JAROŠLAV H E R O U T STALETÍ KOLEM NÁS PŘEHLED STAVEBNÍCH SLOHŮ ORBIS • PRAHA 1 961 © Jaroslav Herout 1961 © Illustrations Rudolf Mader 1961 Umění v životě naší současné společnosti se stále více stává potřebou. Na neposledním miste stojí kulturní památky, zejména architektonické, neboť spoluvytvářejí navíc naše životní prostředí. Vedle prvořadých výtvorů, stavějících nejednou naše umění na přední místo v celoevropské tvorbě, se ve městech i na venkově setkáváme se stovkami staveb i stavbiček místního významu, jejichž hodnota mimo jiné spočívá i v tom, že jsou charakteristické pro prostředí, v němž stojí, podílejí se na panorámatu města nebo vsi nebo jako příznačný prvek v krajině ovládají širé okolí. Kulturní památky přispívají nejen k utvrzování vlasteneckého cítění, ale ovlivňují podstatně také estetickou složku výchovy. Jejich pestrost, rozmanitost a odlišnost vyplývají i z toho, Že - odečteme-li zhruba poslední století, v němž nelze mluvit v plném smyslu o památkách, ale jehož tvorbou se knížka rovněž zabývá - vyrůstaly v časovém rozpětí jednoho tisíciletí a po vnější, tvarové stránce v několika slozích. Na sloh v umění se ovšem nedíváme pouze jako na souhrn určitých formálních prostředků. Studiem historie si ujasňujeme závislost umění na hospodářském i politickém vývoji společnosti v tom kterém období a slohy se nám tak jeví jako součást celého dějinného společenského vývoje v nejširším slova smyslu, jako měřítko kulturní vyspělosti prostředí. Prakticky to znamená, ze stavby -zaměřujeme-li se na stavební kulturní památky - ať reprezentační, užitkové, kultovní či technické, nesou nesmazatelnou pečeť doby, z níž vzešly, neboť nevznikaly samoúčelně, ale z potřeb života společnosti v příslušném vývojovém stadiu^" v tom či onom společenském zřízení. Naproti tomu formální stránka, článek, detail, profil, ornament, zůstává pro laika nejsnáze rozeznatelným znakem, usnadňujícím rozlišování jednotlivých slohů. K oběma těmto složkám přihlédá naše knížka, která chce přispět k popularizaci kulturního bohatství, jaké představují především stavební památky. Není myšlena ani jako dějepis umění v kostce - zájemci o dějiny umění najdou poučení v řadě dobrých publikací - ani jako abecedně řazený architektonický slovníček. Chce formou co nejnázornější, kresbami, daleko srozumitelnějšími než popis a snáze porovnatelnými se skutečností, seznámit co nejširší okruh veřejnosti s jednotlivými slohy, jejich znaky včetně datovacích pomůcek, s názvy architektonických článků i s druhy staveb, vznikajících v jednotlivých slohových a časových obdobích. Chce pro již početnou obec příznivců kulturních památek získat další, kteří dosud neměli možnost seznámit se s touto oblastí nebo si kulturní význam památek pro současnou společnost a pro celoevropskou vzdělanost plně neuvědomili. Knížka může sloužit jako doplněk školního vyučování, pro práci pionýrských i jiných zájmových kroužků, zaměřených k vlastivědě, turistice, historii apod.; na výletech a zájezdech doplní to, co i výklady na státních hradech a zámcích zůstávají často architektuře dlužny, a konečně přispěje k orientaci tam, kde na jedné památce se prolíná více slohů, ilustrujících její stavební vývoj a postupné změny během několika století. V neposlední řadě chce být orientační pomůckou dobrovolným památkovým pracovníkům, popřípadě funkcionářům národních výborů a členům památkových, kulturních i stavebních komisí při národních výborech. Jestliže hodnoty obsažené ve stavebních památkách budou obecným majetkem co nejširších vrstev naší veřejnosti, jestliže vejdou do povědomí společnosti, stane se ochrana památek a péče o ně věcí nás všech, dostane se jim postavení, jakého si plně zasluhují. K tomu především chce tato knížka přispět. felká část našich stavebních památek se nedochovala v čistí prvotní podobě, ale dnešního vzhledu nabyla postupným vývojem. Proto na jednom objektu se často setkává nebo překrývá několik slohů. Na průčelí měšťanského domu čp. 510 v Havelské ulici na Starém Městě pražském vidíme podloubí z gotického jádrt ze 14. století, z počátku 16. století jsou okna prvního patra a barokní přestavbu ke sklonku 17. století připomíná typický štít. K tomu, abychom se orientovali ve slozích a povšechném stáj památky, jsou určeny následující tabulky, věnované nejdříve všeobecným architektonickým pojmům a článkům a potom jednotlivým slohům. HLAVNÍ TYPY ZDIVA A VAZBY CIHELNÉHO ZDIVA běhoun vazák 1 —1 -Á 1 loiná spára (svislá) (vodorovná) S1 O malta gotické „podřezávané* spárováni v ■■' i'i i'i i'i T~r i r vazba polokřížová 'l1!1 'l'l1 1 vazba křížová II M gotická či polská I S3- i 11 i 11 holandská cihly jsou neomítané, spárované, někdy (13. stol.) i různobarevné glazované lomové zdivo v minulosti se vidy omítalo nárožní kvádrové armatury . smíšené zdivo - kámen a clhlj u gotických opěráků směs můie být nepravidelná bosa-bosované zdivo opus rustikum ve 13. a 14. stol. hlízové 1 1 kvádříkové (kvádrové) zdivo řádkové, zejména románské zevně se větiinou neomítá zdivo haklíkové novodobé pro památky nevhodné kyklopské zdivo (podle kyklopů, obrů z řeckého bájeslovf) klasové zdivo opus spicatum (spica m latinsky klas) hlavně románské kamenné, ale i cihelné vazba síťová opus reticulatum v omítce u romantických staveb (Žleby) VNĚJŠÍ ČLENĚNÍ ARCHITEKTURY lomeni (zhoupnuti) způsobené tzv. námětkem na krovu atiková římsa hlavní, korunni či okapni řimsa _I i = t_i = ,0 Ll_1J-r— ■*! nadokenní ítítovitě vyvinuti řimsa (segmentová, atika - nástavec různě zleněné zdi nad hlavní římsou trojúhelná) - fronton - maskuje navi Sa m b rána (pažení) profilovaná vystouplá část podokenní řimsa (na konzolách) parapet - poprsník pod okny čabraková a obdélná parapetní výplň ]— pásová, kordonová (patrová) římsa nadokenní přímá římsa (na konzolách) překapnik hlavni římsy - —nároiní rustika ■ trnož - sokl (popřfpadě bosáž) \ - kvádrováni poprsní, parapetní římsa (někdy téZ průběžná podokenní) >sřímsa (hlavice) -> trnože ústěna trnoie |^patka trnoie supraporta (nadpraini nástavec) nadpraží | (nadpraini překlad) ' přímá nadedveřní římsa nadedveřní, nadpraini zvlněná římsa konzola krakorec SVISLÉ (NOSNÉ, PODPOROVACÍ) ČLÁNKY, PATKY, RUSTIKA, BOSÁŽ obvykle nemá entasi (rozSiřenl dříku) pilastr I I I svazkový pilastr lišena (lesena) sdružené lišeny nemá hlavici ani patku, muže být kvádrovaná TTT7 lisenové rámce náběžníjí římsa ^ (někdy hlavice) XJU polopilíř představený - polosloup třičtvrtisloup představený pilíř přízední pilíř sloup převodka obloun (torus) výilabek (trochilus) obloun" základní deska - J plintus Ľ I patky sloupů: aticko-ionská asijsko-ionská čili atická čili iónská 1 zvonovnice nárožní k, nárožní drápek románská patka rr-r T rustika J(kvádrování) bosáž i—rr- 'ľ T -pásová. • rustika- II - (*'- -_*** ' -i v pásová "* " ' f bosáž I bosáž a rustika nárožní bosáž 84384 ČÁSTI ARCHITEKTURY A TYPY STROPŮ povalový strop se štěrbinami podbljenými latěmi ~i-nM~~' i in /z povalový strop z kuláčů kazetový strop trámový strop podbíjený prkny II/// trámový záklopový strop tabulový (táflovaný) strop fabion s odsazením (téi vouta) ííDí HLAVNÍ ČÁSTI KROVU A TVARY STŘECH věiadlo hřeben (slemeno) ondřejský křfž i vaznice krokev hambale jehlancové (stanové) střech/ jehlancová valbová francouzského typu dlátko makovice' lucerna kuleiovi přilbová cibulovitá, cibulová koutová zvoncovitá. zvonová ČÁSTI KLENBY A JEJÍ TYPY nepravá klenba vzniká přesahem kvádrů (přečnělková) klášterní klenba zrcadlová často bez zaobleni a nad obdélným půdorysem KLENBY okulus (oko) otvor ve vrcholu kupol kupole na osmiboké základně půdorys trompa koutová klenbička (např. při převodu čtvercového půdorysu na osmiúhelníkový) kalot - plochá klenbička kulový vrchlfk tambur, buben koncha koncha -čtvrtkulová klenba, uzavírající půlválcové výklenky (niky), apsidy apod. půdorys kupole česká klenba nad čtvercovou placka nad čtvercovou základnou, pruská klenba základnou, čela půlkruhová čela segmentová nad obdélným půdorysem vzniká kolmým průnikem dvou valených kleneb ČÁSTI A HLAVNÍ TYPY OBLOUKŮ hlavni klenák,zde svazkový klenáky, zvané háky lířka - světlost pata oblouku klenáky mají někdy zářez //// archivolta vystupujíc! profilovaná část přímý oblouk (nadpraží netvoří překlad, ale řada samostatných kle-nákůj_ í přímý oblouk se zaoblenými rohy odlehčovad oblouk plný oblouk nese váhu zdiva obvykle výška m poloměr, půlkruh nad okny a dveřmi převýšený eliptický na výíku nebo parabolický segmentový stlačený lomený jetelový tudorský u nás v romantická novogotice 19. stol. kobyl! hlava paty v nestejné výli na schodiltfch oslí hřbet u nás pozdně gotický záclonový hvězdový, hvězdicový závěsový, drapériový (baldachýnový) kýlový oblouk i maurský (můZe být i lomený) ROMÁNSKÝ SLOH Nejstarší stojící stavební památky v našich zemích se běžně označují společným názvem románské. V pojmenování slohu se ozývá latinské jméno Říma — Roma, neboť toto umění vzniká v zemích, které patřily k někdejšímu římskému impériu. V tomto rámcovém pojmenování jsou však zahrnuty i dva předrománské slohy. Je to jednak karolínsky sloh, ovládající západoevropské umění v 9. století n. 1. a nazývaný po Karlu Velikém (768-814), tvůrci velké říše, jenž v roce 800 přijal římskou korunu a usiloval i v umění vyrovnat se starověkému ftímu (u nás je tento sloh zastoupen svatováclavskou rotundou sv. Víta v Praze), jednak sloh ottonský, časově vyplňující 10. století. Nese pojmenování podle císaře Otty Velikého, jenž se rovněž pokusil obnovit slávu římské říše na poli politickém i kulturním. (Za typickou ukázku ottonské architektury u nás platí bazilika sv. Jiří na Pražském hradě.) O předrománském - ottonském -období, vyznačujícím se hmotností, blo-kovostí, tj. nepatrnou členitostí těžkých staveb, lze v naší architektuře mluvit takřka až do přelomu 11. a 12. století. Vlastní románský sloh, v západní Evropě zabírající 11. a 12. století, se u nás rozvíjí hlavně po roce 1100 a vrcholu dosahuje ve skupině kostelíků z počátku 13. století, tzv. vinecké, pojmenované podle kostela ve Vinci u Mladé Boleslavi. Konečně kolem roku 1240, kdy již souběžně s dožívajícím románským 17 slohem vyrůstají první gotické stavby, vzniká tzv. přechodní sloh, k němuž náleží zejména řada významných staveb na Slovensku. Nové světlo na naše stavební umění vrhají netušené objevy pozůstatků zděných chrámových i civilních staveb na areálech dávno zaniklých velkomoravských měst, neboť původ některých z nich je nutno klást ještě před cyrilometodějskou misii (863). V dosud odkrytých více než deseti půdorysech kostelů převládá nepříliš protáhlé jednolodí, ale našly se i typy složitější, jako trojlodí s příčnou lodí a připojenými stavbami v Sadech u Uherského Hradiště, nebo trojlodí se dvěma předsíněmi v Mikulčicích (III. kostel), zatímco II. kostel ve Starém Městě u Uherského Hradiště byl v modelu rekonstruován jako kupolový, ovlivněný byzantským — východořímským — prostředím. Různost půdorysných typů významně obohatil nedávný objev rotundy se dvěma podkovovitými apsidami na předhradí v Mikulčicích. Z vykopávek, zejména v Pohansku u Břeclavě, je patrno, že velkomoravské kostely byly zděné z nelí co váných velmi plochých pískovcových kamenů. Nerovnost stěn zevně i uvnitř vyrovnávala vrstva kvalitní bílé omítky, kterou alespoň zevnitř pokrývaly mnohobarevné ornamentální i figurální fresky. Po vyvrácení Velkomoravské říše Maďary kolem r. 906, kdy většina tehdejších měst byla srovnána se zemí, naše předrománské stavitelství na velkomoravské umění nenavázalo a čerpalo z jiných zdrojů. Protože však tato kniha je určena k orientaci ve slozích památek stojících, velkomoravskou architekturou přes její nesmírný význam se již dále nezabývá. Románský sloh se vyznačuje hmotností a poměrně malou členitostí a vznosností, ze staveb i jednotlivých článků je přímo cítit tíha, její přemáhání a vyrovnávání. Vedle trámových stropů se v prostorech, zejména chrámových, užívá kleneb, kupole, konchy, křížových kleneb bez žeber bez pasů nebo na kvádrových polokruhových pasech a klenby valené o půlkruhovém průřezu. Všechny tyto klenby jsou těžké a jejich tlaky pro malou stoupavost jdou do šířky, což jednak omezuje velikost prostorů, jednak vynucuje silné zdi. Za stavební materiál slouží především kámen, většinou opuka, 18 ponejvíce v podobě hrubě přitesávaných řádkově kladených kvadriku, ve starší době nízkých, později, ve 13. století, větších. Zatímco uvnitř se zdivo omítá a pokrývá malbami, zevně kvadriky zůstávají holé a spáry mezi nimi se podřezávají. Užívá se i lomového * kamene, někdy skládaného do klasového schématu (opus spica-tum - spica znamená latinsky klas), nebo cihel (Diakovce na Slovensku). Aby se zdem neubíralo na stabilitě, jsou okenní i dveřní otvory malé, špa-lety oken se však kvůli lepšímu osvětlování na obě strany rozvírají. Podobně je tomu i u vchodů, kde kolem vstupu vznikají nálevkovitě rozevřené ústupkové portály se sloupky v pravoúhlých ústupcích a s figurálním nebo ornamentálním tympanonem v nadpraží. Nejpříznaěnějším prvkem ve vnějším členění stěny je tzv. obloučkový vlýs pod hlavní římsou, kombinovaný od najstarších dob s lisenami. Ve 12. a 13. století se stěna lodi i apsidy obohacuje slepými arkádami nebo oblými příporami a jen zcela vzácně se vyskytuje /drobněla či trpasličí galerie. Jako podpora se uplatňují jednak hmotné pilíře čtvercové nebo křížového průřezu, jednak sloupy nejčastěji s krychlovou nebo kalichovou hlavicí a s nárožními drápky při patce. Menších sloupků se užívá také v typických sdružených podvojných, potrojných a víceosých oknech, obvyklých hlavně v horních částech věží a u velkých sálů paláců. V románské době ovládl naše země již plně feudalismus. Přemyslovci na sebe strhávají definitivně vládu v sjednocené zemi a z knížecí družiny se vytváří šlechta, která si po vzoru knížete začíná budovat hrady, neboť stará hradiště se pozvolna opouštějí. V jejich podhradích se zastavují cizí kupci, putující z daleka po obchodních stezkách, a dávají tak vznikat prvním tržním osadám. 19 Ráz země je vysloveně zemědělský a na vsích, někde s panskými dvorci, tvořících základ nepříliš hustého osídlení, se vyrábí jen tolik, kolik se stačí spotřebovat. Města ve smyslu středověkého města s právem, tvořící střediska obchodu i řemesel, v té době ještě neexistují, ač především archeologické výzkumy nám podávají doklady o velkých sídlištních celcích. V tomto období přichází do našich zemí křesťanství, zprvu ze Západu a brzy na to s cyrilometodějskou misií i z byzantského Východu. Z okruhu jeho působnosti vyrůstají jako hospodářská i kulturní střediska kláštery - benediktinské, premonstrátské a cisterciácké — ale i těch není mnoho. Románské stavitelství přichází ruku v ruce s křesťanstvím, neboť k jeho šíření a upevňování je třeba vhodného liturgicky vyhovujícího prostředí, jímž jsou kostely. Těch se také z románské architektury zachovalo nejvíce, jednak dík materiálu — kameni, jednak proto, že způsob jejich využití se během staletí neměnil - až na to, že řada z nich nedostačovala později prostorově a některé se staly sakristiemi gotických novostaveb. Jsou vesměs orientované (oriens znamená latinsky východ), tj. obrácené kněžištěm k východu. Kostelní stavby se podle prostorového uspořádání dělí na centrální (centrum latinsky střed) a podélné — longitudinální (longi-tudo latinsky délka). Do první skupiny patří především rotundy, původně hradní kostely 8 válcovou lodí a půlválcovým kněžištěm — apsidou, opatřované později lucernou, malou věžičkou pro zvonek a někdy i válcovou nebo hranolovou věží. Vyvíjejí se, jak se zdá, redukcí z velké svatovítské rotundy o čtyřech apsidách, postavené sv. Václavem na Pražském hradě. Jiným typem centrály na půdoryse řeckého (stejnoramenného) kříže jsou kostely s čtyř-úhelnou lodí, k níž se připojují např. čtyři apsidy. V přechodním slohu se rotunda - na Slovensku v Banské Štiavnici-objevuje ojediněle ve funkci kameru, tj. hřbitovní patrové kaple, jejíž podzemní část slouží jako kostnice (ossarium), kdežto horní prostora je kaplí, kamer, běžný v Rakousku, se však v našich zemích podstatněji uplatní až v gotice. 20 Podélné kostely se rozdělují na jednolodní a vícelodní. První z nich jsou zpočátku malé, nízké, s lodí klenutou valené, s apsidou a bez věže, ale po roce 1100, kdy se zakládají hojně i při dvorcích šlechty, se tento typ stává prostornější. K vysoké lodi, ěasto o dvou polích křížových kleneb oddělených pasem, přisedá nízká apsida a k západnímu průčelí se připojuje věž, někdy o stejné šířce jako loď. V té době je stavebník kostela i jeho vlastníkem a přijímá kněze takřka jako vlastního zaměstnance. Své nadřazené postavení nad poddanými vyjadřuje i zde: obřadu se účastní odděleně, na tribuně či empoře v západní části kostela, jenž se proto označuje jako panský tribunový. Tribuny mají podobu kruchty nebo jsou vloženy ve věži či se od lodi oddělují stěnou, prolomenou otvory. Přístup tvoří bud schodiště v síle zdi, které je pro románské stavitelství vůbec typické, nebo dřevěný krytý most, vedoucí z přilehlého dvorce přímo do první-'ho patra na tribunu. Zvláštním případem, jenž má obdobu pouze v kapli chebské falce, je empora v prvním patře nad centrálním trojlodím v Záboří nad Labem. Místo klenby středního pole,tu býval otvor, kterým - z patra do přízemí - sledoval majitel bohoslužby. Někdy mohutněji vyvinutá a téměř samostatně pojatá západní část (např. v Kondraci) se označuje nečeským názvem westwerk podle charakteristických zvýšených staveb, tyčících se v západním průčelí německých bazilik. Vícelodní kostely, hlavně trojlodí bazilikálního typu, tj. s převýšenou hlavní, střední lodí, přímo osvětlenou okny nad střechami bočních lodí o poloviční šířce, se vyskytují jen ojediněle jako panské. Většinou jsou klášterní nebo biskupské, tedy dómy či katedrály. Mívají dvě věže a někdy příčnou lod — transept -o stejné výšce a šířce jako hlavní loď. Jejich protínáním vzniká čtverec křížení. Ten se stává základem tzv. vázaného systému, kde jednomu poli lodi hlavní (nemá-li trámový plochý strop) odpovídají na délku dvě čtvercová pole v lodi boční. Nad postranní lodi, zejména u klášterních kostelů, se někdy vkládají pro mnichy nebo jeptišky tribuny či empory. Kněžiště v apsidě bývá zvýšeno, neboť pod ním — a někdy i v protilehlé západní části - se rozkládá nízká krypta, napůl zapuštěná do země, napůl vystupující, klenutá 21 křížovými klenbami většinou bez pasů na značný počet sloupků. Kláštery — především cisterciácké - plní vedle funkce kultovní a kulturní také poslání kolonizační. Panovník nebo šlechtic je zakládá v prostředí dosud neosazeném, do něhož je třeba získat obyvatelstvo, které laičtí členové řádu pak naučí obdělávat půdu. Pozemky mají totiž pro feudála cenu jedině tehdy, je-li k nim dědičně připoutána pracovní síla - poddaný. Kláštery této doby tvoří soběstačnou hospodářskou jednotku. Základem je ovšem velký kostel, k němuž z boku přiléhá rajský dvůr se studnou, obklopený ambitem či křížovou chodbou neboli kvadraturou, a budova s kapitulní síní - shromaždištěm mnichů, s refektářem - společnou jídelnou, dormitářem - místností na spaní, knihovnou, kuchyní, není-li samostatná, aj. K tomu přistupují hospodářská stavení, řemeslnické dílny, hospitál atd. a celek obklopuje pevná hájitelná zeď. Kromě dřevěných ze manských dvorů se objevují i první kamenné hrady, z nichž na předním místě stojí — po Soběslavově výstavbě - pražský knížecí hrad se třemi věžovitými branami, hradební zdí a řadou bašt, s několika kostely a s palácem, k němuž přiléhá domácí kaple. Palác Pražského hradu s šerým klenutým přízemím určeným hospodářským účelům a s velkým sálem, osvětleným řadou sdružených oken v prvním patře, připomíná fale. Falce jako předchůdkyně hradu tvořily hospodářská centra v sousedním Německu, tehdejší Svaté říši římské, a císař si vybíral naturální daň tím, že cestoval s družinou od f alce k falci a konzumoval tamní zásoby. Jedna z takových falcí vznikla v Chebu v době, kdy původně slovanské území bylo na čas připojeno k říši, a s návratem starého Chebska k Čechám ve 14. století se dostala jako jediná na území nynější republiky. Biskupský hrad v Roudnici pod barokním zámkem naproti tomu zastupuje typ francouzského donžonu s plnými oblými vě-žicemi, vystupujícími z těla paláce, v němž se uchoval dvoulodní klenutý sál. Jiný z hradů, Přimda, je typickou ukázkou tzv. obytné věže: celé vybavení se soustřeďuje v mohutném věžovitém paláci. Velmi početnou skupinu civilní zděné architektury představují románské kupecké domy a šlechtické dvorce v pražském podhradí, 22 na nynějším Starém Městě, jejichž přízemí se po umělém zvýšení dříve zaplavovaného terénu ocitla ve sklepech dnešních domů. Kromě valeně klenutých prostor jsou příznačné čtvercovité místnosti o čtyřech polích křížových kleneb na střední pilíř nebo sloupek, nebo dvoulodí o dvou podporách. Na sklonku slohu se v těchto stavbách objevují i hranolová těžká neprofilovaná žebra, jejichž původ nacházíme v italské Lombardii. Význačnou stavbou románského období byl Juditin kamenný most v Praze z poloviny 12. století,souběžný s nynějším Karlovým mostem, chráněný na konci věžemi; jednou z nich je menší z mosteckých věží malostranských, pouze zevně renesančně upravená. Výjimečnost tohoto stavebního díla ještě více vynikne, uvážíme-li, že druhý kamenný most v celé střední Evropě mělo tehdy pouze Řezno. Mohelnice u Mnichova Hradiště - tribunový kostel Nanebevzetí P. Marie z druhé čtvrtiny 13. století po puristické opravě r. 1876 Tisnúce u Českého Brodu, trojlodní bazilika P. Marie asi z let 1220—1230. Helmice věží barokní z r. 1755 Rotunda sv. Jiří na Řípu v podobě z r. 1126 Vinec u Mladé Boleslavi - tribunový kostel sv. Mikuláše z druhé čtvrtiny 13. století TYPY ROMÁNSKÝCH CENTRÁLNÍCH KOSTELŮ Přední Kopanina S v. Jiří na Řípu Praha - Václavova Reznovice Vlňoves Chrast nad Hornádom ROMÁNSKÉ PODÉLNÉ KOSTELY VÍCELODNÍ ! S CCD bazilikální okna podvěží QQD I l trámový strop Q 0 Q Q Q mezilodní arkády příčná loď na hranolových pilířích (transept) chór apsida .T krypta křížově klenutá severnf boční lod podvěží dvojice věží V západním průčelí bazilikální okna mezilodní arkády ' pilíř na hranolových pilířích křížení příčný řez trojlodní bazilikou apsida příčné lodi triumfální oblouk apsida chór nad kryptou apsida křížovi klenutá příčná lod (transept) schéma užité u sv. Jiří v Praze tribuny (T) nad bočními loděmi baziliky, otevřené okny do hlavní lodi pseudobazilika (Diakovce - Nitransko) bez příčné lodi jEDNOLODNÍ PODÉLNÉ PANSKÉ TRIBUNOVÉ KOSTELY Kondrac - západní průčelí f vestverkem věžová tribuna Svätý Jur nad Hronom pravoúhle odsazení apsida iod o dvou polích křížové klenby -triumfální I oblouk věž s tribunou shodná Šířky s lodí pravoúhlé kněžiště (presbyterium) schodiSté v síle zdi (Kyje) spojovací chodba z panského dvorce přímo na tribunu přfpory Kli! Srn polygonálni závěr presbyteria (Vinec) PANSKÁ TRIBUNA (EMPORA)- HLAVNÍ TYPY VNĚJŠÍ ČLENĚNÍ STĚNY ROMÁNSKÉ ARCHITEKTURY \obloučkový vlys liteny (leseny). sokl (VVWVWWWWWV| ■ slepé arkády na třičtvrtěsloupcfch (Svatý Jakub u Kutné Hory - 1165) obloučkový vlys áwun AHA zdrobnělé (trpasličí) galerie rozeta slepé arkády na polopilířich (Petrovice - polovina 13. stol.) (Třebíč - kolem r. 1240) ROMÁNSKÉ PORTÁLY vloiené ■ sloupky J půlkruhově zakončený, ústupkový třikrát odstupněný portál s vloženými sloupky archivolta (tvořená oblouny a pravo-úhlými ústupky) tympanon s reliéfem (figurálním, ornamentálním, křfiem a pod.) «náběZní řfmsa spojená se srůstajícími krycími deskami sloupků lavice rstenec přímý nadprainí překlad (nadpraží) s koutovými konzolkami dřík vlastní ostění (zárubeň,venýř) patka s drápky sokl pravoúhlé ústupky JO ôL Jp ol ústupkový portál bez sloupků portál bez tympanonu (Bukovník) (Praha, Řetězová ui. čp. 222) (Praha, Celetná ul. čp. 397) ROMÁNSKÁ OKNA SDRUŽENÁ A JEDNODUCHÁ, JEJICH UŽITÍ NA VĚŽÍCH Podvojné sdružené okénko, sloupek bez hlavice a patky, s jednoduchým sedlem, starší typ (Ríp) • potrojné okénko pozdější, po r. 1100 (Chřenovice) • sloupek z Libčevsi • široké palácové okno vodorovný řez oknem růžjce _ rozeta ROMÁNSKÉ HRADY Pražský hrad (1135-1182) palác obdobný palácům falci 1 hradební ochoz 2 věi nad jižní branou ROMÁNSKE KLENBY A PILÍŘE pilíř empory čtyři pole křížové klenby bez pasů na střední slou- pek a s pasy na střední pilíř ROMÁNSKÉ SLOUPY A PILÍŘE krycí desk (abakus) Stará Boleslav (2. pol. 12. stol.) polštářová hlavice (Milevsko kolem r. 1200) hlavice astragal prstenec dřik-f patka plintus nárožní drápek - nároiník Praha čp. 16/1 Svatý Jakub u Kutné Hory (1165) Sloupy s dříkem s pletencem, konec 11. stol. • s listy, 12. stol. • s tordovaným dříkem, 12. stol. (Plaňany) • osmiboký (Praha, čp. 4&5/I) • osmiboký z přelomu 12. a 13. stol. (Praha, P. Maria Na louži) ROMÁNSKÁ ORNAMENTIKA meandr pila ozuby GOTIKA Název gotika dala slohu — zvanému ve Francii, zemi jeho zrození, styl ogival — osvícenská umělecká kritika, zejména italská, v posměšném a hanlivém smyslu, stavíc jej na úroveň barbarských Gótů. Gotika jediná tvoří zcela osobité vlastní tvarosloví a skladeb-nost na rozdíl od románského slohu, renesance, baroka a klasicismu s empírem, vyvozujících své tvary i ornamentiku z architektury antické, především římské a zčásti řecké. Pro svoji odlišnost proto také nenašla pochopení u přívrženců klasických slohů, avšak architekti se k jejím prvkům vraceli v následujících staletích ještě několikrát. Nepočítáme-li její přežívání hluboko do renesance, volně z ní čerpají umělci na počátku 18. století, a to nejen při přestavbách velkých klášterních bazilik, ale i při samostatné tvorbě (tzv. barokní gotika). Znovu poskytuje gotika inspiraci v časném romantismu brzy po roce 1800, kdy ještě zdaleka nejde o pozdější programové navazování na gotický středověk. Gotika vzniká kolem roku 1150 ve střední Francii a postupně se šíří do celé Evropy. Do českých zemí přichází ve druhé čtvrtině 13. století a žije tu přibližně po tři staletí. Ve své časné - rané fázi zůstává přes řadu vynikajících staveb slohem importovaným, ale již od počátku 14. věku se domácí prostředí chápe samostatné tvorby a vrcholná česká gotika se staví do čela evropského vývoje. Obdobné postavení získává po letech stagnace znovu na sklonku svého trvání jako pozdní neboli vladislavská gotika. Za znaky gotiky se počítají lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém a vertikalita, štíhlost tvarů směřujících vzhůru. Lomený oblouk umožňuje užít stejně vysoké klenby nad prostorem o různé šíři, což u půlkruhového oblouku románského je 37 vyloučeno. Tlaky kleneb, nyní slabších, protože je nesou žebra, směřují více šikmo dolů než do stran a dají se opěrným systémem podchytit natolik, že stěny mohou být méně silné a jsou stále více odhmotňovány zvětšujícími se okenními otvory. Kromě žebrových kleneb se po celou gotiku těší oblibě valené klenby, půlvál-cově vybíhající často přímo od země a vytvářející tzv. „tunely4*. Ve sklepech na nich zůstávají v nezahlazené maltě výrazné otisky širokých prken „šalování", bednění, na něž se klenulo, a právě podle těchto stop bezpečně rozeznáváme gotický sklep. Staví se buď z kamene - kvádry se neomítají, kdežto lomové zdivo vždy - nebo z vysokých cihel, buchet (9 i 11 cm), které zůstávají neomítané a jsou někdy glazované. Cihly vytvářejí různé vazby a jejich spáry se podřezávají. Uprostřed ploch kvádrů se často setkáváme s důlky pravidelně vyhloubenými, za něž se kámen v době stavby zachycoval a zvednutím dopravoval na místo osazení. Gotické omítky se vyznačují nerovným, nepravidelně zvlněným povrchem. V gotické architektuře se používá také tvarovek, hlavně s čtvrt-válcovým vyžlabením, z něhož se skládají profily archivolt oblouků, podloubí apod., ale i tvarovek příslušně profilovaných na klenební žebra a keramických ornamentálních dílců na ostění oken a portálků. Pojivem kromě malty bývá u slabších namáhaných kamenných podpor olovo. Od středověku se užívá také hrázděného zdiva, tj. dřevěné trámové konstrukce vyzděné obíleným zdivem tak, že líc dřeva, barevně se odlišujícího, zůstává zevně viditelný. Tato technika, v minulosti běžná, se dodnes - 8 výjimkami - udržela hlavně na Chebsku a Frýd-lantsku. Dřeva jakožto teplejšího materiálu se užívalo i ve formě srubů, vkládaných dovnitř do jinak zděné architektury (tzv. kufry), jak hradní, tak i městské. Gotickou architekturu doplňovaly plastické detaily s figurální, zvířecí i rostlinnou tematikou a malby, a to nikoli pouze obrazy. Stěny, uvnitř i zevně, trámové stropy i žebra a ostění se pestře malují, takže gotické stavby byly pro nás takřka již nepředstavitelně barevné. Raná gotika trvá v našich zemích od příchodu slohu po roce 1230 do začátku 14. století. Podstatnou její součást tvoří gotika zvaná cistercko-burgundská, protože z Burgundska ji k nám přinášejí cisterciáci, kteří si každoročními synodami udržovali stálý přímý st yk s mateřskou zemí a nadto se v rámci své činnosti zabýván' stavitelstvím. Řádové hutě teóľ putují Evropou, a tak nový sloh rozšiřují. U cistercko-burgundské gotiky mluvíme o mechanické skladeb-nosti: jednotlivé články nesrůstají, ale působí dojmem, jako by byly k sobě složeny ze stavebnice kdykoli rozebratelné, ať již to jsou válcové přípory v koutech a na plochách křížových pilířů nebo stěn, či sloupky v stále ještě ústupkových portálech. Ve 13. století také každé jednotlivé klenební žebro, přízední, diagonální nebo meziklenební, dosedá na vlastní příporu, která má svoji hlavici a svoji patku a sokl (vzniká tak svazková přípora). Takto jsou vybaveny i pruty v oknech. Dále jsou pro 13. století typické trojlaločné oblouky - jetelový list - u portálků i v kružbách, těžké hmotné profily žeber, oblouků i jiných článků a náběžní štítky při styku žebra s konzolou nebo hlavicí přípory. Z kleneb charakterizují 13. století kromě běžných křížových klenby šestidílné (v dvoulodí pražské Staronové synagógy pětidílné), v menších centrálních prostorách se objevují hvězdové klenby; v této době se již pravděpodobně vyskytují i obkročné klenby (skákavé), jestliže rekonstrukce arkád na hradě Zvíkově včetně klenebních obrazců odpovídá původnímu stavu. Menší, zejména venkovské časně gotické kostelíky se poznají podle přibližně čtvercového presbyteria o jednom poli křížové klenby. V hradní a opevňovací architektuře rané gotiky se někdy vysoké bašty a věže hradů, ať na kruhovém nebo čtyřúhelném půdo* ryse (Trenčín), směrem nahoru zužují. 