Emil Hakl



O RODIČÍCH A DĚTECH





Slyším trepky z jakési absurdní chodby vedoucí k mému srdci.

                                                                                    Fernando Pessoa


Wida slzy v jeho očich nikdo tam neffel,

takže samoten dvě léta v té pouffti bydlel;

a když třikrát za den zazněl z kapličky zvonec,

řikávali: Ach, to zvoni smutny mládenec!

text starého dřevorytu




Pavilon tučňáků


„Za kym že?“ natáhl ucho dědek ve vrátnici, ale nepodíval se na mě, protože něco pečlivě krájel a
rovnal v umaštěném papíru.

„Za panem Benešem,“ zopakoval jsem.

„A kdo to je?“

„To je váš zaměstnanec.“

„Tak si mu zavolejte,“ přišoupl ke mně telefon, ale ani teď se na mě nepodíval.

„Nazdar, tati,“ řekl jsem do smradlavého sluchátka.

„No ahoj, prosimtebe, počkal bys tam na mě, já mám teď výpravu a budu tam za slabou hodinku, běž se
zatim podivat třebas na hady.“

„Tak jo,“ řekl jsem.

Dědek si strčil do huby kus nazelenalé tlačenky a začal prudce žvýkat.

Došel jsem k pavilonu tučňáků a vstoupil dovnitř. Černobílí ptáci pochodovali v řadě za sebou po
betonovém okraji bazénu. Pak jeden dostal nápad a vrhl se bokem do vody. Ostatní se okamžitě
skáceli za tím prvním a chvíli se proháněli pod vodou jako pokažená samonaváděcí torpéda, potom
jednoho napadlo vystřelit z vody ven, ostatní vyskákali za ním, stoupli si pěkně do řady a začali
zase od začátku. Jednoho to vždycky napadlo o zlomek vteřiny dřív a hop, ještě než se dotkl
hladiny, už tam padali všichni. Opakovali to pořád dokola celou tu hodinu, co jsem tam vydržel
stát. Vydržel bych je pozorovat klidně i další hodinu, ale byl čas jít zpátky.

Otec stál nehybně před vrátnicí, a ačkoliv bylo pořád ještě léto, měl na sobě bílý baloňák a
ošuntělou čepici s kšiltem, které říkal „prinz Heinrich“. Byl už pár let v důchodu a v zoologické
si přivydělával jako průvodce; doprovázel školní výpravy, zájezdy z Ústí nad Labem a tematicky
zaměřené skupiny holandských důchodců, trpělivě jim za těch pár šestáků vykládal o lachtanech a
pakoních a čekal, až se vydovádějí u opic. Lekl jsem se, jak za těch pár týdnů zase zešedivěl.

„Nazdar,“ řekl jsem.

„No ahoj,“ odpověděl a díval se přitom někam nad koruny stromů.

„Tak co novýho?“ zeptal jsem se.

„Novýho neni na světě nic už dvě miliardy let, všechno jsou to jenom variace na téma uhlík, vodík,
kyslík a dusík,“ odpověděl mi otec.

A vydali jsme se na procházku, to jest obešli jsme Trojský zámek, přešli po lávce, ze které jsem
plivl do husté, zvolna se valící vltavské vody, vzali to napříč přes Císařský ostrov a došli k
další lávce, ze které otec upustil táhlou bílou slinu do husté, zvolna se valící vody plavebního
kanálu. Potom jsme vstoupili do Stromovky.




Proč nemohla posádka Kurska sama opustit ponorku


„Prosimtebe, co ty se vždycky ptáš, co je novýho,“ povídá do kroku otec, „to je přece tak těžká
otázka, že neexistuje těžší! Kdyby ses zeptal, jak se mám, to bych věděl...“

„A jak se teda máš?“

„Blbě... Ale novýho přece jenom něco je, nedávno se nám ztratil orangutan, my tam teď máme na
výpomoc studentky a některá z nich nejspíš při krmení nedovřela klec, no zkrátka orangutan zmizel.
Tak jsme zahájili pátrání, prohledali jsme celou zahradu, každej kout, každý křoví, nikde nic,
ředitel dokonce volal policii, jenomže policie ho poslala do háje, tak jsme hledali dál. A teprv až
začátkem třetího dne, to už byli všichni uplně zoufalí, si ňákej Tonda Siňor, co u vopic připravuje
žrádlo, uvědomil, že když si předevčírem vodskočil, že měl stát na stole votevřenou litrovku vína,
a teď že tam ta flaška stojí furt, ale že je prázdná a von že jí nevypil; tak pro jistotu eště
jednou důkladně prohlídli sklep pod přípravnou a tam ho našli. Milej orangutan byl zalezlej pod
hromadou dřevitý vlny a spokojeně spal, tak ho vzbudili, vzali mu krev a zjistili, že to víno vypil
von... Hergot, snad nebude pršet...“

Procházeli jsme Stromovkou. Mezi trávníky kroužili podezřele opálení, nakrátko ostříhaní vychrtlí
padesátníci na kolečkových bruslích. Po trávě se honili psi. Ačkoliv byly teprve čtyři odpoledne,
okna místodržitelského letohrádku na kopci plála rozsvícenými lustry.

„Když se dáme po támhletý pěšině, projdem tim tunýlkem a vylezem nahoru, tak dojdem akorát ke
Královský oboře,“ řekl jsem.

„A co tam budem dělat?“

„To je hospoda.“

„Nojo, tak poď, tam to neznám, tak to tam aspoň poznám,“ řekl otec. „To tenkrát taky, jak se nám
zaběh šimpanz, tak jsme ho za žádnou cenu nemohli najít a policie? Ta s tim nechtěla nic mít, zato
když jim zavolala ňáká bába, co bydlí v Troji, že na střeše protějšího baráku tančí a skáče uplně
vožralej chlap, ať s tim něco dělaj, než se zabije, tak to tam byli hned a co zjistili? Nebyl to
žádnej chlap, byl to ten náš šimpanz, bába už špatně viděla. To taky bylo, než ho chytli a dali
zpátky do klece, chudáka! Sekýrovat lidi, to policie dovede, ale když maj něco udělat pro chudáka
zvíře... Papoušci se prosimtě kradou! A policie co dělá? I když je pravda, že toho mravence nám
tenkrát vrátili...“

„Jakýho mravence?“

„Ale to znáš, tu historii.“

„Neznám, povidej.“

„To jsem ti přece vykládal, nevykládal? Jak zmizel ten velkej železnej mravenec, co stojí na
trávníku, když deš nahoru k medvědům. Zmizel a nebyl, no. A až po roce nám ho najednou přivezli,
poněvadž ho našli v jakýmsi feťáckým doupěti, ne že by ho snad hledali, ale že ho náhodou vobjevili
během zátahu na ty mladý. Prej ho měli schovanýho někde v tý svý kůlně, kde fetovali, a k tomu
mravenci se údajně ňák modlili nebo co... Na každej pád byl celej pomalovanej barvama, museli jsme
na něj vzít ředidlo a drátěnej kartáč.“

Otec se zastavil a dlouho hleděl na jakousi rákosinu, vyrůstající z břehu bahnitého jezírka.

„No vidiš...,“ poznamenal.

Rákosina se lehce kymácela. Po straně z ní trčela tuhá hnědozelená šištice. Po nehybné hladině
jezírka těkaly vodoměrky. V dálce zahoukal vlak.

„Víš, co to je?“ zeptal se otec.

„Ňákej rákos,“ řekl jsem.

„Rákos, to je puškvorec!“

„Je to možný.“

„To neni možný, to je jistý, puškvorec čili akorum neboli prskořen, původem z jižní Číny, dneska u
nás běžnej, ale to jenom proto, že ho sem zavlekli Tataři.“

„Aha.“

„Voni totiž právě pomocí puškvorce zkoušeli, jestli je voda pitná.“

„Aha. A jak?“

„No jak, napřed přijely hlídky, vyzvědači, žejo, ty naházeli do vody puškvorcovej kořen, pár dní
počkali, tenkrát se tolik nespěchalo, a když puškvorec vyhnal kořeny, tak to pro ně byl důkaz, že
je voda zdravá. A pak teprv přitáhly hordy a mohly klidně pokračovat v pálení a vraždění, proto se
taky řikávalo puškvorci tatarská tráva. Za Čingischána měl každej správnej Tatar u sebe kumys,
sušený maso a puškvorec!“

„Já před časem s jednim známym vyráběl absint a kromě pelyňku, mařinky vonný a jinejch bylin jsme
tam dávali taky sušenej puškvorec, ale s tim se muselo strašně vopatrně, protože ten je tak
zatraceně hořkej, že přebije uplně všecko,“ vzpomněl jsem si.

          „Voni holt všecky tvoje historky vždycky končej asi tak u dvou témat,“ povzdechl si otec.
„A jak to chutnalo?“

          „Abych pravdu řek, hrozně.“

          „Tak vidiš,“ řekl otec.

          Potom jsme zvolna vystoupali po listím pokrytých pěšinách vzhůru ke Královské oboře.
Otevřeli jsme dveře a vstoupili dovnitř. V místnosti sedělo pár odpoledních hostů. Hned, jak jsme
si sedli, k nám přispěchal číšník.

          „Dvě piva a něco k jídlu,“ řekl otec, vytáhl z aktovky stoh pomačkaných výstřižků a podal
mi je: „A tohle je pro tebe...“

Byla to další porce novinových článků. CO SE DĚJE ZA HRANICEMI SLUNEČNÍ SOUSTAVY; ANO! BYL JSEM
OPRAVDU ŠPIONEM; VĚDCI OBJEVILI NOVÝ DRUH OLIHNĚ; PROČ NEMOHLA POSÁDKA KURSKA SAMA OPUSTIT PONORKU;
ŽENY PRÝ MAJÍ VÝČITKY V GENECH a ZTRACENÝ LESK KLÁNOVIC SE VRACÍ. Zabral jsem se do těch Klánovic.

          „Jenže tam zapomněli napsat, že v Klánovicích měl vilu taky slavnej skladatel R. A.
Dvorský,“ komentoval to otec přes umolousaný okraj jídelního lístku, „kterej v tý vile koupil vod
Vacka, kterýho tam měl pozvanýho na večeři, Cikánku za tři stovky, to byly ovšem předválečný tři
stovky, a když se pak stal z Cikánky známej šlágr, tak prej si Vacek rval vlasy, jenomže co už moh
dělat, žejo... Aspoň muj otec to tvrdíval, kdoví, jestli to byla pravda, von měl v oblibě takový ty
milionářský legendy, jak kde kdo ke štěstí přišel... Ale jedinej pravej milionář, se kterým se v
Klánovicích po válce stýkal, byl ňákej Papež, ten měl myslim na Příkopech obuvnickou firmu, a pak
jistej Pučelík, ten měl likérku, žejo, Pučelíkův likér Štěstíčko bejvalo oblíbený pití...“

          „Pučelíka já pamatuju, vohnutýho dědka v klobouku, v dlouhym kabátě! Von nosil takovou
uplně dotmava vohmatanou bambusovou hůl, se kterou každej třetí krok takhle píchnul před sebe do
vzduchu...“

„Když ses narodil, tak už to byli všechno dědkové, Mildorf a Fadrhonc a Rylek, ale to byli spíš
zbohatlíci, který měli tu smůlu, že včas neutekli; pravej milionář byl jedině Papež a tenhleten
Pučelík.“

„Rylka si taky pamatuju! To byl tlustej veselej chlap s vobrovskou hlavou!“

„Bodejť bys ho nepamatoval, když se k nám chodil vobden s otcem hádat vo tom, co by bejvalo bylo,
kdyby to komunisti nevyhráli...“

„Von měl tváře jak melouny a na tý hlavě nosil krásně vyšívanou ťubeťejku, a když se smál, tak
řval, až se dusil!“

          „To je pravda, akorát to nebyla žádná ťubeťejka, co nosil, to byla vobyčejná hadovka, ne
hadovka, ta, zmijovka... Von byl starej Sokol a nejspíš taky starej alkoholik, ale tebe měl
nevimproč rád, von ti řikal Čárl.“

„Ne Čárl, ale Čárls,“ řekl jsem.

          „Jo... Prosimtebe, já s sebou nemám brejle, moh bys mi to přečíst?“

„No tak je tady guláš,“ beru do ruky ulepené plastikové desky, „guláš asi ne, žejo, takže dál je
tady...“

„Co bylo to první?“

„Guláš.“

„Koláč?!“

„Guláš!!!“

„No tak se hned nerozčiluj, guláš, no, ten si nedám. Co dál?“

„Dál řízek s bramborem.“

„No to bych si rovnou moh lehnout do rakve!“

„Potom segedín, pak ňáká ta džulbastia...“

„Džulbástia, prosimtě, to tady vůbec nikdo neumí udělat, to se dělá na Balkáně, voni tim budou
myslet ňáký čevapčiči... Jenže to tady taky nikdo neumí udělat...“

„Dál je tady čertova kapsa.“

„Cože?“

„Čertova kapsa,“ třese se mi hlas.

„Promiň, no, já hůř slyšim, to jsou dneska jídla... Co to je, čertova kapsa?“

„No to já nevim, prostě čertova kapsa!“

„Ty seš, poslyš, eště horší cholerik než muj otec, ten taky nesnášel, když se ho kdokoliv na
cokoliv zeptal...“

Otcův hlas bývá v těchhle situacích ne snad přehnaně nápadný, ale svou frekvencí přesně vyplňuje
mezeru mezi běžnou konverzací a hádkou. A co horšího, zároveň s tím získává jakýsi veřejný,
demonstrační charakter. Většina hostů chtě nechtě zpozorní. Tak aspoň, hergot, neječ! chci už léta
říct svému otci, ale vždycky to spolknu.

„Pak je tu filé,“ povídám.

          „Nojo, filé!“ troubí otec na celou místnost a bolestně hledí oknem na mraky, „to by tam
ale měli napsat, jaký filé...“

„Jaký filé!“ říkám pod stůl, „filé z ryby!“

„Nojo, z ryby...,“ pronáší otec s pousmáním, „ale vim já, co to může bejt za rybu? To může bejt
aljašská treska nebo mořskej vokoun, může to bejt štikozubec neboli hejk, merluccius merluccius,
žejo, anebo taky vlkouš, anglicky catfish, anarhichas lupus... No nic, to bude nejspíš z tresky, to
bude z tresky obecný nebo skvrnitý...“

          „To asi jo.“

„Tak už se nerozčiluj, já si dám to filé.“

          „Já se nerozčiluju,“ říkám do okna, krev mi buší ve spáncích a všechno mi kmitá před
očima. Číšník přináší filé.

Otec kousíček uždibuje: „Nesmíš se na mě zlobit, já prostě potřebuju vědět, co jim, a když to vim,
tak snim v podstatě všecko... jo, to bude treska... akorát ze sardinek a ze šprotů vyndavám
kostřičky, což může někomu připadat směšný, a nejim brzlík, jinak všecko.“

          „Já se nezlobim, já to akorát beru tak, jak mi to daj, a hotovo.“

„Ale no to já taky, když jsem byl v Holandsku, tak nám tam dali takovou podivnou vokurku plněnou
rybím masem a k tomu bešamelovou vomáčku, všichni to tajně vraceli, jenom já to sněd, a eště s
jakou radostí! A protože toho nebylo kdovíkolik, tak jsem si nandal suchou rejži, abych se dorazil.
A byl tam ňákej Japonec z Tokia, a ten se na mě z dálky smál, co chce ten chlap, řikal jsem si, a
von se furt smál a nakonec ke mně přišel a povidá: ‚Pane, vy jíte suchou rejži? Vy jste, pane,
uplně jako my, my taky jíme suchou rejži, ne že bysme museli, ale my to tak máme rádi!‘„

          Potom se zabral do jídla. Já jsem si mezitím prostudoval, proč nemohla posádka Kurska
sama opustit ponorku. Nejvíc mě zaujal, jak už to bývá, schematický náčrt situace, v rámci kterého
pluly po hladině různé loďky, vypouštějící na přehnaně tlustých kabelech všelijaké potápěče a
roboty a miniponorky, a v hloubce pod nimi spočíval v bahně ponurý doutník s rozhadrovanou přídí.

„Víš, já jsem tuhle tak přemejšlel...,“ odložil otec příbor, „a uvědomil jsem si, že si mně lidi
furt celej život stěžujou, ženský, Ivana, Růžena, všichni. A já si nemůžu vzpomenout, že bych si
vůbec kdy někomu postěžoval...“

          „Já si nestěžuju,“ přetlumočil jsem první pitomost, kterou mi mozek přihrál.

          „No teď ne, ale pamatuju, jak ses rozcházel s tou, jak se menovala, no, s tou Martou, to
jsem do tebe musel nalejt několik panáků džinu, abys dostal zase barvu, tos byl úplně vyřízenej.“

          „Prosimtě, to už je vosumnáct let nebo kolik,“ namítl jsem.

          „Nojo možná, ale mně si prosimtě lidi stěžujou dnes a denně!“

          „Tak si taky postěžuj,“ navrhl jsem.

          „Tobě se to řekne, dyť já vlastně ani nevim, jak se to dělá.“

          „Prostě nařikáš a nadáváš, ale nakonec z toho musí vyplynout, že seš nicméně aspoň trochu
nad věcí.“

          „To jsem naposled zkoušel, když jsem začínal s tvojí mámou. Stěžovat si může mladej, tam
se to snese, ale když si začne stěžovat starej, tak má v ten moment dostat klackem...“

          V prachu ulice za pootevřeným oknem zaklapaly střevíčky. Oba jsme se tam podívali. Po
chodníku šla holka v červeném svetříku a vyráběla bublinu ze žvýkačky. Taková nějaká Iveta nebo
Ilona. Bublina se jí vydařila mimořádně obrovská; nakonec praskla a přilepila se jí na levou tvář.

„Já bych dal ňáký mladý ženský ze svýho důchodu klidně i tři tisíce, jenom kdybych jí moh eště
aspoň jednou v životě pořádně vohmatat kozy!“ řekl zničehonic otec. Řekl to nepřiměřeně nahlas a k
tomu ještě ve chvíli, kdy nastala v hospodském cvrkotu akustická průrva. Několik hostů zvedlo
hlavu.

„Eště pivečko, pánové?“ přispěchal číšník.

„Dejte nám dvě vodky,“ řekl otec a vůbec si neuvědomil, že si právě postěžoval.

          Ťukli jsme si.

„Tady jsou lidi, prosimtě, rozežraný,“ navázal otec, „to v Jugoslávii byla běžná strava žganci, což
jsou takový dlouhý žluťounký knedlíky z kukuřičný mouky, a k tomu byla buď vomáčka nebo sejra,
tvaroh nebo špek, nebo se to taky dělalo na sladko, ale základ byly tyhle žganci... Když jsme
bydleli v Záhřebu, tak dole pod našim barákem byla textilní fabrika, před kterou byl takovej
dlouhej trávník, a na tom trávníku vždycky v poledne seděli dělníci a vobědvali, já na ně koukával
z vokna, protože mezi nima byly pěkný ženský, mně bylo vosum nebo devět. A ty dělníci jedli pořád
to samý, kukuřičnej chleba a k tomu cibuli, některý, ale málokterý k tomu měli i špek, a to jedli
furt, každej den, celej tejden a celej měsíc! Votroci ve starým Egyptě, co dělali na stavbě
pyramid, na tom byli eště hůř, ty nejedli nic jinýho než prosný placky, cibuli a pivo.“

          „No, a dál na východ jsou některý lidi eště míň náročný,“ povídám, „v Indii existuje
tisíce let pronásledovaná, ale dodneška čilá sekta šavanádinů, a ty šavanádinové se tajně zdržujou
na březích Gangy poblíž pohřebišť...“

          „Aha, to jsem zvědavej, jakej hnus se zase dozvim...“

          „No nic originálního, zkrátka a dobře se živěj lidskym masem, který se po pohřbu vhazuje
do vody, chytaj si ho po proudu a jedí to, je to vlastně už upečený, ale většinou taky dost zkažený
a shnilý, což voni si libujou, protože to dělaj z náboženskejch důvodů, a když jsou důvody
náboženský, tak žádnej hnus neni dost velkej.“

          „To bych se k nim moh taky dát, já mám přísnou dietu kuli žlučníku, já smim jenom vařený
a pečený bez tuku... A co, Letectví pořád kupuješ?“

          „Kupuju,“ řekl jsem, „ale už jenom tak ze zvyku, i když vobčas tam něco zajímavýho je,
třeba loni vyšla monografie Ki-44 Šoki... nebo předloni?“

„Já vim, tys měl vždycky rád vošklivý letadla.“

„Ki-44 přece neni vošklivý letadlo!“

„Možná, ale tys měl rád vošklivý letadla... A vůbec nejradši ze všech jsi měl sparviero!“

          „No, mně se líbilo, že je hrbatý jak starej žebrák, že má ty tři vrtule a že je celkově
takový naivní, to jo. To jsem byl ale hodně mladej!“

          „Co povidáš, eště když jsme šli naposled lesem do Ouval, taks měl rád sparviero, to je
tak deset let, tos nebyl mladej...“

          „A dyť je to jedno, tak mám rád sparviero,“ mávám rukou a žasnu, proč mě zrovna tohle
vždycky tak vytočí.

          „Ale vono sparviero nebylo špatný letadlo,“ vydává se otec po tisíckrát prošlápnuté
pěšince, „vono bylo trošičku podmotorovaný jako všecky taliánský typy, ale jako torpédový se
uplatnilo víc než dobře, na to, že to byla čistě předválečná smíšená konstrukce... Vono už i
pipistrello bylo na svojí dobu vydařený letadlo. Víš, co v italštině znamená pipistrello?“

          „Vim.“

          „No jistě, netopýr, co se mračíš?“

          „Ale protože furt musíš poučovat.“

          „Já že poučuju?“

„No furt!“

„A jak se to, prosimtě, projevuje?“

„Každá řeč buď začíná nebo končí tim, že něco vysvětluješ!“

          „Aha, vidiš. Tak je to asi ňák muj způsob...“

          „Jenže co je to potom za dialog!“

          „Dialog je iluze, všichni lidi na světě chtěj pokud možno bez přestání žvanit vo tom
svým!“

          „Tim si nejsem uplně jistej.“

          „Protože eště nejseš uplně dospělej.“

          „To mi řikáš už třicet let.“

          „Taky je to třicet let pravda.“

          „Jo, eště dvě,“ povídám číšníkovi.

V tu chvíli vstoupil do místnosti Kulich v brčálově zeleném křiváku, všechny rozmáchle pozdravil,
ačkoliv se na něj nikdo ani nepodíval, opřel se o pult a začal studovat osazenstvo. Když dospěl ke
mně, řekl Nazdááár a projevil tendenci se od pultu odtrhnout, ale pak si všiml otce a zůstal stát.
Kulicha jsem znal z dob, kdy jsem se pohyboval po Letné.

„Nojo, tys měl rád sparviero,“ přikyvuje otec, „tobě se vždycky líbily co nejvošklivější letadla,
krátký a bachratý, Henschel 123, Fiat CR.42, wildcat, hellcat, bearcat, pak takovej ten dvouvocasej
pantofel, F7U Cutlass, tos uplně zbožňoval... Já měl rád třebas mosquito, to byl muj ideál!“

          „Mosquito vypadá jak robertek, jak se ti může líbit!“ říkám.

          „No je to silně aerodynamický letadlo, čistejch a účelnejch tvarů!“

          „Mně ty všeobecně líbivý tvary připadaj urážlivý, to už se mi fakt víc líbí sparviero,“
přebírá za mě aktivitu popudlivý rarach, který se ve mně dřív nebo později probouzí pokaždé, když
vedu debatu se svým otcem.

„No a neřikal jsem to!“ komentuje otec.

          „Já mám rád letadla, který něčim vybočujou z řady, který už napohled nejsou nudný, to máš
jako se ženskejma.“

„No právě, i když tomu tvýmu přirovnání uplně nerozumim.“

„Ženská je přece zajímavá, když je za prvý duchapřítomná a za druhý trochu nabouraná osudem, ne?“
snažím se ztišit hlas, protože vidím Kulicha, který se mezitím přesunul ke stolu u okna. Kdykoliv o
něj zavadím pohledem, hned přikyvuje, jako že dobrý. Přikyvuje a k tomu frackovsky pohvizduje mezi
zuby.

„To s tebou nemůžu souhlasit,“ říká otec.

To já vim..., drmolí rarach: Tobě se dycky líbily takový...! To já si pamatuju, ty modelky
studený...! Ty blbý namaštěný manekýny...! Ty študovaný chechtalky...! Ty mahuleny s kozím
pyskem...! Co ráčkujou...! A vůbec, kde je barák v Klánovicích...! Prošustrovals...!
Prochlastal...! Nemuseli sme mít holou prdel...! To já vim...!

„Ale no to je fuk,“ říkám do stolu, „zkrátka já bych si vo ňákou hladkou krávu z Penthousu, vo
ňákou blbou namaštěnou manekýnu bych si ani nevopřel kolo! A letadla, to je to samý, já mám prostě
rád, když je na tý konstrukci vidět ňáký úsilí, protivenství, kompromis, ňákej vývoj! Třeba pístový
corsairy, zvlášť F4U-5 nebo AU-1, to byly krásný letadla na vrcholu možností vrtulový éry, sedum
set kiláků v hodině, čtyřikrát dvacetimilimetrovej kanón, a přitom žádná banální aerodynamika.
Nádherný!“

„Korzajr má křídla jako přejetej racek,“ bručí otec, který ctí zásadu, že v debatě má jedna strana
vždy zastávat opačný názor, „a sedum set, to bych se moc divil, maximálně šest set padesát,
maximálně!“

          „Pětka byla vo něco pomalejší,“ nechávám se definitivně vtáhnout do diskuze na základní
chlapské téma, adrenalin je na cestě a ani mírně zvýšený tep se nedá popřít. „Ale AU-1 dělala
rovnejch sedum set ve třech tisících!“

„No nevim... Každopádně thunderbolt ve verzi M byl rychlejší nejmíň vo sto kilometrů, s tim samym
motorem, akorát se vstřikem vody rovnou do válců a s jiným turbokompresorem!“

„Vo sto ne, možná vo padesát, ale za jakou cenu! Za prvý, jakou měl ten vyhoněnej motor životnost,
a za druhý, thunderbolt vypadal jak vokřídlenej pařez!“

„Na zemi možná, ale ve vzduchu byl překrásnej... Já šel koncem války v Záhřebu po ulici a najednou
se ozval ohromnej rachot, koukám, nic nevidim, a potom nizounko nad střechama přeletěl thunderbolt
a střílel ze všech zbraní, a jak letěl nízko, tak všude kolem mě padaly na dláždění nábojnice a
uplně zvonily, jedna spadla přímo přede mě, tak jsem jí sebral a spálil jsem se, jak byla horká,“
zabral se otec do vzpomínek. „A to chci říct, von se pak vznes do vejšky a kroužil vokolo nádraží
uplně lehounce jako ňákej stříbrnej ptáček, jenom tak poletoval, ačkoliv měl sedum tun... Ale vůbec
první letadlo, který jsem viděl za války, byl německej dornier sedumnáctka, zvanej létající tužka,
ten letěl ve vejšce nad Záhřebem a Jugoslávci po něm stříleli z kanónů, svítilo slunce, bylo modrý
nebe a já jsem se díval z balkónu, jak se za nim táhly takový malinký šedý obláčky vod granátů, a
řikal jsem si, dyť vona ta válka neni zas tak hrozná! Ovšem pozdějc to už bylo jiný, když začali
lítat Spojenci, jedna vlna za druhou,“ napil se otec piva.

Zatímco já jsem sledoval, jak nás Kulich registruje. Jak se s rutinou doživotního hospodského
rockera snaží na dálku odhadnout předmět hovoru. Jak žvýká párátko. Jak mhouří oko. Jak se k nám
natáčí celým tělem, napasovaný v tom svém zeleném křiváku, vyzdobeném obrovskou spoustou zipů a
kapsiček. Možná to nebyl nejlepší nápad, chodit k Oboře.

 „A jednou zas houkal poplach,“ pokračoval otec, „matka zrovna dopekla kuře a nesla ho na stůl, my
už jsme se ani nechodili schovat, protože Američani vždycky jenom prolítávali. Jenže najednou se
přímo nad náma vobjevily formace bombarďáků a hnaly se uplně nizounko, byly to nádherně
aerodynamický bé šestadvacítky marauder, vzduch takhle pulzoval, náš otec na nic nečekal a skočil z
terasy do keřů, a vtom se vozval přesně ten zvuk, jako když se z náklaďáku sype škvára, a to už
letěly bomby. A když to skončilo, tak v údolí pod náma hořela textilka, všude kouř, my měli
vytlučený vokna a tvoje babička za nima hrozila a nadávala, že jí spadlo kuře na koberec.“

„Fakt je, že si pamatuju, že celý mý dětství jsme měli k jídlu furt kuřata a kuřata, k snídani
ovesnou kaši a jednou za čas takovej ten pišingr z karlovarskejch voplatek, ten byl teda výbornej.“

„Máš pravdu, ale musel se napřed nechat aspoň dva dny vodstát.“

„Ano! Aby byl gumovej!“ řekl jsem a zahlédl, jak Kulich souhlasně přikyvuje. Jak přikyvuje a
mhouřit oko už vůbec nepřestává. Ačkoliv přece z těch pěti metrů nemůže rozumět ani slovo.

„Nojo, matka už ke konci vařila nerada, ale v Jugoslávii vařívala spoustu jídel,“ řekl otec.

„Dyťs řikal, že jste měli hlavně ty kukuřičný knedlíky,“ namítl jsem a byl nucen vidět, jak Kulich
znovu přikývl. Začínalo mě to trochu znervózňovat.

„My zas tak uplně ne,“ připustil otec, „poněvadž náš otec byl labužník, von měl nejradši
marinovanýho tuňáka s mandlema a olivama nebo vařenou langustu jen tak s cibulkou a politou surovým
olivovým olejem, já to tehdy nechtěl jíst, protože to jsme měli furt, a dneska se mi chce brečet,
když si na to jenom vzpomenu... Taky měl rád nadívanou slepici s polentou, ale to bejvaly slepice!
Matka z nich škvařila sádlo, tady se tomu lidi smějou, ale slepičí sádlo namazaný na chlebě, po tom
jsem se moh utlouct, vono je stejně jemný jako husí, ale má takovou zvláštní chuť, možná do toho
eště něco přidávala, nevim,“ poskočil otci ohryzek.

