerona). Magdalénien se vyznačuje hrubým opracováním křemene a největším rozmachem kostěné industrie s pozoruhodně zdobenými sobími nebo jeleními parohy (“maršálskými holemi”). Mimo jiné byly nalezeny v jeskyních Castillo (Santander) a Cueto de la Mina (Asturie). Paleolitický člověk neznal chov dobytka a obdělávání půdy, a proto se musel živit výhradně sběrem plodů divokých rostlin a lovem zvěře a ryb. Pozůstatky z období staršího paleolitu se nacházejí zpravidla v meandrech řek nebo v písčitých mělčinách břehů, kde člověk hledal útočiště a odkud bylo blízko k napajedlům divoké zvěře; nálezy středního a pozdního paleolitu se naproti tomu vyskytují téměř výhradně pod skalními převisy nebo v předních částech jeskyní. Snad to nejzajímavější, co se dochovalo do našich dnů z paleolitického období, je takzvané jeskynní umění. Z magicko-náboženských důvodů - ve snaze zabezpečit úspěch lovu - se vnitřek jeskyní měnil ve svatyně, na jejichž stěny se malovaly izolované postavy pronásledovaných zvířat: koní, jelenů, koz, bizonů a sobů, řídčeji i mamuta, srstnatého nosorožce a další zvěře. Mezi zobrazovanými motivy se objevují ruce, abstraktní symboly zvané střechovité a karikované lidské (antropomorfní) postavy. Toto umění, které se vyvíjelo po mnoho tisíc let, přechází od jednoduchých figurálních kontur v barvě černé, červené nebo v různých okrových odstínech k postavám vybarveným a v závěrečném období dospívá až k různobarevným výjevům. Jeho pozůstatky se nacházejí téměř výlučně ve Francii a Španělsku, kde jsou rozesety po celém poloostrově, i když hlavním ohniskem je kantaberská oblast. Nejvýznamnější jeskyně jsou: Altamira (poblíž Santillany v Santanderu), objevená Marcelinem de Sautuola v roce 1879, která je nejkrásnější díky fantastickým zobrazením mnohobarevných bizonů, dále skupina Puente Viesgo tvořená jeskyněmi Castillo, La Pasiega, Las Monedas a Las Chimeneas, a jeskyně Santimamine (Cortézubi v Biskajsku), El Pandal (Asturie), Los Casares (Guadalajara) a La Pileta (Málaga). MEZOLIT Přechod od chladného období konce čtvrtohor (pleistocénu) spadá už do současné geologické epochy (holocénu). Azilská technika je pokračováním techniky magdalénské, ale objevují se také harpuny ze zploštělých kostí s otvorem v základně a pazourky se schematizovanými dekorativními motivy v červené barvě. Fauna tohoto období už je stejná jako v současnosti; člověk lovil hlavně horské kozy, jeleny a další menší zvířata a tento jídelníček si doplňoval sběrem měkkýšů. Azilské nálezy se vyskytují v jeskyních Santimamine (Cortézubi v Biskajsku) a Castillo (Santander). Jejich časové zařazení není přesně určeno. Po azilienu následovala na severu poloostrova zvláštní, archaizující kultura zvaná asturien, vyznačující se hrubě tesanými hroty z kvarcitu, které se jeví jako návrat k nejstarším technikám staršího paleolitu. Sloužily pravděpodobně ke sběru mlžů, jejichž lastury se ve velkém množství nacházejí navršeny v ústí jeskyní (“lasturové usazeniny”). Nejbohatší naleziště jsou v Asturii: jeskyně Penical, Riera, Balmori a Lledías. V Portugalsku tato kultura přetrvala až do doby, kdy už se projevoval vliv antických civilizací. Zatímco si severovýchod udržoval svoji osobitost, zbytek poloostrova se stal lovištěm epigravettského člověka, který byl určitě ovlivněn capsenskou kulturou ze severní Afriky a vytvořil rasový základ, který v zemi přetrval téměř beze změn až do současnosti. Pro epigravettien byla charakteristická mikrolitická industrie s geometrickými vzory. Jeho naleziště jsou ještě málo známá, ale jako nejdůležitější je možno uvést jeskyni Cocina (Valencie) a lokality Cabećo de Arruda a Cabećo de Amoreira (poblíž Lisabonu). Převážně do tohoto období spadá překrásné levantské jeskynní umění, ačkoli je téměř jisté, že jeho kořeny je třeba hledat kdesi v paleolitu. Na rozdíl od paleolitického umění se zde jedná o malby v plenéru, zobrazující výjevy plné pohybu a hojně využívající stylizovanou lidskou postavu. Jejich živé a působivé kompozice se nacházejí ve východních pahorkatinách, vždy v místech vhodných k lovu, z nichž nejdůležitější jsou Cogul (Lérida), Alacón, Calapatá, Santolea a albarracínská skupina (Teruel), Valltorta a La Gasulla (Castellón), jeskyně Arana a Minateda (Albacete). Na jihovýchodě toto umění splývá se schematickým uměním pozdějšího data.   NEOLIT Postupné zvyšování teploty při tání ledovců mělo příznivý vliv na rozvoj nových životních forem - zvěř chladného podnebí se uchýlila na sever a lidské osídlení se ustálilo v blízkosti vodních toků. Člověk začíná obdělávat půdu, rozvíjí chov dobytka a žije usedlým životem. Vytváří keramiku, objevuje kolo a jeho použití, leští kámen, osvojuje si techniku výroby kovů a slitin a zhotovuje první tkaniny. Kultura neolitu vznikla v Mezopotámii a odtamtud se rozšířila na západ. Většina nalezišť na poloostrově není ještě prozkoumána, ale z toho mála, co je dnes známo, je vidět, že neolitická industrie byla plně rozvinutá. V zemědělství se zpočátku pěstovaly obiloviny - pšenice, ječmen a žito, ale brzy také čočka, hrách a len. V tomto období zdomácnělo mnoho divokých zvířat: pratur (skot), osel, vepř, koza a ovce. Pes byl domestikován už mezolitickými lovci. Důležitou úlohu hrála keramika. Jeden typ poháru - zvoncovitý, snad vytvořený na Pyrenejském poloostrově, došel takového uplatnění, že se rozšířil po celé Evropě. Tkaly se len a vlna, které se bělily, anebo barvily na černo a někdy také na červeno, na žluto a na modro. Z halfy se vyráběly brašny, opasky, střevíce a podobně. Důležité bylo uctívání mrtvých. V některých případech byly objeveny kosterní pozůstatky s malbami, jež musely být provedeny až po rozkladu mrtvol, neboť existovala běžná praxe dvojího pohřbívání. Koncem neolitu se stavěly velké pohřební památníky (dolmeny), skutečné pantheony, do nichž se pozůstatky zesnulých ukládaly s bohatou výbavou. Neolitické jeskynní umění se vyznačuje častým výskytem schematizovaných maleb zvířat a lidí. DOBA KOVŮ Kolem roku 3500 př. Kr. se v Mezopotámii už vyráběl bronz sléváním cínu a mědi, technikou pocházející z Kurdistánu a Arménie. Kolem roku 2000 př. Kr. se s výrobou bronzu seznámily oblasti západního Středomoří. Nedostatek cínu na Blízkém východě vedl k tomu, že se hledání jeho nalezišť přeneslo na severozápad Iberského poloostrova. Tam se hojně vyskytuje cínovec, z něhož se cín snadno získává plavením; zároveň po celé tehdejší Evropě vznikaly cesty vedoucí ke zdrojům cínu. Iberský poloostrov tak navázal spojení s nejcivilizovanějšími národy. Zhruba v polovině 2. tisíciletí př. Kr. se na jihovýchodě poloostrova usadily cizí národy, které hledaly měď a cín. Nejznámější ložisko se nacházelo v Los Millares (v provincii Almería), kde se dochovala řada opevnění s valy a příkopy. Při vykopávkách tam byly objeveny měděné předměty, ploché sekery s polokruhovým ostřím, dýky s krátkou čepelí a zvoncovité a alabastrové poháry. Pohřbívalo se do společných hrobů a komorových hrobek rozmístěných v okolí osad. V těchto monumentálních pohřebištích archeologové našli uvedené artefakty. Pro naleziště Los Millares máme poměrně spolehlivou dataci radiokarbonovou metodou - jeden kus dřeva nalezený u hradby byl časově zařazen přibližně do roku 2340 př. Kr. V 18. až 12. století př. Kr. žili obyvatelé poloostrova určitě v pokojných vztazích se svými sousedy, o čemž svědčí osídlení poblíž úrodných polí, i když jejich centra se nalézají na místech, která lze dobře bránit. V El Argaru (provincie Almería) se stavěla pravidelně rozmístěná obydlí a pohřbívalo se do uren, schránek a malých komorových hrobek. Nejtypičtějším nálezem z tohoto období je “argarský pohár”. Zatímco středomořské části poloostrova žily v době bronzové a části vnitrozemské v primitivnějších kulturních stadiích, přibližně v 11. století př. Kr. došlo v Orientě k velké transformaci, která vedla k přesunu hospodářského centra světa do Tyru a Sidonu. Pro Blízký východ to byla výrazná historická epocha - zemřel asyrský král Tiglatpilesar I., Izraelité, kteří procházeli obdobím soudců, se usadili v Palestině, a také v Egyptě probíhaly převratné změny. Na Blízkém východě již vrcholila doba železná. Kolem roku 1100 př. Kr. pronikla tato hospodářská revoluce také na Iberský poloostrov. V Gadiru (Cádizu) se usazovali Féničané a začínali zasahovat do dějin poloostrova. O něco později překročily Pyreneje národy pocházející ze střední Evropy a usídlily se na jih od nich. Tak se zrodila nová epocha.   2   KOLONIZACE. DOBA ŽELEZNÁ   V průběhu předposledního tisíciletí př. Kr. se kulturní rozdíly mezi jednotlivými částmi poloostrova zvýraznily - jeho východní a jižní oblasti byly vystaveny civilizačním vlivům středomořského světa, zatímco atlantické pobřežní pásmo žilo v úzkém kontaktu s ostrovy a přímořskými oblastmi západní Evropy (takzvaný atlantický bronz). Od přelomu tisíciletí se život ve vnitrozemí změnil příchodem přistěhovalců ze severu, kteří postupně zavedli techniky spjaté s výrobou nového kovu - železa. Velmi brzy - od poloviny prvního tisíciletí - se nezbytným doplňkem archeologických nálezů stanou písemné prameny. Pozdější legenda tvrdí, že se Féničané usadili v Gadiru (Cádizu) kolem roku 1100 př. Kr., když se jim ukázala příznivá znamení. Pravdou je, že Gadir byl střediskem sloužícím k ovládnutí Gibraltarské úžiny. Zajistil jim také kontrolu ložisek mědi v oblasti Riotinta a obchodu s cínem, který se po nějakou dobu provozoval v tartésské dolní Andalusii. Osada v Gadiru tak sloužila Féničanům ke kontrole nejdůležitější obchodní činnosti starověku: obchodu s mědí a cínem. O něco později pronikali přes Pyreneje ze střední Evropy Keltové, kteří si za svá sídliště vybírali převážně místa poblíž solných lagun v údolí Ebra a na středomořském pobřeží a měli zřejmě rozhodující podíl na těžbě soli a jejím vývozu do severní Evropy. Ve stejné době, ne-li dříve, navštěvovali pobřeží poloostrova Řekové, ale trvalo ještě dlouho, než tam punští a helénští Řekové začali zakládat stálé osady. Nejstarší archeologické doklady ze 7. a 8. století př. Kr. v samotném Cádizu nevypovídají nic o tom, že by byl založen v dřívějších dobách. Féničané a Keltové ovlivňovali nepříliš početné místní obyvatelstvo, které dosáhlo různých stupňů kulturní vyspělosti. Stálou pozornost budí úloha, kterou mezi těmito prvotními obyvateli sehráli Iberové a Tartéssané. TARTÉSSOS Od 6. století př. Kr. hovoří o Tartéssu řecké prameny - nejstarší text se připisuje básníku Stésichorovi a nejúplnější pochází od zeměpisce Strabóna (1. století). Z jejich obsahu stojí za připomenutí, že “Tartéssos je významné město v Ibérii a nese název podle řeky Baetis, jež se dříve rovněž jmenovala Tartéssos. Tato řeka přitéká z keltského kraje … a pramení ve ‘stříbrné hoře’; její proud unáší nejen stříbro a cín, ale i hojnost zlata a mědi. Před ústím se řeka Tartéssos rozvětvuje do dvou ramen. Město Tartéssos se tyčí uprostřed obou ramen jako na ostrově. Poblíž Tartéssu je jezero zvané Aorno a ligurské město jménem Ligustina, ležící v západní části Ibérie” (García Bellido). Obyvatelé Tartéssu měli “psané anály a básně i zákony v řeči vázané, … v šesti tisíci verších”. Plavili se po cínové cestě až k Britským ostrovům a měli těsné obchodní styky s Řeky. V každé epoše se zeměpisná poloha Tartéssu popisovala velice různě. Podle některých autorů se nacházel na území současné Andalusie a jeho nejzazší hranicí byl pravděpodobně mys Nao; potom se uvažovalo o oblasti Cartageny; později se objevila snaha ztotožňovat Tartéssos s Turdetánií; a ve 3. století př. Kr. se za Tartéssos označovala oblast Gibraltarské úžiny. O poloze vlastního města se vedlo mnoho diskusí - kladlo se do Mesas de Asta (poblíž Jerezu de la Frontera), do oblasti dnešního parku Donana (u Sanlúcaru de Barrameda), do Huelvy, na ostrov Saltés. Možná, že Tartéssos byl v Cartei, v hloubi algeciraské zátoky. V Bibli se často cituje Taršíš. Například prorok Izajáš (kolem roku 730 př.Kr.) psal: “Den Hospodina zástupů přijde na každou pýchu a povýšenost, na všechno, co se povznáší - to bude sníženo -, na všechny cedry Libanónu, vysoké a vznosné, na všechny bášanské duby… na všechny taršíšské lodě i na veškerou okázalost.” (Iz 2, 12-16) I když “taršíšská loď” může znamenat “zámořskou loď” obecně, biblický Taršíš byl ztotožňován s Tartéssem; ovšem toto ztotožnění se opírá pouze o podobnost kořenů obou slov. Taršíš mohl být na Pyrenejském poloostrově stejně jako v Indii. Úpadek Tartéssu je spojován s úpadkem Řecka po bitvě u Alalie (535 př. Kr.) a jeho zničení je třeba připsat Kartagincům (kolem roku 500 př. Kr.). IBEROVÉ Území s velmi rozvinutou kulturou rozkládající se mezi řekami Segurou a Rhônou bylo osídleno obyvateli nazývanými Iberové; ve vnitrozemí snad zasahovali až k Iberskému pohoří. Antické prameny se zmiňují o Iberech jako o žoldnéřích Řeků a Kartaginců: Iberové bojovali na Sicílii (397 a 395 př. Kr.), v Řecku (v peloponéských válkách), v Africe (v Kartágu) nebo při Hannibalových taženích Apeninským poloostrovem. Iberové neznamenají nový národ, iberství představuje kulturní výraz původních obyvatel, kteří obývali část poloostrova. Žili v opevněných městech, což naznačuje jejich defenzivní povahu a politickou nejednotnost. Vykopávky obsahují množství lidských figurek a keramiku s geometrickými a květinovými motivy a v některých případech s výjevy z rodinného i vojenského života. Hojně se vyskytují iberské mince, které se začaly razit kolem roku 250 př. Kr. jako napodobeniny řeckých mincí z Ampuriasu. Mince z 1. století př. Kr. jsou dvojjazyčné (ibersko-latinské). Díky této skutečnosti se podařilo zjistit hodnotu iberských číslic. Ražba iberských mincí skončila kolem roku 45 našeho letopočtu. Bádání Manuela Gómeze Morena umožnilo četbu iberských nápisů a zahájilo řadu zajímavých prací na rozluštění iberštiny. Na jednom iberském poháru z Llirie (Valencie) je válečný výjev a pod ním slova cutua teistea. To, že gudu znamená v baskičtině boj a deitzdea znamená vyzvat, naznačuje možnost interpretovat iberštinu pomocí některé z variant baskičtiny. Nicméně překládat iberštinu prostřednictvím baskičtiny by pravděpodobně bylo totéž jako interpretovat latinské texty prostřednictvím současných románských jazyků. Na tato poloostrovní společenství - Tartéssané a Iberové jsou jediná nám známá etnika z mnoha, která poloostrov obývala - působily cizí národy, jako byli například Féničané, Keltové, Řekové, Kartaginci a Římané. FÉNIČANÉ A KARTAGINCI Podle Homéra měli Féničané rozhodující podíl na čilém obchodu ve středozemním světě díky řadě kolonií ležících na Sicílii, Korsice, v Cádizu a Lixu (na atlantickém pobřeží Afriky). Snažili se nalézt cín a měď a rovněž ovládnout výrobu solených ryb, kterou na poloostrově zavedli a jejíž věhlas přetrvával ještě v římském období. Kolem roku 1100 př. Kr. se Féničané usadili v Gadiru (Cádizu), což jim umožnilo kontrolovat obchod s cínem a mědí na západě a zřídit řadu lovišť ryb a výroben solených ryb v celé oblasti Gibraltarské úžiny a atlantického pobřeží Afriky. Po několik staletí byly fénické faktorie ve styku s místními obyvateli. Po dobytí Tyru asyrským králem Aššurbanipalem (688 př. Kr.) se fénické kolonie staly závislými na Kartágu, založeném tyrskými vystěhovalci (814 př. Kr.). Fénicko-kartaginské kolonie opět ožily po založení Ebysu (Ibizy) Kartaginci roku 654 př. Kr., kdežto řecké kolonie byly poznamenány jistým úpadkem. Zároveň znovuožívaly punské kolonie Baisippe, Bailón, Malaca, Abdéra, Mellaria a Baria. Féničané a Kartaginci obsadili sice jen málo míst na andaluském a murcijském pobřeží, ale vytvořili z nich velmi významná obchodní centra; dodnes se objevují punské pozůstatky téměř na celé rozloze poloostrova. Když přičiněním Římanů ztratili Kartaginci Sicílii (241 př. Kr.) a Sardinii (237 př. Kr.), hledali na Iberském poloostrově kompenzaci politické a hospodářské povahy, která by jim ztrátu nahradila. A tak rozšířili svůj vliv na celou jeho středomořskou oblast. Kartaginský generál Hamilkar Barkas prosadil v Kartágu svou imperiální politiku obchodnického a kolonizačního typu proti politice svého rivala Hannóna Velikého, který se opíral o stranu latifundistů. Výsledkem bylo opětovné získání kartaginského vlivu na poloostrově a znovuoživení bývalých punských kolonií. Hamilkar Barkas (237-228 př. Kr.) dobyl jižní část poloostrova, pokusil se dokonce o přechod Mesety a zemřel u Heliké (Elche de la Sierra). Jeho nástupce Hasdrubal pokračoval (228-221 př. Kr.) v politice přitažlivé pro místní obyvatelstvo a prostřednictvím obratných diplomatických jednání se mu podařilo rozšířit kartaginské panství na velkou část poloostrova. Přinutil Římany k podpisu “dohody o Ebru” (roku 226 př. Kr.), která fakticky znamenala vítězství punské diplomacie, protože určila řeku Ebro jako severní hranici kartaginské expanze. Je dost dobře možné, že Řím neměl o iberské záležitosti valný zájem a že dohodu podepsal, aby chránil obchodní zájmy svého spojence - Massalie (Marseille). Krátce po Hasdrubalově zavraždění (221 př. Kr.) pomýšlel jeho nástupce Hannibal (221 - 216 př. Kr.) na posílení vlivu Kartaginců na poloostrově prostřednictvím vojenského vpádu. Tehdy začala série výbojných a kořistnických výprav, které rozsévaly zkázu téměř po polovině poloostrova od středomořského pobřeží k pomyslné linii, která se táhla od Cádizu k Zamoře, od Valladolidu k Teruelu a odtamtud přes Albacete až k Gibraltaru. Hannibalův úder na Sagunto jako součást řady jeho vojenských výprav vyvolal druhou punskou válku, jejímž dějištěm byl Iberský poloostrov a která nakonec vedla k tomu, že roku 206 př. Kr. byli Kartaginci vypuzeni Římany. ŘEKOVÉ Řekové byli obchodními soupeři Féničanů od velice raného období - už v 8. století př. Kr. se usadili v Egyptě, na Apeninském poloostrově (Tarent) a na Sicílii a o něco později se objevili v Massalii (Marseille, Francie). Tomu předcházely průzkumné cesty kolchidských a rhodských Řeků. Řecké texty hovoří o Kólaiově cestě do Tartéssu, když jej svedla z cesty do Egypta silná bouře: “Ze všech Řeků, o nichž máme přesné zprávy, … za své zboží při návratu vyzískali nejvíce.” (Hérodotos, IV, 152) Jen desetina z tohoto zisku byla oceněna na šest talentů. Průběh Kólaiovy cesty byl zamlžen řeckými historiky, kteří si vymysleli řadu hrůzných pověstí o příšerách žijících za Héraklovými sloupy, pod slavným heslem “Non plus ultra”, s úmyslem vyřadit rivaly, aby Řecko mohlo samo těžit z obchodních výprav až do Guinejského zálivu na jihu a do severní Evropy po Atlantiku. Portus Menusius, Hérakleia, Mainaké, Akra Leuké, Alonis, Hemeroskopeion, Artemision, Emporion a Rhode byly řecké faktorie podél pobřeží poloostrova, které zavedly obchod s vnitrozemím možná už v 7. století př. Kr. Ale Řekové a Punové - potažmo Trójané a Kartaginci - pokračovali ve starém soupeření, jak o něm zpíval Homér v Íliadě. Nejprve založení Ebysu Kartaginci a nakonec námořní bitva u Alalie (535 př. Kr.) oslabily řecké faktorie na Iberském poloostrově stejně jako v ostatním Středomoří. Řada katastrof, které Řecko postihly, vedly k ochabnutí jeho vlivu na západě. Mezi bitvou u Alalie a první médskou válkou (535-480 př. Kr.) ztratili Řekové vládu nad Gibraltarskou úžinou. V době druhé a třetí médské války, peloponéské války a svatých válek (480-438 př. Kr.) přišli o středomořské kolonie ležící na západ od mysu Palos. Od konce svatých válek do vylodění Hamilkara Barkase v Cádizu (348-327 př. Kr.) byli připraveni o kolonie ležící mezi mysy Palos a Nao včetně Akry Leuké, Alonidy, Hemeroskopeionu a Artemisionu. A ve stejném období se oslabila koloniální pouta se zbylými řeckými faktoriemi do té míry, že přetrval pouze Emporion (Empúries) jako vzpomínka na zašlou slávu a věhlas předcházející epochy, spojené s přítomností Řeků. Toto povědomí později usnadnilo Římanům jejich protikartaginská tažení. Po stovkách let nepřetržitého úpadku řeckého obchodu na západě spolu s trvalým ochabováním vlivu Řecka zůstala stopa v paměti obyvatel jen některých osad helénského původu. Nicméně Hannibal musel přecházet Pyreneje oklikou přes Cerdanu (Cerdagne), aby se vyhnul střetu s obyvateli Empúriesu. A ti pak přátelsky přijali první Římany právě proto, že přišli bojovat s Kartaginci jako noví nositelé ducha starého Řecka. KELTOVÉ Písemné prameny středomořského původu se zmiňují o Tartéssanech, Iberech, Féničanech, Kartagincích a Řecích i o jejich přítomnosti na poloostrově. Keltové v nich však mají matnější obrysy a jejich existenci lze vysledovat na základě archeologických nálezů. Keltové pocházeli ze střední Evropy a jejich kultura byla mnohem chudší a zaostalejší než kultura ostatních kolonizátorů. Přišli pravděpodobně za solí, jejíž ložiska hledali v údolí Ebra. Časové zařazení keltských vpádů je velmi nejisté - je možné, že jejich počátek spadá zhruba do roku 800 př. Kr. a že trvaly několik staletí. Keltové se usadili v místech obsazených dříve původním obyvatelstvem a tvořili vládnoucí kastu, jež byla nakonec pohlcena, protože byla početně slabší. Prvními příchozími byli lidé popelnicových polí (měli žárová pohřebiště na takzvaných popelnicových polích), kteří přišli od Rýna přes Rhônu a obsadili velkou část Katalánska a Aragonie. Byli to lidé, kterým klasické prameny říkají Berybrakové (Berybraces). Další vlna, charakterizovaná keramikou zdobenou zářezy, musela přijít zhruba v letech 700 až 600 př. Kr. a tvořili ji Pelendoni a Beroni (Soria), Taurini (Teruel), “Germáni” z Oretánie a další. Během 6. století př. Kr. došlo k dalšímu, tentokrát výrazně keltskému vpádu, který se soustředil hlavně do údolí Duera a v němž byla rozeznatelná skupina Belgů, do níž patřily kmeny Arevaků, Autrigonů, Karistiů a Bellů. Průkazně je doložen vpád, jenž kolem roku 100 př. Kr. podnikli Kimbrové a Teutoni. Keltská kultura měla zjevně nižší úroveň než kultura Iberů. Zatímco Iberové už znali hrnčířský kruh, Keltům trvalo dlouho, než se s ním seznámili a začali ho užívat. Lze vyčlenit tři geograficko-kulturní skupiny, na které Keltové působili: a) Keltiberská skupina po obou stranách Iberského pohoří; dosáhla největší kulturní vyspělosti, stavěla pravoúhlá opevněná města s úzkými ulicemi. Místem, kde bylo možno nejlépe zkoumat tuto kulturní skupinu, jsou rozvaliny Numancie, jejíž hrdinská obrana a zničení (roku 133 př. Kr. na závěr lusitanských a keltiberských válek) znamenaly přechod od protohistorie k hispánské historii. b) Skupina obývající Mesetu (provincie Palencia, Valladolid, Zamora, Salamanca, Ávila, Burgos a část Sorie) s městy na návrších, která bylo možno snadno bránit, žárovými pohřebišti a velkými, velmi hrubými skulpturami zvířat (jako jsou například známí “býci z Guisanda”). c) Skupina usazená na sever od údolí Duera s kruhovými, dobře chráněnými domy, v sídlištích bez urbanistických záměrů, bez ulic a náměstí. S výjimkou některých zlatých šperků umělecké projevy chybí. Významné jsou osady v lokalitách Coana (Asturie), Santa Tecla (Pontevedra) a Briteiros (Portugalsko). Tato oblast určitě zažila další období prosperity, neboť pouze v Galicii bylo napočítáno přes 5000 osad tohoto typu, a nepochybně byla i nadále ve styku se západní Evropou.   3   ROMANIZACE   Romanizací se rozumí historický proces, jímž se národy Iberského poloostrova začlenily do římského kulturního světa. Nedošlo k tomu přirozeně na celém poloostrově současně - v 1. století křesťanského letopočtu byla území Baetiky zcela romanizovaná, kdežto Keltibérie přijala pouze způsob oblékání a kantaberské oblasti dále žily svým vlastním, primitivním životem. Romanizace začala zcela náhodně vojenským kontaktem. ŘÍMSKÉ DOBÝVÁNÍ V rivalitě mezi Řeky a Féničany pokračovali Římané a Kartaginci, jejich ideoví a obchodní nástupci. Římané a Kartaginci spolu svedli první punskou válku (264-241 př. Kr.), která Římu umožnila anektovat Sicílii a podmanit si Korsiku a Sardinii. Kartaginci byli z těchto území vypuzeni, čímž ztratili příslušné trhy. To je přimělo k expanzi na Iberském poloostrově - obnovili staré fénicko-kartaginské faktorie, opevnili Cádiz (237 př. Kr.) a založili přístav Carthago Nova (Cartagena; postavena Hasdrubalem v letech 228-221 př. Kr.), což jim umožnilo ovládnout Gibraltarskou úžinu. Rozmach Kartaginců na poloostrově vedl ke druhé punské válce (219-202 př. Kr.), jejíž nejslavnější událostí bylo Hannibalovo pozemní tažení v délce téměř dvou tisíc kilometrů až k vítězné bitvě u Kann (Cannae, 216 př. Kr.), jen několik dnů cesty od Říma. Jelikož Kartaginci neměli silné námořnictvo, Hannibalovo spojení s Kartágem se muselo uskutečňovat hlavně po souši, přes Gibraltarskou úžinu. Proto se Římané pokusili přerušit tuto linii v nejslabším místě přechodu přes Pyreneje, poblíž Empúriesu, kde ležela jediná celoročně schůdná cesta. Roku 218 př. Kr. se v Empúriesu - osadě řeckého původu sympatizující s Římany - vylodili bratři Gnaeus a Publius Cornelius Scipioni, a Hannibal tak zůstal v Itálii izolován. Od té chvíle pak Římané usilovali o ovládnutí Gibraltarské úžiny, a za tím účelem obsadili města Carthago Nova (Cartagena, 209 př. Kr.), Gades (Cádiz, 206 př. Kr.) a Carteia (poblíž Algecirasu, 206 př. Kr.). Potom se přesunuli do Afriky, kde Hannibala porazili u Zamy (202 př. Kr.). Původně bylo cílem římského zásahu ve Španělsku pouze odříznout Hannibala od zdrojů jeho zásob, ale později Římané změnili své plány a rozhodli se Iberský poloostrov dobýt. Toto rozhodnutí ovlivnily mimo jiné následující pohnutky: a) Opětovné vybudování řeckého hospodářského impéria, což se Římu zčásti podařilo po porážce Filipa V. Makedonského u Kynoskefalai (197 př. Kr.) a následným obsazením pevninského Řecka. b) Potřeba najít nová území, kam by bylo možno vložit římský kapitál s ohledem na velké sociální a ekonomické změny odehrávající se v tehdejším Římě. c) Nedostatek kovů v Itálii, kde se nacházelo jen několik chudých a nekvalitních dolů na měď a stříbro, které se nevyrovnaly stříbrným dolům v řecké Attice. “Dosud nebyla nikde na Zemi nalezena taková hojnost znamenitého ryzího zlata, stříbra, mědi ani železa” než ve Španělsku, napsal Strabón. d) Dostatečný počet mužů, kteří mohli být použiti při římských taženích, dále pak možnost ovládnout obilnářské oblasti. e) Dostatek námořních základen a materiálu (dřeva, halfy, lan) pro loďařský průmysl. f) Volné peněžní prostředky k financování územní expanze. K obsazení hispánského území podnítila Řím hlavně snaha získat kontrolu nad těžbou rud. Jen ve stříbrných dolech v Cartageně v roce 133 př. Kr. “pracovalo na čtyřicet tisíc dělníků a přinášelo římskému lidu denně dvacet pět tisíc drachem zisku” (Strabón). Správa řízená konzulem Markem Porciem Catonem Starším (194 př. Kr.) dodala do římské pokladny 5000 liber neraženého stříbra, 123 000 stříbrných denárů, 450 000 ve stříbře z Huesky (argentum oscense) a 1400 liber zlata. Tak tomu bylo za všech zástupců římského státu, kteří působili v Hispánii, a z toho pramenil odpor Hispánců k začlenění do římského impéria. Seznam množství zlata a stříbra odvezeného prvními římskými vládci do jejich vlasti byl sestaven profesorem Blázquezem. Začíná rokem 209 př. Kr. a uvádí přibližně 276 liber zlata a dalších 18 300 liber stříbrných mincí. Čísla vybraná ze spisů římských historiků převyšují za necelé půlstoletí půl milionu liber stříbra a blíží se 11 000 liber zlata. Právem lze tvrdit, že Hispánie přispěla rozhodující měrou k rozvoji římského hospodářského systému. Tato skutečnost se časově shodovala s prvními dobyvatelskými úspěchy Říma v této zemi nazvané tehdy poprvé Hispánií. Dobývání poloostrova Římany bylo velmi pomalé. V letech 218 až 206 př. Kr. obsadili středomořské pobřeží a velkou část dnešní Andalusie. Roku 194 př. Kr. pronikli povodím řeky Ebra až k pohoří Moncayo a do oblasti Las Bárdenas. V letech 193 až 172 př. Kr. obsadili povodí Ebra na území dnešní Navarry a Riojy - po bitvě u Gracchuridy (Alfaro, 178 př. Kr.) -, a horní tok Guadiany, Júcaru a Turie. Roku 153 př. Kr. ovládli Římané přirozenou cestu spojující údolí Ebra s Mesetou přes řeky Jalón a Henares (první keltiberská válka), obsadili Segedu (poblíž Calatayudu) a založili Ocilidu (Medinaceli) a současně postupovali povodím řeky Duera. Tady jejich postup znesnadňovalo opevnění Numancie. Finanční nároky Říma a násilnosti páchané jeho zástupci - Lucullus vyvraždil obyvatele Coky; Galba pobil 9000 Lusitanů a dalších 20 000 jich prodal do otroctví - vyvolaly první masové povstání Lusitanů proti Římanům, do jehož čela se postavil Viriatus (147-139 př. Kr.), který byl nakonec zavražděn. Zavraždění Viriata (139 př. Kr.) vyvolalo paniku mezi jeho stoupenci, kteří nedokázali ubránit Lusitánii, obsazenou vzápětí Decimem Brutem. V neřímských rukách zůstala pouze většina povodí řeky Duera, povodí Mina a území při pobřeží Kantaberského moře. A dále Numancie jako předsunuté místo, které je chránilo. V roce 153 př. Kr. začal útok na Numancii. Římané obléhali tuto důležitou křižovatku cest několik let, až ji obsadil Publius Scipio Aemilianus (133 př. Kr.) a s ní i celé povodí Duera; jen území Galicie, Asturie a Santanderu zůstalo svobodné až do doby císaře Augusta (29-19 př. Kr.). Baleárské ostrovy byly při jedné úspěšné výpravě (123 př. Kr.) obsazeny Quintem Caeciliem Metellem. ROMANIZACE Pobyt okupačního vojska a jeho styky s místními obyvateli, obchodní transakce, verbování hispánských dobrovolníků nebo žoldnéřů do římského vojska, působení propuštěných hispánských vojáků v místech jejich nového pobytu, smíšená manželství, společné soužití, přijetí iberských bohů do římského pantheonu, podobnost některých božstev obou náboženství, obdiv k úsilí a úspěchu Říma, udělení římského občanství mnohým poloostrovním Hispáncům, stavba sítě silnic a mnohé další okolnosti napomohly přijetí římské kultury hispánskými obyvateli. Pozvolna se romanizovaly všechny oblasti, až se všichni jejich obyvatelé stali římskými občany. Lze rozlišit tři hlavní období: a) Od roku 218 př. Kr. do roku 69 po Kr. Tato data odpovídají vylodění Scipionů v Ampuriasu (218 př. Kr.) a udělení latinského práva (ius Latii) Vespasianem k blíže neurčenému datu (69-79) všem obyvatelům římské říše. Z domorodých měst se zvolna stávala města římská; rodily se kolonie, které vytvářeli vojáci propuštění z armády, položené na strategických místech (Emerita, Caesaraugusta, Italica, Bracara Augusta atd.), odkud ovládaly produktivní oblasti; stará města razila mince, což římským vládcům usnadňovalo vymáhání daní. V tomto období začal bohatý římský kapitál na poloostrově zužitkovávat zemědělskou půdu, která do té doby ležela ladem nebo byla nevýnosná. b) Od roku 69 do roku 212. Tato data odpovídají začátku vlády císařů Vespasiana (69-79) a Caracally (212-217), kteří všem občanům římské říše udělili ius Latii, respektive ius Romanum. Zcela plnoprávní však byli pouze římští občané, zatímco ostatní obyvatelé říše měli taková práva, která jim byla přiznávána smlouvami podepsanými Římem a politicko-správní jednotkou, ve které žili při jejím začlenění do říše. Udělení ius Latii všem obyvatelům říše znamenalo, že se napříště mohli řídit římským právem ve všech záležitostech týkajících se provozování obchodu (ius commercii) a uzavírat právoplatná manželství (ius connubii). Zároveň bylo možno získat římské občanství vykonáváním soudcovského úřadu v rodném municipiu (ius Latii minus), což se později rozšířilo i na ty, kdo se stali členy jeho kurie nebo městského senátu (ius Latii maius). Mnoho domorodých měst se nakonec změnilo v městské celky s římskou organizací a byly pro ně vydány zvláštní zákony, jako byly například lex Malacitana (Málaga) nebo lex Salpensana (Salpensa, dnešní Facialcázar). V této době se rozvinul kult císaře, který působil jako silně stmelující prvek. Nejvýznamnějšími představiteli římské kultury byli v tomto období Hispánci; byla to epocha Martiala, Quintiliana, Seneky Staršího a Mladšího, Lucana, Mely a Columelly, kteří navázali na věhlas Ovidiovy a Vergiliovy doby. Z Hispánie pocházeli také římští císařové Traianus, Hadrianus a Nerva. c) Období od roku 212 do roku 409, které sahá od udělení římského občanství všem obyvatelům říše do prvních migrací barbarů. Dosažením plnoprávného postavení získali obyvatelé poloostrova volební právo (ius suffragii) a možnost zastávat funkce všech stupňů v římské správě (ius honorum). V tomto období se těžiště hospodářského života říše přesunulo na venkov; městská správa upadala jak institucionálně, tak strukturálně. Obyvatelé se cítili málo bezpečni a cizí národy vyvolávaly neklid na hranicích říše i samotné Hispánie. Zároveň se po obtížných začátcích na poloostrově výrazně šířilo křesťanství. Koncem tohoto období, když do Španělska pronikly germánské národy, začali obyvatelé pohrdat svým římským občanstvím a raději žili mezi barbary, osvobozeni od daní a závazků, než aby zůstali v Tarragonské provincii jako daňoví poplatníci impéria. CHRISTIANIZACE Jednou z nejdůležitějších součástí romanizace poloostrova bylo šíření křesťanství. Je zajímavé sledovat, jak odpor římské říše ke křesťanství posloužil posílení romanizace Hispánie a zároveň jak byl katolickou církví v průběhu staletí udržován univerzalistický duch Říma. Historie pokřesťanštění poloostrova je plná zbožných legend, velice vzdálených historické realitě. K pokřesťanštění došlo velmi pomalu a pozdě. Ve 2. století se v Hispánii zaváděly nové kulty - kult Mithry - a ještě ve 4. a 5. století se chrámy na mnoha místech zasvěcovaly pohanským bohům. V některých oblastech Navarry a Baskických provincií se pohanství udrželo až do středověku. První šiřitelé křesťanství se v Hispánii setkali s náboženstvím bez dogmatu a morálky - s římským náboženstvím -, které se stalo pouze jednou ze složek státní správy, jelikož velký význam se přikládal kultu císaře. Nové náboženství se ujalo hlavně v místech s velkou koncentrací obyvatel, kam ho přinesli zejména vojáci a obchodníci. Kázání svatého Pavla Přibližně v únoru roku 58 psal apoštol Pavel z Korintu Římanům: “Až se vydám do Hispánie, doufám…, že se u vás zastavím.” (Ř 15, 23-24) O několik let později (roku 67) sdělil Timoteovi, že své předsevzetí splnil a že hlásal evangelium všem národům. Jeden z žáků svatého Pavla, papež svatý Klement (90-100), v dopise napsaném v roce 96 připomíná věrným v Korintu, jak svatý Pavel pobýval ve Španělsku. Existuje mnoho pozdějších svědectví, která bezpečně potvrzují, že svatý Pavel kázal ve Španělsku, a to pravděpodobně v letech 64 až 66. Kázání Jakuba Většího Historické doklady, které tvrdí, že Jakub Větší (Santiago el Mayor) kázal ve Španělsku, nevznikly dříve než v 7. století, a tudíž nejsou pro kvalitní historickou kritiku přijatelné. Na druhé straně tento problém zatemnila řada dobře míněných falzifikátů. Ve 12. století se zrodila legenda o přemístění ostatků apoštola Jakuba z Jeruzaléma do Irie Flavie (Padrón), která říká, že před několika staletími (kolem roku 810) zde byl objeven Jakubův hrob. Od 13. století se formovala zbožná legenda, podle níž se zjevila Panna Maria samotnému apoštolu Jakubovi na břehu řeky Ebra v Zaragoze. Jakubův kult v Galicii byl zjevně křesťanstvím přetvořený kult pohanský, pravděpodobně Jupiterův. Právě u chrámu, kde se v současnosti uctívají apoštolovy ostatky, se zachovala kamenná deska věnovaná Jupiterovi, “hromovládnému bohu”. Postupně se o něm nashromáždila řada barvitých a poutavých legend. Nejstarší písemné doklady zaznamenávající zprávu o kázání apoštola Jakuba Většího ve Španělsku se nacházejí v díle připisovaném svatému Isidoru Sevillskému s názvem O původu a zániku otců (De ortu et obitu patrum), kde se praví, že Jakub “hlásal evangelium lidem Španělska a západních krajů”, a v Modlitební knize (Libro de los Oficios) používané vizigótskou církví. Ale oba texty vznikly až v 7. století. Doklady o tom, že apoštol Jakub kázal ve Španělsku, jsou v zásadě zpochybňovány následujícími argumenty: a) Apollónios, autor z konce 2. století, píše, že mučedník Trasea “vzpomínal, že již podle ústního podání přikázal Spasitel apoštolům nevzdalovat se z Jeruzaléma po dobu dvanácti let”. Jelikož Ježíš zemřel v roce 33, Jakub mohl odjet z Jeruzaléma a kázat ve Španělsku až po roce 45; byl však sťat roku 42. Tento argument je velice chabý, neboť chronologie Kristova narození a prvních let křesťanství byla sestavena v 6. století a je nepřesná. b) Svatý Pavel ve svém listě Římanům, napsaném zhruba v únoru roku 58, říká: “Zakládám si na tom, že kážu evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli; nechci stavět na cizím základu.” (Ř 15, 20) Jelikož z historického hlediska je přijatelné, že svatý Pavel kázal ve Španělsku, nebylo by možné, aby v téže zemi předtím působil Jakub, ledaže by svatý Pavel byl špatně informován o činnosti ostatních apoštolů. Ani tento argument neobstojí, protože řecký text této epištoly lze interpretovat tak, že si svatý Pavel předsevzal, že “je věcí cti nekázat tam, kde o Kristu už slyšeli”, čímž by se rozšířil omezující smysl latinské verze. c) Nepřítomnost zmínek o Jakubově kázání v textech vzniklých před 7. stoletím. Ani tento třetí argument proti Jakubově kázání není definitivní, protože je známo, že se ztratilo množství děl napsaných před touto dobou, a je možné, že by se v nich kýžená zpráva našla. Jeden fakt je však jasný. Kolem roku 810 biskup jménem Theodomir, do jehož působnosti spadalo území mezi řekami Tambrem a Ullou, údajně podle tradice objevil apoštolovy ostatky a posléze vystavěl kostel na jeho počest. Je záhadou, jak dospěl ke ztotožnění kostí, které nalezl při svých vykopávkách, s kostmi jeruzalémského mučedníka. Možná že stejně jako se v nedávné době pokřesťanštěl prvomájový svátek, dostal křesťanskou podobu i kult “hromovládného boha” Jupitera, když byl ztotožněn se “synem hromu”, totiž s apoštolem Jakubem. Šíření křesťanství Podle jiné tradice, vzniklé v 5. až 6. století, přišlo kázat evangelium do Hispánie sedm kněží vysvěcených apoštoly. Toto podání je replikou jiné legendy, která se ve stejné době objevila v Galiích. Sedm apoštolských kazatelů se vydalo hlavně na jih poloostrova. Svatý Torquatus se usadil v Acci (Guadix), Ktesifón ve Vergi (Albuniel de Cambil, provincie Jaén), Indaletius v Urci (poblíž Very, provincie Almería), Secundus v Abule (Abla, mezi Guadixem a Almeríou), Eufrasius v Iliturgidě (Cuevas de Lituergo, provincie Jaén), Caecilius v Iliberidě (Elvira, Granada) a Hesychius v Carcesi (snad Carchel, provincie Jaén). Křesťanství se šířilo zprvu na křižovatkách cest díky přítomnosti vojáků a kupců. V roce 254 už byla ustavena biskupství v Astorze, Méridě a Zaragoze. Na koncilu v Iliberidě (Elvira, Granada), konaném na počátku 4. století (kolem roku 306), se sešli biskupové z Acci (Guadix), Urci (Vera?), Iliberidy, Méridy, Astorgy, Málagy, Sevilly, Zaragozy, Leónu, Córdoby, Tucci (Martos), Cazlony (Cástulo), Toleda, Évory, Fara (Portugalsko), Lorky, Bazy a dalších tří biskupství, jejichž sídla nejsou s jistotou určena, ale která je možno umístit do Laguardie (provincie Álava), Aguilaru de la Frontera a Loarre. Pronásledování křesťanů dokazuje, že nové náboženství bylo na poloostrově málo rozšířené. Za Valeriana (259) a Diokleciána (303) mu padli za oběť mučedníci v Tarragoně, Santanderu, Seville, Leónu, Córdobě, Méridě a v několika dalších místech. Mučedníci se objevovali v hlavních městech soudních okresů nebo ve vojenských táborech a byli jimi hlavně vojáci, obchodníci, někteří kněží a mladí lidé. Jejich podstatnou část tvořili lidé narození mimo poloostrov. Přes šíření křesťanství však přetrvávaly staré kulty. Ve městě Veiga (Portugalsko) byl ještě ve 2. století zasvěcen oltář domorodému bohu Banduovi; v témže století došlo k rozmachu Isidina kultu a současně byl zaveden kult boha Mithry, jenž byl na hispánské půdě velmi silný až do 3. století, což dokazují četné nápisy rozšířené po celém poloostrově. A ještě v 5. století byl v Santanderu zasvěcen oltář jednomu předkřesťanskému božstvu. Prvotní křesťanská církev na poloostrově byla spojena více s církví africkou než galskou. Za Decia a Diokleciána si perzekuce na poloostrově vyžádala mnoho obětí. V Galiích bylo pronásledování mírnější a lidé tam pociťovali obdiv k hispánským mučedníkům. Hereze Císař Decius nařídil úřadům, aby vydávaly potvrzení (libelli) těm občanům, kteří uctívali bohy římského pantheonu. Někteří hispánští křesťané, mezi nimiž byli biskupové Martialis z Astorgy a Basilides z Méridy, si nechali vystavit potvrzení, aby se vyhnuli pronásledování. Španělská církev obecně, stejně jako svatý Cyprianus (254), kartaginský biskup, je považovali za odpadlíky (libellatici), zatímco pro Řím byli pravověrní. Dnes se má za to, že uctívali obraz Dobrého pastýře, který římští soudci považovali za zpodobení boha Mithry. Významnější byla hereze Priscillianova (zemřel kolem roku 386), která začala jako chvályhodný pokus o reformu života kněží s cílem ve všem napodobit Krista a skončila jako vyslovené kacířství. K dosažení reformních záměrů se Priscillianus snažil o “obsazení biskupských úřadů v některých případech přesvědčenými stoupenci svého učení a jiné kněze podnítil k tomu, aby usilovali o tutéž investituru” (Ramos Loscertales); ale brzy se řady jeho přívrženců rozrostly o spousty žen, což znemožnilo splnění jeho původního záměru obsadit místa v episkopální hierarchii. Zaragozská synoda (380) dospěla k názoru, že jednání Priscilliana a jeho přívrženců není kacířské, ačkoli by měli být duchovně potrestáni za neuposlechnutí metropolity Hidacia z Méridy, který svou neobratností situaci vyostřil. Priscillianovi stoupenci vysvětili svého vůdce ávilským biskupem k posílení svých pozic. Samolibost všech, kdo zasáhli do sporu mezi Priscillianem a Hidaciem z Méridy, způsobila rozkol ve velké části hispánské církve. Roku 385, po různých obratech, tribunál jmenovaný císařem Maximem vydal v Treveridě rozsudek smrti nad Priscillianem a jeho přívrženci obviněnými z manichejského a gnostického bludařství. Priscillianus je všeobecně považován za prvního kacíře křesťanské církve, který byl odsouzen k smrti, i když byl rozsudek vynesen civilním soudem. Moderní badatelé mají na Priscilliana protichůdné názory, avšak staří autoři, a to i ti nejpravověrnější - svatý Jeroným, Sulpicius Severus, svatý Martin z Toursu a další - mu byli většinou příznivě nakloněni a nelze popírat, že jeho sekta byla ve svých zásadách asketická a mravně přísná. Pověry Na prvním španělském koncilu v Iliberidě byla vyhlášena některá nařízení proti modlářství. Kromě dosud velmi životaschopného pohanského náboženství, do něhož je třeba zahrnout i kult císaře, který se mimořádně rozvinul jako složka státní správy a dospěl tak daleko, že císař byl považován za boha, byla největší překážkou šíření křesťanství pověrčivost. Pověry jsou doloženy u hispánských autorů všech dob a lze je nalézt u Seneky, Lucana nebo Mely. Mnohem později píše svatý Pacianus ve svém díle nazvaném Cervus o pohanských zvycích Barceloňanů při masopustu. A ještě později svatý Martin z Dumia shrnul ve svém slavném kázání O nápravě venkovanů (De correctione rusticorum) nejčastější pohanské zvyky dodržované jeho farníky. Jednotlivé koncily vždy ostře kritizovaly nejrozšířenější dobové pověry. ORGANIZACE CÍRKVE Koncil v Iliberidě (kolem roku 306), konaný ještě před ekumenickým koncilem v Níkaii (325), svědčí o míře pokřesťanštění Hispánie. Ozdobou křesťanství na poloostrově se stala řada význačných postav: Iuvencus, který napsal (přibližně roku 330) báseň o Kristově životě; svatý Damasus I., papež (366-384) a básník; Prudentius (384), autor knihy O věncích (Peri stephanon); svatý Pacianus, barcelonský biskup (†368?), velký polemik a reformátor; a nejvýznamnější postava, Hosius, córdobský biskup (asi 256-357), který se aktivně podílel na ustálení textu vyznání víry na níkajském koncilu, jemuž předsedal. Existovala sdružení panen a vdov zaměřená na službu boží. Doložena je také existence sdružení mnichů, žijících nepochybně pospolitým životem. Putování do Svaté země nebylo jistě žádnou zvláštností - je známo očité svědectví jeptišky Egerie či Eterie (4. století), která takovou cestu zajímavě vylíčila a popsala. Biskup a jeho kněží byli protějškem městské rady a mělo-li municipium své území, jurisdikce biskupa se kryla s územní jurisdikcí municipia. Toto uspořádání však netrvalo dlouho a bylo narušeno bouřlivým růstem samotných kostelů a klášterů. Ve Španělsku byly církevní provincie uspořádány podle římského správního systému ještě předtím, než to bylo nařízeno koncilem v Níkaii (325). Jednotlivé diecéze podléhaly metropolitovi, který sídlil v hlavním městě provincie. Provincie se jmenovaly Tarraconensis, Gallaetia, Lusitania, Baetica a Carthaginensis a jejich hlavními městy byly Tarragona, Braga, Mérida, Sevilla a Cartagena, které tehdy nabyly na významu jako sídla metropolitů a toto postavení si udržely po několik staletí. Cartagena byla hlavním městem Kartaginské provincie do vizigótského období, kdy se sídelním městem stalo Toledo.   4   POZDNÍ ŘÍMSKÁ ŘÍŠE   V prvních čtyřech stoletích našeho letopočtu byl Iberský poloostrov součástí římské říše a odehrával se na něm tentýž vývoj vyznačující se postupným úpadkem, ruralizací, významnou rolí osobností hispánského původu v Římě, politickou neschopností říše a násilnou reakcí, kterou představovala barbarizace. HOSPODÁŘSKÝ ÚPADEK Římská říše dosáhla svého vrcholu za vlády císaře Augusta, krátce po ukončení dobývání Hispánie. Od té doby začaly být patrné příznaky hospodářského úpadku. Váha zlatých mincí se stále zmenšovala, až mince zmizely úplně; stejný vývoj proběhl i u stříbrných mincí. Příjmy římské státní pokladny nestačily k udržování silné armády a byrokracie, jež ovládaly celé impérium. Marcus Aurelius (161-180) musel dát do dražby odznaky císařské moci i zlaté poháry a drahokamy z říšského pokladu, aby mohl vést válku proti Markomanům. Vzhledem k nepoměru mezi příjmy římské státní pokladny a výdaji říše se vládci uchylovali k ražení stále lehčích a méně hodnotných mincí, což vedlo k oslabování hospodářsví, zvyšování cen a nakonec k hospodářskému zhroucení obchodu, řemesla, a tudíž i municipií. Veškerá činnost se tak přesunula do zemědělské výroby. Došlo k mohutnému rozvoji hispánského zemědělství. Na nejlepší půdě se namísto obilnin začala pěstovat vinná réva a olivy. Španělské víno - a víno z dalších provincií - brzy zničilo italské vinohradnictví; olej z Hispánie, přestože byl dražší, vytlačil díky své kvalitě olej vyráběný jinde. Od Augustovy doby se do Hispánie investoval římský kapitál v očekávání vysokých zisků. Ale zemědělství ztratilo promyšlený charakter, který mělo u Římanů, a Hispánie produkovala hlavně olej a víno. Velkostatky (latifundia) se ocitly v rukou několika majitelů, kteří svou půdu pronajímali pachtýřům. Nájemní smlouvy se stávaly doživotními a svoboda rolníků se postupně omezovala, až se z nich stali lidé plně připoutaní k půdě, tedy nevolníci. Velmi důležitý byl obchod, jenž se řídil vlastním zákonem, který byl protějškem ius gentium. Usnadňovala ho všeobecná soustava měr a vah. Řím byl dlouhou dobu obchodním centrem světa. Když se však v provinciích začaly vyrábět levné výrobky a domácí podražily, obchodní život Říma ochabl. Stát chtěl řešit pokles obchodu v říši, ale uškodil mu přednostní podporou odbytu a dokonce nutil loďaře (navicularii) převážet státní zboží za ubohou odměnu. Nepříznivé podmínky pro obchod, které se vytvořily po krizi ve 3. století, vedly k velkým cenovým změnám, které si vynutily slavnou Diokleciánovu daň a stanovení cen zboží zákonem. Násilné připoutání k práci, které začalo u obchodníků zásobujících Řím obilím, se nakonec rozšířilo na všechny společenské třídy kromě nobility a vojáků. To mělo za následek ruralizaci země a posléze úpadek obchodu, který se omezil na prostou směnu na velice malém území. V roce 258 došlo k oslabení obchodních styků Hispánie s Římem. Do tohoto data se v římském pahorku Testaccio objevovalo množství amfor pocházejících z Baetiky, které sloužily jako nádoby na olej. Od tohoto desetiletí se tam však už nenajdou. Do Říma se i nadále vozila pšenice, olej a vepřové maso, avšak teď už převážně jako výtěžek z naturálních daní. Zmínky o hispánských loďařích existují ve dvou římských dekretech (z let 324 a 336), v nichž se nařizuje, aby loďařům, kteří dopravují do Říma náklady určené státní pokladně, nebyla ukládána povinnost poskytovat další mimořádné služby. Naproti tomu lze v Hispánii nalézt jen okázalé sarkofágy a malé množství jiných honosných předmětů pocházejících z Říma. Značně se rozvíjela řemeslná výroba. Jmenovat lze například zbraně z Bilbilidy (Calatayud) a Turiassa (Tarazona), šunku z Pyrenejí, tkaniny ze Saetabidy (Játiva), levantská lana nebo solené ryby z celého pobřeží. Ale brzy došlo k jejímu úpadku; výrobci, kteří platili státu daně ve formě vyrobeného zboží, byli nuceni vstupovat do sdružení zvaných kolegia, jež se zpočátku vyznačovala charitativní činností, později se však stala nástrojem státní kontroly. Členové kolegií (collegiati) prchali na venkov nebo se věnovali takové výrobě, při níž by nebyli tolik vázáni povinností platit osobní dávky nebo odevzdávat vyrobené zboží. Stát je však přesto vedl na seznamu členů svých kolegií. Klíčovou institucí římské říše bylo municipium, které tvořilo město (urbs) a přilehlé území (territorium), na němž se rozkládaly četné osady. Avšak vzhledem k nákladům a tributům, jež municipální funkce vyžadovaly, docházelo v průběhu 2. až 5. století k úpadku římského municipia. Občané zpočátku tyto náklady tolerovali, protože kariéru v politice a státní správě považovali za záslužnou. Ale za Vespasiana (69-79) bylo nařízeno, aby za vybírání daní byli odpovědni bohatí obyvatelé municipia; o něco později tato povinnost připadla deseti prvním poplatníkům (decem primi) v každé obci. Města se začala vylidňovat. Občané se snažili nedávat na odiv svou ekonomickou úspěšnost, protože jinak by se stali členy městské rady s následnou odpovědností za vybírání daní. Roku 415 byla většina měst bez úředníků a v 6. století dosáhl rozklad vrcholu. Celkový hospodářský úpadek Říma měl mírnější podobu pouze v zemědělství, které uspokojovalo nejzákladnější potřeby. Hlavním rysem pozdní římské říše byl proto rozvoj venkovského způsobu života neboli ruralizace. RURALIZACE Rozklad římského obchodu, řemeslné výroby a municipia doprovázel také úpadek vrstvy, kterou bychom mohli nazvat měšťanstvem, udržující do té doby římskou říši při životě. Znehodnocování měny, zvyšování cen a nedostatek rukodělných výrobků vedly k orientaci římského hospodářství na směnu zemědělských výrobků a k primitivnímu typu ekonomiky. Hispánské vesnice (villae) z 1. století tvořily chudé stavby, v nichž žili rolníci; avšak venkovské stavby ze 3. až 5. století se vyznačovaly množstvím mozaik, štuků, koupelen, maleb a podobně a patřily lidem, kteří utekli z měst na venkov, kam s sebou přinesli všechny městské vymoženosti. Venkov zvítězil nad městem. Vojsko se zpočátku rekrutovalo z řad obyvatel měst. Avšak k posílení početného kontingentu střežícího hranice říše bylo nutno povolit odvádění rolníků. Brzy se římské vojsko skládalo téměř výlučně z rolníků a reprezentovalo tak nižší společenské třídy říše. Mělo však neomezenou moc a podle libosti sesazovalo nebo jmenovalo císaře. PROVINCIALIZACE V pozdním období došlo k provincializaci římské říše. Slavná Augustova éra rychle pominula a všechny významné osobnosti říše pocházely z provincií. Římští císařové byli nejdříve Hispánci, jako například Traianus (98-117), Hadrianus (117-138), Marcus Aurelius (161-180) a Commodus (180-192); potom, od Septimia Severa (193-211) do Severa Alexandra (222-235), byli syrskoafrického původu. Pozdější císařové pocházející z Ilýrie (268-337) byli nevzdělaní a krutí. Další byli původem z Panonie (364-392), a pak opět z Hispánie: Theodosius I. (394-395) a jeho synové Honorius a Arcadius. Z provincií vzešly také přední osobnosti z oblasti kultury: byla to doba Seneků, Lucana, epigramatika Martiala, řečníka Quintiliana, zeměpisce Mely a agronoma Columelly. Všichni byli Hispánci. Římská říše se provincializovala natolik, že se jejím spisovným jazykem stala řečtina. Tímto jazykem psali lékař Galénos († kolem roku 210), egyptský zeměpisec Ptolemaios (2. století), dějepisec Appiános (3. století) nebo řecký životopisec Plútarchos († kolem roku 125). Ani ostatní představitelé římské kultury se nenarodili v metropoli říše: dějepisec Trogus Pompeius (1. století) byl Gal; dějepisec Níkoláos z Damašku byl Žid, apologeta Tertullianus († kolem roku 240) byl Kartaginec a apologeta Apuleius (2. století) byl Numiďan. POLITICKÁ NESCHOPNOST ŘÍMA K zastavení úpadku impéria bylo učiněno několik pokusů. Dioklecián hledal východisko ve správní, daňové a měnové reformě. Správní reforma vedla ke zvýšení počtu úředníků, čímž se vytvořila všemocná byrokracie. Vzhledem k nedostatečné kontrole však podlehla demoralizaci a korupci. Daňová reforma byla provedena podle určitých výměr půdy zvaných jha (iuga) a počtu hlav (capita) žijících na určitém území a pozemková daň (annona) se vybírala převážně v naturáliích. Nebral se však ohled na zvláštnosti dané země a půdy a reforma byla nespravedlivá. Měnová reforma se omezila na ražení těžších a hodnotnějších mincí a stahování předchozí znehodnocené měny z oběhu. Sledovala však klesající křivku peněžních prostředků Říma. Neschopnost Říma se projevovala všude: za vlády Marka Aurelia (161-180) vyplenili afričtí piráti Málagu; Frankové a Germáni překročili Rýn a pustošili Tarragonskou provincii a Baetiku a ve 3. století pronikli do Afriky; na hranicích říše se usazovali barbaři, kteří za vojenskou službu dostávali půdu. Situace vyústila v rozdělení římské říše (395) - vládcem východní části se stal Arcadius a vládcem západní části Honorius. O vysokém stupni rozkladu svědčí to, že do čela vojska východořímské říše byl postaven vizigótský král Alarich I., a velitelem vojska západořímské říše se stal vandalský hrabě Stilicho. Od té doby tedy bránili říši dva barbaři, kteří se stali jejími pány a vládci. Spory mezi Alarichem I. a Stilichonem, kteří se střetli u ligurské Pollentie (402), vedly k oslabení hranice. 31. prosince 406 překročili Rýn Suévové, Vandalové z kmene Silingů a Asdingů a Alanové, zatímco římské legie netečně přihlížely zániku říše. Když se Constantinus III. prohlásil za spoluvládce císaře Honoria, vypukla občanská válka. Po celém západě se šířil chaos. Didymus, Verinianus, Theodosiolus a Lagodius bránili pyrenejské průsmyky proti barbarům i samotným vzbouřeným Římanům. Přesto se v říjnu roku 409 barbarům podařilo proniknout na poloostrov, kde začali hledat místa vhodná k osídlení. Barbaři Toto označení se používá pro řadu národů, jejichž příslušníci překročili Pyreneje a hledali nová území k osídlení. V letech 409 až 411 putovali z místa na místo. Roku 411 se vandalský kmen Asdingů usadil mezi řekami Minem, Silem a kantaberským pobřežím; Suévové mezi řekami Duerem a linií tvořenou Minem a Silem; Alanové v římské Kartaginské provincii a Lusitánii; a vandalský kmen Silingů v Baetice. Tarragonská provincie zůstala přímo včleněna do římské říše. Vyjma Suévů, všechny ostatní jmenované národy brzy zmizely; vandalští Asdingové a Alani byli poraženi a vybiti vizigótským králem Walliou (417-418); a vandalští Silingové byli vyvezeni do Afriky (429). OSÍDLENÍ ZÁPADNÍ EVROPY GERMÁNSKÝMI NÁRODY Tradiční pohled na toto osídlení jako na výsledek migrace, jež nemá v historii prakticky obdoby, a na jeho údajně neblahé důsledky pro španělské dějiny, se v současnosti přezkoumává. Nejprve tlak Hunů na Alany, Alanů na Ostrogóty, Ostrogótů na Taifaly a Sarmaty a konečně Taifalů a Sarmatů na silingské, asdingské a kvádosuévské Vandaly nutil ty druhé ke stěhování na severozápad. Podle svatého Jeronýma trvala válka na územích v blízkosti hranic římské říše dvacet nebo třicet let. Nakonec, 31. prosince roku 406, Vandalové z kmene Silingů a Asdingů a Suévové přešli zamrzlou řeku Rýn. Ze starých pramenů nejsou důvody tohoto germánského stěhování zcela zřejmé. Někteří autoři (Prosper Tiro z Akvitánie, Cassiodorus, Řehoř z Toursu) tento fakt zaznamenávají, aniž by uvedli příčinu. Jiní (svatý Ambrož, svatý Jeroným) za ni považují tlak Hunů. Jediný Prokopios jako důvod uvádí přelidněnost a nedostatek půdy. A většina z nich (Orosius, Marcellinus Ammianus, Kronika galská, Jordanes a svatý Isidor) má za to, že k přesunu došlo na pozvání Stilichona, který germánské kmeny podnítil k usazení v Galiích. Christian Courtois - badatel zabývající se Vandaly - je toho názoru, že zdůvodnění přesunu Stilichonovým pozváním neodpovídá historické skutečnosti, nýbrž je dáno potřebou soudobé i pozdější historiografie najít viníka. Domnívá se, že stěhování bylo způsobeno tlakem Hunů. Casimiro Torres, který zaměřil svou pozornost na germánské národy, naopak obvinění Stilichona neodmítá. Poznamenává, že Stilicho, syn vandalského otce a římské matky (polobarbar, jak jej nazývá svatý Jeroným), byl neomezeným vládcem západořímské říše a usiloval o korunovaci svého syna Eucheria císařem. Proto se snažil získat pomoc barbarů proti císaři Honoriovi, kterého chtěl zastrašit, možná v očekávání jeho rezignace. Stilicho nepochybně krátce předtím stáhl římské posádky z hranice (limes) na Rýnu a mobilní jednotky (comitatenses) římského zadního voje, zjevně poslušné jeho rozkazů, zaujaly vyčkávací postoj, aniž by barbarům kladly odpor. Své sídelní město bránil pouze toulouský biskup Exsuperius. Podle Orosia velká část barbarů vzápětí zamířila do Španělska a dostala se do Pyrenejí. Avšak Courtoisovy studie umožnily rekonstruovat směr cesty každé z těchto skupin. Společně urazily pouze krátkou vzdálenost, když se po přechodu Rýna vydaly podél jeho levého břehu, po linii Štrasburk, Špýr (Spira), Worms a Mohuč (Maguntiacum). Vandalští Silingové potom z Met zamířili k Arles a Béziers. Asdingové postupovali od Špýru do Francouzského středohoří a dorazili až do města Clermont-Ferrandu. Alanové se přes Mohuč, Remeš a Angoulźme dostali až do Toulouse a Pyrenejí. A Kvádosuévové zamířili z Remeše a Laonu do Normandie a skončili snad až na Bretaňském poloostrově, možná s úmyslem přeplavit se do Velké Británie. Situace se zkomplikovala v roce 407, když se římská posádka ve Velké Británii vzbouřila proti Honoriovi a Stilichonovi. Povstalci jmenovali císařem Constantina III., který začal přeskupovat římské posádky v Galiích a útočit na barbary a stoupence Honoria a Stilichona. Porazil barbary u Valentie (Valence) a zatlačil je do oblasti mezi Loirou a Pyrenejemi. Obsadil Saupadii (Savojsko) a ovládl alpské průsmyky. Roku 408 tedy existovaly následující politické celky: Itálie a Pyrenejský poloostrov, které byly loajální vůči Honoriovi; oblast mezi Loirou a Pyrenejemi, obsazená barbary; a současná Provence až k Alpám, obsazená Constantinem III., s hlavním městem Arles; kromě toho Alarichovi Vizigóti plenili Itálii a vstoupili do Říma. Koncem roku 408 Honorius a Constantinus III. podepsali dohodu uznávající Constantina III. za Honoriova partnera. Constantinus III. tak mohl vládnout v Hispánii a být uznán místními obyvateli i římským vojskem. Brzy nato však došlo na poloostrově k rozkolu - římské posádky (honoriaci) byly dále věrné Constantinovi III., místní obyvatelé se však přiklonili na Honoriovu stranu, což vedlo k odstranění hispánských velitelů hájících pyrenejské průsmyky (Didymus a Verinianus byli popraveni v Arles, zatímco Theodosiolovi a Lagodiovi se podařilo uprchnout). Obranu pyrenejských průsmyků zajišťovaly římské posádky až do chvíle, než odtamtud odtáhly. Odchod, jehož důvody prameny neuvádějí, umožnil na podzim roku 409 kmenům, které kočovaly na území mezi Loirou a Pyrenejemi, vstup na španělskou půdu. Toho podzimu byla ve Španělsku bohatá sklizeň, zatímco půda v Galii byla vydrancovaná. Přechod Pyrenejí byl životní nutností. Barbaři na poloostrově O expanzi barbarů na poloostrov téměř nic jistého nevíme. Skoro ve všech případech se opíráme o pouhé domněnky. Pouze na základě Olympiodórových zpráv lze tvrdit, že Římané a mnozí Hispánci se uchýlili do opevněných měst, kde byli obléháni tak dlouho, že z nedostatku potravin docházelo i k případům kanibalismu. Soudobé ani pozdější prameny vůbec nezaznamenávají události ve Španělsku v letech 409 až 411. Historikové všech dob tuto mezeru zaplňovali podle své představivosti. Současní badatelé se v tomto období vzhledem k mnoha rozdílným hypotézám obtížně orientují.   Stručná zmínka kronikáře Hidacia, který hovoří o územích ad inhabitandum, a sporná mince přisuzovaná suévskému králi Hermerichovi, na níž je také jméno císaře Honoria, vedly k závěru, že mezi barbary a impériem existovala spojenecká smlouva (foedus). Hidaciova věta se však obtížně interpretuje a mince může být padělek. Skutečné doklady jsou tedy velice skrovné, avšak Casimiro Torres připouští existenci takového paktu a legálního osídlení sjednaného snad s uzurpátorem Maximem v letech 409 až 410. Existence smlouvy mezi barbarskými národy a Constantiem III., který sídlil v Arles, se zdá být prokazatelnější až od roku 411. V této úmluvě si zmíněné strany poloostrov rozdělily na čtyři oblasti: tarragonskou, která zůstala pod římským velením; a Gallaetii, lusitánsko-kartaginskou oblast a Baetiku, které byly přiznány barbarům. Tak to naznačují zprávy z pera Orosia a Hidacia, ačkoli badatelé zabývající se studiem stěhování národů je interpretovali velice různě. Tyto texty se však týkají rozdělení provincií a nikoli rozdělení půdy. Podle týchž pramenů k rozdělení došlo losováním a nikoli podle počtu příslušníků jednotlivých národů - Suévů, vandalských Asdingů a Silingů a Alanů, kteří se na ní měli usadit. Osídlení O kultuře těchto národů je toho známo velmi málo, jelikož historikové (Torres López, Casimiro Torres) se zaměřují až na vývoj suévské monarchie nebo se zabývají problémy pozdějšího vizigótského osídlení (García Gallo). Studie Pía Beltrána o suévských mincích potvrzují, že v galicijské oblasti existovala vedle sebe sídliště, v nichž žilo staré obyvatelstvo, a osady obývané Suévy. V obou skupinách se razily zlaté mince se jmény hispanorománských pánů a suévských panovníků, známých jen z těchto numismatických dokladů. Situaci barbarů ve Španělsku pak zkomplikoval příchod dalšího etnika: Vizigótů. Přítomnost Vizigótů Vizigóti překročili Dunaj roku 376, potom prošli Thrákii, Řecko, Ilýrii, Benátsko a Lombardii a roku 410 dorazili k Římu, který obsadili a vyplenili. Posléze překonali Alpy a usadili se v jižní části Galií (v roce 413 vstoupil král Ataulf do Bordeaux). Poté hodlali přeplout do Afriky, ale blokáda atlantických a středomořských přístavů římským loďstvem jim v tom zabránila a vedla k tomu, že vizigótský král Wallia byl nucen roku 416 podepsat dohodu s Constantiem III. Smlouvou z roku 416 se z Vizigótů stali spojenci Říma. Vydali Římanům rukojmí (mezi jinými Gallu Placidii, která se provdala za Constantia III.), a zavázali se, že za zásobování proviantem budou bojovat proti barbarům, jichž bylo ve Španělsku velké množství. Ujednání z roku 416 vedlo k likvidaci vandalských Silingů a Alanů, kteří podle Hidacia zcela zmizeli. Když měl začít útok proti Suévům a vandalským Asdingům, Constantius III. povolal Vizigóty do Galií a dal jim Akvitánii, aby se tam usadili (roku 418). Podle registru Notitia Galliarum předaná území zahrnovala města Bordeaux, Agen, Angoulźme, Saintes, Poitiers a Périgeux, tedy celkem šest územních celků, které spolu s hlavním městem Toulouse (Tolosa) dávají výsledné číslo sedm. Tato města sice netvořila přirozenou oblast, ale vzhledem k jejich počtu se pro ně začalo používat označení “Septimania” (Septimánie, Abadal), které přetrvalo, ačkoli se změnil jeho obsah. Později se takto nazývala oblast, kterou v Galiích ovládli Vizigóti po bitvě u Vouillé. Po roce 418 tak byli vandalští Asdingové a Suévové v Gallaetii; Vizigóti v Septimánii (Galii); a nástupci Říma na zbylém území. Vandalští Asdingové po řadě incidentů odešli roku 429 do Afriky. SUÉVSKÉ KRÁLOVSTVÍ Z nájezdníků, kteří počátkem 5. století přešli Pyreneje, zůstali ve východní části poloostrova Suévové, kteří při dělení území v roce 411 získali mezi řekami Minem a Silem, Asturskými horami, řekami Eslou a Duerem, oblast sahající až k Atlantiku. První roky suévské monarchie ve Španělsku byly těžké, jelikož Suévové museli bojovat postupně s Vizigóty, vandalskými Asdingy a dokonce se samotnými Galicijci (411-433). Až v posledním roce, když se vandalští Asdingové přesunuli na jih a byli zlikvidováni, když z panství Vizigótů zbylo jen takzvané tolosánské království a byl uzavřen mír s domorodými obyvateli, se suévské království upevnilo. Obsazením Sevilly (441) se králi Rechilovi (441-448) podařilo ovládnout téměř celou Baetiku a Kartaginskou provincii. A jeho syn a nástupce Rechiar (448-457) se pokusil o dosažení duchovní jednoty všech svých poddaných přijetím křesťanství, ačkoli brzy se přiklonil k ariánství. Občanská válka vedená různými uchazeči o trůn suévskou moc oslabila; a když vizigótská monarchie dosáhla za vlády Leovigilda (569-586) rozmachu, vměšování tohoto panovníka do vnitřních záležitostí suévského království vyvrcholilo porážkou suévského krále Audeky u Bragy a Oporta (585) a následným pohlcením Suévů a jejich území vizigótskou monarchií. VIZIGÓTI Vizigótský národ téměř půl století kočoval v pobřežních provinciích říše. Král Ataulf obsadil roku 415 Barcelonu, ale jeho nástupce Wallia, uprchlík v Baetice, byl nucen podepsat s císařem Honoriem spojeneckou smlouvu (416), v níž se zavázal osvobodit Hispánii od jiných germánských kmenů, které do ní vpadly v roce 409. Válka Vizigótů proti vandalským Silingům, Alanům a Suévům trvala až do roku 418, kdy Wallia podepsal s Římem novou smlouvu, podle níž Vizigóti jako spojenecký národ osídlili území Akvitánie a jejich hlavním městem se stalo Tolosa (Toulouse). Z tolosánského království Vizigóti na poloostrově několikrát vojensky zasáhli. Mezi poloostrovem a Římem bylo po souši dokonalé spojení. Nic mu totiž nestálo v cestě, jelikož Vizigóti - o Francích nemluvě - vládli severněji a západněji. Ovšem úpadek římské říše umožnil, aby se území Vizigótů rozšířilo až ke Středozemnímu moři. Roku 642 se do jejich rukou dostaly Narbonne a Narbonská provincie. Tento zábor pravděpodobně schválil císař Severus. Vizigótskému králi Eurichovi (446-484) se podařilo obsadit (473) celou oblast Berry a Auvergne kromě města Clermont-Ferrandu, kterého se však zmocnil brzy nato. Roku 475 zabral dočasně Provence a o rok později (což se časově shoduje s koncem západořímské říše) mu padla do rukou definitivně. Vizigóti zasahovali aktivně do dění také ve Španělsku. V roce 454 podporovali bagaudy (ozbrojenou venkovskou chudinu) v údolí Ebra a brali je pod svou ochranu. V letech 470 až 475 sám král Eurich obsadil celou Tarragonskou provincii a dobyl přitom Pamplonu, Zaragozu a přímořská města (Abadal). Není známo, kdy došlo k záboru zbylého území (vyjma suévské Galicie a baskických oblastí). Abadal pouze uvádí, že v roce 468 byla obsazena Mérida a v roce 506 Tortosa, ačkoli druhý případ se dokládá velmi obtížně. Nicméně, i kdyby k dobytí poloostrova Vizigóty došlo po roce 468, usadili se na něm asi později. Podle Abadala došlo k pokojnému osídlení severní Mesety Vizigóty roku 490, a to Vizigóty nižšího společenského původu, jak to naznačuje prostá výbava nalezená v jejich pohřebištích. Právě oni obsadili oblast zvanou Tierra de Campos a území Castiltierry u Segovie, kde byla odkryta jedna nekropole. Eurichova územní expanze nebyla trvalá; tlak Franků a Burgundů (494-507), který vyvrcholil v bitvě u Vouillé (507) poblíž Poitiers, vedl ke zničení vizigótského tolosánského království. Avšak díky zásahu děda vizigótského krále Amalaricha, Ostrogóta Theodericha I. Velikého, který ve skutečnosti představoval návrat k římské kultuře, se ještě podařilo obnovit vizigótskou moc po obou stranách Pyrenejí, a to na území dolní Provence a Septimánie, v údolí Ebra a na Mesetě až k řece Taju se sídlem v Arles (515-526) a Narbonne (526-531). Boje přinutily Amalaricha opět přemístit centrum království do Barcelony. Tak vzniklo vizigótské království v Hispánii (531) s centrem ve středomořské části poloostrova, avšak jeho sféru vlivu lze obtížně určit. Barbaři si však s sebou přinesli zárodek svého příštího úpadku - občanskou válku. Systém volené monarchie podněcoval ambice nobility a vedl ke královraždám a zásahům cizinců. Vleklá válka proti více romanizované Baetice a suévskému království si vynutila přesunutí těžiště království do nitra poloostrova. Atanagild učinil hlavním městem Toledo. Pomoc, kterou poskytli Atanagildovi (551-567) proti jeho rivalu Agilovi (549-554) Byzantinci, vedla k byzantské okupaci středomořského a atlantského pobřeží od Alicante a Baleár až k Algarve. Byzantince se podařilo vypudit až po šedesáti letech za Svintilovy vlády (621-631). Suévové a Byzantinci zasáhli také do bojů proti Leovigildovi (573-586) a jeho synovi Hermenegildovi (579-585). Frankové v čele s králem Dagobertem I. (629-632) pomohli Sisenandovi (631) proti Svintilovi (621-631), a přitom se jim podařilo obsadit Zaragozu. Opět zasáhli ve prospěch Paula proti Wambovi (672-680) v bojích, které tehdy mezi sebou sváděli stoupenci potomků Chindasvinta (642-648) a Wamby. Od té doby trvala občanská válka nepřetržitě. A když se na počátku 8. století stoupenci Aquily (710-714), Wambova syna, postavili proti Rodrigovi (Roderichovi, 710-711), Chindasvintovu potomkovi, požádali o spolupráci muslimy, kteří právě dobyli severní Afriku. Muslimské pomocné síly přepluly úžinu, porazily Rodriga v bitvě u Guadalete (červenec 711) a brzy nato se z pouhých pomocníků stali dobyvatelé, což vyvolalo další občanskou válku trvající pak po celý středověk. Podíl migrací na utváření obyvatelstva Opakovaně se připomíná problém podílu těchto migrací na utváření obyvatelstva poloostrova. Udávaná čísla jsou stejně rozdílná jako absurdní a nelze je průkazně doložit. Abadal označil za jediný soudobý doklad svědectví Viktora de Vita, jenž hovoří o zhruba 80 000 Vandalů, kteří se roku 429 uchýlili do Afriky. Tentýž autor také poukázal na to, že není možné přesně určit počty účastníků žádného migračního pohybu vyjma stěhování nobility roku 506. Tady po zajímavých výpočtech došel k číslu sedmi až deseti tisíc nobilů doprovázených několika tisíci služebníků. Rozdělení půdy V současnosti je jedním z nejdůležitějších diskutovaných témat způsob osídlování konkrétních míst. Je znám výnos císařů Honoria a Arcadia (z roku 398) upravující ubytování procházejícího vojska - každý obyvatel byl povinen uvolnit pro potřeby vojáků třetinu vlastního příbytku. Jelikož Vizigóti byli podle smlouvy (foedus) z roku 416 považováni za vojáky ve službách říše, uvedený výnos se vztahoval i na ně. Podle výnosu se o stravování vojáků staral římský stát, ale po roce 416 přešla tato povinnost na samotné obyvatele. Postupně se výnos rozšířil i na třetinu majetku ubytovatele, která tak připadla Vizigótům. Soudobé právní dokumenty hovoří o sortes Goticae a tertia Romanorum. Tato doložená fakta se stala východiskem řady jazykovědných a právních studií o důsledcích výnosu z roku 386 ve Španělsku. Jazykovědci ze školy Menéndeze Pidala zaznamenali existenci toponyma Tercia, Tierz, Sors, Sortes, které spojují přímo s uvedenými fakty. Podle Gerharda Rohlfse jsou však tyto studie problematické, neboť se všechna zaznamenaná jména nacházejí tři míle od významného městského centra. Jména Tercia atd. vznikla podle třetího milníku označujícího vzdálenost tří tisíc kroků. Studie Federika Balaguera o oblasti Huesky tato zjištění potvrdila, když na různých římských cestách vedoucích do měst určila existenci osad zvaných Tierz, Cuarte, úžiny Quinto, Sexto, Siétamo (Séptimo), Utebo (Octavo v Zaragoze) a Nueno. Ani místní jméno Sors, Suertes není dokladem vizigótského osídlení, protože slovo sors odpovídá v římské epoše slovu fundus, usedlost (García Gallo), a zároveň středověké dokumenty, například Fiterský diplomatář (Cartulario de Fitero), hovoří o usedlostech (suertes) založených až ve 12. století. Podle jiného kritéria se za sídla barbarů označovala místa, která mají germánská jména, jako Villafáfila, Villafruela nebo Castrojeriz. Taková místní jména se však hojně vyskytují pouze v povodí řeky Duera, které bylo zčásti vylidněno v 8. století Alfonsem I. Asturským, a potom znovuosídleno v 9. a 10. století. Je jisté, že všechna tato místní jména tam přinesli noví osídlenci v 9. a 10. století, kteří se často jmenovali Fáfila, Fruela nebo Sigerico. Samotná toponymie způsobila ještě větší komplikace, když Ernst Gamillscheg shromáždil přes dva tisíce místních jmen v tvarech jako Godos, Goda, Gode, Godín, Gotones a další odvozeniny, které jsou rozšířené hlavně na západě poloostrova, na území suévského království, které podle tradičních tvrzení nebylo osídleno Vizigóty. Abadal naznačil teorii, že to mohou být městská jádra založená osadníky ze severní Mesety, kteří utekli na severozápad před muslimy po roce 711, což je v ostrém protikladu k teoriím Sáncheze Albornoze o původu Asturie a Kastilie. Pozornost uplatnění výnosu z roku 398 ve Španělsku věnoval García Gallo. Vyšel z faktu, který zaznamenal francouzský historik Ferdinand Lot u Burgundů. Půda zde byla rozdělena podle způsobu využití. Podle Lota a Garcíi Galla byly velké pozemky rozparcelovány na dvě stejné části. Jednu využíval přímo majitel a druhou dával kolónům nebo nájemcům. V prvním případě dostal Burgund třetinu půdy obdělávané pánem, jemuž zůstaly dvě třetiny. Ve druhém případě dostal Burgund dvě třetiny a zbylá třetina zůstala pánovi a jeho kolónům nebo nájemcům. S půdou byli mezi Burgundy rozděleni také otroci. Studiem vizigótských kodexů García Gallo zjistil, že ve Španělsku muselo dojít k něčemu podobnému. Jeho hlavním pramenem přitom byly některé zákony z Eurichova kodexu zvané Antiquae. Ale jelikož vizigótské prameny v tomto ohledu mlčí, s jistotou toho lze tvrdit málo. A tak, označuje-li Abadal za oblasti osídlené Vizigóty téměř neobydlené území údolí Duera, kde byl půdy dostatek, její dělení nebylo nutné, jak poznamenal Álvaro d’Ors. Obecné úvahy Na polooostrově se i přes všechny vlny barbarů, kteří se na něm usadili, příliš nezměnil základní typ populace, protože nájezdníků bylo sotva sto tisíc. Jejich příchod také nelze považovat za pohromu pro místní obyvatelstvo, neboť přicházely celé kmeny včetně žen, starců a dětí. Barbaři nepustošili území, na němž sami chtěli žít, ale hledali vhodnou půdu, kterou by mohli obdělávat. Vizigóti žili společně se starousedlíky a přispěli k všeobecnému rozmachu. Dosud fungující římské instituce posílili; ty, které upadaly, zrušili. I nadále se udržovalo obecné římské právo, které se stalo základem právních norem Vizigótů. Nejstarší vizigótské mince navázaly na mince římské typem i co do měr a vah. Razily se však pouze ze zlata. Vizigóti zlikvidovali římskou daňovou soustavu, stejně jako organizaci vojska. Bývalí radní a collegiati už nebyli členy kolegií. V osobnostech typu svatého Isidora Sevillského nebo Samuela Taja dosáhla kultura vizigótského období významného postavení v rámci dějin španělské kultury. V oblasti politické se zrodil hispánský nacionalismus, podle něhož se poloostrov odlišoval od vlastní římské říše; došlo k rasovému prolínání, jemuž nebránilo ariánské vyznání Vizigótů, kteří brzy docílili naprostého splynutí s domácím obyvatelstvem příklonem ke katolicismu. Právní jednoty bylo dosaženo zavedením vizigótských kodexů na území celého poloostrova. K tomu nepochybně přispěla i druhá nejdůležitější instituce vizigótského království po monarchii, toledské koncily, které sice svolával král, ale předsedal jim arcibiskup. Jejich prostřednictvím došlo k integraci domorodé Hispánie a vizigótského státu, aniž by se sloučila výkonná moc státní s mocí církve. Normativní základ struktury toledského království položil osmnáctý kánon 3. toledského koncilu řešením otázky společné vlády Gótů a Hispanořímanů. Podle staré tradice vládli Gótové. Hispanořímané, zastoupeni církevní hierarchií, která nahradila civilní úřady římského impéria, měli nad touto vládou dohled a kontrolu. Toledské koncily byly chápány jako podvojná instituce, politická a církevní, která pracovala na samostatných zasedáních podle charakteru projednávaných témat. V politickém ohledu vykonával koncil nejvyšší normativní funkce státu: určil způsob nástupnictví na trůn zavedením systému volby; legalizoval sesazení z trůnu a násilné uchvácení koruny; zavedl právní záruky pro kněze, úředníky a hodnostáře; staral se o ochranu královské rodiny; domáhal se přísného plnění přísah mezi králem a poddanými; dával do klatby protistátní spiklence; amnestoval nespravedlivě pronásledované a upravoval postavení Židů (Abadal). Tím se uplatnily zásady učení Isidora Sevillského, z nichž vycházel 4. toledský koncil (633), a tytéž zásady platily až do 6. koncilu (638). Od 7. koncilu se tato shromáždění svolávala hlavně proto, aby schválila mimořádné situace při vyhlašování nového krále a chránila bezúhonnost tehdy vládnoucího monarchy. V oblasti kulturní se zrodil zajímavý duchovní proud, který se po přestoupení obyvatel na katolickou víru projevil převážně v náboženství. Byla to doba svatého Isidora Sevillského, jehož Etymologie jsou jedním z nejvýznačnějších děl poloostrovní kultury. Vedle něho vynikají svatý Ildefons, svatý Julián Toledský, Samuel Tajo a další. V 6. století a na počátku 7. století se vytvořil takzvaný hispánský ritus, vynikající ukázka liturgického vývoje raného křesťanství. Vzniklo také řeholní hnutí, které známe z “norem” klášterního života sepsaných některými z výše uvedených světců. Důkazem této kulturní obrody jsou dochované vizigótské kostely (sv. Jana v Banosu de Cerrato, sv. Fructuosa v Monteliosu a další) nebo to, že 3. toledský koncil (589), na němž bylo veřejně vyhlášeno přestoupení krále Rekkareda a vysokých hodnostářů na katolickou víru, připojil ke křesťanskému vyznání víry slovo filioque (qui ex Patre Filioque procedit), které se na počátku 11. století stalo součástí římské liturgie. Za období vizigótské slávy lze označit hlavně panování Leovigilda a Rekkareda. Občanské boje vedené šlechtickými rody však postupně oslabovaly moc Vizigótů, kteří nakonec podlehli muslimům. Úpadek vizigótské monarchie lze nejlépe ilustrovat na vývoji mince. Při vzniku vizigótského toledského království měly zlaté tremisy třetinu váhy zlatých solidů Constantina III. (1,516 gramu). Jejich vývoj byl následující:   Leovigild (573-586) 1,516 g Rekkared (586-601) 1,60 g Rekcesvint (649-672) 1,55 g Wamba (672-680) 1,55 g Ervich (680-687) 1,55 g Ervich (680-687) 1,50 g Ervich (680-687) 1,45 g Egika (687-702) 1,30 g   Ještě za vlády posledně jmenovaného panovníka se objevily pozlacené stříbrné mince, jejichž váha se rychle zmenšovala z 1,7 na 1,4 gramu. Nerovnoměrnost vizigótské ekonomiky, která se prohlubovala počínaje Ervichovou vládou, šla ruku v ruce s občanskou válkou, v níž proti sobě stály dva velké soupeřící rody: Chindasvintův a Wambův. Wambovi potomci, bojující na straně krále Aquily (710-714), požádali o pomoc muslimy, kteří se právě dostali do Ceuty, aby svrhli z trůnu krále Rodriga (Rodericha, 710-711). Uzurpátor Rodrigo zemřel v bitvě proti muslimům u Guadalete (711) a pretendent trůnu Aquila i jeho bratr Ardobast se vzdali (714) svých práv na vizigótský trůn ve prospěch damašského chalífy al-Walída I. (701-717). Chalífa al-Walíd I. se tak stal právoplatným nástupcem posledních vizigótských králů, což znamenalo radikální zlom v dějinách Španělska. Politicky se stalo závislým na Damašku, nikoliv na Toledu. V oblasti náboženské došlo k ještě větší změně; v důsledku masového a dobrovolného přestoupení Španělů na muslimskou víru se počátkem středověku stal islám na několik staletí oficiálním vyznáním většiny obyvatel poloostrova.   STŘEDOVĚK ANTONIO UBIETO ARTETA   ÚVOD   Podle některých renesančních myslitelů byl mezi obdobím kulturního rozmachu, které oni sami prožívali, a klasickým starověkem jakýsi “střední čas”, “střední věk” vyznačující se nekulturností. Proto je také málo zajímal. Naopak romantiky 19. století středověká témata přitahovala do té míry, že děj jejich nejvýznamnějších literárních děl se odehrával právě v této době. Připomeňme například Maurského levobočka Ángela de Saavedra, vévody z Rivasu; Trubadúra Antonia Garcíi Gutiérreze; Teruelské milence Juana Eugenia Hartzenbusche ve Španělsku; nebo Donu Branku Almeidy Garretta v Portugalsku. V období romantismu se také začalo obecně šířit studium středověku. POČÁTEK STŘEDOVĚKU Příručky o dějinách Pyrenejského poloostrova běžně kladou počátek středověku do 5. století, což se kryje s příchodem barbarských národů. Tato myšlenka vychází z toho, že germánský vpád byl donedávna považován za národní a dokonce i evropskou katastrofu. Avšak barbarské migrace nezasáhly celý náš světadíl a periodizace dějin Španělska by měla být v souladu s periodizací dějin Evropy. Římský svět tvořil politický, kulturní, náboženský a hospodářský celek, který se začal transformovat ve 3. století křesťanského letopočtu, a Germáni, jakožto romanizovaní barbaři, nechtěli říši zničit, nýbrž se v ní usadit a žít tu se svými rodinami. Římský svět přetrvával v národech, které se zrodily v důsledku nájezdů v celé Evropě. Hispanořímané na Pyrenejském poloostrově pocítili vpád barbarských národů pouze v oblasti financí, neboť rasa, jazyk, kultura a náboženství zůstaly zachovány. K zásadnímu zlomu došlo až v průběhu 8. století. Zánik římské kultury se odrazil v charakteristickém rysu dějin Evropy 8. až 11. století, v kulturní krizi. Římská klasická kultura zmizela a středomořský svět se rozdělil na dvě části. Jižní část se islamizovala a Gibraltarská úžina se stala bariérou mezi atlantickým a středomořským evropským světem. Znovuoživené klasické vědění se pěstovalo v Córdobě a Bagdádu, v důležitých střediscích muslimského světa. Středověk v Evropě začal příchodem muslimů na Iberský poloostrov (711) a jejich zásahem do občanských válek vedených posledními vizigótskými králi. Tento vpád rozdělil starý římský svět na dvě antagonistické části různého vyznání: křesťanského a islámského. Iberský poloostrov a Sicílie se posléze staly prostorem, kde se obě víry střetávaly, ovlivňovaly a bojovaly za získání převahy. Avšak tradiční vročení, rok 711, kdy byla svedena slavná bitva mezi muslimy a Vizigóty u Guadalete, které se přijímá jako konkrétní datum pro stanovení počátku středověku, má pouze didaktickou hodnotu. Je poučné přečíst si Kroniku mozárabskou napsanou jedním toledským křesťanem v roce 754. Tento muž si nebyl vůbec vědom toho, že v dějinách Španělska došlo ke zlomu. Pro něho následovalo po Witizově vládě panování Aquily, potom Ardobasta a Rodrigo (Roderich) byl v jeho očích pouhým samozvancem. Pro tohoto spisovatele, který v muslimském zásahu viděl pouze ochranu dynamičtějších sil na straně vizigótského panovníka, byla kontinuita vizigótské říše zcela samozřejmá. ISLÁM VE ŠPANĚLSKU Většina obyvatel poloostrova vyznávala ve středověku islám, proto je absurdní považovat středověké Maury za jakýsi cizí živel. Je jisté, že prapředek každého Španěla před třiceti generacemi byl spíše muslimem než křesťanem. Alfons II. Aragonský (1162-1196) a Enrique IV. Kastilský (1454-1474) se oblékali po muslimském způsobu. Pedro I. Aragonský (1094-1104) podepisoval své listiny výhradně arabsky. A navarrský král Sancho VII. Udatný (1194-1234) se vypravil na válečné tažení až do Maroka jen proto, že jedna muslimská princezna, která se do něho zamilovala “z doslechu, aniž by jej spatřila na vlastní oči”, ho požádala o pomoc. Tito panovníci bojovali proti muslimům, když to bylo nutné, ale nepovažovali je za stálé protivníky. Muslimové a křesťané spolu žili v míru po většinu středověku v zásadě ze dvou důvodů: za prvé, protože křesťané nebyli dostatečně silní; a za druhé, protože Korán muslimům nařizuje “Nebudiž žádného donucování v náboženství!” (súra 2, verš 256); “Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším” (29, 45); “vyzývej k víře pravé a … rci: … Bůh naším je i vaším Pánem” (42, 14). Snahy líčit vztah mezi muslimy a křesťany ve středověkém Španělsku jako antagonistický, a dokonce ztotožňovat dnešní Španěly se středověkými křesťany a muslimy s “Antišpaněly” jsou absurdní. Zrodily se až v 16. století, kdy se v problematice evropských náboženských a politických otázek kladlo rovnítko mezi křesťanství a Španělsko, kdežto turecké nebezpečí se ztotožňovalo s islámským živlem. Je však načase tuto chybnou interpretaci překonat, uvědomit si například, že Jan z Damašku považoval muslimské náboženství za pouhou křesťanskou herezi, která popírá svatou Trojici a Ježíšův božský původ. Islám přinesl na poloostrov pravděpodobně jedno z vrcholných období španělské kultury. Nepochybně přerušil přirozený vývoj vizigótských institucí, které nabývaly feudální povahy, a křesťané na poloostrově zůstali do značné míry stranou problémů ostatní středověké Evropy, jako byl boj o investituru, války mezi papežským stolcem a římsko-německou říší a dokonce i křížové výpravy. Muslimský vpád způsobil přelom ve španělské kultuře, která byla výrazně patristická, a tudíž pro nové vládce neužitečná. Křesťanská kultura však nalezla útočiště v některých klášterech. Nevzdělaní vetřelci nemohli zpočátku nabídnout náhradu za něco, co považovali za nepotřebné. Když toledský muslimský dějepisec Abú-l-Kásim Sa’íd (11. století) hovořil o prvních momentech vpádu, říkal: “V počátečním období postrádalo Španělsko vědu; žádný z domorodců se neproslavil v tomto snažení”, tedy coby učenec. Ale od 9. století rozvíjeli španělští muslimové výjimečnou kulturu. Křesťanská království, která vznikla jako reakce na muslimský vpád, neměla stejný charakter jako jiná evropská království. Panovníkovi patřila všechna neobdělávaná půda a - teoreticky - i území, jež bylo v rukou muslimů. Naproti tomu šlechta zpočátku půdu nevlastnila a stala se šlechtou dvorskou. Šlechtici a duchovní v křesťanském Španělsku byli zcela v moci panovníka, na němž plně záviseli, protože žili pouze z toho, co jim dal. Vedle nesporného faktu, že křesťanský panovník na Pyrenejském poloostrově byl politicky mnohem silnější než jeho evropští partneři, sehrála v tomto období důležitou úlohu existence hranice (la frontera) mezi křesťany a muslimy. S ní související rizika vedla totiž ke vzniku velké skupiny svobodných sedláků, kteří se na nebezpečné půdě usazovali a obdělávali ji k vlastnímu užitku. Tento velký počet “svobodných” kontrastoval se situací v ostatní středověké Evropě. A konečně fakt, že západní křesťané v raném středověku neměli významná městská centra, vedl ke vzniku hospodářství zaměřeného na chov dobytka. To se později dostalo do rozporu se vznikajícími znovudobytými městskými centry, což v některých oblastech poloostrova - na rozdíl od většiny evropských území - bránilo rozvoji měšťanstva. Poloostrov se islamizoval, ale nearabizoval, výjimku představuje pouze postupné osvojování si arabského jazyka. Domácí obyvatelé totiž přestupovali masově na islám, zatímco podíl arabských přistěhovalců byl velmi skrovný. Profesor Bosch prokázal, že počet Arabů ve vojsku, jež roku 711 přeplulo úžinu, nedosáhl ani dvaceti, i když roku 712 připluly arabské posily Músy ibn Nusajr v počtu asi pěti tisíc mužů. Severoafričané (méně než deset tisíc), kteří rovněž přišli při prvních vpádech, si brali za manželky hispánské ženy, a tak za několik málo generací nezůstalo po arabské či severofrické rase ani stopy. Španělská islámská kultura ve středověku byla tak významná, že evropská kultura až do renesance vycházela téměř vždy z práce nějakého španělského muslima rozšířené prostřednictvím latinských překladů pořízených v Ripollu (10. století), v údolí Ebra a v Toledu (12. století) nebo z překladů do kastilštiny pořízených na dvoře Alfonse X. Moudrého (13. století) a následně převedených do latiny. Při posuzování úlohy islámu ve Španělsku je nutno mít na zřeteli odlišnost reakcí při přestupu na Mohamedovu víru v dané oblasti. Španělští muslimové se nechovali stejně jako muslimové v jiných zemích, například v Indii. Je známo, že některé ortodoxní muslimské rituály zakazují požívat opojné nápoje a za poklesek v tomto směru ukládají přísné tresty. V souvislosti s tímto důležitým momentem vypráví al-Chušaní historku (později mnohokrát opakovanou) o tom, co se událo v 10. století v Córdobě: Jednoho dne předstoupil před córdobského soudce cejchmistr a přivedl s sebou muže, který byl cítit vínem. Cejchmistr jej obviňoval z pijáctví. Soudce nařídil svému tajemníkovi Ibn Husnovi: “Ať na tebe dýchne.” A tajemník k obviněnému přičichl a potvrdil: “Ano, ano; je z něho cítit víno.” Tato slova vyvolala na tváři soudce odpor a nelibost, a vzápětí mně přikázal: “Ať dýchne na tebe.” Přičichl jsem k obviněnému a pravil jsem soudci: “Vskutku, shledávám, že čímsi cítit je; nejsem si však jist, zda je to zápach nápoje, který může vyvolat opojení.” Tu se soudcova tvář rozjasnila radostí a bez váhání nařídil: “Pusťte ho na svobodu; jeho provinění mu nebylo právně prokázáno!” NÁBOŽENSKÉ MENŠINY Podstatným rysem španělského středověku byla existence náboženských menšin na území s oficiálně odlišným náboženstvím. Židé žili v raném středověku (8. -11. století) hlavně na muslimském území. Situace se radikálně změnila koncem 11. století nástupem Almorávidů a Almohadů, jejichž náboženský integrismus vyvolal masivní exodus Židů do křesťanských království, kde se věnovali řemeslu a obchodu. Mozárabové byli křesťané, kteří své náboženství vyznávali na území ovládaném muslimy pod podmínkou placení určitých poplatků. Měli vlastní soudní, politické a církevní instituce vycházející z vizigótské tradice. Muslimové se nikdy nesnažili obrátit je na islám, a dokonce sami usilovali o to, aby vytrvali v křesťanské víře. Emír Abdurrahmán II. dal podnět ke svolání córdobského koncilu (851), jenž měl vyřešit problém mozárabských mučedníků. Pokud mozárabové nezasahovali do politických otázek, nebyli vystaveni ani náboženskému pronásledování. Pokud konvertovali k islámu, dělali to dobrovolně. Jeden muslimský kronikář napsal, že křesťané přestupovali na muslimskou víru pouze ze tří důvodů - aby unikli křesťanské spravedlnosti, nemuseli platit daně, nebo když chtěli mít několik manželek. Mudéjarové byli muslimové, kteří žili na území ovládaném křesťany. Jejich počet byl vysoký, neboť ještě v 16. století existovaly vesnice, mezi jejichž obyvateli se našli pouze tři křesťané: farář, notář a hostinský. Mudéjarové často postrádali právní statut, který by upravoval jejich pobyt a způsob života. Získali ho až při kapitulaci Granady; ale neměl dlouhého trvání, protože brzy byli násilím pokřtěni, a tím se změnili v morisky. Mudéjarové dosáhli vysoké kulturní úrovně, v pozdním středověku měli v Zaragoze dokonce vlastní univerzitu. HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ V raném středověku existovaly na Pyrenejském poloostrově dvě naprosto rozdílné skupiny: křesťanská s venkovským, nerozvinutým a primitivním hospodářstvím, jemuž chyběly prostředky na finanční operace a jehož základem bylo polní hospodářství a chov dobytka, a muslimská. Ta měla výrazně obchodní charakter s prosperujícím hospodářstvím městského typu, s dostatkem pevné měny, kontrolující celý evropský trh se zlatem. V 11. století nastala mezi oběma skupinami rovnováha díky vazalským dávkám (parias), které muslimští panovníci platili panovníkům křesťanským. Každá z obou skupin se ubírala jiným směrem. Muslimská tíhla k obchodu (oblast atlantická a středomořská) a křesťanská hledala bohatství převážně v chovu dobytka (Meseta). V zemích Koruny aragonské a v Portugalsku se projevila prvně jmenovaná tendence, která v dalších staletích vedla k nástupu silného měšťanstva a růstu obchodní moci. Naproti tomu v království leónském a kastilském se rozvinulo dobytkářství a vlnařství, což vedlo k politické orientaci na Flandry, k nepřátelství s Anglií (další vlnařskou velmocí) a ke spolupráci s Francií. V 11. století se v důsledku mohutného rozvoje obchodu objevily dva závažné problémy. Za prvé otázka usídlení Židů v severní části poloostrova a následný úpadek oblastí jižních. A za druhé nutnost královského stanoviska ke střetnutí dvou skupin disponujících majetkem, totiž šlechty a duchovenstva na jedné straně a rodícího se měšťanstva na straně druhé. Základem politické a hospodářské síly šlechty a duchovenstva bylo vlastnictví půdy a její využívání k chovu dobytka a k polnímu hospodářství. Měšťanstvo budovalo svou moc prostřednictvím spekulací a obchodních transakcí. Obě skupiny stály proti sobě a usilovaly o podporu panovníka, který se opíral o jednu nebo druhou podle toho, jak sám uznal za vhodné a prospěšné. Obecně však králové tíhli spíše ke spojenectví s měšťanstvem, jelikož jeho rozvoj znamenal růst příjmů do královské pokladny v podobě daní plynoucích ze zboží a trhů. Naopak šlechta a duchovenstvo se snažily královskou moc omezovat prostřednictvím peněžních prostředků, jež v určitých momentech dostávali panovníci od kortesů. Proto se králové a obchodníci z velkých měst spojovali proti šlechtě a duchovenstvu a jejich vzájemná střetnutí vyplňovala celý středověk. Křesťanské území se stalo hospodářským centrem středověkého světa, když k němu bylo připojeno nejdůležitější muslimské jádro (Andalusie ve 13. století). Sevilla spojovala tři velká obchodní střediska středověku: Flandry a Burgundsko, Janov, Florencii a Benátky a muslimskou Afriku. Sevilla také zápasila s Lisabonem a Antverpami o ovládání evropských obchodních transakcí a v průběhu nového věku získala monopolní postavení v obchodu s Amerikou. Na hospodářský vývoj poloostrova mělo vliv španělské muslimské zlato. Do Evropy se dostávalo prostřednictvím obchodu muslimského Španělska ze Súdánu, jediného střediska produkujícího tento kov. Španělské muslimské zlato sloužilo jako regulátor evropského hospodářství od 8. do 12. století. Měnová reforma, provedená córdobským emírem Abdurrahmánem I. (756-788), přinutila Karla Velikého k okamžité úpravě franské měnové soustavy. Když se na počátku vlády córdobského chalífy Abdurrahmána III. (912-961) změnily peněžní hodnoty, všechny ostatní zlaté mince doznaly téže změny. Totéž se opakovalo na počátku 11. století po zavedení systému vazalských dávek, který vyvolal úpravu obsahu zlata a váhy muslimských mincí. Evropské mincovnictví přestalo být závislé na španělském muslimském zlatu až ve 12. století, i když ještě jednou došlo k porušení rovnováhy. Kořist získaná křesťany v bitvě u Las Navas de Tolosa (1212) stačila k tomu, aby poklesla cena zlata v celé Evropě. Od 11. století proudilo muslimské zlato do křesťanských pokladnic ve velkém množství prostřednictvím daní, které muslimští vládci platili monarchům křesťanským. Tyto daně, zvané vazalské dávky (parias), byly vybírány s přestávkami vlastně až do poloviny 15. století. V té době připluli Portugalci do Guinejského zálivu a začali se středisky produkujícími zlato obchodovat přímo. Zboží vyráběné v Granadě ztratilo své tradiční odbytiště a súdánské zlato směřovalo do Lisabonu. Granada přestala platit staré vazalské dávky a Katoličtí králové tento stát, který si po staletí vykupoval život a nezávislost zlatem, zlikvidovali. Hospodářský rozvoj přímořských zemí (Koruny aragonské, Portugalska a Andalusie) a potřeba prodávat vlnu z Mesety do Flander usnadnily aragonskou expanzi do Středomoří, objevení Ameriky při hledání západní cesty pro dovoz koření a průzkumné cesty Portugalců podél afrického pobřeží a jejich usídlení v Indii (Goa atd.). PŘEDSTAVA ŠPANĚLSKA Spisovatelé všech dob opěvovali krásy Španělska, “neboť ho nespaluje ani prudký sluneční žár jako Afriku, ani ho nebičují ustavičné větry jako Galie; nýbrž ležíc uprostřed obou, má na jedné straně mírnou teplotu a na druhé straně příznivé a včasné deště; proto je bohaté na plodiny všeho druhu, takže štědře zásobuje hojností všech věcí nejen vlastní obyvatele, ale i Itálii a město Řím. Odtamtud přichází nejen veliké množství obilí, nýbrž i vína, medu a oleje. Dává také velmi mnoho lnu a halfy a nemá jen výtečnou železnou rudu, ale i stáda rychlých koní” (Trogus Pompeius, 1. století). Tuto nejstarší známou chválu španělské země opakovali mnohokrát s menšími úpravami Plinius Starší, svatý Isidor Sevillský i Alfons X. Moudrý a jejich napodobitelé ve všech dobách. Formálně odlišná, ale obsahově stejná verze pochází od muslimských autorů: “Al-Andalus se podobá Sýrii svou plodností a čistým vzduchem; je jako Jemen svým mírným podnebím; jako Indie svými vonnými rostlinami a jemností svých výrobků; jako al-Ahwáz rozsahem svých finančních výnosů; jako Čína svými doly na drahé kameny; jako Aden výtěžky získávanými na jeho pobřeží; a je to výtečná úrodná země, jež plodí hojnost ovoce. Její bohatství je nesmírné. Je tam veliký počet měst i významných sídel. Jsou tam rovněž žíly zlata, stříbra, mědi, olova, železa, rtuti, lazuritu, kamence, kalamínu, zelené skalice a bílé hlinky.” (Al-Himjarí, 14. století) Skutečnost je však jiná - jen deset procent rozlohy Španělska představuje opravdu úrodnou půdu; čtyřicet pět procent tvoří průměrně obdělávatelná půda; třicet pět procent jsou málo výnosné oblasti; a na deseti procentech se tyčí holé skály. Teplotní rozdíly přesahují padesát stupňů. Proti osmi stům milimetrů vodních srážek, kterých se ročně dostává Francii, spadne v několika hodinách po dlouhých měsících sucha v mnoha oblastech poloostrova jen dvě stě milimetrů srážek. Hornatý povrch s velkými výškovými rozdíly znemožňuje využívat toků řek a velká část území poloostrova tak nemá potřebnou vláhu. Polní hospodářství ovlivnil nepřetržitý sled “hubených roků”; základem dobytkářství se stal chov ovcí, typický pro chudé země. V některých obdobích se ovce dokonce stala účetní jednotkou. Rukodělná výroba po staletí vázla stejně jako obchodní činnost. Proti otřepané frázi básníků o úrodné španělské zemi stála realita chudého poloostrova, která ovlivnila i jeho dějiny. Stále se snažíme charakterizovat každý národ prostřednictvím nějaké ctnosti. Říkáme, že Němci jsou houževnatí, Angličané obchodně nadaní, nebo že Galové byli neústupní. A tak se také vždycky hovořilo o skromných Španělech. Skromnost však není žádná svobodně vyznávaná ctnost, nýbrž nutnost ovlivněná každoroční neúrodou. Hlad byl po mnohá staletí nerozlučným druhem Španělů, o čemž svědčí listiny a anály, jako například následující muslimská kronika: “Roku 898 byl strašlivý hlad, který zachvátil celý Maghrib a al-Andalus (Španělsko) v takové míře, že se lidé pojídali navzájem; potom přišel mor a bezpočet lidí onemocnělo a zemřelo; do jednoho hrobu se pohřbívalo několik mrtvol, neboť bylo mnoho mrtvých a málo živých, kteří by se o ně postarali, takže je pohřbívali bez omytí i modliteb.” (Ibn Abdulhálim) Nebo kastilská kronika, která vypráví o roce 1340: “Letos byl v celé zemi velký hlad; a lidé umírali hlady na náměstích i v ulicích. Úmrtnost byla tak veliká, že zemřela dobrá čtvrtina všech obyvatel země; a hlad byl tak veliký, že lidé jedli chléb z pýří; co svět světem stojí, nikdo nezažil tak velký hlad a neviděl tolik mrtvých.” Hladomor byl takovou metlou, že reconquista (znovudobytí) nemohla být dokončena po bitvě u Las Navas de Tolosa (1212), jelikož následujícího léta začalo období hladomoru, které trvalo až do roku 1225. Středověký Španěl žil tak bídným životem, že snil o blahobytu na onom světě. Známý básník z 15. století tuto myšlenku vyjádřil v jedné z nejslavnějších elegií napsaných v kastilském jazyce: Zrodem na cestu se dáme, jdeme, dokud žijeme; dospějeme k cíli, až když dokonáme; teprve až umřeme, spočineme. (Jorge Manrique, přel. M. Uličný) Životní podmínky vedly Španěly ke dvěma extrémním polohám: ke každodennímu realismu (Sancho Panza) a k neuskutečnitelnému idealismu (Don Quijote). Dějiny středověkého Španělska byly tedy do značné míry ovlivňovány bojem Španělů proti bídě vlastní země. Byla to urputná, často krutá válka, která nutila střízlivé Španěly snít, aby se odpoutali od každodenní reality. Za Vizigótů existoval pocit jednoty poloostrova a o Španělsku se hovořilo jako o matce (madre Espana - Isidor Sevillský). Slovem Hispánie se označovala všechna území na poloostrově a z tohoto označení pak vzniklo slovo Espana. Muslimským vpádem se význam slova “Espana” změnil. V textech raně středověkých kronik a dokumentů se tímto názvem označuje výlučně území ovládané muslimy. Král Alfons I. Bojovný (1104-1134) ve svých listinách psal, že je vládcem Pamplony, Aragonie, Sobrarbe a Ribagorzy. Když však podnikl svou slavnou výpravu do Málagy (1126) přes všechny muslimské državy, prohlásil, že se vydal do “zemí španělských” (tierras de Espana). Do 12. století se slovem “Espana” - Španělsko označovalo území zabrané muslimy. Počínaje posledními léty téhož století se za Španělsko začal označovat celý poloostrov bez ohledu na náboženství nebo politickou realitu. Tento název pocházel z římského slova “Hispania” a přetrval jako společné označení až do nedávné doby. Často se hovořilo o “pěti španělských královstvích” - o granadském muslimském království a křesťanských královstvích Leónu-Kastilie, Navarry, Portugalska a Koruny aragonské. Ještě Cames hovořil o “Kastilcích a Portugalcích, neboť Španěly jsme všichni”. Když ve 13. století Alfons X. Moudrý, král jednoho z poloostrovních států, popisoval ve svém díle muslimský vpád z doby před pěti staletími, hovořil o “ubohém Španělsku”: “Bolestný je pláč, bolestné bědování, to Španělsko oplakává své syny a nemůže se utišit, neboť jich už není.” A později, když kronikář Bernat Desclot (14. století) vyprávěl o výpravě jistého katalánského hraběte, jenž se vydal zachránit zneuctěnou ženu, vložil do úst hrdiny tuto dlouhou větu: “Pane, já jsem španělský rytíř a ve své zemi jsem slyšel, že má paní a vládkyně byla zneuctěna jedním rytířem vašeho dvora a že nenajde-li se do roka a do dne nikdo, kdo by se za ní bil, bude upálena.” STŘEDOVĚKÉ IDEÁLY Středověký člověk byl zásadně věřícím, ať již muslimem nebo křesťanem. Idea Boha ovládala život a skutky našich předků, ale náboženské vědomosti byly velmi slabé. Základem víry muslimských věřících byly “Korán, slovo prorokovo a neprosazování vlastního názoru” (formule Málika ibn Anas, 8. století); křesťané vycházeli z katechismu - nejstarší španělský katechismus pochází pravděpodobně z 12. století - a svou neznalost omlouvali neobratným a často opakovaným rčením, že “svatá matka církev má své doktory a ti budou znát odpověď”. Tuto náboženskou víru ovlivňovaly pověry. Středověký člověk byl v podstatě pověrčivý a nezáleželo na tom, z jakého prostředí pocházel. Rolníci byli stejně pověrčiví jako rytíři (Cid věřil, že bude mít štěstí, když se před ním zprava objevila vrána), duchovní (v 15. století arcibiskup ze Santiaga de Compostela hledal radu ve věštbách) stejně jako králové (v tomto ohledu jsou poučné dopisy Pedra IV. Aragonského nebo navarrského krále Carlose II.). Rodrigovi (Roderichovi) urození přívrženci poražení ve válce Rodriga s Aquilou (711), se sice snažili znovu získat ztracené území, ale jen stěží přežívali v asturských horách. Kromě znovudobytí Nájery a Viguery (920) Pamploňany se o vojenském obsazení muslimských oblastí začalo uvažovat až po změně hospodářských podmínek na křesťanských územích v 11. století. Tehdy vznikl ideál reconquisty, osvobození oblastí, které muslimové neprávem obsadili. Tento ideál však brzy zanikl na územích, která s muslimy přestala sousedit (Asturie, Galicie, Navarra nebo katalánská hrabství). Důležitější byl náboženský ideál šíření víry v Krista se zbraní v ruce, který se přirozeně objevil v období sílící spirituality v 11. století, kdy křesťané měli dost sil k jeho uskutečnění. Dříve se neprojevoval mimo jiné proto, že španělští muslimové dovolovali svobodné vyznávání křesťanské víry na svém území. Roku 1064 dal papež Alexandr II. podnět ke křížové výpravě do Barbastra (Huesca), a ideál křížového tažení se potom rozvinul při dalších výpravách proti španělským muslimům. Všechny tyto křížové výpravy na španělské půdě se staly precedentem první křížové výpravy do Svaté země, kterou vyhlásil papež Urban II. (1095). Ideál křížového tažení se pak na poloostrově upevnil a jako jediný s koncem středověku nezanikl. Charakteristickým a velmi důležitým středověkým ideálem bylo rytířství, které má klíčový význam pro pochopení tohoto období. Tehdejší muž usiloval o to, aby se stal rytířem a choval se vždy rytířsky: “Nechť je dobrý rytíř šlechetným, jeho srdci ať vládnou ctnosti, nechť je obezřetný, rozumný, spravedlivý, zdrženlivý, rozvážný, silný a udatný, nechť má pevnou víru v Boha, naději v jeho slávu a nechť koná dobré skutky a miluje bližní.” (El Victorial) K pochopení zásadního významu rytířství stačí připomenout jednu událost. Almorávidé se přibližně padesát let pokoušeli obsadit Toledo. Téměř každoročně od roku 1086 obléhali město nebo plenili jeho okolí ve snaze nechat ho vyhladovět. Konečně se jim v roce 1137 naskytla vhodná příležitost. Toledo zůstalo nestřežené, protože křesťanské vojsko obléhalo hrad Oreju. Když se Almorávidé vydali k toledským hradbám, aby město obsadili, císařovna Berenguela vyšla v ústrety vyjednavačům požadujícím kapitulaci a řekla jim: “Cožpak nevidíte, že bojujete proti mně, ženě? To vám přece neslouží ke cti. Chcete-li bojovat, vydejte se k orešskému hradu, kde vás očekává císař se svým vojskem.” Podle svědectví “celé vojsko zvedlo oči a uzřelo císařovnu, jak sedí na královském stolci, obklopena zpívajícími pannami. Když ji generálové, velitelé a celé vojsko Almorávidů spatřili, užasli a zastyděli se, sklonili hlavy před tváří císařovny a dali se na ústup, aniž cokoli zničili, a vrátili se do své země, přemoženi ve svých úkladech, bez pocty a bez vítězství” (Kronika Alfonse VII.). ZNOVUOSÍDLOVÁNÍ A RECONQUISTA Jsou to dva různé pojmy, které nelze zaměňovat. Znovuosídlováním se nazývá pokojné zabírání volných oblastí, které nebyly obydleny ani obdělávány. Znovuosídlování mohlo probíhat ve středověku stejně jako v současnosti. Název reconquista (znovudobývání) označuje násilný - vojenský - zábor oblastí obdělávaných a osídlených muslimy; probíhal pouze ve středověku. Oba typy záborů se odehrávaly většinou nezávisle na sobě. Středověké znovuosídlování mělo čtyři hlavní etapy: a) Mnišského typu (8.-11. století) - mniši a svobodní rolníci se usazovali v pustinách údolí Duera a Pyrenejí, někdy pod ochranou králů nebo hrabat, ale převážně z vlastní iniciativy. b) Etapu mětských rad (concejos, druhá polovina 11. a první polovina 12. století), kdy vznikaly velké městské rady, a to převážně mezi řekami Duerem a Tajem (v Salamance, Ávile, Segovii, Cuéllaru atd.) a v údolí Ebra (v Zaragoze, Daroce, Alcanizu, Calatayudu atd.). Tyto rady se staly základem velikosti a síly středověkého Španělska. c) Etapu církevních vojenských řádů (Órdenes Militares, od poloviny 12. do začátku 13. století), které působily v povodí středního toku Guadiany a v povodí řek Guadalope, přítoku Ebra, a Guadalaviaru nebo Turie. d) Šlechtickou etapu (13. století), které se v omezené míře účastnily i městské rady a vojenské řády. Nově byla osídlena Andalusie, Estremadura, Murcie a část Valencie a vznikly tak velké šlechtické majetky. Je nutno si uvědomit, že ve všech těchto etapách západní státy nově osídlovaly neobydlené části poloostrova, kdežto státy ve východní části pronikaly do oblastí, v nichž žilo početné muslimské obyvatelstvo. Reconquista měla také několik etap. V 10. století obsadil Sancho I. Garcés z Pamplony Nájeru a Vigueru (920); byla to však ojedinělá akce a trvalo více než sto let, než byla znovu napodobena. Z díla al-Udhrího však vyplývá, že akce Sancha I. Garcése spíše souvisela s boji s muslimskými příbuznými z údolí Ebra než s ideálem znovudobývání. Reconquista probíhala v následujících etapách: a) Obsazení údolí řek Ebra a Taja. Začalo dobytím Calahorry (1045) pamplonským králem Garcíou Sánchezem III. z Nájery a skončilo obsazením Tortosy (1148) a Léridy (1149) barcelonským hrabětem a aragonským knížetem Ramónem Berenguerem IV. Na západě je zahájilo dobytí Corie (1079) Alfonsem VI. Leónským a zakončilo osvobození Santarému a Lisabonu (1147) portugalským králem Alfonsem I. Henriquesem. b) Definitivní zábor středního povodí Guadiany, který začal založením církevního vojenského řádu Calatrava (1158) a skončil obsazením Badajozu (1230) Alfonsem IX. Leónským, zatímco v Aragonii bylo dobyto horní povodí Turie s Albarracínem a Teruelem (1170) a část Maestrazga (1232). c) Obsazení údolí na dolním toku Guadiany, Guadalquiviru, dolního toku Turie, Júcaru a Segury v letech 1232 až 1263. Portugalci a církevní vojenské řády dobyli dolní tok Guadiany a území Algarve (Mouru roku 1232 a Faro roku 1236). Kastilci a Leóňané údolí Guadalquiviru (Andújar roku 1233, Córdobu roku 1236, Sevillu roku 1248 a Vejer de la Frontera roku 1236); Aragonci a Katalánci Baleárské ostrovy (Palmu roku 1229) a oblast Turie a Júcaru (Valencii roku 1238, Alciru roku 1244 a Biar roku 1253); Kastilci oblast Segury (Murcii roku 1243), která pak byla znovu obsazena Kastilci, Katalánci a Aragonci v roce 1262. d) Obsazování maurského granadského království, což byl pomalý a přerušovaný proces, který začal dobytím Tarify (1292) a skončil pádem Granady (1492). Toto obsazování trvalo přesně dvě stě let, během nichž křesťané vybrali od Granaďanů velké množství zlata. Když Granaďané přestali daně platit, podrobili si je Katoličtí králové. ŠPANĚLSKÁ KRÁLOVSTVÍ Španělská království ve středověku vznikala libovolně a neodpovídala žádným přirozeným hranicím. Za prvního krále je považován Pelayo, jehož prohlásili panovníkem Astuřané (718): “Pelayo je novým králem, který vládne novému lidu.” Asturské království znovu zabralo území Galicie, Leónu, Portugalska a Kastilie. Působení feudálních idejí se v 10. století odrazilo ve vzniku hrabství v Kastilii a Portugalsku, z nichž se během let vyvinula nezávislá království - Kastilie roku 1037 a Portugalsko roku 1137. Právě v 10. století se dvůr asturských panovníků přestěhoval do Leónu, a tím leónské království nabylo na důležitosti. V pyrenejské oblasti vzniklo pamplonské království, od něhož se odtrhlo aragonské hrabství, které se později stalo královstvím (1035). Dále na východ se zrodilo několik dědičných hrabství úzce spjatých s Franky, která se spojovala pod vedením barcelonských hrabat. Aragonské království a většina katalánských hrabství splynula sňatkem královny Petronily Aragonské a barcelonského hraběte Ramóna Berenguera IV. (1137), a tím vznikl celek zvaný Koruna aragonská. Tato království a hrabství, která nevznikla v důsledku reconquisty, ale pod vlivem evropských feudálních idejí, usilovala po celý středověk o sjednocení.   RANÝ STŘEDOVĚK   Raný středověk ve Španělsku tradičně zahrnuje 8. až 11. století, kdežto pozdním středověkem se rozumí 13. až 15. století. Uprostřed zůstává 12. století, které se přiřazuje buď k jedné, či druhé epoše. Rozdělení - jež je stejně umělé jako každá periodizace dějinného vývoje - bylo v tomto případě provedeno s ohledem na to, že období 8. až 10. století včetně se vyznačovalo převážně rozkvětem muslimských držav; a jejich úpadek se projevoval po celé 11. století. Pozdní středověk lze naproti tomu charakterizovat jako období formování a rozvoje všech španělských zemí, přičemž křesťané měli na poloostrově převahu. Obecně lze říci, že raný středověk se vyznačoval muslimskou převahou a pozdní středověk křesťanským rozmachem. Raný středověk přitahuje pozornost hlavně arabistů a právníků. Ale jedni i druzí většinou pracují bez ohledu na pokrok dosahovaný ve druhém oboru, protože použitelné prameny jsou psány různými jazyky. Texty týkající se muslimů jsou psány arabsky; křesťanské texty latinsky. Arabské jsou převážně narativní - o bojích, válečných výpravách, kulturním životě; křesťanské mají právnickou povahu - kupní smlouvy, darovací listiny, závěti. Jelikož v uvedených oborech neexistuje vzájemná spolupráce při studiu společných témat, jednotliví badatelé různě posuzují například téma převahy muslimského či křesťanského světa nebo mají zcela protichůdné názory, což vede k tomu, že se na vztahy mezi muslimy a křesťany systematicky pohlíží jako na neustálé boje. Zčásti to vypadá, s trochou nadsázky, jako kdyby soudobí arabisté a “latinisté” pokračovali v domněle nepřetržitém soupeření středověkých muslimů a křesťanů. Vzhledem k tomu, že studium středověku se prakticky zrodilo za romantismu, moderní historiografie pokračovala v “národovecké” tendenci romantického ducha, která tíhla ke ztotožňování dějin Španělska téměř výlučně s dějinami Kastilie a opomíjela okrajová území. Nicméně při podrobném studiu raného středověku zjistíme, že okrajová území, zejména údolí Guadalquiviru - v rukách muslimů - byla významnější než ostatní oblasti. Později se těžiště přesunulo do oblasti mezi Pyrenejemi a Iberským pohořím. “Latinistická” historiografie se systematicky snažila popírat úlohu, kterou vždy hrály - a hrají - Pyreneje spojující poloostrov s Evropou; zčásti možná proto, že historický pohled romantické a postromantické školy se vyznačoval snahou odlišit Iberský poloostrov od zbytku Evropy. V následujícím pohledu - stejně jako v celé knize - záměrně opomíjíme seznamy panovníků a zaměřujeme se na vzájemné souvislosti, abychom objasnili dějiny Španělska v raném středověku.   5 PŘECHODNÉ OBDOBÍ. 8. STOLETÍ   Osmé století se vyznačovalo změnami, k nimž docházelo ve všech oblastech života. Místo vizigótského krále zaujal muslimský emír nebo křesťanský vládce. Vizigótské hospodářství, jehož základem byl chov dobytka, se změnilo v muslimskou ekonomiku, převážně městského typu, nebo v ekonomiku křesťanskou, typu hlavně venkovského; většinové křesťanské vyznání vystřídal islám a vizigótskou biblickou kulturu nahradila praktická kultura muslimská. ISLAMIZACE V noci na 28. dubna 711 se v místě, kde o několik staletí později vznikl Gibraltar, vylodil muslim Tárik, aby pomohl stoupencům Witizy proti vizigótskému králi Rodrigovi (Roderichovi). Tárik zvítězil v bitvě u Guadalete (červenec 711), v níž Rodrigo padl; poté bojoval znovu v městě Écija a přes Jaén táhl k Toledu, kam vítězně vstoupil 11. listopadu. Následujícího roku (v srpnu 712) se v Algecirasu vylodil Músá ibn Nusajr, dobyl Sevillu a Méridu (712) a společně s Tárikem pak obsadil města Zaragozu (714) a Lugo. Al-Hurr se zmocnil dnešního Katalánska (716-719); as-Samh dobyl Narbonne (720) a Anbasa dokončil obsazení vizigótské Septimánie dobytím Carcassonne a Nƒmes (720). Jedna z nejdiskutovanějších otázek mezi španělskými historiky se týkala umístění nejdůležitější bitvy svedené mezi Rodrigovým vojskem a vojskem Witizových muslimských spojenců. Už od 13. století se tvrdilo, že k bitvě došlo na řece Guadalete nebo u laguny La Janda či na březích řeky Barbate, ale mluvilo se i o dalších místech. Nedávno však vešel ve známost muslimský text, který umožňuje dosti přesně určit místo, kde zemřel král Rodrigo. Jde o Zeměpis al-Himjarího, kde se popisuje město “Lakka” slovy: “Město v al-Andalusu, na území Sidony. Je starobylé a bylo postaveno césarem Octavianem. Zachovaly se jeho rozvaliny. Je v něm jeden z nejlepších teplých pramenů al-Andalusu. Na břehu řeky této Lakky se andaluský král Rodrigo v čele svého křesťanského vojska střetl s Tárikem ibn Zijád doprovázeným muslimskými oddíly v neděli 28. ramadánu roku 92 hidžry (19. července 711). Bitva pokračovala až do neděle 5. následujícího měsíce šawwálu (26. července). Tehdy Alláh porazil ‘spolčence’; mnozí z nich zahynuli a jejich kostry dlouho pokrývaly bojiště. Muslimové zajali mnoho bojovníků; osoby urozené a s královskou krví se poznaly podle zlatého prstenu na ruce; vojáci nižšího postavení měli stříbrný prsten a otroci měděný.” Zkoumáním římských ruin a termálních pramenů v oblasti Mediny Sidonie byla zjištěna poloha města Lakky na břehu řeky Guadalete, u Casería de Casablanca, kde přes starý antický most vedla římská silnice z Cádizu do Sevilly. V každém případě už samo jméno řeky, která se ve 14. století nazývala Guadilaca (Wádí Lakka), naznačuje, že tak byla pojmenována proto, že protékala městem Lakkou. Muslimové vystupovali jako pomocníci protirodrigovské strany. Kronika mozárabská z roku 745 zaznamenává, že po Witizovi (702-710) vládli jeho synové Aquila a Ardobast a Rodrigo byl považován za pouhého samozvance. Proto mohl tak malý počet muslimů (asi 10 000) obsadit klíčová místa na poloostrově a v Septimanii a podrobit si je. Toto ovládnutí mělo dvě formy - sulh byl výsledek násilného záboru území, kdy křesťané byli považováni za chráněnce; a ahd, jenž nastal po vyjednávání a uznával vlastnictví půdy, chránil obyvatele, svobodu vyznání a politickou autonomii a křesťané byli považováni za chráněné spojence. V obou případech platili křesťané daně za to, že mohli svobodně vyznávat své náboženství. Vojáci, kteří tvořili muslimské vojsko, byli většinou Berbeři narození v severní Africe. Arabové (Kajsovci a Kalbovci) tvořili menšinu. Později - snad v počtu 30 000 - přišli Syřané (741). Ne všichni vojáci zúčastnění na výpravách vyznávali islám; byli to nevzdělaní žoldnéři a přicházeli kvůli získání kořisti. Při studiu dějin Španělska je nutno mít tyto skutečnosti obzvláště na paměti. Dokonce i lidé s rozsáhlými historickými znalostmi se často dopouštějí politováníhodných omylů, které plynou z tendence ztotožňovat arabské s muslimským, ačkoli jsou to rozdílné pojmy. Arabským budeme vždy chápat to, co odpovídá rase a jazyku pocházejícím z Arabského poloostrova. Pouze původní obyvatelé z Arábie a jejich potomci jsou Arabové. Naproti tomu je třeba nazývat muslimem každého člověka, který vyznává náboženství hlásané Mohamedem, a je jasné, že toto náboženství mohou vyznávat lidé arabského původu stejně jako Berbeři nebo příslušníci nějakého románského či jiného národa. Rasu a náboženství nelze ztotožňovat. Proto nelze hovořit o arabizaci Španělska a jeho obyvatel. Proti zavedeným klišé je možno postavit tento popis córdobského emíra Muhammada I. (852-886) z pera dobového kronikáře: “Žil šedesát pět let, tři měsíce a několik dní. Vládl třicet čtyři let a jedenáct měsíců. Byl bílý a usměvavý, vysoký a měl krátký krk. Vlasy si barvil barvířskými a vonnými rostlinami. Měl na sto synů, z nichž ho třicet tři přežilo.” (an-Nuwajrí) Většina obyvatel poloostrova se postupně obracela na islámskou víru a konvertitům se říkalo muladíové. Konverzi podporovaly následující důvody - muladíové neplatili daně, které museli platit křesťané i všichni ti, na které se nepamatovalo v Koránu; přestoupivší křesťanští otroci a nevolníci získali svobodu, šlechtické rody si podržely své výsady. Křesťané, kteří vytrvali ve své víře, byli známi jako mozárabové. Muslimské vojsko, jež spolupracovalo s Witizovými přívrženci, tvořili dobrodruzi, které přitahovala kořist a kteří byli z větší části ve víře vlažní. Proto se nepokoušeli obracet Španěly na islám, jelikož jim většinou chyběl duch náboženského proselytismu, a navíc dávali přednost tomu, aby křesťané nadále vyznávali svou víru, neboť jim z toho plynuly příjmy. Většina katolických hodnostářů spravovala diecéze ještě několik staletí; jsou známy seznamy biskupů, kteří zastávali své úřady až do 11. století, jak tomu bylo například v Toledu nebo v Méridě. Pokud se někteří preláti svých křesel vzdali, bylo to z politických důvodů, protože stáli na Rodrigově straně. Jestliže po několika staletích došlo k uprázdnění biskupských úřadů, jako například v Huesce, bylo to tím, že po přestoupení obyvatel města k islámu byl biskupský úřad zbytečný. VYMEZENÍ HRANIC Kromě křesťanských středisek v asturských horách a v oblasti Pamplony byl celý poloostrov muslimský, avšak hranice mezi oběma náboženstvími neexistovaly. Až v polovině 8. století došlo ke třem událostem, které nakonec vedly k vytvoření hranic: a) Občanské války (729-753) mezi Syřany, Araby a Berbery, jež skončily vystěhováním Berberů do severní Afriky. b) Období sucha a hladomoru (751-756), které přinutily muslimy z údolí Duera k ústupu na jih nebo na linii Ebra ve východních oblastech. c) Výpravy Alfonse I. Asturského (739-757) do údolí řek Ebra, Mina a Duera, které přiměly křesťany k tomu, aby se uchýlili do Asturie a opustili tak města ležící v těchto oblastech. Tak se vylidnilo Lugo, León, Túy, Astorga a další města. V důsledku těchto skutečností zůstalo mnoho míst pustých a vylidněných, což umožnilo vymezit hranici mezi křesťany a muslimy. Linie vyplňovala celé údolí Mina, údolí Duera, navarrsko-aragonský kraj Las Bárdenas, Cinco Villas, pustinu Violada, oblasti Los Monegros a La Litera a léridskou nížinu. Mezi muslimy a křesťany tak zůstaly jen dvě styčné oblasti: střední povodí Ebra a katalánské pobřeží. Křesťané je záhy opevnili řadou hradů, podle nichž pak obě dostaly svá jména - Kastilie (od slova castella, které v latině znamená hrady) a Katalánsko (podle některých verzí země castlans neboli hradních pánů). Vznik pusté oblasti v povodí řek Duera a Ebra měl v dějinách středověkého Španělska zásadní význam. Toto území sloužilo hlavně strategickým účelům, avšak nevylidnilo se úplně. Přestože v něm došlo k rozkladu administrativních a společenských struktur, zůstaly tam některé velmi malé a rozptýlené skupinky, o čemž svědčí místní jména a přetrvání kultu některých světců z předcházejícího období. Území nikoho vymezilo dvě Španělska: muslimské, které zahrnovalo téměř všechna důležitá města poloostrova a zdědilo vizigótskou ekonomiku s městskou tradicí, a křesťanské v asturských horách nebo navarrsko-aragonských Pyrenejích s jediným významným městem - Pamplonou, jež byla do té doby vojenskou enklávou vizigótské moci v nepřátelské baskické zemi. Křesťanské Španělsko, rozkládající se ve vlhkých horských oblastech poloostrova, se v počátečním období opíralo o velmi chudou a primitivní lokální ekonomiku. CENTRA POLITICKÉ MOCI Muslimové velmi brzy převzali iniciativu a postupovali bez ohledu na politickou stranu, která je požádala o pomoc. Od roku 719 sídlil jejich vojenský vládce - emír - v Córdobě. Emírové byli jmenováni damašskými chalífy až do doby, kdy při bojích mezi Umajjovci a Abbásovci přišel Umajjovec Abdurrahmán I. (756-788) do Španělska (755), prohlásil se nezávislým a vyhlásil titul emíra dědičným. Córdoba začala nabývat na důležitosti a s ní celé muslimské Španělsko. V Córdobě se již roku 719 usídlil emír as-Samh, zřejmě protože tam bylo málo křesťanů, od nichž muslimové odkoupili polovinu kostela sv. Vincence (San Vicente) a přebudovali ji na mešitu. O něco později stejným způsobem získali i druhou polovinu. Brzy nato zahájili rekonstrukci římských hradeb a starého mostu přes Guadalquivir. Vzhledem k zeměpisné poloze na březích důležité křižovatky cest měla Córdoba předpoklady nutné k prosperitě. Komunikace byly uspořádány do radiální soustavy, jejímž středem se stalo město. V letech 784 až 786 byla postavena nejstarší část mešity s kapacitou pro téměř 5500 lidí. V asturském centru byl zvolen králem Pelayo (718-737), jenž se stal legendární postavou jako vítěz bitvy u Covadongy (722), která však pravděpodobně byla jen malým incidentem mezi dvěma nevelkými skupinami. Toto křesťanské centrum zprvu nemělo jediné město - Oviedo bylo založeno až později -, ale po vzniku “duerské pustiny” a po vybudování hradů v Conchas de Haro, jediném přechodu, který muslimové mohli použít proti Asturii, se brzy konsolidovalo. Dějiny tohoto území jsou opředeny legendami. Dnes se připouští, že Pelayo nebyl pokračovatelem vizigótských králů, nýbrž vládcem zvoleným Astuřany. “Pelayo je novým králem, který vládne novému lidu,” napsal jeden dávný muslimský autor. Ale Pelayo neměl žádné dědičné město, kde by se usídlil. Přibližně od roku 900 se v křesťanských textech (například v Kronice Alfonse III.) vypráví o zázračné bitvě, kterou vyhrál u Covadongy, a o rozhovoru mezi zrádcem Oppasem a hrdinou Pelayem: “Pelayo, Pelayo, kdepak jsi?” “Tady.” A následuje výměna zpráv a narážka na podobenství o hořčičném zrnu, které předpokládá reconquistu muslimského území. Rozhovor je apokryfní; 187 000 muslimských vojáků, které text uvádí, to je čirý výmysl kronikáře. A z celého starého vyprávění zůstává jen zpráva o tom, že se jedna skupina křesťanů uchýlila do posvátné jeskyně, kam se před její úpravou vešlo sotva sto bojovníků. Zmíněná kronika, která je vzdálena událostem a popisuje období zahrnující 150 let, má malou důkazní hodnotu. Profesor Sánchez Albornoz provedl kritický rozbor pramenů, při němž zjistil, že došlo-li k bitvě u Covadongy, mohlo to být kolem roku 722. Ale v každém případě by to bylo významné jako první střetnutí, v němž by křesťané porazili muslimy, kteří nad nimi už deset let vítězili. Bylo by to však střetnutí, ve kterém by počet všech bojovníků nepřesáhl dvě stě. Hlavní je však to, že Covadonga se od chvíle, kdy byla napsána Kronika Alfonse III., stala národním symbolem. Asturské centrum nabylo skutečného významu za Alfonse I. (739-757), Pelayova zetě. Vzhledem k tomu, že asturské hory byly řídce obydlené, procestoval Alfons I. celé povodí řeky Duera a zčásti i Mina a Ebra, vyhledal křesťanské osadníky a přestěhoval je do Asturie, kde sucho a hladomor v letech 751 až 756 byly mírnější. Tím došlo k posílení Asturie, která pak zahájila opevňování území, na němž řeku Ebro svírají výběžky Kantaberského a Iberského pohoří a kudy by córdobští muslimové mohli zaútočit na asturské království. V oblasti Celloriga, Hara, Pancorba a Llantarónu vyrostly hrady (latinsky castella) a kolem roku 800 se starému území Bardulie začalo říkat Castella, později Castilla (Kastilie). Pamplonské centrum pokračovalo v 8. století v odporu proti jižnímu protivníkovi. Protože córdobští emírové stejně jako vizigótští králové začínali své panování útokem na oblast Pamplony. Vývoj pamplonského centra svědčí o tom, že v Pamploně existovala silná politická organizace. Ve vztahu k Astuřanům, muslimům a Frankům uplatňovala Pamplona různou politickou taktiku podle toho, která strana pro ni byla momentálně nejdůležitější pro udržení nezávislosti. Díky spolčení Pamploňanů s muslimskými Kasíovci (Banú Kasí), kteří ovládali údolí Ebra, usedl krátce před rokem 800 na pamplonský trůn král Ínigo Arista, který je prvním známým navarrským panovníkem. Území současné Navarry bylo muslimy okupováno jen sporadicky. Poprvé kolem roku 718 a znovu za vlády córdobského emíra Ukby (kolem roku 738). Většinou však bylo na córdobské muslimské moci nezávislé. Zatím nejsou známa jména prvních navarrských králů či vládců, i když z roku 781 je doložen jakýsi Jimeno a “Velaskův syn”, kteří určitě vládli na dvou odlišných navarrských územích. Franské centrum vzniklo o něco později. Z obsazené Septimánie se muslimové při svých výpravách po Rhôně dostali do Burgundska a Sensu (726) a přes Gaskoňsko do Bordeaux a Poitiers, kde však byli poraženi (732). Občanské války v muslimském Španělsku (al-Andalusu) zabránily dalšímu pokračování expanze na sever a staří vizigótští hodnostáři v Septimánii - bez vazeb na Córdobu - si začínali uvědomovat svou svébytnost. Vládci Maguelonne, Aude a Béziersu se tak zbavili závislosti na Córdobě (752); křesťané z Narbonne otevřeli brány svého města Pipinovi III. Menšímu (756) a celá Septimánie byla začleněna do franské říše. Při neúspěšném tažení Karla Velikého do Zaragozy (778) jeden vojenský sbor prošel územím pozdějšího Katalánska. Toto tažení přispělo ke vzniku frankofilského ovzduší, které způsobilo, že obyvatelé Gerony vydali své město Frankům (785). Krátce nato začala ve východních Pyrenejích vznikat hrabství usilující o spojenectví s Franky: Urgell (před rokem 789), Pallars a Ribagorza (kolem roku 800). Tento vývoj vyvrcholil vojenským záborem při výpravě Ludvíka I. Pobožného, která byla pečlivě připravená k dobytí Barcelony (801). Ambiciózní plán Karla Velikého posunout hranici říše k Ebru však ztroskotal. S politickým spojením Septimanie a hrabství Starého Katalánska s franskou říší došlo také ke spojení duchovnímu, když se metropolitní město Narbonne stalo součástí franské církve. NOVÉ FORMY SPRÁVY Každé politické centrum si vytvořilo vlastní správu na základě místních podmínek. Mohamed jakožto prorok a hlasatel nového náboženství se stal nositelem náboženské i politické moci (612-632). Jeho pokračovatelé dosazovali na trůn Mohamedovy druhy, příbuzné nebo přátele jako chalífy. Po letech pak vznikla umajjovská dynastie se sídlem v Damašku (Sýrie). Ve druhé polovině 7. a v první polovině 8. století byli damašští umajjovští chalífové uznáváni za duchovní a politické vůdce všech muslimů od Indie až k Atlantickému oceánu. Z pověření těchto chalífů obsadili po roce 711 muslimové Španělsko. Roku 749 však Abú-l-Abbás, potomek jednoho Mohamedova strýce, zlikvidoval všechny členy umajjovského rodu kromě Abdurrahmána, který utekl do Španělska a byl zde prohlášen emírem (756). Abdurrahmán I. musel zachovat zdání jednotného chalífátu, protože jako muslim byl podřízen duchovní a politické pravomoci nového damašského chalífy, třebaže ten vyvraždil celý jeho rod. Abdurrahmán I. tedy formálně uznal pravomoc Abú-l-Abbáse, ale počínal si jako nezávislý vládce. I jeho potomci (španělská umajjovská dynastie) nadále uznávali duchovní a politické vedení potomků Abú-l-Abbáse (abbásovské dynastie) až do chvíle, kdy se Abdurrahmán III. (912-961) prohlásil nezávislým chalífou. Od roku 929, měl tedy islám několik politických a duchovních vůdců včetně chalífy v Bagdádu - kam přesídlili damašští chalífové - a chalífy v Córdobě. Představa jediného chalífátu se rozplynula a jednota islámu se rozbila. Muslimové si rozdělili veškerou půdu na dobytých územích, ale protože většinou nebyli zemědělci, brzy se uchýlili do měst a za roční pachtovné pronajímali půdu těm, kdo na ní pracovali dříve. Ani dobyvatelé z druhé vlny (Syřané, 741) půdu neobdělávali, třebaže ji dostali jako odměnu za vojenskou službu. Vojenská povinnost vyplývající z vlastnictví této půdy byla koncem 8. století nefunkční, ať už proto, že vojáci zestárli, nebo proto, že půdu zdědily ženy, nebo že její majitelé ztratili bojového ducha, jelikož se oddali změkčilému bezstarostnému životu. Proto emír al-Hakam I. (796-822) provedl nutnou vojenskou reformu a reorganizaci a vybudoval stálou armádu. Staré římské správní dělení na provincie a obce muslimové zrušili a al-Andalus byl rozdělen na kraje (kuwar, sg. kúra) a pohraniční marky (thughúr, sg. thaghr). Finance plynuly ze zákonných daní a z donací. První španělské muslimské mince byly orientálního typu, ale Abdurrahmán I. změnil obsah zlata a váhu a přizpůsobil je římskému systému měr a vah, z něhož vycházejí všechny evropské měnové soustavy. První muslimské mince, které ve Španělsku obíhaly po dobytí, byly pochopitelně raženy damašským chalífou, zákonným vládcem poloostrova. Zlatý dínár damašských chalífů vážil zhruba 4,25 gramu. Když se Abdurrahmán I. usídlil v Córdobě (756-788), provedl na počátku své vlády mincovní reformu. Razil stříbrné dirhamy vážící zhruba 2,725 gramu, a tuto váhu měly muslimské mince až do počátku 10. století. První stříbrné mince Karlovců vážily teoreticky 1,238 gramu a razily se nejméně do roku 776. Mezi tímto datem a rokem 780 provedl Karel Veliký měnovou reformu, podle níž měly mince teoreticky vážit - podle Pía Beltrána - 1,36 gramu, což je přesně polovina váhy córdobských stříbrných mincí ražených Abdurrahmánem I. Měnová soustava Merovejců do roku 755: 1 libra = 22 solidů = 288 denárů Po reformě provedené v letech 776 až 780 měnová soustava Karlovců nabyla podoby, která přetrvala v Anglii až do naší doby: 1 libra = 20 solidů = 240 denárů neboť 1 solid = 12 denárů A od té doby córdobská měna ovlivňovala přes karlovskou měnovou soustavu evropské mincovnictví. Křesťané na poloostrově byli poddanými krále voleného z Pelayova rodu, ale další vývoj směřoval k dědičnému systému. Duchovenstvo podléhalo zcela královské moci a dvorská šlechta vyvolávala četné vzpoury. V 8. století byl král ve skutečnosti jen bohatým majitelem stád, kterého poslouchal sice celý kraj, ale který zdaleka neodpovídal představě o královském majestátu. Mince se přestaly razit a sloužily jen k oceňování, nikoli k placení. Ve venkovském hospodářství primitivního typu, které na křesťanském území převládalo, nebylo peněz zapotřebí. Narbonští křesťané byli i nadále začleněni do franské říše, jejíž vývoj směřoval k feudalismu. Franští králové umožnili usídlení bývalých Hispanovizigótů (Hispani) na svém území vydáním zvláštních nařízení (capitularia). Nařízení vydaná Karlem Velikým pro Barceloňany obsahovala řadu výjimečných výsad - Barceloňané nastupovali do vojska vedeni pouze svým hrabětem, neplatili žádnou daň, souzeni byli vždy vlastními soudci (kromě případů zabití, znásilnění nebo žhářství), dar, který dávali svému hraběti, neměl formu daně nebo poplatku, a bylo jim povoleno svěřit se do ochrany hraběte jako jeho vazalové. Měli pouze povinnost ubytovávat císařovy vyslance (missi). KULTURA První muslimští dobyvatelé byli v zásadě nevzdělaní válečníci. Proto nevyužili vizigótskou, v jádru biblickou kulturu, která v důsledku masového přestupování křesťanů na islám zvolna mizela. Zachovalo se z ní pouze to, co bylo nutné k praktickému životu: jazyk, právo, něco z politického a správního uspořádání - “v počátečním období Španělsko postrádalo kulturu”. Muslimští Arabové díky svým cestovatelským a obchodním činnostem neztratili empirického ducha a smysl pro praktičnost; Mohamed nedal svému náboženství filosofický obsah. V raném islámu marně hledáme propracované teorie o povaze Boha a jeho atributech, o mravní svobodě lidských skutků a podobně. Španělská muslimská kultura 8. století, opomíjející vizigótskou kulturu patristického typu, se musela omezit na právní a jazykovědná studia. Trvalo téměř jedno století, než se obrodily všechny obory vědění. Mohamedova víra mohla postačovat prvním muslimům pocházejícím z Arabského poloostrova, ale nepostačovala jiným národům, jako například Byzantincům, Syřanům, Peršanům, Koptům nebo Hispáncům, kteří měli komplexnější způsob myšlení a staleté křesťanské teologické dědictví. Proto, když tyto a další národy přestoupily na islám, začaly klást řadu otázek týkajících se muslimských dogmat z hlediska křesťanského, zoroasterského nebo židovského a uvažovaly o nich podle kánonů řecké filosofie. Tak se zrodily první muslimské hereze. Na tyto hereze reagoval Málik ibn Anas († 795-796 v Medíně) slavnou formulí: “Korán, slovo prorokovo a neprosazování vlastního názoru.” Uplatnění této formule v al-Andalusu vedlo - jako všude - k nesnášenlivosti v muslimském náboženství i filosofii. Přijetí Málikových myšlenek za vlády emíra Hišáma I. (788-796) bylo nejvýznamnější událostí na poli hispanomuslimské kultury 8. století. Pěstovaly se jen matematika a astrologie, jelikož pomáhaly řešit problémy každodenního života. Vizigótská kultura, o kterou muslimové nedbali, přežívala u mozárabů a křesťanů na severu. Ale duchovní jednota mozárabů a křesťanů se brzy rozbila. Mozárabská církev znovu získala dvě nanejvýš důležité kompetence: volit biskupy a svolávat koncily, při nichž dříve zasahovali vizigótští králové. Po muslimskému vpádu si první emírové těchto dvou otázek nevšímali. A mozárabská církev, zbavená panovnické ochrany, trvale upadala, takže lze hovořit spíše o přežívání v úpadku než o přetrvávání. Jasným dokladem tohoto stavu je adopcionistická hereze, do níž se dostal sám toledský metropolita, i to, že jeden koncil v 9. století byl svolán emírem. Vizigótská církev uznávající duchovní autoritu toledského metropolity přežívala na celém poloostrově, jak na křesťanském území, tak na území ovládaném muslimy. V letech 756 až 769 se však křesťané v Septimánii začlenili do franské církve a přestali uznávat autoritu toledského arcibiskupa. O něco později vznesli asturští duchovní vážné námitky proti způsobu, jakým se sevillský koncil (784), jemuž předsedal toledský metropolita Elipandus, pokoušel určit rozdíl mezi vznikem Slova a vtělením Kristovým. Na sevillském koncilu se používala nedokonalá terminologie, když se proti sobě stavělo “přirozené synovství” Krista jako boha a “adoptivní synovství” Krista jako člověka. Byla to však tradiční terminologie zcela pravověrné vizigótské církve. Disputace mezi opatem Beatem z Liébany a toledským metropolitou Elipandem se vyhrotila a brzy se do ní zapojil urgellský biskup Félix. O něco později museli do této diskuse zasáhnout sám Karel Veliký a papež Hadrián I. Výsledkem bylo vyobcování Elipanda z církve (794, za to, že upadl do adopcionistické hereze) a duchovní nezávislost Asturie na Toledu. Alfons II. (791-842) nařídil, aby se v Oviedu zavedl toledský církevní řád, což znamenalo - kromě oddělení Asturie od Elipandovy jurisdikce - snahu o to, aby se Oviedo stalo nositelem tradice staré vizigótské církve. Adopcionistickou herezí však začal proces rozkladu vizigótské kultury a církve na mozárabském území. VNITŘNÍ VZTAHY: EMIRÁT A KŘESŤANÉ Ve vztazích emírů s Astuřany došlo v 8. století ke dvěma válečným střetnutím. První z nich se odehrálo roku 722, když se skupina muslimů z gijónské posádky střetla poblíž Cangas de Onís u Covadongy s křesťany, a stalo se zdrojem mýtu o Covadonze. Křesťanské prameny zaznamenávají, že král Fruela I. (756-768) pobil padesát čtyři tisíce muslimů. Toto číslo je však nepřesné a sama událost sporná. n2_b5z Druhý moment nastal v roce 791, když byl Bermudo I. poražen oddíly Hišáma I. u Burbie (přítoku Silu). Brzy nato (794 a 795) muslimové vyplenili Asturii a dobyli Oviedo, sami však utrpěli porážku v bitvě u Lutosu (Llamas de Mouro u Narcey) a Astuřané na oplátku zpustošili lisabonskou oblast (796). Vzhledem k tomu, že středověká vojska neměla organizovanou intendanční službu a že obvykle žila z kořisti z míst, jimiž procházela, byla vždycky vysílána řada zvědů, aby zjistili stav úrody před zahájením tažení hlavního voje. Muslimské výpravy na sklonku 8. století se uskutečnily po jediných cestách schůdných pro tehdejší vojsko. Expediční vojska mohla táhnout z Córdoby do Asturie po stříbrné cestě (přes Cáceres, Salamanku, Zamoru a Astorgu), protože od Corie až k asturským horám nemohla narazit na obdělávanou půdu, jelikož oblast údolí Duera zůstala téměř neobydlena. Jediný způsob, jak tuto armádu vydržovat, spočíval v tom, že došla do Nájery (Logrono), poslední muslimské základny na cestě ze Zaragozy do Astorgy, a odtamtud přes Conchas de Haro a Amayu mohla dorazit po několika dnech cesty přes trávou porostlé území až do nitra Asturie. Astuřané - jak jsme už uvedli - opevnili místo, kde tuto cestu svíraly výběžky Kantaberského a Iberského pohoří, řadou hradů, jejichž existence je doložena od posledních let 8. století, a o něco později založili biskupství ve Valpuestě (804), aby v tomto kraji zorganizovali církevní život. Kastilie vznikla jako asturská obrana na cestě, která vedla z Córdoby do Ovieda, jež bylo založeno právě v této době. Kontakty emirátu s Pamplonou byly výbušnější. K nájezdům došlo v letech 718, 738, 755 a 781. Emír Abdurrahmán I. jmenoval muslimským správcem Pamplony al-Mutarrifa, který byl zavražděn v roce 798. Al-Mutarrifova matka se provdala za Íniga Aristu, který je považován za prvního pamplonského krále. Vztahy emírů se Septimánií byly zřídka tak výbušné. Když však byli muslimové vypuzeni vzpourami místních obyvatel, nejprve v Maguelonne, Aude, Béziersu a Narbonne (742-756) a později v Geroně (785), podnikli trestnou výpravu (793), při níž vyplenili oblasti Gerony, Urgellu, Carcassonne a Narbonne. Po intervenci Karla Velikého na území narbonské provincie a současného Katalánska se začalo hovořit o Hispánské marce. Hispánská marka, stejně jako jiná evropská území, byla později považována za politicko-správní jednotku závislou na franských panovnících. Podle novějších studií lze o “Hispánské marce” hovořit pouze jako o linii na hranicích s muslimy, nikoli jako o území nebo správním obvodu existujícím na poloostrově. Taková území byla spravovaná různými hrabaty; hrabata, jejichž území byla v pohraničí, dostávala titul markýzů. VNĚJŠÍ VZTAHY Córdobští emírové byli závislí na Damašku až do období vlády Abdurrahmána I., s jehož nezávislostí se pokusil skoncovat abbásovský chalífa Abú Dža’far al-Mansúr (754-775) vysláním expedičního vojska do Španělska. Po porážce abbásovské armády (763-764) napětí povolilo a řada španělských muslimů udržovala s Orientem úzké vztahy. Mezi Asturií a Karlem Velikým existovaly kontakty v době adopcionistické hereze a za Alfonse II. Asturského (791-842) byla vypravena ke Karlovu dvoru řada poselstev. Zpráv o nich je velice málo a dějepisci vyslovili řadu dohadů o jejich významu. Bez ohledu na národovecké tendence španělské romantické školy je faktem, že asturský panovník uznal politickou nadřazenost Karla Velikého. Vztahy Alfonse II. Asturského a Karla Velikého byly zpracovány ve španělské epice, kde se zrodila bájná postava Bernarda del Carpio. Ale legenda o Bernardovi del Carpio vznikla ve 12. století jako adaptace jiné legendy, jež existovala v oblasti Pyrenejí o historické postavě hraběte Bernarda de Ribagorza (10. století). Karel Veliký se pokusil zasáhnout do dění na poloostrově už dříve. Vypravil se do Zaragozy, kterou chtěl obsadit (778); při přechodu Pyrenejí na cestě z Francie byl poražen pravděpodobně Basky. Tuto porážku zasadila epika nejprve do údolí Hecho (provincie Huesca), a potom do Roncesvalles. K obléhání Zaragozy Karlem Velikým (778) došlo proto, že její správce Husajn nabídl Karlovi Velikému klíče od města. Když se však franský král dostal k zaragozským hradbám, nepodařilo se mu do města vstoupit a vrátil se do Francie. O porážce Karla Velikého v Pyrenejích se brzy vyprávělo v hrdinské epice, přičemž Píseň o Rolandovi (napsaná v 11. století) je nejvýznamnějším hrdinským eposem v celé Evropě. Ohlas takzvané bitvy u Roncesvalles, v níž Roland přišel o život, žije ještě v mnoha oblastech Evropy; například sicilské děti si dodnes hrají s “pupi”, loutkami zpodobňujícími historické i legendární postavy spojené s pověstnou porážkou Karla Velikého. Jestliže se Karlu Velikému nezdařil pokus dobýt Zaragozu, podařilo se mu na druhé straně upevnit moc řady hrabat v různých pyrenejských údolích (v Aragonii, Ribagorze, Pallarsu, Urgellu, Geroně atd.), kteří jej oddělili od muslimského světa.   6   BOUŘLIVÉ 9. STOLETÍ   Deváté století se vyznačovalo bouřlivými událostmi, k nimž došlo ve všech oblastech života poloostrova. Ve sféře společenské se Córdobané vzepřeli svému emírovi, vyplenili své andaluské souvěrce a jejich zvyky nabyly orientálního rázu. V politické sféře ohrozily protiumajjovské revolty samu existenci emirátu, což podpořilo osídlování nových území křesťany. V polovině století došlo k pokusům o záchranu mozárabského náboženství na poloostrově, které vyústily v mučednické hnutí. Na severu se mezitím objevilo nové umění. HISPANOMUSLIMSKÁ SPOLEČNOST Obyvatelé poloostrova absorbovali nevelký počet berberských dobyvatelů a rasovou menšinu tvořilo pouze několik rodů čistě arabského původu. Muslimské obyvatelstvo hovořilo různými románskými dialekty nebo jazyky a arabština byla používána jako jazyk spisovný a úřední. O tom, že lidé běžně užívali oba jazyky, svědčí soudobé muslimské kroniky. Například za vlády Abdurrahmána II. (822-852) došlo v Córdobě ke sporu, v němž vystoupil jako svědek jakýsi Giner, “hovořící pouze románsky; pro svou počestnost a poctivost byl mužem tak váženým, že jeho svědectví platilo v notářských a soudních zápisech; v Córdobě byl velice populární svými ctnostmi a svou pravověrnou muslimskou učeností. Soudní úředníci jej vyzvali, aby svědčil v onom procesu, a stařec odpověděl románsky těmito slovy: ‘Neznám jej řádně a osobně, ale slyšel jsem, že se o něm povídá, že je zlotřilý chlapík.’ K vyjádření této myšlenky použil tak výrazné románské zdrobněliny, že emír, když mu soudní úředníci sdělili text věty, byl u vytržení a pravil: ‘Tuto větu by vskutku takový svatý muž nevyslovil, kdyby mu ji nenadiktovala poctivost.’ A zbavil kádího funkce.” Soudci i emír zjevně rozuměli muži natolik, že rozeznali zabarvení románské věty. K dalším důkazům patří i mnoho románských přízvisek slavných postav; například jednomu notáři přezdívali el Camello (velbloud) a jiný byl pro barvu svých vlasů znám jako el Royo (zrzek). Malá skupina Arabů nezačleněných do hispanomuslimské společnosti vyvolala několik nepokojů. Tak například sevillští Arabové určitou dobu (889-891) loupili majetek Hispánců bez ohledu na jejich vyznání; jindy Arabové bojovali mezi sebou například v Tudmíru (821-822) a emír Abdurrahmán II. využil jejich nesvárů k tomu, aby si zajistil jejich poslušnost a založil město Murcii (831). První nezávislý emír Abdurrahmán I. přijal po útěku z Damašku (756) a usídlení v Córdobě svou novou španělskou domovinu za vlastní. Ale jeho potomci nedovedli odolat pokušení Orientu, pokušení o to většímu, o co více jim abbásovská dynastie bránila v návratu do země, odkud pocházeli. A protože se emírové nemohli přestěhovat do Damašku a Bagdádu, rozhodli se zavést v Córdobě a al-Andalusu (muslimském Španělsku) orientální způsob života. A tak pod silným vlivem emírů, kteří nostalgicky vzpomínali na damašský dvůr, nabyla v 9. století společnost orientální povahy. Došlo k tomu především za vlády emíra Abdurrahmána II. (822-852) díky vlivu básníka Zirjába, jenž přišel z Orientu a třicet pět let žil v Córdobě (822-857). Zirjáb ovlivnil všechny stránky života muslimů na poloostrově zavedením orientálních zvyků v emírově paláci. Brzy je přejali vysocí hodnostáři, a tento vliv se nakonec projevil u všeho hispánského obyvatelstva. Zirjáb učil komplikované recepty orientální kuchyně, sestavil pořadí servírování chodů na hostinách (polévky, masitá jídla, cukrovinky) a zasadil se o to, aby se namísto zlatých a stříbrných pohárů používaly skleněné číše, což byl tehdejší španělský vynález. Otevřel také cosi jako kosmetický ústav, kde učil, jak používat líčidla, zubní pasty atd.; vytvořil módu vzdušných hedvábných šatů nebo pestrobarevných tunik na jaře, světlých oděvů v létě a kožichů a vatovaných kožešinových kabátů v zimě. Emír se přestal objevovat na veřejnosti a žil ve svém paláci podle komplikované dvorské etikety. Hojně se používaly drahocenné šperky, orientální koření a bagdádské ozdoby. Pod orientálním vlivem došlo k obrodě kultury. Sám emír Abdurrahmán II. vyslal do Iráku poselstvo, aby mu přivezlo knihy z oboru indické astronomie, medicíny, filosofie a okultních věd. Mnoho básníků, literátů a filosofů z poloostrova začalo cestovat po Orientě. Na druhé straně se někteří orientálci usadili v muslimském Španělsku. Kromě Zirjába sem přišel dějepisec ar-Rází (Moro Rasis) a lékař al-Harrání, který hrál důležitou úlohu jak v rozvoji lékařské vědy, tak i v politice. Jednou z nejvynalézavějších a nejvýraznějších postav této doby byl Hispánec Abbás ibn Firnás, který importoval z Orientu broušení horského křišťálu. Jednou se prý s velkými křídly vrhl ze skály a snesl se k zemi nezraněn. ROZPAD EMIRÁTU Duchovními i politickými vůdci muslimů byli bagdádští chalífové, kteří do roku 722 žili v Damašku. Když se Abdurrahmán I. prohlásil nezávislým emírem al-Andalusu, objevily se pochybnosti o legitimitě jeho vlády na poloostrově, které v dalším období vyústily v protiumajjovská povstání - roku 805 byl emír al-Hakam I. kamenován Córdobany v ulicích města a o něco později (814), při “vzpouře na předměstí” (rebelión del arrabal), přinutil tentýž emír 18 000 Córdobanů k vystěhování a dalších 8000 deportoval do Maroka. Muslimská nekompromisnost, posílená přijetím Málikova učení koncem 8. století, se v rukou muslimských teologů a právníků (fakíhů) stala mocnou zbraní proti emírovi. Stačilo, aby jej označili za bezbožného, bohapustého nebo nábožensky vlažného, a proti obviněnému vystoupil dav. Vezme-li se ještě v úvahu existence dynastie chalífů, kteří dále vládli v Bagdádu, velice snadno se mohla spojit možná bezbožnost emíra s pochybnou legitimitou, s jakou obýval palác córdobských emírů. Protiumajjovské vzpoury trvaly celé 9. století; v některých chvílích emír ovládal jen córdobskou rovinu. Skupin vzbouřenců bylo bezpočet, ale nejvýznamnější se nacházely v Méridě, Toledu, Zaragoze, Léridě a Bobastru. Revolta proti córdobskému emírovi po celé 9. století byla mimořádně důležitá hlavně pro křesťany. Mezi Córdobou a křesťanským územím se vždycky nacházela oblast odboje proti emírovi, která sloužila jako ochranné a dělící pásmo mezi muslimy a křesťany, a córdobská vojska jí tudíž mohla projít jen velmi zřídka. Na druhé straně se vzbouřenci snažili udržovat dobré vztahy s křesťany, a dokonce počítali s jejich spoluprací. Lze připomenout například výborné vztahy mezi méridskými mozáraby a franským králem Ludvíkem I. Pobožným (814-840). Pocit bezpečí, který u křesťanů vyvolaly protiumajjovské vzpoury, vedl k novému osídlení některých oblastí v údolí Duera a k podpoře snah hraběte Guifreda I. Chlupatého (878-897) o osídlení nových území ve východní části poloostrova. Emírovi často vzdoroval Ibn Marwán, vládce Méridy a Badajozu. Od roku 806 hovoří muslimské prameny o trestných a výbojných výpravách. Jeho nástupce, Abdurrahmán ibn Marwán, dosáhl politické nezávislosti a k poslušnosti jej přinutil až Abdurrahmán III. (930). Marwánovci navázali styky s asturským králem Alfonsem III. Velikým (866-910), aby získali nezávislost, zatímco Astuřané mohli nově osídlit některé oblasti v údolí Duera. V Toledu tvořili většinu obyvatelstva mozárabové a sídlil tam metropolita, hlava církve na poloostrově od vizigótského období, který také vzdoroval córdobským emírům po celé 9. století. I když córdobští muslimové mozárabské revolty krvavě potlačili - významným příkladem je krutá léčka nastražená v Toledu známá jako “pochod do parkánu” (jornada del foso, 807), získali Toleďané nezávislost (873) za vlády emíra Muhammada I. (852-886) výměnou za daňovou povinnost. A udrželi si ji až do doby Abdurrahmána III., který s ní násilně skoncoval (930-932). Údolí Ebra ovládali Kasíovci (Banú Kasí), potomci vizigótského šlechtice zvaného Casio, kteří udržovali vynikající styky s pamplonskými křesťanskými panovníky. Také Kasíovci bez ustání otevřeně vzdorovali córdobským emírům. Jeden z nich, Músá II., byl dokonce nazýván “třetím španělským králem”. Vzpouru Kasíovců zlikvidoval córdobský emír, jemuž pomohl Abú Jahjá al-Ankar z rodu Tudžíbovců. Kraj v údolí Ebra však brzy nato povstal proti emíru Abdulláhovi (888-912), když se vzbouřili Tudžíbovci (890). Avšak nejvýznamnější byla vzpoura Umara ibn Hafsún, který jí vtiskl národnostní charakter (883). Podařilo se mu ovládnout téměř celou horní Andalusii a přinutit córdobského emíra k podpisu dohod zatížených závazky. Byla-li však tato vzpoura zpočátku reakcí na orientalizaci, na čistě arabský živel nebo na systém muslimské správy, nakonec po přestoupení Umara ibn Hafsún na křesťanskou víru nabyla náboženské povahy. V tom okamžiku (894) ho jeho muslimští stoupenci opustili; po smrti Umara ibn Hafsún (917) nebyli jeho synové s to vzdorovat Abdurrahmánovi III., který v roce 929 s povstáním skoncoval obsazením Bobastra. Další ohniska protiumajjovského odporu byla v Murcii, na Mallorce (848) a v Pechině (poblíž Almeríe), kde se rozkládala nezávislá republika (884-922), která žila jednou z obchodu a jindy zase z pirátství. MOZÁRABOVÉ A JEJICH MUČEDNÍCI V polovině 9. století nastalo z podnětu skupiny córdobských mozárabů na poloostrově další období mučedníků. Mozárabští křesťané přejali životní způsoby muslimů - mnozí z nich měli harém, sloužili v muslimském vojsku nebo zastávali některé funkce ve státní správě. Sám svatý Eulogius si postěžoval na to, že mozárabové zanedbávají latinskou kulturu a učí se arabsky. Tváří v tvář úpadku mozárabské církve a přejímání muslimského životního stylu jejími věřícími se skupina córdobských křesťanů domnívala, že jedině když dokáží faleš Mohameda i jeho učení, skončí konverze křesťanů k islámu a muladíové se vrátí ke své staré víře. Opat Spera-in-Deo napsal knihu vyvracející muslimské učení. A kněz zvaný Perfecto, kromě toho, že kázal křesťanství, se veřejně Mohameda zřekl, za což byl odsouzen k smrti. Před vykonáním trestu (18. dubna 850) kněz Perfecto předpověděl, že do roka zemře komoří Nasr. Věštba se vyplnila a mozárabové věřili, že Bůh jejich jednání schvaluje. Zahájili tedy řadu veřejných urážek Mohameda, a muslimští vládci je za to okamžitě vydávali katu. Mučednickou smrtí tak zemřeli kupec Juan, mnichové Isaac, Jeremías a Teodomiro, kněz Acisclo, jáhen Paulo, voják Sancho a mnozí další. Postoje v obou táborech byly jasné od prvního okamžiku - mozárabové se domnívali, že Nasrova smrt byla důkazem podpory Boží; a muslimské úřady plnily příkazy Koránu zbavit se násilím každého, kdo se veřejně a troufale rouhá proti Mohamedovi a jeho náboženství. Emír Abdurrahmán II. (822-852) musel intervenovat u sevillského metropolity Recafreda, aby svolal koncil a pokusil se s córdobskými blouznivci skoncovat. Na koncilu, jemuž sevillský metropolita předsedal (851), se projevily dva nesmiřitelné postoje: jeden z nich zastával Saúl, córdobský biskup, který mučedníky hájil; a druhý Recafred a ostatní mozárabští preláti, kteří byli toho názoru, že jednání Córdobanů ohrožuje všechny mozáraby na poloostrově. Koncil skončil tím, že mozárabům zakázal provokace ve formě úmyslných sebeobětí. Exaltovaná strana - ústy Saúla a svatého Eulogia - přirozeně prohlásila, že tento zákaz je plodem strachu. Metropolita přikázal, aby nespokojenci byli uvězněni. Ale Córdobané, podněcovaní mnichem Eulogiem, pokračovali ve svých provokacích tím, že povzbuzovali další mučedníky, jako byly například Flora a María (24. října 851). Nový emír Muhammad I. (852-886) uplatňoval represivní politiku a córdobští mozárabové masově přestoupili na islám. Protimuslimské hnutí skončilo mučednickou smrtí hlavního iniciátora mnicha Eulogia (11. března 859), kterého córdobští a toledští mozárabové vzápětí prohlásili za svatého. Toto poslední období mučedníků na poloostrově vyprovokované mozáraby je považováno za neúspěšný pokus o upevnění křesťanské víry u křesťanů a muladíů al-Andalusu. Mozárabská církev spěla nevyhnutelně ke svému zániku. KULTURA Rozhodující vliv na rozvoj muslimské kultury měly knihy pocházející z Asie. Poznatky z oboru lékařství, astronomie a filosofie předznamenaly její charakter v 10. století. Z významných dějepisců tohoto období je třeba uvést ar-Rázího, který napsal (kolem roku 864) několik historických knih; a anonymního autora třetí části kroniky Sebrané zprávy (Achbár madžmú‘a, kolem roku 830). Také v oblasti umění došlo k pozoruhodnému pokroku, jak o tom svědčí zachované dobové pozůstatky, ačkoli mnohé architektonické památky vzniklé v této době byly v následujících staletích přestavěny. O mozárabské kultuře existuje jen málo dokladů. Velmi stručná Kronika prorocká byla napsána snad v muslimské Aragonii a podle svérázné interpretace jednoho textu proroka Izajáše předpověděla, že rok 883 bude rokem vypovězení muslimů z poloostrova. V oblasti Riojy byla sepsána Kronika albeldská (883), která obsahuje první obecné dějiny středověku. Zvláštní místo zaujímají nábožensky zaměřená díla córdobských mozárabů (svatého Eulogia a Paula Álvara). Asturská kultura 9. století se jeví jako velmi chudá, neboť Kronika Alfonse III. pochází zřejmě až z 10. století. Roku 882 obsahovala knihovna katedrály v Oviedu pouze jedenačtyřicet kodexů a všechny byly věnovány biblickým tématům. Naopak zajímavá je asturská architektura z doby Alfonse II. (791-842), Ramira I. (842-850) a Alfonse III. (866-910). Alfons II. dal postavit kostel sv. Juliána (San Julián de Prados) a takzvanou Svatou komoru (Cámara Santa) v Oviedu; Ramiro I. palác ve farnosti Panny Marie (Santa María) v Naranku a kostely sv. Michala (San Miguel) v Lillu a sv. Kristiny (Santa Cristina) v Leně a konečně Alfons III. kostely sv. Salvátora (San Salvador) ve Valdediósu (893) a sv. Michala (San Miguel) ve Villardeveyu. Klasická kultura zůstala lépe zachována v prostředí pyrenejských křesťanů. Například v klášteře v Sirese (Huesca) nalezl svatý Eulogius roku 848 řadu děl, která byla jinde na poloostrově a dokonce i ve větší části Evropy neznámá. Byly mezi nimi spisy O obci boží (De civitate Dei) svatého Augustina; Vergiliova Aeneis; Iuvenalovy Satiry; verše Horatiovy, Porfyriovy, básně anglosaského mnicha Aldhelma a Avianovy bajky. Architektura byla velmi skromná. V Katalánsku byly mezi jiným postaveny kláštery v Gerri (807), Senteradě (814), Banyolesu (ještě za Karla Velikého) a chrám sv. Petra (Sant Pere de les Puelles) v Barceloně. V Ribagorze kláštery Alaón (806) a Obarra (kolem roku 810); v Aragonii Navasal a Siresa (kolem roku 814); a v Navaře v Leyre. Všechny byly později přestavěny. NORMANÉ Normané, mořeplavci ze severních oblastí Evropy, připluli k pobřeží poloostrova za kořistí a dvakrát se pustili proti proudu řek. Tato zdánlivě bezvýznamná skutečnost však měla dalekosáhlý dopad. 23. června 843 dobyli Normané Nantes při ústí řeky Loiry a brzy nato se po Garonně dostali až do Toulouse. Taktika plavby proti proudu řek v plavidlech s malým ponorem jim přinesla významné úspěchy, neboť města ve vnitrozemí v mnoha případech nedbala o opravu svých hradeb. Roku 844 se Normané vylodili u Gijónu, zpustošili ústí řeky Arosy a chtěli se zmocnit Lisabonu. Sedm dní drancovali Sevillu, až byli nakonec poraženi u Tablady (11. listopadu 844). O několik let později (858) vyplenili Algeciras, Orihuelu - když se plavili po Seguře - a Pamplonu, kam se dostali po Ebru, Aragónu a Arze. Potom zaútočili na Nƒmes, Arles a na katalánské a italské pobřeží. Dobytí Sevilly znamenalo vůbec největší vojenský úspěch Normanů, kteří se vydali po Guadalquiviru a 29. listopadu 844 se utábořili na ostrově Isla Menor (tehdy zvaném Captel). O několik dní později dorazila flotila osmdesáti normanských lodí k neopevněné Seville. Sevillané prchli a město bylo po sedm dní vydáno všanc drancujícím nájezdníkům. Protože se Normané neodvážili plavit po řece až do Córdoby, podnikli krátké loupeživé výpravy do vnitrozemí směrem na sever a na západ na koních pochytaných na Captelu. Porážka, kterou utrpěli u Tablady, si vyžádala mnoho lidských životů. Někteří útočníci byli zajati a další se rozprchli do vnitrozemí. Ti se pak brzy nato vzdali, založili kolonie a věnovali se výrobě slavných sýrů, jež se prodávaly v Seville a Córdobě. Emír Abdurrahmán II. považoval své vítězství za natolik důležité, že o něm rozeslal zprávy po celém poloostrově a berberským emírům do Maroka. Útok na Pamplonu vedený po řekách Ebru, Aragónu a Arze svědčí o troufalosti normanských nájezdů i o bohatství města. Normané zajali krále Garcíu Inígueze (859), který se musel vykoupit zlatými mincemi, jejichž množství muslimští kronikáři odhadují na sedmdesát až devadesát tisíc. Normanské útoky měly závažné důsledky. V prvé řadě emír Abdurrahmán II. (822-852) založil v Carmoně, Seville a v dalších místech loděnice. Krátce nato hispanomuslimské loďstvo zastavilo normanské nájezdy a začalo operovat u křesťanského pobřeží Asturie, Barcelony, Provence a Itálie a také v Africe, čímž se vytvořilo první hispánské námořní impérium. Kromě toho muslimové vybudovali řadu pevností v ústí řek. Podle jejich názvu (ribát) vzniklo mnoho toponym, jako jsou Arrábida (u Lisabonu), La Rábida (na řece Tintu), La Rábita (v obvodu Albunol v Granadě), Sant Carles de la Rápita (Tarragona). Pevnosti sloužily muslimskému osazenstvu k nábožnému rozjímání, které se periodicky střídalo s vojenským výcvikem. Tento systém se stal vzorem pozdějších křesťanských vojenských řádů. KŘESŤANŠTÍ NOVOOSÍDLENCI Rozsáhlá pustina mezi křesťanským panstvím na severu a muslimským na jihu, která sahala od Atlantiku po katalánské pobřežní hory, přitahovala křesťanské vládce ze západu a z Pyrenejí i muslimské panovníky z východního okraje poloostrova. Ale znovuosídlení těchto po mnoho let neobydlených oblastí bylo nutno podpořit, protože obyvatelstvo to nijak nelákalo. Alfons II. Asturský (791-842) spolu se dvěma biskupy řídil znovuosídlování horního povodí Ebra a povodí řek Tambre a Ully v Galicii. V obou případech opevnil komunikace vedoucí z Córdoby do Asturie po staré římské silnici ze Zaragozy do Astorgy a pobřežní cestu. V povodí Ebra byly nově osídleny Taranco a Burcena (800); a o vedení duchovního života novoosídlenců se staral biskup Juan de Valpuesta (od roku 804). Jméno oblasti - Bardulia - bylo vystřídáno výstižnějším názvem Kastilie (Castilla - hrady). Jiný biskup, Theodomir (Teodomiro), řídil osídlování oblasti v povodí řeky Ully na západě. Nad místem, kde býval římský hřbitov, zpozoroval jakési světélkování a pustil se do vykopávek, při nichž našel kosterní pozůstatky (kolem roku 810), o nichž se domníval, že patří apoštolu Jakubovi. Válečnická Kastilie lákala v 9. století bojovníky, kdežto oduševnělá Galicie muže tíhnoucí ke zbožnosti. A z těchto dvou ohnisek - vojenského a duchovního, ležících na okrajích asturského království, se pak horalé vydávali do jižních oblastí, které začali obdělávat. Využívali přitom občanských válek v al-Andalusu. Tak byla za Ordona I. (850-866) nově osídlena města Túy, Astorga, Orete a Amaya (všechna v roce 854) a León (856). Za vlády Alfonse III. (866-910) bylo znovuosídleno území až k linii Duera a Mondega a opevněna přitom místa, kde staré římské cesty přetínaly jmenované řeky nebo jejich přítoky. Křesťané obratně využili potíží córdobských emírů a opět se usadili v Oportu (868), Cei (875), Sahagúnu (880), Coimbře (881), Burgosu (884), Zamoře (893) a Toru (900). A právě tehdy se Zamora začala ztotožňovat se starou Numancií. Toto město osídlili pak mozárabové a bránili ho proti svým nepřátelům. Od této doby byla v rukou asturských křesťanů některá města římského původu, například León a Astorga; ale městský život se tam ještě nezrodil. Spíše než města to byly velké vesnice obývané rolníky a chovateli dobytka. Také Frankové obsadili některé oblasti a města v Pyrenejích i v jejich jižní části, jako například Barcelonu (801), hrabství Pallars a Ribagorzu (kolem roku 800). Vzniklo rovněž Aragonské hrabství (kolem roku 800) a o něco později bylo nově osídleno území pyrenejského předhůří. Velkým iniciátorem znovuosídlení Katalánska byl barcelonský hrabě Guifredo I. (878-897), současník asturského krále Alfonse III. Velikého. Podle germánské tradice vlastnil panovník veškerou neobdělávanou půdu. Král mohl povolit svým poddaným, aby si část půdy zabrali nebo mlčky souhlasil s jejich usídlením na určitých místech. Člověk, který se usadil na neobydleném území, královská práva nepoškodil. A král, na něhož doléhaly jiné problémy - nebo který byl příliš daleko, jak tomu bylo v případě území závislých na franské říši -, nechával svým poddaným volnost. Forma znovuosídlování byla velice jednoduchá a známe ji pod názvem presura nebo aprisio, což znamenalo získat do vlastnictví neobdělanou půdu od krále nebo jeho zástupců tím, že ji dotyčný zoral nebo obdělal. Stačilo, aby skupina osídlenců ze severu našla pás země s vodou, usadila se tam a začala volnou půdu obdělávat. Jinde osídlenci vztyčili královský praporec, troubili na roh a přitom objížděli pozemek, který se chystali obdělávat. Usazením novoosídlenců ve všech těchto krajích vznikla početná skupina svobodných obyvatel, připravených bránit svou půdu proti muslimům. Velký počet svobodných obyvatel je charakteristickým rysem dějin poloostrova v raném středověku a odlišuje jej od jiných částí Evropy. Znovuosídlování mělo v různých oblastech poloostrova odlišné rysy. Na východě (na území pozdějšího Katalánska, Aragonie a Navarry) zůstala často pásma, kde se při postupu křesťanů k jihu udrželo muslimské obyvatelstvo. Obě společenství žila vedle sebe a v některých případech se dokonce uzavírala četná smíšená manželství. Muslimové žili společně s křesťany až do 17. století ve vzájemné toleranci. Naproti tomu na západě (na území pozdější Kastilie, Leónu a Portugalska) se novoosídlenci ocitli v pustém pásmu, kde před nimi nežili křesťané ani muslimové. Osady byly od počátku pouze křesťanské bez muslimských obyvatel. Muslimové proto byli křesťanskému světu těchto oblastí cizí, což vyvolalo určitou náboženskou nesnášenlivost, která pak po staletích vyústila v zavedení inkvizice. Západní státy při svém postupu na jih obsadily taková úžasná města jako León, Astorgu, Amayu a další, kde nacházely zcela prázdné a obyvatelné domy. Roku 845 za vlády Ramira I. se v Leónu usadila skupina Astuřanů. Opravili některé domy a hradby a setrvali tam až do chvíle, kdy k městu přitáhl syn emíra Abdurrahmána II., a pak chráněni noční tmou uprchli na sever. Za několik let, za vlády Ordona I., však osídlili León definitivně (856). Noví obyvatelé našli neporušené římské město s budovami, jejichž využití neznali nebo neodpovídalo jejich zvyklostem. A tak z monumentálních římských lázní udělali chrám, který se používal až do počátku 12. století, kdy byla postavena románská katedrála, předchůdkyně dnešní gotické katedrály. Určit oblasti, z nichž v 9. století přicházely největší skupiny novoosídlenců, je obtížné. Do Leónu zřejmě dorazily z Galicie, Kastilie a Asturie, neboť na jeho území existuje několik vesnic, jejichž jména naznačují původ nových obyvatel, jako například Nevianos, Gallegos, Villagallegos, Bercianos, Asturianos a jiná podobná. Mezi novoosídlenci byli také mozárabové, kteří zjevně pocházeli z jihu a vystěhovali se, aby se vyhnuli nesnázím v době mučedníků. Tak existuje Mozárbez, Huerta de Mozarvitos nebo Cordobeses. I Zamora byla znovuosídlena toledskými mozáraby, kteří postavili kostel sv. Michala (San Miguel) v Escaladě u Leónu a obnovili klášter v Sahagúnu (904). V Kastilii byli prvními novoosídlenci hlavně Astuřané a pravděpodobně i přistěhovalci z Baskicka, a dále pak mozárabové. Ti žili v Ubierně, Zafalenesu, Azoře, Ville Mezquitě a Tordomaru; poblíž Sepúlvedy byla vesnice Gallegos. Přítomnost Basků (Vaskonů) dokládají toponyma Vasconcillos, Villaváscones a Váscones v okolí Duera. Přesný původ novoosídlenců středního Katalánska neznáme. Doklady hovoří o lidech z různých míst a různých národností. Velké množství obyvatel zřejmě pocházelo z kraje Cerdana (Cerdagne), ačkoli i zde musíme předpokládat emigranty ze sousedních, ještě nedobytých oblastí a hlavně z území nikoho, které se právě tehdy vytvářelo. Velkému křesťanskému znovuosídlování povodí řek Ebra, Duera a Mondega nebo řek Segre a Llobregatu odpovídalo muslimské znovuosídlování pustiny v severní části toku Ebra včetně Léridy, kterou obsadil Kasíovec Ismá’íl ibn Músá ibn Lubb (Lope) v letech 883 až 884. Nové muslimské osady se staly zárodkem významných center. Kromě založení Murcie (831) začala stavba Úbedy (za Abdurrahmána II.) a také budování pevností proti křesťanům v Madridu a Salamance. Byla opevněna Calatrava (855), postaven Badajoz, opevněn Calatayud a u Ebra vyrostla Tudela. V bývalé Urci na středomořském pobřeží bylo postaveno město Pechina, které se později stalo obchodním střediskem.   7 MUSLIMSKÁ PŘEVAHA. 10. STOLETÍ   Desáté století se vyznačovalo převahou muslimů na celém poloostrově, extrémní chudobou astursko-leónské oblasti, rozmachem oblasti pyrenejské a velkým rozdílem mezi životem na křesťanských a muslimských územích ve všech sférách života. MUSLIMSKÁ MĚSTA Zatímco počet obyvatel většiny evropských měst byl velmi nízký (sotva překračoval hranici 10 000), počet obyvatel velké části muslimských měst na poloostrově dosahoval vyšších hodnot. Největším městem byla Córdoba (s více než 100 000 obyvateli); po ní následovalo Toledo (37 000), Almería (27 000), Granada (26 000), Mallorca (25 000), Zaragoza (17 000), Málaga (15-20 000) a Valencie (15 000). V 10. století byla Córdoba nejlidnatějším městem na západě a konkurovala Cařihradu, Damašku a Bagdádu. Podle některých kronikářů prý za Almanzora (al-Mansúra, konec 10. století) měla milion obyvatel. Město vyrostlo kolem římských hradeb, v nichž se nacházely nejvýznamnější budovy. Římský areál měl sedm bran, ale jeho ulice neodpovídaly římské koncepci, jelikož se Córdoba stejně jako ostatní muslimská města vyznačovala nepravidelností urbanistické struktury ulic a domovních bloků. Ulice se rozbíhaly do všech stran a velké množství jich bylo slepých. V současném půdorysu lze dosud určit umístění sedmi córdobských bran. Jejich názvy odpovídaly jménům silnic, které jimi procházely a spojovaly hlavní město s jinými městy, i když některé měly konkrétnější názvy, jako například “Ořechová brána” nebo “Brána kořenářů”. Stojí za připomenutí, že i když šlo o hlavní město západního muslimského světa, na jedné z córdobských bran byla po několik staletí umístěna soška Panny Marie. V původním areálu (medíně) stál emírův palác (al-kasr, Alcázar), velká mešita a nejdůležitější tržiště. Velká mešita, která se dodnes dochovala, se začala stavět za Abdurrahmána I. (756-788) a vešlo se do ní asi 5500 lidí. S růstem počtu córdobských obyvatel ji brzy bylo třeba rozšířit. Přístavbou (833-848) za vlády Abdurrahmána II. se její kapacita téměř zdvojnásobila; přístavba za al-Hakama II. (provedená v letech 961 až 966) umožnila, aby se bohoslužeb účastnilo dalších 15 000 muslimů. A poslední přestavba (987-990), za Almanzora, byla tak rozsáhlá, že by se do mešity vešli obyvatelé dvou nebo tří největších evropských měst té doby. Měla a dosud má kapacitu pro zhruba 25 000 lidí. Celkem se do córdobské mešity vejde přes 50 000 lidí. Kolem medíny se rozkládala řada čtvrtí. Město i s nimi zaujímalo rozlohu 24 kilometrů od východu na západ a asi 6 kilometrů od severu na jih a byla v něm řada domů obklopených zahradami. Sčítání obyvatel provedené v Córdobě koncem 10. století ukázalo, že ve městě stálo asi 60 300 domů obývaných vysokými hodnostáři, 213 077 domů obývaných ostatními lidmi, 80 455 obchodů nebo dílen a mnoho hostinců nebo pronajatých či soukromých příbytků. Žádné křesťanské město západního světa nedosahovalo ani setiny z těchto čísel v počtu obytných domů a ani tisíciny v případě krámků a dílen. Córdobské čtvrti, které se rozkládaly kolem staré medíny, zpočátku nechránily hradby, ale za občanských válek byly vykopány příkopy a postaveny obranné valy. Směrem na západ se nacházelo devět předměstských čtvrtí. Na východě jich bylo šest, na severu tři a dvě na jihu, na protějším břehu řeky Guadalquiviru. Tato předměstí nebo okrajové čtvrti (arrabales) se rozlišovaly podle jmen. Známe například předměstí “pekařů”, předměstí “obchodů prodavačů sladké bazalky”, “zahradu divů”, předměstí “mešity neštěstí” a další s neméně poetickými názvy. Stejně významná jako córdobské městské jádro byla sídla chalífů Madína az-Zahrá a Madína az-Záhira. Druhé z nich postavil Almanzor, chráněnec chalífy Hišáma II. (976-1009). Madína az-Zahrá byla vzdálená asi osm kilometrů od Córdoby a nechal ji postavit chalífa Abdurrahmán III. (936). Muslimští kronikáři podávají podrobné zprávy o tomto paláci, z něhož po jeho zničení dvěma požáry, několikerém vyrabování zfanatizovanými davy v průběhu 11. století a po staletích, kdy byl ponechán svému osudu, zbyly jen sutiny. Stavební práce na tomto paláci začaly v roce 936 a trvaly čtyřicet let. Bylo při nich použito pravděpodobně na 4312 převážně mramorových sloupů. V sálech byly mramorové desky pokryté zlatými fóliemi a vykládané drahokamy. Do nich se pak ryly květinové motivy. Při výzdobě Madíny az-Zahrá bylo použito hodně zlata, stříbra a rtuti. Palác měl tvar obdélníku, který od východu na západ měřil 300 metrů a od severu na jih asi 700 metrů. Dochované popisy zřejmě poněkud přehánějí. Tak například al-Makkarí vypráví, že “v paláci byl postaven také sál, jehož strop byl ze zlata a mramoru velké tloušťky a čistého zabarvení v rozličných odstínech. Stěny sálu byly jako strop. V jeho středu byla umístěna perla neporovnatelné krásy, kterou Lev, císař Konstantinopole, daroval Abdurrahmánovi III. Střešní tašky tohoto paláce byly ze zlata a stříbra. Uprostřed sálu stála velká nádrž plná rtuti. Po stranách bylo osm dveří, jež spojovaly oblouky ze slonoviny a ebenu vykládaného zlatem a rozličné druhy drahých kamenů, jimiž byly posázeny sloupy z barevného mramoru a čistého berylu. Slunce pronikalo dveřmi a jeho paprsky ozařovaly strop sálu i jeho stěny a vydávaly světlo, z něhož přecházel zrak. Když chtěl Abdurrahmán III. poděsit někoho ze svého dvora, pokynul jednomu ze svých otroků, aby zamíchal rtuť, a tu se v sále objevila zář, jako kdyby šlehal blesk, a všechna srdce zachvátil strach, až si všichni, kdo tam byli, připadali jako omámení, zatímco rtuť se dále vlnila”. Všechny popisy paláce Madína az-Zahrá se zdály být fantastické. Ale trpělivé vykopávky z posledních let tyto fantazie potvrzují. V mnoha případech kronikáři v popisech velkoleposti Madíny az-Zahrá nepřeháněli. Podle vzoru Madíny az-Zahrá postavil Almanzor (979) pro svou potřebu další palácové město, které nazval Madína az-Záhira. To bylo zničeno počátkem 11. století při vzpourách, k nimž došlo během rozpadu chalífátu. Z palácového města se mnoho nedochovalo, protože dobyvatelé ho vydrancovali a srovnali se zemí. Dodnes se zachoval pouze jeden pohár ve valencijské katedrále; nápis na noze naznačuje jeho původ, protože opisuje legendu o az-Záhiře. Podle důvěryhodného pramene bylo v Córdobě asi 3000 mešit a na 300 veřejných lázní určených výhradně ženám. Abychom měli představu o córdobských stavbách z 10. století, stačí připomenout, že současná kanalizační síť využívá z velké části kanalizaci, kterou pro své město vybudovali córdobští chalífové. V muslimských městech bylo málo volných prostranství, a proto se trhy neboli súky konaly v některých ulicích v určitých obdobích nebo celoročně. Když se těchto měst zmocnili křesťané a změnili jejich urbanistické uspořádání, části některých ulic byly zbořeny a vznikla náměstí. To byl případ Valencie (14. století), Jaénu (15. století), Granady, Málagy, Córdoby, Sevilly, Antequery a Lojy (16. století). Trh neboli súk měl v muslimském Španělsku velký význam. Konal se v jakékoli rozšířené části ulice, kde vznikl shluk stánků bez ladu a skladu a chumel prodávajících a nakupujících. Zvláště oblíbené byly křižovatky důležitých ulic nebo ulice v blízkosti mešity. KŘESŤANSKÁ MĚSTA Křesťanská města na poloostrově byla buď téměř po jedno století neobydlená, jako například León, Astorga a Lugo, nebo z nich byli muslimové vyhnáni, což byl případ Pamplony, Barcelony a Gerony. Kromě nově postaveného Ovieda byla všechna ostatní města římského původu. Křesťané respektovali jejich geometrickou urbanistickou strukturu, jejímž základem byly cardo a decumanus, hlavní kolmo se protínající cesty, jejichž průsečík tvořil střed města. Obsazení starých měst křesťany však neznamenalo zrod městského života. Noví obyvatelé byli pastýři a rolníci, kteří vyměnili svá venkovská obydlí za lepší, ale jejich organizace zůstávala nadále rudimentární. Skutečně městský život začal vznikat a zvolna se rozvíjet až v 11. století. Při křesťanském znovuosídlování se v pustých oblastech zakládaly osady, které byly z obranných důvodů budované na návrších nebo na soutoku dvou řek. Jejich obvod měl kruhový tvar podle kopce nebo hory, kde byly založeny, a obklopovaly je hradby. Nejvýše stála pevnost chránící palác nebo kostel. Ulice směřovaly vždy z nejvýše položeného místa osady k jednotlivým částem hradeb; a podél hradební zdi obvykle vedla ulice umožňující spojení mezi obránci. Půdorys těchto osad se vždy podobal kolu s několika paprsky. Městská jádra byla stlačena uvnitř hradeb, a proto tam nebyla náměstí ani hřbitovy. Mrtví byli pohřbíváni uvnitř kostelů. Osady mívaly určité místo vně hradeb, kde se pořádaly trhy a periodicky se odehrávaly veškeré obchodní transakce, protože stálé krámy v západních královstvích téměř neexistovaly. V porovnání s muslimskými byla křesťanská města velice chudá. V 10. století nežilo v Leónu více než 7000 obyvatel, což ovšem v celoevropském měřítku byl zjevně vysoký počet. Zároveň zde existovalo sotva půl tuctu krámů. MUSLIMSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ Zatímco jinde v Evropě bylo hospodářství nevyvinuté, na muslimském území se zrodila velmi zajímavá městská ekonomika založená na obchodování mezi městem a venkovem a na obchodu mimo poloostrov. Obchod usnadňovala jedinečná síť silnic, která spojovala ostatní muslimská města s Córdobou. Zahraniční obchod se provozoval se severní Afrikou, Blízkým východem a střední Evropou. Do severní Afriky se vyvážely tkaniny, olej a zbraně a dováželo se odtamtud výhradně zlato pocházející z jediných dolů - v Súdánu. Z Blízkého východu se importovalo koření, hedvábí a luxusní zboží obecně výměnou za olej a zlato. A ze střední Evropy se dopravovali otroci výměnou za zlato a stříbro. Obchod s otroky byl v dějinách muslimského Španělska velmi důležitý. Na dvoře Abdurrahmána III. žilo 3750 otroků (Slovanů) a v jeho harému bylo asi 6300 žen. Španělští muslimové vlastnili hodně otroků a kromě toho sami otroky dále vyváželi na trhy v severní Africe, Egyptě a dokonce až v jižní Arábii. Bílí otroci pocházeli z východní Evropy a existovalo několik cest, po nichž karavany s otroky putovaly. Nejdůležitější cesta vedoucí do Španělska začínala v Praze. Vedla přes Německo, kde se v Koblenci platily čtyři dínáry jako daň za hlavu, a končila v Barceloně nebo Pamploně, kde fungovala školící zařízení, a dokonce i zařízení připravující eunuchy. Zde se otroci prodávali, a potom převáželi do muslimského Španělska. Po nezdarech muslimů v Byzanci a Arménii v 10. století cena otroků, kteří se získávali pouze na slovanských územích, značně vzrostla a Slovan (eslavo) byl ztotožňován s otrokem (esclavo). Ceny za otroky byly velmi rozdílné a závisely na rase, původu a dovednostech. Za černocha se platilo asi 200 dirhamů. V roce 912 stála “sličná a půvabná dívka” 150 dínárů. Núbijku bylo možno získat za 300 dínárů (nejvíce byly ceněny jako konkubíny). Bílá otrokyně bez vzdělání stála nejméně 1000 dínárů. Nejvíce se platilo za otroky, kteří měli umělecké schopnosti a vzdělání; například v roce 912 byla jedna zpěvačka prodána za 14 000 dínárů, z nichž tisíc dostal zprostředkovatel. Obchod s otroky byl hlavně v rukou Židů. Existovaly dokonce i příručky pro kupce otroků, v nichž se zaznamenávaly prostředky používané prodavači k lepšímu odbytu jejich zboží. V jedné z nich se například poznamenává, že “kupec radí dívkám, aby se projevovaly tak, jako že důvěrně znají starce a ostýchavce a že je mají rády. Mladíkům, aby naproti tomu dávaly najevo svou hrdost, a tím si získaly jejich srdce. Jedné otrokyni barví bříška prstů na červeno. Černošce do zlatova a červena. Žluté otrokyni zase na černo. Bělošky oblékají do vzdušných, tmavých a růžových šatů; černošky naopak do šatů červených a žlutých, napodobujíce tak přírodu, která taktéž zvýrazňuje kontrasty u květin”. Společenské postavení otroků v muslimském Španělsku bylo velmi dobré. Jedno přísloví říká, že “nejhorší člověk je ten, který jídá sám, sedává v židli bez podušky a bije svého otroka”. Roku 939 otrok Nachda dokonce vedl muslimské vojsko proti králi Ramirovi II. Leónskému. Během 10. a 11. století hráli otroci důležitou úlohu na dvorech chalífů a vládců “taifských” království (arabsky mulúk at-tawá‘if - dílčí království), protože mnohdy usměrňovali politiku svých pánů. Muslimské Španělsko zásobovalo celou západní Evropu zlatem a stříbrem, za které získávalo otroky. Z tohoto zlata a stříbra se v evropských křesťanských zemích razily mince. Evropské mincovnictví natolik záviselo na muslimském zlatě, že jakmile došlo ke změně u španělských muslimských mincí (kolem roku 916), obsah zlata v mincích západoevropských zemí i jejich váha se rovněž změnily. Muslimská zlatá mince se jmenovala dínár a stříbrná dirham. Španělští chalífové razili velké množství mincí obojího druhu. Abdurrahmán III. (921-961) dokonce vybral za jeden rok 200 000 dínárů jako ražebné, což znamená, že toho roku bylo vyraženo přes milion dínárů. Dínár vážil 3,89 gramu. Velmi rozvinutá byla řemeslná výroba. Názvy většiny současných řemesel ve španělštině jsou muslimského původu. Například hrnčířství (alfarería), sedlářství (guarnicionería), výroba gagátových předmětů (azabachería), výroba předmětů ze slonoviny (marfilería) nebo voňavkářství (perfumería). Prosperity dosáhl důl na rtuť v Almadénu, rozvinula se textilní výroba, vlnařství, využití lnu a konopí, hedvábnictví v Almeríi a Córdobě, výroba koberců a usní (kordovánu a marokénu), používání papíru (který byl znám už v předcházejícím století a později se dostal do Evropy) a rozšířilo se také využití skla. Barvíři znali červené barvy (používali červce nopálového nebo mořenu barvířskou) a modř (boryt barvířský) a jejich různé odstíny (košenilové barvivo). Silný impuls dostalo také polní hospodářství. Kromě lnu a konopí se pěstovaly mandloně, fíkovníky a citronovníky. Na celém muslimském území bylo velmi rozšířené pěstování olivovníku. Maximální rozlohy rovněž dosáhly lesy. Chov dobytka se soustředil převážně na chov koní, protože kůň byl válečným prostředkem. V polním hospodářství hrál významnou úlohu osel. A rozšířilo se také holubářství. KŘESŤANSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ Na křesťanském území se zřetelně odlišily dvě hospodářské oblasti: Astursko-leónská oblast byla velice chudá. Tamní králové dokonce ani nerazili mince. V pramenech sice existují zmínky o cenách zboží, ale platilo se v naturáliích nebo neraženým stříbrem. Obchod se téměř neprovozoval, protože osady tíhly k soběstačnosti. A vesnice si vyměňovaly některé výrobky na primitivním trhu, protože obchodní krámy - vyjma Leónu - byly neznámé. Až koncem 10. století se v listinách objevily zmínky o mincích ražených leónskými králi. Bermudo II. (984-999) byl pravděpodobně prvním panovníkem, který dal do oběhu vlastní měnu, i když se její ukázky stejně jako platidla Alfonse V. Leónského (999-1028) nedochovaly. První dochované mince leónské dynastie pocházejí z období vlády Ferdinanda I. (1037-1065). Řemeslníci - tkalci, zedníci, nožíři a sedláři - stěží zajišťovali veškerou nezbytnou produkci. Základní význam mělo polní hospodářství spolu s chovem dobytka. Proto se po získání práva vlastnit volnou půdu (presura) začala využívat řada dosud pustých oblastí jako pole nebo pastviny. Ovce se dokonce stala peněžní jednotkou ekvivalentní solidu. Pyrenejská oblast tvořila mezičlánek mezi oblastí astursko-leónskou a muslimskou. Prostřednictvím cest, které je spojovaly s Evropou (přes Pamplonu-Roncesvalles a přes Barcelonu-Pertús), putovalo muslimské zlato výměnou za otroky a kožešiny většinou ze střední Evropy. Barcelonská hrabata a pamplonští králové razili zlaté a stříbrné mince muslimského typu, ale při svých transakcích přijímali i muslimskou nebo evropskou měnu. Hojně doloženy jsou v pyrenejské oblasti i trhy. Námořní výprava válečné i obchodní povahy, která vyplula roku 891 z Empúriesu na katalánském pobřeží do Pechiny u Almeríe, je jasným dokladem obchodu mezi křesťany a muslimy. Řemeslo, přirozeně rodinné povahy, se v dokladech zmiňuje velice zřídka, vyjma mlýnů a hamrů poháněných vodními koly. Slavné byly zbrojírny v Pamploně. Avšak základem tehdejší ekonomiky bylo polní hospodářství, zvláště pěstování obilovin a vinné révy, a chov dobytka. KULTURA Hispanomuslimská kultura V 10. století dosáhl kulturní vývoj vysoké úrovně. Hispanomuslimská kultura tvořila základ celé evropské středověké kultury kromě náboženství a její vliv sahal prakticky až do renesance. Počátek španělské muslimské kultury spadá do období vlády východního abbásovského chalífy Abú Dža’fara al-Mansúra (754-775), který podnítil studium všech vědních oborů. Během jednoho století získali muslimové veškeré informace o předchozích kulturách, začali ověřovat a opravovat dřívější vědecké poznatky a zároveň vytvořili techniku a pokusné nástroje, jež byly na vyšší úrovni než řecké. Kulturní rozkvět, patrný v Córdobě již během 9. století, vrcholil. Byla-li zprvu všechna tato kultura importovaná, prováděli od 10. století hispanomuslimové samostatná bádání a učinili množství objevů ve všech vědních oborech. Zájmy španělského chalífy Abdurrahmána III. (912-961) charakterizuje následující příhoda. Když chtěl byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos uzavřít smlouvu (949) s córdobskou vládou, nenašel lepší prostředek jak si příznivě naklonit Abdurrahmána III., než mu věnovat Dioskoridův kodex O léčivých látkách (De materia medica) psaný zlatým písmem a zdobený miniaturami rostlin. Znalost Dioskoridova díla se v muslimském Španělsku rychle rozšířila, neboť byzantský mnich Níkoláos a jeho židovský přítel Hasdaj ibn Šaprút, chalífův ministr a lékař, ho přizpůsobili vědecké terminologii užívané na poloostrově. Je obtížné popsat stručně v několika řádcích přínos a význam španělských muslimů pro evropskou kulturu. Přestože půjde jen o velmi zběžný a povrchní přehled, uvedeme alespoň některá jména prvních učenců. Studium matematiky podmínila znalost a rozšíření díla o algebře napsaného al-Chwárizmím pro chalífu al-Ma’múna v roce 830. Práce napsaná proto, “aby byly usnadněny operace, jež vyžadují potřeby života, bez jiného vyššího cíle”, se stala základem těchto studií až do renesance. Nejvýznačnějším matematikem celého evropského středověku byl Madriďan Abú-l-Kásim Maslama (†1007). Přeložil a upravil jedno z Ptolemaiových děl. Vydal a opravil také Astronomické tabulky al-Chwárizmího, které přizpůsobil córdobskému poledníku a perskou chronologii nahradil arabskou. Toto dílo recenzoval Angličan Adelard z Bathu (1116-1142) ve spise Ezich Elkauresmi… ex arabico sumptus, čímž na Západě zavedl islámskou trigonometrii, zvláště pak funkce sinus a tangens. Kromě dalších matematických děl napsal Maslama první známou Obchodní aritmetiku. Dalším, ve své době velmi slavným matematikem, z jehož díla se však nic nedochovalo, byl Abdurrahmán ibn Ismá’íl ibn Badr, Maslamův současník. Býval nazýván “španělským Eukleidem”. Seznam jmen muslimských matematiků 10. a hlavně 11. století je nevyčerpatelný. Biografické příručky jsou jich plné. A ačkoli se v určitých případech opravdu jen podělili o dědictví, jistě také zažili okamžiky slávy, které ve Španělsku pravděpodobně neměly obdoby. Velmi významný byl přínos španělských muslimů na poli medicíny. Všeobecně známá byla díla damašského lékaře Jahji ibn Sarafijún, v latinských textech nazývaného Serapion Starší (2. polovina 9. století), který napsal dvě lékařské kompilace, rozšířené po celé Evropě prostřednictvím překladu Gerarda z Cremony v Toledu (12. století). Ale skutečného významu nabyla lékařská studia až po úpravě již zmíněného Dioskoridova díla. Nejvýznamnějším chirurgem v 10. století byl Córdoban Abú-l-Kásim az-Zahráwí (936-1013), který byl lékařem chalífy al-Hakama II. Napsal klasické středověké dílo Metoda (at-Tasríf), lékařskou encyklopedii složenou z třiceti oddílů, v nichž popisuje zajímavé metody přípravy léků destilací a sublimací. Nejslavnější část tvoří tři knihy věnované chirurgii, z nichž vynikají především kapitoly o porodnictví a dále o očním, ušním a zubním lékařství. Jsou v nich i kresby jednotlivých chirurgických nástrojů. Také toto dílo přeložil do latiny Gerard z Cremony (ve 12. století v Toledu), a potom bylo znovu přeloženo do provensálštiny, hebrejštiny, kastilštiny a dalších jazyků. Ve středověku je jako příručku používali všichni evropští lékaři. Řadu významných lékařů by bylo možno značně rozšířit, ale zmíníme se už jen o Abdurrahmánovi ibn al-Wáfid (997-1074?) z Toleda, který sepsal důležitý spis nazvaný Kniha o jednoduchých lécích pojednávající o léčivech a shrnující dřívější vědomosti i jeho vlastní poznatky a zajímavá pozorování. Rovněž toto dílo přeložil do latiny Gerard z Cremony. Studenti medicíny se učili od lékaře, který s nimi navštěvoval nemocné. Učení bylo obtížné, protože zde na rozdíl od Orientu v 10. století neexistovaly nemocnice. Lékaři praktikovali botaniku, zoologii a další přírodní vědy, protože si sami připravovali léky. Jednou z nejvíce a nejlépe pěstovaných věd byla astronomie. Na rozdíl od orientálních astronomů, jejichž bádání bylo spojeno s astrologií, španělští astronomové se vyznačovali kritickým postojem k jednotlivým vědeckým systémům. Dochované knihy svědčí o hojném použití řady obstojných nástrojů na přesné měření, jako byly rovné nebo sférické astroláby, kvadranty, hvězdné mapy a podobně. Již zmíněný madridský matematik Maslama sepsal komentář k Ptolemaiovu dílu Planisférium, který byl roku 1143 přeložen do latiny. Španělský astronom Aríb ibn Sa’d byl autorem astronomického kalendáře, převedeného do latiny biskupem Recemundem z Elviry. Mimořádně významným astronomem byl Arzachel ( az-Zarkalí, španělsky Azarquiel, Toledo, 1029?-1087?). Byl nejlepším astronomickým pozorovatelem své doby a vynalezl zdokonalený astroláb zvaný “azafea”. Sestavil také proslulé Toledské tabulky (Tablas toledanas), které ovlivnily evropská astronomická bádání ve 12. a 13. století před sestavením Alfonsovských tabulek (Tablas alfonsíes, podle kastilského krále Alfonse X. Moudrého), které je nahradily. Alfonsovské tabulky jsou však odvozeny z toledských. Abychom uvedli stěžejní díla z jiných oblastí vědy, zmíníme se o Rukověti lékaře pro poznávání rostlin, anonymním spise pojednávajícím o botanice. Dílo anticipuje renesanční dělení na čeledi, rody a druhy a zkoumá stonek, kořen, barvu, velikost, chuť a použití rostlin. K tomu jsou připojena jména, pod kterými byla každá rostlina známa v klasické řečtině, byzantské řečtině, latině, arabštině, lidové arabštině al-Andalusu, berberštině, perštině, syrštině a v románském jazyce, přičemž se někdy rozlišují jednotlivé dialekty, jimiž se na poloostrově hovořilo. Rovněž klasickým dílem, tentokrát v oblasti zemědělství, byla práce Ibn Wáfida (11. století) Kniha o zemědělství. Používali ji ti, kdo chtěli obdělávat půdu na vědeckém základě. Kniha byla tak významná, že se dočkala překladu do kastilštiny a její vliv byl patrný ještě v dílech napsaných v 16. století. Filosof Ibn Masarra (883-931) založil na základě racionalistické teorie a muslimského mysticismu školu, která ovlivnila pozdější filosofii Ramóna Llulla (1235-1315) a Dunse Scota (1270-1308). Mnoho básníků vytvořilo obdivuhodná umělecká díla. Na veršované vyznání lásky se odpovídalo opět veršem, k němuž se připojila stručná poznámka v próze s kladným nebo záporným vyjádřením. Základními tématy této poezie byla platonická láska a víno. Z tehdejších básníků stojí za zmínku alespoň at-Tálik († 1009) a Ibn Abdrabbihi († 940). V každém vědním oboru - v botanice, zoologii, přírodních vědách, zemědělství a tak dále - existoval alespoň jeden hispanomuslimský učenec, jehož spisy ovlivnily pozdější evropská bádání. Knihovny byly početné a bohaté. Chalífa al-Hakam II. (961-976) vlastnil knihovnu s více než 400 000 svazků. Měl své agenty ve všech centrech vzdělanosti v Orientě, kteří byli pověřeni získávat poslední knižní novinky, a platil vysoké ceny za to, aby se mnoho knih rozšířilo v Córdobě dříve než v samotném Orientě. V tehdejší Córdobě působily tisíce opisovačů a iluminátorů. Mnozí opisovači pracovali za pevnou mzdu a nebyli placeni od kusu, aby se ve spěchu nedopouštěli v práci chyb. Také vzdělávací systém španělských muslimů v 10. století dosáhl vysoké úrovně. Oficiální ani povinné vzdělání neexistovalo, ale povinnou školní docházku vyžadovalo veřejné mínění. Žáci se učili nejprve číst a psát podle Koránu, a potom se věnovali předmětům, které se jim nejvíce zamlouvaly. Vysokoškolskou výuku chápali učitelé spíše jako povinnost vlastní každému učenému věřícímu než jako způsob obživy. Proto mnoho soudců, imámů, správců a ministrů vyřizovalo dopoledne oficiální záležitosti a odpoledne chodili vyučovat do mešity. Vědomosti byly první podmínkou toho, aby někdo mohl být učitelem. Slavný Málik říkal: “Máme čestné, velmi zbožné muže, ale neučte se od nich, jestliže nevědí, neboť některým lze svěřit poklad; jde-li však o výuku tradic, byť dávají velmi najevo, kdy a kde o nich slyšeli, nelze jim důvěřovat.” Vyučování probíhalo v mešitě; žáci seděli na podlaze kolem stojícího učitele a měli na paměti větu přisuzovanou Mohamedovi: “Naučit se jedinou kapitolu vědění je významnější, než při modlitbě padnout stokrát na tvář.” Výuka trvala tak dlouho, dokud žák učivo nezvládl. Prázdniny byly neznámé vyjma pátků (posvátného dne odpočinku), dnů muslimských vánoc, velmi deštivých dnů a některých svátků, které křesťané a muslimové slavili společně, například svatého Jana. Ve všech mešitách muslimského světa byli španělští učitelé, kteří soupeřili s místními. Stalo se například, že jeden Sevillan chtěl dokázat, že Španěl může vysvětlovat arabskou mluvnici lépe než kdokoli jiný. Vydal se do Basry, kde napsal své dílo slavný gramatik Síbawajhi, a dosáhl svého cíle na tamní proslulé gramatické škole. Tvůrci a nositelé muslimské kultury, která byla psána v arabštině, obvykle hovořili románsky. Zeměpisec al-Mukaddasí (Elmocadasí, konec 10. století) ujišťoval, že Španělé, s nimiž se setkal v Mekce, užívali dva jazyky - těžko srozumitelnou variantu arabštiny, odlišnou od arabštiny užívané na východě, a další jazyk, který se podle něho podobal řečtině. O něco později slavný básník a učenec Ibn Hazm (Aben Hazam, † 1063) uvádí jako zvláštní výjimku případ arabské rodiny, která “zachovávala svůj původní jazyk, neuměla hovořit románsky, nejen muži, ale i ženy znali pouze arabsky”. Křesťanská kultura Ve srovnání s muslimskou kulturou byla kultura astursko-leónských křesťanů velmi chudá. Objevilo se jen několik komentářů k biblickým textům (napsané Beatem z Liébany), stručná Kronika Alfonse III., kopie děl svatého Augustina, svatého Isidora a svatého Jeronýma a několik odkazů na klasická díla římská. Tato kultura byla v zásadě mozárabská a její hlavní výtvory představují Sevillská bible (Biblia Hispalense) a Vigilův kodex (Codex Vigilanus). Naprosto chybí texty o matematice nebo jiných praktických vědách. Významné jsou však mozárabské stavby, například kostel sv. Michala (San Miguel) v Escaladě (931), sv. Jakuba (Santiago) v Penalbě (931-937), Panny Marie (Santa María) v Melque, sv. Cebriána (San Cebrián) v Mazote, sv. Michala (San Miguel) v Celanově nebo sv. Baudilia (San Baudilio) v Berlanze. Kultura pyrenejských křesťanů vycházela pochopitelně také z Bible. Křesťané si však uvědomovali velký význam muslimské kultury a přeložili mnoho děl o matematice, geometrii, astrologii, hudbě a podobně z arabštiny do latiny. Roku 954 byla přeložena v ripollském klášteře (Gerona) encyklopedie, která obsahovala texty o sestrojování a používání astrolábu a kvadrantu. Komunita ripollského kláštera, založeného hrabětem Guifredem I. Chlupatým (888), si v 10. století uvědomila s citlivostí, která byla na tehdejší dobu nečekaná, význam španělské muslimské kultury. Začala zde překládat zmíněná vědecká díla z arabštiny do latiny, přičemž byly poprvé převedeny - s přirozeným kolísáním - termíny, které byly latině cizí, například alhidáda a azafea, azimut a almukantarat, zenit a nadir, nebo názvy souhvězdí Aldebaran a dalších hvězd s uvedením jejich rovníkových souřadnic. Ale Ripoll byl jen jedním ze středisek, které známe díky dochovaným dokladům a kodexům. Na území dnešního Katalánska pobýval mnich Gerbert z Aurillaku - pozdější papež Silvestr II. - a učil se tam svobodným uměním. V roce 984 žádal, aby mu z Katalánska bylo posláno dílo O násobení a dělení čísel (De multiplicatione et divisione numerorum) napsané učeným Josephem Hispanem, autorem, který se však obtížně identifikuje. Z těchto středisek se díla přeložená do latiny rozšířila po celé Evropě a znamenala počátek evropské kulturní obrody. Rozkvět španělské muslimské kultury pokračoval ještě v 11. století do příchodu Almorávidů a v některých oblastech dosáhl vrcholu. Obecně ale tato výjimečná kultura rychle upadla. Po vpádu Almorávidů - vylodili se na poloostrově roku 1086 - došlo k exodu muslimských učenců do jiných islámských zemí a zůstala po nich pouze jejich díla, jež pak křesťané postupně překládali do latiny. Na těchto překladech už se nepodíleli jen křesťané z Pyrenejí, ale i řada Němců, Angličanů a dalších Evropanů, kteří přesídlili nejprve do údolí Ebra - do Huesky, Tarazony, Nájery, Zaragozy a Pamplony, a potom do Toleda, aby se účastnili této významné kulturní činnosti. POLITICKÁ ORGANIZACE CHALÍFÁTU Chalífa byl dědičnou hlavou vlády, nejvyšším soudcem a vrchním velitelem vojska. Proto byla Córdoba výrazně administrativním městem centralistického typu. Moc měl v rukou chalífa, který byl nejvyšší autoritou obce věřících. Uděloval a odebíral funkce, kdy chtěl a komu chtěl bez ohledu na původ nebo náboženství. Za chalífátu tak zastávali ve Španělsku nejrůznější úřady Berbeři stejně jako Hispánci nebo Slované, muslimové stejně jako křesťané a Židé. Ve správě působil vedle chalífy komoří (hádžib). Příjmy státní pokladny byly odlišeny od vlastních příjmů chalífy. První se dělily na tři stejné části: jedna sloužila k udržování armády, další k výstavbě veřejně prospěšných nebo strategicky významných staveb a o třetí díl se zvyšovaly státní rezervy. Z chalífových soukromých příjmů se hradila údržba náboženských nebo veřejně prospěšných budov a dobročinných institucí. Daně se platily podle ustanovení Koránu. Zvláště nepopulární byly ty, které Korán nestanovil, a přesto byly vybírány. Za časů prvního chalífy Abdurrahmána III. došlo ke sjednocení všech mincoven do jedné zvané dár as-sikka. Podle hodnověrných údajů se prostředky vybrané do pokladny chalífátu v letech 912 až 951 rovnaly 20 milionům dirhamů. Za vlády al-Hakama II. (961-976) a před chalífovou smrtí se vybralo už 40 milionů dirhamů. V 10. století ještě přetrvávalo členění na kraje (kuwar, sg. kúra) a pohraniční marky (thughúr, sg. thaghr), jejichž uspořádání však bylo odlišné: Zaragoza byla hlavním městem “Horní marky”, Toledo a posléze Medinaceli (od roku 946) “Střední marky” a Coimbra “Coimberské marky”, která se nazývala i jinak a často se zaměňovala s markou předcházející. Kraje spravoval správce (wálí), kterého vybíral chalífa z příslušníků nejvýznačnějších místních rodů; marky spravoval generál (ká‘id), jemuž se říkalo sáhib ath-thaghr. Spravedlnost vykonávali soudci (kudát, sg. kádí), kteří byli jmenováni chalífou. Soudce musel mít vysoké právnické vzdělání a hluboké vědomosti o morálce. Dále musel být bezúhonný, laskavý a vést prostý život. Neměl zástupce, ale pracoval s mnoha pomocníky. Nezasahoval do sporů Židů nebo křesťanů, pokud se netýkaly muslima, neboť Židé a křesťané měli své vlastní soudnictví. Rozsudky byly zapisovány do zvláštních knih. Někteří soudci doprovázeli vojsko při jeho taženích. Kompetence všech soudců chalífátu byly stejné. Córdobský soudce (kádí al-džamá‘a) neměl pravomoc nad ostatními, neboť jeho jurisdikci podléhal jen córdobský kraj. Odlišoval se od nich pouze tím, že měl význačné postavení v radě právníků, jíž předsedal chalífa. Jednou ze zvláštních kompetencí córdobského kádího bylo vést páteční společnou modlitbu; dále, podle Ibn Sáhiba, byl poslední instancí ve sporech týkajících se závětí (wasájá), nadací (ahbás), rozvodů (atlak), vyhlašování interdiktů (tahdžír), dělení pozůstalostí (kisám), dědictví (mawárít) a spravování majetku sirotků. Po kádím následoval v córdobské hierarchii zmocněnec pro pozůstalosti (sáhib al-mawárít) a zmocněnec pro trhy (sáhib as-súk). První měl na starosti oficiální kontrolu pozůstalostí při částečném nebo úplném vydědění a byl pravděpodobně pověřen zaznamenávat úmrtí jak muslimů, tak Židů a křesťanů. Zmocněnec pro trhy (sáhib as-súk) se staral o inspekci trhů a o kontrolu prodávaného zboží. Tato funkce se později zavedla i v křesťanských městech pod upraveným názvem (zabazoque). Existovali také sáhib al-madína a sáhib aš-šurta, dvě občansko-právní funkce, které křesťané později napodobili a dali jim názvy zabalmedina a zabazorta. Sáhib al-madína byl nejvyšším městským úředníkem a sáhib aš-šurta velel policii. Toto uspořádání přetrvávalo v 11. století, v období taifských království, a z nich přešlo zčásti i do křesťanského Španělska. Základ vojska tvořili stálí žoldnéři. V dobách vojenských výprav se k nim připojovali další placení vojáci, ti, kteří měli vojenskou povinnost, a dobrovolníci. Potomci Arabů “byli špatnými vojáky, špatně jezdili na koni a postrádali odvahu a ukázněnost” (Ibn Hawkal). Kolem roku 980 provedl Almanzor velkou vojenskou reformu - sestavil vojenské sbory o 5000 mužů s tím, aby v každém vojenském sboru byly zastoupeny pokud možno všechny kmeny; zvýšil počet mamlúckých žoldnéřů a hledal dobrovolníky i žoldnéře v severní Africe. Za Almanzora se pro “svatou válku” na poloostrově dalo naverbovat mnoho Berberů, buď z avanturismu, nebo proto, aby získali kořist. Výpravy se pořádaly obvykle v létě (as-sajfa neboli aceifa), protože vojsko se živilo tím, co nacházelo při postupu, neboť neexistovala intendanční služba. Velký pěchotní šik chránilo vpředu a po křídlech jezdectvo. Vojáci nosili dlouhý a těžký meč a štít; jezdci na koních lehká kopí, kožený štít (adarga) a šavli. Almanzor našel v Africe nevyčerpatelný zdroj mužů, kteří se na poloostrově necítili jako přistěhovalci. Devět vln Berberů značně zvýšilo počet obyvatel Córdoby. Afričané byli zřejmě dvou různých kategorií: řádní rekruti nazývaní murtazika, kteří dostávali žold a příslušnou část kořisti; a dobrovolníci, kteří přeplouvali úžinu, aby se zúčastnili letních tažení, a kteří dostávali jen část kořisti a v případě vítězství odměny v naturáliích. Po Almanzorově reformě byla základem organizace vojenských sborů (5000 mužů) pětková soustava s těmito velitelskými funkcemi: amír ká‘id nakíb aríf názir 5000 mužů 1000 200 40 8   1000 200 40 8   1000 200 40 8   1000 200 40 8   1000 200 40 8   mužů mužů mužů mužů   Chalífa měl absolutní moc. Do roku 929 měl titul emíra a po tomto roce titul chalífy, čímž se rozpadla právní fikce jednotného chalífátu, která přepokládala uznávání duchovní svrchovanosti abbásovského chalífy v Bagdádu. Abdurrahmán III. (912-961) byl druhým chalífou, který rozbil jednotu muslimů a považoval se za duchovního a politického vůdce poloostrovních a severoafrických muslimů. Nový chalífa byl volen z četných potomků zesnulého chalífy. Chalífův dvůr měl velice komplikovaný a přísný protokol a sloužilo na něm velké množství lidí. Například na dvoře Abdurrahmána III. bylo 3750 otroků a 6300 žen. Princové s chalífskou krví žili v palácích vzdálených od dvora, který sídlil ve městě Madína az-Zahrá u Córdoby. ORGANIZACE PYRENEJSKÝCH KŘESŤANŮ Existovaly dvě typově odlišné oblasti - jedna s centrem v Pamploně, kde vládl král (rex); a druhá zahrnující větší část Pyrenejí, kde působila hrabata závislá na franských panovnících. a) Pamplonská oblast. Dochované doklady neumožňují přesně zjistit, jaká byla správa monarchie. Území bylo rozděleno na celky zvané honores, které jak hospodářsky, tak soudně a vojensky spravoval tenente. Organizované vojsko v té době nabylo útočné povahy. Právě pamplonské vojsko zahájilo roku 920 reconquistu, když násilně obsadilo v oblasti Riojy města Nájeru, Vigueru a Calahorru, z nichž poslední zase ztratilo. K pokračování reconquisty došlo až v 11. století. Moc byla v rukou krále, který ji musel předávat svému nejstaršímu legitimnímu synovi. Pamplonská monarchie byla zjevně pod silným vlivem franských institucí. V první polovině 10. století byla v Pamploně zavedena řada funkcí, jejichž nositelé tvořili královský poradní sbor (curia regia nebo také curia real). Nejdůležitějšími funkcemi byly: armiger, pověřený nošením králova meče a zastupováním krále ve vedení vojska, dále mayordomo, šéf palácové správy; taliator nebo offertor, který obsluhoval krále u tabule; scanciano nebo pincerna, který měl na starosti nápoje; botecarius, který opatroval sklepy; stabularius, který střežil stáje; cubicularius, pečující o královské komnaty; a thesaurarius, jenž opatroval cennosti. Tyto funkce byly pamplonskými králi přeneseny na leónský dvůr, a posléze se rozšířily na všechny středověké křesťanské dvory na poloostrově. b) Zbývající pyrenejská oblast se rozkládala od Aragónu až k Geroně a vládla v ní hrabata, která byla často potomky Franků. Hrabata zpočátku jmenovali franští králové a časem se jejich hrabství stala dědičnými, i když byla víceméně nominálně podřízena těmto králům. Tato podřízenost - která existovala de iure až do podepsání corbeilské smlouvy v roce 1258 - závisela do konce 10. století de facto na zdarech a nezdarech franské monarchie. K jejímu oslabení došlo nepochybně koncem 9. století v době barcelonského hraběte Guifreda I. Chlupatého. V 10. století byla i v ostatních katalánských hrabstvích zavedena dědičnost hraběcích titulů. Z dokladů je zároveň patrné, že se objevila i tendence dosáhnout faktické nezávislosti. K tomu došlo koncem století po vymření karlovské dynastie a po Almanzorových vpádech do Katalánska roku 985, kdy francouzský panovník neposkytl pomoc barcelonskému hraběti Borrellovi II. Tento politický trend potvrzovalo i sbližování katalánských hrabat s Římem a Córdobou po roce 1000. Závislost na Francii de iure však nebránila katalánským hrabatům přijímat specifický titul krále, ačkoli se často titulovali comes Dei gratia a princeps, dux citerioris Hispaniae a podobně, nebo používali tituly typické pro franskou dynastii. Z hlediska správního se každé hrabství dělilo na obvody s hradem, kde úřadoval místodržící (vicarius), hraběcí zmocněnec, který někde vykonával jen administrativní funkce a v nebezpečných oblastech funkce obranné. K tomu měl své podřízené (homines). Termín hrad se často kryl s termínem farnost. V čele každého hrabství stál hrabě, který si v Barceloně a Urgellu někdy přidával ještě titul markýze (jako hlavy pohraniční marky). Žádné katalánské hrabství teoreticky nemělo nadřazené postavení, i když velice brzy byla uznána nadřazenost barcelonského hrabětě nad ostatními hrabaty, kteří vládli v Geroně, Empúriesu, Rosellónu, Cerdani, Pallars-Ribagorze a Urgellu. Katalánská hrabata razila po celé 10. století mince, které byly napodobeninami mincí muslimských. Spravedlnost vykonávali soudci, přičemž se používalo některých nařízení (capitularia) a zvykového práva. Vojenskou službou byli povinni všichni muži, kteří uměli zacházet se zbraní. ORGANIZACE ASTURSKO-LEÓNSKÝCH KŘESŤANŮ Nejvyšší autoritou v astursko-leónské monarchii byl král (rex, zvaný také princeps). Správa se vyznačovala tím, že nerozlišovala majetek státní pokladny a soukromý majetek krále. Správními jednotkami byly celky zvané mandaciones a hrabství, kde obvykle vládl hrabě, jemuž podléhal sudí (merino) vykonávající správní, hospodářské, soudní a vojenské pravomoci. Astursko-leónské mince v tomto století patrně neexistovaly. Spravedlnost byla vykonávána tím nejelementárnějším způsobem podle zvykového práva nebo svobodné vůle soudců. V některých případech se používaly neoficiální kopie zákoníku Lex Visigothorum Vulgata, ale jeho ustanovení se v praxi neuplatňovala. Charakter tohoto primitivního soudního systému bývá někdy označován za germánský. Vojsko tvořili všichni muži, kteří dovedli zacházet se zbraní a byli připraveni bránit se muslimským útokům. V 10. století nemělo vojsko ještě útočnou povahu. Jeho dědičným velitelem byl král, kterému od poloviny století stál po boku štítonoš (armiger) nebo praporečník (alférez). Autorita krále vycházela z jeho původu a z jeho osobní statečnosti. Od poloviny 10. století se astursko-leónský král obklopoval - pod pamplonským vlivem - poradním sborem (curia regia) tvořeným řadou osob ve funkcích majordoma, číšníka, stolníka, sklepníka, maštalíře, pokladníka, komorníka a štítonoše. Někteří z jmenovaných obdrželi titul hraběte (comes). V 10. století prý měli leónští králové imperiální záměry a od časů Alfonse III. (866-910) si dokonce dávali titul imperátora. Leónský imperátor byl údajně panovníkem vyšší kategorie než ostatní křesťanští vládci a měl svrchované právo na zpětné získání celého gótského království zničeného muslimy. Studie věnované období 10. století často zdůrazňují titul imperátora, který údajně měli leónští králové počínaje Alfonsem III. A jako zdůvodnění se cituje mnohokrát opakovaný text uvádějící, že roku 905 “surrexit Sancius rex in Pampilona”, což se chápe v tom smyslu, že tehdy vzniklo pamplonské království jako jakási odnož “leónské říše”. Avšak celá teorie o imperiální povaze Leónu v 10. století vychází z několika dokumentů, které jsou bez výjimky falzy nebo kopiemi z 12. století, a jsou tudíž pro kvalitní historickou kritiku nepoužitelné. Původní doklady titul imperátora žádnému španělskému králi vládnoucímu v tomto století nepřiznávají, ani interpretace textu z roku 905 nemůže být správná, protože pamplonské království existovalo už v 9. století. Teorie o existenci “leónské říše” v 10. století počínaje králem Alfonsem III. Velikým je další ukázkou nacionalistického zaměření romantické historické školy. Profesor García Gallo jasně prokázal, že celá tato koncepce nemá vůbec žádné opodstatnění, protože všechny používané dokumenty jsou buď falzy, nebo pozdějšími kopiemi, do nichž bylo slovo imperátor vsunuto. POLITICKÉ VZTAHY MEZI KŘESŤANY A MUSLIMY Politické vztahy mezi křesťany a muslimy byly podmíněny muslimskou převahou. Muslimové zasahovali do života křesťanských států buď dosazováním krále na trůn (García Sánchez I. byl roku 934 prohlášen za pamplonského krále Abdurrahmánem III. a Sancho I. Tlustý byl roku 956 prohlášen za krále v Leónu za vojenské intervence samotného chalífy), nebo opakovanými nájezdy na křesťanské území (výpravy Abdurrahmána III. a Almanzora). Křesťané jen občas dosáhli nějakého dílčího vítězství, jež pozdější historiografie vychvalovala a zveličovala. Po celé 10. století křesťanská poselstva požadovala zásah chalífů do záležitostí zemí na severu. Příkladem córdobské převahy nad křesťanskými královstvími v tomto století je řada poselstev barcelonského hraběte Borrella II. (947-992) k al-Hakamovi II. Jestliže poselstva vypravená v letech 950 a 966 přinesla prosté smlouvy o míru a přátelství, pak poselstva z let 971 a 974 byla nepochybně výrazem vazalské podřízenosti barcelonského hraběte Córdobě a franské prameny potvrzují, že současníci neměli žádné pochybnosti o jejich skutečném smyslu. Mimořádný význam měla pro křesťany činnost pamplonské královny Tody. Pamplonský vliv reguloval politický život jednotlivých států v křesťanském Španělsku. Začal se projevovat koncem předcházejícího století, když Jimena uzavřela manželství s asturským králem Alfonsem III. Velikým (866-910). Jejich prvorozený syn pak dostal navarrské jméno García. Druhého syna - budoucího Ordona II. - poslali na výchovu ke Kasíovcům (Banú Kasí) do Zaragozy (886). Po smrti Alfonse III. se ujal vlády jeho syn García (912-914), a potom Ordono II. (914-924), který podnikl několik kořistnických výprav až do Méridy (915). Abdurrahmán III. za trest zaútočil na León (červenec 916) a San Esteban de Gormaz (září 917). Ordono II. se okamžitě spojil se Sanchem Garcésem I. z Pamplony, aby mu pomohl dobýt oblast Riojy (Nájeru, Vigueru a Calahorru v roce 920), a Abdurrahmán III. oba vládce potrestal u Valdejunquery (920) a Pamplony (924). Po smrti své ženy Elviry Menéndezové (923) si Ordono II. vzal za manželku Sanchu, dceru Sancha Garcése I. z Pamplony. Když zemřel Ordono II. (924), ujal se vlády jeho bratr Fruela II. (924-925) a pak jeho synovec Alfonso Fruelaz (925-929). Ale pamplonské vojsko vyslané Sanchem Garcésem I. dosadilo na leónský trůn jeho zetě Alfonse IV., zvaného Mnich (el Monje, 925-931), druhorozeného syna Ordona II. na újmu nejen Alfonsi Fruelazovi (který se uchýlil do Asturie), nýbrž i prvorozenému synovi Ordona II., infantovi Sanchu Ordónezovi, který byl vypovězen do Galicie (926-929). Když Alfons IV. ovdověl - královna Onneca zemřela roku 930 -, rozhodl se vstoupit do kláštera, a vzdát se tak trůnu ve prospěch svého bratra Ramira II. (931-951), který, aby si zajistil trůn, zapudil svou ženu Adosindu Gutiérrezovou a vzal si za manželku pamplonskou princeznu Urraku, sestru Onneky (manželky Alfonse IV.) a Sanchy (manželky Ordona II.). Tyto tři ženy byly dcery královny Tody z Pamplony, skutečné organizátorky tehdejší křesťanské politiky. Královna Toda připravovala koalici křesťanských knížat proti svému prasynovci Abdurrahmánovi III. Křesťané se s ním střetli u Simancasu (939). Boje se zúčastnili Ramiro II. Leónský, hrabata Fernán González a Assur Fernández a pamplonský král García Sánchez I. Bitva u Simancasu umožnila Ramirovi II. nově osídlit Sepúlvedu (940) a povodí řeky Tormesu včetně měst Penausende, Ledesmy a Salamanky (941), která se pak vylidnila při Almanzorových výpravách. Po smrti Ramira II. vypukla v Leónu občanská válka, protože prvorození synové každé z jeho manželek se chtěli prohlásit za za krále. Leónská skupina zvolila Ordona III. (951-956), syna Adosindy Gutiérrezové, kdežto kastilsko-navarrští se postavili za Sancha I. Tlustého (956-966), syna Ramira II. a Urraky. Když byl Sancho I. Tlustý neočekávaně vypovězen z Leónu (roku 958 Ordonem IV.), požádal o pomoc svou babičku, královnu Todu, a svého bratrance Abdurrahmána III., aby mohl znovu nastoupit na leónský trůn (958). O něco později (kolem roku 961) se královně Todě podařilo dosáhnout dohody mezi všemi křesťanskými vladaři od Galicie až po dnešní Katalánsko. Její úsilí však nemělo žádné praktické výsledky. Ponavaršťování leónského dvora pokračovalo zavedením královského poradního sboru (curia regia) - a královna Toda dosáhla toho, že byl králem prohlášen její pravnuk Ramiro III. (966-985), i když byl velice mladý, na úkor práv Bermuda, syna Ordona III. Panování Ramira III. spadá do počátků válečných výprav Almanzora, velitele vojska chalífy Hišáma II. (976-1009), který zpustošil celé křesťanské území a zatlačil astursko-leónské křesťany téměř až do oblastí, které drželi v 8. století. Galicijci a Leónci, nespokojeni s vládou Ramira III., zahájili občanskou válku a prohlásili králem Bermuda II. (985-999). Poslední roky 10. století v křesťanské části poloostrova byly poznamenány Almanzorovými dvaapadesáti trestnými výpravami proti křesťanům, od Santiaga de Compostela až po Barcelonu, přes León, Cardenu a další místa. Uchráněno zůstalo jen pamplonské království; buď protože Almanzor respektoval svého tchána, pamplonského krále Sancha Garcése II. Abarku (970-994), nebo protože se obával střetnutí s nejsilnější mocností tehdejšího křesťanského Španělska. VZNIK JEDNOTNÉHO CHALÍFÁTU Jestliže se 9. století vyznačovalo slabou mocí córdobských emírů, vláda Abdurrahmána III. (912-961) se brzy projevila sjednocením území, které ovládal. Několik dní po nástupu na trůn zaútočil Abdurrahmán III. na Umara ibn Hafsún, svého úhlavního nepřítele. Postupně na něm vybojoval řadu měst, například Éciju (913), Salobrenu (913) a Sevillu (914). Brzy nato Umar ibn Hafsún zemřel (917) a roku 928 se vzdali obránci hradu Bobastra, poslední bašty této protiumajjovské vzpoury, která tehdy už byla neutralizována, protože znesváření synové Umara ibn Hafsún bojovali mezi sebou. V roce 916 se Abdurrahmánovi III. navíc podařilo porazit povstalce v Lorce a Murcii, Nieble, Méridě a Santarému, Alicante, Callose de Segura, Valencii a Saguntu. A tak mimo dosah córdobské moci zůstali pouze povstalci v Badajozu a Toledu, neboť Zaragoza uznala chalífovu svrchovanost a zaplatila vazalskou daň. Badajoz padl rychle (930) při jedné vojenské výpravě a poražení Marwánovci (Banú Marwán) přesídlili do Córdoby. Jako poslední vzdorovalo chalífovi Toledo, které se bránilo dva roky, až se muselo roku 932 vzdát. Po sjednocení území a zlikvidování všech skupin odporu se Abdurrahmán III. prohlásil za chalífu, čímž rozbil právní fikci jednotného chalífátu. Následoval jeden z nejdůležitějších momentů v dějinách Španělska - upevnění říše v severní Africe. Al-Andalus se stal první námořní velmocí západního světa. Na poloostrově nastal rychlý rozvoj svérázné muslimské kultury. Hospodářský rozkvět al-Andalusu se odrazil v tom, že evropské křesťanské hospodářství bylo regulováno dínárem a dirhamem a patřilo do oblasti, kterou bychom dnes nazvali “oblastí córdobského dínáru”. Vnější vztahy Vnější vztahy chalífátu byly velice zajímavé. S Byzancí se udržovaly už od doby Abdurrahmána II. Podnět k nim dalo obsazení ostrova Kréty (840), patřící Byzantincům, několika španělskými muslimskými dobrodruhy. Dobyvatelé tam založili dynastii, která se udržela až do března 861. Téměř o sto let později (949) Abdurrahmán III. přijal poselstvo vypravené byzantským císařem Konstantinem VII. Porfyrogennétem, které mu darem přivezlo známé Dioskoridovo dílo. Vztahy s Byzancí pokračovaly po celé 10. století a ještě na počátku století jedenáctého. Chalífát udržoval kontakty také s císařem Otou I. Velikým, který kolem roku 950 přijal poselstvo, jímž začala diplomatická aktivita trvající bezmála celé desetiletí. Poselstva mimo jiné souvisela s loupeživými španělskými muslimy, kteří se v letech 891 až 894 usídlili v opevněné tvrzi Fraxinet (Garde de Frainet) v sainttropezském zálivu v Provenci. Odtamtud pustošili oblasti Fréjusu a Marseille, plavili se proti proudu Rhôny, vyplenili Provence a způsobili vylidnění těchto obastí. Pronikli dokonce až k Acqui a Asti v Piemontu. Křesťanské pokusy zlikvidovat tuto muslimskou pevnost několikrát ztroskotaly (931, 942); ani zásah Abdurrahmána III. se nezdařil; nakonec však byl Fraxinet přece jen roku 972 křesťany dobyt. Mezinárodní postavení chalífátu se velice upevnilo ve vztahu k severní Africe. Toto území prožívalo těžké období způsobené fátimovskou výbojností. Abdurrahmán III. skvěle využil tohoto momentu a roku 919 dosáhl uznání své svrchovanosti v Nákuru a okolí. Roku 927 se mu podařilo zmocnit se Melilly a krátce nato Ceuty (931). Vyjednávání Abdurrahmánovi III. umožnilo vytvořit na většině marockého území jakýsi “protektorát” Córdoby, který sahal od Alžíru až k Sidžilmáse a Atlantickému oceánu. Později (951) Abdurrahmán III. dobyl Tanger. Ale vzpoury v Maghribu, podněcované Fátimovci, způsobily, že ve chvíli, kdy zemřel (961), bylo v rukou Umajjovců už jen město Ceuta, z něhož později nový chalífa al-Hakam II. (961-976) obnovil moc Umajjovců v severní Africe. Za chalífy Hišáma II. (976-1009) došlo k dalším výbojům, až se podařilo obsadit Fez. Po celé toto období byla oblast Maghribu místem, odkud se rekrutovali vojáci pro chalífovo vojsko.   8 VAZALSKÉ DÁVKY A MODERNIZACE V 11. STOLETÍ   Jedenácté století mělo pro Španělsko velký význam, protože přineslo životní způsoby, politické útvary a instituce, které přetrvaly staletí. Křesťané i muslimové na poloostrově zmodernizovali své životní způsoby a angažovali se v evropském i africkém dění. Modernizace však měla neblahé důsledky, protože postupovala dvěma diametrálně odlišnými směry, což vedlo k rozbití jednoty poloostrova. Až do tohoto století žili křesťané i muslimové společně, i přes malé rozdíly dané oficiálním náboženstvím. Od 11. století se však rodila dvě antagonistická Španělska: muslimské a křesťanské. OBNOVA KŘESŤANSKÉHO HOSPODÁŘSTVÍ V 11. století vykrystalizovala tři velká hospodářská střediska středověkého světa. Na Apeninském poloostrově došlo k rozvoji obchodu s Blízkým východem a k vytváření významných hospodářských základen v Benátkách, Pise a Florencii, v Neapoli a Amalfi, Janově a Palermu. Ve Flandrech vzniklo další velké centrum obchodující s flanderskými látkami, které rozváželo od Ruska až po severní Ameriku - dlouho předtím, než ji objevil Kryštof Kolumbus -, a od Brugg až po Palestinu. Třetí významnou oblast tvořilo křesťanské Španělsko. Evropské hospodářství pozvolna přestávalo mít feudální a lenní charakter. Namísto chovu dobytka a polního hospodářství se jeho základem stávala řemeslná výroba a obchod rozvíjející se ve městech. V pyrenejském Španělsku se již v 10. století provozoval obchod, kdežto astursko-leónské žilo pouze z obdělávání půdy a chovu dobytka. V 11. století došlo k výjimečné události, možná ojedinělé ve světových dějinách, která umožnila křesťanskou nadvládu na poloostrově. Touto událostí bylo zavedení vazalských dávek. Po Almanzorově smrti (1002) nastal politický rozklad umajjovského chalífátu, který vyvrcholil vznikem (1031) řady malých muslimských států (zvaných reinos de taifas), v nichž vládli hádžibové jménem neexistujícího chalífy. Tato taifská království - nejvýznamnější byla v Seville, Badajozu, Toledu, Zaragoze a Valencii - se vyznačovala přetrvávající vysokou životní úrovní, jíž bylo dosaženo za chalífátu v 10. století, ale neměla vojenské ambice. Křesťané si brzy uvědomili válečnou neschopnost vládců taifských království a začali na ně útočit. Výměnou za mír odváděli muslimové křesťanům zlato. Byl zaveden systém vazalských dávek (parias) ve formě kovových peněz nebo jiných cenností, které vládci muslimských taifských království odváděli měsíčně nebo ročně křesťanským králům nebo hrabatům za to, že na ně sami nezaútočí nebo jim poskytnou pomoc v případě napadení jiným královstvím. Množství odváděných kovových peněz bylo neuvěřitelné. Jedna dochovaná smlouva hovoří o tom, že zaragozský vládce al-Muktadir platil (1069) tisíc zlatých mincí měsíčně pamplonskému králi Sanchovi IV. z Penalénu (1054-1076) a další dávku, jejíž výše je neznámá, urgellskému hraběti. Protože tehdejší muslimské zlaté mince vážily 1,9 gramu, pamplonský král dostával ročně asi dvacet kilogramů zlata v podobě zaragozských mincí (porovnáním se současnou hodnotou zlata, je zřejmé, o jak významnou částku šlo). Vládci taifských království samozřejmě obsah zlata v mincích měnili a snižovali ho v každé emisi, protože byli nuceni platit určité množství, jehož jakost a váha nebyly stanoveny. Výkyvy, k nimž docházelo v kurzu zlata, naznačují, do jaké míry příliv tohoto kovu do křesťanského Španělska ovlivňoval jeho hospodářství. Po celé 10. století, po reformě Abdurrahmána III., vážily mince chalífátu přibližně 3,89 gramu, jejich ryzost se blížila 98 procentům a směnná hodnota se rovnala dvanácti stříbrným mincím téže váhy jako mince zlatá. V křesťanském Španělsku byl zjevně stejný kurz. Po rozkladu chalífátu v 11. století a zavedení daňové povinnosti v podobě vazalských dávek, hodnota zlata značně poklesla ve všech křesťanských oblastech. Máme jen málo zpráv o hodnotě zlata v průběhu 11. století a uvádíme všechny známé údaje:   10. století   12 1017 (León) 7 1069 (Pamplona) 3,5 1018-1026 (Barcelona) 3,43 1063-1064 (Jaca) 3,5 1037 (San Millán) 3,5 1134 (Barcelona) 8,4 1052 (Silos) 3,5 1149 (Huesca) 7   Z tohoto stručného přehledu směnných hodnot lze zjistit, že kurz zlata se změnil v období mezi smrtí Almanzora (1002) a pamplonského krále Sancha III. Velikého (1004-1035). Jinými slovy, zlato, které se v 10. století mohlo kupovat za dvanáct, mělo přibližně od roku 1025 hodnotu tři a půl. Během několika let měli španělští křesťané dostatek levného zlata. Protože vládci taifských království měli povinnost platit určité částky, měnili ryzost a váhu mincí. Obsah drahého kovu v mincích z tohoto období nebyl dosud prozkoumán. Numismatikové tvrdí, že byly z nízkokarátového zlata bez uvedení přesných čísel. O váze těchto mincí však pochybnosti nejsou. V 10. století mince chalífátu vážily 3,89 gramu a byly z ryzího zlata. Jako napodobeninu těchto muslimských mincí razil barcelonský hrabě Berenguer Ramón I. (1019-1035) zlaté mince stejné ryzosti, váhy a dokonce s použitím arabského písma. Někdy kolem roku 1035 začaly mince vládců taifských království vážit 1,9 gramu. A všechny dnes známé křesťanské mince, jako byly mince Ramóna Berenguera I. (1035-1076) nebo aragonského krále Sancha V. Ramíreze (1063-1095), měly krátce nato stejnou váhu jako mince muslimské. Tento systém se v muslimském - a následkem toho i v křesťanském - Španělsku udržel patrně až do roku 1128, kdy Almorávidé změnili celou peněžní soustavu. První vybírali vazalské dávky pamplonský král Sancho III. Veliký (1004-1035) a barcelonský hrabě Ramón Berenguer I., zvaný Starý (1035-1076). Počínaje Ferdinandem I. (1037-1065) inkasovaly vazalské dávky také západní státy. Křesťané měli tolik zlata, že bylo v poměru ke stříbru ceněno velmi nízko. Tato situace nastala i v ostatních částech Evropy. Cena zlata opět stoupla až ve 12. století, kdy přestaly být vazalské dávky vybírány. Dostatek zlata umožnil ozdravení měny v pyrenejských oblastech a ražbu prvních mincí v Leónu- -Kastilii za vlády Ferdinanda I. Křesťanský hospodářský systém 11. století znamenající počátek křesťanského mincovnictví, je dnes dobře znám, i když je velice obtížné určit původ řady mincí dochovaných v numismatických sbírkách nebo mezi sběrateli. Studie Pía Beltrána potvrzují, že kastilský měnový systém v polovině 11. století, který byl nepochybně shodný s ostatními systémy na poloostrově, byl následující:   sueldo argento semis quarta harroba sueldo 1 8 16 32 96 argento   1 2 4 12 semis   1 2 6 quarta nebo óbolo   1 3 harroba nebo siliqua   1   Celkové množství zlata zaplacené vládci taifských království křesťanům neznáme. Existují pouze dílčí údaje o konkrétních částkách nebo data, která uvedeme, až budeme hovořit o Cidovi. Známé seznamy vládců taifských království obsahují něco přes padesát jmen a příjemci dávek byli, kromě barcelonských a urgellských hrabat, hlavně pamplonští, aragonští a kastilští králové. Jisté je, že velká část muslimských vládců platila jednomu nebo více křesťanským velmožům, čímž došlo ke koncentraci zlata v několika málo rukách. Kdybychom přesně věděli, kolik zlata vyplatili muslimové křesťanům výměnou za mír, asi bychom lépe porozuměli dějinám Španělska v 10. a 11. století. Množství muslimských mincí se koncentrovalo v rukou tří křesťanských králů a dvou hrabat, kteří ovládali území a společnost, jež neznala spotřební zboží. Kupovat bylo možno jen půdu k obdělávání, vinice, obilná pole, pole lnu a občas nějaký olivový háj, dále pak dobytek (ovce, vepře, voly) a velice drahé koně. Ale máloco dalšího, protože předměty ze zlata, stříbra a slonoviny, drahé látky a podobně byly používány jako platidla, když měli vládci taifských království potíže s nashromážděním smluvené roční částky. Do mnoha kostelů na severu se touto cestou dostaly skříňky ze slonoviny nebo drahocenné poháry. Jediný dochovaný celní sazebník z Jaky z 11. století obsahuje nepříliš atraktivní seznam výrobků, jež bylo možno získat. Jsou na něm vlněné tkaniny, sukno z Brugg, šarlatové sukno, jedna odrůda ječmene, hedvábí z Cařihradu, purpur, barviva, meče, pancíře, maurští zajatci, len na předení, zlaté dínáry, osli, klisny a býci, vepřové maso, koně a pláště. V některých případech zbývá zjistit, o jaké výrobky se jedná, ale kromě flanderských a řeckých tkanin, pancířů a koní mělo všechno zboží nízkou cenu. Zlato snadno získávané od muslimů rozdělovali králové mezi své šlechtice a duchovní, kteří kupovali půdu v držení svobodných lidí, potomků těch, kdo v předcházejících staletích nově osídlili pusté oblasti. Docházelo tak ke koncentraci majetku v několika málo rukou. Největší množství půdy však nashromáždily významné kláštery a kostely, neboť kromě půdy získané za zlato se jim dařilo zvětšovat majetky tím, že dostávaly nemovitosti za modlitby za “spasení duší dárců”. Tímto způsobem projevovali věřící svou zbožnost. Koncentrace půdy v moci několika málo držitelů umožnila odpor šlechty a duchovenstva vůči králi. Vzájemné boje pak vyplňovaly zbytek středověku. Na druhé straně se bývalí majitelé stávali závislými na šlechtě a duchovenstvu připoutáváním k půdě, kterou obdělávali za peněžitou nebo osobní výpomoc. Snažili se získat půdu znovu do vlastnictví - a zároveň se osvobodit, což už v následujícím století vedlo ke vzniku prvních sociálních hnutí. Zároveň rolníci prchali do měst, která se začínala rozvíjet, nebo se stěhovali do pohraničního pásma, kde svobodně znovuosídlovali některé oblasti. MĚSTA Až do 11. století si křesťanská města uchovávala svůj feudální ráz. Od té doby se začala rozvíjet a pozbývat charakteru velkých vesnic. Počátkem století byly vydány první soubory právních ustanovení zvané fueros (jako například v Leónu roku 1017), které typově přiblížily ekonomiku těchto oblastí hospodářství pyrenejskému. Ve východních oblastech vznikly nové osady, jako byly například Jaca (1077) nebo Estella (1090), které se od prvních okamžiků vyznačovaly prosperitou. V západních částech poloostrova začali obchodovat kupci, kteří vytvářeli svá sdružení při biskupských sídlech, například v Santiagu, Burgosu a Lugu; u klášterů (v Sahagúnu); nebo u přechodů přes řeky, jako v Logronu (1092), Carriónu de los Condes a Santu Domingu de la Calzada. Celá Evropa zaznamenala v 11. století demografický růst; počet obyvatel se tehdy pravděpodobně zdvojnásobil. Někteří lidé proto hledali místa, kde by se mohli relativně snadno uživit, a zamířili do neobydlených oblastí křesťanského Španělska. Podle jednoho mnicha ze Sahagúnu, když Alfons VI. ohlásil své přání osídlit okolí starého kláštera, “shromáždili se ze všech končin světa měšťané provozující mnoho rozmanitých řemesel - kováři, tesaři, krejčí, kožešníci, obuvníci, štítaři a lidé znalí mnoha dalších řemesel a umění; a kromě toho osoby z různých i cizích provincií a království: Gaskoňci, Bretoňci, Němci, Angličané, Burgunďané, Normané, Tolosánci, Provensálci, Lombarďané a mnozí další obchodníci rozličných národností a hovořící cizími jazyky”. Podmínky usídlení těchto nových osadníků by se nám dnes zdály být nepřijatelné; možná protože neznáme poměry, v jakých žili v místech, odkud pocházeli. Královská listina, která legalizovala jejich postavení v Sahagúnu, se podobá dokumentům vydávaným pro ostatní nově osídlená místa kolem klášterů nebo kostelů. Obsahovala tyto podmínky: a) Osadníci nesměli vlastnit pole, vinici, sad, mlat nebo mlýn na pozemku kláštera, leda by jim je propůjčil opat. b) Na území města směli mít vlastní dům jen pod podmínkou, že budou ročně na svátek Všech svatých platit opatovi jeden solid na znamení poslušnosti. c) Kdokoli by usekl nebo uřízl byť jen jedinou větev v klášterním lese, byl by vsazen do žaláře a jeho propuštění by záviselo jen na vůli opata. d) Všichni mohli péci svůj chléb v klášterní peci, a pokud ho pekli jinde, museli opatovi platit na Velikonoce jeden solid jako roční poplatek. e) V Sahagúnu nesměl mít dům žádný šlechtic. A kdyby se tam usadil, měl by stejné povinnosti jako měšťané a musel by se vzdát svého šlechtického práva. f) Trh, který se konal v královském městysu Grajalu, se měl přemístit do Sahagúnu. g) Sahagúnští měšťané nemuseli králi platit žádné mýtné ani žádnou daň. h) Měšťané nemuseli táhnout do války, leda by se král ocitl někde v obklíčení. i) Jakýkoli královský úředník mohl být na území města Sahagúnu beztrestně zabit, kdyby se pokusil využít některého královského práva. Tyto výsady se týkaly nového osídlení venkovského města Sahagúnu, k němuž došlo z popudu Alfonse VI. Jeho obyvatelé byli svěřeni do pravomoci opata sahagúnského kláštera a je možné, že v novém bydlišti měli horší podmínky a menší výhody než ve svém rodišti. Další listina výsad (fueros) udělených Jace králem Sanchem V. Ramírezem roku 1077 (donedávna se mělo za to, že tyto výsady jsou z roku 1063) dokumentuje podmínky nového osídlení venkovského města, jež mělo podléhat pouze pravomoci krále. Výsady Jaky, které pak začaly platit v mnoha španělských osadách, měly tato ustanovení: a) Ruší se veškeré dosavadní nevyhovující výsady. b) Každý nechť postaví a uzavře své obydlí, jak nejlépe dovede. c) Zraní-li někdo v boji jiného v přítomnosti krále nebo v královském paláci, bude-li v něm král, zaplatí 1000 solidů pokuty nebo přijde o ruku; dojde-li však ke zranění v nepřítomnosti krále nebo když král bude mimo palác - i kdyby byl ve městě -, bude se dbát výsady platící v době, kdy je král nepřítomen. d) Obyvatelé města nebudou trestáni za zabití, kdyby usmrtili zloděje při krádeži, ať uvnitř osady, nebo na její hranici. e) Zúčastní-li se obyvatelé Jaky tažení v královském vojsku, budou mít s sebou pouze chléb na tři dny; a budou bojovat v poli jen tehdy, když bude král v obležení nepřátel. f) Kdyby v uvedených případech nemohla do královského vojska hlava rodiny, nechť místo sebe pošle ozbrojeného čeledína. g) Kdokoli zakoupí nemovitost ve městě nebo mimo ně, nechť ji vlastní svobodně a volně bez jakéhokoli omezení. Jestliže poté, co ji bude držet nesporně rok a den, by někdo hodlal začít spor nebo by chtěl vlastníka o tuto nemovitost připravit, zaplatí králi 60 solidů pokuty a navíc pohaněnému potvrdí jeho držbu. h) Dobytek sousedů se bude moci pást až tam, kam dojde a odkud se vrátí za jeden den, jakýmkoli směrem. Za stejných podmínek budou sousedé také moci sekat dříví. i) Nelze přijímat vyzvání na souboj mezi obyvateli, leda by to bylo přáním obou stran; pro souboje s cizími lidmi budou obyvatelé Jaky potřebovat souhlas svých sousedů. j) Nikdo nemůže být uvězněn, zaplatí-li příslušnou kauci. k) Kdyby někdo zhřešil se ženou s jejím souhlasem a tato žena by nebyla vdaná, nebude platit pokutu; kdyby však použil násilí, bude si ji muset vzít za manželku nebo jí opatří ženicha. l) Znásilněná žena se bude muset domáhat spravedlnosti v prvních dvou dnech následujících po jejím zneuctění a předvést přitom svědky. Po uplynutí prvních tří dnů bez domáhání se spravedlnosti už na to nebude mít právo. m) Kdyby někdo pozvedl zbraň, kopí, meč, kyj nebo nůž proti svému sousedovi, nechť zaplatí 1000 solidů pokuty nebo ať přijde o ruku. Kdyby jej navíc zabil, zaplatí o 500 solidů více. Když ho pouze zraní pěstí nebo vytahá za vlasy, pokuta bude 25 solidů. A mrští-li jím o zem, 250 solidů. n) Kdyby někdo vtrhl rozlícen do domu svého souseda nebo by tam cokoli zabavil, zaplatí pánovi domu 25 solidů. o) Královskému soudci nebude ve městě uložena žádná pokuta ani jiný trest, aniž by ho předtím neschválilo šest nejlepších mužů obce. p) Nechť se žádný obyvatel města nezodpovídá žádnému soudci, který nesídlí přímo v osadě Jace. q) Kdyby někdo používal vadné míry nebo váhy, zaplatí 60 solidů pokuty. r) Nechť ve mlýně melou všichni, kdo chtějí, kromě Židů, a ti, kdo pečou chléb na prodej, nechť melou v královském mlýně. s) Obyvatelé nemohou darovat ani prodávat své nemovitosti církvi ani nižší šlechtě (infanzones). t) Kdokoli bude chtít zatknout někoho pro dluhy, učiní tak společně s královským soudcem, který dlužníka zavře v královském paláci pod dohledem žalářníka. Po uplynutí tří dnů dá věznitel uvězněnému pojíst chléb. Kdyby tak nechtěl učinit, žalářník propustí vězně na svobodu. u) Kdyby někdo zatkl Saracéna nebo Saracénku svého souseda, on či ona budou střeženi v královském paláci; a pán uvězněného bude muset vězni dát příslušný příděl chleba a vody, “jelikož je to člověk a nelze jej nechat bez potravy jako zvíře”. Je obtížné určit, jaké množství lidí se usídlilo v křesťanském Španělsku v poměru k počtu měšťanů. Všechna uváděná čísla jsou vzhledem k chybějícím informacím nepřesná. V případě Jaky bylo možno zhruba určit, že roku 1137, téměř půl století po udělení listiny výsad (1077), 78 procent obyvatel bylo zapyrenejského původu, přičemž celkový počet obyvatel nepřesáhl 2000. Dokumenty pojednávající o těchto osadách, hovoří o castros, burgos, villas a civitates, ačkoli nijak nespecifikují rozdíly mezi nimi. Pravděpodobně však tyto odlišnosti spočívaly v následujícím: Civitas byla pokračovatelkou římského města a zachovávala jeho hradby. Castro bylo opevněné místo, kde žili původní místní obyvatelé. Burgo byla zjevně opevněná osada, kde žili noví osadníci, kteří přišli na základě povolení udělovaných králi. A villa byla nová osada bez hradeb, kde žili villanos. Avšak všechna tato sídla bude nutno ještě zkoumat, aby se rozdíly mezi nimi jednoznačně objasnily. Jedno však je jisté - obchodníci žili převážně v burgos, proto se jim pak dostalo jména burgueses (měšťané). Panovníci obchodníky ochraňovali a přiznávali jim úlevy od některých povinností (franquezas nebo franquicias) a různé svobody. Tak vznikli francos, jejichž jméno napovídá, jakým způsobem získali svobodu. V celém křesťanském Španělsku se obchod rozvinul natolik, že se objevily první celní sazebníky (Jaca, 1076-1094). Města přitahovala obchodníky ze všech částí Evropy. Ale přicházeli do nich i někteří rolníci, kteří přestali obdělávat půdu a - jestliže o ni přišli - stali se svobodnými lidmi. Právě oni začali rozvíjet vznikající řemeslnou výrobu zpracováváním kůže, kovů a tkanin, čímž vznikly různé rukodělné obory. Do měst tohoto typu se začalo stěhovat také mnoho Židů, kteří do té doby žili v muslimských městských celcích. V důsledku hospodářské obnovy se v křesťanské části poloostrova poprvé objevilo dvojí pojetí tvorby bohatství - na jedné straně stála šlechta a duchovenstvo, které za zdroj bohatství považovaly obdělávání půdy a chov dobytka, a proto usilovaly o vlastnictví půdy; na druhé straně stáli měšťané, pro něž se cestou k získání bohatství stal obchod. Obě pojetí se brzy střetla (na počátku 12. století). Duchovenstvo chápalo jakoukoli formu obchodu jako nemorální a lichvářskou, kdežto měšťané podporovali rolníky v odporu proti vlastníkům půdy - šlechtě a duchovenstvu, což vedlo k prvnímu zrušení úmoru majetku patřícího církvi. Král se přikláněl na jednu nebo druhou stranu podle toho, co v daném okamžiku považoval za prospěšné. ROMÁNSKÉ UMĚNÍ Dostatek zlata v rukou krále, šlechty a duchovenstva vedl pochopitelně k rozkvětu křesťanské architektury. Po starém a chudém stavebním pojetí předcházejících staletí následoval nový a revoluční architektonický sloh románský. První románské stavby vznikaly v období, kdy se od Maurů vybíraly vazalské dávky. Sancho III. Veliký nechal vysvětit kapli sv. Antonína v Palencii (1034). Jeho synové a vnuci šli v jeho šlépějích a postavili kláštery Panny Marie v Nájeře (1052, král García Sánchez III. z Nájery) a sv. Salvátora v Leyre (1057, Sancho IV. z Penalénu), baziliku sv. Isidora v Leónu (1063, Ferdinand I.), opatský chrám ve Frómistě (1066, dona Mayor, vdova po Sanchovi III. Velikém), zahájili výstavbu staré části Santiaga de Compostela (1076) a postavili katedrálu v Jace (1077, Sancho V. Ramírez). Téměř současně byly v Katalánsku postaveny kostely sv. Vincence v Cardoně (1040) a sv. Petra v Casserresu. Posléze bylo vybudováno mnoho dalších románských kostelů, které vtiskly osobitou tvářnost mnoha krajům na poloostrově; bylo to také období slávy mnoha klášterů. Rozkvět románských kostelů se časově shodoval se zahájením mnoha veřejných staveb. V tomto období se ustálila “cesta do Santiaga” (Camino de Santiago), po níž později putovali poutníci z celé Evropy. Mosty na cestě z Logrona do samotného Santiaga svědčí o tom, že většina z nich byla postavena Sanchem V. Ramírezem v Aragonii a Navaře a králem Alfonsem VI. Kastilským v letech 1076 až 1085, stejně jako mosty v Logronu, Santo Domingu de la Calzada, Ponferradě a další, které pro jejich množství neuvádíme. U mostů nebo na konci jednotlivých etap cesty vznikala řada špitálů a útulků, například v Santu Domingu de la Calzada, dva špitály v Burgosu (sv. Jana a Císařský špitál), Sahagúnu a Villafrance del Bierzo; většina pochází z období kolem roku 1085. “Cesta do Santiaga” byla vybudována během dvaceti let (1076 až 1095). V tomto období byl kult apoštola Jakuba již tak silný, že na koncilu v Clermont-Ferrandu (1095) bylo dohodnuto, aby biskupové z Irie Flavie přesídlili do nedaleké Compostely k apoštolovým ostatkům. Na ochranu určitých míst vznikly také velké vojenské stavby. Středověká hranice měla pevné body pouze v místech s opevněním a nechráněná území byla v rukou té vojenské skupiny, která je obsadila. Proto byla za reconquisty tak důležitá výstavba hradů a tvrzí. Ve Španělsku existuje množství románských hradů, které ve středověku sloužily obranným účelům a později byly přestavovány. Organizaci obrany v 11. století lze vidět na hradě v Loarre (poblíž Huesky), který se po ztrátě svého významu po dobytí Zaragozy zachoval i se svými románskými stavbami z 11. století a je pravděpodobně nejzajímavějším románským skalním hradem v Evropě. Díky bohatému 11. století vznikly po celém Španělsku také další malé pevnosti, které sloužily spíše jako signální věže než jako obranné body. Věže byly používány hlavně k předávání válečných zpráv. Zprávy o muslimském nájezdu nebo o vítězství v bitvě se na severní území dostaly prostřednictvím signálů z těchto malých pevností. O jejich účinnosti svědčí to, že zpráva o vítězství v bitvě u Cutandy (1120) dospěla z Cutandy do Jaky (asi 300 kilometrů) ještě téhož dne, kdy byli Almorávidé poraženi. Románské umění bylo na vzestupu, dokud křesťanům proudily vazalské dávky od Maurů. Po příchodu Almorávidů a následném dobytí poloostrova (1090-1115) přestaly být vazalské dávky vybírány a zlata začal být nedostatek. V té době však už skončil velký hospodářský vzestup, jímž křesťanské Španělsko získalo převahu nad muslimským. Nový architektonický sloh se mezitím plně rozvinul. Zánik vazalských dávek zbrzdil rozkvět velkých románských staveb, protože ekonomická situace neumožňovala okázalé stavby. Kromě toho se celé 12. století vyznačovalo hospodářským poklesem ve větší části Španělska, který se časově shoduje s kázáními svatého Bernarda a rozvojem cisterciáckého řádu. Ve 12. století byla postavena řada kostelů ve střídmém cisterciáckém slohu. Do jisté míry výjimečná byla stavba katedrály v Santiagu de Compostela, protože jejímu financování napomohlo to, že se město stalo slavným poutním místem. POLITICKÝ VÝVOJ Córdobští chalífové, coby Mohamedovi potomci, byli zástupci Alláha jak v duchovním, tak i ve světském smyslu. Avšak v posledních letech 10. století se chalífát v rozporu s původním islámským ideálem stal militaristickým státem. Chalífa žil s ženami svého harému daleko od míst, kde se rozhodovalo o vládních záležitostech. Vládní problémy řešil Almanzor, vrchní komoří (hádžib) a velitel (ká‘id). Almanzor pozvolna odsunoval chalífu Hišáma II. (976-1009), až jej prakticky zbavil moci. Po Almanzorově smrti (1002) už ztratil titul chalífy veškerou prestiž. Vláda přešla do rukou Abdurrahmána Sanchula, syna Almanzora a bratrance pamplonského krále Sancha III. Velikého. Chalífou byl nadále Hišám II. Abdurrahmán Sanchul se snažil o pokračování córdobské hegemonie, ale brzy byl zavražděn (1009). V listopadu roku 1008 propukla fitna neboli vzpoura. V některých momentech se zdálo, že se situace uklidní, jako například roku 1026, kdy se různí uchazeči přestali svářet o chalífský trůn a slíbili poslušnost Hišámovi III. Ale tehdy už mocenská krize vyvrcholila. Byla zpustošena Madína az-Zahrá i Madína az-Záhira, mnozí učenci emigrovali a lůza odmítala poslušnost. O stupni rozkladu chalífátu svědčí vyplenění Córdoby roku 1010 katalánskými oddíly. Od té doby nebylo získání titulu chalífy podmíněno příslušností ke kmeni Kurajšovců, z něhož pocházel Mohamed. Stačilo, aby skupina žoldnéřů dosadila na trůn v córdobském paláci toho, kdo jim mohl platit. K rozpadu umajjovského chalífátu došlo v letech 1002 až 1031, a Córdoba tak ztratila svou politickou převahu. Občanské války, obratně podněcované severními státy, změnily v těchto dvou desetiletích politickou mapu muslimského Španělska, jehož území si mezi sebou brzy rozdělilo na padesát malých státečků (taifas). V té době se snažil ujmout řešení problémů na poloostrově křesťanský panovník Sancho III. Veliký, pamplonský král (1004-1035). Šlo o logické pokračování córdobských snah. Byl-li chalífa vyvolen Alláhem k tomu, aby panoval nad muslimy, od této chvíle byl král vyvolen Bohem k tomu, aby vládl křesťanům. Sancho III. Veliký převzal křesťanskou teorii z Francie a přizpůsobil ji místním poměrům. V 8. století začali franští králové používat titul rex Dei gratia Francorum, čímž naznačovali, že je Bůh vyvolil k vládě franskému lidu. Teorie o božském původu moci vycházela jak u muslimů, tak u křesťanů, ze dvou biblických textů: “Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci, skrze mne velí velitelé a všichni urození soudí spravedlivě.” (Přísloví, 8, 15-16); a ze slov svatého Pavla adresovaných Římanům: “Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.” (List Římanům, 13, 1-2) Tato teorie, obhajovaná Svatým stolcem, vtiskla nový charakter královskému majestátu - král už nevládl proto, že byl zvolen, nebo že zdědil královský titul, na základě nástupnictví, nýbrž vládl “z milosti Boží”. Teorie se po zavedení na poloostrov Sanchem III. Velikým udržela se střídavým úspěchem až do 20. století, i když její obsah a uznávání byly přímo úměrné religiozitě obyvatelstva. Zavedení teorie přirozeně neznamenalo, že byla plně zdůvodněna. Až ve 13. století ji svatý Tomáš Akvinský definoval ve svých dílech Suma teologická (Summa theologica) a O vládě knížat (De regimine principum). Titul “král z milosti Boží” byl však udělován ve Španělsku vždy Svatým stolcem. Sancho III. Veliký ho užíval přibližně od roku 1020 a po něm i jeho nástupci na pamplonském trůně, dokud se toto království nerozdělilo mezi Kastilii a Aragonii (1076) po smrti Sancha IV. z Penalénu. Po odtržení Pamplony od Aragonie (1134) její panovníci sice tento obrat používali, ale Svatý stolec je do konce 12. století označoval pouze slovy dux Navarrorum. Nejstarší původní doklady, v nichž se tato formule objevuje v Leónu-Kastilii, jsou z roku 1042 a prvním panovníkem, který ji užíval, byl Ferdinand I., syn Sancha III. Velikého. V Aragonii byla formule rex Dei gratia zavedena později, pravděpodobně roku 1076. Konečně v Portugalsku je obtížné určit přesné datum jejího zavedení, ale bylo to koncem panování Alfonse I. Henriquese (1114-1185), protože nejstarší doklady, které tuto formuli opisují, nejsou věrohodné. Božský charakter panovnické funkce vedl Sancha III. Velikého k pokusu o sjednocení poloostrova, což se mu v křesťanské části zdařilo. Nejprve obsadil Ribagorzu (1018-1025) a v téže době dosáhl toho, že se jeho vazalem stal jeho švagr kastilský hrabě, infant García Sánchez. Po jeho smrti v roce 1029 připojil Sancho III. Veliký Kastilii k pamplonskému království a roku 1030 se jeho vazalem stal Bermudo III. Leónský a současně byl jeho vazalem také barcelonský hrabě Berenguer Ramón I., zvaný Křivý, a hrabě Sancho Guillermo Gaskoňský. Pamplonský král Sancho III. Veliký byl jedním soudobým katalánským mnichem poprvé nazván rex Ibericus. Jeho postava je velmi problematická, ale domněnky o jeho bratrovražedné politice se dnes neuznávají, protože jsou už lépe známy listiny z období jeho panování. Poprvé v dějinách křesťanského Španělska uznávalo území od Atlantického oceánu až ke Středozemnímu moři jednu civilní moc, jíž bylo navíc vazalsky podřízeno území současného Gaskoňska. Za Sancha III. Velikého se Pamplona stala hlavním městem křesťanského Španělska a části jižní Francie. Křesťanská politická jednota pod nadvládou Pamplony však trvala krátkou dobu. Stejně jako vznikla muslimská království (1031), objevila se po smrti Sancha III. Velikého také drobná křesťanská království (1035). Tento panovník odkázal své državy několika synům pod svrchovaností Garcíi Sáncheze III. z Nájery (1035-1054); ale po smrti Bermuda III. (1037) obsadil Ferdinand I. León (1038) a prohlásil se za leónského krále, kdežto Ramiro I. - nevlastní bratr Garcíi Sáncheze III. z Nájery - působil na území Aragonie jako baiulus (zemský správce), protože král García Sánchez III. z Nájery byl nezletilý. Podle legendy z 11. století, když prý Sancho III. Veliký umíral, rozdělil své državy proto, aby potrestal svého legitimního prvorozeného syna Garcíu. Ten obvinil svou matku, královnu, z cizoložství jen proto, že mu nedovolila jezdit na králově koni. Podle této legendy Sancho III. Veliký předal Garcíovi jen pamplonské království. Kastilské království připadlo druhému synovi Ferdinandovi; království Sobrarbe a Ribagorza nejmladšímu Gonzalovi; a konečně aragonské království nejstaršímu Ramirovi, který se však narodil ještě před uzavřením manželství, a byl tudíž nemanželským dítětem. Ramiro údajně dostal toto království, protože se zastal své nevlastní matky obviněné z cizoložství. Ale tato legenda nemá historický podklad. Skutečností je, že Sancho III. Veliký předal Ramirovi některá území ve všech svých državách, i když z největší části byly v Aragonii. Dal mu tedy území poblíž Pamplony a v Rubeně u Burgosu. Ferdinandovi svěřil vládu v kastilském hrabství, které spadalo do pravomoci pamplonského krále; a Gonzalovi dal území v Sobrarbe a Ribagorze, ale i v Aragonii a Navaře. Sancho III. Veliký, jako kterýkoli otec, předal tedy dědictví jednotlivým synům. Ale královskou moc dal pouze svému prvorozenému synovi Garcíovi, známému jako García Sánchez III. z Nájery (1035-1054). Smrt Sancha III. Velikého (1035) a protipamplonská reakce Ferdinanda I. v Leónu-Kastilii a Ramira I. v Aragonii ukončily politickou nadvládu Pamplony nad křesťany. Tehdy vznikla nová království Aragonie a Kastilie, která ještě v 11. století získala převahu nad ostatními křesťanskými državami. A zatímco se konsolidovala nejvýznamnější muslimská taifská království (Mérida, Toledo, Zaragoza, Sevilla a Valencie), konstituovala se také nová křesťanská království (Kastilie a Aragonie), která se po smrti Sancha IV. z Penalénu podělila o pamplonské území (1076). Převaha aragonského a kastilského království, jež se začala projevovat od 11. století na úkor království pamplonského a jeho dědiců, měla různé příčiny. Na aragonské straně hrál významnou úlohu král Sancho V. Ramírez (1063-1094), který byl proti jiným panovníkům věrným stoupencem Svatého stolce v přístupu ke španělským problémům. Když Svatý stolec ve druhé polovině 11. století prohlásil, že Španělsko je “dědičným majetkem svatého Petra”, král Sancho V. Ramírez byl zastáncem papežských nároků. Právě tomuto panovníkovi se podařilo vytvořit ovzduší potřebné k vyhlášení první křížové výpravy na západě papežem Alexandrem II. (1064) proti muslimům v Barbastru (Huesca). Za Sancha V. Ramíreze se upevnily vztahy Aragonie s významnými francouzskými šlechtickými rody, čímž se vytvořily vazby, které v následujícím století sehrály velice důležitou úlohu. Potenciál kastilské strany dále posílilo obrovské množství zlata získaného od muslimů. Ale mnohem důležitější pro ni bylo prohlášení Ferdinanda I. za krále. Tento panovník byl synem pamplonského krále Sancha III. Velikého a vždy jednal v zájmu Navarry. Po svém otci zdědil kastilské hrabství a dobyl leónské království. Podle tehdejšího navarrského práva byl Ferdinand I. při dělení svých království mezi své syny povinen předat dědictví po svém otci svému prvorozenému synovi; a mohl volně disponovat dobytými územími (acaptos). Proto předal Kastilii svému prvorozenému synovi a dobytá území leónského království rozdělil mezi své další syny. Ačkoli tedy do 10. století existovalo v západním Španělsku leónské království, jehož víceméně nominální součástí bylo kastilské hrabství, od 11. století se poměr obrátil - pod pamplonským vlivem nabyla převahy Kastilie a leónské království ustoupilo do pozadí. Od té doby se panovníci titulovali v tomto pořadí: “králové Kastilie a Leónu”. Počínaje Ferdinandem I. byla už dědičným královstvím Kastilie, nikoli však León. Kastilie pak vždycky připadla prvorozenému potomkovi, kdežto León mohl být předán až druhorozenému, jak k tomu došlo po smrti samotného Ferdinanda I. roku 1065 a Alfonse VII. roku 1157. Rozpad po smrti Sancha III. Velikého (1035) vyvrcholil o třicet let později (1065), když Ferdinand I. rozdělil svá království mezi syny Sancha (Kastilie), Alfonse (León) a Garcíu (Galicie), kteří se o něco později spojili s Alfonsem VI. (1072-1109), jenž získal pamplonské území patřící do té doby k Nájeře (1076). V barcelonském hrabství Ramóna Berenguera I. se zase spojila katalánská hrabství barcelonské, geronské a ausonské (1054) a jeho vazaly nebo spojenci se stala hrabata v Empúriesu, Urgellu, Besalú, Cerdani a Pallarsu. Také malá muslimská království měla tendenci se spojovat. Sevilla tak absorbovala královstvíčka na území kolem Arcosu, Algecirasu, Rondy, Morónu, Carmony a podobně tomu bylo se Zaragozou, Léridou, Tortosou, Denií a Mallorkou. Roku 1057 splynula taifská království v Granadě a Málaze; a roku 1076 království v Denii a Zaragoze. Koncem století se muslimové sjednotili v důsledku činnosti náboženských reformátorů (Almorávidů), kteří po příchodu z Afriky obsadili taifská království jedno po druhém, od Málagy (1090) přes Sevillu (1091) a Murcii (1092), Méridu (1094), Valencii (1102) a Zaragozu (1110) až po Mallorku (1115). POEVROPŠTĚNÍ Od 8. do 10. století včetně byly křesťanskému Španělsku evropské problémy vzdálené. Vztahy se Svatým stolcem neexistovaly a církev na poloostrově musela řešit své problémy samostatně, přičemž samozřejmě uznávala duchovní svrchovanost papeže. První panovník, který udržoval styky s římskou kurií, byl pamplonský král Sancho III. Veliký (1004-1035) a od té doby se tyto styky upevňovaly. Jeden velice diskutovaný text hovoří o příjezdu papežského vyslance jménem Zanelo v 10. století z Říma do Santiaga. Avšak pravidelné styky mezi křesťanským Španělskem a Římem se nepředpokládají. Od druhé poloviny 10. století udržovala styky s Římem katalánská hrabata. Cerdanský hrabě Oliba Cabreta navštívil Věčné město roku 968 a znovu o dva roky později. S jasnějším politickým úmyslem tam byl na návštěvě jeho bratranec hrabě Borrell II. z Barcelony-Urgellu v doprovodu mnicha Gerberta z Aurillaku, pozdějšího papeže Silvestra II., právě v době přítomnosti císaře Oty I. Namísto pravidelných cest na francouzský dvůr pak docházelo k cestám katalánských hrabat a opatů do Říma bez přerušení po celé 10. století, což bylo předzvěstí snah o dosažení náboženské nezávislosti místní církve na narbonské metropoli i ochrany silné mocnosti, která by vyvážila slábnoucí karlovskou moc. Kromě politického a náboženského významu měly tyto cesty kulturní a dokonce i hospodářský význam, který se později zřetelně projevil v životě země. Vedle těchto zpráv je známo, že po smrti Sancha III. Velikého (1035) navštívil Řím jeho prvorozený syn a nástupce García Sánchez III. z Nájery. Od té doby se styky rozšiřovaly. V Římě skončil takzvaný “železný věk” a řada výjimečných papežů změnila ráz církve. Počínaje papežem Alexandrem II. (1061-1073) církev rostoucí měrou zasahovala do španělských záležitostí. Sancho III. Veliký byl “evropanským” králem. Většina klášterů na poloostrově (pouze s výjimkou katalánských) se řídila řeholními pravidly vizigótského původu, jako byla pravidla svatého Isidora, svatého Leandra a další. Mnohokrát bylo řečeno, že se četné španělské kláštery řídily benediktinskou řeholí už dříve než v 11. století. Víme však téměř jistě, že s výjimkou katalánských klášterů žádný jiný klášter nepoužíval řeholi svatého Benedikta před Sanchem III. Velikým. Žádný prokazatelně neslavil svátky svatých benediktinského řádu před 11. stoletím. Doklady zmiňující se o této řeholi před uvedenou dobou, nejsou originály, nýbrž pozdější kopie. Povinnost řídit se řeholními pravidly svatého Benedikta, byla všem klášterům uložena na koncilu v Coyanze (1055). Benediktinská reforma provedená Sanchem III. Velikým směřovala ke sjednocení církevních úřadů. Pamplonský biskup tak byl současně opatem benediktinského kláštera sv. Salvátora (San Salvador) v Leyre; calahorrský biskup byl zároveň opatem klášterů sv. Millána (San Millán de la Cogolla) a sv. Martina (San Martín) v Albeldě. Benediktinská reforma triumfovala v klášterech, ale jen málo duchovně povznesla věřící. Stav věřících a duchovenstva však prosazení reformy neumožnil. Záznamy z koncilu v Coyanze (1055) dokumentují tehdejší běžné nešvary - opati neposlouchali své biskupy a přijímali cizí mnichy; kostely byly nezávislé na biskupstvích a laikové zasahovali do církevních záležitostí; farnosti se rozkládaly a k obětování se používaly nevhodné kalichy; duchovní byli ozbrojeni, zneužívali svého postavení, nedodržovali celibát (existovalo kněžské manželství) a účastnili se slavností světské povahy, časté byly hříchy krvesmilství, cizoložství, krádeže, zabití, čarodějnictví a sodomie a nedbalo se na svěcení neděle. Tuto situaci se podařilo vyřešit zavedením kánonů lateránské synody (1059), která měla v dějinách církve zásadní význam, protože regulovala volbu papežů, mravnost duchovních, jejich pospolitý život, správu desátků a prvotin, formu a podmínky vstupu do řehole. Dále odsoudila svatokupectví; upravila soudní řízení proti duchovním, svěcení laiků a podmínky svátosti manželství. Životní normy stanovené lateránskou synodou přijaly pro jednotlivé křesťanské státy koncily v Santiagu de Compostela, Nájeře a Jace (které se všechny konaly roku 1063). Na území Katalánska byly přijaty už roku 1062. Papežská intervence na těchto koncilech i u jednotlivých křesťanských panovníků měla za cíl ovlivnit duchovní život křesťanů na poloostrově. K tomuto účelu byla také použita nejmocnější klášterní organizace té doby, clunyští reformisté. Roku 910 byl založen ve francouzské vesnici Cluny klášter, který byl vyjmut z veškeré civilní i církevní jurisdikce a byl podřízen pouze papeži. Clunyští byli věrnými služebníky Svatého stolce, věnovali více času bohoslužbám a omezili čas věnovaný manuální práci. Po roce 1071 se clunyské hnutí rozšířilo po celém Španělsku. Clunyští mniši nejprve ovládli nejvýznamnější kláštery každého království; potom obsadili postupně se uvolňující biskupské úřady. Koncem 11. století byla zřejmě všechna španělská biskupství obsazena biskupy clunyského, převážně francouzského původu. Noví biskupové všeobecně uložili kanovníkům svých katedrál dodržovat Augustinova pravidla řeholního života. Střet mezi domácím a cizím klérem byl prudký a trval ještě dlouho do 12. století, přičemž vedl k poevropštění znamenajícímu zánik španělské isidorské kultury. Hned po přijetí autority Svatého stolce se objevila otázka reformy hispánského ritu a požadavek Říma prohlásit celý poloostrov za “dědictví svatého Petra”. Reforma sice byla úspěšná, ale požadavek Říma splněn nebyl. V tomto století se objevilo množství svatých, což je v období začínajícího duchovního úpadku obtížně vysvětlitelné. V 11. století se na seznam svatých dostalo snad nejvíce španělských světců. Například pouze aktu převozu ostatků svatého Isidora do Leónu (prosinec 1063) se účastnilo pět mužů stojících v čele pěti benediktinských klášterů, kteří byli uctíváni jako svatí - sv. Ínigo z Ony, sv. García z Arlanzy, sv. Sisebut z Cardeni, sv. Dominik se Silosu a sv. Fagildo z Antealtaresu. ZMĚNA RITU Na celém poloostrově se používala liturgie odlišná od církevní liturgie praktikované jinde v Evropě. Vznikla ve vizigótském období a obsahovala množství čtení ze Starého zákona a rozdílné uspořádání jednotlivých částí mše svaté. V podstatných rysech se s římskou liturgií shodovala, ve vedlejších se však značně lišila. Ortodoxnost hispánského ritu byla uznána Svatým stolcem (1066) po prozkoumání všech knih v Římě. Papež Alexandr II. (1061-1073) však trval na nutnosti náhrady hispánského ritu ritem římským. Poprvé zavedl římský ritus aragonský král Sancho V. Ramírez (1063-1094) v klášterech San Juan de la Pena a San Victorián a současně nahradil benediktinskou řeholi clunyskou observancí (1071). Nový ritus zavedl (1075) také v katedrálách obou svých království (v Jace a Rodě) a za tímto účelem musel vypudit biskupy, kteří je spravovali, a donutit kapituly, aby přijaly kánon svatého Augustina (1076). Kromě čtení ze Starého zákona spočívaly nejmarkantnější vnější rozdíly hipánského ritu při mši v dělení hostie na devět částí, v přijímání pod obojí a v odříkávání “Otčenáše” před obětováním, kdežto vyznání víry bylo součástí “kánonu”. Mše měla dvě velice zřetelné části - jednu pro čekatele křtu a druhou pro pokřtěné. Věřící vystupovali při celé mši. Zavedení clunyské reformy do klášterů a Augustinovy kanovnické řehole do kapitul posílilo změnu ritu, která byla nařízena západním státům na burgoském koncilu (1080). Zdráhavý postoj španělského episkopátu k přijetí nového ritu a zavedení clunyské řehole do klášterů byl motivován hlavně hospodářsky. Clunyská řehole byla hospodářsky nezávislá na diecézním biskupovi a podléhala pouze Svatému stolci, jemuž obvykle platila určité množství zlatých mincí ročně. Protože však španělští preláti do té doby zasahovali do správy diecézních klášterů, nechtěli přijmout inovaci, která omezovala jejich pastorační výsady. Po provedení změny byla většina diecézí na poloostrově řízena mnichy francouzského původu, což způsobovalo vážné problémy ve vztahu k obyvatelstvu a domácímu duchovenstvu. Jedna legenda zaznamenává, že v Burgosu byly vhozeny do ohně rukopisy hispánské a římské liturgie. Hispánský rukopis z plamenů vyletěl a římský v nich zůstal. Změna v liturgii měla také velmi významný kulturní dopad, neboť hispánská liturgie byla opisována takzvaným vizigótským písmem a římská karolínskou minuskulí. Velká část rukopisů psaných vizigótským písmem se ztratila a zanedlouho se staly kulturní doklady psané tímto písmem dokonce pro čtenáře nečitelné, a tím došlo k zániku španělské vizigótské kultury. Na druhé straně napomohla tato změna k zachování staré gelasiovské liturgie. Vzhledem k tomu, že kostely na poloostrově naléhavě potřebovaly bohoslužebné texty pro praktikování nového ritu, požádaly o ně různé kláštery a kostely za Pyrenejemi. Tyto kostely přirozeně zaslaly texty, které už nepoužívaly, takže se do Španělska dostala většina textů v nejstarší verzi. V současnosti slouží k výzkumu vývoje římské liturgie. AFRIKANIZACE Zatímco křesťané byli ve spojení s Evropou, muslimové podléhali vlivu Afriky. Roku 1039 začal Abdulláh ibn Jásín hlásat přísnou náboženskou reformu, která usilovala o návrat k islámu koránského období. Jeho přívrženci se nazývali Almorávidé. Almorávidé byli kočovní saharští Berbeři jevící se jako drsní venkované, protože jejich nekulturnost kontrastovala s kulturností marockých a španělských muslimů. Do dějin civilizace se výrazně zapsali až po dobytí Andalusie. Tito Berbeři neznali arabštinu, a přesto byli nuceni zasáhnout do dění nejprve v Maroku, a potom ve Španělsku. Roku 1070 založili město Marrákeš. Roku 1075 dobyli Fez a Tlemcen a roku 1077 vstoupili do Tangeru. V letech 1081 až 1082 padl Oran a Ceuta kapitulovala v srpnu 1084, když bylo celé muslimské Španělsko pleněno křesťany. Po obsazení Toleda křesťany (1085) požádal sevillský vládce al-Mu’tamid (1068-1091) Almorávidy o pomoc proti křesťanům. Almorávidé přepluli Gibraltarskou úžinu a porazili Alfonse VI. u Sagrajasu (říjen 1086). Primitivní život almorávidských reformátorů se brzy dostal do střetu se zjemnělým životem na dvorech muslimských taifských království. Učenost charakterizovala dvůr al-Mutawakkila v Badajozu, hudba dvůr Ibn Ra’zína v Albarracínu, vědy dvůr al-Muktadira v Zaragoze, přepych dvůr Dhú-n-Núnovců v Toledu, elegance rýmované prózy dvůr Ibn Táhira v Murcii. Poezie pak dvory všechny a zvláště sevillský dvůr al-Mu’tamida, který si vzal za manželku pradlenu, protože dokončila jeden jeho verš. Zásadní význam pro afrikanizaci Španělska měla bitva u Sagrajasu, kterou některé kroniky nazývají bitvou u Zalláky. Muslimští dějepisci zveličující úspěch svých souvěrců zaznamenali, že tam zemřelo 300 000 křesťanů. Avšak skutečnost, že po vítězství u Sagrajasu muslimové nevstoupili na křesťanské území a neobléhali hlavní cíl, Toledo, nás vede k domněnce, že tato bitva byla přeceněna, protože byla první bitvou po rozpadu chalífátu, v níž muslimové porazili křesťany. Bez ohledu na rozdíly měla bitva u Sagrajasu pro muslimy v 11. století a následujících staletích stejný význam jako bitva u Covadongy pro křesťany v 9. a 10. století. Almorávidský emír Júsuf ibn Tášfín (1072-1106) se poté vrátil do Maroka, kde zůstal do června roku 1090. Toho roku Júsuf ibn Tášfín vytáhl proti Toledu bráněnému Alfonsem VI. Kastilským a Sanchem V. Ramírezem Aragonským. Po neúspěchu tažení při návratu na jih zamířil Júsuf do Granady, kde svrhl z trůnu vládce Abdulláha (8. září 1090), který udržoval styky s Kastilci. Bezprostředně poté vstoupil do Málagy a svrhl jejího vládce Tamíma. Júsuf ibn Tášfín se vrátil do Maroka, ale jeho vojsko se pustilo do postupného dobývání všech království na poloostrově. Sevillské království ztratilo postupně všechna opevněná města - nejprve Tarifu (v prosinci 1090), potom Córdobu (v březnu 1091), Úbedu a Seguru (zhruba v dubnu), Carmonu (v květnu) a nakonec Sevillu (7. září 1091), jejíž vládci al-Mu’tamid a Rumajkíja byli deportováni do Maroka. Brzy nato padla taifská království v Almeríi a Murcii (1091), Denii, Játivě a Alciře (1092) a přechodně byla obsazena Valencie (1092-1094). Badajoz přešel pod nadvládu Almorávidů roku 1094 po zavraždění jeho vládce al-Mutawakkila. V listopadu Almorávidé obsadili Lisabon, roku 1104 znovu vstoupili do Valencie, krátce nato obsadili Cuenku a roku 1110 ovládli Zaragozu. Následujícího roku (1111) dobyli Santarém a pronikli až k Oportu. A roku 1115 okupovali taifské království na Mallorce. Almorávidé tak ve velmi krátké době sjednotili celé muslimské Španělsko rozštěpené po Almanzorově smrti. Záhy se vzdali svých zájmů v Maroku a věnovali se obraně islámu ve Španělsku. Na poloostrově však byli Almorávidé stejně jako předtím nájezdníci z roku 711 nebo později Almohadé a Marínovci považováni vždycky za cizince. V momentech úpadku centrální moci vznikala almorávidská nebo almohadská taifská království. Mocenská politika Almorávidů byla stejně paradoxní jako troufalá. Pomocí afrických vojsk si chtěli udržet nadvládu ve Španělsku a podmanit si znepřátelené Berbery v Africe malým křesťanským vojskem, které bylo na rovině neporazitelné a které nic nespojovalo se zemí, jíž ovládalo. Základem panování Almorávidů byla politická obratnost jejich vůdců. Almorávidští Berbeři se velmi snadno přizpůsobili správní i vojenské soustavě al-Andalusu. Pro spolupráci získali španělské muslimské duchovenstvo (ulamá’, ulemas), které brzy hrálo významnou úlohu, protože almorávidští reformátoři na poloostrově neovládali náboženské otázky. Od tohoto okamžiku zaujímali muslimští duchovní na almorávidském dvoře významné postavení. Právě tehdy odmítl západní islám přijmout dílo al-Ghazzálího, který požadoval návrat k pramenům islámského práva a intenzivnější duchovní život. Duchovní požádali o svolení k veřejnému spálení spisů východního myslitele, a jejich horlivost dosáhla takové míry, že kdokoli uchovával nějaké dílo al-Ghazzálího, vystavoval se těm nejpřísnějším trestům. Almorávidská reforma byla natolik přísná, že znovu prosazovala již uvedenou Málikovu formuli a tíhla k rudimentárnímu, nesnášenlivému a brutálnímu islámu, velmi odlišnému od soudobých islámských směrů. Sterilizující činnost Almorávidů v oblasti klasické poezie působila na rozvoj poezie lidové, v níž převažoval zéjel, útvar, který měl velký význam pro rozvoj pozdějšího evropského básnictví. Almorávidé byli v zásadě horliví muslimové, v nichž se spojovala nesmlouvavá zanícenost se zvláštní myšlenkovou omezeností, deklarovaná přísnost s volností mravů a hluboká zbožnost s rudimentárním spiritualismem - jak zdůraznil Henri Terrasse - a vynikli pouze v oblasti umění, kde zanechali tak skvělé památky, jako je mešita v Tlemcenu. Španělští muslimové používali do 11. století bez rozdílu románský jazyk i arabštinu. Od doby vlády Almorávidů se násilně prosadilo výlučné užívání arabského dialektu a po několika generacích byly románské jazyky v muslimském Španělsku téměř úplně zapomenuty. Soužití s křesťany nebylo možné a skrovné skupiny mozárabů žijících na jihu byly nuceny se vystěhovat, a to buď do Afriky jako běženci, nebo do křesťanského Španělska, kde znovu osídlili některá místa, jako například Mallén nebo Zoritu. Nekompromisní afrikanizace muslimského Španělska, která se časově shodovala s poevropštěním Španělska křesťanského a s počátky křížového tažení proti muslimům, způsobila první násilné rozštěpení Španělska na dvě protichůdné části, které se ještě v 11. století střetly. Jejich střetnutí známe pod názvem reconquista. ZROD RECONQUISTY Reconquista začala poměrně pozdě. Pamplonští křesťané ji zahájili již počátkem 10. století, ale neměla dalšího pokračování, i když posloužila tomu, aby se ke křesťanské části připojily (920) osady Nájera a Viguera (Rioja). Ve skutečnosti začala reconquista v 11. století, když pamplonský král García Sánchez III. z Nájery (1035-1054) násilím obsadil město Calahorru (1045). Od té doby se pak boj za vypuzení nebo ovládnutí muslimů vedl stovky let. Bratr Garcíi Sáncheze III. z Nájery, Ferdinand I., král Leónu-Kastilie (1037-1065), zahájil reconquistu na západním území obsazením Lamega a Visea (1057) v Portugalsku a o něco později Guardy a Coimbry (1064). Tato místa se pak vrátila do muslimských rukou, když je znovu získali Almorávidé. Princip opětovného dobývání, jehož původci byli synové Sancha III. Velikého, se rozšířil jen na území Navarry a Portugalska, v Katalánsku, Aragonii, Kastilii ani Leónu se zatím neobjevil. Toledské království Začlenění Toleda do křesťanského území (1085) bylo pravděpodobně nejvýznamnějším činem středověkých dějin poloostrova, protože značně posunulo hranice s muslimy. Donedávna se předpokládalo, že Toledo bylo dobyto za vlády Alfonse VI. po několikaletém boji muslimů s křesťany z Kastilie a Leónu, ale pak se ukázalo, že ve skutečnosti nedošlo ke znovudobytí Toleda, nýbrž ke spojení Toleďanů s kastilským královstvím. V Toledu se v 8. století usadilo velice málo muslimů a v následujících letech byla převážná část jeho obyvatel mozárabská. Toledo vzdorovalo córdobským emírům a chalífům, kteří si je mnohokrát násilím podrobili. Toledští mozárabové udržovali od roku 854 styky s křesťany na severu a snažili se, aby s nimi spolupracoval nejprve Ordono I. a posléze jeho nástupci. Roku 1010 si město opět vydobylo nezávislost na Córdobě a s přispěním katalánských oddílů, jimž velel hrabě Ermengol I. z Urgellu, se jim podařilo Córdobu obsadit. Při rozpadu umajjovského chalífátu na taifská království (1031) mělo toledské království tak dobré styky s křesťany, že Alfons VI. žil nějaký čas (1072) v Toledu spolu s muslimským vládcem al-Ma’múnem (1038-1075). Po al-Ma’múnově smrti vyvstal problém následnictví projevující se dvěma tendencemi - jedna se snažila o udržení muslimské nadvlády a jejím zastáncem byl badajozský vládce al-Mutawakkil; a tendence mozárabské skupiny, která v těsném spojení s Alfonsem VI. Kastilským dosadila na trůn al-Ma’múnova vnuka al-Kádira. Při střetu al-Mutawakkila s Alfonsem VI. se kastilskému panovníkovi podařilo obsadit Corii (v září 1079), první znovudobytou kastilsko-leónskou osadu. Zároveň badajozský vládce al-Mutawakkil vstoupil do Toleda (v červnu 1079). Po dalším krátkém obsazení Toleda al-Kádirem vydala mozárabská strana město Alfonsovi VI. (v květnu 1085) a s ním i celé taifské království včetně Talavery, Madridu, Guadalajary, Hity, Consuegry, Uclésu, Cuenky, Atienzy a Orejy. Kastilsko-leónská pohraniční linie se tak posunula od řeky Duera do povodí Taja a nejzazšími body nové hranice se staly Coria, Canturia, Toledo a Oreja. Mezi oblastmi nově připojenými ke Kastilii a řekou Duerem zůstala pustina (současné provincie Salamanca, Ávila, Segovia a Soria), která byla záhy osídlena a dostala jméno Estremadura. Tady pak vznikla řada městských rad (concejos), jejichž vliv se výrazně projevil ve 12. století. Posledním důsledkem obsazení Toleda bylo dobytí Leirie, Santarému, Cintry a Lisabonu (1093) vojskem hraběte Jindřicha Burgundského (Enrique de Borgona), který jako zeť Alfonse VI. Kastilského působil v Portugalsku. Tento úspěch neměl dlouhého trvání. Následujícího roku tato místa padla znovu do rukou Almorávidů. Reconquista u Aragonců a Katalánců V pyrenejských oblastech měla reconquista odlišnou povahu než v jiných regionech. V Aragonii začala obsazením Barbastra (1064), kam zamířila křížová výprava vyhlášená papežem Alexandrem II. (1064). Brzy nato byla dobyta místa, která měla klíčový význam pro obranu řek Aragónu, Gállega a Cinky s dominantami Arguedasem (1084), Ayerbe (1083) a Monzónem (1089). Ve stejnou dobu do těchto oblastí znovu zamířili křižáci (1073 a 1087), ačkoli jejich výpravy tentokrát ztroskotaly. Úspěšná však byla křížová výprava zorganizovaná k dobytí Tarragony (kolem roku 1095), která se zřejmě časově shodovala s první křížovou výpravou do Svaté země (1095). Po bitvě u Alcorazu (1096) svedené poblíž Huesky Pedrem I. Aragonským (1094-1104) a vojskem zaragozského vládce al-Musta’ína (1085-1108) dobyli Aragonci Huesku (1096) a Barbastro (1100) a pokusili se obsadit Zaragozu (1101) s využitím přítomnosti nových křižáků, kteří se usadili u tohoto města na místě nazvaném podle svého válečného pokřiku: “Deus lo volt” (Juslibol). Bitva u Alcorazu byla první bitvou polního typu, v níž se střetla velká vojska; na každé straně pravděpodobně bojovalo zhruba 20 000 mužů. Velmi zajímavé bylo působení Aragonců v oblastech u středomořského pobřeží. Ještě před dobytím Huesky křesťany (1096) se Aragonci usadili v Castellónu de la Plana (1093), Culle a Oropese, čímž vytvořili křesťanské území, o které po čase opět přišli (1103). Působení aragonských křesťanů umožnilo rytíři Rodrigu Díazovi de Vivar, který byl v jejich službách, dobýt Valencii (1094). El Cid Campeador V procesu reconquisty vznikl typ nového člověka žijícího na hranici. Uměl dobře vycházet s křesťany i muslimy a jednal ve prospěch jedněch nebo druhých podle toho, co považoval sám za výhodné. Z toho plynula jeho ostražitost a obezřetnost. Mohl se projevit neobyčejně velkoryse a zároveň vykonat nanejvýš krutý čin. Takových lidí bylo tolik, kolik žilo obyvatel v pomezních oblastech mezi křesťany a muslimy. Nejznámnější z nich se jmenoval Rodrigo Díaz de Vivar a do dějin vešel pod přízviskem Cid Campeador (Udatný bojovník). Jako vyhnanec z Kastilie bojoval ve službách zaragozského krále al-Musta’ína II. nebo Sancha V. Ramíreze a Pedra I. Aragónského či proti nim. Rozděloval kořist mezi své vojáky a zároveň upaloval zaživa své protivníky, jak to udělal například s Ibn Dža’farem ve Valencii. Jako vazal byl ve službách kastilského krále Sancha II. Udatného, stejně jako Alfonse VI., al-Musta’ína nebo Pedra I., až se nakonec sám stal vládcem Valencie (1094-1099). Brzy se proměnil v legendární postavu a byl opěvován po celé Aragonii, Katalánsku a Navaře, a potom i v Kastilii. Jeho skutky se staly zdrojem prvního známého hrdinského zpěvu španělské literatury Písně o Cidovi (Cantar de Mío Cid), složené roku 1207 v oblasti Teruelu a posléze přepracované v kastilštině, ačkoli už mnohem dříve (kolem roku 1093) vzniklo na jeho počest v Rodě (Huesca) nekolik veršů nazvaných Carmen Campidoctoris. Romantismus a jeho historická škola učinily ze Cida módní postavu a opředly ji velkolepou legendou. Je však nutno ji kriticky přezkoumat. Vždycky je třeba si připomenout názor současníků, kteří žili spolu s hrdinou ve Valencii po dobytí města (1094): “Od té doby měl každý muslim za sebou pochopa, který s ním každého rána vyjížděl, aby jej přinutil něco složit do truhlic vládce města (Cida) pod trestem mrskání nebo mučení.” (Ibn Idhárí) To, že činnost dobyvatele Valencie nebyla tak blahodárná, jak se tvrdí, dokazuje stručný přehled vybraných daní od Valencijců, tak od okolních obyvatel, ještě než se stal jejich pánem. Kolem roku 1090 uložil tyto roční kontribuce ve zlatých mincích: Bátirovci - Denia, Játiva a Tortosa n2_b5z 50 000 dínárů Ibn Ra’zín z Albarracínu n2_b5z 10 000 “ Ibn Kásim z Alpuente n2_b5z 10 000 “ Ibn Lupon z Murviedra n2_b5z 8 000 “ hrad v Segorbe n2_b5z 6 000 “ hrad v Jérice n2_b5z 3 000 “ hrad v Almenaře n2_b5z 3 000 “ hrad v Lirii n2_b5z 2 000 “ al-Kádir, vládce Valencie n2_b5z 57 200 “ Celkem n2_b5z 149 200 “Z uvedených čísel, potvrzených autoritou Menéndeze Pidala, je zřejmé, že Cid ročně vybral za “ochranu” obyvatel hradů nebo měst, které platily tyto daně, částku 149 200 zlatých dínárů, od nichž je třeba odečíst 5200 pro valencijského biskupa. Přesto zbývá 144 000 zlatých dínárů, které se svou váhou rovnají přibližně 273 kilogramům zlatých mincí ročně. Kolem roku 1090 měla Valencie necelých 15 000 obyvatel a valencijské zlato patřilo k nejkvalitnějším ve Španělsku.   