JESENIN (1895-1925) Chuligánova zpověď
Ne každému dáno, aby zpívat doved,
a ne každý jako jablko
padá k cizím nohám bůhvíkam.
Toto zde je generální zpověď, kterou zpovídá se chuligán.
Já naschvál chodím neučesaný, hlava mi na plecích jak petrolejka plá.
Mám rád, když vašich pustých duší 178
bezlistou jeseň v šeru roztmívá.
Mám rád, když na mne jako kroupy v bouřce
kamení nadávek jen prší ze všech stran,
tím více vjíždím prsty do své kštice,
tím divočeji si ji rozčechrám.
Tím více okřívám pak vzpomínkou, že znám ten starý rybník s olšemi, že kdesi žije otec s maminkou a kašlou na všechno mé básnění. Jim drahý jsem jak krev, jak zem, jak proud, jímž jarní deštík zdvíhá osení. Vidlemi by vás přišli zapíchnout za každý skřek váš po mně hozený.
Mí milí venkovani ubozí! Zestárli jste už asi, zošklivěli, před bohem poklekáte se vzlykem. Kdybyste vy jen trochu rozuměli, že v Rusku dnes váš syn je prvním básníkem!
Když jsem bos brouzdával v podzimních loužích, což nesvíral vám pro mne srdce strach? Dneska váš synek, krásně načesaný, chodí si v cylindru a v lakýrkách.
Žije v něm však a zůstane v něm vždycky venkovský uličník z těch dávných dnů. Jak vidí obraz krávy na řeznictví, už zdaleka jí skládá poklonu. Když potkává drožkáře na náměstí, cítí pach hnoje z polí, o nichž sní, a každé kobyle chce ocas vzít a nésti posvátně jako závoj svatební.
177
Miluji vlast.
Miluji vroucně vlast!
Ač je v ní jívový rez tesknoty.
Milé mi jsou zmazané tlamy prasat
a skřehotání ropuch z temnoty.
Já něžně stůňu vzpomínkami z dětství, syrový van se chví dubnovým večerem. A sním, že z dálky přišel k nám a sed si k ohníčku červánků náš starý klen. Co jsem se našplhal po jeho větvích, kolik jsem na něm vybral vraních hnízd!
Je pořád stejně zelený a pěkný? Má stejně tvrdou kůru jako dřív?
A ty můj strakatý, můj věrný pse!
Jsi stářím slepý, smutný, bez barev, svěšený ocas vláčíš po dvoře, čich neví, kde jsou dveře a kde chlév. Jak drahé je mi, co jsme spolu žili, jak my jsme byli kousku chleba chtiví, když jsme jej měli, my se neštítili oba dva kousat spolu z jedné skývy.
Jsem stále týž,
týž v srdci jsem dnes ještě.
Oči jak chrpy v žitě mám i teď.
Skládaje pozlacený prýmek verše,
chtěl bych vám něžné slovo povědět.
Dobrou noc všem!
Všem dobrou noc, mí milí!
Srp světla v trávě šera dozvonil...
Dnes bych se nejradši v tu chvíli
na hloupou lunu z okna...
Modravý svite, svite temně siný! Jak krásná smrt v té modři zářící! Co na tom, co, že vypadám jak cynik s lucernou přivěšenou k zadnici! Můj Pegasi, dobrý a zajezděný, k čemu mi je tvůj lehkonohý trysk? Vždyť já jsem přišel jako drsný mistr vyzpívat stesk a slávu krys. Má palice jak srpen vínem klasů přelévá se a bouřlivě se dme.
Já chci být žlutou plachtou vzdutou k času a k zemi oné, do níž plujeme.