„Já si pamatuju, že první věc, která mě v životě překvapila, byla, když děda vybíral z rybí polívky
kapří voči a vysával je,“ řekl jsem.

Kulich mi od okna rozmáchle připil, aby dal najevo, že sice neví, o čem je řeč, ale že pokud bychom
se snad s tím fousatým starým chlápkem trochu ňák jako hádali, tak že je z principu spíš při mně.

„Jo, to von měl rád,“ přikývl otec. „Ale jinou věc jsem ti chtěl vyprávět, jak byla moje matka
tenkrát statečná... My měli před našim bytem takovou louku, a na tý louce se každou noc chodili
prát vožralí z hospody, která byla hned vedle, to byl taky rozum, bydlet hned vedle hospody... To
byl vždycky řev, ale ne jako tady v Čechách, tam po každý rvačce zustali ležet nejmíň tři čtyři
probodený a celou noc tam chrčeli a krváceli a nadávali a volali na sebe, a ráno už tam kupodivu
nikdy nikdo nebyl, akorát otec musel pokaždý splachovat hadicí krev z trávníku. To kolikrát bylo
uplně jak v ňáký pohádce, třeba z hospody vyběh chlap a nadával a někam běžel a za chvíli se vracel
s tákovymhle kinžálem v ruce, a naproti mu vyšel jeden takovej malej s knírkem, zřejmě asi agent
Ustaši, protože držel v ruce takovou krátkou černou berettu, a povidá mu vostrym hláskem: ‚Odstrani
se!‘, jenže v tu chvíli tohohle malýho zase jinej praštil zezadu vobuškem, ten se natáh, voni mu tu
pistoli sebrali, smáli se, stříleli do vzduchu a zmizeli ve tmě... Ale proč to povidám, jednou se
tam takhle zas řezali a tvoje babička se najednou namíchla, vyšla ven a vykřikla: ‚Tady bude
konečně už jednou ticho, nám tady spí dítě, okamžitě přestaňte, nebo tam mezi vás pudu a uvidíte!‘„

„Česky?“

„Chorvatsky, samozřejmě.“

„A jaký dítě myslela?“

„Ale no mě... Mně už bylo deset, žejo, ale matka dycky žila ňákym spravedlivym ideálem, vona měla
na mysli, že by se klidně mohlo stát, že by tam někde spalo ňáký malý dítě, a co potom! Otec když
viděl, jak je matka přichystaná jít mezi ty vrahy, tak se vyděsil a běžel hledat pistoli, von nosil
načerno devítku mauser, jenže teď jí v tom rozčilení nemoh najít, a když jí našel, tak zase nemoh
najít náboje, a než stačil nabít, tak voni už mezitim dávno utekli, protože to bylo tak
iracionální, že se vyděsili... Policie se tam bála chodit, ale tvoje babička je tak překvapila, že
se dali na útěk.“

„A proč vy jste se po válce vlastně vraceli do Čech?“

„Ale no protože otec se dal poslední rok války do armády k Titovi, von, majitel továrny, a nenechal
si to vymluvit! Von byl zapojenej do odboje v rámci třináctý proletářský armády, jak nikdy
nezapomněl zdůraznit... Jenže když válka skončila, tak začaly popravy a zavírání nanovo, protože si
veliki drug Tito vyřizoval účty, napřed to vodnesli bejvalí četnici, monarchisti, žejo, a potom
začali komunisti vodstraňovat komunisty, jako vždycky a všude, to se furt vopakuje, protože to je
furt jeden a ten samej princip, jediný, čim se ty události vod sebe lišej, je pak ten výklad. A
dějiny Balkánu, ty jsou ponurý a patetický jak německá opera, to neni žádná sranda, tam teče krev
potokem, uříznutý hlavy se válej na ulici a hned vedle toho se tancuje a hraje orchestr.“

„Čertví, jestli to nakonec neni lepší než ta pomalá šedivá estráda, co se vodehrává tady.“

„To můžeš říct jenom proto, že nevíš, jaký to je, když dole na ulici dovopravdy někomu podřezávaj
krk nebo když před tvejma vočima věšej celou famílii komplet i s dětma... Na co ses mě to ptal, jo,
proč jsme se vraceli. No jednak tam hned po válce přišlo znárodnění, otec sice dostal skrz odboj
ňákou výhodu a směl tu fabriku prodat, čili uplně vo všechno nepřišel, ale i tak už toho měl plný
zuby. Von měl ideu, že se vrátí do Čech a že si tu se svym bratrancem Vildou zařídí továrnu na
kravaty, vo ničem jiným nemluvil, než jak budou mít s Vildou malinkou fabričku na kravaty a jak
budou mít svatej klid. Tak mě poslali do Prahy hned v pětačtyřicátym, mně se zatraceně nechtělo,
žejo, já chtěl jít študovat námořní akademii... No, a naši sem za mnou přijeli v roce čtyřicet
osum, otce hned za dva roky zavřeli a já šel dělat do fabriky.“

„Hm, nojo, no.“

„Přesně tak, člověk by řek, že se lidi poučej, nepoučej se nikdy, zvlášť tady v Čechách ne. Proto
sem taky otec chtěl zpátky, kuli tý duhový idyle, na kterou se v Jugoslávii všichni Češi fixovali,
to furt vzdychali, jaký to bude, až se doktor Beneš s Hanou vrátěj na Hrad a až si zas jednou daj
jitrnici s plzeňskym a pudou na špacír do Stromovky... A Honza Masaryk, žejo, a Churchill jak
nedovolí, aby Stalin, atakdále.“

„Čerčil bylo jedno z prvních slov, který jsem v dětství zaregistroval, Čerčil a Chruščov.“

„Nojo, to bylo furt, otec s matkou se věčně dohadovali vo politice. Ale první slovo, který jsi řek,
bylo slovo táta, to si pamatuju dobře, poněvadž kuli tomu se mnou tvoje máma celej den nemluvila,
jí se to ňák dotklo.“

„To ani nevim.“

„Jak bys taky moh, to ti byl rok... Vo čem jsme to mluvili, jo muj otec! No von byl zkrátka
unavenej, von v Jugoslávii začínal už ve dvacátejch letech a ze začátku dvakrát nebo třikrát přišel
uplně vo všechno a musel začínat znova vod nuly, než se konečně uchytil... Byl unavenej.“

„A jak na to vůbec přišel vodjet zrovna do Jugošky?“

„Von byl nejmladší ze čtyř dětí a z toho tři byli bratři, tak holt dostal vod svýho otce peníze do
začátku a jel dělat štěstí. Von se sice narodil na statku, žejo, ale co to bylo platný, byl
nejmladší, tak dostal prachy a šel, to byl tenkrát takovej zvyk... A proč Chorvatsko? To abych
pravdu řek přesně nevim, ale udělalo to tenkrát dost Čechů. Asi tam byla příležitost.“

Zvedl jsem se, abych si odskočil. Při tom jsem zavadil o aktovku, aktovka se položila na bok a
vyjela z ní kniha.

„No vidiš, copak to čteš?“ nahnul se otec.

          „To nečtu, to jenom nosim s sebou.“

Přešel jsem lokál a zahnul na rampu k hajzlům. Sotva jsem stanul nad mušlí, už stál vedle mě
Kulich, zíral do kachlíků a hlasitě žvýkal. Zblízka jsem si všiml, že je to vlastně taky už skoro
fotřík, nebýt těch náušnic a řetězů a zipů a copánku. Že kdyby se očesal od těch fundamentů mládí,
hnedle by tu stál postarší nosatý občánek s pneumatikou.

„Kdo to je?“ chtěl vědět.

„To je otec.“

„Vy spolu chodíte na pivko, jo?“

„Jo.“

„A jak často?“

„Tak jednou za tři neděle.“

„S fotrem, jo?“

„No a co?“

„Nic, dobrý... A to spolu normálně kecáte, jo?“

           „Normálně. Má to taky svý stinný stránky.“

           „Žejo, viď... Třeba vo ženskejch se bavíte?“

          „Jen tak lehce.“

„Hele, a moh bych si k vám na chvíli přisednout?“

          „No, my už za chvíli pudem.“

          „Jenom na chvilku, já tady čekám na Jirku, večer hrajou na Slamníku ňáký kapely ze
severu...“

          „Nezlob se, Kulichu, dneska radši ne.“

          „Tak teda ne, no... A fakt je to fotr, jo?“

          „Jo.“

Když jsem se, třepaje mokrýma rukama, vrátil, otec listoval v knize, kroutil hlavou a nahlas
předčítal: „Ať už je otázka tajemství věcí jakákoli, rozhodně je velice složitá, anebo, je-li
naopak velice jednoduchá, pak je to taková jednoduchost, kterou nejsme s to vidět..., prosimtebe,
dyť tomu ale vůbec neni rozumět, to je ňáká filozofie nebo co, já tudle vysokou literaturu nikdy
neměl rád...“

„Já taky ne, ale vona je to někdy jediná možnost, jak nebejt sám,“ řekl jsem tiše.

„Mně poslední léta uplně stačí kromě vodbornejch knih Hašek, Shakespeare a detektivky, dneska už mě
sere i ten Shakespeare, ale některý kousky jsou furt geniální...“

Hlavně nerecituj..., pomodlil jsem se v duchu: Ne teď...! Ne tady...! Hlavně ne Šejkspíra...! Neni
potřeba...! Ticho...!

„Líp takhle na dně být a vědět o tom, než lichotit si v bídě! Kdo na dně je, nejposlednější
vyděděnec štěstí, přece jen doufá, bát se nemá čeho...,“ začal otec deklamovat nepřirozeně vysokým,
pronikavým a k tomu ještě kňouravým hlasem.

Ticho..., řvalo to ve mně: Ticho budeš...! Pro boha živýho...! Neječ...!

„Vítej, ty prázdné povětří, jež k srdci vinu! Ten, koho orvalos, že nelze hůř, nic nedluží tvým
vztekům...!“

Nasládle jsem se usmíval a cítil na sobě pohledy celé putyky. Vyser se na ně, křičelo to ve mně, co
je ti do nich, sedíš tu s tatíkem a basta. Dědek je vožralej a žvaní, říkali si oni, to je v
pohodě, ale co je zač ten druhej pičus? Buzerant? Feťák? Magor? Spatřil jsem Kulicha, jak mi přes
půl místnosti slavnostně ukazuje vztyčený palec, jako že mi fandí.

„Nepudem se zas trochu projít?“ nadhodil jsem.

„Ale to klidně můžem,“ ztišil se otec. „Jenomže když mi pak operovali slinivku, tak jsem si panečku
eště moc rád přečet Odyssea vod Joyce, poněvadž mi ho Iva přivezla do špitálu. Já jí totiž prosil,
aby mi přivezla ňákou hodně tlustou knihu, já měl na mysli něco jako Melvilla nebo Victora Huga, i
toho Kiplinga bych si bejval klidně zas po letech přečet, jenomže Iva to vyřešila tak, že vytáhla
všecky tlustý knihy, koukla na ně a tu nejtlustší dala do tašky, a to holt byl Odysseus, kterýho si
u mě kdysi někdo zapomněl... Nebyls to náhodou ty?“

„Nebyl, já ho mám doma; za ty léta jsem ho začal číst dvakrát nebo třikrát a pokaždý jsem skončil
někde na straně padesát.“

„A to já ho dočet, to jsem ti čet tak pozorně jako nikdy nic předtim, poněvadž jsem si řikal, že je
to možná to poslední, co na tomhle světě čtu! To jsem vnímal uplně každý slovo, ne že bych něčemu z
toho rozuměl, ale v tu chvíli mi to bylo jedno... Vona takzvaná krásná literatura je tady předevšim
pro lidi, který maj jinak v životě a ze života houby, pro chudáky, žejo. Ty vostatní, co jsou
zdravý a maj prachy, ty jí berou jenom jako lehkou, tak trochu nudnou zábavu před usnutím.“

„To je pravda,“ řekl jsem.

„Jenže já poslední dobou, když najdu ve schránce i jenom pohlednici nebo třeba i složenku, tak z
toho mám radost a pečlivě si to čtu slovo vod slova, poněvadž v tu chvíli jasně vidim, že eště
žiju...“




Svět


Opustili jsme lokál a došli po vrstevnici k místodržitelskému zámečku.

„Nojo, ale kam teď?“ prohodil otec směrem k drobounkému cimbuří sídlišť na obzoru. Za kopcem,
posázeným vybělenými kostkami paneláků, se plazil souvislý hřbet mračen.

„Nejlíp zase zpátky do Stromovky, jestli ti to nevadí.“

„Mně nic nevadí, hlavně aby nepršelo,“ řekl otec, vyhrnul si límec, vylovil z kapsy krabičku
marlborek, na třetí pokus si jednu zapálil, držel ji před sebou jako prase kost a vyfukoval kouř
vstříc masám vlažného srpnového vzduchu, hrnoucího se z údolí.

Sešli jsme dolů a kráčeli travnatým lavorem parku. Nakonec jsme se dostali zpátky k řece a vydali
se po břehu směrem k Podbabě. Kráčeli jsme rovnou a pustou ulicí Za elektrárnou. Nalevo od nás
šuměla obora a napravo pleskala do kamenů kalná voda plavebního kanálu. Kachny přičinlivě pádlovaly
proti proudu. Kačeři pyšně komíhali krásně modrozelenou pitomou hlavou. Rackové ozobávali
pohupující se kusy rohlíků a slizem potažené chcíplé potkany.

Najednou nás udeřil do nosu koncentrovaný, hustý zápach.

„To nebude jenom tak ňáká myš,“ prohodil otec.

Cítili jsme, jak nám ten hrozný puch potahuje sliznice. Jak se to na nás přímo přilepuje. Zrychlili
jsme a snažili se tím projít.

„Já se mrknu, co to může bejt,“ rozhodl jsem se z čisté zvědavosti.

„Ale vykašli se na to a poď.“

„Běž, já tě dohonim,“ povídám, pořádně jsem se nadechl a udělal několik kroků zpátky. Nad křovím se
zmítal chuchvalec much. V křoví se černala role térového papíru, zaházená prkny a větvemi. Uvnitř
byl zarolovaný jakýsi neforemný rundelec. V šeru uvnitř role jsem zahlédl něco, co by při troše
fantazie mohl být svetr omotaný kolem slepených tmavých vlasů, ale stejně dobře to mohla být a
nejspíš taky byla srst nějakého zvířete. Obrátil jsem se a dohnal rozvážně kráčejícího otce.

„Tak co?“ optal se.

„Asi ňákej pes.“

Chvíli jsme kráčeli mlčky.

„Ke konci války, když už sypali bomby přímo na Záhřeb, se tu a tam strefili do obytnýho bloku, a
protože se to nestačilo vodklízet, tak tam přesně takhle smrděly celý ulice, že se to skoro nedalo
vydržet, a vod tý doby to nemám rád,“ řekl otec.

„Aha.“

„Ale i na to si lidi nakonec zvyknou, když to trvá dost dlouho, ale vo čem se mi dodneška zdá, je
jedna příhoda tak asi z roku čtyřicet tři... Vodněkud jsem se tenkrát vracel, pamatuju si, že bylo
i na tamní poměry velký vedro. A když jsem šel přes jedno náměstí v Maksimiru, což je čtvrť kousek
vod centra, tak najednou ze všech stran vyrazily náklaďáky a na nich vojáci, lidi hned začali
utíkat, jenže nebylo kam, a tak nás všechny, co jsme tam zrovna šli, pochytali a seřadili ke zdi.
Já stál až vzadu a všim jsem si, že zrovna za mnou je těsně nad chodníkem povotevřený sklepní
vokýnko, tak jsem si kleknul a rychle se protáh, já byl hubenej, žejo, mně bylo třináct nebo
čtrnáct, potom jsem proběh sklepem, a když jsem vylez na druhý straně z baráku, tak jsem akorát v
tu chvíli uslyšel ze směru vod náměstí hromadnou salvu z pušek, to byla tak hrozná rána, až v celý
ulici zadrnčely vokna. Ale vo tom nechci mluvit... Nejhorší totiž bylo, že jak jsem vodtamtuď
uháněl pryč, tak tam byla přímo na ulici hromada cihel a na tý hromadě až nahóře ležel zastřelenej
vlčák, to nemohla bejt náhoda, byl trefenej zblízka přesně sem do hlavy a na mě to dělalo ten
dojem, že se usmívá. A teprv v tu chvíli jsem se rozbrečel a běžel jsem až domu, no, našim jsem vo
tom nikdy neřek...“

„A to byli Němci?“

„Ty vojáci? Kdepak Němci, ustašovci... Němci byli eště poměrně slušný, zato ustašovci prováděli
lidem věci, že by tomu tady možná nikdo ani nevěřil, ale na to na všechno se dá po čase jakž takž
zapomenout. Jedině na toho zastřelenýho psa nezapomenu nikdy, toho mám dodneška před vočima.“

Chvíli jsem pozoroval špičky svých a otcových bot, jak si probíjejí cestu lehkým a prázdným
vzduchem. Jak tu a tam odkopnou drobný kamínek. Jak se kamínek kutálí. Jak se zarazí o obrubník.

„Jeden známej mi vyprávěl,“ vybavilo se mi trochu nesouvisle, „že když byl v Rusku s horolezcema
někde na Ťan-šanu na ňákym ledovci...“

„Kde?“

„Ťan-šan.“

„To ovšem dneska dávno neni Rusko, to je tušim Kyrgyzstán, to je horní větev masivu, kterej
navazuje na Himálaj, potom je Hindúkuš a takhle nahoru do účka Ťan-šan...“

„Možná, ale tenkrát to hergot eště patřilo k Rusku!“

„No dobře... A co teda?“

„No, a jak šli přes ten ledovec, tak tam nahoře vobjevili takovou hlubokou trhlinu, takovou
propast, a z tý propasti je praštil do nosu taky takovej přímej pekelnej puch. Bylo jim to divný,
ale šli dál. A dole pod tim ledovcem pak našli ponornou řeku, která vytejkala přímo zpod ledu a
byla tak teplá, že se v ní normálně koupali. A jak se tam vochomejtali, tak hned vedle místa,
vodkuď ta voda vytejkala, něco našli, bylo to zamotaný do hadrů a z dálky nebylo jasný, jestli je
to člověk nebo ne, a voni to radši ani blíž nezkoumali, protože toho měli pro ten den tak akorát,
nahoře ten smrad a tady tohle... No nic, příští den dorazili do ňáký horský chaty, a tam seděli
Rusáci z horský služby a mluvili vo tom, že už tejden hledaj ňákou rodinu, která se ztratila v
horách. Tak se jim kluci zmínili vo tom smradu tam nahoře, a voni, že se tam ráno pojedou podivat a
že jim budou muset ukázat, kde to je. Tak jeli, našli to, jeden chlapík se tam spustil, a když ho
vytáhli, byl celej zelenej a povidá: ‚Jo, sou tam všichni, celá rodina!‘ ‚A jak je možný, že tak
hrozně smrděj, když je tam samej led?‘, ptali se ho vostatní. ‚Protože tam je ponorná řeka a voni
sou napůl zapasovaný ve vodě, strašnej pohled, to vám řeknu,‘ řek ten Rus, ‚musíme sebou vzít hodně
vodky, až je budem tahat ven.‘ Pak eště toho Honzu, co mi to vyprávěl, napadlo zmínit se taky vo tý
druhý mrtvole tam u tý ponorný řeky. Tak to vzali při jednom, zajeli tam, zastavili, jeden z tý
horský služby k tomu šel, dloubnul do toho holí, uplivnul si, šel zpátky a povidá: ‚To nic, to je
vobyčejná koza, pro dnešek končíme a jedem zpátky!‘ A když už nasedali, tak se ten Honza šel eště
vymočit a naposled se na tu mrchu kouknul, a teprv teď, jak jí viděl z jinýho úhlu, si všim, že ta
koza má holinky...“

„To jsou Rusové,“ pokýval hlavou otec. „U nás v laborce byl kdysi na praxi ňákej Míťa, a ten
zabíjel pokusný králíky tim způsobem, že vzal králíka, zabod do něj rezavý nůžky, přestřih mu
tepnu, chyt ho za nohy, zapálil si cigaretu a nechal ho v klidu vykrvácet. Já na něj začal řvát,
když jsem to viděl, a von na mě koukal a vůbec nemoh pochopit, co mi jako vadí. A to byl doktor
věd, vzdělanej člověk, ale holt Rus... A to je ňákej horolezec, ten tvuj známej?“

„Neni, von se jenom snaží všema možnejma způsobama přijít vo život a furt se mu to nedaří.“

„Však von každej, kdo vopravdu chce, na to nakonec přijde.“

„To asi jo.“

„Mimochodem, poslední dny je pouhym vokem nádherně vidět jak Mars, tak Jupiter, tak i Saturn a
Venuše,“ povídá otec, „voni se k sobě Mars, Jupiter a Saturn můžou z našeho pohledu i dost
přiblížit. Dokonce se soudí, že to tenkrát, jak se narodil Kristus, nebyla vůbec žádná kometa, co
se vobjevila, ale že to byly právě tyhlety tři planety v konjunkci. To už muselo bejt panečku na
nebi pořádný světlo!“

„To asi jo,“ říkám a zamyšleně sleduji špičky otcových a špičky svých bot, kamínky, travku
prorážející popraskaným asfaltem, odhozené jízdenky MHD. Pak zase špičky jeho bot a špičky svých
bot. Jdeš s fotrem na procházku, je čtvrtek odpoledne, je srpen, seš na světě; to už se nikdy
nebude opakovat, pronesl jakýsi bodrý komentátor v mém nitru.

„Kozel se poslední dobou zkazil...,“ řekl otec.

„Já kozla nepil snad deset let,“ povídám, „ale jinak čim dál víc zjišťuju, že se dá pít skoro
všecko, když se vo to uměj starat, smíchov, benešov, měšťan, louny, krušovice, všecko, ale že
neexistuje pivo, který by se nedalo zničit, když se dosycuje kysličníkem a blbě skladuje a když se
nečistěj trubky.“

„To asi jo,“ odpověděl otec, „i když teda plzeň je plzeň, nemoh bys, prosimtě, zpomalit? Mě zas
poslední dobou zloběj nohy.“

Volným krokem jsme minuli rozpadlé kamenné zdi. Kůlny. Ohrady. Areály. Zelinářské zahrady. Živé
ploty. Sklady. Hřiště. Tenisové kurty. Břízy. Modříny. Baráky nějakých ubytoven.

Podél plotu proti nám vykročily dvě širokoramenné sportovní krasavice, nekomplikované světlovlasé
atletky s figurami, které by klidně mohly zdobit Reichstag. V tu chvíli přilétlo od ubytovny
strašlivé hýkání a ječení. Záclonka v okně se rozhrnula a z nitra pokoje se na blondýny šklebily
dvě široce rozesmáté černé tváře. Dívky jim zvesela zamávaly, prošly brankou a zahnuly k ubytovně.
Měly pevné, sportem vypracované nohy. Bylo úplně slyšet, jak v nich šplouchají ty barevné televizní
šťávy. Jak v nich buší to horké kravské srdce. Černoši spustili přímo v okně zběsilý tanec:
„Ulálaulála... udža dža, udža udža dža... ulála, ulála, éééé!“

„To je svět...,“ povídá rezignovaně otec.

Z lesíka nad areálem se ozval ptačí zpěv.

„Jestlipak víš, co to je?“ zeptal se otec.

„Cože?“

„Co to je za ptáka, co zpívá?“

„Nevim,“ řekl jsem nepřítomně. Právě jsem se totiž v duchu zaobíral tou obrovitou harpunou ze
Zemanova Barona Prášila, tou harpunou, velkou jak dopravní letadlo, kterou trosečníci v břiše
velryby zpozorují, až když k nim vjede dovnitř skrz žebra netvora. Myslel jsem na to, že je to při
vší naivitě přesný obraz té chvíle, na kterou odjakživa čekám. Chvíle, kdy se protrhne šedý zákal
zvyku, kdy se konečně stane něco, něco. Samozřejmě, že se nedočkám. Nikdo se nedočká. Protože
všechno, co se nakonec stane, na sebe okamžitě vezme rysy všednosti. A mozek, to spokojené hovado?
Ten kašovitý domácí pán? Ten krasoduch? Ten Oscar Wilde mé hlavy? Ten se vším, co je nové a
neznámé, ihned odmítne zabývat. Život nám ujíždí pod zadkem jako autobus s řidičem, raněným
mrtvicí, ale mozek k tomu umí dodat jenom: Olala! No toto! Já se divim!

„Ale no tak, to přece poznáš,“ namířil otec prst k lesíku.

„Nevim,“ řekl jsem nepřítomně.

„Cilp calp cilp calp, to přece nemůžeš nepoznat, cilp calp cilp calp cilp calp!“ zajódloval otec
zvýšeným hlasem a jedna sportovkyně se překvapeně ohlédla.

Fakt je, že mě to kdysi učil znát. Kdysi jsme se spolu něco nachodili po lesích, já a můj
nesnesitelný otec. Novohradské hory, Jeseníky, Křivoklátsko, suché borové lesy za Mělníkem, černé
smrčiny kolem Prahy, břízy a duby za Kladnem, pištivé olšiny podél Berounky.

„Budníček,“ říkám neochotně.

„No jistě, budníček menší!“

„Tak poď,“ povídám, protože jsem zjistil, že stojíme přesně uprostřed asfaltky, otec proto, že
poslouchá budníčka, já proto, že se snažím zachytit něco z těch volovin, které mi táhnou hlavou, a
že se k nám z dálky blíží v oblacích prachu náklaďák.

Minuli jsme rozpadající se starou vápenku. Přešli jsme po lávce nad jámou zrušené vlečky. Chvíli
jsme hleděli do soutěsky, na jejímž dně mizel pod spadaným listím a větvemi rezavý oblouk kolejí.
Do soutěsky, vykousané dynamitem do mastné a drolivé městské skály. Cilp calp cilp calp, kuvíkal v
kopci za našimi zády budníček menší.

Potom jsme s cigaretou v ruce vstoupili do srdce Bubenče. Počmáranými garážemi, zpuchřelými vilami
a fungl novými autobazary ohraničený prostor, který se před námi otevřel, se nazýval Papírenská
ulice.




Ať žije maršál Tito!


„Aha!“ řekl otec, když spatřil rozsáhlé, složitě tvarované cihlové stavení, hlídané po stranách
dvěma holými komíny, ke kterému jsme se pomalu blížili. Byl to objekt č. p. 6, dům, který vypadá
jako turecké lázně nebo jako sanatorium pro výstřední zazobance nebo možná spíš jako c. a k.
pobočka vznešené tibetské Potaly, ale ve skutečnosti je to obyčejná sračkárna, bývalá čistička
městských odpadních vod.

Když jsme se octli přímo před budovou, otec se zastavil a dlouho ji pozoroval. „To mi něčim silně
připomíná Ostrov mrtvejch vod Böcklina,“ řekl tichým hlasem.

V tu chvíli se v dálce nad obzorem rozestoupily těžké fošny mračen a z nich vyklouzlo červené,
sliznaté, silně zploštělé slunce, které vypadalo, jako by už nemohlo a nechtělo dál držet
pohromadě. Jako by se hodlalo v následující vteřině rozštěpit na dvě, na čtyři, na osm, na několik
desítek a stovek sluncí. Nad řekou se třepetaly bílé skupinky racků.

„Vlastně si teď vzpomínám,“ řekl otec, sundal si prinze Heinricha, utřel si čelo a pořád se díval
na sračkárnu, „že se moje matka do Čech moc vrátit nechtěla, to spíš otec, a že se kuli tomu
hádali... Vona zbožňovala Tita, protože Tito rád jed syrový olivy, což vona taky, a rád chodil v
bílym.“

„Tito byl Chorvat?“

„Chorvat, ale předevšim selfmejdmen, jak by se dneska řeklo. Což vo to, von i náš otec ho
obdivoval, jemu připadalo, že Tito je jedinej, kdo dokáže vyhnat fašisty z Balkánu, což se nesplet,
proto se k němu taky dal, jenomže holt zapomněl, že se na světě vodjakživa vyhání jedno zlo
druhym... Von věřil, že Tito je silná figura, iluzionista, žejo, bílej slon. Že je to svým způsobem
taky takovej zvláštní kapitalista, kterýmu nakonec pude hlavně vo prosperitu,“ říkal otec a pořád
se díval na sračkárnu, rýsující se proti houstnoucímu nebi.

„Ale furt byl větší formát než ty agenti gestapa tady, co pak šli rovnou ke KGB a z KGB do vlády,
nebo ne?“ řekl jsem a sledoval slunce, které se prudce rozlilo po obzoru jako rozbité vejce a potom
zaskočilo za kopec. A viděl jsem víc než kdy jindy, že jsme jednou provždy zavřeni v šedé,
neprostupné kouli, plné kouře, výkalů a smíchu. Lidé, Země, Vesmír a my, děti. Šablony, míry,
šuplíky a váhy. Naivita bez konce. Naše řeč budiž: ano, ano, ne, ne. Ha ha.

„Cože?“ zeptal se otec.