13. století je také stoletím zakládání kolonizačních měst, hradů a velkých klášterů nebo jejich znovuvýstavby. V Písku se tehdy staví přes Otavu kamenný most. Vrcholná gotika se zhruba kryje s dobou panování Lucemburků (1310—1419, nepočítajíc v to období Zikmundovo) na českém trůně. Zatímco ve 13. a ještě počátkem 14. století vystupuje jako 39 sloh cizí, přibližně od r. 1330 se chápe stále intenzivněji tvorby domácí prostředí a z dosud mezinárodního slohu se vytváří sloh regionálně zabarvený - tzv. česká gotika. Toto umění, projevující se stejně vysokou úrovní i v plastice a malbě, dosahuje evropského měřítka. Pokud jde o architekturu, spatřují se tu začátky cesty, která dalším vývojem směřovala k pozdní gotice. Česká gotika, jejímž spolutvůrcem se stal i samotný Petr Parléř, po Matyáši z Arrasu stavitel pražské Svatovítské katedrály, ovládla plně jak monumentální tvorbu doby Karlovy, tak komorně laděné stavby Václava IV., a vrcholu v úsilí o malebnost dosáhla kolem r. 1400 ve slohu, který se v dějinách plastiky nazývá „krásný" nebo „měkký". Celé období české gotiky je charakterizováno úsilím o jednotný, najednou vnímatelný prostor, zbavený dosavadní hloubko-vosti a přemíry architektonických článků. Přípory se zkracují nebo jejich funkci přejímají konzoly, až se konečně žebra zasekávají přímo do stěn nebo do válcového těla sloupku. Toto úsilí dává také vznik novým prostorovým typům, zejména dvoulodím, ale i klenbám, v nichž se stírá až dosud závazné dělení na uzavřená pole (travé), která se mechanicky sčítají. Místo nich se objevují síťové klenby dvou základních typů: parléřovská, užitá Parléřem ve vysokém chóru Svatovítské katedrály v Praze, a milevská, v presbyteriu sv. Jiljí v Milevsku. Vedle hvězdových obrazců se těší oblibě obkročná klenba, v podstatě polovina klenby síťové, jak v předsíních kostelů, tak v interiérech. Bohatství tvarů ovládá všechny články, k lomenému oblouku přistupuje půlkruhový - zejména u portálků - a segmentový. Datovací pomůckou zůstávají vedle těchto znaků profily žeber, tvary hlavic a konzol a okenní kružby, zejména sférické trojúhelníky a čtyřúhelníky a plaménkové (flamboyantní) motivy. Města se zakládají již jen ojediněle (Mladá Boleslav, Pardubice, Nové Město pražské), zato v městech z předchozího století vyrůstají zděné měšťanské domy, první radnice, spojením několika domů vzniká Karolinum - budova university založené 1348 - a po celé zemi přibývají stavby kostelů, z nichž na prvém místě stojí katedrála sv. Víta v Praze. Znásobuje se počet klášterů, v plném proudu je výstavba hradů a ve vsích tvrzí. V biskupské Roudnici se staví kamenný most stejně jako v Praze, kde poškozený ro- 40 manský most Juditin již neměl být obnovován. Pozdní gotika se často nazývá také vladislavská podle Vladislava II. Jagellonského (1471—1516), za něhož dosáhla rozkvětu. Zabírá všeobecně vzato celé pohusitské období a trvá až do třicátých let 15. století, od roku 1492 již souběžně s přicházející renesancí. Husitské války rázem zastavily vývoj lucemburské gotiky, a to i v rožmberských jižních Čechách, vojensky prakticky nedotčených, takže v poválečných letech se dlouho čerpá z předhusitského tvarosloví. Teprve tvorba bývalého bakaláře týnské školy Matěje (někdy Matouše) Rejska z Prostějova a Benedikta Rejta z Pistova vytváří v poslední čtvrtině 15. století skutečnou pozdní gotiku. Dílo Rejskovo vyhovuje bohatostí až přeplněností detailu-zejména ornamentiky—především vkusu zbohatlých měšťanů, kdežto královský stavitel Benedikt Rejt (ve starší literatuře jmenovaný Beneš z Loun, protože v Lounech stavěl kostel, jedno z vrcholných svých děl), svou velkorysou koncepcí zejména v řešení prostoru povznáší naši architekturu opět do čela evropského umění. Vnějšími znaky pozdní gotiky jsou oblouky oslí hřbet (na Slovensku, nezasaženém husitskými válkami, mnohem dříve než v českých zemích), záclonový oblouk a tvarově příbuzné „houpání" štítků a střech, zejména oblíbených střech stanových. Ve dřících sloupků, u prutů profilací i u přípor, opět běžných, se užívá šroubovitého stáčení (tordování) nebo motivu šachovnice a diamantového řezu v negativní, vpadlé formě. Mělké vyžlabování, určené pro jemnou hru světel a stínů, se uplatňuje jak v táhlých klínových žebrech, tak v pilířích sinových prostor, které místo válcového tvaru, vytvořeného gotikou 14. století, bývají teď často mnohoboké. V okenních i slepých (lichých, lípaných) kružbách dál trvají plaménkové tvary, které se postupně zbavují vnitřních nosů a konečně i zde převládne přetínání a rozmanitost neukončených obrazců. Stárnutí slohu se projevuje v sesychajících se tvarech listů a rozvilin. V dřevěné architektuře oltárni i v monu- 41 é) J\jaooo i A mentálním stavitelství se objevují schnoucí, zvadlé fialy (portál brněnské radnice). Oblíbeným motivem se stávají sukovité po-kroucené větve, užívané v ne j různější funkci, nakonec i místo klenebních žeber, doprovázené plastikami drobného zvířectva, ještěrek, ptáků apod. V této slohové fázi - ač ne poprvé - se také v plastice s oblibou vyskytují neslušné motivy, jako postavičky obracející se obnaženou zadní částí těla k divákovi apod. Da-tovací pomůckou jsou kromě ostatních běžných znaků (žebra, konzoly, hlavice atd.) i štíty erbů, nabývající nesouměrného zpro-hýbaného tvaru kolcích štítků. V rozkvětu pozdní gotiky stojí na předním místě kroužené klenby, jejichž žebra se v hybných křivkách splétají a vytvářejí množství samostatně zaklenutých políček. Brzy i zde se objevuje přetínání a nervózní přerušování žeber nebo se sahá k tvrdším složitým hvězdovým a síťovým vzorcům, které ztrácejí konstrukční funkci a stávají se stále více záležitostí zdobnou, ornamentální. Protože v tomto směru již možnosti končí, klenby se jednak vůbec zbavují žeber (od konce 15. století), jednak je zaměňují motivem větví. Konečně - od sklonku 15. věku — v určitých oblastech vystřídává dosavadní žebrovou klenbu klenba sklípková, routová nebo diamantová, jejíž povrch je plasticky i světelně rozbit množstvím polí s negativním tvarem diamantového řezu. Gotika přesahuje ze středověku do novověku. Žije a vyvíjí se za plného rozkvětu feudalismu. Kromě církve, hromadící nesmírný majetek a zasahující do všech složek života, v neposlední řadě i do světského panování, stojí v čele vládnoucích vrstev král, jenž si musí své postavení hájit proti stále více se rozpínající šlechtě. Ta utiskuje nejen poddané, ale i nižší šlechtu, zemany, a když král ve snaze čelit jí hospodářsky i politicky sáhne ke kolonizaci - zakládání královských měst — záhy ho napodobuje i šlechta. Města znamenají vznik nového stavu, ale i tam mezi patriciji a drobným měšťanstvem a mezi obojími a chudinou i uvnitř 42 cechovního zřízení narůstají se sociálními disproporcemi rozpory, 0 jejichž radikální řešení se pokouší husitské revoluční hnutí. Města, v nichž česká většina převzala za husitské revoluce úřady a vedení obce, se stejně jako řada příslušníků nižší šlechty obohatila na úkor církevního majetku a snaha o reprezentaci spolu s potřebou zacelit rány po dlouholetých válkách se výrazně projevuje i v architektuře. Tento lesk však jen zevně zakrývá útlak nejnižších vrstev, které se domáhají svých práv například v bouřích kutnohorských havířů nebo v povstání vedeném Daliborem z Kozojed. Na sklonku vlády Jagellovců vyvstává vážná hrozba v podobě Turků, postupujících Podunajím. Hrady - sídla příslušníků vládnoucí vrstvy, feudálů - se dělí na královské, spravované královským purkrabím (mezi nimi zvláštní postavení jakožto státní hrad zaujímal Karlštejn), na panské a církevních hodnostářů, jako biskupské (Horšovský Týn, Roudnice). Své hrady mají i rytířské řády (např. křížovníci ve Strakonicích). Ke zvýšení obranyschopnosti využívaly přírodního opevnění. Podle toho rozeznáváme hrady vodní či blatné v mokřinatých rovinách se systémem vodních příkopů a hrady výšinné na návrších a ostrozích. K nim lze přičíst i hrady skalní, kde opevnění 1 místnosti se úplně nebo většinou tesají do skal. Základními články hradu ve 13. století jsou: štíhlá, obvykle válcová útočištná věž v čele hradu, zvaná bergfrid, poslední ochrana obránců, a proto přístupná pouze v prvém patře, nikoli v přízemí, opatřená v několika případech proti balvanům z metacích praků na straně útoku břitem či ostruhou, dále je to palác v odlehlé, nejlépe chráněné části a často i samostatná výstavná kaple. K tomu se druží opevnění s branou, popřípadě se suchým příkopem na nejsnáze přístupné straně. Zvláštní péče se věnovala hradní studni nebo cisternám. Některé hrady měly více věží, Bezděz dvě, Hradiště nad Lužnicí - nynější Kotnov v Táboře -původně dokonce čtyři. Typ mnohověžového hradu francouzského představuje v Čechách Konopiště (1318), Ve 14. století nahrazuje válcovou věž mohutná věž hranolová, nastává srůstání dosud samostatně oddělených částí, ještě koncem věku se vytváří dvoupalácová dispozice bez věže a rovněž bez věží jsou i hrady Václava IV. z 15. století. 43 V pohusitské době se fortifikace přizpůsobují rozvoji dělostřelby, starší hrady se obklopují pásmy mohutného opevnění s dělovými baštami a kromě přestaveb vyrůstají i nově založené hrady, často s dvoupalácovou dispozicí. Zemanské tvrze oproti hradům"nestávaly osaměle, ale většinou ve vsích. Podle možností využívaly přírodního opevnění, návTŠí nebo rybníka, silnějšímu náporu však nemohly vzdorovat, a tak jakožto celky většinou zanikly.-Kromě stop opevněni v terénu se zachovaly - často ve zříceninách - hlavní, většinou věžovitá zděná stavení a poměrně značné množství hranolových kamenných věží. Vzácnější typ představuje kruhová dispozice kolem středního dvora, jehož poslední stojící ukázkou-v mladší úpravě -je Chodov u Prahy. Města jakožto právní a 6právní celky, tzv. „města 8 právem'* se objevují v našich zemích teprve ve 13. století. V této knížce se jimi rozumějí převážně města kolonizační - gotická, na rozdíl od zaniklých sídlišť velkomoravských i existujících již výrobních a obchodních celků domácích, pro něž - stejně jako pro románskou Prahu — názvu „město" nelze užívat zcela jednoznačně. Kolonizační města zakládá panovník nebo šlechtic světský či církevní tak, že pověřuje schopného muže, tzv. lokátora (locus latinsky místo), aby vyhledal vhodné místo pro město a zajistil dostatečný počet obyvatelstva. To bývá do značné míry německé, neboť v nynějším Německu, kde se přímo navázalo na staré římské osídlení a tradice, tou dobou již města existují. Proto také nově vzniklé městské obce se spravují právem norimberským nebo magdeburským a až do husitských válek německý patriciát drží veškerou moc. Města se dělí na svobodná královská, podřízená přímo králi, a poddanská, patřící světskému šlechtici, biskupovi, klášteru apod. Mezi královská náležejí také královská věnná města, tj. připisovaná jako věno ovdovělým českým královnám (od 14. století), a horní neboli báňská města, nadaná zvláštními právy a výsadami. Kolonizační města - 8 výjimkami, jako je např. starší románské osídlení - se zakládají „na novině" či „na zeleném drnu" a vesměs dostávají charakteristický půdorys tzv. šachovnicový. Je tvořen téměř pravoúhlým protínáním ulic, 8 velkým čtyřúhelným ná- 44 městím. Od měst založených se liší nepravidelností půdorysu města vzniklá, tj. povýšená z tržních nebo hornických osad, z podhradí apod. Jednotlivé bloky zástavby se dělí na úzké dlouhé parcely, jejichž přední část vyplňují řadové měšťanské domy se štítovým průčelím a někdy 8 podloubím, vzadu leží hospodářská část. Dům, označený domovním znamením, obývala pouze rodina majitele; V ústřední prostoře v přízemí, tzv. mázhausu, provozoval měšťan řemeslo nebo obchod, a byl-li dům prá-vovárečný, čepoval tu i pivo. Z mázhausu vede do dvora průjezd, k němuž přiléhají často komory. Z mázhausu se také sestupuje do sklepa, v němž bývá studna. Jiné schodiště vede do obytného patra, do jehož střední neosvětlené části se vkládá černá kuchyň - místnůstka bez oken s ohništěm přímo pod širokým komínem. V řadě domů se v přízemí zachovala vždy jedna místnost o dvou polích křížových kleneb na žebrech, dnes mnohdy považovaná nesprávně za kapli. Často se vyskytují místnosti klenuté valeně od země, tzv. tunely, a valené klenby s typickými otisky prken šalo vání v maltě mají i sklepy. Některé z výstavných domů mívaly arkýř a nejednou i vez. Rozlehlé náměstí sloužilo hlavně trhům. Symbolem tržního práva byla socha Rolanda, rytíře v brnění s korouhví, umisťovaná později i na kašně nebo na budově radnice. Radnice vznikají teprve ve 14. století (1338 Staroměstská radnice v Praze), kdy si města prosazují samosprávu. Mívají často věž s českým orlojem o 24 číslicích a jedné ručičce (Praha, Tábor). V radnici je kromě velké zasedací síně šatlava, mučírna a kaple. Kde nebylo vhodnějšího místa, postavili radnici dodatečně doprostřed náměstí. Před ní stával pranýř. K vybavení města náležely škola, zbrojnice, solnice, slaneč-kárna a masné a chlebné krámce. Chloubou města bývá farní kostel, až do 19. století mnohdy obklopený hřbitovem. Při okrajových čtvrtích se od počátku měst usazují žebravé řády, tzv. 45 mendikanté — tj. františkáni, minorite, dominikáni a klarisky — a jejich kláStery s kostelem stojí přímo v městské hradbě. Židé, pokud bydlí ve městě, mívají vlastní ulici nebo čtvrť. Jedním z předních privilegií měst je právo stavět opevnění — proto se tak často objevuje motiv hradeb, věží a bran v městských znacích - a panovník nebo majitel dbá na jeho dobrý stav. Ve vnitřním pásmu hradeb s baštami, ve 13. století většinou válcovými, ve 14. století hranolovými, chrání vjezd do města věžovité brány s padací mříží, zvané obvykle podle města, k němuž se jimi vyjíždí. V souběžné parkánové zdi stojí předbraní s padacím mostem. Ještě ve 14. století, ale hlavně po husitských válkách se budují i parkánové bašty, v 15. století někdy mnoho-boké, a před polovinou 15. věku se před branou objevuje válcový nebo polygonálni barbakán, zesilující její obranyschopnost. Městské opevnění doplňuje vyzdívaný příkop, často suchý, a val s palisádou nebo vyplétaným polským plotem. Kromě hlavních bran přerušují běh hradeb i branky či fortny ke mlýnům, k lázním a vůbec k vodě. Někdy má vlastní branku i kat, člověk opovrhovaný. Městům přísluší i právo hrdelní, právo vynášet a provádět rozsudky smrti. Katovna stává za městem a na „Šibeničním vrchu", „Na spravedlnosti" apod. se tyčí šibenice a kolo na lámání. Mimo hradby leží také předměstí, často obehnaná valem a ploty, s vlastními branami. Před dolní městskou branou stává špitál s kostelem. Kláštery mají nyní dvojí charakter. Jednak jsou to volně stojící venkovské kláštery kolonizační, v podstatě stejně členěné jako v románské době, dobře opevňované a v čase nebezpečí chráněné dosazenou posádkou, jednak kláštery mendikantské v městech. Zmíněné již žebravé řády stavějí v linii hradeb kláštery, které se od prvé skupiny odlišují hlavně tím, že nemají hospodářskou část. V obou skupinách nesmějí některé řehole v duchu předepsané chudoby i vnější prostoty stavět u svých kostelů věže, což se někdy (dva případy v Bratislavě) obchází tím, že věž se nezaloží od země, ale posa-zuje se na nároží nad hlavní římsu. Zvláštní útvar představuje kartuziánsky klášter, kde každý mnich obývá vlastní domek s kuchyní a se zahrádko u,postav ený na obvodu středního volného prostranství (Brno -Královo Pole, Červený kláštor na Slovensku). Kostely za několik set let svého trvání v podstatě neměnily využití - obdobně jako chrámové stavby románské - a při své početnosti a výstavnosti dokumentují proto nejlépe vývoj slohu. Ve 13. století jsou hluboké, temné (mluvíme tu o mystickém prostoru) a kromě jednolodí většinou bazilikální s dvojicí věží v západním průčelí a někdy s příčnou lodí, transeptem. Hloubkovou orientaci ještě zdůrazňují mohutné mezilodní arkády a dlouhé presbyterium. Drobné venkovské kostelíky druhé poloviny 13. století se naproti tomu vyznačují zhruba čtvercovým presbyteriem 8 jedním polem křížové žebrové klenby. Ve 14. století se smyslem české gotiky stává úsilí o světlý jednotný kazatelský prostor, vnímatelný jediným pohledem jako celek z kteréhokoli místa kostela. Opouští se bazilika a převládá sinový - stejnolodní prostor, který se jednak zkracuje, jednak sceluje vynecháváním mezilodních arkád. Klenbu nesou nakonec štíhlé válcové sloupy bez hlavic a vrcholem této tendence jsou dvoulodní prostory o dvou nebo o jediném oblém štíhlém středním sloupku. Vkládání podpor do podélné osy chrámového prostoru svědčí také o poklesu významu hlavního oltáře, jehož dosud ústřední postavení přejímá kazatelna. Kratší a širší bývají i presbyteria a v poslední třetině 14. věku vytvářejí typ s plochým závěrem, ale se dvěma okny ve východní stěně. Stejnolodní obdélný prostor bez presbyteria zastupují pražské staroměstské kostely sv. Jiljí a sv. Michala (nyní zbarokizovaný) a Betlémská kaple. Kostely, které nepatří české gotice, zejména některé klášterní, jsou i nadále vysoké a v mnohobokém závěru presbyteria sbíhají k zemi bohatě profilované přípory. Pro husté množství vertikál 47 přípor i prutů kružeb ve štíhlých oknech se mluví o linearismu a lineárním stylu. Šlechta nebo měšťané si v chrámech zřizují někdy soukromé kaple a oratoře a místo posledního odpočinku si připravují v rodinných kaplích, nejednou ve tvaru samostatných přilehlých staveb. Jiné kostely a kaple jsou budovány vůbec jako pohřební, pohrobní čili sepulkrální. Architektonického ztvárnění se také dostává sanktuariu, schránce na kalich a hostie, výklenku a později samostatné v kameni tesané stavbičce (zvané také pasto-forium) na boku presbyteria, jehož funkci převzal v baroku otvírací tabernákl — svatostánek - přímo na oltáři. Obdobně vypravené je i sedile, výklenek v protilehlé stěně kněžiště, vyhrazený biskupovi. (Barok je nahrazuje volně stojícím dřevěným křeslem.) Jiná sedile se však běžně vyskytují v průjezdech bran a často i měšťanských domů. Zvláštní místo v kostelní architektuře zaujímá tzv. katedrální založení. Katedrála je každý biskupský kostel - název pochází od katedry, křesla či stolce, umisťovaného zprvu v ose kněžiště, na němž sedával biskup. Tyto biskupské kostely - katedrály - vytvořily ve Francii zvláštní dispozici, kde kolem vysokého chóru s triforiem nad kněžištěm obíhá ochoz s věncem kaplí a celek zevně obklopuje opěrný systém. Tohoto schématu, s kaplemi někdy zevně vyznačenými polygonem a opěráky, jindy pojatými do sumárního pláště, užívají i jiné kostely. U nás to jsou bývalý cisterciácký klášterní kostel v Sedlci u Kutné Hory - bez opěrného systému v duchu prostoty stavby, předepsané řádem, presbyterium děkanského kostela v Kolíně od Petra Parléře, chrám sv. Barbory v Kutné Hoře a dóm sv. Víta v Praze, dílo stavitelů Matyáše z Arrasu a Petra Parléře, který jediný ze všech jmenovaných je skutečnou katedrálou. Po husitských válkách převládají stejnolodí i nadále — v Domažlicích opět bez kněžiště - a v jihočeském Žumberku vyrůstá 48 dokonce velmi krátké široké čtyřlodí. Kališnictví, pěstující sborový zpěv (literátská bratrstva, bohatě malované kancionály), vnáší do bočních lodí motiv zpěváckých - literátských tribun či empor. Vyvrcholením všech těchto tendencí je kostel v Mostě, kde opěrné pilíře se vtahují dovnitř rozlehlého stejnolodí a mezi ně se vkládají tribuny. Lidová architektura si zřejmě z této doby, z gotiky, dodnes podržela v některých oblastech typ stodoly, na obou kratších stranách roubené do polygonů o pěti osminách pravidelného osmiúhelníka nebo o sedmi dvanáctinách pravidelného dvanáctiúhelníka a s vysokou sráznou střechou, ať již krytou došky nebo šindelem, i když nyní stojící stavby byly stavěny mnohem poz-deji. Téhož původu je i řadové řazení vysokých dřevěných lomenic a dřevěné okapní žlábky, přesahující z úžlabí daleko do ulice (hlavně na Slovensku). Z gotiky vychází také typ dřevěné zvonice u kostelů bez věže, zakončené jehlancovou střechou nad bedněním kolem stolice se zvony. Pokus o převedení gotické lomené klenby do dřevěného materiálu známe např. z presbyteria kostelíka v Hervartově na Prešovskú. Kutná Hora - Kamenný dům, postavený kolem r. 1480, zbavený omítek při Láblerově opravě v letech 1900—1902 Praha - staroměstská mostecká věž Kamenného mostu. Petr Parléř, druhá polovina 14. století, střecha z opravy Josefem Mockrem v letech 1874—1878 Chrudim - kostel Nanebevzetí P. Marie z poslední čtvrtiny 14. století s novogotickými věžemi ze Schmoranzovy regotizace v letech 1850—1880 Hrad Bezděz, založený v letech 1264—1279 Rozčleněni budov hradu trvá, mfsto berg- Půdorysné roztříštěnosti ubývá, fritu zaujímá mohutná hranolová věž, dě- jednotlivé budovy spojené hradbou lená patrovými římsami (Karlštejn) se průčelím vkládají do její líce (Lipnice) HRADY ZE SKLONKU VLÁDY VÁCLAVA IV. A POZDNĚ GOTICKÉ Vodní či blatné hrady se na rozdíl od výšinných zakládají v mokřinatých rovinách. Pro pozdní gotiku j tou typické dělové bašty, jakými se doplňují i starli hrady (rozšíření Rábí). Poměrně častá je dvoupalácová dispozice GOTICKÝ HRAD (ÚTOČIŠTNÁ VĚŽ - PŘEDHR ADÍ - BRIT - LATRÁN -ROZŠIŘOVÁNÍ HRADŮ) '"""u/iiiiiiinuvu^ rozšíření hradu opevněním ze 16. stol. kolem jádra ze 13. stol. (hrad Velký Šariš u Prešova) »6 • V .,023 bergfrit - útočištná věi hradu 13. stol., volně stojící, přístupná pouze v patře (Roháčův hrad Sión u Kutné Hory) předhradí (P) oddělené od hradu (H) příkopem, popřípadě zděným mostem f! (Rychmburk u Hlinská) Sázava (Dubá nad Sázavou) půdorys a pohled na zbytky hradu a opevněni latránu s branou (nyní latránem prochází ieleznice) GOTICKÁ MĚSTA GOTICKÉ MĚŠŤANSKÉ DOMY tvoří řadovou zástavbu na úzkých dlouhých parcelách; vpředu leií Štítový dům obývaný rodinou měšťana, označený domovním znamením, vzadu dvorní křídla a hospodářská stavení. Dvory jsou odděleny vysokou zdí. Parcely sahají často celou hloubkou bloku, takže v obvodních ulicích jednu stranu vytvářejí zadní trakty a dvory, druhou Štítová průčelí dalSího bloku Bardejov v hradbách - dlouhé parcely schéma gotické městské zástavby Praha - Staroměstské náměstí, dispozice dvou měšťanských domů, dnes spojených pod společným čp. 604/1, první kolem r. 1280, druhý kolem r. 1370 (v jeho průjezde sedile) oba byly původně průjezdové GOTICKÉ MĚŠŤANSKÉ DOMY 14. A 15. STOLETÍ Tábor čp. 16, kolem r. 1640 (klenby zčásti Kutná Hora - Kamenný dům renesanční) čp. 182, před r. 1490 SCHÉMA GOTICKÉHO OPEVNĚNÍ věžovitá bašta prkenné podsebití sc hematický řez opevnením Znojma s pozdně gotickým rozšířením GOTICKÉ OPEVNĚNÍ — BAŠTY, CIMBUŘÍ, TYPY STŘÍLEN kurtina -rn1- otevřené hranolové baity 14. stol Nymburk typy baít Bardejov Levoča Levoča pětiboké pohusitské baSty pozdné gotické delové bašty a věže 11111 \ t VUVVUWW » * cimbuří 13. stol., poklopy na kamenných závěsech dodatečné dozdívání hradeb, místo srázná kamenná chránící obránce hradeb (Kost) zubů cimbuří méně zasaiitelné stříška střílny TET" —W" Trnava uzavírání střílny otočným Spalfkem s pro- ústupková střílna poč. 16. stol. Bechyně říznutým otvorem 0 klíčové střílny pohusitské (zevně) • příčka na zaklesnutí hákovnice (pohled zevnitř) kalhotová střílna GOTICKÉ OPEVNĚNÍ-BRÁNA A PŘEDBRANÍ spuštěná a vytažená mřfi V linii hradeb stojf věžovitá brána s železnou nebo dubovou okovanou padací mříií (hřebenem), pohyblivou v rámu v ústupku (vpadlině) V linii parkánové zdi je brána, popřípadě i branka pro pěší s padacím mostem na pevnou část mostu přes příkop drálka 5 ■i- padací mříž padací most na stěžejkách, kládách s řetězy A (Tábor) / \ pravděpodobný tvar brány v Čáslavi Brána věžová průjezdná as průjezdem mezi dvěma věžemi, odvozená z římských bran POZDNĚ GOTICKÉ OPEVNĚNÍ- PŘEDBRANÍ — BARBAKAN Sedlčany Velká Bíteš GOTICKÉ KLÁŠTERY KOLONIZAČNÍ A ŽEBRAVÝCH ŘÁDŮ (MENDIKANTU) V MĚSTECH kostel refektář (jídelna) ambit (křfiová chodba, kvadratura) •831 '31 Zlatá Koruna (cisterciáci) konventní budova Kolonizačnt kláštery (cisterciáci, benediktini, premonstráti), zakládané v dosud neosa-zené krajině, mívají rozlehlou hospodářskou část a opevnění VySSÍ Brod (cisterciáci) nahoře půdorys ústřední části kláštera, dole celek s opevněním podle starého vyobrazeni KláStery iebravých řádů, mendikan-tů (dominikáni, františkáni, minorite, klarisky) se usazují ve městech při hradbách v chudých čtvrtích (Č. Budějovice, františkáni v městských hradbách) ČÁSTI GOTICKÉHO VÍCELODNÍHO KOSTELA A TYPY PRESBYTERIÍ severní věí\ (zdivo vždy\ mocnějii nei trojlodí) severní bočnílod hlavní (střední) loď hlavní portál kruchta vřetenové schodiště (šnek) jiinf věž -| podvěií severní boční předsíň presbyterium (presbytář, kněZiStč) o dvou polích kříiové klenby a polygonálním závěru triumfální oblouk mezilodní arkády příčná lod (transept) jiZní boční kaple opěrný pilíř (opěrák) sakristie Bazilika pětilodní s příčnou lodí, bez věže • trojlodní s dvěma věZemi v západním průčelí • s věZemi po stranách presbyteria • s jednou věZí v ose průčelí Pravoúhlá presbyteria (s plochým závěrem): 2. pol. 13. stol. - téměř čtverec • poč. 14. stol. • se dvěma okny k východu (1370-1380, sv. Martin ve zdi, Praha) • Klášter Hradiště nad Jizerou 1240 • polygonálni presbyterium se dvěma vítěznými oblouky, nesoucími věZ (Ševětín) Polygonálni závěry s oknem v ose o pěti stranách pravidelného osmiúhelníka • o třech stranách pravidelného osmiúhelníka • o sedmi stranách pravidelného dvanáctiúhelníka • s opěrákem v ose o čtyřech stranách pravidelného šestiúhelníka • dvojchórový závěr (o dvou presbyteriích) • dva příklady trojchórového závěru trojlodí TYPY GOTICKÝCH KLENEB A JEJICH VLIV NA ČLENĚNÍ VNĚJŠKU A fi A A křížová žebrová klenba s pasy - řidký rytmus opěrných pilířů (13. stol.) ů Šestidílná klenba - po jednom opěráku následují vidy dvě okna (v dvoulodí Staronoví synagógy pět i dílná klenba) - A ^ A _ A. ^ A křížová Zebrová klenba - zrychlenému rytmu polí odpovídá rytmus opěráků a oken n n 0 Ú Ů o tzv. vázaný systém, přešlý z románské architektury: délce jednoho pole hlavní lodi odpovídají dvě pole bočních lodí SCHÉMA HLAVNÍCH PROSTOROVÝCH TYPŮ GOTICKÝCH KOSTELŮ Jednolodí • dvoulodí o nestejné šiři lodi, rozdělené mezilodními arkádami na pilířích • sinové dvoulodl na válcových sloupcích (nebo s jednim středním) • zevně odpovídají vnitřnímu dělení okna proti lodím a opěráky proti podporám arkád A bazilikální ilika /___\ Hni okna I pseudobazi Bazilika - prostorový typ o lichém počtu lodí (trojlodní, pětilodní), kde střední lod převyšuje nižlí boční lodi a je přímo osvětlovaná vlastními, bazilikálními okny nad střechami bočních lodí; nemá-li střední lod okna, mluvíme o pseudobazilice stejná \ liře lodí \ na válcových \ sloupech \ Stejnolodí, sinové trojlodí nebo hala-všechny tři lodi mají stejnou výšku (šířku zpravidla ne) a od 14. stol. se k jejich zastřelení uiivá jedné nebo několika stanových střech; je-li střední lod o něco vyšší, vzniká pseudohala KATEDRÁLA A KATEDRÁLNÍ ZÁVĚR katedrální opěrný systém (opěrné pilíře a oblouky) kaple boční hlavni' lod (střední) lod Praha - sv. Vít věnec kaplí Sedlec u Kutné Hory, pětilodní bazilika cisterciáckého kláStera s příčnou lodí. Katedrální závěr bez opěrného systému (založ kolem r. 1300) ochoz kolem kněžiStě s věncem kaplí Praha - sv. Vít, katedrála před dostavbou (Matyái i Arrasu a Petr Parléř) 11« Kolín - sv. Bartoloměj, Parléřův katedrální závěr (1360-1378) při raně gotickém sinovém trojlodí z let 1270-1290 GOTICKÝ OPĚRNÝ (KATEDRÁLNÍ) SYSTÉM kříiová kytice (rúiice) kružbové zábradlí opěrný chrlič baldachýn konzola typ pařížské Sain-te Chapelle (sent-íapel) fialy převy-Sující hlavní římsu vždy odvozeny z gotiky francouz-ské (Spišský Štvrtok, pohrobní kaple Zápolských 1473) TYPY GOTICKÝCH ARKÝŘŮ CIVILNÍCH NEBO SLOUŽÍCÍCH JAKO PRESBYTÁŘE KAPLÍ HRADŮ, RADNIC A MĚŠŤANSKÝCH DOMŮ křížová kytice fiala t kraby vlys s lípanými (lichými) kružbami vimperk s kraby a křfiovou kytici hlavice nárožní přípory fiala baldachýn socha arkýř na konzole (Budynč u Roudnice) arkýř na konzole kombinované t krákore! : Pernštejn) podokenní (bankálová) římsa přípora ^ erbový štítek v parapetní výplni konzola volná kružbová krajka erbové štítky záchodový arkýřek na krakorcich noha arkýře nárožní . -přípora nos •sokl lilie cimbuří baldachýn nad okny vimperky, po stranách kraby, dole lilie konzola detail volné kružby arkýře kaple (po r. 1390) (Praha - Karolinum) Praha - arkýř kaple Staroměstské radnice (před r. 1380) arkýř domu Sokolů z Mór v Lounech (1470-1480) SANKTUARIUM, P/ ^TOFORIUM, SEDILE, LÍPANÉ (LICHÉ) KRUŽBY triumfální (vítězný) oblouk ústupky v parapetu kněžiště lípané (liché, slepé) kružby (Kutná Hora, sv. Jakub) cružbový panel na věži sedile (a dvířka) ze 13. stol. (Jindřichův Hradec, hrad) • 14. stol. (Bavorov) • počátek 16. stol. (Křivoklát) sedile v průjezdech bran a domů ČLÁNKY GOTICKÉHO KLENUTÉHO INTERIÉRU (tvary 13. století) meziklenební iebro přízední Zebro —^ nábéinr\\\ štítek . Vk\] abakus \V\ (krycí deska)^ listová hlavice prstenec klenební Pole (travé) kříiové klenby na žebrech žebro svorník (vazák) kápž mezik,enel (prsa) klenby\\ ' P** talířový prstenec zkrácená zkrácená přípora s podložkou, vytvořenou přízedními žebry (hlavně 2. pol. 14. stol.) 1- přípora přípora jednoduchá lineární svazková pora 14. stol., tvo sbíháním profilů ž až k zemi bez hla patky a soklu 13. stol. 14. stol. profily (řezy) svazkových přípor 13 ČASNĚ GOTICKÉ NÁBĚŽNÍ ŠTÍTKY, ŽEBRA, HLAVICE PŘÍPOR A KONZOLY 13. STOLETÍ (Poprad) tvary nábčžních štítku Profily (řezy) žeber 13. století - prvních šest je z doby mezi 1235-1280: hranolové, hranolové s okosením, hranolové s výilabkem, hrušková žebra, poslední dvě jsou z doby mezi 1280-1300: klínové, klínové vyžlabené kružbová, Zvíkov (1275) Pohled Zlatá Koruna (kolem r. 1300) konzoly a hlavice přípor 13. století ČASNĚ GOTICKÉ PORTÁLY, PILÍŘE A OPĚRNÉ PILÍŘE 13. STOLETÍ Portály {asto ústupkové s vloienými sloupky nebo s pruty s hlavicemi, patkami a sokly, s tympanonem a s trojlaločným motivem KardaSova Řečice* Praha-Staronová synagóga* Klášter Hradiště nad Jizerou* Kouři Zvikov - palác (trojlist) • Marti nice u Sedlčan • Sedlčany (trojlist) • Arnoštovice u Sedlčan (ve výžlabku bobule) pilíř sinového trojlot Kolín (1270-1290) U přípora Zvfkov (1275) svazkový pilíř pilíř arkád Kouřim, krypta (1270) GOTICKÁ OKNA 13. STOLETÍ Pruty sakrálních oken maji hlavice, patky a sokly, typický je trojlaločný oblouk - okna civilních staveb jsou lomena Praha - AneXský kláiter, Zvíkov - okno Bezděz - vnitřní a vnějií okno kaple, mezi sv. Barbora (po r. 1250) kaple ipo r. 1270) nimi ochoz (12Ä5) Rozeta v kapitulní síni ve Vyšlí m Brodě (před r. 1300) • TÍInov - ambit (před r. 1250) • Kouřim - okno přízemí severní věže So lat .cd Sedlčany - lfc=ril věi kostela (12701 Písek - okno hradni sině (po r. 1270) A Praha - Jihlava AneZský klášter Salvátor HLAVNÍ TYPY GOTICKÝCH PORTÁLŮ 14. STOLETÍ A POČÁTKU 15. STOLETÍ Miličín (1380) Lomený portálek s okosením* dvouosý portál s výklenkem v tympanonu,v pravoúhlém orámování s erby ve cviklech (Bavorov, 1385) • portálky s kružbovými motivy, s listy a figurálními konzolami • se slepými (lípanými) plaménkovými kružbami (rotující plaménky) v tympanonu (Kutná Hora, sv. Barbora, kolem r. 1400) 7—S Sedlový portálek (Praha - Hrad, po r. 1333) • běžný typ sedlového portálku s okosením • s pravoúhle zalomenou nadpražní římsou na konzolách s lidskou maskou (Kardaiova Řečice) • pravoúhlý se zaoblenými rohy (Praha - Karolinum) 0% i půlkruhově zakončené portály sv. Vít, svatováclavská kaple (1367-1373) • Plzeň (1370-1380) • s výžlabkem v okosení a lichoběžníkovým nadpražím (Jindřichův Hradec) • s okosením (běžně i ve sklepech) GOTICKÉ PORTÁLY A OPĚRNÉ PILÍŘE 14. STOLETÍ A POČÁTKU 15. STOLETÍ Dvouosý portál, nadpraží segmentová, v tympanonu slepé (li ché) kruiby (Kutná Hora, sv. Ja kub, kolem r. 1370) profil prutu hruškovec čečovice, poslední čtvrť 14. stol. /A stříška okno obíhající podokenní římsa Kutná Hora, sv. Jakub • Slaný • Sezemice u Pardubic s motivem fialy a s pootočením o 45° • dva se štítkem klenot křídla) 4 heraldické barvy zlato stříbro štít na něm buď figura nebo znamení opěrák dvakrát odstupněný 2 kovy koruna helm krydla (fafrnochy) erb a jeho části TYPY GOTICKÝCH KLENEB DRUHÉ POLOVINY 14. STOLETÍ A POČÁTKU 15. STOLETÍ Síťová klenba parléřovského typu (Petr Parléř, sv. Vít v Praze, 1370-1385) • síťová klenba milevského typu (Milevsko, sv. Jiljí, kolem r. 1390) • obkročná (skákavá) klenba (Seze-mice, 1380-1390) Hvězdové a obkročné klenby (Jaroměř, augustiniáni, 1404,rekonstrukce) • Jindřichův Hradec, minoritě,1365 • obkročná klenba předsině (Chrudim, kolem r. 1400> GOTICKÉ KONZOLY, HLAVICE P&ÍPOR A PROFILY ŽEBER 14. STOLETÍ A POČÁTKU 15. STOLETÍ Žebro klínové vyžlabené • klínové s výžlabkem uprostřed okoseni • klínové dvakrát vyilabené • hrulkové • hruškové Matyáše z Ar rasu u sv. Víta v Praze • dvé lebra z díla Petra Parléře Listová hlavice • zasekáváni ieber do steny bez konzoly • ostrunové podsekáváni • kružbová konzola (vidy na podložce z přízedních ieber) • úmyslné nepravidelný styk žeber s válcovým sloupem na Hrade v Praze Dvé konzoly dvorské huti Václava IV. (Pražský hrad a Točník) • objimavá patka (Praha-Mostecká véi - Petr Parléř) • římsové průniky • kolínka „lámaného" slohu po r. 1410 GOTICKÁ SAKRÁLNÍ A CIVILNÍ OKNA 14. STOLETÍ A POČÁTKU 15. STOLETÍ-KRUŽBY Tři okna z Vyššího Brodu (první třetina 14. stol.) • trojlisty a čtyřlistý od počátku 14. stol. (z tvarů 13. stol.) • sférické trojúhelníky a čtyřúhelníky (hlavné po polovině 14. stol.) • plaménkové (měchýřkové) kruiby prvně v díle Petra Parléře (od r. 1355) - plaménky rotují rozeta ze Zlaté Koruny (polovina 14. stol. Roudnice-augustiniánský ambit, dvě okna po r. 1338- vliv jižní Francie-jinak běžně kružby Praha - Karolinum 52E Kutná Hora - sv. Jakub (1360-1380) malé pravoúhlé okénko s okosením a štěrbinová okénka profil ostěni / / / / I \ \ \ ^ výklenek s kamennými sedátky trojdílné okno s příčníkem HLAVNÍ TYPY GOTICKÝCH ŠTÍTŮ A VĚŽÍ 14. STOLETÍ A POČÁTKU 15. STOLETÍ Trojúhelný štít • stupňový štít • štít s lomené zakončenými ústupky (vpadlinami) Vysoká valbová střecha - dlátko - s nárožními věžičkami • zděné helmice, jehlancová s cimbuřím (Opatovice nad Labem, sv. Vavřinec) a kuželová (Kokořín) • zmalebftující převedení horní části věže z čtyřbokého hranolu na osmiboký Polygonální věže kameru v Sedlci u Kutné Hory • stanová střecha nad sinovým trojlodím (Praha - sv. Jindřich) • zděná sanktusová věžička - sanktusník (Soběslav) POZDNĚ GOTICKÁ OKNA SAKRÁLNÍ A CIVILNÍ Mělník Dolní DvořiStě Okoličné plaménky ztrácejí nosy 'asi 1510), následuje přetínání kruieb Kutná Hora - sv. Barbora, vysoký chór Matěj Rejsek Černice u českého Krumlova rozeta (Jindřichův Hradec) Kruiby s plaménky bez nosů a přetínavé (1, 6 - Ražftany u Sabinova. 2, 7 - Okoličné, 3 -Hýrov u Kaplice, k - Kežmarok, 5 - Chvalliny Kutná Hora Kamenný dům záclonové okno Mělník - zámek • Pardubice - výklenek na bráně Předhradí okna s přetínavým ostěním, s nadokenní římsou • s vimperkem (Prašná brána) okénko s oslím hřbetem segmentové zakončení, Kutná Hora -' Knížecí dům • Pardubice - Zelená brána POZDNĚ GOTICKÉ ŠTÍTY A OPĚRNÉ PILÍŘE Chvalšiny u českého Krumlova (1 řlchův Hradec ■kecka kuchyň (po r. 1480) Nové Hrady u Kaplic | POZDNĚ GOTICKÉ PORTÁLKY Z KONCE 15. A POČÁTKU 16. STOLETÍ Kunětická Hora, lomený portál, přetínavé pruty s diamantovanými soklíky • švihov Svatá Dobrotivá u Rokycan s motivem příbuzným oslímu hřbetu • Dolní Dvořiště, bohaté přetínání prutů a stáčené (tordované) soklíky Sedlové portály: Radoňovice u Beneiova • Svéráz u českého Krumlova t Skuteč s motivem sukovité větve v nadpraží • čtyři různé typy sedel • dva portály ze soukromých domů ve Chvalšinách u českého Krumlova Záclonový (baldachýnový) portálek v českém Dubu • Dolní Dvořiště - sedlový • Chrudim - kombinace sedlového se záclonovým (hvězdicový) • Křivoklát - hradní kaple, v podstatě sedlový portálek PORTÁLY A NĚKTERÉ ZNAKY POZDNÍ GOTIKY J—LaJ—I Praha - čp. 479/1 (kolem r. 1500) přetínáni prutů Bratislava - hrad, Matyášova brána z 2. pol. 15. stol.; nad segmentovým záklen-kem s přetínavými pruty vimperk tvaru oslího hřbetu Hrad Litice m m m m. Brno - radnice, vstupní portál (1. čtvrtina 16. stol.) s přetínáním, sesychající uvadlá fiala nahoře typická pro pozdní gotiku soklíky prutů: diamantování • krouiené motivy • stáčení (tordování) • polygonálni s vý-Zlabk) řez polygonálním pilířem s mělce vyilabenými stěnami Kutná Hora - Hrádek detail stáčené (tordované) nohy arkýře sukovité větve v klenbě (sv. Tomáš - Kapličko) • pokladnička pro chudé (Dolní Dvořiště) • erb rozviliny Libochovice POZDNĚ GOTICKÉ ŽEBROVÉ KLENBY kroužená klenba - Banská Štiavnica Rožmberk hřbitovní kostelík (1514) hvězdová síťová a hvězdová. Dolní Dvořiště POZDNĚ GOTICKÉ KLENBY KONCE 15. A POČÁTKU 16. STOLETÍ kroužená hvězdová klenba - B. Reje, Kutná Hora, sv. Barbora (návrh 1530) motiv seschlých sukovitých větví vystřídal Zebrové obrazce (Praha - sv. Vít, královská oratoř 1490-1493) 4 rozvinutá blána, Praha řp. 548/1 (1496) • gotické číslice 4,5, 7 krouiená klenba ve věii KníZeciho domu v Kutné Hoře (kolem r. 1500) visutý svorník Křivoklát - kaple (mezi 1493-1522) kvadrilob, motiv na svornících apod. POZDNĚ GOTICKÉ PROFILY ŽEBER, KONZOLY A HLAVICE DO POČÁTKU 16. STOLETÍ T T Prostřední dvě čtvrtiny 15. stol.: klínové vyilabene žebro • klínové s vyžlabeným zkosením • hruškové • kolem r. 1500 protáhlí klínová, několikrát mělce vyilabená žebra: 6a Vladislavský sál • 6b jeho schodiStě • těžké klínové žebro (Pardubice, zámek) Listová hlavice (seschlý list)* proláklá jehlancová konzola (Rejsek 1496- Praha, čp. 548) • tři příklady objímavé patky spojené s přetínáním žeber (kolem r. 1500) šroubovaný (tordovaný, stáčený) tvar zkrácené přípory • prstenec v místě hlavice • naturalistický motiv seschlého kmene (střední sloup v zámku v Bechyni) • pata sklípkové klenby • konzola s figurálním motivem (někdy jen hlava nebo maska) tvary pozdně gotických erbových Štítků (Vladislav II., Ludvík) štítonoSi, znak města Kutné Hory RENESANCE Renesance, italsky rinascita (rinašita), znamená v překladu znovuzrození či obrození - totiž, jak se myslelo, znovuzrození antické kultury a umění, a tedy i architektury. Kolébkou renesance je Itálie. První generace architektů však vycházela ze starokřesťanských staveb a tzv. protorenesance, které mylně pokládala za starorímske. Teprve další umělci podrobně studují antické stavební památky a vyvozují z nich poučení pro vlastní tvorbu, která ovšem není kopírováním ani bezduchým napodobováním římské architektury. Není bez zajímavosti, že první skutečně renesanční stavba, florentský nalezinec Filipa Bruneleschiho (Bruneleskiho), se staví r. 1420, téhož roku, kdy na Vítkově hoře odráží Žižka křižáky. Do českých zemí přichází renesance ještě za rozkvětu pozdní gotiky r. 1492 a asi do r. 1538 ji lze označovat za časnou. Po ní, přibližně do r. 1580, nastupuje vrcholná renesance, a zbytek století a počátek následujícího, až do r. 1620, vyplňuje pozdní renesance. Celou tu dobu se však stále vyskytují gotické prvky různého druhu a povahy, které zčásti přežívají a zčásti se jich užívá úmyslně. Renesance, obracející svůj zájem k životu pozemskému, bere i v architektuře za měřítko člověka; opouští ohromné zdrcující prostory vyhovující životnímu názoru středověkému a výškově i rozlohou je přizpůsobuje lidem, kteří jich mají užívat. Vycházejíc z antických vzorů, přejímá přes římskou architekturu tzv. architrávový systém svislé podpory - sloupu a vodorovného břemene - kládí, tvořenéno architrávem, vlysem a římsou, dále z římského stavitelství pilíř, oblouk a klenbu a tyto motivy někdy vzájemně kombinuje. Sloupové řády, kterých užívá, řadí zpravidla podle tzv. klasické 87 nadřazenosti - od nejjednodušších a nej hmotnějších dole k nejde-korat i vnějším a nej subtilnějším směrem nahoru, a to zejména v arkádách, při čemž do přízemí se někdy místo sloupu staví hranolový pilíř. Podle této nadřazenosti následují jednotlivé řády zdola nahoru v tomto pořadí: toskánský, zvaný někdy římsko-dorský, s bochníkovitou hlavicí a oblounovým prstencem, iónský s volutovou (závitnicovou) hlavicí, koryntský s bohatou akan-tovou hlavicí, kompozitní, jehož hlavice vzniká kombinací obou předchozích řádů (akanty a voluty dohromady). Oproti klasickým vzorům mívají renesanční sloupky vrcholné renesance místo ka-nelur hladké dříky. Kromě sloupů a polosloupů se uplatňuje také plně vyvinutý pilastr. Renesanční architektura působí staticky klidným vrstvením horizontálních pater, jen někdy oddělených římsami, a tento dojem zesiluje atika, typický renesanční zakončovací článek nad hlavní římsou, užívaná často místo tradičních štítů. Fasáda, až na ostění oken — pro renesanci jsou příznačná zdvojená okna ve společném ostění - a portálů, je plošná, členění nedodává stěně architektonická plasticita, ale buď malba (časté a nejjednodušší bývají nárožní šedé obdélníky), nebo sgrafito, obvykle napodobující iluzivně diamantový řez. Dvoubarevnosti se dosahuje bud tak, že se tenká svrchní vrstva světlé omítky pro-škrabuje na tmavou spodní, nebo častěji tím, že povrch zůstává hladký a škrábané části v jednobarevné omítce se pro zdrsnění brzy barevně odliší vlivem povětrnosti. Při malbě -kromě pestrobarevnosti - se užívá i tzv. chiaroscuro (kiaroskuro), malba omezeným počtem barev (např. bílá, pískově žlutá a sienová nebo bílá, světlešedá a tmavěšedá), kde výsledek působí dojmem reliéfu. V renesanci se objevuje již také kompozice otvorů, oblíbená později v baroku i v klasicismu a empíru, zvaná vignolov-ský nebo palladiánský (palladiovský) motiv (užívali ho totiž italští architekti Vignola (viňola) a Palladio) a ně- celé výjevy, kdy také syrský oblouk. Je to symetrické seskupení tří otvorů — ve funkci okna, vchodu nebo motivu v arkádách -, z nichž střední širší vrcholí půlkruhovým obloukem a dva boční užší jsou zakončeny přímým nadpražním překladem (Jindřichův Hradec,tzv. rondelu zámku, 1592— 1597). Nej oblíbenější typy renesančních kleneb jsou křížová a valená s lunetami, ale uplatňují se i klenby klášterní, zrcadlová nebo necková a vzácnej i kupole. Hrany kleneb se vytahují do tzv. hřebínků, které po r. 1600 vystřídají často ploché lišty. Zcela novým prvkem je ornamentální, popřípadě geometrický štuk, jenž čerpá opět z ornamentiky antické. Někdy jej nahrazují terako-tové reliéfy. Figurální štukatury mnohdy vysokého reliéfního provedení zpodobují alegorie s oblibou z antických dějin a bájesloví. Velmi rozšířené jsou trámové a kazetové malované stropy. U prvních se na stěnu mezi sousední trámy malují pestré ovocné a květinové festony Či girlandy s vlajícími stružkami a třapečky. Přežívání gotických tvarů nebo motivů prostupuje renesanci až do počátku 17. století. Při soutěži na výstavbu tzv. Staré sněmovny (1559—1563) na Pražském hradě zvítězil projekt Bonifáce Wohlmutha především proto, že navrhoval užití kamenných pozdně goticky profilovaných žeber v kroužených obrazcích, třebaže pouze položených bez nosné funkce na renesanční valenou klenbu s lunetami. Štuk naproti tomu se zprvu netěšil přízni, neboť byl považován za méně hodnotnou náhražku. Později se žebra i se svorníky napodobují alespoň ve štuku, nebo renesanční hřebínky vytvářejí síťové, obkročné nebo hvězdicové, často přetínavé obrazce, ale vyskytují se i kroužené motivy. Z pozdní gotiky se přejímá také sklípkuvá klenba. Z ostatních prvků se nejednou užije lomeného oblouku v portálech, a především v kostelní architektuře se gotická schémata udržují až s překvapivou konzervativností, ať již jde o polygonálni závěry presbytářů, mnohdy s opěráky, nebo o kružby ve štíhlých oknech. 89 Časná renesance se dá časově vymezit v našich zemích rokem 1492, kdy z ruky vlašských kameníků, povolaných z Uher, vzešel portál zámku v Tovačově na Moravě, a rokem 1538, v němž stavba letohrádku královny Anny v Praze zahajuje nástup skutečného renesančního umění, neboť do této doby prakticky ještě stále převažuje gotika. Vedle tovačovského portálu italské práce se vyvíjí nový sloh i z domácího prostředí především v pražské dvorské huti Rej-tově, jejímž nej časnějším datovaným renesančním dílem z roku 1493 jsou okna Vladislavského sálu, tesaná patrně podle grafických vzorníků, rozšiřovaných záhy z Itálie za Alpy. Novému slohu se pozvolna přizpůsobují i domácí mistři. Z tohoto raného období pocházejí hlavně portály, okna a ojediněle i podloubí. Sloupy a polosloupy mají kanelované dříky s vloženými píšťalami, po celé výšce stejně široké, bez entase, a jejich hlavice jsou tvořeny buď širokými blanitými listy, nebo - na nápadně tenkých dřících - se skládají ze stylizovaných akantů a květů a kládí se nad nimi většinou nezalamuje. Vlastně jen jako epizoda se současně objevuje v architektuře tzv. románská renesance. Jejím znakem jsou detaily a prvky, čerpané z románského slohu, s nimiž se porůznu setkáváme na jednotlivých architektonických článcích. Tordované sloupky s krychlovými hlavicemi v průjezde staré hradní brány v Jindřichově Hradci jsou typickým příkladem a ještě donedávna se považovaly skutečně za románské. Na románskou renesanci poukázal jako první profesor Vojtěch Birnbaum v roce 1921 a z její existence vyvozoval, že v bezvýchodné situaci v období dožívající gotiky a ještě před příchodem renesance se jako k řešení vědomě sáhlo k románskému slohu, který se měl oživit a poskytnout nové tvůrčí možnosti. Vrcholná renesance trvá od r. 1538 až do sedmdesátých let 16. století. Letopočtu 1580 se užívá spíše jen jako orientačního mezníku pro konec vrcholné a začátek pozdní renesance. Obecné znaky renesance platí především právě v tomto období. Ve štítech, jejichž existenci si vynucují vysoké střechy, ale i v atikách, kryjících často opačně, do středu skloněné střechy, se uplatňují dva směry. První jsou volutové, závitnicové štíty, členěné lešením pilastrů a říms a y obryse obohacené čučky, za- 90 končovacími články římsového profilu, obvykle čtvercového půdorysu, které připomínají vázy s poklopem. Tato skupina se vývojem zjednodušuje, až zůstává pouze plocha, dělená horizontálně minimálním počtem říms. Druhý typ představují štíty i atiky oblouckové, jejichž vzor nacházíme v Benátkách. Na rozdíl od volutových vznikají jen v rozmezí let 1540—1580. Obdobně jako volutové štíty se vlivem českého prostředí zbavují plastického detailu také arkády. Upouští se zejména od profilovaných archivolt lemujících oblouky a ponechává se zcela hladká stěna. Mezičlánek v tomto zjednodušování tvoří orámování oblouků sgrafitem nebo chiaroscurem, v ploše napodobujícím archivoltu. Typickým profilem ostění oken i dveří, přecházejícím až do časně barokních valdštejnských staveb, je čtvrtválec mezi dvěma hranolovými lištami při vnějším okraji ostění. Prostředníkem slohu jsou Vlaši - Italové, kteří nenacházejí v 1 lál i i obživu a stěhují se houfně na sever, za Alpy. Početné skupiny mistrů zedníků i kameníků se usazují v Čechách, přijímají tu měšťanství a v některých městech vytvářejí celé kolonie (v Praze na ně upomínají Vlašská kaple, Vlašská ulice a v ní Vlašský špitál) a brzy se i v tvorbě přizpůsobují domácímu prostředí. Pozdní renesance přichází ponejvíce 8 luterstvím kolem roku 1580 a v českých zemích trvá - s jednotlivými přežívajícími výjimkami - do Bílé hory. Obsahuje prvky holandské a německé renesance, především přemíru ornamentu. Lomené voluty opět lemuje lišta, ve štítech i v kládí - zde často místo dřívějších triglyfů -se hojně vyskytují konzoly, hermy a kariatidy doplňují nejen přebohatě portály, ale nahrazují někdy pilastry ve štítech apod. Dříky sloupů a pilastrů velmi často dostávají kanelury a jejich dolní třetinu obaluje obvykle bohatá ornamentika s lvími hlavami apod. nebo s typickým pozdně renesančním ornamentem užívaným i jinak, zvaným be-schlägwerk (jindy jen beschlag). Název-české pojmenování jako běžný termín není - postihuje charakter ornamentu, připomínajícího pobíjení např. silným, ozdobně vykrajovaným plechem, v němž nechybí ani plastické vyjádření hlav „hřebů". Troj-úhelné štíty nebo írontony se roz-polcují a do rozekláni se vsazují obelisky nebo hranolové, popřípadě válcové lucerničky. Jindy se obrys štítů vykrajuje v ostrých vlnách. V ostěních, zejména okenních, se zhusta objevují uši, které se ve vrcholné renesanci vyskytovaly jen zcela výjimečně (Praha - Belveder, kolem r. 1540). Ve sgrafitu kromě geometrického Členění nabývají obliby figurální motivy jak alegorické, tak s tematikou z antické mytologie nebo historie, nebo náboženskou, hlavně ze Starého zákona. Renesance spadající do feudálního společenského zřízení je sloh ve všech směrech novověký. Vyrůstá z probuzeného zájmu o antickou vzdělanost, vědu, filosofii i umění. Díla římských a později i řeckých filosofů a básníků spolu s novými poznatky ze zámořských cest, objevujících dosud neznámé země, vybízejí ke kritickému, až pochybovačnému přístupu k pravdám dosud považovaným za věčné. Rozkvět přírodních věd přispívá k otřesení dosavadních církevních dogmat v samých jejich základech a všechny vytčené složky vedou nezbytně ke změně světového názoru. Opouští se středověký ideál pozemského žití jen jako přípravy na věčný život posmrtný a naopak v životě vezdejším se renesanční člověk snaží vychutnat co nejvíce - dochází k zesvětštění života. Tento obrat se obráží i v umění, ve středověku zaměřeném k hlásání slávy boží. Nyní se umění staví téměř bezvýhradně do služeb člověka, místo kostela se základními architekturami stávají šlechtické sídlo a měšťanský dům a v malířství a plastice se do popředí dostává portrét jako symbol renesančního individualismu a sebevědomí. Tyto vnější znaky mají ovšem základ v hospodářských podmiň- 92 kách. Mocným činitelem se stávají města s rozvinutým obchodem i výrobou, z jejichž výstavby dodnes cítíme, že ani konfiskace majetku po nezdařilém povstání proti Ferdinandovi v r. 1547 je nadlouho neoslabily. Výnos z pozemků obdělávaných poddanými starým způsobem je nedostačující, a tak šlechtě nezbývá, než pustit se do hospodářské konkurence s městy, zejména zakládáním pivovarů, což přináší věčné spory a soudy. Kromě toho se feudálové přeorientovávají i v zužitkování půdy. Začínají hospodařit sami, ve vlastní režii, zakládají rybníky, ovčíny, vinice, chmelnice - ze středověkých bojovníků se stávají velkostatkáři. Církev ztratila značnou část svého někdejšího vlivu a bohatství, a proto nasazuje na ideologickou frontu nově založený jezuitský řád, který přichází do Čech již r. 1556. Protestanti různých vyznání, v jejichž řadách stále dochází k nejednotnosti, usilují o potvrzení svého nábožensko-politického programu, tzv. české konfese, a tento vzájemný zápas vede k událostem bezprostředně před pražskou defenestrací r. 1618. Poddaní jsou na obou stranách bez ohledu na náboženské přesvědčení pánovo utiskováni natolik, že jim v začátcích třicetileté války nezáleží na tom, kdo jim bude vládnout. Situace je naopak taková, že čeští nekatoličtí stavové po pražské defenenstraci (1618) se právem obávají lid vyzbrojit a sázejí raději na cizí žoldnéřská vojska. Porážka na Bílé hoře r. 1620, otvírající cestu rekatolizaci a baroku, znamená pro české země konec renesance, zatímco na Slovensku, nedotčeném těmito událostmi, se staví renesančně ještě dlouho do 17. století. Hluboké ekonomické proměny a nový světový názor se bezprostředně obrážejí ve způsobu života. Šlechta buď zcela opouští osamělé hrady na skalách, nebo je přestavuje a doplňuje - palácem, arkádovým ochozem na staré věži apod. Novým obydlím feudála se stává na jeho panství zámek a v sídelním městě palác. Zámky vycházejí ze schématu italského kastelu — čtyřmi křídly obklopují střední nádvoří, do něhož - v Čechách však nikdy na všech Čtyřech stranách - se otvírají arkádami lodžie, prostředku-jící komunikaci do jednotlivých místností, které v této době ještě nedostávají pevně stanovené neměnné určení. Nároží často zpevňují (užívá se též výrazu „flankují", tj. svírají) věžice nebo rizality. Menší zámky tvoří půdorys podkovy nebo velkého L a místo arkád mívají středem chodbu. U nich stejně jako u městských paláců se zakládají geometricky řešené zahrady s ornamentálně vysázenými a stříhanými porosty. K jejich vybavení patří kromě kašen a fontán oranžérie, fíkovny, letohrádky či lusthausy a v sousedství míčovny pro míčové hry renesanční společnosti a jízdárny. Půdorysnou hříčkou je šesticípá dispozice jednoho z nejznámějších letohrádků, Hvězdy na Bílé hoře. Na Slovensku se vytváří panské sídlo zvané kastel — obvykle s nárožními věžice mi. Se šlechtou nejen hospodářsky, ale i vnější reprezentací soutěží města i samotní měšťané, teď zhusta erbovní, s právem užívat erbu. Vizitkou města se stávají radnice, přibývají novostavby humanisticky zaměřených škol, špitály, masné krámy, lázně, vodárny -v podobě věží v městských hradbách, lékárny, kašny, ale především desítky a sta měšťanských domů, zejména po častých požárech, které bývají i později mezníkem ve stavebním a slohovém vývoji města. V Pardubicích a v Novém Městě nad Metují podnikají Pernštejnové velkolepé přestavby celého vyhořelého města podle jednotného plánu a pod vedením vlastního stavitele. Pro sériovou výstavbu dávají - hlavně v Pardubicích - pálit ornamentem pokrytá keramická ostění oken a dveří. Průčelí renesančních domů, vázaných sice stále gotickou parcelací, ale často rozšiřovaných spojením dvou parcel, se pokrývají malbami a sgrafitem a v nádvořích - výjimečně i na průčelí - užívají motivu arkádových lodžií. Městská opevnění se jen ojediněle doplňují. Stavějí se hlavně brány nebo nová předbraní, z nichž některá působí více doj mem reprezentativnosti než jako fortifikace. V podstatě renesanční je nově založené opevnění zámku a města 94 v Pardubicích a blízkého hradu Kunětická Hora s hliněnými ná-roěními rondely, jiné zámky užívají bastionu v rozích obvodních zdí i motivu příkopu spíže z tradiěních důvodů než jako skutečného upevňovacího článku. Jinak je tomu na Slovensku, kde na obranu proti postupujícím Turkům se doplňují městská opevnění - v Banské Štiavnici se dokonce farní kostel mění v hrad a špitální kostel v bránu -opevňují se i některé venkovské kostelíky a budují se velké pevnosti i nejmodernější hvězdicové s bastiony, pro něž - v renesanci - jsou charakteristické krčky, spojující trojboký nebo pěti-boký bastion s pevností. Kostelů vzniká poměrně méně, neboť gotické období zanechalo veliké množství církevních staveb, a spíše se zakládají prosté bratrské sbory a do existujících kostelů se vestavují zpěvácké — literátské tribuny. Novostavby se silně přidržují gotické tradice v polygonálním presbyteriu, často i s opěrnými pilíři, ve vysokých oknech, běžně užívajících kružeb, a Často i v motivu síťových kleneb. Teprve na samém sklonku slohu přicházejí půdorysné i prostorové typy renesanční, protáhlý mnohoúhelník a elipsa, kdežto větší stavby té doby již ukazují k baroku. Slavonice - štítové měšťanské domy: čp. 86 s arkýřem z r. 1547 a čp. 85 s výklady nerespektujícími architekturu průčelí Praha-Hradčany, Schwarzenberský (původně Lobkovický) palác. Augustin Vlach 1545—1563 Plzeň - městská radnice. Jan de Statia 1558 sgrafita z Koulovy opravy na přelomu 19. a 20. století Litomyšl - zámecké arkádové nádvoří. G. B. Avostalis 1568—1573 RENESANČNÍ LODŽIE, OTEVŘENÉ-OBVYKLE DO NÁDVOŘÍ ARKÁDÁM. = kládí (břevnoví) přímý překlad C = ) < = J C ; p < = 5 iónský sloupek liiiltHiifcfi užito zdvojeného rytmu: každému otvoru arkád odpovídají v dalším patře dva otvory kuželková balustráda v parapetu mezi pilířky římsa • vlys Í^X architráv kladí železné kleštiny - jednak mezi oblouky arkád, jednak mezi arkádami a stěnou dodržena nadřazenost řádů: dole pilíř v prvním patře toskánský řád v druhém patře iónský řád 11H 1 (ĚD bankalová římsa —bosovaný pilíř j náběžní ^"hranolová římsa kartuše ve cviklu na soklech sloupků reliéfy -alegorie ctností apod. v parapetech oválné výplně s reliéfními figurálními výjevy (alegorickými, mytologickými apod.) _—1—1—1—1. Mělník - zámek (1553-1555) sdružené arkády na sloupku se střídají s pilířem se čtvrt sloupkem Frýdlant - hrad (16. století) arkády na okoseném pilířku Velké Losiny (1570-1589) nad toskánskými sloupky lišeny, archivoltu člení výrazně klenáky RENESANČNÍ SLOUPY A PILÍŘE 2 krycí deska (abakus) j .