KNIHOVNA
STŘEDOŠKOLSKÉ.ČETBY
ŘÍDÍ PROFESOŘI FR. PULEC, Dr. St. SAHÁNEK,Dr. J. STANĚK.
SVAZEK 10.
Karel Havlíček Borovský
Tyrolské elegie
CENA Kč 50.
VYDAVATELSKÉ DRUŽSTVO V BRNĚ, PEKAŘSKÁ ČÍSLO 2.
DĚDICTVÍ HA VLÍČKOVO
TYROLSKÉ ELEGIE
KARELHAVLÍČEKBOROVSKÍ
TYROLSKÉELEGIE
Životopisným náčrtem a poznámkami
doprovodil
PROF. FR. PULEC
V BRNĚ 1929
NÁKLADEMDĚDICTVÍ HAVLÍČKOVAV BRNĚ
TISKEM ROLNICKÉ TISKÁRNY
Tyrolské elegie.
I.
Sviť, měsíčku,polehoučku
skrz ten hustý mrak;
jakpak se ti Brixen líbí?
Neškareďse tak!
Nepospíchej,pozastav se,
nechoďještě spat,
bych s tebou jen chvilenkumoh’
diškurirovat.
Nejsem zdejší, můj měsíčku,
tof znáš podle křiku;
neutíkej,nejsem »treuund bieder«,
jsem zde jen ve cviku.
II.
Jsemf já z kraje muzikantů,
na pozounjsem hrál,
a ten pořád ty vídeňské pány
ze sna burcoval.
By se po svých těžkých pracech
hodně vyspali,
jednouv noci kočár policajtů
pro mne poslali.
Dvě hodiny po půl noci,
když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastné dobrytro.
Se žandarmemslavný ouřad
celý v parádě,
pupek kordem pěkně obvázaný,
zlato na krágle.
»Vstávají,pane redaktor,
nelekajíse,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise.
Od všech z Vídněpozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou-Ii prý zdráv? a tuhle to psaní
po nás posílá.«
Já jsem i na lačný život
vždycky zdvořilý:
»Odpusť,slavná císařská komise,
že jsemv košili.«
Ale Džok, můj černý buldog,
ten je grobián,
na »habeascorpus«tuze zvyklý—
on jě Angličan.
Málemby byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný úřad zpod postele
udál: Vrr! haf! haf!
Hodiljsem mu tam pod postel
říšský zákoník;
dobře,že jsem měl ten moudrýnápad,
již ani nekvik’.
III.
Občanzvyklý na pořádek—
bylo to v prosinci—
předevšímjsem si obulpunčochy
v slavnéasistenci.
Pak jsem teprv četl psaní —
však to tuhle mám;
rozumíš-liouředníněmčině,
přečti si je sám!
Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čecháchzdraví, že prý potřebuju
změnu povětří,
že je v Čechách tuze dušno,
horké výpary,
mnohosmradu po té oktrojírce,
holé nezdraví.
Že on tedy schválněpro mne
kočár sem poslal,
abych se hned na státní outraty
na cestu vydal.
A žandarmůmže nařídil,
ať mne hodněnutí,
kdybychnechtělzeskromnostipřijmout
jeho nabídnutí.
IV.
Což je dělat? Že pak musím
hloupýzvyk ten mít,
že nemohužandarmůms flintami
pranic odepřít!
Dedera mne také nutil,
abych jel jen hned,
žebychtěliBrodští,až se vzbudí,
třeba s námi jet.
Pravil mi, že nemáms sebou
zbraně žádné brát,
neb že oni mají nařízení
mne ochraňovat.
Že mámtéž, pokudjsme v Cechách,
inkognitojet,
sic nám dají dotíravílidé
hrůzukomishned.
Ještě mi dal pan Dedera
více moudrýchrad,
dle nichž se Bachovipacienti
mají spravovat.
Tak mne vábil jak siréna,
až jsem obulboty,
oblík’vestu, kabát, pak i kožich,
dříve však kalhoty.
Koněa žandarmistáli
dávnopřed domem:
»Milíbraši! maličkéstrpení,
hned již pojedem.«
Ó měsíčku,však ty ženské
dobřeznáš a víš,
jaký s nimi člověkna tom světě
často mívá kříž.
Také’smnohéholoučení
tajným svědkembyl,
ty znáš lip než každý novelista
hořkost těchto chvil.
Matka,žena, sestra, dcerka,
malá Zdeňčinka
stály okolomne v tichémpláči —
hořká chvilinka.
Já jsem sice starý kozák,
v půtkáchtužený,
tenkrát jsem měl trochu těsná prsa
a zrak zkalený.
Vtisknuljsem si poděbradku
silně do čela,
aby se těm policajtůmslza
nezablyštěla,
neb ti všickni blíže dveří
posud stáli stráž,
aby měla tato smutná scéna
císařskou stafáž.
VI.
Trubka břeští, kola hrčí,
jedem Jihlavi;
vzadu, abychom nic neztratili,
klušoužandarmi.
Ten borovskýkostelíček
stojí na vršku,
skrze lesy smutněna mne hledí:
»Jsi to, můj hošku?
Pode mnoujest tvá kolébka,
já tě viděl křtít,
starému vikáři ministrovat,
pilně se učit.
Táhnout světem na zkušenou,
pak s pochodníjít,
naší chase plamenemveselým
na cestu svítit.
Vidíš, jak ty roky plynou,
znám tě třicet let...
Ale, chlapče,jaké to obludy
vidíms teboujet?«
VII.
Když jsme jeli přes Jihlavu,
měl jsem Špilberkv mysli
a za Lincemmyšlenkyna Kufstein
z hlavy mi nevyšly.
Teprve když jsme nechali
Kufsteinvpravostát,
začla se mi alpejskákrajina
príjemnejšízdát.
Hloupá jízda, milý brachu,
když se neví kam:
veselé troubenípostilionů
jest jen bídný klam.
Všudekolomaza všude
přepřahovali:
kdybyste radš ve Vídnipřepřáhli
a namazali!—
Telegraf je přece jenom
hezký vynález,
ten před námi všude,než jsme přišli,
ohlášenínes’,
by nám mohla policie,
starostlivá máti,
všude, dříve než tam dojedeme,
kamna rozehřátí.
Nesmímale zapomenout
Budějovice,
tam Dedera koupil mělnického
čtyři lahvice.
Čilise v něm vlastenecké
hnulymyšlenky?
čili doufal,že to pro mne bude
Lethe na Čechy?
Mělnickéjsem dávno dopil,
pijuvlašskézas;
ale zdá se, že je v oboustejný,
nepokojnýkvas.
VIII.
Ted, měsíčku,nechrneelegie
a přejděmev heroickýtón,
nebo,co ti chci ted vypravovat,
to byl čertův shon.