„Nic, to byla blbost, co jsem řek.“

„Promiň, já koukal, jestli to támhle neni kormorán, ale neni... Tito jestli byl formát? Původně
nejspíš jo, jenže začátky nikdy nic neřikaj vo tom, jaký budou ty konce... Ale něco jinýho jsem
chtěl vyprávět, za války lítal noc co noc nad Záhřeb partyzánskej dvojplošník, nejspíš ňákej ten
ruskej polikarpov, ale neřeklo se mu jinak než Smrdeščij Martin, a ten každou noc shodil jednu
jedinou bombu, protože nejspíš víc neunes, a samozřejmě nikdy nic netrefil, to padlo někam na louku
nebo nejvejš na kozí chlívek... Nebo že by to byl kormorán...? Ale moje matka byla nadšená, žejo,
vona každej den čekala u vokna, až zase přiletí, což nešlo přeslechnout, poněvadž měl zvuk přesně
jako šicí stroj, a teprv když nastal někde v dálce výbuch, tak řekla: ‚Ať žije maršál Tito!‘,
zavřela vokno a šla spát. Von si Tito tenkrát snad eště ani maršál neřikal, ale pro mojí matku už
dávno byl... Já mám dojem, že to otci vadilo čistě osobně, že matka Tita zbožňovala, že na něj v
podstatě žárlil... Nojo, stmívá se, tak zas popojdem, ne?“

A šli jsme. Cestou jsme probrali obvyklá témata. Kolik asi může maximálně vážit architeuthis dux a
mnoho-li jich bloudí v hlubinách oceánů, jestli je lepší smaženice jenom z holubinek, případně z
václavek, nebo jestli tam musí přijít taky pár klouzků, že lysohlávky jsou svinstvo, vo tom se
spolu vůbec nebudem bavit, a kdo z nás dvou je ve skutečnosti hypochondr.

„Já měl kamaráda, ňákýho Jirku Filka,“ vykládám, „a ten mi posledních deset let vždycky u piva
řikával: ‚Neblbni a běž s tim k doktorovi, hemeroidy nejsou sranda, prdne ti to, dostaneš votravu
krve a jedeš! Běž, dokud je čas!‘ a pokaždý mi dal vizitku na endoskopii na ňákou MUDr.
Nachtigalovou, ke který von v tý době sám chodil, von měl ňáký problémy s pajšlem, no, nakonec jsem
těch vizitek vod něj měl doma nejmíň deset. Pak jsem toho Jirku delší čas neviděl, potom mi někdo
řikal, že prej byl na ňáký operaci, pak jsem ho zase pár měsíců neviděl, a najednou bylo ve
schránce parte.“

„Jak byl starej?“ zneklidněl otec.

„Zhruba pětatřicet. No. A nedávno mě začal trochu zlobit žaludek a...“

„To máš po mně, já mám vodjakživa náběh na vředy,“ řekl otec.

„A tak jsem si řek, možná holt mašina potřebuje zgenerálkovat, aby mě eště ňákej čas nosila...“

„Jaká mašina?“

„No tohle tělo... Tak jsem se sebral a šel k tý MUDr. Nachtigalový. ‚Dobrý den, já jsem Beneš,‘
povídám, ‚mě k vám doporučil jistej Jirka Filek, ale ten mezitim umřel, takže si nejsem jistej,
jestli je vhodný se na něj odvolávat.‘ ‚Vy jste Jiřího znal?‘ zajásala ta doktorka, mimochodem
vopravdu nádherná ženská, tmavovlasá, černovoká a navíc neuvěřitelně sympatická, a hned mi podávala
ruku. ‚Znal,‘ povidám. A vona mi nabídla židli, a místo aby se ptala, co mi schází, tak jsme dvacet
minut vzpomínali na Jirku, všelijaký historky a podobně, uplně jsem zapomněl, kvůli čemu tam
vlastně jsem, až si ta krásná doktorka najednou povzdechla: ‚Já vim, Jiří byl moc příjemnej člověk,
ale bohužel ho nešlo zachránit.‘ ‚Von to asi nějak zanedbal, ne?‘ nedalo mi to. A vona povidá:
‚Zanedbal, to se nedá říct, to spíš byla tak rychlá metastáza, že když jsme ho otevřeli, tak to
vypadalo, jako kdyby mu do břišní dutiny někdo nalil kyselinu, v podstatě už neměl střeva...‘„

„To víš, voni to berou jak housky na krámě, co jim taky zbejvá,“ přidal otec do kroku. „A co je
teda s tebou?“

„Nic zvláštního, strčila mi troubel do žaludku, tekly mi při tom slzy jak králíkovi, a zjistila, že
mám akorát ňákou výduť nebo co.“

„Výduť?“

„No ňákou hernii, nic vážnýho.“

„No počkej, nic vážnýho... Jakou hernii?“

„Hiátovou.“

„Nojo, hiátovou, ale jakou přesně? Axiální? Nebo jakou?“

„Co já vim!“

„Já to nechápu, ty deš k doktorovi a ani se pořádně nezeptáš, co ti je... A bereš na to něco?“

„Prášky.“

„A jaký?“

„To nevim.“

„Ty si nepamatuješ, jaký bereš prášky?“

„Ale tak herdek, tati, dyť nejsme v čekárně u doktora, já ti to celý povidám kvůli něčemu uplně
jinýmu!“

„Ale tohle je důležitý...“

„Možná, ale to teď neřešíme, já ti prokristapána vyprávim historku!“

„No tak jo, tak vyprávěj...“

„Tak když už jsem tam jednou byl... A víš co, dyť je to jedno!“

„Ale no vyprávěj, já tě poslouchám...“

„Tak když už jsem u tý doktorky jednou byl,“ odříkávám nezúčastněným, naprasklým hlasem, „tak mě
napadlo zeptat se rovnou taky na ty svý hemeriody, a vona řiká: ‚To není problém, to my už dneska
děláme ambulantně, jednoduše to podvážeme a po čase vám to samo odpadne, tak se mi pochlubte...‘
Tak jsem sundal gatě, vona mi to přefoukla ňákou dezinfekcí, nakoukla tam a povidá: ‚Aha, tak tohle
vám samo neodpadne, jak dlouho to už máte?‘ ‚Dvacet let,‘ povidám. ‚To bude muset pryč chirurgicky,
čím dřív, tím líp,‘ řekla doktorka a jemňounce zaťukala na ten hemeroid prstíkem; a jak na něj
zaťukala, tak se mi v ten moment tak hrozně a příšerně postavilo péro, jako už dlouho ne. A já tam
stál a vystrkoval na ní zadnici a marně přemejšlel, jak to zařídit, aby si ničeho nevšimla... To
zas byla blamáž!“

„Nojo,“ pousmál se otec, „to ti docela závidim, to mně by mohla klepat, na co by chtěla, no a co
teda? Pudeš na tu operaci?“

„Nevim.“

„No počkej, nevim, na něčem jste se přece dohodli!“

„Ale no pudu, někdy po Novym roce.“

„A bolí tě to, když tento...?“

„Nebolí.“

„A krvácí to?“

„Nekrvácí.“

„No počkej, nekrvácí, a jsou to teda vůbec hemeroidy?“ troubí otec na celou ulici a umouněný
záprtek v montérkách, který právě vyšel dva metry od nás z plechových dveří jakési dílny, si nás
udiveně měří, zatímco z druhé strany nás míjí párek cyklistů v barevných aerodynamických přilbách.
Větrem vonící bruneta v přiléhavém overalu na mě krátce upírá kulaté hnědé oči.

„Ale tak vobčas jo,“ říkám tiše.

„Co vobčas jo?“

„Vobčas to krvácí. A nech už ty nemoci,“ říkám.

„To je s tebou těžký, ty seš taky furt v ňákym napětí. Dyť jsem se jenom zeptal, no...“

Nad zátočinou Vltavy se vztyčil temný kopec Baba, z jehož svahů trčely do soumraku zkroucené staré
třešně, podobné slepičím pařátům. Kolem nás se posouvaly dřevěné ohrady, naplněné hrubým roštím,
šlahouny, křivými rybízy a děravými barely. Šedě natřené konstrukce, označené varovnými cedulkami s
bleskem. Rozbité izolátory.

„Ty si furt myslíš, že se rád bavim vo nemocích,“ pokračuje otec, „ale já když ležel v Thomayerce s
nohou, tak jsem se navopak snažil myslet na všecko jiný než na nemoci, poněvadž mě vošetřoval ňákej
doktor Izmalčov, a ten se s tim panečku vůbec nesral. Ten ke mně přišel hned první den, koukal na
mě takhle přes patku, von měl takovou černou patku až k vočím, to je jejich národní účes, žejo, a
povídá...“

„Čí národní účes?“

„Von byl Bulhar, to jsem neřek? Bulhar, kterej tu vyštudoval a zustal tady, jinak vyloženě
sympatickej chlap, nebejt toho, že mi hned první den po vyšetření řek: ‚Tak co, páne Beneš, co tá
vaše noha, tá pude na amputaci, víte to?‘ A já se ti tak hrozně lek, že ze mě nevypadlo ani slovo,
jenom jsem kejvnul. Nakonec mi to teda naštěstí rozehnali, a když mě propouštěli, to už jsem byl
klidnej, tak mi tenhleten Izmalčov povidá: ‚Nashledanou, páne Beneš, tak vám tá noha vydržela, to
jste rád! Teď jí budete mazat, šetřit se, málo chodit, a já vám přeju, aby vám fungovala eště aspoň
dvá roky!‘ Tak jsem se znova vyděsil: ‚Dva roky,‘ povidám, ‚a co pak?‘ ‚Pák už budeme řezat,‘ řek
Izmalčov a s tim mě propustil. No vidiš, a je to vosum let a furt chodim, nešetřim se, pajdám po
lesích, a noha drží! Pak věř doktorům!“

„Tam má člověk jít, jenom když už lezou tlustý do tenkejch.“

„Přesně tak, muj známej Čenda Laburda v devětapadesáti zblbnul a zamiloval se do třicetiletý holky
a vymyslel prosimtě, že pude na plastickou operaci, aby se jí líbil! Já ho varoval, že to může mít
všelijaký vedlejší následky, ale Laburda ne, sebral se a šel a nechal si za příšerný peníze
vytáhnout vobličej kuli vráskám. A za šest neděl přišel a nadával, že dřív se holil dvakrát tejdně,
kdežto teď musí dvakrát denně, poněvadž jak mu to vytáhli takhle dozadu přes čelist, tak mu teď
rostou fousy i za ušima. Von je eště ke všemu takovej snědej typ a ty fousy má už taky uplně bílý,
žejo, tak mu nic jinýho nezbejvá, poněvadž jinak prej lidi v jednom kuse čuměj, pravda je, že
vypadá, jako kdyby měl pocukrovanej krk...“

Během řeči jsme došli k místu, kde se z Papírenské stává regulérní ulice. Z příbřežní pustiny se
totiž nečekaně zvedají dvě řady rozbitých cihlových činžáků, které po nějakých dvou stech metrech
zase končí, a dál už jsou jenom kameny a tráva. Skrz podvečerní vzduch na nás dýchl pach močoviny,
vlhké omítky a plesnivých škrpálů v chodbě.




Co je v životě novýho


„No vidiš, tady jsem nikdy v životě nebyl,“ řekl otec překvapeně, „tady to ani nevypadá jako v
Praze... To spíš vypadá, jak kdyby se tu natáčely Mrtvý voči Londýna!“

„To je hodně zvláštní končina,“ přitakal jsem. „Já tudy šel asi před rokem a vzpomněl jsem si, že
tady někde v těch místech bydlí jeden známej, a nenapadlo mě nic lepšího, než se po něm ptát tří
udělanejch mladejch cigošů, co se tu poflakovali. ‚No jasně, takovej velkej, Franta nebo Lojza,‘
povidaj. ‚To nebude von,‘ já na to, ‚tenhle se menuje Pavel,‘ a voni: ‚Nojó, jasně, Pavel, takovej
velkej, poď s náma, my ti vokážem, kde bydlí,‘ a já s nima šel jak nejhorší blbec do baráku, ze
slušnosti, víš, abych se náhodou nedotk někoho, kdo mi chce pomoct... A voni hned dole zaujali
takovou speciální formaci, jeden šel přede mnou a dva za mnou, no, a už jsme šlapali po úzkejch
točitejch schodech, vypadalo to tam přesně, jako bysme lezli vnitřkem ulity. A to už jsem teda
skoro cejtil kudlu v ledvinách. A ten první najednou zastavil, kouk na mě a povidá: ‚A ty se jako
nebojiš?‘ ‚Ne,‘ já na to, a musel jsem si dávat velikej pozor, aby mi nepřeskočil hlas. ‚Ne, jo?‘
řek na to tak ňák zklamaně, ‚no dobrý, tak dem...‘ A když jsme vylezli nahoru, tak tam byla
nizounká tmavá chodba, a von na mě kouk eště jednou a povidá, jako by tomu nechtěl věřit: ‚A ty tu
jako fakt hledáš toho Lojzu, jo?‘ ‚No jasně,‘ povidám a lámu si hlavu, jestli zkusit ty dva vzadu
porazit a utýct, nebo radši na někoho zazvonit, když vtom jeden z nich zabouchal na dveře a ze
dveří vylezla napuchlá zamaštěná striga s ručníkem kolem hlavy, na sobě květovanej župan, v uších a
na krku samý zlato, a von jí povidá: ‚Je tady ňákej, co shání toho tlustýho Lojzu nebo Frantu, viš,
toho velkýho, pořádnýho...‘ A baba se nadechla, až to zahvízdalo, a začala ječet: ‚Kolikrát sem vám
řikala, ať tady nevotravujete! Tódle neni váš barák! Támle máte váš barák! Táhněte, nebo du pro
Romana a ten vám to řekne, jo! Vám to Roman řekne jinak! A vy poďte dál, pane!‘„

„To jako tebe zvala dál?“ zeptal se otec.

„Já se taky divil, cenila na mě zlatý zuby a lichotila: ‚Poďte, pane, a nestujte tam!‘ ‚Já nebudu
zdržovat,‘ povidám, ‚já akorát hledám toho známýho.‘ A vona se přestala usmívat: ‚Vy nejste ten...?
Vy neznáte Romana? Vy nám nic nenesete?‘ ‚Neznám a nenesu,‘ povidám. A vona uplně zmodrala vzteky a
z koutku huby jí vyjela kapka pěny, až jsem se lek, že mě snad kousne. Jenže vtom se vzadu v
předsíni pohnul závěs a zpod něj vylez chlap, jakýho jsem v životě neviděl, hlavu jak hroch,
malinký voči strašně daleko vod sebe, figuru jako Golem, ramena, panděro, nohy, prostě celej
vypadal jako zvětšenej do jinýho měřítka, i ten prst, kterym na mě ukázal, nevypadal jako prst, ale
jako štangle salámu: ‚Vodkaď je?‘ zeptal se baby. ‚Já nevim; vodkaď je?‘ vobrátila se na cigoše.
‚Nevíme,‘ řek ten jejich kápo krotce. ‚Nevěděj,‘ řekla poslušně baba. ‚A co chce?‘ ptal se chlap a
na mě se ani nepodival. ‚Nic nechce,‘ vona na to. ‚Tak ať de pryč,‘ řek na to vobr a ukázal na toho
jejich šéfika: ‚A ty poď dovnitř.‘ Kluk se začal třást a něco blekotal, ale chlap na něj ukázal
eště jednou a řek: ‚Dvakrát to řikat nebudu,‘ a kluk teda vlez dovnitř a dveře se za nim zabouchly.
A ty zbylí cikáni byli najednou celý schlíplý a povidaj mi: ‚Hele, tak von tu ten Lojza asi
nebydlí, tak rači běž.‘ A když jsem uháněl dolu po schodech, tak za mnou eště potichounku volali:
‚A nechceš levnej mobil? Nebo cédéčka?‘ a já byl tak pitomej, že jsem se vo pár schodů vrátil,
abych jim řek, že nechci.“

„To je pro tebe bohužel typický,“ pokýval otec.

„Co jako?“

„Ale no že se chováš, jako kdybys vystupoval v ňákým kresleným seriálu nebo jak bych to řek.“

„Já jsem rád, když se tu a tam něco zajímavýho děje.“

„Bez přestání se něco děje! I kdybys jenom seděl doma ve fotelu, tak se furt něco děje! Čim dál
dokonalejší viry se bez přestání snažej přeprogramovat chod tvejch buněk, antibiotika už pomalu
nezabíraj, klonuje se, skoro každej den zmizí z planety jeden živočišnej druh, černý huby maj
atomovou bombu, to je ti málo? Celý národy se stěhujou po světě, to ti nestačí?“

„Mě už zajímaj jenom lidi, se kterejma se dá vobčas rozumně promluvit, a ani těch moc nezbejvá. A
neřikej černý huby!“

„Nojo, tys to zaplaťpámbu nezažil, co se v lidech vobjeví za svinstvo, když přijde situace, že si
to můžou dovolit; rasizmus, ten je spolehlivě v nás ve všech...“

„Já v sobě nic takovýho nemám.“

„Nemusíš vo tom nutně vědět, však vono se to vobjevuje jenom za určitejch podmínek. Dyť já si taky
nemyslim, že je někdo horší než někdo jinej... Já jenom tvrdim, že nevíš, co budeš cejtit, až to
zas v ňáký podobě přijde. Von totiž celej ten pokrok, celej ten náš humanizmus vede k tomu, že se
na ně nakonec budem vomluvně usmívat, až nás budou kráglovat, protože je nám jasný, že maj ňákej
svuj důvod se na nás zlobit...“

„Na koho?“

„Co?“

„Na koho se budem usmívat?“

„No na ty černý huby, na Araby, na koho jinýho...“

„Každej chvilku tahá pilku, koneckonců jsme vyhubili celý národy.“

„Kdo my?“

„No bílý plemeno, bílej muž.“

„Já žádnej národ nevyhubil, a jestlis ty někdy vyhubil ňákej národ, tak buď rád, že jsem se vo tom
nedozvěděl, poněvadž bys byl dostal pár pohlavků. Víc mě ale v tuhle chvíli trápí, že mi už měsíc
nefunguje pračka a netušim, kde vezmu na novou...“

„Nás myslim nikdo hubit nebude,“ povídám. „Spíš budou zkoušet, co si necháme líbit, a jakmile
zjistěj, že na nás můžou dříví štípat, tak si nás rozeberou jak mravenci mršinu. A nejhorší je, že
budou mít v podstatě recht... Tos měl říct, že potřebuješ pračku, my teď máme novou, tak sis moh
tamtu vzít.“

„No výborně, tak já si jí vezmu!“

„Už je pryč.“

„Aha, a kdes vzal prosimtě na pračku?“

„Hanka koupila.“

„Leda tak.“

„A když jsem tu pračku připojoval, tak jsem ten výtok, víš, ten šlauch vzadu necpal do vodpadu, ale
jednoduše jsem ho zaháknul přes vokraj vany...“

„Aha, mně je to jasný, a ty ses pak koupal.“

„A pračka prala. A nastalo malý překvapení.“

„Ty si vopravdu nemůžeš stěžovat, že by se nic nedělo... Ale v tom se mejlíš, jestli si myslíš, že
to je výsada bílejch, hubit jiný národy. Jenom za posledních dvě stě let co se zas děje, Turci
vybíjej Armény a Kurdy, Indonésani Timořany, černoši Araby a Arabové zas černochy, Stalin, sám
Asiat, zdecimoval spoustu asijskejch národů, žejo, a je tady Čína, Afrika, Srí Lanka, Indie s
Pákistánem, škoda mluvit. A to jsou lidi, žejo, ale ani ty nevinný zvířata na tom nejsou líp, von
sice Konrad Lorenz věřil, že zvířata maj vrozenej model chování, kterej jim brání masově vybíjet
příslušníky vlastního druhu, jenže dneska už se ví, že to neni pravda. Mravenci, no dobře, to jsou
mravenci, ale vlci, hyeny, kočkovitý šelmy a mnohý jiný sociálně žijící druhy pořádaj organizovaný
vyvražďování celejch konkurenčních smeček. Primáti? Ty už se s tim vůbec neserou, šimpanzi dokonce
plánovitě vyvražďujou celý sousední tlupy včetně mláďat a samic, což je normální genocida se všim
všudy...“

Minuli jsme zaparkovaný černý sporťák, kterému z tlamy chladiče vylézaly ostré dravčí zuby. Špičáky
z pochromovaného plechu se zaleskly ve světle lampy. Na vteřinku jsem měl dojem, že na nás z hloubi
temných bytů hledí nepřirozeně zvětšené, divé tváře; ale když jsem se rozhlédl, viděl jsem jenom
lepící páskou spravovaná okna a za nimi závěsy a potrhané záclony a květináče s kaktusy.

Došli jsme k poslednímu domu v ulici, obešli jej a zamířili k ústí pěšího tunýlku, vedoucímu skrz
železniční násep. Vstoupili jsme do prochcané tmy. Tři metry nad našimi hlavami zaduněl vlak.
Zachvěly se přesličky mezi pražci. Když jsme se pak vynořili na druhé straně, octli jsme se v
hučícím civilizovaném světě, plném světel.

„Aha, to je přece Podbabská,“ zapraskal otec klouby na rukou, „a támhle dál je třída Jugoslávskejch
partyzánů, tam jsem svýho času chodíval každej pátek ke Švejkovi s Alfrédem Kahavkou. To je pravej
alkoholik! Vy mně vyčítáte, že piju alkohol, ale Alfréd? Ten chlastá vod svejch osumnácti let
pravidelně, nikdy za celej život nepřestal, dneska je mu sedumašedesát a furt mu to myslí a furt je
veselej, to já prosimtě před třicítkou žil jako mnich, nepil jsem vůbec a co ze mě je? Pitomej
dědek...“

„Já ti rozhodně nic nevyčítám.“

„Nojo, ale na svatbě ses za mě styděl, když sis bral Blanku, a to jsem jenom tvojí tchýni učil
chorvatsky, sama to chtěla...“

Vrtím hlavou, ale vzpomínám si dobře. Co, chorvatsky. Vzpomínám si, jak tančil pro pobavení
svatebčanů kolem stolu, jak kvokal s rukama nad hlavou a jak s ním napřed nějaká rozesmátá tetka
tancovala, ale pak si sedla a všichni se pro formu smáli, ale dívali se stranou, protože to byla
inženýrská a prognostická a učitelská chamraď, zatímco můj otec byl sice opilý a pro někoho možná
nesnesitelný, ale sám pro sebe tiše a nenápadně svobodný, tak jako vždycky. A ani já jsem se
tenkrát nesmál, protože mám v sobě něco ze své matky, z matky, která po každé návštěvě, sotva za ní
zabouchly dveře, okamžitě myla jarem a leštila ironem popelníky a sklo na stole a která denně
utírala prach; nesmál jsem se, protože jsem byl a budu úzkoprsý zkurvenec.

„Pravda je, že jsem v tý době pil dost,“ pokračuje otec, „ale co už má člověk dělat, když musí žít
v takovýmhle svinčíku, ve kterým neni možný zachovat si zdravej rozum bez přiměřený lokální
anestezie! Zblbnout a následně bejt spokojenej by snad byla cesta, ale to se mi povedlo jenom
napůl.“

„Alfréd je ten kudrnatej, co hraje na harmoniku?“

„Ten. Von se poprvý vopil se svým bráchou na plese v Lucerně, to mu bylo, jak řikám, osumnáct, a
vod toho dne pije pořád, už devětačtyřicet let. Jinýho by to zabilo, ale Alfréd? Ten ani nezastoná!
Ten neví, co je rýma!“

Kousek za benzínovou pumpou svítil stánek. Na pultu pod plexisklem spočívalo pár opocených
grilovaných kuřat, vystavujících zoufalé kosti ve světle růžové zářivky. Nad pultem se šťoural v
nose opuchlý chlápek v rudé košili, přes kterou měl přetažený bílý plášť s oblýskaným límcem. Vítr
k nám nicméně zanesl chutnou vůni.

„Nemáš hlad?“ řekl otec. „Ty nejlepší ptáci, jaký znám, jsou husy a kachny, ňam ňam!“

„Cože?“

„No tos napsal ty.“

„To jsem nenapsal já, to je z ňákýho sborníku překladů středověký poezie... Vodkuď to znáš?“

„Ale tos napsal ty, ty už ani nevíš, cos napsal, to je moje nejvoblíbenější báseň... Řekni taky
ňákou!“

„Na centrálním dvorci pražské Štvanice

tancovaly kurvy při harmonice

v svitu měsíce...

Já jsem tam tenkrát taky byl

a tenis hrál a vodku pil

jako ty, Lili Marlen, ne sice...,“ naskočilo mi okamžitě.

„No vidiš, to je panečku vošklivá báseň... A proč Lili Marlen?“

„Těžko říct.“

„Tus taky nenapsal? Tak řekni ňákou, kterous napsal.“

„V totální prdeli jsem s morálním kodexem,“ řekl jsem.

„A to je celý?“

„To neni celý, to jsem udělal pauzu.“

„Proto! A dál?“

„A pořád stejný řád (uvnitř i vně) všech věcí...“

„Co to prosimtebe znamená uvnitř i vně všech věcí, já vim, tys měl vodjakživa rád takový ty
všeobecný formulace, jako že je něco tak a zároveň navopak...“

Na cestě ležela plechovka od fazolí v tomatě. Kopl jsem do ní. Odrazila se od litinového sloupu a
vrátila se mi zpátky pod nohy.

„No a...? Jak je to dál?“ řekl otec.

Kopl jsem do plechovky ještě jednou. Pořádně. Tentokrát odletěla až do lopuchů na druhé straně
křižovatky.

„No tak dobře...,“ povzdychl si otec, „tak mi radši pověz, co je ve tvým životě novýho?“

„Nic, všechno jsou to jenom variace na téma ryby, obojživelníci, plazi a ptáci.“

„Tak nebuď nepříjemnej... Nevíš, jestli tohle třebas neni naše poslední procházka, zejtra to se
mnou může seknout a už se víckrát neuvidíme. Nemáš hlad, já ti koupim kuře?“

„Ne, díky.“

Pár metrů od nás zakvílely brzdy. Z barevnými samolepkami olepeného terénního nissanu vyskákalo pár
nedospělých mutantů a s rozjívenými výrazy obklopili stánek. „Kupte ty ptáky všecké...!“ ječely na
ně z auta šestnáctileté nabarvené micinky s mikády, přilepenými na čisťounká čelíčka, „chichichi,
jehehéé, kupte nám ptáké... a kolů... a sprájt... kornšpicé... a mentoskéé...! Něco sladkýhó...!
Něco slanýhó...! Jahodovýhóó...!“

Buch, buch, buch, hrála muzika.

„Za posledních třicet let strašně přibylo blondýn,“ podivil se otec, „to dřív nebejvalo, dneska je
to všude samá blondýna... Jestli je to stravou nebo čim...“

Mládež mezitím soutěžila v hodu kuřetem do dálky. Ulízaný hubeňour s ohnutými zády dohodil až do
křoví pod náspem. Neforemný tlusťoch s přelivem by býval určitě dohodil mnohem dál, nebýt toho, že
kuře narazilo do jakýchsi provizorně natažených kabelů a zřítilo se do mastné louže za benzínkou.
Prodavač se sirkou v koutku úst přihlížel. „Supééér!“ vřískaly pipiny. Potom hodili sáček se
zbylými pečenými ptáky na sedadlo, nasedli a odjeli.

„Už dlouho si řikám, že jedno z mála důstojnejch povolání na tomhle světě by bylo dělat nájemnýho
vraha, škoda, že jsem se na to v mládí nedal,“ řekl otec, „což vůbec nemyslim v souvislosti s
timhle, nájemnej vrah, to je naopak práce, která nemá vůbec co dělat s emocema, což je na tom právě
pěkný... Tak nechceš teda kuře?“

„Fakt nechci,“ řekl jsem.

„Ale tak dej si, musíš jíst...“

„Já jsem jed.“

„A cos jed?“

„To máš fuk.“

„Ale tak říct mi to můžeš, nebo nemůžeš?“

„Karbanátek jsem si udělal, no.“

„Jeden karbanátek?“

„Čtyři.“

„A jak ho děláš?“

„Mletý hovězí, housku namočim v mlíce, hrubě strouhanou cibuli, česnek bejt může, ale nemusí, potom
vajíčko, pepř, sůl, trochu rozemnutýho tymiánu, někdy taky kopr...“

„Kopr?“

„Zní to divně, ale neni to špatný. No a pak už to jenom vobalim v mouce a smažim.“

„A tak to může bejt dobrý, a strouhanku nedáváš?“

„Ne.“

„Nojo, proč ne, akorát že to defakto neni pravej karbanátek, když tam dáš jenom hovězí...“

„Hm.“

„Já jenom doufám, že by sis řek, kdybys měl chuť na kuře...“

„Dyť mám hergot zas metrák, co furt máš... Tak si ho dej ty!“

„Já? To bych moh rovnou jíst sklo, s mojí dietou, to já vůbec nemůžu, ty časy jsou pryč, kdy jsem
si dělal sám pro sebe guláš z půl druhýho kila libový kližky, mnohem lepší by byl karabáček, žejo,
jenže kde už dneska seženeš karabáček... a žádnej špek nebo volej do základu, ale čistý škvařený
sádlo, panečku... dusit... a až uplně nakonec zelenou papriku a dvě tři rajčata...,“ brebentily dvě
postavy, ťapkající po vyasfaltovaném dně světa. Ta, na které povlával lehký bílý plášť, úsporně
rozkládala rukama a kráčela zeširoka, jako by ji bolely nohy. Druhá, v košili a v bachratých
kalhotách, svírala v podpaží aktovku, rozhlížela se, kroutila hlavičkou a krčila rameny. Z výšky
jim nebylo vidět do obličeje. Z ještě větší výšky vypadaly jen jako schematicky vyřezané dřevěné
figurky, trhaně se pohybující po periferii polámaného nočního betléma. Jako Jů a Hele na dně
vyschlého akvária. A z ještě větší výšky už nebylo vidět vůbec nic, jenom temný pruh řeky,
opouštějící mezi moly a zdymadly širokým zákrutem mihotající se metropoli.




O rodičích a dětech (1)


Vykročili jsme předimenzovaným, pustým bulvárem z padesátých let zpátky do města. Po chvíli jsme
minuli pajzl, jehož jméno znělo Eufrat, ale kterému se v životě neřeklo jinak než Arafat. Za
výlohou beznadějně bzučel a poblikával zelený nápis, oznamující, že v trubkách podniku koluje
Staropramen. Vrátili jsme se a nakoukli dovnitř. U stolů seděli nahrbenci, hleděli před sebe,
kousali do tlačenky a pili pivo.