POZDNÍ STŘEDOVĚK   V pozdním středověku docházelo ve srovnání s okrajovými oblastmi k postupnému systematickému rozmachu centrální Mesety - Kastilie, který byl podmíněn řadou různorodých okolností a připravil půdu pro habsburský centralismus v 16. století. Studie věnované pozdnímu středověku se zaměřují převážně na křesťanské obyvatelstvo a na území, kde byla oficiálně vyznávána víra v Krista. O muslimském fenomému - pokud neměl přímou souvislost s africkými vpády - se takřka nezmiňují. Výzkumy křesťanského tábora jsou věnovány hlavně 12. a 15. století, protože se v tomto období utvářela španělská národní společenství (ve 12. století) a vyvstaly některé společenské a hospodářské problémy (v 15. století), jejichž naléhavost dosud přetrvává; 13. a 14. století přitahují pozornost menšího počtu odborníků. Nicméně závěry prací o pozdním středověku většinou dokazují, že několik listin z kteréhokoli archivu může vyvrátit i tu nejlépe formulovanou teorii. Zatímco ve většině evropských zemí byly zveřejněny písemné památky obsahující středověké prameny, ve Španělsku je tato práce téměř v počátcích. Většina španělských středověkých pramenů nejen nebyla publikována, ale ani katalogizována. Vydány byly některé soubory dokladů a kronik, ale ve srovnání s dosud nevydanými texty je jich velice málo. Mnohé historické práce se soustřeďují na životopis vládnoucího panovníka a nevěnují pozornost ostatním důležitým faktům. Historikům unikají obecné hospodářské, společenské, právní a kulturní problémy, pokud se ovšem naopak nezaměřují pouze na jednu z těchto stránek. Neexistence odborných časopisů, které by postihovaly stav bádání nebo dokonce obecné směry, je ještě citelnější v porovnání s tím, jak úspěšné byly takové publikace jinde.   9 POSÍLENÍ KŘESŤANSKÝCH STÁTŮ. 12. STOLETÍ   Během 12. století se na poloostrově upevnily jednotlivé křesťanské státy s odlišným způsobem života, který vedl k řadě ostrých protikladů. K tomu všemu přispěla krátkozrakost vládnoucích vrstev, které si neuvědomily vývoj, jímž procházel evropský svět. HOSPODÁŘSTVÍ A SPOLEČNOST V křesťanském Španělsku existovaly dvě velké skupiny s odlišným názorem na způsob hromadění bohatství; na jedné straně šlechta a duchovenstvo a na druhé straně měšťané. Ti první ho chápali pouze jako produkt obdělávání a zužitkování půdy v polním hospodářství a chovu dobytka, kdežto ti druzí jako výsledek obchodování. Dokud obě skupiny žily odděleně, k problémům nedocházelo. Ale na území Kastilie a Leónu začala vznikat (koncem 11. století) vrstva měšťanů, kteří provozovali obchod a brzy se střetli s vlastníky půdy. Zároveň vznikalo měšťanstvo i v navarrsko-aragonském království, kde šlechta a duchovenstvo neměly tak silné postavení jako v Kastilii. Biskupové v Pamploně, Jace a Rodě měli malou moc a ani kláštery obnovené v 11. století nedosáhly takového hospodářského rozmachu jako kastilsko-leónské kláštery v této době nebo - což je případ Montearagónu - v následujících staletích. Šlechta byla tak početná, že musela obdělávat své pozemky, a existovala i venkovská nižší šlechta (infanzones de abarca). Jen několik málo šlechtických rodů bylo tak silných, aby mohlo soupeřit s mocí krále Alfonse I. Bojovného (el Batallador, 1104-1134). Tento monarcha po celou dobu svého panování omezoval nemnohé výsady šlechty. Až po jeho smrti si aragonští šlechtici nechali potvrdit (1134) “dobré výsady, jež měli za časů krále Pedra” (1094-1104). První sociální bouře Podpora navarrsko-aragonského měšťanstva ze strany Alfonse I. Bojovného vzbudila v kastilsko-leónských měšťanech dojem, že tento panovník usiluje o jakousi sociální reformu. Již král Alfons VI. (1102-1109) za přísně stanovených podmínek nově osídlil “Gaskoňci, Bretonci, Němci, Angličany, Burgunďany, Normany, Tolosánci, Provensálci, Lombarďany a mnoha dalšími obchodníky různých národností a hovořícími cizími jazyky” oblast Sahagúnu a města Logrono, Santo Domingo de la Calzada, Nájeru, Burgos, Castrojeriz, Carrión de los Condes, León, Astorgu, Ponteferradu, Lugo, Puertomarín, Santiago de Compostela a další. Navzdory uloženým podmínkám však tito obchodníci prosperovali: “odevšad přiváželi zboží jak ze zlata tak i ze stříbra, ba i mnoho oděvů různých střihů, ježto zmínění měšťané a usedlíci byli velmi bohatí a dopřávali si mnohá potěšení”, a od prvního okamžiku považovali Alfonse I. Bojovného za zastánce svých požadavků vůči šlechtě a kléru. Po nástupu královny Urraky (1109-1126) na kastilsko-leónský trůn - byla vdovou po hraběti Raymundovi Burgundském, s nímž měla syna, budoucího krále Alfonse VII. - a po jejím druhém sňatku s aragonským králem Alfonsem I. Bojovným (1104-1134) na podzim roku 1109 se obchodníci ve všech západních státech od Logrona až po Santiago de Compostela pokusili osvobodit od povinností, které jim byly při osídlování uloženy. Počítali přitom se spontánní podporou rolníků podřízených šlechtě a duchovenstvu. Na podzim roku 1109 zahájili společnou revoltu proti šlechtě a vysokému duchovenstvu s těmito požadavky: a) Aby venkované a rolníci “žádní z nich nevykonávali povinnou službu pro své pány”. Tito rolníci “povstali proti svým pánům a vrchnosti, pronásledovali je a obraceli je na útěk, rozbíjeli a ničili královské paláce, šlechtické domy, biskupské kostely a opatské dvorce a obedience”. b) Obchodníci odmítali platit velikonoční dávky; usilovali o to, aby jim král potvrdil zákony, které si sami sepsali a v nichž se stanovilo, že louky, vinice, pole a mlýny budou podléhat pravomoci aragonského krále; aby ti, kdo pracují v klášterních lesích nebo obchodech, byli rovněž poslušni aragonského krále a ne klášterních kostelů. Brzy začali “kácet lesy, mýtit a pustošit sady, budovat nové domy, ničit vinice a naopak zakládat nové sady, dělat holubníky a stavět chlévy pro ovce a voly”. c) Venkovský klérus také povstal proti klášterům a prelátům a odmítal jim platit povinné dávky. Vzpoura zachvátila území od navarrské hranice až k Santiagu de Compostela a od Kantaberského pohoří až k řece Dueru. Měšťané, venkované a nižší klérus považovali Alfonse I. Aragonského za svého zastánce a ochránce; šlechta a vysoké duchovenstvo hledaly podporu u královny Urraky. A tato skupina brzy začala intrikovat a vnášet rozkol do manželství, o které tak důrazně usilovala po smrti Alfonse VI. Kastilského. Vzpoura měšťanů zřejmě proběhla v období od podzimu roku 1109 do podzimu roku 1110 a k reakci šlechty a duchovenstva došlo právě na podzim roku 1110. Jejím hlavním cílem bylo znemožnit Alfonsovi I. Bojovnému expanzi Navarry na úkor Kastilie. Šlechtici a duchovní horlivě usilovali o jeho sňatek s Urrakou v době, kdy se obávali obsazení Toleda Almorávidy, kteří v bitvě u Uclésu (1108) porazili kastilské vojsko. Aragonský král se tehdy jevil jako jediný ochránce Toleda. Ale mezi bitvou u Uclésu a podzimem roku 1110 uběhly dva roky, aniž by Almorávidé do Toleda vstoupili; navíc téhož roku ovládli Zaragozu, čímž přivedli Alfonse I. Bojovného do úzkých. Podle svatební smlouvy s Urrakou Kastilskou vystupoval Alfons I. Bojovný přímo jako král Kastilie. Proto jediným možným řešením pro skupinu šlechty a duchovenstva bylo zrušení manželského svazku, kterého bylo dosaženo intervencí papeže (podzim 1110). Urraca se se svým manželem rozešla a žila v konkubinátě s hrabětem Gómezem. Alfons I. Bojovný, který neuznal zrušení manželství, se dohodl se svým švagrem Henriquem Portugalským na rozdělení území patřícího Urrace. Oba spojenci porazili kastilskou šlechtu u Campdespiny (26. října 1110). Po této bitvě nastal v západních královstvích velký zmatek. Oblasti, v nichž nežili měšťané, byly nadále v rukách šlechty; města a osady na “cestě do Santiaga” stály většinou na straně aragonského krále, který postupoval na západ a v dubnu roku 1111 vstoupil do Leónu, který však posléze ztratil. Synoda konaná v Leónu za účasti biskupů a opatů pod vedením toledského arcibiskupa Bernarda měšťany exkomunikovala. Poté se konala různá neúspěšná jednání mezi měšťany a šlechtou. Měšťané spáchali další násilnosti, až se sahagúnský opat vydal do Říma a dosáhl toho, že papež Paschalis II. podepsal 21. března 1116 bulu nařizující vzbouřencům přijmout zákony vyhlášené Alfonsem VI., uznat pravomoc opata a vrátit všechen majetek zabraný kostelům a klášterům. Ačkoli se měšťané přechodně podrobili, ještě v září připravili další útok na kláštery. Papež Paschalis II. vyslal kardinála Bosóa jako legáta, který svolal do Burgosu synodu (1117) s cílem smířit Alfonse I. s Urrakou a vyřešit problém měšťanů odmítajících poslušnost. Dosáhnout smíru mezi oběma vladaři nebylo obtížné. Měšťanům synoda uložila pokání a povinnost vrátit se ke stavu, který existoval před vzpourami. Dne 22. března 1117 vydal papež Paschalis II. buly nařizující sahagúnským měšťanům, aby kostelům vrátili to, co jim patřilo za krále Alfonse VI., a pod trestem exkomunikace byli “podřízeni a poddáni pouze opatovi”. Měšťané odmítající poslušnost byli vypovězeni a k opuštění města dostali lhůtu několika hodin. Po nezdaru sociální revolty z počátku 12. století se obchodní střediska vylidnila. Poslední stopy revolty zmizely roku 1135, když Alfons VII., král Leónu- -Kastilie, vyhlásil na leónském koncilu, aby byly zachovávány “zvyky a zákony, jaké se dodržovaly za časů jeho děda, krále Alfonse, a nařídil navrátit všechny obyvatele a nevolníky všem kostelům, které je pozbyly proti právu a spravedlnosti. Dále přikázal osídlit města a kraje zničené za války, jakož i vysázet vinice a stromy a rozhodl, aby ti, kdo se protivili výnosům králů, knížat nebo pánů, byli oběšeni nebo jim byly useknuty ruce či nohy”. Zdroje bohatství Vrstva obchodníků na území Kastilie a Leónu byla téměř zlikvidována a vystřídána nadvládou šlechty a duchovenstva. Nově osídlené městské obce (municipios) mezi řekami Duerem a Tajem, jako například Ávila nebo Segovia, se věnovaly převážně chovu dobytka. Kronika osídlení Ávily zaznamenává, jak ochrana dobytka před krádežemi formovala život tohoto města v průběhu 12. století. Dobytkářství bylo zaměřeno hlavně na chov ovcí a území Kastilie a Leónu bylo plné velkých stád. Ovce se však nepěstovaly pro výrobu masa, nýbrž vlny, a základem stád bylo hrubosrsté plemeno až do doby, kdy byl dovezen druh ovce merino. Velice významným pramenem pro studium hospodářského vývoje v Kastilii v průběhu 12. století je dokument Sliby svatého Millána (Votos de San Millán). Tato listina byla padělána (sv. Millán zemřel roku 574) jedním mnichem z kláštera v San Millánu de la Cogolla (Rioja) pravděpodobně v letech 1143 až 1144 a sloužila klášteru jako podklad k výběru určité dávky v oblasti rozkládající se od Navarry až k řece Carriónu a od Kantaberského až ke Střednímu pohoří. Dokument obsahuje něco přes dvě stě jmen míst a krajů, kde obyvatelé měli odvádět dávky za každý dům vždy podle místní produkce. Studium dokumentu umožňuje zjistit stav hospodářství v první polovině 12. století v popisovaném kraji. Baskické provincie, Burgos a část Palencie byly výrazně zaměřeny na chov dobytka, Logrono a Navarra se vyznačovaly převážně zemědělstvím a Soria, část Palencie a Santander měly nerozvinuté hospodářství, jehož jediným zbožím byl vosk. Přibližný soupis výrobků těchto oblastí dokumentuje chudobu tamních obyvatel. Pouze v Logronu - připomeňme, že je na “cestě do Santiaga” - vybírali mniši z kláštera v San Millánu de la Cogolla hotové peníze. Sečtením místních jmen z dokumentu podle odváděných dávek získáme přehled výrobků v pořadí podle důležitosti: vosk 79 chléb nebo obilí 45 víno 43 berani 37 železo 18 sýr 14 hrubá vlněná látka 9 ryby 5 býci 3 lněné plátno 2 rybí tuk 2 olovo 1 jehňata 1 slepice 1 peníze 1   Kastilské vesnice žily hlavně z včelařství, obilnářství, vinařství a chovu dobytka. Pro sedm vesnic v oblasti Burgosu bylo důležité železo; dvě vesnice u Santanderu se věnovaly lovu velryb, z nichž získávaly tuk. Venkovské obyvatelstvo s primitivním hospodářstvím však v Kastilii a Leónu živilo šlechtu a duchovenstvo věnující se vlnařství, jehož základem byla stěhovavá stáda ovcí. Ve 12. století se kastilská vlna vyvážela do Anglie s takovým úspěchem, že anglický král Jindřich II. (1154-1189) její dovoz z konkurenčních důvodů zakázal. Tento zákaz byl vydán někdy mezi rokem 1177 a 1189, i přestože anglický panovník byl tchánem kastilského krále Alfonse VIII. Vývoz vlny podpořil budování kastilského loďstva, které pak v průběhu staletí nabylo značného významu. Pravděpodobně nejzajímavějším momentem jak ve vývozu vlny, tak i ve vývoji kastilského loďstva bylo to, že Alfons VIII. vydal roku 1180 povolení pro všechny trosečníky, že se mohou svobodně odebrat, kam budou chtít se vším, co se jim podařilo při ztroskotání zachránit. Toto opatření bylo v tehdejším námořním právu dosti neobvyklé, protože majetek zachráněný při ztroskotání se vždy vracel jeho vlastníkům. Nové právo se rychle rozšířilo a ještě téhož roku platilo v přístavech nově osídlených měst Castro—Urdiales, Laredo, Colindres a Santander, která se od počátku věnovala námořnímu obchodu se severem a lovu velryb. Je známo, že například Colindres a Laredo odváděly v tomto století klášteru v San Millánu de la Cogolla několik věder velrybího tuku. Od druhé poloviny 12. století byla znovuosídlena řada přístavů na březích Kantaberského moře a Atlantického oceánu, což byl začátek snah, které vyvrcholily ve 14. století. Z těchto přístavů se pak zjevně vozil jediný kastilsko-leónský produkt, s nímž se obchodovalo se zahraničím. Obchodníci jako společenská vrstva byli po papežově intervenci na kastilsko-leónském území zlikvidováni a udrželi se jen v některých místech na “cestě do Santiaga”. Podle zákoníku Sedmero částí (Siete Partidas, 13. století) se považovalo za potupné, když někdo v minulosti provozoval obchod. Podle Sáncheze Albornoze se období středověku v Kastilii-Leónu vyznačovalo hlavně neexistencí měšťanstva a převahou šlechty a duchovenstva. Tyto vrstvy měly mimořádný zájem o vlnařství. Protože v těchto oblastech neexistoval pravidelný obchod, zaváděly se tam, jakmile to bylo možné, trhy (ferias), jako například ve Valladolidu (1152), Sahagúnu (1153), Cuence a v následujícím století v Cáceresu (1229), Seville (1254), Córdobě (1284), Badajozu (1285) a jinde. Naproti tomu Koruna aragonská a portugalské království vzniklé během 12. století provozovaly živý obchod a vrstva měšťanů tam vzkvétala. Barcelona udržovala styky - podle svědectví Benjamína z Tudely - s obchodníky z “Řecka, Pisy, Janova, Sicílie, egyptské Alexandrie, Svaté země, Afriky a z celého okolí”, zatímco lodě Koruny aragonské brázdily Středozemní moře a plavily se do Cařihradu a Alexandrie. Obchod provozovaný v Barceloně podnítil její obyvatele k účasti na krátkodobém obsazení Mallorky společně s Pisánci a Janovany (1114) a v křížové výpravě, která vyvrcholila obsazením Almeríe (1147), protože obě místa tvořila hlavní bašty saracénských pirátů v západním Středomoří. Po zásahu Pisánců a Janovanů se čilý obchod udržel rovněž v Tortose, znovuosídlené roku 1148. Druhá polovina 12. století je ve všech známých sbírkách pramenů zastoupena řadou smluv o zužitkování půdy pro pěstování vinné révy. Vinná réva se intenzivně začala vysazovat kolem roku 1150 a pěstovala se až do 13. století. Oblast vinic sahala od navarrské hranice do Katalánska a je pravděpodobné, že se vyrobené víno vzhledem k množství vyváželo, ačkoli nevíme přesně kam. Ve druhé polovině 12. století byla Koruna aragonská také jedním ze středisek vývozu kuchyňské soli. V jejích stycích s Provencí zřejmě hrála důležitou úlohu právě kontrola solných ložisek v jižní Francii, což odpovídalo expanzivní politice do Okcitánie prováděné barcelonskými hrabaty, která vyvrcholila ve 12. století za Ramóna Berenguera IV. a jeho syna Alfonse II. Tato tendence, která se odrazila v obchodování stejně jako na poli kulturním, se časově shodovala s počátkem expanze do Středomoří. Po bitvě u Muretu (1213) a po skončení katalánské nadvlády na jihu Francie orientace na Středomoří zčásti nahradila přerušené obchodní spojení Katalánska s oblastmi za Pyrenejemi. Lisabon byl před svým dobytím (1147) i po něm obchodním centrem prvořadého významu. Muslimské prameny obsahují dosud málo ceněnou zprávu z 12. století pod názvem “Dobrodruzi”. Popisuje plavbu osmi členů jedné rodiny na západ. Po jedenácti dnech je zastihla bouře, a proto změnili kurz na jižní a po dvanácti dnech dospěli k “Beranímu ostrovu” a po dalších dvanácti dnech dorazili k ostrovu obydlenému “lidmi s plavými, téměř rudými a rovnými vlasy, vysokých postav, jejichž ženy byly velmi krásné”. Prostřednictvím arabsky mluvícího domorodce s nimi navázali kontakt. Místní obyvatelé je na několik dní zadrželi, a když začal vát západní vítr, posadili je se zavázanýma očima na loď a asi po třech dnech je dovezli k pevnině a vysadili na břeh v jižním Maroku. Podle těchto údajů “Dobrodruzi” zřejmě nejprve dorazili k ostrovu Madeira (Beranímu ostrovu), potom ke Kanárským ostrovům a vylodili se v marockém přístavu Safi. Obchodní význam Lisabonu dokumentuje poznámka z dopisu anglického křižáka, který se zúčastnil dobytí města (1147): je “nejbohatším obchodním střediskem celé Afriky a velké části Evropy”. Vývoj měny Ve 12. století byl vývoj měny nejprve ovlivněn mocí Almorávidů, potom úpadkem muslimské moci a jejím novým rozmachem za vlády Almohadů ve druhé polovině století. Křesťanská Koruna aragonská byla i přes dvě devalvace v letech 1128 a 1174 zřejmě ve 12. století na vzestupu. V Kastilii nejsou devalvace doloženy. Podle Pía Beltrána byla v 11. století hodnota zlata v poměru 3,5 ke stříbru. Zlato bylo velice levné a křesťané ho měli dostatek. Almorávidé přinesli kvalitnější a těžší mince. Podle bagdádského mitkálu vážil teoreticky původní zlatý dínár Almorávidů 4,08 gramu; ale mnoho dochovaných mincí ve skutečnosti váží až 4,20 gramu. Po dobytí muslimského Španělska začali Almorávidé razit zlaté mince (1096) ve španělských mincovnách. Nová měna a zrušení systému vazalských dávek, který hrál důležitou úlohu v 11. století, vedly k nárůstu hodnoty zlata v křesťanském Španělsku. Toto jsou známá čísla vyjadřující hodnotu zlata v poměru ke stříbru: 11. století 3,5 1134 (Barcelona) 8,4 1139 (Aragonie) 6,6 1142 (Aragonie) 5,68 1152 (Aragonie) 5,5 1170 (Aragonie) 7,7 1172 (Aragonie) 7,7 1174 (Aragonie) 7,05 1176 (Teruel) 8 1177 7,6 1196 (Huesca) 7,77 1203 10   Ačkoli směnné hodnoty většinou pocházejí z Aragonie, lze je považovat za platné pro všechna křesťanská území. Interpretace těchto údajů je obtížná, protože nemáme zprávy z prvních let 12. století a nevíme, jaký byl poměr před rokem 1134. V letech 1096 až 1128 vážil almorávidský dínár teoreticky 4,08 gramu, prakticky pak často více. Roku 1128 museli Almorávidé váhu svých dínárů snížit, aby uhradili výlohy na stavbu řady pevností po slavné výpravě Alfonse I. Bojovného, při které prošel celou Andalusii (1125-1126). Po devalvaci z roku 1128 vážily nové almorávidské dínáry 3,89 gramu, tedy stejně jako dínáry za córdobského chalífátu. Se změnou almorávidské měny v roce 1128 souvisela i změna aragonské křesťanské měny a zřejmě i ostatních křesťanských měnových soustav. Po roce 1128 byly aragonské mince kvaternární, tzn. tvořené čtyřmi stříbrnými denáry, čili z jedné třetiny z ryzího stříbra a ze dvou zbylých třetin z mědi. Roku 1174 se začaly razit ternární mince tvořené třemi stříbrnými denáry, čili z jedné čtvrtiny ze stříbra a ze tří čtvrtin z mědi. Od tohoto roku existovaly současně dvojí mince téže hodnoty, ale různé ryzosti. Nadvláda Almorávidů se zřetelně odrazila v kurzu zlata. Vyvrcholením jejich moci bylo vítězství v bitvě u Fragy, v níž porazili aragonského krále Alfonse I. Bojovného (1134). V tomto roce zaznamenal kurz zlata hodnotu 8,4. V roce 1139 sklidili v Africe první úspěchy ve válce proti almorávidským vojskům Almohadé. Roku 1144 začaly jejich výboje do Španělska a už v roce 1157 dobyli Almeríu. Zároveň se vytvořila almorávidská taifská království, která trvala přibližně do roku 1172. Od tohoto data lze Almohady považovat za pány muslimského Španělska. Almohadé zlikvidovali almorávidskou měnovou soustavu a zavedli své mnohem těžší zlaté dobly vážící 4,67 gramu, které se rovnaly mincím z období emirátu (8.-9. století). Kurz zlata za Almohadů se pohyboval stále kolem čísla osm, až počátkem 13. století vystoupil na deset. Ve Španělsku existuje řada památek svědčící o hospodářském rozkvětu za vlády Almohadů. Za jeho počátek můžeme považovat založení osady Gibraltar (1160) v místě malého přístaviště. Dále opevnění Sevilly, Badajozu a Cáceresu a zahájení stavby sevillské Giraldy (1184). Právě díky zájmu Almohadů získala Sevilla v tomto období mimořádný význam, který pak už nikdy neztratila. Z almohadského období pochází ještě sevillský zámek Alcázar a Zlatá věž (Torre de Oro). Křesťanští panovníci razili mince obvykle při nástupu na trůn, neboť výsada razit mince byla jedním z vnějších znaků královského majestátu. Po první ražbě obvykle vydávali nové mince každých sedm let. Běžně se postupovalo tak, že se starší mince přetavily na mince buď lehčí, nebo méně jakostní. Města s tím obvykle nesouhlasila a často se s panovníkem dohodla, že nevydá novou emisi mincí, ale namísto toho obdrží určitou dávku jako náhradu za zisk, jež by mu přinesla nová ražba. ZNOVUOSÍDLENÍ MĚST V průběhu 12. století bylo nově osídleno mnoho městských center na celém poloostrově. Některá města byla nově vybudována, jiná zabrána muslimům. Novoosídlenci směřovali převážně do pustých oblastí mezi řekami Duerem a Tajem. Tam se rychle rozvinuly městské rady (concejos) v Salamance, Ávile, Segovii, Medině del Campo, Cuéllaru, Íscaru, Arévalu, Coce, Sepúlvedě a Olmedu, což byla v zásadě střediska svobodných chovatelů dobytka, nepodléhajících pravomoci církve ani šlechty. Znovuosídlená města nabyla takového významu, že se mohla postavit na odpor šlechtě a duchovenstvu. Vzala dokonce pod svou ochranu krále Alfonse VIII. v době jeho nezletilosti, kdy královstvím zmítaly rozbroje mezi rody Castrů a Larů. O něco později městské rady dosáhly toho, že se jejich zástupci dostali ke dvoru a zasedali v královské radě. Tak vznikly stavovské sněmy neboli kortesy (cortes). V Leónu se proprvé sešly v roce 1188. Nejvýznamnější městské rady vznikly v Salamance, Ávile a Segovii a spravovaly rozsáhlé městské obvody (alfoces) sahající až za řeku Tajo. Ávila byla znovuosídlena obyvateli pocházejícími z Lary a Covaledy, kteří se usadili u řeky Adajy. Další příchozí pocházeli ze Cinco Villas a usídlili se blíže ke středu města obehnaného hradbou. Nakonec přišli lidé z Estrady, Los Brabezos a dalších míst v Kastilii, kteří se usadili v nejvýše položené části. Uvedená města byla znovuosídlena koncem 11. století, ale nabyla na významu až v polovině 12. století za vlády Alfonse VII., když se hranice s muslimy posunula dále od nich. Zároveň docházelo i k novému osídlování vesnic, jejichž základ tvořilo zpravidla deset rodin. V tomto období přicházeli hlavně Aragonci a Navařané, jak naznačují toponyma Berrocalejo de Aragona, Aragoneses, Aragona a Aragoncillo, která se nacházejí v oblasti od Ávily až po Molinu de Aragón (Guadalajara), nebo Narros de Salduena, Narros de Matalayegua, Narros del Castillo, Narros del Puerto, Narrillos, Narrillos del Rebollar nebo Narrillos de San Leonardo. Jižněji se usadili někteří mozárabové, pravděpodobně po vypovězení Almorávidy roku 1128. Tehdy vznikly osady jako Sevilla la Nueva, Malaguilla a další. Ve stejné době se v kastilsko-leónských městech usadily i skupiny Židů. Zvláštním případem je oblast Sorie, která byla znovuosídlena aragonským králem Alfonsem I. Bojovným roku 1119. Vzápětí osídlil Almazán a Berlangu. Do oblasti Sorie přišli lidé ze všech částí poloostrova, jak o tom svědčí místní jména Avililla, Buitrago, Buitraguillo, Segovia, Segoyuela, Castellanos; Narros, San Juan de los Navarros, San Millán; nebo Algarve, Andaluz a Mazarabel. S posunem pohraniční linie docházelo k osídlení některých dalších míst, například Calatravy (1158) nebo Uclésu (1174), kde se usadily církevní vojenské řády. Po dobytí se začala pomalu osídlovat Cuenca (1177). Na úkor ávilského městského obvodu byl nově osídlen Béjar a Plasencia (1188), kde bylo založeno biskupství. Rozvíjející se dobytkářství si vynutilo znovuosídlení přístavů na pobřeží Kantaberského moře: Fuenterrabíe, Castra-Urdialesu, Santoni, Santanderu a San Vicente de la Barquera, jejichž obyvatelé se také věnovali lovu velryb. V Galicii a Asturii se dočkaly nového osídlení Llanes, Gijón, Ribadeo, Betanzos, La Coruna, Bayonne a Túy. Přičlenění Guipúzcoy a Álavy ke Kastilii koncem 12. století vedlo buď ke znovuosídlení, nebo také k vydání listin výsad (fueros) pro Vitorii, Trevino, Arganzón, Fuenterrabíu a San Sebastián. Panovníci měnili jména nově osídlovaných míst nebo jim dávali atraktivní názvy, aby přilákali nové obyvatele, nebo aby znemožnili uplatnění starých panských práv. Tak byla nově osídlena osada Malgrad pod názvem Benavente (1167) na území Leónu. Coyanzu přejmenovali na Valencii de Don Juan (1181). Z rozvalin osady, jejíž jméno bylo zapomenuto, vyrostla Plasencia (1188). Ciudad Rodrigo se stalo biskupským sídlem (1161), protože vyrostlo na místě legendární gótské Caliabrie. Objevila se i snaha přejmenovat Túy na Bonaventuru (1169), ale neprosadila se. V mnoha městech vznikla pak nová biskupská sídla, v některých případech v souladu se starší tradicí. Tak se zrodila biskupství v Salamance (kolem roku 1102), Ávile, Segovii (kolem roku 1120), Sigüenze (1122), Corii (kolem roku 1140), Zamoře (1144?) a Plasencii (1188); v Cuence (1188) a Albarracínu (1172); nebo biskupství v Zaragoze (1118), Tarazoně (1119), Léridě (1149) a Tortose (1151?) v Koruně aragonské; v Lisabonu (1147), Évoře (1188?) a Guardě (1192?) v Portugalsku. Zajímavé je rozložení biskupských sídel v průběhu reconquisty. Ve 12. století bylo dosaženo pomyslné linie táhnoucí se od Lisabonu k Tortose, jejímiž klíčovými místy byla biskupství v Lisabonu, Corii, Plasencii, Toledu, Cuence a Tortose, která ležela severně od řeky Taja nebo (Cuenca a Tortosa) na stejné rovnoběžce jako Toledo. Po zahájení reconquisty (1045) se na sever od Duera nacházelo asi dvacet biskupství. Po ukončení obsazování údolí řek Taja a Ebra (1147) vzniklo z různých důvodů přibližně dvacet dalších biskupství. Na území jen o něco málo větším než polovina poloostrova se nacházelo něco přes čtyřicet biskupských sídel. Po dobytí údolí řek Guadiany, Guadalquiviru, Júcaru, Turie a Segury ve 13. století bylo vytvořeno pouze sedm nových biskupství. V celém povodí řeky Guadiany nebylo ani jedno biskupské sídlo až do roku 1255, kdy bylo založeno biskupství v Badajozu. Toto středověké uspořádání přetrvalo až do moderní doby. Navíc, když byla dobyta Mérida (1230), která bývala metropolitním městem Římanů a Vizigótů, nehovořilo se o obnově arcibiskupského stolce. Zrodila se fikce, že biskupství v Santiagu je pokračovatelem méridského arcibiskupství, aby galicijská diecéze přestala spadat do pravomoci arcibiskupa v Braze. Stará církevní organizace byla později zapomenuta, takže při založení biskupství v Badajozu (1255) se u něho hledala spojitost s biskupstvím Pax Iulia namísto s blízkou Méridou. A tak došlo ke zbytečnému přemístění tohoto sídla (které předtím bylo v portugalském městě Beja) do Badajozu. Množství biskupských sídel na sever od Taja (přes čtyřicet) oproti jejich malému počtu na jihu (sedm) ve 12. a 13. století bylo dáno snahou usídlit v určitých městech nebo na strategických místech osoby odpovědné za uspořádání jednotlivých území. Po vzniku církevních vojenských řádů v polovině 12. století a jejich usazení na jih od uvedených diecézních hranic, s hlavním ohniskem v povodí Guadiany, práce spojená s osídlováním a obranou připadla těmto institucím, a proto už nová biskupství nebyla zakládána. Při znovuosídlování měst v Koruně aragonské a Navaře hráli významnou úlohu Frankové, kteří dále rozvíjeli obchodní činnost. To byl případ Pamplony (1129), Zaragozy (1118), Léridy a Tortosy (1149). Aragonská města představovala pro panovníky vážný problém. I když muslimové odešli ze středů měst a uchýlili se do okrajových čtvrtí, bylo obtížné najít osadníky, kteří by se usadili v Zaragoze nebo Calatayudu. Bylo tedy třeba počítat s bývalým muslimským obyvatelstvem, a tak ještě koncem 13. století existovalo 79 obchodů v maurské čtvrti v Zaragoze. Mnoho osídlenců přišlo z oblastí severně od Pyrenejí, ačkoli konkrétní čísla neznáme. Víme však, že v roce 1137 tvořili vysoké procento obyvatel Jaky. V Aragonii byla také nově osídlována města, která měla výrazně dobytkářský charakter, jako například Daroca (1142), Alcaniz (1157), Albarracín a Teruel (1170). Na rozdíl od Kastilie-Leónu byly jednotlivé aragonské stavy vnitřně soudržnější. Zástupci měst Koruny aragonské záhy zasahovali do jednání královského poradního sboru (curia real); doklady o tom máme již z roku 1164. Tak vznikla instituce stavovských sněmů neboli kortesů. Při zvýšení počtu obyvatel natolik, že je původně římská nebo stará města nemohla pojmout, odcházeli lidé mimo jejich hradby a stavěli nové čtvrti, které se vyznačovaly dlouhými a rovnoběžnými ulicemi, propojenými příčnými uličkami. Typickým příkladem je Franská ulice (calle del Franco) a Vesnická ulička (rúa del Villar) v Santiagu de Compostela. Hradbami obehnaná jádra dál obývali starousedlíci a noví obyvatelé se usazovali v nových osadách. V místech, kde se stýkala hradba se začátkem nových ulic, vzniklo tržiště, jak tomu bylo například v Zaragoze a v následujících staletích ve Valencii. Sledovat znovuosídlování měst muslimy je obtížné. Víme pouze, že k usnadnění přeplutí Gibraltarské úžiny a k zajištění dvou přístavů (druhý byl v Algecirasu), postavili roku 1160 Almohadé za velmi krátkou dobu město Gibraltar. Jeho výstavba začala 19. března 1160 a skončila v listopadu téhož roku. “Vládce tam vybudoval velkou mešitu, svůj sídelní palác a další paláce pro prince, své syny. On sám se aktivně účastnil této zakladatelské práce a přidělil stavební parcely hlavním osobnostem říše, které se samy postaraly o stavbu svých sídel. Na horském úbočí byly předtím vykopány strouhy, jež ústily do kanálu vedoucího do města, který zásoboval obyvatele i jejich stáda vodou. Tato vynikající a velice čistá voda tekla do velkého rybníka postaveného k tomuto účelu. Svou krásou a svými obrannými prostředky město brzy předčilo ostatní města. Vcházelo se do něho pouze v jednom místě, jež bylo opevněné silnou, pozoruhodně vystavěnou hradbou.” (al-Himjarí) POLITICKÝ VÝVOJ Ve 12. století se v důsledku politiky Alfonse VII. Císaře (el Emperador) zformovala na poloostrově národní společenství. Už Alfons VI., král Leónu a Kastilie (1072-1109), se od roku 1076 nazýval “císařem”, když po smrti Sancha IV. z Penalénu (1054-1076) obsadil malou část pamplonského království. Byl to však spíše čestný titul než výsledek nové politiky. Aragonský král Alfons I. Bojovný (1104-1134) si po sňatku s královnou Leónu a Kastilie Urrakou (1109-1126) také přisvojil titul císaře a používal ho až do července 1127, kdy se ho při podpisu támarského míru vzdal. Zdálo se, že sňatkem Alfonse I. Bojovného s kastilskou královnou Urrakou (1109) bude dosaženo jednoty křesťanského Španělska. Jejich syn měl totiž zdědit obě království bez ohledu na práva nevlastního bratra z předchozího manželství Urraky s hrabětem Raymundem Burgundským. Avšak postoj šlechty a duchovenstva vůči měšťanům tyto předpovědi zmařil, protože jejich hlavním cílem bylo zrušit manželství Alfonse I. Bojovného s Urrakou podle kanonického práva. Po zrušení manželství se Alfons I. Bojovný vzdal titulu imperátora (1127), který pravděpodobně získal na základě svého sňatku. Titul pak přijal jeho nevlastní syn, kastilsko-leónský král Alfons VII. (syn královny Urraky). Smrt Alfonse I. Bojovného po porážce, kterou utrpěl od Almorávidů v bitvě u Fragy (1134), zvrátila vývoj španělských dějin. Když bylo jeho manželství prohlášeno za neplatné, Alfons I. Bojovný se už znovu neoženil a zemřel bez potomků, přičemž zanechal velmi zvláštní, nesplnitelnou závěť. Svá království odkázal vojenským řádům templářů a johanitů a neuznal práva svého bratra infanta Ramira, jenž byl tehdy řeholníkem benediktinského řádu. Poddaní ani vojenské řády neprojevili o splnění Alfonsovy závěti nejmenší zájem. Templáři a johanité pouze přijali odškodnění za to, že se vzdali práva vládnout. Po smrti Alfonse I. Bojovného na všech křesťanských územích zavládla panika a oblasti dolní Aragonie se ze strachu z Almorávidů vylidnily. Venkované utekli do měst a v některých z nich, jako například v Barbastru, bylo třeba vytvořit nábožensko-vojenská bratrstva za účelem obrany. Za těchto okolností bylo nutno vyhledat někoho s královskou krví a prohlásit ho za krále. Uchazečů o navarrsko-aragonský trůn bylo několik. Na prvním místě stál infant Ramiro, bratr zemřelého krále. Avšak byl vysvěcen na kněze, což mu bránilo uzavřít manželství podle kanonického práva a splnit prvořadou povinnost každého středověkého panovníka - mít legitimního potomka, svého nástupce na trůně. Na druhém místě stál Alfons VII. Kastilský, potomek (prapravnuk) Sancha III. Velikého. V legitimní linii měl po Ramirovi nejvíce práv. Na třetím místě stál šlechtic García Ramírez, pravnuk krále Garcíi Sáncheze III. z Nájery (1035-1054) v nemanželské linii. A posledním byl aragonský šlechtic Pedro Taresa (legendární Pedro de Atarés), který byl také v nemanželské linii potomkem Ramira I. Aragonského (1035-1066). Aragonci nakonec prohlásili za krále Ramira II. zvaného Mnich (el Monje, 1134-1137; †1157) a Navařané Garcíu Ramíreze V. zvaného Obnovitel (el Restaurador, 1134-1150). A tím navždy skončilo spojení těchto dvou království. Rozdělení pravděpodobně upevnila nešťastná politika Alfonse VII. Kastilského, který obětoval osudy Španělska své vlastní pýše. Roku 1135 se nechal v Leónu korunovat za císaře obklopen svými vazaly - pamplonským králem Garcíou Ramírezem V. Obnovitelem, muslimským vládcem Murcie Zafadolou (Abú Dža’farem ibn Húd), toulouským hrabětem Alfonsem Jordánem (Alphonsem I. Jourdainem), barcelonským hrabětem Ramónem Berenguerem IV. (1131-1162) a mnoha dalšími španělskými a francouzskými velmoži. Výsledkem jeho politiky bylo rozštěpení křesťanských států v důsledku pokusu o nastolení upadajícího feudálního řádu na poloostrově (feudální řád existoval jinde v Evropě a dokonce i v Katalánsku již několik staletí). Na počátku vlády Alfonse VII. (1126) byly politickými centry křesťanů Barcelona, Aragonie- -Pamplona a León-Kastilie. Na jejím konci (1157) - a pouze v důsledku jeho neblahé politiky - existovaly Portugalsko, León-Galicie, Kastilie, Navarra a Koruna aragonská jako nezávislé státy. Portugalsko se pak od poloostrovního společenství oddělilo. Kastilie a León potřebovaly bezmála jedno století k novému sjednocení (1230); Navarra a Aragonie zůstaly také rozdělené a Navarra se spojila s ostatními poloostrovními státy až za Ferdinanda II. Katolického (1515). Po smrti Alfonse VII. (1157) anachronická imperiální myšlenka zanikla. Jeho syn Sancho III. zvaný Žádoucí (el Deseado, 1157-1158) z celého feudálního mechanismu zachoval pouze povinnost aragonských králů držet tasený meč při korunovaci kastilských panovníků. Tuto povinnost zrušil Alfons VIII. Kastilský (1158-1214) za pomoc poskytnutou Alfonsem II. Aragonským (1162-1196) při dobytí Cuenky (1177). Obnově postfeudálních křesťanských malých království odpovídal vznik almorávidských muslimských taifských království (segundas taifas) po smrti Alího ibn Júsuf (1106-1143). Tyto “druhé taify” rozštěpily jednotu dosaženou za vlády almorávidského emíra Júsufa ibn Tášfín (1072-1106). Brzy nato pronikli na poloostrov Almohadé (“vyznavači Boží jedinosti”), jejichž učení usilovalo o očistu islámu od určitých dogmat, která do něho pronikla během staletí. Almohadům se podařilo znovu sjednotit (1146-1224) muslimskou část poloostrova. Ovládnutím maghribských měst po dobytí hlavního města Almorávidů Marrákeše roku 1146 zahájil Abdulmu’min dobývání al-Andalusu a jeho nástupci Abú Ja’kúb Júsuf (1163-1184) a Abú Júsuf Ja’kúb al-Mansúr (1184-1199) pokračovali v jeho snahách sérií výprav, které vyvrcholily slavnou bitvou u Alarcosu (1195), o níž se ještě zmíníme. Druhá polovina 12. století byla posledním obdobím velkého politického rozmachu islámského západu. Avšak působení Almohadů ještě více oddělilo španělské muslimy od jejich křesťanských sousedů a prohloubilo rozdíly, které se projevily už za Almorávidů v předcházejícím století. Proti rozkladným tendencím Alfonse VII. Císaře a almorávidskému úpadku je třeba zdůraznit obratnou politiku Ramira II. Mnicha (1134-1157), který se oženil s Inés z Poitou, s níž měl dceru Petronilu, zasnoubenou (1137) s barcelonským hrabětem Ramónem Berenguerem IV. (1131-1162). Zásnuby Petronily s Ramónem Berenguerem IV. (1137) a pozdější sňatek (1150) znamenaly vznik Koruny aragonské a jejich syn Alfons II. (1162-1196) se mohl titulovat aragonským králem a barcelonským hrabětem. KULTURA Almorávidé a Almohadé Za Almorávidů nastalo období rozkvětu umění a literatury. Do klasických forem arabské poezie pronikaly nové vlivy vycházející z lidové poezie al-Andalusu. Významným dokladem této tvorby je sbírka arabského “trubadúra” Ibn Kuzmána (Aben Guzmána, †1160). V první polovině 12. století vynikly dvě osobnosti, které měly velký vliv jak v tehdejším muslimském Španělsku, tak i v kultuře, která se přes křesťanské Španělsko rozšířila do západní Evropy. Byli to Ibn Zuhr (Avenzoar) a Ibn Bádždža (Avempace). Sevillský lékař Ibn Zuhr (1092-1162) vycházel v celém svém učení z pokusů a z praxe a jedno z jeho děl, pojednání o léčbě a výživě, se v latinské rukopisné verzi velice rozšířilo a ještě za renesance se dočkalo mnoha vydání. V lékařství pracovali také jeho současníci al-Gháfikí a Alcoatí (al-Kú‘atí?); část díla druhého z nich se zachovala v katalánské verzi. Ibn Bádždža, který se narodil v Zaragoze koncem 11. století a zemřel ve Fezu roku 1138, psal komentáře k Aristotelovým přírodovědeckým spisům a zahájil kritiku Ptolemaiovy kosmologické soustavy. Jako lékař na dvoře Almorávidů v Marrákeši a člověk s encyklopedickými znalostmi cestoval do mnoha měst muslimského Španělska, aby navázal kontakt s různými skupinami učenců. Jeho učení završil Ibn Tufajl, inspirovaný súfijským panteismem, ve filosofickém románu, v němž líčí sebevzdělávání osamělého dítěte. Velkou postavou kultury 12. století a největším filosofem středověkého islámu byl Córdoban Ibn Rušd (Averroes, 1126-1198), osobní lékař almohadského chalífy Abú Ja’kúba Júsufa. Z jeho rozsáhlého díla, zachovaného v arabštině a v latinských a hebrejských překladech, vynikají komentáře k Aristotelovi. Jeho původní práce, zvláště Destructio destructionis, důrazně vyvracejí dílo al-Ghazzálího. Ibn Rušdovy pokusy dokázat, že mezi rozumem a vírou neexistuje protiklad, vedly k zavržení jeho díla córdobskými duchovními (fakíhy), obvinění z kacířství Abú Júsufem a vypovězení. Z jeho učení čerpal evropský protischolastický proud, takzvaný averroismus. O Aristotela se opíral také Ibn Rušdův současník a krajan, vrcholný představitel středověké židovské filosofie Móše ben Maimon (Maimonides, 1135-1204), který se zabýval i náboženským právem a lékařstvím a mnoho svých děl napsal arabsky. Nástup Alího (1106-1143), syna Júsufa ibn Tášfín, znamenal pro duchovní život španělských muslimů zlé časy. Vše, co se odchylovalo od almorávidského učení, bylo potíráno. V oblasti práva dovedli fakíhové učení Málikovy školy do krajnosti. Namísto studia právních pramenů se opakovaly čistě kazuistické příručky málikovské školy, k nimž se připojovaly jen názory některých španělských komentátorů. Proti náboženské koncepci Almorávidů vystoupil v Africe zakladatel almohadského reformního hnutí Muhammad ibn Túmart, který popřel právoplatnost čtyř muslimských právních škol a za jediné zákonné základy práva označil Korán, původní tradici Proroka a naprostou svornost vyznavačů islámu. Ostatní zdroje právní vědy měly sloužit pouze jako vodítko. Ibn Túmart reagoval na učení Almorávidů uplatněním teorie o “nevěře” a vyhlášením svaté války. Vzhledem k tomu, že hlava muslimského státu odpovídá před Bohem za pravověrnost svého lidu, prohlásili Almohadé Almorávidy za odpadlíky za jejich antropomorfní teologii. Odpadlictví se u muslimů teoreticky trestalo smrtí - ve skutečnosti se řešilo vypovězením z obce a konfiskací majetku, a proto zahájili Almohadé proti Almorávidům svatou válku. Kromě teorie o “nevěře” Almohadé využili proti Almorávidům také jejich morální vlažnost. Povinnost zamezit de facto jakémukoli porušení zákona byla závazná v prvé řadě pro hlavu státu, která vždycky nesla konečnou odpovědnost za všechny nemorální skutky. Almohadské reformní hnutí vyvolalo v polovině 12. století reakci nevzdělaného muslimského “kléru” i ještě nevzdělanějších věřících. Hnutí samotné mělo výrazně politické a nikoli duchovní zabarvení a brzy poté, co Muhammad ibn Túmart přijal titul mahdího, spasitele islámu, ovlivnilo vývoj v al-Andalusu. Almohadé sehráli na poloostrově důležitou úlohu ve druhé polovině 12. století, a to hlavně v hospodářství. S rozvojem myšlení za prvních tří almohadských emírů došlo zároveň k rozkvětu architektury, o čemž svědčí velkolepá sídla dvořanů v Seville a stavba velké sevillské mešity, z níž se jako ukázka její nádhery zachoval do dnešních dnů minaret postavený roku 1184 a známý pod názvem La Giralda. Přes tyto skvělé stránky nesla v sobě muslimská civilizace již zárodky úpadku, který se zřetelněji projevil za posledních almohadských vládců. Kulturní tradice v křesťanském Španělsku Jednou z nejvýznamnějších osobností evropské kultury 12. století byl židovský konvertita z Huesky, který přijal jméno Pedro Alfonso (1106). Procestoval celou Evropu a byl lékařem anglického krále Jindřicha I. (1100-1135). Překládal z arabštiny a byl prvním šiřitelem poznatků arabské matematiky a astronomie. Díla Lotrinčana Walchera o způsobu, jak určovat postavení Slunce, Měsíce a výstupné a sestupné uzly pro vysvětlení výpočtu zatmění, také vycházejí z děl Pedra Alfonsa. Stejně jako astronomické tabulky přeložené Adelardem z Bathu. Pedro Alfonso učil své četné žáky moderní vědecko-kritické metodě. Namísto starého dělení studia na trivium (gramatiku, rétoriku a logiku) a kvadrivium (aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu) navrhoval šest umění: logiku, aritmetiku, geometrii, medicínu, hudbu, astronomii a ještě umění sedmé, nigromancii nebo filosofii, přičemž se klonil k filosofii. Pod názvem Poučení klerikům (Disciplina clericalis) seznámil Španělsko s orientálním vypravěčstvím. V Barceloně působil rabín Abraham bar Hijja, který v letech 1133 až 1145 přeložil z arabštiny a hebrejštiny do latiny množství děl z oboru filosofie, matematiky, astronomie a biblické exegese. Velmi významným Španělem 12. století byl židovský učenec Abraham ibn Ezra z Tudely (*1092), který navštívil největší města v Itálii, Francii a Anglii, kde horlivě propagoval výsledky hispanomuslimského bádání. Při svých cestách sepisoval hebrejsky díla z oblasti filosofie, biblické exegese, gramatiky, matematiky, astronomie a astrologie. Překládal také z arabštiny. Znalost španělské muslimské kultury podnítila mnoho Evropanů k přesídlení na poloostrov, kde překládali a také využívali nejreprezentativnější dobová díla. Například Hugo Sanctallensis za svého pobytu v Tarazoně pořídil několik překladů, které věnoval biskupu Miguelovi (1119-1152). Angličan Robert z Rétinesu se stal arciděkanem v Pamploně a spolupracoval na prvním překladu Koránu do latiny (1143) a na překladech dalších matematických, astronomických, alchymistických a polemických děl. Později (1135-1153) se objevili překladatelé také v Toledu, jako například Juan de Sevilla (Johannes Hispalense) - první překladatel polyhistora Ibn Síny (Avicenny) - nebo Ital Gerard z Cremony, který žil v Toledu ve druhé polovině 12. století (†1187). Překlady pořizovali obvykle dva učenci společně. Jeden z nich překládal nahlas arabský text do hovorového jazyka (kastilštiny) a druhý převáděl jeho slova do latiny. Překladatelem z arabštiny byl zpravidla Žid nebo pokřtěný Žid, kdežto jeho spolupracovník byl křesťan, většinou duchovní. Šíření španělské muslimské kultury v Evropě mělo neobyčejný význam. Kolem roku 1180 byla v Paříži založena kolej, z níž se ve 13. století stala univerzita. Totéž se událo v anglickém Oxfordu a italské Bologni. Překlady matematických děl pořízené na poloostrově se staly základem pozdější evropské vědy. RECONQUISTA Moc křesťanů umožnila výrazné posunutí pohraničních linií. Ve 12. století byla obsazena povodí řek Taja, Guadiany a Ebra spolu s horním tokem řek Júcaru a Turie, ačkoli koncem téhož století byla některá pásma přechodně znovu ztracena při nájezdech Almohadů. Aragonská reconquista Nejdůležitější postavou reconquisty byl aragonský král Alfons I. Bojovný (1104-1134), který za svůj úkol považoval poslání křižáckého bojovníka. Usiloval o ovládnutí středomořských přístavů (Tortosy a Valencie), aby mohl vyplout do Svaté země. Osvobodil téměř všechna města v údolí Ebra, když za pomoci Francouzů obsadil město Zaragozu (1118) a dolní Aragonii. Proti valencijským muslimům založil v Monrealu del Campo (1128) první španělský vojenský řád. Při výpravách na území Valencie, Murcie a Andalusie shromáždil poměrně velký počet mozárabů, jimiž znovuosídlil své země. Jeho střety s Almorávidy, pod jejichž nadvládou se sjednotilo muslimské Španělsko, vyvrcholily porážkou křesťanů u Fragy (1134), která reconquistu ochromila.   Katalánská reconquista Po spojení katalánských hrabství a aragonského království pod vládou Ramóna Berenguera IV., barcelonského hraběte a aragonského knížete (1131-1162), bylo dobytím Tortosy a Léridy (1149) dokončeno obsazování údolí Ebra a připravovalo se osvobození valencijského muslimského království, což se podařilo ve století následujícím. Zásahy Ramóna Berenguera IV. do politiky za Pyrenejemi způsobily, že reconquista, jíž se s takovým zápalem věnoval Ramón Berenguer III. (1096-1131), byla po obnově Tarragony a pomíjivém dobytí Mallorky na čas přerušena. Výjimku tvoří dobytí Ciurany a Miravetu (1154). Katalánsko-aragonská reconquista Nezletilost Alfonse II. Aragonského, za jehož vlády se definitivně spojilo aragonské království s katalánskými hrabstvími, představovala velkou překážku. Reconquista ochabla; zásluhou navarrského šlechtice Pedra Ruize de Azarga byl obsazen pouze Albarracín, kde vzniklo nezávislé panství, jehož spojencem byla Koruna aragonská a Kastilie. V té době křesťané nově osídlovali Teruel, který se stal předsunutým místem pro expanzi do muslimské Valencie. V reconquistě pokračovali hraničářští rytíři, kteří podnikali loupežné výpravy, při nichž se kořist dělila podle pravidel přesně stanovených v místních listinách výsad (fueros). Král však do těchto válečných akcí nezasahoval, neboť jej více zaměstnávaly problémy jižní Francie. Portugalská reconquista Prvnímu portugalskému králi a velkému válečníkovi Alfonsu I. Henriquesovi (1114-1185) se dobytím Lisabonu (1147) podařilo obsadit muslimy zabrané ústí řeky Taja. Obsazení Lisabonu se účastnili angličtí křižáci, kteří se plavili do Svaté země při druhé křížové výpravě. Po několika bouřích se přeskupili v Oportu a na žádost Portugalců změnili kurz na Lisabon, kam se jim podařilo proniknout po relativně krátkém obléhání. Obsazením Lisabonu získali Portugalci také další muslimská území při řece Taju, která se vzdala: Santarém, Almadu a Setúbal. Krátce nato obsadili povodí řeky Sada dobytím Alcáceru do Sal (1158) a Évory (1159, a potom znovu 1165). Po průniku do dnešní provincie Alentejo se Portugalci brzy dostali do konfliktu s Leónci, kteří se snažili obsadit území dnešní Estremadury. Král Alfons I. Henriques dobyl Beju (1162), Cáceres, Trujillo, Juromenhu a Serpu (1165), Alconchel (1166) a přechodně se mu podařilo obsadit Badajoz (1169). Už koncem století portugalský král Sancho I. dobyl Silves (1190), jedno z nejvýznamnějších měst západního muslimského světa v předcházejícím období. Ale všechna tato území znovudobytá Portugalskem jižně od řeky Taja se vrátila do rukou Almohadů při řadě výprav, které uspořádali v posledním desetiletí 12. století, kdy navíc obsadili oblasti Guardy, Castela Branca a Idanhy na sever od Taja. Almohadskému náporu odolaly jen Lisabon a Santarém, které se na několik let staly křesťanskými výspami podél Taja. Kastilsko-leónská reconquista Kastilsko-leónská reconquista ve střední části proběhla o něco později, a hlavně pomaleji a méně okázale. Alfons VII. Císař (1126-1157) operoval hlavně v povodí Taja a definitivně obsadil Oreju (1139), Corii a Albalat (1143), dále pak Ocanu, Moru (1144), Uclés, Orgaz a Consuegru, kde se vytvořila hraniční linie.   Alfons VII. se zúčastnil obsazování Almeríe (1147) při druhé křížové výpravě, ale neuvědomil si, že k udržení Almeríe bylo nutno ovládat průsmyk mezi Novou Kastilií a Andalusií v Despenaperros, takže jakmile se několik almohadských oddílů přiblížilo k Almeríi, město se stalo jejich snadnou kořistí (1157). Po nesmyslném rozdělení království Alfonsem VII. pochopili jeho synové, že pouze důrazný postup jim zajistí ovládnutí strategických míst na cestě k jihu. Proto kastilský král Sancho III. Žádoucí (1157-1158) opevnil průsmyk, kterým vedla římská silnice z Toleda do Despenaperros podél řeky Guadiany, vybudováním pevnosti Calatrava, v níž umístil vojenský řád, který po čase přijal jméno podle svého sídla a sehrál významnou úlohu při reconquistě. Druhý syn Alfonse VII., leónský král Ferdinand II. (1157-1188), se soustředil na jinou cestu vedoucí z leónského království na jih a obsadil strategické místo na křižovatce přes řeku Tajo. Zabral a opevnil Alcántaru (1167), kde byl později založen další vojenský řád. Obsazením Calatravy byly přerušeny cesty, po nichž se muslimové přesouvali do povodí Guadiany a k hornímu toku Júcaru, což kastilskému králi Alfonsovi VIII. umožnilo obsadit oblast kastilské Guadiany a část horního toku Júcaru a postupovat dále přes Cuenku (1177), Tragacete a Canete (1183), Alarcón (1184) a Iniestu (1186) v povodí Júcaru; a přes Magacelu (1189) v povodí Guadiany. Obsazením Reiny (1189) navíc pronikl do povodí Guadalquiviru. Území obsazená Alfonsem VIII. zůstala většinou nadále v křesťanských rukou, ale po bitvě u Alarcosu (1195) poblíž Calatravy, kde Alfonse VIII. porazili Almohadé, křesťané ztratili území ležící v oblasti Calatravy a na západ od ní. Bitva u Alarcosu byla klíčovým momentem ve vývoji středověkého válečnictví. Do té doby bojovala středověká vojska v rovné linii. Rytíři, šlechtici a elita vojska stáli uprostřed po boku krále. Po stranách postupovali dobrovolníci, pěšáci a lidé bez výcviku. Boj se vedl čelně a významnou úlohu hrál počet jezdců. Celá linie vojska podporovala střed, který se nacházel na hradě nebo na opevněném návrší. V bitvě u Alarcosu vyzkoušeli Almohadé novou taktiku: lehká a dobře vycvičená jízda prolomila křídla křesťanského vojska a zaútočila na jeho střed zezadu. Tím se jim podařilo křesťany bojující na dvou frontách zmást a odříznout hrad - v tomto případě v Alarcosu, který už nesloužil ani jako opora, ani jako možné útočiště poražených. V nové taktice nahradila lehká jízda těžké jezdectvo. Křesťané si brzy tento systém osvojili a s očividným úspěchem ho použili o několik málo let později u Las Navas de Tolosa (1212). Reconquista probíhala podle dohod podepsaných Kastilci a Aragonci, kteří pro různé operace - Tudilén (1151), Cazola (1179), Almizra (1244) - stanovili hranice sfér vlivu i územního záboru; Murcie se nakonec stala oblastí, jež měla být dobyta Kastilci. KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY NA POLOOSTROVĚ Do procesu reconquisty ve 12. století je nutno zahrnout důsledky křížových výprav, na něž ti, kdo se zabývají středověkými tématy, často zapomínají. Mnoho událostí bylo už zmíněno při celkovém pohledu na reconquistu, ale nyní tento aspekt zrekapitulujeme. Od konce předcházejícího století žila celá Evropa duchem křížového tažení. Brzy byl boj proti španělským muslimům ztotožněn s křižáckým vpádem do Svaté země (první lateránský koncil, 1123) a několik výprav směřovalo na území ovládaná Almorávidy. První křížová výprava proti muslimům, jejímž cílem se stala Zaragoza (1101), zcela ztroskotala. O něco později bylo na území Itálie vyhlášeno další křížové tažení, tentokrát proti pirátům na Baleárských ostrovech. Mallorku a Menorku obsadil (1114) silný oddíl Pisánců a Barceloňanů, kteří podřídili muslimského správce (wálího) pravomoci katalánského hraběte; ale ostrov byl brzy osvobozen Almorávidy (1115). K nejvýznamnějšímu tažení došlo při druhé křížové výpravě do Svaté země (1147). Početná skupina křižáků se vydala na poloostrov, kde obsadila Almeríu a Lisabon. Dobytí Almeríe se zúčastnilo mnoho Janovanů a lidí ze všech španělských krajů. Po obsazení (1147) bylo město vydáno Alfonsovi VII. Kastilskému, aby je bránil; ten ho však po deseti letech ztratil. Když se křižáci vraceli na své základny, obsadili ještě Tortosu (1148). Tím se pod jejich kontrolu dostalo celé údolí řeky Ebra. Na Lisabon táhlo mnoho křižáků ze zemí severní Evropy, převážně Angličanů, kteří přispěli k urychlení procesu portugalské reconquisty. Dvanácté století skončilo pokusem uspořádat křížové tažení (1195) všech křesťanských panovníků na poloostrově proti muslimským vládcům po neúspěšné třetí křížové výpravě do Svaté země. Alfons II. Aragonský (1162-1196), který byl pověřen koordinací této akce a zmírněním rozporů mezi poloostrovními monarchy, zemřel v okamžiku, kdy se už zdálo, že jeho kroky povedou k cíli. A tak přestože toto křížové tažení ztroskotalo, stalo se významným precedentem akce, která o několik let později skončila vítězstvím u Las Navas de Tolosa (1212). VNĚJŠÍ VZTAHY Ve 12. století se po zformování center politické moci vytvořily základy vztahů mezi evropskými státy, které se sporadickými výkyvy trvaly až do renesance. Alfons VII. Císař (1126-1157) prosazoval myšlenku “hispánského impéria” - spojení křesťanských států na poloostrově pod svým vedením. Brzy po začátku jeho vlády se však jasně vymezilo takzvaných “pět království”, jejichž panovníci měli absolutní moc nad svými državami: Kastilie-León, Portugalsko, Navarra, Koruna aragonská a muslimské jádro, jehož dědicem se později stalo granadské království. Království Leónu a Kastilie udržovalo během celého středověku kontakty s Francií. Samotný Alfons VII. byl synem Francouze; svou dceru Constanzi učinil sňatkem s Ludvíkem VII. (1152) francouzskou královnou. Vzájemné sňatky králů a princezen z obou království se pak uzavíraly po několik staletí. Například roku 1200 hledali vyslanci Filipa II. Augusta v Kastilii manželku pro budoucího krále Ludvíka VIII. a zvolili Blanku, dceru Alfonse VIII. Styky mezi Anglií a Kastilií byly s využitím navarrsko-aragonské rivality zpočátku udržovány prostřednictvím Aragonie vzhledem k tomu, že navarrským králům patřily některé oblasti na sever od Pyrenejí, na území obklopeném Akvitánií, jež se nacházela pod anglickou nadvládou. Vztahy Kastilie a Navarry charakterizovaly vzájemné spory. Alfons VII. Kastilský a Alfons II. Aragonský podepsali v Sahagúnu smlouvu (1170) zaměřenou proti navarrskému království. Alfons VIII. hledal v osobě anglického krále Jindřicha II. spojence proti Navaře. Do Kastilie brzy přijela anglická princezna Eleonora Akvitánská (dcera anglického krále Jindřicha II.) a uzavřela manželství s kastilským králem Alfonsem VIII. Jejich sňatkem (Soria 1170) vznikla protinavarrská koalice. Alfons VIII. oblehl Pamplonu a nakonec podepsal mírovou dohodu s navarrským králem Sanchem VI. Moudrým (25. srpna 1176), podle níž postupovali své spory rozhodnutí Jindřicha II. Vyjednávání probíhala nanejvýš komplikovaně. Nakonec, po vyslechnutí navarrských a kastilských zástupců ve westminsterském opatství (1177), vydal Jindřich II. nerozhodný rozsudek, který kastilsko-navarrské spory neukončil. Hrozbu pro Navařany představovalo akvitánské vévodství, věno královny Eleonory. Jeho území bylo od Kastilie odděleno državami navarrského krále. To vedlo k tomu, že koncem 12. století, když Alfons VIII. připravoval rozšíření své moci přes Akvitánii, obsadil navarrské državy Vitorii a San Sebastián. Nepřetržité styky existovaly také mezi portugalským a aragonským královstvím. Jejich počátkem byly dohody o sňatku portugalské princezny Mafaldy s budoucím aragonským králem Alfonsem II. (leden 1160). K tomuto spojení sice nedošlo, ale dalším článkem spojenectví mezi oběma zeměmi byla pozdější portugalsko-aragonská manželství. Zároveň udržovaly oba státy po celý středověk stabilní kontakty s Anglií - angličtí křižáci pomohli Portugalcům obsadit Lisabon (1147). Styky Koruny aragonské s Francií se ve 12. století vyznačovaly množstvím různých aspektů, což znesnadňuje jejich studium a systematické utřídění. Územní celky v jižní Francii byly velmi rozdrobené a vztahy závislosti nesmírně propletené. Styky obou států byly úzce spjaty s vazbou na Anglii, Toulouse a Provence. Do evropské politiky 12. století je nutno zahrnout i počátek anglicko-aragonských styků. Vzhledem k sňatku pozdějšího anglického krále Jindřicha II. (1154-1189) s Eleonorou Akvitánskou byli angličtí králové od roku 1152 akvitánskými vévody. Jindřich II. jako vládce Akvitánie usiloval o prosazení své autority v Toulouse. Ve stejném období Ramón Berenguer IV., aragonský kníže a barcelonský hrabě, uplatňující svá práva v Provenci, musel také čelit toulouským hrabatům. Angličané a Koruna aragonská se spolu snadno dohodli vzhledem k nepřátelství vůči toulouským hrabatům. Dohoda o sňatku budoucího krále Richarda Lví srdce a jedné aragonské princezny se časově shodovala s výpravou anglického krále Jindřicha II. a Ramóna Berenguera IV. proti městu Toulouse (1159). Dobré vztahy mezi Anglií a Korunou aragonskou trvaly po celé 12. století, jelikož jejich původní podnět přetrvával. V některých kronikách se ještě píše o útoku Alfonse II. Aragonského na Toulouse k blíže neurčenému datu při výpravě, kterou usnadnila přítomnost Angličanů v Akvitánii. Styky Anglie a Navarry byly navázány v polovině 12. století, když Angličan Robert z Rétinesu, pamplonský arciděkan, působil u dvora Garcíi Ramíreze V. Obnovitele (1145). Nejzajímavějším faktem vzájemných vztahů byla skutečnost, že navarrský král Sancho VI. Moudrý jmenoval anglického krále Jindřicha II. arbitrem ve svém sporu s Kastilií o vlastnictví území současné Riojy (1176). Tyto vztahy se upevnily o něco později, když se dohodl a uskutečnil sňatek anglického krále Richarda Lví srdce (1188-1199) s Berenguelou, dcerou navarrského krále Sancha VI. Moudrého (1150-1194) a sestrou Sancha VII. Udatného (1194-1234). Spojenectví Anglie a Koruny aragonské proti Toulouse později přimělo francouzské krále k zásahům do tamního dění. Při anglicko-aragonském útoku na Toulouse roku 1159 místodržitelé vládnoucí za nezletilého toulouského hraběte Viléma V. usilovali o spojenectví s Francií prostřednictvím jeho sňatku s Constancí, sestrou francouzského krále Ludvíka VII. Tento sňatek otevřel Kapetovcům cestu k ovládnutí jižní Francie, které vyvrcholilo anexí Toulouse ve 13. století. Zajímavý moment, který téměř skoncoval s francouzskou přítomností v Toulouse, nastal koncem 12. století, když byl sjednán (1198) svazek Pedra II. Aragonského s toulouskou hraběcí dcerou Marií a toulouského hraběte Ramóna V. s Eleonorou, sestrou aragonského krále. Těmito neočekávanými sňatky se bezmála vytvořilo to, co Charles Higounet nazval “okcitánskou říší”. Ta se však neupevnila, protože albigenská hereze na počátku 13. století ospravedlnila přítomnost francouzských králů v jižní Francii. Navázání styků Koruny aragonské s římsko-německou říší také souviselo s jižní Francií. Barcelonský hrabě Ramón Berenguer III. uzavřel roku 1112 manželství s provensálskou hraběnkou Dolćou (Douce). Od té chvíle byla Provence závislá na katalánském hraběcím rodu, vyjma několika oblastí, které podléhaly Dolćině sestře Stéphanii, provdané za Raymunda de Les Baux. Jako vládci Provence se nejprve barcelonská hrabata a potom aragonští králové stali vazaly svaté říše římské národa německého. Proto Ramón Berenguer IV. bojoval u Turína jako spojenec císaře Friedricha I. Barbarossy. Vztahy navázané mezi římsko-německou říší a Korunou aragonskou trvaly po celý středověk, i když to vyvolalo nepřátelství Svatého stolce. Králové poloostrovních zemí udržovali styky i s dalšími evropskými kraji. Například jedna navarrská princezna byla sicilskou královnou, aragonská princezna se stala maďarskou královnou. K těmto sňatkům však došlo při náhodných kontaktech s těmito zeměmi, nebyly výsledkem cílevědomé zahraniční politiky. Styky navázané v polovině 12. století zformovaly dvě skupiny středověkých států - na jedné straně Kastilie a Francie a na druhé straně Anglie, Portugalska a Aragonie. Vzájemné soupeření obou skupin vyplnilo následující století. Navarra podle potřeby hledala spojence v Kastilii nebo v Aragonii a díky obratné politice si udržela své postavení.   10 VRCHOL STŘEDOVĚKU. 13. STOLETÍ   Ve 13. století byla reconquista prakticky ukončena. Muslimům zůstalo pouze nové granadské království, o jehož obsazení neměli křesťané zájem, protože maurský vládce byl vazalem kastilského krále (podle dobové dokumentace se jeho postavení shodovalo s postavením jakéhokoliv kastilského šlechtice) a platil měsíčně značné poplatky ve zlatě. Dohody uzavřené s kastilským králem granadský vládce občas porušil prostřednictvím pomoci ze severní Afriky; ale kastilský král si jej krátce nato znovu podmanil. První roky 13. století přinesly muslimskému Španělsku hospodářský vzestup. Muslimské mince byly kvalitní a těžké a křesťané je napodobovali v kastilských alfonsinských a aragonských maravedíech a v navarrských “křížových” maravedíech. Zhroucení almohadské nadvlády v první třetině 13. století a hospodářský rozvoj Evropy zbavily evropskou měnu španělského vlivu. V různých zemích se tak objevily nové zlaté mince. Značný rozvoj šlechty s sebou přinesl vážné problémy. Románské jazyky se během tohoto století prosadily i do vědeckých děl - někdy koexistovaly s latinou - a byly vlastní lidovému prostředí. Také literatura byla psána románskými jazyky. Dále se vyvíjely soudní, politické, správní a další instituce. Počátkem 13. století bylo sepsáno kanonické právo zajišťující nezávislost duchovenstva na světské moci. Úpadek zbožnosti v Evropě vyvolal nutnost nápravy. V Evropě se šířilo kacířství a s úmyslem zamezit mu vznikly žebravé řády. KONEC RECONQUISTY Idea křížového tažení, která se rozvinula v Evropě ve 12. století, přetrvávala ještě ve století následujícím, kdy došlo k několika výpravám proti muslimům do Svaté země. Tyto akce se časově shodovaly s úspěchy španělské reconquisty. Vyhlášení třetí křížové výpravy (1187) nemělo téměř žádný ohlas u španělských panovníků, kteří byli hospodářsky závislí na Almohadech, a navíc mezi sebou vedli neustálé boje. V prvních letech 13. století střety mezi křesťanskými králi na poloostrově pokračovaly, a reconquista proto dále stagnovala. Jen v roce 1210 vojsko Koruny aragonské násilně obsadilo pozice Castielfabib, Ademuz, El Cuervo a Serrellas v povodí řeky Turie. Alfons II. Portugalský dobyl Sesimbru (1201), Palmelu (1210) a Aviz (1211) a Alfons VIII. zároveň vyplenil oblast Játivy (1211), Cuevas de Júcar a Jorquery (1211) na území Valencie a při tažení Murcií obsadil Guadalerzu. Almohadé zareagovali tažením na Salvatierru, která byla od ztráty Calatravy v předcházejícím století sídlem calatravského řádu. Obsazení Salvatierry (v září 1211) Almohady přinutilo Alfonse VIII., podle dobového kronikáře, vyslat do celé Evropy poselstva s žádostí o spolupráci křesťanů v boji proti muslimům. Sám papež Inocenc III. (11981216), který několik měsíců předtím odmítl vydat bulu vyhlašující křížovou výpravu na poloostrově, svůj postoj po obsazení změnil. Almohadé mezitím připravovali mohutnou armádu k dobytí křesťanského Španělska. Ale trvalo dva roky, než se vojsko zorganizovalo a přesunulo z Marrákeše do Sevilly. Křesťanské oddíly se shromáždily v Toledu, kde měly pouze necelý měsíc na přípravu a výcvik. Almohadské vojsko bylo na rozdíl od křesťanského, které se skládalo z davu lidí chtivých odpustků z křížové výpravy, opravdu bojeschopné. Skutečnými křesťanskými vojáky byly jen nepočetné skupiny rytířů. Organizace byla tak chabá, že v Toledu bylo nutno narychlo razit mince k vyplácení žoldu. Křesťanské oddíly v Toledu tvořili ultramontáni (hlavně Francouzi), Aragonci pod velením Pedra II. a Kastilci v čele s Alfonsem VIII. Portugalci ani Leónci tam nebyli. Navařané se svým králem Sanchem VII. Udatným se k výpravě připojili až po obsazení Calatravy a počátku obléhání Alarcosu. Ultramontáni, nespokojení jak se svými spolubojovníky, tak se způsobem podmaňování muslimů, tehdy odtáhli. V “jediném okamžení”, dle soudobého textu, křesťané zabrali oblast od Guadalerzy až k průsmyku Despenaperros. Podařilo se jim obsadit hrad v Castroferralu, který dominuje horní části průsmyku Despenaperros, na cestě z Almuradielu do Las Navas. Almohadé ovládali jižní ústí a výšiny hlubokého průsmyku. Kdyby za těchto okolností došlo k bitvě, byl by její výsledek pro křesťany katastrofální. Proto ustoupili k Almuradielu, pokračovali přes Paso del Rey a přešli Sierru Morenu bez obav z napadení. Utábořili se mezi osadami Miranda del Rey a Santa Elena, asi dvanáct kilometrů od osady Las Navas de Tolosa. Bitva byla svedena 16. července 1212 a křesťané použili stejnou taktiku, jakou Almohadé poprvé vyzkoušeli u Alarcosu. Almohadský amír al-mu’minín (velitel věřících) uprchl do nedalekého Jaénu. Kořist dobytá křesťany byla nevyčíslitelná. Vítězům se navíc otevřela cesta k Gibraltarské úžině a k jejímu využití pro námořní plavbu. Obchod po moři posléze způsobil úpadek trhů v Champagni. Bitva znamenala pohromu jak pro muslimské hospodářství, tak pro muslimské obyvatelstvo. Čísla dobových kronikářů jsou velmi rozdílná, ale zdá se, že v bitvě zemřelo sto tisíc až sto padesát tisíc muslimských vojáků. I když nejsou známy početní stavy muslimského vojska, je zřejmé, že v boji padli téměř všichni lidé schopní zacházet se zbraní. Množství nepohřbených mrtvých těl v andaluském letním horku okamžitě způsobilo epidemii úplavice, která křesťanům zabránila obsadit celé muslimské království. Zároveň museli opustit i těch několik měst, která krátce předtím obsadili nebo která zůstala prázdná po útěku muslimů (Úbeda, Baeza). Následujícího roku 1213 se přidalo sucho, strádání a hlad, a tak se trvalý zábor jako logický důsledek úspěchu u Las Navas de Tolosa nezdařil a reconquista se protáhla ještě více než o dvě století. V této chvíli bylo obsazeno jen několik míst, jako například Calatrava la Nueva, Heznavexore (1213) a Alcaraz (1214) severně od rovnoběžky procházející průsmykem Despenaperros. Velký význam mělo trvalé získání Úbedy. Muslimové a králové Kastilie a Aragonie se dohodli, že budou ušetřeny životy muslimů ve městě a že jim bude ponechán jejich majetek, zaplatí-li milion zlatých mincí. Duchovenstvo se postavilo proti tomuto ujednání, neboť ten, kdo by cokoli (v tomto případě majetek města) prodal nevěřícím, mohl být exkomunikován. Jediné možné řešení tohoto problému spočívalo v ušetření života muslimů a v jejich odchodu z města. Stejný systém byl uplatňován i napříště. Muslimové byli nuceni opouštět města, křesťané je pak obsazovali a dělili se o muslimské domy, vybavení a majetek. Mnoho muslimů prchalo do Granady, Afriky nebo na venkov, což vedlo k ochromení kvetoucího andaluského obchodu a rukodělné výroby, z něhož se tento kraj vzpamatoval až po mnoha staletích. V důsledku řady hladomorů po roce 1213 reconquista stagnovala. V soudobých dokladech lze najít záznamy pouze o několika lokálních výpravách - o bitvě u Ranavery na valencijské hranici (1213), obsazení Alcántary (1214) a obléhání Cáceresu. Portugalci dobyli Alcácer do Sal (1217) a znovu byl obléhán Cáceres (1218). Teruelští obsadili Bounegre (1219) a došlo k dobytí Serry, Serrresuely, Miry a Requeny (1219-1220), k dalšímu obléhání Cáceresu (1222) a k dobytí Linaresu (Teruel, 1223). Reconquista Andalusie Studie Julia Gonzáleze, zcela měnící pohled na tuto událost, rozlišují při reconquistě Andalusie tři zřetelné etapy: a) 1224-1236. Období formování almohadských taifských království, která se snažila získat ke spolupráci sousední oblasti. Tato spolupráce umožnila kastilskému králi Ferdinandovi III. obsadit některá města, jež získal jako zástavy nebo záruky za dohody podepsané s muslimy. b) 1244-1248. Období, v němž došlo ke skutečné reconquistě a během něhož Ferdinand III. obsadil dolní tok Guadalquiviru. c) 1292-1492. Období označované výstižně za “granadský epilog”, během něhož muslimští vládci byli vazaly kastilských králů, pomalu byla obsazována opevněná města u Gibraltarské úžiny (Tarifa 1292; Algeciras 1344; Gibraltar 1457) a reconquista byla završena Katolickými králi (1492). První období reconquisty Andalusie začalo roku 1224 po smrti emíra Júsufa al-Mustansira. Jeho dvěma nástupci se stali Abdulwahíd v Africe a al-Ádil (Aladel) v Murcii. Španělští Almohadé se rozdělili - Abú Sa’íd (vládce Valencie) byl poslušen prvního, Abú-l-Ulá (Abulola, vládce Córdoby a Granady) a Abdulláh al-Bajasí (vládce Sevilly) uznali druhého z nástupců. Mezi muslimskými vládci docházelo k řadě šarvátek a sporů, ale i k uzavírání paktů, o nichž systematicky informovali Ferdinanda III. Kastilského, aby získali jeho sympatie a pomoc. Situace se nanejvýš zkomplikovala po sesazení Abdulwahída v Africe. Tehdy se prohlásil chalífou bývalý vládce Sevilly Abdulláh al-Bajasí, který okamžitě požádal Ferdinanda III. Kastilského o vojenskou pomoc. Koalice al-Bajasího a Ferdinanda III. proti al-Ádilovi vedla k uspořádání válečné výpravy do oblasti Jaénu a k dobytí Quesady (v září 1225), která zůstala v kastilských rukách. Následujícího roku (v červnu 1226) podepsali Ferdinand III. a al-Bajasí v Las Navas de Tolosa dohodu, podle níž se al-Bajasí stal vazalem kastilského panovníka a slíbil mu vydat Jaén, Martos a Andújar, jakmile budou dobyty. Po získání Martosu (1225) požadoval Ferdinand III. vydání dalších měst, přičemž obsadil Salvatierru a Capellu. Zavraždění al-Bajasího postavilo Ferdinanda III. před vážný problém - podle dohod o pomoci podepsaných s al-Bajasím obsadil Baezu, ale nevěděl koho uznat za nástupce zavražděného emíra, a tudíž komu město vydat. Před branami města se rozhodl (v prosinci 1226) přičlenit Baezu ke Kastilii jako “protektorát”, dokud syn al-Bajasího nedosáhne plnoletosti. Roku 1226 zemřel al-Bajasího rival al-Ádil a jeho nástupcem se stal jeho bratr Abú-l-Ulá, který se dohodl s Ferdinandem III. Kastilským za pomoci křesťanského vojska prohlásit se za “velitele věřících” v Maroku. Za to postoupil kastilskému králi deset hradů (1227). Když byl Abú-l-Ulá s kastilským vojskem na výpravě v Maroku, povstal v Murcii Húdovec Muhammad ibn Júsuf, který se prohlásil za emíra, a poté uznal duchovní autoritu abbásovských chalífů v Bagdádu. Proti tomuto Húdovci povstal v Arjoně jiný Muhammad ibn Júsuf zvaný Ibn al-Ahmar z rodu Nasrovců, který se roku 1232 prohlásil vládcem al-Andalusu. Politický rozklad muslimského Španělska tím dosáhl vrcholu. Výsledkem muslimské rozštěpenosti a zásahů Ferdinanda III. ve prospěch jednotlivých almohadských taifských království bylo dobytí některých měst, jako například Úbedy (1233), Iznatorafu a Adújaru, pro Kastilii a nastolení otázky obsazení Córdoby. Rozkladu využili také ostatní křesťanští panovníci. Zatímco Ferdinand III. Kastilský operoval v Andalusii, jeho otec Alfons IX. Leónský úporně obléhal Cáceres a podařilo se mu ho dobýt (1227). Ihned nato zahájil přípravy na tažení do povodí Guadiany. Mohl tak dobýt Montánchez, Méridu a Badajoz (1230), tedy území leónské Estremadury. Brzy poté Alfons IX. zemřel a jeho syn a nástupce Ferdinand III. (který byl od roku 1217 kastilským králem) pokračoval ve znovudobývání Estremadury, přičemž obsadil Trujillo (1232), Alanje, Medellín a Santa Cruz (1234) a Magacelu (1235). Zároveň byl na území Koruny aragonské obsazen Bejís (1228) a portugalský král Sancho II., ať už v čele svého vojska, nebo za přispění církevních vojenských řádů, obsadil Elvas (1230), Mouru a Serpu (1232), Aljustrel (1234), Cacelu a Taviru (1238) a Ayamonte (1239), čímž se do rukou křesťanů dostalo celé povodí Guadiany. V Córdobě stejně jako jinde v muslimské Andalusii existovalo několik skupin, které stály na straně jednotlivých emírů, a dokonce i Kastilců. Jedna z nich požádala Kastilce o útok na Córdobu a otevřela jim brány ve čtvrti Ajarquía ležící vedle madíny. Mezi křesťany a muslimy ze čtvrti Ajarquía a muslimy z madíny vypukly boje. Ferdinand III. se s některými rytíři utábořil nedaleko mostu přes Guadalquivir u Calahorry, čímž se obránci madíny ocitli v obklíčení. Córdobané byli nuceni kapitulovat (1236), vyklidit město a húdovský emír Muhammad ibn Júsuf byl donucen platit ročně 52 000 maravedíů, a navíc potvrdit šestileté příměří. Výsledkem byl masový odchod vzdělaných, obchodně a řemeslně zdatných obyvatel, jež přes noc vystřídala řada nepříliš vzdělaných rolníků a chovatelů dobytka. Noví osadníci stáli v nejistotě před velmi vážnými problémy a hrozilo jim, že dobyté území ztratí. Město leželo velmi daleko od souvislých křesťanských držav na severu a nedostatečné zásobování nutilo nové křesťanské obyvatele k drancování okolního kraje stejně jako muslimy. To vyvolávalo napětí, o jehož vyvrcholení se ještě zasloužil přírodní úkaz. Roku 1239 došlo v Andalusii k zatmění Slunce, které bylo v důsledku různých pověr chápáno jako předzvěst velké katastrofy. Hrůza mezi muslimy byla taková, že je přiměla k uzavření dohody s křesťany o začlenění všech oblastí mezi Montorem a Sietefillou s městy Écijou, Rutem, Morónem, Zaframorónem a Marchenou (1240) do kastilské koruny. Politický rozklad muslimského Španělska se den ode dne prohluboval. Roku 1238 byl zavražděn Húdovec Muhammad ibn Júsuf a zmatky dosáhly vrcholu. Vzhledem k tomu, že se muslimové ocitli bez emíra, podrobily se některé skupiny tuniskému vladaři a jiné marockému panovníkovi. Kromě toho se objevili noví nezávislí vládci. V Jaénu a Granadě se chopil vlády Nasrovec Ibn al-Ahmar, který posléze sehrál důležitou úlohu v kastilské politice. Murcijci, kteří váhali, na kterou stranu se přidat, se nakonec rozhodli pro zdánlivě nejsilnějšího, pro kastilského krále. Do Toleda se vypravilo murcijské poselstvo a nabídlo infantu Alfonsovi (synovi Ferdinanda III. a budoucímu králi známému pod přídomkem Moudrý - el Sabio) svrchovanost nad Murcií a murcijským královstvím s výjimkou několika míst v držení muslimů. Dohody byly podepsány v Alcarazu a krátce nato křesťané obsadili Murcii a Cartagenu (1243), Lorku a Mulu (1244) a Algar de Cartagena (1246). Nelze tedy hovořit o skutečné reconquistě Murcie, nýbrž o jejím přičlenění ke kastilské monarchii. Množství obyvatel vyznávalo nadále islám a na přičleněné území přišlo jen málo křesťanských osídlenců z Aragonie, Katalánska a Valencie. První přičlenění murcijského území ke kastilskému království nebylo trvalé. O dvacet let později (1264) otřáslo dílem Ferdinanda III. velké povstání obyvatel. Alfons X., zaneprázdněný pacifikací andaluských vzpour, požádal o pomoc svého tchána Jaima I. Aragonského, který rychlým tažením murcijské území dobyl, nově osídlil velkým počtem Katalánců a předal v souladu s dohodami svému zeti. Protože mezi křesťanskými pozicemi v Córdobě a Murcii ležela velmi důležitá pevnost Jaén, představující neustálou hrozbu, rozhodl se ji Ferdinand III. dobýt. Teprve tímto aktem začala skutečná reconquista Andalusie, protože k předchozímu obsazování docházelo v rámci kastilských zásahů do muslimských vnitřních bojů. Obsazování jaénského království začalo dobytím Arjony (1244), Pegalajaru, Bejíjaru a Carcheny, čímž se Jaén ocitl v obklíčení. Vzhledem k jeho opevnění bylo obléhání dlouhé a obtížné. Nakonec roku 1246 podepsal Nasrovec Ibn al-Ahmar smlouvu o postoupení Jaénu a jaénského království Ferdinandovi III. Město mělo být vydáno bez obyvatel, Ibn al-Ahmar měl Ferdinandovi III. platit po období dvaceti let poplatek 150 000 maravedíů ročně a - co bylo nejdůležitější - měl se stát vazalem kastilského krále, sloužit mu v míru i za války a účastnit se zasedání kortesů kastilského království. Ibn al-Ahmar měl být považován za granadského krále, čímž se vytvořil právní statut upravující postavení maurského granadského království až do jeho dobytí Katolickými králi. Otevřený zůstal pouze problém Sevilly, jež nebyla spojena s Granadou. Roku 1247 se ho Ferdinand III. rozhodl s konečnou platností vyřešit a zaútočil na město. Od severu obsadil Loru del Río a Cantillanu, avšak město Alcalá del Río mu vzdorovalo. Sevilla byla obléhána od východu a křesťanské posádky byly umístěny u městských bran. Sevillané však doplňovali zásoby po mostě z Triany a přes Guadalquivir. Situaci vyřešilo použití kastilské flotily, která pod velením Ramóna Bonifaze připlula z Kantaberského moře a zbořila most v Trianě. Poté se obležení Sevillané pustili do vyjednávání, které bylo vzhledem k nesmlouvavosti dobyvatele velmi obtížné. Nakonec jim byl darován život, ale město museli v krátké době opustit, přičemž si mohli s sebou odnést vše, co chtěli. Ferdinand III. vstoupil do Sevilly 23. listopadu 1248. Brzy po Seville se křesťanům vzdala města Jerez de la Frontera, Medina Sidonia, Santa María del Puerto, Cádiz, Sanlúcar, Arcos de la Frontera, Nebrija a Rota. Muslimům zůstala jen vazalské maurské království v Granadě a království v Nieble, které si později podrobil Alfons X. Moudrý (1262). Reconquista Mallorského a Valencijského království Obsazování těchto království bylo dalším důsledkem bitvy u Las Navas de Tolosa. Král Jaime I. stejně jako jeho současník Ferdinand III. byl okolnostmi nucen zasáhnout do dění na Mallorce a ve Valencii. Nutnost ovládnout Baleárské ostrovy, které představovaly oporu středomořského obchodu, byla zřejmá už od doby před jejich prvním dobytím za Ramóna Berenguera III. Neexistence dostatečně silného loďstva způsobila odklad této akce až do období vlády Jaima I. Tehdejší požadavky katalánské šlechty a duchovenstva panovníka podnítily k přípravě dobytí Mallorky, která se měla stát oblastí katalánské expanze. Plavba 150 lodí ze Salou, bitva u Santa Ponći, dlouhé obléhání Palmy, její obsazení 31. prosince 1229 a znovuosídlení tohoto ostrova jsou hlavními událostmi, které velice barvitě líčí Kniha o hrdinských činech katalánských zbraní (Libre dels feyts d’armes de Catalunya). Roku 1235 došlo k obsazení Ibizy a roku 1286 Menorky. Od této doby byly Baleáry, kde se uskutečňoval čilý obchod, součástí Koruny aragonské, i když v určitých momentech, v důsledku neshod v královské rodině, sledovaly odlišný politický kurz. Dobývání valencijského království bylo v prvních letech spojeno se snahou tortoského biskupa obsadit území na jihu patřící k jeho diecézi po donacích, které jeho kostel získal při reconquistě a opětovném osídlení Tortosy (1148). Tato skutečnost přiměla krále k obléhání Peníscoly. Avšak akce šlechtice Blaska de Alagón, který obsazením Aresu a Morelly (1232) ovládl téměř celou oblast Maestrazga, přinutila Jaima I. zastavit tuto soukromou iniciativu a obsadit Burrianu a Peníscolu (1233). Od tohoto okamžiku se proces obsazování valencijského království jeví velmi nejasně. Kronika Jaima I. obsahuje verzi, která byla poté soustavně opakována. Při sestavování časové posloupnosti však král záměrně lhal, aby ospravedlnil své přečiny proti Blaskovi de Alagón. Nesporné je, že se v Puigu u Valencie utábořili aragonští šlechtici, odhodlaní město dobýt (9. července 1236). Kronika vychvaluje bohulibost tohoto počínání; akce byla označena za křížovou výpravu a král slíbil půdu všem, kdo se obléhání Valencie zúčastní. Nakonec, po řadě nepříliš jasných událostí, večer 28. září 1238 křesťané pronikli do města, které kapitulovalo pod podmínkou, že je muslimové vyklidí. Jeho vládci Sa’ídu Abú Sa’ídovi bylo přislíbeno, že mu sedm let budou ponechány jeho državy na jih od Júcaru. Než však tato lhůta uplynula, křesťané obsadili Llirii (1240), Ondu (1241), Játivu (1244) a Biar (1245), čímž byla dokončena reconquista Koruny aragonské v souladu s dohodami podepsanými v Tudilénu (1151), Cazole (1179) a Almizře (1244). Pouze některé úpravy provedené začátkem 14. století umožnily začlenit do Koruny aragonské ještě osadu Alicante. Na konci 13. století zůstalo v držení muslimů už jen granadské království, které přetrvalo až do doby Katolických králů jako údělné království Kastilie. Výjimkou byla pouze ztráta Tarify, obsazené kastilským vojskem roku 1292. Granadská enkláva se udržela hlavně díky tomu, že muslimové každým rokem platili Kastilcům vysoký poplatek ve zlatě a křesťanští panovníci nechtěli tento zdroj příjmů ztratit. Až když se za Katolických králů v Granadě projevil nedostatek zlata, došlo k likvidaci anachronického muslimského království. Od 13. století existovalo granadské muslimské království jako údělné a lenní území králů Leónu-Kastilie. Jeho vládci platili ročně určitý tribut v penězích a jezdili ke dvoru křesťanských králů jako vazalové. Idea křížového tažení ustoupila do pozadí a vztahy byly vcelku mírumilovné. Křesťanští rytíři prchali do Granady, když se znepřátelili se svým pánem, a objevila se nová společenská skupina - andaluský a murcijský “rytíř-hraničář” (caballero frontero). Konec reconquisty a následný intenzivní styk křesťanů s muslimy umožnily výměnu idejí a zvyků. V křesťanských osadách se začaly zřizovat veřejné lázně, jejichž používání bylo upraveno v listinách výsad a které existovaly až do konce středověku. V mnoha španělských vesnicích, kde se v současnosti téměř nepoužívají koupelny s teplou vodou, byla v pozdním středověku místa určená veřejnosti ke koupelím v různých dnech podle pohlaví a náboženství. Křesťané napodobovali muslimy v tom, že rituálně omývali své mrtvé a mnoho křesťanských žen si ještě dlouho halilo tvář. Když některá království přestala sousedit s muslimy, účastnila se křížových výprav do Svaté země. Tak tomu bylo za Thibauda (Teobalda) I. Navarrského (1253) a Thibauda II. (1270) nebo Jaima I. Aragonského (1269). KŘESŤANSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ Vzhledem k útržkovitým pramenům a nedostatku specializovaných studií máme o křesťanském hospodářství tohoto období jen povšechný přehled. Jisté je, že téměř po celé 13. století docházelo k neustálému hospodářskému poklesu (vyjma několika let panování Alfonse X. Moudrého), který vyvrcholil počátkem 14. století. Vývoj poměru hodnoty zlata a stříbra je dokumentován méně než v předcházejících staletích, ale ukazuje pozvolné zdražování zlata. Známá jsou tato čísla: roky kurz 1179-1199 6,6 1208 6,6 1209 6 1214-1221 7,5 1253 9,37 1270 10   Všechny údaje pocházejí z Kastilie kromě zprávy z roku 1253, která je z Portugalska. K růstu ceny zlata docházelo v obdobích sucha a hladu po bitvě u Las Navas de Tolosa. Je příznačné, že ve stejné době (1209-1214) zmizel z oběhu alfonsovský zlatý (áureo alfonsí), vahou i ryzostí totožný s almohadskými mincemi, a byl nahrazen doblou (dobla), sice také zlatou, ale s menší váhou. Od poloviny 13. století se zlato výrazně zdražovalo, což se projevilo v měně všech království. V první polovině století měly stříbrné mince v Kastilii přibližně stejnou váhu i ryzost. Ale za vlády Alfonse X. Moudrého doznaly značných změn, které jsou dnes dobře doloženy a svědčí zároveň o politické kolísavosti Alfonsovy vlády. Stříbrná mince z let 1252 až 1256 obsahovala 0,17 gramu stříbra a říkalo se jí alfonsí, buena nebo burgalesa. Mince z let 1256 až 1263 obsahovala jen 0,015 gramu stříbra, byla tedy velmi nízké jakosti a prameny o ní hovoří jako o alfonsovském stříbrňáku (plata alfonsí). Mince z let 1263 až 1286 obsahovala teoreticky 0,043 gramu stříbra, ale v praxi to bylo pouze 0,034 gramu stříbra; byla tedy nejméně kvalitní a svědčila o hospodářském a politickém úpadku za vlády krále Alfonse X. Moudrého. V pramenech je nazývána alfonsovskou válečnou, granadskou nebo jerezskou mincí (moneda alfonsí de la guerra, de Granada, de Jerez). Mince z let 1268 až 1269 měla opět stejnou váhu jako mince první a říkalo se jí dobrá burgoská (buena burgalesa). Konečně mince z let 1269 až 1270 dosáhla značně vysoké váhy 0,25 gramu, která se však později snížila. V Portugalsku je patrný podobný vývoj, ačkoli s menšími výkyvy. Koncem 12. století za krále Sancha I. (1185-1191) vážily mince 3,80 gramu a měly ryzost 800 tisícin. V závěru jeho vlády (1191-1211) už došlo k devalvaci asi o 20 procent. Za Alfonse II. (1211-1223) se váha mincí snížila na 3,70 gramu a jejich ryzost byla 730 tisícin, což představovalo devalvaci o 31,5 procent ve srovnání s první mincí. Za panování Sancha II. (kolem roku 1240) vážila zlatá mince 3,25 gramu a její ryzost byla 680 tisícin. V období Alfonse III. došlo ke dvěma devalvacím: v letech 1260 až 1261 o 33 procent a v roce 1270 o dalších 16 procent ve srovnání s předcházející mincí. Proces znehodnocování portugalské zlaté měny pokračoval bez přerušení až do nástupu slavného krále Dinize (1279-1325) na trůn, který po převzetí vlády měnu revalvoval o 5 procent a o něco později o 15 procent. Údaje o devalvaci v Aragonii jsou méně přesné, ale je známo, že od roku 1174 tam byla v oběhu ternární mince (z dvanácti denárů, které obsahovala, byly tři stříbrné a devět měděných). Král Pedro II. platnost této mince potvrdil, což vyvolalo protest jeho poddaných. Do sporu zasáhl papež Inocenc III., ternární mince byla stažena a nahrazena (1205) mincí kvaternární (z dvanácti denárů byly čtyři stříbrné a osm měděných). Další mince byly střídavě ternární a kvaternární až do roku 1234, kdy král definitivně rozhodl o ražbě ternárních mincí. Po této devalvaci přišla v roce 1254 další, kdy se z jedné stříbrné marky razilo až o 36 solidů více. Ke zlepšení došlo v poslední třetině 13. století, i když je obtížné zjistit přesná čísla. Vcelku lze pozorovat, že v Portugalsku a Aragonii docházelo během 13. století k neustálému hospodářskému poklesu přibližně až do let 1270 až 1280, kdy nastal opačný trend vrcholící v prvních letech 14. století. V Kastilii nebyl pokles stálý, došlo k němu jen v letech 1263 až 1268 při nájezdech Marínovců. Posléze se projevil vzestup, který trval do začátku 14. století. Úspěch kastilského hospodářství v některých obdobích ve 13. století pravděpodobně ovlivnily tyto faktory: reconquista a znovuosídlení Andalusie a vývoz vlny. Znovuosídlení Andalusie Dobytí Andalusie a její následné znovuosídlení ovlivnilo hospodářský vzestup Kastilie. Množství svobodných lidí pocházejících hlavně z údolí Duera a z Toleda, kteří se živili chovem dobytka nebo polním hospodářstvím extenzivního typu (zláště pěstováním obilovin), odešlo z oblastí Mesety, protože k pastevectví stačilo jen málo lidí. Andaluské území bylo rozděleno v zásadě dvojím způsobem: donadíos byly odměnou těm, kteří se výprav přímo účastnili nebo na ně finančně přispěli; kdežto heredamientos byly nemovitosti vypuzených muslimů předávané novým osadníkům, kteří tak získali řadu kvalitních polností, čímž se zvýšil příjem na hlavu. Podle studií Julia Gonzáleze se v oblasti Sevilly rozdělily olivovníky mezi dobyvatele následujícím způsobem: Alcalá del Río asi n2_b5z 68 000 stromů Algaba “ n2_b5z 40 000 “ Sevilla “ n2_b5z 156 000 “ Alcalá de Guadaira “ n2_b5z 576 560 “ Tejada “ n2_b5z 441 000 “ Sanlúcar “ n2_b5z 424 000 “ Aznalfarache “ n2_b5z 2 027 000 “ Aznalcázar “ n2_b5z 1 127 000 “Dohromady to představuje bezmála pět milionů olivovníků. Střízlivým propočtem bychom došli k závěru, že výroba oleje v roce obsazení Sevilly křesťany (1248) byla zřejmě velice podobná jeho současné výrobě v celé sevillské provincii. Tehdy takové množství vyrábělo necelých 20 000 nových obyvatel města. Oblast Andalusie byla výrazně zaměřena na pěstování oliv. Vinná réva se začala vysazovat až koncem 13. století a vinohradů bylo relativně málo. Ale už na počátku 14. století začali panovníci pěstování vinné révy podporovat. V Andalusii prosperoval také chov dobytka. Podle pozdějšího svědectví (Ibn Abdulhálim, 14. století) se zdá, že Marínovci při své loupežné výpravě do údolí Guadalquiviru kolem roku 1260 ukořistili až 124 000 kusů hovězího dobytka, 14 700 mul a koní a takové množství ovcí, že se jejich cena v Maroku zcela zhroutila. Hojnost oleje vyžadovala vybudování organizovaného vývozu, jak dokládají muslimské prameny. Vývoz vlny Chov dobytka se v Kastilii a Leónu prosadil zásluhou šlechty a duchovenstva po sociální revoltě z 12. století. Tehdy se začala vyvážet vlna do Anglie. Ve 13. století vznikla na březích Kantaberského moře řada přístavů, kde se vlna nakládala: Bermeo (1236), Motrico (1237), Plencia (1299) a nakonec Bilbao (1300). Dochované zprávy dokládají styky Markéty Flanderské (1244-1269) s oblastmi na pobřeží Kantaberského moře. Svědčí o nich také množství dopisů městských sdružení (hermandades) ze Santanderu, Lareda, Castra-Urdialesu, San Sebastiánu a Fuenterrabíe. Během 13. století putovala vyvážená vlna do Flander a Anglie bez vážnějších potíží. Až ve 14. století se v Anglii zvedl nesmiřitelný odpor proti dovozu konkurenční kastilské vlny s následnými politickými problémy. V posledních letech 13. století byly hrubosrsté ovce nahrazeny plemenem merino, což přispělo ke zvýšení kvality kastilské vlny i k jejímu prosazení v evropském tkalcovství. Hospodářství Koruny aragonské Bylo založeno hlavně na obchodu a dochované celní sazebníky svědčí o dovozu drahých látek (barchetu, plátna, krepu, boury, barakanu a šarlatu) z Narbonne, Remeše, Lille a Ypresu. V pozemním a námořním obchodu měly velký význam barvířské produkty vyráběné z kamence, rumělky, červce nopálového, sapanu ježatého, pistácie pravé, mořeny barvířské, indiga, auripigmentu, orcinu, heny a borytu. Obchod s barvivy se rozvinul hlavně na trase Toulouse-Barcelona. Pokud jde o potravinářské výrobky, clo regulovalo výběr daní ze třtinového cukru, rýže, oleje, rozinek, pšenice, žita, ovsa, cizrny, fíků, datlí, meruněk, broskví, mandlí a třešní. Mezi živočišnými výrobky byly zastoupeny sýry, jehněčí, kozí a kůzlečí kůže, kordovan a dále kůže liščí, králičí, hranostajové a nutriové. Nerostné bohatství bylo zastoupeno rtutí, železem, cínem, mědí, olovem, sírou, dále pak mosazí a dalšími deriváty. Avšak nejvýznamnější položkou v obchodě Koruny aragonské bylo koření používané k ochucování a konzervování potravin. Celní sazebníky ze 13. století hovoří o pepři, skořici, hřebíčku, zázvoru, šafránu, muškátovém oříšku, kmínu, koriandru a galgantu. Tyto druhy koření se začaly na poloostrově používat už po první křížové výpravě, ale právě ve 13. století Koruna aragonská přispěla rozhodující měrou k jejich rozšíření po celé Evropě. Při interpretaci údajů z celních sazebníků je nutno brát v úvahu místo vzniku, protože sazebníky obsahují zboží dovážené nejen ze vzdálené ciziny, ale i z ostatních zemí Koruny aragonské. Vzájemný poměr tohoto zboží se obtížně určuje. Katalánští obchodníci se vydávali do všech končin. Už ve 12. století pracovali v muslimské Seville a po jejím dobytí křesťany (1248) získali určité výsady, měli vlastní burzu a konzulát. Přičinili se dokonce o zavedení barcelonské měny v Seville. Avšak většina obyvatel Koruny aragonské považovala za základ svého hospodářství obdělávání půdy a v menší míře chov dobytka a získaný kapitál byl v obchodě používán velice zřídka. PŘEVAHA ŠLECHTY Množství území dobytých v první polovině 13. století a jejich obtížné začlenění do křesťanského světa, vzhledem k většině původního muslimského obyvatelstva, přiměly panovníky k jejich rozdělení mezi šlechtice, kteří se zúčastnili dobývání. Zároveň se ve velkých osadách usídlovali křesťané ze severu. Tehdy došlo ke dvěma velmi zajímavým procesům. Prvním bylo “rozdělování” (repartimiento) obsazených měst, jako byly například Valencie, Sevilla a Murcie, kde každý nový obyvatel dostal dům a k obdělávání část půdy, jejíž výměra kolísala. Druhý proběhl na venkově, kde byly pozemky rozděleny mezi vojenské řády a šlechtu blízkou králi. Tak vznikla portugalská, estremadurská, andaluská a murcijská latifundia, která přetrvala až dodnes. Mnoho muslimských rolníků zůstalo po několik staletí v područí nepatrné šlechtické kasty vlastnící obrovský pozemkový majetek. Andalusie přestala být střediskem obchodním a stala se oblastí pěstování skotu. Dělení půdy v Andalusii mělo velký význam pro rozvoj šlechty. Rolníci a chovatelé dobytka z Mesety, kteří byli zvyklí na systémy pěstování obilovin a extenzivní využívání půdy bez zavlažování, se tu nedokázali přizpůsobit pěstování olivovníku a sadařství. Krátce po rozdělení půdy řada z nich prodala svůj podíl za směšně nízké ceny a vrátila se domů. Prodanou půdu tak získalo několik šlechtických rodin, jež dosáhly značného hospodářského potenciálu. Zároveň se šlechta chopila vlády v nemnoha andaluských městech, která se vylidnila, a její moc značně vzrostla. Převaha šlechty, jež nastala brzy po znovudobytí Andalusie, ještě zesílila ve 14. století, když byl Enrique II. nucen vytvořit mnoho nových šlechtických titulů a postoupit šlechtě skrovný majetek koruny formou donací. Převaha šlechty vedla k rozvoji a institucionalizaci chovu dobytka a k ustavení sdružení jeho chovatelů zvaného Mesta (Honrado Concejo de la Mesta) králem Alfonsem X. Moudrým (1273). Toto sdružení si udrželo věhlas až do 16. století a mělo rozhodující vliv na rozvoj gotického umění na území Kastilie a Leónu. Kastilští šlechtici byli převážně vlastníky velkých výměr půdy, na níž chovali dobytek, který však využíval i obecní pastviny. Nastal rozkvět vlnařství, jež bylo základem kastilské moci ve středověku. Také kapituly a kláštery zaměřily svou hospodářskou činnost na chov dobytka. Pouze tím lze vysvětlit množství kostelů ve všech městských centrech na Mesetě, kde podle známých statistik byl jeden kostel přibližně na sto obyvatel. Například v Cuéllaru (Segovia), kde žilo sotva 2000 obyvatel, bylo sedmnáct kostelů a dva kláštery, přičemž všechny žily aktivním životem. Ale tyto kostely (převážně z 13. a 14. století) nebyly postaveny podle tehdy platných norem (v gotickém slohu), byly to románské stavby z cihel. 13. století znamenalo pro šlechtu významnou změnu. Hospodářská moc, jíž dosáhla ziskem polností a osad při dělení valencijského, murcijského, estremadurského a andaluského království, způsobila, že druhorození synové z mnoha šlechtických rodů pocházejících z křesťanských států na severu poloostrova byli silnější než jejich původní rody. V Aragonii vznikli takzvaní “rytíři-žoldnéři” (caballeros de mesnada), kterým byl šlechtický titul udělován královskou listinou; vedle nich existovala rodová a úřednická šlechta. Šlechta Koruny aragonské získala od Pedra III. Všeobecné privilegium (Privilegio General), které v příštích letech sice vyvolalo neshody, ale znamenalo vrchol moci aragonské a valencijské šlechty. V případě katalánské nobility, jejíž společenský význam byl malý, k ničemu podobnému nedošlo. Aragonská a valencijská šlechta kladla králi odpor, až ji Pedro IV. v polovině 14. století porazil na bitevním poli. V Kastilii existovali takzvaní ricoshombres (grandi), kteří tvořili nejvyšší šlechtu, sídlící u královského dvora a vlastnící velké majetky. Takzvaní infanzones, příslušníci nižší šlechty, byli podle Sedmera částí (Siete Partidas) “slovutného rodu a měli velké dědičné statky”. Později se jim začalo říkat fijosdalgo nebo hidalgos. Konečně poslední skupinu šlechty tvořili caballeros (rytíři), kteří museli projít řadou ceremoniálů, aby této kategorie dosáhli. V rámci těchto skupin vznikl majorát (mayorazgo), podle něhož bylo vlastnictví půdy nedělitelné a přecházelo na prvorozeného syna. V západních státech si šlechta svou převahu udržela až do vlády Katolických králů s výjimkou krátkého období za krále Pedra I. Kastilského (14. století). V zemích Koruny aragonské nabývala na důležitosti od 13. století, přičemž aragonská šlechta zasahovala do vládních záležitostí, kdežto katalánská šlechta se věnovala obchodu. Vzestup šlechty v zemích Koruny aragonské trval až do poloviny 14. století, kdy Pedro I. zrušil (1348) její takzvané Spolkové privilegium (Privilegio de la Unión). Další společenské vrstvy Šlechta sídlila většinou na opevněných místech a hradech nebo ovládala určité osady. Ale velké množství měst nebo obcí obývali svobodní lidé, kteří tvořili vyšší a nižší střední vrstvu. Příslušníci vyšší střední vrstvy, v dokumentech označováni jako boni homines, byli osvobozeni od daní a věnovali se chovu dobytka, rolnictví a z malé části i obchodu. Příslušníci nižší střední vrstvy (v Kastili zvaní pecheros), tvořící podstatnou část obyvatel obcí, byli plátci daní. Svobodní venkovští obyvatelé se snažili svěřit se (encomendarse) pod ochranu pána, buď do rukou jednoho a téhož šlechtického rodu, nebo jakéhokoli jiného španělského šlechtice, za což mu platili daň. Z některých obcí se stávaly takzvané behetrías (směly si samy volit vrchnost). Městské nebo vesnické obyvatelstvo věnující se polnímu hospodářství bylo podřízeno šlechtě a církvi, která žila odděleně na hradech, u kostelů a v klášterech a hrála výraznější úlohu v západních než ve východních královstvích. Zvláštní zmínku zasluhují mudéjarové - Španělé, kteří z muslimské politické správy přešli pod správu křesťanů a nadále žili v oblastech, které obdělávali. Zachovávali svou víru, zákony i zvyky. Velký počet jich žil v Murcii a ve valencijském království. V Andalusii několikrát povstali, čímž vážně ohrozili výsledky reconquisty. Koncem století církev prosadila nařízení, aby v městech s křesťanským a muslimským obyvatelstvem žili mudéjarové v oddělených čtvrtích (morerías). Ve 13. století zaznamenal rozmach a slávu židovský národ. Židé pracovali na překladech vědeckých děl a žili u dvora Alfonse X., nebo spravovali finance za vlády kastilského krále Sancha IV. Statečného. Židovští novoosídlenci získali velké výměry půdy při dělení Sevilly a Jerezu de la Frontera. I v Koruně aragonské prožili Židé významnou etapu vývoje a židovské obce (aljamas) dosáhly snad ještě většího hospodářského rozkvětu než v Kastilii. Do nesnází se dostali ve 14. století, zvláště když se rozšířil mor a vzrostly ceny, nastal nedostatek peněz a zvětšily se obtíže. Židé byli označováni za viníky těchto pohrom a stali se terčem pronásledování a vraždění. ROZVOJ MĚSTSKÝCH OBCÍ Hospodářský rozmach dosažený šlechtou, často na úkor královské moci, nutil panovníky k ochraně měst udělováním velkorysých výsad (fueros) na podporu jejich rozvoje. Většina kastilských měst dostala od Alfonse X. Moudrého Fuero Real (1250) s rozličnými dodatky podle místních potřeb. V Koruně aragonské byly vydány Furs de ValŹncia na úkor aragonské listiny výsad, kterou se v tomto regionu snažila prosadit šlechta. Alfons III. Portugalský zároveň prováděl reorganizaci městských obcí své země. Ve 13. století došlo k významnému rozvoji městských práv kodifikací místních zákonů, které do té doby byly psány latinsky. Obšírné nové verze byly většinou sepisovány románským jazykem. Existují dokumenty o různých druzích městských fueros, jako příklad uvádíme kastilské listiny výsad: a) Fuero de Cuenca, druh listiny výsad vycházející z listiny výsad města Cuenky. Zahrnuje neobvykle velkorysá ustanovení, neboť toto fuero bylo vydáno pro nestabilní pohraniční oblast, kde král sotva mohl prosadit svou autoritu a kam bylo třeba přivést lidi přivyklé boji. Výsady měly přilákat osadníky do těchto oblastí. Fuero se rozšířilo na téměř sto měst, například Béjar, Plasencii, Iznatoraf a Cáceres. b) Fuero Juzgo je přeloženou a nově upravenou verzí textu z vizigótského období. Regulovalo život v teoreticky bezpečných a dobře organizovaných městech, jakými byly například Córdoba, Sevilla, Murcia a Jerez de la Frontera. Listina pro tato města upravovala odlišné právní problémy než listina pro nestabilní pohraniční města. c) Fuero Real bylo adaptací římského práva a bylo udělováno hlavně v letech 1252 až 1255 městům jako Soria a Madrid. Toto fuero vyvolalo odpor šlechty a duchovenstva. Spory mezi Alfonsem X. a jeho synem Sanchem IV. byly zčásti způsobeny i odporem poddaných k novým právním úpravám a požadavkem na zachování starých. Kolem roku 1272 bylo zrušeno. Nejrozšířenější fuero ve 13. století v Aragonii bylo původně uděleno Jace. Na jihu se objevily listiny výsad mimo jiné v Teruelu a Albarracínu. V Navaře existovaly obšírné fueros v Tudele a jinde. V mnoha obcích bylo tehdy uplatňováno fuero města Jaky. V Katalánsku - kromě starých Usatges, soupisu obecných právních předpisů - byly ve 13. století sestaveny zákoníky lokálního typu, jako Consuetudines Ilerdenses, které obsahovaly výsady a principy zvykového práva Léridy (1228). Nejprve byly sepsány latinsky a posléze přeloženy do katalánštiny. Zákoník Costums de Tortosa pochází až z konce 13. století a práva Barcelony uznal Pedro III. Aragonský ve slavném textu nazvaném Recognoverunt proceres (1284). Ve Valencii, dobyté Aragoňany, platilo aragonské fuero. Jaime I. vydal roku 1240 pro město i království Furs de ValŹncia. Nové valencijské zákony vycházely z římského práva a obsahovaly některé zásady zvykového práva Barcelony a Léridy. Městské obce (municipios) se rozvíjely různými způsoby. Obce na Mesetě a v horských oblastech, kde se výrazně projevovaly zájmy šlechty, se zaměřovaly na chov dobytka. Obce při pobřeží Portugalska, v Katalánsku, Aragonii a Valencii se zabývaly obchodem. Sevilla se postupně stávala významným hospodářským centrem Evropy, neboť byla křižovatkou mnoha středověkých obchodních cest - severoevropské cesty do Flander a Burgundska, středomořských cest ve směru Janov-Benátky-Pisa a cest do muslimské západní Afriky. Tehdy však už bylo evropské hospodářství dosti rozvinuté a španělské muslimské zlato, jehož ubývalo, přestalo ovlivňovat evropské mincovnictví. Do 12. století byla ryzost a váha hispanomuslimských mincí modelem a vzorem evropských mincí, po tomto období už vznikaly nové mince, jako například sicilské zlaté augustály (1231), florentské florény (1252) nebo benátské dukáty (1284). Křesťanské státy prošly výraznou správní reformou, při níž byly rozděleny na územní jednotky: terras v Portugalsku, adelantamientos v Kastilii a Leónu a merindades v Navaře a Aragonii. Časem pozbývala lokální práva platnosti a objevovaly se územní právní kodexy, silně ovlivněné římským právem. Byla například uzákoněna Kniha kastilských fueros (Libro de los fueros de Castilla, kolem roku 1248), Sedmero částí (Siete Partidas), Obecné fuero navarrské (Fuero General de Navarra, na počátku 13. století), Fueros de Aragón (1247), Furs de ValŹncia (1240) a Costumes de Catalunya, sbírka zvykového práva soukromého charakteru, protože soupis platných právních předpisů - Usatges de Barcelona - se začal sestavovat v 11. století. A konečně byly sepsány takzvané Costums de la mar, které od druhé poloviny 13. století regulovaly veškerý námořní obchod Koruny aragonské. Tyto soubory zákonných ustanovení sestavovali u panovnických dvorů - často k nelibosti šlechty - právníci, kteří zároveň rozvinuli myšlenku, že postavení středověkého krále je obdobné postavení římského císaře. To pak přispělo ke vzniku absolutní monarchie. Ve 13. století dosáhly největšího rozmachu kortesy, v nichž aktivně působili zástupci městských obcí. V kortesech západních států měly výrazné zastoupení představitelé měst a šlechty, zastoupení duchovenstva mělo jen malý význam. V zemích Koruny aragonské byly kortesy výrazně poradním sborem panovníka. Šlechta a duchovenstvo se snažily udržet si privilegované postavení, o něž usilovali také měšťané. Jaime I. musel na sklonku svého panování čelit šlechtickým vzpourám a vláda Pedra III. začala značnými ústupky šlechtě (kortesy roku 1283), protože aragonská monarchie potřebovala pomoc šlechty na sicilském bojišti a na hranicích s Francií. Ve 13. století se městské obce institucionálně upevnily. V jejich čele stála skupina radních tvořená proměnlivým počtem osob (2-20) z řad boni homines, mající na starosti městskou správu. Vedle ní existoval rovněž kolísající počet občanů pověřených konkrétními úkoly. VZKŘÍŠENÍ ŘÍMSKÉHO PRÁVA Právní tradice vycházela z práva zvykového s málo rozvinutými právními normami. Během 11. století byla ve španělských středověkých královstvích zavedena stará ustanovení římského práva spolu se zásadami práva kanonického s přihlédnutím k aktuálním požadavkům. Obě normy zásadním způsobem ovlivnily život na poloostrově. Zásady římského a kanonického práva přetrvaly i v pozdějších staletích a celá právní soustava byla přepracována až v moderním věku. Slovo fuero (latinsky forum) původně označovalo veřejné prostranství, fórum; až časem se začalo ztotožňovat s výsadou. Během 13. století se právníci zabývali podchycením textů lokálních fueros, z nichž se pak staly dokumenty veřejné povahy. O jejich významu svědčí i to, že panovníci nevydávali zákony, jak by příslušelo jejich majestátu, nýbrž schvalovali fueros. Fueros de Aragón (1247) byly staré fueros potvrzené králem a kortesy, čímž v celém království nabyly nejvyšší právní moci. Valencijské fueros byly upraveny, rozšířeny a potvrzeny pod názvem Fori regni Valentiae. Od této doby se zákony vydávané králi a kortesy v Koruně aragonské nazývaly Fueros nebo Furs. Po bojích v kastilských královstvích za vlády Alfonse X. Moudrého označovalo fuero tradiční právo v protikladu k nově zavedenému římskému kanonickému právu. Alfons X. Moudrý (1274) a Sancho IV. Statečný (1286) tak byli nuceni obecně stvrdit fueros a privilegia měst v kastilsko-leónských královstvích. Pedro III. Aragonský musel potvrdit (1283) všechna fueros, svobody a privilegia v takzvaném Všeobecném privilegiu (Privilegio General), platném v aragonském a valencijském království stejně jako v katalánském knížectví. A Thibaud (Teobald) II. Navarrský byl roku 1253 nucen na fueros a svobody přísahat. Avšak vzhledem k zavedení římského kanonického práva znamenalo potvrzení starých fueros, a tím uznání místní autonomie, určitý anachronismus. Při pokusech o sjednocení zákonodárství na základě kastilského práva v moderním věku označovalo fuero autonomní uspořádání a derecho foral zvláštní právo určitého kraje; tento význam se zachoval dodnes. UNIVERZITY Kulturní rozvoj Evropy ve 12. století vedl k zakládání univerzit, které v různých místech nahradily katedrální školy. Ve starověku se svobodná umění studovala samoúčelně a byla vlastním cílem studií; ve středověku tato studia sloužila k přípravě učených odborníků: právníků, znalců kanonického práva, lékařů a teologů. Za Římanů byla svobodná umění cílem, kdežto ve 13. století a staletích následujích byla prostředkem k jeho dosažení. 13. století bylo obdobím rozmachu univerzit a ve 14. století začaly vznikat státní nadace pod vlivem knížat. Úspěšný rozvoj univerzit byl úzce spjat s jejich vazbou na římské právo, které se začalo studovat už ve 12. století. Panovníci si brzy uvědomili význam, který pro ně měl rozvoj římského práva a chránili instituce - univerzity, které ho studovaly a šířily. Univerzity se od počátku zásadně lišily ve způsobu volby profesorského sboru. Pařížská univerzita byla universitas magistrorum, boloňská naopak universitas scholarium. V první byli profesoři voleni akademickým senátem, kdežto v druhé studenty. První univerzita na Iberském poloostrově byla založena v Palencii (1208), ale brzy zanikla a měla pokračování v univerzitě ve Valladolidu. Salamanská univerzita, založená počátkem 13. století (kolem roku 1220), dosáhla bulou papeže Alexandra IV. (1254) postavení Studia generale a existuje dodnes. V Koruně aragonské studenti navštěvovali univerzitu v Montpellieru (13. století), a potom vznikaly univerzity v Léridě (1300), Perpignanu (1350) a Huesce (1354). Navařané studovali v Paříži vzhledem k tomu, že jejich králové byli hrabaty champagnskými. V Portugalsku byla roku 1290 založena univerzita v Lisabonu, která v roce 1308 přesídlila do Coimbry. První známé univerzitní zákony obsahuje Sedmero částí (Siete Partidas) sestavených kastilským králem Alfonsem X. Moudrým. Ačkoli vysoké učení mělo precedenty v islámském světě (vysoká škola, která vznikla roku 1065 v Bagdádu, dostala jméno Nizámíja), univerzity na poloostrově napodobovaly univerzity evropské. Alfons X. Moudrý dokonce založil v Murcii muslimskou univerzitu, kde Abú Bakr (Abubéquer) z Ricote učil křesťany, Maury a Židy, dokud jej granadský vládce nepovolal do hlavního města svého království. Jeho odchodem do Granady a rozchodem jeho žáků murcijské vysoké učení zaniklo. Ve 13. století dosáhli křesťané nad muslimy naprosté kulturní převahy. Zřizovali dokonce i muslimské univerzity (v Murcii nebo o něco později v Zaragoze). Také první maghribskou univerzitu, al-Karawíjín, jež byla po staletí nejvýznamnější v tomto kraji, založil Španěl Mufaddal (Mofádal) z Dalíasu (narozený v provincii Almería). Dílo Sedmero částí (Siete Partidas) předjímá to, co se uskutečnilo o několik staletí později, v moderní době. Instituci univerzity označuje za “shromáždění učitelů a žáků, jež vzniká v určitém místě, s vůlí a odhodláním osvojovat si vědomosti”. Dávno před existencí univerzitních měst poznamenává, že “město, kde má být učení ustaveno, musí mít čistý vzduch a krásné okolí, aby učitelé, kteří vědomosti předávají, a žáci, kteří si je osvojují, žili zdravě a mohli tam večer odpočívat a mít kratochvíli, až se znaveni pozdvihnou od studia”. Do nejmenších podrobností pamatuje na pedagogické úkoly a podřízenost univerzitní stolici. Na jedné straně vyžaduje, aby se v každém kurzu podal úplný výklad vyučované látky; na straně druhé se nesmiřitelně staví proti neodůvodněnému přeobsazování univerzitních stolic. Těsná spolupráce profesorů a studentů je vyžadována jako základní předpoklad pro vytvoření ovzduší srdečnosti a sounáležitosti, které je velmi potřebné při každé vědecké práci. “Rektor musí kárat žáky a nabádat je, aby neměli vády a půtky s lidmi v místech, kde studují, ani mezi sebou samými, a aby se bránili všemi způsoby tomu, aby někomu činili hanu a bezpráví, aby pokojně přebývali ve svých ubytovnách a aby usilovně studovali a učili se a žili čestným a řádným životem. Neboť právě pro toto bylo učení založeno a ne proto, aby chodili ve dne v noci ozbrojeni, vyhledávali půtky nebo se dopouštěli jiných ztřeštěností či nepravostí ke své škodě a místním lidem na obtíž. A nebudou-li toho dbalí, pak náš soudce je musí potrestat a napravit, aby se odvrátili od zlého a konali dobro.” Tyto zákony zahájily novou éru v dějinách školství. ROMÁNSKÉ JAZYKY V raném středověku se na celém poloostrově hovořilo jazyky pocházejícími z latiny. Existují i četné doklady o užívání románských jazyků andaluskými muslimy. Spisovným jazykem však nadále byla arabština nebo latina, podle vyznání uživatele. Písaři často připojovali k latinským slovům slova v románském jazyce užívaná v mluvené řeči. Text z kláštera San Millán de la Cogolla (Rioja) z 10. století obsahuje nejstarší ukázku románského jazyka, jímž se hovořilo v pamplonském království. Od 13. století se užívání románských jazyků rozšířilo na literární a právnická díla. Z tohoto století pocházejí nejvýznamnější texty, které byly napsány ve všech používaných poloostrovních jazycích. K seznamu uvedených právnických sbírek je nutno připojit řadu literárních děl. Chronologicky první text obsahují Homilie z Organyą (Homilies d’Organyą, konec 12. století), napsané v katalánštině. Potom se objevila Kniha králů (Liber regum), sepsaná v navarrském románském jazyce kolem roku 1200. V polovině 13. století vznikl, rovněž v navarrštině, hrdinský epos Zpěv o Roncesvalles (Cantar de Roncesvalles). V galicijštině byly v polovině století zachyceny Písně na Pannu Marii (Cantigas de Santa María) Alfonse X. Moudrého. V leónštině byla tehdy složena Alexandreis (Libro de Alexandre) a o něco později Elena a Marie (Elena y María, kolem roku 1280). V kastilštině byly napsány Spor duše s tělem (Disputa del alma y el cuerpo, kolem roku 1205), básně Gonzala de Berceo, překlad Kalíly a Dimny (Calila e Dimna), Báseň o Fernánu Gonzálezovi (Poema de Fernán González, 1263-1271) a První obecná kronika (Primera Crónica General). V aragonštině byla složena Milostná příhoda (La razón de amor, 1205), Píseň o Cidovi (Poema del Cid, 1207) a Kniha o Apoloniovi (Libro de Apolonio). V katalánštině vznikla ve 13. století celá řada děl, z nichž je možno jmenovat Skutky barcelonských hrabat a aragonských králů (Gesta Comitum barcinonensium et regum Aragonum) či význačná díla Mallorčana Ramóna Llulla, například Knihu rozjímání o Bohu (Llibre de Contemplació en Deu, 1272), Blanquernu nebo Zármutek (Lo desconhort). V románských jazycích se sestavovaly také úřední listiny, pokud nebyly vydávány pro oblasti, kde se hovořilo rozdílnými jazyky; v takovém případě byly psány latinsky. Kromě řady hrdinských eposů nebo epických básní existovala řada mravoličných děl, jako byla série knih Přísloví (Proverbios), Tajemství přetajemné (Poridad de Poridades) nebo Pokyny pro zpovědníky (Instrucciones para confesores). Rodily se první rytířské romány s literární postavou, která pak převažovala až do konce středověku, a dokonce i v době moderní, až se objevil Don Quijote. Ve Španělsku existovalo v tomto období také náboženské divadlo, o čemž svědčí původní jádro Elchského mystéria (Misteri d’Elx), které se s mnoha pozdějšími doplňky dodnes předvádí v Elche. Avšak jediný dochovaný text je zlomek Hry o třech králích (Auto de los Reyes Magos) z počátku 13. století. Význam pro rozvoj vědy měla řada překladů španělských muslimských děl, které se pořizovaly i nadále. V této souvislosti je nutno vyzdvihnout skupinu překladatelů, kteří působili v Toledu a Seville pod vedením Alfonse X. Moudrého. Série překladů knih o astronomii zpřístupnila Evropě například Čtyři knihy o stálicích (1256), Knihu o křížích (1256) od Ubajdulláha (Obaidaly), knihu věnovanou šachovým problémům a různým herním systémům. Zásluhou zmíněných překladatelů známe Knihu o šachu (Libro del Ajedrez), velice zajímavou didaktickou příručku s řešením řady šachových problémů a různými herními systémy. Zvláštní pozornost si zaslouží trubadúrská poezie psaná v provensálštině, literárním jazyce mnoha básníků 13. století, z nichž lze uvést aragonského krále Pedra III., navarrského krále Thibauda (Teobalda) I. de Champagne nebo jeho syna a nástupce Thibauda II. GOTICKÉ UMĚNÍ Po překonání hospodářské krize z poloviny 12. století, která se odrazila v cisterciáckém umění, nastalo v centrálních oblastech poloostrova v důsledku vývozu vlny období prosperity. Zejména vysoká šlechta a katedrální kapituly zvyšovaly své roční příjmy z vývozu vlny do Flander. Kláštery starých řádů, benediktinů nebo clunyského hnutí, prožívaly období stagnace, a řády nové, žebravé, si vytkly cíl následovat Krista v chudobě a kázáním mravně zušlechťovat lid. Za peníze získané z vývozu vlny se budovaly nové stavby. Jako první stavěly gotické katedrály na místech původních románských bazilik ekonomicky nejsilnější katedrální kapituly. Tak vznikly katedrály v Burgosu (stavba zahájena roku 1221), Toledu (stavba zahájena roku 1226) a Leónu (1254). Nové stavby měly lomené oblouky a křížové klenby, které umožnily ztenčit masivní zdi charakteristické pro románské umění a používat velká okna s barevnými skly. Rozvoj gotického umění v poloostrovních královstvích byl úzce spjat s oblastmi produkujícími vlnu a s obdobím rozkvětu vlnařství od 13. do počátku 16. století. V tomto období vznikla řada katedrál: od burgoské (začátek stavby 1221) až po segovijskou (začátek stavby 1525). Velké gotické stavby v zemích Koruny aragonské pocházejí z posledních let 13. století a první poloviny 14. století. CÍRKEV Vývoj církve ve 13. století charakterizují dva základní jevy. Zaprvé náboženská vlažnost v Evropě a odklon od církevních doktrín zejména v městských centrech obývaných měšťany a obchodníky. Tato tendence byla výraznější v Portugalsku a Koruně aragonské než v kastilském a navarrském království. Zadruhé zesvětštění kultury, která přestala být doménou kněží. Pokles úlohy duchovních v kultuře odráží jejich patrný odklon od dobrých mravů. Svědčí o tom koncilní kánony a nařízení pro všechny kostely na poloostrově. Například koncily v Tarragoně (1124) a Léridě (1229) vydaly prohlášení proti nestřídmosti duchovních.   Nebo potrestání geronského biskupa, kterému nechal Jaime I. vyříznout jazyk údajně za vyzrazení zpovědního tajemství. Mnoho různých svědectví lze vidět i ve volbě biskupů, kterou kapituly prováděly per compromisum v kratším čase, než vydrží hořet jedna zapálená svíce. Století duchovního úpadku však na druhé straně přirozeně zrodilo četné světce, jako byli Dominik z Guzmánu, sv. Petr González Telmo, sv. Raymund Nonnatus, sv. Petr Paschal, sv. Gonzalo z Amarante, sv. Antonín Paduánský (narozený v Lisabonu), sv. Isabela, portugalská královna a aragonská infantka, sv. Raymund z Penyafortu, sv. Petr Nolasco, sv. Maria z Cervelló a Ramón Llull, který byl mnohde rovněž považován za svatého. Obnova biskupských sídel se svým charakterem lišila od předcházejícího století. Proti hromadnému budování biskupství ve 12. století, jich ve 13. století bylo založeno jen několik, i přes velkou rozlohu obsazených oblastí. V Estremaduře vzniklo biskupství pouze v Badajozu, ačkoli se hovořilo o obnově starého sídla Pax Iulia (proto badajozské biskupství dostalo název Pacensis). V Andalusii byla obnovena biskupství v Córdobě, Seville a Baeze, vyznačující se starou římskou tradicí. A znovu byla vysvěcena biskupství v Cádizu a Jaénu. Nově bylo založeno biskupství v Ceutě (1217), které mělo svízelný osud (roku 1275 bylo město obsazeno muslimy). V murcijském království bylo obnoveno biskupství v Cartageně. V Koruně aragonské vzniklo biskupství v Palmě de Mallorca a biskupství ve Valencii, které vyvolalo velmi komplikovaný a vleklý spor mezi tarragonským a toledským metropolitou. Každý z nich chtěl Valencii začlenit do své církevní provincie. Ačkoliv nároky Toleda byly podepřeny lepšími právními argumenty, Valencie byla začleněna do provincie církevní hlavy Koruny aragonské, tedy tarragonského metropolity, protože byla dobyta aragonským panovníkem. A nakonec, za účelem nápravy škod způsobených albigenskou herezí, která se rozšířila v jižní Francii a proti které byla uspořádána papežská křížová výprava, byla v Koruně aragonské založena inkvizice (1232). KLÁŠTERNÍ REFORMA V pozdním středověku bylo křesťanstvo na poloostrově úzce spjato s pospolitostmi mnichů, kteří žili podle vizigótských norem, posléze podle řehole sv. Benedikta a clunyských a cisterciáckých pravidel. Mniši přebývali za zdmi svých klášterů a většinou byli ctnostní a bohatí. Raně středověké kláštery byli duchovními a hospodářskými centry prvořadého významu, i když základem jejich hmotného bohatství byla hlavně půda a její využívání k chovu dobytka a polnímu hospodářství. V důsledku ekonomických změn, vzniku a následnému rozvoji měšťanstva v 11. a 12. století došlo k oslabení duchovních vazeb a bylo nutno klášterního mnicha (monacha) nahradit bratrem (fratrem), který by proti nadbytku klášterního bohatství postavil slib chudoby a nahradil odloučenost v cele soužitím s lidem. Tak vznikly čtyři žebravé řády: řád otců kazatelů založený Kastilcem sv. Dominikem z Guzmánu (1216), františkánský řád založený Italem sv. Františkem z Assisi (1207), karmelitánský řád jako pokračování eremitského hnutí založeného Francouzem sv. Bertoldem (†1198) a řád poustevníků sv. Augustina ustavený v polovině 13. století. Zakrátko se členové žebravých řádů objevili také na španělské půdě. Převážně zde působili dominikáni a františkáni, kteří systematicky zřizovali svá sídla vně hradeb městských center. V době výprav do Svaté země došlo k reformě v pojetí klášterního života, při které vznikly první vojenské řády johanitů či špitální, templářů a německých rytířů (12. století). Jejich příslušníci skládali tři náboženské sliby (chudoby, mravní čistoty a poslušnosti) a zavazovali se k boji proti nepřátelům křesťanského náboženství. Několik vojenských řádů se na poloostrově objevilo již ve 12. století, ale stálá sídla zde měly až od 13. století. Například calatravský vojenský řád byl založen kolem roku 1158 (pontifikální souhlas od Alexandra III. je z roku 1164), ale v Calatravě se usídlil nastálo až v roce 1211. Řád Alcántara dostal své jméno až po obsazení stejnojmenné osady (1213). Avizský řád vznikl také ve 12. století, ale v Avizu (Portugalsko) sídlil až od roku 1211. Všechny tři řády se řídily cisterciáckou řeholí. Naproti tomu řád Panny Marie Milosrdné (Nuestra Senora de la Merced, založený kolem roku 1218) žil podle řehole sv. Augustina. Všechny vojenské řády vznikly jako církevní organizace pro potřebu reconquisty, ale postupem času se přetvořily v silná hospodářská sdružení. Pro monarchii bylo důležité zajistit si nad nimi kontrolu a tak se koncem 15. století staly součástí koruny. VNĚJŠÍ VZTAHY Poloostrovní státy nadále udržovaly kontakty vytvořené v předcházejícím století. Byly velice spletité a pro lepší pochopení je uvádíme odděleně. Vztahy s Francií Od začátku století pokračovaly dobré vztahy kastilských králů s Francií, potvrzené řadou sňatků, jako byl vcelku nepotřebný sňatek Ferdinanda III. s Janou z Poitiers (1237, když král už měl dědice z prvního manželství) nebo sňatek Blanky (dcery francouzského krále Ludvíka IX.) s kastilským infantem Ferdinandem de la Cerda, prvorozeným synem kastilského krále Alfonse X. Moudrého. Toto manželství umožnilo Francii zasahovat do kastilských záležitostí, protože po smrti Ferdinanda de la Cerda se jeho synové ucházeli o kastilský trůn na úkor Sancha IV., který byl druhorozeným synem Alfonse X. Moudrého a své synovce odsunul stranou. Nejprve došlo k jednání mezi Alfonsem X. a francouzským králem Filipem III. Smělým. Roku 1290 se dospělo k novým dohodám, kterými se Blanka vzdala svých práv. Ale kromě tohoto malého nástupnického problému byly francouzsko-kastilské vztahy korektní a mírumilovné. Naproti tomu Koruna aragonská neměla s francouzskými králi příliš srdečné vztahy. Problémy, které vyvstaly v předcházejícím století ve vztahu k Provenci a Toulouse, pokračovaly a posléze se přesunuly do jiných oblastí. V Provenci došlo k řešení neočekávanými cestami. V prvních letech 13. století byla provensálská hrabata nadále podřízena aragonskému královskému dvoru. Vnuk aragonského krále Alfonse II. (1162-1196) Ramón Berenguer V. (1217-1245) byl posledním nezávislým provensálským hrabětem. Po jeho smrti se dědičkou stala Beatrice (1245-1267), která byla provdána za Karla z Anjou (syna francouzského krále Ludvíka VIII.). Tímto manželstvím francouzsko-aragonské problémy zmizely, i když se z Karla z Anjou tehdy stal osobní nepřítel aragonských panovníků. Problém Toulouse se vyřešil podobně. Manželství Pedra II. Aragonského s Marií a hraběte Ramóna (Raimonda) V. Toulouského (1194-1222) s Eleonorou Aragonskou přiměla Pedra II. Aragonského k pomoci švagrovi, když křižáci Šimona z Montfortu při svém boji proti albigenským zaútočili na území toulouského vládce. Pedro II. zemřel v bitvě u Muretu poblíž Toulouse (1213) a vítězové spor o toulouské hrabství vyřešili sňatkem Jany, dcery Ramóna V. Toulouského, s Alfonsem (synem francouzského krále Ludvíka VIII.). Zrušení všech práv, která ve 12. století a v prvních letech 13. století vykonávali králové Koruny aragonské v jižní Francii, bylo dovršeno v corbeilské smlouvě (1258) podepsané Jaimem I. Aragonským a Ludvíkem IX. Francouzským. I když ve vztahu k Toulouse a Provenci francouzsko-aragonská rivalita zmizela, ve vztahu k Sicílii pokračovala. Po smrti sicilského krále Friedricha II. (1197-1250) se jeho nástupci stali syn Konrád I. (1250-1254) a vnuk Konrád II. (1254-1258, zvaný Konradin), který byl však sesazen. Práva pak přešla na Manfreda, druhorozeného syna Friedricha II. Manfred byl nejprve regentem vládnoucím jménem svého synovce Konráda II. Po smrti Konráda II. a Manfreda přešla veškerá práva na Manfredovu dceru Constanzi, která byla provdána za Pedra III. Aragonského. Koruna aragonská byla vtažena i do mocenského boje mezi římsko-německou říší a Svatým stolcem. S podporou papeže Martina IV. dobyl roku 1266 Sicílii Karel I. z Anjou, jemuž patřila také Provence. Aragonský král se tak ocitl tváří v tvář bývalému provensálskému nepříteli a snažil se uplatňovat svá práva na území, které patřilo jeho ženě z císařského rodu. Sicílie si navíc přála navázat vztah s hospodářsky silnou Korunou aragonskou, aby našla odbytiště pro svůj přebytek obilí. Proto na ostrově vypuklo roku 1282 protifrancouzské povstání (tzv. sicilské nešpory) a Sicilané nabídli korunu aragonskému králi. Dobytí Sicílie, léna Svatého stolce, aragonským vojskem vedlo k exkomunikaci Pedra III. a k tažení francouzského krále do Katalánska. Vpád ukončila morová nákaza, která vypukla při obléhání Gerony (1285). Brzy nato zemřeli jak papež Martin IV., tak i aragonský král. Válečný stav skončil smlouvou z Anagni (1295), jež zmanenala triumf diplomacie Jaima II. Aragonského. Sicílie zůstala spojena s aragonským královským dvorem, francouzský král byl spokojen a papež postoupil Jaimovi II. ostrovy Korsiku a Sardinii, jež byly obsazeny v následujícím století. Navarra a francouzská monarchie udržovaly dobré styky, protože palatinský hrabě Thibaud (Teobald) III. de Champagne se oženil se sestrou Sancha VII. Udatného. Když Sancho VII. zemřel (1234), jeho synovec Thibaud II. byl prohlášen za navarrského krále. Tak se navarrští panovníci stali francouzskými palatinskými hrabaty. Proto se účastnili křížové výpravy Ludvíka IX. Svatého do Tunisu, kde Thibaud II. Navarrský onemocněl. Koncem 13. století zůstala dědičkou navarrského trůnu princezna Juana, která byla zaslíbena prvorozenému synu anglického krále, čímž by se obě království spojila. Nakonec se však královna Juana provdala za syna krále Filipa III. Smělého, zvaného Filip Sličný, krále Francie a Navarry. Tím byly francouzská a navarrská koruna spojeny od roku 1274 až do začátku stoleté války. Manželství Juany a budoucího Filipa IV. způsobilo v Navaře vážné problémy, které vyústily v protifrancouzské povstání (Guerra de la Navarrería). Vztahy s Anglií Kastilie nadále rozvíjela s ostrovním královstvím dobré vztahy zahájené sňatkem Alfonse VIII. s Eleonorou Akvitánskou v předcházejícím století. Po smrti matky této královny roku 1204 uspořádal Alfons VIII. výpravu, jejímž cílem bylo obsadit Gaskoňsko, avšak byl zastaven u Bordeaux a Bayonne. Po řadě jednání zprostil Alfons VIII. Gaskoňce přísahy věrnosti, a tak se opět dostali do sféry vlivu anglického krále. Práva Eleonory Akvitánské byla uplatňována ještě v polovině 13. století, když se Gaston, vikomt z Béarnu, stal vazalem kastilského krále Alfonse X. (1252), čímž se zbavil lenní podřízenosti anglickému králi. Alfons X. Moudrý dostal pošetilý nápad, jak podpořit svého vazala: pokusit se obsadit Akvitánii, ale u Bordeaux byl zastaven a musel podepsat toledskou smlouvu (1254), která znamenala spojenectví s Anglií, potvrzené sňatkem Eduarda I. Anglického s Eleonorou Kastilskou, sestrou Alfonse X. Tím se mír mezi Anglií a Kastilií udržel až do následujícího století. Vztahy Koruny aragonské s Anglií byly také korektní. Angličtí historikové hovoří o vlivu aragonských kortesů na zrod anglického parlamentu. Jako příklad těchto styků lze připomenout, že v době sporu Pedra III. Aragonského s Karlem I. z Anjou o Sicílii, bylo jako kolbiště zvoleno město Bordeaux, podřízené anglickému králi. Také Navarra a Anglie udržovaly dobré vztahy po sňatku anglického krále Richarda Lví srdce s Berenguelou, sestrou navarrského krále Sancha VII. Udatného. Roku 1202 anglický král Jan Bezzemek podepsal s týmž navarrským panovníkem spojeneckou dohodu, čímž bylo vytvořeno politické spojenectví, které vyvrcholilo roku 1273, když byl dohodnut výše zmíněný, nerealizovaný sňatek budoucího krále Eduarda I. s budoucí navarrskou královnou Juanou. V opačném případě by znamenal spojení Anglie s Navarrou. Římsko-německá říše Nejvýznamnější událostí kastilské zahraniční politiky ve 13. století byl nárok Alfonse X. Moudrého na titul císaře “svaté říše římské národa německého” (1256-1257), což mělo katastrofální důsledky pro jeho království na poloostrově. Vztahy se Svatým stolcem Vztahy mezi Kastilií a papežským stolcem byly bez problémů. A pokud k nim docházelo, byly způsobeny příbuzenskými sňatky členů královské rodiny, nebo protikastilským postojem Řehoře X. k imperiálním nárokům Alfonse X. Styky s Korunou aragonskou byly poněkud strohé. Vždy je nutno odlišovat papeže “jako duchovní hlavu církve” od jeho funkce světského vládce Říma a papežského státu. Bylo-li málo problémů v duchovní oblasti, světské záležitosti vypadaly jinak. Neshody začaly s Jaimem I., když odmítl odevzdat papeži poplatek, kterým mu byl povinován jako potomek aragonských králů, a proto jej papež odmítl korunovat. Problémy vzrostly od doby vlády Pedra III., po obsazení Sicílie. Tento panovník byl dědicem římsko-německé říše a starý spor mezi říší a papežským stolcem pokračoval. Až do vyřešení sicilského problému papež opakovaně aragonské krále exkomunikoval. Panovníci Koruny aragonské tomu však nevěnovali velkou pozornost, protože exkomunikaci považovali za akt světského vládce Říma a nikoli duchovní hlavy církve. Vztahy Portugalska se Svatým stolcem byly nanejvýš výbušné. Napětí mezi portugalskými králi a duchovenstvem, vyvolané hlavně hospodářskými problémy, způsobilo, že jednotliví králové, kteří v tomto století vládli v Lisabonu, byli exkomunikováni. Tyto problémy se vyřešily až za vlády krále Dinize (1278-1325). Vztahy se severní Afrikou Kromě účasti navarrského nebo kastilského vojska na výpravách do severní Afriky počátkem 13. století představuje zajímavý moment navázání diplomatických styků Koruny aragonské s Tunisem, které pokračovaly v následujících staletích. Do Tunisu se uchýlilo mnoho odrodilých aragonských rytířů a také velký počet ghibellinů, protivníků papeže. Z těchto důvodů chtěl Karel I. z Anjou, když se stal sicilským králem, Tunis dobýt a křížová výprava francouzského krále Ludvíka IX. Svatého zamířila do Tunisu a ne do Svaté země (1270). O dobrých vztazích mezi Tunisem a Korunou aragonskou svědčí to, že bratr tuniského krále Abú Isháka žil na dvoře aragonského panovníka. Roku 1278 byla mezi oběma státy podepsána smlouva, která rozšiřovala práva Koruny aragonské v Tunisu. Při občanské válce roku 1281 v Tunisu připravoval Pedro III. Aragonský jednu eskadru na podporu svého přítele a spojence Abú Isháka. Její přípravy se však vlekly, a když byla konečně v květnu 1282 připravena podpořit Abú Isháka, přišla žádost Sicilanů o pomoc proti Karlovi I. z Anjou při “sicilských nešporách”. Eskadra tedy změnila kurz a namísto do Tunisu zamířila na Sicílii. Tuniští ghibellini se přidali k Pedrovi III. Aragonskému, což přispělo k exkomunikaci aragonského krále. Styky mezi Tunisem a Korunou aragonskou pokračovaly ve 14. století, ale byly převážně obchodního rázu. Kastilie-Aragonie Bylo to jediné století pozdního středověku, kdy se mezi oběma státy neválčilo. Poslední neshody vyřešili roku 1200 v Arize Alfons VIII. Kastilský a Pedro II. Aragonský. Mezi oběma státy byly vytýčeny hranice a hraniční linie byla natrvalo vyznačena mezníky. Konstantním jevem se stala sňatková politika. Jaime I. se oženil s Eleonorou (1221), dcerou Alfonse VIII., ačkoli tento sňatek byl posléze prohlášen za neplatný. Neshody vyvolané dobytím Villeny Jaimem I. a Enguery Alfonsem X. vedly k podpisu smlouvy v Almizře (1244), podle níž byly přesně vymezeny hranice mezi oběma královstvími. Při tomto aktu byl také dohodnut sňatek Alfonse X. Moudrého s Jolantou (Violantou), dcerou Jaima I. a jeho druhé ženy Jolanty Uherské. Když povstalo murcijské království proti Alfonsovi X. Moudrému, Jaime I. si je v rámci kastilsko-aragonské rodinné spolupráce podrobil a vrátil roku 1266 svému zeti. A později, když v Kastilii vyvstal problém nástupnictví po Alfonsi X. mezi jeho synem Sanchem a jeho vnukem Ferdinandem de la Cerda, král Pedro II. podepsal se svým švagrem Alfonsem X. bunolský pakt, jímž bylo dohodnuto uvěznění infantů a návrat Jolanty k Alfonsovi X. Koncem 13. století došlo ke zhoršení vztahů mezi Kastilií a Aragonií. Ke kastilským vnitřním problémům mezi Alfonsem X. a jeho synem Sanchem přistoupila francouzsko-aragonská rivalita. V důsledku toho byl v Aragonii za kastilského krále prohlášen infant Alfons de la Cerda (1286) proti Sanchovi IV. Incidenty skončily po nástupu Jaima II. Aragonského na trůn. Vzápětí král podepsal monteagudskou smlouvu (1291) řešící nerozhodnuté problémy vyjma problému jižní hranice, který byl uzavřen začátkem 14. století smlouvou z Campilla, podle níž připadla Aragonii alicantská oblast sahající k dnešním hranicím mezi Alicantem a Murcií. Kastilie-Portugalsko Vztahy mezi oběma královstvími byly také korektní kromě okamžiku, kdy se Alfons X. snažil uplatňovat určitá práva na Algarve. Aragonie-Navarra Politiku těchto dvou království určovalo přátelství navarrského krále Sancha VII. Udatného a Jaima I. Aragonského, kteří dokonce přistoupili k vzájemné adopci, aby ten, kdo bude žít déle, zdědil království toho druhého. Tento pakt byl přirozeně výhodný pro mladého aragonského panovníka, zatímco navarrský král už byl starcem. Po smrti Sancha VII. Udatného však Jaime I. neuplatnil nárok na navarrskou korunu, nýbrž umožnil korunovaci Thibauda (Teobalda) I. (1234). Když Thibaud I. roku 1253 zemřel, Jaime I. podepsal s novým králem Thibaudem II. dohodu o spolupráci a vzájemné obraně. Později, při občanské válce, Aragonie podporovala a povzbuzovala některé ze svých přívrženců na navarrském území.   11 KRIZE VE 14. STOLETÍ   Ve 14. století nastala ve středověkém světě krize, která postihla také nejrůznější oblasti života na Iberském poloostrově. Projevila se v demografickém vývoji, stejně jako v pojetí autority a legitimity. Odrazila se ve vývoji společnosti, stejně jako v kultuře. DEMOGRAFICKÁ KRIZE Vzhledem k chybějícím pramenům jsou dosavadní studie o středověkém obyvatelstvu z doby před 14. stoletím neúplné a málo spolehlivé. Počínaje 14. stoletím už jsou známy některé dílčí údaje, ale statistiky jsou k dispozici až od 18. století. Je však zřejmé, že v 11. a 12. století došlo na Iberském poloostrově k obrovskému růstu počtu obyvatel, pravděpodobně na dvojnásobek. Jednak se zřetelně zvýšil počet členů jednotlivých domácností a zároveň se ve Španělsku usadilo velké množství lidí z oblastí za Pyrenejemi. Ve 12. století pocházelo například téměř 85 procent obyvatelstva Jaky (Huesca) ze zemí mimo poloostrov. Ve 14. století se objevily dokumenty berního typu, tzv. domovní knihy (libros de fuegos, v Katalánsku fogatges), v nichž byl uveden seznam domácností. Zaznamenaná čísla se týkala domácností jako daňových jednotek, které se lišily počtem členů. Při zjišťování počtu obyvatel se v současnosti násobí koeficientem 4,5. Černá smrt V polovině 14. století nelítostně postihla nám blíže neznámý počet obyvatel černá smrt, jak se tehdy říkalo dýmějovému moru. Roku 1347 obléhal chán z Kipčaku město Kaffu na Krymu a katapultoval do města těla obětí dýmějového moru. V témže roce janovské lodě zamořily sicilské přístavy a mor se vzápětí rozšířil po celém západním světě. Roku 1348 se dostal na Sardinii, Iberský poloostrov a do Francie. Následujícího roku do střední Evropy, severní Afriky, na Korsiku, Apeninský poloostrov, do Flander a Anglie. Roku 1350 pronikl do Skotska a do skandinávských a pobaltských zemí, čímž zasáhl celou Evropu. Důsledky této epidemie se dostavily okamžitě. Počet obyvatel Florencie se snížil ze 100 000 (1339) na 50 000 (1351), v Benátkách klesl ze 110 000 na 70 000, v Sieně ze 42 000 na 15 000. Ke značnému úbytku městského obyvatelstva došlo v celé Evropě. Stejným způsobem byl postižen i venkov. Například v burgundské vesnici Givry, kde ročně umíralo průměrně 25 osob, zemřelo jen v několika měsících roku 1348 více než 600 lidí. Rozšíření moru na Iberském polostrově není ještě důkladně prostudováno, ale dosavadní poznatky odpovídají událostem v okolním světě. V zemích Koruny aragonské se mor postupně šířil následujícím způsobem - v dubnu a květnu postihl Mallorku, v květnu Barcelonu a zbytek současného Katalánska a pravděpodobně i Rosellón (Rousillon) a Cerdanu (Cerdagne). V červnu byla zasažena Valencie, v červenci Teruel, kde mor vypukl znovu v říjnu, v září se rozšířil do Huesky a okolních oblastí a v říjnu do Zaragozy, Calatayudu, Teruelu a Jériky (kde na mor zemřela královna Eleonora Akvitánská). V listopadu, kdy už rozesel zkázu po všech zemích Koruny aragonské, se dal na ústup. V navarrském království vypukl mor také roku 1348. Například v soudním okrese Estella se počet obyvatel snížil v krátkém časovém období o více než 70 procent. Postup morové nákazy v kastilsko-leónském království také není přesně znám. Jeden z mála použitelných údajů se týká července 1349, když Alfons XI. obléhal Gibraltar, kam tehdy mor pronikl a způsobil pozdější panovníkovu smrt. Je však možné, že tam nákaza vypukla už dříve. Ani z Portugalska nemáme mnoho zpráv. V jedné z nich, která pochází z Coimbry, se píše: “Bylo to roku M.CCC.LXXX.VI (1348), v září, kolem sv. Michala, kdy přišel ten mor, na světě byla tak veliká úmrtnost, že pomřely dva díly lidí. Po tři měsíce trvalo to umírání a nejvíce útrap lidem působily zduřeniny na uzlinách a v podpaží. Bolestmi trpěla většina lidí, jak ti, kdo zemřeli, tak i ti, kdo zůstali naživu.” Počet obětí morové nákazy není znám. Pedro IV. Aragonský při jedné příležitosti poznamenal, že zpočátku zemřela třetina jeho poddaných. Při jiné uvedl, že po rozšíření moru do Valencie a Zaragozy umíralo denně tři sta lidí. Portugalské texty hovoří o dvou dílech lidí, čímž zřejmě naznačují smrt poloviny obyvatelstva. Ze šesti set Maurů žijících v Cortesu v Navaře přežilo jen šedesát. Počet obětí se ještě zvýšil při opětovném propuknutí morové nákazy v letech 1352 a 1381. Problémy způsobené množstvím obětí byly nejrůznějšího charakteru. Zaprvé bylo nutné rozšiřovat existující hřbitovy a zakládat nové. Král Pedro IV. nařídil, aby byl Židům v Léridě poskytnut nový hřbitov, jelikož starý se naplnil hroby obětí černé smrti. Také v Toledu bylo nutno vytvořit nový židovský hřbitov. Rozšířit hřbitovy bylo třeba i ve Valencii. Následky černé smrti Studium nejznámějších událostí a následků svědčí o rozsahu této katastrofy. Prvním neblahým následkem, o němž hovoří prameny, bylo vylupování domů, krádeže nábytku, peněz, šperků a předmětů osobní potřeby, které zůstaly v prázdných domech, když všichni obyvatelé pomřeli. Takto byla rozkradena většina majetku johanitů v Katalánsku, neboť zemřel nejen převor, ale i komturové a řádoví bratři. Běžné bylo násilí páchané na Židech a poutnících, protože byli považováni za původce všeho zla. Pole a vinice se přestaly obdělávat vzhledem k nedostatku pracovních sil a ze strachu před bandami lupičů. V malých osadách a na okrajích velkých se běžně páchaly násilné činy, což obyvatele nutilo ke stěhování do lépe střežených míst. Uběhly bezmála dva roky, než se prosadilo právo a obnovil pořádek. Vzhledem k úbytku daňových poplatníků se královské renty zmenšily a při pokusech o jejich propachtování o ně nikdo neměl zájem. Tak o tom informovali krále například jeho agenti v Rosellónu a v Cerdani, přičemž naznačovali, že by se mu je podařilo odprodat jen za značně podhodnocené ceny. Váznoucí obchod vedl ke snížení mýtného, jak o tom svědčí dopisy, v nichž král požadoval informace o výši ztrát. Vzhledem ke snížení královských rent musel panovník postupně snižovat počet svých úředníků a zbylé úředníky donutit k tomu, aby si ke svým povinnostem přibrali funkce uvolněných kolegů. Tak například úředník, který měl na starosti stavbu hradu v Perpignanu, musel převzít ještě odpovědnost za závlahový kanál v Thuiru. Protože král potřeboval hradit běžné státní výdaje, byl nucen uvalovat nové daně; jako byla například masná daň v Rosellónu a Cerdani, aby mohl platit jezdectvo, které tyto regiony chránilo. Daně bylo zapotřebí zvýšit i na nižší úrovni. Výdaje na udržování a opravy závlahových kanálů v okrajové části Zuery nemohly být hrazeny ze starých dávek a bylo nutno zvýšit poplatek za zavodňování (alfarda) ostatních dosud obydlených částí k dosažení rovnováhy. Vážnějším a rozšířenějším jevem bylo to, že majitelé pecí propachtovali částky, které pobírali. Menší počet spotřebitelů způsobil, že pachtýři neměli na zaplacení majitelům, což vedlo k četným soudním sporům. Totéž se dělo všude tam, kde se propachtovalo mýtné, daň ze zboží nebo jakákoli jiná daň. V důsledku zmenšení počtu plátců daní a poplatků vybrané částky na uhrazení pachtovného nestačily. Četná královská nařízení se týkala dluhů. Na začátku morové nákazy, vzhledem ke strádání poddaných, králové odložili splácení dluhů o jeden rok. Jindy byly prominuty peněžité tresty, kromě pětiny, jež byla vyčleněna na vyplácení mezd královským úředníkům. Později král povoloval až tříleté prodloužení splatnosti dluhů do částky šesti tisíc solidů všem lidem bez rozdílu původu nebo stavu. Jindy byly sníženy roční daně z tří set šedesáti solidů na dvě stě. Velké komplikace nastaly v oblasti práva. Mnoho notářů zemřelo dříve, než mohli dát oficiální formu listinám sepsaným podle poslední vůle nemocných. Králové povolili, aby tyto listiny nabyly platnosti veřejných dokumentů. Nastal i tak extrémní případ, že po smrti všech notářů v Almudébaru, občan Juan de Atraro poslouchal a zaznamenával poslední vůle umírajících, a král jej proto musel jmenovat královským notářem, aby závěti legalizoval. Městský život byl ochromen. Jmenování do funkcí, které do té doby prováděl přímo král, nebylo pro nedostatek informací možné a panovník zmocňoval k této práci své zástupce. V některých místech, jako například ve městě Tárreze, bylo nutno změnit systém volby obecních starších (pahers) a konšelů (consellers), protože počet obyvatel tam neúměrně poklesl. Bylo třeba znovu slučovat různé funkce nebo stejné funkce, ale vykonávané ve vzdálených místech, a svěřovat je jediné osobě. Soudnictví se vrátilo k primitivnějším formám. Tak například při sporech mezi obyvateli král vzhledem k nedostatku právníků často nařizoval svému rychtáři (batlle), aby zvolil dva nebo více čestných mužů, kteří “rychle, stručně, prostě a jednoduše, bez okázalosti a bez právních kliček, dbajíce pouze pravdy a pokud možno beze spisů”, rozhodovali všechny nastalé problémy. Lékařské zákroky v případech vážných poranění upravovaly listiny výsad; v případě Valencie, Játivy a dalších míst se v nich uvádí, že zákrok mají provést vždy dva ranhojiči. Ale “množství lékařů a ranhojičů v Játivě i jinde se tak zmenšilo, že tam nezůstal téměř žádný”, což si vynutilo změnu ustanovení, že v případě vážných poranění musí zakročit jeden ranhojič. Každodenní život byl velmi svízelný. Jako kuriozitu lze připomenout stížnost, kterou po čase podal ve věci svého platu zvoník z Alciry, jemuž městská rada výslovně zakázala zvonit, “aby se zabránilo zděšení lidí”. Za pozornost stojí opatření panovníků na překonání následků katastrofy. Jedním z prvních kroků krále Pedra IV. byla žádost k papeži Klementovi VI. o udělení dispensu od zákazu sňatku až do třetího stupně pokrevní příbuznosti a spřízněnosti všem osobám bez výhrady, “aby se snáze zalidnila země”. Protože “naživu zůstalo jen málo rodin”, stanovil tentýž panovník, že nebude stíhána žena, která uzavře manželství před uplynutím jednoho roku od úmrtí svého manžela i přes to, že tak stanoví zákon a zvyk. Určitá místa dostala privilegia pořádat týdenní trhy a některým obchodníkům bylo dokonce zaručeno, že nebudou stíháni za používání starých měr a nebude od nich vymáháváno odškodnění po dobu tří let. Nastal dokonce extrémní případ, že obyvatelům Ibizy bylo povoleno vyzbrojovat kaperské lodě proti Maurům znepřáteleným s králem a bylo jim přiznáno právo ponechat si všechnu kořist, z níž byl zájem spíše o otroky než o zboží. Současně se změnily některé povinnosti a společenské postavení určitých osob. Smrt téměř všech zaměstnanců barcelonské mincovny přinutila krále zrušit mincířská privilegia, aby mohl jmenovat dvacet mincířů k výkonu řemesla, aniž předtím byli členy cechu. A například tři valencijští rybáři byli osvobozeni od služby na královských lodích, aby město Valencie mohlo být zásobováno rybami, protože od smrti téměř všech valencijských rybářů zásobováno nebylo. Úmrtnost byla natolik vysoká, že na některých místech zemřelo až 75 procent obyvatel. Neobydlené domy byly často vylupovány. Venkov se vylidnil, pachtovné se neplatilo a pachtýři mýtného přišli na mizinu. Veřejné funkce zůstávaly neobsazeny pro nedostatek vhodných lidí. Lékařské povolání se běžně vykonávalo neoprávněně. Zběsile byla vyhledávána a ničena potvrzení o dluzích, hřbitovy mnoha měst musely být rozšířeny a městské rady neměly kým obnovit a doplnit počty svých členů. Protože nejsou známy všechny dochované domovní knihy ze 14. století, nelze hovořit o absolutních počtech obyvatelstva a vyčíslit dopad morové nákazy. První úplný soupis provedený v navarrském království je z roku 1366. Tehdy tam bylo zaznamenáno 18 219 domácností, to znamená přibližně 80 000 obyvatel. Soupis je z období po morových epidemiích z let 1348 a 1362, jimž podlehla zhruba pětina obyvatelstva. Také dějiny středověkých řádů hovoří o pohromě a zkáze, jež postihly většinu klášterů na poloostrově, z nichž odešli téměř všichni z nemnoha přeživších mnichů. HOSPODÁŘSKÁ KRIZE Koruna aragonská se stala obchodní velmocí celého Středomoří zřízením kupeckých středisek zvaných fondaky (fóndacos) v muslimských zemích na celém pobřeží. Fondak byl výsostným aragonským areálem, na kterém stály kostel, hostinec, pekárna, hřbitov, lázně a krámy. Byl vybudován vládcem, na jehož území se nacházel, ale udržován knížetem, jehož poddaní ho užívali. Fondak spravoval konzul, kterého jmenoval aragonský král nebo město Barcelona. Ačkoliv konzulové nebyli diplomatickými zástupci, vládci muslimských zemí je za ně uznávali. Přestože se papežové snažili izolovat muslimský svět od křesťanského tím, že vyobcovávali z církve křesťany obchodující s muslimy, výsledky jejich snah byly slabé. Exkomunikace vedly pouze k tomu, že stoupaly ceny výrobků a rostla ziskuchtivost. Na ochranu poctivosti svých poddaných provozujících obchod s muslimy shromáždil Jaime II. Aragonský (1291-1327) radu teologů, kteří měli prozkoumat možnosti, jak dále obchodovat bez hrozby exkomunikace. Práce rady byla úspěšná. Obchod byl mnohdy ovlivněn nedostatkem některých výrobků, například pšenice, způsobujícím často hladomor. Daně placené kupci dosahovaly 10 procent hodnoty prodaného zboží nebo 5 procent neraženého stříbra či zlata, ačkoli z mincí se daně neplatily. Hospodářský rozmach Koruny aragonské v tomto období dokumentují data výstavby většiny gotických katedrál na jejím území: v Barceloně (stavba zahájena roku 1298), Geroně (1312), Huesce (v téže době), Manrese (1328), Palmě de Mallorca (vysvěcena roku 1346) a Tortose (stavba zahájena roku 1347). V důsledku moru v roce 1348 však došlo k velkému pohybu obyvatel, při němž se vylidnil venkov a mnoho polností zůstalo ležet ladem. V zemích, které žily z obchodu (Portugalsko, Koruna aragonská), se snížil hospodářský a zároveň i lidský potenciál. Hospodářský potenciál centrálních oblastí (Kastilie a Leónu) se zdánlivě zvýšil téměř přímo úměrně k úmrtnosti, protože základem jejich hospodářství byl chov ovcí. Nedostatek pracovních sil s sebou přinesl nejprudší a možná i nejvyšší zdražení ve velmi krátkém čase. V období o něco málo delším než jeden a půl roku se dle dokumentu Pedra IV. denní mzda požadovaná řemeslníky a cena jejich výrobků zvýšily tak, že v některých případech dosáhly až čtyřnásobku, v jiných pětinásobku a v dalších případech dokonce ještě vyšších hodnot. Z náhlého zvýšení mezd v důsledku nízkého stavu obyvatelstva jako první těžili dělníci, nádeníci, příštipkáři, kameníci, tesaři a další řemeslníci. Dále pak kabátníci, pastýři, rolníci, podělkáři, štítaři, kočí, kojné, služebné a žoldnéři. Král si byl vědom nebezpečí, které toto zvýšení pro všechny znamenalo, a urychleně podnikl protiopatření zavedením prvních dnes známých cenových a mzdových sazeb. Ačkoli sazby měly být vyhlášeny pro celou Korunu aragonskou, v současnosti známe jen nařízení pro Katalánsko (18. července 1349) a Valencii (25. ledna 1350). Oba předpisy byly podobné a obsahovaly nařízení, aby cenové a mzdové sazby byly vyhlášeny se zřetelem na zvyky zachovávané před morem a na zvyky novější. Důvody zdražení a vyšších mezd měly být pečlivě posouzeny, a pokud by byly shledány nedostatečnými, měly se mzdy i ceny vrátit k hodnotám před morovou nákazou. Při nalezení dostatečného důvodu se měly mzdy a ceny zvýšit rozumně. Provinilcům, inkasujícím i platícím, měla být ukládána peněžitá pokuta. Recidivisté měli platit stejnou pokutu a těm, kdo se provinili potřetí, měla být uťata ruka nebo museli zaplatit tisíc solidů v barcelonské měně. Kontrola a případné potrestání viníků se mělo všude provádět jednou za rok. Žadatel o královskou milost pro provinilce měl zaplatit padesát solidů pokuty. Toto ustanovení mělo platit dva roky, avšak bylo možno je prodloužit. O něco později (v listopadu 1350) byly na perpignanském dvoře vydány zákony proti zvyšování mezd a cen, ale byly stejně neúčinné jako nařízení předešlá. Samotný král si stěžoval na to, že nemůže najít nikoho pro funkci písaře, neboť písaři, kteří zůstali naživu, požadovali vysoké platy. A vzhledem k obtížím při obsazování funkce kurýra na území Pallarsu nabízel král dvanáct solidů za každou ujetou míli. K tomuto jevu docházelo také v Kastilii, kde král Pedro I. připravoval ve valladolidských kortesech (1351) další cenová a mzdová nařízení. Portugalský král Alfons IV. vydal (1349) zásady podobné těm, jež známe ze zemí Koruny aragonské. V Portugalsku však v některých případech zašli ještě dále; například v určení délky pracovního dne - od slunce východu do slunce západu - a v pracovní povinnosti mužů a žen pod trestem vypovězení. Prudké zvýšení cen v rozmezí několika málo let doprovázela devalvace měny v Kastilii a padělání kastilských mincí v Koruně aragonské. Pouze výroba vlny na území Kastilie a Leónu dosáhla většího významu než v minulosti. Z tohoto důvodu se oba státy zúčastnily stoleté války na straně Francie proti Anglii. Jejich cílem bylo uplatnit přebytek vlny v tkalcovnách ve Flandrech a Burgundsku a navíc získat monopol na přepravu vína z Francie do Evropy. O hospodářském vývoji na poloostrově ve 14. století chybějí podrobné studie. Ale podle dokladů o vývoji portugalské měny je možno sledovat obecné linie, třebaže vývoj v ostatních poloostrovních královstvích nemusel být zcela synchronní. Vyjdeme-li z toho, že roku 1282 se portugalská stříbrná marka rovnala 16,5 libry, pak v průběhu 14. století vykazovala ve své stříbrné hodnotě tyto výkyvy: panování krále Dinize 14 kolem roku 1340 19 1355 35 1367 19 1369 27 1371 38 1373 22 1384 36 1385 66 1386-1387 155 1387-1391 172 1392-1397 250 1398 315   V letech 1399 až 1405 se portugalská měna znehodnotila ještě pětaosmdesátkrát. Z uvedeného přehledu je zřejmé, že k hospodářské katastrofě v Portugalsku došlo v letech 1373 až 1384, stejně jako v Koruně aragonské, kde novější studie hovoří o krizi roku 1381. Úbytek velkého množství obyvatel věnujících se obchodu v Koruně aragonské ve druhé polovině 14. století, který se časově shodoval s hospodářským poklesem v celém Středomoří - vinou morové nákazy -, znamenal začátek úpadku zemí Koruny aragonské, převážně těch, které žily téměř výhradně z obchodu, jako Katalánsko, kdežto země s prosperujícím rolnictvím a dobytkářstvím (v jejich hospodářství hrála určitou úlohu také vlna) mohly důsledky moru snáze překonávat a v 15. století se opět pozvednout (Valencie a Aragonie). Ale v celé Koruně aragonské obecně nastalo snižování hospodářského a politického potenciálu, které trvalo nejméně půl století. Zatímco v Koruně aragonské začal úpadek, kastilsko-leónské království si upevňovalo svou hospodářskou a později i politickou hegemonii na poloostrově. KRIZE MONARCHIE Od 11. století přetrvávala na poloostrově idea, že králové vládnou “z milosti Boží”. Získat titul krále mohl pouze králův syn z legitimního kanonického manželství. Levobočkové králů - protože se neměli vůbec rodit - nástupnické právo neměli. K porušení tohoto ideálu došlo v polovině 14. století po zániku legitimních dynastií a nástupu dynastií pocházejících z nemanželských větví. V Kastilii tento problém vyvstal mezi syny Alfonse XI. (1312-1350) Pedrem I. (1350-1369) a Enriquem II. (1369-1379). Pedro I. byl legitimním synem, kterého porodila Marie Portugalská. Enrique byl levoboček zplozený s Eleonorou z Guzmánu. Oba mezi sebou několik let bojovali, první z nich podporován Anglií a druhý Francií, tedy zeměmi, které vedly stoletou válku. Enrique spáchal bratrovraždu, která mu umožnila prohlásit se za krále Kastilie a Leónu (1369). Tím začala vláda nemanželského trastámarského rodu, která pokračovala až do doby Katolických králů. Boj mezi Pedrem I. a jeho bratrem Enriquem II. byl donedávna považován za svár mezi královskou mocí a šlechtou, nebo dokonce za pouhý bratrovražedný boj. Studie profesora Vinase Meye dokazují, že jde o komplexnější otázku a že určitou roli zde sehrály také hospodářské příčiny. Šlechta si udržovala velkou hospodářskou i politickou moc a na její soudržnosti nepřímo úměrně závisela moc panovníka. V Kastili a Leónu docházelo i přes obtíže k postupnému rozvoji měšťanstva, které bylo zprvu velmi slabé, ale časem se stalo nepostradatelným. Ve 14. století si kastilští králové uvědomili hospodářské možnosti, které jim tato společenská vrstva nabízela, a snažili se ji chránit. Do té doby byli panovníci závislí na svém vlastním majetku a na dávkách, o jejichž výši hlasovaly kortesy. Vzhledem k tomu, že zástupci měst v kortesech v mnoha případech pocházeli ze šlechtických rodin, dávky se neustále snižovaly. Zároveň bylo nutno štědře a včas vyplácet žoldnéře, jejichž prostřednictvím se ve 14. století vedly války. Finanční nesnáze přiměly krále změnit daňovou soustavu zavedením nepřímých a spletitých daní z obchodu a monopolů. Byla vytvořena potravní daň (alcabala, Alfonsem XI.), pečlivě byla regulována cla, mýta, námořní desátky, účast při kaperských plavbách a při nájezdech a důkladně se vyvinula technika výběru regálů (důchodů příslušejících panovníkovi). Daně z transakcí a spotřební daně byly průhlednější a stálejší, než daně odhlasované kortesy. Alfons XI. a Pedro I. chránili obchodníky a tato ochrana byla spojena s reorganizací systému vybírání daní spolu se zaškolováním pokladníků, účetních, správců a dalších úředníků, kteří měli hospodářskou moc a brzy získali i moc politickou. Tím se mírně narušil uzavřený systém společenských tříd, protože panovníci pro tyto funkce hledali nejschopnější lidi. Složkou státní správy se stali Židé, z nichž někteří dosáhli významného postavení u dvora (např. Samuel Halevi z Toleda byl hlavním pokladníkem Pedra I.). Židovští finančníci poskytovali půjčky a do jejich rukou se dostalo mnoho šlechtického majetku. Pedro I. Kastilský podporoval měšťanskou iniciativu, ale nedovedl jednat se skupinou šlechty a duchovenstva. Vyhlásil nařízení o řemeslnících a zároveň připravil další nařízení o prelátech a o šlechticích (fijosdalgo). Následkem toho se šlechta, vysoký klérus a církevní vojenské řády postavili panovníkovi na odpor. Když došlo k nevyhnutelnému střetu, Pedro I. se rozhodl pro bezodkladnou popravu svých nepřátel, konfiskaci jejich majetku a uvalení daní. Vydal ustanovení o majetku královském, klášterním, panském a soukromém, přičemž reguloval restituci uchváceného majetku a jeho ochranu do budoucna. Dále pak poskytl záruky proti zlořádům při vyměřování a vybírání daní a hlavně proti zneužívání moci panstvem a královskými úředníky. Tato politika vyvolala odpor těch skupin, jejichž moc byla založena na majetkovém vlastnictví. Vypukla občanská válka. Typicky měšťanská města (Burgos, Zamora, La Coruna, Sevilla a další) se postavila na stranu Pedra I.; šlechtická nebo církevní města (Salamanca, Toledo a další) spolu se šlechtou a duchovenstvem hledaly svého kandidáta na krále proti Pedrovi I. V královské rodině byl Pedrovi I. nejblíže jeho nevlastní bratr Enrique II. z Trastámary. Jeho nemanželský původ představoval vážnou překážku, protože podle teorie o božském původu panovnické moci králem být nemohl. Kancléř Pedro López de Ayala vyjádřil mínění šlechty ve svém Rýmování o mravech dvorských (Rimado de Palacio): ten, kdo “dobře svému lidu vládne a chrání jej, ten skutečně je králem; druhý budiž vypuzen”. Boj šlechty a duchovenstva proti Pedrovi I. byl zdůvodněn tím, že je král “nechránil a nevládl jim” podle jejich třídních zájmů. Protože v té době probíhala stoletá válka mezi Anglií a Francií, rivalita kastilských politických skupin se spojila s anglo-francouzskou rivalitou a do bojů na poloostrově zasáhly francouzské oddíly pod velením Du Guesclina na straně Enriqua II. z Trastámary a anglické oddíly vedené Černým princem Eduardem na straně Pedra I. Konflikt vyvrcholil zavražděním Pedra I. v Montielu (1369) jeho bratrem Enriquem II., čímž se na trůn dostal “nemanželský” trastámarský rod. V Portugalsku nastal tentýž případ. Po smrti krále Ferdinanda I. Portugalského (1383) náležel trůn jeho dceři Beatrici provdané za kastilského krále Juana I. Za krále měl být prohlášen jejich syn. Ale proti právům budoucího kandidáta povstal velmistr avizského vojenského řádu Jan (Jočo), nemanželský syn portugalského krále Pedra I. (1357-1367). Po krátkém boji obou uchazečů - nejdůležitější událostí byla bitva u Aljubarroty (1385) - byl prohlášen za krále avizský velmistr (1385-1433). Mnohdy se hovoří o tom, že manželství Beatrice s Juanem I. Kastilským mělo spojit Kastilii s Portugalskem. Avšak jejich syn by toto spojení mohl skutečně provést jen tehdy, kdyby zemřeli synové, které měl Juan I. z prvního manželství. Jmenování avizského velmistra portugalským králem je nutno vidět ve vztahu k hospodářské katastrofě, která zemi postihla. V Koruně aragonské nastala krize v posledních letech vlády Martina I. Staršího zvaného Lidumilný (el Humano), když bylo zřejmé, že král nezanechá legitimního nástupce, ačkoli se pokusil odkázat trůn svému nemanželskému vnukovi Fadriquovi de Luna tím, že ho prohlásil za manželského. Toto prohlášení se příčilo jeho poddaným, kteří po svízelných jednáních v Caspe (1410-1412) jmenovali ve slavném “závazku z Caspe” (compromiso de Caspe) aragonským králem Ferdinanda I. z Antequery, strýce kastilského krále, a tudíž příslušníka “nemanželského” trastámarského rodu. Touto volbou - a následným nastolením Juana II. Navarrského na trůn - se do čela všech španělských království dostali členové “nemanželských” rodů, kteří pak hledali nové spojence k upevnění moci. KRIZE AUTORITY Souvislá údobí nezletilosti králů Ferdinanda IV. (1295-1312), Alfonse XI. (1312-1350) a Enriqua III. (1390-1406) v Kastilii byla příznivá pro vytváření různých skupin šlechty a k prosazování jejich vlastních cílů. Ve vzájemných bojích se snažily získat majetek na úkor monarchie. Po vyhlášení své plnoletosti se uvedení vládci sice bránili zmatečným radám regentů, ale nezamezili přehmatům těch, kteří sledovali vlastní prospěch. Kastilské a leónské kortesy se na žádost městských obcí soustavně usnášely, aby se plnila rozhodnutí učiněná na dřívějších zasedáních. Také králové soustavně všem stavům připomínali povinnost plnit nařízení. Tato skutečnost svědčí o neexistenci autority, která by prosadila rozhodnutí kortesů, a tudíž zákon. V Koruně aragonské nebyla krize tak výrazná. Mimo jiné proto, že tam nenastala údobí nezletilosti panovníků jako v Kastilii. Katalánská šlechta měla k panovníkovi příznivější vztah, i když šlechta v Aragonii a Valencii se s králem Pedrem IV. střetla u Épily a Mislaty (1348), kde však byla pokořena. Šlechtu v Portugalsku, která byla vždy rebelantská, ovládl pokojnou cestou Jan (Jočo) I. za přispění lidu. NÁBOŽENSKÁ KRIZE Ve 14. století prošel papežský stolec krizovým obdobím, jehož nejvýznačnějším důsledkem bylo přemístění sídla papežů do francouzského Avignonu (1309), tedy daleko od Říma zmítaného občanskou válkou. Po bezmála sedmdesáti letech podřízenosti Francii se papežové do Říma vrátili (1376), ale brzy nato nastalo v římskokatolické církvi schizma (1378-1415). Krize papežského úřadu se časově shodovala s duchovní krizí na poloostrově. Uvolněnost mravů, nedostatečné respektování posvátnosti manželství, falšování bul, zhroucení scholastiky a bohatství kléru přispěly k opovrhování křesťanským učením. Měšťané shromažďovali šperky, obrazy, drahé látky, přepychový nábytek, a pak se pokoušeli investovat svůj kapitál do koupě neobdělávané půdy. Jejich životní ideál měl rozhodně blíže k rytířským románům než ke křesťanskému duchu, jak o tom svědčí dílo Juana Ruize, arcikněze z Hity. Za počátek krize lze označit proces proti templářskému řádu, který byl zrušen papežem Klementem V. (1312). Majetek tohoto vojenského řádu připadl francouzské koruně nebo papežské kurii ve Francii. V Kastilii a Leónu byl majetek templářů téměř beze zbytku přičleněn ke koruně, ve Valencii přešel do rukou nově vytvořeného řádu Montesa (1317) a v Portugalsku posloužil vytvoření Kristova řádu (1319), jehož definitivním sídlem se stal hrad v Tomaru. V ostatních královstvích získal templářský majetek řád sv. Jana Křtitele (johanité). Náboženská krize vyvrcholila roku 1378, kdy byli Urban VI. (1378-1389) a Klement VII. (1378-1394) zvoleni téměř současně za papeže. Křesťanstvo se rozštěpilo na tři části podle svých hmotných zájmů: skupina nepřátelská Francii (Anglie, Navarra, Flandry a část Itálie) se postavila na stranu Urbana VI. Frankofilská skupina (Francie, Kastilie a Skotsko) stranila Klementovi VII. a konečně třetí část, kam patřila Koruna aragonská, se rozhodla vyčkávat, dokud se situace nevyjasní. Brzy se projevily politické zájmy a většina římskokatolického křesťanstva (Francie, Portugalsko, Kastilie, Koruna aragonská a Navarra) se přidala na stranu Klementa VII. Ale příklon na stranu jednoho či druhého papeže se zčásti měnil. Francie, Kastilie a Koruna aragonská byly stále na straně Klementa VII., Portugalsko bylo nejprve nakloněno také jemu, a potom uznalo Urbana VI. (1385). Navarra naopak byla nejprve na straně Urbana VI. a posléze Klementa VII. (1390). Krize byla překonána až na kostnickém koncilu (1414-1418) volbou Martina V. (1417-1429) papežem, který církev opět sjednotil. Na poloostrově byla duchovní krize velmi hluboká. Jejím evidentním dokladem je to, že se v tomto století neobjevili žádní španělští světci. Koncily ve Valladolidu (1322) a v Toledu (1339) sice odsoudily konkubinát duchovních, ovšem zápisy ze zasedání kortesů na tento problém nadále poukazovaly. Nejlepším literárním dokladem této duchovní krize je Kázání (Sermó), v němž Barceloňan Bernat Metge vytvořil “ostrou, smělou a vtipnou parodii na kázání, v níž se stručně a epigramaticky vykládá řada troufalých a sžíravých rad” (Riquer). Téma kázání vychází z tohoto katalánského přísloví: Segueixqua’l temps qui viure vol; si no, poria’s trobar sol e menys d’argent. Alfonso Martínez de Toledo, arcikněz z Talavery, je přeložil takto: “Jdi s dobou, kdo žíti chceš; jinak sám se ocitneš a bez peněz.” Kázání obsahuje rady, jak se zachránit před plameny pekelnými, jak je prospěšné nedávat almužnu, nemluvit pravdu při zpovědi, nechodit na mši nalačno, postít se pouze při spánku, litovat vykonaného dobra a pamatovat si projevy zlé vůle. Rovněž poučné jsou rady do života: “Chcete-li dnes dosáhnout dobrého postavení, pochlebujte, chcete-li žít, nemějte svědomí, nechť se člověk přiklání na tu stranu, odkud mu kyne prospěch. Chcete-li získat postavení u dvora, buďte drzý, prokazujte přátelství tomu, kdo vám je odporný, působte lidem potíže, leč vlídně jim odpovídejte.” Na pováženou není to, že to Bernat Metge napsal, nýbrž to, že tehdy se tak běžně žilo. Náboženská krize vedla k zajímavému jevu - zesílení pověrčivosti. Hispánci byli vždy pověrčiví, připomeňme si památné jednání na prvním koncilu v Iliberidě kolem roku 306, a ve 14. století pověrčivost stále ještě kvetla a byla rozšířená u všech společenských tříd. Když se například aragonský král Juan I. (1387-1395) dozvěděl, že u římského dvora je schopný německý astrolog, napsal biskupovi z Elne, aby zařídil jeho přestěhování k aragonskému dvoru, a krátce poté byl “mistr Raymar Ohem astrologem naší rodiny”. Tentýž panovník napsal astrologovi jménem Dalmau des Planes, aby mu jakožto prvorozenému zjistil, “které dny a který z měsíců února, března a dubna by byly vhodné k tomu, aby vévodkyně přijela do Knížectví katalánského a mohla se slavit svatba”. Občas se objevily reakce proti pověrčivosti. Pedro IV. Aragonský napsal svému synovi Juanovi I. po smrti jeho manželky dopis, v němž pravil: “Velice se vám divíme, že věříte tomu, že osoba, která přebývá ve Valencii, by mohla usmrtit pomocí čárů jinou osobu, která dlí ve Francii, neboť kdyby tomu tak bylo, nebylo by na světě krále ani velmože, který by nebyl mrtev.” Avšak i tento král, který se zdá být výjimkou z obecně platného pravidla, věřil v “panoše či začarované lidi, kteří střeží zakleté poklady v Montalbánu”. Jindy přikázal stavebnímu mistrovi, aby první kámen budovy položil 17. dne v měsíci mezi půl třetí a třetí hodinou, kdyby však nemohl, aby tak učinil následujícího dne v touž hodinu; a kdyby ani to nemohl splnit, nařídil mu, aby to provedl 19. dne dvě hodiny před západem slunce. KULTURNÍ KRIZE Rozkvět středověkého vědění ve 13. století dosáhl vrcholu ve dvou vynikajících teologických, filosofických a básnických dílech: v Sumě teologické Tomáše Akvinského a v Dantově Božské komedii. V té době vzniklo také dílo Mallorčana Ramóna Llulla (1235-1316). Vědy experimentální se nepěstovaly a tehdejší učenci je soustavně opomíjeli, vyjma valencijského lékaře Arnaua de Vilanova (1238-1311). Evropská krize scholastiky se projevila také na poloostrově. Teologové zaujímali ve svých pracích silně kritický postoj vůči učení Tomáše Akvinského. Ve druhé polovině 14. století se objevovali četní kazatelé usilující o nápravu společenského a náboženského života. Nástup kritiků tehdejšího světa byl usnadněn duchovním chaosem v důsledku schismatu v římskokatolické církvi. V tomto období se předpovídal přesun Svatého stolce do Jeruzaléma a konec všech mocností světa s výjimkou francouzské dynastie. Mělo dojít k přeměně všech ostatních křesťanských království na komuny nebo republiky, k příchodu Antikrista a podobně. Tehdy se šířily sny Pedra, hraběte z Ribagorzy, o tom, že je vhodné poslouchat římské papeže a předpovídalo se, že Koruna aragonská dobude Sardinii. Středověká krize dospěla do rozhodující fáze v momentě, kdy začalo poznávání klasického řeckého světa, o němž byly do té doby pouze nejasné představy z arabských překladů Artistotela. Od začátku 14. století zasahovalo aragonské vojsko do záležitostí byzantského světa při slavných výpravách Aragonců a Katalánců do Orientu. Vojsko objevilo zcela nový svět. Král Jaime II. (1291-1327) nařídil, aby byly ušetřeny některé z nejbohatších klášterů na hoře Athosu a lékaři Arnauovi de Vilanova se podařilo získat pět řeckých kodexů, které se nevyskytovaly v žádné západní knihovně. Rhodoský mistr Juan Fernández de Heredia (1310-1396) přikázal, aby se z řečtiny do aragonštiny přeložily Plútarchovy srovnávací Životopisy slavných Řeků a Římanů (1348), dále Kniha císařů a mnoho dalších děl. Kultura, do té doby vyhrazená téměř výlučně duchovním, se začala zesvětšťovat a zájem o ni se šířil. Aragonský král Pedro IV. nechal přeložit Kroniky sicilské, Kroniky Saint-Denisu, Sumu dějin světa a Zrcadlo dějin (Speculum historiale) Vincenta de Beauvais a První obecnou kroniku Španělska Alfonse X. Moudrého, aby se seznámil s dějinami sousedních států. Potom se začaly překládat do “lidového jazyka” klasické latinské texty: Frontinovy Válečné lsti, Palladiova příručka Opus agriculturae, Ovidiovy Listy heroin (1390); a v katalánštině a aragonštině se šířily texty Seneky, Tita Livia, Sallustia, Cicerona a další. Mistr Juan Fernández de Heredia se zasloužil o první překlady řeckých dějepisců (Plútarcha, Thúkýdida) a byzantských dějepisců (Zónarase) do “lidového jazyka” (katalánštiny a aragonštiny). O zájmu středověku o helénskou kulturu svědčí nejstarší známá chvála athénské Akropole obsažená v dopise Pedra IV. Aragonského (1380). Přitom v samotném Řecku nebylo povědomí o jménech nejslavnějších rodáků vyjma filosofů, a dokonce i jejich jména se zachovala jen ve spojení s nějakou památkou, jako například Pýthagorova škola, Periklův palác nebo síň stoiků. Vedle Fernándeze de Heredia byl nejvýznačnější postavou tohoto humanistického hnutí Bernat Metge, autor knihy Sen (Lo somni), která svým pojetím odpovídá platónským dialogům. V Kastilii, kde se humanismus ještě neprojevil, vznikala mravoučná a didaktická literatura, jejímiž nejvýznamnějšími představiteli byli Juan Ruiz, arcikněz z Hity, se svou básnickou Knihou pravé lásky (Libro de buen amor), Juan Manuel se svým rozsáhlým prozaickým dílem a Pedro López de Ayala, autor básní a kronik. V Portugalsku se význační autoři tehdy neobjevili. VNĚJŠÍ VZTAHY Ve 14. století se krize projevila také ve vnějších vztazích jednotlivých království. V Koruně aragonské začal politický a hospodářský úpadek, který postihl celé Středomoří. Kastilsko-leónská království, která byla izolována od evropských problémů, poprvé zasáhla do dění v západním světě a stejný vývoj lze sledovat v Portugalsku. Navarra přestala být součástí francouzské koruny, ačkoli se v ní problémy severního souseda dále odrážely. Granadské muslimské království se snažilo spolupracovat buď s křesťany, nebo s africkými Marínovci podle toho, co považovalo za prospěšné. Čtrnácté století bylo poznamenáno stoletou válkou, v níž se střetla Francie s Anglií brzy po smrti francouzského krále Karla IV. Sličného (1328), který nezanechal potomky. Nároky na nástupnictví uplatnil jak Filip VI. z Valois (1328-1350), tak i anglický král Eduard III. (1327-1377). V Navaře byla uznána královnou Juana II. (1329-1349) a království se postupně zbavilo závislosti na Francii. Jak nový francouzský král Filip VI. z Valois, tak anglický král Eduard III. hledali spojence na dvoře kastilského krále Alfonse XI. (1312-1350), protože mysleli hlavně na úlohu kastilského loďstva v budoucím boji. Alfons XI. zatím vyjednával s oběma soupeři o sňatku svého syna, budoucího kastilského krále Pedra I. s Blankou Bourbonskou (1353). Tento panovník však prožil s královnou jen dva dny a francouzský dvůr se zapuzením své princezny cítil uražen. Tak vzniklo spojenectví Kastilie s Anglií, proti nimž stála Francie s Aragonií. Vytvořením těchto aliancí došlo k výjimečné francouzsko-aragonské spolupráci. Několik aragonských lodí se při plavbě ze Středozemního moře do Atlantiku na pomoc Francouzům střetlo v Gibraltarské úžině s kastilskými loďmi, což vedlo k takzvané “válce dvou Pedrů” (1356-1361), pojmenované podle panovníků Aragonie a Kastilie. Na straně francouzsko-aragonské koalice bojoval levoboček Enrique II. z Trastámary, který o něco později zavraždil svého bratra Pedra I. a prohlásil se za asistence francouzského krále Jana II. (1350-1364) za kastilského krále (1369-1379). Styky mezi oběma zeměmi pokračovaly i v boji proti Anglii, kterou porazily v námořní bitvě u La Rochelle (1372). Angličané našli spojence proti Kastilii v Portugalsku a Navaře, avšak Kastilie oba státy porazila; nejprve Portugalsko (1371), a potom Navarru (1373). Budoucího panovníka navarrského království, Carlose III., zároveň přiměli ke sňatku s kastilskou Eleonorou z Trastámary. Anglie byla nakonec nucena podepsat bruggský mír (1375), který však měl krátké trvání (do roku 1377). Francouzsko-kastilské vojsko se vylodilo v Anglii a jedna kastilská eskadra se dostala na dohled od Londýna (1380). Potom Jan Gentský, manžel Constanzi, dcery Pedra I. Kastilského, dosáhl toho, aby jej portugalský král Ferdinand I. uznal za kastilského krále, což rozpoutalo válku mezi Kastilci a Portugalci, která skončila sňatkem Juana I. (tehdy již ovdovělého a s potomky) s Beatricí, nejstarší dcerou Ferdinanda I. Portugalského, a dohodou, že syn z tohoto manželství zdědí portugalské království. Nesváry mezi Kastilií a Anglií skončily roku 1388 dohodou o sňatku dědice kastilské koruny, budoucího Enriqua III., s Kateřinou z Lancasteru, dcerou Jana Gentského, a tedy legitimní vnučkou Pedra I. Kastilského. Tím se legitimní potomci Alfonse XI. (přes Pedra I., jeho dceru Constanzi a jeho vnučku Kateřinu) spříznili s potomky v nemanželské větvi (Enriquem II., Juanem I. a Enriquem III.). Enrique III. (1390-1406) pokračoval ve vyvážené politice vůči Anglii a Francii, stvrzené řadou smluv. Po zdárném zásahu Kastilie do stoleté války se kastilská merinová vlna prosadila na evropských trzích na úkor anglické vlny a kastilské loďstvo získalo monopol na přepravu francouzských vín, čímž kastilský námořní obchod nabyl velkého významu. Válka pokračovala i v 15. století, ale kastilská monarchie se jí oficiálně neúčastnila. Koruna aragonská pokračovala ve své expanzi do Středomoří - obsadila ostrov Sardinii, athénské a neopatrijské vévodství a spojila sicilské království s aragonskou dynastií. Její expanze byla stále rozsáhlejší. V letech 1229 až 1235 dobyl Jaime I. konečně Baleáry, neboť k pokusům o jejich ovládnutí docházelo už po celé 12. století (za Ramóna Berenguera III. a Alfonse II.). Později byla obsazena Sicílie (1282, Pedrem III.), zčásti kvůli regulaci obchodu s pšenicí. Obsazení Sicílie však vyvolalo vážné problémy s papežským stolcem, které byly odstraněny až smlouvou z Anagni (1296), mistrovským dílem aragonské diplomacie. Vyřešily se tak všechny sporné otázky, jako byly nároky Karla I. z Anjou na aragonský trůn, exkomunikace aragonských králů, anexe Mallorky a podobně. Papež dal také slib, že Koruně aragonské přizná ostrovy Korsiku a Sardinii. Kromě toho na sicilském trůně zůstala větev aragonského královského rodu. Při bojích v Malé Asii spolupracovalo aragonské vojsko s cařihradským císařem Andronikem II. (1302). O něco později zasáhlo ve prospěch Waltera I., vévody athénského, který byl vypuzen ze svého vévodství (1311). Od tohoto okamžiku vládla v Athénách aragonská dynastie panující na Sicílii. Pouze v letech 1381 až 1385 bylo athénské vévodství přímo začleněno do koruny Pedra IV. Aragonského. Z tohoto důvodu měli španělští králové až do moderní doby titul vévodů athénských a neopatrijských. Obsazení Sardinie, kterou papež přiznal Koruně aragonské ve smlouvě z Anagni, se uskutečnilo po vážných nesnázích (1323). Ale držba ostrova byla téměř formální nebýt toho, že v aragonských rukou byly některé přístavy, jako například Cagliari nebo Alghero (kde se dodnes hovoří katalánsky), jelikož ostrov byl nadále v rukou rodin Doriů a Malaspinů. Sardinské přístavy však umožnily expanzi námořního obchodu Koruny aragonské. Vztahy mezi Kastilií a Portugalskem, mírumilovné ve 13. století a nepřátelské po celé 14. století, se v důsledku hospodářské rivality změnily. Z prvních let 14. století je doloženo působení obchodníků z Lisabonu a Oporta v Normandii, kam vyváželi vlnu, víno a kůže a odkud dováželi hlavně pšenici. V Honfleuru, tehdejším významném normanském přístavu, byla dobře organizovaná portugalská obec, která se věnovala obchodu se severní Evropou, hlavně s Flandry. Totéž platilo o holandském ostrově Walchesen, kde se další portugalská komunita usadila v Middelbourgu a kromě jiných výsad nemusela platit daně ze zboží, měla právo spolčovat se a shromažďovat se, jak a kdy chtěli její členové, jejich předák mohl trestat provinilce vězením nebo nařizovat zadržení na určitou dobu. Podle dokumentu obsahujícího tyto klauzule (1390) vozili Portugalci na tento holandský ostrov železo, vosk, med, olej a králičí kožky. Portugalci a Kastilci obchodovali s obdobnými výrobky a vyváželi je často do stejných odbytišť. Částečně z tohoto důvodu se střetnutí stalo nevyhnutelným. Vztahy křesťanů s muslimy přestaly mít ostře konfrontační charakter a bitvu u Salada (1340) lze uvést jako poslední záchvěv protiislámské reconquisty. Když pak došlo k tažení na Algeciras (1343), bylo nutno vyhlásit křížovou výpravu na celém západě.   12 KONEC STŘEDOVĚKU. 15. STOLETÍ   Patnácté století znamenalo přechod středověkého světa k modernímu státu. Vymezit přesně konec středověku a počátek moderního věku není možné, protože pro každý aspekt života by platilo jiné datum. Charakteristickým představitelem středověkého ideálu rytířství byl Karel I. (1517-1558). Kdybychom zkoumali církevně-hospodářské uspořádání, zjistili bychom kontinuitu až do zrušení úmoru Mendizábalem v 19. století. Kdybychom za výraz nové doby považovali renesančního ducha, spadalo by toto období již do počátků humanismu ve 14. století. Právě tato rozmanitost vede k tomu, že za období přechodu se konvenčně označuje 15. století s významným mezníkem - obdobím vlády Ferdinanda II. a Isabely I., známých jako Katoličtí králové. SPOLEČENSKÉ PROBLÉMY Přinejmenším od 13. století docházelo k postupné tělesné a duševní degeneraci dynastií panujících na poloostrově. Po neustálých sňatcích blízkých příbuzných se rodili potomci slabí na těle i na duchu. Od šíleného Pedra I. Portugalského a Sancha IV. Kastilského až k cynickému a krutému Pedru I. Kastilskému a Pedru IV. Aragonskému. Od alkoholičky královny Kateřiny Lancasterské až po Juanu Šílenou (Juana la Loca), přes královnu Janu (Joanu) Portugalskou, matku několika levobočků. To všechno vedlo k tomu, že instituce monarchie ztratila vážnost a zavládl naprostý společenský zmatek. Šlechta se v průběhu 15. století utkala v řadě vnitřních bojů, které zanechaly krvavou stopu na celém poloostrově. V Aragonii mezi sebou bojovali Lunové a Gurreové, ve Valencii Centellesové a Solerové, v Navaře agramontesané (přívrženci Juana II. Navarrského vedení Pedrem de Navarra, pánem z Agramontu) a beaumontesané (frakce vedená Louisem de Beaumont). Nejsvízelnější okamžiky svých dějin zažila království Kastilie a Leónu, protože se k bojům mezi různými šlechtickými frakcemi přidávali králové Enrique III. (1390-1406), Juan II. (1406-1454) a Enrique IV. (1454-1474). Šlechtické války v Koruně aragonské nebyly tak významné jako v Kastilii, protože roztříštěná aragonská šlechta spíše soupeřila o co největší přízeň koruny. Naopak v Navaře a v Kastilii a Leónu měla šlechta obrovskou politickou a hospodářskou moc. Jedním z úspěchů Katolických králů koncem tohoto století byla likvidace kastilské šlechty jako politické síly, což se v Navaře podařilo králi Juanovi II. (1425-1479), otci Ferdinanda II. Katolického. Postavení nižších společenských vrstev se zhoršilo. V Galicii povstaly proti vrchnosti nižší venkovské a městské vrstvy (1431 a 1437), které se sdružily ve federaci zvanou Irmandad. V Aragonii bylo postavení venkovských obyvatel ještě horší, protože byli připoutáni k půdě (adscritos a la gleba). Napjaté vztahy mezi měšťany a sedláky na Mallorce vyvrcholily občanskými válkami (1462 a 1477). Katalánští nevolníci (payeses de remensa) usilovali o zlepšení svého postavení, čehož dosáhli až v guadalupské arbitráži (1486). Postavení mudéjarů bylo také svízelné na celém poloostrově. Kortesy ve Valladolidu (1405) jim nařídily, aby si oblékali jiný oděv než křesťané. Později byli muži nuceni nosit kapuci žlutavé a nazelenalé barvy a modrý srpek na pravém rameni, ženy pouze srpek. K uvolnění těchto nařízení došlo za vlády Enriqua IV., avšak posléze byla znovu zpřísněna. V Koruně aragonské bylo zakázáno provádět islámské náboženské úkony na veřejnosti (Martin I.) a byla převzata nařízení papeže Klementa V. proti muslimům a Židům. Jejich postavení však bylo lepší než postavení mudéjarů v Kastilii. V porovnání se 14. stoletím se zhoršilo postavení Židů. Pokračovaly hromadné pogromy, které vypukly roku 1391 v Seville a rozšířily se po celém poloostrově. Křesťané považovali židovský lid za původce tehdejších hospodářských potíží. Těžkou ranou pro židovské obce byly zákony o segregaci Židů a Maurů vydané ve Valladolidu roku 1412 na žádost apokalyptického kazatele Vincence Ferrera. Časté byly nucené přestupy na křesťanskou víru a bohatí konvertité (conversos) se stali terčem nenávisti “starých křesťanů”. Početnější však byli Židé, kteří nadále vyznávali židovskou víru. Proti nim byla roku 1478 v Kastilii vytvořena inkvizice (Inquisición nebo také Santo Oficio), která se pak rozšířila do ostatních království. Tragickým vyvrcholením bylo hromadné vypovězení Židů nařízené Katolickými králi (1492). Politická a společenská nestabilita pozdního středověku narušila život všech regionů. Ustavičné boje šlechty přiměly lid, aby na svou obranu vytvářel sdružení zvaná hermandades (bratrstva). Hermandades jsou známé už od 14. století, ale jejich rozvoj vyvrcholil až ve století následujícím. Sdružovali se v nich členové městských rad z Mesety, kterým se podle používaných šípů se čtverhrannou hlavou zvaných cuadrillos říkalo cuadrilleros. Ti pronásledovali pachatele bezvýznamné krádeže stejně jako nejohavnějšího zločinu až na hranice Aragonie nebo Portugalska. Po dopadení ho odvedli na návrší určené k popravě, kde s ním uspořádali hostinu. Po jídle ho přivázali ke kůlu a vystřelili na něho asi dvacet šípů. Ti, kteří se trefili do srdce, byli odměněni, a ti, jejichž šípy nezasáhly alespoň hruď, zaplatili pokutu. V průběhu šlechtických občanských válek za vlády Juana II. a Enriqua IV. se královstvími potulovaly bandy zlodějů a různé tlupy páchající mnoho násilností. Segovijská tlupa zajala přívržence Enriqua IV. a postřílela je šípy. Se segovijským bratrstvem se tehdy spojila další uskupení, která uspořádala v Medině del Campo (1467) první zasedání Nového bratrstva (Hermandad Nueva). Charakter bratrstev se postupem času proměňoval, ale v 15. století byla jediným obranným seskupením městských rad proti šlechtě. HOSPODÁŘSKÉ POMĚRY Kromě Portugalska a Koruny aragonské, kde pokračovala krize, došlo na poloostrově k nespornému hospodářskému oživení. Království na Mesetě žila výhradně z vývozu vlny a vzhledem k tomu, že zde neexistovala řemeslná výroba, ani měšťanstvo, vzdálila se evropskému hospodářskému vývoji. Kastilští králové omezili rozlohu obdělávané půdy udělením nových privilegií Mestě, sdružení chovatelů ovcí. I přes bohaté vlnařství a monopol kastilského loďstva na vývoz vína nesměřovala Kastilie ke státu tržního typu, protože měšťanstvo se vyvíjelo jen na několika málo místech. Hospodářství státu bylo ovládáno šlechtou a vysokým duchovenstvem, které měly ve svých rukou výrobu vlny. Do země dovážely luxusní zboží, krajky z Brugg nebo Malinesu, knoflíky z Paříže a sukno z Tournaie. Města prostřednictvím kortesů v roce 1435 požadovala zastavení tohoto dovozu, protože - jak tvrdila - na poloostrově se toto zboží vyrábělo ve stále vyšší kvalitě. Soupis děl vlámských malířů zachovaných ve Španělsku ukazuje, že největší procento obrazů bylo dovezeno do katedrál a klášterů na Mesetě z Flander zřejmě výměnou za vlnu. Časem tato jednostranná orientace hospodářství vedla k nezdaru a znamenala počátek úpadku Kastilie. Když se později vyhrotila situace ve Flandrech a tamní tkalcovny přestaly tkát kastilskou vlnu, o politickém úpadku Habsburků bylo rozhodnuto. Od 11. století bylo v západních královstvích dostatek zlata vzhledem k vazalským dávkám, které platili nejprve vládcové muslimských taifských království a posléze granadského závislého království (od 13. století). V polovině 15. století však už byl i v Granadě zlata nedostatek. Hospodářský pokles se citelně projevil také v jejím obchodě a vyvolal nespokojenost lidu, jehož životní podmínky byly nesrovnatelné s rafinovaným přepychem granadského dvora (připomeňme stavbu nejvýznamnějších částí Alhambry). Nedostatek zlata na území muslimské Granady byl způsoben zaprvé rozvratem granadského obchodu jako konečným důsledkem morové epidemie a dále tím, že obchod s Afrikou se dostal plně do rukou Portugalců. Ti začali obchodovat s celou černou Afrikou a ovládli veškerý africký obchod včetně toho nejdůležitějšího - se súdánským zlatem. Působivá je bezelstnost soudobých andaluských kronikářů, s jakou zaznamenali objevení zlatého dolu portugalským králem na africké půdě. Výrok, který se připisuje granadskému maurskému vládci Abú-l-Hasanovi v odpovědi vyslanci Katolických králů, když přijel vybrat každoroční vazalské dávky, není řečnickým obratem: “Dílny v Granadě dnes už nepracují se zlatem ani stříbrem, nýbrž zhotovují kopí, šípy a šavle proti jejím nepřátelům.” Portugalsko a Koruna aragonská se potýkaly s důsledky vývoje v předcházejícím století, které se projevovaly v prvé řadě nedostatkem pracovních sil a zadruhé hospodářským poklesem, který začal černou smrtí v roce 1348. Oba státy řešily své problémy stejně - vyhledáváním zdrojů otroků, zintenzívněním obchodu se severní Afrikou a hlavně rozvojem obchodu s kořením. Tím začala portugalsko-aragonská obchodní rivalita, která měla zásadní význam ve světových dějinách. Snaha o získání otroků vedla k rozmachu korzárství, které, přestože umožnilo vzrůst pracovních sil - asi o tisíc otroků ročně v Portugalsku, méně pak v Koruně aragonské -, uzavřelo cestu do mnoha obchodních oblastí (např. do severní Afriky) obchodníkům z Barcelony, ne však obchodníkům z Valencie. Přerušení obchodních styků se severní Afrikou bylo spojeno také s novou “zlatou cestou” objevenou Portugalci. V polovině 15. století (kolem roku 1460) pronikli do Guinejského zálivu. V obchodní rivalitě se vítězem stalo Portugalsko. Hlavním předmětem tohoto soupeření byl obchod s kořením, který měl rozhodující význam v aragonském hospodářství předcházejících staletí, ale který stále více ohrožovala činnost francouzských kupců. Portugalci se domnívali, že tento obchod nejlépe ovládnou vyřazením všech prostředníků a přímým obchodováním s výrobními centry v Asii. Začali tedy pořádat výpravy s cílem najít cestu do Indie plavbou podél afrického pobřeží; každý rok prozkoumali sto mil pobřeží. Dobyli Ceutu (1415), mys Bojador (1436), později obepluli mys Dobré naděje (1488) a z první ruky měli zprávy o možnosti cesty do indického Kalikatu (Calicutu) díky poselstvu Pera da Covilhč (1488). Brzy nato (20. května 1498) zakotvil Vasco da Gama v přístavu Kalikat, jednoho ze čtyř nejdůležitějších přístavů světa, jimiž vedla cesta, po níž se dováželo koření. Cesta z Indie do Lisabonu se zkrátila o mnoho měsíců, všichni prostředníci byli vyřazeni a zisk portugalských obchodníků značně vzrostl. Od tohoto okamžiku Portugalsko kontrolovalo obchod s kořením na západě. Snahy o nalezení přímé západní cesty k výrobním centrům vedly v Kastilii k smlouvám ze Santa Fé (capitulaciones de Santa Fé) mezi Katolickými králi a Kryštofem Kolumbem (17. dubna 1492). Zajímavé je, že tyto dohody byly podepsány Juanem de Coloma, sekretářem Koruny aragonské na dvoře Katolických králů a staly se součástí záznamů Archivu Koruny aragonské. Tyto dva fakty, a sice že Kastilie a Koruna aragonská měly vlastní dokumentaci až do 18. století, a že neexistují dohody podepsané sekretářem kastilských království, bude nutno brát v úvahu při výkladu objevení Ameriky. Třetí klauzule dohod ze Santa Fé, která stanoví, že Kolumbus dostane desetinu všech zisků v “perlách, drahokamech, zlatě, stříbře, koření a jakýchkoli dalších předmětech nebo zboží” potvzuje, že hlavním motivem objevení byl obchod s kořením. Kolumbus měl funkci “admirála všech ostrovů a zemí” a byl “místokrálem a guvernérem”. Funkce “admirála” existovala v Kastilii i Aragonii, kdežto funkce “místokrále a guvernéra” jen v Koruně aragonské. V Archivu Koruny aragonské se dochoval také doporučující dopis, který Katoličtí králové dali Kolumbovi pro Velkého chána. Výsledek první cesty byl skrovný - několik málo zlatých zrn. Koření se však nenašlo nikde. Druhá Kolumbova cesta (1493) už měla kolonizační povahu. Admirál spolu s 1500 muži s sebou vezli dobytek, některá semena a nářadí. Tato cesta dala Portugalcům podnět k hledání kompromisu se Španěly v politice zámořské expanze. Demarkační linie mezi španělským a portugalským zámořským panstvím byla stanovena ve smlouvě z Tordesillasu (1494). ABSOLUTNÍ MONARCHIE Monarchii ovládala odbojná šlechta. Když se králi konečně podařilo zbavit jejího vměšování, uvízl v područí oblíbenců (Álvaro de Luna za Juana II.; Juan Pacheco za Enriqua IV.). Oblíbenci však byli stejného společenského původu - šlechtici - a situace se téměř nezměnila. Městské rady (concejos), jak jsme viděli, reagovaly na tuto situaci založením bratrstev. A panovníka obklopila řada právníků pocházejících z měšťanského prostředí, kteří rozvíjeli stará ustanovení římského práva, což vedlo ke vzniku absolutní monarchie. V soudobých dokladech se často objevuje tato věta: ačkoli “zákony, výsady a práva nemohou být zrušeny nikým vyjma kortesů, já (Juan II.) s plným vědomím a z vlastního popudu a z titulu absolutní královské moci jich nedbám, ruším je a chci, aby pozbyly účinnosti a platnosti”. Tímto způsobem království Kastilie a Leónu, Koruny aragonské, Portugalska a Navarry směřovala k absolutismu, který se plně rozvinul v pozdějších obdobích. V podstatě existovaly dvě soupeřící zájmové skupiny - na jedné straně šlechta, která si pohrávala s monarchií do té míry, že došlo k takzvané “ávilské frašce”, při níž byl Enrique IV. symbolicky zbaven trůnu (1465). Šlechta jej dokonce nutila, aby popřel, že je otcem infantky Juany, což znamenalo zpochybnění jejího nástupnického práva. Na druhé straně stáli právníci pocházející ze středního stavu, kteří se snažili o posílení instituce monarchie, tedy o nastolení absolutismu. V Koruně aragonské se tendence k absolutismu vnesená trastámarskou dynastií po nástupu Ferdinanda I. na trůn projevovala mírněji. Došlo zejména k reorganizaci správy s cílem dosáhnout efektivnosti všech služeb i zvýšení renty královské koruny. Vytvořením funkce mistra finanční správy (Maestre Racional) v Aragonii a Valencii se účty obou království centralizovaly. Trastámarská dynastie se dostala na aragonský trůn podpisem závazku z Caspe (1423), ve chvíli, kdy v osobě Martina I. vymřela větev aragonských králů. Byli jmenováni tři funkcionáři zodpovědní za plnění závazku z Caspe v aragonském a valencijském království a v barcelonském hrabství, kteří zvolili Ferdinanda I. z Antequery (1412-1416) v souladu se starým aragonským právem i se zájmy Barcelony, která ve Ferdinandově bohatství - byl jedním z nejbohatších kastilských obchodníků s vlnou - viděla oživení katalánské textilní výroby. Avšak králové trastámarské dynastie vládli v Koruně aragonské stejně jako v Navaře v souladu s myšlenkami, které si přinesli z Kastilie. Kromě toho první aragonští králové, např. Ferdinand I. a Juan II., při občanských bojích v Kastilii jednali vždycky jako kastilští šlechtici - aragonský a navarrský král Juan II. vystupoval v občanské válce v 15. století neustále jako pán z Penafielu (Valladolid). Zasahovali tedy do kastilských záležitostí z pozic “aragonských infantů”. V souladu s kastilskou tradicí změnil Juan II. politickou linii aragonského panovnického rodu a snažil se o spojenectví s Francií. To vedlo ke ztrátě vévodství Rosellón (Roussillon) a Cerdana (Cerdagne), které získal Ludvík XI. Francouzský (1463). Absolutistická politika Juana II. vyvolala povstání Katalánců, kteří nabídli korunu Enriquovi IV. Kastilskému. Dalším důsledkem této politiky byla vzpoura v Navaře vedená Louisem de Beaumont, která vyústila ve velmi prudkou občanskou válku a následné vyčerpání tohoto pyrenejského království.   VNĚJŠÍ VZTAHY Kastilie Kastilské výpravy na muslimské území v první polovině 15. století byly prestižní záležitostí odrážející vnitropolitickou mocenskou rivalitu. Například roku 1410 dobyl Ferdinand I. Antequeru, aby si upevnil své regentské postavení. Ve druhé polovině století Kastilie využila politickou krizi v granadském muslimském království k obsazení Gibraltaru (1457), Jimeny de la Frontera, Archidony a Estepony. Katoličtí králové pak reconquistu zakončili v letech 1485 až 1492 obsazením maurského granadského království od Rondy (1485), Málagy (1487), Almeríe (1489) až po Vélez Rubio (1488) a Granadu (1492). Rivalita Kastilie a portugalského království vyústila ve válku, k níž dal přímý podnět Alfons V. Portugalský, když roku 1474 začal uplatňovat nárok na kastilskou korunu. Po vyčerpávajících bojích byl podepsán v Alcáćovasu mír (1479), jímž Kastilie získala Kanárské ostrovy za to, že se vzdala organizování výprav do jižního Atlantiku. Počátkem 15. století byly Anglie a Francie nadále ve válečném stavu a Kastilie pokračovala ve vyvážené politice vůči oběma zemím. Roku 1406 bojovala jedna kastilská eskadra na francouzské straně proti Anglii, avšak styky Kastilie s Anglií nebyly přerušeny. Na počátku své vlády podepsal Juan II. valladolidskou smlouvu s Francií (1408) potvrzující tradiční spojenectví mezi oběma zeměmi. Po francouzské porážce u Azincourtu (1415) podpořil kastilský král svého spojence vysláním čtyřiceti dobře vyzbrojených lodí. Ale vnitřní rozbroje v Kastilii (1420) způsobily, že se Francouzi museli obejít bez pomoci kastilského krále. Dále jim však pomáhaly lodě, které si najali v Kantaberském moři. Ale to už nebyla spolupráce kastilské monarchie, nýbrž obchodníků, kteří si za své služby ve zbrani nechali dobře zaplatit. Monarchie je sice podporovala, ale oficiálně se poslední fáze stoleté války neúčastnila. Mír mezi Kastilií a Aragonií byl narušen pouze osobní účastí aragonských infantů, kteří byli pány některých oblastí v Kastilii, v občanských válkách za Juana II. a Enriqua IV. Dynastie vládnoucí v obou státech se většinou snažily o vzájemné sňatky s cílem sjednotit poloostrov. Po celou první polovinu 15. století Kastilie nezasahovala do evropského dění, pouze koncem stoleté války bojovalo několik pronajatých kastilských lodí na francouzské straně u La Rochelle. Koruna aragonská V tomto století byla politika Koruny aragonské zajímavá tím, že položila základy španělské moci v Evropě v následujícím století. V roce 1412 na žádost samotných Sicilanů bylo sicilské království opět začleněno do Koruny aragonské, i když sicilští panovníci byli od 13. století příslušníky aragonské dynastie. Martin I. se oženil s Marií Sicilskou a Sicílie byla do roku 1412 nezávislým královstvím. Poté byla spojena s Korunou aragonskou až do roku 1713. Na Sardinii byla uznávána autorita aragonského krále, ale jinak bylo všechno jako v předcházejícím století. Naproti tomu na Korsice došlo k rozhodnému zásahu Aragonců ve prospěch jejich místokrále Vincentella z Istrie, který část ostrova obsadil (1406-1420). Ale brzy nato přestala být Korsika součástí Koruny aragonské. Král Alfons V. (1416-1458) se snažil o intervenci do neapolského království, které se mu po dlouhém boji (1421-1442) podařilo obsadit stejně jako Benevento (1442-1458). Tím otevřel pro barcelonské textilní výrobce velké odbytiště spotřebního zboží, které využívali až do smrti jeho dobyvatele. Týž panovník dokonce hrál úlohu jakéhosi protektora milánského vévodství, což znamenalo počátek nové politické linie, která vedla až k aspiraci na uherský trůn (1444-1453). Naopak vůči Francii se politický kurz Koruny aragonské ve srovnání s předcházejícími staletími změnil a obě země během několika let panování Juana II. (1458-1479) udržovaly výborné vztahy.   RANÝ NOVOVĚK JUAN REGLÁ CAMPISTOL ŠPANĚLSKÁ MONARCHIE V DOBĚ KATOLICKÝCH KRÁLŮ   První PROJEVY VŠEOBECNÉ KRIZE, která postihla západoevropské země v pozdním středověku (pokles počtu obyvatelstva a pokles v hospodářské sféře, polarizace společnosti, vítězství nominalismu, papežské schizma, občanské války a mezinárodní konflikty), vedly od poloviny 14. století k narušení rovnováhy mezi středověkými křesťanskými královstvími na Iberském poloostrově. Kastilská dynastie Trastámarů docílila toho, že Kastilie - vzhledem k vývozu vlny - nebyla prakticky zasažena všeobecnou krizí a směřovala urychleně k dosažení hegemonie ve Španělsku. Ačkoliv ztroskotal jejich pokus o připojení Portugalska (bitva u Aljubarroty, 1386), získali trůn v zemích Koruny aragonské (závazek z Caspe, 1412) a o půl století později, v rozhodující fázi občanských válek, jež postihly obě království, uskutečnili spojení Koruny kastilské a aragonské. Krize pozdního středověku se projevila především v zemích Koruny aragonské. Pro Portugalsko totiž - dík výhodné poloze při pobřeží Atlantiku, která mu otevřela cestu k velkým zeměpisným objevům - představoval ohlas krize východisko. Kastilii - pro níž krize znamenala obrat pozornosti k problematice vnitrozemí, s důrazem kladeným na Mesetu, na rozdíl od problémů v oblasti Středomoří - poskytlo bohatství plynoucí z chovu dobytka a rozšiřující se území možnost rozhodné expanze v severní Evropě a v jižní Andalusii, odkud se uskutečňovaly cesty do Afriky a obou Indií. Naopak, pro země Koruny aragonské, a zvláště pro Katalánsko, všeobecná krize znamenala cíl, konec cesty, kdy knížectví začalo stagnovat, a to až do období velké expanze ve druhé polovině 18. století. Krize pozdního středověku měla za důsledek změnu v hegemonických zájmech Koruny aragonské. Koncem 14. století přešla hegemonie Katalánska nejprve na Aragonsko (kontinentální aktivity Juana I. a takřka bezprostředně následující závazek z Caspe) a později, když se Katalánsko v polovině 15. století ocitlo uprostřed občanské války, nastala nadvláda Valencie, která pokračovala i za vlády Habsburků, až do poslední třetiny 16. století. V této době se Katalánsko vrátilo k moci dvakrát - jednou navázáním hospodářských vztahů mezi Barcelonou a Janovem roku 1568 a podruhé po vyhnání morisků (1609-1614), které zasáhlo především Království valencijské. Vláda Katolických králů, Isabely I. Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského, byla rozhodujícím obdobím španělských dějin (1479-1516). Když roku 1479 nastoupili na trůn a zahájili období dynastického spojení Koruny aragonské a kastilské, skončily právě krize 15. století ve Španělsku s posledními záchvěvy bojů za rovnováhu na Iberském poloostrově, charakteristickými pro pozdní středověk. V době skonu Ferdinanda Katolického v roce 1516 (Isabela zemřela roku 1504), dosáhlo už sjednocení poloostrova pod jednou dynastií zásadních úspěchů dobytím Granady a připojením Navarry. I přes veškeré úsilí vyvinuté Katolickými králi zůstalo Portugalsko mimo rámec španělské monarchie až do doby iberské unie, jíž dosáhl Filip II. v roce 1580 a která se rozpadla o šedesát let později, v době celkového zhroucení habsburské politiky v 17. století. Náhrada středověkého politického pluralismu moderní španělskou monarchií, i když se nepodařilo začlenit do ní významné území portugalské, byla provázena aktivní mezinárodní politikou, která položila základy španělské nadvlády v Evropě v 16. století. Současně objevení Ameriky Kolumbem v roce 1492 představovalo počátek španělské expanze v Novém světě. Podobný rozkvět byl patrný v kultuře, vyvíjející se od odlehčeného platereskního slohu až po myšlenkovou hloubku humanismu. Na počátku tohoto proudu stál ve Španělsku Cisneros, zatímco v díle Nebrijově dospěl až k vyjádření mocenských zájmů impéria. V zahraniční politice i v kultuře převládaly dva směry, které znamenaly dvojí přínos - kastilský (Atlantický oceán, z Kanárských ostrovů do Nového světa; Kantaberské moře-Baltické moře-Flandry, cesta, kterou se vyvážela vlna a kterou se vliv podzimu středověku uplatňoval v Kastilii 15. století) a katalánsko-aragonský (Středozemní moře-Itálie, zahraniční vliv Koruny aragonské a vlivy italského humanismu). Činnost Katolických králů byla do jisté míry usnadněna první vlnou hospodářského oživení v západní Evropě, které následovalo po vážném úpadku, jenž trval od druhé poloviny 14. století po takřka celé století následující, a hlavně zisky plynoucími z rozkvětu kastilského obchodu s vlnou, jenž byl základem bohatství Kastilie po roce 1300. Jak jsme již naznačili, vlna umožnila Kastilii vyhnout se částečně hospodářské krizi západního světa, zatímco Koruna aragonská - především knížectví katalánské - prožívala nejvážnější důsledky všeobecné krize. Tento fakt, spolu s příslušným demografickým potenciálem, přibližně sedmi miliony obyvatel zemí Koruny kastilské a jedním milionem Koruny aragonské, vysvětluje dostatečně hegemonickou úlohu Kastilie ve španělské monarchii Katolických králů. Celkové zlepšení životních podmínek vedlo k větší stabilitě společnosti, na rozdíl od otřesů, které za sebou zanechali Katoličtí králové. Povstalecká aristokracie se musela vzdát svých politických záměrů, ale naproti tomu dosáhla upevnění své hospodářské a společenské moci. Střední vrstvy byly podporovány korunou, která se současně snažila prostřednictvím liberálních opatření překlenout staré požadavky venkovského obyvatelstva, jako např. rozhodčí nález z Guadalupe z roku 1486, jenž ukončil odboj nevolníků (payeses de remensa) v Katalánsku. Ve společenské sféře však nejvážnější problémy vznikaly v souvislosti se skupinami vyznávajícími jinou víru (Židy, křesťany, kteří se jen naoko hlásili ke katolické víře - conversos, a Maury žijícími na území obsazeném křesťany - mudéjary), které spolu s křesťanskou většinou představovaly ve středověku kastilský svět. Katoličtí králové se rozhodli potlačit veškerou náboženskou nejednotu. V roce 1492 byli vypuzeni Židé a v roce 1502 obdrželi nejen granadští, ale i všichni ostatní mudéjarové v zemích Koruny kastilské příkaz, aby se obrátili na katolickou víru, nebo odešli ze země. V rámci katolické církve byla ochranou náboženské jednoty pověřena inkvizice. Tím se Španělsko připravovalo na svou budoucí úlohu bojovníka protireformace v období náboženských válek 16. století.   13 HOSPODÁŘSKÁ A SPOLEČENSKÁ SITUACE   OD ÚPADKU K ROZKVĚTU Období vlády Katolických králů odpovídalo době, kdy se západní Evropa začínala vzpamatovávat z vážné hospodářské krize, kterou prožívala od poloviny 15. století. Od poslední čtvrtiny 15. století nastal totiž pozvolný vzestup - od krize pozdního středověku k rozkvětu 16. století, který byl částečně způsoben přílivem drahých kovů z Ameriky. Projevil se demografickým, společenským a hospodářským růstem v době, kdy autoritativní monarchie usilovaly o upevnění moci státu a kdy na hospodářství blahodárně působilo obnovení veřejného pořádku a otevření nových trhů. Pravděpodobně nejvýznamnější událostí byl rychlý růst těžby kovů ve střední Evropě po roce 1460, který umožnil přijmout opatření na ozdravení financí. Celkově lze říci, že bez ohledu na politické hranice a hospodářské oblasti dospěla západní Evropa ke skutečně evropskému hospodářství, stejně jako začala dospívat k vědomí renesanční kultury. Co se týče jednotlivých království na území dnešního Španělska, už jsme se zmínili o rozdílu mezi Kastilií a zeměmi Koruny aragonské. Zatímco se Kastilie dokázala udržet na okraji hospodářské krize pozdního středověku, Aragonsko (s výjimkou Valencie v 16. století) prožilo krizi společnou celé západní Evropě. Obzvláště postiženo bylo Katalánsko, které se po jedno celé desetiletí (1462-1472) stalo dějištěm krvavé občanské války. Vedoucí postavení, které Katalánsko v rámci Koruny aragonské uvolnilo, zaujala Valencie, finanční centrum španělské monarchie období Katolických králů. Ta rovněž v období svého vrcholného rozmachu v 15. století kromě toho, že stála v čele rozkvětu katalánské středověké kultury a navázala plodné styky s italskou renesancí, přebrala i odpovědnost za soudržnost království Kastilie a Aragonska. Hospodářský potenciál Valencie však nakonec vlivem americké kolonizace klesl na úroveň skromného místního hospodářství. Finanční přínos Valencie do podniků Katolických králů činil totiž v první polovině 16. století pouhé 1,1 procenta amerického bohatství, jež dorazilo na sevillskou burzu (Casa de Contratación), která se zabývala obchodem a vůbec styky se španělskými koloniemi v Americe. OBYVATELSTVO A JEHO ZEMĚPISNÉ, SPOLEČENSKÉ A NÁBOŽENSKÉ ROZDĚLENÍ Na počátku 16. století mělo Španělsko celkem asi osm nebo devět milionů obyvatel, rozdělených následujícím způsobem: Země Koruny kastilské n2_b5z 7 000 000 obyvatel Země Koruny aragonské Aragonsko n2_b5z 260 000 obyvatelKatalánsko n2_b5z 300 000 obyvatelValencie n2_b5z 320 000 obyvatelBaleáry n2_b5z 80 000 obyvatelCelkem n2_b5z 960 000 obyvatel Navarra n2_b5z 100 000 obyvatel Portugalsko n2_b5z 1 000 000 obyvatel Celkem n2_b5z 9 060 000 obyvatelPřibližné odhady udávají, že naprostá většina obyvatelstva žila na venkově - 83 procenta veškeré populace, tj. asi 7 milionů lidí, byli venkované. Řemeslníků, včetně Židů a konvertitů, bylo celkem asi milion, tj. 12 procent. Střední městské vrstvy, včetně měšťanů, obchodníků a duchovních, představovaly kolem 3,5 procenta, tj. 250 000 lidí. Šlechta, se svými 500 grandy, 60 000 rytíři a hidalgy a stejným počtem městských patricijů nebo aristokratů žijících ve městech, tvořila vrchol společenského žebříčku. Co se týče náboženských menšin, polemika vyvolaná jejich vyloučením ze společnosti vedla k nadsazování nebo naopak ke snižování jejich skutečného množství. Je pravděpodobné, že Židů bylo v roce 1479 celkem asi 200 000 osob, z nichž se - v důsledku dekretu o vyhnání - asi 150 000 vystěhovalo a zbylých 50 000 přestoupilo na katolickou víru. Konvertitů - 250 000? - se rovněž mnoho vystěhovalo. Asi 2000 osob přišlo o život pro podezření z vyznávání židovské víry v inkvizičních procesech, zatímco 20 000 jich bylo osvobozeno. A co se týče mudéjarů, ti v důsledku nutnosti buď přestoupit na katolickou víru (moriskové čili tzv. noví křesťané), anebo se vystěhovat, přestali roku 1502 existovat jako zákonná menšina v Granadě a Kastilii. Naprostá většina přirozeně konvertovala ke katolické víře, byť jen naoko. Ostatní emigrovali do severní Afriky. Počet morisků v zemích Koruny kastilské a mudéjarů v Koruně aragonské (byli jimi až do roku 1525, kdy byli nuceni přestoupit ke křesťanství nebo se vystěhovat) přesahoval půl milionu osob. Dobové kroniky se zmiňují o masovém přemisťování venkovského obyvatelstva do velkých měst. Valencie a Sevilla se blížily 100 000 obyvatel, Barcelona měla 35 000, Córdoba, Granada, Valladolid, Toledo, Murcia, Salamanca, Palma de Mallorca a Perpignan se pohybovaly mezi 15 000 a 20 000, Madrid, Medina del Campo, Xátiva a další města měla kolem 10 000 obyvatel. ZDROJE BOHATSTVÍ Je nutné rozlišovat mezi zdroji bohatství, které má k dispozici určité společenství nebo země, a hospodářskou politikou státu zaměřenou k jeho podpoře a rozkvětu. V této kapitole se budeme věnovat pouze první otázce. Vlastnictví půdy bylo i nadále - a po staletí ještě bude - nejdůležitějším prostředkem bohatství (pěstování plodin a chov dobytka). Řemeslníci, obchodníci a příslušníci svobodných povolání investovali svůj kapitál do koupě pozemků, jako by vlastnictví půdy představovalo konečný cíl každého zbohatnutí. Velké pozemkové vlastnictví spjaté s chovem dobytka ochromilo rozvoj rostlinné výroby v Kastilii, od roku 1506 neschopné zajistit obživu obyvatelstva. Tato situace se musela řešit zvýšením dovozu obilí. Naproti tomu vzkvétal chov ovcí, založený na stěhování stád a změnách pastviště; ten se stal základem rozsáhlého vývozu vlny. V zemích Koruny aragonské, kde chov dobytka nebyl rozšířen v takové míře, byl celkový obraz rostlinné výroby příznivější. Řemesla zaznamenala značný rozkvět. V Kastilii vynikalo na severu zpracování kovů, ve střední části výroba sukna a v Granadě hedvábnictví. V Koruně aragonské to byla textilní výroba v Katalánsku a hedvábnictví ve Valencii. Řemeslné výrobky byly významným předmětem obchodu s Antilami, Portugalskem, severní Afrikou, Sicílií a Egyptem. Za vlády Katolických králů se růst řemeslné výroby určené ke směně odrazil ve zvýšení finančních prostředků, což svědčí o tom, že narůstal význam bohatství pocházejícího z jiných zdrojů než z vlastnictví půdy. MĚNA Po vzoru benátského dukátu zavedl Ferdinand Katolický v roce 1481 valencijský excellent a v roce 1493 katalánský principat. V Kastilii byl v roce 1497 zaveden granadský excelente, rovněž zlatý, který stejně jako oba předcházející odpovídal benátskému dukátu. Jako stříbrná mince byl zaveden real a jako drobná mince ze slitiny mědi a stříbra (vellón) se razily blancas. Všechny tyto peněžní jednotky byly skutečné a mezi sebou byly poměřovány prostřednictvím tzv. početních peněz, maravedí, v následujícím poměru: granadský excelente neboli dukát činil 375 maravedí, real odpovídal 34 maravedí a blanca půl maravedí. Kolem roku 1500 měly všechny tři nejdůležitější španělské peněžní jednotky - valencijský excellent, katalánský principat a kastilský dukát neboli granadský excelente - poprvé naprosto stejnou hodnotu. Šlo o jedinečné opatření hospodářského sjednocení, jež zavedli Katoličtí králové. SPOLEČENSKÉ ROZVRSTVENÍ Nerovnoměrnému početnímu zastoupení jednotlivých společenských skupin, o němž jsme se zmínili, odpovídalo všeobecně - a Španělsko nebylo výjimkou - nerovnoměrné rozdělení půdy (tj. bohatství), ovšem v opačném poměru: 2 až 3 procenta Španělů na vrcholu společenské pyramidy vlastnili 97 nebo 98 procent pozemků celého poloostrova. Co se týče Kastilie, kronikář Lucio Marineo Sículo napsal, že třetina příjmů země patřila králi, další třetina šlechtě a poslední třetina církvi. Pro srovnání - mnoho vysokých šlechticů mělo průměrný roční příjem 20 000 dukátů, zatímco jeden dukát představoval týdenní plat kvalifikované pracovní síly. Při hlubším a seriózním studiu ekonomického postavení šlechty je třeba vyjít ze stabilizace vlastnických poměrů, uskutečněné Katolickými králi v Kastilii a Katalánsku po občanských válkách za vlády Enriqua IV. a Juana II., s jejich nezbytnými následnými konfiskacemi majetku protivníků a odměňováním věrných. V Kastilii (kortesy v Toledu v roce 1480) musela šlechta navrátit koruně majetek uchvácený po roce 1464, avšak směla si - s veškerými zákonnými zárukami - ponechat majetek získaný dříve. Tak bylo stvrzeno ničivé dílo uskutečněné kastilskou šlechtou za vlády Trastámarů. V Katalánsku (kortesy v roce 1481) obdržel král dar určený k odškodnění příznivců svého otce, Juana II., kteří museli vrátit majetek nepřátel přiřčený jim po skončení občanské války. Na druhé straně, rozhodčí nález z Guadalupe (1486) udělil rolníkům právo užívat pozemky, avšak uznávala se právní držba půdy vlastníkem. To umožnilo padesáti tisícům osob přístup ke střednímu vlastnictví. Toto opatření do jisté míry vysvětluje, proč v Katalánsku prakticky nedocházelo k pokusům o změnu v pozemkovém vlastnictví. Vysoká španělská šlechta - celkem asi 500 rodin - pocházela převážně z odnoží královského rodu jako potomci druhorozených synů a levobočků z dob relativně nedávných. Jejich privilegované společenské a hospodářské postavení bylo potvrzeno rozličnými právními opatřeními. Zákony z Toro (1504) stvrdily a rozšířily právo vytvářet mayorazgos - podobná byla instituce zvaná hereu v Katalánsku - tj. dědické právo, kterým majetek v rodině přecházel na prvorozeného. Katoličtí králové podporovali politiku manželských svazků mezi elitou španělské společnosti, kterou posílili koncentraci majetku. Pozemky Království granadského, s výjimkou západní části, byly přidělovány vysoké andaluské šlechtě. Naproti tomu, zemědělská krize byla příčinou toho, že malí pozemkoví vlastníci půdu prodávali. Tyto pozemky pak rozšířily velká latifundia. Jako politická síla zůstala však vysoká šlechta zastíněna osobní prestiží panovníků. Při první vhodné příležitosti - za krátké vlády Filipa Sličného a za následujícího období intrik - se ovšem znovu vzmohla. Se svými pohádkovými příjmy žila aristokratická smetánka nákladným životem a snažila se sladit přepych s uměleckým mecenášstvím. Při šíření renesance a humanismu vynikl především rod Mendoza, jehož prvorozencům náležel titul vévody z Infantada. Admirál Kastilie, Fadrique Enríquez, povolal z Itálie kronikáře Lucia Marinea Sícula a hrabě de Tendilla se zasloužil o příchod Pedra Mártira de Anglería (Pietro Martire d’Anghiera). V okrajových oblastech poloostrova se šlechta zabývala obchodem a do operací tohoto druhu vkládala svůj kapitál. Mnohem početnější nižší šlechta, rytíři, hidalgové a vážení měšťané, dala monarchii vynikající vojáky a úředníky a církvi velkou část jejích hodnostářů. Klérus, tvořený příslušníky nejrůznějších společenských tříd, byl stavem vyznačujícím se výraznými korporativními rysy. V nejvyšších sférách církevní hierarchie - arcibiskupové, biskupové - se střídali druhorození synové nejvyšší šlechty s jedinci nižšího společenského původu (Cisneros, Talavera, Margarit). Běžně zastávali vysoké politické a diplomatické funkce a vyznačovali se vysokou kulturní úrovní a, až na výjimky, i bezúhonným soukromým životem. Ve sledovaném období vymizeli bojovní preláti středověkého typu a byli vystřídáni vzdělanci a učenci. Vrstva, kterou bychom v rámci církve mohli charakterizovat jako střední, byla tvořena biskupy a opaty skromnějších diecézí a klášterů, kanovníky a hodnostáři čtyřiceti sedmi kapitul při katedrálách, jež Španělsko mělo, a dalšími církevními představiteli. Všeobecně zosobňovali baštu společenské nepřizpůsobivosti a zavilé obrany starých privilegií církve, jak se to projevilo za nevolnických válek v Katalánsku nebo v případě opozice, která se postavila proti reformní politice Cisnerosově uvnitř toledské městské rady. Nezřídka docházelo ke střetům mezi biskupy, často královskými agenty, a kanovnickými kapitulami dané diecéze. Nižší duchovenstvo, jak světské, tak řádové, se vyznačovalo někdy hlubokou zbožností, jindy dobovými nedostatky. V letech 1496-1497 se Cisnerosovi podařilo uskutečnit důraznou reformu, která mnohé z nedostatků vykořenila. Málo početné střední vrstvy stály v čele cechovních organizací, spolu se šlechtou se podílely na správě měst a podporovány ochranářskou politikou podnítily rozvoj výroby a obchodu. Zvláštní pozornost si zaslouží střední vrstvy jiného vyznání (Židé a noví křesťané), jež ovládaly, obzvláště v Kastilii, tři klíčové oblasti - finance, důležité veřejné funkce u dvora a obcí a nejvyšší pozice mezi řemeslníky. Je bez diskusí, že jejich odstranění těžce poznamenalo hospodářskou situaci země v dalších obdobích. Katoličtí králové si byli důsledků (únik kapitálu zřízením inkvizice, daňové výjimky udělované kastilským městům, která podpořila odchod Židů a nových křesťanů, povolávání zahraničních řemeslníků do Španělska) jasně vědomi, ale obětovali vše své snaze zabránit jakékoliv náboženské nejednotě. Nízké městské vrstvy, řemeslníci a nádeníci, se začlenily do cechovních organizací a jejich život, dokonce ani co se týče nádeníků, nebyl nejspíše zvlášť těžký, pokud měli možnost pracovat. Mezi příslušníky řemeslníků se monarchové těšili velké oblibě. Nelze zevšeobecňovat ani co se rolnictva týče, neboť byl podstatný rozdíl mezi rolníky-vlastníky půdy (“bohatý sedlák” známý z literatury, děd Cervantesova Camacha) a masou rolníků a pastýřů rozesetých po celém Španělsku. Existoval také rozdíl mezi rolníky na královských a šlechtických pozemcích a velké byly i rozdíly regionální. Již jsme se zmínili o rozhodčím nálezu z Guadalupe z roku 1486, který vyřešil problém nevolníků (payeses de remensa) v Katalánsku. Naproti tomu, postavení aragonských nevolníků (exáricos) bylo řešeno ve prospěch šlechty. Ve Valencii a Aragonsku byli mudéjarové, převážně obyvatelstvo venkova, poddanými vysoké šlechty. V Kastilii bylo roku 1481 potvrzeno právo tamějších nevolníků (solariegos) opustit svého pána, právo ovšem do značné míry teoretické vzhledem k tomu, že většina půdy náležela šlechtě. Spojení chovu dobytka s velkým pozemkovým vlastnictvím a jasná podpora instituce zvané Consejo de la Mesta (sdružující chovatele) ze strany Koruny - “dobytkářství je základní podstatou této země” - vysvětlují, proč velké množství kastilských rolníků tvořilo nejslabší a nejubožejší vrstvu španělské společnosti za vlády Katolických králů. Doboví kronikáři, jako například Andrés Bernáldez, popsali s drsným realismem vylidňování kastilského a andaluského venkova způsobené hladem a špatnou úrodou. Novodobé studie věnované cenám obilovin vykazují značné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi a v závislosti na výsledcích úrody.   14 STÁT   KONSTITUČNÍ USPOŘÁDÁNÍ ŠPANĚLSKÉ MONARCHIE Myšlenka římské Hispanie jako nejvyššího útvaru na poloostrově přežívala i ve středověku. Vycházela z ní i politika Katolických králů směřující k iberské jednotě, která byla bezprostředním důsledkem španělských krizí z poloviny 15. století. V roce 1469 oženil Juan II. Aragonský svého nástupce Ferdinanda, tehdy krále sicilského, s Isabelou, sestrou Enriqua IV. Kastilského, s cílem nalézt v Kastilii spojence proti Francii Ludvíka XI., který ohrožoval jeho državy v průběhu občanské války v Katalánsku. Enrique IV. a jeho dcera Juana (jíž její protivníci přezdívali “Beltraneja” v souvislosti s podezřením, že jejím skutečným otcem byl dvořan jménem don Beltrán de la Cueva) hledali pomoc u Alfonse V., krále portugalského. V rozhodující fázi boje se mohla základem poloostrovní jednoty stát buď unie kastilsko-aragonská, nebo kastilsko-portugalská. Bitva u Tora v roce 1476 znamenala jasné vítězství Isabely a Ferdinanda nad Portugalskem, nad stoupenci infantky Juany v Kastilii a nad Ludvíkem XI. Francouzským. Výsledek tohoto vítězství následoval okamžité: po smrti Juana II. v roce 1479 (Enrique IV. Kastilský zemřel již v roce 1474) došlo ke spojení Koruny kastilské a aragonské pod žezlem Katolických králů, Isabely I. Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského. Význam této události spočíval v tom, že - viděno zvenku - španělská monarchie Katolických králů, kterou v daném okamžiku tvořily pouze země Koruny kastilské a Koruna aragonská, měla od té doby jediný, společný hlas a vůli. Monarchové formulovali nový španělský stát následujícím způsobem: “Nechť jsou, z milosti Boží, dle svého přání jednotná království naší královské Koruny aragonské s těmito našimi Královstvími kastilskými a všechna pod jednou vládou…” Ve skutečnosti si obě království zachovávala svou vlastní organizaci a společné instituce se omezily jen na monarchii - personální a dynastická unie - a na inkvizici. Jak upozornil profesor Beneyto, neprosadil se kastilský smysl pro integraci založený na premise dědictví vizigótské monarchie, spíše převládlo katalánsko-aragonské pojetí federace, jemuž byla vzorem římská Hispanie a které tíhlo k tomu, ponechat času a společným zájmům realizaci dokonalejšího splynutí. Po Isabelině smrti, když se regentem Kastilie stal Ferdinand Katolický, považovala Koruna aragonská španělskou monarchii za rozšíření vlastní struktury (tj. společný vládce a královský dvůr, avšak vlastní řešení vnitřních záležitostí každého království, společné úsilí v rámci zahraniční politiky řízené panovníkem) směrem do kastilské Mesety. Neshody mezi Isabelou a Ferdinandem týkající se jeho účasti na správě Kastilie (Aragonec považoval svá práva na kastilský trůn za dostatečná) byly urovnány smírčím řízením v Segovii v roce 1475. Existovalo něco podobného, vycházejíc z konkrétních právních opatření, ve vztahu k Isabelině účasti na správě Koruny aragonské? Podle Antonia de la Torre byla Isabela “spoluregentkou” Koruny aragonské, podle privilegia, které jí udělil její manžel ke “spoluregentství, vládě a všeobecné správě” Koruny aragonské. Podle profesora J. Vicense Vivese bylo toto privilegium příležitostným politickým aktem, vyvolaným nutností dovést k zdárnému konci aragonské a katalánské kortesy, které se konaly souběžně v Zaragoze a Barceloně. Humanista Antonio de Nebrija byl tvůrcem devizy Ferdinanda Katolického: gordického uzle - připomínky Alexandra Velikého, a jha, spolu s heslem Tanto monta (Na tom nezáleží), které vyjadřovalo, že uzel lze stejně dobře přetít, jako rozvázat. Nebrija vytvořil pravděpodobně rovněž Isabelinu devizu - svazek šípů - bez jakékoliv legendy, jejíž význam není přesně známý. Už jsme se zmínili, že demografická a hospodářská převaha byly dostatečným vysvětlením kastilské hegemonie ve španělské monarchii. Kastilie tehdy prožívala jedinečné období svého dějinného rozmachu. V Kastilii sídlil dvůr a nepřítomnost panovníků v zemích Koruny aragonské byla suplována prostřednictvím místokrálů jako vládcova “alter nos”. Kromě toho by se Kastilie sotva stavěla proti svobodnému rozvoji dynamické moci autoritativní monarchie, která by naproti tomu narážela na právní omezení osobitého zřízení Koruny aragonské. AUTORITATIVNÍ MONARCHIE A JEJÍ VLÁDNÍ ORGÁNY Spolu s krizí pozdního středověku zanikla ve prospěch královské moci institucionální rovnováha 13. století, založená na triádě - monarchie (šlechta), kortesy a obce. Autoritativní monarchie období renesance stála na počátku cesty k absolutismu, který vyvrcholil v 17. a 18. století. Katoličtí králové, typičtí představitelé autoritativní monarchie ve Španělsku, přistoupili k podřízení stavů - šlechty, měst, církve a kortesů - královské moci. Omezili moc kortesů a nahradili je v rámci možností radami, pouhými poradními orgány. Kodifikovali zákony a reorganizovali sféru finanční, vojenskou a soudní. Odbojná šlechta byla podmaněna. Isabela prokázala velkou rozhodnost při potlačování šlechtické svévole v Andalusii a Galicii. Reorganizované Svaté bratrstvo (Santa Hermandad) bdělo nad veřejným pořádkem. Hodnosti mistrů a velmistrů mocných vojenských řádů se staly záležitostí Koruny. Města byla v případě Koruny kastilské podřízena dohledu vládních úředníků, corregidorů, zatímco v případě Koruny aragonské bylo podobného cíle při obsazování funkcí radních dosaženo prostřednictvím hlasovacího systému. V oblasti církevní dosáhli Katoličtí králové od papeže Sixta IV. rozšíření královského patronátu při udělování církevních hodností - kandidáti na vysoké církevní funkce, navržení panovníky, byli skutečně do těchto funkcí Římem jmenováni. Katoličtí králové dali rovněž podnět k reformě církve a získali pro ni vynikajícího spolupracovníka v osobě arcibiskupa Cisnerose. Co se týče kortesů, kastilské - které zastupovaly osmnáct měst - byly podrobeny snadno. Naproti tomu kortesy zemí Koruny aragonské, složené ze tří stavů (ale kortesy Království aragonského se skládaly ze čtyř), představovaly mocnou opozici. Ferdinandu Katolickému se podařilo je ovládnout legálními prostředky, pomocí hlasovacího systému pro jmenování komisí a dokonce i pro vytvoření trvalého sboru reprezentantů (Generalitat). Základním nástrojem vlády byly Rady, výhradně poradního charakteru. Královská rada pro Kastilii byla reorganizována a zasahovala dokonce i do zákonodárných funkcí kastilských kortesů. Vznikly i další Rady - Rada pro Aragonsko, Inkviziční rada, Rada pro vojenské řády atd. Kodifikace zákonů měla usnadnit vládní činnost. V Koruně kastilské byl právník Díaz de Montalvo pověřen sebráním platných nařízení a ustanovení pozdějšího data než byl soubor zákonů zvaný Královské právo (Fuero Real) a zákony a nařízení kortesů následujících po Výnosu z Alcalá (Ordenamiento de Alcalá). Sbírka nazvaná Královská nařízení Kastilie (Ordenanzas reales de Castilla) byla schválena a zveřejněna v roce 1484. Ani pozdější sbírka, známá pod názvem Ramírezovy pragmatiky (Pragmáticas de Ramírez), nebyla s to skoncovat se zmatky v zákonodárství. Královna Isabela zadala vypracování nové sbírky právníku Lorenzu Galíndezovi de Carvajal. V oblasti občanského neboli soukromého práva bylo sebráno osmdesát tři nařízení, která vstoupila v platnost roku 1505 po názvem Zákony z Tora (Leyes de Toro). V Koruně aragonské byly ve stejné době vyhlášeny Konstituce a další práva Katalánska (Constitucions i altres drets de Catalunya), Práva a normy Království aragonského (Fueros y observancias del reino de Aragón), Práva a nařízení Království valencijského (Furs e ordinacions del regne de ValŹncia) a Soubor a přehled práv a privilegií Království mallorského (Sumari e repertori de les franqueses e privilegis del regne de Mallorques). Reorganizace financí se řídila především potřebou zvýšit státní prostředky. Katoličtí králové vytvořili v rámci Královské rady pro Kastilii tzv. Síň nejvyšších účetních pro knihy financí a královského majetku a toto oddělení si vzal na starost zdatný úředník, Alonso de Quintanilla. Příjmy se pohádkově zvýšily. Přitom nedošlo ke změnám v daňovém systému - osvobození privilegovaných stavů od daní trvalo i nadále, zatímco veškeré dávky existující z dřívějších dob byly odváděny z kapsy poddaných. Byla zavedena jednotná dávka, kterou Katoličtí králové vybírali na boj proti nevěřícím (Bula de la Santa Cruzada) a která státní pokladně přinášela značné příjmy. Vojsko, které po další půldruhé století hájilo španělskou nadvládu v Evropě, se zrodilo během války o Granadu a za svou sílu vděčilo z větší části bohatým ložiskům síry v oblasti Almeríe. Vznikly oddíly žoldnéřů, ustavily se metody rekrutování a zapojila se městská domobrana. Na bojištích v Itálii získalo španělské vojsko svou definitivní soudržnost díky reformám ve strategii a taktice, které zavedli Velký kapitán (Gonzalo Fernández de Córdoba), Gonzalo de Ayora, Pedro Navarro a Hugo de Montcada. Co se týče soudní moci, v královstvích Koruny aragonské nedošlo k žádné podstatnější změně, s výjimkou zvláštní inkviziční jurisdikce, o níž se zmíníme níže. V Kastilii existoval soudní dvůr neboli kancléřství (Audiencia, Chancillería) ve Valladolidu a vznikly další dva v Granadě a Galicii, v závažnějších případech s možností odvolání k audiencii ve Valladolidu. Valladolidský soudní dvůr byl reorganizován do čtyř Síní - pro civilní a trestní věci, pro hidalgy a pro Biskajsko (pro Basky). SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA: REGIONÁLNÍ VARIANTY Již jsme se zmínili o konsolidaci společenské a hospodářské moci šlechty, následující po stabilizaci pozemkového vlastnictví, k níž došlo po občanských válkách z poloviny 15. století. Po podrobení monarchii zastávala vysoká šlechta nižší výkonnou moc (místokrálovství, vojenské velení) a znovu se dopouštěla staré chyby z dob Filipa Sličného - šlechtického odboje. Katoličtí králové dali podnět ke sňatkové politice mezi šlechtickými rody jednotlivých království, která přispěla k posílení jejich pocitu sounáležitosti. Střední vrstvy poskytly vzdělance pro jednotlivé Rady a pocítily blahodárné účinky hospodářského oživení. Co se týče likvidace středních vrstev jinověrců - Židů a nových křesťanů -, Katoličtí králové usilovali o duchovní jednotu země, nebo se ztotožnili s převládajícím proudem jejích přívrženců. Vyhnání Židů představovalo vážné varování konvertitům, aby se znovu nepřihlásili k židovství. Mohly existovat rovněž důvody ekonomické - dobytí Granady znamenalo konec poplatků ve zlatě (parias), které Kastilii odváděli granadští vládcové (nazaríes). Vlna protižidovských nálad vedla ke zdůraznění čistoty krve - pýchy starého křesťana, zatímco mnozí skutečně přesvědčení konvertité se nechali unést žárlivostí nově obrácených na víru a stali se z nich v rámci nejvýznamnější instituce, inkvizice, nemilosrdní pronásledovatelé svých bývalých souvěrců. Monarchie významně chránila řemeslníky. V souvislosti s masami rolníků jsme se již zmínili o regionálních rozdílech. Osvobození kastilských drobných držitelů půdy (solariegos), byť v praxi značně iluzorní, podobně jako katalánských nevolníků (remensas), kontrastovalo s osudem aragonských exáricos, jejichž páni vládli dokonce nad jejich životem a smrtí. Mudéjarové v zemích Koruny aragonské (v Kastilii přestali existovat jako legální menšina v roce 1502) byli povětšinou vazaly šlechtických držitelů půdy. Doplňme několik údajů o kdysi svobodných rolnících (payeses de remensa), kteří byli na konci 13. století zapsáni k pozemku a jejichž právní postavení se zhoršilo (šíření “špatných zvyků”) v souvislosti s krizí pozdního středověku: První válka nevolníků se uskutečnila za katalánské revoluce proti Juanu II. (1462-1472) - rolníci bojovali na straně krále proti šlechticům, kteří ovládali sbor reprezentantů Generalitat a městskou radu v Barceloně. Juanu II. se však problém vyřešit nepodařilo. Jeho syn a nástupce, Ferdinand Katolický, musel po počátečním tápání čelit druhé válce nevolníků (1484-1485). Poslal do Katalánska s plnými mocemi svého rádce Íniga de Mendozu, který se sešel s oběma znepřátelenými stranami. Později se zástupci šlechty i rolníků dostavili k Ferdinandu Katolickému, který po třech měsících jednání vyhlásil 21. dubna 1486 rozhodčí nález z Guadalupe. Jeho vykonáním byl pověřen Velký sbor (Gran Sindicato Remensa, 1488-1508), orgán, kterému se podařilo nastolit mír mezi válčícími stranami vedoucí k závratnému rozkvětu rolnictva, které tvořilo páteř Katalánska po čtyři staletí. Odlišné bylo rozuzlení jednotlivých povstání galicijských obyvatel měst - irmandinos (roku 1418 povstání měšťanů z Compostely proti panství biskupa; roku 1431 první válka irmandinů, která zasáhla poddané rodu Andrade v Puentedeume, Ferrolu a Villalbě; v letech 1467-1469 druhá válka irmandinů, jež se rozšířila po celé zemi). Konečné vítězství šlechty konsolidovalo, hlavně ve společensko-ekonomickém ohledu, galicijský feudalismus. V Kastilii začali Katoličtí králové rozhodně uplatňovat hospodářskou politiku na podporu chovu dobytka s cílem regulovat monopolně obchod s vlnou. Byl to však obchod se zhoubnými důsledky, neboť zahrnoval vývoz suroviny, která pak chyběla rozvoji domácí textilní výroby. Ochrana chovatelství dobytka byla vysvětlitelná z hlediska naléhavých finančních potřeb monarchie, avšak poškodila rostlinnou výrobu (dokonce bylo zakázáno ohrazování pastvin) a negativně se odrazila v ubývání lesních pozemků na poloostrově. Na druhé straně, existující dobytkářsko-latifundistický systém, i přes ochranná opatření veřejné moci, byl naprosto neslučitelný s rozvojem řemeslné výroby. Již jsme se zmínili o řemeslné výrobě v Kastilii a o vzmáhajícím se obchodu s vlnou směřujícím zvláště na sever Evropy, který byl provázen konfliktem mezi výrobcem (Burgos) a dopravcem (Bilbao), jenž měl být vyřešen ustavením konzulátů (Consulados) v obou městech. Toto opatření, spolu s cechovními organizacemi, bylo jedním z příkladů přenášení institucí vzniklých v zemích Koruny aragonské do Kastilie. Vzorem Konzulátu v Burgosu (1493) byl barcelonský Konzulát pro moře. Konzulát v Bilbau (1511) byl vytvořen po vzoru burgosského. V rámci Koruny aragonské usiloval Ferdinand Katolický o zadržení hospodářského úpadku Katalánska a o jeho hospodářské oživení. “Vyrovnání” (redreć) započalo roku 1481 opatřeními na ochranu výroby, obnovením obchodu a navrácením majetku konfiskovaného v předcházející občanské válce a pokračovalo po roce 1488 (v letech 1481-1488 nastala vážná krize způsobená sociálními nepokoji na venkově a zavedením inkvizice v Barceloně). Období let 1488-1502 se vyznačovalo peněžní regulací, monopolem katalánského plátna na Sicílii, bojem proti pirátům, omezením vývozu vlny s cílem podpořit textilní výrobu a obnovením obchodu s Alexandrií, který však brzy opět poklesl v důsledku portugalských úspěchů. Závěrečné období (1502-1516) bylo dobou značného rozkvětu - katalánská plavidla brázdila Atlantický oceán a Severní moře a obsazením Bugíe (arab. Beja‡a), Oranu a Tripolisu se znovu otevřel tradiční velký trh Koruny aragonské v severní Africe. V roce 1511 byl rozhodnutím kortesů zakázán přechod stád přes obdělávané pozemky. Byl to pravý opak opatření přijatých v Kastilii. Aragonské království tvořilo v rámci reformismu Ferdinanda Katolického výjimku - politická a hospodářská izolace Aragonska (s krizí Středomoří a zostřením vnitřních problémů, spolu s nemožností expanze, kterou prožilo v rámci Koruny aragonské ve středověku) a neexistence menšiny schopné řídit zemi způsobily současný neúspěch krále i království, který se stal základem aragonských “nepokojů” 16. století (srov. Lacarda, Solano). Aragonská šlechta upevnila svou moc - králi se nepodařilo zavést k potlačení zločinnosti bratrstvo (hermandad) podobné kastilskému. Poddaní šlechty byli i nadále, až do doby zrušení privilegií (fueros) za Filipa V. v roce 1707, vystaveni právu špatného zacházení (ius maletractandi). Rozvíjela se však výroba sukna, hlavně v Zaragoze. O významu Valencie ve Španělsku Katolických králů jsme se již zmínili. Co se týče Mallorky, vážný konflikt mezi městem a venkovem z poloviny 15. století dále skrytě existoval a znovu vypukl v souvislosti se vzbouřením valencijských cechů (germanías) na počátku vlády Karla V. HOSPODÁŘSKÉ VZTAHY MEZI ŠPANĚLSKÝMI KRÁLOVSTVÍMI Vytvoření kastilsko-aragonské dynastické unie považovali obchodníci Koruny aragonské za vhodný moment k hospodářskému rozdělení poloostrova - vývoz textilií a výrobků ze železa, korálů a koření do Kastilie a dovoz vlny a obilnin z Mesety. Kastilie se tomuto plánu nebránila, avšak postavili se proti němu Janované, protivníci Koruny aragonské ve Středozemním moři a tradiční spojenci Kastilie. Kromě toho, monarchie začala brzy pociťovat potřebu hospodářské pomoci janovských bank. Kastilské kortesy, v nichž převládaly zájmy chovatelů dobytka, navíc odmítly uznat poddané Koruny aragonské jako rovnoprávné partnery na trzích v Medině del Campo. To do jisté míry vysvětluje, proč se oba směry poloostrovního hospodářství - atlantický a středomořský - vyvíjely odděleně až do konce 18. století. Do cesty hospodářské integrace v rámci poloostrova se postavili Janované a Mesta, sdružující chovatele ovcí. Rozhodujícím pojítkem mohla být Amerika. Nemůžeme se zde zabývat rozborem tzv. “vyloučení Aragonska”, které má vysvětlení politické (kastilsko-katalánský antagonismus a přání monarchie pokořit Katalánsko, což je romantický motiv) a vysvětlení z oblasti práva (Amerika jako výlučné vlastnictví Kastilie, ačkoliv podle teze profesora Manzana o spoluvlastnictví manželů by býval měl mít Ferdinand Aragonský a jeho poddaní právo na užívání poloviny všeho objeveného). Podle Jaime Vicense Vivese bylo “vyloučení” způsobeno požadavky merkantilistického monopolu, snahou vyřadit Katalánsko a přáním nevysílat do Ameriky šlechtice z Koruny aragonské, aby tam s nimi nepronikl odbojný duch. Naproti tomu F. Soldevila uveřejnil text žádosti města Barcelony o povolení přímého obchodu s Amerikou adresované Karlu V. (1522). To nutí revidovat myšlenku “vyřazení Katalánska”. (V roce 1643 vyslanec Katalánského knížectví v Münsteru José Fontanella trval na požadavku, aby Katalánci mohli volně obchodovat s Amerikou.) V každém případě však, jak shrnul sám Vicens, zahájil Karel V. v roce 1529 koloniální režim dosti volného charakteru a na kortesech v Monzónu roku 1542 přislíbil všem poddaným svých španělských království rovnost v obchodování s Amerikou. Roku 1566 však Filip II. uzavřel americký obchod všem “cizím národům” ve prospěch monopolu sevillských obchodníků. Toto opatření mohlo být vynuceno tlakem janovských bankéřů. MONARCHIE A CÍRKEV Již jsme se zmínili o podřízení španělské církve monarchii prostřednictvím královského patronátu. Katoličtí králové učinili z náboženství a z ustavení jednoty katolické víry prvořadý úkol státu. (“Stát je světským prostředkem ke spasení duší.”) Bulou papeže Sixta IV. byl vytvořen inkviziční tribunál. Nová inkvizice neměla nic společného s tou, jež byla za Jaime I. (Jakuba I.) zavedena v Koruně aragonské a která se původně zrodila v jižní Francii k likvidaci kacířství albigenských. Byla to kombinace církevní instituce se světskou mocí státu. Tribunál byl pod kontrolou Katolických králů. Zavedení nové inkvizice v Koruně aragonské se střetlo s odporem. Na námitky barcelonských radních Ferdinand Katolický odvětil: “Žádný důvod ani zájem, byť by byl jakkoliv velký či zjevný,” (bylo mu totiž řečeno, že “cizí království bohatnou a sílí současně s tím, jak se tato země vylidňuje” - narážka na odchod konvertitů), “nás nepřiměje k tomu, aby tato inkvizice zanikla.” V oblasti politické byla inkvizice jedinou institucí společnou všem královstvím španělské monarchie, v čele s jediným generálním inkvizitorem a jednou Radou - Radou nejvyšší a všeobecné inkvizice. Katoličtí králové věnovali značné úsilí reformě španělské církve a byli to do značné míry oni, kdo probudili hluboké duchovní zaujetí, jež španělským církevním představitelům umožnilo zaujmout význačné postavení v průběhu katolické reformace. REGENTSKÁ VLÁDA Isabela Katolická zemřela 25. listopadu 1504. Jako královna - vládkyně Kastilie jmenovala ve své závěti nástupkyní svou dceru Juanu, která se provdala za arcivévodu Filipa Habsburského. V případě, že by Juana - u níž se již projevily známky duševní choroby (Juana Šílená) - nebyla schopna vládnout, měl se až do doby plnoletosti jejího prvorozeného syna (budoucí Karel I.) regentské vlády ujmout Ferdinand. Ferdinand Katolický se skutečně chopil regentství v Kastilii a usiloval, jak se zmiňuje kronikář Zurita, “o posílení jednoty obou království”, tj. Kastilie a Aragonska. Avšak Filip Sličný, choť Juany, který měl oporu vysoké kastilské šlechty, se snažil získat regentskou vládu pro sebe a s pomocí svého otce, císaře Maxmiliána, vedl zahraniční politiku, která se stavěla proti expanzívní orientaci Španělska v Evropě nastoupené Katolickými králi. Jako reakci na tyto snahy podepsal Ferdinand roku 1505 smlouvu v Blois s Francouzi, jíž uzavřel jednak mír s Ludvíkem XII., jednak sňatek s jeho neteří, Germaine de Foix. Kdyby měl tento manželský pár dědice, měla se rozpadnout dynastická unie mezi Kastilií a Aragonskem. Tím si Ferdinand odcizil stoupence v Kastilii, ale jeden významný mu zůstal - kardinál Cisneros. Zdálo se, že jeden z pokusů o dohodu mezi Ferdinandem a jeho zetěm Filipem Sličným - smlouva ze Salamanky (24. listopadu 1505) - bude úspěšný: v Kastilii měli vládnout společně Juana a Filip jako králové a Ferdinand Katolický jako doživotní guvernér. Ale příchodem Juany a Filipa do Španělska v dubnu 1506 se vztahy mezi tchánem a zetěm vyostřily. Ferdinand, znepřátelený s vysokou šlechtou, se musel regentské vlády v Kastilii vzdát a stáhnout se do svých dědických království (Villafáfila, 27. června 1506). Avšak Filip Sličný zemřel 25. září téhož roku, v době, kdy se Ferdinand Katolický vydal do Království neapolského. V Kastilii se utvořila regentská rada v čele s kardinálem Cisnerosem, jenž požadoval návrat Katolického krále. Druhé regentské období Ferdinanda Katolického v Kastilii trvalo devět let (1507-1516), během nichž panovník zastával energickou zahraniční politiku, o které se ještě zmíníme, a připojením Navarry dále přispěl k budování poloostrovní jednoty. Nástupcem ve svých dědičných zemích jmenoval Ferdinand Katolický ve své závěti prvorozeného syna Juany Šílené a Filipa Sličného, svého vnuka Karla. Až do doby jeho příchodu do Španělska měl být regentem Ferdinandův levoboček Alfons Aragonský, arcibiskup zaragozský. Karel se stal rovněž dědicem Kastilie, v níž se až do příchodu nového krále ujal regentské vlády kardinál Cisneros. Během krátkého období své vlády pokračoval Cisneros v politice Katolického krále, podporoval panovnický autoritarismus a rozhodně se stavěl proti politické nestálosti vysoké španělské šlechty.   15 KULTURA   RENESANCE A HUMANISMUS Obecně se pojmy renesance a humanismus používají bez rozdílu k označení období trvajícího od poloviny patnáctého do druhé poloviny šestnáctého století, v němž se plně vyhranil duch moderního člověka. Pokud bychom chtěli pojmy více zpřesnit, odpovídá renesance oživení klasického, řecko-římského starověku a zahajuje v západní Evropě období novověku. Humanismus - intelektuální projev renesance hájící a stvrzující vše lidské - je současně pojmem užším i širším než renesance. Užším, pokud máme na mysli období renesance jako projev ideálu učenců a vzdělanců zaměřeného na studium jazyků, filosofie a vědy antického světa, s postupným rozvojem a zdůrazňováním rozumu jedince (renesanční humanismus). A širším, pokud vezmeme v úvahu, že každá historická doba, alespoň v západní Evropě, se považuje za představitelku humanismu. Dlouhou dobu se věřilo, že renesance a humanismus znamenaly v polovině 15. století prudký obrat v dějinách západní Evropy, že totiž po středověku - době temna - následovalo takřka bez přechodu období, charakterizované oživením antické kultury a objevením člověka a přírody. Jinými slovy, že došlo k převrácení hodnot ve vztahu k předcházejícímu období - že člověk, který za středověku umíral v tomto světě, aby dále žil v Bohu, se nyní snažil především užít tohoto světa, odsouvaje do pozadí své úvahy duchovní a náboženské. Toto pojetí je zcela chybné. Renesance a renesanční humanismus představují jednu fázi dějin západního světa, vyvolanou trvalou nespokojeností, neustálým hledáním charakteristickým pro evropskou kulturu. Období renesance, která se rozvíjela v polovině 15. století především v jižní Francii, Itálii a Flandrech a šířila se rychle po celé západní Evropě, se rodila pomalu s rozkvětem středověké městské kultury (od 11. a 12. století) a dosáhla svého vrcholu v první polovině 16. století humanismem Erasma Rotterdamského. To znamená, že mezi středověkem a renesancí, která stála na počátku novověku, nebyl prudký předěl, nýbrž pozvolný a logický přechod směrem k individualismu sledovatelný přinejmenším od 11. století. Renesanční individualismus se projevil v oblasti myšlení, politiky a hospodářství a vzápětí vyvolal rozvoj racionalismu, absolutismu a kapitalismu. To na jedné straně znamenalo rozdělení kultury, umocněné ještě specifickými projevy protestantismu, který popíral univerzálnost církve. Na druhé straně vědecký a technický pokrok, podmíněný oživením vědy, směřoval - prostřednictvím evropské expanze - k prosazení jednotné materiální kultury v celém světě. RENESANCE VE ŠPANĚLSKU Renesance ve Španělsku, připravená plodnými kontakty středomořské oblasti poloostrova s Itálií v období Alfonse V. Šlechetného (není náhodou, že se tisk rozšířil nejprve ve Valencii, Barceloně a Zaragoze), stejně jako vlivy burgundskými v Kastilii, rozkvetla za vlády Katolických králů, poznamenaná především kastilským duchem, prostřednictvím vynikajících osobností jakými byli kardinál Cisneros a jazykovědec Nebrija. Její nejvýznamnější rys spočíval v začlenění nových tendencí, které se zrodily na úsvitu evropského novověku, do nejčistších tradic křesťanského humanismu. To vysvětluje, proč byli hlavními pilíři španělské renesance vysocí církevní hodnostáři a proč ve Španělsku prakticky nedošlo k laicizaci kultury. Harmonická syntéza hispánské tradice a otevření se renesančním myšlenkám se projevila v radostném optimismu platereskního stylu, který vyjadřoval hlavní rysy doby a nalezl výraz nejen ve výtvarném umění, ale i v písemnictví. Uvedli jsme Cisnerose a Nebriju. Kardinál Francisco Jiménez de Cisneros, hlavní iniciátor počátku katolické reformace a přijetí západokřesťanského humanismu (chtěl přizvat Erasma k práci na mnohojazyčné Bibli a nabídl mu katedru na univerzitě v Alcalá de Henares), byl význačným mecenášem univerzity v Alcalá a kritického vydání Bible. Mnohojazyčná Bible vydaná v tomto městě byla jedním z nejreprezentativnějších děl španělského humanismu, v němž se harmonicky pojilo staré s novým, filologie s teologií, a v němž všechny výdobytky renesance stály ve službách křesťanství. Cisneros dal rovněž podnět k sepsání díla Philosophia Christi, jež vyvolalo velký ohlas v ostatní Evropě, a k publikaci výběru duchovních a náboženských textů, které napomohly k očištění náboženského myšlení. V roce 1492, roce objevení Ameriky, vydal jazykovědec Antonio Martínez de Cala, známější podle místa svého narození jako Antonio de Nebrija, svou Mluvnici kastilštiny (Gramática castellana). V předmluvě, věnované Isabele Katolické, “královně a paní Španělska a Indií”, Nebrija předpověděl brzké rozšíření kastilského jazyka a kultury: “Když si tak uvážím a promítnu před očima dávný věk všech věcí…, nalézám jednu věc a považuji ji za velmi jistou - že vždy byl jazyk průvodcem a druhem impéria.” KONTAKTY SE ZÁPADNÍM HUMANISMEM Za počátek přijímání západoevropského humanismu za vlády Katolických králů lze považovat okamžik, kdy se význační italští vzdělanci začali usazovat ve Španělsku (což bylo důkazem uznání španělské monarchie v Itálii). Jeho rozkvět pak nastává v době šíření erasmismu, na němž se podílela mladá generace učitelů z Alcalá. Mezi italskými vzdělanci, kteří působili u španělského dvora, byli například Antonio a Alessandro Geraldiniové, Pietro Mártir d’Anghiera a Lucio Marineo Sículo. Mnozí Španělé odešli do Říma, kde nasávali renesanční atmosféru u dvora Borgiů. Z Burgundska a Flander pocházeli někteří architekti a sochaři - Guasové, Coloniové, Egasové, Siloé, kteří spoluvytvářeli tzv. sloh Katolických králů. Vedle Nebrijy a Cisnerose vynikla v Kastilii početná skupina humanistů: Beatriz Galindová, učitelka Isabely Katolické, Arias Barbosa, velký hellénista, Juan de Vergara, překladatel Aristotela, právník Palacios Rubios, kronikáři Alonso de Palencia, Hernando de Pulgar, Diego de Valera, Andrés Bernáldez a další. Kartografie a nautika kvetly v Casa de Contratación v Seville. Obraťme pozornost ke Koruně aragonské - Ferdinand Katolický byl žákem humanisty Franciska Vidala de Noya. Kardinál Margarit ve svém díle Paralipomenon Hispaniae velebil Katolické krále za to, že sjednotili území bývalých římských provincií Zadní a Přední Hispánie. Barceloňan Jerónimo Pau, příbuzný papeže Alexandra VI., dal významný impuls rozvoji hellénistických studií. Hodné pozornosti jsou kontakty Alfonse Aragonského, arcibiskupa zaragozského, se stoupenci učení Ramóna Llulla v Paříži, stejně jako šíření jeho učení z Mallorky do Španělska (v roce 1503 vydal Ferdinand Katolický ve prospěch jeho doktríny privilegium). To usnadnilo první kontakty mezi univerzitami Kastilie a Koruny aragonské. Kromě univerzity v Alcalá de Henares (1508), o níž jsme se již zmínili, a významu, kterého nabývá univerzita v Salamance, byly v období Katolických králů založeny další univerzity a vysoké školy (Colegios Mayores), vybudované a udržované soukromníky. V roce 1483 byla založena Literární univerzita na Mallorce, přeměněná ve Všeobecné llullovské učení (Estudio General Luliano) poté, co Ferdinand Katolický uznal učení Ramóna Llulla. Roku 1500 byla bulou papeže Alexandra VI. Borgii založena Univerzita ve Valencii a roku 1505 Sevillská univerzita.   LITERATURA Vize filologa Nebrijy se splnila velice brzy. Kastilština převládla nad ostatními jazyky poloostrova, a potvrdila tak jednoznačnou převahu Kastilie v oblasti literatury. Až do období romantismu v 19. století byly velkými osobnostmi španělské literatury nejvýznamnější představitelé kastilského písemnictví. Literární užití kastilštiny se rychle šířilo v Galicii, Portugalsku, Valencii a Katalánsku a získalo převahu i mezi nejvyššími společenskými kruhy západní Evropy. Vytlačena byla teprve francouzským klasicismem ve druhé polovině 17. století. Vrcholným dílem platereskního stylu v literatuře je Celestina (1499) vytvořená bakalářem Fernandem de Rojas, bystrá analýza lidských vášní, která předznamenala pozdější tvorbu Cervantesovu a Shakespearovu. Zatímco v divadelní tvorbě zůstali Gómez Manrique a Lucas Fernández věrni tradici středověkého náboženského divadla, vyznačovaly Eklogy (Églogas) Juana del Enciny přechod k novým myšlenkám renesance. Sentimentální román vyvrcholil Vězením lásky (La cárcel del Amor) Diega de San Pedro. Na druhé straně byly v oblibě sbírky romancí - v této době vznikla většina skladeb s tematikou z maursko-španělského pohraničí, básní lyrických, nostalgických a formálně vytříbených. Zpracování Amadise Waleského (Amadís de Gaula) Garci-Rodríguezem de Montalvo (1482) znamenalo novou etapu vývoje rytířského románu, která trvala po celé 16. století. Hluboký tradicionalismus španělské renesance dal vzniknout jedinečným pozdním plodům této doby, jakými byly Sbírka romancí (Romancero) a rytířské romány, dychtivě čtené veškerým publikem západní Evropy. VÝTVARNÉ UMĚNÍ Fakt, že se renesanční Španělsko za vlády Katolických králů otevřelo Evropě, se projevil především v oblasti výtvarného umění. Za Ferdinanda a Isabely se totiž nerealizoval žádný významný umělecký počin, který by nebyl spjat se jmény cizinců. V architektuře vznikl kombinací pozdní španělské gotiky, mudéjarského stylu a vlivu germánské oblasti styl, nazývaný sloh Katolických králů, v němž se spojila gotická tradice s nordickýcm realismem a španělským smyslem pro barokní přebujelost. Nejvýznamnějšími památkami tohoto období jsou kartuziánský klášter v Miraflores, kaple nejvyššího vojenského velitele (condestable) v katedrále v Burgosu, koleje sv. Pavla (San Pablo) a sv. Řehoře (San Gregorio) ve Valladolidu a klášter sv. Jana Králů (San Juan de los Reyes) v Toledu. Zatím v Aragonsku přetrvávala mudéjarská tradice (obnova katedrály v Zaragoze) a v Katalánsku a Valencii levantská gotika (kaple sv. Jiří v paláci Generality v Barceloně, burza ve Valencii), která se projevila také na Sicílii, Sardinii a na vzdáleném Rhodu. Koncem 15. století se v architektuře objevil styl italské renesance, zčásti vlivem rodiny Mendozů a architekta Lorenza Vázqueze (palác v Cogolludu, kolej sv. Kříže ve Valladolidu). Záhy vystřídala sloh Katolických králů hispanizovaná renesance, styl zvaný platereskní, pojmenovaný podle toho, že do architektury transponoval umění stříbrotepců - plateros. Jeho největším představitelem byl stavitel Alonso de Covarrubias. Kastilský platereskní styl, podobně jako ve stejné době manuelovský sloh v Portugalsku, symbolizuje radost, s níž se Iberský poloostrov vydal do světa na počátku 16. století. Také v sochařství se projevil rozhodující vliv zahraničí. Gil de Siloé vytvořil velkolepé oltáře v kartuziánském klášteře v Miraflores a v kondestablově kapli v katedrále v Burgosu s okázalostí typickou pro gotickou tradici. Přechod k renesančnímu sochařství byl patrný v díle valencijského sochaře Damiána Formenta, Florenťana Domenika Fancelliho a burgundského sochaře Filipa Bigarnyho, kteří připravili půdu pro velké španělské mistry působící za vlády Karla I. - Bartolomé Ordóneze a Alonsa Berruguete. Podobné vlivy jsou patrné i v malířství, jež v této době představoval především Pedro Berruguete (Autodafé, Modlitba v zahradě Getsemanské). Co se týče hudby, cizí vlivy se takřka vůbec neprojevily v kastilské polyfonické písni. Jak upozorňuje monsignor H. Anglés, španělští skladatelé doby Katolických králů znali i provozovali techniku Flámů, ale záhy, ve snaze vytvořit jednodušší repertoár bližší španělskému duchu, se od této techniky odklonili a vytvořili repertoár vysloveně národní. Tento izolacionistický postup písňových polyfonistů kontrastoval s tvůrci církevní polyfonické hudby, kteří se přizpůsobili duchu dobové hudby evropské. Palácový zpěvník (Cancionero musical del Palacio) obsahoval bohatou sbírku kastilských dvorských písní doby Katolických králů. Tyto skladby byly provozovány také na velkých šlechtických dvorech.   16 ZAHRANIČNÍ POLITIKA   ŠPANĚLSKO, EVROPSKÁ VELMOC Dynastické spojení mezi královstvími Kastilie a Aragonska mělo významný důsledek pro zahraniční politiku - napříště Španělsko na poli mezinárodních vztahů projevovalo jednotným hlasem jednotnou vůli. Počínaje rokem 1479 mohli Katoličtí králové sledovat jeden základní cíl - završit iberskou jednotu dobytím Granady, posledního zbytku maurského panství ve Španělsku, vytvořit podmínky pro začlenění Portugalska a současně vyřešit konflikty plynoucí z kastilské a portugalské expanze podél atlantického pobřeží Afriky, dále připravit připojení Navarry a znovu získat hrabství Roussillonské (Rosellón) a Cerdanské (Cerdana, Cerdagna), jež Juan II. Aragonský postoupil Francii za katalánské revoluce. Katoličtí králové nešetřili silami, aby dosáhli těchto cílů, a jestliže nakonec neuspěli v otázce Portugalska, nebylo tomu jejich vinou. V politice směřující za hranice poloostrova se zcela ztotožnili s diplomatickými tradicemi Koruny aragonské ve Středomoří. Od 13. století narážela katalánsko-aragonská politika otevřeně na zájmy Francie. Boj o panství v západním Středomoří mezi rodem Anjou na jedné straně a Katalánci a Aragonci na straně druhé, počínaje dobytím Sicílie Pedrem III. Velikým, určoval příští expanzi Koruny aragonské. V průběhu katalánské revoluce z poloviny 15. století zavedl Juan II. Aragonský systém spojenectví, který - upevněn za vlády Katolických králů - představoval evropskou politiku španělského impéria v 16. a 17. století. Hlavní linie této politiky, mající zadržet Francii, se opíraly o Anglii, Habsburskou říši a Flandry. Jejím přímým dědicem bylo císařství Karla I. Podíl Kastilie na uskutečňování mezinárodní politiky Katolických králů spočíval hlavně v expanzi podél západních břehů Afriky, která vyvrcholila vytvořením říše zahrnující území v Západní a Východní Indii a přítomností v oblastech Severního moře, od stoleté války úzce spjatou s obchodem s vlnou. Snaha o expanzi do Středomoří vysvětluje, proč byla zvláštní pozornost věnována boji s osmanskou říší. Ferdinand Katolický usiloval o uzavření všeobecného míru mezi křesťanskými panovníky, který by umožnil jednotný postup proti nevěřícím. Měl v úmyslu dobýt Alexandrii a proměnit ve skutečnost svůj titul vévody athénského a neopatrijského podmaněním Řecka. Tím by byly Itálie a veškeré pobřeží západního Středomoří chráněny před případnými útoky Turků. A naopak, Mauři v Africe by přišli o možnost turecké podpory. Plody dynastického spojení mezi Kastilií a Aragonskem se nevyčerpaly úsilím o dosažení jednoty na poloostrově, ani nastolením španělské hegemonie v Evropě jako důsledku politiky v oblasti Středomoří. V roce 1492 objevil Kolumbus Ameriku a Španělsko se ujalo úlohy uvést evropskou renesanční kulturu, prodchnutou skutečným misijním duchem, do zemí Nového světa. Tím byly položeny základy španělské světové nadvlády.   SNAHA O SJEDNOCENÍ POLOOSTROVA Granada Spojení Koruny kastilské a aragonské umožnilo Kastilii osvobodit se od hrozby, kterou na její východní hranici představovalo aragonské nepřátelství od války dvou Pedrů (kastilského krále Pedra I. Krutého a aragonského krále Pedra IV. Okázalého) ve 14. století. Nyní mohla Kastilie počítat s pomocí Koruny aragonské i při definitivním střetnutí s islámskou mocí ve Španělsku. Válka granadská trvala jedenáct let (1481-1492), během nichž Katoličtí králové využívali jak zbraní, tak diplomacie. V letech 1481-1486 se zmocnili západní a v letech 1486-1489 východní části Království granadského. Mauři byli zatlačeni do Granady a jejího okolí a do oblasti Alpujarras. Katoličtí králové pak 2. ledna 1492 vstoupili slavnostně do Alhambry. Království granadské tak bylo připojeno ke Koruně kastilské. Portugalsko Po podmanění Granady se - z bezpečnostního hlediska - měl nejbližším cílem stát nástup v severní Africe a vytvoření jednoho nebo několika států s mudéjarským obyvatelstvem podřízeným Kastilii. Tomu však bránily platné smlouvy s Portugalskem (smlouva z Alcáćovasu z roku 1479), podle nichž Katoličtí králové, náhradou za své právo na panství na Kanárských ostrovech, uznali portugalské nároky na africké pobřeží, včetně království Fez a území Guineje, na Azorské ostrovy, Madeiru a ostrovy Zeleného mysu (Cabo Verde). Africká otázka mohla být tedy položena v souvislosti s daleko širším cílem - rozšířením kastilsko-aragonské dynastické jednoty o Portugalsko. Tomuto zájmu podřídili Katoličtí králové svou sňatkovou politiku. V roce 1490 provdali svou nejstarší dceru Isabelu za Alfonse Portugalského. Ten však příštího roku zemřel a Isabela se vdala za svého švagra Manuela Šťastného. Smrtí jediného mužského potomka Katolických králů - Juana (1497) - se jeho sestra, královna Isabela Portugalská, stala rovněž dědičkou Koruny kastilské a aragonské, i když jen na krátkou dobu, neboť zemřela ještě téhož roku při porodu syna Miguela, který byl po dobu dvou let dědicem všech tří korun na poloostrově. Avšak jeho smrt překazila velké plány. Už v roce 1500 se Manuel Šťastný oženil s další dcerou Katolických králů, Marií. Španělské dědictví však již nemělo připadnout potomkům z tohoto manželství, neboť o pět let dříve druhá dcera španělských monarchů, Juana, uzavřela sňatek s arcivévodou rakouským Filipem Sličným. Juana zprostředkovala španělské dědictví svému synu Karlovi (pozdější Karel I.). Kanárské ostrovy V souladu s ustanoveními smlouvy z Alcáćovasu dali Katoličtí králové impuls ke conquistě Kanárských ostrovů, která byla dokončena kolem roku 1500. Ostrovy byly podrobeny a christianizovány, smíšená manželství napomohla rasovému sjednocení. Byl zaveden kastilský správní systém a inkvizice, území bylo rozděleno mezi dobyvatele a některé místní obyvatele z těch, kteří přispěli k přičlenění souostroví ke Kastilii. Navarra a hrabství Roussillonské a Cerdaňské Tato území, ležící na opačných koncích Pyrenejí, měla dvojí význam - jejich připojením se mělo dovršit sjednocení poloostrova a měla se posílit španělská bezpečnost na hranicích s Francií. Připomeňme si, že v období pozdního středověku Navarra navázala s Francií úzký vztah, aby se vyhnula tlaku Kastilie a Aragonska. Naproti tomu hrabství Roussillonské a Cerdanské postoupil Francii Juan II. Aragonský během katalánské revoluce. Níže se zmíníme o anexi Navarry, k níž došlo až v roce 1512, v okamžiku, kdy bylo možné využít španělsko-fracouzského soupeření v Itálii. Ale Katoličtí králové měli navarrský problém na mysli od samého začátku. Již v roce 1481 plánovali sňatek své dcery Juany s Františkem Navarrským, hrabětem de Foix, zvaným Febo (Phoebus), ten však zakrátko nato zemřel. Potom uvažovali o sňatku svého prvorozeného syna, infanta Juana, s navarrskou princeznou Kateřinou, ale předstihla je Francie, neboť Kateřina se provdala za Jeana d’Albret. Ferdinandovi Katolickému se bez válečného konfliktu podařilo dosáhnout toho, že mu francouzský Karel VIII. vrátil hrabství Roussillonské a Cerdanské (barcelonská smlouva z roku 1493). Francouzský král se tímto způsobem snažil uvolnit si ruce pro svou italskou politiku. Kromě Portugalska (iberské sjednocení z roku 1580 bylo pozdním úspěchem, kterého nebylo možné dosáhnout dříve) dospěli Katoličtí králové k cíli na cestě vedoucí k jednotě poloostrova. Vzhledem k momentální mezinárodní situaci se otvíraly dvě možnosti. Konec války o Granadu (1492) uvolnil vojenský potenciál španělských království v okamžiku, kdy Karel VIII. znovu nastolil italskou otázku. Conquista a christianizace Kanárských ostrovů - svou strategickou polohou mezi Španělskem a Novým světem - do značné míry usnadnila španělskou expanzi do Ameriky. DOBYTÍ NEAPOLE Karel VIII. vpadl roku 1494 do Itálie v čele početného vojska. Záminkou mu byla podpora neapolské větve rodu Anjou, která byla v otevřeném konfliktu s králem Ferrantem I. (levobočkem Alfonse Šlechetného). V únoru následujícího roku obsadili Francouzi Neapol. Znovu ožilo staré nepřátelství mezi Anjouovci a aragonskou dynastií v Itálii a ve Středomoří, které nyní přerostlo ve španělsko-francouzský zápas. V odpověď na plány Karla VIII. sjednotil Ferdinand Katolický v tzv. Benátské lize síly Říma, Benátek, Janova, Milánska, Španělska, Habsburské říše a Anglie. Francouzský panovník se musel dát na ústup a otevřít si cestu silou ve Fornovu (1495). Základní spojenectví Benátské ligy byla brzy stvrzena i uzavřením manželských svazků. V letech 1496-1497 se slavil sňatek Juany a Juana, dětí Katolických králů, s potomky císaře Maxmiliána, Filipem Sličným a Markétou Rakouskou. Kateřina, mladší dcera španělského královského páru, se roku 1501 provdala za Arthura, prince waleského, a po jeho smrti za jeho bratra, Jindřicha VIII. Následník Karla VIII., Ludvík XII., znovu nastolil italský problém. Jeho prvním cílem bylo zmocnit se vévodství milánského jako nutného odrazového můstku pro pokus o novou výpravu proti Neapoli. Vítězství u Novary nad švýcarskými žoldnéři Ludovica il Mora přineslo Ludvíku XII. nadvládu nad Milánskem (1500). Tento úspěch Francouzů vedl k tomu, že Katoličtí králové, rozhodnutí zachránit Sicílii, uzavřeli s francouzským panovníkem smlouvu o rozdělení Království neapolského (tajná smlouva z Granady, 1500). Výsledkem bylo, že se obě vojska zmocnila Neapolska. Brzy však nastaly neshody týkající se vymezení hranic obou zón. Španělské vojsko pod velením Gonzala Fernándeze de Córdoba, Velkého kapitána, porazilo Francouze v několika bitvách (u Seminary, Cerignoly, Gaety, Garellana), které mu zajistily panství nad celým Královstvím neapolským. Ferdinand Katolický stvrdil toto vítězství i na poli diplomatickém - Francie uznala španělské panství nad Neapolskem příměřím v Lyonu a následující smlouvou z Blois (12. října 1505), podepsanou při příležitosti uzavření manželského svazku mezi Ferdinandem, vdovci po Isabele Kastilské, a Germainou de Foix, neteří Ludvíka XII. POLITIKA FERDINANDA KATOLICKÉHO VE STŘEDOMOŘÍ A AFRICE Léta 1505 až 1516 byla vrcholným obdobím mezinárodní politiky Ferdinanda Katolického, která se pohybovala mezi oběma opačnými body středomořské oblasti. Jak vyplývá z instrukcí daných vyslanci v Římě Vichovi, bylo hlavní Ferdinandovou starostí uzavření míru mezi křesťany a boj proti nevěřícím (Afrika, osmanská říše), zatímco se současně snažil upevnit svou pozici v Itálii a paralyzovat Francii, aby mohl anektovat Navarru. Španělská expanze v západním Středomoří směřovala k nadvládě nad severní Afrikou a v důsledku toho znovu nastolovala otázku portugalsko-španělských vztahů. V tom sehrávalo úlohu několik důvodů - prodloužení reconquisty, křížová výprava proti nevěřícím, bezpečnost Iberského poloostrova a nadvláda ve Středozemním moři. Dobytí Afriky mělo sloužit jako velké kleště, jež by se uzavřely na severu (Andalusie) a na západě (Kanárské ostrovy). Operace na severu byly spjaty s následujícími zeměpisnými jmény - Melilla, Mazalquivir, Cazaza, Vélez de la Gomera, Orán, Bugía (arab. Beja‡a) nebo Tripolis. Operace na západě se jmény Santa Cruz de Mar Pequena, Bu-Tata, San Miguel de Saca nebo mys Agüer. Otevření cesty do Ameriky a naléhavé potřeby evropské politiky znemožnily urychlit plán na dobytí Afriky. Expanze do západní Afriky, nutná pro zajištění bezpečnosti Kanárských ostrovů, byla označena za neúspěšnou - a navíc velice pomíjivou - politiku. Smlouva z Tordesillasu z roku 1494 (týkající se skutečného rozdělení Afriky mezi Španělskem a Portugalskem) odsunula otázku západní Afriky na pozdější dobu, aby se Melilla a Cazaza ve Středozemním moři mohly stát součástí Království tremecénského (podle alžírského města Tlemcen, jež bylo po roce 1510 podřízeno Španělsku), a tudíž Kastilie. A v roce 1509 ve španělsko-portugalské smlouvě ze Sintry se Ferdinand Katolický zcela vzdal nároku na atlantickou Afriku, náhradou za to, aby se skalnatý ostrov Vélez de la Gomera mohl stát rozhodujícím strategickým bodem v bezpečnostním systému západního Středomoří. Osamocena, jako přízračná pevnost, zůstala na nehostinném africkém pobřeží proti Kanárským ostrovům poslední věž v Santa Cruz de Mar Pequeňa. Naproti tomu měla expanze do středomořské Afriky pozitivní výsledky. Kromě Melilly (1497) byly dobyty Mazalquivir (1505), Penón de Vélez de la Gomera (1508), Oran, Bugía (Beja‡a) a Tripolis (1509-1510) a byl podmaněn Alžír. Na těchto územních výdobytcích se významným způsobem podílel kardinál Cisneros. Co se týče východního Středomoří, Ferdinand Katolický uvažoval o uspořádání velké křížové výpravy, která by mu umožnila získat nadvládu nad Egyptem, Řeckem a Palestinou. Zabýval se přípravami a snažil se najít spojence - papeže Julia II., císaře Maxmiliána, Benátky -, ale podnik nakonec nerealizoval. Ve středním Středomoří - Itálii - usiloval Ferdinand Katolický o získání co největších výhod spojených s panstvím na jihu Apeninského poloostrova. Spolu s Francií, papežem a císařem vytvořil Cambraiskou ligu (1508) s cílem zastavit konečně benátskou rozpínavost v Itálii. O tři roky později vytvořil spolu s Juliem II., císařem Maxmiliánem a anglickým Jindřichem VIII. mocnou protifrancouzskou koalici (Svatá liga, později Liga mechelnská - Liga de Malinas), jež i navzdory porážce u Ravenny dokázala vypudit Francouze z Milánska (1512). V této fázi španělsko-francouzského boje dosáhl Katolický král připojení Navarry - vojsko pod velením vévody z Alby se zmocnilo pyrenejského království a vyhnalo z něj jeho vlastní vladaře, Kateřinu a Jeana d’Albret. Ke konci panování Ferdinanda Katolického byla v Itálii obnovena rovnováha mezi španělskou nadvládou na jihu, francouzskou na severu a vlivem papežské moci a moci Benátek. Nový francouzský král František I. dosáhl znovuobsazení Milánska v bitvě u Marignana (1515). O rok později potvrdila toto vítězství španělsko-francouzská smlouva z Noyonu i ve sféře diplomatické. Rovnováha v Itálii trvala až do bitvy u Pavie (1525), kterou Ferdinandův nástupce Karel I. získal nadvládu v Itálii. OBJEVENÍ AMERIKY Prvořadým cílem období velkých zeměpisných objevů bylo dosažení Indie. Obyvatelé Iberského poloostrova, Španělé a Portugalci, se přesvědčivě postavili do čela tohoto úsilí. Přitom se opírali o rozmanité starší zkušenosti - o tradici kartografie Středozemního moře pěstované na Mallorce a o objevy Portugalců, Andalusanů a Kastilců v Atlantském oceánu. Portugalci zahájili své pronikání do Indie východní cestou - plavbou podél afrických břehů, jež vyvrcholilo roku 1486, kdy Bartolomeu Dias dosáhl mysu Dobré naděje. Roku 1498 připlulo loďstvo Vasco da Gamy do Kalikutu (Indie). Španělsko se snažilo dosáhnout stejného cíle cestou západní a výsledkem toho se stalo definitivní objevení amerického kontinentu a Tichého oceánu, které při cestě na západ tvořily zeměpisnou překážku mezi Atlantikem a pobřežím Asie. Nemůžeme se zde zabývat rozborem četných problémů, které byly spjaty s osobností a plány Kryštofa Kolumba. Po romantickém pojetí, jež objeviteli přisuzovalo za vlast snad všechny evropské země, následovalo období pozitivismu, kdy se janovský původ Kolumbův zdál téměř nesporný. Dnes proti janovské tezi stojí další nezanedbatelné předpoklady. Kolumbus totiž mohl být pokřtěný Žid z Mallorky, který v době katalánské revoluce bojoval proti Juanu II. Aragonskému a který musel změnit své jméno (Cristoforo Colombo namísto Joan Colom), aby se zbavil své minulosti. Konec konců, na vlasti objevitele příliš nezáleží. Podstatné je to, že celá záležitost objevení byla ryze španělská. Chtěl se Kolumbus skutečně dostat do Indie, do Asie, cestou na západ, na základě dobových poznatků, podle nichž měla být právě cesta přímo na západ kratší? V tom by tkvěl Kolumbův vědecký omyl, avšak skvěle vyvážený objevením Ameriky. Nebo snad chtěl naopak doplout k zemím, které možná on a pravděpodobně i jiní námořníci spatřili daleko na západě v Atlantickém oceánu? Kolumbus sám zemřel v přesvědční, že dospěl do Indie, a netušil, že jde o nový svět, jiný než asijský. Naproti tomu, v textu smlouvy ze Santa Fé podepsané Katolickými králi a Kryštofem Kolumbem ze dne 3. dubna 1492 bylo jasně řečeno, že to, co panovníci Kolumbovi nabízeli, bylo “v odměnu za to, co objevil v mořích-oceánech, i za cestu, kterou má nyní s pomocí Boží do nich vykonat”. Existovalo tedy snad nějaké dřívější objevení před objevem oficiálním ze dne 12. října 1492? Po období plaveb uskutečněných ve Středozemním moři se Kolumbus kolem roku 1477 dostal do styku s okruhem plavců z Lisabonu a Madeiry. Uskutečnil řadu plaveb v Atlantickém oceánu a v Severním moři a současně uzrával jeho projekt, který však u lisabonského dvora nebyl přijat. Proto se rozhodl zkusit štěstí ve Španělsku. Jednání byla zdlouhavá a obtížná, až se nakonec Jejich Královské Výsosti rozhodly prostřednictvím již citované smlouvy ze Santa Fe ujmout celého podniku. Malá Kolumbova flotila - tři karavely se stovkou mužů posádky (mezi nimi námořníci z Palosu - bratři Pinzónové - a kartograf Juan de la Cosa, rodák ze Santanderu) - vyplula z přístavu Palos dne 3. srpna 1492. Kolumbus a jeho muži sledovali směr pasátů (a tato cesta se v budoucnu stala přirozenou spojnicí mezi metropolí a americkými koloniemi) a po zastávce na Kanárských ostrovech se dotkli amerického kontinentu v oblasti ostrovů Karibského moře - Guanahaní neboli San Salvador, Kuba neboli Juana, Haití, to jest Espanola (kde Kolumbus zanechal posádku v pevnosti Navidad). Do Evropy se pak vrátili přes Azorské souostroví a Lisabon. Katoličtí králové přijali Kolumba v Barceloně. Objevitel začlenil území, která nalezl, do světa svých představ - zmíněné ostrovy považoval za ostrovy u východního pobřeží Asie (Cipango, to znamená Japonsko) a dokonce za pevninu asijského kontinentu (Quinsay Marka Pola). Panovníci měli ihned zájem na získání právních záruk nad územími objevenými v “Indiích”. To souviselo opět s problémem španělsko-portugalských vztahů. Bula Inter Caetera papeže Alexandra VI. přiznala Španělům právo na země ležící sto mil na západ od Azor nebo od Zeleného mysu (1493). Následující smlouva z Tordesillasu (7. června 1494) stvrdila rozdělení světa na dvě polokoule - východní byla portugalská a západní španělská. Demarkační linie mezi oběma byla stanovena na 370 mil na západ od Kapverdských ostrovů. “ZÁPADNÍ A VÝCHODNÍ INDIE” ZA VLÁDY KATOLICKÝCH KRÁLŮ Kolumbus uskutečnil další tři plavby, během nichž rozšířil své objevy v oblasti Antil - Malé Antily, Jamajka, Portoriko, východní pobřeží Střední Ameriky - a setrvával u své původní myšlenky, že skutečně dospěl do Indie. Avšak jeho současníci si uvědomili, že se jedná o jiná území než východoasijská. Na jedné straně plavba Vasco da Gamy do Indie v roce 1498 a na druhé tzv. menší plavby Španělů po Karibské oblasti a podél severního pobřeží Jižní Ameriky (Ojeda, Bastidas, Nicuesa, Vespucci, 1498-1509) rozptýlily veškeré pochybnosti. Jednoznačné uznání Kolumbova omylu vešlo ve známost už roku 1507, kdy německý kosmograf Martin Waldseemüller ve svém díle Cosmographiae Introductio pojednal o čtvrtém dílu světa, který nespravedlivě pojmenoval Amerika na počest Florenťana Ameriga Vespucciho, který se tak stal duchovním otcem Nového světa. Roku 1513 překročil Vasco Núnez de Balboa Panamskou šíji a objevil Jižní moře (Tichý oceán). Tím bylo dokázáno, že mezi Atlantickým oceánem a Indií směrem na západ leží jednak další kontinent (Amerika), jednak další moře (Tichý oceán), a to prakticky ve stejné době, kdy Portugalci dospěli východní cestou k Ostrovům koření. Bezprostředně začalo hledání průlivu, který by spojoval oba oceány, Atlantický s Tichým, na jihu Ameriky (ztroskotání výpravy Juana Díaze de Solís v ústí La Platy). Úspěch slavil teprve Fernao de Magalhaes, když roku 1520, již za vlády Karla I., objevil průliv, nesoucí poté jeho jméno. Dnes je zcela nepochybné, že první Kolumbova plavba měla ryze obchodní charakter. Jejím cílem bylo nalézt novou obchodní cestu do asijských zemí a získat přístup k trhům s kořením. Jejím výsledkem bylo nalezení nových zemí a ponechání hrstky mužů v pevnosti Navidad jako základu budoucí obchodní stanice, faktorie. Tuto obchodní síť budoval Kolumbus za své druhé plavby. Avšak konflikty mezi admirálem a skupinou Španělů usazených na Antilách vedly k tomu, že Kolumbův plán byl roku 1499 zmařen zvláštním vyslancem Katolických králů, Franciskem de Bobadillou. Prostřednictvím svých guvernérů zahájila koruna novou etapu kolonizace. Výprava Nicoláse de Ovando (1502) se stala počátkem osídlení Antil, počátkem španělské říše v Americe a počátkem účasti španělského národa na kolonizačním úsilí. Na druhé straně, objevné výpravy směrem k Ostrovům koření vyvrcholily již zmíněnou plavbou Magalhaesovou. Správou amerických záležitostí byli pověřeni biskup Juan Rodríguez de Fonseca a sekretář Lope de Conchillos. Roku 1503 byla v Seville vytvořena burza, zvaná Casa de Contratación. Rada pro Indie začala fungovat teprve na počátku vlády Karla I. Španělští kolonisté na Antilách získali příděly Indiánů (repartimientos - instituce podobná kastilské středověké encomiendě), těžili zlato a pokoušeli se o pěstování cukrové třtiny. První výsledky byly otřesné - obtíže, které doprovázejí každý akulturační proces, a zlořády encomenderů způsobily alarmující pokles indiánského obyvatelstva. Jedinou nadějí bylo objevení nových území, k němuž záhy došlo za mexické výpravy Hernánd Cortése. Antily začaly znovu vzkvétat až mnohem později - s rozšiřujícími se plantážemi cukrové třtiny. Svévolné chování kolonistů vyvolalo jedinečnou ochrannou odezvu u dominikánů, již severoamerický historik Lewis Hanke označil jako španělský boj za spravedlnost v průběhu dobývání Ameriky. V předvánoční neděli roku 1511 měl dominikánský mnich Antonio de Montesinos revoluční kázání na ostrově Espanola. Jeho kázání na téma biblického textu o hlasu volajícího na poušti se stalo prvním voláním na obranu lidské svobody v Novém světě. Jeho následovníkem se stal od roku 1515 další dominikán - bývalý encomendero, který se z morálních důvodů vzdal svých Indiánů - Bartolomé de las Casas. Král svolal radu teologů a vyhlásil tzv. Zákony z Burgosu (1512), které byly prvním pokusem o právní ochranu Indiánů. Po smrti Ferdinanda Katolického vyslal kardinál Cisneros, regent Kastilie, tři mnichy řádu jeronymitů jako své zmocněnce na Antily. Krátké období jejich působení se vyznačovalo jistým uvolněním. Za nového panovníka, Karla I., byly ukončeny počáteční pokusy o vytvoření nového politického a kulturního celku - “španělských Indií”, prvního (a v mnoha směrech modelového) koloniálního systému novodobých dějin.   