Pravo provozovat tuto hru zad á vá pouze D I LI A - Československé divadelní a literárni jednatelství, Praha 2, Vyšehradská 2 8, telefon 236753-5 7. Pořadatel je povinen předložit žádost o svolení k užití díla nejpozději 4 týdny před datem představení u výkonného orgánu příslušného ONV na tiskopisech vydaných Cs. divadelním a literárním jednatelstvím. i ZVĚSTOVÁNÍ PANNĚ MARII ■i Definitivní verze pro ?■ Copyright by Librairie Gallimard, 1948 Translation © Jiří Konůpek, 1968 OSOBY ř Prolog ANNE VERCORS JAKUB HURY PETR Z CRAONU MATKA VIOLENA MARA KOMPARSY Dekorace pro obě první dějství a prolog je táž: je vzata Z haly anglického šlechtického sídla, které pochází z roku 1240 a zůstalo od tohoto data nedotčeno: Stocksey Halí, Na straně dvora krucifix. Petr z Craortu s lucernou v ruce přechází scénu a míří ke dveřím na straně dvora. VIOLENA (sestupuje po schodech) - To je pěkné, mistře Petře! Takhle vyklouzneme z domu jako zloděj a ani nepozdravíme dámy jak se sluší? Violena jde pro oheň do krbu a zapálí jím svíčku před krucifixem. PETR Z CRAONU - Violeno, odejdi. Je ještě úplná tma a my dva jsme tu sami. A víš dobře, že nejsem tak docela spolehlivý muž. VIOLENA - Já z tebe nemám strach, zedníku 1 Není špatný muž, kdo chce. A mě žádný nedostane tak, jak by chtěli Ubohý Petře, ani se ti nepodařilo mě zabít. Tupým nožem! Jen malé škrábnutí do paže, kterého si nikdo nevšiml. PETR Z CRAONU - Violeno, musíš mí odpustit. VIOLENA ~ Proto jsem přišla. PETR Z CRAONU - Jsi první žena, které jsem se dotkl. Ďábel zná těžit z příležitosti a uchvátil mě zcela nenadále. VIOLENA - Shledal jsi ale, že jsem silnější než oni PETR Z CRAONU - Jsem zde, Violeno, nebezpečnější než tehdy. VIOLENA - Budem se tedy spolu znovu bít? PETR Z CRAONU - Už sama moje přítomnost je osudná. VIOLENA - Já ti nerozumím. Ticho. 1 PETR Z CRAONU - Neměl jsem snad dost na skládání kamenů, oa vazbě trámů, ohýbáni kovů? Na vlastním díle, že jsem najednou vztáhl ruku na dílo jiného a zatoužil bezbožné po živoucí duši? VTOLENA - A v domě mého otce, svého hostitele! Bože, co by řekli, kdyby to věděli? Já jsem tě ale dobře utajila. A každý tě má nyní jako dřív za upřímného muže bez úhony. PETR Z CRAONU - Bůh soudí srdce pod zevnějším zdáním. VIOLENA - Tak to zůstane mezi námi třemi. PETR Z CRAONU - Violeno! VIOLENA - Mistře Petře? PETR Z CRAONU - Stoupni si tamhle k té svíčce, ať na tebe dobře vidím. Stoupne si s úsměvem pod krucifix. Hledí na ni dlouze. VIOLENA - Prohlédl jste si mě dobře? PETR Z CRAONU - Kdo jsi, dívko, a jaký úděl si v tobě vyhradil Bůh, že ruka, která se tě dotkne v touze, i samo tělo tak se rozruší, jako by se přiblížily k tajemství jeho sídla? VIOLENA - Copak se ti přihodilo za minulý rok? PETR Z CRAONU - Hned nazítří po onom dni, však víte... VIOLENA - Copak? PETR Z CRAONU - ... jsem poznal na svém boku hroznou nemoc. VIOLENA - Říkáš nemoc? Jakou nemoc? PETR Z CRAONU - Malomocenství, o němž se mluví v knize Mojžíšově. VIOLENA - Co je to malomocenství? PETR Z CRAONU - Nevyprávěli ti snad nikdy o ženě, jež žila sama ve skalách u Geynu zahalená od hlavy až k patě a v ruce měla řehtačku? VIOLENA - To je ta nemoc, mistře Petře? PETR Z CRAONU - A je takové povahy, že ten, kdo jí byl stižen v plné krutosti, musí být ihned ode všech odloučen, protože není snad živého člověka, jenž by byl tak čistý, aby se nenakazil malomocenstvím. VIOLENA - Jak to, že tedy žiješ zde mezi námi na svobodě? PETR Z CRAONU - Biskup mi udělil výjimku a vidíš, jak se vystříhám styků s lidmi. Kromě mých dělníků, abych jim dal příkazy. A má nemoc je ještě skrytá, zamaskovaná. Však kdo by, nebýt mé, přivedl k vysvěcení ty rodící se kostely, jejichž stavbu mi svěřil Bůh? VIOLENA - A proto jsme tě tenkrát neviděli, tak dlouho v Ccmbernonu? PETR Z CRAONU - Ale nakonec jsem přece musel přijít, neboť mou povinností je otvírat bok chrámu Matky Boží na Hoře a rozpoltit stěnu té vysoké lodě, jejíž brány se otvírají jenom k nebi, pokaždé, když chce vletět dovnitř nový houf holubic A tentokrát jsme kladli na oltář slavnou oběť, velebné kadidlo. Sama královna, matka krále, tam vstoupila jako oběť za syna zbaveného království. A teď se zase vracím do Remeše. VIOLENA - Tvůrce bran, dovol mi, ať ti otevřu tuto. PETR Z CRAONU - Nebyl na statku nikdo jiný, kdo by mi prokázal tu službu? VIOLENA - Děvečka ráda spí a vydala mi bez obtíži klíče. PETR Z CRAONU - Nemáš strach a hrůzu z malomocenství? VIOLENA - Je tu Bůh, jenž mě umí ochránit. Violena otevře dveře. Ona a Petr z Craonu bledí dlouho do kraje. VIOLENA - Ten malý deštík všemu velmi prospěl. PETR Z CRAONU - Doufejme, že slehl prach na cestách. VIOLENA (tise, vroucné) - Mír s tebou, Petře! 9 Anděl Páně zazní z chrámu Macky Boží na Hoře. f Sbor zpívá: Regina Coeli, laetare, laetare. Viole-na se pomalu pokřižuje, zatímco Petr naznačí kříž rychle na hrudi. \ PETR Z CRAONU - Je už čas odejít. VIOLENA - A znáš dobře cestu? Nejdříve živý plot. A potom nízký dům y báječku černých bezů, pod kterým spatříš pět nebo šest úlů. A o sto kroků dál přijdeš už na královskou silnici. Pauza. PETR Z CRAONU - Pax tibi. Jak všechno tvorstvo dlí s Bohem v hlubokém tajemství! Co bylo skryto, s Ním vychází najevo a já ucítil na své tváři závan svěží jak růže. Chval' svého Boha, požehnaná země, v slzách a temnotě! Plod je pro člověka, ale květ patří Bohu, i libá vůně všeho, co se rodí. Tak svatá duše, jež skrývá vůní jako lístky máty, odhalila svou ctnost. Violeno, jež jsi mi otevřela bránu, sbohem. Už se k tobě nevrátím. O, mladý stromku poznání Dobra a Zla, hle, začínám se rozpadávat, neboť jsem na tebe vztáhl ruku. A už se má duše a tělo oddělují, jak víno v kádi promí-sené s rozdrcenými hrozny! Co na tom? Nepotřeboval jsem ženu.'Nezmocnil jsem se porušitelné ženy. Člověk, jenž dával přednost Bohu ve svém srdci, když umírá, uzří Anděla, který ho střežil. Záhy nastane čas, kdy se rozletí jiná brána. Kdy ten, který se v tomto žití málokomu zalíbil, skončí svou práci a teď usíná v náručí věčného Ptáka: Kdy se už průhlednými zdmi ze všech stran objevuje temný Ráj a kdy se kaditelnice noci promísí s vůní bídného knotu, jenž hasne! VIOLENA - Petře z Craonu, já vím, že ode mne neoče- 10 káváš žádné „Ubohý člověk!" a falešné vzdechy a žádné „Ubohý Petr". Neboť pro toho, kdo trpí, nemají útěchy veselého těšitele valnou cenu a jeho utrpení není pro nás tím, čím je pro něho. Trp, jako trpěl Pán. Ale věz, že tvůj špatný čin je smazán. Pokud jde o mne, jsem s tebou smířena a nepohrdám tebou a neděsím se tě proto, že jsi nakažený a chorý, ale budu s tebou jednat jako s mužem zdravým, jako s Petrem z Craonu, naším starým přítelem, kterého chována v úctě, lásce a bázni. Tak je to pravda, jak to říkám. PETR Z CRAONU - Díky, Violeno. VIOLENA - A teď se tě chci na něco zeptat. PETR Z CRAONU - Mluv. VIOLENA - Jaká je ta krásná historie, kterou nám vyprávěl otec? Co je to Justicie, kterou stavíš v Remeši a která bude krásnější než kostel svatého Remigia a Matky Boží? PETR Z CRAONU - Je to kostel, jehož stavbu mi svěřily remešské cechy na místě bývalého Husího sádku, tam, kde loni lehl popelem starý Biskupský špejchar. VIOLENA - A odkud pochází to jméno, které dostala nová farnost? PETR Z CRAONU - Neslyšela jsi nikdy o svaté Justicii, která byla umučena za časů císaře Juliána v anýzovém poli? (Ta zrnka, která přidáváme do našeho perníku o velikonoční pouti.) Když jsme se pokoušeli odvést vody podzemního pramene od našich základů, našli jsme její hrob s tímto nápisem na desce rozražené ve dví: JUSTICIA ANCELLA DOMINI IN PACE. Její křehká malá lebka byla rozdrcena jako ořech. Bylo to osmileté dítě a několik mléčných zoubků ještě drželo v čelisti. A celá Remeš nad tím žasne v obdivu a mnohá znamení a zázraky se udály nad jejím tělem, které jsme uložili v kapli, než dokončíme svoje dílo. Však malé zoubečky jsme nechali co setbu pod velkým základním kamenem. 11 VIOLENA - Krásný přiběhl A otec nám též povídal, že všechny dámy z Remeše snášejí klenoty na stavbu Justicie? PETR Z CRAONU - Máme jich velkou hromadu a kolem hejno židů jako much. Violena klopí oči a otáčí váhavě zlatým prstenem, který nosí na čtvrtém prstě. PETR Z CRAONU - Co je to za prsten, Violeno? VIOLENA - Prsten, který mi dal Jakub. Ticho. PETR Z CRAONU - Blahopřeji ti. Podává mu prsten. VIOLENA - Není to ještě rozhodnuto. Otec nic neřekl. Nu a to je právě to, co jsem ti chtěla říci. Vcm si můj krásný prsten, který představuje všechno, co mám, a který mi dal Jakub potají. PETR Z CRAONU -~XIe"jTho nechci! VIOLENA - Vem si ho rychle, nebo nebudu mít už sílu se od něho odloučit. Vezme si prsten. PETR 2 CRAONU - Co řekne tvůj ženich? VIOLENA - Není to ještě docela můj ženich. O prsten méněr to nezmění srdce. Zná* mě a dá mi jiný, stříbrný. Tenhle byl pro mne příliš krásný. PETR Z CRAONU (ho prohlíží) - Je z rostlinného zlata, jak je uměli kdysi dělat s příměsí medu. Je poddajný jako vosk a nic ho nezlomí. VIOLENA - Jakub ho našel v zemi při orání na místě, kde se někdy nacházejí prastaré meče, celé zelené, a krásné kousky skla. Já se bála nosit tu pohanskou věc, jež patří mrtvým. PETR 2 CRAONU - Přijímám to ryzí zlato. VIOLENA - A polib za mne mou sestru Justicii. PETR Z CRAONU (náhle na ni pohlédne, a jako by ho ohromil nápad) - To je vše, co mi pro ni dáš? Zlatý plíšek stažený z prstu? VIOLENA - Nezaplatí se tím aspoň malý kámen? PETR Z CRAONU - Ale Justicia sama o sobě je velký kámen. VIOLENA (se směje) - Já nejsem ze stejného lomu. PETR Z CRAONU - Kámen vhodný do základů se ne- -, hodí na štít. VIOLENA - Kámen, jsem-li já kamenem, ať je tedy kamenem činným, jenž mele zrno v spojení s žernovem dvojčetem. PETR Z CRAONU - A Justicie byla také jen skromná dívka u své matky, až do chvíle, kdy ji Bůh povolal ke zpovědi. VIOLENA - Mně ale nikdo nechce ublížit! Mám snad jít hlásat Maurům Evangelium? PETR Z CRAONU - Kámen si nevolí své místo sám, ale vybírá sí ho Stavitel. VIOLENA - Pochválen tedy Bůh, který mi určil moje místo hned, takže je už nemusím hledat. A o žádné jiné ho nežádám. Jsem Violena, je mi osmnáct, můj otec se jmenuje Anne Vercors, má matka se jmenuje Alžběta, má sestra se jmenuje Mara a můj snoubenec se jmenuje Jakub. Tak, to je vše, víc není třeba vědět. Všechno je dokonale jasné, všechno je předem zařízeno a já jsem velmi spokojená. Jsem svobodná, ničím se nemusím znepokojovat, jiný mě vede, je to chudý muž, ale zná všechno, co je třeba dělat! Ty, rozsévači zvonic, přijď do Combernonu! Dáme ti ká-. men i dřevo, ale nedostaneš dceru z tohoto domu! A ostatně není to tady už dům Páně, Boží země, služba Bohu? Není snad jedinou naší povinností živit a střežit Matku Boží na Hoře a dodávat jí chléb, víno a vosk, když jsme poddáni jedině tomu hnízdu andělů zpola rozpjatých perutí? Tak jako velcí velmoži mají své holubníky, tak my máme náš viditelný už zdaleka. PETR Z CRAONU - Kdysi, když jsem procházel lesem \'u Fisme, slyšel jsem dva překrásné duby, jak spolu rozmlouvaly. 