„Potěš pámbu,“ řekl tiše otec, „nezkusíme najít něco jinýho?“

„Ledaže si dáme jedno na žízeň a pudem.“

„Ledaže tak.“

Sedli jsme si dozadu a pozorovali vodorovnými pásy kouře zahalený výčep. Po chvíli jsem vytáhl z
tašky diář, nalistoval jakési telefonní číslo a odskočil si ven zavolat. Když jsem se vrátil, stála
na stole dvě piva a otec mi vpisoval do diáře nějaký vzkaz.

Bikst: lambda/3x (Gik Gst-Gis Gkt), přečetl jsem si.

          „Copak to je?“ zeptal jsem se.

          „To je Riemann-Christofelův tenzor pro poloměr vesmíru,“ řekl.

          „A co já s tim?“

          „No ty nic, ty si dej eště vodku.“

          „Už radši ne,“ povídám, protože jsem si všiml, že se lokál trochu houpe, „ale možná bych
si dal pro chuť jalovcovou vod Jaroška, ta neni špatná.“

          „Ta vůbec neni špatná... A maj jí? Tak to si dám s tebou, ale pověz mi, když pořád
kupuješ to Letectví, koupíme my ty gripeny, nebo nekoupíme?“

          „Nejspíš jo, protože bych řek, že už má někdo dávno namaštěnou kapsu a už se jenom čeká,
aby to tak neřvalo.“

          „A to já mám radost, mně se gripen ohromně líbí, už i viggen a draken se mi líbily a i
lansen se mi líbil, všechny stíhačky vod SAABu s výjimkou tunnanu, ten by se zas určitě líbil
tobě... Jestlipak víš, co švédsky znamená tunnan?“

          „Sud... Mně to připadá jak ňáká ufňukaná hračka.“

          „Gripen?“

          „Nojo.“

          „A co se ti na něm nelíbí?“

          „Právě to, že je to takovej lehkej sporťáček, taková vopice na gumě, princezna na hrášku.
Takovej mol.“

„Já rozumim, ty bys chtěl jedině Su-35, nojo, pokrok holt nezastavíš... A technickej pokrok pak
zpětně určuje obecnej náhled na to, co se líbí a nelíbí, ba dokonce i na to, co je a co neni
možný... Eště v roce 1903, ačkoliv ty se budeš rozčilovat, že zas poučuju, publikoval slavnej a
uznávanej americkej astronom Newcomb práci, ve který dokazoval, že žádný letadlo těžší vzduchu
prostě nemůže letět, poněvadž je to proti fyzikálním zákonům, no, a v prosinci toho samýho roku pak
poprvý vzlítli bratři Wrightové, žejo... A nejpozdějc v půlce tohohle století budou běžně fungovat
bezpilotní letadla, a to budou jenom ňáký nudný kompozitový placky, nacpaný elektronikou, ty se ti
už vůbec nebudou líbit, ačkoliv ty se toho naštěstí ani nedožiješ,“ řekl otec. „Poslyš, ale jinak
doufám, že teď moc nechlastáš?“

„Moc ne,“ řekl jsem.

„Ze mě si příklad neber, však já taky začal až po študiích, před třicátým rokem života jsem nepil
vůbec! Vona je sice pravda, že každá žízeň je následkem včerejší žízně, jak řiká Švejk, a že se z
toho člověk nedostane tak brzo, jako ten truhlář, co se poprvé v životě vopil na Silvestra a
prvního ledna ráno měl takovou žízeň a bylo mu tak zle, že si koupil herynka a pil znova, a tak to
dělal denně čtyři roky a nikdo mu nemoh pomoct, poněvadž si vždycky v sobotu koupil herynky rovnou
na celej tejden...“

Přiťukli jsme si jalovcovou od Jaroška.

„Áááá,“ udělal otec.

„Áááá,“ udělal jsem já.

„Ale co mi nejde do hlavy, jsou ty tvoje ženský...,“ začal jako obvykle.

          A co ty tvoje ženský..., zařvalo to ve mně, jako když vybouchne plynojem: Co ta šílená
Marcela...! Co ta unylá manekýna, co ta s těma ceckama, co rozdávala na potkání usliněný pusy, co
ta vospalá myš s tim melírem...! Co ta z toho Vrchlabí...! Co ta Jonáková, vo kterou bych si
ani...! Co koneckonců moje matka...! A necituj Švejka...! Prošustrovals barák...! Kde sou ty
prachy...! řvalo to ve mně. Jako obvykle.

          „Ale nojo, nech ženský,“ řekl jsem.

          „Proč? Třeba ta Renáta se mi docela líbila, hlavně mě fascinovalo, že močila do umyvadla
jako chlap, teda jestli sis to nevymyslel... Ale ty vostatní, no, eště ta malá kozatá, ta byla
aspoň důkladná, ale ta Michala, to byl uplnej cvok, žejo, ale byla zas celkem pěkná, zato ta tvoje
bejvalá, ta Rezeda, to je škoda mluvit. To teda jistej pokrok v těch vztazích zas děláš, akorát že
ti za chvíli už bude padesát. A co ta Hanka?“

          „To je ta nejlepší ženská, jakou jsem kdy potkal, když už vo tom začínáš, akorát mám
někdy dojem, že si jí rozhodně nezasloužim.“

          „No, tos řek pravdu teď... tó ti chválim... A co, budeš se ženit?“

          „Asi ne, ale Haně bude za rok třicet, tak ňáký dítě bude muset přijít.“

          „Aby nebylo pozdě!“

          „Ňákou kapičku tam snad eště vyškrábnu.“

          „Vono taky čim pozdějc, tim se zvětšuje riziko, že to nemusí bejt v pořádku...“

„Stát se může leccos... V Londýně se kdysi narodily siamský dvojčata, jistej John a Lazar Batista
Kolledero, a ty se narodili tak, že John vyrůstal z hrudi normálně vyvinutýho bratra, takže si
celej život koukali do tváře; von ten John fungoval sám za sebe až vod pasu nahoru a byl na bratra
jakoby naroubovanej. Problém byl v tom, že měli každej jinou povahu. Lazar byl veselej, měl rád
společnost a rád se i napil, zatimco John nepil vůbec, dokonce ani nejed, a byl vod nátury spíš
zaraženej. Takže Lazara furt někam zvali a měli ho rádi, kdežto vo Johnovi šla řeč, že je to
cizopasník a že bratrovi překáží ve štěstí, což vedlo k tomu,  že John začal na bráchu žárlit,
začal mu dělat vyčítavý scény a přestal chtít chodit mezi lidi, chtěl sedět doma nebo se nanejvejš
procházet po zahradě. Jenomže Lazar byl ten, kterýmu patřily nohy, a tak musel John proti svý vůli
cestovat z jednoho večírku na druhej. Údajně se přitom pokaždý pohádali a John pak celej večer
uraženě mlčel a koukal do stropu, zatimco Lazar žertoval, rozdával vtipy a mezitim bratrovi tichym
hlasem vlídně domlouval...“

          „No dobře, ale jak teda s tou Hankou? Dyť já to nemyslim zle, já jsem tvuj otec, no, tak
chci, abys nedělal v životě takový blbosti, jako jsem dělal já, a s hrůzou vidim, že seš holt celej
po mně... Dyť přece nejseš na světě jenom kuli sobě!“

          „A kvůli čemu?“

          „No kuli reprodukci!“

          „Já netrpim ňákou přehnanou chutí reprodukovat ty svoje geny, i když jednou mi to teda už
ujelo...“

          „Jak, ujelo?“

„Aha, to ty vlastně nevíš, já se to taky dozvěděl teprve před rokem,“ řekl jsem, protože bylo pozdě
brát zpátečku.

„No to jsem teda zvědav, co se dozvim...“

„Zkrátka a dobře, hned po vojně jsem chodil s jednou takovou Martinou...“

„Ty myslíš tu Zuzanu malinkou? S těma malejma ručičkama, jak se furt česala?“

„Ne, řikám s Martinou, hned po vojně! A ta Martina přišla, že čeká dítě, a že mi rovnou řiká, že s
jinym, ale že mě má nicméně furt ráda. Tak jsme spolu eště ňákej čásek vydrželi a pak to skončilo,
ne kvůli tomu dítěti, byly v tom eště ňáký jiný ženský, žejo, mně bylo dvacet, vona byla vo pár let
starší, a taky do toho měla ňáký další chlapy...“

„Prokrista...“

„No. A tuhle Martinu jsem uplnou náhodou potkal loni v létě a šli jsme spolu na kafe, a když už
jsme v sobě měli dva litry vína, tak se zničehonic rozbrečela: ‚Já ti musim něco říct, von ten kluk
je tvuj, já ti to zatloukla, poněvadž jsem ti nechtěla dělat problémy a hlavně sobě, mně bylo
jasný, že by ses při svý povaze musel hodně přemáhat a stejně by to nedopadlo...‘ ‚Tak jo,‘
povidám, ‚ale kdyžs mi to už řekla, tak tě prosim, jestli bych ho moh aspoň jednou jedinkrát
vidět.‘ ‚No můžeš,‘ na to vona, ‚ale jsou tady dvě komplikace, jednak nežiju v Praze a jednak
nechci, abys ses mu představoval jako jeho otec, von sice ví, že chlap, kterej s náma žije, neni
jeho táta, ale já mu to nechci zbytečně dělat eště složitější...‘„

„To jí docela chápu,“ podotkl otec.

„Tak jsem se sebral a jel do těch Poříčan, kde bydlej; vona totiž sedává každej pátek v kavárně na
náměstí, a ten kluk si tam k ní pokaždý přijde pro dvě stovky, když jde ze zkoušky, poněvadž
potřebuje dělat dojem na holky. Tak jsme to vymysleli tak, že tam budu jako náhodou sedět s ní.“

„Aha... A z jaký zkoušky?“

„Von hraje v ňáký kapele. Tak jsem přijel, sedíme v kavárně a povidáme si. A v půl devátý večer
Martina povidá: ‚Ty, nezlob se, von už teď asi nepřijde, to se dlouho nestalo, aby vynechal, prostě
máš smůlu.‘ ‚Nevadí,‘ řikám, ‚aspoň jsme si poklábosili a já teda pomalu vyrazim.‘ A sotva jsem to
dořek, tak se votevřely dveře a v nich stál nesympatickej, na první pohled přecitlivělej hubenej
šušeň, v každym uchu pět náušnic, kozí bradku, a namířil si to k nám. A mně ti ztuhla krev v žilách
a srdce mi začalo bušit, jako kdyby se chtělo utrhnout, protože jsem před sebou viděl sám sebe před
dvaceti lety, viděl jsem zmatenýho, z podstaty odmítavýho, strašlivě přecitlivělýho smrada, pro
kterýho je svět jedno nezbadatelný bludiště emocí, zkrátka viděl jsem přesnou kopii průseru, ve
kterym jsem v jeho letech lítal...“

„Nojo,“ řekl otec, „nojo...“

„A von se přiklátil ke stolu, vzal si vod mámy peníze, přejel mě lhostejnym pohledem a zase šel.
‚Tak si k nám na chviličku sedni,‘ řekla mu Martina. ‚A vo čem bych si s váma asi tak povidal?‘ řek
na to von, a měl teda recht, já se držel hrnku s kafem, nebyl jsem schopnej vypustit slovo a měl
jsem dojem, že snad poprvý v životě s celou parádou vomdlim. A jak za sebou ten kluk zavíral, tak
jsem si všim, že má na zádech na bundě napsáno: Killing Joke.“

„A to je pravda?“ zeptal se podezřívavě otec.

Byla. Změnil jsem jenom jméno dotyčné a název lokality, protože poskytování přesných místopisných
údajů se mi v minulosti už vícekrát nevyplatilo.

„A potoms ho už neviděl?“

„Já se s ní dohod, že mu nic neřekne, ledaže by se někdy zeptal sám. Leželo mi to v hlavě, to ne že
ne, ale co s tim, po dvaceti letech... A asi půl roku po týhle události, čili vlastně nedávno,
takhle chodim doma v triku, poslouchám muziku, a najednou zvonek a za dveřma stojí von, žvejká a
povidá: ‚Tóóó... Sem mluvil s matkou, ne, a vona mi to řekla... hele, nic, já dyžtak zas klidně
pudu, vo nic nejde, viď, akorát že du náhodou kolem, víš co... sem zkusil zazvonit, ne...‘ ‚Poď
dál,‘ povidám a zase se mi udělalo mdlo, protože jak jsem ho teď viděl v denním světle a k tomu
slyšel ten jeho hlas, tak mě zavalil neodbytnej pocit, že jsem se octnul v ňáký časový pasti a že
tam v tý předsíni mluvim sám se sebou. No, pak jsme se posadili a konverzovali, hlavně teda vo tom,
že ho trápí ňáká holka, která ho jednou chce a potom zas ne. A von se mě mezi řečí zeptal, jestli
bych neměl něco malýho k jídlu, že nejed, tak jsem mu ukázal lednici, ať si dá, co chce...“

„Nojo, tak to je mi jasný,“ zamňoukal otec.

„Co jako?“

„Chtěl peníze, nechtěl?“

„Ale vůbec ne! Proč to řikám, protože von se hrabal v lednici, já dával vodu na kafe, a přestože
jsem v životě žádný dítě nevychovával, tak se najednou k svýmu vobrovskýmu překvapení slyšim, jak
hodně nahlas řikám: ‚Nežer ten párek studenej, víš, z jakýho svinstva to dělaj? Támhle máš kastrol
a vohřej si to! Dej si to sakra aspoň na talíř!‘„

„Nojo, a co s tim teď budeš dělat dál?“

„Zatim jsme spolu byli dvakrát na pivu a vypadá to, že v tom budem pokračovat.“

„A Hanka vo tom ví?“

„Samozřejmě, dyť vo nic nejde, von je dospělej klacek a já taky.“

„A jak se menuje?“ zeptal se otec.

„Robert.“

          „Aha... No nakonec je to tvuj život, ale vo děti by se člověk měl postarat, to snad
víš.“

„A jak asi, když to vim necelej rok?!“

„Já mluvim obecně, já jsem nakonec rád, že seš po mně, a ne po svojí matce, to byla naprostá
puritánka, tu jsem musel vždycky přivopít, aby si na sebe nechala šáhnout, před svatbou jsme
šoustali snad jenom třikrát, vostatně z toho třetího případu pocházíš ty... Já měl jinak tvojí mámu
rád, vo to nic, jenže to nebylo lehký.“

          „Já jí měl taky rád; každopádně jsem se vo to aspoň snažil. Ale je zvláštní, že ten rok,
co umřela, se mi pořád dokola vracel strašidelně živej sen, ve kterym se mi zdálo, že sedim u matky
na návštěvě, vona mlčí, kouří bétéčko a dívá se z vokna, pod voknem se vlní třešňovka a v dálce
jezděj po výpadovce kamiony. A já na ní koukám a zjišťuju, že vůbec, ale vůbec nic necejtim, ani
soucit, ani lítost, ani vztek, prostě vůbec žádnej druh blízkosti. Nakonec si taky zapálim a hlavou
mi běží: Proč já se musel narodit zrovna do takovýhle pouště!“

          „Pouště?“

„Řikám si v tom snu. A když si pak chci vodklepnout popel, tak matka povidá: ‚Tam ne! Ten jsem před
chvílí myla, vem si ten bulharskej popelník z kuchyně!‘ A já na ní koukám a snažim se cejtit
cokoliv lidskýho, ale vidim před sebou jenom to, jak se léta a léta utíral prach a jak se luxovalo,
jak se celej život uklízelo a čumělo na Janžurku a na Sanitku a na Chalupáře a na Hovory H, místo
aby se aspoň trochu žilo. A chytnu ten popelník a praštim jí s nim do hlavy. A vona se uplně
lehounce skácí, jako kdyby byla z molitanu. A já tam sedim a zapaluju si jednu vod druhý a matka
leží na zemi a já klepu popel na koberec.“

          „To je teda moc hezký.“

„No, a když už jsem tak blbej, že ti takovouhle věc vyprávim, tak to dopovim. Tenhle sen se mi
pořád vopakoval, furt to stejný, vždycky jsem jí jakoby proti svý vůli praštil a pak v noci vodvez
a zakopal v jednom takovym lesejku na Krejcárku. A aby toho nebylo dost, tak jsem se tam potom
chodil dívat, ne že bych chtěl, ale nemoh jsem si pomoct. Vobcházel jsem tam kolem dokola a byl bez
sebe hrůzou, až jsem nakonec pokaždý šel přímo na to místo, kleknul jsem si a hrabal a hrabal,
dokud jsem se nepřesvědčil, že tam to tělo pořád je...“

          „To slyšim pěkný věci. Já jenom doufám, že to neni způsobený ňákým traumatem ve tvým
dětství, tobě přece snad nebylo ňák zle v tom Buštěhradě, nebo jo? To by mě upřimně mrzelo...“

          „Já si na svý dětství stěžovat nemůžu, to bylo v pořádku,“ slyším říkat
dvaačtyřicetiletého syna jednasedmdesátiletému otci, „von ten Pepča, co si ho matka vzala, byl
celkem hodnej chlápek.“

„Já ho neznal, já když jsem za tebou jezdil vo víkendech, tak se přede mnou pokaždý schoval, aspoň
jsem z toho měl ten dojem.“

„Je to možný, von byl svym způsobem nejistej, ale myslim, že to nebyl špatnej chlap. I když je teda
fakt, že to byl v podstatě zamindrákovanej křupan a k tomu holt lampasák; zpětně mám taky
podezření, že musel bejt i u fízlů, ale vyloženej křivák snad nebyl...“

„Ty mluvíš, jako bys ho neznal; dyť jste vedle sebe žili kolik, dvanáct let?“

„Jenže já ho nebyl schopnej brát. Von to měl všecko podle mustru, na všecko měl věčně stejný
kasárenský průpovídky a neuměl bejt nad věcí. ‚Rozkoš číslo 1, když nosíš celej den malý boty a
večer se zuješ! Rozkoš číslo 2, když se ti chce dlouho srát a nemůžeš a pak se vysereš! Jistota je
kulomet! Zprava dobrý, zleva tanky! Mysleti znamená hovno věděti!‘, to byl von. Von byl jak z
pokaženýho budovatelskýho románu, syn horníka a služky, jedináček, vesnická honorace, kariéra v
armádě, dovolená v Burgasu, prostě malej zkurvenej bolševickej život, kterej se podvědomě snažil
zkurvit i všem vokolo; půlka příbuznejch z jeho strany měla teplej flek ve vojenský správě, na
ministerstvech, na Hradě... Ale když na to tak koukám zpátky, tak mě vobčas mrzí, že jsem se k němu
nechoval aspoň trochu líp, von musel mít s matkou peklo, poněvadž mu celý ty léta denně
předhazovala, že je primitiv, což sice byl, ale ani von neměl zapotřebí nechat se ponižovat. Dneska
se mu nedivim, že vod ní nakonec utek, von se na ní myslim ani nezlobil, von to zkrátka jenom nemoh
vydržet... A možná i byl svině, co já vim. Já ho neznal.“

„Já se na tvojí mámu taky nezlobil, vona se akorát chtěla mít dobře, a když viděla, co to dělá
kádrově, žít se synem fabrikanta, tak to holt přehodnotila a vzala si komunistu, vona mi tenkrát
přímo řekla, že nepude proti proudu. No nic, je to dávno...“

„No právě,“ říkám.

A zaviksovaná automatická pokladna mysli mi servíruje vzpomínku. Ležel jsem po ránu v posteli a
rozhodně mi nemohlo být víc než pět let, když se otevřely dveře a už nade mnou stáli, můj černooký
otec Ivan s odstávajícíma ušima, povoláním vědecký pracovník, a moje modrooká, naondulovaná matka
Zdena, povoláním úřednice; stáli nade mnou a odříkávali větu, na které bylo znát, že si ji
připravili předem: „Honzí, poslouchej, kdybysme se vodstěhovali z Klánovic, s kym z nás bys chtěl
radši zustat... s tátou nebo s mámou?“ „S mámou,“ odpověděl jsem zarytě, protože od otce jsem den
předtím dostal na prdel za to, že jsem ho kousl do prstu. Zhotovil mi totiž dost pěkný křižník z
dřevěných špalků a špejlí, jenže ten křižník disponoval pouhými osmi děly, takže jsem byl nucen
trvat na tom, aby byl počet kanónů zvýšen; požadoval jsem, aby se přímo ježil kanóny. Otec to
odmítl. Osm se mu zdálo dost. Spolkl jsem křivdu a pár hodin nato jsem ho, předstíraje, že je to v
zápalu hry, která s křižníkem vůbec nesouvisí, kousl. Byl jsem trucovitý ksindl dočasně na pozici
jedináčka. „S mámou,“ odpověděl jsem zarytě. A bylo to.

          „A co ten Pepča, žije von eště?“ ozval se otec.




O rodičích a dětech (2)


„Umřel loni na Štědrej den,“ řekl jsem.

          „Aha, jak von byl starej? Von byl myslim vo něco mladší než já... A na co umřel?“

          „Von prej seděl na Štědrej den vodpoledne v Buštěhradě v obejváku se ženskou, kvůli který
vopustil matku, seděj, pijou kafe, salát hotovej, stromek nastrojenej, dárky přichystaný, a Pepča
najednou povidá: ‚Slyšíš? Mě někdo volá, já se du kouknout ven!‘ a ženská na to: ‚Kdo by tě volal,
ráno tu zvonil Míťánek, zvonek funguje, tak by snad zazvonil, ne?‘ Jenže von za chvíli zase natáh
ucho: ‚Já si nemůžu pomoct, mě někdo volá, já slyšim Pepiku!‘ a ženská na to: ‚Proč by tě kdo
volal, to je nesmysl, seď!‘ A Pepča povidá: ‚Ty to neslyšíš? Pepiku! A zase: Pepiku! Já se tam du
mrknout...‘ A vyšel ven a dlouho se nevracel. A když ho ta ženská šla po půl hodině hledat, tak
ležel na zasněženym záhonu hned vedle dveří, koukal do nebe a bylo po něm.“

          „A na co teda umřel?“

          „Srdce, raz dva a konec, rafla mu pumpa.“

          „A tak to je hezká smrt.“

          „To jo.“

          „Takhle podobně skončil strejc Fredy, žejo, brácha tvojí matky, to byl fajn člověk, toho
jsem měl ze všech příbuznejch nejradši... Pokaždý, když jsme k nim přijeli, tak voznámil ženskejm,
že dem spolu na ryby, a celou noc jsme pak chodili po Kopřivnici, zvonili na různý jeho známý a
pili s nima, a nad ránem jsme vždycky šli pěšky do kopců, to třeba pršelo, ale šli jsme. A Fredy mi
cestou dopodrobna vykládal, kterou zas kde a jak přefiknul. Von pokaždý řikal: ‚Nenudím tě, Ivane?
Však kdybych tě nudil, tak ti to stejně musím povykládat, protože jsi jediný, komu to tady můžu
říct!‘ Jednou jsme byli v ňákým bytě, kde bylo plno vožralejch lidí a byla tam taky jedna moc
krásná ženská, která měla tejden po svatbě, a byl tam i její muž a spousta příbuznejch. A když byla
zábava v nejlepším, tak mi Fredy pošeptal: ‚Ivane, ty je teď musíš aspoň půl hodiny bavit!‘. Tak
jsem si dal na hlavu stínidlo vod lampy, ksicht jsem si natřel na žluto, na sebe červenej župan, a
voznámil jim, že pro ně uvařim pravou čínu, jestli to budou jíst? Voni volali: ‚Jasné, vař! My
všecko sníme! My aj tuňáka sníme!‘, tak jsem nakrájel všecko, na co jsem přišel, začal jsem to
smažit na pánvi a vobčas jsem to jen tak pro fórek polil kořalkou a zapálil, aby se nenudili, žejo,
legrace veliká...,“ napil se otec piva.

          „A kde byl strejc?“

          „To já taky nevěděl, já trnul hrůzou, aby si nevšimli, že je pryč i s nevěstou, jenže ty
se jenom smáli a křičeli: ‚To není možné! Dívej naňho! Toto fakt není možné!‘ A Fredy? Ten mi pak
ráno v kopcích celej dojatej děkoval, že to byl nejlepší pich jeho života, poněvadž s ní byl celou
dobu vedle v parádním pokoji a nevěsta, jak byla bez sebe hrůzou, aby tam někdo nevlez, tak prej
vyváděla věci, na který by se slušná ženská styděla pomyslet... Já nikdy nepřišel na to, jak to
dělal, vod mládí plešatej, s přeraženým nosem, ale ženský na něj letěly tak strašně, že za ty léta
stihnul postupně přeříznout snad celou Kopřivnici. Von měl kolem toho takovejch historek, že mi je
nestih říct ani za celej tejden. My jsme se totiž párkrát v létě sebrali a šli sami dva jen tak po
řece, spali jsme, kde nás napadlo, a každej den jsme se tak přežrali pstruhů, že to dál nešlo...
Krucinál, škoda ho! Dáme si eště jednu vod Jaroška!“ řekl otec a mně se zazdálo, že mu nějak zvlhlo
oko.

          „Von ňák na rybách i umřel, ne?“ povídám.

„Nojo, šel na ryby a už se nevrátil, taky srdce. Von měl správně ležet ve špitále, jenže šel místo
toho na úhoře, tvrdohlavej Valach, co bys chtěl... No vidíš, tak já si byl vždycky jistej, že po
smrti už nic neni, že se ta energie, která je příčinou, že všechno vokolo sebe vnímáme jako hmotu,
prostě vodporoučí a slouží dál někde jinde. Ale poslední dobou vo tom začínám silně pochybovat a
mám dojem, že něco eště bude, ačkoliv nevidim jedinej rozumnej důvod, proč by to tak mělo bejt.
Jenže někdy mě až poleje pot hrůzou, když si představim, že by nebylo už nikdy nic... Holt blbnu.“

          „No, já mám čtyři nebo pět zážitků,“ říkám opatrně, „který si neumim vysvětlit jinak, než
že tam na tý druhý straně něco je, možná jenom ňákej přestupní turniket, ze kterýho to eště chvíli
vysílá, než to uplně zmizí nebo než se to uplně vodstěhuje.“

          „Povidej, to mě zajímá.“

          „Třeba ten den, co umřel tvuj otec, jsem se vzbudil s takovym těžko popsatelnym pocitem,
votevřu voči, ležim a nemůžu se hnout, jenom se klepu a mám dojem, jako by na mě spadla lavina.
Vůbec jsem nevěděl, co to je. Tak jsem počkal, až všichni zmizej, na školu jsem se vyprd, zustal
jsem v posteli a klepal se až do večera. Večer bouchly dveře, do pokoje vešla matka, šla ke mně a
povidá: ‚Honzo, já ti musim něco říct, dneska ráno...,‘ ale nedořekla to, poněvadž jak na mě
koukla, tak zbledla a utekla brečet do koupelny; dodneška mi neni jasný, co viděla. A to jsem neměl
ani tušení, že je děda nemocnej nebo že je ve špitále...“

          „Což vo to, vy jste na sebe měli neuvěřitelnou vazbu, von vo tobě furt mluvil, každej
den, celý ty léta. Kdoví, von možná, když to s nim už končilo, tak na tebe myslel, dokonce je to
skoro jistý. Nojo... A ten další?“

          „Potom je tu ten případ s tim uhořelym sousedem, co mi prohořel dveřma rovnou do
kuchyně.“

„Tos vyprávěl, ale tomu nemůžu věřit, ne že bych tě podezíral, že sis to uplně vymyslel, ale tys
tenkrát bral ňáký ty drogy, nebo nebral?“

„Proč ty nikdy nic nemůžeš vzít tak, jak to řikám?“

„Ale poněvadž tě znám.“

„No dobře,“ povídám, „tak se potom nemusíme vo ničem bavit!“

„Co bysme nemohli, tak se hned neurážej... To jsou dva, a co ten třetí případ?“

„Ňákej duch, kterýho vyvolala jedna moje známá v osumaosumdesátym roce.“

          „Jenom jestli to nebyl ten duch Cát, ale nojo, promiň, to byl vtip... A co ten duch?“

          Do hajzlu..., blekotá ve mně rarach: Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu...! Do psí
prdele...! Mám já todle zapotřebí...!

          „Co ten duch, prostě duch!“ povídám dutě do půllitru.

„A co s nim?“

„Zkrátka byli jsme u tý známý na chalupě asi v šesti lidech, já tam tenkrát byl se Zuzanou...“

          „No, konečně! S tou malou, s těma ručičkama!“

          „A tu známou, tu Natašu napadlo, že bude před půlnocí vyvolávat duchy, vona vo sobě
tvrdívala, že to maj v rodině, což znělo dost pravděpodobně, když člověk tu jejich rodinu viděl:
otec třaslavej noblesní alkoholik, matka metráková Ruska a brácha zženštilej epileptik, kterej si
vo sobě myslel, že je starodávnej šlechtic a mušketýr, měl po stěnách viset kordy a jeho snem bylo
padnout v souboji, jenže to se mu nemohlo splnit, poněvadž furt seděl doma, pil mošt a čet
Rimbauda... No nic, tak jsme si sedli nahoře v podkroví v takovym kamrlíku kolem stolu a Nataša
začala vyvolávat...“

          „A jak?“

          „Měla tam takovou velkou desku, na který byly do voblouku číslice a abeceda. A my všichni
troubové, co jsme se toho zúčastnili, jsme drželi jenom takhle špičky prstů na talíři, a ten talíř
se kupodivu pohyboval a voznačoval ty jednotlivý písmena.“

          „Jak moh talíř voznačovat písmena?“

          „Byla na něm ryska. Jenže to dvakrát smysl nedávalo, protože se Nataše většinou podařilo
vyvolat ňákýho idiota, kterej nám psal furt dokola slovo: UREYT, UREYT, UREYT... Ale že byla noc a
nebylo co pít, tak jsme u toho seděli, a Nataša najednou povidá, jestli si někdo z nás nechce
zavolat někoho, koho znal. A v tu ránu všichni zvážněli, uplně to tam mezi náma viselo, to co kdyby
přece... Až teda Zuzana, která se nesrala nikdy s ničim, povidá, že by si přála mluvit s
Jandourkem, což byl jeden takovej vážnej kluk, kterej jí patologicky miloval a furt se jí snažil
vsugerovat, že jsou pro sebe zrozený a vona že nemá právo tomu bránit, a když s nim pak skončila a
začala si se mnou, tak jí volal ve tři ráno a mlčel do telefonu, posílal jí dopisy, ve kterejch
bylo jenom suchý listí, hodiny na ní čekal v metru na přestupu, aby moh v případě, že se potkaj,
beze slova tragicky vodejít, a podobně. A nakonec se utopil ve Vltavě.“

          „Ve Vltavě?“

          „Šli s ňákou partou přes most Legií, von vylez na zábradlí a šel po něm, a poněvadž měl
vypito, tak blbě šláp a sletěl do vody. Pak na ně eště volal, že je v pořádku, ať na něj počkaj na
břehu, že doplave. A pak ho našli až za dva měsíce, byl chycenej dole pod jezem, jak bejval pavilon
Expo 58, vedle tý elektrárny na Štvanici...“

          „Aha. A mluvil s váma?“

„Čekali jsme, že nebude chtít, von byl už zaživa ten typ, co se jen tak s někym nezahazuje, pyšnej,
bledej a povýšenej. Nicméně se teda Nataša vyjádřila v tom smyslu, že si přejeme mluvit s timhle
Jandourkem. A dlouho se nic nedělo. Sedíme, ruce na talíři. A najednou se v tom pokojíku udělalo
tak zvláštně sychravo, nevlídno, jako když se votevřou dveře do noci, a talíř se rozjel...“

„Prosimtě!“ řekl otec.

