SALONNÍ BIBLIOTÉKA ČÍSLOIV DUCH A SVĚT V PRAZE NAKLADATEL J. OTTO KNIHKUPEC 1878. DOCHASVET BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO Hi . . f? ' - >•.. . V PRAZE NAKLADATEL J. OTTO KNIHKUPEC 1878. NÁRODNÍl' do vonné trávy sklání o poledni se granátovéjabko. Leč běda, rukou smělou kdo strhnout! chce závoj,jenž ji halí! Leč běda, kdo ji získati chce vinou! Tak v mukách, smělý lovec, mře Akteon, co zatím při měsíci v snech blahé lásky pastýř hoch se kochá, ^ Endymion PSÝCHÉ A SATYR. ‘U Alfea na břehu květnatém za sebou lesů snivou nádheru, před sebou tiché řeky zrcadlo a modré nebe jihu nad hlavou, jímž jako bílých růží řetězy tlum čápů táhnul v dlouhýchliniích, ve zamyšleníPsýchéseděla, poi dítě ještě, polo panna juž. I dívala se do vln tekoucích jich povrch čeříc v pěnu stříbrnou, a v snivém zraku cos jí zaplálo jak blesk, jímž azur v nocích červnových se bez hřímání zaskví na chvíli. I dívala se, kam spěl ptáků let, jenž menší vždyve tůni etheru se ztráceli jak vločky sněhové, zas mihli se pak, jako v poháru když trysknou bílé vína perličky; i dívala se dlouho za nimi a těžký vzdechjí ňadra rozvlnil, ta útlá ňadra jak dvě poupata na' bílé růže keři pučící. Pak usmála se tiše, blouznivě, a prohlížela s děcka zálibou ve jasné vodě úběl údů svých. Dnes poprv, zlaté síně Olympu co opustila; v děcka blouzněni jak nevěstu zem zřela před sebou; vše svátkembylo jí, pták zázrakem, a včelka, která, hledající med, až vodě v zkvětlý leknín zbloudila, jí zdála se ve slunce paprscích být oživenou,maloujiskřičkou, jichž lesklý dešt se denně vyřinul pod koly Hélia, by v půlnoci na klenbě nebes vzplály hvězdami. Květ lotosu se bála utrhnout, a v řece když svůj zřela obličej, tu podivenímruce roztáhla a chtěla sestře letět v náručí. Leč na dně řeky sestra domnělá též ruce vzpjala, též se usmála, a šuměl proud a ptáci zpívali, les z dálky hudbou svouje provázel a nad hlavoují čápi létli v jih. „Jest krásná zem,je nebes krásnější, vše ples a vůně, všude mír a klid; a jaký život! Z rána pod mechem juž sama vofá na mne jahoda svým purpurem, a v žáru poledním květ nabízí mi kalich rosy pln, les dá mi lože, louka květiny, a nevím, po čem toužiti mám víc!“ Tak polo slovy,polo myšlenkou se bavila nad vlny skloněná a s oblibou— neb i v své mladosti juž byla duše ženou poněkud— na krásu svou se v řece dívala, na údů ovál, ňadra perlová, na retů korál, vlasů zlatý třpyt, a smála se a v ručky tleskajíc zas byla děckem.Nahlas snila dál: „Vše krásné jest, co vidím ve vlnách, jen jedno se mi přece nelíbí: nač na ramenouse mi kolébá dvé azurovýchkřídel průhledných? Cos létlo kol nad vody povrchem a mělo též dvé takých perutí, tak jemně tkaných s leskem kovovým; to těkalo jak v hlavě mojí sen od kvetu řase mezi vlnami, a zmizelokdes v šerém rákosí jak úsměv tichý v obličeji mém. Cos ve květináchspalo v poledne a mělo stejná křídla lehounká, na kterých azur hrál si s purpurem. Leč čemujá mám perutě ty nést? Já zřela večer, dřív než měsíc vzplál, mně příbuzné a stejné bytosti v rej zatáčet se rosné po nivě, se koupat v řece, ale žádná z nich, ač mohutnějšíbyly údy jich, přec na svýchbedrách křídel neměla. Y kmen dutý stromu z rána skočila mým vyplašenakrokem těkavým též jakás žena, krásná jako já, však rovněž bez křídel. Proč jenom já mám na bedrách jich nésti vlnění?“ A snila zas a do vln patřila, a nevěděla, v sítí, blízko ní, že Satyr spal. Hle, teď se probudil! Byl po pitce a noční orgii, vous zcuchánještě vínem vlhký byl. Mnul sobě malé oči, pitvorně se ušklíbnul a chtěl se převalit zas v husté sítí nové dřímotě, když Psýché uzřel blízko na břehu. I skrčil se a chráněn rákosím se plazil ní; zrak jeho sítím plál jak bludička. Dost blízko nyní byl, leh’ na břicho a těžkou hlavu svou o huňaté své ruce podepřel a šklebil se na Psýché patřící, a nemoha se déle udržet mlask’ústy hlučně; byl to zpola vzdech a zpola útok, co mu sjelo s rtů: „Jak pěkné dítě, mladá beruška!“ Psýché se lekla, trhla hlavou svou a zřela Satyra: „Ha, obluda!“ a chvěla se jak lístek osyky. On ale blíž a blíž se plížil ní, zrak jeho plál jak zářná pochodeň, na rukou každý sval se napínal, juž páže vztáh’,by strhnul ji v svůjklín — smíchjeho z dálky opětoval les: — tu Psýché obě křídla rozpjala a vzlétla výš jak vážka nad vlny, v azúr se vznesla pestrým motýlem a dolů zněl smíchjejí stříbrný, jak laškující povyk hrdliček zní z šedých skal, když lesy v slunci spí a poledne se dívá do řeky. Když s výše své se Psýché dívala, tu viděla, jak Satyr sklamaný se vrhl v tlum se koupajícíchnymf, jak jednu strhl silným ramenem v své objetí, ji táhl v lesní sluj. On smál se, ale nymfa úpěla, tak bílá ona— on tak špinavý! A juž se Psýché nedivila víc, proč na bedrách má křídla motýlí. Ó Poesie, jak v prach všednosti by často chtěla Skutečnosttě rvát! Ó jaké štěstí, že též křídla máš, host na zemi, že můžeš uniknout zpět v domovsvůj— ty dítě étheru! KENTAUR. * JULIU ZEYEROVI. ^otouče prachu spěly ku obloze; hluk dutý zněl, jak v hromů těžkém voze sám nebesy by Zeus jel rozhněvaný, zem chvěla se a těžké pádné rány jen sypaly se jako krupobití. Co je ten mlhy sloup? Co v něm se řítí, je bohů s titany to půtka nová? Snad roztrhli svá pouta démantová a prolámali Tartaru zdi skalné? Mrak prachu kles’. Co vidím! stádo valné Kentaurů vzteklých proti sobě bouří! Boj nový zas a v těžkém prachu, kouři vše zahaleno jako sen se mihá. Jen slyšet lze, jak rána ránu stíhá, jak oštěpy a kamennýmikyji se porážejí, mlátí, tlukou, bijí, jak skály rvou a balvanyjak hází na hlavu sobě. Oreada v mlází a Nymfa plachá ukryla se v sítí. Boj neustává: celý platan chytí ten v gigantické páže a jej vrhne v tlum bojujících; pádem svojímstrhne tam jiný druhých celý řad a valí se všecko v zmatku přes žulové skály, jich kopyt ranou jisker déšť se budí, ten zadkem v útok žene a ten hrudí, a všickni řvou jak tisíc dutých hromů. A nyní s hřbetu skalnatého lomu se šinou dolů v chaotické směsi. Hle, pěnou jich a krví skalní tesy jsou zbarveny,'i Peneus již rudne! Laň, která chtěla na své toulce bludné se v sítí napít, prchá v houšť jak střela. Juž zmizeli; však ještě dlouho chvěla se země jejich kopyty jsouc sbita. Jak černý mrak jen na obzoru kmitá se jejich tlum, jenž neustává v boji. Kad řekou na skalině cedr stojí, sám v popředí zde na pokraji háje sní, mohutné své větve rozkládaje. Mech pod ním zove odpočinkuměkký; od jeho kořenů nad plání řeky lze rozhlédnout se v dál až ku obzoru, kde v modrém věnci hora stíhá horu, kde Olymptrůní, prah nebesůmsvátý. Na vrchol cedru první východ zlatý slal růžný svit,když branou nebes vcházel, tam poslední své růže večer házel, sám Zeus jej šetřil blesky svého hromu. Od časů dávnýchv starém tomto stromu, v pni zdoutnalémse sličná Dryas kryla, snad jeho duší, jeho žitím byla. O sladký čas, vše žilo, strom i vlna! Kentaurů bouře stíchla hrůzyplná, den jarní smál se v luzné svoji kráse, pták ve vzduchu,brouk v květné hýřil řase, vzduch průsvitný byl, zeleň listů svěží, a vlny v řece takým chvatemběží a taký hovor vedou neustále, že rozzvuělse srdce staré skále, že rozšumí se dumné vršky lesa, že všecko vzlétá, usmívá se, plesá, že země celá úsměvemjest bohů. , Tu pohnul se keř kvetoucíhohlohu; cos za ním zvedlo se, zas kleslo znova, teď vzdechloto — viz, hlava titánová se vzpjala výš a za ní hruď a boky, a celý kolos vzpřímil se, mdlé kroky obrátil v stranu, kde stál cedr starý. Byl poraněn a slunce palné žáry mu vlévalyjed v gigantickéoudy. Byl ohromný,jak balvan neb kus hroudy by oživnulv koňského těla tvaru. Zrak sršel blesky, žíly v bouřném varu jak provazy se napjaly a chvěly. Chtěl zaměřiti v jilmový les ztmělý; leč schvácenmdloboupod cedr se sřítil. Sen zimničnýjej v náruč jal, on cítil, jak v novém boji, novém ve zápase s kentaurů celým vojskempotýká se, a vítězemjak sám jest nade všemi, jak mdlý v pocitu slávy své paď zemi; jest pod stromema sní na mechu vonném. Kraj v zlaté páře stopen, tajným stonem se chvějí listy obrovskéhocedru, had v písku dřímá ve polednímvedru a vlny v řece zvolna jdou jak v spaní. On ale bdí a vidí, kterak sklání z pně stromu, jenž byl skoro dutý celý, se němu dlouhý stín a sříbroskvělý, jak sedne němu, jak svýmvlastním šatem mu obvazujerány, a jak zlatém svých vlasů jeho hlavu zahaluje. On sotva rety v spánku pohybuje a cítí přece, jak dvé ňader vlny se dotýkají— pocit tajuplný, neznámýposud,— drsné jeho hrudi. Ha, nový svět se vjeho duši budí: on cítí, jak mu něco bouřně bije a stejným tlukem na srdci; on kryje své nemotornéúdy v náruč měkkou. On blažen jest a slzy jeho tekou; on, kentaur, netvor, balván oživený, on cítí poprv sladkou bytost ženy, on v jejím zraku víc než Olympvidí, on nebešťanůmvíce nezávidí, on zšílel by! Slyš! v listech stromů táhlé zní vzdechnutí: „Ó miluj!