Cesta z Reichenhalludo Waidringu—
ty ji musíš také dobře znát —
ta se nedá žádnouordonancí
přeoktrojovat.
Hory, skály ohromnějšíještě
než je hloupostmezi národy,
vedle cesty propast bezednájak
dršfka armády.
Temná noc jak naše svátá církev,
a my jedem s kopcejako mžik;
darmo křičí Dedera: »Držkoně!«
Prázdný je kozlík.
Kočárpraští a koněve větru,
již je ďábel horempádemnese
a postilionněkde tam za kopcem
do dýmky si křeše.
Dolůjako s věže cestá plytká,
vůz jak šipka kloužehý a hat,
snad nás hodlá někde do propasti
internýrovat.
Ach,to byla pro mne chutná chvilka!
neboť'neznámžádnouvětší slast,
nežli vidět slavnoupolicii
ouzkostíse třást.
Napadnulmi — jsem já čtenář bible—
o Jonáši smutný příběh ten,
jak jej utišení bouře z loďky
vyhodiliven.
»Metejmelos,« pravím, »mezinámi
musí někdo velký hříšník být
a ten usmířenínebe musí
z vozuvyskočit.«
Jen to vyřknu, ejhle,policajti
ani svědomínezpytovali
a kajícně,vyrazivše dvířka,
z vozu vyskákali.
Ach,ty světe, obrácený světe!
Vzhůru nohamave škarpě leží stráž,
ale s panem delikventemsamým
klušeekvipáž.
Ach,ty vládo, převrácenávládo!
Národy na šňůrce vodit chceš,
ale čtyřmi koňmibez opratí
vládnoutnemůžeš!
Bez kočího,bez opratí, potmě
u silnicepropast místo škarpy:
tak jsem cválal sám a sám v kočáře
jako vítr s Alpy.
Svěřitisvůj život také jednou
koňůmsplašenýmse já mám bát?
Občanrakouský? Což se mi může
horšího již stát?
Tak jsem s chladnouresignacív hlavě,
v hubě ale vřelou cigáru,
čerstvej než car ruský přijel poště
v dobrémrozmaru.
Tam jsem zatím— mustr delikventů—
bez ochrany povečeřelhezky,
než za mnoustráž s odřenýminosy
přikulhalapěšky.
Já spal dobře,ale policajti
měli tu noc ve Waidringuzlou:
mazali si špiritusemzáda,
nosy arnikou.
Tu je konectéto epopeje,
níž jsem nepřibásnilani chlup,
podnesti to poví ve Waidringu
poštmistr Dahlrupp.
IX.
Přijeli jsme do Brixenu
bezvší turbaci;
krajská vláda dala Dederovi
na mnekvitanci.
Místo mne ten kus papíru
vrátili do Čech;
zde černý dvouhlavatýorel
drží v klepetech.
Krajsko'uvládu, podkrajského,
žandarmerii,
ty mi dali za anděly strážce
v té Siberii.
V Brixenu 20/6 1852.
Tyrolskéelegie.
Karel Havlíček byl novinářem jenom pět let, od
r. 1846do r. 1851.Za tu dobu řídil postupnětroje no
viny: »Pražské noviny«, »Národní noviny« a list
»Slovan«.
Skvělou dráhu na politickémobrození českého ná
roda začal r. 1846,kdy se stal na doporučeníPalackého
po návratu z Ruska redaktorem vládních »Pražských
novin«. »Pražskénoviny« byly před Havlíčkemjediný
český politickýlist; byly původnělist opatrnickyvládní,
ale za redakce Havlíčkovy se staly »svědomímcelé
vlasti«.Havlíčekv nichpsal o poměrechv cizině(na př.
o bojíchIrů za,svobodu)a osvětlovaltak poměryu nás,
o nichž nemohlpřed r. 1848psáti svobodně. Z »České
včely«,jež byla přílohou »Pražskýchnovin«,učinilnej-*
lepší literární a kritický list té doby, ač ji řídil jenom
rok. Když přišel revoluční r. 1848,vzdal se Havlíček
redakce »Pražských novin« a vydával nezávislý poli
tický list »Národnínoviny«.Havlíčekv prozíravostivě
děl, že by nemohl vždy psáti ve vládním listě podle
svého přesvědčení,a nechtěje jednati proti svému svě
domí,snažil se založitisi list svůj,nezávislý.O založení
listu Havlíčekzaznamenaltoto: »Šlechetnývlastenec a
můj dobrý přítel hrabě VojtěchDeym slíbil mi na moje
požádánínejen podporua kauci, nýbrž kromě toho se
ještě samovolněnabídl,že mi,kdyby se podniknutímoje
nezdařilo a já peněžitouškodu utrpěl, škodu nahradí«.
Proto měl list v záhlaví: Odpovědný redaktor Karel
Havlíček; vydavatel a nakladatelhrabě VojtěchDeym.
V »Národníchnovinách«mohl Havlíčekvzdělávat! čes
ký lid v důležitýčas politickéhoruchuv duchusvobodo
myslném,demokratickéma pokrokovém.
Havlíček působil svými novinamivelmi pronikavě
na český lid a vláda v něm také vidělanejnebezpečněj
šího obránce práv lidu. Snažila se ho proto umlčeti.
Když byl sněm v Kroměřížirozehnán,mohlavláda vy
stupovaliprotiHavlíčkovimnohemjistěji.Alenedařilose
jí. Dne 13.dubna 1849stál Havlíčekpřed pražskoupo
rotou obviněn,že »tupeníma oušklebnýmvypisováním«
hleděl uvésti oktrojovanouústavu v svých novináchu
lidu v posměcha opovržení. Tehdy se Havlíčekskvěle
obhájil a byl jednomyslněuznán za nevinna. V Praze
byl vyhlášen stav obleženía v té době dusna vydával
Havlíček noviny dále. Byl pronásledován,noviny mu
byly na čas zastaveny, hrozili mu vězením,ale Havlí
ček neustoupilod pravdy. Na pronásledováníodpově
děl: »Světská moc může nás přinutiti tomu, abychom
z opatrnostimlčeli,ale žádná moc nemůženás přinutiti
tomu, abychom mluvili nepravdu proti svému pře
svědčení«.
Přes pronásledováníneustával v poctivé práci. Po
persekuci vojenským soudem napsal svým čtenářům;
»Odvolávatise na svobodutisku,na soudpříslušnýatd.,
jsou věci, kterým vojenské ouřady rozuměti nechtí.
S druhé strany ale přece každý nahlíží,že jest lépe,
když není jiné pomoci, raději s jedním podvázaným
křídlem lítati a snažiti se, aby hlas národa zcela neumlki,
než zanechati pole docela nočnímnetopýrům a
sovám, které beztoho dost hrdě se vznášejí,kvikajíce
o pořádku a bezpečnosti.Kdo naše snažení po celý čas
naší novinářské činnosti (ještě za časů předkonstitučních)zná,
dobře musívěděti,jaký jest náš oučel,a dou
fáme,že jsme si po celý ten čas zasloužilitolikdůvěry,
že nikdyžádnýmilákadly,žádnýmivyhrůžkaminedáme
.