„No... Zuzana, ta akorát vydechla jak píchlá duše, zbledla a dala ruce pryč, chvíli po tom vodpadli
i vostatní, až jsem nakonec měl prsty na talíři jenom já s Natašou. A talíř drkotal a jezdil. Jak
to ta holka dělá, vrtalo mi celej ten večer hlavou, jak takový tintítko utáhne talíř špičkama prstů
tak, aby psal? A teď jsme ho najednou drželi jenom my dva, a von jezdil po stole jak splašenej,
přiznám se, že mě v ten moment vobešla taková rychlá suchá hrůza... ‚Duchu...,‘ huhlala do toho
Nataša divnym podříznutym hlasem a bylo jasný, že i vona dostala strach, ‚duchu, chceš s námi
hovořit? Je snad zde u stolu osoba, která ti vadí?‘ A sotva to dořekla, tak se ten talíř tak jako
rozdrnčel a najednou vidim, že dala ruce pryč i Nataša a že ho držim jenom já sám! A než jsem ho
stačil pustit, tak se rozjel proti mně, já ho tlačil vod sebe, ale von mi proklouz pod rukou,
přeskočil hranu stolu, skočil mi do klína, spad na zem a rozbil se.“

„To zní, jako kdybys mi vyprávěl ňákej starej, poškrábanej film. A co na to ta malinká?“

„Ta nic, ta mezitim... Víš, že nevim? Jestli utekla nebo tam zustala sedět, to už si nepamatuju,
ale vzpomínám si, že pak zbytek noci brečela takovym ušlechtilym způsobem, seděla v křesle, koukala
před sebe a nechala si téct slzy po tváři jak ňáká Anna Karenina.“

          „To jí muselo slušet.“

          „To jí slušelo.“

          „Nojo. A ten další případ?“

          „To bylo, když umřela Marie, jedna moje známá, tak jsem měl pár dní dojem, že stojí v
koutě a snaží se mi něco říct, jenže jsem jí pendrek rozuměl, poněvadž mluvila vídeňskou němčinou,
hujahujahuja, vona pocházela z Vídně. A to je všechno, poď si dát radši jalovcovou...“

O tom, jak se na Šumavě v jedné chalupě v noci samy od sebe lehce a tajemně otvíraly dveře, ačkoliv
normálně drhly o podlahu, jsem raději pomlčel, to bych si to pěkně vyžral. A o tom, jak mě na té
chalupě jednou bolely zuby, a tak jsem nešel s ostatními dolů do Stach na tancovačku, tedy nebolely
mě zas tak hrozně, ale tvrdil jsem to, abych nemusel na tu pitomou tancovačku, o tom bych už vůbec
nevyprávěl. O tom, jak jsem se na noc v domě zalígroval, protože v těch Stachách měli zůstat do
rána, jak taky jinak, když to bylo čtyři kiláky lesem do kopce. O tom, jak jsem v předsíni nasekal
dříví, abych přiložil, a jak jsem pak z bujnosti zasekl sekeru vší silou do špalku a šel spát. O
tom, jak jsem se probudil po noci plné těžkých, jedovatých snů a šel znovu nasekat dříví, aby
nevyhaslo. O tom, jak jsem tu sekeru našel daleko od špalku, o tom, jak ležela na zemi až na druhém
konci pět metrů dlouhé síně, kam se sama od sebe nemohla při nejlepší vůli dostat. O tom, jak mě
napadlo, že mi tam v noci vlezl nějaký ožralý trouba. O tom, jak jsem šel zkontrolovat dveře, ale
dveře byly zamčené a ještě zevnitř zajištěné pevnou dubovou závorou, cha! O tom bych svému otci v
životě nevyprávěl! To by zas bylo kroucení hlavou! Pohledů z okna! Mlčení! Citoslovcí!

          „Nojo,“ ozval se otec, „jenomže tohle všechno jsou nejspíš jevy z tohodle světa, nehledě
na to, že ani ta vzpomínka, kterou máš na něco, co se stoprocentně stalo, neni spolehlivá... Von si
to totiž mozek napřed musí celý znova vyrobit, když si něco chceš vybavit, a ten materiál, ze
kterýho to vyrábí, nemusí nutně bejt autentickej, a taky nebejvá. To nevíš, jestlis to náhodou
neviděl ve filmu, neslyšel nebo nečet, a to kdoví, jestli se určitej druh vzpomínek prostě ňák
nedědí... V tom maj svatou pravdu všelijaký takzvaně primitivní národy, který nerozlišujou mezi
snem a realitou, vono se to prolíná mnohem víc, než by člověk chtěl, to je pak těžký... Ty kdyžs
byl eště v kočárku, tak jsme měli bulteriéra Baryka, von za tebou lez až do kočáru, to byl
neuvěřitelně hodnej a přítulnej pes, jenže tvoje matka se bála, aby tě nesežral, a trvala na tom,
abysme ho dali pryč, tak ho otec nakonec někomu dal. A já bych bejval přísahal, že ten pes byl
šedobílej, spíš jako do tmava, a tadyhle že měl dva velký fleky, tak jsem si ho aspoň celý dlouhý
léta pamatoval... A nedávno jsem našel starou fotku, na který byl ten Baryk, a viděl jsem, že je
celej čisťounce bílej!“

          „Já si toho psa pamatuju,“ řekl jsem.

          „No to se nemůžeš pamatovat...“

          „Pamatuju se, jak mi někdo volizoval vobrovskym mokrym jazykem hubu, když jsem ležel v
kočárku, to musel bejt von. A jak se ve vejšce nade mnou kejvaly borovice.“

          „To je zvláštní, to teda musel bejt Baryk, protože nikdo jinej ti tenkrát hubu
nevolizoval, jedině snad pani Truhlářová, ta měla zvyk tě pusinkovat...“

          „Ta ale škrábala, protože měla fousy, kdežto tohle bylo příjemný. A taky se pamatuju, jak
jsem jed ze vzteku slepičí hovna, když ten pes přišel pryč, ale to už mám trochu v mlze. Ty hovna
jsem jed určitě, protože jednak vim, že mi to matka vopakovaně zakazovala, a taky si dodneška
přesně pamatuju, jak chutnaj.“

          „A jak chutnaj?“

          „Maj takovou žíravou, hořkou, vysloveně smuteční pachuť, nic morbidnějšího jsem vod tý
doby nekoštoval.“

          Napil jsem se a zjistil, že otec zděšeně hledí kamsi do kouta. Podíval jsem se tím
směrem. Parta prošedivělých dětí si právě spouštěla do čerstvě natočených půllitrů panáka s nalitou
zelenou. Panáky padaly ke dnu jako malí těžcí potápěči.

          „No nazdar...,“ řekl pomalu otec.




O rodičích a dětech (3)


„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Dyť se podivej, co vyváděj...“

„Coby, pijou magický voko.“

„Logický voko?“

„Magický. To neznáš?“

          „To neznám, vodkaď bych takovou hrůzu měl znát? Tys to pil nebo co?“

          „Samozřejmě, to je základní klasickej koktejl, to jsme pili na Žižkově vodjakživa.“

          „To je vopravdu moc hezký...“

          „Je to zlořečený pití, ale nechce se mi věřit, žes to v životě neviděl.“

          „Viděl jsem leccos, ale takovýhle zvěrstvo bych si musel pamatovat...“

          „To mi teda připomínáš jednu hospodskou z Bořivojovy ulice, tam v devadesátym roce
votevřeli fungl novou hospodu na rohu, kde bejvala hospoda vždycky, akorát tam teď všude byly
americký vlaječky, byly tam nový stoly a novej personál...“

          „A co ta hospodská?“

          „Ta taky, když jsme si chtěli dát z nostalgickejch důvodů právě magický voko, tak
netušila, co po ní chceme. Hospodská! Tak jsme si dali zvlášť pivo a zvlášť zelenou, a když jsme
pak zapustili panáky do hladinky, tak bestie přilítla a začala na nás ječet: ‚Tohle mi tady dělat
nebudete, to si dělejte, kde chcete, ale já už vám nenaleju! Zaplaťte a běžte!‘ No, zustali jsme na
ní koukat a vůbec jsme nemohli vymyslet, co na to říct, tak jsme zaplatili a šli.“

          „Což vo to, já jsem dřív taky tu a tam vochutnal ňákej koktejl, žejo, šavle meče neboli
táta máma, to byl rum s griotkou,“ mnul si bradu otec.

„My to znali pod názvem rudý kladivo, jenže to se do toho musel přidat hořčák, případně kapka
francovky.“

„Když je člověk mladej, tak přežije leccos... Taky si vzpomínám na cikána v trávě, to byl pravej
hnus...“

„Čert ve Stromovce, zelená s fernetem, no jistě, klasický kolínka. To samý eště s rumem byla cesta
do pravěku...“

„A to eště nic neni proti takzvanýmu mozku, to pil jedině Alfréd Kahavka, kterej na to balil
ženský, tos doufám neznal?“

„Znal, to byl vaječňák v griotce, strašnýho něco.“

„No strašný, samozřejmě... Pak existuje beton, žejo, bavorák, ten mám docela rád, nojo, ale pak
taky vodka se šampaňskym, takzvanej lední medvěd...“

„Tomu jsme řikali ponorka, a když se daly do skla dvě vodky a dolilo se to šampaňskym, tak to byla
fau cvaj, to samý se třema Sojuz 3, ale toho jsem se nikdy neodvážil. A pil se taky žabinec, pil se
vlčí dech, to skoro nešlo přežít, pila se čambavamba, pila se Korea, pil se bambus s motorem...“

„Bambus s motorem?“

„To bylo červený víno půl na půl s kolou a do toho velkej fernet, ukrutný pití; taky se pila polská
vlajka čili plameňák, ale nejhorší ze všech byl semafor... Semafor jsme si vobjednali eště poměrně
nedávno s jistym Sašou Pernicou v jedný restauraci v Jizerskejch horách, protože nás přepadly
vzpomínky, a tam taky vůbec nevěděli, co po nich chceme, tak povidáme: Nalejete do sklenice
vopatrně griotku, pak vaječňák a nakonec zelenou, a je to. Tak nám to s jistym zděšenim udělali,
jenomže jak teď máme to tržní hospodářství, tak nám to na závěr vylepšili tim, že tam hodili led a
zamíchali to... No vidiš, tak když znáš tyhlety koktejly, tak proč tě pobuřuje, že někdo pije
magický voko?“

„Protože to neznám, neznámý jevy jsou vždycky zdrojem pohoršení. Tak vidiš, tak já se tě snažil
vychovat tak, aby z tebe byl slušnej člověk, a takhle to dopadlo...“

          „Jsou horší případy. Vostatně ty tvoje výchovný praktiky taky nebyly vždycky bez
problému, třeba jaks mě nechal samotnýho v lese.“

„Ve kterým lese?“

„Ve Vídrholci, to mi nemohly bejt ani čtyři, byli jsme se projít a v rámci procházky jsme vylezli
na posed, sedíme tam a ty povidáš, že si jenom vodskočíš a hned že se vrátíš, a zmizels. Na to se
nepamatuješ?“

„Vídrholec je ta část, když se dáš vod Smolíka směrem k Ouvalům...“

„No dyť!“

„Vídrholec... To kdysi bejvávala těžká urážka, když ti někdo řek: Tys na vídrholu stával!, ta se
dala smejt jedině krví, poněvadž to znamenalo, žes vokrádal a vraždil pocestný, nojo... A
nevymyslel sis to?“

„To teda nevymyslel, dodneška mám živě před vočima, jak dřepim nahoře na prkně a jak mi bouchá
srdce, jak je ticho a jak v tom tichu bzučej mouchy a chrastěj vážky... Aspoň půl hodiny jsem tam
na tebe čekal, pak jsem teda z toho kurevsky vysokýho posedu slez, ty furt nikde, tak jsem se vydal
přibližně směrem k domovu. A až po dlouhý době jsem si všim, že mě přece jenom z dálky sleduješ;
napřed jsem nevěděl, jestli to seš ty, potom jsem tě poznal, a místo abych se přestal bát, tak jsem
se teprve vyděsil, poněvadž mi přišlo strašně divný, proč se přede mnou schováváš...“

„Mě možná zajímalo, jak si poradíš v nezvyklý situaci, koneckonců co je inteligence? Schopnost
přizpůsobit se neznámejm podmínkám...“

„Tak to ti moc děkuju, já se tenkrát strachy málem podělal, protožes mi předtim na tom posedu
vykládal historky vo fekstech a vo Kurupírovi.“

„Vo kom?“

„Vo Kurupírovi.“

„To nevim, vo kom mluvíš.“

„To je jedno.“

„Ale tak mi to vysvětli, dyť všechno na světě se dá vysvětlit...“

„Ale no Kurupíra, no, strašidlo, co má modrý zuby a žije v džungli, dyť to mám vod tebe...“

„Modrý zuby? Koňská noha bylo strašidlo, s tim mě strašívala matka, a taky škrabonožka... A tak je
to možný, že jsem tě nechal v lese, ale uznáš, že jsem se jinak celej život vo tebe staral. A
vyrost z tebe snad aspoň trošku normální člověk... Ale tý Hanky se drž, to bude vzácně hodná holka,
když s tebou vydrží bejt, jak dlouho že jste spolu?“

„Dva a půl roku.“

„A poslyš, doufám, že jí nezahejbáš!?“

Co je ti, himlhergot, po tom..., ječí rarach v mé hlavě, cloumá s míchou a kope do stěn lebky: Co
je ti sakra do toho...!

„Ne,“ slyším odpovídat dvaačtyřicetiletého syna jednasedmdesátiletému otci, „Hanka je první, který
nezahejbám.“

„Tak to rád slyšim, nic mi do toho neni, no ale to víš... Taky bych chtěl, aby ses měl dobře.“

          „Ale no dyť já se nemám zle.“

„Doufám, že nemáš. Vono je to s tebou taky těžký; tys totiž nikdy neměl nikoho rád.“

Jak to, že ne..., zalyká se rarach: Jak to, že ne...! To ses, do psí prdele, málo naužíral...?
Nachcípal...?! Málo ses, kriple, natrápil...?! Že to ani vlastní fotr nevidí...?!

„Neměl,“ říkám, „holt mě to asi nikdo nenaučil... Tys měl někdy někoho vopravdu rád?“

          „Já jsem se vo to na rozdíl vod tebe aspoň snažil. Každou ženskou, se kterou jsem žil,
jsem se snažil mít rád, i když to vůbec nebylo lehký, protože neznám jedinou, která by ve chvíli,
kdy si namažeš chleba, nechtěla kousnout, ve chvíli, kdy se zasměješ, nechtěla hned vědět, čemu se
směješ, a ve chvíli, kdy si votevřeš knihu, nechtěla, abys jí z tý knihy okamžitě aspoň kousek
přečet... Ivanu jsem se snažil mít rád. Tebe jsem se snažil mít rád. A na rozdíl vod tebe jsem se
nikdy na nikoho nevykašlal...“

          „Hm.“

          „Vidiš, a to je jediný, co mi na to umíš říct.“

„To by bylo na dlouhý povídání.“

„Do kterýho se ti hlavně nechce.“

„Nechce... Ale řekni mi, co se dělo tak hroznýho za války v tý Jugošce, že by tomu tady lidi
nevěřili, jaks vo tom mluvil tam nahoře?“

„No to nejsou pěkný věci... Třebas Ante Pavelič, hlavní šéf ustašovců, ten dostal k narozeninám, a
to je doložený, vod svejch věrnejch osum kilo lidskejch vočí, naloženejch ve slaným láku... Von
totiž Pavelič verboval svý lidi ve stejnejch končinách jako dvě stě let před nim baron Trenck, ve
Slavonii a v Hercegovině, a asi moc dobře věděl proč. To je kraj, kde je to samej koljač, jak se to
česky řekne...“

„Hrdlořez.“

„Jo. To je turecký dědictví.“

„Aha.“

„No to jsou excesy, žejo, ale to se netýkalo jenom těch špiček. Třeba se stalo, že ve škole
uprostřed normálního vyučování učitel vyvolal všecky srbský děti, nechal je seřadit před tabulí a
pak je vlastním nožem před těma vostatníma dětma jedno po druhým podřezal... A takovejch případů
bylo moc, poď si dát radši eště jednu jalovcovou...“

„Tady! Eště jednu přísnou!“ křičel rozcuchaný mládenec v koutě pod věšákem a komíhal rukama, aby si
ho hospodský všiml.

„Ovšem zdaleka ne všichni byli fanatici,“ pokračoval otec. „Náš otec měl zásadu, že zaměstnanci maj
bejt jako jedna rodina, a tak se s většinou svejch zaměstnanců přátelil. A takhle k nám chodívala
taky rodina ňáký Števy, což byla dlouhý léta jeho nejvěrnější dělnice, a s ní k nám chodil i její
bratr, holič, s tim otec vždycky pil rakiji a nadávali spolu na politiku, hlavně na Ustašu, žejo.
Jenomže jednoho dne ten holič přišel v ustašovský uniformě, takhle udělal rukama a povídá: ‚Tak
jsem dopad, dal jsem se zkrátka k nim a basta...,‘ a v tý chvíli bylo uplně vidět, jak v otci
hrklo. Ale nakonec zustalo všecko při starým a ten holič k nám chodil dál, ačkoliv se mezitim
vypracoval a nakonec holil a stříhal samotnýho Paveliče. Já se pamatuju, jak se tomu s mým otcem
smáli, pili rakiji a otec volal: ‚Rudo, evo ti dvjesto hiljada, ako zakolješ Pavelića!‘, jako že mu
dá dvě stě tisíc, když ho při tom holení podřízne, a holič se smál: ‚To přidej, protože kdybych teď
šel a udal, cos po mně chtěl, tak ty rovnou pudeš a mně daj metál za bdělost!‘ a voba se smáli eště
víc a otec votevřel novou flašku a křičel: ‚Rudo, dat ču ti tristo hiljada!‘, jako že mu dá tři sta
tisíc, a holič se chechtal a volal: ‚To je málo, přidej!‘ A matka plakala v kuchyni, protože
věděla, že jestli se nestane něco horšího, tak přinejmenším bude otci celej příští den špatně... Ty
se směješ, ale vona to tehdy uplná sranda nebyla, to stačilo málo, žejo,“ zvedl se otec a zmizel v
kouři směrem k toaletám.

Za chvíli se zas objevil, a už když se blížil ke stolu, tak hovořil: „Nebo naproti nám bydlel pár
let před válkou ňákej Hügel, Němec, von byl slavnej fotbalista a měl moc krásnou ženu, taky Němku,
a ten byl s našim otcem velikej kamarád, furt spolu jezdili na ryby a na vejlety. A tenhle Hügel se
pak taky zničehonic dal k eses... Já si pamatuju, jak k nám jednou přišli se ženou na večeři, von
taky už v holinkách a v esesácký uniformě, sedli si, jedli, mluvili, pak si zřejmě dali pár
skleniček, a von najednou vyskočil a začal na otce řvát: ‚Ty fabrikantská svině, s takovejma jako
ty my už brzo zatočíme, to uvidíš!‘ A ta jeho žena, krasavice, zbledla, vstala a vytáhla tomu svýmu
Hügelovi z futrálu služební pistoli a takhle mu jí přede všema dala k hlavě a povidá: ‚Ty těmhle
lidem nemáš co vyhrožovat! Hned se omluvíš, nebo ti tady na místě udělám díru do hlavy! Tak bude
to? Omluv se!‘„

„Jo?“

„Jo... a von se prosimtě uklonil, srazil kramfleky, vomluvil se, políbil matce ruku a šli pryč. Ale
otec z toho byl eště dlouho špatnej, protože voni dva bejvali vopravdu velký kamarádi... Ten Hügel
potom vodjel někam na východní frontu a těsně před koncem války se vrátil do Záhřebu, kde ho taky
hned sebrali a jako s bejvalym esesákem s nim chtěli udělat krátkej proces, jenže náš otec se za
něj zaručil, že ho zná a že to byl vždycky slušnej člověk, takže byl jenom internovanej, a otec pak
za nim eště jezdil do internačního tábora a vozil mu na přilepšenou sardinky a salám. To bylo
zvláštní, co voni dva mezi sebou měli... Já na vlastní voči viděl, jak před nim ten esesák Hügel
klečel a plakal: ‚Zdenko, kamaráde, já byl taková hrozná svině a ty ses ke mně takhle zachoval...
To ti nezapomenu, co budu živ!‘„

Otec mluvil a já poslouchal. Z krabičky, která ležela na stole, jsem vzal tři sirky, srovnal je
hlavičkami k sobě, čtvrtou jsem je podpálil, sfoukl a postavil jsem před sebe na stůl pěknou
trojnožku. Potom jsem vyrobil druhou. Potom třetí.

„Ty holt máš v sobě neklid,“ potřásl hlavou otec.

„A ty máš v sobě klid?“

„Dneska už částečně jo, po těch třech operacích, ale vo něco cílevědomější než ty jsem byl vždycky,
já aspoň vyštudoval a dělal práci, která mě bavila, kdežto ty žiješ uplně ze dne na den...“

„Plánovat budoucnost je jako jít na ryby do suchý rokle; nikdy nic neni takový, jak sis to přál.“

„Řiká kdo?“

„Jeden takovej.“

„Já vim, ty si vždycky najdeš výmluvu. Já uznávám, že zrovna já ti nemám co radit, ale zkus se
aspoň jednou poučit z chyb druhejch!“

„Že je něco chyba, to si člověk uvědomí, až když jí udělá sám,“ říká moje huba, zatímco v mojí
hlavě hrčí suchý hlásek: Hlavně nemachruj...! Seď, pij a nemachruj...!

„Nojo, to asi jo,“ napil se piva otec. „Pravda je, že jsem se taky dycky choval, jako by mi někdo
koukal přes rameno... Jako někdo třetí, kdo někomu druhýmu přehrává hodně zjednodušenou zprávu vo
tom, co si myslí ten první. Že jsem se choval, jako kdybych psal sám vo sobě ňákou blbou televizní
inscenaci tak, aby tomu rozuměli i v domově důchodců. A mám podezření, že jsem timhle způsobem
víceméně prosral život...“

„A je možný ho neprosrat?“ řekl jsem.

„Samozřejmě, že to neni možný, ale je nutný se vo to aspoň snažit. Já poslední dobou přicházim na
to, že ty samurajové dobře věděli, co dělaj, totiž takovej samuraj, když už mu nezbejvá žádná cesta
ze šlamastyky, tak se posadí, přestane si všímat vokolí a vydá se na cestu do sebe.“

„To znám.“

„To eště nemůžeš znát,“ pousmál se otec, „dyť je ti teprv něco přes čtyřicet. Mně ve tvym věku
ležel svět u nohou, já si mezi čtyřicítkou a padesátkou nejvíc užíval, to na mě ženský letěly, že
jsem to ani všecko nestíhal vodbavovat. Ach jo... Kdyby to šlo vrátit, tak na to, aby mi zas bylo
dvacet, bych se moh akorát vykašlat! Kdyby to šlo, tak eště jednou čtyřicet, to byl daleko nejlepší
věk! To už se člověk přece jenom zbaví tý nejhorší stupidity a eště má v sobě dost síly, aby s tim
pár let něco dělal...“

„Hm.“

„Vostatně si vzpomínám, ty kdyžs byl mladej, taks bejval poměrně velikej fešák, a stejně ti to
nebylo nic platný, soudě podle těch ženskejch, se kterejmas žil.“

„Protože jsem v sobě nosil pekelnej zmatek. Teď mám ksicht jak vopičí prdel a rantly pod vočima,
ale vevnitř jsem klidnej, někdy dokonce šťastnej...“

„Šťastnej? A z čeho... nebo proč?“

„Právě že uplně bez důvodu, tak jak říkáš, prostě proto, že už mi neni dvacet ani třicet a že už
nemusim znova a znova dešifrovat ten nesrozumitelnej bordel ve vztazích.“

„Nojo, ale šťastnej, to nepamatuju, že bych někdy byl... Třeba teď seš šťastnej?“

„Teď teda uplně ne, když se tu takhle bavíme.“

„No vidiš...“

„To byl vtip.“

„To chápu.“

„Tak proč se nesměješ?“

„Ale protože ten tvuj humor... No dobře, máš aspoň ňákej humor...“

„Proto si taky těžko můžem rozumět.“

„Ale co povidáš, prosimtebe, za mnou celej život chodili lidi, ať ve fabrice, ať v laborce, ať
potom v ústavu, a řikali mi: Ivane, ten tvuj humor bysme chtěli mít, s tebou nic nehne, ty se všemu
jenom směješ... No, v tom se teda mejlili, ale to je fuk, já jak to dneska vidim, tak ze všeho
nejlepší by bejvalo bylo vopravdu vůbec vo ničem nepřemejšlet a ganz normálně žít.“

„To já, abych se přiznal, neumim.“

„To umí málokdo. Nejlíp ze všech, koho jsem znal, to uměl Arno.“

„Kterej Arno?“

„Arno Karin, ten muj bratranec, Arnáček, jak mu řikala moje matka, to byl úžasně veselej člověk!
Von se narodil v Schönwaldu, tenkrát to byly Sudety, žejo, jeho máma byla sestra mýho otce, vona se
vdala za zubaře, kterej z toho Schönwaldu pocházel...“

„A vodkuďs ho znal, když se narodil v Sudetech a ty v Záhřebu?“

„Voni u nás byli v létě několikrát na prázdninách. Ten zubař vůbec nemluvil, aspoň já nepamatuju,
že bych vod něj kdy slyšel jediný slovo, ale Arnova máma se v jednom kuse smála, von byl Arno spíš
po ní... No a když to potom v osumatřicátym roce začínalo bejt v Čechách nahnutý, tak se Arno
sebral a utek do Dánska, tam se dal naverbovat do britský armády, vodjel do Anglie, v Anglii
prodělal vejcvik a vodjel na italskou frontu. A tam bojoval mimo jiný taky u Monte Cassina, kde měl
tu kliku, že mu ustřelili nos.“

„To je dost zvláštní klika.“

„Pro Arna to klika byla, poněvadž von měl celý mládí potíže se ženskejma, von měl totiž typickej
židovskej nos jak vokurku a vůbec byl už vod pohledu pravej a nefalšovanej mojžíšskej synek... A
když mu ten nos ustřelili, tak se dostal do lazaretu a v lazaretu mu plastickej chirurg vyrobil
překrásnej novej nosánek, takovej ten anglosaskej pršák. A milej Arno zpychnul, nechal si narůst
knírek jak americkej herec a stal se z něho elegán, mezitim válka skončila, a když jsme se potkali
tady v Čechách, tak už měl na každým prstě deset ženskejch, von chodil po Praze v anglický
uniformě, k tomu ten nosánek, a doháněl ze všech sil, co předtim zanedbal, paničky, mladý holky, no
jak řikám.“

„A jak dopadli ty jeho rodiče v tom Schönwaldu?“

„No jak by dopadli, ty vyletěli komínem... Arno je jel hned, jak se sem dostal, hledat, ale v
jejich baráku bydleli cizí lidi, který nevěděli nebo nechtěli vědět, co se s nima stalo, von se
myslim nakonec ani nedozvěděl, kde a kdy ty jeho rodiče skončili, ale jak, to moh tušit, žejo... My
když jsme pak s Arnem bydleli u tety v Ouvalech, tak se pamatuju, že byl celý dny samej zpěv, von
miloval operetu, pořád si pískal: Když vaše oči zřím, tak nepochopím, proč samotu svou mám tóóólik
rád, děvčátko milé, ale když se ráno holil, tak na sebe dycky tak ňák přehnaně dlouho koukal do
zrcadla, pak šel na zahradu a tam seděl a kouřil a koukal do nebe, ale po snídani už s nim zas byla
sranda. Vona taky teta nikoho nenechala moc dlouho v klidu, v Ouvalech bejvalo veselo; já se
pamatuju, jak teta roztřískala vo mojí sestřenici deštník uplně na třísky...“

„Z jakejch důvodů?“

„Kuli ňáký blbosti. To se stalo v předsíni, žejo, předsíň byla úzká a nebylo kam uhnout, a teta do
ní panečku řezala deštníkem, dokud se uplně nerozpad, vona byla přebornice v tenisu a měla
vyhlášenej forhend...“

          „A co ten Arno, ten je eště živej?“

          „Arno? Ten se po roce čtyřicet osum sbalil a vodjel do Izraele, tam se dal znova nalejt
do armády, a tam pak taky, hned v tý první válce vo Suez, padnul. Prej ho zastřelili, když
kontroloval ňákej podezřelej auťák.“

„Aha.“

„Vono se v Ouvalech mezi tolika ženskejma stejně nedalo moc dlouho vydržet, tam byl furt ňákej
škandál. Jedině tvoje sestřenice Soňa byla výjimka, ta snad za celej život neměla chlapa, jí
zajímaj spíš zvířata...“

„Cože?“

„No vona vždycky měla nejmíň šest koček, čtyři psy, havrana, ještěrky, čolky, želvy samozřejmě,
morčata, pakobylky, slepejše, labuť, nedávno sebrala někde ropuchu, a co pamatuju, tak tam bejval
eště vejr, ale ten pošel, v Ouvalech ani žádnej chlap dlouho nevydržel, strejda nakonec taky radši
umřel a Franta, ten se zabil v autě, žejo. Teď je tam ňákej Miloš, ale ten taky nevydrží...“

„Jakej vejr?“

„Vejr? Miloš, povidám.“

„Já vim, ale řikals, že tam bejval vejr a pošel.“

„Jo ten, no bubo bubo, výr velký, von byl ňák zraněnej a Soňa ho vzala domu a vypiplala, vona
dokonce měla jeden čas ideu, že by chtěla mít doma medvěda, ale vo tom se teta naštěstí
nedozvěděla... Jinak teta byla velká kamarádka s mojí matkou, ty dvě když se sešly, tak otec musel
buď vodejít, nebo si dát na kuráž kulhavýho poutníka...“

„Kulhavýho poutníka?“

„Jo, von tak řikal gruzínskýmu koňaku. Jednou u nás byla teta na návštěvě v Klánovicích, tos eště
nebyl na světě, naši s ní byli vevnitř a já si čet na zahradě. A otec najednou vyběh ven ze dveří,
a jak byl rozčílenej, tak několikrát voběh barák a vždycky, když běžel kolem, tak na mě křičel:
‚Ivane, nikdy se nežeň! Poslechni mě! Nikdy se nežeň!‘„

„Nojo...,“ řekl jsem.