OBDOBÍ ŠPANĚLSKÉ HEGEMONIE (1517 - 1621)   Tři generace reprezentované vládou prvních Habsburků, Karla I. (1517-1556), Filipa II. (1556-1598) a Filipa III. (1598-1621), znamenaly VRCHOLNÉ OBDOBÍ španělských dějin charakterizované nadvládou Španělska ve světě. Její základy byly položeny sňatkovou politikou Katolických králů, díky níž se v osobě Karla I. spojilo dědictví španělské, burgundské a habsburské. Posledně jmenované s sebou navíc neslo i císařský titul. V polovině 16. století byla završena první etapa conquisty v Americe - Španělsko vládlo většině Nového světa. Španělská nadvláda v 16. století byla podpořena růstem počtu obyvatel a hospodářským vzestupem, které naopak přinášely jistou sociální rovnováhu. Naproti tomu rostoucí závazky v oblasti mezinárodní politiky brzy přesáhly skutečné možnosti země. Úsilí na tomto poli v daném období, vzhledem k vedoucí úloze ve světě, vyžadovalo maximální koncentraci duchovních sil a velké oběti ekonomické, které nahrazovaly nerovnováhu mezi materiálními prostředky a vytčenými a splněnými cíli. Trojí vláda a trojí poměr vztahu k Evropě: otevření světového impéria Karla I. (od roku 1519, kdy byl zvolen císařem, znám též jako Karel V.), ústup španělské říše Filipa II. a pacifismus, doplněný nefungující dynastickou hegemonií Filipa III., které doprovázely tři projevy na poli kultury: erasmismus (plodné kontakty se západoevropským humanismem, který se snažil o překonání dobové náboženské a ideové krize prostřednictvím dialogu ve - zmařené - naději na opětné sjednocení křesťanů), novoscholastické myšlení (filosofická a teologická doktrína, na níž byla založena protireformace v době náboženských válek) a baroko (charakteristické vyjádření různých odstínů hispánské duše v literatuře a umění); tři fáze všeobecného hospodářského rozvoje: rozkvět za Karla I., první krize za Filipa II. a zvrat ve vývoji - od růstu k depresi - za Filipa III.; a další tři fáze ve vývoji a fungování konstitučního uspořádání španělské monarchie: normální stav za Karla I., první trhliny za Filipa II. a projevy krize za Filipa III. Rozhodujícím faktorem, který ovlivnil vývoj Španělska v 16. století, byla náboženská krize, jež vyvolala rozštěpění Evropy na dva bloky - katolický a protestantský. Za vlády Karla I. se věřilo v možnost překonat pomocí dialogu nesrovnalosti mezi katolíky a protestanty a docílit opětovného sjednocení křesťanů v lůně reformované církve. Avšak úsilí císaře a erasmovského humanismu ztroskotalo na radikalizaci postojů. Protestantismus byl uzpůsoben kapitalistickému a buržoaznímu způsobu myšlení v učení francouzského reformátora Kalvína, zatímco katolicismus sjednocoval křesťanskou tradici s výdobytky humanismu v díle Španěla Ignáce z Loyoly. Tridentský koncil, zahájený roku 1545 s nadějí dosáhnout vytouženého sjednocení křesťanstva, byl ukončen roku 1563, když už se propast stala nepřekonatelnou a vypukly náboženské války. To potvrzovalo nezdar světové říše Karla I., jejíž integrační, nadnárodní charakter (“evropská jednota”) byl na druhé straně neslučitelný s růstem renesančního individualismu, projevujícího se náboženským štěpením (od “svobodného zkoumání” biblických textů věřícími - a následného náboženského subjektivismu - po národní protestantské církve) a politickým individualismem (suverénní a navzájem nezávislé národy). Za náboženských válek druhé poloviny 16. století se Filip II. stáhl do španělské pevnosti, aby potom - vzhledem ke svému hegemonickému postavení - zaujal místo v čele katolického bloku, zatímco intelektuálové pěstující novoscholastiku podněcovali katolickou reformaci. Roku 1580 došlo v důsledku příznivých okolností (smrt portugalského krále Sebastiána v boji proti muslimům v severní Africe) ke sjednocení Iberského poloostrova přičleněním Portugalska ke koruně Filipa II. Toto datum - rok 1580 - znamenalo vrchol španělského světového panství. Avšak po jeho dosažení nastal sestup. Roku 1598, kdy zemřel Filip II., už se zřetelně projevila únava. Náboženské války skončily nerozhodně. Nový panovník, Filip III., se snažil využít poslední možnosti, jíž v atmosféře mírového soužití, únavy a úniku z krize, hlásané v celé západní Evropě první barokní generací, byla dynastická hegemonie. Úsilí vyvinuté Španělskem 16. století vyžadovalo přirozeně vnitřní jednotu, s postupným vyloučením neoficiálních prvků. Kastilský nacionalismus, stojící v protikladu k císařskému rozmachu Karla I., utrpěl porážkou komunerů. Ohniska erasmismu a reformace byla umlčena inkvizicí, jež měla za úkol bdít nad každou snahou po odchylce, zatímco důkazy o čistotě krve vyvolávaly pocity pýchy mezi starými křesťany. Potřeba stmelit řady a čelit kalvinismu způsobila v letech 1568-1580 přijetí řady opatření Filipem II., jejichž cílem bylo zabezpečit ideovou nepropustnost země. Tento fakt však vedl k prohloubení rozdílů mezi Španělskem a zbytkem západní Evropy formované více či méně kritickým duchem renesance a protestantskou reformací. V letech 1609-1614 využil Filip III. míru se zahraničními mocnostmi k vypuzení morisků. Toto opatření mělo vážné demografické a ekonomické důsledky pro Korunu aragonskou a nakonec stvrdilo jasnou převahu Kastilie ve Španělsku 17. století.   17 HOSPODÁŘSKÝ, DEMOGRAFICKÝ A SOCIÁLNÍ VÝVOJ   OD RŮSTU K POKLESU Všeobecně řečeno, bylo 16. století v celé západní Evropě obdobím hospodářského vývoje, který byl provázen tzv. cenovou revolucí. Ve Španělsku se růst - fáze A v terminologii užívané odborníky - opíral o oživení za vlády Katolických králů. Začal se jasně projevovat po roce 1516 a trval po celé 16. století. Jak jsme již uvedli, první polovina 16. století (doba Karla I.) byla obdobím rozkvětu, zatímco druhá polovina (vláda Filipa II.) se již vyznačovala příznaky úpadku s opakujícími se krizemi. První léta 17. století, za vlády Filipa III., byla obdobím zlomu ve vývoji, přechodem od vzestupu k poklesu, tedy zahájením fáze B, charakteristické pro hospodářskou krizi 17. století. Severoamerický ekonom Hamilton formuloval finanční důvody cenové revoluce 16. století tak, že stanovil vztah mezi růstem cen a americkými drahými kovy, jež plynuly do Španělska. Vzhledem ke španělskému monopolu na drahé kovy pocházející z Ameriky byl růst cen v ostatní Evropě pozdější a méně výrazný než ve Španělsku. Sám Hamilton soudí, že růst kapitalismu v 16. století je třeba přičítat nepoměru mezi vysokými cenami a nízkými mzdami, který podnikatelům umožnil akumulovat kapitál a znovu investovat. V případě Španělska, ačkoliv se mzdy opožďovaly za vývojem cen, rozdíl nebyl takový, aby umožnil nástup kapitalismu. Tím byla vyjádřena jedna z klasických příčin hospodářského zaostávání poloostrova. S použitím Hamiltonových údajů rozvinul roku 1930 anglický ekonom J. M. Keynes svou teorii o inflaci zisků (rozdíl mezi prodejními cenami a celkovými náklady na výrobu), kterou postavil do protikladu k inflaci výnosů (např. pozemkové renty), a představil tak dvě základní teze: jednak o příslušném vztahu mezi obdobími inflace a deflace zisků s obdobími růstu a úpadku země, jednak o existenci úzkého vztahu mezi výší inflačních zisků a mírou kapitalistické akumulace. Hamilton doložil, že španělské mzdy - vyšší než v zahraničí - zavinily nižší hospodářskou úroveň Španělska. Je třeba vzít v úvahu, že Hamiltonova i Keynesova interpretace byly pesimistické, neboť obě vycházely z neslučitelnosti zájmů podnikatelů a zaměstnanců, akumulace zisků na straně jedné a reálných mezd na straně druhé. Jejich výklad považoval opožďování růstu mezd za méně škodlivou cestu k získání finančních prostředků nutných pro hospodářský růst a obětování pracujících jako nutné zlo ve prospěch celé společnosti. Hamilton tak s konkrétním odkazem na Španělsko uvedl, že “úpadek nastal v 16. století, v okamžiku, kdy se mzdy zvýšily nad úroveň cen”. Tyto teze byly v nedávné době podrobeny kritice. Bylo zjištěno, že v peněžní oblasti je kvantitativní teorie (zvyšující se množství obíhajících peněz způsobuje odpovídající růst cen) platná jen v dobách, kdy nedochází k významným hospodářským změnám. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že peníze nikdy neobíhají uvnitř systému, pokud nejsou přitahovány výrobou. Proto tedy zjevný růst výroby ve Španělsku 16. století vysvětluje příliv drahých kovů z Ameriky, stejně jako růst počtu obyvatel (nadbytek spotřebitelů) přispěl k růstu cen. Kromě toho mohli podnikatelé zvyšovat své zisky zaváděním technických zdokonalení, aniž by museli snižovat reálné mzdy. V případě Španělska by se skutečný dosah zvýšení cen musel poměřovat vzhledem k pozemkové rentě, neboť se jednalo o společnost založenou na zemědělské výrobě (P. Vilar). Zmíněné kritiky vrcholí výhradami anglických ekonomů Phelpse Browna a Hopkinsové, kteří na základě srovnání reálných mezd zedníků ve Španělsku (Valencii), Anglii a Francii doložili neopodstatněnost tvrzení, podle něhož by hospodářská situace španělského zaměstance v době inflačního 16. století byla příznivější než jeho zahraničních kolegů. Dokonce se zdá, že v určitých obdobích na tom byl obyvatel poloostrova hůře než zaměstanec za Pyrenejemi. Tak je vahou vlastních argumentů negováno snad nejčastější vysvětlení hospodářského zaostávání Španělska v době rozvíjejícího se kapitalismu (J. Nadal). Tato protikladná hodnocení (založená ve velké míře na tom, jak konstatuje Nadal, že “Hamiltonovo dílo, jež mělo být mezníkem, se stalo cílem”) jsou důkazem nedostatečnosti dnešních poznatků. V každém případě (s výjimkou několika desetiletí v první polovině 16. století, kdy Španělsko skutečně akumulovalo dík tomu, že v Novém světě prodávalo více, než jinde kupovalo - P. Vilar) se zdá být evidentní, že ve španělské ekonomice převládala spotřeba nad výrobou. A možnosti spotřebního hospodářství jsou dočasné - jsou výsledkem šťastné konjunktury, kterou historie vytváří, aby ji posléze zničila. To vše se jasně projevilo na významu obou Kastilií v průběhu 16. století, v jejich zahraničních aktivitách, v otázkách chápaných jako nejdůležitějších a dokonce i ve významu hlavních měst Kastilie (a monarchie). Jak zdůraznil B. Bennassar, v první polovině století byl vývoj událostí příznivý pro Valladolid - v letech 1400-1560 se kortesy v tomto městě shromáždily třiadvacetkrát, zatímco v Toledu, jež zaujímalo druhé místo, jen třináctkrát. Po roce 1561 - s výjimkou několika let za Filipa III. (vliv připojení Portugalska a oživení zemědělství v důsledku vyhnání morisků z Granady) - přestal být Valladolid hlavním městem a nahradil jej Madrid a El Escorial. A opravdu, s růstem významu Sevilly (a Ameriky) se těžiště monarchie - v době kalvinistické reformace v Evropě - přesunulo zřetelně k jihu: Madrid byl stejně vzdálen od Sevilly i Lareda, od břehů Atlantiku obrácených k Americe, i od těch, od nichž se vyplouvalo do Flander. Převaha Valladolidu pocházela z dob reconquisty, reprezentované Starou Kastilií. Přenesením hlavního města do Madridu vzrostl význam Nové Kastilie a Andalusie, což souviselo s rostoucím významem Ameriky a hrozícím tureckým nebezpečím ve Středomoří. Věnujme nyní v krátkosti pozornost třem již zmíněným etapám: rozkvětu za Karla I., prvním příznakům krize za Filipa II. a přechodu od fáze A k fázi B za Filipa III. V rámci růstové tendence 16. století se doba Karla I., přesněji léta 1516-1562, vyznačovala rychlým růstem s průměrným ročním přírůstkem 2,8 procenta. Naproti tomu v letech 1562-1600 (Filip II.) byl růst mírnější - 1,3 procenta ročně. Kolem roku 1516 vyvolaly první výsledky kolonizace Antil fázi rozkvětu, o níž jsme se zmínili. Na strmém růstu cen, který trval až do roku 1530, se podílely: povstání komunerů a vzbouřených cechů (germanías), poklad Aztéků a pozdější zásilky zlata pocházející z Mexika a Nové Granady, ale i poptávka po výrobcích na domácím a americkém trhu. Po překonání jistého poklesu v letech 1530-1540, se v období let 1540-1562 urychlila růstová tendence, která vyvolala podstatný hospodářský rozkvět země. Za vlády Filipa II. se růst zmírnil a hospodářský rozkvět už byl poznamenán jistými slabinami - státními bankroty (v letech 1557, 1575 a 1597), nutností dovozu obilovin z jiných evropských zemí k zmírnění hladomoru, projevy průmyslové a obchodní krize. V letech 1600-1610, za vlády Filipa III., došlo k přechodu od fáze A k fázi B: začaly klesat ceny i výměna s Amerikou a současně se rozběhla inflace. Španělské hospodářství se postupně dostávalo na šikmou plochu krize 17. století. Je třeba si uvědomit, že v případě Valencie a Katalánska probíhal vývoj opačně, to znamená, že růst byl větší v druhé polovině století, za vlády Filipa II., než za Karla I. (Karla V.) DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ Vyjdeme-li z údajů uvedených dříve - v souvislosti s obyvatelstvem Španělska za vlády Katolických králů - došlo v průběhu 16. století ke značnému nárůstu obyvatelstva - asi o 15 procent. Zaokrouhleně bylo na konci 16. století obyvatelstvo poloostrova rozloženo následujícím způsobem: Koruna kastilská n2_b5z 7 500 000 obyvatel Koruna aragonská n2_b5z 1 250 000 obyvatel Království navarrské n2_b5z 150 000 obyvatel Království portugalské n2_b5z 1 300 000 obyvatel Celkem n2_b5z 10 200 000 obyvatel Na přelomu 16. a 17. století začal demografický pokles, jasně patrný po epidemii let 1599-1600. V průběhu 17. století ztratilo Španělsko kolem 25 procent svého obyvatelstva a teprve na konci století vstoupilo opět do fáze oživení. Hospodářský rozkvět za Karla I. nastal v době největšího demografického růstu v 16. století v Kastilii. Po roce 1570 způsobilo povstání v Nizozemí a zpřetrhání obchodní a finanční osy Medina del Campo-Bilbao-Antverpy značný pokles obyvatelstva kastilských měst. V Koruně aragonské nastal opačný proces: nová hospodářská osa španělské monarchie, Barcelona-Janov, založená po pádu předchozí, se pozitivně odrazila v demografickém růstu, který trval až do prvního desetiletí následujícího století. V otázce vnitřních migrací je třeba zdůraznit přitažlivost, již měla andaluská oblast (vzhledem ke svému monopolu v obchodě s Amerikou) zvláště pro Kastilce, Extremaduřany a Galicijce, dále pak rozptýlení granadských morisků po Kastilii a osídlení Granadského království obyvateli pocházejícími ze severu a středu poloostrova (po povstání morisků v Granadě v letech 1568-1570) a vnitřní pohyb v Království aragonském a valencijském v důsledku vypuzení morisků (1609-1614). Na znovuosídlení těchto území se podíleli Kastilci, Katalánci a Francouzi. Značný byl i pohyb Katalánců z hor směrem k pobřeží Katalánského hrabství. Co se týče vnějších migrací, je třeba se zmínit o hromadném odchodu Španělů do Ameriky - do poloviny 16. století okolo 150 000 osob, o vypuzení morisků - okolo 300 000 osob, z nich asi 200 000 z Koruny aragonské - a o zvýšeném počtu vojáků a úředníků zapojených do zahraničních akcí španělské monarchie. Tento demografický úbytek byl zčásti kompenzován usazováním cizinců ve Španělsku, zvláště Janovanů (od velkých bankéřů-věřitelů Koruny po obchodníky více či méně spjaté s obchodem s Amerikou) a Francouzů (kteří na konci 16. století představovali 20 procent obyvatel Katalánska). Demografie poloostrova zlatého věku se vyznačovala dvěma rysy, které ji silně odlišují od doby současné: větší význam Mesety, kde bylo umístěno politické centrum spolu s rozhodujícím potenciálem hospodářským a lidským, a směřování vnitřních migrací k jihu. Od 18. století se pak už nadále uplatňoval stav známý ze současnosti - oddělení politického centra od lidského a hospodářského potenciálu (situovaného v okrajových oblastech poloostrova) a vnitřní migrace směřující na sever Španělska. ZDROJE BOHATSTVÍ Rozvoj zemědělství, chovu dobytka, výroby a obchodu tohoto období sledoval v hrubých rysech rytmus vyznačený třemi fázemi zmíněného hospodářského vývoje. Velká poptávka ze strany amerických kolonistů vyvolala značný rozkvět zemědělství. Šlechtici, držitelé půdy, zainteresovaní na co největší produkci, usilovali o nahrazení starých feudálních práv smlouvami o dočasném pronájmu a se zisky v hotovosti. Měšťanské vrstvy se podílely na zemědělském podnikání prostřednictvím hypoték na zemědělskou půdu. V obou případech šlo o jasný projev racionalismu v hospodářství, který měl původ v renesanci. Pokud trvala velká poptávka v Americe, šlo vše dobře - rolník zhodnotil svou úrodu a bez větších problémů platil pachtovné a úroky z hypoték. Ale když došlo k devalvaci zemědělských produktů, z větší části v důsledku samozásobování španělské Ameriky, rolník nebyl schopen plnit své závazky. To vedlo k transakcím s pozemky, jež přispěly ke koncentraci pozemkového majetku. Na úpadku zemědělství od druhé poloviny 16. století se podílely i další faktory: vliv růstu cen na náklady v zemědělství, který způsoboval nerovnováhu mezi výnosem a náklady na výrobu, se svými logickými důsledky - znehodnocením pozemkového majetku a úbytkem rolníků, a dále pevně stanovené ceny obilovin, které zvýhodňovaly spotřebitele na úkor výrobce. Od roku 1570 začaly ceny zemědělských produktů dosahovat cen řemeslných výrobků a dokonce je převyšovat - hlad, zvláště v oblastech vzdálených moři, byl čím dále častější. Vyhnání morisků na počátku 17. století mělo katastrofální a trvalé důsledky v Království valencijském a aragonském. Dolní Andalusie, díky Seville a jejímu obchodu, byla v té době krize uchráněna. Za to vděčila do značné míry tomu, že pěstování vinné révy a olivovníku (projev kapitalistického zemědělství) se v povodí řeky Guadalquiviru rozšiřovalo. Spjatost oleje a vína s cenami běžnými v průmyslové výrobě, vyššími než v zemědělství, vysvětluje rozmach vinic v Jerezu a olivových hájů v Jaénu. V Granadě a Valencii bylo na vzestupu pěstování morušovníku (výroba hedvábí). K hospodářskému rozkvětu Valencie přispělo pěstování rýže a vinné révy. Chov dobytka založený na střídání pastvišť, organizovaný mocnou Mestou, získal další privilegia. Historik Julius Klein, zabývající se touto problematikou, a Ramón Carande, historik bankéřů Karla I., potvrdili vzájemný vztah mezi stěhováním stád a zlatým věkem španělského impéria a naopak mezi zánikem Mesty a úpadkem monarchie patrným od konce 16. století. Při studiu vlády Katolických králů jsme se již zmínili o protikladu mezi chovem dobytka a latifundiem na jedné straně a ostatními hospodářskými odvětvími Kastilie na straně druhé. Výroba sukna, vzhledem k dostatku suroviny (vlny) a rostoucí poptávce na americkém trhu, se rozvíjela v první polovině 16. století, hlavně v Segovii, Toledu, Córdobě, Seville a Cuence, podobně jako v Zaragoze, Barceloně, Valencii a Perpignanu. Méně rozšířené bylo naproti tomu spřádání rostlinných vláken. V Granadě a Valencii vzkvétalo hedvábnictví. Značný byl rozvoj koželužské výroby, která zpracovávala vyhlášené americké kůže. Rostla produkce v loděnicích, jak v Atlantickém oceánu (Andalusie a Baskicko), tak ve Středozemním moři (Katalánsko), která do velké míry zavinila odlesňování poloostrova. Tehdy se zrodilo vyhlášené hutnictví v Baskicku, zatímco slévačské pece v katalánských Pyrenejích začínaly upadat vzhledem k vývozu surového železa do Francie. Co se týče obchodu, vyvážela se především vlna, sůl, olej, košenila, železo a zpracovaná kůže (hlavně marokén). Předmětem dovozu byly jemné látky, papír, liturgické knihy, obilí, ryby, železářské zboží. V hrubých rysech odpovídala struktura španělského zahraničního obchodu čtyřem vyhraněným oblastem. “Na východě byly země Koruny aragonské s vlastní a nezávislou ekonomikou, spjaté s hospodářstvím Středomoří, velmi odlišným od atlantického. Jejich nejvýznamnějším centrem byla Valencie. Na jihovýchodě oblast alicantsko-murcijská, kudy přes přístavy Cartagena a Alicante proudila do oblasti Středomoří vlna z Cuency a Toleda a kudy přicházely italské řemeslné výrobky určené královskému dvoru. Na jihozápadě oblast andaluská, kde města jako Sevilla, Granada, Cádiz a Málaga představovala pevnou baštu Kastilie na této straně Atlantiku a centrum obchodu s Amerikou, který spočíval v uplatnění spotřebních předmětů v Americe za vysoké ceny a v snadném získávání peněz. A na severu Stará Kastilie, ústící do oblasti kantaberské, reprezentovaná městy Valladolid, Burgos a Bilbao.” (J. Vicens Vives) Za vlády prvních tří Habsburků vzrostl význam amerického zlata a stříbra přicházejícího do Španělska. S výjimkou dolů v Huancavélice, kde se v 18. století těžila rtuť, Koruna nikdy neobhospodařovala americké doly ve vlastní režii, ale vyžadovala podíl z těžby, stanovený na 20 procent, tzv. quinto. Během tří století následujících po objevení Ameriky získávalo Španělsko 83 až 87 procent drahých kovů, které se z Ameriky dostaly do Evropy. Zde je několik údajů pro toto období: Léta Celkem (v milionech pesos po 450 maravedí) 1516-1520 1 1541-1545 4,9 1551-1555 9,8 1566-1570 14,1 1581-1585 29,3 1596-1600 34,4   Velké množství drahých kovů Španělskem pouze prošlo, jak uvádí Ramón Carande, neboť ve skutečnosti bylo použito na financování evropské zahraniční politiku. MĚNOVÝ SYSTÉM V souboru kovových peněz španělských království tohoto období jsou zastoupeny následující měny: a) Zlatá. Escudo (neboli corona), jehož váze a ryzosti se brzy přizpůsobily jednotlivé měny království Koruny aragonské. Filip II. razil escudy, dublony (doblones) a dvoudublony (dobles doblones), Filip III. escudo, dublon a osmiescudovou unci (onza de ocho escudos). V Katalánsku se ve zlatě razily mince v hodnotě třiceti solidů (sueldos), zvané treintines. V Aragonsku se zlaté mince, kromě jedné ražby Filipa II., razit přestaly. Naopak Valencie a Mallorka razily ve zlatě značné množství mincí. b) Stříbrná. Stříbrný reál a jeho násobky ražené za Katolických králů, obzvláště osmireál, předchůdce pesa nebo dura, představoval základ měnového systému v období vlády Habsburků. Za Filipa II. byl již osmireál (real de a ocho) charakteristickou španělskou mincí, mající hodnotu 272 maravedí. Mince s nižší hodnotou představovaly čtyřreál (real de a cuatro), dvoureál (real de a dos), reál (sencillo) a půlreál (medio real). Pod kastilským vlivem se razily mince s hodnotou dvojnásobku a čtyřnásobku reálu ve Valencii a na Mallorce a v hodnotě čtyřreálu a desetireálu v Aragonsku. V Katalánsku, kde obíhalo velké množství kastilského stříbra, se razil tradiční croat, odpovídající ve skutečné měně jednomu solidu (sou). c) Měděná. Tuto měnu reprezentovaly především čtyrák (cuarto) a měďák (ochavo, zvaný též calderilla), tzn. drobné mince v hodnotě čtyř a osmi maravedí. Je třeba se zmínit rovněž o početních penězích, tj. peněžních jednotkách, jimiž se vyjadřovala hodnota proplacená skutečně raženými penězi. V Kastilii byl jednotkou početních peněz maravedí, v Koruně aragonské denár (diner), solidus (sou) a libra (lliura), s následujícím vztahem: 1 libra = 20 solidů, 1 solidus = 12 denárů, a tudíž 1 libra = 240 denárů. Tento poměr byl neměnný. Naproti tomu se podstatně měnilo jeho vyjádření ve skutečných penězích. Do roku 1598, kdy za Filipa III. začala měnová politika sklouzávat po nakloněné rovině inflace, bylo skutečné ohodnocení jednotlivých měn ve španělských královstvích vyjádřeno oficiálním přepočtem dochovaným mezi dokumenty v simancaském archivu. Vzhledem k tomu, že podle něho měla libra hodnotu 312 maravedí v Katalánsku, 340 v Aragonsku a 397 ve Valencii, je možné uvést následující poměr vyjádřený v početních jednotkách: Katalánsko: 1 denár = 1,30 maravedí Aragonsko: 1 denár = 1,42 maravedí Valencie: 1 denár = 1,65 maravedí   Na základě toho lze stanovit tento poměr:   HODNOTA MINCÍ V JEDNOTLIVÝCH KRÁLOVSTVÍCH ŠPANĚLSKÉ MONARCHIE Skutečné peníze Početní peníze   Kastilie Katalánsko Aragonsko Valencie   maravedí denár denár denár ZLATO:   Escudo 350 269 246 212 Dublon 700 538 492 424 Půlunce 1400 1076 984 848 Unce 2800 2152 1968 1656 reintines 468 360 - - STŘÍBRO   Osmireál 272 208 192 160 Čtyřreál 136 104 96 80 Dvoureál 68 52 48 40 Reál 34 26 24 20 Půlreál 17 13 12 10 Croat 26 20 - - MĚĎ   Čtyrák 4 3,1 2,8 2,4 Měďák 8 6,2 5,6 2,4 SPOLEČENSKÉ MYŠLENÍ Španělská šlechta si vzala poučení z lekce, kterou jí udělili Katoličtí králové. Podržela si svá práva v oblasti jurisdikce a své společenské a hospodářské postavení, avšak v nejvyšších politických sférách řízení země se sotva odvažovala postavit proti vůli panovníků. Spolupracovala s nimi v době, kdy žezlo bylo v rukou silných osobností (Karel I., Filip II.), a byla připravena nést přímou odpovědnost související s vládou, pokud ji panovníci - v důsledku svého nezájmu - dali k tomu prostor (vláda královských favoritů počínaje Filipem III.). Karel I. stvrdil královský absolutismus vůči šlechtě tím, že omezil šlechtickou hierarchii zavedením kategorie grandů a dalších šlechtických titulů, jejichž nositelé představovali šlechtickou elitu země. Další dvě skutečnosti ještě více posílily její převahu - jednak povstání komunerů a cechů (germanías), v jejichž důsledku si šlechtická oligarchie zajistila výsadní mocenské postavení až do konce habsburské éry v roce 1700, jednak cenová revoluce, se zhodnocením jejích latifundií pronajatých v období rozkvětu zemědělské výroby. Od 16. století se navíc vytvářela nová panství prostřednictvím prodeje královských poddaných a královských pozemků, s prvořadým cílem naplnit zchudlou královskou pokladnu. Rytíři (caballeros) a hidalgové představovali nižší šlechtické kategorie. Postavení rytířů se ve srovnání s předcházejícími obdobími takřka nezměnilo. Titul hidalga byl vyhrazen pro nižší šlechtu, která neměla jurisdikční práva a která disponovala omezenými ekonomickými prostředky. Jako smírná oběť drahého živobytí v době cenové revoluce lpěla na svých erbech - na své bídné hrdosti - a z ní vzešel velice častý představitel zahálčivého a hladového hidalga, věčného prosebníka a čekatele u ministrů a vysokých úředníků, zesměšněného dobovou literaturou. Církevní stav byl z hlediska původu svých členů skutečnou “společností”, v níž spojeni společnými transcendentálními zájmy žili vedle sebe aristokraté jako Terezie Ježíšova a plebejci jako Jan z Kříže. V době, jíž se věnujeme, tvořilo tento stav asi 150 000 osob, které disponovaly přibližně polovinou důchodů země (asi pět milionů dukátů). Jak se vyjádřil J. Vicens Vives, španělská církev 16. a 17. století uskutečnila syntézu nádhery habsburské dynastie a demokratizujícího ducha lidu. Pohybujíc se v oblasti asketismu a mysticismu, náboženských aktivit a duchovních objevů, symbolizovala myšlení země v době náboženské krize 16. století. A současně v období výrazných společenských přehrad znamenala významné pouto lidské solidarity. Starost o chudé, projevy křesťanského soucitu, jimiž se vyznačuje protireformace, nabývaly ve Španělsku pozoruhodných forem. Na druhé straně, evropská problematika 16. století, jež za náboženských válek podřídila španělské zájmy věci katolicismu, logicky posílila jak postavení kléru v zemi, tak jeho identifikaci se záměry státu. V tomto ohledu je velice příznačný příklad vévody z Lermy, vůdčí osobnosti šlechtické oligarchie a koncem svého života kněze a kardinála, stejně jako katalánských biskupů ve funkci místokrálů. Kastilské měšťanstvo zahájilo v první polovině 16. století svůj vzestup přes ránu, kterou pro něj znamenalo spojenectví monarchie a šlechty po skončení válek komunerů a valencijských a mallorských cechů, zatímco v Katalánsku došlo k jeho rozkvětu ve druhé polovině 16. století, když se začala uplatňovat hospodářská osa španělské monarchie Barcelona-Janov. Obecně řečeno, po rozkvětu 16. století měšťan buď zkrachoval v důsledku zvýšení cen, nebo usiloval o povýšení do šlechtického stavu a zanechání obchodu, s vědomím toho, že “žít jinak než z renty, není hodno urozených”. Jednalo se o jev typický pro celou oblast Středomoří, jenž Braudel označil jako “zradu, kterou buržoazie připravila sama sobě”. Dobová literatura zesměšnila bláznivé úsilí vynaložené na získání titulu don. To vše odráželo životní způsob založený na feudálním ideálu, který předpokládal obětovat budoucnost současnému prospěchu tím, že se bohatství okamžitě spotřebovává (v protikladu k buržoaznímu ideálu, který podřizoval přítomnost budoucnosti formou investic). Cellorigo tento šlechtický ideál, vlastní širokým vrstvám habsburského Španělska, vyjádřil slavným výrokem: “Společenství lidí, šťastných, že žijí mimo přirozený pořádek.” Situace lidových vrstev, řemeslníků a zemědělců (práce byla povolená hanba - “mechanická, nízká a hanebná řemesla”, která zabraňovala vzestupu na společenském žebříčku), se vyvíjela v souladu s hospodářským rozvojem: (relativní) prosperita v první polovině století a zhoršení po roce 1550, oběti cenové revoluce se stále klesající reálnou mzdou a oběti nepřiměřených daňových povinností. To vysvětluje prohlubující se chudobu prostých obyvatel, která vyvolávala negativní společenské jevy: žebrotu, tuláctví a banditismus, představující jeden z nejvážnějších společenských problémů v celé oblasti Středomoří. Ve Španělsku se projevil především v pyrenejské části Katalánska, sužované kromě domorodých tlup také vpády hugenotů z přilehlých krajů Francie (Midi). Věnujme stručnou pozornost okrajovým společenským skupinám - konvertitům a moriskům - a otrokům. Počínaje politickou změnou za Filipa II., následující po krizi z let 1568-1570 (dále se o ní ještě zmíníme), byli všichni konvertité, kteří nedokázali zahladit svůj původ, uzavřeni v kruhu, který se nelítostně svíral. Nejnesmiřitelnější zastánci principu “čistoty krve” ve státní správě byli rádci pocházející z vyšších škol-kolejí (Colegios Mayores), na rozdíl od univerzit, jež prokázaly svůj liberalismus. Co se týče vlivu konvertitů na život ve Španělsku, podle América Castra “byla výlučnost katolického Španělska obdobou maurského či židovského hermetismu”. Sánchez Albornoz se domnívá, že židovský problém vyvolal zásadní reakci - antibiózu -, tím, že podnítil náboženskou přecitlivělost a vedl ke zdůraznění bojovného katolicismu mezi starými křesťany. Moriskové - asi 400 000 osob, z nichž přibližně 300 000 opustilo Španělsko na základě nařízení Filipa III. - tvořili kompaktní menšinu usazenou hlavně v Andalusii (po povstání v Alpujarrasu tam zůstala asi polovina, tj. 80 000, zatímco zbývajících 80 000 bylo rozptýleno na území obou Kastilií a Extremadury) a v zemích Koruny aragonské (140 000 ve Valencii, 60 000 v Aragonsku a 4000 v Katalánsku), kde tvořili 20 procent z celkového počtu obyvatelstva. V Koruně aragonské byli moriskové rolníky a poddanými šlechty. V ostatních částech Španělska naopak - jak se vyjádřil sv. Juan de Ribera - “byli volní a svobodní”, jako řemeslníci, podomní obchodníci, vozkové. Počet otroků odhaduje Antonio Domínguez Ortiz na 100 000 osob na konci 16. století (vrcholné období otrokářství ve Španělsku), polovina z nich žila v Andalusii a zbytek ve východní a centrální části země (hlavně u dvora v Madridu a Valladolidu) a v Galicii. Jenom v Baskicku se otroci nevyskytovali. Jejich cena se tehdy obvykle pohybovala okolo sta dukátů.   18 HABSBURSKÝ STÁT   VÝVOJ ŠPANĚLSKÉ MONARCHIE Konstituční uspořádání španělské monarchie zavedené Katolickými králi, přetrvávalo i v 16. a 17. století. V roce 1580, kdy bylo připojeno Portugalsko ke Koruně Filipa II., se týž systém rozšířil i do Království lusitánského. Portugalsko se tak stalo dalším královstvím připojeným ke Koruně španělské, byť si zachovalo svá vlastní specifika. Za vlády prvních tří Habsburků byly zavedeny některé reformy zaměřené k posílení královského abslolutismu. Spočívaly především v zavedení pluralitního systému Rad - územních a správních, kterých bylo celkem dvanáct - a v omezení kompetencí kortesů, zvláště v Koruně kastilské. Za Karla I., který byl současně nástupcem své matky doni Juany (Kastilie) i děděčka z matčiny strany, Ferdinanda Katolického (Aragón), byl zaveden jednotný systém administrativy v někdejších královstvích, aniž by tím byla omezena jejich autonomie. Od té doby tedy existovaly společné orgány a instituce: jediný kancléř, jedna Státní rada, jedna Rada pro vojenské záležitosti, jeden generální guvernér. Vedoucí pozici získala Rada pro Kastilii, neboť hájila jednotící stanoviska, a její předsedající se stal nositelem titulu generálního guvernéra. V letech 1520-1524 vznikla Rada pro Indie. Roku 1555 byla vytvořena Rada pro Itálii, jež spravovala španělská území na Apeninském poloostrově, která tím byla vyňata z jurisdikce Rady pro Aragonsko. Tak se dostala pod kastilský vliv tradiční sféra katalánsko-aragonská ve Středomoří a současně Habsburkové zrušili spojenectví mezi Korunou aragonskou a Benátkami (jež se obnovilo až u Lepanta) a nahradili je spojenectvím s Janovem, tradičním soupeřem Katalánska. Rada pro Portugalsko vznikla roku 1582 a Rada pro Flandry v roce 1588. Státní rada v čele s panovníkem zajišťovala jednotu Koruny, rozdělené mezi jednotlivé územní Rady. Po povstání komunerů ztrácely kastilské kortesy jako opoziční instituce postupně na významu. Roku 1538 vyloučil Karel I. (Karel V.) z kastilských kortesů šlechtice a duchovní. O několik let později žádaly kortesy ve Valladolidu, aby “to, co bylo rozhodnuto v kortesech, nebylo odvoláno jinak, než v kortesech”. Král však odpověděl, že “v této záležitosti bude učiněno tak, jak nejlépe odpovídá našim zájmům”. V ostatních královstvích si však kortesy podržely většinu svých kompetencí. Monarchistický absolutismus se takřka nesetkal s obtížemi v Koruně kastilské, zatímco ve zbývajících španělských královstvích se trvale dostával do konfliktu s místními zákonnými bariérami. Panovníci, absolutističtí v Kastilii, byli tedy pouze “konstitučními” v Koruně aragonské a v Portugalsku. Je zřejmé, že konstituční režim Katolických králů, který ovládal španělskou monarchii i za vlády Habsburků, měl podléhat postupné aktualizaci prostřednictvím paralelního vývoje jednotlivých království, která tvořila její součást. Panovníci byli těmto jinak samostatným královstvím společní a byli považováni za plně “národní” ve všech částech monarchie, což předpokládalo nepřetržitý vývoj veřejného práva v každém království. Avšak věci se vyvíjely jinak vzhledem k faktické a jednoznačné hegemonii Kastilie, jež se obzvláště vystupňovala v důsledku kolonizace Ameriky. Vývoj směřující k jednotě pod vedením Kastilie - tj. podřízení právního, institucionálního řádu faktickému pořádku - znamenal: a) konstituční vývoj “francouzského” typu (absolutní centralizovaná monarchie), b) “naturalizaci” panovníka v Kastilii a jeho nepřítomnost v ostatních královstvích, spravovaných místokráli považovanými za “stálé nejvyšší úředníky” (teze Jesúse Lalinde, odborníka na toto téma), což předpokládalo zarazit vývoj veřejného práva v nekastilských královstvích, c) střet mezi dynamickou silou absolutní monarchie, pojící se s Kastilií, a statickou, obrannou silou nekastilských království. První řešení bylo propagováno komunery (jejich sympatie s Portugalskem a obdiv Ferdinanda Katolického byly evidentní) a skupinou erasmistů kolem knížete z Éboli a Antonia Péreze a projevilo se ve snaze znovu oživit systém někdejších práv a výsad (neoforalismo) v době Karla II. a nalézt místo v habsburském programu (austracismo) za válek o dědictví španělské. V polovině 16. století se jeho teoretikem stal valencijský humanista F. Furió Ceriol v díle Knížecí rada a rádci (Consejo y consejeros del príncipe, 1559). Naproti tomu druhé řešení vycházelo z programu vévody z Alby a “konzervativního” křídla, jež se chopilo mocenských pozic po krizi roku 1568, a zvláště pak z Olivaresova kastilského nacionalismu. Nakonec se po úpadku v polovině 17. století prosadilo Filipovým vítězstvím v otázce následnictví a zavedením nového pořádku. S ohledem na uvedené faktory lze vývoj španělského státu charakterizovat následujícím způsobem: a) přirozený rozvoj konstitučního režimu Katolických králů (co se týče vztahů mezi jednotlivými královstvími) v první polovině 16. století (za Karla I.), b) první šrámy tohoto režimu za vlády Filipa II., počínaje politickou změnou z let 1568-1570, c) krize konstitučního režimu od počátku 17. století za Filipa III., d) dramatický střet za Filipa IV., e) pokus “aktualizovat” konstituční režim Katolických králů prostřednictvím neoforalismu za Karla II. KRIZE A POLITICKÉ ZMĚNY První tři zmíněné fáze odpovídají sledované době. Jejich paralelismus se třemi postoji vůči Evropě, které jsme vymezili již dříve (světové impérium za Karla I., španělské impérium za Filipa II., mírové soužití za Filipa III.), se třemi kulturními postoji (erasmismus, novoscholastika, baroko) a třemi aspekty hospodářského rozvoje (rozkvět, první krize a přechod k úpadku) je zřejmý. Na druhé straně je třeba si uvědomit následující vztah: vnější tlak se rovná vnitřní jednota, tzn. znásobené úsilí v zahraniční politice a následný tlak odpůrců proti Španělsku, postupná likvidace domácí opozice a vytvoření jednotné vnitřní fronty, nezbytné pro další boj na mezinárodním poli. To se odrazilo v odklonu od tolerantních stanovisek erasmismu doby Karla I. a v převaze nesnášenlivosti od doby politické změny, která byla zahájena krizí z roku 1568 a završena o deset let později procesem s Antoniem Pérezem, posledním představitelem liberální skupiny zformované knížetem z Éboli za Karla I. Komuny a cechy První krize ve sledovaném období vyvstala na počátku vlády Karla I. V letech 1519 až 1523 nabyl konflikt mezi královským absolutismem a městy vážných rozměrů v Kastilii (povstání komunerů), zatímco Valencie a Mallorka byly postiženy hlubokou společenskou krizí (odboj cechů). Obě současně vzniklé krize byly řešeny úzkým spojenectvím mezi panovníkem a pozemkovou aristokracií, která tak posílila své privilegované postavení. Komuneři, proměnění historiografií 19. století v hrdiny a mučedníky boje za svobodu a později zatracovaní pro svůj odpor proti imperiálním tendencím Španělska, zastupovali - podle této teze - zájmy velkých kastilských obcí (municipios), měšťanstva a drobné šlechty ve městech, spjatých s korporativním tradicionalismem a městskými právy, jež byly neslučitelné s příklonem k absolutní monarchii a státnímu kapitalismu a konec konců v protikladu k europeizujícímu a renesančnímu modernismu Karla I. Proti této interpretaci se postavil José A. Maravall (v díle Las Comunidades de Castilla, 1963), který hnutí komunerů považuje za “první moderní revoluci”, jejímž cílem bylo zavést ústavu, “která by kastilské veřejné právo vedla cestami práva anglického a oddělila je tak od vývoje absolutní monarchie francouzského typu”. Komuny byly hnutím městského obyvatelstva, třetího stavu, s mizivou účastí venkovského lidu, rolníků. Erasmovské kruhy z Alcalá, stejně jako úředníci z okruhu kardinála Cisnerose a stoupenci Ferdinanda Katolického za jeho regentských vlád v Kastilii obecně, projevovali jasné sympatie s komunery, zatímco oligarchie obklopující Filipa Sličného se rozhodně postavila proti komuně. Ta byla podporována rovněž z kazatelen. Původní skupina komunerů z Burgosu se vyznačovala umírněností, naproti tomu valladolidská skupina razila radikální orientaci. Porážka komunerů u Villalaru (1521, poprava jejich vůdců Padilly, Brava a Maldonada) znamenala krizi měšťanského ideálu v Kastilii, jež byla provázena úzkým spojenectvím mezi monarchií a aristokracií. Jak prohlásil vévoda z Maury, aristokracie od té doby “uchvátila výhradní moc”. Porážka komunerů, jak ukázal F. Arribas, byla provázena vyplácením vysokého odškodného aristokracii, jež hradily příslušné městské obce. Královská rada zavedla tato odškodnění roku 1533, což dokládá přetrvávání stavu způsobeného povstáním. Co se týče boje valencijských a mallorských cechů - germanías (sociálních bojů mezi lidem, řemeslnictvem, středními vrstvami a šlechtou), v jejichž čele vynikli Joan Llorens, Guillem Sorolla a Vicenć Peris v případě Valencie a Joan Crespí a Joan Colom v případě Mallorky, dopadl podobně jako kastilské komuny. Většina stoupenců povstání patřila k měšťanstvu a do hnutí byly zapojeny takřka všechny cechy. Rovněž na jejich potlačení se podílela společně monarchie a latifundistická aristokracie. Ve Valencii znamenalo vítězství šlechty, podporované poddaným mudejárským obyvatelstvem, vítězství venkova nad městem - povstalci museli hradit značné částky tzv. “narovnání”. O století později, po vyhnání morisků, se situace obrátila - město získalo převahu nad venkovem. Podobně jako v případě kastilských komun, zažila Valencie současně s hnutím cechů také obrovský růst cen (spolu se snížením koupěschopnosti obyvatelstva) jako první důsledky kolonizace Ameriky. Na Mallorce získali převahu “měšťané” nad městským řemeslnictvem a venkovským rolnictvem. Konflikt mezi absolutismem a komunami tedy skončil jasným vítězstvím monarchie. Její výtvor - centrum obchodu s Amerikou - Sevilla, se chopila dědictví kastilských měst, stejně jako v Nizozemí Antverpy získaly převahu nad vlámskými městy, když Karel I. (Karel V.) potlačil povstání v Gentu, jež se vyznačovalo obdobnými rysy jako hnutí komunerů v Kastilii. Změny za Filipa II. Vývoj španělské monarchie v 16. století byl do značné míry ovlivněn tlakem ze zahraničí. Vzhledem k zeměpisným podmínkám se takovéto tlaky projevily především v pohraničních nebo okrajových oblastech, kde docházelo k ideologickým střetům s kalvinismem (tlak francouzských hugenotů v oblasti Pyrenejí) a s islámem (tlak Turků a severoafrických pirátů na středomořském pobřeží). Odlišné ideologie nalezly na území poloostrova spřízněná hnutí - druh “páté kolony” - katalánský a aragonský banditismus v poměru k francouzským hugenotům a moriskové v Andalusii a Valencii v souvislosti s Turky. Španělská odpověď na tlak kalvinismu a islámu vyvolala za Filipa II. změny, jež znamenaly vytvoření španělské bašty vedené především Kastilií a vyznačující se odlišnostmi od moderní Evropy, tj. od zemí více či méně formovaných filosofickým racionalismem a kapitalistickou buržoazií. Tyto změny situují odborníci v neobvyklé jednotě do let 1579-1580. Braudel je spojuje s bojem o Portugalsko a Maranón považuje zatčení královského sekretáře Antonia Péreze a příjezd kardinála Granvely do Španělska za definitivní porážku liberálního křídla (úsilí rodu Mendozů a knížete z Éboli, reprezentované Antoniem Pérezem) a předání moci křídlu nesmiřitelných (rody Alba, Barajas, Chávez a Chinchón). My se domníváme, že o španělských změnách 16. století se rozhodlo již dříve, v důsledku krize z roku 1568: náboženské války ve Francii spolu s kontakty mezi hugenoty a bandity (ti udržovali v katalánských Pyrenejích stálou občanskou válku, jež byla do jisté míry obdobou náboženských válek v Evropě), povstání v Nizozemí, povstání morisků v oblasti Alpujarras s hrozbou otomanské intervence, věznění následníka trůnu infanta Carlose. Opatření přijatá k potlačení krize (zákaz studia na zahraničních univerzitách, přísná bdělost, s níž inkvizice hleděla na jakoukoliv odchylku, zavedení cenzury, přísná kontrola morisků) znamenala ideologickou nepropustnost země, s cílem vytvořit pevný týl proti nastalé situaci. Pozdní nahrazení Antonia Péreze Granvelou v nejvyšších státních funkcích, vysvětlitelné váhavostí a pochybovačností panovníka, bylo pouhým epilogem předem rozhodnutého vývoje. Zmíněné změny se odrazily ve střetu mezi dynamickou silou absolutní monarchie a statickou silou autonomních společenství. V letech 1568-1570 byla Katalánsku, vystavenému tlaku ze strany hugenotů a banditů, a Valencii, ohrožované Turky, severoafrickými piráty a morisky, vnucena nová orientace monarchie úsilím místokrále Diega Hurtado de Mendoza a arcibiskupa sv. Juana de Ribera. Roku 1591 bývalý královský sekretář Antonio Pérez, který se uchýlil do Zaragozy, rozdmýchal aragonský odpor proti Filipu II. Šlo o starý problém, o němž se ještě zmíníme. Královské oddíly pod velením Alonsa de Vargase překročily hranice království, a zatímco Antonio Pérez mířil k francouzské hranici v Bearnu, byli aragonští představitelé krutě potrestáni (poprava vrchního soudce Juana de Lanuzy). Filip II. pak zavedl některá omezení aragonských práv na kortesech v Tarazoně (1592). Již předtím (1570) pozastavil některá privilegia Barcelony, jež znovu obnovil jeho nástupce Filip III. (1599). Nepokoje v Aragonsku ovládly život království ve druhé polovině 16. století. Otevřeně se začaly projevovat střety mezi morisky, poddanými pozemkové aristokracie, kteří obdělávali úrodnou půdu v povodí Ebra, a horaly, kočovnými pastevci, starými křesťany, kteří každou zimu sestupovali se svými stády z Pyrenejí. Rostoucí sociální napětí se stupňovalo boji mezi šlechtou a poddanými, kteří usilovali o účast na královské jurisdikci. (Příkladem může být spor knížectví Ribargorza, nejvýznamnějšího panství v království.) K tomu je třeba připočíst rozepři s “cizím”, tj. nearagonským místokrálem. Do tohoto ovzduší prudkých sporů vpadl jako bomba roku 1591 bývalý králův sekretář Antonio Pérez. O těchto událostech jsme se již zmínili. Jak píše Lacarra, vojsko Alonsa de Vargase bylo dobře přijato lidovými vrstvami, přesvědčenými, že by jim mohlo být dobrým spojencem při osvobozování z panského útlaku. Avšak Filip II. se zastavil v půli cesty, neboť se neodhodlal účinně zasáhnout ve prospěch poddaných proti šlechtě. Krize konstitučního zřízení Krize se začala projevovat od počátku vlády Filipa III. finančními těžkostmi monarchie, násobenými ještě změnou v hospodářském vývoji od vzestupu směrem k úpadku. Tato ekonomická příčina vedla k politice stejného hospodářského zatížení nekastilských území Španělska jako samotné Kastilie. Jako první postihla tato politika Katalánsko, neboť Portugalsko, jak uvidíme, až se budeme věnovat krizi 17. století, těžilo zhruba do roku 1630 z ekonomických zdrojů španělské říše. Ve vztahu ke Katalánsku zahájil Filip III. zmíněnou politiku tím, že vyžadoval quinto - pětinu, tj. 20 procent, z příjmu některých obcí za práva získaná od roku 1599. Barcelona králi oznámila, že výdaje města spjaté se záležitostmi královského majetku (zbraně, vojáci, dohled nad pohraničními pevnostmi) jsou daleko vyšší než požadované quinto. Král pochopil důvody nesouhlasu, avšak trval na vybírání quinta: “Jelikož je to nemožné z řečeného důvodu - nedostatku prostředků, nařizuji, aby se tato záležitost řešila cestou soudní a abyste byli vyslechnuti.” Ke vzniku krize přispěl rovněž banditismus. Bylo vydáno nařízení, jímž se rytířům zakazovalo nosit zbraň, přestože k tomu byli oprávněni konstitucemi svých zemí. Byl to začarovaný kruh - dokud jednotlivci směli nosit zbraň, kvetl banditismus, a pokud bylo nošení zbraní zakázáno, stěžovala si katalánská Generalitat na porušování práv. Místokrálové se naopak ohrazovali proti omezením, jež pro ně znamenal autonomní režim, který znemožňoval bezpodmínečné udržování veřejného pořádku. Výmluvná jsou slova, jež roku 1615 píše Filipu III. biskup z Vic, Andrés de San Jerónimo: “Vězte, Vaše Milosti, že obyvatelé tohoto knížectví viní všechny biskupy z toho, že společně nereferují o těchto zlořádech - míní tím banditismus - a nežádají nápravu, a říkají, aby Vaše Milost poslala své lidi a podrobila si je, že se všichni poddají, aby zde byla nastolena spravedlnost jako v Kastilii a oni aby byli zbaveni soukromého vykonávání soudní moci, jež stojí v cestě spravedlnosti.” Na druhé straně je nepochybné, že centralizační tendence byly spjaty se změnami za Filipa II. a že zdůrazňovaly prvořadou roli Kastilie ve španělské monarchii. V souvislosti s vyjádřením vydaným Radou pro Kastilii v roce 1609, v němž byly podrobeny analýze zlořády panující v zemi, píše Palacio Atard: “Předtím než Madrid zavedl nesmiřitelnou centralistickou politiku, provozovaly jednotlivé oblasti vlastní rozsáhlé a plodné aktivity. V Kantabrii se úspěšně rozvíjel obchod a mořeplavba. Portugalsko podniklo význačné akce, které mu vynesly rozsáhlé impérium. Také království Koruny aragonské uskutečnilo vlastní úspěšné projekty. Ale nyní, když Kastilie na sebe vzala politické řízení státu, upadl v kantaberských přístavech obchod, Portugalsko ztratilo pozice, v oblasti Levantu byla ochromena jakákoliv činnost… Celému Španělsku vládla Kastilie a Kastilii vládla dynastie, jež hospodářským zájmům španělského státu vtiskla nepřijatelnou a osudnou orientaci. Habsburská dynastie redukovala veškerou hospodářskou problematiku Španělska na pobírání rent a vybírání daní, zatěžujících třídu výrobců. Když už se za vlády Filipa II. situace po třech bankrotech státních financí stala neudržitelnou, začal panovník pomýšlet na nápravu. Nápravu chystanou ovšem příliš pozdě a nikdy neuskutečněnou. Pokud u některých španělských osobností 17. století existoval náznak úvah o decentralizaci, rozhodně nepřešel do praxe. Za vlády Filipa IV. se úlohy učinit vše opačné ujal hrabě-vévoda Olivares.” Po centralizaci státní správy upadla úloha státních sekretářů a nastala éra královských favoritů. Trvala od roku 1612, kdy vévoda z Lermy získal od krále podpisové právo, do roku 1676, kdy byl Valenzuela jmenován prvním ministrem. Tímto způsobem “získává králův oblíbenec univerzální a nedělitelný titul prvního ministra, o stupeň vyšší než všechny ostatní vysoké funkce a úřady monarchie” (Tomás Valiente). MĚNOVÁ POLITIKA A FINANCE Co se týče měnové stability, Kastilie zažila svůj zlatý věk v 16. století, jediném, jež nepoznalo vážné odchylky ve vzájemném poměru mezi jednotlivými měnami země. Tento zlatý věk byl následován stříbrným za Filipa II., a potom měděným, s neustálými inflacemi a deflacemi měděných mincí počínaje vládou Filipa III. Na počátku vlády Karla I. byla španělská království součástí zóny dukátu, jehož nominální hodnotu stanovilo nařízení z Mediny del Campo v roce 1497 na 375 maravedí. Dukát byl velmi rozšířenou zlatou peněžní jednotkou, neboť byl ražen ve velkém množství o ryzosti 23 7/8 karátů. Nedostatek zlata v jednotlivých zemích Evropy v první třetině 16. století vedl ke snížení obsahu zlata v jejich měnách na 22 karátů. Proto se španělské dukáty stávaly předmětem kumulace ze strany cizinců. Slavný výrok “Chraň tě Bůh, dvojdukáte, by monsieur de Chiévres nenarazil na tě”, jímž obyvatelstvo reagovalo na zadržování zlata Vlámy, kteří přišli v doprovodu císaře Karla I., svědčí o tom, že ostatní země, které měly jako peněžní jednotku escudo, odčerpávaly ze země žlutý kov a měly ze španělských dukátů značný zisk. Co se stříbrných mincí týče, citované nařízení z Mediny del Campo stanovilo ražbu 67 reálů z marky (hřivny) stříbra o ryzosti 11 denárů a 4 gránů (93,06%), avšak úřední poměr mezi zlatem a stříbrem byl uzpůsoben podmínkám trhu zvýšením nominální hodnoty reálu z 31 na 34 maravedí. A co se týče měděných mincí, citované nařízení stanovilo jejich vztah ke zlatu a stříbru následujícím způsobem: vyrovnat nominální a reálnou hodnotu tak, že se bude razit 192 blancas neboli půlmaravedí z marky vellónu (slitiny stříbra a mědi) s obsahem 7 gránů stříbra (2,43%) a ražba se omezí na 10 milionů maravedí, což bylo množství považované za dostačující ke krytí potřeby drobných mincí. Jak Karel I., tak Filip II. odmítli devalvovat měnu a jejich reformy v tomto směru vedly k vyrovnání nominální a reálné hodnoty peněz. V roce 1537 rozhodl Karel I. o náhradě dukátu dvaadvacetikarátovým escudem, raženým v počtu 68 z jedné marky a v hodnotě 350 maravedí. Absolutní převaha stříbra za vlády Filipa II. způsobila vzestup cen na trhu peněz ražených z bílého kovu (stříbra). Tak v roce 1566 odpovídalo escudo 400 maravedí. Inflace měděných mincí (vellón) začala za Filipa III. Roku 1599 byla nařízena ražba těchto mincí z čisté mědi, bez obsahu stříbra. Razilo se 140 maravedí z jedné marky v podobě čtyráků - cuartos (mince po čtyřech maravedí) a měďáků - ochavos (po osmi maravedí). Tím Koruna dosáhla více než stoprocentního zisku, neboť marka mědi stála na trhu 34 maravedí a na stejnou cenu přišly výlohy na ražbu, tzn. celkem 68 maravedí, ale do oběhu se odevzdávalo 140. I přes pobouřenou reakci kortesů se v roce 1602 uskutečnila ještě horší ražba - hmotnost měděné mince (vellón) se snížila na polovinu, takže se razilo 280 maravedí z marky. Současně v reakci na růst ceny mědi (způsobené velkou poptávkou pro ražbu měděných mincí) byla ustavena daň 24 dukátů na quintal (tj. 45 maravedí z marky) kovu, který vstupoval do mincovny. V důsledku toho vzrostl zisk Koruny na 254,43 procenta, neboť hodnota kovu vzrostla na 45 maravedí na jednu marku a výlohy spojené s ražbou na 34, zatímco do oběhu se odevzdávala hodnota 280 maravedí. Následujícího roku 1603 bylo učiněno další inflační opatření, spočívající ve stažení měděných mincí ražených z čisté mědi, schválených roku 1599, a jejich přeražba na dvojnásobek jejich nominální hodnoty. Tak se Koruna zmocnila velkého množství mědi, neboť vlastníci obdrželi v přeražbě vellónu stejné množství maravedí, kolik odevzdali. Královská pokladna dosáhla stoprocentního zisku. Jako podmínku ke schválení subvence ve výši 17,5 milionů dukátů na dobu sedmi let požadovaly kortesy z roku 1608, aby se král zavázal, že po dobu dvaceti let nebude razit měděné mince. Filip III. tuto podmínku přijal. Následujícího roku se ve snaze vyrovnat poměr hodnot zlata a stříbra vzhledem k trhu zvýšila hodnota escuda ze 400 na 440 maravedí. V roce 1617 způsobil rozpočtový deficit (5 373 000 dukátů - příjmy, 8 234 111 - výdaje), že se král rozhodl požádat kortesy o to, aby jej zprostily jeho slibu z roku 1608 a dovolily mu razit měděné mince v dostatečném množství - až do výše 600 000 dukátů čistého zisku. Kortesy na to přistoupily, ale brzy poté, když schvalovaly mimořádnou subvenci 18 milionů dukátů, znovu Koruně předložily jako předběžnou podmínku požadavek, aby po dobu dvaceti let nerazila měděné mince. Král opět přijal, ačkoliv jeho slib platil necelé dva roky. 13. května 1621 totiž povolil novou ražbu měděných mincí v hodnotě 800 000 dukátů. Daňový systém ve španělských královstvích vycházel z běžných důchodů (rentas) a tzv. servicios. Nad důchody vládl král dle své libovůle a tvořily je příjmy nejrůznějšího druhu - z majetku, z neobsazených biskupství apod. Naproti tomu servicios musely být schváleny kortesy, a protože se jednalo o daně ve vlastním slova smyslu, odváděla je pouze vrstva poddaných; šlechta, duchovenstvo a vojsko byly této daňové povinnosti zproštěny. Za vlády prvních tří Habsburků se již existující dávky zvýšily a vznikly nové. Z nich je třeba připomenout zvláště daň nazývanou miliony (millones - 1538), která byla vybírána prostřednictvím akcízu a spotřební daně. Zpočátku jí podléhalo maso, víno, olej a ocet, ale rychle se rozšířila na mnoho produktů základní potřeby i na další, jako střelný prach, olovo, síru, barviva (cinobr, červená hlinka), pečetní vosk a hrací karty. Tyto komodity tvořily tzv. sedm důchodů. Byl vyhlášen monopol na některé produkty, jako sůl, a zdanil se vývoz vlny. Avšak největší změnou za Filipa II. bylo přibývání církevních poplatků, které plynuly do královské pokladny: tzv. bula určená na boj proti nevěřícím, desátek (diezmo), subvence na vydržování galér ve Středomoří určených k boji proti Turkům a Maurům a výnos z desátku nejbohatšího poplatníka v obci. Podle záznamů z Říma z roku 1565 dosahovaly tyto poplatky celkem 1 970 000 dukátů ročně. Daňová zátěž nebyla mezi jednotlivá španělská království rozdělena rovnoměrně. Nejzatíženější byla Kastilie. Království Koruny aragonské se naopak na počátku vlády Karla I. zavázala zaplatit tříleté servicio ve výši 600 000 dukátů. Na jedné straně je pravda, že Kastilie vyprazdňovala svou štědrou kapsu do pokladnice Koruny, na druhé straně však si vyhradila rozsáhlé možnosti, jež jí skýtala kolonizace Nového světa, a ovšem vedoucí postavení v rámci španělské monarchie. Ani růst daní, ani příjmy z Ameriky, půjčky a úvěry, ani zabavení zlata a stříbra jednotlivcům, nařízené samotnou Casa de Contratación v Seville - přičemž postižení dostávali náhradou dědičná privilegia (juros), nestačily na pokrytí rostoucích výdajů Koruny na mezinárodní politiku. Pro léta 1553-1556 odhadl Carande průměrnou roční sumu ve formě půjček na dva miliony dukátů. Důchody pobírané Korunou se v první polovině 16. století ztrojnásobily. Za Filipa II. se v letech 1556-1573 zdvojnásobily. V roce 1619, za Filipa III., se zvýšily na 26 milionů dukátů. Důchody sice rostly, ale mnohem více se zvětšovaly dluhy. V roce 1562 bylo nutno zaplatit 1 430 000 dukátů na úrocích, jež odpovídaly nominálnímu kapitálu o výši 14 až 28 milionů dukátů, podle toho, zda se celkový úrok odhaduje na 10 nebo 5 procent. V roce 1581 vzrostly dluhy na 80 milionů dukátů. Státní bankroty se - počínaje prvním z roku 1557 - opakovaly přibližně každých dvacet let. Přesná data, týkající se tohoto období, byla: 1557, 1575, 1596 a 1607. Když nastala krize, stát vyhlásil bankrot a provedl konverzi volného dluhu na konsolidovaný prostřednictvím juros. Doboví autoři tento problém shrnuli ve výroku “zaplacení dluhů Jeho Veličenstva, ale zadlužení království”. HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Španělský merkantilismus 16. století usiloval o co největší možné zisky z vývozu ovčí vlny. Již jsme upozornili na skutečnost, že převaha latifundistického dobytkářství ve španělském hospodářství za vlády Habsburků nedovolovala absolutně žádný rozvoj rostlinné výroby. Jestliže Ferdinand Katolický zamýšlel pokrýt nedostatek obilovin, který nastával pravidelně v letech špatné úrody, dovozem pšenice ze Sicílie, Filip II. byl za náboženských válek nucen zajímat lodi svých protivníků, jež byly naloženy pšenicí pocházející z oblasti Baltu. Systém zdanění obilovin z roku 1502 a politika podporující spotřebitele na úkor výrobce situaci dovršily. Naproti tomu byl vždy nesmírně podporován snadný, ale zhoubný obchod s vlnou, určenou na vývoz. Mesta byla přirozeným spojencem Habsburků. Jak napsal Ramón Carande: “Dobytkářství a pastevectví, kromě toho, že jsou tradičně považovány za nejvlastnější projev bohatství země, ovlivňují zvláštním způsobem i náš postoj k životu. Úsilí, touhy i obyčeje pastevce nalézají ohlas ve velkých činech a epochách španělských dějin, zvláště v conquistě Ameriky.” Na druhé straně přispěly cesty (canadas), po nichž putovala stáda, a trasy vývozu vlny, ke spojení celého poloostrova. V první polovině 15. století se vývoz kastilské vlny uskutečňoval hlavně přes Barcelonu. Později, ve druhé polovině téhož století, způsobila válka proti Juanu II., že Barcelonu nahradila Valencie, jejíž vzestup za Alfonse V. Šlechetného je třeba přičítat, alespoň zčásti, obchodu s vlnou. Velkými přístavy, zabývajícími se exportem vlny v 16. století, byly Málaga a Alicante ve Středozemním moři. Vítězství principu autority za Katolických králů zároveň umožnilo obnovení přirozené severo-jižní orientace hospodářské výměny v Kastilii, s tím, že její těžiště (Medina del Campo, Burgos, Bilbao) se přesunulo k severu, kde země opět navázala vztahy s tehdy vzkvétajícími evropskými státy. Protekcionismus ve výrobě, praktikovaný Katolickými králi, který v rámci konjunktury umožnil v letech 1500 až 1550 relativní rozkvět jednotlivých výrobních odvětví, prodělal různé změny v důsledku cenové revoluce. S cílem zlevnit výrobu požadovaly kortesy (a Karel I. tuto tendenci podpořil) zákaz vývozu sukna, látek, kůže a rukavic a na druhé straně se rozvíjela snaha stimulovat dovoz plátna a sukna ze zahraničí (1552). I když brzy došlo ke změně v orientaci, krize kastilské hospodářské politiky trvala deset let a bylo by naivní si myslet, jak poznamenává José Larraz, že tato léta cizinci nevyužili k tomu, aby upevnili své pozice v kastilském hospodářství. S končící konjunkturou ochabla ve druhé polovině 16. století také výroba, zatímco cizinci, věřitelé Koruny (zvláště janovští bankéři), se nejen zmocňovali obchodu se zámořím prostřednictvím státního monopolu příslušejícího sevillské Casa de la Contratación, nýbrž reorganizovali také ve svůj prospěch i španělský daňový systém. Závislost na dovozu ze zahraničí na jedné straně a naléhavá potřeba půjček od velkých bankéřů na financování zahraniční politiky, která vysoko přesahovala možnosti země, na straně druhé osvětlují některé důležité stránky moderních španělských dějin. VYPUZENÍ MORISKŮ Po ztroskotání pokusů převést na víru a asimilovat morisky za Karla I. a Filipa II., ostatně ne vždy vedených dosti obratně, tlak veřejného mínění (s výjimkou šlechty a jezuitů) vedl k tomu, že se Filip III. a vévoda z Lermy rozhodli vypudit morisky ze země (léta 1609-1614). Korunu aragonskou opustilo asi 200 000 morisků (20 procent celkového počtu obyvatel: 140 000 z Valencie, 60 000 z Aragonska, 4000 z Katalánska) a Korunu kastilskou asi 100 000. Demografické a hospodářské důsledky postihly nejvíce Korunu aragonskou - problém morisků byl obzvláště vážný v Království valencijském. Francouzský odborník H. Lapeyre srovnal Valencii té doby s dramatem francouzské přítomnosti v Alžíru v roce 1961. Hluboká krize, jež postihla Korunu aragonskou, podtrhla vedoucí postavení Kastilie ve španělské monarchii. Znovuosídlení Valencie a Aragonska postupovalo pomalu a s obtížemi a uskutečnilo se hlavně přesídlováním obyvatelstva uvnitř království. Demografická situace se znovu ustálila až v polovině 18. století, přičemž ji komplikovaly hypotéční půjčky na pozemky obdělávané morisky, jejichž renty a úroky se šlechta bránila platit, když její pozemky zůstaly ležet ladem. To vysvětluje, proč i věřitelé - měšťané, církevní instituce - zčásti doplatili na vypuzení morisků, neboť Koruna výrazně snížila úroky, aby uspokojila šlechtu, jež vyhnáním morisků přišla o povolné a pracovité poddané. Ve zprávě zaslané dvoru v prosinci 1608, když už bylo o vypuzení rozhodnuto, napsal arcibiskup valencijský, sv. Juan de Ribera: “Města a velké obce jsou živy z toho, co tito (moriskové) vyprodukují. Kostely, kláštery mnichů a jeptišek, špitály, bratrstva, vedení soudních pří a konání dobročinných akcí, rytíři a měšťané, zkrátka všichni, jichž je v zemi zapotřebí k její správě a k duchovnímu i světskému povznesení, jsou závislí na práci morisků a jsou živi z hypoték, kterými oni nebo jejich předci zatížili sídla morisků, a tak byvši jim znemožněno živobytí, nezbývá jim než využít svých práv a obrátit se na Jeho Veličenstvo a předvést mu onu bídu a zkázu. Ujišťuji Vaše Veličenstvo, že kdykoliv na to pomyslím, přeji si, aby mne Náš Pán raději povolal k sobě, než abych přihlížel takovému neštěstí a nemohl od něj odpomoci. On ví, jak málo mi záleží na chudobě spojené s touto hodností a že oplátkou za to, že bych byl zbaven tolika kacířů zvoucích se mými farníky, považoval bych za veliké štěstí muset jíst suchý chléb.” CÍRKEV A STÁT Přestože náboženské cíle představovaly zvláštní zájmy španělského státu 16. století a přestože Španělsko bylo základním pilířem katolické reformace, hájili panovníci velmi horlivě své výsady a výsady svého státu oproti Svatému stolci. Privilegia a práva panovníka ve věcech náboženských totiž předpokládala, že veškerá nařízení vydaná papežem, apoštolskou nunciaturou a provinčními koncily budou schválena panovníkem (regium exequatur) dříve, než budou vyhlášena na území, která mu náležejí. Pokud tato nařízení poškozovala privilegia státu, uplatnil panovník tzv. blokovací právo (derecho de retención), v 16. století často využívané. Tak Karel I. a Filip II. zadrželi bulu In Coena Domini týkající se vztahu mezi církví a státem, přestože podle ní ti, kdo by blokovali papežská ustanovení, měli být exkomunikováni. Kromě královských výsad hájili Habsburkové také svůj patronát na udílení vysokých církevních funkcí, obzvláště míst v inkvizici. V době španělského odporu vůči kalvinismu se rovněž uplatnil jistý náboženský nacionalismus. Když začaly náboženské války ve Francii, požádal Filip II. papeže, aby vyjmul cisterciácké kláštery Koruny aragonské z jejich závislosti na mateřském domě ve Francii, “kde v důsledku našich hříchů se tak velice rozšířila škodlivá Lutherova sekta”. O deset let později týž král zaujal stejné stanovisko ve věci sardinských františkánů, které si přál vymanit z vlivu jejich italských představených a zařadit je do aragonské provincie. Stejný smysl - omezit italský vliv - měly i pokusy vedené panovníkem a španělskou inkvizicí o vytvoření španělského generálního vikariátu Tovaryšstva Ježíšova v době, kdy byl generálem řádu P. Acquaviva. Spojení katolické ortodoxnosti a španělské důkladnosti, zavedené Filipem II., vysvětluje význam inkvizice pověřené odhalováním a trestáním kacířů.   19 KULTURA   ŠPANĚLSKÉ MYŠLENÍ V 16. STOLETÍ Duchovní rozvoj Španělska 16. století znamenal úžasný rozkvět vědy (především diskurzívních věd), literatury a umění tzv. zlatého věku, který sahal od humanismu doby Katolických králů až do poloviny 17. století a vyvrcholil kolem roku 1580. Jeho společným jmenovatelem byl katolický univerzalismus jako výraz převládajícího názoru v zemi. Proto byla tvorba zlatého věku - kromě humanismem - inspirována i prvky středověkými a specificky španělskými a momenty s kořeny vysloveně lidovými. Původ duchovního rozkvětu byl výrazně náboženského charakteru, od Cisnerosova předjímání reformace (španělské obdoby zápalu společného celé Evropě, který - ve snaze o větší duchovní dokonalost - nalezl svůj výraz v katolické i protestantské reformaci 16. století) přes neúspěšný pokus erasmismu o obnovení křesťanské jednoty až po striktní začlenění do proudu tridentské protireformace. To znamenalo účast na společném evropském úsilí o náboženskou obnovu a - v době, kdy již došlo k roztržce uvnitř křesťanstva - bezvýhradné přijetí katolicismu reformovaného na tridentském koncilu, na jehož podporu za náboženských válek Španělsko nešetřilo silami. Rozmanitost tendencí prvního období byla ve Španělsku znásobena ještě přítomností muslimského a židovského prvku. Španělská varianta náboženské reformace ve své heterodoxní podobě nalezla totiž své vyjádření v lidovém hnutí, tvořeném především konvertity - kacířskou sektou tzv. alumbrados (osvícených). Naproti tomu vzdělanci sympatizovali s erasmismem pěstovaným hlavně v učených kruzích na univerzitách. Ve druhém období, když ztroskotal pokus o získání erasmistů, zůstal jediný směr - ortodoxní linie bojovného katolicismu, vytyčená na tridentském koncilu, která se na evropských bojištích utkávala s protestantismem. Logickým důsledkem bylo, že v konfliktu byli umlčováni umírnění a že se do popředí dostali nesmiřitelní, kteří ve své úzkostlivé bdělosti obvykle přepínali a zaměňovali tendence, které neměly nic společného s učením církve, za kacířské úchylky. Byla to cena, již si vyžádal přechod od Philosophia Christi (křesťanské filosofie) k Militia Christi (válce mezi křesťany). To vysvětluje dostatečně, proč v prvním období, za Karla I., kvetlo erasmovské učení a proč se španělští vzdělanci v období druhém, již za náboženských válek, stali stoupenci protireformace opírající se o novoscholastiku a baroko. Na druhé straně neustálé války s nevěřícími a kacíři (Turky, luterány, kalvinisty, anglikány), které pohlcovaly veškeré prostředky země, samozřejmě způsobovaly, že Španělé získávali jasné vědomí své duchovní nadřazenosti, s nebezpečím pýchy plynoucí z každého vědomí tohoto druhu, a konečně že své snahy náboženského charakteru, chápané ovšem v duchu doby, činili výlučnými - a vylučujícími. Pro pochopení obav radikálních, extrémních sil, o nichž jsme se již zmínili, je velice výmluvná následující pasáž z dopisu, který roku 1556 napsal valencijský erasmista Pedro Juan Núnez aragonskému kronikáři Jerónimu de Zuritovi: “…a nejhorší je, že chtěli - zmiňuje se o svých odpůrcích, které ve Valencii vedl Juan de Celaya - aby se nikdo nenadchl pro humanitní vědy vzhledem k nebezpečí, jež podle nich obsahují, a sice aby tak, jako humanista opravuje text v Ciceronovi, nebylo opravováno Písmo svaté, a aby se stejně, jako se kritizují vykladači Aristotela, nečinilo s církevními otci. Takové a podobné nesmysly mne natolik popuzují, že mnohdy nemám chuť pokračovat dále.” Stejné obavy, jež vysvětlují původ náboženských válek, vedly k tomu, že inkvizice zakázala (1559) překlad základních děl křesťanské věrouky do lidových jazyků. Erasmus, naopak, ve svém díle Příručka božího bojovníka (Enchiridion militis christiani) zdůrazňoval nutnost, aby laici znali Bibli a aby Písmo svaté bylo přeloženo do lidových jazyků, “neboť Kristus požaduje, aby se jeho učení co nejvíce šířilo”. Je jen přirozené, že v ortodoxní linii, která zvítězila v Tridentu, splynuly nejrůznější vlivy, jež Miguel Batllori - v poznámce týkající se zakladatele jezuitského řádu sv. Ignáce z Loyoly - shrnuje následovně: “Baskicko a Kastilie mu (světci) vtisklo výrazný františkánský charakter, který vyústil v jeho absolutní zaměření na postavu Krista, typické pro jeho duchovní orientaci. Ponecháme-li stranou další středověké proudy menšího významu, jako dominikánský nebo llullovský, jež k němu mohly proniknout v ústní či písemné podobě v Manrese a Barceloně, poznal v Katalánsku poprvé dvojí tendenci nizozemské novodobé zbožnosti (devotio moderna): metodické uspořádání duchovního života hlásané tzv. montserratskou školou, jediným významným centrem tohoto systému ve Španělsku počátku 16. století, a tichou intimitu spojení s Bohem charakteristickou pro řádové kanovníky windesheimské kongregace, s níž se seznámil v díle Následování Krista, jež se stalo jeho nejoblíbenější četbou od doby strávené v Manrese. Kromě toho, v jeho Cvičeních a v celém jeho učení je patrná silná tendence k introspekci, jistě baskických kořenů, a tudíž i osobní tón v otázce spasení a duchovního zdokonalení, jež sv. Ignáce sbližují s náboženskými autory renesance, zvláště s Erasmem.” ŠPANĚLSKÝ ERASMISMUS - ROZKVĚT A ÚPADEK Učení Erasma Rotterdamského poznamenalo rozvoj humanismu v první polovině 16. století, který usiloval o řešení náboženské krize prostřednictvím dialogu, podílelo se do jisté míry na formování císařské politiky Karla I. a celkově mělo ve Španělsku značný vliv. Zatímco se obyvatelé venkova a mnozí konvertité přidávali k hnutí alumbrados (hlavní myšlenkou bylo osobní splynutí s Bohem, jehož se mělo dosáhnout mimo jiné životem v ústraní a rozjímáním; zpočátku nad nimi držel ochrannou ruku Cisneros, ale po roce 1524, když se prokázalo, že jejich názory vedou nevyhnutelně k odmítání církve, byli pronásledováni inkvizicí), měšťanstvo, představitelé univerzitních kruhů a vzdělané vrstvy vůbec vyznávali erasmovské učení. Největšími erasmisty ve Španělsku byli Luis Vives, který pocházel z Valencie, byl profesorem v Lovani, Paříži, Londýně a Bruggách a představoval největší osobnost protischolastického humanismu, přestože byl naprosto ortodoxní ve víře, a bratři Alfonso a Juan Valdésové, jejichž Dialogy (Diálogos) představovaly syntézu erasmovského hnutí a myšlenky náboženské obnovy bez nutnosti revoluce. Nejvýznamnějším centrem erasmismu byla Univerzita v Alcalá, založená Cisnerosem, který tam Erasmovi nabídl katedru. Důležitými středisky byly také Valencie a Zaragoza, stejně jako Barcelona, kde se formovaly názory císařova místokancléře Miguela Maye. Avšak Erasmus měl ve Španělsku také významného odpůrce - byl jím Diego López de Zúniga, profesor Univerzity v Alcalá, jehož Poznámky (Anotaciones) předjímaly linii tridentského katolicismu. Odborník na španělský erasmismus, Marcel Bataillon, zdůraznil oficiální podporu šíření spisů nizozemského humanisty, zvláště jeho díla Příručka božího bojovníka apologie niterného křesťanství, odpovídající atmosféře duchovní obnovy 16. století. Bylo tomu naopak než ve Francii, kde Sorbonna vytáhla do boje proti Erasmovi. Útoky ze strany protierasmovské menšiny byly důvodem ke svolání porady teologů do Valladolidu (1527), která znamenala vítězství erasmistů. Po vyplenění Říma neukázněnými oddíly Karla I. se opět objevila myšlenka, že císař by mohl dosáhnout znovusjednocení křesťanstva a prosadit se ve vztahu k papeži i Lutherovi. Tak soudili kancléř Mercurino Gattinara a sekretář Alfonso de Valdés. Luis Vives tehdy napsal Erasmovi: “Ježíš dal naší době výjimečnou příležitost uskutečnit tento ideál, díky velkému vítězství císaře a papežovu zajetí.” V letech 1527 až 1532 stál erasmismus zcela ve službách císařské politiky. Erasmus však nedocílil opětného začlenění luteránského Německa do lůna církve, jak po něm naléhavě žádal arcibiskup Fonseca roku 1528. Tento fakt a radikalizace postojů, předpoklad náboženských válek (jezuitismus, kalvinismus), odsoudily umírněný program nizozemského humanisty k nezdaru. Konec erasmovské politiky smíru, jež se časově shoduje i s koncem erasmismu jako takového, spadá do let 1530-1532 (císařská korunovace v Bologni, smrt Gattinary a Valdése, sněm v Augšpurku). Když se totiž Karel I. roku 1533 vrátil do Španělska, už po jeho boku nestáli rádci, kteří by spojovali myšlenku císařství s touhou po náboženské reformě inspirované Erasmem. Erasmismus začal být pronásledován inkvizicí. Mezi rokem 1556 (abdikace Karla I.) a 1563 (ukončení tridentského koncilu) se rychle změnilo duchovní klima Španělska - erasmismus byl odsouzen a jeho stoupenci se směli jen “kát a mlčet”. Tehdy započal dlouhý inkviziční proces proti arcibiskupu toledskému Bartoloméovi de Carranza, jenž zemřel v Římě roku 1576. Erasmův vliv měl však velký dosah: biblismus Ariase Montana, rodící se klasicismus (např. Jména Kristova Luise de León), humanismus v jezuitském prostředí, Cervantes, Quevedo… OD NOVOSCHOLASTIKY K BAROKU Změna duchovního klimatu spočívala v příklonu k novoscholastice tridentské linie. V roce 1568 (což je příznačné datum, neboť vymezuje krizi, která vyvolala reakci, tj. celkové změny za Filipa II.) zbudoval architekt Vignola slavný kostel Il GesĚ v Římě, který se již vyznačoval barokními formami, které se brzy nato rozšířily po celé katolické Evropě. Ve své plnosti se však baroko šířilo v následujícím století, proto jeho rozbor provedeme až v kapitole pojednávající o kultuře 17. století. Zatímco univerzita v Alcalá byla hlavním centrem španělského erasmismu, univerzita v Salamance byla ohniskem novoscholastiky: “Matka těch, co nejvíce vynikají ve věcech věčné i dočasné správy těchto království,” jak napsal v roce 1576 Filip II. svému sekretáři Mateo Vázquezovi. Scholastika, k jejímuž rozkvětu došlo v době tridentského koncilu a která z hlediska filosofického a teologického stála v čele protireformačního hnutí, představovala jednu z nejvýznamnějších linií španělského myšlení 16. století. Svědčí o tom počet sto šedesáti tří Španělů, kteří se aktivně podíleli na záležitostech koncilu (Laínez, Salmerón, Melchor Cano, Pedro a Domingo de Soto a další). “Velcí teologové 16. století se střetávají s problémy, jež nastoluje protestantismus, znovu upevňují scholastickou tradici oproti renesančnímu kriticismu a vracejí se k tomismu a velkým souhrnným dílům středověku, ne však proto, aby je opakovali, ale aby je komentovali a vysvětlovali - ve skutečnosti vzniká původní a plodné dílo. Kromě toho si španělští scholastikové pokládají celou řadu politických a společenských otázek, které si kladla už renesance. Tak je pro ně významným tématem např. mezinárodní právo ve spojitosti s otázkou postavení Indiánů v nedávno objeveném Novém světě.” (J. Marías) Jak jsme již upozornili, nejvýznamnějším duchovním centrem tohoto hnutí, které má přímý ohlas i v Coimbře a v Římě, byla Salamanka. Tento mocný rozvoj teologie vycházel ze dvou řádů založených španělskými světci - dominikánského a jezuitského. V čele dominikánů stál Francisco de Vitoria (1480-1546), který vynikl svými komentáři k dílu Summa theologica Tomáše Akvinského a hlavně svými slavnými Relectiones (mistrovskými přednáškami), a z nich především dvěma: De iustitia a De indis et iure belli, které znamenaly významný přínos pro mezinárodní právo. Mezi jeho žáky, rovněž dominikány, vynikli Melchor Cano, Domingo de Soto a Domingo Bánez. Významnými jezuitskými teology byli Diego Laínez, Alfonso Salmerón, Luis de Molina a především Francisco Suárez (1547-1617) z Granady, jehož hlavní dílo Disputationes metaphysicae mu vyneslo záhy evropský věhlas. Velké postavy teologického a filosofického myšlení se zabývaly důležitými právnickými problémy. Jak uvádí profesor Luno Pena, španělská katolická renesance zrodila pět směrů právnického myšlení: domácí a zahraniční právo (jež reprezentovali Vitoria, Soto, Melchor Cano, Ginés de Sepúlveda a Francisco Suárez), právo vojenské (Luis de Molina), trestní (Alfonso de Castro) a právo na odpor (jež představoval Juan de Mariana). Historická studia nabyla nového významu. Luis Vives zdůrazňoval potřebu zpracování domácích dějin, jež měly zahrnovat všechny projevy života společnosti. Tyto metodologické inovace však nepřešly do praxe. Naproti tomu dva velcí historikové 16. století uskutečnili hluboké a přímé studium pramenů: Jerónimo de Zurita (1512-1580), jehož Aragonské letopisy (Anales de Aragón) jsou dodnes poučné, a v menší míře Juan de Mariana, který je autorem díla Obecné dějiny Španělska (Historia general de Espaňa, 1601). Dále je možné uvést jména kronikářů, jako byli Ocampo, Morales, Garibay a Sandoval. Ve vědecké oblasti vynikli archeolog Antonio Agustín a badatel Juan Bautista Pérez, jejichž výbory dokumentů využil Juan de Mariana. Co se týče ekonomické teorie, představitelé salamanské školy (Tomás de Mercado, Martín de Azpilcueta, Luis Ortiz a další) se pečlivě zabývali problémy peněz, cen a směny, bohatství a produktivity a uváděli potřebu akumulovat, aby bylo možné investovat, zatímco na druhé straně jasně zdůraznili (Cellorigo, v roce 1600), “že existence států není založena na množství peněz, ani v nich nespočívá jejich bohatství”. PŘÍRODNÍ VĚDY V souvislosti s kolonizací Nového světa došlo k rozvoji zeměpisných, kartografických a nautických vědomostí a poznatků. Dotazníky předkládané objevitelům představovaly ve svém celku obsáhlé bohatství údajů, shrnuté v tzv. Přehledech z Nového světa (Relaciones de Indias). Podobné Topografické přehledy (Relaciones topográficas) vznikaly za Filipa II. i na poloostrově díky úsilí lidí, jako byli Esquivel, Morales, López de Velasco a Labana. Významnou osobností, jež pěstovala tyto disciplíny, byl Alonso de Santa Cruz, kosmograf sevillské Casa de Contratación. Jak píše José María López Pinero, klíčem k vysvětlení největších úspěchů španělské vědy 16. století je právě “odpověď” na nejžhavější potřeby praktického rázu spojené s významnými úkoly, jež mělo Španělsko uskutečnit. Avšak nutnost, aby se veškeré úsilí soustředilo na praktické problémy, způsobila, že byl zanedbáván rozvoj čisté vědy. Další negativními jevy přinesla ideologická izolace za Filipa II. a následná převaha scholastiky, obojí jako výsledek vítězství ducha protireformace. V první řadě tedy musíme ve Španělsku období renesance vzít v úvahu naprostou převahu aplikované vědy nad čistou vědou. Matematika byla takřka úplně pohlcena takovými obory, jako např. nautika a civilní a vojenské inženýrství. Astronomie se pěstovala v těsném vztahu k mořeplavbě. Fyzika byla i nadále spjata s klasickými aristotelovskými představami jako filosofie přírody. Chemie se rozvíjela ve vztahu ke dvěma praktickým otázkám, kterými byly metody užívané při těžbě a zpracování kovů a při zjišťování jakosti mincovního kovu. Rovněž biologické obory a věda o půdě byly podřízeny praktickým potřebám. Co se týče antropologie, její rozvoj jako exaktní vědní disciplíny se uskutečňoval výhradně na poli medicíny. Již zmíněný López Pinero pořídil soupis 867 děl z oblasti empirických věd, jež byly vydány ve Španělsku mezi obdobím vlády Katolických králů a rokem 1620. Převládají knihy věnované lékařství (321), matematice (110) a astronomii (107). V 16. století bylo do cizích jazyků přeloženo asi 600 titulů: 226 ve Francii, 176 v Itálii, 83 v Německu atd. Schopnost španělské vědy otevřít se nejvýznamnějším evropským proudům se projevila především přijetím Koperníkova učení v Salamance a nové Vesaliovy anatomie ve Valencii, v okruhu Pedra Gimena a Luise Collada. Uveďme několik dalších vynikajících osobností z nejrůznějších oblastí: Pedro Núnez vynalezl nonius k měření dílů oblouku, Jerónimo Munoz uskutečnil zajímavá astronomická měření, jichž využil dánský astronom Tycho de Brahe, a Pedro Chacón se podílel na gregoriánské reformě kalendáře. Bartolomé de Medina a Lope de Saavedra Barba vynikli v metalurgii, Francisco Laguna v medicíně. Mezi přírodovědci prosluli José de Acosta, který se věnoval studiu rostlinstva Nového světa, a Juan Bautista Monardes, autor pravděpodobně prvního díla pojednávajícího povšechně o španělské flóře. LITERATURA Literatura zlatého věku doznala neobyčejného rozvoje, který byl doprovázen zdokonalením a značným rozšířením kastilštiny. Křesťanské učení pronikalo do poezie i prózy v dílech četných asketických a mystických autorů - dominikánů (Luis de Granada), karmelitánů (sv. Jan z Kříže a sv. Terezie Ježíšova), augustiniánů (Luis de León) a jezuitů (sv. Ignác z Loyoly). Vrcholným dílem tohoto směru jsou Příbytky aneb Vnitřní hrad (Las Moradas o El castillo interior) sv. Terezie, jedinečné vyjádření křesťanského mystického učení v rámci celého katolického světa. Próza sv. Terezie je psána jazykem lidu Staré Kastilie té doby a vyniká prostotou a přirozeností. V lyrice zavedli Boscán a Garcilaso de la Vega petrarkovskou metriku, jedenáctislabičný verš, který dosáhl největší dokonalosti v poezii vůdce sevillské básnické školy, božského Herrery, který mj. opěvoval bitvu u Lepanta. Salamanská škola je představovaná Luisem de León, autorem prózy Jména Kristova (Los Nombres de Cristo), tíhnoucím ke klasické čistotě a dávajícím přednost krátké sloce. Nejkrásnější básně Luise de León - Klidná noc (Noche serena) a Nebeský příbytek (La morada del cielo) představují podle názoru Menéndeze Pelaya nejskvostnější projev španělské lyriky. Mezi epickými básníky vynikl Alonso de Ercilla, autor Araucany. Drama zlatého věku reprezentují tři světoví autoři: Lope de Vega (1562-1635), Tirso de Molina (1584-1648) a Calderón de la Barca (1600-1681). Na tomto místě se budeme zabývat jen prvním z nich, neboť Tirso a Calderón spadají do 17. století a budeme se jim věnovat dále. Lope de Vega, zvaný Fénix géniů, zanechal hlubokou stopu ve všech literárních žánrech - byl velkým lyrickým básníkem, významným epikem, vynikajícím prozaikem a dramatikem neobyčejné invence a plodnosti. Mezi nejzdařilejší Lope de Vegovy hry, v nichž se odráží lidový charakter, patří dramata historická a tzv. hry pláště a meče. Citujme alespoň Jistota místo nejistoty (Lo cierto por lo dudoso), Děvče se džbánem (La moza del cántaro), Rytíř z Olmeda (El caballero de Olmedo), Hloupá dáma (La dama boba) a Ovčí pramen (Fuenteovejuna). V románové tvorbě se pěstoval žánr rytířský, pastýřský a pikareskní. Roku 1605, vydáním prvního dílu Dona Quijota, se zrodilo největší dílo španělské literatury. Rytířský román, zastoupený mnoha tituly, nedosáhl vyšších kvalit. Pastýřský román, který se těšil dočasnému úspěchu, zahrnuje některá vynikající díla, např. Dianu Jorgeho de Montemayor a Cervantesovu Galateu. Syrový a realistický pikareskní román, zrcadlo společenské spodiny, vynikl díly jako Lazarillo z Tormesu (Lazarillo de Tormes, 1554) od neznámého autora, Guzmán de Alfarache Mateo Alemána (1547-1614) nebo Život panoše Marcose de Obregóna (Vida del escudero Marcos de Obregón) Vicente Espinela (1550-1624). Miguel de Cervantes Saavedra (1547-1616), největší autor španělské literatury, dobrý básník a jedinečný prozaik, vytvořil nejsvětovější ze španělských literárních děl, jehož nesmrtelné postavy, Don Quijote a Sancho Panza, jsou známy po celém světě. Cervantes se projevil jako bystrý pozorovatel v Příkladných novelách (Novelas Ejemplares), skutečných žánrových obrázcích, a dokázal svou rozsáhlou vzdělanost a jazykové mistrovství v dobrodružném románu Persiles a Sigismunda. V Cervantesově tvorbě, vedle její hodnoty literární, je možné sledovat celkovou situaci Španělska v období přechodu od rozkvětu 16. století ke krizi století následujícího. Don Quijote odráží podle P. Vilara “rozhodující krizi španělské moci a ještě spíše první velkou krizi a nejistotu Španělů”. VÝTVARNÉ UMĚNÍ V oblasti umění 16. století odpovídal překypující radostný pocit platereskního slohu doby Karla I. období tolerantního erasmismu, zatímco ponurá velkolepost Escorialu odpovídala uzavřenosti Filipa II. v době náboženských válek. V architektuře se šířil renesanční styl v civilním stavitelství, zatímco v církevní architektuře přetrvával sloh gotický. Tento jev, který potvrzuje středověké vlivy ve zlatém věku, vysvětlil A. Cirici následujícím způsobem: “Jestliže renesance římské antiky byla chápána jako doktrína, byla spjata s pohanstvím. Jestliže byla chápána jako přepych, byla spjata s hédonismem smyslů dvořanského života. Královský absolutismus se opíral o první pojetí a zahálčivost dvora vycházela z druhého. Avšak lid a jeho nejvěrnější představitelka, církev, vzešlá z jeho krve a spjatá s jeho strastmi i slávou, se nemohly přiklonit ani k jednomu z nich. Proto se gotický sloh udržel ještě po dlouhou dobu v církevní architektuře, i když ze světské byl již dlouho vytlačen.” Španělská architektura první třetiny 16. století se vyznačovala prolínáním burgundské gotiky s maurským uměním, které žilo dál ve stavitelství morisků a v jejich práci se sádrou a dřevem. Tento styl označujeme jako cisnerosovský a k jeho nejvýznamnějším představitelům patřili Pedro Gumiel a Enrique de Egas. Čistá gotika nalezla svého velkého stavitele v Juanu Gilovi de Hontanón. Už jsme se zmínili, že uvedení lombardských dekorativních prvků jako prvků obohacení gotického umění nebo jako náhrada vlastního dekorativního systému aplikovaného na tradiční ornamentální schémata, dalo vznik plateresknímu stylu. Vyvíjel se ve dvou etapách: rané za Ferdinanda Aragonského a vrcholné za vlády Karla I. Platereskní styl se zrodil v Burgosu, Toledu a Guadalajaře, rozšířil se a tříbil v Salamance a vyvrcholil v Seville, bohaté metropoli obchodu s Novým světem. Mezi jeho největšími představiteli vynikl Alonso de Covarrubias a Rodrigo Gil de Hontanón. Rozkvět této okázalé architektury patrný na šlechtických sídlech v Kastilii byl paralelní s rozkvětem civilní gotické architektury mezi katalánským měšťanstvem. Strohý římský styl - klasicismus, jehož vrcholem je palác Karla I. v granadské Alhambře a který se utkává v boji o vítězství s okolní krajinou i s dějinami, uvedl do španělské architektury Pedro Machuca. Velkolepost nového stylu proměnila umění platereskních stavitelů, neboť pro císaře a absolutistické panovníky symbolizovala zeměpisnou rozlehlost jejich panství a mystickou velikost jejich představ. Velkým dílem tohoto směru byl klášter v Escorialu, započatý někdejším Michelangelovým dozorcem při stavbě katedrály sv. Petra v Římě Juanem Bautistou de Toledo a dokončený jeho pomocníkem Herrerou. Herrerovská škola byla založena na co nejpřísnější interpretaci klasických forem, na formální čistotě zbavené nadbytečné dekorativnosti a řídící se strohou disciplínou pravidelného rytmu a neúprosné symetrie. Naproti tomu v oblasti Katalánska se lombardská dekorativnost spojila s gotickým slohem, a když zdomácněly italizující tendence, nebyla to pochmurná velkolepost Říma, avšak slunná projasněnost a vytříbenost umění Florencie. Podobné rozdvojení, jež se týkalo architektury, nalézáme také v sochařství. Církev a lidové vrstvy zůstaly věrny dramatické výrazovosti uvedené do země Vlámy, Francouzi a Němci, kteří v 15. století pracovali v Kastilii. Dvůr a šlechta se naopak nechaly okouzlit italskými vzory. Po ojedinělém pokusu Vasco de la Zarzy o uvedení italských tendencí do španělského sochařství, připadla teprve vlámskému umělci Filipu Bigarnymu úloha obrodit sochařství v Kastilii. Italský vliv se uplatnil až působením tří velkých sochařů 16. století, kteří se formovali na Apeninském poloostrově: esteticistů Bartolomé Ordóneze a Diega de Siloé a Alonsa de Berruguete, silného ve výrazu, který spolupracoval s Michelangelem. V Koruně aragonské vynikl Damián Forment z Valencie, který pracoval v alabastru s florentskou jemností. Italský vliv se velice záhy projevil v malířství. Mezi středozemskými manýristy vynikl Joan Vicent Massip, známější jako Juan de Juanes. Kastilie přijala expresionistický výraz římské malby prostřednictvím Berrugueta. Když zemřel Navarrete, zvaný Němý, jemuž bylo zadáno několik prací pro Escorial, byli výzdobou slavného kláštera pověřeni manýristé okázalého, ale umělecky prázdného projevu (Filipu II. se nezamlouval El Greco). K realismu, patrnému v portrétní tvorbě, přispěl Vlám Anthonis Mor (Antonio Moro), jehož vliv se uplatnil v díle španělských malířů Sáncheze Coella a Pantojy de la Cruz. Provincialismus španělského malířství 16. století překonaly dvě jedinečné osobnosti - Luis Morales, zvaný Božský, a El Greco. První z nich vycházel z italského linearismu a nořil se v romantické dobrodružství morbidností a zsinalých tónů, spolu s jemnou citovostí rozjímavé religiozity a velice osobitým lyrismem. Velkou zásluhou El Greca bylo, že dokázal vdechnout strohost kastilského ducha a krajinu Toleda do svých nehmotných postav obestřených tajemstvím, ztvárněných podle byzantských vzorů (Pohřeb hraběte Orgaze, Kristus svlékán z roucha). V hudební teorii vynikl Francisco Salinas z Burgosu, varhaník, archeolog, matematik a velký humanista. Slavnými skladateli byli Cristóbal Morales (Magnificat, pro čtyři a šest hlasů střídajících se se sborem), Antonio Cabezón (zvaný španělský Bach, který již ohlašoval polyfonii nového věku), Tomás Luis de Victoria, imitátor Itala Palestriny, a varhaník Filipa III. Bernardo Clavijo.   20 CÍSAŘSTVÍ   SVĚTOVÁ ŘÍŠE KARLA V. Burgundská fáze - Jednota křesťanstva Vnuk Katolických králů Karel I. bojoval za jedinečný ideál, Křesťanskou republiku (1519-1556), proti individualistickým a rozkladným proudům nové doby, které právě prosadily náboženskou a politickou svébytnost (protestantismus a národní státy) proti nadnárodní a katolické - ekumenické - struktuře světové říše, a proti nevěřícím, Turkům. Současné směřování k evropské integraci s krizí renesančních národních států aktualizovalo snahy Karla I. o dosažení ordinatio totius mundi (uspořádání celého světa), založeného na realistickém a pružném členění, v němž základní jednota Křesťanské republiky byla zcela kompatibilní s “národními” zvláštnostmi, které vznikly v průběhu historického vývoje. Na tomto místě je třeba se krátce zmínit o vědecké polemice týkající se původu Karlovy ideje císařství. Podle německého vědce Karla Brandiho byl jejím autorem císařův kancléř Mercurino Gattinara z Piemontu, zaujatý myšlenkou světové monarchie tak, jak si ji představoval Dante. Ramón Menéndez Pidal se naopak domnívá, že Karlova myšlenka císařství měla kořeny v samém Španělsku. Carlos Clavería vyzdvihl vlámsko-burgundský vliv, rozhodující pro formování Karlovy osobnosti (prvních sedmnáct let života prožil v Nizozemí). Naproti tomu je možné, že rytířský řád zlatého rouna, vytvořený v polovině 15. století burgundským vévodou Filipem Dobrotivým s cílem zachovat živý ideál “burgundského vlastenectví” a překonat tak politické rozdrobení země (německé, francouzské a samostatné Burgundsko), měl v momentě, kdy by se rozšířil po Evropě, symbolizovat flexibilní členění na jednotlivé národy, o němž jsme se výše zmínili, jako základní prvek říše. Významný anglický historik španělských dějin J. H. Elliott poznamenává, že “asociace jednotlivých území za Karla V. byla obdobná středověké federaci Koruny aragonské… Správní systém španělské monarchie Karla V. byl týž jako administrativní systém středověké říše katalánsko-aragonské, uzpůsobený a rozšířený pro potřeby světové říše”. Je třeba si uvědomit fakt, že když barcelonští radní blahopřáli Karlovi k jeho zvolení císařem, měli na mysli, že vykonávání nejvyšší světské moci by mělo završit dílo Karla Velikého znovusjednocením obou říší, západní a východní, včetně sjednocení katolické a pravoslavné církve. V tom se nepochybně odrážel program Ferdinanda Katolického: mír mezi křesťany a boj proti nevěřícím, na jehož základě měla přežívat myšlenka římské říše - jak v pojetí Španělska (Španělsko za Katolických králů znamenalo jednotu obou Hispanií: Citerior, tj. Přední, a Ulterior, tj. Zadní), tak v pojetí “evropské integrace”. Mezi novějšími studiemi zaslouží zvláštní pozornost práce José Maríi Jovera a José Antonia Maravalla. Jover podtrhuje nutnost rozlišovat mezi historickými cíli Kastilie a mezinárodní politikou, které sloužila svou nadvládou na poloostrově a americkým bohatstvím. Maravall znovu nastoluje otázky týkající se Karlova pojetí císařství. Co se týče periodizace říše Karla I., oba autoři - ačkoliv vycházejí z rozdílných faktorů (Jover ze strategie a Maravall z ideologie) - se v hrubých rysech shodují. První období, poznamenané burgundskými vlivy, tíhlo ke světové říši ve smyslu humanistického reformismu a trvalo až do let 1530-1533. Převahu v něm měly země položené mezi Atlantikem a Rýnem, zatímco ve Španělsku se vzmáhal odpor (povstání měst a cechů) proti panovníkovi a rádcům, “cizincům v těchto královstvích”. Druhá fáze - středomořská - zahrnovala období mezi léty 1531-1533 a 1544. Císařská korunovace v Bologni symbolizovala návrat k tradiční ideji Svaté říše římské národa německého. Třetí a poslední fáze, v letech 1544 až 1556, byla plně zasvěcena problémům Německa a cílem císaře bylo zajistit si teritoriální i vojenskou nadvládu v Evropě. Uvedená periodizace byla podmíněna celkovou situací v Evropě, která se vyznačovala stále se zvětšující propastí mezi katolíky a protestanty (jež odsoudila k nezdaru snahy o smíření) a sevřenou opozicí, kterou vyvolaly plány Karla I. v proticísařském bloku - ve Francii, mezi německými protestantskými knížaty a Turky. Optimismus prvního období, jež bylo ve znamení erasmovského humanismu, tak vystřídal realismus obou následujících fází, které vytyčují přechod Křesťanské republiky jako evropské nadnárodní integrace k hegemonickým seskupením období náboženských válek. Utopie, sen o tom, co mohlo být, se v průběhu několika dramatických let změnil ve strohou uskutečnitelnou realitu. Během prvního období byl zmíněný Mercurino Gattinara mužem, jenž požíval Karlovy důvěry, ačkoliv s tím, jak se císař hispanizoval, ztrácel pozice ve prospěch španělského sekretáře Franciska de los Cobos. Ten od roku 1530 reprezentoval - spolu s Karlem - myšlenky ryze španělské zahraniční politiky, zatímco Burgunďan Granvela byl zastáncem říšské politiky. V Karlovi I. splynul habsburský císařský původ a burgundské dědictví (prarodiče z otcovy strany - Maxmilián a Marie) se španělskými královstvími a vládou nad “Indiemi” (prarodiče z matčiny strany - Ferdinand a Isabela, jejichž evropská politika již připravila, jak vyjádřil Braudel, slávu jejich vnuka). Německo, Nizozemí a Španělsko byly třemi základními kameny zahraniční politiky Karla I., který chtěl tomuto trojímu dědictví nadřadit pojem křesťanstva jako politické reality. To odpovídalo oživení “prvního Říma” (někdejší římské říše) proti “druhému Římu”, byzantsko-tureckému, a “třetímu”, rodícímu se státu moskevskému. Avšak dějiny se neřídily přáním císaře. Jednotná politická struktura, obraz starého Říma, musela ustoupit prosazujícím se národním individualitám (současně s tím, jak se křesťanstvo rozdrobovalo v důsledku reformace), jejichž zájmy hodlal Karel I. předčasně sjednotit. Již jsme se zmínili o motivaci první etapy Karlova císařství (mezi korunovací v Cáchách a mírem z Cambrai, prologu ke korunovaci v Bologni, 1519-1530), vyznačující se kosmopolitními a ekumenickými ideály humanismu, směřujícími k prosazení jednoty křesťanstva jako politické reality v celé Evropě té doby. K tomu, aby své državy uspořádal na pevných základech, se Karel I. potřeboval zmocnit Milánského vévodství (od roku 1515 v moci Francie), neboť pouze prostřednictvím Milánska mohl uskutečnit spojení mezi oběma hlavními bloky císařství - Španělskem a Itálií na jedné straně a Rakouskem a Burgundskem na straně druhé. Válka proti francouzskému Františku I. vypukla v roce 1521. Válečné štěstí přálo císaři, který nad svými protivníky slavil dvě velká vítězství - u Bicoky a Pavie, a následným madridským mírem (1526) mu František I. postoupil Milánsko a Vévodství burgundské. Vzápětí však došlo ke změně spojenectví. Papež Klement VII. a nezávislé italské státy, obávajíce se španělské nadvlády na Apeninském poloostrově, uzavřeli spolu s Františkem I. tzv. Ligu z Cognacu (1526), což císaře přivedlo do značných nesnází. Nejvýznamnějšími událostmi této války, během níž nedošlo k rozhodujícím bitvám, bylo vyplenění Říma neukázněnými Karlovými oddíly a přechod Andrey Dorii, janovského admirála, na stranu císaře, jemuž to pomohlo k ovládnutí moře. Mírem z Cambrai (1529) získal František I. zpět Burgundské vévodství. Pro Španělsko to znamenalo jen malý ústupek v poměru k jasné a po dvě staletí trvající a nezpochybňované nadvládě v Itálii, založené Karlem V., jehož oddíly navíc právě tehdy odrazily Turky před Vídní. Císař se současně snažil řešit i německou náboženskou otázku, vzniklou v důsledku šíření luteranismu, prostřednictvím kompromisního řešení na augšpurském sněmu. Neměl však úspěch pro nesouhlas radikálního protestantského křídla podporovaného velkými feudály, kteří kladli germánské svobody, tj. svá privilegia, proti snahám Karla I. o transformaci německé říše v absolutistickou monarchii západoevropského typu. Mediteránní fáze - Svatá říše podporovaná Španělskem Léta mezi mírem z Cambrai a z Crépy (1529-1544) představují druhou fázi vývoje impéria Karla I., která se vyznačovala problémy ve Středomoří a návratem k podstatě středověké Svaté říše římské národa německého. Změnu ohlásily dvě skutečnosti: císařská korunovace v Bologni (1530) a následující krize erasmismu v politice Karla I., způsobená prohlubováním náboženského rozkolu. Korunovace Karla I. Klementem VII. symbolizovala konec křesťanské republiky humanistů jako politické reality a její nahrazení ideou starého císařství. Španělsko (ať chtělo či nechtělo) a bohatství plynoucí z Ameriky představovaly základní oporu císařovy zahraniční politiky. Velice brzy znovu vypuklo nepřátelství. Němečtí protestanti, kteří odmítli kompromisní řešení augšpurského sněmu, vytvořili Šmalkaldskou ligu, jež se smlouvou ze Saalfeldu (1532) stala spojencem francouzského krále Františka I. Francouzský panovník uzavřel navíc spojenectví s Berbery a s tureckým sultánem Sulejmanem Velikým (1534). Karel I. uštědřil tvrdou ránu proticísařské koalici dobytím Tunisu, i když nemohl zabránit tomu, aby se Savojského vévodství, klíče k alpské hranici, nezmocnila Francie. Příměří v Nice (1538) zachovalo tento stav a pro Karla I. znamenalo ústupek. V roce 1541 se Francouzi a Turci znovu pustili do boje. Zatímco se Sulejman zmocnil Budína, František I. - podporovaný tureckými oddíly, jež měly základnu v Nice - zahájil ofenzívu velkého stylu. Císař utrpěl dvě těžké porážky, před Alžírem a u Cerisoles, a musel odtáhnout z Piemontu. Spojenectví s Anglií a několik lokálních úspěchů však zlepšily Karlovo postavení, takže mohl podepsat s Františkem I. mír v Crépy (1544), jímž byl stvrzen status quo ante. Vzhledem k nebezpečnému rozmachu protestantismu v Německu a Francii se František I. zavázal upustit od spojenectví s Turky a podpořit Karla I. v jeho snahách o znovusjednocení křesťanstva. Germánská fáze - říše jako evropská velmoc Poslední období Karlovy císařské politiky se uskutečnilo mezi mírem z Crépy a bruselskou abdikací (1544-1556). Náboženská krize tohoto století vyústila v nesmiřitelné protiklady: Tovaryšstvo Ježíšovo založené sv. Ignácem z Loyoly a Kalvínův protestantismus, jež předjímaly politiku hegemonických bloků za Filipa II. Svatá říše a Španělsko - obě větve habsburského rodu - se staly základní oporou katolického bloku. Přesto se právě v tomto okamžiku uskutečnil nejvýznamnější pokus o smíření, během něhož však papež a císař ne vždy byli stejného mínění. Karel I. skutečně vyvinul snahu hledat nový kompromis pro vyřešení náboženského problému, jehož vývoj, komplikovaný mezinárodní politikou, se promítl v jednáních Tridentského koncilu zahájeného roku 1545. V prvních dvou obdobích (1545-1549 a 1551-1552) bylo hlavním cílem koncilu vytvořit základnu pro znovusjednocení křesťanstva. Naproti tomu ve třetím a posledním období (1562-1563), už za vlády Filipa II., nebyl již tento cíl uskutečnitelný. Koncil se napříště omezil na definování dogmatických stanovisek katolicismu před hrozícími náboženskými válkami. V prvním koncilovém období panovaly četné neshody mezi papežem a císařem, zvláště když měl být koncil vzhledem k vojenské hrozbě šmalkaldských knížat a moru přemístěn do Bologně. V momentě největšího napětí dosáhl císař, jehož ruce se uvolnily mírem z Crépy, obrovského vítězství nad šmalkaldskými protestanty u Mühlbergu (1547). Řím se tehdy obával domnělých snah Karla I. o spojení absolutní moci politické a církevní a vytvořil proti němu spojenectví, zatímco císař se na sněmu v Augšpurku rozhodl řešit náboženskou otázku autoritativně. Avšak tzv. augšpurské Interim, katolické v dogmatu, i když s ústupky protestantům, vyvolalo odpor na všech stranách. Druhé koncilové období za papeže Julia II. spadalo do doby druhé války šmalkaldské, přestože v Tridentu byli přítomni protestantští teologové. Smíření - nejvyšší ideál Karla I. - bylo však již utopií. K prohlubující se propasti mezi katolíky a protestanty se totiž družila svébytnost protestantů (germánské svobody) proti autoritativním postojům Karla I. Kromě toho se nový francouzský panovník Jindřich II. spojil se Šmalkaldskou ligou uzavřením smlouvy v Chambordu a zahájil francouzský postup směrem k Rýnu, zatímco Turci obnovili svou ofenzívu v oblasti Středomoří a v Uhrách. Podíl politických faktorů v náboženském konfliktu vysvětluje, proč úspěchy proticísařské strany (Karel I. padl málem v Innsbrucku do zajetí) vedly k přerušení koncilu a donutily císaře uzavřít mír. Mír uzavřený roku 1555 v Augšpurku potvrdil rozkol křesťanstva, neboť jako “trvalý mír” uznával náboženský rozkol v Německu, aniž by jej postoupil k dalšímu projednání koncilu. Následujícího roku podepsal Karel I. příměří s Francouzi ve Vaucelles, jímž se stvrdil status quo ante. Přes všechny tyto neúspěchy se Karlovi I. podařilo pevně zakotvit panství španělských Habsburků v Evropě. Roku 1554 sjednal sňatek svého syna, budoucího Filipa II., vdovce po Marii Portugalské, s anglickou královnou Marií Tudorovnou. Tím vytvořil předpoklady pro španělsko-britské spojenectví, jež přišly vniveč v důsledku bezdětnosti tohoto manželství. Abdikací v Bruselu (1556) přenechal Karel I. německou říši a habsburská panství v Německu svému bratru Ferdinandovi, zatímco synu Filipovi předal Španělsko a jeho koloniální říši, državy v Itálii a Nizozemí. Karel se musel vzdát myšlenky, kterou choval řadu let - totiž že císařská koruna připadne jeho synu Filipovi. Tak vznikly dvě větve habsburského rodu, německá a španělská, které po celé století (až do vestfálského míru z roku 1648) bojovaly bok po boku na obranu svého panství v Evropě, založeného na ideálech protireformace. ŠPANĚLSKÁ ŘÍŠE FILIPA II. Konsolidace španělského panství (1559-1565) Karel I., žijící v ústraní v extremadurském klášteře Yuste, kde roku 1558 zemřel, zažil ještě velké vítězství Španělů v bitvě u Saint Quentinu (1557) nad Francouzi, když znovu vypukla válka přerušená příměřím z Vaucelles. O dva roky později (1559) uzavřel “katolický mír” z Cateau-Cambrésis období bojů mezi Karlem I. a francouzskými panovníky Františkem I. a Jindřichem II. a zahájil v západní Evropě rozmach protireformační politiky. Za rostoucí hrozby kalvinismu ve Francii (hugenoti) uznal Jindřich II. vůdčí postavení Španělska a jeho krále Filipa II. v již nadcházejících náboženských válkách. Mezi mírem z Cateau-Cambrésis a počátkem opětovné přítomnosti Španělů ve Středomoří (roku 1565 donutilo loďstvo Garcíi Toleda Turky zrušit obležení Malty) se zdálo být španělské panství v Evropě zcela konsolidováno. V roce 1563 skončil Tridentský koncil a katolická církev získala pevnost a bojového ducha, nezbytné k tomu, aby se pustila do boje za získání zemí, jež se přiklonily k protestantismu. Ve Španělsku inkvizice umlčela poslední zbytky erasmismu a potlačila ohniska protestantismu. Ve Středomoří nastala krize turecké převahy z doby Karla I. - Malta, jak vyjádřil Braudel, se stala “zkouškou síly”, rozhodnutou ve prospěch Španělska. Vzpomeňme si, že turecké loďstvo se roku 1558 zmocnilo Ciudadely (Menorka) a v několika týdnech ji vyplenilo. Vzápětí se poplach rozšířil ve Valencii a Katalánsku, kde přijali ochranná opatření. Turci se však stáhli, aniž by podnikli nové útoky. Krize z roku 1568 a španělská odezva Zmínili jsme se o krizi z roku 1568 jako impulsu politických změn za Filipa II. Připomeňme si její okolnosti v mezinárodním měřítku: kalvinismus v západní Evropě, provázený náboženskými válkami ve Francii a povstáním v Nizozemí, nové vzepětí islámu v podobě povstání granadských morisků. Již jsme uvedli, že tlak hugenotů v oblasti Pyrenejí, zesílený příklonem ke kalvinismu, byl doprovázen (v tom smyslu, že oba faktory podkopávaly španělskou monarchii) banditismem v aragonských a katalánských horách. Podobně byl turecký tlak ve Středomoří násoben aktivitou morisků v Andalusii a Valencii. V letech 1568 až 1572 zaznamenal Filip II. a jeho spojenci skvělé úspěchy - námořní vítězství u Lepanta ve Středomoří, úspěchy vévody z Alby ve Flandrech a krvavé pobití hugenotů (aniž by z něho bylo možné vinit španělského panovníka) za tzv. bartolomějské noci ve Francii. Od roku 1572 do sjednocení poloostrova v roce 1580 zůstala situace neměnná a od roku 1580 do konce Filipovy vlády zažívala španělská říše neúspěchy (porážka Neporazitelného loďstva, greenwichská koalice, vervinský mír). Co se týče období let 1567-1580, které nás v tomto momentě zajímá, povšimněme si dvou extrémních pólů - povstání v Nizozemí a problémů ve Středomoří. Separatistické tendence v Nizozemí se přiostřily, když Filip II. nařídil respektování tridentských dekretů. Šlechta podepsala tzv. kompromis - dohodu - z Bredy (jeho přívrženci byli nazýváni gueux, gézové, tj. žebráci) a regentka Markéta Parmská, nemanželská dcera Karla I., si nevěděla se situací rady. Kalvínské povstání bylo počínaje lety 1566-1568 provázeno celou řadou výstřelků. Proto se Filip II. rozhodl vyslat tam s plnou mocí vévodu z Alby, který tvrdě potlačil povstání a potrestal jeho vůdce. Řada vojenských vítězství (u Groningenu, Jemmingenu, Monsu, Mechelenu, Haarlemu) obnovila španělské panství, přestože vůdce povstání Vilém Oranžský získal zahraniční pomoc a podařilo se mu ovládnout severní - protestantské - provincie, tj. dnešní Holandsko, zatímco jižní - katolické -, tj. Belgie, zůstaly věrné Španělsku. Zhruba řečeno, tato situace přetrvala za vlády nástupců vévody z Alby, jimiž byli Luis de Requesens, Juan de Austria a Alexandr Farnese. Jižní, katolické provincie vytvořily Unii nebo Ligu z Arrasu, na niž protestanti ze severu odpověděli vytvořením Utrechtské unie. Několik pokusů o nápravu situace ztroskotalo, jako např. Věčný edikt, který s povstalci sjednal Juan de Austria. Po roce 1580, jak uvidíme, přispěla anglická podpora holandských povstalců k internacionalizaci nizozemského problému. Pokud jde o Středomoří, povstání granadských morisků v roce 1568 znamenalo hlubokou ránu pro oživení ve Španělsku, zahájené obležením Malty (1565). Obavy z ofenzívy Turků byly tak veliké, že Filip II. vážně uvažoval o vyklizení Baleár. Povstání morisků v každém případě usnadnilo dobytí Tunisu Turky, stejně jako jejich útok na ostrov Kypr, který byl v držení Benátčanů. Tehdy byla vytvořena Svatá liga, již uzavřeli papež Pius V., Španělsko a Benátky. Velení nad křesťanským loďstvem se ujal don Juan de Austria, jemuž se podařilo dne 7. října 1571 porazit turecké námořní síly v bitvě u Lepanta. Avšak Turci se vzpamatovali a vítězství u Lepanta nebylo rozhodující - křesťané obsadili a později opět ztratili Tunis. Problematika Středomoří začala ustupovat do pozadí v souvislosti s přesunem těžiště historického vývoje směrem na sever Evropy. Španělsko-turecké příměří z roku 1580 umožnilo Španělsku věnovat se výlučně záležitostem evropského protestantismu. Vrcholný boj (1580-1598) V roce 1580 se Filipu II. podařilo přičlenit ke své Koruně Království portugalské. Po smrti krále Sebastiána v Africe v bitvě u Alcazarquiviru a po kratičkém panování kardinála Enriqua dosáhl španělský panovník toho, že jej portugalské kortesy shromážděné v Tomaru uznaly za krále Portugalska, i přes nesouhlas stoupenců kandidatury Antónia, převora z Cratu. Začlenění Portugalska do Koruny španělské v mezinárodním měřítku znamenalo, že Filip II. ovládl rozsáhlé pobřeží západního Atlantiku, jako nezbytnou základnu pro budoucí souboj s Anglií. Náboženské války ve Francii zatím dosáhly svého vrcholu - v obavě, že by na trůn svatého Ludvíka nastoupil kalvinista Jindřich Bourbonský (budoucí Jindřich IV.), zasáhl Filip II. aktivně ve prospěch Katolické ligy a prosadil kandidaturu své dcery Isabely Clary Eugenie. Současně rostoucí anglická intervence ve prospěch povstalců v Nizozemí a britské výpady proti španělské říši vedly k roztržce se Španělskem. Filip II. a Alžběta I. byli zosobněním obou evropských bloků, katolického a protestantského, v době náboženských válek. Španělský panovník, podobně jako později Napoleon, se pokusil připoutat pozornost anglického loďstva, aby se ve Velké Británii mohly vylodit oddíly z Flander. Velká flotila - tzv. Nepřemožitelné loďstvo - vyplulo z Lisabonu, ale bouře a anglická plavidla nad ní ve vodách kanálu La Manche zvítězily (1588), pročež expediční sbor pod velením Alexandra Farnese již svůj plán neuskutečnil. Porážka Nepřemožitelného loďstva posílila povstalce v Nizozemí a oslabila pozici Filipa II. ve Francii, kde se Jindřich Bourbonský zřekl kalvinismu a snažil se o všeobecné usmíření Francouzů pod svou vládou. Porážka Nepřemožitelného loďstva vyvolala první polemiku o orientaci španělské mezinárodní politiky, která se odehrála na kastilských kortesech roku 1592. Došlo tam ke střetu mezi triumfalismem, jehož hlasatelem byl představitel Murcie Ginés de Rocamora, a mezi realistickým stanoviskem, jež zastával madridský zástupce Francisco Monzón. Podle Rocamory bylo třeba nového úsilí, aby “byla zklidněna Francie, podmaněna Anglie, pacifikovány Flandry a podrobeno Německo a Moskva…”. K tomu “dopomůže Bůh a odhalí nové Indie a nová naleziště drahých kovů (nová Potosí), stejně jako je odhalil Katolickým králům blahé paměti…”. Naproti tomu Monzón tvrdil, že není již třeba lámat kopí v cizí prospěch, “neboť pokud oni - nepřátelé Španělska - chtějí bloudit, nechť bloudí”. V roce 1596 se uzavřením greenwichské smlouvy vytvořila mocná západoevropská koalice (Anglie, Francie a Holandsko) proti španělské říši Filipa II. Jindřich IV. dokonce uvažoval o podpoře povstání morisků v Aragonsku, zatímco anglické a holandské loďstvo útočilo na Cádiz. Na konci svého života podepsal Filip II. ve Vervins (1598) mír s Francií a udělil právo na autonomní správu Nizozemí, jejíž vykonávání svěřil své dceři Isabele Claře Eugenii provdané za arcivévodu Albrechta Habsburského. Pokud by z tohoto manželství vzešlo potomstvo, dalo by základ národní dynastii, v opačném případě by se Nizozemí vrátilo pod vládu Španělska. Nakonec se uplatnila druhá varianta. Jižní, katolické provincie přijaly rozhodnutí Filipa II. Naproti tomu protestantské Spojené provincie je odmítly a pokračovaly v odporu proti Španělsku. Jejich nezávislost uznaly Anglie a Francie již roku 1596 podepsáním spojenectví v Greenwichi. DYNASTICKÁ HEGEMONIE ZA FILIPA III. Mír v západní Evropě Počátkem 17. století, jako reakce na období, jež skončilo smrtí Filipa II. a jež bylo dobou náboženských válek, uchopila moc v západní Evropě tzv. “barokní mírová generace”, reprezentovaná ve Španělsku Filipem III. a jeho favoritem, vévodou z Lermy. Únava a nemožnost dosáhnout jednoznačného vyřešení náboženských válek vysvětlují, proč nastalo období “mírového soužití”, jež se Filip III. (1598-1621) snažil proměnit v prestižní zahraniční politiku (ve skutečnosti šlo o neoperativní dynastickou hegemonii) tím, že využil svého příbuzenství s evropskými panovnickými rody. Po podepsání míru s Francií ve Vervinsu (1598) se Filip III. a vévoda z Lermy pokusili urovnat zbývající konflikt se dvěma dalšími mocnostmi greenwichské koalice - Anglií a Holandskem. Filip II. ztroskotal v obou svých záměrech - vytvořit “hranici katolicismu” proti protestantům a “hranici křesťanstva” proti Turkům. Nyní se Filip III. a vévoda z Lermy pokusili o zklidnění protestantské hranice v severní Evropě a o pokračování boje proti Turkům. V případě Anglie, jednání vedená španělským diplomatem hrabětem de Villamediana s nástupcem Alžběty I., Jakubem I., vyústila dne 27. srpna 1604 v podepsání londýnského míru. Co se týče Nizozemí, již jsme uvedli, že nizozemské Spojené provincie odmítly přijmout autonomii (pod vládou Isabely Clary Eugenie), kterou jim udělil Filip II. roku 1598. Nová vlna nepřátelství měla střídavé výsledky. Holanďané, pod velením Mořice Nassavského, zvítězili v bitvě u Nieuportu a španělské oddíly vedené Ambrosiem Spínolou u Ostende. To, že nedošlo k jednoznačnému vojenskému vyřešení situace, vedlo arcivévodu Albrechta k zahájení vyjednávání s povstalci, které vyústilo v příměří zvané dvanáctileté (1609). Ve skutečnosti byly nizozemské Spojené provincie považovány za nezávislý a suverénní stát. Přes ustanovení vervinského míru rozdmýchával francouzský král Jindřich IV. protišpanělskou politiku jak ve Flandrech, tak v Itálii, a dokonce uvažoval o tom, že přímo vstoupí do války. Situaci změnilo zavraždění panovníka (1610) - regentka Marie Medicejská byla nakloněna Španělsku. Tehdy byly dojednány sňatky dauphina Ludvíka se španělskou infantkou Annou Rakouskou a dědice španělského trůnu Filipa s Alžbětou Bourbonskou. Italské záležitosti Problémy v Itálii působily Filipu III. nemalé starosti, zvláště pokud šlo o Vévodství savojské a Republiku benátskou. Karel Emanuel Savojský měl v úmyslu za pomoci Francie anektovat Lombardsko a panství montferratské. V tomto konfliktu však byl poražen španělským guvernérem Milána, markýzem de Hinojosa. Přesto však mír z Asti (1615) znamenal ztrátu prestiže španělského panství v Itálii. Svár byl obnoven, až teprve smlouvou z Pavie (1617) bylo stanoveno, že válčící strany navrátí příslušné územní zisky. Avšak nejzarytějším soupeřem Španělska v Itálii byla Republika benátská. Tři velké osobnosti, jež reprezentovaly španělské zájmy v Itálii - Pedro de Toledo, markýz de Villafranca, guvernér Milánska; Pedro Téllez Girón, vévoda z Osuny, místokrál Sicílie, a Alonso de la Cueva, markýz de Bedmar, vyslanec v Benátkách - vyvíjeli společné úsilí v konfliktu s pyšnou Republikou sv. Marka. Jako prostředník mezi nimi působil spisovatel Francisco de Quevedo. Vévoda z Osuny bojoval úspěšně proti Turkům, zmocnil se přístavu Larache a ve vodách dalmátské Gravosy porazil benátské lodě a současně chránil uskocké piráty, kteří ze svých základen v Chorvatsku a Illyrii ochromovali benátský obchod. V roce 1618 vypuklo tzv. benátské spiknutí - congiura, jež mělo usnadnit vstup španělského vojska a podrobení Republiky. Podle benátských a francouzských kronikářů zorganizovali spiknutí i zmínění tři španělští představitelé. Naproti tomu španělská historiografie tvrdí, že Benátky se uchýlily k této pomluvě a vymyslely si spiknutí, aby se zbavily mnoha nežádoucích cizinců a rovněž aby očernily svého soka, vévodu z Osuny, a aby oživily nespokojenost se španělskou nadvládou v Itálii. Je třeba si uvědomit, že spojenectví Habsburků s Janovem, velkým rivalem Benátek, zcela převracelo tendence italské politiky Koruny aragonské - benátské spojenectví v době Lepanta totiž vyvolalo ve španělském Středomoří obrovské nadšení. Dalším žhavým problémem v Itálii byla otázka Veltlinu (Valtelliny - údolí řeky Adda), území vklíněného mezi španělskou Lombardii a rakouské Tyroly. Obyvatelé údolí, převážně katolíci, povstali proti švýcarským kalvinistům z grisonského kantonu, jemuž podléhali. Zasáhli španělští guvernéři Milánska, hrabě de Fuentes a vévoda z Ferie, zatímco Savojsko, Benátky a dokonce papež se obrátili o pomoc na francouzského krále Ludvíka XIII., který vojensky podpořil grisonské. Smlouva, která obnovila status quo ante (1621) neuspokojila žádnou ze zúčastněných stran. Veltlin se stal předmětem nových bojů za třicetileté války. V její první fázi bojovaly španělské oddíly na straně císaře Ferdinanda II. v Čechách (1618-1620), kde přispěly k vítězství na Bílé hoře. Avšak velká vojenská intervence Španělska v tomto konfliktu se uskutečnila až v období vlády Filipa IV. Turci a severní Afrika Za vlády Filipa III. pokračoval boj proti Turkům a severoafrickým pirátům. Na pirátských útocích svých souvěrců se podíleli moriskové, vypuzení ze Španělska a usazení v Turecku a na africkém pobřeží. V roce 1612 zaútočil markýz de Santa Cruz se svými neapolskými galérami na Goletu. Následujícího roku vyplenili vévoda z Osuny, místokrál neapolský, a generál Octavio de Aragón berberské pobřeží. Týž generál pak vyhnal Turky z Malty. Luis Fajardo, generální kapitán oceánského loďstva, se zmocnil pevnosti Mamore, blízko Tangeru. I přes tyto úspěchy však španělská námořní moc silně poklesla. V roce 1619 uvažovala vláda Filipa III. o vytvoření španělsko-francouzsko-anglické ligy k potření tureckých a berberských pirátů ve jménu společných zájmů celého křesťanského světa. Projekt se však nakonec neuskutečnil. Severoafrická politika španělské vlády měla významného spojence v Cucově království, asociaci konfederací spojených příležitostnou politickou mocí, která se vytvořila v horském masivu Kabylie ve vnitrozemí Alžíru. Přesto se Španělsku nepodařilo zmocnit se významné základny - pevnosti a města Alžíru. Hellénské obyvatelstvo, jež trpělo pod tureckým jhem, doufalo při několika pokusech o povstání v účinnou pomoc Filipa III., kterou jim však Španělsko nebylo s to poskytnout. CONQUISTA AMERIKY A ORGANIZACE ZÁMOŘSKÉ ŘÍŠE Mezi objevením Ameriky a dobytím říše Inků v Peru, jež znamenalo konec období velkých conquist, uplynulo méně než půl století (1492-1536). “Nejúžasnější epopej dějin lidstva - dobytí Ameriky - se uskutečnila v době kratší dvaceti let” (1519 - Cortés v Mexiku, 1536 - Pizarro v Peru). Předpokládá se, že na počátku španělského působení žilo na americkém kontinentě asi dvanáct milionů obyvatel, v polovině 16. století nepřesahoval počet Španělů usazených v Novém světě sto tisíc. Tento poměr je skutečně pozoruhodný, byť byl samozřejmě ovlivněn takovými faktory, jako hrdinství, rozhodnost, morální opora křesťanství a technický nepoměr mezi evropskou civilizací období renesance a pravěkem, v němž žili američtí Indiáni. Když jsme se zabývali objevením Ameriky, zmínili jsme se o motivech, jež vedly ke Cortésově mexickému podniku, který znamenal počátek španělské kolonizace Ameriky a vytvoření zámořské říše. Obecné schéma conquisty je následující: Z Antil byla dobyta aztécká říše a z tichomořského pobřeží Panamy se uskutečnila conquista Peru a Chile. Přímo z Atlantického oceánu a v souvislosti s hledáním jihovýchodní cesty - spojení Tichého a Atlantického oceánu na jih od amerického kontinentu, nalezeného Magalhaesovou výpravou, jež jako první obeplula zeměkouli - bylo zahájeno pronikání do laplatské oblasti. Územní uspořádání těchto hlavních ohnisek umožnilo vznik španělské říše v Americe. Zatímco Hernán Cortés položil základy španělského panství v Mexiku, bylo založeno město Panama a ovládnuta velká část šíje (po dramatickém konci objevitele Tichého oceánu Vasca Núneze de Balboa). To vše se událo současně s Magalhaesovou plavbou, úspěšně završenou Elcanem, který od Karla V. obdržel erb znázorňující zeměkouli a opatřený heslem “Primus circumdedisti me” (První jsi mne obeplul), a s počátky conquisty Střední Ameriky, která probíhala směrem od severu, z Mexika, a od jihu, z Panamy. V letech 1522 až 1530 se vytvářela centra dalšího pronikání do oblasti Venezuely, Peru a Río de la Plata: Santa Marta a Cartagena de Indias. Na severu byl zatím Álvaro Núnez Cabeza de Vaca hrdinou jedinečného dobrodružství odehrávajícího se mezi řekou Mississippi a Kalifornským poloostrovem. Rovněž už se podařilo dosáhnout asijského kontinentu z tichomořského pobřeží Mexika. V desetiletí vymezeném léty 1530-1540 skončilo období velkých conquist. Pizarro si podmanil říši Inků, Almagro a Valdivia pronikli do Chile a na náhorní plošině, kde leží Bogotá, se setkala výprava Němce Federmanna vedená z Venezuely s expedicemi Belalcázara z Peru a Jiméneze de Quesada z údolí řeky Magdaleny. Současně se již zmíněný Cabeza de Vaca a Domingo Martínez de Irala věnovali uspořádání laplatské země a na severu Hernando de Soto a Coronado prozkoumali oblasti Georgie a Colorada. V roce 1542 loďstvo vedené Lópezem de Villalobos, jež vyplulo z Nového Španělska, objevilo Filipíny. Od Kolumbova objevu uplynulo přesně padesát let. Ve druhé polovině 16. století byla postupně obsazována další území v jižní Americe, kde rostl počet založených měst - Mendoza, San Juan, San Miguel de Tucumán, Santa Fé, Córdoba, Buenos Aires, Salta, Corrientes. V roce 1565 nalezl baskický augustinián Andrés de Urdaneta zpáteční cestu z Filipín do Mexika (Acapulco), zatímco se Legazpiho flotila zmocnila Filipín. Výprava Álvara de Mendano dospěla k Šalomounovým ostrovům, Guadalcanalu, Havajským ostrovům a Markézám a expedice Pedra Fernándeze de Quirós k Novým Hebridám. Jedna z jeho lodí vedená Luisem Váezem de Torres objevila Torresův průliv mezi Austrálií a Novou Guineou. Spojením Portugalska a Španělska roku 1580 se portugalská území na Dálném východě stala závislými na koruně Filipa II. Nad državami španělského krále slunce nezapadalo. Španělská říše dosáhla vrcholu své expanze a s ní i jejích hranic a současně si získala odpůrce, to vše v době, kdy zaznívaly ekumenické ohlasy konfliktů v Evropě.   Již jsme se zmínili o obyvatelstvu Ameriky v době conquisty. Mezi španělskými vystěhovalci (hlavně druhorozenými syny šlechtických rodů a představiteli nižší šlechty - rytíři a hidalgy) převažovali v 16. století obyvatelé Andalusie a Extremadury. Smíšená manželství Evropanů s Indiány dala zrod mesticům, podobně se ze svazků mezi Indiány a černochy, kteří se do Ameriky dostali jako otroci, rodili zambové a z bělošsko-černošských párů mulati. Odhaduje se, že kolem roku 1570 tvořilo 96 procent obyvatelstva španělské Ameriky domorodé obyvatelstvo, kolem 1,25 procenta tvořili běloši a zbytek představovali mesticové, mulati a zambové. Americká společnost 16. století byla založena na soužití dvou etnických a kulturních společenství - Indiánů a Španělů. Co se Indiánů týče, conquista rozrušila jejich společenský řád z doby předkolumbovské a donutila je podřídit se novým normám vytvořeným v důsledku začlenění Nového světa do španělské říše. Obrana Indiánů ze strany církve a administrativy a jejich zapojení do pracovního procesu vedly (spolu s krizí těchto institucí od konce 16. století) k vytvoření indiánské pracující třídy. Španělskou společnost v Americe je možné podle Céspedese del Castillo rozdělit do tří základních skupin: skupiny dobyvatelů, duchovních a královských úředníků. Je třeba zdůraznit, že v Americe neexistovali bílí plebejci, neboť žádný běloch neplatil daně. To vysvětluje základní rovnost a sociální jednotu všech bílých obyvatel Ameriky (Indií, proto indianos, na rozdíl od indios - Indiáni). V následujícím století vedlo zvyšování počtu bělošského a smíšeného obyvatelstva a snižování indiánské populace k procesu společenské restrukturalizace. Ve zkratce řečeno, dobyvatelé - conquistadoři, kteří převažovali až do poloviny 16. století, usilovali o svou přeměnu ve šlechtu feudálního typu, což byl cíl neslučitelný s normami panovnického autoritarismu, a proto ztroskotal. Duchovenstvo se ujalo evangelizace Indiánů. Mělo k tomu podporu státu, který si v polovině 16. století uvědomil, že misijní poslání je nejlepším zdůvodněním a ospravedlněním conquisty. Až do konce 16. století byla církev v Novém světě církví mnichů, s převahou žebravých řádů (jezuité začali svou činnost až po roce 1568) a misijní činností. Mniši, se svým “misijně-indigenistickým” smýšlením, byli obránci Indiánů a věčnými žalobci bezpráví a násilí. Věnovali pozornost specifičnostem života domorodého obyvatelstva (jezuita José de Acosta, františkán Bernardino de Sahagún) a chtěli dovést evangelizační úsilí do posledních důsledků. Církev vyvíjela rozsáhlou kulturní činnost - téměř úplně ovládla školství (univerzity v Mexiku a Limě) a podporovala rozvoj umění. O královských úřednících stačí říci, že ve všech oblastech byli zosobněním ideálů katolického a centralizovaného státu, který byl v rozporu s panskými choutkami conquistadorů. Hospodářství prodělalo prudké změny. Amerika byla zaplavena evropskými domácími zvířaty, která se zde rychle adaptovala (hovězí maso bylo v 16. století nejlevnější potravinou a základem výživy). Rozvoj rostlinné výroby byl naproti tomu pomalejší. Domorodá Amerika znala 17 procent rostlinných druhů, jež se na světě pěstovaly (kukuřice, kakao, brambory, fazole aj.), a ze Starého světa byly importovány další druhy (obiloviny, luštěniny, vinná réva, olivovník, cukrová třtina). Záhy bylo uznáno právo Indiánů na půdu, již obdělávali. Zbylé pozemky byly majetkem státu, který je uděloval soukromým osobám (odměna dobyvatelům, prostředek, jak podpořit kolonizaci). Vlastnictví půdy vyžadovalo pracovní sílu, kterou poskytovala encomienda (přidělení indiánské pracovní síly odvádějící daň formou práce nebo poplatků) a repartimiento (přidělení Indiánů za účelem nucené, byť placené pracovní povinnosti). Redukce byly rozdělením pozemků určených k obdělávání mezi Indiány, s cílem misijním a civilizačním. Velké pozemkové vlastnictví, jež se vytvářelo v 17. století, bylo spjato s chovem dobytka. Neobyčejného významu nabyla těžba nerostů. Nebudeme zde opakovat, že americké zlato a stříbro znamenaly hospodářskou revoluci ve světové ekonomice. Výtěžek tohoto odvětví byl nejvyšší ve druhé polovině 16. století (stříbro z Potosí). Stát si ponechával pětinu - quinto - (20 %) vytěženého kovu. Řemeslná výroba se v tomto období rozvíjela jen relativně, neboť - jak tehdy bylo běžné - se metropole obávala konkurence, která by mohla zničit její manufaktury. Obchod mezi Španělskem a Amerikou, zprostředkovaný “americkými flotilami”, byl založen na státním monopolu (Casa de Contratación v Seville). Ve skutečnosti největší zisky z něho měli sevillští obchodníci a spolu s nimi představitelé habsburských bankéřů, “kteří skoupě zásobovali obchodníky v zámoří, aby si udrželi závratná procenta zisků, aniž by si uvědomili, že v dlouhodobé perspektivě - s rozvojem podloudného obchodu - zabijí slepici, jež snáší zlatá vejce” (Céspedes). Základním prvkem politicko-administrativní organizace Ameriky v prvních desetiletích 16. století byla pravomoc guvernéra udělovaná veliteli dobyvatelských vojsk. Vytvoření audiencií (stvrzení převahy královské moci nad guvernéry) již odpovídalo centralizačním snahám. V Nových zákonech (Leyes Nuevas) z roku 1542 byl zakotven právní a administrativní pořádek protikladný tomu, který platil v době conquisty. Definitivně zvítězil vytvořením místokrálovství (virreinatos) Nového Španělska (Mexiko) a Peru (Lima) v letech 1535 a 1543. Vývoj směřující k posílení centralismu a panovnického autoritarismu byl završen v roce 1573 konečnou reorganizací Rady pro Indie a místokrálovství peruánského (místokrál Toledo) a mexického (místokrál Enríquez), stejně jako kodifikací zákoníku vytvořeného Ovandem (Derecho Indiano). Již jsme se zmínili o misijní činnosti jako zdůvodnění conquisty. Polemiky mezi “indigenisty” (Montesinos, Las Casas a Vitoria) a “kolonialisty” (Ginés de Sepúlveda), jež měly dopad na otázku oprávněnosti španělského panství v Americe, zahájily boj, který - jak upozorňuje jeden z historiků (Lewis Hanke) - ještě neskončil, ani v Americe, ani ve světě. “Ideály, které se někteří Španělé pokoušeli uplatnit v Americe v praxi,” píše Hanke, “neztratí nikdy svou zářnou skvělost, dokud budou existovat lidé, kteří věří, že ostatní národy mají právo na život, že lze nalézt spravedlivé prostředky, jak řídit vztahy mezi národy, a především, že všichni lidé světa jsou lidmi.”   KRIZE 17. STOLETÍ (1621 - 1713)   ZA VLÁDY Filipa IV. (1621-1665) a Karla II. (1665-1700), po které následovala válka o dědictví španělské až po definitivní vítězství francouzského pretendenta Filipa V. (utrechtský mír, 1713), prožívalo Španělsko opak toho, čím bývalo v 16. století a sestupovalo po nakloněné rovině úpadku, který bychom si těžko vysvětlili, kdybychom nebrali v úvahu současně také všeobecnou krizi v Evropě. “Španělsko potřebovalo pouhé jedno století (od spojení Kastilie a Aragonu v roce 1479 po připojení Portugalska roku 1580), aby ovládlo Evropu, a rovněž jediné století (od smrti Filipa II. k úmrtí Karla II., 1598-1700), aby se z něho stala mocnost druhého řádu.” (Hamilton) I přes uznání specifických španělských hodnot v západní Evropě 17. století, jež se v kulturní oblasti projevily jako druhé zlaté století literatury a výtvarného umění (Luis de Góngora, Francisco de Quevedo, Baltasar Gracián, Tirso de Molina, Pedro Calderón de la Barca, Diego de Velázquez, Bartolomé Esteban Murillo), opakujeme, že španělský úpadek v tomto století byl neoddělitelně spjat s všeobecnou krizí. V jedinečné syntéze 17. století, opírající se o francouzskou realitu a pomíjející pochopitelně španělská specifika, považuje profesor Univerzity ve Štrasburku Roland Mousnier za hybatele “všeobecnou krizi století” (jejími projevy jsou hospodářský pokles, polarizace společnosti, krize státu, třicetiletá válka, baroko jako krize sensibility, morálky a vědy). Tato krize vyvolává “zápas namířený proti krizi” (jeho součástí jsou státní intervencionismus - colbertismus, jehož cílem bylo pozdvihnout upadající ekonomiku; absolutistická monarchie jako mocenské řešení krize státu; klasicistní reakce - kartesiánství - proti barokní sensitivitě; vestfálské uspořádání Evropy jako řešení mezinárodní krize). Celé období je završeno “novými projevy krize” na přelomu 17. a 18. století. Pokud však nahradíme francouzské hledisko vysloveně západoevropským, poslední období Mousnierovo - odpovídající “krizi evropského vědomí” podle P. Hazarda - se ve skutečnosti mění v “posílení Evropy” s následujícími základními rysy: hospodářské oživení, vítězství parlamentarismu (anglická revoluce z roku 1688), empirismus a rovnováha v Evropě. V 17. století začal pojem Evropa vytlačovat pojem křesťanstvo, což do velké míry odráželo šířící se sekularizaci a pokles vlivu papeže. Myšlenka Evropy se šířila především v severní Evropě, zatímco křesťanstvo si zachovávalo své pozice v Evropě jižní, kde dosud přežíval duch křížových výprav. 17. století, v němž se zrodil novodobý stát, bylo nepříznivým obdobím zvláště pro tradiční velká hegemonická územní seskupení: Španělsko, Habsburská říše, Turecko. Nové státy byly sice méně rozsáhlé, ale vyvíjely se a fungovaly s větší intenzitou a vytlačovaly velké říše. Systém vyváženosti moci, nastupující počátkem 18. století, vytvořil mechanistickou rovnováhu mezi státními útvary v horizontálně členěné Evropě, která uzavřením vestfálského míru zvítězila nad troskami vertikálně uspořádaného křesťanského světa, organizovaného pod univerzální mocí, již reprezentovali papež a císař. Ještě než se budeme důkladněji věnovat zvláštnostem španělských dějin 17. století, nesmíme zapomenout na to, že španělský úpadek (jehož počátky v hospodářské, společenské a politické sféře jsme sledovali již při analýze doby prvních Habsburků, tj. 16. století) byl z nejrůznějších důvodů zveličován. Ve srovnání s hloubkou krize chtěli Němci vyzdvihnout období císaře Karla V., který měl německé předky, Italové se snažili přičíst na cizí vrub tehdejší zhroucení své země, Francouzi a mnozí Španělé oslavovali bourbonskou dynastii 18. století a “liberálové a protestanti všech zemí měli důvod k pranýřování inkvizice a pronásledování rasových menšin” (Hamilton). Stejně jako v celé západní Evropě i ve Španělsku se baroko snažilo zamaskovat (mnohomluvností, bombastičností nebo únikem) krizi, která se šířila v zemi. Srovnáme-li zemi s architekturou barokních staveb, je zřejmá její chudoba - namísto kamenných kvádrů cihly, zdivo nebo hlína, avšak tyto materiály byly ukryty pod přebujelou zdobností. Podobně hrabě vévoda Olivares hovořil o světové monarchii před Španěly, kteří nutně potřebovali jakýkoliv druh úniku, aby co nejméně mysleli na každodenní potřeby. To vysvětluje absurdní chvalořeči, jež zamlčovaly nedostatek základních potřeb, jako např. apologie Alfonse Núneze de Castro z roku 1675: “Ať jen Londýn klidně vyrábí ta nejlepší sukna, Holandsko svůj kambrik a Florencie své tkaniny, Amerika nechť dodává bobří kožešiny a vlnu z vikuní, Milán své brokáty, Itálie a Flandry své plátno, jakož ať náš dvůr je užívá. Neboť to jen dosvědčuje, že všechny národy vychovávají řemeslníky pro Madrid a že náš dvůr je pánem nade všemi dvory, neboť všechny mu slouží a on neslouží nikomu.” Když už byla země vážně zasažena hospodářskou krizí, žádal Olivares od Španělska, aby vyvinulo nadlidské úsilí v zájmu prosazení habsburských zájmů v Evropě - “austrismus”, zatímco nedostatek prostředků (“nepřiplutí loďstva” z Indií, jak to vyjádřil sám Olivares) si vynutil účast ostatních království monarchie na hospodářských obětech, jež přinášela Kastilie. Po několika velkolepých úspěších za hranicemi dosáhla domácí krize obrovských rozměrů a v roce 1640 (v době konfliktů vznikajících po celé Evropě - uveďme např. francouzskou Frondu nebo puritánskou revoluci v Anglii) propukla - podněcována též nepřáteli Španělska - povstání v Katalánsku a Portugalsku, která se vyznačovala současně rysy občanských válek, mezinárodních konfliktů a sociálních revolucí. O dva roky později se porážka u Rocroi stala první vojenskou porážkou Španělska. Rozpad byl rychlý - 1648 vestfálský mír, 1659 pyrenejský mír, 1668 uznání nezávislosti Portugalska. Na rozdíl od ostatních západoevropských zemí, které krizi z roku 1640 překonaly pomocí panovnického absolutismu, ve Španělsku znamenalo obnovení vlastního řádu v Katalánsku a nezávislost Portugalska počátek tzv. “neoforalismu”, jenž naplnil dny vlády Karla II. V momentě vyčerpání Kastilie, zaplavené pesimismem a hořkostí z porážky, došlo k oživení v periferních oblastech poloostrova, jež po roce 1680 vykazovaly stoupající tendenci, v souladu s vývojem západoevropského hospodářství posíleného přílivem brazilského zlata, které se tehdy začínalo objevovat na trhu. Kastilie však - přes nedořešenou otázku následnictví po Karlovi II., který zemřel bez potomstva - vyřešila konstituční krizi španělské monarchie po vzoru francouzského racionalismu (dekrety tzv. Nových dispozic - Nueva Planta -, které zrušily právní systém platný v Koruně aragonské) v průběhu nového občanského zápasu, který se stal součástí válek o španělské dědictví.   21 HOSPODÁŘSKÁ A SPOLEČENSKÁ KRIZE   HOSPODÁŘSKÁ KRIZE, OŽIVENÍ V PERIFERNÍCH OBLASTECH A STABILIZACE Hospodářský pokles 17. století - fáze B, období krize - měl ve Španělsku zvláštní rysy. Začal se projevovat v letech 1605-1610, o čtvrt století dříve než ve zbytku západní Evropy, a v jeho průběhu došlo ke zvýraznění značných rozdílů mezi jednotlivými španělskými královstvími. Hospodářský pokles, který jako první postihl Valencii a Aragonsko v důsledku vyhnání morisků, se totiž nejvíce projevil v Kastilii. Kastilie se nejvíce angažovala ve prospěch habsburské říše, ji nejvíce postihlo vylidňování a její měna byla vystavena nepřetržitým otřesům (inflacím a deflacím). Naproti tomu v okrajových oblastech poloostrova se krize vyvíjela v souladu s celkovým vývojem v západní Evropě, který se vyznačoval krizí obchodu, někdy skutečně výraznou, do roku 1680, kdy začal pomalý proces oživení (v roce 1680 přítomnost brazilského zlata na trhu zahájila proces stabilizace, který se stal přechodem od krize 17. století k růstu ve století následujícím). Oživení v periferních oblastech poloostrova se zdá ještě daleko intenzívnější, srovnáme-li je se současným úpadkem kastilské ekonomiky v důsledku měnové katastrofy z téhož roku 1680. Shrňme stručně průběh hospodářského vývoje tohoto období. V letech 1621 až 1630 ceny v důsledku inflace rostly. Obchod s Amerikou se ustálil zruba na 100 000 tunách za pětileté období a reálné ceny poklesly. V roce 1630, klíčovém datu pro celou západní Evropu, markantně poklesl příliv bohatství z Ameriky, což uspíšilo proces krize, ceny se prudce snížily a obchod klesl na 80 000 tun za pětiletí. V letech 1641 až 1650 klesl dále na 57 000 tun, tzn. na objem odpovídající ročnímu dovozu a vývozu v roce 1608. Krize byla stále častěji doprovázena státními bankroty (1627, 1647, 1656, 1664) a především měnovými otřesy, o kterých se zmíníme podrobněji níže. Ve druhé polovině 17. století prožilo španělské, a zvláště kastilské hospodářství nejhlubší pokles století, jehož vývoj zastíraly nové vlny inflace a deflace. Jak uvidíme při rozboru měnové politiky, odehrálo se velké období inflace 17. století v letech 1664 až 1680. Hluboká krize roku 1680 zničila to málo, co ještě zbývalo z kastilské ekonomiky. Již jsme se zmínili o oživení v okrajových oblastech poloostrova po roce 1680. V Portugalsku se zcela nepochybně projevil vliv brazilského zlata. V přímořské části Andalusie (Cádiz, Jerez) nabylo na významu vinařství a v Kantabrii a Baskicku hutnictví a mořeplavectví. Měnová autonomie území příslušejících ke Koruně aragonské je zachránila před sérií inflací a deflací. Ve Valencii povstalo venkovské obyvatelstvo na jihu, kde osídlilo kraj pustý po vyhnání morisků. Toto povstání souviselo i s problematikou války o dědictví španělské, jež ve Valencii měla jasný charakter sociálního boje. V Království aragonském neúnavně pracovala reformistická skupina v čele s Juanem Pablem Dormerem, která usilovala o oživení výroby a obchodu a o zrušení vnitřních cel. Největší nespokojenost budila zřejmě celnice v Calatayudu, jež Bartolomé L. de Argensolu vedla ke zvolání: “Abych se dostal do Madridu, vstoupím na loď v Colibre na Columbretských ostrovech ve Středozemním moři, ačkoliv to bude cesta delší, než jakou podnikl Magalhaes.” Obchodní komise vytvořená v roce 1684 dosáhla toho, že aragonské kortesy zrušily vnitřní poplatky, avšak králi příslušelo odškodnění za to, že se tohoto příjmu vzdal. Současně byly sníženy také poplatky, jež získávala Generalitat z dovozu a vývozu zboží. Systém volného obchodu, daný pyrenejskou mírovou smlouvou, znamenal pro Katalánsko náhlé zhroucení textilní výroby způsobené francouzskou konkurencí, ale brzy nastalo opět oživení, díky modernizaci zařízení a zvýšení výroby. V roce 1680, kdy v Kastilii došlo k poklesu, byl už v Katalánsku patrný hospodářský vzestup. Generace Katalánců v čele s Narcísem Felíu de la Penya zdůrazňovala nezbytnost práce a obchodu, i s Amerikou. Z údajů shromážděných R. Smithem v knize The Spanish Guild Merchant. A History of the Consulado, 1250-1700, týkajících se peněz vybraných sevillským notářstvím na jedné straně a poplatků za “periatge” v barcelonském přístavu na straně druhé, je zcela zřejmé snížení celkového obratu v Seville a jeho nárůst v Barceloně. V období let 1680 až 1700 poklesly totiž sevillské příjmy na polovinu (ze 744 na 344 tisíc maravedí), zatímco Barcelona své příjmy téměř zdvojnásobila (z 5800 na 10 000 liber). Mírný optimismus, který na konci 17. století prožila Koruna aragonská, je zhruba srovnatelný s reakcí na mnohem pozdější španělskou krizi z roku 1898. Oživení periferních oblastí poloostrova se vyznačovalo směřováním k ideálu, jenž byl v daném momentě utopický - k hospodářské integraci všech španělských království. Na druhé straně se jeho blahodárné účinky projevily také v Kastilii, kde drastická deflace z roku 1680 a následující colbertistické snahy Oropesova ministerstva působily jako nezbytný chirurgický zákrok k překonání chaosu. V každém případě, po roce 1700 došlo - i přes válku o nástupnictví (válku taktickou, nepříliš ničivou) - k jistému zlepšení, o něž se opíraly počátky bourbonského reformismu. Ačkoliv chybí monografické zpracování tohoto pomalého vzestupu, první desetiletí 18. století znamenalo nepochybně vstup do konsolidovanějšího období s větší mzdovou stabilitou. Je patrný nový přechod vývojové křivky z fáze B do fáze A, která se uplatnila v desetiletí 1730-1740. Okolo roku 1680 skončila - podle P. Vilara - éra arbitristů a post královského favorita byl nahrazen úřadem prvního ministra. OBYVATELSTVO Studium španělské populace 17. století je velice obtížné, neboť sčítání obyvatelstva v tomto období probíhalo jen zřídka. Závěry současných odborníků se navíc výrazně liší. Podle Javiera Ruize Almansy byl počet španělského obyvatelstva v 17. století stabilizován okolo osmi milionů a k absolutnímu poklesu nedocházelo. Podle téhož autora však klesal počet pracovně činného obyvatelstva, “neboť když byly uzavřeny továrny a dílny, skomírala rostlinná i živočišná výroba, důchody byly sníženy na čtvrtinu, produktivní síly byly zatíženy nadměrnými daněmi, nezbylo většině obyvatelstva než smířit se s tím, že bude žít z prostředků státu a církve a z důchodů dvou nebo tří set šlechtických rodů”. Naproti tomu podle severoamerického ekonoma Hamiltona došlo na poloostrově k demografickému poklesu, který zahájila hrozivá epidemie z let 1599-1600. V letech 1594 až 1694 ztratily kastilské obce zabývající se výrobou až polovinu svého obyvatelstva. V polovině 17. století zbyly z Burgosu jen trosky a Segovia se vylidnila. Španělsko let 1600 až 1650 přišlo asi o 25 procent obyvatel, přičemž vylidněním byla více postižena Meseta než periferní oblasti. Hamilton své údaje uzavírá tvrzením, že na konci 17. století se počet španělského obyvatelstva pohyboval okolo šesti milionů. Mezi autory, kteří nepředpokládají početní úbytek obyvatelstva v 17. století, patří Ignacio Olagüe, který podal částečně přesvědčivé vysvětlení - pokles obyvatelstva Kastilie mohl být kompenzován růstem populace v okrajových oblastech poloostrova. Exodus z Mesety směřoval na jih (předsálí emigrace do Indií), na východ a do Kantabrie, a kromě toho se stal předpokladem k urbanistickému vzestupu Madridu. Antonio Domínguez Ortiz omezil své propočty na Království Kastilie a jako číslo nejbližší skutečnosti uvádí údaj z jedné pamětní knihy z roku 1623, vycházející z účetních knih registrujících příjmy z tzv. buly, na jejichž základě je možné uvažovat asi o šesti milionech obyvatel Kastilie. Srovnáme-li toto číslo se soupisem jmění a obyvatelstva z roku 1594, vyjde nám, že v průběhu třiceti let poklesl počet obyvatel Kastilie téměř o jeden milion. Co se odehrálo v letech 1623 až 1700? Domínguez Ortiz, aniž by si kladl tuto otázku, popisuje odchod venkovského obyvatelstva a následnou demografickou koncentraci, “která vedla v některých krajních případech až k tomu, že na venkově La Manchy nebo Andalusie jsou obce o několika tisících obyvatel odděleny navzájem patnácti nebo dvaceti kilometry pouště”. Jako specifické příčiny tohoto jevu uvádí neúnosné vymáhání daní, jež postihovalo hlavně vsi, odvody vojáků, nepřítomnost bohatých vlastníků a útlak ze strany sousedních míst a obcí, jež byly sídlem krajů (partido). A jako obecné faktory demografického poklesu vypočítává: úpadek monarchie, prodej majetku a úřadu radních, přemíra duchovních a vystěhovalectví do Nového světa. O vylidňování země vypovídají rovněž díla dobových autorů. Tirso de Molina v jednom ze svých děl nechal několik cizinců překročit Pyreneje, kteří pak shrnují svá pozorování následovně: Řekni, v jaké jsme to zemi, jaký král vládne těmto královstvím a jakto, že prázdnotou zejí všechny tyto vsi? A Rojas Zorrilla ve svých verších volá: Takový vous jsem neviděl jaktěživ. A jak hustý! Takovou bych rád viděl Starou Kastilii. Pokles počtu obyvatel nebo demografickou stagnaci v 17. století ovlivnily rozhodujícím způsobem nakažlivé nemoci (mory). J. Nadalovi a E. Giraltovi se podařilo zrekonstruovat obraz velkých morů v Katalánsku 17. století: 1589-91, 1629-31, 1650-54, 1694. To znamená, že v průběhu jednoho století se tento bič objevil čtyřikrát, s průměrnou pravidelností po pětadvaceti letech, a žádná generace tedy nemohla uniknout katastrofálním důsledkům epidemií. Španělská demografie 17. století se na jedné straně vyznačovala přerušením vzestupné linie charakteristické pro století předcházející a na druhé straně se stále výrazněji projevovala tendence k novému rozdělení lidského potenciálu země - centripetismus (dostředivost) typický pro 16. století byl vystřídán okolnostmi stále příznivějšími pro rozvoj okrajových oblastí. Je patrně třeba rozlišovat dvě fáze ve vývoji španělské populace 17. století - období deprese v první polovině století a období oživení po skončení velké epidemie z let 1648-1654, která postihla levantskou oblast od Andalusie po Rousillon a která z jihu a od středního toku Ebra pronikla až na Mesetu. ZDROJE BOHATSTVÍ Na počátku 17. století bylo španělské zemědělství krutě postiženo vyhnáním morisků. Na druhé straně rostoucí pozemková koncentrace spolu se vzestupem aristokracie ještě více zvýraznily jeho neduživost v průběhu tohoto století. Zavedení nových plodin, např. kukuřice a brambor, prakticky nezměnilo tradiční rámec rostlinné výroby. Administrativa se pokusila bojovat proti rostoucím cenám přísným zdaněním, které ve svých důsledcích poškodilo jen výrobce, neboť ten musel čelit stále se zvyšujícím nákladům. Jak vyjádřil Caxa de Leruela: “Je-li ho dostatek, je obilí laciné, ale pěstitelům vychází draho … a jestliže se jejich naděje nenaplnily (neúroda), přicházejí o statek, práci i úvěr, a tak v obou případech dluhy přetrvávají a rolník je stále vyčerpaný a chudobný.” Podle údajů, které předkládá Valle de la Cerda, byly na počátku 17. století považovány za velmi produktivní pozemky, jež vynášely čistých 5 procent úrody, ale převažovaly takové, které za cenu velké námahy poskytovaly jen 2 až 4 procenta. Podle názoru Carmela Vinase byly výnosy v průběhu století čím dále tím nižší, zvláště u středních a malých rolníků. Žádný technický pokrok nemohl snížit náklady a zvýšit zisky. Co se týče živočišné výroby, trval soulad a vzájemná podpora mezi korunou a Mestou a díky ní mohly zájmy chovatelů dobytka měnícího pastviště úspěšně odolávat tvrdým útokům ze strany kastilských kortesů. Po obnovení všech práv Mesty královským výnosem z roku 1633 bylo zakázáno nové vytyčování pozemků a k zorání dosud neobdělané půdy bylo třeba povolení krále. Jak prohlásil Palacio Atard, “krachující rostlinná výroba doplácela na upadající dobytkářství a ani jedno z obou odvětví se už nedostalo do správných kolejí”. V nařízení z roku 1680 se připomíná, že před půl stoletím existovalo množství stád o 50 000 a více kusech dobytka, “a nyní sotva by se nalezlo několik takových, jež mají přes 10 000”. Přičítalo se to přemrštěným cenám pastvin a poplatků za jejich užívání a bylo nařízeno, že za ně nebude možné žádat více než v roce 1633. Podle propočtů Julia Kleina se počet kusů dobytka ve stádech pohyboval ve druhé polovině 17. století okolo dvou milionů. Proces rozpadu výroby zahájený na konci panování Filipa II. dosáhl vrcholu v období krize 17. století. Hamilton přisuzuje tento jev nízkému zisku podnikatelů: “V první polovině 17. století byly mzdy vyšší než ceny. A bez technického pokroku, který by snížil náklady, se nerealizovaly zisky, což v podmínkách kapitalismu muselo vést ke katastrofálnímu úpadku výroby a obchodu.” Kastilská výroba po krizi z počátku 17. století zažila nepochybně skutečný kolaps. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že převaha střední a jižní oblasti - a z toho vyplývající kastilský monopol na obchod se zámořím - vážným způsobem brzdily úsilí zbytku země o oživení výroby. Existuje mnoho svědectví, která vypovídají nepříliš pochvalně o stavu manufaktur na zpracování vlny a o hedvábnických dílnách, i přes úsilí, jež od roku 1682 vynakládal Výbor pro obchod a finance. “Některé manufaktury se věnovaly výrobě k uspokojení omezeného vnitřního trhu. Sukno se vyrábělo v Segovii (Colbert mu vyhlásil válku na život a na smrt pověstným symbolickým pálením cizích tkanin), v Toledu, Zaragoze, Valencii, Barceloně a jinde. V Granadě sláblo zpracování hedvábí. Ve Valladolidu se vyráběla příze, v Cuence papír, v Talaveře a Toledu kameninové a hliněné nádobí, v Barceloně a Vilafrance skleněné předměty.” (Palacio Atard) V Katalánsku došlo v první polovině 17. století k výraznému poklesu výroby, který ale později následovalo značné oživení. To odpovídalo hospodářskému vývoji, který jsme rozebírali již dříve. Nejvýznamnější aktivitou bylo zpracování vlny. Hlavní lokální příčiny úpadku byly způsobeny janovským monopolem na aragonskou vlnu a francouzskou konkurencí po revoluci z roku 1640. Podobně pozdější oživení bylo umožněno na jedné straně nutností konkurovat francouzským výrobkům a na druhé straně faktickým protekcionismem během mocenských válek za Ludvíka XIV. Pokles výrobních aktivit měl vliv na vývoj zahraničního obchodu. Údaje, jež shromáždil Larraz, ukazují, o kolik se snížil objem jeho nejvýznamnější položky, tj. obchodu s Amerikou:   R O Č N Í P R Ů M Ě R Y   VÝVOZ DO ZÁMOŘÍ DOVOZ ZE ZÁMOŘÍ Léta lodi tuny lodi tuny 1600-1604 55 n2_b5z 19 800 56 n2_b5z 21 600 1640-1650 25 n2_b5z 8 500 29 n2_b5z 9 850 1670-1680 17 n2_b5z 4 650 19 n2_b5z 5 600 1701-1710 8 n2_b5z 2 640 7 n2_b5z 2 310 Celkově za sto let mezi rokem 1575 a 1675 poklesl obchod Španělska s Amerikou o 75 procent. Kastilský monopol vedl k tomu, že Katalánci a Baskové v obchodní výměně se zámořím působili jako podloudní obchodníci, zatímco obecně obchod s Amerikou přecházel postupně do rukou cizinců. Zhroucení habsburské politiky po vestfálském míru (1648) bylo totiž provázeno řadou obchodních koncesí udělených cizím zemím, což vysvětluje růst přepravy v Atlantiku mezi Cádizem a francouzskými, anglickými, holandskými a hansovními přístavy. V jednom francouzském spisu ze 17. století, který publikoval Henri Sée, se uvádí, že z 53 milionů liber zboží, jež dorazilo do Cádizu, pouze 2,5 milionu příslušelo španělským obchodníkům, 13 až 14 milionů patřilo Francouzům, 11 až 12 milionů Janovanům a Holanďanům, 7 milionů Angličanům, 6 milionů Vlámům a 4 miliony hamburským obchodníkům. Normální vývoj vnitřního obchodu znesnadňovaly celní přehrady. Diego Sarmiento de Acuna, hrabě de Gondomar, zprostředkovatel míru mezi Anglií a Španělskem v roce 1604, se o tomto problému vyjádřil následujícím způsobem: “Zdá se být navýsost záhodno zrušit ve Španělsku všechny vnitrozemské celnice a o to, co vynášejí celní poplatky, zvýšit clo v námořních přístavech, kde ho zaplatí cizinci, a ne domácí obchodníci, kteří provozují obchod ve vnitrozemí. Tak by mohli obchodovat a podnikat bez překážek, s nimiž se dnes musí potýkat, neboť jedna zásilka sardinek směřující z Galicie do Valladolidu narazí ve vnitrozemí na sedm nebo osm celnic, jež ji zadrží a pozdrží a přinutí zaplatit nejrůznější poplatky. A s ostatním zbožím se děje totéž a stejné je to mezi Lisabonem a Madridem nebo mezi Valencií a Zaragozou, v obou směrech. A všechny tyto obtíže způsobené poddaným Jeho Veličenstva se dějí ve prospěch Anglie, protože pro všechny obchodníky z Galicie, Asturiasu a Biskajska, Navarry, Aragonska, Valencie, Katalánska, Andalusie i Portugalska je výhodnější dovézt sukno z Londýna než ze Segovie, a to je věc, jíž jest třeba věnovat pozornost.” Muselo uplynout ještě více než jedno století, než se začalo vážně uvažovat o řešení této situace. SPOLEČENSKÉ MYŠLENÍ V průběhu 17. století selhala španělská aristokracie v úloze vládnoucí menšiny, když na sebe vzala přímou mocenskou zodpovědnost formou systému “oligarchie sdružující se v poradní sbory” (oblíbenec nebo milec krále v čele rozvětveného systému Rad). Hodnocení, jež si podle vévody z Maury zasloužila šlechta z doby Karla II., bylo následující: “zesláblá, zchudlá a žebrající oligarchie”. V době své vrcholné vlády nebyla oligarchie schopna zabránit ani tomu, aby se dostal k moci “šejdíř palácových nádvoří” Fernando de Valenzuela. Od okamžiku, kdy se k moci dostal oblíbenec Filipa III., vévoda z Lermy, až do vymření dynastie malátněla španělská aristokracie pod okázalostí svých erbů, stavěla na odiv svou povýšenost vůči méně urozeným a projevovala servilní poníženost vůči královskému majestátu. Za své éry královského favorita Olivares neustále lkal kvůli “nedostatku chytrých hlav”, a když roku 1640 vypukla krize, prohlásil, že “za událostí, jež se odehrály ve Španělsku v těchto letech, se setkal s takovou malomyslností šlechty, že si toho nemohl nepovšimnout, neboť k tomu, vzít zbraň a vytáhnout do boje, nebylo zapotřebí ani mnoha peněz, ani dlouhé nepřítomnosti”. Quevedo se svou obvyklou ironií napsal: “Jeden ministr v době míru spolyká na gáži více, než kolik utratí deset šlechticů ve válce.” Španělští hidalgové bránili vášnivěji své právo na osvobození od daní než svůj měšec, který byl poloprázdný. V Katalánsku se rytíři podíleli na banditismu a rozhodujícím způsobem přispěli k povstání roku 1640, stejně jako byla zruinovaná venkovská šlechta v Anglii nejvýznamnějším společenským faktorem cromwellovské revoluce. Přemrštěný kult cti a pohrdání prací, považovanou hidalgy za nepočestnou (jejich aktivita byla vymezena sférou církevní, službou králi a odchodem na moře), svědčí o tom, jaký vliv mělo myšlení šlechty na španělskou společnost 17. století. Vedle šlechty, jež stála na vrcholu společenské pyramidy, bylo nejvýznamnější společenskou vrstvou ve Španělsku 17. století i nadále duchovenstvo, jež rozmnožovalo řady vybrané menšiny, která určovala vývoj kultury. Nicméně intelektuální a morální vliv kléru ve srovnání s předcházejícím stoletím značně poklesl. Zaznamenat bylo možné jen jeho rostoucí podíl na literární tvorbě. Vyšší duchovenstvo, tvořené převážně druhorozenými syny šlechticů, bylo pevně spjato s aristokracií. Naopak velká čast nižšího duchovenstva pocházejícího z lidových vrstev ztrácela smělost, jíž se vyznačovala v 16. století, a snažila se včlenit do duchovního stavu, vedena důvody, jež neměly nic společného se skutečným náboženským posláním. Chudoba země a společenská a ekonomická polarizace mezi privilegovanou menšinou a masou prostých obyvatel dávala vyniknout záviděníhodnému postavení duchovenstva. Je jen logické, že to vedlo k jeho značnému početnímu růstu a pochopitelně k poklesu kvality na úkor kvantity.   Celkově pochmurný obraz však nebyl charakteristický jen pro Španělsko. Současně ale mnohá zobecnění - jako známý Villamedianův výrok, že “ten, kdo nezná latinu, dostane biskupskou mitru” - jsou přehnaná. Mnoho duchovních té doby šlo svými ctnostmi příkladem. Kardinál Pascual de Aragón, arcibiskup toledský, konal skutky milosrdenství, kde mohl. José Oriol žil v Barceloně v nepřetržité modlitbě jen o chlebu a vodě. Rozkvět hlubokého náboženského citu měl pozoruhodné výsledky v rozvoji misionářské činnosti. Hospodářská krize zasadila hlubokou ránu středním vrstvám, o to hlubší, že měšťanstvo toužilo vyrovnat se šlechtickému stavu. Tirso de Molina pojednává v jednom svém díle o obchodníku, “který se má stát hidalgem”. Polo de Medina kritizuje postavu jiného obchodníka za užívání šlechtického titulu: Hleďte, jak Juan Nuzák ještě včera měl krámek obchodníka a, povýšiv, za dona Juana Obchodníka se vydává! Střední vrstvy, tj. majitelé dílen, kupci, zlatníci, obchodníci, střežíce svá privilegia, dále trvali na existenci cechovních organizací jak v Kastilii, tak v Koruně aragonské. Katalánští obchodníci velice utrpěli válkou s Francií, zahájenou roku 1635, a následnou revolucí v Katalánsku, která zasadila smrtelnou ránu velkému obchodu založenému na vývozu do jižní Itálie. To přispívá k vysvětlení nové orientace katalánské buržoazie směrem k Atlantiku a do Ameriky, typické pro konec století. Hluboké důsledky krize tohoto století pocítily nejsilněji nižší vrstvy - rolníci a řemeslníci, i když to nelze zevšeobecňovat. Není totiž možné srovnávat situaci rolníka, který byl vlastníkem půdy, s postavením pouhé námezdní síly, ani situaci řemeslníka, který normálně pracoval a dostával mzdu, jež většinou převyšovala cenovou hladinu (neustálé finanční otřesy znesnadňují zhodnocení reálných mezd), s postavením dělníka postiženého zhroucením výroby. V každém případě všeobecné zbídačení země vysvětluje růst společenských problémů, o nichž jsme se zmínili již při analýze problematiky předcházejícího období - tuláctví, žebrota, šejdířství a banditismus.   22 POLITICKÁ KRIZE   OLIVARESŮV PROGRAM A VYHROCENÍ KRIZE V předcházejících kapitolách jsme upozornili na problémy vývoje španělské monarchie v 16. a 17. století. A zmínili jsme se o “krizi konstitučního systému” za vlády Filipa III. Nyní se budeme zabývat vývojem, který byl zahájen uniformizačními tendencemi Olivaresovými na počátku vlády Filipa IV. a skončil vítězstvím snah o centralizaci - s převahou Kastilie - v době dynastické změny po ukončení válek o dědictví španělské. Olivaresovo prosazování uniformizačního programu, směřujícího k účasti ostatních království na finančních povinnostech monarchie (jež doposud hradila Kastilie), bylo vedeno především novou orientací mezinárodní politiky (austracismo - “habsburství”, tj. snaha o prosazení společné nadvlády vídeňských a madridských Habsburků v Evropě), která spadala do období hospodářské krize a značného poklesu dovozu drahých kovů z Ameriky. To znamená, že - od roku 1621 - Španělsko realizovalo obrovské válečné úsilí právě v době, kdy mělo k dispozici méně prostředků na jeho financování. Hospodářské požadavky, jež Olivares kladl na Katalánsko a Portugalsko, představovaly rozhodující faktor ve vyhrocení krize. Na druhé straně se nepřátelé Španělska, především Francie, snažili o oslabení svého soka tím, že podněcovali Katalánce a Portugalce k odporu. Španělské revoluce roku 1640 byly současně občanskými válkami s hlubokým sociálním obsahem, vedenými mezi “stoupenci” a “odpůrci” celkové habsburské politiky, a významným faktorem mezinárodního konfliktu (druhá fronta). V roce 1625 předložil Olivares Filipu IV. své ideje týkající se španělské monarchie, v nichž rozvedl svou uniformizační a centralizační tezi. “Nechť Vaše Veličenstvo považuje za svůj nejvýznamnější úkol stát se králem španělským, chci říci, Pane, aby se Vaše Veličenstvo nespokojilo s tím, že je králem portugalským, aragonským, valencijským a hrabětem barcelonským, nýbrž aby se snažilo a usilovalo, za pomoci moudrých a tajných rad, o to, aby se tato království, která tvoří Španělsko, řídila stejným způsobem a podle stejného práva jako Kastilie, bez rozdílu, neboť jestliže se to Vašemu Veličenstvu podaří, stanete se nejmocnějším knížetem světa.” K dosažení tohoto cíle předložil Olivares tři možné cesty: a) přilákat do Kastilie šlechtu ostatních království formou svazků manželských a udílením výsad a poct tak, aby později bylo možné jednat o zrušení privilegií; b) skryté užití síly; c) otevřené užití síly: “Třetí cestou, ačkoliv ne tak dalece oprávněným, jako však nejúčinnějším prostředkem by bylo, kdyby se Vaše Veličenstvo odhodlalo, jak jsem řekl, vydat se osobně jakoby na návštěvu toho království, v němž by mělo k akci dojít, a dosáhnout, aby se uskutečnilo nějaké velké vzbouření lidu, a s touto záminkou tam vyslat vojsko. A potom, s cílem všeobecného uklidnění a jako opatření do budoucnosti, jako při nové conquistě, stanovit a zavést stejné zákony jako v Kastilii, a tímtéž způsobem si počínat i v ostatních královstvích.” Zde se Olivares zaměřil na Katalánsko, kde se konstituční krize již projevila. Jeho názory nebyly nové - připomeňme si, co bylo o tomto problému řečeno, když se pojednávalo o době Filipa III. (zpráva biskupa vichského králi v roce 1615). Ve vztahu k Portugalsku Olivares zaníceně velebil portugalskou ekonomiku, analyzoval společenskou strukturu země s jejími třemi stavy (duchovenstvo, šlechta a lid podrobený šlechtě), doporučoval centralizaci financí (i když vyváženou omezením přístupu Kastilců k portugalským úřadům) a uzavíral: “Srdce Portugalců je především věrné a nespokojenost, již projevují, je vedena čistě oddaností jejich králům; jsou to lidé odvážní a hrdí, takže se zdají málo moudří a opatrní; jsou to poddaní, jichž je třeba si vážit, ale je nutné vládnout jim ohleduplně, kromě jiného hlavně v oblasti právní a veřejné správy.” REVOLUCE Katalánsko Po zformulování zmíněného plánu se jej Olivares snažil uvést do praxe a začal Korunou aragonskou. Avšak při realizaci plánu došlo ke změně - hrabě vévoda usiloval o přeměnu konglomerátu, jakým byla španělská monarchie, v lépe organizovaný celek, v němž by “pokastilštění zákonů” bylo vyváženo omezením převahy Kastilců v úřadech. Tento záměr se však setkal s odporem nekompromisních Kastilců - kastilská šlechta vedená vévodou z Alcalá, posledním místokrálem Filipa III. v Katalánsku, nebyla ochotna vzdát se monopolu, jejž prakticky vykonávala a užívala. Olivares začal návrhem o “jednotě zbraní”, tj. o úzké spolupráci všech království španělské monarchie v oblasti vojenské. Aragonsko a Valencie jej přijaly jen neochotně (kortesy z roku 1626). Naproti tomu Katalánsko odmítlo s odůvodněním, že již dostatečně přispívá do společné pokladny. Nezdar kortesů z roku 1626 (jejichž jednání bylo odročeno až do nového zasedání v roce 1632) byl podnětem k povstání z roku 1640. V letech 1626 až 1632 se krize prohloubila. Olivares a měšťanská oligarchie Katalánského knížectví, v čele s radním města Barcelony Jeroni de Navelem, vedli napjatý dialog. Obě strany byly vystaveny tlaku radikálních sil: kastilská šlechta obviňovala Olivarese ze slabošství a rytíři z katalánských hor útočili na barcelonské měšťanstvo pro kolaborantství. Navíc francouzský první ministr Richelieu doufal vyřešit katalánskou krizi uprostřed studené války po svém. Podpořil separatistické hnutí hrabství rousillonského a cerdaňského, jež vedlo k jejich odtržení od Knížectví katalánského. Je šokující, že Olivares a Filip IV. tento pokus rozhodně podpořili v domnění, že tím oslabí odpor Katalánska proti “jednotě zbraní”. Také katalánské kortesy z roku 1632 (v předcházejícím roce došlo k nepokojům v Biskajsku proti dani ze soli a proti verbování vojenských oddílů) skončily nezdarem, který dal nový podnět radikálním živlům v Katalánsku i Madridu. Po vypuknutí války s Francií roku 1635 se Olivares domníval, že se otevřela cesta k tomu, aby Katalánci byli nuceni přijmout “jednotu zbraní”. Hrabě vévoda uvažoval tehdy o významné pomoci, již by Katalánsko mohlo poskytnout, “když nyní bylo zainteresováno do obecných věcí monarchie, což se dříve nezdálo býti”. Podle něho skončila nezdarem “mírnost”, čili finanční spolupráce na základě dobrovolnosti, ale na druhé straně by bylo netaktické užít síly, to jest využít vyprovokovaných incidentů k vojenské invazi do Katalánska, a tak skoncovat s autonomní správou tohoto knížectví. Ale existovala jedna schůdná cesta - invaze do Francie přes katalánskou hranici, a tak donutit Katalánce, aby se na obraně monarchie podíleli příslušnou měrou. Plán hraběte vévody přenést válku k hranicím Katalánska však skončil naprostou katastrofou. Běh událostí se totiž zrychlil - francouzský vojenský tlak a bitva u Leucate v roce 1637; umístění vojenských oddílů v Knížectví katalánském a ozbrojené povstání katalánských rolníků; změna v rozložení sil v Katalánsku od umírněnosti barcelonské oligarchie k radikalismu rytířů a kanovníků v horských oblastech (Pau Claris, kanovník v Urgellu, je zvolen hlavou Generalitat) a bouře v Madridu, kde extremisté v čele s protonotářem Villanuevou osočili Olivarese ze slabosti. Od radikalizace postojů chyběl k válce jen krok. Ke střetnutí tedy nedošlo mezi měšťanstvem katalánského pobřeží a Olivaresem jako všemocným ministrem, přestože dialog mezi nimi byl vyhrocený, nýbrž mezi rytíři z hor a radikály na dvoře Filipa IV. Povstání rolníků a zchudlých rytířů, brutální zásah vojenských oddílů a rozpoutání teroru proti vysoké buržoazii a šlechtě (“všichni bohatí jsme považováni za zrádce”) počínaje “krvavým Božím tělem” (7. červen 1640) vyústily v katalánskou revoluci v důsledku vytvoření politické osy mezi Generalitat, rytíři z pohraničí a kardinálem Richelieu. Tehdy, donucen radikální skupinou, se Olivares rozhodl zasáhnout proti Kataláncům silou (31. červenec). Tím přispěl k tomu, že síly, jež dosud nebyly definitivně rozhodnuty, přešly do tábora protivníků: část buržoazie - která stála stranou revolučního terorismu - a řemeslníci. Po provolání efemérní nezávislé republiky v Katalánsku následovala vláda francouzského Ludvíka XIII. jako hraběte barcelonského. Dvacet let, až do uzavření pyrenejského míru v roce 1659, Katalánsko skutečně trpělo - války za nezávislost (proti Filipu IV. a proti Francii, jejíž okupační oddíly se brzy dopouštěly stejných zločinů, které byly příčinou rolnického povstání proti španělským jednotkám), občanská válka, sociální revoluce. Katalánsko se navíc stalo bitevním polem mezi Španělskem a Francií. A v momentě uzavření míru, po usmíření Filipa IV. s jeho katalánskými poddanými (výsledek nového posunu k umírněnosti v Madridu kolem králova levobočka Juana José de Austria a v Katalánsku kolem buržoazie z pobřeží), přineslo poslední oběť, jež byla nevyhnutelná - rozdělení Katalánska podle pyrenejské mírové smlouvy. Katalánská revoluce měla záhy ohlas v Aragonsku. Francouzské a katalánské oddíly vstoupily do hrabství ribagorzského, jež bylo připojeno ke Katalánsku. Účinná propaganda vedla k tomu, že několik pohraničních obcí přijalo vládu Ludvíka XIII. a i v Zaragoze nastala zřejmě kritická situace. Spiknutí bylo odhaleno - místokrál, vévoda z Híjaru, byl uvězněn pod záminkou poraženecké propagandy (ve skutečnosti však proto, že byl spiklenci zvolen králem aragonským) a ve vězení zemřel. Důstojník Carlos Padilla, který byl duší spiknutí, byl popraven. V letech 1646-1648 došlo k různým nepokojům také ve Valencii. Portugalsko Mezi příčinami, které způsobily odtržení Portugalska od Španělska v roce 1640, zdůrazňují odborníci vliv hospodářské krize hispanoamerické říše, která v době hospodářského růstu příznivě ovlivňovala portugalské měšťanstvo. To však za hospodářské krize přestalo mít zájem na dalším spojení s osudy španělských Habsburků, jejichž války v zahraničí se nepříznivě odrážely i v koloniální říši Portugalska. Pro toto období je příznačný životopis Salvadora da Sá, Portugalce, do roku 1637 ve službách španělské monarchie, který potom přešel na stranu restaurovaného Portugalska. Příčiny španělsko-portugalské roztržky tkvěly v minulosti. Stejně jako v Katalánsku se krize začala projevovat už za vlády Filipa III.: Portugalci si stěžovali na “pokastilšťování”, na rostoucí daně stanovené Úřadem pro Indie, na koncese udělované konvertitům a na špatný stav, v němž se z vojenského hlediska nalézaly zámořské kolonie. Portugalský nacionalismus hledal naději v sebastianismu (víra v to, že král Sebastián u Alcácer Quibiru nezahynul a že se znovu objeví, aby osvobodil Portugalsko). V souvislosti s rostoucími daňovými požadavky Olivaresovými začala propukat povstání: roku 1628 v Portu (povstání žen proti daním - maćaronas), následujícího roku ze stejných důvodů v Santarému. Na krizi, která propukla otevřeným násilím roku 1640, se podílely tři faktory: úsilí Francie o otevření druhé fronty na poloostrově za války, která začala roku 1635; lidová povstání (Évora, 1637) a spiknutí šlechty, jejichž hlavní postavou byl vévoda z Braganćy - budoucí král Jočo IV. Portugalský. 7. červen 1640 byl dnem krvavého Božího těla (Corpus de Sangre) v Barceloně, který zahájil katalánskou revoluci. Olivares vyzval portugalskou šlechtu, aby se účastnila války proti Katalánsku. Avšak výbor shromážděný dne 12. října v Lisabonu se rozhodl nabídnout portugalský trůn vévodovi z Braganćy, který stanovil datum všeobecného povstání na 1. prosince. Tyto události se okamžitě odrazily v Andalusii, kde se její guvernér, vévoda z Medinasidonie, švagr vévody z Braganćy, chtěl dát provolat králem. Když bylo spiknutí odhaleno, vévodovi z Medinasidonie byla udělena milost, avšak markýz de Ayamonte, který byl duší povstání, byl popraven (1641). Uskutečnil se také pokus o provolání Joča IV. Portugalského králem galicijským. S podporou Francie a Anglie odolávalo Portugalsko úspěšně mnoha útokům španělských oddílů. Po roce 1640 se pro Portugalce stala velkou starostí záchrana Brazílie a africké říše před Holanďany, kteří se již zmocnili Ostrovní Indie (Insulindie). Mír z roku 1641 mezi Portugalskem a Holandskem byl podepsán na základě statu quo v Brazílii a v afrických dominiích, jež setrvaly v moci Portugalců. Kromě toho docházelo k novým revoltám ve španělských državách v Itálii (Sicílie a Neapolsko, 1647-1649). Filip IV. zřejmě podepsal pyrenejský mír s Francií (1659) v naději, že se jedná o první krok na cestě k opětovnému získání Portugalska. Portugalská diplomacie vynaložila zoufalé úsilí na to, aby její země byla zahrnuta do zmíněného paktu - Portugalci byli odhodláni podepsat jakékoliv podmínky, které by zajistily uznání její nezávislosti. Vyslanec Joča IV. hrabě de Soure nabídl francouzskému prvnímu ministru Mazarinovi milion cruzados a možnost rozhodnout o obsazení arcibiskupství évorského. Stranou nezůstal ani španělský první ministr Luis de Haro, který Mazarinovi přislíbil podporu Španělska pro získání papežského stolce. Portugalsko bylo nakonec z této smlouvy vyloučeno pro rozhodný nesouhlas Španělska. Úsilí Filipa IV. však skončilo neúspěšně. V roce 1668, již po smrti krále, když osudy země - za nezletilého Karla II. - řídil vládní výbor v čele s královnou-vdovou Marií Annou Rakouskou, uznalo Španělsko nezávislost Portugalska tzv. lisabonskou smlouvou. Portugalský prošpanělský intelektuál Antonio Sardinha prohlásil: “Když v roce 1668, po uznání nezávislosti Portugalska, odstraňuje Karel II. ze svého erbu znak Portugalska, zove se dále králem španělským, až na to, že již není pánem celého Španělska (Cames v 16. století vyjádřil stejnou myšlenku: ‘Kastilci a Portugalci, neboť Španěly jsme všichni’). Pro nesouhlas s tímto titulem, uznávaným všemi evropskými kancléřstvími, se Portugalci přestali zvát Španěly a brzy ztratili i povědomí toho, že jimi jsou.” Hlavní myšlenková linie portugalské restaurace spočívala v obdivu k vítězné Evropě, jež se zrodila ve Vestfálsku (stavěné do protikladu s dožívajícím španělským austrismem) a v optimistickém nacionalismu - Portugalsko, osvobozené od španělské nadvlády, obnoví své hrdinské činy v zámoří. Ve španělské publicistice, jak ukázal José María Jover, byl patrný přechod od optimismu k realismu: a) Anonymní pojednání týkající se příměří s Portugalskem (Anónimo Discurso en razón de las treguas de Portugal) byl kategorickým popřením uznání Království portugalského, založeným na argumentech spjatých se systémem, který byl definitivně poražen ve Vestfálsku; b) Spis dona Fernanda de Norona, hraběte de Linares, který se staví proti příměří s Portugalskem (Papel de don Fernando de Norona, conde de Linares, contradiciendo las treguas de Portugal) doporučoval vyčkat plnoletosti Karla II., zatímco řešení může přinést čas; c) Odpověď, již dal jistý ministr Filipa IV. na portugalské otázky (Respuesta que dio cierto ministro de Felipe IV sobre las cosas de Portugal) znamenala plné akceptování argumentů portugalského nacionalismu, a tudíž i odtržení Portugalska. OD NEOFORALISMU K CENTRALISMU Co se týče konstitučního uspořádání španělské monarchie, katalánská revoluce z let 1640-1652 skončila obnovením statu quo: až na vysloveně drobné úpravy obnovil Filip IV. starý systém panující v Katalánském knížectví. Potvrzení státního zřízení a privilegií Katalánska a uznání nezávislosti Portugalska probíhalo v době celkového zhroucení španělských ideálů, které se projevilo ve vestfálských mírových smlouvách uzavřených v roce 1648. Zejména Kastilie byla zaplavena duchovní krizí a pesimismem (“zahloubání se do sebe”, o němž hovořil Ortega y Gasset, jako o projevu vědomí porážky). Je pochopitelné, že periferní oblasti poloostrova, jež brzy pocítily první příznaky hospodářského oživení, využily vývoje k hlasitějšímu požadavku “decentralizace” jako reakce na asimilační program Olivaresův. Tuto tendenci nazýváme “neoforalismus”, abychom použili stejného termínu, jaký se opakovaně objevil v dokumentaci Rady pro Aragonsko v dobách Karla II. Neoforalismus směřoval k “aktualizaci” konstitučního systému španělské monarchie doby Katolických králů. V odporu k vyčerpané a úpadkové Kastilii se ostatní království neustále domáhala svých “práv” (fueros), i když se aktivně podílela na společném vývoji monarchie. Když dynastická změna na začátku 18. století (válka o dědictví španělské) způsobila vážnou krizi konstituční struktury španělské monarchie, stal se neoforalismus základem federalistického programu arcivévody Karla Habsburského. Naopak Olivaresův kastilský nacionalismus, zasutý porážkou do pozadí, opět propukl a stal se živnou půdou centralismu spjatého s bourbonským absolutismem Filipa V. Hlavními politickými silami, které reprezentovaly neoforalismus, byli na jedné straně katalánská buržoazie a na druhé levoboček Filipa IV., Juan José de Austria, první španělský politik, který hledal oporu v periferních oblastech poloostrova k získání moci v Madridu. Státní převrat Juana José de Austria proti oblíbenci královny Marie Anny Habsburské, německému jezuitovi Nithardovi v roce 1668, podpořila Koruna aragonská a stal se prvním vojenským povstáním novodobé historie Španělska. Podíl Katalánců na společném vývoji monarchie doznal určitých změn k lepšímu, zvláště co se týče faktického vyloučení Katalánska z obchodu s Amerikou. Poté, co se Itálie po francouzsko- -španělské válce z roku 1635 uzavřela aktivitám katalánských obchodníků, věnovali své úsilí rozvoji obchodních vztahů mezi Cádizem a oblastí Středomoří. Avšak v sídle Casy de Contratación byli považováni za cizince a museli za každou loď či saetinu zaplatit jednu zlatou pistoli a 2 procenta hodnoty nákladu. V roce 1674 požádali konzulové barcelonské burzy (Lonja) - na žádost kapitánů lodí, které se plavily do Cádizu - regentku Marii Annu Habsburskou, aby odvolala nařízení, podle něhož byl v Cádizu ustanoven “konsul národů”, rodem Vlám, který měl pravomoc nad Katalánci. Svou žádost podpořili prohlášením, že “jako skuteční poddaní jsou a zvou se Španěly, stejně jako Katalánsko je Španělskem”. Kromě toho žádali, aby se taxativně stanovilo, že úmyslem regentky “nebylo upřít Kataláncům právo být považováni za Španěly, jimiž jsou, a ne řadit je k národům” (tj. cizincům). Dekret ze 30. listopadu 1674 uznal žádost barcelonské burzy za oprávněnou a pravomoci vlámského konzula v Cádizu nad katalánskými obchodníky byly zrušeny. Už jsme se zmínili o tom, že s koncem vládnoucí dynastie definitivně vypukla krize konstitučního uspořádání španělské monarchie z dob Katolických králů. Smrt Karla II. (1700) a jeho závěť ve prospěch francouzského pretendenta Filipa V. totiž vyvolaly nejen mezinárodní konflikt - válku o dědictví španělské, ale také občanskou válku mezi stoupenci Filipa V. a příznivci arcivévody Karla Habsburského. Kastilský lid - po radikalizaci poměrů v důsledku sporu a vynaložením obdivuhodného úsilí - dokázal zachránit věc Filipa V. a jasnou převahu Kastilie v rámci poloostrova, když už se válka o nástupnictví klonila na stranu protibourbonské koalice. Nacionalistická tendence, zděděná po Olivaresově programu, našla mocného spojence v racionalistickém centralismu francouzského typu. Když válka vypukla, chtěl Filip V. bleskově přepadnout Portugalsko a připojit je ke Španělsku, ale pod tlakem mezinárodní situace musel od úmyslu upustit. Na druhé straně se katalánský neoforalismus stal oporou tradicionalistického federalismu arcivévody Karla. Jednalo se o dva různé pohledy na problém španělského reformismu po úpadku habsburského státu v polovině 17. století. Vládnoucí vrstvy v Katalánsku si přály Španělsko a španělskou říši spjaté s habsburskými federalistickými tradicemi a dynastickými zájmy ve Středomoří. Ve válce se bojovalo i proti ztrátě Itálie a Nizozemí. Ve Španělsku byly výsledky střetnutí příznivé pro Filipa V., který využil situace a zrušil práva (fueros) v královstvích Koruny aragonské a zahájil období racionalistického centralismu. Jeho analýzu ponecháme pro kapitolu týkající se osvícenského despotismu. Zde jenom poznamenáme, že centralizace Filipa V. představovala spojovací článek mezi španělskou monarchií Katolických králů a současným španělským státem. Shodou okolností došlo za centralismu k okleštění španělské monarchie. Ke ztrátě Portugalska a hrabství rousillonského a cerdaňského v důsledku revolucí z poloviny 17. století přistoupila ztráta španělského Nizozemí a držav v Itálii v důsledku válek o dědictví španělské. Stalo se tak v době, kdy se vytvářelo moderní pojetí Španělska. Antonio Domínguez Ortiz to vyjádřil následovně: “Do 18. století bylo Španělsko zeměpisným pojmem bez politického obsahu. Dá se říci, že ztráta evropských dominií ležících mimo poloostrov vytvořila ze Španělska přesně vymezený politický celek. Od té doby, aniž by se ustoupilo od tradičně okázalého titulování, byl král králem Španělska… Španělsko, menší než říše, ale větší než Kastilie, největší španělský výtvor 18. století, se vynořuje z mlh a nabývá pevných a konkrétních rysů.” MĚNOVÁ A FINANČNÍ POLITIKA Kritická měnová a finanční situace doby Filipa III., o níž jsme pojednali v předcházejících kapitolách, se v průběhu 17. století dále zhoršovala. Za vlády Filipa IV. vyvinulo Španělsko velké úsilí v mezinárodní politice, které se časově shodovalo s ekonomickou krizí a omezením dovozu drahých kovů z Ameriky. Válka mohla být vedena jen za pomoci peněz a k jejich získání bylo třeba využít všech prostředků: a) inflace měděné měny - vellónu; b) bankroty bankéřů, podnikatelů a faktorů; c) neúspěšný Olivaresův plán, aby se nekastilská království podílela na závazcích monarchie stejnou měrou jako Kastilie; d) vytváření nových důchodů a poplatků (lanzas - částky odváděné šlechtici nebo obcemi náhradou za vojáky, kteří měli být dáni k dispozici králi nebo feudálnímu pánu v době války; odvádění půlročního platu za získání úřadu - medias anatas; z kolkovaného papíru - jeden z výdobytků Filipovy administrativy, aplikovaný dnes ve všech zemích) a zvýšení již zavedených poplatků (např. tzv. millones - spotřební daně); e) požadavek, aby kortesy odsouhlasily nové daně - servicios - a požadavek dobrovolných darů - donativos - ve prospěch státu; f) zvýšení státního dluhu prostřednictvím tzv. juros, jejichž úroky byly zatíženy dalšími odvody. K tomu je třeba připočíst státní bankroty, skrývané za eufemismus přeměny nezaloženého dluhu v založený, z let 1627, 1647, 1656 a 1664. Nejsnazším ze všech prostředků byla inflace. Když v roce 1621 nastupoval Filip IV. na trůn a byl Radou pro finance informován o tíživé finanční situaci, reagoval nařízením razit 700 000 měděných dukátů, neboť “mou prvořadou povinností je zachovat a ubránit království proti mým nepřátelům, pročež tento úkol nesnese odkladu”. Tímto způsobem formuloval vysvětlení, jež mělo ospravedlnit měnovou a finanční politiku království. Je třeba připomenout, že k inflaci měděné měny nedocházelo jen ve Španělsku. Kolem roku 1620 totiž současně s příznaky vyčerpání amerických dolů končila éra stříbra, jež o několik let později - v době západoevropských revolucí roku 1640 - téměř úplně zmizelo ze světového peněžního oběhu. Do roku 1680, kdy brazilské zlato obnovilo pozice obou drahých kovů a přispělo k hospodářskému oživení, razily evropské státy mince z mědi. Šlo o “revoluci mědi” - slovy F. Spoonera -, kovu proměněného v úvěrovou zbraň zchudlého hospodářství. Inflace vellónu ve Španělsku, přerušovaná revalorizacemi a deflacemi, se hluboce dotkla cen a měla tíživé důsledky pro obchod. Velké inflační období vellónu zahrnovalo léta 1634-1656 a spadalo do doby nejvyššího Olivaresova úsilí na poli mezinárodní politiky, do období krize roku 1640 a vojenské a diplomatické porážky (Vestfálsko), následované pokračováním války na dvou frontách - ve Francii a v Portugalsku. Inflační opatření byla obzvláště výrazná v roce 1642 a spočívala v přeražbě mincí o hodnotě čtyř a dvou maravedí na dvojnásobek a trojnásobek jejich nominální hodnoty. To vyvolalo prudkou cenovou reakci a nevídaný růst nadhodnoty stříbra asi na 190 procent. Důsledkem byla takřka bezprostředně následující deflace (která se podílela na Olivaresově pádu): mince s hodnotou dvanácti a osmi maravedí byly sníženy na dvě maravedí a mince s hodnotou šesti a čtyř na jeden maravedí. Válečné výdaje donutily Filipa IV. k další inflaci v roce 1651: mince po dvou maravedí byly přeraženy na čtyřnásobek své nominální hodnoty a současně se razilo 100 000 dukátů mědi v mincích po dvou maravedí, které vážily jen čtvrtinu starých mincí stejné hodnoty, které se nyní označovaly přeražbou. Následujícího roku 1652 byla nařízena další deflace. Doba zahrnující léta 1656 až 1680 byla označena jako období “měnové katastrofy”. Vláda nařídila nová inflační opatření a teprve po uzavření míru s Francií (1659) se pokusila o deflaci, která spočívala ve stažení mědi, jež v posledních čtyřiceti letech neobíhala al pari a která měla být nově použita jako tzv. plnohodnotný vellón (“rico vellón”), a tak zažehnat zmatek. Avšak inflace pokračovala a stát hýřil novými emisemi. Nadhodnocení stříbra (tzv. premio) dosáhlo 150 procent. Ke zmírnění katastrofy bylo nařízeno snížení hodnoty mincí, autorizovaných před třemi lety, na polovinu. Nadhodnocení stříbra pokleslo na 50 procent (1664). V letech 1665 až 1680 dosáhla inflace pohádkových rozměrů. Opotřebení málo hodnotných ražeb a oběh falešných mincí způsobily, že nadhodnota stříbra dosáhla hranice 275 procent. To si vynutilo drastickou deflaci v roce 1680, jejímž důsledkem byl pokles velkoobchodních cen o 45 procent. Uvědomme si, že za krize v roce 1929 klesly ceny ve Spojených státech jen o 38 procent. Deflace z roku 1680 byla nezbytným chirurgickým zákrokem k zavedení pořádku do měnového a finančního chaosu španělské monarchie. O pět let později, kdy se první ministr, hrabě de Oropesa, snažil zavést v zemi colbertismus, bylo možné považovat situaci za stabilizovanou. To již odpovídalo počátkům zmíněného hospodářského oživení. SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Na jedné straně překvapuje množství projektů, vypracovaných obvykle duchovními, jejichž cílem bylo uskutečnit společenskou a hospodářskou reformu, především na venkově. A na druhé straně to, že jen velmi málo z nich bylo realizováno v praxi. Starosti působilo vylidňování země, a proto se pozvolna začínala uplatňovat politika osídlování prostřednictvím cizinců a postupně byly odstraňovány i problémy vznikající v souvislosti s náboženským vyznáním - v polovině století nastávala opět doba větší náboženská tolerance. Dokonce se uvažovalo o opětovném uvedení Židů do Španělska. Od roku 1623 byla přijata některá opatření ve prospěch porodnosti. Tato celková politika však byla v rozporu s marnotratným rozdílením patentů, udělujících titul hidalga. Koncem století napsal vévoda z Osuny Karlovi II.: “Dříve se za získání šlechtického titulu dávalo v Kastilii až 40 000 pesos a dnes se jimi honosí lidé, kterým Vaše Veličenstvo udílí tuto milost za 40 000 reálů vellónu.” Teprve od roku 1680 se realizovala některá opatření: první ministr, hrabě de Oropesa, se snažil přivést do země řemeslnické mistry ze zahraničí, omezit latifundismus a zvětšování odúmrtě a prostřednictvím Výboru pro obchod a finance usiloval o vytvoření pravidel, jimiž se měly řídit cechovní organizace, které byly kritizovány pro svůj uzavřený a výlučný charakter. Současně se snažil čelit zahálčivosti šlechty. Zákon z roku 1682 stanovil, že vlastnictví továrny nebo manufaktury nemůže být důvodem ke ztrátě šlechtického titulu, pokud ovšem majitel nepracuje manuálně - k tomu byli určeni zaměstnanci. Jednalo se o první, i když nesmělou oficiální reakci na pojetí práce jako poskvrny na cti. V oblasti hospodářské politiky se neudály žádné podstatné změny v porovnání s tendencemi, jež vládly za prvních tří Habsburků a jimž jsme se věnovali v předcházejících kapitolách. Soudobý odborník Larraz tvrdil, že v průběhu 17. století nezrodila Kastilie nikoho, kdo by dokázal formulovat hospodářskou politiku, jež by vyhovovala charakteru země a její koloniální říše. Kolem roku 1700 byl relativní význam kastilského hospodářství v rámci západní Evropy nižší než v roce 1500. Příliv zahraničních výrobků do Španělska (soudobí autoři opakují do omrzení, že cizinci způsobili oslabení země), směřujících na spotřebitelské trhy celé španělské říše výměnou za drahé kovy z Ameriky, znamenal největší zkázu, která postihla španělské hospodářství. Ve skutečnosti se jednalo o přímý důsledek habsburské politiky. Jeden anonymní francouzský cestovatel z konce 17. století prohlásil: “Když bych měl hodnotit tuto zvláštní směsici lidí - v Cádizu, v den trhu - nemohu si nevzpomenout na jeden obraz, který jsem viděl v Holandsku. Byl na něm zobrazen španělský král opírající se o stůl plný osmireálových mincí. Po stranách anglický král a generální stavy se kradmo pod rukama španělského panovníka zmocňují lesklého kovu. Janované stojící za jeho křeslem se mu pošklebují a před jeho očima francouzský král zcela otevřeně hrne zlato k sobě. To je naprosto přesné - všechny národy se přiživují na španělském králi a buď lstí, nebo silou se zmocňují velké části jeho bohatství.” Podobných svědectví je celá řada. V Barrionuevových Varováních (Avisos, 1654) se píše: “V Římě se teď objevila vtipná kresba. Tlustá kráva s velkým vemenem a na čele nápis - Španělsko. U ní mnoho malých sajících telátek s nápisy - Anglie, Flandry, Holandsko, Francie, Německo, Itálie a se jmény dalších našich nepřátel.” Teprve po roce 1680 - se zavedením colbertismu - se začaly objevovat jisté pokusy o reformu, jež předcházely bourbonskému reformismu 18. století.   23 KULTURA   ŠPANĚLSKÉ BAROKO Mezi smrtí Cervantesovou (1616) a skonem Calderóna de la Barcy (1681) se odvíjelo druhé zlaté století španělské kultury, zahrnující období rozkvětu baroka a vítězství “ducha nad rozumem” (Sánchez Albornoz). Když jsme se v minulých kapitolách zabývali počátky baroka, zmínili jsme se o časové shodě (1568) mezi krizí, jež vyvolala změny za Filipa II., a Vignolovou stavbou slavného římského kostela Il GesĚ, vyznačujícího se již barokními formami, a rovněž o tom, že změny za Filipa II. vedly k vytvoření španělské bašty, utvářené především Kastilií, odlišné od moderní Evropy, tj. od zemí formovaných více či méně v duchu filosofického racionalismu a prodchnutých duchem kapitalistické buržoazie. Právě v první polovině 17. století došlo k rozhodnému střetnutí mezi soudobou Evropou a oběma větvemi habsburské dynastie - španělskou a rakouskou, z něhož vyšly vítězně evropské mocnosti (Vestfálsko). To znamenalo zhroucení španělských ideálů a vznik toho, co moderní historiografie nazývá “španělský problém” (provázený nutným zahleděním se do sebe v důsledku porážky). Tyto události měly jednoznačně vliv na charakter španělského baroka, tj. na rozdíl mezi Španělskem, které prosazovalo uspořádání Evropy v duchu zásad protireformace, a jeho nepřáteli, rozhodnutými prosadit vítězství ideálů, které charakterizovaly období zahájené mírem vestfálským. Sánchez Albornoz proti sobě staví “ducha” a “rozum”, Ferrater Mora “španělskou vášnivost” a “evropský rozum” (Don Quijote je tedy Rozpravou o nedostatku metody proti Descartově Rozpravě o metodě), Robert Mandrou staví do protikladu “barokní Španělsko věřící na zázraky” a “patetickou Evropu”. Markýz de Lozoya rozlišuje “baroko vitrubiánské”, neboli evropské (přirozený vývoj myšlení renesance, milující pohanský starověk), a “baroko španělské” (ve Španělsku renesance nepřerušila středověk, jenž trvá dál i v baroku). “Portugalsko-španělské baroko je výsledkem syntézy dvou protikladných faktorů - chudoby a touhy po velkoleposti: budovy se stavějí z kamenného, cihlového nebo hliněného zdiva, avšak tato stavební chudoba se ztrácí pod ohromující výzdobou. Španělský barok je popřením akademismu. Je stejný jako španělský lid - velkorysý a mnohomluvný, někdy hrubý, avšak plný života a překypující barvou,” dodává Lozoya. Nesmí nás proto udivit, že baroko jako vyjádření španělské kultury 17. století je na jedné straně považováno za “historickou konstantu” (Eugenio d’Ors), jejíž rozkvět byl ve Španělsku zčásti podmíněn duchovním vzepětím v zemi v momentě vrcholícího boje za ekumenické ideály, a že na druhé straně, z hlediska Evropy soupeřů - silně prodchnuté racionalismem (nebo akademismem) - je baroko považováno za “krizi sensibility” (Mousnier), která vyžadovala odpovídající “boj proti krizi”. V tomto smyslu měl francouzský klasicismus doby Krále Slunce vést k usměrnění myšlení a estetiky v duchu renesančních kánonů. Baroko naopak nelze ztotožňovat ani s protireformací, ani s Tovaryšstvem Ježíšovým (Croceho hypotéza), přestože jezuitské Ratio studiorum (1599) bylo v oblasti literární obdobou toho, co v architektuře představoval římský kostel Il GesĚ. “Problém přechodu od rétoriky obsažené v Ratio studiorum k jezuitské rétorice vrcholného baroka je týž, jako problém přechodu od aristotelské rétoriky k barokní rétorice vůbec. Stačilo ztratit smysl pro míru a dostat se tak na zcestí přebujelosti, v čemž spočívá podstata baroka. Jezuité baroko ani nestvořili, ani je neužívali jako pouhý nástroj propagandy. Největším představitelem barokní rétoriky ve Španělsku je Baltasar Gracián (1601-1658) ve svém Ostrovtipu a umění duchaplnosti (Agudeza y Arte de Ingenio).” (P. Batllori) V oblasti filosofických studií se dostalo značné odezvy v zahraničí Graciánovu dílu Kritikon (Criticón). Spojení obou protichůdných faktorů - chudobnosti staveb a velkolepé zdobnosti, o nichž se zmínil markýz de Lozoya, věrně vystihlo realitu španělského “habsburství” (austrismu) za vlády hraběte vévody Olivarese: země těžce postižená hospodářskou krizí, vyvíjející úžasné úsilí v mezinárodní politice. Na druhé straně se evropské baroko obecně vyvíjelo v době hospodářského poklesu a společenské krize 17. století (městská a buržoazní společnost předešlého století byla vytlačena společností zemědělskou a feudální). Reakce proti baroku, jíž se stal francouzský klasicismus druhé poloviny 17. století, byla spjata s rozvojem střední buržoazie. Baroko - lidové a konzervativní - nahradilo renesanční spekulativnost aktivitou, praxí a empirismem. Na rozdíl od klasicismu, jenž se zaměřoval na omezený okruh intelektuálů, se baroko (se svými náboženskými válkami) obrací k davům, promlouvá k nim jasným jazykem smyslů, aby je znovu získalo nebo udrželo v lůně církve. Aby proniklo k srdci lidu, “udržuje baroko tradici představení, slavnosti a obrací svou oblíbenou zbraň v tomto smyslu - divadlo (jako společenskou aktivitu) - proti hledání všeobecně platných zákonů a jejich uměleckému vyjádření, charakteristických pro uzavřené kroužky” (Pierre Francastel). Podobně jako dekorativní velkolepost zakrývala chudobnost staveb, tak mohla formální mnohomluvnost a vytříbené myšlení plné důvtipu - kulteranismus - skrývat i nelítostnou pravdu. Kolektivní únik měl své formy masových představení (můžeme-li si dovolit toto označení) - náboženské slavnosti v chrámech, jež baroko obohatilo o nový prvek, kazatelnu, a divadelní představení, přeměněná ve vskutku velkolepou národní podívanou. Naproti tomu individuální únik prohloubil vnitřní náboženské cítění a oslnivý vizuální účinek výtvarného umění zase napomáhal úniku před syrovou skutečností. Avšak v reakci na nevyhnutelné požadavky nastolené každodenním životem vyhlásily kousavá satira a nelítostná kritika válku falešné vyumělkovanosti pěstované na dvoře krále básníka a kavalíra Filipa IV. a byly odpovědí i na povrchní mesianismus širokých vrstev obyvatelstva za Karla II. PUBLICISTIKA: OD “AUSTRISMU” KE “ŠPANĚLSKÉMU PROBLÉMU” V souladu s vývojem španělské zahraniční politiky 17. století (Olivaresovy mocenské tendence a porážka ve Vestfálsku) se zajímavým způsobem vyvíjela publicistická činnost, která se zabývala obecnou otázkou významu španělských ideálů pro Evropu. Optimismus prvního období byl nahrazen pesimismem vyvolaným porážkou. Všichni autoři první poloviny 17. století byli horlivými “austristy”, tj. zastánci společných zájmů obou větví habsburské dynastie, spojených snahou prosadit protireformaci v Evropě. Španělsko-francouzská válka z roku 1635, probíhající za třicetileté války, vymezila postoj obou zemí k budoucí Evropě a vyvolala vášnivou polemiku, v níž se vážily argumenty obou stran. Na španělské straně vedla zmíněná polemika ke vzniku generace roku 1635, jíž se zabýval Jover Zamora a již představovali Guillén de la Carrera, Céspedes y Meneses, Pellicer a Quevedo. Jejím společným jmenovatelem byl optimistický austrismus: zdůvodnění a chvála španělských ideálů v momentě vrcholící třicetileté války. Realistický postoj se přihlásil o slovo ve spisech murcijského diplomata Diega Saavedry Fajarda (1584-1648): Ideální obraz křesťanského knížete vyjádřený ve sto symbolech (Idea de un príncipe cristiano representado en cien empresas), Evropská bláznovství (Locuras de Europa), Literární republika (República literaria), který ještě v době bojů předpověděl, že budoucnost Evropy bude založena na jiných základech, než které hlásá Španělsko. Vzhledem k této perspektivě Saavedra doporučoval realistický přístup, tedy ztratit co nejméně. On sám by byl nejvíce přivítal světovou monarchii, o níž snili jeho rodiče, avšak současná situace jej donutila k přijetí řádu, který zvítězil ve Vestfálsku - mechanistická rovnováha evropských států jako norma soužití, která nahradila princip vyššího řádu hlásaný Španělskem. Tj. “horizontálně členěná” Evropa, rozdrobená na navzájem nezávislé státy, která se prosazovala nad Evropou “vertikální”, podřízenou univerzální moci - papeži a císaři. Bylo však nesmírně obtížné, aby se země, jež půl druhého století vyvíjela maximální úsilí a přinášela oběti na obranu evropského pořádku, který zanikl ve Vestfálsku, řídila doslova moudrými a realistickými radami Saavedry Fajarda. Porážka Španělska a jeho ústup byly vhodnou příležitostí k tomu, aby Španělé kolektivně zpytovali svědomí (národy, stejně jako jednotlivci, jen málokdy přezkoumávají své činy, pokud se vše vyvíjí úspěšně; ale obvykle tak činí, když je třeba vysvětlit neúspěch nebo pouhou překážku), a tak byl vlastně nastolen “španělský problém”. Po období pesimismu následujícím po porážce (Palacio Atard uvádí příklad anonymního spisu z doby kolem roku 1670, jehož otázky a konečné odpovědi byly velice příznačné: “V čem je Španělsko podobné samo sobě? V ničem.”) motivovala obava o osudy Španělska k podrobnému rozboru vývoje země. Ten proti sobě nakonec postavil obránce tradičního řádu a zastánce více či méně drastického revizionismu, který by Španělsko začlenil do moderního systému, jenž zvítězil ve Vestfálsku. Naproti tomu v Koruně aragonské vyvolalo hospodářské oživení mírně optimistickou reakci na krizi z poloviny 17. století. Do jisté míry - a již jsme to naznačili - byl Narcís Felíu de la Penya pro Katalánsko konce 17. století obdobou toho, co znamenalo dílo Joana Maragalla s ohledem na krizi roku 1898. POČÁTKY MODERNÍ VĚDY Ve druhé polovině 17. století v souladu s počátky zmíněného oživení si malá skupina novátorů uvědomila, že se Španělsko nepodílí na zrodu moderní vědy, a položili základy k obnově. Velkým mecenášem těchto novatores byl Juan José de Austria, přední politický představitel “neoforalismu” a typický příklad předosvícenské šlechty (upozornil na to José María López Pinero, jehož myšlenky nyní interpretuji). Španělští novatores se inspirovali především pařížskou Académie des Sciences a Univerzitou v Montpellier a hlavně italskými učenci. Anglosaský a německý vliv byl naopak malý. V roce 1679 byla vydána Fyzická a politická rozprava (Discurso físico y político) Giambattisty Juaniniho, věnovaná Juanu José de Austria. Pojednává o zamoření madridského ovzduší v důsledku zápachu z odpadků a výkalů všeho druhu. Autorovy vědomosti o chemii svědčí o důkladné znalosti posledních evropských novinek. Juaniniho dílo bylo prvním veřejným projevem novátorského hnutí v oblasti chemie, biologie a medicíny ve Španělsku. O několik let později, v roce 1687, vydal Juan de Cabriada rovněž v Madridu svůj Filosoficko-chemicko-lékařský spis (Carta filosófico-médico-chymica), který se stal skutečným počátkem španělské vědecké obnovy. Hovoří se v něm jasně o zaostalosti španělské vědy v porovnání s ostatní západní Evropou. Při obnově španělské vědy na konci 17. století sehráli významnou roli valencijští intelektuálové, jak na to upozornil Vicente Peset, jehož práce jsou zásadního významu pro revizi Maranonových závěrů o Feijóovi a španělské osvícenské učenosti. Peset a již citovaný López Pinero totiž trvají na tom, že kořeny vědecké obnovy je třeba hledat v díle novátorů z konce 17. století. LITERATURA Krize, která zasáhla současně nejrůznější oblasti života - od hospodářství až po politické rozdělení země - bezprostředně ovlivnila španělskou kulturu. V literatuře této doby se projevily dvě tendence, pro něž je společným jmenovatelem baroko: jedná se o kulteranismus a konceptismus. José María Jover vidí v kulteranismu pokus, jak rétorikou zakrýt problémy doby, a v konceptismu jistý asketismus, jemuž nechyběly rysy pesimismu, směřující k hledání podstaty bytí. Přebujelost forem a pojmů, charakteristická pro literární baroko, byla rozšířena po celé Evropě. Mezi jeho první představitele patřil Ital Giovanni Marini (1594-1650?). Šíření marinismu pak vedlo spíše než k napodobování k vytváření specifických projevů nového vkusu v jednotlivých zemích: kulteranismus a konceptismus (Góngora a Quevedo) ve Španělsku, euphuismus (podle románu Euphues Johna Lillyho) v Anglii, preciosismus a manýrismus ve Francii. Přestože kulteranismus a konceptismus ve své touze po originalitě a novosti svou vyumělkovaností přispěly mnohdy k zamlžení významu, obohatily španělskou literaturu o prostředky, které byly dříve či později přijaty jako básnické. Ludwig Pfandl je charakterizoval následovně: naturalismus a ilusionismus, nadsázka v gestu a výrazu, nadsázka individuality a estetický kolektivismus. Jejich největšími představiteli byli již citovaní Góngora a Quevedo v lyrické poezii, Baltasar Gracián v rétorice, Saavedra Fajardo a Quevedo v moralistní a politické literatuře a Calderón de la Barca v dramatu - navýsost španělském žánru, v němž se koncentrovalo španělské myšlení 17. století. Luis de Góngora (1561-1627), vynikající jako pohotový a břitký básník, dosáhl spravedlivého ocenění za své písně, básně s lidovou inspirací (letrillas) a romance. Tím, že dal plně průchod i baroknímu cítění, se stal zakladatelem kulteranistické školy neboli gongorismu - básnickými skladbami Samoty (Soledades) a Polyfemus a Galatea (Polifemo y Galatea). Jestliže byl slovník kulteranistů strojený a plný neologismů, pak konceptisté stavěli na rafinovanosti pojmů, užívajíce často antitezí, slovních hříček a dvojsmyslů. Největším představitelem konceptistické školy byl Francisco de Quevedo y Villegas (1590-1645), který vynikl ve všech literárních žánrech - v literatuře asketické prací Prozřetelnost Boží (La providencia de Dios), v oblasti filosoficko-politické dílem Politika Boží, vláda Kristova a tyranie satanova (La política de Dios, el gobierno de Cristo y la tiranía de Satanás), v literární kritice pamfletem Učená latinice (La culta latiniparla), na poli moralistní satiry svými Sny (Los suenos) a v románové tvorbě dílem Život rošťáka (La vida del Buscón), stejně jako v žánru lyrické poesie. Quevedo - podle Ortegy y Gasseta jeden z géniů španělského baroka - byl rovněž vynikajícím představitelem dobové publicistiky a pohotovým tvůrcem břitké poezie. Škoda, že jeho hodnocení španělské krize roku 1640 bylo motivováno osobními zájmy, jimž podřídil své poslání pravého intelektuála. Ke konci svého života vyjádřil Quevedo svůj hořký pesimismus vyvolaný neodvratným úpadkem Španělska. Není tedy proč se divit, že jej někteří kritici považují za dávného předchůdce generace roku 1898. DIVADLO Víme již o tendenci baroka ke spektakulárnosti, která přispěla k velkému rozšíření divadelních představení. Ve Španělsku se divadlo stalo národním žánrem par excellence. V tématech, jež zpracovávalo, se projevují národní rysy a divadlo se vyvíjelo v souladu s vývojem španělské kultury té doby. Nejreprezentativnějšími autory byli Lope de Vega, o němž jsme již pojednali v předcházejících kapitolách, Tirso de Molina (1571-1648), Francisco de Rojas (1607-1648) a Pedro Calderón de la Barca (1600-1681). Calderón, velký básník symbolického vyjádření v náboženských autos sacramentales a idealizace katolicismu, krále a cti v prostředí Španělska 17. století, zůstal ve své době odsunut do pozadí, z něhož jej teprve v 19. století - k podivu vlastnímu i ostatních - vyzdvihli romantičtí, především němečtí literáti. Avšak každý ze zmíněných autorů, dokonce i někteří z druhořadých, přispěl svým způsobem k obohacení společné evropské kultury o některý z univerzálních archetypů: individuální, jakým je Tirsův Don Juan nebo Calderónův Zikmund - Segismundo, anebo kolektivní, jakými byli obyvatelé Ovčího pramene od Lope de Vegy. Přesto však v pozadí španělské divadelní tvorby bylo cosi, co se Evropa - zrozená z náboženských válek - vzpírala přijmout. “Je to hluboká víra, která dýchá z těchto her. Děj občas sklouzne k žertovným nebo milostným zápletkám, ale nikdy není ohrožena víra v Nejvyššího, ani přísně ortodoxní katolicismus. Proto ti, kdož španělskému dramatu vyčítají povrchnost, protože se nezabývá závažnými problémy lidského života, jež inspirovaly pero Shakespearovo či MoliŹrovo, dopouštějí se hrubého omylu, neboť neberou v úvahu to nejpodstatnější, co je na tomto životě: jeho završení v nadzemské věčnosti. V Evropě stále ještě vyvolávají úžas Calderónovy autos sacramentales, nebo téma, jež rozebírá Tirso de Molina ve své hře Zatracený pro nedostatek víry (El condenado por desconfiado). To jasně dokládá, že španělské myšlení - koncentrované v dramatu - zbytňuje v důsledku přílišné radikalizace orgánů kontroly nebo autocenzury autorů, odklání se od západoevropské tradice a stahuje se do sebe, s výrazem nadutého, i když neúčinného pohrdání pro všechno pocházející z druhé strany Pyrenejí, lépe řečeno s nechutí ovládnout či ovlivnit Evropu. Od té doby totiž vše evropské nebude mít ty velké hodnoty, jimiž oplývá vše tradiční španělské - ryzí náboženský cit, věrnost jedné věci, znamenitý smysl pro čest a demokraticky spravedlivé posouzení potřeb lidu.” (J. Vicens Vives) Španělské barokní drama mělo vliv i za hranicemi: Corneille a MoliŹre si z něj vybírali témata a postavy pro tragédie a komedie. Španělština byla jazykem diplomacie, který používali osobnosti jako Richelieu. Avšak od poloviny století její vliv upadal, v souladu s vojenskou porážkou a úpadkem Španělska jako velmoci. Prázdno, které po sobě zanechalo španělské baroko, zaplnil francouzský klasicismus. Bylo třeba romantiků, aby Evropa znovu pochopila Španělsko. VÝTVARNÉ UMĚNÍ Španělské malířství prožilo svůj vrchol v 17. století. Zatímco vliv El Greca (o němž jsme se zmínili v souvislosti s prvním zlatým stoletím) nebyl ve své době velký, kvetla v celé zemi realistická malba, kterou pěstovali valencijští a andaluští malíři. Tehdy tedy periferní oblasti poloostrova znovu ovlivnily svým vkusem centrální Mesetu, i když tradiční smysl Kastilců pro dramatično proměnil importované hodnoty v samou podstatu vlastního bytí. Dva umělci z východní oblasti - Katalánec Francisco Ribalta (1555-1628) a jeho valencijský žák José Ribera, zvaný “Spagnoletto” (1591-1652) - vnesli do španělské tvorby nejnovější formy italského realismu, zvláště Ribera, který se vyznačoval technickou dokonalostí (Kristus odpouštějící, Panna Maria Bolestná) a který hlavními motivy svých pláten činil trýzeň a utrpení, aniž by projevil soucit a slitování. A potom andaluští malíři, bohatnoucí ze zakázek svých krajanů živících se obchodem s Amerikou, přecházeli nepozorovaně od rafaelovského manýrismu k aristokratické střídmosti, jež měla v zemi své kořeny. Nejvýznamnějšími představiteli andaluské (sevillské) školy jsou Zurbarán (1598-1664), geniální malíř extatických mnichů a náboženských scén, dále pesimista a asketik Valdés Leal (1630-1690), který realisticky zobrazil smuteční scény (Finis gloriae mundi), a především Bartolomé Esteban Murillo (1618-1682), jedinečný malíř panenské Matky Boží, “jehož paleta vyznačuje moment, kdy lidová zbožnost, přesycená nelítostným asketismem, vítá klidné spočinutí proniknuté mírností a dobrotou”. Rodák ze Sevilly Diego Rodríguez de Silva y Velázquez (1599-1660) představuje vrchol španělského malířství 17. století a kastilské školy. Portrétista u dvora Filipa IV. a mistr historické malby v obraze Kopí (Las lanzas) neboli Předání klíčů od města Bredy, odkázal příštím generacím plátna základního významu pro dějiny výtvarného umění, jako Přadleny (Las hilanderas) nebo Las meninas, kde vyniká jeho verismus, zatímco světelné účinky podrobuje nepopsatelnému smyslu pro prostor. Velázquez projevil nesmírnou něhu ve svých šedých a stříbřitě modrých tónech a neváhal přiblížit se skutečnosti, aby mohl zobrazit její protagonisty (např. dvorní trpaslíky) a scény. Velkého malíře je třeba považovat rovněž za jednoho ze zakladatelů moderní kultury - jeho pojetí světa a člověka je velice podobné fyzice Galileově a filosofii Descartově. Ve druhé polovině 17. století vynikl Carreno de Miranda, slavný portrétista Karla II. a jeho dvora, který stojí na přelomu Velázquezova odměřeného šlechtictví a lichotícího aristokratismu ve stylu Van Dycka, a barokní a naturalistický malíř Claudio Coello. V souvislosti s architekturou jsme se již zmínili o protikladu mezi chudobností materiálů užitých při výstavbě budov a velkolepostí výzdoby. Baroko v architektuře - se svými přerušovanými liniemi a přemírou výzdoby - bylo vlastně reakcí na studený geometrismus Escorialu, směřovalo k přebujelosti a lyrismu, k vyjádření extáze či dokonce deliria v architektuře, které nalezly svůj nejvlastnější výraz v díle bratří Churriguerů. Před dosažením vrcholu představovaného churriguerismem se baroko v architektuře prosadilo v dílech svých prvních tvůrců: Itala Gianbattisty Crescenziho, tvůrce Paláce sv. Kříže v Madridu (dnes Ministerstvo zahraničních věcí) a jezuity Bautisty Sáncheze, architekta pozdější madridské katedrály - chrámu sv. Isidora. Jde o sloh, který se zrodil a který je možné považovat za již zformovaný v dílech, jakým je jezuitská kolej v Salamance (La Clerecía) Gómeze de Mory, která se tyčí jakoby vyzývala na souboj majestátní dominikánský chrám sv. Štěpána s jeho slavnou platereskní fasádou. Barokní církevní památky stavěly na odiv své bohatství, stejně jako světská architektura se snažila oslnit svými rozměry a přemírou zdobnosti. Podobné projevy nalezneme i v sochařství. Obecně ustoupil kámen dřevu a tesání kamene dřevořezbě, uplatnila se polychromie při malbě soch, sklenářství při inkrustaci očí a slz a textilní výroba při oblékání skulptur do rouch. To vše s cílem přiblížit umění skutečnosti, s dychtivým hledáním emocí, jež by zapůsobily na náboženský cit a zjitřily jej. Galicijec Gregorio Hernández, úspěšný tvůrce ležících Kristů, a Andalusané Martínez Montanés se svým robustním a mužným uměním (Kristus v sakristii sevillské katedrály), Alonso Cano se svou vyrovnaností a vysokým estetickým ideálem (slavná Panna Maria v granadské katedrále) a Pedro de Mena, i přes naturalistické výstřelky naplněné bolestí, jsou největšími představiteli polychromované dřevořezby španělského baroka, jež znamená velký přínos světovému výtvarnému umění. V hudbě se odrážely italské vlivy. Vynikli především Katalánec J. Pau Pujol, varhaník metropolitního chrámu v Tarragoně, baziliky Panny Marie na Sloupu (Nuestra Senora del Pilar) v Zaragoze a katedrály v Barceloně, a valencijský skladatel J. B. Comes, považovaný monsignorem H. Anglésem za “základní fenomén španělské hudby druhé poloviny 17. století”. V oblasti světské hudby bylo 17. století obdobím počínající opery, zpěvohry (zarzuela) a činohry, koled (villancico), madrigalů, písní, sonetů, popěvků (tonada) a písní v lidovém stylu (letrilla). První lyrickou operou španělského divadla, která se dochovala, je dílo Calderónovo Žárlivost zabíjí i bez příčiny (Celos aun del aire matan), zhudebněné Juanem Hidalgem (1660).   24 PORÁŽKA   “AUSTRISMUS” FILIPA IV. Olivaresovy počáteční úspěchy (1621-1634) Během první poloviny 17. století (po krátkém počátečním období “mírového soužití”, jež ve Španělsku představovali Filip III. a vévoda z Lermy) se v Evropě rozpoutal velký válečný konflikt - třicetiletá válka, 1618-1648 - mezi stoupenci tradičního společenského pořádku a obhájci pořádku moderního. První skupina, vedená oběma větvemi habsburské dynastie - španělskou a rakouskou, prosazovala ideály protireformace, které současně znamenaly vertikální Evropu, podřízenou univerzální moci - papeži a císaři. Druhá skupina - severoevropské protestantské země podporované Francií kardinála Richelieu - upřednostňovala uspořádání evropského kontinentu podle principů hlásících se o slovo v období renesance (individualismus, racionalismus, rodící se nacionalismus), které byly přetaveny v myšlenku Evropy horizontální, tvořené mozaikou navzájem nezávislých, suverénních států, jejichž vzájemné vztahy měly být určovány na základě čistě mechanisticky pojaté rovnováhy. Právě v době nástupu Filipa IV. a Olivarese k moci (1621) vrcholila počáteční fáze třicetileté války (vypukla v roce 1618), kterou představovala germanizace českých zemí a bitva na Bílé hoře. Ohnisko válečného konfliktu se pak přemístilo do Falce a Porýní a válka se stala všeobecně evropským konfliktem. Mezi vítězstvím císařských na Bílé hoře a španělským triumfem u Nordlingenu (1620-1634) trvalo období vojenských úspěchů prohabsburské strany, které však bylo labutí písní španělské nadvlády v Evropě. Olivares přehodnotil mezinárodní program svého předchůdce vévody z Lermy, když dal jednoznačnou přednost obraně “hranice katolicismu” a rozhodnutí nastolit mír na křesťansko-turecké hranici. Katolická Evropa, podnícena Olivaresem, se vrhla do boje proti protestantismu na severu Evropy. Roku 1621 vypršelo španělsko-nizozemské dvanáctileté příměří uzavřené v roce 1609. Olivares i Holanďané byli připraveni znovu se chopit zbraně. Válka byla obnovena a Nizozemí se stalo jedním z nejvýznamějších bojišť třicetileté války. Španělské oddíly získaly znovu převahu (Fleurus a Juliers, 1622; Breda, 1624, událost, jíž zajistil nesmrtelnost Velázquez svým slavným plátnem Kopí, známým také jako Předání klíčů od města Bredy), zatímco v Itálii znovu vyvstal problém panství nad Veltlinem, údolím Addy, jež sloužilo jako přirozený spojovací článek mezi španělskými državami v Lombardii a rakouským Tyrolskem a jež vyvolalo ozbrojený konflikt již za vlády Filipa III. Do války zasáhli Richelieu, podporovaný italskými spojenci Savojskem a Benátkami a navíc švýcarskými kantony grisonů, a Olivares, který měl podporu Parmy, Modeny, Toskánska, Janova a Luccy. Monzónská dohoda (1626) byla výhodná pro Olivarese, neboť byla stvrzena nezávislost Veltlinu na švýcarských grisonech a ponechala Španělsku volný průchod slavným údolím. Po uzavření monzónského míru následovalo kratičké francouzsko-španělské spojenectví, jež mělo Olivaresovi přinést francouzskou pomoc ve válce proti Anglii (1626-1629), kterou po svém nástupu na trůn vyhlásil anglický Karel I. v odvetu za to, že španělský dvůr pohrdl plánovaným sňatkem mezi ním a infantkou Marií, dcerou Filipa III. Richelieu zase potřeboval španělskou pomoc v boji proti hugenotům podporovaných Anglií v La Rochelle. V roce 1629, když se Richelieu úspěšně prosadil proti opozičním silám v zemi - hugenotům a velké šlechtě, zaujal znovu protišpanělský postoj, právě když se podepisoval mír mezi Madridem a Londýnem. Tyto diplomatické proměny se odrazily ve válce o nástupnictví ve vévodství mantovském, která znamenala krizi v období úspěchů Olivaresovy mezinárodní politiky. Mírem z Casale a mírem z Cherasco (1630-1631) totiž Španělsko muselo přijmout nevýhodné podmínky, kterými byla Francii přiznána pevnost Pignerolo ležící na okraji Lombardie a vévodovi z Nevers připadla Mantova. Vojenské spojení mezi španělským Milánskem a císařskými državami se začínalo rozpadat. Krátce nato dobylo Španělsko svého posledního vojenského vítězství v otevřeném poli - vítězství u Nordlingenu nad Švédy krále Gustava Adolfa (1634), kterého dosáhl bratr Filipa IV., kardinál infant Ferdinand Habsburský. Tento španělský úspěch, který v daném okamžiku potvrdil správnost Olivaresových názorů, přinutil kardinála Richeliea zasáhnout přímo do událostí. Válka proti Francii a porážka Habsburků Až do bitvy u Nordlingenu vstupoval Richelieu do průběhu třicetileté války jednak podvratnou činností - jako v případě Itálie, nebo pomocí zlata a diplomacie podporoval aktivitu skandinávských mocností (Dánska a Švédska) s cílem paralyzovat německou politiku Habsburků. Úspěch vybojovaný kardinálem infantem jej však přinutil přejít z pozice studené války k otevřenému střetnutí a získat tak převahu na svou stranu. Dne 19. května 1635 vyhlásil francouzský posel válku Španělsku a císařské říši. Ještě předtím uzavřel Richelieu řadu spojenectví - s Nizozemím, Švédskem a Savojskem, které mu měly zajistit úspěch. Smlouva s Nizozemím, kromě toho, že znamenala úzké propojení obou konfliktů (španělsko-nizozemského a počínající španělsko-francouzské války), představovala i bezpodmínečnou podporu Francie nizozemskými vojsky. Avšak žádnou významnou válku na kontinentě nebylo možné vyhrát bez současného panství nad oceánem. A Olivares tuto záležitost zanedbal. Jak píše Palacio Atard, “starou námořní tradici odsoudila k zapomnění vize převahy Mesety, kterou Kastilie prosadila jako směr našich válečných aktivit”. S podporou holandských oddílů a po dvou letech defenzívy na vlastním, francouzském, území (Španělé ohrozili Paříž dobytím CompiŹgne) uskutečnila vojska Ludvíka XIII. ofenzívu na všech frontách. Roku 1637 se muselo Španělsko vzdát práva na průchod Veltlinem a o dva roky později bylo španělské vojsko vedené Oquendem rozdrceno Holanďany pod Trompovým velením mezi Dunquerquem a Nieuportem. Celková porážka se rychle blížila a uspíšily ji revoluce v Katalánsku a Portugalsku (1640), které znamenaly otevření druhé fronty na Iberském poloostrově. Kromě toho mladý francouzský generál, kníže de Condé, skoncoval s vojenským věhlasem španělských oddílů v bitvě u Rocroi (19. května 1643). Počínaje bitvou u Rocroi a válkami v Katalánsku a Portugalsku (víme už, že došlo k separatistickým pokusům také v Andalusii, Aragonsku, Neapolsku a na Sicílii) se Španělsko bránilo v očekávání zázraku, který nepřicházel, zatímco vídeňští Habsburkové a jejich němečtí spojenci klesali pod ranami Francouzů a Švédů. V roce 1647 byly španělské oddíly rozdrceny v bitvě u Lensu - byla to poslední velká porážka Španělska v poslední velké bitvě třicetileté války. Nezbývalo, než se podrobit - to učinil císař podepsáním vestfálského míru. Ale Španělsko se odmítlo pokořit, i když uznalo nezávislost Holandska, v naději, že se mu tak podaří definitivně porazit Francii a znovu získat Katalánsko a Portugalsko. Tyto naděje se splnily jen ve velmi malé míře. Nový řád v Evropě a okleštění habsburské monarchie Zatímco vojska ještě bojovala, diplomaté shromáždění od roku 1645 v německých - vestfálských - městech Münsteru a Osnabrücku si vyměňovali názory na budoucí mír, který měl vzhledem k dosažené vojenské situaci zřetelně protihabsburský charakter. Sestavení politické mapy Evropy, rodící se z tolika bojů, přinášelo množství problémů, které se řešily za cenu vleklých jednání. První smlouva byla uzavřena (již jsme se zmínili o důvodech) mezi Španělskem a Holandskem (Münster, 15. května 1648). Filip IV. jí uznal nezávislost Holandska a kromě toho mu postoupil města Berg-op-Zoom, Bredu a Maastricht, stejně jako právo na uzavření dopravy po řece Šeldě. Tento ústupek, jenž znamenal ochromení Antverp a obchodní vzestup Amsterodamu, vedl k úpadku dnešní Belgie (která byla i nadále španělskou državou) a nepřímo i k hospodářskému krachu španělské říše. Smlouvy mezi císařem, německými knížaty, Francií a Švédskem byly podepsány v Münsteru a Osnabrücku 24. října téhož roku (vestfálské mírové smlouvy v pravém slova smyslu). Vítězné mocnosti - Francie a Švédsko - zasáhly do územního uspořádání poražených zemí: Německo pozbylo moci a španělská říše se zhroutila. Smlouvy z roku 1648 zůstaly v platnosti jen s nepatrnými změnami až do válek z doby francouzské revoluce a napoleonské říše. Podstata nového evropského řádu zrozeného ve Vestfálsku spočívala v opuštění tradiční představy hierarchičnosti a ústrojnosti, která se uplatňovala v uspořádání kontinentu od doby říše Karlovy. Vítězové prosadili definitivní ústup od Křesťanské monarchie, jednak pro to, co znamenala jako uznání papežovy autority (kterou protestanti neuznávali), jednak pro úzké sepětí s vídeňskými a madridskými Habsburky, kteří ji hájili z přesvědčení a jako nástroj svého světového panství. Křesťanskou monarchii nahradila mozaika navzájem nezávislých a suverénních států, jež mezi sebou udržovaly vztahy na základě principů mechanistické rovnováhy. “Zvláštní chaos, který prostřednictvím systému rovnováhy v 18. století a úmorného kapitalismu 19. století měl vést k dychtivé honbě za mezinárodním právním státem, představovaným jednou Společností národů, příště Organizací spojených národů. Avšak v roce 1648 uspokojovala smlouva uzavřená ve Vestfálsku v první řadě touhu po nezávislosti těch států a národů, které (protože v minulosti zažily vztah poddanství) požadovaly nyní úplnou svobodu: Švédsko, Holandsko, Braniborsko, Falc, Bavorsko a především Francie.” (Vicens Vives) Smlouvy z roku 1648 nedořešily otázku pokračující španělsko-francouzské války. Filip IV. uznal nakonec nezávislost nizozemských Spojených provincií v naději, že by se tak snáze mohl prosadit proti Francii a případně si znovu podrobit Katalánsko a Portugalsko. O jedenáct let později, když musel kapitulovat před Francií (1659, pyrenejský mír), ještě pomýšlel na to, že by znovu mohl získat Portugalsko. Byla to však marná naděje - v roce 1668, tři roky po jeho smrti, byla regentská vláda zastupující Karla II. nucena uznat nezávislost Portugalska smlouvou uzavřenou v Lisabonu. Do té doby vnitřní problémy obou zemí (krize vyvolaná Frondou ve Francii a katalánské a portugalské povstání ve Španělsku) způsobily, že se vojenské operace protahovaly, aniž se dospělo k rozhodujícímu řešení. Teprve v roce 1657 kardinál Mazarin, nástupce Richelieův ve francouzské vládě, podepsal s představitelem anglické vlády Cromwellem spojeneckou smlouvu namířenou proti Španělsku. Její výsledky byly okamžité: francouzský maršál Turenne rozdrtil španělskou frontu v bitvě u Nieuportu, zatímco Mazarin, opírající se o vývoj diplomatických jednání, zabránil eventuální intervenci císaře Leopolda I. Španělsku nezbylo než rezignovat a přijmout podmínky diktované Francií. Mír uzavřený mezi oběma státy, zvaný pyrenejský, byl podepsán na Bažantím ostrově při ústí řeky Bidasoa dne 7. listopadu 1659. Na jeho základě postoupilo Španělsko svému soku hrabství rousillonské a část hrabství cerdaňského (což znamenalo okleštění Katalánska a vytyčení první lineární, geometrické hranice v dějinách), dále několik vlámských opevněných měst a významné obchodní výsady. Jako záruka míru byl ujednán sňatek Ludvíka XIV. se španělskou infantkou Marií Terezou, dcerou Filipa IV. To, že se zřekla práv na španělskou korunu, čímž bylo podmíněno vyplacení vysokého věna, otevřelo neobyčejné možnosti pro jemnou hru francouzské diplomacie, které vyústily ve velké vítězství roku 1700 závětí Karla II. a následným povoláním Bourbonů na madridský trůn. Portugalsko, i přes již zmíněné úsilí vyvíjené portugalskou diplomacií, nebylo zahrnuto do pyrenejských smluv. Avšak ani Filip IV. nedosáhl toho - jak doufal -, že mu mír s Francií umožní znovu získat Portugalsko. Tomu se dík podpoře nepřátel Španělska (především Anglie) podařilo odolat posledním pokusům Filipa IV., až nakonec v roce 1668 regentka Marie Anna Rakouská, zastupující nezletilého Karla II., musela uznat nezávislost Portugalska smlouvou uzavřenou v Lisabonu. KAREL II. Obrana před mocenskými tendencemi Francie Vítězství nového pořádku nastoleného ve Vestfálsku znamenalo rozmach francouzských hegemonických perspektiv v okamžiku, kdy se Španělsko - poražené a okleštěné - stávalo druhořadou mocností. V průběhu druhé poloviny 17. století dovršil Ludvík XIV. dědictví Richelieuovo a Mazarinovo: jeho zahraniční politika, ve službách francouzské grandeur, byla vedena hlavně přáním dosáhnout přirozených hranic Francie, což se projevilo “pochodem k Rýnu” (šlo o připojení území, ležícího na levém břehu této řeky, ke Koruně francouzské). Tato politika vyplnila evropské dějiny v letech 1661 až 1688, jež jsou neoddělitelně spjaty s vrcholnou fází evropských mocenských snah za Ludvíka XIV. Roku 1688 anglická revoluce ústavním způsobem vyřešila krizi 17. století a kulturní převaha v Evropě se posunula k severu (britský empirismus proti francouzskému racionalismu, ústup od absolutismu k parlamentní monarchii a úsilí o rovnováhu sil - Balance of powers - proti francouzské kontinentální hegemonii). Tou dobou se Anglie stala iniciátorem evropských protifrancouzských koalicí. Ve stejné době se Ludvík XIV. s velkou rozhodností soustředil na uplatnění nástupnických práv na španělský trůn, neboť Karel II. neměl potomstvo. Španělsko Karla II. muselo svádět ustavičné války proti francouzské rozpínavosti Ludvíka XIV. (španělské Nizozemí stálo Francii v cestě směrem k Rýnu), zatímco v hlavních městech evropských velmocí se spekulovalo na téma chybějícího potomstva španělského panovníka, a dokonce se podepisovaly tajné smlouvy o rozdělení španělské monarchie (1668-1688). V roce 1667 žádal Ludvík XIV. španělské Nizozemí pro svou ženu Marii Terezu, sestru Karla II., dovolávaje se jako právní normy mezinárodního veřejného práva občanských zvyklostí práva brabantského, podle něhož po smrti jednoho z manželů přecházel majetek manželského páru na děti a pozůstalý z manželů byl pouhým jejich doživotním uživatelem. Poté, co se španělský dvůr postavil k této žádosti negativně, sáhl Ludvík XIV. po zbrani. Během konfliktu zvaného “devoluční válka” (1667-1668) se vytvořila evropská protifrancouzská koalice, tvořená vedle Španělska Anglií, severním Nizozemím a Švédskem. Podle mírové smlouvy z Cách vrátila Francie Španělsku kraj Franche-Comté, jejž za válečného konfliktu obsadila, ale přisvojila si několik vlámských opevněných měst: Lille, Tournai, Douai, Charleroi, Audenarde aj. Španělský vyslanec a zplnomocněnec hrabě de Penaranda dal přednost ztrátě těchto pevností před ztrátou Franche—Comté, neboť doufal, že jednoho dne bude možné vyměnit toto území za Rousillon a část Cerdaně, které Francie získala na základě míru pyrenejského. Víme už, že v témže roce 1668 byl Karel II. nucen uznat nezávislost Portugalska v souladu s mírem lisabonským. Po roce 1668, v době vrcholného rozmachu francouzské rozpínavosti za Ludvíka XIV., se uskutečnilo několik pokusů o výměnu španělského Nizozemí za Rousillon a o získání francouzské pomoci s cílem znovu dobýt Portugalsko. O tom všem se naléhavě jednalo - ovšem bez praktických výsledků - v souvislosti s plány na rozdělení španělské monarchie. Zmíněný plán hraběte de Penarandy se rozplynul s druhým francouzským útokem směrem k Rýnu, jehož cílem se stalo severní Nizozemí (invaze a válka, 1672-1678), podporované tehdy pouze Španělskem. Španělsko-nizozemský odpor nakonec přinesl výsledky a v roce 1674 byla vytvořena Velká haagská aliance, druhá koalice proti francouzské rozpínavosti, kterou tvořilo Španělsko, císař, Braniborsko, Nizozemí a Anglie. Následující všeobecná válka dokázala účinnost francouzských vojsk schopných všude obhájit svou čest. Boj byl ukončen roku 1678 mírem v Nijmegenu a Španělsko jej zaplatilo nuceným postoupením území Franche-Comté a čtrnácti vlámských pohraničních měst Francii. Španělsko se - vzhledem ke svým državám v Lucembursku - stalo rovněž jednou z obětí nového francouzského záměru: tzv. “politiky reunií”, tj. anexe veškerých území, která kdy patřila k zemím nebo městům přičleněným na základě nejrůznějších smluv k francouzskému území, nebo na nich nějakým způsobem závisela. Tato anexionistická politika byla provázena jinou, označovanou jako “teroristická”, kdy Versailles prosazovaly svou autoritu použitím zbraní (dělostřelecké bombardování Janova s cílem zamezit přátelským vztahům se Španělskem aj.). Nové protifrancouzské koalici se nepodařilo čelit Ludvíku XIV. Uzavřením příměří v Řezně (1684) Evropa znovu sklonila hlavu před Králem Slunce. Avšak celková situace se brzy výrazně změnila. V roce 1686 císař Leopold I., posílený úspěchy, kterých dosáhl na Dunaji proti Turkům (přičlenění Uher k říši po porážce Turků u Vídně), shromáždil německá knížata v Augšpurské lize, koalici útočného charakteru proti francouzské rozpínavosti. Do Ligy vstoupilo rovněž Španělsko a Švédsko jako členové říše, neboť na jejím území vlastnily některé državy. O dva roky později (1688) anglická revoluce, o jejímž významu jsme se již zmiňovali, vynesla na trůn v Londýně nizozemského místodržícího Viléma Oranžského. Nový anglický král vstoupil do Augšpurské ligy, která se tak stala mocnou koalicí, zahrnující říši a její členy a námořní velmoci Anglii a Nizozemí. Válka trvala devět let (1688-1697) a v jejím průběhu žádná ze stran nedosáhla rozhodujících výsledků. Anglie a Holandsko sice zaznamenaly významné úspěchy na moři (bitva u La Houghe na normandském pobřeží, 1692), ale Francie byla úspěšná na souši (Flandry, Alpy, Katalánsko). Mír z Rijswijku (1697) znamenal nakonec první ústupek Francie vůči Evropě. Španělsku vrátil Ludvík XIV. veškerá dobytá území. Měl zájem na smíru s madridským dvorem, neboť záhy se měl řešit problém nástupnictví na španělský trůn. Otázka nástupnictví a všeobecná válka Když Karel II., poslední španělský král z habsburské dynastie, 1. listopadu 1700 zemřel, aniž zanechal potomky, byl se všemi důsledky nastolen problém nástupnictví na španělský trůn, který už několik let zaměstnával evropské velmoci. Přestože Španělsko konce 17. století bylo už jen pouhým odleskem toho, čím bývalo v dobách Karla I. a Filipa II., jeho dědictví nepřestávalo vyvolávat značnou pozornost. Vzhledem k tomu, že hlavními pretendenty trůnu byli arcivévoda Karel Habsburský a francouzský princ Filip Bourbonský, znamenalo kterékoliv z obou řešení významné posílení moci příslušné země, právě v okamžiku, kdy se námořní velmoci - Anglie a Nizozemí - chystaly za každou cenu ustavit evropskou rovnováhu namířenou proti hegemonickým snahám Ludvíka XIV. na kontinentě. Kompromisní řešení spočívající v uznání nástupnictví na španělský trůn ve prospěch knížete Josefa Ferdinanda Bavorského bylo zmařeno jeho předčasnou smrtí. Na sklonku svého života, v obavách o zachování celistvosti monarchie, sepsal Karel II. závěť ve prospěch Filipa z Anjou, jehož Španělsko v daném okamžiku jednohlasně akceptovalo. Avšak příslušník bourbonské dynastie na španělském trůnu znamenal rozhodnou podporu rozpínavosti versaillského dvora. Z toho vyplývá, že nástupnická otázka ve Španělsku vyústila ve velký mezinárodní konflikt a že znepřátelené mocnosti nasadily do hry všechny druhy prostředků směřujících k oslabení pozic svého soupeře. Tak proti Filipu V. podporovaly oddíly spojenců arcivévodu Karla, který se přesunul do Lisabonu a potom do Barcelony.   Karlova přítomnost ve Španělsku, kde zosobňoval politický federalismus Koruny aragonské ohrožený racionalistickým centralismem francouzského typu, znamenala rozpoutání občanské války v rámci mezinárodního střetnutí. Proto bylo vítězství Filipa V. ve Španělsku doprovázeno politicko-administrativním “Novým plánem”, který zavedl kastilské veřejné právo v celé zemi. Tím se uzavřela konstituční krize španělské monarchie, jejíž vývoj jsme sledovali na předcházejících stranách. Válka o dědictví španělské (1702-1713) nastolila problém francouzské nadvlády proti kontinentální rovnováze v Evropě. Vzhledem k tomu, že protifrancouzská koalice, seskupená v Haagské alianci, měla převahu na moři, bylo nutné rozhodnout konflikt na pevnině. Počáteční výhody, jichž francouzská vojska dosáhla na frontě v Německu, se už dále neopakovaly. V srpnu roku 1704 rozdrtily rakousko-britské oddíly pod velením Evžena Savojského a Marlborougha vojska Krále Slunce u Blenheimu na řece Dunaji. Bylo to první střetnutí ve velké bitvě o francouzské hranice. I další byly pro Ludvíka XIV. neúspěšné. V roce 1706 porazil Marlborough Francouze u Ramillies (Flandry), zatímco princ Evžen Savojský nad nimi zvítězil u Turína (Piemont). Avšak schopnost odporu francouzského národa a bezpodmínečná podpora, již Kastilie poskytla věci Filipa V. v jednom z největších projevů patriotismu svých dějin, umožnily udržet nejvýznamnější bašty bourbonské aliance. Střetnutí mezi novým králem Španělska a katalánskými stavy na kortesech v Barceloně v letech 1701-1702 předznamenalo pozdější rozpory. Na počátku května 1704 se rakouský pretendent arcivévoda Karel vylodil v Lisabonu. Dne 4. srpna se anglický admirál Rooke zmocnil Gibraltaru, zatímco počínání stoupenců habsburské dynastie, často i díky neobratnosti bourbonského vedení, si získávalo sympatie. Dne 12. června 1705 podepsali katalánští představitelé Antonio Peguera a Domingo Parera v Janově smlouvu se spojenci. Krátce nato - 13. října - se arcivévoda Karel vylodil v Barceloně, kam umístil svůj dvůr. Stanovisko Katalánska však pochopitelně nebylo jednotné. A na druhé straně arcivévodova vláda neodpovídala situaci. Oddíly arcivévody Karla využily ústupu bourbonského vojska, které se marně pokoušelo obsadit Barcelonu, a ovládly Zaragozu (1706), zatímco anglicko-portugalský kontingent se zmocnil Madridu, který však brzy opět padl do rukou Filipa V. Mezitím byl jeho sok prohlášen ve Valencii králem španělským. Strana Filipa V. však dosáhla významného úspěchu v bitvě u Almansy (Albacete), v níž zvítězil vévoda z Berwicku o Velikonocích roku 1707 (27. dubna). V bojích odehrávajících se ve Flandrech se však štěstěna usmála opět na spojence (bitvy u Audenarde a Malplaquetu, 1707-1709). K vyřešení války na poloostrově došlo v bitvách roku 1710. Dvě po sobě následující vítězství spojenců u Almenary a Zaragozy umožnily arcivévodovi Karlovi zmocnit se podruhé Madridu, kam vstoupil za trvajících nepokojů v Kastilii. Vojenská situace se však záhy změnila a boje probíhající v zimním období byly jednoznačně příznivé pro Filipa V. (bitvy u Brihuegy a Villaviciosy, 9. až 10. prosince). Poté zůstala pod kontrolou arcivévody jen část Katalánska s Barcelonou. Dvojnásobným vítězstvím u Brihuegy a Villaviciosy se Ludvíku XIV. podařilo obrátit ve svůj prospěch válku ve Španělsku, avšak jeho úsilí prosadit se proti spojencům na ostatních frontách ztroskotalo. Nečekaná událost - smrt císaře Josefa I. (1711) - usnadnila mírová jednání, neboť jeho nástupcem se stal jeho bratr Karel, pretendent španělského trůnu. Je pochopitelné, že pro britské pojetí evropské rovnováhy byla zcela nepřijatelná myšlenka španělsko-rakouské dynastické unie, jež by znamenala oživení říše Karla I., stejně jako nástup Bourbonů, kteří mohli kdykoliv uzavřít dynastickou unii mezi Španělskem a Francií. Dne 27. září 1711 se Karel v Barceloně nalodil a v katalánském hlavním městě zanechal jako regentku svou manželku Alžbětu Brunšvickou. V čele vojska stál maršál Starhemberg, který dokázal dočasně oživit habsburskou záležitost tím, že zanechal obléhání města Cardony. Vítězství Bourbonů však bylo neodvratné, i přes hrdinnou oběť města Barcelony, jež 11. září 1714 padla do rukou vévody z Berwicku. Zoufalé vlastenectví Katalánců však nebylo nijak individualistické, nýbrž zcela španělské: byla to reakce namířená proti utrechtské smlouvě, která stvrzovala úpadek Španělska. Smlouvy z Utrechtu a Rastattu Mír mezi Bourbony a spojenci byl obnoven prostřednictvím několika smluv podepsaných v Utrechtu a Rastattu v letech 1713-1714. V souladu s nimi byl Filip V. uznán jako král Španělska a zámořských držav, ale musel se vzdát svého práva na francouzský trůn a vyrovnat se s bolestivým okleštěním území. Musel přenechat Rakousku španělské državy v Itálii (s výjimkou Sicílie, která přešla v držení Savojska) a jižní Nizozemí a Anglii Gibraltar a Menorku. Francie si dokázala uhájit svou kontinentální hranici, avšak od Severního moře až k Alpám vybudovali Angličané sérii “překážek”, jež měly zadržet jakékoliv expanzionistické snahy pařížského dvora. Největší zisky vítězné koalice připadly Anglii na území kolonií: Francie jí postoupila ostrov sv. Kryštofa v Antilách a území v Hudsonově zálivu v Severní Americe. Španělsko, kromě Gibraltaru a Menorky, přiznalo Anglii významné výsady ve svých državách. Mezi nimi je třeba zmínit především právo na obchod s černými otroky (tzv. asiento) a právo vysílat do Jižní Ameriky každoročně jednu loď (zvanou navío de permiso), která se stávala nevyčerpatelným zdrojem obchodních podvodů. V Utrechtu se tedy zrodilo první britské impérium. Malé země, jež se zapojily do protibourbonské koalice - braniborské kurfiřství a vévodství savojské - doznaly značného územního rozšíření a proměnily se v Království pruské a Království piemontské. O půldruhého století později stály v čele sjednocení Německa a Itálie. Smlouvy, o nichž se zmiňujeme, rozrušily jednotu západního Středomoří vytvořenou Španělskem - italské území náležející někdejší španělské říši připadlo totiž císaři Karlu VI. Již za předběžných diplomatických jednání, která vedla později k podepsání míru, nařídil císař svým zplnomocněncům, aby požadovali vytvoření politického celku v západním Středomoří, který by zahrnoval Katalánsko a byl pod rakouským vlivem. Avšak tento návrh narazil na logický odpor Filipa V. a na neměnné stanovisko britské diplomacie, která byla připravena prosadit neutralitu této oblasti. O několik let později operovala Anglie týmiž argumenty proti italským pokusům Isabely Parmské z rodu Farnese a kardinála Alberoniho o přeskupení v oblasti západního Středomoří. Zmínili jsme se o Katalánsku v plánech Karla VI. týkajících se Středomoří. Jak zdůraznil Juan Mercader, tzv. “katalánský případ” působil starost mnoha dvorům v době následující po smlouvách z Utrechtu, zatímco militantní prohabsburská strana v Knížectví katalánském, jejíž řady rostly v důsledku bourbonských represí, zahájila povstalecký boj partyzánského charakteru (guerrillas) s rysy banditismu (neobandolerismo), využívajíce mezinárodních obtíží vyvolaných Alberoniho revizionismem. Přestože nyní přesáhneme chronologický rámec dané problematiky, musíme zde věnovat pozornost prvnímu pokusu o vyřešení tohoto konfliktu, totiž smíru mezi protagonisty války o dědictví španělské - Filipem V. a císařem Karlem VI. V roce 1725 ve Vídni podepsal baron Ripperdá v zastoupení španělského krále smlouvu s císařem, podle níž Karel VI. za to, že výslovně rezignoval na španělskou korunu, žádal jako předběžnou podmínku všeobecnou milost pro prohabsburské exulanty, navrácení jejich majetku a uznání šlechtických patentů, které udělil za svého pobytu v Barceloně. To rozhodujícím způsobem přispělo k vnitřnímu zklidnění Španělska. Avšak, jak uvidíme dále, ještě ne všechno bylo vyřešeno. ŠPANĚLSKÁ AMERIKA V 17. STOLETÍ Krize španělské říše a úpadek Habsburků v 17. století se logicky odrazil i v koloniích, kde hospodářské obtíže monarchie vedly k provádění “levné politiky”. Kdyby historické procesy nebyly nezvratné, mohli bychom říci, že docházelo k návratu - byť za naprosto odlišných podmínek - k epoše předcházející centralizačnímu úsilí uskutečňovanému Filipem II. Důsledky politiky prováděné Habsburky v 17. století se projevily jak v mezinárodním kontextu, tak ve vnitřních záležitostech kolonií. Na mezinárodním poli zvítězil defenzívní postoj, byť za cenu některých ústupků a ztrát: konec obchodního monopolu s Novým světem v důsledku podloudného obchodu, vytvoření cizích kolonií v Karibské oblasti - bukanýři obsadili ostrov sv. Kryštofa (1625) a Tortuga (1636), Holanďané získali Curaćčo (1634), Angličané Jamajku (1655) a Bahamy (1672) a Francouzi západní část Haiti (1697). Ve vnitřním uspořádání španělské Ameriky nastal proces decentralizace, který zahrnoval i proces regionální diverzifikace. “V průběhu 17. století klesá obchod se Španělskem a je omezován - a dokonce zakázán - obchod mezi koloniemi. Jednotlivá zámořská území se snaží osamostatnit a odlišit od ostatních. Koloniální společnost, do té doby dosti jednolitá, nabývá postupně na osobitosti, specifické pro jednotlivé zeměpisné oblasti, což vytváří podmínky pro formování přednárodních společenství, která se budou bránit sjednocujícímu bourbonskému centralismu 18. století a uplatní se v epoše nezávislosti.” (Céspedes) Ve španělském přistěhovalectví poklesla převaha Andalusanů a Extremaduřanů ve prospěch obyvatel španělského severu. Galicijci a Astuřané získali vliv, který v průběhu 18. století ještě zesílil. Baskové se uplatnili zvláště při těžbě a zpracování kovů (Potosí). V 17. století probíhala účinná christianizace Indiánů, která umožnila jejich důslednější začlenění do koloniální společnosti. Společným úsilím duchovních a úředníků se podařilo zmenšit vzdálenost a zmírnit napětí mezi společenstvím Španělů a Indiánů, jež se v určité míře začala přetavovat v jedinou společenskou entitu. Ve velkém měřítku se uplatnilo míšenectví (mestizaje), které získávalo převahu nad rozdělením do kast, jež bylo odvozeno od etnické hybridity, a kreolství (criollismo), neboli běloši narození v Americe, kteří se dostávali do konfliktu se Španěly. V 17. století se upevnilo velké pozemkové vlastnictví (hacienda) jako autonomní hospodářská a společenská jednotka, založená na pěstování plodin a chovu dobytka a doplněná drobnou řemeslnou výrobou. Hacienda měla obvykle autarktní, do sebe uzavřený charakter. Spolu s ní se vyvíjela statkářská aristokracie (hacendados), která nahradila aristokracii založenou na encomiendě (encomenderos), podobně jako dříve tato nahradila aristokracii vzešlou z dobyvatelů (conquistadores). K nejvýznamnějšími aspektům španělskoamerické církve 17. století patřily rostoucí aktivita jezuitů a světského kléru a vstup značného množství kreolů do stavu duchovního. Rovněž duchovenstvo nahromadilo značné bohatství, zvláště pozemkové. Jde o rozhodující fenomén, ovlivňující hispanoamerické dějiny až do současnosti. V 17. století došlo k úpadku těžby kovů v Novém Španělsku, přestože byly objeveny nové stříbrné žíly v San Luis de Potosí, v Chihuahui a Nové Galicii. V Peru poklesl značně výtěžek dolů v Potosí, ale byla objevena nová naleziště (Oruro, Pasco, Laicacota a Huantajaya). Těžba rtuti v Huancavélice vedla ke zdokonalení zpracování stříbrné rudy, zvláště když byly aplikovány nové technické postupy, jichž dosáhl Álvaro Alonso Barba koncem 16. století.   REFORMNÍ SNAHY OSMNÁCTÉHO STOLETÍ   REFORMNÍ ÚSILÍ, jež se v některých oblastech života začalo projevovat koncem 17. století, se plně konsolidovalo v průběhu století následujícího. Nepochybně k němu přispěla dynastická změna (nástup Bourbonů po Habsburcích), se kterou souvisel francouzský vliv. Nelze ovšem popírat ani původnost tohoto jevu, který ve Španělsku probíhal svým vlastním způsobem. V tomto smyslu musíme zdůraznit, že bourbonský reformismus zpočátku (dokud to považoval pro své účely za nezbytné) neváhal sehrát úlohu “protivníka” habsburských reformních snah konce sedmnáctého století. Reformní úsilí 18. století v sobě vzhledem ke španělským problémům neslo kritický tón, který byl nezbytným předpokladem dalšího rozvoje země a stal se výrazem nevelké skupinky osobností vycházejících ze společné myšlenky. Tito lidé vzývali rozum a k tradici se stavěli kriticky. V boji proti evidentnímu úpadku Španělska hájili názor, že je nezbytné poučit se u severních národů v otázkách zvyšování národního bohatství, dalšího rozvoje praktických věd a jejich technického uplatnění. Dále požadovali hlubokou reformu společenských struktur země a plné zapojení do evropského společenství. Vedle této skupiny, která s nadšením uskutečňovala svůj ušlechtilý a obdivuhodný záměr a těšila se bezvýhradné královské podpoře Karla III., se většina obyvatel (silou zvyku nehybná a statická) i reakční vrstvy (hájící svá privilegia) zdály být bezmocné. Až po roce 1789, kdy výbuch Francouzské revoluce proměnil osvícence v očích veřejnosti v “nebezpečné revolucionáře”, zesílily reakční síly svůj tlak a reformisty odstranily. Do jisté míry se opakovala zkušenost ze 16. století, v němž náboženské války způsobily radikalizaci jak v řadách katolíků, tak mezi kalvinisty, avšak současně umlčely erasmovce. Uveďme nejvýznamnější rysy španělských dějin osmnáctého století v sociálně ekonomické, státní a kulturní oblasti a ve sféře mezinárodních vztahů. Ve společenské a hospodářské rovině zaznamenala země, obdobně jako ostatní západoevropské státy, silný rozmach (fáze A), jenž se v zásadě kryl s dobou panování Karla III. (1759-1788). Tomuto rozkvětu předcházelo v první polovině století období stabilizace a uzavřela jej za Karla IV. (1788-1808) etapa inflace. Časově se shodoval s rozvojem buržoazie a vyhrocením krize starého režimu, která se projevila rozbitím feudálního systému na venkově a cechovního pořádku ve městech. Současně došlo ke zdánlivě paradoxnímu jevu: k rychlému vytváření regionálních ekonomických systémů a vzniku dualismu mezi politickým centrem země, ležícím na náhorní plošině Mesetě, a hlavními hospodářskými středisky, která se rozkládala v Katalánsku (jímž do Španělska vstoupila průmyslová revoluce) a na severu poloostrova. Vše bylo dále umocněno novou strukturou populace, pro niž bylo charakteristické zvyšování počtu obyvatel v periferních oblastech a stagnace v centrální zóně, dále růst buržoazie a řemeslnictva současně se zaostáváním privilegovaných stavů - šlechty a duchovenstva. Pokud jde o politickou sféru, osvícenský absolutistický stát znamenal (stejně jako ve zbytku západní Evropy) vítězství centralistického racionalismu pocházejícího z Francie, který se díky novému společenskému uspořádání mohl od počátku století rozvíjet bez překážek. Na jedné straně poskytoval v rámci společné monarchie všem Španělům stejné možnosti, avšak na straně druhé prohloubil dualismus mezi politickým centrem a hospodářskými středisky země. Proto se v romantismu, který provázel pád starého režimu, otevřeně projevila určitá dvojkolejnost a proto odkázal budoucím generacím problémy, jež zpravidla svědčily spíše o jeho vášnivém zaujetí pro věc, než o opravdové znalosti reality. V osvícenském absolutistickém státě se reformátoři spojili se zastánci neomezené královské suverenity, aby mohli vytvořit silnou vládu, schopnou postavit se do čela nehybných mas a dosáhnout velkého cíle tohoto století - revoluce vedené shora. Co se týká kultury, španělské osvícenství, se svým religiózním obsahem, který mu dodával v celoevropském kontextu zvláštní ráz, zosobnilo ve čtyřech generacích obecně problematiku celého století. V duchu společné myšlenky o úpadku Španělska a naprosté nezbytnosti pěstovat praktické vědy a vzdělávat lid, věnovala se kritická generace Benita Feijóoa likvidaci pozůstatků španělské barokní kultury. Učené kruhy Gregoria Mayánse a Álvara Flóreze se zaměřily na shromažďování materiálů k vytvoření nové španělské kultury. Campomanesova reformní generace již mohla přistoupit k rekonstrukci, aby Jovellanos a neoklasicisté - nepočítaje Francisca de Goyu, který vzhledem k délce svého života se po roce 1808 stal prototypem romantického umělce - nakonec zažili rozmetání této pracně zbudované stavby v důsledku Francouzské revoluce. Kvůli ní začali osvícenci budit nedůvěru. Někteří z nich zareagovali na revoluční výstřelky přechodem na ultrareakční pozice, jež byly pro dobu ministerského absolutismu Karla IV. typické bez ohledu na to, že se její nejvýraznější představitel, Godoy, ze všech sil snažil o další posilování osvícenských ideálů. V mezinárodně politické sféře, v nově chápaném spojení s Evropou a s přetrvávajícími problémy z období rovnováhy sil, byla cesta vývoje jednoznačná. Od středozemního revizionismu Filipa V. usilujícího o změnu některých článků utrechtského míru, přes ferdinandovskou neutralitu a přirozené spojenectví s Francií formou rodinné smlouvy za vlády Karla III., k neřešitelnému dilematu mezi ideovým spojenectvím s legitimistickou Evropou proti revoluci (což znamenalo padnout do rukou Anglii, tradičnímu protivníkovi na moři i v Americe) a strategickou aliancí s francouzskými revolučními vládami proti evropským koalicím vedeným Anglií v době panování Karla IV. Porážka Španělska u Trafalgaru a následná kapitulace jeho loďstva v Atlantiku vedly k osamostatnění španělské Ameriky, k Napoleonovu pokusu vnutit Španělsku roli francouzského “satelitu” a k celonárodnímu povstání v květnu 1808. V rámci celkového vývoje lze v osmnáctém století pozorovat uvnitř Španělska značnou nerovnoměrnost. Pierre Vilar například uvádí, že se nepodařilo rozvinout velké andaluské zemědělství, ani oživit efektivní kastilský průmysl. Naopak mimořádně zazářil Cádiz, španělské okno k Atlantiku a Novému světu, jež se stalo symbolem reformního liberalismu, a Baskicko, které vytvořilo nejsilnější koloniální společnost a nejtypičtější akademii nového myšlení - Baskickou společnost přátel země. A rovněž Katalánsko (podle žurnalisty Mariana Nipha “Anglie v srdci Španělska”), jež vybudovalo mocný textilní průmysl, znovu získalo pozice ztracené v pozdním středověku a stanulo v čele španělského hospodářství.   25 HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝVOJ   STABILIZACE, EXPANZE A INFLACE Koncem 17. století byly ve španělském hospodářství zaznamenány první náznaky oživení v okrajových oblastech státu, jež se současně odrazily v Kastilii a v první dekádě 18. století se staly podnětem a pevným východiskem ke stabilitě mezd. Byly předzvěstí nové situace (přechod od fáze B sedmnáctého století k fázi A osmnáctého století), která se zřetelně projevila v letech 1730-1740. Typickým rysem doby panování Filipa V. (1700-1746) byla stabilizace. Jak uvedl Hamilton, technická stránka věci vyplynula z colbertovské orientace ministrů Orryho a Amelota, kterou potřebám země přizpůsobili Patino, Campillo a Ensenada. Skončil kolotoč inflací a deflací. Reformy v oblasti financí, zákaz exportu surovin a zrušení vnitřních cel přispěly ke konsolidaci hospodářské a finanční situace země. V letech 1720 až 1740 došlo k transformaci populační základny státu a současně ke zvýšení výnosu různých zdrojů bohatství. V období vlády Ferdinanda VI. (1746-1759) došlo k prvním otřesům, způsobeným do značné míry mexickým stříbrem. Jejich důsledky v zemědělství a obchodu jsou obecně známy. Na venkově překročil růst zemědělských cen značně úroveň cen průmyslových, což otevřelo latifundistickému zemědělství 18. století zlaté období. V obchodu nastal rozmach monopolistických společností, jež nahradily chatrný státní monopol. V Americe (ve Venezuele, na Antilských ostrovech, v Buenos Aires) byly předmětem intenzívního obchodu cukr, kakao a kůže. Průmysl se právě nacházel v přípravné fázi. Akumulace kapitálu ze zemědělských rent a koloniálního obchodu byla efektivní pouze v Katalánsku. “Byl to důsledek předchozího rozmachu a schopností nové katalánské finanční generace, její duchovní rozhodnosti i touhy vyniknout v životě. Současně s rozmachem kartounek (1739-1742) Katalánci pronikli se svou obchodní flotilou do Antil a západního Středomoří (cukrová revoluce) a dobyli pro svá vína a destiláty severní trhy. Kromě toho se jejich rybáři objevili dokonce i v Atlantiku a předváděli zde nové techniky.” (J. Vicens Vives) Panování Karla III. (1759-1788) charakterizovala expanze. Ceny a mzdy byly jednoznačně na vzestupu (i když ceny více, než mzdy) a šly ruku v ruce s populačním a ekonomickým vývojem země, do níž plynulo stále větší množství drahých kovů z Ameriky. “Taková byla, stručně řečeno, zlatá fáze 18. století, jež všeobecným bohatnutím přispěla ke zlomení feudálního řádu na venkově a cechovního systému ve městech. Buržoazie se v této epoše formovala nejen v obchodních a průmyslových střediscích (Cádizu a Barceloně), byť mimo uvedená města šlo spíše o vlivné střední vrstvy, než o skutečnou buržoazii. Od roku 1774 se růst mezd dostal do vleku za cenami, třebaže v Barceloně se tak dělo s větší intenzitou než v Madridu a na periferii více než v centru. Zde spočíval rozhodující okamžik posunu hospodářského těžiště soudobého Španělska. Na jeho potvrzení byl vydán dekret o svobodném obchodu s Amerikou. Během několika let byl triumf pobřežních oblastí zpečetěn. Cádiz přetékal bohatstvím. A zatímco Barcelona zdvojnásobila zisky a ztrojnásobila objem svého obchodu, v katalánském vnitrozemí se zabydlil nový průmysl bavlnářských přádelen a tkalcoven. Na tomto španělském území byla zahájena průmyslová revoluce.” (Vicens) Nákladné vojenské výpady Karla III. proti Anglii vyvolaly peněžní inflaci a vedly k založení Banky sv. Carlose. Francie se v té době snažila získat prostřednictvím rodinných smluv ve španělské Americe obdobná privilegia, jakých dosáhla Anglie v Brazílii v důsledku spojenectví s Portugalskem. Cenový růst se v daném okamžiku podařilo zvládnout díky populační a hospodářské expanzi. Anglická blokáda však paralyzovala provoz španělských přístavů, pozastavila výstavbu průmyslových závodů v Barceloně a do dělnických rodin přinesla nezaměstnanost a nouzi. Panování Karla IV. (1788-1808) charakterizovala inflace, podporovaná papírovou měnou (královské dobropisy), kterou již země nebyla s to pokrýt. Války s Anglií a zablokování Atlantiku britskou flotilou dokonaly zbytek. V roce 1797 byla španělská vláda nucena otevřít neutrálním zemím - vlastně rodícím se Spojeným státům - obchod s Latinskou Amerikou, což se rovnalo přiznání, že tomu španělská flotila nemůže zabránit. Tato kapitulace byla předzvěstí budoucího osamostatnění Ameriky, ale také známkou nemožnosti uskutečnit ve Španělsku buržoazní revoluci. S porážkou u Trafalgaru v roce 1805 zmizely poslední naděje. Anglická blokáda zesílila a zemi čekala kalvárie nezaměstnanosti, bídy a pomalého rozvoje. Nastal obrat v konjunktuře z fáze A do fáze B, typické pro první třetinu 19. století. Porovnáním výkyvů v cenách obilnin v době vlády Karla IV. dokázal profesor Gonzalo Anes velké rozdíly mezi španělským vnitrozemím (s intenzívními cyklickými výkyvy) a periferií, kde byly ceny daleko stabilnější v důsledku možnosti dovozu ze zahraničí. Na jejich změny zjevně nepůsobila inflace a devalvace královských dobropisů, nýbrž špatná sklizeň. NOVÁ STRUKTURA POPULACE Celkovou populaci země zdeptané válečnými ztrátami vypočetl ekonom Jerónimo de Ustáriz s použitím řady soupisů obyvatel z let 1712-1717 přibližně na 7 milionů osob. Bernardo Ward ji v době panování Ferdinanda VI. odhadl řádově na osm milionů: šest v zemích koruny Kastilské a dva v Aragonsku. Pro druhou polovinu století již existuje více podkladů, které jsou také přesnější. Kritéria pro sčítání obyvatelstva se však neustále měnila. V roce 1787 bylo provedeno podle diecézí, v roce 1797 podle intendatur. Vzhledem k záměrnému a vědomému zatajování některých skutečností (neboť sčítání se provádělo k daňovým účelům) je třeba posuzovat příslušné cifry s určitou rezervou. Sčítání obyvatel podle diecézí v roce 1768 poprvé pokrylo celé území státu. Záznamy již nevycházely z počtu domů (což vyžadovalo, aby se k zjištění celkové populace používalo určitého indexu), nýbrž z počtu “duší”. Podle těchto údajů mělo Španělsko v té době 9 307 804 obyvatel. Sčítání lidu z roku 1787 (prováděné rovněž podle diecézí) vykázalo celkově 10 409 879 obyvatel a sčítání podle intendatur v roce 1797 pak 10 541 221 osob. V době zahájení války za nezávislost (1808) odhadoval zeměpisec Antillón celkovou populaci Španělska přibližně na dvanáct milionů osob. Uvedené údaje dokazují, že Španělsko zaznamenalo během 18. století (1700-1800) padesátiprocentní populační nárůst, což představuje přibližně čtyři miliony osob a celkový vzestup z osmi na dvanáct milionů obyvatel. V okrajových oblastech byl přitom růst daleko intenzívnější než v centrální Mesetě. Věkové složení španělského obyvatelstva bylo tehdy prakticky shodné s dneškem. Hranici 100 000 obyvatel překročily pouze Madrid a Barcelona a blížily se jí Sevilla, Valencie a Granada. Cádiz měl 70 000 obyvatel, Málaga a Zaragoza 50 tisíc. O soustředění obyvatel do měst se zmiňuje řada autorů. Jovellanos si například přál zemi, “jež by byla rovnoměrněji a rozumněji osídlena a nikoli zahrabána ve hřbitovech velkých metropolí”. Pokud se týká sociální struktury, poskytují výše zmíněná sčítání poměrně přesné údaje. Na následujících řádcích uvádíme počet šlechticů (tj. hlav rodin) a jejich podíl na populaci v procentech: Sčítání Počet šlechticů Procento z celkové populace 1768 n2_b5z 722 794 7,2 1787 n2_b5z 480 589 4,6 1797 n2_b5z 402 059 3,8Rovněž se ztenčily řady duchovenstva. Jak je patrno z následujících čísel, počet příslušníků tohoto stavu (včetně laických bratří) vykazoval značný a setrvalý pokles: Sčítání Duchovní Procento z celkové populace 1787 n2_b5z 1 871 768 17,3 1797 n2_b5z 1 677 172 15,2Zvětšila se naopak vrstva buržoazie, což potvrzuje růst měst a celkové počty továrníků a řemeslníků (tj. rodin):   Sčítání Řemeslníci Procento z celkové populace 1787 n2_b5z 310 739 3 1797 n2_b5z 533 769 5Současně klesal počet rolníků: Sčítání Rolníci Procento z celkové populace 1768 n2_b5z 226 187 2,2 1787 n2_b5z 191 101 1,8 1797 n2_b5z 172 231 1,6Ze všech těchto údajů lze učinit dva jasné závěry. Početně se zmenšovaly vysoké stavy (šlechta a klérus) a rostla městská populace, a to i na úkor venkova. ZDROJE BOHATSTVÍ Situace ve španělském zemědělství nebyla dobrá ani přes značné zlepšení, jež zaznamenalo od poloviny 18. století. K pokroku docházelo spíše extenzívními způsoby, než intenzifikací zemědělských činností. Privilegia dobytkářského sdružení Mesta byla omezena, avšak nikoli odstraněna. Corregidor z Cáceresu počítal na tisícovku ovcí tisíc korců půdy a tři nebo čtyři pastevce. Stejná plocha využívaná k rostlinné výrobě by ale uživila přes sto padesát osob. Proto nebylo nikterak přehnané tvrzení, že kdyby se Extremadura zbavila sedmnácti tisíc pastevců, kteří ji se třemi a půl miliony ovcí ovládali, mohla její populace stoupnout z půl na dva a půl milionu obyvatel. Neustálý růst cen zemědělských produktů ve druhé polovině století přiměl mnohé vlastníky, aby své pastviny a statky začali obdělávat. Hospodářská situace byla zvláště příznivá pro vlastníky velkých majetků. Koncem století bylo pěstování brambor, které se v mnoha evropských zemích stalo významnou zemědělskou činností, ve Španělsku dosud raritou. Naproti tomu kukuřice umožnila velkou hospodářskou transformaci, jež poskytla severu země velmi výnosnou obilovinu, kterou bylo možné mlít na mouku i používat jako krmivo, a to v krajích prosa a žita, kde pšeničný chléb představoval luxus pro privilegované (jak poznamenal Domínguez Ortiz). Co se týká průmyslu, došlo k již zmíněnému rozkvětu Katalánska, avšak zbytek Španělska nepoznal v 18. století jiný velký průmysl, než některé státní výrobny: textilní továrny v Brihueze, Guadalajaře a Ávile, sklárnu v San Ildefonsu, továrnu na výrobu doutníků v Seville, porcelánku a sanytrárnu v Madridu apod. Až po roce 1750 vznikly některé čistě soukromé podniky. Nedaleko Ronda byla zřízena jedna z prvních manufaktur na plechové zboží a na severu usiloval markýz de Sagardelos o položení základů moderního hutnictví. Jedinou skutečně průmyslovou oblastí se stalo Katalánsko. V roce 1763 byla v Barceloně zřízena Zvláštní rada pro obchod, v níž se spojili novátorští činitelé průmyslové transformace, zbohatlí obchodníci, kteří část svých prostředků investovali do rozvoje kartounek. Proces industrializace textilní výroby byl uspíšen rychlým nástupem parního stroje. Obchod zaznamenal stabilní pokrok částečně v důsledku zrušení vnitřních cel a odstranění monopolu Kontraktačního domu na obchod s Indiemi. Dále došlo k rozvoji obchodní flotily, budování veřejných staveb (kanály, všeobecný plán komunikací), k vytvoření obchodních společností a zřízení sdružení obchodníků či konzulátů téměř ve všech provinciích. O rozkvětu Barcelony koncem století jsme se již zmínili. Vlna prosperity, kterou prodělalo Katalánsko po roce 1760 zejména díky obchodu s Amerikou (zvláště obchodu s antilským cukrem) a výnosným obchodním operacím uskutečněným po rozpoutání Francouzské revoluce, se stala mezníkem, v němž se obchodní kapitalismus prosadil proti průmyslovému. Vicens Vives, který sledoval částky vybrané v barcelonském přístavu na mýtném v letech 1760-1804, zaznamenal poklesy vyvolané válkami proti Anglii a na druhé straně prudký nárůst během Francouzské revoluce. Zahraniční obchod náhorních oblastí Kastilie a Leónu (vlna - hlavní kastilský vývozní artikl až do doby, kdy válka za nezávislost zničila stáda ovcí, dále víno z oblasti la Rioja a mouka z Tierra de Campos) se po ztrátě přirozeného přístavu Oporta v důsledku osamostatnění Portugalska realizoval prostřednictvím trojice měst Burgos-Bilbao-Santander. Posledně jmenovaný přístav byl přitom značně zvýhodňován bourbonskou politikou, která vyvinula nemalé úsilí na zřízení systému komunikací mezi náhorní Mesetou a Santanderem (neboť vůči Bilbau existovala v souvislosti s baskickými privilegii nepochybně určitá nevraživost). Španělský obchod se tedy v 18. století vyznačoval pokračujícím utvářením regionálních ekonomik ve vnitrozemí i za hranicemi, průmyslovým protekcionismem a svobodným obchodem s Amerikou, mezi jehož hlavní položky patřily lihoviny, cukr a bavlna. SPOLEČENSKÉ VRSTVY PRIVILEGOVANÍ Přes krizi stavovské společnosti si španělské aristokratické kruhy zachovaly svá právní privilegia až do revoluce na počátku 19. století. Na rozdíl od rychle se vyvíjejícího státního aparátu odrážela společenská struktura úpadek a marasmus. Tento rozpor mezi mladým státem a starou, zkostnatělou společenskou organizací má zásadní význam pro pochopení španělského 18. století. Staré sociální struktury zůstaly nezměněny. Navíc vznikla nová, jasně definovaná vrstva vojáků z povolání, došlo ke konsolidaci civilní byrokracie a v důsledku příznivé hospodářské situace významně vzrostl podíl buržoazie (zvláště v periferních oblastech). Na venkově pak zesílila střední vrstva zbohatlých rolníků. “Podobna mohutnému a majestátně vyhlížejícímu stromu, uvnitř však napadenému červotočem, uchovávala si španělská společnost 18. století tradiční hierarchii, kterou jakýsi nadšenec přirovnal ke kůrům andělským… Tyto staleté stavy by však bylo možno bez velkého odporu svrhnout. Naproti tomu dva druhy seskupení vykazovaly mimořádnou životnost a semknutost: ty, jež vycházely z teritoriálního základu (regionalismus, vazby mezi rodáky), a ty, které se opíraly o rodinu.” (Domínguez Ortiz) Rozhodně také nelze klást rovnítko mezi šlechtické kruhy a vládnoucí seskupení, neboť na jedné straně existovala masa bezvýznamných aristokratů a na straně druhé schopní jedinci prostého původu, kteří se vypracovali mezi vládnoucí elitu. Šlechtické vrstvy, jejichž právní status byl definován souborem privilegií, zaznamenaly citelný početní úbytek. Téměř všechny rodiny hidalgů se soustředily v prostoru mezi řekou Duero a Kantaberským pobřežím (s výjimkou Galicie, která se v tomto směru podobala spíše jižním oblastem). Naproti tomu Aragón, Sorie a Valladolid tvořily přechodnou oblast ke krajům, v nichž hidalgové představovali pouze osamělé ostrůvky ztracené v moři třetího stavu (zbytek Španělska kromě Madridu a Murcie). Kastilští grandi a vysoká šlechta byli naopak početně silně zastoupeni na Mesetě, v Andalusii, Valencii a Katalánsku, zatímco na severu jich bylo poskrovnu. Tato situace ukazuje na vnitřní dualitu šlechtického stavu. Právní status byl jednou stránkou věci a ekonomická a sociální realita druhou. Zatímco Filip V. udělil dvě stě kastilských šlechtických titulů, Ferdinand VI. se omezil na dva. Naopak Karel II. a Karel IV. svou královskou výsadou nikterak neskrblili. V 18. století však přestal být šlechtický titul tak žádoucí, jako kdysi. Zčásti proto, že již nezosobňoval vrchol úctyhodnosti, který kdysi vyvolával komplex méněcennosti u těch, kdo se nemohli pochlubit svým vynikajícím původem. Španělská šlechta osmnáctého století, oslabená celibátem a pokrevními příbuzenskými svazky nebyla příliš životaschopná a bez omlazujícího přílivu nové krve jí hrozil postupný zánik. Kroky Bourbonů proti šlechtě postihly (vedle všech, kdo stáli v následnickém sporu na straně Rakušanů) zejména hidalgy na severu. V Asturii, kde se šlechtickým patentem mohli pochlubit téměř všichni obyvatelé, zůstalo koncem 18. století toto priveligium zachováno jen jedné šestině. Duchovní spřízněnost šlechty stála v pozoruhodném kontrastu s různorodostí jejího životního stylu, s naprostým nedostatkem soudržnosti, bez zjevného vůdce či řídících orgánů. Některé z nejvznešenějších rodin zanikly v důsledku obávané hrozby - neměly dědice, a současně přispěly k dalšímu rozmnožení velkých majetků jiných rodů. Grandi zpravidla pohrdali politickými funkcemi a teprve ke konci panování Karla III. začala působit reformní “aragonská strana”, vedená hrabětem z Arandy, která měla vojenský a aristokratický ráz. Stejně jako v ostatních zemích Evropy usiloval i španělský osvícenský absolutismus nikoli o zničení šlechty, nýbrž o její přeměnu v nástroj sloužící zájmům státu. Navázal tak na přístup tradiční ve španělském mocnářství. Španělská aristokracie 18. století byla až do Francouzské revoluce ve své většině frankofilní. Poté zaujala proanglický postoj, který se vedle odmítnutí revoluce projevil i přechodem od neoklasicismu k romantismu. Tanečním zábavám vévodil valčík a geometrické francouzské zahrady nahradil anglický park. Nový styl vycházel z přirozenosti a odkláněl se od racionalistického chápání světa. Značná část aristokracie žila fádním životem, uzavřela se do netečného tradicionalismu, který se projevoval plebejstvím, fintilstvím a kastovnictvím. Obdiv k Francii před revolucí se v šlechtických kruzích projevoval v korespondenci, četbě, společenských akcích i v módě. Francisco de Isla to komentuje slovy: “V Madridu jsem poznal markýzu, která se naučila po francouzsku i kýchat.” Vévoda z Osuny získal od vlády zvláštní povolení k dovozu knih, jimiž vybavil bohatou knihovnu. Rafinovanost vládla zejména v ženské módě. Velké dámy si koketně malovaly mateřská znaménka, jejichž umístění mělo přesný a všem známý jinotajný význam. Záliba aristokracie ve frivolním odívání přispěla k upevnění představ o povrchnosti Španělů. Současně je evidentní, že “plebejskost” šlechty byla jen módní záležitostí, která neměla nic společného se skutečnou demokracií. Proto existovala i nadále hluboká propast mezi chudými a bohatými. Obrazně vyjádřeno jednou z postav Ramóna de la Cruz, autora nesčetných frašek, “někomu nebylo dopřáno vánoc a jinému půstu”. Šlechtici, které zcela neuspokojoval daný stav společnosti, vášnivě vyznávali osvícenství, podporovali filantropii a hospodářská společenství a věnovali se hudbě. “V Madridu osmnáctého století to vše zosobňovaly dvě ženy velmi rozdílného temperamentu, ale stejného společenského postavení, které po mnoho let vnášely neklid do řad aristokracie a povalečů. María Josefa Pimentelová, hraběnka z Benavente, a vévodkyně Cayetana de Alba. Byla snaha vidět mezi oběma ženami rivalitu, která zde ve skutečnosti neexistovala. Ony uváděly do pohybu svět, který každá z nich představovala, aniž spolu proto přestaly sympatizovat. Přesné není ani tvrzení, že hraběnka z Alby byla zosobněním koketerie a španělského kastovnictví, zatímco Benaventová obdivovala Francii a byla pravou dámou.” (Hraběnka z Yebes) I přes obrat španělské šlechty ke konzervativismu v důsledku Francouzské revoluce existovali někteří liberálněji smýšlející grandi. V roce 1812 rozšířil mladý hrabě z Osuny v souvislosti s dekretem proti výsostným panstvím a právům aristokracie, který vydaly cádizské kortesy, následující prohlášení: “Kortesy, jež se sešly v Cádizu, aby vytvořily pevnou záštitu proti tyranii a nástroj našeho budoucího štěstí, konstituci, rozhodly jedním ze svých dekretů o zrušení a odstranění výsostných panství a práv, jimž se dříve těšili grandi a další osoby. Tak rozhodly. Já sám jsem se narodil dříve jako občan a až poté se stal grandem a budu první, kdo s potěšením obětuje toto falešné pozlátko, když jej národ pro dobro všech zavrhl.” Koncem 18. století čítaly řady duchovenstva ve Španělsku 172 231 osob, což představovalo 1,6 procenta celkové populace země. Avšak význam duchovních ve španělském národním životě a jejich role ve společnosti byly nesrovnatelně větší, než naznačují tyto údaje. Válka o následnictví a spory mezi příznivci Filipa a Karla na počátku století zasadily duchovenstvu těžkou ránu. Poražená strana se stala předmětem tvrdé represe. Nedůvěřiví Bourboni rozpustili národní koncily a tzv. Církevní kongregaci Kastilie, orgány, které mohly symbolizovat jednotu a koordinovat akce španělského kléru. Španělská církev 18. století však i nadále soustřeďovala nesmírný majetek; vlastnila sedminu zemědělské půdy a pastvin. Z hlediska výnosu však její podíl činil jednu čtvrtinu, tzn. že církevní statky byly daleko produktivnější, než světské. Kolem roku 1800 se celkové příjmy španělské církve patrně blížily miliardě reálů. Jediná katedrála (Plasencia) byla s to vládě odvést v roce 1795 pět měřic ve stříbře, v roce 1809 deset, v roce 1810 šest. V roce 1811 odevzdala odbojáři Juliánovi Sánchezovi dvacet osm měřic stříbra a množství zlata a v roce 1823 ještě o pět měřic více. V 18. století se celkově snížil počet prelátů urozeného původu. Biskupy se většinou stávali druhorození synové středních vrstev hidalgů, kterých bylo v centrální oblasti a na severu země bezpočtu. Největšími “středisky, připravujícímí své žáky na mitru” byly koleje Colegios Mayores, avšak prvenství již nenáleželo Salamance (San Bartolomé), nýbrž San Ildefonsovi v Alcalá. Venkovský farář byl jednou z opor španělské společnosti, správcem a poradcem svých věřících a často jediným vzdělancem v okolí. Řádový klérus tvořilo asi 60 tisíc mnichů a 24 tisíc řádových sester. Je třeba rozlišovat řády klášterní, žebravé a ty, jež vedly aktivní život, jako byli například jezuité. Klášterní řády (benediktíni, hieronymiáni, kartuziáni, basiliáni) prožívaly s několika málo výjimkami (např. Feijóo) hluboký náboženský a intelektuální úpadek. Řády, věnující se službě a kázání víry, vzdělávání a dobročinnosti se těšily velké a zasloužené popularitě. Za Karla III. došlo k vypovězení jezuitů, kteří se tak stali obětí osvícenského absolutismu. Po jejich odchodu stoupla role dominikánů a augustiniánů, jejichž generálové Boxadors a Vázquez byli příznivci osvícenských kruhů. Španělské duchovenstvo nebylo vnitřně soudržné. Z toho plyne slabost, kterou prokázalo při otevřených i skrytých útocích, jež podryly jeho moc a vliv. Např. jansenismus 18. století neměl ve své většině nic společného se žhavými problémy Boží milosti, které vedly ke vzniku sekty ve století sedmnáctém. Byla to směs názorů obhajujících královská privilegia, posílení pozice biskupů, laicizaci a odsuzujících některé projevy lidové zbožnosti ztělesněné v určitých řádech. Značná část duchovenstva podporovala reformní ideály. Někteří biskupové byli aktivními členy Hospodářských společností a své faráře nabádali k šíření nových myšlenek mezi věřícími. Většina “osvícených” biskupů stranila přirozeně protipapežské královské politice. BURŽOAZIE A STŘEDNÍ VRSTVY V důsledku příznivé hospodářské situace se ve druhé polovině 18. století zejména v okrajových oblastech rozvíjela buržoazie (se svou typickou mentalitou). Pro J. Vicense Vivese je španělská buržoazie té doby synonymem obchodníka “bez obchodu”, továrníka a průmyslníka podnikajícího s bavlnou a hedvábím. Konkrétně obchodníků cádizských a katalánských. Podle A. Domíngueze “byl španělský příslušník buržoazie tím, čím byl, proti své vůli, neboť nadále toužil vymknout se své třídě”, to jest být vznešenější. Týž autor soudí, že buržoazní myšlení bylo ve Španělsku 18. století omezeno na sdružení obchodníků v Cádizu, Seville, Madridu (pět největších cechů - zlatníků, soukeníků, obchodníků s prádlem, drogistů a hokynářů) a dále v Barceloně a Bilbau. Střední vrstvy tvořili obchodníci, hidalgové, faráři, úředníci, vlastníci zemědělských pozemků a členové svobodných povolání, tj. složky společnosti, které měly do jisté míry společné ideály a zájmy a po několik desítek let je jejich nadšení sdružovalo kolem Hospodářských společností. Nejaktivněji se projevovali důstojníci španělské armády tvořící společenskou vrstvu, jež se v důsledku vojenských reforem prvních Bourbonů nejvýrazněji uplatnila ve veřejném životě. Středně velcí zemědělští vlastníci, jejichž vzestup byl dalším z důležitých faktorů 18. století, vyzískali z politických bouří daného okamžiku maximální materiální užitek. Zájmy buržoazie se nesporně shodovaly s reformním proudem monarchického absolutismu. Cizinci v bourbonském Španělsku nedosahovali ani zdaleka počtu a ekonomického významu, jaký měli v obou předešlých stoletích. Vzdělaní Španělé se naopak obraceli za hranice, aby zde hledali “osvícení”, jež by podnítilo rozvoj země. Již tehdy se začalo hovořit o “poevropštění jako o programu”. V roce 1760 napsal Ward: “Následujme jejich plány a vzory - holandské a anglické - a Španělsko se stane nejmocnější monarchií v Evropě.” Významní šlechtici, jako byli hrabě z Arandy a vévoda z Alby, udržovali styky s předními francouzskými encyklopedisty. Ministři Ward, Grimaldi a Esquilache prosazovali reformní politiku. Esquilacheho opatření symbolizovala vládní snahy o otevření hranic cizímu vlivu. Vládnoucí kruhy usilovaly o přejímání novinek ze zahraničí a v případě důležitých děl, např. německé osídlení Sierry Moreny, urbanizace Madridu apod., se obracely za hranice. Během 18. století se cizinci usazovali zejména v Cádizu (americký obchod), Barceloně (atraktivní mzdy) a Madridu (řemeslníci specializovaní na výrobu luxusního zboží, které žádala aristokracie a dvůr). ŘEMESLNÍCI A ROLNÍCI Změna názoru na “hanbu”, kterou představovala práce v “mechanických, nízkých a opovrženíhodných” řemeslech, abychom užili dobové terminologie, zvyšování městské populace, krize stavovské společnosti, hospodářský rozmach a vládní reformismus zlepšily v 18. století situaci řemeslníků a dělníků ve městech. Počínaje Feijóoem (“hledíme-li na věci očima rozumu, je nejúctyhodnější to, co je nejužitečnější pro veřejnost a čím je to užitečnější, tím je to úctyhodnější”) přistoupili autoři všech pojednání v tomto století k přehodnocení společenských kriterií zděděných z období baroka. Vyzdvihněme Campomanesův Projev o výchově řemeslníků (Discurso sobre la educación de los artesanos) či Capmanyho obhajobu tradiční a korporativní cti zveřejněnou v okamžiku, kdy byla cechovní organizace napadána ve jménu principu svobodné práce. Dělníci ve městech žili celkově lépe než venkovští nádeníci. Reálné mzdy dosáhly optimální výše v době panování Ferdinanda VI. a poté došlo v souvislosti s růstem cen k jejich postupnému poklesu. Snad pouze Barcelona byla schopna nabídnout i přes inflaci dobré mzdy. Autoři z té doby si stěžují na hojnost hospod, kde dělníci utrácejí své peníze, a na časté konání býčích zápasů o svátečních příležitostech. Ty se prosazovaly jako španělská reakce na “poevropšťující snahy” osvícenců, kteří proti koridám brojili. Campomanes kritizuje skutečnost, že se dělníci sotva umývají, a naléhá, aby jim byla “vštěpována péče o čistotu oděvu a aby se děti, jakmile vstanou, pravidelně a denně česaly a myly, neboť pohrdání řemeslníky vyplývá obvykle zčásti z tohoto nedostatku slušného vzhledu”. Hospodářské společnosti přátel země se zasloužily o pozvednutí technické úrovně řemesel. Venkovské vrstvy představovaly nejvýznamnější složku španělského obyvatelstva. Tehdy, stejně jako dnes, tvořily sever a jih protipóly z hlediska rozdělení zemědělského vlastnictví, zatímco centrální oblasti a středozemní pobřeží byly jakousi přechodnou zónou. Sčítání lidu z roku 1797 poskytlo pro celé Španělsko následující údaje. Rolníci, vlastníci půdy n2_b5z 364 514 Nájemci n2_b5z 507 423 Venkovští nádeníci n2_b5z 805 235 Podle názoru A. Domíngueze lze tyto tři skupiny sloučit do dvou - na majitele a nájemce půdy, kteří tvořili stabilní sociální složku, a na nádeníky, kteří byli složkou pohyblivou. Je však třeba mít na zřeteli, že mnoho malých vlastníků a nájemců bylo zatíženo dluhy a jejich situace rozhodně nebyla záviděníhodná. Na základě četných svědectví z literárních zdrojů načrtl Sarrailh pesimistický obraz “bolestné existence venkovských mas”. Ve značné části Kastilie, Extremadury a Andalusie, na pozemcích latifundií a obecně na všech velkých feudálních, světských i církevních panstvích žili rolníci v ubohých podmínkách. Zadlužený malorolník byl mnohdy nucen prodat svou půdu a stát se hladovým nájemcem, pokud se chtěl vyhnout roli věčně nezaměstnaného námezdního dělníka, který marně čeká na veřejném prostranství, až jej někdo najme, dokud jednoho dne nepadne vysílením. Nouze byla stálou družkou aragonských a andaluských nádeníků i Valencijců pracujících na rýžových polích, extremadurského pastevce stejně jako mančského rolníka. Opačné situaci se zpravidla těšili baskičtí a asturijští sedláci, valencijští zelináři a vinaři z La Riojy, nebo zámožní majitelé pozemků. Rolník byl obětí zvyku. Cavanilles napsal, že zvyklosti a předsudky byly překážkou zemědělského rozvoje. Venkovan se řídil jediným zákonem: “Dělat vše jako jeho rodiče.” Po celé Evropě i ve Španělsku trpěly masy rolníků stejně hlubokou duchovní i ekonomickou chudobou. Podle intendanta, barona z la Linde, vládl ve vnitrozemských okresech Katalánska prakticky stoprocentní analfabetismus. A stejný obraz skýtala celá země. Ve své Zprávě o agrárním zákonu zdůrazil Jovellanos naléhavou nutnost poskytnout rolníkům základní vzdělání. Ve Španělsku, stejně jako jinde, byl venkov statickou společností zosobňující úctu k tradici, která však současně představovala jednu z překážek při prosazování ušlechtilých reformních záměrů. SPODNÍ VRSTVY Kromě otroků, žebráků a Cikánů řadil A. Domínguez Ortiz ke spodině také lidi zabývající se manuálními řemesly, která vzbuzovala odpor. Jednalo se o hospodské, kotláře, cínaře, brusiče, kováře, střihače ovcí, řezníky a koželuhy. Podobně se pohlíželo i na komedianty, profesi, jež vyvolala urputné polemiky o přípustnosti divadla. Žebráků, skutečných i domnělých, bylo bezpočet. Campomanes hovoří o “armádě” 140 000 pobudů a žebráků, z jejíchž řad se zpravidla rekrutovali bandité a delikventi. Soudí, že skutečně potřebných bylo asi 30 000. Ensenada zavedl drastická opatření proti Cikánům a plánoval dokonce totální vyhubení této nešťastné rasy v trestnicích a na galejích. V průběhu 18. století zmizelo téměř úplně otroctví. V první polovině století ještě nebylo vzácností setkat se s lidmi, kteří byli odsouzeni tribunály Svaté inkvizice za vykonávání židovských náboženských obřadů. V době Karla III. došlo k asimilaci bývalých konvertitů. Neexistovali již ani Maurové ani Židé, avšak nedobré mínění o jejich potomcích přetrvávalo. Pouze na Mallorce zůstávala otevřená otázka židovských potomků, tzv. chuetů. Jinde ve Španělsku přežívala diskriminační právní opatření a antipatie k izolovaným skupinám, jež se odlišovaly svým zvláštním způsobem života nebo něčím zcela vágním a sotva postihnutelným. K nejvyhraněnějším patřili navarští “vyděděnci” a asturijští “odbojní honáci”.   