“ Leč v tom náhle se kentaur vzbudil; všecko to snem bylo a všecko klamem; znovu oživilo v něm staré utrpení, staré vzteky. Strom bez hnutí stál ve zrcadle řeky své ukláněje větve sukovité; na každé bylo ptačí hnízdo skryté, však němé teď — kraj lhostejný byl, tichý, jen zdola zněly z vln, z rákosí smíchy. I sklonil kentaur nad řeku své čelo a dolů zřel... Cos ve vlnách se chvělo; to nebyl on, tak děsný nebyl přece! A pravda zlá, svůj obraz viděl v řece, ty nemotorné, neohebné údy, bez lesklé srsti hřbet, jen krví rudý a kopyta jak hrozná, jaké nohy! A, blázen! on chtěl zahanbiti bohy svou radostí, že miluje ho víla? O jistě, jistě v nejhlubší duo skryla se ve svém stromě, když kles’ raněn v trávu. A ona měla hladit jeho hlavu, svá vzdušná ňadra tulit k jeho? smíchu! Vždyť i ten rákos směje se mu v tichu, jak mohl takto klamat v sněuí sebe. Hle, směje zem se, směje se mu nebe, hloh, kam se skryl, i v řece šumné vlny, les šklebných očí Satyrů jest plný— to všecko směje se, že láskou šili! A on se vzchopilvzteklý a v té chvíli se rozběhl a jedním děsným rázem svou hlavou vrazil v cedr— klesl na zem, krev černá proudem proudila mu z lebky, zem zaduněla, mech se zachvěl hebký, on zaúpěl a skonal. .. Slyš! vzdech dlouhý, pln něhy, bolu, lítosti a touhy se vydral z cedru; „miluj!“ vzduchemznělo, a všecko listí na větvích se chvělo a vodopádemřinulo se dolů, jak slzy přes líce se řinou v bolu na mrtvé tělo; hnízda s větví spadla, a každá větev úpěla a švadla, a brzy suchý strom se zhlížel v řece. Co kentaur snil, snad nebylo snem přece. Dach a svět. 5 PAN. ^ všech Olympickýchjest mi nejmilejší Pan, duše světa. Vím,jistě vím, že kdys v chaosu propasti jsem dřímal na jeho svátých ňadrech. On, náhle tajnou mocí když ze sladkého byl jsem vyrván spánku a vržen v proudy žití, mne učil hráti na píštale lesní, i on naučil mne znáti ptáků hnízda, on pověděl mi, kde jest vonná tráva, mech pružný v tmavýchstínech, vzdech ozvěnymi vyložil i šumný pláč vodopádů. Náhle mně zmizel. Darmo,darmo jsem ho hledal, hvězd ptal se, zda-li nejsou drahokamy na řasném jeho plášti, a bloudil jsem a volal ve propastech L při vichřici a hromobití, v blescích jsem koupalskráň svoulkaje: „Otče,otče!“ Leč bouře jen a větrů smích mi zpátky zas vrhly nářek můj. Pan zmizel. Celá kol příroda jak ztratila by duši, jak nemohla by najit pravé slovo, jimž strhala by pouta svého spánku. Mně bylo,když jsem ve myšlenkáchbloudil, jak uviděl bych ve úvalu lesa kdes podivnýkvět opojivévůně, však marná snaha— najiti jej nelze.? A tak jsem bloudil ve přírodě němé, jen: „Otče! otče!“ za ním lkaly rety, jen: „Otče! otče!“ za mnou zněly skály. Tu jednou— bylo leto — šél v polednejsem lesem; vůně těžká se nesla z mýtiny, kde unavený na trávě motýl kolébal se líně a much a cvrčků zněla jako ze sna mdlá melodie. Tu jsem viděl dívku; ve trávě spala. Ach, tak sličná byla,^ že slunce svojím zlatém na jejích zdřímlo rozhalenýchňadrech, že vánek s jejím pohrával si vlasem a lesní narcis skloněn její hlavě jí šeptal v žárlivosti: o jak jsi krásná, sestro! A nevím, čím to bylo, a líbat ústa, objímat!boky, až náhle divém nebes*' jsem cítil, tiskna hlavu v její ňadra, má duše opojená jak splývá v duši světa, já musil ní si usedouti na mech i jak mizí mez, jež od věčna mne děli, v mých ňadrech náhle jak propasti zejí! 1 zajásaljsem, neb na ňadrech ženy Ijsem tebe nalez’,Pane, dárče klasů, I na ňadrech ženy nalezl jsem divém Iklid chaosu a ztracené své božství. > I bylo mi, jak druhdy dávno, dávno, když v bezdné tůni nestvořený spal jsem na otcovskétvé hrudi! Z všech Olympickýchjest mi nejmilejším Pan, duše světa, on navrátil mír zmítanémusrdci a hrát mne nčil na píšťalu lesní. OHLAS. ^ľichý večer, kraj se zvolna stmíval ve poslednímleta půvabu, nade mnou pták osamělýzpíval vlesklých hroznech zralých řeřábů; nyní odlet— duch můj spěje za ním v říši báje jsa okřídlen snem, letí k*švěžím,zelenavýmstráním, nad moře, jež líbá jejich lem. Modré nebe! vůněmi břeh dýše— svátá Hellas! ňadra dmou se výše. “> Moře pláň se jako ve snu chvěla, slunce haslo v nachu opálu, loď jsem viděl, kol předhoří spěla jak myšlenkaduší pomalu; u kormidla zpěvy zaznívaly, vzduch se chvěl syt noční lahodou, v stříbro pěn se vlny rozplývaly, časem delfín mih’ se nad vodou, za ním v perlích kapky létly vírem, vesmír dýchal svěžestvía mírem. Zlatou dobu země tenkrát měla,' člověk boha v nitru vlastnímnes, růže kvetly lidem kolem čela, v srdcích láska, nadšení a ples. Dionyse! žezlem šíré země byl tvůj thyrsus spjatý břečťanem, smrt se lidstvu sklánívalajemně ve snu září hvězdnouprotkaném, nebes krásou mramor skvět— leč běda! nad světemjuž velký stín se zvedá. Vlny siným zkalily se rmutem, plavců píseň stíchla veselá, vítr zalkal v stonu dlouhém, dutém, v hlubinách se země zachvěla; hory dříve svěžímkryty šatem, ční teď nebi jako mohyly, noční mhou, červánků smutnýmzlatém slyš, co zní jak věštba Sibylly: „Mrtva země jest a věčně kleta, Pan teď zhynul, mrtev jest duch světa.“ „Zhynul! zhynul!“ vesmír opakuje, vlny, tráva, stromy na horách, všecko chví se, skály, keře, sluje, „Zhynul! zhynul!“ šumí lesní svah; orel, jenž dftv světy měřil v letu, schvácenzvěstí tou se unavil, růže ztratila svou vůni v květu, v mlází pták se v písni zastavil, slunce zhaslo v ztemnělýchvln rovu a mha spadla rovna ku příkrovu. é A loď spěla tiše podél skalin, jak člun duchů tratila se v tmách, chrámy bohů keři divých malin zarostly, jich sloupy klesly v prach. Lidstvo! vidím ve zrcadle ducha, jak s tou lodí v dálku zmizely tvoje mladost, tvého božství tucha, úděl krásy, dětské veselí; ti, jenž slyšeli zvěst smrti Pana, viděli tě v sklonu tvého rána. Co let prošlo, nežli struny mojí tknul se žal ten křídlem pověsti! co let prošlo— lidstvo v stálém boji touží po míru a po štěstí. Y hrozny řeřábu zas ptáče slétlo a zas pěje žal svůj dojemný, co v mé hrudi myšlenkamizkvětlo, klíčí v písně kalich tajemný, a mně zdá se, co přírodu tísní, chce teď v mojí ulevit si písni. Duchu světa! rei, zda tvým jest rovem vesmír celý, či duch básníka, hřeješ sluncem,mluvíš věštím slovem, když prst jeho strun se dotýká, toužíš, zápasíš ve stálém spora, zaklet v hmotu chvíš se tušením, hvězdamichceš mluvit na obzora, hukem vod a stromů šuměním? či jsi mrtev a svit slunce siný ozařuje nám jen zříceniny?.... OSMLEGENDSTREDOVEKÝCH ' TVÁŘ JIDÁŠE. ^PGampohledneš, tam rakve; stojí v kole, pnou se až stropu, hromadí se dole, ty rovně na sobě, ty křížem leží, těch dlouhá řada podél stěny běží, ty v zděnýchvýklencíchse zpola tají a jen svým čelem z temna vyčnívají. Jsou všecky prosty z dřeva aneb z kovu, na víkách jejich symbol víry slovu se pojí v tichou modlitbu: tam lvice řve v záři jitra, jinde holubice mající v ústech olivy snět letí, dva andělovějinde ve