FRÁŇA ŠRÁMEK
ČERVEN
HRA  O  JEDNOM DĚJSTVÍ
19 2 3
zAtiSI knihy skdce i ducha
ČERVEN
19 0 1
00?
OSOBY Pant Ledyňská. Jeník, Lidka, její dětí. Lošan.
Pokoj skromně meublovaný; jislá titěrnost za-lkávané chudoby žvatlá z některých podprůměrných ozdůbek. Kočkovitě předoucí důvěrnost vyhrává ten kout za tikotu velkých nástěnných hodin, Vyzlacený kouř odpoledního slunce hrne se oknem, jak slavný oblak, za kterým putuje sen o štěstí. Za bitou řídkou záclonkou u okna sedí Lidka a vyšívá; tetelivá skvrna slunce leží na jejim kline, iako uhýčkaná hlava věrného zvířete, které mžourá velkýma šťastnýma očima, přijímajíc mazleni, a vyhrávajíc klin v intimitu hnízda. Stará pani Ledyňská, majic ve všech tazích něžné usmívání podzimku, čte u stolu ve starém koženém divanu noviny; chvilkami urovnává třesavě breile a pokyvuje hlavou.
Lidka [ustane v práci, spustí ruce do klina; je ji oči makově zemdlí jak květiny v poledne; pak, dosnivaiic nějaký sen, zašeptá)'. — Tam . . . Tam to je asi docela jinak . ■ . tam . . . (Převrátí hlavú přes trnož židle, iejí jazyk v pootevřených ústech přejíždí zasněně hořeni ret. Pak náhle vztýčí opět hlavu a jako když k někomu hovoří, říká tence, domlouvavě) — Máš mne skutečně tak rád? —
Ledyňská (vytrhne se): Povidalas néco?
Lidka [vytekané, natržené): Ne, nic . . . já jen tak . . . Jen tak jsem si něco povídala . . .
Ledyňská [dobrácky se směje): Jako ptáček. Zapípá .. . neví proč. Jen tak, jen tak zapípá — (Po chvilce.) A tak tu čtu, plakal by nad tím člověk. Naší zas byli ve Francií; tak se tam ti lidé objímali jako bratři. Pan president naše lidi vedle sebe posadil a taková nějaká zlatá slova o nás Češích povídal. A na ulicích Francouz vedle Francouze, a všechno to křičí: Ať žijí Čechové! Jako když stromem zatřese, padaly květy na naše poselstvo .. , [Zakývá hlavou.) Jako když bratr nuzák přijde na návštěvu k bratru boháči, a boháč chudáka na první místo posadí a přede všemi zrovna na ústa jej líbá . . . Ach, tihle Francouzi . . . Tihle Francouzi . . . člověk je musí miti rád. [Skládá
noviny.) Připomeň mi, Lidko--Tohle si
musí Jeník přečíst . . , —
Lulka: Ne, maminko . , . a f to radši Jeník nečte!
Ledyňská: A co ... A proč by to nečetl?
Lidka: No . . . tak. Víte přece, že se takovým věcem směje.
Ledyňská [něčim poraněna): . . . směje se, směje . . .
Lidka (zatrhujic smíchem): Jako když sedláka na koberce pustí, tak mi to vždycky připadá. Víte, jak říká? (Napodobí mužský hlas.) „Aha, teploměr leze nahoru. Dáme mu ledový ob-kladek ..." — „Odneste, maminko, ten syrup: zuby mi po něm trnou ..." — [Propukne v smich.) Zrovna tak to říká . , .
Ledyňská [také se nuti do smíchu): A ba . . . dobře to po něm umíš . . . (Pak nad něčim
t
zamyšlena.) Ale někdy se mi tak až v očích zatmi, když začne. Jako když kořínky všemu vytrhává.
Lidka [náhle rozpačitě): Maminko!
Ledyňská: No 7
Lidka: Jsou . . . jsou ti ostatní také jako Jeník?
Ledyňská [v simulované zlosti): I ba . . . ba, že jsou. Místo jazyka drápky mají a srdce na dlaň nikdy nepoloží. (Smířlivě.) Nu . . . Jeník mnoho ví, mnoho se učil. (Dívá se na hodiny.) Dneska si však poleží; jde už na čtvrtou hodinu , . . Ale byl taky už bílý den, když se vrátil; bylo to zase asi hodně veselé. Ne, je to spaní. A abych ho už skorém vzbudila. (Jde ke dveřím vedleišiho pokoje.) . Lidka (zasněně): . . . Srdce na dlaň nikdy
nepoloží . . .