„Nojo, no...,“ řekl otec.

„Jednu přísnou!“ křičel mládenec v koutě a komíhal rukama, jako by lezl na žebřík.

Vyjmul jsem z krabičky další tři sirky a vyrobil další trojnožku. Tentokrát se rozpadla, sotva jsem
ji postavil na stůl.

„Tak na zdraví,“ řekl otec.

„Na zdraví,“ řekl jsem a ucítil, jak mi řídká pěna teče z koutků úst na bradu a z brady za košili.




Barák


Když jsem potom stál nad slizem potaženým pisoárem a zvolna vypouštěl měchýř, zjevil se mi znovu
ten barák, okolo kterého běhal otcův otec, barák, na který se už pětatřicet let pokouším
zapomenout. Zase jsem viděl tu vřesem potaženou, tújemi obklopenou vilu na kraji lesa, to
naftalínem mumifikované hnízdo, ve kterém jsem se vylíhnul. Zase jsem viděl ty terasy. Sluncem
rozpálené okenice. Chodby. Ten obrovský pokoj v přízemí, schopný svými rozměry nahradit venkovní
svět. Pokoj a kuchyni s neurvale se třesoucí lednicí a s leptanými skleněnými výplněmi. S výplněmi,
pokrytými zástupem bezradně postávajících růžových plameňáků a pelikánů, které tam jednoho dne
namastil acetonovými barvami můj otec pod záminkou, že tím vylepší chuť k jídlu synáčkovi, který se
pod těmi ptáky denně dloubal v talíři kaše. Zase jsem viděl to schodiště, které chtě nechtě bylo
páteří domu; ty skřípějící schody, pokryté prošlapaným kobercem, přidržovaným dutě kloktajícími
mosaznými tyčemi. Zavřel jsem oči a stoupal po schodech do patra. Přede mnou se kymácela chodba
plná dveří, za jedněmi se chvěla vysoká a studená koupelna, za dalšími vibrovaly nějaké komůrky a
ložničky. A pak ještě jedny dveře, ty nejzajímavější. Protože za nimi se nacházel zapomenutý pokoj.
Byla tam dlouhá a úzká, přes roh zahýbající místnost s dřevěným stropem, ztrácejícím se vysoko v
přítmí. Tyhle dveře byly vždycky zamčené, což mi v žádném případě nemohlo zabránit v tom, abych za
nimi pobýval tak často, jak to jen šlo. Obyčejně se to dělo tak, že jsem s dupáním a pokašláváním
vyšel ven z baráku, chvíli jsem chodil sem tam po zahradě, potom jsem se co nejtišeji vrátil zadním
vchodem, sundal z věšáku klíč a po vnějším okraji schodů, kde bylo snížené riziko vrzání, jsem se
kradl vzhůru. Opatrně jsem odemkl a zase za sebou zamkl. A byl jsem uvnitř. Čekal tam na mě jiný,
výrazně přitažlivější svět, svět zabydlený rozpáranými křesly, červotočivými taburety, dunivě
kvílejícími skříněmi a dlouhými řadami polic, sahajících až ke stropu. Polic zaplněných starými
škrpály, prasklými skleněnými vázami, měděnými džezvami a voskem pocintanými svícny. Křesadly.
Jezdeckými holínkami. Bajonety. Píkami. Zouváky. Rzí mramorovanými plechovými hračkami. Polámanými
parními strojky na suchý líh. Porcelánovými soškami. Mračnými sádrovými bustami. Tepanými
balkánskými jatagany. Špacírkami. Truhlíky. Truhlami. Dózami. Cetkami. Bednami plnými plesnivých
pohlednic a zkroucených hřebíků. V hlubinách temných zákoutí se mi zjevovaly zvířecí lebky. Děsivě
spokojení, usmívající se buddhové. Nítěnkovití draci s vytřeštěnýma očima, obtáčející husí břicha
smaltovaných čínských váz. Pamětní věnce. Kratiknoty. Kleště. Divná rohatá kladívka s ozdobně
soustruženou rukojetí. Trumpety. Klobouky. Vybledlí hadi v lihu. Želví krunýře. Prázdnooké
kašírované masky, schopné měnit výraz podle toho, jestli se člověk jenom bojí, nebo nedýchá
strachy. Obrovité železné budíky, vybavené omlácenými zvonci. Láhve s červenými, žlutými, zelenými
a černými kapalinami. Ředidla. Dráty. Dratve. Řetězy. Plechovky. Pugéty zatvrdlých štětců. Perletí
vykládané dřevěné kazety, ukrývající rezavé břitvy, holicí štětky a zčernalé prsteny. Listoval jsem
ve svázaných ročnících dětského časopisu Punťa. Naplněn nasládlou hrůzou jsem se hrabal v
předválečných pohádkových knihách, vybavených ilustracemi připomínajícími výjevy z pekla. Zíral
jsem na holohlavé, starcům podobné opice, na vzteklé mumlavé opice, počítající kokosové ořechy, ale
stačilo podívat se pořádně, a už to nebyly ořechy, byly to sušené lidské hlavy. Zíral jsem do
práchnivých, vráskami pokrytých obličejů ježků a psů a myšek. Když na mě mezi stránkami vykoukla
regulérní čarodějnice, byla to ještě velká úleva oproti těm řídce ochlupeným, tenkonohým tvorům,
kteří mi nepříjemně přesně připomínali osmdesátileté klánovické důchodce. Domem se rozléhaly rány,
jak matka naklepávala řízky. Za oknem vřeštěla sojka. Šneci si s praskotem razili cestu jehličím.
Skrz les se blížilo chrochtání dieselu a táhlé klepání kolejnic a zvonění drátů. Rozbaloval jsem
obrazy v rámech, přikryté dočerna zaprášeným novinovým papírem. Na jednom z obrazů kráčela od hlavy
k patě zahalená ženská postava strmou, sluncem ozářenou uličkou, na konci které čněl nad střechami
vysoký tenký minaret. Ženská stoupala vzhůru, pleskala bosýma nohama do udusané hlíny, nebe bylo k
zešílení modré a minaret se vlivem toho, jak jsem ho hodiny a hodiny upřeně pozoroval, jemně, ale
zřetelně kýval.

Oklepal jsem ptáka a vrátil ho do kalhot. Plivl do mušle. Opláchl jsem si ruce. To je to, věděl
jsem, čeho se nikdy nezbavím. Ne toho, že to pak všechno střelili za babku nějakýmu kšefťákovi,
když děda umřel, čert vem prachy. Ale ten dům, to bylo jediné a poslední místo v mém životě, kde
bylo cítit opravdové tajemství.

          Jenom se lituj..., přihlásil se zas o slovo rarach: Lituj se, kriple...! Lituj...! Čum už
jednou před sebe, ne dozadu...! Čum před sebe...!

          „Dyť tam nic neni,“ řekl jsem polohlasem.

          Nikde nic neni..., zařval skřet: Vzadu taky ne...! Acha, acha...! Achacha...!
Chachachacha...!

          Otevřel jsem dveře od hajzlu.

„Jednu přísnou!“ dolehlo ke mně. „Tady...! Jednu přísnou!“




O rodičích a dětech (4)


Otec nakláněl půllitr a pozoroval světelné šípy, drúzy, ovály a hyperboly, běhající po ubruse.

„Představ si,“ povídám, když jsem si sedl, „že jak teď byla ta válka v Bosně, tak prej byly všechny
lesy kolem Lublaně plný medvědů, prej jich tam bylo tolik, že z toho sami byli nervózní, kolik jich
tam je pohromadě, a lidi, ty se tam vůbec báli chodit...“

„A kde se tam vzali, chudáci? Tam se přece neválčilo?“

„To byli totiž medvědi z Bosny a z Chorvatska, který vodtamtuď vyhnala střelba a dunění kanonády;
prostě se sebrali a přestěhovali se jedinym směrem, vodkuď ta střelba nezněla, nahoru do
Slovinska.“

„A vodkuď to víš?“

„Vod jednoho Slovince z Lublaně.“

„A kdes přišel k ňákýmu Slovinci?“

„Chodil s jednou mojí kamarádkou.“

„A co dělá?“

„V Lublani v divadle maluje kulisy, jinak nevim, snad ňákej grafik... Jenom tak mezi řečí, kdo
namaloval ty plameňáky na sklo v kuchyni v klánovickym baráku? Ty?“

„Já, kdo jinej... Ty jsem tam namaloval kuli tobě, to byl tvý babičky nápad, abys vydržel sedět v
kuchyni a líp jed, to ti mohly bejt tři. Já tam chtěl původně namalovat žraloka tygřího, jak žere
potápěče, žejo, ale to se tenkrát vzácně všichni shodli, že to nechtěj, protože by ses prej bál;
tak jsem začal malovat vorvaně, jak zápasí s krakaticí, a to zas tvrdili, že by se to nelíbilo jim,
tak jsem se s nima nehádal a udělal jsem ty hloupý plameňáky... Jak sis na to, prosimtě, zrovna teď
vzpomněl?“

„Ani nevim.“

„Já znal v Lublani jednu ženskou, a to byla panečku důkladná ženská, sice hubená, ale ta měla
figuru, že mi stačilo se na ní jenom podivat a hned mi vyletěl tlak na sto vosumdesát, vona měla
sice takový vyloženě malý prsa, ale sotva jsem jí na ně šáh, tak jsem cejtil, jak v tu ránu
ztvrdly, já vim, takhle by otec se synem neměl mluvit, ale komu už na světě to mám říct, žejo... A
vona měla dóle na zádech takový pihy, který vypadaly uplně přesně jako když hodíš kostkou a padne
ti pětka. Její bratr byl bejvalej oficír, ten mě učil šavlí sekat živej plot a já jsem při tom
málem přesek jejich starou tetu, která šla po pěšině s nákupem. Já se tak hrozně lek, že do mě
museli nalejt kořalku, abych se vzpamatoval, a teta? Ta se tomu smála eště dva dny...“

„Já měl zhruba před patnácti lety jednu známou, se kterou jsem chodil, vlastně spíš popocházel...“

„Já rozumim. No a co?“

„No a nic, vona byla muj typ, taková ne moc velká, neměla přehnaně dlouhý nohy, v podstatě spíš
hubená, ale hubená tak, jako bejvaj krejčovský panny...“

„Krejčovský panny hubený moc nebejvaj.“

„No právě! A tahle holka měla navíc černý vobočí, černý voči a k tomu blond vlasy a ve tváři výraz,
jako když jí celej život fouká do tváře vlažnej vítr, vona měla už tenkrát dvě děti, zkrátka tak...
A nedávno, tak před půl druhym rokem, přijdu do jednoho klubu, kam jsem byl pozvanej vod ňákejch
známejch, a co vidim? U baru stojí tahleta Pavlína a kouká na mě, ve mně uplně hrklo, protože se za
těch patnáct let ani trochu nezměnila, stejný vlasy, figuru, drátěný brejličky na nose, stejnej
výraz, furt jako na horský dráze! Tak jdu k ní a povidám: ‚Ahoj!‘ A vona se usmála, vodklepla
cigaretu a povidá: ‚Jo, jo, já si na tebe pamatuju, počkej, ty seš ten, Honza Beneš!‘ A já jí začal
vykládat řeči a přitom jsem na ní moh voči nechat, a jak tak melu pátý přes devátý, tak se jí taky
ptám: ‚A kde teď, Pavlíno, bydlíš?‘ a Pavlína si pošoupla brejle a řekla: ‚Ale já sem přece Ája,
aha, to je švanda, ty sis mě splet s mámou!‘ a ukázala takhle za sebe a tam v koutě pila víno
taková blonďatá vrásčitá babička, celá schoulená do sebe, a ta babička vzhlídla, pošoupla si
brejličky a povídá: ‚Servus, ty eště žiješ?‘ Tak jsem přešel k ní a něco jsme si povídali a já
přitom pokukoval po tý její holce, kterou jsem pamatoval jako pětiletou, Pavlína pokyvovala, pila
kyselou frankovku, a pak najednou křikla na ty svý dcery, byly tam vobě a vobě vypadaly jako její
patnáct roků stará fotka: ‚Tak holky, už musíme, šup šup, ať to stihnem, platíme a deme!‘„

„Nojo, na ženskejch je nejhorší a zároveň možná i nejlepší, že voni žárlej uplně na všechno, voni
si berou osobně i zatmění slunce nebo když prší. Ale to nic, chtěl jsem se zeptat... Víš ty, proč
tu vlastně žiješ?“

„Protožes mě vyrobil.“

„Ále no jistě, to mi promiň, to se holt stane... Ale proč ty žiješ celej život pořád v tý Praze?“

„Protože se bojim změnit svuj život k horšímu; Praha je jediný místo, kde umim žít.“

„A jak to víš, kdyžs to jinde nezkusil?“

„Mně bohatě stačí, když někde pobejvám tejden, čtrnáct dní, a už vidim, že bych tam z tý nicoty
zmagořil, z tý jednoznačnosti, z tý vážnosti, se kterou se tam žije. Jak seš jednou švec, tak ti
nezbejvá než držet lajnu a bejt nadosmrti švec, protože tě tak všichni berou, i kdyby ses na hlavu
stavěl.“

„A co ti na tom vadí?“

„Dyť je to nuda! Navlíknout se do jedný role a hrát jí až do uplnýho rozpadu!“

„Kdežto tady?“

„Tady se život vodvíjí, jako kdyby to byla komedie vod Friče nebo ňákej dojemně přitroublej
italskej pornofilm... Jako atentát na Heydricha v podání dětskýho loutkovýho divadla...“

„A to se ti líbí?“

„To se mi líbí moc.“

„A co se ti na tom, prosimtebe, líbí?“

„Právě ty divadelní rozměry, ten malej prostor. To, jak tady má mukl společensky blízko k
ministrovi a navopak. To šmidrování. To lojzování a vaškování... Všechny ty historky, jak někdo
chodil na pivo a na karty s prezidentem...“

„Prostě bordel.“

„Ale veselej.“

„To já bych jel jinam hned! Mně kdysi vyšla v Brazílii ňáká vodborná kniha a měl jsem tam kuli tomu
jet; a poněvadž tenkrát eště žil v Sao Paulu muj strejda Pavel, tak jsem tak ňák věděl, že jestli
mě pustěj, že se už nevrátim. Jenže vy jste byli s Ivanou moc malý na to, abych vás vopustil, tak
jsem se na to radši vykašlal a nejel jsem nikam. To byl muj ideál, dožít někde v cizině, kde mě
nikdo nezná a nepotřebuje. Zmizet u moře nebo v pralese... Ztratit se v mokrým zeleným pralese a
nikdy se už nevrátit, nikdy a k nikomu, nojo.“

„Pavel byl ten, co strávil celou válku na ambasádě v Budapešti, ne?“

„V Budapešti na portugalský ambasádě, co že se zrovna dneska vyptáváš na lidi, který tě v životě
nezajímali?“

„Stárnu.“

„Stárneš, ale nejseš starej, to je vobrovskej rozdíl... Strejda Pavel, von původně neuměl
portugalsky ani slovo, žejo, von uměl jenom česky a maďarsky, ale za těch pět let, co vůbec nemoh
vylízt na ulici, si na tu portugalštinu tak zvyk, že se po válce vodstěhoval rovnou do Lisabonu a z
Lisabonu pak jel dělat bankovního úředníka do Sao Paula, kde si vzal za ženu vo pětadvacet let
mladší černošku. Jo, Brazílie... Tys vlastně byl v Lisabonu, nebyl?“

„Byl. Jed jsem tam mečouna.“

„A jak víš, že to byl mečoun?“

„Psali to na lístku. Já vim, tam můžou psát co chtěj.“

„No!“

„Ale co jsem chtěl povědět; já mám jednu kamarádku a ta byla letos v Peru...“

„Řikals před chvílí, že Hance nezahejbáš.“

„Tohle je jenom kamarádka.“

„A co hledala v Peru, chudák?“

„Chtěla se podivat, jak to tam vypadá, bydlela v ňáký vesnici u jednoho českýho malíře. A když se
vrátila, tak vyprávěla, že tam v tý zapadlý vesničce v Peru na kraji džungle žije malej kluk,
kterej se menuje Hitler.“

„Příjmením?“

„Právě že křestním, voni se totiž jeho rodiče doslechli, že existoval někdo slavnej toho ména, ale
kdo přesně, to nevěděli, a tak mu dali křestní méno Hitler. ‚Hitlercito!‘ volaj na něj prej v tý
vesnici, ‚Hitlercito, skoč nám pro cigára!‘ a von skočí a přinese, poněvadž je to strašně hodnej a
úslužnej a hezkej kluk a všichni ho tam maj rádi.“

„Já bych vod minuty vodjel třebas i do Peru, ať se tam klidně každej druhej menuje Hitler,“
povzdechl si otec, „jenomže dneska už sotva lezu, co by tam se mnou dělali... Tenkrát, když jsem
moh, tak jste nebyli dospělí, a teď už jsem starej...“

„Ale tak si hergot furt nestěžuj,“ povídám.

„Já si nestěžuju, dyť řikám, že nevim, jak se to dělá.“

„Stěžuješ si, co tě znám; dyť to ber, jak to je!“

„Nojo, ty eště nevíš, jaký to je, když známí kolem tebe stárnou a blbnou a donekonečna se vopakujou
a umíraj, ženský po tobě bez přestání něco chtěj, ale neřeknou přesně co, a když jim to dáš, tak tě
vopustěj. A děti se ti smějou, poněvadž maj dojem, že voni budou žít jinak a líp.“

„Trochu vo tom něco vim, já mám pár kamarádů, kterejm eště neni čtyřicet a už mluvěj pořád dokola
to samý, a já se na ně usmívám a předstírám, jak je to všecko fajn, protože jediná další možnost je
zvyknout si bejt sám. Vostatně si poslední dobou všímám, že jsou lidi ňáký roztěkaný, když něco
vykládám, a když se zeptám, co se děje, tak povidaj: ‚Nic, dobrý, akorát žes to řikal už
předevčírem...‘„

„Ále jen nepovidej, tebe to na světě baví! Ty to tady máš rád! Muj otec měl taky až do smrti rád
život, poněvadž byl despotickej cholerik, a jak ho všecko furt rozčilovalo, tak nikdy neměl čas na
takový ideály jako nebejt a podobně... A ty seš celej po něm, však von se v tobě taky viděl. Von ti
kdysi nechal přivézt velikánskou bednu se stavebnicí až z Itálie...“

„Já vim, merkur.“

„Jo, merkur. Von otec vyznával takovou tu kejčovitou starosvětskou zásadu, že jenom to nejlepší je
dost dobrý. Ale když jsem po něm chtěl ve svym mládí já ňákou hračku, tak to mě hnal, já měl jenom
takovýho plechovýho námořníka, co furt salutoval, jenomže ten mě sral, já chtěl pořádnou pušku, a
otec že ne, tak jsem si vyrobil dřevěnou, a vždycky když jsem s ní na někoho dospělýho namířil, tak
jsem se přitom hlasitě usral. Potom to na mě někdo našim dones a dostal jsem u voběda takovej
pohlavek, až jsem vzal čelem vo stůl, jenomže přede mnou zrovna stála mísa s polívkou, a ta polívka
se vyklopila do klína jistý tetě Olje, co u nás byla na návštěvě, já mám pocit, že za ní otec tajně
pálil, a tak jsem dostal eště jednou a pořádně... Nojo, teď si to uvědomuju, já neměl žádný hračky,
a to měl otec na hračky továrnu! To byl holt jeho názor na výchovu...“

„Já měl hraček dost.“

„Ty už zase jo.“

„Já měl takovou dakotu na plovácích, potom tu rachejtli, co když se fest napumpovala, tak frčela
slušně vysoko...“

„To já vim moc dobře, s tous rozbil vokno a já ho musel zasklívat.“

„Tak to promiň. A pak jsem měl asi takhle velkou bakelitovou ponorku na pneumatickej pohon...“

„Já si na ní vzpomínám...“

„Tu jsem měl hodně rád, ale utopil jsem jí v tom žabincovym jezírku u trati...“

„Tos mě nutil, abych ti pro ní vlez, a rozříz jsem si kuli tomu nohu, tak tam zustala...“

„Pásák na baterky, taky ňákej traktor, plechovej parní válec, jiskřící tank vobyčejnej i v
optimistickym provedení pro Mars, potápěče neboli nurka, ten měl zevnitř na sklo přilby nalepenej
placatej barvotiskovej ksicht k nerozeznání vod Ference Futuristy... Pak tu umělohmotnou
stavebnici, která sestávala z takovejch barevnejch dílků s dirkama a čudlíkama, z takovejch
žlutejch a červenejch a černejch a voranžovejch a zelenejch banánků, ty byly uplně k sežrání, však
jsem se taky jednou neudržel a pár těch banánků spolknul. A tejden jsem potom klacíkem kontroloval,
jestli už vylezly.“

„A vylezly?“

„Nevylezly nikdy, možná tam pořád eště někde jsou.“

„Já se pamatuju, že před válkou dělal otec největší kšefty ani tak ne s hračkama, ale že vyráběl
předevšim takový ty figuríny do obchodů s textilem... Jednou mu přišla velká objednávka pro
obchodní dům v Sarajevu a chtěli jenom samý pánský figury, tak otec vodeslal vagón pánskejch
figurín, jenomže za ňákej čas se mu ten vagón vrátil zpátky. Tak se sebral a jel se do Sarajeva
zeptat osobně, co se jim na těch jeho figurínách nezdálo. A šéf toho obchodního domu ho přijal a
křičel: ‚To, co jste mi poslal, to vůbec nejsou mužský figury, to si ze mě snad děláte legraci, za
to já vám platit nebudu!‘ ‚A co jim schází?‘ ptal se otec. ‚Vy se eště ptáte, co jim schází?‘
křičel ten ředitel, ‚dyť vůbec nemaj to hlavní, co dělá chlapa chlapem!‘ ‚A co by to jako mělo
bejt?‘ ptal se otec už dost zaraženě. A ten ředitel se málem skácel: ‚Jak se tak můžete ptát! Copak
to nevidíte!? Nema brko!!!‘ - jako že nemaj knír... Tak otec jel zpátky a všem těm figurínám nechal
přidělat pořádnej knír, znova je naložil do vagónu, a Sarajevo bylo teprve spokojený.“

„Von měl furt ňáký plány,“ řekl jsem, „von mi eště dva nebo tři roky před smrtí líčil, že vymyslel
ňákej patentní včelín a že se chystá rekonstruovat garáž a vyrábět v ní ty patentní včelíny jako
malosérii na vobjednávku...“

„Kdy že to bylo?“

„Řikám, pár let předtim, než umřel, já byl tenkrát v Klánovicích na prázdninách.“

„Nojo, pravda, tys tam pak eště jezdil na prázdniny.“

„No jistě... Když sem vlítli Rusové, tak jsem tam strávil komplet celý dva měsíce, to byly tenkrát
zvláštní prázdniny, v jednom kuse někdo zvonil, pořád tam seděli ve fotelu ňáký bledý lidi, smrkali
do kapesníku, pili kafe a řikali: ‚To je situace, vy ste byl ve světě, pane Beneš, co si vo tom
všem myslíte?‘ a děda mával rukou, nalejval jim koňak a řikal: ‚Spolkli nás, pane Skružný, ájo! Co
vám mám povidat, pane Březina, ájo!‘ Doteď mám před vočima, jak mě jednou po ránu bafnul za ruku,
řek: ‚Poď!‘ a šli jsme k tý silnici, co vede přes viadukt vod Újezda, po který už asi pátej den
jezdily vod rána do večera tanky.“

„Aha... A co jste tam dělali?“

„Stáli jsme na chodníku, děda mě držel za ruku a v pravidelnejch intervalech vopakoval: ‚Vidiš? To
si pamatuj! Vidiš? To si pamatuj!‘„

„No vidiš, a pamatuješ si to...“

„To si pamatuju, jako by to bylo předevčírem, protože to bylo poprvý, co jsem viděl vopravdový
tanky, já byl přímo nadšenej, motory řvaly, kouř se válel nad lesem, tanky rachotily jeden za
druhym a furt jim nebyl konec! A my tam stáli až do vodpoledne, děda jim hrozil pěstí a já jim
tajně, aby to neviděl, mával. Vzpomínám si na jednoho malinkýho kníratýho oficíra s tou jejich
placatou čepicí takhle do tejla, kterej se po nás furt vohlížel z transportéru a nemoh to pochopit:
dědek hrozí a málčik mává...“

„To ti ale bylo deset, tos už moh vnímat, vo co tu běží.“

„No to jsem právě vnímal! Jak všichni lavírovali, jak se zajišťovali na dvě strany, jak měli plnou
hubu lidskejch tváří a přitom byli podělaný až za ušima, naši taky, matka s Pepčou, furt kramařili
s ňákejma letákama a přitom dávali pozor, aby si toho sousedi proboha nevšimli, mně z toho bylo
nanic. Já byl rád, že děda hrozí, to bylo aspoň něco, jenže mně se ty tanky zároveň vohromně
líbily, a tak mi z toho samo vyšlo, že jsem jim radši mával... Děda nakonec sebral z chodníku
voblázek a tak ňák demonstračně, aby všichni viděli, hodil šutrák na jeden ten tank.“

„To byl celej von, von měl v každý situaci smysl pro reklamu, nebo jak bych to řek... Což mu teda
pomáhalo přežít. Když ho pustili z kriminálu, tak šel v pětapadesáti dělat pomocnýho dělníka do
ČKD, tam se vypracoval na kvalifikovanýho dělníka, pak na vedoucího dílny a nakonec ho chtěli
udělat technickým vedoucím, ale von šel radši do důchodu... A trefil se?“

„Kam?“

„Do toho tanku.“

„Trefil.“

„Nojo,“ zamyslel se otec. „Já jsem si se svým otcem moc nerozuměl. Mě vodmalička srala ta jeho
zásada, že peníze zmůžou uplně všecko... Já kdysi jako dítě vyhrál ňákej závod v plavání a přines
jsem domu medaili. A von místo aby mě pochválil, povidá: ‚Ivane, doufám ale, že si nemyslíš, že
plaveš líp než tvoje matka!‘ a já se jenom zasmál, a von už řval: ‚Nemůžeš plavat líp než tvoje
matka, protože tu učil plavání profesionální plavčík!‘, čimž myslel za jeho peníze, žejo; to byl
totiž plavčík, kterej matku držel v bazénu na takový tý udici a volal na ní: ‚Á dva tři, á dva
tři...‘ Ale otec byl pevně přesvědčenej, že jedině takhle se někdo může naučit plavat. Že zadarmo
se nikdo pořádně plavat nenaučí. Von byl holt pravej kapitalista. A já měl díky tomu ideál, že až
se konečně vosamostatnim, že pro mě peníze nebudou nikdy důležitý. Že když někdy ňáký budu mít, tak
je bez řečí utratim a hotovo,“ řekl otec a zacukalo mu oko. Vypadal, jako by mu v tu chvíli něco
došlo.

Chtě nechtě se mi vybavila ta jeho přízemní garsoniéra na Spořilově. Ta shnilá kuchyň, ta plesnivá
koupelna, ten rozklížený sektorový nábytek, ty zástupy zaprášených flašek mezi chuchvalci prachu
pod dřezem.

Mlčel jsem.

Otec mlčel.

Rarach mlčel a ohryzával si pařáty.

„Což se mi teda nakonec nejspíš asi podařilo...,“ řekl otec po dobrých pěti minutách.

„Eště pivo?“ zjevil se nad námi zmáchaný hospodský.

„Jo,“ řekl otec.

„Už ne, zaplatíme,“ řekl jsem já.

„Tak jak?“ zeptal se hospodský.

„Tak dvakrát jalovcovou a zaplatíme,“ řekl jsem.

„Dvakrát jalovec,“ zazpíval si pro sebe hospodský.

„Tady...! Jednu přísnou!“ dožadoval se vyschlým hlasem mládenec v koutě.

„Máš pravdu, jalovcová je lepší,“ řekl otec. „A co, ty už zase někam spěcháš?“

„Ani ne, spíš jsem malinko utahanej.“

„A z čeho, prosimtě?“

„Já se vod rána do večera nezastavim!“

„A co děláš?“

„Snažim se vyhovět požadavkům kladenejm na dospělýho jedince.“

„Jenže tvuj největší problém je vodjakživa ten, že ty prostě nechceš bejt dospělej,“ řekl
jednasedmdesátiletý dvaačtyřicetiletému.