26 OSVÍCENSKÝ ABSOLUTISMUS   OSVÍCENSKÁ ABSOLUTISTICKÁ MONARCHIE: ETAPY A CÍLE Celková orientace evropských monarchií v 18. století vycházela ze zásad osvícenského absolutismu, které se začaly konsolidovat a šířit v první polovině století. Svého vrcholu dosáhly za generací, jež se chopily moci v letech 1748 (když objevily Montesquieuovo dílo O duchu zákonů / L’esprit des lois, rozšíření encyklopedismu) až 1789 (kdy propukla Francouzská revoluce), aby uskutečnily “revoluci shora”. Jejich krize pak nadešla s obratem ke konzervativismu, který legitimistické Evropě vtiskli většinou samotní osvícenci, obávající se dalšího šíření revoluce. Tento obrat vysvětluje také přeměnu osvícenského absolutismu v čirý a čistý ministerský despotismus, jenž si z prvého ponechal pouze vnější atributy - všemocnost vlády a diktaturu administrativy nad celou zemí. Osvícenský absolutismus jako spojení mezi teoretiky budoucího liberálního státu (osvícenci) a představiteli neomezeného královského absolutismu (tj. racionalistického státu na pomezí abstraktního a umělého útvaru, který zformuloval koncem 17. století Hobbes v protikladu k monarchistickému absolutismu z boží vůle, hlásanému Bossuetem) byl jedním z největších paradoxů 18. století. V hloubi byl dynamickým kompromisem mezi starým a novým, tradicí a revolucí, “despoty” a “osvícenci”. Výmluvným příkladem je Voltaire, obdivovatel a propagátor Bedřicha II. Velikého. Stejně jako francouzský klasicismus 17. století a konzervativní romantismus počátku 19. století, hledal osvícenský absolutismus rovnováhu a možnost soužití mezi dvěma protichůdnými silami. Tu rozmetal výbuch z roku 1789. Revoluci osvícenského absolutismu “shora” nahradila “revoluce zdola”. Právě jsme se zmínili o revoluci “shora”, tj. o změnách plánovaných vládnoucí mocí, jako o charakteristickém rysu osvícenského absolutismu. Uvážíme-li, že tyto změny, nerozlučně spjaté s dobovým reformismem, nevyhnutelně ohrožovaly privilegované stavy společnosti, pak spojenectví mezi osvícenci a zastánci vyhraněné královské suverenity bylo diktováno nutností zlomit odpor těch, kdo budou reformami postiženi. Španělští osvícenci doby Karla III. to vyjádřili jednoznačně: “Páteří reforem je zdůraznění neomezené moci panovníka.” (Sánchez Agesta) Vítězství Bourbonů ve válce o španělské dědictví přispělo rozhodným způsobem k transformaci staré habsburské monarchie a jejímu přizpůsobení evropskému vzoru. V obecných rysech to znamenalo rozvoj jednotících snah centralistického racionalismu, jež se zejména v politice projevily zrušením místní autonomie a vlastního režimu království tvořících starou španělskou monarchii. Z tohoto hlediska spočívala nejvýznamnější reforma v odstranění výsad Koruny aragonské prostřednictvím dekretů, k nimž se ještě vrátíme. Hovořili jsme již o vývojových etapách osvícenských absolutistických monarchií. Ve Španělsku jim odpovídala následující periodizace. Počátky a vytvoření politicko-administrativního aparátu bourbonské reformní politiky (panování Filipa V. a Ferdinanda VI.). Plný rozvoj v období Karla III. a zánik (obrat podmíněný Francouzskou revolucí), který byl charakterizován ministerským despotismem Karla IV. Pokud se týká hlavních cílů osvícenského absolutismu, šlo v podstatě o politickou a správní centralizaci, racionalizaci financí, sociálně ekonomickou reformu, vzdělání (pedagogický ideál zaměřený na vzdělávání lidu) a stvrzení královských výsad proti právům církve. Než přejdeme k jednotlivým bodům, je na místě pozastavit se u reformních snah osvícenských vlád a opozice, kterou vyvolávaly v reakčních kruzích. REFORMY A REAKČNÍ OPOZICE “PORTUGALSKÁ KRIZE” Španělské reformní, osvícenské neboli “novátorské” kruhy, jak je nazýval Jovellanosův donašeč v roce 1800, tvořily nepatrnou menšinu, jež se snažila vtisknout státu kurz, který představoval hrozbu pro privilegované vrstvy. Ty ovšem bezesporu nadále ovládaly hospodářskou základnu země, což vysvětluje jednak obezřetnost postupu jednotlivých osvícenských vlád a jednak schopnost odporu ze strany reakčních kruhů, rozhodnutých zmařit osvícenský vládní program. Mezi oběma seskupeními se nacházely zatím nehybné lidové masy, o něž se reakce po rozhodujícím obratu v roce 1789 opřela. Existovaly tedy dvě zřetelně vyhraněné politické skupiny: reformátoři (v dobové terminologii “studenti s kápí” či “límečky”) a reakcionáři (“stipendisté z kolejí”, “kolejníci”). První bývali absolventy univerzit a pocházeli z rodin hidalgů a z buržoazního prostředí. Druzí, stipendisté, začali v souvislosti s Patinovou proburžoazní orientací své řady uzavírat (staré koleje z období zlatého věku se postupně změnily v sevřené společenství vysoké aristokracie). Královna Amálie, manželka Karla III., napsala žertem: “Kolejní sdružení je daleko sevřenější než zednářské společenství.” Ve službách “límečků” byla i krajně reformní, ale přesto aristokratická strana hraběte Arandy a jeho přátel, tzv. aragonská skupina. V politice ovšem působily pouze dva názorové proudy, sledující dosažení svých vlastních cílů: reformisté a nepřátelé reforem. Mezi prvními existovaly tři směry, které pro lepší přehlednost nazveme levicí (“revolucionáři”, nepočetná skupina souhlasící s osvícenskými deistickými tezemi, např. hrabě z Arandy), středem (“osvícenští křesťané”, nejvlivnější skupina - Campomanes, Floridablanca, Jovellanos) a pravicí (“tradicionalisté” jako Andrés Piquer). Nepřátelé reforem měli velký politický vliv, avšak postrádali výrazné osobnosti. V úvodní etapě osvícenského absolutismu (doba Filipa V. a Ferdinanda VI.) se reformismus (k jehož diferenciaci do tří vnitřních proudů došlo až za panování Karla III.) ujal moci díky proburžoazní orientaci Patina a Campilla. V započatém díle pokračoval za vlády Ferdinanda VI. jejich žák a spolupracovník Zenón de Somodevilla, markýz z Ensenady. Svým široce pojatým plánem reforem si tento schopný politik z La Riojy vydobyl označení předchůdce reformního programu Karla III. Ensenada se stal první obětí protireformní opozice, která se chopila moci v souvislosti s tzv. portugalskou krizí (španělsko-portugalská smlouva o kolonii Sacramento, která se stala vítězstvím britské diplomacie) a 20. června 1754 Ensenadu svrhla. V té době se již začaly rýsovat směry, jež reformisté a nepřátelé reforem prosazovali v mezinárodní politice (rodinná smlouva a spojenectví s Francií versus aliance s Anglií). Tyto mezinárodní projevy vnitřních rozporů se profilovaly v období vlády Karla III., a zejména po vypuknutí Francouzské revoluce v roce 1789. Odpůrci reforem zůstali u moci ještě pět let po vyhoštění Ensenady (1754-1759), do smrti Ferdinanda VI., jehož poslední léta byla poznamenána zjevným šílenstvím. Tato etapa se vyznačovala “aristokratickou anarchií”. Slovy Isabely de Farnesio: “Formální monarchie se proměnila v naprosto neformální a neforemnou aristokracii.” Hodina reformistů nadešla opět v roce 1759, po nástupu Karla III., jehož panování bylo ve Španělsku obdobím plného osvícenského absolutismu. REFORMISMUS A REAKCE ZA KARLA III. (VZPOURA PROTI ESQUILACHEMU) Dlouhá doba vlády Karla III. (1759-1788) byla neoddělitelně spjata s politickým myšlením reformistů, které jsme označili jako centristy, “osvícených křesťanů”, majících v rukou otěže moci, avšak postrádajících kontinuitu. Celkově lze období panování Karla III. rozdělit na tři etapy. První (1759-1766) navázala se zesílenou intenzitou na Ensenadovu reformní politiku. Následovala krize vyvolaná reakční opozicí a vrcholící takzvanou Esquilacheho neboli Madridskou vzpourou (1766). A konečně závěrečná fáze (1766-1788) uvedla v život velké reformy této epochy. Během první etapy (kdy jak král, tak královna Amálie zdůrazňovali ve své korespondenci potřebu “změny”, “reformy”, “transformace”) byl reformismus spjat s činností Esquilacheho, Grimaldiho a Rody a soustředil se zejména na otázky financí, ekonomiky, městské problematiky a právních zvyklostí. Reformy postihly aristokracii, největší madridské cechy a vysoké duchovenstvo. Společný protest těchto tří skupin vyústil ve vzpouru proti Esquilachemu. Její iniciátoři využili růstu cen chleba způsobeného špatnou úrodou onoho roku, aby pozdvihli městské masy v Madridu a dalších městech. Davy křičely: “Ať žije král a smrt Esquilachemu!” a vyvolávaly půtky s představiteli pořádku, které nutily uřezávat okraje klobouků, nebo na nich tvarovat rohy, “protože právě tato záminka byla nejvíce po ruce jako výraz a způsob boje proti vládě, jejíž ekonomická opatření byla poměrně radikální a zásadním způsobem postihovala vysokou šlechtu. Povstali lidé z nižších vrstev, avšak byli zmanipulováni některými aristokraty, duchovními a knězi” (Rodríguez Casado). Na druhé straně je třeba vidět, že vzpoura proti Esquilachemu “odhalila hloubku problému pozemkového vlastnictví a podnítila vznik prvního zákona o agrární reformě v dějinách Kastilie, Andalusie a Extremadury. Mimořádně složité peripetie jeho zavádění a neslavný konec (1766-1793) však zůstaly skryty za kouřovou clonou, díky níž osvícenští ministři Karla III. svalili vinu za lidové nepokoje na Tovaryšstvo Ježíšovo (neboť reformisté evidentně nemohli zaútočit na problém rozdělení vlastnictví v zemi přímo). Jezuité byli v roce 1767 vypovězeni ze Španělska a z Ameriky a poté, pod vlivem kampaně organizované bourbonskými vládami Španělska, Francie a Itálie, byli Svatým stolcem zrušeni” (Vicens Vives). Za dané situace král Esquilacheho obětoval, avšak na jeho místo jmenoval jiného reformního ministra. Za předsednický stůl Rady Kastilie usedl hrabě z Arandy, aristokrat, avšak osvícenec. Stal se nástrojem, který měl zadusit odpor šlechty k novým nařízením. Nespokojení aristokraté se od nynějška začali shromažďovat kolem asturijského prince Karla a princezny Marie Luisy. Konec vlády Karla III. (1766-1788) charakterizují velké reformy, iniciované především Campomanesem (v Radě Kastilie) a Floridablancou ve funkci státního tajemníka. Dvojici Campomanese a Floridablancu sice podle názoru historiků nepojily vždy silné osobní svazky, nepochybně však byla hlavní politickou osou, kolem níž se otáčely reformní snahy, usměrňované a vylaďované králem. DOPAD REVOLUCE A MINISTERSKÝ DESPOTISMUS V DOBě KARLA IV. Francouzská revoluce (1789) podmínila reakční obrat v řadách španělských osvícenců. (Roku 1789 propukly revoluční nepokoje v Barceloně, jež byly tvrdě potlačeny. Později, 1795, hodlala tzv. konspirace z vršku San Blas, vedená Picornellem, vyhlásit republiku.) Rozhodující vliv v období vlády Karla IV. (1788-1808) získali odpůrci reforem, a byl by zřejmě větší, kdyby u moci nestál Godoy. Revoluce vedla k radikalizaci názorů a následně ke krizi umírněných postojů. Početná skupina osvícenců ustoupila od svých původních idejí a u vidiny gilotiny odložila reformní program. Příznačný je případ hraběte z Floridablancy, který tento titul obdržel jako odměnu za svá jednání v Římě, která vedla k likvidaci jezuitů. Počet těch, kdo zůstali v okamžiku zkoušky věrni svým zásadám (tj. setrvali jednoznačně na pozicích osvícenců a současně odpůrců revoluce) byl velmi omezený. K nejslavnějším patřil Jovellanos, od něhož pochází výrok z roku 1795: “Protože oni - revolucionáři - byli zběsilí, jsme snad my hloupí?” Floridablanca zůstal u moci ještě v prvních čtyřech letech vlády Karla IV. Poté jej v únoru 1792 nahradil hrabě z Arandy. K jeho jmenování pravděpodobně přispěly četné známosti ve Francii. Avšak stejně jako jeho předchůdce byl i Aranda příliš spjat s reformismem Karla III., a proto se ještě v listopadu téhož roku dočkal odvolání. Moci se chopil oblíbenec Marie Luisy, Manuel Godoy y Álvarez de Faria, který se stal nejvýraznější politickou osobností v období panování Karla IV. Godoy, první novodobý diktátor, homo novus, nebyl sice nepřítelem osvícenství, ale nebyl vázán ani jinými pouty. Zemi řídil od roku 1792 až do konce panování Karla IV. (1808), i když ve dvouletí 1798-1800 byl oficiálně moci zbaven. Po jeho boku krátkodobě působili i někteří osvícenci (Saavedra, Jovellanos, Urquijo). Naše úcta k Jovellanosovi vzroste, uvážíme-li, že měl dostatek odvahy čelit velkým problémům své země: agrární reformě, reformě univerzity a “vymýcení” inkvizice. To se, přirozeně, stalo příčinou jeho pádu a vypovězení. Jovellanosovým nástupcem na postu ministra spravedlnosti byl José Antonio Caballero, nejvýznamnější reakční osobnost té doby. Ministerský despotismus Karla IV., nebo chceme-li, Godoyova diktatura, musela čelit několika revolučním pokusům a po roce 1806 i nespokojencům z řad šlechty, seskupeným kolem asturijského prince, budoucího Ferdinanda VII. Spory mezi godoyisty a ferdinandovci brzy přesáhly hranice země a na obě skupiny padl stín Napoleona Bonaparta. Ferdinandovi příznivci se stali protagonisty revoluční krize, která skoncovala s vládou Karla IV. “Revoltu privilegovaných”, jak byla úvodní fáze procesu v posloupnosti španělských revolucí nazvána, Godoy zvládl (spiknutí v Escorialu v říjnu 1807). Ve druhé fázi (vzpoura v Aranjuezu, 17.-21. března 1808) nad favoritem a královskými manželi zvítězila. Toto vzbouření, organizované španělskými grandy s podporou lidu, přimělo Karla IV. k abdikaci ve prospěch svého syna Ferdinanda VII., který tak zahájil krátké první období své vlády. Během několika málo týdnů zbývajících do celonárodního povstání v květnu téhož roku byla zpečetěna všeobecná krize starého režimu. Do Bayonnu se na Napoleonovu výzvu dostavili tíž představitelé, kteří byli protagonisty událostí v Escorialu a Aranjuezu. POLITICKÁ A SPRÁVNÍ CENTRALIZACE: DEKRETY NOVÉHO USPOŘÁDÁNÍ Vraťme se nyní k hlavním cílům osvícenského absolutismu, které jsme zhruba načrtli na předcházejících stránkách. Osvícenství obecně přinášelo racionalizaci státní správy, tedy centralizaci (Cánovas del Castillo to ve druhé polovině 19. století shrnul slavným výrokem, že “centralizace je civilizace”). To vysvětluje mimořádnou legislativní aktivitu - “posedlost vládou”, vycházející výhradně ode dvora, který již nesídlil ve městě, nýbrž v “královském sídle” (La Granja, Aranjuez, Riofrío, El Escorial). Zároveň však centralistický absolutismus nepřipouštěl kritiku. Karel III. říkával svému synovi: “Kdo kritizuje činy vlády, dopouští se zločinu, i kdyby tyto činy byly špatné, neboť zasévá mezi poddanými nedůvěru.” a) Největší změny v centrální správě vyplynuly z reforem Filipa V. V roce 1705 bylo bývalé všeobecné kancléřství rozděleno na dvě části - pro ozbrojené složky (armádu a námořnictvo) a pro ostatní záležitosti. O několik let později (1714) se dále rozčlenilo na čtyři orgány označované již také jako ministerstva - pro zahraniční záležitosti, pro církevní záležitosti a otázky spravedlnosti, pro válku a námořnictví a pro Indie. V roce 1715 přibylo ministerstvo financí. Reformou Karla III. se těchto pět ministerstev rozrostlo na sedm: pět zabývajících se správou mateřské země (zahraničí, spravedlnosti, války, námořnictva a financí) a dvě pro državy v Indiích. Aby zamezil možnosti návratu koruny do rukou Habsburků, změnil Filip V. následnická ustanovení. Souhlasný akt (Auto acordado) z 10. května 1713 ustanovil přednostní dědický nárok synů a jejich potomků před dcerami. Nejvýznamnější reformy Karla III. se týkaly Rady Kastilie, do níž byl umožněn vstup buržoazii, a Rady pro daňové otázky, jež se stala aktivním orgánem podněcujícím veškeré daňové reformy, navrhujícím reorganizaci ministerstva financí, a dokonce sjednocení daní. Další články nového režimu tvořili Vládní rada, zřízená Filipem V., Státní rada, založená Karlem III., tajemníci, intendanti a dohlížitelé spolu s celkovou obnovou správního aparátu, do něhož pronikla myšlenka dozoru a královské kontroly. V roce 1747 vyjádřil Ferdinand VI. znovu zájem řídit veškerou správu ode dvora, “neboť tak se má povědomí o všech věcech, které mohou být napraveny”. V dobách čistě absolutistického režimu Filipa V. přestaly být kortesy využívány. S upevněním Rady Kastilie se uzavřel i habsburský systém více rad. Centralismus první poloviny století byl posílen “jednotícími opatřeními” Karla III. a Karla IV. b) Pokud se týká územní správy, vítězství Filipa V. ve válce o španělské dědictví znamenalo současně triumf kastilského centralismu (opírajícího se o francouzský racionalismus) nad federalismem Koruny aragonské. Byla překlenuta ústavní krize španělské monarchie, jež charakterizovala 17. století a kterou jsme se zabývali v souvislosti s habsburským státem. Dekret z 29. června 1707 zrušil výsady Valencie a Aragonu (ve Valencii dokonce zmizelo soukromé právo) a v obou královstvích zavedl “zákony Kastilie a obyčeje, praxi a způsob vlády, jež byly a jsou zvykem v zemi a jejích soudních dvorech bez jakékoli odlišnosti”. V Katalánsku nebyl dekret o novém uspořádání z 16. ledna 1716, jakási Magna Charta řídící osudy knížectví v 18. století, tak radikální. Podle vynikající studie Juana Mercadera se Filipovo nové uspořádání týkalo několika otázek. Z hlediska regionu spočinula moc vyváženě na dvou institucích - generálním kapitánovi-guvernérovi a audienci. Výjimku tvořila finanční problematika, spadající do kompetence intendanta, původně francouzského úřadu, který přišel do Španělska přes Katalánsko. Z územního či okresního hlediska nahradili corregidoři kastilského typu bývalé místodržící (veguers). Na místní úrovni byly z obecních rad odstraněni představitelé cechovních měsťanských kruhů a převzali je aristokraté. To vše bylo doplněno přehodnocením feudálního panského systému, vládním dozorem nad cechy a úpravou univerzitních poměrů v Cerveře, “bourbonských Athénách”. Nové uspořádání bylo “uváženým a zralým výtvorem, zavedeným však konec konců násilnou formou”. Jeho hlavní cíl spočíval v centralizaci královské moci. Knížectví platilo celou armádu, jejímž úkolem bylo dohlížet na vybírání jednotné daně (vzpomeňme na ekonomickou motivaci Olivaresova programu). Filip V., stoupenec celoevropského politického směru, zavedl dvě zásady, jimž se katalánská mentalita vždy bránila - královskou autoritu stojící nad zákonem a panovníkovu volnost při vypisování daní. Nezvítězil však princip všeobecné platnosti kastilských zákonů, nýbrž na radu Ametllera a Patina umírněnější varianta. Král vydal reformní dekrety posilující panovníkovy výsady, ale ponechal místní legislativu tam, kde nebránila volnému prosazení jeho vlastní autority. Dekret z 28. listopadu 1715 zřídil na Mallorce stejnou královskou audienci, jako byla v Barceloně. V jejím čele stál generální velitel a její rozhodnutí podléhala schválení Radou Kastilie. Výsady Baskických provincií a Navary byly zachovány, neboť tato území zůstala věrna Filipovi V., takže nepřicházela v úvahu záminka o jejich odbojnosti. Ústřední moc v nich ovšem postupně ustavovala své zástupce a vyslance, jejichž prostřednictvím prosazovala sjednocující principy absolutismu, aniž přitom viditelně omezovala tradiční místní instituce. V novém uspořádání se zachránilo soukromé právo Katalánska, Aragonu a Mallorky. Valencie je naopak ztratila, zřejmě v důsledku specifických rysů, jimiž se zde vyznačovala válka o španělské dědictví - střetnutí mezi profrancouzskou šlechtou a prorakouským rolnictvem. Do hry vstoupily stejné faktory, které koncem sedmnáctého století vyvolaly nepokoje v Německu: panská práva posílená osídlovacími dekrety po vyhnání morisků, nebo touha rolníků, aby byly obnoveny zákony Jaima I. o královských pozemcích (Furs). Šlechta se rozhodně postavila proti znovuzavedení soukromého práva (schváleného Filipem V.) z obavy, že tím její vlastní výsostné pravomoci utrpí vážnou trhlinu. V roce 1707 ztratila civilní a trestní pravomoci nad svými poddanými také aragonská odbojná šlechta, stojící proti Filipovi V. Uzavřel se tak proces, který Filip II. ponechal koncem 16. století kvůli “nepokojům” nedokončený. Zmínili jsme se již o intendantech, jistém druhu missi regis, jejichž všeobecné zavedení (po Katalánsku i ve zbytku Španělska) představovalo velkou reformu století. Intendanty se stávali nejprve vojenští činitelé (tvořící intendanturu), kteří byli posléze převedeni do civilního života a věnovali se veřejné správě. Zajímavé informace o situaci ve společnosti půl století po vydání dekretů o novém uspořádání nám poskytuje Memorandum o utrpěných újmách (Memorial de agravios), které Karlovi III. (kortesům) v roce 1760 předložili zástupci bývalé Koruny aragonské. Memorandum kritizuje záporné stránky centralismu a vyzdvihuje klady zrušeného systému místních pravomocí. Stěžuje si zejména na diskriminaci, jež v praxi existovala při obsazování veřejných úřadů a postihovala rodáky z Aragonského království. Požaduje na Karlovi III., aby odstranil všechny rozdíly v přístupu k obyvatelům různých španělských krajů a trvá na tom, že kněží mají v Katalánsku, Valencii a na Mallorce znát místní jazyk: “Biskupové a faráři postrádající dar řeči, který měli apoštolové, musí vládnout jazykem svých oveček.” Dokument uzavírají slova: “Velké dílo nové vlády, jež kázal Filip V. zavést v těchto královstvích a Bůh je svěřil Vaší Milosti, aby je svou svrchovanou inteligencí a hrdinským zápalem zbavila nedostatků, je nedokonalé.” c) Přehodnocení pravomocí obecních úřadů pod vlivem fyziokratismu (Turgot říkával, že parlament je “celonárodní obecní radou”) pomohlo navázat na lokální úrovni na španělskou tradici a vytvořit jeden z nejplodnějších článků obnovy v osvícenské době. Reformy Karla III. posílily autoritu corregidora a starosty a umožnily spoluúčast lidu prostřednictvím obecních poslanců a syndika, kteří byli jmenováni na základě nepřímých voleb. Další reformy vytvořily funkce starostů městských čtvrtí a “ponocných” a ustanovily povinnost zajišťovat úklid a osvětlení obcí. Samostatnou otázkou se stala péče o veřejný pořádek. Původně katalánský sbor “vojáků eskadry” byl rozšířen do celého Španělska. MĚNOVÉ A FINANČNÍ REFORMY Španělští panovníci 18. století směřovali ke sjednocení měny (které bylo dokončeno až v polovině století následujícího), k vytvoření pružných měnových jednotek a boji proti vývozu drahého kovu ve formě mincí. Kolem roku 1725 dosáhlo Španělsko opět měnové stability, jíž pozbylo ve století předcházejícím. Provinční reál za dva stříbrné (starý nebo také národní reál devalvovaný od roku 1717 asi o 1,5 procenta) se začal nazývat pesetou, zřejmě pod vlivem katalánského označení, byť ne všichni filologové se na této etymologii shodují. Corominas je například přesvědčen, že peseta je neodmyslitelně odvozena od pesa a pouze přípona eta je katalanismem. Naproti tomu Moll připomíná, že již na počátku 15. století existovaly v Katalánsku stříbrné pecety. Pro lepší přehled uvádíme tabulku platných mincí, které obíhaly ve Španělsku kolem roku 1808:   Kastilská měna Katalánsko-valencijská měna ZLATO   8 escudů 320 reálů n2_b5z 4 escuda 160 reálů Onca n2_b5z 2 escuda 80 reálů Mitja onca n2_b5z 1 escudo 40 reálů Dobleta 1/2 escudo 20 reálů Doblonet STŘÍBRO n2_b5z 1 peso 20 reálů Duro 1/2 peso 10 reálů Mig duro n2_b5z 1 peseta 4 reály Pesseta 1/2 peseta 2 reály Ral 1/2 reál 1 reál Quinzet MĚĎ   8 maravedí 1 ochavo (měďák) Xavo 4 maravedí 1 cuarto (čtvrťák) Diner 2 maravedí 1 cuarto (čtvrťák) Dos diners Rostoucí finanční nároky monarchie v souvislosti s vojenskými útoky Karla III. proti Anglii přiměly vládu v čele s Floridablancou k historickému kroku v dějinách španělské měny - vydání papírových peněz. V souladu s návrhy syndikátu francouzsko-španělsko-holandských bank vedeného Franciscem Cabarrúsem vydal Karel III. (v září 1780) dekret o emisi státních dluhopisů (cenných papírů a současně úvěrových prostředků) v hodnotě 9 900 000 pesos (zbývajících 100 000 si jako protihodnotu ponechali organizátoři celé operace). Zvýšené vojenské potřeby za vlády Karla IV. si vyžádaly další emise královských dluhopisů. Kolem roku 1808 se jejich průměrná hodnota pohybovala mezi 51 až 16 procenty (o dvacet let dříve se těšily ceně o 2,5 procenta vyšší než kovová měna). Tak se rozplynul první španělský pokus o zavedení papírové měny. Zanechal za sebou nemálo ožebračených a zruinovaných nešťastníků, zejména v řadách buržoazie a dělníků. Zhroucení úvěru absolutistického státu bylo předzvěstí kolapsu jeho politické struktury v roce 1808. Pokud se týká financí, program osvícenského absolutismu lze shrnout slovy Karla III.: “Obávám se, že bylo vždy věnováno více času a péče vymáhání a vybírání státních financí, než zvelebování území, z nichž pocházejí, a podpoře jejich obyvatel, kteří tyto prostředky poskytují. Nyní se uvažuje jinak a toto je první úkol, jímž pověřuji Radu…” A několik let před ním řekl Ensenada: “Finance jsou osou vlády každé monarchie. A protože španělské království na tuto zásadu zapomnělo, je jeho úpadek po dvou dlouhých stoletích tak žalostný.” Největší novinkou v daňové historii 18. století bylo zavedení jednotných daní z příjmů v Katalánsku v roce 1716. Podstata spočívala v rozdělení celkové roční sumy mezi poplatníky proporcionálním a rovnoměrným způsobem. Příjmy se členily na dvě velké skupiny: královské (výnosy z venkovských a městských statků) a osobní (zisky z práce a obchodu). Jednalo se o první nesmělý pokus uplatnění principu sociální spravedlnosti v Katalánsku. Ač k tomuto systému byly zpočátku výhrady, prokázal časem svou pružnost a výhody. “V jeho modernosti musíme vidět jednu z příčin triumfu katalánské ekonomiky v 18. století.” (Vicens Vives) Během panování Ferdinanda VI. chtěl markýz Ensenada zavést systém jednotných daní také v Kastilii. Dne 10. října 1749 připravil k tomuto účelu Královský dekret, zavádějící jednotnou daň, která by sloučila všechny daně provinční. Přípravné práce však prakticky započaly až v roce 1770 za panování Karla III. a odpor různých sociálních skupin znemožnil správnímu aparátu jejich ukončení. Návrh zůstal neuskutečněným ideálem a prvořadým historicko-společenským a ekonomickým dokumentem. Došlo k reformě všeobecných daní, jež zatěžovaly zahraniční obchod. Provinční daně, daň z prodeje, potravinová daň, osobní daně, i pravidelné a mimořádné odvody tvořily nadále základ systému příjmů Kastilie. Poté, co ztroskotaly plány na daňové sjednocení, rozhodl stát o vypsání daní nových. Zesílily rovněž monopoly. Zvláště výnosný byl monopol tabákový. Na podporu státních dluhopisů byla v roce 1782 založena Banka sv. Carlose, která se ovšem v souvislosti s inflací v době panování Karla IV. ocitla v mimořádně těžké krizi. SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA Z obecného hlediska rozvinuli Bourboni v 18. století politiku, jejímž cílem bylo proměnit šlechtu v nástroj sloužící státu, chránit buržoazii a střední vrstvy, rehabilitovat řemeslníky (reakce na “společenskou neúnosnost” práce), v rámci možností poskytnout ochranu rolníkům a postarat se o asimilaci bývalých konvertovaných Židů a Maurů. Podrobněji o těchto otázkách pojednává v souvislosti se způsoby společenského myšlení předcházející kapitola. V hospodářské oblasti, jíž osvícenský absolutismus s oblibou věnoval mimořádnou pozornost, byly výsledky výraznější. Pozoruhodným specifickým nástrojem reformismu se staly Hospodářské společnosti přátel země a Rady pro obchod. Hospodářské společnosti (kterých bylo podle odhadu profesora Carandeho ve Španělsku asi sedmdesát) vznikaly na popud Campomanese a zabývaly se různou činností, počínaje technickým vzděláváním, přes zemědělství až k dobročinnosti. Rady pro obchod (první založena v Barceloně 1758) navíc podporovaly námořní a technické studium a nejnadanějším žákům poskytovaly stipendia. Dobový fyziokratismus vysvětloval pozornost, kterou osvícenci věnovali zemědělství. Agrární reformismus, jímž se zabývá množství studií (uveďme např. Jovellanosovu Zprávu o agrárním zákonu), se však musel rozvíjet ve velmi omezeném rámci, vzhledem k obrovskému vlivu nejprivilegovanějších vrstev společnosti, proti jejichž zájmům směřoval. Sám Jovellanos naproti tomu vyzdvihl uspokojivý stav využití zemědělské půdy v Katalánsku, kde se obdělávání nových pozemků formou dědičných pachtů (na základě katalánského soukromého práva, kterého se nové uspořádání nedotklo) prosadilo proti velkému feudálnímu vlastnictví. Jak uvedl deník Diario de Barcelona, koncem století byli rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili nějaký pozemek, v Katalánsku vzácností. To usnadňovalo osídlovací proces. Zatímco se Kastilie bezúspěšně pokusila uskutečnit agrární reformu silou moci, v Katalánsku se završila spontánní a přirozenou cestou. Počínaje léty 1760-1765, kdy se ohlásila cenová revoluce v zemědělství, musel stát přistoupit k realizaci různých aspektů agrární politiky. Věnoval značné úsilí stavbě zavlažovacích děl: dokončení Císařského kanálu v Aragónu, pokračování kanálu v Tauste, prodloužení královského závlahového kanálu v Júcaru a výstavba nádrže Lorca. Zákonem z 11. července 1765 byl uvolněn vnitřní obchod s obilninami, jeden ze základních kamenů soudobé kastilské hospodářské expanze. Rozkvět zemědělství znovu nastolil problém konkurence mezi rolníkem a pastevcem, který Katoličtí královští manželé svou ochranářskou politikou vůči sdružení Mesta vyřešili ve prospěch pastevců. Řada právních opatření nyní zahájila posun opačným směrem a rozhodla o rozpadu zkostnatělé organizace, aniž poškodila rozvoj španělských stád. Sociální nepokoje, které propukly v některých krajích v souvislosti se vzpourou proti Esquilachemu (v jejich pozadí stála přirozeně populační exploze oné doby), podnítily první konkrétní opatření směřující k agrární reformě. Řada zákonů vydaných v letech 1766 až 1770 nařizovala rozdělení orné půdy ve vlastnictví obcí, lad a obecních pastvin mezi nejpotřebnější obyvatele. Mnohé obecní rady ovládané mocnými však překroutily zákon ve svůj prospěch. Rovněž byly upraveny otázky pronájmu s cílem poskytnout zemědělcům jisté záruky. Pokud se týká osídlování vnitrozemí, za zmínku stojí kroky podniknuté v Sierra Morena, a to i přes propastný rozdíl mezi představami jejich iniciátorů, toužících po zásadním řešení problému andaluského venkova (Olavide) a konkrétními výsledky. Koncem 18. století lze situaci shrnout podle Domíngueze Ortize takto: feudální panství (z nichž většina byla venkovských) převažovala nad královskými. Jedinými provinciemi na poloostrově, kde neexistoval panský systém, byly Biskajsko a Guipúzcoa. Většina panství vznikla ve středověku. Ostatní pocházela v důsledku nového uspořádání z 16. a 17. století. Podle sčítání z roku 1797 existovalo vedle 126 královských měst pouze 23 poddanských. Z 22 000 španělských osad jich feudálním pánům patřilo přes 12 000. V roce 1811 tvořila území náležející Koruně sotva třetinu z celkového počtu osídlených míst. V některých provinciích, např. v Córdobě, patřila králi jen hlavní města, Bujalance a Pozoblanco. V Galicii stálo proti 3000 feudálních panství jen 300 obcí patřících koruně. Poté, co stát přistoupil k ochraně svobodného podnikání, zaznamenal průmysl značný rozmach. Karel III. odstranil “cejch pohany”, který lpěl na práci řemeslníků a podnikatelů. Činnost hidalgů v průmyslové sféře pro ně již neznamenala ztrátu šlechtického dekretu. Četná právní ustanovení měla posílit rozvoj různých průmyslových odvětví. Byl podporován vstup cizího kapitálu a odstraněny umělé bariéry vyplývající ze systému obecních cechů. Postupně se uvolňovala výroba v různých oborech textilního průmyslu. Nejvýznamnější reformou zahraničního obchodu byl dekret a královské nařízení z roku 1765 povolující svobodný obchod hlavních španělských přístavů s Návětrnými ostrovy (skupina ostrovů v Malých Antilách), který byl pozdějšími výnosy (zvláště z 12. října 1778) rozšířen na další části Ameriky. Tato opatření odrážela zájmy buržoazie z periferních oblastí Španělska a skoncovala s dosavadním uzavřeným rázem domácí ekonomiky. Svoboda obchodu a průmyslu zničila monopolní charakter dosud mocných cechovních organizací. STÁT A KULTURA Zmínili jsme se již o vzdělávacím ideálu osvícenského absolutismu, který si jako jeden z prvořadých cílů kladl “výchovu národa”. Všichni reformisté by souhlasili s Jovellanosovým názorem, vyjádřeným ve Zprávě o univerzitách předložené Karlovi IV.: “Není již problémem, nýbrž všeobecně uznávanou skutečností, že vzdělání - veřejné vzdělání - je opatřením vedoucím k prosperitě národů. A ty jsou tak mocné či slabé, šťastné či nešťastné, jak jsou vzdělané či nevzdělané.” Jedním z projevů tohoto zájmu se stal boj proti jezuitům, v jejichž kolejích získávaly vzdělání nejvlivnější vrstvy španělské společnosti. Vypovězení řádu (za spolupráce jiných náboženských řádů a souhlasu velkého počtu prelátů) lze chápat jako první projev sporu mezi církví a státem o výchovu mládeže. Fakt, že po vyhnání jezuitů stanul v čele jejich madridské pevnosti, Semináře šlechticů, matematik Jorge Juan, byl symbolem nové utilitární orientace školství. V době panování Karla III. začalo být národní vzdělávání považováno za veřejnou službu. Vláda, Společnosti přátel země a Rady pro obchod věnovaly pozornost základnímu školství. Majetek zabavený jezuitům byl použit na zřízení škol pro děti ve všech důležitých osadách. V roce 1793 navrhl Godoy všeobecné základní školství a v roce 1806 založil Královský vojenský institut řízený švýcarskými důstojníky. Druhý stupeň škol, který ovládali jezuité, byl po jejich vypovězení zásadně reformován. Zvláštní pozornost byla věnována obecnému studiu kultury a přípravě univerzitních, vojenských a námořních odborníků. V tomto směru vynikly zejména dvě školy. Královský seminář ve Vergaře, založený Baskickou společností přátel země, a Asturijský institut, zřízený pod Jovellanosovu záštitou. Utilitární cíle byly zachyceny i v hesle posledně jmenovaného zařízení: Quid verum, quid utile (Správné je to, co je užitečné). V období vlády Karla III. byla zahájena transformace univerzity, kterou Alberto Lista ve své Chvále Floridablancy (Elogio de Floridablanca) definoval slovy: “Započalo odstraňování zastaralého chaosu z univerzit království a do studia věd byla zavedena patřičná metoda a jazyk.” Reformy spočívaly v omezení kompetencí upadajících kolejí (Colegios Mayores) a rozšíření “praktických věd”. Kdyby se uskutečnily plány, jež Jovellanos navrhl králi v roce 1798, mohly být výsledky daleko výraznější. Za zmínku stojí i zakládání mimouniverzitních institucí. Lékařských a chirurgických kolejí, veterinárních škol, botanických zahrad, škol vychovávajících inženýry pro výstavbu cest, mostů a kanálů, obchodních a jiných škol, akademií (pro studium jazyků 1713, dějin 1736) a vědecko-výzkumných společností. PROSAZOVÁNÍ KRÁLOVSKÝCH PRAVOMOCÍ Oficiálním argumentem a zbožnou výmluvou pro bourbonská královská privilegia byla role krále jako “ochránce církve”. V první fázi měl hlavní slovo právní znalec Melchor de Macanaz (1670-1760), který je autorem výroku: “Svrchovaní králové z vůle a přikázání Božího nejsou ve věcech světských žádným způsobem přímo či nepřímo podřízeni církevní pravomoci a nezávisí na nikom jiném než na Bohu, který je ustanovil.” Druhá etapa usilovala o plné podřízení církve světské moci. Velkým vítězstvím královské suverenity byl podpis konkordátu v roce 1753, o němž se otec Miguélez vyjádřil: “Král si nasadil tiáru a ministři sloužili mši jako biskupové in partibus infidelium.” Za panování Karla III. se královský souhlas (exequatur) stal nezbytností pro platnost papežských dokumentů. Papež také přivolil k nahrazení Tribunálu nunciatury Nejvyšším španělským církevním soudem, tvořeným šesti španělskými soudci, které navrhl král. V pozadí prosazování královské suverenity Karla III. stáli hrabě z Arandy, ministr spravedlnosti Manuel Roda y Arieta, Campomanes a Floridablanca. V průběhu této druhé fáze se střetly dvě tendence: Campomanesova radikální (Soud o biskupském dopise z Parmy / Juicio sobre el Monitorio de Parma) a Floridablancova umírněná. Ta usilovala o podřízení kléru královské moci, která by tak ve svých rukách soustředila i církevní zájmy. V posledních letech století, po smrti papeže Pia VI., se tato tendence projevila pokusem o schisma (dekret Urquija y Caballera). Pod lichotivou záminkou obnovení všech biskupských pravomocí podle starého církevního pořádku se preláti ocitli pod kontrolou Královské komory a prvního státního tajemníka.   27 ŠPANĚLSKÉ OSVÍCENSTVÍ   INTELEKTUÁLNÍ NEKLID A DUCH OSVÍCENSTVÍ Koncem 17. století, ve stejné době, kdy se Evropa v čele s námořními mocnostmi, Anglií (po britské revoluci v r. 1688) a Holandskem, postavila na odpor proti imperialismu Ludvíka XIV. Francouzského, začíná kvasit hluboký intelektuální nepokoj. Podle Paula Hazarda jde o “krizi evropského vědomí” charakterizovanou přesunem kulturní nadvlády směrem na sever a útokem proti tehdy vládnoucímu pohledu na svět, jehož hlavními pilíři byly trůn a oltář. Stačí připomenout pouze dvě jména, John Locke (1631-1704) a Isaac Newton (1642-1727), oba Angličané. Locke, filosof a autor politických traktátů, hledal kořeny civilní moci v tzv. original compact. Z této smlouvy se rodí a odvíjí autorita, jejíž okruh působnosti je omezen obecným blahem. Logickým důsledkem takového pojetí původu svrchovanosti byl politický individualismus, intelektuální svoboda a zdůvodnění parlamentarismu, tedy principy, které zvítězily s anglickou revolucí v roce 1688. Svými filosofickými názory založenými na empirismu a důsledném odklonu od jakýchkoli metafyzických úvah Locke silně ovlivnil svou dobu. Co se týká Newtona, jeho Principia (Matematické základy…) vytlačily dosavadní vědecké koncepce. Tento autor se vzdal všech apriorních teorií, vycházel z jevů, aby se dobral principů a obecných zákonitostí (nikoli naopak, jak bylo zvykem do té doby). Krajně složitý problém vesmírného řádu pak zredukoval na prostý zákon o gravitaci. Nejvýznamnějším produktem zmíněného intelektuálního neklidu v Evropě se stal britský empirismus. Přijetí těchto idejí a jejich přetavení kontinentálním racionalismem (zejména francouzským) se projevilo v osvícenství a encyklopedismu. Osvícenství tvořilo syntézu evropského ducha 18. století. Vycházelo z nahrazení tradice osvíceným rozumem, který byl považován za božskou jiskru, osvětlující svět osvobozený od tmářských předsudků a strachu ze smrti (odtud německý výraz Aufklärung). K vítězství osvícenství přispěli zejména dva francouzští autoři: Montesquieu (1689-1755) a Voltaire (1694-1778). Vydání Montesquieuova základního díla O duchu zákonů v roce 1748 se stalo klíčovým okamžikem k prosazení nových myšlenek. Každá stránka této knihy, jež se dočkala dvaceti vydání za jediný rok, otřásala samotnými základy starého režimu. Voltairova nemilosrdná kritika všeho, co představovalo autoritu, a v prvé řadě církve, se stala nejobávanějším nástrojem útoku na tradiční formy evropské kultury. Aby uspíšili pád starého režimu, spojili se Montesquieuovi a Voltairovi žáci v nakladatelském podniku, který měl popularizovat znalosti ve světle rozumu. Vznikla francouzská Encyklopedie (1751-1766), “filosofické shrnutí 18. století”, jež si kladlo za cíl vytlačit tomistickou Sumu (13. stol.). Encyklopedisté (Mably, Diderot, d’Alembert, Holbach) zůstali v zásadě věrni svým velkým vzorům - racionalismu, materialismu, aristokratismu. Samostatným případem byl generační druh encyklopedistů Rousseau (1712-1778), který dal vzniknout sentimentálnímu, spirituálnímu a populárnímu proudu, jenž prostřednictvím německého Sturm und Drang navázal na romantismus. Toto rozlišení je důležité, neboť vysvětluje různorodost zdrojů liberální a revoluční ideologie 19. a 20. století, která se vyhranila v průběhu Francouzské revoluce. Na jedné straně je zde dědictví Montesquieua a Voltaira v díle Ústavodárného shromáždění a na straně druhé - Rousseaův odkaz v Konventu. HLAVNÍ RYSY ŠPANĚLSKÉHO OSVÍCENSTVÍ Také Španělsko mělo nepopiratelný podíl na intelektuálním neklidu 18. století. Zejména k němu přispěla nepočetná skupina Španělů (biskupů, kněží, šlechticů, příslušníků buržoazie, řemeslníků, venkovských vlastníků a samozřejmě intelektuálů a členů svobodných povolání), kteří zaujali kritický postoj vůči minulosti a proti tradici postavili rozum. Specifickým rysem španělského osvícenství bylo skloubení kritiky a rozumu na jedné straně s křesťanskou tradicí na straně druhé. Nejreprezentativnější představitelé španělské kultury 18. století (Feijóo, Mayáns, Jovellanos) byli dokonalými “osvícenými křesťany”, kteří ve své osobě dokazovali slučitelnost náboženského přesvědčení s bezvýhradou podporou nových horizontů, jež otevřelo “století světel”. Stejně evidentní je i skutečnost, že od počátku propukl spor mezi osvícenou menšinou a reakcí (polemiky mezi “modernisty”, tj. kritiky, a “scholastiky”, tedy zastánci přežitků z doby baroka). Lidové masy se zatím jakékoliv změně bránily. Ve své Zprávě o univerzitách, sepsané pro potřeby Karla IV. (1798), odhalil Jovellanos za svého krátkého působení na postu ministra nejpalčivější problém. Poté, co se zmínil o hojném počtu školských institucí a nedostatku vzdělání, jež by odpovídalo potřebám doby, pojednal o humanismu zlatého věku a upozornil na naprostou převahu diskurzívních věd (teologie, filosofie) s tím, že “možné ohrožení náboženství odvedlo veškerou pozornost právě k studiu těchto oborů”. Jestliže to však bylo plně pochopitelné kdysi, nadále by praktické vědy rozhodně neměly být přehlíženy. A s konkrétním odkazem na Salamanku, “první univerzitu království”, naléhal na nutnost zlepšit její studijní programy a její vedení i na potřebu “smířit nálady jejích pedagogů a studentů, kteří jsou rozděleni na dvě zanícené frakce, jež se na každém kroku vzájemně ostouzejí a osočují … Aristotelští obviňují ve jménu filosofie své protivníky z bezbožného novátorství a připisují jim všechny prohřešky, jichž se dopustili oni pochybovači, kteří v poslední době zprofanovali jméno filosofa. Jejich protivníci jim oplácejí nařčením, že se brání jakékoli reformě studia a že vyhlásili válku celému osvícenství, aby prosadili své staré názory, svůj odpor ke královské autoritě a jejím výsadám, své ambice ovládnout školy a udržet na nich vliv církve, zkrátka aby nevědomost žila dál”. Tato slova napsal Jovellanos v roce 1798, v době, kdy výbuch Francouzské revoluce vypálil všem osvícencům cejch podezřelých. Však také o Jovellanosovi, který chodil každých čtrnáct dnů ke svatému přijímání, prohlásil neznámý udavač kolem roku 1800, “že jej lze považovat za jednoho z koryfejů či hlav strany, jež si říká novátorská. Těch, kteří se k našemu neštěstí či jako trest na naše hlavy v těchto časech v našem Španělsku, jež bývalo oporou katolicismu, tak rozmnožili”. Až do Francouzské revoluce se dualismus mezi tradičním a progresistickým pojetím španělských dějin v osvícené menšině národa projevoval nezřetelně. Jak zdůraznil Sánchez Agesta, všichni autoři vynášeli rozum a útočili na tradici. Vycházeli z teze o úpadku Španělska, který lze zastavit rozvojem praktických věd. Byli prodchnuti myšlenkou evropského kulturního společenství 18. století a plánovali uplatnění široce pojatého reformismu. Ideové vzepětí 18. století se zrodilo v kritikách otce Feijóoa (Melchor de Macanaz je odklonil k obhajobě královských pravomocí) a zralosti dosáhlo s Jovellanosovým eklekticismem. Skutečnost, že osvícenci 18. století objevili španělský “problém” (“na cestách nelehkého patriotismu, který odmítá uznat sílu v korupci a krásu v pokřivenosti” - Sánchez Agesta), vysvětluje zmíněnou polemiku a její pozdější směry. Ortega y Gasset bědoval, že Španělsko neprožilo ono “výchovné století” evropského osvícenství. Eugenio d’Ors napsal, že země vděčí za všechno Settecentu (osmnáctému století). Zahraniční hispanisté Jean Sarrailh a Richard Heer, naši současníci, vidí ve španělských osvícencích potomky erasmovců z 16. století a předchůdce liberálů z 19. století. Obdobnou tezi rozvíjí Julián Marías ve své vynikající eseji Jovellanos, španělská svornost a rozpornost (Jovellanos; concordia y discordia de Espana). Vicente Rodríguez Casado zase hovoří o příbuznosti mezi osvícenci a budoucími karlisty a ideové jednotě Španělska. My jsme toho názoru, že osvícenci tvořili malou skupinu. “Naše vlast byla věčnou přehlídkou geniálních jednotlivců, kteří na svých bedrech osaměle nesli gigantické dílo celé generace. Tehdy, stejně jako předtím i potom, se osobnosti v těžkých chvílích tyčily nad masami ne proto, aby je řídily, nýbrž aby je zcela zbavily námahy a zodpovědnosti. A tak být hrdinou u nás vždycky znamenalo být mučedníkem.” (Maranón) Pokud jde o kořeny osvícenství u novátorů konce 17. století, připomínáme na tomto místě kapitolu 23. Počátky moderní vědy. Doktorská práce Antonia Mestre představuje mnohostranného spisovatele Gregoria Mayánse (1699-1781) jako skutečného giganta španělského osvícenství, který se svými kořeny opíral přímo o valencijskou univerzitní tradici (jejím pedagogům Martímu a Toscovi vděčil za více, než profesorům ze Salamanky). Byl zcela otevřen Evropě a navíc tvořil “most” mezi tím, co zosobňuje Feijóo, a katalánskou skupinou z Cerverské univerzity. ČTYŘI GENERACE INTELEKTUÁLŮ A JEJICH CÍLE Celá problematika španělského osmnáctého století se soustředila do čtyř generací intelektuálů, jejichž nejvýraznějšími představiteli byli otec Feijóo, Gregorio Mayáns a otec Flórez, Pedro Rodríguez Campomanes a Gaspar Melchor de Jovellanos. Galicijský benediktin, otec Benito Jerónimo Feijóo y Montenegro (1676-1764) svými encyklopedickými díly Kritické zrcadlo světa (Teatro crítico universal) a Učené listy (Cartas eruditas) představuje kritický směr. Feijóo, “spontánně zrozený encyklopedista obdařený všemi iberskými rysy včetně té nejpřísnější ortodoxnosti” (Maranón), hledal příčiny duchovní bídy své doby a nacházel je “v krátkozrakosti některých pedagogů, v obavách, jež ve Španělsku budí vše nové, a strachu, sice zbožném, avšak nemístném a neopodstatněném, že nová učení uškodí náboženství”. Sto osmnáct pojednání obsažených v devíti svazcích jeho Kritického zrcadla a sto šedesát tři statí tvořících pět svazků Učených listů představuje množství monografických prací velkého encyklopedického souboru, v nichž autor rozvinul své názory na nejrůznější témata. Na sympoziu konaném v roce 1964 v Oviedu u příležitosti dvoustého výročí jeho úmrtí se zřetelně projevil zájem španělských autorů o dílo otce Feijóoa. O encyklopedickém díle Gregoria Mayánse (1699-1781), klíčové osobnosti španělského osvícenství, již byla řeč. Augustinián, otec Enrique Flórez (1702-1773), k jehož generaci patří rovněž markýz Ensenada, zachytil ve svém zamýšleném a započatém klíčovém díle Posvátné Španělsko (Espana Sagrada) vzdělávací úsilí vybrané skupiny autorů poloviny osmnáctého století. Člen Rady Kastilie Pedro Rodríguez Campomanes (1723-1803) se stal synonymem španělské generace osvícenského absolutismu. V jeho traktátech Pojednání o královské výsadě vyvlastnit majetek (Tratado de la regalía de amortización), Pojednání o lidové výchově řemeslníků (Discurso sobre la educación popular de los artesanos) jsou shrnuty všechny zásadní problémy reformního snažení Karla III. Asturijec Gaspar Melchor de Jovellanos (1744-1811), autor četných prací, stál v čele neoklasicistní generace, jež zažila dobu zralosti i krizi 18. století (v důsledku revolučního výbuchu). Jovellanos, neúnavný bojovník za “svornost Španělska” i v okamžicích, kdy Španělé nastoupili cestu rozbrojů, se dotknul mnoha problémů, počínaje reformou školství, přes politické právo až po reformu agrární. Sledoval přitom vpravdě obdivuhodný a velkorysý záměr napravit všechna zla v zemi. DISKURZÍVNÍ VĚDY Španělská filosofie osmnáctého století není příliš známá. Museli bychom znovu opakovat jména nejvýznamnějších intelektuálů té doby, ačkoli ti jsou zajímaví spíše jako osobnosti v oblasti kultury než jako skuteční filosofové. Zmínili jsme se již o polemice mezi “modernisty” a “scholastiky”. První se většinou soustřeďovali v rodících se Akademiích a diskusních kroužcích, druzí omezili své působení na univerzitní půdu. V polemikách si Juan Pablo Forner získal jméno svou Řečí na obranu Španělska a jeho literárních zásluh (Oración apologética por la Espana y su mérito literario), kterou napsal z pověření hraběte Floridablancy jako odpověď na urážlivé názory o Španělsku, jež se objevily v Panckouckově Metodické encyklopedii (Encyclopédie méthodique). Je škoda, že Forner svým všeobecným útokem na osvícenské myšlení celou věc přehnal. Historiografie osvícenský pohled přijala. Rozvinula kritický směr, v němž zvláště zazářili jezuité vypovězení Karlem III. K nim se přidalo vzdělávací úsilí zmíněné v souvislosti s generací otce Flóreze. Uveďme jména Masdéu (Kritické dějiny Španělska a španělské kultury / Historia crítica de Espana y de la cultura espanola), otce Villanuevy (Literární putování po španělských kostelích / Viaje literario a las iglesias de Espana), badatele Juana Bautisty Munoze, který shromažďoval materiály o činnosti Španělů v Americe, numismatika a knihovníka Péreze Bayera a arabistů Casiriho a Condeho. Samostatnou pozornost zasluhuje Barcelonec Antonio de Capmany, obhájce cechů v polemice s Campomanesem a autor zásadního díla Historické paměti o námořnictví, obchodu a umění Barcelony (Memorias históricas sobre la marina, comercio y artes de Barcelona). V oblasti filologických studií vynikl zvláště jezuita Lorenzo Hervás y Panduro, autor významného díla Katalog jazyků známých národů (Catálogo de las lenguas de las naciones conocidas), které zachycuje jejich vzájemnou příbuznost a vztah k etnografii. Na poli právnickém vynikli romanisté Finestres (pedagog Cerverské univerzity, na níž se zrodila restaurace katalánské kultury) a již zmíněný Gregorio Mayáns y Siscar, profesor, královský knihovník a celkově velmi vzdělaný muž. Dále znalec trestního práva Lardizábal a odborník na právo mezinárodní Pérez Valiente. Zvláštní pozornost si zaslouží ekonomie. V době panování Filipa V. bojoval Colbertův obdivovatel, Navařan Jerónimo de Ustáriz za merkantilistický systém a odstranění celních bariér ve španělském vnitrozemí. Ustárizovo základní dílo Teorie a praxe obchodu, průmyslu a námořnictví (Theórica y práctica del comercio, de la industria y de la marina) silně zapůsobilo na ekonomy období osvícenského absolutismu. Kromě již známých jmen Jovellanose, Campomanese a Capmanyho, ovlivněných tehdy dominujícími teoriemi (fyziokratismu, učení o svobodě obchodu), je na místě zmínit se o činnosti Sempera y Guarinose, Larrugy a Ignacia de Asso. Hrabě Cabarrús, ředitel Banky sv. Carlose byl významným odborníkem na finanční otázky. EXPERIMENTÁLNÍ VĚDY Zájem vzdělanců osmnáctého století o praktické vědy se příznivě projevil zejména ve vědách přírodních: chemii, medicíně, chirurgii, fyzice a matematice. Lékař a filosof, profesor Valencijské univerzity Andrés Piquer, zpracoval metodiku, jež se začala utvářet koncem sedmnáctého století, a zprostředkoval tak španělskýmm vědcům přístup k učením přicházejícím ze severu Evropy. Piquer byl člověk moderního ducha, obdivovatel Descarta a Newtona, lékař “pozorovatel” a “mírně skeptický” filosof, abychom užili jeho vlastních slov, který s nadšením propagoval přínos experimentálních věd. Po roce 1750 se obliba moderních věd velmi rozšířila. Nadšení a zvědavost nových stoupenců se postupně podřizovalo požadavkům vědeckých metod. Velmi plodný byl pobyt botanika Loeffinga (oblíbeného žáka slavného Linného) v Madridu. Z významných španělských přírodovědců uveďme jména Josého Celestina Mutise zabývajícího se studiem flóry Nové Granady a Antonia Cavanillese, ředitele Botanické zahrady v Madridu a badatele, který podrobně zkoumal oblast středomořského pobřeží (Poznámky k přírodní historii, geografii, zemědělství, populaci a plodům Království valencijského / Observaciones sobre la historia natural, geografía, agricultura, población y frutos del reino de Valencia). Rozvoj chemie byl pomalejší a započal až v poslední třetině století. Nejzajímavější výsledky sklízela laboratoř Semináře ve Vergaře, založená Baskickou hospodářskou společností. Ignacio de Zavalo vyrobil mimořádně kvalitní ocel. Bratři Fausto a Juan José Elhúyarovi, úzce spjatí se švédskými vědeckými kruhy, získali poprvé wolfram. Chabaneau dokázal v roce 1786 “vyčistit” platinu. Velký zájem osvícených Španělů o chemii vyplýval z jejího přínosu rodícímu se hutnictví. Značný pokrok zaznamenala rovněž medicína a chirurgie. Vyzdvihněme založení tří významných institucí: Chirurgické koleje pro potřeby námořnictví v Cádizu (1748), Chirurgické koleje pro armádu v Barceloně (1764) a Chirurgické koleje Svatého Carlose v Madridu (1787). Výdobytky nového oboru se opíraly o studijní plány a volbu vynikajících osobností jako byli Katalánci Pedro Virgili, ředitel zmíněné cádizské a barcelonské koleje, a Antonio Gimbernat, velký chirurg a oční specialista, ředitel Koleje sv. Carlose. Od poloviny století se zájem o experimentální fyziku projevoval mimořádnou pozorností, s níž byly sledovány pokroky tohoto oboru v zahraničí. Potěšením otce Feijóoa byly Mémoires de Trévoux od slavného francouzského opata Nolleta, které shrnuly jeho přednášky o fyzice a experimenty v oblasti elektřiny. Žáci učeného jezuitského matematika, otce Tomáse Cerdá, založili v Barceloně “Přednášky o fyzice”, získali vzduchový kompresor a s nadšením se vrhli do studia. Doktor Subirás zde seznamoval posluchače s fyzikálními kurzy holandského vědce Musschenbroeka. V matematických vědách vynikli vedle již zmíněného otce Cerdá také Jorge Juan, Antonio de Ulloa, Gabriel Ciscar a Agustín de Pedrayes. Vědecká zvídavost překročila rámec odborných kruhů. Ve své Cestě k nebi (Viaje al cielo) vzdal básník Cándido María Trigueros čest Newtonovi. Ortí y Mayor otiskl veršovanou kosmografii a Gabriel Ciscar Fyzikálně astronomickou poému (Poema físico-astronómico). V básních Meléndeze Valdése Večernici (A un lucero) a Hvězdám (A las estrellas) se brilantní evokace záhadného a neprozkoumaného světa hvězd, který zkoumají Koperník a Newton, snoubila s tématem Boží velikosti a ubohosti člověka. Koncem století oslavil vědu ve svých klasických básních Quintana. Svědectvím o zájmu, jenž vzbudily praktické vědy u širokých vrstev španělských obyvatel, je tisk. Hospodářský týdeník (El Semanario Económico), Všeobecný kurýr (El correo General) a Evropský literární kurýr (El correo Literario de Europa) se předháněly, aby otiskly stati o “objevech a úspěších, jichž dosáhly vědy, umění a řemesla ve Francii a dalších cizích královstvích”. V Cartageně vycházel Týdeník pro literaturu a kuriozity města (Semanario literario y curioso de la ciudad), jehož první část byla věnována “novým výdobytkům přírodní historie, fyziky, chemie, matematiky a medicíny”. Valladolidský deník Diario Pinciano nabízel souhrn univerzitních prací a zkoušek a informoval o činnosti Hospodářské společnosti. Evangelický historicko-politický deník (Diario evangélico histórico-político) vydávaný v Barceloně Pedrem Ángelem de Tarazona (1772) oznámil, že vedle statí s náboženskou tématikou se v něm objeví “konkrétní informace z různých zemí o rozvoji umění a věd a jejich nejužitečnějších a nejdůležitějších tajemstvích”. O dvacet let později (1. října 1792) vznikl Barcelonský deník (Diario de Barcelona), který často publikoval články, týkající se rostoucího zájmu o přírodní vědy. Vzhledem k rezervovanosti Španělů, k obavám z kacířské nákazy a výhradám k pohodlnému životu mnohých “oficiálních vědců” uzavřených ve své věži ze slonoviny, bylo při šíření nového vědeckého ducha nutné překonávat řadu obtížných překážek. Studium astronomie, stejně jako geologie, biologie nebo anatomie bylo považováno za “nebezpečné”. Skutečnost, že pitva mrtvého těla měla přídech svatokrádeže, vysvětluje, proč anatomie a chirurgie postupovala tak pomalu. Mezi osvícenci stojícími v čele země a řadou duchovních a lékařů, kteří odmítali vydat těla “anatomistům”, zuřil nepřetržitý boj. Gimbernatova vítězství byla draze zaplacena. Za nebezpečnou kuriozitu byla považována vedle anatomie také zoologie, pokud se nespokojila s pouhým zařazováním faktů, a pokoušela se vysvětlit původ různých druhů. V tomto oboru vynikl Félix de Azara, badatel zkoumající faunu Paraguaye. Od poslední třetiny 18. století se vítězství “modernistů” zdálo být zpečetěno. Již citovaní Celestino Mutis a Jorge Juan i skvělý zeměpisec Isidoro de Antillón přednášeli a propagovali Koperníkovo a Newtonovo učení o pohybu země a gravitaci. Otec Juan Andrés, jezuita žijící v italském exilu, nadšeně šířil moderní vědomosti a psal: “Podrobit se a zatvrzele setrvávat u starých systémů, znamená uzavřít si cestu k odhalování mnohých pravd a k pokroku vědy. Díky literárnímu vkusu tohoto století byly zpřetrhány okovy, jež nás činily otroky omylu a znemožňovaly nám vydat se hledat pravdu.” LITERÁRNÍ ŽÁNRY Literatura zaznamenala přechod od barokního stylu, zděděného z předešlého století, k neoklasicismu, který čerpal z italských a francouzských zdrojů (desetiletí 1730-1740). Neoklasicistní duch vykrystalizoval s Poetikou (Poética) aragonského autora Ignacia de Luzán, stoupence poučné a moralizující poezie a principu dramatické jednoty. Luzánovy myšlenky vychovaly španělské literární autory druhé poloviny osmnáctého století. Na jeho konci je již patrný posun směrem od neoklasicismu k romantismu. Neoklasicistní poezie zazářila v díle Nicoláse Fernándeze de Moratín, zakladatele slavného kroužku Krčma u sv. Sebastiána. Za svou pověst vděčil romancím a epigramům, např. Býčí zápasy v Madridu (Fiesta de toros en Madrid), Óda na Pedra Romera (Oda a Pedro Romero). Jeho syn Leandro slavil úspěchy v próze Porážka pedantů (La derrota de los pedantes), dramatu Dívčí ano (El sí de las ninas) a poezii Elegie múzám (Elegía a las musas). Kvůli svému frankofilnímu zaměření zemřel Leandro Fernández de Moratín v roce 1828 v exilu, podobně jako Extremaduřan Juan Meléndez Valdés, velký obdivovatel britských a francouzských kulturních novinek a autor lyrických básní Krásným očím (A unos ojos lindos) a romancí Má zklamání (Mis desenganos). Meléndez byl neoklasicistou se zřetelnými preromantickými rysy. Zajímavým předchůdcem romantismu byl cádizský rodák José Cadalso, nadaný básník, např. Volné chvíle mého mládí (Ocios de mi juventud) a plodný spisovatel, např. Učenci bez učenosti (Los eruditos a la violeta), Marocké listy (Cartas Marruecas), Truchlivé noci (Noches lúgubres). V Marockých listech, věnovaných úvahám o “národním charakteru, o tom jaký je dnes a jaký býval”, nastoluje energicky tzv. “španělský problém”. Nejreprezentativnějším dílem neoklasicistní tragédie je Ráchel (Raquel) od Vicenta Garcíi de la Huerta. Kanárský autor Tomás de Iriarte a rodák z la Riojy Félix María Samaniego představovali svými bajkami typicky moralizující a didaktický směr. Madriďan Ramón de la Cruz, mistr ve vykreslení ryze španělských obyčejů a lidských typů např. v Bleší trh po ránu (El Rastro por la manana), Fandango při kahanu (El fandango del candil) zazářil svými sainetes (fraškami) - dramatickými skladbami, jež navazují na tradici Lope de Ruedy a cervantesovských meziher. Román je zastoupen především otcem José Franciscem de Isla y Rojo, jezuitou, překladatelem Lesageova Gila Blase (Gil Blas de Santillana), románu o španělských problémech a obyčejích, a autorem Historie proslulého kazatele bratra Gerundia de Campazas, jinak Ťulpas zvaného (Historia del famoso predicador fray Gerundio de Campazas, alias Zotes). V tomto díle se prolínají dvě tendence: satirický, burleskní román o špatných kazatelích a didaktické pojednání o náboženském řečnickém umění zabývající se i některými pedagogickými otázkami. TISK A ŽURNALISTIKA Časopisy a noviny přispěly svým dílem k vzdělávacím snahám 18. století a k rozšíření nového vědeckého ducha. Historický, politický, kanonický a morální deník (El Diario histórico, político, canónico y moral, Madrid, 1732) zaujal druhé místo po nejstarší Gacetě (vycházející od roku 1661). Založil a redigoval jej páter J. Álvarez de la Fuente. Za jediný rok jeho existence bylo vydáno dvanáct čísel. Deník literátů Španělska (Diario de los literatos de Espana) vycházel jednou za tři měsíce pod záštitou ministra Campilly (1737-1742). Jeho vzorem byl pařížský Journal des Savants a spolu s dílem Feijóoa a Luzána představoval vrchol snahy o vzdělání a kritiku ve Španělsku první poloviny 18. století. Mezi jeho redaktory patřili Francisco Manuel Huerta y Vega, Juan Martínez Salafranca a Leopoldo Jerónimo Puig a k jeho spolupracovníkům se řadili Iriarte, Mayáns a Gerardo de Hervás. Historický a politický Merkur (Mercurio histórico y político, 1738), nejprve překládaný z francouzštiny Salvadorem Josephem Manerem, byl později Niphem vydáván pod titulem Merkur španělský aneb Deník pro zprávy, pozoruhodnosti, vzdělání a obchod… (Mercurio de Espana o el Diario Noticioso, curioso, erudito y comercial…, Madrid, 1758). Z něho také vzešel Úřední zpravodaj (Diario Oficial de Avisos), jenž přetrval až do roku 1918. Clavijo y Fajardo vydával Myslitele (El Pensador, 1762), který nezapřel encyklopedistické ražení. Značného rozšíření dosáhly Cenzor (El Censor, 1781-1786) a Zápisník pro literaturu a zajímavosti královského dvora v Madridu (Memorial literario y curioso de la corte de Madrid, s několika přestávkami vydáván l784-1808). K nim je třeba připojit ještě tituly, o nichž se na předešlých stránkách hovořilo v souvislosti s novým vědeckým myšlením druhé poloviny 18. století. Jedním z nejvýraznějších žurnalistů té doby byl Aragonec žijící v Madridu, Francisco Mariano Nipho. UMĚNÍ V průběhu 18. století doznívá ve španělské architektuře národní baroko, ovlivněné v závěrečném období francouzským rokokem a přecházející konečně v klasicistní styl, který do umění vstoupil prostřednictvím Akademie sv. Ferdinanda. Pozdní baroko vyvrcholilo stavbami tak významnými, jako bylo průčelí Univerzity ve Valladolidu a oltářní okno toledské katedrály. Palácem La Granja (prvním velkým architektonickým dílem bourbonské dynastie, na němž se podíleli především architekti Ardemans a Sabatini) vstoupil na scénu vedle barokního stylu také oficiální klasicismus. Požár, který v roce 1734 zničil starou habsburskou rezidenci, byl v Madridu podnětem k vytvoření významného uměleckého seskupení, zabývajícího se otázkou výstavby nového královského paláce podle Sachettiho plánů. Výsledné dílo se ve druhé polovině století stalo skvostnou ukázkou tehdejší architektury. Z architektů té doby vynikali Ventura Rodríguez a Juan de Villanueva. Aniž se vzdal barokních tradic, podnítil první z nich skutečnou obrodu španělské architektury v neoklasicistním stylu. Druhý jmenovaný, nadšený příznivec eskorialské architektury, byl opravdovým mistrem španělského neoklasicismu. Juanovi de Villanueva vděčí Madrid mimo jiné za budovy Prada a astronomické observatoře. Tradiční jednoduchost a přirozenost dosud přežívajícího realismu 17. století se stala protiváhou dvojího vlivu, který působil na španělské sochařství ve století osmnáctém - italského, se znamenitou technikou, malebností a dynamikou a francouzského, frivolního, teatrálního a prázdného. Uveďme zde jména Narcisa Tomé, autora toledského oltářního okna, nebo Francisca Salzilla, nejčistšího zástupce baroka v italském stylu. Z okruhu Akademií ovlivněných již neoklasicismem se zmiňme o Luisi Salvadorovi Carmonovi, jehož studie aktů a smysl pro proporce se staly klasickými. Pokud se týká malířství, na dvorech Filipa V. a Ferdinanda VI. se střídali francouzští a italští portrétisté (např. Ranc a Van Loo), zatímco jednotlivé španělské oblasti podporovaly vlastní školy usilující o zachování tradičního stylu. Nejvýznamnější postavou tohoto směru byl barcelonský rodák Antonio Viladomat, spjatý s přísnou a realistickou tradicí španělského malířství 17. století, autor, který vytvořil četná díla s náboženskou tématikou. V období panování Karla III. se ve všech oblastech tvorby prosadil akademismus. K výzdobě královského paláce panovník povolal bohémského Rafaela Mengse, který se vzhledem ke společenské poptávce často bezděky vracel k baroknímu stylu. Mengsovo dílo ovlivnilo množství umělců: Maellu, Bayeua, Vicenta Lópeze a dokonce i Goyu. V královském paláci pracoval rovněž Benátčan Giovanni Battista Tiépolo. Je autorem výzdoby tří kopulí, které představují obdivuhodnou ukázku umění osmnáctého století a benátského malířství. Vrcholným představitelem španělského malířství 18. století byl Aragonec Francisco de Goya y Lucientes (1746-1828), geniální předchůdce všech směrů moderního umění. Goyovo dílo může sloužit jako přímý podklad ke studiu španělských dějin od vrcholného osvícenského absolutismu, přes krizi starého režimu a válku za nezávislost až po reakci Ferdinanda VII., na protest proti níž malíř emigroval do Francie. Svými pronikavými portréty z devadesátých let osmnáctého století (např. Rodina Karla IV.) a cyklem Los Caprichos učinil muže a ženy ze španělské společnosti nesmrtelnými. Události z května 1808 a následující válka za nezávislost podnítily u Goyi vývoj k romantismu (Bitva s mameluky, Popravy na hoře Príncipe Pío a cyklus Hrůzy války). Válečná zvěrstva (nejprve během bojů za nezávislost a později za války občanské) nikdo neprožíval jako Goya. Poté nabyla vrchu jeho záliba v imaginaci, fantastičnu a pochmurnosti, která se odrazila v černých obrazech a v jeho Výstřelcích. V reakčním Madridu Ferdinanda VII. se Goya cítil nesvůj, proto emigroval do Bordeaux, kde v roce 1828 zemřel. Jeho postava a jeho dílo se téměř okamžitě staly předmětem stále sílícího obdivu a nakonec jej pevně a zaslouženě zařadily mezi velikány světového umění. Polemika mezi tradicionalisty a novátory v hudbě připomíná diskuse literátů z první poloviny osmnáctého století. V hudební teorii definoval nový směr páter Antonio Soler, varhaník z El Escorialu, např. Klíč k modulaci (Llave de la modulación, 1762). Mezi skladateli religiózní hudby vynikli Viola, Casanovas y Brada z kůrového sboru v Montserratu, Iribarren z malagské katedrály a Manuel José Doyagüe ze Salamanky. Italská opera se dostala do popředí během války o španělské dědictví. Na dvoře prvních Bourbonů se těšil velké přízni pěvec Carlo Broschi, nazývaný Farinelli. Španělský národní vkus reagoval na situaci tvorbou kupletů. Mistry v tomto umění se stali Luis Missón, Rodríguez de Hita (spolupracovník Ramóna de la Cruz), Esteve, Laserna a Valledor. Poslední velkou postavou španělské školy pěvců a skladatelů této epochy byl sevilský rodák Manuel García (1775-1832). Někteří španělští hudebníci dosáhli značného uznání v zahraničí. Katalánec Terradellas byl významnou osobností opery první poloviny století. Ve druhé polovině 18. století konkurovalo mistrovské dílo Valencijce Vicente Martína Solera Podivná věc (Una cosa rara) úspěšně Figarově svatbě od W. A. Mozarta, složené ve stejné době.   28 ŠPANĚLSKO A EVROPSKÁ ROVNOVÁHA   STŘEDOZEMNÍ IREDENTISMUS FILIPA V. Počátkem 18. století vyřešila Evropa prostřednictvím tří válečných konfliktů (války o španělské dědictví, velkého vojenského konfliktu na severu a rakousko-ruské války proti Turecku) rozpor mezi nadvládou jedné mocnosti v každé z uvedených oblastí (Francie na západě, Švédska na Baltu a Turecka na Balkáně) a rovnováhou, k níž spěly koalice jejich rivalů (velká Haagská aliance proti Bourbonům ve válce o španělské dědictví, skupina severských mocností - Dánsko, Prusko, Polsko a Rusko proti Švédsku na Baltu a Rakousko s Ruskem proti Vysoké Portě na Balkáně). Všechny tři konflikty byly vzájemně spjaty. Francie Ludvíka XIV. podporovala hegemonistické cíle Švédska a Turecka, zatímco západní rivalové Krále Slunce stranili na severu a na Balkáně mocnostem, které chtěly dosáhnout rovnováhy. Ze všech tří sporů vyšli vítězně příznivci rovnováhy sil, kteří prosadili na západě utrechtský mír (1713), na Balkáně mír z Požarevce (1718) a na Baltu smlouvy Stockholm-Nystad (1721). Rovnováha vyplývající z uspořádání kontinentu podle zásad zakotvených ve Westfálsku (již v roce 1648) zůstala v evropských mezinárodních vztazích zachována až do okamžiku vzplanutí válek vyvolaných imperialistickými ambicemi Francouzské revoluce. Pokud se některý stát rozrostl do té míry, že ohrožoval bezpečnost ostatních, byla proti němu vytvořena přechodná koalice. Na druhé straně územní zisk jedné země předpokládal obdobný zisk pro protivníka. Úzký vztah mezi “anexemi” a “vyrovnáními” vysvětluje například dělení Polska, jehož prostřednictvím zachovaly sousední státy - Rakousko, Prusko a Rusko - vzájemnou rovnováhu a současně získaly příslušnou “kompenzaci” za “anexe” Francouzské revoluce na západě. Vývoj evropské rovnováhy prošel v 18. století dvěma jasně definovanými fázemi, jež od sebe dělí konkrétní datum - rok 1740. I přes rýsující se konflikty (středozemní iredentismus Filipa V. a spor o polské dědictví), podařilo se pacifismu, který zosobňoval Walpole v Anglii a Fleury ve Francii, v prvním období (1713-1740) obtíže překonat díky diplomatické virtuozitě. Druhá fáze (1740-1789) se naopak odehrála ve znamení válek a charakterizoval ji zejména koloniální rozpor mezi Anglií a Francií a rakousko-pruský německý dualismus. Výsledkem byly dva střety. Válka kolem pragmatické sankce, neboli válka o rakouské dědictví (1740-1748), a sedmiletá válka (1756-1763), k níž se přidala severoamerická revoluce a válka za nezávislost Spojených států (1776-1783). Francie a Španělsko stály v tomto případě proti Anglii. Ve válce o rakouské dědictví bojovala Anglie po boku Rakouska a Francie byla spojencem Pruska. V sedmileté válce se aliance vystřídaly. Anglie se spojila s Pruskem a Francie s Rakouskem. Zmíněná čtyřka velmocí kolem sebe shromáždila ostatní evropské země. Španělsko se stalo spojencem Francie prostřednictvím “rodinné smlouvy”, zatímco Portugalsko a Holandsko podpořily Anglii. Pobaltským a východním mocnostem nedával spát východní problém a jeho důsledky (upadající Turecko totiž zanechalo v balkánsko-dunajské oblasti volný prostor). REVIZIONISMUS, ALBERONI A RIPPERDÁ V předešlých kapitolách jsme se dotkli problému rozpadu jednoty západního Středomoří v důsledku utrechtské smlouvy, která přisoudila císaři Karlovi VI. bývalé španělské državy v Itálii (s výjimkou Sicílie). Od roku 1713 charakterizoval diplomacii Filipa V. především středozemní iredentismus, tj. snaha o znovuzískání území, která byla v Utrechtu ztracena. Tato politika, vázaná na tzv. “tajemství Farnese”, prakticky vévodila celému období panování prvního z Bourbonů (který zemřel v roce 1746) a lze v ní rozlišit dvě fáze. Revizionismus a otevřenou vzpouru Alberoniho a Ripperdá proti utrechtským smlouvám (1717-1728) a Patinův realismus, který položil v letech 1728-1740 základy k dosažení středozemních požadavků, integroval Španělsko do systému kontinentální rovnováhy a čelil nebezpečí, jež pro španělské Indie představovala námořní převaha Anglie. Zmínili jsme se o “tajemství rodu Farnese”, jež neúnavně chránila Isabela, jedna z farnesiovských princezen, a později, když v uprázdněném královském loži nahradila předčasně zemřelou první manželku Filipa V. Marii Luisu Savojskou, královna španělská. Vzhledem k tomu, že na španělský trůn měli nárok potomci z králova prvního manželství, Isabela Farnese zaměřila španělskou zahraniční politiku na území, jež byla utrechtským mírem odstoupena v Itálii Rakousku, aby tam dosadila své vlastní děti. Tato úspěšná politika výrazně dominovala od expedice na Sardinii v roce 1717 až do uzavření mírové smlouvy v Cáchách 1748 (již za panování Ferdinanda VI.). Je na místě připomenout, že děti z prvního manželství Filipa V. (Ludvík I. panující několik málo měsíců v roce 1724 po abdikaci svého otce a Ferdinand VI., který nastoupil na trůn po Filipovi V. v roce 1746 a panoval až do své smrti, 1759) neměly dědice. Díky této okolnosti dosáhla Isabela de Farnesio svého cíle. Její syn Karel, nejprve kníže parmský a král neapolský, se stal v roce 1759 španělským králem. Alberoniho revizionismus (řídící osudy Španělska po druhém sňatku krále s Isabelou de Farnesio) představoval syntézu středozemního iredentismu a “tajemství” Farnese kombinovanou s italským patriotismem nového předsedy vlády, který toužil vyhnat z Itálie nenáviděné Němce. Pro uskutečnění svých ambiciózních plánů začal Alberoni posilovat výsady britského obchodu v Americe. Londýnská vláda sice dárek přijala, ale současně vytvořila s Francií a Holandskem Trojalianci a byla rozhodnuta trvat na dodržování utrechtských dohod. Alberoni se však nezalekl. Expedice vyslaná z Barcelony se v srpnu 1717 zmocnila ostrova Sardinie. O několik měsíců později se ze stejného města vydala na moře další námořní expedice, aby zahájila obsazování Sicílie. Trojaliance se přistoupením Rakouska změnila v Čtyřalianci a zainteresované vlády nabídly Filipovi V. jako kompenzaci Parmské a Toskánské knížectví pro prvorozeného syna Isabely Farnese, budoucího Karla III. Španělský panovník odmítl a následovalo zdrcující opatření Angličanů. Admirál Byng zničil bez předchozího vyhlášení války španělskou eskadru u mysu Passaro. Alberoni si tehdy vysnil odvážné plány: postavit proti nepřátelské koalici vlastní španělsko-švédsko-prusko-ruskou čtyřalianci; zosnovat ve Francii “Cellamareho spiknutí” (nesoucí jméno španělského vyslance) a svrhnout regenta, vévodu Orléanského; vyslat do Anglie karikaturu Nepřemožitelného loďstva na podporu uchazeče o anglický trůn Jakuba III. Neúspěch těchto plánů a francouzsko-britská reakce (spojenectví obou mocností v tzv. hannoverském “kondomíniu”) přiměly Filipa V., aby kardinála Alberoniho v prosinci 1719 propustil. První akt revizionistické politiky tedy skončil naprostým fiaskem. Utrechtský systém odolal náporu osamělé mocnosti. Protagonistou druhého aktu byl baron Ripperdá, který se stal státním tajemníkem španělského království a byl odhodlán využít příznivé situace, jež se Madridu naskytla díky Habsburkům. Podle Vídeňských smluv z roku 1725 se oba soupeři bojující o španělské dědictví, Karel VI. a Filip V., dohodli na uzavření sňatku mezi dvěma syny Isabely de Farnesio, Karlem a Filipem, a dvěma arcivévodkyněmi. Rakousko mělo učinit vše, co bude v jeho silách, aby přimělo Anglii vrátit Gibraltar a Menorku Filipovi V. Ten zase potvrdil odstoupení Belgie a italských držav říši. Oba panovníci si měli poskytnout vzájemnou pomoc v případě války s Francií, jejíž území by se v takovém případě rozdělilo. Území anektovaná Ludvíkem XIV. v Nizozemí a Alsasku měla připadnout císaři, Roussillon, Sardinie a dolní Navarra, Španělsku. Náhlý pád barona Ripperdá učinil těmto dohodám konec a současně uzavřel druhý akt revizionistického období. Nadešel čas španělských ministrů stojících po boku Filipa V. (Patina a Campilla). S nimi se změnila i orientace středozemního iredentismu, která přinesla pozitivní výsledky. PATINŮV REALISMUS A PRVNÍ RODINNÉ SMLOUVY Po nástupu Josého Patina k moci v roce 1728 došlo ke změně španělské mezinárodní politiky. Nový předseda vlády zemi velmi brzy včlenil do systému západních mocností s tím, že akceptoval principy kontinentální rovnováhy opírající se o Hannoverský blok (Anglii a Francii) a podepsal v roce 1729 Sevillskou smlouvu. Jako protihodnotu získal Patino knížectví Parmu a Piacenzu, která měla připadnout prvorozenému synovi Isabely, budoucímu Karlovi III. Inspirátor španělské politiky do roku 1740 José Patino prosazoval rekonstrukci země a realistický mezinárodní postoj, opírající se střídavě o jednu z “hannoverských” mocností. Patinova velká zásluha spočívala ve spojení mateřských ambicí Isabely de Farnesio s revizionismem Filipa V. v originálním a národně zaměřeném programu středozemní politiky. Soudobý znalec Bethencourt jej definoval jako “pokrytí obrovské středozemní oblasti poloostrova za pomoci Baleár, italských knížectví, Oránu (dobytého v roce 1732) a později ještě Království obojí Sicílie. Mozkem celého systému pak byla námořní základna v Cartageně”. Jakmile se Španělsko stalo součástí hannoverského bloku, pokusil se Patino rozbít francouzsko-britské “kondomínium”. Nejprve vyzkoušel anglické spojenectví. Poté nabyl přesvědčení, že právě Anglie je vzhledem ke své námořní převaze velkým protivníkem Španělska, proto podepsal během války o polské dědictví první rodinnou smlouvu s Francií (1733). Zmíněný konflikt poskytl Španělsku příležitost obsadit Neapol a Sicílii, které byly vídeňskou smlouvou z roku 1738 přiřčeny prvorozenému synovi Isabely de Farnesio Karlovi (ten se musel vzdát vévodství Parma a Piacenza). Během konfliktu došlo k vážným rozporům mezi signatáři rodinné smlouvy. Francouzský premiér Fleury podepsal ve Vídni předběžné mírové smlouvy (1735) bez svého spojence. Pro Španělsko to znamenalo, že se v době španělsko-britské krize 1738-1739, která vyústila ve válku, ocitlo v diplomatické izolaci. V době anglického útoku na španělské impérium v Americe ovšem Fleury energicky podpořil Filipa V. Téměř bezprostředně následující smrt císaře Karla VI. (1740) a spor o rakouskou korunu zavdal příčinu k všeobecnému požáru. Ve válce o rakouské dědictví bojovalo Rakousko s Pruskem za odstranění německého dualismu a Anglie s Francií, aby dosáhly nadvlády nad koloniemi. Španělsko podepsalo v roce 1743 druhou rodinnou smlouvu s Francií a stálo s Pruskem po jejím bloku proti anglo-rakouské koalici. Pro Španělsko tato válka znamenala zahrnutí parmských zájmů do systému “atlantické politiky”, která měla ochránit budoucnost Ameriky proti nejlačnějšímu nepříteli - Anglii. Francie však opět jednou podepsala mír za zády svého partnera (Cáchy, 1748). Jak poznamenal Palacio Atard, zklamání madridské vlády z obou Rodinných smluv vyústilo v pokus o nový, neutrální postoj, který se stal programem Filipova nástupce Ferdinanda VI. S ohledem na jeho pacifismus a jako normu vnitřní obnovy jej na smrtelném loži ostatně doporučil i Patino. Podle jeho názoru vznikly rodinné smlouvy jako nutnost uprostřed kruté reality, kdy nezbývalo, než si přiznat, že španělské loďstvo nemůže samo v dlouhodobé válce odolat o mnoho silnější anglické flotile. Zmíněná mírová smlouva, podepsaná v roce 1748 v Cáchách již za panování Ferdinanda VI., potvrdila nároky druhorozeného syna Isabely de Farnesio, Filipa, na vévodství Parma, Piacenza a Emilia. Jaká tedy byla bilance politiky středozemního iredentismu prvního Bourbona na španělském trůnu? “Španělští Bourboni v Neapoli a na Sicílii. Španělští Bourboni v Parmě. Obojí Sicílii zdědil bratr španělského Karla IV., Ferdinand, po svém otci, když se on ujal své dlouhé a konstruktivní vlády ve Španělsku. Při tom všem nepřestal Karel III. myslet na možnost učinit z dynastické unie unii personální. V Parmě následoval po Filipovi další Ferdinand. Takový byl stav italských záležitostí v okamžiku, kdy propukla Francouzská revoluce.” (Jover) Zůstal Gibraltar a Menorka, kam se soustředil středozemní iredentismus španělských politiků osmnáctého století. Vytrvalé úsilí Španělů o znovudobytí Penónu ztroskotalo, zatímco Menorka byla získána zpět v roce 1782, za panování Karla III. FERDINANDOVSKÁ POLITIKA NEUTRALITY V době vlády Filipova druhého syna Ferdinanda VI. a Marie Luisy Savojské (1746-1759) zmizela ode dvora královna vdova Isabela a s ní pohasly i parmské zájmy. Přestože Španělsko cítilo anglickou hrozbu pro své zámořské impérium, nedočkalo se v rozhodující chvíli od Francie žádané pomoci. Již jsme se zmínili o Patinových posledních radách: izolace a krajní pacifismus po dobu vnitřní materiální obnovy, jako jediná opora vlády při obraně španělských zájmů. Ferdinand VI. popřál sluchu těmto doporučením. Ve vládě shromáždil politiky různého zaměření (frankofila Ensenadu, anglofila Carvajala atd.), avšak trval na zachovávání přísné neutrality, a to i když se za jeho panování koloniální konflikty mezi Francouzi a Angličany vyhrotily natolik, že ve východních Indiích a v Severní Americe propukly rozhodující válečné střety (v sedmileté válce se Anglie zmocnila Indie a Kanady). Navzdory všemu se Ferdinand VI. postavil proti spojenectví s Francií, která opakovaně odmítla uznat životní důležitost zámořských zájmů, o jejichž ochranu Španělsko žádalo. “Ferdinand VI. se ovšem přepočítal, když předpokládal, že to bude Anglie, kdo při řešení starých španělsko-britských sporů (rybolov u Newfoundlandu, kácení kampeškového dřeva v Hondurasu) doplatí na španělskou neutralitu. Angličané neustoupili a jejich agresivita se nezmenšila. Nájezdy britských korzárů na španělské námořní loďstvo byly i nadále neustálým zdrojem stížností.” (Palacio) První fáze Ferdinandovy neutrální politiky, v jejímž čele stál jako státní tajemník José de Carvajal y Lancáster (1746-1754), zatímco Ensenada se věnoval svému plodnému dílu vnitřní reformy, byla inspirována již známými Patinovými ideály. Ty lze shrnout do následujících tezí: “Těžiště - strategická a hospodářská péče o západní Indie, systém - mír, způsob - rovnována.” (Gómezová Molleda) Po podpisu mírové smlouvy v Cáchách (1748) přijalo Španělsko utrechtské podmínky a vzdalo se jakékoli budoucí intervence do Itálie, s výjimkou Neapole. Přímým důsledkem této politiky se stala smlouva o italské neutralitě podepsaná s říší a Sardinií v roce 1752. Pokud jde o Jižní Ameriku, uzavřel Carvajal s Portugalskem velmi diskutovanou smlouvu o delimitaci jejich držav, kterou budoucí král Karel III. odmítl uznat (Portugalsko vrátilo kolonii Sacramento - dnešní Uruguay - výměnou za oblast Ibicuy na hranicích mezi Paraguayí a Brazílií). V roce 1753 byl podepsán Konkordát se Svatým stolcem, kterým jsme se zabývali v souvislosti s otázkou královských pravomocí. Inspirátorem druhé fáze neutrální politiky Ferdinanda VI. byl nový státní tajemník irského původu Ricardo Wall (1754-1759). Lze ji charakterizovat jako čistě “statickou”, stojící zcela na okraji světodějných událostí, které probíhaly v koloniích. Nám známé kontinentální a koloniální rozpory, prusko-rakouský německý dualismus a námořní boj mezi Anglií a Francií, znovu vybuchly v roce 1756 (sedmiletá válka). Namísto aby se obrátil na Francii jako na “přirozeného spojence” v dané situaci, zachoval Ferdinand VI. i nyní přísnou neutralitu. Do značné míry tak přispěl k vychýlení rovnováhy sil v Severní Americe ve prospěch Anglie (dobytí francouzské Kanady) a současně zvýšil britskou hrozbu pro španělské impérium v západních Indiích. KAREL III. PROBLÉM INDIÍ A TŘETÍ RODINNÁ SMLOUVA Pasívní neutralita z posledních let vlády Ferdinanda VI. ustoupila v době panování jeho nástupce Karla III. (1759-1788) novému “přirozenému spojenectví” s Francií (třetí rodinná smlouva, kterou sjednal španělský vyslanec Grimaldi a francouzský premiér Choiseul v roce 1761). Nutnost postavit hráz britskému imperialismu v Americe ovládla zahraniční politiku nejreprezentativnějšího panovníka ze všech španělských Bourbonů, Karla III. Sedmiletá válka (1756-1763), které předcházela změna aliancí (Francie bojovala po boku Rakouska, Anglie - ruku v ruce s Pruskem), přinesla v koloniální sféře Francii obrovské ztráty v Kanadě a celkově zvýšení britského tlaku v Americe. Když Londýn odmítl princip “rovnováhy v Indiích” navržený Karlem III., sáhl španělský monarcha k podpisu třetí rodinné smlouvy a vstoupil do válečných událostí. Ty však bourbonským mocnostem nepřály a přivedly je k tíživým ústupkům ve prospěch Anglie, které vyplynuly z pařížské mírové smlouvy podepsané v roce 1763. Španělsko sice obdrželo náhradou francouzskou Louisianu, avšak muselo Anglii odstoupit Floridu, pevnost San Agustín a záliv Pensacola za vrácení Havany a Manily dobyté Brity. Anglickému spojenci, Portugalsku, musel Karel III. předat kolonii Sacramento. Kromě toho bylo Španělsko přinuceno ponechat otázku námořní kořisti na rozhodnutí soudů Britské admirality, povolit Angličanům kácení kampeškového dřeva v Hondurasu a vzdát se rybolovu ve vodách kolem Newfoundlandu. Přes tuto prohru nezrušil Karel III. francouzské spojenectví v přesvědčení, že vzhledem k tlaku Anglie neexistuje jiná možnost. Malou náhradou za ztráty způsobené pařížskou smlouvou bylo opětovné získání kolonie Sacramento po španělsko-portugalské válce v roce 1777, po které následovalo krátké sblížení mezi Madridem a Lisabonem. Vzpoura anglických osídlenců v Severní Americe, zahájená v roce 1776 (válka za nezávislost Spojených států), byla dlouho očekávanou vodou na mlýn bourbonských mocností. Ty se urychleně zapojily do bojů proti Anglii. Díky ztrátám Velké Británie v Americe (versailleský mír, 1783) se Španělsku vrátila obě floridská území, Menorka a kolonie Sacramento. Nepodařilo se získat zpět prostor Gibraltaru. Tyto nepopiratelné diplomatické úspěchy měly však i svou stinnou stránku. Velké ztráty, jež válka způsobila španělskému hospodářství a financím, a nežádoucí vzor pro Latinskou Ameriku. Po zmíněných úspěších bourbonského spojenectví přetrhla jeho další vývoj v roce 1789 Francouzská revoluce. Kvůli věrnosti dynastickému principu a solidaritě mezi Bourbony se Španělsko stalo protivníkem francouzské vlády. Na počátku panování Karla IV. se tedy Španělsko, které konečně nalezlo přirozené spojenectví v Rodinné smlouvě s Francií, ocitlo náhle znovu v izolaci. POLITIKA VE STŘEDOMOŘÍ Zatímco v popředí mezinárodní politiky Karla III. stála Amerika, ve Středomoří a v severní Africe se panovník a jeho rádcové systematicky zaměřili na politiku obchodní expanze. V tomto směru vládu přirozeně podporovala buržoazie ze středomořského pobřeží země. Diplomatické mise páterů Boltase a Giróna a slavného mořeplavce Jorge Juana v Marocké říši byly završeny smlouvou z roku 1767. Její ustanovení slibovala španělským lodím bezpečnost, poskytovala jim právo rybolovu a povolovala zřízení stálého konzulátu. Komplikace nastaly až později (1774), kdy se marocký sultán, podněcovaný protivníky Španělska (Anglií a alžírským bejem), rozhodl vyhnat Španěly z Melilly a Penónu de Vélez. Marocký pokus byl úspěšně odražen a obě země obnovily své dřívější dobré vztahy. Nová španělsko-marocká smlouva z roku 1780 poskytla Španělsku nové obchodní výhody, povolení zmapovat marocké pobřeží od Tetuánu až po mys Espartel a svolení, aby španělští misionáři mohli vystavět svůj dům v Tangeru. Složitější byly vztahy s Alžířany. Španělská vojenská expedice pod velením generála Alejandra O’Reillyho (1775) své cíle v Alžírsku nesplnila. Karel III. se tedy rozhodl vysondovat bejovo mínění o diplomatické dohodě. To bylo možné pouze prostřednictvím Turecka, neboť Alžírsko bylo součástí Vysoké porty. Pod tlakem svých protivníků v “otázce východu” (zejména Ruska), vyšel turecký sultán Ahmed IV. Karlovým návrhům okamžitě vstříc. V roce 1782 byla podepsána smlouva o míru, obchodu a přátelství mezi Španělskem a Tureckem. Avšak alžírský bej zůstal neústupný. V roce 1783 a 1784 jej mělo zlomit dvojí ostřelování Alžíru španělskou eskadrou pod velením admirála Barceló. Až pod hrozbou třetího bombardování v roce 1785 zmírnil bej svůj postoj. Agrese se změnila v přátelskou návštěvu flotily admirála Mazarreda, která vyvrcholila smlouvou o míru a obchodu, díky níž získaly španělské lodi ochranu před útoky alžírských pirátů. V důsledku zmíněné smlouvy s Tureckem uzavřela také tripolská vláda roku 1784 se Španělskem dohodu, kterou zprostředkovali bratři Solerové z Menorky. S Tunisem se však pod tlakem cizích obchodníků, kteří zasáhli do probíhajících jednání, podařilo dosáhnout pouze příměří. Ve své zprávě králi mohl Floridablanca shrnout výsledky středozemní a muslimské politiky slovy: “Moře je tedy pro Vaše Veličenstvo zbaveno od nepřátel a pirátů, počínaje královstvími Fez a Maroko, až k posledním državám tureckého vládce na konci středozemního prostoru. Španělskou vlajku lze často zřít po celé Levantě, kde nebyla nikdy vídána…” Jak napsal Soldevila: “Floridablanca pozapomněl, že lodi pod katalánskou vlajkou pluly Levantou již dávno a španělská vlajka, o níž hovoří a která se začala užívat právě v době panování Karla III., přejala její barvy a rozvržení. A stejně jako svobodný obchod s Amerikou (o němž jsme se již zmínili) využili především Katalánci, je i svobodná plavba po Středozemním moři ihned v centru jejich plánů na obchodní expanzi. Nejsilnějšího impulsu se jí dostalo od Barcelonské rady pro obchod.” V daném okamžiku bylo dobývání území na severu Afriky vyloučeno, avšak “pokyny pro vytvoření Státní rady”, které vypracoval Floridablanca, o možnosti rozpadu otomanské říše uvažovaly. V takovém případě, uváděl onen dokument, “musí Španělé pomýšlet na získání severoafrického pobřeží ležícího ve Středozemním moři naproti břehům Španělska dříve než tak učiní jiní”. KAREL IV. - ZÁNIK SYSTÉMU ROVNOVÁHY IDEOVÉ SPOJENECTVÍ S LEGITIMISTICKOU EVROPOU Krizí bourbonské aliance (rodinné smlouvy) v důsledku Francouzské revoluce 1789 jsme se již zabývali. Jelikož Karel IV. (1788-1808) neměl žádnou možnost uzavřít se do neutrální izolace, nezbývalo mu nic jiného, než zvolit mezi strategickými potřebami a ideovými důvody. Toto dilema charakterizovalo diplomatické váhání španělského království. V prvním okamžiku se Španělsko připojilo k legitimistické Evropě a bojovalo proti revoluci (1793-1795). Po podpisu Basilejského míru s francouzskou vládou vyvstalo toto dilema s novou silou. Uspokojení strategických potřeb znamenalo, že se Španělsko bude muset v boji proti Anglii spojit s francouzskými revolučními výbory. A přikloní-li se k ideovým důvodům, pomůže proti Francii svému tradičnímu námořnímu protivníkovi. Karel IV. a jeho ministři se rozhodli pro Direktorium a Napoleona a Španělsko bylo zavlečeno do válečných sporů s Anglií (1797-1801 a 1804-1808). Jejich výsledkem byla ztráta loďstva u Trafalgaru, napoleonská agrese následovaná válkou za nezávislost a poté osamostatnění španělské Ameriky podporované Anglií, která se při té příležitosti spojila s Bonapartem. Také diplomatická stránka panování Karla IV. potvrdila hlubokou propast, do níž definitivně klesalo Španělsko a jeho starý režim. K ideovému spojenectví s legitimistickou Evropou přivedlo Španělsko odsouzení a poprava Ludvíka XVI. a Marie Antoinety (1793). Žádná válka nebyla dosud ve Španělsku tak populární jako ta, kterou vedlo v letech 1793 až 1795 proti francouzskému Konventu. Válka se odrazila zejména v Katalánsku, na jehož obyvatelstvo působila vedle zbožnosti a monarchismu i protirevoluční propaganda francouzských emigrantů (Barceloně se také říkalo Koblenc jihu) a činnost agentů Konventu, kteří se pokoušeli “vyvézt” revoluci přes Katalánsko do Španělska. Katalánci považovali válku za cosi svého a nazývali ji “velkou”. Velitel armády Antonio Ricardos postoupil až do oblasti středních Pyrenejí a hodlal získat na svou stranu roussillonské. Nadešel vhodný okamžik pro revizi pyrenejské smlouvy, která Katalánsku způsobila územní ztráty. Avšak vláda Karla IV. si příliš dobře pamatovala protibourbonské postoje Katalánska během války o španělské dědictví, a proto kýžený cíl zmařila. V dalších oblastech bojů (Baskicku a Navaře) byl počáteční postup španělských vojsk francouzskou armádou brzy zastaven. Francie dokázala získat převahu nad legitimistickou Evropou na všech frontách. Prusko podepsalo separátní mír, Holandsko se stalo Batavskou republikou, satelitním státem Francie. Španělsko bojovalo až do uzavření basilejské smlouvy 22. července 1795. Podle ní postoupilo Francii španělskou část ostrova Santo Domingo a současně souhlasilo, že může Republika po dobu pěti let ze Španělska volně dovážet určitý počet andaluských hřebců a klisen a dále ovcí a beranů merino. Přesto byl mír veřejnosti prezentován jako úspěch španělské vlády a jeho tvůrce Godoy byl odměněn pompézním titulem “Mírový princ”. STRATEGICKÉ SPOJENECTVÍ S FRANCOUZSKÝMI REVOLUČNÍMI VLÁDAMI A JEHO KRIZE Po basilejském míru následovalo téměř okamžitě spojenectví s francouzským Direktoriem, které navázalo na rodinné smlouvy a bylo umožněno umírněnou reakční vládou, jež nastoupila po pádu Konventu. Hned první smlouva ze San Ildefonsa (1796) však zatáhla Španělsko do sporu, který vedla Francie s Anglií. Zatímco Godoy váhal nad již zmíněným neřešitelným diplomatickým problémem, Nelsonovo anglické loďstvo zvítězilo v San Vicente a ostrov Menorka byl potřetí okupován britskými vojsky. V roce 1800 byla v San Ildefonsu podepsána druhá smlouva, ratifikovaná o rok později Aranjuezskou dohodou. Tehdy dal Godoy španělské loďstvo do služeb napoleonských plánů a vyhlásil tzv. pomerančovou válku Portugalsku. Nové španělsko-francouzské spory vyvolané váhavostí španělské vlády na sebe nedaly čekat. Zřetelně se ukazovalo, že revoluční ideologie Francie sice slábne, avšak její imperialistické a rozpínavé ambice nebezpečně sílí. Mírová smlouva z Amiensu (pouhé příměří mezi Francií a Anglií, 1802), umožnila Španělsku získat zpět Menorku (kterou Angličané okupovali v roce 1798), avšak stvrdila ztrátu ostrova Trinidad. Nepřátelské akce mezi Francií a Anglií se brzy obnovily a Godoy, usilující o zachování neutrality, byl nakonec nucen podepsat v roce 1803 smlouvu o finanční podpoře Napoleona. Vzhledem k britským útokům vyhlásil Karel IV. v roce 1804 Anglii válku. To byl okamžik, kdy Napoleon snil o invazi na britské ostrovy. Marná touha, které padlo 21. října 1805 u Trafalgaru za oběť španělské loďstvo. U Trafalgaru se definitivně potopila i Napoleonova naděje porazit Anglii vojensky. Bylo třeba využít jiného prostředku - blokády, uzavírající přístavy na kontinentu britskému obchodu. Nezbytným předpokladem podobné operace však bylo podřízení Evropy francouzskému impériu. Na tomto místě omezíme náš zájem pouze na dopad blokády na španělsko-francouzské vztahy. Smlouvou z Fontainebleau v roce 1807 bylo Portugalsko, jakožto anglický spojenec a významná přístupová cesta britského obchodu do jihozápadní Evropy, rozděleno. Francouzské vojsko pod velením maršála Junota proniklo při své cestě za portugalskými cíli (které se brzy změnily v iberský plán) na španělské území. Napoleon skutečně zradil své závazky a rozhodl se obsadit také Španělsko. Vzhledem k nešťastným neshodám na španělském dvoře a k bojům mezi godoyisty a ferdinandovci (o nichž jsme pojednali na předcházejících stránkách) soudil, že půjde o jednoduchou záležitost. Oponu zakrývající celou frašku strhl svým květnovým povstáním proti Francouzům (1808) až španělský lid. LATINSKOAMERICKÁ EXPANZE V 18. STOLETÍ Obdobně jako metropole, zaznamenal i hispanoamerický svět po úpadku 17. století nyní značný rozmach. Zřetelně utilitární orientace vládců doby osvícenského absolutismu sledovala růst národního bohatství a rozvoj buržoazie. Čistě politické pojetí amerických držav ustoupilo myšlence, že jde především o bohatá území, která je nutno využívat racionálně. Zřetelně se zde odrazily principy “koloniální smlouvy” typické pro tuto epochu. Z tohoto pohledu představovalo 18. století pro Španělsko velkou koloniální éru. Formování silné kreolské buržoazie, která začala toužit po samostatnosti, bylo současně příčinou, proč se někteří lidé v mateřské zemi, např. hrabě Aranda, zabývali úvahami o vytvoření latinskoamerické federace, která by emancipaci předešla. Populace španělské Ameriky poloviny 18. století je odhadována řádově na patnáct milionů obyvatel. Nejhustěji byla osídlena bývalá místokrálovství Mexiko a Peru. Rozlehlý jižní trojúhelník Argentina-Uruguay-Paraguay byl naopak obydlen velmi řídce. Jednotlivá etnika se na populaci podílela takto: Indiáni 46 procent, mesticové 26 procent, běloši 20 procent a černoši 8 procent. Dokud bylo poddaným bývalé Aragonské koruny legálně povolováno přesídlení do Ameriky, převažovali ve španělském proudu emigrantů rodáci ze severu poloostrova. Nejzajímavějším rysem společenského vývoje bylo upevňování kreolského vědomí a současně tržní rozvoj periferních oblastí velkého amerického kontinentu. Humboldt tvrdí, že od roku 1789 se běžně objevoval výraz: “Nejsem Španěl, jsem Američan” (kreol). Kreolská buržoazie se na jedné straně cítila odstrkována Španěly, kteří v Americe vykonávali nejvyšší správní funkce, a na straně druhé sama pohrdala mestici. Hospodářství zaznamenalo silný rozmach. Přes některé významné pokusy, např. Josého de Gálveze v mexické Sonoře, nedocházelo k dělení latifundií zděděných z minulého století. Počet majorátů několikanásobně vzrostl. Koncem století převažoval při označování velkých zemědělských majetků výraz ranč nad označením hacienda. Lima byla dosud velkým aristokratickým městem španělské Ameriky. V zemědělství se rozrůstalo velkoplošné pěstování plodin, zejména cukru, bavlny a kávy. Rozšířil se chov dobytka, a v souvislosti s ním také dva zajímavé sociální typy: na severu honák krav vaquero a na jihu gaucho. Těžba nerostných surovin zaznamenala nový rozkvět, který silně ovlivnil hospodářství západního světa. Její zdokonalení bylo zčásti dosaženo novými metodami a technikami. V roce 1771 konstatuje Gálvez ve zprávě králi: “Neboť v těžbě jest původ a jediný zdroj peněžního bohatství, které dodává ducha a pohyb ostatním lidským zaměstnáním a světovému obchodu…” Průmysl se nerozvíjel tak bouřlivě, avšak za zmínku stojí úsilí asturijských, katalánských a baskických emigrantů v oblasti textilu, koželužství, cukrovarnictví a stavby lodí. Velkým výdobytkem 18. století však byl obchod. Od roku 1728 soustředila Královská společnost guipuzcoyská v Caracasu ve svých rukou obchod s kakaem. Později vznikla Filipínská a také Antilská společnost. Barcelonští obchodníci zároveň prosazovali úpravu “koloniální smlouvy”, která by zvýhodnila katalánský průmysl. Rostoucí pašeráctví se současně stalo dalším důvodem nepřátelství vůči Anglii. V polovině století zmizel systém flotil, který byl nahrazen svobodnou plavbou a tzv. registrovanými plavidly (pro vyplutí bylo nutné předchozí povolení). V roce 1764 byly zavedeny jednou měsíčně námořní poštovní plavby. Velkou reformou 18. století se stala svoboda obchodu uzákoněná Karlem III. v roce 1778. Téhož roku odeslalo Španělsko do Indií zboží v hodnotě 76 milionů reálů, z toho výrobků španělského původu za 28 milionů. V roce 1788 bylo expedováno španělské zboží za 158 milionů a cizí výrobky v hodnotě 142 milionů. Import v té době dosáhl 800 milionů reálů. To představovalo značný vzestup i přes současný růst cen. Navzdory pomalé dopravě (cesta z Buenos Aires do Salty znamenala tříměsíční putování, 12 000 tažných volů a 600 povozů) se rozšiřovaly také obchodní vztahy mezi jednotlivými americkými oblastmi. Koncem století bylo možné se povozem dostat ze Santa Fé v Novém Mexiku až do Buenos Aires. To vše, spolu s přáním zlikvidovat pašeráctví, dohlédnout na výrobu v souladu s “koloniální smlouvou” a zlepšit obranyschopnost Indií vůči britské hrozbě, byly faktory, jež nám pomohou pochopit bourbonské reformy. V roce 1717 bylo na ochranu Panamské šíje zřízeno, poté zrušeno a 1738 definitivně obnoveno místokrálovství Nová Granada (Kolumbie, Venezuela a část Ekvádoru). Roku 1768 rozšířil Karel III. i do Indií systém intendantů sloužících jako spojovací článek mezi ústřední a místní mocí. Intendanti (12 v Mexiku, 8 v Peru a 8 v Río de la Plata) byli podřízeni místokrálům a nadřízeni generálním kapitánům a guvernérům. Spravovali menší územní celky a byli vybaveni rozsáhlými pravomocemi v oblasti finanční, ekonomické, vojenské a obecně policejní. Indiány chránili před zneužíváním ze strany corregidorů. V roce 1776 vzniklo na územích patřících dříve Peru místokrálovství Buenos Aires. Ústí řeky La Plata, ideální místo k pronikání do nitra kontinentu, tak zůstalo uzavřeno cizímu nebezpečí. Trojúhelník Buenos Aires-Malvíny-Montevideo byl v zásadě vytvořen k ovládnutí jižního Atlantiku. Generální kapitanát v Chile (nezávislý na Limě) současně střežil přístup do Pacifiku Magalhaesovým průlivem. To vše sice posílilo obranyschopnost říše vůči anglickému protivníkovi, což bylo hlavním cílem Karla III., avšak na druhé straně zničilo peruánský blok, který byl jako jediný úpravami postižen (začlenění Guayaquilu do místokrálovství Nová Granada přerušilo obchodní trasu mezi tímto přístavem a Quitem na severu Peru). Díky misiím se říše rozrůstala. Jezuité založili osady ve Staré Kalifornii, které byly předány dominikánům. Františkáni postupovali do Nové Kalifornie a dařilo se jim přimět kmeny amerických Indiánů, aby se usadily a věnovaly zemědělství. Zaváděli pěstování evropských ovocných stromů a zeleniny. Misionářská činnost se projevila také v Arizoně. V letech 1720-1722 se Španělsko z obavy před francouzskými plány v Louisianě zmocnilo Texasu. V Jižní Americe se Španělé postavili Portugalcům postupujícím k Río de la Plata a v roce 1726 založili město Montevideo. Ve druhé polovině století, v době panování Karla III., pronikli františkáni dále po tichomořském pobřeží, kde založili osady San Blas, Monterrey a San Francisco. Zvláště pozoruhodná byla činnost malorského rodáka, pátera Junípera Serry. Silný impuls zaznamenala kultura. Byly založeny univerzity v Santiagu de Chile, Havaně a Quitu. Z iniciativy tajemníka pro Indie Gálveze vznikla v Mexiku báňská škola a botanická zahrada. Tisk byl v Nové Granadě povolen roku 1777 a v Buenos Aires 1779. V roce 1768 se v Mexiku začal vydávat Literární deník (Diario literario) a o dvacet let později Literární magazín (Gaceta literaria, 1788). Vydávání periodik dosáhlo všeobecného rozšíření. Lodi zajišťující spojení s Evropou (plavidla osvícenství, jak je nazval Basterra) zatím přinášely intelektuální novinky ze Starého světa. Koncem století vzrostl význam povstaleckých hnutí. Vzbouřil se Inka Túpac Amarú, poslední “syn Slunce”. Propukla povstání kreolů a Španělů v Santa Fé de Bogotá a v Chile, kde stáli v čele komplotu Francouzi. “Předchůdce” samostatnosti, Venezuelan Francisco Miranda, se v rámci své činnosti obrátil na tehdejší velmoci s žádostí o pomoc při získávání nezávislosti. Do této atmosféry se v roce 1778 narodil José de San Martín, syn plukovníka a španělského guvernéra, budoucí osvoboditel Chile a Peru. V roce 1783 pak spatřil světlo světa potomek bohaté kreolské rodiny Simón Bolívar. V posledních letech osmnáctého století myšlenka nezávislosti dozrála. V návaznosti na mocenskou krizi vyvolanou napoleonskou agresí a následnou válkou za nezávislost, propukla revoluce v roce 1808 i ve španělské Americe.   NOVOVĚK JOSÉ MARÍA JOVER ZAMORA VELKÁ VÁLEČNÁ KRIZE (1808-1843)   OBDOBÍ, jímž se budeme zabývat v následujících čtyřech kapitolách a které zahrnuje z větší části první polovinu 19. století, spadá do doby vlády Ferdinanda VII. (1808-1833), menším dílem pak jeho dcery Isabely II. (1833-1843). Během uvedených pětatřiceti let se poloostrov stal přímým účastníkem událostí celosvětového dějinného významu: 1. Francouzská nadvláda, nastolená v Evropě Napoleonem, anglická námořní a koloniální hegemonie, vleklý válečný stav (1795-1815) mezi Anglií, vládkyní moří, a Francií, vládkyní kontinentu, dlouhodobě narušily normální vztahy, jež monarchie udržovaly se svými koloniálními državami v průběhu 18. století. Za “námořní oponou”, která v důsledku anglo-francouzského sporu oddělila Ameriku od Evropy, otřásl iberoamerickými společnostmi, ovlivněnými nejnovějším vývojem v Severní Americe, národnostní kvas. Španělské a portugalské zaoceánské impérium postihl stejný osud jako impérium anglické, jež se rozpadlo na dvě části v roce 1776. Západní polokoule s konečnou platností přestala být koloniální oblastí a americký svět se oddělil od starých evropských metropolí. Toto odtržení bylo nejvýznamnějším celosvětovým historickým jevem sledovaného období. Naplno postihl Španělsko i Portugalsko, země, jež v průběhu uplynulých tří století dobývaly, osídlovaly, christianizovaly a bez váhání si přisvojovaly rozsáhlé oblasti západní polokoule. Uveďme si například definici španělského národa, jak ji ještě v roce 1812 zakotvila cádizská konstituce: “souhrn všech Španělů z obou polokoulí”. Procesem emancipace (osamostatnění), v nějž odtržení vyústilo, se z Brazílie stal velký národ nezávislý na Portugalsku a na území bývalého španělského impéria v Americe vzniklo v letech 1808-1842 šestnáct nezávislých republik. Událostí, kterou zmíněný proces započal, byl vpád napoleonských vojsk na poloostrov s cílem zajistit si kontrolu nad kontinentem a čelit jakémukoliv případnému vojenskému či obchodnímu pronikání Angličanů (kontinentální blokáda). Tato invaze vyvolala rozhořčenou ozbrojenou reakci španělského lidu (válku za nezávislost: 1808-1814) s dopadem na celou Evropu, neboť španělský příklad následovaly další evropské národy (vlastenecká válka v Rusku 1812, osvobozenecká válka v Německu 1813). Současně však probudil politickou krizi s mnoha důsledky: v nepřítomnosti panovníka (který akceptoval vzniklou situaci a formálně se vzdal trůnu, na nějž usedl Josef I.) začaly svrchovanost ve jménu Ferdinanda VII. přebírat junty, vznikající spontánně po celém území monarchie. Tyto junty se ve Španělsku staly nástrojem buržoazní revoluce, jejíž první fáze se uskutečnila během samotné války za nezávislost, a v latinskoamerických místokrálovstvích - zárodkem emancipace. 2. Druhý jev celosvětového dějinného významu: právě zmíněná buržoazní revoluce. Od roku 1789 se buržoazii, jejíž bohatství a osvícenost během 18. století rostly, podařilo dobýt ve Francii také politickou moc a prosadit svá vlastní kritéria při organizaci společnosti. Španělská buržoazie, jak domácí, tak kreolská, viděla svou velkou příležitost v politické krizi v důsledku války za nezávislost. Ve Španělsku se první fáze této revoluce uskutečnila prostřednictvím činnosti cádizských kortesů (1810-1814), druhá v rámci tzv. “liberálního tříletí” (1820-1823). Třetí - v letech 1832-1840 - vyústila v definitivní nastolení liberálního státu, jehož struktura odpovídala filosofickým a politickým koncepcím buržoazie. Ve španělské Americe umožnila buržoazní revoluce po etapách, jež se do jisté míry shodovaly s těmi, o nichž jsme se právě zmínili, dovršení emancipačního procesu, tj. vytvoření řady nezávislých republik. 3. Třetí jev celosvětového dějinného významu: romantismus. Koncem 18. století a na počátku 19. století se radikálně změnilo společenské myšlení, vidění světa a estetické vnímání Evropanů. Starý klasicistní ideál vycházející z nadřazenosti rozumu, jasnosti, řádu, toho, co je rozumné, a tedy platné pro všechny lidi a národy, byl nahrazen novým ideálem, který vycházel z převahy citovosti, spontánnosti, toho, co je v každém člověku a v každém národu zvláštní a specifické. Evropa 18. století podceňovala španělskou kulturu, která se nedržela přesně kánonů a norem klasicistní estetiky. Nyní však nový životní styl přijatý evropskými národy přinesl uplatnění španělské národní kultury, v níž byl v konkrétních kulturních formách (dramatu, románu, politických formách, filosofických doktrínách atd.) patrný silný výraz kolektivního ducha (Volksgeist, duch, kterým je prodchnut určitý národ). Také právě skončená válka španělského lidu za nezávislost nemálo přispěla k posílení onoho nového pocitu úcty, který začínaly některé evropské kruhy cítit vůči všemu španělskému. 4. Zatímco Španělsko a vše španělské získávalo v evropském vnímání na významu, došlo paradoxně k degradaci Španělska jakožto mezinárodní velmoci. K poklesu politického významu španělského království v rámci evropského společenství, který neměl v moderní době obdoby a který byl důsledkem americké emancipace a nesmírných materiálních ztrát během války za nezávislost. Přes vítězství španělského lidu nad napoleonskou invazí přestalo být Španělsko již na Vídeňském kongresu, jenž byl svolán s cílem reorganizovat kontinent po Napoleonově porážce, považováno za velmoc. V následujících čtyřech kapitolách se tedy budeme věnovat čtyřem zásadním jevům v historii poloostrova v letech 1808-1843: válce za nezávislost, buržoazní revoluci, romantismu a změně mezinárodního postavení Španělska. Kdybychom chtěli nalézt společného jmenovatele pro období tak bohaté na dějinné události, řekli bychom, že jím byla válka. Válkou a násilím byl vyhnán agresor, válkou a násilím se postupně upevňovala liberální revoluce, válkou a násilím se prosadila emancipace, ve válce vyjádřil španělský lid nástup nového způsobu myšlení - romantismu. A válka, provázená utrpením a zvěrstvy, se stala nejniternější podstatou španělského lidu, prožívajícího světové dějinné události. Dopad tohoto radikálního jevu na všechny sféry španělského života první poloviny osmnáctého století je nevyčíslitelný. Hluboce poznamenal hospodářství, kde přinesl masovou zkázu kapitálu; oblast politiky - jistým zvykem nahrazovat aktivní občanské postoje řešením z pozice síly; oblast individuální a společenské etiky - ztrátou hodnoty lidského života jak vlastního, tak cizího, která přinesla stejně tak obdivuhodné příklady hrdinství a obětavosti, jako nepopsatelná zvěrstva falešně se skrývající za službu vznešené věci. Je-li úcta k cizímu lidskému životu a bratrská vážnost vůči spoluobčanovi nejjistějším měřítkem kulturní úrovně určitého společenství, pak první polovina 19. století je pro španělskou společnosti dobou pokroku.   29 VÁLKA ZA NEZÁVISLOST   CELOSVĚTOVÝ KONTEXT Válka za nezávislost nebyla z hlediska svého významu izolovaným národním jevem, omezeným striktně na poloostrovní dějiště. Představovala určitou etapu dalších dvou mnohem širších procesů (evropského a iberoamerického), kterou přímo prožíval španělský lid. Pro její lepší pochopení v kontextu světových dějin je třeba vzít oba v úvahu. Z evropského hlediska byla španělská válka za nezávislost válkou osvobozeneckou. V evropské historiografii jsou tak označovány války vyvolané na evropském kontinentu napoleonskou nadvládou. Proti racionalizačnímu, uniformizujícímu, centralizujícímu úsilí, jež tato hegemonie představovala v Evropě počátku 19. století, vznikly silné národní reakce, které vedly k řadě dalších osvobozeneckých válek či válek za nezávislost: španělské (1808-1814), ruské (1812) a německé (1813). Jejich historický význam spočíval především v reakci specifických a zvláštních rysů každého národa a každé národní kultury na vše, co v napoleonském impériu vnucovalo starou, uniformní tvářnost. Etická hodnota takových zápasů spočívala ve spontánním projevu vůle národa a v odhodlání, že i za cenu velkých obětí trval na svém přirozeném právu odmítnout, třeba i silou, cizí nadvládu vnucenou násilím a směřující ke změně státního zřízení země bez souhlasu jejích obyvatel. Osvobozenecké války, nebo války za nezávislost byly válkami (celo)národními. V 18. století vedl stát za použití profesionálního vojska války “politické”. Civilní obyvatelstvo se jich přímo nezúčastňovalo, byť na ně dopadaly jejich důsledky ve formě daní, vydržování armád, náhrad škod atd. Naproti tomu v národních válkách se do vojenských akcí vedle profesionálního vojska spontánně zapojili i civilisté všech sociálních vrstev, kteří věřili, že válka je vedena i v jejich zájmu. První národní válku moderní doby zahájila revoluční Francie proti evropské koalici (1792). Tehdy byla také poprvé vyhlášena všeobecná mobilizace. Avšak až ve španělské válce za nezávislost se v plné šíři projevily možnosti a charakteristické rysy národní války. Jak z časového hlediska, tak délkou bojů a účinností svého příkladu jí patřilo první místo v protinapoleonských válkách. Současný německý historik Franz Schnabel viděl v povstání španělského lidu, které zahájilo válku za nezávislost, “nejvýznamnější událost v Evropě od Francouzské revoluce, … počátek nové epochy”. Z evropského hlediska byla tedy španělská válka za nezávislost prototypem národní války, jež se stala úvodní a rozhodující fází válečné trilogie. Z hlediska španělských národů jako celku, byla součástí dlouhé válečné krize, v níž se zmítaly hispánské společnosti na obou stranách Atlantiku v době přerodu v nezávislé liberálně buržoazní státy. Jeho nedílnou součástí byl revoluční proces probíhající souběžně s téměř permanentní válečnou krizí (španělská válka za nezávislost 1808-1814, hispanoamerické války za samostatnost 1808-1824, první karlistická válka 1833-1840). Válka a revoluce byly tedy v životě hispánských národů v průběhu prvních desetiletí 19. století úzce spjaty. Revoluční proces tohoto období přivedl iberské Španěly přes jejich válku za nezávislost k zahájení liberální revoluce (1810-1814), jež byla završena o dvacet let později (1832-1840), a americké Španěly prostřednictvím jejich válek za samostatnost k vytvoření jednotlivých států, z nichž se skládá současný iberoamerický svět. Tento jev se uzavřel ve čtyřicátých letech 19. století, kdy byl upevněn liberální režim ve Španělsku, zkonsolidovaly se nové americké státy a byly položeny základy k jejich uznání madridskými vládami. Vrátíme se nyní na Iberský poloostrov a budeme se zabývat oním válečným a současně revolučním procesem, který představovala válka za nezávislost. POVSTÁNÍ A VÁLKA IBERSKÝ POLOOSTROV V NAPOLEONSKÉM SYSTÉMU Začátkem roku 1808 stály Francie a Anglie, odděleny jen několika kilometry Lamanšského průlivu, v čele dvou různých světů: kontinentu a moří. Ve snaze čelit francouzské kontinentální hegemonii uzavřela Anglie spojenectví s osvobozeneckými hnutími a podporovala je. Napoleon, který uvažoval, aniž by se toho odvážil, o překročení kanálu a vyřešení situace úderem na Londýn, se v boji proti námořní hegemonii Anglie uchýlil ke složitějšímu prostředku: hospodářské válce. Jejím cílem bylo uzavřít pro anglické zboží přístavy a trhy na kontinentě, a tím vyvolat u vládců moří hospodářskou krizi. Tato politika byla označována jako kontinentální blokáda. K jejímu uskutečnění potřeboval Napoleon zajistit podél celého evropského pobřeží přísnou kontrolu. V této rozsáhlé pobřežní operaci zaujímal Iberský poloostrov velmi významnou a specifickou funkci. Na jedné straně Portugalsko, které vzhledem ke svému letitému spojenectví s Anglií bylo v zásadě ochotno působit jako britské předmostí. Na druhé straně Španělsko (stejně jako Portugalsko námořní velmoc), jež stálo v popředí zájmu jednak vzhledem k obchodním a strategickým možnostem svých dosud nedotčených amerických držav, a dále díky svému loďstvu (za vlády Karla III. dosáhlo značného evropského významu) a přístavům. Zejména Barceloně, jednomu z nejdůležitějších přístavů Středomoří, a Cádizu, jenž v té době nahradil Sevillu v roli námořního a obchodního centra se zámořskými místokrálovstvími. Cádiz, Lisabon a Barcelona se staly třemi prvořadými objekty v hospodářské válce mezi vládci kontinentu a oceánu. Španělská vláda (Godoy) a francouzská vláda (Napoleon) se smlouvou z Fontainebleau (27. října 1807) dohodly na rozdělení Portugalska. Ve vleku dvojaké politiky vůči revoluční a napoleonské Francii se Godoy nakonec rozhodl spolupracovat s Napoleonem s vyhlídkou na rozdělení sousední země na tři části směrem od jihu k severu, z nichž jižní se měla stát malým královstvím pro samotného “Mírového prince”. V důsledku toho vstoupila napoleonská armáda na poloostrov, aby ve spolupráci se španělskými vojsky okupovala Portugalsko. “Portugalský plán” se však v Napoleonově mysli z nejrůznějších důvodů rychle změnil v “poloostrovní plán”. Již před podpisem smlouvy, 18. října, pronikla francouzská vojska v Baskicku na španělské území. Tato armáda pod velením Junota měla spolupracovat při okupaci Portugalska. Za ní následovaly další armádní sbory (Dupont, Moncey), jež se v prvních měsících roku 1808 dočasně rozložily ve Valladolidu (Dupont) a v Burgosu (Moncey). Tyto přesuny byly ještě vysvětlitelné předpokládanou portugalskou expedicí. Avšak překročení katalánské hranice a okupace Barcelony a všech klíčových obranných bodů pyrenejské linie z jižní strany pod záminkou pochodu na jih na obranu proti případné anglické invazi do Andalusie přes Gibraltar se již nedalo ospravedlnit ničím. Na poloostrov vstoupil (v březnu) Joachim Murat, jehož císař jmenoval svým místodržitelem ve Španělsku. Francouzská okupace proběhla rychle a systematicky s cílem dosáhnout v konečném efektu klíčových bodů: přístavů Barcelony, Cádizu a Lisabonu. ARANJUEZ, MADRID, BAYONNE Tento pokus o okupaci Iberského poloostrova podle strategického plánu byl narušen povstáním španělského lidu, z něhož se brzy vyvinula národní válka. První reakce vyšla od samotného Godoye, roztrpčeného faktem francouzské invaze a Napoleonovým přípisem, který požadoval - obchodní otevření španělské Ameriky francouzským lodím, podpis smlouvy o útočném a obranném spojenectví na způsob starých rodinných smluv a posunutí francouzské hranice od Pyrenejí k Ebru výměnou za střední část Portugalska (která by připadla Španělsku). Uprostřed všeobecného zmatku navrhl Godoy odchod královské rodiny do dosud nedotčené Andalusie a organizaci odporu od jihu. Druhá reakce, která předchozí zmařila, vzešla od madridského lidu. V aranjuezské vzpouře, jež se stala úhelným kamenem španělské revoluce, svrhl lid Godoye i neschopného panovníka Karla IV., postavil se proti stěhování dvora a rozhodl o vítězství Ferdinandových stoupenců. Za velkého nadšení lidu vstoupil třiadvacetiletý Ferdinand VII., syn Karla IV., na trůn. Zatímco byl lidu nadále oficiálně předkládán mylný závěr, že “francouzská armáda je armádou spojeneckou a spřátelenou”, oba vysocí protagonisté aranjuezské vzpoury (na jedné straně Ferdinand, na straně druhé Karel IV. s královnou Marií Luisou a Godoyem) bez ohledu na národní zájmy instinktivně hledali francouzskou oporu. Napoleon se stal nejen arbitrem vojenské situace, ale rovněž dynastického sporu na španělském dvoře. Události z Aranjuezu ho přivedly k rozhodnému kroku - nahradit španělské Bourbony jedním ze svých bratrů, s cílem připojit Španělsko k soustavě profrancouzských států, jež císařství obklopovaly. Vrcholná scéna se odehrála v Bayonnu, kam byl Ferdinand lstí vlákán a kde předvedla španělská královská rodina ubohý obraz omezenosti a nedostatku odvahy. Třetí reakci, jež symbolicky zahájila válku za nezávislost a prolomila řetězec zbabělostí mužným gestem, je nutno připsat Madriďanům, kteří se postavili okupačním silám (2. května 1808). Povstání bylo vyvoláno rostoucí nespokojeností s přítomností cizího vojska, revoluční zkušeností získanou o dva měsíce dříve při vítězné aranjuezské vzpouře, znepokojením lidu nad zprávami, jež přicházely z Bayonnu, a probíhajícími přípravami na odchod zbytku královské rodiny z Madridu. Povstání, které předem připravili důstojníci dělostřelectva (kapitáni Pedro Velarde a Luis Daoiz) a které spolu s prostým lidem vedli, bylo na jedné straně úvodním aktem prakticky všeobecného protifrancouzského odboje a na straně druhé uspíšením bayonnských událostí. V atmosféře rozhořčení a ustrašené malomyslnosti španělského dvora přiměl Napoleon Karla IV. a Ferdinanda VII. v Bayonnu k formálnímu odstoupení jejich nároku na španělskou korunu, které vzápětí potvrdil zbytek královské rodiny. Ferdinand zůstal ve Valencay, zatímco Napoleon přisoudil španělskou korunu svému bratru Josefovi. Shromáždění významných Španělů v Bayonnu upravilo a schválilo ústavní návrh předložený Napoleonem, který se stal v novověku první psanou španělskou ústavou (7. července 1808). Kolem nového krále Josefa I. a nové ústavy se shromáždila skupina příznivců v čele s nejvyššími orgány španělského státu (vládní radou, kterou zanechal Ferdinand v Madridu při svém odjezdu do Bayonnu, Radou Kastilie atd.). Šlo o tzv. profrancouzské Španěly (afrancesados), kteří přijali bayonnské akty (odstoupení z trůnu a ústavu) a, většinou v dobré víře, převzali úkol pacifikovat zemi a pod záštitou Josefa I. uvést v život mocenský mechanismus zakotvený bayonnskou konstitucí. Novému králi blahopřál mezi jinými i bývalý monarcha Ferdinand, který ani v budoucnu nevynechal příležitost vyjádřit v duchu bayonnských dohod císaři svou loajalitu. CELONÁRODNÍ POVSTÁNÍ A PÁD FRANCOUZSKÉHO PLÁNU Mezitím povstal Iberský poloostrov proti agresorovi kraj po kraji jako jeden muž. Junty, jež se spontánně ustavovaly v každé provincii nebo okrese, vycházely z dvojího přesvědčení, ospravedlňujícího jejich existenci. Za prvé, abdikace legitimního panovníka Ferdinanda VII. nebyla dobrovolná, a proto nebyla platná. Za druhé, vzhledem k tomu, že nositel svrchovanosti, tedy panovník, byl zajat a tradiční vládní orgány (počínaje Radou Kastilie a některými generálními kapitanáty konče) jednaly pomýleně nebo byly příznivě nakloněny Josefovi I., náležela iniciativa společnosti, která organizovala junty “na obranu svrchovaných práv Ferdinanda VII.” (absolutistická teze), nebo k obnově suverenity, jejíž místo zůstalo po zajetí monarchy uprázdněno (liberální teze). Asturie, Galicie, Sevilla, Katalánsko, Valencie, Murcie, Kastilie, León atd. ustavily své junty, které musely záhy řešit tři životně důležité problémy: zorganizovat odpor, propojit četné oblasti v jednotný celek vytvořením Ústřední junty a požádat o podporu světovou velmoc stojící proti Napoleonovi - Anglii. Celonárodní povstání v členitém a složitém terénu Iberského poloostrova zprvu ztížilo a nakonec zlikvidovalo francouzský strategický plán, zaměřený na získání kontroly nad hlavními dopravními spojnicemi a nad velkými přístavy. Hrdinství obyvatel dvou strategických měst ležících na důležitých přístupových cestách (Zaragozy a Gerony) znemožnilo ovládnutí východního pobřeží Španělska. Obležení, tj. obrana města jeho obyvateli až do konce, spolu s odbojem, tzv. guerillou, se staly ve válce za nezávislost typickými formami odporu. Na náhorní plošině, Mesetě, se vzhledem k příznivějšímu terénu francouzská vojska zpočátku pohybovala celkem snadno. Avšak jakmile se pokusila o invazi do Andalusie poblíž Despenaperros - v místě přirozeného přechodu mezi Mesetou a údolím Guadalquiviru, kudy bylo nutno projít cestou do Sevilly a Cádizu, uštědřily španělské oddíly generála Castanose napoleonskému vojsku vedenému Dupontem první velkou porážku v otevřeném poli u Bailénu (19. 7. 1808). Původní cíl poloostrovní operace, Portugalsko, byl zmařen tím, čeho se napoleonské velení obávalo nejvíce - vyloděním Angličanů v zálivu Mondego. Ti přinutili Francouze po kapitulaci v Cintře Portugalsko vyklidit. Okupace Iberského poloostrova, naplánovaná a uskutečňovaná s precizností typickou pro napoleonské operace, ztroskotala. Král Josef musel opustit Madrid a Francouzi se stáhli za linii Ebra. Povstání okupaci zmařilo a obě strany nyní čekala krušná válka. Bolestná především pro španělský lid, neboť rozhodující střetnutí mezi dvěma velmocemi - Anglií a Francií - nalezlo své jeviště. Z nekrvavé blokády se stala otevřená válka na Iberském poloostrově. Angličané a Francouzi proti sobě postavili svá vojska uprostřed bezbřehého národního chaosu. Nový charakter střetu byl zdůrazněn přítomností Grande Armée v čele s Napoleonem (listopad-prosinec 1808). Po proražení španělské obranné linie na Ebru se Napoleonovi podařilo znovu uvést na trůn v Madridu svého bratra. Pak osobně řídil pronásledování několika anglických oddílů (vedených sirem Johnem Moorem) do Galicie, kde je přinutil k nalodění. Proti východnímu pobřeží vyslal nové síly, které znamenaly druhé, nadlidské obléhání Zaragozy. Španělská armáda v centrální oblasti byla rozprášena v Unclés. Ústřední junta řídící odboj se uchýlila na jih, do Sevilly. Situace však nebyla dořešena, a když se Napoleon vrátil do Francie, aby se tam věnoval přípravám “páté koalice”, zanechal svému bratrovi a jeho maršálům rozehranou válku, jejíž konec byl v nedohlednu. VÁLKA - VÁLEČNÁ POLE A ETAPY Shrnout stručně válku na poloostrově není snadným úkolem. Odehrály se zde nesčetné přesuny sil, bitvy, osudové zvraty, jejichž prostý výčet nestačí k pochopení válečného střetu. Je však třeba znát jeho všeobecné rysy. Geografický obraz války, s nespočetnými proměnami, vykazuje některé charakteristické rysy. Vojenská převaha francouzských sil byla kompaktnější na severu, zvláště mezi Ebrem a Pyrenejemi. Západ poloostrova, Galicie a Portugalsko, tvořilo nástupní prostor anglických expedičních sborů (vysílaných od roku 1809 lordem Wellingtonem), které s netrpělivostí čekaly na okamžik svého velkého strategického poslání: tažení kastilskou rovinou směrem na sever; nejprve k linii Ebra a poté k pyrenejským hranicím. Andalusie byla výsostným odbojovým územím. Do Sevilly se uchýlila Ústřední junta po vyhnání z Madridu. V jediné baště na jihu odolávající Francouzům, Cádizu, se sešly slavné kortesy (od února 1810). V centrální oblasti se Josef I. snažil o udržení národní vlády v mezích bayonnské konstituce. Neustále se však potýkal s finanční tísní, povstalci z guerilly ztěžujícími jakékoli spojení a francouzskými maršály, kteří se na okupovaných územích chovali jako opravdoví místokrálové a odmítali přijímat jiné rozkazy než Napoleonovy. Nad vším pak vládl všudypřítomný zmatek vytvářený odbojem - guerillou. Válkou, kterou vedla každá junta, každý velitel oddílu na oblastní, místní i individuální úrovni. Z časového hlediska vykazuje válka několik fází, z nichž první - neúspěch okupace v důsledku povstání - již byla vymezena. Druhé období se neslo ve znamení francouzské převahy, kdy napoleonské síly vytlačily Španěly až ke Cádizu, zatímco Angličané se museli omezit na obsazení Portugalska. Portugalsko se tedy stalo rozhodující frontou (období je možné vymezit zimou 1809-10 až létem 1812; porážkou Španělů v Ocane 19. listopadu 1809 a vítězstvím anglicko-španělsko-portugalských sil u Arapiles 22. července 1812). Třetí fáze: současně s “ruským tažením” císaře, s ruskou vlasteneckou válkou, se zkázou Grande Armée, přešly španělsko-anglické síly do ofenzívy, postoupily do Staré Kastilie a přinutily Francouze ke všeobecnému ústupu ve Valencii. Velká závěrečná ofenzíva v květnu 1813 vytlačila Francouze za Pyreneje (bitva u Vitorie 21. června, bitva u San Marcial 31. srpna). Španělská vojska dokonce pronikla na francouzské území. VÁLKA A SPOLEČNOST Sociologické studie tohoto období se zabývají problémem, jak válku prožíval a jak se na ní přímo podílel španělský lid. Je přirozené, že se nejdříve zmíníme o profesionální armádě. V roce 1808 činily stavy vojsk 87 200 pěšáků, 16 600 kavaleristů, 7000 dělostřelců, 1200 ženistů, organizovaných v oddílech označovaných jako Královská garda (mezi elitní jednotky patřily tělesná garda, halapartníci, královští karabiníci atd.), polní regimenty apod. Obvykle byly řady aktivního vojska doplňovány vstupem dobrovolníků, verbováním (rekrutování či najímání lidí do vojenské služby), odvody (každý pátý z mladíků, kteří se měli stát vojáky). Dále existovaly tzv. zálohy, jednalo se především o provinční milice, v počtu asi 32 500 mužů rozdělených do 43 regimentů, které vyzbrojoval stát a šatila domovská obec a které sloužily pod vlastními veliteli a měly povinnost dostavit se každé čtvrtletí na tři dny (nařízení z roku 1734). Pérez Galdós popsal složky španělské armády v Andalusii takto: “Jednotky pravidelné španělské armády, sem tam se Švýcary a Valony, polní jednotky, jež byly výkvětem španělských vojsk, provinční regimenty, které o válce nic nevěděly, avšak byly ochotny se naučit válčit, ctihodní občané, povětšinou velmi zdatní v loveckém umění a zpravidla obdivuhodní střelci, a konečně pašeráci, lumpové, lenoši, kteří se v žáru onoho patriotického nadšení, jež ovládalo zemi, stali bojovníky.” Tento barvitý obraz lze aplikovat s nepatrnými úpravami na celkový lidský potenciál shromážděný v národní armádě během války za nezávislost. Rolnictvo, v té době nejpočetnější složka španělské společnosti, jednak poskytlo profesionální armádě muže v rámci odvodových kvót a zároveň se ve válce za nezávislost prosadilo specificky venkovskou formou odporu - lidovým odbojem tzv. guerillou. Guerilla byla podobně jako zemědělství či chov dobytka především způsobem života, který pod různými názvy (protifrancouzské národní oddíly, absolutistické oddíly během liberálního tříletí 1820-1823, karlistické oddíly během sedmileté občanské války 1833-1840) vedla značná část španělského lidu po většinu 19. století. V tomto pojetí vyžaduje fenomén guerilly obecné vysvětlení dříve, než budeme hovořit o jeho specifické funkci ve válce za nezávislost. Vznik guerilly zjevně korespondoval se silným populačním nárůstem, který od druhé poloviny 18. století zaznamenaly všechny evropské národy včetně Španělska. Při celkové chudobě země a zachovávání anachronických forem vlastnictví zajišťovala výrazně rostoucí populace guerille přísun lidí, kteří postrádali prostředí normálního usedlého života a kteří byli současně potřební pro život plný rizika v divokém terénu bez státní správy. K těmto všeobecným okolnostem dodejme specifické podmínky války za nezávislost: spontánní reakci na cizí vojenskou okupaci, kterou španělský lid vždy velmi těžce snášel, ohrožení nejniternějších hodnot, jež ovládaly život každého jedince - náboženství, země a krále, samu neuspořádanost kolektivního života mezi dvěma vzájemně si cizími právními systémy, a v řadě případů vzájemné rabování podle vrtkavé štěstěny v bojích. To vše sloužilo jako stimul, aby se množství mužů vydalo na cestu guerilly. Existence oddílů a čet byla sice v prosinci 1808 Ústřední juntou upravena, avšak každý oddíl měl své vlastní velitele, většinou bez vojenské praxe, a rovněž svou taktiku, založenou na rozptýlení, mimořádné pohyblivosti, individuální iniciativě a perfektní znalosti terénu. Prototypem španělských guerrillerů se právem stal Juan Martín Díaz “Tvrdošíjný”. Jestliže byla ve venkovském prostředí obvyklou formou odporu guerilla, typickými formami městského odporu byly vzpoura a obrana obleženého města. Vzpoura, riskantní forma vyhlášení boje ve městě obsazeném nepřítelem, měla svůj prototyp v již zmíněném povstání madridského lidu 2. května 1808 a své hrdiny v anonymní mase zobrazené Goyou v Popravách na Moncloa. V lidech z ulice, kde se mísili prostí dělníci, zedníci a další. Obrana města obleženého nepřítelem s vynaložením nemalého úsilí a přinášející strádání, jež společně sdílelo všechno civilní obyvatelstvo, měla své legendární prototypy v osobách Palafoxe nebo Agustiny de Aragón (Zaragoza) a Alvareze de Castro (Gerona). Pro všechny národní války, a tedy také pro španělskou válku za nezávislost, byla charakteristická tendence rozšířit řady profesionálních armád bývalého režimu o tzv. “lid ve zbrani”, to jest o všechny občany schopné vojenské služby. Z této snahy vyplynulo rozhodnutí Ústřední junty ustavit čestné milice (pověřené udržováním pořádku v osadách), značně omezit důvody pro osvobození od vojenské služby, přeměnit bývalé provinční milice v polní jednotky podléhající plně vojenské disciplíně (1. května 1810) a především vytvořit národní milice jako novou vojenskou sílu, jež měla působit v nutných případech, vymezených ústavou z roku 1812. Vedle guerrilly byly nejvýznamnější sociální formou vzniklou v této válce junty. Představovaly první etapu formování nové politické moci a za zmínku stojí jejich regionální charakter. V přírodně a historicky stabilizovaném kraji se zpravidla vytvořila junta vedená významnými osobnostmi z řad buržoazie místní metropole. Význam tohoto faktu oceníme při porovnání s Francouzskou revolucí, v jejímž celém průběhu byly pařížské události vzorem pro zbytek Francie. Avšak v okamžiku vážné krize ústřední moci ve Španělsku postupovalo upevňování nové moci opačným směrem: od kraje a provincie k dočasné ústřední moci. Takovou byla Nejvyšší ústřední vládní junta království ustavená na návrh valencijské junty a prostřednictvím delegací jednotlivých regionálních junt 25. září 1808 v Aranjuezu za předsednictví Murciana Floridablancy. Koncem roku, když Napoleon obnovil postavení Francouzů na poloostrově, se Ústřední junta přestěhovala do Sevilly. Diskuse mezi regionálními juntami o šíři pravomocí, jež mají být přeneseny na Ústřední (Centrální) juntu, diskuse mezi ní, jakožto novým orgánem, a starou, diskreditovanou Radou Kastilie o formě regentství v době nepřítomnosti Ferdinanda VII. a názory na způsob svolání kortesů, tvořily další stránky vážného ústavního problému. Problému, který stál před společností, a především její osvícenou menšinou, jež byla nucena v dezorganizované, obsazené a válkou pustošené zemi vytvořit na základě junt politickou moc schopnou sjednotit všechny síly a řídit obranu. Naprosto nezbytný úkol vytvořit dočasnou politickou moc pak poskytl příležitost a prostor pro skutečnou revoluci. BILANCE A NÁSLEDKY VÁLKY Za současného stavu španělské a evropské historiografie zabývající se tématem války za nezávislost je nezbytné načrtnout její bilanci a zhodnotit reálné dopady této události na pozdější průběh španělských dějin. Podle profesora Corony (1965) byla “válka za nezávislost, velkou národní katastrofou” a každý nový údaj o hospodářské, sociální a kulturní historii Španělska první poloviny 19. století toto mínění potvrzuje. Zatímco Angličané a Francouzi - jejichž vlastní průmyslové zóny zůstaly v bezpečí a nedotčené - vedli na poloostrově svůj boj, v zemi probíhal otřesný hospodářský rozklad. Obě válčící strany zjevně využily válku k likvidaci slibných počátků textilního průmyslu, který koncem 18. století řadil Španělsko mezi průkopníky rodící se průmyslové revoluce (Fontana, Jutglar). Válka za nezávislost znamenala po všech stránkách citelný propad v kontinuitě mezi osvíceným evropským Španělskem, činorodým a hledícím vpřed, a ubohým Španělskem první poloviny 19. století, ponořeným do hlubokého hospodářského, politického a duchovního úpadku. Z mezinárodního hlediska dokumentuje diplomatická korespondence z poválečného období, zvláště po roce 1823, nakolik celkové škody a ztráty, k nimž došlo v průběhu války za nezávislost (byť vyhrané), vedly k částečné ztrátě suverenity a ke vměšování ze strany cizích zemí. V tomto případě byly škody a ztráty kombinovány ještě s dalšími dvěma velmi nepříznivými faktory: ztrátou amerických místokrálovství a prokazatelnou neschopností skupin řídících zemi v době dlouhé poválečné rekonvalescence. Jestliže byla válka za nezávislost “velkou národní katastrofou”, srovnatelnou co do ničivých důsledků pouze s “vpádem barbarských národů ze severu, které rozmetaly Říši římskou v 5. století” (Corona), je na místě otázka, zda jí bylo možno zabránit. Z hlediska historické zákonitosti hledaly velmoci při řešení svých hegemonických sporů území druhořadých států, které v podstatě neměly s konfliktem nic společného, avšak potenciálně do něj mohly být zapojeny vzhledem ke své geografické poloze a vnitropolitické situaci. Tato zákonitost prokázala svou platnost i ve Španělsku, neboť francouzská a britská vojska stanula na Iberském poloostrově, zatímco jejich zázemí zůstalo v bezpečí. V této souvislosti vystupuje do popředí nerozvážnost a někdy až bezmocnost madridských kabinetů, které nebyly schopny vytvořit v rozhodujících letech 1789 až 1808 rozumnou zahraniční politiku odpovídající dobovým potřebám a schopnou odvrátit přímý anglo-francouzský střet na poloostrově. Z tohoto hlediska byla přímým precedentem války nešťastná smlouva z Fontainebleau a následný vstup francouzských vojsk na poloostrov. Za přítomnosti cizí okupační armády, byť byla oficiálně sebevíce prezentována jako spřátelená, však lidové reflexy fungovaly bezchybně. Povstání proti agresorovi bylo prostým výrazem přirozeného práva, které s odvahou a odhodláním uplatnil španělský lid. Je třeba se ještě zmínit o dalším z řady historiografických problémů souvisejících s povstáním. Otázka zní: Bylo skutečně zcela spontánní? Do jaké míry bylo vyvoláno uměle? Jaká byla v jednotlivých případech skutečná ideologická a sociální podmíněnost jeho vůdců? Nedávné práce pátera Martíneze Albiacha o úloze řádových kněží otevírají nové perspektivy pohledu na klasické téma. Provést zjednodušující zhodnocení války za nezávislost v kontextu španělské národní historie je tedy evidentně nemožné. Na jedné straně zůstává kladná stránka obrovské národní epopeje, morální hodnota aktivního odporu proti armádě agresora. Na straně druhé stojí relativní promarnění historického pokroku, který vyšel z tvrdé zkoušky v první polovině 19. století vážně pošramocen. Válka za nezávislost (daleko ničivější než válka o španělské dědictví) nejen pozastavila, nýbrž zcela zlikvidovala výsledky padesátileté rekonstrukce a prudkého vzestupu. REVOLUCE Stejně jako byla válka za nezávislost součástí širšího procesu národně osvobozeneckých válek, nelze ani průběh španělské politické revoluce chápat izolovaně. Jak naznačil obecný úvod do tohoto období, jednalo se o součást všeobecného procesu probíhajícího v Evropě a Americe, který je označován jako “buržoazní revoluce”. Vyvíjejí-li se sociální struktury určité země rychleji než struktury politické, dochází k nesouladu, který je nutno odstranit “politickou reformou” modernizující stát a umožňující adekvátní zapojení nových společenských sil, a “sociální politikou” kontrolující zmíněný vývoj tak, aby bylo vždy chráněno společné blaho a skupinové zájmy se podřídily zájmům většiny občanů. Při překonávání tohoto rozporu musí politik a státník řešit dvojí problém. Problém technický: aby stát fungoval efektivně a jeho ústava byla na určitou dobu stabilní a otevřená případným budoucím reformám. Problém etický: aby sociální politika reformovaného státu neodpovídala výhradně zájmu skupiny či třídy, která je u moci, nýbrž obecnému zájmu a blahu všech občanů. Taková jsou výchozí kritéria k pochopení a zhodnocení španělské buržoazní revoluce, jejíž první fáze (1810-1814) proběhla současně s válkou za nezávislost. Hluboké sociální proměny, k nimž došlo v západní Evropě od poloviny 18. století (populační růst, krize stavovské společnosti, rozkvět buržoazie, která v průběhu století rostla nejen z hlediska shromážděného bohatství, ale také po kulturní stránce), si vynutily změny ve státní správě. V posledních desetiletích 18. století byla potřeba “reformy” zcela zjevná. Úkolu se nejprve ujaly režimy charakterizované osvícenským absolutismem, pro něž je typické, že svěřily reformy panovníkovi, suverénnímu, osvícenému filosofovi, který sám sebe považoval za prvního služebníka státu. Reforma byla od počátku do konce uskutečněna s plným uplatněním jeho svrchovanosti. Této fázi odpovídaly ve Španělsku účinné reformy iniciované králem Karlem III. Jeho syn a následník Karel IV. (1789-1808) i přes všechnu snahu pokračovat, s přestávkami a ústupky, v reformním duchu, předal jakožto neschopný monarcha za svého panování výkon moci oblíbenci Manuelu Godoyovi. Za časů Karla IV. ztratila instituce krále hodnotu vzoru, kterou měla v dobách jeho předchůdce, i prestiž vyplývající z postavy “krále-reformátora”. V důsledku toho byla potřeba státní a správní reformy v okamžiku vypuknutí války za nezávislost zostřena zkušenostmi z posledních dvaceti let. Španělé se přesvědčili, že svěřit reformu panovníkovi vybavenému absolutní mocí se osvědčilo za panování čestného a schopného Karla III., avšak v rukou neschopného monarchy vedlo k tzv. “ministerskému despotismu”, jemuž je nutné se v budoucnu vyhnout. V této situaci došlo k invazi, bayonnským abdikacím, lidovému povstání a vzniku junt. Za těchto nečekaných, ale pro život národa rozhodujících událostí vykrystalizovaly názory Španělů do čtyř politických postojů, jejichž motivace je třeba analyzovat: profrancouzských přívrženců, jovellanistů, liberálních přívrženců ústavy z r. 1812 a absolutistů. MOTIVY PROFRANCOUZSKÝCH PŘÍVRŽENCŮ Po bayonnských abdikacích a následných dynastických změnách bylo možné zaujmout dvojí postoj: abdikace přijmout nebo nepřijmout. Profrancouzské kruhy je přijaly jako dobré a zdánlivě jim k tomu nechyběly důvody. Za prvé, v roce 1808 měl Napoleon obrovskou prestiž jako “velitel století” nejen z pohledu buržoazie, která v něm spatřovala konsolidátora své revoluce, nýbrž i duchovensta a šlechty, pro něž byl obnovitelem pořádku, usmiřovatelem svědomí. Navíc při nástupu Bonapartů, kteří podle všeho rozhodli o bayonnských abdikacích, nastala podobná situace jako při nástupu Bourbonů začátkem 18. století. Nebyla snad dynastie Bourbonů v 18. století stejně francouzská jako Bonapartové ve století následujícím? Za druhé, abdikace učinily nástup Bonapartů formálně platným a změnu dynastie uznal nejen Ferdinand VII. a Karel IV., nýbrž celá španělská královská rodina a samotná Rada Kastilie. Za třetí, pro osvícenou buržoazii vychovanou za osvícenského absolutismu nebyla změna dynastie ničím podstatným. Dynastie sloužila státu a důležité bylo udržet celistvost a správný chod státu samotného. Proč by Josef I. nemohl být osvíceným absolutistickým panovníkem, který by pokračoval v díle Karla III.? A kdyby to snad bylo málo, bayonnská ústava (1808), první psaná ústava španělského státu, poskytovala záruky proti ministerskému despotismu, které bychom marně hledali ve staré bourbonské španělské monarchii. To byly důvody profrancouzských kruhů, které tvořili vzdělaní lidé - šlechta, vysoké duchovenstvo, vysocí úředníci, vlivná buržoazie. I když uznáme prokazatelně dobrou víru a zjevnou nezištnost většiny profrancouzsky orientovaných Španělů (Artola), je zřejmé, že jejich postoj zcela pozbyl etické základy od okamžiku, kdy naprostá většina španělského lidu vyjádřila za cenu nadlidských obětí svůj odpor k francouzské invazi a k jejím politickým institucím. Jovellanos mohl právem o profrancouzských přívržencích hovořit jako o “odpadlících své vlasti”. Přesvědčených profrancouzských přívrženců bylo asi dvanáct tisíc; tolik jich zvolilo exil po odchodu Josefa I. Počet Španělů, kteří z geografických důvodů (protože zůstali dočasně nebo trvale v zóně spadající pod vládu Josefa I.) přísahali věrnost králi-uchvatiteli, přesáhl dva miliony. Je příznačné, že sami obyvatelé Madridu, kteří 2. května 1808 hrdinně zahájili válku za nezávislost, považovali v určité době za vhodné a vlastenecké vyhovět požadavku profrancouzské vlády Josefa I. a nechat se zapsat do jejích matričních knih (v porovnání s osobním a přímým vměšováním Napoleona do španělských záležitostí se tento zápis jevil jako menší zlo). MOTIVY JOVELLANISTŮ n2_b5z Rovněž bylo možné abdikace neuznat. Tento postoj neomylně a spontánně zaujala naprostá většina španělského lidu svým povstáním. Střední vrstvy tvořené intelektuálními kruhy národa (městský klérus, právníci, pedagogové, spisovatelé) a lidové vrstvy, jež uskutečnily téměř celé povstání (tj. naprostá většina národa s nízkou kulturní úrovní), ovšem vyvodily jak z neuznané abdikace, tak z povstání samotného diametrálně odlišné závěry. Skupina intelektuálů, kteří se s relativní lehkostí orientovali v myšlenkovém světě, jejž do Evropy vnesla Francouzská revoluce a krize starého státního režimu, si pospíšila s teoretickými úvahami o neočekávanosti a nevídanosti povstání. Jasně viděla kontinuitu mezi panováním Ferdinanda VII. a novou politickou mocí vzešlou z povstání, zosobněnou juntami. Odmítnutím bayonnských abdikací, ať již byly učiněny dobrovolně či nikoli, lid znovu převzal iniciativu (pro některé “svrchovanost”, pro jiné “prvenství”), která do té doby náležela panovníkovi. Moc junt byla tedy, jakožto výsledek povstání, mocí novou. Nová moc se od počátku potřebovala opřít o konstituční pořádek, tj. o určitou “normu” předcházející a přesahující prostou vůli panovníka. Jednalo se o lidi, kteří zažili panování Karla IV. a přízeň, jíž se těšil Godoy, a přáli si především zamezit jakémukoliv návratu k despotismu. Také příklad profrancouzských přívrženců, kteří měli takřka od prvopočátku svou psanou (bayonnskou) konstituci, sehrál v tomto směru rozhodující roli. Názory osvícených kruhů tváří v tvář francouzské invazi se ovšem rozešly ve chvíli, kdy se měly konkrétně rozhodnout, o jakou normu ústavu opřít. Pro jedny taková konstituce existovala - jednalo se o staré zákony a zvyklosti španělských království, které svého času držely v mezích všemocnost panovníků. Tyto zákony a zvyklosti ovšem ležely zasuty pod vrstvou prachu, jež se na nich usadila za tři století habsburského a bourbonského absolutismu, během nichž si panovník, král z milosti boží, přivlastnil výhradní zákonodárnou moc. Pro tyto muže (Jovellanose, Péreze Villamila, Capmanyho) představoval národ historickou formaci. Jednotlivé generace podle nich neměly právo vytvářet nezměnitelný program svého státu vždy znovu od samého počátku, neboť by to vedlo namísto kontinuity k politické nestabilitě, institucionální nejistotě a zmatku. Došlo-li k porušení historické ústavy despotismem nebo invazí, pak iniciativu (“prvenství” nikoli “suverenitu”) přebíral lid. A v tom spatřovali jovellanisté důvod k povstání. Suverenita přitom nepříslušela ani králi ani lidu samostatně, nýbrž orgánům, do nichž byla zakotvena historická kontinuita: králi a kortesům společně, přičemž kortesy byly chápány jako soubor tří stavů tvořících živý komplex národa (šlechty, duchovenstva, třetího stavu). Jovellanisté byli zřetelně ovlivněni Velkou Británií, která i bez psané konstituce dokázala spojit nové časy s institucionální kontinuitou, jež zaručovala politickou stabilitu. Zároveň je třeba připomenout reformu pruského státu uskutečněnou geniálním reformátorem Steinem, vycházející z velmi podobných zásad, jakými řídili svou činnosti jovellanisté. MOTIVY PŘÍVRŽENCů ÚSTAVY Z ROKU 1812 Zatímco byli jovellanisté přesvědčeni o existenci historické konstituce, kterou stačilo oprášit a osvěžit, jiný názorový proud, více ovlivněný vzorem Francouzské revoluce, sice nepopíral existenci takové historické ústavy, avšak považoval za vhodnější, přímější a užitečnější, aby vše, co bylo v oné historické konstituci dobré a použitelné, bylo převzato do nové moderní psané ústavy užívající terminologie a modelů zapyrenejské oblasti. Liberální přívrženci ústavy 1812 (neboť o nich je řeč) věřili, že našli zásadní soulad mezi duchem staré (předabsolutistické) španělské politické tradice a principy revoluce z roku 1789: v obou viděli snahu upevnit svrchovanost národa, který se prostřednictvím zastupitelských shromáždění fakticky zapojil do přípravy zákonů závazných pro všechny, aby čelil despotismu suverénního krále. Proč tedy nevyužít všeobecně platný model, který byl vypracován Francouzskou revolucí a zakotven v Revoluční ústavě z roku 1791? Jistě, Francouzi, národ “nestálý a lehkovážný”, se vzdali despotovi Napoleonovi a rychle vystřídali řadu ústav (tři v letech 1789 až 1808), avšak to nikterak neubírá na hodnotě Rozumu a věčných principů dobré vlády, jak je uplatňovali mužové roku 1789. Vážnější a důstojnější španělský lid by v nové ústavě spojil morální sílu své staré historické konstituce, světlo Rozumu a onu nepochybnou závaznost, kterou nese jediný psaný kodex, a vše, na co může být přísaháno v jediné knize. Tak uvažovali liberální přívrženci ústavy 1812 (Munoz Torrero, Argüelles, Martínez Marina…). Rozpory mezi jovellanisty a liberálními přívrženci ústavy 1812 se soustřeďovaly do jednoho velmi konkrétního a aktuálního úkolu: způsobu svolání královských kortesů. Jovellanisté, věrni své koncepci “historické konstituce”, prosazovali svolání “podle stavů”. Necítili potřebu zlikvidovat šlechtu. Pod vlivem anglického modelu se domnívali, že našli řešení dualismu šlechta-třetí stav (duchovenstvo bylo podle svého původu řazeno ke šlechtě, ke středním nebo k lidovým vrstvám) ve vytvoření dvoukomorového shromáždění (horní a dolní komora). Naproti tomu liberálové, zaujatí proti šlechtickému stavu, v němž spatřovali oporu despotismu, usilovali v duchu výrazně třídní, protišlechtické tvářnosti Francouzské revoluce o jednokomorové shromáždění, jehož členy by byli zástupci národa bez rozdílu a bez ohledu na svůj bývalý stav. V hloubi duše si liberálové, španělští přívrženci buržoazní revoluce, přáli, aby tak jako ve Francii roku 1789 došlo ke ztotožnění “třetího stavu”, tedy španělských středních vrstev, s národem vůbec. Zasedání kortesů, které bylo vzhledem ke kritické situaci v zemi považováno za nutnost, připravila Ústřední junta v souladu s direktivami, jež nezapřely jovellanistického ducha, tj. “podle stavů”. Juntou zmocněná regentská rada však díky obratnému postupu svolala v rozhodujícím roce 1810 shromáždění po svém: “Národ” byl svolán bez jakéhokoli rozlišení, aby v jednokomorovém shromáždění “vzkřísil a zlepšil základní ústavu království”. Svoláním kortesů podle francouzského revolučního vzoru (bez ohledu na stav), namísto starého španělského způsobu, prohrála jovellanistická reforma formálně. Ve své podstatě ztroskotala, když kortesy shledaly, že nejlepším způsobem, jak “vzkřísit a zlepšit” historickou ústavu, je vypracovat ji zcela nově. REVOLUCE LIBERÁLŮ A KONSTITUCE Z ROKU 1812 Revoluční dílo cádizských kortesů představovalo dvě různé, vzájemně se doplňující dimenze. Na jedné straně přistoupily cádizské kortesy prostřednictvím řady zákonů a dekretů k činu typickému pro všechny buržoazní revoluce: k likvidaci ekonomických a právních základů, na nichž spočívala stará stavovská společnost. Zákon ze 6. srpna 1811 zrušil pozůstatky panského řádu na venkově s tím, že veškerá výsostná panství byla předána národu a byla zlikvidována všechna privilegia výsadního, omezujícího či prohibitivního rázu. O dva roky později zrušil další zákon majorátní panství s ročním výnosem menším než tři tisíce dukátů, čímž do budoucnosti upravil ekonomické meze majetkových vinkulací. Dekret ze 17. června 1812 nesměle zahájil proces transformace církevního majetku ustanovením o konfiskaci majetku náboženských komunit, jež byly zrušeny nebo reformovány vládou vetřelce Josefa I. Dekret ze 4. ledna 1813 rozhodl o rozparcelování obecních a královských pozemků a lad, s výjimkou obecních pastvin, a jejich následném převedení do plně vymezeného individuálního vlastnictví. S ohledem na válečnou situaci bylo rozhodnuto, že pouze polovina těchto pozemků bude odprodána, zatímco druhá polovina bude rozdělena mezi bojovníky a bezzemky za roční nájem. Konečně, dekret z 8. června 1813 ustanovil svobodu práce, a tím zlikvidoval další z pilířů stavovské společnosti: starou cechovní regulaci výroby zboží. Tato legislativní opatření vytvořila rámec první buržoazní revoluce ve Španělsku více než samotná ústava z roku 1812. A zatímco uvedené skutečnosti podrývaly ekonomické a sociální základy starého režimu (i když to byl zatím velmi skromný začátek), konstituce z roku 1812 usilovala o vybudování španělského státu podle nového projektu. Tento základní dokument se stal skutečnou magnou chartou španělského liberalismu. Zde se omezíme na čtyři charakteristické rysy. V první řadě prolínal cádizskou konstituci etický a náboženský duch, který ji zásadně odlišil od francouzského vzoru, jímž se inspirovala po technické stránce. Ve svém záhlaví se konstituce odvolávala na “jméno Boha všemohoucího, otce, syna a ducha svatého, původce a nejvyššího zákonodárce společnosti”, přičemž článek 12 překročil rámec prosté deklarace konfesijnosti či připojení státu k určité víře explicitním vyznáním víry. Eticko-religiózní prvky, cizí psaným ústavám vzešlým z Francouzské revoluce, byly nejpregnantněji vyjádřeny a také nejčastěji citovány ve známém článku 6, který mezi hlavní povinnosti Španělů zahrnul “lásku k vlasti…, a rovněž (povinnost) býti spravedlivým a dobročinným”. Za druhé zde bylo výslovné potvrzení, že nositelem svrchovanosti je především Národ, “a proto výhradně jemu náleží právo tvořit (prostřednictvím kortesů) své základní zákony”(čl. 3). Za třetí, ústava záměrně či mimoděk opominula vše, co bylo ve španělském lidu roku 1812 historicky konkrétního, živého a reálného. Struktura španělského státu a společnosti se utvářela na základě francouzského racionalismu. Konstituce z roku 1812 byla dalším, nemalým, krokem v procesu přechodu k unitárnímu administrativnímu modelu, který tak energicky prosazovali první španělští Bourboni. Zvláště to bylo patrné ve způsobu organizace národního zastoupení (jeden poslanec vzešlý nepřímou volbou na 70 000 obyvatel) nebo v uspořádání obecní správy. Za čtvrté, značný ohlas za hranicemi, zvláště v Portugalsku, Itálii a iberoamerických zemích. Španělské konstituci z roku 1812 se podařilo vytvořit formu liberalismu, jež byla světu středozemních a jižních národů daleko bližší než francouzský model z roku 1791, kterým se sama inspirovala. V podstatě byla konstituce z roku 1812 technicky perfektní pro společenství občanů, hospodářsky a kulturně připravených pro výkon svých občanských práv, avšak nebyla vhodná pro reálné podmínky španělského lidu na počátku 19. století. Svědčí o dramatickém rozchodu střední intelektuální vrstvy, která neznala svůj lid, a lidu, pro nějž bylo občanství prázdným pojmem a který nechoval k intelektuálním vrstvám úctu ani důvěru. PŘÍČINY POPULARITY ABSOLUTISMU Zatímco střední intelektuální vrstvy přikládaly povstání právně-konstituční rozměr, lidové vrstvy, které povstání uskutečnily, zůstaly zcela stranou této doktríny. Při své spontánní reakci na invazi a uplatnění prvotního práva každé lidské pospolitosti byl španělský lid hnán idejemi spíše “prožitými” každým jednotlivcem než “promyšlenými”. Pro většinu národa (v roce 1803 bylo 94 procent analfabetů) nemělo slovo “konstituce” dosud žádný význam. Španělský lid považoval za přirozené, aby král vládl a ostatní jej poslouchali. Lidové vrstvy důvěřovaly “Králi” - nesmírně účinnému mýtu po celé 19. století - daleko více než intelektuální menšině. Ta naopak necítila potřebu plně integrovat tuto beztvarou občanskou masu (populaci analfabetů) do politického společenství, jež hodlala vybudovat. Král jako mýtus, jako zosobnění dobra a svobody. Spontánní obrana vlastní země, rodné hroudy pošlapané cizími lidmi hovořícími jiným jazykem. Obrana náboženství, tradičních forem zbožnosti proti agresorovi, v němž atavistickým instinktem cítili Španělé vždy zosobnění bezbožnosti a zla… Španělský lid vedený venkovským a provinčním duchovenstvem, které bylo jeho součástí, nevyvodil ze svého povstání jiný logický závěr, než že bayonnské abdikace byly vynuceny silou a lstí, a proto jsou neplatné. Nevinný a dobrý král Ferdinand upadl do stejné léčky jako každá osada, každá okupovaná španělská víska. Povstání mělo tedy jasný smysl: vyhnat Francouze a na trůn vrátit Ferdinanda, aby se znovu ujal vlády. K bayonnské abdikaci a k povstání tedy existovaly celkem čtyři klíčové postoje, které vedly k názorové diferenciaci. Postoj profrancouzských přívrženců, postoj reformistů či jovellanistů, postoj liberálů kolem ústavy 1812 a konečně postoj absolutistů. Poté, co byli první v důsledku povstání označeni za “odpadlíky vlasti”, se reformisté a liberálové pokusili využít krize politické moci způsobené válkou k tak potřebné státní reformě. Reformisté byli poraženi a liberálové uskutečnili v souladu se svou ideologií pokus o revoluci. Vzhledem k malé soudržnosti buržoazie a vzájemné neznalosti mezi intelektuálními a lidovými vrstvami však revoluce postrádala pevné základy. Rozpor mezi oběma skupinami se plně projevil při návratu Ferdinanda VII. a znovunastolení absolutismu za upřímného souhlasu většiny národa. Ferdinand VII., smutná karikatura mýtu, který si lid vytvořil během povstání a války, největší z profrancouzských přívrženců nejen smetl dílo liberálů, ale promeškal i velkou příležitost k uskutečnění reformátorského programu jovellanistů, který všechny vzdělané vrstvy včetně přívrženců tzv. Manifestu Peršanů považovaly za nezbytný. Postavil se na roveň svému lidu nikoli svým hrdinstvím, nýbrž svým politickým ignorantstvím a bez ohledu na existující ústavní problém nastolil v roce 1814 čistý absolutismus.   30 ABSOLUTISTÉ A LIBERÁLOVÉ   LIBERALISMUS A ABSOLUTISMUS - ZÁKLADNÍ POJMY Z politického hlediska bylo období 1815-1848 v evropské historii charakterizováno konfliktem mezi dvěma tendencemi. Na jedné straně absolutistickou, jež více méně rezolutně usilovala o navrácení sociálních a politických poměrů do situace před rokem 1789, tedy před počátek rozsáhlé válečné a revoluční krize, která trvala dvacet pět let a kterou měla restaurace v roce 1814 ukončit. Na druhé straně existovala liberální a konstituční tendence, rozhodnutá udržet základní výdobytky buržoazní revoluce navzdory snahám o restauraci starého režimu. Její stoupenci, konstitucionalisté, požadovali proti zamýšlené suverenitě či absolutní moci panovníka (kterou nazývali despotismem) psanou konstituci, jež by výslovně zakotvila určité zásady a omezení. Mezi hlavními principy zaujímala významné místo svrchovanost národa, která namísto suveréna činila z panovníka pověřence národa a v národu spatřovala skutečnou absolutní moc. Co se týká omezení, měla konkrétně stanovit, co králi přísluší a co nikoli, natrvalo upravit funkce a pravomoci základních státních institucí a zabezpečit práva občanů před jakýmkoli zneužitím ze strany moci. Liberalismus jako politická doktrína spočíval v upevnění práv člověka a občana proti jakémukoliv neoprávněnému zasahování politické moci do individuální sféry. Lze v něm rozlišit dva zcela různorodé prvky. Na jedné straně došlo v porovnání s všemocným státem z doby osvícenského absolutismu k oživení vpodstatě křesťanské zásady, že každý člověk má již z titulu svého lidství právo na určitou svobodu, a ta musí být garantována i proti eventuální zvůli státní moci. Na druhé straně byl tento princip ovlivněn konkrétním sociálním a ideologickým původem mužů, kteří jej od konce 18. století prosazovali: oni byli příslušníky buržoazie a v prvé řadě se starali o zabezpečení práv buržoazního člověka - svatého a nedotknutelného charakteru soukromého vlastnictví, vazby občanství a politických práv na vlastnictví určitého majetku. Liberálové si přáli, aby uvedené principy a záruky byly výslovně zakotveny v konstituci, na kterou by panovník musel přísahat, a tak by došlo k omezení jeho moci. Proti panovníkům, kteří byli zpravidla málo nakloněni k přijetí zásad konstitucionalismu, nemohla liberální buržoazie dosud využít lidových vrstev, které často nadále stranily absolutismu. Navíc, španělská buržoazie byla obzvláště slabá. Disponovala však dvojí silou, kterou mohla na panovníka působit. Na jedné straně to byly zednářské společnosti mající v té době především politický ráz, na straně druhé armáda. Její výsadní postavení jí umožňovalo zaujmout postoj k jakémukoli politickému problému a přimět krále, aby jej bez odporu akceptoval. Hlavní síla jinak slabé španělské buržoazie tedy spočívala v možnosti působit na krále skrytě, pomocí konspirace v zednářské lóži, a v možnosti přinutit jej prostřednictvím povstání, které po takové konspiraci následovalo, aby se rozhodl přísahat na ústavu. Dualismus absolutismu a liberalismu formující evropský politický život ve zmíněném období se na poloostrově odvíjel v obdobném rytmu. V roce 1814 proběhla restaurace absolutní moci Ferdinanda VII. Po ní liberálové po dobu šesti let konspirovali a organizovali povstání směřující k obnovení konstituce z roku 1812. Tato povstání byla až do roku 1820 neúspěšná. Poté se podařilo zintenzívnit liberální úsilí, po němž následovalo široké hnutí s epicentrem ve Španělsku a odezvou v Portugalsku, Itálii a latinskoamerických zemích. Panovník skutečně přísahal na konstituci 1812. Bylo zahájeno liberální tříletí (1820-1823), během něhož zase konspirovali absolutisté. Sociální základnu absolutismu ovšem netvořila buržoazie. Zatímco se liberálové mohli opírat o buržoazní složky armády a duchovenstva (důstojnictvo, část městského duchovenstva), absolutisté se v prvních letech restaurace opírali o městské lidové vrstvy a během celého období pak především o rolnictvo na severu. Činnost absolutistů se proto podobně jako v době války za nezávislost soustředila do venkovských ozbrojených oddílů. Po další restauraci absolutistického režimu za pomoci francouzské vojenské intervence (“sto tisíc synů svatého Ludvíka”) nastala v roce 1823 druhá etapa absolutismu (1823-1834), kterou liberální historiografie s oblibou nazývala “děsivým desetiletím”. V roce 1830 se ovšem Evropou přehnalo další liberálně orientované revoluční hnutí, ještě širší než v roce 1820, s centrem ve Francii, kde svrhlo absolutistický režim Karla X. a nahradilo jej buržoazní, liberální a konzervativní monarchií Ludvíka Filipa. Tento liberální impuls neměl ve Španělsku přímý dopad (jako v Belgii, Polsku, Itálii atd.), přesto však evidentně ovlivnil poslední roky vlády Ferdinanda VII. prostřednictvím nové královny, panovníkovy čtvrté manželky, Neapolitánky Marie Kristiny Bourbonské. V letech 1830-1834 se tedy liberální buržoazie posunula blíže k dobytí moci, které uspíšila smrt Ferdinanda VII. a následná dynastická krize. Rok 1834 znamenal definitivní nástup liberální buržoazie do vlády v obou poloostrovních státech, ve Španělsku i v Portugalsku. V letech 1833 až 1840 vyvolali absolutisté, známí také pod označením “karlisté”, ozbrojený odpor proti liberálům, kteří byli pro svou podporu královně Isabele II. a její matce, regentce Marii Kristině, nazýváni “isabelisty” nebo “kristinovci”. Došlo k sedmileté občanské válce, tzv. “první karlistické válce”. Během ní završili madridští liberálové buržoazní revoluci, která byla zahájena v Cádizu (1810-1814) a pokračovala v liberálním tříletí. Ve stejné době dosáhla vítězství i buržoazie v bývalé španělské Americe, která usilovala o osamostatnění (emancipaci). V letech 1820 až 1842 se upevnily a definitivně zkonsolidovaly do své současné podoby všechny suverénní státy Latinské Ameriky s výjimkou Kuby a Portorika (které zůstaly součástí Španělska) a Panamy, jež se oddělila od Kolumbie až v roce 1903. Slabá a málo početná španělská liberální buržoazie potřebovala armádu nejen během svého boje o politickou moc s absolutismem Ferdinanda VII. (povstání), ale také k jejímu udržení v boji s karlismem (občanská válka). Důsledkem byl nástup vojáků k moci. Počínaje rokem 1840 se stali vojáci - veteráni karlistické války a válek za samostatnost - na pětatřicet let osobnostmi řídícími španělský politický život: Espartero, Narváez, O’Donnell, Prim, Serrano, Martínez Campos. Sledujeme-li linii dějinného horizontu, jeví se nám politický vývoj obrazně jako přerušovaná čára. V roce 1814 nástup absolutismu, dále obrat ke konstitucionalismu (1820), návrat absolutismu (1823) a konečně definitivní konsolidace konstitucionalismu, za jejíž počátek můžeme považovat tzv. události v La Granja (1832). Konstitucionalismus ještě očekávala dlouhá občanská válka s absolutistickou reakcí. Co dodávalo tomuto období celistvosti a jednotnosti bylo právě střetnutí obou tendencí a rozpor mezi oběma principy. Odehrával se v evropské historii stejně jako v historii poloostrova. Naším záměrem je zachytit politický vývoj Španělska let 1814 až 1843 nezávisle na uvedených peripetiích.   RESTAURACE STARÉHO REŽIMU (1814-1834) NÁVRAT FERDINANDA VII. Smlouva mezi Napoleonem a Ferdinandem VII. podepsaná ve Valenćay (11. prosince 1813) ukončila neúspěšné napoleonské dobrodružství ve Španělsku. Napoleon obnovil stav, který existoval před bayonnskými abdikacemi, a navrátil korunu legitimnímu panovníkovi. Nový politický řád nastolený cádizskými kortesy očekávala rozhodující zkouška. Během války za nezávislost vyvstala velmi zřetelně potřeba reformovat španělský stát. Úkolu se více méně úspěšně zhostili liberálové z okruhu ústavy 1812. Ta ovšem zakotvovala princip “svrchovanosti národa”, a tudíž podřízení panovníka konstituci samotné. Pro vládu národního odporu a pro Regentskou radu, která ji zosobňovala, bylo pokračování zahájené státní reformy podmíněno otázkou, zda Ferdinand VII. tyto zásady přijme. Stručně řečeno šlo o to, aby “přísahal” na ústavu. Její formulace však situaci mimořádně ztížila. V okamžiku, kdy se Evropa restaurovala, tedy usilovala o návrat do doby před Francouzskou revolucí, se nahrazení jovellanistické reformy revoluční reformou liberálů jevilo jako velmi nešťastné. Regentská rada a kortesy byly právem zneklidněny a znepokojeny a usilovně si přály celou záležitost uzavřít. Ferdinand vnesl do situace dva aspekty: vrozený nedostatek odvahy a věrnosti a pochopitelnou neznalost španělských poměrů. Neznalost, jíž si byl vědom a hodlal ji řešit svým oportunismem. Netrvalo dlouho a Ferdinand VII. respektoval normy zakotvené kortesy a Regentskou radou jen jako okrajovou záležitost. Proti svrchovanosti národa, kterou měly kortesy představovat, upevnil suverenitu vlastní. Hned první královský dekret (4. května 1814) prohlásil konstituci z roku 1812 za neplatnou a restauroval tak poměry existující ve španělském státě v době zahájení války za nezávislost. Podle liberální historiografie se jednalo o “státní převrat”. Je však nutno zdůraznit, že i pokud jím byl, umožnila jej nesmírná popularita panovníka mezi lidovými vrstvami, kterou lze snadno pochopit. Představa, že porážka Francouzů a návrat krále znamenají konec mezihry, návrat k normálnímu stavu a k obvyklému pořádku, byla mimořádně lákavá. Kortesy odstranily privilegia a usilovaly o podkopání stavovského pořádku. Není divu, že poškozená strana viděla v roce 1814 svou příležitost. Kortesy a Regentská rada byly vládou, na niž bylo třeba svrhnout zodpovědnost za tvrdé časy, oběti, nevyplacené platy a nesnesitelné daně. A konečně, dostavil se i velký mýtus hnutí odporu: král, vytoužený, i když fakticky neznámý panovník osobně. Slovy jednoho ze současníků: “Když přijel Ferdinand do Španělska, ta tam byla konstituce, i pouhé známky toho, že kdy existovala. Všechna města, všechny osady, malé i velké se o překot pustily do pálení Ústavního kodexu a pochovávání jeho popela.” Podpora lidu volajícího v nadšeném delíriu po králi, podpora vysokého duchovenstva, které se k němu přimknulo, aby se vyhnulo opatřením kortesů, podpora armády, která Elíovými ústy projevila ochotu zabezpečit monarchovi trůn “s plnými právy, jež mu od přírody náleží”, to bylo více, než Ferdinand potřeboval, aby mohl svou opozici proti kortesům založit na všeobecném souhlasu. V květnu 1814 tedy lid a staré stavy zlikvidovaly dílo intelektuálních vrstev země. Restauraci absolutismu Ferdinanda VII. ovlivnilo veřejné mínění, zformované zčásti kolektivním nadšením lidu po ukončené válce, zčásti zájmy těch sil, jež utrpěly újmu. Země se Ferdinandovi nabízela jako tvárný materiál, vhodný pro hlubokou a trvalou reformu státu. Všechny politické síly včetně těch, které přispěly k odstranění konstituce z roku 1812, si byly vědomy, že zde i nadále přetrvává nutnost reformovat monarchii konsolidací nebo obnovením její konstituce. I známý Manifest Peršanů, vyjádření předložené králi 65 royalistickými poslanci, kteří jej vyzývali, aby odmítl dílo cádizských kortesů, prosazoval svolání kortesů a potřebu reformy. V samotném dekretu ze 4. května 1814 se Ferdinand předem přísežně vzdal jakýchkoliv rozmarů despotismu a slíbil restaurovat tradiční konstituci oživením starých španělských kortesů. Slib však nedodržel a Španělsku vládl během následujících pětadvaceti let (s výjimkou konstitučního tříletí 1820-1823) jako absolutistický panovník. Prohnaný, intelektuálně velmi omezený, v jednání prostý, ale podezíravý, příležitostně krutý. Zajímal se především o zachování královské suverenity, i kdyby měla být založena na rozumném oportunismu, který samotný panovník, velký obdivovatel vybroušených výrazů, trefně definoval jako “ránu holí bílé oslici a ránu holí černé oslici” (barvy černá a bílá označovaly příliš nevraživé “papežence”, neboli absolutisty a liberály). Nestabilita vlády, jejíž dlouhodobé plány nesahaly dále, než k zachování královské nadvlády za každou cenu, a existence kamarily neboli skupiny osob různorodého původu, s nimiž si monarcha upřesňoval svá rozhodnutí, byly nejcharakterističtějšími rysy politického vedení Španělska po roce 1814. POVÁLEČNÉ PROBLÉMY Situace v zemi, jíž vedl tak ubohý řídící tým, byla obtížná a složitá. Ponechme stranou závažné problémy zahraniční politiky (americká emancipace a zapojení Španělska do nové Evropy), jimiž se budeme zabývat v jiné kapitole, a věnujme pozornost mimořádně významným vnitrostátním problémům. Za prvé, problém venkova, kde fakticky přetrvával válečný stav, vzhledem k činnosti různých polovojenských oddílů, které ohrožovaly cesty (dezertéři, povstalci neschopní vzdát se životního stylu, jaký vedli za předcházející války, bandité, kteří se vyrojili během období zmatků a slabosti politické moci typickém pro válečná léta, chudí bezzemci nucení k potulce atd.). Problém usazení této rozptýlené populace nebyl v následujících dvaceti letech vyřešen a “ozbrojený oddíl” se stal ve španělském venkovském životě chronickou realitou, která po roce 1833 splynula se sedmiletou (první karlistickou) válkou. Pravidelná armáda pokračovala během celého panování v operacích proti guerille bez ohledu na její politické zabarvení. Představu o situaci dokresluje královský patent z 10. července 1817, který přikazoval uvést do pohybu “veškerá vojska, jež jsou k dispozici”, a současně stanovil povinnost mít při sobě povolení k cestě delší než pět španělských mil (25 km) od osídleného místa. Ani drakonická opatření - trest smrti bez možnosti odvolání pro každého zločince usvědčeného z krádeže - však nedokázala navrátit španělský venkov k právnímu pořádku a obnovit bezpečnost na cestách mezi roztroušenými městskými sídly v převážně zemědělském Španělsku. Za druhé, kabinety Ferdinanda VII. musely čelit problému hospodářské a finanční obnovy země. Výchozí situace byla katastrofální - zničená města, vypleněný venkov, množství hromadně se vracejících zajatců. Jednotlivci i skupiny očekávali od panovníka odměny, náhrady a snížení daní. Hospodářskou katastrofu doprovázela katastrofa finanční, která byla způsobena naprostou dezorganizací financí. Existovala otázka “státních dluhopisů” jakožto dědictví 18. století a nový problém francouzské měny, kterou přinesl agresor a která vytlačila z oběhu měnu národní, přičemž její oficiální hodnota byla vyšší než její zlaté krytí. Navíc byl přerušen příliv amerických drahých kovů, které byly po tři století zázračným léčebným prostředkem na jakoukoliv krizi španělských financí. Vše bylo doprovázeno velkou hospodářskou depresí, kterou v první polovině 19. století prožíval celý západ a jež se ve španělském hospodářství projevila “dlouhou fází poklesu”, začínající v roce 1814 a “trvající nejméně do roku 1843, přičemž určité aspekty deflace existovaly ještě kolem roku 1854” (Sardá). Vicens popsal situaci v Katalánsku: “Rozpad cen vykazuje odstrašující ukazatele. Od indexu 200 se přešlo k indexu 100 a ještě méně. Nedostatek kapitálu, pronásledování buržoazních vrstev, rozklad zemědělství a ochromení obchodu udusily dech Katalánců…” Podle Pintosové, která se snažila o pochopení Ferdinanda VII., byla hospodářská politika panovníka “kalamitou a totálně ztroskotala”. Na první pohled zřejmě neexistoval žádný soudržný program. Ministerstvo financí se ve vládě stalo “klíčem všeho zla” (Bayo). Docházelo k překotnému střídání ministrů, kteří za sebou nechávali bludiště “dlouhé řady dekretů, nařízení, výkladů, odvolání a bezvýznamných detailů daných okolnostmi a velmi často diktovaných neznalostí a nutností” (Quin). Jak zdůraznila Pintosová, šlo o nesystematickou a čistě oportunistickou činnost, která si nekladla za cíl vytvořit protipól k dílu cádizských zákonodárců, jen se pod tlakem okolností snažila nalézt východisko z konkrétní situace. Mezi okolnosti přirozeně patřily určité sociální tlaky. To, “že hospodářství země nereagovalo, bylo věcí pokynů vlády, která se pokusila uspokojit aristokracii a velké vlastníky a obejít se bez buržoazie a rolníků” (Vicens). Přes absenci rozumné politiky, která by rezolutně a plynule čelila všeobecné depresi a specifickým podmínkám španělské ekonomiky a financí, je třeba se zmínit o třech okamžicích, v nichž lze vysledovat konkrétní orientaci. Za prvé, Martín de Garay, “povolaný k moci v roce 1816, za plného absolutismu, přestože byl zastáncem liberální tradice a Jovellanosovým žákem” (Sardá), se pokusil realizovat plán na ozdravení financí vyrovnáním státních příjmů a výdajů, plán na umoření státního dluhu a jeho konsolidaci a plán na zahrnutí “dluhopisů” do tohoto státního dluhu s tím, že budou podle možností zbaveny svého charakteru papírové měny. Druhý okamžik spadal do liberálního tříletí a budeme o něm hovořit později. Třetí se vázal k ministrovi financí Luisi Lópezovi Ballesterosovi, který přivedl do svého týmu katalánské podnikatele a bankéře a připravil “nástup liberální ekonomiky a protekcionismu v katalánském průmyslu, přičemž šlo paradoxně o důsledek specifických podmínek, za nichž se Katalánsko rozvíjelo” (Vicens). Celkově je třeba říci, že různá zákonná nařízení pronikala do hospodářského života neuspořádané společnosti velmi spoře, neboť jednotlivé krajové okruhy lpěly na své autonomii a nejevily ochotu nechat se vtěsnat do jednotných norem centralizovaného státu. Za třetí, trvalý problém pro Ferdinanda představovalo udržení absolutistického režimu v rostoucím liberálním nepokoji, jenž kvasil v městském prostředí. Zde se dotýkáme jisté stránky panování, jejíž etické hodnocení se v historiografii tvrdošíjně vrací. Současný katalánský historik Soldevila poukázal v duchu romanticko-liberálního proudu zvláště důrazně na tvrdost represí, kterou prezentuje jako obraz osobních vlastností panovníka - krutosti, pokrytectví, hrubosti (“populismus nejhoršího zrna”), nevědomosti, hrabivosti. Soldevila cituje text Menéndeze Pelaya, “kterého rozhodně nelze podezírat z liberalismu”, v němž se hovoří o “reakci s jejím povinným pohřebním průvodem pomst a běsnění, vojenských akcí, udání a čistek, poprav a výprasků”, které vládly během tzv. “děsivého desetiletí”; o “zběsilém, degradujícím, osobním a ponurém absolutismu”, jehož obětí byla i církev, “urážená kacířským svatokupectvím, ostentativní obhajobou královských privilegií a zadržováním bul”, které praktikoval král “(vzdalující se) stále více lidovému cítění”. Aniž by formálně hodnotili panovníkovo jednání, Comellas a Pintosová nedávno přistoupili k určitým významným opravám (které odhalily zjevné zveličování ze strany nepřátelského tisku a historiografie) a snesli postavu Ferdinanda z kategorie démonického mýtu do jeho přesných - a ubohých - lidských dimenzí. Uvedli například zajímavý návrh amnestie, předložený vysokým orgánům země v roce 1816, kterým by získali profrancouzští stoupenci a liberálové. Ukázali, že obávaná nesmiřitelnost k poraženým z roku 1814 nebyla do jisté míry Ferdinandovi VII. vlastní. Represívní aktivita měla výkyvy: byla tvrdší v návaznosti na jednotlivá “povstání” a po druhé restauraci v roce 1823 dosáhla úrovně teroru. “Výnos o všeobecné proskripci” vydaný 23. června 1823 regentskou radou ustavenou v Madridu po vstupu francouzských vojsk do města, zahájil permanentní represi formou čistek (dekret z 1. dubna 1824), “junt víry, zběsilé restaurace tribunálu Svaté inkvizice” (Zabala) a takzvaných “výkonných a stálých vojenských komisí”. Zahraniční mocnosti, zvláště Francie, intervenovaly za zmírnění protiliberálních opatření, k němuž došlo od roku 1826, kdy “umírnění ze svých míst ve vládě a administrativě prosadili své projekty nové politické orientace” (Suárez). Od téže doby se datovala vzpoura “čistých royalistů”, kteří proti příliš ústupnému Ferdinandovi VII. postavili osobu jeho bratra Carlose Maríi Isidra. Za předchůdce první karlistické války lze považovat tzv. “vzpouru nespokojených” (malcontents), která vypukla v roce 1827 v Katalánsku jako třetí z řady povstání. Od tohoto okamžiku musela vláda Ferdinanda VII. čelit dvojí opozici. Vývoj režimu směrem k umírněnosti byl v Madridu posvěcen panovníkovým čtvrtým manželstvím (1829). Činnost španělského zmocněnce v Barceloně, pověřeného Ferdinandem VII., aby z Generálního kapitanátu v Katalánsku čelil nepokoji liberálů i čistých royalistů, vyvolala všeobecnou nespokojenost (1827-1832). “Španělský zmocněnec pohřbil v Barceloně navždy absolutistickou monarchii.” (Vicens) LIBERÁLNÍ HNUTÍ V ABSOLUTISTICKÉ ETAPĚ (1814-1834) Souběžně s etapou absolutistické vlády se rozvíjelo liberální hnutí, které pokračovalo v revolučním duchu války za nezávislost. V jeho průběhu lze rozlišit tři jasně diferencované fáze. V první etapě (1814-1820) liberálové, zatlačení restaurací absolutismu do opozice, konspirovali. Následovala fáze tzv. konstitučního tříletí jejich vlády (1820-1823). V období po obnovení absolutismu a zostření represí (1823-1834) došlo k emigraci liberálů. Od září 1832 (události v La Granja) se přibližovalo definitivní dobytí moci, které slavilo úspěch rok po smrti Ferdinanda VII. Podáváme stručnou analýzu přínosu jednotlivých etap k rozvoji španělského liberalismu. KONSPIRACE A POVSTÁNÍ Po zrušení díla cádizských kortesů Ferdinandem VII. přetrvávala liberální ideologie převážně jako městský fenomén v určitých sociálních skupinách (intelektuálové, obchodníci, rodící se průmyslová buržoazie). Zvláště aktivní stoupenci se shromažďovali v zednářských lóžích, které od konce 18. století představovaly jednu z hlavních sil buržoazní revoluce. V lóžích navazovali obchodníci a intelektuálové kontakt s mladými vojáky, kteří byli prodchnuti liberalismem a romantickým cítěním, a ti jim poskytli sílu nezbytnou k pokusu o politické vystoupení proti absolutismu. V následujících šesti letech došlo k řadě spiknutí a následných povstání. Jednalo se o iniciativu mladých a idealistických vojáků bez konkrétního programu a lidové podpory, kteří usilovali o obnovení konstituce z roku 1812. Ponecháme-li stranou vzpouru Espoze y Miny (Pamplona, 1814), která byla spíše projevem odbojové nespokojenosti než liberálním povstáním, měla povstání svůj specifický zeměpisný obraz. V roce 1815 povstal v La Coruni generál Porlier, jedna z nejušlechtilejších postav španělského liberalismu. V roce 1816 byla v Madridu odhalena tzv. Trojúhelníková konspirace, která připravovala královraždu a byla založena na rozsáhlé síti spolupracovníků. V roce 1817 propuklo v Barceloně povstání generála Lacyho, s nímž sympatizovaly, byť pasívně, široké vrstvy katalánské buržoazie a řemeslnictva. Lacyho pokus byl součástí rozsáhlého spiknutí s ústředím v Granadě (kde byla v té době právě ustavena ústřední zednářská lóže), které bylo dost možná propojeno s konspirací generála Gomese Freireho v Portugalsku. V roce 1818 došlo k dalšímu spiknutí ve Valencii a konečně v roce 1820 v Cabezas de San Juan (provincie Cádiz) k povstání expedičního sboru, který se měl v Cádizu nalodit, aby v Americe potlačil hnutí za samostatnost. Toto povstání by ztroskotalo stejně jako předcházející, kdyby nebylo v následujících týdnech podpořeno z La Coruni, Zaragozy, Barcelony, Pamplony a Cádizu, kde byla současně vyhlášena konstituce z roku 1812. Vítězné povstání zahájené tehdejším velitelem Rafaelem del Riego (Asturijcem, 1785-1823) přimělo Ferdinanda VII. k rozhodnutí přísahat na ústavu 1812. Bylo zahájeno “konstituční tříletí”. Na těchto povstáních byla na jedné straně zajímavá stupňující se spletitost úvodních spiknutí odehrávajících se zpravidla v lůně španělského zednářství a na straně druhé stále těsnější sepětí s určitými lidovými městskými skupinami. Proti liberální iniciativě zesílila vláda Ferdinanda VII. represe, jež byly nenáviděníhodné spíše svým represívním charakterem, než pro sama opatření, jež tradiční romanticko-liberální historiografie zjevně líčila v nejčernějších odstínech. LIBERÁLNÍ TŘÍLETÍ Druhá fáze: vláda liberálů. Snad by bylo spíše na místě říci, že se pokoušeli liberálové vládnout uprostřed nepopsatelného politického zmatku, který vyplnil celé období (březen 1820 - září 1823). Chaos byl důsledkem někdy rázného, jindy skrytého zasahování různých politických sil, z nichž každá chtěla události řídit svým vlastním způsobem. Král sice přísahal na ústavu, avšak byl pramálo spokojen se svým novým vládním uskupením a současně se obával lidových výstřelků. Proto podporoval ozbrojenou absolutistickou opozici a navazoval kontakty s cizími královskými dvory, které podněcoval k intervenci. Konstituční vládní skupina, tvořená většinou umírněnými osobnostmi (Pérez de Castro, Canga Argüelles, Bardají, Martínez de la Rosa…), rozvíjela svou nelehkou práci pod tlakem protichůdných intrik krále, absolutistů, radikálních liberálů a samotné tajné společnosti, v jejímž lůně byla revoluce počata. Skutečně, tajná společnost (zednářského typu) “se rozhodla zůstat pospolu a aktivní, jako skrytá vláda státu. Zpočátku měla v úmyslu být pomocnou složkou legální vlády, avšak zakrátko ji chtěla nevyhnutelně ovládat a někdy jí i oponovat” (Alcalá Galiano). Radikální liberálové (městské lidové vrstvy) organizovali “vlastenecké spolky” ve známých madridských kavárnách, stejně jako tajné společnosti na způsob “přívrženců kastilských komun” nebo “Synů Padillových” a vnášeli nestabilitu do veřejného pořádku i samotných vládních orgánů. Ve známé a velmi populární písni (Spolkni ji / Trágala) pak nabádali nespokojence nikoli k tomu, aby konstituci přijali, nýbrž aby ji “spolkli” jako servilní psi. Zbraní royalistů neboli absolutistů bylo lidové povstání silně zakořené ve venkovském prostředí, zvláště na severu poloostrova: v Katalánsku, Navaře, Baskicku, v oblasti La Riojy, Aragonu, druhotně pak v Galicii a obou Kastiliích. Šlo o lidový odboj, guerrillu, trvale přežívající od války za nezávislost, které royalismus svěřil svou věc. Soudobé zdroje zaznamenaly “s jistotou dvacet dvě povstání lidového charakteru” (Comellas). Do čela této síly se postavily absolutistická junta ustavená v Bayonnu pod vedením generála Eguíi a od léta 1822 regentská rada zřízená v Seo de Urgel. Právě z jejich popudu se uskutečnila francouzská intervence dohodnutá na Veronském kongresu, jejímž cílem bylo vrátit Ferdinandovi jeho plnou suverenitu. Během jara a léta 1823 vstoupilo do Španělska 90 000 Francouzů pod velením vévody z Angoulźme, kteří spolu s 35 tisíci španělskými royalisty takřka bez odporu ukončili konstituční tříletí. Cílem konstitucionalistické vlády bylo obnovit situaci před rokem 1814 a pokračovat v liberální revoluci zahájené cádizskými kortesy. Zákon o likvidaci majetkových vinkulací z 11. prosince 1820 zcela zrušil majoráty a ustanovení o nepřevoditelnosti majetku, a tím umožnil šlechtě a rytířům prodávat své pozemky. Pokud jde o transformaci církevního majetku, byl učiněn další krok překonávající ustanovení cádizských kortesů přijetím právních opatření, která omezovala držení a rozšiřování církevního majetku. Transformací civilních majetků byly do oběhu dány královské pozemky a lada, což vyvolalo explozi požadavků mezi andaluskými nádeníky. Byl znovu zrušen Soud svaté inkvizice a obnovena svoboda tisku. V souladu s konstitucí 1812 byly obnoveny obecní rady. Zároveň usilovali představitelé vlády o uvedení státních financí do pořádku. Mezi zásadní aspekty celého úsilí patřilo vypořádání státního dluhu uskutečněné dekretem z 9. listopadu 1820, zdařilá reforma peněžního systému (Sardá) a realismus, s nímž byl řešen problém zajištění drahých kovů. Po svém návratu k plné absolutistické moci však Ferdinand VII. věren smutné iberské praxi jediným škrtem pera (dekretem z 1. října 1823) zlikvidoval celé dílo předchozího období, ať dobré či špatné. Tříletí neexistovalo: bez ironie, i když s pramalou dávkou logiky se s nádechem nelibosti hovořilo o “oněch třech letech”. Vůdci španělského liberalismu odešli do exilu. EMIGRACE Třetí fáze: emigrace. Většina španělských emigrantů odešla přes Gibraltar do Anglie. Někteří nakonec zůstali v tomto andaluském městě, mezi jinými řada poslanců a obchodníků a známý mořeplavec a matematik Gabriel Ciscar (Valencijec, 1759-1829), bývalý regent království z dob války za nezávislost. Díky své poloze hrál Gibraltar významnou roli v politické činnosti emigrantů, kteří odtud udržovali kontakt s liberálními skupinami jižního a východního pobřeží. Počet španělských emigrantů v Anglii byl v roce 1824 odhadován na “něco přes tisíc rodin” (Llorens Castillo). Žili zde vojáci jako Torrijos, staří odbojáři z války za nezávislost, církevní činitelé (velmi početní, pětina poslanců zvolených do kortesů v roce 1822 byli faráři nebo církevní hodnostáři), obchodníci a podnikatelé jako Istúriz nebo Mendizábal, vědci evropského jména jako byl botanik La Gasca, nebo Asturijec Flórez Estrada, největší španělský ekonom své doby. Ve Francii byli španělští emigranti většinou považováni za válečné zajatce a rozmístěni do “sběrných táborů”, pokud nebyli rovnou přinuceni k repatriaci. Situace se radikálně změnila po revoluci v roce 1830, kdy se k moci dostal Ludvík Filip. Tehdy se “téměř všichni španělští běženci z Anglie přesunuli do Francie”. Významná “elita”, k níž patřil hrabě de Toreno a Martínez de la Rosa, prožila celý svůj exil v Paříži. PROBLÉM NÁSTUPNICTVÍ Brzy po ovdovění - v roce 1829 zemřela královna Marie Amálie Saská - uzavřel Ferdinand VII. čtvrtý sňatek s neteří Marií Kristinou Bourbonskou, dcerou Františka I., krále obojí Sicílie. V této chvíli byl dědicem Ferdinanda, který z předešlých tří manželství neměl potomky, jeho bratr Carlos María Isidro (1788-1855), kolem něhož se shromáždili “čistí royalisté”, nespokojení s relativní umírněností vládního seskupení, jemuž Ferdinand VII. svěřil po roce 1826 řízení země. Mladá, třiadvacetiletá italská princezna, atraktivní a dobrosrdečná, byla veselé a bezprostřední, typicky jižní povahy. “Nepříliš vzdělaná a neobdařená zvláště silnou osobností”, nedala králi dědice, nýbrž dvě dcery, Isabelu a Luisu Fernandu. Vzhledem k bourbonské legislativě, která jasně neupravovala nárok žen na dědictví trůnu, tím vznikl dynastický problém. Na jedné straně existoval nejvyšší výnos (Auto acordado) z roku 1713, který ve Španělsku zavedl tzv. francouzský salický zákon, podle něhož jsou ženy z následnictví vyloučeny. Na druhé straně stála celá kastilská tradice, pragmatická sankce z roku 1789 rušící zmíněný nejvyšší výnos, a dokonce samotná konstituce 1812, která se rovněž vyslovila pro možnost, aby ženy byly královnami. Prostý právní a dynastický problém byl však zatlačen do pozadí problémem politickým. Royalisté se přikláněli k donu Carlosovi, v němž viděli muže nezlomných zásad, liberálové, kteří se jej obávali, zvažovali možnosti, jež by se pro definitivní nastolení liberální revoluce otevřely v důsledku nezletilosti panovnice a regentství Marie Kristiny. Poslední tři roky Ferdinandova života (1830-1833) byly proto ve znamení neohrožené aktivity dvořanských skupin (na jedné straně Marie Kristiny a její sestry, rozhodné a energické Luisy Carloty; na druhé straně Carlosovy manželky Marie Františky), které byly rozhodnuty ovlivnit záměry churavého monarchy v otázce řešení následnictví. Panovník váhal. V roce 1830 zveřejnil starou pragmatickou sankci rušící nejvyšší výnos. V září 1832 své rozhodnutí opravil podpisem dekretu, který pragmatickou sankci anuloval, a udělil tedy následnictví jeho bratru Carlosovi. Tato oprava zase byla likvidována zásahem Luisy Carloty a umírněných ferdinandovců nakloněných liberálům, kteří tzv. převratem z La Granjy (jímž se zabýval Federico Suárez) rozhodli o řešení dynastického sporu ve prospěch princezny Isabely. Od 1. října 1832 probíhal pod záštitou Marie Kristiny přechod k liberálnímu režimu, který byl definitivně potvrzen smrtí Ferdinanda VII. v září 1833. LIBERÁLNÍ REVOLUCE A ODPOR VENKOVA KRÁLOVSKÝ STATUT A KONSTITUCE Z ROKU 1837 Během rozhodující dekády 1833-1843 zaznamenaly španělské dějiny v závěrečné krizi zrychlení revolučního procesu, který byl zahájen v roce 1808. Zvláštní pozornost si zasluhují tři podstatné aspekty uvedené dekády. Za prvé, završení buržoazní revoluce na celostátní úrovni (1833-1840). Proces, kterému ovšem chyběla komplexnost a jenž byl v jádru nahlodán rozporem mezi cíli reformátorů a skutečnou duchovní a sociální strukturou země (nepočetná a slabá buržoazie, silné rolnictvo úporně se držící tradičních způsobů života). Za druhé, občanská válka, jež byla výsledkem uvedeného rozporu (1833-1840). Za třetí, dobytí politické moci vojáky (1840-1843) jako přímý důsledek těsného spojení s armádou, k němuž se liberálové uchýlili, aby mohli uskutečnit svou revoluci navzdory ozbrojené opozici karlistického rolnictva. Završení liberální revoluce se projevilo ve všech oblastech života španělské společnosti. V oblasti organizace státu pokračovalo konstituční hnutí, které bylo vládami Ferdinanda VII. blokováno a v uvedené dekádě se projevilo prostřednictvím dvou velmi různorodých dokumentů: královského statutu z roku 1834 a konstituce z roku 1837. Královský statut nebyl přímo psanou konstitucí, nebyl však také, jak se mylně tvrdilo, “uděleným patentem” (ústavou, kterou “neschválily” kortesy v rámci své svrchovanosti, nýbrž ji “udělil” svým poddaným suverénní panovník), obdobným tomu, který dal po nástupu restaurace svým poddaným ve Francii Ludvík XVIII. Královský statut byl jednoduše “svoláním kortesů v souladu s původními zákony a s novou sbírkou” (Sánchez Agesta). Jednalo se tedy o přímé zachování jovellanistického ideového programu, velmi živého mezi starými liberály, kteří během své emigrace viděli v praxi britský režim a byli přesvědčeni, že by cádizská konstituce z roku 1812 byla stěží použitelná. Z tohoto důvodu umírnění liberálové v čele s Martínezem de la Rosou, hlavním inspirátorem statutu, prosazovali v souladu s tímto statutem režim založený na svrchovanosti dvou historických institucí, krále a kortesů, a svolání kortesů tvořených dvěma sbory nebo stavy - stavem “procerů” (tj. významných osobností) a stavem “pověřenců” -, které by zasedaly nikoli společně, nýbrž ve dvou různých komorách (“dvoukomorový systém”). Takřka mýtická prestiž konstituce z roku 1812 však v představách mnohých dále přetrvávala. Královský statut postrádal dva z jejích kategorických pojmů - suverenitu (svrchovanost) národa a definici a záruky individuálních práv. Obojí mělo pro liberální hnutí klíčový význam. Současně bylo jasné, že konstituce z roku 1812 by musela být reformována, aby byla použitelná. Tak se s posunem doleva, který zaznamenal španělský liberalismus v průběhu občanské války a jehož typickým představitelem byla Mendizábalova revoluční diktatura, prosadila myšlenka nahradit královský statut reformovanou konstitucí z roku 1812. Iniciativu v levém hnutí měli radikální liberálové, tzv. “progresisté”. Pomocí vzpoury ovládali ulici a opírali se o tajné spolky. Dopustili se však také jednoho z nejhanebnějších činů v dějinách španělského liberalismu: povraždění asi stovky bezbranných duchovních pod záminkou, že otrávili vodu a způsobili epidemii cholery (Madrid, červenec 1834). Vzpoura neboli povstání v La Granja (srpen 1836), které bylo vyvrcholením řady obdobných povstání v různých španělských městech, přinutilo regentku Marii Kristinu vyhlásit konstituci z roku 1812. Došlo k nástupu nové liberální generace, jejímž nejvýznamnějším a nejznamenitějším představitelem byl Larra a která byla přesvědčena, že nové časy si žádají novou konstituci a že stará konstituce z roku 1812 není v praxi použitelná bez patřičné reformy. A tak se zrodila konstituce z roku 1837, přesnější a konciznější, než byla ústava 1812 (13 hlav se 77 články). Ačkoli zachovávala (stejně jako původní předloha) základní princip svrchovanosti národa a výslovně uznávala určitá individuální práva, zakotvila proti svému vzoru podstatné změny. Nová konstituce zavedla princip dvou komor, posílila pravomoci panovníka a změnila volební systém zavedený v roce 1812. Formálně se jednalo, jak uvádí preambule, o revizi cádizské konstituce, ve skutečnosti to však byla ústava nová, silně ovlivněná myšlenkami anglického myslitele Benthama, a v rámci svého liberalismu sdostatek střídmá, aby mohla sloužit jako společná konstituční platforma progresistů a umírněných. Živý antiklerikalismus pociťovaný v té době španělským liberalismem se projevil v článku 112, v němž se autoři nového kodexu omezili na konstatování skutečnosti, že “Španělé vyznávají” katolické náboženství. TRANSFORMACE POZEMKOVÉHO VLASTNICTVÍ V oblasti hospodářské a sociální došlo v rámci liberální revoluce k zásadním a rozhodným reformám. Nejrevolučnější opatření nového liberálního vedení představovaly pozemkové reformy. Za starého stavovského režimu měl každý ze stavů (duchovenstvo, šlechta, třetí stav) jisté funkce a disponoval určitým objemem majetku, který nemohl být zcizen ani prodán a sloužil jako trvalá ekonomická základna pro výkon těchto funkcí. Šlechta měla například vinkulován svůj majetek tak, že šlechtic nemohl, ani kdyby chtěl, rozdělit pozemky mezi své děti nebo je prodat plebejci, nýbrž je musel vcelku předat prvorozenému synovi (majorát). Tak byla zajištěna hospodářská síla velkých šlechtických rodů i plnění sociálních funkcí, jež jim byly vyhrazeny. Církev měla rovněž vinkulován značný objem majetku pocházejícího z různých darů atd. Ten sloužil za starého režimu jako ekonomická základna velmi důležitému stavu - duchovenstvu. Také obce měly v držení vinkulované pozemky. Byly to určité pastviny společně užívané obyvateli obce, některé ladem ležící pozemky a určitý majetek, jenž byl vlastněn samotnou obcí (občinový majetek, obecní lada, obecní majetek). Transformace pozemkového vlastnictví spočívala především v zabavení těchto pozemků jejich majitelům prostřednictvím vhodných legislativních opatření a jejich uvolnění k prodeji, převedení nebo rozdělení. Celonárodní význam pozemkových reforem byl evidentní. Ze sociálního hlediska znamenala transformace ekonomické oslabení starých stavů - duchovenstva, šlechty a obcí. Ve svém důsledku počítala s definitivním nahrazením staré stavovské společnosti (stav - uzavřené sociální uskupení, jemuž byly vyhrazeny specifické politické funkce, každý ze stavů byl řízen zvláštním právním řádem) společností novou, třídní (společenská třída - otevřené sociální uskupení bez jakéhokoli privilegovaného právního statutu, definované vlastnictvím výrobních prostředků, s nimiž lze volně disponovat). Zároveň měla být vhodným státním zásahem poskytnuta půda mase zemědělských bezzemků, která byla vzhledem k populačnímu růstu posledních desetiletí mimořádně početná. Z hlediska ekonomického umožnila reforma obdělávat půdu, se kterou její bývalí mocní majitelé neměli žádné zvláštní záměry. Dalo se předpokládat, že až bude rozdělena a přejde do rukou podnikavých lidí, bude více vynášet. Z politického hlediska umožnily reformy, prováděné jako revoluční opatření státu, vytvořit novou vrstvu vlastníků, kteří měli eminentní zájem na zachování režimu, s nímž byl spojen jejich vlastní osud. Transformace byla váhavě zahájena cádizskými kortesy a pokračovala během liberálního tříletí (1820-1823). V letech 1834 až 1837 se tomuto procesu, který zahrnoval tři oblasti, dostalo rozhodujícího impulsu. Za prvé, uvolnění šlechtických rodinných majetků, uskutečněné během tříletí a potvrzené zákonem ze 30. srpna 1836. Na druhém místě proběhla tzv. transformace civilních majetků, jejímž prostřednictvím byly dodatečně (královským příkazem ze 6. března 1834) uzákoněny individuální zábory obecních lad a pozemků. Konečně, konfiskace církevních majetků, kterou provedl Mendizábal (zákon z 29. července 1837): nemovitosti, renty, práva a akcie náboženských institucí a komunit obou pohlaví byly prohlášeny za “národní majetek” a bylo rozhodnuto o jejich prodeji veřejnou dražbou. Stát na sebe převzal rentu, která byla duchovenstvu vyplácena z jeho původního majetku, a povinnost poukazovat ji i v budoucnu. V daném okamžiku toto opatření vyřešilo vzhledem k množství prostředků získaných dražbou finanční těžkosti státu. Současně došlo k vytvoření nové vrstvy rolníků, vlastníků půdy. Transformace znamenala ve své podstatě nezbytnou agrární reformu, která však byla provedena špatně. Nejmocnější rody si i přes uvolnění majetkových vinkulací své rodové majetky uchovaly. Obděláváním bývalých obecních pozemků vznikl prostor pro usazení hladových rolníků na půdách nevhodných pro individuální hospodaření. Zčásti díky sektářství a zčásti vzhledem ke spěchu, se kterým byla prováděna dražba, přešly církevní majetky nikoli do rukou zemědělských bezzemků, nýbrž do rukou chamtivé buržoazie, která za směšné ceny získala rozsáhlé andaluské, extremadurské a kastilské latifundie a zároveň také pozemky střední a nízké šlechty. Tak se transformace stala jakousi agrární reformou naruby, která přivedla rolníky na jihu k ještě větší chudobě a současně vytvořila novou oligarchii - “nové boháče” se zámkem na vršíčku zaregistrovaným jako jejich majetek - kteří na mnoho desetiletí ovládli španělskou politickou scénu. Tato nová latifundistická buržoazie, vzdálená půdě, usídlená v Madridu a postupně spřízněná s rodovou šlechtou, se během dlouhé umírněné etapy (1843-1868) a během celého období restaurace stala líhní nové vládnoucí třídy. OBČANSKÁ VÁLKA Zatímco rolníci na jihu zůstali neuspokojeni ve svém hladu po půdě, v hornatých a venkovských krajích na severu narůstala absolutistická opozice, která rozpoutala dlouhou a krvavou občanskou válku trvající sedm let (první karlistická válka 1833-1840). V obecných rysech je známa dynastická a ideologická stránka této války. Za pozornost stojí dopad konfliktu na široké rolnické vrstvy, které toužily po zachování svého tradičního způsobu života (Bůh, vlast, král, privilegia) a které byly během války za nezávislost a za liberálního tříletí přivedeny k drsnému životu v odboji. Hlavními oporami karlismu se staly Baskicko, Navarra a hornaté kraje jižně od dolního Ebra (Maestrazgo). Přestože byla karlistická odbojnost jakožto rolnický fenomén rozšířena po celém španělském venkově, směrem k jihu slábla. Samotná válka probíhala ve třech jasně vyhraněných fázích. V první fázi se zorganizovaly armády obou stran, vyčistily svá území od nepřátel a opevnily se (od 1. října 1833, kdy infant don Carlos přijal titul krále španělského a jeho přívrženci se vrhli do boje, až do 23. července 1835, kdy zemřel generál Zumalacárregui, velký organizátor karlistické armády). Během druhé fáze (od října 1837) se konflikt přenesl z regionálního rámce prvního období (Baskicko, Navarra, Maestrazgo) na území celého státu. K tomuto zvratu došlo kolem června 1835, kdy Martíneze de la Rosu nahradil v čele madridské vlády hrabě de Toreno, velení isabelských vojsk bylo svěřeno Luisi Fernándezovi de Córdoba a don Carlos, veden mimorodinnými motivy (potřebou dosáhnout mezinárodně uznávaného politického úspěchu, který vyžadoval dobytí velkého města) podnikl první obléhání Bilbaa. Boj kolem Bilbaa a “expedice” nebo nájezdy (připomeňme si slavnou expedici generála Gómeze, který projel Španělsko od Baskicka až po Cádiz, nebo tzv. “královskou expedici” vedenou samotným uchazečem o trůn), se staly typickou formu boje tohoto období. Konečně, od 15. října 1837, kdy don Carlos překročil po neúspěchu “královské expedice” znovu Ebro, se rozvinula závěrečná fáze první karlistické války. Vnitřní krize karlismu, která postavila Kastilce proti Navařanům, neústupné “papeženské” proti umírněným “marotistům”, usnadnila dohodu mezi oběma stranami, z nichž žádné se nepodařilo rozhodným způsobem porazit protivníka. Dohoda z Vergary (31. srpna 1839) uzavřená generály Esparterem (liberálem) a Marotem (karlistou) ukončila konflikt Esparterovým slibem, že budou uznána zařazení, hodnosti a vyznamenání karlistiských vojáků a vládě bude doporučeno, aby kortesům navrhla udělení nebo úpravu výsad. Válka ukončená dohodou u zeleného stolu však zanechala silné stopy v životě národa, přispěla k radikalizaci madridského politického života, posílila chaos a nejistotu ve venkovských oblastech, které byly nepřetržitě křižovány oddíly a protioddíly působícími v daném terénu, zblízka seznámila španělský lid s hrdinstvím, ale také s krutostí a zvěrstvy. Praxe a zvyk popravovat zastřelením, vraždit a používat represálií byly bohužel se sedmiletou občanskou válkou spjaty tak těsně jako velké ideály vzývané oběma válčícími stranami. Poprava matky generála Cabrery “pro dobro, jež z toho vzejde ve službách královny” nebo zvěrstva samotného Cabrery v Maestrazgu se staly prototypem barbarské krutosti, v niž válka zdegenerovala. VOJÁCI U MOCI Nejvýznamnějším politickým důsledkem války byl vstup vojáků do politického vedení země. Nezdar tzv. “královské expedice” proti Madridu, kterou sledoval don Carlos konkrétní politický záměr, se časově shodoval se slábnoucím tlakem progresistů na vládu Marie Kristiny. Od konce roku 1837 byl patrný výrazný vzestup umírněných a tato tendence vykrystalizovala v březnu 1840 v návrh zákona o obecních radách, jehož centralistický charakter byl pro umírněné typický, ovšem který byl svým duchem v rozporu s platnou konstitucí. Návrh vyvolal rozhořčený odpor progresistů. Progresismus měl vůdce, který si vydobyl vážnost během občanské války, zvláště při obraně Bilbaa proti karlistům: generála Baldomera Espartera (1793-1879). Syna mančského kočího, starého bojovníka z kampaní za americkou samostatnost, muže tvrdého, známějšího svými drastickými opatřeními k obnovení disciplíny, svou urputností a svým osudem v odboji, než státnickým talentem. Espartero (jmenovaný nejprve hrabětem z Luchany, poté vévodou z Victorie a ještě později princem z Vergary) se stal živým symbolem progresismu. Občanské válce vděčil za svou kariéru také mladý andaluský generál Ramón María Narváez (1800-1868), zkušený v povstáních, energický ve velení a vládě. Brzy jej na svou stranu získali umírnění a stal se jejich “silným mužem” po celou dobu panování Isabely II. Od vergarské dohody se činnost těchto dvou mužů nesla ve znamení přechodu španělského státu od liberální revoluce završené během války v dlouhou umírněnou etapu vyplňující z větší části panování Isabely II. Období zahájil Espartero, tvůrce vergarské dohody, a tedy i míru, který regentku přiměl k odklonu od umírněné politiky, ke stažení návrhu zákona o obecních radách, k její vlastní abdikaci a nakonec k odchodu z vlasti (červen-říjen 1840). Esparterovo regentství, které následovalo po těchto událostech (progresistické tříletí), bylo obdobím během něhož neklid umírněných vojáků podporovaných z Francie Marií Kristinou a samotnou vládou Ludvíka Filipa, spolu s rozdělením vládnoucího seskupení znemožily normální fungování konstitučního systému. Následovala aktivita Narváeze, který se spolu se svými druhy ve zbrani stal rytířem královny matky žijící v exilu. V říjnu 1841 využili umírnění jako záminku tvrzení, že je vláda zaprodána Angličanům (právě tehdy se jednalo o prodeji Fernanda Poa a Annobónu britské vládě) a vyvolali neúspěšné povstání. V listopadu 1842 povstalo Katalánsko, pobouřené Esparterovými netaktními opatřeními a nespokojené s vyhlídkou na obchodní smlouvu s Anglií, a žádalo “spravedlnost a ochranu domácího průmyslu”. Povstání bylo potlačeno bombardováním Barcelony a tvrdou represí. V květnu 1843 však nespokojenost s Esparterem (dokonce i mezi samotnými progresisty) vyústila v rozhodující povstání, které bylo zahájeno v Andalusii, těžiště však mělo v Katalánsku a Valencii. Přišla Narváezova hodina. Po jeho vítězství u Torrejónu de Ardoz, nedaleko Madridu, prchl Espartero do Londýna. Isabela II. byla urychleně prohlášena za plnoletou. O šest měsíců později - 3. května 1844 - převzal Narváez moc. Začala umírněná etapa.   31 ŠPANĚLSKÝ ROMANTISMUS   TEORIE ROMANTISMU VŠEOBECNÁ HISTORICKÁ CHARAKTERISTIKA Romantismus byl dlouho považován za výhradně literární nebo umělecký jev. Obsah romantismu byl ztotožňován s řadou spisovatelů, hudebníků a malířů. Dnes se zpravidla uznává fakt, že aby se mohl určitý životní a kulturní postoj - v našem případě romantický - vtisknout do dramatu, obrazu nebo symfonie a dát jim formu, je nutné, aby nejprve existoval ve společnosti. Každý spisovatel, umělec, tvůrce kulturních forem vyjadřuje určitý kolektivní pocit a současně přispívá s větší či menší energií k jeho probuzení, zformování, definování. Romantismus tak byl především formou lidského chování, světonázorem, který se objevil v západních společnostech od poslední třetiny 18. století a plného rozvoje dosáhl právě v období, o němž pojednává tato kapitola. Lze tedy stejně oprávněně hovořit o literárním romantismu jako o romantismu politickém nebo filosofickém, nebo dokonce o romantismu existenčním, jenž se projevoval v životě - tedy ve způsobu chování obyčejných lidí, kteří nenapsali ani jinak nevytvořili žádné dílo estetické hodnoty, avšak svým každodenním individuálním a kolektivním chováním vydali svědectví o romantickém životním ideálu. Pro historika či studenta historie nestojí na prvním místě zájmu suchý výčet autorů a děl, nýbrž definování podstaty romantického světonázoru a formy chování. Názory na časové vymezení romantismu nejsou zdaleka jednotné. Romantismus se téměř nikdy nevyskytuje ve zcela čisté formě, nýbrž v různé míře se prolíná s klasicistními prvky. Romantická mentalita se navíc neobjevuje v jednotlivých evropských a amerických zemích a sociálních skupinách ve stejném okamžiku. Proto je velmi obtížné tento jev přesně časově ohraničit. Za klíčový okamžik vzniku španělského romantismu je tradičně označován rok 1834. Je však zřejmé, že toto datum, zvolené výhradně s ohledem na literární kritéria, je značně pozdní. Španělský lid žil podle romantických schémat od roku 1808. Národní války z doby Francouzské revoluce a císařství (1793-1814) znamenaly v celé Evropě výchozí bod nacionalistického romantismu. Proto řadíme okamžik vzniku španělského romantismu do roku 1808 s vědomím, že ke změnám mentality v dějinách nedochází nikdy náhle, že přechody jsou pomalé a dlouhé a že symbolická hodnota určitého data má čistě konvenční význam. Kdy končí romantismus? Také zde není odpověď jednoznačná. Pro jedny mizí evropský romantismus v roce 1848. Po známém revolučním kvasu onoho roku začala realistická fáze, která trvala asi třetinu století a od devadesátých let 19. století byla nahrazena proudem iracionalismu a vitalismu (s evidentně romantickými kořeny), udávajícím v evropské kultuře tón téměř po celou první polovinu století dvacátého. Jiní mají naopak tendenci vidět v romantismu širší kulturní cyklus, podobný románskému stylu, gotice, renesanci nebo baroku. Jeho vznik byl řazen na závěr 18. a začátek 19. století, konec pak spadal do poloviny 20. století, po ukončení válečného cyklu vyplněného dvěma světovými válkami (1914-1945). Bez ohledu na uvedený teoretický problém, hovoříme v této kapitole o vstupu Španělska do romantického proudu, k němuž došlo právě v letech mezi počátkem války za nezávislost a nástupem umírněné, eklektistické a realistické buržoazie do vedení španělského veřejného života v roce 1843. OD KLASICISMU K ROMANTISMU Snad nejsnadnější cestou k pochopení světového názoru romantického člověka bude hledání toho, co přinášel nového v porovnání s názory člověka z období klasicismu, tedy typu člověka charakteristického pro 18. století. Pokud jde o psychologické základy, životní ideál klasicismu byl charakterizován “vyváženými schopnostmi, které nedovolovaly, aby citovost či představivost převážily nad rozumem, jenž byl považován za pána lidského myšlení. Zdravý rozum (francouzsky bon sens, španělsky sentido común) byl nejskromnější, ale i nejjistější formou rozumu samotného” (Van Tieghem). Pro klasicistu byl tedy zásadní rozum, to nejpodstatnější a nejvznešenější v lidské duši. Senzibilita a imaginace byly náhodné, druhotné vlastnosti, neboť mohly podléhat vlivu fyzických faktorů (počínaje samotným temperamentem a konče například změnou prostředí nebo podnebí). Rozum byl naproti tomu společný všem lidem a jeho rozhodnutí, pokud nebyla znehodnocena vášní, imaginací, nebo senzibilitou, měla univerzální hodnotu. V tom spočívala jeho velkolepost. Klasicismus přenášel tuto převahu rozumu i na pole umělecké tvorby a krásu viděl v dodržování kánonu, tedy jakési obecně platné normy, opírající se o lidský rozum. Člověk doby klasicismu žil se společností vcelku ve shodě, byť připouštěl, že ji lze zdokonalit, “reformovat” s pomocí zdravého rozumu. Nestavěl se do opozice k okolnímu světu, nýbrž jej přijímal a hledal v jeho rámci morální zdokonalení. Osobní zdokonalení, které bylo cestou ke dvěma klíčovým hodnotám století klasicismu: k antické sagesse (francouzské slovo, řecky sofiá, označující směs moudrosti a rozvahy) a ke křesťanské “ctnosti”. Tato duševní vyrovnanost, přijetí stavu společnosti a platných životních schémat byly zpochybněny novými generacemi - prvními generacemi romantiků. Změna postoje byla objasňována nejrůznějšími příčinami - od dočasného oslabení pocitu jistoty pramenícího z autentické náboženské víry (jev typický pro vzestup buržoazie), až po prudký populační růst druhé poloviny 18. století, který rozvrátil sociální obraz starého režimu, a tím i pocit jistoty u mladých lidí, kteří již svou vlastní budoucnost neviděli tak jasně, jako kdysi (Brunschvicg). OD NADVLÁDY ROZUMU K NADVLÁDĚ CITU Důvěra v racionálnost, normálnost lidského jednání a ve zdravý rozum silně poklesla. Rozum byl nahrazen citovostí, představivostí a vášněmi. Senzibilita, citovost, umožnila člověku povznést se do výšin, kterých by prostým rozumem nemohl dosáhnout. “Hloubky myšlení může být dosaženo pouze člověkem hlubokých citů; každá pravda je druhem zjevení,” napsal v roce 1801 Coleridge. Rozum přestal být hlavním nástrojem člověka k dosažení pravdy a k zdokonalení sebe sama. Rozum umožnil dialog a usnadil sociabilitu člověka, neboť byl stejně jako zdravá soudnost “společný” všem lidem, protože jsou lidmi. Logická teze či matematická poučka, plody lidské schopnosti přemýšlet - tedy plody rozumu - byly platné pro každého. Naproti tomu senzibilita představovala cosi výsostně osobního. Rozum vedl člověka k dosažení “harmonie” nebo “vyrovnanosti”. Podle romantika svědčila o existenci génia, tedy opaku “obyčejného” člověka, vysoce rozvinutá senzibilita. Imaginace, představivost, byla duševní schopnost umožňující osvobodit člověka od sociální a životní reality, kterou romantik, na rozdíl od klasicisty, neakceptoval. Přebujelá imaginace a senzibilita, schopnosti ryze osobní, které byly nadřazovány schopnostem čistě intelektuálním (jejichž prostřednictvím lidé mezi sebou komunikují), vedly k romantickému egocentrismu, k originalitě jakožto vrcholnému cíli. “Originalita ve způsobech, v oblékání, v řeči, v chování, ve společenských vztazích…,” to byly rysy romantiků, které snad nejsilněji přitahovaly pozornost jejich současníků (Van Tieghem). Originalita romantika se stavěla do protikladu ke společnosti, která nadále lpěla na etických, společenských a estetických principech doby klasicismu, ač sama byla stále hlouběji zasažena romantismem. Zde tedy máme onu směs různorodých prvků charakterizující takzvanou “epochu romantismu”. Jestliže bylo vlastní já, s jeho senzibilitou a s jeho originalitou, pro romantického člověka nejvyšší instancí (namísto objektivních, neměnných, rozumem poznatelných principů), pak světový názor romantika nebyl vcelku pochopitelně tvořen komplexem idejí, nýbrž komplexem pocitů. Idea Boha, společnosti, vlasti atd. byla u romantika nutně prostoupena senzibilitou, předem povýšenou na první mezi duševními schopnostmi. Myšlenka poznamenaná specificky osobním komplexem citovosti, představivosti a senzitivity se stala pocitem - náboženským cítěním, národním cítěním, citem pro přírodu, milostným citem apod. Tyto čtyři stupně cítění byly pro světový názor romantismu zásadní. Všechny vyrůstaly z všeobecné a nekonkrétní touhy v duši romantického člověka, který trpěl osamoceně “kosmickou bolestí” (u německých romantiků Weltschmerz), jež nemá příčinu a není na ni lék. Tato touha po nekonkrétním ideálu upírala představivost romantika ke čtyřem oblíbeným objektům jeho citového světa: Bohu, přírodě, vlastní zemi, ženě. Pokud jde o způsob lidského chování, romantik chápal život jako zázrak a odmítal jej předem racionálně plánovat. Věřil ve svého génia, ve svůj osud, ve svou hvězdu, nikoli v plán. V žebříčku hodnot romantického člověka byla jak v chování lidí, tak v chování národů ceněna především věrnost vlastnímu géniu nebo specifičnosti. Přidáme-li k tomu prioritu spontánnosti, zvláštní cit pro zachycení estetických hodnot a naprosté podcenění hodnot intelektuálních a životních (časná smrt většiny romantických hrdinů je příslovečná), dostaneme obraz elementárního morálního profilu romantického člověka. NOVÉ HODNOCENÍ NÁRODNÍCH KULTUR V rámci klasicistní kultury měly specifické rysy národů druhořadý význam. Rozum byl univerzální a díla byla krásná tím, že věrně dodržovala obecně platné nadčasové normy. V romantické kultuře hrála národní specifika zásadní úlohu: každý národ měl svého vlastního génia, svůj vlastní duch (Volksgeist), který se projevoval v jazyce, kultuře, historii, ve zvycích a folklóru. Krása díla se posuzovala podle toho, jak věrně odráželo Volksgeist neboli ducha země. Klasicistní kultura byla bez ohledu na zemi původu stále táž a měla svého hlavního a nejvěrnějšího představitele ve Francii. Romantických kultur bylo tolik, kolik bylo národů, národních duchů. Každá země měla svou vlastní národní kulturu. Španělský romantismus tedy představoval zvláště významnou částečku v evropském romantickém proudu. V naprostém protikladu k postoji klasicistické kultury, projevoval evropský romantismus zájem a výrazný obdiv ke španělským tématům, ke španělské kultuře. Vše, co pocházelo ze Španělska, neslo v Evropě první poloviny 19. století pečeť romantismu. Uveďme tři hlavní aspekty španělské národní kultury doby romantismu: existenci lidového romantismu, který se formoval dříve než romantismus středních vrstev; znovuobjevení španělského Zlatého věku, které šlo ruku v ruce s historickým romantismem; a existenci specificky španělského liberálního romantismu, který se ztotožňoval s liberálním proudem kolem konstituce 1812 a měl silný vliv za hranicemi země. LIDOVÝ ROMANTISMUS VÁLKA A ROMANTISMUS Vedle “romantismu menšin” (básníků, malířů, politiků atd.), kteří zanechali svá invidivuální svědectví (drama, obraz, povstání atd.), existoval “romantismus společenství”, romantismus prostředí, který prožívala soudobá společnost. Španělský romantismus se v historii objevil jako kolektivní chování dříve než jako kulturní hnutí menšin. Romantické naladění španělského lidu se nejčastěji projevovalo v letech 1808 až 1840, za války, která se proměnila v zaměstnání či životní styl. Válka za nezávislost se stala romantickou kategorií, neboť znamenala potvrzení osobnosti národa proti jednotnosti, racionalitě a klasicismu napoleonské Evropy. Z povstání, které ji zahájilo, vyzařovala kolektivní nálada blízká romantismu. V okamžiku, kdy lid zahájil boj v ulicích (2. května), neexistovala sebemenší naděje na vítězství nad první armádou kontinentu. U zrodu budoucích evropských osvobozeneckých válek (1808-1814) stálo pouze “chápání života jako zázraku” a planoucí nadšení. Pokud jde o způsob vedení války, osvobozenecké války (a zvláště španělská válka za nezávislost) převzaly od revolučních hnutí romantickou vojenskou taktiku a strategii a maximálně ji využily. Napoleonova klasická strategie vycházela z pojetí válečného umění jako vědy, která se na bojiště přenášela v přesných, racionálně předvídaných a mechanicky vykonaných společných přesunech vojsk. Nová lidová strategie ve Španělsku spočívala v radikálním ochromení protivníkova racionálního plánu formou řady individuálních akcí, které sledovaly společný cíl (ztížit pohyby agresora), avšak nebyly propojeny žádným společným plánem. Akce se řešily na místě, v dokonale známém terénu. Nové taktické rysy spočívaly v rozptýlení a autonomii bojujících článků (oddílů), v odklonu od klasického pojetí intendantury (zásobování oddílů neprobíhalo plánovitě, nýbrž “za pochodu”), v spontánní mobilizaci, která nebyla nařízena státem, v nahrazení klasické “disciplíny shora” romantickou soudržností s velitelem, který byl ctěn pro své osobní vlastnosti (odvahu, kamarádství atd.). Válka sama přestala být pro bojovníky válkou striktně politickou, jako tomu bylo u klasických válek starého režimu, a stala se svatou válkou, křížovou výpravou. Nepřítel byl ztotožněn s absolutním zlem (španělská publicistika za války za nezávislost, stejně jako ruská publicistika během vlastenecké války roku 1812 označila Napoleona za “sedmihlavou bestii”, o níž hovoří Apokalypsa, XIII, 1-10). Posun významu španělských občanských válek 19. století v náboženském smyslu, přispěl rozhodným způsobem k jejich zběsilosti, k tomu, že měly ráz boje o bytí a nebytí. VÁLKA GOYOVÝMA OČIMA Lidový romantismus počátku 19. století nalezl geniální odraz v malířství jednoho z největších španělských umělců všech dob - Francisca de Goyi y Lucientes. Narodil se roku 1746 ve Fuendetodos, aragonské vesničce s asi stovkou obyvatel. Byl synem nemajetného bývalého písaře, který se později věnoval uměleckému řemeslu (pozlacovač). Z matčiny strany pocházel z rytířského rodu s určitým majetkem. “V prvních letech obklopovalo toho, jenž se měl stát jedním z největších světových géniů španělského původu, venkovské prostředí, to nejhlubší venkovanství španělského vnitrozemí.” (Lozoya) Na tomto místě nás nezajímají jeho mladické počátky ani podivuhodné dílo jeho zralého věku, kdy byl dvorním malířem Karla IV. Obojí spadá chronologicky do jiného období španělských dějin. Plně však do této kapitoly patří dílo pozdního Goyi, vytvořené od začátku války za nezávislost, kdy ztratil důvěru dvora a v důsledku své hluchoty a vyhnanství nebo smrti svých přátel se ocitl osamocen. Zpřetrhání společenských svazků, hluboce individualistický ráz jeho tvorby, pramálo přihlížející jak k akademismu, tak k cizímu názoru, převaha ponurých a tragických témat otevřeně kontrastujících s veselým koloritem jeho obrazů z období mládí a zralosti, oproštění jeho palety omezující se prakticky na odstíny bílé, černé a okru, výrazové a kompoziční zjednodušení kresby, to jsou některé z charakteristických rysů, jež nám v Goyovi po roce 1808 odhalují prvního malíře španělského romantismu. V letech 1793 až 1798 zachytil Goya v mimořádném souboru rytin (Los caprichos) prvky hluboké sociální kritiky. Sbírka rytin nazvaná Hrůzy války (Los desastres de la guerra) z let 1810-1820 představuje “nejostřejší polemiku, jaká kdy byla vytvořena proti válce”. Jeho motivy byly lidové, protože měly vyjadřovat utrpení lidu. Ke stejnému prostředí se Goya obracel, aby vyjádřil hrůzu války. Žádný literární popis, žádná velká plátna. Goyův děs a soucit byl přenášen přímo energickou a expresívní kresbou. K tomuto cyklu také náleží fresky, jež měly zdobit jeho vlastní venkovský domek (kolem r. 1820), a především působivý obraz představující Popravy 3. května 1808 na hoře Príncipe Pío. Protagonistou tohoto rozměrného plátna, nejgeniálnějšího příspěvku španělského malířství evropskému umění 19. století, je kolektivně pojatý vzbouřený lid. Kontrast mezi geometricky seřazenými francouzskými vojáky s bajonety a mnohotvárnou gestikulující skupinou mužů, kteří mají zemřít, je nejpůsobivějším rysem obrazu (kolem r. 1814). Lidový romantismus přetrvával po celé 19. století po boku eklektických a realistických forem, jež přibližně od roku 1840 přijala buržoazie. Vedle realistické (pozorující) literatury buržoazních a středních vrstev převažující od poloviny století existovala úniková literatura nepatrné literární hodnoty, avšak se značným sociologickým významem, svědčící o vkusu lidových vrstev. Lidový romantismus se rovněž projevil ve španělských formách takzvaného utopického socialismu, a dále v určitých formách politické aktivity typických pro řemeslnictvo (lidové vzpoury 1848 a 1854). HISTORICKÝ ROMANTISMUS PŘEHODNOCENÍ ŠPANĚLSKÉHO ZLATÉHO VĚKU Španělská národní kultura dosáhla mimořádného významu v období baroka (druhá polovina 16., první polovina 17. století). Zlatý věk španělské kultury zaujal jedno z předních míst ve světové historii. Veškerá tvorba tohoto vrcholného období, počínaje lidovým divadlem Lope de Vegy a konče poezií sv. Jana z Kříže či Velázquezovou malbou, plně odrážela španělskou národní povahu. V 18. století se však dostala na okraj kulturní scény, neboť nerespektovala ortodoxní pravidla zavedená francouzskou národní kulturou. Španělé 18. století váhali, zda mají dále uchovávat formy zděděné ze zlatého věku, které již tou dobou ztratily téměř všechnu tvořivou sílu (tradicionalisté, puristé), nebo se přiklonit k francouzskému a evropskému kulturnímu proudu (klasicisté, profrancouzští Španělé). Přesto se vzpomínka na rozkvět minulého století zcela nevytratila. Navzdory pochybnostem klasicistů o jeho objektivní dokonalosti, “nikdy nedošlo k úplnému přerušení tradice zlatého věku” (Allison Peers). Koncem 18. a začátkem 19. století vzešel z národů na severu Evropy mocný duchovní proud, který byl cizí, a dokonce protichůdný ideálům francouzského klasicismu. Nastala éra tzv. historického, “prvního” romantismu (na rozdíl od “druhého” nebo liberálního romantismu, jímž se budeme zabývat dále), který představoval počátek romantického hnutí. U historického romantismu nás zajímají dva specifické rysy. Na jedné straně, s ohledem na různorodost národních géniů (Volksgeister), vytvoření nového schématu pro zařazení evropských literatur. Podle tohoto schématu existovalo v Evropě pět mimořádně významných národních kultur, z nichž dvě byly v zásadě klasicistní (Francie, Itálie) a tři romantické (Německo, Anglie, Španělsko). Podle tohoto schématu Augusta Wilhelma von Schlegela měla španělská národní kultura stejnou úroveň jako ostatní evropské kultury: Calderón nebo Shakespeare měli stejnou hodnotu jako Corneille nebo Racine, přestože nebyli striktními klasicisty. Na druhé straně viděl historický romantismus v dějinách prostředek k poznání národního ducha své vlastní země i zemí jiných. Charakter historického romantismu byl určen jeho zaujetím dějinami, především středověkými. První romantičtí myslitelé a umělci, objevitelé středověku (který klasicisté podceňovali), milovali gotiku, stavovskou společnost, kterou Francouzská revoluce rozmetala, rytířský způsob života, křížové výpravy. Předestřeli Evropě dlouhou epopej španělské reconquisty. Objevili Španělsko jako romantickou zemi par excelence. Španělský odpor proti Napoleonovi během války za nezávislost tento proud sympatií a obdivu ještě posílil a španělské téma získalo v evropském romantismu oblibu jak v oblasti literární, tak výtvarné a hudební. V obecném povědomí získaly španělské hodnoty na ceně. Studie A. W. Schlegela o španělském divadle (z let 1803-1809), práce dalšího Němce Bouterweka o španělské poezii (1804), kniha Ženevana Sismondiho O literatuře jižní Evropy (De la literatura del sur de Europa, 1813) sehrály rozhodující roli v přehodnocení španělské kultury. IMPORT HISTORICKÉHO ROMANTISMU K přijetí historického romantismu, které bylo ovlivněno překlady Chateaubrianda a především Waltera Scotta, došlo ve Španělsku kolem roku 1820. Nové pojetí evropské historie představované Schlegelovými myšlenkami, se do Španělska dostalo prostřednictvím hanzovního konzula Juana Nicoláse Böhla de Fáber (otce Fernána Caballera), který zároveň přispěl k poznání hodnoty španělského národního divadla a Romancera (sbírky romancí) jak v Německu, tak v samotném Španělsku. Nejvýznamnějšími postavami španělského historického romantismu se stali Sevillan Alberto Lista (1775-1848), snad nejznámější pedagog romantického Španělska, a Madriďan Agustín Durán. Jednalo se o tradicionalistický romantismus s kontrarevolučními rysy dobře přijímaný protiliberálním politickým prostředím, které ve Španělsku po roce 1823 převládalo. Liberální hnutí se naopak po celou dobu panování Ferdinanda VII. formálně přiklánělo ke klasicistickým modelům. V malířství odpovídala všeobecné tendenci díla Galicijce Péreze Villaamila a Katalánce Francisca Javiera Parcerisy. Pérez Villaamil představoval ve svých krajinách a v interiérech budov - vyznačujících se velmi pečlivou kresbou a smyslem pro detail - vizi Španělska plně odpovídající nordickému a tradicionalistickému cítění historického romantismu. Parcerisa, silně ovlivněný Chateaubriandem, inspiroval sbírku Vzpomínky a krásy Španělska (Recuerdos y bellezas de Espaňa), jejíž význam spadá do následujícího období. Historický romantismus v malířství byl za literaturou lehce opožděný (od roku 1834). LIBERÁLNÍ ROMANTISMUS Pro vymezení počátků španělského liberálního romantismu se zpravidla uvádí rok 1834, kdy liberálové, opírající se o tradici z roku 1812 a formálně se přiklánějící ke klasické estetice, přešli při zachování své vlastní politické ideologie k romantismu. K tomuto jevu došlo ve Francii o deset let dříve. Ve francouzské literatuře byla uváděna intervence do Španělska v roce 1823 jako datum oddělující Chateaubriandův historický a kontrarevoluční romantismus od nového liberálního romantismu, který vedl k revoluci roku 1830 a jehož nejproslulejšími představiteli byli Victor Hugo a Lamartine. Ve Španělsku rozhodl o vítězství nového směru právě protiúder a uchopení moci liberální buržoazií a návrat emigrantů. Liberální romantismus má s historickým romantismem společné obecné rysy - byl radikální opozicí ke klasicismu. Kontrarevoluční postoj prodchnutý nostalgií k minulosti, zbožňující středověk, plný náboženského cítění, však byl v liberálním romantismu nahrazen postojem jednoznačně sympatizujícím s politickou revolucí, kterou liberalismus představoval. Zatímco historický romantismus měl jednoznačně severoevropský původ (německý, anglický), nezapřel liberální romantismus především francouzské kořeny. PŮVOD “Prehistorie” španělského liberálního romantismu byla delší a sugestivnější než kraťoučké období jeho rozkvětu. Zahrnovala celé období, kdy španělský liberalismus formálně zůstával příznivcem klasicistních vzorů (1810-1834). Svým kulturním a estetickým přesvědčením byli španělští liberálové uvedeného období zpravidla poplatní klasicismu (na rozdíl od tradicionalistického historického romantismu), ve svém chování a reakcích se však již obvykle přibližovali romantické mentalitě. Spiknutí a povstání, jež byly oblíbenými formami liberální politické aktivity za panování Ferdinanda VII., představovaly typicky romantické formy politické činnosti a často probíhaly podle vysloveně romantického scénáře (zednářské lóže na začátku století). Magnou chartou španělského liberalismu byla cádizská konstituce z roku 1812. Mezi další otázky, k nimž je třeba přihlížet, aby bylo možné lépe zhodnotit originální prvky španělského liberálního romantismu, patřil diskutovaný a diskutabilní problém, do jaké míry hodlali autoři při její stylizaci “zrestaurovat” tradiční historickou španělskou konstituci podle nových modelů. Dále značný vliv konstituce z roku 1812 na vznik italského risorgimenta a fakt, že v liberálním proudu 1812 existovaly prvky, jež se specificky vztahovaly k národní tradici. ROZKVĚT Rozkvět tohoto romantismu byl intenzívní a krátký (1834 až 1840). Spadal do doby, kdy na severu poloostrova planula občanská válka. Návrat liberální emigrace - starých stoupenců konstituce 1812, kteří zažili válku za nezávislost a z exilu přinesli umírněné postoje a evidentní vliv germánského historického romantismu - se tedy časově shodoval s nástupem nové generace, jejímž nejproslulejším zástupcem se stal Mariano José de Larra (1809-1837). Mezi prvně jmenovanými převažovali Andalusané: Granaďan Martínez de la Rosa (1787-1862), Córdoban Ángel de Saavedra, vévoda de Rivas (1791-1865), Cádizané Antonio Alcalá Galiano (1789-1865) a Juan Álvarez Mendizábal (1790-1853). Připomeňme rovněž Asturijce, hraběte de Toreno (1786-1843). Martínez de la Rosa inicioval vznik již zmíněného královského statutu, který byl silně ovlivněn filosoficko-politickými koncepcemi blízkými historickému romantismu. Rovněž byl autorem prvního velkého španělského romantického historického dramatu - Benátské spiknutí (La conjuración de Venecia, 1834), které mělo premiéru v roce, kdy byl vyhlášen královský statut. Vévoda de Rivas zaslouží pozornost svými historickými dramaty, např. Don Álvaro neboli síla osudu (Don Álvaro o la fuerza del sino 1835), Historickými romancemi (Romances históricos, 1841) a líčením Povstání v Neapoli vedeným Masaniellou (Sublevación de Nápoles capitaneada por Masaniello). Představitelé mladé, radikálnější, často protiklerikálně laděné generace, kteří si tolik neuvědomovali sounáležitost s národní kulturou a kteří byli velmi znepokojeni událostmi ve Francii, se narodili během války za nezávislost a do veřejného života vstoupili v době zuřící občanské války. Citový a myšlenkový dopad této shody netřeba zdůrazňovat. V literatuře viděli prostředek, jak se angažovat v boji mezi novým buržoazním řádem vzešlým z revoluce a silami starého režimu. Oni prosadili konstituci z roku 1837 (vycházející z principu národní svrchovanosti) proti královskému statutu Martíneze de la Rosy. Charakteristickým představitelem byl Madriďan Larra, známější svými kostumbristickými články (ostře kritizujícími španělskou společnost, naplněnými hořkým pesimismem a používajícími k líčení vybranou kastilštinu), než svým historickým románem Páže Jindřicha Chorého (El doncel de don Enrique el Doliente) nebo svým historickým dramatem Macías (obojí z roku 1834). I přes autorovu předčasnou smrt dosáhly jeho myšlenky prostřednictvím článků značného vlivu. Načrtnutým ideovým souřadnicím více méně odpovídá i další skupina literátů patřících ke stejné generaci. Espronceda (Extremaduřan, 1808-1842) byl nejvýznamnějším básníkem liberálního romantismu. Joaquín Francisco Pacheco nezapřel ve svém dramatu Alfredo (1835) vliv jednoho z největších veleknězů zapyrenejského liberálního romantismu Dumase. Hartzenbuschovi Milenci teruelští (Los amantes de Teruel, autor Madriďan, 1806-1880), kteří měli premiéru v roce 1837, představovali jeden z nejpopulárnějších projevů španělského romantického divadla. Totéž platí o dramatu Trubadúr (El trovador) od Garcíi Gutiérreze (narozen v Chiclaně, Cádizu, v roce 1813). Premiéra se rovněž konala v onom krátkém časovém údobí, které Allison Peers, jeden z nejvýznamnějších historiků španělského romantismu, nazval “romantickou rebelií”. KATALÁNSKÝ A VALENCIJSKÝ ROMANTISMUS Popsané projevy španělského romantismu, byly nesporně součástí hlavního - kastilského - proudu a z geografického hlediska patřily do Madridu, Cádizu, Sevilly, Granady. Španělský kastilský romantismus je tedy kulturním jevem zřetelně jižního původu (v ostrém kontrastu k budoucímu naturalismu). Ovšem na východ a západ od centrální oblasti existovaly další dva proudy, které se rozvíjely v jazykově a kulturně autonomních oblastech: španělský katalánsko-valencijsko-baleárský romantismus, a portugalský romantismus, zahájený v roce 1825 vydáním básně Cames od Almeidy Garretta (ten však stojí mimo okruh našeho zájmu). Barcelona a Valencie preferovaly historický romantismus tak jednoznačně, že byla až do nedávné doby zpochybňována sama existence liberálního romantismu v těchto oblastech. Schlegelovy myšlenky záhy pronikly do Katalánska prostřednictvím styků Bofarulla a Böhla de Fáber v Cádizu během války za nezávislost. Historicko-kulturní koncepce historického romantismu přesně zapadaly do duchovního neklidu země, která se připravovala na svou renaixenća, tedy obrození a další rozvoj katalánského jazyka a domácí kultury. Kastilsky psané časopisy jako El Europeo a El Vapor byly úvodem k obrození, jehož prvním krokem se stalo otištění katalánsky psané Ódy na vlast (Oda a la Pątria) od Buenaventury Aribaua (v El Vapor, 24. srpna 1833). Příslušnost katalánského romantismu k historickému proudu potvrzoval také mimořádný vliv Waltera Scotta na mládež, na inteligenci a na celou barcelonskou společnost třicátých let (do roku 1850 dvacet dva překlady; “skotský styl” dokonce přímo ovlivnil módu). Katalánský liberální romantismus, poznamenaný francouzským a německým vlivem (Viktor Hugo, Alexander Dumas, Heinrich Heine), nalezl svou hlavní platformu v časopise Hlasatel svobody (El propagador de la libertad, 1835-1838). Kolem roku 1839 se na kulturní scénu vracejí schlegelovské koncepce. Tento myšlenkový obrat byl často zaznamenán u stejných lidí, kteří se ve svém raném mládí cítili přitahováni liberálním romantismem. Velmi dobře jej ilustrují jména bratrů Pabla a Manuela Milá y Fontanals. Zatímco zrod katalánské renaixenća ovlivnilo dílo Waltera Scotta, ve Valencii zapůsobil Chateaubriand. V letech 1835 až 1850 převládal ve velkoměstě na východním pobřeží velmi svérázný romantismus, příbuzný francouzskému historickému proudu. Charakterizovala jej “značně vysoká míra moralismu a někdy až puritánství. Byl nedůvěřivý vůči jakýmkoli literárním excesům, neměl žádný sklon k odbojnosti (tedy k liberálnímu romantismu) ani k melodramatu. Někdy byl ovládán patriotismem, častěji však melancholií, ať již čistě slzavou, nebo blízkou postoji uváženého pesimismu” (Allison Peers). Nejvýznamnějšími postavami tohoto hnutí, soustředěného kolem deníku Diario Mercantil de Valencia (založen v roce 1834) a časopisu El Liceo Valenciano, byli kněz Juan Arolas (1805-1849), historik Vicente Boix (1813-1880) a José María Bonilla (1808-1880). Proces renaixenća valencijské kultury a jazyka byl v porovnání s Katalánskem opožděn v důsledku bilingválnosti země, jejíž městská buržoazie hovořila vzhledem ke svému původu nebo na základě vlastního rozhodnutí španělsky. Dvěma nejvýraznějšími a současně naprosto různorodými ukázkami lidového rázu domácího jazyka byly Zázraky (Miracles) sv. Vincence Ferrera předváděné pod širým nebem a v době romantismu satirický časopis liberálního zaměření El Mole.   32 DEGRADACE ŠPANĚLSKA V DRUHOŘADOU MOCNOST   Z hlediska mezinárodního postavení Španělska mělo období let 1808-1843 naprosto zřetelný význam: sestup na pozici druhořadé mocnosti, definitivně stranou velkých rozhodnutí, která hýbala světovou politikou. Za necelé půlstoletí byla silná monarchie Karla III., jedna z předních světových velmocí své doby, rozdrobena na téměř dvacet autonomních politických komunit (nové latinskoamerické státy) a samotný Iberský poloostrov zaujal v mezinárodních vztazích výhradně pasívní roli. Ukázat na příčiny tohoto sestupu je snadné. V prvé řadě to bylo osamostatnění latinskoamerického světa. Nadvláda nad Indiemi s jejich nesmírným strategickým, populačním, ekonomickým a finančním potenciálem, byla základem mezinárodní síly Španělska během celé doby tzv. novověku. Po ztrátě amerického impéria (s výjimkou Kuby a Portorika) a přeměně bývalých místokrálovství v nezávislé republiky se muselo Španělsko vyrovnat se zcela novým mezinárodním postavením, v němž nic nedokázalo zakrýt nebo neutralizovat hlubokou chudobu země či důsledky jejího špatného vedení. Tyto okolnosti vyžadovaly obrovské úsilí, jež bylo vnitřní situací země mimořádně ztíženo. Na ztrátu velmocenského postavení působily rovněž důsledky škod, které Španělsko utrpělo během války za nezávislost a jež se ještě prohloubily dalšími vnitřními konflikty mezi absolutisty a liberály, a zvláště první karlistickou válkou. Rekonstrukci země bylo nutno provádět s pomocí zahraničního kapitálu, ať již formou půjček nebo investic. Kromě toho španělské občanské války vytvořily v Evropě bohužel částečně pravdivou legendu o “barbarskosti” kolektivního jednání Španělů a o chronickém rázu jejich politické nestability. Legendu, která do jisté míry snížila mezinárodní prestiž, jíž získalo “vše španělské” díky působení historického romantismu a významu války za nezávislost. A konečně je třeba zmínit se o nedostatku vhodných představitelů k plnění diplomatického úkolu, jakým bylo zapojení do nové Evropy, která vznikla po vídeňském kongresu. Za obtížné situace, jež se vytvořila v roce 1814, postrádalo Španělsko cosi, co mělo v dobách Karla III. Totiž tým zdatných politiků a ekonomů. MEZINÁRODNÍ SITUACE V POVÁLEČNÉM OBDOBÍ NÁMOŘNÍ HEGEMONIE ANGLIE Od počátku roku 1793, kdy se zformovala první koalice proti revoluční Francii, až po definitivní porážku Napoleona u Waterloo (18. června 1815) vládl světové politice vleklý francouzsko-anglický spor. Již jsme viděli, že se opíral o dvojí hegemonii: revoluční a napoleonské Francie na evropském kontinentu a Británie na moři a ve starých koloniálních oblastech 18. století. Víme rovněž, že rozpor mezi oběma mocnostmi se nejvýrazněji projevil v tzv. kontinentální blokádě - přímé příčině španělské války za nezávislosti. Po porážce Francie v roce 1814-1815 se dva obrovské prostory oddělené do té doby osmiletou blokádou najednou dostaly do kontaktu. Až tehdy se zřetelně ukázalo, do jaké míry přinutila válka a blokáda jak Anglii, tak kontinentální státy, aby se přizpůsobily a definitivně změnily svou ekonomickou strukturu. Kontinent neprojevil zájem o výrobky, které Anglie připravila pro dobu míru. Zčásti proto, že se přizpůsobil podmínkám blokády (připomeňme v této souvislosti zavedení cukrové řepy jako náhrady za americké dodávky třtinového cukru), a částečně v důsledku hluboké hospodářské deprese charakterizující poválečná léta. Také Anglie se přizpůsobila: užším spojením svého hospodářství s ekonomikami mladých amerických států. Léta války a blokády dovršila po ekonomické stránce separaci Evropy a zámoří. A toto oddělení bylo do značné míry nezvratné. V mírových podmínkách se tedy Anglii jednalo především o zachování mimoevropských trhů, které jí byly během války otevřeny. Osvobození starých evropských koloniálních metropolí však mohlo situaci ohrozit. Anglie proto vynaložila mimořádné úsilí, aby si zajistila námořní a koloniální hegemonii prostřednictvím řady dvoustranných smluv, přičemž vždy usilovala o dosažení pozice silnějšího. Tak byla uzavřena anglicko-holandská smlouva, podle níž zůstaly Anglii mys Dobré naděje a Cejlon, anglicko-švédská smlouva a anglicko-severoamerická (gentská) smlouva, která ukončila válku mezi oběma velmocemi zahájenou v červnu 1812. Všechny tyto dohody pocházely z roku 1814, stejně jako první pařížská smlouva, díky níž si Anglie spolu s dalšími signatáři čtyřstranné protinapoleonské aliance, Anglií, Rakouskem, Pruskem a Ruskem, vynutila na Francii odstoupení některých zámořských držav, které rozšířily britské impérium (Ostrova Francie - dnes Mauricius v Indickém oceánu, ostrovů Tobago a Santa Lucia v Antilách). Mezi bilaterálními smlouvami z roku 1814 figurovala i anglicko-španělská. Během války za nezávislost podepsaly 14. ledna 1809 Španělsko a Anglie smlouvu o míru, přátelství a spojenectví, jež byla výrazem britské podpory španělskému odboji proti Napoleonovi. Po válce uzavřely obě mocnosti novou smlouvu o míru, přátelství a spojenectví a krátce nato několik “dodatečných ustanovení”, která se týkala obchodních otázek (5. července a 28. srpna 1814). Uvedená smlouva zakotvila “úzké a hluboké spojenectví mezi Jeho Katolickým Veličenstvem a králem Spojeného království Velké Británie a Irska, jejich dědici a nástupci”. Takto uzavřené spojenectví se ovšem diametrálně lišilo od spojenectví s Francií, které udržovala španělská zahraniční politika v 18. století a jež bylo útočně obrannou aliancí mezi dvěma rovnocennými mocnostmi, které se pro případ konfliktu zavázaly k předem dohodnuté vojenské spolupráci. Španělsko-anglické spojenectví z roku 1814 nebylo ničím jiným než pouhou platonickou deklarací. Podle jednoho tajného článku smlouvy z roku 1814 se však Španělsko zavázalo, “že neuzavře s Francií žádný závazek či smlouvu toho druhu, který je znám jako rodinná smlouva, ani jakoukoli jinou, jež by omezovala nezávislost nebo škodila zájmům Jeho britského Veličenstva”. Rovněž se zavázalo, že v případě otevření španělského impéria v Americe zahraničnímu obchodu, bude Británii udělena “doložka nejvyšších výhod”. Pokud jde o latinskoamerickou emancipaci, jediné, čeho Španělsko od Anglie dosáhlo, byl závazek, že “přijme účinnější opatření, aby její poddaní neposkytovali americkým rozkolníkům zbraně, munici ani žádný jiný válečný materiál”. Takové bylo postavení Španělska jako námořní velmoci v rámci nového uspořádání koloniálních prostor, které si sto let po utrechtské smlouvě vynutila táž hegemonistická velmoc, Anglie. VÍDEŇSKÝ KONGRES A SVATÁ ALIANCE Jestliže v námořních a koloniálních otázkách bylo z popudu Anglie a v její prospěch dosaženo hegemonistického řešení, na evropském kontinentu nastal po pádu napoleonského impéria rovnovážný stav. Stejně jako v Utrechtu byla “evropská rovnováha” i nyní hlavním cílem britské diplomacie, která se bezprostředně po Napoleonově porážce obávala, že francouzskou kontinentální hegemonii nahradí kontinentální hegemonie ruská (po zničení Grande Armée přešlo vojenské prvenství na kontinentě na vítěznou ruskou armádu). Ruská diplomatická iniciativa směřovala po porážce Francie k diametrálně odlišným cílům, než byly britské, k dosažení kontinentální převahy pomocí dvoustranných dohod s jednotlivými západními námořními mocnostmi - Francií, Španělskem, Holandskem, a současně koloniální a námořní rovnováhy, postavením námořních sil tří zmíněných monarchií do protiváhy k Anglii. Do tohoto rámce patřilo španělsko-ruské sbližování za panování Ferdinanda VII., jehož nejtypičtějším nástrojem se stal ruský ministr Tatiščev, vyslanec u španělského dvora. Střet mezi oběma světovými velmocemi, Anglií a Ruskem, vévodil jednáním vídeňského kongresu (září 1814 - červen 1815), který měl vymezit nové politické a územní uspořádání kontinentu. Francouzská diplomacie, vedená nesmírně schopným Talleyrandem, spolupracovala s anglickou, v čele s Castlereaghem, a rakouskou (Metternich), aby zmařila ruské pokusy o dosažení kontinentální hegemonie. Ruská diplomacie vedená osobně carem Alexandrem I. byla ve Vídni podpořena Pruskem (obě velmoci pojila tzv. “Kališská aliance” z roku 1812). Jejich cílem bylo dosáhnout přiměřeného odškodnění za strádání během svých osvobozeneckých válek. Rusko usilovalo o anexi Polska, které z větší části dosáhlo, Prusko si připojilo polovinu bývalého Saského království. Evropské mírové uspořádání dosažené ve Vídni řešilo kontinentální rovnováhu prostřednictvím složitého komplexu smluv zastřešených kolektivní zárukou. Vídeňský akt z 9. června 1815 skutečně shrnul v jediném dokumentu podepsaném všemi velmocemi všechny dohody týkající se budoucího územního a politického uspořádání Evropy (čl. 118 smlouvy je výslovně vyjmenovává). Moudrý systém protivah inspirovaný Angličany vytvořil pomocí složité sítě paktů a dohod založených na principu rovnováhy nový evropský pořádek. Evropské uspořádání ustavené ve Vídni a vycházející z vedoucího postavení pěti mocností (Anglie, Rakouska, Pruska, Ruska, Francie) přetrvalo v obecných rysech až do roku 1870. Vídeňský kongres byl tedy stejně jako vestfálský, utrechtský nebo pařížský mír (1919) jedním z rozhodujících okamžiků v organizaci Evropy jako soustavy mnoha států. Ruskou odpovědí na anglickou iniciativu, jež převládla na vídeňském kongresu, se stal návrh na vytvoření Svaté aliance, v němž se mísily typicky ruské náboženské a etické principy se zjevným záměrem vytvořit nový politický systém s centrem nikoli ve Vídni či Londýně, nýbrž v Sankt Petěrburgu. Po technické stránce se jednalo o pouhou deklaraci záměrů, bez konkrétních politických závazků, otevřenou všem křesťanským vladařům. Rakousko a Prusko ruskou inciativu podpořily, a tak došlo 26. září 1815 k podpisu paktu. O dva měsíce později k němu tajně přistoupila Francie, zatímco Anglie odmítla s odvoláním na ústavní překážky, neboť pakt zavazoval panovníky a nikoli vlády. Ačkoli Svatá aliance nesplnila svůj hlavní cíl - vytvořit evropský systém podle ruských představ (vzhledem k odmítnutí Anglie) - stala se základem “dohody” mezi Rakouskem, Pruskem, Ruskem, tj. evropskými mocnostmi, které byly s ohledem na svou vnitřní sociální strukturu pevně rozhodnuty zamezit jakémukoliv novému revolučnímu projevu. V rukou Metternicha se stala Svatá aliance obecnou zásadou, jíž se dovolával vždy, když se jednalo o potlačení jakéhokoli liberálního projevu v Evropě doby restaurace, formou společné akce odsouhlasené na mezinárodním kongresu. Velkým překvapením pro evropské diplomaty byla skutečnost, že oproti předpokladům signatářů druhé pařížské smlouvy, nepropukla po roce 1815 liberální hnutí ve Francii, nýbrž v Německé konfederaci, v Itálii a ve Španělsku. Stala se podnětem ke svolání řady kongresů (veronského, karlovarského, troppau-laybašského) a k následným vojenským intervencím. V roce 1830 otřásla celou Evropou liberální revoluční vlna s centrem ve Francii. Ve Francii byla ustavena buržoazní monarchie Ludvíka Filipa, Belgie vyhlásila svou nezávislost na Holandsku a politická mapa kontinentu se od té doby zjednodušila: západní Evropa byla konstituční a liberální. Toto ideologické společenství bylo potvrzeno “přátelskou dohodou” mezi Francií a Anglií (1840). Naproti tomu střední a východní Evropa (Rakousko, Prusko, Rusko) zachovávala pod Metternichovým vedením absolutistickou linii Svaté aliance. V roce 1848 otřásla evropskou společností až do základů druhá revoluční vlna, ještě silnější než v roce 1830, která však nijak podstatně nezměnila mezinárodně politický status quo platný od roku 1815, jenž zůstal zachován až do roku 1870. Uveďme na tomto místě tři základní rysy španělské zahraniční politiky v letech 1814 až 1843: neúspěch absolutistické diplomacie při zapojení Španělska do nového evropského uspořádání, které vzešlo z vídeňského kongresu, osamostatnění Latinské Ameriky a s ním související mezinárodně politické problémy, zahraniční politika liberálů a čtyřstranná smlouva o spojenectví. ŠPANĚLSKO V EVROPĚ DOBY RESTAURACE (1814-1830) VÍDEŇSKÉ FIASKO V roce 1814 se Španělsko díky své dlouhé a hrdinné národní válce evidentně těšilo v Evropě úctě. Poprvé za mnoho generací vyvolávalo v širokých evropských kruzích pocit obdivu a sympatií. Mezinárodně politická situace Španělska roku 1814 byla však nadále tíživá a nijak neusnadňovala diplomatické aktivity Ferdinanda VII. Bylo třeba vyjasnit situaci amerických místokrálovství, jež dosud nebyla považována za ztracená, a čelit obtížným vnitrostátním hospodářským, politickým a finančním problémům. Vzhledem ke změněné situaci bylo třeba zformovat novou zahraniční politiku. Diplomatické vztahy byly nepřehledné. Španělsko zůstalo na okraji velké čtyřstranné velmocenské koalice, jež porazila Napoleona. Španělský odboj nespojoval s protinapoleonskou “čtyřkou” přímý vztah, nýbrž jen nepřímé bilaterální smlouvy - již zmíněná španělsko-anglická aliance a španělsko-ruská aliance uzavřená ve Velikich Lukach (20. července 1812). Tato okrajová vazba na čtyřalianci se stala v každém případě předehrou k okrajovému postavení španělské diplomacie na vídeňském kongresu. Rovněž nelze zamlčet naprostou neschopnost jak na straně Pedra Gómeze Labradora, španělského vyslance na vídeňském kongresu, tak všeobecně všech diplomatů, jimž byl svěřen nelehký úkol zapojit Španělsko do nového evropského uspořádání. Jak napsal markýz de Villa Urrutia, diplomat našeho století, “kdyby se nejednalo o dobré jméno Španělska a o zájmy tak vysoké a jednání tak závažná, jako ta, jež měli ve svých rukou oni vyslanci státu, byl by nedostatek úsudku, rozpaky, nespolehlivost, jež vládly při řízení těchto věcí a jejichž příklady jsou bohužel v historii naší diplomacie časté, směšný”. Přímá zodpovědnost za skutečnou národní pohromu leží přirozeně na Ferdinandovi VII., ačkoli na jeho omluvu je třeba dodat, že politická úroveň jeho vyslanců si zpravidla nijak nezadala s monarchou, který je vyslal. Postavení Labradora na vídeňském kongresu bylo výslednicí tří faktorů - pokynů, které si přivezl z Madridu, jeho vlastního chování jako vyjednavače a omezeného prostoru, jež byly velmoci, s ohledem na své vlastní zájmy, ochotny přenechat druhořadým mocnostem. Evidentně krátkozraké pokyny sledovaly především znovunastolení panovníků bourbonského rodu v jejich italských državách a získání záruk a příslušných náhrad od francouzské strany. Neobjevilo se v nich nic, co by svědčilo o pochopení nově vzniklé situace, jež neměla nic společného s 18. stoletím, v jehož myšlenkovém světě se pohyboval jejich autor. Zbytek dokonala Labradorova nepružnost při jednání, jeho osobní uzavřenost a nevlídnost, plus touha po výlučnosti u velmocí zastoupených schopnými a zdatnými, ba brilantními diplomaty - Alexandrem I., Talleyrandem, Metternichem, Castlereaghem, Hardenbergem a dalšími. V důsledku toho Španělsko nepodepsalo ani mírovou smlouvu s Francií, ani vídeňský akt jako přední z velmocí, nýbrž bylo vyzváno, aby k těmto dokumentům přistoupilo jako mocnost druhého řádu. Uražené Španělsko tak učinilo později: přidružení k vídeňskému aktu bylo podepsáno až 7. května 1817. Měsíc nato, 4. června, vstoupilo rovněž do Svaté aliance. Vážnost Španělska jako světové velmoci 18. století a dokonce počátku 19. století a nadlidské oběti španělského lidu ve válce za nezávislost měly v okamžiku uzavření míru mezi druhdy velkými protivníky malou váhu. O ostatní se postarala španělská strana tím, že neměla schopný diplomatický tým v okamžiku vstupu do složitého poválečného období. Přes dosažená vítězství byl sestup Španělska do role druhořadé mocnosti zpečetěn. ZÁNIK NEZÁVISLOSTI Podřízené postavení vůči “Pětce” (vedení pěti velmocí) ještě podtrhla vojenská intervence uskutečněná v roce 1823 s cílem svrhnout liberální režim, který ve Španělsku vládl v předešlých třech letech. Intervence byla dohodnuta na veronském kongresu (léto 1822) proti vůli Anglie, která nesouhlasila s intervenčním duchem, jejž signatářské mocnosti Svaté aliance vtiskly kolektivnímu jednání (kongresům) záruční smlouvou z 20. listopadu 1815. Intervence byla podporována samotným Ferdinandem VII. a uskutečnilo ji “sto tisíc synů svatého Ludvíka” pod velením vévody z Angoulźme. Francouzská armáda prošla poloostrovem od Pyrenejí po Cádiz, kde došlo k “bitvě u Trocadera”. Výsledkem invaze, jež se nesetkala téměř s žádným odporem, bylo znovunastoletí Ferdinanda VII. se všemi jeho absolutními právy. Z mezinárodního hlediska je třeba tuto francouzskou akci posuzovat nejen jako intervenci Svaté aliance směřující k odstranění liberálního ohniska, jakým bylo Španělsko v roce 1820, nýbrž i jako uskutečnění francouzského snu o odplatě za porážku a pokoření z let 1814 a 1815 (ve Francii právě vládlo seskupení “ultra”, tj. absolutistů). Invaze do Španělska, přepadení Trocadera a obsazení Cádizu se staly pomstou za fiasko utrpěné na poloostrově před deseti lety. Třetím sestupným krůčkem Španělska na mezinárodním žebříčku za panování Ferdinanda VII. bylo zahraniční zadlužení v důsledku půjček na řešení krajně složité finanční situace, která byla způsobena chudobou země a přerušením dodávek drahých kovů z Ameriky po jejím osamostatnění. Politika půjček byla energicky zahájena během liberálního tříletí a pokračovala v posledním desetiletí panování Ferdinanda VII. (1824-1834). V roce 1824 činil zahraniční dluh (včetně dluhu z liberálního tříletí, který byl uznán až později) přibližně 2,6 miliardy reálů. O deset let později vystoupil na 4,46 miliardy reálů. O zvýšení dluhu se zasloužil zejména ministr financí Luis López Ballesteros, který půjčky sjednával. Ty byly velmi nevýhodné pro domácí finance (skutečné množství drahého kovu, který Španělsko obdrželo, bylo daleko menší, než “nominální” hodnota uznaného dluhu) a postavily Španělsko vůči Evropě do ekonomicky bezprecedentní situace - do role dlužníka. Postavení, jemuž bylo možné se vyhnout nebo je zmírnit pouze energickým úsilím zaměřeným na rekonstrukci a vnitřní rozvoj, se však v důsledku španělské politické nestability a občanských válek stalo chronickým. EMANCIPACE ŠPANĚLSKÉ AMERIKY VŠEOBECNÁ HISTORICKÁ CHARAKTERISTIKA Osamostatnění Latinské Ameriky představuje jednu z nejvýznamnějších kapitol světové historie 19. století. V první řadě je třeba si uvědomit nesmírnou zeměpisnou rozlehlost scény, na níž se události odehrávaly. Války za nezávislost měly kontinentální rozměry. Probíhaly ve velmi různorodých a rozlehlých oblastech, což přesto nebránilo hluboké celkové jednotě tohoto jevu. Právě to dodalo osamostatnění stejnou epickou velkolepost, jakou měla o tři století dříve conquista, dobytí Ameriky. Znovu jsme se stali svědky nekonečných pochodů, které podnikal generál San Martín při svém tažení přes Andy, nebo Bolívar cestou z Guayany do Bogoty v roce 1819 nebo při taženích v horním Peru v závěrečné fázi bojů. Za druhé je třeba mít na zřeteli, že přes jistá specifika se jednalo o skutečnou občanskou válku. Bylo by přílišným zjednodušením usuzovat, že ve válkách za samostatnost proti sobě stáli na jedné straně Španělé a na druhé Američané. Vždyť oddíly vyslané z Iberského poloostrova nečítaly celkem ani 45 000 mužů. První mexické povstání bylo potlačeno americkými vojáky a americké byly i složky Bobesovy armády ve Venezuele nebo La Sernovy a Valdésovy v Peru. Existovaly kraje a dokonce země, pro něž byla typická jejich úporná věrnost španělskému režimu: po deset let Peru, Maracaibo a Coro ve Venezuele, Pasto, Panama a Santa Marta v Nové Granadě, Chiloé v Chile. Někteří lidé z poloostrova bojovali naopak v řadách vzbouřenců a nemálo velitelů royalistické (španělské) armády zaujalo po získání nezávislosti vedoucí místa v nové vlasti. A konečně, liberální hnutí na Iberském poloostrově poskytlo americkým povstalcům cennou pomoc přinejmenším svým zamítavým postojem. Prokazatelně existoval úzký kontakt mezi “vzbouřenými” vojáky ve Španělsku v roce 1820 a vůdci osvobozeneckého hnutí prostřednictvím lóží (jejich ryze zednářský ráz dnešní historikové zpochybňují). V podstatě tedy občanská válka vyjadřovala týž antagonismus mezi absolutisty a liberály, který ve stejných letech ovládal život na poloostrově, a proto lze říci, že se hispánský svět v letech 1808 až 1843 choval jednotně. Navíc války za samostatnost vykazovaly (v daleko větším měřítku vzhledem k vzdálenostem a lidským masám) stejné rysy jako poloostrovní války doby romantismu: rozhodující úloha lidového odboje, guerrilly, stejná směsice hrdinství a krutosti, jež byla vlastní všem občanským válkám. Romanticko-nacionalistická verze amerických vlastenců o tom, že hlavní příčinou emancipace byla španělská “tyranie”, je již překonána. Mezi četnými příčinami amerického osamostatnění se zpravidla zdůrazňuje jednak zralost, jíž dosáhla latinskoamerická společenství za tři století transkulturace. Stejně jako v naší době pozorujeme “emancipaci” koloniálních oblastí Afriky a Asie jako vyvrcholení procesu formování menšin, v Latinské Americe existovaly podobné menšiny, ochotné převzít politickou moc již počátkem 19. století. Za druhé, krize politické moci v mateřské zemi v důsledku války za nezávislost, a poté v důsledku střetu mezi liberály a absolutisty, poskytla menšinám příležitost k převzetí moci válečnou a revoluční aktivitou, které nebyla madridská vláda s to zamezit. SOCIÁLNÍ ZÁKLADNA EMANCIPACE Kdo tvořil tyto menšiny? Jinými slovy, která společenská skupina poskytla emancipačnímu hnutí vůdce? Odpověď je známa - hlavními tvůrci emancipace byli kreolové (lidé španělského původu, kteří se však již narodili v Americe). Indiáni zachovávali pasívní postoj. Pokud bojovali, pak zpravidla (s výjimkou Mexika) ve španělských řadách. Španělé z Iberského poloostrova tvořili menšinu (např. v Ciudad de México 2 procenta, naproti tomu kreolů bylo 49 procent, mesticů 24 procent a Indiánů 25 procent), avšak zvláště významnou menšinu, která ovládala státní správu původních místokrálovství: místokrále, audience (soudní dvory), intendantury. Společenská, duchovní a ekonomická rozmanitost amerického emancipačního procesu přitom ztěžuje jakékoli sociologické zevšeobecnění independistického hnutí. Podmínky Mexika, Venezuely a Chile se od sebe podstatně lišily mimo jiné svou etnickou skladbou. Kreolové, tedy Španělé narození v Americe, měli již od počátků conquisty tendenci upevnit své postavení vůči Španělům z poloostrova. Tato tendence vycházela z hlubokého zakořenění v rodné zemi, kterou považovali za vlastní. Během druhé poloviny 18. století však kreolové postupně přijali ducha osvícenství s jeho ideálem politické reformy. Zdůrazňuje se zejména obrovský vliv Feijóových děl na formování kreolské mentality. Ve španělské Americe tedy nastala obdobná situace jako na poloostrově: ve středních a buržoazních vrstvách (především kreolové, na rozdíl od indiánského rolnictva a černých peonů v Karibské oblasti) narůstal reformní neklid, který brzy narazil na konzervativismus státních úředníků, jimiž zpravidla byli Španělé. Krize politické moci způsobená francouzskou invazí na Iberský poloostrov poskytla kreolskému reformismu velkou příležitost chopit se vlády. Přechod politického reformismu v separatismus, zahájený během panování Karla IV., byl podpořen a uspíšen léty izolace od mateřského poloostrova. Tento proces se opíral především o tři instituce. Za prvé, obecní či městskou radu, pravou baštu kreolismu tvořící opozici proti centrální moci představované místokráli, audienciemi a intendanturami. Za druhé, juntu, která plnila v Americe podobnou funkci jako na Iberském poloostrově v době invaze. Za třetí, tajné společnosti podobné těm, které působily na poloostrově jako hlavní hnací síla liberálního hnutí a z nichž nejvýznamnější byla tzv. “Lauratova lóže”. ETAPY OSAMOSTATNĚNÍ Z časového hlediska je třeba rozlišovat tři období emancipačního vývoje. Existovala doba předchůdců, která se časově shodovala s reformním neklidem španělské buržoazie za Karla IV. Na tomto místě je třeba se zmínit o Dopisu americkým Španělům opata Viscarda (1792). Silně ovlivněn Rousseauem dělil Dopis svou pozornost mezi sžíravou kritiku španělské činnosti v Americe v posledních třech stoletích a naučné pojednání, ospravedlňující případné americké povstání proti španělské nadvládě. Nejtypičtější postavou této přípravné etapy však byl Francisco de Miranda (narozen v Caracasu, 1750), neúnavný cestovatel a konspirátor, který snil o spojené Hispanoamerice nezávislé na Španělsku, v jejímž čele by stál “Inka” neboli dědičný vládce. Druhé období se odehrálo současně se španělskou válkou za nezávislost (1808-1814). Zatímco se američtí delegáti účastnili jak profrancouzského shromáždění v Bayonnu, tak cádizských kortesů, v Americe se v lůně junt rodila emancipace. Silného impulsu se jí dostalo v roce 1810, po zprávách o invazi do Andalusie a kritické situaci španělského odboje na Iberském poloostrově. Nejvýznamnější hnutí této první etapy se rozvinula v Mexiku (Hidalgovo a de Morelosovo povstání); ve Venezuele, kde se objevila postava Simóna Bolívara, jednoho z hlavních tvůrců emancipace (narozen 1783 v Caracasu); v místokrálovství Río de la Plata, kam dospěl v roce 1812 (dva roky po povstání) další velký vůdce hnutí za samostatnost, José de San Martín (narozen 1778 v Yapeyú, místokrálovství Río de la Plata). Došlo ke konsolidaci argentinské nezávislosti.   Ostatní secesionistická hnutí přetrvávala po ukončení války na iberském poloostrově a po znovunastoleí Ferdinanda VII. ve více či méně latentní formě (více ve Venezuele a Nové Granadě, méně v Mexiku, zcela pod kontrolou bylo místokrálovství Peru). Nepatrná schopnost reakce ze strany španělských úřadů v metropoli je pochopitelná, neboť byly v té době dostatečně zaměstnány protifrancouzským odporem. Proto měla v oněch letech americká hnutí převážně ráz občanské války. Rovněž je snadno pochopitelná dvojí hra Anglie v této etapě - v Evropě byla spojencem Španělska proti Francouzům, v Americe si mnula ruce nad zmatkem v koloniích, který de facto otevíral britskému obchodu trhy dosud žárlivě střežené španělskými vládami. Regentská rada a španělské kortesy totiž odmítly během války za nezávislost anglické prostřednictví v koloniálním konfliktu výměnou za volný obchod, který bylo sice Španělsko ochotno otevřít se vzbouřenými oblastmi (Río de la Plata, Venezuelou, Cartagenou de Indias, Santa Fé), nikoli však, jak si přála Anglie, s Mexikem (jednání v roce 1811). Třetí období proběhlo současně s konfliktem absolutistů a liberálů na Iberském poloostrově v letech 1814-1820. V té době nastala akcelerace hnutí za nezávislost, jež bylo prakticky završeno v roce 1824 bitvou u Ayacucha. Morillova španělská expedice, která vyplula z Cádizu s deseti tisíci dobře připravenými muži, sedmnácti válečnými loděmi a několika transporty, obnovila v letech 1814-1816 nejprve původní stav. Morillo působil na jihu Karibské oblasti (Nová Granada, Venezuela), kde upevnil španělskou nadvládu. Ne však na dlouho, neboť tato první vojenská expedice zůstala izolována. V letech 1816 až 1820 se souběžně s “povstáními” na Iberském poloostrově naopak uskutečnily velké jihoamerické expedice, které položily svým vojenským významem a svým vzepětím definitivní základy novým americkým státům. Generál San Martín, argentinský syn španělských rodičů, účastník války za nezávislost, uskutečnil mimořádný pochod z Mendozy přes Andy, porazil Španěly u Chacabuca (1817) a rozhodl o nezávislosti Chile. Bolívar se postavil Morillovi ve Venezuele a Nové Granadě. V roce 1819 položil kongres v Angostuře díky vojenskému vítězství Bolívara v Boyacá (téhož roku) politické základy Velké Kolumbie (republiky zahrnující dnešní Kolumbii, Venezuelu, Ekvádor a Panamu). A konečně, v letech 1820 až 1824 nastala definitivní krize španělské moci na americkém kontinentu v důsledku liberálního hnutí zahájeného ve Španělsku 1. ledna 1820 v Cabezas de San Juan právě tou armádou, jež se měla v Cádizu nalodit, aby se postavila americkému povstání. VÝSLEDKY EMANCIPACE Jako všechny velké historické události, obsahovala emancipace Ameriky z pohledu vzdáleného půl druhého století stránky kladné i záporné. Mezi prvními uveďme klad celosvětového významu - po třech stoletích byl završen proces, jímž Španělsko přeneslo na druhou stranu Atlantiku svou náboženskou víru, svůj jazyk, svou kulturu, své instituce a značnou část svého populačního potenciálu. Dozrály a do dějin vstoupily nové státy, které dnes tvoří ve svém celku jednu z velkých světových sil budoucnosti - Latinskou Ameriku. Mezi zápory uveďme tři aspekty, které vyplynuly z konkrétních historických podmínek, za nichž se osamostatnění odehrávalo. Za prvé, násilný, krutý způsob, který vedl v průběhu osamostatňování k otřesnému a nikoli nezbytnému kolektivnímu strádání. Až v roce 1820 se Morillo a Bolívar dohodli na humanizaci války. Odhaduje se, že ve Venezuele přinesla “válka na život a na smrt” mezi asturským odbojářem Bobesem a Bolívarem na 300 000 obětí, a to je pouze jeden ukazatel ničivých bojů (i když možná nejvýznamnější). Za druhé, tendence k dělení, která převládla v hispanoamerickém světě proti výslovnému přání Simona Bolívara, jakmile bylo dosaženo nezávislosti. Bývalá místokrálovství se stala nejen základem řady dalších vzájemně nezávislých republik (bez federální vazby, o níž snil Bolívar), ale z každé z nich se odtrhly některé okrajové oblasti, aby vytvořily další řadu suverénních republik. To byl případ Uruguaye, Paraguaye a Horního Peru, které se odštěpily (posledně jmenované pod názvem Bolívie) od bývalého místokrálovství Río de la Plata. Chile se odtrhlo od Peru. Velká Kolumbie (bolívarovské rekonstrukce bývalého místokrálovství Nová Granada) se rozpadla v roce 1831 na tři republiky. Ve střední Americe došlo k absurdní atomizaci. Obrovská portugalská Brazílie si naopak po získání nezávislosti (1822) svou celistvost zachovala. Do 19. století vstoupil iberoamerický svět rozdrobený a rozdělený, na rozdíl od severoamerické velmoci, která se po secesionistické krizi a válce ještě více semknula. Třetí záporný aspekt emancipačního procesu - rozpor mezi ideologickými schématy buržoazní revoluce a sociální realitou země. Rozpor, který na Iberském poloostrově naprosto zmařil dílo liberálů z okruhu konstituce 1812, byl v nových amerických státech dokonce ještě hlubší. Bezprostředně po získání samostatnosti převzali moc vojáci (caudillismus). Téměř vzápětí se dostavila chronická nestabilita. Vnitřní nestabilita a nejednotnost vůči zahraničí charakterizovala iberoamerický svět během celé doby nazývané novověk. EMANCIPACE JAKO MEZINÁRODNÍ PROBLÉM Jaký byl postoj velmocí k emancipaci? Za prvé, reakce signatářských mocností Svaté aliance (Rakouska, Pruska, Ruska, Francie) na restauraci španělské moci v amerických místokrálovstvích byla jednoznačně příznivá. Tento postoj vyplýval jednak z panovnické solidarity (Ferdinand VII. podepsal své přistoupení ke Svaté alianci a liberální americká hnutí byla v rozporu s absolutními pravomocemi panovníka), jednak ze světové politiky (připomeňme již načrtnutý anglo-ruský spor). V roce 1817 bylo z ruské iniciativy nabídnuto kolektivní prostřednictví velmocí s cílem ukončit povstání ve španělských koloniích. V roce 1818 se Španělsko bezvýsledně pokusilo zařadit svůj zámořský problém na pořad aquisgránského kongresu. Přesto byla celá záležitost předmětem rozhovorů mezi mocnostmi, z nichž vyplynul rozhodný odpor Angličanů k jakékoliv aktivitě směřující ke znovunastolení španělské nadvlády v bývalých místokrálovstvích za pomoci kolektivní akce. V roce 1823, kdy byl z francouzské iniciativy v rámci Svaté aliance ve Španělsku restaurován absolutistický režim Ferdinanda VII., se francouzské vládě naskytla možnost rozšířit restaurační aktivitu na koloniální oblast, která byla tak silně nakažena liberalismem. Tento francouzský intervenční záměr vynesl do popředí zásadní problém: Budou anglosaské námořní mocnosti (Anglie a Spojené státy) souhlasit s návratem k situaci z dob “rodinných smluv”, s rozšířením systému Svaté aliance na západní polokouli? Odpověď zněla, nikoli. Anglie dala Francii na srozuměnou, že po jakémkoli prošpanělském zásahu v Americe bude z její strany následovat formální uznání nezávislosti nových států. Spojené státy, opírající se o tento anglický postoj, vyjádřily své rozhodnutí považovat “jakýkoli zásah kterékoli evropské mocnosti” v konfliktu mezi Španělskem a jeho bývalými místokrálovstvími za projev “nepřátelského postoje vůči Spojeným státům”, a prohlásily tak západní polokouli za oblast uzavřenou evropským spojeneckým soustavám (Monroeova doktrína z 2. prosince 1823). Španělská porážka u Ayacucha v prosinci 1824 znamenala definitivní konec španělského impéria na americkém kontinentu. Ve španělských rukou zůstala Kuba a Portoriko. Pro anglický obchod, jemuž se konečně splnil dávný sen z Utrechtu o otevření velkého iberoamerického trhu, představovalo osamostatnění Ameriky ve svém důsledku obrovský zisk. ŠPANĚLSKO V LIBERÁLNÍ EVROPĚ (1830-1843) Stejně jako španělská liberálně založená revoluce z roku 1820 otřásla západním Středomořím a rozpoutala závěrečnou fázi latinskoamerického osvobozeneckého boje, ovlivnila francouzská revoluce z roku 1830 celou Evropu. Ve Španělsku vedla k postupné proměně politické orientace, jejímž nejsymboličtějším nástrojem byla královna Marie Kristina Bourbonská (panovníkova čtvrtá manželka, která se za něho provdala 21. prosince 1829). Hlavními milníky v nástupu liberálního režimu se staly události z “La Granjy” v roce 1832, poté dočasná vláda Marie Kristiny, Ferdinandova smrt (29. září 1833) a nastolení otázky následnictví. Zahraniční politika vládnoucích liberálů byla podmíněna evropskou i poloostrovní realitou. Rakousko, Prusko, ani Rusko, mocnosti věrné absolutismu, neuznaly liberální vládu ani následnictví Isabely II. Spojení Španělska se Svatou aliancí se rozpadlo a liberální Španělsko se nadále mohlo pohybovat pouze v rámci západoevropských liberálních mocností - Francie (kde zvítězila revoluce) a Anglie. Na Iberském poloostrově vedl silný absolutistický odpor (španělští karlisté, portugalští miguelisté) k občanské válce. Logickým výsledkem se stala čtyřstranná spojenecká smlouva, podle níž liberální kortesy v Madridu a Lisabonu požádaly Londýn a Paříž o pomoc. Po technické stránce nebyla čtyřstranná spojenecká smlouva (z 22. dubna 1834) ani “dodatečná ustanovení” k ní (z 18. srpna 1834) ničím jiným než závazkem k podpoře určitých politických režimů na Iberském poloostrově. Jejich význam z hlediska mezinárodních vztahů však spočíval v právu na intervenci a morální dozor Francie a Anglie nad oběma poloostrovními státy. Z tohoto hlediska duch čtyřstranné smlouvy nadlouho přetrval její konkrétní ustanovení. Od roku 1834 docházelo ke skutečnému vměšování dvou signatářských velmocí čtyřstranné smlouvy do španělské politiky. Francouzské a britské oddíly bojovaly po boku madridské vlády v sedmileté občanské válce. Co však v jejím průběhu skutečně rozhodlo o diskvalifikaci Španělska jako evropské mocnosti, byla záporná odpověď Ludvíka Filipa na zoufalou žádost Torenova ministerstva, jejímž cílem bylo dosáhnout obsazení Baskicka a Navarry francouzskými vojsky a rozbít nezkrotnou karlistickou rebelii. Zamítnutí bylo vyjádřeno ostrým a ledovým memorandem, v němž nechyběla ironie: “Zájmy francouzské politiky i zájmy španělského národa, tak citlivého na svou nezávislost a odmítavého k jakémukoliv vměšování cizinců do jeho vnitřních záležitostí, podobnému postupu stejnou měrou odporují” (15. září 1835). Španělsko prožívalo krizi politické i morální prestiže. Vlády Anglie a Francie předaly madridské vládě energické upozornění “na chování, obou armád (liberální i karlistické), které zcela odporuje zásadám humanity a zákonům války”, a angažovaly se při zavedení určitého řádu do bojů. V tomto smyslu se na obě znesvářené strany obrátila mise lorda Elliota. Takzvaná Elliotova dohoda (z dubna 1835), jež byla výsledkem jeho humanitární akce, zavazovala obě strany chránit životy zajatců pro jejich budoucí výměnu, skončit s vraždami formálně zdůvodňovanými jako “represálie”, respektovat a osvobodit zraněné a nemocné, zajaté během operací. Dohoda, která ostatně byla plněna jen z části, svědčila o určitém stavu soudobého veřejného mínění za Pyrenejemi: že totiž legenda o španělském “barbarství” (které ovšem, jak bohatě prokázaly dějiny, nebylo o nic větší než barbarství národů ze severu), zastínila prestiž získanou v hrdinské válce za nezávislost.   DOBA VLÁDY ISABELY II. A REVOLUCE (1843 - 1875)   Následující čtyři kapitoly budou věnovány studiu epochy 19. století, jež byla ve Španělsku tvořena dvěma velmi různorodými obdobími. Na jedné straně panováním Isabely II. od okamžiku její plnoletosti (1843-1868) a na straně druhé revoluční etapou, jež trvala šest let a byla zahájena v roce 1868 tzv. zářijovou revolucí a sesazením královny z trůnu. V průběhu revolučních let se realizovala řada zásadních konstitučních změn - dočasná vláda, panování Amadea I., španělská první republika s jejími dvěma fázemi (federální a autoritářskou). Ve druhé fázi došlo po povstání generála Martíneze Campose (29. prosince 1874) k restauraci monarchie zosobněné Alfonsem XII. Kontrasty mezi isabelskou dobou a zmateným revolučním odobím patrné především v politické rovině však nenarušily souvislý vývoj celé epochy. Faktory podporující kontinuitu byly daleko významnější, než si představovali aktéři zářijové revoluce, přesvědčení že “Slavná” (tak ji označovali) otevřela cestu ke zcela novému Španělsku. 