Proti Ledyňské ze dveří pokojíka prudce vystoupí Jeník oblečený už, začervenalý v obličeji vyspáním, podplavovaný nějakým přebytkem sily; v punčochách,
Jeník: Dobrýtro, rodino!
Ledyňská [překvapena): Jako satan vletí . % . ani jsme tě vstávat neslyšely. No . . . no, to jsi se prospal . . .
Jeník (vrhne se na židli u stolu): Do růžová, mami, do rúžova. Chcete oblomovský recept? Ale hlad mám, žaludek mí dělá neslušné po-známky. Ježišmarjá, Lidko, hni se . . . měj přece trochu svědomí . . ! Již tu má stati oběd . . I Ženy, ženy . . . muži sloužiti budete, řekl kdosi v jedné osvícené chvíli . . . Je, mami, polívka s nudlemi7 Zdálo se mi dneska o nudlích. Vypadalo to jako šněrovadla a byly to
■í
nudle, hehe , . . Točte se, dětí, budu vám hvízdat . - . [Hvízdá nějaký pochod, co Ledyň-ská dává na stůl talíře.)
Lidka [odběhnuvši do kuchyně, křičí odtamtud): — Polívka je ješté teplá, ale řízek--
Ledyňská: Má se ti řízek přihřát?
Jenik: . . . Jen sem s ním, já už ho nějak ohřeju. [Potřepávaje Ledyňsképo zádech.) Mami, vy jste od včerejška vyrostla . . !
Ledyňská (směje se): — Dělej si blázna z matky . . .
Jenik: At mne nebe . . - [Náhle.) Mami, máte brusinky? Dejte mi k řízku brusinky.
Ledyňská: Máš ty zas dnes chutě. —
Lidka \vyjde z kuchyně a slévá na talíř polévku): Snad bude dost teplá.
Jenik [chyti prudce Lidku za loket): Lidko, Lído . . . naše stromy rostou do nebe, chacha . . .1 Nová species, něco severního, jedle . . . nebo který čert . . . Slyšíš? V prsou bouchají zátky a uvězněný, zpěněný purpur vichří vzhůru, jak zběsilý rudý vrkoč ... oj, však si ještě zatančíme na ledovcích a z tako-výchle Lidušek naděláme cigánek, jen počkej, žábo. . . ! [Mává Hici.) Nezdá se ti, že mám docela královská gesta? [Počíná hltavě jisti.)
Lidka: Máš to dnes výbornou náladu. —
Jeník: Oslňuji přímo, viď? —
Lidka: Sluší ti to.
Jenik: Jenom nepřesol. Polívku už jsi přesolila . . .
Lidka: Abys ty něco nevěděl . , .
Jenik: Vždy t já už ani muk.
Ledyňská (přináší taliř s řízkem a brusinky): Má Lidka dojít pro pivo? ■ . .
Jenik: Žízeň mám, ale , . . Ne, není třeba * , .
Lidka: Půjdu do pokoje uklidit . . .
Ledyňská: Jen tu zůstaň . . . Udělám to sama. Už si tak s tím vždycky pohraju.
Jenik [odstrkuje prázdný taliř): Tak jsem si na vás dneska v noci taky vzpomněl. —
Ledyňská [simuluje úžas): Alééé!
Jeník: Hehe, bylo to vlastně až k ránu.
Lidka: Ted se něco dovíme. [Sedá si ke stolu.)
Jenik [kraji řízek): Tak jsme vám, děti, zapadli do takového lokálu. Dnešní mládež — nechcete, mami, říci nic o dnešní mládeži? Nu tedy v tom lokále . . . Ano, byly tam španělské stěny v tom lokále. Tralalili — hop — I
Lidka (zvědavě): No a ... co? m Ledyňská: Kdybys, Jeníku, radši . . .
Jenik: He, Lidka je zvědavá . . .
Lidka: Všemu se směješ —
Jenik: No, pravdu si huďme; směju se. Bez toho salátu nic neztrávim —
Lidka [napjata zvědavosti): No tak, Jeníku, co bylo v tom lokále?
Ledyňská: Neptej se ho na nic, je to beztoho nesmysl.