objetí, tam kotva naděje, dvě ruce v mraku tam drží se a jinde ve oblaku lze spatřit soudnou váhu Hospodina. Ta klenba dlouhá jest, však úzká, stinná; kam zrak se točí, samýchrakví rysy. Se stropu v prostřed kalná lampa visí na řetěze, jenž rezaví; svit líný se zvolna klade mezi těžké stíny, po deskách rakví mihne se a těká jak naděj na vzkříšení,na něž čeká hrob věky. Dočeká se? — Blah, kdo věří. Noe minula, svit jitra juž se šeří, i lampa hasne; ví snad, že se blíží den, jenž jest nocí v katakombách.Mříží hluk zazněl chodbou,s pochodněmispějí dva kněží napřed, v davech vycházejí a v mlčení, kdo probděli noc tady. Jdou, rostou v zástup, jsou jich celé řady, však nejvíc žen, jež věří a jež pláčí. Jdou v šatě černém; s hlavou svislou kráčí z nich mnohá a pak v kout zabočí tmavý, nad prostou rakví blíže zdi se staví a klekne, znova modlí se a vzdychá. Ti šeptem hovoří, ti ještě zticha žalm opakují i řeč kazatele; ti stojí na zvědách,jich oko bdělé se vbodá v tváře, hledá tahy známé, jich ani zakuklení neoklame; jsou bratří vKristu, vespolek se znají. Yše jako vždy jest lží, co strach jim hájí; jsou dobře v zemi mezi hroby skryti, zde mohoujistě Kristovu krev piti, chleb lámati a lásce sehe učit, dnes vírou jásat, zítra dát se mučit. Jdou; celá chodba prázdna v krátké chvíli, jen kněží jsou a strážci, kteří zbyli. Leč také tito vyšli v krátkém čase; jich kroků ohlas chodbourozléhá se, zní z hloubi ještě, jak z dna rakví temně, jak řečí mrtvých chvěla by se země, pak zánik’zcela. Y katakombáchšero, jen lampa plá a černých rakví stero své stíny metá po stěnách i půdě. Hle, vzadu cos plá ještě krvorudě! to věčné světlo; za ním oltář prostý, stůl obětní jest rakev, jeho skvosty jsou kosti mučeníků; svícnů není; nad oltářem ve matném osvětlení jest obraz prostě na zdi malovaný: ve středu Kristus, kolem s každé strany dav apoštolů sedí při večeři. Kdos kráčí chodbou; hle, stín jeho měří od rakve rakvi prostor země malý; jde pomalu, a černá kápě halí skráň prsoum nakloněnou; snad se modlí. Teď kráčí dál, u rakve zase prodlí, jak chtěl by čisti nápis zbledlý zpola. Tot jáhen Šimon. Jak ten, jehož volá hlas cizí, když se octnul v hloubi lesů, on zastavil se, jak by chvěl se v děsu, a chvíli váhal; popošel, stál znovu, snil jako člověk, jenž zří na dno rovu, pak ušklíb’ se jak Satan, když sveď Evu; cos rovno vzteku, posměchua hněvu mu spělo tváří, přelétlo mu tahy. Hlas mluvilvněm: „Načpřešeljsi ty prahy, nač mezi hroby vláčíš celé žití? Pojď, vyjdi z hrobů, pojď, tam slunce svítí, zde pláč a vzdechy,tam jen smícha vřava. Sto zlatých peněz tomu Caesar dává, kdo najde tajný vchod té černé sluji, kde divoši,jenž křesťané prý slují, se v noci sejdou, hoha svéhojedí. Ěím chce se bavit, celý národ sedí juž v cirku připraven, chce tleskat, hlučí, hlad šakaly, Caesara nuda mučí; to srovnati, je obé v tvojí moci. Jdi, vyzraď vchod, sem uveď vojsko v noci, a zbohatneš! Svět bude tvůj; číš vína se nevyprázdní,tou se zapomíná— •zraď křesťany!“— On stojí, dosud váhá. „Kup nevěstku si, která celá nahá si lehne před tebou; jdi, bav se v lázni, jdi do arény, dívej se, jak blázní ten kolos velký, který sluje Éímem, jdi opojit se rév a krčmy dýmem, nech modlitby; ten stálý vzdech se hnusí! Zrad křesťany! Ten těžký vzduch zde dusí; to není život, to je plíseň hrobů! Jdi, hejři, pij!“ — Stál v sněnídlouhoudobu a pak se vzchopil.Odhodlánjest činu; jde rychle mezi rakvemi, v jich stínu chce v pravo zabočit, leč věčné světlo, jež od oltáře planulo, jej spletlo: kam, nevěděl a zastavil se chvíli. Kol ticho, tyto rakve němý byly, myšlenkyjeho nikdo neuhodnul. Chtél kolem oltáře, leč jak by bodnul jej kdosi srdci, musil znovu státí, ve záři světla, jež zřel krví pláti, zrak jeho padl na večeři Páně. Zřel Krista v středu, levé, pravé straně tlum apoštolů kolem něho v kruhu, jak s otázkou by druh se točil druhu: „Kdojest, jenž zradíjej ?“ tak hovorvedou; a spatří hroznou, zoufaloua bledou tvář vlastní místo Jidášovy tváře! Zda stínů hra, či lampy rudé záře? Však nikoli— to on, dlaň jeho stiská a tlačí prsoum měšec, žárem blýská zrak hltavý a v bezedno se ztápí. Ten Jidáš jako on má černou kápi, týž vlas, týž vous, ty tahy zdivočilé! Zří sebe na stěně. O hrozná chvíle! Jest Jidášem, kol hlasy, jenž se radí: „Kdo mezi námi, který mistra zradí?“ A kdo se ptají, to jsou mrtví tady! a nahoře a dole, celé řady těch rakví mlčícíchty mluví němu! Chce prchnout— nemůže,chce smát se všemu, chce volat— mlkne, vztýčí se— a padá. A Kristus praví: „Satan, to jest zrada!“ a hroby praví: „Zrada smrt jest věčná!“ A těchto rakví řada nekonečná zná jeho myšlenky,v těch hrobech náhle se popel pojí v tělo, kosti zpráhlé vrou životem,tam sterá srdce bijí a jejich tluk dí: „Zrada, ta jest zmijí, jest nocí, hrobem, pádem, zatracením!“ Kles oltáři. Však jebo těžkým sněním tvář Jidášova,jeho vlastni, plála jak zážeh pekel. Kam se hnnl, tam stála, šel bráně katakomb, leč vždy znova jej lekala tvář hrozná, Jidášova, ty vlastní bledé, sesínalé líce. Prch’ někam na poušť, nevrátil se více. JARNÍ ZPĚV AHASVERA. yVCatkozemě! Novou záříš zdobou v zrak môj unavený, zakalený prachem. ' Zase kolem skrání vineš sobě věnce zelenavýchlesů, vonnýchkřovin, myšlenky tvé zase spící dlouho pod ledem tvých ňader spějí v azur nehes'1 skřivánčímikřídly. Jak jsi šťastna, matko! V klidu pohroužena ve úsměvutichém pozoruješ,. na tvých ňadrech kterak pučí květy, kol tvých boků jak se řeky vinou, nad tvou hlavoujak se zvedá slunce! Já ach musím dále! Matka v blahém klidu odpočívá, syn však z jejích ňader s mlékem viny vpil též divou touhu, mocnou,neúkojnou, poznat obor světů, Duch a svět 6 obejmoutiduchem, co se věčně v dálku věčnou tají. Kdo mne žene? Nevím. Ale vím, že kdyby šírá země ztratila se v propast, stejně věčně biouditi bych musil s dál od hvězdy hvězdě, slunci, mlhovinám, etherem až prahu nekonečna— nikde odpočinku! Jak jsi štědrá, matko! Stojím v rozvalinách starých měst a chrámů, v zřícenináchcirků, na sedadlechv prachu místo diváků kde sedí stíny, ^ s měsícemse mihám. Y prach, jenž kolem leží na sochách a sloupech, střásám popel dávno zašlých věků; ty však z něho vineš přímo před mým udivenýmzrakem zelenavýbřečťan, v kolébky tak proměňujíchroby! čím jsou tobě věky? -V a čím lidé?— Nechť v jjychšumnýchhájích staví oltáře svým marným bohům, nechť v tvých ryjí ňadrech, neb ve skráních skalnaté tvé lebky, tobě jedno— usmívášse dále dobře vědouc, člověk přijde, přejde, ty však ve svém nesmrtelnémklidu, kam jak v propast rád bych uvrhnul se, usmívášse tiše - pozorujícvětrů spor i válku, bouře ruch i ticho jarních dešťů, Cnoc i jitro. Ye svém klidu nemohoucsvé štěstí vysloviti myšlenkoua slovem usmíváš se—jak jsi šťastna, matko! LEGENDA POUŠTĚ. Omar, velký kalif, prorok Mahometa, v samotě se cvičil k podmaněnísvěta. modlitbách a bdění žil na pouště svahu, slunce pozorovali hvězd bludnou dráhu. Sněním tužil ducha, tělo mořil posty, a jen lvové pouště byli jemu hosty. Po probděné noci jednou v jitra době mdlý a unavenýpravil Omar sobě: „Hlavně zvučí pouští modlitba má stálá od večera ránu: Velikýjest Allah!* Ale což to plátno v této mrtvé tiši, kdo mi padnev souhlas,kdo mé plesy slyší? Kdyby aspoň palma zpěv můj uslyšela a korunou skvostnouv souhlas zašuměla! Kol jen němé sfingyňadra tají v písku, hlavicejen sloupů, trosky obelisků. Marně volám, marně v dálku spěje noha, zde jest hluchýmnebe, poušť ta nezná boha!“ Domluvil.V tom zoře nad východemvzplála; jak vždy Omar volá: Yeliký jest Allah! Zázrak! Sfinx se zvedá«ha, ten němý kámen stoletý prach střásá s ňader svých i ramen! „ Sfinxjsem,“ yolá němu, „strážjsem pouštěstálá, Tslunce vzchoduzvučím: Yeliký jest Allah!“ Z dálky hukot. Pisku zvedají se vlny a na křídlech vichrfthlas zní hrůzyplný: „Samumjsem! duch pouště z úst mých peklo sálá! i když vraždím, volám: Veliký jest Allah!