J L^VV'C' cf
í-^Xt
i
'/-*
r. ťU 1^- -, ,, ^ f
, I 1
.>
X
V
^'
'' ''K-^ť '*>”\'»_.--^w-.^ j-j»-// ;>v\^>-v4,
f, rY|a
í.c^
r >^M. it 4^
»^ 1
.
>«. -/,
it I
'^-
_
yu^A^Vv-
^t.
•'V e- -j t^
f-
-<ry]
^il-vyvks 4
'UA>-t^~
yts~ (A^ CC »T^vXA
A^-vi^-r* Vx-í"- t v,"A
"í"
*
/V *^ St ^"
^
MÍ ' ^ J ANJ
T-Ú^A,^^ I
J ^»--«) to *t- V~
J'Vo^o
•
A-V
*
Ov^to>C
f ^
^
-VO^^l «-'»W'
/l^rwi^vX ^ /
A ->-»v ^
«
, J yc-A.
-^)
» W. r-o-T>KWo
Rukopis- Havlíčka.
2 17
se od svého oučelu odvrátiti, kterýžto držíme za po
čestný, za spravedlivý.«
»Národnínoviny« vydával Havlíček od 5. dubna
1848do 18. ledna 1850. List byl vládě nepohodlný,
protože hájil svobod národních a politických a uvě
domoval lid. Havlíčkovi byly činěny lákavé nabídky,
změní-lisměr listu po vůli vlády. Také mu bylo nabí
zeno 4000 zl., aby »Národnínoviny« prodal. Tak se
chtěla vláda tohoto orgánu českého života politického
zbaviti.Havlíčeknabídkuodmítla vláda se »Národních
novin«zbavilazákazem.Kdyžpak Havlíčeknemohlvy
moci, aby byl zákaz odvolán,chtěl vydávati list jiný,
stejnéhosměru.Nemohlvšak najitiani v Praze, ani jinde
tiskárny, neboť majitelé se obávali, že by ztratili kon
cesi, kdyby tiskli Havlíčkovinoviny.KonečněHavlíček
našelochotnéhoknihtiskařev KutnéHořev uvědomělém
vlastenci Procházkovi, na jehož jméno zřídil tiskárnu
svého »Slovana«.Havlíček si však musil opatřiti své
písmo,lisy, ba i sazeče,chtěl-lilist vydávati. První číslo
»Slovana«vyšlo dne 8. května r. 1850v Kutné Hoře.
Směr nového listu byl stejný jako »Národníchnovin«.
Hřady se však postaraly,aby již první číslo »Slovana«
bylo zabaveno.
»Slovan« byl pak zakazován, stále konfiskován,
redaktor jeho stíhán a persekvován, do mnohýchzemí
rakouských list vůbec nesměl, takže si Havlíček po
stěžovalsvým čtenářům: »Časopisnáš, chatrný to zby
tek velikých,.vládou zničenýchnovin, libovolněa bez
udánípříčinvypověděnýz větší poloviceRakouska,po
važuje se od orgánů vládníchjako věc polozavrženáa
úradníci,kněží a jiné osoby, od vlády odvislé,bojí se
jej čisti a jen pod jinýmijmény předplácet}se osmělují.
Redaktor »Slovana«není v mnohempříznivějšíchokol
nostech živ než zločineczatykačem stíhaný! To nazý
vají svoboda tisku! Přiznávám se, že zásoba naší vy
trvalosti očividněse tratí a že nás zmáhácit,který krát-
ce nazýváme »chuť utéci ze světa«! Proto přece ale ze
světa neutečeme, ani tenkrát, kdyby to bylo možné.
Tuto radost na žádný způsob nesmíme nepříznivcům
svým způsobit.« Když Havlíček viděl, že vláda chce
zastaviti i »Slovana«, rozhodl se, že »nehodlá nikomu té
radosti popřáti, aby mu »Slovana« zapověděl, a proto že
si jej zapovídá sám«, jak oznámil svému čtenářstvu dne
14. srpna 1851.Vláda se však nespokojila s rozhodnutím
Havlíčkovým; chtěla jej zničit. Proto naň vznesla ža
lobu, pro niž stál dne 12. listopadu 1851 před porotou
kutnohorskou, obviněn státním návladnictvím, že svými
články v časopise »Slovan« popuzoval proti úřadům, že
budil odpor a nedůvěru vládě, že nabádal nesvor
nosti mezi lidem venkovským, mezi sedláky a domkáři,
a že pobuřoval proti státu. —Šlo o dva Havlíčkovy články: »Správa obecních zá
ležitostí« a »Proč jsem občan«. Oba články byly ne po
buřující, naopak poučné a výchovné, ale právě proto
byly vládě nepohodlné a proces proti Havlíčkovi byl inscénován
úmyslně, aby se vláda zbavila nepohodlného
politického buditele národního. Karel Havlíček se obhájil
skvěle. Ukázal na to, že jej vláda stíhá úmyslně a že
proti němu užívá i nepravdy a nenáležitých řádů
trestních.
Líčení před porotou se protáhlo od ranních hodin
(začalo o 9. dopoledne) až do půlnoci. Vláda se snažila,
aby byl Havlíček porotou odsouzen; porota, ve které
zasedal i německý sedlák, uznala jednomyslně Havlíčka
za nevinna a obžalovaný Havlíček byl porotou od obža
loby zproštěn.