Jenik: Byly tam, byiy tam . . . španělské stěny a , . , hehe . . .
Ledyňská (hněvivě): Nech si ty hezké věci pro sebe, Jeníku, bud tak dobrý. Na pěkných místech si vzpomínáš ... —
Jenik: Přestaňte, mami . . . Vidíte, že Lidka je na nejlepší cestě se zardít.
Lidka (škubajíc ramínky): Já tomu ani nerozumím.
Jeník (glosuje): . ,. květ velmi bílý, hehe ...
Ledyňská: Jeníku, řekla jsem ti, abys prestal , . . Když nevíš nic lepšího.
Jeník: Na mou duši nevím ... — [Po chvilce.} Ty brusinky, ty brusinky . . I Člověk cítí lesy, vřes, pryskyřici.. . bosonohé srdce béží, roz-dírá se o ostružiny . . . kukačka žaluje , . . [Simuluie zakuckáni a bouchne se několikrát do zad.) Hehe, my tu máme také kapesní vydání přírody na . . Karláku. Pak se divte, že se směju. Všechno je tu sfušováno, všechno křičí: neklam se, bratříčku, já nejsem máslo, já jsem — margarin.
Lidka: Mami, to jest zase náš rayon . , .
Ledyňská i Ale . . . vždyť jest lo plácal . , .
Jenik (doiidá): Pozorují, že se minéni rozcházejí . . . [Patheticky.) Lidko, stoupni pod můj prapor. Mládež k sobě! Útokem na krí-noliny,
Ledyňská [s Učenou zlosti): Jen mu skoč, Lidko, do drápů,
Lidka {něčím napjata, očima pohlcuje Jeníka): Jeník dneska zrovna hoří!
Jenik: To že jest venku, děti, červen < . . a pak —
Lidka: A pak , . ,
Jenik [prudce vzdychne): A pak . . . pak [blouznivě) dnes v noci blýskalo se na časy, na časy se dneska v noci blýskalo . . .
Ledyňská; Z tohohle si něco vemte, [Směje se.\
Lidka [po chvilce tenkým, bázlivým hlasem): Byla tam také děvčata ... 7
Jenik [rychle na ni pohlédne; pak suše): Nu ovšem; mnoho děvčat. Coriandollí — Corso — [Sáhne do kapsy, vyndá hrst konfetu a hodí ie po Lidce.) Bylo to veselé . , ,
Lidka: Ale, Jeníku [setřepává konfety) A to f ste házeli po děvčatech ... 7 Jenik: A děvčata po nás. Lidka [zasni).
Ledyňská: Nééé . . . jaký tohle má smysl!?
Jenik: Maminka je jako Tolstoj. [Náhle k Lidce.) Jsi už hotova s Kareninou?
Lidka [vytrhne se): Jsem; potřebuješ ji?
Jenik: Chci ji někomu půjčit.
Lidka [po chvilce): Ale mnohému jsem nerozuměla. Víš, Jeníku . . . [na okamžik se zarazí) tu Kareninu nelze skoro ani odsoudit [Zbojácni.)
Jeník; A . . , kdo pak ji chce odsuzovali. . .? Kdo by chtěl vrhnoutí kamenem . . .
Lidka: Ale když — H Jenik [prudce): Ale když . . . prosím tebe.
Neměl jsem ti dát číst toho popa. Popelem posypávají tam rudý květ, místo, aby ho vroucně přitiskli k ústům. Ale tomu ty nerozumíš.
Lidka [tise): Nerozumím? [Nákle.) A má to být jinak . . , ?
Jeník (dá se do smíchu): Lidko, Lidko . . . Ale počkej jednou ti všechno povím, —
Ledyňská: Tak já jdu zatim uklidit. A , pamatuješ se, Jeníku, žes mne chtěl dneska odvésti do Varieté?
Jenik: Hm, pravda. No, mužem konečně jit. Mám dnes čas . . .
Ledyňská: To je dost, že se zase nevymlouváš. Ráda bych to také jednou viděla. Lidka zatím zajde dolů k Hořickým . .. Snad to pro ni ani není.
Jenik [směie se): Pro mne a za mne [divá
s
se na hodinkv). A pospěš si . „ . půjdem brzy. Zastavíme sc ceslou u Nováků: dvě mouchy jednou ranou. Večeři taky shltnem cestou někde u uzenáře. —
Ledyňská: Jak chceš . . . Tak já si pospíším. [Odchází vedle do pokoje.)