13 12 Chválily Boha, jenž je stvořil neochvějné na místě, na kterém se zrodily. A teď na přídi lodi jeden z nich válčí na oceánském moři proti Turkům a druhý zas, mou péčí pokácen, co příčný trám ve věží v Laonu nese Johano, onen dobrý zvon, jehož hlas je slyšet na deset mil. Děvče, v mém povolání nemá člověk oči v kapse. Já poznám dobrý kámen i v jalovci a dobré dřevo jako datel, a stejně také ženy jako muže. VIOLENA - Ale ne dívky, mistře Petře! To, to je pro vás příliš jemná věc. A pak, není na nich co poznávat. PETR Z CRAONU (polohlasně) - Máš ho moc ráda, Vicleno? VIOLENA (klopí oči) - To je veliké tajemství jen mezi námi dvěma. PETR Z CRAONU - Bud požehnána ve svém cudném srdci! Svatost není jít k Turkům a dát se ukamenovat nebo políbit malomocného na ústa, však vykonat okamžitě rozkaz Páně, ať zní zůstat jen na místě, či stoupat výš. VIOLENA - Ach, jak je ten svět krásný a jak jsem šťastná! PETR Z CRAONU (polohlasně) - Ach, jak je ten svět krásný a jak jsem nešťasten! VIOLENA (zvedá prst k nebi) - Slyš, muži města! Pauza- Slyšíš tam docela nahoře dušičku, která zpívá? PETR Z CRAONU - To je skřivánek! VIOLENA - To je skřivánek, aleluja! Skřivánek křesťanské země, aleluja, aleluja! Slyšíš ho, jak vyráží čtyřikrát po sobě své í! í! i! í! výš, stále výš! Vidíš ho, jak roztáhl křidélka, ten malý svistící křížek, jak serafíni, kteří jsou jen samé křídlo, bez nohou, a pronikavý hlas před trůnem božím? 14 V PETR Z CRAONU - Slyším ho. i A tak jsem ho slyšel jednou na úsvitě v den, kdy jsme p zasvěcovali mou dceru, kostel Matky Boží. ÍA troška zlata na nejvyšší špici té mocné stavby, již jsem vytvořil, mu zářila vstříc jako nová hvězda! VIOLENA - Petře z Craonu, kdybys byl se mnou nalo- ? :■■ žil po své vůli, . byl bys teď o to šťastnější, nebo byla bych já teď krás- >4* ■ nější? í PETR Z CRAONU - Ne, Violeno. jj: VIOLENA - Byla bych ještě tou stejnou Violenou, kte- | rou jsi miloval? | PETR Z CRAONU - Ne tou, ale jinou. I VIOLENA - A co je lepší, Petře? Kdybych se s tebou ^í; podělila o svou radost, nebo že se s tebou dělím o tvou J bolest? ýj' PETR Z CRAONU - Zpívej nejvýše na nebi, francouz- !íl ský skřivánku! ,„■' VIOLENA - Promiň mi, jsem příliš šťastná, neboť ten, ;(j koho miluji, -) mé miluje a já jsem si jím jista a vím, že mě má rád, a ľ; vše je mezi námi společné! fíl,i A protože mě Bůh stvořil, abych byla šťastná, a nikoli J>í k žalu a trápení. j f PETR Z CRAONU - Vzleť k nebi jedním rozletem! I| Když já chci jenom trochu výš, musím mít celé dílo kate- ; PRVNl VÝSTUP Velký, stůl uprostřed místnosti, na němž matka právě žehlí kus:plaiha. Anne Vercors sedí zády ke stolu s účetní knihou mdjíoténou. )|:ÁNNE VERCORS - Poslyš, matko, jestli si myslíš, že je .snadné se X'yznat v těch tvých křížcích a kroužcích! MATKA - Ještě se mi směj, ty posměváčku, když jsi sám tak silný ve vedení účtů! To je jako hrnec . .. jak se říká .. . zakyše fe vlastně říká? ÄÄŇNE VERCORS - Hrnec kotlu káže, oba černí jako ;sazě.':;;- |-;;ívÍÁTKA - Správně ... Hrnec ... ".-'..v,' Kropí plátno konečky prstů vodou, kterou nabírá v misce na stole. :s Hrnec kotlu káže, oba černí jako saze. ANľŇÉ. VERCORS - A co ty máš, matko, pod hrncem? 'iíííŕlÄTKA - To bys rád věděl, všetečko? ... To je mé ta-jemsťri. ANNE - VERCORS - Já možná že mám taky tajemství. Vstal a pohlíží na ni. íEsMäTKA (klidně se na něho podívá) - Proč se tak na mne díváš? pÄNÉ.VERCORS - O, ženo, od chvíle, kdy jsme se zasnoubili prstýnkem, který má tvar slova Ano, měsíc uplynul, měsíc, jehož každý den je rokem. A dlouho byl as pro mne neúrodná jako strom, který přináší jen stín. 19 Až jednoho dne, právě jako dneska uprostřed cesty života jsme na sebe pohlédli, Alžběto! A já spatřil první vrásky na tvém čele a kolem očí. A jako v den našeho sňatku jsme se objali a pojali, ne už jen v rozkoši, ale v něze a soucítění a v zbožnosti vzájemné důvěry. A vstoupilo mezi nás dítě a počestnost sladkého narcisku, naší Violeny. A potom se nám narodila druhá, černovláska Mara. Zas dcera, zas to nebyl hoch. Pauza. Tak a teď pověz, co chceš říci, neboť já vím co znamená, když začneš mluvit, aniž na mne hledíš a povídáš mnoho o ničem. Co zas máš na srdci? MATKA - Víš dobře, že se ti nedá nic říci. Vždyť nemáš chvíli stání. Člověk tě musí chytit, aby ti přišil knoflík. Vždyť ty mě neposloucháš. Vždyť pořád jako pes číháš a čenicháš, číháš a čenicháš, kdož ví co, co se přihodí. Muži ničemu nerozumějí! ANNE VERCORS - A naše děvčata jsou dnes už velká! MATKA - Tak velká ještě ne! ANNE VERCORS - A za koho je provdáme? MATKA - Máme dost času na rozmyšlenou. ANNE VERCORS - Vy ženské falešnice! Řekni, že když tě něco napadne, viď, že nám nejdřív řekneš pravý opak. Ó ty chytračko, já tě znám. MATKA - Tak už nic neřeknu. ANNE VERCORS - Jakub Hury. MATKA - Co ten? ANNE VERCORS - No přece, dám mu Violenu, a tak mi nahradí syna, kterého nemám. .....Jě to přímý a smělý muž. Znám ho už jako maličkého chlapce, když nám ho matka svěřila. Sám jsem ho všemu naučil o zrnu, zvířatech, lidech a zbraních, nářadí, sousedech i představených, o zvycích, ■ ■ o Bohu - poznávat počasí, i co chce naše stará půda, ; a kterak uvažovat, než se promluví. Viděl jsem ho, jak se měnil v muže, když mě sledoval svým pohledem, a nebyl z těch, kdož odmlouvají, ale z těch, kteří uvažují, jak která půda přijme které zrno. Jak co je plané, nezapustí kořeny a zajde. V:: A tak o pravdě nelze říci, že by v ni věřil, ale roste v něm, neboť našla potráví;. . MATKA - Měli bychom vyzvědět, jestli k sobě mají náklonnost. ANNE VERCORS - Violena '■ ' učiní, cc jí řeknu. A pokud jde o něho, vím, že ji má rád a ty to také dobře víš. Ale pošetilec, netroufne si mi o ni říci. Ale dám mu ji, když bude chtít. A tak to bude, jak jsem řek, a jak jsem řek, tak to i bude. MATKA - Tak, tak, nu dobrá, dobrá, snad je to takhle ■v^ipařáďku. Šnad to tak bude v pořádku. F^ANŇE VERCOS - To je vše? Nic jiného mi nechceš říci? MATKA - A co? ANNE VERCORS - Nu dobrá, tak jdu pro něho. MATKA - Jak to, pro něho? Jak to, tecľ hned? Muži! VERCORS - Všechno to vyřídím hned, bez meškání. A potom si s tebou chci promluvit, p "MATKA - Se mnou? Co mi chceš říci? - Muži, poslyš mě přece ... Mám strach ... ANNE VERCORS - Z čeho? WjMÍKÄ- Mara spala v mé světnici letos v zimě, když jsi byl nemocen, a večer v posteli jsme si povídaly. Ovšem, že je to hodný chlapec a mám ho ráda téměř jako svoje dítě. Nemá majetek, to je pravda, ale je dobrý oráč a pochází z dobré rodiny. Mohli bychom jim dát polnosti na Půlkorečníku a dolní role, které jsou pro nás příliš daleko. 20 21 Chtěla jsem si s tebou o něm také pohovořit. ANNE VERCORS - Nuže? MATKA - Nuže nic. Violena je ovšem starší. ANNE VERCORS - Nu a co dál? MATKA - Dál? Copak víš jistě, že ji miluje? Náš přítel, mistr Petr, pročpak se tentokrát držel rak stranou a nikomu se neukázal? Viděls ho loni, když k nám přišel, s jakým výrazem na ni hleděl, když nás obsluhovala? Ovšem, že nemá žádnou půdu, ale vydělá mnoho peněz. A ona, jak ho poslouchala, když začal mluvit, jak valila oči jako u vyjevení, až zapomněla nalévat a já se musela rozzlobit! A Mara, ty ji znáš! Víš přece, jak je neústupná! Jestli si vezme do hlavy, že musí dostat Jakuba - ó jé, je je je! Je tvrdá jako železo. Já nevím! Snad by bylo lepší. .. ANNE VERCORS - Co je tohle za hlouposti? MATKA - Nu dobrá, dobrá! Snad smím něco říci. Jen se hned nezlob. ANNE VERCORS - Chci to. A bude to tak, jak chci. Jakub si vezme Violenu. MATKA - Dobrá, příteli, v pořádku, tak si ji vezme. ANNE VERCORS - A teď, maminko, ještě něco bych ti rád řekl. Odejdu. MATKA - Odejdu? Odejdu? Co to říkáš, starouši, že mi odejdeš? ANNE VERCORS - Proto si musí bez odkladů Jakub vzít teď hned Violenu, aby tu byl muž na mém místě. MATKA - Bože, ty odejdeš? A vážně? A kampak vlastně musíš jít? ANNE VERCORS (ukazuje neurčité k jihu) - Tam dolů. MATKA - Do Cháteau? ANNE VERCORS - Dále než do Cháteau. MATKA (ztlumí hlas) - Do Bourges, chceš jít k druhému králi? ANNE VERCORS - Ke králi králů do Jeruzaléma. MATKA - Svatá Panno, mé Jezulátko! Sedá si. .Francie ti není dost dobrá? ANNE VERCORS - Ve Francii je příliš utrpení, v MATKA - Ale nám tu nic neschází a na Remeš nevztáhne nikdo ruku. ANNE VERCORS - To je právě to. MATKA - Co je na tom? ANNE VERCORS - To je to, jsme tu příliš šťastní, a druzí ani zdaleka ne. . MATKA - Muži, to není naše vina. ANNE VERCORS - Nu, ale jejich také ne. MATKA - Nevím. Vím jenom, že jsi zde a že mám dvě děti. ANNE VERCORS - Ale vidíš aspoň, kterak je všechno vztušeno a rozvráceno a kterak každý hledá svoje místo. A dýmy, jež vidíme občas v dálce, to nehoří jen vymlácená sláma. A tlupy chudáků, jež se k nám trousí ze všech stran. .Není už krále nad Francií, tak jak to předpověděl Prorok* MATKA - To, co jsi nám onehdy četl? ANNE VERCORS - Místo krále máme dvě děti. Jednoho, Angličana, na jeho ostrově a druhého, tak malého, že ho ani vidět není v rákosinách u Loiry. Místo papeže máme tři a místo Ríma nevím už jaký kon-■ cil ve Švýcarech. Všechno se hýbe a všude vládne boj, protože váha svrchu na nic nedoléhá. MATKA - A ty taky bys chtěl teď odejít? ■ ANNE VERCORS - Nemohu to tady už vydržet. ■, MATKA - Muži, ublížila jsem ti snad? * Nebo aj, Pán, Hospodin zástupů, odejme od Jeruzaléma a Judy hůl a podpuri:, všelijakou hůl a chleba a všelikou podporu vody, sil- .ného J může .válečného, soudce i proroka, mudrce i starce, knížete, jenž:překročil let padesát věku svého a každou osobu počestnou, i .moudrého architekta i znalce jazyka tajemného. A dám jim děti za iiäko^Ä-'litvííäťkälí budou pány jejich. (Izaiáš, III) 22 23 ANNE VERCORS - Ne, Alžběto. MATKA - A přece mě na státí opouštíš. ANNE VERCORS - Ty sama mi dej propuštění. MATKA - Ty už mě nemáš rád a nejsi se mnou šťasten. ANNE VERCORS - Mám toho štěstí už dost. MATKA - Nepohrdej darem, který ti uštědřil Bůh ve své dobrotě. ANNE VERCORS - Pochválen Pán Bůh, jenž mě zahrnul svými dary! Už třicet let držím posvěcené léno po svém otci a Bůh sesílá deště do mých brázd. A deset let už není hodina mé práce, aby ji nezaplatil čtyřikrát a ještě jednou, jako by mi nechtěl zůstat nic dlužen, jako by nechtěl nechat žádný účet nevyrovnaný. Vše hyne, a já jsem ušetřen. Takže před Něho předstoupím prázdný a bez nároku mezi těmi, kdož dostali svou odměnu. MATKA - Vděčného srdce je až dosti. ANNE VERCORS - Já ale nejsem nasycen jeho darů, a když jsem dostal tyto, proč bych ponechával jiným větší? MATKA - Nerozumím ti. ANNE VERCORS - Co pojme více, prázdný, nebo plný džbán? Co potřebuje více vody, cisterna, nebo pramen? MATKA - Naše už téměř vyschla v tomhle horkém létě. ANNE VERCORS - V tom byla právě nemoc světa, že každý chtěl užívat svých statků, jako by byly stvořeny jen pro něho. MATKA - Tvá povinnost je ale u nás. ANNE VERCORS - Není, když mě jí zprostíš. MATKA - Já tě jí nezprostím. ANNE VERCORS - Vidíš, že podíl, jenž připadá na mne, je vykonán, obě děti jsou vychovány a je tu Jakub, jenž zaujme moje místo. MATKA- Kdopak tě od nás volá pryč? ANNE VERCORS (s úsměvem) - Anděl, jenž troubí na polnici. MATKA - Na jakou polnici? 