Když se Havlíček loučil se svým přítelem Vesel
ským druhého dne po procesu před porotou kutnohor
skou, tušil, že nebude miti od rakouské vlády pokoje, a
v předtuše pravil Veselskému: »Nevím, příteli milý,
uvidíme-li se kdy více, neboť vím dobře, že mi ještě po
koj nedají, třeba já jim již úplně pokoj dal.«
2* 19
Neblahápředtucha se vyplnila.Havlíčekpozoroval
bedlivěpoliticképoměryv Evropěi za nucenénečinnosti
politické v Německém Brodě, kam se byl uchýlil
ještě v r. 1851,když zastavil svůj list »Slovan«.Když
pak došlo ke státnímupřevratu ve Francii, kde se Na
poleonovipodařilo potlačiti republikánya prohlásiti se
za císaře, cítil Havlíček,že na něho dopadneruka ra
kouské krutovlády, a měl státní převrat ve Francii za
poslednípříčinusvéhointernování.Alezé studiípramenů
ve vídeňskémarchivu,jež byly umožněnyteprve pře
vratem po světové válce, se ukázalo,jak uvádí Karel
Kazbundav »Českémčasopisehistorickém«,že o osudu
Havlíčkově bylo v zásadě rozhodnuto nejspíše už
29. listopadu1851(kdežto státní převrat ve Francii se
stal teprve 2. prosince 1851),a toto rozhodnutí že bylo
dílem nejvyšších vojenských pánů na popud císaře
Františka Josefa, jenž patrně také na naléhání církev
níchkruhů měl Havlíčkaza člověkanebezpečnéhostátu
a svému rodu. Z papírů Bacilovýchvíme, že Havlíček
byl vyvezen do Brixenu pro »útoky proti společnosti,
státu a církvi«a z poloúředníholistu,jenž přinesl zprá
vu o Havlíčkově deportaci, víme, že byl z Čech od
straněn pro »rozhořčený boj proti autoritě světské a
duchovní«a pro »vůbecškodné působenína nižší třídu
lidučeskéhojazyka«.Alemnohotaké rozhodovalyohle
dy na církev. Nic prý by se mu nebylo stalo, pravil
dobře informovaný politik Beck, kdyby nebyl psal
Epištoly kutnohorské.Působily tu tedy kruhy církevní
a vojenské.Kazbundapíše v »Čes.čas. historickém«,že
nejvyšší vojenští činitelépovažovaliHavlíčkaza muže,
jenž »patří toho času politicky nejnebezpečnějším
hlavám celého mocnářství, a toto své mínění dovedli
vštípitii mladémupanovníkovi.Kdyžsi pak uvědomíme,
že to byla vlastně armáda, která za revoluce v letech
1848a 1849zachránila dynastii i říši, můžeme snadno
pochopitivliv všemocnétehdy strany vojenské,jíž stál
v čele císařův pobočníkhrabě Karel Grüne a která po
važovala tisk za hlavní zbraň revoluce.Rozhodnutí,že
má býti Havlíček z Čech odstraněn, projevil pak pa
novníkv ministerskéradě jako svou nezměnitelnouvůli,
nečekaje na její dobré zdání.« Havlíček byl dne
16.prosince 1851násilímvytržen z klidné práce, které
se hodlal oddati v tichosti po několika letech rušné,
ale vysilujícípráce. Jak známo, pomýšlelna to věnovati
se hospodářství,když viděl, že pro politické po
měry nebudemu možnopo nějaký čas býti činný jako
novinář. List, který psal o této věci otci Svatopluka
Čecha, je pro Havlíčkovo smýšlení charakteristický.
Píše v něm:
»Milýpříteli! Nedivtese příliš, že se Vám nena
dáleobracímse žádostí.Vítebeztoho,že nynípodletoho
nového paragrafu tiskového další vydávání »Slovana«
nemožnéjest, leč bych z něho udělalnějakoupoloreakcionářskouvládní
omáčku,čehož mne uchovejBůh! —
Předvídal jsem již nějaký čas, že něco podobnéhoučiní,
a vidímpatrně, že v časopisectvínelzejiž nyní, alespoň
na čas, v našem smyslu zdárně působiti.Umíniljsem si
tedy vydávati brožury a knihy a doufám,že tímto no
vým způsobemna nějaký čas, než zase proti tomu ně
jaký zákon vydají, lépe působitibudunežli »Slovanem«.
Do Prahy však, kdyby i obležení vyzdvihli, jiti ne
chci,poněvadžvím, že by mi tam dotěravost policieži
vot ztrpčovala a ve všem překážela. Zdá se mi tedy
v mých okolnostechnejpříhodnější,abych si pachtoval
nějakývětší dvůr; z toho bych si získalpro svou rodinu
živobytía mohlbych literaturu zcela bez ohledůprovo
zovali a zcela bezstarostně. Mne hospodářství jakožto
nejpoctivějšířemeslotěší a sloužiloby mi spolu za uži
tečnou zábavu a můj tchán,který jest dobrý a zkušený
ekonom,vedl by mi to a přiučil by mne, neboť chce
tomu účelu dosavadníslužbusvou (jako hospodářský
úřadník) opustiti a se mnou žiti. pachtovánířádného
dvoru postačují také právě moje peněžité okolnostia
mám to za lepší nežli koupiti si nějaký vlastní selský
grunt. Na větší nemámdost a malý neposkytujeani ži
vobytí ani příležitosti řádné a inteligentníekonomické
činnosti.— Vzpomněljsem si tedy strany toho na Vás,
neboť myslím,že podle svého postavení a podle zkuše
nosti své mohlbyste mi nějaký dvůr poraditi,který by
snad ve Vašem okolí neb jinde letos do pachtu přišel.
Učinilbyste mi veliký vděk, neboť já nyní tomupříle
žitosti nemám. Pachtoval bych to vždy jen na jméno
tchána svého Frant. Sýkory, hospodářskéhokontrolora
u hr. Waldsteina,a to proto,poněvadžbych rád tak svo
bodenzůstal,abych mohlvždy v pádupotřeby do Prahy
se vrátit. Jestliže tedy něco dobréhomůžete někde vy
pátrat, prosím Vás srdečně o tuto přátelskouslužbu,za
kterou Vám budu velice povděčen,neboť jest to moje
nejvroucnějšípřání, a doufámtaké, že pak zase nového
ducha nabudu, kterýžto ve mně nyní ustavičným pro
následovánímpřece jest trochu udušen.Očekávajebrzy
alespoňnějakéodpovědi,zůstávám s upřímnýmpozdra
vem Váš H. B. V K. Hoře 19. července 1851.-—N. B.
Jméno mého tchána, rozumí se, bez potřeby nevyslo
vujte, aby snad bez potřeby neměl se svým hrabětem
mrzutost,kterému nedal ještě výpověď. On ovšem,po
něvadž již všechny děti zaopatřeny má, raději chce na
stará kolenabýti u mne nežlislužebníkem,ale nerad by
přece, aby Waldstein o tom se dověděl dříve, nežli
z pachtuco jistéhobude.«
Zatím se vládapokusilazbavitise Havlíčkavyjedná
váním, jistě ze strachu, že by násilný krok mohlvzbu
dili v lidu jítření. Jak se obávala vláda Havlíčka, je
patrnoz toho,že komisař,jenžprovedlzatčeníHavlíčka,
měl od sborového velitele v Čecháchplnou moc na
rekvisici vojska, kdyby bylo potřeba. O vyjednávání
v Havlíčkem máme zapsáno v rodinných zápisech
Havlíčkovýchtoto:
»Jednouna počátku prosincevečer byl Karel vyru
šen návštěvou.Neznámýpán dal se němuuvésti.Kdo
byl ten neznámý a o čem hovořil, nedovědělijsme se
nikdy. Mluvilipři zavřených dveřích dlouho.Když ne
známý vyšel, přiběhl Karel do kuchyně a pravil své
sestře: »Přehoďšátek přes sebe, aby tě nikdonepoznal,
a podívej se, kam jde ten pán!« — Sestra ihned vzala
šátek a dívala se, kam se onen neznámý ubíral. Šel
budověúřadní a vešeltam.SestraihnedsdělilaKarlovi,
co tam viděla.Tenkráte sám Karel naznačiljen tak po
někud, jaký byl as účel této návštěvy. Vyjednávalose
s Karlem.AleKarel žádnémuvyjednávánínepřistoupil.