Jeník. Přines mi. [ klku, sc stulku i í£a-retty —!
Lidka odběhne a vráti se s krabici cigaret, Sama Jeníkovi zapáli. Po chvilce.
Lidka [bojácně): Ty, Jeníku . . . proč jsi dnes takovým 7
Jeník: Jakým ?
Lidka: Nu, lakový měkký jsi . . , takový štastný.
Jeník: Aha!
Lidka: Nemáš dnes ten zlý svůj smích . . . Směješ se, ale jest to přece jiný smích. Jeník: Aha!
Lidka: Víš, já jsem si myslila. Jeník: , . . ty jsi si myslila , , , Lidka ; No . . . Jeník: To jsem zvědav. Lidka: No — [vyhrkne] . . . že jsi se zamiloval.
Jeník [divá se na ni okamžik, pak propukne v smích): Néé, Lidko, Lidko . . . to je výborné.
Lidka: Není to tedy pravda?
Jeník [trochu neklidný): Ale , . .
Lidka: Řekni mi to, řekni mi to, Jeníčku . ..
Jenik [nějak nevolně): Co ti mám u čerta
říci?
Lidka [hladí ho po ruce): Já bych to, Jeníčku, nikomu neřekla ... Já bych . . ■ Víš,
10
já si myslím, že bych se na tebe docela jinak dívala ... že by to bylo takové hezké.
Jeník [zamyšleně): Tak . . . tak . . -
Lidka: Jeničku, prosím tě . . .
Jenik [ulpi na ni očima, pak přivře na okamžik vička pod vnitřním nějakým rozpátránim; na to náhle): Pojd sem, Lidko . , . [Stáhne ji k sobě na kolena: po chvilce.) Tak, mám se ti přiznat . . .?
Lidka [hladí ho plochýma dlaněma po tvářích; zakOvá).
Jeník [blouznivě): To se blýskalo dnes v nocí na časy.
Lidka: A jsi hodně šťasten?
Jenik: Ne, ne ... to není to. Nebo snad je, Šťasten, jak ten červen venku. K zadušeni šfasten, pod velikou tíhou květin. Tolik šťasten . . . Ne, já nevím. Po ničem se neptám, po ničem, Lidko. Když povodeň, tak povodeň . .. [Zašeptá.) Taková krásná povodeň
Lidka [vzlykavým stínováním hlasu, se zavřenýma očima); Taková hrůzně krásna povodeň.
Jeník: Takové jste divné, vy ženy, Lidko. Stokrát od vásutečem, stokrát si oddeklamujem, že jak houba vypíjíte naši sílu ... a stokrát se zase vrátíme zíti svůj červen. Ďábel je ve vás. Ne, ne . . . Lidko, nehněvej se, nemysli na tohle, A . . . {za okamžik) pod záři takových bengálů se i krásně umírá . . t
Lidka: Jeníčku, (hlas se ji nějak rozestůněl já jsem taky dneska cítila červen. Tam u okna jsem ho cítila.
Jeník: Prsa musíš otevřít a po ničem se neptat , , , červen přijde . . .
Lidka [náhle); Pust mne, Jeníku — tak je mi k zalknutí dusno a , . . [Vztyčí se a za-vzlyká; klesne opět na židli a položí hlavu na stůl)
Jenik (divá se na ni překvapeně): Lidko, [pak zakývá hlavou a slabě zaklesne) červen je tady, červen . . .
Lidka [zdvihne hlavu a přisaje se na Jeníka širokým slzným pohledem: náhle se vzchopí a prudce ho obejme): Jendo, Jendo, Jeníčku . , , teď tě budu mít tolik ráda ... Já už vím . . . já už vím . . . Měj hodné rád tu . . . víš? Ach, to musí býti krásné, bože, tak krásné.
Jeník [chopi ji za hlavu a dívaje se ji do oči, kývá hlavou; zamyšleně): Kdo bude tuhle touhu nasycovat? Lidko, přál bych ti . . .
Ledyhská [vstoupí): l bože můj —
Jeník [vesele): Mami, zůstaňte před prahem, neboí . . .
Lidka [rychle vyskočí, je zaražena): Ano —
Jeník: Vidíte, mami, Lidka se na vás hněvá. Chtěla ze mne vytáhnout tajemství a vy jste jí to zkazila . . .