“ Náhle z porostliny veliký lev skočí, potřásá svou hřívou, blesky hází z očí: „Lev jsem, kníže pouště! Sotva zora zplála, řvu jí pozdravení: Veliký jest Allah!“ A kam sahá pouště obzor valný, šírý, všady ruch a spěch a v písku hbité víry. Kosti cestujících,kosti dromedárů, zvedají se v písku, nabývají tvarů, klepou hnáty svými,nesou se ve vzduchu, do viru se točí dlouhá řada duchů: „Mrtvíjsme a v naší družině smrt cválá, rty našimi volá: Velikýjest Allah! Ty však, dítě prachu, pomni v každé době, kdy chceš mluvit bohu, vždy se ozve tobě. - Byť i očím stajen, byt i hluchý sluchu, tlukem tvého srdce mluví tvému duchu!“ Omar vidí, slyší, tme, padá zemi, slzy jemu tekou přes tvář ruěejemi.— Takto velký Omar, prorok Mahometa, v samotě se cvičil podmaněnísvěta. VYHNANCI. Dva poutníci z bran Florencie vyšli. Tvář prvního vous rozervaný halil, šat sedrán byl, na čele rozjizveném jak bleskem zívaly dvě velké rýhy; zrak nestálý se v hloubi důlků mihal jak ve tmě sluje šakalovo oko; krok nejistý chtěl klesnout každou chvílí. Ni na město, jež v zlatou páru jitra svých dómů lesklé potopilo báně i paláců svých třpytící se štíty, zrak neobrátil v dálku vytřeštěný. I kraj, jenž před ním v jara vděku smál se hor Apeninskýchstrmou věnčen stěnou a protkán květy, alejemi stromů, s jichž vrcholů v zelenýchvodopádech od větve větvi tančí bujná réva: vše lhostejným,vše chladnýmbylo jemu. Dál kráčel kvapně; oko stále plálo a sevřená pěst tuhá ňadra tiskla. Druh jeho jinak. Zastavil se, váhal, zřel dlouho zpět na paláce a věže, šel zase dál a ještě naposledy se obrátil, pak sebrav sílu všecku, jež v jemných rysech úst a tváře spala, trh’ sebou prudce, rychle setřel slzu, jež proti vůli zkalila mu oko tak hluboké a žárem šlehající, že jako dýka neúprosně, ostře vždy vbodlo se za mocné vůle kynem. Mohutné čelo, na němž dcery nebes, myšlenky,v letu nechaly své stopy, mu kryla dlouhá, sametovákápě, z níž bledé tváře, orličí nos přísný a oči dvoje vyzíraly v dálku, jak černí orli nad skaliskem srázným; šat řasný halil štíhlé jeho údy a dlouhý meč se po boku mu houpal. Šli chvíli spolu oba nemluvíce, šli jednou cestou oba zamyšleni, až na pokraji lesa rozešli se a jeden zmizel druhémujuž z očí. čím byli sobě? Vlna potká vlnu, list větrem hnaný tisíce má bratrů, dál cestou svou jde každý. Přišel večer. Ten, který nerad s domovemse loučil, se zastavil teď ve hlubokém lese; juž cítil mdlobu, kterak z větví keřů naň číhá si, jak za šat chytá jeho, sen na víčka a tíhu sype v údy. Sňal s beder plášt, leh’ na úpatí skály a zadíval se v nebe, jehož hvězdy se smüly s hüry; zdálo se, že stromy, ty staré stromy roztáhly své větve, a na těchto že houpaly se hvězdy jak před usnutím děti v klínu matek. Žluč hořkosti, jež v duši vyhnancově dřív překypěla v slzu trpké kletby, se zmírnila; snil dlouho, cítil vždycky, byť opuštěn byl světem, vlastí, bratry, po boku jemu že se bytost vznáší, jíž „poesie“ říká dav, leč „anděl“, kdo bez závoje viděl její tahy. Snil těžký sen; zem, obloha a světy, bouř chaosu, vír potopy, smích ďáblů, zpěv andělů a hromy Hospodina, vše v jedné směsi zmateno a v reji nad jeho mocnouuhánělo lebí, jak listí vír, jež sever žene mrazný. Svět Virgila se světem Augustina vřel v těžkém boji. Lidí přešlo kolem, jichž tahy neznal, posuňky a škleby jich obličejů,rozmach údů jejich, v to potvory,jež zrodil dávný mythus, vše vířilo a vřelo vjeho mozku, hloub propastí i etheru výš srázná, směs hvězdnýchsvětů, luny pustá bradla, mhy podsvětí i slunná záře nebes, až pot se perlil přes obličej bledý a probudil jej kapkami své lávy. Tu oči otevřel; hle, výše za ním se sklání svrchu obrovskýstín nad ním, zři v svitu luny čelo rozjizvené, vlas servaný i vousu divý prales, i lišejníky a mech v obličeji, a poznává,že ten dnes ráno vyšel s ním v stejnou chvíli z otcovskéhoměsta. Chce povstati, leč silnější jest mdloba. Stín níž se kloní, zdá se usmívati, zář luny lehla v strhané mu tahy— tak časem zdřímne mrtvém na bahništi a stříbrem protká šedou jeho plíseň— a juž ho líbá na studené čelo a šeptá, jak by vítr dýchal v rákos, a znova dí: „Můj hratře!“ —líbá znovu a v dálce mizí jak sloup bílé páry. * * * U Spezie na pustém břehu moře po dlouhých letech zastavil se poutník, dle šatu, meče, sametové kápě juž známý všem, leč mnohempověstnější tou bytostí, která s ním byla vždycky, jíž „poesie“ říká dav, leč „anděl“, kdo bez závoje viděl její tahy. Tvář byla bledší, oko palčivější, krok stále pevný, ale volný, tichý. Jak šel, tu matky braly děti v náruč a s hrůzou všickni dívali se za ním a šepot jich děl: „Muž ten viděl peklo.“ On kráčel smuten na pobřeží moře, zrak v jedno místo upřen bádající, jak vidění by jakés otvíralo svou propast před ním a jak nevěděl by, zda na dno její smí svou vrhnout duši. Na trosce skalné, o niž mořská vlna se rozrážela démantovýmprachem, muž seděl starý s rozervanýmvousem, šat sedraný kryl gigantickéúdy a v tváři rošt mu mech a lišejníky. I zastavil se Dante blíže něho, své oko stopil v chmurnýpohled starce a dlouho, dlouho hleděli si v duši. Tu cizinec děl přitlumenýmhlasem: ,My setkali se; ty jsi mír juž našel, já posud ne; dnes pólů sníh jsem viděl, a nežli slunce hlavu složí v moře, o závod budu letět s pštrosem pouště. Kde ty jsi byl ta dlouhá, dlouhá leta, co z Florencie zdi jsme vyšli spolu?*— „Dál nežli ty; já prošel hloubí pekla, číst můžeš stopy snů těch v tváři mojí. Kam nyní jdež a kdo jsi, divný druhu?“ — ,Jsem Ahasver a kráčím v moře věků, víc neskříží se bludné dráhy naše. Jsme oba vyhnanci; teď pochopíš snad proč před lety jsem v lese zval tě „bratrem“?* A nežli moh’ mu Dante podat ruku, juž mizel v dálku, jako pára mihnul se ve skalách, teď po vlnách juž kráčel jak bílý sloup A Dante sklopil hlavu a zabrav se zas v těžké svoje dumy zabloudil z žití v prales básně svojí. LEGENDA O ANTICHRISTU. ®\feproudech věků v smutném čase, u dvojí doby rozhraní vždy lidstvo děcku podobá,se, jež nad propast se uklání. Co vidí tam? Dna nedohledá, mha v kotoučích se z hlubin zvedá a v jeho smutné srdce sedá jak pochybnosta zoufání. A tím-li šerem, poesie, -«tvůj blesk se mihne prchavý, hned polekaná fantasie se zakuklí v plást mlhavý; nad světy, jež se rázem boří, z té mlhy, jež se z bezdna noří, duch lidstva, který stále tvoří, tká fantomy a postavy. Tu Prometheus s šije skalné svůj nářek mísí v bouře svist, tam Ahasvera pouti dálné i štve lítost, stud a nenávist, tam krví Kaina rudne tráva, tam bůh na kříži dokonává, ba v konec věků z pekla vstává na dračích křídlech Antichrist. O šeré mythy! křídlo vaše když náhle světem zašustí, ret líbající chví se plaše a ruka pohár upustí. 0 básníku, o mysliteli! ä sem obrať ducha kahan smělý, z těch hlubin v lidstva obzor stmělý můž’ poznání strom vyrůsti! Jak zní ta báj? „On přijde jistě, když světa běh se schýlí v sklon, najednou v každém viděn místě ve srdcích lidstva vztýčí trón. On zapře boha, sám bůh lživý, on obnovívše staré divy, on spoutá blesk i vichr divý Ha vesmír jeho pantheon. Yše podmaní i nivy květné 1 moří valných oblasti, ba pýše své i k nebi vzletne jak pravé svojí do vlasti. Leč sotva vstoupí nad skal srázy a v prostor vzletne beze hrází, tu bůh jej náhle bleskem srazí až dnu nejhlubší propasti!“ Ta báj též zvoní v ucho moje, s leč duše má se neleká; zří v svár, jejž vede bez úkoje s dne východemtma odvěká. I z této tmy jí záře kmitá! I z těchto trnů laur ti splítá, neb v Antichrista báji vítá jen tebe—duchu člověka! Co v přírodě jsi nepodmanil? kdo můž’tvé síle meze.klást? kde zákon,jenž by tobě bránil »v svém nitru nalézt boha část? tvůj vzlet zda světy neobsahá? čin zkvétá každá tvoje snaha! Jen výš, kde bledne hvězdná dráha, vždyť celý vesmír tvoje vlast! I nebi vzlétneš! — ale jiný čtu konec z báje temných run, zář východurozhání stíny a proniká hlas mojich strun: bůh nesrazí tě bleskem s nebe, i on rukou otce zvedne tebe a pro věk příští vedle sebe tě posadí na slávy trůn! SOCHA. 