1. Po ekonomické stránce umožnila dlouhá období míru téměř nepřetržitý vzestup, který byl stimulován budováním sítě vnitrostátních železnic a investicemi zahraničního kapitálu do země. Nejednalo se však o aktivní a energické zapojení do velkých proudů světové ekonomiky a obchodu. V evropském rámci zůstávalo Španělsko nadále hospodářsky druhořadou mocností. Po cyklu vyčerpávajících bojů, jimiž započalo 19. století, však došlo k rekonstrukci španělského hospodářství. Revoluce z roku 1868 (byť částečně motivovaná hospodářskou a finanční krizí z roku 1866, jež se ve Španělsku dosti podstatně odrazila) nepřerušila vzestupnou fázi španělské ekonomiky, která začala po rychle překonané krizi z roku 1843 a v mnoha směrech pokračovala až do osmdesátých let. 2. Ze sociálního a politického hlediska nastala epocha převahy buržoazie a středních vrstev. Absolutismus s odpovídajícím obrazem stavovské společnosti a státu byl definitivně překonán v posledním desetiletí předešlého období. Revolucí prosazovaný buržoazně liberální stát, v němž se nerozlišují stavy, nýbrž třídy, se stal nezvratnou realitou již od ukončení první karlistické války, avšak rozdělení sil španělské společnosti v novém liberálním státě se dosti lišilo od ostatních západoevropských zemí. Za prvé, španělská buržoazie byla slabá. Nezřetelně vymezené střední vrstvy, které buržoazii stranily v liberálně revolučním procesu, byly v převážně zemědělském Španělsku rovněž nepočetné. K úspěšnému završení díla byly proto obě vrstvy nuceny opírat se o armádu, která umožnila jejich vítězství nad absolutismem. Za druhé, ve Španělsku dosud neexistoval městský proletariát tvořící součást soudržného dělnického hnutí, tak jako v západní Evropě. Za třetí, uplatnění transformačních zákonů dokonalo proletarizaci velmi početné venkovské populace na jihu poloostrova. V rámci sil, které uskutečnily liberální revoluci, vystoupily do popředí dvě sociálně a duchovně jasně odlišené skupiny. Na jedné straně buržoazie (statkáři žijící daleko od své půdy, kteří se obohatili na konfiskacích, vysocí úředníci, podnikatelé, továrníci atd.) a nejváženější skupina středních vrstev (svobodná povolání, vlastníci, velitelé a důstojníci armády), kteří se zpravidla sdružovali ve straně umírněných (partido moderado). Nižší střední vrstvy (malí obchodníci, řemeslníci, poddůstojnictvo, úředníci apod.) naopak vytvořili sociální základnu pro stranu progresistů (partido progresista). Pro politickou dialektiku tohoto období byl příznačný konflikt mezi umírněnými a progresisty. Umírnění vládli v různých seskupeních po celou dobu plnoletosti Isabely II. s výjimkou tzv. “progresistického dvouletí”. Progresisté, kteří nedisponovali potřebnými kádry pro převzetí moci, znemožňovali svou vytrvalou činností, aby se korupce a zkostnatělost, v níž vláda umírněných vyústila, staly chronickými. Hnutí progresistů navodilo v letech 1868-74 revoluční situaci, které se ve službách ideje federální republiky aktivně zúčastnil proletariát z jižních a východních oblastí poloostrova. 3. Ideologii dvou hlavních politických seskupení vyjádřily jejich názvy. Zatímco buržoazii a střední vrstvy, držící ve svých rukou moc a monopol na morální soudy, charakterizovala umírněnost a odpor k extrémům a krajnostem, nižší střední vrstvy skládaly upřímnou naději v pokrok. Vládnoucí vrstvy silně ovlivněné francouzskou kulturou, učinily z eklekticismu filosofické dogma a normu chování, které velmi dobře ladily s jejich ideálem umírněnosti jak v politické teorii (doktrinarismus), tak v politické praxi (tzv. Liberální unie) nebo v umění (smiřování romantismu s klasicismem). Střední vrstvy byly přitahovány kostumbristickým realismem, který nezapřel romantické kořeny a jehož terčem se záhy staly vládnoucí kruhy. V lidových vrstvách se zvláště silně projevovalo romantické cítění. Odráželo se v jejich oblíbené únikové literatuře a především v životním stylu, který se otevřeně projevil v revolučních obdobích 1848, 1854, 1873. 4. Pokud jde o mezinárodní vztahy, postavení Španělska v tomto období určovala rozloha a roztříštěnost jeho domínií, relativní nedostatek vojenských a hospodářských zdrojů a neexistence soudržné zahraniční politiky. Mezinárodní bezpečnost Španělska přímo závisela na stabilitě statu quo datujícího se z roku 1815, o jehož zachování úporně usilovala Anglie jak v Evropě, tak v Americe. V Evropě, proti jakémukoliv revizionismu inspirovanému Francií, v Americe, (tentokrát za podpory Francie) proti expanzívní síle Spojených států. Na této půdě spočívala isabelská zahraniční politika (1843-1868) a zahraniční politika revoluce (1868-1874). Platné mezinárodní uspořádání mělo své strážce, což dávalo španělským vedoucím činitelům pevnou územní garanci, která nahrazovala neexistující vojenskou sílu a činila politiku spojenectví nepotřebnou. Za této situace prošlo mezinárodní postavení Španělska třemi etapami: francouzsko-anglickým politickým a hospodářským vměšováním, zvláště citelným do roku 1848; politikou vojenských intervencí v zahraničí, která byla v určitém okamžiku madridským vládám umožněna (i když bez jakékoli kontinuity) a zahraničními obtížemi, jež provázely revoluční období. Hluboko v nitru průměrného člověka tohoto období zatím došlo k pozoruhodné proměně, k rostoucí úctě k lidskému životu. Po válkách a vraždění první třetiny století se v chování jednotlivých skupin obyvatelstva projevila evidentní humanizace. Jestliže v etické rovině představovalo konstruktivní úsilí a úcta k lidskému životu pozitivní rysy této epochy, pak k záporným jevům patřila odpuzující zkostnatělost a nedostatek společenské etiky představitelů vládnoucích vrstev a nízká a nezodpovědná snaha o dechristianizaci, patrná u některých levicových agitátorů.   33 HOSPODÁŘSKÁ REKONSTRUKCE ZEMĚ   ÉRA ŽELEZNICE V EVROPSKÝCH DĚJINÁCH OBECNÁ CHARAKTERISTIKA OBDOBÍ V období 1843-1875, během něhož došlo po dlouhé destrukci předešlých desetiletí k efektivní rekonstrukci národního hospodářství, zaznamenala mimořádnou expanzi světová ekonomika. Podle všeobecně přijímané Kondratěvovy terminologie nastala v letech 1844/51 až 1870/75 “vzestupná fáze druhé dlouhé vlny” světové ekonomiky 19. století, trvající přibližně dvacet pět let, během nichž byl mezinárodní cenový index trvale na vzestupu a světový obchod zaznamenal značný rozkvět. K jeho růstu přispěly tři faktory. Za prvé, objevení zlatých ložisek v Kalifornii a východní Austrálii poskytlo bezprecedentní množství drahého kovu, tj. platebního prostředku. Za druhé, značný nárůst oběživa byl vzhledem k vzájemnému vztahu příčiny a následku provázen růstem objemu zboží na světových trzích. Objemy produkce se mnohonásobně zvýšily jednak v důsledku obdělávání nových území (především v tzv. “mladých” zámořských státech v Severní Americe a oblastech mírného podnebí Jižní Ameriky), jednak v důsledku růstu průmyslové výroby a poptávky velkých měst, jejichž populace se stále zvětšovala. Za třetí, potenciální možnost směny rostoucího množství zboží a platebních prostředků do značné míry podnítily dvě novinky v dějinách světového obchodu - politika volného obchodu, díky níž řada obchodních smluv umožnila jedněm zemím specializaci v průmyslové výrobě a druhým v produkci surovin, neboť zaručovala odbytiště bez velkých celních překážek, a využití parního stroje v dopravě, které tuto směnu, tyto přesuny zboží umožnilo. ŽELEZNICE, ČINITEL EKONOMICKÉ TRANSFORMACE Železnice byla vpravdě symbolem epochy, jež byla novým, nedávno ovládnutým zdrojem energie, parou, překvapena asi stejně, jako možná o sto let později generace, která zažila poprvé využití jiného, silnějšího energetického zdroje, atomu. Železnice rozvrátila podmínky pro dálkovou přepravu. Do poloviny 19. století byla maximální rychlost, jíž mohl člověk využít, rychlost cválajícího koně, a to stejně v dobách Říše římské, jako v období říše Napoleonovy. Padesát osm kilometrů za hodinu dosažených v prvních pokusech na anglických železnicích (kolem roku 1830) se muselo zdát jako cosi absolutně revolučního, co vyvolávalo otázku, “zda je lidský organismus schopen přemisťovat se takovou rychlostí”. Ponecháme-li stranou psychologický dopad tohoto objevu, byla železnice povolána změnit tvář hospodářství v zemích, kam pronikla. Do tohoto období spadalo budování vnitrostátních linek spojujících celé území zpravidla paprskovitým směrem - se středem v hlavním městě a spojnicemi do pohraničních míst a velkých námořních přístavů. Jakmile se však určitý kraj mohl napojit na železniční trať, ať již přímo nebo vybudováním lokální silnice vedoucí do železniční stanice, snažil se nahradit hospodářsky soběstačný a uzavřený ráz své ekonomiky (tj. tendenci vyrábět vše potřebné pro svůj chod bez závislosti na nákupu ze vzdálenějších míst nebo prodeji do nich) novým charakterem ekonomiky specializované. Daná oblast směřovala ke specializaci ve výrobě takového zboží, které nejlépe odpovídalo charakteru podnebí, možnostem využití surovin nebo pracovních sil apod. Spoléhala na to, že železnice odveze přebytky, které se uplatní za dobrou cenu na vhodném trhu, a zároveň přiveze za lepších ekonomických podmínek produkty, kterých se oblasti nedostávalo. Z obecného pohledu to znamená, že železnice spojila se světovým hospodářstvím vnitrozemí, jež bylo dosud izolováno, a pokud nedisponovalo dobrou vodní cestou, která by je spojovala s přístavy, bylo nuceno mít soběstačnou ekonomiku. Nyní vytvořila železnice a provinční nebo lokální silnice dopravní systém, který napojil celé území každého státu na velké toky světové ekonomiky. Tak vzrostl objem zboží v rámci světového obchodu. Uvedený fakt představoval z dlouhodobého hlediska nepochybně nejpodstatnější funkci železnice v tomto období. Existovala však další, kterou je třeba předem zdůraznit a jež v onom období nabyla zvláštního významu. Jednalo se o mimořádný objem “veřejných prací” při budování železnice. Představte si množství ocelových nosníků, potřebných pro trať vedoucí napříč velkými státy, počet dřevěných pražců nutných na podklad a upevnění kolejnic, objem zeminy a terénních nerovností, jež bylo nutno odstranit při vyrovnávání terénu a kladení pražců a tak dále. Skutečně, velkolepá stavba velkých tratí předpokládala mobilizaci tolika pracovních sil, průmyslové výroby (výroba kolejnic, lokomotiv, vagonů, přesných přístrojů pro stanice atd.) a především tak ohromného kapitálu, že lze z tohoto hlediska označit železnici za hlavní kolo, jež uvedlo do chodu komplikované soukolí druhé průmyslové revoluce (druhé poloviny 19. a počátku 20. století). Zároveň se nezbytná mobilizace kapitálu silně odrazila nejen v rozvoji určitých institucí období kapitalismu (bankovnictví a burzy), ale i v mezinárodních vztazích, vzhledem k častým a objemným zahraničním kapitálovým investicím.   ROZKVĚT BURŽOAZIE V ÉŘE ŽELEZNICE Souhrnně jsme si právě ukázali řadu faktorů svědčících o všeobecném růstu. Rostla populace, výroba zboží, produkce drahého kovu, a tím i objem mezinárodních platebních prostředků, rozrůstal se oběh a světový obchod. Tyto vzájemně provázané faktory představovaly ve svém komplexu proces kapitalistické výroby v počáteční fázi jejího maximálního rozkvětu - imperialismu. Ze všech složek společnosti tento proces nejvíce podněcovala a využívala zejména buržoazie prožívající právě etapu energického vzestupu, dosud nezkaleného vnitřními a vnějšími příznaky krize následujícího období. Příslušník anglické buržoazie, zbohatlý z průmyslového rozvoje své země, příslušník francouzské buržoazie, zbohatlý úžasným tokem obchodů plynoucích z budování kontinentální železnice, a příslušník severoamerické buržoazie, zbohatlý z průmyslu a obchodu, představovali nepochybně nejprogresivnější sociální typy své doby. Přičinili se o velikost viktoriánské Anglie, moc Francie druhého císařství a Spojených států kráčejících vstříc krizi secesionistické války, tedy fakticky tří světových velmocí své doby. Rozkvět podnikatelské buržoazie a středních vrstev, kterým se již podařilo zničit poslední pozůstatky starého stavovského a feudálního řádu a dosud neviděly pro svou převahu hrozbu v rostoucím tempu rozvoje nové třídy, proletariátu, se ovšem neomezoval pouze na uvedené velmoci. Byl to jev existující ve všech západních zemích. Španělskou variantou západní buržoazie se stal “dodavatel” nebo podnikatel, zbohatlý prostřednicvím “smluv na dodávku” úseku železniční trati, katalánský “továrník”, který se obohatil na mechanizaci textilního průmyslu, již sám provedl, a statkář zbohatlý na konfiskacích. Začalo se organizovat i dělnické hnutí. Výchozí situace, tj. nesmírně tvrdé životní podmínky pracujících v počáteční fázi velkého kapitalismu, byla popsána v díle Fridricha Engelse o Postavení dělnické třídy v Anglii (1845). Na základě Engelsových realistických pozorování zformuloval Marx své vlastní učení. Vznik marxismu se datuje vydáním Marxova a Engelsova Komunistického manifestu v roce 1848. Nezávisle na Marxově učení, jehož jedním z ústředních dogmat je “třídní boj”, však usilovali dělníci o zlepšení své situace formou sdružování. Dělník chápal, že individuálně je jeho síla nulová, avšak spojí-li se, může své požadavky prosadit. V roce 1864 vzniklo první Mezinárodní dělnické sdružení jako výsledek styků, jež mezi sebou navázali francouzští, angličtí a němečtí dělníci. Také španělský proletariát měl v rámci dělnického hnutí tohoto období (a období bezprostředně následujících) specifickou tvářnost. Průmyslový proletariát (který stál v Evropě v čele asociačního hnutí) byl ve Španělsku velmi slabý. Jeho existence se prakticky omezovala na Katalánsko a některá izolovaná střediska v dalších krajích. Naopak nesmírně početný byl zemědělský proletariát, v té době bohužel vzhledem ke své bídě a kulturní zaostalosti neschopný vytvořit účinné a organizované sdružení na obranu svých požadavků. V této kapitole se budeme postupně zabývat charakteristickými rysy vývoje národního hospodářství v letech 1843 až 1875, tj. výkyvy španělské ekonomiky, populačním růstem, hospodářským růstem a jeho sociálními dopady. VÝKYVY ŠPANĚLSKÉ EKONOMIKY ETAPY Sledování cenové dynamiky, údajů o výrobě, zahraničním obchodu a vývoji bankovního úroku - tří velmi významných ukazatelů “hospodářského klimatu” určité země v daném okamžiku - podle Sardy dokazují, že během 19. století “španělské hospodářství jako celek podléhalo cyklickým výkyvům velmi podobným těm, jež byly zaznamenány mezinárodně”. Skutečně, celkový vývoj španělského hospodářství tohoto období byl s malými odchylkami téměř totožný se vzestupnou fází “druhé dlouhé vlny” (Kondratěv) západní kapitalistické ekonomiky (1844/51 až 1870/75): - v letech 1843-1854 “hospodářský cyklus s nejasnými vyhlídkami” (Vicens), ceny se pohybovaly na nejnižších úrovních za celé století, přesto však byla patrná změna celkové tendence; - od roku 1854 nastoupila fáze energického rozmachu, období vzestupu, které odpovídalo celkovému rázu evropského hospodářského vývoje; - tato expanzívní tendence trvala do roku 1870 a v mnoha směrech až do roku 1882. Prosperita isabelské buržoazie tak přešla v prosperitu buržoazie restaurační. Politická krize Španělska v letech 1868 až 1874 nijak vážně nenarušila trvalý vzestupný trend, který se bez velkých časových ztrát přenesl do následujícího období. Z celkového pohledu představovala tato epocha etapu energického hospodářského růstu, rozmachu. Během ní si Španělsko udrželo vysoký cenový index, byť s výkyvy ovlivněnými především měnovou politikou různých vlád. KRIZE A JEJÍ POLITICKÝ DOPAD Pokud jde o krize kapitalistické ekonomiky opakující se přibližně v desetiletém cyklu, je třeba věnovat pozornost jednak jejich specifickým projevům a jednak vztahu k politickým změnám. Období bylo zahájeno mezinárodní krizí (1843) s velkým dopadem ve Španělsku (Katalánsku). O čtyři roky později (1847) nastala další hospodářská krize, která vytvořila podmínky pro vznik a realizaci velké evropské revoluce roku 1848. V roce 1854 další krize, po jejímž překonání následovalo třicet let prosperity, přerušených pouze nejvýznamnější hospodářskou krizí devatenáctého století v roce 1866, jejímž výrazným politickým protipólem byla ve Španělsku “zářijová revoluce” roku 1868. Celkově se tedy projevila shoda mezi nejcharakterističtějšími hospodářskými (1843, 1847, 1854, 1866) a politickými (1848, 1854, 1868) krizemi sledovaného období. Vicens pak poukázal na vztah mezi krizí z roku 1843, prudkým zhoršením postavení katalánských pracujících a v jeho důsledku posunem katalánské buržoazie ke konzervativnějším politickým formám, jež se nadále shodovaly s madridskými (strana umírněných). Pokud jde o krizová léta 1847-48, umírněná buržoazie reagovala na nejistý veřejný pořádek příklonem k diktatuře generála Narváeze a teoretickou obranou této diktatury ve známém parlamentním projevu Donosa Cortése. Je třeba poněkud upřesnit způsob, jakým tyto krize ovlivňovaly společnost, tedy jejich sociálně politický dopad. Každá krize měla v tomto směru přirozeně specifický charakter, přesto je však možné vyvodit některé obecné rysy. V převážně zemědělské společnosti (jaké obecně vzato existovaly na evropském kontinentu do roku 1870 a jakou zcela jednoznačně byla společnost na Iberském poloostrově), vznikaly krize obvykle v důsledku nepříznivých přírodních podmínek, které způsobily jednu nebo více špatných sklizní. Špatné sklizně přinášely obtíže především rolníkům. Ovšem následný růst cen chleba vedl k tomu, že nejširší lidové a pracující vrstvy, jež do jeho nákupu investovaly značnou část své mzdy, mohly koupit méně výrobků zpracovatelských odvětví. Došlo k propadu kupní síly početných skupin obyvatel, mezi nimiž měly své klienty dosud křehké, začínající průmyslové provozy, a k rozpadu vnitřního trhu. Průmyslové podniky byly nuceny zastavit výrobu a zavírat továrny, docházelo ke krácení denní mzdy, nebo k vlně propouštění. Krizový kruh se uzavřel, neboť masy spotřebitelů byly vrženy do ještě větší bídy a jejich kupní síla dále klesala. Krize tedy zasáhla řetězovou reakcí všechny: zemědělce, průmyslové podnikatele, pracující, řemeslníky, masu spotřebitelů. Pouze vlastníci velkých majetků, jejichž provoz jim případně poskytoval prodejný přebytek, byli s to důsledkům krize čelit, a dokonce jich někdy využít ve vlastní prospěch. Mezi všemi postiženými sociálními skupinami však vznikal rozsáhlý neklid, který sice sám o sobě nevedl k revolučnímu výbuchu, avšak vytvořil příhodné “masové ovzduší” (Labrouss) pro činnost podvratných politických skupin, které byly připraveny využít případnou politickou krizi pro své cíle. Četné revoluční situace tohoto období vznikaly vždy, když se “hospodářská krize” sešla s “krizí politickou”. POPULAČNÍ RŮST Růst španělské populace v prvních dvou třetinách 19. století je zachycen v následujících číslech: Rok Populace 1797 n2_b5z 10 541 000 1833 n2_b5z 12 286 000 1860 n2_b5z 15 645 000 1877 n2_b5z 16 622 000 Tento vzestup, zahájený v polovině 18. století a pokračující až do současnosti, je základní a podstatnou skutečností současných španělských dějin. Uvážíme-li, že španělská populace stagnovala prakticky od období římské nadvlády až do počátku 18. století mezi šesti a osmi miliony obyvatel, pochopíme význam tohoto úžasného demografického skoku, skutečné “invaze zevnitř”, která vrhla na území státu v 18. století dva a půl milionu a v 19. století osm milionů nových občanů. Takový nárůst potřeboval industrializaci země, která by poskytla přílivu nových Španělů práci a prostředky k obživě. Avšak vztah “populační růst-industrializace”, který umožnil přenést země západní Evropy do nových časů, se ve Španělsku v důsledku slabosti jeho druhé složky neuplatnil. Značná část obrovského lidského potenciálu byla nucena žít v nouzi, obdělávat nevhodnou půdu, emigrovat, nebo zahynout v obrovských jatkách občanských válek. Mimořádný růst španělské populace odpovídal v obecných rysech populačnímu růstu, který ve stejné době zaznamenala celá západní Evropa. Tento fakt nebyl důsledkem vyšší porodnosti, nýbrž značného snížení úmrtnosti. Před populační revolucí byla porodnost stejná - nebo vyšší - než po ní. Tato přirozená plodnost však byla neutralizována v důsledku čtyř velkých kalamit předindustriální společnosti: války, hladu, epidemiím a dětské úmrtnosti. Od poloviny 18. století sice nezmizela první z nich, avšak ostatní tři byly díky rozvoji zemědělství, průmyslu a dopravy a pokroku medicíny a hygieny progresivně drženy pod kontrolou (zvláště v západních společnostech). V první třetině 19. století byl španělský populační růst, jak se dalo očekávat, relativně mírný. Válka (ta především), hlad a epidemie negativně ovlivnily stav španělského národa. Válka přinášela hlad a z tohoto hlediska zanechal rok 1812 neblahou památku. Z epidemií je třeba připomenout žlutou zimnici z roku 1821 (na jižním a východním pobřeží) a asijskou choleru v letech 1833-35 (s přibližně sto tisíci obětmi po celém Španělsku). Přestože byl populační růst národa těmito kalamitami zbrzděn, zvyšoval se počet obyvatel země v průměru o 50 000 osob ročně. Ve druhé třetině 19. století (přibližně do roku 1860) se ovšem populační exploze prosadila i přes negativní faktory, jakými byly karlistické války, druhá epidemie asijské cholery (1853-1856), která stála asi 200 000 životů, a třetí epidemie stejné choroby (1865) s 236 744 obětmi za pouhých šest měsíců. Přesto španělská populace zaznamenala v uvedeném období roční přírůstek asi 100 tisíc osob. Tento zrychlený trend byl dán nejen přirozeným růstem (počet narození převyšoval počet úmrtí), nýbrž také dočasným uzavřením letitého emigračního proudu do Ameriky, který byl nyní ovlivněn jejím nedávným osamostatněním, vnitřním mírem, který Španělsko prožívalo v letech vlády umírněné buržoazie, novými prostředky obživy, jež Španělům poskytly pozemky obdělávané v důsledku zemědělské transformace, průmyslový rozvoj severu a velká poptávka po pracovní síle potřebné ke stavbě železnic. Po roce 1860 mír trval a pokračoval i proces hospodářského rozvoje, avšak obnovila se emigrace, která značně snížila údaje o vzrůstu populace v porovnání s prostým přirozeným růstem. Období let 1843 až 1875 můžeme definovat jako etapu silného populačního růstu, který ovlivnily dva pozitivní faktory - mír a nově vytvářené zdroje, a jeden negativní, nucená emigrace těch Španělů, jimž vlast neposkytovala prostředky k obživě. Jak se na populační explozi podílely jednotlivé oblasti poloostrova? V první polovině 19. století (přibližně do roku 1860) se silně projevovala tendence k relativnímu snižování populace v centru a jejímu růstu v okrajových oblastech. Tento jev byl patrný již v 18. století, avšak nyní se značně prohloubil - nové evropské populační podmínky, zejména pokles úmrtnosti, již zasáhly španělské pobřeží, nikoli však vnitrozemí. Na vyrovnání mezi centrem a periferií se po roce 1860 podílely nové demografické faktory: postavení Madridu jakožto velkého střediska přitahujícího proud obyvatel z provincií, rozšíření hygienických podmínek, které ovlivňovaly pokles úmrtnosti, do vnitrozemí a tendence ke snižování porodnosti na periferii Španělska. ZVYŠOVÁNÍ VÝROBY A OBJEVENÍ ŽELEZNICE ROZVOJ ZEMĚDĚLSTVÍ V letech populační exploze, došlo i ke značnému nárůstu bohatství. Rozmach zemědělství byl charakterizován především mimořádným rozsahem obdělávaných ploch. Zejména zákony o zrušení nepřevoditelnosti majetku a o konfiskacích uvolnily prodej, a tím i obdělávání značného objemu pozemků (v letech 1837 až 1860 asi čtyři miliony hektarů, z toho přes polovinu pro pěstování obilí). Rozšíření obilných osevních ploch bylo navíc podpořeno protekcionistickými dekrety z roku 1820, které zaručovaly kastilskému obilí odbyt v pobřežních provinciích a znemožňovaly konkurenci cizího obilí ve španělských přístavech. Rozšíření obdělávaných ploch však vedlo ke značnému snížení hektarových výnosů, především na pozemcích uvolněných konfiskací církevního majetku, které byly zpravidla získány za nízkou cenu a na nichž majitelé často zbohatli i jen pouhou těžbou dřeva. Na druhé straně byly v důsledku ochranářské legislativy a obilnářské euforie, jež následovala po pozemkové reformě, a díky neustálému populačnímu tlaku využívány půdy pro obilnářství nevhodné, které za starého režimu plnily svou skromnou funkci v lesním hospodářství. Tento obrat přinesl závažné hospodářské důsledky (snížení zemědělských výnosů) a ještě závažnější důsledky sociální. Pěstování obilí na maximální rozloze sice vedlo k samozásobení, avšak současně připoutalo velké množství obyvatel k půdě, která byla pro pěstování obilnin formou individuálního hospodaření nevhodná. Rolníci byli, jak říká Millet, odsouzeni k trvalé chudobě. Pokles v produkci obilí po roce 1860 přičítá Vicens nízké technické úrovni španělských rolníků. Progresivní plodinou těchto let tedy nebylo obilí, nýbrž vinná réva. Ač se původně, počátkem 19. století, omezovala na tři periferní střediska (Galicii, středozemní oblast od Katalánska po Murcii, Andalusii), v prvních dvou třetinách 19. století zaplavila vnitrozemské provincie La Rioju, La Manchu a León. Došlo k rozšíření obdělávaných ploch, které se v letech 1800 až 1860 ztrojnásobily, avšak na rozdíl od obilí také ke zvyšování hektarových výnosů (ze 9,62 hl na 17,34 hl za uvedené období). Rentabilita plodiny s dobrými tuzemskými i zahraničními trhy (španělská vína, hrozinky a hrozny) a rozsah ploch umožňoval získat obrovské bohatství, zdokonalovat technologii, stále zlepšovat produkci. Zamoření francouzských vinic révokazem (filoxerou) v roce 1868 poskytlo španělským vinicím mimořádnou konjunkturu, jež přivedla tuzemská vína k monopolizaci světového trhu. Až později, v době restaurace, způsobilo rozšíření filoxery španělské vinařské produkci hlubokou krizi. Ze společenského hlediska byla vinná réva nejen “alkaloidem španělské agrární revoluce 19. století” (Vicens), nýbrž také faktorem, který dodal zvláštní rysy určitým zemědělským kruhům (připomeňme Cádiz a spojení mezi anglickými financemi a andaluskými víny), usilujícím o hospodářskou politiku volného obchodu, jež by španělským vínům umožnila přístup na zahraniční trhy, na rozdíl od protekcionismu kastilských obilnářů a katalánských průmyslníků, kteří si přáli především zachovat poloostrovní trh nedotčený pro své vlastní produkty. Také olivy, typická a tradiční plodina středozemního a andaluského Španělska, dosáhly v polovině 19. století období zvláštního rozmachu. Jejich budoucnost závisela na americkém trhu a speciálně na poptávce emigrantů z oblasti Středomoří (Italů a Španělů), kteří byli zvyklí na olivový olej. Pokud jde o dobytkářství, vzhledem k rozporným statistikám nám chybí podklady pro posouzení skutečné situace v 19. století. DOLY A PRŮMYSL Španělský průmysl se v letech 1843 až 1875 soustřeďoval do dvou hlavních center - katalánského, zaměřeného na textilní výrobu, a kantaberského, orientovaného na hutnictví a strojírenství. Jejich specifický význam však nebyl srovnatelný. Katalánský textilní průmysl zaujímal ve světových statistikách čtvrté místo za Anglií, Francií a Spojenými státy. Naproti tomu metalurgie, jež se právě rodila v Asturii a Biskajsku, v uvedených letech dosud nedosáhla úrovně západní Evropy. U zrodu metalurgického průmyslu stálo tradiční španělské hornictví, které však zaznamenalo skutečný rozkvět až s vydáním zákona o těžbě rud v roce 1839. Od té doby byly zakládány početné důlní společnosti. Biskajské železo, riotintská měď, cartagenské nebo linareské olovo však měly na národní hospodářství vliv spíše prostřednictvím kapitálu získaného exportem těchto surovin, než jako základ domácího metalurgického průmyslu. To se týká především biskajské rudy, o jejímž podílu na vytvoření silného finančního kapitalistického centra v Baskicku se ještě zmíníme. Teprve kolem roku 1860 se v Asturii a samotném Baskicku zrodilo metalurgické centrum, jež ovšem dosáhlo plného rozvoje až v době restaurace. Přední odvětví strojírenského průmyslu - loďařství bylo za panování Isabely II. rovněž soustředěno na katalánském pobřeží a v Biskajsku, zvláště od roku 1848. OD DOSTAVNÍKU K ŽELEZNICI Vnitřní přeprava cestujících, zpráv a zboží - dostavníky, poštovní dostavníky, povozy - byla značně usnadněna budováním nových silnic a zkvalitněním starých. Do tohoto období spadá výstavba téměř 10 000 kilometrů nových komunikací, což představovalo přes polovinu délky španělských silnic v době propuknutí zářijové revoluce (1868). Nové silnice byly budovány technikami, které řešily dříve zanedbávané problémy a upravovaly nerovnosti terénu pomocí výkopů, násypů, mostů a viaduktů. Byla sledována bezpečnost podkladu, budovaly se početné kamenné mosty. Země získala silniční síť, jakou nepoznala od zlatých časů Karla III. Renovace klasického způsobu spojení mezi různými kraji poloostrova, silnic, byla urychlena současným kladením sítě železničních cest, jejichž zrod znamenal pravou revoluci. Počátky budování španělských železnic sahají do posledních let panování Ferdinanda VII., k několika projektům inspirovaným skvělým úspěchem první železnice (1825, trať Stockton-Darlington v Anglii), jež se však nepodařilo realizovat. Další výstavba pokračovala ve třech fázích, podobně jako jakákoliv jiná vnitrostátní dopravní síť. Nejprve se objevily izolované úseky, které zpravidla spojovaly buď hlavní město s předměstskou rezidenční čtvrtí, nebo vnitrozemské město s jeho nejbližším přístavem. Později, kolem roku 1840, se vlády začaly zajímat o vytvoření celostátních systémů, v nichž hrálo zásadní roli spojení hlavních měst s hranicemi a velkými přístavy, vzájemné propojení velkých krajových hospodářství. A konečně, již mimo rámec sledovaného období, po dokončení vnitrostátních sítí vznikaly propojením jednotlivých národních systémů velké nadnárodní systémy. První z uvedených fází charakterizovaly trati Barcelona-Mataró (otevřená v roce 1848), Madrid-Aranjuez (1851) a Sama de Langreo-Gijón (1855). Z ekonomického a sociálního hlediska udávala tón této úvodní etapě španělských železnic bezuzdná spekulace. Nástup druhé fáze vymezil zákon o železnici z roku 1855. Během následujících deseti let zaznamenala vnitrostátní síť rozhodující impuls. Vznikly velké společnosti a strategické body poloostrova byly postupně propojeny s Madridem. V roce 1856 byl vyhlášen konkurz na výstavbu železnice Madrid-Irún, která byla dokončena o osm let později. Příslušné větve postupně spojily s touto tepnou Bilbao (1857) a Santander (1866). To umožnilo rychlé spojení španělského hlavního města s francouzskou hranicí a s velkým kantaberským přístavem. V roce 1858 došlo ke spojení hlavního města se Středomořím prostřednictvím trati Madrid-Alicante. V roce 1861 byl zajištěn kontakt s Atlantikem. Propojení andaluské metropole s Alcázarem de San Juan zajišťovala železnice Madrid-Sevilla. Budování základní sítě tedy sledovalo paprskovité schéma se středem v Madridu, hlavním městě španělského státu a přirozeném středu všech čtyř stran poloostrova obrácených k moři. Síť současně doplňovala řada příčných spojnic (Barcelona-Zaragoza, Madrid-Zaragoza, Zaragoza-Pamplona, Almansa-Valencie, Valencie-Barcelona, Barcelona-Port-Bou atd.). Když nastal v roce 1866 relativní útlum prací v důsledku finanční krize a nadcházející krize politické, byla již španělská národní železniční síť v hlavních rysech vytvořena. ZMĚNY VE SPOLEČNOSTI Hnacím motorem společenských změn byl vytrvalý růst populace, rozsáhlé využití rolnického vlastnictví (získaného v důsledku transformace), značný průmyslový vzestup severu (zejména Katalánska), hojná poptávka po pracovních silách všeho druhu a průmyslový a finanční stimul nutný pro budování železniční sítě. Není tedy divu, že proces proměny španělské společnosti zaznamenal od čtyřicátých let 19. století zrychlení, které přetrvalo až do současnosti. Nesmíme ovšem zveličovat proporce pokroku vzhledem k epoše, jíž se zabýváme. Zaostávání španělského sociálního vývoje za západoevropskou společností bylo patrné na první pohled. “Faktem je, že v polovině 19. století, stejně jako počátkem 16. století, jedno až tři procenta španělské populace, ať se již nazývala hrabaty, generály nebo příslušníky buržoazie, vlastníky či úředníky, ovládala prostřednictvím volebního hlasu nebo z titulu moci zbývajících 99-97 procent.” (Vicens) Toto konstatování odpovídá klasifikaci podle zaměstnání, kterou přináší sčítání lidu z roku 1860. Ve Španělsku s jeho patnácti a půl miliony obyvatel figurují mimo jiné následující položky: Služebnictvo (muži a ženy) n2_b5z 818 000 Venkovský proletariát (zemědělští nádeníci) n2_b5z 2 354 000 Chudina (muži a ženy) n2_b5z 262 000 Čísla odhalují zásadní setrvačnost sociálního vývoje a přežívání kvazifeudálního společenského spektra. Většina z půl druhého milionu Španělů, kteří v uvedeném sčítání figurují jako nájemci, a rovněž většina z oné neurčité části 1 466 000 vlastníků, patřila vzhledem k nepatrné velikosti jejich vlastnictví či pachtu k více či méně typickému venkovskému proletariátu. Nový proletariát tvořilo 150 000 nádeníků v továrnách (ze dvou třetin mužů), 23 000 horníků, 5000 zaměstnanců železnic. Střední vrstvy zahrnovaly, vedle vlastníků a vojáků, asi 100 000 osob, které vykonávaly svobodná povolání či studovaly na vysokých školách. K nim lze zhruba přiřadit 62 000 členů řádových a světských kněží (včetně asi 20 000 řeholnic), 70 000 úředníků, asi stejný počet obchodníků a 13 000 továrníků. Pod středními vrstvami byla silná neproletarizovaná lidová vrstva: milion Španělů byl ve sčítání uveden jako řemeslníci (665 000, z toho 20 procent žen) či průmyslníci (malí obchodníci 333 000, z nich 20 procent žen). Přidáme-li k uvedeným položkám ženy, které se věnovaly vedení domácností, a děti, jejichž počet přesáhl milion, dostaneme zběžnou představu o struktuře španělské populace v polovině 19. století. Uvedené rozdělení Španělů podle ekonomické činnosti zobrazuje (v rámci své technické nedokonalosti) typicky předindustriální společensko-ekonomickou strukturu - vysoký počet venkovského proletariátu a domácího služebnictva, početní převaha řemeslníků nad průmyslovými dělníky, velký rozsah zemědělského sektoru, slabost průmyslového sektoru, slabost sektoru služeb skrytá za přebujelým domácím služebnictvem. Při použití terminologie z průmyslově rozvinuté společnosti (“příslušník buržoazie”, “proletář”, “střední vrstvy” apod.) na tuto složitou, čistě středozemní společnost, může dojít k závažným omylům. Španělé poloviny 19. století sami sebe klasifikovali způsobem, který svědčil nejen o určité společensko-ekonomické situaci, nýbrž také o specifické mentalitě. Směřování společenské transformace lze snadno odvodit. Stačí si připomenout určující faktory tohoto přerodu. Populační růst a zrušení nepřevoditelnosti majetku posílily počty venkovského proletariátu. Transformace uvolnila prostor nové formě hospodaření na venkově, latifundiím, jejichž vlastnická práva nebyla ničím omezena. Mezi nádeníky, kolóny, částečnými nájemci a nájemci na jedné straně a vlastníky na straně druhé vládly čistě bilaterální vztahy odpovídající zákonům, které byly ve své podstatě starými normami římského práva. Průmyslový rozvoj Katalánska vyvolal proces koncentrace textilní výroby příznačný pro fungující kapitalistickou ekonomiku. Obchod jako hospodářskou činnost uskutečňovaly jak velké firmy (používající nové technické vymoženosti - železnici, telegraf od roku 1848, korespondenci frankovanou poštovními známkami od roku 1850), tak malé podniky, obchody, které se od poloviny století zvláště ve velkých městech stále více specializovaly. Nejvýznamnější však byl pro toto období rozkvět bankovních a finančních institucí, v jejichž stínu vyrostla jedna z nejtypičtějších elit isabelského Španělska - nová podnikatelská buržoazie. Spolu se Španělskou bankou kontrolovanou státem, jejímž zrodem se budeme zabývat v další kapitole, zahájilo svou činnost v Madridu i v Barceloně soukromé bankovnictví. Významné mezinárodní bankovní instituce (Rothschildové, Pereirové, Lafittové) založily ve Španělsku své pobočky a současně se účastnily silnými kapitálovými investicemi zakládání podniků zaměřených na financování výstavby železnic nebo těžbu domácích nerostů. Společnost železných cest severního Španělska, koncesionářka trati Madrid-Irún a fakticky monopolní provozovatelka železničních služeb mezi Madridem a Kantaberským mořem, vznikla jako investice francouzského kapitálu prostřednictvím bratrů Pereirů. O dva roky dříve byla spojením francouzského kapitálu, Rothschildů a španělského kapitálu zřízena Společnost železnic z Madridu do Zaragozy a do Alicante založená v roce 1857. Finanční společnosti zaměřené na investice kapitálu do průmyslových a obchodních operací obecně zaznamenaly v tomto období velký rozmach. Vzor Société Générale du Crédit Mobilier založené bratry Pereirovými v roce 1852 ve Francii následovala Katalánská kreditní obchodní společnost, Španělská obchodní a průmyslová společnost a mnohé jiné.   34 UMÍRNĚNÍ, PROGRESISTÉ A DEMOKRATÉ   EVROPSKÉ SOUŘADNICE POLITIKY IBERSKÉHO POLOOSTROVA K zasazení španělských politických dějin období 1843-1875 do evropského kontextu postačí, zaměříme-li svou pozornost na jihozápadní část Evropy, kterou obývají tři velké románské národy, tj. na Francii, Španělsko a Itálii. Politické myšlenky a formy obvykle odpovídají sociálním a duchovním strukturám dané země. Španělské politické formy a ideje se podobají jejich nejbližším sousedům nejen po geografické stránce, nýbrž i z hlediska společenské tvářnosti, kulturních tradic a proudů kolektivní psychologie. “Románský trojúhelník” logicky vykazoval v tomto období společné historické rysy. Prvenství v této skupině náleželo Francii Ludvíka Filipa (1830-1848), revoluce z roku 1848, druhé republiky (1848-1851) a Napoleona III. (1851-1870). Itálie Cavoura a Jednoty, Španělsko Isabely II. a Portugalsko Costy Cabrala žily ve vleku doktrín, událostí a iniciativ přicházejících z Paříže, skutečné metropole románské Evropy, rozkládající se od Rýna ke Středozemnímu moři a Atlantiku. UMÍRNĚNÍ - SOCIÁLNÍ A IDEOLOGICKÁ TVÁŘNOST Jako východisko k pochopení obecných a specifických rysů španělské politiky poslouží společenské síly, doktríny a etapy vývoje románské Evropy poloviny 19. století. Francie měla v důsledku rozsáhlého transatlantického obchodu a průmyslového rozvoje severu země zvláště silnou buržoazii, která byla pevně u moci od roku 1830, od panování “buržoazního krále” Ludvíka Filipa. Svého nejvýznamnějšího politika nalezla v osobě Guizota, příslušníka protestantské buržoazie z Nƒmes, vychovaného v Ženevě. Za Napoleona III. zbohatla francouzská buržoazie díky železničním koncesím, a Francie se tak stala evropskou finanční velmocí. Z doby druhého císařství připomeňme mocnou Société Générale du Crédit Mobilier řízenou bratry Pereirovými, jež spolu s dalšími významnými mezinárodními bankovními firmami ovlivnila rozhodujícím způsobem financování výstavby italských a španělských železnic. Nová obchodní buržoazie (bourgeoisie des Affaires) tvořila hlavní oporu druhého francouzského císařství. Velkým protivníkem francouzské buržoazie nebyl legitimismus (fakticky poražený v roce 1830), nýbrž republikánství a socialismus pracujících tříd, jež rozpoutaly revoluci roku 1848 s širokým dopadem v celé Evropě, a rozhodným způsobem přispěly k vybudování krátké druhé francouzské republiky. Dělnické hnutí poražené buržoazní reakcí v roce 1851 získalo osobní sympatie Napoleona III., který udělil v roce 1864 pracujícím poprvé od likvidace cechovních organizací právo na sdružování. Postavení buržoazie v obou poloostrovních středozemních státech nebylo zdaleka tak pevné, vzhledem k malému průmyslovému a tržnímu rozvoji a celkově slabé ekonomické základně těchto zemí. Ve Španělsku a Portugalsku se ona zvláštní buržoazie, jež se dostala k moci - španělští “umírnění”, portugalští “ordeiros” (tj. zastánci pořádku) - musela opět opírat o armádu, aby byla s to čelit absolutisticky orientovaným rolnickým vzpourám, jež nadále propukaly v některých hornatých krajích na severu poloostrova. Kromě toho se Španělsko a Portugalsko, stejně jako Itálie potýkalo s “problémem jihu”, existencí zemědělských bezzemků (portugalské Alemtejo, španělská Andalusie, italské Mezzogiorno), kteří zůstávali vzhledem ke své bídě a zaostalosti zcela odtrženi od aktivních občanských postojů. Osobitou iberskou buržoazii tvořili středostavovští vzdělanci, zbohatlíci z konfiskací, latifundistická aristokracie, která akceptovala likvidaci stavovské společnosti a přijala liberální dogma o “rovnosti před zákonem”, pravá podnikatelská buržoazie, jež vznikla z pohybu financí při stavbě železniční sítě, enklávy evropské obchodní či průmyslové buržoazie žijící v Cádizu, Barceloně, Oportu atd. Ti všichni se ztotožňovali s francouzskou politickou filosofií, která dokonale ladila s domácí jovellanistickou tradicí. Základem španělské politické ideologie byl doktrinarismus. Eklektický postoj, usilující o skloubení společenských a duchovních změn, které vzešly z revoluce, se zachováním historické kontinuity, jejímž výrazem bylo prioritní postavení krále a kortesů. Proměnlivá momentální “vůle národa” nemohla nikdy nabýt vrchu nad těmito dvěma institucemi, zosobňujícími trvalou vůli, přenášenou z generace na generaci. Doktrinární mentalitu charakterizovala rovněž obrana svatého, absolutního a nedotknutelného soukromého vlastnictví, obrana veřejného pořádku a centralismus přímo inspirovaný Francií. Dále pěstování vnějších znaků úctyhodnosti, jež vládnoucí třídu vedlo k tomu, aby se prezentovala jako ochránkyně morálního pořádku a aby po skončení konfiskací usilovala o porozumění s katolickou církví. Tím vším si vládnoucí skupiny vysloužily více méně otevřenou podporu části středních vrstev, tzv. domácí buržoazie. Zatímco ideologickým základem učení vládnoucích umírněných byl doktrinarismus, jeho praktickým výrazem se stalo hlasovací právo omezené buď vlastnictvím určitého majetku (hlasovací právo omezené censem), nebo dosažením jistého stupně vzdělání potvrzeným určitým titulem nebo výkonem určité veřejné funkce. To byly nejvýraznější rysy, jež determinovaly politické postoje umírněných, kteří dali své jméno Španělsku Isabely II. PROGRESISMUS A DEMOKRACIE Politicky organizovaná opozice proti italským, španělským a portugalským umírněným (cabralistům) nevzešla, jako tomu bylo ve Francii, z pracujících vrstev, dosud velmi slabě organizovaných, nýbrž ze subburžoazních neproletarizovaných vrstev (drobných obchodníků, řemeslníků, skromných úředníků, vojáků nižších hodností), které plnily v Itálii řady Mazziniho democrazie, ve Španělsku Esparterův a Primův progresismus, v Portugalsku septembrismus, později označovaný jako progresismus. Definice Mazziniho demokratické strany od italského historika Ruggiera platí i pro iberský progresismus a pro demokracii, která vznikla nalevo od tohoto směru. Jednalo se o “cosi zcela odlišného od toho, co chápeme jako demokracii v jiných evropských zemích. V Anglii a Německu spočívala v rozsáhlé organizaci průmyslové práce, ve Francii v rozvláčném myšlení malé buržoazie, hájící hodnotu rovnosti a žárlivě střežící nesmrtelné principy (revoluce)”. V obou případech šlo o široké sociální hnutí trvalého a organického rázu. V Itálii neexistovalo nic podobného. Zde byla demokracie skupinovým postojem. Byla to ulice, “momentánlě ovládnutá určitými politickými agitátory, která vytvářela novou a nepředvídanou skutečnost a dávala ji najevo vládám”. Význam “progresistických” mas ve Španělsku byl obdobný - španělské řemeslnictvo a nižší střední vrstvy prošly za několik málo let od nejnadšenějšího a mesiášského royalismu roku 1814 do nejodhodlanější opozice absolutistů, duchovenstva, vládnoucích umírněných. Jejich svátostí a heslem se stal výraz “vůle lidu”, jejich idolem generál Espartero, formou jejich politické aktivity národní milice v dobách příznivých - tj. když byl progresismus u moci - a vzpoura, barikáda, ulice, povstalecká junta, když bylo třeba upevnit “vůli lidu” proti stávající moci. Tmářští páteři, budky, kde se vybírala spotřební daň, bankéři a podnikatelská buržoazie zbohatlá na “ážiu” (časté finanční spekulaci v oblasti železničních koncesí), matoucí královna matka Marie Kristina, to vše dráždilo neklidný dav, hlučný a pramálo sběhlý v abstraktních principech politické vědy, sympatizující s vojenskými jednotkami, protože vojáci byli také “syny lidu” a protože seržant byl vzhledem ke svému sociálnímu původu zpravidla progresistou. Strana progresistů představovala politickou sílu, jež využívala energii městských skupin, které byly v daném okamžiku schopny zabezpečit nadvládu ulice a dát se pocítit vládám. Progresisté zpravidla ztotožňovali vůli a hlas lidu s tím, co vášnivě vyjadřovaly tyto skupiny městského obyvatelstva, které sice byly početnější, než “vzdělané a rozumné” střední a vyšší vrstvy města a venkova, jež za vlády umírněných držely monopol na občanská práva, avšak přesto byly v zemědělském Španělsku menšinou. Itálii, Španělsku a Portugalsku byla společná progresívní radikalizace tohoto hnutí. Když vyčerpal svou roli opozice umírněných, vyústil progresismus ve Španělsku v demokracii, jejíž představitelé se od něj v roce 1848 odštěpili a po dvaceti letech se představili jako jeho právoplatní dědicové. Demokraté rozhodně hájili požadavek na všeobecné volební právo, který se progresismus neodvážil zahrnout do svého programu ani do konstituce. Postupem času přešla většina demokratů na pozice republikánství. Po šestiletých zkušenostech přímé moci (1868-1874) španělská demokratická revoluce, nesoudržná, bezobsažná a neschopná udržet veřejný pořádek formálně ztroskotala. Do politického života země však vnesla zásadu, jež se do budoucnosti stala jeho neodmyslitelnou součástí - rozšíření občanských práv na všechny obyvatele, na každého ze Španělů bez ohledu na jeho bohatství a úroveň vzdělání. To byl smysl všeobecného volebního práva, který však zůstal čistě utopickým principem bez reálného obsahu, dokud španělský lid nedosáhl ekonomické a kulturní úrovně potřebné pro svobodný výkon občanských práv. POSTOJE ROLNICTVA Třetí skupinu tvořili rolníci. Nová síť komunikací stále více zapojovala španělský venkov do právního a politického pořádku zavedeného Madridem. Tradicionalistický, nespokojený duch, jenž v předcházejícím desetiletí živil sedmiletou občanskou válku však přetrvával, jak ukázala tzv. válka katalánských dels Matiners (1846-1848: druhá karlistická válka), vytvářející podivuhodnou symetrii s portugalskou lidovou revoltou Marie da Fonte (1846-1847), jež pozvedla rolníky z Minha proti “suše ‘beirskému’ cabralovskému režimu…ostře kontrastujícímu se severním temperamentem” (Oliveira Martins). Nejpříznačnějším rysem nové doby byl obrat andaluského rolnictva proti agrárnímu režimu, který se zrodil během procesu transformací. Vzhledem k zeměpisným zvláštnostem, k rozdílné historické podmíněnosti a nestejnému kolektivnímu temperamentu se formy politického protestu rolníků z jihu začaly odlišovat od forem ze severu (Katalánska, Baskicka, Navarry, Minha či Kastilie). Protest proti “novým boháčům” i proti starému obtížnému postavení, které bylo transformací ještě zhoršeno, nalezl také svůj verbální symbol ve slově socialismus. Výraz, jenž tehdy - ve čtyřicátých a padesátých letech - začínal v Andalusii obíhat “bez přesného významu, jako jakési neurčité směřování chudých proti bohatým. A do nového, nekonkrétního slova, nemajícího význam, vložili bohatí své obavy a chudí své tužby” (Díaz del Moral). Tato nespokojenost se neprojevila ani vytvářením ozbrojených oddílů, ani lidovým odbojem, guerrillou, v rovinaté krajině ostatně nevhodnou, nýbrž mlčenlivým, stoickým, mesiášským odporem, který dlouho kvasil, aby náhle vybuchl ve vzpouru především proti notářským a obecním archivům, ve kterých pálil dokumenty dokládající vlastnictví, jež bylo považováno za nespravedlivé. Na rozdíl od buržoazní transformace pozemkového vlastnictví snily hladové rolnické masy o rozdělení půdy, jež bylo na hony vzdáleno učení vědeckého socialismu a vyjadřovalo hlad po půdě početné populace chudých nádeníků, pro něž občanské a politické svobody zakotvené základními zákony nic neznamenaly. Chápání rolnického problému pouze jako problému veřejného pořádku, nikoli jako naléhavého problému sociálně etického, je nepochybně z morálního hlediska nejsmutnější stránkou španělského doktrinárního liberalismu. Po tomto zběžném přehledu celého období se budeme věnovat dvěma velkým etapám, jimiž v té době procházely španělské politické dějiny. Dvěma epochám, které trvaly různou dobu a lišily se svým významem, ačkoli pro pochopení toho, jak se formoval španělský stát v 19. století, byly obě zásadní. Za prvé, isabelskému Španělsku (1843-1868), jehož vývoj zaznamenal dvě jasně vyhraněné fáze, oddělené od sebe progresistickým dvouletím, jež následovalo po revoluci roku 1854. Za druhé, revolučnímu šestiletí (1868-1874), o němž pojednáme v oddíle “Slavná” a její pád. ISABELSKÉ ŠPANĚLSKO VLÁDA UMÍRNĚNÝCH (1844-1854) Umírnění se chopili moci při ozbrojeném povstání proti Esparterovi, uskutečněném společně s progresisty, kteří byli s regentem nespokojeni. Od října 1843 do května 1844 progresisty postupně vytlačili. Nejznámější epizodou se stal pád Salustiana de Olózagy, který byl odhodlán realizovat progresistický program a byl umírněnými obviněn, že ovlivnil královnu a přiměl ji k podpisu dekretu o rozpuštění kortesů, a tím k anulování jejich nedávného volebního vítězství (v listopadu 1843). Po krátké vládě Olózagy následovala přechodná vláda Gonzáleze Braba, jež skončila 3. května 1844, kdy se moci chopil generální štáb strany umírněných pod vedením Narváeze, který vládě předsedal. Povšimněme si zběžně Narváezova vládního týmu. Patřil k němu asturijský právník Pedro José Pidal (1800-1865), člověk liberálního ražení, který se v mládí účastnil Riegova povstání a který za vlády umírněných několikrát zastával funkci ministra vnitra a ministra zahraničních věcí. Další Asturijec, Alejandro Mon, o rok mladší než Pidal, zaměřený na finanční problematiku a zodpovědný za tento resort v několika vládách umírněného období. Valencijec Luis Mayáns (*1805 v Requeně), právník, jenž stál v čele ministerstva spravedlnosti a v rámci daného režimu rozvinul zvláště významnou aktivitu na přípravě konkordátu se Svatým stolcem, o němž ještě bude řeč. Ve stejné vládě se objevil andaluský důstojník válečného loďstva Francisco Armero (*1804) jako představitel ministerstva námořnictví, rovněž zde byl starý Martínez de la Rosa, který v křesle ministra zahraničních věcí nahradil Manuela de la Pezuelu, markýze z Vilumy, vyslance v Londýně a představitele pravého křídla strany umírněných. Přidáme-li k těmto osobnostem diplomata a politického ideologa Juana Donosa Cortése (Extremaduřan, 1809), Juana Brava Murilla (Extremaduřan, 1803), právníka a znalce technické stránky finančnictví, dále právníka Joaquína Francisca Pacheca, který si ve straně umírněných vydobyl pověst zastánce “puritánského” směru, a známého málagského finančníka Josého de Salamancu (1811-1883), získáme představu o nejvýznamnějších osobnostech nastupující politické etapy. Naprostá většina z nich byli v roce 1844 mladí mužové, jejichž politická činnost zaplnila následující čtvrtinu století, tzv. “epochu umírněných”, která zásadně ovlivnila politickou tvářnost země v 19. století. Od srpna 1843 stála v čele státu Isabela II., která byla předčasně (jedenáct měsíců před termínem stanoveným konstitucí) prohlášena za plnoletou. Tým umírněných převzal do svých rukou osudy země pod zcela formální záštitou třináctileté královny. K pochopení tohoto režimu je nezbytné znát jeho čtyři zásadní stránky. Za prvé, novou ústavu země, která po určitém váhání nahradila konstituci z roku 1837. Za druhé, centralizační politiku umírněných, která byla velmi blízká francouzskému vzoru a po celé dlouhé období udávala tón španělskému životu. Za třetí, politický eklekticismus (v teorii i praxi) charakterizující životní postoje mužů, kteří se dostali k moci v roce 1844. V následující kapitole uvidíme, že tento eklekticismus tvořil skutečně základ duchovní činnosti vedoucích představitelů národního života druhé třetiny století a projevoval se rovněž na politickém poli. Za čtvrté, protipól, kterým byla pro vládu umírněných neustálá progresistická opozice, jež se postupně radikalizovala a do popředí španělské politiky se dostala ve třech stále silnějších povstáních v letech 1848, 1854, 1868. KONSTITUCE A KONKORDÁT Povstání proti Esparterovi v podstatě nezpochybnilo platnost konstituce z roku 1837. V táboře umírněných existovala skupina puritánů, která se stavěla odmítavě k možným konstitučním změnám. Jiná frakce, vedená markýzem z Vilumy, naopak prosazovala návrat ke konstitučnímu pořádku platnému před vzpourou z La Granjy (1836), tj. ke královskému statutu. Tento konstituční postoj byl součástí širšího politického plánu sledujícího otevření umírněného režimu pravici s tím, že by karlisté uznali Isabelu II., která by se poté provdala za hraběte Montemolína (od roku 1844 dědice nároků svého otce, dona Carlose, na španělský trůn). Nakonec však zvítězil střední směr usilující o reformu konstituce z roku 1837 (která byla sama reformou ústavy z roku 1812). Ze zamýšlené reformy nakonec vzešla roku 1845 nová konstituce založená na tezích diametrálně odlišných od konstituce 1837. Zatímco posledně zmíněná vycházela z koncepce “svrchovanosti národa”, konstituce umírněných byla založena na historické existenci velkých institucí - monarchie a kortesů, jejichž společnou vůlí bylo “uspořádat stará práva a svobody těchto Království a sladit je se současnými potřebami státu”. Jednalo se o politickou koncepci analogickou té, jíž se inspiroval královský statut. Koncepci španělského doktrinárního liberalismu, pro který představovala konstituce z roku 1845 jeden ze stěžejních dokumentů. Rozdíl v ideologickém přístupu obou konstitucí byl potvrzen nahrazením nebo úpravou některých článků. K významným stránkam reformy patřila výslovná deklarace náboženské jednoty národa (čl. 11), změna ve výběru senátorů, kdy volenou “elitu” nahradila “elita” tvořená úřednickou, církevní, rodovou, vojenskou a majetkovou aristokracií; odstranění nadřazenosti kongresu nad senátem ve věcech finanční legislativy a konečně, snaha o kontrolu nad resorty veřejného pořádku, aby bylo možné “sladit pořádek se svobodou”. Jinak tato ústava zachovávala stejnou vnější strukturu jako její předchůdkyně. Většina ze 77 článků konstituce z roku 1837 přešla nezměněna mezi 80 článků nové ústavy. Zdůrazněme ještě omezený ráz volebního práva, který se stal základem nového systému. Přímým protikladem nového konstitučníhu pořádku z roku 1845 byly v éře umírněných politické události po únorové revoluci roku 1848 ve Francii. Tento rozsáhlý revoluční otřes celoevropského dosahu se ve Španělsku odrazil slabě (26. březen v Madridu, květnové dny v Madridu a Seville). Významnější byl jeho nepřímý dopad v reakci madridské vlády, která se projevila posunem doprava (Narváezova legální diktatura, jež trvala devět měsíců a kterou ve svém slavném projevu v kongresu hájil Donoso Cortés). Energický postoj madridské vlády vůči revoluci z roku 1848 byl rovněž rozhodující pro změnu postoje konzervativních středoevropských vlád ke španělskému režimu. Rakousko a Prusko uznalo monarchii Isabely II. Reakcí na celoevropský pád revoluce z roku 1848 se rovněž stal projekt konstituční reformy iniciovaný v roce 1852 Bravem Murillem. Projekt se zřetelně autoritářským a protiparlamentním laděním vyvolal všeobecný odpor, který zmařil španělskou variantu nedávného státního převratu Ludvíka Napoleona ve Francii. Podstatný konstituční význam měl konkordát z roku 1851, který po konfliktu v důsledku konfiskačních opatření obnovil na smluvním základě vztahy církve a španělského státu. Přes přerušení v době různých incidentů a alternativních progresistických etap (1855, 1868) byl v platnosti až do roku 1931. Z uvedeného konkordátu je na místě připomenout čtyři podstatné body - uznání katolického náboženství jako “pro španělský národ jediného” a vyloučení jakéhokoliv jiného kultu (čl. I); urovnání sporu kolem konfiskací s tím, že církev uznala kroky již učiněné a stát zase přiznal církvi právo získávat a vlastnit majetek; uspořádání vzájemných jurisdikcí a pravomocí (státních a církevních); a konečně, administrativní úpravu španělské církve, která byla konkordátem provedena. K pochopení složité zápletky vztahů mezi církví a státem ve Španělsku druhé poloviny 19. století je třeba vycházet z právě uvedeného dokumentu. CENTRALIZACE Vláda umírněných představuje v soudobých španělských dějinách prototyp centralizační politiky, jejímž cílem bylo sjednotit státní správu. Navázala tak na politiku španělských Bourbonů z 18. století. Jako vzor posloužil Španělsku francouzský model z doby před revolucí a po ní. Jak se toto centralizační úsilí projevilo v dialektice moderního státu? V prvé řadě existovala zjevná snaha o vytvoření unitárního právního řádu. Tomu odpovídal rozvoj kodifikačního hnutí patrný během panování Isabely II., jenž předznamenal plný rozmach hnutí v době restaurace. V roce 1843 byla vytvořena Všeobecná kodifikační komise, jež připravila návrh občanského zákoníku. Po pěti letech přípravných prací byl v roce 1848 vydán “nový trestní zákoník s eklektickými tendencemi” (García Gallo). Další kroky stejným směrem představoval zákon o civilním soudním řízení (1855), zákon o notářství (1862) a hypotéční zákon (1863). Zmíněnou tendenci dokumentovala závěrečná ustanovení výše uvedeného občanského zákoníku (předloženého vládě v roce 1851), rušící veškerá dříve platná privilegia, zákony, úzy a zvyklosti. Vytvoření civilních gard, “instituce představující skutečný centralismus a uniformitu” (Vicens) v roce 1844 přeneslo právní řád z hlavního města do poslední osady a do nejzazší vísky země. Civilní gardy spolu se současným budováním železniční sítě postupně odstranily klasickou nejistotu španělského venkova, jejímiž svědky jsme byli v dobách Ferdinanda VII. Za druhé se projevila tendence ke správní centralizaci, která ovlivnila řadu činností země. Po politické stránce bylo tradiční dělení na “království” nebo “kraj” urychleně nahrazeno “provinciemi” (formálně zřízenými územním rozdělením z listopadu 1833, jež s určitými úpravami platí dodnes). Osmého ledna 1845 upravily příslušné zákony centralizačním způsobem provinční a místní správu. Krátce nato byla civilní správa každé provincie soustředěna do rukou guvernéra. Po finanční stránce znamenala reforma z roku 1845 pod patronací ministra financí Alejandra Mona značné zjednodušení daňového systému a současně zrušení krajových odlišností. V roce 1847 vznikla fúzí Banky Isabely II. s Bankou sv. Ferdinanda (k. d. z 23. února 1847) Nová španělská banka sv. Ferdinanda, která byla po několika letech definitivně přejmenována na Banku Španělska. Zavedení státní kontroly nad novou bankou prostřednictvím pravomoci jmenovat jejího guvernéra a dva místoguvernéry (1849) a udělení emisního práva pro celé Španělsko (1851) dále profilovaly tvář nové a mocné instituce španělského finančnictví. Pokud jde o veřejné vzdělání, v témže roce vypracoval Antonio Gil y Zárate (1798-1861) podle francouzského vzoru studijní plán, který dodal španělské univerzitě striktně centralizovanou podobu. Moyanův zákon o veřejném školství (1857) rekapituloval celou legislativní práci umírněných v této oblasti správy v souladu s uvedeným ústředním kritériem - sjednotit, centralizovat, vědomě přehlédnout jakékoli národní odlišnosti. V roce 1858 byl zahájen dlouhý a náročný, avšak jednoznačně pozitivní proces unifikace váhových, délkových a měnových jednotek, se zavedením desítkové metrické soustavy. REVOLUCE ROKU 1854 A PROGRESISTICKÉ DVOULETÍ Od roku 1854 do roku 1868 probíhala druhá, poslední fáze panování Isabely II. Období, které zhruba odpovídalo rozkvětu francouzského druhého císařství, bylo zahájeno a ukončeno revolucemi. Revoluce roku 1854 poskytla příležitost tzv. progresistickému dvouletí (1854-1856), revoluce roku 1868, jejímž bezprostředním důsledkem bylo sesazení Isabely II. z trůnu, zahájila šest let demokratických zkušeností, o nichž bude řeč ve třetím oddílu této tématiky. Progresistické dvouletí zahájila jedna z nejtypičtějších revolucí španělského 19. století. Jejím cílem bylo uspořádat zemi podle čistě progresistického modelu a pokračovat v reformě sociálních struktur, jež byla prováděna před dvaceti lety formou konfiskací. To byly hlavní aspekty krátké mezihry uprostřed velké epochy umírněných. Revoluce roku 1854 byla španělskou verzí velkého evropského hnutí roku 1848. Jednalo se o komplexní proces, na jehož počátku stál parlamentní spor. Záhy po něm následovalo povstání obdobné jako v roce 1843, jež vyústilo v lidové hnutí, které přivedlo k moci generála Espartera. Parlamentní fázi otevřel konflikt mezi senátem a vládou hraběte de San Luise, který byl vyvolán všeobecnou averzí k tomuto muži - odporem kortesů, umírněných, progresistů i lidových vrstev rozhořčených “ážiem”, tj. bezuzdnou spekulací a dalším obohacováním několika málo jedinců prostřednictvím smluv na železniční díla. Senát kabinet porazil a ten v odvetu zrušil zasedání a zveřejnil jména generálů a vysokých úředníků, kteří hlasovali proti. Ve druhé fázi povstal proti vládě generál O’Donnell, velitel vojsk, která jej poslušně následovala. Nedaleko Madridu došlo k nerozhodnému boji u Vicálvara (odtud je pak tato nešťastná vojenská akce známa jako Vikalvárie - Vicalvarada). Progresistické skupiny byly zmobilizovány prostřednictvím manifestu sestaveného budoucím autorem restaurace, mladým Cánovasem del Castillo, který zformuloval požadavky progresistů (zdokonalení volebního a tiskového zákona, snížení daní, decentralizaci správy ve prospěch místní autonomie, položení pevných základů národní milice). Třetí, lidová fáze revoluce roku 1854 se projevila bouřlivým šířením povstání, z nichž za pozornost stojí madridské, barcelonské, zaragozské a sansebastiánské. Tzv. “červencové dny” zahájené 17. července v Madridu poskytují historikovi neocenitelný příklad politického chování řemeslnictva a španělských lidových vrstev v revolučním dění. Obecně lze říci, že k němu patřilo vytváření junt podle starého vzoru z války za nezávislost, polarizace lidového hněvu proti Marii Kristině a podnikatelské buržoazii a emotivní náboj, jenž byl pro velká kolektivní hnutí příznačný a dodával oněm dnům jejich sílu. Naproti tomu v Barceloně mělo povstání v podstatě sociální charakter. Masové vystoupení bylo vyvoláno nedostatkem práce a nízkou úrovní mezd. Vzhledem k všeobecnému rozšíření povstání (vojenské akce byly v různých místech většinou podpořeny lidovými seskupeními sympatizujícími s progresismem), odevzdaly kortesy moc nejprve vévodovi de Rivasovi a poté generálu Esparterovi, který se o ni dělil s generálem O’Donnellem. Začalo progresistické dvouletí. Nejvýznamnějším rysem nezrozené konstituce z roku 1856 byla právě její existence v konstitučních dějinách Španělska. Fakt, že spolu s příchodem k moci chtěl progresismus po letech života v ústraní a v nepřátelské opozici reformovat platnou konstituci a nahradit ji vlastní, zřetelně svědčí o tom, že byl opakovaně vytvořen nešťastný precedent prosazování ústavy nikoli jako normy politického soužití přijatelné pro všechny, nýbrž jako politického programu, který měl být všemi akceptován. Z konstitučního hlediska byl nejcharakterističtějším rysem celého období 1843-1875 základní fakt, že všichni opomíjeli skutečnost, že lepší je mít nedokonalou, ale stabilní konstituci, než konstituci dokonalou jen podle vlastních kritérií dokonalosti, které je dáno přežít pouze období vlády svých tvůrců. Konstituce z roku 1856 vůbec nevstoupila v platnost. Její zajímavost spočívá v tom, že v souvislém textu shrnula politické principy španělského progresismu. Formálně zachovávala model a všeobecné schéma svých dvou předchůdkyň: konstitucí z let 1837 a 1845. Tato čistě formální podobnost také umožňovala hovořit o reformě předešlé konstituce. Politické základy nového kodexu se však diametrálně lišily od těch, na nichž spočívala konstituce 1845. Nová konstituce vycházela z principu “suverenity národa” a formulovala staré progresistické požadavky: podřízenost tisku soudnímu rozhodnutí, zřízení národní milice, lidové volby rychtářů. Byly omezeny pravomoci koruny a zakotveny všelidové volby senátu, kortesům byla přiznána autonomie a charakter, jaké v konstituci 1845 neměly. Nejhlubší rozdíl konstituce z roku 1856 však spočíval v popření doktrinárního principu společné suverenity dvou historicky zformovaných institucí - krále a kortesů, který tvořil páteř španělského konstitucionalismu devatenáctého století. Článek 1 nové konstituce výslovně konstatoval, že “veškeré veřejné pravomoci vyvěrají z národa, který je zásadně nositelem suverenity, a proto pouze národu přísluší právo na vytváření základních zákonů”. Vedle načrtnutého konstitučního projektu se politické úsilí dvouletí soustředilo do dvou bodů - obrany nestabilního režimu a pokračování v transformačním programu. Stabilitu režimu podrývalo jeho vedení dvěma vojenskými veliteli s odlišnou mentalitou a protichůdnými cíli. Za Esparterem stáli “čistí progresisté”, odmítající jakékoliv soužití s umírněnými, za O’Donnellem, rodící se Liberální unie, výtvor dobového eklekticismu, který vznikl z Vikalvárie a směřoval ke spojení nejústupnějších umírněných a progresistů. Nalevo od vládnoucího uskupení se formovala mladá, nepočetná, avšak perspektivní demokratická strana. Od roku 1854 se v ní objevili Castelar, Cristino Martos a další mladí mužové, usilující o všeobecné volební právo. V Katalánsku se stal střediskem demokratické skupiny Ampurdán. Napravo od vládnoucího uskupení stál se zbraněmi v ruce karlismus, který vyvolal v letech 1855-1856 nové povstání, řízené z Terstu hrabětem Montemolínem, jež bylo krvavě potlačeno v pohořích Staré Kastilie, Álavy, Navarry a Katalánska. Politická dialektika dvouletí byla zřejmá: nahradit starého Espartera O’Donnellem. Ten nakonec stvrdil své vítězství porážkou kortesů, progresistické národní milice a demokratických skupin (červenec 1856). Revoluci z roku 1854 přijaly konzervativní elity ve formě Liberální unie, jejíž ideové rozhraní se stranou umírněných bylo velmi vágní. Transformační proces byl dílem Pascuala Madozy (Navařana, 1806-1870), ministra financí, přívržence Liberální unie, známého zejména díky Geografickému, historickému a statistickému slovníku Španělska, který je užitečný dodnes. Zákon o všeobecné konfiskaci z 1. května 1855 shrnul všechna platná nařízení a zahrnul sem obecní a občinové pozemky. Jeho schválení vyvolalo dvojí opozici - církve, jež v něm viděla porušení konkordátu z roku 1851, a kolektivistů, kteří považovali způsob přístupu k problému za technicky a sociálně škodlivý. Čtrnáctého září 1856 byla platnost zákona pozastavena. Následujícího dne bylo královským dekretem de iure zlikvidováno progresistické dvouletí a obnovena platnost konstituce z roku 1845. O’DONNELLOVA ÉRA A KRIZE REŽIMU Pro španělské politické dějiny mezi rokem 1856 a 1868 je nejdůležitější to, že se odehrávaly ve stejné politické a společenské rovině jako desetiletí umírněných (1844-1854) a jako restaurace (1875-1902). Jednalo se tedy o souvislý proces, který započal povstáním umírněných v roce 1843 a pokrýval celý zbytek století pouze se dvěma intermezzy: právě zmíněným progresistickým dvouletím a revolučním šestiletím po revoluci z roku 1868. Toto dvanáctileté období mezi oběma revolucemi vedlo k pozvolnému přijímání představiteků i tezí progresistické strany vládnoucími vrstvami. Staré myšlení umírněných ustoupilo eklektické mentalitě, jež dosáhla plné zralosti v době restaurace, kdy se odrazila v nenásilném střídání stran u moci. Sociální základy však byly stejné a identický byl v samé podstatě i doktrinární liberalismus (suverenita kortesů a krále), jenž se formoval v jovellanistickém ideovém programu během války za nezávislost, později stál v čele režimu spojeného s královským statutem a zformuloval obě nejdéle platné španělské konstituce, z roku 1845 a z roku 1876. Dvanáct let, během nichž se vojenská dobrodružství a válečné krize přenesly z domácí půdy za hranice. Iberský poloostrov neposkvrnila žádná občanská válka, ovšem zahraniční politika vojenského vměšování udržovala romantické cítění středních a lidových vrstev Španělska. Opětovně zatlačen do nepřátelské opozice, byl starý progresismus překonán novou silou demokracie. Obě strany využily morální, politické a hospodářské krize režimu a vítězně se vrhly do revoluce roku 1868. Nejvýraznějšími rysy O’Donnellovy éry byly eklekticismus, který ovládal politické vedení země, a krize, která se s postupujícími roky projevovala stále výrazněji. Po skončení dvouletí zasáhl eklekticismus i konstituci. Samotný královský dekret obnovující platnost konstituce z roku 1845 (15. září 1856) upravil její text v liberálním smyslu formou dodatečného ustanovení, “jež bude založeno a plněno jako součást samotné konstituce”. Teoreticky mělo ovšem pouze měsíční platnost. “Podstatné bylo, že nový státní převrat usiloval o podtržení svého významu novým konstitučním textem” (Sánchez Agesta). Velkým zastáncem politického eklekticismu byl generál Leopoldo O’Donnell, který zemi vládl v čele Liberální unie po většinu uvedeného období (1856, 1858-1863, 1865-1866). Mezidobí připadala na umírněné v čele se známou postavou Narváeze, který v revolučním roce zemřel. Narváezův dopis z pařížského exilu (z prosince 1862) adresovaný generálu Fernándezu de Córdobovi ukázal, do jaké míry byl eklektický ideál všudypřítomný, a nepřímo také naznačil, jak dalece byla mlčky akceptována volební korupce: Máte plnou pravdu. Dostaneme-li se nahoru nyní, je třeba bít, a hodně bít revolucionáře. Ale současně musíme seriózním mužům, jakkoli by byli liberály a progresisty, poskytnout prostředky k vytvoření jedné nebo dvou stran, které by se mohly s námi střídat. A proto, věřte, dostaneme-li se k moci a rozpustíme-li nové kortesy a uspořádáme další volby, necháme je proběhnout svobodně a uvidíme, jak dopadnou a co z nich vzejde… Morální krize - parlamentní systém byl ve své podstatě špatný, neboť o změnách politické orientace nerozhodovalo voličstvo (podle volebního zákona z roku 1846 - 158 tisíc voličů v roce 1858; podle volebního zákona z roku 1865 - 418 tisíc voličů; celková populace Španělska v uvedených letech dosahovala přibližně patnácti a půl milionu obyvatel). Na korunu, konkrétně na osobu královny, působily politické skupiny a kamarily, aby získaly pověření vytvořit vládu nebo naopak vypracovat dekret o jejím rozpuštění, což otevíralo možnost provádět volbu shora. Volbu, která vždy zajišťovala poslušnou většinu. Nepevné etické postavení vládnoucí isabelské vrstvy však nevyplývalo pouze z techniky politické činnosti, která byla používána k odstranění konkurence ostatních městských politických uskupení, progresistů nebo demokratů. Spočívalo především v sociální slepotě, která přehlížela tužby, pocity a požadavky španělského venkova. Hospodářská krize - hluboká evropská krize let 1865-1866 dolehla na Španělsko a způsobila v Madridu a v Barceloně bankrot řady kreditních institucí. Krize zasáhla zvláště železniční společnosti a metalurgický průmysl. V katalánském textilním průmyslu započala krize již dříve, poté, co severoamerická občanská válka zmrazila dovoz bavlny. Finanční a průmyslová buržoazie se od režimu odvrátila. Hospodářská krize, která se odrazila v různých sektorech společnosti (těžkosti v průmyslu a obchodu, dělnická nezaměstnanost) vytvořila vhodné prostředí pro řešení politické krize podvratnou činností. Konečně politická krize, jež v zásadě spočívala v rozporu mezi lidmi a systémem. Nadešel okamžik, kdy představitelé, kteří pozvedli před třiceti lety umírněné Španělsko, zestárli a umírali. O’Donnell v roce 1867, Narváez v roce 1868, González Brabo v roce 1871, již sedmdesátiletý Bravo Murillo v roce 1873. O postupující politické krizi svědčily následující zásadní skutečnosti. Za prvé, rozpor mezi umírněnými a unionisty, jitřený vášněmi, které ve španělském veřejném mínění vyvolával problém uznání Italského království (vzhledem k jeho třenicím se Svatým stolcem). O’Donnell se rozhodl pro uznání (1865), v čemž viděli umírnění ústupek progresismu. Stojí za zmínku, že Svatý stolec neprojevil nad tímto aktem španělské vlády, jak říká Bécker, “údiv ani rozhořčení”. Za druhé, spojenectví progresistů s demokraty, kteří se nezúčastnili voleb v roce 1866, připravili dva ozbrojené útoky proti vládě (povstání ve Villareju vedené generálem Primem a vzpouru kasáren v San Gil) a na jednání v Ostende položili základy společnému programu, předpokládajícímu případné sesazení Isabely. Za třetí, přistoupení unionistů k paktu z Ostende, jako důsledek vlády umírněných (od července 1866) a smrti O’Donnella, kterou přešlo vedení Liberální unie do rukou generála Serrana, jenž byl méně ochoten udržovat Isabelu II. na trůnu. Za této situace vypukla zářijová revoluce roku 1868 jako výraz politické shody mezi unionisty, progresisty a demokraty. V hlubší rovině rovněž jako výraz lidové odvahy vycházející z morálního odmítnutí jediných kortesů, vládnoucí třídy, celého způsobu chápání a výkonu politické moci. Brutální potlačení vzpoury v kasárnách San Gil, “povraždění seržantů” (červen-červenec 1866), jež tak mocně zapůsobilo na představivost mladého Péreze Galdóse, vyvolalo u madridského lidu mimořádně silnou masovou odezvu a naladilo jej k nadšenému přijetí zářijové revoluce. Revoluce sama byla zahájena v Cádizu, největšího impulsu se jí dostalo z Barcelony a své platformy měla po celém středozemním pobřeží: v Katalánsku, Valencii, Murcii, Andalusii. Ve stejných místech, kde v roce 1873 vypuklo kantonální povstání a později anarchosyndikalistické dělnické hnutí. Dne 28. září došlo v Puente de Alcolea (10 kilometrů od Córdoby) k boji mezi vládními silami postupujícími od Madridu (pod velením markýze de Novalichese) a povstaleckými silami vedenými generálem Serranem, jež přicházely od Sevilly. Z bojů a jednání vzešla dohoda, že o setrvání Isabely II. na trůnu rozhodne vůle lidu. Povstání se šířilo, Serrano táhl na Madrid. Královna, která byla v té době v San Sebastiánu, překročila francouzské hranice. “SLAVNÁ” A JEJÍ PÁD (1868-1874) ZÁKLADY A CHARAKTERISTIKA ŠESTILETÍ Revoluční šestiletí (od sesazení Isabely II. z trůnu do restaurace koncem roku 1874) představovalo přes své krátké trvání jedno z nejsugestivnějších a nejvýznamnějších období novověkých španělských dějin. Z celkového pohledu působí šestiletí rozervaným, neuspořádaným dojmem, těžko vměstnatelným do souvislých hranic. Monarchie, dvě různé formy republiky, dvě konstituce, koloniální válka, dvě občanské války a nepřetržité střídání junt. Bezesporu příliš mnoho událostí na vyplnění šesti let politických dějin. Zmatek vládl v myšlenkách i v ulicích, kde se státní moc leckdy nedokázala prosadit. Spokojit se s prvním dojmem by však znamenalo zůstat na poloviční cestě ke skutečnému pochopení šestiletí. Je třeba je naopak hodnotit a ocenit z různých aspektů. Z politického jako vytrvalý pokus o demokratické uspořádání země tak, aby politická práva nebyla striktně vyhrazena menšině determinované majetkem nebo profesí, nýbrž aby se stala dědictvím každého člověka, každého španělského občana. Ze sociálně kulturního úhlu pohledu, jeho etického, spravedlivého a lidového ducha. Do šestiletí rovněž spadalo vytváření prvního španělského dělnického hnutí. Z historického hlediska, jeho předvídavost: mnohé z ušlechtilých utopií zářijové revoluce (víra v zásadní rovnost všech lidí a v hodnotu lidského života, pacifismus, víra ve všeobecnou platnost federálního principu, touha kolonizovaných národů po samostatnosti, zrušení otroctví) se shodují s nejvznešenějšími postuláty morálního vědomí naší, o století pozdější doby. Z náboženského hlediska existovala vedle nepopiratelného (a smutného) antiklerikálního rysu zářijového hnutí také otevřená jinověrnost řady z jeho zmatených teologických formulací (zvláště u tzv. “katedrových demokratů”). Rovněž však skutečný, upřímný a hluboký křesťanský duch, z něhož vyvěrala nejedna z jeho utopií. Celkově lze učinit závěr, že se v šestiletí nepodařilo vybudovat stát, neboť společensko-ekonomické struktury země (kterých se revoluce nedotkla) nepřipouštěly z dlouhodobého hlediska jinou státní formu než umírněnou a doktrinární, jaká existovala v isabelské době nebo za restaurace. Tento nesoulad mezi politickou utopií a společensko-ekonomickou realitou dostatečně vysvětluje krajní politickou nestabilitu šestiletí. Pro pochopení historické tvářnosti zářijového hnutí je třeba věnovat pozornost nejméně čtyřem velkým silám, které se na něm podílely. Za prvé, aktivní účasti městských lidových vrstev (drobných středních vrstev, řemeslnictva, nádeníků) na každodenním politickém životě. V těchto vrstvách přežívala progresistická tradice (vzpomeňme revoluce z roku 1854), byly nadány zdravějšími sociálně morálními reflexy a vyšší připraveností než střední vrstvy, které lpěly striktně na rodinné morálce a svérázném humanismu a jejichž vřelým a sympatizujícím pozorovatelem byl Pérez Galdós. Za druhé, došlo nejen v sociálním, nýbrž také v geografickém smyslu k posunu těžiště španělského života. Zatímco umírnění měli svůj základ v oligarchiích kastilského a andaluského Španělska, zářijové hnutí se zvláště silně uchytilo na katalánské půdě. “Od roku 1868 existovala ve Španělsku fakticky dvě hlavní města: Madrid, středisko liberálního centralistického hnutí blízkého bourbonskému reakcionářství, a Barcelona, centrum federalistického demokratického hnutí, blízkého futurismu dělnických internacionál… Od vyhlášení republiky si madridské deníky stěžovaly na vpád Katalánců do španělské vlády a administrativy. Předseda vlády, dva ministři (vnitra a financí), třicet dva civilních guvernérů, početní poslanci a generální ředitelé byli Katalánci” (Vicens). Za třetí, existovala významná intelektuální opora šestiletí, tzv. “generace 1868” (Gómezová) nebo “katedroví demokraté”: seskupení univerzitních profesorů, krausistů, obdivovatelů a žáků dona Juliána Sanze del Río (nar. v Torre Arévalo, Sorii, 1814-1869), jehož pedagogická činnost na Madridské univerzitě ovlivnila příslušnost skupiny. Mužové narození počátkem třicátých let vstoupili na své madridské katedry krátce před revolucí. Patřili mezi ně Nicolás Salmerón (Almeřan, 1838), profesor filosofie, Emilio Castelar (1832 v Cádizu), od roku 1857 profesor španělských dějin, pravděpodobně největší španělský řečník všech dob, Laureano Figuerola, profesor ekonomie a správního práva, Gumersindo de Azcárate, profesor komparativní legislativy… Oni a soudržná skupina, jejímiž byli členy, se po restauraci stali kádry Svobodného vzdělávacího institutu. Čtvrtou z velkých sil tvořily politické strany, jež zosnovaly zářijovou revoluci a byly jejími patrony - progresisté a demokraté (spojení paktem z Ostende), k nimž se přidala Liberální unie. Sociální a ideologická heterogennost takové koalice byla evidentní. Stará Liberální unie, vedená po O’Donnellově smrti andaluským generálem Franciscem Serranem, vévodou z La Torre (nar. v San Fernandu, 1810-1885), vnesla do koalice ráz konzervativní strany, osobní vlohy svého vůdce - brilantního, vzdělaného, rafinovaného oportunisty, majícího dobré styky s dvorskými kruhy - a monarchismus oponující sice Isabele II., avšak ochotný zaštítit kandidaturu Antonia Maríi z Orléansu, vévody z Montpensier (manžela Luisy Fernandy, sestry královny Isabely II.), který zase poskytl určité finanční prostředky na podporu povstání. Vkladem progresistické strany byla její opoziční prestiž, vzpomínky na revoluční dny roku 1854, již historická obrana “suverenity národa” a neúnavný muž akce, skutečná duše zářijového povstání - generál Juan Prim (nar. v Reusu, 1814-1870). Avšak údernou politickou silou byli demokraté, kteří do procesu začlenili katedrové demokraty, zprostředkovávali touhy lidových vrstev, poskytli novému státu svou ideologii a program. Bezprostředně po revoluci se demokratická strana rozštěpila: jedna skupina, tzv. “cimberští” vedení Nicolásem Maríou Riverem, hájila zachování monarchie jako formy vlády a podepsala s progresisty a unionisty “manifest monarchistického smíru” (12. listopadu 1868). Druhá skupina s Castelarem, Salmerónem a José Maríou Orensem byla prorepublikánská. Federální ideologie republikánských demokratů velmi brzy vykrystalizovala v silnou federální republikánskou stranu, jež pod nepopiratelným vedením Francisca Pi y Margalla (nar. v Barceloně, 1824-1901) shromáždila ve svých řadách naprostou většinu španělských republikánů. REVOLUČNÍ JUNTY A PROZATÍMNÍ VLÁDA Za této situace prošlo šestiletí čtyřmi fázemi. První - revoluční junty a prozatímní vláda. Jednalo se o etapu lidové a revoluční euforie s množstvím klasických provinčních a místních junt a s lidovým mesianismem (polarizovaným v Primovi), který věřil, že nadešel okamžik, aby “Slavná” uskutečnila své velké utopie - zrušení odvodů a republiku. Tato etapa zahrnovala úvodní měsíce revoluce až do zasedání ústavodárných kortesů. Nenásilné revoluce, jak zdůraznil Fernández Almagro: “Je třeba přiznat, že jich (násilností) nebylo v prvních dnech přechodného období spácháno mnoho” přesto, že plukovník Escalante rozdal “mezi revolučními elementy v Madridu asi padesát tisíc pušek”. Na tomto revolučním výbuchu, který dosud nevykrystalizoval v konkrétní politickou formu, je zvláště nutné zdůraznit jeho význam a odraz v evropském kontextu konce sedmdesátých let. Utopie univerzální demokracie, jež by odstranila výstřelky tehdy charakteristického unitárního nacionalismu, v té době žila v představách mnohých obyvatel Středomoří. V širokých demokratických vrstvách jihozápadní Evropy a zvláště v Itálii a Portugalsku, se španělská revoluce roku 1868 (podobně jako tomu bylo v roce 1820) jevila jako počátek nové éry. V italském tisku získal španělský lid opět mýtický punc. “Jak zvláštní je tento národ” - ptá se L’Unita italiana - “který si stále zachovává vyrovnanost a vždy se chová s pozoruhodou rozvahou a neobvyklou mírností?” (Saurín de la Iglesia). Mýtus britských svobod (klasický při formování evropského liberalismu) byl nahrazen mýtem iberských svobod. Docházelo k idealizaci španělského středověku, kolektivního temperamentu i politických schopností. Také v Portugalsku měla revoluce roku 1868 široký a hluboký ohlas (Vázquezová). Bylo to svítání nových časů. Žhavé utopie španělské zářijové revoluce konkretizovaly a tvořily (podle národní idiosynkrazie španělského lidu) hmotný svět z utopií, jichž byla tehdejší společnost plná a které zmizely s náhlým obratem v evropských dějinách let 1870-1871. Během této první fáze byla politická moc (sdílená množstvím provinčních a místních junt) vykonávána především madridskou Revoluční juntou, která také 4. října 1868 pověřila Serrana (den po jeho vstupu do Madridu) sestavením prozatímní vlády, jejímiž členy se mezi jinými stali Laureano Figuerola, Manuel Ruiz Zorrilla, Práxedes Mateo Sagasta a především generál Prim (Guerra), který se dělil se Serranem o vrcholné řízení událostí, bez ohledu na to, že “smysl revoluce byl ztělesňován hodnověrněji juntami než vládou” (Fernández Almagro). Závěrečné měsíce roku 1868, měsíce nadějí a nejistot, byly naplněny rozpory mezi Serranovým monarchismem a republikánskými juntami, plány nové vlády a znepokojujícími zprávami o kubánském vzbouření (Provolání z Yary, 10. října 1868). Nový režim tedy krátce po svém nástupu čelil vážným komplikacím koloniální války. Provolání z Yary zahájilo dlouhou “desetiletou válku”, jež probíhala souběžně se španělskou revolucí z roku 1868 jako reakce na nevhodnou koloniální politiku isabelských vlád. POKUS O DEMOKRATICKOU MONARCHII Druhá fáze - vládní monarchismus, který se opíral o koalici stran, získal převahu nad federálním republikánstvím junt a konkretizoval se v demokratické monarchii založené na konstituci z roku 1869. Představitelem monarchie měl být zvolený král, hlava nové dynastie. Prozatímní vláda vydala řadu dekretů, jimiž podpořila hlavní programové body revoluce (byť s výhradami a omyly v daňové oblasti a v základní sociální struktuře) a svolala zákonodárné kortesy volené všeobecným volebním právem. Po lidovém vítězství republikánů v obecních volbách v prosinci 1868 došel tehdejší ministr vnitra Sagasta k přesvědčení, že k zajištění drtivé monarchistické většiny je nutné vrátit se k tradičním metodám vládního nátlaku. Tak prosadil, že se zákonodárné kortesy sešly 11. února 1869 v následujícím složení (Hennessy):   Strana Poslanci Progresistická 159 Demokratická 20 Unionistická 69 Federální republikánská 69 Unitářská republikánská 2 Karlistická 18 Isabelská 14   Většinu získali centristé (progresisté, unionisté, demokraté), stojící proti Isabele II., avšak souhlasící s monarchií jako formou vlády. Zákonodárné kortesy pověřily generála Serrana, aby vytvořil již nikoli prozatímní, nýbrž definitivní vládu, tzv. výkonný výbor. Kortesy mezitím v rámci své zákonodárné činnosti připravily a schválily novou ústavu nahrazující doktrinární konstituci z roku 1845. Konstituce z roku 1869 byla vydána a stvrzena “španělským národem, a v jeho jménu ústavodárnými kortesy, jež byly zvoleny všeobecnými volbami, s přáním upevnit spravedlnost, svobodu a bezpečnost a zajistit dobro pro všechny, kdož žijí ve Španělsku”. Při projednávání nového textu konstituce docházelo v kortesech k mimořádně vášnivým debatám, zvláště v souvislosti s formou vlády (republikáni versus monarchisté) a vztahy mezi státem a církví (strany katolické jednoty versus strany hlásající svobodu vyznání). Snad nejzávažnějším aspektem přijaté konstituce z roku 1869 byla hlava 1. (články 1-31) předkládající nejexplicitnější, nejširší a nejpečlivější deklaraci lidských práv, jaká kdy byla do té doby zaručena španělským konstitučním právem. “Všechny názory na osobní svobodu… jsou garantovány v této deklaraci, jež neopomněla připravit sankce na jejich ochranu” (Sánchez Agesta). Konstituce předpokládala monarchii dědičnou, demokratickou a parlamentní, založenou na výslovném uznání suverenity národa, dvoukomorovém systému (volitelný senát) a striktním vymezení panovníkových pravomocí. Monarchistické řešení procesu institucionalizace zářijové revoluce, spolu se zmařením nejdražších lidových požadavků (na zrušení odvodů a spotřební daně) přes závazek, který na sebe vůdcové revoluce v tomto směru převzali, vyvolalo v říjnu 1869 reakci federálních republikánů. Povstání, jež zmobilizovalo asi 40 000 mužů, zasáhlo různé lokality Valencie, Aragónu a Andalusie a mělo podle všeho spontánní ráz. Vítězství vlády konsolidovalo revoluci v mezích vytyčených třístrannou koalicí a konstitucí z roku 1869. Poté v červnu ustanovily kortesy Serrana regentem. Vytvořením nové vlády byl pověřen generál Prim. Po sesazení Bourbonů bylo nyní třeba nalézt krále, který by založil novou dynastii a uvedl v život nedávno vypracovaný konstituční mechanismus. Svízelná otázka, neboť počet možných kandidátů byl omezený, každá strana tvrdošíjně hájila svého a navíc měl problém závažné mezinárodní důsledky. Vévoda z Montpensieru, kandidát Liberální unie, měl cestu k trůnu zablokovánu v důsledku duelu, při němž přišel o život Jindřich Bourbonský, vévoda ze Sevilly. Portugalský regent Ferdinand z Koburgu byl přijatelný pro progresisty a pro jejich staré ideály Iberské unie, avšak tvrdošíjně odmítal trůn přijmout. Tomáš, vévoda Janovský, nevhodný kandidát vzhledem k přílišnému mládí (16 let), také nebyl potvrzen. Kandidatura pruského Leopolda z Hohenzollernu-Sigmaringenu znepokojila Francouze (neboť vyvolávala vzpomínky na Karla V.) a před svým definitivním stažením zavdala příčinu k úvodnímu incidentu prusko-francouzské války. Někteří progresisté nechali kolovat i jméno samotného Espartera, jako cesty k řešení obtížného problému. Starý generál však svou kandidaturu spěšně stáhnul. Konečně, po složitých domácích i mezinárodních jednáních, jejichž tíži nesl na svých bedrech Prim, otec nové monarchie, byla otázka vyřešena volbou Amadea Savojského, vévody z Aosty (*1845 v Turínu), syna Viktora Emanuela II. Italského, kandidáta přijatelného pro levé střední vrstvy, které viděly v Savojských pokrokovou dynastii, jež se v nedávné “římské otázce” postavila papežskému úřadu. Pozice Amadea I. nebyla snadná. Několik dnů před jeho příjezdem do Madridu byl zavražděn Prim a proti králi se postavili současně republikáni, karlisté, alfonsovci a široké puristické prostředí, plasticky popsané P. Colomou v jeho románu Maličkosti (Pequeneces), jež vidělo v novém monarchovi “krále cizince”. Během svého krátkého panování (2. ledna 1871 - 11. února 1873) se mladý monarcha opíral o dvě relativně neurčité politické skupiny - o “konstitucionalisty” (bývalé unionisty a umírněnější složky progresismu a demokracie) vedené Práxedesem Mateem Sagastou, kteří představovali pravici režimu, a o “radikály”, v čele s Manuelem Ruizem Zorrillou (*1833 v Burgo de Osma), k nimž se řadili progresisté a demokraté, kteří byli přes svůj promonarchistický postoj zastánci rozhodnějších reforem. Jestliže první fázi šestiletí ovlivnila kubánská vzpoura, nyní se k ní přidala krvavá občanská válka na území samotného Iberského poloostrova. V dubnu 1872 propukla na severu třetí karlistická válka, vyvolaná Karlem VII. (Carlos Bourbonský a Východorakouský, *1848 v Ljublani, dř. Laibachu, vnuk Carlose Maríi Isidra, prvního karlistického uchazeče o trůn). Vítězné povstání bylo sice omezeno na baskické provincie, Navarru a některé horské oblasti Katalánska a východu, avšak pevnost baskicko-navarské bašty, skutečného sídla karlistického státu, a neporazitelná pohyblivost početných oddílů, bojujících pod praporem dona Carlose zvláště v severních provinciích, představovala stálé nebezpečí podrývající nový madridský režim. Nepříliš talentovaný Amadeus I., úzkostlivě plnící funkce vyhrazené konstitucí, brzy shledal, že se stávajícími politickými silami nelze realizovat konstitucí vymezený politický mechanismus. Tzv. “dělostřelecká otázka” rozhodla konečně 11. února 1873 o jeho odstoupení. Poselství zaslané králem při této příležitosti kongresu vyjadřuje jeho sklíčenost slovy: Dva dlouhé roky uplynuly od mé španělské korunovace a Španělsko žije ve stálém boji a doba míru a spokojenosti, jíž si tak vroucně přeji, je den ze dne vzdálenější. Kdyby byli nepřáteli jeho štěstí cizinci, byl bych prvním, kdo by se v boji postavil v čelo tak odvážným a tak zkušeným vojákům. Avšak všichni ti, kdož mečem, perem, slovem činí neštěstí národa těžším a delším, jsou Španělé, všichni vzývají sladké jméno Vlasti, všichni bojují a usilují o její dobro… Vynikající a střídmá rétorika poselství a samotné gesto abdikace (na poloostrově i mimo něj zdůrazňované jako příklad moudrosti a věrnosti) mělo i druhotný dopad: potvrdilo názor o “nemožnosti vládnout Španělům”, který se setkal s ohlasem zvláště v konzervativně myslících kruzích. Saurínová de Iglesia jej dokumentovala na italském veřejném mínění a nebylo by obtížné najít jeho stopu v politickém skepticismu vládnoucích tříd za doby restaurace. Téhož dne, 11. února, vyhlásily senát a kongres zasedající v Národním shromáždění (přes výslovný zákaz takového jednání obsažený v článku 47 konstituce) republiku. Nový režim se stěží mohl zrodit s temnějšími vyhlídkami. PRVNÍ ŠPANĚLSKÁ REPUBLIKA Třetí fáze šestiletí - republika roku 1873. Úvodní forma první španělské republiky trvala jen několik měsíců. Charakterizovala ji příslušnost jejích předních vůdců k inteligenci (katedroví demokraté), pokus o organizaci Španělska podle federálního modelu a nesmírný zmatek v důsledku kantonalistického vzbouření, které se nyní přidalo k oběma dřívějším ozbrojeným střetnutím (kubánskému a karlistickému). Předsedy výkonného výboru (nejvyššího republikánského úřadu) se postupně stali Estanislao Figueras (1810-1882), katalánský politik, starý republikán, Francisco Pi y Margall, Nicolás Salmerón a Emilio Castelar. Houževnatost a intelektuální prestiž Pi y Margalla, apoštola federalistické myšlenky, a volání lidu požadujícího již od zářijové revoluce ustavení republiky, předpokládaly, že bude mít federální formu. Pi y Margallův záměr vytvořit federální republiku “shora dolů” ovšem narazil ve společné republikánské platformě na dvojí opozici. Opozici konzervativních “unitaristických” centralistických republikánů z radikální strany vedené v té době Cristinem Martosem a podporované generálem Pavíou. Po zmařeném pokusu o státní převrat z 23. dubna byli odsunuti samotným Pi y Margallem. A opozici “neústupných” federálů, netrpělivě žádajících zřízení federální republiky okamžitě, bez čekání na ústavodárné kroky, které připravoval Pi. Ti se přimkli k lidové a provinční tradici klasických junt z doby španělských revolucí devatenáctého století a prosazovali vytvoření federace zdola nahoru, tj. od kantonů. Za této situace je politická dialektika republiky roku 1873 snadno pochopitelná. Ústavodárné kortesy zasedly v souladu se záměry Pi y Margala. Jedna komise připravila návrh federální konstituce z roku 1873, která nikdy nevstoupila v platnost (její prosazení bylo paradoxně zmařeno odporem kantonalistů), avšak byla velmi zajímavá z hlediska španělské ústavní historie, neboť se jednalo o první pokus postavit španělský stát na federativní základy. Podle jejího prvního článku “tvoří španělský národ státy Horní Andalusie, Dolní Andalusie, Aragón, Asturie, Baleáry, Kanárské ostrovy, Nová Kastilie, Stará Kastilie, Katalánsko, Kuba, Extremadura, Galicie, Murcie, Navarra, Portoriko, Valencie, Baskicko”, zatímco “Filipínské ostrovy, Fernando Poo, Annobón, Corisco a africké kraje jsou územími, jež budou veřejnou mocí povýšena na státy v návaznosti na svůj vývoj” (čl. 2). Hlava II. nové konstituce reprodukovala téměř doslova deklaraci práv obsaženou v hlavě I. konstituce z roku 1869, i když je třeba zdůraznit, že v tomto bodu došlo k výraznému posunu ve smyslu větší náboženské neutrality státu. Konstituce z roku 1869 sice zakotvila svobodu vyznání, ale také povinnost národa “uznávat katolické vyznání a kněze” (čl. 21). Nový návrh ústavy striktně stanovil v několika článcích svobodu vyznání, oddělení církve od státu a zákaz, aby národ, stát nebo obce přímo či nepřímo subvencovaly jakékoli vyznání (čl. 34, 35, 36). Z celkového pohledu byla nezrozená konstituce roku 1873 pozoruhodná svou ideologickou komplexností a extrémní racionálností mocenských mechanismů, ale také a především svou naprostou odtržeností od konkrétní sociální a historické reality. Nové konstituční uspořádání ovšem zůstalo jen projektem a rychle bylo odsunuto do pozadí kantonálním vzbouřením a především autoritářskou a protifederální reakcí. Kantonální povstání se lokálně soustřeďovalo na východní a jižní stranu poloostrova (Castellón, Vinaroz, Valencii, Alicante, Alcoy, Cartagenu, Granadu, Málagu, Cádiz, Sevillu), ale nechyběla ani vnitrozemská ohniska na náhorní plošině - Salamanca, Toledo, Béjar atd. Ze sociálního hlediska bylo vedení vzpoury zpravidla, s výjimkou Alcoye, v rukou místních skupin “radikálních” federálních republikánů, nikoli skupin specificky dělnických nebo internacionálních. Španělská regionální federace, jež v té době zastřešovala rodící se španělské dělnické hnutí zůstala fakticky na okraji tohoto pohybu s ohledem na rozdílné cíle sociální revoluce, již prosazovali pracující, a politické revoluce, kterou hodlali uskutečnit radikální federálové (Termes Ardévol). To však nebránilo “některým městským dělníkům a rolníkům, členům Internacionály nebo případným anarchistům” v účasti na vzpouře, tím méně pak tomu, aby široké lidové a dělnické vrstvy sdílely aktivní nadšení pro federální věc, dokonce i v kantonech, jejichž vedení jim bylo sociálně vzdálené. Kantonální povstání, probíhající současně s karlistickou válkou na severu, znamenalo pro stabilitu republikánského režimu velmi tvrdou zkoušku. Je faktem, že kantonální vítězství byla nepřímo umožněna karlistickým povstáním (Carr). Dvojí vzbouření vyžadovalo vojenskou sílu, která byla v rozporu s antimilitaristickými opatřeními a obrovským uvolněním disciplíny, jež byly součástí programu a nálady federálních republikánů. Na tlak zleva reagoval výkonný výbor nahrazením Pi y Margalla konzervativnějším Nicolásem Salmerónem (17. července), který byl začátkem září sám vystřídán Castelarem (již se projevil obrat doprava) poté, co odmítl podepsat proti svému svědomí několik trestů smrti. Posun výkonného výboru doprava byl provázen příklonem ke generálům, kteří mohli zvrátit situaci. Salmerón pověřil generála Pavíu pacifikací Andalusie. Ten postupně obsadil Córdobu, Sevillu, kde “zastřelil zajatce, kteří byli přistiženi se zbraněmi v ruce při obraně barikád” (Termes Ardévol), Granadu a Málagu. Současná pacifikace východu, svěřená generálu Martínezovi Camposovi, pokračovala i přes odhodlaný odpor Cartageny, které pomáhaly přírodní podmínky, námořní a pozemní síly, jež se k ní přidaly, a lidová prestiž vůdce, Antonia Gálveze, který dokázal udržet bojovou morálku i přes kruté bombardování ze strany obléhatelů. Když generál López Domínguez konečně vstoupil do Cartageny (12. ledna 1874), byla už republika roku 1873 minulostí. Ne nadarmo mohl Castelar pronést slavnou větu, že připravovaná konstituce byla zmařena netrpělivostí neústupných v cartagenském kantonu. Posun doprava byl nezvratný. Arbitry situace se vzhledem k nutnosti nastolit pořádek stali generálové. 1874: OD CARTAGENY K SAGUNTU Závěrečná fáze šestiletí, republika roku 1874, byla zahájena státním převratem generála Manuela Pavíi (nar. v Cádizu, 1827-1895), který se obával, že parlamentní porážka Castelara (2. ledna) by mohla zmařit stabilizaci režimu, jíž hodlal velký tribun dosáhnout. Následujícího dne za úsvitu vyklidil vojenskou silou budovu kortesů v době, kdy se chystaly zvolit nového předsedu výkonného výboru. Castelarovo slušné odmítnutí vstoupit do “národní vlády”, kterou hodlal Pavía vytvořit, jasně vymezilo, jak zdůrazňuje Hennessy, řešení kontinuity mezi oběma režimy. Po politické stránce se nový řád opíral o koalici radikálů, konzervativců a unitářských republikánů. Předsednictví výkonného výboru bylo brzy svěřeno dvojaké postavě z úvodu šestiletí, generálu Serranovi. Tak se uzavřel cyklus, který započal v září 1868. Serrano byl rozhodnut vládnout za použití diktátorských pravomocí s tím, že přislíbil znovuzavedení konstitučního pořádku z roku 1869, ale v republikánském provedení. Vliv Francie, kde byl Maurice MacMahon právě zvolen prezidentem s dlouhým (sedmiletým) mandátem a došlo k ustavení konzervativní republiky, nelze přehlédnout. Těžiště španělské politiky se přeneslo na sever, kde pokračovala karlistická válka, znovu oživená rozdrobením sil, k němuž přimělo madridskou vládu kantonální povstání. Karlismus se zkonsolidoval ve své baskicko-navarské baště vítězstvím u Montejurry, obsazením Estelly a Eibaru a tvrdým obléháním Bilbaa. A co více, karlistické síly překročily hranice svých katalánských a východních útočišť a čas od času se vydávaly do středu a dokonce na jih. Přes své konjunkturální oživení však karlismus jasně demonstroval hranice svých možností za mimořádně příznivé situace, kterou mu poskytla vojenská slabost republiky roku 1873. Dokázal, že je neschopen konsolidovat se mimo baskicko-navarské hranice a prosadit se ve velkých městech. Nehumánní a nediplomatický způsob vedení války (dobytí Cuenky v červnu 1874) současně přispěl nemalou měrou k tomu, že mimo své přirozené území ztratil karlismus sympatie. Generálové bojující na severu proti karlismu rovněž připravili restauraci Bourbonů v osobě syna Isabely II., Alfonsa (*1857 v Madridu). Konzervativní složky, žíznící po pořádku a stabilitě, byly ochotny skoncovat s šestiletým dobrodružstvím a vrátit se ke staré liberálně doktrinární monarchii, jež byla svržena v roce 1868. Současná historiografie má v tomto směru tendenci zdůrazňovat roli katalánské (Vicens Vives) a valencijské (Sebastiá) buržoazie při prosazování restaurace. Podnět vyšel od Antonia Cánovase del Castillo, oficiálního představitele alfonsovské záležitosti, který věřil, že nadešel okamžik pro nenásilnou restauraci, jež by dokonce zachovala konstituční formy. Netrpělivější generál Arsenio Martínez Campos (*1831 v Segovii) řešení uspíšil tím, že v čele svých vojsk prohlásil Alfonsa XII. ráno 29. prosince 1874 v blízkosti Sagunta u Valencie králem Španělska. O jedenáct dní později se nový král vylodil v Barceloně.   35 EPOCHA EKLEKTICISMU   EVROPSKÉ PROSTŘEDÍ Abychom pochopili evropskou a španělskou kulturu druhé třetiny 19. století (1843-1875), je třeba si nejprve připomenout přesný význam řady výrazů, které budeme často používat. Byla to epocha všestraného a silného francouzského vlivu na Španělsko. Epocha, v níž tón evropskému životu udávala Francie Napoleona III. a Anglie královny Viktorie. Proto se i tři z výrazů týkají filosofických směrů, ovládajících v té době francouzské myšlení. Oficiální filosofií druhého císařství byl eklekticismus. Namísto příklonu ke komplexnímu filosofickému učení se snažil vybrat z různých systémů teze, které se zdály být nejlepší a nejvíce v souladu se “zdravým rozumem”. Pokoušel se nalézt jakousi třetí cestu mezi různými protichůdnými koncepcemi. Nejtypičtějšími postavami eklektického hnutí byli Francouzi Royer-Collard a Victor Cousin. Touha nevázat se na žádný systém a užívat zdravého rozumu jako selektivního kritéria ve světě idejí odpovídala typicky buržoazní mentalitě, jež se projevila nejen na filosofickém poli, nýbrž i v politice (Liberální unie představovala snahu nalézt přesný střed mezi stranou umírněných a progresistů) a v umění (hledání střední cesty mezi dvěma nesmiřitelnými školami, klasickou a romantickou). Druhým směrem byl pozitivismus, neboli filosofický směr, který připouštěl pouze experimentální metodu a odmítal přijmout jakoukoli pravdu, jež nepocházela z přímého pozorování smyslového světa a z experimentu (opakovaného vyvolání fyzikálního jevu člověkem s cílem prokázat určitý vztah příčiny a následku). Tvůrcem pozitivismu byl Francouz Auguste Comte, narozený v roce 1798, který vydal své nejvýznamnější a zásadní dílo Kurs pozitivní filosofie v letech 1830 až 1842. Comtovy myšlenky a metody měly nesmírný vliv právě ve sledovaném období. Třetí proud patřil přímo do oblasti estetiky a byl s jistým váháním nazván realismem a naturalismem. Slovo realismus mělo širší a obecnější význam: realistické bylo každé umělecké nebo literární dílo, usilující o věrné zpodobení skutečnosti. Z tohoto pohledu lze hovořit o realismu měšťanského umění 14. století, o španělském realismu v malířství nebo v sochařství 17. století, nebo o soudobém socialistickém realismu. Od roku 1848 stál realismus v opozici k romantismu. Romantický umělec si představoval imaginární svět, který přenášel do svých básní, do svých dramat, do svých obrazů. Umělec realismu pozoroval skutečnost, jež ho obklopovala, aby ji ve své tvorbě věrně zobrazil. Francouzští historikové obvykle kladou rozhraní mezi romantismem a realismem do roku 1848, kdy pád revoluce i s množstvím iluzí a utopií přinesl obrat ke konkrétnímu, k realitě. Úzký vztah mezi pozitivismem a realismem byl patrný na první pohled. Oba směry prosazovaly přímé pozorování přírody: první k filosofickým a druhý k uměleckým účelům. Naturalismus byl v rámci obecného realistického proudu, který existoval v každé době, běžným způsobem označení pro konkrétní realismus druhé poloviny 19. století. Umělec této doby přistupoval k přírodě svérázným způsobem. Je logické, že i při snaze o věrné znázornění v duchu realismu pozoroval právě ty prvky, jež nejvíce odpovídaly jeho myšlenkám nebo sociálnímu účelu vytvářeného uměleckého díla. Umělci více či méně nespokojení s buržoazní civilizací, která je obklopovala, ve svých obrazech nebo ve svých románech s oblibou zobrazovali klasická témata naturalistického proudu. Malbu venkovského prostředí (Courbet, Millet), literární popis dokonalého pozorování životní bídy ve městech (Flaubert, Zola). Naturalistické umění bylo nejen důsledkem určitého společenského postoje, nýbrž také, a především, určitého pojetí přírody. Od Comtovy doby zaznamenaly přírodní vědy s využitím pozitivistické metody pozoruhodný pokrok. Vydáním Úvodu do experimentální medicíny od Clauda Bernarda v roce 1859 se podstatně zdokonalilo biologické poznání člověka. Jiný Francouz, Louis Pasteur, katolík přesvědčený o nesmírné užitečnosti pozitivistických metod, otevřel lidskému zdraví zcela nové obzory objevem světa mikrobů a možnosti imunizace pomocí očkování. Angličan Charles Darwin vydal rovněž v roce 1859 své dílo O vzniku druhů přirozeným výběrem. Podle něj byl podmínkou pokroku boj o existenci. Jen nejlépe vybavené druhy nakonec přežijí a právě progresívní výběr formou nepřetržité evoluce vedl časem k převaze savců nad ostatními živočichy a převaze člověka nad ostatními savci. Tak se dostala do evropského povědomí myšlenka evolucionismu. Učení, že příroda není statická, nýbrž že se evolučním procesem proměňuje. Od poloviny 19. století tedy západní člověk věřil, že nalezl cestu k poznání neporušitelných zákonů přírody, cestu k ovládnutí přírody samotné (vzpomeňme budování železnic, jež ve stejné době překonaly vzdálenost). Tato naděje vkládaná v experimentování a posilovaná každým novým objevem přispěla ke kolektivnímu optimismu, k víře v neomezený pokrok v důsledku rozvoje přírodních věd. Různí myslitelé, oslnění záračnými výsledky experimentální metody, ji z oblasti přírodních věd, kam přirozeným právem náleží, přenášeli do literatury, dějin a dokonce do náboženství. Bývalý seminarista Ernest Renan, se cítil dostatečně nadán ke studiu historie židovství a křesťanských dogmat ve světle nových technik, odvozených z rozkvětu přírodních věd. Všechny směry, o nichž jsme se dosud zmínili, patřily k filosofickému, vědeckému a estetickému pohledu na svět typickému pro Evropu poloviny 19. století. K němu je třeba dodat, jak se choval takový člověk, tedy jaká byla jeho sociální etika. Sledované období bylo charakterizováno výraznou sociální převahou buržoazie a středních tříd, které si již od třicátých let dobyly politickou moc a dosud se necítily znepokojeny nástupem proletariátu. Také život románských zemí tohoto období ovlivňoval kolektivní duch buržoazie a středních vrstev. Podnikatelská buržoazie soustřeďující politickou a ekonomickou moc se vyznačovala pragmatismem, tedy tendencí cenit si “užitečnosti” nad jakoukoli jinou hodnotu (náboženskou, intelektuální, estetickou atd.). Filosofickým, politickým a estetickým učením pragmatismu byl eklekticismus. Postoj buržoazie byl i přes její obdiv a podnikavost v oblasti praktických výsledků rozvoje pozitivistických metod eklektický. Současně toužila vládnoucí buržoazie, aby ji střední vrstvy, které měly monopol na morální soudy (neboť ony vytvářely veřejné mínění o tom, “co je správné” a “co je nesprávné”), považovaly za úctyhodnou. Proto podporovala oficiální umění a prohlašovala se, leckdy s pochybnou upřímností, za ochránkyni “morálního řádu” (obrana náboženství, rodiny, dobrého chování atd.). Rozvoj buržoazní civilizace, který započal v polovině 18. století, kulminoval. Typickými lidskými postoji buržoazie byly empirismus, utilitarismus, vyznávání zdravého rozumu. Mýlili bychom se však, kdybychom ztotožňovali veškerou evropskou kulturu 19. století s uvedenými filosofickými a uměleckými směry. Ústy papeže Pia IX. reagovala katolická církev energicky na “modernismus”, tj. na tendenci podřizovat nadčasový obsah křesťanství, zjevení a dogma, a dokonce duchovní svět, stejným zákonům, které podle posledních objevů vládly světu přírodnímu (myšlence evoluce, myšlence neomezeného pokroku, myšlence, že skutečné je jen to, co lze zkoumat experimentálně atd.). Syllabus, soupis osmdesáti mylných tezí, jež byly při různých dřívějších příležitostech již odsouzeny, vydaný v roce 1864, poskytl katolíkům spolehlivé vodítko k chybám, jichž se v oné konkrétní historické situaci měli vyvarovat. O šest let později definoval první vatikánský kongres dogma papežské neomylnosti. V katolické církvi a v západní kultuře obecně se v tomto období silně projevoval mysticismus. Katolický duchovní život po roce 1848 nebývale podnítila zázračná lourdská zjevení a osobnosti velkých soudobých svatých, jako byla svatá Tereza z Lisieux. Lidské utrpení, které bylo pro buržoazní utilitarismus nebo pozitivistický empirismus bezvýznamné, naopak probudilo velkého filosofa v dánském protestantském pastorovi SÂrenu Kierkegaardovi, a velkého básníka v Charlesi Baudelairovi, zakladateli moderní poezie, bezvěrci prodchnutém křesťanskou ideou hříchu. Tyto intelektuální a duchovní proudy Evropy poloviny 19. století je si třeba nejvíce uvědomit pro pochopení španělské kultury let 1843-1875. Důležitou skutečností bylo, že se Španělsko nepodílelo na rozkvětu přírodních věd vyvolaném pozitivismem. Pozitivismus jako filosofický systém pronikl do země až po roce 1875. V tomto období mělo Španělsko v nejlepším případě povědomí o poznatcích přírodních věd v zahraničí, avšak žádný podstatný aktivní podíl na jejich rozvoji. Vystupovalo téměř výlučně v roli příjemce. Nové poznatky byly v omezené míře, dané slabou alfabetizací země a nedostatečnými vyučovacími metodami, přednášeny, překládány a šířeny prostřednictvím kateder, knih nebo časopisů. Neexistovalo zde tvořivé úsilí, jen vědomí potřeby veřejného vzdělávání. S optimistickou vírou v neomezený pokrok dosažitelný rozmachem vědy bylo ve Španělsku paradoxně možné se setkat spíše mezi méně vzdělanými městskými vrstvami (progresistický mýtus v nižších středních vrstvách a mezi řemeslnictvem). Přední myslitelé tohoto období však již začali uvažovat o důsledcích eventuálního rozporu mezi trvalým vědeckotechnickým “pokrokem” a individuální a kolektivní duchovní a morální stagnací nebo sdokonce “ústupem” (Donoso Cortés). Z hlediska kulturního vývoje je třeba ve španělském životě poloviny století rozlišovat tři jasně diferencované vrstvy. Za prvé, oficiální kulturu podporovanou vládnoucími třídami (dvorem a umírněnou buržoazií, jež měla v rukou politickou moc). Za druhé, realismus ovlivněný pozůstatky historického romantismu, k němuž tíhly střední vrstvy, zatímco v lidových vrstvách silně přežíval romantismus jako spontánní životní projev i jako pokračování liberálního romantismu. Zastavíme se nyní u nejtypičtějších rysů každého z těchto tří kulturních okruhů, tvořících ve svém celku španělskou národní kulturu poloviny 19. století. OFICIÁLNÍ KULTURA TRIUMF EKLEKTICISMU Připomeňme si, jak se rodila vládnoucí vrstva isabelského Španělska. Revoluční proces, jehož nejvýraznějším rysem byly konfiskace, završil v letech 1832/34 až 1840 vítězství liberalismu. V letech 1840 až 1843 se politické moci chopili vojáci po porážce karlistického povstání. Od roku 1843 se trůn mladé královny liberálů Isabely II. opíral o latifundistickou buržoazii, která zbohatla na konfiskacích půdy, a o armádu. Dvůr, nová buržoazie a armáda tvořily sociální základnu oficiální kultury, přičemž zvláštní role při řízení a určování orientace patřila nové buržoazii. Rozkvět liberálního romantismu spadal právě do let horečného revolučního procesu (1834-1840). Po jeho skončení a po definitivním převzetí moci buržoazií se oficiální kultura stále rozhodněji a výrazněji přikláněla k ideálu umírněnosti, eklekticismu, smíření mezi extrémy. Nová umírněná buržoazie velmi pozorně sledovala francouzský kulturní vývoj, cítila se otevřena zvláště eklekticismu a utilitarismu, které v té době vládly v zapyrenejských buržoazních kruzích. Tento eklekticismus se projevil ve všech oblastech - v individuálním a společenském chování, ve filosofii, v politice i v umění. Značného vlivu dosáhl francouzský eklekticismus ve filosofii. Připomeňme si Lekce eklektické filosofie, které přednesl v madridském Ateneu Tomás García Luna (1843) a později byly vydány ve dvou svazcích. Analogickou funkci sehrály v tomto období četné “příručky pedagogů z univerzit a institutů, jež byly pouhým přepisem francouzských knih, a zpravidla velmi chabou interpretací” (Menéndez Pelayo). Eklektická škola ovlivňovala španělské školství až do příchodu německých doktrín (Julián Sanz del Río přinesl v šedesátých letech německou verzi eklekticismu, “krausismus”). Mimo ni se španělská filosofická aktivita omezila prakticky na malý okruh katalánských psychologů, následovníků skotské filosofie, a na ojedinělou postavu Balmese, kterou se budeme zabývat později. V politice se eklektický ideál projevil v teorii i praxi. V teorii - doktrinarismem, usilujícím o smíření revolučních myšlenkových a sociálních změn s tradiční vírou a institucemi. Viděli jsme již, jak tento smiřující princip inspiroval typicky umírněnou a doktrinaristickou konstituci z roku 1845. Z představitelů tohoto proudu je na místě jmenovat Juana Donosa Cortése (1809-1853), jednu z nejsugestivnějších postav španělského politického myšlení 19. století. V praxi se eklektický ideál projevil po revoluci roku 1854 jak ve snaze o vybudování strany středu (Liberální unie), tak v myšlence o nenásilném střídání dvou stran, jež byla naznačena již v letech před revolucí roku 1868. V literatuře došlo podle Allisona Peerse k “udivujícímu” a náhlému triumfu strany umírněných, která prosadila eklektický ideál, usilující o nalezení “přesného středu” a převzetí nejhodnotnějších a nejstálejších prvků z klasicismu i romantismu. Literárně eklektický směr vznikl kolem roku 1837 a od roku 1840 se k němu v teorii nebo praxi připojili téměř všichni významní autoři v zemi. Na rozdíl od slabého, importovaného klasicismu a od letmého vzplanutí liberálního romantismu, považoval Peers eklektický směr za “svým původem a vývojem téměř výlučně španělský” a perspektivní (působil přibližně dvacet let). Mezi španělským historickým romantismem a eklektickým směrem nepochybně existovala vazba. “Smířlivá kritika”, na níž byl eklektický směr teoreticky založen, vycházela zpravidla od kritiků z řad historického romantismu (příznačný je Listův případ). Celkově se evidentně jednalo o estetický postoj typický pro buržoazii a střední vrstvy, které udávaly v zemi tón od roku 1834 a zvláště pak od roku 1840. Eklekticismus jako literární směr byl neoddělitelný od realismu středních vrstev, o němž pojednává jeden z následujících oddílů. Typicky buržoazní a měšťácké instituce jako bylo madridské Ateneum (založeno v roce 1820, rozpuštěno v roce 1823, obnoveno 1835) nebo Umělecké a literární lyceum (1837), které brzy následovala široká síť obdobných institucí (Ateneí a lyceí) v hlavních městech provincií, byly centry, odkud na madridské a provinční střední vrstvy působil nový estetický ideál.   ITALSKÝ VLIV NA DVORSKÉ UMĚNÍ Jestliže umírněná buržoazie přinesla do oficiální kultury isabelského Španělska své eklektické sklony, pak dvorské kruhy (stále úžeji s ní propojené) a dvůr Isabely II. přispěly neoklasicismem, který byl přímo inspirován Itálií a velmi dobře se snášel s tolerantním eklekticismem vládnoucí třídy. Italský vliv na španělský bourbonský dvůr měl dlouhou tradici. Vzpomeňme jen na úzké dynastické vztahy Bourbonů s Itálií v 18. století a pamatujme rovněž na to, že i královna matka Marie Kristina byla Italka (narozena v Palermu). Španělská vojenská expedice do Říma na pomoc papeži Piovi IX. (1849), etapa “římských stipendií”, běžná v životopisech španělských malířů padesátých a šedesátých let (v následujícím období bylo preferováno studium v Paříži), měly přirozeně nestejný vliv na přežívání starých vztahů mezi oběma středozemními poloostrovy. Španělskou hudbu poloviny století zásadně ovlivnila hudba italská. V tomto “italském” období (Sopena) se zájem soustředil na operu. Idolem vznešeného madridského publika byl Rossini, bylo dokončeno Královské divadlo, španělští hudebníci snili o vytvoření národní opery a skladatelé zatím komponovali opery v italštině (Hilarión Eslava). Ani španělská architektura isabelské doby se nevyhnula “smiřujícím” rysům eklekticismu (od roku 1845), přesto však vykazovala silnější tendenci k zachování klasických modelů než jiné umělecké obory. “Významné budovy postavené od doby plnoletosti Isabely II. se přizpůsobují neoklasicistním modelům ve velmi volném provedení” (Lozoya). Dobrým příkladem oficiální architektury je Poslanecký sněm na madridském náměstí Kortesů (1843-1850), a rovněž průčelí Hlavního divadla ve Valencii (1850). HISTORICKÁ MALBA Dvorské malířství nabízelo dva hlavní směry - portrét a historickou malbu. Malířem isabelské aristokracie se stal Federico de Madrazo (*1815 v Římě). Jeho obraz z mládí představující Marii Kristinu u nemocného Ferdinanda VII. (1832) přispěl k popularizaci regentky a otevřel mu cestu ke dvoru. Sevillan Antonio María Esquivel (1806-1857), daleko věrnější španělským malířským tradicím než předešlý autor, namaloval značný počet oficiálních portrétů pro státní úřady. Nejvýznamnějším dílem tohoto malíře isabelské buržoazie byl slavný obraz Básníci z roku 1846, představující četbu Zorrilly. Rozkvět malby historických obrazů, rozměrných pláten s historickou tématikou, vhodných výlučně pro prostorné salony dvora či nejvyšších státních orgánů, byl celoevropským jevem, ve Španělsku však dosáhl zvláště po roce 1856 mimořádné úrovně v počtu i kvalitě děl. Španělské historické malířství vytvořilo “tucet pláten, jež si krásou a významem v ničem nezadají se zapyrenejskou produkcí” (Jiménez-Placer). Historické malířství bylo ve své podstatě výpravné. Stejně jako romantik používal nástěnné malby nebo skulptury, aby plasticky znázornil určitý světonázor, zobrazoval tento směr historické vědomí Španělů poloviny 19. století malířským “vyprávěním” nejvýznamnějších historických událostí. Převaha příběhu byla zřejmá na první pohled i z barvitých názvů takových obrazů, například Eduardo Cano, Don Álvaro de Luna pochovaný z milosrdenství na hřbitově popravených, za hradbami Valladolidu. Staré Dějiny Španělska od pátera Mariany i novější od Modesta Lafuenteho (vyd. 1850-1859) poskytovaly nepřeberné množství vhodných témat. Toto malířství bylo eklektické. Romanticko- -historická tématická inspirace se prolínala s realismem, který se odrážel v podrobnostech, v “portrétu” lidského typu zvoleného jako model, ve starobylosti detailů a oděvu. Je důležité si připomenout, že toto malířství vzniklo v období romanticky podbarvené nacionalistické zahraniční politiky “vojenského vměšování”, jíž je věnována další kapitola. V letech 1856 až 1868 předkládalo historické malířství každé dva roky veřejnosti na Národních výstavách výtvarného umění plastický pohled na důvěrné známé epizody ze španělských národních dějin. Nejušlechtilejším a nejgeniálnějším vyznavačem tohoto žánru byl Eduardo Rosales (Madriďan, 1836-1873). Jeho obraz znázorňující odkaz Isabely Katolické, namalovaný v roce 1863, se plným právem stal nejlepším historickým plátnem španělského malířství 19. století. Progresistický romanticko-liberální směr z okruhu konstituce 1812 měl také své malíře a svá témata. Nejvýznamnějším z nich byl nepochybně Alcoyan Antonio Gisbert (1834-1901), který již za plné restaurace namaloval pozoruhodné plátno Poprava Torrijose a jeho druhů. ŠÍŘENÍ OFICIÁLNÍ KULTURY Oficiální kultura umírněného Španělska byla tedy kulturou eklektickou, v níž se mísily prvky obou romantismů (ale především historického s jeho nacionalistickým patosem) a stopy ryze románského neoklasicismu. Francouzsko-italský vliv na poloostrově svědčil o úzkém vztahu mezi třemi velkými románskými národy v tomto období. Oficiální kultura se mezi střední vrstvy populace přenášela zejména dvěma cestami. Za prvé, prostřednictvím centralizace tehdejšího tzv. “veřejného školství”, jež se uskutečnila na základě královského dekretu ze 17. září 1845, označovaného jako Gil y Zárateho plán, a všeobecného zákona o veřejném školství z 9. září 1857, nazývaného Moyanovým zákonem. Skončila sice zahanbující zaostalost španělského školství všech stupňů, avšak univerzita se stala věrnou kopií francouzského modelu, přísně řízenou (osnovy nevyjímaje) příslušným ministerstvem. Reforma roku 1845 byla uskutečněna “podle francouzského vzoru, způsobu řízení a dokonce osnov. Pod záštitou tohoto plánu zavedl Gil y Zárate osnovy Victora Cousina a eklektickou filosofii, jako jedinou povinnou oficiální vědu” (Menéndez Pelayo). Direktivy oficiální kultury tedy zaplnily hlavy mládeže ze středních vrstev, která studovala na univerzitách a školách druhého stupně. Druhou cestou, bylo napodobování středních vrstev, které ve sledovaném období stále usilovněji kopírovaly estetické a společenské záliby vládnoucích vrstev (vzpomeňme jen na “salon” nebo “sál” středních vrstev, který byl obdobou salonu staré stavovské a dvorské společnosti). Odtud se odvíjel sílící etický rozpor, který se prosadil v sociální kritice, k níž se ještě vrátíme. MEZI REALISMEM A ROMANTISMEM REALISMUS STŘEDNÍCH VRSTEV Střední vrstvy tvořily nepatrnou menšinu (asi deset procent) španělské společnosti poloviny století. Svobodná povolání (právníci, lékaři atd.), úředníci a zaměstnanci veřejných úřadů, malí a střední vlastníci žijící v městském středisku, důstojníci a velitelé armády, provinční a městské duchovenstvo tvořili nejtypičtější složky střední vrstvy populace mezi vládnoucí třídou (velkostatkáři, podnikateli a buržoazií, dvorskou šlechtou, generály) a obrovskou masou lidového a venkovského španělského obyvatelstva. V roce 1841 neumělo 90,79 procent Španělů číst ani psát. Tento počet se v roce 1860 snížil na 75,52 procent. Zatímco vládnoucí vrstvy (žijící více méně v přímém spojení s evropskou kulturou) zprostředkovávaly zemi velké zahraniční kulturní proudy a vydávaly směrnice, střední vrstvy udávaly svým duchovním postojem a svým chováním tón kultuře průměrné úrovně převážně provinčního a venkovského isabelského Španělska. Jedním z významných prvků v myšlení středních vrstev bylo přizpůsobení křesťanství, kterým byla celá španělská kultura prosycena, jejich specificky skupinové mentalitě. Mezi konkrétní stránky křesťanského ideálu, na jejichž obranu tyto vrstvy obvykle kladly zvláštní důraz, patřily počestnost (chápaná u mužů jako směs pracovitosti a úcty k cizímu majetku a u žen jako naprostá čistota mravů), domácí a rodinné ctnosti, veřejný pořádek a klid. Některé rysy jejich mentality jako hledání střední cesty, usilování o “zlatou prostřednost” nezneklidňovanou ambicemi nebo odpor k násilnostem a krajnostem je předurčovaly k přijetí eklektického ideálu. Tyto střední vrstvy, tzv. domácí buržoazie, svým způsobem představovaly morální svědomí země po celou dobu panování Isabely II. Jejich zvláštní citlivost k morálním hodnotám, spolu s relativní vzdělaností z nich činila nositele veřejného mínění určující, co “je správné” a co “je špatné”. Vládnoucí třída musela brát na tento monopol na morální soudy vždy ohled. Hlavní starost o počestnost a rodinnou morálku se odrážela v komediích Riojana Manuela Bretóna de los Herreros (1796-1873) - pravém obrazu španělské střední vrstvy; ve filosofické poezii Ramóna de Campoamora (Asturijce, 1817-1901), který se stal svými Bajkami a epigramatickými básněmi Doloras typickým básníkem domácí buržoazie; v novelách Cecilie Böhl de Fáber (tvořila pod pseudonymem Fernán Caballero) vydávaných po roce 1849. Vedle moralismu charakterizoval kulturu španělských středních vrstev poloviny století zvláště její realismus. Sociální realitu (madridské či andaluské zvyky, typy, charaktery, scény atd.) literárně ztvárnil tzv. kostumbrismus, který ve španělské próze doby Isabely II. dominoval. Hledat předchůdce tohoto směru by nemělo smysl, neboť realismus se spolu s náboženstvím trvale promítal do španělské kultury. Připomeňme si však, že na rozvoji kostumbrismu 19. století se podepsal svými novinovými články zejména geniální “Figaro” (Mariano José de Larra). Larrova hořká kritika, pesimismus a revoluční zápal však zůstaly osamělým zjevem. Pozorování Larrových následníků měla spíše nádech zvědavé benevolence a více méně mlčenlivého souhlasu se stávajícím sociálním a politickým pořádkem. Nejvýznamnější platformu kostumbristického realismu představoval týdeník Semanario Pintoresco Espanol s podtitulem Rodinné čtení. S přerušeními byl vydáván od roku 1836 do roku 1857. Zakladatel a ředitel Obrazového týdeníku Ramón de Mesonero Romanos (Madriďan, 1803-1882; v mládí obchodník) zanechal ve svých Madridských scénách (Escenas matritenses) a Typech a charakterech (Tipos y caracteres) velmi reprezentativní ukázku tohoto žánru. Totéž lze říci o kostumbristickém díle Modesta Lafuenteho, Leoňana (1806-1866), známého ve vzdělaných vrstvách díky Dějinám Španělska (Historia de Espana). Právě svému kostumbristickému dílu a politické satiře, jejichž jazyk byl nedbalejší než Mesonerův, vděčil za svou nebývalou popularitu. Romány Fernána Caballera povýšily kostumbristický realismus (dosud omezený na “kostumbristické stati”) na literární úroveň. Přání “vylíčit prostou kastilskou řečí, co se skutečně odehrává v našich španělských vískách, co si myslí a co dělají naši krajané z různých vrstev naší společnosti”, přimělo podle vlastního vyznání Fernána Caballera k napsání románů Racek (La Gaviota, 1849), Dobrotivost (Clemencia, 1852). Od tohoto okamžiku vkládaly střední vrstvy do románu realismus, který v následujícím období přímo vedl k rozkvětu naturalismu. V Katalánsku se od roku 1840 objevovaly osobnosti, které prosazovaly “progresistický konzervativismus, založený na katolické tradici země, avšak ochotný akceptovat skutečnosti vyplývající ze soudobé ekonomické a společenské transformace” (Vicens). Nejvýznamnějším představitelem tohoto kladného a otevřeného postoje, který odrážel realismus umírněného Španělska a současně katalánské specifikum v rámci španělské kultury, tzv. senu (umírněnost, zdravou soudnost), byl kněz Jaime Balmes (nar. ve Vic, 1810-1848). Jeho dílo bylo “hlavním španělským přínosem k filosofii 19. století” (Julián Marías), vloženým do Základů filosofie (Filosofía fundamental), Elementární filosofie (Filosofía elemental), do logického pojednání zvláště vhodného pro střední a lidové vrstvy Umění, jak dojíti pravdy (El Criterio), do vynikající polemiky s Guizotem, Protestantismus a katolicismus (El protestantismo comparado con el catolicismo). Po politické stránce prosazoval smíření mezi liberály a karlisty na základě dynastické unie, a především hlubokou společenskou reformu naplněnou realismem a křesťanským duchem. Tu kladl Balmes nejen z intelektuálního, ale i z etického hlediska na přední místo v umírněném Španělsku. PŘETRVÁVÁNÍ ROMANTISMU - LYRIKA A DRAMA Konformismus středních vrstev vůči stávajícímu sociálnímu pořádku (podbarvený sympatiemi k lidovým vrstvám a žárlivostí na novou “podnikatelskou” buržoazii, která vzešla ze železničních spekulací) podnítil tendenci k pozorování, tj. realismus. To však neznamenalo, že by u těchto sociálních skupin zmizelo po roce 1840 romantické cítění. Přetrvávání romantismu bylo patrné v románu, v lyrice, v dramatu, v demokratizované formě malířství - litografii. Do románu pronikl realismus až později a jen dílčím způsobem (díky Fernánu Caballerovi, v jehož romanopisecké tvorbě jsou zároveň velmi zřetelné romantické motivy). Všeobecně byly uctívány překlady francouzských romantických romanopisců, jejichž vliv nahradil od čtyřicátých let dávnou prestiž Waltera Scotta. Romány Victora Huga, Alexandra Dumase, d’Arlincourta a dalších francouzských spisovatelů druhého a třetího řádu a bezpočtu ztřeštěných románů Sevillana Manuela Fernándeze y Gonzáleze (1821-1888) poskytovalo hojnou četbu Španělům, kteří dávali přednost romantické “únikové literatuře” před “pozorující literaturou” nového realismu. Daleko větší vnitřní význam měl přežívající romantismus v lyrické poezii, kde vynikly dvě mimořádné osobnosti: Sevillan Gustavo Adolfo Bécquer (1836-1870) a Rosalía de Castro (1837-1885), tvůrkyně moderní galicijské lyriky. Bécquerovy Rýmy (Rimas) a Legendy (Leyendas) nezapřely typicky germánskou inspiraci. Hodně se hovořilo o jeho spřízněnosti s poezií Heinricha Heina. “Není-li jím pro Španěly, pak pro zahraničního kritika je největším a nejčistším romantikem 19. století” (Allison Peers). Nejpopulárnějším z představitelů pokračujícího romantismu za panování Isabely II. byl však Valladoliďan José Zorrilla (1817-1893). Z jeho Legend (Leyendas) a především historických dramat dýchá stejná atmosféra jako ta, která přispívala k oblibě historických obrazů. Jeho nejznámější dílo Don Juan Tenorio (1844) dosáhlo nepřekonatelné popularity a jeho hrdina se definitivně zařadil mezi velké mýty španělské národní kultury. PŘEŽÍVÁNÍ LIDOVÉHO ROMANTISMU Hlavním zdrojem pro pochopení kolektivních kulturních postojů městských lidových vrstev (řemeslníků, malých obchodníků a prodavačů, skromných úředníků, poddůstojnictva atd.) byly “rukopisy” (jakési elementární školní učebnice), romány na pokračování a tisk (karlistický, progresistický, demokratický, federální nebo socialistický). “Rukopisy” (za svůj název vděčí typu tisku, který napodoboval ručně psaný text) představovaly snahu oficiální kultury o výchovu lidových vrstev v duchu společenských forem typických pro buržoazii. Uveďme si jako příklad Rukověť řemeslníka. Knihu obsahující dokumenty nejčastěji užívané v běžných životních záležitostech a 220 písmen k usnadnění četby rukopisů dětem (autor Esteban Paluzie, 1864). Po zbytek 19. století a v prvních desetiletích 20. století vyšlo nespočet takových knih. O mentalitě řemeslníka však více vypovídá obliba románu na pokračování, tj. velmi rozsáhlého únikového románu s nepatrnou literární hodnotou, který čtenář získával na základě předplatného na měsíční a týdenní pokračování. Tak byl román pro řemeslníka nebo dělníka cenově dostupný. Mimořádně složitá zápletka tvořila obvykle kontrast k monolitické jednoduchosti postav. Počestný řemeslník, bezohledný věřitel, neochvějný a strohý markýz, štědrý lupič. Zvláště romantické bylo většinou zázračné (tj. logicky nezdůvodněné) rozuzlení. Právě to, spolu s neuvěřitelnými dějovými zvraty bylo pro únikovou literaturu typické. Pro představu o celém žánru postačí jeden příklad: Marie, neboli dcera nádeníkova (María o la hija de un jornalero) od Wenceslaa Aygualse (vyd. 1845-46). Samotný Fernández y González, který zásoboval střední vrstvy početnými historickými romány, napsal hojnost románů na pokračování. Spolu s Pérezem Escrichem jsou z této skupiny romanopisců nejznámější a nejčtenější. Také v politickém chování městských lidových vrstev lze vycítit stopy romantické kolektivní mentality. Podrobnější analýza revolučních bojů v letech 1848, 1854, 1869 a 1873, do nichž se tyto vrstvy aktivně zapojily, ukazuje, že hybnou pákou vzbouřenců byly častěji citové faktory než ekonomické důvody. Dalším svědectvím bylo pronikání tzv. utopického socialismu do Španělska právě v tomto období (Fourierovy myšlenky přicházely přes Cádiz, Cabetovy přes Barcelonu, v Madridu se objevil socialistický desetideník La Atracción založený v roce 1856 Fernandem Garridem). Podobný charakter mělo i šíření andaluského romantického anarchismu mezi rolnictvem. Pokud se týká náboženských postojů, nejvýznamnější byl příklon městských lidových vrstev k vyhrocenému antiklerikalismu, zcela protichůdný k předešlému období. Tento rozhodný obrat ovlivnila podpora absolutismu u značné části duchovenstva a dále především působení početných tiskovin, psaných agitátory ze středních vrstev, kteří vyzývali k boji proti duchovenstvu ve jménu Pokroku. Řemeslnictvo a pracující vrstvy si zachovaly svou víru i čistě křesťanskou rodinnou etiku. Texty španělského utopického socialismu běžně vzývaly Kristovo jméno (jméno chudáka a řemeslníka) a staré křesťanské ctnosti. Toto náboženské cítění však nedoprovázela, s výjimkou křtu, sňatku a úmrtí, náboženská praxe. Z řemeslnických řad vzešel velký španělský světec isabelské doby Antonio María Claret (*1807 v Sallentu, u Vicu). Tento syn z tkalcovské rodiny, sám původně textilní dělník, byl ve 28 letech vysvěcen na kněze a plně se věnoval psané i ústní náboženské propagaci v lidovém prostředí. V roce 1849 založil spolu s dalšími katalánskými knězi Misionářskou kongregaci synů Neposkvrněného srdce Panny Marie. Ve své péči o četbu pracujících vrstev vybudoval Náboženské knihkupectví, jehož cílem bylo vydávat a prodávat náboženskou literaturu za nepatrné ceny. “Otec Claret prodal a rozdělil miliony výtisků, knih starých i moderních, původních i přeložených.” Pověst o jeho činnosti jej přivedla nejprve do arcibiskupského úřadu v Santiagu de Cuba a od roku 1857 přijal na výslovnou výzvu Isabely II. místo jejího zpovědníka. Přesto si však vždy zachoval vnější rysy svého sociálního původu: smysl pro praktičnost, pohrdání luxusem, pracovitost, houževnatost a “lidovost, abychom neříkali venkovanství” (P. García Villoslada). Bohatý vnitřní život zakrýval neúnavnou misionářskou aktivitou. V roce 1868 odešel se dvorem do exilu a v roce 1880 zemřel v cisterciáckém klášteře v Narbonne. V roce 1950 byl kanonizován.   36 ZACHOVÁNÍ ÚZEMNÍHO STATU QUO   ZAHRANIČNÍ POLITIKA ISABELSKÉHO ŠPANĚLSKA - OBECNÁ CHARAKTERISTIKA Španělsko v dobách Isabely II. již nebylo Atlantickou velmocí jako na počátku 19. století a během předcházejících tří set let, ovšem dosud nebylo ani dnešním téměř výhradně poloostrovním státem. Za panování Isabely II. se španělská monarchie rozkládala na třech zeměpisně velmi vzdálených územích: v oblasti Iberského poloostrova se souostrovím Baleár a Kanárských ostrovů a suverénními územími v severní Africe, na velkých antilských ostrovech (Kubě, Portoriku a po několik let na části Santo Dominga) a na rozsáhlých souostrovích jihovýchodní Asie a Pacifiku (Filipínách, Karolínách, Mariánských a Palauských ostrovech). Španělsko tedy bylo velmocí z hlediska své rozlohy, avšak z hlediska hospodářské a vojenské síly zaujímalo postavení druhořadé mocnosti. Územní struktura španělského státu poloviny 19. století (zbytky světového impéria v rukou malé mocnosti) byla srovnatelná snad jen s Portugalskem a Holandskem. Anglie a Francie, které si v polovině 19. století také zachovaly světový ráz svých držav, si dokázaly současně udržet moc potřebnou k jejich bezpečnému ovládnutí a ochraně. Mezinárodní postavení Španělska bylo vzhledem k malé vlastní síle a k roztroušenosti držav obtížné a nejisté a nutně se potýkalo s velmi různorodými problémy.   Další problém představovalo postavení Španělska v Evropě. Vládu Isabely II. uznaly pouze dvě signatářské velmoci čtyřstranné aliance z roku 1834 (Francie a Anglie). Rakousko, Prusko a Svatý stolec akceptovaly madridskou vládu až po roce 1848. Rusko tak učinilo ještě později. Nutně tedy docházelo k vměšování Francie a Anglie do španělských záležitostí. Tyto dvě mocnosti byly vzájemně vázány tzv. přátelskou dohodou (1840). Uvnitř Španělska ovlivňovala Francie zvláště umírněné, zatímco Anglie se opírala převážně o progresisty. Od roku 1848 se evropské postavení Španělska zlepšilo nejen v důsledku všeobecného uznání, nýbrž také díky chápavému postoji Napoleona III. vůči španělským problémům. Jedním z ideových základů zahraniční politiky Napoleona III. byla tendence podporovat románské národy. V letech 1868 až 1875 znamenala vážná vnitropolitická krize odmlku ve španělské zahraniční politice. V letech střídání režimů bylo prvořadým problémem diplomatů dosáhnout za každé nově vzniklé situace uznání od evropských mocností. V Americe se španělské vlády především snažily zadržet severoamerický tlak na Kubu. V tomto nelehkém úsilí využila španělská zahraniční politika dvou příznivých okolností: na jedné straně zájmu Francie a Anglie o zachování statu quo v Karibské oblasti a na straně druhé, severoamerické občanské války a následné rekonstrukce. Konečně ve východní Asii se Španělsko prostřednictvím Filipínského souostroví účastnilo náporu západních mocností na trhy této oblasti. Španělsko-francouzská spolupráce při kočinčínském tažení ze španělské základny v Manile tvořila kapitolu takzvaného “otevření Číny” evropskému obchodu. Hybnou silou španělské zahraniční politiky v období vlády Isabely II. tedy byla snaha o zachování statu quo (tj. existujícího stavu) a prestiže země. Z hlediska formy šlo o politiku rozptýlenou, postrádající kontinuitu a soustředěné úsilí. Touha zachovat status quo byla u slabé mocnosti s rozlehlými državami pochopitelná, stejně jako touha být respektována. Vzhledem k obecnému přežívání romantické a nacionalistické mentality bylo často důležitější splnění představ spjatých s národními dějinami než skutečný ekonomický nebo teritoriální zisk, který se stal kritériem po roce 1870. Méně snadné je pochopit nesoustavnost zahraniční politiky umírněné buržoazie, o níž např. svědčí, že za čtyři roky (1844-1848) mělo Španělsko jedenáct ministrů zahraničních věcí. Bohužel nebylo vzácností, že funkci v tak významném úřadu zastával naprosto neschopný úředník. Personální nestabilita řídícího týmu však odrážela daleko závažnější nedostatek - zahraniční politika umírněných se pohybovala v mezích oportunismu bez pevného cíle, jakým mohlo být například získání formální záruky integrity národního území, včetně Kubánského ostrova, od Francie a Anglie. VE ZNAMENÍ ČTYŘSTRANNÉ ALIANCE Východiskem pro pochopení mezinárodního postavení poloostrovních států (Španělska a Portugalska) v Evropě za panování Isabely II. byla smlouva o čtyřstranné alianci, podepsaná v roce 1834 vládami Francie, Anglie, Španělska a Portugalska. Faktická platnost smlouvy, sepsané s ohledem na velmi konkrétní cíle a okolnosti, neměla dlouhé trvání, její duch však ano. FRANCOUZSKO-ANGLICKÉ VMĚŠOVÁNÍ A RIVALITA Evropská politika poloostrovních států se pohybovala ve světě čtyř mocností, z nichž dvě byly silné, Francie a Anglie, a další dvě druhořadé, Španělsko a Portugalsko. Následující údaje ukazují relativní populační potenciál zúčastněných zemí (podle údajů z roku 1860): Počet obyvatel v milionech: Evropa celkem 276,0 Francie 37,4 Anglie 29,0 Španělsko 15,6 Portugalsko 3,8   Po ekonomické stránce nedosahoval španělský zahraniční obchod velkého objemu a navíc, kromě výjimečných roků jako byla léta krymské války 1853-1855, vykazoval převahu importu nad exportem, což vedlo k nevyrovnané obchodní bilanci. K tomuto deficitu se pojila nepříjemná zahraniční zadluženost, dědictví z válek první třetiny století, která platební bilanci vychylovala ještě více nepříznivým směrem. Konečně, od roku 1850 se zmnohonásobily investice zahraničního kapitálu (zvláště do financování železniční sítě), které sice znamenaly přínos pro národní hospodářství, ale současně prohlubovaly podřízenost země Francii a Anglii. Z politického a vojenského hlediska si Francie a Anglie zachovaly velmocenské postavení, které Španělsko ztratilo již počátkem století. Jaký zájem měly obě velmoci na Iberském poloostrově? Jednak zde existoval zájem politický. Francie a Anglie si přály upevnit na poloostrově konstituční režimy obdobné jejich vlastním, i se všemi výhodami (ekonomickými, prestižními atd.), které by taková politická jednotnost přinesla oběma intervenujícím mocnostem. Dále zájem ekonomický. Poloostrov představoval vynikající trh pro francouzské a anglické průmyslové výrobky a současně vhodné pole k uložení kapitálu, zvláště v oblasti důlních a železničních investic. A především zájem strategický, neboť kontrola nad poloostrovem znamenala ovládnutí dvou námořních tras, jež měly pro obě mocnosti zásadní význam. Průlivu mezi Atlantikem a západním Středomořím, který Anglie ovládala ze své základny v Gibraltaru a příčné námořní trasy Marseille-Alžír, která se pro Francii stala životně důležitou od okamžiku, kdy zahájila obsazování Alžírska (1830). Otázka rovnováhy ve Středomoří tím dostala nový rozměr a oživila strategický význam španělských středozemních přístavů jak na iberském, tak na africkém pobřeží. S ohledem na tyto okolnosti převažoval v Portugalsku anglický vliv, zatímco ve Španělsku se francouzské a britské zájmy střetávaly. Právě nyní se prosadil jeden ze základních principů španělské zahraniční politiky celého 19. století: “Jsou-li Francie a Anglie zajedno, Španělsko se připojí k oběma, když jsou ve sporu, Španělsko se nepřipojí k žádnému.” NASTOLENÍ OTÁZKY IBERSKÉ JEDNOTY A JEJÍ ZAMĚŘENÍ V systému čtyř nestejně silných mocností je třeba podtrhnout především vztahy, které mezi sebou udržovaly oba poloostrovní státy, Španělsko a Portugalsko. Ke správnému zhodnocení vztahů je třeba si uvědomit, že během sledovaného období byla jedním z nejvýraznějších rysů evropských dějin tendence k národnímu sjednocování. Zatímco se ve střední Evropě hovořilo o problému “německé jednoty” a na Apeninském poloostrově o problému “italské jednoty”, řešil se ve Španělsku a Portugalsku problém jednoty iberské. Stejné motivy, jaké působily na územní sjednocení Itálie, se vzhledem k podobnosti sociálních a politických struktur projevily v iberistickém proudu. Existovaly zde ideové motivy. Zatímco progresisté povýšili sjednocení poloostrova na jeden ze svých programových bodů (za Esparterova regentství prosazovali sňatek mladé královny Isabely II. s prvorozeným synem královny Marie II. Pedrem Portugalským jako prostředek k sjednocení dynastickou cestou), portugalská mladá generace, která byla současníkem Liberální unie, viděla v iberismu “přirozené uzavření dějin vlasti” (Oliveira Martins). Dále motivy ekonomické, neboť v epoše volného obchodu a železnice se hranice stávaly nepříjemnou překážkou. V Itálii železnice “sešila botu”, na Iberském poloostrově se hovořilo o sjednocení poloostrovní ekonomiky a vytvoření její páteře z Východolisabonské železnice (Sinibaldo de Mas, A Iberia, portug. překlad, Lisabon, 1853). Politika španělských i portugalských umírněných byla unionistické myšlence méně nakloněna. Politický problém sňatku Isabely II. (o němž bude řeč později) vyřešilo Španělsko v roce 1846 nepříliš šťastným způsobem, který prosadila Francie. Anarchistická situace v Portugalsku, k níž přispěli “septembristé” (španělští progresisté) a “miguelisté” (španělští karlisté) svými akcemi proti Saldanhově umírněné vládě, a zoufalá situace portugalského trůnu nastolila současně diplomatickou otázku trvání smlouvy o čtyřstranné alianci. Anglie zaujala odmítavý postoj, Francie a Španělsko kladný. O anglickém souhlasu a následné španělské vojenské intervenci rozhodlo především zoufalé naléhání portugalských umírněných. Expedice pod velením generála Conchy vedla úder proti sídlu povstalců v Oportu a rozhodným způsobem přispěla k jeho kapitulaci. Po upevnění režimu umírněných pod Costa Cabralovým vedením (portugalský Narváez) byla iberistická myšlenka v Portugalsku zavržena. PROFRANCOUZSKÁ ORIENTACE UMÍRNĚNÝCH Evropská politika španělských umírněných měla vždy tendenci k profrancouzské orientaci. Výrazně se projevila při krizi francouzsko-anglické “přátelské dohody”, jež byla do značné míry způsobena konfliktem zájmů na Iberském poloostrově. Záminkou k němu se po vyhlášení plnoletosti mladé královny stal sňatek Isabely II. Jak Anglie, tak Francie měly své kandidáty a striktně uplatňovaly vzájemné veto. Nedávné studie Maríe Teresy Pugové jasně odhalily fakta o evropské politice umírněných v této situaci. Aby dosáhl španělsko-francouzské aliance a “společné politiky, jež by učinila přítrž britským choutkám na severu Afriky”, navrhl Narváez v roce 1844 francouzské vládě dvojitý manželský svazek mezi královnou a španělskou infantkou a dvěma syny Ludvíka Filipa. Jednalo se o pokus vzkřísit politiku “rodinných smluv” z 18. století, která měla nyní posílit španělské pozice nikoli v Americe, nýbrž v Africe. Záměr se nezdařil a umírnění nakonec přiměli královnu s ohledem na vnitropolitickou situaci ke sňatku podle představ Ludvíka Filipa. Manželství Isabely II. a infanta Františka z Assisi však skončilo fiaskem se závažnými politickými důsledky. Revoluce roku 1848, která svrhla ve Francii Ludvíka Filipa, otevřela španělské zahraniční politice cestu k nebývalé samostatnosti. Evropské mocnosti projevily ochotu navázat s madridskou vládou styky. Narváez, který již nebyl odkázán pouze na Francii a Británii, vypověděl anglického vyslance Bulwera a obvinil jej z přílišného vměšování do vnitřní politiky země. Španělsko-anglické vztahy se poté normalizovaly až v polovině roku 1850. V tomto období diplomatických přesunů se rovněž uskutečnila expedice do Itálie na pomoc papeži Piovi IX. proti revolucionářům, kteří právě vyhlásili římskou republiku (1849). K intervenci došlo na papežovu žádost adresovanou katolickým mocnostem (Francii, Rakousku, Španělsku, Obojí Sicílii) a hlavní role v ní připadla francouzským silám. Španělskému vojsku v počtu asi 5000 mužů velel generál Fernández de Córdoba.   POSTAVENÍ ŠPANĚLSKA V AMERICE PO EMANCIPACI Právě jsme viděli okolnosti formování evropského postavení Španělska v prvním období panování Isabely II. V Americe zahrnoval tento problém tři rozdílné aspekty - vztahy s novými, nezávislými latinskoamerickými republikami, zachování španělské svrchovanosti na Kubě a v Portoriku a vztahy se Spojenými státy. Právním podkladem španělské vlády pro uznání nových hispanoamerických republik de iure se stal zákon ze 4. prosince 1836, jímž španělské kortesy zmocnily vládu k uzavření smluv o míru a přátelství poté, co se Španělsko vzdalo veškerého práva na suverenitu a veškerých teritoriálních nároků vůči svým bývalým místokrálovstvím. Od té doby byly postupně sjednávány smlouvy o míru a přátelství mezi Španělskem a jednotlivými nezávislými republikami španělské Ameriky. Španělsko tak uznalo samostatnost Mexika (28. prosince 1836), Ekvádoru (1841), Chile (1844), Venezuely (1845), Kostariky a Nikaragui (1850), Dominikánské republiky (1855), Argentinské republiky (1859), Bolívie (1861), Guatemaly (1863), Salvadoru (1865) atd. Všechny tyto smlouvy si byly velmi podobné a nesly se v duchu vzájemného porozumění, přání obou stran dosáhnout dohody a velkorysosti většiny amerických republik, pokud šlo o obchodní a finanční stránky jednání. Stejné přání, učinit konec minulým sporům, se již před podpisem zmíněných smluv a před formálním uznáním nezávislosti projevilo spontánním obnovením obchodních vztahů. K aktivům vlády Isabely II. tedy patřilo navázání diplomatických a obchodních styků s hispanoamerickými zeměmi, které definitivně ukončilo spory a nevraživost, provázející proces amerického osamostatnění.   Zatímco se tyto vztahy normalizovaly, udržovalo si Španělsko dále nadvládu nad dvěma velkými antilskými ostrovy - Kubou a Portorikem. Připojení těchto zbytků amerického impéria k monarchii přineslo, zvláště v případě Kuby, vážné problémy (rasová heterogennost, přežívající otroctví), které madridské vlády nebyly schopny řešit s rozhodností a nadhledem. Proto zde zůstalo otroctví zachováno až do roku 1870 a Kuba nebyla od roku 1837 zastoupena v kortesech, neboť konstituce z roku 1837 i 1845 stanovily zásadu “zvláštní legislativy zámořských provincií”. Španělská vláda ustoupila od velkorysých koncepcí rovnoprávnosti “Španělů z obou polokoulí” zakotvených v konstituci z roku 1812 a zaujala ke Kubě, zejména do roku 1859, postoj metropole vůči kolonii, který byl o to politováníhodnější, že ani v nejmenším neodpovídal tradiční linii americké politiky Španělska z předešlých století. Nejnaléhavější problém madridské vlády při zachování španělské svrchovanosti na Kubě a Portoriku však nebyl rázu politického a správního, nýbrž vojenského a diplomatického. Především bylo třeba zabránit, aby ostrovy padly do rukou jiné mocnosti. Z vojenského hlediska byla obrana těchto ostrovů před jakoukoli námořní velmocí nesnadná. Po diplomatické stránce postrádalo Španělsko spojence, který by garantoval celistvost jeho antilských držav. Fakticky byla nejúčinnější garancí Španělska v Karibské oblasti rovnováha mezi Spojenými státy na jedné straně a Francií a Anglií na straně druhé. Severoamerický tlak na Kubu měl v letech 1843-1875 podobu připravovaných spiknutí, neoficiálních ozbrojených výsadků podporovaných jižními státy Unie a oficiálních nabídek španělské vládě na odkoupení ostrova. Tento nátlak zesílil od okamžiku (1848), kdy po nedávném objevení zlatých ložisek v Kalifornii vyvstal před Spojenými státy problém, jak zajistit námořní spojení mezi jejich atlantickým a pacifickým pobřežím přes středoamerickou šíji, cestou kratší, než byla dlouhá objížďka Magalhaesovým průlivem (1848). V témže roce byla podepsána smlouva v Guadalupe-Hidalgu, podle níž muselo Mexiko odstoupit Spojeným státům po prohrané válce všechna území na sever od řek Río Grande a Gila. Tato expanze podél Mexického zálivu postavila před Spojené státy jako nejbližší cíl Kubu. Kdykoli se severoamerická mocnost projevila zvláště znepokojivým způsobem, Španělsko zpravidla vyhledalo a získalo anglickou podporu. Anglie, která měla v Antilách rovněž své državy (Jamajku, Trinidad, Tobago, Grenadu, Bahamy atd.) a jevila velký zájem o projekty mezioceánského kanálu přes Střední Ameriku (zřízení protektorátu na tzv. “Pobřeží moskytů”, v současnosti území Hondurasu a Nikaragui, obsazení Belize), si nepřála další posílení severoamerického postavení v tak sporné oblasti. Odtud pramenil formální návrh britské vlády Madridu na uzavření třístranné anglicko-francouzsko-španělské smlouvy, která by Španělsku garantovala vlastnictví jeho antilských domínií (1845). Návrh byl tehdejším ministrem zahraničních věcí Martínezem de la Rosou zamítnut s tím, že protikladné zájmy obou anglosaských mocností jsou pro Španělsko dostatečnou zárukou statu quo. O sedm let později však Španělsko podpořilo francouzsko-britské kroky, jejichž cílem bylo přimět severoamerickou vládu, aby se připojila k prohlášení, jímž by Spojené státy, Francie a Anglie potvrdily, že se nezmocní španělských ostrovů a nedají k tomu souhlas ani dalším zemím. Spojené státy sice zatím nehodlaly narušit antilský status quo, avšak do budoucna odmítly takový závazek podepsat, neboť předpokládaly, že se Kuby časem stejně zmocní (Everettova nóta z 1. prosince 1852).   POLITIKA VOJENSKÝCH INTERVENCÍ ZMĚNA OKOLNOSTÍ Mezinárodní postavení Španělska v Evropě i Americe se po roce 1848 výrazně upevnilo. Tento fakt zásadně ovlivnily čtyři faktory. Za prvé, rozhodný postoj španělské Narváezovy vlády k revoluční krizi roku 1848 vedl k uznání středoevropskými mocnostmi, neboť Rakousko, Prusko a Svatý stolec již měly záruku, že madridská vláda je protirevoluční “konzervativní” silou. Uznání Isabely II. na sebe nedalo dlouho čekat. O osm let později se k němu připojilo i Rusko. Španělsko se ocitlo uprostřed evropského dění. Již nebylo omezeno na úzký okruh vztahů představovaný Smlouvou o čtyřstranné alianci. Za druhé, posílilo se ekonomické postavení Španělska, které zbohatlo na krymské válce (1853-1855) a díky zahraničním kapitálovým investicím a zahájení výstavby železniční sítě směřovalo k hospodářské obnově. Za třetí, Napoleon III. (1852-1870), silně zaujatý svým posláním dohlédnout na jihoevropské románské národy (vzpomeňme jeho rozhodné podpory věci italské jednoty), zaujal vůči Španělsku a všemu španělskému mimořádně uctivý a chápavý postoj. A konečně, občanská válka (1861-1865) na čas odvedla severoamerickou pozornost od Karibské oblasti a poskytla španělské politice volnost, jakou nepoznala od dob americké emancipace. Tento komplex příznivých okolností se odrazil v zahraničně politické aktivitě typické pro rozkvět umírněné buržoazie, ve “vojenských intervencích”, které však byly podnikány převážně z prestižních důvodů a v podstatě neusilovaly o změnu statu quo, jenž trval již od vídeňského aktu v roce 1815. Charakterizoval je nedostatek diplomatické techniky a přetrvávající romantická mentalita. Právě četnost těchto vojenských intervencí dodávala isabelskému Španělsku (zvláště v období Liberální unie, 1858-1863) povrchní lesk, který zakrýval neexistenci skutečně účelné zahraniční politiky. ŠPANĚLSKÁ SPOLUÚČAST NA FRANCOUZSKÝCH INTERVENCÍCH - VIETNAM, MEXIKO První vojenské intervence (Portugalsko 1847, Itálie 1849) se uskutečnily v umírněném desetiletí a zmínili jsme se o nich v dřívějších oddílech. Formálně se jednalo o akce v rámci mezinárodní spolupráce, které měly obnovit status quo. Zachovávaly si ráz klasických “intervencí” z doby evropské restaurace (1815-1848), jejichž prototypem byla expedice “stotisíce synů svatého Ludvíka” do Španělska (1823). Vojenské intervence ze závěrečné fáze panování Isabely II. měly zpravidla výraznější romanticko-nacionalistický tón a snažily se získat přízeň veřejného mínění (v některých případech úspěšně, viz Maroko a válku v Tichomoří). Při dvou expedicích spolupracovalo Španělsko s jinými evropskými velmocemi: s Francií při expedici do Kočinčíny (Severní Vietnam, 1858-1863), s Anglií a Francií při expedici do Mexika (1861-1862). Expedice do Kočinčíny znamenala ze španělského pohledu intervenci na pobřeží asijského kontinentu ležící proti filipínskému souostroví. Byla vyvolána povražděním misionářů, které přimělo španělského konzula v Macau, aby požádal o francouzskou podporu. Vlády Španělska a Francie vyslaly na místo svá vojska. Španělsko sehrálo roli podřízené mocnosti a vyslalo z Filipín své lodi a ozbrojence, aniž projevilo elementární diplomatickou rozvahu a předem formálně stanovilo podmínky spolupráce. Podle Béckera “Španělsko postupovalo vpravdě s prostoduchostí, jíž Francie využila, aby získala veškeré výhody”: územní zisky, které se staly základem francouzského domínia na indočínském poloostrově. Španělsko spolu s Francií získalo svobodu vyznání pro anamitské křesťany, souhlas k svobodnému obchodu na třech místech impéria a pozdě a špatně splacené náhrady válečných škod (saigonská smlouva z 5. června 1862). Mexická expedice vzešla z francouzské iniciativy, konrétně z iniciativy Napoleona III. v souvislosti s občanskou válku v Mexiku. Miramónův konzervativismus byl právě svržen Juárezovým liberálním antiklerikalismem. Francouzi, Angličané a Španělé se dohodli na expedici, která by mexickou vládu přiměla uznat zahraniční majetky (konvence z 31. října 1861). Jakmile však Napoleon III. zveřejnil svůj velkolepý politický záměr vytvořit v Mexiku říši, jejímž vládcem by byl Maxmilián, arcivévoda rakouský, spolupráce byla ukončena. Španělský expediční sbor vedený Primem se vrátil do Havany. Napoleonské dobrodružství v Mexiku skončilo o pět let později (1867) popravami v Querétaru. VÁLKA V AFRICE Marocká válka (1859-1860), typická, vítězně zakončená vojenská expedice, měla výraznější nacionalistický ráz. K zahájení válečného stavu zavdala příčinu jedna z nespočetných pohraničních půtek, vyvolaných neuspořádanou situací Marocké říše v bezprostřední blízkosti španělských suverénních teritorií (v tomto případě Ceuty). Předválečnou situaci ve Španělsku vystihl text historika Pía Zabaly: Generál O’Donnell dosáhl toho, aby politické strany na okamžik zapomněly na své domácí rozbroje a nechaly se strhnout vírem patriotismu. A ač je pravdou, že nepatrná menšina přemýšlivých lidí soudila, že válce bylo možné s trochou dobré vůle zamezit, tento názor byl přehlušen hlasitým voláním veřejnosti, žádajícím, aby naši vojáci na africké půdě znovu získali slavné vavříny, jichž dobyli v minulých dobách epické velikosti. Z vojenského hlediska představovala africká válka v podstatě tažení vojsk na Tetuán (poté, co se přeplavila z Algecirasu do Ceuty, základny expedice). Expedice se zúčastnilo asi 45 000 mužů pod velením vrchního generála O’Donnella. Poté, kdy byl s nemalými technickými a vojenskými obtížemi obsazen Tetuán a po vítězství u Wad-Rasu (23. března 1860), kde došlo k nejkrvavější bitvě tažení, se Španělům otevřela cesta do Tangeru. Marokánci spěchali s mírovými jednáními, jež byla uzavřena tetuánskou smlouvou (z 26. dubna 1860). Podle ní byly rozšířeny a upevněny hranice Ceuty, potvrzeno postavení ostatních suverénních španělských území v severní Africe a Španělsko získalo právo obsadit na atlantickém pobřeží Marocké říše území, potřebné k vybudování rybářské základny (“Santa Cruz de Mar Pequena”, současné území Ifni). Marokánci se zavázali zaplatit Španělsku náhradu válečných škod ve výši 400 milionů reálů s tím, že Tetuán zůstal obsazen Španěly až do úplného zaplacení částky. Celkově nedošlo přes španělské vojenské vítězství k podstatné změně marockého statu quo, k čemuž se Španělsko Anglii předem zavázalo. Britská vláda soudila, že trvalá okupace Tangeru “by byla v rozporu s bezpečností britské pevnosti v Gibraltaru” (Buchananova nóta z 27. září 1859) a požadovala v této věci od španělské vlády předem písemné záruky. Dopad tzv. africké války na kolektivní cítění Španělů byl obrovský. Vzpomínky na ni, povýšené na roveň eposu, živily španělský afrikanismus po celou druhou polovinu 19. století. K dalším plodům tohoto tažení patřily Deník svědka africké války (Diario de un testigo de la guerra de África) od Pedra Antonia de Alarcóna; výtvarný talent Mariana Fortuny, který byl barcelonským zemským výborem pověřen, aby zachytil hrdinské činy katalánských dobrovolníků; a vznik bohatého zpěvníku.   LÉTA ZÁMOŘSKÉ EUFORIE Španělské postavení v Americe, vycházející ze zmíněného trojího základu (vztahů se Spojenými státy, zachování španělské svrchovanosti na Kubě a v Portoriku, vztahů s novými hispanoamerickými republikami), zaznamenalo v šedesátých letech 19. století podstatné změny. Z počátku se zdánlivě upevnilo díky uvolnění severoamerického tlaku v souvislosti s občanskou válkou. V těchto letech došlo k řadě španělských akcí z velké kubánské základny. V důsledku stabilizace Spojených států, zpráv o politické krizi metropole (která se v Latinské Americe projevila nesmyslnou válkou v Tichomoří) a kubánského povstání v říjnu 1868 (Provolání z Yary) se však postavení Španělska v Americe koncem desetiletí výrazně zhoršilo. Významnou roli sehrály tři faktory: Za prvé, znovupřipojení Dominikánské republiky ke španělské koruně (1861). Pod hrozbou haitského nátlaku (vyšší populační potenciál, černá rasa, francouzský jazyk) se Dominikánci rozhodli připojit ke španělským teritoriím v Antillách a od roku 1858 postupně požádali nejprve o pomoc, poté o zřízení protektorátu a konečně o anexi. Vzhledem k opatrnému a vyčkávavému postoji madridské vlády ji Dominikánci postavili před hotovou věc: v březnu 1861 vztyčil prezident Santana, vůdce hispanofilské strany, v Santo Domingu španělskou vlajku a uznal Isabelu II. za královnu. Španělské vládě trvalo dva měsíce, než formálně přistoupila na znovupřipojení, které, mimochodem, vydrželo pouhé čtyři roky. Španělsko tehdy prožívalo, pokud šlo o jeho zámořské postavení, okamžiky euforie. V květnu 1863 vznikl nový úřad - ministerstvo zámoří. Před třemi lety byl pojat záměr vyslat k jihoamerickým břehům eskadru, s cílem manifestovat “sílu, kterou může Španělsko disponovat”. V srpnu 1862 eskadra skutečně vyplula z Cádizu. V Callau došlo k incidentu, který vyprovokoval nešťastou tichomořskou válku mezi Španělskem a Peru a Chile. Válku, která k údivu ciziny probíhala v duchu iberských tradic bez materiálních cílů a zdrojů, z čistě prestižních důvodů. Vojenské akce, které nebyly ničím více než ukázkou zbytečného hrdinství, skončily v roce 1866. Ovzduší podezíravosti proměněné v roztrpčenost přetrvalo mnohem déle. Byla to válka nepřekonatelných a udatných námořníků, ale velmi špatných politiků a diplomatů. Když na Kubě propuklo v roce 1868 povstání, jež se stalo úvodem k desetileté válce, mezi Španělskem a tichomořskými republikami dosud de iure trval válečný stav. ZAHRANIČNÍ PROBLÉMY REVOLUCE Šest let mezi zářijovou revolucí a restaurací (1868-1874) bylo z hlediska mezinárodní politiky Španělska fází přechodu mezi dvěma formálně rozdílnými postoji - “politikou vojenských intervencí” a “politikou ústupu do ústraní”, kterou prosazoval Cánovas a která v obecných rysech udávala tón španělské restauraci. Změna postoje v zahraniční politice byla z velké části motivována vnitřními důvody a dále hlubokým obratem v evropské politice kolem roku 1870, o němž bude řeč později. V těchto šesti letech se Španělsko potýkalo s velkým vnitropolitickým problémem - hledáním přijatelné konstituce. Zahraniční problémy proto ustoupily do pozadí. Mezinárodní politika byla zajímavá jen potud, pokud mohla přispět k posílení střídajících se politických režimů. Nejčastěji zaměstnával jednotlivé ministry zahraničních věcí problém uznání jejich režimu ze strany velmocí. Zatímco revoluce z roku 1868 a Amadeova monarchie jej dosáhly snadno, pro republiku z roku 1873 představovalo tvrdý oříšek a zpočátku byla uznána pouze dvěma zeměmi (Švýcarskem a Spojenými státy), které pohlížely se sympatiemi na federativní systém, jehož zavedení se předpokládalo. V uvedených šesti letech se tedy zahraničně politická aktivita Španělska omezovala na dosažení mezinárodního uznání a včasné zachycení případné zahraniční intervence. Tento stav souvisel s naprostou diskvalifikací Španělska jakožto mezinárodní mocnosti v očích Evropy. Mezinárodní prestiž Španělska po roce 1870 značně poklesla z řady důvodů, mezi něž patřil konec druhého císařství a porážka Napoleona III. ve francouzsko-pruské válce. Evropské intelektuální a politické kruhy ji totiž chápaly jako porážku románské Evropy Evropou germánskou. Situace Španělska s jeho politickou nestabilitou, s občanskou válkou na Kubě (desetiletá válka 1868-1878) a na severu poloostrova (třetí karlistická válka 1872-1876), s vnitřním zmatkem, s nímž se potýkala republika z roku 1873, byly výmluvnými argumenty pro teorii o “dekadenci latinských národů”. Přestože po překonání krize z roku 1866 pokračoval proces hospodářského růstu, finanční autonomie Španělska zaznamenala v těchto letech silný pokles. Finanční ústup se projevil trvale nepříznivou obchodní bilancí (s výjimkou roku 1873), značným nárůstem zahraniční zadluženosti a novým směrem zahraničních kapitálových investic. Ty přestaly přednostně plynout na stavbu železnic a přeorientovaly se na španělské doly, které v těchto letech přešly z velké části do zahraničních rukou (1873: Riotinto). V nevýrazné zahraniční politice tohoto období stojí za zmínku dva momenty. Prvním byl španělský federalismus. Pod silným vlivem nedávno přijaté federální konstituce Německého císařství (1871), švýcarského vzoru a severoamerického příkladu vnesl Pi y Margall do španělského republikánství v roce 1873 utopii “Spojených států evropských” a současně postavil na nové, velkorysejší a realističtější základy stále vyhrocenější koloniální problém. Rovněž myšlenka jednoty poloostrova získala pod vlivem federalismu nový výraz a ideový obsah. Otevřený iberismus demokratů a republikánů v průběhu šestiletí však způsobil, že v něm umírnění a konzervativci spatřovali revoluční ideologii. Takto zkompromitována, nepřežila myšlenka iberismu jako aktivní síla restauraci a od roku 1874 zůstala omezena na bezvýznamné menšiny. Vzájemná neznalost Španělska a Portugalska se den ze dne prohlubovala. Druhý se týkal vtažení Španělska do evropské politické krize let 1869-1870, která vyústila do prusko-francouzské války. Bezprostředním důvodem této války, jejíž výsledek narušil základy rovnováhy na kontinentu, byl španělský problém - tzv. “Hohenzollernova kandidatura”. Poté, co ústavodárné kortesy schválily v roce 1869 konstituci zakotvující zachování monarchie a vyloučení Bourbonů z nároku na španělskou korunu, vyvstala otázka výběru krále z některého z evropských panovnických rodů. Španělsko se v prvé řadě pokusilo o iberské řešení a nabídlo korunu otci krále Ludvíka Ferdinandovi portugalskému. Jeho odpovědí však bylo rozhodné a suché odmítnutí. Bylo tedy nutné vyhledat jiného evropského prince, ochotného korunu převzít. Bismarck předložil s ohledem na zahraničně politické důvody kandidaturu prince Leopolda z Hohenzollernu. Tato eventualita vyvolala rozhodný odpor Napoleona III. Němec na španělském trůnu, na trůnu Karla V., by rozmetal evropskou rovnováhu. Bismarck, který viděl ve sporu s Francií prostředek k podnícení německého nacionalismu (především u jižních Němců) a k rychlejšímu sjednocení, obratně využil francouzské nedůvěry a obav. Tak došlo k incidentu (emžská depeše), který rozpoutal prusko-francouzskou válku a vedl k porážce Francouzů. Po neúspěšné Hohenzollernově kandidatuře přijal španělskou korunu italský princ Amadeus Savojský. Důsledky “Hohenzollernova incidentu” však byly závažné pro Evropu i pro Španělsko a jeho zahraniční politiku. Od roku 1870 muselo Španělsko počítat s pocitem uraženosti u Francouzů, kteří se domnívali, že Prim byl Bismarckovým komplicem v kalných diplomatických vodách rozčeřených před zahájením válečného střetnutí, a současně s rozčarováním Bismarcka nad skutečností, že španělská vláda nepodpořila v kritické situaci jeho protifrancouzské plány. Jistého opovržení vůči Španělsku se Bismarck nikdy nezbavil. Historickou pravdou, odhalenou nedávno v archivních materiálech bylo, že právě díky španělskému úsilí se téměř podařilo dosáhnout nekrvavého řešení krize a zmařila je pouze nerozumná zatvrzelost Napoleona III. Prim odmítl jak Bismarckův návrh na spojenectví v okamžiku vypuknutí válečného střetu, tak návrh francouzské vlády národní obrany v okamžiku, kdy byla situace pro Francii zoufalá. Z prusko-francouzské války roku 1870 tedy vzešel přímý precedent neutrality, která tvořila páteř španělské mezinárodní politiky v době imperialismu. Španělská vláda, důsledně dodržující svůj postoj z doby před válkou a během ní, podporovala po porážce Francouzů aktivně snahy neutrálních zemí o zmírnění mírových podmínek, stanovených vítězem. Taková byla aktiva a pasíva dědictví, jež zanechalo restauračnímu režimu šest revolučních let.   OBDOBÍ RESTAURACE (1875 - 1902)   Je třeba si uvědomit, že chápání EPOCHY RESTAURACE se v různých zemích liší. V obecných dějinách Evropy zpravidla označuje období začínající rokem 1814, kdy došlo k pokusu restaurovat společenské, politické a mezinárodní struktury, jež svrhla Francouzská revoluce a napoleonská říše. Ve Španělsku je však tato epocha soudobých dějin tradičně pojímána jako restaurace bourbonské dynastie, která byla svržena revolucí z roku 1868 a na trůn se vrátila koncem roku 1874. Období restaurace zde tedy začíná rokem 1875 a končí na počátku 20. století datem, které je kladeno buď do roku 1902 (počátek panování Alfonse XIII. od okamžiku jeho plnoletosti), nebo do roku 1917 (krize konstitučního systému platného od roku 1876). Z výkladových důvodů budeme v této kapitole pojímat “období restaurace” v úzkém slova smyslu, tedy do roku 1902. V každém případě spadala doba španělské restaurace do jasně definované epochy světových dějin, v níž se energicky prosazovala hegemonie severních národů. Tradiční francouzsko-anglický dualismus, který vládl předešlému období, byl na evropském kontinentu nahrazen hegemonií Německa (od roku 1870) a ve světovém měřítku převahou obou anglosaských velmocí (Velké Británie a Spojených států). Od roku 1870 vyústil hospodářský růst zemí, které již uskutečnily průmyslovou revoluci, v imperialismus, tj. v dynamickou světovou expanzi, hledající trhy a kolonie. Ekonomická a politická převaha severních národů byla provázena obdobnou převahou na kulturním poli: nejcharakterističtějším jevem duchovního panoramatu těchto desetiletí je vitalistický iracionalismus. V životě Evropy se po roce 1870 stále progresivněji prosazovala převaha síly nad právem, vitálních hodnot nad hodnotami morálními nebo intelektuálními. Přibližně od roku 1905 předznamenalo ovzduší násilné kolektivní psychózy brzké vypuknutí první světové války (1914-1918) a nástup nové epochy. Specifický ráz španělské restaurace charakterizovaly následující faktory: 1. Z ekonomického hlediska, velmi slabé uplatnění průmyslové revoluce, která v tomto období hlouběji zasáhla pouze některé okrajové oblasti v čele s Katalánskem a Baskickem. Vedle průmyslových středisek na severu tedy dále existovalo rozsáhlé venkovské Španělsko, pokrývající většinu země. V jeho nitru lze rozlišit progresívní prvky (lepší železniční spojení, rozkvět vinařství, nástup velkopěstitelství k exportním účelům s využitím umělého zavlažování), avšak dosud převažovaly prvky regresívní. Nevhodné a nespravedlivé formy zemědělského vlastnictví a nízké výnosy v důsledku technické zaostalosti. V poslední čtvrtině 19. století se profilovala společenská tvářnost soudobého Španělska s dělnickým hnutím, které již nabylo svých charakteristických znaků. 2. Po politické stránce zdůrazněme především zásadní kontinuitu mezi epochou restaurace a dlouhým umírněným obdobím, jež vyplňovalo druhou třetinu 19. století. Kontinuitu, která byla patrná jak v sociální základně režimu, tak v jeho ideologii (doktrinarismus), i přes určitý posun vyplývající z nového historického kontextu. Významnou roli hrála i existence skutečného státníka řídícího osudy země - Cánovase del Castillo. Dále budeme věnovat pozornost konstituci z roku 1876, lépe řečeno skutečnostem vyplývajícím z její aplikace v zemi, která postrádala občanskou základnu (podle údajů ze sčítání lidu z roku 1877 bylo 75,52 procent analfabetů) a kde různé organizované síly, pravicové i levicové, zůstávaly na okraji formálně platného konstitučního systému, a vládnímu programu tohoto režimu. 3. Tvořivý podnět naturalismu dokonale asimilovaného španělskou národní kulturou, silné sbližování s živou realitou země, jež se projevilo jednak rozhodnou politickou a sociální kritikou a jednak znovuobjevením regionu, a dále snaha o poevropštění ze strany intelektuálních vrstev země spolu s dalšími faktory vymezily na kulturní frontě počáteční období rozmachu, které bylo jen první etapou skutečného “stříbrného věku” španělské kultury. 4. Na poli mezinárodních vztahů byla patrná tendence k ústupu, kontrastující s “vojenskými intervencemi”, jež charakterizovaly závěrečnou fázi umírněného období. Zdrženlivý postoj diktovaný jednak pochopitelnou obavou Španělů, aby svou zemi nezavlekli do sporů mezi stále silnějšími mocnostmi, jednak nechutí oněch mocností se spojit se zemí, která měla více problémů (obrana pobřeží poloostrova, obrana ostrovů: Baleár, Kanárských ostrovů, Kuby, Portorika, Filipín) než hospodářských a vojenských zdrojů. Nedostatek prostředků a více méně vynucená diplomatická pasivita, kombinovaná s expanzívním duchem severoamerického imperialismu, vyústily v roce 1898 v katastrofu. Územní struktura španělského státu se změnila. Po ztrátě Kuby, Portorika a Filipín, po likvidaci posledních oceánských držav, bylo Španělsko jako světová mocnost prakticky okleštěno do svých současných hranic (1969).   37 PRŮMYSLOVÉ ŠPANĚLSKO A ZEMĚDĚLSKÉ ŠPANĚLSKO   V období restaurace (1875-1902) byly položeny hospodářské a sociální základy současného Španělska. Dnešní Španělsko se svými ekonomickými problémy a sociálním napětím má svůj bezprostřední původ v transformacích, které země prodělala v osmdesátých letech minulého století. Proto je původ novodobého Španělska stále častěji kladen právě do tohoto období než do doby vzdálené války za nezávislost. K pochopení hospodářského a sociálního formování novodobého Španělska je třeba přihlédnout nejprve k některým obecným skutečnostem. Jednak k zrychlení procesu průmyslového a kapitalistického růstu, který v západních zemích probíhal od poloviny 18. století. Po roce 1870 došlo z popudu germánských a anglosaských zemí k industrializaci evropského kontinentu a obou atlantických břehů ležících v mírném pásmu severní polokoule. Za druhé, středomořský svět zůstal celkově na okraji tohoto procesu. Jen v některých jeho severních oblastech (Katalánsku, Piemontu, Lombardii) se prosadily životní způsoby běžné na sever od Pyrenejí a od Alp. Rozdíl v podílu středomořských zemí a zemí atlantické a západní Evropy na světovém hospodářství se po roce 1870 stále prohluboval. Vzhledem k zeměpisné poloze zasáhl tento jev do jisté míry také Iberský (a Apeninský) poloostrov. V tomto období došlo k diferenciaci mezi severem poloostrova, relativně sdílejícím typicky evropské způsoby života (Katalánsko, Baskicko), a jižním Španělskem, převážně zemědělským a zatíženým (stejně jako Itálie) “jižním problémem”, který byl zčásti důsledkem sucha a zčásti anachronických forem agrárního vlastnictví a zemědělské výroby. CHARAKTERISTIKA SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ Vědci, kteří se zabývají hospodářskými dějinami, obecně charakterizují období let 1870-1895 jako součást “sestupné fáze druhé dlouhé vlny”; jako úvodní etapu “finančního” nebo “monopolistického kapitalismu”. V každém případě šlo o období s určitými obecnými rysy, které lze charakterizovat následujícím způsobem: 1. Růst světové nabídky produktů. Mladé země využívající své zemědělské a dobytkářské zdroje (Spojené státy, Kanada, Austrálie, Argentina atd.) vrhly na světový trh obrovská množství potravinářských produktů a silně industrializované země (Německo, Anglie, Spojené státy) velký objem průmyslových výrobků. Současný vývoj dopravních prostředků (všeobecné zavedení železnice na celém kontinentu, definitivní porážka plachetnice parníkem, rozvoj vnitrozemské plavby po řekách a kanálech) mimořádně ulehčil oběh takové množství zboží. 2. Nárůst objemu zboží všeho druhu na světovém trhu vedl k nedostatku mezinárodních platebních prostředků, tedy zlata. Spolu s dalšími příčinami, které nás nyní nezajímají, to způsobilo téměř nepřetržitý pokles cen (ceny klesají, když “je cennější”, tj. nedostatkový, spíše platební prostředek - zlato či stříbro - než placená věc - zboží). Tento pokles byl zbrzděn po roce 1895 díky objevení zlatých ložisek v Transvaalu. Nízké ceny však vytvářely obtížné podmínky pro průmyslovou expanzi. Kapitalistický růst proto horečně využíval krátkých období cenového vzestupu. Naopak okamžiky prudkého poklesu cen vedly k nebezpečným krizím: roku 1884, roku 1893 atd. 3. Zatímco epocha umírněné buržoazie byla obdobím, v němž převládala tendence k volnému obchodu a stát se vměšoval do hospodářského života jen okrajově, nyní nastoupilo protekcionistické období, kdy měly státy tendenci chránit svůj domácí průmysl buď pomocí vysokých cel (zahraniční výrobky, zatížené vysokými celními poplatky, se vždy stávaly dražšími než výrobky domácí), nebo dobýváním kolonií, které by průmyslu v mateřské zemi zajistily spotřebitelský trh, nutný pro její expanzi. Kromě této funkce zajišťovaly kolonie domácímu průmyslu dodávky určitých surovin, potravin atd. Tímto způsobem kapitalistická ekonomika přerostla v imperialismus. 4. Kapitalistický rozvoj měl uvnitř každé země velmi důležitý sociální dopad. Vedl ke vzniku hospodářských institucí, které se svým vlivem vyrovnaly institucím politickým. Jednalo se o různé formy podniků, které se koncentrovaly do stále mocnějších a méně početných celků (proces kapitalistické koncentrace) formou nových, akciových společností. Vedle průmyslových podniků představovala od roku 1870 mimořádnou sílu banka nebo finanční podnik. Zatímco v 18. století byl hybnou silou společnosti příslušník buržoazie, nyní se jí stal dělník, který se sdružoval do spolků, aby mohl prosadit svá lidská práva ve světě práce. Dělnické hnutí zapojilo do života národů skupiny lidí, přinášejících nový humanismus (kolektivismus proti individualismu), nové ctnosti (solidaritu proti konkurenci), nový styl činnosti (generální stávku proti ozbrojené akci) a internacionalismus, který se brzy dostal do protikladu s nacionalismem imperialistického období. Z ideologického hlediska se dělnické hnutí v době imperialismu přiklánělo ke směru čistě odborářskému (tj.profesionálnímu) bez jakýchkoli politických či ideologických vazeb (Anglie, Spojené státy); křesťanskému (Belgie, Francie, Německo, Itálie); marxistickému (Německo, Francie, Itálie) nebo anarchistickému (Španělsko, Itálie). Uvážíme-li, že uvedené společensko-ekonomické trendy se odehrávaly na pozadí značného populačního růstu, zvláště silného u mocností stojících v čele nové průmyslové revoluce, dostaneme základní obraz nových ekonomických a sociálních forem, k nimž směřoval stále rychleji západní svět pod německou a anglosaskou hegemonií v období imperialismu. Svět Středomoří, kolébka staré klasické civilizace, však zůstal na okraji nové technické společnosti, zatímco se počet jeho obyvatel v důsledku populačního růstu zvyšoval. Nadále zde převažovala zemědělská ekonomika; hospodářské instituce nedosahovaly takového rozvoje jako v severních zemích. Hladové rolnické vrstvy z jihu vtiskly dělnickému hnutí velmi specifické rysy. Také Španělsko zůstalo v době restaurace převážně zemědělskou zemí, přestože průmyslová centra na severu vnesla do národní ekonomiky prvek obnovy a oživení. V následujících oddílech pojednáme o populačním růstu, který Španělsko zaznamenalo v poslední čtvrtině 19. století, o rozvoji a významu průmyslových center na severu, o obecných rysech rolnického Španělska a charakteristických aspektech španělského dělnického hnutí. POPULAČNÍ RŮST A JEHO DYNAMIKA VELIKOST POPULACE A PŘIROZENÝ RŮST Počet obyvatel Španělska se v době restaurace pohyboval mezi šestnácti a půl a devatenácti miliony. Jednotlivá sčítání lidu poskytují následující údaje:   Rok Populace 1860 n2_b5z 15 645 000 1877 n2_b5z 16 622 000 1887 n2_b5z 17 534 000 1897 n2_b5z 18 066 000 1900 n2_b5z 18 594 000 1910 n2_b5z 19 927 000 Každoroční přírůstek činil asi 640 000 obyvatel, což představovalo poměrně vysoký index porodnosti (průměrná roční hodnota v desetiletí 1881-1890 byla 36,2 na tisíc obyvatel). Každoročně zemřelo přibližně 525 000 Španělů, což naopak představovalo poměrně vysoký index úmrtnosti, který se však postupně snižoval. Rozdíl mezi počtem narozených a počtem zemřelých představoval populační přírůstek země, tj. skutečný nárůst národní populace, jehož by bylo dosaženo, nebýt dalšího faktoru demografického pohybu - emigrace. Roční populační přírůstek byl značně rozdílný. Závisel na epidemiích (jako byla asijská cholera v roce 1885, která si vyžádala 120 000 obětí), na letech hladu, jež mimořádně zvyšovala úmrtnost v chudých vrstvách (1881-1882 v Andalusii), či na válkách, jako byla téměř po celé toto období válka kubánská. POPULAČNÍ POHYBY Odlišné tempo populačního a ekonomického růstu (populace rostla rychleji než národní bohatství) vedlo k pohybu obyvatelstva, k opouštění rodných krajů a okresů. Tento pohyb byl usnadněn zlevněním pozemní (železniční) i námořní dopravy (všeobecný nástup paroplavby, jež byla levnější a bezpečnější než plachetnice). K migračním přesunům docházelo buď v rámci poloostrova, nebo mimo něj, kdy byli Španělé nuceni poloostrov opustit. V prvním případě budeme hovořit o “regionální dynamice” španělské populace, ve druhém o vlastní “emigraci”. Regionální dynamika španělské populace vykazovala v době restaurace tyto hlavní rysy: 1) v celém španělském vnitrozemí byl mimořádně atraktivním centrem Madrid, který se z 280 000 obyvatel v roce 1857 rozrostl na 540 000 v roce 1900. Zatímco náhorní kraje - Kastilie, León a dále Aragón populaci ztrácely, Madrid naopak rostl. 2) Koncentrace populace z periferních oblastí do velkých pobřežních měst. Barcelona přitahovala velké skupiny Murcijců a Valencijců; Valencie, lidi z pohoří Teruelu a Cuenky; Bilbao a San Sebastián Navařany; Sevilla a Vigo, lidi ze “svého” vnitrozemí. Odstředivá tendence, z centra na periferii, která převažovala v minulém období, byla nyní vyvažována tendencí dostředivou, jejímž centrem byl Madrid. Současně je nutné neztrácet ze zřetele základní skutečnosti, určující tyto interní přesuny: zvláště silný přirozený populační přírůstek ve výchozí oblasti, rozdílnou úroveň ekonomického rozvoje ve výchozí a v cílové oblasti, psychologickou atraktivnost velkého města proti zaostalým venkovským osadám, větší nebo menší lpění na rodném kraji atd. Právě v tomto období propukla jako velká celonárodní epidemie zahraniční emigrace. Statisíce španělských občanů opustily navždy poloostrov, aby nalezly práci, kterou jim nedostatečný hospodářský rozvoj doma nemohl poskytnout. Uvolnění emigrace a usnadnění kroků potřebných k opuštění národního území se datovaly od ledna 1873. V letech 1882 až 1914 odešel téměř milion Španělů. Tento jev přirozeně nebyl výhradně španělský, nýbrž obecně jihoevropský. Obyvatelé obou středomořských poloostrovů (Iberského a Apeninského) se v tomto směru chovali stejně. Největší skupiny emigrantů pocházely z Kanárských ostrovů a z celého kantaberského pobřeží poloostrova (zejména Galicie). Nejoblíbenějším cílem v tomto období (1875-1902) byla Argentina a na druhém místě Brazílie. Emigrace na Kubu byla méně početná (přes její politickou příslušnost ke Španělsku), vzhledem k větší hustotě osídlení a ke klimatu. Tvořili ji především velmi podnikaví a aktivní lidé z Iberského poloostrova (Galicijci, Asturijci, horalé ze Santanderu), kteří se zpravidla do Španělska vraceli, aby si zde užili bohatství nashromážděné na Kubě (“indiáni”). Z hlediska světových dějin byl hlavním kladem onoho proudu lidí, opouštějících španělské a italské přístavy (především Vigo a Janov) v závěrečných desetiletích 19. a prvních dekádách 20. století, jejich přínos k demografické, hospodářské a kulturní podobě soudobé Argentiny. PRŮMYSLOVÁ PŘEVAHA SEVERU Uvnitř převážně venkovského a středomořského Španělska existovala řada progresívních - průmyslových, důlních, přístavních, železničních - center, která představovala novou průmyslovou civilizaci, jež se prosazovala v Evropě. Tato střediska ležela především na severu poloostrova. Celý poloostrov ovšem prožíval stále větší rozmach železnice. Základní trati železniční sítě byly sice zřízeny v předešlém období, ale v poslední čtvrtině 19. století se jejich délka zdvojnásobila (z 6124 provozovaných kilometrů v pětiletí 1871-75, na 13 168 km v závěrečných pěti letech století). Větší význam než její rozsah však mělo její rostoucí využití. Od osmdesátých let byly španělské železnice využívány s intenzitou, jež byla předzvěstí nové etapy v životě národa. V letech 1864 až 1884 se náklady na ujetý kilometr snížily čtrnáctkrát. Železnice se značně zlevnila a začala být rentabilní, neboť ji lidé stále více používali. V první dekádě restaurace se provoz španělských vlaků znásobil pětadvacetkrát. Ekonomické důsledky výstavby tratí, o nichž se zmiňuje předešlá kapitola, tedy začaly působit v plné šíři a staly se mocným prvkem obnovy venkovského Španělska. V poslední čtvrtině 19. století silně vzrostl podíl kantaberské strany poloostrova (mezi horami a mořem) ve všech oblastech španělského života. Jaké byly ekonomické a sociální základy tohoto rozkvětu? Za prvé, zformování významného železářského střediska v Baskicku v návaznosti na bohatá ložiska železa kolem Bilbaa. Využití těchto ložisek vedlo k obrovskému hospodářskému rozmachu, doprovázenému přílivem zahraničního kapitálu (zejména anglického, dále německého, belgického a francouzského) a vytvářením důlních společností těžících železnou rudu. Nemalý podíl na této situaci mělo i ukončení třetí karlistické války a pacifikace země (1875). Většina rudy byla exportována do Anglie, jejíž železářský průmysl disponoval množstvím uhlí, avšak trpěl nedostatekm železa. Relativně malá část vytěžené železné rudy byla využívána domácím železářským průmyslem, který se soustřeďoval v samotném Baskicku. Potřebné uhlí sem přicházelo z Anglie (stejnými loděmi, které odvezly železo), z Asturie, která z tohoto důvodu zvýšila svou uhelnou produkci, nebo z leonských ložisek, jež byla od roku 1894 spojena s baskickými železářskými závody železniční tratí La Robla-Bilbao. Zatímco železo zpracovávané v místě umožnilo vznik velkých a stále se koncentrujících podniků, exportovaná ruda přinesla proud prostředků, jež se staly základem baskického finančního kapitálu, jedné z velkých hospodářských sil tehdejšího Španělska. Za druhé je na místě zdůraznit funkci přístavů Bilbaa a Santanderu v námořním spojení poloostrova. Bilbao se v tomto období soustředilo na přizpůsobení loďařského průmyslu i námořní plavby novému typu lodi (železný trup, parní pohon), který postupně nahradil staré plachetnice. Zatímco se završil úpadek katalánských loděnic a Barcelona, španělský přístav s největší registrovanou tonáží, zůstala plachetnicím věrná, Biskajci využili svou železářskou základnu k přechodu na novou techniku stavby lodí (loděnice v Nerviónu, v Sestau). Díky kapitálu získanému exportem železa vznikly v Bilbau rovněž nové velké lodní společnosti: “Ibarra a spol.” (kabotáž), “Sota y Aznar” (dálková plavba). Přístav Santander plnil nadále svou tradiční roli prostředníka mezi náhorní plošinou a Antilami. V Santanderu se shromažďovalo obilí přicházející částečně po Kastilském kanálu (až do Alar del Rey), částečně po železnici z Madridu. Zde bylo semleto na mouku (k tomu účelu disponoval nejlépe vybaveným mlýnským průmyslem na poloostrově), která pak byla vyvážena na Kubu a do Portorika. Odtud přivážely stejné lodě na zpáteční cestě cukrovou třtinu. Ztráta antilských držav v roce 1898 znamenala definitivní přerušení tohoto oboustranného toku produktů. Přístav Cádiz na jižním konci poloostrova zatím dále plnil roli prostředníka se zámořskými domínii a fungovalo zde pravidelné zámořské spojení. Zatímco se domácí železářský průmysl soustředil na kantaberském pobřeží (Biskajsko-Guipúzcoa, Asturie), textilní průmysl se koncentroval v Katalánsku, kde tvořil v poslední čtvrtině 19. století nadále “nejrozvinutější technicko-komerční komplex Španělska” (Vicens). Dekáda od zavedení ochranářského cla v roce 1891 (kterým byla odstraněna konkurence zahraničních bavlněných tkanin na celém poloostrovním trhu) a koloniální katastrofou z roku 1898, která připravila katalánský průmysl o antilský trh, jehož dosud monopolně využíval, tvořila zlatou éru katalánského průmyslu, během níž došlo k modernizaci vybavení a koncentraci podniků. Dokonce i v oblasti vlněných tkanin (průmyslu, který byl dosud na poloostrově nejvíce rozšířen) se prosadila katalánská iniciativa (Sabadell, Terrassa), jíž dokázaly čelit jen některé podniky v Alcoyi a Béjaru. Relativní přechod severu Iberského poloostrova na způsob života běžný v průmyslové společnosti, která v té době postupovala Evropou a prosazovala se zde, měl rozhodující sociální dopad. Vznikly nové sociální typy. Vysoká baskická buržoazie, jejíž ekonomické základy spočívaly v železářském průmyslu, bankovnictví a lodních společnostech, asturijský horník a baskický hutník. Nové síly nabyla katalánská buržoazie a proletariát, plody kraje, ve kterém rozhodujícím způsobem převládl evropský způsob života. Doly na jihu poloostrova (na rozdíl od železa a uhlí ze severu) poskytovaly v Sieře Moreně a na jihozápadě olovo, v Riotintu měď, v Almadénu rtuť. Národní produkce olova zaznamenala za restaurace mírný vzestup: 1864 n2_b5z 275 000 tun 1884 n2_b5z 331 000 tun 1900 382 000 tun Produkce mědi zaznamenala značný nárůst poté, co doly v Riotintu přešly v roce 1873 do rukou anglické společnosti. Množství vytěženého pyritu se vyhouplo z 237 000 tun v roce 1868 na 2 706 000 tun v roce 1900. Prodej almadénské rtuti byl po celou dobu restaurace (až do roku 1921) pod kontrolou Rothschildů v důsledku půjčky, kterou tato mezinárodní bankovní společnost za leoninských podmínek poskytla revoluční vládě v roce 1868. Roční produkce síry se v uvedeném období pohybovala kolem 25 000 tun. Velkým důlním střediskem jihu se za restaurace stala Cartagena, “Bilbao Středomoří”, a konkrétněji sousední La Unión, která zaznamenala závratný rozvoj v návaznosti na rozkvět těžby olova v Sieře de Cartagena. STAGNACE ŠPANĚLSKÉHO VENKOVA Avšak tón španělskému životu v době restaurace neudávala průmyslová centra, nýbrž jeho charakter převážně zemědělské země (ještě v roce 1900 žilo téměř 70 procent populace na venkově a živilo se zemědělstvím). Vicensovými slovy, “současná struktura agrárního vlastnictví je odvozena od kolosálního pohybu statků, který proběhl v letech 1883 až 1876 v důsledku vyvlastnění obecní a církevní půdy a zrušení nepřevoditelnosti majorátů”. Struktura španělského venkova na počátku restaurace byla tedy výslednicí dlouhého procesu transformace agrárního vlastnictví a současně klíčovým okamžikem k jeho dnešní podobě. Uveďme proto charakteristické rysy rolnického Španělska tohoto období. MEZI MINIFUNDIÍ A LATIFUNDIÍ Struktura vlastnictví na venkově se kraj od kraje lišila. Na kantaberské straně poloostrova (vlhké půdy vhodné pro pastviny, kukuřici, brambory, jablka) převažovali drobní vlastníci půdy. V Baskicku bylo rozdělení pozemků optimální. Existovali zde početní vlastníci, ještě početnější dlouhodobí nájemci a málo početní zemědělští nádeníci. Od západní části provincie Santader směrem na západ (Asturie, sever Leónu, Bierzo) se parcelace nadměrně zvyšovala (minifundie) a nejvyššího stupně dosáhla v Galicii. “Byly zde parcely o pětadvaceti metrech čtverečních zavlažované plochy a nemálo jednoarových suchopárů. Parcel od jednoho do dvaceti pěti arů bylo nepočítaně.” (Ramos Oliveira) Vedle minifundií ztěžovala a znepříjemňovala postavení galicijského rolníka také instituce tzv. fora (naturální dávky, kterou musel platit vlastníkovi půdy a kterou byla usedlost zatížena dědičně). Na středomořské, východní straně, bylo vlastnictví půdy většinou rozděleno přiměřeně. V Katalánsku, kde převažovalo vinařství, umožnily v průběhu 19. století agrární obnovu dvě velké instituce, které nevyvolaly sociálně revoluční proces - dědičný pacht a rabassa morta (feudální forma dědičného nájmu pozemků, pronajímaných na delší dobu, ve vinařských oblastech Katalánska zavedená na sklonku 18. století). První “dal rolníkům užívací právo k vlastnictví nebo části vlastnictví”, druhá posílila “znovuosídlení země a ekonomickou rovnováhu mezi statkáři a pracujícími” (Vicens). V Katalánsku neexistoval problém zemědělských nádeníků bez půdy; žili zde rabassaires. Pronájem zpravidla trval po celou dobu vegetace vysazené révy. Ve Valencii a Murcii, tradiční zemi zavlažovaných zelinářských zahrad a pomerančovníků, bylo vlastnictví naprosto vyvážené - pole bez latifundií i minifundií, kde převažovaly usedlosti rodinného typu. Na jih a na západ od obou přímořských oblastí se rozkládala rozsáhlá oblast poloostrova, kde převažovalo střední vlastnictví různě velkých ploch a krátkodobý pacht. León a Stará Kastilie, Madrid, Guadalajara a Cuenka, Zaragoza a Teruel, Alicante, cartagenský venkov, Almeríe. V rámci těchto obecných rysů existovalo množství krajových i okresních variant. Bylo to Španělsko pšenice, ječmene a žita, ovcí a koz, luštěnin a na privilegovaných zavlažovaných kouscích půdy zelinářství. Oblouk mezi mysem Cabo de Palos a severem provincie Salamanka vymezoval hranice latifundistického Španělska. Salamanku a Extremaduru, Toledo, Ciudad Real, vnitrozemí Murcijského království a Andalusii. Bylo to Španělsko obilnin a oliv. Nepočetných, avšak velmi rozlehlých statků a nesmírně početného venkovského proletariátu. “Pozemky z reconquisty, pozemky stád a dohlížitelů ze sdružení dobytkářů, vojenských řádů a vznešených grandů. Značná část z nich přešla do rukou vysoké aristokracie, zatímco buržoazie, zejména finanční, si ukousla řádné sousto z bývalého vlastnictví církve, obcí nebo zchudlých šlechticů. Tak se majetky zaokrouhlily a rozšířily až do nestydatých rozměrů…” (Vicens) To byla ekonomická základna vládnoucí vrstvy doby restaurace. Nejtypičtějším rysem rozdělení agrárního vlastnictví v latifundistickém Španělsku (tj. ve Španělsku centrálním a jižním) byla neexistence střední rolnické vrstvy. Podle oficiálních údajů, které uvádí Vicens, vlastnilo 0,1 procenta majitelů 33,28 procent půdy, zatímco 96 procent malých vlastníků mělo rozděleno 29,57 procent. Nic tedy nebylo pružnějšího než označení “vlastník”, které platilo stejně na toho, kdo vlastnil velkostatek o stovkách hektarů, jako na toho, kdo měl nepatrnou parcelu, jež nestačila ani k ekonomickému zajištění rodiny. ZEMĚDĚLSKÁ PRODUKCE Po celé toto období pokračoval odklon od pěstování pšenice započatý kolem roku 1860 vzhledem ke konkurenci zahraničního obilí a nástupu v pěstování vinné révy. Značné zmenšení obdělávané plochy ovšem provázelo zvyšování hektarového výnosu, které bylo umožněno lepším výběrem půd pro pěstování jednotlivých plodin podle specifických podmínek každé oblasti (jako jeden z důsledků budování železniční sítě) a koncem období také používáním chemických hnojiv. Bilance tohoto dvojího pohybu byla negativní: jestliže v roce 1860 činila produkce pšenice na obyvatele 188 kg, v roce 1900 poklesla na 138 kg (v obilnářském komplexu jako celku nebyla tato disproporce tak markantní). Výsledná nutnost dovážet pšenici silně zatěžovala obchodní bilanci i přesto, že se potřeba importu s nástupem umělých hnojiv zmenšila. Rozsáhlý dovoz pšenice (od roku 1877 - 100 000 až 200 000 tun ročně, s léty jako 1893 a 1894, kdy tento objem překročil 400 000) svědčil o technickém zaostávání, které bylo v rozporu s reformními představami Joaquína Costy. V následujícím přehledu uvádíme roční průměrné hodnoty produkce pšenice a dalších hlavních obilnin, na nichž lze sledovat vývoj osevních ploch a produkce v poslední dekádě 19. století a první dekádě století 20. (Zdroj: Eduardo de la Sotilla).   Pšenice Ječmen Žito Oves Kukuřice a) Obdělávaná plocha (v mil. ha) 1891/1900 3,39 1,17 0,71 0,39 0,43 1901/1910 3,71 1,40 0,82 0,46 0,45 b) Produkce (v mil. q) 1891/1900 25,73 10,80 4,91 3,03 5,42 1901/1910 33,47 16,14 6,52 3,58 5,93 c) Hektarové výnosy (v q) 1891/1900 7,59 9,18 6,93 7,85 12,42 1901/1910 9,04 11,51 7,92 7,72 13,25   Pěstování vinné révy prožívalo v době restaurace svůj vrcholný rozkvět v důsledku mimořádného vzestupu exportu, ke kterému došlo po zničení francouzských vinic révokazem (1868-1878). Od počátku osmdesátých let vzrostl vývoz španělských vín z řádově sto milionů litrů ročně na šesti, sedmi a osminásobek. V roce 1890 dosáhl 1 108 000 litrů a v letech 1882-1892 mělo Španělsko na víno světový monopol. Přenesení filoxery na poloostrov však tuto prosperitu po roce 1892 ukončilo. Co se týká oliv, “poslední rozšíření ploch určených k pěstování oliv v letech 1880 až 1900 vedlo k vytvoření dvou velkých olivovníkových oblastí země: andaluské s centrem v Jaénu a Córdobě a iberské, jejímiž významnými středisky byly dolní Aragon a Katalánsko” (Vicens). Rozšíření olivovníku bylo úzce spjato s poptávkou po olivovém oleji a olivách, vyvolanou španělskými a italskými emigranty v hispanoamerických republikách. Obilniny, vinná réva a olivy tak tvořily charakteristický základ tradičního španělského agrárního hospodářství. Epocha restaurace s sebou přinesla významný přerod. Do popředí se dostaly ovocnářské plantáže a plodiny ze zavlažovaných ploch, jež zvýraznily podíl východní přímořské oblasti poloostrova na národním hospodářství. V poslední dekádě 19. století došlo k rozšíření pomerančovníku a cukrové řepy. Co se týká chovu dobytka, připomeňme si některé geografické a číselné údaje. Chov ovcí byl soustředěn v centrálním Španělsku, zvláště ve dvou zónách: mezi pohořími Leónu a Extremadury (stará trasa stěhování stád na poloostrově) a v hornatých krajích Kastilie a Aragónu mezi Moncayem a Sierrou de Gredos. Hovězí dobytek byl naopak nejpočetnější v severozápadním Španělsku (Galicie, Asturie, León), s významnými centry v Extremaduře a Cádizu. Vepři byli chováni převážně ve vnitrozemním pásu táhnoucím se z dolní Andalusie přes Extremaduru do Asturie. Kozy, velmi hojně chované na území mezi Leónem a Sevillou, byly rovněž typickým dobytkem středomořské oblasti. Nepříliš spolehlivé údaje Zeměpisné a statistické zprávy o Španělsku z roku 1888 uvádějí následující počty kusů: Ovce n2_b5z 13 774 000 Kozy n2_b5z 2 635 000 Prasata n2_b5z 1 163 000 Hovězí dobytek n2_b5z 1 460 000 Osli n2_b5z 537 000 Muly n2_b5z 459 000 Koně n2_b5z 310 000 DĚLNICKÉ HNUTÍ VE ŠPANĚLSKU 19. STOLETÍ OBECNÁ CHARAKTERISTIKA Studie soudobé historie zpravidla chápou pod pojmem dělnické hnutí společenskou a politickou činnost dělníků a rolníků, směřující ke zlepšení jejich postavení v rámci buržoazní společnosti, která v západních zemích převládala od průmyslové a agrární revoluce, jež nahradila staré formy kolektivního užívání půdy novými formami individuálního vlastnictví. Právě tyto podmínky determinovaly zrod moderního proletariátu. V průmyslu je proletářem ten, kdo nevlastní výrobní prostředky, stroje, které patří kapitalistickému podnikateli. Od něj dostává za svou práci mzdu. Proletář se tedy stal protiváhou řemeslníka z režimu před průmyslovou revolucí, který byl zpravidla vlastníkem výrobních prostředků (nářadí v dílně). Nářadí se od stroje lišilo tím, že bylo poháněno lidskou fyzickou silou, zatímco pohon stroje zajišťovala určitá energie (pára, elektřina atd.). V zemědělství je proletářem zemědělský dělník, který při nástupu buržoazní revoluce (jež na venkově nahradila obecní obdělávání půdy, feudální připoutání k půdě atd. plným individuálním vlastnictvím) zůstal na okraji vlastnických vazeb k půdě. Rozlišení mezi kapitalistou a proletářem ovšem na venkově nebylo tak ostré jako v průmyslu, vzhledem k existenci různých smluvních forem umožňujících vlastníkovi zachovat si vlastnictví, zatímco využití půdy přecházelo na nájemce, částečného nájemce, dědičného nájemce, pachtýře apod. výměnou za peněžní či naturální nájemné. Skutečným venkovským proletářem byl nádeník nebo čeledín, nemající žádnou přímou či nepřímou právní vazbu k půdě, kterou obdělával podle potřeb vlastníka nebo nájemce. Východiskem k pochopení významu dělnického hnutí jsou základní principy buržoazně liberální společnosti, v jejímž lůně se rozvíjelo. Za prvé, rovnost před zákonem. Všichni lidé, nezávisle na svém původu nebo jmění, se musí řídit obecně platnými normami. Formulací této zásady uspokojila buržoazní společnost 19. a 20. století své sociální svědomí. Za druhé, nedotknutelnost individuálního vlastnictví. Kromě naprosto výjimečných případů nemůže být pro žádného člověka stanoveno jakékoliv omezení v nakládání s jeho soukromým majetkem. Přirozené vlastnické právo k majetku nezbytnému pro zachování jednotlivce a rodiny bylo liberální doktrínou rozšířeno na veškerý majetek nezávisle na jeho velikosti či na případné potřebnosti spoluobčanů. Za třetí, autonomní ráz veškeré hospodářské činnosti, a tedy i veškerých pracovních vztahů. V souladu s principy ekonomického liberalismu se stát do těchto záležitostí nevměšoval. Vztah mezi podnikatelem a námezdním pracovníkem se vytvářel svobodně, na základě čistě bilaterálního zákona nabídky a poptávky, jak to vyžadovala zákonná rovnoprávnost obou stran. To byly tři postuláty individualistické společnosti, v níž byl proletář bezbranný. Byl nucen pracovat za nepatrnou mzdu, neboť v opačném případě jej (v důsledku populačního tlaku) kdykoli nahradil jiný proletář, ochotný nastoupit na jeho místo, protože neměl žádnou mzdu. Ve svých klasických Dějinách dělnického hnutí klade Édouard Dolléans jeho počátek do roku 1830, kdy průmyslová revoluce dosáhla nezbytného stupně rozvoje, aby dala činnosti pracujících určitou systematičnost. Dělnické hnutí bylo skutečně podněcováno a vedeno průmyslovým proletariátem, vzhledem k jeho kulturní úrovni a větším možnostem soužití a styků, jež vytvářela továrna a městské prostředí vůbec. To platilo také ve Španělsku. Dělnické hnutí, jehož kolébkou bylo Katalánsko, získalo impuls v průmyslových a důlních střediscích. Je však třeba si uvědomit, že výchozí podmínky na Iberském poloostrově se podstatně lišily od průmyslových zemí západní Evropy - převážnou část španělského proletariátu tvořili zemědělští dělníci. Klíčovým slovem k pochopení dělnického hnutí je asociace - sdružování. Dělník, postrádající stabilní ekonomické postavení a jako jednotlivec bezmocný vůči podnikateli, věděl, že může prosadit svá práva pouze kolektivní aktivitou. Buržoazní individualismus však s potlačením starých cechovních pořádků zakázal veškeré sdružování pracujících. Teoreticky měl v pracovních vztazích stát svobodný člověk proti svobodnému člověku. Zákony zakazující sdružování byly nejdříve odstraněny v Anglii, kde si Trade-Unions v letech 1824 až 1825 vydobyly právo na existenci. Na kontinentě k tomu došlo daleko později. Při posuzování španělského dělnického hnutí je třeba mít na paměti všeobecné zeměpisné a časové souřadnice. U anglosaských národů (Velké Británie a Spojených států) mělo dělnické hnutí obvykle výrazně nepolitický, profesní ráz, který sledoval spíše dosažení pozitivních pracovních změn než ideové či ideologické otázky. Na evropském kontinentě měla naopak dělnická sdružení a odborové organizace tendenci působit jako politické síly (Francie a Německo). Z časového hlediska lze ve vývoji dělnického hnutí v 19. století rozlišit tři fáze. První fáze do roku 1848: období prvních sdružení, působení dělníků jako úderné síly levicových politických stran, tzv. utopického socialismu (formy romantismu, spočívající ve snění o lepší společnosti, jež by dosáhla souladu mezi společenskými třídami, jeho představiteli byli např. Owen, Fourier). Druhá fáze do sedmdesátých let. Vedoucí činitelé dělnického hnutí na kontinentu zastávali učení velkých teoretiků dělnického hnutí devatenáctého století (Proudhona, Engelse a Marxe, Bakunina). Právo na sdružování bylo v roce 1864 uznáno ve Francii, od roku 1869 v Německu. Na mezinárodní pole vstoupilo dělnické hnutí prvními kontakty mezi francouzskými a anglickými pracujícími. Bylo založeno Mezinárodní dělnické sdružení, které však nepřežilo hluboký rozpor mezi federalisty a anarchisty na jedné straně (Proudhon, Bakunin) a neoblomně centralistickým socialismem Karla Marxe na straně druhé. Po pádu pařížské Komuny (1871), který rozpoutal tvrdou represi a vyvolal mezi buržoazií hlubokou nedůvěru k Internacionále, a po krizi Mezinárodního dělnického sdružení (1876) pokračoval vývoj dělnického hnutí již nepřetržitě v souladu s rostoucí industrializací západní Evropy. V jeho rámci lze rozlišit několik velkých proudů: striktně odborářský, který si nepřál zasahovat do politických problémů a který vytvářel velké národní asociace, marxistický, rozdělený na neústupné, kteří dogmaticky hájili učení o třídním boji, a reformisty, kteří byli ochotni se prostřednictvím socialistických stran začlenit do systému parlamentní demokracie. Dále anarchistický směr se silně federálním podtónem, odvozený od Proudhona, který nalezl v závěrečné fázi 19. století svého teoretika v Bakuninovi, a konečně křesťanský směr, který dosáhl značného rozšíření ve Francii, Belgii a Německu a jehož magnou chartou se stala papežská encyklika Rerum Novarum (1891). ZDROJE ŠPANĚLSKÉHO DĚLNICKÉHO HNUTÍ Ve španělském dělnickém hnutí (do roku 1873) je třeba rozlišovat mezi spontánními postoji, jež vyvěraly z rodícího se španělského proletariátu, a vlivem učení a doktrín, které vznikly za hranicemi země. Významným faktorem byla početní slabost průmyslového proletariátu a na druhé straně skutečnost, že přežívání obecních majetků ještě ve čtyřicátých letech zpochybňovalo podle některých historiků (Bruguera) existenci zemědělského proletariátu v té době. Vzhledem k tomu a s ohledem na fatalismus vycházející z víry o zbytečnosti jakéhokoli individuálního či kolektivního usilování o zlepšení, i vzhledem k nepostižitelným poutům soudržnosti, jež si španělská venkovská společenství zachovávala dokonce i v místech nejhlubších kontrastů mezi latifundistou a nádeníkem, byly aktivní projevy sociální nespokojenosti ve Španělsku 19. století vždy menšinové. V první fázi rozvoje patřilo ke spontánním projevům španělského dělnického hnutí sdružování, sympatie k určitým politickým stranám a na venkově vzpoury. V Katalánsku začalo záhy (1840) působit sdružení zřetelně navazující na staré cechovní organizace (Spolek pro vzájemnou pomoc dělníků bavlnářského průmyslu, který byl vzhledem ke svému charakteru podpůrného a dobročinného spolku oficiální záštitou nepovoleného Spolku tkalců-bavlnářů). Cílem katalánských textilních dělníků v období vlády umírněných bylo uznání práva na sdružování a získání lepších mezd. Touto cestou, soudí Vicens, “mohlo vzniknout konstruktivní odborové hnutí v anglickém stylu”, nebýt nevhodné reakce orgánů veřejné moci a dvojího tlaku, jak ze strany buržoazie, tak ze strany subproletariátu - peonů, kteří jen nedávno přišli z venkova, spěšně se zařadili do života v továrně a kteří dostávali velmi nízkou mzdu. Ten byl živnou půdou pro násilnosti a vyvolávání nepořádku. Ve všech dobách a ve všech prostředích měli dělníci snahu sdružovat se na svou obranu, vyhledávali “novou a silnou organizaci pro svůj odpor, která jim, samozřejmě, nabízela lepší odměnu za jejich práci” (Pérez Pujol). Ideologické či politické zabarvení sdružení bylo pro pracující druhotným problémem za předpokladu, že jeho činnost byla efektívní a upřímná. Na druhém místě zdůrazněme sympatie k politickým stranám s analogickou sociální základnou (řemeslníci, drobní obchodníci, nižší vrstvy armády atd.), tedy k progresismu, k demokracii a k republikánství. Všechny tyto strany využívaly údernou sílu městských pracujících vrstev. Zářijová revoluce uznala právo na shromažďování a sdružování s jediným omezením, že se tak bude dít naprosto nezávisle na jakékoliv cizí zemi (28. listopadu 1868). A konečně v rolnickém prostředí se venkovský proletariát projevoval formou vzpoury. Prvním importovaným socialistickým učením byl utopický socialismus Fouriera a Cabeta, který do Španělska pronikl prostřednictvím přístavů Cádizu a Barcelony. Z Andalusie se fourierismus dostal do Madridu, kde nalezl neúnavného apoštola v osobě Fernanda Garrida, jehož Dějiny dělnických sdružení v Evropě (Barcelona, 1864) tvoří zásadní pramen ke studiu španělského utopického socialismu. Revoluční období 1868-1874 představovalo pro španělské dělnické hnutí rozhodující fázi. Byly navázány styky s Mezinárodním dělnickým sdružením (MDS). Poprvé se Španělé zapojili do mezinárodního dělnického hnutí na třetím kongresu MDS, konaném v Bruselu v září 1868. Právě v tomto období přišel do Španělska Ital Guiseppe Fanelli, Bakuninův žák, který rozvinul intenzívní koordinační činnost a práci na získávání nových přívrženců. V letech 1869 až 1870 byla založena Španělská regionální dělnická federace. Stala se členem MDS a její první kongres se konal v Barceloně za účasti 90 delegátů zastupujících asi 40 000 dělníků. Madridská vláda reagovala na situaci represí. V roce 1872 nařídil tehdejší předseda Rady Sagasta rozpuštění Internacionály ve Španělsku. Následujícího roku sice republika ponechala jejím členům poněkud větší volnost, avšak jejich účast na kantonalistickém povstání (někde spíše předpokládaná, jinde skutečná) poskytla záminku k dalším zásahům. Po státním převratu generála Pavíi odsunul dekret z 11. ledna 1874 Federaci do ilegality. TŘI VELKÉ PROUDY ŠPANĚLSKÉHO DĚLNICKÉHO HNUTÍ V období restaurace se španělské dělnické hnutí rozštěpilo na dva směry: anarchistický, vycházející z Bakunina, a socialistický ve znamení Marxe. K roztržce mezi oběma proudy došlo na sjezdu v Zaragoze (1872). Většina delegátů se přiklonila k bakuninskému směru. V poslední čtvrtině 19. století prošlo španělské dělnické hnutí dvěma zřetelně rozlišenými etapami. První začala zmíněným dekretem z 11. ledna o rozpuštění Internacionály a represáliemi za tzv. republiky z roku 1874 (deportací 2000 pracujících na ostrov Corregidor) a skončila zákonem o sdruženích z 30. června 1887, který znovu povolil zakládání dělnických odborových organizací. Situace se přitom podstatně zmírnila po příchodu liberálů k moci v roce 1881. V této etapě, poznamenané ilegalitou, byla 2. května 1879 v hostinci na madridské ulici Tetuán tajně založena Španělská socialistická dělnická strana (PSOE). Nová PSOE, jejímiž členy byli především madridští tiskaři a typografové, k nimž se připojili někteří lékaři, byla konkrétním výsledkem činnosti skupiny marxistických disidentů, “autoritářů”, kteří byli před sedmi lety vyloučeni z madridské sekce Španělské regionální federace. Nová madridská federace vytvořená disidenty o měsíc později (v červenci 1872) se stala bezprostřední předchůdkyní španělské socialistické strany. Druhá etapa byla zahájena úpravou španělské sekce Internacionály, schválenou na barcelonském sjezdu (v září 1881). Zde byla založena Federace pracujících španělské oblasti (FTRE), jíž byl blízký anarchismus. Byla pojata jako “volná federace volných sdružení svobodných výrobců”. O sedm let později, na valencijském sjezdu byla přejmenována na Anarchistickou organizaci španělské oblasti. Španělská socialistická dělnická strana, vstupující na veřejnost v roce barcelonského sjezdu, pokračovala současně (pomaleji a uvážlivěji než anarchisté) ve své činnosti pod vedením mladého Pabla Iglesiase. V roce 1888 se v Barceloně konal první sjezd a bylo založeno pozdější nejsilnější odborové seskupení socialistického zaměření: Všeodborový svaz pracujících (UGT) se 63 sekcemi a 15 000 přívrženci. Všeodborový svaz pracujících “byl řádnou odborovou ústřednou sociálně demokratického typu, umírněnou a disciplinovanou, nemající jakýkoliv bezprostřední revoluční cíl. Jeho stávky byly nenásilné a jejich jediným účelem bylo zlepšit životní podmínky pracujících” (Brenan). Přes své založení v katalánské metropoli, v té době hlavním středisku průmyslového Španělska, svaz v Katalánsku nezakořenil. V roce 1899 bylo jeho ústředí přeneseno do Madridu. Podle Brenana “se autoritářský kastilský duch Socialistické strany nesnesl s katalánskými pracujícími”. Velkým inspirátorem křesťanského dělnického hnutí byl kněz Antonio Vicent, zakladatel prvního Katolického dělnického kruhu (Manresa, 1864). S pomocí laických kněží se mu podařilo založit ve Španělsku 114 dělnických organizací různého typu (družstev, kroužků, nadací atd.), jejichž sloučením vznikla později Národní rada katolických dělnických korporací. Ve Valencii mělo katolické dělnické hnutí pozitivní význam jednak vzhledem k počtu svých přívrženců a jednak pro své originální rysy. Dějiny andaluského katolického dělnického hnutí jsou spojovány se jménem známého córdobského biskupa, pátera Ceferina Gonzáleze (který byl na toto místo navržen Castelarovou republikánskou vládou), jehož vášnivá horlivost, které úspěšně sekundovali duchovní z jeho diecéze, nalezla po roce 1876 odraz v založení řady Katolických dělnických kroužků, sdružujících přes tři tisíce členů. Činnost těchto kroužků se nesla v poklidném duchu. V posledním desetiletí 19. století došlo na popud papežské encykliky Rerum Novarum k novému rozmachu andaluského sociálního katolicismu s centrem v Seville. Ve stejném období připravil hrabě Torres-Cabrera založení Asociace córdobských dělníků. Jeho iniciativa se však nesetkala s pochopením, neboť asociaci bylo připisováno “socialistické smýšlení” (Díaz del Moral). Konkrétní rozšíření anarchismu, socialismu a křesťanského syndikalismu ve Španělsku doby restaurace bylo vždy podmíněno společensko-ekonomickými faktory, historickými důvody a kolektivní mentalitou. Anarchismus se šířil zejména v oblasti, kde v roce 1873 probíhalo kantonalistické hnutí, to znamená ve středomořské třetině poloostrova - od Pyrenejí ke Guadalquiviru, s centrem v Barceloně a dvěma nejagilnějšími středisky v průmyslové oblasti Katalánska (táhnoucí se podél údolí Ebra, a rozšiřující se kolem Zaragozy, jednoho z anarchistických velkoměst) a v latifundiích dolní Andalusie. Kromě toho existovalo izolované ložisko kolem La Coruni, charakteristické extrémní nouzí a zbídačením, v nichž žil proletariát galicijské metropole (Sangro y Ros de Olano, Marvaud). Naproti tomu socialismus byl zakořeněn především v Nové Kastilii a Extremaduře. Svou metropoli měl v Madridu a šířil se do hornických, průmyslových a přístavních center na periferii: Asturie a Biskajska, Huelvy, Valencie a Alicante. Konečně katolické dělnické hnutí čerpalo ze severní poloviny poloostrova: Staré Kastilie a Leónu, Navarry a Baskicka, Galicie, hornatých krajů severu a iberské oblasti. Obecně řečeno z oblastí s relativně vyváženou strukturou vlastnictví. K této zběžné regionální charakteristice dodejme, že v Katalánsku přežíval odborářský korporativismus, o jehož původu a hlavních rysech jsme se zmínili již dříve a který splynul s anarchismem až v závěrečném desetiletí 19. století. Přehledem institucionálních komplexů - sjezdů, odborů nebo federací, však analýza španělského dělnického hnutí nekončí. Historiografie, zvláště počínaje klasickým dílem Díaze del Morala, zdůrazňuje, že jak anarchismus tak socialismus nebo křesťanský syndikalismus, k nimž se obraceli španělští pracující, byly různé ideologie, které odrážely odlišnou mentalitu hluboce zakořeněnou v jednotlivých krajích, ve způsobu života, v společensko-kulturních strukturách. Při analýze andaluského anarchismu upozornili Díaz del Moral a Brenan nejen na jeho ideový program - apolitičnost, komunářství, ateismus, nýbrž také na hluboké sepětí s tradiční sociální realitou (komunou) existující z dřívějška a s kulturním pozadím spočívajícím na mesiášství, náboženském cítění, mystické odevzdanosti ideji. Brenan odhalil eticko-náboženský charakter jižního anarchismu, jeho křesťanské a evangelické kořeny, jeho reakci na nemorálnost oligarchie, neváhal jej představit “v širším slova smyslu jako náboženské kacířství” a vyjádřil úvahu o tom, že “vztek španělských anarchistů na církev byl vztekem silně náboženských lidí, kteří se cítili opuštěni a zrazeni. Kněží a páteři je opustili v kritickém okamžiku jejich dějin a vrhli se do náručí bohatých. Humanistické a zářné ideály velkých teologů 17. století byly odsunuty do pozadí. Proto když se vrhli do boje za svou křesťanskou utopii, učinili tak proti církvi, nikoli s ní. I samotná jejich prudkost může být označena za náboženskou”. Federalistické představy anarchosyndikalismu současně svědčily o vlivu proudhonismu, který se prosadil Pi y Margallovým prostřednictvím a dokonale zapadal do federalistické tradice středomořského Španělska, do katalánského sklonu k paktování. V době restaurace se anarchistické hnutí projevovalo formou povstání (Jerez, 1892), “propagandy činem” (atentátů), generální stávky. “Na počátku století byly španělské masy zapáleny novou myšlenkou - silou generální stávky, kterou spěšně uváděly do života” (Díaz del Moral). Zatímco socialisté vytýkali anarchosyndikalistům jejich nesystematičnost, sklon k terorismu a přijímání nových členů bez výběrového kritéria, anarchisté rozhořčeně odmítali, stejně jako o čtyřicet let dříve Proudhon ve vztahu k Marxovi, tvrdou ortodoxnost marxistického ideového programu. Ten se, jak známo, zakládal na filosofii dialektického materialismu, která s sebou nesla specifické postoje k politickému životu. Pojetí politiky jako projevu třídního boje, jehož smyslem bylo dobytí politické moci proletariátem a převod veškerých výrobních prostředků do rukou státu. Z toho vyplývala nutnost disciplinované činnosti v souladu s linií strany, přičemž účast na parlamentním politickém životě nebyla v zásadě odmítána. Vedle marxistického učení (na úrovni závěrečných desetiletí 19. století) nás však pro pochopení zdrojů španělského socialismu zajímají kvality jeho zakladatelů a jejich vliv. Především osobnost Pabla Iglesiase, narozeného ve Ferrolu v roce 1850 v prosté rodině (matka pradlena; on sám se vyučil tiskařskému řemeslu v madridském sirotčinci). V důsledku strádání v dětství měl později chatrné zdraví. Byl osobností s výrazným organizačním talentem, sklonem k ideové neústupnosti, houževnatostí a především etickým a morálním zásadám, které byly možná klíčem k jeho osobní prestiži. Jak napsal Carr, “tento asketický a strohý invalida poznamenal (socialistickou) stranu svou starostí o morálnost politického života, svou neústupností, svou výlučností plnou jakéhosi proletářského kalvinismu”. Jako odpůrce násilí napsal v roce 1903 u příležitosti atentátu na Alfonse XIII. v Paříži, že “emancipace dělnické třídy nesmí být dílem šílenství, nýbrž rozumu, nikoli zbrklosti, nýbrž záměru”. Formování jeho ideového a politického postoje bezprostředně ovlivnil francouzský marxistický vůdce Jules Guesde (1845-1922). Jemu podle všeho vděčila rodící se Španělská socialistická dělnická strana za svou nepružnost, kategoričnost, tendenci distancovat se od levicových buržoazních stran, za svůj odpor k anarchismu. Na rozdíl od apolitičnosti anarchistů byli socialisté ochotni zapojit se do parlamentního a obecního života, což v té době nebylo snadné vzhledem k ustanovením konstituce z roku 1876, o níž budeme hovořit v jiné kapitole. Přesto mohl být Iglesiasův postoj přínosem do španělského politického života, neboť zákon, kterým bylo právě v roce 1890 obnoveno všeobecné volební právo, teoreticky začlenil proletářské masy do souboru voličů. Dělnické hnutí katolického směru se v porovnání se zeměmi, jako bylo Německo, Francie nebo Belgie, projevilo ve Španělsku překvapivě slabě. Důvodů bylo několik. Především nesmíme zapomínat na jeho historickou opožděnost. Před rokem 1890 byl křesťanský syndikalismus v Evropě obvykle zatížen paternalismem, kontrolou vládnoucích vrstev. Tento směr byl omezen skutečností, že fakticky neuznal konfliktnost vztahů mezi kapitalisty a pracujícími v historické etapě, v níž kapitalismus ostentativně ukazoval svou sílu a bezohlednost vůči pracujícím vrstvám. Ve Španělsku navíc křesťanské odbory, které mnohdy nalezly posluchače mezi pracujícími vrstvami, musely čelit silné opozici vlastníků, kteří je obviňovali ze socialismu. “Nádeníci a drobní vlastníci zpravidla odcházejí přesvědčeni a nadšeni (…) Nejtvrdším oříškem jsou v této práci vlastníci, kteří se začínají znepokojovat a vymlouvat a vymýšlet všemožné překážky,” soudil Severino Aznar při vzpomínce na kampaň otce Vicenta na tarazonském venkově. Současně nelze opomíjet rostoucí dechristianizaci pracujících vrstev (odklon od křesťanství, za nějž ve skutečnosti nenesly odpovědnost). Křesťanské dělnické hnutí se ovšem ve Španělsku zrodilo s bezprostřední snahou tento proces zastavit, tj. s obsesívním rysem konfesnosti. Proto tedy neexistoval “odborářský impuls” a projevil se nedostatek “dynamického vědomí, které pociťuje potřebu mít jako bezprostřední cíl dělnických organizací obranu a propagaci neznámých či pošlapaných práv slabých vrstev” (García-Nieto). Dělníci s nízkou úrovní vzdělání viděli v jakémkoli sdružení prostě organizaci odporu vhodnou k uskutečňování soudružských vztahů a k obraně před zavedeným pořádkem, který jim byl cizí, spíše než potřebnou institucionální základnu ideologie, kterou většinou nechápali, nebo ji chápali velmi rozdílně od přísného výkladu teoretiků. Přes heroické úsilí mužů jako byli kněz Antonio Vicent (jezuita, nar. v Castellónu de la Plana, 1837-1912), iniciátor a první realizátor katolického sociálního hnutí ve Španělsku, a skupiny kněží, rozhodnutých pokračovat v jeho díle, se masy rodícího se španělského dělnického hnutí přiklonily spíše k oběma dříve zmíněným proudům.   38 RESTAURACE JAKO POLITICKÝ REŽIM   POLITICKÁ SITUACE V EVROPĚ CHARAKTERISTIKA STÁTU Politické režimy států západní Evropy v posledních třech desetiletích 19. století vykazovaly některé obecné rysy, které usnadňují pochopení režimu restaurace (1875-1902). Prvním výrazným rysem byla jejich stabilita. Konec převratů, revolučních výbuchů následovaných změnami režimu, nezrozených konstitucí, nebo konstitucí krátkodobých nebyl po roce 1875 výlučně španělským jevem, byl to jev celoevropský. Stabilita francouzské třetí republiky (1871-1940) byla proti proměnlivé politické dráze francouzského státu v letech 1789 až 1871 zjevná. Podle Duvergera “je nástup třetí republiky” ve francouzských konstitučních dějinách “…téměř tak významný jako pád starého režimu. Ten znamenal počátek období politické nestability, kterému ona - tj. třetí republika - učinila konec”. Španělská konstituce z roku 1876, magna charta restaurace, se podobala svému francouzskému protějšku z roku 1875 právě mimořádně dlouhou dobou platnosti. Stabilita italského poloostrova po tvořivém varu risorgimenta - Italské království, vytvořené v roce 1861 jako sjednocený stát přineslo územní jednotu, která byla zpečetěna o devět let později obsazením Říma. Po rozuzlení prusko-francouzské války (1870-1871) a uzavření neklidného procesu formování německé druhé říše pod pruskou nadvládou platila také německá federální konstituce přijatá v roce 1871 až do porážky Německa v první světové válce (1914-1918). Druhý významný rys představovalo všeobecné směřování k demokracii. Nejčastěji byl kupodivu napodobován anglosaský model, který nebyl vždy snadno přizpůsobitelný jihoevropským zemím s velmi odlišnou sociální základnou. Taine upozornil již v roce 1871 na dopad takové importované demokracie: “Groteskní v Řecku, žalostný ve Španělsku, křehký ve Francii, nejistý v Rakousku a Itálii, nedostatečný v Prusku a Německu, šťastný v Holandsku, Belgii a ve skandinávských zemích.” Jednalo se o parlamentní demokracii, založenou na rozdělení pravomocí, která fungovala podle anglického vzoru na bázi dvou politických stran, avšak v románských zemích nevyhnutelně směřovaka k systému více stran. Vedle obecné anglosaské inspirace evidentní při organizaci veřejné moci (dvoukomorový systém, ministerská zodpovědnost, pravomoci koruny atd.) se západní demokracie jako taková opírala o udělení volebního práva všem občanům (všeobecné volební právo, na rozdíl od volebního práva omezeného censem, jež bylo charakteristické pro evropský konstitucionalismus let 1815 až 1870). Všeobecné volební právo bylo v Evropě 19. století zásadou, kterou zdědila z francouzského revolučního odkazu (1793, 1848) a kterou germánské státy na severu přijaly po roce 1867, Španělsko ve své konstituci z roku 1869, Švýcarsko v roce 1874, Francie 1875, Itálie 1912, Velká Británie v roce 1913. Konečně třetí společný jev, směšování politických institucí charakteristických pro liberální a parlamentní demokracii a ekonomických a společenských institucí typických pro dobu vrcholného kapitalismu. Jak je známo, vycházela buržoazně liberální revoluce ze zásady naprosté nezávislosti sféry ekonomických vztahů na politické sféře. Psané konstituce měly politickou sféru regulovat a ekonomické ponechat úplnou autonomii, svobodu. Soudobý průmyslový rozvoj ovšem poskytl velkým kapitalistickým institucím (průmyslovým, finančním aj. podnikům) na jedné straně a dělnickému hnutí na straně druhé obrovskou sílu, která působila na normální fungování demokratických ústavních institucí. Stát měl naopak snahu zasahovat prostřednictvím hospodářské a sociální politiky stále více do hospodářského života a do sociálních vztahů, které v něm existovaly. Zvláště významná stránka tohoto procesu se týkala dělnického hnutí, seskupeného od roku 1864 v mezinárodním sdružení. Jestliže volební právo omezené censem předpokládalo, že politická práva byla vyhrazena buržoazii a středním vrstvám (aby byl člověk připuštěn k volbán, musel mít určitý majetek nebo dosáhnout určité úrovně vzdělání), všeobecné volební právo znamenalo, že tato práva byla rozšířena na lidové vrstvy, na pracující. V důsledku toho stály západní demokracie před problémem, jak “strávit” ono obrovské rozšíření voličstva, jehož velká část byla seskupena nikoli v politických stranách, jak předpokládal anglosaský model, nýbrž v třídních stranách, v převážně pracovních sdruženích a odborových organizacích. Omezíme-li se na poslední tři dekády 19. století, otevíraly se za této situace tři možné cesty k demokraciím. První, aby dělnická sdružení přijala platné konstituční zásady, omezila se na prosazování pracovních zlepšení a ve volbách rozdělila své hlasy mezi tradiční buržoazní strany (anglosaské řešení). Druhá, aby pracující vytvořili specificky dělnickou stranu, která by v rámci konstituční zákonnosti soutěžila s ostatními buržoazními stranami s tím, že bude usilovat o reformu této konstituční zákonnosti, až se legální cestou dostane k moci. To byl případ kontinentálního socialismu (Francie, Německo). Třetí alternativa vznikla, pokud se z různých důvodů nepodařilo zajistit potřebné propojení mezi dělnickými stranami a sdruženími a formálně platným ústavním rámcem. V tomto posledním případě, k němuž bohužel došlo ve Španělsku, v sobě normální ústavní život nesl zárodek rozvratu, který jej nakonec zničil. SOCIÁLNÍ PODMÍNKY PARLAMENTNÍ DEMOKRACIE Mezi uvedenými třemi jevy existovala vzájemná vazba. Politická stabilita typická pro toto období fakticky vyrůstala z donucovací síly států, které měly v rukou nové a silnější mocenské nástroje (dokonalejší byrokracii, monopol na výzbroj účinnou při ovládání mas, možnosti přenosu zpráv a příkazů telegrafem a rychlého přesunu ozbrojených sil železnicí). Také ovšem ze skutečnosti, že nespokojené lidové a pracující vrstvy se již nepotřebovaly uchylovat ke vzpouře či revoltě, aby byl jejich hlas vyslyšen. Nyní měly k dispozici sdružení, volební právo a stávku. V návaznosti na proces industrializace se také postupně zlepšovala jejich životní úroveň a vzdělanost. Demokracie, chápaná jako zavedení všeobecného volebního práva, však byla technicky možná a schůdná jen tam, kde přiměřené rozdělení zemědělského vlastnictví a určitá úroveň industrializace učinily skutečně z každého obyvatele země “občana”, schopného rozhodnout o svém hlasu s potřebnou vnitřní a vnější svobodou. Pokud měli dělníci zajištěné ekonomické zázemí, jejich hnutí se odklánělo od radikalismu a současně více a bezprostředněji přispívalo ke stabilitě zavedeného ústavního pořádku. To vše lze shrnout slovy, že parlamentní demokracie s všeobecným volebním právem byla v západní Evropě konce 19. a počátku 20. století vhodnou formou politické organizace těch společností, v nichž byly předem vytvořeny dva předpoklady: proběhla zde buržoazní revoluce a bylo dosaženo určitého stupně industrializace. Prakticky se jednalo o celou západní a střední Evropu. Toto však neplatilo pro Evropu Středomoří. V poslední třetině 19. století “byla Itálie přes demokratické zdání své konstituce ovládána asi třicítkou osob usazených u dvora a v ministerstvech, z nichž jen tucet byl veřejnosti znám. Tato oligarchie rozhodovala v důležitých otázkách: tisk, správa, hospodářský život na ní byly závislé” (Baumont). Španělsko se vzhledem k stávajícím ekonomickým a sociálním strukturám (tři čtvrtiny obyvatelstva byly v roce 1877 analfabety) a k politickému vývoji země po pádu starého režimu potýkalo s obdobným problémem. Z tohoto hlediska představovalo dědictví restaurace výbušnou směs. Na jedné straně zde existovala nedokonalá buržoazní revoluce, která nedokázala vytvořit vrstvu drobných zemědělských vlastníků, hospodářskou základnu tvořily od konfiskací půdy latifundie, a která byla zvyklá opírat ústavní režim o armádu. Na druhé straně pak dědictví ušlechtilé utopie demokratické revoluce z roku 1868, nedosažitelného “všeobecného volebního práva”, vyhlášeného záhy konstitucí (z roku 1869), která přitom zachovávala ekonomické a společenské struktury Španělska Isabely II. nedotčeny. Vznešené úsilí Cánovase del Castillo “rozvíjet dějiny Španělska” na novém konstitučním základě, který by zahrnoval obě dědictví a umožnil dosáhnout shody mezi stranami, které spolu kdysi bojovaly, muselo nutně skončit buď hlubokou ekonomickou a sociální reformou, nebo pokrytectvím podobným tomu, které ovládlo soudobý italský politický život. A reforma se nekonala. Na následujících stránkách načrtneme tři zásadní aspekty politického režimu restaurace. Za prvé, ústavu státu vytvořenou Cánovasem del Castillo. Za druhé, politickou situaci, která byla utvářena jednak skutečným fungováním ústavy v daných sociálních podmínkách a jednak postoji společenských sil, jež se fakticky ocitly na okraji ústavního pořádku. Za třetí, výsledky politické činnosti režimu. CÁNOVAS DEL CASTILLO A KONSTITUCE Z ROKU 1876 Dne 29. prosince 1874 byl prostřednictvím vojenského “povstání”, které zahájil generál Martínez Campos nedaleko Sagunta (Valencie), prohlášen králem Španělska Alfons XII., syn Isabely II., královny sesazené z trůnu revolucí z roku 1868. Tak se španělská koruna po šesti letech politické nestability vrátila do rukou Bourbonů. V letech 1874 a 1875 však ve skutečnosti nebyla restaurována pouze dynastie vyhnaná v roce 1868. Restaurace znamenala návrat moci agrárně latifundistické buržoazie, která řídila osudy národa od umírněného období, a rovněž návrat ke konstitucionalismu doktrinaristického modelu (vycházejícího ze zásady, že nositeli suverenity jsou dvě historicky zformované a zděděné instituce: král a kortesy), který byl nejtypičtější a nejtrvalejší formou španělského liberalismu 19. století. OD REPUBLIKY K MONARCHII: ETAPY A OKOLNOSTI Přechod od republiky k monarchii proběhl nenásilně v následujících etapách. Neúspěch republiky z roku 1873 v jejím úsilí o zachování veřejného pořádku a nesmyslné kantonalistické vzbouření se staly odrazovým můstkem ke státnímu převratu generála Pavíi a k následující republice z roku 1874, která představovala skutečný přechodný režim. V roce 1870 se královna Isabela II. v exilu vzdala nároku na trůn ve prospěch syna Alfonse, tehdy třináctiletého. Dynastie byla omlazena a otevřela se cesta k restauraci, která by se vyvarovala chyb, jež vyvolaly revoluci v roce 1868. Čtvrtého srpna 1873, poté co postupně a s všeobecně známou váhavostí svěřila vedení celému procesí hrabat, knížat a generálů (Cheste, Calonge, Lersundi, Montpensier, jednání kolem Serrana), uposlechla Isabela II. dobrých rad a vložila otěže do rukou relativně mladého politika z Málagy, Antonia Cánovase del Castillo (1828-1897). Tento syn murcijského učitele základní školy byl do té doby znám spíše jako historik a literát. Manifest sestavený Cánovasem a podepsaný 1. prosince 1874 donem Alfonsem (“manifest ze Sandhurstu”) vytyčil politický program nové monarchie. Podle něj “jediné, co již ve Španělsku budí důvěru je dědičná a parlamentní monarchie, na kterou pohlížejí jako na nezastupitelnou záruku svých práv a zájmů všechny vrstvy, od dělnických až po ty nejvyšší”. O čtyři týdny později došlo k povstání generála Martíneze Campose. “Tvrdí se, že Cánovas označil akci u Sagunta za ‘zbrklost’” (Fernández Almagro). V každém případě je jisté, že povstání bylo Cánovasovi tak nemilé, “že nebýt národní mínění zcela zralé (pro restauraci), byl by zabránil, aby jeho ruce bezprostředně sebraly politické ovoce povstání”. V gestu Martíneze Campose je třeba vidět spíše netrpělivost určitých kruhů toužících po stabilním režimu. Vzbouřený generál nesoupeřil v nové situaci s Cánovasem o politické prvenství. Následujícím krokem Cánovase, který byl v době povstání zadržen v Madridu, bylo založení ministerstva-regentství (31. prosince 1874). Čtrnáctého ledna následujícího roku vstoupil do Madridu mladý král Alfons XII. Zrození nového konstitučního systému provázelo všeobecné ovzduší umírněnosti, smíření a ústupnosti. Fernández Almagro cituje text Navarra Rodriga, mladého alicantského politika, který zblízka a ve význačných funkcích prožil krizi posledních let a jasně vyjádřil vůli k nápravě: Prožije-li národ během tak málo let tolik pohrom, pohasnutí staleté dynastie, exaltaci jiné dynastie, naprosté zatmění instituce, v jejímž stínu žily od nepaměti celé generace, nepřekonatelný triumf republiky, vítěznou restauraci předchozí dynastie, války jako byly kubánská, karlistická a kantonální, krizi tak nesmírnou, jako byla krize našich financí, korupci tak hlubokou, jako ta, jež sžírá naši politiku, naši správu, naše zvyklosti a nitro naší společnosti, není třeba pátrat po izolované a osobní zodpovědnosti, neboť zodpovědny jsou všechny strany a všichni občané. Všichni, všichni jsme komplici… KONSTITUCE Z ROKU 1876 Z Cánovasovy iniciativy se v senátu sešlo poměrně početné shromáždění bývalých senátorů a poslanců všech komor, které ve Španělsku fungovaly za posledních třicet let, kteří byli přívrženci různých směrů. Toto shromáždění pověřilo třicetidevítičlennou komisi význačných osobností úkolem “formulovat základy společné zákonnosti” (20. května 1875). O dva měsíce později byly dokončeny zásady nové konstituce ve zcela cánovasovském duchu. První restaurační kortesy byly zvoleny všeobecnou volbou, v souladu s formálně platným volebním zákonem z roku 1870. Cánovas byl tedy “ochoten nesmlouvat o prostředcích, jimiž země uzná monarchii, a měl zájem usnadnit zapojení liberálních složek” (Fernández Almagro). Kortesy se sešly v únoru 1876 a schválily návrh konstituce. Režim restaurace měl tedy k dispozici ústavní základ, jehož mimořádnou pevnost a stabilitu prokázal čas. Konstituce z roku 1876 byla výsledkem inteligentního úsilí, hledajícího co nejširší možnou platformu pro nejvýznamnější politické tendence španělského konstitučního procesu 19. století. Cílem bylo nadále zamezit tomu, aby každá strana usilovala o vytvoření “své” vlastní konstituce, jakmile se dostane k moci. Zabránit, aby jedna strana vládla, a druhá, udržovaná v nepřátelském odstupu, připravovala svou revoluci. V principu se jednalo o restauraci doktrinární koncepce, podle níž nebyl nositelem svrchovanosti národ, a tedy ani kortesy, nýbrž kortesy s králem, jak bylo nepřímo konstatováno v preambuli konstitučního textu (který velmi připomíná preambuli konstituce z roku 1845). A na této zásadě byla rozvržena státní moc. Konstituce z roku 1876 se svými 89 články rozdělenými do 13 hlav obsahovala v podstatě dvě zásadní části. Za prvé, deklaraci práv jedince, která měla být a priori chráněna před konstitučním mechanismem. Tato deklarace práv, obraz těch, jež byla zahrnuta v konstituci z roku 1869, dodala cánovasovské konstituci její liberální ráz. Liberálnější, než měla konstituce z roku 1845. Za druhé, zakotvení politického mechanismu pro tvorbu a zavedení zákona. Zde byla restaurace zásad z roku 1845 zjevnější. “Nedotknutelnost krále a zodpovědnost ministrů, spoluúčast kortesů a krále na zákonodárné moci. Králi je přiřčena iniciativa a právo veta, právo jmenovat část senátorů a předsednictvo senátu, účast na životě kortesů. Králi přísluší je svolávat, rušit, uzavírat jejich zasedání a současně nebo samostatně rozpouštět volenou část senátu a poslanecký sněm. Kortesy pak mají slovo ve věci následnictví, při neplnoletosti krále a při regentství.” (Sánchez Agesta) To byly nejvýznamnější prvky politického mechanismu zavedeného konstitucí z roku 1876. FUNKCE POLITICKÝCH STRAN Politický život fungoval na bázi stran, které se přihlásily k ústavní zákonnosti. “Jediná strana nemůže vytvořit a zabezpečit dlouhodobou restauraci,” prohlásil samotný Cánovas. “Mou povinností je zajistit všemi mně dostupnými prostředky vytvoření velkých politických stran, o něž by se mohl trůn opírat při různých řešeních, jež si žádá doba,” řekl při jiné příležitosti. A opravdu. Jak anglosaský vzor, tak eklektická tendence, která krystalizovala za panování Isabely II. v myšlence Liberální unie, dokazovaly vhodnost vybudování systému na základě dvou stran. Cánovas považoval tu svou - liberálně konzervativní, obecně nazývanou konzervativní strana - za konstituovanou od okamžiku, kdy sestavila první vládu. Cánovasovská strana se představila jako dědička umírněných a unionistů z předchozího období a měla stejnou sociální základnu. Madridskou a venkovskou aristokracii, velkostatkáře, a “prorežimní” členy středních vrstev. Nalevo od konzervativní strany se konstituovala strana, jejíž sociální základnu tvořily obchodní a průmyslnické kruhy. Jejím vůdcem byl Práxedes Mateo Sagasta (Logronan, 1827-1903), bývalý člen progresistické strany, muž skromného původu, povoláním silniční inženýr. Cepeda o něm výstižně říká, že to byl člověk, který k roku 1875 dospěl “rozčarován, snílek, jenž musel stáhnout vlajky”, neboť v letech šestiletí (na jehož politice se aktivně podílel) “se přesvědčil o rozporu mezi idejemi a realitou”. Restaurované monarchii tak přinesl “stojatou bažinu nezdarů a jeho poslání spočívalo v zadržování vod, jež viděl přelévat se přes hráz revoluce”. Sagastova strana byla nazvána “fúzionistickou” (tj. vzešlou z fúze konstitucionalistů a centralistů z období šestiletí). Později byl přijat název liberální strana, pod kterým vstoupila do obecného povědomí. Sagasta předsedal Radě v letech 1881-1883, 1885-1890, 1892-1895 a s malým přerušením 1897 až 1902. Obecně lze pozorovat, že ke střídání konzervativců a liberálů u moci docházelo s matematickou pravidelností. Tento systém nenásilného střídání, který byl vlastně praktikován od roku 1881, byl formálně přijat na základě výslovné dohody mezi Cánovasem a Sagastou při příležitosti úmrtí Alfonse XII. (1885), byť jeho konkretizace v údajném “paktu z el Pardo” (podle všeho neexistujícím) byla legendou (Cánovas, Fernández Almagro). Avšak ani politický eklekticismus, který stál v pozadí tohoto pochopení mezi dvěma stranami s nejasně vyhraněnými ideologickými hranicemi, ani uvolněnost vyplývající z očekávaného vystřídání, které předem nepočítalo s vůlí voličů, nebyly výsadou španělské restaurace. Obdobné rysy se v oněch letech vyskytovaly v italských a portugalských dějinách. V italské pravici a levici (destra, sinestra), dvou velkých národních stranách, se po roce 1876 silně prosazoval výslovně eklektický “transformismus”, který usiloval o sblížení mezi oběma stranami až do takového extrému, kdy by jejich programové teze byly vzájemně zaměnitelné. Hybnou silou transformismu, jenž se brzy stal “novou velkou národní stranou”, byl Depretis, státník pocházející ze sinestry, který v Itálii vládl s krátkými přestávkami od roku 1876 do roku 1887. Poslechněme si definici tohoto hnutí, jež zvítězilo ve volbách roku 1882, z úst samotného Depretise z roku 1876: Doufám, že má slova usnadní ono smíření, onen plodný přerod stran, ono sjednocení liberálních složek Komory… Dobré myšlenky, skutečně užitečné zkušenosti budu přebírat odkudkoli, dokonce od našich protivníků… Ano, věříme v toto smíření dvou velkých politických stran, které by se měly střídat u moci. V Portugalsku to bylo období tzv. “rotativismu”. Obě velké strany, “regenerační” vedená José Lucianem, “progresistická” vedená Hintzem Ribeirou, se rovněž střídaly ve výkonu moci. KONSTITUCE FORMÁLNÍ A KONSTITUCE V PRAXI Formálně tvořily politický základ země konstituce z roku 1876 a ústavní politické strany - konzervativní a liberální. V předešlých kapitolách jsme v politických dějinách Španělska 19. století pozorovali jako trvalý jev více méně zřetelný rozpor mezi jednotlivými texty konstitucí a sociální realitou země. Tento rozpor se z řady příčin od restaurace mimořádně zvýraznil. Po rozboru formální politické konstituce je proto třeba posoudit, jak vypadala situace v praxi. TEORIE Fungování složitého a přesného mechanismu parlamentní demokracie bylo dáno ústavou a souborem formálně uznávaných praktik. Ve volbách si voliči vybírali své zástupce (poslance) z různých politických stran. Král pověřil vůdce většinové strany vytvořením vlády, která musela získat důvěru parlamentu a koruny. Při ztrátě důvěry koruny musela podat demisi. Při ztrátě důvěry parlamentu mohla buď podat demisi, nebo rozpustit parlament a vyhlásit nové volby. V případě, že jí nebyl příznivě nakloněn ani nový parlament, nemohla podle ústavy zůstat u moci, neboť ke schválení zákonů, a tedy k vládnutí, byly nutné hlasy většiny. Z toho plynula rozhodující role voličů. Nezapomeňme, že se formálně jednalo o demokratický režim. Podle volebního zákona z roku 1878 bylo voličstvo - tj. census - tvořeno “všemi Španěly staršími 25 let, kteří jsou v rámci nebo mimo rámec okresu plátci minimálního obnosu 25 peset pozemkové daně či 50 peset průmyslové daně ročně do státní pokladny” a dále všemi, kdo zastávali určité funkce, nebo vykonávali určitá povolání. Šlo tedy o omezené volební právo. Až v roce 1890 přispěl odkaz revoluce 1868, který přešel do programu a mentality liberální strany, síla Castelarových “republikánských posibilistů” ochotných vstoupit za určitých okolností do normálního konstitučního života a zásada kompromisu, na níž Cánovas postavil režim restaurce, k obnovení všeobecného volebního práva. Cánovas del Castillo projevil alespoň onu minimální dávku upřímnosti, jež nebyla daleka cynismu, aby zavedení systému oponoval: “Nechť je tedy zvoleno mezi trvalým falšováním všeobecného volebního práva a jeho potlačením, nemáme-li volit mezi jeho existencí a ztrátou vlastnictví (1871). Voličstvo nemůže být pro korunu vodítkem při řízení politických záležitostí (vzhledem ke krajní vrtkavosti, jíž prokázalo v letech 1869 až 1876),” řekl v roce 1889. PRAXE Systém byl tedy zaveden i za cenu trvalého falšování výsledků liberály i konzervativci. Mimořádný nedostatek občanské etiky nezbytný pro falšování voleb, nebyl pro španělské 19. století ničím novým. Po roce 1890 se však tento postup stal složitějším a skandálnějším, neboť do něj bylo třeba zahrnout doslova celou zemi. Jeden příklad z tisíců, z voleb v Castellónu de la Plana, který uvádí Fernández Almagro: Guvernérův zmocněnec svolá obecní radu a poučuje rychtáře: “Vy, který budete předsedat volebnímu stolu, budete mít za úkol shrábnout kandidátky opozice a namísto nich vhodit do urny ministerské; když to bude zapotřebí, musíte převrhnout volební urnu, aby zvítězil ministerský kandidát; a v krajním případě, nebude-li žádná z těchto pák a prostředků postačující, použijte jakoukoli cestu u vědomí, že za vámi jsem já jako pověřenec guvernéra a za mnou je guvernér provincie a samotná vláda.” Výsledkem pak bylo, že vláda získala potřebnou většinu. Systém tedy fungoval shora dolů. Koruna dávala předsedovi vlády pravomoc k vypsání a uskutečnění voleb s tím, že z nich vždy vzešel příznivě nakloněný parlament. Tak fungovalo střídání stran bez ohledu na voličstvo. Ústavní realita byla tedy vzdálena textu konstituce a vycházela v podstatě ze dvou institucí. Jednak z existence oligarchie neboli vládnoucí politické menšiny tvořené zástupci dvou politických stran (ministry, senátory, poslanci, civilními guvernéry, vlastníky periodik atd.), kteří byli jak svým sociálním původem, tak svými rodinnými a společenskými vztahy úzce spjati s vládnoucími kruhy (velkostatkáři, rodovou šlechtou, podnikatelskou buržoazií atd.). Jednak z určitého přežívání panského systému zvaného kasikismus (cacique - “pán poddaných v indiánské provincii či osadě”) ve venkovském prostředí, jehož prostřednictvím některé místní osobnosti, významné svou hospodářskou silou, funkcí ve správě, prestiží nebo “vlivem” na oligarchii přímo ovládaly početné skupiny obyvatel. Klíčovými postavami praktického fungování systému byl politik v Madridu, kasik v každém kraji a civilní guvernér v hlavním městě každé provincie jako pojítko mezi oběma. Slabá morální platforma režimu založeného na systematickém falšování ústavy, kterou se zavázal dodržovat, přímo bije do očí. Obcházení zastupitelského principu zakotveného (na papíře) jako základ politického uspořádání odhalovalo rozchod mezi španělskou společností jako celkem a jejími řídícími politickými představiteli, hlubokou nedůvěru oligarchie vůči lidu, jemuž vládla (nedůvěru, která nebyla prosta strachu). Rovněž odhalovalo malou akceschopnost lidu, u něhož byl plný výkon občanských práv blokován jednak hospodářskou a kulturní zaostalostí, jednak skličujícím příkladem, který mu veřejná moc předváděla při každých volbách. Koruna, představovaná v první dekádě restaurace Alfonsem XII. a v době nezletilosti jeho syna Alfonse XIII. (1885-1902) Marií Kristinou Habsburskou, se striktně (za Marie Kristiny až úzkostlivě) omezovala na plnění funkcí, jež jí byly vyhrazeny v konstituční a parlamentní monarchii. Nesmírná popularita Alfonse XII., zvláště po jeho spontánní a hrdinské návštěvě nemocných cholerou (v létě 1885) a trvalá úcta všech vrstev obyvatel, které dosáhla regentka, byla evidentní. Avšak i přes svou dobrou vůli byli oba pouhými nástroji oligarchie, která držela ve svých rukou osudy země. OPOZICE Podstatným rysem politického systému restaurace byla značná setrvačnost, daná jeho sepětím se sociálními strukturami typickými pro provinční a venkovské Španělsko. Systém oligarchie a kasikismu byl zjevně nemorální. Přesto však spolupráce mezi venkovskými a provinčními oligarchiemi (kasikismem) a oligarchiemi, jež působily v celostátním měřítku na klíčových místech politického a správního aparátu, dodala systému pozoruhodnou stabilitu. Nelze přehlédnout ani aktivní či pasivní konformismus naprosté většiny národa. Jen některé skupiny se výslovně postavily proti politickému uspořádání zavedenému konstitucí z roku 1876 a usilovaly o jeho změnu nebo reformu. Historický význam těchto tendencí se potvrdil v období bezprostředně následujícím (1902-1936). Na prvním místě je třeba uvést “pravou opozici”, neboli tradicionalisty. Karlismus opět utrpěl na severu poloostrova vojenskou porážku (třetí karlistická válka 1872-1876). O tři roky později uchazeč o trůn don Carlos (označovaný jako Karel VII., nar. v Lublani, 1848-1909) jmenoval svým zástupcem v Madridu Cándida Nocedala (1821-1885), muže neústupného, ochotného bojovat prostřednictvím stránek madridského deníku El Siglo Futuro nejen se stávajícím režimem, nýbrž i s katolíky (a budiž řečeno, že s notnou sžíravostí), kteří s ním spolupracovali. Jednalo se o Katolickou unii, založenou v roce 1881 z popudu Alejandra Pidala y Mon (1846-1913), která byla ochotna spolupracovat s konstitučním režimem z roku 1876 na základě konstruktivního a realistického tradicionalismu: “žádat, co je třeba, a činit, co je možné”. Třenice nocedalismu s církevní hierarchií v důsledku Nocedalovy přemrštěné horlivosti přiměly samotného dona Carlose k posunu umírněným směrem. Současně došlo k oddělení extrémní pravice vedené Nocedalovým synem Ramónem od karlistického proudu. R. Nocedal podřídil dynastickou oddanost obraně toho, co považoval podle svého vlastního náhledu za “integrální katolickou pravdu” a založil tzv. “integristickou” skupinu. Výsledkem byla politováníhodná nejednotnost pravého křídla španělského katolicismu. Zatímco se brousily tužky na vyhledávání teologických argumentů, které by zmátly protivníka, bylo v úporných tiskových kampaních denně pošlapáváno velké přikázání bratrské lásky. K ukončení sporů zaštítil episkopát jednání katolických kongresů. Na prvním z nich v Madridu (1899) označil Menéndez Pelayo problémy nastolené neústupnými všech směrů na politickém poli za “hloupé”. Za druhé, je třeba se zmínit o republikánské opozici, která se v době restaurace rovněž představila v několika různých směrech. Castelar zformoval “posibilistickou” republikánskou stranu s cílem včlenit do konstitučního uspořádání z roku 1876 výdobytky revoluce z roku 1868, jež považoval za zásadní: všeobecné volební právo a porotní soud. Jakmile liberální strana tyto dva požadavky uzákonila, Castelar svou stranu rozpustil, neboť považoval její poslání za splněné. Pi y Margall sice neakceptoval Cánovasův režim, avšak neuchyloval se ani k ostré opozici. Dále vedl “federalistickou” republikánskou stranu kupředu cestou úporné parlamentní, organizační a publicistické činnosti (Las Nacionalidades, 1876). Ruiz Zorrilla, který se k republikánství přiklonil po bourbonské restauraci, organizoval z exilu čistou formu politické opozice: konspiraci a povstání. Z jeho neúnavné aktivity z velké části vzešla povstání v Badajozu, Santo Domingu de la Calzada, Seo de Urgelu, Cartageně aj., jež se vystupňovala v letech 1883 až 1886 a vyvrcholila v roce 1886 definitivní porážkou v Madridu (povstání generála Villacampy). Nejúspěšnější skupina republikánské opozice se zvláště po roce 1890 shromáždila kolem Nicoláse Salmeróna, osobnosti s intelektuální prestiží. Do této skupiny patřili lidé jako Gumersindo Azcárate, jeden z hlavních odpůrců canovasovského doktrinarismu v rovině politické teorie. Hospodářská politika režimu vyvolala opozici určitých složek středních vrstev, které se nehlásily k žádnému politickému směru. Představitelem rolnické střední vrstvy se stala Agrární liga založená v roce 1887, která hlásala politiku protekcionismu a snížení veřejných výdajů a jejím mluvčím se stal Gamazo. Později, když se protekcionismus prosadil (1892), vedly poškozené zájmy obchodních středních vrstev ke vzniku hnutí vedeného obchodními komorami, které vykrystalizovalo na shromáždění v Zaragoze (1898). Tento směr byl ve Španělsku koncem století značně rozšířen a rozvíjel se i v prvních desetiletích století dvacátého. Krize canovasovského systému a jeho politických stran vedla některé zdravé síly společnosti k zaujetí kritického postoje, v němž se mísil etický odpor k systému oligarchie a kasikismu a obrana skupinových zájmů, jež byly politikou režimu poškozeny. Obdobnou roli hrála v politickém životě také regionalistická hnutí, o kterých se podrobněji zmíníme v další kapitole. Zvláště v Katalánsku se již projevovalo jako vyhraněná politická síla. Katalánský regionalismus upevnil své pozice současně na poli hospodářském (opozice textilní buržoazie organizované v Podpoře národní práce proti politice volného obchodu praktikované v prvních dvou desetiletích restaurace), kulturním (tzv. renaixenća - obrození) a konečně v politické oblasti, v důsledku zklamání federálů (Almirall proti Pi y Margallovi), liberálních konzervativců (nespokojených s madridským režimem) a tradicionalistů (Torras y Bages), kteří se cítili lépe s Balmesem než v karlistické guerrille. Na shromáždění delegátů Katalánské unie ovlivněné ideovým programem Prata de la Riby byly v Manrese odsouhlaseny “základy” (1892), které se staly rozhodujícím milníkem v konkretizaci politického programu katalánského regionalismu. Nakonec je třeba se zmínit o úloze dělnického hnutí, které se v konstitučním uspořádání z roku 1876 projevovalo jen okrajově. V době restaurace nebyl zaznamenán žádný skutečný vztah tohoto hnutí k platnému konstitučnímu mechanismu. První španělský socialistický poslanec Pablo Iglesias byl zvolen až v roce 1910. POLITIKA VLÁDY Z celkového pohledu se vláda konzervativců a liberálů doby restaurace vyznačovala dvěma zásadními charakteristickými rysy. Jednak kontinuitou a stabilitou, kterou její představitelé vnesli do španělského politického života a správy a která představovala pozitivní hodnotu, “neboť poprvé v 19. století byl ve Španělsku ustaven politický režim, pravda s množstvím nešvarů a s vnitřními nedostatky a slabostmi, avšak také se svými hybnými pákami a silami, zákony, myšlenkami, principy a se svou vlastní rovnováhou… Co má Španělsko z moderní civilizace, za to ve značné míře vděčí oněm padesáti letům míru, jimž se těšilo” (Díez del Corral). Za druhé, krátkozrakostí vládnoucího týmu, která byla dána fakticky nekonstitučním (tj. nikoli zastupitelským) způsobem, jakým se dostával k moci. S notnou dávkou pravdivosti mohl Ramos Oliveira hovořit o politicích doby restaurace jako o “pověřencích obilné a olivové oligarchie”. Vzhledem k tomu, že nebyli skutečnými, autentickými pověřenci voličů, je nedůvěra historika k šíři rozhledu politické elity doby restaurace při řešení různých problémů státní politiky od počátku opodstatněná. Takový byl v podstatě rub a líc vládní politiky, uskutečněné ve znamení konstituce z roku 1876. Podívejme se nyní na její nejpodstatnější klady. PACIFIKACE Politika vlády se odrazila v uklidnění severu poloostrova, Kuby i náboženského ovzduší. V únoru 1876 byla kampaněmi na severu země, v aragonských a valencijských horách, v Katalánsku (kde skončila válka v létě 1875 dobytím Olotu a Sea de Urgel generálem Martínezem Camposem) a v Navaře a Baskicku (kde byl odpor úpornější a vyžádal si mobilizaci stotisícového vojska) ukončena třetí karlistická válka, zahájená před čtyřmi roky. Do oblasti bojů se vypravil samotný král Alfons XII. Konec války byl vyhlášen v březnu 1876 provoláním ze Somorrostra s tím, že “nikdo nemá být pro svou porážku ponižován. Vždyť poražený je konec konců vítězovým bratrem”. Krátce nato byly zákonem zrušeny tradiční baskické výsady. V platnosti zůstala jen některá správní privilegia (“hospodářská ujednání” atd.), která později sehrála výrazně pozitivní roli. Paktem ze Zanjónu (z února 1878) bylo po obratné akci generála Martíneze Campose dosaženo míru také na Kubě. Na jeho základě akceptoval generál zásady, které byly s Kubánci konečně dohodnuty: “Ostrovu Kuba byly uděleny stejné politické, organizační a správní podmínky, jakým se těší ostrov Portoriko” (čl. 1), a široká a velkorysá amnestie. To byly patrně dvě nejpodstatnější zásady paktu. Náboženská politika restaurace zakotvená v nejednoznačném článku 11 konstituce, eklektická a přizpůsobivá, obnovila současně v celém Španělsku mír a svobodu vyznání. Bylo ukončeno zneklidňující antiklerikální sektářství značné části obyvatelstva z revolučního období. Současně bylo disidentům zaručeno, že nebudou pro své politické názory pronásledováni. Do venkovského prostředí na jihu poloostrova, kde se bída pravidelně projevovala výbuchy násilí, však pacifikační úsilí režimu nedospělo. CENTRALIZACE Politiku vlády období restaurace charakterizují čtyři základní rysy: tendence k právní a správní centralizaci a unifikaci, která pokračovala ve směru nastoupeném španělským liberalismem a zvláště pak umírněným obdobím. Finanční politika, jejímž cílem bylo čelit všeobecné depresi a obtížné situaci v platební bilanci. Hospodářská a sociální politika silně ovlivněná skupinovými zájmy velkých vládních stran a konečně, koloniální politika, zvláště vůči Kubě. Tendence k právnímu a správnímu sjednocení se především projevila v již zmíněném omezení baskických privilegií a dále v rozhodné podpoře kodifikačního hnutí (kodex - zákoník: systematicky uspořádaný komplex zákonů; kodex tedy vytvářel ius certum, právní normu, která byla vždy aplikována naprosto bezvýhradně, zatímco “sborníky” starého režimu zachovávaly existenci “přednosti”, tj. přednostní aplikace jedné z několika různých i protichůdných norem). Za restaurace vznikly zákoníky, jejichž platnost přetrvala až do naší současnosti. Šlo o obchodní zákoník (iniciován v roce 1875, vydán v roce 1885), zákon o trestním řízení z roku 1882 a především občanský zákoník (1881-1889) platný doposud. Co se týká správy, po decentralizačním směru v revolučních letech “s sebou restaurace přinesla centralizační vánek” (Ballesteros). Představitele ústřední správy charakterizovala stabilita a technická zdatnost. Byl vytvořen Tribunál pro trestně správní záležitosti” (1888), upravena provinční správa (zákon o provinciích z 29. srpna 1882) a potvrzen a reformován statut obcí, 1870 (1877). FINANČNÍ A SOCIÁLNÍ POLITIKA Finanční politika režimu odpovídala všeobecné tendenci té doby a vykazovala tři základní, vzájemně úzce spjaté stránky. Za prvé, “pokus o zlaté krytí” (Sardá), vyjádřený dekretem z 20. srpna 1876, jímž se ministr financí García Barzanallana pokusil čelit situaci, která ve Španělsku, jako v zemi používající dvojí krytí, vznikla v důsledku poklesu ceny stříbra (vůči zlatu). Za druhé, rozsáhlý vývoz zlatého španělského oběživa, kterým byl hrazen obrovský deficit platební bilance. Sardá jej odhaduje v letech 1883-1891 na více než miliardu peset. Jedním z důsledků odlivu národního zlata bylo zevšeobecnění oběhu papírových peněz (bankovek). Spojení mezi ministerstvem financí a Bankou Španělska se po roce 1877 utužilo. Za třetí, s ohledem na světovou depresi, realizace hospodářské politiky založené (již v devadesátých letech) na protekcionismu a inflaci. Politiky, která podle posledně jmenovaného autora všeobecnou depresívní tendenci od Španělska oddálila. Hospodářská politika restaurace byla často vedena skupinovými zájmy a měla sociální dopad, proto bývá problematické ji oddělit od politiky sociální. Připomeňme například úzké sepětí mezi hospodářským liberalismem a protekcionismem a určitými skupinovými zájmy: zájem obchodníků a vinařů o volný obchod, obilnářů nebo výrobců textilu o protekcionismus. O této problematice bude pojednáno v souvislosti se zahraniční politikou restaurace. Obdobně lze hodnotit daňovou politiku režimu, zvláště příznivou agrárním zájmům, která vyvolala protesty obchodních vrstev. Do kapitoly o sociální politice je třeba zařadit zmařenou iniciativu generála Manuela Cassoly (nar. v Hellínu, 1838-1890), ministra války za Sagasty, který se v roce 1887 pokusil reformovat armádu zavedením všeobecné branné povinosti, odstraněním uzavřené stupnice povýšení a snížením počtu generálních kapitanátů, na něž se Španělsko dělilo, ze třinácti na osm. Projekt vyvolal silný odpor a Cassola opustil ministerstvo. Konečně je třeba připomenout jednu z nejušlechtilejších a nejplodnějších iniciativ své doby, vytvoření Komise pro sociální reformy (1883) ministrem vnitra Segismundem Moretem. Do konce století shromáždila mimořádně podrobné informace o životních podmínkách všech vrstev španělských pracujících. Do stejné problematiky zasahoval i stát prostřednictvím zákonů z roku 1878, které upravovaly délku pracovní doby v továrnách, dílnách a dolech, zakazovaly práci dětí mladších deseti let a upravovaly práci dětí do šestnácti let. Dále předpisy důlní policie z let 1879 a 1897 a později, v roce 1900, zákon o pracovních úrazech a zákon upravující práci žen a dětí, které byly výsledkem působení Eduarda Data na ministerstvu vnitra. KOLONIÁLNÍ POLITIKA NA KUBĚ Od míru uzavřeného v Zanjónu (1878) do začátku druhé války za nezávislost (1895-1898) prožila Kuba jednu z nejplodnějších etap svých koloniálních dějin. Deset vyčerpávajících let “dlouhé války” a dohody ze Zanjónu, kterými byla ukončena, se zásadním způsobem podepsaly na změnách ve správě a společnosti ostrova. Populační vývoj byl velmi pomalý. Sčítání lidu z roku 1887 zaznamenalo celkovou populaci 1 800 000 obyvatel, sotva o dvě stě tisíc více než v roce 1862. Sociální transformace se však zrychlila v důsledku: a) relativního snížení počtu černošské populace (ze 43 procent z celkového počtu obyvatel v roce 1862 na 32,4 procenta v roce 1887) jednak v důsledku vyšší úmrtnosti v době “dlouhé války”, jednak vzhledem k pokračujícímu přílivu bělochů z Iberského poloostrova; b) zrušení otroctví, jež začalo osvobozením otroků, kteří bojovali v povstalecké armádě - v souladu s ustanoveními ze Zanjónu, a pokračovalo postupným rozšířením svobody na zbytek otroků, které bylo završeno v roce 1886; c) koncentrace cukrovarnického průmyslu do velkých továren (cukrovarů), podporované velkými akciovými společnostmi, často severoamerickými, přičemž současně zmizelo množství malých výroben, jež zkrachovaly v důsledky zrušení otroctví nebo v důsledku konkurence velkých cukrovarů; d) rychlého rozvoje intelektuální vrstvy, který byl stimulován oživením politického života, tiskem a všeobecným ovzduším tolerance v novém režimu, jehož hlavním představitelem byl generál Martínez Campos. Politický život byl stejně jako na Iberském poloostrově určován dvěma stranami: Liberální autonomistickou stranou, která hájila v rámci španělského systému kubánské zájmy, a Konstituční unií, opírající se o velkostatkáře z poloostrova, jejíž zastánci byli proti jakýmkoli změnám a prosazovali zachování “národní integrity” za každou cenu. Na ostrově byl zaveden španělský právní řád. Poprvé od roku 1837 bylo obnoveno právo Kuby na zastoupení ve španělských kortesech. Vstoupily zde v platnost velké španělské zákoníky - trestní, občanský a obchodní. Královským dekretem z roku 1878 byla země rozdělena na šest provincií. Situace ostrova (částečně zničeného válkou, se 76 procentním analfabetismem) a potřeba vyvážit rostoucí hospodářskou přitažlivost nedalekých Spojených států ovšem vyžadovaly aktivní přístup k provádění reforem, aby byla využita skvělá příležitost, jakou znamenal pakt ze Zanjónu pro upevnění španělské přítomnosti na Kubě. Iniciativu se, bohužel, nepodařilo udržet. Dobře míněný plán reforem, který v roce 1893 předložil ministr zámoří Antonio Maura, byl madridskými kortesy označen za separatistický a propadl.   39 OBDOBÍ NATURALISMU   STŘÍBRNÝ VĚK ŠPANĚLSKÉ KULTURY A JEHO EVROPSKÝ HORIZONT Od roku 1875 nastal vzestup španělské kultury, která brzy dosáhla rozkvětu, jaký neměl obdoby od zlatého věku. Jak jsme viděli v jedné z předešlých kapitol, romantismus přehodnotil španělskou národní kulturu a neutralizoval odmítavý klasicistní postoj 18. století. Obliba španělského v posledním desetiletí 18. a prvních desetiletích 19. století však neznamenala nijak pozoruhodný rozkvět samotné španělské kultury. V době eklekticismu dosahovala v porovnání se zbytkem Evropy (s výjimkou několika málo znamenitých postav, jakými byli Donoso Cortés a Balmes) nevalné, provinční, druhořadé úrovně. Nyní se však situace změnila. V letech 1875 až 1936 zaznamenala španělská kultura skutečný stříbrný věk, během něhož román, malířství, esej, hudba a lyrika jako výraz národní kultury Iberského poloostrova dosáhly mimořádné síly a těšily se v evropském prostředí nebývalé úctě. Pérez Galdós, Sorolla, Unamuno, Ortega, Ramón y Cajal, Menéndez Pelayo, Albéniz, Benavente a García Lorca spolu s mnoha dalšími pozvedli španělskou kulturu na evropskou úroveň a získali jí prestiž, která neměla obdoby od poloviny 17. století. Rozkvět trvající přibližně půl století, který prudce přerušila velká občanská válka v letech 1936-1939 a nové horizonty světových dějin po druhé světové válce (1939-1945), vykazuje dvě zřetelně rozlišené fáze, které odpovídají dvěma epochám španělských dějin. První fáze, jíž je věnována tato kapitola, zahrnovala období restaurace (až do roku 1902) a byla charakterizována intenzívní vědeckou prací (Cajal, Menéndez Pelayo, Hinojosa, Ribera), úsilím o poevropštění (Svobodný institut pro vzdělání) a v oblasti umělecké tvorby (románu, malířství) převahou pozorování a popisu vlivem naturalistické estetiky. V druhé fázi, o níž budeme hovořit později, přetrvávala snaha o poevropštění (Ortega), avšak do popředí se dostalo malířství a hudba, jejichž tvůrci usilovali v souladu s estetickými normami impresionismu o vtělení niterně španělských kulturních prvků do evropských forem. V politice a společnosti zesílily militaristické tendence. Mezi oběma fázemi stála tzv. generace roku 98, tj. mužové, kteří zahájili svůj veřejný život v okamžiku, kdy Španělsko ztrácelo zbytek svého zámořského impéria v důsledku španělskoamerické války z roku 1898. Ačkoli byli vychováni v první etapě, svou činnost, rozvoj a své myšlenky a pocity šířili v následujícím období. Při vymezení obecně historického rámce, do něhož patří španělská kultura doby restaurace, je třeba nejprve rozlišit stále trvající převahu Francie, konkrétně Paříže, na poli estetickém (v literatře a umění) a drtivou převahu severních národů (Angličanů, Němců, Rusů) v oblasti vědy, techniky, filosofie a poznání člověka. Od roku 1870 se v oblasti estetiky prosazoval naturalismus. Literární a výtvarné školy usilovaly o pozorování sociální reality s cílem vytvořit v souladu s pozitivistickými filosofickými principy věrné a podrobné dokumenty. Prvním postulátem naturalismu tedy bylo pozorování skutečnosti, které se obracelo především k lidovým vrstvám a současně si s jistým morbidním požitkem libovalo v popisu fyzických a morálních nešvarů buržoazní společnosti po revoluci roku 1848. Od roku 1874 se nejprve v malířství a poté v literatuře projevila nová estetická tendence, impresionismus, který se přibližně od roku 1885 časově shodoval s krizí pozitivistického vidění světa, a tedy i naturalismu, a s počátkem typicky neoromantické spiritualistické reakce. Španělskou kulturu však impresionismus ovlivnil až v následujícím období. Jestliže byla Paříž, zvláště do roku 1885, kolébkou estetických koncepcí, severní národy se staly nositeli celkové obnovy evropské kultury ve znamení vitalismu; tj. kulturního postoje, který kladl důraz na život, na vitální hodnoty (zdraví, sílu, moc), na poznání všeho, co je v člověku instinktivní a spontánní. Vitalismus znamenal naprostý odklon od pozitivismu předešlého období; ztrátu víry v lidský rozum, ve vědu, v nekonečný pokrok. Krize pozitivistického vidění světa byla od roku 1885 provázena spiritualistickou reakcí. Racionální chápání ustoupilo vitálnímu pohledu, který udával kultuře tón v období imperialismu (1885-1945). Snad nejskvělejší projev tohoto úžasného filosofického a estetického směru nalézáme ve filosofii Nietzscheho, Diltheye, Bergsona, v hudbě Wagnera a jeho žáků (hudební nacionalismus), v Ibsenově a Björnsonově skandinávském dramatu a v ruském románu Dostojevského a Tolstého. Kromě intermezza, které v letech 1848 až 1885 přinesla bytostně klasicistická Francie svou pozitivistickou filosofií a svým naturalismem, tedy přežívala romantická inspirace. Pro období imperialismu byl vitalismus typickým filosofickým postojem. Kde viděl romantismus první poloviny století jako protagonistu dějin “národního ducha” (Volksgeist), tam imperialismus klade rasu. Dílo H. S. Chamberlaina Základy 19. století se stalo biblí, z níž germánské a anglosaské národy čerpaly myšlenku o nadřazenosti svých ras, ideologický základ imperialistického a kolonialistického hnutí namířeného proti “rasám nižším”. Duchovní a estetické hodnoty byly podřízeny hodnotám vitálním a utilitárním. Kultura románských zemí, která zůstala věrna prvním z nich, byla označena za “dekadentní”. Spiritualistická reakce konce století sice posílila náboženské hodnoty, avšak nedokázala vytvořit protiváhu k útoku na křesťanskou morálku, která spočívala v podřízení lásky k bližnímu touze po moci (Nietzsche), podřízení spravedlnosti moci vlastního národa, podřízení racionality instinktivnosti, podřízení bratrství mezi národy rasistickým doktrínám. A západní křesťanství bylo vystaveno ještě tvrdší zkoušce: zatímco rozsáhlé složky lidových vrstev, vykořeněné a proletarizované, ztrácely náboženskou víru, sama buržoazie, která koncem 18. století vedla racionalistický útok proti křesťanství, nyní usilovala o monopolizaci forem zbožnosti. Široké křesťanské kruhy kolísaly mezi autentickými křesťanskými zásadami (samotným dogmatem a upřednostněním lásky k bližnímu v individuálním a sociálním chování) a určitými politickými a společenskými postoji, které si buržoazie období imperialismu zachovávala, aby mohla čelit nástupu pracujících vrstev. Přesto křesťanský duch v západní civilizaci přetrval; především v katolické církvi, která uplatňovala trvale své vedení prostřednictvím prvního vatikánského koncilu (1869-70) a papežských encyklik (Rerum Novarum o sociální problematice, 1891); působením na nespočetné prosté duše plné dobré vůle, jež existovaly ve všech národech a společenských vrstvách a konečně prostřednictvím díla ruských romanopisců (zejména Dostojevského a Tolstého), kteří díky svému mimořádnému vlivu udržovali živou hodnotu evangelického učení a lásky k bližnímu. V rozhodující etapě, jíž procházela západní kultura a k níž se vztahují předešlé charakteristiky, vděčila za svůj vzestup španělská národní kultura v poslední čtvrtině 19. století následujícím faktorům: za prvé, příklon k naturalistickému směru se zachováním svých vlastních specifik. Za druhé, obrození regionálních, nekastilských kultur. Za třetí, zaujetí pozice vůči soudobé evropské duchovní a materiální realitě, která (jako již nejednou) vykrystalizovala kolem dvou protichůdných postojů: národního a evropského. CHARAKTERISTIKA ŠPANĚLSKÉHO NATURALISMU Stejně jako byla při studiu politických forem zdůrazněna zásadní kontinuita mezi obdobím vlády umírněné buržoazie (1843-1868) a obdobím restaurace (1875-1902), existovala obdobná kontinuita v rovině kulturních forem. Španělský realismus, který byl tak vděčně přijímán středními vrstvami, jež udávaly tón španělskému životu v dobách Isabely II., byl přímým předchůdcem naturalismu. Zvláště patrné je to v literatuře, kde kostumbrismus a román Fernána Caballera otevřely přes psychologický realismus “tendenčního románu” (Valera, Alarcón) cestu k plně naturalistickému realismu Pardové nebo Péreze Galdóse. Po roce 1870 byl zaznamenán příliv francouzského naturalismu období druhého císařství prostřednictvím četných překladů (Balzac, Zola). Španělský naturalistický směr byl tedy jednak logickým pokračováním španělského buržoazního realismu, jednak výsledkem působení soudobého francouzského naturalismu. Vedle jeho dvojího původu však španělský naturalismus charakterizovala zejména jeho poplatnost ideálům a mentalitě, typickým pro Španělsko poslední čtvrtiny století. Ideál pozorování soudobé reality zůstal zachován, avšak toto pozorování se nepromítalo výhradně do lidových “typů a charakterů” podle kostumbristického vzoru ani do hořkých témat francouzského naturalismu. Španělský naturalismus dal svou techniku a estetiku “pozorování” (vycházející ze zásady, že umělecké dílo má být obrazem pozorované skutečnosti, nikoli plodem umělcovy tvořivé představivosti) do služeb dvou velkých cílů - sociální kritiky vládnoucích vrstev restaurace a objevování regionu prostřednictvím jeho krajiny, zvyků a lidí, jež v něm žijí. Obě stránky spolu úzce souvisejí; duchovní a tělesné zdraví lidových vrstev, jejichž kořeny tkví v krajině a v přímém styku s přírodou, byly protikladem vyumělkovanosti a zkaženosti městského obyvatelstva, které tvořilo v Madridu politickou a společenskou elitu národa. LID A VLÁDNOUCÍ VRSTVY OČIMA NATURALISMU Kritika vládnoucí třídy vycházela zpravidla od spisovatelů a malířů ze středních vrstev. Jako prototypy silné ofenzívy španělských naturalistických romanopisců proti restaurační oligarchii mohou sloužit Galdósovo Co je zakázáno (Lo prohibido, 1884), Peredova Montálvez (1887), Maličkosti (Pequeneces, 1891) pátera Colomy nebo Pěna (La Espuma, 1891) od Palacia Valdése. Nejčastějšími motivy zmíněného kritického postoje byly nedostatek rodinné morálky podryté cizoložstvím, všeobecná politická korupce, neexistence sociální solidarity s nejpotřebnějšími. Sociální směr se často vyskytoval v malířství. Naturalistické techniky se projevovaly jak zobrazením strádání pracujících vrstev plným sympatie (Mananós, Chudí… a nemocní; Sorolla, A ještě říkají, že je ryba drahá, 1895; López Mezquita, Skupina vězňů, 1901), tak specificky proletářským malířstvím jako v případě Cutandy s jeho plátny představujícími scény z továren, pracovní úrazy a stávky. Estetická hodnota výtvarných děl tohoto období však byla podstatně nižší než děl literárních. Jak literatura, tak malířství a hudba tohoto období ovšem měly přes veškeré výhrady velmi výraznou tendenci zdůrazňovat ryzí, lidové, typické prvky země (míněno typické pro rasu v lidovém slova smyslu, se zvláštním důrazem na psychologické rysy a zvyky). Toto vidění bylo pokračováním tradičního španělského lidového realismu, tak silného v dobách zlatého věku. S oblibou představovalo optimistické vize, zabarvené humorem a sympatiemi, bez kritického patosu. V románu byla tato tendence úzce spjata s objevením místní krajiny, o němž bude řeč později. V malířství se projevila v tzv. žánrových obrázcích, jež se od sociálního směru jasně odlišovaly optimistickým laděním, tendencí představovat pracovní prostředí řemeslníka (nikoli továrnu), sklonem zdůrazňovat osobní a charakteristické rysy. V hudbě triumfovala španělská opereta “zarzuela” (Barbieriho, Bretóna, Chapího), která představovala publiku ze středních vrstev lidové obrázky z regionálního nebo madridského prostředí (Lazebníček z Lavapiés, 1871; Madridské posvícení, 1894). “Hudební nacionalismus”, který se v té době prosadil v Evropě a jehož předchůdcem byl Pedrell, se však ve Španělsku uplatnil až s Albénizovou tvorbou na počátku 20. století. Nezdar španělského hudebního nacionalismu v letech, kdy němečtí a slovanští hudební nacionalisté hojně používali španělských motivů, dobře ilustruje kulturní slabost španělské buržoazie v poslední čtvrtině 19. století. Ryzí a lidová složka španělského naturalismu dosáhla své geniální a nesmrtelné podoby v Obrazech z národních dějin (Episodios nacionales) od Benita Péreze Galdóse, jejichž jednotlivé série vycházely v letech 1873 až 1912. Autor v nich úspěšně vykreslil obraz španělského 19. století z pohledu obyčejného člověka. Zobrazení lidu v historickém příběhu (namísto králů, politiků a kapitánů) představovalo hlavní přínos naturalismu do španělské historiografie, kterému nechyběli vynikající předchůdci (připomeňme tzv. dějepisce Indií). OBJEVENÍ SEVERNÍ KRAJINY K objevení kraje došlo v románu a v malířství téměř současně. Ve své podstatě vycházelo z nového postoje člověka k jeho rodné zemi, který byl podmíněn dvěma historickými skutečnostmi: citem pro krajinu a romantickou zálibou v odlišnostech a zvláštnostech. Nové pak bylo silné vnímání přírody jako něčeho živého, živoucího, plného síly, které přinesl vitalismus. Toto nové sepětí člověka s krajinou, plasticky definované v Ortegově Teorii Andalusie (Teoría de Andalucía), se stalo východiskem k pochopení objevu historicky a kulturně determinované krajiny. Právě objevení kraje, znovuzrození regionálních kultur, exaltace Kastilie tvořily další z mnoha významných aspektů takzvaného stříbrného věku španělské národní kultury. Stejně jako bylo do roku 1870 zvykem spojovat typicky a ryze španělské projevy s jižní krajinou a lidovým prostředím, od tohoto desetiletí se v souladu s již zmíněnými populačními, hospodářskými a politickými tendencemi dostaly do popředí kraje na severu. Severní krajinu poloostrova objevili pro španělské střední vrstvy a buržoazii romanopisci naturalismu; průkopníkem nové orientace se stal José María de Pereda (1833-1906) ze Santanderu, jehož Horské výjevy (Escenas montanesas) a Lidé a krajiny (Tipos y paisajes), díla z let 1864 a 1871, odkryly Galdósovi, jak šlechetně přiznává, “nový směr vypravěčského umění”. Hraběnka Pardová a její Galicie (Na ullojském zámku Los pazos de Ulloa, 1886; Matka Příroda La madre Naturaleza, 1887), Armando Palacio Valdés a jeho Asturie (José, 1885; Ztracená ves La aldea perdida, 1903) i samotný Pereda a jeho Santander (Chuť rodné hroudy El sabor de la tierruca, 1882; Sotileza, 1884) přinesli do španělské literatury téma krajiny a lidí z kantaberské strany poloostrova. Objevení iberské krajiny malíři doby restaurace spadá do jiného kulturního okruhu (impresionismu), který se sice objevil již v tomto období, ale plně se rozvinul až v epoše následující. Přesto existovali v posledních letech 19. a na počátku 20. století ve Španělsku impresionističtí malíři, kteří představili ve světovém malířství kastilskou krajinu (Aureliano de Beruete, malíř Madridu a jeho předměstských čtvrtí; Darío de Regoyos, “potulný a prostý malíř”, oddaný však severním krajinám poloostrova), krajinu katalánskou a východní pobřeží (Rusinol, Casas, Sorolla). O posledně jmenovaných budeme hovořit v dalších odstavcích; dílo prvních ohlašovalo objevení kastilské krajiny, o němž bude řeč později, v souvislosti s “generací roku 98”. RENESANCE REGIONÁLNÍCH KULTUR Mezi “objevem krajiny” podníceným někdy v osmdesátých letech 19. století naturalistickým cítěním a oživením regionálních nekastilských kultur existovalo nepochybné spojení. Oba jevy byly v obecných rysech současníky, nekastilské kultury však měly hluboké a pevné historické kořeny. KOŘENY Je třeba vycházet z kulturně historického základu, který byl ovlivněn existencí tří odlišných celků na území Iberského poloostrova, vytvořených v průběhu středověku. Svědčí o nich existence tří velkých skupin španělských románských jazyků (galicijsko-portugalské, kastilské, katalánsko-valencijsko-baleárské) a fungování tří velkých politických seskupení, jež v hrubých rysech odpovídala tomuto základnímu jazykovému a kulturnímu rozdělení (Portugalské, Kastilské a Aragonské koruny). Ještě v 17. století hovořili autoři pojednání o Španělsku, “vycházejícím ze tří spojených a sbratřených korun, kastilské, portugalské a aragonské” (Lorenzo de Mendoza). V moderní době (16.