„Přesně to samý jsem vod tebe slyšel včera ve snu,“ řekl jsem.

„To se nedivim, že seš utahanej, když se ti zdaj sny vo mně... A co jsem dělal v tom snu?“

„Koukal ses na moře.“

„Nojo, to já bych dělal rád i ve skutečnosti, to by mi nikdy nemohlo zevšednět,“ pokýval otec.

„Tady! Jednu přísnou!“ vnucoval se mládenec v koutě a komíhal oběma rukama nad hlavou, ale nikdo si
ho nevšímal.

Zvedl jsem se a zamířil k hajzlům.




Kulisy


On se mi ten sen nezdál včera, ale zhruba před měsícem. Člověk si nepomůže: pořád musí upravovat
skutečnost, zjednodušovat, stylizovat. Kultivovat. Stříhat a zase slepovat. Výsledkem bývá jistá
lázeňská důvěrnost kulis, která se sice časem zprotiví. Ale koneckonců jde vždycky nesrovnatelně
víc o to, co bude za deset minut, než co bude za rok.

          Sen byl o tom, jak jsem s otcem stál na pláži u moře. Pláž byla úzká jenom pár metrů, ale
zato se táhla podél celého pobřeží od obzoru k obzoru. Hned za ní šuměl borový les a mezi lesem a
pláží byla nekonečná řada opuštěných plechových stánků. Písek pod našima nohama byl tmavě šedivý,
jemný, plný střepů a větví a lahvových uzávěrů a podobného smetí. A i moře bylo šedivé a do výšky
vzduté strmé vlny se přibližovaly ke břehu nápadně líně; celé to tak nějak vypadalo, že ta voda je
hustá jako kaše. Najednou se ve vlnách kousek od nás převalil holý šedorůžový hřbet. Převalil se a
zmizel. Pak se objevil o kus dál. Zase se převalil a zase zmizel. „Viděls?“ řekl jsem. „No jistě,“
opáčil otec, „před válkou jich tu byla spousta, ale teď je klidně možný, že tenhle je poslední...“
„A co to je?“ zeptal jsem se. „To nepoznáš? Tak se chvíli dívej...“ Hřbet se znovu objevil a znovu
zmizel. Potom se z vln vynořil obrovitý bledý, jakoby dětský obličej, pohlédl na nás a pak se zase
potopil. V ohromné těstovité tváři jsem zahlédl oči, a v těch očích byl nevýslovný smutek. „Tak už
to víš?“ zeptal se otec. „Vim,“ vydechl jsem, protože jsem to radši už vědět nechtěl; stál jsem v
písku a s tupým neklidem v srdci pozoroval nízký purpurový obzor. Než abych čekal, až se to zase
objeví, radši jsem se otočil a šel si prohlédnout les. Prošel jsem mezi stánky, stoupl si k prvnímu
stromu a začal močit; a teprve když jsem končil, tak jsem si všiml, že hned u stromu stojí stolek,
za stolkem sedí malé dítě a v němém údivu přihlíží, jak moje moč pleská na stránky jakési obrázkové
knihy. Rychle jsem se obrátil a vrátil se k moři. Otec stál pořád na stejném místě a sledoval
valivé kontury vln. „Všim sis, že už teď v týhle chvíli se formujou vzpomínky, tady v přítomnosti,
přímo před vočima?“ zeptal se. „Aby ne, tomu já se věnuju vod rána do večera,“ odpověděl jsem.
„Nojo, ty vyrábíš vzpomínky, já jsem si to myslel...,“ opáčil rozmrzele, „a jak to děláš?“ „Prostě
se soustředim na to tajemství.“ „Aha, tajemství, tak to radši ani nechci vědět, co tim myslíš...
Támhle jsou koukám ňáký kasematy nebo co to je, poď se tam podívat,“ řekl. A opravdu, v dálce byla
pláž přerušena dlouhým stavením, vybíhajícím daleko do moře. Vydali jsme se tam. Šli jsme a šli.
Naše kroky vázly v dunách, vlny se valily, pěna se třpytila a vítr foukal. Nicméně to celé tak
trochu vypadalo, jako by to bylo naaranžováno v krabici od bot, jako by ty rozevláté obzory byly
pořád tak tři čtyři metry od nás. Nakonec jsme se došourali k rozpukanému renesančnímu paláci, na
kterém byla pozoruhodná jedině ta věc, že stál přímo ve vodě. Nad vchodem byl do oblouku velký
kamenný nápis: Das Rätsel gibt es nicht. „Co ty máš furt s tou němčinou, dyť je to příšernej
jazyk,“ řekl otec káravě. „Já to tam přece nenapsal,“ namítl jsem. „A umíš aspoň říct, co to
znamená?“ „Nevim, co to je Rätsel,“ pokrčil jsem rameny. „Já taky ne, tak se tam poď podivat, třeba
se to dovíme,“ řekl otec. Oklepali jsme písek z nohou a vstoupili do dlouhé, chladné chodby,
zdobené od podlahy až ke stropu nudnými středomořskými freskami, samí delfíni a nahé baby a palmy a
lučištníci a harpyje. Začal jsem mít dojem, že jsme vlezli někomu do soukromí a že tu nemáme co
pohledávat. Po chvíli se v dálce rozlehlo duté klapání podpatků; podél balustrády k nám přicházely
dvě ženské postavy ve světlých šatech. Rychle jsem zkontroloval, jestli jsem přiměřeně oblečený.
Měl jsem košili a sandály, ale neměl jsem ani gatě, ani žádné trenýrky. Zpod košile mi beze všeho
visel bimbas. A dřív než jsem se stačil leknout, mávl otec okázale rukou, vzdychl a povídá: „Nojo,
já jsem si všim... Co s tebou, no! To je vodjakživa tvuj problém, ty prostě vodmítáš bejt dospělej,
ať to stojí, co to stojí... To jsem zvědav, jak to teď vysvětlíš!“

Zíral jsem před sebe na poškrábanou, propiskou popsanou zeď. Mrzeno, dostaneš po čuni! Zmlkni,
kundopéro zapíčený! Volil jsem KSČM! Patříš do rezervace! White Power! Budmerice 147! Píče pražský
vyjebaný! četl jsem.

Zase už nevíš, která bije...! ozval se rarach ze zálohy.

„To neví nikdo,“ odpověděl jsem a trochu mě zaskočilo, že mám najednou intonaci i hlas přesně jako
otec, „to každej jenom tuší. Nebo to aspoň zkouší předstírat.“

Na tom, jak svět vypadá, není nic tajemnýho... Tajemství je to, že svět vůbec je! zahuhlal rarach
mrazivě: Víš to...?! Víš to, nebo to nevíš...?!

„Dyť jsou to, kurnik, jenom kulisy,“ řekl jsem otcovým hlasem. „Nutkavý placatý představy,“ řekl
jsem otcovým hlasem. „Jedinej důvod toho, proč svět je, je to, že chci, aby byl, poněvadž mám
strach, co by bylo, kdyby nebyl,“ dodal jsem otcovým hlasem.

Rarach překvapeně zmlknul. Možná nečekal, že bych mohl být až takovýhle trouba. Třeba je nějaký
svět i mimo mě, přišlo mi na mysl. Třeba opravdu. Třeba to všechno fakt existuje!

Ratata... ratata... ratatatatata..., zadrkotal rarach: No! No! No! No no no no no no no...!

Mávl jsem rukou a otevřel jsem dveře. Uprostřed místnosti stál můj otec, světlo zářivky ho pleskalo
skrz řídkou bílou patku po ustarané hlavě a okouzleně sledoval do půli těla nahou zmalovanou děvku,
která roznášela staropramen. Zavřel jsem dveře a přistoupil k němu.




O rodičích a dětech (5)


„Poď, tati, a nestuj tady...,“ řekl jsem.

          „Ale počkej, dyť mě nech, já vim, ty to můžeš vidět, kdykoliv se ti zachce, a možná
dokonce, i když se ti ani nechce, ale já takhle mladou ženskou neviděl už celý léta!“ odpověděl mi
otec.

          „Tak si ale poď sednout, dyť vona neuteče.“

          Sedli jsme si zpátky na místo. Princezka nosila utopence a nakládaný hermelín a
zažloutlé, zhruba do půlky naplněné půllitry. Měla vyholené obočí, místo kterého jí na čele trčela
dvojice bezcitných oblouků, což jí dodávalo výraz naprosté omyvatelnosti. Zase jsem měl příležitost
sledovat ten zvláštní jev, jak skoro všichni chlapi najednou ztichnou a uhýbají očima. Jak si
spisovně objednávají kafe. Blonďákům jak zrudne zátylek. Jak na sebe mrkají, teprve až když
mucholapka odkráčí.

          „Kde se tu vzala?“ zeptal jsem se.

„Já ani pořádně nevim, já si šel támhle pro sirky, žejo, a vona se najednou vobjevila, a to ti mě
tak zaskočilo... Já vim, teď je to móda, za mejch mladejch let se za něčim takovym muselo jedině do
hanbince a dneska už je hanbinec uplně všude... Nojo, já chtěl vždycky Japonku! Levou ruku bych
bejval klidně vobětoval za Japonku... aspoň jednou jedinkrát... a ani by nemusela bejt kdovíjak
pěkná... ale nikdy jsem žádnou neměl...“

          „Já měl Číňanku.“

„Číňanku, tu ti vůbec nezávidim,“ mává otec rukou, „Japonky, to je něco uplně jinýho, já chtěl
Japonku... a to se mi nikdy nepovedlo...“

„Já bych se Japonky bál, voni maj v sobě ten kodex...,“ povídám a pozoruju, jak se mi lokál znovu
rozhoupal před očima, dvakrát doleva, jednou doprava a potom znovu doleva, chaos.

„Jakej kodex?“

„Ňákej kodex...“

„Z Japonky bych vůbec strach neměl,“ snížil otec hlas. „Přiznám se, že jsem měl půlku života strach
z kurev, protože jsem netušil, že se lišej vod vostatních ženskejch jen a jenom tim, že to tolik
nekomplikujou. To kdybych bejval věděl dřív, tak jsem si moh ušetřit mnohý štrapáce...“

„Já mám naopak celej život strach z hodnejch ženskejch,“ řekl jsem, „protože vim, že si s nima dřív
nebo pozdějc nebudu mít co říct, jelikož bohužel právě jenom ty mrchy v sobě maj to živý kouzlo,
hodný ženský skoro nikdy.“

„To je pravda, ale někdy se člověk splete. Jednou jsem, panečku, naletěl v Karlovejch Varech,
seděla tam jedna taková krásně načesaná, vlasy jak Sofie Loren, a uplně nezakrytě na mě mrkala, tak
co, tak jsem poručil koňak a pozval jí. Jenže vona se hned začala svěřovat, že je vdova a že se jí
chce plakat, poněvadž všichni chlapi myslej pořád jenom na to jedno, no, a nakonec mě s velkým
upejpáním vzala k sobě, jenže to si chtěla v půl třetí ráno v kuchyni u kafe povidat vo křečovejch
žilách. Nakonec jsem jí teda přemluvil, že pudem spát. A vona si sundala vlasy, měla paruku, žejo,
pak si sundala svetr, měla žebra jak hřeben, ale to mi nevadilo, protože měla důkladný veliký kozy.
Jenomže potom si sundala i ty kozy, měla v podprsence molitan, žejo, a na závěr si vyndala zuby,
abysme se prej mohli líbat, a to už jsem mazal pryč, byla noc a musel jsem přespat na nádraží. Jsou
všelijaký případy... Já hlavně chci, abys už zustal s tou Hankou, no. Doufám, že jí nezahejbáš...“

„Co ty s tim dneska furt máš?“

„Ale no protože to vidim všude kolem sebe, Iva byla s Fandou spoustu let, žejo, a nakonec se sebral
a bez jakýhokoliv vysvětlení vodešel, a zustala na všecko sama...“

„To se může stát. Mně byl Fanda docela sympatickej.“

„A proč tobě byl sympatickej, dyťs ho v podstatě neznal?“

„Nejspíš kvůli tomu svýmu nápadu, jak se dostat do Guinessovy knihy rekordů.“

„To nevim...“

„Jak se rozhod, že dojde na štaflích z Prahy do Vídně.“

„Jo takhle, to ale nebyl von, to byl ňákej Fandův kolega z tý jejich malířský firmy...“

„Dyť mi tvrdil, že se to stalo jemu!“

„Aspoň vidíš, jakej je, mně vyprávěl, že se to stalo jeho kolegovi, ale už přesně nevim, jak to
celý proběhlo...“

„No jak, von se celej život trápil, že ničim neni a nic neznamená a že vo něm nikdo neví a že by
chtěl aspoň jednou něco pořádnýho dokázat... Tak se přihlásil k pokusu vo rekord, oficiálně se
zaregistroval, dokonce si snad sehnal i ňákýho sponzora, nakonec vylez s velkou slávou na štafle,
nechal se vyfotit a vyrazil a ušel dvě stě metrů a po těch dvou stech metrech se mu vyvalila kýla
jak meloun... Tak zavolali sanitku, štafle hodili do škarpy a bylo po rekordu,“ škytal jsem smíchy.

Otec se tvářil standardně.

„A proč vod Ivy vlastně vodešel?“ přehodil jsem výhybku zpátky k tématu.

„Kuli čemu se ženský vopouštěj, zas kuli další ženský!“

„Aha,“ řekl jsem. „Já si teď vlastně vzpomínám, že jednou jsem Hance nevěrnej v podstatě skoro tak
trochu byl, ale naštěstí to bylo se ženskou, vo který jsem neměl ani tušení, jak se menovala a jak
vypadala.“

„To mi teda vysvětli...“

„Prostě jsem byl jednoho dne doma a měl jsem někam jít, ale ňák mi nebylo nejlíp, něco na mě lezlo,
a tak jsem vzal telefon a napsal textovku: OMLOUVAM SE, MAM CHRIPKU, NIKAM NEJDU. A za pár vteřin
přišla odpověď: MAS PRAVDU, NIKAM NECHOD, CHRIPKA NENI LEGRACE, AKORAT VUBEC NEVIM, KDO MI PISE.
K.“

„Jaký K.?“

„To mě taky zajímalo: CO TO ZNAMENA ‚K.‘? zeptal jsem se. K. MUZE ZNAMENAT LECCOS, KRISTYNA,
KLAUDIE, KLARA, KATERINA NEBO KAREL, A CO ZNAMENA 0603275210? přišla vodpověď. HONZA BENES S
HACKEM, přiznal jsem radši rovnou. A KDEPAK JSI? chtěla vědět. V POSTELI, naťukal jsem. A CO JE ZA
OKNEM, MAS OKNO? ptala se. DOST CASTO, já na to. HA HA, A CO JE ZA NIM? vodpověděla. ZIZKOV.
VYPADA, JAKO BY HO TAM NEKDO NAKRESLIL, vyťukal jsem. ZA MYM OKNEM JE SMICHOV, VYPADA, JAKO BY HO
TAM NEKDO NASYPAL. MEJ SE PEKNE A LEZ! Tak jsem si lehnul a usnul. CO DELAJ VIRY? přečet jsem si,
když jsem se probudil. MNOZEJ SE, napsal jsem a přemejšlel, jak se vlastně virus může množit, když
je přece jednodušší než buňka...“

„Však von se taky nemnoží,“ zachrchlal otec. „Virus jednoduše vstříkne do napadený buňky svojí DNA,
buňka se rozpadne a promění se na dva nebo víc dalších virů. Virus, to je v podstatě jenom DNA nebo
RNA vobalená bílkovinou, typickej jednoduchej parazit, von nemá ani žádný enzymy, kterejch má
normální buňka několik set... Ale co teda bylo s tou ženskou, já tomu vůbec nerozumim?“

„No dyť řikám, ležel jsem v posteli a vyměňovali jsme si zprávy, ze začátku to byla jenom taková
konverzačka, a asi po tejdnu to začalo bejt dost vosobní.“

„Po tejdnu?“

„My jsme si psali tři neděle.“

„To bych se zbláznil, psát si se ženskou tři neděle.“

„To byla radost, vona byla vtipná.“

„A vo čem jste si prosimtě psali?“

„Tobě by to vtipný nepřipadalo... MAS SE PEKNE A LEZIS? ptala se třeba. LEZIM A MAM NA BRISE PIZZU,
já na to. PIZZU NA BRISE, TO MA DNESKA KDEKDO, ESTE ZE CIZI SLOVA NEPISES FONETICKY, A CO JE NA TY
PIZZE? na to vona. NAKY OCICKA A OUSKA A NOSANKY A JESTERCI OCASKY A TAMHLE V DALCE VIDIM NECO JAKO
RAJCATA, na to já. A HEJBE SE TAM NECO? na to vona. HEJBE SE TO CELY, PROTOZE JE TO NA BRISE, na to
já. TAK TO NEJEZ, psala. TO NEBUDU JIST, TO SPIS ZKUSIM ROZCHODIT, psal jsem. ROZCHODIT CO? ptala
se. TOHLETO NASE DOPISOVANI, já na to. C. G. J. BY REK, ZE JE TO MODERNI ZPUSOB PROJEKCE, na to
vona. C. G. J. JE JESITNEJ EGOCENTRIK, na to já...“

„Kdože je ješitnej egocentrik?“ přerušil mě otec.

„Carl Gustav Jung, vona to byla inťouška a chodila na ňáký přednášky... A TAKY  BY REK, ZE TA
VYMENA ZPRAV MA VYRAZNE SEXUALNI PODTEXT, vodpověděla. SOUHLASIM, napsal jsem. JEZISI!!! vona na
to. TOHO NEVOLEJ, TEN MA UZ 2000 LET HLASOVOU SCHRANKU, vodepsal jsem. A vona napsala: TOHO
NEVOLAM, TO BY SE NEHODILO, SEDIM TOTIZ V BARU, VEDLE ME BEZI HRACI AUTOMAT A PISE FURT DOKOLA
JEDNU OSKLIVOU ZPRAVU: ‚SNAZ SE, ABY TE KOULE, KTERE SE RITI PO SPIRALE, NEDOHONILY! KOULE STEJNE
BARVY ZMIZI, POKUD SE TREFIS ALESPON DO 2 KOULI STEJNE BARVY. POKUD SE TREFIS DO RUZNOBAREVNYCH,
ZASUNE SE TVOJE KOULE MEZI NE‘, to si pamatuju přesně, poněvadž jsem se zasmál, až jsem převrhnul
hrnek s čajem, ZASMAL JSEM SE, AZ JSEM PREVRHNUL HRNEK S CAJEM, vodepsal jsem jí...“

„Tak už toho nech,“ zahučel otec, „nezlob se, mně to zase tak veselý nepřipadá.“

„Dyť já vim.“

„Neni ti dvacet, žejo... Zvláštní je, že když ti dvacet bylo, tak ses choval jako starej unavenej
chlap, a dneska je to přesně navopak.“

„Já tenkrát hrozně tlačil na pilu; dneska už to jen tak lechtám na patě, a vono to funguje. To byl
největší vobjev v mym životě...“

„Jakej?“

„Že neni potřeba furt předem vymejšlet, jak co bude.“

„No dobře... A tos jí ani nechtěl vidět?“

„Spíš jo, jenže tohle mělo taky něco do sebe.“

„Já rozumim, tajemství, ani to neřikej...,“ máchl rukou otec, „prosimtě, každá ženská chce jenom
dvě věci, bavit se a vydírat tě!“

„Každá určitě ne, ale to bysme se tu dohadovali do rána.“

„Ale tak možná uplně každá ne, máš pravdu,“ připustil otec a pomalounku si utřel špičatými
šedomodrými prsty vousy, pomalounku, napřed bradu a potom knír. A já jsem na pár vteřin zahlédl, co
to doopravdy znamená, být sedmdesát let na světě. Ale hned jsem to zase zapomněl.

„A možná máš pravdu ty,“ řekl jsem, „koneckonců je fakt, že tahle nakonec vydírat začala.“

„Aha, a jak?“ zpozorněl otec.

„Napřed jenom takový rozmary, potom ňáký to svěřený tajemství, upřimnost za upřimnost, pak
zničehonic lehký zastřený výčitky, a najednou máš nepřetržitej pocit viny, ani nevíš jak... Dokonce
jsme se párkrát pohádali a zase usmířili, chvílema jsem si připadal jak v čerstvě uzavřenym
manželství.“

„Takže jste se viděli, ne že ne!“

„Vůbec ne, to byly pořád ty esemesky. Teprv až po třech tejdnech jsem jí navrhnul, že bysme se
mohli sejít, vona byla pro a napsala mi: MOC SE NA TEBE TESIM. A já jí ze samý radosti, že se to
někam pohnulo, ať už kamkoliv, poslal vtip: NAD RANOM PRIDE MALA MARIENKA DO KUCHYNE A VIDI PRI
LEDNICI STAT CELKOM HOLEHO CHLAPA: DOBRE RANKO, UJO, VY STE NAS NOVY BABYSITTER? NIE, HOVORI CHLAP,
JA SOM VAS NOVY MOTHERFUCKER! Vodeslal jsem to a snad hodinu bylo ticho. COS MI TIM CHTEL SDELIT?
přišlo po hodině. LEGRACE, vyťukal jsem. A zas bylo dlouho ticho. Tak jsem šel k lednici, našel
flašku se zbytkem vodky a nalil si. Motherfucker, řikal jsem si, to asi nebylo nejvhodnější, má
přece to dítě...“

„Jaký dítě?“

„Měla jedno dítě... A zase až po hodině se vozvalo pí pí pí: ZE ZACATKU JSEM MELA DOJEM, ZE JSEM
NASLA NEKOHO, S KYM SI KONECNE ROZUMIM. JESTLI TE ALE NEZAJIMAM, NAPIS TO A NEMUSIME SE SCHAZET. K.
A já držel sklenici a šla mi z toho hlava kolem, srdce mi bouchalo a ruce se mi klepaly a připadal
jsem si jako na konci dlouhýho, uměle nastavovanýho vztahu, plnýho vysilujících emocí. NEMUSIME,
vodepsal jsem. OBDIVUJU TVUJ KLID, NAMORNICKU, JA TE SNAD NEDOKAZU ANI PORADNE NAMICHNOUT!
vodpověděla mi.“

„Námořníčku?“

„Jo, vona mi tak řikala... ‚To se pleteš, mrcho!‘ zařval jsem na celej byt a třísknul s tou
sklenicí vo stěnu. A chvilku jsem koukal na ty střepy. A pak jsem vzal smeták a lopatku. A do toho
vona napsala: ME NEZAJIMA POVRCH, ALE PODVEDOMI, NAPIS MI, CO SKUTECNE CITIS... NECHTEJ TO VEDET,
napsal jsem. TO PRAVE VEDET CHCI! na to vona. V TOM PRIPADE BEZ DO HAJZLU! vyťukal jsem a vodeslal.
No a tim to vlastně celý skončilo...“

„Tak tos ale nebyl nevěrnej, tos byl jenom trouba,“ řekl otec, „měls jí poslat do háje hned.“

          „To já neumim; dyť je to koneckonců hlavně tvoje výchova, ta přiblblá slušnost, co mám v
sobě.“

          „Nojo, ale hysterka? To přece vidim vokamžitě... Kdybys aspoň věděl, jak vypadala, tak
bych to chápal.“

„Jak vypadala, to jsem nakonec viděl.“

„Já jsem si to myslel!“

„Vona mi totiž asi po čtvrt roce napsala, že se vomlouvá a že měla tenkrát ňáký těžký vobdobí, tak
jsme nakonec na to kafe zašli. Byla to taková vážná, kupodivu dost výrazně pěkná zrzka kolem
třicítky. Vykládala mi, že je vdaná za chlapa, kterej během pravidelnejch návštěv svý matky propadá
pocitu, že jeho pravá manželka je ta jeho matka, a vona, ta třicetiletá zrzka, že si tam připadá
jako jejich dcera. Vypili jsme dvě dvojky a šli každej po svym.“

„Jako realita je to smutný, ale byla by to pěkná povídka.“

          „Akorát uplně bez pointy.“

          „Jako všecko, co se ve děje ve skutečnosti! Pointa bejvá ve filmu a v blbejch knihách...
Skutečnost, prosimtě, to je jenom nářek!“

          „Ty seš holt hroznej pesimista,“ řekl jsem a odskočil si.

„A co jinýho bych měl bejt?“ namítl otec, když jsem se vrátil. „Já se taky v životě navyváděl,
žejo, ale vona přijde chvíle, kdy člověk pochopí, že to nejde donekonečna... Řikal já jsem ti
někdy, že mi známí už čtyřicet let přezdívaj Čombe, a já dodneška nevim, proč?“

„Čombe? Tos nikdy neřikal.“

„Čombe, no to je konečně fuk... Ale co se ženskejch týče, tak jsem si nejvíc ze všech rozuměl s
jistou Lídou, tys jí myslim ani nikdy neviděl, to byla a furt eště je dost pěkná ženská, ale taky,
uplnej cvok. Vona měla v hlavě ňáký závratě, kuli kterejm čas vod času pobejvala na Palatě; ale
když zrovna byla v pořádku, tak s ní bejvala sranda, její parádní číslo byla píseň Generál Laudon
jede skrz vesnici, s tim dokázala bavit společnost klidně půl hodiny. Vona měla taky takovej osud,
začátkem osumdesátejch let byla zamilovaná do ňákýho anesteziologa, kterej jí po roce nebo po dvou
pustil k vodě, a vona pak emigrovala do Ameriky, kde si vzala ňákýho Slováka, kterej byl sice
blbej, ale uměl vydělat prachy, a s tim Slovákem votěhotněla. Jenomže když už byla ve třetím
měsíci, tak se jí zase vozval ten anesteziolog, ať prej se vrátí, že to tu bez ní nemůže vydržet a
že na ní čeká. Tak se ze dne na den sbalila, vykašlala se na všecko včetně rizika, že jí zavřou,
přijela zpátky do Čech, a ten anesteziolog jí po čtrnácti dnech řek, že to byl z jeho strany vomyl
a že se vrací k ňáký svý bejvalý. A Lída nevěděla nic lepšího, než si v pučený garsonce sama udělat
pletacím drátem potrat... Já to znám jenom z vyprávění, žejo, já jí poznal až pak. Ale myslim, že
tohle byl ten moment, kdy se jí to v hlavě pomíchalo.“

„Pletacím drátem?“ zopakoval jsem a nechal definitivně splasknout balóny nezdravě modrofialového
jódového světla, do kterého se pod mým upřeným pohledem postupně zahalovala většina předmětů v
dosahu. Vlastně jenom prinz Heinrich odolával; spočíval dýnkem vzhůru na stole vedle otcova pravého
lokte a odmítal se té hry zúčastnit. Podobal se nestoudně rozevřené rudé tlamě tlustého italského
tenora. Tlamě připravené pohltit otcovu hlavu.

„Pletacím drátem?“ zopakoval jsem.

„Jo. To ale nikde nevykládej, ty seš jedinej, komu jsem to kdy řek.“

„Komu bych to asi vykládal?“

„No nevim, já tě znám... Vona je teď Lída zase v Praze a příští pondělí s ní mám rande.“

„A co ta plnoštíhlá blondýna z Pelhřimova?“ zeptal jsem se.

„Nojo, tam taky vobčas eště zajedu, co už má člověk jinýho ze života... Což mi nevimproč připomnělo
Kociána, bejvalýho kolegu z mikrobiologie, ten byl nedávno v Mnichově a uviděl tam ve výloze
velikánskou plyšovou Dolly Buster, víš, která to je? Tak nevodolal, koupil jí, přivez jí do Prahy,
a jeho žena Miluška když jí viděla, tak se hrozně namíchla a pohádala se s nim a další den se vod
něj vodstěhovala a eště ten tejden zažádala vo rozvod, poněvadž to pro ní údajně byla poslední
kapka. Každej má holt na světě ňáký trápení...“

Máchl rukou otec a starosvětsky luskl na polonahou mažoretku: „Dejte nám prosimvás eště dvě
jalovcový!“

„Výjimečně, že je tak pěknej večír,“ dodal ke mně, „a nemrač se furt jak Belzebub, spěcháš někam?“

„Nespěchám vůbec nikam,“ řekl jsem. „Mimochodem, já byl celý dětství přesvědčenej, že se řiká
Nelzebub...“

A můj otec se upřímně rozesmál. Ten večer poprvé. Minule, když jsme byli na pivu, se nezasmál ani
jednou. Předminule taky ne. Předtím určitě taky ne. Až teď. Takové kravině. Dopili jsme, zaplatili,
odšoupli židle, vstali, zašoupli židle, prošli jsme světélkujícím kouřem ke dveřím, otevřeli je a
vyšli na vzduch.




Prinz Heinrich


„Vidiš to, bude pršet, eště že jsem si vzal na hlavu prinze Heinricha,“ pochválil se otec, nasadil
si čepici a vrazil do popelnice. „To by ten Kohout asi prasknul vzteky, kdyby věděl, že ňákej dědek
nosí na hlavě jeho čepici...“

„Jakto?“

„No dyť je to původně jeho čepice, aspoňs mi to tvrdil.“

„Aha, tu máš vode mě?“

„No jistě, dals mi jí, kdyžs bydlel na Smíchově, a tvrdils, že je po Kohoutovi.“

„Tak to asi bude.“

„Asi jo, protože když jsem jí potkal, tak se mi furt tak divně koukala nahoru na tu čepici...“

„Koho když jsi potkal?“

„No tu Rezedu tvojí bejvalou, to už je taky spousta let... Náhodou jsem jí potkal na ulici a vona
šla ke mně, koukala na tu čepici a rovnou povidá, že mě nikdy neměla ráda, poněvadž se prej chovám
jako cvok a jsem alkoholik a dělám vostudu či co, já už si to přesně nepamatuju... A ty že seš prej
po mně.“

„Měls dát kachně nevychovaný koňara!“ hulákám do tmy a odháním od sebe oblak jakýchsi dotěrných
mušek.