~j hlavice // ($ blanitými listy) prstenec (astragal) dřík s kanelurami píiťaly vloiené do kanelur (asi do jedné třetiny dří-ku) patka s drápky plintus sokl Časně renesanční sloupy štíhlé s velikými hlavicemi -Chrudim (1536) • vlivem saské renesance někdy baňaté kuielkovitě i cibulovitě rozlířené dřfky - Pardubice, portál zámku (1529) • Doubravník, kostel (1539-1557) • Čáslav, kostel (1538) • z mázhausů domů v Telči a Slavo-nicích Klasické sloupové a pilastrové řády 16. stol. a poč. 17. stol. - u arkád i portálů -jii s en tasí: toskánský sloup a pilastr • iónské sloupy s typickými závitnicemi, někdy s vejcovcem (kanelury má u nás aZ v pozdni renesanci) • korintský s hlavicí z akantových listů • kom-pozitnf (spojení akantů a volut, závitnic) • pozdní toskánský dřík obtočen révou 3 Police (poČ. 17. stol.) • Litomyll - podloubí • Tábor čp. 5 - sklep • PodlaZice, bývalý pivovar • Čáslav - detail převodu osmibokého dříku do čtvercové hlavice • Pardubice, sv. Jan Křtitel (1563) • Stará Boleslav (2. pol. 16. stol.) pilfře v kostelech RENESANČNÍ ŘÍMSY, KLÁDÍ A SGRAFITO lunetová římsa (někdy na římsových konzolách) jejím základem je fabionová římsa nfi i pozdně renesanční kvádrované lise-nové rámce a konzolová římsa mra J— římsa — -vlys an bbb Op- pásek - tenie _7 i- architráv Dorské kládí: triglyf (trojřez) ve vlysu, v pozdní renesanci nahrazovaný konzolou a zakončený kapkami, se střídá s me-topou vlys vyplněný akan-tovými rozvi li nami Plastická bosáž (rustika), zejména diamantový řez, jako vzor pro sgrafito, které původní plasticitu iluzivně vyjadřuje dvoubarevnými plochami kolem r. 1580 prázdné obdélníky SOUČÁSTI A DOPLŇKY RENESANČNÍ ARCHITEKTURY kládí se zalamuje nad představeným sloupem pod představenými sloupy jsou podtaieny slepé arkády Půlválcová nika (výklenek) zaklenutá konchou s p!astic-_ kou (někdy ve sgrafitu provedenou) muilí; velké nice se říká exedra Edikula - architektonické orámování otvoru (dveří, okna nebo výklenku) tvořené sloupy, po-losloupy nebo pilastry, nesoucími kládí. Nahoře někdy štítový nástavec Ui Jarošova kašna v Praze (1562-1568) typ iijící ještě v baroku 17. stol. erbové štíty krb-Jindřichův Hradec RENESANČNÍ KLENBY hřebínkové kroužené obrazce Praha - Vysoká synagóga (2. pol. 16. stol.) Štuková žebra s motivy závitnic Jindřichův Hradec, kupole rondelu (přelom 16. a 17. stol.) přebohatá Štuková a terakoto-vá ornamentika a malby Kratochvíle (1589-90) - ornament a Štukové figurální reliéfy D D D EM mm MM WS é d □ o □ nz cd o o a a i Frýdlant, hrad - geometrické vystupující ploché obrazce v rámech Volenke u Strakonic (1577) oblou nová Štuková žebra RENESANČNÍ KLENBY schematicky podle kupole (kopule) rondelu v Jindřichově Hradci (1592-1597) kuielová střecha skrývá tvar kupole lucerna - neosvětluje vnitřek kupole (kopule) pár lunet styčné lunety lunety tvoří arkády dvoulodí obkročně řazené lunety (podle Sfřky a postaveni otvorů) Praha - Karlov, Zebrová kupole z r. 1575 na gotických obvodních zdech ze 14. stol. kláíterní klenba s lunetami kříZová klenba s lištou na hranách a ve vrcholnicích, uprostřed kvadrilob KONZOLY A PATKY RENESANČNÍCH KLENEB A PROFILY NA HRANÁCH KLENEB Čabrakové konzoly (římsové) • patky kleneb vzniklé oběhnutím profilu oblounu, hře-bínku a lišty konzoly s motivem hlavice toskánské nebo iónské, doplněné někdy čabrakou konzoly v podstatě římsové, oblé, polygonálni nebo ploché, koutové, nebo uprostřed plochy stěny (první dvě velmi časné [1538] - Čáslav, kostel) hřebínky (1530,16. stol. a kolem r. 1600), oblouny a lišty, popřípadě jejich kombinace LITERÁTSKÉ (ZPĚVACKÉ) TRIBUNY se vyvíjejí s rozšířením sborového zpěvu (protestanti) od sklonku gotiky; vkládají se do bočních lodí nebo se samostatně vestavují podél bočních stěn lodi Mladá Boleslav (konec 16. stol.) tribuny v bočních lodích • KláSter HradiStě nad Jizerou - kostel ( lem pol. 16. stol.) s tribunami kolem tří stran jed lodí • Královice (1575-1581) - tribuny mezi vtaže nými pilíři, proraženými dvířky mm Polička - hřbitovní kostel (kolem r. 1580) • Chlumek u Dvora Králové (kolem r. 1600) Praha - bývalá kaple sv. Vojtěcha před sv. Vítem (1575) Vlaiská kaple u Klementina (1590-1600) Teprve na sklonku renesance vystřídá gotický půdorys jednolodních kostelů protáhlý úhelník nebo elipsa RENESANČNÍ ORNAMENTIKA A DOPLŇKY ARCHITEKTURY zubořez I isto vec vejcovec (dříve téi vaječník) rozeta, ružice, kvčt medailon - obyčejně s profilem šlechtice nebo měšťana ve cviklech arkád, portálů apod. xxx—XX perlovec či cxxxxxxxxxxxx astragal WĹĽľJĽO. mm provazec pletenec esovitý kartuše (zde rolverková) - nesymetrická s vlajícími stuhami rolverk (okraje jakoby nastřiiené a stáčející se) • beschläg-verk, beschlag (český název není) jakoby z plechu či kůie vystřižené pobíjení - většinou pozdní • věnec se stuhami obvykle kolem erbu, kruhový nebo eliptický girlanda, feston ovoce nebo květin rouška andilčí okřídlená hlava ve cviklech a tympanonech štítů portálů RENESANČNÍ ORNAMENT, KUŽELKY A NĚKTERÉ TYPICKÉ ČLÁNKY delfín • gryf (greif), noh - vybájený tvor, napůl orel, napůl lev • jednorožec putti, amorek, amoret, andílek s rohem hojnosti • rozviliny a úponky s polopostavami, častý motiv z tzv. grotesek • rozvilina kuželky, kuželkové balustry, z nichž se skládá balustráda piniová Siíka - čuček - lucernička -obelisk, lakončovací články, dva poslední často v rozeklaných Štítech beraní hlava • lvi hlava • bukranion - býčí lebka (v metopách dórskeho vlysu) herma (mužská nebo ženská), celá mužská postava se nazývá atlas či atlant, ženská karyatida - tvoří svislý, podporo-vací článek motiv kandelábru RENESANČNÍ VĚŽE A RENESANČNÍ ARKÝŘE s arkádovým ochozem - Smecno, zámek (1586) - hranolová • český Krumlov, na staré gotické válcové věži (po r. 1580) • věže hranolové, nahoře osmiboké (nezaměňovat s gotickými ze 14. stol.) - NáměSť nad Oslavou (1565-1578) • Nová Ves (1617-1619) • Chrudim, Mydlářovský dům (1573-1577) Frýdlant - schodišťová věi zámku (2. poi. 16. stol.) • KeZmarok - typická volné stojici zvonice s atikou (1586) • Spišský Hrnov - kostelní věZ s atikou (poč\ 17. stol.) • Kostelní viZe se zastřešeným ochozem - KeZmarok (1591) • Ždár Červená Řečice (1555-1577) • Moravská Třebová (1598) • Banská Štiavnica (1616) • Jihlava (2. pol. 16. stol.) • velmi běžný typ RENESANČNÍ ZÁMEK A NA SLOVENSKU KASTEL Kacéřov (1539-1550) nárožní bastiony, přikop • půdorys vlastního zámku Převaluje italská uzavřená dispozice se středním dvorem s arkádami -v Čechách nikdy kolem všech čtyř stran; opevňovací prvky v Čechách nemívají vojenský ráz \\\^ I Nelahozeves (1552-1564) nároinl hrotité r i zality po celé výšce • Kostelec nad Černými lesy (1549-1550) se čtyřmi nárožními věžemi, převzatými z italského kastelu • SmeČno (kolem r. 1586) Fričovce (1623-1630) (za atikami dovnitř klopené střechy) Bytča u Žiliny (1571) - vodní kaltél Slovenské kaStěly - i malá venkovská zemanská sídla - vlivem tureckého nebezpečí přijaly alespoň vnějškově pevnostní ráz (nárožní věžice apod.) Diviaky (17. stol.) RENESANČNÍ OPEVNĚNÍ Pardubice - opevnění z poč. 16. stol. parkánová zed se střílnami pro ruční palná zbraně hliněný dělový bastion - rondel Ve městech se v 16. stol. budují před starými gotickými branami honosná předbraní a přední brány - České Budějovice a Hradec Králové r. 1602 íllUlfUUVlUlS 0 0 OODOOD lili ITL Prachatice - Písecká brána (1561) • Kostelec nad černými lesy - příchod k zámku (do r. 1561) • Český Krumlov - Budějovická brána (1590) RENESANČNÍ PEVNOSTI A ČÁSTI OPEVNĚNÍ VESMĚS ZE SLOVENSKA N ej modernějií typy pevností ši vynutila obrana proti tureckému vpádu Červený Kameň u Modry - mohutná pevnost (dnes zčásti přestavěná) se čtyřmi nárožními dělovými věžemi, umožňujícími křížovou palbu; dým z prachu odváděly zvláStní větrací kanálky při každé dělové komoře Banská Štiavnica -Panenský či Nový zámek (1564-1571)čtyři nárožní dělové věže Bardejov - torion zv. Hrubá bašta - vedle ní bašta pozdně gotického opevněni zámek Zvolen bastion s krčkem dělové komory půdorys dělové nárožní věže zvolenský bastion - bolverk -v podobě z r. 1596 vodní přikop Nové velké pevnosti užívají nárožních bastionů a podle možnosti hvězdicové dispozice: Komárno - stará pevnost z r. 1550 před roziiřenim o tzv. novou pevnost • Nové Zámky -pravidelná hvězdice, bastiony s krčky (1571-1581) PŘEŽÍVÁNÍ GOTICKÝCH PRVKŮ V RENESANČNÍ ARCHITEKTUŘE jí Litomyil - lomený portálek v presbyteriu z r. 1605 • Přepere - sedlový portálek s plošnou profilací atypicky renesančním pravoúhlým zalomením profilu (pol. 16. stol.) • Chrudim - sv. Kateřina, sedlový přetíná vý portál s motivem oslího hřbetu (do r. 1536) - portál Rozvodovského domu; rýhování soklíků prutů napodobuje pozdně gotické šrouboví té stáčeni (tordování) Pardubice Čp. 77 - hřebín-ková síťová klenba milevského typu s vkládanými kříži (po r. 1538) Broumov čp. 155 - hvězdicová klenba z r. 1578 Tábor- Koželužská ulice 160 (2. pol. 16. stol.) • Jindřichův Hradec čp. 138/139 • Prostějov • Slavonice čp. 26 - síťové, obkročné přetínavé a hvězdové obrazce v klenbách většinou hřebfnkových v měšťanských domech (vesměs kolem poloviny 16. stol. a po ní) 3000b QQDQ QQQQQb. Q QDQQQ 3QQQQQQ Vysoký troj úhelný Štít z Horního Slavkova u Karlových Var - Čp. 52 (z r. 1536) • stupňový štít na zámku v červené Rečici (1555-1577) • Horní Slavkov čp. 497 (z r. 1510) - se slepými (lichými) arkádami se záclonovým pozdně gotickým obloukem, avšak jii na pilastrech PŘEŽÍVÁNÍ GOTICKÝCH PRVKŮ V RENESANČNÍ HLAVNÉ CÍRKEVNÍ ARCHITEKTUŘE ■■"■"■Hřmi, HLAVNE Různé profily žeber, hlavně z Pražského hradu a z Karlova (1575) - sv Jindřich krucht. £^i£) * ^ LudWkŮV * V* k™h* - Hrad. SS^.^Ril Po stranách konzoly (1538) z Čáslavě (vzpomínka na gotickou kružbovou a polopostava se štítkem) - dosud žebra • uprostřed čtyři okosené hranolové sloupky podloubí měšťanských domů HKJkľ* Krá,OYť ren««níní kružby (2. pol. 14, a poč. 17. stol.) (1574) Přes renesanční detaily trvá až do 17. stol. u kostelů gotické cítění - polygonálni presbytář často s opěráky a vysoká, štíhlá, mnohdy lomená okna s kružbami lunetová římsa Zdofiov (kolem r. 1600) Polička (kolem r. 1580) ZDROBNĚLÉ OPEVŇOVACÍ PRVKY - KREN ELO VÁNÍ (CIMBUŘÍ, BAŠTY) jako dekorativní moti vy na renesanční archi tektuře Třeboň - dům U koníčka (z r. 1544) Široký Stit kryje jako atika dvě souběžné sedlové střechy uprostřed odpad vody z úilabi české Budějovice - zbrojnice (1531-1532) stupňový Štít s otvory tvaru klíčových střílen České Budějovice čp. 18 nároží atiky Prachatice - atika literátské Ikoly (1557) Jindřichův Hradec komín na zámku motiv klíčových střílen Veselí nad Luinicf -předsíň kostela (1542) české Budějovice -Itít na masných krámech (1554) Praha - Týnská ikola (1560-1570) bašta mezi dvěma obloučkovými Štíty RENESANČNÍ OB LOUČ KOV É ŠTÍTY, ODVOZENÉ Z BENÁTSKÉ RENESANCE (trvají zhruba od r. 1540 do r. 1580) f TT 17 Základní typ - Praha, Týnská ikola (1560-1570) • rozevřený obrys - Telč íp. 61 (1555) • uzavřený obrys - Litoměřice, radnice (1537-1539) Táborské štíty (obloučky po celé ploše) - po požáru Tábora (1559) - pozdní rustikalizova-ný štít (kolem r. 1580) archivolta hlavice vzniká oběhnutím profilu římsy pilastr s okosenými hranami Soběslav, černý orel - kombinace obloučků s volutami ěleněnl Štítu Jindřichův Hradec-vlaštovčí ocasy na atikách i štítech VRCHOLNĚ RENESANČNÍ VOLUTOVÉ ŠTÍTY (1546-1580), SLOVENSKÉ ATIKY čuček ů Ir O O «T— _ i:DD Praha - Hrad (1546), členění (pilastry, větve, orámování) provedeno sgrafitem • český Krumlov, Latrán (1548), výrazné členěni plochy pilastry a římsami a obrysu volutami a čučky • Tábor čp. 210 Prachatice, Husův dům, atika (po r. 1555) • Praha - Schwarzenberský (původně Lobkovický) palác (1545-1563) jnonncLí lá latránská radnice (po pol. 16. stol.) • Horšovský Týn, zámek Irad, purkrabství (1555) odpadly vertikální články - pilastry a čučky, výřez z plochy a římsy (pokračuje k r. 1600) I JU k ň i m mi Na Slovensku, jehoi se nedotkla bělohorská bitva, Žije renesance hluboko do 17. stol. Atiky, často kombinované s motivem slepých arkád: KeZmarok (1596-1628) • Svinia, věZ (1628) • Fričovce (1623-1630) • Poprad, zvonice (1658) 34 OKNA ČASNÉ A VRCHOLNÉ RENESANCE (1493-1580) Praha - Vladislavský sál, k jihu (1493) - kládí se nezalamuje, kanelované polosloupy s píšťalami po celé výSce stejně Široké • Praha - Havelská ulice čp. 510 (1502) - podporu tvoří subtilní kandelábr • Litomyšl, U rytířů čp. 110 (1546) - vysoký nadokenní nástavec entase - roziířenf dřlku Typické sdruiené okno se společnou nadprainí římsou • Brandýs nad Labem, zámek (1502-1508) - kanelované polosloupky s květovými hlavicemi nic nenesou • Praha - Hrad, Maxmiliánovo křídlo - sdružené okno s půlkruhovými záklenky s archivoltami na toskánský sloupek V. 1 7 Český Krumlov, kaplanka (kolem r. 1520) - pro renesanci typické pravoúhlé zalomení celého profilu ve výši „soklu" • Pardubice (po r. 1538) - sériově pálené keramické ostění s rozvi li nami, erby a motivy kandelábru • bosovaná ostění (íambrány): Nelahozeves (po r. 1553) Praha - Lobkovický palác (1545-1563) • Chrudim-náměstí (1573) - okno s trojúhelníkovým frontonem na konzolách ČASNĚ A VRCHOLNĚ RENESANČNÍ PORTÁLY — KONEC 15. STOLETÍ AŽ ZHRUBA 1580 Praha-Týn, dům Granovských (1559-1560) bosá! jakoby z kvádrů • Jindřichův Hradec (1550) se sedátky* Praha-Belveder (kolem r. 1540) výjimka* Moravský Šternberk (1560) typické pravoúhlé zalomeni profilace Jáchymov čp. 139 (1529-1535) vliv saské renesance • Komařice (1566) s listovou výplní cviklů • Kacéřov (1539-1550) bosovaný portál, základ typu celého 16. a poč. 17. stol. 57 POZDNĚ RENESANČNÍ PORTÁLY PO R. 1580 jsou charakterizovány množstvím a bohatostí detailu a ornamentiky, rozeklanými fron-tony, prstenci bosáže přes dřfky pilastrů a polosloupů a podkládáním edikul Lanškroun, radnice (1581) bosáž diamantovaná • Praha - fara u sv. Jindřicha (1588) nad portálkem z červeného mramoru světlík • Jihlava (1593) Litomyšl, zámecká kaple (1568-1573) edikula podložena • Sejcín (1609) - detail voluty s penízky • přebohaté nadpražní nástavce portálů často s aliančními (sdruženými) erby* Náchod • Praha - sv. Roch (1603-1612) typický pozdní motiv uší v šambráně Bučovice (kolem r. 1580) pásy přetahované přes polosloupy, piniové šišky • Praha -Sasky dům (1590-1592) klenáky vnikají do kládí • Praha-sv. Tomáš (1617) rozeklaný fron-ton, triglyfy s kapkami v hlavicích, archivolta sahá do kládí • Smečno, kostel (1587) rozeklaný segmentový nástavec, edikula podložena POZDNĚ RENESANČNÍ OKNA Charakteristické jsou rozeklané frontony (nadokenní nástavce), triglyfy s kapkami na hlavicích pilastrů a u půlkruhových otvorů přesah archivolty do kládí: Praha - Malostranská radnice (1617-1625) • Salvátor (1611-1614) • Pinkasova synagóga (poč. 17. stol.) Jindřichův Hradec, rondel (1592-1597) palladiánský (vignolovský) motiv čili syrský' oblouk • Praha - sv. Roch a Salvátor, sdružená podvojná oválná okénka • Praha -u Zlatých medvědů, okno s ušima a se soudečkovým vlysem (kolem 1590) ] Ostění $ typickýma ušima Praha - Týnská ul. (1609) • Jindřichův Hradec, Sambrána se prolíná s vodorovnými pásy • Praha - dúm U minuty • Salvátor mm 1. D □ n mm m 15* ti ni □ Typy pozdně renesančních ostění oken i dveří: líšta, různé bosáie, diamantový řez 38 POZDNĚ RENESANČNÍ ŠTÍTY PO R. 1580 A ZAČÁTKEM 17. STOLETÍ typické vykrajované obrysy, rozeklané trojúhelné nebo segmentové vrcholy s obelisky a lucerničkami, motivy delfínů, bohaté architektonické členěni Praha - Zlatá labuť (1589) • Křepenice (1584) • Praha - U Vejvodů (konec 16. stol.) o Ahnikov u Chomutova (kolem r. 1578), holandský vliv • Stříbro, radnice (1589) v obryse delfíni ^^^S © ® Český Krumlov, máselnice (1585) výrazně rámované okraje • Jindřichův Hradec, rondel (1592-1597) • Praha - Hradčanské náměstí, Martinický palác (po r. 1583) Český Krumlov - rozeklaný vrchol štítu s válcovou lucerničkou, jiné dvě při patě štítu • Praha - Salvátor (1611-1614) • Telč, zámek - zahradní průčelí RENESANČNÍ MĚŠŤANSKÉ DOMY in $0 Domy jsou řadové, v podstatě na gotických parcelách, Štítové nebo atikové, s podloubím nebo bez něho • ikola v Keimarku - atika zvyiuje průčelí a kryje střechy, s oblibou klopené dovnitř, úžlabí se zevně projevují otvory pro odpad vody V Pro renesanční domy je typické vysazování pater na krakorce - jednak pro roziíření prostoru, jednak (levý dům) pro napřímení průčelí, v přízemí zaobleného nebo nepravidelně lomeného Z pozdní gotiky přežívají sklípkové (diamantové) klenby často velmi bohaté (např. vějířové) - Slavonice čp. 46 (kolem pol. 16. stol.) sklíp ková klenba dolní síně korouhvičky Třeboň čp. 89 (kolem pol. 16. stol.) Dispozice navazuje na uspořádání gotického domu se střední zdí kolmou k průčelí, mázhausem, odkud stoupá do patra schodiště, a průjezdem do dvora BAROK A ROKOKO Výklad pojmenování baroka není jednoznačný. Uvádí se jako výraz, jímž se ve středověké logice označovaly nesprávné a směšné úsudky, nebo se odvozuje z portugalštiny ve významu nabubřelý. Obecně se mluvívá o tom, že každý sloh prodělává svůj barok — své stárnutí, projevující se bohatostí a zprohýbaností tvarů. Označení „barok" nebo ,,baroko** pro sloh vznikající v 16. století v Itálii a ovládající v 17. a podstatné části 18. věku evropské umění, prý posměšně naráželo na prohřešky tohoto slohu proti klasické estetice renesanční. Do českých zemí přichází barok již ve druhém desetiletí 17. století. Za první jeho projevy se v architektuře považují nynější kostel P. Marie Vítězné (u Jezulátka), původně luteránský kostel Nej8větější Trojice v Praze na Malé Straně z let 1611—1613 a na Hradě Matyášova brána z r. 1614. Rok 1620, přinášející porážku na Bílé hoře, není tedy pro barok jednoznačným časovým mezníkem. Sloh sám o sobě mnohotvárný prochází vývojem v několika fázích. Nejčasnější období, kryjící se zhruba s třicetiletou válkou (1618—1848), patří stavbám nové pobělohorské šlechty - charakteristické jsou stavby valdštejnské - a čerpá z časného baroka italského. Raný barok, který vyplňuje zhruba téměř celou druhou polovinu 17. století, se vyznačuje v množství vznikajících staveb i takovými architekturami, které mohou soupeřit se současnými díly severní Itálie. Staviteli jsou stále Vlaši a jejich umění velmi rozdílného zabarvení zůstává českému prostředí cizí jako těsně po Bílé hoře. Teprve vrcholný barok od sklonku 17. století zapouští v Čechách kořeny: v díle Kryštofa Dienzenhofera se mění v tzv. český barok a Kilián Ignác Dienzenhofer pozvedá naši architekturu na nej vyšší úroveň podunajského barokního umění. 123 Rokoko představuje prakticky poslední fázi baroka. Název mu dal typický ornament — rokaj (rocaille znamená francouzsky mušle, z níž je vyvozen) a v našich zemích spíše právě podle tohoto ornamentu rokoko rozeznáváme, neboť u nás se jako samostatný sloh v architektuře neuplatňuje. Rokoko trvá přibližně od poloviny čtyřicátých let do sedmdesátých let 18. stole tí. Svou podstatou je barok sloh monumentální, se všemi vlastnostmi vhodnými k vyjádření absolutistické moci státu a církve. Vychází z renesance a od počátku se rozvíjí dvěma směry. První pracuje dále s tvaroslovím přejímaným z antiky v duchu klasici-zujícím, druhý směr je tzv. dynamizující, pohybový, radikálně deformující a přehodnocující architektonické články, s nimiž právě tak svobodně zachází i při seskupování a skladbě. Především v tomto dynamizujícím směru vládne neklid, porušení klasické řádovosti se projevuje ve tvarech a vazbách jakoby neustále vyrovnávajících vnitřní napětí. Nejen články, ale i stěny se prohýbají a vlní, půdorys se složitě konstruuje z křivek, elips, tvarů konvexních (vypouklých) a konkávních (vydutých) a představa o skladbě prostoru se znejasňuje. Prostory se stupňují a prostupují, kupolí i oken se využívá k rafinovanému přivádění světla do chrámových prostorů s výpočtem na přímo divadelní účin. Tomu ještě napomáhají rozsáhlé fresky, které iluzivně rozšiřují prostor, otvírají pohledy do oblačného nebe s postavami světců, na architektury a do neexistujících vysokých kupolí. Dojem ještě zvyšují zlato, štuk a pestrobarevné - růžové, zelenavé, nahnědlé - i Šedé umělé mramory, tzv. štuko lustro, prozrazující se zvlněným povrchem, souvislostí ploch bez spár a tím, že nejsou tak chladné jako přírodní kámen. Pro barok je však charakteristický i neobyčejně vyvinutý cit urbanistický. Stavby se začleňují do daného prostředí vhodnou úpravou okolí, vytvářejí pohledové dominanty v dlouhých průhledech a panorámatech, a byla-li až dosud závazná orientace kostelů ve směru západovýchodním, neváhá barok otočit kostel o 90 i 180 stupňů - tedy kněžištěm k západu - jestliže potřebuje využít průčelí pro průhled nebo prostor náměstí. V Bechyni a v Soběslavi, kde se gotické farní kostely obracejí do náměstí presbyteriem, vsazuje barok nad závěr alespoň zprohý- 124 baný štít, aby vyvolal dojem průčelí. Charakteristická pro barokní tvorbu je také osovost. Kvůli souměrnosti se dává stejný vzhled stavbám s určením naprosto odlišným, stavějí se brány, které nikam nevedou, při vjezdech dvojí postranní dvířka, z nichž jedna jsou od počátku zazděná atd. Barok také jedinečným způsobem zhodnocuje krajinu, terén, ať již rovinu (zámecké parky) nebo svahy (terasy a schodiště), právě tak zachází s vodou (jezírka, fontány, kaskády v parcích) a to vše pojímá do velkoryse řešených a umělecky nenapodobitelných kompozic. Našim městům, přes vnější renesanční detail stále gotickým, dává barok nový zmalebňující ráz a ze slohu zprvu cizího tvářemi měřítkem se stává slohem, dotvářejícím zdejší prostředí v duchu domácího smyslového cítění. Ze stavebních materiálů poslouží jako relativní datovací pomůcka cihly, které jsou oproti nynějším a tím spíše gotickým cihlám nápadně ploché. Raný barok trvá v našich zemích od roku 1611 přibližně do konce 17. století. V detailech architektury prvé poloviny 17. století stejně jako v ornamentice se ozývá ještě mnoho z odkazu renesance. Zejména v době pobělohorské nevzniká staveb mnoho, ale některé z nich, především šlechtická sídla, jako např. Michnův palác v Praze a skupina pražských a jičínských staveb Valdštejnových, tvoří samostatný článek v historii naší architektury. V druhé polovině století zahajují kromě šlechty stavební činnost kláštery, zejména jezuitské, a barok tohoto období se také někdy nazývá jezuitský. V pojetí architektury - i světské - převládá směr klasicizující, při vší pádnosti článků strohý a v půdoryse i v obryse užívající převážně přímek. Po vývojové stránce nelze v této době sledovat nějakou souvislou linii, neboť množství cizích, hlavně italských 125 architektu z různých míst a různého zaměření pracuje na jednotlivých zakázkách po celých zemích - každý v duchu vlastního vyškolení. Svým měřítkem, rozsáhlými komplexy budov - paláců nebo jezuitských kolejí -zasahuje barok 17. století do organismu a drobné zástavby měst nesourodě, cize. Typické pro časný barok jsou portálky i ostění oken s ušima a kapkami a některá okna po renesančním způsobu ještě sdružená. Frontony oken, troj úhelné a segmentové, se přes jednu osu střídají, vysoké pilastrové (i polosloupové) řády spínají dvě i více podlaží a bývají přetaženy pásovou bosáží. Vlivem francouzské architektury se někdy na fasádách užívá červených nebo růžových ploch a žlutých architektonických článků, odvozených z cihelného neomítaného zdiva a kamenných plastických detailů. Časté jsou i červené pásy místo lisenových rámů a šambrán, malované do vlhké bílé omítky a užívané na průčelích staveb nejrůznějšího druhu. Štíty vrcholí trojúhelníkem nebo segmentem a jejich boky svírají volutová křídla, obrys doplňují kamenné koule a piniové šišky nebo obelisky. Klenby bývají valené s lunetami nebo se styčnými lunetami (podobné křížovým) a - zejména u kostelů - podle polí dělené jedním nebo dvěma pásy, jimž na stěnách odpovídá příslušný počet pilastrů. U kupolí i jejich bubnů se v této době nejednou užívá mnohoúhelného půdorysu. Klenby stejně jako stěny bývají někdy pokryty těžkým masivním přebohatým štukem. Příznačnými ornamenty jsou rouška a ovocný fest on, přežívající z renesance až do počátku 18. století, a zejména boltec, kombinovaný někdy s penízky. Vrcholný barok lze vymezit zhruba devadesátými léty 17. století a rokem 1745. Stavitelství vrcholného baroku je charakterizováno vším tím, co bylo vytknuto obecně jako znak dynamizujícího směru tohoto slohu. Vše ovládající křivky, určující půdorysy i obrysy staveb, se zmocní i okenního otvoru a především v církevní architektuře 126 vytvářejí kasulové okno, zvané tak proto, že tvarem připomíná kasuli - kněžský ornát. Díla obou Dienzenhoferů, staršího Kryštofa a mladšího Kiliána, stavějí naši architekturu opět do popředí evropského umění. Jestliže již dříve vznikaly v našich zemích vynikající stavby, zůstávaly svým duchem a pojetím cizí českému prostředí právě tak jako jejich tvůrci, povětšině italského původu. Dienzenhofer otec spojuje ve svých chrámových stavbách současné tendence italské a vídeňské s českou domácí tradicí a Dienzenhofer syn, zprvu malostranský a pak dvorní architekt, vytvořil díla plná dynamičnosti a položil tak základ umění, které dostalo označení český nebo pražský barok. V klenbách kromě starších typů nastupuje počátkem 18. století tzv. placka, ale v díle Dienzenhoferů se objevuje tzv. česká klenba, která se v měkkém zakřivení rozestírá nad prostorem libovolného půdorysu, protože není omezena dosud obvyklým členěním na jednotlivá pole. Vytváří ohromné plochy pro velkolepé nástropní malby, které potlačují stále více význam štukového ornamentu. V ornamentice se vystřídají ještě ze 17. století akant, od roku 1710 akant s pentlí, v letech 1720—1740 páska a po roce 1740 mřížka a mušle, nesymetrická a později prokrajovaná, předznamenávající rokokový ornament rokaj (jeho název v překladu znamená také mušli). štuk se uplatňuje nejen v interiérech, ale i na průčelích a je - stejně jako architektonické články, římsy, pilastry, šam-brány aj. - většinou bílý nebo vůbec světlejší než základní plocha fasády, teď obvykle živě barevná. Barokní gotika zaujímá v naší architektuře poměrně krátký časový úsek v první čtvrtině 18. století a je souběžná s vrcholným barokem. Zahrnuje celkem nevelký počet staveb, vesměs však vynikající úrovně, a jejím nej výraznější m představitelem - rovněž z omezeného počtu architektů - je Giovanni (džovani - Jan) Santini, zv. Aichel. Santini i jiní umělci, např. F. M. Kaňka, Octavio Broggio (brodžo), užívali ovšem většinou ve své tvorbě dobového tvarosloví barokního a jen v určitých případech sahali k tzv. barokní gotice. Příležitost jim dávaly obnovy velkých klášterních kostelů středověkého původu, zejména cisterciáckých. Není tu však snaha o mechanické napodobování: články jsou inspirovány sice gotikou, ať jde o svazkové přípory s kalichovými hlavicemi, lomený oblouk, žebra, fialy, motivy opěrného systému či kružbová zábradlí, ale jejich detail, skladebnost a použití jsou barokní. V Kladrubech je jimi např. zevně obložena barokní kupole na tamburu. Stejně tak ani kroužené přetínavé obrazce žeber, většinou štukových, nelze zaměnit se skutečnou gotikou. Umělci se snaží přiblížit se duchu staveb vyzvědaných z trosek, ale způsobem tvůrčím a plně odpovídajícím jejich době. Že se nepokoušeli kopírovat pouze fragmenty článků v pobořených stavbách, je patrné i z toho, že mezi jiným pracují i s motivy z pozdní gotiky, která se ve stavebním vývoji přestavovaných chrámů neobjevila. Ojediněle však vznikají i novostavby, jako Santiniho poutní kostel sv. Jana na Zelené hoře u Žďáru. Složitost jeho půdorysu i prostoru stejně jako vnější kupení hmoty a jako ambity s kaplemi po obvodu hřbitova, v jehož středu kostel stojí, jsou projevem vysloveně barokním, oděným pouze vnějškově do detailů odvozených z gotiky. Zatímco někde se užívá - až na některé drobnosti - „čistého" barokně gotického tvarosloví, jindy (např. pilastry na průčelí roudnického kostela) se bezprostředně mísí s články barokními. Rokoko lze v našich zemích vřadit mezi rok 1745 a šedesátá až sedmdesátá léta 18. století. Tento sloh se ze všech složek výtvarného umění projevuje nejméně samostatně právě v architektuře a kromě několika pří- 128 padů „rokokového" zdrobnění a hravosti jej od baroka pomůže odlišit spíše jen typický ornament - r o kaj, tedy prvek vyloženě vnější. Příznačná pro rokoko - v kartuších z rokajů i ve tvarech váz - je hybná nesouměrnost, odlišující je od symetrického baroka, avšak půdorysné dispozice a rozvrhy průčelí plně dodržují osovost a tedy i symetrii, k nimž se dopracoval barok. Ve zlidovělé formě přežívá rokaj coby jednotlivý ornament hluboko do klasicismu a lze se s ním opožděně setkat ještě v 19. století, kdy se již dávno o rokoku jako slohu nedá hovořit. Nastupující barok nachází pobělohorské české země zpustošené a takřka vylidněné během třicetileté války. Česká šlechta, zbavená konfiskacemi majetku, ale i měšťané dávají přednost vy-hnanství před katolizací a opouštějí houfně zemi. Města ztratila válečnými útrapami své hospodářské postavení a „Obnoveným zřízením zemským44 moc politickou. Téměř pustý venkov trpí nejvíce. Opuštěné grunty se scelují ve dvorce a panské statky, obdělávané poddanými, měnícími se nyní v nevolníky, zbavené svobody stěhování a volby povolání. Vládnoucí třídu - kromě absolutisticky panujících Habsburků -představuje jednak cizácká šlechta, jednak nová šlechta domácí, povýšená z přisluhovačů císaře a církve za věrné služby, která nalézá vnější vyjádření své moci a postavení právě v barokním umění. Nad touto společností stojí ovšem církev, která všemi prostředky získává zpět pozice, ztracené na čas reformací. Jezuitský řád, produkt Španělska, stejně jako obnovená inkvizice - se stavějí do čela tohoto úsilí společně s dalšími řády, kapucíny aj. za štědré podpory šlechty. Po prvotním bezohledném tvrdém drastickém navracení k „pravé víře44, spojeném s pálením knih, jímž neblaze proslul zejména P. Koniáš, sahá církev - hlavně v 18. století, když již získala půdu — k jiné taktice: výtvarným uměním, hudbou, sborovým zpěvem, zlatem, kadidlem, velkými slavnostmi — např. v době kolem svatořečení Jana Nepomuckého - útočí na smysly a city prostého člověka, organizuje procesí do poutních kostelů, vsazovaných jedinečným způsobem do podmanivě krásné české krajiny. To vše se obráží pochopitelně i v architektuře, která - církevní 129 jako světská - se zejména v 18. století rozvíjí v neobyčejné bohatosti početných staveb. Poměry ve městech se od 17. věku značně zlepšily - ovšem pouze pro měšťanstvo, venkov však trpí dále a od 17. století (Chodsko - Kozina) propukají co chvíli selské bouře a rebelie až k velikému povstání roku 1775. Nová domácí stejně jako přistěhovalá šlechta cizího původu si od 17. století buduje sídla -často přechodná - reprezentující její postavení: na venkovských panstvích zámky, kromě malých sezónních loveckých zámečků, a v sídelním městě, v blízkosti panovníkova dvora, paláce. Zámky prodělávají vývoj půdorysu od uzavřené čtyřkřídlé budovy v podstatě italského typu, žijícího u nás v renesanci, až k francouzské