Zdá se, že pro případ nezdaru bylo již také Karlovina
značeno, co ho asi očekává, poněvadž od té tajemné
návštěvy často v rozmluvě s námi narazil, že ho zde
dlouhonenechajía p. Jeho předvídáníse uskutečniloasi
ve 14dnech«.
Havlíček nikomu nesdělilobsah jednání onoho ne
známého pána, asi proto, aby naň nebylo chotí nebo
matkousnad naléhánopřijmoutinabídku,poddatise vlá
dě aspoň částečně.Havlíčkovapřímá povaha se prostě
nemohlavládě poddati.
Havlíček věděl, že mu vláda nedá pokoje, dokud
se ho nezbaví stůj co stůj. A tak se také stalo. Dne
16. prosince r. 1851— krátce po osvobozenípřed po
rotou kutnohorskou— byl v nocivytržen ze své rodiny
a vyvezen daleko za hranice do Brixenu, kde drsné
podnebía vzdálenostod rodinyza nějakýrok dokončily,
čeho si vláda rakouská přála a' nač si přece jen přímo
netroufala — zničiti toho poctivého českého novináře.
Své zatčení, loučení s rodinou i cestu do Brixenu
podal nám Havlíčeksvým svérázným způsobemv rou
chu básnickém v »Tyrolskýchelegiích«.Totéž vylíčil
v dopise,jejž poslal ze svého vyhnanství Františku Palackému.V
dopisepíše:
V Brixenu dne 23/12 1851.
Vysocevážený pane!
Nevím, ráčíte-li již odjinud vědět nejnovější můj
osud, ale jsem vypovězenecz Cech do Tyrol. Včera
jsem byl přivezenod policiedo tohoto tichéhoúdolíčka
alpského.
Jak nepochybněsám si pomyslitiráčíte, nedal jsem
sám se své strany ani nejmenšízáminky neb příčiny
takovému nakládání se mnou; od té doby, co jsem
»Slovana«vydávati přestal, choval jsem se zcela poli
ticky tiše a v NěmeckémBrodě měl jsem úmysl tuto
zimu ve vší tichosti seděti mezi svými knihami a těšil
jsem se skutečněpo tak nepokojnýchrocíchna nějakou
dobutichéhostudování.Ale jinak bylo psáno v knihách
osudu, čili raději libovládyvídeňské.V noci od 15. na
16.prosince po druhé hodiněbyl jsem probuzen,u po
stele mé stál vrchní policejníkomisař z Prahy pan Dedera
s podkrajskýmbrodskýmbaronemVoithema žandarm
s flintou.Moježena nebohábyla všecka vyděšena.
Oznámenomi, abych hned se oblékla odjel, že mám
býti na rozkaz ministerstvakamsi odvezen,kdežto po
dle rozkazubydlet nucenbudu.Místo ono mi nemábýti
oznámeno,až za hranicemičeskými.V pláči rodinysvé,
matky, sestry, ženy atd. (neboťnevěřily slovůmtohoto
tajnostnéhorozkazu,nýbrž obávalyse něčehohoršího),
opustil jsem otcovský dům; sám jsem měl víc lítosti
než zlosti. Před domem stáli opět žandarmové a do
jejichkasárny šla také naše cesta. Tam před domemstál
již poštovskývůz zapřažený,vypravenjest jenomkurýr
do Kolína telegrafuse zprávou,že se zatčení podařilo,
a odjelijsme hned silnicí Vídni.Žandarmna konipro
vázel kočár, ve kterém se mnou seděl dotčený komisař
a jeden převlečenýpolicajt z Prahy. Jeli jsme přes Ji
hlavu,Batelovna JindřichůvHradec,kdež jsme nocovati
musili, poněvadžse nám kočár porouchal,neboť cesty
byly nejhorší. Odtamtudjsme se dali přes Budějovice,
Linec, Inšpruk až sem do tohoto zákoutí rakouského.
Cesta trvala až do 22. prosince,nebo včera ráno jsme
sem teprve dorazili,ačkoli jsme měli dosti lehký kočár
a obyčejnětři, někde i čtyři koně. V Alpáchje všude
mnohosněhu a cesta příliš špatná.
Musímuznat, že komisař Dedera se mnouzacházel
na cestě velmivlídně a musilmiti také nařízenípodob
ného druhu. Pozornosti,jakou mi vláda na této cestě
preukazovala,nezapomenunikdy: všude pracoval te
legraf jen což děláš, všude bylo pro nás již připraveno
v hostinci,kam jsme zavítali, a jako strážní duchové
očekávalinás sluhovépolicejní(ovšemvždy převlečení
a na zapřenou).Jako trpký výsměchznělo vždy veselé
troubenípostiliona,s kterýmž jsme vjížděli do každého
města.
Také zde jsem byl přijat nad obyčejzdvořile; byd
lím v hostinci,častován jsa od vlády a připravenomi,
abych si poroučel,čeho se mi zachce,abych si v ničem
nedostatku nepřipouštěl.Vláda všecko zaplatí!! Ó, po
kroky neobyčejné,které naše vláda činí!
Příhody své na cestě nebudupopisovat,ačkoli byly
dosti znamenité.Přihodilo se mi mezi jiným v Alpách,
že se nám koně splašili,že ostatní z kočáru vyskákalia
já sám (ani kočí ne) v kočáře zůstal a čtyřmi koňmi
cvalemdo svého vyhnanstvíujížděl,až se mi poštěstilo
oprati se zmocnitia koně zastaviti.To všechnohodlám
časem svým žertovně popsati, neboť ráčíte pozorovat,
že ani zde jsem neztratil dobrémysli a předevšímsvého
starého smýšlení.
Životzde poveduvelmipodivnýa naděje na vysvo
bození z tohoto vězení tyrolského nesvítá mi. Co dál,
nevím; úmysl můj jest mlčeti, nastavit záda a trpěti.
Prositi nebo domlouvatise nehodlám,ani odvolávatse:
bylo by to dílem nadarmo, dílem proti mému srdci.
Myslím sobě: nevědí, co činí.
Prosím, račte toto moje psaní sděliti se známýmia
jestli možná, buď sám nebo jiný mne potěšiti v tomto
slzavémúdolí.Paní choti Vaší ruku líbáma celé rodině
se uctivě poroučím,jakož i všem stejnověrcům.Zdá se
již, že jsem určen tomu, abych dostával poličky za
ostatní.Moježena přijede nepochybnědo Prahy a bude
u Jarošů,*)aspoň jsem jí to radil, aby měla příjemnější
život.Račte mne zachovativ lásce své a býti ubezpečen
o srdečnéa upřímnéoddanostimé. H. B.