24 ANNE VERCORS - Na polnici beze zvuku, kterou však každý slyší. MATKA - Jeruzalém je tak daleko! ANNE VERCORS - A ráj je ještě dále. MATKA - Bůh na oltáři je s námi i zde. ANNE VERCORS - Ale není tu velká díra v zemi! MATKA - Jaká díra? ANNE VERCORS - Co vyryl Kříž, když ho vrazili do země. Ta k sobě všechno přitahuje. Tam je bod, který nelze zrušit, uzel, jejž nelze rozvázat. . MATKA - Co zmůže jeden pouhý poutník? ANNE VERCORS - Já nejsem sám! Všechny jsou se mnou na pochodu, ty duše, jež mě tíačí vpřed, a jiné, jež mě táhnou za sebou, a jiné, jež mě drží za ruku. .MATKA - Kdož ví, zda tě tu nebudeme potřebovat? ANNE VERCORS - Kdožpak ví, zda mě nebude zapo-. třebí jinde? ..Všechno je v pohybu, kdož ví, zda nenaruším Boží řád, když zůstávám na tomhle místě, ...kde mě už není zapotřebí? MATKA - Vím, že jsi neoblomný. ANNE VERCORS (něžně, mění hlas) - Jsi pro mne stále mladá a krásná a láska, kterou cítím ke své něžné černovlasé Alžbětě, je velká. MATKA - Mám šedé vlasy! ANNE VERCORS - Svol, Alžběto, řekni ano ... MATKA - Neopustil jsi mne, Anne, za posledních třicet let. Co si počnu bez svého pána a druha? ANNE VERCORS - ... Ano, které nás odloučí v tuto 'chvíli, jen pošeptmu, tak plně jako to, které nás spolu kdysi spojilo. Ticho. MATKA (zcela tise) - Ano. ANNE VERCORS - Trpělivost, Zabillet! Brzy se vrátím. . Nemůžeš ve mne chovat důvěru na krátký čas, aniž jsem u tebe? 25 Záhy nastane jiné rozloučení. Hleď, dej mi do mošny jídlo na dva dny. Musím už vyrazit. MATKA - jakže, ještě dnes? ANNE VERCORS - Ještě dnes, sbohem, Alžběto! Klade jí ruku na hlavu. Matka ho uchopí za ruku a políbí mu ji. ANNE VERCORS - Nu dobrá, řeknu lidem, aby přišli. Muži, ženy i děti. Udeřím do zvonu. Chci, aby se tu sešli všichni, protože jim chci něco říci. Odejde. DRUHÝ VÝSTUP Za tohoto výstupu je slyšet vyzvánění zvonu, který svolává lidi na statek. Vstoupí Mara. MARA (k matce) - jdi a řekni jí, aby si ho nebrala. MATKA - Maro! Jak to? Tys byla tady? MARA - Jdi, říkám ti, a řekni jí, aby si ho nebrala! MATKA - Kdo? Koho? Jakpak víš, jestli si ho vezme? MARA - Byla jsem tu. Všechno jsem slyšela. MATKA - -Počkej, dceruško, tvůj otec to chce. Viděla jsi, že jsem dělala, co bylo v mých silách, ale co si umíní, nezměníš. MARA - Jdi a řekni jí, aby si ho nebrala, nebo já se zabijú! MATKA - Maro! MARA - Oběsím se v dřevníku, tam, kde jsme našli uškrcenou kočku. MATKA - Maro, ty zlá! MARA - Zas mi ho bere! A bere mi ho v téhle chvíli! Já měla odevždy být jeho ženou, a ne ona. Ona ví velmi dobře, že to mám být já. 26 MATKA - je starší. MARA - Co na tom? MATKA - Ale otec to chce. MARA - To je mi jedno. MATKA - Jakub ji miluje! j MARA - To není pravda! Já vím dobře, že mě nemáte rádií Vždycky vám byla milejší! Ó, když mluvíte o své Viole-nč, je to jak med, ■je to jak třešeň, kterou vysajem, než vyplivneme pecku! ■:. - Ale Mára, straka! je tvrdá jako železo, je trpká jako trnka! ' A k tomu, jaká krasavice, ta vaše Violena! A teď dostane také ■ Combernon I Co vlastně umí, líná opice? Která z nás dvou uveze tra- íMř? . je pyšná jak jedenáct tisíc svatých Panen! Ale já jsem Mara Vercorsová, nenechám se ukřivdit a nabulíkovat. Mara, jež mluví pravdu, a pro pravdu se lidé nejvíc :hněvají! Ať se hněvají! Já na ně kašlu. Žádné z těch zdejších do-brodčjek neletí práce od ruky jak mně. Všechno klape jak ve mlýně, v?"-A přece dostane všechno ona, a já nic. í' MATKA - Dostaneš svůj díl. :: MARA - Ovšem! Písčiny nahoře, jíl, kde je potřebí pěti : volů na orbu, podřadnou půdu u močálů. :; MATKA - Přesto i tam je dobrá sklizen. I;MARA - Určitě. Ale pýřavky, přesličky, konětrudu a divizen, v. Budu mít z čeho vařit lektvary. MATKA ~ Ty ošklivá, víš dobře, že to není pravda! V. Víš dobře, že ti v ničem nekřivdíme. Ale tys byla vždycky ošklivá! Už když jsi byla malá, neplakala jsi, když jsi dostávala bití, Jc to tak, černá ovce, zlostníku! Není snad starší? Co jí vyčítáš, ty žárlívá, vždyť dělá 'Vždycky, co chceš. Zkrátka se provdá první a ty se provdáš také, ale po ní. 27 A ostatně je příliš pozdě, protože otec odejde, ó, jak jsem smutná! ■ Byl si promluvit s Violenou a ted jde hledat Jakuba. MARA - Je to pravda? Tak běž, běž už, ale honem! MATKA - A kam? MARA - Matko, poslyš! Víš dobře, že jsem to já! Řekni jí, aby si ho nebrala, maminko! MATKA - Takového něco neudělám. MARA - Opakuj jí, co jsem řekla. Řekni jí, že se zabijú. Rozuměías mi? Hledí na ni upřeně. MATKA - Chá! MARA - Myslíš si, že to nedokážu? MATKA - Nemyslím, Bože! MARA - Tak jdi! MATKA - O, ty hlavo! MARA - Ty za nic nemůžeš. Jen jí opakuj, co jsem řekla. MATKA - A on, cožpak víš, že tě bude chtít? MARA - Určitě nebude. MATKA - Nu tak ... MARA - Tak co? MATKA - Nemysli si, že jí poradím, aby udělala, co chceš! Naopak! Budu jen opakovat, co jsi řekla. Vím jistě, že tak hloupá nebude, aby ti ustoupila, jestli mi uvěří. Odejde. TŘETÍ VÝSTUP Vstoupí Anne Vercors a Jakub Hury. Ten před sebou strká muže nepříjemného zevnějšku s rukama svázanýma za zády. Za ním jdou dva služebníci, z nichž jeden nese otýpku čerstvého dřeva a druhý za sebou vede psa na provaze. ANNE VERCORS (se zastaví) - Hej! Tak jak to bylo? 28 JAKUB - Jak vám to říkám! Tentokrát jsem ho chytil při činu, s kosířem v ruce! Přiblížil jsem se tiše zezadu a naráz hup! Skočil jsem na něj celým tělem a zčerstva, jako když skočíš po zajíci na pelechu za času žní. A dvacet mladých topolů v otýpce vedle něho, těch, na kterých vám tolik záleží! ANNE VERCORS - Proč za mnou nepřišel? Byl bych mu dal dřevo, které potřebuje. JAKUB - Dřevo, které potřebuje, je bičiště mého biče! To není třeba, ne, je to zlomyslnost, je posedlý pácháním zla! To jsou ti darebáci ze Chevoche, kteří jsou ochotni vždy spáchat cokoliv jen pro slávu, jen světu na vzdory! . Ale tomuhle chlapovi uříznu uší touhle svou kudlou! v- ANNE VERCORS - Ne! JAKUB - Nechte mě, ar ho přivážu Za zápěstí na mříže před Velikou bránou, a tváří proti hřebům v bráně a psa Farauda mu dám za hlídače. .ANNE VERCORS - To ne! ; JAKUB - Tak co s ním mám udělat? ANNE VERCORS - Pošli ho domů. JAKUB - I s tou otepí dřeva? '■;/ ANNE VERCORS - A s druhou, kterou mu k ní přidáš. Skoč pro ni. ..A^JAKUB - Pane otče, to není dobře. ^:.ÁNNE VERCORS (mrká na něhu) ~ A můžeš ho při-vázat mezi ně, aby snad některou z nich neztratil. ^; ;Tó mu usnadní přejít brod u Saponay. JAKUB (vypukne v smích) - Ach, hospodáři, jenom vy ..máte takové nápady! -Přiváží otýpky na záda a na hrud dobráka. Směšný průvod. Jeden ze služebníků kráčí první a delá .jako by hrál na trumpetu. Ostatní za ním. Pes ská-. -[ & a štěká. Odejdou. ANNE VERCORS - Tak, vykonal jsem spravedlnost. JAKUB - A dobře vykonal, hospodáři! 29 ANNE VERCORS - A teď už ji, Jakube, budeš konat místo mne. JAKUB - Co to říkáte? ANNE VERCORS - 2e ty, Jakube, ji budeš konat místo mne. Vybral jsem si tě. Tebe postavím v Combernonu na své místo. JAKUB - Co říká, slyšíte to, hospodyně? O čem to mluví? O čempak to mluví? MATKA (křičí ze všech sil) - Odchází do Palestiny, do Jeruzaléma. JAKUB - Do Jeruzaléma? ANNE VERCORS - Tak jest. A odcházím teď hned. JAKUB - Odcházím? Jeruzalém? Co to znamená? ANNE VERCORS - Slyšel jsi velmi dobře. JAKUB - To nás opustíte jenom tak ve chvíli, kdy je nejvíc práce? ANNE VERCORS - Dvou pánů v Combernonu netřeba. JAKUB - Otče, já jsem jenom váš syn. ANNE VERCORS - Teď budeš také otcem na mém místě. JAKUB - Nerozumím vám. ANNE VERCORS - Odcházím. Ujmi se Combernonu místo mne, jako já jsem ho převzal od otce. A Radulf Frank, první z našeho rodu od svatého Remi-gia v Remeši. A ten zase od jenovefy Pařížské měl tuto zemi tehdy pohanskou, hroznou pustinu plnou planých stromů, jedovatého trní. A tak je tato země svobodná převzata -od svatého Remi-gia v nebesích a odevdáváme tam nahoru desátek na semeno, aby mělo kde na chvíli spočinout hejno sténajících holubic. Zvířata tady nikdy nestůňou; vemena ani studny nikdy nevyschnou, zrno je tvrdé jako zlato, sláma se ježí jako ze železa. A proti plenitelům máme zbraně a hradby Combernonu a krále za souseda. Skliď tato žeň, kterou jsem zašil, jako já kdysi hroudu obracel do brázdy, již můj otec vyznačil. 0, dobré dilo rolníka, při němž je slunce jak náš lesklý 30 vůl a déšť je naším peněžníkem a Bůh každý den naším druhem při práci, jenž ze všech nejlíp vede si! Druzí očekávají dary od lidí, však my dostáváme přímo od nebes, - a stonásobné, klásek za ztno a strom za jadérko. ■■■f Neboť taková je boží spravedlnost k nám a tak štědře nás odměňuje On. Uchop se Mečí pluhu místo mne, odlehči zemi od chleba, po kterém zatoužil sám Bůh. Dej najíst všemu tvorstvu, lidem i zvířatům, duchům i tělům i nesmrtelným duším. : Vy ostatní, ženy a čeledi, pohleďte! Toto je syn, jejž jsem si vyvolil, Jakub Hury. : Odcházím, on zůstane na mém místě. Poslouchejte ho. .JAKUB - Staniž se podle vaší vůle. ANNE VERCORS - Violeno! Mé dítě prvorozené místo syna, jehož se mi nedostalo! Dědičko mého jména, v níž budu vydán jinému! Violeno, až dostaneš manžela, nepohrdni láskou svého otce! Neboť nemůžeš otci navrátit to, co tí dal, i kdybys chtěla. ■Všechno je rovné mezi manželi. Co neznají, to přijmou jeden od druhého v dobré víře. To je vzájemný závazek, toť ona služebnost, jíž ňadro ženy.nalévá se mlékem! Otec však vidí svoje děti mimo sebe a zná, co spočívalo v.něm. Poznej, má dcero, svého otce! Láska otce nežádá odplaty a dítě nemá zapotřebí zasloužit si jí, do-bývat si jí. ■;• Jako s ním byla dříve, než začalo, tak s ním zůstane, jeho jmění a dědictví, jeho útočiště a čest, jeho právo a ospravedlnění! Má duše se neoddělí od té duše, již jsem mu propůjčil. - A teď je čas, je čas, kdy se musíme rozloučit. VIOĽBNÄ.- Otče! Neříkejte tak hroznou věc! ANNE. VERCORS - Jakube, jsi muž, kterého mám rád. Vem si ji. Dávám ti svou dceru Violenul Vezmi jí moje jméno. Miluj ji, neboť je ryzí jak zlato. 