V dopise nakladateli Strindberg Otce charakterizuje slovy: Je to moderní tragédie, o proto nanejvýš pozoruhodná. Boj se totiž odehrává mezi dušemi je to „boj mozků", ne souboj vedený dýkou a brusinkovou štávou. Mhdí Francouzi teprve cestu hledají, já už jsem ji našel."
Světovou premiéru měl Otec 14. listopadu 1887 v kodaňském zábavním divadle Casino za autorovy účasti. Před premiérou psaL Strindberg Augustu Falckovi: „Hrajte hru' jako Lindberg hrál Ibsena, tedy ne jako tragédii ani jako komedii, spíš jako něco mezi tím". {Přesto v roce 1908 před inscenací ve svém Intima teatern naopak nabádal: „Otec se musí hrát jako tragédie. Velká rozmáchlá gesta, zvýšené hlasy.") Hra byla v Kodani uvedena krátce poté, co vyšel v dánském překladu spisek učitele náboženství Johna Personna Strindbergovská literatura a nemravnost mezi mládeží, útočící na Strindberga argumentem, že obživu své rodině zajištuje tím, že literární formou Špiní vlastní manželku. Recenze však byly pochvalné, hra dokonce označena za mistrovskou a geniální.
Ve Stockholmu měl Otec premiéru 12. ledna 1888 v Novém divadle a udržel se po devět představení. Publikum odcházelo, recenze však nebyly tak zdrcující, jak by se bývalo daío usuzovat z reakce na knižní vydání. Uznání si Otec získal až po celých dvaceh letech. Jeto však první drama, které autorovi přineslo světový věhlas: hrálo se od 12. října 1890 v Berlíně na slavné experimentální scéně Freie Buhne, a představuje tedy Strindbergův evropský debut.
Otec je považován za první naturalistické švédské drama. Nicméně i zde Strindberg: uplatňuje řadu prvků, které se s naturalistickým pohledem nesrovnává: snovost, írari-onáLní či strachem pokřivené vidění světa, hypnotické ovlivňování, utkvělé představy. Příznačná je pro hru prudkost citů a vášní, pochybnostíi nenávisti. Hrdina neumírá cizí či vlastní rukou, nýbrž pod vLivem sugesce. Když Strindberg Otce v srpnu 1887 přeložil do francouzštiny, zašla L jej okamžitě Emilu Zolovi. Ten mu po delší odmlce v prosinci odpověděl chválou a slovy uznání, ale „upřímně řečeno trochu mně vadí váš strohý popis. Váš Rytmistrani nemá jméno a ostatní vaše postavy jsou spíše vykonstruované, nedá- -vajími ten dokonalý pocit života, jaký bych si přál. Ale asi je to tím, že jsme každý jiného ražení, vy a já. Nicméně chtěl bych znovu opakovat, že tahle hra patří k tomu málu dra^. mat, která mne kdy zaujala."
Česky vyšel Otec roku 1919 a inscenován byl pouze na Vinohradském divadle v režii J. Kodíčka v dubnu 1928.
dh
SLEČNA JULIE
Naturalistická truchlohra
Přeložil František Fríhlich
PfedmLuva
Divadlo, a umění vůbec, už mi dávno připadájako biblia pauperum, taková ta obrázková bible pro ty, co neuměli číst slovo psané ani tištěné, a dramatikjako amatérský potulný kazatel, který šíří dobové myšlenky v lidovém hávu, a to tak lidovém, aby střední vrstvy - neboť převážně z těch se rekrutuje divadelní obecenstvo - bez přílišného uvažování pochopily, o čem je řeč. Divadlo je proto odjakživa něco jako obecná škola pro mládež, nedouky a ženy, tedy pro ty, kdo si uchovali onu nižší schopnost klamat sami sebe a nechat se klamat, to znamená přijímat iluze a podléhat dramatikově sugesci. V dnešní době se primitivní a nedokonalé myšlení, které se pohybuje ve sféře fantazie, zřejmě vyvíjí směrem k reflexi, zkoumání a zkoušení, a proto mi připadá, že divadlo, stejně jako náboženství, je jako vymírající umělecká forma na nejlepší cestě zaniknout a nám chybí patřičné podmínky, abychom se z něho dokázali těšit. Tomu ostatně nasvědčuje i trvalá krize divadla, jež nyní postihuje celou Evropu, i to, že v kulturních zemích, které světu daly ty největší myslitele, totiž v Anglii a v Německu, je divadlo mrtvé a ostatní umění zrovna tak.
V jiných zemích panuje přesvědčení, že je možné vytvořit nové drama tak, že se staré formy naplní novějším dobovým obsahem. Jenžejednak nové myšlenky neměly zatím čas prosadit se natolik, aby obecenstvo chápalo, o co jde, jednak jsou hlavy příliš rozpálené názorově stranickými spory, takže nelze dosáhnout čistého a nezaujatého prožitku, když člověk naráží na odpor v tom nejpodstatnějším a když většina diváctva potleskem nebo pískáním ostatní tyranizuje tak, že veřejněji by to už ani neslo - totiž v hledišti, a konečně jsme pro nový obsah dosud nenašli novou formu, takže nám nové víno ty staré láhve rozbilo.