- 19. století) se absolutní hegemonie kastilsky hovořící kultury ve Španělsku prosadila v důsledku povýšení španělštiny (kastilštiny) do kategorie světového jazyka jako výrazového prostředku zlatého věku a nových iberoamerických národních kultur, politického odtržení Portugalska a skutečnosti, že se jednalo o oficiální jazyk státu, jehož hlavní město leželo ve středu Kastilie a který v 17. až 20. století progresívně směřoval k centralizaci. V důsledku této hegemonie současně docházelo k různě odstupňovanému zaostávání literárního rozvoje jiných “španělských” jazyků: galicijštiny a středomořské skupiny tvořené katalánským, valencijským a mallorským jazykem. Oprávněně se hovořilo o “jakobínismu” španělského liberálního hnutí 19. století (v terminologii Francouzské revoluce tvořil “jakobín” - jednotící, centralizující, prosazující to, co zvítězilo v Paříži, do celé Francie - protiklad k “girondistovi” - provincialistovi a federalistovi, který chápal Paříž pouze jako hlavu jednoho z řady francouzských departmentů). Počínaje Bourbony v 18. století lze skutečně pozorovat centralizující, jednotící trend španělské politiky, který vyvrcholil koncem 19. století. V šedesátých až osmdesátých letech však současně začal proces znovuobjevování významné stránky španělské národní kultury, její mnohotvárnosti. Pi y Margall poukázal ve svém díle Národnosti (Las nacionalidades, 1876) na výmluvných příkladech Švýcarska (jeden národ, čtyři jazyky), Německa a Rakouska (jeden jazyk, dva národy), že národ nemusí vždy charakterizovat jediný jazyk. Naopak mladý Menéndez Pelayo brojil proti chápání “španělského jazyka” pouze ve smyslu jazyka kastilského a ve stati věnované literárnímu hnutí 19. století, hovořil o španělské literatuře psané kastilským jazykem v Portugalsku, Katalánsku a (španělské) Americe. Regionalistická hnutí, katalanismus, gallegismus, baskismus, valenciismus, měla ve Španělsku poslední čtvrtiny 19. století tři různé, navzájem se doplňující rozměry. Za prvé kulturní, převážně literární. V návaznosti na romantické podněty oživovali někteří vědci literaturu, instituce a dějiny svého kraje. Za druhé, sociální: toto kulturní oživení jako výsledek činnosti intelektuální elity oddané rodnému jazyku se setkalo s podporou v prostředí, které mu bylo blízké svou mentalitou a kulturní úrovní a bylo stimulováno specifickými ekonomickými zájmy. A za třetí, rozměr politický, který se projevil ve snaze podnítit politický reformismus, jenž by prostřednictvím autonomie ochránil jazykovou a ekonomickou specifičnost kraje. Nyní se budeme zabývat oživením, renesancí regionálních kultur. KATALÁNSKÉ OBROZENÍ V Katalánsku se zřetelně projevilo zmíněné schéma. Došlo zde k obrození jazyka a místní kultury - renaixença, jehož počátky sice ležely v polovině století (1855 vydání Katalánska ve Španělsku / Cataluna en Espana od Juana Illase; 1859 obnovení květinových her), avšak plného rozkvětu dosáhlo až s “generací, která vstoupila do veřejného života v letech 1868 až 1876” (Vicens). Jednalo se o skupinu lidí, kteří se narodili kolem čtyřicátých let 19. století a svou činností vyplnili období restaurace. Toto obrození, renaixenća, mělo v zemi, kde si všechny sociální skupiny uchovávaly svůj jazyk, silnou sociální oporu. Existovaly zde i specifické ekonomické zájmy: protekcionismus versus volný obchod. V politické sféře se nejprve zformovala koncepce regionalismu (Almirall), která v následujícím období (v první třetině 20. století) vyústila ve významnou sílu španělského života - politický katalanismus. Největšími postavami renaixenće byli kněz Jacinto Verdaguer (* 1845) a Ángel Guimerą (*1847). První si mimořádnou básní Atlantis (L’Atląntida, 1876) a o deset let později další poémou Canigó vydobyl postavení autora, “který stojí svými narativními schopnostmi nade všemi katalánskými, kastilskými a portugalskými básníky, jež znám … básníka s největším vypravěčským nadáním ze všech, kteří dnes žijí na španělské půdě” (Menéndez Pelayo). Ángel Guimerá byl zase velkým dramatikem katalánského obrození. Připomeňme si romantické historické drama Moře a nebe (Mar i Cel) a především vynikající venkovské drama Nížina (Terra Baixa). Náš přehled katalánského kulturního obrození v období restaurace by nebyl kompletní, kdybychom nepřipomněli některé osobnosti z jiných oblastí umělecké tvorby, přestože nepoužívaly jazyka jako výrazového prostředku, a proto nemohou být zahrnuty do hnutí renaixenćy. Především Antonia Gaudího (1852-1926), “jediného velkého architekta v celé Evropě, který byl plodem modernismu” (Lozoya), jenž dokázal skloubit v syntéze stejně odvážné jako geniální gotického ducha nejstarších barcelonských čtvrtí s modernistickým kosmopolitismem nového města. Palác hraběte Güella, různé civilní budovy v katalánské metropoli a především udivující vzhled katedrály Svaté rodiny (Sagrada Familia) ovlivnily rozhodující měrou ráz středomořské metropole. Santiago Rusinol (1861-1931), který byl stejně známý svými spisy jako svými obrazy, a Ramón Casas (1866-1932) vnesli do katalánského malířství impresionismus, přestože z časového hlediska patřili k následující generaci. Katalánský regionalismus měl však i své teoretiky. Uveďme Maného y Flaquera - příznivce tradiční a konzervativní linie, Valentína Almiralla z řad federalistů a Josého Torrase y Bagese, pozdějšího biskupa z Viku. Kritizovali státní uspořádání restaurace ve jménu tradice a specifických společenských struktur, které požadovaly takovou formu národního politického členění, jež by více odpovídala realitě. Velký význam měla v tomto směru Almirallova kniha o katalanismu (Lo catalanisme, 1886). VALENCIE Pro Valencii byl charakteristický historicky vytvořený jazykový dualismus. Katalánský a kastilský kulturní okruh se překrývaly a křížily na hranicích země a vytvářely tak bohatou regionální osobitost. Katalánským jazykem v jeho valencijské variantě hovořila většina obyvatel, včetně lidových a řemeslnických vrstev hlavního města. Kastilsky se mluvilo v rozlehlých krajích na periferii království (hory Segorbe, náhorní plošina Requena a z ní sestupující pahorkatiny, kraj Orihuela atd.). A protože v tomto případě španělsky hovořící hornaté kraje byly podle Braudela ve středozemním světě “líhní lidí” pro města z nížin, přispěla nepřetržitá migrace k upřednostňování kastilštiny ve středních a horních vrstvách valencijské metropole. Z těchto důvodů se valencijské kulturní obrození v době restaurace ubíralo dvěma směry. Na jedné straně došlo k obrození domácího jazyka, jejímiž nejvýraznějšími příklady byly lyrika Teodora Llorenteho (1836-1911), založení valencijské společnosti “Lo Rat Penat” (1878) a obnovení květinových her, neúnavná buditelská a studijní práce literáta prostého původu Carmela Navarra Llombarta (“Constantího Llombarta”), autora vynikajícího bibliografického sborníku spisovatelů psaného valencijským jazykem (1879). Na druhé straně došlo k včlenění valencijské přírody a společnosti do velkých témat španělské kultury doby restaurace v dílech dvou osobností pocházejících z aragonských oblastí království: Vicente Blasco Ibáneze (*1867 ve Valencii), jehož romány z valencijského prostředí vycházely v letech 1894 až 1902 (Rýže a dvojkolka Arroz y tártana; Chalupa La Barraca; Mezi oranžovníky Entre naranjos; Rákos a bláto Canas y barro) a Joaquína Sorolly (*1863 ve Valencii), univerzální osobnosti, geniálního interpreta středozemního slunce a moře, v jehož oleji Pláž ve Valencii nalézáme zárodek celého jeho pozdějšího díla. Jižní kraje království se staly v dalším období inspirací pro Josého Martíneze Ruize (“Azorína”) a romanopisce Gabriela Miró. GALICIE Zjevně romantické obrození galicijského jazyka a kultury nevzhlíželo ani tak k sousednímu bratrskému Portugalsku, jako k rozlehlé keltské komunitě, tvořené Bretonci, Skoty a Velšany, Iry a Galicijci. Ossianovy básně poskytly mýtickému kelticismu široký tématický repertoár. Za panování Isabely II. se galicijský jazyk jen sporadicky a nesměle objevoval v některých periodikách s jepičím životem a v několika knihách básní. V období restaurace došlo ke skutečnému obrození galicijštiny prostřednictvím spolupráce spisovatelů ze dvou různých generací (jedněch z isabelské doby: Rosalía de Castro, Eduardo Pondal, Manuel Murguía a druhých, jako byl Manuel Curros Enríquez, kteří se narodili v padesátých letech). Jeho symbolem se staly květinové hry v Santiagu (1875) a realitou vydání dvou galicijsko-španělských slovníků (Cuveiro a Valladares), Galicijské knihovny (Biblioteca gallega) od Martíneze Salazara, jejíchž 52 svazků vycházelo od roku 1885, a početných významných časopisů. Profesor José Luis Varela, vynikající znalec soudobé galicijské literatury považuje za ústřední osobnosti obrození Rosalíi de Castro, básnířku nostalgie (saudade), Eduarda Pondala, básníka tradice, a Currose Enríqueze, básníka pokroku. Ideového vyjádření se galicijský regionalismus dočkal v díle Alfreda Branase Regionalismus (El Regionalismo), vydaném v Barceloně v roce 1889. Jako přiměřenou potřebám země navrhoval zásadní decentralizaci, která předpokládala zachování ústřední vlády s pravomocemi omezenými na “reprezentaci Španělska, mezinárodní vztahy, organizaci armády, akce obecného významu, řešení konfliktů mezi kraji, tvorbu centrálních rozpočtů” (Varela). Přeměna galicijského regionalismu v účinnou politickou sílu sledovala od počátku 20. století katalánský vzor. POSTOJ K EVROPSKÉ KULTUŘE POZNÁNÍ ŠPANĚLSKÉ REALITY Z předcházejících stránek je zřejmé, že španělský naturalismus byl uměleckým směrem (rozvíjeným především literáty, malíři a skladateli), jehož cílem bylo pozorovat a odhalovat nitro španělské krajiny a lidu neboli “kasty”, aby poté mohly být umělecky ztvárněny konkrétními estetickými formami: románem, básní, obrazem nebo hudební partiturou. Snaha poznat krajinu a lidi se ovšem neprojevila pouze mezi umělci, ale i mezi vědci. V roce 1890 (sledujme souběh s naturalistickým romanopisectvím) jako první použil metodu naturalistického pozorování k vědeckým účelům důlní inženýr Lucas Mallada v díle Nešvary vlasti (Los males de la Patria), ve kterém odhalil hlubokou chudobu a zaostalost země. Stará legenda o úrodném a bohatém Španělsku se náhle zhroutila. Po Malladovi se stejným tématem podrobněji zabývala skupina sociologů, z nichž nejvýznamnějšími byli Joaquín Costa, Macías Picavea, Isern. Díky nim a díky rozsáhlé průzkumné práci, kterou prováděl ve stejném duchu od roku 1883 oficiální orgán (Ústav sociálních reforem), bylo dosaženo hlubokého a zcela nového poznání španělské životní reality - mentality, sociálního založení, chudoby i problémů obyvatel země. Bez přehánění lze říci, že současná znalost života španělského lidu má svůj počátek v osmdesátých letech 19. století. Pro jižní Evropu, vědomou si své zaostalosti, se severoevropské národy s jejich rasami, vědou a technikou staly mýtem. Také Španělé poslední čtvrtiny 19. století trpěli hlubokým komplexem méněcenosti. V roce 1901 bylo do španělštiny přeloženo Sergiho dílo Dekadence latinských národů (La decadencia de las naciones latinas). Politikové, plni skepticismu hraničícího až s cynismem, nedůvěřovali lidu, který vedli, a lidové vrstvy, chudé a kulturně zaostalé, naopak neměli důvěru ke svým politikům. Sociologové otevřeně poukázali na zaostalost, bídu a “praktickou”, nikoli oficiální, politickou konstituci: oligarchii a kasikismus (Costa). Velcí historikové té doby (Oliveira Martins, Cánovas del Castillo) sice pohlíželi s úctou na minulost poloostrova, avšak soudili, že bývalá velikost byla neopakovatelným zázrakem a zahraniční politika španělských Habsburků podnikem z praktického i faktického hlediska stejně velkolepým jako pošetilým. Joaquín Costa se vyjádřil o nedávno objeveném Španělsku jako o “komoře, škole a dvojitém klíči k Cidovu hrobu”. Porážka Španělska Spojenými státy v roce 1898 a ztráta Kuby, Portorika a Filipín daly pesimismu sociologů z naturalistické generace zapravdu. STOUPENCI EVROPANSTVÍ VERSUS NACIONALISTÉ Španělsko doby restaurace nebylo horší než Španělsko Isabely II. Avšak evropské velmoci byly po horečné industrializaci posledních desetiletí daleko silnější než před rokem 1870 a španělská slabost a zaostalost vyvstala daleko zřetelněji. Zároveň nebyla španělská realita nikdy tak dobře známa (představy tzv. “čisté legendy” byly odsunuty do pozadí). Kontrast mezi chudým a špatně spravovaným Španělskem a Evropou, tvořenou bohatými, silnými a vědecky vyspělými velmocemi, se pro Španěly doby restaurace stal posedlostí. Španělským intelektuálům se za dané situace nabízelo následující dilema: buď poevropštění, to jest přijetí životního ideálu a vidění světa běžných mezi severními národy a poté zařazení do průmyslové civilizace; nebo kastovnictví, chápané jako přitakání španělské “kastě”, která sice byla méně nadána k přírodním vědám a technice, avšak v jiných oblastech (náboženském smyslu pro existenci, tvořivé schopnosti ve světě myšlení a umění, vyrovnanosti každé osobnosti), které se v té době na západě netěšily oblibě, stála na úrovni vyšší. Přívrženci evropanství věřili v poslání, které v budoucnosti připadne nejevropštějším ze španělských národů: Katalánsku a Baskicku. Nechybělo ani kastilské evropanství, jehož silnou stránkou byla schopnost strohé abstrakce vlastní intelektuálům ze středního Španělska. Obhájci španělské “kasty” zase věřili v sílu domácí Kastilie a jejího tvořivého ducha. Kastovnictví a evropanství existovaly ve své absolutní formě jen výjimečně. Běžně se v myšlení té doby prolínaly, byť se každý intelektuál více méně zřetelně přikláněl k jednomu nebo druhému směru. Stoupenci poevropštění se totiž zpravidla nevzdávali španělské národní tradice a kastovníci se naopak neodříkali přínosu průmyslové civilizace. Nejvýraznější postavou kastovnictví byl Marcelino Menéndez Pelayo (Santandeřan, 1856-1912), vrcholný představitel nacionalistické školy ve španělské historiografii. Menéndez Pelayo byl, spolu s Portugalcem Oliveirou Martinsem, největším historikem Iberského poloostrova 19. století. Dokonalý znalec evropské kultury, neúnavný pracovník, spisovatel s nedostižnou preciznostní a inspirací, vytvořil gigantické dílo ve studiu a prezentaci španělské národní kultury, s níž byl hluboce spjat. Jeho studie o španělské vědě ((La ciencia espanola, 1876-79), jeho Dějiny španělských jinověrců (Historia de los heterodoxos espanoles, 1880-82), Dějiny estetických myšlenek ve Španělsku (Historia de las ideas estéticas en Espana, 1883-84) a Literárně kritické studie (Estudios de crítica literaria, 1884-1908) tvořily spolu s mnoha dalšími díly největší přínos období restaurace k poznání španělských dějin. Snad nejpříznačnější rysy jeho osobnosti a jeho činnosti spočívaly v chápání katolicismu jako osy a páteře španělské národní kultury, v úžasném dokumentačním zázemí, o něž opíral každé své tvrzení, v polemickém a vášnivém zaujetí mnoha z jeho děl, v šíři ducha a v neúnavném úsilí o pochopení člověka. Nejvýznamnější institucí prosazující v letech restaurace poevropštění se stal Svobodný vzdělávací institut, založený v roce 1876 jako reakce na snahu ministra Orovii o prosazení požadavku, aby oficiální školství zásadně respektovalo katolické dogma jako “společenskou realitu své vlasti” a instituce “konstitučního monarchického režimu” (oběžník ministra veřejných prací a průmyslu rektorům). Skupina pedagogů a profesorů středních a vysokých škol (Azcárate, Salmerón, Castelar, Figuerola), nespokojených s režimem nebo s konfesní výukou, opustila někdy z vlastní iniciativy, jindy na příkaz ministerstva své katedry. Zmíněný oběžník a příslušný královský výnos však ponechávaly otevřený princip svobodného školství. A tak pojal Francisco Giner de los Ríos (*1840 v Rondě) myšlenku shromáždit propuštěné pedagogy v instituci, která by působila jako svobodná univerzita a střední škola. Královský dekret z 16. srpna 1876 dal Svobodnému vzdělávacímu institutu právní podklad a schválil jeho statut. Po celé období restaurace plnil Institut pod vedením Ginera de los Ríos (krausistického filosofa, velkého pedagoga, muže s neposkvrněnou osobní pověstí, která dodávala jeho činnosti značnou morální sílu) mimořádnou kulturní úlohu a měl zcela zásadní výchovný vliv na intelektuální elitu španělské levice (prostřednictvím osobností a metod plně srovnatelných s evropskou úrovní). VĚDECKÝ POKROK Do jaké míry se Španělé v době restaurace zapojili do evropského vědeckého proudu? Především došlo k výraznému posunu v porovnání s předcházejícím obdobím. Objevila se osobnost světového významu, Santiago Ramón y Cajal (*1852 v Petille de Aragón), který si vydobyl evropský věhlas histologickými studiemi a těšil se díky příkladné houževnatosti a vytrvalosti velké úctě. Na poli exaktních věd je na místě připomenout Katalánce Eduarda Torroju (*1847 v Tarragoně), známého studiemi v oblasti geometrie a pedagogickou činností na Madridské univerzitě (1876-1916). Z jeho školy vzešli velcí španělští matematikové následujícího období (Rey Pastor). V poslední třetině 19. století se rozšířily řady výzkumných pracovníků v oblasti přírodních věd, zpravidla univerzitních profesorů, kteří dosáhli úrovně svých zahraničních kolegů (valencijský botanik Prosper, madridský entomolog Bolívar, oceánograf Odón de Buen, galicijský chemik Rodríguez Carracido a mnozí další). Nejčastěji se však španělští vědci zabývali medicínou, oborem představujícím komplex vědeckých, praktických a humanistických prvků. Výkon tohoto povolání zajišťoval mladému člověku ze středních vrstev ekonomické a společenské postavení, jehož by těžko dosáhl, pokud by se věnoval čisté vědě. Madrid, Barcelona, Valencie, Zaragoza, Santiago a Cádiz byly během restaurace sídlem řady lékařských škol, které vznikly kolem příslušných fakult. Cajal pocházel ze Zaragozy, José Letamendi (velmi známý lékař a humanista), původem z Barcelony, přednášel v době své zralosti od roku 1878 v Madridu. Jedním z nejvýznamnějších přínosů španělské vědy světovému zdravotnictví byl objev a aplikace vakcíny proti choleře Kataláncem Jaime Ferránem (*1852 v Corbeře na Ebru). Ferrán může být právem nazýván španělským Pasteurem. Stejný posun lze pozorovat i v oblasti humanitních oborů, společenských věd, filologie. Také zde se projevily okolnosti, jež vedly k relativnímu rozkvětu přírodních věd: dlouhý vnitřní mír, intenzívní styky s Evropou, určitá - do té doby nevídaná - pozornost oficiálních kruhů. Granaďan Eduardo de Hinojosa (1852-1919) položil základy moderním dějinám španělského práva. Valencijec Julián Ribera (nar. v Carcagente, 1858-1934) zasvětil obrovskou práci studiu španělské muslimské kultury pojaté nikoli jako cizí prvek, nýbrž jako součást národní kultury. K tomuto rozmachu se řadili i zmínění historikové a sociologové, k nimž je třeba přidat patriarchu katalánských historiků Antonia Rubió y Lluche, dokonalého znalce středověkých katalánských dějin a kultury. NOVÁ TVÁŘ MADRIDU Městská architektura byla přímo ovlivněna evropskými trendy a více než jakékoliv jiné výtvarné umění dodala v době restaurace španělským městům mezinárodní, kosmopolitní, evropský nádech. Velké oficiální architektuře již neudávaly tón kostely a paláce jako kdysi, nýbrž veřejné budovy pojaté v eklekticky inspirovaném mezinárodním stylu. Jako prototyp a zvláště ušlechtilá stavba svého druhu může sloužit budova španělské banky Banco de Espana v Madridu, otevřená v roce 1890. Nejvýrazněji však v této době působily velké budovy určené k “výstavám”, v nichž se jako stavební materiál snoubilo železo a sklo s kamenem: současné Muzeum přírodních věd v Madridu (Altos de Hipódromo), otevřené v roce 1887, které mělo v zásadě sloužit výstavám výtvarného umění. Oficiálním architektem Madridu doby restaurace, oblíbeným u dvora a mezi madridskou aristokracií, byl Francisco de Cubas (1826-1899), od roku 1893 markýz Cubas, autor projektu katedrály Matky Boží (Nuestra Senora) v Almudeně, stejně jako nespočetných soukromých vil a rezidencí, v nichž žila vládnoucí vrstva canovasovského Španělska. V tomto druhu civilních staveb převažoval klasický italský a francouzský vliv.   40 MEZINÁRODNÍ IZOLACE A ROZPAD ZÁMOŘSKÉHO IMPÉRIA   EVROPSKÉ STÁTY V DOBĚ IMPERIALISMU Již několikrát byl zdůrazněn význam počátku sedmdesátých let, a dokonce symbolického data - roku 1870 - pro historický vývoj západních států. Dalšími z řady zásadních faktorů, které vedly k pozoruhodnému obratu v dějinách mezinárodních vztahů počínaje uvedeným rokem, byla nová tvářnost mezinárodních ekonomických vztahů, přechod kapitalismu volné soutěže k monopolnímu kapitalismu, rozkvět nacionalismu, jehož motivy lze stále obtížněji oddělit od iracionalismu. V tomto roce také došlo ke změně v počtu evropských velmocí, která dokumentovala definitivní rozvrácení evropského statu quo, ustaveného v roce 1815. Jestliže jich na vídeňském kongresu existovalo pět (Rakousko, Prusko, Rusko, Velká Británie, Francie), od nynějška bude nutno počítat se šesti. Prusku se podařilo sjednotit pod svým vedením všechny malé státy bývalé Německé konfederace (s výjimkou Rakouska), a změnilo se v Německé císařství. A Piemontské království završilo integrační proces, jenž vyvrcholil vytvořením Italského království. Evropský systém států byl tedy v letech 1870 až 1914 tvořen šesti velmocemi. Vznik Německého císařství v důsledku vojenského vítězství Bismarckova Pruska nad Francií Napoleona III. vyvolal podstatnou změnu v rovnováze sil na kontinentu (prusko-francouzská válka 1870-71). Anexí Alsaska a Lotrinska získalo nové Německé císařství ložiska železa. Železo ve spojení s porúrským uhlím umožnilo, že se z císařství stala průmyslová velmoc. Prestiž získaná vojenským vítězstvím, rozsáhlá a rychlá industrializace, disciplinovanost a pracovitost německého lidu a efektivnost vládního politiky kancléře Bismarcka proměnily nové Německo v první mocnost kontinentu a jednu z nejsilnějších zemí světa. Od roku 1870 až do pádu kancléře v roce 1890 směřovala německá iniciativa vytrvale k vytvoření evropského systému založeného na takové síti spojenectví mezi velmocemi, která by zaručovala status quo, a tím i mír. Klíčem tohoto systému bylo spojenectví s další středoevropskou velmocí, Rakouskem- -Uherskem. Na tomto základě pak Bismarck hledal podle okolností třetí součást svého systému buď v Rusku (Spolek tří císařů - 1881), nebo v Itálii, když střet zájmů mezi Rakouskem a Ruskem v souvislosti s tzv. východní otázkou podrobil soudržnost Spolku zkoušce (Německo-rakousko-italský trojspolek - 1882, 1887). Těmito kombinacemi se Bismarck zabezpečil proti jakémukoli francouzskému pokusu o odvetu. Současně upřímně podporoval francouzskou koloniální expanzi a všemožně usiloval o smíření s Francií a o její souhlas s anexí Alsaska-Lotrinska. Německo-anglické vztahy byly v tomto období založeny na porozumění vycházejícím ze vzájemného respektu a pochopení. Respekt souvisel s myšlenkou “rasy”, která v té době silně ovlivňovala mezinárodní vztahy, a Angličané a Němci uznávali své privilegované postavení Árijců, lidí ze severu, tvůrců a nositelů nové průmyslové civilizace. Vzájemné pochopení vycházelo z bismarckovské umírněnosti, soustředěné na zachování kontinentálního statu quo, který Anglii neohrožoval, a z jasného rozdělení pravomocí v “kontinentálních” a “koloniálních a námořních” záležitostech. Anglie v tomto případě respektovala německou hegemonii na kontinentu. Jestliže byl evropský systém vytvořen od roku 1870 na základě německé převahy a realistické politiky (Realpolitik), sledující více mocenské vztahy (hospodářské nebo vojenské), než praktickou realizaci komplexu myšlenek nebo ideálů, pak světová politika byla v letech 1870 až 1914 charakterizována imperialismem velmocí, které si zajišťovaly výhradní trhy pro prodej svých průmyslových výrobků a získávání surovin. Tato ekonomická motivace imperialismu se shodovala s novou iracionalistickou, vitalistickou filosofií milující expanzi a válku. Národy byly více než kdy předtím pyšné na své armády, na svůj průmysl, na svá loďstva. Žízeň po trzích, typická pro kapitalismus ve fázi jeho největšího rozvoje, a vitalismus charakteristický pro evropskou kulturu konce století, vyústily v gigantickou imperialistickou a kolonialistickou expanzi v čele s Anglií, která se zmocnila obou břehů Indického oceánu (afrického i asijského). Dále Francií, jež založila svou nadvládu nad větší částí západní Afriky, Spojenými státy, které se energicky vrhly do Karibské oblasti a Pacifiku, a Ruskem, jež využilo svou zeměpisnou polohu k současnému tlaku na střední Asii, Dálný východ a Balkánský poloostrov. To byly, spolu s Německem, světové velmoci onoho okamžiku. Zdůrazněme ovšem, že Spojené státy, Anglie a Německo, které disponovaly pevnou průmyslovou základnou, byly silnější než Francie nebo Rusko. Od roku 1875 prodělalo Španělsko hospodářské a politické oživení, které však neznamenalo faktický pokrok v porovnání se skutečně mimořádným vzestupem velmocí po roce 1870. Druhá vlna průmyslové revoluce nebývale zvětšila rozdíl mezi Španělskem a mocnostmi, které udávaly tón procesu kapitalistického růstu. Iberské národy (Španělsko a Portugalsko) vstoupily do období imperialismu se slabým aktivem (nedostatkem ekonomických a vojenských zdrojů) a se značným pasívem - nutností zachovat zámořské državy získané a kolonizované v dřívejších dobách. Nové koloniální mocnosti přitom neskrývaly svůj zájem o teritoria držená slabšími zeměmi. Portugalsko oživilo v roce 1873 své staré spojenectví s Anglií, aby obnovilo tradiční záruku pro své zámořské impérium. I přesto se Anglie a Německo tajně dohodly na případném rozdělení portugalského impéria (1898). Situace Španělska se příliš nelišila. V obavě před spojenectvím s velmocemi, které jej mohly zavléci do různých nákladných konfliktů imperialistického období, a poučeno dějinami plnými porážek a ústupků, hledalo Španělsko řešení v uzavření se do sebe. Jeho obavy nebyly bezdůvodné, neboť Bismarck považoval Španělsko za druhořadou součást svého diplomatického arzenálu a neváhal by ho obětovat záměrům své kontinentální politiky. Bez pevného spojenectví však nebylo možné udržet španělskou nadvládu nad Kubou, Portorikem, Filipínami, Karolinami, Marianami a Palauskými ostrovy. Španělsko-americká válka v roce 1898 byla logickým důsledkem této situace. Dva roky po ztrátě obou velkých antilských ostrovů a Filipín byla Německu prodána všechna tři pacifická souostroví. Počátkem 20. století se hranice španělského státu téměř přesně shodovaly s jeho hranicemi současnými. ŠPANĚLSKO V BISMARCKOVĚ EVROPĚ DIPLOMATICKÁ IZOLACE Politici, kteří koncem roku 1874 restaurovali monarchii a skoncovali tak s šestiletým revolučním intermezzem, museli čelit diametrálně odlišné mezinárodní situaci, než jaká existovala před zářijovou revolucí. Tradice a zásady zahraniční politiky, jimiž se řídila španělská diplomacie od doby čtyřstranné aliance, se po roce 1870 náhle rozpadly. S objevením nové mocnosti, s rozkvětem nového Německa, s šachovou partií “systému aliancí” mezi mimořádně silnými státy se mapa Evropy zkomplikovala. Stejně jako mezinárodně ekonomické vztahy se i vztahy diplomatické staly napjatými a obtížnými. Zahraniční politika Španělska nemohla nadále počítat se setrvačností statu quo, který vyplýval z vídeňského kongresu a byl žárlivě střežen Velkou Británií, protože tento stav nepřežil změny po roce 1870. Od té doby velmoci usilovaly o vytvoření nové evropské rovnováhy na základě systému dlouhodobých aliancí. Španělsko řešilo otázku, jakým směrem se v nové politické situaci vydat. Prvním problémem bylo dosáhnout mezinárodního uznání nového režimu. Přestože byl režim restaurace v roce 1875 v bismarckovské Evropě celkově příznivě přijímán, nevyhnul se zahraničním problémům, zvláště v důsledku obou zděděných válek (karlistické a kubánské). První Cánovasův úkol v mezinárodních vztazích spočíval nejen v uznání ze strany velmocí (to získal snadno), musel také čelit dvěma protichůdně orientovaným hnutím - francouzským “legitimistům”, kteří neohroženě podporovali španělský karlismus, a exilovým republikánům, kteří byli rovněž podporováni francouzskými souvěrci. Stabilizace režimu se proto odrazila ve zhoršení vztahů s Francií, jež se navíc cítila uražena předpokládanou španělskou účastí na vyvolání prusko-francouzské války. Tyto obtíže vyvážil Bismarckův přátelský postoj vůči španělskému novému režimu (španělsko-německá dohoda z 31. prosince 1877). Druhý problém představovala nutnost revidovat kritéria zahraniční politiky v nové mezinárodně politické situaci. Cánovas se fakticky ztotožnil se španělským veřejným míněním při prosazování politiky uzavření do sebe a zdržení se jakéhokoliv spojenectví s daleko silnějšími mocnostmi, jež by mohly Španělsko zavléci do problémů a válečných sporů, na které země neměla morální ani materiální podmínky. Cánovas ovšem rozlišoval mezi “uzavřením” a “izolací”, které byl odhodlán zabránit přítomností španělské diplomacie na rozvoji světové politiky. Soužití Španělska se silnými velmocemi směřujícími k imperialismu se však ukázalo být obtížnější a svízelnější, než kdy předtím. Německo, které považovalo Španělsko za druhořadou vojenskou a diplomatickou mocnost, bez váhání obětovalo španělské zájmy velkým cílům vlastní politiky - smíření s Francií a dohodě s Anglií. Anglie, zaneprázdněná budováním svého velkého impéria na obou březích Indického oceánu (africkém i asijském), přestala působit jako hráz proti severoamerické expanzi a současně zaujala tvrdý postoj ke španělským pokusům o proniknutí do Maroka. Jestliže první zásadou zahraniční politiky konzervativců vedených Cánovasem bylo “uzavření se do sebe”, liberálové nepřestávali zdůrazňovat svou touhu po aktivnější zahraniční politice. Jejich chvíle nadešla, když po nástupu k moci v roce 1885 stanul v čele ministerstva zahraničních věcí Moret - “brilantní inteligence, široká kultura, slabá vůle” (Fernández Almagro). Dobrý znalec evropské politiky Moret soudil, že jen energický vstup Španělska do velkých aliančních systémů může zachránit jeho zájmy jak v Maroku, tak v zámoří. Transformace bismarckovského systému vytvořením “středozemního subsystému” založeného na vstupu Itálie do německo-rakouského spolku v roce 1887 (Trojspolek) zdánlivě nabízela Španělsku příznivou konjunkturu. Díky diplomatickým krokům, vedeným především přes římskou vládu, neboť Itálie byla považována za “nejvhodnější národ pro pomoc Španělsku” a zaujala opravdu vstřícný postoj, se Španělsko skutečně 6. května 1887 přidružilo k Trojspolku. Bismarck, který se vzdal přímého německo-španělského spojení, rozhodl, aby se připojení Španělska k systému uskutečnilo nepřímo, tj. přes španělsko-italský pakt. Bismarckem sestavená dohoda nabízela velmi málo a přirozeně nic, co by se podobalo záruce nebo uznání španělských zájmů. Navíc bylo jak z diplomatických důvodů, tak vzhledem k veřejnému mínění nutné udržet ji v tajnosti. Pakt byl samotným Moretem definován jako “vzor vágnosti”. Když se Vega de Armijo o něco později (1888) pokusil z ministerstva zahraničních věcí přeměnit pakt o přidružení Španělska k Trojspolku v něco konkrétnějšího, zdvořilá a chladná bismarckovská odpověď přesvědčila madridskou vládu o faktické nemožnosti izolaci překonat. Pod tíhou okolností vstoupilo Španělsko do období imperialismu bez mezinárodní záruky pro zbytek svého zámořského impéria. Portugalsko naopak získalo obnovením svého starého spojenectví s Anglií garanci pro své koloniální panství, jehož význam se ovšem nedal v poslední čtvrtině 19. století se Španělskem srovnat. PŘECHOD ŠPANĚLSKA K PROTEKCIONISMU Hospodářské faktory ovlivňovaly zahraniční politiku Španělska v období restaurace v několika rovinách. Za prvé, existovala všeobecná tendence státu zasahovat do ekonomického života, která se progresivně projevovala od roku 1870. Vzhledem ke konkurenci mezi různými průmyslovými mocnostmi a k následnému boji o trhy měly státy snahu nahradit volnou soutěž z období 1843-1870 ochranou vlastního průmyslu formou cel. Za druhé, došlo k podřízení španělské ekonomiky hospodářským zájmům zahraničních velmocí. Nezbytnými dovozními artikly Španělska byly potravinářské produkty (obilí, solené ryby atd.), textilní vlákna, stavební materiály, stroje a uhlí a exportními položkami víno a nerostné suroviny. Současně trpělo Španělsko finanční závislostí na zahraničí nejen v důsledku zahraničních investic, ale i státního zahraničního dluhu. Souhrnně lze říci, že obchodní bilance vykazovala zpravidla deficit (s výjimkou let 1896, 1897 a 1898) a úroky a splátky zahraničního dluhu a zahraničních investic ve Španělsku zatěžovaly jeho platební bilanci přibližně sto miliony peset ve zlatě ročně. Za třetí, uvnitř samotného Španělska existovaly složky zainteresované na státním protekcionismu (kdy vláda vybírá ze zahraničních produktů vysoké celní poplatky), zatímco jiné dávaly přednost volnému obchodu. Protekcionisty byli kastilští obilnáři a katalánští průmyslníci, kteří potřebovali ochranu před konkurencí podstatně levnějšího amerického obilí a anglických tkanin. A dále asturijští horníci, kteří chtěli chránit své uhlí před anglickým. Naopak k přívržencům volného obchodu patřili ti, jejichž odbytiště bylo v zahraničí, a pokud Španělsko uplatňovalo protekcionistickou politiku, byli oni předmětem recipročních opatření ze strany jiných vlád: to byl případ vývozců vín. Především však byla přívržencem volného obchodu masa obchodníků, kteří měli zájem prodávat levně a ve velkém množství, a spotřebitelé, pokud nebyli svými prostředky obživy vázáni na některé z průmyslových odvětví, jež vyhledávala ochranu. Při nástupu restaurace převládal ve Španělsku volný obchod. Představitelé zářijové revoluce byli částečně pro svůj sociální původ (maloburžoazie, obchodníci, řemeslníci, novináři), částečně díky všeobecnému utopickému liberalismu a částečně vlivem doby, v níž vyrůstali, jeho vášnivými příznivci. Tento postoj vykrystalizoval v celním sazebníku roku 1869 (Figuerolův zákon), kterým se měly citelně snížit celní sazby za dovozové zboží. Vzhledem k “pětinovému základu” zmíněného zákona neměly sazby počínaje dvanáctým rokem od jeho schválení (tj. od roku 1881) v žádném případě překročit 15 procent hodnoty importovaného zboží. Figuerolův zákon navíc zrovnoprávnil cizí a domácí obchodní lodi při obchodování mezi jednotlivými španělskými přístavy ať na Iberském poloostrově, nebo v zámoří. Slavným sazebníkem z roku 1869 začala etapa volného obchodu, která v obecných rysech trvala až do roku 1891. Obrat hospodářské politiky k protekcionismu v období restaurace byl odrazem celoevropské situace. V letech 1878 až 1881 dospěly přední státy kontinentu k umírněnému protekcionismu. Politika volného obchodu zůstala zachována jen ve Velké Británii, Belgii, Holandsku a skandinávských státech. Změna postoje souvisela s všeobecným poklesem cen a zejména se snížením přepravních nákladů. Domácí producenti se stali mimořádně zranitelnými ze strany zahraniční konkurence a zájmové skupiny tlačily na vlády, aby získaly ochranu. Ve Španělsku došlo po návratu velkých obilnářských statkářů (seskupených převážně v konzervativní straně) částečně k odklonu od volného obchodu, zavedeného Figuerolovým zákonem. Byl zrušen princip “pětinového základu” (1876). Protekcionismus se však prosazoval pomalu, vzhledem k setrvačnosti vysokých cen v prvních letech restaurace (na rozdíl od evropské cenové křivky) a odporu obchodníků z liberální strany. Rozhodující obrat nastal sazebníkem z roku 1891, kterým se Španělsko plně přiřadilo k protekcionistickému hnutí. Pokles cen vyvolal v Kastilii, Katalánsku a na severu země hospodářské konflikty. Katalánští průmyslníci vytvořili s kastilskými obilnáři, baskickými železáři a asturijskými horníky protekcionistickou frontu a prosadili své zájmy. Sám Cánovas del Castillo vydal v roce 1890 spisek Jak jsem se stal vyznavačem protekcionismu (Cómo he venido yo a ser doctrinalmente proteccionista). Sazebník z roku 1891 smetl definitivně vládní opatření přijatá na podporu volného obchodu Sagastovými liberály v roce 1882. O patnáct let později (1906), již po ztrátě zámořského impéria, byl učiněn nový a rozhodující krok protekcionistickým směrem. Sazebník z roku 1906 dokončil obrat započatý v roce 1876. Hospodářská politika restaurace tedy směřovala k protekcionismu. Na vnitrostátní úrovni byla odstraněna ochranná bariéra, pod jejíž záštitou mohl růst a rozvíjet se průmysl na severu poloostrova. Z mezinárodního hlediska znamenala protekcionistická tendence snahu malé mocnosti přizpůsobit své národní hospodářství tvrdé realitě nelítostné konkurence mezi daleko silnějšími mocnostmi (období imperialismu). VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ A ZAHRANIČNÍ POLITIKA K charakteristickým rysům mezinárodních vztahů po roce 1870 patřilo sílící postavení veřejného mínění (zvláště tisku) a prosazování hospodářských zájmů, jako důsledek rozvoje vnitrostátní demokracie jednotlivých států a současně expanzívní síly kapitalistické výroby. V období restaurace se v určitých menšinových kruzích konsolidovalo veřejné mínění k zahraniční politice španělského státu. Jak v Portugalsku tak ve Španělsku částečně přetrvávala myšlenka jednoty Iberského poloostrova (iberismus, Revista Peninsular), přestože se vlády obou zemí chránily jakékoli zmínky o ní. Silněji se v tomto období projevoval afrikanismus, podle něhož se tradiční kastilská politika reconquisty a expanze orientovala na jih a až počínaje panováním Karla I. byla “odkloněna” jiným směrem. Povzbuzeni vzpomínkami na nedávnou španělsko-marockou válku (tažení v roce 1860; wad-raská smlouva) proto afrikanisté prosazovali politiku sbližování s Marokem, založenou na civilizačním pronikání ze španělských “výsostných teritorií” na severu Maroka při zachování svrchovanosti a územní celistvosti marocké říše, na rozdíl od expanzívních snah některých evropských mocností, které usilovaly o dokončení tzv. “dělení Afriky”. Hlavními středisky španělského afrikanismu byly Madrid a Granada. V Madridu hrála významnou úlohu Královská geografická společnost (založená v roce 1876) a Španělská společnost afrikanistů a kolonistů založená v roce 1883 z popudu Costy, prvního z velkých španělských afrikanistů. Pro orientaci granadského střediska byla typická osobnost Ganiveta, vydávání časopisu v arabštině a španělštině (Hvězda západu / La Estrella de Occidente) a snaha o lepší jazykové a literární poznání arabské kultury. Připomeňme také nemalé úsilí františkánských mnichů (zvláště otce Lerchundiho), jednoho z nejušlechtilejších a nejobětavějších představitelů španělského afrikanismu. Španělským afrikanistům se podařilo zorganizovat několik expedic na Saharu a do Guinejského zálivu (Iradier). Nedokázali však zainteresovat ani vlády (zaměstnané v té době problémy souvisejícími se španělskou přítomností v Evropě a na Antilách), ani veřejné mínění v zemi. Tato apatie současně s prudkou nenasytností imperialistických mocností způsobila, že při “dělení Afriky” Francií, Anglií, Německem a Belgií, završeném v osmdesátých letech minulého století, bylo Španělsko prakticky nepřítomno. Hlavní sféra španělských zájmů, Maroko, si navíc udrželo svou územní celistvost a suverenitu až do začátku 20. století. Veřejné mínění obyvatel ve Španělsku se v té době nechávalo unášet spíše momentálními pocity a impulsy. V některých případech však bylo natolik silné, že k němu vláda musela přihlédnout. Jednalo se především o odpor k jakémukoli kontinentálnímu politickému závazku. Španělský lid si nepřál spojenectví s žádnou velmocí, která by jej mohla zavléci do válečných sporů cizích národním zájmům. Až ve 20. století se objevili více či méně zuřiví frankofilové a germanofilové. Zdůrazněme také mimořádně vyvinutý cit pro národní čest a prestiž, zvláště pokud se jednalo o celistvost státního území. Příkladem tohoto pocitu byla prudká a nečekaná reakce španělského lidu v souvislosti se španělsko-německým incidentem kolem Karolín a zvláště obětavost a hrdinství, s nímž pracující vrstvy nesly tíhu války na Kubě. KRIZE KOLONIÁLNÍCH IMPÉRIÍ IBERSKÝCH STÁTŮ V posledním desetiletí 19. století čekala iberské národy nejhlubší mezinárodní krize od dob osamostatnění Ameriky. Pozůstatky bývalých koloniálních impérií se ocitly pod nesnesitelným tlakem nového anglosaského imperialismu. Z tohoto hlediska měla “krize z ultimáta” (1890) v portugalských dějinách obdobný význam jako ztráta Kuby, Portorika a Filipín (1898) pro Španělsko. PORTUGALSKO - KRIZE Z ULTIMÁTA Poté, co byli Portugalci v první třetině 19. století osamostatněním Brazílie vytlačeni z Ameriky, soustředili zbytek století svou kolonizační činnost do Afriky. Jako dědictví velkých cest do Indií si Portugalsko uchovalo řadu ostrovů a teritorií podél afrického pobřeží: Azory a Madeiru, Kapverdské ostrovy, Sv.Tomáše a Princův ostrov, pobřežní území v Guinei, Angole a Mozambiku. Portugalci měli velký podíl na objevitelských cestách do nitra kontinentu, které začaly kolem poloviny století (Livingstone, Brazza, Stanley atd.). V roce 1877 se expedice vedená Serpou Pintem vydala z mozambického pobřeží a prošla kontinentem od východu na západ. Evropské velmoci se ovšem záhy vrhly do horečného obsazování teritorií (dělení Afriky). Berlínská konference r. 1884 o úpravě tohoto dělení zavedla zásadu, že k uznání svrchovanosti nad určitým africkým územím nestačí pouhé prohlášení o “historických právech” (tj. dřívější okupace), nýbrž že je nutné uskutečnit “faktické”, aktuální obsazení, které bude oznámeno ostatním mocnostem a jimi uznáno.   Velkým cílem portugalských afrikanistických kruhů bylo spojení držav v Angole a Mozambiku obsazením území ležících mezi nimi (současná Rhodesie). Tyto plány narazily na odpor Anglie, která toužila obsadit ze svých jihoafrických držav stejné území s ohledem na budoucí železnici Káhira-Kapské Město. Portugalci převzali iniciativu, avšak ultimátum britské vlády z 11. ledna 1890, požadující odpověď “ještě téhož odpoledne”, přinutilo Lisabon, aby svému guvernérovi v Mozambiku zatelegrafoval pokyny nadiktované Londýnem. Silně pokořující “ultimátum” vyvolalo v Portugalsku pocit hlubokého pesimismu a hořké urážky od bývalého spojence, která plně dokazovala věrolomnost a nebezpečnost spojenectví s mocným údajným ochráncem: Anglické spojenectví pro nás bylo vždy více či méně skrytým protektorátem; a vztahy tohoto druhu se brzy projeví jako závislost a jako vydírání… Pod záminkou naší ochrany nás Anglie vykořisťovala… Pro nás existuje nesporně pouze jedno možné spojenectví, a to španělské. Oliveira Martins V madridských kortesech reagoval na portugalské rozhořčení Rafael María de Labra. “Na jedné i druhé straně hranice se začala rodit myšlenka zřídit na poloostrově Zollverein” (Vázquezová). Vnitřní důsledky “krize z ultimáta”, která přispěla ke složité všeobecné krizi devadesátých let, však daleko přesáhly význam tohoto konkrétního incidentu koloniálních dějin. Podle modelu, který se v historii mnohokrát opakoval, byly z utrpěného národního příkoří obviněny instituce, konkrétně dynastie Braganzů, která byla po léta udržována na portugalském trůnu díky anglickému spojenectví. Z tohoto hlediska byla krize z ultimáta velkým společenským precedentem portugalské revoluce z roku 1910 (vyhlášení republiky), zdůraznil Jesús Pabón. Proiberistická kampaň, vedená Oliveirou Martinsem v tisku v prvních měsících roku 1890, však nedosáhla svého cíle. Ke slovu se dostala politika krále dona Carlose, která se neorientovala na poloostrov, nýbrž k Atlantiku a hledala především těsnější spojení s Anglií a s Brazílií. Portugalsko-britská smlouva z 20. srpna 1890 skutečně obnovila vztahy mezi oběma státy, stanovila hranice portugalských kolonií v jižní Africe a současně výslovně zakazovala lisabonské vládě zbavit se jakéhokoli území bez britského souhlasu. Portugalské koloniální impérium prožilo znovu nebezpečný okamžik, když se Anglie dohodla s Německem na jeho případném rozdělení ku prospěchu obou (tajná konvence z 5. září 1898). V následujícím roce se však díky anglo-búrské válce změnily okolnosti a Anglie se rozhodla formálně potvrdit staré spojenectví s Portugalskem. Tak byla v roce 1899 uzavřena windsorská smlouva, která obnovila starou smlouvu z roku 1642, anulovala zmíněnou tajnou konvenci a garantovala integritu veškerých portugalských teritorií na Iberském poloostrově i v zámoří. Právě anglická garance umožnila v tomto období zachovat portugalské koloniální panství neporušené. DRUHÁ KUBÁNSKÁ VÁLKA A SEVEROAMERICKÁ INTERVENCE Současně s těmito událostmi probíhal rozpad španělského zámořského impéria. Bouřlivý proces let 1895-1900 zahrnoval tři fáze, které je vhodné analyzovat odděleně. Za prvé, jsme svědky emancipačního hnutí na Kubě (1895) a současně na Filipínách (1896). Druhá kubánská válka za nezávislost (první byla desetiletá válka 1868-1878) byla inspirována José Martím, jednou z nejušlechtilejších postav latinskoamerického osvobozeneckého hnutí. Martí se narodil roku 1853 v Havaně (otec pocházel z Valencie, matka byla původem z Kanárských ostrovů).   Povstání mělo svou základnu ve východní části ostrova, sociální oporu v rolnictvu, ideový podnět v Martího Revoluční straně, vojenského vůdce v Antoniovi Maceovi a taktiku v partyzánském odboji. Šířilo se od východu směrem k průmyslovým centrům na západě, která byla vzpouře méně nakloněna. Španělská obrana vedená Martínezem Camposem se snažila vytlačit povstalce nazpět, vytvořit středem ostrova od severu k jihu sanitární koridor (známý “průsek”) a znemožnit vylodění expedic, které na pomoc vysílaly Spojené státy. Povstání záhy přimělo Španělsko vynaložit maximální úsilí a vyslat tvrdého generála Weylera, který nahradil Martíneze Campose. Známý je Cánovasův výrok v této souvislosti: “Do posledního muže, do poslední pesety.” Hlavní váha španělského tažení spočívala fakticky na bedrech prostých pracujících vrstev z Iberského poloostrova, neboť možnost “vykoupení” nebo “náhrady” dovolovala zámožným mladým mužům složit určitou peněžitou částku a vyhnout se vojenské službě v zámoří. “Naproti tomu lid dával vše s příkladným odhodláním. Ať to bylo pro Kubu nebo pro Filipíny, získala vláda okamžitě vojska, kolik chtěla” (Ramos Oliveira): 200 tisíc mužů na Kubu, 4500 na Portoriko, 25 000 na Filipíny. Vstup Spojených států do španělsko-kubánského sporu byl podněcován díly autorů jako byli Fiske (Manifest údělu, 1885) a Mahana (Vliv námořní síly v dějinách, 1890), ale především vášnivou kampaní v tisku. Rovněž byl podpořen ekonomickými důvody - Americká cukrovarnická společnost měla na Kubě a v Portoriku velmi silné zájmy. Intervenci, která proběhla ve třech fázích, uspíšilo nahrazení prezidenta Clevelanda (jehož administrativa zachovávala vůči Španělsku formálně korektní postoj) prezidentem McKinleyem. V létě 1897 byly španělské vládě zaslány severoamerické protestní nóty k tvrdému postupu generála Weylera, požadující urychlenou pacifikaci ostrova. Následovalo neoficiální jednání amerického prezidenta u španělské regentky Marie Kristiny, které v sobě skrývalo ultimátum: Nepřistoupí-li Španělsko na prodej ostrova za 300 milionů dolarů, zahájí americká vláda vojenskou intervenci. Pro usnadnění operace byl zároveň nabídnut milion dolarů pro případné španělské vyjednavače (únor 1898). Tento neslýchaný diplomatický postup byl madridskou vládou rozhodně odmítnut. Krátce nato události urychlil nejasný případ potopení křižníku Maine. Dne 20. dubna 1898 předložilo oficiální severoamerické ultimátum požadavek, aby se Španělsko do tří dnů vzdalo své svrchovanosti nad Kubou. ŠPANĚLSKO-AMERICKÁ VÁLKA V důsledku naprosté nerovnosti sil měla španělsko-americká válka bleskový průběh. Španělskou eskadru na Filipínách pod velením admirála Montoja zničila v Manilském zálivu eskadra komodora Deweyho, jež připlula z Hongkongu (1. května 1898). Bezprostředními důsledky této námořní katastrofy se staly kapitulace Cavite a všeobecné povstání na Filipínách vedené Emiliem Aguinaldem. Španělská nadvláda nad souostrovím zůstala omezena na Manilu. Atlantická španělská eskadra zůstala v Santiagu de Cuba (kde byla nucena přistát cestou na Portoriko k doplnění zásob uhlí) zablokována podstatně většími americkými námořními silami (19. května a následující dny). Po vylodění Američanů v bezprostřední blízkosti Santiaga (14.-24. června) došlo k mimořádně tvrdému pozemnímu střetnutí. Poté, co se výsadek zmocnil Caneye a Lomy de San Juan, klíčových pozic pro obranu Santiaga (1. července), vyvstalo před španělskou eskadrou dilema, zda se rozhodnout pro beznadějný boj s mnohonásobnou přesilou, nebo se vydat do rukou Američanů. Byla zvolena první varianta a 3. července byla španělská eskadra pod velením admirála Cervery naprosto zničena v námořní bitvě u Santiaga. Od tohoto okamžiku se události hrnuly jedna za druhou: o dvanáct dnů později kapitulovalo Santiago. V posledním červencovém týdnu se americké síly vylodily v Portoriku a ostrov obsadily. Dne 14. srpna kapitulovala Manila. Jeden španělský oddíl vzdoroval v bálerském kostele (ostrov Luzón na Filipínách) až do 2. června 1899. Pařížskou smlouvou z 10. prosince 1898 uznalo Španělsko nezávislost Kuby a odstoupilo Spojeným státům Portoriko, Filipíny a ostrov Guam (v Marianách). Odstoupení Filipín bylo pro Španělsko o to bolestnější, že taková podmínka se v mírovém protokolu podepsaném o čtyři měsíce dříve ve Washingtonu neobjevila. V Paříži zaujali američtí vyslanci tvrdý postoj. “Kontrola” nad souostrovím, která byla ve Washingtonu dohodnuta, znamenala ve skutečnosti odstoupení od “svrchovanosti”. Výměnou nabídly Spojené státy Španělsku náhradu ve výši 20 milionů dolarů. Přinuceni přijmout tento výklad, omezili se španělští zmocněnci na formální vyjádření svého protestu a ponechali Američany, aby stanovili hranice odstoupeného území. Španělsko-americká válka v roce 1898 byla nazvána “poslední válkou mezi kavalíry”. Opravdu, slepá poslušnost a stoický heroismus španělských námořníků, odvaha vojáků hájících Caney a Loma de San Juan, rytířské chování amerických námořníků k jejich zajatcům se staly protypem vojenských ctností, jež byly jen málokdy překonány. Jestliže byla etická výše těch, kdo válku prožili, mimo jakoukoli pochybnost, pak etické hodnocení těch, kdo ji rozpoutali či umožnili (na jedné i druhé straně) nedopadlo na stránkách dějepisců dobře. Na americké straně neváhal autor napsat, že “pro intervenci” pod záminkou, že Španělé údajně vyhodili do vzduchu křižník Maine, “neexistovalo právní ani morální opodstatnění” a “budoucnost chování naší vlády odsoudí” (H. E. Plack v roce 1906). Na španělské straně se historikové všech směrů shodli, že se na válku nemělo přistoupit. Vládnoucí vrstvy nedokázaly včas a důsledně zvážit problém reformy koloniální správy, ani čelit nepopularitě v důsledku realistického přístupu k složitým vztahům s USA. Veřejné mínění evidentně neznalo skutečnou vojenskou situaci a na zámořský problém pohlíželo spíše romanticky. Naprosto nezodpovědný tisk zatím rozohňoval masy a útočil na vládu. Byl to typický příklad “tiskové mašinerie ve službách zásadně falešného hesla, neboť zdánlivě reprezentovala veřejné mínění, zatímco jej na lživém základě vytvářela” (Pabón). Tak byla “z citů a svaté víry” (v celistvost národního území) uvedena v život “kolosální lež”, podle níž neexistovala jiná alternativa než ztráta cti nebo válka a podle níž mohla být válka dokonce vyhrána. Rozuzlení tohoto konfliktu zásadním způsobem ovlivnilo světovou politiku. Obsazení Portorika, právo intervence na Kubu, které bylo Spojeným státům vyhrazeno takzvaným Plattovým dodatkem, a obsazení námořní základny v Guantánamu na základě dlouhodobého pronájmu zakotveného v článku 7 tohoto dodatku zajistilo Spojeným státům pevné postavení v Karibské oblasti. V červenci 1898 odhlasoval americký kongres anexi Havajských ostrovů. Filipíny, uhelná zastávka na Guamu, ostrov Wake a ostrov Tutuila (v souostroví Samoa, obsazený v listopadu 1899) zajišťovaly Spojeným státům kontakt s východní Asií přes Pacifik. Problém kanálu mezi dvěma oceány byl v roce 1903 rovněž vyřešen ve prospěch USA (nezávislost Panamy). Tak byl v obecných rysech vytvořen velmocenský strategický systém Spojených států pro celou první polovinu 20. století. POSLEDNÍ ZÁMOŘSKÉ OSTROVY Ve třetím článku pařížské smlouvy vytyčili američtí zmocněnci zcela samostatně demarkaci odstoupených území, “přičemž bylo tichou dohodu ujednáno, že pod španělskou svrchovaností zůstanou teritoria, jež nejsou uvedena jako odstoupená Spojeným státům” (Bécker). Jednalo se o tři soustroví v Tichém oceánu: Mariany (s výjimkou Guamu), Karolíny a Palauské ostrovy. Rovněž se to týkalo dvou ostrovů filipínského souostroví (Sibutú a Cagayán de Joló), kterých si američtí vyslanci nepovšimli, nezahrnuli je výslovně do zmíněného třetího článku, a proto zůstaly mimo vymezené hranice. Toto krátkodobé impérium zůstalo v rukou Španělů sotva dva roky. Nedávná pohroma potvrdila, že menším zlem je prodej. Třetí, závěrečnou fází se stal prodej španělských souostroví na Dálném východě, který završil rozpad zámořského impéria. Z iniciativy Německa, které mělo zájem o první tři uvedená souostroví, byla zahájena jednání, jež konkretizovala španělsko-německá smlouva z 28. února 1899. Podle ní Španělsko odstoupilo Německému císařství za dvacet pět milionů marek Mariany (kromě Guamu), Karolíny a Palauské ostrovy. V případě Sibutú a Cagayánu de Joló, umožnila španělsko-americká smlouva ze 7. listopadu 1900 Spojeným státům napravit zeměpisný “lapsus” jejich zmocněnců z roku 1898 za úhradu jednoho sta tisíce dolarů splatných španělské vládě.   DOBA ALFONSE XIII.   V OBDOBÍ mezi porážkou ve španělskoamerické válce v roce 1898 a počátkem občanské války (1936) prožilo Španělsko několik rozhodujících desetiletí svých moderních dějin. Největší část tohoto období se kryla s panováním krále Alfonse XIII., které započalo v květnu 1902, kdy mladý monarcha dosáhl plnoletosti a skončila tak regentská vláda jeho matky Marie Kristiny z habsburského rodu, a bylo ukončeno v dubnu 1931 vyhlášením španělské druhé republiky; této republice bylo vyměřeno necelých osm let, přičemž poslední tři roky její existence poznamenala nejkrvavější občanská válka ve španělských dějinách. Historický dosah této občanské války (“španělská válka”, 1936-1939) byl přinejmenším právě tak velký, jako tomu bylo v případě války za nezávislost. Jestliže však válka za nezávislost spočívala - jak jsme viděli - především v tom, že se na Pyrenejský poloostrov přenesl souboj sil zápasících o světovládu, pak válka z let 1936-1939, přestože její předpoklady, vývoj a vyústění zahrnovaly mnoho vnějších prvků, se vyvinula především z domácích podmínek, ze struktur a napětí všeho druhu, jež charakterizovaly španělskou společnost první třetiny století. Nepřekvapí tedy, bude-li smysl španělských dějin v období, jímž se v následujících čtyřech kapitolách budeme zabývat, definován z hlediska jejich vyústění: takzvané španělské války. Právě španělská válka nám totiž poskytuje potřebnou historickou perspektivu, abychom a posteriori mohli vypozorovat hlavní linie složitých a bouřlivých národních dějin, v nichž se - a to někdy nerozlišitelně - splétaly konstruktivní impulsy rozvoje, reformního úsilí a snášenlivosti s destruktivními impulsy nesnášenlivosti, násilí a represe. Pro historika přitom není přípustné, aby určité skupině nebo určitým skupinám a společensko-politickým tendencím, jež v průběhu zmíněných desetiletí sehrávaly v životě Španělska hlavní úlohu, výhradně přidělil kteroukoliv z těchto dvou sérií charakteristik; rovněž tak nesmí být zakrývána skutečnost, že situace, do níž tyto skupiny a tendence vstupovaly, byla sama o sobě labilní a nespravedlivá, a tudíž potenciálně násilná. V úvodu každé ze čtyř následujících kapitol se stručně zmíníme o obecných činitelích celoevropské povahy, které se promítly v jednotlivých aspektech španělské krize první třetiny století. Prozatím alespoň letmo načrtněme hlavní rysy charakterizující toto období: 1. Nepřetržitý růst se projevil jak na poli demografickém, tak ve sféře zemědělské a průmyslové výroby, i když právě v průmyslové výrobě se zřetelněji promítal vliv vnějších podmínek (krize 1929). Index cen stoupl z 90 v roce 1898 na 100 (1913), 223,19 (1920), 170 (1923), 159 (1933). Důsledky první světové války z let 1914-1918 v polovině tohoto období, vzápětí zostřené španělskou krizí roku 1917, kriticky vyhrotily nerovnováhu španělské společnosti; zatímco konjunktura v důsledku španělské neutrality ve válečném konfliktu umožnila statkářům, průmyslníkům a finančníkům závratné zisky, prudký cenový růst zboží základní spotřeby - do značné míry způsobený masivními dodávkami spotřebního zboží válčícím stranám -, za nímž nenásledoval ve stejném tempu přiměřený růst mezd, představoval tvrdý zásah do životních podmínek středních vrstev a především pracujících tříd. To spolu s demografickým růstem, strukturou zemědělského vlastnictví, nízkou úrovní průmyslového rozvoje a s násilím, k němuž se všechny střetávající se strany stále častěji uchylovaly, vedlo k zostřující se sociální krizi, k jejímuž rychlému rozuzlení přispěla světová krize z roku 1929. Těžiště tohoto růstu i těchto tenzí se od počátku nového století stále výrazněji přesouvalo do měst. Nové Španělsko městského typu se svými charakteristickými rysy - tzn. s neobyčejnou přitažlivostí města pro venkovské obyvatelstvo; s novou výstavbou, předměstími, novými specializovanými obchody a novými prostředky hromadné dopravy; s továrnami a sociálním napětím; s tiskem a probouzejícím se vědomím aktivního občanství -, toto nové Španělsko evropské tvářnosti pomalu vznikalo v Madridu a Barceloně, v Bilbau, Cartageně, San Sebastiánu atd. Případ Barcelony, kde se počet obyvatel v letech 1920-1930 téměř zdvojnásobil, je pro tyto nové časy nejpříznačnější a svým významem přesáhl okruh národního společenství. 2. Sociální krizi provázela krize politická, kterou charakterizoval rozpor mezi formálně platnou ústavou - Cánovasovou ústavou z roku 1876 - a společenskou realitou, jež se základní listině stále více vzdalovala v důsledku celospolečenských proměn. Politický katalanismus, dělnické hnutí, reformismus středních vrstev velmi rychle sílily a rámec systému zavedeného za restaurace se pro ně definitivně stal těsným. V letech 1902-1917 lze sledovat proces krize parlamentní monarchie právě na postupném rozkladu dvou velkých historických stran (konzervativní a liberální), na nichž stála funkčnost ústavy. Navzdory tomu, že v jejich řadách byli vynikající státníci typu Maury či Canalejase, se systém střídání ukázal jako umělý a neschůdný od okamžiku, kdy se těžiště španělského života posunulo mimo zavedené politické strany - totiž od okamžiku, kdy volební praxe ve velkých městech, přibližně od roku 1910, směřovala ke stále větší opravdovosti a autenticitě. V roce 1917 byly zmařeny naděje reformního hnutí, které v případě úspěchu mohlo bez velkých otřesů a bez nebezpečí pro monarchistické zřízení překonat nevyhnutelný okamžik vyčerpanosti Cánovasova modelu. Tři síly mimo oligarchickou pozici střídajících se stran - důstojnictvo, politický katalanismus a dělnické hnutí - shodně diagnostikovaly vady systému a společně volaly po reformě; vládnoucí oligarchii se nicméně podařilo široce založeným a obratným manévrem postavit tyto “tři revoluční síly”, které se proti ní zvedly v rozhodujícím létě roku 1917, proti sobě navzájem. Španělsko, jehož systém již byl v plném rozkladu, prožilo v letech 1917-1923 (jako vůbec celá Evropa) šest let dezorganizace a nejistoty, zostřené navíc nečistým sociálním zápasem, jehož epicentrem byla Barcelona. Nadějná byla nicméně skutečnost, že široké vrstvy španělské společnosti rostoucí měrou přivykaly formám parlamentní demokracie; ještě na jaře roku 1923, jen několik málo měsíců před pučem generála Prima de Rivery, se diskutovalo - jak píše Tusell - “o tom, zda režim, jehož základem byl ještě donedávna kasikismus, je schopný transformace”; tento základ naštěstí “přestával fungovat”. Tento mnohostranný proces byl však přerušen diktaturou generála Prima de Rivery (1923-1930), která v rámci režimních sil představovala jediné východisko v situaci, kdy nebyla umožněna nezbytná reforma zastaralých a neživotných konstitučních základů režimu. Diktátorovi nelze upřít osobní statečnost, vyřešení marockého problému, vynikající politiku v oblasti veřejných prací či to, jak dokázal do režimu zapojit socialistické hnutí. Nevyřešeny a pouze odsunuty však byly některé základní problémy: ústavní reforma, situace rolnictva, katalánský problém. O další se postarala hluboká finanční krize; s koncem diktatury (28.1.1930) byla monarchie postavena tváří v tvář již neřešitelné situaci, poněvadž rozklad systému postihl i ji jakožto instituci. V obecních volbách 12. dubna 1931 se drtivá většina městských voličů vyslovila pro republiku, která byla vyhlášena o dva dny později. Po konci diktatury tedy následoval konec parlamentní monarchie. 3. Intelektuální a umělecký rozkvět, který navázal na kulturní oživení, započaté v sedmdesátých letech 19. století ve znamení naturalismu, významně spoluvytvářel podobu Španělska mezi rokem 1898 a občanskou válkou. Spisovatelé generace roku 98, význační hudební skladatelé od Albénize po Fallu, malíři jako Sert, Zuloaga, Vázquez Díaz či Picasso, myslitelé jako Unamuno, D’Ors a Ortega, historikové jako Altamira a Menéndez Pidal, básníci jako Maragall, Lorca či Juan Ramón Jiménez, dramatik Benavente, vědci jako Ramón y Cajal, Maranón a další, ti všichni tvořili skvělou kulturní elitu, kterou vyvrcholil stříbrný věk španělské kultury, o jehož počátcích jsme se už zmínili. Tyto osobnosti nacházely oporu i okamžitý ohlas ve stále početnější sociokulturní vrstvě. Projevoval se rozmachem tisku, hojností překladů, četností nových časopisů, kulturní aktivitou různých klubů, spolků zvaných Athenea a kroužků, v nichž se - a to většinou v provinčních metropolích - sdružovaly nejvýraznější intelektuální minority ze všech společenských skupin. Zplanělý provinční život z období restaurace, který tak mistrně zobrazil Clarín v románu Regentka (La Regenta), postupně ustupoval slibnému kulturnímu rozvoji. Krátce řečeno: pokud šlo o intelektuální menšiny, nikdy od doby osvícenství nebylo Španělsko tak evropské jako nyní, a také specificky španělský vklad do západní kultury nikdy neměl tak silnou odezvu za hranicemi Pyrenejského poloostrova jako v této době. Tento kulturní rozmach nicméně doprovázela hluboká duchovní krize, která se nepromítla jen v tvorbě umělců a myslitelů, ale zasáhla španělskou společnost přímo v její podstatě. U intelektuálů se projevila jako krize jistot, vyplývající z revolučních proměn západního pojetí světa v letech 1895 až 1905; u některých elit, které vyznávaly modernistickou estetiku a nietzscheovský filosofický iracionalismus, převládající v tehdejší Evropě, se promítla v pocitu aristokratičnosti, v určité vykořeněnosti a ve vytěsňování skutečných problémů vlastního národa. V celé společnosti pak měla podobu hluboké náboženské krize. K jejím projevům patřila tendence opevňovat se za hradbou nekompromisních postojů nebo výlučnosti, zpravidla na úkor sociálně charitativního cítění, anebo odmítání víry či zuřivý antiklerikalismus, hlásaný některými levicovými skupinami a vstřícně přijímaný v určitých lidových vrstvách, které se cítily opuštěny. To tedy byly nejvýraznější rysy duchovní krize - krize náboženské i sociální v poslední instanci -, kterou prožíval španělský národ i jeho vůdčí minority na počátku 20. století. 4. Na poli mezinárodních vztahů udávala tomuto období tón španělská účast v marocké krizi, podmíněná jednak historicky, jednak zeměpisnou blízkostí, a především jasnozřivá politika neutrality ve velkých světových konfliktech 20. století. Tyto aspekty zahraniční politiky vyvolaly ve veřejném mínění rozpornou reakci. Veřejnost - zejména lidové vrstvy a dělnictvo - byla vůči intervenci v Maroku naladěna pacifisticky a jevila malou ochotu ke koloniálním dobrodružstvím, zatímco v postoji k první světové válce (1914-1918) se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory - stoupence Dohody a příznivce Německa. Toto rozdělení španělského veřejného mínění v postoji ke světovému konfliktu v podstatě odpovídalo vnitropolitickému rozložení: emocionální “sympatie” a “antipatie” se rodily v souvislosti s dříve zaujatými postoji v intelektuálním nebo politickém životě země, nicméně jen málokdo se otevřeně zasazoval o to, aby Španělsko do konfliktu aktivně vstoupilo. Rozlišením uvedených proudů veřejného mínění nicméně ani zdaleka nevyčerpáváme otázku, jak Španělé prožívali a pociťovali válečný konflikt, odehrávající se za hranicemi jejich země. Podrobnější rozbor by zasluhovaly další významné otázky, například společensko hospodářské důsledky zahraničního obchodu s válčícími stranami, odrážející se ve zdražování zboží základní spotřeby; emigrace do Francie za lépe placenou prací; vlna amorálnosti, příznačná pro každé poválečné období, která se rozšířila různými cestami a vyhrotila konkrétní rysy španělské společenské krize. Třetím význačným rysem vnější politiky Španělska v prvních desetiletích 20. století byl hispanoamerikanismus. Opíral se především o rostoucí vědomí kulturní pospolitosti se zeměmi hispánské Ameriky a o růst obchodní výměny, vyvolaný první světovou válkou. Šlo tedy o hlubokou sociální, politickou a duchovní krizi. Nové dějiny moderní doby, vydané na Univerzitě v Cambridge, označily třetinu století, v jejímž průběhu se komplexní krize španělských dějin odehrála, jako “epochu násilí 1898-1945”. Z dnešního hlediska bychom jistě měli vážné výhrady k ukončení tohoto období rokem 1945. V první polovině století nicméně vypukly dvě světové války (1914-1918; 1939-1945) a je zřejmé, že se toto období světových dějin vyznačuje vnitřními souvislostmi včetně známých historických jevů, jako bylo zaměření techniky na destrukci, mobilizace těch mýtů v celkové iracionální atmosféře, jimiž lze získat masovou podporu, nadřazení těchto mýtů každému zdravému záblesku humanismu či křesťanské charity, atd. Španělská společnost, poznamenaná ve své podstatě napětím i historicky podmíněným sklonem k nekompromisnosti, zdaleka nebyla vůči těmto dobovým tendencím imunní. V době Alfonse XIII. propukly ve Španělsku násilnické nálady, které vyvrcholily občanskou válkou v letech 1936-1939; občanská válka se pak v důsledku působení vnějších prvků stala předehrou druhé světové války.   41 POČÁTEK 20. STOLETÍ: HOSPODÁŘSKÁ EXPANZE, SOCIÁLNÍ KRIZE   SVĚTOVÉ SOUŘADNICE HOSPODÁŘSKÁ A SPOLEČENSKÁ ZÁKLADNA Devatenácté století se nikoli bez oprávněné pýchy přihlásilo k názvu “století páry”. Tento zdroj energie byl skutečně po celé století symbolem pokroku. Jak jsme už zaznamenali, počínaje druhou třetinou 19. století přivodilo užití páry v železniční dopravě vskutku revoluční změnu. V prvních desetiletích 20. století bylo už symbolem pokroku cosi jiného. Člověk ovládl nový zdroj energie, elektřinu, prostřednictvím řady vynálezů od dynama (1869) po vyřešení přenosu elektrické energie na dálku a vynález elektromotoru v osmdesátých letech. Z téže doby se datuje využití elektrické energie k osvětlení (Edison, 1879), k telefonickému spojení (Bell, 1876) a v souvislosti s vynálezem elektrické tramvaje i v městské dopravě. Teprve nyní byla při využití nového energetického zdroje překonána empirická fáze a elektrická energie se stala součástí každodenního městského života. Od roku 1900 bylo elektrickým světlem postupně nahrazováno veřejné plynové osvětlení. V roce 1901 se uskutečnilo první bezdrátové radiotelegrafické spojení přes Atlantik, které prokázalo nesmírný význam pokusů Itala Guglielma Marconiho. Díky elektřině mohl být zkonstruován nový typ motoru - elektromotor, tišší, lépe ovladatelný a méně rušivý než parní stroj. Elektromotor, uzpůsobitelný na nízký výkon, vnesl mechanizaci do základní společenské buňky, do domácnosti. Spalovací motor zahájil pravou revoluci v dopravě, podobně jako předtím železnice. Ve spojení s bicyklem a vozem vznikl motocykl a automobil (1886, 1887), z balónu se stala řiditelná vzducholoď (1890), ve spojení s křídly a vrtulí se od roku 1903 vyvíjel v nejtypičtější dopravní prostředek 20. století - letadlo. Převratný význam nového motoru byl zjevný: zatímco nákladní automobil konkuroval lokomotivě v přepravě zboží na velké vzdálenosti, auto a motocykl pronikly i do míst, kde jim mohla konkurovat jen tažná zvířata. Letadlo nepředstavitelně zkrátilo pozemské vzdálenosti. Vznikl nový - automobilový - průmysl, který v USA zaznamenal závratný rozmach (181 000 vyrobených automobilů v roce 1910, tj. 75 procent světové produkce). Avšak nenasytné potřeby nového dopravního prostředku - ropa k výrobě pohonných hmot, kaučuk na kola - si vzápětí vynutily vznik nových průmyslových odvětví a zahájily novou kapitolu světového boje o suroviny. Spolu s rozvojem elektrotechnického a automobilového průmyslu byl pro počínající století patrně nejpříznačnější rozvoj chemického a stavebního průmyslu. V tomto výčtu nelze opomenout ani rozvoj zbrojního průmyslu, který od roku 1914 živil cyklus světových válek a představoval temný rub technického pokroku. V souvislosti s těmito neustále se zdokonalujícími technickými prostředky lze konstatovat, že pro počátek nového století byl příznačný všeobecný proces koncentrace. Zejména ve Spojených státech amerických a v Německu nyní pokračoval a sílil proces koncentrace kapitálu, zahájený v předešlém století. Projevoval se jak v koncentraci průmyslových podniků, tak v koncentraci úvěrových prostředků finančního kapitálu, který stimuloval průmyslový rozvoj, formou půjček zasahoval do života státu a prostřednictvím zahraničních investic sehrával význačnou úlohu v mezinárodních vztazích. Koncentrace kapitálu měla podobu neobyčejně mocných podnikatelských sdružení: nadešla doba trustů, poolů, holdingových společností, kartelů operujících často v mezinárodním měřítku. Zároveň se viditelně projevovala v podobě stále větších továren, opravdových lidských úlů, v nichž se seskupovalo velké množství lidí jako kdysi na královských dvorech nebo v přístavech. Dělnická třída reagovala na proces kapitalistické koncentrace sdružováním ve stále silnějších a lépe organizovaných odborových svazech a federacích celostátního dosahu. Nemůžeme se zde zabývat různými ideologickými proudy, které tyto organizace v mezinárodním měřítku navzájem propojovaly nebo zaštiťovaly. Musíme nicméně zdůraznit dva jevy, které toto období poznamenaly rozhodujícím způsobem. Jednak to byla bolševická revoluce roku 1917, která vedla k ustavení prvního socialistického státu na místě někdejšího ruského impéria a ke vzniku první velké národní ekonomiky odtržené od kapitalistického světa a stojící mimo něj: Sovětského svazu. Zároveň v celém kapitalistickém světě narůstala tendence ke státním zásahům do hospodářství, která se datovala od nevratné zkušenosti “válečného hospodářství” let 1914-1918. Absolutní zasahování státu do ekonomiky pak spolu s dalšími faktory charakterizovalo fašistický stát a fašistické hospodářství s jeho tendencí k soběstačnosti, rozvojem zbrojařského průmyslu a budováním grandiózních, ohromujících veřejných staveb; na mapě Evropy se vynořily po roce 1922, kdy Benito Mussolini zahájil svůj “pochod na Řím”. Centrem hospodářského a společenského života se v novém století stalo velkoměsto. Zaujímalo stále větší prostor a bytnělo budovami nových továren, které byly zdrojem obživy pro nespočetné zástupy přesídlenců z venkova. Podíl obyvatelstva, soustředěného ve městech s více než 100 000 obyvateli, se v jednotlivých zemích zvyšoval mnohem výrazněji než v případě jiných sídel. Symbolem 20. století se stala mnohamilionová velkoměsta, leckdy vznikající závratnou rychlostí. Ulici ovládla technika: jezdily po ní prostředky hromadné dopravy poháněné elektřinou, lemovaly ji banky, specializované obchody i obchodní domy, představující ukázku koncentrace kapitálu na poli obchodu. Technika vstoupila také do úřadu všeobecným rozšířením psacího stroje. A jak už jsme poznamenali, technizovala se i domácnost: symbolem středních tříd se stal šicí stroj; na spotřebním trhu se stále více prosazovaly konzervované potraviny; koupelna, ústřední topení, telefon představovaly nový životní styl, i když jimi zatím byl vybaven omezený počet domácností. Jízdní kolo, běžně používané od devadesátých let 19. století, způsobilo dopravní revoluci v okruhu bydliště, poněvadž zkrátilo vzdálenosti mezi předměstským domkem, továrnou, městem a venkovem. A konečně se poprvé v lidských dějinách podstatně zmírnil rozdíl mezi dnem a nocí: ve městě - v domě i na ulici, v úřadě i při veřejných událostech - se používalo elektrické osvětlení. Ve městě, jak napsal profesor Nadal, se méně rodilo a méně se umíralo: index porodnosti se snížil a někdejší epidemie, decimující obyvatelstvo soustředěné ve městech, byly díky rozvoji hygieny a sociálního lékařství definitivně vyškrtnuty ze seznamu. Zato se nad městem začala stahovat nová hrozba, právě tak strašná jako epidemie: nová ničivá technika ve službách nového pojetí války si brzy začala pozorně všímat těch několika málo čtverečných kilometrů, na nichž byly natěsnány domy a továrny, kina a nemocnice, muži, ženy a děti. Možnost leteckého bombardování otevřeného města byla také v tomto případě potenciálním protipólem té koncentrované ukázky lidského pokroku, jakou představovalo město 20. století. ETAPY: EXPANZE, VÁLKA A KRIZE V první třetině 20. století prožilo Španělsko etapu růstu - v počtu obyvatel, v hospodářství - který byl v měřítku poloostrova projevem expanzívní tendence společné celé západní ekonomice. Tato rozpínavá vlna se začala zvedat koncem 20. století a časově souvisela s rozšířením a snazší dostupností dopravních prostředků, se značným nárůstem světové nabídky produktů, s těžbou zlata v nalezištích v Transvaalu, jež světovému obchodu dodala univerzální platidlo pro jeho dosud nebývalou expanzi. Kapitalistické hospodářství zahájilo novou etapu své dráhy (stoupající větev Kondratěvovy třetí dlouhé vlny; počátek cyklu světových válek), která se začala odvíjet kolem roku 1896, neblahého data kapitalistické ekonomiky. Takto vymezené období bylo členěno třemi cyklickými krizemi menšího dosahu: v roce 1900, v roce 1907 (nejvážnější a všeobecná krize z nadvýroby, postihující především Německo a Spojené státy americké) a v roce 1913. V tomto procesu ovšem spolupůsobil nový prvek prvořadého významu: světová válka. To znamená válka všeobecná, nikoli lokální, jako byly války 19. století v ponapoleonské době, válka, ve které se hromadně užívala široká škála průmyslových výrobků (zbraně). Nová válka sehrála v kontextu rozvoje kapitalismu podstatnou roli: její příprava umožnila zakrýt latentní krize prostřednictvím zbrojní výroby, která zároveň absorbovala nezaměstnanost; její průběh v podstatě odpovídal zápasu o trhy a suroviny; její vedení konečně vyžadovalo i nové formy státních zásahů do hospodářství. To vše se pak odehrávalo ve znamení destrukce, hromadného ničení lidských životů a hmotných statků, představující úděsný rub tvůrčího a konstruktivního díla průmyslové revoluce. První světová válka (1914-1918) skutečně způsobila nesmírné ztráty na lidských životech, přivodila hromadnou destrukci kapitálu a finanční nerovnováhu v mnoha státech; v evropských hospodářských vztazích vytvořila překážky nejen v důsledku ruské revoluce, ale také novými hranicemi v délce 8000 kilometrů po vzniku sedmi nových samostatných států. V těchto mladých státech rovněž předurčila urychlení industrializačního procesu, což pro západní Evropu a Spojené státy americké znamenalo ztrátu dosavadního monopolního postavení v průmyslové výrobě. Poválečné období bylo těžké: v letech 1920-1921 nastala krize z rekonverze. Po roce 1922 začalo hospodářské oživení, které dosáhlo vrcholu v roce 1925, kdy se proces evropské obnovy stal skutečností a bylo dosaženo úrovně výroby odpovídající předválečnému období. Nastala “šťastná dvacátá léta”, léta “prosperity”, kdy se na velká válečná jatka začalo zapomínat; tato prosperita však byla náhle přerušena krizí v roce 1929, kterou 24. října téhož roku zahájil proslulý “černý pátek” na newyorské burze. Z burzy se rychle přenesla do bankovnictví, do průmyslu, který byl krizí nejvíce postižen, do různých odvětví hospodářství. Geograficky se rozšířila natolik, že můžeme mluvit o “světové krizi”: z USA se přenesla do střední Evropy, pak do Anglie a Francie, do Japonska a postihla světové kapitalistické hospodářství jako celek. V důsledku opatření přijatých postiženými zeměmi se dařilo krizi od konce roku 1932 postupně zastavovat; v roce 1935 bylo kapitalistické hospodářství opět na vzestupu. Ale za dveřmi už byla zase válka. Hospodářské důsledky krize se daly technicky zvládnout, avšak její morální následky, vlna strachu a neklidu, kterou vyvolala, těsně souvisely s novým propuknutím ničivého šílenství. V roce 1936 začala španělská válka. Roku 1939, kdy tato válka skončila, vypukla druhá světová válka (1939-1945). RYSY ŠPANĚLSKÉ KONJUNKTURY Tendence k růstu cen, pozorovatelná v západní ekonomice od roku 1896, obecně platila i pro španělské hospodářství. Od tohoto roku se ceny začaly zvyšovat a z indexu 75,8 (1896) stouply na 100 v roce 1913, kdy odstartoval závratný cenový růst válečných let. Je třeba podotknout, že během uvedeného období se ceny ve Španělsku nezvyšovaly tak extrémně jako v jiných evropských zemích, a to díky zvýšení kurzu pesety na mezinárodních trzích, o něž se zasloužila houževnatá deflační politika španělských vlád na počátku 20. století. Peseta měla tendenci “platit víc”; podívejme se, kolik se v pesetách platilo za libru šterlinků v průběhu několika rozhodujících let (poměr ve zlatě: 1 libra šterlinků = 25 peset): 1902 34,14 1905 32,91 1908 28,39 1911 27,24 1914 26,20   Je logické, že úměrně s tím, jak rostla kupní síla pesety, rostly ceny ve Španělsku pomaleji než v zahraničí. Příliv zahraničního kapitálu, který v období vrcholné expanze západního hospodářství pronikl na Pyrenejský poloostrov v letech 1906 až 1913 (podle Sardáových odhadů se celková částka pohybovala kolem 800 milionů peset a šlo převážně o francouzský, ale také anglický, belgický, švýcarský kapitál), pomohl v předvečer války napojit španělské hospodářství na ekonomiku evropskou a udržet španělskou platební bilanci. Poté, co v Evropě vypukl válečný konflikt, ve kterém si Španělsko udrželo privilegované neutrální postavení, byl ekonomický vývoj ve Španělsku zcela odlišný než ve válčící Evropě. Španělsko nejenže nebylo zpustošeno válkou, nýbrž vytěžilo i značné bohatství z obchodu s válčícími stranami, neschopnými vyrábět životně důležité produkty, které naléhavě potřebovaly. Španělsko bohatlo, byť dramaticky nerovným způsobem. Výměnou za zemědělskou a průmyslovou produkci teklo do země zlato. Obchodní bilance byla jednoznačně příznivá. “Celkové kapitálové obohacení Španělska v průběhu první světové války muselo činit nejméně 5 miliard peset.” (Sardá) Na jiném místě promluvíme o sociálních důsledcích tohoto obohacení; teď poznamenejme, že především umožnilo splatit zahraniční dluh, obtížné břemeno zděděné z 19. století, vykoupit převážnou většinu zahraničních investic na území státu, zvýšit rezervy Španělské banky ze 674 milionů (1913) na 2,5 miliardy peset (1919). Kurz španělské měny na mezinárodních trzích se nadále zlepšoval a v roce 1918 dostoupil vrcholu - 19,8 peset za libru šterlinků. Tento mimořádný příliv peněz bohužel nebyl využit k obnově zdrojů národního bohatství, tedy k přestavbě průmyslového potenciálu a k jeho posílení. Když se Evropa a Amerika zotavily z ran, které jim zasadila první světová válka, vstoupily (počínaje rokem 1923, a zejména pak v letech 1925-1929) do období prosperity. I Španělsko prožilo období prosperity a blahobytu, shodující se s lety diktatury. Znatelně k tomu přispělo ukončení války v Maroku, která výrazně zatěžovala španělský rozpočet. Ale velká příznivá konjunktura byla u konce a finanční potíže diktatury se prolnuly s důsledky velké světové krize roku 1929 na Pyrenejském poloostrově. V hospodářské sféře lze tyto důsledky snadno sledovat až do roku 1936, kdy začala občanská válka. Devalvace pesety, která se ihned promítla v zahraničním obchodě, jehož obrat začal drasticky klesat, a pokles průmyslové výroby (s výjimkou katalánského textilního zboží) představovaly bezprostřední následky velké krize roku 1929 na Pyrenejském poloostrově (Ruiz González). Důsledky krize však značně přesáhly ryze hospodářskou sféru. Její dopad byl právě tak mnohostranný, jak mnohostranná byla krize sama: hospodářská, sociální, mravní. Můžeme-li v západním světě zřetelně vysledovat souvislost mezi krizí roku 1929 a vypuknutím druhé světové války, pak i ve Španělsku se ukazuje, jak spolu události souvisely a kam směřovaly: 1929 - pád diktatury; 1931 - konec monarchie a vyhlášení druhé republiky; 1936-1939 - občanská válka. Když v roce 1939 začala druhá světová válka, bylo španělské hospodářství doslova zdevastováno tříletým nepředstavitelným ničením; naštěstí i v tomto světovém konfliktu si Španělsko dokázalo zachovat neutralitu. Z hlediska národohospodářského růstu znamenala občanská válka v letech 1936-1939 “prudké zbrzdění s podobnými důsledky, jaké měla válka za nezávislost” (Vicens). Již tento zběžný nástin hlavních tendencí hospodářského vývoje Španělska ukazuje, jak těsně byly v tomto ohledu spojeny španělské dějiny s dějinami celého Západu. Vzájemná kombinace vnějších i specificky španělských faktorů vyústila v to, co v hospodářské a sociální rovině charakterizuje španělské dějiny v prvních šestatřiceti letech 20. století: totiž v pozoruhodné posílení ekonomiky a v sociální krizi. Tato nedostatečně zvládnutá krize, překrývající se s krizí politickou a krizí duchovní, o nichž budeme hovořit dále, vyústila ve velkou občanskou válku. OBYVATELSTVO A HOSPODÁŘSTVÍ DEMOGRAFICKÝ RŮST Nárůst počtu obyvatelstva a nárůst množství vyprodukovaných statků představovaly nejvýznamnější ukazatele zmíněného růstu. V první polovině 20. století vzrůstal počet obyvatel Španělska následujícím tempem: Rok Počet obyvatel 1900 n2_b5z 18 600 000 1910 n2_b5z 19 900 000 1920 n2_b5z 21 300 000 1930 n2_b5z 23 600 000 1940 n2_b5z 25 900 000 1950 n2_b5z 28 000 000 Trvalý početní růst, který ukazují tato čísla, byl podmíněn souborem rozmanitých faktorů. V první řadě to byla skutečnost, že počet nově narozených výrazně převyšoval počet úmrtí. Hlavní příčinou tohoto jevu byl značný pokles úmrtnosti, neboť porodnost (podobně jako v ostatních evropských zemích) klesala, zejména po vypuknutí války 1914-1918. Dále došlo k poklesu emigrace do zahraničí; tradiční emigrace do Ameriky se v těchto desetiletích výrazně snížila, ačkoliv během první světové války došlo k silné emigraci pracujících z východního Španělska do Francie. Na druhé straně podstatně sílila vnitřní emigrace, tj. přesun obyvatelstva v rámci státu. Velkoměsta - především Madrid a Barcelona - i nové průmyslové zóny přitahovaly velké množství zemědělského obyvatelstva z různých krajů země. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1940 se 43,9 procent obyvatel Madridu a 40,3 procent obyvatel Barcelony v těchto městech nenarodilo. Důsledkem byla změna demografické struktury Španělska ve srovnání se stavem v 19. století. V roce 1900 žila ve městech s více než 100 000 obyvateli sotva desetina Španělů (přesně 9,01%); v roce 1930 to byla už šestina (14,91%) a v roce 1950 čtvrtina (24,09%). Jak z těchto údajů vyplývá, přírůstek obyvatelstva ve velkoměstech a provinčních metropolích byl v průběhu 20. století relativně vyšší než nárůst španělského obyvatelstva jako celku. RŮST ZEMĚDĚLSKÉ VÝROBY Souběžně s nárůstem obyvatelstva rostl i objem národní produkce v průmyslu i v zemědělství. Španělské zemědělství zaznamenalo v letech 1898-1936 trvalý rozvoj v důsledku všeobecného rozšíření víceradlicového pluhu, stále běžnějšího využívání zemědělské techniky a umělých hnojiv a především v důsledku rozšíření zavlažovacích systémů. Progresívně se rozvíjelo obilnářství; rostly osevní plochy a zvyšovaly se hektarové výnosy; tento rozvoj spolu s ochranářskou politikou, kterou španělská vláda prováděla od roku 1892, umožnil ve stále větší míře krýt domácí spotřebu obilovin vlastní produkcí. V letech 1931-1935 se produkce a spotřeba vyrovnaly, takže tradiční dovoz obilí úplně ustal. Tuto situaci ukončila občanská válka. Nejvýznamnější ukazatele pokroku španělského zemědělství v první třetině 20. století souvisely s mimořádným rozmachem systému uměle zavlažovaných pozemků. Tuto tendenci dokumentuje produkce pomerančů a cukrové řepy. V letech 1920-1930 zaujaly pomeranče ze středomořské oblasti - Valencie a Murcie - první místo ve španělském exportu a odsunuly do pozadí tradiční španělské komodity na světových trzích: olej, víno, železo, olovo, měď. Cukrová řepa se stala výhradní plodinou na zavlažovaných pozemcích v pyrenejské oblasti (Navarra, Logrono, Aragonie). V téže době se v zelinářských oblastech Středomoří prosadilo pěstování tzv. raných brambor, zvláště vhodných k exportu, a došlo k prvním pokusům s domácí produkcí bavlny v dolním povodí Guadalquiviru. Obdobný vzestup zaznamenalo i dobytkářství. Za čtvrt století, v letech 1910-1935, se zdvojnásobily stavy prasat a o 50 procent vzrostly stavy hovězího dobytka, jehož celkový počet se z 25 400 000 zvýšil na více než 37 milionů kusů. Spolu s početním nárůstem se zlepšila i kvalita: ze zahraničí byla dovážena kvalitní plemena, byly zaváděny různé inovace, vznikaly první pokusné farmy. Souhrnně řečeno: v předvečer občanské války se Španělsko, jehož hospodářskou základnu tvořila zemědělská výroba, jevilo jako země, která byla díky rozloze zavlažovaných pozemků a přírůstku vývozních plodin předurčena ke slibnému rozvoji. ROZVOJ PRŮMYSLOVÉHO A FINANČNÍHO SEKTORU Průmyslový rozvoj byl ovlivněn celkovým průběhem již zmíněné konjunktury: energický nástup na počátku století; velmi příznivá konjunktura v průběhu první světové války; krize od roku 1929, progresivně zostřovaná souhrou politických a sociálních činitelů. Úsilí počátečních let bylo provázeno mimořádným vzrůstem spotřeby energie: stoupla těžba i dovoz uhlí a modernizovalo se technické vybavení uhelných dolů v Asturii a Leónu. Na druhé straně se v letech 1900-1920 pětinásobně zvýšila spotřeba elektrické energie v důsledku výrazného pokroku ve využití španělských vodních toků pro výrobu elektřiny různými soukromými společnostmi (baskický a zahraniční kapitál). Hlavním střediskem těžkého průmyslu bylo Baskicko, odkud plynulo více než 50 procent španělské produkce železa a oceli v ingotech; je ovšem třeba mít na paměti, že toto odvětví španělského hospodářství bylo relativně skromné a že v letech 1914-1918 mohlo prožít svou spásnou konjunkturu, kdyby se využilo španělské neutrality ve válce k modernizaci těžkého průmyslu a k vytvoření jeho efektivní základny. Textilní průmysl, soustředěný v Katalánsku, se z těžké rány, kterou mu zasadilo uzavření antilského trhu (1898), vzpamatovával díky ochrannému clu z roku 1906, které pro něj de facto rezervovalo celý španělský trh. Také v tomto případě však byla technická modernizace provedena nedostatečně, což bylo zčásti způsobeno nejistým trhem, který nezaručoval dostatečnou odbytovou kapacitu, neboť jej tvořili venkované s nízkou životní úrovní. Vznikla tři průmyslová odvětví, předurčená ke slibnému rozvoji: cementárenský, chemický a lehký průmysl. Tento sice nedostatečný, avšak pozitivní průmyslový rozvoj však měl i stinnou stránku: úpadek těžby uhlí ve Španělsku, způsobený zčásti vyčerpáním ložisek, zčásti zničující konkurencí nových bohatých uhelných dolů mimo evropský kontinent. Moderní španělské bankovnictví bylo převážně výtvorem 20. století a zejména finančního rozkvětu v období první světové války. Za panování Isabely II. vznikly kromě Banky Španělska také Barcelonská banka (1844) a Banka Bilbao (1857); v období restaurace pak barcelonské peněžní ústavy Španělská koloniální banka a Kreditní a dokařská. Z těchto finančních institucí - hovoříme výhradně o soukromém bankovním sektoru - se jenom Bance Bilbao podařilo dostat mezi “velkou šestku” španělských bankovních domů devatenáctého století. Zatímco ztráta španělských kolonií v roce 1898 velmi tvrdě postihla Španělskou koloniální banku, následná repatriace kapitálu ze zámoří umožnila vznik Hispanoamerické banky (1901) a Španělské kreditní banky (1903). V roce 1901 také vznikla Baskická banka, podle Carra symbol baskického triumfu, a tudíž katalánského fiaska na cestě k vytvoření mocných bankovních domů, schopných vzít na sebe riziko při financování soukromého průmyslového sektoru nebo při výstavbě plánovaných hydroelektráren. Z roku 1918 se datuje Banco Urquijo (Madrid); o dva roky později vznikla Centrální banka, která časem pohltila Španělskou koloniální. Hluboká bankovní krize v roce 1925 ukončila činnost celé řady menších bankovních ústavů, mezi jinými též Barcelonské banky s dlouholetou tradicí. Španělské soukromé bankovnictví čelilo dvěma překážkám: jednak tradicionalistickému odporu průmyslníků a obchodníků, “honosících se, že nepřevzali ani písmenko” z moderní úvěrové praxe; jednak aktivitě početných filiálek vysokého mezinárodního bankovnictví, které v tehdejším Španělsku operovaly. Zlaté časy nastaly po roce 1914: některé banky dokonce čtyřnásobně zvýšily svůj kapitál a rezervy; vzrostl počet finančních ústavů a všeobecně se šířila finanční euforie. Ta však byla do značné míry fikcí a důsledky byly zakrátko hmatatelné. Jak konstatuje Gual Villalbí, “výsledkem té radostné nevědomosti byly bankovní úpadky, jimiž byl splacen účet za desetiletí 1914-1924” a které vyvrcholily již zmíněnou bankovní krizí v roce 1925. “Došlo ke skandálním bankrotům, k soudním zástavám plateb, které zastíraly skutečný stav úpadku, k jevům, které v takových situacích nepochybně ukazovaly na podvod ve smyslu trestního zákona; mnohé další banky se do tak vážné situace nedostaly, ale klopýtly o ni a vůbec celý bankovní systém prošel obdobím otřesů a tísně.” Nicméně úskalí bylo překonáno. V novém století byly zakotveny pevné pilíře španělského finančního kapitálu, soukromého bankovnictví, které ve Španělsku od dvacátých let sehrálo po boku průmyslu podobnou roli, jakou německé banky plnily ve svém zemi: financování podniků. OD ŽELEZNICE K AUTOMOBILU V první třetině 20. století se celková délka širokorozchodné železniční trati ve Španělsku prodloužila o necelou desetinu (z asi 11 000 km v roce 1901 na více než 12 000 km v roce 1935). Přibylo zato lokomotiv a vagónů. Především však byla příznivá konjunktura za španělské neutrality ve válce využita k tomu, aby se zahraniční investice v železniční dopravě vrátily do španělských rukou. Využití drah bylo efektivní a společnostem, které je provozovaly, zpravidla přinášelo slušné zisky. Ty však nepostačovaly k tomu, aby se přikročilo k řešení prvořadého problému - totiž k obnově železničních spodků, těžce zkoušených při přepravě těžkých materiálů (zejména uhlí) přes Pyrenejský poloostrov. V železniční dopravě tedy vyvstal skutečný problém, zvláště palčivý (jak uvádí Vicens) pro ty společnosti, které jako Ferrocarriles Andaluces provozovaly tratě v chudých oblastech s málo rozvinutou železniční sítí. O jedenáct až dvanáct tisíc kilometrů širokorozchodné trati, která byla páteří španělské železniční sítě, se v podstatě dělily čtyři velké společnosti - M.Z.A., Norte, Oeste, Andaluces. Nevyřešena zůstala doprava zboží a cestujících do míst, která byla od železničních tratí více či méně vzdálena. Na tuto potřebu reagoval rozvoj úzkokolejných tratí, jejichž celková délka se v uvedeném období zdvojnásobila (z 2180 na 5180 km). Nebyla to však úzkokolejka, která měla nahradit tažná zvířata v budování systému, který by hustou sítí propojil i nejodlehlejší kouty poloostrova: tato úloha připadla autobusu. Autobusy se vydaly po polních cestách, aby spojily městečka a vsi s celostátní železniční nebo silniční sítí a aby tak neobyčejně významně přispěly k homogenizaci národního tělesa; přiblížily vesnici k provinční metropoli a regionální metropole spojily mezi sebou. A tak automobil - motocykl, nákladní auto, autobus - přivodil novou revoluci v dopravě, podobně jako předtím železnice. To vyvolalo potřebu vybudovat silniční síť vhodnou pro nový dopravní prostředek (“Národní okruh speciálních silnic”, k jehož výstavbě se přikročilo za diktatury). Španělské železnice navíc nebyly schopny reagovat na výzvu, jakou v rychlosti přepravy a především v zásobování představoval nákladní automobil (López Gómez). V námořní dopravě proběhl podobný vývoj: paroloď sice nahradila plachetnici (nic na tom nemění skutečnost, že za první světové války došlo k neobyčejné renesanci plachetních lodí), tak jako železnice nahradila dostavník. Ale i parník dostal po roce 1909 nebezpečného soupeře - loď s dieselovým motorem. Pokud jde o letadlo jako dopravní prostředek, v této kapitole pouze poznamenáme, že vstoupilo na scénu a že letectví, jemuž byla souzena závratná budoucnost, prožívalo své počátky. POLARIZACE SPOLEČENSKÝCH SIL Shrňme si, že období ohraničené roky 1898 až 1936 odpovídalo všeobecné konjunktuře: rostl jak počet obyvatel, tak množství disponibilních statků. Z čistě ekonomického a kvantitativního hlediska šlo nepochybně o pokrok. Jakým způsobem se však tento kvantitativní pokrok promítl do celkového života země, to záviselo na mnoha dalších činitelích, z nichž zde chceme zdůraznit jeden podstatný: nakolik tento všeobecný pokrok ovlivnil životní úroveň a relativní postavení jednotlivých sociálních skupin španělské společnosti. NEJVYŠŠÍ SPOLEČENSKÁ VRSTVA Nejvyšší společenskou vrstvu v době Alfonse XIII. tvořilo několik elit, které zastávaly v životě Španělska velmi různorodé funkce. Tehdejší platná ústava (čl. 21 a 22) v ustanovení o skladbě senátu či horní komory umožňuje tuto vrstvu společensky vymezit, byť podle oficiálních kritérií, která vzhledem k časovému odstupu od roku 1876 už poněkud zastarala: jednalo se o nejvyšší kruhy šlechty, armády, duchovenstva, státní správy, akademického a politického života. Na obou křídlech této oficiální základny si od počátku 20. století upevňovaly pozice nové elity: vůdčí kruhy kapitalistické buržoazie, která prožívala svůj vrcholný rozmach, a nejvýznamnější osobnosti intelektuálního života, jímž se budeme zabývat v jedné z následujících kapitol. Úloha, kterou ve Španělsku první třetiny 20. století zastávala šlechta, není bez paradoxů. Na jedné straně se šlechtický stav početně rozrůstal; Vicens spočítal, že za panování Alfonse XIII. - včetně doby regentství - “bylo uděleno 214 titulů markýze, 167 titulů hraběcích, 30 osob obdrželo titul vikomta a 28 titul barona”. Šlechta si zachovávala svou ohromnou hospodářskou moc, jejímž základem bylo latifundium; postavením šlechty jakožto vlastníka zemědělské půdy v předvečer druhé republiky se budeme zabývat později. V kolektivním podvědomí anachronicky přežívala prestiž aristokracie jako výlučné kasty; tuto představu ostatně živil určitý typ žurnalistky i úniková literatura. Nicméně se stále výraznějším prosazováním průmyslové, obchodní a finační buržoazie v národním životě se tato stavovská fasáda stávala víc a víc anachronismem. Stojí též za povšimnutí Linzův postřeh o tom, že v době Alfonse XIII. (ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, například s Anglií) bylo poměrné zastoupení šlechty v řídících politických složkách (poslanci, civilní a generální guvernéři) značně skrovné. Pokud jde o španělskou buržoazii, je třeba konstatovat, že k její tradiční základně, kterou tvořili velkostatkáři z jihu, baskičtí železářští magnáti, katalánští továrníci a obchodníci z velkých španělských přístavů, se nyní připojili bankéři z Baskicka, nová agrární buržoazie z obou Kastilií a Léonu, profitující z rozšíření železniční sítě, dále nová agrární buržoazie z východošpanělského pobřeží, která bohatla díky uplatnění zavlažovacích systémů, a konečně těžaři z Cartageny. K této typologii národní buržoazie, zdravé buržoazie, neboť vyrůstala z autentické tvorby hodnot, je třeba připočíst “nového zbohatlíka”, kterého přivedla na svět mimořádná španělská konjunktura v době první světové války (1914-1918). Tohoto přivandrovalce do řad buržoazie, klasický typ každého poválečného období, charakterizoval výrazný nepoměr mezi jeho kulturní a ekonomickou úrovní a vyhrocený sociální egoismus. V letech 1914-1918 došlo k rozlišení historické funkce této různorodé buržoazie: jedni v té době bleskurychle a nesmírně zbohatli, jiní se dostali do vůdčích kruhů národního života, pro určitou velmi významnou skupinu tato doba znamenala zmar politických nadějí (Katalánská liga). Celkově se jednalo o značný rozmach, poznamenaný však rostoucím pocitem nejistoty z proletariátu, který podával stále přesvědčivější důkazy o své síle a schopnosti organizovat se. Pro strukturu vládnoucí třídy bylo kromě toho příznačné vzájemné propojení, vzájemná “entente” mezi jednotlivými menšími skupinami. Nová plutokracie měla otevřený přístup do řad šlechty prostřednictvím titulů udělovaných králem i častými sňatky. Jestliže armádní důstojnický sbor posiloval své řady ze středních vrstev, pak po roce 1917 i armáda prohlásila, že “vyznává ideály šlechty a ctí realitu rodinných svazků mezi sebou a aristokracií”. V každém případě je třeba mít na paměti rozdíl mezi středostavovskou úrovní důstojníků, z nichž se skládaly junty roku 1917, a nejvyšší společenskou úrovní generálů, příslušníků vojenské elity, mužů, kteří pak za diktatury Prima de Rivery drželi v rukou otěže vlády. Konečně pokud jde o španělskou katolickou církev, ta se již v době regentství rozhodla pro podporu etablovaného režimu. Tato politika byla na jedné straně v souladu s pokyny papeže Lva XIII., jejichž cílem bylo zabránit konfliktům mezi katolíky a západními parlamentními demokraciemi, na druhé straně však vyvolávala rozčarování mezi námezdně pracujícími, kteří ne vždy bezdůvodně obviňovali duchovenstvo z toho, že drží s boháči. Zbývá dotknout se problému, kterým se na tomto místě nemůžeme zabývat tak podrobně, jak by zasluhoval: totiž otázky, jak se tato “nejvyšší společenská vrstva” zapojovala do politického mechanismu, působícího v rámci ústavy. Zatímco významné stranické osobnosti, tj. vládní a politická aristokracie, se již svou prestiží automaticky začleňovaly do nejvyšší vrstvy, výkonné složky politického mechanismu se zpravidla rekrutovaly z řad odborníků ze střední třídy, o které pojednáme dále. V díle Modesta Sáncheze de los Santos Španělské kortesy: 1910 (Las Cortes espanolas: las de 1910), nalezneme živé portréty těchto výkonných činitelů i nemálo zmínek o jejich propojení s takzvanou “nejvyšší společenskou vrstvou”. STŘEDNÍ TŘÍDY Je obtížné ohraničit tak širokou a heterogenní vrstvu, jakou byla střední třída, sice relativně slabá, avšak právě tak významná pro utváření tehdejšího života španělské společnosti, jako nesnadno vymezitelná v sociologickém smyslu. V každém případě však historik musí věnovat pozornost alespoň čtyřem značně diferencovaným sociálním skupinám, lišícím se profesí, mentalitou i funkcí, z nichž každá zahrnovala dost široké rozpětí hospodářských a společenských pozic. Za prvé to byla agrární střední třída, tj. zemědělští podnikatelé a zaměstnavatelé s vlastním hospodářstvím střední velikosti. Za druhé byrokracie - zaměstnanci státní, provinční nebo městské správy, k nimž lze přiřadit i úředníky různých kapitalistických podniků. Za třetí to byli obchodníci a průmyslníci, podtřída, do níž po dosažení určité úrovně mohl postoupit malý obchodník, obchodní zaměstnanec i malý průmyslový podnikatel. A konečně to byla sociální skupina odborníků (lékaři, advokáti, technici aj.), do níž lze zařadit také vojáky z povolání a většinu duchovenstva. Protože však jsou obě poslední skupiny poměrně významné, je třeba, abychom o nich pojednali samostatně. V každém případě lze také na toto období vztáhnout Murillovy závěry, týkající se konzistence španělských středních tříd v době o něco pozdější (kolem r. 1950). Autor uvádí následující charakteristiky: “nízký podíl středních tříd” na celkovém počtu obyvatel Španělska; fakt, že tento podíl byl “zvláště nízký v jižní polovině polooostrova, zejména v porovnání s velmi početným zemědělským proletariátem”, zatímco “zastoupení středních tříd bylo vyšší v provinciích s rozvinutějším průmyslem, přestože v těchto provinciích existoval velmi početný průmyslový proletariát”; a konečně to, že nejvyšší byl podíl středních vrstev “v málo významných, málo industrializovaných provinciích s lepším rozvrstvením zemědělského vlastnictví”. Je nutno znovu zdůraznit, že při pokusu o přesné vymezení této společenské třídy, vystavené v průběhu celého 20. století vlivu komplexních dynamických procesů, o nichž se zmiňoval profesor Murillo, nelze dospět k jednoznačným závěrům. Pro střední třídu je velmi typická vnitřní mobilita, tj. přechod z jedné podtřídy do jiné. Přechod do sociální skupiny odborníků, jemuž u nové generace předcházelo vysokoškolské studium, byl v mnoha oblastech Španělska často považován za známku společenského vzestupu, zejména v agrárních středních třídách, ale také mezi malými a středními obchodníky (literárně je tato mobilita zachycena v románu Blaska Ibáneze Mezi pomerančovníky/Entre naranjos). A skutečně tomu tak bylo. Jestliže v období parlamentní monarchie, jak postřehl Carr, “se z techniků, hlavně inženýrů, stávala spolu s advokáty aristokracie buržoazní společnosti”, pak právě advokáti - mladí muži přicházející z právnických fakult - sehráli v utváření politické elity v době Alfonse XIII. vskutku mimořádnou úlohu; lidé s vysokoškolským vzděláním se zvlášť často vyskytovali v řadách liberální strany (Linz). V Katalánsku se skupinově profiloval střední podnikatelský stav vůči středostavovským odborníkům, z nichž se rekrutovaly výkonné složky politického establishmentu. Zbývá zdůraznit jeden z nejpodstatnějších rysů, příznačných pro společensko-politické chování španělské střední třídy jako celku za politické a sociální krize první třetiny 20. století: totiž dvojakost, která zřejmě vyplývala z její střední pozice mezi ostatními společenskými třídami. Reformismus střední třídy, její mravní odsudek oligarchie a určitý vžitý příklon k lidu, tradující se z 19. století, způsobily na jedné straně, že ji lákala představa spojenectví s třídami námezdně pracujících s cílem dosáhnout státní reformy. Na druhé straně však byla strhávána ke konzervativismu: napodobovala způsoby vládnoucí třídy v touze prosadit se vůči lidovým vrstvám jako vybraná skupina; obávala se jakéhokoliv revolučního otřesu, který by se přenesl do ulic; křečovitě reagovala v náboženských otázkách - náboženské cítění bylo výraznou složkou skupinové mentality určitých vrstev městských středostavovských odborníků, silně lpících na minulosti - v obraně proti hrubému bezvěrectví jiných radikálních nebo proletářských skupin; bála se o vlastní nejistý a skromný status, který by zpochybnila jakákoliv neburžoazní revoluce. Komplex těchto různorodých tendencí determinoval proměnlivé politické chování španělských středních tříd za politické krize, která vyvrcholila občanskou válkou v letech 1936-39. Široká přechodná vrstva mezi střední třídou a proletariátem je přinejmenším právě tak obtížně vymezitelná jako střední stav, mezi jiným i proto, že se často vymyká klasifikačním kritériím statistických zdrojů. Tvořily ji dosud nezproletarizované městské lidové vrstvy: živnostníci, vlastníci dílniček a malých obchůdků, nemovitostí, atd., skupiny, které stále věřily v pokrok, dokázaly sloučit své sympatie k levicovým stranám s tradičním vzorcem svých zvyklostí a jejichž rodinným cílem byl zpravidla postup do řad střední třídy. Jejich bezprostředním osudem byla nicméně proletarizace, i když zřejmě nepostihla se stejnou intenzitou celé provinční Španělsko. ARMÁDA Ačkoli armáda svým společenským původem i hospodářskou úrovní svých příslušníků náležela ke střední třídě, pojednáme o ní samostatně, poněvadž v životě Španělska první třetiny 20. století sehrála neobyčejně významnou úlohu. Jako první fakt musíme zdůraznit početní disproporci mezi důstojnictvem a řadovým mužstvem: “Po kubánské katastrofě, kdy španělská armáda neměla žádný profesionální účel, bylo v jejích řadách 499 generálů, 578 plukovníků a více než 23 000 důstojníků… Na pouhých 30 000 řadových vojáků připadalo ve Španělsku šestkrát víc důstojníků než například ve Francii na 180 000 mužů” (Aunós, kterého cituje Pabón), a to “ke značné újmě národního hospodářství a útočné síly armády” (Mola, tamtéž). Během panování Alfonse XIII. docházelo k posunům v těchto počtech, aniž by se však změnila zásadní disproporce: v roce 1912 připadalo na 100 000 řadových vojáků 12 000 důstojníků v aktivní službě; za války v Maroku o jedenáct let později tyto počty stouply na 200 000 mužů a 25 000 důstojníků. V roce 1931 bylo v činné službě 21 000 důstojníků, “tolik, kolik měla německá armáda v okamžiku vypuknutí druhé světové války” (Brenan). Hypertrofií důstojnictva trpěla profesionální účinnost armády, její schopnost modernizace a reformy, neboť položka platů - nijak vysokých - do značné míry pohlcovala armádní rozpočet na úkor materiálního vybavení. To se projevilo za války v Maroku, která probíhala bez náležitého útočného a zdravotnického materiálu, jehož dostatek by ušetřil mnoho životů. Mentalitu španělského vojáka z povolání spoluvytvářelo v tomto historickém období několik základních zkušeností. Za prvé porážka ve válce o koloniální dědictví z roku 1898 a všeobecná následná atmosféra pacifismu a odmítavosti vůči jakémukoli vojenskému dobrodružství; na všeobecný pokles úcty reagovali vojáci zjitřenou citlivostí na svou stavovskou prestiž (1905: útok na časopis Cu-cut v Barceloně; vyhlášení zákona o pravomocích, který svěřil vojenským soudům projednávání přečinů proti cti a důstojnosti vlasti, jejím symbolům a vojenským institucím). Za druhé dlouhá válka v Africe (1909-1927), škola a dějiště hrdinských činů, aréna, kde se získávala prestiž; tato válka zformovala španělskou armádu první třetiny 20. století s jejími základními přednostmi i vadami jako armádu koloniální. Za třetí, zatažení armády do společensko-politických konfliktů, které se v letech 1901-1923 stále více vyostřovaly zejména v Madridu a Barceloně. V důsledku situace, která vznikla vyhlášením takzvaného “válečného stavu”, se armáda na jedné straně osudově střetla s dělnictvem při pouličních nepokojích za vlny stávek, zároveň však na svých chatrných platech pocítila důsledky všeobecného cenového růstu a prostřednictvím junt zasáhla do reformního hnutí roku 1917, jímž se budeme zabývat v následující kapitole. A konečně diktatura Prima de Rivery, dlouhé šestileté období počínající rokem 1923, kdy armáda řídila politický život Španělska. Tento komplex historických zkušeností se odrazil v následujícím komplexu společenských postojů: opozice vůči katalánskému regionalismu, který byl považován za nebezpečný pro jednotu vlasti; odcizení vůči dělnickému hnutí, poznamenané neporozuměním (i když vojenští představitelé v pracovních konfliktech často podporovali smírné jednání pracujících vůči zaměstnavatelům); sebepojetí armády jakožto “ochránkyně veřejného pořádku a míru, jež jsou ztělesněny v monarchii, stávající společenské hierarchii a živých silách vlasti, která odstraňuje z veřejného dění intelektuálský nonkonformismus a společenské disidenství jako protišpanělské prvky, škodící vlasteneckému dílu” (Vicens). V podstatě v armádě rostlo vědomí, že je ochránkyní lidové vůle, “která se nedokáže normálně vyjádřit prostřednictvím všeobecného hlasovacího práva či zanarchizovaných odborů”, a sílil patriotismus založený na připomínce slavných činů v národních dějinách, na unitárním pojetí vlasti a na oddanosti králi. DUCHOVENSTVO Přísně vzato by duchovenstvo nemělo být přiřazováno k žádné sociální skupině; ani ono samo takovou skupinou nebylo. Ve sledované době existovalo ve Španělsku venkovské duchovenstvo právě tak chudé jako jeho farníci; vzrůst životních nákladů ovlivnil i reálnou hodnotu asignací, které stát nadále vyplácel na základě ustanovení konkordátu z roku 1851. Dále tu bylo městské duchovenstvo, symbioticky spojené s místní buržoazií; na první pohled zřejmý středostavovský a měšťanský duch, v jakém se nesly projevy zbožnosti v městských farnostech, prohluboval náboženskou opuštěnost městského proletariátu, jemuž se ani tak nepříčila podstata, jako spíš formy odpovídající společenské mentalitě, kterou sám nesdílel. A nakonec existovalo vysoké duchovenstvo, které patřilo k nejvyšší společenské vrstvě; po formální stránce bylo do režimu zapojeno prostřednictvím Ministerstva milosti a spravedlnosti, jemuž ve španělské církevní hierarchii příslušel výkon výsad, vyplývajících z tehdy platného konkordátu. Většina duchovenstva pocházela z lidových vrstev, z venkova; podle počtu seminaristů v jednotlivých diecézích se dá zjistit, jak silná byla v jednotlivých geografických oblastech inklinace k duchovnímu úřadu. Nejhustší byla tato mapka v několika severních provinciích a na východním pobřeží Španělska, nejmenší hustotu vykazovala v oblastech s nízkým stupněm religiozity, které byly v některých případech totožné (jak postřehl Linz v souvislosti s krajem La Mancha) s územím někdejších vojenských církevních řádů. Co se týče církevních řádů, je třeba zdůraznit iniciativu, kterou v té době vyvíjelo Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož moc se pro španělskou levici stala skutečným mýtem; k Vysokoškolské koleji, zřízené v Deustu na počátku regentství, se nyní přidružily nové kulturní nadace - Katolický uměleckoprůmyslový institut v Madridu, Biologická laboratoř v Sarriá. Došlo také k přílivu francouzských duchovních, které sekularizační zákony francouzské vlády přiměly k odchodu ze země, a k obnově starého konfliktu mezi církví a státem. Tentokrát jej vyvolala snaha liberálů pevně vymezit počet a činnost církevních řádů podle ustanovení konkordátu. Účast duchovenstva v sociální krizi první třetiny 20. století měla mnoho podob; obecně byl její výsledek pro španělskou katolickou církev nepříznivý. Na jedné straně existoval zuřivý antiklerikalismus, hlásaný agitátory radikálního republikánství a některými dělnickými předáky, který vedl k výbuchům násilí, jako byl “tragický týden” v Barceloně (1909). Na druhé straně však “hlavní slabost jisté významné části církevních kruhů na počátku století spočívala v tom, že si osvojily postoj podmíněný svou vazbou na buržoazii, a nepovšimly si, jak závažné změny v náboženském cítění Španělska vyvolává masová migrace venkovského obyvatelstva do průmyslových center” (Vicens). Tato slabost církve a na druhé straně ambicióznost buržoazie, která - jak bylo řečeno - ztrácela jistotu, do sebe zapadly jako ozubená kolečka. Buržoazie, která se ve své nejistotě snažila opřít o materiální sílu armády (1917, 1923), hledala oporu i v duchovní síle církve a inklinovala k tomu, aby věc církve ztotožnila se svými vlastními zájmy. Nakolik bylo toto ztotožnění opravdové se prokázalo pokaždé, když se klérus připojil k iniciativám, které nebyly vůči pracujícím třídám právě paternalistické. POSTAVENÍ PRACUJÍCÍCH TŘÍD PRŮMYSLOVÝ PROLETARIÁT Životní podmínky pracujících tříd v první třetině 20. století jsou poměrně dobře známy z četných statistických zdrojů, prací tehdejších odborníků různých profesí (sociologů, lékařů, inženýrů atd.), zajímajících se o jev, kterému se už tehdy říkalo “sociální problém”, a především díky pozoruhodným sociologickým šetřením Ústavu sociálních reforem, oficiální instituce, jejíž četné publikace představují pro současného badatele nepostradatelný studijní materiál. Nejprve zaměříme pozornost na průmyslového dělníka, který pracoval ve městě, v továrně nebo dole. Většina tohoto dělnictva se soustřeďovala v průmyslových centrech v Katalánsku, Baskicku, Asturii, Madridu, Cartageně aj., o nichž jsme se už zmiňovali. Především je třeba konstatovat, že se počet těchto dělníků významně zvýšil. Hlavní podíl na tom měl příliv zemědělské pracovní síly do průmyslu, motivovaný konjunkturou, kterou umožnila španělská neutralita v první světové válce. “V letech 1910-1918 vzrostl počet horníků z 90 000 na 133 000; hutníků z 61 000 na 200 000; textilních dělníků ze 125 000 na 213 000; dělníků zaměstnaných v dopravě ze 155 000 na 212 000. Odhaduje se, že během války se počet dělníků zvýšil o 60 procent.” (Lacomba) Pracovní doba byla dlouhá, i když se v průběhu nového století postupně zkracovala. Od pracovní směny, která původně činila 10-13 (někdy i více) hodin denně, se přešlo k téměř všeobecnému zavedení osmihodinové pracovní doby, která v roce 1925 platila pro 90 procent španělského dělnictva, zatímco v hornictví byla roku 1919 zavedena maximální sedmihodinová pracovní doba při pracích v podzemí. V práci neexistovaly záruky; dělník pobíral mzdu pouze za dny, které skutečně odpracoval; sezónní nezaměstnanost, nemoc a samozřejmě i stávka mohly v ročním součtu představovat značný počet dnů bez výdělku, které pro dělnickou rodinu znamenaly krajní nejistotu a nouzi. Mzda většinou nestačila pokrýt životní náklady rodiny, ani když se přičetla práce ženy a dětí. Malé a nezdravé byty byly často příčinou stoupající úmrtnosti. Zdražování zboží základní spotřeby (například za první světové války) mělo pro krajně napjatý, ne-li deficitní rodinný rozpočet drastické následky. Na druhé straně se ukazovalo, že tato situace nebyla nezvratná, že spojenými silami a stávkou bylo možno dosáhnout postupných zlepšení. Nicméně stávka, jejíž výsledek nebyl nikdy zaručen, s sebou nesla velmi těžké dny a mohla vést ke konfliktu se stávajícím právním řádem. V těchto tvrdých poměrech, zejména v letech 1917 a 1921, vyvíjeli španělští dělníci silnou aktivitu ve snaze o zlepšení svých životních podmínek. Tato aktivita se projevila především v překvapivém rozmachu dělnických družstev (hlavně spotřebních a úvěrových) a spolků vzájemné výpomoci; jejich počet stoupal v letech 1904-1906 a v roce 1923 celkově činil kolem tisíce družstev s členskou základnou 269 000 dělníků. Podle Jutglara “jsou tyto údaje dostatečně výmluvné a ukazují, jaká byla společenská základna španělského dělnického hnutí, kam směřovala a jakou vyvíjela činnost; zostřování postojů a násilí, to byly pouze jevy na okraji všeobecných snah” tohoto hnutí. Existovaly však další naléhavé a těžko dosažitelné požadavky: lepší mzdy, racionalizace pracovní doby, ke kterým bylo třeba soustavně zaměřovat dělnickou aktivitu. V reakci na tlak dělníků a dobrou vůli některých politiků se také začala nesměle rodit sociální politika, o níž se zmíníme v příští kapitole. Hlavními zbraněmi, na které se třídy pracujících v úsilí o svou emancipaci spoléhaly, byly sdružování a generální stávka. V protikladu k individualismu buržoazie a středních tříd vnesl dělník do španělského života zřetelnou preferenci prostředků kolektivní akce, anonymního vystoupení, jehož předpokladem byl těsný skupinový kontakt. O ideologie se dělník v podstatě příliš nezajímal, jeho zajímaly odbory jako takové, protože jedině prostřednictvím odborů mohl uplatňovat své požadavky; stávka pro něj představovala jediný účinný způsob, jak čelit společenskému pořádku, který se mu jevil jako nepřátelský, disponoval silou a nejevil ochotu sám něco dělníkovi poskytnout. Vedle těchto normálních prvků společenského jednání - odborů a stávky - se ojediněle vyskytoval prvek negace a destrukce, terorismus, který nebyl zakořeněn v masách pracujících, nejasně se rodil z “pocitu beznaděje, který ženy stále udržovaly živý” a který podle Vicense “tvořil pozadí dramatického sledu stávek a atentátů v letech 1902-1919”; ve válečných letech 1914-1918 se k projevům terorismu přidal fenomén pistolnictví, importovaný v souvislosti se zahraniční špionáží. Tento typ násilí se šířil ve skupinách dělnictva i zaměstnavatelů v průmyslové populaci Barcelony. VLIV PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Následky první světové války (1914-1918) poznamenaly rozhodujícím způsobem jak životní poměry pracujících tříd, tak jejich relativní postavení vůči ostatním složkám španělské společnosti. Vážně tedy ovlivnily celkovou sociální rovnováhu Španělska. Z tohoto hlediska ohlašovala krize roku 1917 nadcházející světovou krizi roku 1929 a v rámci Pyrenejského poloostrova se řadou svých následků s touto krizí prolnula. Stoupající křivka celkového indexu cen svědčila o etapě hospodářské expanze; číselné ukazatele všeobecného cenového růstu z let 1913-1920 skutečně dokumentují konjunkturu, kterou za světové války prožíval španělský obchod, průmysl i finančnictví. Základem této prosperity byl obrat zahraničního obchodu; v letech 1915, 1916 a 1917 se španělská obchodní bilance zcela změnila v tom smyslu, že vykazovala stále vyšší příznivý zůstatek: vývozy výrazně převyšovaly dovoz. Zvýšení vývozu se ovšem týkalo nesmírného množství potravin a zboží základní spotřeby (mouka, zelenina, olej, víno, živý dobytek, textilie), které mizelo z domácího trhu a přesouvalo se na trh zahraniční s perspektivou závratných zisků, jaké mohly tyto trhy za takřka všeobecné válečné konjunktury a při španělské neutralitě velkoobchodníkům poskytnout. Zvyšoval se rovněž vývoz některých produktů těžebního průmyslu a průmyslových výrobků; spolu s rozšiřováním jejich odbytišť se zvyšovala i výroba (což vedlo k již zmíněnému přelévání zemědělské pracovní síly do průmyslu) a podnikatelům přinášela značné zisky. Naopak vynucené snížení dovozů se týkalo nejen různých strojírenských zařízení, ale i tradičně dováženého spotřebního zboží. Výsledek tohoto mechanismu, který přehledně rekonstruoval Lacomba, lze shrnout několika slovy: v podstatě šlo o směnu potravin za zlato. Zlato, které do Španělska proudilo v důsledku příznivé obchodní bilance, končilo v pokladnách všech těch, kdo měli co prodávat - statkářů, průmyslníků; rovněž v pokladnách soukromých bank, které prožívaly nebývalý rozkvět, a také v sejfech Banky Španělska, jejíž zlaté rezervy dosáhly bezprecedentní výše. Tento rozsáhlý proces bohatnutí však nebyl využit k přípravě budoucnosti, tzn. k modernizaci hospodářské základny země. “Zisky jsme promarnili v chybných investičních spekulacích, jako byly masové nákupy zahraničních deviz (především německých marek a francouzských franků) v očekávání, že burza zareaguje zvýšením cen. To se nestalo, takže ztráta znamenala takřka naprostou likvidaci dřívějších pozic. Pustili jsme se do absurdních, ba fantastických obchodních operací. Ohromné částky byly promrhány v hazardních hrách a okázalých podnicích. Téměř nikdo nepomyslel na to, aby zlepšil vybavení provozů a zmodernizoval technická zařízení v průmyslu, zemědělství, hornictví…” (Gual Villalbí) Na druhé straně tento proces vzápětí vyvolal vážné zásobovací potíže. Když Francisco Bernis, vysoký úředník tehdejšího Ústavu sociálních reforem, prováděl statistický odhad množství “živého dobytka a potravinářského zboží”, které bylo odčerpáno z domácího trhu změnou skladby zahraničního obchodu, dospěl k závěru, že “ve Španělsku je víc než 300 000 přespočetných Španělů”; nebyli by přespočetní, kdyby si obchodní bilance zachovala svou obvyklou strukturu. Bernisův podložený odhad nebyl pouhou metaforou: v době od 1. ledna 1916 do 31. března 1918 se vydalo přes Pyreneje za dobrými francouzskými platy kolem 220 000 španělských dělníků většinou z Valencie a Murcie, postižených zemědělskou krizí, kterou vyvolaly potíže s vývozem produktů z východošpanělského pobřeží. “Životní poměry těch, kteří neodešli, se značně zhoršily, poněvadž životní náklady prudce stouply… Emigrace byl holý fakt, ale faktem bylo také, že ti, kteří zůstali, byli velmi zneklidněni a jejich hospodářská situace byla otřesena,” pokračuje Bernis. Spolu s cenami základního zboží skutečně mimořádně prudce vzrostly životní náklady. Růst mezd se opožďoval za celkovým růstem cen, což mělo v několika skutečně kritických letech extrémně tvrdé následky pro každý rodinný rozpočet, závislý na mzdě nebo vůbec na stálém příjmu. Následující tabulka dokumentuje poměr cen a platů v provinčních metropolích (první číselný údaj v indexu cen se vztahuje k období duben-září, druhý k období říjen-březen): Index mezd Rok Muži Ženy Index cen 1913 100 100 100 1914 98,2 93,8 106,9   107,7 1915 107,4 100 113,8   117,6 1916 107,8 105,3 120,3   123,6 1917 110,6 108,4 136,1   145,4 1918 125,6 135,1 161,8   167,7 1919 146,9 135,1 180,0   192,3 1920 179,3 167,9 202,6   175,1 1921 207,1 167,9 193,0   175,5   “Z těchto údajů vyplývá, že pouze roky 1920 a 1921 byly pozitivní, co se týče platů; do té doby platy stále pokulhávaly za cenami,” píše Lacomba, od nějž je srovnání převzato. Abychom tyto údaje docenili, musíme mít na paměti, že rozpočet dělnické, ba i středostavovské rodiny počítal s každým centimem, který leckdy mučivě chyběl. Kilo čočky podražilo z 0,50 peset v roce 1913 na 0,70 v roce 1917; kilo tresky za stejnou dobu podražilo na dvojnásobek. Tyto skutečnosti zasahovaly lidové vrstvy závažněji, než si dnes dokážeme představit. Venkova se růst cen dotýkal ještě citelněji: “Stačí, aby si ten, kdo se odtud za živobytím přestěhuje pod cizí nebe, jen maličko polepšil a vzpomíná na svou vlast jako na zemi zajetí,” konstatuje hořce Bernis v roce 1917, když píše o salamanckém venkově. Námezdně pracující, střední třídy, ti, kteří pobírali mzdu nebo plat, byli válkou za hranicemi Španělska tvrdě postiženi; vysoce postavené elity španělských kapitalistických kruhů z ní měly prospěch. Návrh zákona na zdanění mimořádných válečných zisků, který v roce 1916 předložil Santiago Alba, neprošel, neboť se proti němu postavila široká konzervativní fronta. Sociální bilance konjunktury nemohla být žalostnější, poněvadž v počínající éře násilí ještě rozšířila propast, navzájem oddělující jednotlivé složky španělské společnosti. Před více než třemi sty lety napsaná slova nyní nabyla nový aktuální význam: “V takové republice, v níž jedni budou překypovat bohatstvím, zatímco druhým bude chybět i to nejnutnější, nemůže být míru ani štěstí.” (Mariana) Shrňme tedy: třída námezdně pracujících vstoupila do dvacátých let s rostoucím vědomím své třídní síly, významně početně posílena ve své průmyslové složce následkem “boomu” válečných let; s vědomím pružnosti cen a platů, v podstatě tedy s tušením základní proměnlivosti dějin; s ohromným kapitálem srdnatosti a rozvahy, který nashromáždila, také však s pocitem roztrpčení z propastné a čerstvě vyhrocené sociální nerovnosti.   PROBLÉM VENKOVA Povšimli jsme si poměrů, v jakých se v první třetině 20. století ocitlo španělské dělnictvo. Nesmíme ale zapomínat, že takzvaný “sociální problém” nebyl problémem průmyslového proletariátu, nýbrž venkova, kde přetrvávaly anachronické způsoby hospodaření a zastaralé formy zemědělského vlastnictví. Extrémní nerovnost v rozložení zemědělského vlastnictví na konci sledovaného období ukazuje následující Vicensova tabulka, vztahující se k roku 1930:   Počet hospodářství Celková rozloha Průměrná rozloha jednoho hospod. % z celku   v počtu v rozloze Latifundie 12 488 n2_b5z 7 468 628 598,0 ha 0,1 33,28 Velkostatky 16 305 n2_b5z 2 339 957 143,0 ha 0,1 10,42 Střední statky 169 472 n2_b5z 4 611 789 27,0 ha 1,6 20,55 Malé statky 205 784 n2_b5z 1 379 416 6,0 ha 2,0 6,14 Drobná hospodářství 9 810 331 n2_b5z 6 635 299 0,6 ha 96,0 29,57 Celkem: 10 214 380 n2_b5z 22 435 090 99,8 99,96   Latifundium = hospodářství s výměrou půdy: nad 250 ha Velkostatek = hospodářství s výměrou půdy: 100 - 250 ha Statek střední velikosti = hospodářství s výměrou půdy: 10 - 100 ha Malý statek = hospodářství s výměrou půdy: 5 - 10 ha Drobné hospodářství = hospodářství s výměrou půdy: méně než 5 ha Z uvedených čísel vyplývá, že takřka třetinu z celkové rozlohy pozemkového majetku tvořily v roce 1930 latifundie o průměrné rozloze kolem 600 ha, zatímco téměř deset milionů nejmenších pozemků dohromady nevydalo ani na další třetinu. Z údajů, publikovaných Tamamesem, na druhé straně vyplývá, že i rozloha jednotlivých latifundií byla značně odstupňována. Podle údajů z roku 1932 v době vyhlášení druhé republiky “vlastnilo 99 španělských grandů 577 359 hektarů půdy, tzn. na každého z nich v průměru připadalo 5831 hektarů, přičemž mnozí měli majetky o mnohem větší rozloze”. To byly tedy skutečné superlatifundie. Latifundie se vyskytovaly především v Estremaduře a Andalusii, v salamanckém kraji a v některých provinciích Nové Kastilie. “K důsledkům nadměrné koncentrace pozemkového vlastnictví patří především: extenzivní pěstování plodin, nízké výnosy, značně nerovnoměrná distribuce zisku, absence vlastníků a neustálý odliv kapitálu do měst, kde je investován do průmyslu nebo utracen za luxusní zboží. Sociologické a politické důsledky latifundismu jsou ještě významnější: analfabetismus je v těchto oblastech zvláště silný a sociální a politické požadavky tu mohou zaznít s neobyčejnou intenzitou.” (Tamames) Bylo-li latifundium příznačné pro jižní Španělsko, pak pro severní polovinu poloostrova byly typické drobné pozemky, což platilo zejména pro Galicii. Nevýhody drobného hospodářství byly často sociální (nepatrné políčko nestačilo uživit jednu rodinu) a vždycky technické: obtížné uplatnění mechanizace, časové ztráty cestou k polním pracím, pokud majitel obhospodařoval více pozemků, nutnost používat místo hovězího dobytka muly, lépe se hodící k dlouhým pochodům, atd. V této souvislosti je třeba citovat Vicensův postřeh, že “drobné hospodářství ve vlhkých krajích nebo na zavlažovaných územích představuje podstatně jinou ekonomickou realitu než drobné hospodářství v suchých oblastech Španělska”. Z toho vyplývá potřeba modifikovat podle zcela konkrétních geografických a ekonomických podmínek výše uvedené obecné charakteristiky, platné především pro malá hospodářství v suchých oblastech Španělska (Stará Kastilie, severní část Nové Kastilie apod.), kde se zápory malého hospodářství projevovaly typickým způsobem. Nerovnoměrnost v rozložení zemědělského vlastnictví neplatila pro rozsáhlé oblasti v severní polovině země a na okraji východošpanělského pobřeží, kde převažovaly statky střední velikosti. V každém případě ale byla natolik výrazná, aby se odrazila v sociální struktuře venkovského obyvatelstva, která zůstala právě tak nehybná a nevyvážená jako struktura vlastnictví. Na nejnižší příčce pod vlastníky, kteří svůj majetek obhospodařovali přímo, pod nájemci, kteří obhospodařovali majetek nepřítomných vlastníků, pod pachtýři, pod vlastníky nepatrných pozemků, nucenými dopomáhat si k obživě vedlejší prací, existovala velká masa bezzemků, nádeníků, kteří pro ty ostatní příležitostně a bez stálého úvazku pracovali. Právě tento venkovský proletariát, typický plod latifundia, determinoval skutečnost, že v první třetině 20. století ve Španělsku existoval sociální problém. Stačí nalistovat ve statistické ročence údaje z některé zemědělské provincie, například Granady, a porovnat sloupec rozložení vlastnictví se sloupcem ročních příjmů na obyvatele; rázem si uvědomíme, jak vážný sociální problém latentně existoval v jižních oblastech Španělska v předvečer roku 1931. Úhrnem: růst počtu obyvatel i množství disponibilních statků v první třetině 20. století způsobil, že se ve Španělsku prohloubila sociální nerovnováha, zděděná z předešlého století a vyhrocená po vypuknutí první světové války. Nehybný řád zemědělského vlastnictví; nedostatek smyslu pro sociální solidaritu u vládnoucích tříd, odmítajících zahrnout dělnické hnutí do normální politické a společenské perspektivy země; zátěž, jakou pro toto hnutí představovala nízká hospodářská a kulturní úroveň jeho členstva (66,55 procent analfabetů ve Španělsku roku 1900); náboženská a duchovní opuštěnost vykořeněných lidí, hromadně odcházejících z venkova, mezi nimiž našel zvláště příznivou půdu kult násilí jako životního stylu, téhož násilí, jež bylo přítomno i v dobové evropské atmosféře - to byla řada negativních činitelů, které měly rozvíjející se proces závažně ovlivnit. ROZVOJ DĚLNICKÉHO HNUTÍ Potud tedy stručný nástin sociálních poměrů; hovořili jsme v této souvislosti o nejvyšší společenské vrstvě, o širokém spektru středních tříd, o třídě námezdně pracujících. Na následujících stránkách se budeme zabývat tím, jak byly tyto společenské skupiny zapojeny do politického systému. Zcela nedostatečně byla do politického mechanismu zapojena pracující třída; jak uvidíme, rozpor mezi dosaženým stupněm rozvoje dělnického hnutí a jeho faktickou marginalizací v ústavním systému, způsobenou různými důvody, se stal jednou z hlavních příčin krize tohoto systému. Nejprve si tedy v této kapitole povšimneme organizací, v nichž krystalizovalo španělské dělnické hnutí první třetiny 20. století. V další kapitole se budeme zabývat politickým systémem Španělska, organizacemi, na jejichž základě tento systém fungoval (politické strany) a krizí systému. SOCIALISTICKÉ HNUTÍ A UGT Při studiu dráhy socialistického hnutí za panování Alfonse XIII. je třeba věnovat pozornost určitým sdružením, specifickým rysům vývoje a etapám. Pokud jde o sdružení, víme, že již existovaly Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) a Všeodborový svaz pracujících (UGT), odborová ústředna příslušná k této straně. V odezvě na ruskou revoluci z roku 1917 se z této strany vydělily dvě skupiny přiklánějící se k bolševismu, v listopadu roku 1921 se sloučily a vytvořily Komunistickou stranu Španělska - španělskou sekci Komunistické Internacionály (PCE). Na rozdíl od anarchistického hnutí, které se právě tak výrazně a náhle ocitalo jednou na vzestupu, jako jindy na ústupu, byl pro španělské socialistické hnutí první třetiny 20. století příznačný sice pomalý, ale trvalý a nepochybný růst. Jak PSOE, tak UGT si při vstupu do nového století zachovávaly “svůj obvyklý klidný, umírněný a strohý temperament, který naprosto nebyl vstřícně nakloněn násilnému jednání a pouličním nepokojům” (Díaz del Moral), tedy zaměření, které oběma organizacím vtiskl Pablo Iglesias. Součástí této orientace byla snaha odlišit se od republikánů a anarchistů jak politickou doktrínou, tak proto, že jejich taktika násilí se PSOE příčila. V této izolacionistické politice došlo k obratu v roce 1909: represivní zásahy za “tragického týdne”, válka v Maroku a Maurova politika přiměly socialisty k tomu, aby v dohodě s radikály a anarchisty svolali generální stávku a navázali kontakt s republikány, který vyústil v Socialisticko-republikánské spojení (7. 11. 1909) za předsednictví dvou uznávaných historických osobností, Benita Péreze Galdóse a Pabla Iglesiase. Od tohoto okamžiku socialistické hnutí, které proklamovalo svou víru v běžné ústavní prostředky, tzn. v parlamentní cestu, nesměle proniklo do politiky i do státní správy. Ve volbách roku 1910 Iglesias získal poslanecký mandát; socialisté byli zastoupeni ve 40 obecních radách a ve 2 provinčních výborech. Zároveň rostla i početní síla PSOE a UGT. Socialistické hnutí, zpočátku lokalizované v Madridu a Bilbau, si postupně získalo hutníky a horníky v Asturii a Linaresu, horníky z oblastí Río Tinto, Penarroya a Almadén. Do strany (která byla nadále menšinová: v roce 1920 měla 15 000 členů) vstupovali četní odborníci a intelektuálové. O růstu členské základny Všeodborového svazu pracujících poskytují představu následující údaje:   Rok Počet členů 1899 n2_b5z 15 264 1901 n2_b5z 29 383 1903 n2_b5z 46 896 1911 n2_b5z 77 749 1913 n2_b5z 147 729 1920 n2_b5z 211 342 1930 n2_b5z 277 011 Tyto číselné údaje zahrnují převážně průmyslový a městský proletariát; byl to disciplinovaný proletariát, který platil poměrně vysoké členské příspěvky a jehož buňkami byly “Lidové domy”, vznikající od roku 1905. Lidový dům, sídlo místní kanceláře strany, vybavený dále kavárnou a knihovnou, byl jakousi dělnickou obdobou “Kasina” vysokých společenských kruhů či středostavovského a obchodnického “Athenea”. Tři nejdůležitější mezníky ve vývoji španělského socialistického hnutí po roce 1909 představovala jednak účast v pokusu o reformu v roce 1917, jímž se budeme zabývat v následující kapitole; dále nepřipojení se ke Třetí internacionále řízené z Moskvy s tím důsledkem, že ze strany vystoupilo několik komunistických skupin a v roce 1921 založilo stejnojmennou stranu; a konečně spolupráce s diktaturou Prima de Rivery, podmíněná jak tím, že diktátor respektoval disciplinovanost a metody španělských socialistů, tak jejich snahou zachovat síť UGT a nepřipustit, aby byla pohlcena rostoucí vlnou anarchosyndikalismu. ANARCHOSYNDIKALISMUS A CNT Vývoj španělského anarchismu v 19. století byl mnohem dramatičtější a rozporuplnější. Jeden z nejlepších znalců tohoto hnutí, Díaz del Moral, poukázal na to, že pro anarchismus byl typický stále se opakující cyklus: náhlý výbuch nadšení a naděje, který se projeví velkým přílivem členstva do odborů a federací; akce velkého dosahu - generální stávka -, která ztroskotá na hladu, nedostatečné přípravě nebo v důsledku represe; skleslost a beznaděj, z nichž se rodí atentáty a činy individuálního terorismu. Tyto výkyvy byly typické u venkovského obyvatelstva Andalusie, tvořícího spolu s katalánským proletariátem hlavní sociální základnu anarchismu: mělo velmi nízkou životní úroveň, mimořádnou schopnost nadchnout se pro ideály a bylo citlivé na hlad a násilí ze strany mocných. Nejdůležitější novinkou ve španělském anarchistickém hnutí první třetiny 20. století byla injekce odborářství inspirovaného Francií. Na rozdíl od marxistických odborů to bylo odborářství neautoritativní, poznamenané dobovou iracionalitou, věřící v “generální stávku” jako v mytickou, nadpřirozenou sílu, která dokáže v pracujících masách rozžehnout nadšení a v tvůrčím zápalu je dovést k vítězství nad buržoazií. Toto odborářství, směřující k jednotě všech pracujících bez ohledu na jejich politické a náboženské smýšlení, se konstituovalo v roce 1906 na kongresu v Amiensu (Francie) a jeho hlavním teoretikem byl francouzský inženýr Georges Sorel, v jehož Úvahách o násilí našel ideologickou oporu i fašismus. K mýtu generální stávky i k odborářství však španělský anarchismus směřoval již před amienským sjezdem. V říjnu 1900 byla na madridském kongresu obnovena Federace pracujících španělského regionu (FTRE) jako první krok k anarchosyndikalismu, apolitickému a antiautoritativnímu proudu, který si v první třetině 20. století získal mezi španělským proletariátem pozoruhodný vliv. Odborový sjezd této federace v květnu 1908 potvrdil svou odmítavost vůči jakémukoliv politickému působení a generální stávku prohlásil za náležitý prostředek k dosažení emancipace dělnické třídy. FTRE brzy zanikla; Dělnická solidarita, nové katalánské seskupení ne zcela jasného původu, se stalo reprezentantem nového směru, který v září roku 1911 na půdě barcelonského Paláce krásných umění ustavil Národní konfederaci práce (CNT). Na andaluském venkově došlo k propojení anarchismu se syndikalismem až později. Jeho výrazem se stala Národní federace zemědělců, založená z katalánského popudu v Córdobě roku 1913; zanikla v roce 1919 sloučením s CNT. CNT spolu se socialistickým odborovým svazem UGT sehrála v následujících desetiletích vůdčí úlohu ve španělském dělnickém hnutí. Šíří své členské základny významně předstihla UGT: v roce 1919 měla 714 000 členů, v roce 1931, kdy byla vyhlášena druhá republika, 800 000 členů. Vrchol působení CNT spadal do období po krizi roku 1917, kdy na poměry, vyvolané rostoucí drahotou, “pracující reagovali hromadným vstupem do odborů, které se energicky zasazovaly za jejich požadavky” (Vicens), a kdy v Barceloně vznikly Jednotné odbory v reakci na roztříštěnost svobodných odborů, které byly v důsledku očividného respektu ke svobodnému podnikání slabé, a tudíž bezbranné vůči silným zaměstnavatelským institucím. Jak zdůrazňuje Vicens, tlaku jednotných odborů vděčily pracující třídy za značné zlepšení mezd (denní mzda nádeníka se z 2,5 peset v roce 1911 zvýšila na 7,5 peset v roce 1923) i za zavedení osmihodinové pracovní doby. V těchto letech se však také rozmáhalo pistolnictví a Barcelona se stala dějištěm ostrého sociálního boje, který CNT těžce poznamenal. Po destruktivním teroristickém vření následovala od roku 1923 represe: diktatura, otevřená spolupráci s UGT, se energicky vypořádala s anarchosyndikalismem. Zatímco se umírněný odborář Ángel Pestana snažil za každou cenu zachránit organizační síť, vznikla v ilegalitě Iberská anarchistická federace (FAI, 1927), která se výslovně hlásila k původnímu duchu bakuninovského anarchismu. Jestliže španělské socialistické hnutí v době Alfonse XIII. zcela zapadalo do evropského vzorce, španělský anarchosyndikalismus byl naopak mnohem původnější, měl složitější rysy a do jisté míry se vymykal modelu, který se uplatnil v evropském dělnickém hnutí. Neznamená to, že by tento směr působil výhradně na Pyrenejském poloostrově; již jsme naznačili, jaký význam měla pro utváření nových revolučních odborů takzvaná “Amienská charta”. CNT se připojila ke Třetí internacionále jen nakrátko a s mnoha výhradami, zato se stala součástí Mezinárodního sdružení pracujících (AIT), revoluční odborové internacionály, založené v posledních dnech roku 1922. Tvořily ji organizace z celé řady zemí, ale španělská CNT v ní měla značnou váhu, což ilustruje fakt, že Španělé představovali přibližně třetinu členstva tohoto mezinárodního sdružení v době jeho vzniku. Historická originalita iberského anarchosyndikalismu zřejmě spočívá v tom, že se v něm smísily rysy související s kulturně historickou osobitostí španělského národa, jako byl spontánní smysl pro svobodu, andaluský mysticismus a mesianismus, levantský sklon paktovat se, s vysloveně sociálně patologickými rysy: sem bychom zařadili zatvrzelou apolitičnost tohoto hnutí, neschopnost vytrvat v úsilí či sklon k násilí. Jak připomněl Carr, k původnosti španělského anarchosyndikalismu rovněž přispělo nietzscheovství některých jeho předáků, pro anarchistické kruhy netypické. Tím, jak nepatrné příspěvky požadoval od svých členů, i jak labilně reagoval na temné kolektivní emoce, rodící se ve spodních vrstvách společnosti, anarchosyndikalismus v podstatě vzal na svá bedra veškerou bídu a zaostalost španělského lidu, jeho zoufalou bezmoc vůči drahotě a hladu. Převzal dávnou víru v bytostnou rovnost všech lidí, touhu po spravedlnosti a pomoci slabým, vyrůstající ze stále živého, v lidových vrstvách hluboce zažitého křesťanství. Ale převzal i nezacílenou agresivitu národa s 12 miliony analfabetů (podle sčítání obyvatelstva z roku 1910) v zemi, kde roční výdaje na veřejné školství nedosahovaly ani 77 milionů peset (“Španělská statistická ročenka”, 1917), i zášť rodící se z nedostatku jakékoliv pomoci ze strany konzervativních tříd, které se ve Španělsku stavěly k požadavkům dělnictva “neústupněji než v jiných západních zemích”, jak postřehl Vicens. ZEMĚDĚLSKÉ ODBORY A NESNÁZE KŘESŤANSKÉHO ODBOROVÉHO HNUTÍ Na protilehlé straně horečnatého latifundistického Španělska, v oblastech s relativně vyváženým zemědělským vlastnictvím - tedy ve Staré Kastilii a Leónu, Baskicko-Navarsku a Valencii -, přežívala středověká cechovní tradice v podobě “zemědělských odborů”, které vznikly z katolických kroužků Vincentiho. Tyto zemědělské odbory představovaly bezesporu největší úspěch katolické sociální aktivity v první třetině 20. století. Sdružovaly zaměstnavatele i dělníky; v jejich rámci zpravidla působily smíšené komise s paritním zastoupením obou stran, pověřené řešením pracovních sporů. Zemědělské komise měly pozitivní význam pro rozvoj zemědělské úvěrové politiky, pro družstevnictví jako takové i pro rozvoj zemědělství. Podle Le Sokových údajů existovalo v roce 1909 ve Španělsku 450 katolických zemědělských odborových organizací; v roce 1917 se jejich počet zvýšil na 1100 organizací sdružených ve 24 federacích, z nichž početně nejsilnější byly federace z La Rioja, Burgosu, Valladolidu, Palencie a Navarry; roku 1922 tvořilo tuto síť 57 federací se 4000 odborovými organizacemi, což představovalo 600 000 rodin a 2 500 000 individuálních členů (podle oficiálních údajů CNC-A, citovaných Garcíou Nietem). Již od roku 1912 se směřovalo ke sdružování jednotlivých federací. V roce 1916 skutečně vznikla Národní agrárně-katolická konfederace (CNC-A). Na latifundistickém jihu Španělska se katolická sociální aktivita potýkala s mnohem obtížnějším problémem ve skupinách průmyslových dělníků. V Andalusii, Estremaduře a Nové Kastilii se katolické zemědělské odbory rozvinuly jen nepatrně. Jak uvádí Díaz del Moral, andaluské odbory sehrály ve velkých rolnických nepokojích z počátku 20. století zanedbatelnou úlohu. Vzrůst průmyslového proletariátu naopak naplno prokázal nedostatečnost dvou utkvělých idejí původního katolického odborářství: konfesionalismu (sdružování chápaného spíše jako nástroj apoštolátu než sociální spravedlnosti) a korporativismu (tendence neuznávat konflikt mezi zaměstnavateli a dělníky; snaha zapojovat obě strany do téže odborové organizace). Na podnět encykliky Rerum Novarum reagovala církevní hierarchie řadou iniciativ od “diecézních shromáždění”, která vznikala z popudu Vincentiho a představovala skutečné “probuzení španělského kléru vůči sociálním problémům” (Llorens), po hromadné zakládání kateder sociologie a sociální ekonomie ve španělských seminářích (podle svědectví Severina Aznara existovalo v roce 1908 celkem 40 takových kateder). Vůdčí osobnosti, mezi nimi samotný Vincenti, si začínaly uvědomovat nedostatečnost “Katolických kroužků”, které v posledních desetiletích 19. století působily jako předvoj španělského sociálně orientovaného křesťanství. “Nadále sice obhajoval smíšené odbory na venkově, kde podle jeho názoru tato koncepce ještě byla možná, ale považoval za potřebné zvolit jinou cestu v případě průmyslových odborů”, totiž vytvořit dělnické odbory, paralelně ustavit zaměstnavatelské odbory a vzájemné konflikty řešit prostřednictvím smíšených komisí (Llorens). Národní rada dělnických katolických korporací, založená v roce 1902 na kongresu v Santiagu de Compostela, reorganizovaná a přejmenovaná na Národní konfederaci katolických odborů, byla ještě poplatná tradičnímu korporativistickému směru, v němž nechyběl prvek paternalismu. Od počátků nového století však vznikaly nové iniciativy ve znamení autentičtějšího dělnického hnutí. Nadále byla odmítána revoluce jakožto cíl a násilí jako prostředek jednání. Zároveň však sílilo vědomí, že na obranu dělníků vůči zaměstnavatelům je třeba vytvořit “čisté” (to znamená výhradně dělnické) odbory a jako prostředek akce připustit stávku - princip, který již zahrnovaly stanovy zemědělských odborů. K tomuto novému směru patřily Lidová sociální akce, kterou roku 1908 založil v Barceloně jezuita Gabriel Pálau, po nemalých potížích nakonec odeslaný do Ameriky; Federace katolických odborů, založená roku 1905 v Bilbau; Dělnický katolický kruh, vznikající téhož roku v Burgosu, ze kterého později vzešel návrh na vytvoření výhradně dělnického Všeodborového svazu katolického dělnictva; Národní federace katolických odborů, kterou roku 1912 založili dominikáni páteři Gerard a Gafo. Tyto odborové organizace, jak píše Brenan, “byly podstatně účinnější (než korporace), poněvadž to byly nefalšované organizace dělnické třídy, bránící zájmy svých členů prostřednictvím stávek a bojkotů… Bez skrupulí spolupracovaly se socialisty a organizovaly v Bilbau stávky, při nichž katolíci a socialisté společně působili ve stávkových výborech”. Úhrnem lze říci, že katolická sociální akce vykonala významnou práci na poli sdružování a rozvoje v oblastech bez vyhrocených sociálních konfliktů, s tradičním a poměrně stabilním uspořádáním. Ale tam, kde sociální napětí dostoupilo kritického bodu (jihošpanělský venkov, průmyslové zóny), jako by katolické dělnické hnutí brzdil pocit jakési “posvátnosti” existujících společensko-politických struktur, ve smýšlení španělských katolíků první třetiny 20. století velmi rozšířený. Boží vůli byly přičítány nejen zákonitosti řídící společenský vývoj a společenské změny, nýbrž i sama podoba existující společnosti, pojímané staticky. To vše spolu s dalšími faktory, jejichž objasnění by vyžadovalo rozsáhlý výklad, vedlo pozoruhodné skutečnosti: na rozdíl od jiných západoevropských zemí právě ve Španělsku nedokázalo katolické dělnické hnutí v průběhu celého tohoto období vytvořit žádnou dělnickou odborovou ústřednu, která by se podobala socialistické UGT nebo anarchosyndikalistické CNT.   42 KRIZE PARLAMENTNÍ MONARCHIE   Úsek španělských dějin, který budeme sledovat v této kapitole (1898-1931), zahrnuje poslední čtyři roky regentské vlády Marie Kristiny a panování krále Alfonse XIII., které skončilo v roce 1931 vyhlášením španělské druhé republiky. V jiném smyslu odpovídá určitému úseku evropských politických dějin, jehož nejcharakterističtější rysy zde zběžně připomeneme pro lepší pochopení širšího kontextu tohoto historického období. EVROPSKÝ STÁT NA POČÁTKU 20. STOLETÍ První z těchto charakteristických rysů měl obecnou platnost a zahrnoval všechny ostatní: byl jím rozhodující vliv válečného a revolučního procesu, prostupujícího celou první polovinu 20. století, na politické zřízení všech zemí. Ústavní rámce tehdejších evropských států musely v té době pojmout příliš mnoho: silný demografický růst, postupující technizaci všech lidských činností, trvalý rozmach dělnického hnutí; vášnivou kolektivní mentalitu, hluboce tkvící v duchovní atmosféře vitalismu, připravenou sáhnout k násilí při obraně své vlasti nebo třídy; totální války, které vyžadovaly totální, tzn. materiální i morální nasazení veškerého obyvatelstva. Nepřekvapuje, že si všechny tyto jevy, působící současně, vynutily rozhodující změny v demokratických parlamentních státech, které v 19. století vznikly ve střední a západní Evropě. V konkrétnější rovině je nutno na úvod zdůraznit tři znaky: krizi parlamentní demokracie, tendenci k vytváření národně homogenních států podle takzvaného “národního principu” a nevyhnutelné, byť různě uskutečněné přizpůsobení se států, vybudovaných na buržoazních základech, realitě nové třídy, která právě vstoupila do politického života - třídy námezdně pracujících. OD PARLAMENTNÍ DEMOKRACIE K TOTALITNÍMU STÁTU Krize parlamentní demokracie měla mnoho příčin, všechny však směřovaly k témuž: k nastolení silnějšího státu, schopného všestranně kontrolovat každého občana, státu toužícího kontrolovat a řídit všechny sféry národního života - politiku, hospodářství, kulturu - a podřídit je poslední zkušenosti, k níž doba spěla - válce. Takový byl takzvaný “totalitní stát”, na jehož vzniku se podílely nejrůznější faktory. Jednak faktory hospodářské: státy cítily potřebu řídit národní produkci, zasahovat do ní, a tato potřeba, zřetelná už v poslední čtvrtině 19. století, nabyla značné naléhavosti pro státy zúčastněné v první světové válce; válečné hospodářství urychlilo ve všech zemích proces státních zásahů do ekonomiky, čímž byl důrazně popřen starý ekonomický liberalismus. Po dovršení tohoto procesu aspirovaly totalitní státy na hospodářskou soběstačnost, tzn., chtěly na svém území - anebo na území vazalských států - vyrábět vše, co potřebovaly pro svou spotřebu; vztahům mezi státy, ať potenciálně nebo fakticky, dominovala válka a nikoliv obchod. Dále to byly sociální faktory: k nastolení masové společnosti značně přispěl přímý kontakt mezi politickými vůdci a davem, jak ho umožňuje mikrofon a rozhlas. Parlament se svou tisíciletou funkcí diskuse, dialogu, sjednávání dohody mezi lidem a politickou mocí byl odsunut na vedlejší kolej a obviněn z toho, že svým zdlouhavým jednáním zdržuje rychlé osobní rozhodování, jakého si doba žádala. “Režimy osobní moci a úžasný nástup mas - to jsou dva spojité jevy. Věk mas je také věkem vůdců, jejich advokátů. Diktatura proletariátu nebo diktatura státu, prostě diktatura, která se ve většině světa stává běžným režimem, poskytuje masám, vládnoucím silou, silnou vládu, po jaké masy touží. Davy lační po sociální nivelizaci a vůbec jim nejde o nějaká ‘občanská práva’; jsou poslušné, hlavně když jsou ujištěny, že jsou to ony, kdo vládne,” píše Baumont o období 1918-1939. A konečně značný význam ve zmíněném procesu měly faktory duchovní povahy: dobový duchovní postoj tíhnul k vitalitě, spontaneitě, kultu síly a energie, k pohrdání demokracií a ke znevažování zastupitelských sborů. Velmi obecně lze vyznačit tři fáze přechodu od demokratického parlamentního státu ke státu totalitnímu: a) První desetiletí 20. století, v jehož průběhu mravní krize francouzské třetí republiky vyvolala na evropském kontinentě atmosféru ztráty důvěry v parlamentní zřízení, zatímco revoluční odbory pod vlivem Sorelova spisu (Úvahy o násilí, 1908) přímo zaútočily na instituty parlamentní demokracie. b) Období revolučních šesti let 1917-1923, kdy v přímém důsledku první světové války došlo k bolševické revoluci, jejíž vůdčí osobností byl Lenin, obnovitel marxismu, a k fašistické revoluci Mussoliniho. c) Období po světové krizi roku 1929, charakterizované vzestupem německého nacismu v čele s Hitlerem. NÁROD JAKO MÝTUS Zjitřené národní cítění, které v duchu novoromantismu prostupovalo evropskou kulturu konce 19. století, nabylo v první polovině 20. století politický rozměr. Prosazovala se tendence, aby žádné národní společenství nezůstalo bez příslušné politické autonomie (“národní princip”), a naopak, aby se dospělo k národní homogenitě každého státu. Národ se stal jakousi modlou, byl považován za konečný cíl o sobě, nadřazený spravedlnosti, pravdě, míru. Nový nacionalismus, opírající se většinou o aprioristické, arbitrární definice národa (pro organizátory pařížského míru byl definujícím prvkem jazyk; pro německý směr, který vyústil do nacismu, to byla rasa; pro země, hledající svou velikost v minulosti, to byly dějiny), se vzedmul ke svému vrcholu ve dvou momentech evropských dějin, obou ve znamení destrukce. Poprvé se tak stalo po porážce a rozpadu mnohonárodní habsburské říše, kdy došlo k rekonstrukci střední Evropy podle národního principu a výsledkem byla mozaika států - z jazykového hlediska často mnohonárodních, jako v případě Československa, Jugoslávie, Rumunska -, jimž chybělo federální pouto, které by jim zajistilo ochranu před mocnými sousedy. Druhý takový okamžik nastal, když se vybičovaný nacionalismus sloučil s totalitním státem. DĚLNICKÉ HNUTÍ ZA KRIZE BURŽOAZNÍHO STÁTU Pokud sledujeme postoj dělnického hnutí k demokratickému parlamentnímu státu a jeho vliv na tento stát, je nutno si uvědomit, že nová doba přinesla některé nové skutečnosti. V evropském socialistickém hnutí let 1898-1910 se jednak po vzoru německé sociální demokracie prosadila tendence k zakládání národních stran, které by se mohly na parlamentní půdě utkat s buržoazními stranami; Španělsko, jak poznamenává Cacho, bylo doslova “poslední evropskou zemí, v jejímž parlamentu zasedl socialistický poslanec” (Pablo Iglesias v roce 1910), zatímco v roce 1912 měl německý Říšský sněm 110 socialistických poslanců. Za druhé se toto období časově krylo s rozmachem odborového hnutí, které odmítlo účast v politické hře parlamentní demokracie a soudilo, že velkou zbraní proletariátu při obhajobě jeho zájmů není volební lístek, nýbrž generální stávka; zároveň však nemělo námitky proti tomu, aby každý odborář jako jednotlivec hlasoval v politických volbách pro kandidáta, kterému dával přednost. Velké národní odborové centrály, které v těchto desetiletích vznikly (1902: francouzská CGT, 1906: italská CGT, atd.), se navíc rozhodovaly mezi třemi tendencemi: buď se zaměřit na čistě odborářské záležitosti, nebo se přidat ke Druhé internacionále, anebo se připojit k anarchismu; k tomuto poslednímu řešení směřovaly široké složky španělského a italského odborového hnutí. Třetí významnou skutečnost představovala bolševická revoluce roku 1917, která v Rusku vyústila ve vznik socialistického státu, jehož základem byla diktatura proletariátu, a dále Třetí internacionála, působící na principu naprosté podřízenosti všech národních komunistických stran moskevským direktivám. Tyto evropské souvislosti je nutno mít na zřeteli, sledujeme-li politické dějiny Španělska v první třetině 20. století. Na následujících stránkách postupně přikročíme k analýze jejich tří velkých vývojových etap. První etapu představovala parlamentní monarchie Alfonse XIII. v období své relativní stability (do roku 1917). Formálním základem této monarchie byla ústava z roku 1876 a dvě konstituční strany - liberální a konzervativní, jejichž předáci, osobně čestní a zpravidla schopní, se snažili čelit hlavním problémům, s nimiž se země potýkala. Druhou etapou byla ústavní krize (1917-1923). Její příčinou byl rozpor mezi systémem dvou stran, příliš jednoduchým, než aby mohl vstřebat nové politické proudy, rodící se z regionální plurality Španělska a z rozvíjejícího se dělnického hnutí, a realitou značně rozrůzněné politické mozaiky. Tento rozpor mohl být překonán jedině reformou ústavy, avšak reformní pokus z roku 1917 ztroskotal. Po šesti chmurných letech bez vnitřní souvislosti, kdy dvojí krize - sociální a politická - jasně svědčila o rozkladu Cánovasova systému, byla nastolena diktatura generála Prima de Rivery, která navzdory dobrým úmyslům nepředstavovala východisko. V jejím důsledku byl zastaven proces pozvolného přivykání španělského obyvatelstva formám parlamentní demokracie. Vzápětí po krizi diktatury v roce 1929, jako logický důsledek procesu, který začal neúspěchem reformního vzepětí roku 1917, následoval pád monarchie (14. dubna 1931). PARLAMENTNÍ MONARCHIE ALFONSE XIII. (1902-1917) Než se začneme podrobněji zabývat obdobím panování krále Alfonse XIII., musíme předeslat následující poznámku: politický režim za panování nového monarchy představoval formální kontinuitu s režimem z období restaurace; tato kontinuita spočívala v platnosti ústavy z roku 1876. Systém státní moci a jeho chod byly tedy teoreticky stejné před rokem 1902 i po něm. Za touto formální kontinuitou se však skrývala diskontinuita prostředí a struktur. K diskontinuitě prostředí poznamenejme, že katastrofa roku 1898 podnítila ve Španělsku snahy po obnově, nápravě, modernizaci, po překonání tupé setrvačnosti, kterou za Cánovasova režimu zabudoval do politického mechanismu systém stran střídajících se u moci. Tyto snahy ve Španělsku nutně vedly k podobným protiparlamentním náladám, jaké se v téže době začaly šířit v západních státech. Ale především to byla diskontinuita struktur: z hlubokých sociálních změn, které se připravovaly po celé období regentské vlády, trvající čtvrt století, se zrodilo nové Španělsko, Španělsko poznamenané novými tenzemi, jimž budeme věnovat pozornost na jiném místě. Dne 17. května 1902, poté co dovršil ústavou předepsaný věk šestnácti let, se Alfons XIII. ujal panovnického úřadu a ukončil tak regentskou vládu své matky Marie Kristiny. Už na prvním zasedání Ministerské rady, o němž se kronikáři a dějepisci hodně rozepisovali, se u mladého monarchy s předčasnou zralostí, svědčící o prostředí, v němž vyrůstal, projevilo několik rysů, které si zachoval po celou dobu své vlády. Kromě záliby v aktivní politice, sklonu brát s plnou vážností všechny funkce a iniciativy, které mu podle ústavy jako hlavě státu příslušely, a ujímat se v nich hlavní úlohy, to byla snaha potvrdit ústavní funkci krále jako nejvyššího velitele armády (ústavní články 52 a 53). Monarcha tedy poprvé od období restaurace přestal být pasivní součástkou konstitučního mechanismu, který uvádělo do chodu několik předních osobností jako Cánovas nebo Sagasta. Na rozdíl od svého otce i královny-regentky se Alfons XIII. díky svým osobním vlastnostem stal “předním politikem”, “nejagilnějším politikem monarchie”, řečeno s Madariagou. Nestal se z něj však skutečný státník; k tomu postrádal onen propracovaný systém idejí, který je základem filosofie politiky, od kterého se má za všech okolností odvíjet jednání; rovněž tak postrádal určitou schopnost povznést se nad úzce dvorské prostředí, v němž žil. Patrná však u něj byla dobrá vůle, kterou mu přiznává Madariaga, a nesporně též přímočará odhodlanost, někdy naivní. Kromě toho z králových projevů a veřejných vystoupení zřetelně vyvstávají některé trvalé rysy jeho politického postoje: entuziastická důvěra ve španělský národ, poznamenaná typicky dvorskou neznalostí jeho skutečné situace; rostoucí netrpělivost, kdykoli se parlamentní systém - a stávalo se to stále častěji - zablokoval působením politických hnutí, která král nedokázal diagnostikovat; a také romanticky nacionalistické pojetí španělských dějin, prakticky totožné s tím, jaké v té době vyznávaly španělské vojenské kruhy. V okamžiku, kdy mladý monarcha dosedl na trůn, tedy skončila souvislost s režimem restaurace. Tuto skutečnost ještě zvýraznila určitá biologická okolnost, podobná situaci, jaká nastala na konci panování Isabely II.: byla to doba, kdy umírali muži, kteří po čtvrt století ovlivňovali španělskou politiku. V roce 1897 se stal obětí atentátu Cánovas del Castillo; roku 1903 zemřel Emilio Castelar; roku 1900 generál Martínez Campos; roku 1903 Sagasta; roku 1905 Francisco Silvela; roku 1906 Romero Robledo; roku 1913 skonal Segismundo Moret ve věku 75 let. Po tvůrcích režimu restaurace teď přebrala štafetu nová generace politiků. Patřili k ní Maura, Canalejas, Dato, Pablo Iglesias, všichni narození v padesátých letech 19. století; Romanones, La Cierva, Vázquez de Mella a Lerroux, narození v šedesátých letech; generál Primo de Rivera, Santiago Alba a Francisco Cambó, narození v sedmdesátých letech. Král Alfons XIII. se narodil roku 1886. Byl tedy - a to je důležité - podstatně mladší než všichni ostatní. Osoby se změnily; beze změny však zůstal politický režim, jehož základem byla ústava z roku 1876 a vůdčí úloha dvou velkých stran: konzervativní a liberální. Nicméně výměna osob - signál zjevné historické změny - se logicky musela promítnout v kontinuitě systému. Letmým pohledem na obě ústavní strany a jejich přední činitele zjistíme, že po dvou jedinečných a nesporných osobnostech, jakými byli Cánovas a Sagasta, následovala poměrně početná skupina moderních politiků, mezi nimiž sice nechyběli mimořádně schopní státníci (Maura, Canalejas), ale hůře bychom mezi nimi hledali vůdce s nespornou autoritou. Tyto muže už neutvářel moderatismus Isabeliny doby nebo zářijová revoluce; formovali se v období politické stability a zavedeného parlamentarismu, v době, kdy se Španělsko otvíralo Evropě a kdy začal španělský stříbrný věk, tedy v posledních desetiletích 19. století. Skutečnost, že na politickou scénu vstoupily nové síly (reformisté, kteří chtěli vyvodit konečné důsledky z lekce roku 1898, autonomisté, dělnické hnutí), zároveň stále více komplikovala a ztěžovala poslání, které v rámci platného ústavního pořádku měly plnit obě velké strany, konzervativní a liberální. V době Alfonse XIII. se prostě už nedalo hovořit o “pravicové opozici” (tradicionalisté, integralisté) a “levicové opozici” (republikáni), ale spíše o skutečné pluralitě stran, v níž se vůdčí úloha obou konstitučních stran stávala čím dál méně zřetelná. I. POLITICKÉ STRANY KONZERVATIVNÍ STRANA Bezprostředně po Cánovasovi se vůdcem konzervativní strany stal Francisco Silvela (nar. v Madridu, 1845-1905), významná osobnost “regeneracionismu” konzervativního ražení, který následoval po porážce roku l898; Silvela byl předsedou vlády v přechodném období do plnoletosti Alfonse XIII. Nejreprezentativnější osobností konzervativní strany za Alfonsova panování však byl Mallorčan Antonio Maura (1853-1925). Anglický historik Raymond Carr, který poukázal na povahové rozdíly mezi těmito dvěma osobnostmi - Silvela byl pesimista, těžko se přizpůsoboval špinavé realitě politiky; Maura překypoval mimořádnou důvěrou v sebe a své poslání -, vyjmenoval i určité shodné rysy v ideových východiscích obou politiků. Můžeme z nich vyjít při pokusu o shrnutí obecných principů konzervativního kréda, jak bylo formulováno počátkem 20. století: Silvela i Maura byli praktikující katolíci, vyznávající přesvědčení o jednotě veřejné a soukromé morálky; oba byli odpůrci kasikismu a zastánci “revoluce shora”, která by hloubkovou reformou místní správy obnovila hodnověrnost voleb; oba také byli stoupenci “regenerace”, kterou chápali spíše jako ozdravění politického života než jako výsledek programové sociální reformy; a konečně oba byli “obdařeni onou směsicí logického uvažování a mravní přísnosti, typickou pro velké státníky 19. století” (Carr). “Nejopravdovější liberál své doby”, tak nazval Mauru profesor Pabón a sám Maura v jednom projevu z roku 1910, nepřímo určeném krajní pravici, učinil v tomto smyslu své vyznání: My nemůžeme nedbat jedné věci, na kterou neustále zapomínají ti, kteří proti nám bojují. Pryč jsou časy, kdy panovala jednota názorů a zájmů, kdy se všeobecné úctě a vážnosti těšilo množství institucí… Nechci posuzovat, zda to bylo lepší či horší nežli dnes; říkám jen, že je to pryč… Jde o koexistenci, toleranci, o to, aby si každý uvědomil, že před ním stojí jeho bratr, jeho spoluobčan, který má zcela stejné právo myslet si něco docela jiného, mít opačný názor na to, co je veřejné blaho. (cit. vévoda de MAURA / Fernández Almagro) Jako vůdce konzervativní strany, jímž se stal v říjnu 1903, zastával Maura úřad předsedy vlády téměř po celý rok 1904, během dvouletí 1907-1909, a potom sporadicky, spíše jako uznávaná osobnost než jako politik s určitým programem, v těžkých chvílích španělské politiky - v letech 1918, 1919, 1921. Těžištěm jeho politického životopisu byl krizový rok 1909: porážka v marocké válce u Barranco del Lobo a následná mobilizace záložníků vyvolaly vážnou reakci v Barceloně, kde anarchismus i demagogie radikálů již po delší čas působily neklid mezi městskými lidovými vrstvami. Došlo k událostem takzvaného “tragického týdne” a vzápětí k tvrdé represi; byl popraven učitel Francisco Ferrer Guardia, propagátor anarchismu, považovaný za strůjce těchto událostí. Mezi španělskou i zahraniční levicí to vyvolalo ohromný emoční otřes; tato vlna emocí, znásobená vážnými výhradami liberálů vůči Maurou zamýšlené “revoluci shora”, způsobila závažný obrat v politice porozumění mezi konzervativní a liberální stranou, kterou utvrdila třicetiletá konstituční praxe. Liberální strana, v jejímž čele tehdy stál Moret, se odvrátila od konzervativní strany a naopak našla porozumění pro hlas levice, symbolizovaný heslem “Maurovi ne!”. Rozhodující ústavní krize, k níž došlo v důsledku rozkolu mezi oběma stranami, již byla zhodnocena z nejrozmanitějších hledisek; skutečností je, že král v reakci na pobouření levice - “nemohl jsem se postavit proti polovině Španělska a více než polovině Evropy”, vysvětlil později sám - přiměl Mauru k demisi a pověřil Moreta sestavením nové vlády. Maura reagoval vyhlášením “nesmiřitelného nepřátelství” Moretově vládě, jímž utvrdil krizi systému dvou stran, a hrdě odešel z aktivní politiky, čímž konzervativce postavil před nelehkou volbu, zda následovat vůdce v jeho dobrovolném ostrakismu, anebo pokračovat - ať v opozici nebo u moci - v běžné politické činnosti jakožto střídající politická strana. Krize roku 1909 tedy ovlivnila vnitřní soudržnost konzervativní strany, v níž se hlásily ke slovu další vůdčí osobnosti v čele několika skupin. Především to byl Eduardo Dato (nar. v La Coruni, 1856-1921), nevýrazný uhlazený muž aristokratických zálib, konzervativnější než Maura, jako advokát napojený na “velkopodnikatele a majetné kruhy” (Fernández Almagro); na druhé straně ale byl nakloněn sociálním reformám a na tomto poli také vykonal významné dílo. Když po Maurově odmítnutí v roce 1913 Dato přijal pověření sestavit konzervativní vládu, která měla u moci vystřídat liberály, byla roztržka ve straně dovršena: ti, kteří Data následovali - “způsobilí”, jak je jízlivě označil sám Maura -, se postavili mimo maurismus v přísném smyslu. A tak tedy maurismus, odstavený z ústavního systému na vedlejší kolej, pozbyl pevnou strukturu politické strany a stal se pouhým “hnutím”, které se svým ideovým programem i kolektivním rázem blížilo spíše nacionalistickým a fašizujícím hnutím než konzervativní straně klasického typu, jak ji zformoval Cánovas. Maurismus nabral “příval lidí, kteří se dosud drželi mimo politiku”; na jeho půdě se spolu bratřili “ultramontánní katolíci a zítřejší ateisté, přívrženci lidové revoluce a zastánci vojenské nebo civilní diktatury”. Na počátku prvního desetiletí nového století se ukázalo, že “mládež se přikláněla ke konzervativním nebo socialistickým myšlenkám a jevila zřetelnou nechuť k liberalismu, republikánství i tradicionalismu” (Maura a Fernández Almagro). Předvojem nové politické síly byla Konzervativní mládež, která na celostátním sněmu 23. ledna 1913 aklamačně přijala usnesení, v němž “deklarovala svou horoucí, bezvýhradnou a trvalou oddanost vynikajícímu vůdci konzervativní strany, Donu Antoniu Maurovi” (ibid.). Pravda je, že ten se změnil méně než okolí, které velebilo jeho zásluhy. Nadále zůstal věrný systému dvou stran a konstituční monarchii, i když tím, že osočil předáky obou stran jako “oligarchy” a “buržuje”, aktivně přispěl k oslabení prestiže parlamentního života. V jádru byl maurismus demonstrací toho, jak v konzervativních vrstvách společnosti působila vzedmutá vlna iracionality - vstřícná ke kultu činu -, jíž se nevyhnulo ani dělnické hnutí a která stále výrazněji udávala tón evropské kultuře. Do tohoto historického rámce patřil další z významných mužů konzervativní strany, Juan de La Cierva (nar. v Murcii, 1864-1938); byl to energický muž, velký parlamentní polemik, patřil k Maurovi, ale ve Španělsku Alfonse XIII. měl vlastní význam i vlastní klientelu. “Ideologické složitosti byly tomuto rozhodnému muži činu cizí, byl to autoritář, který uměl vládnout fyzickou silou… jako by ztělesňoval pořádek v nejprostším významu toho slova.” (Pabón) Juan de La Cierva řídil s Maurou ministerstvo vnitra za krize “tragického týdne”, později při různých příležitostech působil jako ministr v tak různorodých úřadech, jako byla ministerstva financí, rozvoje a války. LIBERÁLNÍ STRANA Dráha liberální strany měla určité styčné body s drahou konzervativní strany. Vůdčí osobnosti byly také v případě liberální strany chronickým problémem, který začal Sagastovou smrtí v roce 1903. I mezi liberály byl velký státník, Canalejas, jehož kariéru předčasně zmařil anarchistický atentát (1912), podobně jako Maurovu kariéru zmařila krize roku 1909. A byl tu také problém: provádět “politiku přitahování”, anebo se otevřít levici, což byl krok stejně potřebný, jako schopný narušit porozumění s konzervativci právě tak, jako konzervativci propagovaná “revoluce shora” narušila porozumění mezi nimi a liberály. Konečně i mezi liberály existoval aktivní politik - hrabě de Romanones -, který měl z hlediska sociologie politiky dost blízko k úloze, jakou mezi konzervativci sehrával Juan de La Cierva, a to bez ohledu na značné povahové rozdíly. Zastavme se letmo u některých rysů, utvářejících podobu liberální strany z hlediska jejích vůdčích elit. Sagastovým bezprostředním následníkem byl Galicijec Eugenio Montero Ríos (1832-1914), muž zářijového hnutí, profesor kanonického práva a člen Svobodného vzdělávacího ústavu, který vícekrát zastával ministerský úřad v období šestiletí, za regentství a v prvních letech vlády Alfonse XIII. O vůdčí pozici ve straně s ním bojoval Andalusan Segismundo Moret (1838-1913), rovněž muž zářijového hnutí, institucionalista, profesor finančnictví, ministr vnitra a státní ministr v období restaurace, klíčová osobnost - jakožto Maurův protihráč - v krizi roku 1909. Velkou osobností strany se nicméně stal José Canalejas (nar. v El Ferrolu, 1854-1914), který jí dal ucelený program: “Konečně, a to poprvé od počátku restaurace, našly liberální síly skutečného vůdce,” komentuje Aunós. “Setrval u vlády téměř tři roky, od února 1910 do listopadu 1912. Předložil k řešení nebo mu byly předloženy všechny problémy tehdejšího Španělska: takzvaný ‘náboženský’ problém; problém Maroka; katalánský problém; sociální problém za dělnických bouří; politický problém v podobě republikánského vzbouření, rozkolu mezi liberály a nepřátelství ze strany konzervativců. Všechny tyto problémy zvládl a usměrnil k normě, normalizoval tedy veřejný život.” (Pabón) Canalejas měl široký program, k jeho uskutečnění mu však chyběla strana, poněvadž i ve své vlastní straně byl pronásledován Moretovým nepřátelstvím; většina dějepisců této doby také hovořila o dramatické osamělosti jeho úsilí. Ale Canalejas nepřežil ani Moreta, ani Montera Ríose, a liberální stranu znovu postihla krize ve vedení, kde o čelnou pozici zápolili zeť Montera Ríose, Manuel García Prieto (markýz de Alhucemas) a hrabě de Romanones. Álvaro de Figueroa, hrabě de Romanones (nar. v Madridu, 1863-1950), patřil ke stejnému ročníku jako La Cierva; a podobně jako u La Ciervy, jehož zázemím byla provinční Murcie, zůstal by nám i Romanonesův sociopolitický portrét nesrozumitelný, kdybychom nevěděli, že byl usazen v Guadalajaře. Pocházel z neobyčejně bohaté rodiny, získal doktorát práv na boloňské univerzitě, jeho politická dráha procházela celým obdobím vlády Alfonse XIII.: vystřídal nejrůznější ministerská křesla - působil jako ministr veřejného školství, rozvoje, vnitra, milosti a spravedlnosti i jako státní ministr -, několikrát se stal předsedou vlády; zásluhou své obratnosti nebo díky své nesčetné klientele byl všudypřítomnou postavou politické scény své doby. Nebyl jako Canalejas státník s programem, který potřebuje moc, aby svůj program uskutečnil, nýbrž - zde sledujeme profesora Pabóna - miloval moc kvůli moci samé. “Vášeň vládnout se podobá sexuální vášni,” napsal sám Romanones. Bezpochyby se tu jednalo o “politiku” ve smyslu pouhé techniky směřování k moci, k jejímu dosažení a udržení. Nebylo by však spravedlivé hovořit v této souvislosti pouze o Romanonesovi; zastupuje zde spíš nezbytný příklad z opačného pólu politiky, který umožňuje představu o španělském politickém životě za parlamentní monarchie v jeho plné šíři. Myšlenka a program zaměřený na určité problémy se v liberální straně začaly znovu prosazovat se Santiagem Albou (nar. v Zamoře, 1872-1946). Alba přišel z Agrární ligy a byl ovlivněn Costou a jeho teorií modernizace Španělska prostřednictvím zvýšených investic do zemědělství a školství. NEPRUŽNOST SYSTÉMU DVOU STRAN Jak liberální, tak konzervativní strana byly strany středu. Spočívala na nich stabilita režimu, jehož dynamiku mělo zaručovat střídání obou stran u moci podle zavedeného a již dlouhodobě praktikovaného principu “klidného střídání”. Obě strany tedy byly navzájem pevně spojené; existence jedné předpokládala existenci druhé. Existuje mnoho svědectví o tom, jak hluboce a leckdy tísnivě předáci obou stran - zejména Maura a Canalejas - pociťovali potřebu mít v opačné straně normální opozici, jak to ostatně v teorii i praxi systém dvou stran vyžaduje. Nalevo i napravo od obou tradičních stran se nacházely rovněž tradiční opoziční síly. Vpravo existovali tradicionalisté všeho druhu (jaimisté, integralisté). Vlevo stáli republikáni a ještě víc nalevo socialisté - všichni stále ještě v rámci sil akceptujících parlamentarismus. Později uvidíme, jak se s přibývajícími lety 20. století toto panorama zkomplikovalo následkem vnitřního štěpení, které probíhalo v obou velkých stranách středu, i tím, jak vzrůstal počet opozičních skupin a stran. Musíme nejprve vyjít ze zdvojené opozice, o níž jsme se zmínili v jedné z předchozích kapitol. V jejím rámci bylo oběma střídajícím se stranám přiřčeno mlčky se rozumějící historické poslání: konzervativci měli přitažlivě působit na tradicionalisty, liberálové měli přitahovat republikány. Případ Pidal y Monovy Katolické unie, která se skutečně zapojila do konzervativní strany, či postoj Castelarových “posibilistů” k liberální straně ukázaly, že politika “přitahování” - nezbytná, pokud měl být systém dvou stran efektivní - nebyla v posledních desetiletích 19. století neúspěšná. Když se liberální a konzervativní strana v sedmdesátých letech utvářely, skutečně reprezentovaly smýšlení a zájmy velmi rozšířené ve španělských vedoucích a středních třídách. Je pochopitelné, že v historické perspektivě nemohly být natolik přitažlivé, aby do svých řad dokázaly integrovat zmíněné opoziční proudy. Na tento neúspěch upozornil Antonio Maura již roku 1901, tedy ještě před počátkem panování Alfonse XIII.: Dějiny řeknou, že vládní strany nedostály svému úkolu, poněvadž po čtvrtstoletém působení se nemělo stát, aby na pravici i na levici zůstaly značné síly, nezačleněné do politického systému a chodu španělské politiky. Pokud uvažujeme v ryze teoretické rovině, vzniklá situace - to znamená dvě strany středu, překypující na levém i pravém okraji - se nabízela ke dvěma typům politické koalice s perspektivou uchopení nebo užívání moci: buď mohly obě středové strany (tedy konzervativní a liberální) za těsného vzájemného porozumění prosadit centristické řešení, anebo každá z nich mohla vstoupit do koalice s tou skupinou na okraji, která jí byla nejblíže; výsledkem by pak byla konfrontace dvou protikladných bloků, pravicového a levicového. Dokud bylo porozumění mezi oběma ústavními stranami politickou realitou, platilo první řešení, které se konkretizovalo ve střídání. Jakmile se však vnitřní soudržnost těchto stran ocitla v krizi, a hlavně když v souladu mezi oběma stranami vznikla povážlivá trhlina (za krize roku 1909), nabízelo se v čistě hypotetické rovině řešení druhé. Na pozadí tohoto teoretického schématu snad lépe porozumíme přinejmenším první z vážných krizí, jež otřásly systémem dvou stran. “Od počátku vlády Alfonse XIII. se u moci střídaly nikoliv dvě strany, ale dvě protikladné a navzájem nesmiřitelné politiky: tradiční politika vzájemné solidárnosti mezi liberály a konzervativci, jak ji prováděli Silvela, Maura a Montero Ríos a jak ji v posledních měsících svého vůdčího působení i svého života začal uplatňovat také Canalejas…, a politika tvrdé odmítavosti vůči konzervativcům, s níž šla ruku v ruce politika přitahování levice, spojenectví s levicí nebo vytváření společného bloku s levicí.” (Maura a Fernández Almagro) Levý blok se začal rýsovat v letech 1899-1901, kdy se liberálové a republikáni společně postavili proti sňatku princezny Asturské (dona Mercedes, králova starší sestra) s princem Carlosem Bourbounským, jehož otcem byl hrabě de Caserta s karlistickou minulostí. Zřetelnější podoby nabyl v roce 1908 v souvislosti se společným protestem liberálů a republikánů proti návrhu zákona na potlačení terorismu, a realitou se stal za krize roku 1909, kdy liberálové přestali spolupracovat s konzervativci, kteří tehdy byli u moci. Jak je známo, mladý monarcha se v této krizi rozhodně postavil za liberály a implicitně i za politiku otevření se vůči levici, která mu po celou první etapu panování nebyla cizí. To, jak Maura zareagoval na královo rozhodnutí - hrdě odešel z politiky, přičemž si byl vědom, že je prvořadým španělským státníkem té doby; nikdy také nepřestal chovat zášť ke svým protivníkům z krizového roku -, z dlouhodobého hlediska poškodilo systém dvou stran víc, než liberály praktikovaná politika přitahování. Jakožto zapřisáhlý stoupenec systému dvou stran se Maura ovšem nepropůjčil tradicionalisticky orientovanému pravému bloku; měl za to, jak hodnověrně připomínají de Maura a Fernández Almagro, že takový krok by měl “právě tak rozvratné důsledky, jako levicový (blok)” a uvrhl by “Španělsko nevyhnutelně do občanské války”. Je však nepochybné, že Maurovým jednáním byl normální vývoj systému dvou stran ochromen, poněvadž byl do jeho dynamiky a sebepřetvářecích schopností vnesen patetický prvek osobní dotčenosti. Ostatně je třeba zdůraznit, že jak zmíněný levý blok, tak republikánsko-socialistické spojení z roku 1909 měly ryze příležitostný, účelový charakter; normou nadále zůstával zavedený systém dvou stran, i když v něm operovaly rozštěpené strany. Profesor Pabón poukázal na to, že podvojný systém liberální strana - konzervativní strana patrně mohl integrovat síly reálně působící ve španělském politickém životě, kdyby se byl přeměnil v dualismus regionální konzervativci - socialisté. Jak se zdá, tato myšlenka nebyla cizí ani samotnému Alfonsu XIII. (Připomeňme si zde, že britský systém dvou stran se v letech 1922/35 transformoval z duálního systému liberálové - konzervativci v dualismus konzervativci - labouristé). Skutečnost byla nicméně taková, že pokud v konstitučních stranách probíhal nějaký vývoj, pak pouze směrem k jejich vlastnímu rozkladu; že politické dění - jak uvidíme dále - fakticky směřovalo k pluralitě politických stran, a konečně že zaběhaný politický systém nevyhnutelně pocítil dopad reality, když se v roce 1916 do běžné opozice vůči liberálům, kteří tehdy byli u moci, dostali Cambóovi regionalisté místo konzervativců, rozštěpených v té době na tři frakce: datisty, mauristy a ciervisty (Pabón). Krize roku 1917 naléhavě nastolila potřebu reformovat systém, a tato potřeba byla formulována z různých názorových skupin. Rozklad obou ústavních stran i samotného systému dvou stran se kromě toho počínaje první světovou válkou promítl v podobě vlád. Po vládách, za nimiž stála politická strana a politický program a které měly ve druhé střídající straně zavedenou opozici, přicházely na řadu nejprve úřednické vlády, které se věnovaly ryze technickým zásahům v různých odvětvích státní správy bez širší politické koncepce. Později se pak objevily vlády koncentrovaných sil, formálně příbuzné heterogenním vládám “svaté jednoty”, jaké si v některých válčících zemích vynutila válka. V případě Španělska však vypovídají o tom, jak nesmírně obtížné bylo sestavit stabilní vlády. Obě dvě velké strany skutečně ve svém historickém poslání ztroskotaly: jejich rigidita, roztříštěnost, neschopnost vlastní proměny způsobily, že v roce 1917 stanula španělská politika tváří v tvář reálné pluralitě politických stran. II. PROBLÉMY VLÁDY Vládní činnost obou velkých konstitučních stran se v první etapě panování Alfonse XIII. (do roku 1917) střetávala se dvěma nepříznivými okolnostmi. V důsledku vnitřní krize v obou stranách, které byly základem režimu, jednak stále hrozil ústavní konflikt; z této krize také vyplývaly různé antagonismy, veta a kompromisy, často vznikající z iracionálních, osobních pohnutek, které rozmělňovaly jednotný postup vlád a jejich výkonnost. A na druhé straně ochromovaly výkon moci určité setrvačné prvky, jako byl tuhý tradicionalismus tehdejší madridské administrativy. Ministři většinou neměli k ruce ani odborně školené vysoké úředníky, s nimiž by mohli svá rozhodnutí konzultovat (výjimkou byl Ústav sociálních reforem, některé orgány Ministerstva financí ap.), ani čas a klid potřebný k náležitému studiu problémů; vyčerpávali se podpisováním nekonečného množství listin, přijímáním četných návštěv, a tato neplodná činnost pohlcovala většinu jejich pracovního dne. Konečně je třeba poukázat na povrchní průpravu a malou odbornou specializaci senátorů a především poslanců; jejich politická kariéra zpravidla nebyla toho druhu, aby se zákonodárné komory účinně podílely na vládě natolik, jak se podle ústavy podílet měly. Za tohoto stavu legislativního systému nepřekvapuje, že cenné a správné vládní projekty často ztroskotaly vinou pomalosti, neporozumění nebo nekalé politické kampaně (Brenan). Navzdory těmto počátečním potížím, jejichž příčinou nebyl ústavní systém jako takový, ale velmi konkrétní a změnitelné společensko-politické okolnosti, je nutno zdůraznit, že se režimu podařilo úspěšně vyřešit některé z mnoha problémů, s nimiž se musel potýkat po celou dobu své existence. K těmto problémům patřila finanční politika a náprava hospodářství po porážce ve španělskoamerické válce, úkoly, kterých se ujal Raimundo Fernández Villaverde. Dále otázka rozvoje a reformy veřejného školství, k níž se přistupovalo z mnoha různých hledisek, ale její řešení na ministerské úrovni bylo spojeno se jménem hraběte de Romanones. Rovněž tak problém ústavní reformy, který se Antonio Maura pokoušel řešit svou “revolucí shora”. Zmíněný problém zahrnoval faktor rostoucího významu, totiž otázku místní a zejména regionální autonomie, nastolenou katalánským hnutím, která se ostře vyhrotila v roce 1917 a nebyla vyřešena. Dále to byl problém vztahů mezi státem a církví, kterým se zabýval Canalejas a provizorně jej řešil svým “uzamykacím zákonem” (ley del candado). A konečně to byl sociální problém, nastíněný v předchozí kapitole, na nějž vlády reagovaly dvojím způsobem: buď negativně, tzn. represí, pokud se stávky a projevy nespokojenosti přenesly do ulic a vedly k narušení veřejného pořádku, anebo pozitivně, tj. sociálním a pracovním zákonodárstvím, které prosazovali zejména Dato a Canalejas. K těmto pěti problémům vnitropolitické povahy (finanční, školský, ústavní, náboženský, sociální) se přidružil problém zahraničněpolitický - marocká krize -, jímž se budeme zabývat později. Tento problém několikrát ovlivnil politický život Španělska reakcemi, které vyvolal ve veřejném mínění. Stalo se tak především v roce 1909 v souvislosti s událostmi v Barranco del Lobo a v roce 1921, kdy došlo ke katastrofální porážce v Anválu. Povšimněme si, v jaké podobě byl každý z těchto problémů nastolen a jak ho jednotlivé vlády hodlaly řešit. FINANČNÍ OZDRAVĚNÍ Politiku ozdravění měny zahájil hned po porážce Španělska ve španělskoamerické válce Fernández Villaverde (nar. v Madridu, 1848-1905), konzervativec, Cánovasův žák, ministr financí v Silvelově vládě a předseda vlády v letech 1903 a 1905. Cílem jeho reforem byla regenerace španělských financí, kterou vyžadovala tehdejší reálná i psychologická situace. Výchozí situace byla katastrofální: povstání na Kubě a válka s USA v rozhodující míře přispěly ke ztrátě rozpočtové rovnováhy a k tomu, že se zvýšilo a v letech 1892-1901 téměř zdvojnásobilo množství papírových peněz v oběhu (z 884,1 mil. na 1 638 milionů peset); důsledkem bylo znehodnocení pesety, jejíž kurz vůči libře šterlinků klesl z 26,31 v roce 1890 na 39,24 v roce 1898. Finanční program Fernándeze Villaverde byl vyjádřen v rozpočtovém zákoně na období 1899-1900, velmi významném v dějinách španělského finančnictví; základním kamenem reformy bylo zavedení daně ze zisku, jejímž účelem nebylo zdanit celkové osobní příjmy, ale určité zdroje příjmů jednotlivě (platy, průmyslové výnosy, atd.). Prováděla se deflační politika snižováním objemu peněžního oběživa, zvyšováním zlatých rezerv, zamezením růstu cen a trvalým udržováním rozpočtové rovnováhy po celé období 1900-1909. Všemi těmito opatřeními se podařilo dosáhnout prvního cíle reformy, to znamená zastavit proces vnějšího znehodnocení pesety, která se tak v roce 1910 dostala na kurz 27,10 vůči libře šterlinků. Jak píše Sardá, “po nepořádcích předchozích let měla tato politika nepochybně spásný stabilizační efekt, nutila k větší hospodářské kázni a k výrobním nákladům schopnějším lépe konkurovat na zahraničních trzích”. Regenerační možnosti této politiky však tvrdě omezovala jedna základní skutečnost: deficitní charakter platební bilance. Následkem toho se celý pokus o ozdravění měny přenesl na “fiskální snahy a obezřetnou vládní politiku” (Vicens). Zůstal tu ovšem problém společensko-hospodářské odezvy na takto orientovanou fiskální politiku a především nespokojenost, kterou politika Fernándeze Villaverde vyvolala ve španělských průmyslových kruzích. REFORMA VEŘEJNÉHO ŠKOLSTVÍ V dalším hlavním směru politiky regeneracionismu, který ležel na srdci zejména Costovi (“škola”), se pokročilo kupředu hned po válečné porážce, a to zásluhou několika zásadních reforem na poli veřejného školství. V roce 1900 vzniklo stejnojmenné ministerstvo (Ministerstvo veřejného školství a krásných umění), jehož prvním šéfem byl konzervativec Antonio García Alix. Avšak teprve jeho následovník, hrabě de Romanones, rozvinul tyto započaté reformy a vtiskl jim liberálnější směr. Zmíněné školské reformy se zrodily v atmosféře ideologické polemiky mezi tradicionalisty a liberály, kterou na tomto místě nebudeme rozebírat, a také v podmínkách krajní nouze. Poslanec Vincenti se v roce 1901 zeptal, proč USA vynakládají na veřejné školství 14 procent národního důchodu, Německo 12 procent, Francie 8 procent a Španělsko 1,5 procenta. V Madridu chyběly školy pro 20 000 dětí školního věku. Na středních školách s maturitou bylo v roce 1901 zapsáno 20 727 studentů (z toho 3289 v Madridu) a na středních školách různých technických směrů 3748 studujících. Znamenalo to, že “na celou zemi připadala elita 24 475 mladých lidí, studujících na veřejných i soukromých školách. To bylo velice málo na osmnáctimilionový národ, jakým bylo Španělsko na počátku 20. století” (Turínová). Hlavní de Romanonesova reforma spočívala ve vyjmutí učitelů základních škol z ekonomické závislosti na obecních zastupitelstvech, která je většinou platila špatně a pozdě, a tudíž i ze závislosti na místních oligarchiích. Výnosem z října 1901 byl zaveden učitelský plat, ze dvou třetin financovaný ze státních prostředků a z jedné třetiny rodiči žáků. Toto opatření bylo prvním krokem k povznesení učitelského stavu, které pomalu pokračovalo v následujících desetiletích. Ve vysokém školství se jednalo o decentralizaci univerzity a byla reformována Rada pro veřejné školství, z níž se stal “skutečný nejvyšší konzultativní a poradní sbor ministra” (Gómezová). V průběhu celé sledované etapy také pokračovaly různé iniciativy směřující k modernizaci a rozvoji školství; připomeňme zde Sdružení pro doplňková studia, založené v roce 1907 za předsednictví Ramóna y Cajal, Středisko historických studií, které v rámci tohoto Sdružení vzniklo o tři roky později, a Školský ústav (1917). MAURA A “VYMÝCENÍ KASIKISMU” Nesoulad mezi formálně platnou ústavou a reálným stavem v zemi nebyl nový; už jsme si toho všimli, když jsme se zabývali politickým systémem za Cánovasovy éry. Teď ovšem tento problém nabyl na naléhavosti, poněvadž do španělské politiky vstoupily nové síly, utvářelo se - zejména ve městech - nové občanské vědomí a z krize roku 1898 se zrodila nová mentalita, nakloněná reformám. Pětadvacet let po vzniku stále platné ústavy byla dozrálá a zdůvodněná snaha o ústavní reformu vyjádřena v jedné práci Joaquína Costy, vzniklé na základě širokého výzkumu a publikované v roce 1901, která vyvolala ohromný ohlas. Již její název byl dostatečně výmluvný: Oligarchie a kasikismus jako současná forma vlády ve Španělsku: nutnost a způsob vládní změny. Jednalo se o základní politický problém po celou dobu panování Alfonse XIII. Nejhlubší, nejpromyšlenější a také nejdiskutovanější pokus o skoncování se stavem věcí, jaký popsal Costa, podnikl v řadách stran střídajících se u moci Antonio Maura. Nápravu měl zjednat návrh zákona o místní správě. Kongresu byl předložen v červnu roku 1907 a stal se předmětem “nejvášnivější debaty v dějinách našeho parlamentu: v obou parlamentních komorách bylo předneseno 5511 projevů a přeloženo 2813 pozměňovacích návrhů” (Pabón). Návrh zůstal návrhem a jeho přezdívka - “zákon na vymýcení kasikismu” - pouhou nadějí. Reforma, kterou předpokládal, představovala příliš hluboký řez do skutečné politické struktury země, než aby umlčela nesouhlasné zájmy a názory. Zejména korporativní koncepce, která se podle návrhu měla promítnout do života obcí, se liberálům i levici jevila jako pokus, jak ústavní cestou konsolidovat místní oligarchie v duchu nejlepších tradic umírněného směru. Na druhé straně je zřejmé, že se Maura mýlil, pokud očekával, že obecní a provinční samospráva bude mít nějakou větší přitažlivost pro regionalistické síly. Z iniciativy liberálů, nicméně za Maury, byl přijat volební zákon (8. srpna 1907), který stanovil volební povinnost a svěřil Nejvyššímu soudu rozhodování o námitkách a protestech vůči volebním protokolům. Článek 29 tohoto zákona, podle nějž “v okresech, kde nebude vyhlášen větší počet kandidátů, než jich má být zvoleno, se akt vyhlášení kandidátů rovná jejich zvolení a zprošťuje je povinnosti podrobit se volbě”, měl velký společenský a politický dosah. VZTAH MEZI STÁTEM A CÍRKVÍ Na jiném místě jsme se - nutně nedostatečným způsobem - dotkli toho, jak se ve španělské společnosti a politice postupem nového století stále vyhroceněji projevoval náboženský problém. Bylo by možná patřičnější hovořit o napětí mezi “klerikalismem” a “antiklerikalismem”; to, co v oněch letech rozdělovalo Španěly a popouzelo je proti sobě, totiž většinou nebyly otázky ortodoxie a heterodoxie v přísném smyslu slova, jako spíš společensko-politické problémy, vyplývající z náboženských postojů: zákonné postavení církevních řádů, konfesijní nebo z náboženského hlediska neutrální charakter školní výuky, způsobilost církevních řádů k pedagogické činnosti, atd. A byly tu další okolnosti přispívající k napětí: soudobá protiklerikální politika ve Francii, imigrace duchovních z této sousední země do Španělska, levicová mýtizace jezuity a pravicová mýtizace zednáře. Rozhodnutí pro antiklerikální politiku, která měla ve španělském “blouznivém” liberalismu po roce 1800 plodnou tradici, poskytovalo liberálům takřka neselhávající emocionální prostředek k posílení své politiky “přitahování” vůči levici. Bylo by však zavádějící vidět Canalejasovo seriózní úsilí o jasné rozhraničení působnosti církve a státu pouze v tomto světle. Plodem tohoto úsilí byl umírněný zákon z prosince roku 1910, takzvaný “uzamykací zákon”, který podmiňoval další rozvoj církevních řádů vládním souhlasem, dokud nebude přijat nový spolčovací zákon. “Canalejas zdůrazňoval, že ideály liberální strany a její trvalé usilování před Zářijovou revolucí i po ní, v období regentství i za vlády dona Alfonse byly podloženy snahou dosáhnout svobody vyznání nikoli v nepřátelství vůči církvi, ale s láskou k ní, aniž by byly zpřetrhány svazky, které v průběhu svého mnohasetletého působení vytvořila a z nichž vyplývaly právní závazky, právní situace, které nepopřela ani Zářijová revoluce. Liberální strana považovala za svou nezadatelnou povinnost vymanit oficiální školní výuku z nadvlády dogmatu a regulovat řádové instituce v rámci obecně platného spolčovacího zákona,” napsal Canalejasův syn José. V tomto duchu se za krajních potíží a za krajně vášnivých kampaní odvíjela Canalejasova reformní politika. Dnešní katolík by stěží přitakal urážkám, které se na Canalejase snášely v zápalu polemiky; spíše je dnes oceňována přímost, s jakou rozlišil mezi sférou církevní a sférou státní, upřímná náboženská citovost některých jeho projevů a úcta, s níž naslouchal odlišným názorům. Odhlédneme-li od provizorního řešení klerikální otázky, Canalejas navíc - jak připomíná Carr - zaznamenal řadu úspěchů: “Byl to jediný liberál, který uměl rozhodovat a jednat.” Mezi jiným prosadil tak významná rozhodnutí, jako bylo zrušení možnosti vyplatit se z vojenské služby nebo zrušení spotřební daně, což byl dávný cíl, kvůli němuž lidové vrstvy po roce 1800 ztropily tolik hluku. SOCIÁLNÍ REFORMY Sociální zákonodárství vlád v době Alfonse XIII., zpravidla vždy velmi těsně následující každý krok ve francouzské legislativě, se podobně jako jinde v Evropě vydalo dvěma značně odlišnými směry. Na jedné straně šlo o úpravu pracovních podmínek (délka pracovní doby, bezpečnost práce, práce žen a dětí, mzdy, vztahy mezi zaměstnavateli a námezdními pracovníky). Na druhé straně pak o vytvoření systému, který by dělníkovi poskytoval jistotu v nemoci, ve stáří, v případě úrazu nebo stávky. Plodně si v obou směrech počínaly dvě vzorové instituce: už dříve zmiňovaný Ústav sociálních reforem, založený královským dekretem v roce 1903 a navazující na práci o dvacet let starší Komise pro sociální reformy, a Národní ústav sociálního zabezpečení, založený roku 1908. Podobně jako v případě veřejného školství dal rostoucí význam tohoto odvětví státní správy popud ke vzniku nového Ministerstva práce a sociálního zabezpečení (1920). Hovoříme-li o úpravě pracovních podmínek, musíme se zmínit o četných předpisech, regulujících práci žen a dětí a ustavujících neděli dnem pracovního klidu (1903), a o řadě výnosů z roku 1919, kdy silný sociální neklid vedl k přijetí “řady zákonných opatření, která znamenala skutečný krok kupředu, co se týče zvýšení prestiže dělníků” (Jutglar). Jedním z opatření, přijatých v tomto roce, bylo zavedení osmihodinové pracovní doby (téměř současně uplatněné i ve Francii), další se týkala arbitrážního řízení mezi dělníky a zaměstnavateli. Právo na stávku bylo uznáno a regulováno oběžníkem Nejvyššího soudu v roce 1902; tuto úpravu pak zpřesnily zákony z let 1908 a 1909. Pokud jde o bezpečnost práce, musíme zmínit zákon o pracovních úrazech (1900, aktualizován v roce 1922), zavedení povinného starobního pojištění (1919) a první pokusy o vytvoření systému pojištění v případě nezaměstnanosti (1923). Bohaté sociální zákonodárství té doby staví před historika otázku, nakolik bylo skutečně efektivní, tzn. jak účinně text zákona a předpisu ovlivňoval pracovníkovo postavení. Opakované legislativní zákroky v některých záležitostech, jakož i četná, trvale se vyskytující nepřímá svědectví, nás vedou spíše k pesimismu. V každém případě však zákonná norma vytvořila nezbytný předpoklad k tomu, aby ustanovené mohlo být na nátlak odborů nebo soudní cestou také splněno. Tak se tedy, zejména od roku 1919, začaly zřetelně rýsovat “perspektivy dělnického života, jaké si lidé druhé poloviny 19. století stěží dokázali představit” (Jutglar). Významný podíl na tom, jak španělské sociální zákonodárství “vykročilo vpřed”, měly iniciativy konzervativce Data a liberála Canalejase. NÁZOROVÉ DUALISMY A KOMPLIKACE POLITICKÉHO ŽIVOTA I. Pluralita politických stran Systém dvou stran, o jehož struktuře jsme se už zmínili, vycházel z předpokladu, že se Španělé dělí na konzervativce a liberály; zároveň přepokládal, že jsou to označení dostatečně široká, aby do svého rámce zahrnula a usměrnila smýšlení, ideologické proudy, zájmy a politické aspirace celého národa. Přinejmenším zpočátku vycházel tento systém také z představy, že oba zmíněné směry budou natolik silné, aby přitažlivě působily na nekonformní skupiny napravo i nalevo od obou velkých konstitučních stran. Tento předpoklad, který zpočátku nebyl chybný, umožňoval jisté politické oligarchii držet moc v rukou a poklidně se střídat v jejím užívání. Kdyby skutečně čtvrt století po Cánovasově restauraci nezůstávaly napravo i nalevo od ústavních stran značné opoziční síly, mohl se ve Španělsku opravdu uplatnit stabilní a pevný systém dvou stran, podobně jako v Anglii nebo v USA. Nemůžeme si však odpustit poznámku, že by to bylo poněkud neobvyklé. Z historie je známo, že parlamentní demokracie tíhla mnohem víc k systému dvou stran v severských, především anglosaských zemích, zatímco v dějinách románských zemí se jednoznačně prosadila pluralita politických stran. To byl také případ Španělska. Od počátku 20. století se skutečně stále zřetelněji prokazovalo, že zmíněný předpoklad nebyl reálný. Oficiálně Španělsko bylo - či spíše mělo být - konzervativní nebo liberální. Ve skutečnosti však tehdejší španělské veřejné mínění polarizovaly jiné, mnohem hlubší a extrémnější alternativy či dualismy než ten, který představovaly obě konstituční strany. V první třetině 20. století Španělé fakticky považovali tři velké otázky za natolik závažné, aby je mohly “politicky definovat” podle komplexu postojů, jaký ke každé z nich zaujali. Byla to za prvé otázka formy vlády, nabývající širší význam, poněvadž se do ní promítalo mnoho dalších prvků kolektivní mentality - např. psychologických a náboženských; šlo o dualismus monarchie-republika. Za druhé to byla otázka členění státu, formulovaná podle většího či menšího zdůraznění historické a kulturní, hospodářské a politické reality regionu: dualismus centralismus-regionalismus. A za třetí to byla otázka sociálního postavení, tedy zcela rozdílného úhlu pohledu na realitu státu i politického života: dualismus buržoazie-proletariát. Vzhledem k nepružnosti obou ústavních stran a jejich neschopnosti vyřešit tuto pluralitu možností mohly tyto tři dualismy - teoreticky vzato - vést ke vzniku tří dvojic protikladných stran. Všechny tyto tři dualismy však působily současně a docházelo tak k tomu, co Duverger nazývá “vrstvením dualismů”: každá z uvedených podvojností se mohla dále dělit podle toho, jaký postoj se zaujímal ke dvěma zbývajícím. To bylo logické zdůvodnění plurality politických stran. Povšimněme si tří dalších dualismů, na jejichž základě se ve skutečnosti polarizovaly politické postoje v době Alfonse XIII. MONARCHISTÉ A REPUBLIKÁNI Zdálo by se, že otázka formy vlády - to znamená rozhodování mezi monarchií a republikou - měla být především záležitostí ryze politickou a formální. Nic nebylo dobové skutečnosti vzdálenější: z pojmů “monarchie” a “republika” se staly symboly mnohem širšího dosahu, neboť se do nich promítl celý komplex duchovních postojů, sociálních reflexů, kolektivních emocí. V souhlasu s postřehem Amérika Castra o španělském sklonu prodchnout náboženským duchem i ty oblasti myšlení a jednání, které ostatní západní národy chápou spíše profánně (například politiku a válku), opravdu náboženský problém, který ve Španělsku v prvních desetiletích 20. století existoval, značnou měrou překryl zmíněný čistě politický problém. Monarchisté skutečně chápali monarchii jako posvátnou instituci, když se odvolávali na těsnou spojitost a vzájemnou podmíněnost mezi svým katolictvím, monarchií, určitým nacionalistickým pojetím španělských dějin a jistou statičností daného společenského uspořádání. Republikáni se zase domnívali, že jejich republikánskou povinností není jen prosadit pouhou institucionální změnu nebo strukturální reformu, ale hlavně řadou kroků důrazně projevit svůj názor v náboženské otázce. Tak se stalo, že řada požadavků, které byly zde a v tuto chvíli pro národ pramálo naléhavé - svoboda myšlení, kterou nikdo vážně nezpochybňoval; svoboda vyznání v zemi, kde na rozdíl od Francie, Anglie či Německa ten, kdo nebyl katolík, zpravidla nepociťoval potřebu praktikovat jiné náboženství, atd. - ranily náboženské city širokých sociálních skupin a již zmíněným hlasatelům posvátnosti monarchie poskytly argumenty. Značnou měrou se na těchto následcích podílela protiklerikální demagogie radikální republikánské strany. Monarchisté vůči republikánům argumentovali příkladem roku 1873; republika pro ně byla synonymem nepořádku, nepřijatelného sirotčího údělu národa, ztráty prestiže a lesku Španělska. Republikáni zase vůči monarchistům argumentovali vzpomínkou na rok 1898. Jedni i druzí tedy osvědčili selektivní přístup k dějinám, když v minulosti hledali důkazy ospravedlňující jejich vlastní stanovisko. Monarchistickými stranami byly obě konstituční strany - liberální a konzervativní, včetně svých vnitřních skupin, o nichž jsme již pojednali; monarchistický byl také tradicionalismus či “jaimismus”, o němž se zmíníme později. V souvislosti s republikánským hnutím je třeba především zdůraznit, že v novém století nastaly změny v osobách i v orientaci. Staří předáci historického republikánství - Ruiz Zorrilla, Castelar, Pi y Margall - postupně v letech 1895 až 1901 zemřeli. Z osobností roku 1873 přežíval za vlády Alfonse XIII. teď již stařičký Nicolás Salmerón, zakladatel (1903) krátce existující Republikánské unie, jehož podpora Katalánské solidarity (spojení karlistů, regionalistů z Lligy a dalších katalánských sil) o tři roky později měla urychlit proces diferenciace jiných dvou proudů, které pak po celé panování Alfonse XIII. sehrávaly v republikánském hnutí hlavní úlohu. “Budoucnost republikánského hnutí mířila dvěma rozbíhavými směry. Jednak k revolučnímu extremismu, nedefinované sociální revoluci z exaltované tradice; jednak k vytvoření evolucionistické strany, vyzbrojené moderním programem sociální a politické reformy, praktickým programem, který by postupně odsunul do pozadí ryze formální otázku státního zřízení, jež měla pro historické republikánství tak zásadní význam,” napsal Carr. První tendenci reprezentoval Alejandro Lerroux (nar. v La Ramble, Córdoba, 1864-1949), žurnalista, ohnivý demagog a neúnavný agitátor, který se usadil v Barceloně, odkud organizoval své kampaně. Reprezentovala ji rovněž Radikální strana, založená Lerrouxem v roce 1908 na principech jednoty a centralismu, která původně chtěla být jakousi obdobou Salmerónova sblížení se silami katalánského hnutí. Druhou tendenci představovala Reformní strana, kterou v roce 1913 založil Melquíades Álvarez (nar. v Gijónu, 1864-1936). Nejprestižnější intelektuální osobností této strany se stal Gumersindo de Azcárate (nar. v Léonu, 1840-1917), profesor Madridské univerzity a jedna z velkých autorit Svobodného vzdělávacího ústavu. CENTRALISTÉ A REGIONALISTÉ Druhá z podvojností, kterými se zde zabýváme, vznikla v souvislosti s jedním základním problémem politického uspořádání Španělska; i v tomto případě byla zatěžkána emocionálním nábojem a mocnými hospodářskými zájmy. Regionální problém, jehož historickým a kulturním kořenům jsme věnovali pozornost v jedné z předchozích kapitol, teď na půdě politiky vyvstal v podobě volby mezi centralismem a autonomií, mezi unitárním a regionálním státem. Katalánské, valencijské, baskické, galicijské sebeuvědomění se projevilo v podobě příslušných politických hnutí, která představovala jakousi periferní repliku etablovaného systému, jehož nervovým centrem byl Madrid. Nejsilnější a nejiniciativnější z těchto hnutí byl katalanismus. Neměli bychom přitom zapomínat, že to nebyly pouze regionalistické strany, které se ve volbě mezi centralistickým a autonomním principem přikláněly k druhému řešení. Už jsme si povšimli, jak se oproti centralismu socialistického hnutí prosazoval v anarchistickém hnutí federalismus. Právě tak mělo unitaristicky pojaté republikánství radikálů (a v méně extrémní podobě i reformistů) svůj opak ve Federální republikánské straně, která pokračovala v linii Pi y Margalla, byť s chabými silami. A konečně oproti centralistickému, unitaristickému monarchismu konstitučních stran tu existoval regionalistický, o tradiční výsady se opírající monarchismus takzvaného tradicionalismu, který se držel starého hesla “Bůh, vlast, král, privilegia”. Jeho dynastickým představitelem byl od roku 1909 syn a následník Karla VII., Jaime z bourbonské dynastie (nar. ve Vevey, Švýcarsko, 1870-1931). Kosmopolitismus a otevřenost nového následníka trůnu, jakož i jeho údajné “počínání neslučitelné s příslovečnou zdravou nekompromisností ve jménu svaté dynastické věci” (Oyarzun) způsobily, že se od něj odklonilo nemálo přívrženců. Ale teprve následníkův výslovný nesouhlas s proněmeckou orientací, kterou za první světové války (1914-1918) prosadil ve španělském tradicionalismu Vázquez de Mella, způsobil ve straně rozkol, a ta se rozdělila na “jaimisty” a “mellisty”. V každém případě zde musí být zmíněna mimořádná osobnost Astuřana Juana Vázqueze de Mella (1861-1928), prvořadého představitele tehdejšího španělského tradicionalismu, který dal tomuto hnutí ucelený program: jeho základem byly katolická jednota, iberská federace, politická reprezentace korporativního typu a obecní samospráva. Přestože tradicionalismus působil v rámci celého národního společenství, politicky se v době Alfonse XIII. prosazoval jen slabě: nedokázal rozšířit oblast svého vlivu, takže zůstal uzavřen v geografických hranicích karlistického hnutí z 19. století; jeho základnou byl převážně venkov; byl v rozporu s životním stylem a mentalitou, které nezvratně prosadila buržoazní revoluce. Politicky tedy působil podstatně méně než katalanismus. Dvěma nejvýraznějšími představiteli tehdejšího politického katalanismu byli Enrique Prat de la Riba (1870-1917) a Francisco Cambó (nar. ve Vergesu, Gerona, 1876-1947), jeho politickým nástrojem pak Regionalistická liga, “založená v roce 1901 jako úderný nástroj barcelonské buržoazie a středních tříd v boji proti kasikismu” (Vicens). Jednalo se tedy o konzervativní stranu s buržoazní základnou, která akceptovala monarchii a tedy i celistvost Španělska, ale přála si důkladnou úpravu ústavy v regionalistickém smyslu, která by Katalánsku zabezpečila politickou a kulturní autonomii v rámci španělského státu. Prat de la Riba byl nejen vynikající organizátor, ale až do své smrti v roce 1917 také teoretik katalánského hnutí; jeho vliv je patrný na textu takzvaných “Hlavních bodů z Manresy” (1892), které byly po celou první třetinu 20. století chartou katalanismu. Cambó zase byl skutečný státník, kterého Lliga dala celé španělské politice, v níž sehrál význačnou úlohu jako mluvčí regionalistického hnutí i jako mimořádně schopný finančník, který se výtečně osvědčil za svého působení na ministerstvech rozvoje a financí. Jeho krach je vysvětlován jednak neporozuměním ze strany centralistických politiků, jednak tím, že “sklouzl k velkým financím” (Vicens). Lliga tedy v katalánském regionalistickém hnutí představovala monarchistickou, konzervativní a buržoazní orientaci. Republikánský směr v katalánském hnutí, opírající se o odlišnou sociální základnu - maloburžoazii, levicově zaměřené střední vrstvy, dělníka nesouhlasícího s apolitičností anarchosyndikalismu, vycházel z chaotické situace, způsobené tím, že praporem republikánství se v Barceloně oháněla už zmíněná radikální strana v čele s Lerrouxem. Madridské vlády byly ochotné přimhouřit oko nad bezuzdnou anarchizující demagogií radikální strany a jejích “mladých barbarů”, zjevně zaměřenou na vyvolání nepokojů, pokud mohly tyto stranické šiky, hlásící se k centralistickému “španělství”, zastavit postup konstruktivní síly, kterou představoval katalánský regionalismus. Jak správně napsal Carr, “klíčem k pochopení tzv. tragického týdne roku 1909 je erozivní práce, kterou po deset let vykonávaly v chudinských čtvrtích Barcelony štvavé řeči lerrouxismu”. Pokusy o republikánské nebo levicové seskupení v katalanismu (Centre Nacionalista Republicą, Unió Catalanista, atd.) nemohly tehdy ohrozit zcela hegemonistické postavení Lligy v katalánském hnutí. Soudržná síla katalánského regionalismu převážila v roce 1906 nad ostatními charakteristikami, jimiž se jednotlivé skupiny v katalánském hnutí navzájem lišily. Výrazem této soudržnosti bylo ustavení Katalánské solidarity, široké volební koalice tvořené karlisty, Salmerónovými republikány, republikánskými katalanisty a Lligou jakožto svým hegemonem; v roce 1906 tato koalice triumfovala, aby byla o dva roky později poražena Lerrouxovými radikálními republikány. Nejvýznamnějším výdobytkem katalanismu v politicko-správní sféře se za vlády Alfonse XIII. nesporně stalo Katalánské společenství; principát získal jistou politickou individualitu jakožto koordinátor určitých pravomocí svých čtyř provinčních výborů. V rozmezí let 1914 až 1925, kdy bylo Katalánské společenství za diktatury Prima de Rivery zrušeno, vykonalo významné dílo na poli materiálního i kulturního rozvoje. Rozsah této práce nedovoluje, abychom se v dostatečné šíři zabývali i dalšími regionalistickými hnutími - baskickým, valencijským, galicijským, andaluským, která do celkových politických dějin Španělska tehdejší doby zasahovala podstatně méně než katalánské hnutí. Uvedené pořadí naznačuje i jejich relativní význam. BURŽOOVÉ A PROLETÁŘI Nakonec se krátce zmíníme o třetím z uvedených dualismů. Je sociální povahy a podle základní dichotomie je označován dvoučlenným pojmenováním buržoazie-proletariát. Prvním termínem můžeme rozumět vysoké a střední třídy, druhým dosud nezproletarizované lidové vrstvy. Je to zvláštní a přitom základní rozlišující prvek, protože v tomto případě si člověk určitou sociální skupinu nevolí, nýbrž se do ní rodí. O mentalitě, sociálních a ekonomických poměrech, specifikách organizací či hnutí, v nichž se sdružovalo toto početné Španělsko oblékající halenu manuálního pracovníka či montérky průmyslového dělníka v protikladu ke středostavovskému a buržoaznímu Španělsku v saku a kravatě, jsme dostatečně pojednali v předchozí kapitole. Čtenář si vzpomene, že se i na půdě dělnických sdružení projevila podvojnost volby mezi centralismem (socialisté) a federalismem (anarchosyndikalisté); mezi akceptováním monarchistického zřízení (křesťanské odbory) a jeho otevřeným odmítáním, lépe řečeno odmítáním všech jeho ideologických, sociálních a emocionálních implikací. Otázku formy vlády totiž dělnické hnutí většinou považovalo za vedlejší problém, protože ji vidělo jako rozhodování mezi variantami, které vždy vycházely z buržoazní platformy. Připomeňme však, že ve sledované době vstoupila Španělská socialistická dělnická strana do parlamentního života. II. VZTAHY MEZI SKUPINAMI Monarchie nebo republika, centralismus nebo autonomie, buržoazie nebo dělnické hnutí: překrývání těchto tří dualismů vedlo k parcelaci, která odrážela skutečné politické spektrum Španělska první třetiny 20. století v celé jeho pestrosti. Toto spektrum bylo ve znamení plurality stran; bylo evidentní, že ústavní systém dvou stran neodpovídal komplikovanému rozvrstvení veřejného mínění, spleti zájmů a smýšlení. Tuto pluralitu - v té době nijak neobvyklou v kontinentální Evropě a zejména v jihoevropských zemích - tedy v případě Španělska vysvětlují konkrétní faktory, mezi nimiž by neměla být přeceňována - jak se mnohokrát stalo - úloha klasického španělského inividualismu. Naopak by se nemělo zapomínat, jak významným diverzifikačním faktorem byla regionální struktura Pyrenejského poloostrova, ani jak silně spolupůsobil při vzniku mnoha iniciativ fakt, že monopolní postavení v politickém životě měly dvě strany s nejasným politickým obsahem, neschopné politiku oživit ani umravnit. A nemůžeme opomenout ani historický vliv pestré politické tradice španělského národa, jedné z nejbohatších v Evropě. K objasnění dobové společensko-politické struktury Španělska nestačí čistě formální popis skupin, k jejichž vzniku vedla zmíněná parcelace. Je nutné brát v úvahu i vzájemné vztahy mezi politickými stranami a nejvýznamnějšími sociálními skupinami, o nichž jsme se už zmínili, a zjistit, jak se podílely na dynamice státu. V období, jímž se zabýváme, se v této síti postojů projevily dvě tendence. Jedna byla partikularistická, nesolidární, reálnou pluralitu stran měla dezintegrovat. Druhá byla konstruktivní, vytvářela pouta soudržnosti a občanských návyků a jejím působením ve Španělsku navzdory základní sociální nerovnováze postupně zdomácněly kolektivní návyky a reflexy, charakteristické pro parlamentní demokracii. SKLON K PARTIKULARISMU “Podstatou partikularismu je, že se každá jednotlivá skupina přestane cítit součástí celku a přestane tudíž sdílet pocity ostatních”; takto diagnostikoval Ortega y Gasset v roce 1922 (Španělsko bezobratlé) dobovou španělskou skutečnost. “Dnešní Španělsko je spíš řada neprodyšně uzavřených kupátek než národ,” konstatoval dále. Jak už jsme viděli, příkladem partikularismu bylo chování obou ústavních stran: jejich neschopnost dospět k vzájemnému porozumění, fakt, že připustily, aby místo vysoké zodpovědnosti za fungování ústavního systému, který stál výhradně na nich, převládly osobní reakce, kontrastovaly s dobře sehraným partnerstvím konzervativců a liberálů za Cánovase a Sagasty. Rozklad stran střídajících se u moci zahájil a uspíšil rozkladný proces v celé španělské politice. K tíži ústavních stran bylo nutno přičíst i porušování občanských práv obyvatel španělského venkova a malých obcí praktikami, kterým by se ve 20. století nechtělo věřit, kdyby nebyly černé na bílém zaznamenány v písemnostech Nejvyššího soudu (kupování hlasů za částky v rozmezí 10-50 peset podle životní úrovně dotyčné lokality; na radnici předem sepsané volební protokoly, činící z voličů účastníky nedůstojné frašky; vydražování většiny voličských seznamů podle systému “kdo přihodí víc”, atd.). K tomuto procesu značně přispíval i nihilismus radikálních republikánů, kteří sehrávali nečistou úlohu mezi katalánským regionálním hnutím a madridskou vládou, apolitičnost anarchosyndikalismu, stále více se šířící atmosféra násilí a tendence k drastickému řešení rozporů, jak bylo patrno v letech 1905-1910. Dokonce i zásadní odpůrce násilí, Pablo Iglesias, dospěl tak daleko, že se v parlamentu (7. července 1910) vyslovil pro “svržení režimu všemi prostředky” a ospravedlňoval i atentát. Sociální napětí jako situace příznivá extremismu všeho druhu; španělská schopnost “prožívat” nějakou ideu - ne pouze o ní přemýšlet - a připustit, aby prostoupila všechny vrstvy osobnosti; šířící se kolektivní psychologie násilí - to všechno působilo ve zmíněném negativním směru. U pracujících tříd to bylo pochopitelné: jak výstižně napsal Cacho Viu, “těžké dětství Pabla Iglesiase, který musel v jednom krutém kastilském létě pěšky putovat z El Ferrolu do Madridu; zahanbení, jaké prožil Anselmo Lorenzo, jeden z prvních anarchistů, když před ním Karel Marx nadšeně hovořil o španělské literatuře, kterou on sám vůbec neznal… vysvětlují a částečně omlouvají něco z jejich nenávisti, jejímž terčem byla i katolická církev, i nedůtklivé puritánství, jímž se pyšně separovali od společenských tříd, které očerňovali”. A tak se postupně dospělo do situace, kdy nebylo ani tak důležité, jak získat nové stoupence či přimět protivníka dialogem ke změně názoru, ale spíš to, jak po dobrém či po zlém prosadit jediný spásonosný program: svůj vlastní. V roce 1922 vnímal Ortega tento fenomén takto: Je trudné pozorovat, jak se už dlouhá léta v novinách, při kázání i na mítinku ihned upouští od pokusu přesvědčit nevěřícího a hovoří se jen k ovečce už přesvědčené… Libanonští ‘drúzové’ jsou nepřáteli prozelytismu; věří totiž, že drúz je drúzem odjakživa. V tomto smyslu jsme my Španělé všichni hodně podobní drúzům. S nezbytným zjednodušením jsme nastínili hlavní determinující prvky politické krize, která se vyhrocovala souběžně s tím, jak se hroutila jiná konstanta španělského politického života prvních desetiletí 20. století, totiž upevňující se vědomí aktivního občanství. RŮST OBČANSKÉHO VĚDOMÍ Další nepopiratelnou skutečností v průběhu celého tohoto období byla progresivní tendence k utváření občanského vědomí. Viděli jsme už, jak se v rovině politických stran projevovala tendencí k dvoustrannému porozumění nikoliv na negativním základě nějakého společného “proti” - což je koneckonců faktor rozporu -, nýbrž ve snaze dospět ke společnému programu cestou vzájemných ústupků. Existovaly tedy dva způsoby k překlenutí plurality stran a pro každý z nich lze nalézt ve Španělsku Alfonse XIII. příklady. Nás však bude především zajímat, jak se zmíněná tendence projevovala v jiných rovinách: mezi voliči a ve vládní garnituře, pod jejímž vedením se volby konaly. Co se týče voličstva, došlo ke znatelnému pokroku ve městech, kde voličský hlas nabyl na opravdovosti a síle; ve velkoměstech se postupně dospělo k autentické demokracii. Příčinou tohoto stavu byl nižší podíl analfabetů, dále fakt, že velkoměsto vždycky poskytovalo relativní volnost vůči “kasikismu”, i jistota, že by případný volební podvod vyvolal skandál v tisku nebo parlamentu, prostě ve veřejném mínění. Kupříkladu v Madridu, kde také nezřídka docházelo k volebním podvodům, provedl Javier Tusell průzkum volební sociologie, z nějž vyplynulo, že hlasy odevzdané v jednotlivých volebních obvodech většinou proporčně odpovídaly skutečné sociální skladbě voličstva. Mezi městskými voliči se marginalizace občanského vědomí projevovala abstencí; tato marginalizace byla dobrovolná (přestože od roku 1907 teoreticky platila volební povinnost) a především v městských lidových a proletářských vrstvách byla vysvětlitelná starou nedůvěrou k “politikům” obecně a zvláště pak k jejich volebním trikům. Jak konstatoval Tussel, “pokud proletářským voličstvem nepohne nějaký pádný hospodářský nebo politický důvod, setrvá v pasivitě”; příležitostné výkyvy v hlasování republikánů a socialistů v Madridu v podstatě závisely hlavně na percentuálním poměru abstencí. Následující tabulka uvádí údaje o volebním chování Madriďanů ve dvojích parlamentních volbách: jednak v roce 1910, kdy volby probíhaly ve znamení záruk, stanovených právě přijatým volebním zákonem, a v roce 1918 (podle Tusella, Volební sociologie Madridu, 1903-1931).   voliči % absencí % odevzdaných hlasů % voličů % odevzdaných hlasů % voličů % odevzdaných hlasů VOLBY Z KVĚTNA 1910 OBVODY Centro 100 27 73 34 46 34 47 Hospicio 100 30 70 34 48 32 47 Chamberí 100 36 64 23 35 39 60 Buenavista 100 31 69 36 52 30 44 Congreso 100 31 69 33 48 32 46 Hospital 100 39 61 18 29 41 66 Inclusa 100 37 63 17 27 43 68 Latina 100 39 61 19 30 45 63 Palacio 100 31 69 36 53 29 42 Universidad 100 36 64 20 31 41 64 CELKEM 100 34 66 26 40 36 54   celkové údaje Monarchisté Republikáni a socialisté   VOLBY Z ÚNORA 1918 OBVODY Centro 100 41,9 58,1 30,6 52,6 16,9 29,2 Hospicio 100 41,7 58,3 29,4 50,4 20,4 34,9 Chamberí 100 47,5 52,5 19,4 36,9 25,3 48,2 Buenavista 100 42,3 57,7 32,5 56,3 16,7 29,0 Congreso 100 46,4 53,6 27,9 52,0 18,9 35,2 Hospital 100 50,2 49,8 14,3 28,8 27,0 54,3 Inclusa 100 45,2 54,8 18,0 33,0 28,9 52,7 Latina 100 51,1 48,9 18,3 37,3 24,5 50,1 Palacio 100 45,1 54,9 31,4 57,2 16,3 29,6 Universidad 100 47,5 52,5 18,2 34,7 27,4 52,2 CELKEM 100 46,1 53,9 23,7 44,0 22,3 41,5   celkové údaje Monarchisté Republikáni a socialisté   Na venkově byla situace velmi odlišná; zvláště v oblastech agrárního velkostatku vypovídaly počty odevzdaných hlasů spíše o tom, kolik “duší” měl v moci kdekterý význačnější okresní či provinční hodnostář, než o výsledku skutečného rozhodování voličů. Ale i tam, kde chyběly základní podmínky k fungování opravdové demokracie, ukazoval vývoj forem volební korupce, nakolik se časy změnily: hlas nádeníka už nebyl kasikovi jen tak k dispozici, ale musel si ho “koupit”, to znamená zaplatit jistou cenu za něco, co mu mohlo být odepřeno, nabídnuto jinému. Podle Brenana se tato změna datuje od roku 1917, ale existuje bezpočet doložených případů již z voleb roku 1910. Ke kupování hlasů, které bylo skutečně rakovinou španělské demokracie první třetiny 20. století, zpravidla vedla konkurence dvou kandidátů v jednom obvodě. Citované údaje o volebním chování v Madridu v letech 1910 a 1918 i četná další data však jen nepřímo vypovídají o tom, nakolik nová volební etika - nová společenská etika - začínala vstupovat do politického povědomí nejednoho vládního činitele. Mezi Cánovasem a Sagastou na jedné straně a konzervativcem Maurou, liberálem Canalejasem, pravicovým konzervativcem Sánchezem de Toca na straně druhé leží v tomto ohledu velká vzdálenost, vypovídající nejen o osobnostních rozdílech, ale také o skutečném rozvoji občanského vědomí ve Španělsku. A právě tato rostoucí autenticita hlasování vyžadovala reformu politického systému; bylo zapotřebí zahrnout do něj jako normální prvek ta hnutí, která v reálně existující pluralitě stran prokázala svou sílu a schopnost integrace. Partikularismus na jedné straně, občanské vědomí na straně druhé: tendence, které se prakticky neoddělitelně proplétaly ve složitém politickém životě Španělska v letech první světové války, se projevily v rozhodujících událostech roku 1917. Tyto události, jak nutno mít na paměti, se zrodily z hluboké sociální krize, jejíž podobu jsme nastínili v jedné z předchozích kapitol. ÚSTAVNÍ KRIZE (1917-1923) I. ROK 1917 Již takřka klasický nástin španělské krize roku 1917 vyžaduje, abychom se samostatně zabývali každou ze tří velkých národních sil, které do krize zasáhly: byl to jednak středostavovský vojenský proud, který dal vzniknout takzvaným juntám, vojenským radám; dále buržoazní reformní proud, který vedl ke vzniku Sněmu poslanců, a konečně dělnický proud, který se projevil v srpnové generální stávce. Všecky tyto tři proudy se v létě roku 1917 postavily do opozice vůči politickému systému, který už neodpovídal realitě ani potřebám země a podle převládajícího názoru musel být přinejmenším do hloubky reformován. Pla je autorem myšlenky, kterou převzal Pabón, že tehdy “souběžně postupovaly tři síly: socialistická levice, katalánské hnutí a vojáci, a všechny tyto síly se shodovaly na určitém cíli”: reformě ústavy a obrodě veřejného života v celé zemi. Novější historiografické práce, které se tímto tématem zabývají (Payne, Lacomba), zdůrazňují především tuto souběžnost i údajnou shodu. V každém případě je nepochybné, že střet mezi vojenskými radami a dělnickým hnutím - tedy mezi vojáky a stávkujícími - reformní frontu rozbil a zmařil tak vhodnou příležitost k ústavní reformě, jejímž základem mělo být akceptování monarchie ze strany španělské levice, ukončení systému “střídání” dvou stran u moci, autentický parlamentarismus a decentralizace. VOJENSKÉ RADY Vojenské obranné rady vznikaly v Barceloně již koncem roku 1916 jako výraz tehdejších nálad v důstojnickém sboru pěchoty a jezdectva. Pro porozumění tomuto smýšlení je třeba vyjít z protikladu mezi vojákem sloužícím v afrických sborech, který se v téže době účastnil marockého tažení, kde nacházel své akční pole i příležitost ke společenskému vzestupu (povýšením “za válečné zásluhy”, jichž mohlo být rychle dosaženo), a vojákem z posádky, který na svém skrovném platu naplno pociťoval následky všeobecného růstu životních nákladů, o nichž jsme se zmiňovali. Nepřekvapuje, že se tato nespokojenost polarizovala v barcelonské posádce, “vždy si vědomé své úlohy garanta národní jednoty a pořádku v tomto městě, ohnisku politické a sociální rebelie” (Payne). Vojenské rady byly pro “uzavřený žebříček” (služební postup důsledně podle počtu odsloužených let, jak se již praktikoval u dělostřelectva a ženistů), stavěly se proti favoritismu (svévolné udílení hodností a odměn úzkou skupinkou, která měla přímý přístup ke králi) a proti oligarchii politiků a členů sněmovny. Vojenské rady rychle vznikaly na různých místech a počátkem roku 1917 se ustavily ve většině vojenských posádek na území poloostrova. Měření sil mezi vládou (jejímž předsedou byl od 10. května 1917 liberál García Prieto) a vojenskými radami skončilo vítězstvím rad, které se v napjaté politické situaci staly skutečnou mocností. Obsáhlé provolání, jímž se vojenská rada barcelonské pěchoty obrátila na ostatní posádky (1. června), vyvolalo svým obrodným tónem velký ohlas ve španělském tisku i veřejnosti. Generálové v zásadě nesympatizovali s tímto hnutím důstojnictva a generál Primo de Rivera hovořil o “nepatřičných, nezákonných, unáhlených a rozkladných” metodách vojenských rad. Na opačné straně hodnostního žebříčku naopak propukal neklid mezi poddůstojnictvem, které také chtělo zakládat své vlastní rady. Ve španělských dějinách 19. století existovalo dost precedentů, aby různé politické síly pohlížely na toto vření ve vojenských kruzích s očekáváním. Zatímco krajní levice si přispíšila, aby poddůstojnictvu a řadovým vojákům dala jejich důstojníky za vzor, reformní fronta regionalistů, socialistů a republikánů sledovala iniciativu důstojníků se zájmem: byla to mladá síla středostavovského původu, která se stejně jako oni bouřila proti bídě oficiálního politického života. Politický instinkt vojenských rad se nicméně neorientoval tímto směrem, nýbrž na maurismus; právě Antoniu Maurovi byla 20. června 1917 nabídnuta podpora armády v případě, že sestaví vládu. Starý konzervativní vůdce odpověděl, že se z morálních důvodů nemůže ujmout vlády “pod nátlakem či jakýmkoli jiným naléháním na legitimně konstituovanou moc”, které by neprobíhalo výhradně ústavní cestou. Hnutí vojenských rad se navíc rozšířilo i ve skupinách středostavovských civilistů: rady vznikaly mezi úředníky Pošt a telegrafů, Ministerstva financí atd. Podobný význam měl “Svaz poplatníků” ve středních nebyrokratických třídách. “Bylo řečeno, že skutečnou společenskou krizi ve Španělsku v roce 1917 nevyvolala proletářská revoluce, ale radikalizace maloburžoazní byrokracie. Dá se to vysvětlit z ekonomického hlediska: válečná inflace totiž často více postihovala zaměstnance pracující za plat, než většinu proletářských skupin,” komentuje Payne. Tento radikalismus se ovšem v různých sociálních skupinách středních tříd projevoval z rozdílných, dokonce antagonistických ideologických pozic. SNĚM POSLANCŮ Sněm poslanců vznikl z popudu katalánského hnutí - to znamená nejvýznamnější buržoazní síly v plném moderním smyslu slova - na základě rozboru situace, který počátkem rozhodujícího roku 1917 provedli Cambó a Prat de la Riba. “Už na první pohled bylo katalánskému hnutí jasné, kdo jsou ‘účastníci’ bitvy. Na jedné straně to byly různé nesourodé ‘ismy’: socialismus dělnických mas, politické republikánství, militarismus vojenských rad, maurismus a jeho revoluce shora. Ti všichni s nějakým oprávněním ztělesňovali živé síly, formulovali skutečné problémy tváří v tvář bezprávnosti oficiální politiky a jejímu vyprázdněnému modelu střídání stran u moci, který byl výrazem setrvalé neschopnosti státu…,” píše Pabón. Nakolik bylo možné všechny tyto živé síly pozitivně spojit proti neudržitelné situaci? Plán - přijatý v okamžiku vzbouření vojenských rad - spočíval v tom, že vláda bude požádána o svolání kortesů, a pokud dá zamítavou odpověď, bude svoláno shromáždění poslanců. Konečný cíl: konec střídání stran u moci a ústavní reforma. Plán se rozvíjel ve třech fázích. V první fázi bylo svoláno zasedání poslanců a senátorů za Katalánsko bez rozdílu jejich politického zaměření. Uskutečnilo se jen s několika málo absencemi v Barceloně (5. července 1917) v duchu připomínajícím Katalánskou solidaritu z roku 1906, i když teď za přítomnosti Lerrouxe, který propagoval autonomistický princip. Bylo dohodnuto požádat vládu o svolání kortesů v ústavodárné funkci; dále bylo prohlášeno za žádoucí reorganizovat stát v duchu autonomního zřízení a rozhodnuto, že pokud vláda tuto žádost nevyslyší, bude svoláno mimořádné zasedání všech španělských poslanců a senátorů, které by se o dva týdny později sešlo v Barceloně. Odpověď madridské vlády (Dato) na poslaneckou petici se přidržela výhradně formálně-právních argumentů: pokus chopit se iniciativy ke svolání kortesů, která podle ústavy náleží pouze králi a jeho vládě, je akt buřičství. Mezitím začalo kolovat neomalené nařčení ze “separatismu”, které mělo vyvolat reakce lidových vrstev proti chystanému poslaneckému sněmu. Jednalo se o obvinění prokazatelně falešné, zaměňující snahu zasáhnout do společného života všech Španělů z určité regionální perspektivy (jak to dělávala Kastilie a jak se o to pokusili i Katalánci počátkem 18. století nebo za první republiky) za segregacionismus (příklad: 1640), který neměl s katalánskými záměry zcela nic společného. Druhá fáze: vzhledem k odpovědi vlády se Sněm poslanců z celého Španělska skutečně sešel v Barceloně (19. července) na zasedání sice poněkud chvatném, ale umožňujícím dospět v nejkratším čase k rozhodnutí. Zasedání se zúčastnili příslušníci katalánského hnutí, republikáni, socialisté. Nezúčastnili se - a tato okolnost byla rozhodující - mauristé, tedy čtvrté kolo reformního politického hnutí, které toto shromáždění hodlalo uvést do pohybu. Je nasnadě, jaké důsledky měla Maurova neúčast: reformní frontě ubrala sílu, připravila ji o osobnost, která před veřejností i vládou mohla představovat její pravicovou protiváhu; a připravila ji také o možný styčný prvek s paralelním hnutím vojenských rad. V přijatém usnesení byla konstatována potřeba vyvodit pozitivní politické důsledky z pohybu zahájeného vojenskými radami a bylo požadováno vytvoření národní vlády, která by svolala ústavodárné kortesy. Práci Sněmu, který byl ihned rozehnán veřejnou mocí, ale znovu se měl sejít v Madridu v polovině října, připravovaly tři pracovní komise. Třetí fáze: hnutí poslanců se rozpadlo v důsledku jiného konfliktu, který se od počátku srpna rychle dostával do popředí. Tímto konfliktem byl střet mezi vojáky a stávkujícími, tedy mezi vojenskými radami a dělnickým hnutím. Při střetnutí těchto dvou sil, které patřily k nejvýznamnějším oponentům vlády, sehrála právě vláda hlavní a pro sebe uspokojivou úlohu; průběhem tohoto konfliktu se budeme zabývat později. Síly, které stály u zrodu Sněmu poslanců, sledovaly toto střetnutí se zaujetím, poněvadž jeho výsledek jim nemohl být lhostejný. Jak napsal Lacomba, “ve svém nejpůvodnějším významu byl Sněm výrazem střetu katalánské průmyslové a obchodní buržoazie (podporované buržoazií ze severního Španělska, to znamená baskickou a asturskou, kterou reprezentoval Melquíades Álvarez) s velkostatkářskou buržoazií z Kastilie a Andalusie, která se držela u moci od období restaurace”; jak víme, právě obchodní a průmyslová buržoazie se díky ekonomickým změnám poslední let stala nejsilnější sociální složkou španělské společnosti. Vojenské rady se nicméně tváří v tvář dělnickým nepokojům spontánně postavily na stranu vlády a etablovaného režimu. Vojenské rady a Sněm neměly ani stejné cíle, ani formálně neustavily společnou frontu proti systému střídání a politické oligarchii. Kdyby takové spojenectví existovalo, neohrozilo by monarchii jako státní zřízení, nýbrž etablovanou oligarchii, neboť by se ústavní reforma stala nevyhnutelnou. Dokonce i deník ABC, mluvčí sil, které neměly nic společného se Sněmem poslanců, a tím méně s reformisticko-republikánsko-socialistickou aliancí, se v červenci roku 1917 v sérii článků otištěných pod titulkem “Vytvořme vlast” zasazoval o zformování národní vlády, která by svolala ústavodárné kortesy, poněvadž s “opotřebovanými politiky, střídajícími se u moci, nelze zahájit proces obrody” (citováno Lacombou). Jenomže podpora poskytnutá vojenskými radami vládě i to, jak si vláda vojenské rady vzápětí podmanila, umocnilo obavy regionalistů - představitelů buržoazie - ze skutečné “revoluce zdola”. Jestliže si Sněm, řečeno Cambóovými slovy, předsevzal “ukončit krizi, která začala 1. června (provolání vojenských rad) a… zabránit revolučnímu výbuchu”, pak právě obava z takovéhoto výbuchu vedla katalánské regionalisty k revizi jejich postoje. Vítězem - a bylo to Pyrrhovo vítězství - se stal etablovaný systém, jen málo a dočasně reformovaný ve složení vlád. Do vlády koncentrovaných sil byli 3. listopadu 1917 povoláni dva Katalánci, Ventosa (Lliga) a Rodés (Republikánská levice); dne 22. března 1918 Cambó obsadil křeslo ministra rozvoje v “národní vládě” za Maurova předsednictví. Avšak buržoazní revoluce, kterou za podpory reformistů, republikánů a socialistů připravoval Sněm poslanců, ztroskotala, a spolu s ní ztroskotala i ústavní reforma.   SRPNOVÁ GENERÁLNÍ STÁVKA Rozhodující úlohu v krizi roku 1917 sehrála v pořadí “třetí revoluce” z revolučních procesů onoho roku. Byla to revoluce proletářská a jejím těžištěm se stala srpnová stávka. Její rozhodující úloha spočívala především v tom, nakolik ovlivnila ostatní revoluční procesy, to znamená hnutí vojenských rad a Sněm poslanců, které inklinovaly ke spolupráci s existující mocí. I dělnické hnutí, které vyvrcholilo v srpnové stávce a v následující represi, probíhalo v několika etapách. Především je nutno mít na zřeteli dvě okolnosti: v dělnickém prostředí dlouhodobě existoval neklid a obě další hnutí, která rovněž vykrystalizovala v roce 1917, se vyvíjela nezávisle. Víme již, jaké napětí panovalo v pracujících vrstvách, a víme také, že roky první světové války byly pro dělníky zvláště obtížné. Z léta roku 1916 se datují tři významné skutečnosti, které se promítly v dalším vývoji: Všeodborový svaz pracujících (UGT) a Národní konfederace práce (CNT) se v Zaragoze dohodly na společné kampani za dělnické požadavky; socialisté a odboráři z UGT se zároveň přiklonili k republikánům a k reformistům Melquíadese Álvareze s představou již ne odborářské, nýbrž politické akce, která by vedla ke králově abdikaci a k ustavení prozatímní vlády; a do třetice došlo na Severošpanělských drahách k pracovnímu konfliktu, který byl v podstatě vyřešen ve prospěch železničářů. Musíme zde zdůraznit ústřední význam socialistické iniciativy, implikující - jak poznamenal Lacomba - souhlas socialistů s buržoazní revolucí, jejíž hybnou silou se měla stát nová krev španělské buržoazie (regionalisté, reformisté, republikáni). Tuto orientaci potvrdila a zdůraznila, byť v méně radikálním smyslu, než se předpokládalo v roce 1916, i účast socialistů ve Sněmu poslanců. Na rozdíl od socialistického hnutí, vnímavého k realističtějším a umírněnějším představám, byla CNT mnohem radikálnější a netrpělivější. Za druhé zde existovala - v celém problému politicky klíčová - komplikovaná otázka vzniku, průběhu a následků stávky železničářů (Valencie, 19. července 1917), která přerostla v generální stávku ze 13. srpna. Účastníci Sněmu poslanců, který téhož dne zasedal v Barceloně, zejména pak Pablo Iglesias a socialističtí předáci, označili valencijskou stávku za nešťastnou, poněvadž přišla nevčasně. Stávku zosnovali valencijští republikáni, snad napojení - jako provokatéři - na madridskou vládu (García Venero). Problematický byl nejen původce stávky, ale i následující jednání mezi železničáři, Severošpanělskou železniční společností a vládou. Zatímco železničáři velmi brzy projevili ochotu ke kompromisům, Severošpanělská železniční neúprosně trvala na propuštění určitého počtu zaměstnanců a stála neoblomně na svém, patrně z popudu vlády. Podle Pabóna v tomto smyslu vládu obviňovali jak socialisté, tak Cambó; jak píše, “vláda potřebovala násilí, aby se udržela u moci. ‘Tuto příležitost jí poskytla stávka železničářů a vláda se přičinila o to, aby ji svým zásahem mezi železničáře a Severošpanělskou železniční… učinila neřešitelnou.’ A tak došlo ke generální stávce. Tím se stalo, že politické hnutí Sněmu poslanců, k němuž se mohly připojit celé společenské vrstvy a třídy, zapadlo v sociálním konfliktu, v třídním boji s nejnásilnějšími rysy. To postavilo na stranu vlády jak armádu, tak vrstvy buržoazní společnosti”. Vláda se zkrátka přičinila o to, aby stávka, k níž - jak věděla - se dlouho schylovalo, vypukla předčasně, v okamžiku, který byl pro vládní politiku nejpříhodnější. Jakmile začala, socialisté usoudili, že nemohou stávkující opustit. Za generální stávky (13. srpna) došlo ke krvavým srážkám s vojskem v Madridu (15. srpna v Cuatro Caminos), v Barceloně, Bilbau, Nervě, Yecle. Lacomba zdůrazňuje rozdíl mezi stávkou, kterou vedla CNT - “násilnou, totální, plně revoluční” - a pokojnou stávkou socialistů a UGT, kterou tehdy těžce nemocný Pablo Iglesias chtěl vůbec zbavit jakýchkoliv politických nebo revolučních rysů. Jisté je, že střetem mezi dělníky a vojáky byla reformní fronta zcela rozbita, nikoli bez pocitů “hořkosti a deziluzí”, rozmáhajících se ve značné části vojenských kruhů “spolu s tím, jak sílilo přesvědčení, že armáda byla použita jako pouhý pión v třídním boji” (Payne). Právě tak tuto frontu rozbil zánik Sněmu poslanců. O tři měsíce později bylo do vlády koncentrovaných sil připuštěno několik autonomistů; a to bylo vše. Pod tlakem vojenských rad odstoupil Dato (27. října). Lacomba zaznamenal dva komentáře Romanonese a Cambóa; oba shodně hodnotili význam této demise: Když jsem odstoupil já, zlikvidovalo to liberální stranu jako nástroj střídajících se vlád. Dnes byla z nejvyššího místa zlikvidována konzervativní strana jakožto druhé kolo vládního vozu. Je to tedy konec střídání dvou stran u moci. (Romanones) Pevně věřím, že tohle není konec jedné vlády, ale konečný krach, zhroucení systému střídajích se stran. (Cambó) Skutečně to byl konec systému střídání dvou stran u moci. Vyčerpanost tohoto modelu se zřetelně projevila právě ve chvíli, kdy byla zmařena možnost obnovy politického systému. II. ROZKLAD REŽIMU Rok 1917 - rok s dalekosáhlými důsledky, rok symbolický - rozdělil úsek španělských dějin, ohraničený rokem 1898 a počátkem občanské války, na dvě poloviny. Vyjdeme-li z toho, že tendenci období, kterým se zabýváme, a posteriori definovala občanská válka, všimneme si, jak se zrychlovaly procesy směřující k tomuto rozuzlení. Toto období můžeme rozčlenit do tří přibližně šestiletých fází. První fáze (1917-1923) se časově shodovala s cyklem evropských revolucí a v kontextu Španělska se ji pokusíme charakterizovat později. Druhá fáze (1923-1930) se kryla s všeobecným cyklem prosperity, s takzvanými “roky naděje” (Baumont); ve Španělsku se v té době chopila moci armáda, která dospěla k názoru, že parlamentní systém vyčerpal své možnosti, a hledala sféry možného porozumění se socialistickým hnutím: byly to roky diktatury Prima de Rivery. Třetí fáze (1930-1936) odpovídala všeobecnému cyklu deprese, strachu a násilí, jemuž vévodil přízrak “velké krize” roku 1929, těhotné politickými, sociálními a morálnímu důsledky; ve Španělsku jsme svědky konce monarchie (1931) a bouřlivé existence druhé republiky, v níž vyvrcholily všechny tenze provázející politický a sociální rozklad španělské společnosti a vyústily v občanskou válku (1936-1939); tato válka se stala součástí celoevropské problematiky druhé světové války (1939-1945). Ti, na nichž spočívala odpovědnost za španělskou politiku, propásli v roce 1917 velkou příležitost, jak zřízení z doby restaurace omladit ústavní reformou, která by překlenula rozpor mezi jeho zastaralým mechanismem a skutečným stavem moderního Španělska, v němž se prosazovaly nové společenské a politické síly. Zmarem nadějí roku 1917 začalo šestileté období s nezřetelnými a ponurými konturami. Povšimneme si v něm čtyř zvláště významných aspektů. Za prvé to byl rozklad politického systému, který se od roku 1917 výrazně zrychloval. Za druhé hospodářská krize, vyvolaná ve Španělsku ukončením války v Evropě, a s ní i silné sociální otřesy, o jejichž příčinách a projevech jsme se zmiňovali. Za třetí to byl hluboký emocionální otřes z neúspěchu vojenské intervence v Maroku, srovnatelný svými účinky na španělskou veřejnost s porážkou roku 1898. A za čtvrté směřování k vojenské diktatuře, jejímž představitelem se stal Primo de Rivera. POLITICKÝ ROZKLAD Zjevnou známkou politického rozkladu bylo nastolení nesourodých a většinou neplodných “vlád koncentrovaných sil”, kterými moc úzkostně reagovala na již nepopiratelné skutečnosti: atomizaci obou konstitučních stran, pluralitu politických stran a následnou dezorientaci voličstva. Režimní síly už nedokázaly situaci kontrolovat. V letech 1917-1923 došlo ve Španělsku ke třinácti totálním a třiceti částečným vládním krizím: se stabilními vládami z doby klidného střídání byl konec. Za vrcholící krize roku 1917 se vlády liberála Garcíi Prieta (květen 1917) a konzervativce Data (červen-listopad 1917) ještě formálně opíraly o klasická ortodoxní pravidla systému. Ale sotva byl Dato ultimátem vojenských rad přinucen k demisi, přišla na scénu vláda koncentrovaných sil za předsednictví Garcíi Prieta, jejímiž členy byli vedle konzervativce La Ciervy - který se těšil přízni vojenských rad a nadále zastával úřad ministra války - i dva Katalánci: pravicový Ventosa a levicový Rodés. Tím byla poněkud poopravena neuvěřitelná skutečnost, na kterou si o tři roky dříve stěžoval v kongresu Cambó: “Od té doby, co je konstitučním králem don Alfons XIII., složilo přísahu sto osmdesát ministrů, mezi nimiž nebyl jediný Katalánec.” Tuto první vládu koncentrovaných sil vystřídala za značně zhoršené situace národní vláda za Maurova předsednictví, v níž byli zastoupeni představitelé různých stran, mezi nimi Cambó, který se stal ministrem rozvoje (1918). Fronta Sněmu poslanců byla připuštěním katalánského hnutí k vládní spolupráci rozštěpena; vláda se sice musela zříci principu “střídání”, ale obešla všeobecný požadavek na svolání ústavodárných kortesů. Nemá význam podávat výčet rozmanitých politických situací, jak po sobě následovaly až do státního převratu Prima de Rivery. Naopak je třeba zdůraznit, že civilní moc byla trvale oslabována tlakem vojenských kruhů, který se už stal běžným jevem; že rostoucí poctivost voleb - v této souvislosti nelze nezmínit působení nezávislého konzervativce Sáncheze de Toca, jednoho z nejčestnějších politiků té doby - nemohla vést k žádným skutečným výsledkům, poněvadž politické opce, které se voličstvu nabízely, byly nekoherentní; a konečně je třeba zmínit se také o některých významných vládních aktivitách. Pokračující působení Juana de La Cierva ve funkci ministra války zanechalo významné stopy: bylo upraveno postavení vojenských rad, ze kterých se staly informativní rady (každou z armádních sil zastupovala jedna) a jako takové byly znovu začleněny do běžných armádních struktur. Zákonem o reorganizaci armády (červen 1918) se podstatně zvýšil vojenský rozpočet, a tím i platy na všech hodnostních stupních; počet příslušníků ozbrojených sil stoupl na 180 000 mužů, byly zavedeny různé strukturální reformy a částečně akceptovány požadavky vojenských rad, týkající se udílení hodností. S působením Franciska Cambó v křesle ministra rozvoje byla spojena intenzívní, byť krátkodobá aktivita v duchu ekonomického nacionalismu. Výrazem Cambóova působení byl národní plán rozvoje se zvláštním důrazem na rozvoj zemědělství, rozmnožení a ochranu lesních fondů, veřejná díla a znárodnění železnic. ROSTOUCÍ SOCIÁLNÍ NEKLID Napjatou situaci, kterou ještě za první světové války přivodil nárůst počtu průmyslového proletariátu, vlna vnitřní migrace a růst cen, ztížila od roku 1919 španělská hospodářská krize, vyvolaná náhlým zúžením evropského trhu. Pro majitele asturských dolů, baskické rejdaře, zemědělské vlastníky, kteří s perspektivou stoupajících cen začali obdělávat okrajové pozemky a teď je znovu museli přeměnit na málo výnosné pastviny, znamenalo poválečné období návrat do “normálních” poměrů. “Nezaměstnanost ve městech svými účinky zhoršovala polozaměstnanost na venkově. V pozadí revolučních stávek let 1919-1923 byl tedy pád cen a nezaměstnanost” (Carr). Dodejme, že se od pracujících nedalo očekávat velké pochopení pro nové podmínky, v nichž se zaměstnavatelé ocitli; nadále působilo povědomí o jejich závratných ziscích i zkušenost, že mzdových zlepšení se dá dosáhnout jedině pod nátlakem zaměstnaneckých organizací. Představu o sociálním vření ve zmíněných letech poskytují údaje o výrazně stoupajícím počtu stávek:   rok počet stávek počet stávkujících výhra smír prohra 1913 284 n2_b5z 84 316 28% 27% 45% 1914 212 n2_b5z 49 267 31% 28% 41% 1915 169 n2_b5z 30 591 16% 42% 42% 1916 237 n2_b5z 96 882 34% 32% 34% 1917 306 n2_b5z 71 440 26% 45% 29% 1918 463 n2_b5z 109 168 36% 48% 16% 1919 895 n2_b5z 178 496 30% 53% 17% 1920 1 060 n2_b5z 244 684 20% 54% 26% 1921 n2_b5z 83 691 1922 n2_b5z 119 417 1923 n2_b5z 120 568 1924 n2_b5z 28 747 1925 n2_b5z 60 120 Epicentry tohoto sociálního vření byla Barcelona a andaluský venkov. Některé barcelonské stávky se staly mezníkem v dějinách španělského dělnického hnutí, jako například stávka v Kanadské energetické v roce 1919, která na dlouhé dva měsíce ochromila dodávky plynu a elektřiny a skončila vítězstvím stávkujících. Avšak stávka - ani tzv. “lock-out”, tedy uzavření továrny zaměstnavatelem jako odvetné opatření - už v Barceloně nebyla prvořadým činitelem sociálního boje. Tím se stalo násilné střetnutí mezi dělníky a zaměstnavateli, pistolnictví, k němuž se uchylovaly obě strany, zásah veřejné moci na podporu zaměstnavatelů za použití prostředků, jaké neobsahuje žádný zákoník: “provokace” nebo simulace atentátu, umožňující drasticky zakročit proti protivníkovi falešně nařčenému ze zločinu, či neblaze proslulý “zákon o útěku”. Byla to špinavá, událostmi nabitá historie, o níž se často psalo (García Venero, Rama, Jutglar). Ve svém souhrnu byla výrazem atmosféry krajního sociálního napětí a představovala těžký a vyčerpávající problém, jímž se musely zabývat všechny vlády, střídající se v průběhu tohoto šestiletí u moci. V téže době - tzn. v letech 1918-1920 - došlo k sociálnímu vření i na andaluském venkově, hlavně mezi zemědělskými nádeníky v Córdobě, Seville a Cádizu. Plastický obraz tohoto “bolševického tříletí” podal ve své klasické práci Díaz del Moral. Neklidnou a nejistou atmosféru těchto let vyhrotila ještě jedna ryze biologická okolnost. Patří sice do dějin demografického vývoje, ale je na místě ji zde připomenout. Šlo o katastrofální chřipkovou epidemii roku 1918, nejtěžší vlnu úmrtnosti, jaká postihla španělský národ v první třetině 20. století. Tragické následky této epidemie v tehdejším každodenním životě se zapsaly do paměti celé jedné generace. MAROCKÁ KATASTROFA Bylo by nesprávné vidět v dlouhé africké válce, kterou Španělsko vedlo v letech 1909-1927, pouze zahraničněpolitický problém. Události v Africe ovlivňovaly život španělské společnosti v první třetině 20. století mimořádně významným způsobem. Už jsme naznačili, že spolupůsobily v krizi roku 1909; nejintenzivněji však ovlivnily společenský proces ve Španělsku v období od konce první světové války (1918) do nástupu diktatury (1923). Šlo především o vojenský problém: jak skutečně obsadit protektorátní území, které bylo Španělsku přiřčeno mezinárodními dohodami. Tato otázka se stala naléhavou zvláště poté, co se vítězná Francie zbavila břemene války v Evropě a dalo se tedy očekávat, že zaměří pozornost na Maroko. Nechyběly otázky - od dělnických předáků a četných republikánů až po generála Prima de Riveru -, zda dobytí země, která podle všech předpokladů nebude asimilovatelná, ospravedlní nesmírné vojenské, lidské a hospodářské úsilí, jaké budou muset Španělé vynaložit. Nicméně převážily hlasy pro okupaci a v tomto smyslu byly v roce 1920 vytyčeny dva cíle: oblast Yebala (severozápadní okraj starého protektorátního pásma), kde měl silné postavení ar Rajsúlí, a oblast Rífu (střední třetina této oblasti proti pobřeží Málagy), tedy území ovládané Abdulkarímem. Ceuta a Melilla se měly pro svou geogerafickou polohu stát základnami těchto vojenských operací. Na jaře roku 1921 se pokusil o průnik do Rífu generál Fernández Silvestre, impulzívní a odvážný voják, pobízený k této operaci samotným králem, na druhé straně však nedostatečně kontrolovaný tehdejším vysokým komisařem generálem Berenguerem. Zdá se, že tuto operaci charakterizovalo spíše nadšení než rozvaha a technická připravenost. Z vojenského hlediska došlo ke katastrofě v okamžiku, kdy pozice v Igueribenu, Anválu a Monte Arruit obklíčili a dobyli Abdulkarímovi bojovníci: prolomení španělské invazní linie zaplatilo životem více než 8000 vojáků. V nebezpečí se ocitla i Melilla, kterou zachránil jen příchod posil z Ceuty pod vedením generála Sanjurja. Důsledkem byl politický problém, nastolený v celém Španělsku, problém rozbouřeného veřejného mínění. Připomínal pobouření, k jakému došlo o dvacet lety dříve, ačkoli tentokrát zněly kritiky na adresu armády a vojenského vedení s větší ostrostí a také na soudobé rozhárané politické poměry měla porážka bezprostřednější vliv. Nic na tom nezměnila skutečnost, že se vojenské následky podařilo poměrně rychle zastavit díky iniciativě některých velitelů, vyslání posil i vlně vlastenectví (dary, dobrovolníci), která doprovázela vlnu všeobecného rozhořčení vůči těm, kteří katastrofu zavinili, ať svou nerozvážností, nedbalostí nebo zkorumpovaností. Vyšetřováním vojenské zodpovědnosti byla pověřena komise za předsednictví generála Picassa; komise kortesů (deset liberálů, jedenáct konzervativců) měla Picassovu zprávu prostudovat a prošetřit politickou zodpovědnost. Nakonec však výsledky tohoto procesu vyvanuly v nastalém společenském a politickém zmatku a rozplynuly se při změně režimu s nástupem diktatury. SMĚŘOVÁNÍ K DIKTATUŘE Je celkem logické, že dramatické šestiletí, kterým jsme se právě zabývali, vyústilo v diktaturu. Poté, co byla v roce 1917 zmařena příležitost ke konstituční reformě, se cánovasovský systém pouhou setrvačností a v obavách ze změny vydal bezcílnou cestou. Z minulosti převzatý systém střídání, znovu obnovený po období vlád koncentrovaných sil, jejichž ustavení si vynutila naléhavost situace, neúčinnost kortesů a přetrvávání kasikismu na venkově představovalo příliš vážnou překážku, než aby mohla ve Španělsku dozrát parlamentní demokracie, která si všude v Evropě vyžádala dlouhou dobu k vytvoření a zakořenění demokratických návyků a která nebyla Španělům o nic víc cizí než ostatním západoevropským národům. Síly roku 1917, které mohly politický systém Španělska oživit a stabilizovat, pokud by postupovaly kolektivně, se chovaly jako pouhé nátlakové skupiny; vládu, která postrádala vlastní sílu, braly buď pod ochranu, nebo ji neuznávaly. Stále otevřeněji se projevovala nevyváženost sociální skladby Španělska a tento obraz překonával svou pochmurností všechny prognózy. A mezitím se na Španěly valily nelehké zkoušky, o nichž jsme se zmínili v předchozích odstavcích. Bylo-li v letech po katastrofě roku 1898 klíčovým slovem, které vyjadřovalo kolektivní postoj Španělů snících spolu s Costou o “železném chirurgovi”, jenž by skoncoval se všemi neduhy vlasti, slovo “obroda” (regeneración), pak před rokem 1917 i po něm se neustále mluvilo o “obnově” (renovación) (stojí za povšimnutí, jak často se toto slovo objevovalo v dokumentech Sněmu poslanců). Nebylo umožněno, aby k obnově došlo bezpečnou a normální cestou revize ústavy, sociální reformy, postupného rozšiřování občanských práv. Co jiného tedy zbývalo, než doufat v železného chirurga, který by zemi zázrakem vyvedl ze slepé uličky. Novější historiografie zdůrazňuje příčinný vztah mezi tímto mýtem a objevením se diktátora. Carr, který tento názor zastává, cituje jednu samovládcovu větu, dobře ilustrující vliv mesianistické atmosféry na vlastní sebepojetí diktátora: “Vím, jak jsem nepatrný, a nepochybuji, že pouze Boží Prozřetelnost způsobila, aby ten, kdo neumí vládnout sám sobě, dokázal vládnout dvaceti milionům Španělů.” Jistě méně metafyzické pohnutky měla buržoazie, která toužila po silnější ochraně - ochraně vojáka - před sílícím dělnickým hnutím. To vše vyústilo ve státní převrat generála Prima de Rivery, který byl tehdy vojenským guvernérem Katalánska (13. září 1923). Vláda, jejíž předsedou byl García Prieto a nejcharakterističtější osobností Alba, podala následujícího dne demisi. Král přistoupil na to, aby moc převzal Primo de Rivera. DIKTATURA PRIMO DE RIVERA A JEHO HISTORICKÁ PŘÍLEŽITOST Po šesti letech, poznamenaných zmařením snah o modernizaci ústavy, revolučním neklidem, neustávajícími pouličními nepokoji a hlubokou politickou krizí po velkém vzepětí roku 1917, následovalo dlouhých šest let diktatury. To, že se státním převratem za podpory armády a s výslovným nebo tichým souhlasem většiny Španělů chopil politické moci generál, aby skoncoval se stavem anarchie, nebylo v moderních španělských dějinách nic nového: připomeňme si puč generála Pavíi za podobné situace (1874). Pokud byl režim Prima de Rivery v něčem původní, pak v tom, že se diktatura (výjimečný, vždy dočasný politický režim, který má ukončit mimořádnou situaci, po jejímž překonání má následovat návrat k běžnému ústavnímu pořádku) hodlala ustavit jako trvalý režim na vlastních ústavních základech podle vzoru, který tehdy mocně působil v politice všech jihoevropských zemí; tímto vzorem byl italský fašismus a jeho zakladatel Mussolini, který v Itálii triumfoval v říjnu roku 1922. Diktatura Prima de Rivery skutečně odpovídala určitému typu politického režimu (“mediteránní diktatura”), který se stal populárním po první světové válce, časově předcházel německý nacismus, který se měl dostat k moci po krizi roku 1929 (1933), a v základních rysech se od nacismu také podstatně lišil. Patrně nejlépe a nejvýstižněji vykreslil osobnost diktátora Miguela Prima de Rivery, markýze de Estella (*1870 v Cádizu), jeden jeho zásadní politický odpůrce: Tento význačný muž se dostatečně podobal mase, aby se v něm poznala, ale zároveň se nad ní dostatečně tyčil, aby ji mohl důstojně reprezentovat. Byl spontánní, intuitivní, nekultivovaný, popudlivý, pokud narazil na překážky, imaginativní, hluboce vlastenecký, tíhl k jednostrannému zjednodušování, rád roztínal gordické uzly, řešil složité problémy s pastýřskou prostotou, preferoval přirozenou spravedlnost před právem, zdravý selský rozum před myšlením, jednal, cítil a myslel vždy a jedině podle svého osobního hlediska. Kromě těchto rysů, které mu dodávaly punc lidovosti, měl kvality, jež ho vyvyšovaly nad masu. Především to byla fyzická a mravní odvaha, ba až statečnost, s jakou vstupoval zejména na pole intelektu a která ho někdy inspirovala ke státnickým činům takového druhu, jako byly jeho vojensko-politické úspěchy v Maroku. K těmto kvalitám dále patřila velkorysost; skutečně to byl velkorysý muž, který nechoval zášť ani k těm, kdož se dotkli jeho, ani k těm, kterých se dotkl sám - a to je druh velkorysosti, jaký se nedá odbýt pouhou ironií. Měl dobré srdce i dobrý rozum. Byl to Andalusan, byl obratný a navíc ‘jemný’. (Madariaga) V souvislosti s diktátorovým andaluským původem si Brenan povšiml, že některé základní rysy Prima de Rivery odpovídaly klasickému obrazu andaluského oligarchy: “Ve všech jeho činech se zračilo přání napomáhat těm dole, samozřejmě v omezeném rámci daných možností”; v souvislosti s marockou válkou se také zmínil o diktátorově pacifismu i o jeho humánnosti. “Přestože za jeho šestileté vlády došlo k různým komplotům a povstáním, jen jedenkrát se přikročilo k popravám.” Lidský obraz diktátora doplňuje nezpochybnitelným svědectvím jeden socialistický historik: dav “k němu nikdy nechoval nenávist, protože diktatura byla umírněnou despocií a Primo de Rivera se nikdy neposkvrnil krutostí tyrana” (Ramos Oliveira). Činnost Prima de Rivery i jeho hnutí se nesly v duchu trojího hesla “Vlast, katolická víra a monarchie”. Diktátora v podstatě podporovala armáda, buržoazie toužící po pořádku a stabilitě, velkostatkáři, církevní kruhy (nikoliv bez jistého roztrpčení nad tím, že diktátor ve své sociální a pracovní politice preferoval socialisty na úkor křesťanských odborů), lidé nejrůznějšího původu, které si získal svou prostotou a nesporným osobním kouzlem, anebo kteří se dali přesvědčit neméně nesporným dílem, jež režim vykonal. Primo de Rivera se snažil opírat o neutrální masy, o obyčejného člověka v duchu regeneracionistického apelu; jak jednou prohlásil, “hlavní, možná jedinou oporou mé vlády jsou ženy a pracující”. Jindy (za situace, kdy se nekonaly normální volby) uspořádal neobvyklý národní plebiscit: ve všech španělských provinciích byly na vhodných místech instalovány “stoly, aby občané mohli dobrovolně a spontánně připojit svůj podpis” jako výraz důvěry vládě (13. září 1926). Vláda byla velmi spokojena, neboť “k podpisovým archům se dostavily početné zástupy občanů, aniž na ně byl vykonáván jakýkoliv nátlak. Množství podpisů dosáhlo nevídaného počtu 7 506 468” (Pemartín); tento údaj však budí poněkud skeptické pochybnosti vzhledem k neformálnosti uvedeného postupu i k podílu dětské populace a analfabetů na celkovém počtu obyvatelstva (23 milionů). Problém byl v tom, jak pevnou oporu představovaly ony neutrální, apolitické masy národa, inklinující svým založením spíše k politickým pocitům než k politickým názorům, zatímco elity - finanční, intelektuální, politické, dokonce i vojenské - postupně přestávaly diktátorovy plány podporovat nebo se vůči nim výslovně stavěly do opozice. Jak soudí Carr, nebyly to ani tak útoky zleva, jako právě ztráta pravicové podpory, čím diktátorský režim nakonec nejvíc utrpěl. Ke králově úloze je třeba podotknout, že historikové a zejména politici velmi často diskutovali o otázce, zda a nakolik odpovídalo jeho jednání ústavě, když puč sankcionoval tím, že přivolil, aby Primo de Rivera sestavil vládu, a když svou kontrasignací vyjádřil souhlas s dlouhodobým přerušením normální ústavnosti diktátorským režimem. V každém případě se krize Cánovasova systému v předchozích šesti letech projevila tak citelně (sám král byl v pokušení čelit krizi parlamentního systému osobní iniciativou v roce 1921, jak o tom svědčí jeho projev v Córdobě) a příklad Itálie musel být tak sugestivní, že lze Alfonsův postoj pochopit: přál si právě tak silně jako celé tehdejší Španělsko, aby v politice došlo k oživení. Poznamenejme zároveň, že Alfons XIII. sice na odchod Prima de Rivery nikdy nenaléhal, avšak “průkazně nesdílel jeho renovátorské snahy a pevně trval na svém rozhodnutí neupravovat ústavu z roku 1876 žádným dekretem” (García Escudero). DIKTATURA JAKO POLITICKÝ REŽIM Z hlediska vztahu k ústavnosti měla diktatura dvě zřetelně odlišné etapy, přičemž její hnací silou byla stále stejná a stále průkaznější tendence. V první etapě se diktatura jako přechodný režim úspěšně a energicky vypořádala s problémy, které vedly k jejímu nastolení: byl obnoven sociální mír, zajištěn veřejný pořádek, zaveden pohotový improvizovaný systém ústřední, provinční a městské správy. Bylo to období “vojenského direktoria”, které tvořilo devět generálů a jeden kontradmirál a jehož předsedou byl diktátor. Ve druhé etapě se režim, který si v očích veřejnosti získal prestiž jak dílem, které vykonal, tak řešením marockého problému (výsadek v Alhucemasu, září 1925), přestal považovat za přechodný a chtěl se institucionalizovat. Vojenské direktorium nahradila 3. prosince 1925 civilní vláda, složená většinou z mladých začínajících politiků, dobrých odborníků ve svých oborech. Předsedal jí generál Martínez Anido (vnitro) a jejími nejvýraznějšími osobnostmi byli hrabě de Guadalhorce (ministr rozvoje), Eduardo Aunós (ministr práce) a José Calvo Sotelo (nar. v Tuy, 1893-1936), mladý právník ve státních službách, přicházející z mauristického tábora, který obsadil křeslo ministra financí. Vlastenecký svaz, který vznikl v dubnu 1924 stejně účelově jako diktatura jakožto “sdružení osob všech názorů”, připravené znovu stvrdit názorovou odlišnost, “jakmile nadejde příležitost, aby se opět utvořily politické strany”, se stalo jakousi jednotnou stranou, tvořící základnu režimu. V průběhu obou etap se prosazovala ústavodárná tendence. Živilo ji jednak všeobecné přesvědčení (zřetelně se projevivší v roce 1917), že ústava z roku 1876 představuje pro nové španělské politické síly příliš těsný rámec, jednak ji inspiroval příklad tehdejší novinky: touto novinkou byla korporativní organizace, s níž přišel italský fašismus a která měla ve španělské konzervativní tradici precedenty. Korporace - sdružení výlučně pracovního charakteru - měly nahradit někdejší politické strany a stát se základem nové ústavy. Základní jednotky korporací - výbory s paritním zastoupením - byly ustaveny dekretem v letech 1922 a 1923. Tento systém, “přestože napodoboval italský experiment, měl vlastní rysy, předčící původní model. Tento systém průmyslové organizace… si mohl připsat k dobru, že byl vřele akceptován socialistickou stranou, aniž se setkal s výslovným nepřijetím ze strany zaměstnavatelské třídy” (Madariaga). “Městský statut” z roku 1924, vypracovaný Calvem Sotelem v duchu Maurových idejí, měl zásadně reformovat místní život na základě široké samosprávy. Byl to dobře koncipovaný statut, podle nějž se obec spolu s korporací měla stát základní buňkou politicky rekonstituovaného Španělska. Vláda se však neodhodlala k tomu, aby riskovala nezbytný první krok, pokud měl tento systém autenticky a reálně fungovat: tímto krokem měly být podle původního zákonného dekretu volby. Bylo upraveno i postavení provincií a provinčních orgánů - provinčního výboru, civilní vlády, provinčního společenství správního typu (1925: “Provinční statut”). Samosprávu obcí měla umožnit Místní úvěrová banka, poskytující úvěry obcím i provinciím. Spolu s tím, jak diktatura spěla ke svému konci, snažila se v procesu institucionalizace postupovat stále energičtěji. V roce 1927 vzniklo Národní shromáždění s výhradně poradními kompetencemi; vzešel z něj návrh ústavního zákona španělské monarchie (1929) a návrhy základních zákonů, týkajících se Rady království, Královských kortesů, výkonné moci a veřejného pořádku. Tento komplexní pokus o obnovu ústavy nevyvolal velké nadšení, a to ani u krále; ve skutečnosti ztroskotal ještě dřív, než o několik měsíců později diktatura dospěla ke svému konci. LÍC A RUB DIKTATURY Do paměti Španělů se roky diktatury převážně zapsaly jako období sociálního klidu a materiální prosperity, jejímž důkazem - podle klasického vzoru mediteránních diktatur - byla veřejná díla trvalé hodnoty. A především pak jako období, kdy bylo skoncováno s tíživým přízrakem války v Maroku. Ve sféře veřejných prací bylo dosaženo pozoruhodných výsledků: nově vybudované španělské silnice patřily k nejlepším na světě; rozšiřovala se železniční síť; velmi mnoho se zlepšilo na místní, obecní úrovni (vodovody, kanalizace, levné domy, okrasné prvky, urbanismus atd.); to vše při zpětném pohledu přispívalo k prestiži diktatury. Na poli finanční politiky musí být zmíněny plány Calva Sotela na zavedení celkové daně z příjmů, které mohly vnést do španělského fiskálního systému větší spravedlnost. Tato reforma však neuspěla, poněvadž “vláda se nakonec neodvážila sjednotit masy proti třídám vlastníků; ustoupila před podrážděnou tiskovou kampaní, kterou řídila bankovní aristokracie” (Carr). Lépe dopadlo jiné finanční opatření Calva Sotela: konsolidace nezaloženého dluhu, hodnocená jedním opozičním deníkem (El Sol) jako “nejvýznamnější státní finanční operace v dosavadní historii Španělska”. Podstatně rozpornější reakce vzbudilo zavedení mimořádného rozpočtu; Carr, kterého v tomto bodě sledujeme, jej definoval jako “nástroj financování veřejných prací prostřednictvím půjček, přičemž úroky z těchto půjček byly převáděny do položky dluhů běžného rozpočtu. Tento krok byl ospravedlňován předpokladem, že se běžné příjmy zvýší, dojde-li k hospodářskému rozmachu”. V oblasti hospodářské politiky, silně inspirované ekonomickým nacionalismem, se pomýšlelo na modernizaci španělského hospodářství prostřednictvím desetiletého plánu. Tuto modernizaci mělo umožnit jednak vytvoření státních monopolů (CAMPSA: petrolejářský monopol), dále finanční zdroje z již zmíněného mimořádného rozpočtu a takzvané “regulativní komise”, působící v různých hospodářských odvětvích jako nástroj státního intervencionismu. “Navzdory vadám, které měla diktátorova politika, uskutečnili jeho technokraté neobyčejně významný pokus o modernizaci, který bývá podceňován; pokrok v budování silniční sítě a elektrifikace venkova představovaly ve španělských poměrech prostě něco úžasného,” shrnuje Carr. Tato modernizace a prosperita nebyly pouhým odrazem tehdejší světové hospodářské expanze, nýbrž byly “částečně výsledkem pořádku, ať už ho bylo dosaženo jakkoliv, a cílevědomého úsilí”. Hospodářský rozmach byl kladnou stránkou diktatury, která však prohrála politicky: “režim se nemohl stát přijatelným pro síly, které měly ve španělské společnosti váhu”. Stalo se již zvykem rozlišovat mezi technickými úspěchy diktatury a skutečností, že tyto úspěchy nemohly zakrýt nesmírné politické a institucionální vakuum, v němž se ocitla. Domníváme se, že toto rozlišení je zcela na místě. Parlamentní teorie a praxe navzdory svým problémům a vadám, navzdory tomu, že od roku 1917 uvízly v mrtvém bodě, již zapustily v elitách španělské společnosti příliš hluboké kořeny, než aby po první přechodné naději ve spasitelské poslání “železného chirurga” zůstalo nepostřehnuto, jak drtivě nicotný je tento režim z hlediska doktríny i ústavnosti. Diktátor, kterého vyneslo k politické moci prostředí přeceňující intuitivnost a spontaneitu na úkor normativnosti, nedokázal navázat na reformní vzepětí roku 1917. Místo aby režim Prima de Rivery provedl skutečnou ústavní reformu, která by nepřerušila kontinuitu ústavní tradice a přežila by dočasnost každé diktatury, pokusil se - bojácně, váhavě, s výhradami, za rostoucí skepse myslících menšin - uspořádat zemi ex novo. Tento obtížný pokus se nezdařil, a to byl první neúspěch diktatury, ústavní neúspěch. Znemožnil diktatuře uskutečnit to, co mohlo být jejím velkým historickým posláním, totiž zastavit proces, který měl o necelých deset let později vyústit v občanskou válku. Dílčím úspěchem nicméně bylo diktátorovo porozumění s Všeodborovým svazem pracujících (UGT) a se socialistickou stranou, jejíž vůdčí politik Francisco Largo Caballero byl jmenován státním radou; do normálního společensko-politického života tak byla zapojena významná složka dělnického hnutí (v roce 1926 měla UGT 219 000 členů). Zároveň však diktatura, která energicky potlačila anarchosyndikalistické hnutí, promeškala příležitost k hluboké strukturální přestavbě venkova, jež mohla významně přispět k větší stabilitě společnosti a španělskému průmyslu zajistit stálé odbytiště. Diktátor navíc dosáhl toho, že se proti němu postavili do opozice “staří politici” z parlamentní éry; tuto opozici zosobňoval bojovný konzervativec José Sánchez Guerra. V opozici byly i univerzitní kruhy, intelektuálové, Athenea, Kolegia advokátů. Rovněž tak regionalisté, poněvadž tuhý centralismus režimu, jeho více či méně zjevná tendence skoncovat s přední úlohou Katalánska v životě španělské společnosti posledních let, jakož i mýtizace “separatismu” vedly k nepromyšleným a pobuřujícím krajnostem, jako bylo rozpuštění Katalánského společenství nebo podezíravý postoj vůči projevům regionální kultury. Stojí za zmínku, že Vlastenecký svaz se utvářel v duchu kastilského patriotismu příznačného pro hnutí roku 1898, zatímco jiná instituce - městská milice -, kterou chtěl režim všeobecně zavést, byla tradiční institucí katalánskou. Pád režimu, který byl už počátkem roku 1930 ve značně obtížné situaci, bezprostředně urychlila těžká finanční krize. K tomuto rozuzlení aktivně přispěla pozoruhodně heterogenní opozice, sdružující různorodé síly od politické oligarchie, která se zasazovala o “návrat do normálních ústavních poměrů”, po republikány v čele s intelektuální a univerzitní elitou, i dělnické kruhy, které chystaly generální stávku. Vysoké vojenské kruhy, na něž se diktátor tři dny před svým pádem obrátil s patetickou výzvou, zareagovaly na jeho žádost o podporu vlažně. Když král viděl, že místo celonárodního souhlasu, který provázel vznik diktatury, převládla zcela opačná atmosféra, orientoval se na opozici. Dne 28. ledna 1930 Primo de Rivera odstoupil. Král pověřil generála Dámasa Berenguera sestavením nové vlády. Primo de Rivera se uchýlil do Paříže, kde půl druhého měsíce po svém pádu zemřel (17. března). Jeho tělesné ostatky byly převezeny do Madridu a lid na rozdíl od oficiálních kruhů znovu vzdal zesnulému diktátorovi vřelou poctu. KONEC MONARCHIE Návrat k ústavnosti z roku 1876 trval necelých patnáct měsíců; po pádu diktatury brzy následoval konec monarchie. Toto krátké období jako by navazovalo na šestiletí 1917-1923, ačkoli jednomyslně sdílená potřeba zásadní ústavní reformy se teď nesla v republikánském duchu. V srpnu 1930 došlo k dohodě republikánských a socialistických politiků s levicovou složkou katalánského hnutí s perspektivou společného postupu (dohoda ze San Sebastiánu). V armádě se silně šířily republikánské nálady; jeden vojenský výbor po předchozí dohodě s Národní konfederací práce (CNT) připravoval na říjen roku 1930 povstání. O dva měsíce později se vzbouřila posádka ve městě Jaca; povstání bylo potlačeno a dva důstojníci byli zastřeleni (Fermín Galán, Ángel García Hernández). Intelektuálové - Ortega y Gasset, Gregorio Maranón, Pérez de Ayala - se jednoznačně vyslovili pro republiku. Mezi dělnictvem se šířil nepokoj: v prosinci roku 1930 - tedy paralelně s vojenskou vzpourou v Jace, jak bylo naplánováno - došlo k pokusu o generální stávku. Stručně řečeno, monarchie “měla mnoho nepřátel, vlažné obhájce a většina lidí zůstávala lhostejných” (Ballesteros). Kdyby se poslední vlády Alfonse XIII. nemusely s veškerou intenzitou věnovat politické krizi, která prudce spěla ke svému rozuzlení, musely by se zabývat mimořádně kritickým stavem v mezinárodní směnitelnosti pesety. Kurz libry šterlinků v poměru k pesetě neustále stoupal. Ale nejprve Berenguerova vláda a po těžké krizi z února 1931 i vláda, jejímž předsedou byl admirál Juan Bautista Aznar, měly plné ruce práce, aby situaci jakž takž udržely pod kontrolou. Král hledal řešení prostřednicvím kontaktů se Santiagem Albou v Paříži a s Franciskem Cambó v Londýně; Cambó se v tomto posledním období králova panování stal jeho poradcem. Vzniklá situace však už neměla nic společného se situací roku 1917. Bylo nevyhnutelné vypsat volby; za těchto okolností se považovalo za rozumnější začít komunálními volbami, které neměly takový dosah jako volby všeobecné. Komunální volby z 12. dubna 1931, volby zcela opravdové, skončily ve velkoměstech vítězstvím koalice republikánů a socialistů. Republikánská levice, podporovaná odboráři, porazila v Barceloně Lligu, která se spojila s monarchisty. Co se týče Madridu, “je jisté, že proti monarchii hlasoval velký počet kněží, mnichů, vojáků a aristokratů. Všude jinde ve Španělsku se dělo totéž. Ve všech metropolích, až na čtyři, se většina voličů vyslovila pro republiku” (Romanones); “tvrdí se, ač za správnost neručím, že toledští duchovní manifestačně hlasovali pro republiku” (Ballesteros). Většina ministrů a spolu s nimi král byli (kromě Juana de La Cierva) proti jakémukoliv použití násilí. Nejvyšší činitelé odpovědní za armádu a pořádkové síly - ministr války Berenguer; ředitel Civilní gardy Sanjurjo - se přikláněli k rozumné uvážlivosti a nezasahování. Král, pevně rozhodnutý zabránit krveprolití, se poté, co převzal ultimatum Revolučního výboru za předsednictví Niceta Alcalá-Zamory, vzdal výkonu královské moci, uvolnil cestu republice a opustil Španělsko. Dne 14. dubna 1931, kdy se Revoluční výbor konstituoval ve funkci prozatímní vlády, byla za všeobecného nadšení lidu vyhlášena republika. Těsně předtím vyhlásil Francisco Macią katalánskou republiku jako první krok k ustavení blíže nespecifikované “konfederace iberských národů”.   