33áj v mysli kruh jest, když se voda zčeří, mdlá hlava klesá, ale srdce věří. Juž osmý rok se v kláštera zdech tají, leč poklid, po hěmž toužií, jest mu bájí. Jak ztracený sen, něco nosí v duši, chce vyslovitjej, ale zas jen tuší. Jak tajeno by cosi těmi zděmi— rty otevrou se, ale jazyk němý. A chodí chodbamia chodí sadem a pláčem duši, tělo trýzní hladem, a vstává s lože, před oltářem kleká, ha juž se tluku svého srdce leká. Tak jeseň mine, mine zima dlouhá, a v srdci jeho stejný žár i touha. Hle, jaro! vůní dýchá pažit mladý; byl večer juž, když zbloudil do zahrady. A nevěděl, kam noha mdlá se pouští, dál v husté loubí, dále v šeré houští. Zeď omšená tu náhle před ním vstává, jak milý chlad tu a jak svěží tráva! Přes omšenouzeď jasmín v plném květu své větve sklání; brouk i motýl v letu. A vzduch tak plný vůně opojivé, jen pták na větvi zpívá v ticho snivé. Tu novou mukou v něm to vzkypí náhle, leč nadarmo! slov nenajdou rty zpráhlé. Cos divnýmleskem ve očích mu hárá. Ten ptačí zpěv, ten jasmín, ta zeď stará! I sahá srdci, kleká rychle zemi a tlačí se blíž ku zdi haluzemi, a rozhrnuje květy s vonnýmdechem, a slyší, jak mu srdce buší spěchem, a větve trhá, rve, seč jeho síla— ha, jaký zázrak! před ním socha bílá. Ve staré zdi, kde stín a světlo v boji, v jasmínu květech socha ženy stojí. Duch a svět. 7 Tak svůdně třpytný je ten mramor těla, jak boží myšlenkaby jím se rděla. A mnich se chvěje a po soše sahá, ^ on nevidí, že je to žena nahá. On kleká před ní jako před Madonnou, a v horkých slzách jeho oči tonou. V těch tazích tváře, v oblých tvarech boků, zde všecko jest, co hledal devět roků. Z těch sličnýchúdů divá něha dýchá, ta ňadra dmou se jako hudba tichá. I líbá sochu, sedne si ní v trávu a do klína jí sklání horkou hlavu. Svět řecký před ním v plné kráse stanul, a jak div boží v jeho duši skanul. I leží tu; jak větry listím hrají, co neznámýchmu vypravujíbájí! I zdá se mu, že mysteriumkrásy spí vjeho duši pro budoucí časy, že věky stár jest, že jest stále vesna, že nad ním letí maenad vřava běsná. Jich slyší Evoe! ba cítí v spaní, jak jejich vlas se dotknul jeho skrání. Teď šťastnýmjest, on neví, že se stmívá, co duší zval, to slavíkemv něm zpívá. Kde srdce měl, tam vonná růže hoří a květ svůj houpá v lásky věčné zoři. Hle, z tváře plá mu odlesk věčné krásy, a jasmín s rosou padá v jeho vlasy. Báj v mysli kruh jest, když se voda zčeří, mdlá hlava klesá, ale srdce věří. KLASY CHUDÝCH. en byl tuhý; na bojišti tisíc mrtvých Moslemínů, pod večer král s lidem domů v hor Nevadskýchjedou stínu. Nad nimi se v mihu tratí jako věže, hory srázné, třeba jeti nad propastmi, kde i mezka noha vázne. Sem tam úzce podle cesty v kamenité této stráni malé pole pohořanů v skalách leží jako v dlani. Malé pole, bídné pole, klásky neúhledné, šedé ...S družinou král v jednom trysku přes to pole chudýchjede. Ale Cid, ten nad propastí jede úzce podél srázu, jak na ostří nože jede rychle, směle, bez úrazu. Každémuse klasu vyhne, který z pole trčí v dráhu, přes balvany, přes ručeje sotva drží rovnováhu. Z pole král na Cida volá; vždyť jen krok — a ve propasti octla by se hrůza Maurů, octla by se chloubavlasti. Rozhorlen Cid odpovídá, krev se jemu vztekem vaří: „Jak má býti v také zemi, kde sám král tak hospodaří! By svůj život chránil bídný, v poli klasy chudých drtí, by král jezdil pohodlně, sedlák potí se až smrti. Yeř mi, králi, bůh mi svědkem, svátý Jakub, všickni svati! víc než deset králů jeden zlomenýklas chudýchplatí. V spráhlých skalách bídné klásky, neúhledné, trpasličí, ale každý v ucho boha proti tobě kletbou křičí. Kudy libo jeď si k peklu — .já pojedu nad propasti, a věř, bych měl srazit hlavu, nebudu se v smrti třásti. Neb kdo chudýmdobře činí a je při tom v nebezpečí, po boku mu deset tisíc archandělůjede s meči. A já věřím, kdyby v propast schýlila se náhle stezka, pro klas chudých— sám bůh změní v orla hor — i mého mezka.“ NA PRAHU RÁJE. ®Ve skalné, chmurné sluji tmy věčné u brány od pádu zhojnýchduchů spí Satan spoutaný. Slyš! slují letí smutné a teskné vzdychnutí, div nechvěje se hrůzou i skalní klenutí. Zas ticho.— Y svitu luny spí venku luh i les. Tu Satan probudil se a hrdé čelo vznes: „Ký sen mne v sítě chytal, kdo pouta moje sňal? kdo nasadil mi křídla, bych blankytu se vzpjal? Kdo vzkřísil vzdor můj spící,kdo obrnil mou hruď? kdo řek’ mi: setřes.pouta a vstaň a bohem buď!? Sne! čaroději! vzhůru! jdi hledat člověka, af spolu roztrháme svá pouta odvěká!“ A člověk? Hledá pravdu pln vroucí naděje, na víčkách těžké sněni, na čele krůpěje; i usnul— lampa zhasla— ó divný, divný sen! kéž člověčenstvujitrem by moh’ být vyplněn! Zde skutkem vše a pravdou, co v snění toužíval; i probudil se rázem a v noc se zadíval: „Kdo, zvolal, nejtajnějších se dotknul srdce strun? juž vím, nám země rájem a nebe to náš trůn! Pryč staré, bludné báje, pryč hnusné okovy! Teď člověk ve člověkujen bratra osloví; myšlenkouvzletne výše nad čas i nad prostor, že zmizí jemu hvězdyjak orlu čela hor!“ Na prahu nebe v nachu duch země, Ariel, na rozloženýchkřídlech se v divném snění chvěl, v člověka duši zíral i v duši Satana, zřel myšlenekjich plamen i pouta strhaná. A v strachu, v udivení let trůnu Jehovy: „O, Pane, chop se blesků! hle, strhal okovy své bídy člověk drzý a v spolku s duchem zlým chce oblohy týn ztéci a smát se bleskům tvým! O povstaň ve svém hněvu, ó bij a nič a pal! jak druhdy do propastí je hněvemsvojím sval, až slávy tvojí leskem zem znovu zahoří!“— Bůh jemně usmívá se a tiše hovoří: „Ó byt i vzpjal se člověk se vzdora pochodní, byť strhal s nebe hvězdy i zoři východní, byť šlehaly až ke mně všech sporů plameny a kol mne v strachu chvěl se tlum duchů zděšený Yíc ku hromům a bleskům má ruka nesahá, necht sem až trůnu mémujich vzlétne odvaha! Já vstříc jim vyjdu klidný a v divý války jek : jen skanout nechám tiše svých zraků paprslek! To pohled mojí lásky; ten jeden, jediný hloub sáhne nežli blesky jim v srdcí hlubiny, on vykoupí zas lidstvo a zemi posvětí a člověk svémubratru zas klesne v objetí!“ Bňh domluvil.V své sluji dál Satan v snách se chvěl, nad zemí hvězdná křídla zas rozpjal Ariel, dál člověk bděl a bádal snah nejkrásnějšíchpln, a hvězdy dále spěly, dál hřímal příboj vln. A nad propastmi vznášel se jak v den první bůh a teplo dýchal v slunce a tvorěí sílu v luh, by každý v květů vůni a hvězdné záři čeť : „Jen láskou trvá božství,jen láskou žije svět!“ P R OBLÉMY GENIŮM. (Kdož jdete cestou trnitou a sráznou své doby nocí nedohlednou,prázdnou, ve srdci víru, oheň na svém čele, vy, zápasníci,věštci, myslitelé v tmách naklonění nad propastí času, i vy, jímž východ zlatí snící řasu a v oko blesky, v písně kouzlí duhy: 6 řekněte, v ten dlouhý zápas tuhý kde pramen vaší athletické síly? Yy zříte osu světa, kam se chýlí, a ducha lidského, když v propast letí, vy máte sílu stisknout, zadržeti, nechť zpíná se, nechť potřísní vás pěnou. Vy titani, zdaž zrozeni jste ženou? Kdo kojil vás? Snad prsy starých Sibyl? Když stárnul svět, vždy z duší vašichpřibyl mu nové síly proud, vždy hvězdy vzplály mu v očích vašich.