31 A po všechny dny svého života, jako chléb, jímž se člověk nepřejí. Je prostá a je poslušná, je citlivá a uzavřená. Nikdy jí neubližuj a nakládej s ní dobře. Všechno je tady tvé, krom části, jež připadne Maře, tak jak jsem ustanovil. JAKUB - Jakže, otče, vaše dcera, váš statek . .. ANNE VERCORS - Dávám ti všechno najednou, jak mi to patří. JAKUB - Ale kdo ví, jestli mne ještě chce? ANNE VERCORS ~ Kdo to ví? Violena bledí na Jakuba a přikývne, aniž cokoli promluví. JAKUB - Chtěla bys mě, Violeno? VIOLENA - Otec to chce. JAKUB - Chceš stejně jako on? VIOLENA - Ano, chci také. JAKUB - Violeno! Kterak se s tebou srovnám? VIOLENA - Na to mysli, dokud je ještě čas! JAKUB - Beru tě tedy od Boha a už tě nikdy nepustím! Vezme ji za obě ruce. Držím tě tedy doopravdy, tvou ruku a paži a s ní i vše, co s paží přichází! Rodiče, vaše dcera už vám nepatří! Je jenom má! ANNE VERCORS - Nu vida, a jsou sezdáni, hotová věc! Co tomu říkáš, matko! MATKA - jsem velmi spokojena! Rozpláče se. ANNE VERCORS - Pláče, nu Žena! Tak je to! Už nám berou děti a zůstaneme sami. Stará žena, jež se živí trochou mléka a malým kouskem koláče. A staroch, v uších plno bílých chloupků, jak srdce artyčoku. Připravte jí svatební šat! Děti, na vaší svatbě nebudu. VIOLENA - Jakže, otče! MATKA - Muži! : ANNE VERCORS - Odejdu. Hned. iVIOLENA - O, otče, jak to, dřív než budem oddáni? ANNE VERCORS - Musí to být a matka ti vše vyloží. Vstoupí Mara. MATKA - A jak dlouho tam zůstaneš? y : ANNE VERCORS - Nevím. Snad jenom krátce. Brzy budu zas zpátky. Ticho. HLAS DÍTÉTE V DÁLCE - ?, Kmotřička žluva! Třešinky slupne a pecky plivá! ANNE VERCORS - 2luva píská v koruně zlatorůžo-vého stromu! Co říká? Ze byl noční déšť pro zemi jako zlato po dlouhých parných dnech. Co říká? Říká, bude dobré orat. Co ještě říká? Ze je krásně, že je Bůh mocný a že máme ještě dvě hodiny do poledne. Co ještě říká ten milý pták? 2e je čas, aby starý muž odešel jinam a nechal svět jít po své práci. Jakube, dávám ti svůj statek. Chraň tyto ženy. JAKUB - Jak to, vy odcházíte? ANNE VERCORS - Myslím, že nic neslyšel. JAKUB - Jenom tak a hned? ANNE VERCORS - Je čas. MATKA - Přec nechceš odejít, dokud jsi nepojedl? Služky zatím prostřely velký stůl k společnému ...-.oběd celého statku. ANNE.VERCORS (k jedné slípce) - Hej, podej mi mou torbu a můj klobouk! Přines střevíce, přines plášť. Nemám už čas obědvat s vámi. MATKA - Muži! Jak dlouho chceš zůstat v cizině? Rok? Nebo dva? Ci ještě více? 32 33 ANNE VERCORS - Rok či dva. Ano, tak. Dnes poprvé tě opouštím, můj dome! Combernone, ty hrdé sídlo! Střež dobře všechno I Jakub mě tu zastane. Tady je krb, v němž vždycky plane oheň, velký stůl, kde dávám jíst své čeledi. Sedněte všichni! Dnes naposledy vám rozdělím chléb. Zaujme místo na konci dlouhého stolu a má Matku po pravici. Všichni čeledíni a děvečky stojí, každý na svém místě. Chopí se chleba, udělá na něm kríz nožem, rozkrojí ho a dá ho rozdělit Violeně a Maře. Sám si ponechá poslední kousek. Pak se otočí slavnostně k Matce a rozpřáhne náruč. Sbohem, Alžběto! MATKA (pláče v jeho náručí) - Už mě neuvidíš. ANNE VERCORS (tišeji) - Sbohem, Alžběto. Otočí se k Maře a hledí na ni vážné a dlouze. Pak jí podá ruku. Sbohem, Maro! Buď hodná. MARA (líbá mu ruku) - Sbohem, otče! Ticho. Anne Vercors stojí, hledí před sebe, jako by neviděl Violenu, která se drží, celá zmatená, po jeho boku. Nakonec se k ní trochu pootočí, a ona ho obejme rukama kolem krku, tvář přitisknutou k jeho hrudi, a rozvzlyká se. ANNE VERCORS (k čeledi, jako by si toho nevšímal) -Vy všichni, sbohem! Byl jsem k vám vždycky spravedlivý. Ríká-li někdo pravý opak, tedy lže. Já nejsem jako jiní páni. Ale pochválím, když je třeba, a když je třeba, pokárám. Teď, až odejdu, veďte si, jako bych tady byl. Neboť se vrátím, vrátím se ve chvíli, kdy mě nebudete čekat. Ať mí přivedou koně! Ticho. Skloní se k Violeně, která ho stále objímá. Copak je: moje děťátko? S-Vyměnila jsi otce za manžela. ^yiOLENA - Žel, otče, běda! Jemné jí rozevře ruce. ■ S MATKA - Řekni mi, kdy se vrátíš? ANNE VERCORS - To říci nemohu. Bude to možná ráno, možná v poledne při obědě. A možná, že vás vzbudím v noci a uslyšíte můj krok na cestě. Sbohem! Odejde. Všichni přítomní zůstanou jako zkamenělí. Jakub Hury uchopí Violenu z& ruku. Zdálky je slyšet kukačku, jež volá: Půl dne! Půl dne! Jen dál! \: Jen dáli Podá jim všem ruku. Druhé dějství Stejná síň. HLAS ZENY NA NEBI (ze špice nejvyssí věže Matky Boží na Hoře) — Saíve, Regina, mater misericordiae, Vita, dulcedo et spes nostra, salve, ad:te clamamus, exules filii Hevae, Ad te suspiramus, gementes et flentes in hac lacrima-rum valle. Eia ergo, advocata nostra, illos tuos misericordes oculos ad nos converte Et Jesum benedictum fructum ventris tui nobis post hoc exilium ostende. O clemens! O pia! O dulcís Virgo Maria! Dlouhá pauza, za níž scéna zůstane prázdná. PRVNÍ VÝSTUP Vstoupí Matka a Mara. MARA - Co řekla? MATKA - Přivedla jsem na to řeč cestou. Vidíš, že od několika dní ztratila svoji veselost. MARA - Nikdy toho moc nenamluvila. MATKA - Ale už se nesměje. A to mě bolí. Možná, že proto, že tady není Jakoubek, ale dneska se vrátí. - A také ze otec odešel. 36 MARA - To je všechno, co jsi jí řekla? ::MATKA - To jsem jí řekla a vše ostatní a nic jsem nezměnila, tak, jak jsi mi to před říkala. Jakub a ty, že ho miluješ a všechno. A že tentokrát nemá být hloupá a nemá si to nechat líbit, a to jsem přidala a opakovala znovu a potřetí, a zrušit sňatek, který je už jako hotová věc, proti vůli otce. Co by si lidé pomysleli? MARA - A co odpověděla? MATKA - Dala se do smíchu a já, já jsem se rozpla-:kala. MARA - Já jí dám smát se! MATKA - Nebyl to smích, který mám u své dcerky ráda,.a však jsem se taky rozplakala. Řekla jsem jí: „Ne, ne, Violeno, mé dítě!" Ale ona mi beze slova jen rukou naznačila, že chce zůstat sama. Ach, je to s dětmi kříž! MARA - Tiše! MATKA - Co je? J.ituju, že jsem to udělala. MARA - V pořádku! - Vidíš ji tamhle vzadu v sadě? Zašla za stromy. Ted už ji není vidět. Ticho. Za scénou je slyšet hlas trubky. MATKA - To se vrací Jakoubek. Poznávám zvuk jeho -rohu. MARA - Zmizme. Odejdou. DRUH Y VÝSTUP Vstoupí Jakub Hury. JAKUB(rozhlíží se kolem dokola) - Nevidím ji. A přece .mi dnes ráno sama vzkázala, že mě chce vidět tady. 37 Vstoupí Mara. Pokročí k Jakubovi a šest kroků před ním se mu obřadně ukloní. JAKUB - Dobrý den, Maro! MARA - Vaše služebnice, velmožný pane! JAKUB - Co je to za pitvoření? MARA - Což vám nejsem povinna vzdát poctu? Nejste zde pánem poddaným jen Bohu, jako sám francouzský král a jako císař Karel Veliký? JAKUB - Vysmívej se, ale stejně je to tak! Ano, Maro, je to krásné! Drahá sestro, jsem příliš šťasten! MARA - Já nejsem tvá drahá sestra\ Jsem vaše služebnice, když už je to tak. Muži z Braine! Synu z nevolnické půdy! Já nejsem tvoje sestra, ty nejsi z naší krve! JAKUB - Jsem Violenin choť. MARA - Ještě jím nejsi. JAKUB - Budu jím zítra. MARA - Kdož ví? JAKUB ~ Maro, já jsem to zrale uvážil a myslím, že sis vysnila ten příběh, který jsi mi onehdy vyprávěla. MARA - Jaký příběh? JAKUB - Jen nedělej udivenou. Ten příběh o zedníkovi a o tajném polibku na úsvitě. MARA - Je možné, že jsem špatně viděla. Ale přesto mám dobrý zrak. JAKUB - A donesli mi potajmu, že ten člověk je malomocný! MARA - Nemilujú tě, Jakube, ale máš právo všechno zvědět. Všechno musí být čisté a jasné na Hoře Matky Boží, která ční jako monstrace nad celým královstvím. JAKUB - To všechno si teď pěkně objasníme. MARA - Jsi vskutku bystrý, nic ti neunikne. JAKUB - Vidím aspoň, že mě nemiluješ. MARA - Ach! Ach! Co jsem říkala? Co jsem říkala? JAKUB - Každý nesmýšlí tak jako ty. MARA - Mluvíš o Violeně? Musím se za to děvče rdít. Je ostudné se takhle dát, duši i tělo, srdce, kůži, povrch i nitro, ba i podstatu. JAKUB - Vím, že je celá moje. MARA - Ovšem. Jak krásně to říká! Jak je si jist věcmi, které mu patří! Šupáku z Šupákova! Jenom to nám patří, co jsme stvořili, vzali nebo dobyli. JAKUB - Mně se však, Maro, líbíš, nemám proti tobě vůbec nic. ■ MARA - Asi jako všechno, co pochází odsud? JAKUB - Není mou vinou, že nejsi muž a že si beru tvůj statek. MARA - Jak je hrdý a samolibý. Pohleďte na něj, nemůže se zdržet smíchu! ■ Nedělej si přece násilí! Směj se! Jakub se směje. Znám moc dobře tvou tvář, Jakube. JAKUB - Mrzí tě, že mi nemůžeš způsobit bolest. ■MARA - Jako tuhle, když mluvil otec a jedno tvé oko se smálo a druhé dělalo, že pláče, JAKUB - Nejsem teď pánem překrásného zboží? MARA - A otec byl už starý, viď? Umíš snad o chlup víc než on? ■JAKUB ~ Každému přijde jeho čas. MARA - To je pravda, Jakube, jsi krásný velký mladý muž. .. Hleďme ho, jak se červená! JAKUB - Netýrej mě. MARA - A přece je to škoda. JAKUB - Čeho je škoda? MARA - Sbohem, Violenin choti! Sbohem, pane na Svaté Hoře, cha, cha! JAKUB - Já ti dokážu, že jím jsem. MARA - Pak si osvoj zdejšího ducha, Šupáku z Šupákova! Myslí si, že mu všechno patří, jako sedlák. Přesvědčíme tě o opaku! Jako sedlák, který je sám sobě tím nejvyšším, co se tyčí uprostřed jeho úplně plochého políčka! Ale Hora Matky Boží patří Bohu a svatohorský pán je muž Boží j který nemá nic vlastního, neboť vše dostal za jiného. 38 39 To je iekce, kterou nám tu předávají z otce na dítě. Není vznešenějšího místa než naše. Nasaj ducha svých pánů, nevolníku, nevolníku! Dělá, jako by odcházela. Ach! Potkala jsem Violenu a svěřila mi pro tebe vzkaz: JAKUB - 2es to neřekla hned? MARA - Čeká na tebe u studny. TŘETÍ VÝSTUP JAKUB - Vítej, má snoubenko, za clonou kvetoucích větví! Violena je venku, není ji vidět. Violeno, jak jsi krásná! VIOLENA - Jakube! Dobrý den, Jakube! Ach, jak jsi byl dlouho pryč! JAKUB - Musel jsem se všeho zbavit a vše prodat, abych byl úplně svobodný, abych byl jenom mužem Matky Boží a tvým. - Co to máš za kouzelné šaty? VIOLENA - Oblékla jsem si je pro tebe. Říkala jsem ti o nich. Nepoznáváš je? Je to téměř šat řeholnic Matky Boží, jen bez manipula, oděv, který nosí na kůr, jáhenská dalmatika, již mají oprávnění nosit, něco z kněze, když ony samy jsou hostiemi, a ženy ^QqmSem^Cpmají právo jej dvakrát obléci, prvně v 3'Sdí~svěho zasnoubení (vejde) a podruhé v den své smrti. JAKUB - Je tedy pravda, že se dnes zasnoubíme, Violeno? VIOLENA - Jakube, je ještě čas, nejsme ještě oddáni! Jestli jsi chtěl jenom způsobit potěšení mému otci, je ještě čas, abys ustoupil, jde o nás oba. Řekni jenom slovo, nebudu ti to zazlívat, Jakube. Neboť ještě nás nesvázal slib a já ještě nevím, jestli se ti líbím. ■ JAKUB - Jak jsi krásná, Violeno! A jak je krásný svět, když v něm žiješ ty, ten úděl, který mi byl uchystán! VIOLENA - Ty, Jakube, jsi to nej lepší na světě. JAKUB - Opravdu svoluješ být mou? VIOLENA - Ano, svaluji, dobrý den, můj miláčku! Jsem tvá! JAKUB - Dobrý den, má ženo! Dobrý den, sladká Violeno! VIOLENA - Ty věci je tak sladké slyšet, Jakube! JAKUB - Už navždy musíš zůstat u mne! Rci, že už nikdy nepřestaneš být taková, jaká jsi, anděl, jenž mi byl seslán! VIOLENA - Už nikdy to, co patří mně, nepřestane být tvé. JAKUB - A já zas, Violeno ... VIOLENA - Nic neříkej. O nic tě nežádám. Jsi zde a to mi stačí. Dobrý den, Jakube! Ach, jak je krásná tato hodina, a netoužím po žádné jiné. JAKUB - Zítřek bude ještě krásnější! VIOLENA - Zítra vysvleču velkolepý šat. JAKUB - Ale budeš tak blízko u mne, že už tě nebudu vidět. . VIOLENA - Velice blízko u tebe, opravdu! JAKUB - Ale zítra vezmu před zraky všech tuto Krá-: lovnu do náručí. VIOLENA - Vem ji a nenechej ji odejít. Ach, vezmi svoji malou k sobě, aby ji nikdo nenašel a nikdo už jí nemoh ublížit! JAKUB - A nebudeš v té chvíli litovat lnu a zlata? VIOLENA - Udělala jsem chybu, že jsem se zkrášlila jen na ubohou malou chvíli? JAKUB - Ne, moje krásná lilie, nemohu se nasytit pohledu ha tebe v tvé slávě! VIOLENA - O, Jakube, řekni ještě, že se ti líbím! JAKUB - Ano, Violeno! 