A jiný, zřejmě dávno bez jména co je bez viny.
a smutný jako ocas psa, (Mikulášek,
Oldřich: Ortely a milosti, SNKLU, Praha 1963)
co ztratil pána,
promluvil tak, že dům se sesouval,
a vždycky přesně o vzlyk:
přátelé opuštěnci,
jsme svázáni jen tkaničkami bot
a ty se ještě někdy zasukují.
Přátelé bot, koktal,
nedejme si šlapat po neštěstí!
Máme jen to a kdopak nám je vezme
laskavě do rukou jak osud?
Tedy kdo,
vy v hrsti?
Jíst, pít a spát
jsou naše dějiny.
A potom vratný pohyb útrob.
A hololezení
vstříc břichům jalovým.
Slyším už kroky, jež nám stejně
zatlačí hlavy pod zem.
Vyvolávač dávno odešel. Zástup zapolykal a bylo to
jako kapot v prázdné, temné sluji, v uchu Toho,