Lidka: Ach ne, mami, už to vím, všechno už vím . . . Jeník má — —
Jeník: Pssst! —
Lidka: Já už to vím — {Roztanči se, zastaví a prudce vychýlí se z okna do ulice.) Lidi, to je vám vzduch . , .
Ledyňská: To jste dnes oba nějak — — Jeník [směje se): Bojte se boha, mami. Ledyňská: Inu, vždyf je vám přáno, Jeník: To je přece jednou slovo. Lidko, poděkuj za ně matce!
Lidka [divaiic se z okna): Počkej — ale
kdo jen to je? Jeníku, nějaký pán chodí pod oknem a divá se sem nahoru.
Jeník: Jdi od okna a přestane se dívat!
Ledyňská [vynímá ze skříně nějaké šaty): Mnoho se strojit nemusím, viď, Jeníku?
Jeník: Ale k čemu ... na galerií —
Lidka: Jeníku!
Jeník: Nu, co je?
Lidka: Ten pán ti má divné oči —
Jentk: Jdi, prosím tě, od toho okna!
Lidka [tiše): Bože, to je divné, Jeníku, on někoho čeká, pojď se podívat.
Jeník: Mami, Lidka má nějaké tremens. [Vstává a jde k oknu.) Tak koho vidíš, zbrklá Lído? Eh, u čerta, vždyf jest to Lošan. Ten hledá jistě mne. (Volá do ulice.) Servus, servus f Hledáš mne? Neobtěžuj se a zaskoč nahoru. [Jde od okna.) A já ho přijmu tady. [Tiše k Ledyňské.) Víte, on si rád půjčuje, tady se neodváži.
Lidka [nějak vylekána): Co říkáš, Jeníku? Jeník: Eh nic. — Lidka [plaše); A on přijde sem? Jeník: Nu ... a co je? Ty máš, holka, skutečně nějaké tremens.
Lidka natrženými pohyby hmatá po svém šatě, urovnává si účes, pak opře se rukama o trnož židle; nějak zledovatí. Venku se zvoní. Jeník: Jděte, mami, otevřít a pozvete ho-dál.
Ledyňská: Jak mu mám říkat? Jeník: Hehe, třeba: lotře. On tak trochu píše —
Ledyňská [chvátajíc ven): Od tebe se člověk něco dozví . . . [Venku.) Račte jít jen dál. —
12
13
Vstoupí Lošan. V jeho zevnějšku provokuje jistá výsměšná ledabylost; ieho oči vykořisťuji. Jeník: Pojď jen dál . . . Servus! To je
matka . . . tady sestra . . . přítel Lošan . . . Lošan [nedbale se ukloní): Nemějte mi ve
zlé , . .
Jeník [přistrčí mu židli): Sedni si. Lošan [usedne): Chodil jsem hodnou chvíli dole ...
Jeník: Tamhle Lidka mne upozornila. —
Lošan: Aaa ... a tak. Ano, slečna dívala se z okna. {Podívá se ssavě na Lidku; od toho okamžiku uhýbají jeho pohledy stále k ni a dobývají ji magneticky).
Jeník: Že jsi nešel nahoru?
Lošan: Aaa . . . odbyl jsem tím zároveň svoji procházku. Ostatně — neměl — jsem žádného důležitého poslání. Chtěl jsem od tebe totiž [jakoby chvilku na rozpacích) — ano Hamsunova Pana jsem chtěl, —
Jeník: To ti mohu posloužití. — Počkej, hned se podívám. [Odejde do svého pokoje.)
Lošan: Musím být slečně vděčným, že mne vysvobodila od dlouhého čekáni . . .