40 41 VIOLENA - Nejkrásnější ze všech žen a ostatní jsou pro tebe ničím? JAKUB - Ano, Violeno! VIOLENA - A že mě miluješ výlučně jako nejněžnější choť miluje ubohou bytost, která se mu dává? JAKUB - Ano, Violeno! VIOLENA - Jež se mu dává z celého srdce, Jakube, věř mi, a nic si neponechá. JAKUB - A ty, Violeno, mi tedy nevěříš? VIOLENA - Věřím, věřím ti, Jakube! Věřím v tebe! Mám v tebe důvěru, můj milovaný! JAKUB - A proč tedy ten výraz nepokoje a hrůzy?Ukaž mi levou ruku. Ukáže ji. Můj prsten na ní už není. VIOLENA - Hned to všechno vysvětlím, budeš uspokojen. JAKUB - To jsem, Violeno. Věřím v tebe. VIOLENA - Jsem víc než prsten, jsem velký poklad. JAKUB - Vidím, že o mně ještě pochybuješ. VIOLENA - Jakube! Když tě miluji, nečiním přece nic zlého. Je to vůle boží a mého otce. Ty si mne bereš na starost A kdož ví, zda mě budeš umět bránit a ochraňovat? Ale stačí, abych se ti úplně odevzdala. A ostatní je už tvou věcí, a ne mou. JAKUB - A tak se mi dáváš, moje slunečnice? VIOLENA - Ano, Jakube. JAKUB - Kdo by tě tedy mohl vzít z mého objetí? VIOLENA - Ach, kterak je svět velký a kterak jsme v něm sami! JAKUB - Ubohé dítě! Vím, že ti otec odešel. A já též už nemám u sebe nikoho, kdo by mi řekl, co je třeba učinit a co je dobré a co zlé. Budeš mi muset pomáhat, Violeno, jako že tě miluji. VIOLENA - Otec mě opustil. JAKUB - Ale já, '"ioleno, já ti zůstávám. VIOLENA - Ani matka mě nemiluje, ani sestra, ačkoliv jsem jim v ničem neublížila. 42 A zbývá mi jen tenhle velký hrozný muž, kterého neznám. Jakub činí pohyb jako by ji chtěl obejmout, ona ho živě odstrčí. Nedotýkej se mne, Jakube! JAKUB - Jsem snad malomocný? VIOLENA - Jakube, chci si s tebou promluvit! Ach, kterak je to obtížné! Neopouštěj mě, mám už jen tebe! ■JAKUB - Kdo ti chce ublížit? VIOLENA - Uvědom si, co činíš, když si mě bereš za ženu! ;.. Nech mě, abych se ti pokorně vyzpovídala, pane Jakube, jenž dostaneš mou duši a mé tělo co obročí z rukou Boha a našeho otce, kteří je stvořili. Uvědom si věno, jež ti přináším a které není jako věno jiných žen, ale svatá hora dnem i nocí na modlitbách před Bohem, ..jak oltář stále dýmající a lampa stále rozžatá, jíž živit olejem je naše povinnost. A svědkem našeho sňatku není žádný člověk, ale Pán, jehož léno sami opatrujeme ,.a jenž je všemohoucí, Bůh zástupů. A neosvětluje nás slunce července, ale samo světlo jeho tváře. JAKUB - Ne, Violeno, nejsem vzdělanec ani mnich ani blahoslavenec, nejsem vrátný ani bratr laik na Hoře Matky Boží. Mám úkol a ten vyplním. Ukol živit ty šveholící ptáky a naplňovat koš, jejž spouštějí každého jitra od nebes. Tak stojí psáno. A je dobře. :Já jsem to pochopil a vepsal si to do hlavy a více ode mne už nelze žádat. ■ Nelze ode mne žádat, abych pochopil to, co je nad mé chápání a proč se ony svaté ženy zavřely do zdí tam ve výši v tom holubníku. Nebeským nebe, zemi pozemšťanům. 43 Vždyť obilí nevzroste samo od sebe a je třeba dobrého oráče na naše role. A tím, to mohu říci bez vychloubání, já jsem. A nikdo mě ničemu nenaučí, snad ani sám tvůj otec. Neboť byl starodávný a upínal se ke svým představám. Každému jeho místo, v tom je spravedlnost. A když mi tě tvůj otec dal, věděl, co činí, a bylo to správné. VIOLENA - já tě ale, Jakube, nemiluji, protože je to správné. A i kdyby to správné nebylo, milovala bych tě a ještě víc. JAKUB - Nerozumím ti, Violeno. VIOLENA - Jakube, nenuť mě o tom hovořit! Máš mě tak rád a já ti mohu jenom ublížit. Nech mě! Nemůže být spravedlnosti mezi námi dvěma! Ale jen víra a milosrdenství. Odejdi ode mne, dokud je ještě čas. JAKUB - Nechápu, Violeno. VIOLENA - Můj milovaný, nenuť mě, abych ti svěřila své velké tajemství. JAKUB - Velké tajemství, Violeno? VIOLENA - Tak veliké, že i všechno uzavírá a ty už si mě nebudeš chtít vzít. JAKUB - Nerozumím ti. VOLENA - Nejsem dost krásná v této chvíli, Jakube? Co víc ode mne chceš? Co žádáme od květiny, ne-li aby byla krásná a vonná jen chvíli, ubohá květina, a potom přijde konec. Květina trvala krátce, ale radost, již dala na chvilku, není z věcí, jež mají začátek a konec. Nejsem dost krásná? Chybí mi snad něco? Ach, vidím tvé oči, miláčku! Je v tobě něco, co by mě v této chvíli nemilovalo a mělo o mně pochyby? Což ti má duše nestačí? Vem ji a budu tady stále a vdechni ji až do kořínků, je celá tvá! Stačí jen chvilka na umření, ale smrt sama nás nezničí jednoho v druhém více nežli láska, a je snad třeba žiti, když jsme zemřeli? Co ze mne chceš víc udělat? Prchni, vzdal se mi! Proč si mě chceš vzít? Proč chceš pro sebe to, co patří jen Bohu? Ruka Boží na mně spočívá a ty mě nemůžeš bránit! Ó Jakube, my nebudeme muž a žena na tomto světě! JAKUB - Violeno, co znamenají ta divná slova, tak něžná, tak trpká? Jakými zákeřnými a zlověstnými stezkami mě vedeš? Myslím, že mě chceš zkoušet a pohrávat si se mnou, jenž jsem člověk prostý a drsný. Ach, Violeno, jak jsi takhle krásná! A přece jen mám strach a vidím tě v tom šatě, jenž mě děsí! .Neboť to není ozdoba ženy, ale obětníka u oltáře, toho, jenž pomáhá knězi nechávaje odkryt bok a volné paže! Ach, už vidím, je to duch Matky Boží na Hoře, jenž v,tobě žije, a svrchovaný květ vně té zapečetěné zahrady! Ach, neobracej ke mně tuto tvář, jež není už z tohoto světa! To není moje drahá Violena. Dost andělů slouží mši na nebesích! Měj soucit se mnou, člověkem bez křídel, jenž se radoval Z družky, kterou mu dal Bůh, z toho, že ji bude slyšet, jak,dýchá s hlavou položenou na jeho rameni! Sladké ptáče, nebe je krásné, ale být chycen je též krásná věc! A nebe je krásné! Ale lidské srdce je také krásná věc a hodná Boha samého, když je naplníme, že v něm nezbude kouska prázdnoty. Neodsuzuj mě k tomu, že bys mi odňala svou tvář. \: A snad jsem muž bez světla vzdělání a krásy, ale miluji tě, můj andělí, má královno, můj miláčku! VIOLENA - Tak jsem tě tedy marně varovala a chceš si mě vzít za ženu a nedáš se odradit od svého úmyslu? JAKUB - Ano, Violeno. VIOLENA - Kdo si vzal choť, je s ní už nadále jen Jedna duše v jednom těle a nic už je nerozdělí. JAKUB - Ano, Violeno. VIOLENA - Ty tomu chceš! Nesluší se tedy už, abych si cokoliv nechala pro sebe a zastírala ti dale to velké, nevýslovné tajemství. 44 45 JAKUB - Pořád tajemství, Violeno? VIOLENA - Tak velké, Jakube, ve skutečností, že tvoje srdce se vším nasytí a už mě pak nebudeš o nic žádat a nikdy se už neodtrhneme jeden od druhého. Svěření tak hluboké, Jakube, že život ani peklo ani samo nebe je nikdy už nezruší a nikdy také nezruší chvíli, kdy jsem ti je vyjevila ve výhni strašlivého slunce, jež tu vládne a bránilo nám téměř zřít si do tváře! JAKUB - Mluv tedy! VIOLENA - Ale řekni mi nejdříve ještě jednou, že mě miluješ. JAKUB - Miluji tě! VIOLENA - A že jsem tvoje paní a tvá jediná láska? JAKUB - Má paní a má jediná láska. VIOLENA - Poznej žár, jímž jsem zžírána! Poznej tedy to tělo, které jsi tolik miloval! Pojď ke mně blíž! Pohyb. Blíž! Ještě blíž! Sem, těsně vedle mne. Posaď se sem na lavičku. Ticho. Á dej mi svůj nůž. Dá jí nfíž- Ona. učiní zářez do lněně látky na svém boku na místě srdce' pod levým ňadrem a , skloněna k němu otvírá rukama otvor a ukazuje mu své tělo, na němž se objevují první skvrny malomocenství. Ticho. JAKUB (odvrátí trochu tvář) - Vrať mi nůž. .......Violeno, nemýlím se? Co je to za stříbrný květ, jenž .....zdobí tvoje tělo jako erb? VIOLENA - Nemýlíš se. JAKUB - Je to nemoc? Je to nemoc, Violeno? VIOLENA - Ano, Jakube! JAKUB - Malomocenství! 46 VIOLENA - Je věru obtížné tě přesvědčit a musíš vidět, abys uvěřil. JAKUB - A které malomocenství je ohavnější, malomocenství duše, nebo na těle? VIOLENA - Nemohu nic říci o druhém, znám jen malomocenství těla, které je samo dosti zlé. JAKUB - Ne, že neznáš to druhé, ty zavržená? VIOLENA - Nejsem zavržená. JAKUB - Bezectná, zavržená. Zavržená v své duši i v svém těle! VIOLENA - Tak sí mě tedy už nechceš vzít, Jakube? JAKUB - Nevysmívej se, dcero ďáblova! VIOLENA - To je ta velká láska, kterou jsi ke mně .cítil? JAKUB - To je lilie, již jsem si vyvolil. VIOLENA - To je muž, jenž zaujal místo mého otce. JAKUB - To je anděl, jehož mi seslal Bůh. VIOLENA - Ach, kdo nás od sebe kdy odtrhne? Miluji tě Jakube, a ty mě budeš chránit a vím, že se nemám čeho bát v tvém objetí! JAKUB - Nevysmívej se tak hroznými slovy! VIOLENA - Rci, - nedodržela jsem snad slovo? Má duše ti nestačila? Máš nyní už dost mého těla? Zapomeneš teď na svou Violenu a na srdce, které ti odhalila? JAKUB - Vzdal se ode mne! VIOLENA - Jdi, jsem už dost daleko, Jakube, nemáš se čeho bát. JAKUB - Ano, ano, dál než jsi byla od toho svého malomocného prasete, po němž ti hnije maso na kostech. VIOLENA - To mluvíš o Petrovi z Craonu? JAKUB - To mluvím o tom, kterého jsi políbila na ústa. VIOLENA - A kdo ti tohle napovídal? JAKUB - Mara tě viděla na vlastní oči. Řekla mi všechno, jak to bylo její povinností. A já ubožák jsem jí nevěřil! 47 Tak, řekni! Řekni přece! Je to pravda? Řekni, že je to pravda! VIOLEXA - Pravda, Jakube 1 Mara mluví jen pravdu. JAKUB - A je pravda, že jsi ho políbila na tvář? VIOLENA - Je to pravda. JAKUB - O prokletá! Mají snad pekelné plameny tak dobrou chuť, žes po nich toužila už zaživa? VIOLENA (velmi tise) - Ne prokletá, však sladká, sladká Violena! Sladká, sladká Violena! JAKUB - A nepopíráš, že tě měl a žes mu patřila? VIOLENA - Nic nepopírám, Jakube. JAKUB - Já tě však ještě miluji, Vioíenol Ach, je to příliš kruté! Řekni něco, máš-lí co říci, a já ti uvěřím! Mluv, prosím tě! Řekni mi, že to není pravda! VIOLENA - Nemohu náhle celá 2čemat v okamžiku, Jakube, ale už za několik měsíců, ještě několik měsíců, a už mě nepoznáš. JAKUB - Řekni mi, že to všechno není pravda. VIOLENA - Mara mluví vždy pravdu a ten květ, kterýs na mně uviděl. . . JAKUB - Sbohem, Violeno! VIOLENA - Sbohem, Jakube! JAKUB - Co si teď počneš, ubohá? VIOLENA - Svléknu svůj šat. Opustím tento dům. Poslechnu zákon. Ukážu se knězi. Půjdu ... JAKUB - Kam? VIOLENA - ... na místo vyhrazené lidem jako já, do hospice pro malomocné v Geyenu. JAKUB - A kdy? VIOLENA - Dnes. Ještě večer. Dloube ticho. Nic jiného se nedá dělat. JAKUB - Hlavně jen nevyvolat pohoršení. Jdi se svléci, vem si šat na cestu a já ti řeknu, co se sluší dělat. Odejdou. 