KomisařDedera ve svém raportu vylíčil zatčení K.
Havlíčkaa cestu do vyhnanství takto (podledokumentu
z vídeňskéhoarchivu):
»Vdůsledkuvýnosu c. k. místodržitelstvíz 14.pro
since 1851odebraljsem se v průvodupolicejníhovojáka
v civiluposlednímvlakem15.prosincedo Kolínaa odtud
zvláštnímdostavníkemdo Něm.Brodu,kamjsemdorazil
ve dvě hodinyv noci.Kdyžjsem se byl dohovořils tamějším
panem c. k. okres, hejtmanem bar. Voithem,
odebralijsme se o 2Vahod. v noci se třemi četníky do
obydlí bývalého redaktora Karla Havlíčka.Dva četníci
zůstali na ulici, pouze strážmistr provázel nás do pří
bytku. — Vniknutído domu do pokoje Karla Havlíčka
jsme zařídilitak, že jsem již stál u postele Havlíčkovy,
když se probudil.Oznámiljsem KarluHavlíčkovi,co mi
uloženo.Ten vstal mezitímz postele,obléklspací plášť
a postavilse se skříženýmarukamaa temnýmpohledem
(mit finsterer Miene) fortepianua poněkudpodráždě
ným tónem: »Přečtěte mi rozkaz!« žádal, aby mu bylo
nařízeníznovu opakováno.Tu mu bylo připomenuto,že
se během dvou hodin pojedepryč a že by si tedy měl
shledati a sbaliti nutné cestovní potřeby, že mu však
není dovolenovžiti s sebou jakoukolivzbraň. Havlíček
poznamenalna to kousavě, zda je mu dovoleno vžiti
s sebou ruskou knutu, poněvadž jednání proti němu je
prý tyranské,despotickéa libovolné.Havlíčekbyl velmi
*) Jaroš, Havlíčkůvšvagr.
podrážděn a zakončil svou řeč slovy: »Násilí nutno
ustoupiti,půjdu s vámi.«.— Jeho choť ho prosila, aby
se neodvažovalpokusu utéci, poněvadžjsem pozname
nal, že se při jakékolivdemonstracia při nejmenšímpo
kusu o útěk jeho osoboupodlerozkazuzajistím.Pak za
balilHavlíčeksvoje věci. Jeho choť, matka a švagrová,
jakož i jeho bratr, se chovalipři tom velmiresignovaně
a v jejichpočínánía jejichslovechke mně byla patrna
pouze podrážděnost,která je v takových případechvy
světlitelná.—V okamžikuloučenívypuklivšichniv pláč.
Havlíčeksi nikterak nezadal,setřel si slzy a následoval
mne.Havlíčekbyl první den velmipodrážděn...
Cestou
se vyslovil,že by mu bylo milejší,kdyby byl býval ze
své vlasti četnictvemvybičován,nežli jeti extrapoštou
s policejnímkomisařem.— Po celou cestu se Havlíček
chovalpodlesvého danéhoslova dobře,pouze jeho vý
roky proti vládě co do tohoto opatření byly kousavé.
Vyjádřilse dále, že vláda je dosti perfidní,aby v Salc
burku změnilarozkaz a postala ho na Kufštein,kam —jak prohlásil— by mne nenásledoval,i kdyby ho to
stálo život. Teprve v Salcburku,když se přesvědčil,že
cesta vede vskutkudo Insbruku,stal se klidnějšíma ho
vornějším.Jízda byla vzhledem roční době a špatné
cestě obtížná...
VBatelověza Jihlavouse zlomilu vozu
šroub... musilijsme jiti pěšky. Na silnicileželo mnoho
sněhu.«
Příhodu na cestě, kdy všichni kromě Havlíčka
z vozu vyskákali, líčí Dedera takto:
»AsiPA hodinypředpoštovnístanicíWaidringmusil
postilionpro náledí uzavřití zadní kola řetězy. Hodil
opratě na kozlík a uzavřel levé kolo; když se však
chystal uzavřití pravé, dali se koně do běhu s kopce
dolů.Jakmilejsem to zpozoroval,seskočiljsem s vozu,
zachytil jsem však jenom opratě zadních koní. Jediný
řetěz u kola praskl a já jsem byl sražen zemi, aniž
jsem si však vážně ublížil.Na moje volánívyskočilpo-
licejní voják z vozu, upadl však. Havlíček se zmocnil
po druhé opratí zadníchkoní,nemohlje však v běhuza
držet! a vyskočiltéž ven. Koněse řítili s vozem až za
Waidring, kde byl vůz nalezen převržený.«
Toto líčení není asi pravdivé. Dedera nechtěl vylíčiti
věc po pravdě, jak ji líčí Havlíčekv »Tyrolských
elegiích«i v dopise Palackému,aby nevypadalve své
relaci nadřízenémuúřadu jako hrdina smutnépostavy.
Není nejmenšíhodůvoduvěřiti líčeníDederovua nevěřiti
našemuHavlíčkovi.Havlíčeknepotřebovalv soukro
mém dopise Palackému líčit něco, čeho nebylo, aby si
dodávalv očích Palackéhovětší ceny.
Účastník smutnéhovýjevu při zatčení K. Havlíčka
Jan Krejčí, bývalý c. k. četník, jenž žil pak na pensi
ve Štěkni jako trafikant,vylíčil podlevzpomínekzatče
ní K. Havlíčka takto:
»Byloto v neděli v noci (16.prosince 1851),když
jsme přišli Havlíčkovi.Do bytu šel hejtmanVoith,ko
misař Dedera a já. Venkuu předsíněstál můj kamarád
četník Havlovec.Bratr Havlíčkůvnám vyšel vstříc;
všecek rozčilenšel vzbuditKarla. Dedera podal Havlíč
kovi nějakou listinu, Haylíčekzbledl a něco promluvil.