otevřené tzv. podkovové dispozici trojtraktové. Tak vzniká čestný dvůr, cour ďhoneur (kurdonér), sevřený po stranách někdy i vedlejšími hospodářskými budovami, ale komponovanými vždy symetricky ve hmotě i v detailech. K zámku většinou přiléhal zemědělský dvůr a jím se často muselo k hlavní budově procházet, takže časem dával majitel z estetických i hygienických důvodů dvůr odsunout například na samotu apod. Osovost, tento základní znak barokní dispozice, se více než jinde uplatňuje právě v zámeckých stavbách a jejich areálech. Na osu zámku je řešen park. jehož obvykle hvězdicová síť cest (francouzský park) umožňuje záměrně volené dlouhé průhledy na fontány, alegorická sousoší i sochy antických božstev a na drobné stavby, pavilóny a gloriety. K vybavení barokní zahrady patří často bludiště ze stříhaných habrů, umělé jeskyně - grotty, pergoly -lehká loubí pro popínavé rostliny, vodní kaskády a také tzv. salla terrena, v klasické podobě trojosá otevřená stavba, kde se mohlo panstvo bavit, svačit, naslouchat koncertům apod. K ose zahrady se někdy připojuje osa bažantnice nebo dančí obory, popřípadě alej, zpravidla lipová, podél příjezdní cesty. Renesanční zámek míval řadu místností jednotlivě přístupných 130 z arkád, přibližně stejného významu a použitelných k libovolným účelům, kdežto barok činí půdorys složitějším - s místnostmi navzájem průchodními — a předem jim dává speciální určení. Největší význam připadá prvému patru (tzv. piano nobile), jehož ústřední prostorou je sál často mnohem vyšší než ostatní místnosti a později nezřídka oválný s kupolí, výrazně se projevující na vnějšku architektury. Sem, do patra, stoupá architektonicky bohatě řešené a často sochařsky zdobené schodiště z nástupního prostoru, k němuž (nebo do něhož) mohou zajíždět kočáry. Jiné schodiště sestupuje někdy z prvého patra od hlavního sálu na vnější straně budovy přímo do parku. Z ostatních místností zámku patřívají k nejlépe vypraveným kaple, knihovna, jídelna, různé salónky a budoáry. Jako nový prvek značného kulturního významu a dosahu se záhy v baroku objevují zámecká divadla. V Českém Krumlově např. zařídili první divadlo 8 15 proměnami v nej větším hradním sále již r. 1675 a druhé, prostornější dali postavit jako samostatnou dřevenou budovu r. 1680. Tu potom do r. 1767 nahradilo divadlo tehdy moderního typu, které se uchovalo i s dekoracemi dodnes. Majitel zámku si držel vlastní herce, z nichž některé (opět v Českém Krumlově) posílal na studie až do Itálie, jindy vystupovaly na jevišti pozvané společnosti, ale nejednou hrávala i sama šlechta. Obdobně jako zámky jsou vybavené i městské paláce, jejichž šířková průčelí převyšují někdy dvojice pavilónů. Před některými z pražských malostranských paláců se dosud uchovala řada kamenných patníků se zeslabeným krčkem, k nimž si jezdci přivazovali koně. Zahrady pražských paláců, rozložené po svazích, dostaly jedinečné architektonické ztvárnění terasami, schodišti a altány. Města, vypálená a místy připravená o předměstí během třicetileté války, se jen zvolna vzmáhají. Teprve koncem 17. století a v 18. věku je barok ovládne a kromě dříve již zmíněných urbanistických řešení je v detailu i panorámatu zmalební. Od poslední čtvrtiny 17. století se vztyčují na středověkých náměstích mariánské, svatojanské nebo trojiční sloupy, některé jako výraz díků za odvrácení moru (proto se jim také říká morové). Zprvu to jsou opravdu sloupy, ale v 18. století dostávají tvar 131 obelisků s celou galerii soch a jsou nejen po této stránce, ale i urbanisticky jako pevný pohledový střed náměstí dílem trvalé hodnoty, nezávislé na původním kultovním poslání, a proto i dnes si zasluhují plné památkové ochrany. Současně se zřizují i kamenné kašny se sochami. Barokní dům - pokud ovšem není vázán starou středověkou parcelou — je šířkový, s mansardovou střechou obohacenou štítovými vikýři a se střední zdí souběžnou s mnohoosým průčelím. Obdobně jako u paláců člení fasádu často jeden nebo dva rizality a jeden či dva portály, z nichž druhý bývá slepý a má doplnit pouze symetrickou kompozici průčelí. V pohnutých letech třicetileté války se většina českých měst narychlo dočasně opevnila bastiony a raveliny zbudovanými obvykle z hlíny a dřeva nebo z materiálu ze stržených předměstí - zprvu proti císařským vojskům, později proti Švédům. Po válce tyto fortifikace dříve či později zanikají a města zůstávají vesměs při zastaralém gotickém opevnění, které jen tu a tam doplňují, např. branami. Oproti středověku tedy jednotlivá města nejsou schopna za dané situace ve válečné, zejména dobývací technice samostatné obrany, zato určitý počet strategicky volených měst se mění v pevnosti, doplňované pokud možno ještě zvlášť opevněnou citadelou, jakou byl pro Prahu Vyšehrad nebo pro Brno Špilberk. Zakládají se však i nové moderní pevnosti hvězdicového půdorysu, který v rovinách bývá většinou pravidelný (Leopoldov). Převažuje holandský systém s pětiúhelnými bastiony bez krcku, cihelnými s kvádrovou přední hranou a kamennou o bio línovou římsou, někdy uvnitř vybavenými kasematy. Oproti renesančním jednoduchým pevnostem se tento typ obohacuje kromě ramp a tzv. nůžek či klepet jednou nebo několika řadami troj-úhelných či pětibokých ravelinů, nižších než hradby - dovolujících prestrelo vání — a vsazovaných do vodního příkopu vždy střídavě mezi dva sousední bastiony proti kurtině. S pevností byly spojeny odstranitelným můstkem nebo po loďkách z pote-ren, malých branek nad samou vodní hladinou. Speciálně budovaný ravelin nebo rohy-hornwerk, přes něž -po mostech — vedla cesta z pevnosti, chránily bránu před přímou střelbou obdobným způsobem jako v gotice barbakán. 132 Volnost výstřelu zaručuje široká volná plocha, zvaná koliště či glacis, obklopující celou pevnost a znemožňující nepříteli chráněný přístup. Rychlý rozvoj dělostřelby, především zvětšování dostřelu, nutí k rozšiřování okruhu pevnosti. Řetěz pevnůstek, jaké jsou rozptýleny např. kolem Olomouce, se teď posunuje až 6 km od středu města-pevnosti a ve vzdálenosti 4 km se ještě zakládá mezipásmo s drobnými stavbičkami. Pruský militarismus za Bedřicha Velikého, který naše země poznaly roku 1742 a v sedmileté válce (1757 bitva u Kolína), donutil Marii Terezii (1740—1780) ke zřízení stálé armády, pro niž se postupně i mimo pevnosti začínají budovat nové stavby, kasárny a stáje pro koně jízdy a delostrelectva. Nositelkou slohu a jeho vývoje však zůstává jednak architektura zámecká, jednak církevní. Při postavení církve „bojující", usilující ideologicky ovládnout celou zemi, je to jen přirozené. Barokizují se i kostely starší, a to nejen poškozené v husitských válkách, neboť pozdní gotika připomíná kališnickou minulost a i jinak nevyhovuje vkusu doby. Mnohde se snižují klenby a okna a přinejmenším dochází k výměně střech věží za barokní cibule. V 17. století převládá typ jezuitského kostela, vyvozený z římského kostela II Gesú (il džezú) stavitele Vignoly (viňoly), jedno-lodí s bočními nižšími kaplemi, někdy spojenými průchody, nad něž se - ne vždy - vkládají ještě tribuny. Průčelí bývá dvouvěžové a v časné době dělené výraznými římsami na několik horizontálních vrstev. Vrcholný barok přináší podélné i centrální dispozice kostelů hybných půdorysů a většinou jednotného prostoru, jak se o nich zmiňuje úvodní charakteristika slohu. Do jejich mohutných koutových pilířů, nesoucích klenby nebo tambury kupolí, se vkládají v přízemí kaple a v patře oratoře. Vnějšek velmi často neodpovídá vnitřku, nelze z něho usuzovat na tvar vnitřního prostoru. Takřka neměnný typ jednolodního kostela bez věže, s plochým závěrem presbyteria a trojúhelným štítem nad průčelím si již od pozdní renesance zachovávají kapucíni. Jiným typem je santa casa — svatá chýše v loretách, někdy členěná místo plastikou jen iluzivní malbou (Slaný) a rovněž pouze v detailech se rozlišují stavbičky kaple božího hrobu, neboli tzv. jeruzalémské. Přistavují se ke kostelům, zejména klášterním, ale stávají i samostatně. Poutní kostely bývají jednak dvouvěžové, zejména v časnější době (Stará Boleslav, Chlumek u Luže), jednak vytvářejí malebné celky s takřka centrálně řešeným vlastním kostelem uprostřed prostory obklopené ambity s kaplemi (Svatá Hora u Příbramě, Praha - Bílá hora, Klokoty u Tábora aj.). Kde to dovoluje terén, komponuje se před průčelím schodiště (Chlumek u Luže), hrající roli ve velkém ceremonielu slavných poutí. Venkovské kostely a kostelíky bývají drobné, jednolodní, s podkovitým nebo čtyřuhelným presbyteriem, se zaoblenými rohy a s věží v západním průčelí, někdy s oratoří pro patrona -šlechtice - nad sakristií. Často bývá ponecháno gotické presbyterium nebo věž, či zbarokizován pouze vnějšek starší stavby. Na přilehlém hřbitůvku stává márnice, někdy i kostnice, nejednou také panská hrobka. U kostelů, které nemají věž, zastává její funkci zděná nebo dřevěná zvonice. Mezi kláštery venkovskými a stavěnými v městech trvá i nadále jistý rozdíl jako ve středověku. Venkovské kláštery jsou vybaveny rozsáhlými hospodářskými komplexy a v jejich hlavní části - kromě velkých kostelů - se výrazně uplatňuje prelatura, podobající se reprezentačním řešením a velikostí zámku. Z městských klášterů rozsáhlostí vynikají zejména jezuitské koleje, budované zpravidla na místě celé řady domů, opuštěných nebo konfiskovaných za třicetileté války. Až na výjimky, např. u menších kapucínských objektů, tvoří typickou součást klášterů obou skupin rajský dvůr s ambitem a k nejbohatěji vypraveným prostorům - se štuky a freskami - patřívají refektář - společná jídelna a sály knihovny. Venkov se seznamuje s barokem jednak z měst, jednak z architektur zámků, ale i panských dvorů, které se zakládají jako samoty nebo s malými zámečky přímo ve vsích. V téže době se stavějí veliké sýpky se štíty často velmi bohatými, jednak panské, jednak státní — kontribuční. 134 Odtud čerpá lidová architektura inspiraci ještě dlouho do 19. století. Z baroka vycházejí např. symetrické dispozice širokých průčelí výstavných statků, jejichž střed vytváří brána vjezdu do dvora se štítem a dvěma bočními brankami a po stranách stojí obytné stavení a např. špýchárek, obojí se stejnými štíty. Tvary detailů i ornamentika patří ovšem výlučně lidovému umění a pro jeho specifičnost jich nelze používat jako pomůcky pro přesnější datování. S představou venkova a České krajiny splývají jako neodmyslitelný prvek obílené křížové cesty, kapličky, boží muka a sochy ve skupinách starých stromů. U těchto drobných, z velké části lidových výtvorů nad kultovní určení, většinou beztak již opuštěné, vynikají s trvalou platností hlediska umělecká, estetická a památková. Praha - Malá Strana, kostel s v. Mikuláše. Kryštof Dien ze n hofe r 1704—1711 loď, 1713 průčelí. Kilián Ignác Dienzenhofer 1737—1752 kněžiště s kupolí, Anselmo Luragho 1755 zvonice Praha - Nové Město, čp. 502, tzv. Faustův dům s fasádou kolem r. 1740 na renesančním jádru (sdružená okna, polygonálni arkýř) Praha - Malá Strana, dům čp. 15 v Tomášské ulici Chlumec nad Cidlinou — zámek Karlova Koruna. F. M. Kaňka 1721—1723 podle projektu C. Santiniho VÝVOJ DISPOZICE BAROKNÍHO ZÁMKU (SCHÉMA) -A ■ R- a oo QOQ 0 D Q o n d odo Dožívá uzavřená, v podstatě italská čtyřkřídlá dispozice kolem středního dvora (Chotě-boř) • Na přechodu k otevřené - podkovové dispozici se čelné křidlo snižuje a stává se podružnějším. Někdy užitý motiv příkopu nemá již význam fortifikační (Roudnice) Podkovová, v podstatě francouzská dispozice užívá někdy dlouhých křídel, která obklopují čestný dvůr - cour ďhoneur (Mnichovo Hradiště) Slavkov u Brna Podél čestného dvora se často kladou nižií hospodářské stavby, hmotou i tvarem se podřizující přísné osovosti dispozice (Nové Hrady u Vysokého Mýta) Střed reprezentačního prvního patra (piano nobile) zaujímá velký sál, projevující se zevně, někdy přesahující až do druhého poschodí a spojený schodiltěm s parkem (Karlov u Písku • Beč vár y u Kolína) 07 BAROKNÍ ZÁMEK, JEHO PARK - SALLA TERRENA Salla terrena - „přízemní sál" - kde se Šlechtická společnost bavila, svačila, naslouchala hudbě apod. Patří od prvé poloviny 17. stol. až do klasicismu k vybavení zahrad a parků paláců a zámků. Libosad u Jičína(1630-1634) valdštejnská stavba • Ledeburská zahrada v Praze (před r. 1727) Liblíce (1699) 2 /N bažan lv:Y-,v tnlca • e 1 - -_ • IE Jj tm ["••I ».\\ potok LAT "\\ frei •li rtii° *\\ potoky Trpí sty (do r.1729) Od sklonku 17. stol. se do půdorysu i hmoty zámků vnáSf pohyb, velké, často oválné hlavní sály se projevují i v zakřivení stěn navenek, celá dispozice usiluje přitom o osovou souměrnost čestný dvůr městečko hospodářský Souměrnost s dlouhou pohledovou osou, typická pro barok, se z budovy zámku a čestného dvora přenáší na řešení parku - někdy spojeného s oborou - a na příjezd ní cestu s alejí. Chroustovice u Vysokého Mýta - zámek z r. 1663 přestavěn na přelomu rokoka a klasicismu (1779-1780) BAROKNÍ OPEVNĚNÍ - ŘEZ KASEMATY - BASTION - RAVELIN -ROHY (HORNVERK) hlína cihly J__ f úroveň terénu V / I nůžky M fi hradba zalamující I \~ -J LV- -J\ se v bastion/ dno , ,____......__ krytá kolíStě glacis ravelin Schematický řez a půdorys méně sloiitého barokního p i opu 0pevněnj _ střídavé rozestavění bastionů a ravelinů a jejich nestejná výška dovoluji přestřelování a kříiovou palbu. Koliště-glacis je volná plocha kolem pevnosti, neposkytující nepříteli možnost krytí Kasematy jsou prostory v barokním opevněni, sloužící k obraně nebo k ubytování posádky bastion - někdy opatřený nárožní pozorovací vetičkou - má kamenné ob-lounové římsy a kvádrová nároží, zdivo je většinou cihelné Praha - bývalá Újezdská brána v barokním opevněni Ravelin nebo jindy rohy - hornverk - plni často funkci obdobnou jako gotický bar bákán: chráni svou hmotou před postřelem bránu a cesta se v nich nebo za nimi zatáčí BAROKNÍ PEVNOST-CITADELA-BRÁNY Leopoldov u Hlohovce (založ. r. 1665 po dobyti Nových Zámků Turky v r. 1663) typická hvězdicová pevnost pravidelného půdorysu Josefov Érsekujvár rk) Stejně jako hradby s cimbuřím v gotice objevuji se I v baroku a počátkem klasicismu prvky opevněni ve znacích Zásady barokního opevnováni požadovaly u opevněných měst jeitě zvláitni pevnost - citadelu. V Praze tuto funkci zastával Vyšehrad. Nepravidelnost hvězdice způsobil zde terén (gotické opevnění je označeno jednoduchou linkou) Praha - Francouzská či Leopoldova brána na Vyšehradě (před r. 1670) zevně • Písecká brána proti Belvederu (1721) z městské strany BAROKNÍ OPEVNĚNÍ-. KRÁM-MĚSTSKÝ DŮM Doplňky zámeckých a městských opevněni uiívají jeitě dlouho spíše renesančních tvarů. Torion - velká dělová bašta z 2. pol. 17. stol. zámku v Náchodě • Předbrani v českém Brodě z doby Leopolda I. ^"*raveíin ^mm"9 /SAS Ve třicetileté válce se zesilovala starší opevnění, zejména u bran: Jihlava - ravelin před barbakánem špitálské brány (1650) • Brandýs nad Labem, rohy a ravelin před vjezdy do zámku (1640) Typický tvar barokního krámu vyvíjející se již v renesanci • Barokní dům se obrací do ulice svou šířkou, střední zed neni jil kolmá, nýbri souběžná s průčelím BAROKNÍ PALÁC A DŮM — ERBY U některých paláců přerůstají rizality v pavilóny či altánové věie V baroku spínají vysoké pilastrové řády několik pater. Pro 17. století je typické střídání trojúhelných a segmentových nadokenních frontonů a pásová bosáž na přízemí a na dřících pilastrů alianční -sdružené znaky (majitele nebo stavebníka a jeho manželky) v kartuiích znakový pláíť (vychází z vé-vodské nebo knížecí koruny) pod znakem rodové heslo Na gotických parcelách vznikají i v baroku úzká štítová průčelí: Litoměřice čp. 42 (kolem r. 1730) Ústředním motivem je výstavný portál; do střechy - v 18. stol. mansardové — se vsazují ozdobně zleněné vikýře: Litoměřice čp. 29 - starli základ způsobuje nesouměrnost 64 BAROKNÍ KLENBY-STŘECHY Neckovou klenbu s lunetami nesou dvojice pilastrů s volutovými konzolami místo hlavic - Broumov, refektář (2. čtvrtina 18. stol.) • Mohutný fabion s lunetami spočívá na těžkých konzolách - Rychnov nad Kněžnou, jízdárna (1727) Mansardová střecha na věži s lucernou - zámek Rychnov nad Kněžnou • mansardová střecha • zvonová mansardová střecha (zvonovou nazývá starší literatura „vlašská čepice") • cibule se dvěma lucernami (Tábor) BAROKNÍ KLENBY-KUPOLE Na polygonálni m tamburu kupole bez lucerny, krytá jehlancovou střechou. Praha • Klementinum (1648-1649) lucerna tambur - buben VÍ OŤÍ Kupole zčásti krytá atikou -I* i f i Nicov - K. I. Dienzenhofer (do r. 1720) Nástropní „zrcadlo" vzniká vykrajováním - střední část, např. na plackové klenbě, ustupuje o vrstvu do hloubky (18. stol.) Jindy „zrcadlo" i jiné útvary vytvářejí profilované plastické Štukové rámce -Třemoinice, zámek (1. pol. 18. stol.) Typický poutní kostel, obklopený ambity s nárožními kaplemi: Praha - Bílá hora (podl vyobrazení kolem r. 1725) 99 ČASNĚ BAROKNÍ KOSTELY-JEZUITSKÉ - POUTNÍ oratoře pro členy řádu Jihlava - jezuitský kostel sv. Ignáce (1680 ai 1689) postavený s koleji na místi 23 konfiskovaných domů-typ z římského Vigno-lova jezuitského kostela II Gesú: jednolodí s bočními do lodi otevřenými kaplemi, nad nimi okna Trnava - jezuitský kostel typu II Gesú (1629-1637) - typické pro tyto časné kostely kromě dvojice věif je horizontální vrstvení průčelí o několika pásmech, oddělených výrazně římsami Stará Boleslav - poutní kostel P. Marie - věže při presbyteriu, volutová křídla nad bočními kaplemi tvoří opěrný systém Praha - Nove Město, jezuitsky kostel sv. Ignáce typu II Gesú, postranní kaple spojeny průchody Schéma vnitřku kostela typu II Gesu - nad postranní kaple se někdy ještě vkládají tribuny (zevně se poznají podle počtu řad oken) VRCHOLNĚ BAROKNÍ KOSTELY Praha - Břevnov, sv. Markéta (1706 ai 1715) prostor tvoří prostu-py eliptických válců, obrys vnějšku neodpovídá vnitřku Litoměřice, centrální kostel sv. Václava (1714) s vysokými pilastrovými řády Do pilířů, nesoucích mohutnou kupoli nad jednotným prostorem, se vkládají kaple a oratoře Praha - Staré Město, sv. MikuláS (1732-1735) Praha - Nové Město, sv. Jan Na skalce - centrální prostor, před průčelím s dvojicí věií, pootočených o 45°, vyvinuté schodiště (1730-1739) Ji ' Karlovy Vary, sv. Maří Magdaléna (1731 ai 1737) protáhlý eliptický půdorys s dvojicí věží 76 BAROKNÍ KOSTELY-KAPUCÍNI, LORETA, JEZUITSKÁ KOLEJ sanktusová věiička sakristie Barokní venkovské kostelíky bývají jednoduché, často s plochostropou lodí. Mnohdy se ze starší stavby ponechává gotické presbyterium nebo věž. která se zevně obvykle přefasáduje Některé stavby v baroku užívají s menšími individuálními odchylkami typů vzniklých v renesanci: kapucínský kostel, prosté jednolodí bez věže s trojúhelným Štítem a pravoúhlým presbyteriem • Santa casa - svatá chýše, ústřední část Lorety • kaple božího hrobu, zv. jeruzalémská Jezuitské koleje zapadají svým měřítkem tvrdě a neorganicky do drobné zástavby našich měst -Praha - novoměstská kolej s kostelem sv. Ignáce (v podobě z r. 1685) 98 BAROKNÍ SOUMĚRNOST DISPOZIC — VENKOVSKÝ KLÁŠTER Aby se dosáhlo osové souměrnosti dispozic, dává barok stejný vzhled stavením různého určeni (lovecký zámeček Karlštejn u Svratky • Dvůr Markovice u Čáslavě) Urbanisticky cítícímu baroku vadilo, ie kostely v Bechyni a Soběslavi se obracejí do náměstí zadní stranou - kněiištěm, a proto, ve snaze korigovat tento nedostatek, nasadil na gotická presbyteria barokní Štíty (Bechyně, 1740 • Soběslav) Venkovské kláštery (benediktinské, premonstrátské, cisteriácké) mívají i nadále rozsáhlou hospodářskou část. Jejich prelatury se výstavnosti podobají zámkům (Raihrad u Brna. 1759) Požadavek symetrie způsobuje, Ze se u bran vjezdů stavějí dvoje boční branky, z nichž slouží komunikaci jen jediná a druhá bývá hned od počátku zazděná (podle brány v Dolních Chabrech u Prahy BAROKNÍ GOTIKA Kladruby - část klášterní baziliky, svěcené r. 1233, se Santiniho klenbami tvarů barokní gotiky z let 1712 až 1726 Sv. Jan na Zelené hoře u Žďáru, postavený Giovanni Santinim v letech 1719-1722 • Boční prostor bazilikálního pětilodi bývalého cisteriáckého kláStera (z počátku 14. stol.) v Sedlci u Kutné Hory, obnovený Santinim v letech 1703-1705 BAROKNÍ GOTIKA Kupole nad kříienlm baziliky bývalého kláštera v Kladrubech - barokní architektura oděná gotizujícimi tvary (1712 aZ 1726) Sv. Jan na Zelené hoře u Ždáru (1719-1722) v půdoryse i ve hmotě vyloženě barokní složitě komponovaná centrála ve tvarech barokní gotiky - typicky barokní jsou i obvodní ambity s kaplemi obklopující přilehlý hřbitůvek Sedlec u Kutné Hory - předsíň baziliky bývalého kláitera (1703-1705) Roudnice nad Labem - průčelí kostela při bývalém augustiniánském klášteře (po r. 1725) BAROKNÍ MOROVÝ SLOUP — RŮZNÉ DETAILY Lidská maska - maskaron se jako zdobný motiv často prolíná s ornamentikou nebo s architektonickými články v hlavicích pilastrů, hlavních klenácích a pod. dřevo /JJJJLLUJJ tzv. volské oko - osvětluje půdu Morový (mariánský, svatojanský, trojiční) sloup koncem 17. a počátkem 18. stol. má podobu sloupu • ve vrcholném baroku a rokoku se mění v obelisk, bohatě obklopený sochami (Polička. 1751) barokní balustrové kuželky většinou čtyřboké, někdy diagonálně pootočené oUS _ >s trofeje [ukořistěná zbroj, děla, praporce, (bubny), sudy s prachem, dělové koule atd.] svatI zV chren Der anně 8. anna zaChovateL gnaDIqen kInI besChIItzerin spoLV Vnser PANSTVÍ HERRSChAFTEN oD MorV wehren Der PE8T kotly Jednoduché i zdvojené konzoly ve vlysu jsou oblíbené zejména v 17. stol. Nárožní bosáž tvaru diamantového řezu na zámku v Žehušicích (1679) dostala ještě pestrou polychromii, bílou, zelenou, červenou a černou Chronogram: v různojazyčných nápisech větší, často zlatem nebo červeně zdůrazněná písmena, shodná s římskými číslicemi, dají v součtu letopočet postavení (zde 1714) 7 1 BOLTEC, ŠÁTEK A FESTON Boltec - raně barokní ornament (1650-1690) podobá se chrupavčité-mu ušnímu boltci z oltáře sv. Vojtěcha v Týnském chrámu v Praze Nové Hrady na Kapličku, těiký bohatý štuk v knihovně bývalého kláitera servitů (1679 al 1685) šátek a feston (girlanda) s jablky, slunečnicemi a Šiškami se uiívajf od renesance současně s boltcem a s akantem boltec se kombinuje s penizky (z vojtěšského oltáře) typický boltec AKANT Akant z lavice u sv. Jiljí v Praze • akantový Stuk s větvičkami a růžičkami - bývalá prelatura v Plasech akantová balustráda - zámek Manětín (po ohni r. 17121 akant s pentlí se objevuje kolem r. 1710 - oltář v Týnském chrámu v Praze PÁSKA MUŠLE A MŘÍŽKA muSle z fasád/ čp. 462 na Staroměstském nám. v Praze supraporta a pilastr z průčelí čp. 209 v Nerudově ul. v Praze Mušle se uiívá v ornamentice od renesance do klasicismu. Kolem r. 1740 je však nesouměrná, hybná a prokrajováním se jii přibližuje rokaji MříZka doprovází v ornamentice pásku a rokaj (před a po r. 1740) mřIZka s rokajem u sv. Jindřicha v Praze mřižka v parapetu v Třeboni, BřeZanova ul. čp. 8 mřfZková kartuše od sv. Jiljí v Praze ROKAJ (rocaille - francouzsky mušle) je typickým ornamentem rokoka od r. 1745 do počátku klasicismu Pilastr z průčelí zámku JemniStě u Benešova • sloup z portálu paláce Kinských Praha -Staré Město (1755-1765) • váza z Valdštýnska. Pro rokoko je typická nesouměrnost ■ Praha - původní portál nynějšího kostela P. Marie Vítězné (1611-1613) s edikulou připomínající renesanci • Praha - Valdštejnský palác (kolem r. 1625) • Stará Boleslav, kostel P. Marie (1617-1623) _ Portál často vrcholí nikou se sochou. Typická jsou volutová křídla i obelisky. Jindy tvoří kompoziční doplněk okno: Praha - P. Maria Vítězná (kolem r. 1645) • Náchod, zámek • Roudnice (1652-1684) Nej běžnější portál ek z 2. poloviny 17. stol.: pravoúhlý s ušima s kapkami, lemovaný lištou (portál z Vračovic u Vysokého Mýta, 1692) • dva bosované portály přežívající z renesance, první z Nové Vsi u Liberce (1666) • Praha - Dlouhá ul. čp. 733 RANĚ BAROKNÍ PORTÁLY 2, POLOVINY 17. STOLETÍ Typický motiv diamantového řezu ve cviklech, klenácích, soklech atd.: Lanškroun -děkanství (1703-1705) • Praha - Loretánské nám. čp. 110 • Nerudova čp. 242 • Malostranské nám. čp. 199, šternberský palác Pásová bosai a prstence na dřícich polosloupů a pilastrů: Praha - Klementinum (kolem r. 1660) - klenáky pronikají do kladl • Ovocný trh čp. 579 (po polovině 17. stol.) - rozeklaný segmentový nástavec • Hrad čp. 3, Lobkovický palác (po r. 1677) Častý typ portálu, jehoi představené sloupy nesou balkón, podpiraný uprostřed konzolou - klasicizující barok: Praha - Arcibiskupský palác (1676) • bohaté menší portálky v roudnickém zámku s penízky (1652-1684) • Litomyšl - piaristická kolej (1685) • Teplá - prelatura RANĚ BAROKNÍ ŠTÍTY A OKNA ZE 17. STOLETÍ iTíTmTTtrrrTrrrnmw 3 Golčův Jenlkov - bývalá jezuitská rezidence (kolem r. 1657) • Troj-úhelný ítít kromě kapucínských staveb se vyskytuje v 17. stol. i na civilní architektuře • Praha - Staroměstské náměstí čp. 481 a čp. 930 (tento štít vrchol! sochou Salvátora) Praha - komplex Staroměstské radnice • Praha - Malostranské náměstí čp. 518 Typická je malá obrysová členitost: převládá trojúhelné, méně často segmentové zakončení a volutová křídla, siluetu obohacuji koule, piniové šišky a obelisky. Praha - Nerudova ulice čp. 233, U dvou slunců • Praha -Pohořelec čp. 110 L T Dvě okna s rozvedeným motivem klenáků: Praha - Klementinum (po r. 1653) a Hrad, Matyášova brána (1614) • Typické pro 17. stol. je střídání trojúhelných a segmentových okenních frontonů: Praha - Sněmovní ulice čp. 171 a Ovocný trh čp. 579 (kolem r. 1669) RANĚ BAROKNÍ OKNA 17. STOLETÍ Půlkruhová a obloukem zakončená okna jsou častá zejména u raně barokních kostelních staveb. Vlevo běiný typ, v pravé polovině doplněný boltcovým štukem ze zámku Lem-berka (po r. 1660) • Praha - nynější kostel P. Marie Vítězné (po r. 1611) Dvě z nejčasnějších barokních oken: z Valdštejnského paláce (1623-1630) • z Michnova paláce (před r. 1645) BAROKNÍ PORTÁLY 18. STOLETÍ Praha-Nerudova ulice čp. 256, Morzinský palác (1713-1714) • Sněmovní ulice čp. 1, bývalé jezuitské gymnasium (1727) • Maltézské náměstí čp. 486 (kolem r. 1738) Praha - Nové Město, letohrádek Amerika, nynější Muzeum Antonína Dvořáka (před r. 1720) • U HopfenStoků čp. 74/11 (1710) - nejstarší užití atlantů v Praze • Lázeňská ulice čp. 287, maltézský konvent (1729) Praha - bývalá prelatura u staroměstského kostela sv. Mikuláše (kolem r. 1730) • Valdštejnská ulice čp. 153, Fúrstenberský palác (v letech 1743-1760) • Hrad, kaple sv. Jana Nepomuckého při průčelí sv. Jiří (1718-1722) - tordované (Sroubovitě stáčené) sloupy BAROKNÍ PORTÁLY 18. STOLETÍ - ATLANTI A KARYATIDY Supraporty a nadpražní římsy stejné jako u oken: Praha - Hradčany, kaple bývalého špitálu při kostele sv. Jana Nepomuckého (1733) • Miletice u Domažlic, kaple (1766) • Loukovec u Mnichova Hradiště, kostel (po r. 1726) Praha - Lobkovický palác (před r. 1710) • boční portálky s oválným nebo čtyřúhelným oknem místo svetlíku v nadpraží: Praha - Thunovský palác (1710-1720) a Praha - Sylva Taroucovský palác (kolem r. 1750) • Béstvina, kaple s prvky barokní gotiky - oslí hřbet (počátek 18. století) ■■ ■■■ ■ '» Figurální podporovací články - Mnichovo HradiStě, saila terrena - polopostava atlanta (1711) • Praha - portál Clam-Gallasova paláce s dvojicí atlantů (kolem r. 1715) Uprostřed: Zírec u Dvora Králové, zámek (1. pol. 18. stol.) BAROKNÍ OKNA 18. STOLETÍ Ve vrcholném baroku stejně jako v 17. stol. se na jedné stavbě střídají často trojúhelné a segmentové frontony. První d voj i ce oken: Praha, Rytířská ulice čp. 401 (kolem r. 1700) • Druhá dvojice: zámek Vestec u Běstviny (po r. 1700) Plasy, kaple sv. Bernarda (do r. 1730) • Praha - Thunovský palác v Nerudově ulici (1710 ai 1720) • Kladruby, dvě okna prelatury (1733) Krepovaný fronton - do trojúheiného nástavce vloien segment • Praha - Clam-Gallasův palác v Husově ulici (1710-1720) • Kladruby, prelatura - dva frontony (1733) Omlenička u Kaplic, kostel (1722) • Jindřichův Hradec čp. 174 • Třeboň čp.8 • Telč čp. 56 (všechny tři před nebo kolem r. 1750 BAROKNÍ OKNA 18. STOLETÍ Kasulové okno, zvané pro podobnost tvaru s kasulí, kněžským ornátem, užívané téměř výlučně v chrámové architektuře 18. století • Opařany (1732) • Horní Kruty u Kolína (1740-1743) • Stříbro (do r. 1757) • Poříčany (1750) Dobříš, zámek (do r. 1765) • Český Krumlov, letohrádek Bellarie (1755-1757) • Trpisty, zámek (1729) • Čáslav, radnice (1766, před přechodem rokoka do klasicismu) Nadokenní římsy a supraporty: Jindřichův Hradec (po r. 1730) • Kolín, dvě supraporty (po r. 1734) • Kutná Hora (po r. 1730) Schéma nejobvyklejšího typu kostelních oken 18. století • Dobříš čp. 103, okénko vikýře • Dvě oválná okna: Praha, Faustův dům (asi r. 1740) • Veltrusy, zámek (1. čtvrtina 18. stol.) ^675604143 VRCHOLNĚ A POZDNĚ BAROKNÍ ŠTÍTY Z 18. STOLETÍ k vyznačují se bohatostí tvarů a v půdorysu se lomí, vydouvají; polopilíře se obracejí ven hranou • LitomySI čp. 200 (kolem poloviny 18. stol.) • Holohlavý (1. polovina 18. stol.) • Třeboň, Břežanova uLčp.8 (před polovinou 18. stol.) U iířkových průčelí se užívá menších Štítů nebo - ve spojení s atikou, často balustrovou -je nahrazují vikýře. Pilířky se sochami nebo vázami stojí nad osami pilastrů fasády • Kladruby, prelatura (1733) • Praha, Faustův dům, Karlovo náměstí čp. 502 (1740) ů s Kolín, štíty na náměstí z výstavby po ohni v roce 1734. Někde po starším způsobu se jich nad široké průčelí staví několik stejných vedle sebe. Po celé období baroka se užívají troj-úhelné a segmentové nízké