„Prosimtě, tenhle typ ženskejch, co si pletou svět s jevištěm, nestojí za to, aby se s nima člověk
zabejval, ať jsem třeba alkoholik, ale to neznamená, že se z toho budu zpovídat zpózovanýmu
frockovi,“ říká otec. „Jo, ale proč jsem předtim mluvil vo tý svý přezdívce, já se totiž nedávno
konečně vodhodlal zjistit, jak to vzniklo, tak jsem se ptal těch svejch kamarádů, a voni řikali:
‚Nojó, Čombe, to tenkrát vymyslel Gustík Mimra, jenomže ten už je mrtvej, ale počkej, ten by to moh
vědět, mladej Pozděna, a jo, ten už je vlastně taky po smrti, tak to ti teda nepovim, Ivane, já ti
tak řikám pětatřicet let a netušim, co to znamená...‘ Z čehož plyne naučení, že se máš na věci,
který se chceš vopravdu dozvědět, ptát hned... Nojo, tak co uděláme? Nechceš se eště trošku
projít?“

Hledím na dva stíny, poskakující po chodníku ve žlutém světle pouličních lamp. Na jeden vysoký a na
druhý krátkonohý, s věčnou aktovkou v ruce. Na dva dvounožce, žijící nepříliš nápadným způsobem své
dva životy uprostřed hlavního města jedné nevelké republiky na samém konci veleúspěšné éry druhu
homo sapiens.

„Na co myslíš?“ ptá se otec.

„Já? Na nic, proč?“

„Že mlčíš.“

„A na co myslíš ty?“

„Ale taky na nic, na nic a na všecko, na to, jakej je svinčík na světě, na lidi, na Ivanu, na Míšu,
Míša mi řiká dědečku Ivane, nedávno jsem se s ní byl zas po letech podivat v muzeu na plejtváka...“

„Na plejtváka?“

„No na tu kostru v Národním, žejo, plejtvák myšok, druhá největší velryba na světě... Tebe jsem tam
vodil, kdyžs byl malej, pak jsem tam vodil Ivanu a teď zas Míšu; ty ses nemoh vynadívat na ptáka
moa a byl jsi zhnusenej ze solpugy ruský, Ivana měla nejradši polovopice a nemohla vidět kalmara v
lihu, kdežto Míša, ta má ráda všecko, je eště malá... Nojo, ale představ si! Tak jsme stáli pod tim
plejtvákem, to byly zrovna ty vedra, a já najednou koukám, že se ty kosti eště pořád potěj, že eště
pořád vypocujou tuk!“

„Vopravdu? Dyť tam musí viset nejmíň sto let.“

„To dokonce dýl, toho nám prodali Norové někdy v roce 1880 za dva tisíce pět set zlatejch, což byly
prachy ze sbírky, kterou zorganizoval Frič, ten zoolog, ne ten režisér... A když myšoka přivezli,
tak dlouho nemohli najít dost velkou nádobu, aby ty kosti vyvařili, až je nakonec vyvařovali v
Ringhofferovce, v horký páře, vobyvatelstvo Smíchova se tenkrát bouřilo a stěžovalo si na nemístnej
puch... A vidiš! Vyvařili je blbě, pořád tam ten tuk je!“

Kráčíme kolem nějakých bytovek. Z řady otevřených oken, osvětlených modrou mihotavou září, duní do
noci: „Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím, k nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vů-ubec
nevrátím...“

„Tenhleten film má v sobě přes všechnu faktickou pitomost určitý melancholický, skoro až
metafyzický kouzlo,“ povídám. „Já na něj musim koukat pokaždý, když ho dávaj, kolikrát už ani
nechci, ale musim...“

„Jakej zas film?“

„Vrchní, prchni.“

„Aha, a jestlipak víš, že největší herec všech dob byl Charles Laughton?“ ptá se otec. „A víš proč,
poněvadž von študoval lidi podle chůze, nejdřív ze všeho si vosvojil chůzi, a až potom to
vostatní...“

„Já ho viděl jenom ve Zvoníkovi vod Matky Boží, vostatně tys kvůli tomu dostal fest vynadáno vod
dědy, protožes mě na to nechal koukat v televizi a já se u toho málem poblil hrůzou: Já nejsem
člověk, já nejsem ani zvíře, co jááá vlastně sem... Tejden jsem pak nemoh spát!“

„Jo?“ říká otec jaksi radostně.

„No, to jsem tenkrát poprvý slyšel dědu pořádně řvát... To byla televize značky Athos, co když se
vypnula, tak veprostřed vobrazovky zářil dvacet minut malinkej bod, kterej vypadal přesně jako
hvězda nad lesem... Zvoník vod Matky Boží, to mi byly čtyři nebo pět, ale jinej film s Laughtonem
jsem neviděl.“

„Ale no dyť já taky ne... Hergot, něco bych malýho sněd! Jestlipak si tohle řikaj taky ty... jaks
řikal, že se menujou? Co žijou kolem Gangy?“

„Šavanádinové. Já znal jistýho Kukačku z Letňan, kterej tak dlouho toužil vochutnat lidský maso, až
se mu to povedlo.“

„Neřikej. Von je doktor?“

„Neni, ale měl kamaráda doktora. A voni se jednou z blbosti vyhecovali, že si udělaj člověka. Tak
ten doktor přines kus holky, kterou porazil auťák, a u toho Kukačky doma si to naporcovali. Pak nad
tim stáli a koukali na to, bylo to prej takový krásně červený, čistý, hezký masíčko, jenže najednou
ztratili vodvahu si ho jen tak rovnou upíct. A Kukačka si vzpomněl na recept svojí matky, která tak
dělala hovězí; nakrájeli cibuli, česnek, mrkev, udělali voctovej lák, přidali bobkovej list,
tymián, nový koření, pepř a sůl, maso nakrájeli na kostky a naložili  ho na dva dny...“

„Jak to tak přesně víš? Snads u toho prokrista taky nebyl?“

„Nebyl... Naložili to a pak dva dny chlastali, aby měli kuráž to dotáhnout, protože se jim do toho
chtělo čim dál míň. Nakonec teda šli, maso vyndali, vosmahli na voleji a pak ho postupně podlejvali
lákem a dusili, až jim vzniklo takový ragú, takovej lidskej guláš. Dali ho na stůl a sedli si,
rozdali si talíře a eště chvíli váhali, no ale voněl prej úžasně, tak do sebe kopli posledního
panáka a snědli to.“

„Chutnal jim?“

„Prej moc. Jenže pak vystřízlivěli a začalo jim to lízt na mozek. Vod toho dne se prej nemohli
navzájem ani cejtit. Pokaždý, když se potkali, k sobě cejtili čim dál větší vodpor. Tak si
vodpřisáhli, že nikomu nic neřeknou, a rok se neviděli. A během toho roku z toho Kukačkovi hráblo,
nechal práce ve výzkumáku, rozešel se s holkou, stal se z něj samotář a nakonec se dal k
tramvajákům. Já ho potkal až pár let po tý události, jel jsem dvaadvacítkou a najednou koukám, že
tu tramvaj řídí nápadně pohublej Kukačka, tak jsem s nim vobjel čtyři kolečka a povídali jsme si. A
nahoře na Pohořelci, na konečný mi to celý vyklopil. Že se toho nemůže zbavit. Že vůbec nikam
nechodí. Že jí jenom ovesnou kaši. Že nemůže projít kolem řeznictví, aby mu nebylo zle. Že jsem
první, komu se s tim po těch létech svěřuje.“

„To ho chápu,“ řekl otec, „já měl výčitky už jenom z toho, když jsme v laborce jedli pokusný
králíky, to jsou holt předsudky, co je k jídlu, je k jídlu, a všecko vostatní k jídlu neni... Ale
jak je možný, že si tak přesně pamatuješ ten recept?“

„Protože se Kukačka na tom Pohořelci ňák divně zasek a líčil mi furt dokola, že napřed vyndali z
láku cibuli, dali jí na volej, a až když se vysmahla, tak na ní hodili maso. Lák že dali vařit
vedle, a teprve když se z půlky vyvařil, tak to s nim začali podlejvat. Že tam měla nakonec přijít
eště smetana, ale že jim to bylo blbý, dělat si holku na smetaně, a tak tam smetanu nedali... Já z
něj měl v ten moment docela strach, poněvadž bylo evidentní, že se mu v hlavě ňáký dráty fakt
přehodily, to za prvý...“

„Nojo, a za druhý?“

„Von mi ten recept totiž tak utkvěl, že mi to nedalo a zkusil jsem to se zadním hovězím, a je to
teda vopravdu výborný.“

„To je mi zas další moc hezká historie,“ vrtí hlavou otec, „a co je s tim tvym Kočkodanem dneska?“

„S Kukačkou? Vůbec nevim, někde asi žije. Von byl dycky spíš tichej kluk a ten případ s tou holkou
v guláši byl myslim to nejvýraznější, co se mu za celej život přihodilo.“

Na konci ulice si stoupáme ke keři, otec z jedné strany a já z druhé.

„Kdy pudem příště na pivo?“ volám.

„Ty furt nemáš čas, tak zavolej, já mám na svý děti čas pořád... Mně už léta řikaj Čombe, to je
přezdívka, a teda nemám ani tušení proč... já vim, to už jsem řikal... Ale jestlipak poznáš, co to
je za keř?“

„Co?“

„Jestli víš, jak se menuje keř, do kterýho chčijem...!“

Vidím před sebou jakési chvějící se listy. Jakési větve. Jakési bobule na nich. Jakýsi nepořádný,
hromadami štěrku obklopený trávník. Temným skalám podobné baráky, naklánějící se nad námi ze všech
stran.

„Dřímá zámek Pamba,

klímá Alvezura,

usnula Alhambra,

spí Estremadura...,“ říkám do těch baráků.

„Co povidáš?“

„Dřímá zámek Pamba, klímá Alvezura, usnula Alhambra, spí Estremadura!“

„Já vim, ale vodkuď to je?“

„To kdybych věděl...“

„No dobře,“ kývá se otec, „a víš teda aspoň, co je to za keř?“

„Nevim.“

„To bys už moh znát, krušina olšová neboli psí jahůdka...“

„Jo tak.“

„Ta patří mezi řešetlákovitý...“

„Aha.“

„Kůra se používá jako projímadlo...“

„Hm.“

„Nojo, projímadlo je důležitá věc, sennový lusky, to je pro mě dneska nejdůležitější věc na světě!
Bez toho já bych vůbec nemoh existovat...“

„Vopravdu?“

„Rozhodně... To nemáš tušení, co to je za štěstí, když se člověk důkladně vyprázdní!“

„Přesně tohle mi řikávala babička, když jsem dřepěl na nočníku pod těma tvejma plameňákama, řikala:
‚Honcku, hlavně nespěchej! Důkladně se vyprázdni!‘ No, nakonec se mi to po těch letech povedlo,
poslední dobou jsem vyprázdněnej poměrně dost.“

„Aha, ty zase mluvíš vo duši...“

„Furt je potřeba mluvit vo duši! Rozhlídni se na ulici nebo v metru, chvíli se koukej a vosypeš se
hrůzou!“

„Z čeho?“

„Z toho panoptika.“

„To sice vidim, ale divit se tomu nemůžu, vono jak se dá z hlediska vývoje něco na špatnou cestu,
tak to po ní pokračuje už furt a neni způsob, jak to vrátit... Dyť se podivej, co je všude jenom
tělesnejch anomálií, co je všelijakejch deformací a zjevnejch mutací a vodchylek, podivej, jak
dneska vypadá prezident Spojenejch států, s timhle ksichtem by před sto lety moh nejvejš roznášet
mlíko v blázinci! Tim chci říct, že když je dneska normální, že takhle vypadá tělo, co teprv jak
musí vypadat duše! Ale jak tě znám, tys chtěl mluvit spíš vo sobě...“

„To ani ne.“

„Tak vo čem?“

„Vo tom, jak je těžký bejt při věci. Myslet.“

„Nojo, to se mění jak počasí. Ty neurony nejsou na furt, to stačí dát si dvě tři piva a už cejtíš,
co je to za blamáž... Vono vůbec celý tělo je blbě vymyšlený a špatně udělaný, ale nervová
soustava, to je nejhorší šmejd ze všech... A proč potřebuješ myslet? Nestačilo by jen tak dumat?“

„Dumat já vůbec nepřestávám, ale to nevede k ničemu dobrýmu. Dumám a dumám a uplně cejtim v
kostech, jak se ze mě pomalounku polehounku stává nudnej a blbej kokot.“

„Znám mnohem horší případy, třeba ňákej Mirek Panoška, sice doktor věd, ale co je to platný, když
uplně každou svojí řeč buď začíná nebo končí slovy: ‚Kunda z mechu, čurák z plechu, kulky jako z
vocele, to když se dá dohromady, tak to nejde vod sebe‘, a to si představ, že tohle slyšíš
padesátkrát za večer! A to je eště učiněnej filozof proti jistýmu Regušovi z Rychvaldu, ten jak si
dal dva rumy, tak už pak celej večer neřek nic jinýho než: ‚Silvestr u televizoru v naruči milovane
ženy? Idealni!‘„

Říká otec a koulí očima a podivuhodně nafukuje tváře: „Nudnej, to bych neřek, že bys byl, možná
zbytečně vážnej.“

„Vážnej? Já?“

„No vtip jsi nikdy žádnej neřek, co pamatuju... Eště že nemluvíváš vo Bohu jako babička, vona v
jakýhosi Boha věřila, ovšem v jejím podání to byl takovej vylepšenej Jára Pospíšil nebo Charles
Boyer, prostě typ, kterýmu se nestane, aby neměl vyčištěný boty.“

Říká otec a nafukuje tváře pod bílými vousy. V přízračném světle výbojky vypadá jako zdivočelý
fialový Masaryk.

„Vtipy rád nemám,“ povídám.

„A co máš rád?“

„Co mám rád, prostě příběhy, který se dějou na světě.“

„Tak mi ňákej pověz.“

„Dyť nic jinýho nedělám... Nedávno jsem byl u známejch na chatě v takovym krásnym divokym údolí za
Golčovým Jeníkovem, a v tý chatě bylo vevnitř všecko strašlivě mohutný, vypodložená postel z fošen,
na který by moh spát mamut, stůl, kterej by unes pečenýho nosorožce, a nad stolem na řetězech lustr
z pařezu, metrákovej samorost ve tvaru chobotnice přes půl cimry. A voni mi vysvětlili, že jsme v
chatě, kterou si postavil jejich strejček, a ten strejček že byl jednak moc hodnej člověk, ale
hlavně měl sto devadesát kilo...“

„To je jak my dva dohromady a basa piv k tomu!“

„A ten strejček měl ve zvyku podnikat procházky po kraji, protože nepracoval a žil z invalidního
důchodu, kde by taky chtěli takovýho pašáka. A jak stárnul, tak žral a tloustnul, až mu nakonec
zabralo půl dne, než vůbec vstal z postele. A to pak už chodil jenom na louku nad chalupou, jednou
dvakrát jí vobešel a vrátil se. A jednou prej byl tak unavenej, že se svalil doprostřed louky, aby
si vodpočinul, a když pak chtěl jít, tak zjistil, že prostě sám nevstane...“

„To je spíš smutný.“

„No počkej... Chvíli zkoušel vstát, převaloval se sem a tam a hekal, až z tý námahy tvrdě usnul.
Jenže ho zezdola z cesty viděli ňáký rekreanti a šli se ze zvědavosti na vobra podivat. Strejček
chrápal, až se vohejbaly divizny, ale voni měli dojem, že se pán dusí a že má ňákej hroznej
záchvat, a snažili se ho křísit, jenže kdepak strejček, ten chrápal a chrčel a slintal a
vodfukoval...“

„Nojo, hodnýho člověka holt nikdo v klidu nenechá!“

„Tak hysterici zavolali záchranku, ta přijela, zdravotníci vyběhli, vrhli se na strejčka a začali
ho vošetřovat...“

„Lidi, no!“

„Což ho nakonec probudilo...“

„Bodejť!“

„A strejček votevřel voči, a když kolem sebe viděl stát ten dav, tak je poprosil, jestli by mu
pomohli vstát, všem poděkoval, podal jim ruku a šel domu,“ povídám. „No vidiš, směješ se!“

„Ale prosimtě, co bych se smál, dyť to byl chudák člověk! A jak skončil?“

„Nakonec umřel.“

„No vidiš, a tomu se mám smát?“

„A co teď teda děláš?“

„Šklebim se.“

„A z jakýho důvodu?“

„Jen tak. Mimický svalstvo je jediný svalstvo, který mi eště jakž takž bez problémů funguje. Ale
víš, co ti povim... Já jsem se celej život snažil chovat nenápadně, a poslední dobou mám dojem, že
možná skončim na starý kolena taky u ňákejch těch psychiatrů...“

„Jak to?“

„Já mívám nutkání řikat na veřejnosti věci, který se dost dobře nedaj vobhájit...“

          „Co třeba?“

          „Tuhle do mě třeba vrazila ňáká ženská ve dveřích, když jsem vycházel na Spořilově ze
sámošky, a začala mi nadávat, že jsem do ní strčil... Tak jsem jí vzal za uši, já nevim, co mě to
napadlo, a povidám: ‚Tomu nevěřim, že by vás tady na místě zaujala zpráva, že všude na světě maj
přednost lidi, který jdou zevnitř ven, vy jedna přešlechtěná mutěníno!‘ A vona začla řvát, že to je
na žalobu, a brala si za svědka ňákou fuchtli, jestli prej slyšela, jak jsem jí řek mutěníno!
Zvláštní je, že to, že jsem jí předtim chyt za uši, babě ňák zvlášť nevadilo.“

          „To neni na blázinec, to je na státní vyznamenání za rozvoj mezilidskejch vztahů!“

          „Jenomže já řikám uplně neznámejm lidem i mnohem horší věci...“

          „Jaký?“

„Vo tom až jindy, na to bych si musel dát eště aspoň jednu jalovcovou... Poslouchej, ale kdes
sehnal Číňanku...? Řikals, žes měl něco s ňákou Číňankou, nebos to neřikal...?“

„Řikal... Ale představ si, co se stalo, děti jedněch mejch známejch strčily do automatický pračky
kocoura, se kterym si byly zvyklý hrát, zavřely ho tam a pustily program na vyvářku.“

„A jak jsou starý?“

„Šest a vosum.“

„To je lidstvo, no, doufám, že aspoň dostaly pořádně na prdel... Ale proč mi to vykládáš?“

„Protože to je zpráva vo stavu světa a protože se už nechci bavit vo ženskejch.“

„A proč ne, prosimtě?“

„Protože je to furt dokola,“ říkám.

A mám před očima obraz, jak sedím na nábřeží před Rudolfinem a držím před sebou knihu a nečtu a
čumím kolem sebe, protože je květen, a zpoza budovy se náhle vynořuje podivné spřežení: vpředu běží
tři odporně růžoví nakadeření pudlové s pestrými mašlemi kolem krku, pudlové, kteří vypadají jako
předčasně zkažené školačky, za nimi kluše smyslů zbavená slintající kolie s hedvábnou zlatozelenou
knížecí vestičkou na těle, a za tím vším kráčí můj otec, drží řemení a tváří se, jako by se
pokoušel usnout. Mám před očima živý obraz, jak se posouvám po lavičce, abych zůstal neviděn, jak
se krčím za kmenem stromu. Mám před očima ostrý a přesný obraz. Až po létech se mi pak přiznal, že
ten zvěřinec patřil nějaké exmodelce.

„To je holt lidstvo,“ opakuje otec. „Že kytovci jsou skoro vyhubený, to je každýmu fuk, ale že
někdo znásilnil devadesátiletou bábu, což bylo dneska v novinách, to zajímá všechny... Víš
prosimtebe, kolik zbejvá na celý planetě vorvaňů?“

„Lidi si už dávno vyráběj svojí vlastní přírodu, která jim vyhovuje víc než ta původní. Svět prostě
zmizel. Kolik zbejvá vorvaňů?“

„To znělo, jako bys někoho citoval.“

„Cituju jakýhosi Serrese a vim pendrek, kdo to je. Kolik zbejvá těch vorvaňů?“

„Ty máš rád takový ty řeči, který předstíraj, že život něco znamená...“

„A neznamená?“

„Samozřejmě že ne, aspoň ne v ňákym takzvaně vyšším smyslu!“

„No dobře. A kolik zbejvá těch vorvaňů?“

„Ale no málo, no... Tak mi řekni jenom todleto...“

„Co jako?“

„No jak to bylo s tou Číňankou...“

„Pár dní u mě bydlela.“

Jsme zase v jiné ulici a potom v další ulici, kde mává do tmy otevřenými okny další řada domů. „A
na závěr večera vám nabízíme ...cký snímek z roku... odehrávající se... huh... huh... a jenom
Matthew Bennell a jeho kolegyně Elizabeth si uvědomují strašné nebezpečí, mimozemšťané jsou však už
všude...,“ oznamuje zarudlé obloze bezstarostný ženský hlas.

„A to byla ňáká tvoje známá nebo co?“ ptá se otec. „To mi neni vůbec jasný, jak u tebe mohla bydlet
Číňanka...“

„To se stane.“

„Mě na tobě mrzí jedna věc, jak si pořád vymejšlíš, to teda mě na tobě mrzelo vždycky... Proč ty si
furt musíš vymejšlet...“

„Já si hergot sakra už léta nic nevymejšlim! To je tvuj problém, že mě furt vidíš jako malýho
parchanta! Tak se mě na nic neptej a je to, já vo to nestojim, vykládat někomu ňáký historky!“

„Někomu... Nojo, no...“

„No seš muj otec, já vim. Tak mi buď věř, nebo se neptej!“

„Tak mi snad ale můžeš vysvětlit, kdes přišel k Číňance, dyť přece všechno na světě se dá
vysvětlit... Jestlipak vůbec víš, že tvuj děda původně pocházel z vesnice, která se menuje Vlčeves,
to si pamatuj, kdybych umřel, stejně už dávno přesluhuju... Slušnej člověk má nejpozdějc v šedesáti
dostat raka a jít... Vlčeves, to je za Táborem... Proto taky uměl jezdit na koni... Poslyš, a kde
to vůbec jsme?“

Dívám se po cedulích. „Chittussiho,“ povídám.

„To já vim, kdo byl Chittussi...“

„Tak tohodle Chittussiho ulice.“

„Nojo, Chittussiho... Ale kde?“

„Jak, kde? Prostě Chittussiho, kousek vod hlavní.“

„Ale no to vim, krucinál, že Chittussiho... Ale v kterým jsme městě?“

„Přece v Praze,“ povídám.

Uplynula vteřina, možná dvě. Teprve potom ve mně pořádně hrklo.

„Nojo, tak to vidiš...,“ říká otec do slepé zdi nějakého baráku, „Japonku jsem neměl, to zkrátka
nevyšlo... To je todle, nojo... V Praze, já vim, já už jsem starej dědek, já na to pokaždý
zapomenu, já mám holt vokno...“

„To nevadí, tak poď na metro...“

„Nojo, asi pudem... Poslyš, a nezlobíš se?“

„Ne.“

„A seš aspoň trochu šťastnej? Já bych si přál, abys byl aspoň trochu šťastnej...“

„Ale jo, to víš že jo.“

„Co jo?“

„Ale no sem šťastnej, hergot!“

„Ty seš hlavně vzteklej, jestlipak víš po kom?“

„Vim.“

„No tak vidiš... A poslyš, eště ti řeknu, že dřív se menovaly ty obchody aspoň srozumitelně, ale
teď? Co to je, Dřeva ráj? Ptákoviny? Tam bych vůbec ani nevlez, protože bych se styděl... Tip Top
se menuje obchod, co bych si koupil v takovým obchodě, to radši ani nechci vědět... Já už vim, my
asi pudem hledat ňákej taxík...“

„Tak jo.“

„A nepotřebuješ něco... Nebo nechceš něco?“

„Ne, já mám všechno.“

Třída Jugoslávských partyzánů se leskne jako vaječná skořápka. Mávám na taxík a otec nastupuje.

„Spořilov,“ povídám do okénka.

„Nojo, Spořilov, buďte tak hodnej,“ povídá otec a nešikovně za sebou přivírá dveře.

Řidič se naklání, bere za kliku, ještě jednou zabouchne a vyráží. Otec mě ještě stihne obvyklým
způsobem pozdravit, to jest zdvíhá dlaň před sebe a kyne mi, jako by říkal stále vpřed, ale přitom
se dívá někam pod palubní desku. Kdysi mě to přivádělo ve zmatek, později v zuřivost (Co to máš za
fotra, kterej se neumí podívat lidem do vočí!) a až teď s úžasem vidím, že je to výraz přímo
strašidelné plachosti, která nikdy nenašla způsob, jak se přiměřeným způsobem zapojit do toho
chechtacího mariáše, do toho břichatého pexesa, do všech těch žoviálních her, do toho halekání a
hejkání a luskání a neupřímného jódlování, rozléhajícího se napořád všude kolem.

Dívám se za světly odjíždějícího taxíku. Dívám se, jak zpoza dveří vlaje kus přivřeného bílého
baloňáku. Vidím otcovu hlavu, hledící rovně dopředu. Hlavu, přiklopenou umaštěným prinzem
Heinrichem.

Příště budeš hodnější..., začíná zase brebentit rarach: Budeš trpělivější...! Je to tvuj otec...!
Chlap, kterej tě vychoval...! Je to na celym světě jedinej člověk, kterej má s tebou trpělivost...!

Vydávám se postranními ulicemi směrem přibližně ke Kulaťáku. Cítím, že bych si někde nutně
potřeboval dát kafe.

Je to tvuj fotr...! přikládá satanáš pod kotlem, až to hučí v trubkách: Kdoví, kolikrát ho eště
uvidíš...! Hajzle...! Mizerná...! Nevděčná...!

Dívám se, jak mi nerovný povrch chodníku letí pod nohama.

Do toho se mi vybavuje událost stará taky už hodně přes třicet let. Přinesl mi tehdy odněkud
krabici plnou angličáků, já jsem se pomátl štěstím a vlepil mu pusu a on zmateně zaprotestoval:
„Ale no prosimtebe, to snad přeháníš, chlapi si přece pusu nedávaj, dyť už seš velkej...“ Nejspíš
to myslel jen jako takovou rétoriku v rámci výchovy. Jenže to tenkrát byla poslední pusa, kterou
ode mě v životě dostal. Jednu by pak býval po létech chtěl, když ležel ve špitále před operací a já
nad ním stál s pytlíkem pomerančů. Ale už to nešlo.




Kafe


Když jsem procházel parčíkem směrem od Pětníku, všiml jsem si jedné zvláštní věci. V koruně stromu
vedle dětského hřiště seděl vychrtlý bledý chlapík a zamyšleně plival dolů. Chtě nechtě jsem to
musel vzít kolem něj. Když jsem ho míjel, trhnul hlavou, odhodil čupřinu a upřel na mě kalný zrak:
„Na nic se mě neptej, proč tay sedim, nač tay sedim... Tfuj... Šichni umíte akorát kecat, tfuuuj...
Kecáte a kecáte a to je šecko, co umíte... Ser na mě a pokračuj... Tfuuuj... Di doajzlu...,“
hovořil ke mně a dlouhá slina mu kanula z úst na zdupaný suchý trávník.

„Jestlipak aspoň víš, jak se menuje ten strom, na kterym sedíš?“ zachtělo se mi říct, ale raději
jsem mlčel. Už taky proto, že jsem to sám nevěděl; poznám dub, poznám lípu, břízu, osiku, javor,
topol, tis, vrbu, většinu základních ovocných stromů, poznám, to dá rozum, smrk, modřín, jedli a
borovici, někdy babyku, a kdyby o to šlo, tak snad i jinan. Ale tím to hasne.

Na rohu jsem se ohlédl. Chlapík dřepěl na větvi a v pravidelných intervalech si plival pod nohy.
Nad ním se otáčela černá výlevka nebe. V dálce nad obzorem se hluše zablesklo.

Obešel jsem Kulaťák, vystoupal vzhůru Buzuluckou, otevřel jsem rohové dveře bistra Olin a usedl na
lavici k oknu. Pár starších dvojic sedělo rovně proti sobě a tlumeně konverzovalo. Pingl, kterého
jsem znal od vidění, se opíral o pult a sledoval televizi.

U stolku v koutě se nudila mlaďounká holka. Potahovala z cigarety a srkala víno. Na čele měla
precizně zastřiženou ofinku a pod tou ofinkou zelené a pozorné a inteligentní, zkrátka nemilosrdné
oči. Najednou si dala hlavu na stranu, podívala se na mě a jemně popustila koutek pusy. Uvědomil
jsem si, že na ni civím už dobrých pět minut. Pokrčil jsem rameny. Holka pokrčila rameny. Zakvrdlal
jsem si malíkem v uchu. Holka našla ve vlasech ucho a zopakovala to. Zívl jsem. Holka taky zívla.
Natáhl jsem krk, vycenil co nejvíc horní zuby, toporně otočil hlavu a pohlédl na ni pomalým skelným
pohledem, jak mě to kdysi dávno naučil v rámci své nejslavnější role Max Schreck.

„To je ší-le-ný...,“ vyjekla holka, dvacet jí ještě nemohlo být, „co to bylo?“

„Co bys řekla?“ Přece jí nebudu vykat.

„Ňákej drákula.“

„Upír,“ upřesnil jsem.

„A proč...?“

„Co proč?“

„Proč máte nahoře uraženej kus zubu?“

Máte. Aha.

„Protože jsem včas neuhnul.“

Holka se zasmála: „Musíš trénovat reakce!“

„To je pravda, to musim...,“ řekl jsem a zadíval jsem se do jiskřící tmy za oknem. Zničehonic jsem
si totiž vzpomněl, že už mi je těch dvaačtyřicet. A že mám doma Hanku, nejlepší ženskou, jakou jsem
kdy potkal a kterou si rozhodně nezasloužím.

„Zdravim tě, co si dáš?“ stanul nade mnou pingl, kterého jsem znal od vidění; nebyl ničím zvlášť
nápadný ani zajímavý, až na to, že o něm bylo známo, že nosí místo trenýrek výhradně dámské
kalhotky. Jinak byl údajně v pořádku. Na otázku, proč nosí dámský kalhotky, odpovídal, že je to
prostě pohodlný.

„Dvojitý preso a hned ho zaplatim,“ odpověděl jsem.