Domácíse ho ptali, co se stalo, ale on jim nedal odpo
vědi. Začal se oblékat, líbal malé dítě, manželku a
ostatní. Byl to okamžik srdcervoucí.Plakali jsme vši
chni. Hejtman vyšel ze světnice,a tu se Havlíčekptal
Dedery, kam ho povezou,ale ten mu pro lítost ani ne
odpověděl.Havlíčekšel klidně s námi. U kasáren (t. j.
u četnickéstanice) vstoupil do kočáru s Dederou.Proti
nimpřisedlasi tajný z Prahy. Zavřeljsem dvířka a kočí
práskl do koní. Jeli čtyřma. Dva četnícina koníchbyli
po stranách kočáru. Kam Havlíčka vezli, to jsem ne
věděl.«
Jak těžce se Havlíčkovive vyhnanství žilo,patrno
z jeho dopisů.Tak v listě dr. Pinkasovipíše:
»První měsíc mne nechalibydlit v hostinci,kdežto
jsem alespoňse zdejšímicestujícímiobcovatia chvílemi
zapomenoutimohl,kde jsem; druhý měsíc najali mi již
privátníbyt, tmavý, pošmournýklášternickýpokoj,plný
svátých obrazů a umučeníbožího,vyjednali mi s mno
hými těžkostmi celou stravu v tom pokoji a odloučili
mne indirecte ode vší lidské společnosti; dali mi totiž
»polopatě«na srozuměnou,abych do hostince,jediného,
který zde jest a kam lidé přicházejí,nechodil,a zakázali
též tak terorismemasi dvěmalidem,s kterými jsem ně
kdy chodívala mluvíval,obcovatise mnou,takže nyní
zcela sám celý den trávím a anislovanemluvím,v plném
smyslu trapista.«
V té »Siberii«, jak Havlíček Brixen nazval, byl
držen až do jara r. 1855.Teprve 27. dubna toho roku
dostal zprávu,že je mu dovolenoBrixen opustiti.Pobyt
v Brixenu a odloučenostod rodiny působily na Hav
líčkovo zdraví zhoubně. Havlíček se vrátil stižen zá
keřnou chodoboua podlehljí v r. 1856.
Na domku v Brixenu,kde Havlíčekpobýval, byla
za dnů naší svobody zasazena pamětní deska, dílo so
chaře J. Šejnosta, pořízená nákladem Svatoboru. Na
desce je Havlíčkůvrelief a pod ním nápis český a ital
ský, jenž zní: V tomto domě žil v letech 1852—1855
v zajetí rakouské vlády český novinář a spisovatel
Karel Havlíček Borovský, statečný bojovník za svo
bodu svého národa.
V Brixenu složil Havlíček tři básnická díla, »Ty
rolské elegie«, »Křest sv. Vladimíra«a »KráleLávru«.
»Tyrolské elegie« podávají obraz skutečnosti a třeba
líčí události pro Havlíčka velmi truchlivé, není z nich
patrný smutek, ani hněv; básník překonává smutek
vtipem a hněv proti těm, kdo se na něm dopustilitak
krutého násilíve jménuspravedlnosti,překonáváironiía
satirou. Vysmíváse rakouskéspravedlnostia stojí jako
soudce nad celým režimem, jenž tehdy spravoval Ra
kousko.
»Tyrolské elegie« jsou psány formou písně lidové,
proto jsou tak oblíbeny a hojně čteny. Radí se mezi
nejlepší politické verše v československé poesii.
Poznámky.
I. Brixen,nyní ital. Bressanone,městov dnešnísev. Itálii.
— Diškurirovat(z frane.) — pohovořitsi. — To znáš podle
křiku,t. j. podlezpěvu; lapenýpták naříká,křičí.— Treu und
bieder= věrný a poctivý;treu undbieder,t. j, Tyrolák.
II. Pozoun — kovový hudební nástroj dechový, velmi
hřmotnýchtónů. Havlíček »hrál na pozoun«, t. j. burcoval
z klidusvýminovinamivídeňskouvládu. — Po svých těžkých
pracech (správný tvar by byl pracích): tu je ironie na práci
a starosti vídeňskévlády. — Žandarm(z franc.)— četník.—Slavný ouřad — polic,komisařDedera,podkraiskýněmeckobrodský
a četník.— Kord,myslí se úřednickášavle; kord je
rovná dlouhá bodná zbraň s rukojetí.— Krágl (z něm. der
Kragen)— límec. — Vstávají, pane redaktor, 3. pl. podle
němč.; v č. si libovali vyšší úřednícinižším onikat. — Ale
xanderBachpo páduministerstvaPillersdorfovabyl ministrem
spravedlnosti,zůstal i po krátkémtrvání nové vlády (Schwarzenberkovy),v
níž převzal po Stadiónovíministerstvovnitra.
Když u císařskéhodvora nabyla vrchu strana usilujícío ob
noveníabsolutismu,v čele reakce byl ministrBach (Havlíček
mu v listech říká Potok). Za něhobyli pronásledovániodpůr
cové reakce. Krutá vláda Bachovatrvala až do r. 1859,kdy
porážky ve válce se sardinskýmkrálem ViktoremEmanuelem
ukázalychatrnost tehdejšísoustavyvládní.Bachbyl pak pro
puštěn. — Habeas corpus — anglickýzákladní zákon, který
ustanovuje,že zatčený musí býti ihned předveden soudci,
jenž má vyšetřiti, zda se zatčení stalo právem.— On je An
gličan— Džok,buldog,pes anglickérasy. — Paragraf — od
stavec,zvi. v zákonech.— Asistence—pomoc,účast při něja
kém výkonu.— Dušno— má význam silnější než dusno.—Oktrojírka— vnucenáústava. (Mnohosmradupo té oktrojírce
— mínítu oktrojovanouústavu ze dne 4. března 1849).—
Holé nezdraví, podst. jm. střed, rodu; zde: nezdravý kraj,
kraj, kde nesloužíčlověkuzdraví.
IV.S flintami(z něm.die Flinte,puška).—Dedera,vrchní
policejníkomisař z Prahy, jenž zatkl a odvezl Havlíčka do
Brixenu.— Že by chtěli Brodští, až se vzbudí, také s námi
jet — ironie.— Inkognito(z lat.)
— nepoznán,na zapřenou,
nechtěje, aby všichni věděli o něm, aby nebyl obtěžován
zvědavci.— Hrůzukomis— mnohokomisí,mnohovyšetřují
cích návštěv. — Sirény podle řeckého bájesloví polo dívky
polo těla ptačího, líbeznýmzpěvem vábily sobě plavce a
pojídalyje.
V. Novelista— spisovatelnovel. — Dcerka, malá Zdeňčinka—
nebylojí ještě tři léta (nar. se 25.prosince1848).—Starý kozák — ohrazeně: Havlíčekprošel už mnohýmiboji
s vládou.— V půtkáchtužený — otužilý.Havlíčektu naráží
na pronásledování,kterým trpěl pro činnost novinářskou.—Poděbradka — čepice, podobná beranici, z aksamitu barvy
modré nebo červené, lemovanásvětlou beránčinou.— Scéna
— výjev. — Štafáž — postavy na obraze nebo na scéně pro
oživení výjevu.