štíty. V 18. století bývají konvexně a konkávne prohnuté. Vlevo: dvě ukázky štítů z kostela sv. Maří Magdalény v Karlových Varech (1731-1737) • Vpravo: štít z brány dvora v Moravanech u Čáslavě s „rokokovým" obrysem (kolem r. 1750) 6360 KLASICISMUS A EMPÍR Klasicismus v nejobecnějším významu znamená používání motivů inspirovaných a přejímaných z tzv. klasického umění, tj. z umění antického Říma a Řecka- V tomto smyslu se mluví o klasicismu v renesanci stejně jako v baroku 17. nebo 18. století. Klasicismus jako označení slohu naznačuje, že hlavním zdrojem i zaměřením umění té doby jsou klasicistní prvky a principy, k nimž se obrací pozornost umělců po vyčerpání tvůrčích možností baroka, končícího rokokem. Jako na rozhraní všech slohů, dochází zprvu i zde k překrývání starého s novým a zpočátku se klasicistní tvarosloví někdy jen jakoby nanáší na ještě barokní kostru. Zejména časnější klasicistní stavby a jejich části mají vnějškově tolik společného s barokem, že se o nich v jednotlivých případech mluvívá jako o pozdně barokních. Podstatnou součástí klasicismu druhé poloviny 18. století je tzv. sloh Ludvika XVI. (1774—1792) - luiséz, vyvinuvší se za vlády tohoto francouzského krále a rozšířený i do jiných zemí Evropy. Starší literatura nazývá někdy klasicismus „slohem copovým". Vypomáhá si tak v tehdejším nedostatku ustáleného názvosloví a při volbě pojmenování vychází z módy sklonku tereziánského a josefínského období, kdy se nosily pánské paruky a copy. Empír, zvaný také císařský sloh, má původ názvu ve francouzském slově empire - impérium, císařství, a to proto, že se jím stavělo převážně v době, kdy se Napoleon Bonaparte prohlásil císařem (1804). Označení „empírové" se někdy užívá i pro stavby vzniklé před rokem 1804 a naopak zase jiní historikové umění vyhrazují v našem umění tento název jen omezenému počtu prvořadých 167 architektur prvé poloviny 19. století a všechny ostatní označují povšechným pojmenováním klasicismus. Ve vymezení a užívání názvů klasicismus a empír tedy není naprosté jednotnosti. V této knize se oba pojmy rozlišují a podle toho se dělí i speciální část tabulek, třebaže prakticky lze někdy jen velmi těžko položit mezi obojí schematickou dělicí čáru. Kromě časného romantismu, projevujícího se od sklonku 18. věku souběžně s klasicismem i empírem, spadá do prvé poloviny 19. století také biedermeier, zvaný též sloh doby předbřezové (do r. 1848). Uplatňuje se však spíše v měšťanské kultuře bydlení, nábytku, uměleckém průmyslu a v odívání. Název vznikl kombinací jmen dvou měšťáckých postav z německého časopisu „Fliegende Blätter", pánů Biedermanna a Bummelmaiera, takže podstatu tohoto měšťáckého slohu přímo nepostihuje. Klasicismus zpočátku ještě v mnohém připomíná vnějškově barok. Je však i v těchto případech více strohý, opouští hybnost tvarů i půdorysů, fasády se zplošťují a detail se stává suchým, přibývá na geometričnosti v členění. Oblíbeným článkem zůstává i ve venkovské architektuře fabionová hlavní římsa, vytažená ve štuku často na prkenné konstrukci, šambrány oken užívají zhusta uší a orámování prostou lištou. Obdobně jako v baroku se v hlavicích pilastrů, v parapetech oken apod. objevuje tzv. čabraka neboli lambrekín. Ve štítech, nadokenních římsách i otvorech portálů je častý stlačený oblouk. Užívá se hojně troj úhelného štítu, běžného ovšem i v baroku, ze sloupových řádů hlavně korintského a kompozitního, zčásti i iónského. Oblíbeným motivem jsou medailony s reliéfními profily tzv. imperátorů — římských císařů a kolem nich přeložené snítky různých listnatých stromů. Sloh Ludvíka XVI. - luiséz - přináší vavřínové festony a věnce, zvlněné povlávající stužky s mašlí a voluty pravoúhle zalamované na způsob meandru. Ornamentika, obdobně jako v re nes a n- 168 ci, čerpá z antiky, a to v čistších, méně přehodnocených tvarech než barok. Empír vychází již výlučně ze studia antických slohů a ve své zálibě ve strohosti a jednoduchosti první přejímá nej starší řecký řád, dorský, s jeho příznačnými hmotnými kanelovanými sloupy bez patek a s plochými bochníkovými hlavicemi. Užívá však rovněž iónského řádu a palmetových hlavic, nově vytvořených. ftímsy s konzolami i hlavice sloupů bývají někdy dřevěné a obílené shodně s fasádou, novým materiálem se stává litina, z níž se odlévají i celé články, palmety, fialy romantických staveb, zábradlí a mříže plotů atd. Kromě trojúhelného štítu 8 tympanonem, někdy doplněným štukovou plastikou, nápisem s letopočtem nebo prolomeným půlkruhovým nebo segmentovým oknem, se vyskytuje stupňový štít z nízkých dlouhých pruhů. Také zděné věže mívají tupé zakončení, kdežto drobné, plechem pobíjené věžičky jsou hrotité, ale proti starším obvykle pouze čtyřboké. Teprve nyní se až dosud jednoduchá okna, osazovaná ve špa-letách a v kamenných ostěních, mění ve dvojitá. Vnější okna se nově vsazují i u starších architektur do líce a tím se dodává fasádám plošnosti. Empírová okna bývají kryta ještě žaluziovými okenicemi, s oblibou natíranými zeleně nebo i modře. V okenních i dveřních otvorech se opět užívá palladiánského či vignolovského trojosého motivu. Klenby jsou obvykle velmi ploché, ať již placky s nízkými segmentovými čely, nebo valené segmentové s příznačnými pětibokými nebo segmentově zakončenými lunetami. Kromě toho - zejména v zámecké a kostelní architektuře - se ústřední prostory zaklenují kupolí členěnou kazetami, buď plastickými, nebo malovanými šedě, tzv. grisají (grisaille). Určitou uniformitu, někdy se blížící fádnosti, vnášejí do architektury nově zřizované státní stavební kanceláře. Stavby té doby jsou však při vší jednoduchosti slohově čisté, úzkostlivě dodržující přísnou symetrii a svému účelu plně vyhovují. Časný romantismus, který lze sledovat již od sklonku 18. století, je podněcován jednak rousseauovskou filosofií návratu k přírodě, jednak zájmem o exotické země, které se dík cestování 169 a cestopisům přiblížily a jejichž umění se i v architektuře napodobuje a stává se módou. Inspiraci poskytují Čína, starý Egypt, Turecko, maurské stavby, rovněž však antika řecká a římská, ale - záhy po roce 1800 -i gotika, kterou doba opřádá romantickým kouzlem. Romantické stavby či ve většině případů spíše stavbičky v parcích a zahradách se nepokoušejí jednotlivé slohy napodobovat na podkladě studia, ale jejich nej nápadnější tvary a znaky upravuje doba po svém. Altány a pavilóny nebo vyhlídkové věže - ať jsou pojaty v kterémkoli slohovém rouše - zůstávají svým účelem stavbami přelomu 18. a 19. stol., typickými pro dobu svého vzniku. K oblibě exotických slohů se přidružuje probuzený zájem šlechty o venkov, ovšem zájem povrchní, romantický, obracející se zidealizovaným pohledem mj. také k dřevěné lidové architektuře. Není to tedy ještě onen romantismus, který se kolem poloviny 19. století zahledí výhradně do rytířského středověku. Klasicismus a empír se kryjí s dobou velikých sociálních, hospodářských i technických převratů a změn a spadají do tzv. doby nej novější, zahájené Francouzskou revolucí, do období racionalismu a osvícenství. Velké povstání nevolníků v roce 1775 přinutilo Marii Terezii omezit téhož roku zvůli vrchnosti ve vyměřování roboty, jiná z reforem byla tzv. raabizace, navržená dvorním radou F. A. Raabem. Její podstata spočívala v parcelaci statků a dvorů královské komory, nadačních a duchovních, a přidělování půdy drobným rolníkům. Ti místo dosavadní roboty na panském pracovali na svém, ale museli odvádět předepsané peněžité dávky. 'Roku 1781 Josef II. ruší nevolnictví, v neposlední řadě i proto, aby byly uvolněny pracovní síly pro první manufaktury, neboť cechovní výroba již nestačila krýt spotřebu. Zájmy státu i samotných Habsburků vedou panovníka k tomu, že se více než o představitele přežívajícího feudalismu začíná opírat o zástupce nově vznikající společenské složky. 170 Je to měšťanstvo, které se po Francouzské revoluci mění v to, čemu říkáme buržoazie, a jež stojí u kolébky rodícího se kapitalismu. Měšťanstvo se plně chápe průmyslové výroby, jejíž počátek možno hledat již na přelomu 18. a 19. století. Strach ze sílící nové třídy - proletariátu — sice na čas vede k obnově cechovního zřízení, ale to je výrobně již tak zastaralé, že volné průmyslové podnikání opět převládne. Počet továren přibývá, když zavedením parního stroje padla dosavadní závislost na vodních tocích jakožto pohonné síle. Parní stroj ve druhé třetině 19. století se však zavádí i do dopravy, kde -v Čechách od roku 1825 - dosud jen tu a tam sloužila koňská dráha. Rozrůstá se však i silniční síť, neboť dosavadní dlouhá cestovní doba, způsobená neudržováním i tak špatných cest, se stávala brzdou rozvoji hospodářského života. V tomto období se přes naše území přelévají napoleonské války. V letech 1798—1800 procházejí Čechami ruská vojska, ale již r. 1805 se bojuje u Slavkova. Jako důsledek hospodářské a finanční vyčerpanosti země se roku 1811 dostavuje státní bankrot. Tuhý rakouský centralismus mění jak Prahu, tak Bratislavu v provincionální města; úřady odcházejí do Vídně a Budína a zavedením němčiny jako jednotného úředního jazyka se české země — hlavně města — navenek poněmčují. Proti národnostnímu a jazykovému útlaku se pozvedá hnutí, označované jako národní obrození. Vytyčují se pozvolna politické požadavky a nepomáhá ani Metternichův absolutismus. Revoluce 1848 v Itálii a Francii je signálem pro revoluční události v našich zemích. Církev především v době tereziánských a josefínských reforem musela mnoho slevit. Roku 1773 byl zrušen jezuitský řád, tato bašta protireformace, a po privilegiích dovolujících zakladatelům manufaktur zaměstnávat cizince - nekatolíky vyšel roku 1781 toleranční patent (tolerance, tolerantnost - snášenlivost), povolující dosud tajným evangelíkům hlásit se svobodně k víře a stavět kostely. Města na sklonku 18. a v prvé polovině 19. století prodělávají velké změny. Ruší a odstraňují se hradby, boří se brány (nové se budují jen ojediněle, hlavně v městech, která dosud zůstávají 171 pevnostmi) a město se z dosud uzavřeného okruhu středověkého opevnění rozlévá k novým nádražím i do okolí, kde zatím vyrostly porůznu vily se zahradami a zemědělské usedlosti. Na místě bývalých městských příkopů a valů vznikají nové okružní ulice. Některá lázeňská města - Teplice, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně - se budují téměř od základů. V jejich regulaci se projevuje stejně jako např. v tehdy zakládaném Sezimově Ústí racionalismus, jednoduchost a účelnost, s nimiž se setkáváme i v nej mladších pevnostech—Terezíně a Josefově. Ve městech - zejména v Praze - vznikají nová předměstí, upravují se nábřeží, zakládají se první městské veřejné sady, jimž se někdy obětuje i prostor starého náměstí, vysazují se aleje v ulicích i podél cest za městem, zejména topolové, lemující také dlouhé přímé císařské silnice. Do středů nově vytvářených urbanistických celků či sadů se vztyčují štíhlé obelisky, s oblibou užívané i pro tvar pomníků a památníků. V empíru se objevuje nový činitel - nájemní dům, činžák (jako první se uvádí pražský Platýz z let 1813—1822), určený pro velký počet rodin. Proti dosavadním domům je moderní, světlý a vzdušný, se všemi místnostmi osvětlenými většinou z pavlačí, z nichž se vstupuje do jednotlivých bytů a které končí společným záchodem. Kromě celých domů se širokými plochými fasádami se u starších domů přistavují alespoň dvorní křídla a několik stole-letí staré domy se prosvětlují nově proráženými šachtami světlíků, vrcholících věžovitými nástavci 8 okny. Ruší se však také štíty nad průčelím; místo nich se vyzdívají požární štíty nad hraničními zdmi a střechy dosud stojící hřebenem kolmo k průčelí se obracejí o 90 stupňů, takže ráz celých měst se výtvarně zcela mění. Mizí ted také — zčásti následkem požárů - většina dosud dřevěných měst. Stará podloubí se zazdívají a u novostaveb se zřizují jen tam, kde je nevyhnutelně třeba navázat na podsíně v sousedství. Přízemí kromě průjezdu vyplňují hlavně na živějších ulicích krámy s typickými dvoukřídlými vraty. Ještě za panování Marie Terezie - do roku 1780 - se domy 172 Číslují, ale i pak se užívá až do pokročilého empíru domovních znamení. Objevují se již také městské lázně a plovárny, stavějí se divadla a střelnice. Zavedení pravidelné armády si ještě stále vyžaduje stavby nových kasáren. Z měst se putuje do krajiny - i když někdy jen nedaleko za bránu - kde se na vhodných místech stavějí první rozhledny a vyhlídkové pavilóny. V jejich dřevěných konstrukcích nejednou s doskovou nebo šindelovou střechou se obráží dobový romantismus. Kromě přestavby proslulých již lázeňských měst přibývají při léčivých pramenech venkovské lázně a lázniČky, jejichž provoz vyžaduje celou řadu budov a pavilónů, gloriety a sloupové kolonády. Hospodářský a technický rozvoj si rovněž vynucuje množství nejrůznějších staveb. Města se spojují sítí silnic, při nichž se ještě stále zakládají zájezdní formanské hospody a na pravidelných linkách dostavníkové pošty i nové poštovní budovy. Přes řeky se konstruují řetězové mosty. První železniční trať v českých zemích, na níž začal provoz roku 1839, vedla z Vídně do Bochnie v Polsku a měla odbočky do Brna, Olomouce a Opavy a v r. 1845 byl zahájen provoz na trati Olomouc-Praha. Při tom vznikají nádražní budovy, výtopny, vodárny, strážní domky, mosty, ale i hotely při stanicích. Do obrazu měst i krajiny se začleňují první továrny s vysokými štíhlými, často architektonicky zdobenými mnohobokými komíny. Na venkově se ještě zakládají nebo doplňují panské dvory, ale řada jiných se naopak v rámci raabizace parceluje a noví majitelé půdy se dokonce přivádějí jako kolonizátori z mimorakouskýchzemí. Raabizační vsi se někdy stavějí na místě zrušených rybníků, jejichž jméno přejímají (Spojil, Studénka u Pardubic), a mnohdy dostávají pravidelný půdorys s prostornou čtyřúhelnou návsí. Na starší vsi, kde se jinak staví v zlidovělých formách, čerpaných z baroka, proniká jednoduchý empír zejména tam, kde je zámek s panským dvorem, a tedy i potřeba nových budov obytných i správních. Zámeckých novostaveb není v období empíru mno- ho, více jich vzniká jen v počátcích klasicismu. Šlechta se orientuje k Vídni a výstavbě sídel na panstvích v českých zemích nevěnuje zdaleka tolik péče jako v minulosti, omezujíc se spíše jen na přestavby, doplňky a adaptace. Jinak je tomu u zámeckých zahrad a parků. Geometricky řešený francouzský park je zatlačován parkem anglickým, utvářeným jako komponovaná volná příroda. Malebné skupiny stromů a keřů se střídají s půvabnými loučkami, kde se pořádají baletně pojaté pastýřské hry, jezírka s ostrůvky zvou k projíždce na lodičkách. Do této scenérie se vkládají gloriety, pavilóny a chrámky, jejichž pojmenování (Chrámek přátel venkova a zahrad ve Veltrusech) jsou příznačná pro dobu, hlásající s Rousseauem návrat k přírodě. K tomu se druží čínské pavilóny, antikizující chrámky, sfingy, egyptské kabinety a obelisky s obrázkovým písmem, umělé zříceniny v gotizujících formách, ale i švýcárny, „venkovské" salaše, kde lze na vycházce nebo na vyjížďce popít čerstvého mléka chovaných zde švýcarských krav. Typickými pro dobu i zájmy šlechty jsou pomník válečnému koni a pomník oblíbenému brazilskému ptáku, postavené v pražské zahradě Klamovce. Zvláštní místo v projevech časného romantismu zaujímá Panteon, vybudovaný průmyslníkem Römischem r. 1814 na místě starého hradu Vranova na Malé Skále, k němuž se ubírá po horském hřebeni stezka mezi mohylami a náhrobky s runovým písmem. Osvícenství a racionalismus, ale i dostatečný počet kostelů, postavených a rozšířených v baroku, ovlivňují množství kostelních novostaveb. Řada jich nahrazuje starší kostelíky dřevěné (např. na Holičku nebo Lanškrounsku), jiné vznikají u nově zakládaných lázní nebo jako šlechtické pohrobní (sepulkrální) kaple. Menší kapličky oživují návsi vesnic, především ra a bizarních, a přibývají i prosté toleranční kostelíky - evangelické sbory. Velké evangelické kostely se stavějí zejména ve slovenských městech. 174 Charakteristické pro klasicistní a empírový kostel - kromě strohosti a jednoduchosti - je postavení věže jakoby za kulisou štítového průčelí, které ji až do výše střechy kostela pohlcuje. Naproti tomu reformy Josefa II. však velké množství klášterů, kostelů i kaplí ruší. Kláštery dostávají nové využití podle potřeb a okolností. Některé se upravují na zámky (Žďár, Zbraslav) - honosné jejich prelatury se k tomu zrovna nabízejí, jiné posloužily za kasárny nebo činžovní domy. Zrušené kaple a kostely se bud* změnily v obytné domy, popřípadě skladiště, nebo se rozprodaly na stavební materiál, a tím zaniklo nejedno významné dílo naší architektury. Naopak jiné stavby, zejména kapličky, byly po smrti Josefově vykupovány — i soukromníky - a navraceny původnímu účelu. V polích a na rozcestích, mezi skupinami stromů vznikají obdobně jako v baroku kapličky, boží muka, sochy a kříže, a jako nový prvek v krajině přicházejí milníky a kamenné ukazatele směru na křižovatkách zmnohonásobené silniční sítě. Praha - Staré Město, Stavovské (nyní Tylovo) divadlo. Antonín Haffe-necker v letech 1781—1783 Zámek Kačina u Kutné Hory. Podle projektu Ch. Fr. Schurichta v letech 1802—1822 Praha - Smíchov, předměstská usedlost Bertramka z druhé poloviny 18. století Kutná Hora, dům U rytířů asi z počátku 19. století, s nevhodně umístěnými firmami Zámek Kynžvart u Mariánských Lázní. Přestavěl Petr Nobile v letech 1833 až 1839 EMPÍROVÉ STAVBY RŮZNÉHO URČENÍ Podolsko u Písku - řetězový most (1847-1848) Libice u Chotěboře, továrnička. Empírové tovární komíny bývají polygonálni, někdy čtyřboké a architektonicky členěné • Zámrsk u Chocně, nádraií (před r. 1845) Hájovna mezi Chotěboří a Malčí sdorskými sloupy při obou vstupech • České Budějovice - empírové průčelí z r. 1831 na renesančních masných krámech (1554) EMPÍROVÉ KOSTELY Lanškroun - sv. M. Magdaléna (1825-1827) • Josefov (1805-1811) Stihlá věž přiléhá k půl-válcovému presbytáři • Kněžmost (1840-1841) Turkovice u Chrudimě - pohřební kaple (1839) • Bedřichovka u Liberce (1809) • Pozdeň u Slaného (1854) • Manětín u Královic - kaple sv. Josefa (1816) 83 ROMANTICKÉ STAVBY v klasicistních anglických parcích se inspirují exotickými, antickými i středověkými slohy dorský (řecký) chrámek, Veltrusy (1811) minaret (turecký) Lednice (1797-1802) gotická zřícenina - rozhledna, Praha - Cibulka (kolem r. 1820) římský triumfální oblouk Lednice (asi 1810) čínský pavilón Praha - Cibulka (kolem r. 1820) zvonice (maurská) ŽehuSice (1800) egyptská sfinga Veltrusy (kolem r. 1800) Chrámek noci, Praha -Kla-movka (kolem r.1790 — skla v kupoli působí dojmem hvězdné oblohy) 7^1582 GOTIKOU INSPIROVANÉ STAVBY tvořené romanticky, prozatím bez hlubšího studia gotické středověké architektury Praha - Stromovka, mfstodriitel-ský letohrádek (1804) I lil zámek Hrubý Rohozec u Turnova, okno z úprav r. 1822, uiívající výrazně barevných skel Veltrusy - červený mlýn v zámeckém parku (1. pol. 19. stol.) Praha - Klamovka, gotický altán (kolem r. 1820) Mnichovo Hradiště - náměstí čp. 242, scho dišťová věi při dvorním průčelí (asi po r 1840) KLASICISTNÍ A EMPÍROVÉ STAVBY Praha - Rytířská ulice čp. 398 - vysoké pilastrové řady v klasicismu i v empiru spínají výškově několik pater (dole část pilastru pokrývá mocně vyvinutá konzola) • Praha -Rytířská ulice čp. 404 (Rychta) - klasicistní pavlače v nádvoří s typickými balustrádami, tvořenými výřezy v ploché nebo jen mírně členěné zdi ZOBZ Uspořádání venkovského nebo předměstského empírového domku, stojícího samostatně (Žleby u Čáslavě) • Veltrusy - antikizující kruhový Chrámek přátel venkova a zahrad (po r. 1784) - typ parkových glorietů a lázeňských pavilónů • empírové průčelí domu na staré hloubkové parcele s mansardovou střechou (časté např. v Čáslavi) EMPÍROVÉ PAVLAČE. MŘÍŽE A ŽELEZNÁ ZÁBRADLÍ Příklady empírových pavlačí (z pražských domů) na kamenných krakorcích nebo železných nosnících. Na nich se odehrávala značná část života obyvatel empírového činžovního domu • Na sušení prádla tu bývají zvláštní věšáky JLJlL* ijuir Empirové zábradlí - pruty a prstence bývají čtvercového průřezu, vkládané lomené oblouky ploché, pozdější zábradlí - i novogotická - těžší, litinová li f1T|f1Ti|lllTMI'Mtlll||l|l|in Tyče bohatě provedených zábradlí (Praha, palác Kinských a dům čp. 946 v Liliové ulici)* mříže nad vraty (Praha, Úvoz čp. 161, Dlouhá čp. 712 a Újezd, Říční čp. 425 z r. 1824). okenní mříž z Josefova, čp. 24 l'l l'l ň II II ľi rr n t-1-r Typické členěni empírové fasády zejména kolem r. 1840 a způsob zdění, kde se střídají vrstvy nižšího a vyššího lomového kamene • Empírový krámec -zavírací dřevěná křídla sloužila reklamě i vyvěšování zboží EMPÍROVÝ ČINŽOVNÍ PAVLAČOVÝ DŮM Domy starší zástavby na gotických parcelách mají úzká štítová průčelí, jsou hluboké, s hřebenem kolmým k ulici. Empírové domy jsou šířkové, poměrně mělké, nad hranicemi parcel se zvedají požární štíty kolmé k průčelí, oddělující střechy s hřebenem rovnoběžným s uliční frontou Empírové domy jsou většinou pavlačové, činZovní, pro více nájemníků. Pavlače, obvykle zakončené společným záchodem, obklopují ve všech poschodích dvůr a slouZÍ za komunikaci. Z nich se přímo vstupuje do jednotlivých bytů. Vpravo dvůr v Praze. Malostranské nám. čp. 272 Několik typů slepých (lichých) arkád, členících přízemky empírových fasád 904110191016 EMPÍROVÝ ČINŽOVNÍ PAVLAČOVÝ DŮM Dvě ukázky empírových schodišť, spojených přímo s pavlačemi: Praha - Michalská čp. 513/512* Liliová čp. 946 Věiovité vyvrcholení světlíku v čp. 266 v Praze na Malostranském náměstí Tmavé střední části starých domů na hlubokých parcelách se v empíru prosvětlují proraiením světlíků přes všechna podlaží, vrcholících nad střechou věžicí s početnými okny (Praha - Malá Strana čp. 266) Schéma empírového domu: střední zed souběžná s průčelím. V ose průjezd do dvora. K hlavnímu traktu připojeno krátké dvorní křídlo. V patře pavlače na krakorcích zděný a dřevěný empírový vikýř KLASICISTNÍ A EMPÍROVÉ ORNAMENTY Medailon s profilem tzv. imperátora • muSle • medailon s oblíbeným znamením, doplněný monogramem • medailon rámovaný hádkem Parapetní výplně: koi s květinami • hlava Egypťanky • akantové rozviliny a úponky (kolem r. 1840) Antemion - palmeta se střídá s lotosovým květem vázy - častý zakončovací článek Parapetní pletencovité vlysy (průběžné pruhy ornamentu) - Č. Skalice a Pardubice KLASICISTNÍ A EMPÍROVÉ ORNAMENTY jjujujs meandr ~1_I—L rV-' O'—'O j-' fV obměny iDOCZDOCZDOCZ mořská vlna perlovce pruh s motivem větviček a rozet • pruh s kazetami a rozetami _ různá klasicistní | orámováni stylizovaný rostlinný motiv • vejcovec kombinovaný se šipkami Q kanelury s vloienými píšťalami - vlys na průčelí kanelury s píšťalami se střídají se šipkami Fascis - svazek prutů se sekyrou (odznak moci nejvyššich římských úředníků) • okřídlená berla antického boha obchodu, posla bohů a průvodce duší do podsvětí Herma (Hermes) čili Merkuria • pochodeň (smuteční, obrácená k zemi) • antikizující trubka • roh hojnosti • motiv penízků • pletenec (srovnej s renesancí) • kuželka Různé typy konzol se stlačenou nebo pravoúhle zalamovanou volutou, se zářezy odvozenými z triglyfu a s kapkami „SLUNCE" A ORNAMENTIKA NA VRATECH - KLASICISTNÍ ATIKY A ŠTÍTY lÉlíffl M „Slunce" s paprsky přímými nebo rotujícími, květinové motivy, kosočtverce a husté kanelury a rýhování Atika má dojmově zvýšit průčelí o prakticky neexistující další patro: jen střední oken - do půd/ - je skutečná, dvě postranní naznačeny ve Stuku (Jindřichův Hradec, školní čp. 66) • jiný příklad z venkovského městečka s typickými vraty ice ul. štíty, někdy se blíiící atikám, vytvářejí nad domy souvislý pás (Pardubice čp. 51, 77 a 78 - konec 18. stol.) - koule a piniové Šišky jako zakončovací články Kombinace atik se štítem, kde je střecha klopena do středu - Domailice čp. 44, 123, 43 (po r. 1800 a kolem r. 1820) KLASICISTNÍ ŠTÍTY v řadě případů upomínaj! na předchozí barok Pardubice - zadní štít domu v Zámecké ulici • Ústí nad Orlicí Cp. 262 - vikýřově pojaté podkroví • Tábor Cp. 5 - rozložitý štít nad širokým průčelím Liberec čp. 14/1796 - vikýřově pojaté podkroví • atika nižší než hřeben, polovalba nad ni přesahuje (časté např. v Litomyšli) • Praha - U Lužického semináře, plochý volutový štít, členěný lisenovými rámci Typické tvary štítů, které zakončují zpravidla střední plochý rizalit u šířkových průčelí. Hřeben střechy k nim také nestojí kolmo, ale je s nimi rovnoběžný Praha - Perštýn čp. 359, plochý široký štít, segmentový nástavec nad středem, vykrojená křídla, diamantový řez na pilastrech • Praha - Staroměstské nám. čp. 482,část štítu jako atika - typické oválné zakončení se závitnicemi • volutový štít s lichoběžníkovým zakončením a vázou na vrcholu (podle Litomyšle) KLASICISTNÍ OKNA n* T 1 Telč čp. 11, okno s bohatou plošnou štukovou ornamentikou • Praha - Celetni ul. čp. 562 • české Budějovice čp. 258 • Praha - Celetná ul. čp. 602. Pronesení římsy má působit dojmem konkávni ho prohnutí BO OD Praha - Malostranské nám. čp. 266 • Praha -Nové zámecké schody čp. 190. Okna se spojují ve svislé pruhy - geometrické tvary členění, puklice, diamantový řez, čabraka Praha - Nerudova ul. čp. 271. Velmi plošné římsy suché, subtilní, v su-praportách a parapetních čabra-kách typické ledvinovité, plaménkové a oválné prokrajování 27 KLASICISTNÍ OKNA 1 11 [l IDBIH001D 00 00 V této dobé se okna osazuji do líce, ai dosud byla ve špaietě. Kámen u Habrů - pošta (1824) šambrána s ušima a kapkami, v parapetu čabraka či lambrekýn • Různé případy uiití ploché rimovací lišty a uší šambriny • Praha - ul. 28. října čp. 378 • Praha - Malostranské nim. čp. 258 Praha - Malostranské nám. čp. 265 a čp. 262 - okna ve svislých pruzích, vavřínově festony a věnce, zavěšené roušky, medailóny s profily imperátorů • Praha - Lázeňská ul. 290 -strohé geometrické členění KLASICISTNÍ SLOUPY, PILÍŘE A PILASTRY - KLASICISTNÍ PORTÁLY Palmetová kompozitní (smíšeny prvky iónské a korintské) hlavice - Praha, Stavovské (nyní Tylovo) divadlo (1781-1783) • iónská hlavice s kanelurami a píšťalami - Skalpce u Stříbra (1788) • iónská hlavice s festonem • dvě čabrakové hlavice: s kanelurami -Domailice čp. 123 (po r. 1800)' • Lešťany u Stříbra (před r. 1780) • štuková, někdy ai k přeplněnosti zabíhající ornamentika - Telč čp. 11 (konec 18. stol.) Pilastry z fasád: Rakovník čp. 54 (konec 18. stol.) • Ústí nad Orlicí čp. 86 (1825) • tři pilíře podloubí z Liberce • dva pilastry z fasád: Česká Skalice čp. 13 (motiv šroubovitého stáčení - tordování) • Mikulov čp. 8 (kolem r. 1800) Dvůr Králové - portál (1791) Nejrozšířeněji! klasicistní portály mají stlačený oblouk a cvikly konkávne v obrysu probrané. Plochu ostění lemují rámce pravoúhlých rýh, různě zakončené. Běžný je také stlačený oblouk - někdy jen výřez bez šambrány, jindy s ostěním zdobeným tesanými věnečky a snítkami růžiček, maSlemi a festony a kanelurami v římse při patě oblouku 96 KLASICISTNÍ PORTÁLY Kámen u Habrů - vstup do přízemního domku vedle pošty (z r. 1824) • Praha - strahovská knihovna (kolem r. 1785) - členění ovlivněno ještě barokem, ornament klasicistní • Liberec č. 1, 302 - II (1778) typický je tvar uší ostění B28D 90 EMPÍROVÉ SLOUPY A PILASTRY-PORTIKUS - VĚŽE -PAMÁTNÍKY -DORSKÝ ŘÁD Hlavici tvoří dvě konzoly navazující na hlavní římsu (Praha - Karlovo nám. 555) • iónský pilastr se závitnicemi a kanelurami (Kutná Hora, U rytířů) • dvě palmetové hlavice (Dolná Křupá • Praha, Rytířská ul. 962) • toskánský pilastr s rozetami • toskánský pilastr s vpadlinami v dříku (kolem r. 1850, na pokraji novorenesance) Praha-vila nad Chotkovou silnicí před rozSířením (r. 1840) • Pal údzka - sýpka (1818) portikus (původně sloupoví) - motiv sloupů nebo pilířů před vchodem nebo v průčelí abakus echinus (bochníkovitý) anuli obíhaiicf pásky dřik kanelovaný bez entase Empírové věže u civilních staveb mívají obvykle velmi ploché jehlancové zastřešení, z podhledu skryté (Praha - nynější nádraží střed, 1844-1845) Znojmo - Kopalův památník (1853), oblíbený tvar památníků zejména z první poloviny 19. stol. - obelisk dorský sloup nemá patku EMPÍROVÉ ŠTÍTY - DORSKÝ ŘÁD - AKROTERIE r Typy empirových Štítů (viz také domy a kostely) akroterie n. Empírový Stft s půlvalbou a obloukově zakončeným výklenkem nebo otvorem, častý ve venkovské architektuře • empírový štít, kryjící vysokou střechu - Praha - Rytířská ul. čp. 410 • štít s půlvalbou a půlkruhovou vpadlinou s archivoltou, užívaný u hospodářských budov, sýpek, stájí apod. akroterie nárožní trojúhelný Štít tympanon -vnitřní plocha štítu římsa geison mutuli -destičky v jejich podhledu kapky - gutae — trlglyf mezi triglyfy metopa pásek - tenie kapky - gutae Dorský řád, oblíbený v empíru, se v poměrech a detailech často liší od řeckých antických vzorů palmetové akroterie - Sládečkovce acroteria angularia - nárožní a acroteria mediána - mezilehlá, na vrcholu štítu Ustí nad Orlicí - náhrobek (1842) Čáslav - náhrobek (1846) KLASICISTNÍ A EMPÍROVÉ PORTÁLY S J Josefov - dělostřelecké kasárny (po r. 1780) pásová bosái s vyznačením klenáků • bélný půlkruhové zakončený portálek (skla nade dveřmi barevná) • Josefov - čp. 6 (1787) přes pásovou bosái lišeny, pod římsou mutuli a. Segmentová vrata - s toskánským pilastrem nebo sloupkem - segmentový oblouk v empíru častý • Praha - Dlouhá ul. čp. 712 - palladiovský (vignolovský) motiv - trojosy otvor, střední nejSirií část vrcholí obloukem, boční užší mají přímý překlad