43 VRCHOL STŘÍBRNÉHO VĚKU   EVROPSKÉ KULTURNÍ PANORAMA Připomeňme si především, že období španělských kulturních dějin, jemuž budeme věnovat pozornost v této kapitole, tvořilo širší celek spolu s jiným obdobím, kterým jsme se již zabývali (naturalismus). Tento celek je označován jako stříbrný věk španělské národní kultury (1875-1936). Naznačili jsme už také, že hranici mezi oběma obdobími tvořila takzvaná “generace roku 1898”. Podíváme-li se, co se dělo za hranicemi Španělska v době, kdy generace roku 1898 vstupovala do veřejného života, zjistíme, že celá západní civilizace - počínaje desetiletím 1895-1905 - procházela zásadní proměnou. Snáze porozumíme, v čem spočíval relativní význam španělské kultury první třetiny 20. století, připomeneme-li nejdříve, v čem tato globální změna spočívala. Zastavíme se tedy u některých jejích aspektů. NOVÉ POJETÍ SVĚTA Ve zmíněném desetiletí především došlo k převratné intelektuální a vědecké revoluci, jaká neměla od 17. století obdoby. Tato revoluce zcela proměnila pojetí vesmíru, kosmických zákonů, hmoty. Tehdy zahájená vědecká revoluce trvale pokračuje dodnes. Einsteinova teorie relativity (1905-1915) zcela vyvrátila pojetí a zákony vesmírné mechaniky, považované do té doby za jednou provždy platné. Teorie konečného, trvale expandujícího vesmíru (Eddington), čtyřrozměrného vesmíru, v němž lze prokázat zakřivení světelných paprsků hvězd - to vše jasně ukázalo, jak nahodilé byly postuláty matematické logiky, na nichž až doposud, od doby řeckých myslitelů, stála celá západní věda. Na druhé straně se na základě výzkumů dvou Angličanů (Thomson, lord Rutherford) již od roku 1897 ukazovalo, že atom, považovaný do té doby za pevnou, nedělitelnou částici, za konečný prazáklad hmoty, není ve skutečnosti nic menšího než planetární systém v malém, jehož vnitřní mechaniku řídí mohutná energie; tuto energii se vědci později pokusí uvolnit a využít ji tak, aby sloužila člověku. A konečně se na základě geologických a paleontologických výzkumů zjistilo, že se člověk objevil na Zemi mnohem dříve, než se doposud soudilo, a tak se i postavení člověka v kosmu objevilo v novém světle; ukázalo se, že člověk jako druh obývá planetu Zemi od velmi dávných dob (podle nejstřízlivějších odhadů půl milionu let), kdežto civilizace historické doby je naopak velmi mladá. Od konce 18. století buržoazie západních zemí postupně více či méně opouštěla náboženskou víru a nahrazovala ji vírou ve vědu, v pokrok, v nevyvratitelnost vědeckých zákonů, v nezpochybnitelnost vědeckého experimentu; právě na tomto komplexu axiomů a principů, převzatých z oblasti přírodních věd, vybudoval svůj filosofický systém pozitivismus v polovině 19. století. Odvážná revoluce dekády 1895-1905 však nyní člověka nabádala k větší skromnosti, když prokázala nedostatečnou objektivní platnost “přírodních zákonů”, až dosud považovaných za nepochybné, nevyvratitelné a neměnné. Einstein, Planck, Rutherford otevřeli před člověkem nové perspektivy ve skutečném poznání hmoty a vesmíru. Na druhé straně však tyto vědecké výboje znamenaly negaci celého pojetí světa, vybudovaného na staré vědě. Americký filosof William James poukázal na to, že z nové vědy, kterou definoval jako “soubor pohodlných konvencí”, nelze vyvodit filosofické důsledky. Shrňme tedy: současně s úžasným technickým pokrokem poslední doby - využitím elektrické energie jako pohonné síly, rozvojem chemického průmyslu, všeobecným rozšířením spalovacího motoru a jeho využitím v dopravě a průmyslu, rozvojem letectví, podmořské plavby, bezdrátové telegrafie, atd. -, který člověku dal dosud nikdy nepoznanou schopnost ovládnout vzdálenosti i přírodní síly, postihla západní civilizaci úzkostná krize jistot. Věda, ta stará věda, která se domnívala, že dokáže všechno vysvětlit a nahradí tak náboženství, tato věda se ocitla v krizi. Tváří v tvář této očividné skutečnosti byl vědcem 20. století akceptován “zázrak”, to znamená fakt, který není vysvětlitelný výhradně působením přírodních sil (Carrel). Nejpříznačnějším filosofem této epochy se stal Bergson (1859-1941), který nadřadil význam intuice nad inteligenci a logiku pro postižení toho, co je vitální, co se děje v čase. KRIZE JISTOT A POKUSY O ODPOVĚĎ Globální změna tedy přivodila rozsáhlou duchovní krizi, která byla úzce spjata s krizí společenskou; tou se však na tomto místě nebudeme zabývat. V reakci na tuto krizi, a zejména na krizi jistot (to znamená bezpečných a zřejmých poznatků), hledali Evropané znovu cosi pevného, v co by se dalo věřit; cosi, co by poskytlo odpověď na velké otázky, jaké si klade každá kultura. Evropská filosofie a evropské myšlení první poloviny 20. století překonávaly svár mezi prioritou rozumu (kterou vyznával klasicismus 18. století a pozitivismus 19. století) nebo citů (romantikové) tím, že prosazovaly prioritu života. Idea života jako radikální reality, která byla německým odkazem, byla formulována v Bergsonově, Diltheyově i Ortegově učení. Především se však stala právě tím prvkem evropské kolektivní mentality, ze kterého čerpaly sílu nejpopulárnější ideologie 20. století. Tento vliv byl zvláště patrný u totalitárních pravicových hnutí (nacismus, fašismus) a byl těsně spojen s apologií násilí, o níž se zmíníme dále. Na druhé straně se široká složka dělnického hnutí přihlásila k dialektickému materialismu, který byl zformulován Marxem a Engelsem ve vrcholném období pozitivismu (Komunistický manifest, 1848), avšak na počátku 20. století do něj vnesl nové podněty Lenin, neobyčejně schopný a energický ruský organizátor. Základem dialektického materialismu neboli marxismu je určitá filosofie dějin, která vyrůstá z hegelovských kořenů a přičítá vztahu k výrobním prostředkům klíčovou úlohu v lidských dějinách. Po bolševické revoluci roku 1917 se marxismus upevnil a geograficky se mimořádně rozšířil. Konečně pak byl přelom 19. a 20. století obdobím spiritualistické reakce, zesílených náboženských idejí a citů, patrných zejména v nových směrech západní filosofie (Brentano, Blondel, Unamuno, německý neospiritualismus); Belgičan Charles Moeller věnoval analýze křesťanských motivů, prostupujících evropskou literaturu tohoto století, rozsáhlou práci (Literatura XX. století a křesťanství). Předvojem této renesance religiozity, silně stimulované kolektivním utrpením válečných let a perzekuce, byla katolická církev, a to díky vzrůstající intelektuální prestiži svých příslušníků i mravnímu kreditu, který si získala svým rozhodným postojem vůči totalitárním systémům jak pravicovým (encyklika Mit brennender Sorge, 1927), tak levicovým (encyklika Divini Redemptoris, 1927), jakož i zásluhou hrdinské nezlomnosti, s níž její věřící čelili perzekuci. NÁSILÍ JAKO KOLEKTIVNÍ POSTOJ Zatím jsme si všímali myšlení Evropanů v prvních desetiletích 20. století. Přinejmenším právě tak nás budou zajímat jejich postoje, tedy jejich chování. V období, které následovalo po dekádě 1895-1905, převládlo v mezilidských i mezinárodních vztazích násilí. Zmíněný průmyslový a technický rozvoj měl vedle konstruktivní dimenze (produkce hospodářských statků, zvýšení životní úrovně mas) také hrůzný destruktivní rozměr: ve válečném období, zahrnujícím dvě světové války, se stroj stal prostředkem hromadného vyvražďování. Dokonce i takový úžasný technický výdobytek, jakým bylo uvolnění atomové energie, byl použit k plánovitému zničení celých dvou měst v jediném okamžiku, dřív než byl využit hospodářsky. V rovině společenských vztahů byla typickým dobovým prostředkem “přímá akce”, tzn. násilí. Spis Georgese Sorela Úvahy o násilí byl charakteristickým příkladem těchto kolektivních nálad; touto prací se současně inspirovalo bolševické i fašistické hnutí. Vyznávat právo, hodnotu každé lidské bytosti, mír, umírněnost ve vítězství, spravedlivý smír - to vše se v tomto těžkém období západních dějin jevilo jako slabost, pokud takový postoj nebyl kvalifikován přímo jako zrada. Krach “optimistické víry v pokrok”, kterou vyznávalo 18. a 19. století, nemohl být úplnější: skutky prokázaly, nakolik se mimořádný vědecký a technický progres mohl slučovat s mimořádným morálním regresem. Jestli je úcta k lidskému životu a důstojnosti tím, co určuje výši určitého civilizačního stupně, pak takzvaná “éra násilí” (1898-1945) představovala výrazný krok zpět. UMĚNÍ PRO MENŠINY A UMĚNÍ PRO MASY V evropském umění - ve výtvarném umění, literatuře i hudbě - se zmíněná duchovní krize silně promítla. V první třetině 20. století se projevovala třemi charakteristickými znaky: za prvé rozmanitostí mnoha směrů a škol - symbolismus, kubismus, futurismus, expresionismus, dadaismus, surrealismus atd., která byla ve zjevném protikladu k vnitřní koherenci a jednotným rysům jiných kulturních epoch. Druhým znakem (a tento rys je zčásti vysvětlením předchozího) byla společenská izolovanost umělce; umělec se cítil nonkonformní vůči společnosti, v níž žil, zříkal se i společenské kritiky a chtěl přebývat v ideálním světě, přístupném pouze zasvěcencům; svět umění se tedy oddělil od světa společenské reality. A za třetí se umění rozešlo s naturalistickou a impresionistickou tradicí, důsledně se odvrátilo od pozorování přírody: umění se rozešlo s přírodní realitou. Obecně se hovoří o modernismu, a tímto termínem jsou zejména v literatuře označovány ty estetické projevy krizové epochy, které nesou výše uvedené znaky. Oproti tomuto umění pro menšiny - menšiny většinou nekonformní se společenskými a politickými strukturami - existovalo umění pro masy, kterým se v této technické epoše měly těšit - anebo ho snášet - velké pasivní davy: takovéto znaky měly nové formy městské architektury (Le Corbusier), kinematografie, rozhlasové vysílání. Jaká úloha náležela španělské kultuře v načrtnutém rámci západní kultury první třetiny 20. století? Španělsko se houževnatě snažilo o evropeizaci, snažilo se přijmout evropské filosofické i estetické vzory. Evropa vstřícně přijímala to, co ze Španělska přicházelo a co jí navíc bylo díky zmíněnému asimilačnímu úsilí předkládáno v “evropské” podobě. Toto spojení evropských technik a forem, transplantovaných umělci a vědci, kteří se jezdili vzdělávat do Paříže nebo na německé univerzity, s úsilím o poznání španělské národní osobitosti, mělo nepochybně klíčový význam pro rozmach španělské kultury v předvečer občanské války. Zároveň však atmosféra násilí, doprovázející vitalistický iracionalismus, který v prvních desetiletích 20. století zachvátil Evropu, sociální krize v základně společnosti, nekritické přejímání zapyrenejských ideologií a mýtů vnesly do španělské kultury napětí, které vyvrcholilo a prudce se vyřešilo v její vlastní krizi a v občanské válce. Budeme se postupně zabývat úsilím o poznání podstaty španělství, jehož nositelem byla generace roku 1898; rozmachem španělské národní kultury, který se projevil zvláště na poli malířství, hudby a lyrické poezie; a konečně specifickými rysy, jakých ve Španělsku nabyla duchovní krize, zmíněná na počátku tohoto úvodu. GENERACE ROKU 98 Z různých stran již bylo poukazováno na to, že přiřknout označení “generace roku 98” pouze skupince spisovatelů a básníků, kteří bývají pod tímto heslem uváděni v dějinách literatury, je věc konvence. V teoretické rovině jsou tyto výhrady zcela oprávněné; už sám pojem generace působí historikovi vážné potíže, má-li ho používat přesně. V konkrétním případě roku 1898 nelze pochybovat o tom, že kolektivní zkušenost porážky ve válce se Spojenými státy, symbolizující morální krach režimu restaurace, hluboce zasáhla všechny myslící Španěly z konce 19. století, nejenom zmíněné spisovatele. Není však na závadu, budeme-li označení “generace roku 98” v konvenčním a zúženém významu nadále užívat pro skupinu spisovatelů, kteří si znepokojeně kladli otázku po podstatě španělství a jeho poměru k evropanství a dobírali se k této podstatě “objevováním regionu”, jak jsme se o tom zmínili v jedné z předchozích kapitol; tímto objeveným regionem se stala Kastilie. Takto například chápe pojem generace roku 98 ve své znamenité knize Pedro Laín Entralgo. Nesmíme však ztotožňovat smýšlení určité skupiny spisovatelů se smýšlením všech Španělů. Analýza “mentality roku 98”, jak se projevovala v různých sociálních skupinách a v rámci různých regionů Španělska, stojí před španělskou historiografií jako úkol; až bude provedena, budeme v celé škále odstínů znát skutečnou - a nikoliv jen konvenčně pojímanou - španělskou generaci roku 1898.   PŘÍSLUŠNÍCI GENERACE ROKU 98 V uvedeném zúženém smyslu se generací roku 98 rozumí skupina myslitelů a literátů, narozených většinou v letech 1865-1875. Vyrůstali za období restaurace a do veřejného života vstupovali pod dojmem “katastrofy” - tzn. porážky Španělska ve válce se Spojenými státy a ztráty koloniálního impéria: odtud letopočet, kterým je tato generace označována. Mezi těmito mysliteli jsou rozlišovány dvě skupiny, přičemž hranice mezi nimi je nezřetelná: jednak skupina literátů a umělců, jednak skupina historiků, sociologů a vědců. Z první skupiny musí být připomenuti dva Baskové: Unamuno (*1864 v Bilbau) a Baroja (*1872 v San Sebastiánu); předčasně zemřelý Granaďan Ganivet (1865-1898); Galicijec Valle Inclán (*1866); dva velcí východošpanělští prozaici - José Martínez Ruiz, publikující pod jménem “Azorín” (*1873 v Monóvaru) a Gabriel Miró (*1879 Orihuela); tři velcí andaluští básníci - Manuel Machado, Antonio Machado (*1874 a 1875 v Seville) a benjamínek této generace Juan Ramón Jiménez (*1881 v Mogueru); dále Ricardo León (*1877 v Málaze). Až na Unamuna, který představuje zásadní výjimku, a na předčasně zemřelého Ganiveta tvořili všichni tito spisovatelé v rámci dobové estetiky “modernismu”. Ke španělské generaci roku 98 neodmyslitelně patří datem narození, vlivem, významem a tematikou svého díla významný nikaragujský básník Rubén Darío (1867-1916), který do španělské literatury vnesl modernismus. Všem těmto tvůrcům byla společná mimořádná péče o literární výraz, tzn. o formální stránku díla; u všech těchto autorů (v eseji, v lyrické poezii, v próze) dosáhla kastilština mimořádné výrazové síly a formální čistoty. Španělský intelektuální život na počátku 20. století významě ovlivňovala skupina jejich současníků, příslušníků téže generace: historiků, sociologů a badatelů. Ti nejvíce duchovně spříznění se zmíněnou skupinou literátů a umělců, navazující zároveň na směr, zahájený za restaurace Lucasem Malladou a Joaquínem Costou, analyzovali situaci Španělska po válečné porážce, ztrátě Kuby, Portorika a Filipín. V letech 1898-1914 tak vznikla “literatura o porážce”. Má různorodou vědeckou hodnotu, poskytuje však cenné svědectví o národním vědomí Španělů z počátku století. K úsilí vysvětlit porážku a najít návod k “regeneraci” společnosti, která se sama považovala za chudou a zkorumpovanou, ostatně přispěli všichni intelektuálové první třetiny 20. století. Trvalejší význam mělo dílo Ramóna Menéndeze Pidala (nar. v La Coruni, 1869-1968), filologa a historika, jehož přínos k poznání španělské kultury (zejména středověké) je srovnatelný pouze s dílem, které v předešlém období vykonal jeho učitel Menéndez Pelayo. IDEOVÁ VÝCHODISKA Příslušníci generace roku 98 pocházeli z periferních oblastí Španělska: Galicie, Baskicka, východošpanělského pobřeží, Andalusie; byli tedy pokračovateli tendence, kterou jsme zaznamenali již v období naturalismu. Největší a nejvýznamnější část jejich díla vznikla v období mezi rokem 1898 a první světovou válkou (1914-1918), to znamená souběžně s duchovní krizí počátku století. Kulturní postoj této generace jako celku nás tedy neobyčejně zajímá, neboť nám může do značné míry poodhalit postoj Španělů vůči této krizi. V tomto smyslu je zvláště důležité dílo Miguela de Unamuna a zejména jeho filosofický spis Tragický pocit života v lidech a národech (Del sentimiento trágico de la vida en el hombre y en los pueblos, 1913). Hluboce nábožensky založený Unamuno, jehož víru však nahlodávala úzkostná pochybnost, myslitel uhranutý otázkou nesmrtelnosti člověka, horoucí křesťan, byť spíše na okraji ortodoxního katolictví, se stal jednou z největších osobností západního iracionalismu z počátku století; navzdory zjevné neortodoxnosti svých teologicko-filosofických spisů představoval ryzí archetyp španělské religiozity. Z celkového pohledu na dílo představitelů roku 1898 vyplývá, že nejcharakterističtějším rysem těchto myslitelů a tvůrců bylo hluboké promýšlení podstaty a smyslu španělství ve vztahu k evropanství. Španělská krajina, španělský člověk a jeho osobitost, španělská kultura, smysl španělských dějin: těmito tématy byli intelektuálové a umělci na počátku století vášnivě zaujati. Všimněme si, co bylo pro tyto úvahy příznačné. V první řadě to byl jejich pesimismus; jak víme, vyplýval z pocitu méněcennosti, který tehdy zakoušely všechny latinské národy tváří v tvář technickému, politickému i kulturnímu rozmachu severských národů. Pesimismus španělské generace roku 98 měl časově i v jiných ohledech blízko k pesimismu portugalské generace, nazývané “generací ultimata” (1890). Za druhé to bylo vášnivé velebení Kastilie. Tři muži pocházející z periferie - Unamuno, “Azorín”, Antonio Machado - objevili pro umění i pro kolektivní senzibilitu Španělů velkolepou krásu kastilské krajiny; poezie salamanckého básníka José María Gabriela y Galán (1870-1905), skromného učitele venkovské školy, silně zpopularizovala objev, který bezprostředně zakoušel, totiž objev rodné země. Vnímavost vůči krajině byla u generace roku 98 provázena hlubokým obdivem ke španělské národní kultuře zlatého věku (16. a 17. století), která se zjevně inspirovala Kastilií. Tento rys generace roku 98 výmluvně ilustrují Unamunovy esejistické komentáře v knize Život Dona Quijota a Sancha (Vida de Don Quijote y Sancho, 1906), skvělá báseň téhož autora Velázquezův Kristus (El Cristo de Velázquez), “Azorínovo” uctívání klasiků. Teprve Menéndez Pidal však spojil obdiv ke všemu kastilskému s vynikající erudicí historika a vyjádřil je v uceleném pojetí španělských dějin, postaveném na trvale prvořadé úloze Kastilie, jejího jazyka a ducha; jeho kniha Cidovo Španělsko (La Espaňa del Cid, 1929), výsledek mnohaleté práce na toto téma, podává neobyčejně plastický obraz středověkého Španělska, jemuž vévodí kastilská iniciativa a kastilský duch. Generace roku 98 se tedy vyznávala z obdivu ke Kastilii; dělo se tak nicméně za situace, kdy - jak již víme - se v průběhu posledního půldruhého století radikálně změnila úloha, kterou v celkovém životě země sehrávaly jednotlivé regiony, a vůdčí role se spíše ujímaly kraje na severu Španělska - kantaberské pobřeží a Katalánsko; konečně i přední představitelé generace osmadevadesátníků nepocházeli z kastilského centra, nýbrž z periferie. Po porážce roku 1898 stále více sílilo přání “poevropštit” Španělsko, “regenerovat” jeho hospodářské, společenské a duchovní struktury podle evropských vzorů. V tomto úsilí však nemohl být zemi příkladem chudý zemědělský region, jakým byla Kastilie, nýbrž severní kraje, které už díky své poloze více asimilovaly evropské podněty: Katalánsko a Baskicko. V tomto zjevném rozporu mezi exaltovaným obdivem ke Španělsku, které vytvořila Kastilie, a potřebou vytvořit nové Španělsko, bližší evropskému vzoru, pokračoval starý konflikt mezi “ryzím španělstvím” a “poevropštěním”, který jsme už zaznamenali ve španělské kultuře v období restaurace. Tento konflikt podmínil třetí charakteristický rys generace roku 98: určité ochromení historické vůle a jednání ve směru budoucnosti Španělska, schopnosti dát národu určitou orientaci. Muži roku 98 si uvědomovali zásadní osobitost “španělství” či španělského národa vzhledem k Evropě; uvědomovali si, že se tato osobitost v průběhu národních dějin formovala od počátku 16. století pod vedením Kastilie; uvědomovali si, že kastilská hegemonie dovedla zemi jak k evropské politice (evropská politika Habsburků), příčící se národním zájmům, tak k bezprecedentnímu kulturnímu rozkvětu (zlatý věk); a tak se představitelé generace roku 98 váhavě rozhodovali mezi překvapivou velkolepostí Kastilie, jejích znovuobjevených dějin i krajiny, a pokrokovou tendencí k evropanství. V Katalánsku se “současníci roku 98 chovali jinak… Tito lidé, kteří přivedli na svět secesi, importovali do země pařížská estetická hnutí a nadšeně aplaudovali Wagnerovým a Nietzscheovým dílům, reagovali na válečnou porážku pozitivně, s láskou… a propagovali optimistické a realistické řešení. Španělsko si mělo uvědomit sebe samo ve své národní mnohosti, poznat se v naději svých synů, kteří se chtěli začlenit do Evropy” (Vicens). Vynikajícím tlumočníkem této lásky i naděje byl velký básník Juan Maragall (nar. v Barceloně, 1860-1911), pocházející z rodiny tkalcovských průmyslníků, dobrý znalec němčiny, silně ovlivněný Goethem a Nietzschem, který ve své Ódě na Španělsko (Oda a Espana, 1899) zanechal jedno z nejpůsobivějších svědectví o národním vědomí tváří v tvář americké porážce. Margall kromě toho provedl hlubokou kritiku Španělska z období restaurace, propagoval regionalismus jako prostředek obrody Španělska a iberskou jednotu, která mu byla jednou z nejdražších aspirací. Byl - jak napsal Estelrich - “nejvznešenější a nejreprezentativnější osobností” katalánského národního obrození. “Nikdo nedokázal lépe syntetizovat nade vším, co znělo z politických stran, skupin i kaplí, ideje a city našeho národa ve chvílích nadšení i deprese.” VRCHOLNÉ OBDOBÍ ŠPANĚLSKÉ KULTURY Hluboké úvahy myslitelů generace roku 98 nad národními osudy nebyly labutí písní španělské národní kultury. Pesimismus těchto myslitelů popřelo mohutné poznávací a tvůrčí úsilí následujících generací, svou šíří patrně nemající od zlatého věku obdoby. V téže době, kdy se rozkládal politický systém zděděný po Cánovasovi, kdy nastupovala diktatura a druhá republika, prožívala španělská kultura období rozkvětu, jehož nejhlubší význam spočíval jednak v přiblížení se Evropě prostřednictvím intelektuálního poznání, jednak v integraci specificky španělských prvků do evropské kultury na základě usilovného osvojování technik a forem. Byla to doba, kdy španělští vysokoškoláci jezdili studovat do Německa nebo Anglie, kdy španělští umělci trávili řadu let na studijních pobytech v Paříži. Ale byla to i doba, kdy Španělsko znovu dalo Evropě tvůrce univerzálního významu: Ortegu y Gasseta, Picassa, Fallu, Garcíu Lorku či Juana Ramóna Jiméneze. Literární historikové si zpravidla v této třetině století, tak bohaté na tvůrčí osobnosti, vypomáhají tím, že rozlišují různé generace tvůrců, ba i jednotlivé ročníky uvnitř těchto generací (“generace devadesátých let”, která následovala po generaci roku 98 a tvořily ji osobnosti narozené kolem roku 1880, ovlivňující španělský život v době mezi rokem 1902 a první světovou válkou; “generace roku 1927”; “generace diktatury” nebo “vnukové roku 98”, tzn. tvůrci narození v letech 1895-1905, atd.). Protože zde můžeme podat pouze stručný obecný přehled, omezíme se na dva hlavní aspekty tohoto kulturního rozkvětu: byla to jednak intelektuální snaha o poevropštění, jednak tvůrčí úsilí projevující se na uměleckém poli, a to zejména v hudbě, malířství a lyrické poezii. GENERACE INTELEKTUÁLŮ Otevřít se Evropě jako by bylo heslem této doby. Jestliže současníci porážky roku 98 pociťovali volbu mezi španělstvím a evropanstvím jako dramatický protiklad, zdá se, že současníci neutrality Španělska v první světové válce tento rozpor v jistém smyslu překonali: snažili se totiž “z evropské perspektivy” odhalit kořeny španělské kultury, když se předtím pokusili si tuto perspektivu osvojit. V sociální typologii Španělska se objevila nová skupina - intelektuálové, kteří většinou měli vysokoškolské vzdělání, zatímco samouctví zůstalo rysem příznačným pro generaci roku 98. Velkým učitelem poevropšťujícího se Španělska dvacátých a třicátých let byl José Ortega y Gasset (nar. v Madridu, 1883-1955); vystudoval v Německu (na univerzitách v Lipsku, Berlíně a Marburgu), stal se profesorem metafyziky na Madridské univerzitě a v roce 1923 založil časopis Revista de Occidente. Ortegův neobyčejně významný přínos pro západní filosofii 20. století spočíval v tom, co sám nazval “tématem naší doby”: bylo to nalezení spojitosti mezi rozumem a životem. Ortegovou zásluhou se rovněž “díky překladatelské a vydavatelské činnosti stalo součástí španělského myšlení to nejpodstatnější z evropské, zejména německé vědy…, takže španělští vzdělanci mohli být na úrovni doby” (Marías). Rovněž je třeba zdůraznit Ortegova literárního génia, jeho pozoruhodnou prózu i přínos pro španělštinu 20. století, která se v jeho textech znovu stala jazykem schopným vyjádřit všechny odstíny abstraktního myšlení bez újmy na čistotě a kráse. K Ortegově generaci, Ortegou více či méně ovlivněné, patřila řada Španělů, pro jejichž životní dráhu byly typické dva rysy: jednak evropské vzdělání, jednak studium a reflektování španělské kultury. Patřil k nim Manuel García Morente (1886-1942), vynikající osobnost, jakožto Ortegův žák znamenitý znalec německé kultury, který později dospěl ke konverzi a přijal kněžské svěcení; Adolfo Bonilla San Martín (1875-1926), historik filosofie a španělské literatury; Gregorio Maranón (1888-1960), světově uznávaný endokrinolog, brilantní esejista, autor výtečných historických biografií; filolog a kritik Julio Casares (1887-1964); filosof kultury Eugenio D’Ors (Barcelona, 1882-1954); Américo Castro, který zasvětil svůj badatelský život studiu španělského zlatého věku; Salvador de Madariaga, esejista a historik španělského působení v Americe… Vzhledem k době, do níž se promítal vliv jeho díla, by zde měl být připomenut i Ramiro Maetzu (1876-1936), většinou zařazovaný do generace roku 98, Bask s anglosaskou krví po matce, jehož evropanství se utvářelo v těsném kontaktu s britskou kulturou. Obrana hispánství (Defensa de la Hispanidad, 1936), dílo jeho zralosti, je vášnivou teorií španělství; Maetzu viděl klíč k hispánskému duchu v křesťanském humanismu, který vychází ze spontánní víry v bytostnou rovnost všech lidí i ras. Nelze pochopit společenský vliv díla těchto filosofů, badatelů a myslitelů, kdybychom brali v úvahu jen jejich knihy. Nástrojem šíření hromadně importované evropské kultury totiž ve skutečnosti nebyla kniha, jako spíše časopis a noviny. Literárním žánrem, který si tento účel vyžádal, pak byl esej a novinový článek. V této souvislosti je nutno zmínit časopis Revista de Occidente, který řídil Ortega. Pokud jde o tisk, v roce 1900 vycházelo ve Španělsku 1136 nejrůznějších periodik, jejichž počet se roku 1923 více než zdvojnásobil. ABC začalo vycházet jako deník v roce 1905: byl to první deník, který začal používat hlubotisk a brzy předstihl El Imparcial, tehdejší nejčtenější raní list. ABC reprezentovalo konstitučně monarchistický směr konzervativního ražení. V roce 1910 se objevil katolický deník El Debate, který neměl vazbu na žádnou politickou stranu. Listy El Sol a La Voz (1917) byly typickými reprezentanty liberální, proevropské orientace tehdejších španělských intelektuálních vrstev: “během své devatenáctileté existence byl El Sol jedním z nejlepších evropských listů a samozřejmě nejlepší španělský list všech dob” (Antonio Espina). Tiskový orgán PSOE El Socialista, zprvu týdeník, od roku 1913 deník, měl výrazně polemický charakter, přičemž elita socialistických intelektuálů spolupracovala zároveň s tímto deníkem i s jinými liberálními listy. ŠPANĚLSKÁ HUDBA: OD ALBÉNIZE PO FALLU Jestliže zásluhou intelektuálů došlo k symbióze mezi evropskou a španělskou kulturou, umělci se zasloužili o to, aby byl španělský přínos znovu povýšen na univerzální estetickou kategorii podobně jako před třemi sty lety. Stalo se tak na poli hudební tvorby, když se španělští skladatelé sice s jistým zpožděním, avšak plodně začlenili do proudu hudebního nacionalismu, který vyšel ze střední a východní Evropy. Po díle velkého předchůdce Felipa Pedrella je třeba zmínit se o raném vlivu Smetanových symfonických básní, který se projevil ve skladbě Bartoloméa Péreze Casase Mé vlasti (A mi tierra, 1893), později hrané v kratší verzi jako Murcijská suita (Suite murciana) “v době, kdy se Španělsko dosud neseznámilo s prvními výboji ruské hudby” (Salazar). Rovněž je nutno připomenout, že v posledním desetiletí 19. století byla založena Filharmonická společnost v Bilbau “v sympatické snaze přiblížit se Evropě”; vznikaly i pěvecké sbory, mezi nimi Orfeó Catalą, založený roku 1891 Luisem Milletem, “které nejenže podstatně přispěly k přijímání evropské hudby, ale probudily i vážnější zájem o hudební folklór příslušných oblastí” (Sopena). Dva Katalánci, chronologicky příslušní ke generaci roku 98, pak plně začlenili španělskou hudbu do národního směru hudební tvorby evropské; byli to Isaac Albéniz (nar. v Camprodonu, 1860-1909) a Enrique Granados (nar. v Léridě, 1866-1916). Na Albénize měl rozhodující vliv Liszt, na Granadose Chopin, Schumann a Grieg; oba se jako ke svému učiteli hlásili k Pedrellovi. Albénizovým velkým dílem je Iberia, plod posledních tří let skladatelova života, “dílo zakladatelské, ukazující směr veškeré soudobé španělské hudbě”. Slavná Albénizova suita zřetelně prozrazuje svou jižní, andaluskou inspiraci; tento andaluský akcent však netlumočí přímo, ve snaze o autenticitu, ale přejímá jej ze španělských lidových témat, o která vyvolal zájem evropský romantismus a nacionalismus. Mistrovským Granadosovým dílem je opera Goyescas; jeho hudba měla značný vliv zejména ve východním Španělsku, kde silně zapůsobily jeho Španělské tance (Danzas espaňolas). Úspěch v Paříži a triumfální cesta po Americe definitivně stvrdily světový věhlas obou skladatelů. Následující generace přinesla celou plejádu tvůrců, pocházejících především z východního a jižního pobřeží Pyrenejského poloostrova, jejichž dílo vešlo ve všeobecnou známost. Největší vklad Andalusie ztělesnili Joaquín Turina, původem ze Sevilly (1882-1949) a cádizský rodák Manuel de Falla (1876-1946). Falla, obdivuhodně ušlechtilý, hluboce nábožensky založený člověk a vynikající skladatel, byl podobně osamocený tvůrce jako Juan Ramón Jiménez; jeho evropský věhlas se datuje od pařížské premiéry Krátkého života (La vida breve) v roce 1914. Následovala Čarodějná láska (El amor brujo), dílo vpravdě geniální; Noci ve španělských zahradách (Las noches en los jardines de Espana), zázrak impresionistické techniky; Loutky mistra Pedra (El retablo de Maese Pedro), dílo, v němž Falla výjimečně opustil andaluskou inspiraci a zvolil kastilské téma, jež rozvíjí s charakteristickou radostností Quijotovy Kastilie - Nové Kastilie -, tedy bez onoho tragického rysu, jímž se vyznačovalo kastilství generace roku 98. Turina vytvořil nejvýznamnější část svého díla v letech 1912-1928: sem patří komorní skladba Escena andaluza, symfonická báseň La procesión del Rocío, Sinfonía sevillana, Canto a Sevilla… Jestliže Albéniz vycházel z andaluské hudby “jen na základě abstraktních dojmů, aniž Andalusii v podstatě znal” (Sopena), Turinovo andalusanství je podobně jako ve Fallově případě autentické a nekonvenční: toto andalusanství je povýšeno do univerzální roviny. Mediteránní vklad do španělské hudby první třetiny 20. století představovalo zejména dílo Oscara Esplá, rodáka z Alicante (*1886), inspirované převážně horskou a přímořskou krajinou jeho rodného kraje: zkomponoval vokální skladby Canciones playeras, koncertantní dílo Sonatina del Sur a různé drobné skladby s názvy upomínajícími na alicantskou krajinu. Odlišný charakter mělo jeho stěžejní dílo, symfonická báseň Don Quijote velando las armas (1927), “silná a rozmáchlá práce s barevnou hloubkou a bohatou látkou, v níž se tu a tam mihne prchavý ozvuk lidové písně” (Salazar). Mimořádné tvůrčí osobnosti, jakými byli Joaquín Rodrigo, rovněž rodák z Valencie (*1902) a Katalánec Federico Mompou, tvůrce typicky mediteránní hudby, v níž uplatnil lidové motivy a impresionistickou techniku, už časově nepřísluší do období, kterým se zde zabýváme. MALÍŘSTVÍ V tematické inspiraci existuje mezi španělskou hudbou a malířstvím první třetiny 20. století zjevná souvislost. Táž souvislost se v mnoha případech rýsuje i mezi těmito dvěma uměleckými druhy a dobovou literaturou. Tato spřízněnost motivů představuje neobyčejně lákavé pole pro badatele, zabývajícího se soudobým španělským uměním. Literáti, hudebníci i výtvarní umělci se tehdy o svou tvorbu navzájem živě zajímali; láska k národní kultuře, která byla stále hlouběji studována i chápána; pozorný zájem o nejnovější umělecká hnutí za hranicemi Pyrenejského poloostrova; fakt, že mezi španělskými umělci existovalo čtyři či pět prvořadých tvůrců s rysy geniality - to byly znaky, charakterizující podle řady autorů španělské malířství první třetiny 20. století. Galicijec Fernando Álvarez de Sotomayor a valencijský rodák Manuel Benedito (oba *1875) byli činní jako portrétisté u dvora Alfonse XIII. Z řad katalánské průmyslové buržoazie vzešla podstatná část plejády vynikajících malířů, z nichž zvláštní zmínku zasluhují Santiago Rusinol, krajinář a literát, malíř zahrad, který inspiroval Manuela de Fallu i Rubéna Daría; Isidro Nonell, malíř městských a předměstských částí Barcelony; Ramon Casas, portrétista, ztvárňující na svých plátnech kritické okamžiky španělských dějin, jejichž současníkem byl (Útok /La carga; Barcelona, 1909), a konečně José María Sert (1874-1945). Tento neobyčejně senzitivní tvůrce, neúnavný cestovatel, geniální dekoratér v barokním smyslu, kladoucí podstatně větší důraz na kresbu než na koloristické hodnoty, byl v době mezi dvěma světovými válkami nejslavnějším evropským dekorativistou. Ve Španělsku se proslavil především jako autor výzdoby katedrály ve Viku, která byla jeho životním dílem, i mistrnou výzdobou Sálu letopisů na barcelonské radnici. V zahraničí si získal renomé výzdobou zasedacího sálu Rady Společnosti národů v Ženevě. Krajina a lidové typy Kastilie, tak drahé celé generaci roku 98, našly své malířské interprety v burgoském rodákovi Marcelianu Santamaríovi a v Madriďanu Eduardu Chicharrovi, který se jednak s mimořádným smyslem pro dekorativní kvality věnoval exotickým námětům, jednak se inspiroval lidskými typy a zvykoslovím španělského venkova: připomeňme zde působivé plátno Bolest (Dolor) z Bauzáovy sbírky. Nejgeniálnějším malířem kastilské krajiny se však stal - jako v Unamunově případě - rodák z Baskicka, Ignacio Zuloaga (nar. v Eibaru, 1870-1945), který svou Salamanku našel v Segovii. Zuloaga studoval v Římě a Paříži; jako tvůrce hluboce srozuměný s duchovní a fyzickou krajinou své adoptivní domoviny podal o Kastilii objevné svědectví “v řadě neobyčejných pláten, která v Evropě vzbudila obdiv a mezi španělskou buržoazií prvního desetiletí nového století vyvolala skandál” (Lozoya). Jak oprávněně zdůraznil Lafuente Ferrari, klíčový význam pro pochopení Zuloagy má jeho časová i duchovní příslušnost ke generaci roku 98. Sepúlveda, Krvácející Kristus, Oběť vesnické slavnosti (El Cristo de la Sangre, La víctima de la fiesta) - to jsou některá ze Zuloagových pláten, jež patří k nejzávažnějším a přitom nejšpanělštějším dílům evropského malířství 20. století. Madridský malíř Gutiérrez Solana v první třetině 20. století ztvárnil již klasické téma “černého Španělska”. Do života tohoto dobře situovaného rentiéra, syna majetných amerických zbohatlíků, kontrastně zasáhly rodinné dispozice - smutek a zatrpklost, pronikavá pozorovací schopnost, posedlost smrtí -, jimiž se vyznačovalo i dílo tohoto příslušníka generace roku 98, pokračovatele quevedovské či goyovské linie. “Solana vidí věci v tak neúprosně realistickém světle, že děsí,” napsal Ramón Gómez de la Serna. Působivost jeho obrazů i jeho vynikajících literárních líčení - Výjevy a žánrové obrázky z Madridu; Černé Španělsko; Dvojí lid Kastilie (Madrid, escenas y costumbres; La Espaňa negra; Dos pueblos de Castilla) - ve skutečnosti ani tak nespočívá v “pocitu pomíjivosti krásy, radosti a slávy” (Maranón), jako spíš ve zneklidňující otázce, nakolik realisticky zobrazují společnost frustrovanou ve svém materiálním a morálním rozvoji. Dojmy z trestnice Santona, z barbarského divadla býčích zápasů, z hladových madridských front roku 1917, které nám Solana tlumočí, se vskutku slučují s kontemplací smrti v přeludné ikonografii pohřbů a skeletů, černé a zlaté barvy. Solana nerad cestoval do zahraničí - zvláštní případ v poevropšťující se generaci -; začal být známý až po roce 1907 a pak jeho prestiž stále vzrůstala až do jeho smrti roku 1945, kdy se mu dostalo všeobecného uznání (Společnost v kavárně Pombo, Tanec Smrti /La tertulia del café Pombo, La danza de la Muerte…). Andalusie dala španělskému malířství první třetiny 20. století tři tvůrce s velmi rozdílným směřováním. Daniel Vázquez Díaz z Huelvy maloval fresky s kolumbovskými náměty v klášteře La Rábida a portrétoval španělské intelektuály: Unamuna, “Azorína”, Maranóna, Zuloagu, Rubéna Daría, Juana Ramóna Jiméneze. Julio Romero de Torres, pocházející z Córdoby, se všestranně proslavil jako tvůrce výlučně a věrně tlumočící tisíciletou kulturu a skrytou vášnivost své rodné země, kterou symbolizuje ideální ženský typ, tak často se objevující na jeho plátnech - postava štíhlé, tmavovlasé, neproniknutelné ženy, v jejímž zdrženlivém gestu se tají vášeň. Pablo Ruiz Picasso (*1881 v Maláze), o rok mladší než Romero de Torres, si za svou adoptivní vlast zvolil Francii, konkrétně Paříž. Odtud jako nejslavnější malíř své generace, geniální tvůrce schopný neustálé sebeobrody, mimořádně talentovaný kreslíř, věrně tlumočící ducha meziválečné Evropy, vpravdě diktoval celému světu výtvarného umění. Picassovo jméno je spojeno s jedním z nejtypičtějších výtvarných směrů první třetiny 20. století - kubismem. MODERNISMUS A LYRIKA Východiskem pro další směřování lyrické poezie byl španělský pobyt nikaragujského básníka Rubéna Daría (1867-1916) na počátku století. Darío vnesl do poezie psané v kastilštině modernismus, který zásadně poznamenal téměř celé čtvrtstoletí španělské lyriky. K charakteristickým rysům modernistického hnutí patřila tendence tvůrců obracet se k užšímu intelektuálnímu publiku, nikoli k širokým vrstvám; básník byl považován za výjimečnou bytost, společensky se vydělující z komunity, ve které žil; v jazyce šlo spíše o dosažení určitých hudebních kvalit než o bezprostřední, přímou komunikaci mezi básníkem a čtenáři na základě ryze logické, objektivní významové platnosti slov. V souvislosti s hlubokou politickou, sociální a duchovní krizí, na jejímž pozadí modernismus vrcholil, je třeba poznamenat, že kulturní formy, které se ve znamení modernismu zrodily, se vzhledem ke svým vlastním estetickým postulátům neprojevovaly bojovně. V modernistické optice nemělo umění, jakožto činnost společensky výlučných minorit, jiný cíl než sebe sama a nemělo se společensky ani politicky angažovat. Nový realistický postoj, který chtěl umění vrátit do světa starostí a výrazových prostředků širokých vrstev a který vystřídal modernistické hnutí, související s iracionalismem, jenž převládl v evropské kultuře počínaje osmdesátými lety 19. století, měl v tomto období pouze předchůdce. Je takřka nemožné zabývat se španělským modernistickým hnutím a nezmínit se přitom o dvou prozaicích, z nichž jeden pocházel z Galicie a druhý z východního pobřeží Španělska; v jejich tvorbě dosáhla španělština právě svými formálními a akustickými kvalitami neobyčejné výrazové síly ve službách vytříbené senzibility. To byl případ Ramóna del Valle Inclána (nar. v Pueble de Caraminal, 1869-1935), který sice časově patřil ke generaci roku 98, ale jehož tvorba zcela spadala do rámce modernistické estetiky. Jeho Sonáty (Sonatas) - Podzimní, Letní, Jarní, Zimní -, skutečné básně v próze, jsou výjimečným příkladem “vybraného, artificielního, dokonalého, básnického a perverzního umění” (Valbuena). Představují nejvýznamnější součást Valle Inclánova díla, jehož publikování se takřka přesně časově krylo s panováním Alfonse XIII. A byl to také případ Gabriela Miróa, který se narodil v Alicante o deset let později než Valle Inclán, jeho dílo se však na veřejnosti objevilo v téže době (v letech 1902-1928). Gabriel Miró byl prozaik, romanopisec; jako romanopisec však netíhl ani k pozorování reality, ani k formulaci intelektuálních problémů, ale v duchu estetiky v podstatě modernistické usiloval dát literární výraz krajině svého rodiště - jižního okraje valencijského regionu mezi Alicante a Orihuelou. Jeho Výjevy z utrpení Ježíše Krista, Náš otec svatý Daniel, Malomocný biskup (Figuras de la Pasión del Senor, Nuestro padre san Daniel, El obispo leproso) jsou podobně lyrizujícím, exaltovaným obrazem španělského jihovýchodu, jako je Valle Inclánova Podzimní sonáta (Sonata de otono) oslavou galicijské krajiny. Nejvýznamnější představitel španělského modernismu však pocházel z jižního okraje Pyrenejského poloostrova: básník Juan Ramón Jiménez se narodil v Mogueru (1881) v dolní Andalusii, která je také dějištěm jeho básnické prózy Stříbrák a já (El Platero y yo), “knihy, v níž moderní próza v kastilském jazyce dosáhla nejvyšší stylové čistoty, prostoty a lyričnosti” (Torrente Ballester). Básnické dílo Juana Ramóna Jiméneze, v němž dělící hranici mezi dvěma stylovými rovinami tvořil rok 1917 (Zvučná samota, Deník básníka novomanžele /La soledad sonora, Diario de un poeta recién casado), bylo v roce 1956 oceněno Nobelovou cenou. “Básnická setba Juana Ramóna bude dále růst v autorech následujících generací, takže se právem dá hovořit o jeho škole” (Valbuena). Právě u Jiméneze se učila takzvaná “generace básníků roku 1927” (bývá také nazývána “generací diktatury”, poněvadž vstoupila do veřejného života za diktatury Prima de Rivery). Tvořili ji básníci narození většinou v posledním desetiletí 19. století. “Je nesporné, že přinejmenším zčásti našla tato skupina v Juanu Ramónu Jiménezovi svého učitele,” potvrdil jeden z jejích příslušníků (Dámaso Alonso), přestože Ferreres právem zdůrazňuje, že této skupině chyběla “lyrická tvůrčí koherence”. Lze v ní snadno odlišit skupinu “básníků-profesorů”, vycházejících z univerzitního prostředí, jejichž význam spočíval právě tak v básnické tvorbě jako ve vědecké odbornosti jejich badatelského a kritického díla: byli to Pedro Salinas (*1892 v Madridu), Jorge Guillén (*1893 ve Valladolidu), Dámaso Alonso (*1898 v Madridu) a Gerardo Diego (*1896 v Santanderu). Z druhé skupiny, která s předchozí skupinou kontrastovala svým jižanstvím, zde musí být připomenut sevillský básník Vicente Aleixandre a zejména Federico García Lorca, původem z Granady (1899-1936). “V poezii Garcíi Lorky, geniálního interpreta lidové duše, ožívají bytostná témata kultury jižního Španělska: náboženský cit, život a smrt, krev, koně a býci” (Díaz Plaja). Z jeho básnického díla zde připomeňme alespoň Cikánské romance (Romancero gitano) z roku 1928; nedovršen zůstal velký úkol, jehož se García Lorca ujal v době své zralosti - obnovit španělské lidové divadlo.   DRAMA Ačkoli španělská dramatická tvorba první třetiny 20. století nebyla tak bohatá na tvůrčí osobnosti jako hudba, malířství či lyrika, lze říci, že dokázala reflektovat španělskou společnost a některé její problémy. Tvorba dramatika Jacinta Benavente (nar. v Madridu, 1866-1954) se ubírala dvěma směry: “jednak k čistě mravoličné objektivitě - většinou salónní, situované však do venkovského prostředí -, opepřené autorovou intelektuální ironií, jednak vytvářel poněkud idealizovaný literární svět, související s některými rysy modernismu” (Valbuena). I když pomineme dramatickou sílu těchto textů, divadelní hry jako Vzbuzené zájmy (Los intereses creados, 1909) či Nemilovaná (La malquerida, 1913) neobyčejně bystře vykreslují dvě různá prostředí: vysokou madridskou společnost a venkovský život. K témuž mravoličnému žánru, byť podstatně méně intelektualizovanému a reálnému, patří dílo bratří Serafína Álvareze Quintera a Joaquína Álvareze Quintera (* 1871 a 1873); jejich dramatické texty předvádějí jako na širokém plátně andaluskou společnost bez společenského napětí či problémů a vykreslují ji tak, aby obraz co nejvíce vyhovoval senzibilitě tradičních středních tříd. Nejvýraznějším představitelem “modernistického” dramatu se stal Katalánec Eduardo Marquina (1879-1946), který hledal inspiraci ve velkých tématech zlatého věku a kastilské tradice. Takzvané “společenské drama” - tzn. dramatická tvorba výslovně vnášející na scénu některý z aspektů dobové společenské problematiky - se ve Španělsku začalo objevovat v posledním desetiletí 19. století, kdy byly téměř současně uvedeny hry Juan José od aragonského autora Joaquína Dicenty (1895) a Dolní země (Terra baixa) od Katalánce Ángela Guimerą. Po těchto dvou zásadních dramatech však po celé období, jímž se v této kapitole zabýváme, nevzniklo žádné, které by s nimi bylo srovnatelné. Ne takovou militantností jako specificky “společenské drama”, ale podstatně vroucnější lidovostí se vyznačovaly divadelní hry, které v duchu tvůrčí obrody, upomínajícím na Lope de Vegu, začal již na prahu třicátých let psát Federico García Lorca: Mariana Pinedová (Mariana Pineda, 1927), Krvavá svatba (Bodas de sangre, 1933), Pláňka (Yerma, 1934); obě poslední dramata jsou tragédie z venkovského prostředí a zřetelně směřují ke zrodu životného lidového divadla. DUCHOVNÍ KRIZE KULT SÍLY Intelektuální činnost a umělecká tvorba pozvedly španělskou kulturu první třetiny 20. století na vrcholnou úroveň, nemající obdoby od tzv. zlatého věku. Při zpětném pohledu je nicméně zřejmé, že v této duchovní aktivitě, která přinesla tak skvělé plody na poli intelektuální i estetické tvorby, cosi nebylo v pořádku: stříbrný věk španělské kultury, jehož zrod jsme sledovali o půl století dříve, byl prudce ukončen krvavou občanskou válkou, která proti sobě postavila všechny Španěly včetně intelektuálů a umělců. Je zřejmé, že k rozpoutání občanské války značně přispěla duchovní krize, těsně spojená zřetězením příčin a následků s oběma dalšími krizemi, jimiž jsme se už zabývali (sociální, politickou), a působící současně s nimi. Nejpodstatnější podíl na vzniku občanské války však mělo společenské napětí různého druhu, jehož příčiny a vývoj jsme již dříve nastínili. Nejpříznačnějším rysem duchovní krize první třetiny 20. století bylo ve Španělsku i v ostatní Evropě zřetelné podřazení mravních hodnot hodnotám vitálním. Jestliže v předešlém století zaútočil pozitivistický scientismus na křesťanské dogma, teď to byla křesťanská etika, kterou Nietzscheovi, Sorelovi, Leninovi žáci považovali za “překonanou”. Levice i pravice horovaly pro “přímou akci”, pro boj, pro fyzické zničení protivníka v holokaustu úměrném velikosti vlastní ideje. Soucit a pochopení teď byla pohoršlivá slova, nehodná právě tak uvědomělého revolucionáře jako pravověrného vlastence; válka jakožto nejvyšší projev životní síly dávala vzniknout říším a těm, kdo ji vedli, přinášela životní naplnění; emancipace utlačovaných vrstev mohlo být dosaženo jedině cestou násilí, třídním bojem. Toto psychologické klima dobře ilustrují věty, které čtrnáct let před rokem 1936 v jiné souvislosti, bez vztahu ke Španělsku, napsal o válce Ortega y Gasset v předmluvě k jedné ze svých nejznámějších prací: Jakýmsi vrtošivým úradkem myslí se dospělo k domněnce, že války jsou v lidské biologii anomální jev, ačkoliv každá stránka dějin ve skutečnosti ukazuje, že válka je právě tak normální, ne-li normálnější než mír. Válka unavuje, ale nevyčerpává: je to přirozená funkce lidského organismu, a tento organismus je na ni připraven. Opotřebení způsobené válkou se rychle kompenzuje samoregulační silou, která působí ve všech životních jevech. Není těžké pochopit, nakolik duchovní krize ovlivňovala krizi sociální a politickou. Pyšný aristokratismus minorit, vyrůstající z nietzscheovských kořenů, poskytl argumenty k určitému pohrdlivému postoji vůči problémům většiny i k iritující společenské imobilitě. Marxistické dogma třídního boje, sorelovská apologie násilí zase nabídly rádoby vědecké a filosofické zdůvodnění pro atmosféru násilí a politiku společenské segregace, která zasáhla široké vrstvy pracujících tříd. Lavina hanebných a nezodpovědných překladů, sbratřujících řecké klasiky s klasiky anarchismu či pornografie, zaplavila knihkupectví a prodejní stánky španělských měst; myšlenkový zmatek, který vyvolala ve španělských lidových a pracujících třídách, sotva odrostlých analfabetismu či románkům na pokračování, byl jevem, který teprve musí být náležitě prostudován a který především volá po monografických analýzách ediční praxe jednotlivých vydavatelství z počátku století. NÁBOŽENSKÁ KRIZE Podrobnější studium zasluhuje i náboženská krize, která byla nedílnou součástí již zmíněné krize duchovní. “Náboženská krize novověku” (Desqueyrat) měla dobové příčiny obecného rázu a nelze ji vysvětlit pouze ve vztahu ke specifickým národním podmínkám. Ve španělském křesťanství na počátku 20. století nicméně působil komplex faktorů, které silně a konkrétně ovlivnily náboženskou krizi, jež se po celé toto období ve Španělsku projevovala v různých podobách. Nejvyšší společenské třídy - a podle jejich vzoru i široké složky středních tříd - nehodlaly vzít existující sociální problém na vědomí; uklidňovaly se pomyšlením, že “vždycky existovali bohatí a chudí”, a za charitativnost považovaly milostivě udílenou almužnu. Vědomě či podvědomě inklinovaly k tomu, aby hustou sítí vazeb těsně propojily své formální náboženské vyznání se svým společensko-ekonomickým postavením. Myšlenka dějinné změny jim byla cizí; protože chápaly instituce a struktury etablované společnosti jako cosi “posvátného”, viděly v odpůrcích tohoto stavu více či méně nezakryté odpůrce náboženství a katolické církve; odtud byl jenom krůček k tomu, aby si začaly nárokovat “exkluzivní práva” na španělský katolicismus; tento krok některé španělské majetné vrstvy nejednou učinily. Tím byla španělskému náboženskému cítění zasazena dvojí rána: za “pevnou víru” byly jednak vydávány pouhé skupinové společensko-politické reakce, které měly daleko ke skutečné charitě a lásce ke slabým; na druhé straně to ve stále početnějších řadách španělského proletariátu vyvolávalo pocit, že je i v tomto ohledu odsunut stranou. Svou úlohu sehrálo i antiklerikální sektářství některých levicových předáků a tisku, kteří se krátkozrace a v duchu protináboženských nálad minulého století vrhli do boje proti takřka všeobecně sdílenému náboženskému cítění a promrhali tak značnou část reformního a revolučního elánu širokých vrstev španělské společnosti, který tehdy zasluhoval jiné cíle. Konečně je třeba říci, že oba tyto negativní faktory navíc působily v pracujících masách, které se katolické církvi stále silněji odcizovaly i v důsledku prudké změny způsobu života při přechodu z vesnice do továrny, anebo beznaděje vyplývající z nesnesitelné a sociálně nespravedlivé situace (viz venkovské obyvatelstvo jižního Španělska), na kterou se v mezích zákona nedalo reagovat jinak než rezignací. To byly patrně nejvýznamnější rysy této náboženské krize, na jejímž pozadí pak došlo ke zmíněné záměně hodnot. Duchovní krize, sociální krize, politický rozpad španělské společnosti: všechny tyto faktory současně a navzájem neoddělitelně ovlivňovaly duševní rozpoložení každého Španěla dvacátých a třicátých let; jenom pro potřeby výkladu se lze pokusit o analýzu jednotlivých činitelů, které ve skutečnosti nepůsobily samostatně, ale ve svém souhrnu. K těmto třem aspektům krize - sociálnímu, politickému, duchovnímu - je třeba připojit ještě čtvrtý. Zmíníme se o něm v následující kapitole, v níž se budeme zabývat krizí, kterou vyvolala neutralita Španělska v první světové válce.   44 NEUTRALITA   Definitivní ztráta zámořského impéria (1898-1900) vedla ke značnému zjednodušení územní struktury španělské monarchie. Na začátku nového století zahrnovala jednak poloostrovní Španělsko a dvě souostroví - Baleáry a Kanárské ostrovy -, jednak řetěz pobřežních afrických enkláv, vytvářejících jakési tři pomyslné sektory: středomořský sektor proti andaluskému pobřeží (ostrovy Chafarinas, Melilla, Penón de Alhucemas, Penón de Vélez de la Gomera, Ceuta); atlantický sektor proti Kanárským ostrovům (Santa Cruz de Mar Pequena, Río de Oro) a několik držav v Guinejském zálivu (ostrov Fernando Póo, Annobón, Corisco, Englobey grande, Englobey chico; území Río Muni na africkém kontinentu). Španělská monarchie se tedy vzhledem ke své územní struktuře stala výhradně euroafrickou velmocí, jejíž životně důležitá strategická zóna se nacházela v námořní oblasti vymezené Baleárami na severovýchodě a Kanárskými ostrovy na jihozápadě; geografickým i strategickým středem této oblasti je Gibraltarská úžina. Pro pochopení vývoje vztahů mezi Španělskem a zapyrenejskou Evropou v první třetině 20. století je nutno brát v úvahu, že ve vyznačené oblasti byly přítomny dvě evropské velmoci: Francie, které patřilo Alžírsko, přičemž zároveň vykonávala protektorátní správu Tuniska a usilovala o rozšíření sféry svého vlivu na západ, do Maroka; a Anglie, která držela andaluské město Gibraltar a chtěla si zachovat kontrolu nad Gibraltarskou úžinou. To bylo příčinou, proč se oblast Gibraltarské úžiny mezi Baleárami, Alžírskem a Kanárskými ostrovy stala oblastí třenic mezi evropskými mocnostmi (“marocká otázka”). Ačkoli ztráta Antil, Filipín a tichomořských souostroví znamenala konec potíží a odčerpávání sil, nezbavila španělskou zahraniční politiku starostí. Jestliže po porážce roku 1898 determinoval vztahy Španělska k Evropě marocký problém, pokračující izolacionismus španělské zahraniční politiky, příznačný pro celé 19. století, vyústil v období první světové války (1914-1918) v zaujetí vysoce prestižního mezinárodně-politického postoje, totiž ve vyhlášení neutrality. Tyto dva stěžejní aspekty španělské zahraniční politiky první třetiny 20. století se uplatňovaly v kontextu evropských událostí, o nichž se dále stručně zmíníme. EVROPSKÝ SYSTÉM VZTAHŮ MEZI STÁTY ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY TROJSPOLEK A TROJDOHODA Po roce 1890, kdy z evropské scény odešel Bismarck, se evropský systém vztahů mezi státy, jehož základem byla hustá síť smluv propojující celý kontinent, začal polarizovat kolem dvou velkých antagonistických bloků: Trojspolku a Trojdohody (dohoda byla chápána ve smyslu porozumění nebo principiální shody, avšak bez formálních, přesně vymezených a smluvně stanovených závazků). Trojspolek už známe, protože jeho vznik spadal do dřívější doby: tvořily ho Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie. Trojdohoda se zakládala na nesourodém souboru dohod mezi třemi velmocemi: Francií, Ruskem a Velkou Británií (rusko-francouzské spojenectví z let 1891-94; anglo-francouzská “srdečná dohoda”, jejímž základem bylo vzájemné uznání sfér vlivu: Maroko pro Francii, Egypt pro Anglii; anglo-ruská dohoda z roku 1907, rovněž tak založená na vymezení sfér vlivu). Toto formální rozdělení Evropy na dva protikladné diplomatické bloky bylo výrazem hlubšího a komplexnějšího rozdělení v kolektivním cítění, v hospodářských zájmech, ve světových strategických otázkách. Základní skutečností, která rozdělovala kolektivní cítění, byla německo-francouzská opozice, jejímž ústředním bodem byl francouzský požadavek na navrácení Alsaska-Lotrinska. Na poli hospodářských zájmů bylo hlavním rozdělujícím prvkem soupeření dvou evropských průmyslových velmocí - Německa a Velké Británie - na světových trzích. Konečně v oblasti globálních strategicko-politických problémů je třeba připomenout britsko-německé soupeření na Blízkém východě a rusko-rakouské soupeření na Balkáně, jakož i skutečnost, že v letech 1902-1904 dospěly mocnosti (Francie, Anglie, Itálie) k určitému “porozumění v oblasti Středomoří”, které se mělo stát předpokladem politického dělení Severní Afriky. Italsko-francouzské dohody z let 1900-1902 vymezily sféry vlivu obou mocností na jižním pobřeží Středozemního moře: Francie přislíbila, že uzná italské nároky na Tripolisko, Itálie se na oplátku zavázala, že nebude bránit francouzskému pronikání do Maroka. Podobný význam měla anglo-francouzská “srdečná dohoda” z roku 1904, která zde už byla zmíněna jako jeden ze základních pilířů Trojdohody: Francie přiznala Anglii volnou ruku v Egyptě, zatímco Anglie se zřekla svých zájmů v Maroku ve prospěch Francie, ačkoli z této dohody výslovně vyjímala španělské zájmy v Maroku. KRIZE A VÁLKA Trojspolek a Trojdohoda: mezi těmito seskupeními stála ve velmi zvláštním nezávislém postavení Itálie, spojená s oběma bloky. Již zmíněné antagonismy vyvolaly několik “krizí”, které se v letech 1902-1914 odehrávaly na obou koncích oblasti Středomoří. Jednak to byly marocké krize z let 1905 a 1911, jejichž příčinou bylo německé zasahování v Maroku, jednak balkánské krize z let 1908-1909 a 1912-1913. Diplomatickým úsilím se podařilo zabránit, aby přerostly v obávanou všeobecnou válku. Mezitím vlády pod tlakem svých generálních štábů, určitých průmyslových kruhů a skupin veřejnosti pokračovaly ve zbrojení; důsledkem bylo, že se průmysl západních států orientoval na výrobu prostředků hromadného ničení. Jedna z těchto krizí, jíž diplomacie nevěnovala dostatečnou pozornost (rakousko-srbské napětí, 1914), vyvolala řetězovou reakci, nečekaně oživila všechny antagonismy a vyústila ve všeobecný válečný konflikt, jaký neměl obdoby od roku 1815 (“evropská válka”, “velká válka”, “první světová válka”, 1914-1918). Tuto válku zásadně odlišovalo od všech předchozích konfliktů využití výdobytků průmyslové revoluce 19. století k hromadnému ničení lidských životů a hmotných statků. Nové zbraně - kulomet, minomet, těžké dělostřelectvo, tank, bojové plyny - splnily svou úlohu tak účinně, že za pouhé čtyři roky zahynulo násilnou smrtí devět až deset milionů Evropanů. Válka vyžadovala, aby válčící strany zmobilizovaly svůj průmyslový potenciál, a tím se proměnil její charakter. Původní konflikt mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem rychle přerostl v rozhodující střetnutí dvou evropských koalic (Trojspolku a Trojdohody, s určitými změnami, kterých si dále povšimneme) a toto střetnutí se nakonec změnilo ve světový konflikt mezi Němci a Anglosasy, kteří na evropském kontinentu podporovali houževnatý odpor Francouzů.   JIŽNÍ EVROPA: MEZI VÁLEČNÝM STAVEM A NEUTRALITOU Ve víru, do něhož byli všichni strženi, si jen pět malých demokratických států ve střední a severní Evropě dokázalo zachovat neutralitu: Švýcarsko, Holandsko, Švédsko, Norsko, Dánsko. Země v oblasti Středozemního moře prožívaly válku zvláštním způsobem. Kromě Turecka, které se připojilo ke germánským mocnostem, neměly pocit, že by se jich rozpoutaný konflikt nějak zásadně týkal. Jihoevropské země - Portugalsko, Španělsko, Itálie, Řecko - byly postaveny před realitu války, kterou začali jiní na základě nejasných mezinárodních závazků a pod vlivem rozpolceného veřejného mínění, tedy na základě něčeho, co nijak nesouviselo s jejich vlastními národními zájmy, stojícími stranou velkých antagonismů, které determinovaly všeobecný válečný konflikt. Jejich případný vstup do války byl tedy předmětem úvah, věcí rozhodnutí. První reakcí vlád těchto zemí bylo na počátku války vyhlášení neutrality; teprve pak se z hlediska národních zájmů, sympatií a antipatií veřejnosti, vlivu nejrůznějších domácích nátlakových skupin, přímého či nepřímého tlaku válčících stran začalo uvažovat o případném vstupu do války. Příznačný byl případ Itálie. Její obojetná mezinárodní pozice vedla k tomu, že kolísala mezi dvěma poněkud nejasnými závazky (čtvrtá smlouva Trojspolku, podepsaná v Berlíně v červnu 1902; francouzsko-italská smlouva o vzájemné neutralitě z července 1902). Také italské veřejné mínění kolísalo mezi příklonem k neutralistické politice Giolittiho a liberálů, katolíků a socialistů, či k prointervenčnímu postoji těch, kteří ve válce viděli příležitost, jak vymanit “iredentistickou Itálii” (Tridentsko, Terst) z rakousko-uherského područí. Obdobný byl případ Řecka: na jedné straně germanofilství krále Konstantina, na druhé Venizelosovy sympatie ke spojencům. V Portugalsku se revoluční skupina, prosazující vstup do války po boku Francie a Anglie, dostala do tragického konfliktu s masou obyvatelstva, které nevidělo žádnou souvislost mezi válkou v Evropě a národními zájmy. V průběhu války se ke spojencům s větším či menším zpožděním připojily jak Itálie, tak Řecko a Portugalsko. Španělsko si naopak zachovalo neutralitu až do konce, navzdory tomu, že španělská společnost byla hluboce rozpolcena na část sympatizující se spojenci a část proněmeckou. SPOLEČNOST NÁRODŮ V letech 1918-1939 Evropa prožívala takzvané “meziválečné období”, tzn. období mezi dvěma světovými válkami. V této době sehrávala vůdčí úlohu na poli mezinárodních vztahů Společnost národů se sídlem v Ženevě - organizace založená koalicí vítězů první světové války s cílem zajistit světový mír prostřednictvím systému kolektivní bezpečnosti; v případě jakékoliv agrese měl tento systém zaručit solidaritu všech zemí, jež Pakt Společnosti národů ratifikovaly. Mezinárodní spory měly být urovnávány mírovou cestou, k čemuž měl sloužit systém arbitráže; vůči jakékoliv mocnosti, která by použitím síly ohrozila kolektivní bezpečnost a mír, měl být uplatněn systém sankcí: to byla podstata myšlenky, z níž se Společnost národů zrodila a v jejímž duchu měla působit. Agenda Společnosti národů poměrně věrně zrcadlila vývoj vztahů mezi evropskými státy v uvedeném období. V nesnadných letech poválečné obnovy (1918-1923) bylo především třeba vytyčit a konsolidovat hranice ve střední a východní Evropě a na Blízkém východě, kde v důsledku bolševické revoluce a rozpadu tří mnohonárodních říší - ruské, rakousko-uherské a turecké - došlo k zásadním změnám; v následujících letech bylo nutné znovu zapojit Německo do evropského systému a zároveň uvést do chodu složitý mechanismus “reparací”.   V takzvaných “letech stability” systém fungoval: locarnská konference, Briand-Kellogův pakt, mírové řešení konfliktů posilovaly pacifistický optimismus; ten narušilo teprve napětí, které do mezinárodních vztahů vnesly důsledky krize roku 1929. Podle F. P. Walterse začalo “období konfliktů” v září 1931; od roku 1933 se systém kolektivní bezpečnosti dostával do krize. O tři roky později vypukla španělská válka, o šest let později (1939) druhá světová válka. Počínaje první světovou válkou se definitivně prokázalo, že nelze ztotožňovat “dějiny Evropy” s “dějinami světa”, jak rádo činilo klasické dějepisectví. Ne náhodou se proslulá kniha Oswalda Spenglera Úpadek Západu objevila právě v roce 1917, tedy v roce mnoha předzvěstí. Technické a politické prvenství Evropy ve skutečnosti již od počátku 20. století jevilo známky krize (od roku 1894 Spojené státy předčily Velkou Británii a Německo v objemu průmyslové produkce a zaujaly první místo mezi průmyslovými zeměmi světa); první světová válka z let 1914-1918 však značně urychlila proces, který se pak v polovině 20. století, tedy po druhé světové válce, definitivně potvrdil. Dnes už je jasně vidět - a nemusíme ani hledat důkazy v pracích historiků, kteří se tímto jevem zabývali (Dehio, Barraclough) -, co bylo nejvýraznější tendencí v dějinách mezinárodních vztahů celé moderní doby, a zvláště posledního půlstoletí, kdy tento proces akceleroval: byl to přechod od “evropocentrických” dějin k dějinám skutečně globálním. Posuzujeme-li tedy mezinárodní postavení Španělska ve 20. století, musíme si zvyknout na změnu optiky. Když “the Great Outsiders” (Walters) evropské komunity - Sovětský svaz, Spojené státy americké, východní Asie, Latinská Amerika - vstoupily do světových dějin jako protagonisté, pocítila komunita na Pyrenejském poloostrově, že se zmenšil její někdejší význam, a tento pocit umocnil prožitek definitivní ztráty velikosti - ztráty zámořského impéria - v 19. století. V novodobých dějinách se stále zřetelněji nabízí nová orientace, která naznačuje, jakou úlohu by mohly národy Pyrenejského poloostrova sehrát v mezinárodních vztazích: je to úloha zprostředkovatele mezi dvěma velkými nadnárodními komunitami, Evropou a Latinskou Amerikou, již zažitá ve španělské kulturní a historické tradici. ŠPANĚLSKÁ POLITIKA V AFRICE: MAROCKÁ OTÁZKA Po ztrátě zámořského impéria (1898) měla prvořadou úlohu v evropských vztazích Španělska tzv. “marocká otázka”. Počínaje rokem 1902 se další osud Maroka stal předmětem velmocenských zájmů a Španělsku - navzdory silné nechuti k jakémukoliv koloniálnímu dobrodružství po katastrofě z roku 1898 - nezbylo nic jiného, než se aktivně zúčastnit této velmocenské diplomatické hry jednáním, případně vojenským zásahem, byť svůj postup zcela podřizovalo postupu Francie nebo Anglie. Diplomatický problém se pro Španělsko vyřešil zřízením protektorátu v roce 1912, kdy velmoci uznaly sice značně redukované, ale definitivně přiřčené “Španělské protektorátní pásmo”. Patnáct let však přetrvával vojenský problém jeho skutečné okupace; nebylo to nic snadného, protože šlo o velmi obtížně kontrolovatelnou hornatou oblast (Ríf). Po roce 1927, kdy se podařilo pásmo obsadit, se protektorská země soustředila na jeho kolonizaci. Úhrnem řečeno: Maroko se stalo prioritním předmětem španělské zahraniční aktivity, a to ve třech fázích: fáze převážně diplomatická (jednání: 1902-1912); fáze převážně vojenská (okupace: 1912-1927) a fáze skutečného výkonu protektorátní správy ve všech sférách (kolonizace: od roku 1927). Povšimněme si hlavních rysů těchto fází. ZATAŽENÍ MAROKA DO EVROPSKÉ POLITIKY V letech 1902-1912 se Maroko dostalo do popředí mezinárodních vztahů. Od roku 1894, kdy zemřel sultán Hassan, panovala v říši anarchie a politická nestabilita, tedy podmínky příhodné pro zahraniční intervenci; nový sultán Abdul azíz nedokázal proti domácím povstalcům a zahraničním intrikám energicky zakročit. Celkový stav anarchie v říši uspíšila vzpoura, kterou na severu (v blízkosti Melilly) vedl ar-Rúghí a na jihu Hafíz, bratr sultána Abdul azíze. Roku 1908 Muley Hafid svrhl svého bratra a dal se prohlásit marockým sultánem. Velmoci ho uznaly, čímž toto uzurpátorství sankcionovaly. Na počátku století tedy poměry v Maroku připomínaly poměry panující v předešlém století v Turecku. Také v tomto případě by se dalo mluvit o “nemocném muži” a také zde se evropské mocnosti chystaly co nejvíce vytěžit z bezprostředně nadcházejícího rozkladu. Ve hře byly strategické zájmy: Francii šlo o bezpečnost Alžírska, která si vyžadovala rozšíření francouzské nadvlády na celý Maghrib; Anglii šlo o udržení bezpečného postavení v Gibraltarské úžině, které by bylo ohroženo, pokud by se Francie bez omezení a bez protiváhy zmocnila říše, která - jako marocký sultanát - sousedila na jedné straně se Středozemním mořem a na druhé s Atlantikem; Španělsku, které mělo v severním Maroku od 16. století řetěz pobřežních pevností, šlo o to, aby zabránilo západním mocnostem rozhodovat výhradně ve prospěch svých zájmů o osudu španělského jižního souseda. Do hry vstoupily také hospodářské a finanční zájmy: nerostné bohatství Maroka i možnosti, jaké každá nová “modernizující se” země nabízela pro uplatnění evropského kapitálu při výstavbě železnic, přístavních zařízení, ve sféře veřejných prací, atd. V podstatě byla ve hře evropská rovnováha, o jejíchž obecných rysech v době před první světovou válkou jsme se již zmínili; proto se Německo přihlásilo ke slovu pokaždé - i kdyby jen proto, aby získalo kompenzace -, kdykoliv se Francie, Anglie a Španělsko pokusily vyřešit marockou otázku výhradně na svůj účet. VYMEZENÍ ŠPANĚLSKÉHO PÁSMA VLIVU Španělská vláda si uvědomovala vratkost statu quo v Maroku již od roku 1900, kdy se Madridu v tomto smyslu dostalo upozornění od Léona y Castillo, španělského velvyslance v Paříži. O dva roky později jednal tento velvyslanec s Delcassém o návrhu španělsko-francouzské smlouvy (1902), kterou by obě mocnosti navzájem uznaly své zájmové sféry v Maroku; větší část říše (bývalé království Marrákeš) se mělo stát budoucím pásmem francouzského vlivu, zatímco rozsáhlá oblast na severu (bývalé království Fez) měla být v budoucnu zónou španělského vlivu. Smlouva tedy předpokládala pro španělské pronikání širší oblast, než jaká byla později mocnostmi uznána; španělská vláda však odmítla tento návrh smlouvy stvrdit, zčásti v obavách z britské reakce (smlouva byla sjednávána bilaterálně mezi Španělskem a Francií, bez jakékoli účasti Anglie), zčásti - jak se zdá - v obavách z přílišných povinností, k nimž by Španělsko zavazovala. V roce 1904 jednaly naopak za zády Španělska o marocké otázce Francie a Anglie. Anglo-francouzská smlouva z 8. dubna 1904 (základ “Dohody”, jak jsme již uvedli) ponechala Maroko ve francouzských rukách; Francie se oplátkou zavázala, že ponechá Anglii volnou ruku v Egyptě, bude mít na zřeteli “legitimní práva Španělska na severním pobřeží Maroka”, v Tangeru zavede zvláštní režim a nebude budovat opevnění proti Gibraltaru. Z pevné pozice, opírající se o anglický souhlas s jejími marockými plány, se Francie obrátila na Španělsko a postavila je před hotovou skutečnost: francouzsko-španělská smlouva z 3. října 1904, povinný dodatek k již citované anglo-francouzské smlouvě, do jisté míry předpokládala pouhé připojení se Španělska k tomuto dokumentu a rozdělovala pásma vlivu mezi Francii a Španělsko; ve srovnání s návrhem z roku 1902 bylo španělské pásmo podstatně menší (nezahrnovalo Tanger a Fez). Obě mocnosti vycházely z principu integrity a nezávislosti Marockého sultanátu, ale vyhrazovaly si právo zasáhnout za určitých okolností v příslušných pásmech svého vlivu a dohodly se, že se v případě zániku sultánovy svrchovanosti plně ujmou vlády v příslušném pásmu vlivu, přiznaném smlouvou. Proti francouzské tezi, podle níž mohla být marocká otázka vyřešena vzájemnými dohodami s Anglií a Španělskem a náležitými kompenzacemi, stála teze německá: marocký problém se týká celé Evropy a celá Evropa má na jeho řešení spolupracovat. Francouzsko-španělské dělení se Berlínu nezamlouvalo. Německý zásah do sporu o Maroko, podněcovaný pangermánským hnutím, velkoprůmyslníky a vojáky, dospěl do kritického bodu návštěvou císaře Viléma II. na jachtě Hohenzollern v Tangeru (1905) a vyústil v konferenci všech stran - konferenci v Algecirasu -, zasedající v tomto andaluském městě od ledna do dubna roku 1906. Dostavili se na ni zástupci 13 mocností; Španělsko na jednáních postupovalo společně s Francií a Anglií. Spor mezi německou tezí (zpřístupnit Maroko mezinárodním hospodářským zájmům; zachovat integritu sultanátu “bez monopolu či jakékoliv anexe”) a francouzskou tezí podporovanou Anglií a Španělskem (rozdělit Maroko na pásma vlivu) dospěl ke kompromisnímu řešení: byly internacionalizovány záležitosti týkající se obecných hospodářských zájmů, kdežto ve všem ostatním (policie, atd.) bylo přiznáno privilegované postavení Francii a Španělsku. Stojí za povšimnutí, jak se španělská zahraniční politika během vývoje marocké otázky postupně orientovala na jeden z vytvářejících se evropských bloků, totiž na blok představovaný Dohodou, který byl v opozici vůči bloku reprezentovanému Trojspolkem. Pokud se Francie a Španělsko v předvečer konference v Algecirasu dohodly, že se na konferenci vzájemně podpoří (Madrid, září 1905), pak se Španělsko rok po této konferenci zavázalo smlouvou z Cartageny (1907) k vzájemné domluvě s Francií a Anglií, pokud by byl ve Středomoří ohrožen status quo. Lze konstatovat, že “první marocká krize” (1904-1906), o níž jsme se právě zmínili, byla definitivně zažehnána v roce 1906 francouzsko-německou smlouvou, jejíž obsah byl v podstatě tento: Francie získala v Maroku politické prvenství, v hospodářských záležitostech dostaly stejné příležitosti Francie i Německo. “Druhá marocká krize” (1911) vznikla necelé tři roky před vypuknutím první světové války a znovu vnesla napětí do vztahů mezi státy Dohody na jedné straně (Francie a Anglie) a Německem na straně druhé. Vnitropolitická situace v Maroku zavdala ve zmíněném roce příležitost, aby francouzské jednotky obsadily hlavní město sultanátu, Fez; španělské jednotky následně obsadily Larache a Alcazarquivir. Německo znovu zakročilo: před Agadirem se objevila válečná loď Panther. Účelem tohoto německého gesta ve skutečnosti nebyl ani tak záměr oponovat politické iniciativě Francie, jako spíš snaha získat územní kompenzace oplátkou za to, že se stáhne. V evropských vztazích vrůstalo napětí; Francie učinila částečný ústupek tím, že Německu přepustila určitá území ve Střední Africe. Jakmile byla krize zažehnána, Francie se snažila uspíšit definitivní řešení marockého problému zřízením podobného “protektorátu”, jaký už měla v Tunisku. V březnu 1912 byl marocký sultán (Hafíz) skutečně nucen francouzský protektorát akceptovat a brzy poté se vzdal trůnu ve prospěch svého bratra Júsufa. Španělsko se na základě smlouvy z roku 1904 přihlásilo o svá práva a požádalo Anglii o prostřednictví. Francie nakonec přistoupila na to, aby v duchu francouzsko-španělské smlouvy z 27. listopadu 1912 uznala “španělské protektorátní pásmo v Maroku”. Jednalo se o dvojí pásmo, jehož jedna část se nacházela na severním pobřeží sultanátu a druhá na jeho jihozápadním okraji; obě části byly v porovnání se smlouvou z roku 1904 citelně zmenšeny. Bylo zřejmé, že se Francie chtěla při svých jednáních se Španělskem alespoň zčásti odškodnit za území, které pod tlakem postoupila Německu. AFRICKÁ VÁLKA (1909-1927) OBSAZENÍ A KOLONIZACE PÁSMA Prakticky po celé období 1909-1927 se uskutečňovaly vojenské výpravy s cílem vojensky obsadit přidělené pásmo. Tyto operace lze shrnout podle následujícího klíče: a) Vojenské tažení v prostoru Melilly se záměrem posílit bezpečnost tohoto opevněného města, které bylo svou zeměpisnou polohou vystaveno značnému nebezpečí. Proto byla obsazena La Restinga a mys Cabo del Agua (1908) a podniknuto takzvané “tažení na Melillu”. Španělské oddíly při něm utrpěly porážku v Barranco del Lobo, operace však skončila vítězstvím španělských sil; do zmíněné série patřilo i ohrožení pevnosti Melilla v roce 1921 po španělské porážce v Anválu. b) Částečné obsazení pásma, provedené v roce 1911 podle smlouvy z roku 1904 a v duchu konference v Algecirasu (Larache, Alcazarquivir). c) Systematické obsazování protektorátního pásma v letech 1912-1927. Výchozími body španělského pronikání byla Melilla, Ceuta a Larache; bezprostředními cíli pak hlavní město protektorátního pásma Tetuán, bez potíží obsazené v roce 1913, a významný dopravní uzel Xauen, okupovaný roku 1920. Po porážce v Anválu se úplné obsazení pásma v letech 1924-1927 urychlilo. Primo de Rivera dal nejprve stáhnout všechny španělské síly na pevnou linii, zkoordinoval postup španělského a francouzského vojska, a poté začal uskutečňovat dobře rozvržený plán (vylodění v Alhucemasu), jehož výsledkem bylo úplné obsazení pásma na jaře roku 1927. Měli bychom se zmínit o některých obecných, společných rysech těchto tažení. Za prvé španělskému (nebo francouzskému) pronikání nekladla odpor žádná marocká vláda (sultán říše; chalífa protektorátního pásma), nýbrž nepravidelné síly, v jejichž čele stáli vůdci s dobrou znalostí terénu (ar-Rajsúlí, Abdulkarím). Činností těchto sil pouze pokračoval stav anarchie, v němž se říše nacházela ještě před příchodem Francouzů a Španělů. Za druhé je třeba zdůraznit ohromný vliv marockých tažení na španělskou politiku a veřejné mínění. Obecně lze potvrdit, že “africká válka” nebyla nijak populární; španělská společnost ji spíše akceptovala jako krušný mezinárodní závazek, který bylo nutno splnit. V dělnickém prostředí se nepřátelský postoj k této válce projevoval otevřeně. V každém případě se vojenská přítomnost v Africe mnohostranně obrazila v životě španělské společnosti za vlády Alfonse XIII. Tažení na Melillu vedlo na Pyrenejském poloostrově k revoluční krizi, jejímž ohniskem byla Barcelona (“tragický týden”, poprava Ferrera Guardii, Maurův pád), jíž jsme se zabývali na jiném místě. I po katastrofální porážce v Anválu v roce 1921 se zostřila politická krize, latentní od roku 1917, a nástup diktatury Prima de Rivery nebyl zcela bez souvislosti s touto porážkou. Především se však v marockých taženích zformovala španělská armáda první třetiny 20. století; africká válka byla školou jejích nejzdatnějších velitelů. Španělská kolonizace marockého protektorátního pásma se v podstatě setkávala s překážkami trojího druhu: jednak to byla poměrně pozdní pacifikace, dosažená, jak jsme viděli, až roku 1927; dále členitý a nehostinný terén protektorátního území, a konečně těžká politická krize, kterou protektorský národ zároveň procházel. Navzdory všem těmto okolnostem Španělsko od samého počátku intervence usilovalo prostřednictvím takových mužů, jako byli plukovník Larrea a generálové Alfau, Gómez Jordana či Berenguer, o naplnění civilizačního poslání, jímž bylo pověřeno. Byla zavedena smíšená protektorátní správa; byl dán podnět k získávání statistických poznatků; zavádělo se školství a zdravotnictví; rozvíjely se veřejné práce, především stavba silnic; zvyšovala se těžební činnost (železo). Kromě toho bylo patrně nejvýznamnějším pozitivním rysem protektorátní správy přísné respektování zvyků a kultury domorodého obyvatelstva ze strany Španělů v průběhu celé marocké epizody. ŠPANĚLSKÁ POLITIKA V EVROPĚ: NEUTRALITA Jestliže marocký problém vyžadoval od počátku neustálou diplomatickou aktivitu orientovanou na Paříž a Londýn, postoj španělského státu ke konfliktu, v němž se střetly evropské velmoci, byl od roku 1914 neutrální. V zahraniční politice vůči Evropě lze rozlišit dvě zřetelně odlišné etapy. V první etapě (1914-1918) se Španělsko drželo mimo evropskou válku. V průběhu druhé, mírové etapy (1919-1936) se španělská neutralita projevovala aktivní spoluprací se Společností národů. Tyto dvě etapy - tak jako neutralita sama - se ovšem týkaly oficiálního postoje španělského státu. Roztržka ve veřejném mínění, které se přiklánělo na tu či onu stranu, k té či oné skupině mocností, však během celého tohoto období (1914-1936) vyvolávala svého druhu válečný stav ve španělské společnosti, tím intenzivnější, čím napjatější byla situace za Pyrenejemi. ŠPANĚLSKO ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Dráha, kterou musela sledovat španělská zahraniční politika vzhledem k vývoji marockého problému, zeměpisná poloha Španělska a jeho sféry zájmů, struktura španělského zahraničního obchodu - to byly tři významné faktory, které v předvečer první světové války souběžně orientovaly španělskou politiku na stranu Dohody. Kromě toho došlo v roce 1913 k různým španělsko-francouzským kontaktům (francouzský prezident Poincaré navštívil Španělsko, Alfons XIII. navštívil Paříž), které vedly k ještě těsnějšímu sblížení obou zemí. Zdá se, že španělský král během své pařížské návštěvy vyjádřil přání postavit se “rozhodně na stranu Francie a Velké Británie” v případě konfliktu s Německem a učinil pro takovou eventualitu konkrétní nabídky (využití španělských železnic pro přepravu vojenských oddílů ze severní Afriky do Francie; využití španělských přístavů pro potřeby anglického a francouzského loďstva; snad i mobilizace dvou armádních sborů). Z jedné královy poznámky se snad dá usuzovat, že si na oplátku přál volnou ruku v jednání vůči západnímu sousedu Španělska, “kdyby v Portugalsku zavládla anarchie”. Francouzská vláda se z různých příčin zdržela formální odpovědi na tyto náznaky: patřila k nim malá důvěra francouzského generálního štábu v rychlost španělských železnic, předpoklad, že by Anglie nepřipustila španělský zásah v Portugalsku, a oprávněné podezření, že by španělské vládnoucí kruhy královy plány nesdílely (Renouvin). V každém případě nelze tvrdit, že španělská neúčast v konfliktu byla výhradně výsledkem vlastního rozhodnutí; státy Dohody si zřejmě nepřály, aby se válka rozšířila i na Pyrenejský poloostrov. To ovšem nijak nezmenšuje zásluhy a příkladný postoj těch vládních činitelů, kteří se snažili krajně obtížnou neutrální pozici Španělska udržet. Ačkoli Romanones otevřeně vyjadřoval své sympatie ke spojencům (jeho publikovaný článek, výmluvně nazvaný Neutralita, která zabíjí, měl velký ohlas), si Eduardo Dato, předseda vlády v době vypuknutí válečného konfliktu, pospíšil s oficiálním vyhlášením neutrality a ta byla mocnostmi akceptována. Nebyla nicméně bez výhrad akceptována širokými vrstvami španělské společnosti, která dělila své sympatie mezi spojence a Německo; byl to další prudce se šířící dualismus, který ještě víc prohloubil již existující roztržky ve veřejném mínění. Ti, kteří sympatizovali se spojenci (politikové liberálního smýšlení, republikáni, intelektuálové a odborníci, obchodníci, atd.), argumentovali tím, že Francie bojuje za svobodu a právo. Ti, kteří sympatizovali s Německem, vyznavači pořádku, discipliny, hierarchického uspořádání, tedy ryze prušáckých ctností, měli pro svůj postoj rovněž argumenty: Anglie - jak připomínali - si na Pyrenejském poloostrově drží jedinou koloniální enklávu na kontinentě (Gibraltar), Anglie otrávila španělsko-portugalské vztahy a Francie se zase snažila, seč mohla, aby co nejvíc oklestila španělskou protektorátní zónu v Maroku. “Germanofilové”, k nimž patřili vojáci, část kléru, odborníci atd., se opírali o sílu krajně pravicových skupin; jejich nejtypičtějším představitelem byl Vázquez de Mella. Konečně neutrálové se rekrutovali jednak z lidí, kteří se bez ohledu na osobní sympatie či antipatie domnívali, že vstup Španělska do války odporuje národním zájmům, jednak z jasnozřivých osobností, schopných změřit nesmyslnost války. Měli ty nejpádnější důvody, včetně jednoho, vedle kterého všechny ostatní vypadají povrchně, a tudíž zbytečně: z etického i politického hlediska je nepřípustné zatáhnout do války a vystavit nebezpečí celý národ, pokud s tím výslovně nesouhlasí dobrá polovina národa. Rozdělení španělského veřejného mínění způsobilo, že se neutralita stala nutností, a to bez ohledu na vehementní vybízení z jedné i druhé strany. Zachovat neutralitu nebylo snadné. Umožnila ji udržet obezřetnost vládních kruhů, neúnavná činnost takových politiků, jako byl Antonio Maura, podle nějž Španělsko “nemohlo, nechtělo, nesmělo jít do války”, a kteří pro neutralitu získávali další přívržence, a konečně i pacifismus širokých dělnických vrstev. Mezitím i král napravil své nerozvážné demarše z května a prosince roku 1913 tím, že energicky zastával princip neutrality na rozděleném dvoře (královna-matka Marie Kristina byla Rakušanka, královna Victoria Eugenia Angličanka). Jak píše Madariaga, “král, který se uměl dokonale přetvařovat, dokázal po celou válku skrývat své skutečné pocity”. Úřad poskytující pomoc zajatcům obou stran, který král osobně zřídil v madridském královském paláci, zajistil panovníkovi úctu a vděk těch, kdo ve válce bojovali. DŮSLEDKY VÁLKY Neutralita Španělska během první světové války posílila mezinárodní postavení země v ekonomickém, finančním i politickém ohledu. Pokud jde o ekonomiku, obrat španělského zahraničního obchodu se po roce 1914 zvýšil o dvacet procent ve srovnání s počátečními třinácti roky století. Tehdy španělská obchodní bilance, na druhé straně dosti vyrovnaná, zpravidla vykazovala roční deficit kolem sta milionů peset; v letech 1914-1918 naopak vykazovala roční přebytek ve výši přibližně 400 milionů peset. V letech 1913-1917 se výrazně zvýšil zejména vývoz vína a bavlněných tkanin. Z finančního hlediska lze říci, že na poloostrov proudilo zlato v podobě plateb za vyvážené zboží, které válčící strany nutně potřebovaly; zlaté rezervy Banky Španělska se z 567 milionů peset (1914) zvýšily na 2,223 miliardy (1918); byl takřka úplně splacen zahraniční dluh a vykoupena značná část zahraničních kapitálových investic. V politické sféře značně posílily prestiž Španělska různé služby, které poskytovalo jako země nezúčastněná ve válce (diplomatické zastupování zemí izolovaných válkou, atd.). Především však v praxi uskutečňovaná neutralita vedla k utváření koherentní a důstojné zahraniční politiky, v níž španělské vlády pokračovaly i po skončení války. Pokud ovšem chceme sledovat důsledky války ve španělské společnosti, vyvstane před námi mnohem pochmurnější obraz. Na jiném místě jsme se již zmínili o tom, jak tíživě se válka promítla v sociálních a hospodářských poměrech španělských lidových vrstev. Tyto následky umožnila - ne-li přímo vyvolala - absence opravdové hospodářské politiky neutrálního státu, politiky s širokým rozhledem, pozorné k celkovým zájmům všech Španělů. K tomu je třeba připočíst šířící se mravní krizi, průvodní jev každé války; šířila se prostřednictvím nejrůznějších agentů, které válčící strany vysílaly na Pyrenejský poloostrov (propagandisté, špióni, nákupčí, sabotéři, atd.) i literárního braku, zaplavujícího velkoměstské kiosky; další rozměr jí dodala nově se objevivší bezskrupulózní kasta “nových zbohatlíků”, metla každého poválečného období. Zdá se však, že je nutno zvláště zdůraznit již zmíněné emocionální a ideologické rozdělení španělského veřejného mínění, jeho “filie” a “fobie”, podněcované propagandou obou znesvářených evropských bloků. A tak zároveň s tím, jak se v historické perspektivě upevňovala neutralita státu, pracovalo uvnitř španělské společnosti něco, co mělo tuto neutralitu postihnout jako zhoubný nádor. ŠPANĚLSKO V EVROPĚ SPOLEČNOSTI NÁRODŮ Navzdory rodící se těžké vnitřní krizi se mezinárodní prestiž Španělska od roku 1918 neustále zvyšovala. Tento růst mezinárodní váhy, nemající patrně obdoby od chvíle, kdy se od španělské metropole emancipovala hispánská Amerika, byl podmíněn řadou rozmanitých faktorů. Byly to jednak faktory ekonomické: rozvoj španělského hospodářství a finanční prosperita, kterou přinesla evropská válka, se promítly ve značném přírůstku zahraničního obchodu, jehož obrat dosáhl v roce 1928 sumy 5,800 miliardy peset ve zlatě, tedy více než dvojnásobku částek dosažených za války. Obchodní bilance však nyní vykazovala značný deficit, a to zejména v bezprostředně poválečných letech, kdy ze Španělska plynulo značné množství nashromážděného zlata na nákup technického vybavení a spotřebního zboží. Ve třicátých letech, kterým předcházela světová krize roku 1929, se španělský zahraniční obchod naopak značně zúžil, přičemž tato tendence odpovídala tehdejší mezinárodní situaci; v roce 1935 měl nižší obrat než v roce 1901. K vzrůstající prestiži Španělska dále přispívaly faktory duchovního rázu: právě v době, kdy stará Evropa po ukončené válce projevila zvýšenou vnímavost vůči kulturám zemí, které se válečného konfliktu nezúčastnily, přihlásil se ve Španělsku ke slovu mladistvý impuls takzvaného stříbrného věku. Intelektuální a umělecká prestiž relativně početné skupiny španělských myslitelů a tvůrců univerzálního významu (Ortega, Unamuno, Picasso, Falla a další) podstatně přispěla k tomu, že byl španělský vklad vysoce hodnocen. Nezanedbatelné byly i vojenské a mocenské faktory: jakmile nastalo hospodářské oživení, začalo Španělsko obnovovat své válečné loďstvo, prakticky zlikvidované v roce 1898. První a nejpodstatnější podnět k této obnově dal Antonio Maura. Zahájil ji takzvaný “Ferrándizův zákon o výstavbě pro potřeby námořnictva” a následující plány jí dodaly konkrétní obrysy; námořní základny v Cartageně, Cádizu a El Ferrolu se po dlouhé době znovu probouzely k životu. Tato námořní politika, která přinesla znatelné výsledky už v polovině dvacátých let, sice ze Španělska neučinila námořní velmoc, ale umožnila mu zaujmout čestné místo mezi druhořadými námořními mocnostmi. Španělsko se pyšnilo především flotilou lehkých, zcela moderních lodí (zejména torpédoborců a ponorek), postavených v Cartageně a vyzbrojených v Cádizu. A tak mohlo být v roce 1927 vyjádřeno očekávání, že jakmile bude dokončen o rok dříve naplánovaný program obnovy loďstva, dostane se Španělsko “na čtvrté místo mezi evropskými námořními velmocemi a na šesté místo mezi velmocemi světovými, tedy po Spojených státech amerických, Anglii, Japonsku, Francii a Itálii” (Pemartín). Když si uvědomíme, že právě v roce 1927 byla dovršena pacifikace okupačního pásma v Maroku, pochopíme, odkud se brala určitá euforie, která v letech světové hospodářské prosperity poznamenala španělskou zahraniční politiku. V letech 1919-1936 se nejpodstatnější zahraničně-politická činnost Španělska, zejména jeho evropská zahraniční politika, odvíjela v rámci Společnosti národů. V této nejvyšší mezinárodní organizaci sehrálo Španělsko (jediný neutrální stát, citovaný v textu zakládací listiny jako člen Rady SN) mezi druhořadými mocnostmi zvláště významnou úlohu. Po celé toto období španělská diplomacie samozřejmě věnovala zvláštní pozornost jihoevropské problematice. Z řady arbitrážních smluv, k nimž Španělsko přistoupilo za diktatury, je proto třeba zdůraznit smlouvu s Itálií (1926) jako projev španělsko-italského sblížení, motivovaného návštěvou španělského krále a diktátora v Itálii. V zahraničně-politických vztazích na Pyrenejském poloostrově přetrvávalo po celou první třetinu 20. století citelné vzájemné odcizení mezi Španělskem a Portugalskem a v některých ohledech se ještě prohloubilo. Na pozadí této základní skutečnosti zasluhují zvláštní zmínku dva pozitivní jevy z velmi různorodých oblastí. Jednak to byla politika španělsko-portugalské hospodářské spolupráce, která se rozvíjela za diktatury a nejvýznamněji se projevila v dohodě z 11. srpna 1927 o využití vodní kaskády na řece Duero k hydroelektrárenským účelům. A za druhé vydání knihy Aliance Pyrenejského poloostrova (Oporto, 1924), kterou napsal Antonio Sardinha. Tato kniha představuje v našem století nejzávažnější pokus o formulaci tradicionalistického poloostrovního myšlení, směřující k překonání vzájemného zneuznání. Sardinha, který vycházel z bytostného poloostrovního dualismu (Španělé a Portugalci), se zasazoval nikoli o “iberství”, které považoval za “matoucí a nejasný pojem”, nýbrž o “alianci” dvou autonomních národů, spojených vojensky a diplomaticky se zřetelem na společnou obranu. Právě do této roviny poloostrovní politiky spadala i vzrůstající citlivost španělského veřejného mínění vůči existenci britské koloniální enklávy na Gibraltaru. KRIZE NEUTRALITY Neutralita představovala nejvyšší výdobytek španělské zahraniční politiky od časů války za nezávislost. Po celé období, jímž se zde zabýváme, tvořila pevný oficiální postoj státu. Ve společenské rovině, tedy v kolektivní mentalitě španělské společnosti, však byl tento postoj nebezpečně zpochybňován účinkem trojí krize - sociální, politické a duchovní -, zmíněné v předchozích kapitolách. Viděli jsme už, jak roztržka španělské veřejnosti na “přívržence spojenců” a “přívržence Německa” během evropské války zkomplikovala a zatížila již existující názorové dualismy. V souvislosti s těmito “filiemi” a “fobiemi” vůči cizině lze konstatovat, že poválečné období diktatury, jemuž za hranicemi Španělska odpovídalo období prosperity, naděje a relativní vzájemné důvěry, vneslo do země zklidnění; bylo to období důvěry ve Společnost národů a ve vlastní politiku neutrality. Počínaje rokem 1929 však znovu propukaly bojovné nálady mezi odlišně sympatizujícími skupinami španělské společnosti, šířily se rok od roku prudčeji a tvořily temný a nebezpečný kontrapunkt k oficiální politice neutrality španělského státu. Ve smýšlení každého Španěla pak byla neutralita definitivně pohřbena, když “filie” a “fobie” vůči cizině i zbožnění velkých mýtů, které opanovaly mezinárodní politiku dvacátých a třicátých let, postupně nahradily vědomí sounáležitosti s ostatními Španěly bez rozdílu jejich politického a duchovního směřování či sociálního postavení. To byl tedy počátek deviace v národním vědomí, vedoucí ke krizi neutrality, tj. ke krizi neutrální politiky, kterou formálně zastával španělský stát. Patrně zde bylo čtvrtá příčina, jež spolu s dalšími dimenzemi krize - sociální, politickou, duchovní - stáhla španělskou společnost do víru občanské války. ŠPANĚLSKO A AMERIKA PO ROCE 1898 KULTURNÍ SEBEURČENÍ IBERSKÉ AMERIKY Po roce 1898 se vztahy mezi Španělskem a americkými republikami na jih od Rio Grande začaly ustavovat na relativně nových základech. Východiskem pro toto nové pojetí byla skutečnost, že Španělsko bylo definitivně vyřazeno z jakéhokoliv mocenského působení v Americe, čímž byla smazána i veškerá stará podezíravost. Španělsko se naopak stalo předmětem sympatií, jež hispánské národy zpravidla chovají k poraženým. Je příznačné, že v roce 1900 zrušila argentinská vláda několik slok národní hymny vztahujících se k boji za nezávislost, a tudíž málo příjemných španělskému sluchu. Ke zmíněnému pojetí vztahů však z americké strany významně přispěl jiný fakt hlubšího a širšího dosahu: tímto faktem bylo rostoucí vědomí odlišnosti “latinské” či “iberské” Ameriky od Ameriky “anglosaské”, přesněji řečeno od Spojených států amerických. Imperialistický tlak Spojených států, skutečnost, že si po španělské porážce ponechaly Portoriko, “Plattův dodatek”, pod nátlakem připojený po dosažení nezávislosti Kuby ke kubánské ústavě, jímž si severoamerická vláda vyhradila právo k zásahu na ostrově, jakož i uskutečněné intervence v Karibské oblasti - to vše vyvolalo v iberoamerickém světě pochopitelnou obrannou reakci. V Panamerické unii se postupně rýsovala tendence k odlišení; jedním z nejvýznamnějších propagátorů této tendence byl argentinský sociolog José Ingenieros (1877-1925), který tři roky před svou smrtí napsal: Nejsme, nechceme už být a nadále bychom ani nemohli být panamerikanisté. Postupně vyšlo najevo, že tou slavnou Monroeovou doktrínou, která nám před sto lety mohla připadat jako záruka naší politické nezávislosti před nebezpečnou evropskou dobyvačností, si vůči nám Spojené státy pojistily právo na protekcionismus a intervenci. Náš mocný soused a oficiózní přítel dovedl systém kapitalistické výroby na nejvyšší stupeň a v poslední válce si zajistil finanční nadvládu nad světem; s hospodářskou mocí vzrostla i nenasytnost jeho privilegované kasty a ta víc a víc tlačí politiku k imperialismu… Větší kulturní význam měl jev, jehož rozborem se zabýval mexický historik Leopoldo Zea. Iberoameričtí filosofové, příslušníci generací po období pozitivismu, začali na počátku 20. století nově hodnotit severoamerickou kulturu ve srovnání s kulturou iberoamerickou. Po anglosaském mýtu, který živila láska ke svobodě a demokracii v období formování amerických států, nastalo rozčarování, vyvolané imperialismem, a do popředí se především dostalo mravní hodnocení; vyznělo ve prospěch jižních národů, které nepřistoupily k rasové likvidaci, nýbrž k rasovému míšení. K předním osobnostem, stojícím u zrodu této nové orientace, patřil uruguayský prozaik José Enrique Rodó (1871-1917), podle Henríqueze Ureni tvůrce podobného významu, jakým byl v poezii Rubén Darío, a Mexičané José Vasconcelos a Antonio Caso (narození v letech 1881 a 1883). Pro kulturně-historický přesah iberoamerického sebeurčení vůči severnímu sousedovi bylo postatné, že tato tendence měla svého velkého básníka. V roce 1905 Rubén Darío vydal své Zpěvy života a naděje (Cantos de vida y esperanza), v nichž toto rostoucí vědomí odlišnosti nabylo svrchovaného estetického výrazu. ŠPANĚLSKO A AMERIKA ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Silným podnětem k vědomí hispanoamerické pospolitosti byla první světová válka. “Při pohledu na mírovou Ameriku a na válčící Evropu pociťujeme velkou víru v budoucnost naší rasy,” napsal v roce 1916 senátor Federico Rahola. Zásluhou španělské neutrality se Pyrenejský poloostrov skutečně stal nevyhnutelným předmostím pro ty Američany, kteří chtěli udržovat jakékoliv kontakty s Evropou. “Kdysi jsme představovali jediný spojovací článek mezi Latinskou Amerikou a Starým světem, a také nyní jen španělská vlajka umožňuje plavbu od břehů La Platy do Středozemního moře.” (Rahola) Španělsko na druhé straně hledalo v Latinské Americe určité suroviny, které mu nemohly dodávat evropské země, zaměstnané válkou. Následující tabulka ukazuje vývoj zahraničního obchodu Španělska v letech 1914-1920:   ZAHRANIČNÍ OBCHOD ŠPANĚLSKA A. Obchod s Evropou Podíl dovozů:   rok 1914 65,19 % z celkového objemu rok 1920 49,79 % z celkového objemu Podíl vývozů:   rok 1914 75,94 % z celkového objemu rok 1920 66,64 % z celkového objemu   B. Obchod se Severní Amerikou (USA a Kanada) Podíl dovozů:   rok 1914 14,26 % z celkového objemu rok 1920 23,55 % z celkového objemu Podíl vývozů:   rok 1914 7,15 % z celkového objemu rok 1920 7,44 % z celkového objemu   C. Obchod s Latinskou Amerikou Podíl dovozů:   rok 1914 9,01 % z celkového objemu rok 1920 17,99 % z celkového objemu Podíl vývozů:   rok 1914 13,82 % z celkového objemu rok 1920 22,73 % z celkového objemu   Jak vyplývá z uvedených údajů, některé evropské obchodní vazby byly nahrazeny vazbami se zámořím. Tato změna odrážela ve španělském měřítku obecně platný jev, tj. krizi světového prvenství Evropy a nástup mladých zemí do popředí světových dějin.   IBEROAMERIKANISMUS VE ŠPANĚLSKU V Evropě bylo v epoše imperialismu a iracionalismu v módě slovo “rasa”. Zvláště nešťastné bylo aplikovat toto pojmenování, ostatně vždycky nepřesné, na hispánské národy. Nicméně jednak módnost tohoto slova, jednak touha po sebestvrzení “vůči” rasám, které tehdy byly jako rasy skutečně definovány - Germáni, Anglosasové, Latinci, Slované, atd. - vedly k jeho přijetí. Jestliže Rubén Darío v úvodní části svých Zpěvů života a naděje vzýval “přeslavné žírné rasy, krev plodivé Hispánie…”, sám se považoval, jak poznamenává Henríquez Urena, za “básníka rasy”. Ve Španělsku se 12. říjen, výroční den objevení Ameriky, stal státním svátkem pod názvem “Den rasy” a poprvé se oficiálně slavil v roce 1917. V poválečných letech, zejména v letech prosperity, kryjících se s obdobím diktatury, oslovila Amerika s novou silou kulturu i kolektivní senzibilitu španělského národa. Technický pokrok a bohatství Severní Ameriky se staly přímo mýtem. Do Španělska pronikla afroamerická hudba a kultura (1922: Černoch s bílou duší od Alberta Insúy); přednostní místo v očích Španělů, zejména příslušníků středních vrstev, získala Argentina; Mexiko, kde právě probíhala revoluce, zase představovalo příklad, jehož si pozorně všímala španělská levice. Let hydroplánu Plus Ultra (1926), první přelet Jižního Atlantiku, spojoval mimořádný technický výkon s vědomou symbolikou: po mši v klášteře La Rábida letoun odstartoval z Palosu de Moguer a cestu zakončil v Buenos Aires, kde pak zůstal jako dar Španělska Argentině; letci (Franco, Ruiz de Alda, Durán, Rada) byli v Palosu přijati samotným králem. O dva roky později mohl jeden severoamerický novinář (Rosell) oprávněně napsat: “V posledních dvou letech má Španělsko v Americe tak vysokou prestiž jako nikdy” (od válek za nezávislost). Iberoamerická výstava, která se roku 1929 konala v Seville, byla do jisté míry vyvrcholením politiky, zahájené v roce 1900 ustavením Iberoamerické unie. Idea “rasy” jakožto opory iberoamerické pospolitosti byla definitivně opuštěna už počátkem třicátých let. Na základě prvků převzatých jak z velké národní historiografické školy Menéndeze Pelaya, tak z protirasistické a protisegregacionistické koncepce, inspirující hispanoamerické myšlení z počátku století, dospěl Ramiro Maeztu ve své již citované Obraně hispánství (publikované v letech 1931-1934) k definici specifického životního postoje hispánských národů, který podle něj spočívá, jak už jsme na jiném místě napsali, ve spontánní, z křesťanských zdrojů vyrůstající víře v bytostnou rovnost všech lidí bez ohledu na jejich rasový původ.   MODERNÍ DOBA CARLOS SECO SERRANO VŠEOBECNÝ PŘEHLED   POKUS O HISTORICKOU ANALÝZU událostí, které začaly v roce 1931 pádem staleté instituce monarchie, nepředstavuje jednoduchý úkol. Vstupujeme do světa, ve kterém jsme ať již přímo, či prostřednictvím jeho bezprostředních důsledků sami žili a ze kterého jsme přešli až k současnosti. Odhlédnout od komplexu reakcí, k nimž nás tyto události inspirovaly, a nahlédnout je v jejich skutečných rozměrech, není možné. Na druhé straně jsme dosud ponořeni v proudu, který je uvedl do chodu, aniž by nám bylo přitom umožněno dohlédnout konce řečiště: běh událostí dosud neskončil. Nicméně bez obtíží lze vytyčit jejich mezníky. Léta od pádu monarchie až k současnosti zřetelně vyznačují následující etapy: A) Druhá republiky (1931 - 1936) B) Občanská válka (1936 - 1939) C) Frankova éra (1939 - 1975) D) Nová monarchie a obnovení demokracie Širší časová perspektiva samozřejmě umožňuje historicky zhodnotit (s přihlédnutím k novým a nabízejícím se hodnocením) především prvé tři etapy. Čtvrtá etapa nás opravňuje pouze k dějinně faktografickému náčrtu, jehož závěry mají jen dočasnou platnost. Z časového hlediska představovala druhá republika předehru občanské války a zároveň bez ohledu na veškeré zásadní proměny režimu nesporně až do roku 1936 plynule navazovala na politickosociální procesy předešlé doby, která byla rázně přerušena teprve povstáním a revolucí z roku 1936. Od roku 1898 byl život země určován regeneračním úsilím, které mělo tři následné podoby: za prvé, pokus o reorganizaci institucionálních směrů vytyčených Cánovasem; druhá podoba probíhala na okraji ústavního vymezení z roku 1876, nicméně v rámci monarchie (diktatury); a třetí podoba byla spjata s republikou, tentokrát již mimo politický rámec restaurace. Republika tak byla novým pokusem o obnovu, který vycházel z dohody mezi “radikalizovanou” buržoazií (pocházející ještě do značné míry z politických kádrů monarchie) a Socialistickou stranou, která se dosud pohybovala na mocenském okraji, ale již vykazovala silný sklon k diktátorskému principu. V roce 1936 byla tato kontinuita udržující se pod nánosem výrazných povrchových změn porušena: vojenské povstání se proměnilo v “institucionalizační” proces mnohem radikálnější, než byla prostá změna režimu v roce 1931; následná revoluce na republikánském území (podněcovaná odborovými a proletářskými organizacemi, jejichž síla byla mnohem větší než zdánlivá legalita nemohoucí vlády) představovala další zásadní rozchod se vším předcházejícím. Druhá republika vznikla za významných mezinárodních okolností. Jedním z jejích podnětů byl dopad světové krize; u kořene hlubokých sociálních otřesů, které nakonec přivodily pád režimu, musíme vidět vnitřní nerovnováhu, kterou tato krize vyvolala. Zároveň měla republika podobu romantického rozbřesku demokracie, podmíněného zdánlivým soumrakem demokracie v Evropě: krátká historie španělské republiky časově odpovídala nástupu nacismu v Německu. “Liberální, demokratická a parlamentní republika musela být v tehdejší Evropě čímsi cizorodým, protože velká část kontinentu byla zaplavena primitivním duchem orientální stádnosti, která u některých národů již vyvolala v život zárodky politického absolutismu, poznamenaného projevy počínajících totalitních systémů,” napsal oprávněně Amadeo Hurtado. “Regenerační” projekty (svým zaměřením dosud poplatné devatenáctému století), které se pokoušela prosadit různá republikánská uskupení (zprvu pod vlivem socialistických myšlenek, později pod “křesťanskodemokratickou” etiketou s výrazně reakční zátěží), nemohly přispět k překonání základních obtíží ani k nastolení sociálního smíru. Hospodářský propad a nezaměstnanost dělnických vrstev přispěly rozhodující měrou hned od počátku k diskreditaci režimu (z jeho strany nezaviněné); přitažlivost totalitních programů toho či onoho ražení vyústila v sociální a hospodářský chaos, který mařil veškeré politické záměry státu. Vnitřní neklid se rozlomil do dvou směrů. Na jedné straně to byl maximalistický požadavek sociální revoluce sui generis (jakási prazvláštní odrůda “libertinského komunismu”) a na druhé straně opětovný příklon k tradicionalismu a konzervativismu, který přičítal soudobé neduhy důsledkům demokratického systému (který se ovšem ve skutečnosti nikdy plně neprojevil). Přitažlivé pokušení nastupujících totalitních systémů bylo od roku 1933 zvláště patrné při formování nacionálně-syndikalistické menšiny. Volební vítězství Lidové fronty v roce 1936 a následný výbuch násilí, které toto vítězství vyvolalo, znemožnily konsolidaci republikánského systému: velké dělnické odborové ústředny a Socialistická strana začaly zcela nepokrytě požadovat maximalistickou revoluci; jejich spojenci z buržoazní levice, kteří byli u moci, se ze strachu před odvetou pravice odmítli postavit tomuto přívalu do cesty. Vzhledem k neschopnosti státu prosadit respektování jím vytvořeného pořádku se tradicionalistické a konzervativní síly (podporované některými vojenskými kruhy) rozhodly zastavit rozbíhající se revoluční proces: a to byl podnět k rozpoutání občanské války. Válka probíhala ve dvou rovinách: vojenské (během celých tří let) a politickospolečenské. Do obou těchto rovin se přes hranice poloostrova promítalo vzrůstající napětí v jiných částech Evropy, která se blížila ke katastrofě. Jestliže válka ve své první fázi měla ještě do značné míry podobu starých koloniálních tažení, od roku 1938 nabyla rozměrů, které již byly předzvěstí blížícího se mezinárodního konfliktu. Bitva na Ebru znamenala v úhrnu pro obě bojující strany ztrátu sto tisíc životů. V obou táborech bojovali lidé z různých částí světa. V republikánských řadách to byly hlavně mezinárodní brigády formované komunistickými organizacemi. Nacionalisté (stoupenci Franka) byli podporováni fašistickými oddíly, skládajícími se především z italských a německých dobrovolníků (i když v tomto případě byl jejich počet, na rozdíl od republikánského tábora, mnohem menší). V zázemí byl tento poměr obdobný. Republikánská zóna, mocensky rozdvojená mezi neakceschopné republikánské instituce a revolučně vystupující dělnické odbory, byla ovládána “antifašistickým” seskupením pod socialistickým vedením a skutečně diktátorskou, Ruskem inspirovanou sociálně-komunistickou frakcí, jejímž nástrojem byl Negrín. Nacionalistická zóna, které šlo především o obnovu tradičního pořádku, se ve skutečnosti zaměřila na vybudování nového státu; zde byla rozhodující národně-syndikalistická inspirace, jejímž výlučným představitelem byl generalissimus Franco v čele bojujících vojsk. Když válka skončila, zanechala za sebou obrovskou spoušť a následný výbuch druhého světového požáru znemožnil zahájení procesu rekonstrukce. Nacionalistické Španělsko, zavázané mocnostem Osy, které mu rozhodující měrou dopomohly k vítězství, si nicméně dokázalo uchovat efektivní nezávislost a odolat všem tlakům Německa a Itálie, aby se k nim aktivně připojilo. Stejnou nezávislost si zachovaly nové státní instituce, které především v důsledku zásadního vlivu církve uvnitř režimu byly krajně rezervované vůči nabídce totalitního modelu ze strany Říma či Berlína. Ovšem trvalo ještě léta, než se Španělsku podařilo zbavit se falešného přeludu, který byl vyvolán spektakulární německou expanzí z roku 1940. Tato falešná optika se projevila dokonce i v pokusu zahájit hospodářskou obnovu pomocí autarktických norem, které byly ospravedlnitelné pouze mimořádnou izolací v důsledku mezinárodního konfliktu. Období “obtížného míru” se proto protáhlo až hluboko za konec druhé světové války do roku 1951. V prvním období atomové éry, kdy Spojené státy měly monopol na nukleární zbraně, španělský režim nesl plně důsledky sbližování Západu s Ruskem (respektujeme rozkolísanou dikci originálu, který pro tehdejší Sovětský svaz používá převážně názvu “Rusko” - pozn. překl.). Španělsko se díky své geografické poloze ocitlo mimo komunistickou sféru, nicméně Rusko na něj před spojenci stále upozorňovalo jako na velkého nepřítele, jako fašistického pohrobka poraženého Německa a Itálie. Když přátelství “tří velmocí” vzalo za své a bylo vystřídáno napětím mezi dvěma velmocenskými bloky (kapitalistickým a komunistickým, tedy USA a Ruskem), pro které se Organizace spojených národů stala pouze neskrývaným propagandistickým kolbištěm, začala pro španělský režim nová etapa jak na poli mezinárodních vztahů, tak i na poli vnitřního rozvoje. Od padesátých let začal evoluční proces, který lze doložit mnoha významnými příklady. Na jedné straně to byla nová ekonomická politika, zaměřená prostřednictvím takzvaných rozvojových plánů na budoucnost, a na druhé straně rozšíření obzorů v intelektuální rovině; po restriktivním období, které následovalo bezprostředně po krizi z let 1936-1939, tak došlo k mohutné vlně obnovy na univerzitách, v literatuře a umění. “Institucionalizace režimu” byla nakonec dovršena v roce 1966 takzvaným organickým zákonem státu. Španělské přizpůsobování se (spíše technické, nikoliv však politické) sjednocené Evropě Společného trhu představovalo hlavní problém konce šedesátých let, který se nesl ve znamení hospodářského rozvoje a společenské evoluce. Právě v této době komplex faktorů, které téměř o celé půl století oddálily řešení situace z válečného období, vyvolal potřebu politické revize, kterou urychlily zákon o nástupnictví z roku 1969 a dvojí krize v roce 1973. Monarchistické řešení nakonec po Frankově smrti umožnilo, aby se počínaje rokem 1975 odsunul do minulosti diktátorský systém spjatý s frankismem a otevřel se nový demokratický horizont, k čemuž svými reformami přispěl sám královský dvůr. Důkazem tu jsou výsledky: “rozchod” při respektování “kontinuity” a vyloučení nebezpečí nové revoluční konfrontace či návratu k občanské válce. To je přesně to, co mezinárodní politické kruhy později s neskrývaným obdivem označí za “španělskou cestu k demokracii”.   45 DRUHÁ REPUBLIKA: JEJÍ DEMOGRAFICKÉ, EKONOMICKÉ A SOCIÁLNÍ PŘEDPOKLADY   DEMOGRAFICKÝ IMPULS Hospodářský a sociální vývoj za druhé republiky probíhal pod vlivem dvou základních znaků: dopadu světové krize a demografické exploze, která byla zároveň jeho důsledkem i příčinou. Populační přírůstek v oněch letech byl vskutku víc než výmluvným dokladem obrovské nerovnováhy mezi počtem narozených a zemřelých v důsledku zastavení emigračního odlivu, a dokonce i zpětného přílivu v návaznosti na prudký pokles zaměstnanosti ve všech cílových zemích. V pětiletí 1931-1935 index demografického přírůstku dosáhl 1,25 procent, což bylo nejvíce od roku 1857, kdy bylo ve Španělsku uskutečněno první sčítání obyvatelstva. Profesor Nadal soudí, že pokud vezmeme v úvahu pouze osoby v produktivním věku, tedy muže mezi patnácti až čtyřiašedesáti lety, činil přírůstek ve zmíněném období kolem 530 000 osob, oproti 388 000 v předcházejícím pětiletí (252 000 v letech 1921-1925). Vzrůstající počet osob, které v důsledku převahy imigrace nad emigrací hledaly práci, činí hrubý demografický přírůstek ještě větším (roční nárůst 1,48 % proti 1,25 %). V provázanosti těchto údajů s ekonomickou depresí musíme hledat příčiny prudkých sociálních otřesů, které se staly průvodním jevem zmíněné politické zkušenosti. RELATIVNÍ ROZSAH EKONOMICKÉ KRIZE. DĚLNICKÁ NEZAMĚSTNANOST Profesor Vicens Vives zjistil, že průběh světové krize, která začala v roce 1929 na Wall Street, měl ve Španělsku v důsledku jeho specifické hospodářské struktury svůj vlastní rytmus: převaha zemědělství nad průmyslem a obchodem, velmi nízká životní úroveň venkovského obyvatelstva, nevyhovující struktura finančního systému, trvale deficitní obchodní bilance. “Jde tedy o propojení typicky kapitalistické krize v jednom středomořském státě se dvěma hospodářsky odlišnými oblastmi: větší, která je agrární a nerozvinutá, a menší (Katalánsko, Baskicko a další přímořské regiony), jejíž průmysl prochází transformací a některé vybrané zemědělské plodiny se mohou uplatnit při exportu.” Po prvním poklesu objemu zahraničního obchodu, který byl zaznamenán již v letech 1928 a 1929, došlo v roce 1931 k prudkému propadu. Od roku 1932 byla situace víceméně stabilní, ale na velmi nízké úrovni (ve srovnání s rokem 1928 šlo o pouhých 33 procent). Například v roce 1935 figurovalo na exportním účtu 588,2 milionů zlatých peset (oproti 2183,5 milionům v roce 1928): srovnání obou údajů je nad jiné výmluvné. Pokud jde o dovoz, poklesl ve stejném období z 3005 na 876,1 milionů. Pokles exportu postihl zvláště těžební odvětví, především v letech 1932-1933. Poté došlo ke znatelnému zlepšení, jak dokládají následující statistické údaje: Rok Železná ruda Měď Olovo Sůl draselná Rtuť 1930 5517 3924 88 234 3,1 1931 3190 3134 96 320 4,7 1932 1760 2125 115 242 1,6 1933 1815 2269 138 101 1,5 1934 2094 2093 151 86 3,9 1935 3983 2185 164 286 5,5 (V tisíci tunách - Údaje J. Vicense Vivese)   Pokles, i když ne tak výrazný, byl zaznamenán též v těžbě uhlí: z 6 577 000 tun v roce 1930 na 5 422 000 v roce 1933; v roce 1935 to bylo 6 322 000 tun. Hlavní průmyslová odvětví zareagovala na krizi velmi prudce, především metalurgie, kde oproti roku 1932 došlo k poklesu z 625 tisíc tun v roce 1930 na 330 tisíc; u oceli byl propad z 953 tisíc tun na 537 tisíc. Jediná oblast, která se krizi ubránila, a dokonce zaznamenala v jejím průběhu i určitý rozvoj, byla výroba elektrické energie (pokud nebereme v úvahu, že v porovnání s předchozím obdobím došlo k poklesu výroby i v dalších odvětvích). I když krize postihla také textilní průmysl (především v letech 1929 až 1931), dokázal její důsledky překonat mnohem snáze a jeho produkce byla stimulována vnitřním trhem; na jedné straně to bylo v důsledku politiky vysoké denní mzdy pro venkovské dělníky, kterou během prvního republikánského dvouletí uplatňovaly levicové koalice, a na druhé straně díky vysokým sklizním obilí v letech 1932 a 1934. To tedy znamená, že obilnářství neprocházelo během všeobecné krize stejnou depresí, jaká postihla hornictví a těžký průmysl. Podle odhadů Manuela Torrese, vynikající sklizně v letech 1932 a 1934 umožnily vyrovnat (poprvé od roku 1900) výrobu a spotřebu. Opačně tomu bylo u tradičně velkých vývozních produktů: citrusových plodů, hroznového vína, oliv. I když po závratném propadu v roce 1930 došlo u těchto plodin opět k mírnému vzestupu, jejich výroba v poměru k roku 1928 zůstala zhruba na třiceti procentech. V celku lze říci, že v letech slabé sklizně obilovin v republikánském období poklesla zemědělská výroba o 25 procent. V letech 1932 a 1934, kdy byla dobrá úroda, nebyl dopad tohoto poklesu tak citelný. Vicens Vives z těchto údajů vyvozuje, že španělskou odpovědí na důsledky světové krize, které vyvrcholily v roce 1933, byla “obilnářská expanze, která oživila návazná průmyslová odvětví a posléze i sféru obchodu a průmyslové základny; a že tedy nakonec dynamika konjunktury vůbec neospravedlňuje vysoký stupeň sociálního napětí v letech 1930 až 1936, který vyústil v konflikt občanské války”. Jde jistě o zajímavou tezi, ale nesmíme zapomínat, že ekonomická kompenzace představovaná v zemědělství vzestupem obilnářství může být akceptovatelná pouze v rámci globálních čísel, protože z hlediska geografického a sociální struktury obilnářské oblasti tento jev nemůže být srovnáván s oblastmi, kde se pěstují olivy a réva. Lze naopak namítnout, že ohniska největších rolnických nepokojů se ve zmíněném období vyskytovala právě v obilnářských centrech Andalusie, La Manchy a Estremadury. Kromě toho stačí porovnat velký úpadek v hornictví, průmyslu a zemědělském exportu se vzrůstem produktivní populace, abychom pochopili obrovský rozsah dělnické nezaměstnanosti, která se pohybovala mezi šesti až sedmi sty tisíci osob (v roce 1936 to bylo 675 000). Tato nečinná masa, která trvale posilovala růst obou velkých dělnických odborových centrál, byla již sama o sobě dostatečným důvodem pro vnitřní napětí v zemi od roku 1931 (například v červnu 1931 511 odborových sdružení Národní konfederace práce-CNT mělo kolem osmi set tisíc členů; v roce 1936 byla CNT co do počtu již souměřitelná s Všeodborovým svazem pracujících-UGT: počet členů dosáhl přibližně jednoho milionu). Nezapomínejme, že druhou republiku od počátku podporovaly dvě nepříliš si vzájemně nakloněné společenské skupiny - ideologicky radikalizovaná střední vrstva (její hlavní jádro tvořili lidé z univerzit a svobodných povolání) a početné dělnické masy, které byly do té doby prakticky vyloučeny z rozhodování o politické orientaci země. Střední stav nalezl svého mluvčího ve vynikajícím představiteli Svobodného vzdělávacího institutu Manuelovi Azanovi Díazovi; proletářské masy se alespoň zčásti trvale přikláněly k socialistickému vládnímu dobrodružství, a to i ve velice nepříznivé situaci (během hospodářské krize). Mocná CNT a její předvoj Iberská anarchistická federace (FAI), která byla velice aktivní ve svých aragonských a katalánských enklávách, zvláště pak mezi “anarchistickým” rolnictvem na jihu země, stejně jako UGT (i přes svou socialistickou orientaci), tedy všechny tyto odborové organizace setrvávaly v důsledku opakujících se krizových podnětů na pozicích trvalé ostražitosti a odstupu. Tento postoj činil křehkou rovnováhu vládních sil krajně nestabilní a vládě svazoval ruce při jejím rozhodování. Ostatně cíl, vytyčený “Republikou intelektuálů” (tedy Ústavodárným sněmem) a zaměřený na odmítnutí dosavadní oficiální tváře Španělska, měl za následek nejen to, že se sáhlo do bolavé rány agrárních struktur a že dělnickým odborům byla definitivně přiznána právní subjektivita, ale i to, že se vyhrotilo napětí mezi sociálními skupinami a že vládní kruhy ztratily důvěryhodnost (vzhledem k neschopnosti účinně řešit problémy, které byly součástí jejího programu). SOCIÁLNÍ PROBLÉM VENKOVA: ZÁKON O AGRÁRNÍ REFORMĚ Agrární reforma byla nesporně leitmotivem druhé republiky. Různé politické strany ji zahrnuly do svého programu a na jejím úspěchu závisela spolupráce socialistů s buržoazní levicí. Po vzpouře generála Sanjurja ji Azana využil jako politického nástroje k odstavení staré šlechty. Proti reformě byly zaměřeny maximalistické požadavky anarchistů a její neúspěch ochromil možnosti prvního republikánského dvouletí a v následujícím dvouletí ztroskotala i pravice, když svůj osud spojila s reformou agrární reformy, kterou opozice - mimo jiné José Antonio Primo de Rivera - právem označila za “agrární antireformu”. Zastavíme se proto u tohoto tématu trochu blíže. Návrh, o kterém s konečnou platností rozhodly na jaře 1932 kortesy, předcházela řada jiných projektů. Tak například Ramón Feced ve své parlamentní řeči shrnul, že základní zákon o agrární reformě sleduje tři cíle: “Odstranění latifundií, trestní postih pracovní absence a konečně to, aby půda, kromě toho že je pracovním nástrojem, poskytovala každému, kdo na ní pracuje, užitek coby prostředek k obživě.” Fecedův první cíl platil pro reformu v určité zeměpisné oblasti, tzn. pro čtrnáct provincií s klasickým systémem latifundií (celá Andalusie a Estremadura, dále Ciudad Real, Toledo, Albacete a Salamanka). V druhém případě byly považovány za vyvlastnitelné takové velkostatky (kromě těch, jež měly svůj původ ve starých šlechtických výsadách), které byly v průběhu více než dvanácti let pronajímány za pevně stanovenou částku. Týkalo se to i těch majetků, které přesahovaly takzvané agrosociální maximum (což se různilo podle provincií a míry střídání období vláhy a sucha). Vyvlastňování mělo probíhat v souladu s odstupňovaným kapitálovým efektem, který závisel na výši renty z vyvlastněných pozemků. Splátky měly být částečně v hotovosti a částečně v dluhopisech z výnosu a jejich proporce v hotovosti byla nepřímo úměrná k pozemkovému důchodu (od dvaceti procent pro důchody pod patnáct tisíc peset k jednomu procentu pro důchody přesahující dvacet tisíc peset). Ale celkové výlohy spojené se splátkami v rámci odškodnění reformní proces neúměrně zpomalovaly. Azana proto z důvodů jeho urychlení nechal schválit zákon, podle kterého byly prohlášeny za vyvlastněné bez náhrady zemědělské majetky zrušeného šlechtického stavu. Siguán tvrdí, že “dopad tohoto opatření byl zcela mimořádný. Stačí, když si uvědomíme, že jenom největší šlechtické rody vlastnily podle údajů katastrálního úřadu 577 359 hektarů”. Dodejme, že z tohoto součtu pouze rodina vévody Medinaceli měla v držení 79 146 hektarů. A že nejméně deset jednotek z tohoto celku přesahovalo deset tisíc hektarů. Jestliže Azanův revoluční (z právního hlediska protiústavní) zákon zcela drasticky obnažil odvěkou nerovnováhu v rozdělení pozemkového vlastnictví, pak omezující dodatky, s nimiž byl základní zákon přijat (splácení náhrad za vyvlastněné velkostatky), jeho účinnost přímo fatálně ochromily. Institut pro agrární reformu (orgán, jehož úkolem byla realizace zákona) dospěl na konci roku 1933 k následujícímu výsledku: 8600 usazených rodin na 80 000 vyvlastněných hektarů (nepočítaje blíže nespecifikovaný počet povolení k “dočasnému obsazení” dalších pozemků). To svědčilo o nesmírně pomalém rytmu prováděné reformy (na počátku se předpokládalo, že ročně bude usazeno minimálně šest set tisíc zemědělců); k debaklu přispěl i pokles ceny za pozemky, případně opouštění některých pozemků (v očekávání reformy), které mělo za následek alarmující vzrůst nezaměstnanosti. Po politické změně po volbách v roce 1933 došlo ke konfiskaci prostřednictvím takzvané “pravicové amnestie”, která přisoudila aristokracii vyšší odškodné. Levice označila zákon o reformě agrární reformy za protiústavní; a José Antonio Primo de Rivera ho prohlásil za nedostatečný a reakční. Zákon byl vyhlášen 1. srpna 1935 a v podstatě měl odstranit všechny výhody reformy z roku 1932. “Ve vztahu k vyvlastňovaným pozemkům, o nichž se hovořilo v pátém článku, byly zavedeny výjimky, což ve skutečnosti znamenalo zásadní redukci oblastí, na které se reforma vztahovala. Zároveň byla zastavena inventarizace, která přes všechny své nedostatky představovala materiální základnu pro práci Institutu. Bylo zrušeno vyvlastňování panské a šlechtické půdy bez náhrady, stejně jako vyvlastňovací akty již uskutečněné… Zákon z roku 1935 představoval tak zásadní zpomalení reformy, že se ve skutečnosti rovnal jejím zrušení a klamně ironickému předstírání, že nějaká reforma ještě vůbec probíhá. Jediný pozitivní přínos nového zákona spočíval v zakotvení možnosti násilného vyvlastnění po předchozím vyhlášení takového opatření za společensky užitečné a v určení takzvaného nezcizitelného rodinného dědictví, což ostatně již bylo zakotveno v ústavním článku číslo 47.” (Tamames) Upozornění José Antonia Prima de Rivery na “antireformismus” návrhu zákona dokreslilo situaci z opačného pohledu venkovské společnosti, neboť svědčilo o existenci obrovské masy vyděděnců bez jakýchkoliv vyhlídek na záchranu. Příslušný text citujeme právě pro jeho nemarxistický původ: “V tomto návrhu pana ministra zemědělství se říká, že majetek bude proplacen za spravedlivou odhadní cenu, ale zároveň se dodává, že na opatření agrární reformy nemůže být ročně vyčleněno více, jak padesát milionů peset. Co tedy chybí španělskému obyvatelstvu, aby se mohlo opět usadit na španělské půdě? Osm milionů hektarů, deset milionů? Zaokrouhleně řečeno, chybí mu osm miliard peset; s padesáti miliony ročně nám bude agrární reforma trvat sto šedesát let. Až tuhle cifru venkovanům sdělíme, právem si řeknou, že si z nich děláme legraci.” V souvislosti se slavným základním zákonem a sociálním problémem venkova je třeba zdůraznit snahy o definitivní vyřešení problému rabassaire v Katalánsku. Proslulý zákon o plodinových smlouvách tvořil páteř programu strany Republikánské levice; ovšem od počátku byl silně provázán s výrazně politickým obsahem, který mu vtiskl prezident Companys. Ve stejné době (1934-1935) vyvinul značné úsilí ministr Giménez Fernández z konzervativní strany CEDA (Španělská konfederace autonomních pravicových stran), který se prostřednictvím zákonů o zemědělských pronájmech a oráčích pokusil stabilizovat situaci venkovských nájemců v Estremaduře, jedné ze španělských zemědělských oblastí, kde existovala největší sociální nerovnováha. Je příznačné, že tato snaha, která měla vyvrcholit zákonem o přístupu k majetku, vyvolala obrovskou bouři přímo v okruhu ministra, který se pokusil tento záměr prosadit; ti, kteří ho tehdy označovali za “bílého bolševika”, začali záhy poté prosazovat nešťastnou “agrární antireformu”. Další aspekt agrárního problému (posílení ekonomické síly venkova) spočíval v rozvoji odpovídajícího systému vodohospodářských plánů inženýra Lorenza Parda. Sotvaže se v posledních letech druhé republiky rozeběhly, byly ochromeny občanskou válkou. Nakonec se však staly východiskem pro velké projekty současného Španělska (prostřednictvím regionálních projektů a následných rozvojových plánů). AZANOVA SPOLEČENSKÁ OFENZÍVA PROTI TRADIČNÍ STAVOVSKÉ STRUKTUŘE Všeobecně lze říci, že problém venkova byl zkouškou, kterou se nepodařilo vyřešit ani levicové, ani pravicové vládě republiky; nikdy nepřekročil stadium jen povšechného rozpracování v parlamentu a v návrzích příslušného zákona, čímž se ještě více obnažily strukturální nedostatky v rozdělení zemědělského majetku. Neúspěch byl způsoben především výrazně politickým zabarvením sociálních iniciativ, k nimž došlo během “levicového dvouletí”. Agrární reforma byla Azanou, vůdčí osobností tohoto období, chápána jako nástroj k rozbourání “jedné z bašt starého Španělska”: pozemkové aristokracie. Svérázné jakobínství se zjevně zaměřilo proti dvěma sociálním stavům: vojenskému a církevnímu, které byly bez rozdílu považovány za bašty španělského konzervativismu. Ovšem je třeba zdůraznit, že církev pronásledování očistilo, zvýšilo její morální sílu a učinilo ji ještě odolnější a obávanější. A Azanův požadavek na “osekání” armády nebyl nikdy doprovázen přestavbou, která jediná by bývala mohla režim upevnit. Vezmeme-li v úvahu ekonomickou depresi, chybný systém šlechtických panství (republika mimo jiné doplatila též na ztroskotání stabilizačních plánů ministra Chapapriety), obrovskou nezaměstnanost dělnictva v průmyslových městech, decimování venkova zmatenou agitací (k tomuto zmatku přispívaly i pramalé úspěchy agrární reformy, jejíž propagování naopak ještě více obnažilo latentní problémy), stejně jako střety režimu s armádou a církví (dvěma stavy klíčového významu pro společenskou rovnováhu), pak politický vývoj, který se vyostřoval do nesmiřitelných protikladů, musel skončit katastrofou. Rozbor tohoto vývoje je nepochybně v nejednom ohledu nesmírně poučný. POLITICKÝ VÝVOJ ZA DRUHÉ REPUBLIKY. KRYSTALIZACE REŽIMU: PROGRAM A PROBLÉMY Revoluční výbor, kterému Alfons XIII. předal moc, aby tak zabránil krveprolití, byl již sám o sobě nositelem hlavních demokratických tendencí, o něž se vedl spor s trůnem od roku 1930. Když se proměnil v prozatímní republikánskou vládu, byl do jejího čela postaven Alcalá-Zamora jako záruka konzervativní orientace a symbol buržoazní kontinuity. V kabinetu plnil stejnou úlohu Miguel Maura, v jehož případě byla kontinuita ještě zřejmější, neboť jeho bratr Gabriel byl předtím členem posledního kabinetu monarchie. Starý republikanismus z konce století byl představován radikály Lerrouxem a Martínezem Barriem a socialistickými radikály Marcelinem Domingem a Álvarem de Albornoz (ani v tomto případě nešlo z hlediska staré politiky o nic nového). To, co bylo na republikánském režimu skutečně nové, byla přítomnost tří socialistických ministrů (Prieta, Larga Caballera a Fernanda de los Ríos), kteří přijali svůj podíl na vládních úkolech nikoliv výlučně proletářských; na druhém místě to byla jakobínsky orientovaná “nová republikánská vlna”, kterou ztělesňoval (zprvu, ale jen dočasně, velká neznámá) Manuel Azana; a na třetím místě je třeba zmínit velkorysou vstřícnost vůči regionálním aspiracím a spolupodílu na republikánských svobodách ze strany Katalánska a Galicie (Nicolau d’Olwer a Casares Quiroga). Stranou zůstal pochopitelně anarchosyndikalismus, který však ovlivňoval události prostřednictvím svého spojenectví s takzvanou “republikánskou inteligencí”. Prozatímní vláda prováděla během následujících šesti měsíců politiku, kterou stanovil pakt ze San Sebastiánu a která počítala s rovnováhou mezi jednotlivými vládními skupinami. Tato politika byla vytyčena v programu, který byl publikován hned druhý den po ustavení nového režimu. Program zahrnoval (alespoň povšechně) agrární reformu, svobodu vyznání a přesvědčení, respektování soukromého vlastnictví, vyšetření zodpovědnosti bývalých spolupracovníků či představitelů svržené diktatury, rozšíření individuálních svobod a uznání práva na odborové a spolkové shromažďování. Ovšem toto úsilí o rovnováhu předpokládanou zmíněným paktem, stejně jako nenásilný přechod k novému režimu se do prvních kroků republiky vůbec nepromítly. Hned po jejím ustavení došlo k projevům maximalistického extremismu, který měl tři fáze: katalánsko-baskický separatismus, antiklerikální agitace (začala v květnu) a osudový rozchod anarchosyndikalismu s režimem, který se stal zdrojem sociálního napětí příznačného pro první dvouletí. Problém separatismu byl nejvážnější v Barceloně, kde Francisco Macią bez ohledu na přítomnost Nicolaua d’Olwera v prozatímní vládě a na skutečnost, že Luis Companys právě vztyčil na barcelonské radnici republikánskou vlajku, ihned oznámil vznik Katalánského státu. Mezitím byla sjednána dohoda o vytvoření prozatímního autonomního systému, na jejíž přípravě se podíleli především katalánští představitelé a která měla platit do doby, než kortesy na základě plebiscitu v Katalánsku vypracují definitivní statut. Podobným způsobem byla zažehnána baskická krize, když konečné řešení bylo opět ponecháno na rozhodnutí Ústavodárného sněmu. Když začala proticírkevní agitace, jejímž podnětem byl reakční postoj primase Segury a vytvoření madridského monarchistického centra, prozatímní vláda raději přešla vzedmutou vlnu násilností bez povšimnutí (vypalování kostelů a klášterů, které začalo 11. května). Ministerský předseda Miguel Maura byl nucen smířit se s očividnou netečností členů svého kabinetu (kromě socialisty Prieta, který podpořil Maurův návrh na rázný zásah proti drancování) a nadále setrvat ve své funkci, aby předešel krizi právě vznikajícího nového režimu. Oficiální pasivita měla zřejmě (pokud nenasvědčovala přímé spoluúčasti na politováníhodných událostech) tři důvody - zastrašit církev, udržet si sympatie demagogických “aktivistů” z proletářské a zednářské levice a otevřít cestu k uskutečnění vlastního sekularizačního plánu. Reakce širokých vrstev neutrálního obyvatelstva, které bylo do té doby republice příznivě nakloněno, byla pro režim osudná. Krize nakonec odstavila Mauru na vedlejší kolej, ačkoliv po celou dobu představoval v rámci kategorické republikánské pozice jedinou konzervativní protiváhu azanovského jakobínství. Rozchod CNT s režimem měl zásadní důsledky. Během prvního republikánského dvouletí stáli socialisté a buržoazní levice v nesmlouvavé opozici vůči průhledně demagogickému názoru anarchosyndikalistů, že negativní dopad nezaměstnanosti na dělnické masy má vlastně pozitivní význam. Ale vzhledem k narůstání konfliktů (sevillské dny v červenci 1931, v únoru 1932 revoluční stávka v průmyslové pánvi v Llobregatu a velice vážná krize v Casas Viejas v lednu 1933) průběžně vzrůstaly i obavy “angažovaných” socialistů, kteří nedokázali usměrnit proletářské požadavky, zatímco anarchisté mohli pod ochranou své nezávislosti v klidu využívat dělnické a rolnické nespokojenosti. To byl také důvod, proč socialistům začala být jejich provázanost s mocí nepříjemná a proč nakonec jejich neochota ke spoluúčasti na rázném vystoupení proti nepokojům skončila odstoupením od původní dohody, na jejímž základě vstoupili do vlády. SOCIALISTICKO-AZANOVSKÉ DVOULETÍ Ve chvíli, kdy socialisté získali v Ústavodárných kortesech zdrcující většinu, mohli přistoupit k prosazování vládního záměru Manuela Azani: “zviditelňování” parlamentní levice. Prvním důsledkem diskuse o návrhu ústavy byla krize, kterou vyvolala neslučitelnost konzervativního postoje (Alcalá-Zamora a Maura) s antiklerikálními dodatky, důrazně prosazovanými Azanou a socialisty. Alcalá-Zamora a Maura odešli z vlády, která za Azanova předsednictví dosáhla ideologické homogenity; ale tím, že se první z nich stal prezidentem republiky, se předešlo tomu, aby mohl otevřeně rozpoutat revizionistickou kampaň. Souběžně s převzetím úřadu došlo k ministerskému přeskupení, které odstranilo z vlády Lerrouxovi radikály tíhnoucí stále více k centristickým pozicím a nesouhlasu s rázností azanovsko-socialistické “revoluce shora”. Od této chvíle (listopad 1931) se socialisticko-azanovská aliance během celého dvouletí pokoušela prosazovat na různých frontách program politické a sociální transformace starého Španělska. V textu ústavy byl zdůrazněn demokratický charakter režimu a zároveň byla pružně přiznána možnost transformace prostřednictvím autonomistických statutů na polofederální státní systém. Ale mnohem důležitější než revoluční zaměření ústavního dokumentu byla četná legislativní opatření rozhodujícího mocenského týmu, která počítala se strukturálními reformami. Azana zahájil rozsáhlé čistky v armádě, jejichž součástí byla i možnost rovnoprávného odchodu všech důstojníků i s hodnostmi, kteří nebyli ochotni přísahat věrnost režimu; to mu (alespoň teoreticky) zaručovalo věrnost těch členů ozbrojených sil, kteří setrvali v aktivní službě; na druhé straně tím podstatně zredukoval důstojnické kádry, jejichž disproporční nadbytečnost v poměru k početnímu stavu armády byla předmětem kritiky již od roku 1898. Ministr práce Largo Caballero nastartoval rozsáhlé sociální zákonodárství, které se v některých případech ukázalo být kontraproduktivní (zákon o městských obvodech). Antiklerikalismus, který byl bezdůvodně zapracován do ústavního textu, se projevil v sekularizaci školství; tradiční instituce rodiny byla zcela otevřeně napadena zákonem o rozvodu, který vyvolal v zemi morální pobouření. Obecně vzato, terčem prudkých útoků se stalo příliš mnoho oblastí najednou; a co bylo ještě horší, dělo se tak zcela bezohledně (snad kromě vojenské legislativy), takže to nakonec vypadalo, jako by šlo o promyšlený záměr vyvolat násilnou reakci napadených sfér veřejného života. Hlavními problémy, na které se zaměřila socialisticko-azanovská skupina, byly (kromě náboženské otázky) agrární reforma a postavení Katalánska. Jak jsme již řekli, agrární reforma měla postihnout systém latifundií prostřednictvím určení rozsahu zemědělských pozemků a oddělení jejich nadbytečných částí. Po odpovídajícím peněžitém odškodnění bývalých majitelů měli svůj díl půdy získat i sezónní dělníci a nájemci. Ve druhém případě se na katalánskou autonomní regionální vládu (Generalitat) přesouvala správa, kultura a hospodářská aktivita regionu, který měl mít vlastní vládu a parlament, zatímco do kompetence španělského státu by spadaly zahraniční vztahy, armáda a veřejný pořádek. Oba projekty (údajný útok na celistvost státu a nesmělý pokus o přerozdělení půdy), stejně jako ostré sektářské střety uvnitř vlády, vyvolaly v celé zemi prudkou odezvu, jejíž ráz již předznamenával příští občanskou válku; a proto bylo projednávání agrární reformy a katalánského statutu v kortesech tak pomalé a obtížné. Tato napjatá atmosféra, doprovázená neustálým porušováním veřejného pořádku (což byl zároveň důsledek sociálně-ekonomické nestability), usnadnila vojenské povstání klasického typu, do jehož čela se postavil všeobecně vážený generál Sanjurjo, stoupenec režimu již od jeho vzniku. Poté, když povstání ztroskotalo v Madridu, zaznamenalo chvilkový úspěch pouze v Seville, kde působil sám Sanjurjo (10. srpna 1932). Generál byl zatčen, odsouzen k smrti a posléze omilostněn k doživotnímu trestu v dueské káznici; ostatní spoluúčastníci byli deportováni do Ría de Oro. Azana maximálně využil vzedmuté vlny jakobínského vzrušení, které vyvolal v parlamentu protirepublikánský puč, a během několika dnů prosadil schválení agrární reformy a Katalánského statutu, které až do té doby vázly na bezvýsledných diskusích mezi poslanci. Zároveň s úmyslem rázně odstartovat agrární reformu nařídil vyvlastnění majetku španělských grandů, kteří byli jako celek považováni za zrádce republiky (přitom se vůbec nebralo v úvahu, zda měli či neměli něco společného se Sanjurjovým pučem). Tímto vítězstvím dospěla Azanova politická kariéra ke svému vrcholu; již brzo se však ukázalo, jak bezvýznamný byl jeho praktický dopad. PRAVICOVÁ REAKCE A KONEC SOCIALISTICKO-AZANOVSKÉHO DVOULETÍ Sanjurjův neúspěch dočasně zablokoval další mocenský postup pravice. Místo toho se naopak otevřela cesta pro alternativu, kterou již od počátku režimu hlásala skupina kolem Lidové akce, španělské obdoby křesťanskodemokratických hnutí v jiných evropských zemích. Lidová akce dopomohla k politickému zviditelnění José María Gil Roblese, který z této skupiny vyšel a spolu s Luisem Lucíou, zakladatelem Valencijské regionální pravice, v krátké době vytvořil mocný parlamentní nástroj CEDA. Tato konfederace představovala konglomerát různých pravicových odstínů, jejichž představitelé se shodovali ve své katolické orientaci a záměru uskutečnit transformaci režimu “zevnitř” (bez upřesnění představ o formě vlády), která však měla probíhat bez výstřelků socialisticko-azanovského zákonodárství a respektovat základní principy “každé společnosti, která se neobrací zády k dvoutisícileté křesťanské civilizaci”. Ačkoliv CEDA, která vznikla na počátku roku 1933, neměla zastoupení v parlamentu (její vůdce Gil Robles se dostal mezi poslance na kandidátce agrární strany), její mimořádný vzestup během několika málo měsíců byl jasným varováním, že ve veřejném mínění došlo ke znatelnému posunu. Důkazem této proměny byl také vzestup radikální strany, do níž vkládali své naděje republikáni nespokojení s trendy prvního dvouletí. V lednu 1933 byla jedna z mnoha krizí, které vyvolával v andaluském sudu prachu “anarcho-komunismus” (povstání v Casas Viejas, které vláda brutálně potlačila), názorným příkladem pramalého úspěchu agrární reformy; zároveň prokázala křehkost levicové vládní koalice, která musela čelit v parlamentu prudkým útokům. Sotvaže byla krize alespoň dočasně zažehnána, podařilo se otřesené Azanově vládě ještě protlačit zákon o sekularizaci školství (zákon o kongregacích). Ovšem neoblíbenost vlády se zřetelně projevila při hlasování o dvou interpelacích: jedna se týkala obnovení určitého počtu obecních zastupitelstev a druhá jmenování členů Odvolacího soudu. Po následné ministerské krizi a krátkém Lerrouxově pokusu o její zažehnání Alcalá-Zamora pověřil Martíneze Barria, taktéž radikála, sestavením nové vlády a rozpuštěním parlamentu. Listopadové volby v roce 1933 přinesly jasné vítězství pravici - CEDA a její agrární, proalfonsovští a tradicionalističtí spojenci obsadili v nové sněmovně 217 křesel; centristé (především radikálové a katalánská Lliga) získali 163 křesel. Na levici jich zbylo pouze 93, z toho 53 pro socialisty. Azanova strana Republikánská akce obsadila pouhých šest křesel. Vicens Vives klade při srovnání těchto výsledků s volbami do Ústavodárných kortesů následující otázku: “Jak je možné, že v letech 1931-1933 došlo ve španělském veřejném mínění k tak radikální názorové proměně?” Vicens považuje veškeré dosavadní odpovědi historiografie na tento volební výkyv za nedostatečné: Pla to například vysvětluje rozporem mezi venkovem a městem, Madariaga se domnívá, že příčinou byl rozpad republikánsko-socialistického bloku, Fernández Almagro se odvolává na nacionalistickou odvetu, zatímco Brenan hájí tezi, že viníkem je ústup socialistů a sebevražedná neúčast anarchistů. Nejrozumnější bude, když vezmeme v úvahu, že poměr hlasů byl ovlivněn všemi výše zmíněnými faktory; zároveň ale musíme zdůraznit, že názorová proměna nebyla tak radikální, jak se Vicens domnívá. Volební výsledek byl ovlivněn masou neutrálně naladěných voličů, kteří tímto způsobem chtěli vyjádřit pouze svůj nesouhlas s průběhem prvního republikánského dvouletí, ale nikoliv ještě s vlastním režimem. Levicový pokus, poznamenaný nepříliš vybíravými prostředky a velice podivným chováním socialistů, rozladil široké vrstvy obyvatelstva; ale republika dosud odhalila pouze jednu ze svých tváří: tu levicovou. Voliči se svými hlasy dožadovali pouze nápravy přehmatů z prvního dvouletí, ale nikoliv návratu k monarchii. Odmítavý postoj veřejného mínění k levicovému dvouletí měl dvě příčiny - zdrženlivost vůči radikalismu u těch, které příliš neoslovoval náboženský problém (nastolený Lerrouxem), a vznik nové strany Gila Roblese, jehož stoupence nezneklidňovala ani tak otázka režimu, jako spíše záchrana tradičního katolického způsobu života, který chtěla socialisticko-azanovská koalice od základů přebudovat. A tak tedy došlo k tomu, že od roku 1933 měly v parlamentu převahu dvě strany: CEDA (115 mandátů) a radikálové (79 mandátů). CEDISTICKO-RADIKÁLNÍ KOALICE Bylo zřejmé, že pravicová koalice, ani centristé nemohou vládnout samostatně tváří v tvář zbývajícím dvěma seskupením, která se podělila o parlamentní křesla. Jejich demagogické a protiklerikální chování zdánlivě vytlačovalo radikály na stranu levice; ale toto sblížení bylo v prvním republikánském období stále obtížnější. Mezi Azanou a Lerrouxem existovala vzájemná nevraživost: revoluční odkaz, kterým se lerrouxismus svého času tak pyšnil, postrádal jakýkoliv autentický sociální obsah; po zkušenostech s jeho úřednickými výkony na některých radnicích ještě v dobách monarchie, se jeho morální síla scvrkla na minimum. Bylo známo, že starý režim mohl snadno využívat jeho služeb, když potřeboval, aby pomocí obrovské síly radikálů zvítězil nad mnohem nebezpečnějšími (či méně korumpovatelnými) protivníky. Když Alcalá-Zamora jako prezident republiky řešil v listopadu 1931 první krizi, socialisté začali ihned poukazovat na jeho rozpory s radikály. V době, když se Azana začal paktovat se socialisty, Lerroux musel opustit vládu a posléze byl vlastně vytlačen (proti své vůli) do středové pozice, v níž se mimo jiné ocitl i v důsledku zmateného vládního programu, jehož jediným pozitivním rysem bylo vlastenectví a snaha o zajištění liberálního soužití politických a sociálních skupin ve znamení vzájemné tolerance. Jeho sbližování s pravicí proto začalo již v tomto období; a zcela zjevným se stalo při společných výpadech proti vládě při památných rozepřích ohledně událostí v Casas Viejas. CEDA, která prozatím spojenectví s radikály nenavázala, považovala vzájemnou dohodu za možnou; ta připadala v úvahu ve dvou situacích: první se týkala ustavení centristického kabinetu, kterému by CEDA poskytla svou parlamentní podporu a zároveň by přispěla k uklidnění rozbouřených vášní velkorysou amnestií (kterou ve své předvolební kampani hlásal Lerroux); druhá alternativa počítala s vládou, kterou by s parlamentní podporou radikálů vedla CEDA a přitom bez obtíží prováděla svůj vlastní program (reforma ústavy, volebního zákona, agrární reformy). Tento záměr Gila Roblese i Lerrouxe narazil okamžitě na nesouhlas nesmiřitelných v jejich vlastních řadách. Pravicová koalice se tak ihned rozpadla. Monarchistické a nacionalistické skupiny se nemohly smířit s Roblesovým “spravedlivým způsobem” a jeho důsledně parlamentním postojem. Gil Robles musel dokonce čelit ve své vlastní straně těm, kteří se považovali za podvedené, neboť místo aby nastolil otevřenou diktaturu víceméně fašistického typu, trval na demokratické zákonnosti. Pokud jde o Lerrouxe, jeho sblížení s pravicí a odklon od někdejšího antiklerikálního popichování byly zaplaceny roztržkou s nejtvrdším jádrem jeho vlastní strany (a koneckonců i jejími hlavními tradicemi). A tak došlo k odtržení Martíneze Barria a silné skupiny jeho stoupenců, za jejichž politického vůdce byl považován, kteří posléze založili takzvaný Republikánský svaz. Jakmile se od Konfederace odtrhla extrémní pravice a z jejích řad odešli i levici nejvíce naklonění radikálové, muselo dojít ke spojenectví Lerrouxe s Gilem Roblesem, aby se pokusili (po několika měsících mocenského monopolu radikálů) prosadit centristický program, který byl vzhledem ke svéráznému rozložení parlamentních sil pouze opravný a jediný možný. Ale jestliže se protirepublikánská pravice cítila podvedená, protože Gil Robles nepřijal úlohu fašistického diktátora, o kterém snila, pak levice nikdy neuvěřila, že to populistický vůdce myslí s demokracií opravdu vážně. Všichni se od prvního okamžiku snažili zabránit, aby se dostal k moci (násilnou cestou, či rezignací na parlamentní zákonnost). Salvador de Madariaga, starý liberál s nezpochybnitelným demokratickým životopisem, vždy upozorňoval na “podvratnou a protiústavní pozici socialistů”, kteří si osobovali právo znemožnit přístup k moci “straně zcela regulérně zvolené lidem, které byly podsouvány hříchy, o nichž musí každý nezávislý pozorovatel prohlásit, že byly falešné, a které později jako takové usvědčila sama skutečnost (údajné diktátorské úmysly Gila Roblese)…”. Vicens Vives tento postřeh dále rozvádí: “Skutečnost jasně prokázala, že populismus ani agrárnictví vůbec nebyly v rozporu s fungováním demokratického režimu. Do ústavy se pouze snažily zakomponovat některé reformy, které byly v souladu s jejich vytyčenými programovými hodnotami: dvoukomorový systém, obrana katolického náboženství, určitá omezení socializačních tendencí a regionálních autonomií. Republikánské veřejné mínění je však mylně považovalo za klerikálně-reakční, diktátorské a profašistické.” n2_b5z Čtyřicetiletý odstup umožňuje jednoznačný závěr: jestliže posibilismus Gila Roblese mohl účinně přispět k upevnění republiky, pak neústupnost socialistů byla rozhodující příčinou ztroskotání režimu. Španělsko postihly stejné mentální neduhy jako za monarchie - možnosti vlády se zmenšovaly úměrně tomu, jak odpadaly dynastické strany. Konzervativní a liberální intelektuálové skoncovali v prvních letech regentství s dělením stran na legální a ilegální. Nicméně vzhledem k povinnosti přísahat věrnost koruně a ústavě bylo nemožné, aby se socialisti mohli stát, podobně jako tomu bylo v jiných zemích, členy ministerské rady. A nyní republikáni požadovali, aby se pravice před svým vstupem do vlády nejprve ztotožnila s republikou a podala důkaz svého republikánského smýšlení. (García Venero) Ztělesněním nesmiřitelné revoluční linie španělského socialismu, ve svých důsledcích linie povstalecké, byl Francisco Largo Caballero. Na hony vzdálen pozicím Prieta (hlavního stoupence spojenectví s buržoazní levicí) a Besteira (který nikdy nebyl zastáncem socialistického podílu na moci v rámci takzvané buržoazní republiky a který naopak hlásal, že socialistické budoucnosti musí předcházet přirozený sociální vývoj) byl Largo Caballero posedlý myšlenkou diktatury proletariátu prostřednictvím jakési entente mezi dělnickými syndikáty, usilujícími o násilnou zteč státní moci. To byl také důvod jeho nepříjemné pozice v letech, kdy mu ministerská zodpovědnost bránila postavit se do čela subverzivního bouření proletářských mas. Mocenské přitvrzení, k němuž došlo po vítězství pravice (dopad byl nejsilnější na venkově) v okamžiku největšího hospodářského úpadku, vyvolaného světovou krizí, ho v jeho názorové orientaci jen utvrdilo. Vnější okolnosti pak byly rozhodujícím podnětem, aby španělský marxismus ztratil hlavu: máme na mysli krizi socialismu v Německu a Rakousku (lednový nástup k moci nacionálního socialismu v Německu roku 1933 a likvidace rakouského socialismu kancléřem Dollfussem v únoru 1934). Vicens Vives právem poznamenává, že “nebýt těchto vnějších okolností, španělská levice by nepropadla nervozitě, která ji tlačila k výbojné rétorice a přípravám na obranu před vládními zásahy pravice”. K tomuto revolučnímu klimatu přispěly též separatistické podněty z Katalánska a Baskicka, které byly rovněž poznamenány obavami z pravicové korekce národní politiky. Obecní volby, souběžné s vítězstvím radikálů a strany CEDA, rozhodly o katalánském posunu směrem doleva. Entente Azana-Macią byla vystřídána vzrůstajícími rozpory mezi Madridem a Barcelonou, které se ještě vyhrotily po Maciąově smrti, kdy vedení Generalitat převzal Companys (příliš slabý na to, aby dokázal své stoupence v jejich maximalistických požadavcích usměrnit). Zákon o pěstitelských smlouvách ho tlačil do rozporů s hospodářskými zájmy Lligy, zatímco s republikánskou vládou se střetával při nedodržování kompetencí vymezených Statutem. Ke katalánskému problému přibyl i problém Baskicka. Azanovsko-socialistická vláda přistupovala ke Kataláncům a Baskům velmi rozdílně, což bylo způsobeno především tím, že Baskům byl přisuzován výrazně reakční konzervativně-katolický postoj. Levicová vláda tehdy zamítla dva návrhy autonomního statutu. Ale když v roce 1933 zvítězila pravice, prudký výbuch baskického nacionalismu, který mezitím již považoval své aspirace za definitivně vyřešené, ji zatlačil do spojenectví s veškerou opozicí, která se začala sjednocovat pod praporem revoluce. Vstup tří cedistických ministrů do Lerrouxovy radikální vlády (v říjnu 1934) vyvolal výbuch, který se připravoval v socialistické režii během celého léta. Pouze v asturské hornické pánvi se Largovi Caballerovi podařilo dospět alespoň k částečné dohodě s odborovými organizacemi (byla to jakási zkouška na obdobnou dohodu, kterou uzavřel v roce 1936). Proto měla revoluce v této oblasti tak vážný dopad. V Barceloně se Companys nechal vyprovokovat k porušení Statutu a k vyhlášení Katalánského státu; převrat však nepočítal s pomocí anarchosyndikalistů (nejmocnější sociální síly ve městě), ani se silou katalánské pravice, takže vojenská posádka celý pokus během několika hodin zlikvidovala. V Madridu a v ostatních částech Španělska se revoluční stávka neprosadila; jistý úspěch zaznamenala pouze v Baskicku (vzhledem ke zmatené různorodosti názorů a tendencí), ale zde byl nakonec celý problém ze stejných důvodů poměrně snadno vyřešen. Ovšem v Asturii, kde se dělnické masy málem zmocnily Ovieda a de facto ovládly celou oblast, bylo nutné přistoupit ke skutečnému vojenskému zásahu, který byl svěřen z Maroka narychlo povolaným oddílům legie; generál López Ochoa a podplukovník Yagüe postupovali podle směrnic generála Franka, kterého povolal do Madridu ministr války. Když cedisticko-radikální vláda zvítězila nad revolučním hnutím, nabyla pocitu, že je již dostatečně silná, aby v souladu se svými záměry zahájila politiku likvidace všech vymožeností prvního dvouletí; ale ve skutečnosti se omezila pouze na dočasné pozastavení platnosti Katalánského statutu, kterou posléze pomalu opět obnovila. Právě tak nedošlo k žádným důrazným represím; při potlačování nepokojů v Asturii byly vyneseny pouze tři rozsudky smrti, zatímco povstalci v Barceloně vyvázli bez újmy. Je však pravda, že v následujících měsících byla uvězněna řada lidí, což po obnovení ústavních záruk poskytlo proletářským organizacím prostor ke zběsilé propagandistické kampani. Vláda nedokázala reagovat prostřednictvím široké a nezbytné sociální iniciativy na vzrůstající demagogii svých nepřátel; pozoruhodná snaha cedistického ministra Giméneze Fernándeze o rozdělení půdy v Estremaduře byla neutralizována nevraživým postojem v řadách jeho vlastní strany. Reorganizace vlády na širším základě (přizvání agrárníků, Lligy a dalších) a cedistická většina (Gil Robles na ministerstvu války) vzbudila naději, že konečně dojde k realizaci opravného i sjednocujícího programu. Ale tato vláda propásla příležitost přebrat protivníkovi ve jménu křesťanských sociálních principů prapor “spravedlnosti” (termín, který použil ministr Giménez Fernández). Ve skutečnosti převládl duch reakce, který vyústil v nešťastnou “agrární protireformu”. Snahy Federika Salmóna o likvidaci nezaměstnanosti byly na druhé straně brzděny stabilizačním programem ministra financí Chapapriety (od září 1935 navíc šéfa kabinetu), který zase neměl dostatek času, aby mohl své nápadité hospodářské projekty dotáhnout do konce. Za této situace byly politické možnosti vládní koalice zcela ochromeny skandálem “Straperlo” (hazardní hrou, kterou určité osobnosti z řad radikálů povolily díky úplatkům ze strany jejích organizátorů). I když radikálové setrvali ve vládě, vyloučení Lerrouxe, kterému byla nepřímo připsána zodpovědnost za tuto aféru, silně otřáslo Chapaprietovou pozicí (Chapaprieta byl kromě toho znechucen sílícími útoky určitých cedistických kruhů, které nesouhlasily s jeho ozdravnými finančními plány). A když vedení parlamentu převzalo v listopadu 1935 zprávu o “případu Nombela” (dalších skandálních nesrovnalostech, kterých se dopustili radikálové při odškodňování jednoho loďařského podniku), takzvaná “pravicová republika” dospěla ke svému neslavnému konci. Gil Robles před svým odchodem z ministerstva války navrhl armádnímu velení možnost, aby převzalo iniciativu (pozastavení ústavních záruk) a předešlo tak prezidentovu neústavnímu kroku (rozpuštění stále ještě funkčního parlamentu). Generálové se však zdráhali vzít na sebe tak velkou zodpovědnost. Za situace, kterou vyvolala prosincová krize v roce 1935, neexistovala jiná možnost (diktatura byla zamítnuta a radikální strana ztratila veškerou důvěryhodnost), než aby Gil Robles, jehož strana měla ve sněmovně po radikálech většinu, sestavil z prezidentova pověření novou vládu, rozpustil parlament a připravil nové volby. Alcalá-Zamora však tímto úkolem raději pověřil zcela bezvýznamného představitele parlamentní menšiny, který ani nebyl poslancem; šlo o prezidentova stoupence Portelu Valladarese, kterému mělo toto jmenování umožnit, jak si prezident tajně přál, získat v novém parlamentu většinu, neboť se těšil pověsti neutrála, který neměl s oběma dosavadními mocenskými bloky nic společného. A tak nastalo mezi listopadem 1935 a únorem 1936 období bezvládí.   VÍTĚZSTVÍ LIDOVÉ FRONTY - PŘEDEHRA K OBČANSKÉ VÁLCE Řada následných krizí, v jejichž důsledku padla pravicová republika, přispěla zároveň k pádu republiky jako takové. Azana (jehož strana, posílená přílivem z řad Autonomní galicijské republikánské organizace - ORGA a socialistických radikálů, se přeměnila na Republikánskou levici) věřil, že mu volby dopomohou k obnovení politické situace z prvního dvouletí, která byla založena na jeho spojenectví se socialisty. Podobné záměry sledoval také Indalecio Prieto. Ale ve španělském marxismu došlo k zásadní proměně, když se jeho ztělesněním a vůdcem stal Largo Caballero. Ovšem levicové spojenectví v únorových volbách (takzvaná Lidová fronta) bylo Azanou, Prietem i Largem Caballerem chápáno zcela rozdílně. Largo Caballero chápal spojenectví pouze jako účelový svazek; po vyhraných volbách měla jít každá politická skupina svou vlastní cestou a vyhnout se tak nebezpečným kompromisům. V Largově pojetí měla být skutečná “lidová fronta” tvořena pouze proletářskými odbory, které by prosadily svou diktaturu nad všemi buržoazními stranami. Proto také Sovětský svaz viděl v madridském vůdci nejlepší nástroj k prosazení svých vlastní zájmů. V Moskvě s oblibou nazývali starého proletářského vůdce “španělským Leninem”. Třetí internacionála vyhlásila taktiku “trojského koně”: volební spojenectví s buržoazní levicí za účelem konečného dobytí moci. Largo Caballero představoval při sestavování Lidové fronty skutečně jakousi spojnici mezi socialisty a komunisty, zatímco Prieto sloužil jako most k buržoazní levici. Ta, reprezentovaná především Azanou, chtěla prostřednictvím dohody o volebním spojenectví zachránit řadu základních bodů příštího vládního programu, na kterém by se opět podíleli socialisté a republikáni. Program počítal s prostým návratem na východiska prvního dvouletí a rozšířením a prohloubením tehdejších politicko-sociálních výdobytků. Pravice vstoupila do předvolebního období v naprostém rozkladu. Lerroux byl nenapravitelně zdiskreditovaný. Gil Robles by potřeboval získat v novém parlamentu naprostou většinu, aby mohl opravdu vládnout, aniž by byl svazován kompromisy. Pro lidového vůdce však bylo nyní všechno mnohem obtížnější: ztratil velkou část svých stoupenců, kteří byli rozčarováni jak jeho ústavními skrupulemi, tak i kompromisy, k nimž ho dohnalo jeho spojenectví s radikály. Z tohoto rozčarování logicky profitovaly ty politické kruhy, které se vyznačovaly odporem k parlamentním konvencím: Národní blok Calva Sotela, který měl monarchistickou orientaci a v té chvíli prosazoval vojenskou diktaturu a systém korporativistického zastoupení; a dále Španělská Falanga a Výbory pro nacionálně syndikalistickou ofenzívu (JONS). Tato druhá organizace (založená Ramirem Ledesmou a Onésimem Redondem a posléze odštěpená od Falangy, kterou založil v roce 1933 José Antonio Primo de Rivera) chtěla prosadit ve Španělsku domácí hnutí italského, či německého typu. Podobně jako mussoliniovský fašismus, opovrhovala systémem demokratických voleb, ale zároveň chtěla nastolit sociální spravedlnost, která by překonala třídní boj prostřednictvím sjednocení produktivních sil ve “vertikálních odborech”. Zároveň odmítala buržoazní egoismus a marxistický internacionalismus, nadšeně prosazovala sociální přestavbu, staré imperiální tradice 16. a 17. století a vůči všem druhům separatismu dávala přednost národní jednotě. Španělská Falanga a JONS představovaly na rozdíl od jiných pravicových politických organizací cosi nového a v sociálním slova smyslu mnohem aktuálnějšího. Jejich revolucionářství, v jehož rámci dokonce převzaly barevnou symboliku anarchosyndikalistů, ovšem vyvolávalo nepřekonatelnou zášť těch dělnických organizací, které měly k přeběhnutí daleko a které falangistické hnutí vždy považovaly za pouhé “panské hrátky”. Únorové volby v roce 1936 znamenaly pro Lidovou frontu vítězství, ovšem velice vyvážené vzhledem k centristické pravici. Skutečnost, že ve volbách nejvíce uspěla právě Azanova strana, byla jasným signálem, že většina veřejného mínění (především střední stav) viděla ve vůdci Republikánské levice možnost, jak usměrnit marxistické výstřelky směrem k opravdu konstruktivní revoluci “shora”. Stejnou váhu jako toto vítězství mělo umístění Gila Roblese na třetím místě, jehož strana byla v parlamentu hned za socialisty. I když jeho chvíle již minula, bylo jasné, že část země ještě stále věří v možnosti pravicového republikánského experimentu. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že Lidová fronta byla také podporována mocnou CNT-FAI (důvodem volební podpory byla perspektiva propuštění vězňů z října předešlého roku). Orientován na požadavky výlučně proletářské a poučen zkušeností z prvního dvouletí se socialistický blok držel mimo vládu, kterou měl (ještě než byly známy celkové volební výsledky) vytvořit Azana. A ten musel od první chvíle konfrontovat svou bezmocnost s potřebou zarazit “spontánní revoluci” a přímo programový chaos, který byl výsledkem levicového vítězství. Aby se předešlo Azanovým případným pokusům o usměrnění tohoto anarchistického přívalu, byl odsouzen smířit se s prezidentským křeslem, zatímco Alcalá-Zamora byl odstaven (pod pokryteckou záminkou, že svým rozpuštěním druhého republikánského parlamentu v květnu 1936 přestoupil ústavní pravomoce). Azana se pokusil čelit nebezpečnému společenskému rozkladu tím, že chtěl svěřit vládu Prietovi; ten ovšem neměl autoritu ani v samotných socialistických řadách. Vládu nakonec sestavil Casares Quiroga, který mohl počítat pouze s podporou své vlastní strany. Casaresovy možnosti byly omezeny účinnou podvratnou činností proletářských odborů a obavami ze státního převratu v režii falangistického hnutí či krajní pravice. José Antonio Primo de Rivera nedosáhl poslaneckého mandátu; jakmile byl tímto způsobem zbaven poslanecké imunity, levicová vláda nelenila a vsadila ho i s jeho nejbližšími stoupenci do vězení; použila k tomu pitoreskní záminku nezákonného držení zbraní (s přihlédnutím k nekontrolovatelnému růstu násilí v zemi). Tento útok ještě více posílil falangistické volání po “přímé akci”. V parlamentu Lidové fronty vyvrcholilo politické napětí. Sotvaže padly veškeré možnosti spolupráce nebo dohody mezi buržoazní levicí a pravicovou opozicí (tváří v tvář rostoucí hrozbě proletářské revoluce), vůdce Národního bloku Calvo Sotelo se stal neúprosným kritikem násilnických nepokojů, které zcela znemožnily jakékoliv rovnovážné řešení (ať již to byla nová vlna proticírkevního tažení, nebo přisvojování si zemědělských majetků, které se vláda pokoušela dodatečně legalizovat). Calvo Sotelo si tímto postojem vysloužil nevraživost parlamentní většiny, která v jeho prohlášeních spatřovala podněcování vojenských kruhů ke státnímu převratu.   46 OBČANSKÁ VÁLKA   VOJENSKÉ SPIKNUTÍ Státní převrat byl připravován od března 1936. Skličující obraz anarchie v celé zemi, demagogie vlády, která hlásala potřebu “republikanizovat spravedlnost” a přitom byla stále více vtahována do takzvané “spontánní revoluce” svých marxistických spojenců, v jejímž důsledku se prohlašovala za “bojovnici proti fašismu” (za fašistické označovala celé Španělsko, které nebylo součástí Lidové fronty), porušování dohodnutého programu a opakované výzvy k revoluci, která si brala za příklad úděsné kampaně jako například “Rudá Asturie” - to všechno vyvolávalo podrážděné reakce velitelského důstojnického sboru, jehož první společnou organizací byl Španělský vojenský svaz (UME) a který od první chvíle adresoval vládě důrazná varování. Vláda se však omezila pouze na výměnu nejvyšších velitelů - Franka a Godeda, kteří spolupracovali s Gilem Roblesem na ministerstvu války, poslala na Kanárské ostrovy a Baleáry; Mola byl stažen z Maroka do Pamplony, což bylo krajně neprozíravé opatření, protože generál se tak ocitl v té nejvýhodnější oblasti (šlo o výrazně katolickou a tradicionalistickou baštu) pro přípravu protirepublikánského spiknutí. Ještě než byli takto rozptýleni, projednali nejvyšší armádní velitelé při setkání v Madridu možnosti případného státního převratu. Všichni byli automaticky srozuměni, že v čele by měl stát slavný exilový generál Sanjurjo, ale příprava spikleneckého plánu prozatím zůstávala na madridských generálech Varelovi a Orgazovi. Tento první plán, který počítal s hlavním městem, nemohl být dotažen do konce, neboť vláda se o jeho přípravách dozvěděla a rychle zasáhla - Varelu poslala do Cádizu a Orgaze na Kanárské ostrovy. Varelovi se ještě před odjezdem podařilo předat spiklenecké materiály Molovi, který se tak stal “koordinátorem” celého hnutí, jehož základní plány přepracoval do podoby souběžného puče ve všech velitelských okruzích (řadu z nich měli pod kontrolou sami spiklenci). Mola se zároveň snažil příslušné armádní kádry doplnit o členy politických organizací - falangisty, monarchisty a tradicionalisty. Tradicionalisté se zdráhali přistoupit na protirepublikánské vystoupení, pokud nezískali záruky, že proběhne v souladu s jejich vlastními ideovými záměry. Povstání z roku 1936 a následné občanské válce správně neporozumíme, pokud je budeme chápat v linii tradičních vojenských vzpour, jejichž posledním příkladem byl Sanjurjův pokus v srpnu 1932. Povstání z roku 1936 se totiž dotýkalo značného počtu obyvatelstva, které nemělo s armádou nic společného, tzn. početných skupin, které se cítily být poškozeny a znásilněny levicovými přehmaty. Je třeba proto poopravit zjednodušené schéma, podle kterého bývá tříletá válka redukována na boj mezi pokrokovým Španělskem (Španělskem intelektuálů a sociálně-kulturních požadavků) a černým Španělskem starých a reakčních oligarchií. Celkový rámec byl mnohem složitější, takže například nebyli žádnou výjimkou intelektuálové, kteří republikánskou podobu režimu z roku 1936 zásadně odmítali; Unamuno velice důrazně odsoudil anarchistické výstřelky Lidové fronty; Ortega zase z druhé strany protestoval proti nátlaku na intelektuály, aby vyjádřili svou solidaritu s marxistickou republikou; Azorín se velice záhy přidal na stranu nacionalistů. Takzvaně angažovaných intelektuálů, kteří bolestně zaplatili vlastní krví za věrnost svému přesvědčení, bylo dost na obou stranách bojujícího Španělska: politováníhodný konec Federika Garcíi Lorky může být symetricky doplněn tragickým koncem Ramira de Maeztu (jako jeden příklad za všechny). Profesor Murillo velice výstižně napsal: “Na straně nacionalistů převládala koncepce středostavovského Španělska; na republikánské byl zase učiněn pokus překrýt anarchistické, syndikalistické či komunistické (tedy přísně vzato proletářské) tendence praporem pokojného evropského buržoazního liberalismu, který oklamal mnohé důvěřivé duše.” Je třeba zdůraznit, že střední stav, který živil svou krví a nadšením nacionalistické řady, se nevrhal do zákopů jen proto, aby bránil nějaká privilegia. Tato skutečnost by se neměla zaměňovat s určitými dodatečnými poválečnými výklady, podle nichž mladí lidé na pravici i na levici nadšeně podstupovali i oběti nejvyšší. Hodnoty, které v této krizové situaci bránili, byly jiného druhu. Nacionalistická generace roku 1936 měla pocit, že se bortí veškeré základy, na nichž stál smysl jejího života - náboženská víra, úcta k minulosti a přesvědčení o nedělitelnosti vlasti. Ovšem náboženská víra hrála nepochybně nejdůležitější roli. Mnohokrát již bylo správně zdůrazněno, že republika přispěla k vypuknutí občanské války tím, že od počátku přehlížela náboženské přesvědčení obyčejných Španělů. K dalšímu prohloubení propasti přispělo násilné pronásledování církve a jejích představitelů, které dosáhlo neslýchaných rozměrů v průběhu války, ale které ve skutečnosti začalo již mnohem dříve. Na druhé straně je třeba upozornit (pokud jde o rozsah odporu) na některé podstatné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi, v nichž se nacionalistické hnutí prosazovalo. Případ některých oblastí zachvácených separatismem, jejichž hospodářská struktura byla pochopitelně vyšší v důsledku průmyslového rozvoje, se například výrazně lišil od Andalusie, kde problémy s půdou ovlivnily vznik těch nejbláznivějších forem takzvaného anarchistického komunismu. Baskicko sice z důvodů oportunistické taktiky kráčelo ruku v ruce s marxisty z Lidové fronty a anarchisty z FAI, ale ve skutečnosti představovalo ostrůvek konzervativního a katolického zabarvení, jehož jediným ideologickým pojítkem s revolučním Španělskem byl jeho závazek, že uzná baskický autonomní statut. Naproti tomu v Barceloně byl krystalicky čistý katalanismus hned od počátku zastíněn zdrcující převahou anarchosyndikalistů, kteří rozhodli o vítězství nad vojenskou vzpourou. Proto také zcela paradoxně došlo časem k navázání kontaktů mezi drobnou buržoazií (průmyslníky a obchodníky) a komunisty, kteří již z povahy svého přesvědčení byli odpůrci mocných anarchistických odborů. Mola si nikdy nedělal iluze o možnostech okamžitého vítězství. V Madridu, kde měly své sídlo všechny mocenské orgány, počítal přirozeně s neúspěchem; proto ve svém plánu vsadil spíše na metodu jakési stahující se smyčky kolem hlavního města. Velice obtížně zvládnutelné enklávy představovaly (kromě Madridu) také Barcelona (sympatizující jednotky byly v menšině a příliš spolehlivá nebyla ani Civilní garda), Sevilla, která tvořila skutečné revoluční ohnisko, a ze stejných důvodů i Zaragoza. Ale zatímco v Zaragoze se k povstalcům připojil alespoň sám velitel divize Cabanellas (i když původně vyšel z republikánských řad), v Seville bylo třeba nejprve odstavit generála Villaabrilleho, který zůstal věrný Lidové frontě. Tímto úkolem byl celkem oprávněně pověřen generál Queipo de Llano, jehož politický vývoj měl navíc mnoho společného s Cabanellasem. Tato fakta svědčí o tom, že v červenci 1936 hrála roli celá řada složitých faktorů, která neodpovídala svérázné republikánské verzi Lidové fronty. Generál Franco byl sice již od počátku se spiklenci v kontaktu, ale setrvával přitom na pozici opatrného vyčkávání; omezil se pouze na zaslání obsáhlého memoranda vládě, ve kterém ji žádal, aby zakročila proti nepořádkům a svévolnému šikanování, za jehož oběť se důstojnické kádry považovaly. Casares Quiroga však na tento dopis neodpověděl, čímž generálovi umožnil postupovat mnohem samostatněji. Ale protože Franco působil mimo území poloostrova, nemohl prozatím dělat víc, než udržovat osobní kontakty s jednotlivými armádními veliteli. Molův definitivní plán počítal s tím, že se Franco po vypuknutí povstání postaví do čela afrických jednotek. Vojenské manévry, které proběhly na počátku července v marockém Llano Amarillo, umožnily zúčastněným generálům doladit poslední detaily připravovaného spiknutí. Datum povstání bylo s konečnou platností stanoveno na 18. července. POVSTÁNÍ: ŠPANĚLSKO NACIONALISTICKÉ A REPUBLIKÁNSKÉ Vývoj byl urychlen velice závažnou událostí: smrtí Calva Sotela, který byl zavražděn příslušníky jednoho strážního oddílu. I když bylo již mnohokrát zdůrazněno, že útočníci se chtěli pomstít za zločin, kterého se dopustili na jednom z jejich spolubojovníků pravicoví aktivisté, jakékoliv ospravedlňování tohoto činu je zcela nepřípustné. Je však jasné, že pochopitelnou, i když nikoliv ospravedlnitelnou příčinou tohoto obludného zločinu byla atmosféra zběsilého násilí, vyvolávaná parlamentními rozpravami. Jistě by bylo přehnané obviňovat Casarese Quirogu z přímé odpovědnosti za zločin, ale na druhé straně není sporu o tom, že jej alespoň nepřímo morálně zaštítil svým proslulým výrokem: “Jestliže se vám, vážený, něco stane, budete za to plně odpovědný jenom vy.” Tento politický zločin zcela odstranil poslední překážky, na které dosud narážely Molovy plány. K definitivní dohodě s tradicionalistickou obcí došlo okamžitě po zveřejnění zprávy o krvavé události. Nad hrobem muže, který byl od té chvíle nazýván “prvomučedníkem”, vůdce Španělské obnovy (proalfonsovského monarchistického sdružení) pronesl slavnou větu, která může být považována za prolog k tragédii, rozehrané o dva dny později: “Slavnostně přísaháme Bohu, který nás vidí a slyší, že obětujeme své životy trojímu úkolu: budeme následovat tvůj příklad, pomstíme tvou smrt a zachráníme Španělsko.” Povstání začalo v jedné z bašt pod španělskou svrchovaností na marockém pobřeží, Melille. Když zdejší skupina spiklenců zjistila, že generál Romerales je ve střehu, byla nucena dát událostem rychlejší spád. Ke vzpouře došlo 17. července v pět hodin odpoledne. Jakmile byl generál Romerales zatčen a město ovládnuto, k povstání se okamžitě připojila další španělská pevnost Ceuta a posléze všechny vojenské posádky v protektorátu, které byly již delší dobu trpělivě zpracovávány plukovníky Yagüem, Tellou a Seguím. Následujícího dne, dřív než vláda stačila zareagovat, se k povstalcům připojily všechny vojenské divize na poloostrově podle následujícího scénáře: tam, kde byl velitel divize srozuměn se spiknutím, okamžité vyhlášení válečného stavu a obsazení odborových a správních center rozhodlo o rychlém a přesném průběhu celé akce (například v Zaragoze, přestože v tomto hlavním městě Aragonu měla velice silné pozice FAI). Naproti tomu v místech, kde velitel divize zůstával věrný vládě, vedení vzpoury přecházelo na některého z jeho bezprostředních zástupců (to byl případ Moly v Pamploně, který se postavil proti Batetovi), nebo na velitele, který nepatřil k příslušnému vojenskému okruhu (Queipo de Llano v Seville, Saliquet ve Valladolidu). Jak se víceméně předpokládalo, puč ztroskotal v Madridu a Barceloně, kam Goded, který již mezitím získal pro povstalce posádky na Mallorce, dorazil příliš pozdě, aby ještě mohl zvládnout komplikovanou situaci. V obou zmíněných městech byl vývoj událostí ovlivněn rychlostí, s jakou se vládní představitelé (ministr Giral v Madridu, Companys v Barceloně) přidali na stranu dělnických odborů, jejichž početnému členstvu vydali zbraně z vojenských skladišť (což ovšem přispělo k nekontrolovatelnému výbuchu anarchistického krvavého násilí, které bylo bezprostřední odpovědí na povstání). V prvních dnech války vypadala mapa rozděleného Španělska následovně: nacionalisté se zmocnili měst v horních částech Staré Kastilie a Leónu, dále západních částí Galicie a horních a středních částí pánve severovýchodně od Ebra (mezi Mirandou a Zaragozou). V Navaře se jejich pásmo táhlo až k Pyrenejím (ale od Kantaberského moře je dělilo Baskicko - kromě Vitorie -, Santander a Asturie). Na západním okraji se k povstalcům připojily izolované posádky v Gijónu a Oviedu; v Estremaduře měli nacionalisté velice důležitou základnu v Cáceresu. Jižní vojenské křídlo tvořila tři oddělená ohniska: na západě linie Sevilla-Jerez-Cádiz, v údolí Guadalquiviru Córdoba a na jihovýchodě Granada. Zbytek Španělska (tři nejlidnatější města: Madrid, Barcelona a Valencie) se stal svědkem vývoje od republiky Lidové fronty k lidově demokratickému systému (mnohem dokonalejšímu než ty, které vznikly po roce 1945 ve válkou vysílené Evropě). Revoluční zběsilost v republikánské zóně, která se vyznačovala mimo jiné úpornými boji mezi různými dělnickými organizacemi a nedostatečnou kázní a vedením (což se ani později nepodařilo zcela překonat), velice záhy umožnila nacionalistům rozbít počáteční rovnováhu sil a využít tento faktor ve svůj prospěch. Ostatně - iniciativa byla vždy na jejich straně. VOJENSKÉ OPERACE: VÁLEČNÉ ETAPY Nacionalistická ofenzíva proti Madridu měla probíhat souběžně z jižní (Maroko a andaluská města) a severní strany. Sanjurjo zahynul při leteckém neštěstí, když vyrazil z Estorilu, aby převzal řízení operací; Mola kontroloval severní oblast; Franco, který se rychle přemístil z Maroka do Sevilly, převzal velení jižní armády. Obranná rada, jejímiž členy byli všichni hlavní generálové a které předsedal nejstarší z nich, Cabanellas, měla prozatím na starosti koordinaci politických akcí; v říjnu měla svěřit vedoucí roli Frankovi, ke kterému se připojilo celé vrchní velení armády. PRVNÍ FÁZE VÁLKY Severní operace “národních sil” se prozatím omezily na obsazení hornaté hradby na jihu (přechody v centrálním pohoří) a uzavření francouzských hranic; stalo se tak při útoku na Baskicko, který vyvrcholil dobytím San Sebastiánu. Východní bok (linie kolem Zaragozy proti katalánské FAI) i přes svou slabost kupodivu odolal útočnému výpadu z Barcelony, který provedly Durrutiho anarchosyndikalistické oddíly, zatímco ve Středomoří ztroskotal republikánský pokus o vylodění na Mallorce. Nejzajímavější iniciativu v té chvíli rozvíjela jižní část armády. Zčásti vzdušnou cestou, zčásti jakoby naschvál přímo před nosem republikánské strážní flotily (téměř celá eskadra se dostala pod kontrolu velitelů, kteří se připojili k povstání), se veškeré marocké oddíly přesunuly v prvních srpnových dnech na poloostrov. Díky tomu se podařilo stabilizovat situaci v Andalusii (propojení sevillsko-córdobského jádra s Granadou, ovládnutí údolí Guadalquiviru, izolace Málagy). Yagüe vzápětí zahájil úspěšné tažení do Estremadury; obsazení Méridy a Badajozu mu umožnilo spojit dvě nacionalistické zóny. Poté vyrazil podél Taja směrem k Madridu. Tyto operace, uskutečněné s překvapivou rychlostí, ochromily různé pokusy (řídké a pramálo účinné) republikánského velení o vytvoření obranného valu v Estremaduře a posléze v centrální části Španělska. Na počátku září Yagüe dorazil se svými oddíly k Talaveře a 3. září město obsadil. Výsledkem ofenzívy přes pohoří Gredosu bylo pak spojení Molových a Frankových jednotek. Rozptýlení pozornosti nepřítele posléze umožnilo osvobodit toledskou posádku, která byla pod velením plukovníka Moscardó 27. září obklíčena v městské pevnosti. V posledních říjnových dnech byla již připravena velká ofenzíva proti Madridu. Politické změny v republikánském Španělsku, o nichž budeme ještě hovořit, posílily zastoupení Lidové fronty (s převahou socialistů a zastoupením CNT) ve vládě, která vyzvala k zahraniční pomoci, organizované Sovětským svazem prostřednictvím proslulých mezinárodních brigád. Jejich přítomnost v hlavním městě stabilizovala zdejší frontovou linii, když nacionalistická ofenzíva byla ve dnech 7. až 10. listopadu zadržena díky iniciativám Výboru obrany, jehož duší byl velitel Rojo a který se organizačně opíral o příklad a kázeň komunistického Pátého pluku. V těchto prvních listopadových dnech roku 1936 již přesáhla španělská válka výlučně poloostrovní rámec a změnila se v jeden z nejzávažnějších mezinárodních problémů bouřlivého období, které předcházelo vypuknutí druhé světové války. Pokusy Anglie a Francie o lokalizaci požáru prostřednictvím proslulého Výboru pro nevměšování se v důsledku “dobrovolnické” pomoci změnily ve frašku; komunisté tuto pomoc podrobně rozpracovali do podoby slavných Interbrigád, zatímco Němci a Italové paralelně podporovali druhou stranu (i když Hitler a Mussolini ještě v listopadu žádnou nacionalistickou vládu oficiálně neuznali). DRUHÁ FÁZE VÁLKY Italové se podíleli již na osvobozování Mallorky. Skvělý expediční sbor, který se vylodil v listopadu (šest tisíc dokonale vyzbrojených mužů), nesl hlavní tíhu při dobývání Málagy. Tento snadný úspěch je povzbudil k další velké operaci, jejímž cílem bylo obklíčení Madridu (jeho vnější spojovací komunikace byly mezitím vážně ohroženy pozuelskými a aravackými okupačními jednotkami a rozšířením nacionalistických pozic až k silnici do Valencie). Slavná bitva u Guadalajary (jediná vojenská akce svěřená téměř výlučně italským dobrovolníkům, kteří právě prošli ohnivým křtem v Málaze) měla uzavřít z východní strany kruh kolem Madridu. Operace ztroskotala, i když pozice nacionalistů se výrazně rozšířily. Opět se prokázalo, jak obtížné bude vyhrát válku přímo v centru, ať již přímým útokem na Madrid, nebo jeho obchvatem. Franco prozatím od tohoto záměru, který během prvních osmi měsíců války stál v popředí zájmu, ustoupil a rozhodl se dát přednost jiným frontám. Odškodněním za neúspěch u Guadalajary se stal postup na severu: ještě v průběhu března začalo komplikované baskické tažení, které skončilo teprve 19. června 1937 prolomením proslulého “železného prstence” a dobytím Bilbaa. Republikánská vláda, která se mezitím přestěhovala do Valencie, zareagovala na tuto životně důležitou (vzhledem k hospodářskému významu Baskicka) operaci nacionalistických sil se značným zpožděním, když se pokusila zahájit svou první velkou vojenskou ofenzívu, jejímž cílem bylo odvrácení nepřátelské hrozby u Madridu. Ale jediným úspěchem této operace (bitva u Brunete) byl moment počátečního překvapení; později (24. - 26. července) se musely vládní síly v důsledku rázné protiakce nacionalistického velení začít stahovat, takže jediným výsledkem oproti výchozímu stavu byl zisk dvoukilometrového pásma; bitva byla přesnou kopií událostí u Guadalajary. V kantaberské oblasti mezitím pokračovala mohutná ofenzíva: jakmile vítězné vojsko splnilo dobytím Bilbaa svůj první úkol, pokračovalo podle plánu v dalších operacích. Dávila, který převzal velení severní armády, neboť Mola zahynul během tažení na Bilbao při leteckém neštěstí, vstoupil 26. srpna do Santanderu. Dva dny předtím zahájila valencijská vláda nový útok, tentokrát na aragonské frontě. Kromě odlehčovacího cíle (pozdržet vítězství nacionalistů na severu) sledovala valencijská vláda ještě jeden, mnohem ambicióznější cíl; izolaci a obklíčení Zaragozy. Při této operaci (bitva u Belchita) se projevila síla nové republikánské armády, kterou zorganizoval Prieto; ovšem z hlediska praktických výsledků představovala obrovské fiasko. Ofenzíva byla po těžkých bojích odražena. A tento úspěch byl završen obsazením poslední republikánské bašty na severu - 21. října vstoupily oddíly nacionalistů do Gijónu. Zpráva hlavního stanu v Salamance pouze lakonicky konstatovala: “Severní španělská fronta přestala existovat.” TŘETÍ FÁZE VÁLKY: ROZHODUJÍCÍ ROK Bitva u Belchita měla jeden velice závažný důsledek: obrátila pozornost na aragonskou frontu (která byla od léta 1936 stabilizovaná) a proměnila ji v neuralgický bod vojenských operací. Jak říká Lojendio: “Pokud opakované útoky na nepřátelskou pozici neskončí jejím zničením, přispějí naopak k jejímu zpevnění. Nacionalistický val v Aragonu vystavený neustálým nájezdům získal na tvrdosti a ocelové pevnosti. Vybrané síly ho uhájily. Nezbyla ani skulinka, kterou by se dalo proklouznout.” Jakmile byla severní fronta scelena (tento úspěch nacionalistů představoval obrovské rozšíření jejich hospodářských a bojových možností, protože dobyté území bylo bohatou metalurgickou základnou a hlavní důlní pánví v zemi), velení národních sil na chvíli přerušilo chod válečných operací. Opět se mu nabízely dvě možnosti: buď se ještě jednou pokusit dobýt Madrid, anebo vyrazit z frontových linií na Ebru směrem ke Středomoří. Přednost byla dána druhé alternativě, pro kterou se generalissimus rozhodl v důsledku nového výpadu republikánského vojska, tentokrát u Teruelu. K Teruelu, nepříjemně předsunuté pevnosti v nepřátelských pozicích na aragonské frontě, vrhl Prieto v prosinci 1937 dobře vyzbrojenou armádu. Dvojitý boční útok na teruelský klín město odřízl od zázemí; nacionalisté mu sice přispěchali na pomoc, ale strašlivá vánice v poslední den roku veškeré jejich pokusy zmařila, takže se obránci města nakonec museli vzdát. Dobytí Teruelu představovalo úspěch, který republikánská vláda chvástavě vytrubovala do všech světových stran, ale toto propagandistické nadšení se okamžitě obrátilo proti ní, jakmile nepříznivé povětrnostní podmínky pominuly a nacionalistům se podařilo dobýt ztracené pozice zpět. Takzvaná bitva u Alfambry, severně od Teruelu, jim umožnila obchvat a návrat do města. Hlavním účelem republikánského úderu na Teruel bylo odlákání nacionalistických sil od Madridu. Generalissimus, vědom si protivníkovy silné vojenské koncentrace na zmíněné frontě, tuto výzvu přijal a rozhodl se pozměnit plány v tom smyslu, že zamířil na východní pobřeží. Byla to rychlá ofenzíva: generálové Camilo Alonso Vega a Pablo Martín Alonso pronikli v dubnu 1938 přes Vinaroz a Benicarló až ke středomořskému pobřeží. Severně od Ebra nacionalistické jednotky obešly linii u Segra. Katalánsko tak bylo odděleno od zbytku republikánského území. Operace v té chvíli pokračovala jihovýchodním směrem do oblasti Valencie (postupovalo se ze dvou stran - podél pobřeží a přes hornaté Maestrazgo). Republikánské velení se pokusilo nacionalisty zadržet zahájením své poslední a nejdůležitější ofenzívy - s úmyslem rozdělit nepřátelskou frontu a poté se vrhnout na pobřežní křídlo se rozhodlo překročit linii na Ebru. Ale ani tentokrát plán nevyšel. Přechod Ebra byl úspěšný; rudému vojsku (v té době ho tak již můžeme nazývat, protože jeho páteří byli komunisté) se podařilo proniknout do oblasti Gandesy, kde se okamžitě ocitlo v obklíčení (šlo o kruhovitý oblouk řeky mezi Fayónem a Ginestarem); ofenzíva se zastavila a jednotky, které se nyní ocitly jižně od Ebra, se musely omezit na úporné tříměsíční hájení dobytého území před útočícími nacionalisty. To byla bitva na Ebru, nepochybně nejtvrdší a nejkrvavější bitva celé války, která přispěla k naprostému rozpadu rudého vojska. Komunistický ministr Jesús Hernández později napsal, že republikánské velení přistoupilo na vyčerpávající bitvu “v podmínkách, které byly z vojenského hlediska tak nevhodné, že po prvním měsíci již nešlo o bitvu, ale spíše kolektivní sebevraždu nejlepších jednotek lidové armády”. Právem se tvrdí, že past u Gandesy v mnohém připomínala chování generála von Pauluse u Stalingradu o čtyři roky později. Republikánská armáda ztratila při bitvě na Ebru kolem devadesáti tisíc mužů (i když tento údaj není asi zcela věrohodný). A když tato bitva, ve které republikáni zcela vyčerpali své vojenské možnosti, skončila, bylo dobytí Katalánska nacionalisty jen nevyhnutelným důsledkem. ZÁVĚREČNÁ FÁZE VÁLKY A opravdu, jakmile 23. prosince tato operace započala, jejich vojenské sbory se vějířovitě roztáhly od Segra až k pobřeží a Pyrenejím. 26. ledna vstoupil generál Yagüe triumfálně do Barcelony. Republikánské velení se muselo stáhnout za hranice. I když v chaotické situaci po bleskurychlém zhroucení katalánské fronty došlo k pokusům o pokračování odporu v rozsáhlé zóně, která dosud zůstávala pod republikánskou kontrolou (oblast mezi Madridem a jihovýchodní částí poloostrova), všeobecná morálka již byla v rozkladu, nehledě na to, že možnosti obnovit vojenskou sílu armády byly prakticky vyčerpány. Naopak nacionalistům se v průběhu posledních tažení podařilo vytvořit dokonale fungující válečný stroj a všechny své potřeby, kterých bylo na počátku války opravdu hodně, plně pokrýt dodávkami válečného materiálu z Německa a Itálie (především letecké techniky, která téměř zcela chyběla na republikánské straně). V důsledku Mnichovské dohody byli z poloostrova staženi všichni mezinárodní “dobrovolníci”, které tam oba tábory vyslaly. Ale to již nemohlo nic změnit na předpokládaném výsledku konfliktu. Když došlo k občanské válce přímo uvnitř republikánské vlády (plukovník Casado vytvořil v Madridu výbor, který si vzal za úkol podpis mírové dohody), vnitřní rozklad výrazně přispěl k úplnému vojenskému zhroucení. Po pádu Madridu 28. března 1939 se 29. března vzdaly Jaén, Ciudad Real, Albacete, Cuenka, Sagunto, třicátého Valencie a jedenatřicátého Almería, Murcía, Cartagena a Menorka. Prvního dubna mohl Franco podepsat poslední válečné komuniké. SOCIÁLNÍ A POLITICKÁ REVOLUCE NA REPUBLIKÁNSKÉM ÚZEMÍ Salvador de Madariaga, republikánský demokrat, si klade otázku: “Proč válku vyhráli povstalci? Jedna snadná a ublíženecká odpověď říká: protože jim pomohlo Německo s Itálií. Je to však falešná odpověď. I kdyby tato pomoc hrála sebedůležitější roli (a významná jistě byla), podpora nacisticko-fašistických států nebyla ani zdaleka rozhodující. Skutečnou příčinou ztroskotání revolucionářů byla sama revoluce…” Revoluce na republikánském území, která byla bezprostřední odpovědí na národní povstání, dostala nesmírně prudký spád: vytvořila anarchistické a nekontrolované řečiště pro staré třídní nenávisti, z jejichž popudu se proletářské masy chopily zbraní. Teror v zázemí během prvních válečných měsíců byl dílem různých živlů ze všech dělnických organizací (UGT, CNT, FAI, POUM, PSUC atd.), rozvětvených do nejrozmanitějších výborů, které coby výkonná moc koexistovaly s teoretickou mocí vlády (dosud ještě reprezentovanou výlučně buržoazní levicí z Lidové fronty). Giral, který v předsednictví ministerské rady vystřídal Casarese Quirogu, neměl od prvního dne, kdy sestavil svůj kabinet, sebemenší možnost kontrolovat revoluční teror. Podle francouzských historiků Témima a Brouéa tento “masový teror (výraz obav, obranná reakce před nebezpečím, analogie příčin, které během Francouzské revoluce vedly k zářijovým jatkám) odpovídal požadavkům a potřebám revoluční války…”. Hlavní obětí krvežíznivé zběsilosti se stala církev. Antiklerikální radikalismus, který vypukl v roce 1931, vyústil na celém republikánském území (kromě Baskicka) v systematické pronásledování náboženského cítění: chrámy byly rozbořeny nebo srovnány se zemí a tisíce kněží a řeholníků obou pohlaví zahynuly mučednickou smrtí. Madariaga napsal: “Teprve čas ukáže, zda bylo povražděno šestnáct tisíc kněží nebo jen tisíc šest set. Je však plně potvrzenou skutečností, že po mnoho měsíců, či dokonce let, stačilo být knězem, aby byl nad člověkem vynesen ortel smrti - a to buď různými početnými a víceméně samozvanými tribunály, které se rodily z lidového podloží jako houby po dešti, nebo revolucionáři, kteří si samovolně přisvojovali role katů, anebo jinými vykonavateli lidové pomsty. Skutečností je i to, že až do konce války, anebo jen ve velice vzácných případech těsně před jejím koncem, katolická církev nemohla vykonávat obvyklé náboženské úkony. A konečně pravdou je také to, že kostely a katedrály sloužily jako skladiště, tržiště a v některých případech jako veřejné cesty, dokonce i pro zvířecí potahy.” Zatímco mnohé dílčí aktivity a působení revolučních výborů probíhaly mimo rámec vlády, která se podřizovala jejich iniciativám, původní dohody uvnitř Lidové fronty vzaly v okamžiku vojenského povstání zcela za své: sociální revoluce prolomila bariéry vytyčené buržoazní levicí a prostřednictvím záboru továren a zemědělských hospodářství zachvátila celou republikánskou zónu. Slogan “továrny dělníkům” byl v praxi naplňován buď přímou a bezostyšnou konfiskací, nebo kontrolou, kterou vykonávali dělničtí zástupci a úřední představitelé (takzvaný dohled). “Tyto dvě právní formy budou v následující etapě vystřídány jinými formami, kdy podniky budou buď kolektivizovány, nebo odborově transformovány. Majetnický vztah se lišil podle vlivu příslušných dělnických organizací. V madridském regionu, kde převládal vliv UGT, bylo podle Borkenaua třicet podniků ze sta postaveno pod dohled, tedy zdvojenou kontrolu ze strany vlády a odborů… V Katalánsku, kde měla rozhodující vliv CNT, bylo sedmdesát procent podniků konfiskováno, ve východním Středomoří pak padesát procent. V Asturii byl kontrolován téměř všechen průmysl a obchod, kdežto v Baskicku továrny všem konfiskacím a dohledům unikly…” (Témime a Broué) Pokud jde o revoluci na venkově, i zde se její forma lišila podle místních podmínek. Anarchisté prosadili systém kolektivizace, který se nejlépe uplatnil v údolí Ebra (podle programu takzvané Aragonské rady, což byl politický výtvor anarchosyndikalistů se sídlem v Caspe). Rozšiřující se kolektivní hospodaření navazovalo na proces, který začal již před občanskou válkou zábory půdy, k nimž docházelo po vítězství Lidové fronty. “Obě rolnické odborové organizace, CNT i UGT, prosazovaly kolektivizaci - samozřejmě dobrovolnou. Komunisté, její největší odpůrci, byli nuceni čelit tomuto hnutí ve východním Středomoří zakládáním zcela nových rolnických organizací…” (Témime a Broué) Je třeba připomenout, že Andalusie (s přímo ideálními podmínkami pro kolektivizaci) záhy padla do rukou nacionalistů. Naproti tomu Katalánsko, stejně jako východní Středomoří a Aragon, nenabízely příliš vhodné podmínky pro tento experiment. Velice zvláštním případem byl katalánský venkov, kde rabassaire donutil CNT k opatrnému postupu. Ve své rezoluci z 5. září agrární svaz této centrály prohlásil: “Domníváme se, že kdybychom naléhali na kolektivizaci veškeré půdy, včetně půdy,která byla získána za cenu velké námahy a sebezapření, narazili bychom na celou řadu překážek, které by nám znemožnily dosáhnout našeho konečného cíle normální cestou.” Komunismus, který dával vítězství v občanské válce jednoznačně přednost před revolucí, patřil po celou dobu k odpůrcům kolektivizace. Když byli komunisté zastoupeni ve vládě svým ministrem, prosadili přechod vlastnických práv na zemědělce v případě těch pozemků, jejichž dosavadní vlastníci se přidali k nepříteli nebo je opustili (7. října). Ale s ohledem na situaci šlo o groteskní záležitost. Ricardo Zabalza, tajemník mocné Federace pracujících v zemědělství, která byla členem UGT, prohlásil: “V komunistickém tisku jsme se mohli dočíst, že díky dekretu, který vydal 7. října komunistický ministr, rolníci mají nyní svou půdu. Podobná tvrzení jsou jistě dobrou propagandou vůči nezasvěceným důvěřivcům, ale nemohou přesvědčit nikoho, kdo je obeznámen s pravým stavem věcí… Zemědělské organizace, postupující podle instrukcí naší Federace, de facto zkonfiskovaly veškerou půdu povstalců ještě předtím, než měli komunisté ve vládě svého ministra…” Ovšem komunistická opozice vůči iniciativám anarchistů a socialistů na venkově vykrystalizovala v závěrečné etapě války (od chvíle, kdy se sociálně-komunistická entente prosadila nad původní dohodou CNT-UGT, kterou až do červnové krize v roce 1937 hájil Largo Caballero); komunisté se tehdy postavili proti kolektivistickým akcím Aragonské rady v údolí Ebra. S ohledem na všechny zmíněné skutečnosti bychom měli věnovat pozornost také politickému vývoji v republikánské zóně. Jak jsme již zdůraznili, rozpoutání teroru a vyvlastňování zemědělských a průmyslových podniků zprvu probíhalo podle nekontrolovatelného scénáře anarchistů. Jediné významné opatření, které přijal Giral ve své funkci ministerského předsedy, bylo otevření vojenských skladů dělníkům. Veřejné události na ulicích ho posléze odsoudily k bezvýznamnosti; jeho autorita končila u dveří Námořního paláce, kde sídlil jeho operační štáb a kde vypadal jenom jako jeden z dalších ministrů. Byl to “pomník nemohoucnosti”, jak ho nazývá Borkenau. V této roli ho odbory a dělnické strany tolerovaly, protože Giral i prezident Azana tvořili jakousi buržoazní fasádu, kterou se slušelo udržovat, aby se příliš nedráždily evropské demokratické státy, jejichž pomoc byla nanejvýš žádoucí. Ale vývoj vojenských událostí (Yagüeho rychlý postup na Madrid) urychlil vývoj politický a přispěl k ustavení vlády sjednocení, ve které byli zastoupeni představitelé všech společně bojujících sil (tedy nejen členské organizace Lidové fronty), pod vedením socialistického předáka, který se v té chvíli těšil mezi dělnictvem největší vážnosti, Franciska Larga Caballera. Largo Caballero sestavil kabinet ze socialistů, komunistů a buržoazní levice (představitelů Republikánského svazu, Republikánské levice a katalánské Esquerry), ale také jednoho baskického katolíka (Irujo) a čtyř zástupců anarchismu (CNT a FAI). Vstup Iruja do vlády se uskutečnil 25. září a vláda na oplátku uznala autonomní statut Baskicka; jednání s anarchisty se vlekla až do konce října: zprvu narážela nejen na pochybnosti a výhrady anarchistické odborové centrály, ale také na odmítavý postoj samotného prezidenta republiky. Tento postoj měl svou logiku, zvláště když si uvědomíme, že prezidentovými trvalými odpůrci na levici byli představitelé CNT (proslulé dvouletí bylo totiž poznamenáno vzpourou v Llobregatu a krizí v Casas Viejas). Experiment Larga Caballera však nyní sledoval analogické cíle, k nimž byl Azana tlačen během svého prvního vládního období: jestliže v letech 1931 a 1932 šlo o spoluúčast socialistů na konstruktivním úsilí vlády, nyní (to je v období marxisticko-revolučním) se Largo snažil přilákat neposlušné živly z CNT, které se vzpíraly jakémukoliv “autoritářství” a které, i když bojovaly na všech válečných frontách, postupovaly mimo rámec všech oficiálních pravidel a kázně. Ovšem toto prosakování anarchismu do “buržoazní” politiky mělo své důvody: jednak ten, že řízení odborářské strany měl na starosti bývalý předák CNT Ángel Pestana; druhým důvodem bylo jeho členství ve vládě katalánské Generalitat, které následovalo po vzniku Ústředního výboru protifašistických milicí. Jakmile Largo Caballero dal dohromady svůj ministerský kabinet, hrozící útok nacionalistů na Madrid donutil republikánskou vládu přestěhovat se do Valencie a hlavní město svěřit Radě obrany, v jejímž čele stál generál Miaja. Od té chvíle začalo vzrůstat napětí mezi Largem Caballerem (jehož schopnost kontroly nad událostmi se stále více rozcházela s původními nadějemi Moskvy) a komunisty či kryptokomunisty ve vládě a madridské Radě. Stalinovi agenti opakovaně naléhali na Larga Caballera, aby přistoupil na sloučení obou španělských marxistických stran, které by poskytlo účinnou masovou základnu pro komunistickou hegemonii. Ale Largo Caballero vytrvale odmítal postupovat podle plánů Sovětského svazu. Starý dělnický vůdce i nadále usiloval o jakousi entente mezi dělnickým hnutím marxistické i anarchistické orientace, což vůbec neodpovídalo ruským záměrům a zájmům. Spojení socialistů a komunistů se podařilo dosáhnout pouze v Katalánsku (prostřednictvím PSUC - Katalánská sjednocená socialistická strana); toto Moskvy poslušné marxistické jádro se záhy otevřeně střetlo s anarchosyndikalisty. V průběhu několika květnových dnů roku 1937 se barcelonské ulice staly dějištěm skutečné občanské války (v rámci již probíhající občanské války) mezi dvěma velkými dělnickými organizacemi. Katalánské hnutí, které se chtělo vymanit z ponižujícího postavení vůči anarchistům (datovalo se již od 19. července), podporovalo víceméně otevřeně PSUC. Jakmile byl v Katalánsku obnoven pořádek, Largo Caballero musel důrazně čelit nesmlouvavému nátlaku komunistických ministrů, aby představitelé CNT byli vyloučeni z vlády. Largo nebojácně setrval na svém původním stanovisku, ovšem vojenské události opětovně nastolily otázku politického vedení, která se projevila především názorovými rozpory mezi vůdcem madridské Rady Miajou (ověnčeném vavříny při obraně hlavního města) a šéfem kabinetu ohledně plánované ofenzívy, kterou Largo chtěl zaměřit do Estremadury, zatímco Miaja směrem na Brunete. Komunisté, na nichž závisel přísun válečného materiálu (především letadel), podmínili tuto pomoc (která byla ostatně již dávno zaplacena skandálním přesunem zlatých rezerv Španělské banky do Moskvy) příklonem k brunetskému plánu. Largo, který pochopil, že nemůže počítat s podporou vládních stran a dokonce ani svých socialistů, musel rezignovat; jeho kabinet byl vystřídán vládou, která byla mnohem povolnější vůči požadavkům Moskvy a které předsedal socialista buržoazního původu, profesor madridské Lékařské fakulty Juan Negrín. Nesmírně důležitý post ministra obrany (vzhledem k válečné situaci naprosto klíčový) byl svěřen Largovu dávnému stranickému rivalovi Idaleciu Prietovi. Nová vláda se v úzké spolupráci s Moskvou zaměřila především na zajišťování válečných potřeb a žhavou otázku dalšího revolučního postupu prozatím odložila, čímž si chtěla co nejvíce naklonit drobnou průmyslovou a obchodní buržoazii a majitele malých zemědělských hospodářství, kteří přežili obrovské revoluční vlnobití, rozpoutané anarchisty. Negrín i Prieto byli zajedno v názoru, že je zapotřebí rázně zasáhnout proti anarchistům a trockistům Andrése Nina (vůdce Dělnické strany marxistického sjednocení - POUM), čímž si naklonili Moskvu a situaci si zjednodušili. Ovšem již záhy se ukázalo, že Prietova ochota k provádění Stalinových plánů je ještě menší než Negrínova. A tak přes všechny úspěchy, které jeho ministerstvo zaznamenalo při rozsáhlé reorganizaci republikánské armády a následných bojích u Belchita a Teruelu, se Prieto brzy stal terčem smrtelné nevraživosti Sovětského svazu, neboť se pokusil omezit řídící monopol komunistického velení, který byl vykonáván prostřednictvím válečných komisařů. Když byl po definitivním ztroskotání u Teruelu obviněn svými dosavadními spojenci z poraženectví, musel odstoupit, zatímco Negrín okamžitě nastolil skutečnou diktaturu, která ve svém socialistickém převleku nebyla ničím jiným než prodlouženou rukou Moskvy. Tato diktatura podstoupila neúspěšnou zkoušku při obrovském, ale zbytečném nasazení během slavné bitvy na Ebru. Bleskurychlá ofenzíva nacionalistů proti Katalánsku zatlačila posléze poslední zbytky poraženého vojska až k hranicím, což se týkalo i vlády, jejímž sídlem byla Barcelona. Když se Azana ocitl na francouzském území, rezignoval na prezidentský úřad. Negrín, podporovaný už jenom kryptokomunisty, kteří do té doby tvořili hlavní páku jeho vlády, už nebyl s to pozvednout morálku na zbývajícím republikánském území, takže musel čelit iniciativě Juliána Besteira, který si počínal v Madridu tak aktivně, že se mu podařilo získat i členy Rady obrany (včetně Miajy). Zatímco se toto poslední jádro ústřední moci, vedené plukovníkem Casadem, muselo potýkat s komunistickými divizemi z madridské fronty, Negrínova vláda se zcela rozpadla. Její členové jeden po druhém utekli do zahraničí; na Besteira nakonec zbyl jen krušný úkol kapitulovat prostřednictvím svých zmocněnců v Burgosu před generálem Frankem a jeho vládou. SOCIÁLNÍ KONTRAREVOLUCE A POLITICKÝ VÝVOJ NA ÚZEMÍ NACIONALISTICKÉHO ŠPANĚLSKA Struktura vládních orgánů na území nacionalistů prodělala následující vývoj: v první fázi ji představoval vojenský výbor, kterému předsedal Cabanellas; druhá etapa se vyznačovala koncentrací politického a vojenského vedení v rukách generála Franka, který byl 1. října 1936 jmenován ministerským šéfem státu a generalissimem pozemních, námořních a leteckých vojsk. Toto soustředění vedoucích funkcí v jedné osobě se do určité míry shodovalo s obdobným procesem koncentrace proletářské moci v rukách Larga Caballera na republikánském území (v obou případech šlo o snahu sloučit politické a vojenské rozhodovací pravomoce). V roce 1937 došlo ještě k výraznějšímu posílení této vývojové tendence. Jestliže v republikánském Španělsku usilovala vláda Negrín-Prieto o upevnění autority státu a vojenského řízení, na území nacionalistů docházelo ke sjednocování různých bojových seskupení v jednu jedinou stranu, “hnutí”: Tradicionalistickou španělskou falangu a JONS. Po zastřelení José Antonia v alicantském vězení se stal Franco po armádě a vládě nejvyšším představitelem i těchto organizací. Generalissimus upevňoval svou politickou moc a po přijetí titulu “Vůdce” (Caudillo) opět zdůraznil nový charakter státní koncepce; tato rozpracovávaná koncepce obcházela tradiční strany a schémata (liberální monarchie, či republika) a soustředila se na sociální obsah, který o rok později (březen 1938) dostal podobu takzvaného Pracovního kodexu (španělský termín Fuero del Trabajo bývá někdy překládán též jako Pracovní zákon nebo Charta práce - pozn. překl.). V lednu byla zároveň ustavena první vláda (její úlohu dosud plnil takzvaný Odborný státní výbor), jejímž oficiálním sídlem se stal Burgos. Souběžně s procesem budování nových institucí (o kterém ještě pohovoříme) začalo národní Španělsko rozvíjet politiku restaurace, která kontrastovala s divokou revolučností nepřátelského tábora: zrušení laického zákonodárství republiky a přizpůsobení občanských zákonů nábožensko-morálním principům v souladu se španělskou tradicí. Církev v těchto vypjatých chvílích a pod vlivem pronásledování svých příslušníků v republikánské zóně nazvala hnutí Národní kruciátou: názorným příkladem tohoto postoje byly pastýřský listy primase kardinála Gomy a jeho dopisy baskickému prezidentovi Aguirremu. Pokud jde o takzvanou národně-syndikalistickou revoluci, pokusila se ulomit hroty třídnímu boji prostřednictvím integrace proletariátu do vertikálních odborů a širokého programu sociálních reforem, které byly vzorově zabudovány do proslulého Pracovního kodexu a po válce ještě dopracovány (zabezpečení všeho druhu, pracovní zákonodárství, minimální mzdy, pracovní univerzity a instituty). A co se týče pozemkového vlastnictví, Vicens Vives je toho názoru, že “národně-syndikalistický režim se snažil řešit problém španělského zemědělství spíše prostřednictvím kolonizace než přerozdělování”. Po skončení války bylo rozhodnuto (7. září 1939) o navrácení usedlostí zabraných Institutem pro agrární reformu, jehož pravomoce převzal podle dekretu z 18. října 1939 Národní osidlovací institut. Od roku 1938 existovala Národní služba pro ekonomickou a sociálně-zemědělskou reformu, která měla na starosti “osídlování velkých oblastí” a jejíž činnost předcházela přijetí základního zákona z 26. prosince 1939. V rámci této nápravy je také třeba chápat represe, které hned od počátku konfliktu (a především v průběhu prvních měsíců) byly reakcí na násilnosti rozpoutané anarchistickým terorem v takzvané “rudé zóně” a které se posléze promítly i do legislativy, o níž ještě bude řeč. Veškeré snahy o skutečnou sociální regeneraci byly proto dlouho limitovány katastrofálním dědictvím válečných let (v oblasti průmyslu i zemědělství, u kterého stačí připomenout, že teprve v roce 1955 jeho výkonnostní ukazatele dosáhly úrovně let 1931-1935). Sotvaže totiž Španělsko překonalo strašlivou vnitřní rozervanost, muselo se vzápětí vyrovnávat s obtížným mírem uprostřed spalující velmocenské výhně druhé světové války. VNITŘNÍ VÝVOJ A VZTAHY SE ZAHRANIČÍM BĚHEM DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939 - 1945) První nacionalistická vláda setrvala u moci od ledna 1938 do srpna 1939; jejím posláním bylo vykonat nejnaléhavější represivní a organizační úkoly; vypuknutí válečného konfliktu v Evropě omezilo možnosti jejích nástupců na minimum. Zákon o politické odpovědnosti (9. únor 1939) skoncoval s rudou revolucí: čtyřiadvacet stran, odborových organizací a sdružení, stejně jako zednářských loží bylo postaveno mimo zákon. V březnu následujícího roku byla ustanovení tohoto zákona potvrzena takzvaným zvláštním zákonem proti svobodným zednářům a komunismu. Vzhledem k průběhu světové války a činnosti emigrantů byl v březnu 1941 ještě přijat zákon o bezpečnosti státu, který stanovil trest smrti za zločiny zrady, vyjmenované v trestním zákoníku. Represivní legislativa však předpokládala přímo zrušení minulosti. Aby se mohlo v tomto duchu účinně postupovat, bylo nutné s ohledem na ideologickou průpravu nových generací transformovat školství podle tradicionalistických a katolických hledisek, s čímž začal již ministr Sainz Rodríguez. Dekret z 29. července 1939 učitelům nařizoval uvést výuku do souladu s dogmatem, morálkou a Kanonickým právem. Ještě odvážnější cíle, ovšem ve stejném duchu, sledovala Nejvyšší rada vědeckého výzkumu, kterou v roce 1940 založil Sainz Rodríguezův nástupce v úřadu ministra národní výchovy José Ibánez Martín a která byla replikou organizací Svobodného vzdělávacího institutu. Tři týdny před vypuknutím války v Evropě došlo k reorganizaci vlády. Nejprve byla prostřednictvím důležitého dekretu posílena politická pozice caudilla - dekret rušil funkci místopředsedy vlády (do té doby zastávanou generálem hrabětem de Jordanou) a zřizoval úřad Vrchního generálního štábu a Výboru národní obrany (8. srpna). V nové vládě se rýsovaly dvě tendence, jejichž protikladnost se projevila ve vztahu k mezinárodnímu konfliktu: jednu ztělesňoval ministr vnitra Serrano Súner a druhou plukovník Beigbeder (jako ministr zahraničí), kterého později Serrano Súner ve funkci vystřídal. Tíhnutí prvního k mocnostem Osy, především Itálii, bylo tlumeno obavami z německých nároků; druhý se i přes obtížnost tehdejší situace pokoušel o rovnovážně smířlivý vztah s Velkou Británií. Caudillo byl však pevně rozhodnut držet se stranou nepřátelského měření sil.   Španělský postoj ke světové válce se vyvíjel od důsledné neutrality (mezi srpnem 1939 až červnem 1940) k prohlášení se za “neválčící stranu”, jak to na počátku kritického období názorně definoval Serrano Súner v názvu své knihy Mezi Hendayou a Gibraltarem. Ve vztahu k Ose byla prováděna politika “přátelství bez závazků”, a to bez ohledu na její nátlak, když se po neúspěšné bitvě o Anglii zdálo, že možnosti invaze na ostrov jsou vyčerpány; nátlak vyvíjel Hitler přímo na Franka (setkání v Hendaye 22. října 1940) a Serrana (rozhovory v Berchtesgadenu 19. listopadu) s cílem, aby se Španělsko připojilo k “Operaci Félix”. Následné pokusy Mussoliniho (setkání s Frankem a Serrano Súnerem v Bordigheře v únoru 1941) už byly jen chabým dozvukem pokusů Hitlerových. Jediná iniciativa Španělska směřovala k zajištění Marockého protektorátu (prozatímní obsazení Tángeru, červen 1940). Zásadní změna válečné situace v roce 1942 (odložení tažení do východního Středomoří a roztržka mezi Berlínem a Moskvou) poněkud oslabila nebezpečný ráz těchto diplomatických souvislostí. Rozvážný a inteligentní hrabě de Jordana, nástupce Serrana Súnera v čele ministerstva zahraničí, zahájil sbližování Španělska se spojenci a umožnil anglo-americké vylodění v Africe (září 1942). Po vytvoření Iberského bloku, ve který vyústila politika španělsko-portugalského přátelství (klíčovou roli ve španělské diplomacii sehrála již během občanské války), se madridská vláda pokusila, i když neúspěšně, zprostředkovat mír mezi zeměmi Osy a západními velmocemi. Válečné měření sil probíhalo v tomto období nejen na bojištích, ale i na hospodářském poli. Poloostrova se v tomto druhém případě zásadním způsobem dotýkala takzvaná wolframová bitva, kterou nakonec vyhrála Anglie a Spojené státy. V závěrečné etapě světové války se Španělsko řídilo tezí, že válka má dvě roviny: na jedné straně boj proti Rusku, ve kterém podporovalo Německo (výrazem tohoto postoje byla účast Modré divize, kterou poslal na východní frontu generál Munoz Grandes), a na druhé straně boj mezi západními demokraciemi a fašismem (v tomto případě se španělský princip neválčící strany postupně měnil ve sbližování s demokraciemi). V důsledku japonských násilností na Filipínách se dokonce španělská vláda rozhodla přerušit s Japonskem diplomatické vztahy. Ovšem skutečnost, že mírová jednání probíhala ve znamení úzkého přátelství Ruska se západními zeměmi, měla pro Španělsko velice vážné důsledky. Rok 1945 byl rokem diplomatické izolace Španělska, kterou posléze potvrdilo OSN. Klíčovým faktorem v následujících letech bylo sbližování se Spojenými státy, k němuž došlo v důsledku další změny v mezinárodních vztazích (roztržka mezi Velkou čtyřkou a vzrůstající napětí mezi západním a východním blokem). V této nové etapě režim dokončil budování svého institucionálního rámce a začal řešit hospodářské otázky, což bylo až do té doby nemožné. To je také téma následujícího oddílu.   47 FRANKOVA ÉRA   INSTITUCIONÁLNÍ VÝVOJ DO ŠEDESÁTÝCH LET Prvním politickým orgánem nacionalistického Španělska byl Výbor národní obrany, do jehož čela byl 24. července 1936 postaven generál Cabanellas a který byl představitelem státní moci vůči zahraničním mocnostem až do 29. září. Toho dne byl vydán dekret o jmenování generála Franciska Franka do funkce šéfa státu; prvním politickým aktem budoucího caudilla bylo vytvoření Odborného státního výboru (1. října), který tvořilo sedm komisí (šlo o jakousi obdobu ministerstev). Základním mezníkem v institucionálním vývoji nového státu bylo vydání dekretu o sjednocení (březen 1937), který spojil v jeden celek obě velká politická a ideologická jádra na straně povstalců, falangisty a monarchisty, pod názvem Tradicionalistická španělská falanga (FET) a Výbory pro nacionálně syndikalistickou ofenzívu (JONS); všechny ostatní politické strany a organizace byly rozpuštěny. Profesor Xifra Herás napsal: “FET a JONS byly chápány jako prostředník mezi společností a státem, jehož úkolem bylo tlumočit státu lidové tužby a lid seznamovat pomocí politicko-morálních ctností služby, hierarchičnosti a bratrství s myšlenkovým duchem státu. Šéf státu převzal vedení hnutí a jeho milice.” Podle Ramóna Serrana Súnera, Frankova hlavního spolupracovníka při vytváření nových orgánů státní moci, zmíněná opatření sledovala tři cíle: “Účinně zabezpečit Frankovo politické vedení, převzít a naplnit myšlenky José Antonia a začlenit Národní hnutí do právního režimu, jinými slovy, vytvořit právní stát… Smyslem tohoto opatření bylo nabídnout historicko-politický projekt, od kterého se odvíjel, resp. měl odvíjet státní režim - režim s jediným vedením a jedinou stranou, který by se alespoň v některých aspektech řídil obecně platnými principy jiných moderních režimů.” Sám Serrano ostatně vždy zdůrazňoval, že vzhledem k historické skutečnosti dekret z 19. dubna řešil jeden velice naléhavý úkol: podřídit heterogenní nacionalistické síly jednotné kázni. “Původní záměr se nikdy nepodařilo zcela naplnit… Různorodé síly, které se podílely na povstání (armáda, tradicionalistická seskupení, strany atd.), nikdy nepřestaly existovat, a to díky vyvážené politice a odolnosti jednotlivých sjednocených složek, takže nikdy nedošlo k jejich sloučení či rozpuštění v oficiální straně, která měla jednoznačnou převahu.” Ještě před skončením války byl počáteční Odborný státní výbor nahrazen vládou s příslušnými ministerstvy, v níž úloha předsedy připadla šéfovi státu (tento pojem procházel od 29. září neustálým vývojem). Zároveň došlo ke koncentraci legislativních a výkonných pravomocí, podle kterých veškerá rozhodnutí šéfa státu měla mít “po projednání ve vládě a na návrh příslušného ministra účinnost zákona, pokud se tento týkal základní státní struktury či představoval základní normu právního uspořádání země; v dalších případech se tak dělo formou dekretů”. Toto klíčové zmocnění bylo potvrzeno a zakotveno v zákoně z 8. srpna 1939. Jestliže se nový stát přihlásil k programovým zásadám formulovaným v šestadvaceti bodech Španělské falangy, pak legislativním vyjádřením tohoto postoje, pokud jde o sociálně-ekonomické cíle režimu, byl Pracovní kodex (dekret z 9. března 1938), který zakotvil princip podřízenosti ekonomiky politice a státní intervencionismus založený na úctě k právům jednotlivce. Po skončení občanské války a v okamžiku, kdy světový konflikt přecházel do své rozhodující fáze, započala v institucionálním vývoji režimu nová etapa, předznamenaná vytvořením španělských kortesů (zákon ze 17. července 1942). Jejich vznik neznamenal popření legislativních pravomocí šéfa státu, nýbrž vytvoření reprezentativního orgánu, jehož úkolem byla příprava a vypracování zákonů. V preambuli zakládacího dekretu byl však vytyčen záměr zabezpečit prostřednictvím kortesů “princip sebeomezení pro systematičtější institucionalizaci moci”. Nově vytvořený orgán se do značné míry inspiroval, alespoň formálně, starou tradicí středověkých kortesů. Činnost zahájil slavnostně v březnu 1943; byl tvořen stálými a volenými zástupci; k těm prvním patřili ministři, členové a předsedové Státní rady, Nejvyššího soudu a Nejvyšší rady vojenské justice, dále prezidenti Španělského institutu a Nejvyšší rada vědeckých výzkumů, rektoři univerzit a starostové hlavních měst padesáti provincií; ve druhé skupině byli zástupci národních odborových centrál, městských rad (každá radnice si volila jednoho člena ze svých řad), různých školských institutů, vědeckých sdružení, oficiálních obchodních komor a další osoby, “které vzhledem k jejich církevnímu, vojenskému, úřednímu či společenskému postavení, anebo s ohledem na jejich významné služby Španělsku, jmenuje šéf státu v počtu nepřevyšujícím padesát osob”. O čtyři roky později byla struktura kortesů pozměněna zákonem ze 17. července 1946, který spolu s Kodexem Španělů a municipálním zákonem (schválených přesně o rok dříve) umožnil dotvořit rámec “organické demokracie”, a to ve chvílích, kdy svět žil ve znamení vítězství demokratických principů (dokonce i satelitní republiky Sovětského svazu se nazývaly “lidové demokracie”). V preambuli Kodexu se praví: “Španělský stát vyhlašuje jako základní princip své činnosti úctu k důstojnosti, nedotknutelnosti a svobodě lidské bytosti.” Kodex dále zaručoval rovnost před zákonem, právo na vzdělání, právo na zastávání veřejných zastupitelských funkcí prostřednictvím rodiny, obce a odborů, právo na práci, náboženskou toleranci (ovšem pod oficiální ochranou bylo pouze katolické náboženství, zatímco veřejné obřady či projevy jiných kultů byly nepřípustné) a konečně i svobodu projevu a myšlení (“pokud tyto nepodkopávají základní principy státu”), poštovního styku, volby místa bydliště, shromažďování a sdružování (“pokud je účel přípustný a není v rozporu se zákony”); zaručena byla též nedotknutelnost soukromí (“žádný Španěl nesmí být zadržen, pokud by to bylo v rozporu s případy a způsoby vyjmenovanými v zákonech; do dvaasedmdesáti hodin musí být každý zadržený propuštěn nebo předán soudním orgánům”), stejně jako trestní a procesní práva. V souladu s normami vytyčenými již v Pracovním kodexu vymezoval dokument též vztahy mezi kapitálem a prací: péči o sociální jistoty (bylo proklamováno právo na “zabezpečení v případech stáří, nemoci, mateřství, pracovních úrazů, invalidity, nucené pracovní výluky a dalších rizikových situacích, které mohou být předmětem sociálního zabezpečení”) a respektování a ochranu soukromého vlastnictví, i když vždy pouze za podmínky, že to nebude v rozporu s “potřebami národa a obecného blaha”. Druhá kapitola obsahovala dva články, které tento podrobný soubor svobod a práv vymezovaly konkrétním rámcem. První článek obsahoval upozornění, že “výkon práv přiznaných Kodexem nesmí narušovat duchovní, národní a sociální jednotu Španělska”; druhý článek umožňoval pozastavit individuální svobody (projevu, poštovního styku, pohybu, shromažďování, sdružování, domovní svobody, osobní bezpečnost…) prostřednictvím vládních dekretů-zákonů, “které přesně vymezují rozsah a délku platnosti příslušného opatření”. Systém práv byl kromě toho vyvažován symetrickým výčtem povinností: věrná služba vlasti, loajalita k hlavě státu, respektování zákonů, vojenská služba, osobní spoluúčast při plnění zákonem stanovených potřeb, přispívání do fondů veřejných daňových povinností. “Organická demokracie” předpokládá “organické zastoupení” lokálního i celonárodního rázu; podle Kodexu Španělů byly zastupitelské funkce vykonávány “prostřednictvím rodiny, obce a odborů”. Klíčovou úlohu v obou rovinách veřejného života (lokální a celonárodní) plnila obec, jejíž složení bylo definitivně vymezeno zákonem ze 17. července 1945. Každá obecní rada se ustavovala na základě tří stupňů: 1) přímou a tajnou volbou všech obyvatel, kteří jsou zapsáni v seznamu hlav rodin. 2) Volbou předem vyjmenovaných odborových organizací (volba druhého stupně). 3) Volbou ze strany členů rady, kteří byli zvoleni v prvních dvou případech, stejně jako příslušníků místních hospodářských, profesních a kulturních organizací, které, pokud v příslušném obvodu neexistují, mohou být zastoupeny významnými místními osobnostmi. Zástupci provincií byli jmenováni zplnomocněnci: jedna strana zastupuje soudní obvody, druhá hospodářské, kulturní a profesní organizace v provincii. Odborové orgány s místní, provinční a celonárodní působností byly voleny nepřímo podle zásad vytyčených ve statutu ze 17. listopadu 1957. Vyhlášení zákona o národním referendu (22. října 1945) mělo potvrdit “demokratizaci” režimu, úzce provázanou s vývojem mezinárodní situace; toto opatření “přisuzovalo výkon zákonodárných funkcí přímo lidu, jestliže hlava státu usoudí, že vzhledem k nedostatečné opoře v zákonu či názorové nejistotě, je zapotřebí dotázat se obecného mínění prostřednictvím lidového referenda” (Xifra Herás). Na “přímou volbu” došlo poprvé v roce 1947, kdy byl přijat důležitý zákon o nástupnictví hlavy státu. V jeho prvním článku se pravilo, že Španělsko, “katolický, sociální a zastupitelský stát”, se v souladu se svou tradicí “ustanovuje jako Království”. V osmém článku se říká, že pokud nebyl předem jmenován nástupce a hlava státu zemře či je nezpůsobilá vykonávat svůj úřad, Regentská rada (orgán s přesně stanoveným složením) určí na tajném a nepřerušovaném zasedání alespoň dvěma třetinami hlasů “osobu z královského rodu, kterou musí v souladu s tímto zákonem a nejvyššími zájmy vlasti představit kortesům, které rozhodnou o královském titulu”. Vyjmenované podmínky jsou následující: “Musí to být osoba mužského pohlaví a Španěl starší třiceti let, který je katolického vyznání, má všechny nezbytné předpoklady pro výkon svého vznešeného poslání a složí přísahu věrnosti základním zákonům a principům, jimiž se řídí Národní hnutí.” V jedenáctém článku se dále praví, že jakmile bude v osobě krále ustanovena koruna, “řád nástupnické posloupnosti bude vycházet z prvorozenství a výhradního zastoupení; přednost bude mít linie starší před pozdějšími a v jejím rámci ta posloupná linie, která bude nejblíže k linii nejvzdálenější; na příslušném stupni má přednost linie mužská před ženskou, které královská hodnost nepřísluší, ale která smí přenést právo na své dědice a ve své linii výhradně na osoby nejstarší; v žádném z těchto případů nesmějí být dotčeny výjimky a ustanovení vyjmenovaná v předcházejících článcích”. Vždy však platí princip legitimní způsobilosti (oblíbený výraz tradicionalistů). Šéf státu může po poradě s Královskou radou (další orgán ustavený zmíněným zákonem) kortesům navrhnout vyloučení těch příslušníků královského rodu, kteří postrádají způsobilost k výkonu panovnické funkce, anebo kteří “v důsledku svého trvalého nerespektování základních principů Státu, nebo svých činů, ztrácejí nástupnická práva vymezená zákonem”. Jelikož druhý článek zákona o nástupnictví jednoznačně stanovil, že “titul hlavy státu přísluší vůdci Španělska a Křížového tažení, generalissimovi vojsk, donu Franciskovi Frankovi Bahamondemu”, a protože pozitivní odpověď zaznamenaná oficiálně v referendu ze šestého července 1947 mnohonásobně převyšovala odpovědi negativní (pro bylo 82 procent hlasů), lze říci, že připuštění “přímé volby” znamenalo druhé zrození režimu. Pro jeho další vývoj bylo důležité, že v roce 1948 se šéf Španělského státu a barcelonský hrabě don Juan Bourbonský dohodli, že Juanův nástupce don Juan Carlos bude vychováván ve Španělsku. Princova vojenská a politická příprava, kterou Franco propracoval do nejmenších detailů, a jeho definitivní přesídlení do Madridu již nyní představovaly velmi důležitý prvek na cestě k restauraci dynastie. Proces institucionalizace nového státu oficiálně vyvrcholil 17. července 1958 přijetím základního zákona, který šéf státu slavnostně vyhlásil na plenárním zasedání kortesů. Podle profesora Castána šlo o “systémově důkladnou formulaci principů, které již dříve tvořily základ a podstatu Národního hnutí, ale které teprve nyní tímto formálním a slavnostním způsobem nabyly charakter nejen určujících předpisů, nýbrž přímo základních norem, hierarchicky nadřazených všem ostatním zákonům”. Počínaje dekretem o sjednocení, jedním ze základů celého institucionálního systému vytvořeného režimem, byla národně-syndikalistická organizace, jejíž podstata se podle Xifry Heráse “dotýkala společenských, politických, ekonomických a lidských aspektů národního společenství”. Korporativistická koncepce společnosti se opírala o vertikální odbory tvořené jednotlivými výrobními odvětvími. “Jedním z jeho směrodatných principů je jednota, neboť se připouští pouze určitý druh profesního sdružování, který nesleduje výhradně obranu třídních zájmů, ale zahrnuje souhrn veškerých zájmů sociálních, opatrovnických a hospodářských… Hospodářský program národního syndikalismu byl vyjádřen dvěma základními normami, z nichž jedna se týkala majetku a druhá výroby. Především je třeba nastolit spravedlnost ve třech majetkových rovinách: práci, vlastnictví a kapitálu; současně je třeba harmonicky sladit tři výrobní složky: podnikatelskou, odbornou a dělnickou. Tomuto účelu slouží dva základní principy: všeobecnost a vertikální syndikalismus. První princip má zamezit třídnímu boji tím, že se sjednotí všechny složky, které se podílejí na hospodářském procesu; základem druhého je uznání sociální hierarchie vyplývající z bratrství výrobců, kteří se sdružují podle příslušných výrobních odvětví a vytvářejí odbory, do jejichž působnosti spadají všechny otázky týkající se vývojového procesu.” (Xifra Herás) HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ ROZVOJ HOSPODÁŘSKÁ DEPRESE. POLITIKA STÁTNÍCH INTERVENCÍ A EKONOMICKÉ SOBĚSTAČNOSTI Po skončení občanské války byla španělská ekonomika v žalostném stavu. Chyběly jí devizy i rezervy zlata, její výrobní kapacity byly oslabeny a byla závislá na dovozu, který nahrazoval nedostatek surovin a zařízení, přičemž možnosti jejich nákupu byly právě nyní mimořádně omezené. Zemědělství, kde se ztráty projevily ještě výrazněji než v hornictví a průmyslu, se potýkalo s bezútěšnou situací. Stavy tažných zvířat se například snížily o 70 000 kusů. Venkov zůstal bez mechanizace, import hnojiv se snížil více než o polovinu, silniční a železniční síť utrpěla nesmírné škody. Jen v zemědělské produkci odhadla Státní hospodářská rada v roce 1950 pokles o 22 procent proti průměrným hodnotám let 1929-1931. Dlužno podotknout, že čtyřicátá léta, kdy druhá světová válka mimořádně zkomplikovala dovozní možnosti, přinesla výrazné výkyvy. Na jedné straně bylo nutné odložit jakýkoliv seriózní pokus o hospodářskou obnovu a na straně druhé se prosadila politika státních intervencí do všech oblastí výroby a ekonomiky vůbec. Přísný státní dohled se týkal cen, zahraničního obchodu, mezinárodních plateb, nákupu a distribuce surovin a investic. Profesor Vicens Vives charakterizoval tuto etapu hluboké hospodářské deprese slovy: “Stačí si uvědomit situaci lidí a ekonomiky na španělském venkově, z něhož temné vyhlídky na stagnaci a bídu vyhnaly neklidnou mládež. Stačí připomenout léta, kdy válka za hranicemi země a rozpad zemědělské výroby vedly k zavedení přídělů na nejzákladnější druhy spotřebního zboží. Statistika sice vykazuje pokles rostlinné a živočišné výroby, nic však nevypovídá o utrpení obyvatel měst, kterým se chronicky nedostávalo potravin. Byl to spíše živoucí úsek sociálních dějin té doby než kapitola dějin hospodářských.” Po ztrátě obvyklých zdrojů zásobování nastoupilo Španělsko kurz státních intervencí. V průmyslu se více méně inspirovalo italským a německým modelem plánů hospodářské soběstačnosti. V září 1941 byl založen Národní průmyslový institut (INI), který se nepopiratelně zasloužil o hospodářský rozvoj země. Smyslem jeho činnosti bylo podle stanov “podporovat a financovat v zájmu španělského národa vznik a obnovu španělského průmyslu, zvláště v oblasti obrany země a dosažení ekonomické soběstačnosti, a současně nabídnout španělským finančním zdrojům bezpečné a atraktivní možnosti investic”. První kroky k modernizaci a industrializaci země vzešly do značné míry právě z tohoto orgánu, v jehož čele stanul Juan Antonio Suanzes. Podílel se na vzniku bouřlivě se rozvíjejících odvětví, po roce 1951 zvláště hutnictví (nejvýznamnějším a nejambicióznějším podnikem se stala ENSIDESA). K dalším podnikům, které založil INI, patřily ropné rafinerie (Národní podnik Calvo Sotelo), komplexy vodních elektráren (Národní elektrárenský podnik, Podnik vodních elektráren v Ribagorzaně), metalurgické závody (Národní podniky Elcano a Bazán) a letecké společnosti (Iberia). Výrazně se podílel rovněž na výstavbě hliníkárny ve Valladolidu a závodu na výrobu umělých vláken, ropných rafinerií, automobilových závodů na výrobu nákladních a osobních vozů (ENASA a SEAT), chemických závodů a na výrobě radiopřístrojů (Marconi) atd. Významnou činnost rozvinul INI těsně po druhé světové válce, v době úpadku systému ekonomické soběstačnosti západních zemí. Mír v této chvíli nepředstavoval pro Španělsko naději na normalizaci. Dlouhá španělská krize nyní přešla ve všeobecnou evropskou krizi. Diplomatická izolace Frankova režimu ze strany vítězných mocností současně odsouvala frankistickou diktaturu na okraj případného podílu na Marshallově plánu. Zatímco ostatní země řešily své problémy spojenými silami, osamělá španělská vláda dále rozvíjela plány ekonomické soběstačnosti, které měly smysl pouze ve válečné ekonomice, v okamžicích naprosté nezbytnosti. Podle Vicense tato politika “nezohledňovala tak zásadní faktory, jako je rentabilita podniků, což vedlo ke zdražování základních produktů a přispělo k růstu inflace. Vzhledem ke své všemocnosti nejen zabránila volné soutěži na trhu (např. kuličková ložiska), nýbrž uměle podporovala řadu malých podniků s pochybnou rentabilitou a blokovala rozvoj jiných, perspektivnějších, např. vodních elektráren, hutních a textilních závodů”. Deprese čtyřicátých let nebyla pouze důsledkem válečných ztrát a nucené izolace, nýbrž výsledkem celého komplexu faktorů, mezi jinými dlouhého sucha (1943-51) s katastrofálním dopadem nejen na zemědělskou produkci, ale i na průmysl. Státní intervence vytvářely současně začarovaný ekonomický kruh, kdy např. zemědělci přestávali pěstovat některé plodiny, aby se vyhnuli povolením a poplatkům. Kolem roku 1951 se projevily důsledky: podstatná převaha cen průmyslových výrobků nad zemědělskými produkty, značný pokles efektivnosti v zemědělství v porovnání s jinými odvětvími. Národní důchod v té době sotva dosahoval úrovně roku 1935. Populace naproti tomu ve stejných letech i přes válečné ztráty značně vzrostla (23 567 867 v roce 1930, 29 122 000 v roce 1956). Změna v mezinárodních vztazích přinesla v následujícím desetiletí i změnu celkové situace. Po první půjčce Spojených států (1951) následovala španělsko-americká smlouva z roku 1953 a rozsáhlá hospodářská pomoc. S otevřením obchodu se urychlil i rozvoj země. Současně však na sebe nedaly dlouho čekat ani neklamné známky progresívní inflační křivky. Stále markantnější nevyrovnanost mezi nabídkou zboží a finanční poptávkou se logicky promítla v růstu cen. V roce 1955 dosáhla inflace alarmujícího tempa. Zatímco v roce 1955 stouply ceny o 3,9 procent, v roce 1956 to již představovalo 9,1 procent a v roce 1957 16,7 procent. Nedostatek financí na krytí investic byl ve stejné době doprovázen i rostoucí nevyrovnaností mezi importem a exportem. V roce 1958 dosáhly peněžní rezervy minimální úrovně a bezprostředně si vyžádaly energická opatření k ozdravení situace. OBRAT V ORIENTACI HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY V červenci 1959 zveřejnila španělská vláda stabilizační program, který ministři Ullastres a Navarro Rubio zpracovali podle OEHS (Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci) a MMF (Mezinárodního měnového fondu). Vycházel z následujících zásad: rozumné devalvace pesety, omezení veřejných a soukromých výdajů a uvolnění zahraničního obchodu v souladu se zásadami OEHS. Stabilizační program se opíral o úvěry poskytnuté OEHS, MMF, vládou USA a soukromými bankami. Španělsko bylo přijato za člena OEHS. Prohlášení španělské vlády, které doprovázelo prezentaci programu v obou organizacích, zdůrazňovalo radikální odklon od směru, který charakterizoval předešlé období: “Nadešla chvíle, dát hospodářské politice nový směr, aby se španělská ekonomika přiřadila k zemím západního světa. Zbavit ji zásahů zděděných z minulosti, jež nejsou v souladu s potřebami současné doby.” Byla ukončena hospodářská izolace a země se měla orientovat na volnější ekonomiku, založenou na mezinárodním obchodu a hospodářské spolupráci. Byla odstraněna kontrola cen zboží a státní distribuce surovin. Jejich dovoz se liberalizoval. Záhy se projevily úspěchy stabilizační politiky. Již v prvním pololetí roku 1959 se začaly snižovat inflační tendence. Rozsáhlá likvidace spekulativních zásob, jež byly vytvořeny v předcházejících letech, se výrazně odrazila v cenové hladině základních surovin (oceli, neželezných kovů) a v potřebě importu (v létě a na podzim roku 1959 silně omezené). Druhá zpráva OEHS o španělském hospodářství v roce 1960 již konstatovala: Přes velkou devalvaci pesety a shovívavost při kontrolách, bylo zvýšení cen velmi omezené a v období od července 1959 do března 1960 nepřekročilo u velkoobchodních cen a životních nákladů dvě procenta. Nedostatek surovin a polotovarů, charakterizující předešlé období, byl odstraněn… Výsledky rozpočtového roku 1959 se velmi blížily červencovým prognózám a požadavky státní pokladny na Španělské banky byly podstatně nižší než předpokládané maximum… Import poklesl ze 612 milionů dolarů v období od srpna 1958 do března 1959 na 447 milionů dolarů v období od srpna 1959 do března 1960. Ve stejném období vzrostl export ze 305 na 430 milionů dolarů. Skryté zisky se vrátily do oficiální sféry a bilance běžných zahraničních transakcí vykázala poprvé za dlouhé roky značný přebytek… Stabilizační politika, zaměřená na snížení veřejné a soukromé poptávky, logicky vyvolala určitou konjunkturální změnu. Hospodářská aktivita, od počátku roku 1959 zpomalená, zaznamenala v následujícím podzimním období zřetelný ústup. Jestliže počty nezaměstaných rostly poměrně pomalu (od čtvrtého kvartálu 1958 do prvního kvartálu 1960 pouze 30 000 osob, a k tomuto termínu celkem 120 000), bylo tomu tak spíše v důsledku odchodu vysokého procenta pracovních sil do průmyslových center Společného evropského trhu (právě v roce 1958 vstoupila v platnost římská smlouva), než díky pracovní legislativě. Podle profesora Velarda Fuertese znamenala početná emigrace dělníků v období recese jednu z nejvýznamnějších pák krátkodobého úspěchu stabilizačního plánu: “Bez kohoutku odvádějícího emigraci by byla nezaměstnanost ve Španělsku dosáhla značné výše a dost možná by tak vyvolala krok zpět ve stabilizačních opatřeních, obdobně jako tomu bylo u chilského a argentinského stabilizačního plánu, realizovaného ve stejné době, avšak s velmi rozdílnými výsledky.” K vyrovnání tohoto konjunkturálního útlumu v letech 1958-1959 přispěla naštěstí situace v zemědělství. Bohatá sklizeň v roce 1959 výrazně zlepšila příjmy pěstitelů a oživila možnosti vnitřního obchodu (viz statistický přehled). Opatření, která vláda přijala, aby podnítila hospodářskou aktivitu a přitom neohrozila úspěch stabilizace, připravila postupně opatrné oživení, jež se v roce 1960 dosud projevovalo izolovaně, avšak během roku 1961 se progresívně rozšířilo do všech sektorů. Jednalo se za prvé o obnovení zásob (v důsledku stabilizačního procesu značně ztenčených) a dále o intenzívní růst investic. Růst individuální spotřeby byl do značné míry důsledkem vyšších příjmů (poté, co byla znovu prodloužena pracovní doba a zvýšeny platy v některých výrobních odvětvích). K posílení kupní síly napomohly rovněž příjmy zasílané zpět do vlasti pracovníky v zahraničí (neboť pracovní depresi se podařilo řešit usměrněním dělnické emigrace do velkých průmyslových center evropského Společného trhu). Vývoj hlavních plodin v letech 1931 až 1960 (v tis. tun)   1931-5 1945 1951-5 1956 1957 1958 1959 1960 Pšenice 3582 2260 4031 4196 4900 4400 4800 3500 Rýže 269 210 358 384 388 380 386 366 Kukuřice 666 530 665 714 771 750 1000 1052 Brambory 3890 2643 4019 4307 3954 4300 4600 4660 Cukrovka 2150 958 2615 2743 2283 2850 3760 3450 Bavlna 4 5,6 63 148 40 45 190 180 Oleje 1824 1320 1809 1858 1114 1620 1620 2200 Víno 18820 13900 18360 21140 17400 18000 16750 19700 Pomeranče 1044   1178 488 1183 1325 1765 1650 (Zpráva OEHS)   Jak vidíme, k překročení objemů z předválečného období docházelo trvale od roku 1951. Některé plodiny (bavlna, kukuřice), zaznamenaly výjimečný vzestup. Jiné (zvláště pomeranče) mimořádně citlivě reagovaly na vnitřní (meteorologické) a na vnější (rozdílná zahraniční poptávka) podmínky. Povšimněme si poklesu produkce v roce 1956. Obchodní bilance však zaznamenala příznivý vliv stabilizační politiky jen velmi okrajově. Přebytek 57,1 milionů dolarů z roku 1960 se již v roce 1961 změnil v deficit ve výši 278,7 milionů. V bezprostředně následujících letech nebylo rostoucí tempo importu vyváženo stejným zvýšením exportu; po nárůstu v roce 1960 (o 42,4 procent proti roku 1959) se růst omezil v roce 1961 na 1,9 procent, a v roce 1962 na 3,1 procent. Naopak import zaznamenal v roce 1961 nárůst o 50 procent a v roce 1962 o 29 procent. Tato disproporce však byla (v dané chvíli) bohatě vyrovnána přebytkem ze sféry služeb a ze soukromých převodů. Aktivní saldo platební bilance bylo zaručeno především v důsledku mimořádného rozvoje turistického ruchu, jehož čisté příjmy vzrostly v roce 1961 o 34,1 procent (na 330,5 milionů dolarů); v roce 1962 o 29,1 procent. Velmi podobně lze hodnotit zpětné převody peněz od pracujících emigrantů. Nejpřesnějším ukazatelem zlepšení finanční situace, jehož Španělsko dosáhlo v letech stabilizace, byl výrazný růst jeho peněžních rezerv. Těsně předtím, v roce 1958, činily pouhých 66 milionů dolarů; o rok později již dosáhly 218 milionů. Rychlý nástup však pokračoval a v květnu 1963 mělo Španělsko k dispozici rezervy, jejichž hodnota činila v přepočtu 1,011 miliard dolarů. POVÁLEČNÝ SOCIÁLNÍ VÝVOJ Hospodářské obnově neodpovídala pozitivní obnova sociální, byť si plán rozvoje, který měl být po zprávě Světové banky zahájen španělskou vládou pod vedením technického týmu, v jehož čele stál profesor López Rodó, kladl oba cíle. Bylo to logické, uvážíme-li, že například skladba agrárního vlastnictví (jeden z trvalých klíčů sociální nevyrovnanosti Španělska) představovala, stejně jako v jiných rozvojových zemích, vážnou překážku na cestě k racionalizaci zemědělství. A Španělsko bylo i přes velké úsilí vynakládané od padesátých let na rozvoj industrializace nadále převážně agrární zemí, jejíž základní exportní artikly pocházely ze zemědělství. Souhrnná analýza poválečného sociálního vývoje ukazuje na: a) Proces restaurace rodové šlechty (tvořené, stejně jako v roce 1932, především velkostatkáři, jejichž řady rozšířil nový režim zákonem o nástupnictví o další tituly) v jejích starých hierarchických a ekonomických pozicích. b) Rozvoj vysoké průmyslové, obchodní a finanční buržoazie, která výrazně posílila své pozice v jednotlivých fázích poválečného hospodářského vývoje. c) Vstřícný postoj nového státu k dělnickým vrstvám projevující se různými druhy pojištění a zajímavou pracovní legislativou. Výrobci byli začleněni do systému prorežimních “vertikálních syndikátů”. Byly zřízeny univerzity a instituty pro pracující a jejich možnosti se rozšířily uplatněním zákona o rovné příležitosti. Je však třeba zdůraznit, že se regenerační úsilí daleko účinněji projevovalo ve městech než na venkově, jehož obyvatelé byli i nadále obětí specifické skladby agrárního vlastnictví a způsobu práce charakteristického pro oblast velkých latifundií. Zákon také vždy neodpovídal požadavkům vyplývajícím z reality (jako příklad může sloužit stanovení minimálních mezd). Sociální problém venkova vlastně vyřešila emigrace směřující do průmyslových center Společného trhu. Růst rolnických mezd byl logickým důsledkem snížení počtu pracovních sil. Široké vrstvy bývalého městského a rolnického proletariátu však fakticky zaznamenaly nepopiratelný růst životní úrovně. d) Úpadek takzvané střední vrstvy, tvořené zejména úředníky, kteří byli vázáni neměnným rozpočtem, a tak se stávali přímou obětí výkyvů cenové křivky. Samostatným případem v rámci této vrstvy byl vojenský stav, na jehož zájmy bral režim zvláštní ohledy. e) Oživení církevního stavu, oběti revolučního teroru v republikánské zóně a rozhodujícího faktoru v zóně národní, kde se připojil ke “křížovému tažení”, aby po ideologické stránce zabránil sklouznutí politiky režimu mezi evropské fašismy, které byly v té době na vzestupu. V novém režimu zastával výjimečnou pozici (Konkordátem z roku 1953) a v posledních letech se stal protagonistou vnitřní obrody, navazující na vysoké směrnice papežského stolce a II. vatikánského koncilu, jež španělskou církev restaurovaly v jejím pravém poslání, jakožto sílu usměrňující a podněcující sociální obnovu země. Vzhledem k tomu, že první dvě vrstvy byly srovnatelné (a ve skutečnosti došlo k jejich vzájemnému prolínání), bylo by možné toto schéma zjednodušit. Většina průmyslového a agrárního bohatství se soustředila v rukách určitého, relativně málo početného sociálního okruhu. Počet venkovského subproletariátu byl odhadován na půl druhého milionu příležitostných pracovníků. Ve velmi obdobné ekonomické situaci se nacházel dokonce ještě početnější sektor minifundistů a stálých zemědělských pracovníků, kteří byli usazeni jako vlastníci, nájemci nebo částeční nájemci na celkové ploše 8 milionů hektarů. V letech deprese po občanské válce se velmi tíživá sociální nerovnováha projevila faktorem, který je pro moderní dobu charakteristický - emigrací z venkova do města, podporovanou průmyslovým rozvojem. Emigrace směřovala do dvou atraktivních středisek - již tradičně do severních krajů a nově do Madridu, jenž se po válce stal nesmírně významným průmyslovým centrem s dynamickým vývojem populace, v jehož důsledku se počet obyvatel města během dvaceti let zdvojnásobil. Podle údajů, které shromáždil Duocastella pro období 1950-1955, dosáhla vnitřní migrace 476 188 osob, z toho tři čtvrtiny (78 procent) směřovaly do oblasti Madridu a Barcelony a více než polovina ze zbytku do Biskajska. V těchto hlavních cílových oblastech se emigrace soustřeďovala (úměrně počtu jejich obyvatel) do Toleda, Jaénu, Teruelu, Cuenky, Tarragony, Léridy, Guadalajary, Ciudad Realu, Córdoby, Cáceresu, Sorie a Huesky. Obecně lze říci, že Barcelona přitahovala migraci ze středozemního pobřeží a z povodí Ebra a Guadiany, zatímco Madrid z centrální náhorní plošiny a jejích jižních výběžků. Je třeba dodat, že v pozdějších letech převyšovala migrace do Madridu počet osob směřujících do Barcelony. Statistické údaje však neposkytují představu o tíživé sociální realitě, kterou tyto vnitřní přesuny populace představovaly. Zřetelněji se jejich důsledky odrážely v tíživých poměrech obyvatel předměstí, mezi něž patřily vedle primární nezaměstnanosti bytová otázka, zdravotní a náboženská péče atd. Profesor Miguel Siguán definoval ve své klasické knize Z venkova na předměstí (Del campo al suburbio, 1959), z níž jsme čerpali předešlé údaje, onen hnací motor vnitřní migrace slovy: “Samo zavedení průmyslové výroby do města vyvolává ekonomickou nerovnováhu v neprospěch venkova. A zavedení technických vymožeností na venkově vede k masové a nezvratné nezaměstnanosti.” Tím se dotýkáme dalšího zásadního problému - nové orientace možné agrární reformy. “Staré řešení spočívající v rozdělení půdy již řešením není. Pokud není v zemědělských oblastech zavedena průmyslová výroba, pak nezaměstnaní a ti, kteří přestože pracují, nejsou s to dosáhnout minimální životní úrovně, nemají jinou volbu, než odejít do velkých průmyslových center,” pokračuje Siguán. Z tohoto hodnocení vycházely základy ambiciózních regionálních plánů, jež realizovala nová vláda. Zrušení revolučních opatření republiky bylo skutečně brzy vyváženo rozsáhlým sociálním programem, jehož cílem byla kolektivní integrace na celostátní úrovni. V tomto duchu byl zpracován Pracovní kodex (z 9. března 1938), jehož součástí byly následující odstavce, které se týkaly struktury agrárního vlastnictví: Naší snahou bude dát každé rolnické rodině malý pozemek, rodinnou zahradu, která by jí sloužila k uspokojení základních potřeb a jíž by se věnovala ve dnech, kdy není zaměstnána. Stát zabezpečí nájemcům stabilitu v obdělávání půdy prostřednictvím dlouhodobých smluv, jež je budou chránit před neopodstatněným vystěhováním, a zajistí jim amortizaci vylepšení, která na půdě učinili. Stát bude usilovat o nalezení prostředků, aby půda přešla za spravedlivých podmínek do rukou těch, kdo ji přímo užívají. “Srovnáme-li tuto deklaraci s texty… José Antonia, je zřejmé, že poté, co se stala státním programem, byla falangistická doktrína alespoň v oblasti agrární politiky podstatně zmírněna a toto zmírnění lze chápat jako kompromis. Další vývoj ukáže, že spíše než ke kompromisu dojde ke změně v orientaci,” píše profesor Siguán. Změna kurzu se souhrnně projevila opouštěním starých programů agrárního přerozdělování a přechodem k ekonomickému posílení půdy (zavlažování prostřednictvím rozsáhlých vodních děl) a systematickému osídlování, jež se nakonec stalo “jedinou” agrární reformou režimu, která nesměle otevřela přístup k vlastnictví. Nová sociální politika na venkově směřovala ke koncentraci parcel, jež měla zásadní význam pro řešení starého problému minifundií a roztříštěného vlastnictví, a k velkým regionálním plánům (plán Badajoz, plán Jaén, plán Zaragoza, plán Cáceres…), které byly do jisté míry předzvěstí budoucích plánů rozvoje. Regionální plány měly zmírnit obrovské rozdíly v důchodu, který byly jednotlivé provincie schopny vyprodukovat na jednoho obyvatele, přinést industrializační program do dosud výlučně zemědělských oblastí, přidržet venkovské obyvatelstvo v místě jeho původu, snížit stěhování venkovanů do měst a sladit velká vodní díla v harmonické celky. Fakt, že i přes všechna tato opatření nadále převažovala již zmíněná emigrace do Evropy společného trhu, svědčil o tom, že schopnost zaměstnat pracovní sílu přímo v místě jejího původu byla dosud velmi slabá. REGIONÁLNÍ PLÁNOVÁNÍ “Rozvoj hospodářství vyžaduje vedle vyváženého rozmachu všech sektorů i diferenciaci v přidělování stávajících zdrojů do jednotlivých oblastí státu, která by umožnila postupně zmenšit rozdíl mezi důchodem připadajícím v jednotlivých provinciích na hlavu,” píše Tamames. Regionální plánování bylo v praxi zavedeno v Badajozu a Jaénu a jeho obdoba byla rovněž započata v Cáceresu. Práce rozvinuté v Aragónu koordinoval zaragozský plán (zde je však třeba zdůraznit záporné kritiky, na něž narazila vodohospodářská díla v oblasti Caspe). Badajozský plán vycházel z rozsáhlé studie, kterou vydal v roce 1948 sekretariát Provinční rady pro sociálně ekonomické řízení v Badajozu. Dne 11. září 1951 byla ustavena Smíšená technická komise, tvořená členy různých ministerstev, jejichž úkolem bylo zpracovat “plán na koordinaci prací při industrializaci, elektrifikaci a kolonizaci úrodných nížin provincie Badajoz, zavlažovatelných z Guadiany”. Komise pracovala tak rychle, že mohl být plán schválen zákonem ze 7. dubna 1952, který rozhodl o jeho další realizaci v období čtrnácti let (1952 až 1965). Na počátku realizace plánu zaujímal Badajoz mezi španělskými provinciemi 44. místo podle výše důchodu připadajícího na jednoho obyvatele. Tato situace se negativně odrážela v dalších oblastech rozvoje (druhé místo v míře analfabetismu). Nízký důchod na hlavu byl navíc v jednotlivých sociálních vrstvách rozdělen mimořádně nerovnoměrně (extrémní podíl latifundismu, malý rozsah obdělávaných ploch, nepatrné hektarové výnosy a v důsledku toho chronická nezaměstnanost - denní průměr 22 381 nádeníků, silně se zhoršující v sezóně od srpna do listopadu a od dubna do května). Zákon ze 7. dubna 1952 zahrnoval pět oblastí: 1) Výstavba šesti vodních nádrží s celkovým objemem 3245 milionů krychlových metrů (Cíjara, Puerto Pena, Orellana, Zújar, Montijo, Alenza), které měly regulovat tok Guadiany, Zújaru a Matachelu, umožnit zavlažování 105 000 hektarů a rozšířit výrobu elektrické energie (až na 252 milionů kWh). 2) Výstavba 21 nových osad a rozdělení vyvlastněných pozemků v souladu se zákonem o osídlení a rozdělení vlastnictví z 21. dubna 1949, který stanovil hranici zemědělského vlastnictví s tím, že pozemky přesahující tuto plochu podléhaly vyvlastnění. Z tohoto přerozdělení půdy vzešlo 9000 nových vlastníků; pěstování nových plodin mělo přitom trvale zaměstnat asi 30 000 dělníků. 3) Zalesnění 500 000 hektarů. 4) Zlepšení komunikací, zvláště železniční trati z Villanuevy do Talavery. 5) Industrializace na základě místního průmyslu - výstavba 96 konzerváren, závodů na výrobu umělých hnojiv, cementu, keramiky, textilu. Předpokládalo se, že realizací plánu se důchod provincie Badajoz zvýší proti roku 1950 o 77 procent. Plán zaznamenal poměrně značný úspěch, byť si praktické zkušenosti z realizace jednotlivých projektů vyžádaly, s ohledem na další etapy výstavby, určité úpravy. Také provincie Jaén (s obdobnou strukturou jako Badajoz) vykazovala ponurý sociální obraz - trvalou nezaměstnanost 20 tisíc dělníků a sezónní nezaměstnanost postihující v dubnu 53 procent aktivního obyvatelstva. Pouze v únoru při sklizni oliv byla nezaměstnanost nulová. Příčiny tohoto stavu obdobně spočívaly v koncentraci vlastnictví a v monokulturním hospodářství. Stejně jako v Badajozu byla smíšená technická komise ustavená nařízením předsednictva vlády z 27. února 1952, pověřena vypracováním plánu koordinace výstavby, osídlení, industrializace a elektrifikace provincie Jaén a oblastí vhodných k zavlažování. Tento plán bylo možno schválit již zákonem ze 17. července roku 1953, který zahrnoval: 1) Vodní díla (5 vodních nádrží, kanály, hlavní zavodňovací příkopy a zásobování vodou). 2) Díla určená k zemědělské transformaci a k osídlení plochy 22 000 hektarů. 3) Zalesnění 131 397 hektarů. 4) Komunikace: železnice Córdoba-Puertollano a Baeza-Albacete. 5) Elektrifikace provincie, průzkum podzemních vod a průzkum zaměřený na těžbu olova atd. 6) Výbor pro podporu průmyslového rozvoje. Národní institut pro industrializaci (INI) zahájil v Linaresu montáž závodu ENIRA - státní podnik na využití zemědělských odpadních surovin; rovněž se zapojil soukromý průmysl - zemědělská zařízení a vozidla z Hutního závodu Santa Ana. KOMUNIKACE AŽ DO PLÁNU ROZVOJE Zásadní podmínkou hospodářského posílení Španělska byl odpovídající rozvoj komunikací (železniční a silniční sítě), vycházející z potřeb moderní země. Záslužné dílo diktatury (oprava a zkvalitnění 7000 km silnic první kategorie) bylo zničeno v občanské válce. Po jejím skončení bylo třeba zajistit především rekonstrukci 1561 zničených mostů, přičemž vnější okolnosti (nedostatek asfaltu) znemožňovaly opravu vozovek. Škody na železniční síti byly nezměrné - šedesát procent trakce bylo mimo provoz a přeprava zboží ze třiceti procent. Ztráty se odhadovaly na sto lokomotiv, dva tisíce osobních a třináct tisíc nákladních vagonů. Společnosti vlastnící z minulého století monopol na železniční síť (Severní, MZA, Isabel II. atd.) stály před problémem rekonstrukce, který se naprosto vymykal jejich možnostem. Proto se s uspokojením přiklonily ke znárodňovacím záměrům státu. Již v květnu 1939 se státní politika výrazně projevila prostřednictvím Řídících rad jmenovaných vládou. A 24. ledna 1941 byl učiněn rozhodný krok vytvořením RENFE, v jejíchž rukou se především ocitly veškeré železnice s klasickým rozchodem. Prvořadým úkolem RENFE - státní železnice (první veřejné společnosti nového režimu) byla rekonstrukce sítě a obnova předválečného objemu jejích služeb. Narazila však na nepřekonatelné obtíže nejen v důsledku rozsahu zmíněných škod, ale i vzhledem k nemožnosti získat technické zařízení uprostřed zuřícího světového konfliktu. S normalizací některých sektorů komunikační sítě a s jejím případným rozšířením bylo nutné vyčkat do konce války. Ještě počátkem šedesátých let se na 84 procent tunokilometrů používala parní trakce, na elektrickou trakci připadalo pouze 14 procent a na dieselovou trakci 2 procenta. RENFE však nebývale podnítila elektrifikaci - 1420 km elektrifikovaných tratí z roku 1940 bylo v roce 1958 rozšířeno již na 2611 km. Tradiční ztrátovost železničního provozu a očekávané snížení soukromých investic do nezbytné restrukturalizace sítě mohl masovými investicemi vyřešit pouze stát, jak zdůrazňuje Tamames. Od konce války byla v tomto směru skutečně rozvinuta řada iniciativ, např. pětiletý plán z roku 1945, plán rekonstrukce z roku 1949 zpracovaný hrabětem z Guadalhorce a upravovaný v letech 1952 a 1955. Protože však výsledky nebyly uspokojivé, následoval v roce 1958 plán modernizace, který se vyhnul stanovení termínů a ročních nákladů. “Ať již bude termín jakýkoli - uvádělo se však v preambuli - byly zahájeny určité práce a existují nezbytné a naléhavé reformy, které nesnesou odkladu, neboť s ním by hrozil nevyhnutelný a časově nikterak vzdálený krach naší organizace. Proto bylo možné přikročit k výběru děl, zařízení a nákupů, jež jsou nejnutněji zapotřebí. Ty jsou pak v rámci plánu modernizace součástí pětiletého plánu modernizace, jehož výše činí 24 miliard a 700 milionů peset.” Do roku 1950 (již po překonání obtíží způsobených světovou válkou) spadal ambiciózní projekt zkvalitnění silniční sítě, jehož skutečné výsledky zůstaly daleko za původním záměrem. O deset let později (v prosinci 1960) předložilo Ministerstvo veřejných prací kortesům rozsáhlý plán obnovy veškeré silniční sítě. Jeho vývoj předpokládal čtyři čtyřletá období a (v roce 1961) úvodní investici ve výši 2 400 441 529 peset. Plány rozvoje a kroky ministra Silvy Munoze poskytly krátce nato obnově silniční sítě potřebnou podporu. PRVNÍ PLÁN ROZVOJE Souhrnný přehled vývoje španělské ekonomiky (od direktivního řízení k liberalizaci a k plánu stabilizace), směrů, jimiž se ubírala sociální politika režimu (zvláště pokud jde o zásadní agrární sektor), a nevyřešených problémů (jak při obnově zařízení a technického vybavení, tak v důsledku nerovnoměrného rozdělení národního důchodu) nám umožní pochopit charakter a cíle slavného plánu rozvoje, který byl španělskými kortesy schválen 27. prosince 1963 a fakticky zahájil velmi konkrétní etapu španělské “hospodářské politiky”. Dne 23. listopadu 1963 byl vydán významný dekret, který měl provázat výsledky plánu stabilizace s předpoklady plánu rozvoje a který tvořil orientační prolog k plánu rozvoje. Po tomto dekretu následovaly další dva - první se týkal svobody zřizování, rozšiřování a přemisťování průmyslových podniků; druhý umožňoval kontrolu restriktivních praktik v konkurenci. Koncem roku byla zveřejněna zpráva Světové banky, jež jako jediné všeobecné řešení problémů způsobených nevyrovnaností regionálního vývoje, důchodu a zaměstnanosti, uváděla politiku stimulující globální růst národního hospodářství a dále doporučila rozvoj národního hospodářství podle plánů. V listopadu 1963 konečně tým expertů vedený generálním komisařem plánu rozvoje, Lópezem Rodó, předložil plán oficiálně hlavě státu. Zde uvádíme jeho všeobecné linie. Analýza ekonomické situace umožnila tvůrcům plánu ukázat v první řadě na strukturální nedostatky, jež bylo nutné odstranit: 1) Nízký podíl aktivního obyvatelstva v porovnání s celkovou populací (38 procent představovalo velmi slabý poměr proti zemím Evropského hospodářského společenství). 2) Značné procento aktivní populace se věnuje zemědělství. 3) Nízká produktivita hospodářského komplexu. 4) Silná nevyrovnanost exportu a importu, s převahou importu. 5) Nerovnoměrné rozdělování národního důchodu. S ohledem na tuto situaci stál plán před prvořadým ekonomickým úkolem: systematicky zvyšovat objem zboží a služeb žádaných konkurenčním trhem. To znamenalo zajistit maximální růst národního produktu, spravedlivé rozdělování důchodu, pružnost ekonomického systému, plnou zaměstnanost, progresívní integraci do světové ekonomiky. Na základě zkušeností z regionálního plánování byly vytyčeny následující záměry - podpora harmonického rozvoje různých zeměpisných oblastí; zmenšení regionálních rozdílů mezi důchodem na hlavu vytvořením center průmyslové výroby a rozvoje v tradičně zemědělských oblastech; posílení politiky rozšiřování zavlažovaných ploch a koncentrace pozemkových parcel a usměrnění vnitrostátních i zahraničních migračních proudů podle potřeb rozvoje. Z mnoha aspektů, jimiž se plán zabýval, je na místě zdůraznit upřednostnění rozvoje školství všech stupňů s cílem odstranit analfabetismus a zvýšit počty inženýrů a středních technických kádrů. Dále orientaci industrializace směrem, který by se dal lépe sladit se strukturou evropského hospodářství a s potřebami vnitřního trhu. Reorganizaci stávajících plánů s cílem vyřešit problém přepravy (zvláště co se týká železniční sítě). Vybudování některých dálničních tahů, životně důležitých pro trh s citrusy, olejem a vínem (označeno jako naléhavě nutné, zvláště tah spojující východní pobřeží s Francií). “Když nezbývalo, než přistoupit k rozvoji bez moderní výpočetní techniky, muselo se tak učinit nehledě na rizika, neboť čekat, až budou k dispozici potřebné prostředky ke zpracování programů, znamenalo zastavit se, a to by bylo totéž, jako zemřít. Jakmile se však situace v devizové rezervě a úvěrových možnostech stala příznivou a současně byly k dispozici vedle vlastních zkušeností i zkušenosti z jiných dlouhodobých plánů rozvoje, byl na jaře loňského roku vypracován plán rozvoje…který, stručně řečeno, není ničím jiným, než uspořádáním veřejných a nasměrováním soukromých investic tak, aby bylo dosaženo maximálního možného růstu národního důchodu. Ten byl stanoven na šest procent ročně, což je míra růstu, jíž zpráva Světové banky o stavu naší ekonomiky označila za realistickou,” shrnul Carrero Blanco ve své obhajobě plánu v kortesech. Ministr upozornil i na další stránku plánu, jež se shodovala se sociální doktrínou církve, jak byla vyjádřena v papežských encyklikách počínaje Rerum Novarum a konče Pacem in Terris. Výsledky plánu však nebyly zdaleka tak skvělé, jak se zpočátku očekávalo. Nerovnoměrný postup ke stanoveným cílům ovlivnily jednak malá odvaha ke skutečně strukturálním reformám (připomeňme si s profesorem Figueroou, že pouze jediná opravdová agrární reforma umožňovala směrovat do zemědělství investice nezbytné pro podstatné zvýšení produktivity), jednak, v úzké návaznosti na slabiny plánu, nepřekonatelné obtíže tváří v tvář integraci do Společného evropského trhu. Tento relativní neúspěch, který se projevil novou vlnou inflace patrnou od roku 1964 a rostoucí nevyrovnaností mezi importem a exportem, vedl, jak ještě uvidíme, v roce 1967 k novým “stabilizačním” opatřením (neočekávané peněžní devalvaci). Současně se již v roce 1965 začal rýsovat druhý plán, který logicky předpokládal nezbytnou revizi plánu předcházejícího. KULTURNÍ VÝVOJ V OBDOBÍ MEZI REPUBLIKOU A FRANKISMEM DOPAD POLITICKÉ KRIZE V INTELEKTUÁLNÍ ROVINĚ Republika zastihla španělskou kulturu v okamžiku, pro nějž bychom v historii země těžko hledali srovnání. Kompaktní intelektuální zázemí udávající směr se málokdy rýsovalo tak zřetelně jako při nástupu režimu. Profesor Rama zdůraznil skutečnost, že Ústavodárné shromáždění bylo z větší části tvořeno univerzitními profesory. Pomineme-li skupinu Ve službách republiky (v níž vynikali Ortega y Gasset a Maranón), stačí připomenout, že “kortesům předsedal profesor logiky z Centrální univerzity Julián Besteiro a že návrh ústavy byl připraven na základě textu Ossoria y Gallarda a spolupracoval na něm děkan právnické fakulty v Madridu, profesor Adolfo G. Posada. Definitivní znění bylo dílem profesora trestního práva ze stejné univerzity, Luise Jiméneze Asúy. Při projednávání problému národního jazyka, jehož se týkal čtvrtý článek nejvyššího zákona, se do diskuse zapojili rektor Salamancké univerzity, profesor Miguel de Unamuno, profesor Madridské univerzity, doktor Ovejero a jeho kolega z Barcelony, profesor Gabriel Alomar…”   V Republikánské akci se objevil vynikající znalec středověkých dějin Claudio Sánchez Albornoz. Vysokoškolským profesorem byl rovněž populistický předák a tvůrce CEDA José María Gil Robles. Není proto divu, že republika znamenala pro školní posluchárny velký okamžik. Po vakuu, jež bylo vytvořeno zákonem o kongregacích, bylo vyvinuto mimořádné úsilí k oživení středního školství. Profesorský sbor filosofické a filologické fakulty v Madridu tvořila hvězdná konstelace osobností, která v oněch letech slavnostně otevřela jako symbol doby půvabnou stavbu Univerzitního městečka, které bylo vybudováno z popudu Alfonse XIII. a poté zničeno hrůzami občanské války. V literárních časopisech té doby se scházeli zástupci obou velkých spisovatelských generací, které vyplnily první polovinu století - generace roku 98 a generace období diktatury. Celkový obraz představoval jednu z nejzajímavějších kapitol celé španělské literární historie. “Je třeba se vrátit do zlatého věku a pominout v něm mnohou rutinu a mnohý kult vnější formy. Ano, je třeba jít do oněch let zlatého věku, abychom nalezli něco podobného, jako je spolupůsobení poetických generací, v nichž jsme žili. Pomysleme jen, že vedle nich existovala ve stejných letech 1920 až 1936 i kompletní generace prozaiků, rovněž nesmírně bohatá, rovněž ostře vyhraněná, rovněž tvůrkyně a obnovitelka prózy - Azorín, Valle-Inclán, Baroja, znovu Unamuno, Ortega y Gasset, Pérez de Ayala, Miró, Gómez de la Serna. Můžeme být spokojeni: měli jsme to štěstí, že jsme žili ve zlatém věku španělské literatury,” napsal Dámaso Alonso, výrazná osobnost univezitních poslucháren a literární tvorby. Dodejme ještě, že se tato sláva neomezila pouze na kastilský okruh. Stačí vzpomenout jmen Xenia (Eugenio D’Ors), Josepa Carnera, Josepa Marii Lópeze Picó, skutečných velikánů katalánské klasicistní reakce na neogoticismus z konce století, v rámci jazykové obrody podporované Pompeu Fabrou a Institutem katalánských studií. Avšak intelektuálnímu prostředí se nepodařilo oprostit od vlivu krize, do níž stále více upadala španělská společnost během čtyřicátých let. “Odlidštění”, antisentimentalismus, snahy menšin typické pro dvacátá léta se rozpustily v napjatém ovzduší. Všude pronikala politika plná vášní. Zřetelně se odrážela v rozpornosti dvou nejvýznamnějších kulturních časopisů té doby, Revista de Occidente a Cruz y Raya, či v ideologickém sporu, který vyjadřovaly dva velké divadelní úspěchy. A.M.D.G. od Péreze de Ayaly a Pemánův Božský netrpělivec (El divino impaciente). Válka rozdělila zastánce těchto intelektuálních směrů do dvou protichůdných táborů. Nejeden z nich zahynul během bojů ve jménu té či oné ideje; na různých stranách vojenské a ideologické hranice padli Ramiro de Maeztu a García Lorca, nejvýznamnější postavy takzvaného stříbrného věku. Politické vášně se projevily i prostřednictvím tzv. Španělska za hranicemi, které z exilu odráželo na vědeckém, literárním nebo uměleckém poli nesmírnou rozervanost soudobého světa. Po skončeném konfliktu prožívali intelektuálové z obou znepřátelených táborů období tvůrčí i osobní krize. Její postupné řešení umožnila touha po integraci a nástup nových generací a jejím východiskem se staly nejnovější literární proudy. Z muk a nespokojenosti naší doby se zrodila humanizující revoluce. Literatura a umění vyšly i z tohoto procesu nepochybně posíleny. Vědecký výzkum a literární tvorba Okamžik nejhlubší deprese v důsledku občanské války nastal v letech bezprostředně po konfliktu. Až po roce 1945 začal obrodný proces, který se zřetelně projevil kolem roku 1953. Unamuno, Maeztu, García Lorca zemřeli během války; Machado v hrůzném vlnolamu emigrace. Rafael Alberti, Casona, Aub, Sender, Barea, Cernuda a jiní emigrovali, nebo se definitivně odmlčeli, jako Juan Ramón Jiménez. Obdobně žalostná situace zavládla v univerzitních řadách. Ortega y Gasset se sice v roce 1947 vrátil do Španělska, avšak ne na svou katedru. Za hranicemi zůstali Américo Castro, Sánchez Albornoz, Bosch Gimpera. V důsledku mezinárodního konfliktu, který umocňoval izolaci a prodlužoval neobvyklé podmínky vzešlé z občanské války, byly intelektuální kruhy oslabeny. Pozitivním podnětem se pro ně stalo vytvoření Nejvyšší rady pro vědecký výzkum (1940) a zakrátko obnovili svou tvorbu ti, kdo se rozhodli zapojit do nového režimu - Menéndez Pidal, Gómez Moreno, Maranón, Ballesteros, García Gómez, Millás Vallicrosa. V intelektuálním dění stály přirozeně nadále v popředí velké postavy předválečného období. Vedle již zmíněných osobností to byli matematik Julio Rey Pastor a fyzik Julio Palacios, ostrý kritik Einsteinova díla. Jen v jediném směru lze oprávněně hovořit o kontinuitě literární tvorby (z hlediska kvality) v porovnání s předcházející slávou, v poezii. Přes nepřítomnost Albertiho a Juana Ramóna Jiméneze, které brzy následoval Guillén, a přes smrt Lorky a Machada, udržovaly tradici některé vynikající osobnosti. Miguel Hernández psal ještě kolem roku 1940, v trýzni z choroby a vězení, své nejskvělejší poetické skladby, překonávající onen výkřik nadšení - Vítr lidu (Viento del pueblo) - který znamenal v roce 1937 v poezii totéž, co Picassova podivuhodná Guernica v malířství. Utrpení, zklamání z prohry, nevděk a nenávist lidí nalezly výraz v básních nejvyšší kvality. O jednom z těchto děl - Ukolébavkách z cibule (Nanas de la cebolla) říká Concha Zardoyová, že jsou to snad nejpatetičtější ukolébavky v celé španělské i světové poezii. Most mezi předválečnou a poválečnou poetickou tvorbou tvoří dílo Vicenta Aleixandreho, vždy věrného svému počátečnímu surrealismu, přestože ode dnů sbírky Meče jako rty (Espadas como labios) k pozoruhodným poválečným dílům Stín ráje (Sombra del paraíso, 1944) a Příběh srdce (Historia del corazón, 1954) prodělal dlouhý vývoj. Udělení Nobelovy ceny za literaturu (1977) znamenalo ocenění zásluh vynikající generace, kterou zosobňoval. Spolu s Aleixandrem udržovaly onu velkou lyrickou tradici další dvě významné osobnosti generace z období diktatury - Gerardo Diego a Dámaso Alonso. Dámaso, známější svými vynikajícími filologickými studiemi, vydal v roce 1944 knihu básní Synové hněvu (Hijos de la ira), jež měla zásadní význam pro soudobou španělskou poezii. Také katalánská poezie našla v této generační skupině mimořádnou postavu - Carlese Ribu, který ve své bohaté osobnosti spojoval jazykovou kulturu velkého humanisty s rafinovanou citlivostí umělce pro vybrané menšiny. S předválečným literárním rozmachem byla spjata generace vynikajících básníků - Luis Rosales, Leopoldo Panero, Luis Felipe Vivanco, Dionisio Ridruejo, jejichž dílo, rašící počátkem španělské krize, se šťastně uplatnilo v letech po konfliktu. Do roku 1948 se v literárních žánrech podstatným způsobem uplatňovala dřívější tradice. Vedle Pemánových obrazů, evokujících historii, a dlouhé a úctyhodné existence benaventovské komedie a dramatu, byla pro divadlo nejvýznamnějším přínosem tvorba Jardiela Poncely, který předběhl svou dobu a předznamenal již budoucí Ionescovu či Adamovovu scénickou obnovu, avšak dosud nezískal pro novou školu publikum. Ve stejné linii, avšak zabarvené jemným sentimentalismem, který byl Jardielovu divadlu cizí, se pohyboval Miguel Mihura. Je příznačné, že jedno z jeho prvních děl, Tři cylindry (Tres sombreros de copa) muselo od svého vzniku (1936) čekat na premiéru patnáct let. Případ pěkně zavražděné ženy (El caso de la mujer asesinadita) již ve vynikající komedii představuje Mihurovu zralou dramatickou osobnost. V jeho pozdní tvorbě ustupuje kritický podtón hluboce křesťanské jemnosti - Maribel a podivná rodina (Maribel y la extrana familia). V Americe zatím tvořil Alejandro Casona svá nejlepší divadelní díla - Jitřní paní (La dama del alba); Stromy umírají vstoje (Los árboles mueren de pie), která měla ve Španělsku premiéru až mnohem později. O renesanci románu svědčí dílo Rodina Pascuala Duarta (La familia de Pascual Duarte) vydané v roce 1942. S ním vstoupil do literatury Camilo José Cela, spisovatel vyhraněného profilu, obdařený velkým talentem pro vykreslení nemilosrdného obrazu reality bez falešného optimismu. Kolem něho se zformovala tzv. “hrůzostrašná škola”. O tři roky později byla Carmen Laforetové udělena Nadalova cena, která se stala rozhodujícím stimulem pro španělský romanopisecký vývoj, za její mimořádné dílo Nic (Nada). K těmto dvěma obnovitelským postavám je třeba přidat barojovskou tradici, jíž představuje J. A. Zunzunegui, a Marionu Rebull, procítěnou evokaci vysoké katalánské buržoazie z konce století od Ignacia Agustího. Od roku 1948 se rozvíjelo množství literárních žánrů. Zvláštní pozornost je třeba věnovat tvorbě esejistů, které v předválečném období mimořádně oceňovali José Ortega y Gasset a Eugenio D’Ors pro jejich poevropšťující úsilí a touhu vytvořit styčné proudy a kontinuitu mezi intelektuálními rovinami rozdělenými španělskou krizí. Patřili sem Pedro Laín Entralgo, příklad lidské a vědecké poctivosti, obdivuhodný prozaik, vyrovnaný a štědrý duch, otevřený nejmodernějším myšlenkovým proudům (Generace 98 La generación del 98; Španělsko jako problém Espana como problema; Čekání a naděje La espera y la esperanza; Teorie bližního Teoría del prójimo); Julián Marías - tvůrce křišťálově průzračné prózy, uspořadatel a interpret filosofického díla svého učitele Ortegy; Aranguren, Maravall, Tovar, Diez del Corral a další a další. Vstřícnost této skupiny intelektuálů působila jako oživující faktor kulturní stagnace a deprese z doby občanské války. Kolem roku 1950 byla zahájena zajímavá polemika, kterou lze charakterizovat dvěma tituly: Laínovým Španělsko jako problém (Espana como problema) a dílem Španělsko bez problému (Espana sin problema) od Rafaela Calva Serera, který byl v té době představitelem tradicionalistického postoje vycházejícího, obdobně jako další spisovatelé jeho skupiny - Florentino Pérez Embid, Vicente Marrero, Gonzalo Fernández de la Mora - z ideového proudu Menéndeze Pelaya. Ovzduší smíření a “podané ruky”, konec světové války, nové vnější podmínky a počátky literární tvorby generace, která přímo neprožila krizi z roku 1926, umožnily v polovině století vývoj, jenž je charakterizován zájmem o sociální problematiku, neangažovanou kritikou a přejímáním nových technik a tendencí z evropské a americké poezie, divadla či románu. Zmíníme se pouze o některých reprezentativních jménech. Obrodný proud byl v poezii zosobněn Victorianem Crémerem, Blasem de Otero, Gabrielem Celayou; v katalánském jazykovém okruhu zvláště Salvadorem Espriu (Býčí kůže / La pell de Brau) a v galicijštině Celsem Emiliem Ferreirou. Do subjektivnější roviny je třeba položit vzrušenou lyriku Carlose Bousona nebo Josého Maríi Valverde. Antonio Buero Vallejo otevřel svým dílem Příběh schodiště (Historia de una escalera, 1949) novou epochu španělského soudobého divadla. Formální dokonalost, která vždy skrývá hluboce lidské a etické poslání (Ve žhavé tmě / En la ardiente oscuridad), staví Buerovo dílo na význačné místo soudobé evropské dramatické tvorby. Jeden z jeho největších úspěchů, Světlík (El tragaluz), nezapře brechtovský vliv. S obrovskou odezvou se setkalo obdivuhodné dílo Buerova mladšího kolegy Alfonsa Sastra Eskadra mířící k smrti (Escuadra hacia la muerte), nesmírně živé vnímání existenciální trýzně světa v krizi. Plodný Alfonso Paso, jehož skutečný dramatický talent byl silně ochuzen komerčním a v nejhorším slova smyslu lidovým tónem jeho tvorby, otevřel široké pole sociální kritiky. K sociální kritice v podobě syrovějšího realismu se řadilo sotva započaté dílo Laura Olma (Košile La camisa), zatímco styl Antonia Galy byl zabarven spíše symbolickým idealismem (Zelené pláně ráje Los verdes campos del Edén). Jeho poslední díla Prstýnky pro jednu dámu (Anillos para una dama) a Proč utíkáš, Odysee? (Por qué corres, Ulises?) směřují k výsměšné demystifikační kritice. V posledním období vývoje španělského dramatu vystupují do popředí Francisco Nieva a José Martín Recuerda. Nejvýznamnějším katalánským přínosem k dramatickému žánru bylo slibné dílo Jaimeho Salomy Kufr převleků (El baúl de los disfraces), Dům Chivasových (La casa de las Chivas), Noc sta ptáků (La noche de los cien pájaros). Po dojmu, kterým zapůsobil Cela svými prvními díly a Carmen Laforetová svým Nic, si román udržoval důstojné postavení díky spisovatelům, jako byli Delibes, Elena Quirogová, Gironella evokující epizody ze soudobých dějin svými velkými reportážemi Cypřiše věří v Boha (Los cipreses creen en Dios), Milion mrtvých (Un millón de muertos) a Vybuchl mír (Ha estallado la paz), Pedro de Lorenzo, Ana María Matuteová, Mercedes Salisachsová, Luis Romero, Ángel María de Lera, Castillo Puche atd. Koncem padesátých let mimořádný román Rafaela Sáncheze Ferlosia, Jarama (El Jarama, 1957), mistrovské dílo “objektivistického” směru znamenal obnovu tohoto žánru, k němuž se řadili dva mladí katalánští spisovatelé Juan Goytisolo (Spodina La resaca) a jeho bratr Luis Goytisolo-Gay (Za městem Las afueras). Nejvyšší úrovně však dosáhlo současné španělské romanopisectví v díle Ramóna J. Sendera (Kronika úsvitu Crónica del alba), který je spolu s již zemřelým Arturem Bareou (Ukutí rebela La forja de un rebelde) jedním z nejvýznamnějších představitelů tzv. “putujícího Španělska”, a v ironickém symbolismu Torrente Ballestera (Sága fuga J. B. / La saga fuga de J.B.). Svět vědy. Univerzita. Školství I přes nadějný obraz současné literární tvorby, nelze na druhé straně zamlčet fakt, že nejlepší ze španělského vědeckého myšlení vznikalo po dlouhou dobu za hranicemi. Prvořadý zájem zasluhují dvě slavná jména: biochemik Severo Ochoa, žijící ve Spojených státech, a fyzik Arturo Duperier (1896-1959), žijící v Anglii. Ochoa získal v roce 1959 Nobelovu cenu za objev mechanismu biosyntézy RNA a DNA. Arturo Duperier přispěl významným způsobem k rozvoji výzkumu radioaktivity. Krátce před svým odchodem na odpočinek udělal fyzik Julio Palacios průlom do Einsteinových geniálních formulací svou vrcholně zajímavou knihou Relativita: nová teorie. Snad v žádném vědeckém oboru nebyl přínos španělských výzkumných pracovníků tak významný jako v medicíně. Laín Entralgo hovořil v souvislosti s Maranónovou slavnou promocí o “vědecké generaci, která kolektivně zdědila Cajalův duch a přitom dokázala vnést do španělské medicíny nezbytnou technickou náročnost” (Achúcarro, Río-Hortega, Tello, Pi y Suner, Ruiz de Arcaute, Novoa Santos, Rodríguez Illeras, Ruiz Falcó, Hernando, Lafora, Becerro, Pittaluga)… O odkazu vynikajících osobností, který úspěšně rozvíjí skupina světově proslulých lékařů - Carlos Jiménez Díaz, ředitel Ústavu pro lékařský výzkum (zemřel v roce 1966), Agustín Pedro Pons z Barcelonské univerzity, chirurgové Plácido González Duarte, Francisco Martín Lagos (ředitel Klinické nemocnice v Madridu), Alfonso de la Fuente Chaos, Rafael Vara López, Carlos González Bueno, Antonio Puigvert a mnozí další. Vyzdvihněme i skupinu světově uznávaných oftalmologů - Castrovieja (jehož operace rohovky, navracející zrak, se řadí do kategorie zázraků), Barraquera, Carrerase, Arrugu… Humanitní obory - právo, filosofie a filologie, politické vědy - navázaly na svou slavnou tradici. Pozornost si zaslouží práce filologické školy Menéndeze Pidala jak v Madridu, tak v Barceloně, studie semitské filologie (García Gómez, Millás Vallicrosa), historický výzkum v mnoha oblastech, přičemž v prvé řadě je na místě podtrhnout studie zabývající se vývojem ekonomických a sociálních struktur (připomeňme si osobnosti Jaimeho Vicense Vivese v Barceloně, Ramóna Carandeho v Seville, Carmela Vinase v Madridu). Dále medievalisté García Valdeavellano, Lacarra, Abadal, odborníci na soudobé politické dějiny, jako jsou Jesús Pabón, na dějiny umění - Angulo, Camón, Lafuente Ferrari, Sánchez Cantón, na amerikanistiku - Giménez Fernández, Céspedes, Manzano, Pérez de Tudela… Tento krajně omezený přehled nelze uzavřít, aniž bychom věnovali zvláště významné místo velkému filosofovi Xavieru Zubirimu, bývalému profesorovi Madridské univerzity, snad nejslavnějšímu představiteli současného španělského filosofického myšlení, brilantní osobnosti stojící v předních řadách metafyzického bádání mimořádnými díly Příroda, Dějiny, Bůh a O podstatě (Naturaleza, Historia, Dios; Sobre la esencia). Nicméně, vysoké kulturní úrovni těchto osobností zdaleka neodpovídala vysokoškolská politika, jež by doba a potřeby země vyžadovaly. Po mnoho let španělské vysoké školství živořilo, zatímco se podstatná část těch, kdo tvořili jeho nedávnou skvělou minulost, přesunula do zahraničí. Válka zanechala v intelektuálním prostředí nesmírně hluboké stopy. Působení Josého Ibáneze Martína v čele Ministerstva národního vzdělávání až do roku 1951 bylo pokusem o “tradicionalistickou restauraci” a úpornou snahou o vymazání vzpomínky na Svobodný vzdělávací institut. Ve skutečnosti šlo o krok zpět, jehož důsledky se podařilo překonat až koncem padesátých letech. Během velké likvidace zmizelo Centrum historických studií a Rada pro rozšíření studií, jež byly nahrazeny novým, ambiciózním “intelektuálním podnikem”, který si kladl za cíl integrovat veškerou kulturní činnost v zemi - Nejvyšší radou pro vědecký výzkum. Došlo k zásadní transformaci systému vysokých škol. Krátce po skončení války byl zrušen autonomní statut Barcelonské univerzity. Dne 29. července 1943 byl vydán nový zákon o uspořádání španělské univerzity, jehož text byl uveden výslovným potvrzením katolických a nacionalistických prvků. Rozpad akademických senátů a touha potlačit skvělou památku někdejších “institutovců” poskytly velkou příležitost pro růst organizace otce Escrivá de Balaguera Opus Dei (organizace katolických duchovních řízená Vatikánem) a pro její pronikání do Nejvyšší rady pro vědecký výzkum a na univerzitu. Po roce 1951 se s nástupem ministra Ruize Giméneze prosadilo opatrné “otevření” novým myšlenkám, které nebylo výsadou univerzity, nýbrž všeobecným jevem ve španělské politice hledající cestu k navázání styků s poválečným světem. Došlo k všeobecné liberalizaci, kterou prosazovala skupina vynikajících rektorů - Laínem Entralgem v Madridu, Tovarem v Salamance aj., a ke změnám ve způsobu vytváření oponentských rad. Současně se mimořádně rozrostly řady studentů (přičemž tento trend pokračoval i v následujících desetiletích) a na univerzitu vstoupily generace narozené po občanské válce. Skutečně rozhodujícími faktory zásadní transformace univerzity v dalších letech se však staly rozpad a odstranění falangistického Syndikátu univerzitních studentů (SEU) a rostoucí příklon univerzitních profesorských sborů k politicko-sociálnímu revizionismu, o němž byla řeč na jiném místě. Technický pokrok a ekonomická podpora, kterou získala univerzita po roce 1962 od ministra Lory Tamaya, a vznik prvních svobodných univerzit (v Pamploně založena organizací Opus Dei) byly předzvěstí velkých změn zdola i shora, o něž se později pokusil Villar Palasí (k jeho školské politice se vrátíme později). V praxi se však projevily spíše jako rušivý faktor než jako pozitivní pokrok, neboť bez opravdové vyváženosti vedly k masovému růstu studentských řad a současně k přílivu nekvalitních pedagogických kádrů. Výtvarné umění Vše, co bylo řečeno o humanitní sféře, by bylo možné zopakovat v souvislosti s výtvarným uměním. V republikánské etapě vyvrcholilo předešlé období soužitím velkých generací, jež dozrály po roce 98, nebo se objevily ve zlatých časech Alfonse XIII. Občanská válka otevřela propast, vyvolala roztříštěnost a v konečném efektu zanechala v bezprostředně následujících letech (ztracených v neplodné změti tzv. “neo-ismů”) stopy dezorientace. Až v polovině století se podařilo obnovit přerušený proces vývoje, mimo jiné díky novému plodnému pronikání vnějších vlivů, které nejmladší generace nadšeně vstřebávaly. Architektura Nástup republiky se časově shodoval s vítězstvím nových funkcionalistických proudů, představovaných pavilony Univerzitního městečka v Madridu (jejich velkým inspirátorem byl Modesto López Otero), a úsilím Josepha Lluise Serta, který v Barceloně působil prostřednictvím GATEPAC (Skupina španělských umělců a techniků pro pokrok v soudobé architektuře). Svými velkými projekty z těchto let, jako byl dům v San Andrés, nebo TBC Sanatorium (1936-1938), “dozajista jedno z nejvýznamnějších děl evropského racionalismu i přesto, že je světu prakticky neznámé” (O. Bohigas, J. Martorell), se Sert stal zosobněním racionalistické odpovědi na Gaudího mysticko-mediteránní fantazie. Sertova velká evropská a světová příležitost nastala uprostřed občanské války, v době pařížské výstavy v roce 1937, kde španělský pavilon, který navrhl, vzbudil velký ohlas. Nato emigroval Sert do Spojených států, kde zaujal jako předseda CIAM (Mezinárodní kongresy moderní architektury) a děkan Harvardovy univerzity význačné místo. Jeho velký odkaz Barceloně - obrodné úsilí GATEPAC přerušené občankou válkou - však nebyl výše zmíněnými aspekty vyčerpán (stačí připomenout plán uspořádání města nebo urbanistické projekty pláží Castelldefels a Gavá). V letech bezprostředně po občanské válce bylo v exaltovaném ovzduší mylně hledáno vyjádření “národního stylu” v inspiraci antickými a antifunkcionalistickými principy. Typický je příklad Luise Gutiérreze Sota, který byl v letech republiky autorem štíhlého a ladného tiskového paláce v Madridu a později se angažoval v diskutabilním podniku vytvoření ministerstva letectví jako anachronické napodobeniny Escorialu - “leteckého kláštera”, jak jej s posměchem označili přívrženci čistého stylu. Vnikajícími představiteli imperiálního monumentalismu byli Muguruza a jeho kolosální bazilika v Cuelgamuros a Luis Moya se svou Dělnickou univerzitou v Gijónu. Bylo třeba překonat období let 1945-50, než nová generace architektů nastoupila cestu více odpovídající současnosti a jejím požadavkům. Oživení se začalo projevovat v Madridu v díle Miguela Fisaca, které se v průběhu obrodného zdokonalování stále více přibližovalo řešením nordických empiristů (Dominikánská kolej ve Valladolidu, kostel Alcobendas v Madridu). V Barceloně současně usilovala skupina “R” (Coderch, Valls, Bohigas, Sostres Maluquer a další) o navázání na racionalistické postuláty GATEPAC a rozchod s poválečnou pseudoklasicistní reakcí. O Coderchovi a Vallsovi se říká, že jim připadl úkol ukázat světu poprvé obrozenou španělskou architekturu. Jejich pavilon na Milánském veletrhu (1950) otevřel podle Carlose Florese “řadu mezinárodních cen, jimiž bude během několika málo let oceněna španělská architektura a které jsou plným uznáním její dospělosti”. Budova Girasol (Slunečnice) v Madridu, Coderchovo dílo, je jedním z vrcholných děl této skvělé katalánské školy, skutečného předvoje soudobého umění. Na vzestupu byla odvážná a vynikající generace avantgardních architektů: García Giráldez, López Inigo a Subías - autoři překrásné právnické fakulty v Barceloně; García de Paredes (Kolej Mayor Aquinas v Madridu), Vázquez Molezún, Fernández del Amo… Dále je třeba připomenout postavu předčasně zesnulého Lahoze, objevitele nových architektonických prvků, který přinesl revoluci do stavebních technik (španělské velvyslanectví v Brazílii). Velkého významu dosáhly urbanistické komplexy, např. projekt budoucího obchodního centra v Madridu, dílo Antonia Perpiná. Sochařství V dobách Alfonse XIII. reprezentovaly sochařství dvě velké postavy - Clará v Katalánsku a Julio Antonio v Kastilii. První z nich, opravdový novátor těžkopádného sochařství konce století v dokonale úctyhodném klasickém duchu, předal své mistrovství až do současnosti prostřednictvím vynikající školy (odkud vzešli mimo jiné Viladomat, Monjo a Marés). On sám, ještě v roce 1940 schopný zajímavého vývoje, který se odráží v montserratském San Benitu, pracoval až do pokročilého věku. Zemřel v roce 1960 krátce poté, co mu byla udělena Marchova cena. Naproti tomu skvělá a mladistvá osobnost Julia Antonia nezanechala stopy, byť lze hovořit o jisté “paralele” ve význačném díle Victoria Macha, jehož Cajalova fontána v madridském Retiru byla ve 30. letech skutečně revoluční formou. Po dlouhém a plodném pobytu v Novém světě (Americká Eva) navázal na své předcházející úspěchy nádherným náhrobním pomníkem Menéndeze Pelaya v Santanderské katedrále. Nové cesty sochařství (překonání skvělého realismu, v Katalánsku uměřeného v klasickém duchu a v Kastílii odstíněného strohostí) byly zosobněny v “grandiózní pokoře” Manola Hugué či v kubistické vizi Pabla Gargalla, v mimořádné osobnosti Toleďana Alberta Sáncheze, v horlivém hledání originálních forem u Ángela Ferranta nebo Eudalda Serry. V renesanci padesátých let vystoupili mocně do popředí José María Subirachs, Carlos Ferreira a Jorge Oteyza. První byl autorem blouznivé sochařské výzdoby svatyně del Camino (León). Postavy z jeho Svatodušních svátků vyvolávají představu El Grecovy mystické exaltace, jejíž tvary byly zredukovány na striktní podstatu. O Carlosovi Ferreirovi říká Gaya Nuno, že “vychází z prvotního živočišného schématu, vejčitého tvaru, a postupně dává vzniknout celé teorii velkých buněk a larev, do nichž jsou vepsány jeho představy. Tím všechno dostává božský smysl mateřství, geneze, zrození z vejce, podstaty života” (Mořský pták, Madona, Oplodnění). Jorge Oteyza byl tvůrcem nové prostorové geometrie, světa úžasných a netušených forem. Stejně jako architektura a malířství, prožívá i španělské sochařství nadějnou současnost. V čele stojí nejmladší generace sochařů: Madriďan Ramón Lapayese, či mimořádný Eduardo Chillida, Tąpies sochařství, tvůrce zneklidňujících železných struktur, jež nám dávají pocítit poslední etapu odlidšťující pouti, kterou se kruh uzavřel. Malířství Snad v žádném jiném kulturním projevu nebyl španělský přínos 20. století tak velký, jako v malířství. Jediné španělské jméno v sobě zahrnuje nejodvážnější umělecké proměny naší doby - Pablo Picasso. Z jeho plodného tvůrčího neklidu vzešly početné směry, jež vyplnily polovinu století. Vedle něj dosáhli v obrodném proudu soudobého malířství mimořádného projevu rovněž Juan Gris (†1927) a Joan Miró. Přestože žil Picasso vzdálen od rodné země, ve Francii, nikdy s ní neztratil kontakt. Nejvyšším uměleckým ztvárněním občanské války se stalo mistrovské dílo tohoto geniálního málagského rodáka, Guernica, vystavené ve španělském pavilonu na Pařížské výstavě v roce 1937. Ještě za Frankova života přiměl emotivní vztah k nadšené barcelonské veřejnosti malíře, aby nabídl prostředky pro Picassovo muzeum, dnešní pýchu města. Současně nepřestal Picasso nikdy ovlivňovat vývoj poloostrovního umění. Daniel Vázquez Díaz - velká postava klenoucí se nad oběma epochami (před a poválečnou), spojil ve své osobnosti starý kastilský realismus a nové pojetí prostoru, které do obrazového ztvárnění přinesl kubismus. K dalším avantgardním etapám picassovské tvorby patřila Zabaletova zářivá malba (zemřel ještě mladý v roce 1960) a expresívní svět Katalánce Antonia Clavé, který byl jednou z nejvíce ceněných postav v pařížských uměleckých kruzích. V roce 1945 zemřeli tři umělci důstojně zosobňující nejlepší malířskou tradici alfonsovského období: Sert, Zuloaga a Gutiérrez Solana. První, velký autor výzdoby katedrál a paláců ve Francii a Americe, druzí dva, symboly “kritického” malířství zasazeného do ideových šablon generace 98. Nejvýznamnější z nich, Solana, byl jednou z velkých univerzálních osobností soudobého španělského umění. Zatímco v Severní Americe triumfoval falešný surrealismus Salvadora Dalího, Joan Miró vysílal ze Španělska a Francie úžasné poselství, výsledek oprošťujícího procesu, který jej přivedl k proměně každého tvaru v čirou podstatu, v prostý náznak, který z jeho obrazů činí přeludný svět larev a embrií, žijících v úžasné symfonii barev a světla. Ještě krok a od padesátých let nastoupila generace mladých malířů, kteří v návaznosti na antiklasicistní postoj Paula Klee revolučně prosadili triumf abstraktního směru. Do popředí skupiny patří barcelonský rodák Antoni Tąpies (*1923), objevitel nových obzorů pro diváky, kteří již byli jak v Americe, tak v Evropě zvyklí na ty nejvolnější cesty. Jeho výstavy se staly skutečnými milníky v dějinách nového umění: New York (Jackson Gallery, 1953), Paříž (Galérie Stadler, 1956), Düsseldorf (Galerie Schamela, 1957), Benátky (Biennale, 1958), Pittsburgh (Carnegieho cena), Kassel (Documenta, 1959). Od tohoto okamžiku byl “oficiálně” posvěcen ve Španělsku. Vystavoval v Barceloně a Bilbau (1960), byl pověřen výzdobou jednoho sálu barcelonské radnice. V březnu 1961, potvrdily výstavy v New Yorku a zároveň ve Washingtonu, jeho postavení ve žhavé severoamerické a světové současnosti. Dalo by se říci, že oním posledním extrémem neformalismu, který zosobňují Tąpies a s ním Cuixart, Tharrats, Manuel Millares, Feito, Saura, Vila Casas, Juan Pons a další, se dostáváme na konec mystického procesu, do “noci smyslů”, kde má být zachován duch, podstata umění. “Tąpies došel k posvátnému mysticismu, v němž se prostřednictvím smyslových vlastností hmoty, myšlenkových asociací, pokouší dospět k meditativním výsledkům” říká Udo Kultermann. Tąpiesův “fenomén” je fenoménem typicky španělským, neboť je typicky katalánský. Jak řekl jiný velký umělec, Joan Miró, “dílo Antoni Tąpiese je součástí tradice oněch výbuchů, k nimž čas od času dochází v naší zemi a které pohnou tolika mrtvými věcmi. Je autenticky barcelonské, s celosvětovým dopadem”. HUDBA Válka přeťala okamžik plný nadějí, zosobněný úsilím velkého hudebního kritika Adolfa Salazara, který se zabýval obtížným úkolem reorganizovat “oficiální” kádry prostřednictvím Národní komise pro hudbu, a entusiasmem skupiny mladých skladatelů - Rodolfa Halfftera, Salvadora Bacarisse, Gustava Pittalugy, Federica Elizaldeho, Enriqueho Casala-Chapí, kteří se vydali po nových cestách, jež otevřel Stravinského génius. V popředí stála i nadále Fallova jedinečná osobnost, vedle níž započal svou skvělou kariéru nejvýznamnější z jeho žáků, Ernesto Halffter. V rámci populárního proudu zaznamenala španělská opereta zarzuela v době republiky své poslední velké úspěchy díky dvěma skladatelům, kteří svou inspirací a možnostmi fakticky překročili rámec tohoto žánru: Morenovi Torrobovi (Luisa Fernánda) a Sorozábalovi (Kátěnka, Žena s kyticí růží). S koncem občanské války započalo mimořádně obtížné období, poznamenané zejména velkými odmlkami. Falla se od října 1939 usadil v Buenos Aires a poté v argentinské Córdobě. Tam zůstal až do konce svého života, ponořen do úkolu zkomponovat svou grandiozní symfonickou báseň Atlantida. Oscar Esplá žil v Bruselu, Salazar v Mexiku. Přesto začal krok za krokem pomalý ozdravný proces. V oficiální rovině se významným stimulem stalo vytvoření Generálního komisariátu pro hudbu, jehož prostřednictvím byly reorganizovány konzervatoře a v Madridu vznikl Národní koncertní orchestr (díky úsilí Turiny a Péreze Casase). Přes nahromaděné překážky a přes skromné a vzájemně nepropojené prostředky, bylo během prvních čtyř poválečných let již možné plnit to, co Sopena nazval “politickou, kulturní a současně hudební prací, která vtiskne této etapě nesmazatelný ráz. Nejprve zbudovat most vytvářející kontinuitu - Ernesto Halffter diriguje koncerty na Fallovu počest, především Oltář mistra Pedra. Následuje premiéra soudobé španělské hudby Joaquína Rodriga. Vedle toho, v rámci možností, příklon k Evropě a obrana proti reakčnímu proudu, který přicházel z Berlína: příchod Alfreda Caselly, premiéra Stravinského Hry v karty. Bylo by směšné tyto věci oslavovat. Šlo o upřímnou, mladistvou, skromnou snahu, na níž bude možné navázat později, pod dobrými taktovkami a se skvělým orchestrem”. Poválečnou hudební tvorbu reprezentuje znamenitým způsobem postava velkého skladatelel Joaquína Rodriga. Již v roce 1940 uvádí svůj obdivuhodný Koncert z Aranjuezu, který představuje kytaru v nádherném spojení s orchestrem. Jeho zvláštní kouzlo spočívá jednak ve veselé a svižné stylizaci tradiční hudby s goyovskými rysy (první a třetí část), jednak v melancholickém výrazu bez hranic, jenž je zhutněn v jemné melodické linii druhé části. Ne tak slavné jako toto Rodrigovo mistrovské dílo, avšak neméně krásné jsou jeho další skladby Koncert pro harfu a orchestr, Letní koncert, Hudba pro gentelmana, Dulcineina odloučení. Vedle Rodriga musíme zmínit dvě významné osobnosti: Conrada del Campo (†1953) a Jesúse Guridiho (†1961). Guridi, dobře známý svou zarzuelou Dvorec, uvedl krátce po válce jedno z nejkrásnějších děl současné španělské hudby, Deset baskických melodií, a poté ambicióznější, skvělou Pyrenejskou symfonii. Barcelona, město slavné hudební tradice, na jejímž jednom konci stojí Liceo a na druhém Palau, se do roku 1936 pyšnila dvěma mimořádnými postavami - Luisem Milletem (zemřel dva roky po válce) a Pau Casalsem, který ve Španělsku nežil od občanské války. Kontinuita však nebyla narušena díky úsilí skupiny umělců spjatých s předválečným obdobím - Xaviera Montsalvatgeho, Federica Mompoua a Eduarda Toldrá, do jejíhož čela nastoupila náročná a nadějná mladá avantgarda: Alberto Blancafort, Josep Cercós, Narciso Bonet (autor mše In Epiphania Domini, v níž se “Stravinského dědictví stává řemeslem a normální technikou” - Sopena), Manuel Valls, Mestres Quadreny aj. Úroveň soudobé španělské hudby charakterizují Ernesto Halffter, který dokončil heroický čin a zkompletoval a uvedl Fallův grandiózní odkaz, Atlantidu, a Cristóbal Halffter, vstupující do jedné z nejzajímavějších kapitol evropské hudby, která byla zahájena Stravinského Žalmovou symfonií a jejíž nejvznešenější verzí jsou pomalá, “religiózní” díla Bély Bartóka. Halffterova hudba dosud ve Španělsku “ukazuje, že běžná řeč evropské hudby je spontánní, přirozená” (Sopena). Hovoříme-li o rozkvětu španělské hudby, nelze pominout úspěchy a šíři záběru, jíž dosáhly “Španělské festivaly”. Rovněž je na místě připomenout si velké dirigenty - Ataúlfa Argenta, který zemřel v roce 1958, Gorostidiho, tvůrce skvělého sboru Orfeón Donostiarra, Frühbecka de Burgos, mnohaletého ředitele Národního orchestru, a dále velké interprety - mimořádné osobnosti Victorie de los Ángeles, Montserrat Cabalé, Alfreda Krause…, baletní mistry Antonia a Pilar Lópezovy, a virtuózní instrumentalisty Cubilese, Zabaletu, Sainze de la Maza, Casauxe… Krátké shrnutí zaslouží také rozvoj tzv. “sedmé múzy” - kinematografie (která se neobejde bez rozvětveného filmového průmyslu). Po nástupu zvukového filmu prodělala dosud slabá španělská produkce skutečný kolaps, při němž velké americké a evropské firmy pohltily veškeré hodnotné prvky španělského filmu a divadla a uvedly na trh španělsky mluvené filmy vlastní produkce. Tuto situaci ukončil dabbing. Krátce před válkou začala nová éra španělské kinematografie, opírající se o silný producentský podnik (CIFESA) a některá slavná jména (např. režiséři Florián Rey a Benito Perojo, herečka Imperio Argentina). Za občanské války nacházela útočiště v zahraničních studiích (Řím, Berlín). Ve čtyřicátých letech se španělská kinematografie znova pomalu stabilizovala. Nové cesty jí otevřeli dva mladí režiséři, Berlanga a Bardem. První, trefnou satirou - Vítejte, Mr. Marshall! - druhý dvěma vynikajícími filmy, jež se dočkaly ve světové kritice skutečného triumfu - Smrt cyklisty a Hlavní třída. Na druhé straně hranic pokračoval ve vítězném tažení Bunuel. Technickému a estetickému zdokonalení španělské produkce účinně napomohl Institut pro kinematografická studia a zkušenosti, založený v Madridu. Lze říci, že vedle průměrného “komerčního filmu” zaměřeného na fádní a nikterak znepokojující komedie, se stále nadějněji rozvíjí mladé, nadějné umění, soustředěné kolem skupiny vynikajících režisérů, kteří pozorně sledují nejnovější avantgardní zkušenosti (Rovira Beleta, Summers, Grau, Carlos Saura, Picazo a další) a některých producentů “s myšlenkou” - Elías Querejeta. Slibné úspěchy v mezinárodních soutěžích zaznamenala rovněž španělská televizní produkce.   