— Ci snad přímo ssály jste sílu z ňader přírody? Snad kdesi v tmách vráskovitýchskal a mezi lesy při písni vichrů anděl bouře běsný na ňadrech svojich kolébal vás ve sny, v nichž zřeli jste, co nelze slovu říci? Zda v záři hvězd anebo při měsíci no měl každý z vás jak Ježíš čas, kdy v poušti žil s duchem,svým? Hle, propasti, kam spouští se lidský duch jen s bolestí a chvěním, vy pronikli jste myšlenkoua sněním. Kdo s Macbethemvás zaved’v tajné skrýše a ukázal vám zrcadlo, v němž v pýše před vámi šly v své nesmrtelné kráse ty věčné postavy, v něž obléká se jak Proteus, duch lidský, neúmorný? Faust pochybuje,Kain se rouhá vzdorný a Kené trpí... Člověk týž a jeden! Kdo veď vás peklem, otevřel vám eden? kdo učil vás v ty zápasy a zmatky vždy obracet zrak soucitný a sladký, a místo hněvy jitřit, smířit láskou, až zdá se nám, že pouhon černou maskou jen byla zloba na Satana tváři, jež roztavena slzou v kráse září a volá nám: „Být dobrýmjaké štěstí!“ Kdo Simonoviz Cyreny vnuk’ nésti kříž potupy? Ó znám juž síly pramen, kde pijete, že neraní vás kámen, že necítíte smích a pohrdání, žluč v duši své, hlod trní na své skráni, ni hlody zmije pod kamením skryté. Dál ! stále vpřed! vždy dál! Yy dobře víte, že v službě myšlenky,jíž všecko dáte, kříž svému bohu nésti pomáháte. Ill DVA HLASY. 3\foc prchá klesům; z tmavé její čiše den mladý pije zlato červánkové, nad obzor mlhy vznášejí se výše a hloub se noří v moře blankytové; snad táhnou s nimi plaché noci snové. . . Nad rybníkem, hle, bílé páry hrají a každou chvílí v tvary splynou nové, z nich blesky slunce mocně prokmitají; či snad jsou závojem,ve kterém bůh se tají? Ó jestli kdy, tož nyní bůh je blízko! ó jestli kdy, teď zjevuje se světu! teď mluví zemi; pohleď na křovisko, kde rosy lesk se snoubí s leskem květů; i z osení jak skřivan vzpjal se letu! Kol hlavy mé neznámé,tiché vláni, jak tisíc kol by modlilo se retů ; v to ticho teď zvoh vdech’své ave ranní a borů svěží šum se mísí vjeho lkáni. A mluví zvon: „V života vlnobití, ó poutníče, když hvězda tvoje hasne, výš nebi hleď! dnes ve blescích se vznítí a v noci má zas modro své juž jasné. Ó věř jen, věř! tot cíl tvé pouti časné! A když tvůj duch ve věčnosti čiš skane, jak hvězda s víček noci tmavořasné, tou vírou on před trůnem boha stane a jeho dechnutím věčnémužití vzplane!“ A mluví bor: „Jen příroda jest bohem, jen v ní to zřídlo nesmrtelné síly; kam ona svým se plným skloní rohem, tam vzplanou slunce, bují květ i býlí, z nichž ani prášek v nic se nerozptýlí! A člověk? Blud vždy bude jeho věnem, dokud se ní jak matce neuchýlí, co krůpěj zmizí v moři rozbouřeném, však ona půjde dál v svémtoku neproměnném!“ Ztich’ zvon i les. — Já mlčkyhlavu skláním a duch se chvěje v pochybvíru sterém, zde mezi žitím, mezi umíráním, zde mezí jitrem, mezi předvečerem— <5Pane, rei, kam dodejme tím šerem? Án kde cíl jest náš? . ľTkol vidím všecko kvésti,1 i vlny zřídla jistým plynou směrem, ve výši skřivan jásá ve svém štěstí, vše kráčí cestou svou— jen člověkna rozcestí! NÁŠ OBZOR. jSvit západu se nad vodami chvěl, když za přistav jsem s člunem do skal vjel, sed’ na pokraj, skráň složil v dlaně a upřeně se díval v dál a hloub, jak plný měsíc bílé záře sloup za sebou táhnul přes vod pláně. Na tesy břehů, jakoby se bál, tkal jíní svoje bledší nad opál, pak hloub se nořil a se lámal; stín spící zbudil v rýhách skalních stěn, tu hrál, tam has’, tam kryl se v perly pěn a dvojímsvitem oko klamal. Po skalách plíseň, řasy, kapraď, mech se táhly, měníce se v barvách všech, jak bájných zahrad květy divné, a já jsem čekal, kdy nad povrch vln z jich třpytných listů, vlhké něhy pln, mně pohled Nereidky kývne. Jak z červánků,jež ohněm plály dnes, kus požáru by do hlubiny kles’, tak blýskalo to v hloubce vodní; Duch a svět. 8 snad stařec moře ukryt v závoj řas své poklady, jež snes’ mu nohoum čas, teď počítá si při pochodni. Já nesnil, zrak můj nechyť v sítě klam, já viděl jasně, jak to svítí tam a bludiček hrou jak to plane; tu jakby s lampou dole kráčel kdos, tam barev dešt se chytnul na rákos, tak jako duhy rozlámané. Teď celý měsíc klesl do hlubin ja báseň světla vepsal ve tmy klín, Alhambru záře v stínů říši; a na skálu, jež hrotem čněla z vod, jak na mešitu půlměsícse vhod a světlem smál se v mořské tiši. Tu plíseň byla drahokamů zeď, vše v symfoniibarev tálo teď, i stonky tráv i rýhy škeblí: tam jisker kotouč a tu dlouhý pruh, však ticho kol, ni sebe menší ruch vln netknul se a nehnul stébly. A děs mne jal : já odvrátil se zpět — nač v této hloubce tento barev svět, ta hudba světla komu září? ‘ kde ukrývá se těchto říší bůh, kde život zde, kde myšlenka,kde duch, kdo staví tady a kdo maří? Co v nesměrnostitěchto divů všech jsem já, syn rodu, jehož žití běh je vteřinou v ty proudy času, jest pouze zlomkemsloky v epopej, již tady vln, a v nebi světů rej, tká v chaos milionyhlasů? Já dítě rodu, který pomijí, chce žiti a své bohy zabíjí, hle Ěím i Olymp,vše báj pouhá— Pán zmizeljiž, kříž paď, zhas’půlměsíc— co hledat máme a v co věřit víc? jen v kolos roste naše touha. A roste, čím víc boříme, a již nám padla v srdce, usedla tam níž, jak hrozný polyp storamenný; jest bohem tam— mře hlady, žádá jíst — ó zoufalství!— kol velký, tich a čist svým stříbrem čeří měsíc pěny. { NAD MOČÁLEM jKalný blankyt— po obzoře bělají se pruhy táhlé tam, kde slunce zapadlo. Mýtina— kol trávy spoře, suchá kleč ku zemi tiskne holé větve sluncemzprahlé, jimiž časem močál blýskne, jak rozbité zrcadlo. Ticho— ani křídlo ptačí nezašustí po kořisti; vzduch spí v parném strnutí. Z dálky se jen bory mračí, u mých nohou pestré býlí, svadlá kapraď, žluté listí, v tmavé vodě leknín bílý, všecko dřímá bez hnutí. Přírodo! Zde neznámtebe! Rei, zda mlkneš zahanbena svojí hroznou nicotou? Hledím výše— kalné nebe, unavenýhledím dolů— černá zem a kalná pěna.— Mřeš pod tíží vlastníchbolů, či snad hyneš samotou? Nikoli! Tvůj klid jest lživý; tam, hle, stopy nad močálem jak se kříží v neladu! Jistě boj zde sveden divý! Hle, to poválenésítí, tráva postříkána kalem! Zde šel kanec bahnu piti a nemyslilna zradu: A tu v mrtvé, pusté tiši sok jej přepad’v divém skoku, a boj zaplál šílený; boj, jenž nikdy se neztiší, takže jednou v půtce děsné zem se stopí v krve toku, v sporu zvěř i člověk klesne— v boj oživnoukameny! Boj o život!— Rostou stíny, močál tmí se sinýmrmutem, bory houstnouv černou zeď. Aj, tu zaplál do mýtiny rudým nachemžár červánků, vítr zalkal v stonu dutém.... Rei, přírodo, rdíš se v spánku, či to tvá jest odpověď? DÍTĚ KEJKXiíŔOV. ,Kraj stmíval se; jak zástup bílých ptáků obláčkyklidně táhly ku měsíci, bor na zeď mlhy zdál se splývat zraku. Kmit světel vzplál, já čekal na stanici. Tmouítromů skvěl se lázeňský dům bílý, zvuk sklenic, talířů zněl pod kaštany; u parku zdi, kde cesta vsi se chýlí, kejklíře tměl se vozík polámaný. Na dlouhýchžerdích praporeěky vlály, na lávky used’ tlum vesnickýchdětí; .dva hoši v kole na píšťaly hráli, s talířem prázdným obcházel kol třetí. Jak moře, tak to na terase vřelo, a dole chodil kejklíř po provaze; lamp světlo v listí se jak slze chvělo.— „Zde ústHce jsou lepší nežli v PrazeI Teď rána v buben, vystoup’kejklíř v kolo, smrť oblečenáv kejklířově hávu— na ústech jeho vzdech i úsměv polo, vzav dítě za ruku se klonil davu. « Pak sáhodlouhéhidlo v ústa chytil, na jeho hrotu dítě bylo skokem, a s bidlem v ústech kejklíř v před se řítil, dle taktu kýval hlavou svou i bokem. Na konci žerdě svijelo se dítě, se prohýbalo, šermovaloúdy, nad propast celé sklonilo se hbitě, a kejklíř bidlo nesl v tváři rudý. Dle taktu kýval hlavou svou i bokem, dle taktu buben s troubou jásal zvučně, a kejklíř nesměl vzhlédnoutotce okem výš dítěti, když potlesk zazněl hlučně. A v hudby víru, dětí ve hlomozu já světla vlaku nezřel, oči dračí, ni kterak jsem se octnul v pustém vozu jsem nevěděl, mně bylo pouze pláči. Hvizd ostrý projel dřímajícímlesem, a lázně, kejklíř, světla, všecko za mnou, leč já se tisknul tajným schvácenděsem v kout tmavývpředenv myšleneksít klamnou. Já slyšel lidstvo volat za mnou: „hynu!“ smích Satana a Času koles hřmění, jak měl bych pykat člověčenstvavinu, a hledat spásy, které není, není!