48 ČTVRTÝ VÝSTUP Síň z prvního dějství. Celý tento výstup je možno hrát tak, aby obecenstvo ■ ■ vidělo je?! pohyby a neslyšelo slova. : MARA (chvatně vstoupí) - Jdou sem. Myslím, že je po svatbě. Slyšíš mě? Mlč a nic neříkej. MATKA - Cože? O ty zlá, ohavná, dosáhla jsi, cos chtěla! MARA - Nech to být. Jde jen o chvilku. Stejně by k tomu nedošlo. Víš přece dobře, že si musí .vzít mě a ne ji. Vždyť i pro ni to bude takhle lepší. Musí . to být. Slyšíš? A mlč! MATKA - Kdo ti to řekl? MARA - Potřebuji, aby mi někdo něco říkai? Spatřila .jsem to naplno v jejich tvářích. Však jsem je načapala za tepla. Ve chvilce mi bylo všechno jasné. Ale chudáka Jakuba je mi líto. MATKA - Lituji toho, co jsem řekla! . . MARA - Nic jsi neřekla, nk nevíš a mlč! A když ti něco budou povídat, ať ti už vypravují coko- mluv jako oni, dělej to, co chtějí. Nic se už nedá dělat. MATKA - Doufám přece, že je vše v pořádku. . PÁTÝ VÝSTUP Vstoupí Jakub Hury, pak Violena celá černě oblečená jako na cestu. MATKA - Co je, Jakube? Co je, Violeno? Proč sis oblékla tyhle šaty, jako bys chtěla odejít? 49 VIOLENA - Však také odejdu. MATKA - Odejdeš? Ty také? Jakube, co se mezí vámi stalo? JAKUB - Nic se nestalo. Ale víte, že jsem byl navštívit matku v Brainu a právě se odtamtud vracím. MATKA - Nu a? JAKUB - Víte, že je už stará, a řekla, že chce uvidět a požehnat své snaše, nežli umře. MATKA - Nemůže počkat do svatby? JAKUB - Je nemocná, nemůže čekat. A teď, v době žní, kdy je tolik práce, není čas na ženění. Probrali jsme to všechno právě s Vioíenou v nejlepší pohodě a rozhodli jsme se, že bude lepší počkat až do podzimu. Až do té doby bude u mé matky. MATKA - A ty to tak chceš také, Violeno? VIOLENA - Ano, máti. MATKA - Ale jak! To chceš odejít ještě dnes? VIOLENA - Ještě dnes večer. JAKUB - Já ji doprovodím. Je málo času a moc práce v měsíci otav a žní. Byl jsem už beztoho moc dlouho z domu. MATKA - Zůstaň, Violeno! Neodcházej nám Í ty! VIOLENA - Je to jen na krátký čas, matko! MATKA - Jen nakrátko, slibuješ mi to? JAKUB - Nakrátko, a až přijde podzim, bude tu znovu s námi a už nás neopustí. MATKA - Ach, Jakube, pročpak ji pouštíš pryč? JAKUB - Myslíte, že to pro mne není kruté? MARA - Matko, co říkají, je rozumné. MATKA - Je těžké vidět, jak mě dítě opouští! VIOLENA - Nebuď smutná, mátí! Co na tom, když počkáme pár dní? Vždyť to tak rychle uteče. Já přece vím, jak mě máš ráda. A Mara též. A Jakub, můj snoubenec. Viď, Jakube? Je můj, jako já jsem jeho, a nic nás nedo- 50 káže rozloučit! Pohlédni na mne, miláčku. Vidíte, jak se rozplakal, že odcházím. ■ Teď není chvíle na pláč, máti! Což nejsem mladá, krásná a nemají mě všichni rádi? .Otec mi odjel, to je pravda, ale zanechal mi tu nejněž-: nějšího chotě, přítele, jenž mě nikdy neopustí. A tak není čas na pláč, spíše na radost. Ach, maminko, jak je život krásný a jak jsem šťastná! MARA - A ty, Jakube, co říkáš? Nevypadáš zrovna vesele. v: JAKUB - Což není přirozené, že jsem smuten? MARA - Ach, je to rozloučení na pár měsíců. .; JAKUB - A přece příliš dlouhé pro mé srdce. SAMARA - Slyšíš, Violeno, jak to pěkně řekl! - A co ty sestřičko, také tolik smutná? Usměj se na mne těmi rozkošnými ústy! Zdvihni ty modré oči, které měl otec tak rád. Hleď, Jakube! Podívej se na svou ženu, jak je krásná, když se usměje! Nikdo ti ji nevezme! Kdo by byl smuten, když mu dům osvětluje tak milé sluníčko? To ti povídám, měj ji rád, ty zlý člověče! Řekni jí, ať se vzchopí 1 JAKUB - Odvahu, Violeno! Neztrácíš mě, neztratíme se sobě navzájem! Vidíš, že nepochybuji o tvé lásce, a pochybuješ ty snad o mé? Pochybuji o tobě, Violeno? Či snad tě nemiluji, Violeno? Nebo si tebou nejsem jist, Violeno? Mluvil jsem o tobě s matkou, představ si, je tak šťastná, že tě uvidí. Je těžké opustit rodný dům. Ale tam, kam přijdeš, budeš mít bezpečný útulek, jejž nikdo neohrozí. Tvá láska ani tvoje nevinnost se, drahá Violeno, nemá čeho bát. MATKA - To jsoti mi velmi laskavá slova. A přece je v nich jako v těch, jež jsi řekl před chvílí, mé dítě, cosi divného, co se mi nelíbí. MARA - Nevidím na nich nic divného, matko. 51 MATKA - Violeno, jestli jsem ti před chvílí ublížila, zapomeň, co jsem ti řekla, dítě. VIOLENA - Neublížila jsi mi. MATKA - Tak dovol, ať tě políbím. Otevře k ní náruč. VIOLENA - Ne. matko. MATKA - Pročpak? VIOLENA - Ne. MARA - Violeno, to je ošklivé! Máš strach 2 našeho doteku? Proč s námi jednáš jako s malomocnými? VIOLENA ~ Učinila jsem slib. MARA - Jaký slib? VIOLENA - Že se mne nikdo nedotkne. MARA - Až do tvého návratu sem? Ticho. Violena skloní hlavu. JAKUB - Nechte ji. Vidíte, že se trápí. MATKA - Odejděte na chvilku. Mara a Jakub odejdou. Sbohem, Violeno! Mě neoklameš, dítě, neoklameš matku, jež tě porodila. Co jsem ti řekla, je tvrdé, ale pohled na mne, jak velké mám hoře, já tak stará. Ty jsi mladá, snadno zapomeneš. Můj muž odešel a mé dítě se ode mne odvrací. Vlastní hoře, to není nic, ale hořem, které působíme druhým, hořkne sousto chleba. Na to pomysli, mé obětované jehůátko a řekni si: Tak jsem nikomu neublížila. Radila jsem ti, jak jsem nejlépe uměla! Nezazlívej mi to, Violeno. Zachraň svou sestru, cožpak ji můžeme nechat, aby se zatratila? A Pán Bůh bude za odměnu s tebou. To je vše. Už nespatříš mou starou tvář. Bůh s tebou! Ani mě nechceš políbit, já ti však mohu požehnat, sladká, sladká Violeno! VIOLENA - Ano, máti! Ano, máti! Poklekne a matka nad ní dělá kříž. JAKUB (vrací se) - Pojd, Violeno, je už čas. MARA - Jdi a modli se za nás. : VIOLENA (křičí) - Dávám ti všechny své šaty, Maro, .a celou svou výbavu. Neměj strach, víš, že jsem se toho neďotkla. Nevkročila jsem do té světnice. Ach. ach, mé svatební šaty, škoda, byly tak hezké! Roztáhne ruce, jako by hledala oporu. Všichni se drží daleko od ní. Vychází a vrávorá. Jakub z■" : Ale ty si ji vem, Violeno! Tumáši vezmi ji, .vidíš, že ti ji dávám'. ■ VIOLENA - Co chceš, abych udělala, Maro? MARA - Co chci, abys udělala? Což mi nerozumíš? Si-'! kam ti, že je mrtvá! i VIOLENA - Její duše žije v Bohu. Jde za Beránkem. Je mezi blaženými dívenkami. . .MARA - Ale pro mne je mrtvá!. i /VIOLENA - Dáváš mi její tělo. Ostatní dej Bohu. f" MARA - Ne, ne, ne! Neoklameš mne zbožnou řečí, S ' modlilko! Ne, nenechám se uklidnit. Mléko, které mě pálí v prsech, křičí k Bohu jak Ábelova ■| krev! . .{-........ Mohu si snad vyrvat padesát dětí z těla?- >. ; Mohu si vyrvat padesát duší z duše? 64 65 Víš, co to je, být roztržena vedvt a přivést na svět by- f tůstku, jež křičí? |: A bába mi řekla, že už nebudu rodit. | A kdybych měla i sto dětí, nebyla by to moje malá dcer- I ka. f: VIOLENA - Podrob se svému údělu. j MARA - Violeno, víš, že mám tvrdou hlavu. Vzdávat se, |: přijímat, to není moje. VIOLENA - Ubohá sestro! !r MARA - Violeno, ti maličcí jsou tak sladcí a tolik bolí, ..když se jejich malá ústa zabxyznou! ...... VIOLENA (hladí tvářičku) - Jak má chladnou tvářičku. MARA (tiše) - On ještě nic neví. VIOLENA (rovněž tiše) - Nebyl doma? MARA - Jel do Remeše prodat obilí. Zemřela náhle ve dvou hodinách. VIOLENA - Komu se podobala? MARA - Jemu, Violeno. - Není jen má, je také jeho. Jen oči měla po mně. |í VIOLENA - Ubohý Jakub! | tMARA - Nepřišla jsem za tebou, abych slyšela jak říkáš: -Jí Ubohý Jakub! f VIOLENA - Co ode mne tedy chceš? MARA - Violeno, chceš něco vidět? Poslyš, víš, co je to duše, která se zatracuje? Z vlastní vůle na věky? I Víš, co je v srdci toho, kdo se opravdově rouhá? Mám v sobě ďábla, jak jsem běžela, zpíval mí písničku. Chceš slyšet, co mě naučil? VIOLENA - Neříkej tak hrozné věci! MARA - Tak mi vrať dítě, které jsem ti dala. ', VIOLENA - Dala jsi mi jen mrtvolku. MARA - A ty mi je vrať živé! VIOLENA - Maro, ío si troufáš říci? 7 MARA - Nepřijmu, aby mé dítě zemřelo. VIOLENA - Je snad v mé moci křísit mrtvé? -MARA - Nevím, mám jen tebe, ke komu se mohu utéci. a VIOLENA - Je snad v mé moci křísit mrtvé jako Bůh? MARA - A k čemu tedy jsi? VIOLENA - Abych trpěla a modlila se. MARA - A k čemu je utrpení a modlitby, když mi nevrátí dítě? VIOLENA - To ví Bůh, jemu stačí, že mu sloužím. .MARA - Ale já jsem hluchá a neslyším! A volám k tobě z hlubiny v níž jsem! Violeno! Violeno! Vrať mi to dítě, které jsem ti dala! Hleď, povoluju, pokorujú se, slituj se nade mnou! Slituj se nade mnou, Violeno, a vrať mi dítě, které jsi mi vzala. VIOLENA - Jen kdo je vzal, je může vrátit! MARA - Tak mi je vrať. Ach, já vím, že to vše je tvoje vina. VIOLENA - Má vlna? MARA - Budiž, ne tvá, ..moje, odpusť mi! Ale vrať mi je, sestřičko! .VIOLENA - Ale vidíš přece, že je mrtvá. MARA - Lžeš! Není mrtvá! Ach, ty děvko, ach, ty ovčí srdce! Ach, kdybych měla přístup k Bohu jako ty, /.nevyrval by mi tak snadno mé maličké! ■ VIOLENA - Chtěj ode mne, abych znova stvořila nebe i zemi! . MARA - Ale stojí psáno, že můžeš dechnout na tuto honí a vrhnout ji do moře. VIOLENA - To bych mohla, kdybych byla světice. MARA - Musíš být světice, když tě prosí ubožačka. VIOLENA - Ach, nejvyšší pokušení! Přísahám a prohlašuji a dokládám před Bohem, že nejsem světice! MARA - Vrať mi tedy mé dítě! VIOLENA - Můj Bože, vidíš mé srdce! Přísahám a dokládám před Bohem, že nejsem světice! MARA;— Violeno, vrať mi mé dítě! VIOLENA - Proč mě nenecháš na pokoji? Proč mě při-cházíš trýznit v mém hrobě? Což mám nějakou moc? Což mě Bůh poslouchá? Cožpak jsem jako Bůh? . Žádáš mě, abych soudila samého Boha. MARA - Zadám tě jenom o své dítě! 66 67 Pauza. VIOLENA (zvedne -prst) - Poslouchej! licho. Zvony v dáli, téměř neslyšitelné. MARA - Nic neslyším. VIOLENA - To jsou vánoční zvony. Zvony, jež nám ohlašují půlnoční mši! 0, Maro, narodilo se nám děťátko! MARA - Tedy mi vrať mé! Troubeni, které se vzdaluje. VIOLENA - Co je to? MARA - To jede král do Remeše. Neslyšela jsi o té cestě, kterou sedláci prosekali napříč lesem? (Poskytne jim to také dříví.) Vede ho malá pastýřka, středem Francie do Remeše, aby se tam dal korunovat. VIOLENA - Chvála Bohu, jenž koná tak velké věci! Znovu zvony, velmi jasně. MARA - Jak zvony zvoní. Gloria! Vítr vane k nám. To zvoní naráz ve třech vesnicích. VIOLENA - Modleme se s celým vesmírem! Není ti zima, Maro? MARA - Je mi zima jen v srdci. VIOLENA - Modleme se. Už dávno jsme nesvětily vánoce spolu. Nic se neboj. Vzala jsem tvou bolest na sebe. Pohleď! Co jsi mi dala, je ukryto u mne na mém srdci. Neplač! Není chvíle pro pláč, když spása všech lidí se už narodila. Zvony v dálce, méně zřetelně. MARA - Už nesněží a hvězdy září. VIOLENA - Podívej! Vidíš tu knihu? MARA - Vidím. VIOLENA - Vem ji, buď hodná a přečti mi vánoční rozjímání, první naučení z každé ze tří ročních modliteb. 