MEZINÁRODNÍ VLIV NA REVIZI POLITIKY: ŠEDESÁTÁ LÉTA V období rozvíjejícím se ve znamení atomu vstoupily malé národní dějiny definitivně na světové (a brzy bude nutno říkat vesmírné) pole. Přehled velkých problémů, jež vedly k polarizaci současného světa, nám pomůže (s optimismem) zahlédnout zářící body na obzoru, který není tak temný, jak by si jej mnohé nízké či malodušné mysli přály vidět. Za prvé, komunistické nebezpečí (zaštítěné jednou z nejkolosálnějších mocností v dějinách) se nepochybně stalo nejlepším stimulem ve vývoji starých liberálních demokracií směrem k sociálním výdobytkům. Za druhé, rivalita mezi oběma velkými politicko-ideologickými bloky se odrazila v rozpadu bývalých koloniálních impérií. Ať již byly oba postoje více či méně upřímné, mimo veškerou pochybnost zůstává fakt, že jeden i druhý byly stimulem pro znásobení počtu svobodných národů na černém a žlutém kontinentu. A to je pro naši epochu příznačné. A za třetí, až evropský kontinent odloží své půtky, bude se integrovat do kompaktního bloku a stane se arbitrem v nebezpečném sporu mezi oběma mimoevropskými velmocemi, může jejich rivalita napomoci k vysněnému sjednocení Evropy. Na pozadí hlavních linií, jež určovaly kurz této epochy, je snadné zachytit obtížnou cestu, jíž se Španělsko ubíralo v posledních dvaceti letech. Obraz vnitřního vývoje, který jsme nastínili na předešlých stránkách (institucionální krystalizace režimu, jeho sociálně ekonomická struktura a živá fáze jeho bohaté kulturní tradice) nám dovoluje nahlížet na ně v mnoha směrech jako na Španělsko hluboce evropské a v mnoha dalších jako na plné kontrastů v porovnání se současnými trendy západní společnosti. To do jisté míry vysvětluje kritické výkyvy v jeho zahraničních vztazích. I když jsme se o nich zmínili v předešlé kapitole, vrátíme se k nim podrobněji, abychom lépe pochopili konkrétní situaci dneška. Po skončení války dopadly na španělský režim plnou silou důsledky přátelství mezi Západem a SSSR. Zřetelná hrozba, naznačená prostřednictvím mexické delegace na konferenci v San Francisku, byla bez okolků konkretizována protokolem z postupimské konference (červenec-srpen 1945), v němž se uvádí, že žádná ze tří mocností nebude brát zřetel na jakoukoli žádost současné španělské vlády o vstup do OSN. V letech 1945 až 1947 na sebe Frankův režim skutečně soustředil nepřátelství všech zemí světa. Byl to nepochybně mimořádně závažný okamžik. Nešlo jen o diplomatickou izolaci, ale také o pronikání komunistických a odborářských odbojářů na španělské území za otevřené podpory Francie. Ještě před skončením světové války byl také v Mexiku ustaven Osvobozenecký výbor, prosazující vyhnání Franka za pomoci spojenců, které by umožnilo vyhnout se případné revoluci. Jeho členy se staly staré republikánské osobnosti. Nejednotnost mezi mexickou politickou emigrací a odbojáři však představovala pro dosud vnitřně pevný Frankův režim výhodu. Činnost emigrantů - více méně představovaných “prezidentem republiky v exilu” Martínezem Barriem - mohla být úspěšná, pokud by se jí dostalo rozhodné podpory v OSN. Avšak mezinárodní shromáždění se po odsouzení španělského režimu omezilo na doporučení odvolat ze země velvyslance a na, tak trochu groteskní, označení režimu za “hrozbu míru” (11. prosince 1946). Jinak se taktika Spojených národů vůči Frankovi zakládala, jak uvádí Toynbee, na politováníhodné neznalosti španělské mentality. Vyhlídky nacionalistického režimu na existenci byly dokonce lepší než na počátku druhé světové války. Znepokojení šířící se v souvislosti s postupem komunistů v jiných částech Evropy a nelibost, jíž ve Španělsku vzbudily pokusy diktovat politiku země ze zahraničí, byly pro režim výhodné. Tehdejší heslo znělo: Franco ano, komunismus ne. Zatímco se frankistický stát snažil uspíšit, alespoň zdánlivě, svůj institucionální vývoj (zákon o následnictví a referendum z roku 1947), v mezinárodním diplomatickém obklíčení se díky iniciativě argentinského prezidenta Peróna objevila první trhlina. Strategická poloha Španělska a rostoucí napětí mezi Západem a Východem urychlily zanedlouho řadu diplomatických úspěchů. Realita se prosadila. Francie otevřela své hranice 9. února 1950, v březnu byl podepsán protokol mezi Frankem a Perónem. Dva měsíce nato uzavřelo Španělsko první obchodní dohody s Francií a Anglií. V červnu OSN definitivně vyškrtlo “španělský případ” z pořadu dne. Vojenské kruhy USA zahrnuly Španělsko do plánů pomoci “svobodnému světu”. Senátor Chan Gurney, předseda Komise pro ozbrojené síly při americkém Kongresu, prohlásil taxativně: “Všichni, kdo se brání komunismu, musí chápat, jak důležitý je vstup Španělska do Spojených národů.” A skutečně, Truman musel před vypršením svého mandátu připustit mnohé z toho, čemu se chtěl vyhnout. Španělsko-americká dohoda z 5. července 1950 otevřela etapu vzájemného sbližování. Sněmovna reprezentantů odhlasovala v srpnu první úvěr pro Španělsko. V říjnu předložila Dominikánská republika v OSN návrh na anulování rozhodnutí z roku 1946: 31. října 1950 byl návrh schválen 37 hlasy. Proti hlasovalo 10 a 12 se hlasování zdrželo. Začátkem listopadu bylo Španělsko přijato do FAO (Organizace pro výživu a zemědělství OSN). Pátého listopadu OSN slavnostně schválilo obnovení diplomatických vztahů, čímž pouze stvrdilo existující situaci a odvolalo své čtyři roky staré usnesení. Začal urychlený návrat vyslanců do Madridu. Od této chvíle se (vždy relativní) zapojení Španělska do normálních mezinárodních vztahů stalo skutečností. Na podzim 1952 vstoupilo do UNESCO (k čemuž bylo vyzváno v lednu předešlého roku). Situace v mezinárodních vztazích byla pro španělský režim skutečně mimořádně příznivá. Zvolení generála Eisenhowera prezidentem USA a otevřená vnitřní krize SSSR po smrti Stalina napomohly uzavření smlouvy z 29. září 1953 mezi USA a Španělskem, která znamenala ze strany Spojených států uznání geografické reality, bez ohledu na ideologické obavy NATO. Bok po boku se Spojenými státy, jejichž státní sekretář Foster Dulles navštívil Franka v El Pardu 1. listopadu 1955, vstoupilo Španělsko zanedlouho do OSN. Téhož roku 1953 skončila také dlouhá etapa jednání s Římem uzavřením Konkordátu, který byl 27. srpna podepsán ve Vatikánu. Hospodářský vývoj Španělska byl stimulem a současně důsledkem těchto skutečností. S ohledem na nové podmínky ve vztazích mezi státy, zrušilo Španělsko protektorátní správu Maroka, přičemž svým rozhodnutím vyvolalo i francouzskou iniciativu (1956). Nejednalo se však o projev slabosti. O rok později pohraniční incidenty rozpoutané v Ifni krajní levicí marockého nacionalismu (Istiklal) znovu sblížily mocnosti zainteresované na severní Africe (Francii a Španělsko). Energické akce generála Zamalloy v čele španělské posádky (za francouzské letecké podpory) obnovily situaci z doby před zřízením protektorátu. Široká protiofenzíva z El Aiúnu krizi koncem roku uzavřela. Španělsko, čerpající z historických zkušeností, se plně připojilo k antikolonialistickému proudu. Prvním krokem se roku 1959 stalo zrovnoprávnění území v Guineji s ostatními španělskými provinciemi. Jeho místní správa se od tohoto okamžiku nijak nelišila od Iberského poloostrova. V roce 1963 otevřel velkorysý autonomní statut přijatý referendem nové cesty ke spolupráci mezi Španělskem a jeho bývalými državami v rovníkové Africe. V roce 1968 schválilo nové referendum vypsané bývalou metropolí nezávislost Guineje, která byla vyhlášena 12. října. Změna vnější situace umožnila návrat Španělska do světové diplomacie, zároveň však zemi nutila k určitému přizpůsobení a k radikální revizi názorů, jež po roce 1939 ovládaly její ekonomické, kulturní a dokonce náboženské vedení. V dané historické situaci země čelila problému, který spočíval v pochybné schopnosti režimu přijmout potřebné revize, aniž by došlo k porušení zásadní kontinuity ideového a politického systému založeného během války. n2_b5z Shrnout španělské dějiny z období posledních let frankismu znamená hovořit (bez dostatečného odstupu) o úsilí vynakládaném na řešení tohoto složitého problému “shora”. Fakticky se jednalo o pokusy, které řešily technické stránky problému a které politický vývoj odsouvaly do pozadí. Přibližně této linie se držely reprezentativní osobnosti jedné z nejvážnějších ideologických a společenských sil poválečného Španělska - organizace Opus Dei, jež byla všudypřítomná v klíčových pozicích politiky a státní správy a s níž byla v roce 1969 spjata většina vládních politiků. Teoretikové tohoto “technokratického” Španělska fakticky opustili pozice, jež ospravedlňovaly občanskou válku v roce 1936. Ve snaze přiblížit se Evropě bez zásahů do státní struktury zformulovali svá triumfální schémata rozvoje a blahobytu s tím, že legitimita politické formy či vlády (nebo konec konců režimu) je dána jeho efektivností. Přesto se obhájcům tohoto pohledu nepodařilo otevřít dveře Společného trhu. Španělsko zůstávalo nadále příliš “odlišné”. Pod tlakem mezinárodního fóra přijal režim řadu formálních a “podružných” změn, avšak trval na vyloučení stran z politického života bez ohledu na jejich název či prorežimní postoj (proslulá a tolik přetřásaná “politická pluralita” z období soumraku frankismu). Pojistkou kontinuity režimu se stal zákon o následnictví. Ideové postoje a zásady-hesla, jež byly opuštěny výměnou za technokratické nadšení, lze shrnout do následujícího přehledu: Odklon od “teoretického imperialismu” Již jsme se zmínili o změně, která přinesla v padesátých letech přechod od snivé fantazie vyjádřené nepříliš logickým heslem “od říše k Bohu”, k opuštění posledních koloniálních pozic v Africe. V červenci 1968 uzavřelo referendum v Guineji definitivně staletou etapu (i když předání pravomocí bylo odloženo na symbolické datum 12. října). Jako protiváhu zintenzívnila španělská diplomacie své úsilí kolem starého, bytostně národního požadavku: znovuzískání Gibraltaru (úporné to ambice ministra Castielly). Španělský požadavek získal dokonce podporu OSN. Avšak jednoznačně odmítavý postoj Anglie znovu narušil vztahy mezi oběma zeměmi. Přechod od “direktivismu” k hospodářské liberalizaci Rovněž jsme hovořili o snahách v ekonomické oblasti - ústupu od “direktivismu” a od přežité myšlenky hospodářské soběstačnosti a přechodu k liberalizujícímu otevření, jež bylo později usměrněno v plánech rozvoje. Přestože však oficiální propaganda vytrvale hovořila o hospodářském rozkvětu, stav ekonomiky byl více ovlivňován přílivem zahraničních turistů než průmyslovým rozvojem. Zřetelně se to projevilo ve vztahu ke Společnému trhu, kam se Španělsku přes veškeré úsilí Alberta Ullastrese při jeho nekonečných jednáních s ekonomicky a ideologicky integrovanou Evropou, nepodařilo vstoupit jinak než prostřednictvím celkem bezvýznamné “preferenční dohody” (1969). A tak v přechodné fázi k druhému plánu rozvoje vyvolala nevyrovnanost v realizaci prvního plánu (narůstání rozdílu mezi importem a exportem, který silně vychyloval platební bilanci) novou devalvaci španělské měny (listopad 1967), jejíž dopad byl však ve vztahu k zahraničním trhům omezený. Nevalný úspěch II. plánu rozvoje měl pozitivní protiváhu v přiměřenějších úpravách III. plánu (1972), do jehož zpracování se v úzké spolupráci s ministrem Lópezem Rodó výrazně zapojil bývalý rektor Barcelonské univerzity Fabián Estapé. Od “vertikálního syndikátu” ke krizi odborové struktury a univerzitním nepokojům Ekonomická liberalizace a sílící otevření se světu ovšem současně znamenaly oslabení bývalé sociálně politické disciplíny, počínaje cenzurou (jež byla více méně ukončena tiskovým zákonem, který vypracoval v roce 1966 ministr Fraga) a konče strukturou odborů - známý “vertikální syndikalismus”. V průběhu 60. let se nespokojenost pracujících znovu projevila alarmujícím způsobem (stávka asturijské těžební pánve v roce 1962 a nepokoje v souvislosti s rostoucí nezaměstnaností v některých průmyslových odvětvích od roku 1967/68). Nová oblast společenského a politického napětí vznikla v souvislosti s činností levicově extremistické baskické separatistické organizace ETA. “Protestní” neklid se výrazně projevil i na univerzitní půdě. Obrovský nárůst počtu studentů, nekonformnost nových generací (ostatně, jev všeobecný) a konečně dezorientace v důsledku nuceného odklonu od starých ideologických tezí, kdysi považovaných za dogma a vzhledem k nevyhnutelnému styku se současným světem urychleně revidovaných, vyvolaly tzv. “univerzitní problém”, jenž překročil rámec čistě akademických požadavků a stal se morálním klínem namířený proti tradičním strukturám. Je příznačné, že první odborovou organizací, jež se (nikoli bez problémů) rozpadla, byl starý Syndikát univerzitních studentů (SEU), který ještě v roce 1944 hlásal “železnou důslednost a horoucí neústupnost”. Studentské nepokoje byly velmi výrazné již v době, kdy post ministra školství zastával profesor Lora Tamayo. Mimořádné závažnosti však nabyly za jeho nástupce Villara Palasího (1968), během jehož působení došlo k uvolnění akademické disciplíny a vznikly nejasnosti kolem zákona o vzdělání, který zpochybnil vše, co zůstalo po válce v univerzitní tradici ještě stabilní. PŘECHOD OD NÁBOŽENSKÉ JEDNOTY KE SVOBODĚ VYZNÁNÍ K vnitřní transformaci režimu přispěla zásadním způsobem také hluboká obnova katolicismu vycházející z II. vatikánského koncilu. Došlo k omlazení španělské církve “každodenním” jmenováním nových kněží a “dobrovolnými odchody” značné části církevních hodnostářů na penzi pro vysoký věk, k zavedení episkopálních konferencí a dokonce k rychlému přijetí závažných - a hlubokých - liturgických reforem. Španělský stát zrozený z války chápané jako “křížové tažení” a neústupný obránce náboženské jednoty, se současně musel přizpůsobit podstatné úpravě svých základních zákonů a připustit svobodu náboženství a vyznání. Nesoulad mezi Konkordátem z roku 1953 a orientací církve obnovené na koncilu se projevoval stále zřetelněji. Vedle odmítnutí zdánlivě neotřesitelných principů se projevila nebývalá snaha uskutečnit významná technická opatření, a to zejména ve dvou rezortech - veřejných prací a školství a vědy. První si od počátku realizace plánů rozvoje kladlo za cíl vyřešit vážný problém zastaralé silniční sítě, která byla po válce opravena nekvalitně a nebyla schopna uspokojit potřeby rozsáhlého turistického ruchu a případného exportu do zemí Společného trhu. Problém byl nejednou řešen, ale až do druhé poloviny sedmdesátých let zůstal nedořešen. Významný ministr Federico Silva Munoz prosadil v roce 1965 schválení a financování moderního dálničního systému včetně klíčového tahu podél východního pobřeží (který protíná pobřeží Katalánska a Valencie a vede do úrodných krajů Murcie a Andalusie). Na projekty Silvy Munoze, který odešel z vlády v září 1969, navázal jeden z velkých teoretiků technokracie a “politické legitimity prověřené efektivností” Gonzalo Fernández de la Mora, který program svého předchůdce doplnil a rozšířil o plán přístupových tras do Galicie a do velmi pokročilého stadia dovedl svůj nejambicióznější projekt na spojení povodí Taja a Segury. Původní záměr, načrtnutý inženýrem Lorenzem Pardo, byl schválen v době druhé republiky, která však již neměla čas na jeho realizaci. Kolem roku 1979 (již za plné demokratizace) znamenal splnění jednoho z velkých snů obrodného hnutí. Méně štěstí měly ambiciózní plány na všeobecnou reformu školství, které ministr Villar Palasí doprovodil halasnou propagandistickou kampaní. Příslušný zákon však zdaleka neodpovídal vytčeným cílům. Mezi teoretickou kulturní revolucí a příliš složitou praxí vznikl zřetelný odstup. Lze jen doufat, že v budoucnosti se ideál všeobecného a bezplatného základního školství stane skutečností a že vysokoškolské kádry dokáží pokrýt potřeby narůstajícího počtu univerzit, fakult či vysokoškolských center postrádajících pevné zázemí. Rovněž lze očekávat, že univerzitní autonomie se namísto teorie stane praxí a že překoná rozpory a protiklady, jež ji zatím zpochybňují. Proces odmítnutí určitých ideových principů a realizace jistých technických opatření probíhal současně s rozvojem institucionální struktury státu, která si přes veškeré zdání obnovy a přizpůsobivosti zachovala neměnnou politickou kontinuitu a v závěrečné fázi režimu byla potvrzena dvěma zásadními legislativními dokumenty: tzv. organickým zákonem (ústavou, 1966) a zákonem o následnictví (1969). Schválení organického zákona (nejprve aklamací na zasedání kortesů, kde byl návrh 22. listopadu 1966 přednesen generálem Frankem, poté lidovým hlasováním v referendu ze 14. prosince) se stalo spektakulární událostí, jejíž význam byl menší, než se zpočátku zdálo. Text zahrnoval rozšíření zastupitelského systému (prostřednictvím rodiny, obvodu, syndikátu), uznání náboženské svobody podle ustanovení koncilu, reorganizaci odborového systému a oddělení funkce hlavy státu a šéfa vlády. Výjimkou byla možnost usměrnit různorodé názorové proudy formou “politického asociování”. Některá ustanovení organického zákona však nikdy nepřešla do praxe. Do roku 1973 soustřeďoval generál Franco funkce hlavy státu a šéfa vlády, byť jako první krok k podstatnější změně prosadil “místopředsednictví” pro admirála Carreru Blanca. Zatímco se náboženská svoboda stala realitou a odborová organizace byla reorganizována, ožehavé téma politických sdružení utrpělo opakovanou porážku, když se “aperturisté” (zastánci otevření) pokusili prostřednictvím zákona uvést na politickou scénu “strany”, byť tyto “strany” zachovávaly loajalitu “v duchu 18. července” (odtud neplodné polemiky kolem chápání “Falangy” jako “společenství” nebo jako “organizace”). I když pokrok v roce 1966 oživil naděje těch, kdo doufali v “liberalizační evoluci”, jež by režimu dodala demokratické důvěryhodnosti, a tím i legitimity před uzavřenou Evropou společného trhu, záhy bylo zřejmé, že se znovu prosadí zastánci starých pořádků. Organický zákon předložený Frankem v kortesech v listopadu 1966 a schválený aklamací v roce 1967, pověřoval Falangu povzbuzením veřejného života “v duchu organizované názorové spoluúčasti” a Národní radu usměrněním “rozporných náhledů”. Avšak v témže roce se v jednáních kortesů o třech významných návrzích zákona - o náboženské svobodě, o rodinném zastoupení v kortesech a o základním zákonu Falangy a její Národní rady - prosadili zastánci starých pořádků. Tři zmíněné zákony byly schváleny po úpravách, které z nich odstranily to málo liberálního ducha, jež obsahovaly. První z nich (o náboženské svobodě) zaváděl striktní dozor Ministerstva spravedlnosti a civilních guvernérů nad nekatolickými sdruženími a značně omezil jejich činnost při získávání nových přívrženců. Základní zákon Falangy ji znova definoval jako “Hnutí-organizaci”. “Hnutí-společenství podle představ aperturistů v sobě v rámci zásad daných režimem neslo možnost politického pluralismu. Hnutí-organizace znamenalo zachovat beze změn to, co nebylo ničím jiným než rozsáhlou celostátní, provinční a místní byrokracií pod dohledem FET a JONS. Druhá z tezí zvítězila.” (Carr-Fusi) Je třeba zdůraznit, že nesmělý aperturismus, který v roce 1967 ztroskotal, přišel příliš pozdě. Kolem roku 1958 mohl dosáhnout určitých úspěchů, avšak o deset let později jej rozsáhlá, v ilegalitě držená demokratická opozice nemohla přijmout bez toho, že by současně přijala principy obsažené v dogmatice “modrého Španělska”. A jak jsme právě viděli, reakce z roku 1967 pouze utvrdila ty, kteří hovořili o neschopnosti režimu se “autotransformovat”, alespoň pokud bude Franco v čele státu. Neboť vůdce, chovající k aperturistům nedůvěru, rozhodně zavrhoval až do konce svých dnů jakoukoli možnost obnovení systému stran. Držel se linie kontinuity a při jejím dodržování se opíral o bezvýhradný souhlas admirála Carrery Blanca, který od roku 1967 zastával funkci místopředsedy vlády. Neústupnost při zachovávání struktury režimu sílila stejnou měrou, jakou ztrácela na platnosti “dogmata”, na nichž byly tyto struktury založeny v heroických dobách občanské války. ZÁKON O NÁSLEDNICTVÍ A ZÁVĚREČNÁ FÁZE “ROZVOJE” Stále zřetelněji se ukazovalo, jak kdosi poznamenal, že dokud bude živ “protagonista celé jedné dějinné epochy Španělska”, nelze pomýšlet na zásadní změny. Proto tedy rostoucí zájem o případného “následníka a dědice královského titulu”, k jehož jmenování (opětovně zahrnutém do základního zákona státu - ústavy) Franko přistoupil až v roce 1969. Sedmnáctého července 1969 bylo na 22. července svoláno plénum kortesů, “aby jim hlava státu, využívaje pravomocí, jež jsou jí dány článkem čtvrtým ústavy” předložila návrh na svého nástupce. Dlouhé čekání na v tuto chvíli náhlé rozhodnutí dodalo politické události, o jejímž konkrétním obsahu si v daném okamžiku nikdo nemohl dělat iluze, na senzačnosti. Jmenování prince Juana Carlose znamenalo fakticky restauraci dynastie panující ve Španělsku až do roku 1931. Přeskočení jedné generace v následnické linii (v tomto případě představované synem Alfonsa XIII., donem Juanem, hrabětem barcelonským) vyplývalo ze snahy vyhnout se demokratickému duchu, který don Juan vždy hlásal, a ze “španělského prince” Juana Carlose, vychovaného ve Španělsku a úzce spjatého s vojenskými kruhy, mělo učinit “záruku kontinuity”. Franco pečlivě zdůraznil, že jde o “nastolení na trůn” a že nová monarchie odvozuje svou legitimitu od principů 18. července. Pokud jde o prince, při své přísaze věrnosti základním zákonům neopomněl v souvislosti s “krátkodobou” legitimitou dodat, že na jeho osobě dědice španělské královské dynastie spočívá staletá legitimita “dlouhodobého” historického významu. Málokdo tehdy znal charakter a osobnost budoucího krále. Ti, kdo na monarchickou instituci pohlíželi zdrženlivě, kolem něj po dlouhou dobu vytvářeli nepříznivý obraz, který se po všech stránkách lišil od jeho skutečné osobnosti. Juan Carlos byl především přesvědčen o historickém poslání monarchie a v tom se naprosto shodoval s myšlenkami svého otce. Jeho přesvědčení se dalo shrnout do potřeby překonat občanskou válku skutečným smířením Španělů z obou táborů. Vzhledem k neobvyklému způsobu nástupu na trůn musel usilovat o politickou reformu, která by Španělsko postavila na roveň evropským demokraciím, aniž přitom porušil svou přísahu věrnosti ústavě. Nelehkým úkolem, jenž zanedlouho po jmenování připadl králi a monarchickým institucím, bylo uskutečnění demokratizace země, či “navrácení Španělska Španělům” (Julián Marías) s využitím institucionálních orgánů samotného frankismu. Ovšem v roce 1969 se něco podobného nedalo předpokládat. Opoziční demokratické síly, které vkládaly určité naděje v hraběte barcelonského, proto mylně chápaly jmenování Juana Carlose jako vítězství monarchické alternativy zachovávající stávající pořádky, což ostatně odpovídalo záměrům Carrery Blanca, jednoho z tvůrců zákona o následnictví. Sám hrabě barcelonský, přestože se odmítl postavit proti vlastnímu synovi, stvrdil svá práva a sám sebe považoval za demokratickou zálohu monarchie. Sotva měsíc po prohlášení “španělského prince” budoucím králem, propukl známý “skandál s Matesou”, který ve svých důsledcích odhalil vnitřní napětí mezi týmiž silami, jež se spojily na podporu zákona o následnictví. Případ Matesa spočíval v rozdílu mezi vysokými úvěry, poskytnutými katalánskému průmyslníkovi Vilá Reyesovi na financování výroby a exportu tryskového stavu (francouzského vynálezu), a fakticky realizovaným prodejem (ve skutečnosti velmi omezeným, neboť stavy se hromadily v početných skladech, jež měly filiálky podniku v řadě zemí). K získání dalších úvěrů byl fingován prodej i odváděné výnosy (částečně kryté z přidělených prostředků), přičemž k tomuto účelu bylo nutné provádět ilegální export kapitálu. V srpnu 1969 dosáhly dluhy Matesy u státu astronomické částky 10 miliard peset bez vyhlídky na jejich snadnou návratnost vzhledem k reálným perspektivám trhu. Když celní orgány celou operaci odhalily, padla logicky zodpovědnost na ministerské orgány, které s neuvěřitelnou lehkovážností úvěry poskytovaly. “Skandál, největší svého druhu v dějinách Španělska byl evidentně politickou bombou, jejímž prostřednictvím chtěli mužové z Falangy, opírající se o Fragu Iribarneho, odstranit z vlády Opus Dei,” napsali Carr a Fusi. Jestliže to však bylo záměrem, Frankovo rozhodnutí postihlo stejnou měrou všechny. Funkcí byli zbaveni nejen ministři, kteří byli za “aféru” více či méně zodpovědní (a spolu s nimi ředitel banky Banky Španělska, Navarro Rubio), ale také ti, kdo podněcovali kampaň v tisku (Fraga, Solís). Při sestavování nového “ministerského týmu” (v říjnu) vyšel Carrero z podnětů ministra pro plán rozvoje Lópeze Rodó. Přestože kabinet zahrnoval i některá významná jména z Falangy (jako Fernándeze Mirandu a Licinia de la Fuente), byl z větší části týmem vynikajících technokratů. López Bravo, v předcházející vládě ministr financí, přešel na ministerstvo zahraničních věcí. Gonzalo Fernández de la Mora, teoretik “soumraku ideologií” nahradil Silvu, který se v nové situaci cítil osamělý a krátce po “změnách” podal demisi. Po více méně upřímné snaze Fernándeze Mirandy dosáhnout kvadratury kruhu, tj. smířit tupost “Falangy-organizace” s “pluralitou názorů”, kterou nazval “pluriformismem”, ponechal tento tým téma “politických sdružení” stranou. Ve vztahu k zahraničí ležely snahy po otevření na ministru Lópezu Bravovi a projevily se četnými diplomatickými cestami s nepatrnými praktickými výsledky proloženými občasným úspěchem, jako bylo navázání diplomatických vztahů s Čínskou lidovou republikou. Koncem roku 1972 navštívil Španělsko severoamerický prezident Richard Nixon. Poslední léta “urychleného rozvoje” však byla také léty neustálé nejistoty vzhledem k vlně terorismu, jíž rozpoutala ETA v Baskicku i mimo ně. V roce 1970 bylo v tzv. “burgoském procesu” vyneseno několik trestů smrti nad řadou významných představitelů této organizace, což vyvolalo napětí v mezinárodních kruzích, jež ustoupilo až koncem roku, kdy se Franco rozhodl nejvyšší trest odsouzeným zmírnit. Násilné střety však pokračovaly a stejným tempem se přitvrzovala Carrerova represívní opatření. V roce 1971 byl drasticky reformován zákon o veřejném pořádku. V roce 1972 a 1973 provedla ETA dva ohromující únosy baskických průmyslníků a zvýšila počet atentátů. V květnu 1973 vystoupila s vraždou madridského policisty nová teroristická fronta (FRAP). V červnu učinil Franco rozhodující krok k uvedení organického ústavního zákona do praxe - oddělil obě vrcholné funkce (státní a vládní), přičemž druhou pověřil Carreru Blanca, který již od roku 1969 řídil celou politickou linii. Jeho mandát - jenž měl být zárukou “kontinuity” v době, kdy již “starého patriarchu” opouštěly síly - byl ve skutečnosti velmi krátký. Historicky se na něm podepsaly dvě události - dvě pro režim zásadní krize. První, vzestup cen surové ropy (v říjnu), neměla se Španělskem mnoho společného, avšak ve svých důsledcích zakrátko znamenala konec prosperity a rozvoji sedmdesátých let. Druhá (20. prosince), atentát na admirála Carreru, měla takový politický dopad, že prakticky uzavřela jakoukoli cestu k “frankismu bez Franka”. Takzvaná “operace Tyran”, zosnovaná organizací ETA, se zdařila a Carrero zemřel ve svém služebním voze, když cestoval z Jezuitského kostela v Madridu do své soukromé rezidence. Došlo k ní prakticky těsně před smrtí samotného Franka. ZÁNIK FRANKISMU NEPERSPEKTIVNÍ “APERTURISMUS” ARIASE NAVARRA Vraždu státního představitele v madridské ulici Claudia Cuelly dělily od smrti generalissima dva roky. Během nich se do čela vlády dostal Carlos Arias Navarro, muž úzce spjatý se soukromými kruhy v El Pardu, jenž byl v předcházejícím kabinetu ministrem vnitra (proto nikdo neočekával jeho bezprostřední politický vzestup). Na počátku svého funkčního období se Arias znovu pokusil povzbudit vývoj režimu prostřednictvém otevřeného “aperturistického” programu, který předložil ve své úvodní řeči v kortesech dne 12. února 1974. Hovořilo se v ní o “formě účasti” Španělů na režimu, která by nahradila dosavadní prostou “věrnost” vůdci. Ohlásil také práci na statutu sdružení, který by umožnil jejich zapojení do politického života státu, a na zákonu o místní správě, jenž by měl “demokratizovat” provinční orgány. U těch, kdo považovali progresívní reformu institucí za nezbytnou, vyvolal obsah i případný dosah tohoto záměru zájem, ba nadšení. Se stejnou reakcí se setkala tolerantní a přístupná politika nového ministra informací Pía Cabanillase i kroky Martíneze Esteruelase (který opustil plán rozvoje, jenž mu byl svěřen Carrerem, a přešel na post ministra školství), jimiž uvedl na pravou míru znepokojivé pokyny předcházejícího ministra Julia Rodrígueze ohledně školního roku. Velmi brzy však byl tzv. “duch 12. února” vystaven tvrdé zkoušce. Poprava mladého katalánského anarchisty Puiga Antiche a domácí vězení Anoverose, biskupa z Bilbaa (reakce na nešťastné mravoučné kázání, které bylo interpretováno jako dílčí podnět k baskickému nepokoji) ukázaly, že “tvrdý kurz” režimu se přes zdánlivou upřímnost Ariasových platonických deklarací nezměnil. Demokratické opoziční síly a zvláště nesmiřitelná levice si věc dobře zapamatovaly. “Anoverasův případ” zhoršil již tak nedobré vztahy s Vatikánem a oddalování státu a církve (několik měsíců předtím - 1973 - zavrhlo biskupské shromáždění ve vztahu k občanské válce označení “křížového tažení”, neboť by církev příliš kompromitovalo). Od toho okamžiku se Arias pohyboval mezi více méně otevřenými útoky tzv. “ultras” hájících úporně “čistý frankismus”, tj. návrat do roku 1939 (Blas Pinar v Nové síle, Girón v předsednictvu Konfederace bývalých bojovníků) a rostoucím rozčarováníma aperturistů. Ani zahraniční události mu nebyly příznivě nakloněny. V dubnu 1974 uvedla portugalská krize do pohotovosti příznivce starých pořádků, rozhodnuté zabránit španělské verzi “revoluce karafiátu”. Ariasova politika kolísala mezi pokusy oprášit povadlý “duch 12. února” a návratem k tvrdé represi, jež by uspokojila pravici. Jeho projev v červnu 1974 v Barceloně opět zdůraznil snahu podnítit demokratický vývoj režimu, avšak současně trval na vedoucí úloze Falangy a na myšlence, že “Falanga a španělský lid jedno jsou”, což Ariasovu vůli k reformě neomylně stavělo na roveň reformismu z roku 1966: do rámce Solísovy “Falangy”. V létě 1974 byla zaznamenána první předzvěst definitivního rozuzlení: vážná choroba přiměla Franka, aby se dočasně vzdal své funkce hlavy státu ve prospěch prince španělského. V září ovšem vůdce znovu převzal otěže moci a s jeho návratem došlo k upevnění reakční linie. Dne 29. října odešel ministr Cabanillas, nejvyšší výkonný představitel “aperturistické vstřícnosti”. Na znamení solidarity s ním podal demisi ministr financí (Barrera de Irimo) a skupina vysokých správních úředníků (Marcelino Oreja, Fernández Ordónez, Ricardo de La Cierva). Krize 29. října byla definitivní tečkou za “duchem 12. února”. Potvrdil ji v prosinci předložený Status sdružení - natolik restriktivní, že prakticky znemožňoval jejich činnost. V dubnu 1975 zavdala krajně napjatá situace v Baskicku podnět k vyhlášení výjimečného stavu v těchto provinciích. V červnu umožnila smrt ministra Falangy Herrery Tejedora (který usiloval o její větší pružnost), aby se k vládě připojil Solís, jehož Carr nazval “fantasmagorickou relikvií minulosti”. Léto 1975 se přesto neslo ve znamení snah samotného Solíse o získání reformistů, kteří již stáli v konstruktivní opozici, zvláště Fragy, v té době velvyslance v Anglii, který opustil postoj prosazující politická sdružení a hlásal nutnost skutečné politické reformy s centristickými rysy. Síly stojící na okraji režimu zahájily vytváření fronty usilující o roztržku (rupturismus). Byla to nejprve tzv. Demokratická junta, jejímiž členy byly KS Španělska, Dělnické komise (jež se dosud nepřihlásily ke své komunistické příslušnosti), socialistická skupina Tierny Galvána a některé osobnosti, jež odpouštěly režim ve jménu demokratické monarchie dosud ztělesňované hrabětem barcelonským (např. Calvo Serer, bývalý hlasatel nejreakčnějšího křídla Opus Dei, nyní příznivec nejčistší podstaty demokracie, nebo právník García Trevijano). K Juntě se zpočátku připojil dokonce i karlistický pretendent trůnu don Carlos Hugo, nyní blízký socialistickému postoji. O několik měsíců později vytvořily opoziční demokratické skupiny, jež nevstoupily do Junty pro svůj nesouhlas s komunisty, tzv. “Platformu demokratického sbližování” (červenec 1975), která zahrnovala od PSOE (Španělské socialistické dělnické strany), UGT (Všeodborový svaz pracujících) a Katalánské socialistické strany, přes Demokratickou levici Ruize Giméneze, Rodruejův USDE (Sociálně demokratický svaz Španělska) a baskické nacionalisty (Baskickou nacionální stranu, PNV), po ty, kteří se připojili ke Carlosu Hugovi, jenž opustil Demokratickou juntu. Ani Gil Roblesovi křesťanští demokraté, ani liberálové zatím nevstoupili do žádné z opozičních front. Jak Junta, tak Platforma zahájily tažení roztržkou požadující všeobecnou amnestii, demokratické svobody a svobodné volby. Arias, izolovaný mezi rupturistickými skupinami očekávajícími svůj okamžik v exilu, a upřímnými reformisty, kteří ve Španělsku odsuzovali v rámci svých omezených možností Status sdružení, musel uznat svou porážku. Viděl bezperspektivnost politiky, zatížené hospodářskou krizí i sociální nespokojeností. Terorismus dosáhl v roce 1975 nevídaného rozsahu. Represívní protiopatření, opírající se o novou “úpravu” zákona o veřejném pořádku (ze srpna), která prakticky neponechávala při určitých deliktech jinou alternativu než trest smrti, se zostřila. V zářijovém procesu, jehož rozsudky byly sledovány se stejnými nadějemi jako v Burgosu v roce 1970, nebyly tentokrát nejvyšší tresty zmírněny. Popravy vyvolaly v mezinárodních kruzích více než pouhý rozruch (v Lisabonu byl při nepokojích zničen palác španělského velvyslanectví) a vedly dokonce k částečnému odvolání velvyslanců. FRANKOVA SMRT Uprostřed této izolace, za hluboké politické, sociální a ekonomické krize, se Franco, jehož život byl zoufale prodlužován třemi operacemi během jediného měsíce, ocitl definitivně na pokraji smrti. A jako by tíživých starostí, jimž musela vláda čelit, nebylo dost, situace se zkomplikovala oportunistickou výzvou marockého krále Hasana II., který vyslovil požadavek na Španělskou Saharu, právě když se Španělsko chystalo ukončit svou správu nad tímto územím. Přestože se španělská vláda obrátila s žádostí o podporu svého řešení na OSN a přestože Mezinárodní soud v Haagu asimilační (imperialistické) požadavky Hasana II. zamítl, uspořádal tento panovník tzv. “zelený pochod”, který měl marockým nárokům učinit zadost pomocí “mírové” či “symbolické” invaze. Dne 30. října 1975 převzal Juan Carlos znovu výkon funkce hlavy státu. Z vlastní iniciativy odcestoval na Saharu, aby svou přítomností u legionářských jednotek střežících dané území potvrdil španělskou vůli nenechat se výzvou Hasana II. zastrašit. Ariasova vláda, opuštěná OSN (neboť severoamerický státní tajemník Henry Kissinger tajně podporoval nárok marockého panovníka, aby se nezávislá Sahara nestala součástí obávané oblasti alžírského vlivu), se rozhodla k ráznému kroku a podepsala v Madridu dohody, jimiž byla Sahara svěřena pod dočasnou správu Maroka a Mauretánie s tím, že o budoucnosti země rozhodne cestou sebeurčení její obyvatelstvo. Prostřednictvím této dohody Maroko fakticky ovládlo Saharu, kterou si s výjimkou území, jež si vymínila Mauretánie, připojilo jako vlastní provincii. Od tohoto okamžiku se datuje boj za nezávislost, vedený “frontou POLISARIO” za podpory Alžírska a později OAJ (Organizace africké jednoty). Saharská otázka byla (byť k malé spokojenosti) vyřešena několik dnů před Frankovou smrtí, která nastala po nekonečné a mučivé agonii 20. listopadu 1975. Uzavřel se tak dlouhý historický proces, jenž počínaje občanskou válkou znamenal nejprve pokus o vybudování nového státu podle evropských představ fašistických mocností třicátých let (Itálie a Německa), a poté autoritářský režim stojící na prestiži jediné osoby, který svým hospodářským rozvojem a sociálním vývojem v otevřené etapě konce padesátých let stále více odhaloval svůj anachronismus vedle jednotné demokratické Evropy a zejména fiasko svého historického záměru přeměnit jednostranné vítězství z roku 1939 v integrující usmíření. Po etapě konstruktivní rovnováhy zahájené roku 1875 cánovasovskou restaurací se republika zrozená z válečného zlomu v roce 1936 stala vsuvkou plnou rozporů a rozbrojů. Staletá instituce, jež v zemi panovala po třináct století, měla znovu prokázat své integrační schopnosti a tuto vsuvku uzavřít novou historickou zkušeností: monarchií Juana Carlose I.   48 NOVÁ MONARCHIE A NÁVRAT K DEMOKRACII   MONARCHIE JUANA CARLOSE I. O nedůvěře, kterou jmenování prince Juana Carlose následníkem trůnu vyvolalo v demokratických kruzích, jež viděly v monarchii možné východisko z frankistického režimu, již byla řeč. Budoucí král se narodil v roce 1938 v Římě, kde žili v exilu jeho rodiče, a vychován byl po dohodě mezi Frankem a samotným hrabětem barcelonským ve Švýcarsku a Portugalsku, později ve Španělsku, kde vystudoval všechny tři vojenské akademie a poté Madridskou univerzitu. Byl vždy uzavřený a mlčenlivý, diskrétně vzdálen oficiálním kruhům. Mnohým se zdálo, že je princ vůdcovým “dítkem”. Fakt, že jej Franco jmenoval svým nástupcem, potvrzoval myšlenku, že v něm vůdce vidí záruku kontinuity pro instituce režimu. Juan Carlos však měl na historické poslání, jež mu bylo svěřeno, velmi vyhraněný názor. Své jmenování, které sám považoval za oběť, chápal jako prostředek k tomu, aby restaurace dynastie a legitimní následnické linie sehrála úlohu mostu mezi režimem zrozeným z války a budoucností otevřenou pro všechny Španěly. Mostu, který definitivně překoná pozůstatky války. Monarchie měla bezprostředně prokázat svou schopnost odstranit pouta frankismu a otevřít se demokratickému řešení, aniž by zradila své závazky vůči Frankovu režimu. Navzdory všem záporným a skeptickým tvrzením rupturistů seskupených v Juntě a v Platformě, tedy měla uskutečnit změnu zevnitř, rozvinutím základních zákonů země, nikoli roztržkou s nimi. Projev, který Juan Carlos I. přednesl v kortesech při slavnostním aktu prohlášení za krále, byl širokým programem jeho vlády. “Instituce, jíž zosobňuji, zahrnuje všechny Španěly a dnes, v tomto mimořádném čase, Vás volám, neboť nás všech se stejnou měrou dotýká povinnost sloužit Španělsku. Nechť všichni s velkorysostí a nadhledem chápou, že naše budoucnost bude založena na skutečném konsensu národního smíru. Král je prvním ze Španělů, který je povinen tuto svou povinnost a tyto záměry plnit.” Svět dal najevo svou naději ve změnu španělských poměrů projevy sympatií k novému králi. Zatímco Frankova pohřebního obřadu se zúčastnil jediný státník (Augusto Pinochet), na oslavu uspořádanou na počest vyhlášení krále (nesprávně označovaného jako korunovace, neboť se omezilo na Te Deum v kostele de los Jerónimos, ve kterém se proslavil svým kázáním kardinál Enrique y Tarancón, arcibiskup madridský) se dostavili nejvyšší představitelé západního světa - prezidenti Francie a Německa, vévoda Edinburgský, viceprezident USA Rockefeller. Arias Navarro byl potvrzen ve funkci šéfa vlády i přesto, že kabinet prodělal zásadní změny a připojili se k němu tři reformní politikové z období posledních let Frankovy vlády: Fraga, Areilza a Garrigues. Jejich protiváhu tvořila skupina zatvrzelých frankistů, včetně samotného Ariase, dále ministr práce Solís, ministr námořnictví Pita da Veiga a ministr obrany Santiago y Díaz de Mendívil. “V první řadě proto bylo otázkou, zda nová vláda přijme návrhy na politickou reformu, jíž prosazovali Fraga s Areilzou v předcházejících letech. Za druhé bylo třeba vyčkat, zda vláda zkonkretizuje tyto návrhy v přesném programu s pevnými a jasnými termíny a zda se rozhodne reformu předložit k národnímu referendu, nebo zda dá přednost její prezentaci v kortesech, kde se vzhledem k jejich původu a skladbě předpokládal nepřátelský postoj vůči jakémukoli pokusu rozložit frankistickou minulost. Další neznámou zůstávalo konečně, zda demokratická opozice přijme politickou reformu, která podle všeho plně neuspokojí požadavky demokratického státu.” (Carr-Fusi) MEZE A FIASKO ARIASOVY VLÁDY V obavách z reakce tzv. frankistického “bunkru” (v průběhu počátečního období transformace velmi opodstatněných) i z vlastního přesvědčení postupoval Arias od prvních okamžiků nesměle a opatrně, čímž nejen nezískal naprosto žádnou podporu frankistické opozice, nýbrž se dostal do zřetelných rozporů i s ministry, kteří nejrozhodněji prosazovali reformu. Již na samém počátku se králem zamýšlená amnestie stala omilostněním, které sice oddálilo nebezpečí nových trestů smrti, avšak ukázalo se být tupě restriktivní a omezené. Jediným závazkem vlády, k němuž kabinet zaujal jednotný postoj, byla koncepce reformy nikoli jako “roztržky”, nýbrž jako “evoluce” akceptované samotnými institucemi. Avšak co se týkalo jejího rozsahu, stále zřetelněji vyvstávaly rozpory mezi záměry, které ve svých častých projevech hlásal Fraga, a opatřeními, jež podporoval Arias, který současně odmítl jakýkoliv kontakt s demokratickou opozicí. Od pokračující činnosti kortesů se očekávala reforma, jež by před nadcházejícími volbami upravila zastupitelský systém. K tomuto účelu byla vytvořena smíšená komise vlády a Národní rady Falangy. Konkrétní obsah reformního plánu (“reformy po Španělsku”, jak jej označil Arias v televizním přenosu 28. ledna 1976), však byl pro aperturisty trpkým zklamáním. Ariasova reforma se omezila na úpravu trestního zákoníku povolující politické strany (s výjimkou komunistických a separatistických), zřízení dvoukomorového systému a úpravu práva na shromažďování a demonstraci. O nadcházejících všeobecných volbách ani reformě volebního zákona se nehovořilo. Arias naopak proklamoval svou věrnost frankistickému “odkazu” a vrátil se k používání termínů “Národní hnutí” a “základní principy”. Jeho rozpory s Fragou, který na svou pěst a na vlastní riziko prohlásil v Timesech, že se koncem roku uskuteční referendum a na jaře 1977 volby, a s Areilzou, jenž na své cestě po zemích Evropského hospodářského společenství rozvinul obraz renovovaného španělského režimu, vyvstaly v plné šíři. Pozitivní skutečností se stalo uznání dosud nelegalizovaných stran (Demokratická levice Ruize Jiméneze a Lidově demokratická federace Gil Roblese), z nichž některé svolaly ještě na jaře téhož roku své první poválečné sjezdy. Rostoucí neklid pracujících v důsledku hospodářské krize, kterou se vláda ani nepokoušela řešit (kromě nesmělé devalvace pesety), se projevil vlnou stávek a demonstrací. Postoj vlády k řešení sociálních konfliktů, který kolísal mezi ústupností a represí (neboť stále platila frankistic-ká legislativa a nebyl rozpuštěn Tribunál pro veřejný pořádek-TOP), často vyvolával krajně nebezpečné situace. Dne 3. března 1976 došlo ve Vitorii k prudkým srážkám mezi policií a stávkujícími, jež si vyžádaly pět životů a vyvolaly v Baskicku generální stávku. Fraga byl sice právě v zahraničí, avšak v zemi vládla jeho posedlost po zachování veřejného pořádku starými metodami, neboť Fraga chápal nepokoje jako jakousi osobní výzvu. “Události ve Vitorii přinesly hluboké politické zklamání. Mnozí pozorovatelé v nich viděli konec reformismu, což bylo pravdou jen zčásti, jak ještě uvidíme. Události ve Vitorii znamenaly konec váhavého a obojakého reformismu Ariasovy vlády, reformismu pojatého opatrně a prováděného nesmírně nešikovně,” zdůrazňuje profesor Carr. Události z 3. března především fatálně pošramotily Fragův liberální obraz a podnítily vytvoření jednotné rupturistické opoziční fronty. Dne 26. března se Demokratická junta a Platforma spojily v organizaci s názvem Demokratická koordinace, známou jako Plat-junta. Zadržení některých jejích lídrů o několik dnů později (mezi jinými Marcelina Camacha z Dělnických komisí) znamenalo oficiální roztržku mezi vládou a opozicí. To však zároveň nemělo valný význam pro oddálení rozhodnutí vlády upravit Statut sdružení z roku 1974 návrhem zákona, který odebral dozor nad nimi Národní radě Falangy a pověřil jím výhradně ministerstvo vnitra, přičemž povolil používat označení “strany” jako první náznak jejich legalizace. Zatímco “bunker” sledoval podobné návrhy s nedůvěrou, rupturistická opozice je považovala za nedostatečné, neboť soudila, že svoboda je nedělitelná a že by se uznání mělo týkat všech stran shromážděných v Plat-juntě. Ariasova skromná reforma se ocitla ve slepé uličce. Neústupná rupturistická opozice si však současně uvědomovala, že není schopna “vyvolat” revoluci “zdola”. Bylo stále evidentnější, že arbitrem situace je král, který měl podporu armády a přinejmenším tolik mezinárodních sympatií jako členové Demokratické koordinace. Politickou linií Ariasovy vlády byl zklamán právě tak, jako rupturisté. Sám učinil, co bylo v jeho silách. Otevřel Španělsko světu (jeho červnová cesta do Spojených států byla skvělým úspěchem) a upevňoval nový obraz monarchie při svých cestách do vnitrozemí poloostrova, jež byly v únoru zahájeny památnou návštěvou Barcelony a Katalánska. Navázal kontakt s některými opozičními lídry (Gil Robles byl téhož jara přijat v Zarzuele; byla zahájena další rezervovaná a diskrétní sbližovací jednání), zatímco Arias neučinil ani to nejmenší, aby navázal nezbytný dialog se silami na druhé straně frankistické hranice, naopak vzdaloval se upřímným reformistům a stál proti Demokratické koordinaci. K dovršení porážky uvázl Ariasův plán reformy v kortesech. Ty schválily návrh zákona o sdruženích, který strany povoloval, avšak zamítly další, který je dodatečně zbavoval trestní zodpovědnosti, a vrátily jej příslušné komisi k přezkoumání. Rozpor vyvrcholil globálním zamítnutím reformy, kterou předseda vlády předložil 28. ledna 1976. Arias byl bezmocný. Krátce po návratu z cesty do Ameriky král Juan Carlos záležitosti “uspíšil” a 1. července podpořil Ariasovu demisi. Bilance Ariasovy vlády byla negativní. Pravda, přes násilný způsob, jakým policie udržovala veřejný pořádek, přes zadržení opozičních lídrů, byla politická svoboda ve Španělsku v červnu 1976 mnohem větší, než jakou země poznala za léta 1939-1975. Strany pořádaly veřejné mítinky a sjezdy, stranický tisk se prodával v ulicích. Byly povolovány demonstrace. Existovala téměř úplná svoboda tisku. Avšak po ústavní stránce se pokročilo jen málo. Dále zasedaly kortesy z roku 1971. Stále existovala Falanga i oficiální Syndikáty. Státní rada a Rada království byly nadále nedobytnou frankistickou baštou. Ústavní reforma od 9. června stagnovala. Cesta k jejímu prosazení prostřednictvím kortesů se zdála být zablokována. Po Ariasově demisi zbývalo na první pohled jediné východisko - roztržka. (Carr-Fusi) PROSAZENÍ REFORMY SUÁREZOVA PRVNÍ VLÁDA: REFERENDUM A VOLBY Celý svět očekával, že se novým šéfem vlády stane hrabě de Motrico, “reformista”, který se v kabinetu s největší elegancí distancoval od Ariasovy linie a který dokázal “nové monarchii” získat nejvýznamnější “body” na mezinárodním poli svými návštěvami v zemích EHS a jako doprovod krále ve Spojených státech. Dosud se také pomýšlelo na Fragu, i když v tomto případě na ministra vnitra těžce doléhaly jeho nedávné neúspěchy při udržování veřejného pořádku (ještě v květnu předčily události z Montejurry svými katastrofálními důsledky krizi ve Vitorii). Ani Fraga ani Areilza však nefigurovali na tříčlenné kandidátce, kterou (podle platné legislativy) předložila Rada království předsedovi kortesů Fernándezu Mirandovi, aby s ní seznámil krále. Mezi třemi navrženými se objevili dva Frankovi bývalí ministři (Silva a López Bravo) a Adolfo Suárez, který vystoupil do popředí při nedávných politických přesunech ve Falanze (*1932) a v Ariasově poslední vládě působil jako ministr Falangy. Dne 7. července 1976 jmenoval král předsedou vlády Adolfa Suáreze. Jak šťastné bylo toto rozhodnutí, ukázala blízká budoucnost. Zatím však vyvolalo rozpaky, neboť Suárez byl naprosté většině obyvatel sotva znám, třebaže vykonával významné administrativní a politické funkce (civilní guvernér, provinční náčelník Falangy v Segovii, generální ředitel rozhlasu a televize, za Herrery Tejedora zástupce generálního tajemníka Falangy a konečně, od prosince 1975, ministerský tajemník Falangy). Když reformisté, více méně spojení s Fragou, vytvořili jediné významnější sdružení od uvolnění po 12. únoru (Svaz španělského lidu, UPDE), Suárez stanul v jeho čele. Nový premiér byl pracovně nesmírně zdatný, měl velké manévrovací schopnosti založené na pružnosti a dialogu a dovedl se dokonale ovládat. Svou prací v čele sekretariátu Falangy usiloval o usnadnění politické reformy, což se zvláště zřetelně projevilo v jeho vystoupení v kortesech 9. června, které otevřelo cestu k uznání stran. Jeho rozvaha hrála rozhodující roli při překonávání důsledků krize ve Vitorii - neboť v době, kdy k ní došlo, právě dočasně zastupoval ministra vnitra Fragu. Nicméně, tiskové orgány a veřejné mínění všeobecně přijaly jmenování nového šéfa vlády s citelnou rezervováno stí a zvýšenou nedůvěrou. Pro mnohé to byl spíše krok zpět než pokrok v politickém vývoji. Přes neúnavnou snahu se Suárez nedočkal spolupráce ani od Fragy a Areilzy, ani od ekonoma Fuentese Quintany. Jeho vláda se opírala o dva vicepremiéry, vojenského (funkci nadále zastával generálporučík Santiago) a politického (Osorio, význačná osobnost sdružení Španělské demokratické unie - UDE), a jejími členy byli mezi jinými ministři pocházející z liberálně křesťanského reformního proudu, který patřil do tzv. seskupení Tácito (Marcelino Oreja na ministerstvu zahraničních věcí, Landelino Lavilla na ministerstvu spravedlnosti). Přestože byl Suárez předsedou UPDE, do vlády se z tohoto svazu dostal pouze jeden člen, Abril Martorell (na ministerstvu zemědělství). S UDE byli naopak svázáni Enrique de la Mata Gorostizaga (odborové vztahy) a Reguera (finance); Leopoldo Calvo Sotelo (veřejné práce), Rengifo (práce) a Lladó (obchod) byli UDE blízcí. Historii Suárezovy (první) vlády lze shrnout do dvou kapitol. První znamenala odstranění překážek na cestě ke skutečné reformě demokratickým směrem (dosažené jednáním mezi stávajícím zřízením a tlakem sil odsunutých na okraj scény). Vyvrcholila přijetím reformy posledními frankistickými kortesy a její podporou v lidovém referendu (15. prosince 1976). Druhá etapa uzákonila strany, které se k reformě připojily, a vyústila v demokratické volby 15. června 1977. Obě kapitoly dokumentují na reálných faktech programové cíle, jež premiér vytyčil 16. července 1976. Budeme-li však sledovat jednotlivé Suárezovy kroky - reformu, referendum (neboť jej měl nepochybně na mysli, když hovořil o “ponechání rozhodnutí o otázkách týkajících se ústavní reformy národu”), volby dříve než v červenci 1977 - vidíme, že se jednalo o stejné etapy, jež si vytyčil Arias. Podstatný rozdíl mezi oběma (a velký úspěch Suárezovy politiky) spočíval v tom, že dokázal “rozbít ledy” uzavřené opozice a díky tomu získat “neoficiální Španělsko” pro reformní návrhy, které ovšem byly od určitého okamžiku pro opozici daleko přijatelnější než v dobách Ariase a Fragy. PRVNÍ FÁZE: OD ZFORMOVÁNI VLÁDY K REFERENDU V PROSINCI 1976 Politicky se v tomto prvním období Suárezovy vlády prolínaly dvě tendence. Najedná straně otevřený dialog s nejvýznačnějšími představiteli Demokratické koordinace, kteří prozatím zachovávali věrnost rupturistickému programu, a na straně druhé překonávání odporu frankistického bunkru. Cílem bylo prosadit reformu v kortesech. Suárez současně původní Ariasovu reformu upravil a na místo tezí, jež navozovaly představu frankistické kontinuity, do ní vložil demokratické záruky. Kontakty s Demokratickou koordinací zahájil Suárez velmi brzy setkáním s Ruizem Giménezem, Felipem Gonzálezem a Tiernem Galvánem. Ministr pro odborové vztahy Enrique de la Mata Gorostizaga je rozšířil o jednání s vedoucími představiteli velkých odborových organizací (UGT, USO, Dělnických komisí). Tento vytrvalý dialog vedl k rozpuštění rupturistického bloku, v němž se začaly diferencovat názory na otázku vstřícného postoje vlády. Věci napomohla rozsáhlá červencová amnestie a poté zrušení nepopulárního Tribunálu pro veřejný pořádek (TOP). Roztržka podle představ maximalistické opozice znamenala, že král odstraní svými dekrety starý právní pořádek a nahradí jej novým, který ovšem zatím neměl důvod považovat se za zosobnění skutečného Španělska. Nový režim by prostřednictvím vlády spojené opozice svolal ústavodárné shromáždění a začal od nuly. Hluboce demokraticky smýšlející král však nemohl působit jako nástroj sloužící k rozbití režimu, ani jako obhájce frankismu. Jeho obtížné poslání spočívalo v transformaci politického systému, která by sice v konečném efektu měla ráz roztržky se starým režimem, avšak při níž by nezradil své závazky vůči jedinému platnému právnímu pořádku, který sám zosobňoval. Suárez byl ochoten sloužit naprosto věrně tomuto jasnému záměru koruny. Aniž by se odvracel od dialogu s Demokratickou koordinací, pochopil, že jedinou cestou k prosazení “legitimity” reformy je obrátit se na španělskou veřejnost, kterou však nebylo na místě ztotožňovat se zastánci starých pořádků ani s rupturisty. Již na počátku svého působení, dokonce dříve, než předložil vládě svůj program, dokázal uvolnit delikátní záležitost “legalizace” stran, která zůstala zablokována v kortesech. Ty projevily ochotu dát svůj souhlas pod podmínkou, že budou vyloučeny “totalitní strany podléhající mezinárodní disciplině” (čímž byla vetována KS Španělska, nikoli však případné neofašistické výhonky). Nejvyšší soud, nebo lépe řečeno ministerstvo vnitra, měly v odpovídajícím okamžiku rozhodnout, které strany budou tímto zákazem postiženy. Ariasovu politickou reformu, zablokovanou v kortesech se Suárez rozhodl stáhnout a nahradit novým návrhem, zbaveným pout, která ji svazovala v důsledku frankistické orientace bývalého předsedy vlády. Nový návrh byl zveřejněn 11. září. Jeho preambule vyjadřovala politický záměr zříci se “monopolu moci ve prospěch demokracie”. Otevřeně prohlašovala: “Prvním předpokladem demokracie a jedinou cestou k jejímu dosažení je platnost a vláda zákona. A zákon jako většinový výraz vůle lidu vyžaduje, aby zastoupení v kortesech vycházelo z všeobecného volebního práva uplatňovaného prostřednictvím nestranného a efektivního volebního systému.” Obsah návrhu byl rozčleněn do tří článků. První odděloval pravomoci: “Pravomoc vytvářet zákony přísluší kortesům. Král zákony schvaluje a vydává.” Druhý článek ustanovil činnost budoucích kortesů na dvoukomorovém základě (sněmovna a senát). První komora byla tvořena poslanci zvolenými všeobecnou volbou, druhá senátory ze čtyř pětin demokraticky volenými podle územního principu a pouze z jedné pětiny jmenovanými králem. Délka funkčního období byla stanovena na čtyři roky. Dále bylo zakotveno, že předsedy kortesů a Rady království jmenuje král. Existoval zde i náznak možné ústavodárné funkce budoucích kortesů v článku 3: “Konstituční reforma může být iniciována” vládou nebo sněmovnou, pokud se jí dostane schválení absolutní většinou členů každé z obou komor. Před schválením zákona o konstituční reformě může král vypsat o tomto návrhu celonárodní referendum. ČI. 5: “Politický problém celonárodního významu, ať již bude ústavního rázu či nikoli, může král předložit k rozhodnutí přímo národu prostřednictvím referenda, jehož výsledky budou závazné pro všechny státní orgány.” Nesporně demokratické principy tohoto návrhu přispěly k rozpadu bloku Demokratické koordinace. Španělská sjednocená dělnická strana sice uznala jeho výhody, avšak s výhradami (v souvislosti s KS Španělska). Jako opozice se obávala se, že zůstane osamocena, jestliže ostatní síly Demokratické koordinace přijmou ruku, kterou jim vláda nabídla. Frankismus se ve vládě vzepjal k poslednímu odporu demisí generála Santiaga, nespokojeného s orientací odborové politiky, směřující k uznání všech odborů. Příchod generála Guitérreze Mellady, který Santiaga ve vládě nahradil, byl rozhodujícím okamžikem k prosazení reformy. Frankistům, tradičně silně zastoupeným v Národní radě, zdánlivě dávala zapravdu nová vlna pravicového i levicového extremismu, která v té době ztěžovala nelehký politický proces. Vláda, pečlivě plnící příslušné právní náležitosti, předložila návrh reformy k posouzení Radě. Členové Rady jej přijali nepřátelsky a obsah maximálně oklestili. Protože však jejich připomínky neměly závazný charakter, vláda předala návrh kortesům, aniž jedinou z nich do zákona zapracovala. Doplňky Rady k návrhu pouze připojila. Díky mimořádné šikovnosti předsedy Fernándeze Mirandy, který řídil v kortesech rozpravu (a díky nové “technice”, která z “politických skupin”, v nichž hrála rozhodující roli Lidová aliance, podporovaná řadou Frankových ministrů, mezi jinými Fragou a Martínezem Esteruelou, vytvořila v debatě amorfní komoru), bylo dosaženo rozhodujícího úspěchu - reforma byla (v listopadu 1976) schválena 435 hlasy, 59 hlasů bylo proti a 13 se hlasování zdrželo. Jakmile byla překonána překážka, kterou představovaly kortesy, vyhlásila vláda na 15. prosince 1976 referendum. Těsně před jeho konáním se v opozici sešla Plat-junta a ultras. První radila zdržet se, druhá - Girónem a jeho bývalým i bojovníky počínaje a Blas Pifiarovou “Novou silou” konče - žádala rozhodné ne. Výsledky postavily jedny i druhé do velmi nepříznivého světla. Hlasování se zúčastnilo 77,4 procent voličů. Z nich 94,2 procent se vyslovilo pro návrh polí tické reformy. Záporné hlasy nepřekročily 2,6 procenta. Tři procenta tvořily prázdné hlasovací lístky. DRUHA FÁZE: OD REFERENDA K ČERVNOVÝM VOLBÁM ROKU 1977 Nová etapa po referendu byla svým způsobem jeho logickým důsledkem. Demokratická koordinace se rozpadla a strany, jež jí tvořily, postupně zasílaly na ministerstvo vnitra své stanovy, aby splnily jediný požadavek určený vládou pro jejich legalizaci (v únoru). Stará organizace Falangy byla rozpuštěna v březnu. Hlavní překážku normalizace demokratického systému nyní představoval případ KS Španělska. Ještě počátkem prosince byl její generální tajemník Carrillo, který měl zakázaný pobyt v zemi, zadržen v Madridu, kde se zdržoval ilegálně. Aby se předešlo konfliktu, jenž mohl mít v době referenda závažné důsledky, byl brzo dočasně propuštěn na svobodu. V době příprav na svobodné volby, jež měly být praktickým uplatněním a vyústěním schválené politické reformy, ohrožovalo zamítavé stanovisko k povolení KS Španělska účast všech stran, které byly členy Plat-junty, a mohlo rovněž ohrozit úspěšný přechod k demokracii. Znění článku, jímž kortesy odsouhlasily legalizaci stran, činilo výjimku u stran totalitního rázu, “podléhajících mezinárodní disciplině”. Veškerá Carrillova politická strategie proto přirozeně vycházela z vytváření obrazu zdánlivé mezinárodní nezávislosti KS Španělska na “eurokomunismu”, k němuž se tehdy hlásily také komunistické strany Francie a Itálie. Nejvyšší soud, na němž leželo rozhodnutí o legalizaci, se zbavil zodpovědnosti předáním složky na ministerstvo vnitra. Tehdy učinil Suárez rázný krok - 9. dubna 1977 legalizoval vládním nařízením KS Španělska. “Byl to skutečně zdařilý politický krok, který však vyvolal snad nejvážnější politickou krizi v období přechodu od diktatury k demokracii. Při svém setkání s vojáky v září 1976 totiž Suárez patrně přislíbil, že komunistům činnost nepovolí. Kladné rozhodnutí konzultoval pouze s několika ministry. Reakce byla okamžitá. Pita da Veiga, ministr námořnictví a přesvědčený frankista, podal demisi. O několik dnů později uveřejnili členové vrchního velení armády kritické stanovisko k postupu vlády. Říkalo se, že se Španělsko ocitlo na pokraji vojenského státního převratu,” píše profesor Carr. K uklidnění armády přispěli král, generál Vega (v předsednictvu Nejvyšší rady armády), generál Gutiérrez Mellado i samotní komunisté. Ti se s mimořádnou zdrženlivostí (a větší pružností než samotná PSOE) připojili k celonárodnímu procesu a umírněným tónem a postojem, který pro ně byl od tohoto okamžiku charakteristický, vyjádřili svou úctu k monarchii. Pokud jde o neústupnost baskického nacionalismu, požadujícího, aby amnestie zahrnovala i ty členy ETA, kteří byli odsouzeni za hrdelní zločiny, učinila vláda krajní ústupek a vydala poslední rozhodnutí: otevřela věznice s tím, že zmíněné osoby opustí španělské území. Tato podmínka však brzy přestala být respektována. Veškeré výhrady zdrženlivých ztratily své opodstatnění. Přeměna frankistické diktatury v “korunovanou demokracii” byla velkým úspěchem Juana Carlose. Jeho otec, hrabě barcelonský, se dokonce na znamení svého uznání v květnu vzdal v jeho prospěch svých práv jako hlava královského rodu. “Nová monarchie” byla tedy legitimní i z tohoto hlediska. Vláda projednala s opozicí volební zákon a byl přijat systém poměrného zastoupení existující v Německé spolkové republice (ďHondtův systém), který vyhovoval dvoukomorovému uspořádání. Rovněž byly poskytnuty veškeré záruky ohledně předvolební kampaně, včetně rozdělení časů v rozhlase a televizi. Finanční prostředky na volby přidělil stát jednotlivým stranám v poměru k počtu získaných hlasů a poslaneckých křesel. V průběhu volebního procesu došlo k posílení nové politické síly (Demokratického středu), kterou založil Areilza. Poté, co se změnila v Unii demokratického středu (UCD), stala se volební platformou samotného Adolfa Suáreze, který v jejím čele nahradil Areilzu. Skládala se z řady malých i velkých politických seskupení od sociálních demokratů Fernándeze Ordóňeze po bývalé členy sdružení Tácito a dále zahrnovala početnou frakci křesťanských demokratů Gila Roblese a Demokratické levice Ruize Giméneze. První všeobecné volby ve Španělsku od roku 1936 se konaly 12. června 1977 a předcházela jim čtyřicetidenní vášnivá volební kampaň. Voličská účast byla velmi vysoká - 79,8 procent (asi 18 milionů voličů). Výsledky potvrdily zřetelnč umírněný postoj Španělů, který komentátory překvapil, neboť odrážel nečekanou občanskou vyzrálost. Extrémní pravice - Národní aliance 18. července, síla soustřeďující kolem sebe zbytky frankistů pod vedením Blas Piňara, byla totálně poražena. Získala necelou jednu desetinu procenta odevzdaných hlasů. Krajní levice získala pouze jedno křeslo ve sněmovně a jedno v senátu - obojí v Baskicku. Frankistická skupina (Lidová aliance opírající se o sedm bývalých Frankových ministrů) získala jen 16 křesel ve sněmovně (8 procent hlasů). Co se týká opatrného eurokomunismu Santiaga Carrila, nepřekročil 9 procent odevzdaných hlasů. Skutečnými vítězi voleb byli Suárezovi centristé (UCD) se 34,5 procenty hlasů a PSOE, jež získala 28,5 procenta. Byl to především osobní úspěch obou vedoucích představitelů, Adolfa Suáreze a Felipe Gonzáleze. ÚSTAVODÁRNÉ SHROMÁŽDĚNÍ: SUÁREZOVA DRUHÁ VLÁDA Kortesy, jejichž zasedání bylo králem slavnostně zahájeno 22. července 1977, se od počátku projevovaly jako ústavodárný orgán. Do funkce předsedy jmenoval Juan Carlos uznávaného právníka Hernándeze Gila. Stejně uvážlivé bylo i jmenování královských senátorů, mezi nimiž byli zejména odborníci na politické právo (profesoři Ollero a Sánchez Agesta) a “neuplatní” intelektuálové jako Julián Marías a Camilo José Cela. Křesťanský demokrat Álvarez de Miranda (jeden z odpadlíků Demokratické levice Ruize Giméneze) stanul za předsed-nickým stolem sněmovny. Reformista Antonio Fontán z řad Opus Dei předsedal Horní komoře. Suárez zásadně reorganizoval svůj kabinet a sestavil jej kolem tří místopředsedů - politického (Abril Martorell), vojenského (Gutiérrez Mellado) a ekonomického (Fuentes Quintana). Ministerstvo pro regiony zaměřené na přípravu budoucích autonomií bylo po svém zřízení svěřeno sevillskému profesorovi Claveru Arévalovi. Bylo vytvořeno ministerstvo pro kulturu a blahobyt (namísto bývalého ministerstva pro informace a turistický ruch), díky němuž se k “týmu” znovu připojil Pío Cabanillas. Vzniklo ministerstvo zdravotnictví, v jehož čele stanul Enrique Sánchez de Leon, a dále ministerstvo vztahů s kortesy, jež umožnilo “zapojit” liberála Ignacia Camuňase. Své posty si zachovali Martin Villa, Oreja a Lavilla. Fernández Ordóňez, sociální demokrat z řad bývalé Platformy, byl pověřen financemi a brilantní osobnost levého středu, Joaquín Garrigues Walker, řídil ministerstvo veřejných prací a bytových otázek. Vláda musela nyní řešit tři okruhy problémů - hospodářský (již dlouho odkládaný, neboť politická reforma na sebe soustřeďovala veškerou pozornost), legislativní (vypracování ústavy) a správní (decentralizaci formou autonomie). Hospodářský problém se ostře rýsoval již od roku 1973 a v důsledku dlouhých odkladů se stále více vyhrocoval. Jestliže hrubý národní produkt zaznamenal ještě v roce 1973 míru růstu 7,9 procent, v roce 1974 tento ukazatel poklesl na 4,6 a v roce 1975 pouze 0,8 procent. Životní náklady mezitím stále stoupaly a nezaměstnanost dosáhla v porovnání s údaji z posledních patnácti let neslýchaných hodnot (6 procent obyvatelstva v roce 1976, 7 procent v roce 1977). Ani kroky Villara Mira (člena Ariasovy druhé vlády), ani opatření Carrilese (z první Suárezovy vlády) nedokázaly situaci změnit. Villar Mir přistoupil bez hluboké předběžné analýzy k devalvaci pesety v nevhodném okamžiku, zvýšil spořitelnám závazné koeficienty investic a pokusil se zavést daňová opatření, jež měla zvýšit výnos daní a usnadnit “přiměřené financování” (návrh zákona o hospodářské činnosti). Jeho opatření však přinesla dva nebezpečné důsledky - inflaci a zahraniční zadluženost. Carriles podporoval příliv cizího kapitálu do Španělska a ohlásil veřejnou diskusi ve věci daňové reformy za účasti komor a stran, odborů a správy. V podstatě tedy pouze odsunul komplexní řešení na dobu po volbách s tím, že nejprve je třeba vyřešit problém politický. V prvních měsících působení druhé Suárezovy vlády byl konečně odstartován plán hospodářského ozdravení pod vedením profesora Fuentese Quintany, největší autority v této oblasti a uznávané akademické osobnosti, a Fernándeze Ordóňeze, odborníka na daňové otázky. Hlavní linie plánu vypracovaného Fuentesem Quintanou vycházely ze čtyř bodů: a) Stanovení realistického kurzu pesety, b) Odvržení tradičního daňového systému postrádajícího smysl pro sociální problematiku, c) Zpomalení míry růstu mezd. d) Zvláštní pozornosti problému dělnické nezaměstnanosti. Devalvace pesety vyčíslená na 19,7 procent umožnila rychlou návratnost devizových rezerv a tento proces neustal ani v následující etapě. Zákon o daňové reformě, který kortesům předložil Fernández Ordóňez, podstatným způsobem upravil dávky z příjmu, jež negativně ovlivňovaly dědictví a pozůstalost, a nepřímé daně vůbec. Účinně se zasadil o odstranění daňových úniků. Daňové moratorium, jež mělo umožnit osvětlení nejasných případů, se stalo východiskem k hloubkové likvidaci daňových machinací. Konečně, aby bylo dosaženo zpomalení inflace (a v rámci možností, upravení problému nezaměstnanosti), byla v říjnu uzavřena s opozicí a s odborovými organizacemi dohoda, jež vedle přijetí nových daní znamenala relativní zmrazení mezd, omezení úvěrů a snížení veřejných výdajů. Nespokojenot a obavy podnikatelského sektoru, sužovaného vlnou stávek a sociálních konfliktů, které v posledních letech přispívaly k ovzduší napětí v zemi, se však odrazily ve slabé investiční činnosti, která problém nezaměstnanosti dále vyostřila. V politickém procesu, který měl být urychlen novým rozšířením amnestie i na “vypovězené”, byla vládě vodítkem “dohoda” a “koncensus”. Při tvorbě nové ústavy, s níž by se mohli všichni ztotožnit, se projevila snaha o dosažení rovnováhy mezi stranami zastoupenými v kortesech. Proto se sestavení jejího textu ujal výbor složený z členů různých parlamentních skupin. Známý “pakt z Moncloa”, podepsaný jednotlivými politickými seskupeními (s výjimkou Fragovy Lidové aliance), doplnil v říjnu 1977 dříve uzavřenou hospodářskou dohodu. V květnu 1978 umožnil nový kompromis mezi politickými skupinami v kortesech, Fragovým disentem a baskickými regionalisty, uspíšit prácí komise zabývající se analýzou předběžného návrhu ústavy. V říjnu 1978, v obtížné situaci znovu jitřené teroristickým násilím, byl text schválen plénem sněmovny a senátu. Nové referendum, uskutečněné v prosinci, vyjádřilo základnímu kodexu definitivní souhlas, byť se (zvláště v Baskicku) zřetelně snížilo procento voličů, kteří se referenda zúčastnili. Ústava z roku 1978 (169 článků) definuje Španělsko jako “sociálně demokratický právní stát”, jehož politickou formou je parlamentní monarchie. Článek 2 představuje zcela novou koncepci struktury státu, jejíž centralistická zkostnatělost (liberálního ražení tvrdě dotaženého frankistickým autoritářstvím) ustupuje systému “národních” a “regionálních” autonomií. Vedle ústavního zakotvení stran a odborů (či. 6 a 7), jsou zaručeny všechny základní svobody projevu, demonstrace, svobodného pohybu, shromažďování, stávky, sdružování. Plnoletost je stanovena hranicí 18 let a je zrušen trest smrti. Článek 16 odmítá státní konfesnost; deklaruje, že žádné náboženství nebude státním, i když bude stát brát v úvahu religiozitu Španělů a význam katolické církve v zemi. Je uznáno svobodné školství, což na jedné straně znamená, že školství nebude znárodněno, a na straně druhé, že náboženské koleje budou moci nadále vyvíjet svou činnost bez překážek. Článek 38 vyhlašuje svobodu podnikání a tržní ekonomiku. Role krále zůstává omezena striktně na úlohu nejvyššího (“smírčího”) jazýčku na politických vahách. Jmenuje předsedu vlády, avšak až po konzultacích se stranickými lídry a poté, až sněmovna vysloví navrženému kandidátovi důvěru. Veškeré královy kroky musí být schváleny premiérem nebo příslušnými ministry. Parlament se dělí na dvě komory -sněmovnu a senát. První je sestavena na základě výsledků všeobecných voleb na principu poměrného zastoupení. Druhý je tvořen čtyřmi senátory za každou provincii. Volební období trvá v obou případech čtyři roky. Aby se zamezilo nestabilitě vlád (která hrozí v případě, že v komorách neexistují absolutní většiny), stanoví článek 113, že jakýkoli kritický návrh musí být předložen nejméně desetinou poslanců sněmovny včetně jednoho kandidáta předsednictva vlády. Jestliže je návrh zamítnut, nemohou jeho signatáři podat jiný dříve než v následujícím parlamentním období. Obě politické síly, jež zůstaly ve volbách stranou (Lidová aliance, která se jich nezúčastnila, a baskičtí nacionalisté z PNV kteří svou neúčast rozšířili i na následující referendum), se kupodivu dovolávaly protichůdných důvodů. Podle Lidové aliance ohrozil či. 2 (o “národnostech”) jednotnost Španělska. PNV argumentovala naopak tím, že ústava neuznává “historická práva” Basků. Tato situace zřetelně ukázala na obtíže, s nimiž se vláda při řešení třetího problému (vytvoření konkrétních cest pro budoucí autonomie) střetávala v průběhu celého ústavního procesu. Třebaže z nového pojetí decentralizovaného státu vyplynula představa o možných autonomních celcích, bylo zřejmé, že (i bez ohledu na rozdíly v jejich vzniku na principu národnosti a regionu) se případ již existujících autonomních území liší od těch, pro něž je autonomie zcela novou zkušeností. V nové situaci po volbách v červnu 1977 začali členové parlamentu zvolení za baskické provincie (kteří se v klidu sešli v Guernice 20. června) a katalánští členové parlamentu (kteří tak učinili nejprve v sídle bývalého autonomního parlamentu, v barcelonském parku Ciudadela a poté v budově zemského sněmu, nazývaného opět Generalitat) usilovat o zakládání výborů, jež by se zabývaly případnými návrhy na přechod k autonomii. Dne 21. června se katalánský socialistický lídr Joan Reventós dostavil do Zarzuely, aby jednal přímo s králem. O šest dnů později přijel na pozvání samotného Suáreze do Madridu osobně Josep Tarradellas, “prezident Generalitat v exilu”, spolu s Carlosem Sentísem (poslancem Unie demokratického středu - UCD za Barcelonu), aby při dlouhém setkání se Suárezem (27. června) a dalším při velmi srdečném rozhovoru s králem Juanem Carlosem (28. června) projednali znovuotevření “katalánské otázky”. Vláda tak dosáhla významného úspěchu a předběhla iniciativu Jordi Pujola, lídra Katalánské demokratické názorové shody. Tarradellasova jednání poté pokračovala prostřednictvím Suárezova ministerského rady Sáncheze Terána. Na pozadí mimořádného lidového vystoupení 11. září v Barceloně, vyvrcholila 30. září znovuustavením Generalitat a triumfálním návratem Tarradellase do Barcelony (23. října) poté, co vykonal novou zdvořilostní návštěvu u krále, u předsedy vlády Suáreze a v kortesech. V případě Baskicka byla obdobná “restaurace” jako v Katalánsku odkládána, vzhledem ke specifickému postavení Navarry vůči Baskicku a zejména v důsledku nešťastných teroristických zásahů organizace ETA. I zde však byla nakonec obnovena Baskicka generální rada a do jejího čela zvolen (pro vytrvalou nepřítomnost Leizaoly) socialista Rubial. Katalánský vzor podnítil vytváření předautonomních formací v dalších španělských regionech. Sotva byly propracovány detaily ústavy, navrhly Katalánsko a Baskicko své vlastní autonomní statuty. Jejich analýza a projednání se staly prvním úkolem pro pravidelné zasedání kortesů, zvolených 3. března 1979 (předcházející ústavodárné shromáždění ukončilo rozhodnutím vlády z listopadu 1978 své zasedání a bylo rozpuštěno). Nové volby se vyznačovaly třemi charakteristickými rysy - značným poklesem účasti občanů (66,9 procent voličů; 31,1 procent se zdrželo), což lze do jisté míry vysvětlit častým konáním voleb (pětkrát za tři roky). Vyrovnaností mezi “majoritními” menšinami, obdobně jako v předešlém parlamentu a nárůstem baskického levičáctví (strana Národní jednota/Herri Batasuna se 3 křesly). Suárezova třetí vláda, zformovaná v posledních březnových dnech po příslušných konzultacích koruny s jednotlivými menšinami zastoupenými v kortesech, byla schválena na zasedání, jehož bouřlivý průběh měl na svědomí předseda sněmovny, Landelino Lavilla, který se rozhodl uzavřít záležitost bez předchozí debaty. Protiváhou se stal relativní triumf socialistů a komunistů v obecních volbách, uskutečněných počátkem dubna za účasti 65 procent voličů. Dohoda mezi oběma dělnickými stranami umožnila jejich koalici fakticky ovládnout mnohé okresy dokonce i tam, kde nejpočetnější menšinou byla UCD (případ Madridu a jeho socialistického primátora Tierna Galvána). V červenci umožnila jednání mezi Suárezem a baskickými parlamentními zástupci schválit (v příslušné komisi kortesů) “složitý” statut Guerniky a o několik týdnů později byl parlamentní komisí také schválen nový statut Katalánska). NA ZÁVĚR MÍSTO EPILOGU Ve skutečnosti se jednalo o poslední úspěch Suárezových vyjednavačských schopností. Po roce 1979 se v normálním politickém vývoji probíhajícím od roku 1976 nahromadily četné problémy odrážející španělská specifika a současně závažnou mezinárodní situaci. V první řadě sem patří nekončící teroristické provokace, zvláště intenzívní v Baskicku, kde bolestná zkušenost posledních let ukázala, že politická řešení prosazovaná stranou PNV, která vláda urychleně a velkoryse zavedla - počínaje maximálním rozsahem amnestie a konče komplexností autonomních statutů -, ani v nejmenším “nezklidňují” ani neomezují krvavou agresivitu teroristické organizace ETA. Za druhé, dopad světové hospodářské krize na Španělsko. Situace se ještě zhoršila v důsledku posledního růstu cen surové ropy. Za třetí, tíživá nezaměstnanost související s předcházejícím problémem a doprovázená občanskou nejistotou. A za čtvrté, šíření reakčních hnutí (jejichž vazby na ozbrojené síly byly spíše izolované). Každý z těchto problémů by stačil plně zaměstnat vládu, jež po tři roky usilovala o přechod od diktatury k demokracii a současně se snažila zamezit tomu, aby se usmíření obrátilo v re-vanšismus. Přitom měla k dispozici pouze omezený parlamentní rámec, který jí byl dán jako největšímu seskupení, které však přesto nemělo parlamentní většinu. Po odeznění ovzduší konsensu propuklo ve vládnoucím politickém seskupení (UCD) vždy latentní vnitřní napětí mezi křesťanskými a sociálními demokraty a došlo k ofenzívě stále semknutější opozice, PSOE, kde se po krizi během květnového XXVIII. sjezdu upevnilo na mimořádném sjezdu v září postavení současné “evropské” osobnosti Felipe (lon/.alc/c. Předmětem kritiky byla sociálně ekonomické orientace vlády, jejíž směr udával po odchodu Fuentese (hihiiany Fernando Abril, a zejména váhavost při budování “státu složeného z autonomií”, jež vyvolala velmi závažné konflikty, zvláště v Andalusii. Stále napjatější parlamentní atmosféru neuvolnily ani změny ve složeni Suárezovy vlády během roku 1980, ani hlasování o kritickém podnětu vzneseném stranou PSOE v dubnu 1980. Koncem ledna 1981, v předvečer II. sjezdu UCD, se premiér Suárez, který chtěl patrně zabránit rozbití “velké centristické rodiny” a současně si přál za chovat své vlastní pojetí “centrismu”, vzdal v působivém televizním prohlášení křesla předsedy vlády. Sjezd strany, konaný v únoru na Mallorce zřetelně ukázal vážné trhliny, jež se ve straně vytvořily, avšak umožnil přesvědčivější kandidaturu na funkci předsedy vlády Leopoldovi Calvu Sotelovi a posun ve vedení UCD směrem k Rodríguezu Sahagúnovi. Mezitím došlo k velmi významné události, k cestě královských manželů do Baskicka, stvrzující národní jednotu, kterou král zosobňoval. Cestě, jež během slavnostního aktu v Guernice vyvolala protesty seskupení Herri Batasuny, avšak na druhé straně přispěla k diferenciaci baskických politických sil a prohloubila příklon ostatních parlamentních skupin v Baskicku v králův prospěch. Jmenování nového premiéra Calva Sotela vyvolalo dlouhou parlamentní debatu, jež přes serióznost a odvahu, s níž kandidát na místo předsedy vlády odpovídal na každé vystoupení svých oponentů, zřetelně ukázala úzký rámec, v němž se bude moci pohybovat. Když mělo odpoledne 23. února na závěr debaty proběhnout předepsané hlasování, došlo k vojenskému “převratu”, v jehož čele stál podplukovník četnictva Tejero, který po 18 hodin zadržoval ve své moci celou komoru a vládu. Počáteční obavy (neboť se bezpochyby nejednalo O izolovaný čin) se nepotvrdily; fakticky “převrat” podpořil pouze valencijský generální kapitanát. Obrněná divize v Madridu zachovala i přes nátlak, jenž na ni byl vyvíjen, klid. Díky králově rozhodnosti a rozvaze se podařilo zabránit rozšíření “převratu” do dalších kapitanátů. Královo televizní vystoupení a jeho energické příkazy Milansovi del Bosch, generálnímu kapitánovi Valencie, rozhodly o změně původního kurzu. Definitivně vedla kTe je rove izolaci aktivita generála Armády, ačkoli sám Tejero se k ní stavěl odmítavě. Armáda připravoval ne zcela ústavní vytvoření vlády kompromisu, jíž měl předsedat. Dne 24. února ráno se Tejero vzdal bez krveprolití a propustil svá významná rukojmí. Proslulý převrat z 23. února, nová varianta neblahých “povstání” z 19. století, přinesl ovšem tři zásadní důsledky. Upevnění královy zasloužené prestiže, neboť přes ústavní okleštění jeho funkcí na minimum, dokázal v každém okamžiku splnit svou úlohu “zmírňujícího faktoru” ve prospěch demokracie. Zvláště výrazným způsobem se pak zapsal svou reakcí na “převrat”. Za druhé, upevnění vlády Calva Sotela, který při konečném hlasování 25. února získal větší po čet příznivců než během předchozí debaty a dosáhl potřebné většiny. Za třetí, obnovení konsensu ve změněných podmínkách. Ačkoli PSOE zpočátku navrhovala koaliční vládu (zatímco Fraga hovořil o vládě opírající se o “přirozenou většinu”), byl kabinet Calva Sotela sestaven výhradně z ministrů jeho vlastní strany. Následně pak usiloval o sblížení s PSOE, které brzy přispělo k určitému oživení politické aktivity. Jejími prvními výsledky byly nová sociálně ekonomická dohoda (plánovaná s odbory) a nový způsob formování “státu tvořeného autonomními celky”, který se opíral o zprávu profesora Enterríi. Ten spolupracoval při jejím zpracování s nejvýznamnějšími seskupeními v kortesech. Španělská demokracie byla po “výzvě”, jíž pokus o převrat znamenal, stvrzena. Masové manifestace občanů v Madridu a dalších španělských městech 27. února znovu prokázaly, že proces zahájený v roce 1976 je nezvratný. Přes nepříznivou hospodářskou situaci, která stála v pozadí celého procesu i se všemi vážnými důsledky, přes neustálé teroristické provokace a nárůst reakce, jež vzhlížela k nepřijatelnému “vzoru” roku 1939, došlo k upevnění španělské demokracie. Na rozdíl od republikánské demokracie z roku 1931 byla postavena na civilizovaném kompromisu mezi různými politickými alternativami zastoupenými v ústavodárném shromáždění, zvoleném skutečně obyvateli země prostřednictvím nejefektivnější varianty všeobecných voleb. Ve svých řešeních vyšla ze společenské syntézy, jež definitivně překonala demokratické modely 19. století. Izolovanost “výzvy”, kterou představoval převrat 23. února, a lidová reakce z 27. února, zodpovědný a seriózní postoj nejvýznamnější opoziční strany, situace v Evropě (velmi odlišná od roku 1936) a integrující vůle koruny byly bezpochyby nejpevnějšími garanty toho, že Španělsko konečně přestalo být “jiné”.   49 NÁSTIN POLITICKÉHO VÝVOJE V 80. A 90. LETECH   Pro historika představuje hodnocení současné doby, jejímž je prakticky svědkem, vždy určité úskalí, jehož hlavní nebezpečí spočívá v nemožnosti získat potřebný nadhled, který umožňuje až jistý časový odstup od událostí. Druhým problémem je skutečnost, že řada důležitých dobových dokumentů je zcela nedostupná, beznadějně uzavřená v archivech, ať již soukromých či státních. Na druhou stranu být očitým svědkem umožňuje jistě možnost hlubšího proniknutí do řady problémů, i když se v tomto případě pochopitelně zvyšuje riziko subjektivního vidění a chápání. Z těchto a mnoha dalších důvodů má následující nástin nutně formu pouze stručného informativního přehledu s pokusem o hodnocení základních charakteristik španělského (zejména politického) vývoje osmdesátých a devadesátých let, poznamenaného vládou španělské socialistické strany a s výraznou pečetí jejího předsedy Felipe Gonzáleze, který byl ještě poměrně nedávno uznáván jako nejpopulárnější a nejobratnější evropský politik. Po rozchodu s marxismem se PSOE připravovala na převzetí moci formou získání dostatečné volební většiny, která by jí umožnila samostatně vládnout. Nešlo již pouze o zastupování jediné třídy nebo společenské vrstvy, nýbrž o dosažení většinového postavení. Koketování s regionalisty, radikalismus, dělnická rétorika a dokonce protiamerické postoje splnily svůj účel při svržení Suáreze, avšak působily problémy při snaze o získání absolutní většiny ve volbách. Socialistické heslo “změna a modernizace”, které nabídli mladí politikové nezatížení frankismem, a sliby, že bude dosaženo evropské úrovně státní správy a národního důchodu uspokojovaly tužby španělské společnosti jako celku. Přidáme-li k tomu mýtus socialistické “poctivosti”, slib osmi set tisíc nových pracovních míst a nepřehlédnutelnou osobnost Felipe Gonzáleze, je vítězství socialistů ve volbách snadno pochopitelné. Žádná politická strana nedosáhla ve Španělsku nikdy takového triumfu. Pro umírněnou, centristickou PSOE hlasovalo kolem 49 procent voličů, a strana tak dosáhla se značným předstihem před všemi ostatními politickými subjekty absolutní většinu. Po fiasku Unie demokratického středu (UCD) si vybojoval Manuel Fraga v čele Lidové aliance jako odměnu za svou vytrvalost postavení velkého patrona obnovené španělské pravice. KS Španělska se v důsledku svých četných vnitřních svárů dotkla až samého dna, zatímco různé nacionalistické strany získaly hlasy pouze v Katalánsku a Baskicku. Po určitém váhání nastoupila PSOE cestu nepopulární rozpočtové politiky a hospodářských změn, které přinesly okamžitou devalvaci pesety a škrty ve veřejném průmyslovém sektoru, systematicky budovaném za vlády Franka. Tyto chirurgické zásahy, jež byly eufemisticky nazvány “rekonverzí”, si vyžádaly uzavření mnoha podniků, zvláště v takových odvětvích, jako je hutnictví železa, stavba lodí a výroba domácích elektrospotřebičů. Současně s tím došlo k drastickému snížení počtu pracovních míst. Předchozí vlády tyto kroky dlouho odkládaly. Rekonverze znamenala bolestný proces a společensky socialistům velmi uškodila, neboť se, jak jim mnozí vyčítají, proměnili v “popravčí” svých vlastních dělnických příznivců a voličů. Kromě elektrických sítí vysokého napětí nepřikročila PSOE k žádnému dalšímu znárodňování. A naopak od počátku svého druhého období v roce 1986 přistoupila k privatizaci státních podniků zřízených v letech diktatury. Když byl stát donucen převzít obrovskou holdingovou společnost Rumasa zapletenou do podvodných operací, učinil tak jen proto, aby ji vzápětí rozdělil a předal do soukromých rukou. Během prvního socialistického čtyřletí nezaměstnanost v důsledku nepatrného hospodářského růstu dále klesala. PSOE, která sama zdědila šestnáctiprocentní míru nezaměstnanosti, ji v průběhu roku 1984 dále zvýšila na dvacet procent. V následujícím roce dosáhl ukazatel nezaměstnanosti nejvyššího stupně - dvaadvaceti procent. Žádná jiná země západní Evropy tento záporný rekord nepřekonala, což svědčí o tom, že otázka nezaměstnanosti ve Španělsku se stala systémovým problémem. Po zlepšení stavu ekonomiky začala zaměstnanost růst rychlejším tempem než v ostatní průmyslově vyspělé Evropě. V lednu 1986 získalo Španělsko jako člen EHS znovu evropské postavení, které mu bylo poslední dvě staletí odpíráno. Perspektiva zrušení celních bariér s ostatními členy společenství v horizontu sedmi let současně pohřbila staré protekcionistické spory a zapojila španělskou ekonomiku do širšího trhu. V rámci tohoto sbližování dostalo Španělsko za úkol změnit svou benevolentní politiku pokud se týká inflace a častých devalvací pesety (obojí bylo často využíváno jako prostředek k upevnění kolísající ekonomiky). Stabilita pesety posílená vstupem do Evropského měnového systému a vysoká úroková míra přinesly Španělsku záplavu peněz, která v roce 1992 vynesla jeho devizové rezervy na třetí místo ve světě. Od okamžiku, kdy Evropa Španělsko přijala do své “náruče”, vtrhl do španělské ekonomiky zahraniční kapitál, podpořil vysokou míru růstu a stal se podkladem pro tvrzení o španělském zázraku. Politika socialistů, která usilovala o snížení mimořádně vysoké nezaměstnanosti, poněkud zmírňované poměrně významnou skrytou ekonomikou, se soustředila na boj proti inflaci. Neocenitelnou službu jí v tomto směru poskytlo snížení cen ropy, pokles amerického dolaru a značné zlepšení situace na mezinárodních trzích. Podnikovou sféru zvláště po roce 1985 však nejvýrazněji uvolnila mzdová politika a snižování počtu pracovníků. Značný pokles reálných mezd v různých obdobích vážně ohrozil sociálně ekonomické postavení pracujících a vzbudil neklid v odborech. Také v hospodářské oblasti posloužila Evropa socialistům za záminku k prosazení neoliberální politiky, o níž vždy usilovali. Obavy a nepřátelství nejradikálnějších dělníků se od roku 1987 připojily ke kritice ze strany odborové ústředny UGT na adresu ekonomických ministrů PSOE. Ti museli čelit obvinění, že se hospodářský systém obnovuje za cenu mimořádných nároků na sociální sféru a přitom nejsou plněny sliby týkající se investic a vytváření pracovních příležitostí. V následujícím roce zaznamenala socialistická vláda významný úspěch, když překonala všeobecnou stávku vyhlášenou jejími vlastními odbory a Dělnickými komisemi. Stávka, která doslova ochromila celou zemi, však nezabránila socialistům v tom, aby o několik měsíců později dosáhli v pořadí již třetího volebního vítězství. Koncem roku 1990 začalo být zřejmé, že se vidina všeobecného bohatství ztrácí a španělské hospodářství kráčí po trnitých cestách recese. Celostátní prognóza, předpokládající nástup krize v neklidném roce 1992, se nemýlila. Když pominul lesk Světové výstavy v Seville a Olympijských her v Barceloně, celková bilance země tento stav jenom potvrdila. O rok později nezůstalo po nedávném nadšení ani stopy a protipólem evropského snu, bohužel velmi hmatatelným a reálným, se staly tři miliony nezaměstnaných. Podle některých odborníků stojí u kořenů hospodářského nezdaru Španělska Spojené státy, jejichž vlastní krize omezila kupní sílu Američanů a jejich obchody v Evropě. Požadavky zakotvené v Maastrichtu s ohledem na evropské sjednocení pak znamenají další zatížení všech evropských ekonomik, které se nacházejí v recesi a mezi nimiž španělská zaujímá zvláštní postavení. Vše ještě doplňuje tvrdá měnová politika, kterou uplatňuje německá ústřední banka jako neoblomný strážce hospodářství Společného trhu. Tradiční jev španělské historie, krize agrárního sektoru, se projevil stárnutím zemědělské populace a chybnou politikou socialistů, kteří při vstupu do Evropského společenství raději obětovali venkov, jen aby dosáhli příznivějšího postavení v jiných oblastech. Ze zemědělství odešel téměř milion lidí, produktivita zůstala na velmi nízké úrovni a chudnutí venkova nabylo extrémního rozměru. Španělský venkov je v agónii, zatímco potravinářský průmysl přechází do rukou zahraničních společností. Taková je poslední kapitola rozvratu venkova, která zůstává skryta za hospodářským zázrakem a v jejímž důsledku se Španělsko stalo zemí městských aglomerací roztroušených v rozlehlých pustinách. Pod záštitou socialistů převládla spekulace a finančnictví nad podnikatelskou sférou. Zrodila se generace obchodníků, kteří se živí rychlými tržními operacemi, jež přinášejí obrovské zisky. Oslavováni na tiskových konferencích, představují spekulanti nové boháče španělské společnosti konce století, jejíž bankovnictví se pyšní nejvyššími zisky v Evropě. Ekonomický úspěch nyní závisí nikoli na výrobním programu, nýbrž na přístupu k privilegovaným informacím. Politikové všech směrů zaměstnávají soudce a vyvolávají ohromení spoluobčanů, když je obdobně jako v jiných evropských demokraciích odhalena veřejná korupce. Místopředseda vlády Alfonso Guerra musel po propuknutí rodinné korupční aféry v roce 1991 podat demisi. V létě 1995 otřásl Španělskem další skandál, tentokráte charakteru politického. Týkal se ilegálního odposlechu krále, předních politiků, podnikatelů a novinářů. Odhalená “bomba” stála hlavy dvou klíčových osob z premiérova kabinetu. Demisi podali místopředseda vlády Narcís Serra a ministr obrany Julián García Vargas. Gonzálezovo přijetí demise obou politiků bylo chápáno jako strategický tah, “jako malá oběť premiéra, aby on sám mohl zůstat u vlády” (El Mundo). Tento a také řada dalších korupčních skandálů vážně podryla obraz profesionálních politiků a negativně ovlivnila názory naprosté většiny Španělů devadesátých let na politickou praxi. Především však postihla Socialistickou stranu. Ta v předčasných volbách v roce 1993 zažila hluboký pád. Politické strany viděly všude nepřátele a spoléhaly se jen na své příznivce, přátele a členy. Podle zveřejněných statistických údajů přibližně každý čtvrtý (3,8) člen PSOE vykonával v roce 1984 veřejnou funkci. Pod vlivem této mánie se dnešní demokracie začínala podobat nechvalně známému období španělské restaurace. Zatímco socialisté slovně hlásali progresismus a odstranění privilegií, společnost sledovala, jak se stát až příliš často stává rodinnou záležitostí. Za této situace si Španělé nemohou stěžovat na slabé postavení politických stran, které je zpravidla považováno za jeden ze závažných problémů současného systému. Pokud jde o poměr mezi členy strany a voliči, stojí Španělsko až kdesi v posledních evropských řadách. Členem parlamentní politické strany je pouze každý padesátý pátý Španěl s volebním právem, přičemž nejširší členskou základnu mají nacionalisté. Situace odborů je ze tří čtvrtin obdobná. Po dlouhé roky umožňovala absolutní většina PSOE nejen vládnout, nýbrž také nést zodpovědnost za osudy země. Po upřesnění podrobností demokratizačního programu, na němž se podíleli dědicové frankismu s jeho odpůrci, se socialistické vlády pustily do modernizace Španělska, která se v souladu s jejich programem rovnala přiblížení Evropě. Zatímco za vlády UCD přestalo být Španělsko “odlišné”, nyní nastoupila snaha, aby se Evropě “podobalo”. Přes svůj nářek nad převzatým dědictvím mohli socialisté využít mnohé zdroje, které zanechali centristé. Nejvýznamnějším z nich byla daňová reforma, která měla již od roku 1977 státu poskytnout potřebné prostředky k rozšíření a zkvalitnění veřejné správy. Aby prosadila dodržování zákonů a pronásledování podvodů, rozpoutala vláda daňové “křižácké tažení”, v němž se mísilo přesvědčování a hrozby a které umožnily odhalit v pětiletí 1983-1988 dva miliony nových daňových poplatníků. Přestože je celkový daňový tlak umírněný a nedosahuje evropské úrovně, pro průměrného Španěla však představuje nemalou zátěž, neboť na svém platu pociťuje důsledky blahovolného postoje státu k velkému kapitálu a vysokým příjmům. A tyto výdaje se stávají ještě tíživějšími ve srovnání s nedostatkem veřejných služeb nebo s jeho nízkou úrovní ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Státní prostředky jsou nyní bohatší než kdykoliv předtím, což vysvětluje neustálé rozšiřování veřejného sektoru, které se ústavní cestou přenáší na sedmnáct autonomních správ. Na účet soukromého sektoru rozšířila PSOE podíl státu např. na školství a zdravotnictví, avšak kvalita těchto služeb je dosud nízká. Sociální zabezpečení dnes pokrývá o šest milionů účastníků více než dříve, avšak nemocenské dávky jsou dosud přijímány vlažně a budí četnou kritiku. Stejně tak povinná školní docházka se prodloužila, aniž se přitom definitivně zlepšily materiální podmínky veřejného školství. Největší rozladění však vyvolává neschopnost vlády nabídnout Španělům levné byty. Ti pak musí, zcela bezbranní, přihlížet prudkému růstu cen nemovitostí. Během socialistické dekády se vztahy církve a vlády postupně zhoršovaly až došlo k situacím, kdy byl přerušen jakýkoli dialog a obě strany se jen častovaly urážkami. Na zhoršování soužití se podílel nejen program PSOE na zesvětštění, nýbrž i rozdílné náhledy církevních činitelů uplatňujících katolicismus, jak jej v osmdesátých letech hlásal Vatikán. Přístup státních sdělovacích prostředků k náboženským tématům - za určitých okolností zrušení trestní zodpověnosti za potrat a právní úpravy mimouniverzitního školství - rozpoutaly pravé bitvy mezi oběma autoritami. V některých případech měly regionální ráz, např. v souvislosti s některými pastýřskými listy baskických biskupů k samostatné baskické správě nebo organizaci ETA. I přesto všechno vládla v církvi nejednotnost pokud jde o názor na zaujetí příhodného stanoviska vůči vládě, stupni bojovnosti a rizika, jež v sobě skrývá manipulace ze strany konzervativních stran s ohledem na jejich volební cíle. Na druhé straně nemají španělští věřící ve zvyku financovat církev. Ta je odkázána na státní rozpočet, a je proto nucena se s vládnoucími kruhy dohodnout. Proti letům 1978 až 1981 se počet smrtících atentátů organizace ETA podstatně snížil. Začaly se zvažovat konkrétní kroky k prosazení dohody. Pominulo nebezpečí politické regrese či chiméra o možnosti porazit armádu. Od svého nástupu k moci udržovala PSOE v záloze všechny alternativy. Na jedné straně navázala kontakt s organizací ETA, byť to mnohokrát veřejně popřela. Jako např. alžírská jednání. Na druhé straně se po roce 1986 uchýlila k jemnějším a diferencovanějším policejním metodám a spolupráci s francouzskými úřady, jejímž výsledkem bylo o šest let později v Bidartu předání zadrženého velení ETA. Ve snaze vyhrát zápas s ETA se socialistická vláda pokusila rozbít organizaci nabídkou společenského zapojení některých jejích členů. V důsledku této politiky opustily vězení desítky příslušníků této organizace, aby zasely neklid v jejím vedení. To se jako preventivní opatření rozhodlo zavraždit svou bývalou členku, zapojenou do procesu společenské integrace. Přestože ETA nadále zachovává strategii výhrůžek smrtí a vydíráním, mohou si socialisté připsat k dobru výrazné úspěchy v boji proti terorismu, takže mnozí Španělé předpovídají konec noční můry zvané ETA. Za dvě desítky let po Frankově smrti prodělalo Španělsko podstatné změny, avšak některé plány politických a hospodářských změn přesto stagnují. Jeho cesta rozhodně není jednoduchá a lze říci, že Španělsko nadcházejícího 21. století je směsí prvků moderního, dynamického rozvoje a četných přežitků, jež zdědilo ze své bohaté historie plné retardujících momentů.   NÁSTIN DĚJIN ČESKO-ŠPANĚLSKÝCH VZTAHŮ   ÚVOD DO PROBLEMATIKY Na následujících stránkách se pokusíme alespoň v základních obrysech načrtnout vývoj česko-španělských politických, kulturních a ekonomických vztahů od jejich dosti těžko rozeznatelných počátků v desátém století až do současnosti. Náročný heuristický výzkum ve fondech českých i zahraničních archivů a historických knihoven realizovaný zhruba v průběhu posledního čtvrt století a navazující na práce starších autorů měl a dodnes pochopitelně má dva hlavní cíle. Prvním z nich je prostá evidence pramenů k dějinám a kultuře španělsky mluvícího světa u nás a naopak podchycení bohemikálních materiálů ve Španělsku a Latinské Americe. Druhý, neméně důležitý, představuje snaha postihnout (právě na základě zmíněných pramenů) dějiny vzájemných vztahů (zejména kulturních) mezi dvěma, prostorově i kulturně relativně vzdálenými oblastmi Evropy i světa. Výsledky již zmíněného výzkumu značně rozšířily pramennou základnu a zcela jasně prokázaly, že historické fondy českých knihoven a archivů obsahují celou řadu, mnohdy i ve světovém měřítku jedinečných materiálů. Některé, v poslední době publikované soupisy pramenů umožnily podstatnou korekci řady představ, reprezentovaných starší odbornou literaturou, o úloze vzájemných vztahů mezi Španělskem a Latinskou Amerikou na jedné straně a Českými zeměmi na straně druhé. Je zapotřebí také zdůraznit, že otázce španělského vlivu v českém prostředí, ať již politického či kulturního, byla věnována v české historiografii vždy mnohem menší pozornost než například problematice vztahů česko—německých, česko-italských, česko- -polských apod. Tento nepříznivý vývoj se mění teprve v posledním období. Vztah střední Evropy a Španělska “zlatého věku” nelze zjednodušit pouze na “Španěly na Bílé Hoře”, účastníky vojensko-politického konfliktu… Španělsko znamenalo mnohem více. Nebylo pouze nositelem kulturních aktivit reprezentovaných vynikající literaturou a výtvarným uměním, bylo pro zbytek Evropy i příkladem státní a sociální organizace. (Polišenský) Ještě než přistoupíme k vlastnímu předmětu našeho zájmu nebude nezajímavé zasadit vývoj česko-španělských vztahů do obecnějšího románského rámce, to znamená, srovnat jej, alespoň v těch nejdůležitějších obrysech, s rozvojem vztahů česko-italských a česko-francouzských. Za nejsilnější proud ze všech tří jmenovaných můžeme zcela nesporně považovat vliv italský. Jeho počátky lze hledat už v období Velkomoravské říše, kdy se na dvoře Svatoplukově připomíná italský kněz Joannes presbyter de Venetia. Podle svědectví nejstarší české kroniky Kosmovy požadoval Boleslav I. Ukrutný od svých lechů, aby mu nechali vystavět pevný hrad obehnaný zdí po římském způsobu; a tak by se dalo pokračovat, od jednotlivých útržků až po souvislý tok informací. Podstatná pro česko-italské vzájemné vztahy však je skutečnost, že jsou dějinně nejsouvislejší a rozsahem nejkomplexnější. V plně rozvinuté podobě je nacházíme už v raném středověku (zejména vztahy politické související s aktivitou německých císařů a českých králů v Itálii). Pak nastupují velmi rychle otázky hospodářské za vlády posledních Přemyslovců (obchod, ražba mincí apod.) A konečně moment kulturní, pomineme-li italské řeholníky v Čechách už v 10. století nebo české studenty na italských univerzitách, je to hlavně přímý vliv italské kultury v Čechách za Karla IV. (Petrarkova korespondence se samotným císařem a jeho rádci, básníkova návštěva Prahy apod.). Tyto tři základní rysy již nikdy nezanikly a v různých obdobích mají různou intenzitu a proměnlivost. Připomeňme jen italskou renesanci či italské baroko v Čechách a v Praze, přínos Italů českému osvícenství, pražskou italskou operu v l8. a l9. století apod. Za zlatý věk italských aktivit v Čechách lze nesporně považovat (stejně jako v případě španělském, jak si ukážeme následně) 16. a 17. století. Jeho vnější výraz tvořil vznik italské kongregace a italského špitálu v Praze. A koneckonců i stavba Vlašské kaple v areálu pražského Klementina (Domenico Bossi 1590-1600). Francouzský vliv v českých zemích se objevil také poměrně brzy, připomeňme si příchod gotiky prostřednictvím cisterciáckých řeholníků (po roce 1230) či remešské měšťany v osadě románských kupců u sv. Linharta v Praze už kolem roku 1300. Narozdíl od italských, byly česko-francouzské vztahy až do konce osmnáctého století mnohem rozkolísanější a nesoustavnější. Ve starších českých dějinách byla jejich vrcholem doba vlády s francouzskou kulturou spjatých Lucemburků, zejména Karla IV. (Pobyt francouzského básníka Guillauma de Machaut v Praze za vlády Jana Lucemburského, činnost architekta Matyáše z Arrasu na dvoře Karla IV. apod). Od 18. století až do současnosti se jednalo především o vztahy kulturní a politické (osvícenství - encyklopedisté, royalistická francouzská emigrace v Praze, koncem 18. století a po roce 1830, vliv francouzské literatury apod.) Obecně lze tedy shrnout, že česko-italské vztahy mají hlubší a trvalejší tradici, zasahující prakticky všechny vrstvy společnosti, vztahy česko-francouzské jsou daleko výlučnější a byly vždy orientovány hlavně na sféru duchovní a politickou a jejich explozivní nástup přišel v okamžiku, kdy se síla obou předcházejích vlivů (italského a španělského) postupně vyčerpávala (18. století). ČESKO-ŠPANĚLSKÉ VZTAHY DO HUSITSKÝCH VÁLEK Obraz česko-španělských vztahů, který se pokusíme postihnout od jejich počátků v desátém století má nutně útržkovitý charakter. Desáté století znamená pro Evropu jednu z klíčových etap jejího vývoje. Zhruba ve stejném období, kdy nastoupil na córdobský trůn Abdurrahmán III., aby upevnil otřesené maurské pozice na Pyrenejském poloostrově, zanikla Velká Morava. První státní útvar na našem území podlehl nejen útokům vnějších nepřátel, ale doplatil také na vnitřní rozpory ve vládnoucí dynastii Mojmírovců. Těžiště dalšího vývoje se pak přeneslo do Čech, kde se zvolna a mnohdy s obtížemi rodil budoucí český stát. Pokud opomineme ne zcela jasné souvislosti mezi nádobkou nalezenou v Roudnici nad Labem (dnes v Národním muzeu v Praze) a náhrdelníkem na iberské soše Dáma z Elche, po formální stránce více než nápadné (Štěpánek) a budeme vycházet z doložitelných informací, pak se České země se Španělskem poprvé setkaly zhruba tři desítky let po smrti knížete Václava. Prostředníkem tohoto setkání byl Ibrahím ibn Jakúb, židovský kupec a diplomat, vyslanec córdobského chálífy al-Hakama II. ke dvoru římského císaře Oty Velikého. Ibrahím ibn Jakúb navštívil na konci vlády knížete Boleslava II. (965-966) i středoevropské země. Jeho popis Čech a jejich obyvatel a hlavně Prahy, v níž ho zaujala nejvíce výstavnost města a čilý mezinárodní ruch na pražském tržišti, je začleněn do Knihy cest a zemí (Kitáb al-masálik val mamálik) z pera slavného zeměpisce Abú Ubaida al Bakrího, který zemřel roku 1094 v Córdobě. O Čechách a Praze píše Ibrahím ibn Jakúb následující: A co se týče země Bújislava (Boleslav), tedy její délka od města Frága (Praha) až k městu Kráková (Krakov) rovná se cestě tří týdnů a hraničí po celé délce se zemí Turků (zde rozuměj Uhrů). Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přichází sem z města Kráková Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků, muslimové, Židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyváží od nich otroky, cín a různé kožešiny. Jejich země je nejlepší zemí severu a nejzásobenější v potravinách. Pravděpodobně ze stejné doby pochází i hispanoarabská látka, tzv. svatováclavské mešní roucho ve svatovítském pokladu, nejstarší tkanina vyrobená na území Iberského poloostrova, jež se nachází v našich sbírkách. Pověst o tom, že až bude Čechům nejhůře, přijde jim na pomoc svatý Václav na bílém koni, která je považována za jednu z nejčeštějších, má zřejmě pyrenejské kořeny. Svůj výraz našla poprvé v díle kanovníka Vyšehradského, anonymního pokračovatele kronikáře Kosmase. Ten při popisu vítězné bitvy Čechů vedených knížetem Soběslavem I. proti vpádu německých vojsk císaře Lothara u Soběslavi v roce 1126 uvádí, že se nad českými vojsky objevil svatý Václav na bílém koni a v bílém šatě. Nebesky bílá barva Václavova oděvu i jeho koně, stejně tak i okolnosti, za nichž se vyčerpaným českým bojovníkům zjevil, až nápadně připomínají zázrak apoštola svatého Jakuba v bitvě u Clavija (834), kterým si španělská křesťanská propaganda vysvětlovala vítězství svých sil ve zdánlivě ztracené bitvě proti nevěřícím Maurům. Španělský národní světec byl ve středověkých Čechách velmi oblíbený, což dokládají nejen poměrně časté cesty českých poutníků do svatojakubské svatyně v galicijském Santiagu de Compostela, ale i to, že v českých zemích byly už od 12. a 13. století zakládány kostely zasvěcené svatému Jakubovi. Jejich počet dosáhl úctyhodného čísla dvou set deseti, z toho přímo v Čechách se jich nachází sto čtyřicet sedm. Zajímavým svědectvím o významu svatojakubského poutního místa ve Španělsku je i návštěva pražského biskupa Jindřicha Břetislava, z vládnoucího rodu Přemyslovců, který se později v roce 1192 stal českým knížetem. V roce 1240 byla na příkaz leónského krále Ferdinanda přenesena do Salamanky univerzita založená v Palencii v roce 1208, která se až do roku 1348, to znamená do založení univerzity v Praze, stávala také často cílem cest za věděním českých studentů. V polovině 13. století vrcholí moc a síla českého státu. Král železný a zlatý Přemysl Otakar II. (†1278) promyšlenou hospodářskou činností pevně zkonsolidoval České království a dovedl je k výraznému ekonomickému rozkvětu, výhodnou sňatkovou politikou posunul jeho hranice až k Jaderskému moři. Vrcholem jeho usilí se nakonec stala císařská koruna. V opozici proti snahám českého krále, se vzácně sjednotila základní evropská mocenská ohniska (papežství, císařství i německá knížata). Tehdy se proťaly osudy Českých zemí a Španělska v rovině politické. Dvakrát podporoval Přemysl Otakar II. snahu kastilského krále Alfonse X. Moudrého o získání francouzského trůnu, protislužbou měla být politická aliance namířená proti Rudolfu Habsburskému. Veškeré plány ovšem zmařila smrt Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Jeho syn Václav II. (1278-1305) Španělsko ze zřetele neztratil, spíše však v ohledu kulturním. Povolal do Prahy španělské astrology, z nichž jednoho známe jménem. Álvaro Oviedo z Toleda působil na královském dvoře v letech 1291-1311. S činností těchto astrologů jsou spjaty i arabské rukopisy a jejich španělské kopie. S toledskými mistry se setkáváme ještě jednou. Zbraslavská kronika přináší zprávu o tom, že učení mistři z Toleda v čele s maese Juanem de David předpověděli velké zemětřesení, jež vskutku v roce 1329 zasáhlo i Čechy. Tuto zmínku je možno považovat za doklad vysoké prestiže, které se toledští učenci těšili v českém prostředí. Vrchol astrologických snažení však představuje období vlády Lucemburků, zejména Václava IV. (1378-1419), kdy například vznikl astrologický kodex Václava IV. Václavův otec, Karel IV., i přes svůj výrazně frankofilní postoj projevoval rovněž živý zájem o dění na Pyrenejském poloostrově. Jako horlivý křesťan a obdivovatel španělských bojovníků Kristových přišel v roce 1340 s plánem vojenské expedice proti granadským Maurům. Od tohoto poněkud nerozvážného úmyslu jej odvrátil jeho otec, jinak ve své době po celé Evropě uznávaný rytíř-bojovník, král Jan Lucemburský (†1346). Když v roce 1348 zakládal Karel IV. pražskou univerzitu, vzal si za příklad administrativního uspořádání nejen pařížskou Sorbonu (což je víceméně známo), ale také regule univerzity v Salamance. Jiným svědectvím Karlova zájmu o Španělsko opět v ohledu církevním je zpráva o tom, že při svých cestách v Itálii získal ve Feldre jako vzácnou relikvii levou paži mučednice svaté Corony, jejíž tělo je uloženo v Santa Cruz de Moncayo v provincii Zaragoza. Vzácný ostatek nechal Karel IV. umístit do krypty katedrály svatého Víta pod hlavní oltář. OD HUSITSKÝCH VÁLEK DO BÍLÉ HORY Husitství, které se tak výrazně zapsalo nejen do dějin naší země, ale i celého evropského kontinentu představuje nepochybně jedno z nejdůležitějších náboženských i sociálních hnutí středověké Evropy. Zástupci obou národů se v jeho průběhu setkávali zejména při jednáních na koncilech, nebo proti sobě stáli na bitevním poli. Příklad první najdeme v roce 1433, kdy proti sobě k jednacímu stolu ve švýcarské Basileji zasedli zástupci katolické Evropy a “kacířských” Čech. Jednou z vůdčích osobností koncilu byl i vysoký úředník papežské kurie a zástupce aragonského krále Juan de Palomar. Příklad druhý pochází ze samého sklonku pohnuté epochy. Tři roky po prohrané bitvě u Lipan (1434) bojovaly ještě zbytky husitských bojovníků pod vedením hejtmana Jana Roháče z Dubé na hradě Siónu (v témže roce 1437 byl z rozkazu krále Zikmunda potupně popraven). Bojovat proti posledním “kacířům” přišel do Čech mladý Mosén Diego de Valera (1412-1487), páže krále Juana II. V zeměpisném úvodu své kroniky Crónica abreviada se vyjadřuje o Praze velmi uznale a nakonec říká: “Soudím dozajista, že jsem většího města neviděl.” Když se v poněkud nepřehledném období rozbrojů a zmatků po husitských válkách stal zemským správcem království Jiří z Poděbrad (1452), byl Isabele Kastilské, budoucímu Katolickému Veličenstvu, právě rok. O několik let později Jiří už jako král “dvojího” lidu organizoval velkorysou státnickou akci - cestu, kterou podnikl v letech 1465-1467 jeho švagr Lev z Rožmitálu po dvorech západoevropských panovníků, aby diplomatickými prostředky a velmi dobře promyšlenou propagandou paralyzoval politické a vojenské tažení papežské kurie, do jehož čela se postavil bývalý zeť krále Jiřího, uherský panovník Matyáš Korvín, proti “kacířskému” králi. Svěží a čtivý popis cesty, který dodnes zaujme svou bezprostředností a dychtivostí po poznání, nám zanechal mladičký účastník poselstva Václav Šašek z Bířkova. Vlastnímu smyslu celého náročného podniku Šašek evidentně příliš nerozuměl, a tak se stalo, že diplomatická a politicko propagační cesta nabyla v jeho podání rázu rytířského putování Evropou za získáním cti a slávy. Družina Lva z Rožmitálu prošla prakticky celou západní Evropou a nevyhnula se ani Pyrenejskému poloostrovu. Šaškův popis se tak stal vlastně prvním českým cestopisem, který se týká Španělska a Portugalska. Ve svém líčení se podrobně zabýval celou řadou španělských měst a míst, mezi nimiž zaujalo čestné místo i již zmíněné Santiago de Compostela. Z Padrónu ke Sv. Jakubu jsou čtyři míle. Cesta je tam hornatá, prýští podle ní pod krásnou a vysokou lipou pramen, z něhož sám světec často pil, když odpočíval pod stromem. Také my jsme pod tím stromem odpočinuli a pili z onoho pramene. Říká se, že každý, kdo se napije z toho pramene, je s pomocí Boží a svatého Jakuba celý ten rok chráněn před nebezpečím horečky. Odtud jsme dále jeli k Sv. Jakubu. Město to leží mezi velikými horami a je velmi rozlehlé, ale je obehnáno toliko jednou zdí. Po jedné straně hradeb tam roste veliké množství žlutých fial, takže je lze vidět již zdaleka, kdežto druhá strana je porostlá břečťanem tak hustě, že je pokryta jakoby lesem. Kolem města běží příkop nadmíru chatrný a na všech stranách stojí na hradební zdi čtverhranné věže, vystavěné starobylým zdivem, v malých vzdálenostech jedna od druhé. Vedle podrobného popisu města, který je pochopitelně obsáhlejší než vybraná ukázka, se Šašek zabýval i proslulou svatojakubskou pověstí: Dále jsme viděli korouhev sv. Jakuba, které používali křesťané, když s pohany bojovali. Jest barvy rudé a je na ní vymalována postava sedící na bílém koni a oblečená do bílých šatů. Na koni a na jezdcově klobouku je vidět namalované lastury neb šupiny, jak je na kloboucích nosívají poutníci. Ale korouhev je stářím již téměř úplně zničena. Kněží vyprávěli, že když se pod korouhví poprvé bojovalo, křesťanů bylo ve zbrani toliko třináct tisíc, vesměs obrácených ke křesťanství po smrti svatého Jakuba, pohanů však bylo sto tisíc, a přece byli s pomocí boží a svatého Jakuba poraženi a obráceni na útěk. A v té bitvě se prý svatý Jakub objevil, oděn bílým šatem a sedě na bílém koni, jak je zobrazeno na té korouhvi… Katalánii a její hlavní město Barcelonu viděl Šašek následujícím způsobem: Jest to město veliké a krásné, slavné v celé Katalonii, při moři položené. Mnoho zboží se tam dováží po moři. Ještě v žádné zemi, kterými jsme putovali, jsem neviděl tolik hradů jako v Katalonii a nikde jsem nespatřil větší počet palem než kolem tohoto města. Ovšem Madrid jeho pozornost příliš nezaujal, jak ukazují následující řádky: Madrid je městečko neveliké, položené v rovině na návrší. Tato skutečnost nijak nepřekvapí, protože budoucí hlavní město Španělska mělo ještě hodně daleko do svého pozdějšího rozmachu a své slávy, jejichž počátky jsou spjaty až s panováním krále Filipa II., strýce pozdějších císařů Rudolfa II. a Matyáše. Zhruba ve stejné době už mohly být španělské humanistické kruhy informovány o Čechách z latinsky psané Kroniky české (1458) italského humanisty Aenease Silvia Piccolominiho (pozdějšího papeže Pia II.), odpůrce husitů i krále Jiřího z Poděbrad. Rukopis díla, později mnohokrát vydaného tiskem, byl věnován aragonskému králi Alfonsovi a dnes je (stejně jako celá řada dalších bohemik) chován v madridské Národní knihovně. Poměrně velmi brzy byl vydán i jeho španělský překlad (v Seville roku 1509). Ze Silviova podání, které se v pasážích věnovaných starším českým dějinám opíralo především o Kosmovu Kroniku českou, ale i další prameny, a v popisech současnosti, to znamená husitství a doby Jiřího z Poděbrad, o Silviova vlastní pozorování a o jeho vlastní názory, čerpala celá řada evropských autorů. Po dlouhou dobu, prakticky až do 18. století, byla Silviova Kronika jedním z nejdůležitějších pramenů, z nichž mohla Evropa získat informace o Čechách. Ze španělských autorů 16. století, kteří ve svých dílech věnovali pozornost také Čechám, byl asi nejvýraznější postavou proslulý humanista Pedro de Mejía. Ve svém líčení českých dějin, hlavně v díle Historia Imperial y Cesarea (1545), se i on opíral především o Silviovu kroniku. V polovině 15. století zavítal do Prahy jiný Španěl, tentokráte estremadurský rodák, kardinál Juan Carvajal (1399-1469). Poprvé zde pobýval v roce 1445 a znovu se sem vrátil k jednání s Jiřím Poděbradským v roce 1462. Když byl Jiří zvolen českým králem, poslal mu Carvajal blahopřejný dopis. V roce 1506, kdy ve vzdáleném španělském Valladolidu zemřel španělský admirál moře oceánského, bývalý janovský tkadlec, Kryštof Kolumbus, došlo k prvnímu, byť zprostředkovanému setkání Českých zemí a Ameriky. Z oficíny plzeňského knihtiskaře slovenského původu Mikuláše Bakaláře Štětiny vyšel Spis o nových zemích a o novém světě, o němžto jsme prve žádné známosti neměli, ani kdy co slýchali, který představuje první českou zprávu o zámořských objevech. Jejím základem je proslulý leták Ameriga Vespucciho Mundus Novus doplněný o informace z některých dalších dobových pramenů. S nástupem prvních Habsburků nastalo v Čechách 16. století období, které lze s jistou nadsázkou nazvat zlatým věkem španělské kultury. Český král Ferdinand I. Habsburský (král uherský a římský a později císař římský), vnuk Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, vychovaný v Kastilii jako Don Fernando si své španělské dědictví přinesl s sebou. Z jeho podnětu vyšel v Praze v roce 1554 další tisk, který sehrál důležitou úlohu v dějinách česko- -hispanoamerických vztahů. Jedná se o nejobsáhlejší a co do rozměru i největší staročeskou tištěnou knihu vůbec - Kosmografie česká, kterou vydal jiný Slovák trvale usazený v Čechách, Zikmund z Púchova. Při zpracovávání své Kosmografie české se opíral o latinskou předlohu Sebastiana Münstera Cosmographiae universalis libri VI. (Všeobecné kosmografie knihy šestery), kterou ovšem, stejně jako Mikuláš Bakalář doplnil o informace z dalších dobových spisů. V Zikmundově Kosmografii si staří Čechové mohli přečíst poprvé ve svém jazyce nejen o plavbách Kolumbových a Magalhaesových, ale také o dobyvatelském tažení Hernána Cortése proti “velikomocnému městu Temixtitamu”, to znamená aztéckému Tenochtitlánu. O rok později došlo k jiné nesmírně důležité události z hlediska dalšího vývoje česko-španělských politických a kulturních vztahů, a sice ke sňatku předního velmože Českého království Vratislava z Pernštejna s Marií Maxmilianou Manrique de Lara. Vratislav z Pernštejna se tak dostal do příbuzenského svazku s mnoha důležitými španělskými osobnostmi té doby, jako například s nedávno zemřelým Hernánem Cortésem, místokrálem Garcíou Mendozou a španělským vyslancem v Praze Juanem de Borjou, o němž se ještě zmíníme. Pernštejnova příkladu následoval také moravský šlechtic Adam z Ditrichštejna, pozdější vyslanec Maxmiliána II. na madridském dvoře, který se v roce 1556 oženil s katalánskou šlechtičnou Marií Margaritou de Cardona. V Madridu se narodil jejich syn František z Ditrichštejna, budoucí kardinál a známý moravský protireformační politik. Jeden z členů rodiny Cardona je pohřben v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. Španělský vliv v několika prošpanělských rodinách šel až tak daleko, že korespondence jejich členů byla často vedena výhradně ve španělštině. U Pernštejnů byly i kuchyňské účty zaznamenány v tomto jazyce. Z tohoto období pochází také několik slov španělského původu, která používáme dodnes - jako například almara, panděro, burnus, merenda apod. Ve stejném roce 1556 došlo ještě k jedné významné události, která měla v šíření španělského vlivu u nás klíčový význam. Na pozvání Ferdinanda I. přišli do Prahy příslušníci nového, nedávno založeného a oficiálně potvrzeného řádu - Societatis Jesu, nebo-li Tovaryšstva Ježíšova. První jezuité v Čechách byli velmi často buď přímými spolupracovníky Ignáce z Loyoly, nebo jeho žáky. V Praze se usadili ve vykázaných prostorách bývalého kláštera a kostela dominikánů u sv. Klimenta, zpustlých od husitských válek, a horečnou stavební aktivitou, které padlo za oběť dvaatřicet měšťanských domů, tři kostely, klášter a dvě zahrady vybudovali v průběhu téměř dvou staletí druhý nejrozsáhlejší stavební komplex Prahy po Pražském hradě. Jezuité se však neomezili jen na Prahu a založili své koleje v mnoha místech království. Při olomoucké koleji, jejíž počátky spadají do roku 1566, vznikla o několik let později univerzita (1573), jejím prvním rektorem se stal Hurtado Pérez. Osobitou skupinu, z níž vyzařoval silný španělský vliv jak politický, tak mnohdy i kulturní, tvořili ve druhé polovině 16. století španělští vyslanci v Praze, kteří namnoze zástávali důležité místo v intelektuálním i politickém životě města. Prvním z nich byl Francisco Hurtado de Mendoza, hrabě Monteagudo, markýz de Almazán, který působil na pražském dvoře v letech 1564-1578. Druhý, vynikající španělský humanista Juan de Borja (v Praze 1578-1581), zde vydal u tiskaře Jiřího Nigrina svou knihu Empresas morales (Morální emblémy). Dnes je tento vzácný pražský španělský tisk dochován jak v pražské Národní knihovně, tak i v Biblioteca Nacional v Madridu. Stejný tiskař se v témže roce ujal i vydání díla španělského klerika Pedra de Corneja o válce v Nizozemí. V předmluvě si autor stěžuje na technické obtíže, jež byly spojeny se sazbou španělského tisku v českém prostředí. Třetí ze španělských vyslanců v Praze, Guillén de San Clemente, jenž prožil v Praze plných sedmadvacet let (1581-1608) a je pochován v kostele u sv. Tomáše, odkázal jezuitské koleji u sv. Klimenta své knihy. S jeho diplomatickou činností je však také spjat zajímavý pražský španělský rukopis. Je to překlad německého textu zprávy slezského šlechtice Mikuláše Varkoče, který navštívil koncem 16. století jako císařský vyslanec dvůr regenta Borise Godunova v Moskvě. San Clemente si tento doklad, vyjadřující snahu Rudolfa II. o vytvoření široké aliance proti Turkům, dal patrně přeložit pro potřeby vyplývající z jeho funkce u pražského dvora. Další dva zástupci španělského krále Baltasar de Zúniga, hrabě z Monterrey (1608-1617), a Ínigo Vélez de Guevara y Tasis, hrabě z Onate (1617-1624), hráli významnou roli diplomatickou, politickou a vojenskou v rámci celé Evropy. Například hrabě Onate zastával vysoké vojenské funkce ve Flandrech, a pak působil v diplomatických službách v Turíně a jinde. Zúniga se stal rádcem a ministrem krále Filipa III. O hraběti z Onate se dokonce říkalo, že byl jedním z těch, kdo rozhodli o osudu Čech. Naopak ve Španělsku, hlavně v Madridu, se v tomto období ocitlo několik Čechů. Kromě již zmíněného císařského vyslance Adama z Ditrichštejna to byly dvě dcery Vratislava z Pernštejna a Maríe Manrique de Lara. První z nich, Luisa, se pod jménem Luisa de las Llagas (Luisa z ran Kristových) připomíná koncem 16. a na počátku 17. století jako převorka Královského kláštera bosých karmelitánek v Madridu (Descalzas reales). Po tragické smrti svého manžela, vévody z Villahermosy, (údajně se zapletl do spiknutí proti španělskému králi Filipovi II. a byl popraven) se za Luisou do téhož kláštera uchýlila i její sestra Jana. Dodnes se v klášterním muzeu dochovalo několik bohemikálních předmětů, především velký kříž z českého skla a obraz znázorňující odchod Marie Habsburské z Čech po smrti jejího manžela Maxmiliána II. (1576). Na rozlehlém plátně je v pozadí zachyceno i město Praha. OD BÍLÉ HORY DO KONCE 18. STOLETÍ Jedním z nejznámějších symbolů pobělohorských Čech se stal kult Pražského Jezulátka (El Nino Jesús de Praga). Voskovou sošku, která představuje dílo vrcholné španělské renesance, přinesla s sebou do země María Manrique de Lara. Od ní ji dostala darem její dcera Polyxena, poprvé provdaná za rožmberského vladaře Viléma, podruhé za představitele české prošpanělské šlechty Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Po jeho smrti v roce 1628, věnovala vdova sošku klášteru pražských karmelitánů při kostele Panny Marie Vítězné. Tento kostel má několik specifických rysů. Byl postaven jako vůbec první pražská barokní stavba v Praze (1611-1613) pro pražské luterány a nesl jméno Nejsvětější Trojice. V roce 1624 byl odevzdán karmelitánům a dostal nové jméno - Panny Marie Vítězné, na paměť vítězství katolíků nad protestanty na Bílé hoře. V letech 1636-1644 bylo jeho průčelí opraveno na náklady valencijského rodáka, generála Baltasara de Marradase, od roku 1630 nejvyššího civilního a vojenského velitele Čech. V roce 1646 se stal převorem kláštera karmelitánů v Praze španělský mnich Miguel de los Ángeles.   Karmelitáni rozšířili kult Pražského Jezulátka prakticky po celém světě, hlavně však ve španělsky mluvících zemích. Kostely Nino Jesús de Praga najdeme stejně tak ve Španělsku, jako v Mexiku či Argentině. U příležitosti světové výstavy Expo 92 vznikla v Praze věrná replika Pražského Jezulátka a byla slavnostně umístěna na jeden z oltářů sevillského kostela La Macarrena. Kromě již uvedeného Marradase působilo v Čechách ve vysokých vojenských funkcích několik dalších španělských generálů, jako například Huerta, Verdugo, Areysaga, Vásquez a další. V téže době vládl pevně Moravě kardinál František z Ditrichštejna, po matce poloviční Španěl. O jeho úzkém sepětí se španělským kulturním prostředí svědčí i řada hispanik v bývalé ditrichštejnské knihovně a zajímavá zmínka v kardinálově osobní korespondenci. Na jednom místě přirovnává totiž Zimního krále Friedricha Falckého k bludnému rytíři Donu Quijotovi de la Mancha. Toto nesmrtelné dílo Miguela Cervantese de Saavedra máme doloženo v historických fondech našich knihoven v početných edicích španělských, italských a německých. Nejvzácnější z nich představuje lisabonské vydání prvního dílu z roku 1605 a valencijské vydání, rovněž prvního dílu z téhož roku. Ještě v sedmnáctém století se četl Cervantes v Čechách hlavně v původních španělských verzích, teprve ve století následujícím vytlačila španělštinu francouzština a později němčina. První český překlad Pichlův a Stefanův vyšel až v roce 1866; Pichlovo české vydání druhého nejznámějšího Cervantesova díla - Příkladných novel - se objevilo o něco dříve, v roce 1834. Vraťme se však ještě zpět do 17. století. V roce 1635 vypověděl císař Ferdinand III. domácí benediktiny z proslulého pražského kláštera Na Slovanech (Emauzy) a povolal do Prahy benediktiny z katalánského Montserratu, kteří přišli pod vedením císařského zpovědníka Benedikta z Penalosy. O jejich “popularitě” svědčí dobová, poněkud hanlivá přezdívka “Černí Španělé”. V témže roce se vydal na kavalírskou cestu do Itálie a Španělska Lev Vilém z Kounic, mladík ze starého českého nekatolického rodu, který byl po Bílé hoře svěřen na převýchovu kardinálu z Ditrichštejna. V roce 1648, v posledním roce vleklé a vyčerpávající třicetileté války se snažily švédské oddíly naposledy proniknout přes Karlův most z Malé Strany na Staré Město. Na barikádě pod staroměstskou mosteckou věží proti nim bojovali studenti z nedalekého jezuitského Klementina pod vedením svého rektora, význačného představitele neoscholastické filosofie Roderiga Arriagy. Pobělohorské osudy Čech našly své zobrazení i ve španělské literatuře. Zmínky o nich najdeme ve světoznámém díle Kritikón Baltasara de Graciána. Proslulý španělský dramatik Lope de Vega pohotově vytěžil z osudového období námět hned na dvě hry. První z nich nese název Čechy na víru obrácené (Bohemia convertida) a druhé Zbožný syn (El hijo piadoso). Témuž autorovi je připisováno i další drama, které čerpá z českých dějin, tentokráte ze staršího období Příběh českého knížete Oldřicha (Historia del Príncipe Udalrico de Bohemia). Zhruba ve stejné době vznikla i hra Václav (Venceslas) od Franciska de Rojas. Naopak zpěvy Michnovy a Vejvanovského souvisely se skladbami Moralesovými a Escobedovými, zatímco poezie Bedřicha Bridela s literární tvorbou jednoho z největších španělských mystiků sv. Jana z Kříže. Vzájemné kulturní vlivy se v tomto období projevily i v oblasti vědecké. Jestliže jsme již v jiných souvislostech hovořili o Roderigovi de Arriaga, pak nesmíme zapomenout na Jakuba Kresu. Tento vynikající český matematik a geometr, svými současníky přezdívaný Euklidem západu, působil koncem 17. století v Madridu a v Cádizu a jeho vliv na rozvoj matematiky ve Španělsku je nesporný. Dvě jeho základní díla byla vytištěna ve španělštině v Cádizu a v Bruselu. Koncem 17. století působil jako císařský vyslanec v Madridu hrabě Harrach, který s sebou přivezl sbírku španělských obrazů, z nichž část se dnes nachází ve Vídni a část v Hrádku u Nechanic. V roce 1670 se do Španělska vydal, dalo by se říci na služební cestu, Ambrož Poděbradský, rodák ze Sadské a představený kláštera františkánů ve Slovenské Skalici. Strastiplnou cestu až do vzdáleného Valladolidu vykonal Poděbradský se svým druhem pěšky. Své postřehy zachytil v rukopisném itineráři, na němž poněkud překvapí, že i když se jeho autor, horlivý katolík, obšírně rozepisuje o různých zázracích, dívá se na ně značně skepticky. Jen výjimečně se v tomto období objevili španělští umělci v Čechách, jako například malíř Ximenez v Brně kolem roku 1700. V letech 1773-1775 byl rakouským vyslancem v Madridu kníže A. A. J. Lobkovic, který podporoval rozvoj hospodářských styků. Do Čech dovezl v rámci svých všestranných aktivit plemeno ovcí merino. Staral se také o propagaci českého skla. Obecně došlo v 18. století k postupnému ústupu španělského vlivu v českých zemích ve prospěch vlivů francouzských. Přesto však, především díky obchodním stykům českých zemí se španělským zámořským světem, úplné přerušení kontaktů nenastalo. Nejdůležitějším vývozním artiklem se stalo české sklo a plátno. Faktoři velkých obchodních firem z Čech se usazovali ve Veracruzu, Panamě, Havaně a dalších městech Nového světa. Zvláštní kapitolu v česko-španělsko-hispanoamerických vztazích představuje nesporně činnost českých jezuitů v Novém světě. Působilo jich zde v letech 1678-1767 více než půldruhého sta. Prakticky všichni prošli při svém dlouhém putování také Španělskem, které bylo na jejich cestě do zámoří důležitým strategickým bodem. A tak se s pozůstatky jejich činnosti (dopisy, zprávami, kronikami a rukopisy) nesetkáváme jen v našich archivech a knihovnách, ale i ve fondech obdobných institucí ve Španělsku, Itálii a řadě latinskoamerických zemí (Mexiko). Za mnohé připomeňme alespoň nesmírně zajímavou a cennou kroniku tarahuamarských povstání z oblasti severozápadního Mexika, dílo člena české provincie Tovaryšstva Ježíšova Josefa Neumanna, kterou v roce 1730 vydala jezuitská tiskárna v pražském Klementinu. V Klementinu (dnešní Národní knihovně v Praze) se dodnes také nachází unikátní obrázkový rukopis Codex Pictoricus Mexicanus, dílo chomutovského rodáka Ignáce Tirsche ze šedesátých let 18. století, které dnes představuje neocenitelný pramen k historii a etnografii kalifornských indiánských etnik. Představitelem moderního vědeckého zájmu o Latinskou Ameriku je severočeský rodák Tadeáš Haenke (1761-1817), účastník španělské vědecké expedice, kterou vedl na západní polokouli v letech 1789-1794 italský kapitán Alessandro Malaspina. Haenke po skončení expedice zůstal v Latinské Americe, usadil se v bolivijské provincii Cochabamba a věnoval se přírodovědeckým, botanickým, geografickým a etnografickým výzkumům. Zemřel za dodnes nevyjasněných okolností na počátku osvobozeneckých válek španělských kolonií proti poloostrovní metropoli. Část jeho nesmírně bohatých přírodovědných a etnografických sbírek se dostala na počátku 19. století do Čech. A tak několik předmětů pocházejících od Indiánů severozápadního pobřeží Severní Ameriky tvoří dnes součást nejstaršího sbírkového fondu Náprstkova muzea v Praze, zatímco Haenkeova písemná pozůstalost skončila v archivu madridské Královské botanické zahrady (Real Jardín botánico). ČESKO-ŠPANĚLSKÉ VZTAHY V 19. STOLETÍ Charakteristickým rysem české kultury 19. století je mohutný rozmach českého národního života provázený úpornou snahou přiblížit Čechy ostatní Evropě a Evropu Čechám. Už první obrozenecké časopisy (Hlasatel Český, Jindy a Nyní, Česká včela, Květy české, Časopis Českého muzea) přinášely nejen různé Obrázky ze Španěl, ale i kritické studie a překlady ze španělské a portugalské literatury. Obrozenecký kněz František Doucha (1810-1884) byl vynikající filolog a praktik, který ovládal čtrnáct jazyků a který, kromě jiného, poprvé přeložil do češtiny úryvky z díla Calderónova a Camesova. Publikoval také sérii článků o Shakespearovi a Calderónovi v Časopise Českého muzea (1845-1866). V roce 1864 vydal v témže časopise proslulý překladatel Shakespeara Josef R. Čejka ve spolupráci s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským Kytici španělských romancí. Vlivem španělské poezie na české romantiky se zabýval F. V. Jeřábek. Někteří jedinci pocházející z Čech se však aktivně angažovali i v záležitostech politických. Dva čeští šlechtici se na straně dona Carlose zúčastnili na španělské půdě karlistických válek. Kníže Lichnovský, který si ze Španělska přivezl sadu Goyových Caprichos, a kníže Schwarzenberg, jenž napsal Španělský deník. Na druhé straně se v polovině 19. století dostala do Prahy španělská tanečnice Pepita de Oliva. Jako připomínka na její pobyt nám dodnes zůstal název látky pepito. Nejen to. Popularita této Španělky byla tak velká, že se její podoba dokonce objevila na porcelánových výrobcích z Klášterce nad Ohří. V roce l860 začalo studium českých historiků ve španělských archivech. V Madridu působil jako dvorní malíř Karel Svoboda, Španělsko navštívila celá řada českých spisovatelů a malířů. Ve španělských motivech se snažilo najít inspiraci i několik romanticky orientovaných českých literátů, mezi nimi zejména Svatopluk Čech, Julius Zeyer a Jakub Arbes. Svatopluk Čech (1846-1908) obdržel za svou poému věnovanou Calderónovi (autorovi Sudího zalamejského / El alcalde de Zalamea) zlatou medaili od Španělské královské akademie u příležitosti dvoustého výročí jeho smrti v roce 1881. Julius Zeyer (1841-1901) navštívil Španělsko v roce 1890, pobýval v Madridu, Toledu, Salamance, Seville, Córdobě a Barceloně. Náměty, které načerpal v této zemi, se odrážejí v některých jeho dílech, jako Dobrodružství Madrány (Lumír 1878), Sestra Paskalina (1887), Dona Sanča (1889), Tři legendy o krucifixu (1895). Jaroslavu Vrchlickému pak patří uznání za přetlumočení řady španělských dramat. Mezi nimi bylo patnáct děl Calderónových, jedno Lope de Vegy, tři Echegaraye a jedno Jacinta Verdaguera. Španělskem se Vrchlický nechal inspirovat v epické básní Satanela, historické tragédii Láska a smrt a v dramatu María Calderonová. Nesmrtelnému díla Cervantesovu je věnováno dramatické dílo vynikajícího českého básníka Viktora Dyka, zatímco autor historických románů Václav Beneš Třebízský popsal osudy montserratských mnichů v Emauzích v dílku Černí Španělé. Své zážitky ze Španělska popsali O. Pinkas (1880), J. S. Guth-Jarkovský (1891-1894), P. Durdík (1896). Docházelo i k řadě osobních kontaktů španělských umělců v Čechách. Isaac Albéniz osobně řídil zkoušky své opery Pepita Jiménez a dokonce se osobně zúčastnil i její premiéry v Národním divadle v Praze. ČESKO-ŠPANĚLSKÉ VZTAHY VE 20. STOLETÍ Na přelomu století (1900) byla zahájena hispanistická studia na pražské univerzitě; jejich počátky, byť čerpaly z bohaté historické tradice, byly nelehké. Slibně se začaly rozvíjet česko-španělské vztahy mezi dvěma světovými válkami. Oficiální diplomatické styky navázala nová Československá republika se Španělskem již v roce 1919. Činnost československého vyslanectví v Madridu však byla zahájena až 12. května 1921. Velkou zásluhu na rozvoji česko-španělských vztahů v tomto období měl pražský Španělský kroužek (Círculo Espanol de Praga), jehož členové pěstovali velmi živé vztahy se zemí svého zájmu. Díky činnosti pražského kroužku zavítala do Československa celá řada španělských umělců, literátů, hudebníků, ale také studentů, průmyslníků apod. Mezi členy kroužku patřilo mnoho zajímavých osobností tehdejšího kulturního života. Najdeme mezi nimi například historika a diplomata Vlastimila Kybala, lékaře a čestného konzula Španělska v Československé republice Jaroslava Lenze, cestovatele a etnologa Alberta Vojtěcha Friče, první lektorku španělštiny na pražské univerzitě Antonii Dickertovou a další. Španělsko naopak navštívili českoslovenští hispanisté i někteří další představitelé kulturního života. V roce l929 vydal Výlet do Španěl Karel Čapek. Po vzniku druhé španělské republiky žil jistou dobu v Československu v exilu španělský král Alfons XIII. Koncem republikánské éry došlo k živým politickým a kulturním kontaktům mezi oběma zeměmi (výstavy výtvarného umění, knih apod). Slibný vývoj však přervala občanská válka ve Španělsku. Po jejím vypuknutí odešlo na pomoc španělským republikánům v boji proti Frankovi více než dva tisíce českých a slovenských dobrovolníků, kteří bojovali v tzv. interbrigádách. Téměř dvě třetiny z nich padly. Po skončení druhé světové války se stalo Československo útočištěm řady španělských emigrantů. Prostřednictvím Paříže docházelo i k výrazným kontaktům uměleckým. V roce 1946 byla například v Praze uspořádána první poválečná mezinárodní výstava “pařížských”, to znamená republikánských španělských výtvarníků v čele s Pablem Picassem. Dále mezi nimi byli Antoni Clavé, Baltasar Lobo, Julio González, Roberta Gonzálezová, Hernando Vines, Mateo Hernández, Manuel Viola, Oscar Domínguez a jiní. V důsledku rozdílného (přesto však v mnoha ohledech bohužel tak blízkého) politického vývoje v obou zemích byly vzájemné poválečné vztahy omezeny na minimum. Realizovaly se především v ekonomické, ale také kulturní oblasti. Od roku 1956 se československá kinematografie pravidelně zúčastňovala téměř všech mezinárodních filmových festivalů v baskickém San Sebastianu (Donostia), kde se poprvé proslavila filmem Dědeček automobil, který získal hlavní cenu. Na VIII. mezinárodním festivalu v tomto městě obdržel Velkou cenu, tzv. Stříbrnou mušli, film režiséra Oldřicha Lipského a scénáristy Jiřího Brdečky Limonádový Joe. Od počátku šedesátých let začala do Španělska zajíždět československá hudební tělesa i jednotliví umělci. Mezi prvními bylo Pražské trio, Kvarteto FOK atd. Velké pozornosti se těšily i československé amatérské folklórní soubory. K většímu oživení ekonomické spolupráce došlo v roce 1958, kdy byla v Bernu uzavřena mezi oběma zeměmi mezibankovní dohoda. V roce 1964 otevřely československé podniky zahraničního obchodu v Madridu svá první zastoupení. V roce 1971 byla podepsána mezi Madridem a Prahou první dlouhodobá obchodní dohoda a po ní následovala v roce 1973 dohoda o letecké přepravě. Konečně v roce 1973 došlo ke zřízení konzulárního a obchodního zastupitelství v obou zemích. Regulérní diplomatické styky byly navázány 9. února 1977 na úrovni velvyslanectví. V roce l986 byla uspořádána v madridském kulturním středisku výstava Praga - corazón de Europa (Praha - srdce Evropy), která poprvé v širokém měřítku ukázala historii česko-španělských kulturních vztahů a dějiny hlavního města naší země. Výstavu navštívil španělský královský pár, a toto zprostředkované setkání s dějinami a kulturou naší země se stalo jedním z inspirujících motivů k návštěvě Československa (1987). O dva roky později, představila madridská Národní knihovna českou kulturu prostřednictvím expozice El libro espanol en Bohemia. Při této příležitosti byl vydán katalog zahrnující soupis všech překladů španělské literatury do češtiny od prvního rukopisného díla vzniklého na objednávku Rožmberků koncem 16. století až po poslední překlady z roku 1988. Po roce 1989 dostaly česko-španělské vztahy nový rozměr. Jeho výrazem byla návštěva, tehdy ještě československého prezidenta Václava Havla v Madridu v roce 1990 a následně pobyt nesporně nejvýznamnějšího španělského politika posledních let, předsedy španělské vlády Felipa Gonzáleze v listopadu 1991. V roce 1992 vzbudila živou pozornost účast Československa na světové výstavě EXPO 92. Československý pavilon v Seville patřil k nejnavštěvovanějším, ale také nejdiskutovanějším. Zatím posledním výrazným bodem ve vzájemných česko-španělských vztazích se stala v pořadí již druhá návštěva hlavy španělského státu, krále Juana Carlose Bourbonského, v Praze v červenci 1995.   DODATKY   CHRONOLOGICKÉ TABULKY   Chronologie vizigótských králů Alarich I. (370?-410) Ataulf (410-415) Sigerich (415) Wallia (415-418) Theodorich I. (418-451) Turismund (451-453) Theodorich II. (453-466) Eurich (466-484) Alarich II. (484-507) Gesalrich (507-510) Amalarich, za regentské vlády ostrogótského krále Theodoricha Velikého (510-526) Amalarich, nezávislý král (526-534) Theudis (534-548) Theudisela (548-549) Agila (549-555) Athanagild (555-567) Liuva I. (567-572) Liuva I. a Leovigild (568-571/572) Leovigild (571/572-586) Rekkared (586-601) Liuva II. (601-603) Witerich (603-610) Gundemar (610-612) Sisebut (612-621) Rekkared II. (621) Svintila (621-631) Sisenand (631-636) Chintila (636-639) Tulga (639-642) Chindasvint (642-649) Chindasvint a Rekcesvint (649-653) Rekcesvint (653-672) Wamba (672-680) Ervich (680-687) Egika (687-698/700) Egika a Witiza (698/700-702) Witiza (702-710) Rodrigo (710-711)   Chronologie suévských králů Hermerich (409-438) Hermerich a Rechila (438-441) Rechila (441-448) Rechiar (448-456) Agiulf (456-457) Framtan (457) Remismund a Maldras (457-469) Remismund a Frumario (460-464) Remismund (464-469) Charriarich (550?-559) Theodomir (559-570) Miro (570-583) Eborich (583-584) Audeka (583-585)   Chronologie emírů a chalífů al-Andalusu Emírové závislí na damašském chalífátu Músá ibn Nusajr (712-714) Abdul’azíz ibn Músá (714-716) Ajjúb ibn Habíb al-Lachmí (716) al-Hurr ibn Abdurrahmán ath-Thakafí (716-719) as-Samh ibn Málik al-Chawlání (719-721) Abdurrahmán ibn Abdulláh al-Gháfikí (721, přechodně) Anbasa ibn Suhajm al-Kalbí (721-726) Udhra ibn Abdulláh al-Fihrí (726, přechodně) Jahjá ibn Saláma al-Kalbí (726-728) Hudhajfa ibn al-Ahwas al-Kajsí (728) Uthmán ibn Abí Nis’a al-Chath’amí (728-729) al-Hajtham ibn Ubajd al-Kilábí (729-730) Muhammad ibn Abdulláh al-Ašdža’í (730) Abdurrahmán ibn Abdulláh al-Gháfikí (730-732, podruhé) Abdulmalik ibn Katan al-Fihrí (732-734) Ukba ibn al-Hadždžaj as-Salúlí (734-741) Abdulmalik ibn Katan al-Fihrí (741, podruhé) Baldž ibn Bišr al-Kušajrí (741-742) Tha’laba ibn Saláma al-Ámilí (742-743) Abú-l-Chattár al-Husám ibn Dirár al-Kalbí (743-745) Thawába ibn Salama al-Džudhámí (745-746) Júsuf ibn Abdurrahmán al-Fihrí (746/747-756) Umajjovští emírové Abdurrahmán I. (ibn Mu’áwija) (756-788) Hišám I. (788-796) al-Hakam I. (797-822) Abdurrahmán II. (822-852) Muhammad I. (852-886) al-Mundhir (886-888) Abdulláh (888-912) Umajjovští chalífové Abdurrahmán III. an-Násir (912, chalífa 929-961) al-Hakam II. (961-976) Hišám II. (976-1009 a 1010-1013) vládci: Almanzor (al-Mansúr) (981-1002) Abdulmalik al-Muzaffar (1002-1008) Abdurrahmán Sanchul ibn al-Mansúr (1008-1009) Muhammad II. (1009) Sulajmán (1009-1010) Muhammad II. (1010, podruhé) Hišám II. (1010-1013, podruhé) Sulajmán (1013-1016, podruhé) Alí ibn Hammúd (1016-1018) Abdurrahmán IV. (1018) al-Kásim ibn Hammúd (1018-1021) Jahjá ibn Alí ibn Hammúd (1021-1023) al-Kásim ibn Hammúd (1023, podruhé) Abdurrahmán V. (1023-1024) Muhammad III. (1024-1025) Jahjá ibn Alí ibn Hammúd (1025-1027) Hišám III. (1027-1031) Almorávidé (al-Murábitún) Júsuf ibn Tášfín (1061-1106) Alí ibn Júsuf (1106-1143) Tášfín ibn Alí Júsuf (1143-1145) Ibráhím ibn Tášfín (1145) Ishák ibn Alí (1145-1147) Almohadé (al-Muwahhidún) Muhammad ibn Túmart (1121-1128) Abú Muhammad Abdulmu’min (1128-1163) Abú Ja’kúb Júsuf I. (1163-1184) Abú Júsuf Ja’kúb (1184-1199) Abú Abdulláh Muhammad (amír al-mu’minín) (1199-1213) Abú Ja’kúb Júsuf II. (1213-1223) Abdulwahíd (1223-1224) Abú Muhammad Abdulláh al-Ádil (1224-1226) Abú-l-Ulá Idrís al-Ma’mún (1226-1231) Abú Muhammad Abdulwahíd ar-Rašíd (1232-1242) Abú-l-Hasan Alí as-Saí‘d al-Mu’tadid (1242-1248) Abú Hafs Umar al-Murtadá (1248-1266) Abú-l-Ulá al-Wáthik (1266-1268) Taifská království (mulúk at-tawá‘if) Hammúdovci (1010-1058) Málaga, Algeciras Abbádovci (1023-1091) Sevilla Zíríovci (1012-1090) Granada Džahwarovci (1031-1085) Córdoba Dhú-n-Núnovci (1028-1085) Toledo Ámirovci (1021-1065) Valencie Aftasovci (1022-1094) Badajoz Sumádihovci (1038-1091) Almería Tudžíbovci a Húdovci (1019-1142) Zaragoza Nasrovci (Granada) Abdulláh Muhammad I. (1232-1273) Abdulláh Muhammad II. (1273-1302) Abdulláh Muhammad III. (1302-1308) Abú-l-Džujúš Nasr (1308-1313) Abú-l-Walíd Ismá’íl I. (1313-1325) Abdulláh Muhammad IV. (1325-1333) Abú-l-Hadždžádž Júsuf I. (1333-1354) Abdulláh Muhammad V. (1354-1359) Abú-l-Walíd Ismá’íl II. (1359-1360) Abdulláh Muhammad VI. (1360-1362) Abdulláh Muhammad V. (1362-1391, podruhé) Abú-l-Hadždžádž Júsuf II. (1391-1395) Abdulláh Muhammad VII. (1395-1407) Abú-l-Hadždžádž Júsuf III. (1407-1417) Abdulláh Muhammad VIII. (1417-1428) Abdulláh Muhammad IX. (1428-1430) Abdulláh Muhammad VIII. (1430-1432, podruhé) Abú-l-Hadždžádž Júsuf III. (1342) Abdulláh Muhammad VIII. (1432-1444, potřetí) Abdulláh Muhammad X. (1444-1453) Abú-n-Nasr Sa’d (1453-1462) Abú-l-Hasan Alí (1462-1482) Abdulláh Muhammad XI. (Boabdil) (1482-1483) Abdulláh Muhammad XII. (1483-1487) Abdulláh Muhammad XI. (Boabdil) (1487-1492) Chronologie barcelonských hrabat Berą (801-820) Rampó (820-826) Bernat (826-832) Berenguer (832-835) Bernat (835-844, podruhé) Sunifred (844-848) Guillem (848-850) Aleran (850-852) Odalric (852-858) Humfrid (858-865) Bernat de Gotia (865-878) Guifredo (Guifré) I. (878-897) Guifredo (Guifré) II. Borrell (897-911) Sunyer (911-947) Borrell II. (947-992) Miró (947-966) Ramón Borrell (992-1017) Berenguer Ramón I. (1017-1035) Ramón Berenguer I. (1035-1076) Ramón Berenguer II. (1076-1082) Berenguer Ramón II. (1082-1096) Ramón Berenguer III. (1096-1131) Ramón Berenguer IV. (1131-1162) Chronologie aragonských králů Ramiro I. (1035-1063) Sancho I. (1063-1094) Pedro I. (1094-1104) Alfons I. (1104-1134) Ramiro II. (1134-1137) Petronila (vládla se svým mužem Ramónem Berenguerem IV.) (1137-1162) Aragonští králové a barcelonská hrabata Alfons II. (1162-1196) Pedro II. (1196-1213) Jaime I. (1213-1276) Pedro III. (1276-1285) Alfons III. (1285-1291) Jaime II. (1291-1327) Alfons IV. (1327-1336) Pedro IV. (1336-1387) Juan I. (1387-1396) Martin I. (1396-1410) interregnum (1410-1412) Trastámarská dynastie Ferdinand I. (1412-1416) Alfons V. (1416-1458) Juan II. (1458-1479) Ferdinand II. (1479-1516) Chronologie navarrských králů Ínigo Arista (800?-852?) García Íniguez (852?-870) Fortún Garcés (870-905) Sancho Garcés I. (905-926) García Sánchez I. (926-970) Sancho Garcés II. (970-994) García Sánchez II. (994-1000) Sancho Garcés III. (1000-1035) García Sánchez III. (1035-1054) Sancho Garcés IV. (1054-1076) aragonská vláda (1076-1134) García Ramírez (1134-1150) Sancho VI. (1150-1194) Sancho VII. (1194-1234) Champagneská dynastie Thibaud (Teobald) I. (1234-1253) Thibaud (Teobald) II. (1253-1270) Enrique I. (1270-1273) Juana I. (1274-1305) Filip I. Francouzský (1282-1305) Ludvík I. Francouzský (1304-1316) Filip II. Francouzský (1316-1322) Karel I. Francouzský (1322-1328) n2_b5z Juan II. (1329-1349) Evreuxská dynastie Filip III. z Evreux (1329-1343) Carlos II. (1349-1387) Carlos III. (1387-1425) Blanca (1425-1441) a Juan I. (1425-1479) Foixská dynastie Francisco Febo (1479-1483) Kateřina (Catalina) de Albret (1483-1516) Chronologie asturských králů (včetně Galicie od 739 a Leónu od 855) Pelayo (718?-737?) Fávila (737?-739) Alfons I. (739-757) Fruela I. (757-768) Aurelio (768-774) Silo (774-783) Mauregato (783-788) Bermudo (Vermudo) I. (788-791) Alfons II. (791-842) Ramiro I. (842-850) Ordono I. (850-866) Alfons III. (866-911) (království rozděleno mezi tři syny) Asturie   Fruela II. (910-925) León   García I. (910-914) Ordono II. (914-924) Galicie   Ordono II. (910-924) Chronologie leónských králů (včetně Asturie a Galicie) Fruela II. (924-925) Alfons IV. (925?-931?) Ramiro II. (931?-951) Ordono III. (951-956) Sancho I. (956-958) Ordono IV. (958-960) Sancho I. (960-965, podruhé) Ramiro III. (966-984) Bermudo (Vermudo) II. (984-999) Alfons V. (999-1028) Bermudo (Vermudo) III. (1028-1037) Chronologie kastilských hrabat Nuno Núnez (824-?) Rodrigo (852?-873?) Diego Rodríguez (873?-890?) Nuno Rasura (900-?) Gonzalo Núnez (889-920) Fernán González (930?-970) García Fernández (970-995) Sancho García (995-1017) García Sánchez (1017-1029) Chronologie kastilských a leónských králů Navarrská dynastie Ferdinand (Fernando) I. (1037-1065) (království rozděleno mezi tři syny) León   Alfons VI. (1065-1072) Kastilie   Sancho II. (1065-1072) Galicie   García II. (1065-1071) Alfons VI. (1072-1109, znovu dosazen) Urraca (vládla se svým mužem Alfonsem I. Aragonským) (1109-1126) Burgundská dynastie Alfons VII. (1126-1157) (království rozděleno mezi dva syny) León   Ferdinand II. (1157-1188) Alfons IX. (1188-1230) Kastilie   Sancho III. (1157-1158) Alfons VIII. (1158-1214) Enrique I. (1214-1217) Ferdinand III. (1217-1252) Alfons X. (1252-1284) Sancho IV. (1284-1295) Ferdinand IV. (1295-1312) Alfons XI. (1312-1350) Pedro I. (1350-1366) Trastámarská dynastie Enrique II. (1366-1367) Pedro I. (1367-1369, podruhé) Enrique II. (1369-1379, podruhé) Juan I. (1379-1390) Enrique III. (1390-1406) Juan II. (1406-1454) Enrique IV. (1454-1474) Isabela I. a Ferdinand V. Kastilský (II. Aragonský) (1474-1504) Juana I. a Filip I. (1504-1506) Ferdinand V. (1506-1516, podruhé) Chronologie španělských králů Habsburská dynastie Karel I. (Karel V.) (1516-1556) Filip II. (1556-1598) Filip III. (1598-1621) Filip IV. (1621-1665) Karel II. (1665-1700)   Bourbonská dynastie   Filip V. (1700-1724) Luis I. (1724) Filip V. (1724-1746, podruhé) Ferdinand VI. (1746-1759) Karel III. (1759-1788) Karel IV. (1788-1808) Ferdinand VII. (1808) Josef I. Bonaparte (1808-1813) Ferdinand VII. (1814-1833, podruhé) Isabela II. (1833-1868) interregnum (1868-1870) Savojská dynastie Amadeo I. Savojský (1870-1873) První republika   (1873-1874) Bourbonská dynastie Alfons XII. (1874-1885) Alfons XIII. (1886-1931)   Druhá republika   (1931-1939) Nacionalistický režim (Francisco Franco)   (1939-1975) Bourbonská dynastie Juan Carlos I. (od 1975)   Chronologie předsedů vlády První republika Estanislao Figueras y Moragas (11.2.-11.6.1873) Francisco Pi y Margall (11.6.-8.7.1873) Nicolás Salmerón y Alonso (8.7.-7.9.1873) Emilio Castelar y Ripoll (7.9.1873-23.1.1874) Předsedové rady ministrů od nástupu Isabely II. do roku 1931 Regentství Marie Kristiny Bourbonské Francisco Cea Bermúdez (29.9.1833) Francisco Martínez de la Rosa (15.1.1834) hrabě de Toreno (7.6.1835) Juan Álvarez Mendizábal (14.9.1835) Francisco Javier Istúriz (15.5.1836) José María Calatrava (14.8.1836) Eusebio Bardají (18.8.1837) hrabě de Ofalia (16.12.1837) vévoda de Frías (6.9.1838) Evaristo Pérez de Castro (9.12.1838) Antonio González (20.7.1840) Modesto Cortázar (12.8.1840) Regentství Baldomera Espartera Baldomero Espartero (16.9.1840) Antonio González (20.5.1841) markýz del Rodil (17.6.1842) Joaquín María López (9.5.1843) Álvaro Gómez Becerra (19.5.1843) Joaquín María López (23.7.1843, podruhé) Panování Isabely II. Salustiano Olózaga (20.11.1843) Luis González Bravo (5.12.1843) Ramón María Narváez (3.5.1844) markýz de Miraflores (12.2.1846) Ramón María Narváez (16.3.1846, podruhé) Francisco Javier Istúriz (5.4.1846) vévoda de Sotomayor (28.1.1847) Francisco Pacheco (28.3.1847) Florencio García Goyena (12.9.1847) Ramón María Narváez (4.10.1847, potřetí) hrabě de Cleonard (19.10.1849) Ramón María Narváez (20.10.1849, počtvrté) Juan Bravo Murillo (14.1.1851) hrabě de Alcoy (14.12.1852) Francisco de Lersundi (14.4.1853) hrabě de San Luis (19.9.1853) Fernando Ferández de Córdoba (17.7.1854) vévoda de Rivas (18.7.1854) Baldomero Espartero (28.7.1854) Leopoldo O’Donnell (14.7.1856) Ramón María Narváez (12.10.1856, popáté) Francisco Armero (15.10.1857) Francisco Javier Istúriz (14.1.1858, podruhé) Leopoldo O’Donnell (30.6.1858, podruhé) markýz de Miraflores (2.3.1863, podruhé) Lorenzo Arrazola (17.1.1864) Alejandro Mon (1.3.1864) Ramón María Narváez (16.9.1864, pošesté) Leopoldo O’Donnell (21.6.1865, potřetí) Ramón María Narváez (10.6.1866, posedmé) Luis González Bravo (23.4.1868, podruhé) José Gutiérrez de la Concha (19.9.1868) Prozatímní vláda, regentství generála Serrana Francisco Serrano (8.10.1868) Juan Prim y Prats (18.6.1869) Panování Amadea I. Juan Bautista Topete (27.12.1870) Francisco Serrano (4.1.1871) Manuel Ruiz Zorrilla (24.7.1871) José Malcampo (5.10.1871) Práxedes Mateo Sagasta (21.12.1871) Francisco Serrano (26.5.1872, podruhé) Manuel Ruiz Zorrilla (14.6.1872, podruhé) První republika - viz výše Druhé regentství generála Serrana Juan Zabala (3.1.1874) Práxedes Mateo Sagasta (3.9.1874, podruhé) Panování Alfonse XII. Antonio Cánovas del Castillo (31.12.1874) Joaquín Jovellar (12.9.1875) Antonio Cánovas del Castillo (2.12.1875, podruhé) Arsenio Martínez Campos (8.3.1879) Antonio Cánovas del Castillo (9.12.1879, potřetí) Práxedes Mateo Sagasta (8.2.1881, potřetí) José Posada (13.10.1883) Antonio Cánovas del Castillo (18.1.1884, počtvrté) Panování Alfonse XIII. Regentství Marie Kristiny Habsburské Práxedes Mateo Sagasta (27.11.1885, počtvrté) Antonio Cánovas del Castillo (5.7.1890, popáté) Práxedes Mateo Sagasta (17.12.1892, popáté) Antonio Cánovas del Castillo (23.3.1895, pošesté) Marcelo Azcárraga (8.8.1897) Práxedes Mateo Sagasta (4.10.1897, pošesté) Francisco Silvela (4.3.1899) Francisco Silvela (18.4.1900, podruhé) Marcelo Azcárraga (23.10.1900, podruhé) Práxedes Mateo Sagasta (6.3.1901, posedmé) Zletilost Alfonse XIII. Práxedes Mateo Sagasta (17.5.1902, poosmé) Francisco Silvela (6.12.1902, potřetí) Raimundo Fernández Villaverde (20.7.1903) Antonio Maura y Montaner (5.12.1903) Marcelo Azcárraga (16.12.1904, potřetí) Raimundo Fernández Villaverde (27.1.1905, podruhé) Eugenio Montero Ríos (23.6.1905) Segimundo Moret (1.12.1905) José López Domínguez (6.7.1906) markýz de la Vega de Armijo (4.12.1906) Antonio Maura (25.12.1907, podruhé) Segismundo Moret (21.10.1909, podruhé) José Canalejas (9.2.1910) hrabě de Romanones (14.11.1912) Eduardo Dato (27.10.1913) hrabě de Romanones (9.12.1915, podruhé) Manuel García Prieto (20.4.1917) Eduardo Dato (11.6.1917, podruhé) Manuel García Prieto (1.11.1917, podruhé) Antonio Maura (21.3.1918, potřetí) Manuel García Prieto (9.11.1918, potřetí) hrabě de Romanones (5.12.1918, potřetí) Antonio Maura (15.4.1919, počtvrté) Joaquín Sánchez de Toca (19.7.1919) Manuel Allendesalazar (12.12.1919) Eduardo Dato (5.5.1920, potřetí) Manuel Allendesalazar (12.3.1921, podruhé) Antonio Maura (13.8.1921, popáté) José Sánchez Guerra (8.3.1922) Manuel García Prieto (7.12.1922, počtvrté) Miguel Primo de Rivera (13.9.1923) Miguel Primo de Rivera (3.12.1925, podruhé) Dámaso Berenguer (20.1.1930) Juan B. Aznar (14.2.1931) Druhá republika Niceto Alcalá Zamora (14.4.-14.10.1931) Manuel Azana Díaz (14.10.-11.12.1931) Niceto Alcalá Zamora (11.12.1931-7.4.1936, podruhé) Diego Martínez Barrio (7.4.-10.5.1936) Manuel Azana Díaz (10.5.1936-27.2.1939, podruhé) Španělský stát gen. Miguel Cabanellas Ferrer (předseda Rady národní obrany) (23.7.-1.10.1936) gen. Francisco Franco Bahamonde (šéf státu a generalissimus) (1.10.1936-20.11.1975) Monarchie Juan Carlos I. (od 22.11.1975) Předsedové vlády od roku 1931 Druhá republika Niceto Alcalá Zamora (14.4.1931) Manuel Azana Díaz (14.10.1931) Manuel Azana Díaz (16.12.1931, podruhé) Manuel Azana Díaz (12.6.1933, potřetí) Alejandro Lerroux García (12.9.1933) Diego Martínez Barrio (8.10.1933) Alejandro Lerroux García (16.12.1933, podruhé) Alejandro Lerroux García (3.3.1934, potřetí) Ricardo Samper Ibánez (28.4.1934) Alejandro Lerroux García (4.10.1934, počtvrté) Alejandro Lerroux García (3.4.1935, popáté) Alejandro Lerroux García (6.5.1935, pošesté) Joaquín Chapaprieta Torregrosa (25.9.1935) Joaquín Chapaprieta Torregrosa (29.10.1935) Manuel Portela Valladares (14.12.1935) Manuel Portela Valladares (30.12.1935) Manuel Azana Díaz (19.2.1936, počtvrté) Manuel Azana Díaz (7.4.1936, popáté) Santiago Casares Quiroga (13.5.1936) Diego Martínez Barrio (19.7.1936) José Giral Pereira (20.7.1936) Francisco Largo Caballero (5.9.1936) Francisco Largo Caballero (5.11.1936, podruhé) Juan Negrín López (18.5.1937) Juan Negrín López (5.4.1938, podruhé) Španělský stát Rada národní obrany gen. Miguel Cabanellas Ferrer (24.7.1936) Předsedové vlády (Pozn.: od roku 1938 do roku 1973 předsedal jednotlivým vládám Francisco Franco) Luis Carrero Blanco (12.6.1973) Carlos Arias Navarro (4.1.1974-8.7.1976) Adolfo Suárez González (8.7.1976-26.2.1981) Leopoldo Calvo-Sotelo (26.2.1981-3.12.1982) Felipe González Márquez (od 3.12.1982)   PŘEHLEDY VÝZNAMNÝCH UDÁLOSTÍ   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 14   Konec Augustovy vlády 64-66 Kázání svatého Pavla   65   Smrt Seneky 69   Vespasianus zavádí v celé říši ius Latii 98-117   Vláda císaře Trajána 117-138   Vláda císaře Hadriana 212   Právo na římské občanství platné po celé říši 284-305   Vláda císaře Diokleciána 306 Iliberský koncil   313   Konstantin I. přestupuje na křesťanskou víru 325   Níkajský koncil 366-384   Pontifikát sv. Damasa 379-395   Vláda císaře Theodosia I. 395   Rozdělení římské říše. Sv. Augustin biskupem 405 Poslední léta Prudentia   409 První vpády barbarů   410   Útok Alaricha I. na Řím 415 Ataulf (410-415) obsazuje Barcelonu   416 Walliův pakt s Honoriem   418 Vznik vizigótského tolosánského   království   451   Bitva na Katalaunských polích 466-484 Eurichova vláda a začlenění Tarragonské provincie do vizigótského království   476   Pád západořímské říše 481   Chlodvík králem Franků 497   Theoderich I. Veliký prohlášen za krále Itálie 500   Chlodvík přestupuje na křesťanskou víru Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 507 Zmenšení vizigótského království na Bitva uVouillé   území Iberského poloostrova Sv. Benedikt zakládá klášter Monte Cassino 531 Amalarich (526-531) přesunuje sídlo do Barcelony   536   Belisar dobývá Itálii 551 Občanská válka. Byzantinci na poloostrově   560 Toledo hlavním městem   568   Vpád Langobardů do Itálie 573-586 Vláda krále Leovigilda. Sjednocení území. Občanská válka   587 Rekkared přestupuje na křesťanskou víru   589 3. toledský koncil   590-604   Pontifikát Řehoře Velikého 599 Sv. Isidor Sevillský biskupem   621-631 Vláda krále Svintily. Vyhnání Byzantinců a úplné podrobení Vaskonů (Basků)   629-639   Vláda íránského krále Dagoberta I. 650 Vydán zákoník Liber Iudiciorum   672-680 Vláda krále Wamby a Paulovo povstání   711 Bitva u Guadalete a první muslimský vpád   722 Pelayo v Asturii (Covadonga)   732   Karel Martel poráží muslimy u Poitiers 739-57 Alfons I. a první nové osídlení Galicie, Asturie a Santanderu mozáraby. Vylidnění údolí Duera   756 Umajjovec Abdurrahmán I. (t 788). Pipin III. Menší poráží   Nezávislý emirát Lombarďany a odevzdává 6”í ‘ papeži Ravennský exarchát (dědictví sv. Petra) 764 Porážka výpravy vyslané chalífou al-Mansúrem proti Abdurrahmánovi I.   778 Neúspěšný pokus Karla Velikého obsadit Zaragozu. Roncesvalles . 784 Sevillský koncil a adopcionistické učení   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 785 Obsazení Gerony Franky a Hispanovizigóty   Zahájení výstavby córdobské mešity   794-842 Vláda Alfonse II. Asturského   794 Exkomunikace toledského biskupa   Elipanda, adopcionisty.   Izolace mozárabů   798   Španělský básník Theodulf   biskupem v Oleánsu 800   Karel Veliký (768-814) korunován papežem za římského císaře 801 Ludvík I. Pobožný dobývá Barcelonu (Hispánská marka)   807 Mozárabské povstání potlačeno v Toledu   (Jornada delfoso)   816 Iňigo Arista z Pamplony se stává nezávislým na Francích ! 830 V al-Andalusu se šíří dílo al-Chwárizmího   o algebře   842-850 Ramiro I. Asturský   843   Verdunská smlouva -rozdělení franské říše 844 Vítězství Abdurrahmána II. (822-852) nad Normany v Seville   850-866 Ordoňo I. Asturský   851 Koncil zakazující mozárabům v al-Andalusu podněcovat souvěrce k mučednictví   856 Ordoňo II. (850-866) nově osídluje Leon   859 Mučednická smrt sv. Eulogia v Córdobě za Muhammada I. (852-866). Konec mozárabských nepokojů   866-910 Vláda Alfonse III. Leónského (linie Duera)   873 Autonomie toledského emirátu (do r. 930)   878 Guifredo I. (874-898) barcelonským hrabětem   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 883Muladíovské povstání v čele s Umarem ibn Hafsún v Bobastru   888 Vysvěcení kláštera v Ripollu   897 Guifredo II. Borrell (897-911) a Sunyer (897-947) barcelonskými hrabaty   910   Založení opatství v Cluny 920 Sancho Garcés I. Pamplonský (905-926) dobývá Nájeru a Vigueru. Abdurrahmán III.   (912-961) poráží Navařany a Leónce   u Valdejunquery . 929 Konec povstání muladíů v Bobastru.   Abdurrahmán III. córdobským chalífou   939 Simancas, vítězství Rarnira II. Leónského, kastilského hraběte Fernána Gonzáleze a Garcíi Sáncheze I. Navarrského nad vojskem chalífátu   947-92 Borrell II. barcelonským hrabětem a od r. 948 urgellským hrabětem   951 Abdurrahmán III. dobývá Tanger, po Melille (927)aCeutě(931)   961 Nezávislost kastilského hraběte Fernána Gonzáleze (931-70)   981 Almanzor plení Barcelonu (985), Leon a Sahagún (988) a Santiago (997)   987   Zvolení prvního Kapetovce (Huga) ve Francii 999   Pontifikát Silvestra II. (ti 003) 1002 Smrt Almanzora poraženého u Calataňazoru   1004-35 Sancho III. Veliký pamplonským králem. Vůdčí postavení Pamplony mezi křesťanskými státy. První vazalské dávky   1018 Opat Oliba biskupem ve Viku. Vrchol kulturního rozkvětu kláštera v Ripollu   1027 Sancho III. Veliký Navarrský připojuje Kastilii. Rozpad chalífátu na “taifská” království   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1035 Ramón Berenguer I. barcelonským hrabětem (do r. 1076). Rozštěpení území Sancha III.   Navarrského po jeho smrti   1037 Sjednocení Kastilie a Leonu Ferdinandem 1.(1037-65). Ramiro I., první aragonský král   1045 Dobytí Calahorry navarrským králem Garcíou Sánchezem III. z Nájery - počátek reconquisty   1054 Kastilsko-leónskýkrál Ferdinand I. (1032-65) Východní církev se   poráží navarrského krále Garcíu odtrhuje od Říma   Sáncheze III. z Nájery   (1035-54) uAtapuerky   1058 Vyhlášení í/safg&svKatalánsku   1059   Lateránská synoda -   odsouzení svatokupectví   a regulace volby papežů a biskupů 1063 Koncily v Santiagu, Nájeře a Jace - Kastilie, Navarra a Aragonie přijímají kánony lateránské synody   1064Dobytí Barbastra - začíná aragonská reconquista   1065 Rozštěpení království Ferdinanda I. mezi jeho syny Sancha (Kastilie), Alfonse (Leon) a Garcíu (Galicie)   1066   Vpád Viléma Normanského do Anglie - bitva u Hastingsu 1070 Počátek výstavby románské baziliky v Santiagu   1072 Alfons VI. (1072-1109) znovu sjednocuje kastilsko-leónské království   1073-85   Pontifikát Řehoře VII. Roku 1077 začíná boj o investituru 1076 Rozdělení Navarry mezi Kastilii a Aragonii po smrti Sancha IV z Peňalénu   1085 Dobytí Toleda Alfonsem VI. (linie Taja)   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1086 Almorávidé porážejí Alfonsa VI. u Zalláky   1094 Cid dobývá Valencii (ztracenou r. 1102)   1095 Křesťané dobývají Tarragonu   1096 Pedro I. Aragonský (1094-1104) dobývá Vyhlášení první křížové   Huesku. Expanzivní politika barcelonského výpravy   hraběte Ramóna Berenguera III. Velikého   (1096-1131)   1098   Založení cisterciáckého řádu (sv. Robert) 1099   Dobytí Jeruzaléma.   Křesťanské království se   udrží až do Saladinovy   doby (1187) 1104-34 Alfons I. Bojovný, aragonský král   1108 Vítězství Almorávidů u Uclésu   1109 Sňatek Urraky Kastilské a Alfonse I. Aragonského. Protifeudální lidová povstání v Leonu a Kastilii, potlačena   1110 Odluka Urraky a Alfonse I.   1112 Sňatek barcelonského hraběte Ramóna Berenguera III. a Dolci Provensálské: začátek katalánské expanze do oblasti za Pyrenejemi   1114 První výprava na Mallorku   1115   Založení opatství v Clairvaux (sv. Bernard 1118 Dobytí Zaragozy Alfonsem I. Bojovným   1122   Wormský konkordát. Konec boje o investitun 1126-57 Alfons VIL, král Kastilie-Leónu: burgundská dynastie   1128 Almorávidský výnos o vypovězení mozárabů a potom Židů   1131-62 Ramón Berenguer IV, barcelonský hrabě   1134 Navarra s Garcíou V. se odtrhuje od Aragonie po smrti Alfonse I. Ramiro II., aragonský král   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1137 Spojení Katalánska a Aragonie: zásnuby Ramóna Berenguera IV. a Petronily (sňatek 1150)   1143 Alfons I. Henriques uznán za portugalského krále kastilsko-leónským králem Alfonsem VIL   1147 Dobytí Lisabonu Alfonsem I. Henriquesem   1148-49 Ramón Berenguer IV znovudobývá Tortosu a Léridu: hranice až k Ebru 2. křížová výprava 1150-94 SanchoVL, navarrský král   1157 Poslední rozdělení Kastilie a Leonu: Ferdinandu. (1157-88) aSancho III. (1157-58)   1158-1214 Alfons VIII., kastilský král   1162-96 Panování Alfonse II. Aragonského, I. Barcelonského   1164 První kortesy v Koruně aragonské, účast zástupců měst   1170 Dobytí Teruelu Alfonsem II. Aragonským. Katalánska nadvláda v Languedoku   1179 Smlouva z Cazoly mezi Aragonií a Kastilii   1188 První kortesy v Kastilii. Vláda Alfonse IX. v Leonu (1188-1230)   1189   3. křížová výprava 1194 Sancho VIL, navarrský král (tl234)   1195 Vítězství Almohadů u Alarcosu nad Alfonsem VIII. Kastilským. Averroes   (1126-98) rozšířil Aristotelovo dílo   1196-1213 Král Pedro II. Aragonský (I. Barcelonský)   11981216   Pontifikát Inocence III. 1207 Píseň o Cidovi   1209   Založení františkánského řádu sv. Františkem z Assisi 1212 Porážka Almohadů u Las Navas de Tolosa   1213 Pedro II. Aragonský zabit u Muretu: zmaření plánu na “pyrenejské království”. Nezletilost Jaima I. a regentství hraběte Šance   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1214-17 Enrique I., kastilský král   1215 Založení univerzity v Salamance Anglický král Jan Bezzemek 1216 Založení dominikánského řádu nucen vydat Magnu   sv. Dominikem z Guzmánu Chartu 1217-52 Ferdinand III., kastilský král   1218 Založení Řádu milosrdenství (Orden de la Merced)   1221 Zahájení stavby katedrály v Burgosu   1226-1270   Vláda Ludvíka IX. Svatého ve Francii 1227 Sestavení Dekretálů sv. Raymundem z Penyafortu   1229 Jaime I. Aragonský (1213/76) obsazuje   Mallorku   1230 Dobytí Badajozu Alfonsem IX. Leónským. Definitivní spojení Kastilie a Leonu   Ferdinandem III. Svatým   1234 Champagneská dynastie v Navaře: Thibaud I. (1234/1253)   1236 Dobytí Córdoby   1238 Dobytí Valencie Jaimem I.   1243 Murcijské království přičleněno ke Kastilii   1244 Smlouva z Almizry potvrzující smlouvu zCazoly(1179)   1248 Dobytí Sevilly Ferdinandem III. 7. křížová výprava (Ludvík IX. Svatý) 1251 Začíná sestavování Sedmera částí (Siete partidas)   1252-84 Vláda Alfonse X. Moudrého (Kastilie)   1253-70 Thibaud II. Navarrský   1254 Zahájení stavby gotické katedrály v Leonu   1257   Založení Sorbonny 1258 Corbeilská smlouva mezi Jaimem I. a Ludvíkem IX. Svatým   1263 Muslimské povstání ve znovudobyté Andalusii a v Murcii   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1266 Jaime I. si podrobuje Murcii a postupuje ji Alfonsovi X. Moudrému   1267-73   Summa theologiae sv. Tomáše Akvinského 1270-74 Enrique I. Navarrský   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1272 Ars Magna Ramóna Llulla   1274-1304 Juana I., navarrská královna   1282 Pedro III. Aragonský, II. Barcelonský (1276/85), dobývá Sicílii Cesty Marka Póla (1275-91) 1283 Pedro III. potvrzuje šlechtě a městům   Všeobecné privilegium. Přiznání legislativní   pravomoci aragonským kortesům   1284-95 Pedro III. poráží Filipa III.Smělého. Vláda Alfonse III. Aragonského, II. Barcelonského (1285-91)   1291-1327 Jaime II., aragonský král Konfederace švýcarských kantonů 1292 Dobytí Tarify. Tlak Kastilie s cílem kontrolovat Gibraltarskou úžinu Dantův Nový život 1295-1312 Ferdinand IV, kastilský král   1300 Založení univerzity v Léridě   1302 Caltabellotská smlouva: aragonská Papež Bonifác VIII.   dynastie na Sicílii (1294-1303) vyhlašuje bulu Unam Sanctam proti francouzskému králi Filipovi Sličnému 1304 Připojení Navarry k francouzské koruně, do roku 1329   1305   Papeži v Avignonu do roku   1378 1311 Vytvoření athénského a neopatrijského vévodství žoldnéři Rogera de Flor Koncil ve Vienne 1312-1350 Alfons XI., kastilský král   1323 Dočasné dobytí Sardinie Aragonií   1327-36 Alfons IV Aragonský (III. Barcelonský)   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1328   Valoiská dynastie ve Francii 1329-49 Juana II., navarrská královna   1336-87 Vláda Pedra Obřadného, IV. Aragonského, III. Barcelonského   1337-1453   Stoletá válka 1340 Alfons XI. Kastilský poráží Marínovce   u Salada   1343 Pedro IV. Aragonský anektuje Baleáry   1348 První vlna černé smrti   1349 Pedro IV poráží Jednotu aragonskou Spojenectví Kastilie   u Épily. Carlos II., navarrský král s Francií a Portugalska a Aragonie s Anglií 1369 Enrique II. zTrastámary (1369-79) zabíjí Pedra I. Ukrutného (1350-69) u Montielu. Trastámarská dynastie v Kastilii   1372 Francouzsko-kastilské vítězství nad Anglií v námořní bitvě u La Rochelle   1378-1417   Schisma v římskokatolické církvi 1384 Juan Fernández Heredia přeložil Plútarcha   1385 Juan I. Kastilský (1379-90) poražen   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě   u Aljubarroty portugalským králem Janem   (Joáem) I. (avizská dynastie)   1387 Panování Juana I. Aragonského (do roku 1396} a Carlose III. Navarrského (do roku 1425)   1390-1406 Enrique III,, kastilský král   1391 Pogrom proti Židům   1397 Anexe Sicílie Martinem I. Aragonským (1396-1410). Martin Mladší, sicilský král   1394 Aragoňan Pedro de Luna, avignonský vzdoropapež (Benedikt XIII.)   1406-54 Vláda Juana II. Kastilského (Álvaro de Luna)   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1410-12 Interregnum v Koruně aragonské   1412 “Závazek z Caspe”: trastámarská dynastie vAragonii. Ferdinand I. (1412-16)   1415   Porážka Francie   u Azincourtu. Jan Hus odsouzen kostnickým koncilem 1425 Blanka, navarrská královna do roku 1441,   se svým mužem Juanem II. Aragonským (do roku 1479)   1443 Alfons Velkodušný (1416-58), V Aragonský,   IV. Barcelonský   1445-59 Poslední básnické období Ausíase Marcha   1453   Turci dobývají Byzanc 1455   Gutenbergův vynález knihtisku 1458   Odtržení Neapole od Koruny aragonské po smrti Alfonse V. 1460 Portugalci se dostávají do Guineje a na Azory   1462-72 Povstání katalánské artistokracie proti Juanovi II. Aragonskému (1458-79)   a vzpoura katalánských nevolníků (payeses   de remensá)   1469 Sňatek Ferdinanda II. Aragonského s Isabelou I. Kastilskou   1473-74 Tiskárny v Zaragoze a Valencii   1475   Otevření Vatikánské knihovny 1476 Vítězství Isabely a Ferdinanda u Tóra   1478 Inkvizice   1479 Ferdinand II. nástupcem Juana II. Sňatek Marie Burgunské   Aragonského. Smlouva z Alcácovasu s Maxmiliánem Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě   s Portugalskem. Dynastie Foix v Navaře Rakouským 1480   Sixtinská kaple 1481 Počátek granadské války. Jan (Joáo) II., portugalský král (1481-95)   1484-85 Druhé nevolnické povstání v Katalánsku Konec války Dvou růží -Jindřich VII. Tudor 1486 n2_b5z Smírčí nález z Guadalupe. Bartolomeu Dias obeplouvá mys Dobré naděje   1487-89 Dobytí Malagy a Almeríe   1492 Pád Granady. Vypuzení Židů. Nebrijova Papež Alexandr VI.   Kastilská mluvnice. Kolumbus objevuje (1492-1503)   Ameriku   1494 Smlouva z Tordesillasu s Portugalskem   1495 Barcelonská smlouva s Karlem VIII. Dočasné obsazení   (Roussillon a Cerdagne). Manuel, Neapolska Karlem VII.   portugalský král (1495-1521) Francouzským. Benátská liga 1496-97 Cisnerosova církevní reforma. Sňatek infantky Juany a Filipa Sličného. Dobytí Melilly   1498 Vasco da Gama v Indii Upálení Savonaroly ve Florencii 1499 Celestina   1500 Univerzita ve Valencii. Smlouva v Granadě Ludvík XII. obsazuje   s Francií Milánsko 1501 Francouzsko-španělské dělení Neapolska   1502 Čtvrtá Kolumbova plavba. Kolonizace Antil   1503 Casa de Contratación v Seville Papež Julius II. (1503-13) 1504 Smrt Isabely I.   1504-12 Kapitulní síň katedrály v Toledu (cisnerosovský sloh)   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1505 Univerzita v Seville. Připojení Neapolska (mírová smlouva z Lyonu)   1506 Regentská vláda a smrt Filipa Sličného v Kastilii Chrám sv. Petra v Římě 1507 Regentská vláda Ferdinanda a Cisnerose   1508 Univerzita v Alcalá de Henares Cambraiská liga proti Benátkám. Michelangelo maluje Sixtinskou kapli (1508-12) 1509   Sňatek Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou 1509-11 Dobytí Oránu, Bugíe a Tripolisu   1510 Nucená konverze granadských mudéjarů   1511   Chvála bláznovstvíErasma Rotterdamského 1512 Francouzi vypuzeni z Milána. Připojení Navarry   1513 Vasco Núňez de Balboa objevuje Tichý oceán Papež LevX. (1513-21) 1515-17 Cisnerosova regentská vláda. Vytištěna František I. Francouzský   Biblia complutense (1514-17) znovu získává Milánsko 1516 Karel I. španělským králem (1516-56)   1517   Otázka odpustků. Wittenberské teze 1519-22 První obeplutí zeměkoule (Magalháes Karel V, německý císař   a Elcano). H. Cortés dobývá Mexiko (1519)   (1519-21)   1520-21 Povstání komunerů (Kastilie) Exkomunikace Luthera (1520) 1521-23 Povstání cechů, germanías (Valencie) Karel V. dobývá Milán.Sněm ve Wormsu (1521). Luther zahajuje německý překlad Bible 1525 Bitva u Pavie. Zahájena platereskní výzdoba fasády univerzity v Salamance   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1526 Anexe Milánu a Burgundska na základě madridské smlouvy. Liga uzavřená v Cognacu Turci dobývají celé Uhry 1527 2. válka s Francií. Vyplenění Říma. Konference teologů ve Valladolidu, erasmovského zaměření Turci jsou odraženi u Vídně 1529 Cambraiský mír s Františkem I.   1531-35 Dobytí Peru Pizarrem Anglikánské schizma Jindřicha VIII. 1532   Šmalkaldská liga. Turecké obležení Vídně. Macchiavelliho II Principe 1534   Francouzsko - turecká aliance. Založení   Tovaryšstva Ježíšova. Papež Pavel III. (1534-44) 1535 Dobytí Tunisu   1538 Příměří s Francií uzavřené v Nice   1539 Boscánův překlad Castiglionova Dvořana   1541-44 4. válka s Francií, crépský mír Kalvín v Ženevě (1541) 1543 Publikována díla Boscánova a Garcilasova Koperníkovo De revolutionibus orbium coelestium 1545 Objevení dolů v Potosí (Peru) Zahájen tridentský koncil (do 1563) 1547   Bitva u Můhlbergu 1548   Augšpurský interim 1552   Aliance Jindřicha II. a německých protestantů. Ústup od Innsbrucku 1554 Sňatek Filipa II. s Marií Tudorovnou (t 1558). Lazarilloz Tormesu   1555   Augšpurský náboženský mír 1556 Příměří z Vaucelles. Abdikace v Bruselu. Ferdinand I. císařem   Začátek vlády Filipa II. (1556-98) (1556-64) Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1557 Bitva u Saint Quentinu   1558-59 Gravelinas. Mír v Cateau-Cambrésis Alžběta I. Anglická (1558-1603) 1559-62 Likvidace protestantů v Seville a Valencii Počátek náboženských válek ve Francii (krveprolití ve Vassy, 1562) 1563 Základní kámen k El Escorialu (dokončen 1584)   Rok Hlavní události na lberském poloostrově Hlavní události ve světě l565-66 Povstání v Nizozemí   I!.(i7 Setkání sv. Terezie a sv. Jana z Kříže   1567-72 Represe vévody z Alby ‘ 1588 Povstání morisků (Alpujarras, 1568-71) Stavba chrámu II Gesú v Římě 1571 Bitva u Lepanta   i r>72   Bartolomějská noc 1573 Sevillský monopol na obchod s Amerikou   1576 Vyplenění Antverp. Vyhlášení gentského smíru   1577 EIGrecovToledu Plavby Francise Drakea (1577-80) 1579-80 Pád Antonia Péreze   1580 Připojení Portugalska   1585 Alessandro Farnese znovu dobývá Antverpy   1586   Dokončení kopule sv. Petra   v Římě 1588 Zničení Nepřemožitelného loďstva.   El Grekův Pohřeb hraběte Orgaze   1591 Povstání na obranu práv Aragonie   1592   Vydána Vulgáta 1594   Jindřich IV v Paříži 1597 Suárezovy Disputationes metaphysicae   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1598 Mír s Francií ve Vervinsu. Počátek vlády Filipa III. (1598-1621). Isabela Clara Eugenia v Nizozemí Jindřich IV. a nanteský edikt 1599 První ražba z mědi   1602   Vytvoření Nizozemské východoindické   společnosti. Shakespearův Hamlet 1604 Mír s Jakubem I. Anglickým   1605 Vydán 1. díl Dona Quijota   1609 Dvanáctileté příměří. Vyhnání morisků Galileův dalekohled. Keplerovo hvězdářství 1610-43   Ludvík XIII. ve Francii a regentská vláda Marie   Medicejské 1613 První Góngorova Samota   1618   Počátek třicetileté války. Galileovy práce o pohybu Země (1618-32) 1620 Španělská intervence v bitvě na Bílé hoře Angličtí puritáni do Severní   (Čechy) Ameriky (“May Flower”) 1621 Počátek vlády Filipa IV(1621-65). Olivares.   Válka s Holandskem   1623 Velázquezův příchod ke dvoru   1624 Kapitulace Bredy Richelieu prvním ministrem 1628 Námořní porážka u Matanzasu Richelieu získává La Rochelle 1629   Restituční edikt císaře Ferdinanda II.1630 Hluboký pokles amerického obchodu   1632   Galileův Dialog o světových soustavách 1634 Vítězství u Nordlingenu   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1635 Válka s Francií (Richelieu). Calderónův Život je sen   1637   Descartova Rozprava o metodě. První zasedání Francouzské akademie 1639 Námořní porážka u Nieuportu   1640 Povstání v Katalánsku a Portugalsku Skotsko povstalo proti Karlu II. 1642 Graciánův Ostrovtip a umění duchaplnosti Umírá kardinál Richelieu 1643 Porážka u Rocroi. Pád Olivaresův   1647 Porážka u Lensu. Povstání na Sicílii   1648 Nezávislost Holandska. Povstání v Neapoli Vestfálský mír. Fronda ve Francii (1648-52) 1652 Příchod Juana Josého de Austria do Barcelony   1653   Cromwell lordem protektorem Anglie 1657 Porážka u Nieuportu   1659 Pyrenejský mír   1661 Vychází madridská Gaceta Samovláda Ludvíka XIV. ve Francii (+1715). Stavba versaillského paláce (1661-74) 1665 Smrt Filipa IV. Počátek vlády Karla II. (1665-1700). Regentská vláda Mariany Habsburské Colbert ve Francii 1666-76   Newtonův gravitační zákon 1667-68 Devoluční válka (s Ludvíkem XIV) Juan José   de Austria favoritem krále (+ 1679).   Uznána nezávislost Portugalska   1672-78 Španělská účast ve válce s Holandskem Válka s Holandskem. Mír z Nijmwegenu (1678) s Ludvíkem XIV 1687   Newtonova Principia 1688 Španělská účast ve válce vedené Válka vedená augšpurskou Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě   augšpurskou ligou ligou. Druhá anglická revoluce. Friedrich I. králem pruským 1689   Petr I. Veliký v Rusku 1694   Vzniká anglická banka 1697 Francouzská okupace Barcelony. Smír mezi Ludvíkem XIV. a Španělskem Mír v Rijswijku 1700 Smrt Karla II. Svým nástupcem jmenoval Filipa V. Bourbonského (1700-1745). V Barceloně založena Akademie   nedůvěřivých (později Akademie krásné literatury)   1701 Válka o dědictví španělské Protibourbonská koalice 1704-05   Francie poražena v Itálii a Německu 1706 Koruna aragonská prohlašuje králem   arcivévodu Karla   1713-14 Dobytí Barcelony Utrechtský a rastattský mír 1714 Založení Španělské královské akademie   1715   Ludvík XV. králem Francie (1715-1774) 1716 Zrušení výsad Koruny aragonské   1717/19 Krátké obsazení Sardinie a Sicílie   1724 Krátké panování Ludvíka I.   1732 Dobyt Orán. Oltářní okno v toledské katedrále   1733 První rodinná smlouva s Francií Válka o polské dědictví 1737 Luzánova Poetika První malířský salon v Paříži 1738 Karel III. králem Sicílie a Neapole Konec polské války 1740 Nový příliv amerického stříbra Válka o dědictví rakouské. Fridrich II. pruským králem (ti786) 1743 Druhá rodinná smlouva s Francií   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1744 Založení Akademie vysokých umění (San   Fernando)   1746 Počátek vlády Ferdinanda VI. (tl759). Ministři Carvajal a Ensenada   1748 Infant Filip vévodou Parmy a Piacenzy V Cáchách podepsán mír. Montesquieu, O duchu zákonů 1751   První část francouzské Encyklopedie 1756 První hospodářská společnost přátel země Sedmiletá válka 1759 Počátek vlády Karla III. (tl788)   1761 Třetí rodinná smlouva   1762   Kateřina II. v Rusku (tl796). Rousseauova Společenská smlouva 1763 Odstoupení Floridy Anglii a Sacramenta Pařížský mír: Anglie získala   Portugalsku a získání Luisiany Kanadu a Indii 1764 Ventura Rodríguez dvorním architektem   1766 Vzpoura proti Esquilachemu   1767 Vyhnání jezuitů Arandou   1769   Wattův parní stroj 1771 Campomanesův první program agrární reformy   1772   První dělení Polska 1775 Neúspěch alžírské expedice Válka za nezávislost USA (Deklarace nezávislosti 1776) 1776   Klingerovo drama Sturm und Drang dává jméno   německému   preromantismu 1777 Dobyta kolonie Sacramento (Uruguay) Francouzská invervence po boku Američanů 1778 V San Ildefonsu podepsán mír   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě   s Portugalskem. Svobodný obchod s Amerikou   1779   Válka s Anglií, vítězí Američané 1783 Menorka, Florida a Sacramento získány Versailleský mír a konec   nazpět války. Montgolfierovy vzduchoplavecké pokusy 1788 Počátek vlády Karla IV. (1788-1808)   1789 Goya jmenován dvorním malířem Francouzská revoluce 1792 Godoy se chápe moci. Vychází Diario de Válka mezi Francií,   Barcelona Německem a Pruskem 1793 Válka v Roussillonu Konvent. Poprava francouzského krále. První koalice. Druhé dělení Polska 1795 Francii odstoupena španělská část Santa Basilejský mír. Ve Francii   Dominga Direktorium. Třetí dělení Polska 1796 Spojenectví s Direktoriem Jenner, očkování 1799   Napoleon prvním konzulem 1804   Napoleon korunován císařem 1805 Porážka u Trafalgaru Rakousko poraženo u Slavkova. Jacquardovy inovace v textilním   průmyslu 1806-1807   Napoleonské dekrety zahajující kontinentální blokádu. Jena a Slavkov 1807 Smlouva z Fontainebleau. Portugalsko   obsazeno Francií a Španělskem * 1808 Vzpoura v Aranjuezu. Bayonnské abdikace. Povstání z 2. května   1808 Král Josef. Bitva u Bailénu. Napoleon ve Španělsku   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1809   Wagram. Vídeňský pakt 1810 Franc, okupace Sevilly. Cádizské kortesy.   Americké vládní junty. Hrůzy války, Goya   (1810-20)   1812 Bitva u Arapilesu. Konstituce 1812 Ruská vlastenecká válka 1813 Bitvy u Vitorie a San Marcialu (Guipúzcoa) Německá osvobozenecká válka. Bitva u Lipska. De   VAllemagne od Mme. de Staěl 1814 Restaurace Ferdinanda VII. (1808-1833). Kapitulace Napoleona.   Polemika v Cádizu o romantismu (Bohl de Stephenson vynalezl   Faber). Filosofická společnost v Barceloně lokomotivu 1815-16 Podrobení celé Ameriky s výjimkou Stodenní císařství.   vicekrálovství La Plata Waterloo. Svatá aliance. Vídeňský kongres 1817 Bitva u Chacabuca (San Martin v Chile) Atlantik byl poprvé překonán parníkem 1819 Bitva u Boyacá (Bolívar v Kolumbii)   1820 Riegovo povstání. Král přísahá na ústavu Odraz španělské revoluce   1812. Bitva u Caraboba (Venezuela) v Portugalsku a Itálii 1823 Sto tisíc synů Svatého Ludvíka. Restaurace absolutismu. Časopis El Europeo v Barceloně Niepce - fotografie 1824 Bitva u Ayacucha (Peru) Uzákonění anglických odborů 1826   První železnice v Anglii 1827 Povstání “uražených” (los Agraviados)   1830 Zrušení salického zákona Ferdinandem VII. Buržoazní revoluce ve Francii a Belgii. Hernani (V Hugo) 1832 Události v La Granja   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1833 Umírá Ferdinand VIL Regentství Marie Kristiny. První karlistická válka. První parostroj v Barceloně. El Vapor a počátky katalánského obrození (Óda na vlast, Aribau)   1834 Královský statut Martíneze de la Rosa Ctyřstranná spojenecká smlouva. Odborová sdružení v Angii a v USA 1834/40 Rozkvět liberálního romantismu   1835 Premiéra Dona Álvara od vévody z Rivasu   1836 Mendizábal, konfiskace církevního majetku.Vzpoura v La Granja a konstituce 1812   1837 Konstituce 1837. Don Carlos u Madridu Královna Viktorie v Anglii (1837-1901) 1838   První anglická charta 1839 Dohoda z Vergary   1840 Zákon o obecních radách. Exil Marie Kristiny. Esparterovo regentství. První dělnické sdružení v Katalánsku / 1842 Povstání a ostřelování Barcelony Zahájeno dobývání Alžírská Francouzi (1842-1847). Comte vydal Kurs pozitivní filosofie (1830-1842) 1843 Hospodářská krize. Esparterův pád   1844 Plnoletost Isabely II. Umírnění u moci. Omezení volebního práva. Založení Civilní gardy   1845 Centralizace veřejného školství (plán Gila de Zárate)   1846-48 Válka “dels Matiners” (Katalánsko). Připojení Texasu   Balmesova poslední díla a Kalifornie ke Spojeným   státům. Pius IX.   papežem (1846-78) 1847 (Mezinárodní) hospodářská krize. Banco de Espaňa. Intervence v Portugalsku   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1848 Narváezova legální diktatura. První Francouzská revoluce   železnice: Barcelona-Mataró a druhá republika. Komunistický manifest 1851 Železnice Madrid-Aranjuez. Konkordát se Státní převrat Ludvíka   Svatým stolcem Napoleona 1854 Ov Donnellovo povstání ve Vicálvaru. Esparterův návrat (Progresistické dvouletí: 1854-56). Sanz del Río přináší do země krausismus Krymská válka (1854-56) 1855 Madozova všeobecná konfiskace. První generální stávka v Barceloně   1856 Umírněná reakce. CTDonnell a Liberální unie. Zahájeny národní výstavy výtvarného umění Bessemerův konvertor 1857 Všeobecný zákon o veřejném školství (Moyanův zákon)   1858 Železnice Madrid-Alicante. Účast na francouzské expedici do Kočinčíny   1859-60 Marocká válka. První barcelonské Piemonte porazilo   “květinové hry” Rakousko (Magental).   Darwin - O původu druhů 1860-70 Rozkvět “románu na pokračování”   1861-65   Severoamerická občanská válka. Sednocení Itálie (1861) 1862-66 Tichomořská válka (Peru a Chile) Bismarck v Prusku (1862/90) 1863 Rosales maluje Odkaz Isabely Katolické   1864 Železnice Madrid-Irún. První katolický Napoleon III. uznává právo   dělnický kroužek (P. Vicent) spolčovací. První Mezinárodní dělnické sdružení (MDS) 1865 Noc sv. Daniela a Narváezův pád   1866 (Mezinárodní) hospodářská krize Prusko-rakouská válka. První transatlantický kabel 1867   Kapitál Karla Marxe   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1868 Zářijová revoluce. Povstání Prima, Serrana a Topeteho. Exil Isabely II. Zahájeno povstání na Kubě (1868-1878)   1869 Ústavodárné kortesy (všeobecné volební V Německu uznáno právo   právo). Serranovo regentství a Primová spolčovací. Suezský   vláda kanál. Mendělejevova tabulka prvků 1870-71 Španělská regionální federace MDS Prusko-francouzská válka. Francouzská třetí republika. Vatikánský   koncil I. Obsazení Říma 1871 Zavraždění Prima. Amadeo Savojský. Pařížská komuna.   Vydání Bécquerových Rýmů Německé císařství 1872 Začátek třetí karlistické války   1873 První republika. Figueras, Pi y Margall, Světová hospodářská   Salmerón, Castelar. Kantonální povstání deprese (1873-95) 1873-75 První série Epizod z národních dějin (Episodios nacionales) od Péreze Galdóse   1874 Pavíův státní převrat. Serranova diktatura. MacMahon prezidentem   Povstání Martíneze Campose a restaurace. Francie (1874-78).   Alfonso XII. (1874-1885) Počátky impresionismu.   V Anglii Disraeliho kabinet (1874-80) 1875 “Květinové hry” v Santiagu   1876 Konec třetí karlistické války. Konstituce Krize I. Internacionály.   1876 (Cánovas del Castillo). Svobodný Telefon a fonograf.   vzdělávací institut. Pi y Margallovy Las Založení divadla   nacionalidades, Verdaguerova La Atlantida v Bayreuthu 1878 Zanjónský pakt (Kuba). Omezení volebního Bismarckovy   práva. Menéndez Pelayo profesorem protisocialistické zákony. Lev XIII. papežem (1878-1903) Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1879 Socialistická strana   1880-81 Reorganizace Federace pracujících šp. regionu (anarch.). Francie obsazuje Tunis Elektrická lampa 1881-89 Občanský zákoník   1882 Základní kámen ke Gaudího katedrále sv. Rodiny (Sagrada Familia)   1884 Jaime Ferrán - vakcína proti choleře. Berlínská konference   Peredova Sotileza (dělení Afriky) 1885 Cholera asijská. Smrt Alfonse XII. Pasteurova vakcína. První   Regentství Marie Kristiny (1885-1902). automobil (Benz)   Nenásilné střídání u moci   1886 Neúspěch povstání z Villacampy. Pardo Bazánová, Na ullojském zámku. Histologické objevy Ramóna y Cajala (1886-89) Zlatá horečka v Transvaalu 1887 Sagasta obnovuje právo spolčovací Trojspolek (Německo-Rakousko-Itálie) 1888 První sjezd Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) a založení Všeobecného svazu pracujících v Barceloně   1889   II. Internacionála 1890 Obnovení všeobecného volebního práva. První hydroelektrárenský   Krize z ultimáta v Portugalsku podnik 1891 Ochranářský celní sazebník. Založení Francouzsko-ruská aliance   “Orfeó Catalá” Encyklika Rerum Novarum 1892 Povstání v Jerezu. Základy z Manresy   1893 Neúspěch Maurova návrhu kubánské autonomie   1894   Dreyfusova aféra 1895 Začíná druhá kubánská válka Kinematograf 1896 Začíná válka o Filipíny Radioaktivita (Becquerel) 1897 Zavraždění Cánovase del Castillo   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1898 Španělsko-americká válka a Pařížská smlouva: ztráta Kuby, Portorika a Filipín. Manželé Curieovi - radium   Finanční stabilizace Fernándeze   Villaverdeho. Maragallova Oda a Espanya   1899 Sorolla, Pláž ve Valencii   1899-1901   Anglo-búrská válka. Radiotelegrafie (Marconi) 1902 Počátek panování Alfonse XIII.1902/1931 1903   Aeroplán bratří Wrightů. Pius X. papežem (1903-14) 1904   “Srdečná dohoda” a francouzsko-španělská smlouva (severní Afrika) 1905 Útok na časopis Cu-Cut (Barcelona) Rusko-japonská válka.   a zákon o soudních pravomocích První krize (německé požadavky) 1906 Ochranné clo. Katalánská Solidarita. První pokus o revoluci   Konference v Algecirasu. Maurova vláda. v Rusku   První Glosy Eugenia D’Ors   1908 Regulace práva na stávku   1909 Španělská porážka v Barranku del Lobo   (Melilla). Tragický týden v Barceloně.   Poprava Ferrera Guardii. Maurův pád   1910   První kubistické výstavy v Paříži (Picasso, Braque) 1911 Národní konfederace práce Druhá marocká krize: francouzsko-španělská okupace 1912 Marocký protektorát. Generální stávka v Bilbau. Zavražděn Canalejas   1913 Unamunův Tragický pocit života   1914 Neutralita Španělska. Katalánské Vypuknutí první světové Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě   společenství. Pařížská premiéra Fallova války (1914-18).   Krátkého života. Benedikt XV papežem (1914-22) 1916 Spojenectví CNT a UGT Einsteinova teorie relativity (1906-16) 1917 Vojenské obranné výbory. Sněm poslanců. Socialistická revoluce   Generální stávka. Nový směr v poezii Juana v Rusku. Vstup USA do   Ramóna Jiméneze. Stříbrák a já války 1918 Maurova a Cambóova národní vláda Revoluce v Německu. Konec první světové války 1919 Generální stávka v Barceloně Smlouva ve Versailles. Společnost národů. Třetí internacionála (komunistická). Gropius a Bauhaus. Rozbití atomu 1921 Španělská porážka v Anwálu. Druhá Rozhlasové vysílání v USA.   Maurova a Cambóova vláda Leninův NEP v Rusku 1922   Mussoliniho “pochod na Řím” (Itálie). PiusXI. papežem (1922-39). Vznik SSSR 1923 Diktatura Prima de Rivera (1923-30). Vojenské direktorium. Ortega zakládá časopis Revista de Occidente   1924 Ústup v Maroku Dawesův plán reparací. Umírá Lenin. Surrealistický manifest. Freudova psychoanalýza 1925 Zrušeno Katalánské společenství. Krach vojenského spiknutí. Vylodění v Alhucemasu Hindenburg v Německu 1926 Konec války v Africe. Vojenské direktorium nahrazeno civilní radou. Let hydroplánu “Plus Ultra”   1927 Národní shromáždění (poradní) Zvukový film v USA. Lindberghův přelet přes Atlantik Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1928 Salazar v Portugalsku. Cikánské romance První pětiletka v Rusku.   Garcíi Lorky Stalin. V USA začíná velká deprese 1929 Cidovo Španělsko Menéndeze Pidala. Lateránské smlouvy.   Ortegova Vzpoura davů Flemingův objev penicilinu. Krach na newyorské burze 1930 Berenguerova vláda. Republikánská Briandův projekt Evropské   dohoda v San Sebastiánu. Nezdařený unie. První cyklotron   pokus o vzpouru v Jace   1931 Druhá španělská republika Světová hospodářská krize 1931 Azaňova vláda-socialisté. Pád exportu. Anglie opouští zlaté krytí.   Schválení ústavy Japonská invaze do Mandžuska 1932 Anarchistické povstání v Llobregatu. Konference o odzbrojení.   Sanjurjův puč. Statut Katalánska. Zákon Konference o clech   o základech agrární reformy. GATEPAC v Ottawě   v čele s architektem Josém Luisem Sertem   1933 Anarchistické povstání a represe v Casas Hitler se dostává k moci.   Viejas. Zákon o konregacích. Založení Rooseveltův “New Deal”.   Španělské falangy. Pravice u moci. Časopis Umělá radioaktivita   Cruz y rayas. Lorcova Krvavá svadba   1934 Maciá nahrazen v Katalánské autonomní Dollfuss potlačuje   radě Companysem. Zákon o zem. socialistickou stranu   smlouvách (Katalánsko). 700 000 Rakouska. První   nezaměstnaných. CEDA ve vládě. Říjnové stalinská čistka. Pochod   povstání v Katalánsku a Asturii čínských komunistů 1935 Agrární protireforma Etiopská krize. Anglo-německá námořní smlouva, Irácky   ropovod. Radar, nylon, Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě   sulfonamidy 1936 Volební vítězství Lidové fronty. Vyhrocení Hitler obsazuje Porýní.   sociálních rozporů. Vojenské povstání. Volební vítězství lidové   Výbuch sociální revoluce v republikánské fronty ve Francii.   zóně. Vláda Larga Caballera. Baskický Neintervenční výbor   statut. Franco jediným vůdcem. v Londýně. Osa Berlín-   Osvobození Alcázaru v Toledu. Řím. Pakt Německo-   Mezinárodní brigády a italská a německá Japonsko. Chaplinova   pomoc Moderní doba 1937 Bitva u Guadalajary. Dekret o sjednocení. Japonská invaze do Číny.   Střetnutí mezi komunismem Pád Blumový vlády ve   a anarchismem v Barceloně. Dobytí Francii. Encykliky Mit   Biskajska a Asturie. Republikánský Brennender Sorge   protiútok u Teruelu. Miguel Hernández, a Divini Redemptoris   Vítr lidu, Pablo Picasso, Guernica   1938 Frankisté znovu dobyli Teruel a dosáhli Hitler obsazuje Rakousko.   Středozemního moře. Bitva na Ebru Mnichovská konference. Sartre, La Nausée 1939 Dobytí Barcelony a Madridu. Konec války. Hitler obsazuje   Likvidace proletářské revoluce Československo. Pius XII. papežem (1939-58). Sovětsko-německá smlouva. Vpád do Polska. Druhá světová válka 1940 Zvláštní zákon proti zednářství Ústup u Dunquerque   a komunismu. Setkání Hitlera a Franka a obsazení Francie. Itálie   v Hendaye. Nejvyšší rada pro vědecký vstupuje do války. Mao   výzkum. Premiéra Rodrigova Ce-tungova “nová   Aranjuezského koncertu demokracie”. Rozšíření penicilinu Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1941 Národní průmyslový institut (INI). RENFE. Pearl Harbour: Japonsko ve   Guadalhorceův plán válce s USA. Hitler napadá Rusko. Německé tažení v Libyi. Atlantická charta 1942 Iberský blok. Změna politického kurzu. Německá porážka   Cela, Rodina Pascuala Duarta, Carles Riba, u Stalingradu. Americký   Elegie z Bierville výsadek v severní Africe 1943 Inaugurace španělských kortesů Kapitulace Itálie a pád Mussoliniho 1944 Vicente Aleixandre, Stín ráje, Dámaso Výsadek v Normandii.   Alonso, Synové hněvu Streptomycin, první elektronický počítač 1945 Zákon o národním referendu. Nadalova Jaltská konference. Invaze   cena. C.Laforetová, Nic. Umírají malíři Sert, a kapitulace Německa.   Zuloaga a Gutiérrez Solana. Diplomatická Svržení pum na   izolace Hirošimu a Nagasaki. Kapitulace Japonska. Založení OSN 1946 Uzavření hranice s Francií. Odsouzení režimu Spojenými národy Založení UNESCO 1947 Zákon o nástupnictví v čele státu. Začátek studené války.   Referendum. Smlouva Franco-Perón. První Marshallův plán   obchodní dohody s Anglií a Francií.   Španělský případ škrtnut v OSN z pořadu dne   1948 Opětovné otevření hranice s Francií Blokáda Berlína. Nezávislost Indie a Izraele. Deklarace lidských práv 1949 Buero Vallejo, Příběh jednoho schodiště Vítězství komunistů v Číně. NATO 1950 První španělsko-americká dohoda. Návrat Korejská válka (1950-1953).   velvyslanců do Madridu Evropské společenství uhlí a oceli Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1951 První americká půjčka Vítězství konzervativců v Anglii 1952 Badajozskýplán (1952-65). Vstup do UNESCO   1953 Španělsko-americká smlouva. Konkordát Smrt Stalina. Eisenhower   se Svatým stolcem prezidentem USA 1955 Vstup Španělska do OSN Znovusjednocení Rakouska. Bandungská konference, 1. očkování proti obrně (Salk) 1956 Nezávislost španělského protektorátu Nezávislost Maroka   v Maroku a Tunisu. Válka vAlžírsku. Suezský konflikt. Povstání v Maďarsku 1957 Inflace. Konflikt v Ifni. R. Sánchez Ferlosio, Vypuštění Sputniku I.   Jarama Camus, Nobelova cena 1958 Tápies získává Carnegieho cenu za V Rusku zvolen Chruščev.   malířství Vojenské povstání v Alžírsku. De Gaulle a francouzská V. republika. Jan XXIII. papežem (1958-63) 1959 Plán stabilizace. Vzniká ETA Vítězství Fidela Castra na Kubě 1960 Přebytek zahraničně obchodní bilance. Nezávilost v Africe.   Salvador Espriu, Býčí kůže Konžská krize. Vojenské povstání v Alžírsku 1961 Premiéra Fallovy a Halffterovy Atlantidy. Kennedy prezidentem   Velký rozmach turistického ruchu USA. Encyklika Mater et Magistra. První kosmonaut Gagarin 1962 Hospodářské oživení. Zubiri, 0 podstatě. Nezávislost Alžírská.   Hornická stávka v Asturii Karibská krize. Zahájen II. vatikánský koncil (1962-65)   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1963 I. plán rozvoje. Autonomní statut Guineje Částečný zákaz jaderných zkoušek. Encyklika Pacem in terris. Pavel VI.   papežem. Čínsko-   sovětské napětí. Vražda Kennedyho, Johnson prezidentem USA 1964 Realizace plánu rozvoje Pád Chruščova 1965 Znovu se projevují inflační tendence Začátek “kulturní revoluce” v Číně 1966 Tiskový zákon. Ústava Luník 9 přistává na měsíci 1967 Devalvace pesety Encyklika Populorum progresio. Arabsko-izraelská šestidenní válka. První raketa na Venuši 1968 Nezávislost Guineje. II. plán rozvoje. Májové dny ve Francii   Odstranění Salazara v Portugalsku a De Gaullovo volební vítězství. Sovětská intervence do   Československa. Nixon   zvolen prezidentem   USA. První oblet Měsíce posádkou Apolla 8 1969 Připojení Ifni k Maroku. Franco jmenuje Člověk vstupuje na Měsíc   Juana Carlose Bourbonského španělským (Apollo 11). DeGaullův   princem. Preferenční dohoda se pád. Brandt   Společným trhem prezidentem Západního Německa 1970 Všeobecný zákon o vzdělání. Burgoský proces Allende prezidentem Chile 1971   Nobelova cena Pablu Nerudovi 1972 III. plán rozvoje   Znovuzvolení Nixona v USA Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1973 Oddělení nejvyšší státní a vládní funkce. Svržení a smrt Allendeho   Carrero Blanco umírá při atentátu v Chile. Nová arabsko-izraelská válka: světová ropná krize. Umírají Pau Casals, Picasso a Pablo Neruda 1974 Ariasova vláda. Pád salazarismu Wilsonova vláda ve Velké   v Portugalsku. Frankova choroba Británii. V Schmidt kancléřem v SRN. V Giscard prezidentem Francie. Demokratické volby v Řecku. Nixonova demise 1975 Zářijové popravy. Umírá Franco. Juan Helsinská konference.   Carlos I. králem. Vítězství socialistů Krize peronismu.   v portugalských volbách Občanská válka v Libanonu. Nezávislost Mozambiku a Angoly 1976 Konec španělské přítomnosti na Sahaře. Smrt Čou En-laje a Mao   Suárezova vláda. Referendum k politické Ce-tunga. Sjednocení   reformě. Generál Ramalho Eanes Vietnamu. Vojenská   prezidentem Portugalské republiky vláda v Argentině 1977 Legalizace KS Španělska. Všeobecné volby. Nezávislost Džibuti.   Obnovení Generalitat. Pakt z Moncloy. J. Carter prezidentem   Vicente Aleixandre, Nobelova cena za USA   literaturu   1978 Vyhlášení ústavy Smrt Pavla VI. a Huariho Bumediena. Vojenský konflikt v Kambodži. Jan Pavel II. Papežem   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě 1979 Nové všeobecné volby. Obecní volby. Pád Idi Amína v Ugandě   Autonomní statut Baskicka a Katalánska a Macíase v Rovníkové Guineji. Mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem. Vítězství sandinovců v Nikaragui. Chomejní v Iránu 1980 PNV a Konvergence a jednota (CiU) vítězi Sovětská vojenská   parlamentních voleb v Baskicku intervence   a Katalánsku v Afghánistánu. Iránsko-irácká válka 1981 Suárezova demise. Tejerův pokus Reagan prezidentem USA.   o vojenský puč. Vláda Calva Sotela Miterrand prezidentem Francouzské republiky 1982 Španělsko členem NATO. Vítězství PSOE ve Okupace Falklandských   všeobecných volbách. Vláda Felipa ostrovů. Smrt   Gonzáleze L. Brežněva. Intervence Izraele v Libanonu. H. Kohl kancléřem SRN 1983 Zákony o stíhání podpory nebo Volební vítězství   financování teroristických skupin. Návrh M. Thatcherové ve Velké   zákona o střetu zájmů. Zákon o reformě Británii. KBSE schválila   vysokého školství. Zákon o umělém závěrečný dokument.   přerušení těhotenství Rozdělení Kypru. Nobelova cena míru L. Walesovi 1984 Žádost PCE o uspořádání referenda Indíra Gándhíová zabita př   o vstupu do NATO. Volby v Katalánsku. atentátu. Generální   Vláda ochotna vyjednávat s organizací ETA stávka v Chile. R. Reagan znovu zvolen   prezidentem USA. Nobelova cena za literaturu J. Seifertovi 1985 Zákon o španělském historickém dědictví. M. Gorbačov generálním Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě   Schválení smlouvy o vstupu do ES Radou tajemníkem KSSS.   ministrů. Potvrzení nesouhlasu s umělým Zemřel M. Chagall,   přerušením těhotenství španělskou H. Bolí. Civilní vlády   biskupskou konferencí v Brazílii a Uruguayi. Výjimečný stav v JAR 1986 Vstup do ES. Referendum o vstupu do Vražda O. Palmeho ve   NATO (52% pro). Navázání diplomatických Švédsku. Prezident   styků s Izraelem. Nová vláda PSOE. F. Marcos svržen na   Oficiální uznání Organizace pro Filipínách. Konec   osvobození Palestiny Duvalierovy diktatury na Haity. Jaderná havárie v Černobylu 1987 Utvořena oblastní vládní koalice s PNV. Odstoupení W. Brandta.   Daňové úlevy pro římskokatolickou církev Svobodné prezidentské volby v Koreji. Aféra Irangate. M. Gorbačov a R. Reagan smlouva o úplné likvidaci jaderných zbraní středního doletu. Smrt A. Warhola 1988 Střet socialistické vlády s odborovou Společná kontrola   centrálou UGT. Vítězství koalice CiU atomových zbraní.   v katalánských volbách. Generální stávka Vyhlášení nezávislé Palestiny. Panamský konflikt. Příměří v Nikaragui. F Mitterrand znovu prezidentem Francie. Gorbačov prezidentem. Demonstrace v NDR. Nepokoje v Pobaltí.   Porážka Pinochetova režimu v Chile. G. Bush prezidentem USA. Demise vlády v Polsku 1989 Smrt S. Dalího. Opětovné volební vítězství Stažení sovětských vojsk   Rok Hlavní události na Iberském poloostrově Hlavní události ve světě   PSOE a F. Gonzáleze z Afghánistánu. Nezávislost Namibie. Události na náměstí Tchien-an-men. Smrt Chomejního. Pád   komunistických režimů v Evropě 1990 Vítězství PSOE ve volbách v Andalusii Porážka sandinovců ve   a obnovení paktu PNV-PSOE po volbách volbách v Nikaraguii.   v Baskicku. Účast Španělska na N. Mandela na svobodě.   hospodářské blokádě Iráku Počátky konfliktu v Jugoslávii. Nezávislost pobaltských zemí. P. Aylvin prezidentem v Chile. Jan Pavel II. v Československu. B. Jelcin předsedou parlamentu. Sjednocení Německa. Krize v Perském zálivu. J. Major premiérem Velké Británie. Smrt G. Garbo,   L. Bernsteina,   E Důrrenmata 1991 Letecké základny využívány pro operaci Krvavé srážky v Pobaltí.   Pouštní bouře Operace Pouštní bouře. Konec apartheidu. Občanská válka v Jugoslávii. Smlouva START. Odstoupení M. Gorbačova. B. Jelcin prezidentem Ruska. Počátek ozbrojených konfliktů v Jugoslávii 1992 Olympijské hry v Barceloně. Světová B. Clinton prezidentem   výstava v Seville. Úspěšný postup proti ETA USA. De Klerkovy   ve spolupráci s Francií reformy v JAR. Vrcholná schůzka KBSE. 1. zasedání mezinárodní konference o Jugoslávii v Londýně 1993 Volební vítězství PSOE - 159 mandátů, Rozdělení ČSFR. START2   Lidová strana (PP) - 141 mandátů mezi USA a Ruskem. Smlouva mezi Izraelem a Palestinou o vzájemném uznání. Nepokoje v Alžírsku 1994 Jednání ministrů financí G7. 50. výroční Smlouva o Evropském   zasedání MMF a Světové banky v Madridu hospodářském prostoru. První všerasové volby v JAR. N. Mandela prezidentem. Otevření tunelu pod kanálem La Manche 1995 Od 1. července do 31. prosince předsedá J. Chirac prezidentem   Španělsko Evropské unii. Francie. Ozbrojený   Odhalen skandální odposlech krále. konflikt v Čečensku.   Návštěva Juana Carlose v ČR Války mezi Peru   Vypsání předčasných parlamentních voleb a Ekvádorem.   na rok 1996 (regulérní 1997). Teroristické útoky v Japonsku   POLITICKÁ MAPA ŠPANĚLSKA   ZKRATKY   AIT - Asociación Internacional de Trabajadores (Mezinárodní sdružení pracujících) AP - Acción Popular (Lidová akce) n. Alianza Popular (Lidové spojenectví) CAMPSA - Companía Arrendataria del Monopolio de Petróleo SA (Společnost ropného monopolu) CD - Coordinación Democrática (Demokratická koordinace) n. Centro Democrático (Demokratický střed) n. Coalición Democrática (Demokratická koalice) CEDA - Confederación Espanola de Derechas Autónomas (Španělská konfederace autonomních pravicových stran) CIAM - Congreso Internacional de Arquitectura Moderna (Mezinárodní kongres soudobé architektury) CIFESA - Companía Industrial Film Espanol SA (Společnost španělského filmového průmyslu) CiU - Convergencia i Unió (Konvergence a jednota) CNC-A - Confederación Nacional Católico-agraria (Národní agrárně katolická konfederace) CNT - Confederación Nacional del Trabajo (Národní konfederace práce) EHS - Evropské hospodářské společenství, šp. CEE ENASA - Empresa Nacional de Autocamiones SA (Státní podnik pro výrobu nákladních automobilů) ENIRA - Empresa Nacional de Industrialización de Residuos Agrícolas (Státní podnik pro zpracování zemědělského odpadu) ENSIDESA - Empresa Nacional Siderúrgica SA (Státní metalurgický podnik) ETA - Euskadi ta Askatasuna (Baskicko a jeho svoboda) FAI - Federación Anarquista Ibérica (Iberská anarchistická federace) FE de las JONS - Falange Espanola de las Juntas de Ofensiva Nacional Sindicalista (Španělská falanga) FET de las JONS - Falange Espanola Tradicional de las JONS (Tradicionalistická španělská falanga) FRAP - Frente Revolucionario Antifascista Popular (Lidová protifašistická revoluční fronta) FTRE - Federación de Trabajadores de la Región Espanola (Federace pracujících španělského regionu) GATEPAC - Grupo de Artistas y Técnicos Espanoles para el Progreso de la Arquitectura Contemporánea (Skupina španělských umělců a techniků pro pokrok v soudobé architektuře) ID - Izquierda Democrática (Demokratická levice) INI - Instituto Nacional de Industria (Národní průmyslový institut) JONS - Juntas de Ofensiva Nacional Sindicalista (Výbory pro národně syndikalistickou ofenzívu) MATESA - Maquinaria Textil SA (Podnik textilního strojírenství) MDS - Mezinárodní dělnické sdružení, šp. AIT MMF - Mezinárodní měnový fond, šp. FMI MZA - Companía de Ferrocarriles de Madrid a Zaragoza y a Alicante (Železniční podnik Madrid - Zaragoza - Alicante) NATO - North Atlantic Treaty Organization (Severoatlantický pakt), šp. OTAN OAJ - Organizace africké jednoty, šp. OUA OEHS - Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, šp. OECE, angl. OEEC ORGA - Organización Republicana Gallega Autónoma (Autonomní galicijská republikánská organizace) OSN - Organizace spojených národů, šp. ONU PCE - Partido Comunista de Espana (Komunistická strana Španělska) POUM - Partido Obrero de Unificación Marxista (Dělnická strana marxistického sjednocení) PNV - Partido Nacionalista Vasco (Baskická nacionalistická strana) PSOE - Partido Socialista Obrero Espanol (Španělská socialistická dělnická strana) PSUC - Partido Socialista Unificado de Cataluna (Katalánská sjednocená socialistická strana) RENFE - Red Nacional de Ferrocarriles Espanoles (Španělské státní dráhy) S.D.N. - Sociedad de las Naciones (Společnost národů) SEAT - Sociedad Espanola de Automóviles de Turismo (Španělský podnik pro výrobu osobních automobilů) SEU - Sindicato Espanol Universitario (Syndikát univerzitních studentů) TOP - Tribunal de Orden Público (Tribunál pro veřejný pořádek) TVE - Televisión Espanola (Španělská televize) UCD - Unión de Centro Democrático (Unie demokratického středu) UDE - Unión Democrática Espanola (Španělská demokratická unie) UDPE - Unión del Pueblo Espanol (Svaz španělského lidu) UGT - Unión General de Trabajadores (Všeodborový svaz pracujících) UME - Unión Militar Espanola (Španělský vojenský svaz) UNESCO - Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu USDE - Unión Social-demócrata Espanola (Sociálně demokratický svaz Španělska) USO - Unión Sindical Obrera (Dělnický odborový svaz)   EDIČNÍ POZNÁMKA   Překlad a vydání tak obsáhlého korpusu španělských dějin s sebou nese některé problémy, s nimiž se kolektiv překladatelů i redakce snažil vyrovnat s co největší odpovědností. Rád bych alespoň na některé z nich krátce upozornil. Ačkoliv tradice českého zájmu o Španělsko sahá hluboko do minulosti, jak jsme se snažili ukázat na jiném místě, souvislejší vylíčení španělských dějin v naší literatuře ať již odborné, či popularizační, překladové nebo původní dlouho chybělo. Poprvé se španělským dějinám částečně věnoval Josef Polišenský v rámci svého učebního textu Úvod do studia dějin a kultury Španělska a Latinské Ameriky (1963), jehož česká i španělská verze byla reeditována v šedesátých a sedmdesátých letech. Podruhé se k tématu španělských dějin tentýž autor vrátil v loňském roce. Tentokrát učebním textem zahrnujícím dějiny Španělska a Portugalska, ovšem pouze do přelomu 19. a 20. století. To znamená, že knihou Dějiny Španělska se českému čtenáři dostává poprvé do rukou zatím nejúplnější a nejpodrobnější vylíčení španělských dějin v češtině. Z výše uvedené skutečnosti i letmého pohledu do učebních osnov vyplývá zcela jasný fakt, že španělské dějiny jsou českému čtenáři mnohem méně povědomé, než historie jiných evropských zemí, především našich sousedů (Německa, Rakouska, Polska apod.). Na mnoha místech bylo tudíž nutno některé skutečnosti, jež jsou pevnou součástí obecných znalostí španělské veřejnosti (a autoři je proto nepovažují za nutné nijak objasnovat) podrobněji vysvětlit. Vzhledem k tomu, že jsme se vyhýbali poznámkám překladatelů či redakce pod čarou (způsob, který nepovažujeme za příliš štastný), snažili jsme se vždy patřičné vysvětlení včlenit při překladu zcela nenásilně a organicky do textu. Další problém, který bylo nutno vyřešit, představovalo psaní španělských jmen (hlavně osobních). Jen mizivá část španělských osobních jmen prošla v průběhu dějin procesem zčeštění. Ten se týká hlavně jmen španělských panovníků z období, kdy si obě země stály politicky i kulturně velmi blízko (15. až 17. století). Některá z nich jsou natolik vžita v české podobě, že jsme se jí přidrželi (Ferdinand Aragonský, namísto Fernando, Karel I. (V.), místo Carlos apod.) ve všech ostatních případech dodržujeme původní španělskou podobu. Pokud se týká přepisu arabských jmen a názvů, přidržujeme se podoby užívané v současné době českými arabisty. V textu jsme zachovali původní španělské termíny, pokud jsou českému čtenáři známy z jiných historických či politických kontextů (junta, guerilla), popřípadě je jejich význam vysvětlen opisem (corregidor), podobně jako již uvedená ne zcela zřetelná místa v textu.   LITERATURA K DĚJINÁM ŠPANĚLSKA   Uvedená literatura zahrnuje dvě základní části. První z nich česká (i překladová) literatura zachycuje nejvýznamnější práce k dějinám a kultuře Španělska a Portugalska vydané v průběhu zhruba posledního půlstoletí. Z uvedeného přehledu (který uvádí pouze knižní publikace) zcela jasně vyplývá nerovnoměrnost hispanistických historických studií v naší zemi a silná disproporce ve srovnání s oblastí slovanskou, anglosaskou či ostatní románskou. Čtenář s hlubším zájmem o tuto problematiku najde řadu zajímavých studií našich i zahraničních autorů (publikovaných ve španělštině) v ročence Ibero-Americana Pragensia, kterou vydává Středisko iberoamerických studií FF UK v Praze od roku 1967. Pokud se týká druhé části, jejím základem se staly patřičné bibliografické oddíly španělského originálu této knihy. I v tomto případě jsme se omezili pouze na knižní tituly, které jsme však doplnili o novější práce z dalších dostupných zdrojů. Rozdělení bibliografické přílohy prakticky odpovídá základním celkům knihy. ČESKÁ (I PŘEKLADOVÁ) LITERATURA BAĎURA, B., Španělsko-americká válka 1898, Praha 1989 BĚLIČ, O., Španělská literatura, Praha 1968 FORBELSKÝ, J. - ROYT, J. - HORYNA, M., Pražské jezulátko, Praha 1992 CHABÁS, J., Dějiny španělské literatury, Praha 1960 CHUDOBA, B., Španělé na Bílé Hoře, Praha 1945 JANÁČEK, J., Ženy české renesance, Praha 1977 KAŠPAR, O., Soupis španělských tisků bývalé zámecké knihovny v Roudnici nad Labem nyní deponovaných ve Státní knihovně ČR v Praze, (česko-španělská edice) Praha 1983 KAŠPAR, O., Soupis španělských a portugalských tisků bývalé pražské lobkovické knihovny nyní deponovaných ve Státní knihovně ČR v Praze, (česko-španělská edice) Praha 1984 KAŠPAR, O., České překlady španělské literatury v 16. - 18. století, Praha 1987 KAŠPAR, O., Los Jesuitas checos en la Nueva Espana 1678-1767, México l991 KAŠPAR, O., Soupis pramenů k dějinám zámořských objevů a conquisty Nového světa ve fondech Národní knihovny v Praze, Praha 1992 KAŠPAR, O., Koruna a srdce Evropy. Na cestu do Španělska., Olomouc 1993 KAŠPAR, O., Tadeáš Haenke český účastník Malaspinovy výpravy, Pardubice 1994 KAŠPAR, O., Počátky české cizokrajné etnografie, Praha 1981 KAŠPAR, O. Zámořské objevy a jejich ohlas v českých zemích, Praha 1992 KAŠPAR, O., Tras las huellas espanolas en Praga, Praha 1994 KAŠPAR, O., Španělsko. Encyklopedický přehled, Pardubice 1995 KAŠPAROVÁ, J., Španělské tisky Maríe Manrique de Lara y Mendoza dochované v Roudnické lobkowiczké knihovně (česko-anglická edice), Praha 1995 KAUFMANN, H., Maurové a Evropa, Praha 1982 KOLEKTIV AUTORŮ, Artistas espanoles de París: Praga 1946, Madrid 1993 KUNSKÝ, J., Čeští cestovatelé I, Praha 1961 KYBAL, V., Drobné spisy historické I. Z cest a archívů., Praha 1915 KYBAL, V., Po československých stopách v Latinské Americe, Praha 1935 LENZ, J., Kulturní styky česko-španělské v zrcadle dějin, Praha 1930 LENZ, J., Španělské kulturně-historické památky v Praze, Praha 1945 OPATRNÝ, J., Španělsko a USA v zápase o Kubu, Praha 1977 POLIŠENSKÝ, J., Historia y cultura de Espana y América Latina Introducción, Praha 1978 POLIŠENSKÝ, J., Úvod do studia dějin a kultury Španělska a Latinské Ameriky, Praha 1963 (2. vydání 1966) POLIŠENSKÝ, J., Úvod do studia dějin Španělska a Portugalska. Do přelomu 19. a 20. století, Ostrava 1994 POLIŠENSKÝ, J. a kol., Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století, Praha 1989 POLIŠENSKÝ, J. a kol., Dějiny Latinské Ameriky, Praha 1979 POLIŠENSKÝ, J., Tragic Triangle. The Netherlands, Spain and Bohemia 1617-1621, Praha 1991 SKÁLA, Z., Španělsko, Praha 1983 SLABÝ, R. J., Checoslovaquia. Su presente. Su pasado. Sus relaciones culturales con Espana, Madrid 1933 ŠTĚPÁNEK, P., Španělsko, Praha 1983 TADRA, F., Kulturní styky Čech s cizinou až do válek husitských, Praha 1897 TAUER. F., Svět islámu, Praha 1994 TOBOLKA, Z., Národní a universitní knihovna v Praze I. Počátky knihovny až do roku 1777, Praha 1959 URBÁNKOVÁ, E., Rukopisy a vzácné tisky pražské universitní knihovny, Praha 1957 ŠPANĚLSKÁ A OSTATNÍ LITERATURA Souborné práce k dějinám Španělska ARTOLA, M. (ed.), Historia de Espana “Alfaguara”, I-VII, Madrid 1973 BENNASSAR, B., Historie des espagnols, Paris 1992 BLANCO FREIJEIRO, A. a kol., Historia de Espana, Madrid 1990 BENEYTO, J., Historia de la administración espanola e hispanoamericana, Madrid 1958 CASTRO, A., La realidad histórica de Espana, México 1954 GARCÍA DE CORTÁZAR, F. - GONZÁLEZ VESGA, J.M., Breve Historia de Espana, Madrid 1994 GARCÍA GALLO, A., Curso de Historia del Derecho espanol, Madrid 1950 MENÉNDEZ PELAYO, M., Historia de los heterodoxos espanoles, Madrid 1947 OTS CAPDEQUÍ, J. M., Manual de Historia del derecho espanol en Indias, Buenos Aires 1945 PETTIT, J. (ed.), Historia de la cultura espanola, I - VII, Barcelona 1951 - 1957 SÁNCHEZ ALBORNOZ, C., Espana, un enigma histórico, Buenos Aires 1962 SÁNCHEZ ALONSO, B., Historia de la historiografía espanola I - III, Madrid 1947 - 1950 SOBREQUÉS VIDAL, S., Hispania. Historia política y cultural de Espana, Barcelona 1979 TUĄÓN DE LARA, M. (ed.), Historia de Espana, III-X, Barcelona 1980-1982 VALBUENA, A., Historia de la literatura espanola, Barcelona 1953 VICENS VIVES, J., Manual de Historia económica de Espana, Barcelona 1958 VILAR, P., Histoire de l’Espagne, Paris 1963 Pravěk, starověk a středověk ABADAL, R., Del reino de Tolosa al reino de Toledo, Madrid 1960 ABADAL, R., Dels visigots als catalans II, Barcelona 1969 ABADAL, R., Els primers comtes catalans, Barcelona 1958 AMADOR DE LOS RÍOS, J., Historia social, política y religiosa de los judíos de Espana y Portugal, Madrid 1973 ARIÉ, R., L’ Espagne musulmane au temps des Nasrides (1232-1429), Paris 1973 BLÁZQUEZ, J. M., Ciclos y temas de la historia de Espana. La Romanización, I-II, Madrid 1974-1975 BLÁZQUEZ, J. M., Diccionario de las religiones prerromanas de Hispania, Madrid 1975 BLÁZQUEZ, J. M., Economía de la Hispania romana, Bilbao 1978 BLÁZQUEZ, J. M., Religiones primitivas de Hispania, Madrid 1962 BURNS, R. I., The Crusader Kingdom of Valentia. Reconstruction on a Thirteenth Century Frontier, Cambridge, Mass., 1967 CARO BAROJA, J., Espana primitiva y romana, Barcelona 1957 CARO BAROJA, J., Los pueblos del Norte, San Sebastián 1977 CARO BAROJA, J., Los pueblos de Espana, Madrid 1975 CARRIAZO, J. de M., Tartessos y El Carambolo, Madrid 1973 CODERA, F., Tratado de numismática arábigo-espanola, Madrid 1879 CRUZ HERNÁNDEZ, M., Filosofía hispanomusulmana, Madrid 1957 GARCÍA VILLADA, Z., Historia eclesiástica de Espana, Madrid 1929 GARCÍA MORENO, L., El fin del reino visigodo en Toledo, Madrid 1975 GÓMEZ MORENO, M., Sobre los iberos y su lengua, Madrid 1952 GONZAGA DE AZEVEDO, L., Historia de Portugal, Lisabon 1942 - 1944 HARRISON, R. J., The Bell Beaker Cultures of Spain and Portugal, Cambridge, Mass. 1977 HILGARTH, J. N., Los reinos hispánicos 1250-1516, Barcelona 1976 HUICI, A., Las grandes batallas de la Reconquista durante las invasiones africanas (almorávides, almohades y benimerines), Madrid 1956 CHEJNE, A. G., La Espana musulmana, Madrid 1980 KOLEKTIV AUTORŮ, La reconquista espanola y la repoblación, Zaragoza 1951 LACARRA, J., M., Aragón en el pasado, Zaragoza 1960 LACARRA, J. M., Historia del reino de Navarra en la Edad Media, Pamplona 1971 LACARRA, J. M., - URÍA, J., Las peregrinaciones a Santiago, Madrid 1948 LÉVI-PROVENAL, É., Espana musulmana hasta la caída del califato de Córdoba, in: R. Menéndez Pidal (ed.) Historia de Espana IV, Madrid 1950 LÉVI-PROVENAL, É., La civilización árabe en Espana, Madrid 1982 MALUQUER, J., Epigrafía prelatina de la Península Ibérica, Barcelona 1968 MARAVALL, J. A., El concepto de Espana en la Edad Media, Madrid 1954 MARTÍNEZ G., La campana de Catón en Hispania, Barcelona l974 MENÉNDEZ PIDAL, R., La Espana del Cid, Madrid 1947 MILLÁS VALLICROSA, J. M., Estudios sobre Historia de la Ciencia Espanola, Barcelona 1953 MILLÁS VALICROSA, J. M., Literatura hebraicoespanola, Barcelona 1967 MONTGOMERY WATT, W., Historia de la Espana islámica, Madrid 1984 ORLANDIS, J., La Iglesia en la Espana visigoda y medieval, Pamplona 1976 ORLANDIS, J., Historia económica y social de Espana visigoda, Madrid 1975 PÉREZ DE URBEL, J., Historia del condado de Castilla, Madrid 1970 PERICOT, L., La Espana primitiva, Barcelona 1950 PERICOT, L. (ed.), Historia de Espana, vol. I. - V. a VI./2, Barcelona 1984 a 1986 RIPPOL, E., Ampurias, Descripción de las ruinas y Museo Monográfico, Barcelona 1964 RUSSELL, P. E., The English Intervention in Spain and Portugal in the Time of Edward III and Richard II, Oxford 1955 SÁNCHEZ ALBORNOZ, C., Orígenes de la nación espanola. El reino de Asturias I - III, Oviedo 1972-1975 SÁNCHEZ ALBORNOZ, C., Proceso de la romanización de Espana desde los Escipiones hasta Augusto, Buenos Aires 1945 SÁNCHEZ ALBORNOZ, C., El islam en Espana y el Occidente, Madrid 1982 SERRA RÁFOLS, J., La vida en Espana en la época romana, Barcelona 1944 SCHUBART, H., Die kultur der Bronzezeit im Sudwesten der Iberischen Halbinsel, I-II, Berlin 1975 SCHULE, W., Die Meseta-Kulturen in der Iberischen Halbinsel, Berlin 1969 SOLDEVILA, F., Historia de Catalunya, Barcelona 1962 SUÁREZ, L., Nobleza y monarquía. Puntos de vista sobre la historia castellana del siglo XV, Valladolid 1975 TARRADEL, M., El país valenciano, del Neolítico a la iberización, Valencia 1962 THOMPSON, E. A., Los godos en Espana, Madrid 1971 TORRES, C., El antiguo reino nazarí de Granada (1232-1340), Granada 1974 UBIETO ARTETA, A., Ciclos económicos en la Edad Media espanola, Valencia 1969 VALDEÓN, J., Los conflictos sociales en el reino de Castilla en los siglos XIV y XV, Madrid 1975 VERNET, J., La cultura hispanoárabe en Oriente y Occidente, Barcelona 1978 VIGIL, M. - BARBERO, A., La formación del feudalismo en la Península Ibérica, Barcelona 1978 VOLTES, P., Nueva historia de Espana, Barcelona 1989 Raný novověk ARTOLA, A., Antiguo régimen y la revolución liberal, Barcelona 1978 ARIAS DIVITO, J. C., Las expediciones científicas espanolas durante el siglo XVIII, Madrid BALLESTEROS, M., La obra de Isabel la Católica, Segovia 1963 BATAILLON, M., Erasmo y Espana. Estudios sobre la historia espiritual del siglo XVI. I-II, México 1950 BATLLORI, M., Alejandro VI y la Casa Real de Aragón, Madrid 1958 BATLLORI, M., La cultura hispano-italiana de los jesuitas expulsos (1767-1814), Madrid 1963 BELL, A. F. G., El renacimiento espanol, Madrid 1944 BORGHES MORÁN, P., El envío de los misioneros a América durante la época espanola, Salamanca 1977 CAMÓN AZNAR, J., Fernando el Católico y el Arte espanol de su tiempo, Zaragoza 1952 CAMPOAMOR, J. M., La actitud de Espana ante la cuestión de Marruecos (1900-1904), Madrid 1951 CARANDE, R., Carlos V y sus banqueros I - III, Madrid 1943 - 1967 CARO BAROJA, J., Los Judíos en la Espana Moderna y Contemporánea I - III, Madrid 1962 CORONA, C., Revolución y reacción en el reinado de Carlos IV, Madrid 1957 DOMÍNGUEZ ORTIZ, A., La sociedad espanola en el siglo XVII, Madrid 1955 DOMÍNGUEZ ORTIZ, A., Sociedad y Estado en el siglo XVIII espanol, Barcelona 1976 ELLIOT, J. H., La Espana imperial, Barcelona 1965 ELLIOT, J. H., The Revolt of the Catalans, Cambridge 1963 ENCISO, L. M., Nipho y el periodismo espanol del siglo XVIII, Valladolid 1956 FERNÁNDEZ ÁLVAREZ, M., Espana y los espanoles en los tiempos modernos, Salamanca 1979 FERNÁNDEZ ÁLVAREZ, M., Política mundial de Carlos V y Felipe II., Madrid 1966 FUGIER, A., Napoleon et l’Espagne (1799-1808), Paříž 1930 FUSTER, J., Nosotros los valencianos, Barcelona 1967 GARCÍA MARTÍNEZ, S., Els fonaments del país Valencią modern, Valencia 1968 GAY DE MONTELLÁ, R., Valoración hispánica en el mediterráneo, Madrid 1952 GIBSON, Ch., Los aztecas bajo el dominio espanol (1519-1820), Madrid 1978 GONZÁLEZ ALONSO, B., El estado y la administración de Castilla en el antiguo régimen, Madrid 1981 HANKE, L., La lucha por la justicia en la conquista de América, Madrid 1959 HEER, R., The Eighteenth Century Revolution in Spain, Princeton 1958 HERNÁNDEZ SÁNCHEZ-BARBA, M., Historia y Literatura en Hispanoamérica (versión intelectual de una experiencia) 1492-1820, Madrid 1978 CHAUNU, P., Seville et l’Atlantique (1504-1650) I-XI, Paříž 1955-1959 JOVER, J. M., Carlos V y los Espanoles, Madrid 1963 KAGAN, R. L., Students and Society in Early Modern Spain, London 1974 KAMEN, H., La Espana de Carlos II, Madrid 1981 KAMEN, H., La guerra de la Sucesión en Espana (1700-1715), Madrid 1974 KAMEN, H., La Inquisición Espanola, Barcelona - México 1967 KELLEMBENZ, H., Unternehmerkrafte im Hamburger Portugal und Spanienhandel, 1590-1625, Hamburk 1954 LADERO, M. A., Granada. Historia de una país islámico (1232-1571) Madrid 1980 LAPEYRE, H., Géographie de l’Espagne morisque, Paris 1959 LAPEYRE, H. - CARANDE, R., Relaciones comerciales en el mediterráneo durante el siglo XVI, Madrid 1957 LARRAZ, J., La época del mercantilismo en Castilla,. 1500-1700., Madrid 1944 LLORCA, B., Problemas religiosos y eclesiásticos de los Reyes Católicos, Zaragoza 1952 LYNCH, J., Spanish Colonial Administration, 1782-1810. The Intendent System in the Viceroyalty of the Rio de la Plata, London 1958 MAGALHŐES GODINHO, V., Ensaios Sobre História de Portugal, Lisabon 1968 MAGALHŐES GODINHO, V., Prix et monnaies au Portugal, 1750-1850, Paris 1955 MARAVALL, J. A., Carlos V y el pensamiento político del Renacimiento, Madrid 1960 MARAVALL, J. A., Antiguos y modernos, Madrid 1966 MARAVALL, J. A., Las Comunidades de Castilla, Madrid 1963 MARÍAS, J., Los espanoles, Madrid 1962 MELLÁ, J., Els mallorquins, Palma 1967 MOREU REY, E., Revoluci‰ a Barcelona el 1789, Barcelona 1967 MORENO NAVARRO, I., Los cuadros del mestizaje. Estudio antropológico del mestizaje, Madrid 1973 NADAL, J., La población espanola. Siglos XVI a XX. Barcelona 1966 NADAL, J. - GIRALT, E., La population catalane de 1533 a 1717. L’immigration franćaise, Paříž 1960 PALACIO, V., Derrota, agotamiento, decadencia en la Espana del siglo XVII, Madrid 1956 PEĄALVER, P., Modernidad tradicional en el pensamiento de Jovellanos, Madrid 1955 PÉREZ EMBID, F., Los descubrimientos en el Atlántico y la rivalidad castellano-portuguesa hasta el tratado de Tordesillas, Sevilla 1953 PÉREZ MOREDA, J., La crisis de la mortalidad en la Espana interior en la Edad Moderna, Madrid 1980 PÉREZ DE TUDELA, J., Las Armadas de Indias y los orígenes de la política de colonización, Madrid 1956 PESET, V., La Universidad de Valencia y la renovación científica espanola (1687-1727), Castellón de la Plana 1966 REGLÁ, J., Aproximaci a la História del país Valencią, Valencia 1968 REGLÁ, J., Els virreis de Catalunya, Barcelona 1962 REGLÁ, J., Estudios sobre los moriscos, Valencia 1964 REGLÁ, J., Felip II i Catalunya, Barcelona 1956 RODRÍGUEZ CASADO, V., La política y los políticos durante el reinado de Carlos III, Madrid 1962 RUMEU DE ARMAS, A., Espana en el África Atlántica, Madrid 1956 SÁINZ RODRÍGUEZ, P., Introducción al estudio de la literatura mística en Espana, Madrid 1927 SÁNCHEZ AGESTA, L., El pensamiento político del Despotismo Ilustrado, Madrid 1953 SARRAILH, J., La Espana ilustrada de la segunda mitad del siglo XVIII, México 1957 SOLANO, F., Estudios sobre la Historia de Aragón durante la Edad Moderna, Madrid 1967 SUÁREZ FERNÁNDEZ, L., Política internacional de Isabel la Católica, Valladolid 1965 TOMÁS VALIENTE, F., Los validos en la monarquía espanola del siglo XVII, Madrid 1963 VERNET, J., Historia de la ciencia espanola, Madrid 1975 VICENS VIVES, J., El Gran Sindicato de Remensa, Madrid 1954 VICENS VIVES, J., Juan II de Aragón. Monarquía y Revolución en la Espana del siglo XV, Barcelona 1953 VICENS VIVES, J., Noticia de Cataluna, Barcelona 1954 VILAR, P., La Catalogne dans l’Espagne moderne, I - III, Paříž 1962 VILAR, P., Crecimiento y desarollo. Economía e historia, Barcelona 1964 WILSON, E. M. - MOIR, D., Historia de la literatura espanol. Siglo de Oro: Teatro (1492-1700), Barcelona 1973 ZAVALA, S., Programa de Historia de América, México 1961 Novověk ABAD DE SANTILLÁN, D., El organismo económico de la revolución, Barcelona 1936 ALMAGRO, F., Historia política de la Espana contemporánea, Madrid 1956 ALTAMIRA, R., La política de Espana en América, Valencia 1921 ANDRÉ, M., El fin del imperio espanol de América, Barcelona 1939 ARANGUREN, J. L. L., Moral y sociedad. Introducción a la moral social espanola del siglo XIX, Madrid 1965 ARTOLA, M., Los afrancesados, Madrid 1953 ARTOLA, M., Los orígenes de la Espana contemporánea, I - II, Madrid 1959 ARTOLA, M., La Espana de Fernando VII, Madrid 1978 BÉCKER, J., Historia de las relaciones exteriores de Espana durante el siglo XIX, I-III, Madrid 1924-1926 BERENGUER, D., De la Dictadura a la República, Madrid 1946 BLANCO AGUINAGA, C., Juventud del 98, Barcelona 1978 BRENAN, G., The Spanish Labyrinth, Cambridge 1960 CACHO VIU, V., La Institución Libre de Ensenanza I. Orígenes y etapa universitaria (1860-1881), Madrid 1962 CARRIÓN, P., Los latifundios en Espana, Madrid 1932 CARR, R., Spain 1808-1939, Oxford 1966 CIRICI PELLICER, A., El arte modernista catalán, Barcelona 1951 CORVIN, A. F., Spain and the abolition of slavery in Cuba, 1817-1886, Dallas 1967 DÍAZ, E., La filosofía social del krausismo espanol, Madrid 1973 DÍAZ-PLAJA, G., Modernismo frente a 98, Madrid 1966 DÍEZ DEL CORRAL, L., El liberalismo doctrinario, Madrid 1956 EIRAS ROEL, A., El partido democráta espanol (1849-1868), Madrid 1961 EOFF, S. H., El pensamiento moderno y la novela espanola, Barcelona 1965 FERNÁNDEZ ALMAGRO, M., Historia del reinado de D. Alfonso XIII, Barcelona 1933 FERNÁNDEZ ALMAGRO, M., Cánovas. Su vida y su política, Madrid 1951 FERNÁNDEZ ALMAGRO, M., Historia política de la Espana contemporánea, I-III, Madrid 1968 FERRATER MORA, J., Ortega y Gasset. Etapas de una filosofía, Barcelona 1958 FONER, P. S. La guerra hispano-cubano-americana y el nacimiento del imperialismo norteamericano, 1895-1902, I-II, Madrid 1972 GARCÍA ESCUDERO, J. M., De Cánovas a la República, Madrid 19533 GARCÍA NIETO, J., El sindicalismo cristiano en Espana, Bilbao 1960 GARCÍA VENERO, M., Historia del nacionalismo catalán (1793-1936), Madrid 1966 GARCÍA VENERO, M., Historia del nacionalismo vasco (1793-1936), Madrid 1945 GARCÍA VENERO, M., Historia de las Internacionales en Espana, I-II, Madrid 1956-1957 GÓMEZ MOLLEDA, M. D., Los reformadores de Espana contemporánea, Madrid 1966 HENRÍQUEZ UREĄA, M., Breve historia del modernismo, México 1954 HERNÁNDEZ SÁNCHEZ - BARBA, M., Historia universal de América, Madrid 1963 HOFFMANN, L.-F., Romantique Espagne, L’image de l’Espagne en France entre 1800 et 1850, Princeton - Paris 1961 HOLT, E., The Carlist Wars in Spain, London 1967 CHRISTIANSEN, E., The origins of military power in Spain 1800-1854, Oxford 1967 JOVER, J. M., La guerra de la Independencia espanola en el marco de las guerras europeas de Liberación (1808-1814), in: La guerra de la independencia espanola y los sitios de Zaragoza, Zaragoza 1958 JOVER, J. M., 1898. Teoría y práctica de la redistribución colonial, Madrid 1979 JOVER, J. M., La Imagen de la Primera República en la Espana de Restauración, Madrid 1982 JURETSCHKE, H., Los afrancesados en la guerra de la Independencia, Madrid 1962 JUTGLAR, A., Els burgŹses catalans, Barcelona 1966 JUTGLAR, A., La era industrial en Espana, Barcelona 1963 JUTGLAR, A., Federalismo y Revolución. Las ideas sociales de Pi y Margall, Barcelona 1966 LACOMBA, J. A., La crisis espanola de 1917, Madrid 1969 LINZ, J. J., Parties, elections and élites under the Restoration Monarchy in Spain (1875-1923), Bruxelles l967 LLORCA, C., Emilio Castelar, precursor de la democracia cristiana, Madrid 1966 LLORENS CASTILLO, V., Liberales y románticos. Una emigración espanola en Inglaterra (1823-1834), México 1954 LOVETT, G. H., Napoleon and the birth of modern Spain, I - II, New York 1965 MADARIAGA, S., Espana. Ensayo de historia contemporánea, Buenos Aires 1955 MARICHAL, C., La revolución liberal y los primeros partidos políticos en Espana, 1834-1844, Madrid 1980 MARTÍNEZ ALBIACH, A., Religiosidad hispana y sociedad borbónica, Burgos 1969 MARTÍNEZ CUADRADO, M., Elecciones y partidos políticos de Espana 1868-1931, I-II, Madrid 1969 MESONERO ROMANOS, R. de, Escenas matritenses, Barcelona 1967 MONTESINO, J. F., Costumbrismo y novela. Ensayo sobre el redescubrimiento de la realidad espanola, Valencia 1960 MORA, F., Historia del socialismo obrero espanol, Madrid 1902 MORALES PADRÓN, F., Historia de América, I-II, Madrid 1962 MORATO, J. J., El partido socialista, Madrid 1918 MOXÓ, S. de, La disolución del régimen senorial en Espana, Madrid 1965 NORA, E. G. de, La novela espanola contemporánea (1898-1927), Madrid 1958 OLIVAR BERTRAND, R., Así cayó Isabel II, Barcelona 1956 OLIVAR BERTRAND, R., El caballero Prim, Barcelona 1959 PATTISON, W. T., El naturalismo espanol, Madrid 1965 PEERS, A., Historia del movimiento romántico espanol, I-II, Madrid 1954 PIRENNE, J. - H., La Sainte Alliance, I-II, NeuchČtel 1946-1949 PORRES MARTÍN-CLETO, J., La Desamortización del siglo XIX en Toledo, Toledo 1965 PORTUONDO DEL PRADO, F., Historia de Cuba, La Habana 1965 PUGA, M. T., El matrimonio de Isabel II., Pamplona 1964 RÁFOLS, J. F., El arte romántico en Espana, Barcelona 1954 RAMA, C. M., La crisis espanola del siglo XX, México 1962 RAUCH, B., American Interest in Cuba, 1848-1850, New York 1948 RAVENTÓS CARNER, J., El movimiento cooperativo en Espana, 1960 SALOM, J., Espana en la Europa de Bismarck, Madrid 1967 SÁNCHEZ AGESTA, B., Historia del constitucionalismo espanol, Madrid 1955 SÁNCHEZ ALBORNOZ, N., La crisis de subsistencias de Espana en el siglo XIX, Rosario (Argentina) 1963 SÁNCHEZ RAMOS, F., La economía siderúrgica espanola, Madrid 1945 SUÁREZ, F., La crisis política del Antiguo Régimen en Espana (1800-1840), Madrid 1950 SUBIRÁ, J., Historia de la música espanola e hispanoamericana, Barcelona 1953 TERMES ARDÉVOL, J., El movimiento obrero en Espana. La Primera Internacional (1864-1881), Barcelona 1965 THOMSON, D., The New Cambridge Modern History. Sv. XII: “The Era of Violence, 1898-1945”, Cambridge 1960 TORRAS ELÍAS, J., La guerra de los Agraviados, Barcelona 1967 TORRENTE BALLESTER, G., Panorama de la literatura espanola contemporánea, I-II, Madrid 1961 TORRENTE, V. - MANUECO, G., Las relaciones económicas de Espana con Hispanoamérica, Madrid 1953 TRUJILLO, G., Introducción al federalismo espanol (Ideología y fórmulas constitucionales), Madrid 1967 TUĄÓN DE LARA, M., Estudios sobre el siglo XIX espanol, Madrid 1971 TUĄÓN DE LARA, M., Historia y realidad del poder ( El poder y las élites en el primer tercio de la Espana del siglo XX), Madrid 1967 VÁZQUEZ CUESTA, P., Portugal y nosotros, Madrid 1969 VICENS VIVES, J., Els catalans en el segle XIX, Barcelona 1959 VICENS VIVES, J., Manual de Historia Económica de Espana, Barcelona 1965 VILLACORTA, F., Burguesía y cultura. Los intelectuales espanoles en la sociedad liberal, 1808-1931, Madrid 1980 WALTERS, F. P., A History of the League of Nations, London 1960 ZAVALA, I. M., Masones, comuneros y carbonarios, Madrid 1971 Moderní doba ALBORG, J. L., Hora actual de la novela espanola, Madrid 1958 ALPERT, M., El ejército republicano en la guerra civil, Paris-Barcelona 1977 ARMERO, J. M., La política exterior de Franco, Barcelona 1978 BIESCAS, J. A. - TUĄÓN DE LARA, M., Espana bajo la dictadura franquista, Barcelona 1980 BOLLOTTEN, B., The grand camouflage. The Communist Conspiracy in the Spanish Civil War, London 1960 CANO, J. L., Poesía espanola del siglo XX, Madrid 1960 CARR, R. - FUSI, J. O., Espana, de la dictadura a la democracia, Barcelona 1979 CARR, R. a kol., Estudios sobre la República y la guerra civil espanola, Barcelona 1973 CIRICI, A., La estética del franquismo, Barcelona 1977 ESTEBAN, J. de - GUERRA, L. L., La crisis del estado franquista, Barcelona 1977 CASTELLS, A., Las Brigadas Internacionales de la guerra de Espana, Barcelona 1974 COVERDALE, J., F., La intervención fascista en la guerra civil espanola, Madrid 1979 CROZIER, B., Franco. A biographical history, London 1967 ESPÍN, E., Azana en el poder. El partido de la segunda república, Madrid 1980 ETXEZARRETA, M., La economía espanola (1970-1979), Barcelona 1979 FLORES, C., Arquitectura espanola contemporánea, Madrid 1961 FRANCO SALGADO-ARAÚJO, F., Mis conversaciones privadas noc Franco, Barcelona 1977 GALLO, M., Histoire de l’Espagne franquiste, Paris 1969 GARCÍA FERNÁNDEZ, J., La emigración exterior de Espana, Barcelona 1965 GARRIGA, R., Las relaciones secretas entre Franco e Hitler, Buenos Aires 1965 GAYA NUĄO, J. A., Escultura espanola contemporánea, Madrid 1957 GIL ROBLES, J. M., No fue posible la paz, Barcelona 1967 GONZÁLEZ, M. J., La economia política del franquismo (1940-1970). Dirigismo, mercado y planificación, Madrid 1979 HILLS, G., Franco, the Man and his Nation, New York 1967 JACKSON, G., The Spanish Republic and the Civil War, Princeton 1965 JIMÉNEZ CAMPO, J., El fascismo en la crisis de la II República, Madrid 1979 JULIÁ, S., Orígenes del frente Popular en Espana 1934-1936, Madrid 1979 KOLEKTIV, La cultura espanola durante el franquismo, Bilbao 1977 MALEFAKIS, E., La reforma agraria y la revolución campesina en la Espana del siglo XX, Barcelona 1971 MARAVALL, J. M., Dictadura y disentimiento público: obreros y estudiantes bajo el franquismo, Madrid 1978 MORENO GALVÁN, A., Introducción a la pintura espanola actual, Madrid 1960 NADAL, J., La población espanola, Barcelona 1966 NORA, E. de, La novela espanola contemporánea, I-II, Madrid 1966 PAYNE, G., The Spanish Revolution, New York 1970 PRESTON, P., La destrucción de la democracia en Espana, Madrid 1979 TEZANOS, J. F., Estructura de clases en Espana actual, Madrid 1975 THOMAS, H., La guerra civil espanola, Barcelona 1976 TOYNBEE, A. J., La guerra y los neutrales, Barcelona 1958 TUĄÓN DE LARA, M., La II República, I-II, Madrid 1976 TUSELL, J., La Espana del siglo XX. De Alfonso XIII a Carrero Blanco, Barcelona 1975 VIĄAS, A., El oro de Moscú. Alfa y omega de un mito franquista, Barcelona 1979 WHITAKER, A. P., Spain and defense of the West. Ally and liability, New York 1961   OBSAH DĚJINY STÁTŮ 5 DĚJINY ŠPANĚLSKA 6 STARÝ VĚK 8 PRVNÍ OBYVATELÉ, KOLONIZÁTOŘI A NÁJEZDNÍCI 8 PREHISTORIE 9 PALEOLIT 9 MEZOLIT 13 NEOLIT 15 DOBA KOVŮ 16 KOLONIZACE. DOBA ŽELEZNÁ 19 TARTÉSSOS 20 IBEROVÉ 22 FÉNIČANÉ A KARTAGINCI 23 ŘEKOVÉ 25 KELTOVÉ 27 ROMANIZACE 30 ŘÍMSKÉ DOBÝVÁNÍ 30 ROMANIZACE 35 CHRISTIANIZACE 38 Kázání svatého Pavla 38 Kázání Jakuba Většího 39 Šíření křesťanství 41 Hereze 42 Pověry 44 ORGANIZACE CÍRKVE 44 POZDNÍ ŘÍMSKÁ ŘÍŠE 46 HOSPODÁŘSKÝ ÚPADEK 46 RURALIZACE 49 PROVINCIALIZACE 49 POLITICKÁ NESCHOPNOST ŘÍMA 50 Barbaři 51 OSÍDLENÍ ZÁPADNÍ EVROPY GERMÁNSKÝMI NÁRODY 52 Barbaři na poloostrově 54 Osídlení 56 Přítomnost Vizigótů 57 SUÉVSKÉ KRÁLOVSTVÍ 58 VIZIGÓTI 58 Podíl migrací na utváření obyvatelstva 61 Rozdělení půdy 61 Obecné úvahy 63 STŘEDOVĚK 68 ÚVOD 69 POČÁTEK STŘEDOVĚKU 69 ISLÁM VE ŠPANĚLSKU 70 NÁBOŽENSKÉ MENŠINY 74 HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ 75 PŘEDSTAVA ŠPANĚLSKA 78 STŘEDOVĚKÉ IDEÁLY 82 ZNOVUOSÍDLOVÁNÍ A RECONQUISTA 85 ŠPANĚLSKÁ KRÁLOVSTVÍ 88 RANÝ STŘEDOVĚK 90 PŘECHODNÉ OBDOBÍ. 8. STOLETÍ 93 ISLAMIZACE 93 VYMEZENÍ HRANIC 96 CENTRA POLITICKÉ MOCI 98 NOVÉ FORMY SPRÁVY 102 KULTURA 105 VNITŘNÍ VZTAHY: EMIRÁT A KŘESŤANÉ 107 VNĚJŠÍ VZTAHY 109 BOUŘLIVÉ 9. STOLETÍ 111 HISPANOMUSLIMSKÁ SPOLEČNOST 111 ROZPAD EMIRÁTU 113 MOZÁRABOVÉ A JEJICH MUČEDNÍCI 116 KULTURA 117 NORMANÉ 119 KŘESŤANŠTÍ NOVOOSÍDLENCI 120 MUSLIMSKÁ PŘEVAHA. 10. STOLETÍ 126 MUSLIMSKÁ MĚSTA 126 KŘESŤANSKÁ MĚSTA 132 MUSLIMSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ 133 KŘESŤANSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ 136 KULTURA 137 Hispanomuslimská kultura 137 Křesťanská kultura 144 POLITICKÁ ORGANIZACE CHALÍFÁTU 145 ORGANIZACE PYRENEJSKÝCH KŘESŤANŮ 149 ORGANIZACE ASTURSKO-LEÓNSKÝCH KŘESŤANŮ 151 POLITICKÉ VZTAHY MEZI KŘESŤANY A MUSLIMY 153 VZNIK JEDNOTNÉHO CHALÍFÁTU 156 Vnější vztahy 157 VAZALSKÉ DÁVKY A MODERNIZACE V 11. STOLETÍ 160 OBNOVA KŘESŤANSKÉHO HOSPODÁŘSTVÍ 160 MĚSTA 166 ROMÁNSKÉ UMĚNÍ 171 POLITICKÝ VÝVOJ 174 POEVROPŠTĚNÍ 180 ZMĚNA RITU 184 AFRIKANIZACE 186 ZROD RECONQUISTY 190 Toledské království 191 Reconquista u Aragonců a Katalánců 192 El Cid Campeador 193 POZDNÍ STŘEDOVĚK 196 POSÍLENÍ KŘESŤANSKÝCH STÁTŮ. 12. STOLETÍ 199 HOSPODÁŘSTVÍ A SPOLEČNOST 199 První sociální bouře 200 Zdroje bohatství 203 Vývoj měny 208 ZNOVUOSÍDLENÍ MĚST 211 POLITICKÝ VÝVOJ 217 KULTURA 221 Almorávidé a Almohadé 221 Kulturní tradice v křesťanském Španělsku 224 RECONQUISTA 226 Aragonská reconquista 226 Katalánská reconquista 227 Katalánsko-aragonská reconquista 227 Portugalská reconquista 227 Kastilsko-leónská reconquista 228 KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY NA POLOOSTROVĚ 232 VNĚJŠÍ VZTAHY 233 VRCHOL STŘEDOVĚKU. 13. STOLETÍ 238 KONEC RECONQUISTY 239 Reconquista Andalusie 242 Reconquista Mallorského a Valencijského království 247 KŘESŤANSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ 250 Znovuosídlení Andalusie 252 Vývoz vlny 254 Hospodářství Koruny aragonské 254 PŘEVAHA ŠLECHTY 255 Další společenské vrstvy 258 ROZVOJ MĚSTSKÝCH OBCÍ 259 VZKŘÍŠENÍ ŘÍMSKÉHO PRÁVA 262 UNIVERZITY 264 ROMÁNSKÉ JAZYKY 266 GOTICKÉ UMĚNÍ 268 CÍRKEV 269 KLÁŠTERNÍ REFORMA 272 VNĚJŠÍ VZTAHY 274 Vztahy s Francií 274 Vztahy s Anglií 277 Římsko-německá říše 278 Vztahy se Svatým stolcem 278 Vztahy se severní Afrikou 279 Kastilie-Aragonie 279 Kastilie-Portugalsko 281 Aragonie-Navarra 281 KRIZE VE 14. STOLETÍ 283 DEMOGRAFICKÁ KRIZE 283 Černá smrt 283 Následky černé smrti 286 HOSPODÁŘSKÁ KRIZE 290 KRIZE MONARCHIE 295 KRIZE AUTORITY 300 NÁBOŽENSKÁ KRIZE 300 KULTURNÍ KRIZE 304 VNĚJŠÍ VZTAHY 306 KONEC STŘEDOVĚKU. 15. STOLETÍ 311 SPOLEČENSKÉ PROBLÉMY 311 HOSPODÁŘSKÉ POMĚRY 314 ABSOLUTNÍ MONARCHIE 319 VNĚJŠÍ VZTAHY 321 Kastilie 321 Koruna aragonská 322 RANÝ NOVOVĚK 324 ŠPANĚLSKÁ MONARCHIE V DOBĚ KATOLICKÝCH KRÁLŮ 324 HOSPODÁŘSKÁ A SPOLEČENSKÁ SITUACE 329 OD ÚPADKU K ROZKVĚTU 329 OBYVATELSTVO A JEHO ZEMĚPISNÉ, SPOLEČENSKÉ A NÁBOŽENSKÉ ROZDĚLENÍ 330 ZDROJE BOHATSTVÍ 331 MĚNA 332 SPOLEČENSKÉ ROZVRSTVENÍ 333 STÁT 339 KONSTITUČNÍ USPOŘÁDÁNÍ ŠPANĚLSKÉ MONARCHIE 339 AUTORITATIVNÍ MONARCHIE A JEJÍ VLÁDNÍ ORGÁNY 341 SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA: REGIONÁLNÍ VARIANTY 344 HOSPODÁŘSKÉ VZTAHY MEZI ŠPANĚLSKÝMI KRÁLOVSTVÍMI 348 MONARCHIE A CÍRKEV 349 REGENTSKÁ VLÁDA 350 KULTURA 353 RENESANCE A HUMANISMUS 353 RENESANCE VE ŠPANĚLSKU 355 KONTAKTY SE ZÁPADNÍM HUMANISMEM 357 LITERATURA 359 VÝTVARNÉ UMĚNÍ 360 ZAHRANIČNÍ POLITIKA 363 ŠPANĚLSKO, EVROPSKÁ VELMOC 363 SNAHA O SJEDNOCENÍ POLOOSTROVA 365 Granada 365 Portugalsko 365 Kanárské ostrovy 366 Navarra a hrabství Roussillonské a Cerdaňské 367 DOBYTÍ NEAPOLE 368 POLITIKA FERDINANDA KATOLICKÉHO VE STŘEDOMOŘÍ A AFRICE 370 OBJEVENÍ AMERIKY 372 “ZÁPADNÍ A VÝCHODNÍ INDIE” ZA VLÁDY KATOLICKÝCH KRÁLŮ 376 OBDOBÍ ŠPANĚLSKÉ HEGEMONIE (1517 - 1621) 381 HOSPODÁŘSKÝ, DEMOGRAFICKÝ A SOCIÁLNÍ VÝVOJ 386 OD RŮSTU K POKLESU 386 DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ 391 ZDROJE BOHATSTVÍ 393 MĚNOVÝ SYSTÉM 396 SPOLEČENSKÉ MYŠLENÍ 399 HABSBURSKÝ STÁT 404 VÝVOJ ŠPANĚLSKÉ MONARCHIE 404 KRIZE A POLITICKÉ ZMĚNY 407 Komuny a cechy 408 Změny za Filipa II. 410 Krize konstitučního zřízení 412 MĚNOVÁ POLITIKA A FINANCE 414 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA 419 VYPUZENÍ MORISKŮ 420 CÍRKEV A STÁT 423 KULTURA 425 ŠPANĚLSKÉ MYŠLENÍ V 16. STOLETÍ 425 ŠPANĚLSKÝ ERASMISMUS - ROZKVĚT A ÚPADEK 428 OD NOVOSCHOLASTIKY K BAROKU 430 PŘÍRODNÍ VĚDY 433 LITERATURA 434 VÝTVARNÉ UMĚNÍ 437 CÍSAŘSTVÍ 443 SVĚTOVÁ ŘÍŠE KARLA V. 443 Burgundská fáze - Jednota křesťanstva 443 Mediteránní fáze - Svatá říše podporovaná Španělskem 447 Germánská fáze - říše jako evropská velmoc 449 ŠPANĚLSKÁ ŘÍŠE FILIPA II. 451 Konsolidace španělského panství (1559-1565) 451 Krize z roku 1568 a španělská odezva 452 Vrcholný boj (1580-1598) 454 DYNASTICKÁ HEGEMONIE ZA FILIPA III. 456 Mír v západní Evropě 456 Italské záležitosti 458 Turci a severní Afrika 459 CONQUISTA AMERIKY A ORGANIZACE ZÁMOŘSKÉ ŘÍŠE 460 KRIZE 17. STOLETÍ (1621 - 1713) 470 HOSPODÁŘSKÁ A SPOLEČENSKÁ KRIZE 475 HOSPODÁŘSKÁ KRIZE, OŽIVENÍ V PERIFERNÍCH OBLASTECH A STABILIZACE 475 OBYVATELSTVO 478 ZDROJE BOHATSTVÍ 480 SPOLEČENSKÉ MYŠLENÍ 484 POLITICKÁ KRIZE 489 OLIVARESŮV PROGRAM A VYHROCENÍ KRIZE 489 REVOLUCE 491 Katalánsko 491 Portugalsko 494 OD NEOFORALISMU K CENTRALISMU 497 MĚNOVÁ A FINANČNÍ POLITIKA 500 SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA 503 KULTURA 506 ŠPANĚLSKÉ BAROKO 506 PUBLICISTIKA: OD “AUSTRISMU” KE “ŠPANĚLSKÉMU PROBLÉMU” 509 POČÁTKY MODERNÍ VĚDY 511 LITERATURA 512 DIVADLO 514 VÝTVARNÉ UMĚNÍ 515 PORÁŽKA 521 “AUSTRISMUS” FILIPA IV. 521 Olivaresovy počáteční úspěchy (1621-1634) 521 Válka proti Francii a porážka Habsburků 523 Nový řád v Evropě a okleštění habsburské monarchie 525 KAREL II. 527 Obrana před mocenskými tendencemi Francie 527 Otázka nástupnictví a všeobecná válka 531 Smlouvy z Utrechtu a Rastattu 536 ŠPANĚLSKÁ AMERIKA V 17. STOLETÍ 538 REFORMNÍ SNAHY OSMNÁCTÉHO STOLETÍ 541 HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝVOJ 546 STABILIZACE, EXPANZE A INFLACE 546 NOVÁ STRUKTURA POPULACE 549 ZDROJE BOHATSTVÍ 551 SPOLEČENSKÉ VRSTVY 553 PRIVILEGOVANÍ 553 BURŽOAZIE A STŘEDNÍ VRSTVY 559 ŘEMESLNÍCI A ROLNÍCI 560 SPODNÍ VRSTVY 562 OSVÍCENSKÝ ABSOLUTISMUS 564 OSVÍCENSKÁ ABSOLUTISTICKÁ MONARCHIE: ETAPY A CÍLE 564 REFORMY A REAKČNÍ OPOZICE 566 “PORTUGALSKÁ KRIZE” 566 REFORMISMUS A REAKCE ZA KARLA III. (VZPOURA PROTI ESQUILACHEMU) 568 DOPAD REVOLUCE A MINISTERSKÝ DESPOTISMUS V DOBě KARLA IV. 570 POLITICKÁ A SPRÁVNÍ CENTRALIZACE: DEKRETY NOVÉHO USPOŘÁDÁNÍ 572 MĚNOVÉ A FINANČNÍ REFORMY 577 SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA 579 STÁT A KULTURA 582 PROSAZOVÁNÍ KRÁLOVSKÝCH PRAVOMOCÍ 584 ŠPANĚLSKÉ OSVÍCENSTVÍ 586 INTELEKTUÁLNÍ NEKLID A DUCH OSVÍCENSTVÍ 586 HLAVNÍ RYSY ŠPANĚLSKÉHO OSVÍCENSTVÍ 588 ČTYŘI GENERACE INTELEKTUÁLŮ A JEJICH CÍLE 591 DISKURZÍVNÍ VĚDY 592 EXPERIMENTÁLNÍ VĚDY 594 LITERÁRNÍ ŽÁNRY 597 TISK A ŽURNALISTIKA 599 UMĚNÍ 600 ŠPANĚLSKO A EVROPSKÁ ROVNOVÁHA 605 STŘEDOZEMNÍ IREDENTISMUS FILIPA V. 605 REVIZIONISMUS, ALBERONI A RIPPERDÁ 606 PATINŮV REALISMUS A PRVNÍ RODINNÉ SMLOUVY 609 FERDINANDOVSKÁ POLITIKA NEUTRALITY 611 KAREL III. 613 PROBLÉM INDIÍ A TŘETÍ RODINNÁ SMLOUVA 613 POLITIKA VE STŘEDOMOŘÍ 615 KAREL IV. - ZÁNIK SYSTÉMU ROVNOVÁHY 617 IDEOVÉ SPOJENECTVÍ S LEGITIMISTICKOU EVROPOU 617 STRATEGICKÉ SPOJENECTVÍ S FRANCOUZSKÝMI REVOLUČNÍMI VLÁDAMI A JEHO KRIZE 619 LATINSKOAMERICKÁ EXPANZE V 18. STOLETÍ 620 NOVOVĚK 626 VELKÁ VÁLEČNÁ KRIZE (1808-1843) 626 VÁLKA ZA NEZÁVISLOST 632 CELOSVĚTOVÝ KONTEXT 632 POVSTÁNÍ A VÁLKA 634 IBERSKÝ POLOOSTROV V NAPOLEONSKÉM SYSTÉMU 634 ARANJUEZ, MADRID, BAYONNE 636 CELONÁRODNÍ POVSTÁNÍ A PÁD FRANCOUZSKÉHO PLÁNU 638 VÁLKA - VÁLEČNÁ POLE A ETAPY 640 VÁLKA A SPOLEČNOST 642 BILANCE A NÁSLEDKY VÁLKY 645 REVOLUCE 647 MOTIVY PROFRANCOUZSKÝCH PŘÍVRŽENCŮ 649 MOTIVY JOVELLANISTŮ 650 MOTIVY PŘÍVRŽENCů ÚSTAVY Z ROKU 1812 652 REVOLUCE LIBERÁLŮ A KONSTITUCE Z ROKU 1812 654 PŘÍČINY POPULARITY ABSOLUTISMU 656 ABSOLUTISTÉ A LIBERÁLOVÉ 659 LIBERALISMUS A ABSOLUTISMUS - ZÁKLADNÍ POJMY 659 RESTAURACE STARÉHO REŽIMU (1814-1834) 663 NÁVRAT FERDINANDA VII. 663 POVÁLEČNÉ PROBLÉMY 666 LIBERÁLNÍ HNUTÍ V ABSOLUTISTICKÉ ETAPĚ (1814-1834) 670 KONSPIRACE A POVSTÁNÍ 671 LIBERÁLNÍ TŘÍLETÍ 672 EMIGRACE 674 PROBLÉM NÁSTUPNICTVÍ 675 LIBERÁLNÍ REVOLUCE A ODPOR VENKOVA 676 KRÁLOVSKÝ STATUT A KONSTITUCE Z ROKU 1837 676 TRANSFORMACE POZEMKOVÉHO VLASTNICTVÍ 679 OBČANSKÁ VÁLKA 682 VOJÁCI U MOCI 683 ŠPANĚLSKÝ ROMANTISMUS 686 TEORIE ROMANTISMU 686 VŠEOBECNÁ HISTORICKÁ CHARAKTERISTIKA 686 OD KLASICISMU K ROMANTISMU 688 OD NADVLÁDY ROZUMU K NADVLÁDĚ CITU 689 NOVÉ HODNOCENÍ NÁRODNÍCH KULTUR 691 LIDOVÝ ROMANTISMUS 692 VÁLKA A ROMANTISMUS 692 VÁLKA GOYOVÝMA OČIMA 693 HISTORICKÝ ROMANTISMUS 695 PŘEHODNOCENÍ ŠPANĚLSKÉHO ZLATÉHO VĚKU 695 IMPORT HISTORICKÉHO ROMANTISMU 697 LIBERÁLNÍ ROMANTISMUS 698 PŮVOD 699 ROZKVĚT 699 KATALÁNSKÝ A VALENCIJSKÝ ROMANTISMUS 701 DEGRADACE ŠPANĚLSKA V DRUHOŘADOU MOCNOST 704 MEZINÁRODNÍ SITUACE V POVÁLEČNÉM OBDOBÍ 705 NÁMOŘNÍ HEGEMONIE ANGLIE 705 VÍDEŇSKÝ KONGRES A SVATÁ ALIANCE 708 ŠPANĚLSKO V EVROPĚ DOBY RESTAURACE (1814-1830) 711 VÍDEŇSKÉ FIASKO 711 ZÁNIK NEZÁVISLOSTI 713 EMANCIPACE ŠPANĚLSKÉ AMERIKY 715 VŠEOBECNÁ HISTORICKÁ CHARAKTERISTIKA 715 SOCIÁLNÍ ZÁKLADNA EMANCIPACE 716 ETAPY OSAMOSTATNĚNÍ 718 VÝSLEDKY EMANCIPACE 721 EMANCIPACE JAKO MEZINÁRODNÍ PROBLÉM 723 ŠPANĚLSKO V LIBERÁLNÍ EVROPĚ (1830-1843) 724 DOBA VLÁDY ISABELY II. A REVOLUCE (1843 - 1875) 727 HOSPODÁŘSKÁ REKONSTRUKCE ZEMĚ 733 ÉRA ŽELEZNICE V EVROPSKÝCH DĚJINÁCH 733 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA OBDOBÍ 733 ŽELEZNICE, ČINITEL EKONOMICKÉ TRANSFORMACE 734 ROZKVĚT BURŽOAZIE V ÉŘE ŽELEZNICE 736 VÝKYVY ŠPANĚLSKÉ EKONOMIKY 737 ETAPY 737 KRIZE A JEJÍ POLITICKÝ DOPAD 738 POPULAČNÍ RŮST 740 ZVYŠOVÁNÍ VÝROBY A OBJEVENÍ ŽELEZNICE 743 ROZVOJ ZEMĚDĚLSTVÍ 743 DOLY A PRŮMYSL 745 OD DOSTAVNÍKU K ŽELEZNICI 746 ZMĚNY VE SPOLEČNOSTI 748 UMÍRNĚNÍ, PROGRESISTÉ A DEMOKRATÉ 753 EVROPSKÉ SOUŘADNICE POLITIKY IBERSKÉHO POLOOSTROVA 753 UMÍRNĚNÍ - SOCIÁLNÍ A IDEOLOGICKÁ TVÁŘNOST 753 PROGRESISMUS A DEMOKRACIE 756 POSTOJE ROLNICTVA 758 ISABELSKÉ ŠPANĚLSKO 759 VLÁDA UMÍRNĚNÝCH (1844-1854) 759 KONSTITUCE A KONKORDÁT 761 CENTRALIZACE 763 REVOLUCE ROKU 1854 A PROGRESISTICKÉ DVOULETÍ 765 O’DONNELLOVA ÉRA A KRIZE REŽIMU 769 “SLAVNÁ” A JEJÍ PÁD (1868-1874) 774 ZÁKLADY A CHARAKTERISTIKA ŠESTILETÍ 774 REVOLUČNÍ JUNTY A PROZATÍMNÍ VLÁDA 778 POKUS O DEMOKRATICKOU MONARCHII 779 PRVNÍ ŠPANĚLSKÁ REPUBLIKA 784 1874: OD CARTAGENY K SAGUNTU 787 EPOCHA EKLEKTICISMU 790 EVROPSKÉ PROSTŘEDÍ 790 OFICIÁLNÍ KULTURA 795 TRIUMF EKLEKTICISMU 795 ITALSKÝ VLIV NA DVORSKÉ UMĚNÍ 798 HISTORICKÁ MALBA 798 ŠÍŘENÍ OFICIÁLNÍ KULTURY 800 MEZI REALISMEM A ROMANTISMEM 801 REALISMUS STŘEDNÍCH VRSTEV 801 PŘETRVÁVÁNÍ ROMANTISMU - LYRIKA A DRAMA 804 PŘEŽÍVÁNÍ LIDOVÉHO ROMANTISMU 805 ZACHOVÁNÍ ÚZEMNÍHO STATU QUO 809 ZAHRANIČNÍ POLITIKA ISABELSKÉHO ŠPANĚLSKA - OBECNÁ CHARAKTERISTIKA 809 VE ZNAMENÍ ČTYŘSTRANNÉ ALIANCE 812 FRANCOUZSKO-ANGLICKÉ VMĚŠOVÁNÍ A RIVALITA 812 NASTOLENÍ OTÁZKY IBERSKÉ JEDNOTY A JEJÍ ZAMĚŘENÍ 814 PROFRANCOUZSKÁ ORIENTACE UMÍRNĚNÝCH 815 POSTAVENÍ ŠPANĚLSKA V AMERICE PO EMANCIPACI 817 POLITIKA VOJENSKÝCH INTERVENCÍ 821 ZMĚNA OKOLNOSTÍ 821 ŠPANĚLSKÁ SPOLUÚČAST NA FRANCOUZSKÝCH INTERVENCÍCH - VIETNAM, MEXIKO 822 VÁLKA V AFRICE 823 LÉTA ZÁMOŘSKÉ EUFORIE 825 ZAHRANIČNÍ PROBLÉMY REVOLUCE 826 OBDOBÍ RESTAURACE (1875 - 1902) 831 PRŮMYSLOVÉ ŠPANĚLSKO A ZEMĚDĚLSKÉ ŠPANĚLSKO 836 CHARAKTERISTIKA SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ 837 POPULAČNÍ RŮST A JEHO DYNAMIKA 840 VELIKOST POPULACE A PŘIROZENÝ RŮST 840 POPULAČNÍ POHYBY 841 PRŮMYSLOVÁ PŘEVAHA SEVERU 843 STAGNACE ŠPANĚLSKÉHO VENKOVA 847 MEZI MINIFUNDIÍ A LATIFUNDIÍ 847 ZEMĚDĚLSKÁ PRODUKCE 849 DĚLNICKÉ HNUTÍ VE ŠPANĚLSKU 19. STOLETÍ 852 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA 852 ZDROJE ŠPANĚLSKÉHO DĚLNICKÉHO HNUTÍ 856 TŘI VELKÉ PROUDY ŠPANĚLSKÉHO DĚLNICKÉHO HNUTÍ 858 RESTAURACE JAKO POLITICKÝ REŽIM 865 POLITICKÁ SITUACE V EVROPĚ 865 CHARAKTERISTIKA STÁTU 865 SOCIÁLNÍ PODMÍNKY PARLAMENTNÍ DEMOKRACIE 868 CÁNOVAS DEL CASTILLO A KONSTITUCE Z ROKU 1876 870 OD REPUBLIKY K MONARCHII: ETAPY A OKOLNOSTI 870 KONSTITUCE Z ROKU 1876 872 FUNKCE POLITICKÝCH STRAN 874 KONSTITUCE FORMÁLNÍ A KONSTITUCE V PRAXI 876 TEORIE 876 PRAXE 877 OPOZICE 879 POLITIKA VLÁDY 882 PACIFIKACE 883 CENTRALIZACE 884 FINANČNÍ A SOCIÁLNÍ POLITIKA 885 KOLONIÁLNÍ POLITIKA NA KUBĚ 886 OBDOBÍ NATURALISMU 889 STŘÍBRNÝ VĚK ŠPANĚLSKÉ KULTURY A JEHO EVROPSKÝ HORIZONT 889 CHARAKTERISTIKA ŠPANĚLSKÉHO NATURALISMU 893 LID A VLÁDNOUCÍ VRSTVY OČIMA NATURALISMU 894 OBJEVENÍ SEVERNÍ KRAJINY 896 RENESANCE REGIONÁLNÍCH KULTUR 898 KOŘENY 898 KATALÁNSKÉ OBROZENÍ 900 VALENCIE 902 GALICIE 903 POSTOJ K EVROPSKÉ KULTUŘE 904 POZNÁNÍ ŠPANĚLSKÉ REALITY 904 STOUPENCI EVROPANSTVÍ VERSUS NACIONALISTÉ 906 VĚDECKÝ POKROK 909 NOVÁ TVÁŘ MADRIDU 910 MEZINÁRODNÍ IZOLACE A ROZPAD ZÁMOŘSKÉHO IMPÉRIA 912 EVROPSKÉ STÁTY V DOBĚ IMPERIALISMU 912 ŠPANĚLSKO V BISMARCKOVĚ EVROPĚ 916 DIPLOMATICKÁ IZOLACE 916 PŘECHOD ŠPANĚLSKA K PROTEKCIONISMU 919 VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ A ZAHRANIČNÍ POLITIKA 922 KRIZE KOLONIÁLNÍCH IMPÉRIÍ IBERSKÝCH STÁTŮ 924 PORTUGALSKO - KRIZE Z ULTIMÁTA 924 DRUHÁ KUBÁNSKÁ VÁLKA A SEVEROAMERICKÁ INTERVENCE 927 ŠPANĚLSKO-AMERICKÁ VÁLKA 930 POSLEDNÍ ZÁMOŘSKÉ OSTROVY 932 DOBA ALFONSE XIII. 934 POČÁTEK 20. STOLETÍ: HOSPODÁŘSKÁ EXPANZE, SOCIÁLNÍ KRIZE 943 SVĚTOVÉ SOUŘADNICE 943 HOSPODÁŘSKÁ A SPOLEČENSKÁ ZÁKLADNA 943 ETAPY: EXPANZE, VÁLKA A KRIZE 947 RYSY ŠPANĚLSKÉ KONJUNKTURY 948 OBYVATELSTVO A HOSPODÁŘSTVÍ 952 DEMOGRAFICKÝ RŮST 952 RŮST ZEMĚDĚLSKÉ VÝROBY 953 ROZVOJ PRŮMYSLOVÉHO A FINANČNÍHO SEKTORU 954 OD ŽELEZNICE K AUTOMOBILU 957 POLARIZACE SPOLEČENSKÝCH SIL 958 NEJVYŠŠÍ SPOLEČENSKÁ VRSTVA 959 STŘEDNÍ TŘÍDY 961 ARMÁDA 964 DUCHOVENSTVO 966 POSTAVENÍ PRACUJÍCÍCH TŘÍD 968 PRŮMYSLOVÝ PROLETARIÁT 968 VLIV PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY 971 PROBLÉM VENKOVA 975 ROZVOJ DĚLNICKÉHO HNUTÍ 978 SOCIALISTICKÉ HNUTÍ A UGT 978 ANARCHOSYNDIKALISMUS A CNT 980 ZEMĚDĚLSKÉ ODBORY A NESNÁZE KŘESŤANSKÉHO ODBOROVÉHO HNUTÍ 984 KRIZE PARLAMENTNÍ MONARCHIE 988 EVROPSKÝ STÁT NA POČÁTKU 20. STOLETÍ 988 OD PARLAMENTNÍ DEMOKRACIE K TOTALITNÍMU STÁTU 989 NÁROD JAKO MÝTUS 991 DĚLNICKÉ HNUTÍ ZA KRIZE BURŽOAZNÍHO STÁTU 991 PARLAMENTNÍ MONARCHIE ALFONSE XIII. (1902-1917) 993 I. POLITICKÉ STRANY 996 KONZERVATIVNÍ STRANA 996 LIBERÁLNÍ STRANA 1000 NEPRUŽNOST SYSTÉMU DVOU STRAN 1003 II. PROBLÉMY VLÁDY 1007 FINANČNÍ OZDRAVĚNÍ 1009 REFORMA VEŘEJNÉHO ŠKOLSTVÍ 1010 MAURA A “VYMÝCENÍ KASIKISMU” 1011 VZTAH MEZI STÁTEM A CÍRKVÍ 1012 SOCIÁLNÍ REFORMY 1014 NÁZOROVÉ DUALISMY A KOMPLIKACE POLITICKÉHO ŽIVOTA 1015 I. Pluralita politických stran 1015 MONARCHISTÉ A REPUBLIKÁNI 1017 CENTRALISTÉ A REGIONALISTÉ 1019 BURŽOOVÉ A PROLETÁŘI 1023 II. VZTAHY MEZI SKUPINAMI 1024 SKLON K PARTIKULARISMU 1025 RŮST OBČANSKÉHO VĚDOMÍ 1027 ÚSTAVNÍ KRIZE (1917-1923) 1031 I. ROK 1917 1031 VOJENSKÉ RADY 1031 SNĚM POSLANCŮ 1033 SRPNOVÁ GENERÁLNÍ STÁVKA 1037 II. ROZKLAD REŽIMU 1039 POLITICKÝ ROZKLAD 1041 ROSTOUCÍ SOCIÁLNÍ NEKLID 1043 MAROCKÁ KATASTROFA 1045 SMĚŘOVÁNÍ K DIKTATUŘE 1046 DIKTATURA 1048 PRIMO DE RIVERA A JEHO HISTORICKÁ PŘÍLEŽITOST 1048 DIKTATURA JAKO POLITICKÝ REŽIM 1051 LÍC A RUB DIKTATURY 1053 KONEC MONARCHIE 1057 VRCHOL STŘÍBRNÉHO VĚKU 1059 EVROPSKÉ KULTURNÍ PANORAMA 1059 NOVÉ POJETÍ SVĚTA 1059 KRIZE JISTOT A POKUSY O ODPOVĚĎ 1062 NÁSILÍ JAKO KOLEKTIVNÍ POSTOJ 1063 UMĚNÍ PRO MENŠINY A UMĚNÍ PRO MASY 1064 GENERACE ROKU 98 1066 PŘÍSLUŠNÍCI GENERACE ROKU 98 1067 IDEOVÁ VÝCHODISKA 1068 VRCHOLNÉ OBDOBÍ ŠPANĚLSKÉ KULTURY 1071 GENERACE INTELEKTUÁLŮ 1072 ŠPANĚLSKÁ HUDBA: OD ALBÉNIZE PO FALLU 1074 MALÍŘSTVÍ 1077 MODERNISMUS A LYRIKA 1080 DRAMA 1083 DUCHOVNÍ KRIZE 1085 KULT SÍLY 1085 NÁBOŽENSKÁ KRIZE 1087 NEUTRALITA 1090 EVROPSKÝ SYSTÉM VZTAHŮ MEZI STÁTY ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY 1091 TROJSPOLEK A TROJDOHODA 1091 KRIZE A VÁLKA 1092 JIŽNÍ EVROPA: MEZI VÁLEČNÝM STAVEM A NEUTRALITOU 1094 SPOLEČNOST NÁRODŮ 1095 ŠPANĚLSKÁ POLITIKA V AFRICE: MAROCKÁ OTÁZKA 1098 ZATAŽENÍ MAROKA DO EVROPSKÉ POLITIKY 1099 VYMEZENÍ ŠPANĚLSKÉHO PÁSMA VLIVU 1100 AFRICKÁ VÁLKA (1909-1927) OBSAZENÍ A KOLONIZACE PÁSMA 1103 ŠPANĚLSKÁ POLITIKA V EVROPĚ: NEUTRALITA 1105 ŠPANĚLSKO ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY 1106 DŮSLEDKY VÁLKY 1108 ŠPANĚLSKO V EVROPĚ SPOLEČNOSTI NÁRODŮ 1110 KRIZE NEUTRALITY 1112 ŠPANĚLSKO A AMERIKA PO ROCE 1898 1113 KULTURNÍ SEBEURČENÍ IBERSKÉ AMERIKY 1113 ŠPANĚLSKO A AMERIKA ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY 1115 IBEROAMERIKANISMUS VE ŠPANĚLSKU 1117 MODERNÍ DOBA 1119 VŠEOBECNÝ PŘEHLED 1119 DRUHÁ REPUBLIKA: JEJÍ DEMOGRAFICKÉ, EKONOMICKÉ A SOCIÁLNÍ PŘEDPOKLADY 1126 DEMOGRAFICKÝ IMPULS 1126 RELATIVNÍ ROZSAH EKONOMICKÉ KRIZE. DĚLNICKÁ NEZAMĚSTNANOST 1127 SOCIÁLNÍ PROBLÉM VENKOVA: ZÁKON O AGRÁRNÍ REFORMĚ 1131 AZANOVA SPOLEČENSKÁ OFENZÍVA PROTI TRADIČNÍ STAVOVSKÉ STRUKTUŘE 1135 POLITICKÝ VÝVOJ ZA DRUHÉ REPUBLIKY. 1136 KRYSTALIZACE REŽIMU: PROGRAM A PROBLÉMY 1136 SOCIALISTICKO-AZANOVSKÉ DVOULETÍ 1139 PRAVICOVÁ REAKCE A KONEC SOCIALISTICKO-AZANOVSKÉHO DVOULETÍ 1141 CEDISTICKO-RADIKÁLNÍ KOALICE 1144 VÍTĚZSTVÍ LIDOVÉ FRONTY - PŘEDEHRA K OBČANSKÉ VÁLCE 1151 OBČANSKÁ VÁLKA 1155 VOJENSKÉ SPIKNUTÍ 1155 POVSTÁNÍ: ŠPANĚLSKO NACIONALISTICKÉ A REPUBLIKÁNSKÉ 1159 VOJENSKÉ OPERACE: VÁLEČNÉ ETAPY 1162 PRVNÍ FÁZE VÁLKY 1162 DRUHÁ FÁZE VÁLKY 1165 TŘETÍ FÁZE VÁLKY: ROZHODUJÍCÍ ROK 1167 ZÁVĚREČNÁ FÁZE VÁLKY 1169 SOCIÁLNÍ A POLITICKÁ REVOLUCE NA REPUBLIKÁNSKÉM ÚZEMÍ 1170 SOCIÁLNÍ KONTRAREVOLUCE A POLITICKÝ VÝVOJ NA ÚZEMÍ NACIONALISTICKÉHO ŠPANĚLSKA 1178 VNITŘNÍ VÝVOJ A VZTAHY SE ZAHRANIČÍM BĚHEM DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939 - 1945) 1180 FRANKOVA ÉRA 1185 INSTITUCIONÁLNÍ VÝVOJ DO ŠEDESÁTÝCH LET 1185 HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ ROZVOJ 1192 HOSPODÁŘSKÁ DEPRESE. POLITIKA STÁTNÍCH INTERVENCÍ A EKONOMICKÉ SOBĚSTAČNOSTI 1192 OBRAT V ORIENTACI HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY 1195 POVÁLEČNÝ SOCIÁLNÍ VÝVOJ 1199 REGIONÁLNÍ PLÁNOVÁNÍ 1204 KOMUNIKACE AŽ DO PLÁNU ROZVOJE 1206 PRVNÍ PLÁN ROZVOJE 1208 KULTURNÍ VÝVOJ V OBDOBÍ MEZI REPUBLIKOU A FRANKISMEM 1211 DOPAD POLITICKÉ KRIZE V INTELEKTUÁLNÍ ROVINĚ 1211 Vědecký výzkum a literární tvorba 1214 Svět vědy. Univerzita. Školství 1220 Výtvarné umění 1223 Architektura 1223 Sochařství 1226 Malířství 1227 HUDBA 1230 MEZINÁRODNÍ VLIV NA REVIZI POLITIKY: ŠEDESÁTÁ LÉTA 1234 Odklon od “teoretického imperialismu” 1239 Přechod od “direktivismu” k hospodářské liberalizaci 1240 Od “vertikálního syndikátu” ke krizi odborové struktury a univerzitním nepokojům 1240 PŘECHOD OD NÁBOŽENSKÉ JEDNOTY KE SVOBODĚ VYZNÁNÍ 1241 ZÁKON O NÁSLEDNICTVÍ A ZÁVĚREČNÁ FÁZE “ROZVOJE” 1245 ZÁNIK FRANKISMU 1250 NEPERSPEKTIVNÍ “APERTURISMUS” ARIASE NAVARRA 1250 FRANKOVA SMRT 1254 NOVÁ MONARCHIE A NÁVRAT K DEMOKRACII 1256 MONARCHIE JUANA CARLOSE I. 1256 MEZE A FIASKO ARIASOVY VLÁDY 1258 PROSAZENÍ REFORMY 1262 SUÁREZOVA PRVNÍ VLÁDA: REFERENDUM A VOLBY 1262 PRVNÍ FÁZE: OD ZFORMOVÁNI VLÁDY K REFERENDU V PROSINCI 1976 1264 DRUHA FÁZE: OD REFERENDA K ČERVNOVÝM VOLBÁM ROKU 1977 1268 ÚSTAVODÁRNÉ SHROMÁŽDĚNÍ: SUÁREZOVA DRUHÁ VLÁDA 1271 NA ZÁVĚR MÍSTO EPILOGU 1279 NÁSTIN POLITICKÉHO VÝVOJE V 80. A 90. LETECH 1284 NÁSTIN DĚJIN ČESKO-ŠPANĚLSKÝCH VZTAHŮ 1293 ÚVOD DO PROBLEMATIKY 1294 ČESKO-ŠPANĚLSKÉ VZTAHY DO HUSITSKÝCH VÁLEK 1298 OD HUSITSKÝCH VÁLEK DO BÍLÉ HORY 1301 OD BÍLÉ HORY DO KONCE 18. STOLETÍ 1310 ČESKO-ŠPANĚLSKÉ VZTAHY V 19. STOLETÍ 1316 ČESKO-ŠPANĚLSKÉ VZTAHY VE 20. STOLETÍ 1318 DODATKY 1323 CHRONOLOGICKÉ TABULKY 1324 Chronologie vizigótských králů 1324 Chronologie suévských králů 1325 Chronologie emírů a chalífů al-Andalusu 1325 Emírové závislí na damašském chalífátu 1325 Umajjovští emírové 1326 Umajjovští chalífové 1326 Almorávidé (al-Murábitún) 1327 Almohadé (al-Muwahhidún) 1327 Taifská království (mulúk at-tawá‘if) 1327 Nasrovci (Granada) 1328 Chronologie barcelonských hrabat 1328 Chronologie aragonských králů 1329 Aragonští králové a barcelonská hrabata 1329 Trastámarská dynastie 1330 Chronologie navarrských králů 1330 Champagneská dynastie 1330 Evreuxská dynastie 1330 Foixská dynastie 1331 Chronologie asturských králů 1331 Chronologie leónských králů 1331 Chronologie kastilských hrabat 1332 Chronologie kastilských a leónských králů 1332 Navarrská dynastie 1332 Burgundská dynastie 1332 Trastámarská dynastie 1333 Chronologie španělských králů 1333 Habsburská dynastie 1333 Savojská dynastie 1334 První republika 1334 Bourbonská dynastie 1334 Druhá republika 1334 Nacionalistický režim 1334 Bourbonská dynastie 1334 Chronologie předsedů vlády 1335 První republika 1335 Předsedové rady ministrů od nástupu Isabely II. do roku 1931 1335 Regentství Marie Kristiny Bourbonské 1335 Regentství Baldomera Espartera 1335 Panování Isabely II. 1335 Prozatímní vláda, regentství generála Serrana 1336 Panování Amadea I. 1336 První republika - viz výše 1337 Druhé regentství generála Serrana 1337 Panování Alfonse XII. 1337 Panování Alfonse XIII. 1337 Regentství Marie Kristiny Habsburské 1337 Zletilost Alfonse XIII. 1337 Druhá republika 1338 Španělský stát 1339 Monarchie 1339 Předsedové vlády od roku 1931 1339 Druhá republika 1339 Španělský stát 1340 Předsedové vlády 1340 PŘEHLEDY VÝZNAMNÝCH UDÁLOSTÍ 1341 POLITICKÁ MAPA ŠPANĚLSKA 1381 ZKRATKY 1382 EDIČNÍ POZNÁMKA 1386 LITERATURA K DĚJINÁM ŠPANĚLSKA 1388 ČESKÁ (I PŘEKLADOVÁ) LITERATURA 1388 ŠPANĚLSKÁ A OSTATNÍ LITERATURA 1391 Souborné práce k dějinám Španělska 1391 Pravěk, starověk a středověk 1392 Raný novověk 1396 Novověk 1402 Moderní doba 1408 OBSAH 1412   DĚJINY ŠPANĚLSKA Antonio Ubieto Arteta, Juan Reglá Campistol, José María Jover Zamora, Carlos Seco Serrano   Ze španělského originálu Introducción a la Historia de Espana přeložili Simona Binková, Jiří Kasl, Eva Mánková, Blanka Stárková, Vít Urban Odborná revize a doslov Oldřich Kašpar Rejstřík sestavili Jiří Kasl a Štěpán Kosík, spolupracoval Lorenzo Martín Martín Obálku s použitím detailu obrazu El Greka Pohřeb hraběte Orgaze navrhl a text graficky upravil Vladimír Vimr V roce 1999 vydalo NLN, s. r. o. nakladatelství Lidové noviny Jana Masaryka 56, 120 00 Praha 2 Odpovědná redaktorka Galina Tomíšková Sazba Marcela Tobrmanová-ester’s Reprodukce ilustrací a zpracování obálky Luděk Kubík-ester’s Vytiskla tiskárna CENTA, Brno Doporučená cena včetně DPH 395,- Kč   POZDNÍ STŘEDOVĚK   STŘEDOVĚK   Strana 196   Strana 197 Cover @page {padding: 0pt; margin:0pt} body { text-align: center; padding:0pt; margin: 0pt; }