Lidka [škubne sebou, když na ni Lošan promluví; z oči ji utíká nějaká bezradostná teka-vosí): Ano — myslila jsem si hned, když se díváte nahoru do okna — —
Lošan [pomžikne očima k Ledyňské, jež odnáší talíře do kuchyně; pak k Lidce dotykovým stlumenim hlasu): Ano, díval jsem se. Musel jsem se dívati zrovna tak, jako se musíme podívat, když jdeme polem a nad námi skřivan zazpívá, Aa, tak to bylo: skřivan zazpíval . - . Hledal jsem ho očima . . . Nikdy jsem vás
14
I
ještě neviděl, nechodíte asi nikam . . Tak člověk náhodou objeví Ameriku . . . vůně neznámých břehů ukáže mu cestu ... až hlava bolí z těch vůní. Bylo to tak zvláštní: šel jsem kolem a v tom vy jste přiběhla k oknu; nikdy jsem neviděl takových očí, jaké jste měla v tu chvíli; naklonila jste se z okna a ty oči pily, pily, pily . . . [V tom Ledyňská vstoupí) Říkám tu, milostpaní, že závidím Jeníkovi tak idyllic-kého domova. —
Ledyňská: I bože ... a on si toho ani neváží, [Usedá na židli.)
Lošan [sklesle): Jsem už dávno, dávno sám — [Jeho pohled uhne ssavě k Lidce.)
Jeník [přichází ze svého pokoje a nese knihu; směje se): Neřek vám tu Lošan nějakou hrubost? On totiž — mám to říci, Lošane? . . . On touž jest neobyčejný hrubec a před ničím nemá úcty . , ,
Lošan [divá se okamžik upjatě na Jeníka): To ale není kámen, Ledyňský . . .
Jeník: Chachacha! — alespoň hlavu ti jistě nerozbije . . . a . . . [zamžiká očima) . . . k čemu potřebuješ Pana?
Lošan: Jak bych ti to řek? Chci zase stisknout ruku poručíku Glahnovi — takového něco.
^ Jeník: Zacpete si uši, mami. Ty taky, Lidko. Chci se optat Lošana něco diskrétního: uštkla tě snad nějaká Edvarda , . . ?
Lošan [vrhne nepozorovaně pohled po Lidce). Neřeknu hrubost, kterou čekáš, ale řeknu tohle . . . Konečně, co bych říkal , . . ? Je to nesmysl. [Lidka vstává a jde do kuchyně.) Nesmysl je to, Ledyňský. Takové hloupé věci
li
se v nás rodí. Povím ti někdy o jedné takové hloupostí. Zasměješ se, hehe . . . Takový prazvláštní případ. Nebo to snad ani neni prazvláštní případ. Neni. Jednou ti to povím, zasměješ se, hehe. (Vstává.) Jenik: Už jdeš?
Lošan: A co večer, nepůjdeš nikam?
Jenik: Jdu dnes s matkou do Varieté.
Lošan: Do Varieté jdeš i [K Ledyňské) — To se budete, milostpaní, se slečnou dobře bavit!
Jenik: A ne, Lidka nejde, bude hlídat dům —
Lošan [cosi mu zacuká v obličeji, nepozorovatelně, jenom lehkým stinem). — Slečna bude doma? Co jsem chtěl, bože, řici? Aaa — včru, spolkl jsem to. Nu, konečně na tom nezáleží. Děkuji ti, Ledyňský, za ochotu. Poroučím se vám, milostpaní! —
Ledyňská: Mne těšilo, pane Lošane!
Jenik: Servus, servus, kamaráde. — Přijď, zas. (Vede Lošana kuchyní.)
Jenik [vrací se z venku): Sázím hlavu, že si chtěl ode mne vypůjčit penízeI —
Ledyňská: Divný člověk jest to J —
Jenik: Divný)
Ledyňská: Půjdu se do tvého pokoje obléknout, mohl by sem zas někdo vejít. — [Bere šaty a jde vedle do pokoje.)
Jeník [jde za ni a ptá se skrze dvéře); Kam šla Lidka, mami?
Ledyňská [z pokoje): Lidka? Kam mohla odejít?
V tom vejde Lidka z venku; je bledá, nějak těžce jde a veliké oči ji nejisté ulpívají v neurčitú.
16
Jenik (jde k ni a chytí ji za ruce): Co je ti pro boha, Lidko? Kdes byla?
Lidka [potřásá hlavou, jakoby se mlhou probírala: snaži se usmívali se). Dole u Horických jsem byla ... Běžela jsem rychle do schodů . - -na okamžik mdlo se mi udělalo . . . Ale ted už je mi zas dobře!
Jenik [zamyšleně): Neměl jsem ti říkati, že —
Lidka: Cos mi neměl říkati . . .?
Jenik: Nu, že je venku červen - . . a . . .
Lidka [obličej se ji nějak vnitřně rozjaři). 2e je venku červen ...