68 MARA - Komu to budu číst? . VIOLENA - Cti Bohu, čti andělům. Čti pro celou zemi. Já se vrátím do noci, za moji noc, abych tě slyšela. Violena sestoupila s pódia a odnáší dítě. Zmizí v pozadí cely, zařízené ve zdi rozpadlé budovy, která jí slouží Z<* útulek. Mara vystoupí na pódium, zaujme místo u pultíku a ujme se četby. Čte recto tono první řádky proroctví. Její hlas zvolna slábne, zatímco v lese začnou znít nadpřirozené zpěvy. MARA (čte) - PROROCTVÍ IS A IÁ S O V O ■■Prvního času odlehčena jest země Zabulova- a země Nef-tali: A posledně obtížena jest cesta mořská za Jordánem Galileje pohanské. Lid, který chodil ve tmě, viděl světlo ■ veliké; a bydlícím v krajině stínu smrti, světlo vzešlo '-. ■'■ jim. Ticho. Zpěvy. MAKA (pokračuje v četbě.) ~ KÁZÁNÍ SVATÉHO LVA PAPEŽE Náš spasitel, miláčkové moji, dnes se narodil. Radujme se. A není nikterak místa pro smutek, když nastal rodný den života, kterýž stráviv strach před smrtí, do nás vnáší radost slíbené věčnosti. Nikdo není vyloučen z účasti na tomto veselí.. Břeskné a vytrvalé troubení zcela blízko. Velký křik po celém lese. MARA - Král! Francouzský král! Znovu začne troubení nevýslovně pronikavé, slavnostní a vítězné. MARA/tiše) - Francouzský král táhne do Remeše. Ticho. 69 Violeno! Křičí zs všech sil. Slyšíš mě, Violeno? Ticho. Pokračuje v četbě. ... Nechť se zaraduje hříšník, že je přizván k odpuštění! Nechť doufá pohan, neboť je přizván k životu! Neboť Syn Boží po naplnění času, který určila neproniknutelná hlubina úradku Božího ... Ticho. Zpěvy andělů. MARA - Violeno, nejsem hodna, abych četla tuto knihu! Violeno, vím, že jsem příliš krutá, a lituji toho. Chtěla bych být jiná. Ticho. MARA {bere opět knihu s námahou, třesoucím se hlasem) - CTENÍ EVANGELIA PODLE SEPSÁNI SVATÉHO LUKÁŠE Vstane. Stalo se pak v těch dnech, že vyšlo vyřčení od císaře Augusta, aby byl popsán celý svět. A co následuje. H O MI LI E SVATÉHO ŘEHOŘE PAPEŽE Ježto z milosti Boží budeme dnes třikrát slavit mši svatou A co následuje - Kniha se prudce třese v Mariných rukou. Nakonec ji upustí a zůstane stát v zděšeném postoji osvětlena měsícem. Začíná svítat. VIOLENA (vyrazí náhle tlumený výkřik) - Ach! Mara zamíří k cele. Vnikne tam a vrací se pozpátku a táhne za sebou Violenu. Přivede ji až k popředí scény a tam náhle, když spatří, jak se dítě pohnulo, uskočí zpět. 70 MARA - Violeno, co se to u tebe pohnulo? Co se to pohnulo? Ptám se tě, co se to tam u tebe hýbe? VIOLENA - Klid, Maro! Hle, Boží hod, kdy se narodila všechna radost. MARA - Jakou já mohu mít radost? Leda by ožilo mé dítě. VIOLENA - A nám se také narodilo děťátko. MARA - Hýbá se, hýbá se, hýbá se! Můj Bože, vidím jak se zase hýbá. Ve jménu živého Boha, co jsi to řekla? VIOLENA - „Zvěstuji vám radost velikou . .," Ubohá sestra! Pláče. Též mnoho vytrpěla. '.' Tu máš, Maro, nebo mi dítě ponecháš? Podává jí dítě. MARA - Žije! Mara se vrhne na dítě a prudce je vyrve sestře. .■.-.■'VIOLENA (vystoupí na pódium, sepne ruce a zvolá) — Sláva Bohu! MARA - Žije! ::; VIOLENA - Pokoj lidem na zemi! MARA - Žije! Žije! VIOLENA - Žije, i my žijeme. A tvář našeho Otce se objevuje na obrozené a utěšené zemi. MARA - Mé dítě žije! ■/VIOLENA (zvedá prst) - Poslouchej! Ticho. ■Slyším klekání, jež zvoní na Hoře Matky Boží. ; Křižuje se a modlí. - Dítě se probudí. MARA (velmi tiše) - To jsem já, dceruško, poznáváš mě? Dítě se vrtí a vzdychá. Copak je, má radosti? Copak je, můj poklade? Dítě otevře oči a podívá se na matku a dá se do ■'." pláče. Mara na ně pozorně pohlíží. 11 Vioieno! Co to má znamenat? Měla četné oči. A teď jsou modré jako tvé. Ticho. Ach! A co ta kapka mléka, kterou vidím na jejích rtech? ]e slyšet z dálky vyzvánění zvonů z Hory Matky Boží- Čtvrté dějství PRVNÍ VÝSTUP Druhá půle noci. Síň z prvního dějství. Uhýlky v krbu vrhají slabou záři. Vprostřed dlouhý stůl, na něm úzký ubrus, .jehož cípy spadají stejně na obou koncích. Dveře jsou otevřeny dokořán a je jimi vidět hvězdnatou noc. Zapálená louč stojí uprostřed stolu. Vstoupí Jakub Hury, jako by někoho hledal. Vyjde a přivede zet ruku Maru. ■JAKUB - Co jsi tam dělala? MARA - Zdálo se mi, že slyším hluk vozu dole v údolí. JAKUB (naslouchá) - Nic neslyším. MARA - Ovšem, ty nic neslyšíš. Ale já mám živé ucho a studánky očí dokořán. ..JAKUB - Udělala bys lépe, kdybys šla spat. MARA - Poslyš, ty už nemáš tak dobré spaní. "JAKUB - Přemýšlím, snažím se pochopit. MARA - Co se snažíš pochopit? JAKUB - To s naší dcerkou, jak se roznemohla a byla na umřeni. A jednoho krásného dne přijdu domů a řeknou mi, že jsi s ní utekla jako pomatená. Bylo to o vánocích. A v den Neviňátek se mi vrátíš i s dítětem. A s uzdraveným! Zdravé! Bylo zdravé! MARA - To je zázrak. ".-.JAKUB - Ano. Hned, že prý Panna Maria, jestli ti mám věřit, a hned zas nevím jaká svatá duše, která prý kdesi udělala zázrak. MARA - Ani jedno ani druhé. To já vykonala ten zá-zrak. (Vyletí.) Poslyš! . 73 Naslouchají. JAKUB - Nic neslyším. MARA (se chvěje) - Zavři ty dveře. Rozčiluje mě to. | Přirazí dveře. JAKUB - Jisté je, že tvář není jako byla. Je stejná, ovšem, ale zase jiná. Na příklad oči, ty se změnily. | MARA - Poslyš, milouši, všiml sis toho sám? To už se s stává, když se milý Pán Bůh vmísí do našich záležitostí. f A ty se drž svých! § Prudce. A proč se pořád díváš na dveře? f JAKUB - Ty pořád nasloucháš. f MARA - Čekám. 4-JAKUB - Čekám ... koho? Nač čekáš? ŕ MARA - Očekávám otce! I Otce, Anna Vercorse, který odešel, je tomu sedm let. Na f mou duši, on na něho snad zapomněl! i Ten starý- dobrák, vzpomínáš si? Říkali mu Anne Vercors. Páaem Combernonu, jak víš, nebýval vždycky Jakub :l Hury. I JAKUB - Dobrá! Jestli se vrátí, najde svá pole v dob- I rém stavu. | MARA - A rovněž dům. Už je to sedm let, co odešel. (Potichu.) r Slyším ho, jak se vrací. _ ", JAKUB - Mnoho se jich ze Svaté země nevrátí. í MARA - A kdyby žil, byl by si našel za sedm let způsob, j aby nám o sobě podal zprávu. JAKUB - Svatá země je daleko, musí se přeplout moře. :| MARA - Jsou piráti, Turci a nehody, jsou nemoci a jsou >j i špatní lidé. " JAKUB - I zde se mluví jen o zločinech. MARA - Jako ta žena, kterou prý našli na dně díry v pískovně. JAKUB - Jaká žena? MARA - V kraji. Prý snad malomocná. 74 Možná, že do ní spadla sama. Potřebovala se procházet? Tím hůře pro ni! A možná, že ji přece někdo strčil. Někdo. JAKUB - Malomocná? MARA - Ach! Ách! Nějak špicuješ uši? Jen trochu malomocenství, že prý to zničí zrak. A když člověk nevidí jasně, nemá se procházet. A každý nemá rád takové sousedství, to chápeš! A nehoda se snadno přihodí. JAKUB - Ale stejně, jestli se otec vrátí, není jisté, že bude docela spokojen. MARA - Maro! Řekne hned jak přijde. Maru měl nejraději. Jaké štěstí, až se dozví, že ona nakonec ulovila pana Jakuba! A že spí noc co noc po jeho boku jako nahý meč. JAKUB - A její dcera, jeho vnučka, jak teprv tu rád obejme! MARA - Jaké krásné dítě!" řekne. ,,A jaké krásné modré oči! To mi něco připomíná!" JAKUB (jako by mluvil místo otce) - „A kde je matka?" MARA (s úklonou) - Teď právě tu není, velkomožný pane! Hrome, když člověk jde do Jeruzaléma, nemůže čekat, že se shledá s každým. Sedm let, dlouhá dobal Mara teď zaujímá její místo v koutě u krbu. . JAKUB (jako předtím) - „Dobrý den, Maro!" MARA - Dobrý den, otče! Anne Vercors zatím vstoupil z boku scény a stojí za nimi. V náručí drží Violenino tělo. Dobrý den, Jakube! DRUHÝ VÝSTUP ANNE VERCORS (obejde stůl a stoupne si za ni na místě, kde stojí křeslo. Hledí na ně na oba.) -Dobrý den, Maro! 75 Mara. neodpoví. JAKUB - Otče! Co nám to přinášíte ve svém plášti? A co je to za mrtvé tělo ve vašem náručí? ANNE VERCORS - Pomoz mi je položit sem na stůl. Opatrně, opatrně, můj milý! Položí tělo na stůl a Anne Vercors je přikryje svým pláštěm. Vida, jsem doma, a to je ten stůl, kde jsem vám všem lámal chléb v den mého odchodu. Dobrý den, Jakube! Dobrý den, Maro! Oba dva jsou tu na mém místě a mé království pokračuje v jejich osobách. Země, přes niž se přes celou šíří stín Anna Vercorse, hned delší, hned se krátící, jak od velkého topolu. A pokud jde o naši Máti, slyšel jsem. A vím, že mě čeká na tom místě, kam se za ní vydám už zanedlouho. JAKUB - Otče! Ptám se vás, co je to za věc, kterou jste nám přinesl v náručí? A čí je to mrtvé tělo, jež leží tady na stole? ANNE VERCORS - Ne mrtvé, Jakube, ne docela mrtvé. Nevidíš, že dýchá? JAKUB - Otče, kdo je to? ANNE VERCORS - Někdo, koho jsem našel na cestě včera ve velké díře v pískovně. Slyšel jsem slabý hlas, který mě volá. JAKUB - Malomocná, že? ANNE VERCORS - Malomocná. Kdo ti to řekl? Tys to už věděl? Asi ti to řekla Mara. JAKUB - A mohu se vás zeptat, proč mi přinášíte do tohoto počestného domu, do mého domu, malomocnou? ANNE VERCORS - Chceš nás oba vykázat ze dveří? Ona mě požádala, s ústy na mém uchu, abych ji přinesl sem. Abych ji vrátil sem. Může ještě mluvit. Ale žel, co se stalo s krásnýma očima Violeny, mého dítěte? Už nejsou. k JAKUB - Slyší, co říkáme? ANNE VERCORS - Nevím. Chce mít klid. Prosí, aby ses na ni už nehněval. A Mara také, je-li pohněvána. Poblíží na ležící Violenu. Prosím za odpuštění. ! JAKUB - Nehněvám se. , ANNE VERCORS - Ty oči, ubožátko! Nemá už oči. AJe i srdce ještě bije. Slabě, slabounce! I Celou noc jsem slyšel srdce svého dítěte, jež tlouklo na mém srdci—pokoušela se mne k sobě přitisknout, ; slabě, slabounce! í A srdíčko se občas zastavilo a pak zase začalo svůj po- raněný běh. | Tuk, ťuk, ťuk! Tuk, ťuk, ťuk! Tati? Tati? | JAKUB - Zmínila se vám také o mně? I ANNE VERCORS - Ano, Jakube. i JAKUB - A o tom druhém taky... Byla mou snouben- [■ kou!... Myslím toho druhého z májového rána ... ! ANNE VERCORS - Koho to míníš? JAKUB - Petra z Craonu! Toho malomocného prašivce, i toho zloděje! Toho zedníka, který přišel před sedmí léty, í aby otevřel bok Svaté Hory! j Ticho. ■ . - ■ . \ ANNE VERCORS - Nebylo hříchu mezi Violenou a | Petrem. ! JAKUB - A co soudíte o tom cudném polibku, který mú '■ dala jednoho rána v máji? I \ Ticho. | Anne Vercors učiní pomalý záporný pohyb hlavou. ■ Jakub jde k Maře, přitáhne ji za zápěstí a přiměje ; aby zvedla pravou ruku. ; Jednoho rána v máji! Mara přísahá, že jednoho rána v máji, když vstala velmi časně, spatřila zde přítomnou Violenu, jak líbala Petra z Craonu něžně na ústa. ■'. Ticho. 