Půlkruhový portálek ve vpadlině, na hranolových konzolkách pétiúhelný masívni nad-pražní štítek • mezi dvéma konzolami půlkruhový světlík s mřIZÍ • nad pravoúhlým portálkem v bosáži naznačeny klenáky • sedlové portály Praha - U hybernů, vignolovský (palladiovský) motiv • Praha - Karmelitská 528/529 -sambrána s ušima, dolů rozšírená • Praha - Týnská ul. čp. 626 - redukovaná podoba trojdílného vignolovského (palladiovského) motívu Plochý hmotný fronton, Šambrána rámovaná liitou • přímá nadokenní římsa • plochá neprofilovaná sambrána často kolem celého okna • trojúhelníkový fronton na iónských konzolách KLASICISTNÍ A EMPÍROVÉ KLENBY Velmi ploché placky na pasech, nesených pilastry • ploché křiiové klenby na stlačených pasech - podloubí v Ústi nad Orlicí Placky na pasech - členěno vybranými kazetami a malovaným kvádrováním (Levoča - Probstnerův dum).Kazety -i mnohoboké a s rozetami-oblíbený motiv v empírových kupolích \ Typické pětiboké a stlačeně (někdy segmentově) zakončené lunety, ve stlačené nebo segmentové valené klenbě Lemování hran a koutů plochými rámci a prokrajování typické pro sklonek 18. stol. - vychází z baroka (Praha -Celetná ul. čp. 587, nyní podloubí) ROMANTISMUS Podnětem k romantismu v architektuře je romantické nazírání na minulost, cizí daleké země a i na život na venkově uprostřed přírody. Všechny tyto prvky zapůsobily na tvorbu v časném údobí romantismu od konce 18. století většinou v drobnějších stavbičkách dobového účelu, pouze oblékaných do cizokrajných, středověkých nebo „venkovských44 tvarů a detailů, a jsou v podstatě doplňkem a zpestřením klasicismu a empíru. Před polovinou 19. století se však zvedá vlna romantismu obracejícího se výhradně do středověku a zasahuje — přestavbou Bouzova na Moravě pro řád německých rytířů - až do začátku 20. věku. I toto období, které zanechává především velké přestavby starších zámků, bývá obvykle připojováno v přehledech ještě ke klasicismu. Je to období, kdy se feudální šlechta loučí se svými výsadami a ztrácí své pozice, zejména v revolučním roce 1848, a vzpomínajíc na starou zašlou slávu, obrací se k rytířskému středověku. Jeho lesk - ovšem romanticky nazíraný - mají vyvolat nákladné přestavby starších panských sídel. Významnou roli v tomto proudu hrály gotická restaurace zámku ve Windsoru a podrobné studium francouzské středověké architektury architektem Violet—le—Ducem. Anglická novogotika, zv. windsorská, nachází u nás širokou odezvu. Vyznačuje se tupým zakončením budov i věží a nárožních věžiček, pokud možno mnohobokých, jejichž obrys - bez viditelných střech - obohacuje zubaté cimbuří, vysazené na krakorcích. Jiným prvkem anglické gotiky, rozšířeným i na novogotické stavby odlišného zabarvení, je tudorský či tudorovský oblouk, užívaný u portálů bran, oken i v žebrových klenbách, 199 teď velmi plochých a někdy se pokoušejících napodobit bohatou vej ířovitou síť gotických kleneb anglických. Hlavními představiteli romantické anglické windsorské novo-gotiky v zámecké architektuře jsou zámky Hluboká (1841—1871) a na jižní Moravě Lednice (1843—1856), jejíž stavitel Win-gelmiiller byl dokonce poslán na studijní cestu do Anglie a Skotska. Anglická novogotika v nej základnějších tvarech však byla používána i na ostatních stavbách všeho druhu - kasárnách, továrnách, pivovarech, školách, nemocnicích, obytných domech i hospodářských staveních a mostech. Daleko méně cizím a domácímu prostředí tvarově bližším byl směr inspirovaný francouzskou gotikou. Její hrady s válcovými hrotitě zastřešenými věžemi a hradbami připomínají česká středověká feudální sídla mnohem více než windsorská gotika. V tomto duchu vyrůstá od roku 1849 veliká přestavba zámku ve Žlebech u Čáslavě. Jeho čtyřkřídlý komplex s pozdně gotickým jádrem, předělaný v renesanci, dostal v 18. století barokní fasády a předložením čestného dvora, který zůstal nedokončený, před vstupní trakt se změnila i celková dispozice. Architekti Škvor a Schmoranz kouzlí z tohoto novověkého zámku romantickou iluzi středověkého hradu. Přistavují mohutnou válcovou věž a několik věží menších a novogotickou kapli s francouzsky převýšenými fialami opěráků. Barokní přístup na osu průčelí se ruší a celý zámek na skále se musí obcházet cestou, vedoucí třemi branami a „chráněnou44 zdí z neomítaného lomového kamene, který má působit dojmem starobylosti, s hrotitými věžičkami se střílnami. Před hlavními vraty, osazenými v portále, který vrcholí anglickým tudorovským obloukem, je alespoň naznačen příkop, přes nějž kráčíme po dřevěném mostě. Celý zámek obtáčí úzký parkán, do něhož jako ve středověku vedou branky z průjezdu brány. Dobové cítění a vztah šlechty k těmto romantickým architekturám vyjadřuje zmínka v dopise Vincence Auersperga, jenž tu nazývá Žleby „můj starý hrad44. Jinou významnou ukázkou romantické architektury je přestavba rohanského zámku Sychrova u Turnova v letech 1847-1862, k jehož baroknímu jádru přibyly v prvé polovině 19. století roz- 200 sáhlé empírové doplňky, prozrazující se i teď v celkové dispozici i v poměru a tvaru hmot. Sychrov nenabyl rázu hradu, ačkoliv k hlavnímu traktu kromě hranolové Rakouské neboli Rohanské věže přistavěli válcovou věž Bretaňskou, vycházející typologický z hradní architektury francouzské, a přilehlý hospodářský dvůr oddělili od silnice zdí s cimbuřím a válcovými nárožními baštičkami s klíčovými střílnami, převzatými z pozdní gotiky. V detailech zámeckých průčelí se objevují i románské prvky, obloučkový vlys s diamantovým řezem a v nádvoří lišeny. Některé části v těchto stavbách, např. kružby v oknech, nahrazuje železné děleni, do oken skládaných z mnohoúhelných tabulek zapouštěných do olova se vsazují staré renesanční malby na skle. Rada článků, vypadajících navenek jakoby z kamene, je ze štuku nebo pálené hlíny, někdy i z litiny, a arkýřové věžičky na velké věži ve Žlebech jsou dřevěné a jejich prkenné obíjení pouze zevně omítnuté. Místnosti těehto zámků, zejména jídelny, knihovny a scho-dištní prostory jsou obkládány dřevem (na Hrubém Rohozci napodobují roku 1822 dřevěné deštění malbou) na stěnách i stropech, a jsou proto temné. Řezbami a detaily se přímo plýtvá. Rozvěšené zbraně, erby a malovaná hesla a portréty předků mají vyvolat ráz středověku a vyprávět každému o starobylosti rodu. Kroužené obrazce se rozvádějí nikoli na klenbách, ale na plochých stropech a někde místo štuku se užívá i dřeva s vhodně štukatérsky upraveným bílým povrchem. Slohová nejednotnost, kromě románských prvků na dvorním průčelí zámku Sychrov, se projevuje i v užívání sgrafita na fasádách. Obdobná technika se vnáší i do interiérů, kde celé stěny pokrývají ornamenty provedené střídáním hladké a drsné, jakoby proškrabované omítky; celkovému dojmu se napomáhá ještě při-tónováním „podkladu". Oblíbené jsou také kožené přibarvované a zlacené tapety. Tyto proudy pronikají opět i do dalších stavebních odvětví, na průčelí domů apod. Mezi velké stavební akce prvé poloviny 19. století náleží např. přestavba pražské Staroměstské radnice a kamenná bazilika na turnovském hřbitově, tvořící i s nedokončenou věží charakteristický doplněk městského panorámatu. 201 Zámek Hluboká nad Vltavou u Českých Budějovic po přestavbě Beerově a Deworetzkého v letech 1841—1871 Zámek Sycbiov u Turnova po přestavbě Josefem Prouvotem v letech 1847— 1862 Zámek Žleby u Čáslavě po Škvorově a Schmoranzově přestavbě v letech 1849— 1868 Zámek Lednice na Moravě. Přestavěl J. Wingelimiller v letech 1843—1858 OBDOBÍ HISTORICKÝCH SLOHŮ Období historických slohů zabírá přibližně celou druhou polovinu 19. století. S dožívajícím empírem nastupuje generace eklektických architektů (tj. architektů, kteří si vybírali prvky a motivy z vynikajících architektur předchozích století a sestavovali je v nový celek), z jejichž díla vymizela tvůrčí stránka. Současný požadavek prosperity, rentability a účelnosti se projevuje i v architektuře, v níž se spojují účel, materiál a řemeslná technika. Stavby se oblékají do historických slohů, které se při řešení otázky, jak -stavět, považují za východisko. Jako první se napodobují slohy středověké, gotika a pak románský sloh, po nich nastupuje renesance a na samém sklonku této epochy dosud opovrhovaný barok. Již ve čtyřicátých letech 19. století klesá empír na přezíraný sloh, vhodný prý pouze pro úřední budovy a činžáky, a naopak nová estetika ukládá pro kostelní stavby užívat středověkých slohů a pro zámky, radnice a školy renesanci. Chaotické poměry ilustruje názorně požadavek architektu Rôsnerovi, jenž měl stavět ve Vídni kostel sv. Jana, aby na tuto stavbu předložil projekt ve třech variantách - románské, gotické a renesanční. Zpočátku zvítězily oba středověké slohy. Oproti romantismu se tvorba opírá mnohem více o archeologický průzkum památek, ne však dostatečný, a proto si vytváří pro usnadnění práce jakýsi univerzální novogotický či pseudogotický sloh (pseudo znamená nepravý). Kromě původní tvorby se většina novogotiků věnovala také restauraci středověkých památek, avšak způsobem nešetrným, bez ohledu na původnost a stavební vývoj svěřených objektů. 204 Ve snaze „očistit" památky od „neslohových" pozdějších doplňků se nejen odstraňují celé části staveb, ale i středověké jádro dostává tvrdý, schematicky utvářený vzhled ve formách, které za „slohově čisté" považoval ten který restaurátor. Je to tzv. purismus (purus latinsky čistý). Jeho působnot, trvající v našich zemích déle než kdekoli jinde, znamená pro většinu postižených památek více škody než prospěchu. Jedním ze znaků této činnosti, měnícím silně vzhled památky, je - až do druhého desítiletí 20. století - snímání omítek ze středověkých staveb a obnažování původně vždy ohazovaného lomového zdiva, které se nyní místo omítání spáruje. Obnažená struktura zdiva dává nahlédnout do mnohdy složitého stavebního vývoje památek. To postupem doby vede k analytické metodě restaurací (analýza je rozbor), kdy stejně v omítaných fasádách jako v interiérech se vykrajováním svrchních vrstev omítky ponechávají viditelné všechny i zlom-kovité stopy starší vývojové etapy památky. Novogotické původní stavby užívají jako materiálu kamene, neomítaných cihel, někdy i glazovaných, ale i štukových detailů, např. lichých kružeb, lilií atd., přetřených jednotně barvou fasády. Obdobně je tomu i v novorománském slohu. Užívá se ho však méně často, a to ještě převážně pro církevní stavby. Pokud se restaurují románské památky, nakládá se s nimi v duchu puristického nazírání stejně jako s gotickými. Novorenesance jakožto oficiální sloh se dostává do Čech 8 určitým zpožděním, i když některé její tendence - v detailech a ornamentice - se začínají projevovat na pozdně empírových fasádách. Samozřejmým požadavkem vzdělání architekta se stává studijní cesta do Itálie a kromě publikací jsou pomůckou projektantů skicáky pokreslené detaily z předních římských, benátských a florentských architektur. Hlavním zdrojem, z něhož se čerpá, se stává pozdní renesance italská s mohutně vyvinutými vysokými sloupovými řády, se sloupy stavěnými před pilíře arkád, často slepých, nebo vytvářejících okenní otvory. Jako materiálu se pokud možno užívá kamene nebo se alespoň napodobuje v kvádrování. Přízemí tvoří masivní podnož velkorysé koncepci pater a skládá se z bosáže 205 hrubě tesaných kvádrů, někdy jen modelovaných v maltě. Nad hlavní římsou obíhá balustrová atika. Velká pozornost je věnována schodištím, zejména vnitřním. Z italské architektury se také odvozuje dispozice s nárožními, více ěi méně zdůrazněnými rizality. V tomto slohovém zabarvení je stavěna většina monumentálních staveb té doby; mezi nimi vyniká Zítkovo Národní divadlo, stavba evropského formátu, Schulzovo Národní museum a Dům umělců - Rudolfinum. Současně se však obrací zájem architektů k renesanci francouzské a nizozemské. Kromě příznačné kombinace materiálů, ovlivňující výrazně i vnější barevnost fasád, totiž červených cihelných ploch mezi žlutě tónovanými architektonickými články, jsou pro francouzskou renesanci charakteristické komolé jehlance střech při nárožích (Ullmannův Lažanský palác proti Národnímu divadlu) a vůbec vysoké střechy (Praha, budova Uměleckoprůmyslového muzea proti Rudolfinu). Nizozemská (holandská) novorenesance užívá s oblibou vysokých vykrajovaných štítů, v ploše hustě zaplněných bohatým plastických detailem (Praha - Smetanovo nábřeží, palác SCSP). Proti mezinárodnosti novorenesance se pokouší Antonín Wiehl prosazovat národní architekturu, „českou renesanci". Na podkladě studia domácích renesančních staveb z 16. a 17. století vytváří architektury zbavené pádné plasticity a přemíry dekoru, jejichž charakteristickými znaky jsou štíty a na průčelích malby a sgrafita, na kterých se velkou měrou podíleli Mikoláš Aleš a František Ženíšek (Praha - Smetanovo muzeum, Wiehlův dům na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice). Wiehl se pokusil použít na moderních stavbách prvků z lidové dřevěné architektury, jako lomenice apod., ale v tomto směru neuspěl. Ještě slabších výsledků dosáhli jeho následovatelé. Tuctové novorenesanční architektury, zaplavující naše města, se vyznačují přemírou štukového dekoru, který spolu s architektonickými články nemůže zvládnout jejich mnohopatrová široká průčelí. Obliby nabývají nárožní věžice někdy s kupolkami a ochozy, balkóny, arkýře na krakorcích často bez nosné funkce, dutých, prkenných, zevně obložených štukovými sériově prefabrikovanými detaily. 206 Novobarokní stavby se objevují poměrně velmi pozdě, neboť baroku, považovanému za „zkaženou renesanci", se dostává uznání až na sklonku století a kolem roku 1900 - hlavně dík dílu Bedřicha Ohmanna, jenž studiem baroku ocenil jeho tvárnost a byl inspirován jeho „českostí44 k celé řadě prací. Novobarok se však rozbujel i s oživeným hnutím památkovým, když se propagovalo zachování „starého" rázu Prahy třeba v kopiích a napodobeninách skutečných památek. Ty se teď bořily a v napřímených a rozšířených ulicích stavěla řada architektů novobarokní činžáky v domnění, že tím starým — památkovým částem města prospívají. Jiného původu jsou mnohem časnější novorokoková průčelí, která souvisí 8 tzv. druhým rokokem (Praha- Panská ul., Stallburgůvpalác čp. 895 z let 1861-1862). Orientální a maurské prvky a motivy tvoří základ architektury synagóg, které si ve druhé polovině 19. století stavějí židovské náboženské obce prakticky ve všech větších městech. V devadesátých letech, ač vznikaly i konstrukčně náročné a materiálem - montovaným železem - moderní stavby, jako rozhledna na Petříně nebo Průmyslový palác v Praze, nastává krize. V bezradnosti se sahá k míšení slohů bez ohledu na jejich rozdílnou podstatu, skladebnost, beze smyslu pro funkci jednotlivých článků a prakticky bez ladu a skladu se průčelí doslovně olepují vším, co se právě architektovi zamanulo (Praha - Pařížská třída, novoměstské nábřeží proti Mánesu). Ve druhé polovině 19. století pokračuje rozvoj průmyslu, hlavně těžkého, který převažuje nad až dosud nej rozšířenějším průmyslem textilním. Zejména nový rozmach po krizi v letech 1873 —1879 mění Čechy z agrární země v zemi průmyslovou. Na rozvíjení kapitalismu se významně podílejí nově zakládané spořitelny, záložny a banky, a je to průmysl, který si vynucuje budování nových komunikací, především železnic. Na venkově skupování půdy drobných zemědělců ožebračených krizí vede jednak k zakládání velkostatku, jednak k vytváření třídy venkovských boháčů a na druhé straně k emigraci bezzemků do ciziny. Roku 1866 rozpoutalo Prusko válku, aby zbavilo Rakousko vlivu při sjednocování Německa, a válečné události vyvrcholily porážkou Rakouska v bitvě u Hradce Králové. Tím ztrácí ze svých plánů hodně i česká buržoazie, která po ukončení Bachova absolutismu usiluje o novou ústavu a přetvoření Rakouska ve federaci. Druhá polovina století je prakticky naplněna bojem české buržoazie — nyní již vlastnící továrny a banky — o politickou moc v Rakousku-Uhersku. Do politického života vsak stále významněji zasahuje proletariát — dělnictvo, zprvu jen stávkami, později prostřednictvím dělnické strany a tisku. Ke konci století vzniká řada dalších politických stran. V Praze se projevuje od sedmdesátých let a ve venkovských městech od let devadesátých při jejich rozšiřování, stavbě nových předměstí, zakládání parků a hřbitovů nebývalý nedostatek urbanistického cítění. Jednotlivé objekty jsou řešeny samy o so-- bě bez ohledu na jejich vztah k prostoru ulice, náměstí nebo půdorysu a hmotě města. I nadále se odstraňují městská opevnění a tím se uvolňují prostory pro sady a zejména pro nové ulice. Obytný dům zprvu užívá pavlačové dispozice empírové, třebaže průčelí se odívá do forem historických slohů. Pozdější činžovní domy ztrácejí na světlosti a vzdušnosti. Za honosnými kulisami fasád vznikají řady bytů velmi pochybné kvality: místnosti jsou vysoké, neútulné, schodiště nepohodlná, šerá, dvorky malé a nečisté. Přitom na stejnou dispozici lze u těchto domů použít fasády v libovolném historickém slohu s nezbytnými balkónky, arkýřky, otevřenými lodžiemi - i tvarů novogotických - a nárožními věžemi s kupolemi a cibulemi. Na předměstích uprostřed rozlehlých zahrad se stavějí vily boháčů a objevuje se i typ v podstatě italského palazetta -pražská Grôbova vila. Úsilí o slohovost se rozšiřuje i na úpravy jejího okolí a svahy k Botiči se záměrně vysazují vinnou révou. Politický, hospodářský a kulturní život probouzejících se počeštěných měst si vynucuje řadu novostaveb, u nichž požaduje stavebník, aby působily navenek monumentálně. Na místě starých radnic se stavějí nové, jejichž rádoby reprezentativní budovy stejně jako novostavby spořitelen smutně prosluly nevhodným měřítkem i proporcemi členění, kterými jsou bezcitně porušovány prostory starých náměstí s dosud vyváženou zástavbou. Objevují se nové školní budovy, měšťanské besedy, sokolovny 208 Praha - Karlín, novoro-mánská bazilika sv. Cyrila a Metoděje. K. Rosner a Ignác UÚmann v letech 1854—1863 ■HiliHHMHHBIHHHHHHIHi^HI^HHHHHHHHHilHHH Praha - Nové Město, novogotická budova porodnice. Josef Hlávka, projekt v r. 1863, stavba v letech 1867—1875 Praha - Nové Město, novorenesanční budova Národního divadla. Josef Zítek 1868—1881 Praha - Staré Město, nyní Muzeum Bedřicha Smetany ve slohu české novore-nesance. Antonín Wiehl 1883. Návrhy sgrafit M. Aleš, Fr. Ženíšek a J. Koula Praha - Smíchov, novorenesanční bazilika sv. Václava. A. Barvitius 1881—1885 Praha - Nové Město, novobarokní průčelí čp. 140 ve Voršilské ul. Bedřich Ohmann 1894—1895 aj. Z technických a průmyslových staveb se budují další mosty, nádraží a množství továren. V zámecké architektuře nevzniká mnoho nového a i pak - až na výjimky - nejde o díla mimořádná. V církevrií, především kostelní architektuře - kromě několika far a klášterů - se uplatňují obdobně jako u činžovních domů všechny slohy; novými kostely se vybavují všechna vznikající předměstí, nově zakládané hřbitovy atd. V Praze v Karlině se staví novorománská bazilika, Žižkov, Královské Vinohrady a později i Holešovice sahají.k noVogotice, z novorenešance vzešla bazilika na Smíchově. V Kutné Hoře se k Dienzenhoferovu vor-šilskému klášteru přistavuje kostel v novo barokní eh formách; v jeho blízkosti si již dříve postavila českobratrská církev evangelická svůj sbor v podobě pseudoempírového toskánského templu. Na venkově ještě dlouho po polovině století se staví obtížně datovatelnými formami vyvozenými z baroka a empíru a jen postupně v bohatších obcích pronikají pseudoslohy s novostavbami sokoloven, hostinců a statků. Do krajiny se v řadě míst stavějí památníky a pomníky, připomínající válečné události z r. 1866. O památkové péči v pojetí druhé poloviny 19. století reprezentované mj. M oí kre m. Schmoranzem a Láblerem byla zmínka již v obecné části této kapitoly v souvislosti s novogotikou a purismem. Regotizační vlna se mnohde projeví alespoň výměnou barokní cibule za bezduchý pseudogotický jehlanec, ale nahrazuje se i vnitřní zařízení včetně hlavních oltářů. K opravdu piet-ním restauracím lze počítat teprve Ohmannovy opravy Dien-zenhoferových kostelů zejména ve Zlonicích a Přešticích. 212 Slovo secese znamená v latině oddělení, odštěpení a jako název slohu vyjadřuje odštěpení hlavně mladších umělců od starší generace - proto také v němčině se secese označuje jako Jugend-stil. Vletech 1895—1900 se ustupuje od historického akademismu, který se ocitl ve slepé uličce, a vzniká obecná domněnka, že k vyřešení situace postačí, pokryje-li se architektura starého pojetí místo historizujícími formami novým dekorem (Praha -Obecní dům). Na průčelí domů se nanáší přemíra impresionistické rostlinné výzdoby, květů a listů malebných tvarů, do nichž se komponují lidské masky. Kolem vstupů i na fasádách samotných se umisťují naturalisticky pojaté figury v aktu, ale objevují se také vysoké, místy téměř volné štukové reliéfy s tematikou z české historie (Hus, Žižka, Jiří Poděbradský např. na Amortových pardubických pracích). Jako nových materiálů užívá se také železa a skla. Kromě maleb a mozaiky dodávají barevnosti vnějšku i vstupním interiérům kachlíky, někdy vejcovité, a různé obklady. Přemíra falešného dekoru dokáže ubít i monumentální stavby, jako např. nynější Hlavní nádraží v Praze. Secese však vypracovává do detailu typickou ornamentiku a veškeré řemeslné práce a doplňky staveb vynikají kvalitou zpracování. Jmenovaný již Polák Bedřich Ohmann, který se proslavil koncem 19. století architekturami ve vladislavské pseudogotice a zejména novobarokními, významně zasáhl i do secese. Vytvořil novou dekoraci vlastním osobitým ztvárněním jednotlivých prvků, opírajícím se o poznatky z architektury anglické. Nad průměr rozbujelé secesní tvorby vynikají vysoko díla Kamila Hilberta a Dušana Jurkoviče. Hilbert ve svých původ- 213 Praha - Staré Město, secesní Obecní dům hlavního města Prahy brzy po dokončení. Antonín Balšánek a Osvald Polívka v r. 1903 projekt, v letech 1906—1911 stavba Praha - Nové Město, secesní dům čp. 777 na Václavském náměstí. Jan Kotěra, projekt v r. 1899, stavba v r. 1900 Štěchovice - secesní kostel sv. Jana Nepomuckého. Kamil Hilbert, projekt v letech 1906—1911, stavba v letech 1911—1920 nich architekturách dokázal užít soudobého, již moderního vyjadřovacího způsobu a vyhnout se historismům. Příkladem je jeho kostel ve Štěchovicích, kde více než jinde se nabízela možnost sáhnout k vyzkoušeným již tvarům pseudoslohů. Slovák Jurkoviě čerpal z lidové moravské a slovenské architektury jak ve tvarech, tak i v materiále - dřevu - a v původní tvorbě proslul zejména budovami v lázních a výletních střediscích (Luhačovice, Pustevny na Radhošti). Oba tito umělci také výrazně zasáhli řadou projektů do oblasti památkové péče. Hilbert svou citlivostí k památkové podstatě opravovaných objektů a uměleckým vkusem se výrazně odklonil od smutně proslulé tradice svých předchůdců. Pod jeho vedením byla dokončena dostavba pražského Svatovítského dómu, přestavoval pozdně gotický palác na hradě Křivoklátě, opravoval hlavní kostel v Čáslavi a řadu jiných památek. Příkladnou ukázkou jeho přístupu k památkám může být portálek u kostela sv. Martina ve zdi na Starém Městě v Praze i se železnými datovanými dveřmi, jenž není již bezduchou vyspekulovanou napodobeninou gotiky, ale tvary moderními se přizpůsobuje duchu památky. Jurkovič naproti tomu vnášel do projektů příliš mnoho své osobitosti, většinou na úkor památky. Ukazují to adaptace zámku v Novém Městě nad Metují i neprovedené návrhy na obnovu zvolenského hradu a jeho okolí s rampou a velikým schodištěm a zejména hradu na Kunětické hoře. Zde kromě celé řady jiných zásahů do památkové podstaty zříceniny zamýšlel např. hradby, sledující svažování a modelaci terénu, vyrovnat do vodorovných, stupňovitě stoupajících úseků a jejich koruny pokrýt sedlovými šindelovými stříškami. V Praze se na přelomu století v rámci asanace (ozdravení) bez ohledu na památkové hodnoty jednotlivých objektů i na půdorys, obrážející historický vývoj města, bourají celé staré čtvrti, někdejší židovské město, část Starého Města a novoměstské Podskalí. Na místě starobylého gheta vyrůstají pod heslem modernizace architektury činžáků, jež jsou změtí slohů na jednotlivých fasádách odstrašující ukázkou úpadku tehdejší stavební tvorby. Při výčtu druhů novostaveb by bylo možno téměř beze zbytku opakovat to, co bylo vytčeno již v předchozím období historických slohů. 216 MODERNÍ UMĚNÍ České moderní stavební umění ve svých počátcích, po roce 1900, musí svádět dlouho boje se zastaralými oficiálními názory na architektonickou formu, stranícími historismu a navenek efektní tvorbě Ohmannova ražení. Zakladatelem moderního umění v našich zemích je Jan Kotěra, žák vídeňského Otty Wagnera. V nepříznivých podmínkách konzervativního prostředí zprvu částečně podléhá dekorativismu (dům čp. 777 na Václavském náměstí), ale v architektuře své vlastní vily a domu nakladatele Laichtra na Vinohradech brzy po r. 1905 prosazuje nesmlouvavě nový architektonický řád. Radikálně se zbavuje všech dekorativních přívěsků a detailů a vychází z funkce budovy, ze způsobu jejího uspořádání pro účel, jemuž má sloužit, jakož i z estetického zhodnocení její konstrukce. Mluvíme tu proto o funkcionalismu a konstruktivismu. Zatímco až dosud se kladl důraz na tvar a vnější výzdobu, stává se nyní základním požadavkem vytváření prostoru. Konstrukce se nezakrývá, ale naopak se nechává působit i navenek. Nové materiály, jako válcované železo, sklo a železobeton, se v moderní architektuře plně uplatňují stejně jako s oblibou užívané neomí-tané cihly, červené i bílé šamotové. Kotěra postavil svou tvorbou českou architekturu opět do čela evropského umění, avšak pro dosud nedozrálé podmínky, i proto, že jeho žáci a mladší vrstevníci - J. Gočár, O. Novotný nebo J. Plečnik, projektant významných úprav na Pražském hradě -hledali vlastní výraz, se nenašli bezprostřední pokračovatelé v rozvíjení jeho myšlenek. Jako reakce na konstruktivismus Kotěrův bez veškeré dekorace vzniká kolem roku 1910 formalistický směr, dnes běžně označovaný jako kubismus. Vychází totiž - nejen v architektuře - 217 z principu, že základním tělesným tvarem je krychle, latinsky kubus, a že tedy umělecké dílo, komponované v geometrických tvarech, je působivější a obsahově bohatší. Fasádě se teď dostává krystalické členitosti a účin se podtrhuje ještě vnější barevností. V dynamičnosti hmoty i tvarů má kubismus mnoho společného s pražským barokem, a proto Gočárův dům u Černé matky boží na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu v Praze tak až překvapivě dobře zapadá do historického prostředí. Jinou ukázkou jsou Chocholovy domy pod Vyšehradem. Kubismus pro nedostatek možností vývoje se brzy vyžívá, ač byl přijat jako vítané východisko z tvůrčí bezradnosti a jakožto představitele české architektury těsně před první světovou válkou jej pozorně sledovala i cizina. Již koncem války si české prostředí vlastním úsilím vytváří nový styl, který se vyznačuje plastickými fasádami. Jejich články vznikají abstraktní geometrizací tvarů v zásadě renesančních. Tento sloh, jenž se uplatňuje za první republiky v řadě novostaveb, žije do poloviny dvacátých let a bývá nazýván slohem Legiobanky, protože jím byla mimo jiné stavěna také pražská banka čs. legií (proti Bílé labuti). Přibližně v téže době, případně o něco dříve, vyrůstají architektury, vědomě čerpající z renesance a baroka, ale pojaté moderně, bez přemíry štukového dekoru, jímž oplývala průčelí z období historických slohů. Motiv renesančních nárožních mnoho-bokých arkýřů na válcové noze, dosahujících až k hlavní římse, obohacuje např. tzv. Cukerní palác (1911—12) na náměstí M. Gorkého v Praze. Barokní prvky, jako vikýře 8 oválnými okny v mansardových prejzových střechách, verandy a terasy často s kuželkovými balustrádami, nacházejí uplatnění na vilách boháčů. Sloh Legiobanky přes svoji modernost měl příliš mnoho dekorativismu pro dobu, která je čím dál tím více ekonomická a racionalistická. Základním požadavkem je rychlé řešení, podřízení se speciálnímu určení stavby, krátce architektura stojící plně na výši požadavků jak technického rozvoje, tak moderní hygieny. I přední představitelé dekorativní moderny nakonec přijímají tento protidekorativní purizmus, očišťující architekturu na prostou harmonicky ztvárněnou konstrukci. Tím dochází k tomu, že celou naši moderní tvorbu ovládne konstruktivismus, inspirující se ■2UI mj. díly i teoretickými myšlenkami, které hlásá francouzský architekt Le Corbusier. Předními stavbami tohoto směru jsou v Praze Veletržní palác od Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse, bývalý Všeobecný penzijní ústav, nyní sídlo Ústřední rady odborů, projektovaný Josefem Havlíčkem a Karlem Honzíkem, a z církevní architektury Gočá-rův kostel sv. Václava ve Vršovicích, dílo stojící v rámci své doby mezi nej přednějšími ve světové architektuře. Ve všech těchto slozích a směrech, jež se vyvíjely až do druhé světové války, se stavěly architektury nej různějšího určení (ministerstva, budovy vysokých škol atd. i technické stavby). Významná jsou však opět vynikající urbanistická řešení — mnohdy jen neprovedené nebo nedokončené projekty na úpravu městských částí (Praha - část pod Emauzy, předmostí Čechova mostu aj.), ale dosahující někdy i tak vynikajících výsledků, jako je výstavba celého nového Hradce Králové. Vedle továren, skeletových železobetonových prosklených staveb, vznikají i rozsáhlé čtvrti dělnických obytných domků (Zlín), ve vilové architektuře např. osada Svazu čs. díla „Na Babě" v Praze, svébytně řešené sídliště Spořilov aj. Druhá světová válka, která rozvrátila celé národní hospodářství, postihla těžce i stavebnictví. Zastavení výstavby mělo za logický následek zbrzdění dalšího vývoje architektury. Krátce po válce byl vyhlášen dvouletý plán obnovy a v jeho rámci se přistoupilo k urychlené hospodářské i bytové výstavbě. Ještě větší úkoly vyvstaly před stavebnictvím při budování socialismu. Aby mohly být zvládnuty, bylo třeba sáhnout k všeobecné typizaci a ta se opět projevila v snížení potřeby individuálních projektů a omezení velkorysejších urbanistických řešení. Bytová otázka se řeší výstavbou tzv. sídlišť, v nichž - ale i celkově v naší architektuře - lze pozorovat čtyři po sobě následující směry. První období - poválečného urbanismu - navazuje na předválečné zásady. Volně stojící domy, většinou konstruktivistického charakteru, se střídají se zelenými plochami, doplněnými stromy, a jejich fasády s plochým zastřešením se mnohdy celé pokrývají keramickými obkladačkami (sídliště v Gottwaldově, v Hradci Králové Labská kotlina aj.). 