— A jak mé oko ku měsíci zhlidlo, jenž zdál se houpat nad doubravouspicl, já stále viděl v ústech otce bidlo a na něm v cetkách dítě tancující. POSLEDNÍ KLAS. J-íle, vjitľa procitnutí jak zlaté klasů moře rosuu ranní pod větru dechem vlní se a sklání! Tu kapky rosy v hravém vánku hnutí z řas klasů zlatých v květy chrpy kanou a v záři slunce drahokamyvzplanou, až jiskrami se třpytí pole žitné. Tu svorné s včelou motýl němu lítne a pod mezí, kde roste jetel bílý, se v tiché hudbě cvrček nezastaví; a větřík tady skokem každou chvílí rozhoupá nejdřív květ koukolu tmavý, pak něco šeptne klasům, a juž zase pláň celá v hravé písni kolébá se. A tak to chodí po celý čas leta; tu zraje klas a vedle svlačec zkvétá, a volné pole oba zrůstu mají a na vzájem se svorně objímají. Pak přijdou žně— tu země svátek slaví, svůj boží hod, a ke všem lidem praví: „Sem stolu mému! Otvírám své dlaně, v nichž tají se roh požehnání Páně; co člověk dal mi, dvojnásobmu vracím, a ze všeho ni zrnka neutrácím; však za to cbci, u jedné lásky stolu by s chudýmboháč svornějedli spolu, a tam, kde moje láska hody stroji, by všichni lidé byli bratři svoji! Ó pojďte všickni obtíženi vedrem se občerstviti na mém stolu štědrém; zde svätý chléb svůj lámu a všem dávám, a svornou láskou všem jej požehnávám. Hle, to můj chléb a věčně, bez ustání, chci vitati vás svému přijímání!“ Tak mluví bůh v ní lidem každýmrokem. Však slyší člověk? — Pole posečeno, co zbylo na něm, to jest chudých věno. Ó smutné věno! Za mnou žena bledá do sporé kytky zbylé klasy hledá. A když na kraji pole octnula se a s těžkým vzdechempo poslednímklase juž třesoucí se ruku vztáhnout chtěla— v tom nad hlavou jí peruť zašuměla a černý pták jí náhle nohoum slítnul, před zrakem jejím poslední klas chytnul a v zrychlenýlet roztáh’ svoje křídla ... Klas poslední! Hle, sotva že jej zhlídla, jest vyrvánjí! — Já stanul zamyšlený; zrak můj se v blankyt za tím ptákem díval a v podivnýchsnů a myšlenekpříval se ponořil hned duch můj rozechvěný. Já viděl zase člověka stát v boji o život s přírodou, v němž neobstojí. Já viděl v temné lůno budoucnosti, kde tato země na své hrudi živné ni člověka ni zvíře nepohosti, kde „boj o bytí“ — toto heslo divné, jímž mají lidstvu nové kynout doby, kolébky jeho proměňujev hroby. Já viděl lidstvo bloudit v směsi jedné na různých cestách bez plachty a vesla, já slyšel jeho pláč v tmě neprůhledné, když víra, naděj’, síla jeho klesla, já viděl, v boji o život jak lítém i tělo bratra bylo jemu štítem. Ten hrozný boj!— Jak vybojovánbude? Hleď na nebe červánků krví rudé, jak lidstvu cestou ku záhubě svítí! Slyš větrů kvil i moře vlnobití! Yiz člověka,jenž stále pochybuje a marně hledá cesty vykoupení! Co doba naše Chce?kam pluje? ,kdo odpoví? — Zde utuchne i snění, / jen věčně živá naděj’ vypravuje: že šťastnější kdys přijde pokolení, jemuž se splní báje zlatých časů, že jednou stařec kříž, vyorá v pláni a Kristu kolem rozbodanýchskrání na místo trní vplete věnec— z klasů.... PANTHEISMUS. ^PGdysz chaosu, kde věky dřímal skrytý, se náhle zvednul stařec obrovitý; tmou prokmitalyjeho těla tvary, šat jeho duhy, mlhy, mraky, páry. Jak pozvednulse veliký a věčný, kol něho prostor rostl nekonečný, a kosti jeho lebky, pleci, ramen se spjaly v ledovce a tuhly v kámen; kam v kotoučích mu vlasy s hlavy spěly, •tam v divé kráse pralesy se tměly, vous ve ručejích vody v dálku plynul a z obou očí sluncí dešf se řinul, na květné luhy jeho šat se měnil a u nohou mu ocean se pěnil. A nad ním blankyt beze dna i hrází, kam miliony sluncí světlo hází, dech jeho ňader, větrů hovor divý, řeč jeho hromy i zpěv ptáka snivý; •a myšlenek svých nekonečnétlumy •tkal v bouři vod a hvozdů tklivé dumy: ty jedny orli, kondoři a supi kol zlatých číší jeho, hvězd, se kupí, a druhé v pouštích pantheři a hadi; a vše, co běhá, piove, krouží, pádí, co letí slunci, se plazí v mechu, vše roste, bují, zmírá vjeho dechu, jím vzalo původ a v něm věčně žije. Však nejkrásnější, čím mu srdce bije, čím oznámit chtěl světu svoji slávu, " tluk svého srdce, lebky svoji lávu, ^ hle, člověk!— Vjeho srdce bezdnou tůni lesk sluncí, květů dech i lesů vůni, svou minulost, která jest snem i bájí, svou budoucnost,jež se i jemu tají, svou bytost složil jako v obraz malý, ve duchujeho živ jsa neskonalý. Ó pozdrav tobě, tělo jeho, země! Tluk jeho srdce buší též i ve mně, jak v tobě, ve mně bují jeho síly!Zas v kolébku se sklouímu mohyly,^ na ňadra jeho složím hvězdnákřídla a vlnou klesnu v lůno svého zřídla. ZVONY VEČERNÍ. ^Kol pusté stráně šel jsem v zamyšlení; byl tichý večer jako v letě bývá, kdy lesy spí, jen cvrček v trávě zpívá a příroda kol v slavnémleží sněni. Y tom rozlehlo se strání zvonů znění. Co chce ten zvonů stesk, kdy kraj se stmívá, čím je ta hudba lkavá, zádumčivá, v klid přírody a v její zapomnění? I vmysliljsem se v ony časy dávné, kdy země v svojí první kráse ryzí z tmy číše sama pila ticho slavné; kdy spijela se svítáními šerem, kdy vyjma bouř byl každý zvuk jí cizí, kdy každý večer byl jí svatvečerem. V * ** Jak tenkrát v děcka snění bylo zemi! Jen sama sobě vlastní život žila, před sluncem v studu květnatou tvář kryla svých věkovitýchstromů haluzemi. Dne barvou spitá, noci stíny všemi své věštby runy bleskem v skály ryla, a pouze měsíc pod večer, kdy snila, byl její lásky svědek tichý, němý. Tu přišel člověk, vztýčil modlu zisku, šel slujím, řekám, mořím, nivám, stráním, vždy nastrkuje žebroty své misku; jsa neschopen ty velké chápat divy, zřel lhostejně, jak tulil se hor skráním v své smutné kráse měsíc mlčenlivý. Yšak přijde čas, kdy stichnete vy zvony, kdy andělé, jenž v srdcích vašich kvílí, svá modrá křídla prosté víry schýlí, bouř ztroskotání sbití vaše tóny. Tu v rumy klesnou oltáře i trony, v zděch lidských domů rozmůže se býlí, zem bez člověkajako motýl bílý zas vzletne v ether v sluncí miliony! Ó chtěl bych žít v ten večer kouzlaplný, kdy zem prach lidí v stará moře střese a lačným rtem se dotkne ticha vlny; kdy vichrem stopy po člověkuzhladí a hymnou,která z lesů pozvednese, své zasvětí zas nesmrtelné mládí! Ó budoucnosti,tmavé moře věků, ó nad propastmi šero panující, kdy světy budou žhavou třásti kšticí a borů hlahol zazní ve vln jeku! Zda zasteskne se zemi po člověku? v té samotě snad světy padající v tmy propast věčnou,v hrudi její tlící, svým ohněm zbudí život novýchvděků. Ó padejte jen, žhavé meteory! Rtem vaším kýs bůh neznámýzem líbá, a ona vydá nový květ i tvory; vždyť „život! život!!“ všehomíremhučí, on rúži retům, cedr trávě shýbá— ó padejte si světy do náručí!/ SMÍR. . JELÍNKOVI. „^Tsoubytosti dvě mocné, každá král ve hrudi lidstva— spolu v stálém sporu; ku hvězdámjedna touží dál a dál, druhá se mlčky halí ve plášť vzdoru. Jdou stále chvatem sobě zápětí, kde jedna žehná, tain se druhá rouhá; mír vzplane, až si klesnou v objetí: Ahasver myšlenka a Kristus touha.