VI. Trubka breští — poštovní vozkové, přijíždějící do
místa stanice, ohlašovalipříjezd trubkou. — Ten borovský
kostelíček — Havlíčekse narodil v Borové u Něm. Brodu
(proto další: Pode mnou je tvá kolébka).— Starému vikáři
ministrovat: míní se tu farář Brůžek, šlechetný kněz, jenž
měl malého Havlíčkavelmi rád. Havlíčeknapsal, že otec a
farář Brůžek byli mužové,jež milovalve světě nejvíce. —
Táhnout světem na zkušenou,pak s pochodníjít — míní tu
cestu do Ruska, pak činnost novinářskou.— Naší chase pla
menem veselým na cestu svítit — českémulidu ukazovat
cestu lepšímuživotu.-—Známtě třicet let —Havlíčkovibylo
30 let, když byl vyvezen do Tyrol.
VII.Měljsem Špilberkv mysli— na Špilberkubylo stát
ní vězení.— Kufstein— pevnost v severníchTyrolích,tehdy
rovněž státní věznice. — Postilion— poštovský vozka. —Všudekolomaza všude přepřahovatina poštovníchstanicích.
— Lethe na Čechy— Lethe byla podle řeckých bájí řeka v
podsvětí,z níž duše zemřelýchpily zapomenutívěcí pozem
ských.
VIII.Elegie(z řec.) — žalozpěv.— Heroický— bohatýr
ský, hrdinný.— Reichenhall,Weidring— cesta vedla ze Salc
burku cípem Bavorska do Tyrol. Tam se stala ona příhoda.
— Ordonance(z franc.) — rozkaz, nařízení.— Ta se nedá
žádnou ordonancípřeoktrojovat— žádným nařízenímpřemě
nit, předělat.— Plytký — mělký,plochý,rovný. —Internýro-
vat — uvězniti. — O Jonáši smutný příběh ten — Jonáš,
židovskýprorok, měl jiti podlebožíhorozkazukázat do Nini
ve, plavilse však do Evropy.Za plavbyse strhla bouře,i bylo
losováno,kdo se má vrhnoutido moře,aby usmířilhněv boží.
Jonáš jsa si vědomhříchu, dal se vhodit!do moře. Byl však
pohlcenrybou, jež ho po třech dnech vyvrhla. — Škarpa
(z franc. = sklon)— příkopu cesty.— Delinkvent(z lat.) —provinilec.— Ekvipáž (z franc.) — kočár se spřeženímkoní.
—Jako vítr s Alpy— tu jménovlastnímístoobecného:s kop
ce. — Resignace(z lat.) —odevzdáníse do osudu.— Čerstvě]
než car ruský — tu narážka na srážkuvlaků v Ruskuna zač.
r. 1851;v jednomz vlakůjel car. —Mustrdelinkventů—vzor
provinilců,vězňů.— Špiritus — líh. — Arnika (rostl, arnica
montana— prha chlumní),náleží mezi stožnokvěté;má žluté
úborykvětníasi jako pampeliška.Rostena horskýcha lesních
lukách.Arniky se užívá výrobě lihové tinktury v ranhojičství,
zvláště v domácímlékařství při pohmožděninách.
IX.Turbace (z lat. turbatio)- zmatek,neklid,znepokojení,
výtržnost. — Kvitancí— potvrzenío přijetí. — Černý dvouhlaví
orel: znakem Rakouskabyl černý dvouhlavý orel. —Podkrajský — t. j. okresní hejtman v Brixenu. — Siberie:
místo Sibiř; Havlíčektu užil vlastníhojména místo obecného:
studenýkraj.
Jazykové poznámky (římská číslice značí zpěv, arab.
slohu). II. 2. P r a c e ch, spr. pracích.— II. 3, Dobr y t r o
slož.z dobré jitro. —•II. 4. Ouř a d (a v dalšímtextě ouřední,
ouzkostí,outraty) ou m. ú podle lidové výslovnostiv Č. —II.9. Uďá 1,sp.udělal.— III.3. Potřebuj u, spr. mluvn.po
třebuji. — IV. 7. Pojedem, spr. mluv. pojedeme. —V. 2. Ta k é’s m. také jsi. — V. 5. Vtisknul, spr. vtiskl.—V. 6. Blíže dveří, spr. nedalekodveří, u dveří. — K J ihlavi,
spr. Jihlavě. — VI. 1. Jedem, spr. jedeme. —VII. 2. Za č1a, spr. začala. — A1p ej s á, spr. alpská. —VII. 4. Radš; zde-náležitý 2. stup. radši s odsutým i. —VII.9. Pi j u, lid.tvar, mluv.spr. piji.— VIII.4. Jedem, spr.
jedeme.— VIII.8. Napadnul, spr. napadl.—Vlil. 15.V hubě
ale, spr. ale v hubě.
Vesbírce
»Knihovna středoškolské četby« '
dosud vyšly tyto svazky:
1. Komenský: Kšaft Jednoty bratrské . . .Kč 1.50
2. Mácha: Máj (prof. Pulec) » 3.—
3. Langer -opta-Medek : Legionářské po-1
vídky (Dr. Staněk) » 3.—
4. H e y d u kr Ne r u d a - SI á d ek - V r c hl i c ký :
Výbor z jejich lyriky (prof. Pulec)
.... » 4.50
5. Ruské byliny (Dr. Sahánek) » 3.—
6. Turge něv: Lovcovy zápisky (přeložil prof.
H. Sáňka) » 4.50
7. Výbor z české prózy literárně-historické a esteticko-kritické
(prof. Pulec) » 4.50
8. Výbor z řečnické prózy (prof. Pulec)
.... » 4.50
9. Lidová lyrika československá (Dr. Staněk) ...» 4.50
10. H a vi í č e - B o r o v s k ý : Tyrolské elegie
(prof. Pulec) » 1.50
11. Výbor z prózy Nerudovy (prof. Pulec)
.... » 4.50
12. Výbor z paměti a vzpomínek našich spisovatelů
(prof. Pulec) » 4.50
13. Výbor z lidové epiky československé a jihoslovanské
(Dr. Staněk) » 4.50
14. Neruda: Kosmické písně (prof. Klusák) ...» 3.—
15. C e 1a k o v s k ý : Ohlas písni ruských (Dr. Sahá
nek) » 3,—
Další svazky
jsou v tisku a budou obsahovat!:
Výbor z prací Raisových a Holečkových. — Slovenské po
hádky Boženy Němcové. — Výbor z povídek Jos. Gregora
Tajovského a z prací Šoltészové. — Balady a legendy Neru
dovy a Vrchlického. — Výbor z prací Zikm. Wintra. — Vy
brané ukázky z korespondenci č. spis. — Výbor z lyriky
(Macharovy. Sovovy. Březinovy a Dykovy), — Výbor z lyriky
nejnovější (Toman, Křička, Medek, Wolker a Hora). — Výbor
filosofické prózy. — Slovenskou lyriku. — Atd.
Vydává:
»Dědictví Havlíčkovo«, Brno,
Pekařská 2.
Pni-NICK»TISKÁRNAVSUNE