219 Praha - Vinohrady, rodinná vila Jana Kotěry, 1908—1909 Praha - Staré Město čp. 569, kubistický dům U černé matky boží v Celetné ul. Josef Gočár 1911—1912 Praha - Nové Město, palác pojišťovny na Národní třídě ve slohu Legiobanky. Pavel Janák 1923—1925 Praha - Žižkov, bývalý Všeobecný penzijní ústav, nyní sídlo Ústřední rady odboru. K. Honzík a J. Havlíček 1930—1932 Další směr představují tzv. holotypy. Vynutil si je tlak bytové tísně, neboť dvouletý plán nestačil zdaleka uspokojit potřebu nových bytů, a bylo proto nutno stavět rychle, s co nej kratšími projekčními lhůtami. Domy z tohoto období se stavějí v řadách, často šikmo k ulici, a postrádají jakékoli architektonické řešení. Jejich fasády jsou naprosto holé a kratší stranu, vesměs bez oken a bez nejmenšího členění, zakončuje trojúhelný štít proti nevysoké sedlové střeše (sídliště Praha — Prosek, starší části v Pardubicích, na Ostravsku aj.). Po tomto směru nastupuje období tzv. socialistického realismu v architektuře, záhy právem kritizovaného. Pokud jde o urbanistické hledisko, opouští se dosavadní řadová zástavba a přikro-čuje se k zástavbě polootevřené nebo otevřené na meandrovitém půdorysu, obliby docházejí tzv. rohové a různé tvarové sekce. Pro vnější vzhled a členění fasád se razí dogmatický požadavek čerpání z národních tradic a navazování na ně a za falešného předpokladu, že se tak zkrášlí životní prostředí a pracujícím se připraví estetický zážitek, se opouštějí a zavrhují výsledky, k nimž se dopracovala moderní architektura od dob Kotě-rových. Na typové kubické stavby se bez nej menší funkčnosti a bez vztahu k architektuře samé navlékají odvozeniny z různých slohů. Propagují se motivy z renesance od sgrafita, včetně psaníčkového, ale prováděného v tvrdé brizolitové omítce, až po obloučkové štíty nebo atiky (na Slovensku), čerpající ze spišské a šarišské renesance, a lunetové římsy. Z empíru se přejímají trojúhelné štíty, motivy poloslunce, a nechybí ani inspirace barokem s mansardovými střechami a dokonce s „barokní" věžičkou s cibulí a lucernou (Čáslav). Na fasádách se mnohdy bezradně rozvíjejí pilastry, které nenesou vodorovné „břemeno", ale přecházejí v závitnicové ornamenty, prefabrikované z pálené hlíny. Objevují se také keramická ostění oken a portály s lipovými listy, do hlavic podpor se komponují klasy a do zábradlí balkónů se vkládají typové balustrády. V tomto pestrém kořistění nezůstala opominuta ani lidová architektura, ať již jde o poměrně hojně užívaná žudra před vchody, nebo lomenice (v Bludovicích). Jako druhý směr přistupuje v rámci nesprávně chápaného socialistického realismu v architektuře směr klasicizující, pro který 222 jsou příznačné vysoké sloupové a pilastrové řády. V nej typičtějších formách se projevuje např. na panelových domech (Otrokovice), kde však jednotlivé sloupy s kompozitními hlavicemi a kanelovanými dříky nedodržují vzor v tom hlavním - v proporcích. Jsou převýšené a postrádají entasi, takže i zde, stejně jako ve směru prvním, zůstává „čerpání z odkazu minulosti" jen na povrchu. (Příkladem obou skupin, často se vzájemně prostupujících, jsou sídliště v Porube, v Plzni aj.) Pod vlivem moskevských výškových staveb se staví v Praze hotel Internacionál, jenž se však neuplatňuje ani v dálkových pohledech, ani se mu nedostalo urbanisticky vyřešeného prostředí. Čtvrté, poslední období nelze prozatím jednoznačně charakterizovat. Po odklonu od tzv. socialistického realismu v architektuře se hledají nové cesty a za podklad se berou pokrokové myšlenky z celé světové moderní architektury. Jednou z ukázek nových možností, kromě řady nejrůznějších jiných projektů, může být československý pavilón na Světové výstavě v Bruselu 1958, přemístěný nyní do Prahy. I když jde o stavbu speciálního účelu a vzhledem k nutnosti převozu z Bruselu do Prahy konstruovanou tak, aby se dala rozbírat, uplatňuje se v jejím vnějším účinu vhodným způsobem ocelová kostra s velkými prosklenými plochami a soudobé umělé hmoty, tedy opět konstrukce a materiál. Zvláštního postavení se v této době budování socialismu dostává kulturním památkám a památkové péči, kterou přejímá stát. Vedle zestátnění hradů a zámků a původně velkoryse koncipované akce městských památkových rezervací se hlavní zásady a opatření kodifikují v zákonu o kulturních památkách. Účelem tohoto zákona je upravit ochranu kulturních památek, jejich využití a péči o ně pro jejich kulturně politický význam tak, aby památky byly zachovány, řádně spravovány, účelně společensky využity a zpřístupněny lidu, a staly se tak významnou součástí kulturního a hospodářského života a socialistické společnosti (§1, odst. 1). Památky jsou chráněny státem. Národní výbory plní své úkoly na úseku státní památkové péče nejen činností svých výkonných orgánů, nýbrž také zapojováním širokého aktivu občanů, kteří 223 Gottwaldov - věžové obytné domy. Miroslav Drofa 1947—1950 Praha - československý pavilón na Světové výstavě v Bruselu 1958, přemístěný v r. 1960 do Prahy. F. Cubr, J. Hrubý a Z. Pokorný 1956—1958 mohou na tomto úseku úspěšně působit, do stálých i jiných komisí, zřízených pro tento účel (§1, odst. 2). Že ochrana památek a péče o ně není v dnešní společnosti pouze zájmovou sférou omezeného počtu odborníků, vyplývá z třetího odstavce § 1, podle jehož znění je občanskou povinností každého, aby ochraně památek byl nápomocen. Zákon také vymezuje pojem památky, a to z širšího pohledu a z více hledisek, než jak tomu bylo dříve. Památkou je kulturní statek, který je dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidské práce a života, nebo dochované historické prostředí sídlištních celků a architektonických souborů anebo věc, která má vztah k význačným osobám a událostem dějin a kultury (§2, odst. 1). Technickými památkami, pokud jde o architekturu, se rozumějí např. mlýny vodní i větrné, staré továrničky, kovárny, hamry, stavby ve spojitosti s železnicí a dopravou vůbec, vodní díla a řada dalších. Za památku se považuje také soubor kulturních statků a věcí, i když některé z nich nejsou památkami (§2, odst. 2). Je to např. prostor náměstí, kde určitý počet domů má vyloženě památkový charakter. Ostatní domy v podobě, v níž se uchovaly, jim tvoří jak výškové, tak členěním fasád vhodné sousedství a organicky zapadají do celkového rázu zástavby. Pro tyto vlastnosti zůstávají chráněny v rámci celého souboru, ač samy o sobě, jednotlivě a v jiném prostředí, by památkové ochrany nepožívaly. Další předností zákona o kulturních památkách je, že předem pamatuje na to, aby nedocházelo k narušování a ničení památek z nedostatku odborných znalostí. V pochybnostech se proto považuje věc za památku až do rozhodnutí výkonného orgánu příslušného národního výboru (v zákoně všude „krajského národního výboru"), který si před rozhodnutím vyžádá posudek Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody (§2, odst. 3). Památky, které tvoří nej významnější součást kulturního bohatství národa, prohlašuje vláda na návrh ministra školství a kultury za národní kulturní památky, jež požívají zvýšené ochrany (§ 3). Ze stejných hledisek, jak je tomu u souborů památek, že se totiž 227 památka nechápe vytrženě jako objekt sám o sobě, ale přihlíží se k jejímu okolí a prostředí, stojícím k ní obvykle nejen ve výtvarném, ale i sociologickém vztahu - vychází jiné opatření, stanovení tzv. ochranných pásem. Vyžaduje-li to ochrana nemovité památky, určí pro ni výkonný orgán příslušného národního výboru v dohodě s dotčenými úřady a orgány ochranné pásmo a stanoví podmínky, jichž nutno dbát při pořizování územních plánů a ostatních projektů; může při tom v ochranném pásmu omezit nebo zakázat určitou činnost nebo nařídit odstranění nebo úpravu stavby nebo jiného zařízení, úpravu prostoru, popřípadě i úpravu pozemků, nebo učinit jiná vhodná opatření (§5, odst. 1). Vlastník (uživatel) pozemku, na němž bylo zřízeno ochranné pásmo, je povinen se podrobit omezením stanoveným podmínkami ochrany (§5, odst. 2). V praxi taková ochranná pásma přicházejí v úvahu kolem hradů, zámků, souborů i jednotlivých objektů zvláště chráněné lidové architektury, městských hradeb nebo církevních památek. Narušením tu může být nevhodná zástavba nebo úprava fasády, ale i druh krytiny, uplatňují-li se střechy v celkovém panorámatu sousední památky, dále např. položení drůbežárny s oplocenými výběhy atd. V městě nebo ve vsi rušivým činitelem v bezprostředním okolí památky může být stavba transformátoru, autobusové čekárny, sběrny mléka apod., rozmístění sloupů elektrického vedení nebo osvětlení, výsadba nebo naopak kácení stromů, nevhodné oplocování, odstranění ohradní zdi zahrady nebo zrušeného hřbitova, obklopujícího kostel atd. Na ochranu památek se pamatuje také při řízení výstavby. Při územním plánování je třeba dbát, aby památky i jejich prostředí byly zachovány (§6, odst. 1). Památky se zapisují z evidenčních důvodů do státních seznamů památek. Chráněny jsou i památky do těchto seznamů nezapsané (§7, odst. 1), neboť z technických důvodů v daném čase nebylo prakticky možné sepsat všechny objekty, na něž se pojem památky a tedy i památková ochrana vztahují. Často se vyskytují mylné názory, že památkově chráněný objekt je povinen udržovat „památkový úřad", instituce prakticky již dávno neexistující. Podle zákona o kulturních památkách 228 je vlastník památky povinen vlastním nákladem pečovat o její zachování a udržovat ji v dobrém stavu podle zásad památkové péče a podle pokynů výkonného orgánu příslušného národního výboru. Závažné ohrožení a poškození památky je vlastník památky povinen neprodleně ohlásit výkonnému orgánu příslušného národního výboru (§8, odst. 1). Zamýšlí-li vlastník památky provést úpravu nebo obnovu památky, je povinen vyžádat si potřebné pokyny od výkonného orgánu příslušného národního výboru (§8, odst. 2). Naopak, zanedbá-li rozpočtová, hospodářská nebo jiná organizace povinnou péči o památku, která je národním majetkem, je nadřízený orgán povinen na návrh ministerstva školství a kultury učinit opatření potřebná k nápravě (§9, odst. 1), tj. především zajistit potřebné finanční částky a stavební výrobu. Toto opatření se vztahuje např. na užívání zámků a historických dvorů státními statky, JZD a jinými složkami. Památek smí být užíváno jenom způsobem, který je v souladu se zásadami památkové péče a odpovídá povaze a technickému stavu památky. Výkonný orgán národního výboru může stanovit, že památky nesmí být užíváno určitým způsobem (§10, odst. 1). Tím se rozumí užívání spojené s různými adaptacemi, jako je za-zdívání, rozšiřování nebo prorážení nových oken, vkládání příček, vybourávání kleneb, ale i přetěžování stropů, činnost spojená s otřesy (stroje), s vlhkostí (pára) nebo chemickým působením např. na malby, dále provoz znečišťující prostředí (hnojiště, sklady sběrných surovin a jiné), ničení porostů v parku, projíždění těžkými i jinými vozidly, činnost spojená s ohrožením památky ohněm, užívání starých historických zámeckých divadel a jejich dekorací atd. Orgány, které rozhodují o přidělení místností nebo budov, jež jsou památkami, jsou povinny postupovat v dohodě s výkonným orgánem (krajského) národního výboru (§ 10, odst. 2). Vlastník památky je povinen umožnit osobám pověřeným památkovými orgány průzkum památky k účelům výkonu její ochrany nebo k účelům vědeckým, zejména dokumentačním (§11). Památky na místech veřejně přístupných není přípustné přemisťovat bez souhlasu výkonného orgánu (krajského) národního 220 výboru (§ 12, ode-1. 1). To se vztahuje např. na kašny, sochy a sousoší na náměstích a různé doplňky a detaily na fasádách. Je třeba si uvědomit, že v prostředí, do něhož byly památky původně komponovány, se nejlépe uplatňují a změnou okolí obvykle ztrácejí. Dalším z přínosů památkové péci stanovených zákonem je, že ostatní orgány státní správy jsou povinny v mezích své působnosti napomáhat památkovým orgánům při plnění jejich úkolů (§ 23). S architekturou - na průčelí či v interiérech — se úzce setkávají i ostatní disciplíny umění, malířství, plastika a umělecké řemeslo. Aby nedocházelo k poškozování a ničení velkých celků stejně jako drobných detailů při neodborném zásahu, stanoví zákon, že konzervaci a restaurování památek umění malířského a sochařského a uměleckých řemesel mohou provádět pouze odborně kvalifikovaní restaurátoři, a pokud jde o památky uměleckých řemesel, též odborné podniky, družstva apod., zapsaní na základě vyjádření Svazu československých výtvarných umělců a Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody do seznamu, který založí a vede ministerstvo školství a kultury; zápisy do seznamu se uveřejňují v Úředním listě (§ 25, odst. 1). Jak se ovšem bude péče o památky dále vyvíjet v praxi, to z velké části záleží nejen na pochopení pracovníků národních výborů, ale i co nej širších vrstev občanstva. Z této knížky i při nutně omezeném rozsahu a povšechnosti je snad dostatečně patrné, jak - kromě celkového rázu, dispozice a původního účelu památky — jsou pro samou její podstatu významné všechny detaily, architektonické články, ornamentika, profily. Z tabulek k jednotlivým kapitolám lze posoudit, jak tyto části architektury jsou nejen pomůckou k rozpoznání slohu, ale často k velmi přesnému datování památky. Na to se ještě mnohdy stále zapomíná při opravách památek, zejména soukromě prováděných. Architektonické články a detaily se otloukají nebo zjednodušují, okna se vyměňují za nevhodně členěná, nebo vůbec jiného formátu i za cenu obětování štukových šambrán nebo kamenných ostění; fasády se dělají buď tvrdé brizolite, nebo se stříkají koštětem. Používá-li se dvou nebo i více barev na fasádu, velmi často se nedodržují základní architektonické zákonitosti ve vztahu plastického článku ke stěně a 230 podpory a břemena mezi sebou. Kamenné články, zejména portály, se jednak natírají olejovou barvou, jednak naopak se neodborne očišťují tak, že se osekávaj í nebo pemrlicí oklepávají. Stejně nesprávné jsou také vysprávky kamene cementem. Jak často bezohledně k památce se umisťují firmy nebo zřizují výklady prodejen, ukazují názorně fotoreprodukce architektur u jednotlivých kapitol (renesanční a empírové domy). Stejně je tomu i nyní při instalaci neonových firem a reklam, skleněných obložení kolem výkladů atd. V interiérech se zhusta užívá obkladů soklů - i na historických schodištích a v klenutých průjezdech - barevnými kachlíky, vysoké sokly se natírají pestrými olejovými barvami přes sádrový tlačený podklad, který se objevuje někde i na klenbách. Nesprávně volené barvy nátěrů však narušují vzhled památkových objektů i zevně, ať již jde o okna, okapní žlaby a trubky a oplechovaní některých vystouplých částí. S takovými a podobnými často jen zdánlivě drobnůstkami a prohřešky proti zásadám památkové péče se setkáváme denně. Podrobněji se jimi zabývá i s nej základnějšími návody a dvaceti kreslenými tabulkami konfrontovaných příkladů správného a nesprávného řešení metodická příručka od autora této knížky „Požadavky pro ochranu památek při opravách a přestavbách historických staveb a úpravách jejich okolí", vydaná odborem kultury rady KNV v Pardubicích v roce 1957. Celkově lze předpokládat, že i tyto nedostatky se dají odstranit především tím, že co nejširší veřejnost se bude o památky zajímat a pečovat o ně tak, jak si toho plně zasluhují. K poznání kulturních památek, těchto dokladů duchovní a tvůrčí vyspělosti našich národů v minulosti, ale i pramenů poznání někdejšího života v jeho mnohotvárnosti i sociálním vývoji, k přiblížení a pochopení tohoto nenahraditelného kulturního dědictví, má přispět i tato kniha. 231 LITERATURA SOUHRNNÉ PRÁCE, OBSAHUJÍCÍ TAKÉ CIZl UMĚNl Dějepis uměni I. - VI., Antonín Matějček. Praha, Štenc 1922—1936. I. Umění doby předdějinné a starého věku. 1922. 195 str., 587 obr. příloh. II. Umění středního věku. 1924. 262 str., 1014 obr. příloh. III. Umění nového věku, 1. část. 1927. 220 str., 829 obr. příloh. IV. Umění nového věku, 2. část. 1929. 240 str., 688 obr. příloh. V. Umění nového věku, 3. část. 1932. 328 str., 924 obr. příloh. VI. Umění nového věku, 4. část. 1936. 195 str., 754 obr. příloh. Dějiny umění v obrysech, Antonín Matějček, 3. vydání. Praha, SNKLHU 1958. 546 str., obr. v textu, 16 barevných příloh. Dejiny architektury, Helena Prokešová. Učební text pro IV. ročník průmyslových škol stavebních. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1955. 186 str., 162 ilustr. v textu, 164 obr. příloh. SOUHRNNÉ PRÁCE O ČESKÉM A SLOVENSKÉM UMĚNl Československá vlastivěda. Díl 8. Umění. Praha, Sfinx 1935. 759 str., s obr. v textu, 14 obr. příloh. Dějepis výtvarných umění v Československu. Rozšířený přetisk z 8. svazku Čs. vlastivědy. Řídil Zdeněk Wirth. 351 str., 14 barev, příloh. Dějiny našeho umění, Jakub Pavel. 2. vydání. Praha, Čs. grafická Unie 1947. 359 str., 50 str. obr. příloh. Tisíc a sto let české stavební tvorby, Václav Mencl. Praha, Státní památková správa 1957. 31 str., 17 vyobr. v textu, 25 obr. příloh. Tisíc let stavitelského umění v českých zemích, Čeněk Chyský. Praha, Václav Petr 1946. 40 str., 48 obr. příloh. Nástin vývoje českého výtvarného umění. Soubor statí. Luděk Novák, Eva Petrová, Jiří Šetlík. Praha, Orbis 1953. 74 str., 40 obr. příloh. Umění na Slovensku. Odkaz země a lidu. Redigoval Karel Šourek. Praha, Melantrich 1938. 88 str., 293 str. obr. příloh. Architektura na Slovensku do polovice XIX. storočia. Ladislav Foltýn a kolektiv. Bratislava, SVKL 1958. 594 str., 473 str. obr. příloh. HRADY A ZÁMKY Hrady, zámky a tvrze království Českého. Augustin Sedláček. Praha, F. Šimáček 1882 - 1895. 15 svazků. Gotický hrad v dějinách české architektury, Dobroslava Menclová. Praha, Volné směry 1941, roč. 36, str. 231. Státní hrady a zámky, Zdeněk Wirth, Jaroslav Benda. 2. vyd. Praha, Orbis 1955. 30 str., 24 tabulek v textu, 298 obr. příloh. 232 Slovenské hrady, Ján Hajduch, úvod VI. Wagner. Martin, Osveta 1955. 32 str., 216 obr. příloh. Historické zahrady v Čechách a na Moravě, Zdeněk Dokoupil, Pavel Nau-mann, Dušan Riedl, Ivan Veselý. Předmluva Zdeněk Wirth. Praha, Nakladatelství ČSVU 1957. 67 str., 118 str. obr. příloh. MĚSTA Městské památkové rezervace v Čechách a na Moravě. František Petr a Jiří Kostka. Praha, SNKLHU 1955. 43 str., 320 str. obr. příloh. Výtvarný vývoj českých měst, Václav Mencl. Praha, Státní nakladatelství - . Zprávy památkové péče (dále jen ZPP), roč. VIII, 1948, sešit 2, str. 25. O středověkém opevněni našich měst, Dobro sláva Menclová. Praha, Státní nakladatelství - ZPP, roč. X, 1950 seš. 7,193 str. Česká města, Jiří Hrůza. Praha, Nakladatelství ČSVU 1960. 214 str., 46 obr. v textu, 64 obr. příloh. Středověká města na Slovensku, Václav Mencl. Bratislava, Učená společnost Šafaříkova v Bratislavě 1938. 230 str., 48 obr. v textu, 11 obr. příloh. DOMY Románské domy na Starém Městě pražském, Rudolf Hlubinka. Praha, Státní nakladatelství - ZPP, roč. VII., 1947, seš. 2—3, str. 25. Měšťanský dům českého středověku, Václav Mencl. Praha, Státní pedagogické nakladatelství - ZPP, roč. XIII, 1953, seš. 6, str. 161 a násl. Gotický a renesanční měšťanský dům z jižních Čech a Moravy, Vlastimil Dražan. Praha, Státní nakladatelství - ZPP, roč. X., 1950, seš. 5, str. 129. Sto let obytného domu nájemného v Praze, Pavel Janák. Praha, Styl 1933, Knihovna Stylu. SOUPISY PAMÁTEK Soupis památek historických a uměleckých v království Českém (později ,,v Cechách") v jednotlivých okresech. I-LI, 1897—1934; ilustrované. Umělecké památky Čech, úvod Zdeněk Wirth. Praha, ČSAV 1957. Abecední soupis uměleckých památek českých obcí současné doby. 938 str., bez ilustrací. ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA Dějiny umění národa českého. Díl I. — Doba románská. F. J. Lehner. Praha, Unie 1903—1907. 3. svazek. I. Architektura, 1903. 398 str., 191 vyobrazení. II. Architektura, 1905. 469 str., 197 vyobrazení. III. Architektura, sochařství, malířství, umělecký průmysl, 1907. 728 str., 242 vyobrazení. Románská architektura v zemích českých, Václav Mencl. Ročenka Kruhu za rok 1937 a 1938. Praha, nákladem Kruhu 1939. Architektura předrománských Čech, Václav Mencl. Praha, Umění, roč. VII, 1959, sešit 4, str. 331. Románská architektura v Čechách, A. Merhautová-Livorová. Praha, Nakladatelství ČSAV (připravuje se). Dějepis výtvarných umění v Čechách. I. díl - středověk. Vojtěch Birn-baum, Josef Cibulka, Antonín Matějček, Jaromír Pečírka, V. V. Stech. Praha, SVU Mánes 1931. 435 str., 450 vyobrazení, 14 příloh. 233 Románská Praha, Jiří Čárek. Praha, Universum 1947. 486 str., 39 obr. příloh. Praha románská, II. díl Osmera knih o Praze. Jan Květ, Václav Mencl, úvod Václav Chaloupecký. Praha, Pražské nakladatelství Václava Poláčka, 1948. 233 str., 126 obr. v textu, 86 str. obr. příloh. Stredoveká architektura na Slovensku, Václav Mencl. Praha, Prešov - Čs. grafická Unie 1937. 478 str., 98 vyobrazení v textu, 123 obr. příloh. Slovenské kostoly románské, Baler A. Zavarský. Turč. sv. Martin, Matica slovenská 1943. 59 str., 10 obr. v textu, 23 obr. příloh. GOTICKÁ ARCHITEKTURA Románské a gotické hlavice jako prostředek k datování české architektury Václav Mencl. Praha, Státní nakladatelství - ZPP, roč. X, 1950, seš. 1. str. 1. Tvary klenebních žeber v české gotické architektuře, Václav Mencl. Praha, Státní pedagogické nakladatelství - ZPP, roč. XI.—XII., 1951/1952, sešit 9—10, str. 268. Dějepis výtvarných uměni v Čechách. I. díl. Středověk. Vojtěch Birnbaum, Josef Cibulka, Antonín Matějček, Jaromír Pečírka, V. V. Stech. Praha, SVU Mánes 1931. 435 str., 350 obr. v textu, 14 příloh. Gotická architektura v Čechách a na Moravě, Dobroslav Líbal. Praha, Výtvarný odbor Umělecké besedy 1948. 290 str., 108 obr. v textu. Česká architektura doby lucemburské, Václav Mencl. Praha, Sfinx 1949. 200 str., 120 str. vyobrazení v textu, 122 str. příloh. České uměni gotické, Albert Kutal, Dobroslav Líbal, Antonín Matějček. Praha, SVU Mánes a Sfinx 1949. 80 str., 192 str. obr. příloh. Jihočeská gotika, Vladimír Denkstein, František Matouš. Praha, SNKLHU 1953. 125 str., 138 str. obr. příloh, 12 barevných. RENESANČNÍ ARCHITEKTURA Architektura české renesance, Eva Šamánková. Praha, SNKLHU 1961. 142 str., 266 obr. příloh. BAROKNÍ ARCHITEKTURA Barok v Čechách, Václav Wagner. Praha, Žikeš 1940. 12 str., 56 obr. příloh. Barokní gotika v Čechách, Zdeněk Wirth. Praha - nákladem vlastním -1908. 54 str., 25 obr. v textu, 5 tabulek. Rokoko a konec baroku v Čechách, Oldřich J. Blažíček. Praha, Matice česká, Orbis 1948. 130 str., 48 str. vyobrazení v textu. KLASICISTNÍ A EMPÍROVÁ ARCHITEKTURA Česká architektura 1800—1920. Zdeněk Wirth, Antonín Matějček. Praha, Štenc 1922. 104 str. s obr. v textu. Klasicistická architektura na Slovenskú, J. Kuhn a kol. Bratislava, Tvar 1955. 202 str., ilustrace v textu. HISTORICKÉ SLOHY A MODERNÍ ARCHITEKTURA Česká architektura 1800—1920, Zdeněk Wirth, Antonín Matějček. Praha, Štenc 1922. 104 str., obr. v textu. Nová česká architektura a její vývoj ve XX. století. Jan E. Koula. Praha, Čs. grafická Unie 1940. 234 str. 234 S LOVNÍKY Studijní slovníček architektonický, Bohuslav Syrový. Praha, SNTL1954. 366 str., 817 obr. Architektura - naučný slovník, Bohuslav Syrový. Praha, SNTL 1961. 240 str., 1047 obr. Příruční slovník památkové péče. Terminologie, morfologie, organizace. Oldřich J. Blažíček s kolektivem spolupracovníků. Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze (v tisku). 235 SEZNAM VYOBRAZENÍ Praha - měšťanský dům čp. 510 v Havelské ulici na Starém Městě Fotografie Zdenko Feyfar (str. 8) ROMÁNSKÝ SLOH Mohelnice u Mnichova Hradiště - tribunový kostel Nanebevzetí P. Marie Fotografie Státní ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP) -Vladimír Fyman Rotunda sv. Jiří na Řípu Fotografie SÚPPOP - František Stöber Vinec u Mladé Roleslavi — tribunový kostel sv. Mikuláše Fotografie archív n. p. Knihtisk Tismice u Českého Rrodu — trojlodní bazilika P. Marie Fotografie SÚPPOP - Jan Tuháček GOTIKA Kutná Hora - Kamenný dům Fotografie SÚPPOP - Vladimír Hyhlík a Jan Tuháček Praha — staroměstská mostecká věž Kamenného (Karlova) mostu Fotografie archív n. p. Knihtisk Chrudim - kostel Nanebevzetí P. Marie Fotografie SÚPPOP - Čestmír Šila Hrad Rezděz Fotografie SÚPPOP - Vladimír Fy man RENESANCE Slavonice - štítové měšťanské domy čp. 85 a 86 Fotografie SÚPPOP - Anna Waltrová Praha - Schwarzenberský palác na Hradčanech Fotografie SÚPPOP - Vladimír Fyman Plzeň - městská radnice Fotografie SÚPPOP - R. Končinský Litomyšl - zámecké arkádové nádvoří Fotografie SÚPPOP - Olga Hilmerová RAROK A ROKOKO Praha - kostel sv. Mikuláše na Malé Straně Fotografie SÚPPOP - Čestmír Šila Praha - Faustův dům na Novém Městě Fotografie SÚPPOP - Karel Plicka Praha - dům čp. 15 v Tomášské ulici na Malé Straně Fotografie SÚPPOP - Čestmír Šila Chlumec nad Cidlinou - zámek Karlova Koruna Fotografie Vladimír Fy man KLASICISMUS A EMPÍR Praha - Stavovské (nyní Tylovo) divadlo na Starém Městě Fotografie SÚPPOP - Čestmír Šila Kačina u Kutné Hory - zámek Fotografie SÚPPOP - Olga Hilmerová a Anna Waltrová Praha - předměstská usedlost Bertramka na Smíchově Fotografie SÚPPOP - Vladimír Fy man Kutná Hora — dům U rytířů Fotografie SÚPPOP - Soňa Divišová Kynžvart u Mariánských Lázní - zámek Fotografie SÚPPOP - Čestmír Šila ROMANTISMUS Hluboká nad Vltavou u Českých Budějovic - zámek Fotografie SÚPPOP - Vladimír Hyhlík Sychrov u Turnova — zámek Fotografie SÚPPOP - Olga Hilmerová Žleby u Čáslavě — zámek Fotografie SÚPPOP - Anna Waltrová Lednice na Moravě - zámek Fotografie SÚPPOP - Čestmír Šila OBDOBÍ HISTORICKÝCH SLOHŮ Praha - novorománská bazilika sv. Cyrila a Metoděje v Karlině Fotografie archív n. p. Knihtisk Praha — novogotická budova porodnice na Novém Městě Fotografie archív n. p. Knihtisk Praha — novorenesanční budova Národního divadla Fotografie archív n. p. Knihtisk Praha — Muzeum Bedřicha Smetany ve slohu české novorenesance Fotografie archív n. p. Knihtisk Praha - novorenesanční bazilika sv. Václava na Smíchově Fotografie archív n. p. Knihtisk Praha - novobarokní průčelí čp. 140 ve Voršilské ulici na Novém Městě Fotografie archív n. p. Knihtisk SECESE Praha - secesní Obecní dům hlavního města Prahy Fotografie archív n. p. Knihtisk Praha - secesní dům čp. 777 na Václavském náměstí Fotografie archív n. p. Knihtisk Štěchovice - secesní kostel sv. Jana Nepomuckého ' Fotografie archív n. p. Knihtisk Lázně Luhačovice - Janův dům Fotografie archív n. p. Knihtisk MODERNÍ UMĚNt Praha — rodinná vila Jana Kotěry na Vinohradech Fotografie archív n. p. Knihtisk Praha - kubistický dům U černé matky boží v Celetné ulici na Starém Městě Fotografie archív n. p. Knihtisk Praha - palác na Národní třídě ve slohu Lcgiobanky Fotografie archív n. p. Knihtisk Praha - bývalý Všeobecný penzijní ústav na Žižkově, nyní sídlo Ústřední rady odborů Fotografie archív n. p. Knihtisk Gottwaldov - věžové obytné domy Fotografie Výzkumný ústav výstavby a architektury - Věra Pospíšilová Litvínov - Kolektivní dům Fotografie Výzkumný ústav výstavby a architektury - Věra Pospíšilová Brno - Státní dětská nemocnice Fotografie Výzkumný ústav výstavby a architektury - Věra Pospíšilová Ostrava - Poruba, Nábřežní ulice Fotografie Výzkumný ústav výstavby architektury - Věra Pospíšilová Praha - československý pavilón na Světové výstavě v Bruselu 1958 Fotografie Zdenko Feyfar OBSAH Úvodem.............. 5 Všeobecné architektonické pojmy a články............... 9 Románský sloh...........17 Gotika...............37 Renesance .............87 Barok a rokoko...........123 Klasicismus a empír.........167 Romantismus............199 Období historických slohů.......204 Secese................213 Moderní umění . . . . .......217 Zákon o kulturních památkách.....223 Literatura ............. 232 . Seznam vyobrazení..........236 STALETÍ KOLEM NÁS Přehled stavebních slohů Ilustroval, obálku a vazbu navrhl a graficky upravil Rudolf Maděr. 1. vydání. Praha 1961 . Vydalo nakladatelství Orbis jako svou 2178. publikaci. 238 stran Edice Kultura kolem nás Odpovědná redaktorka Jarmila Langášková Výtvarná redaktorka Věra Beránková Technický redaktor Oldřich Umlauf Ofsetem vytiskla Polygrafie n. p., závod 1, Praha 2. AA 18,71, VA 19,06 D-17*10156. Náklad 8200 výtisků Tematická skupina 09/13 Cena vázaného výtisku 27,—■ Kčs 63/VI-5