“ Kdys,příteli, tak pravils v mukáchsvých; a v rakvi když jsi ležel bez pohnutí, na čele vážném,v tazích zjasněných já viděl stopy jejich obejmutí! Ducha svět 9 FÉNIX. pum borů z dálky v jemný akkord splýval; dnes mořem obloha,kde každá hvězda vlnou. Já z horské chatky v tu noc čaruplnou se do údolí díval. A nevím, kde se vzala, báj přišla ke mně plná snů a kouzla; zda s lesů skřítky pod balvany spala, či s klínu noci sklouzla? A šeptala mi v sluch o rajském ptáku tajuplnou báji, jenž s člověkembyl v ráji, se zhlížeje rád v jeho svátých zřídlech; však vyhoštěnýv nečistý náš vzduch nám časem zaletá na purpurovýchkřídlech půl pták a z póla duch. On řadu let již mnohou od pólu pólu létá pod oblohou, i vlasatice z cest se před ním uhnou v mocnémzaplání, a v svorné pokoře se před ním uklání i valný zástup hvězd. Jak plápolavýkvět on letí oblohou vždy jednou za sto let; a když svou mdlobu cítí, tu z větví cypřišů si srovná hranici, ze slunce paprsků si vonný požár vznítí a v něm dokoná let svůj zářící. Leč mine krátký čas a peruť nachovouon v blankyt noří zas. ,Když letí nad zemí, i hymny pralesů ve hrůze oněmí, i skály kloní se, na nichž má kondor stan, a jeho čaroletem zem dotknuta se novým zaskví květem, jak ňadro dívky pod miláčka retem^ se chvěje ocean. O ptáku zázračný, jenž piješ věčnost z rajských pramenů, jsi poesie snem, jsi bájí z edenu, či přelud oblačný, jenž v kraj náš slétá, krajů cizích zjev? Ó můž’-linočnímvzduchem můj slabý, zmírající zpěv v té dráze v oblacích,kde duchjen mluvís duchem, tě dostihnouti— on se nezleká; neb jistě vím, tys bratrem mým, tys bratrem člověka! I on, jak báj di šedá, byl z ráje vyhoštěn,jejž marně dosud hledá; v hvězd taje neprůhledné rád hrouží se jak ty, rád letí do azuru, co pod ním halí v chmuru se horký jih i točen pásmo ledné. A když jej život zmučí, když pochyb démoni ret jeho kojí žlučí, on projde směle všecky hlubiny; tu v písni Homerově světem hřímá, a zítra v jeslích Nazaretu dřímá vždy velký, jediný! O kolikrát juž na hranici stoupal, by hvězdné křídlo skoupal ve pravdy etheru! Yšak znova žije dál, svým světlem zjasňuje tvář země starou a hraje s hvězdamia vládne mořem, parou, nebe i země král! Ty velký, neskonalý! tu hymnu přijmi, jež z mých ňader valí se tobě na počest; ne před mořem, ne před oltářem hvězd, před noci tiché zářnou velebou— já kloním v pokoře se jenom před tebou! Ó kdyby peruť tvá mne dotknotiti se chtěla, tu píseň moje obloze by spěla se silou demona a křídlem archanděla! PÍSEŇ O HVĚZDÁCH. i^eleň luhů, hlasy moře, barvy, tóny, záře, vůně, vše jest řečí, v niž duch.světa usmívá se, lká a stůně; ale z hvězd se v prostor lije jásot, ples a harmonie, ba zdá se mi, že za nimi srdce boha bije. V nich to svítí, z nich to volá: „Ku životu, ku životu!“ Záře jich jest dithyrambou ducha, jenž spjal v pouta hmotu. Přemožený chaos tmavý cítil paprsk lásky žhavý a vypučel na všech stranách v hvězd a sluncí davy. Azurovýmpláštěm smavým on svá pouta skrývá ve dne a hvězd květy ohnivými v noci v dálce nedohledné. Z toho moře beze hrázi, cítím, jak mír v srdce vchází, a že kdos mi v duši perly pluou rukou hází. O jen plaňte věčnýmleskem tiché hvězdy, světy valné, ať již zhlížíte se v moři nebo v oka slze kalné; lesk, jenž ve vás plane, svítí, volá: „naděj, síla, žiti!“ — slyším, když jste dávno zhasly, hymnou z duše zníti! SVÍTÁNÍ. ®Vdál koráb spěl, jak měl by křídla, nach červánek mu v plachty tkal ; tu stařec, jenž bděl u kormidla, do šumu vln se zadumal: „Břeh toužený nám kyne blíže, hle, racek čeří povrch vod a s azuru souhvězdíkříže nad valnou pláň se chýlí níže— jak nevěřiti na východ? A nad bludiště města spící se klonil hvězdář na věži, myšlenkysvoje těkající spjav přísné pravdy otěží. Leč v bezednu se hvězdy tratí i Sirius jak zlatý hod— Klid v duši tvou se sluncem vrátí! či nezříš nebe zlatém pláti: jak nevěřiti na východ? I ve žaláře nízkou celi juž blesknul první zoře nach, a vězeň, jenž bděl osamělý, v svých zastavil se myšlenkách: „Ó věčné světlo, tvoji září z mé duše padá vazby hlod! ó Pane, dopřej ve žaláři, bych mohl třeba mroucí tváří se dívat lidstva na východ!“ Slyš, duchů zpěv: My hlubinami jsme prošli nocí, prošli tmou, v boj krytí svými myšlenkami a poesie modlitbou. Jdem slunci stínům ku postrachu— slyš, jak to zvučí z lesů, z vod! My jdeme jitra, dítě prachu, jen směle skoupej skráň svou v nachu! Jak nevěřiti na východ? PÁD SATANA. ®Ve hrudi člověka tak láska zkvetla jak vonnýchrůží keř bílý, že Satan oslněn paprsky světla zaúpěv skonal v též chvíli. S štěstím vlád’ pokoj. Pod jejich žezly v zlatý klas roztály pláně a králům koruny s hlavy se svezly almužnouv chudiny dlaně. Že Satan jednou byl v světle své slávy, sám bůh si vzpomínaltemně, uvěřil, že to byl pouze stín tmavý, jejž v tvář mu vrhala země. EPILOG f" NEZNÁMÝM BOHŮM. Hymna budoucích pokolení. JEípítiše prla na dně v moři a mračen táhne pestrý tlum, z tmy bezdna denně v noci noří se hvězdné světy, planou, hoří, řvou proudy, hučí lesů šum; den mladý sluncemna svět zírá, květ zraje v plod a země šírá jest pouze číš, již v pěsti svírá duch světa, svýmji kloně rtům. Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se práci vzbudí, své bohy nalezne! My díváme se do přírody tak tiše jako v svoji hruď, co žití ruch je, to jsou shody, a krystal skal i krůpěj vody, vše volá: Zaplaň! rosť! a buď! Kde tajů sled? a kdo se leká svou touhou vzlétnout nad člověka? Bůh, myšlenka v tvém srdci čeká, chce v tobě vzplát—ó vzbuďjej, vzbuď! Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesfi hymně vítězné vždy lidský duch se práci vzbudí, své bohy nalezne! Na dvojích světů přísném prahu zrak náš se noří nazpátek, v něm slední slzy rmutnou vlahu, v tvář díváme se svému blahu, a zříme klidně v bouří jek; necht sporné živly vrou a ničí se na vzájem a z tmy se týčí jak fantomy, nám ve všem klíčí vždy nová setba myšlenek. O přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se práci vzbudí, své bohy nalezne! Yše bylo juž. Co přijít může? At nad břeh stříkne dějin proud! my bratru brat se tisknem úže, až, Volnosti! tvá zkvěte růže a země, motýl, vzletne z pout! Ve srdci viru v lidstva ráje my urvem desky ze Siuaje a skloněni nad Lethy kraje zřít budem tiše v pravdy soud! Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se práci vzbudí, své bohy nalezne! My roztrhneme každou clonu, my přelomíme každý vzdor, od Hespera až Orionu ve moři světla, mořem tonů kdys písně naší zahřmí choř. My řeknem slunci: Ty pláň holou rozdýchej v květy, nad mrtvolou ty vítěztví buď aureolou a v srdce živých meteor! Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné duch lidský vždy se práci vzbudí, své bohy nalezne! My řeknem nebi: Tam z tvých světů, těch sopek, slučí, vlasatic, těch plápolavých,bájných květů chcem dostihnouti každou v letu a v ohnivoují pozřít líc, at skalnatá jsou jejich bradla, at lávy na nich spousta schladia, byt potopa z nich na nás padla neb jisker dešt z jich žhoucíchkštic. Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se práci vzbudí, své bohy nalezne! My řeknem zemi: Tvoje zřídla jsou zrcadly jen našich měst! My řeknem vzduchu: Máme křídla, co zřítelnice orla zhlídla, tam prostorem do výše hvězd! A ohni: Yztek tvůj marně hrozí, spjat světem tahej naše vozy. ; Hle, živly, druhdy země bozi, teď trůn člověka musí nést! L—— .... O přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se práci vzbudí, své bohy nalezne! Týž Bůh, jenž ráno v slunci zlatém a večer v číši révy plál, nám bude mluvit štětcem, dlátem i ve básníka oku vzňatém ve bouři vln i tichu skal. On, zářné slunce budoucnosti, on bude v dětech nevinností a v ženách láskou, v mužích ctností a ve umění— Ideal! Ó přírodo, na tvojí hrudi, v tvých lesů hymně vítězné vždy lidský duch se práci vzbudí, své bohy nalezne! Spí tiše perla na dně v moři a mračen táhne pestrý tlum, z tmy bezdna denně v noci noří se hvězdné světy, planou, hoří, řvou proudy, hučí lesů šum. Den mladý sluncem na svět zírá, květ zraje v plod a země šírá jest pouze číš, již v pěsti svírá duch světa, svýmji kloně rtům! OBSAH. Prolog. Strana Věkové 7 I. Ohlasy pravěku. /Stvoření 13 Zeníě 16 jTlasatice . 19 nděl 24 První b&h 26 První obět 28 Duba 31 fllythns 35 II. Hellenské motivy. Sarkofág 41 Hegiod 43 i - Zpěv Satyra 45 Pythie 49 jkkteon 52 Psýché a Satyr 55 Kentaur 60 /Pan 66 ßhlas 69 III. Osm legend středověkých. strmn. Tvář JidáSe 76 i^_/arní zpěv Ahasvera 81 Agenda pouště 84 Vyhnanci 87 •Legenda o Antichristu 93 ggslia 96 chudých 100 jNa prahu ráje 103 ! ;Kraj IV. Problémy. Geniům Dva hlasy Náě obzor ]gad močálem Dítě kejkliřovo Poslední klas ^Pantheismus Zvony večerní [Smír Fénix Píseň o hvězdách ^vítání ' jPád Satana Epilog. Neznfagým bohům 109 111 113 1.16 118 121 124 126 129 130 133 135 137 141