Jenik: Takové divné věci jsem ti našep-tal » . .
Lidka (napjatě): A lhal jsi?
Jenik: Nelhal, ale . . .
Lidka [radostně, vášnivě): Nelhal, nelhal, nelhal —! [Pověsi se Jeníkovi náhle na krk: tiše) Jeničku, víš, nač si vzpomínám? Když jsme dneska mluvili o Karenině, řekl jsi: Kdo by chtěl odsuzovati, kdo by chtěl vrhnouti kamenem , , ,? Viď, žes to tak řekl? Ano, teď vím; teď vím . . .
Jenik [vyprosfuje se z jejího objeti): Jakás ty divoká holka — Lidko . . . ?
Lidka: Hněváš se proto na mne?
Jenik: Naopak. Vážím si té, že jsi taková, ale . . .
Lidka: Ale?
Jeník: No, muži špatně hospodaří s tímhle fondem, najdou-li ho u ženy--
Lidka [přeruší ho náhle ledovým pramínkem hlasu): Mlč ...! Mlč !
Ledyňská [vejde vedle z pokoje):  Tak, už
jsem oblečena I —
Jenik: Lidka by nám málem byla umřela, marnil —
Ledyňská [ulckanč): Co pak?
Jeník: Ale nic . . . Trochu mdlo se ji udělalo. [Jde si do pokoje pro hůl a pro klobouk.)
Ledyňská: Já jsem se už lekla! —
Lidka [vynutí úsměv): Zahrála jsem si na nemocnou!
Ledyňská [starostlivě): Ale už ti nic není, co? Zůstala bych doma! —
Lidka (rychle): Ale prosím vás — zbláznili jste se?
Jeník [vrací se s kloboukem na hlavě a zapaluje si cigaretu): Tak dobře hlídej, Lidko , . . totiž, půjdeš snad k Hořickým dolů , . .
Ledyňská: Až půjdeš, zavři dobře Lidko . . . a zůstaň dole u Hořických, stavíme se potom pro tebe . . . (Odchází.)
Lidka [plaše): Mami . . .
Ledyňská [mezi dveřmi): Nu, co ještě — 7
Lidka [nějak sesutě): Abyste snad přece . . .
Ledyňská: Mám snad zůstat doma?
Lidka [náhle se prudce rozesměje): Ale ne . . . ne . . . jen jsem si vzpomněla, ne, jděte již — Jeník čekáJ
Jeník (z venku)-. Tak pojďte, mami . . . pa, Lidko I
Ledyňská: Pojd* si za námi tedy zavřití Obě vyjdou.)
Lidka (za okamžik se vrátí; vběhne prudce, uprostřed pokoje se zastaví, podchytí hlavu rukama): Rekl, že přijde . . . bože! . . . on přijde !! [Btzi k oknu a zadýchávajic se, vychýlí se do  ulice; chvíli tak setrvá; náhle
18
f U zacuká křeč. Běží rychle ven, je slyšet, iak i venku otvírá dveře. Vrátí se opět, rty z jizvené bludným úsměvem, oči roztavené ohněm; ide k oknu, utrhne z myrty několik větviček a sklesne sesutě na židli u okna. Pak rukama, které natržené bloudi, vetkne větvičku myrty do vlasů, ostatní větvičky rozhodí po kline. Venku někdo vstupuje. Je slyšet, jak odkašlává. Lidčiny oči přissají se na dveře černou horečnou žízni, co rty blouznivě zejí. Otevrou se dveře a vstoupí Lošan. Spatři Lidku; cynický úsměv znetvoří mu ústa .. .)
Opona.
LOUKA Číslo 18.
F R A Ň A   S K A M E K ČERVEN
Druhé vydáni. Obálkovou kresbu do linolea vyřezal Josef Cůpek. Vytiskla knihtiskárnu Emanuelu Brože. Vydalo - Ztilisi, Knihy srdce i ducha - B. M. Klika, Praha II. Podskalské nábřeží 28 v březnu 1923,
Hráno poprvé 27. kvétna 1905 v Lidovém divadle Urania o slavnostním představeni Vše-studentské slavnosti za režie Jaroslava Kampia. (Lidku hrála Zdenka Rydlova.)
Provozovací právo udílí Spolek českých spisovatelů beletristu Máj v Praze. Tištěno jako rukopis. Opisování a rozepisováni úloh se stihá.
ran