76 77 ANNE VERCORS - Říkám, že ne. JAKUB - Tak tedy vaše Mara lhala? ANNE VERCORS - Nelhala. JAKUB - Já, já byl jejím snoubencem! Nikdy mi nedovolila, abych se jí dotknul! ANNE VERCORS - Viděl jsem Petra z Craonu v Jeruzalémě. Byl vyléčen. ■-. JAKUB - Vyléčen? ANNE VERCORS - Vyléčen. A právě proto se tam vydal, aby splnil slib, který složil. JAKUB - On je vyléčen a já jsem zatracen! ANNE VERCORS - A abych i tebe vyléčil, mé dítě, přinesl jsem ti tyto živé ostatky. JAKUB - Otče! Otče! Měl jsem také děvčátko a téměř zemřelo. Jmenuje se Štěstěna, a byla také zachráněna! Pohyb Anna Vercorse - Diky Bohu! JAKUB - Díky Bohu! Ale ta ústa, ústa vaší dcery, ústa, která jste mi dal, ta dcera, kterou jste mi dal! Ta ústa nebyla její, ta patří mně! Ano, ústa a dech života, jenž vane z jejích rtů! ANNE VERCORS - Ústa ženy patří dříve než muži Bohu, který je v den křtu posypal solí. A jenom Bohu říká: Nechť On mě políbí polibkem svých úst! JAKUB - Už si nenáležela! Já jí dal svůj prsten! ANNE VERCORS - Pohleď na něj, jak září na jejím prstě. JAKUB (užaslý) - To je pravda! ANNE VERCORS - Petr z Craonu mi ho dal v Jeruzalémě a já ho navrátil na prst dárkyně. JAKUB - A můj, já vím, co myslíte, ten jde do páru s Mariným prstenem. ANNE VERCORS - Cti ho o to víc. JAKUB - Tenkrát ráno v máji! Otče! Otče! Všechno se kolem ní smálo! Milovala mě a já miloval ji. Všechno bylo její a já jí dal vše! ANNE VERCORS - Jakube, mé dítě, poslouchej, pochop! Bylo to příliš krásné. To se nedalo přijmout. JAKUB - Co tím chcete říci? ANNE VERCORS - Jakube, mé dítě, výzvy, kterou uslyšel otec, uposlechla i dcera. V-.: JAKUB - Jaké výzvy? j;: . ANNE VERCORS (jako by přednášel) - Anděl Páně I: zvěstoval Panně Marii poselství a ona počala z Ducha Sváli'.. ', tého. .. .. I JAKUB - Co počala? I i. ANNE:VERCORS - Viděla všechnu velikou bolest to-I : hoto světa kolem ní a církev rozštěpenou ve dví a Francii, pro niž: byla Johanka za živa upálena! A proto políbila toho malomocného na ústa, vědoma svého činu. JAKUB - Vteřinu! V jedné vteřině o tom rozhodla? ANNE VERCORS - A já, dívka Páně... JAKUB - Ona spasila svět a já jsem ztracen! ■ppy ANNE VERCORS - Ne, Jakub není zatracen a Mara ne-I ní zatracena, i kdyby chtěla, a Štěstěna žije! í A nic není zatraceno a Francie není zatracena a ze země * až k nebi ať chcem či nechcem, • zvedá se neodolatelný rozmach naděje a žehnání! I: ; / . Papež jev Římě a král je na svém trůně. : A já se pohoršil jako 2id, neboť tvář církve je zatemně- ,|y,na a ona kráčí vrávorajíc po cestě, opuštěna všemi lidmi, st :.,:., A já se chtěl znovu přitisknout k prázdnému hrobu, vložit j:. svou ruku do díry v kříži jako apoštol do ran v rukou, •■t v nohou a v srdci. I Ale má dceruška Violena byla moudřejší, i v: Je-li pak cílem-života žití? jj Jsou-li nohy dítek Božích spjaty s touto bednou zemí? í Cílem není žít, ale zemřít! A nikoli tesat kříž, ale vystou- pit na něj, dát to, co máme, s úsměvem! V tom je radost, v tom je svoboda, milost i věčné mládí! .' A ať žije Bůh, jestliže krev starce na obětní roušce vedle j krve jinocha nevytvoří skvrnu stejně rudou, stejně svěží jako krev jed-.■(ř noročního jchňátka! I Ó, Violeno, dítě milosti! Krvi mé krve! í Tak daleko jako je dýmající oheň statku od jitřní hvězdy, když tato krásná panna klade svou ozářenou hlavu na ',- klín slunce, 78 79 kéž tě tvůj otec vidí tam nahoře na věky na místě, jež ti bylo vyhrazeno! Jako že Bůh je nade mnou, že tam, kde projde toto malé děcko, projde též otec! Jaká je cena světa u srovnání s životem? A v čem cena života, ne-lí abychom ho užívali a dávali? A proč se soužit, když je tak snadné poslechnout a když takový je příkaz? Tak Violena ochotně sleduje ruku, jež se chápe její ruky. JAKUB - Ď, Violeno, krutá Violeno! Touho mé duše, tys mě zradila! O, nenáviděná zahrado! Ó, lásko zbytečná ä zhrzená, zahrado vysázená v neblahou hodinu! Sladká Violeno, proradná Violeno! Ó ticho a hlubina ženy! Cožpak mi nic neřekneš? Cožpak mi neodpovíš? Což budeš dále mlčet? Oklamala mě věrolomným slovem, oklamala mě trpkým a kouzelným úsměvem a odchází tam, kam nemohu za ní.' A s jedovatým šípem v boku musím žít dál!" ' - ■. ■ ■ . Zvuky statku, který .se probouzí. Slyšte, vzlétá skřivánkův hlas, prosí Boha za krásný čas, za otce, za matičku prosí za svůj nárůdek lib ohlasy! ANNE VERCORS - Rozednívá se! Slyším dvorec, jak se probouzí, a všechno koňstvo mé země v svém -těžkém postroji čtyři a čtyři, ta těžká čtverospřeží, o nichž se mluví v Bibli, se chystají k evangeliu brázdy a snopu. Jde otevřít dokořán velké dveře. Denní světlo zaplaví velkou síň. JAKUB - Otče, pohleďte! Pohleďte na zemi, která vám patří a jež vás očekávala s úsměvem na rtech! Vaše panství, oceán brázd až na sám konec Francie! Nebylo nečinné v mých rukou! Země alespoň mě nezklamala a já ji také nezklamal, tu ■věrnou zemi, tu mocnou zemi! V Combernonu je muž! Slib věrnosti, manželství, jež je mezi jí a mnou, jsem zachoval. ANNE VERCORS - Není už doba žní, je čas setby. Ze-..mě nás:dosti dlouho živila, a teď je čas, abych ji živil já Obrátí se k Violeně. .■ zrnem nedocenitelným. JAKUB (lomí rukama) - Violeno! Violeno! Slyšíš mě, Violeno?1 MARA (vykročí prudce vpřed) - Neslyší! Nedoléhá k ní tvůj hlas! Ale já dokážu, aby mě slyšela! Tichým, ale důrazným hlasem. Violeno! Violeno! Jsem tvá sestra! Slyšíš mě, Violeno? ■ JAKUB - její ruka! Viděl jsem, jak se pohnula! MARA - Ha ha ha! Viděls? Slyší! Uslyšela mě! Můj hlas, hlas její sestry, týž, který jednou o vánocích pronikl násilím až do hlubiny jejího nitra! JAKUB - Otče, otče! Ona se zbláznila! Slyšíte, co říká? Ten zázrak.. . to dítě ... já zešílím ... ona se zbláznila! ANNE VERCORS - Mluvila pravdu. Vím vše. MARA - Ne, ne, ne! Neblázním! A ona, pohleďte! Slyší, ví, rozumí! Bim, bam,: bím... Jak to říkal otec před chvílí, co ohlašuje první úder klekání? ANNE VERCORS - Anděl Páně zvěstoval Panně Marii poselství a ona počala z Ducha Svatého. MARA - A co praví druhý úder? ANNE VERCORS - Aj, já dívka Páně, staniž se mi podle slova tvého. .; . MARA - A co praví třetí úder? ANNEiVERGOŘS - A slovo tělem učiněno jest a pře-bývalo mezi námi. MARA - A slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi. .. <: A Marin křik a Marino volání a Marino úpění se také 80 stalo tělem v lůně této hrůzy, v lůně této nepříteíky, v lůně této zbídačelé osoby, v lůně této odporné malomocné! A tak jsem křičela až z hloubi srdce, že jsem jí nakonec vyrvala dítě, které mi vzala, vyrvala jsem je z toho živého hrobu, mé dítě, jež jsem já zplodila, to ona přivedla na svět. JAKUB - To ona udělala? MARA - Víš vše! Ano, tenkrát v noci, o vánoční nocil Řekla jsem ti, že Štěstěna byla nemocná. To nebyla pravda, ona byla mrtvá. Maličké ledové tělíčko! A ty říkáš, že to učinila ona? Bůh, Bůh to učinil! A nakonec jsem byla silnější! Mara, Mara to dokázala! Jakub Hury vyrazí cosi jako výkrik, odstrčí prudce Maru a vrhne se k nohám Violeny. MARA - Kleká! Ta Violena, ona ho zradila pro malomocného (A tahle země, která stačí všem, nebyla dost dobrá pro ni!) a slovo, které odpřisáhla, vložila svými rty do rtů malomocného ... JAKUB - MÍČI MARA - Violena! Má rád jenom ji! Všichni měli rád: jen ji! Všichni měli rádi jen ji! A otec ji opustil, a matka jí mírně radila a snoubenec v ni věřil! A to byla celá jejich láska. Moje je docela jiná! JAKUB - Máš pravdu! A já také vím, že jsi přivedla Violenu až k té jámě v pískovně. ...Jedna ruka ji vedla za ruku a druhá přistrčila. MARA - Ví všechno, nic mu neunikne. JAKUB - Mluvil jsem pravdu nebo ne? MARA - A bylo nutné, aby muž, který mi patří a který je můj, byl rozpolcen? Půlka zde a druhá v lese u Che1 che? A bylo nutné, aby moje dítě, jež mi patří, bylo rozpol no a mělo dvě matky? Jednu pro tělo a druhou pro duši? Já, ano, já to udělala! ■'Temně a zdrcena, hledí si na ruce. Já, ano já to udělala! ANNE VERCORS - Ne, Maro, ne ty, ale jiný, jenž tě ovládaL Maro, mé dítě! Trpíš a já bych tě rád utěšil! Otec, jehož jsi kdysi milovala, se nakonec vrátil a je navždy tvůj! Maro, Violenô, ó vy mé dcerušky! Ó dvě děťátka v mém náručí! Obě jsem vás miloval a vaše srdce tvořila s mým srdcem jedno. -í MARÁ (s drásavým výkřikem) - Otče! Otče! Mé dítě bylo mrtvé;a ona je vzkřísila! DETSKÝ HLAS ZVENČÍ - Pojď Markétko s beránky, střevíčník dá opánky, ■ poženeme beránky. Ať nám cvrček zahraje, zapískají šalmaje, poženém je do ráje. V ráji srdce štěstím skáče. Čirík, frak! A pryč je ptáče. Uprostřed popěvku zvedne Violena zvolna paži a nechá ji klesnout vedle Jakuba. VIOLENA - Otče, to je krásná písnička! Poznávám ji. Tu jsme zpívali, když jsme chodívali trhat moruše podél zá-humení, spolu, Maro! ANNE VEŔGÔRŠ - Violeno, Jakub je tady, vedle tebe. VIOLENA - Ještě sc pořád hněvá? ANNE VERCORS - Už se nehněvá. VIOLENA (položí mu ruku na hlavu) ~ Dobrý den, Jakube! JAKUB (tlumené) - Ú, má snoubenko za clonou rozkvetlých větví, bud zdráva! VIOLENA - Otče, řekni mu, že ho miluji. ANNE VERCORS - A on té také nikdy nepřestal milovat. VIOLENAAíÓťčě, řekni mu, že ho miluji!"-, ANNE VERCORS - Poslechni si, nic neříkáT 82 83 VÍOLENA - Petr z Craonu. . . ANNE VERCORS - Petr z Craonu? VIOLENA - Řekni Petrovi z Craonu, že ho miluji. Z toho polibku, který jsem mu dala, musí postavit kostel. ANNE VERČORS - Už ho započal. VIOLENA ~ A Mara, ta mě má ráda. Ona jediná, jediná ve mě věřila! ANNE VERCORS - Jakube, poslouchej dobře! VIOLENA - Dítě, které mi dala, dítě, jež se zrodilo v mém náručí ach, velký Bože, jaké to bylo blaho! Ach, jaká to byla slast! Mata! Ach, jak byla poslušná, jak dobře udělala všechno, co měla udělat! Otče! Otče! Ach, jak je sladké, ach, jak je strašlivé přivést duši na svět! ANNE VERCORS - Svět vezdejší, říkáš, nebo je nějaký jiný? VIOLENA - Jsou dva a já říkám, že je jen jeden a že to stačí a že milosrdenství Boží je nesmírné! JAKUB - Pro mne štěstí skončilo. VIOLENA - Skončilo, co na tom? Nikdo ti nesliboval štěstí, pracuj, to je vše, co se od tebe chce. Ptej se staré země a vždycky ti odpoví chlebem a vínem. Já jsem s tím skončila a překračuji práh. Řekni, co je to den odloučení ode mne? Záhy uplyne. A pak, až na tebe přijde řada a uvidíš, jak se velká brána otvírá a skřípe, já budu na druhé straně za ní. JAKUB - O, má snoubenko za clonou .rozkvetlých větví, bud zdráva! VIOLENA - Vzpomínáš si? Jakube, dobrý den, Jakube! Zde vstoupí všechna čeíed dvorce a nese svíčky, které zapaluje. VIOLENA - Jakube, jsi tu ještě? JAKUB - Jsem tady. VIOLENA - Byl dobrý rok a krásné obilí? JAKUB - Tolik, že už nevíme, kam je dát. VIOLENA-Ach! Jak krásná je bohatá žeň!... Ano,'i ted si vzpomínám a vidím, že je to krásné! JAKUB - Ano, Violeno. VIOLENA - Jak je krásné žít! (S vášnivým zaujetím.) i ' A jak nesmírná je Boží sláva! • , JAKUB - Tedy žij a zůstaň s námi. ) VIOLENA (klesá na své lože) - Ale jak dobré je též , zemřít, když vše dobře skončilo a pozvolna nás zasahuje ! - soumrak jak velmi temný stín. ■i Ticho. . ; ANDÉL PÁNĚ (hlasy) - 1. Pax pax pax 2. Pax pax pax . 3.. Otče otče otče VYZVÁNĚNÍ - Gloria in excelsis Deo et in terra pax ho-; minibus bonae voluntatis. ' Laetare Lae - ta - re . Lae - ta - re! ífAnne Vercors jde pro Maru a přivede ji za ruku i k Violeňě proti Jakubovi. Levou rukou uchopí ru~ ■ ' ku Jakuba Huryho a zvedne ji zpola do výše. V té '; chvíli .uvolní Mara svou ruku a uchopí ruku Jaku- ba Huryho, který zůstane se sklopenou hlavou a K;.MedínaViólenu. Otec uchopí jejich spojené ruce do svých dlaní a slavnostně je pozdvihuje. Teprve v -té chvíli zvedne Jakub hlavu a hledí na \ Maru, která na něho tvrdě upírá oči. Zvony zvoní. j Explicit s4