Ve Slečně Julii jsem se nesnažil udělat nic nového, to totiž ani nejde, pokusiljsem se jen zmodernizovatformu na základě požadavků, jaké by podle mých představ lidé dnešní doby měli na divadelní umění klást. Za tím účelem jsem si vybral motiv - nebo jsem se dalzaujmout motivem - o němž se dá říci, že stojí nad momentálními názorově stranickými spory: problém společenského vzestupu a pádu, problém vyššího a nižšího, lepšího a horšího, muže a ženy totiž vždycky byl a nadále bude středem zájmu. Když jsem si tedy tento motiv přímo ze života zvolil - před několika léty jsem se o něm doslechla ona událost na mne zapůsobila hlubokým dojmem -zjistiljsem, že se hodí pro žánrtruchlohry, neboťdnes působí truchlivým dojmem, když vidíme podlehnout člověka šťastně obdařeného osudem, a tím spíše, když vidíme vymřít celý rod. Možná přijde čas, kdy už budeme natolik pokročilí, natolik vzdělaní, že dokážeme té nyní tak drsné, cynické a kruté hře, již nám nabízí život, lhostejně přihlížet, kdy ony nižší, nespolehlivé myšlenkové nástroje, jimž říkáme city, odložíme, protože až se rozvinou orgány, jež umožňují vytvářet si o všem úsudek, budou city zbytečné a škodlivé. Jestliže v nás totiž hrdinka budí soucit, spočívá to jedině v naší slabosti, vtom, že nedokážeme vzdorovat pocitu strachu, aby týž osud snad nepostihl i nás. Citlivější divák se možná s tímto soucitem nespokojí a přesvědčený přívrženec budoucnosti bude možná vyžadovat pozitivní návod, jak zlo odstranit, jinými slovy něco jako program. Jenže za prvé neexistuje žádné absolutní zlo, vždyťjestliže jeden rod zanikne, je to přeceštěstí pro rod jiný, protože tomu se tím otevře příležitost k vzestupu, a proměna vzestupu a pádu patří k nej-větším požitkům v životě, vždyť štěstí vyplývá jedině ze srovnávání. A zastánce programu, jenž by rád napravil onu mrzutou okolnost, že dravec sežere hrdličku a veš sežere dravce, bych se rád zeptal: proč se to má napravovat? Život totiž není tak slabomyslně matematický, aby v něm jen velcí požírali malé, stává se přece také, že včela zabije lva
nebo ho aspoň připraví o rozum.
Jestliže moje truchlohra působí na mnohé lidi truchlivě, je to jejich chyba. Až budeme tak silníjako první francouzští revolucionáři, bude působit jen a jen dobře a přirozeně, že probírka v lese vyřazuje zetlelé a přestárlé stromy, které už příliš dlouho překážejí jiným, protože ty mají stejné právo prožít své vegetační období, bude to působit stejně dobře, jako když vidíme, jak se nevyléčitelně nemocný konečně dočká smrti! Mé truchlohře Otec před nedávnem vytýkali, žeje moc truchlivá, jako kdyby někdo vyžadoval truchlohry žertovné.
Kdekdo si troufá volat po radosti ze života a divadelní ředitelé píšou objednávky na frašky, jako by radost ze života znamenala chovat se jako pominutý nebo zobrazovat lidi, jako by všichni byli strženi posunčinou nebo slabomyslností. Já nacházím radost ze života v tvrdých, neúprosných životních bojích a požitkem pro mne je něco se dozvědět, něco se naučit. Proto jsem si vybral případ sice neobvyklý, ale poučný, jedním slovem výjimku, ale výjimku velkou, takovou, která potvrzuje pravidlo. Jestliže někdo miluje banality, pak ho to jistě urazí. Dále se prostoduchý mozek jistě pozastaví nad tím, že děj nemotivuji jednoduše a že tu není pouze jedno stanovisko. Každou životní událost
- a to je poměrně nový objev - vyvolá obvykle celá řada více či méně hlubinných motivů. Divák si však zpravidla vybere ten, který je pro něho nejsnáze pochopitelný neboje nej lichotivější pro jeho úsudek. Dojde tu k sebevraždě. Mizerné obchody, řekne měšťák.
- Nešťastná láska, volají ženské. - Tělesná nemoc, praví nemocný. - Zklamané naděje, vzdychá trosečník. Motiv však může být ve všem nebo v ničem, a nebožtík mohl třeba hlavní motiv skrývat a místo něho stavět na odiv nějaký úplně jiný, který na jeho památku vrhá příznivější světlo.
Truchlivý osud slečny Juliejsem motivoval celou řadou okolností: matčinými „scestnými" instinkty, otcovou nesprávnou výchovou, její vlastní povahou i sugesci, jíž její slabý a degenerovaný mozek vystavovalsnoubenec; dále pak slavnostní náladou svatojanské noci, otcovou nepřítomnost', menstruací, tím, že se zabývá zvířaty, rozpalujícím vlivem tance, nočním přísvitem, prudkým pohlavně dráždivým účinkem květin, a konečně náhodou, která je oba svede potají do jedné místnosti, jakož i naléháním vzrušeného muže.
Nepostupoval jsem tedyjednostranně fyziologicky, ani posedle psychologicky, ne-svalovaLjsem všechno na dědictví po matce, nedávaLjsem vinu výlučně menstruaci, nezdůrazňoval jsem výhradně „nemravnost" a nemoralizovaljsem - to jsem přenechal kuchařce, když už ve hře není kněz.
Pyšním se tím, že tato motivační rozmanitost odpovídá dnešní době. Ajestliže to už jiní udělali přede mnou, pyšním se tím, že nejsem jediným tvůrcem paradoxů, jak svět nazývá všechny nové objevy.
Pokud se jedná o charakterizování postav, jsou v podstatě bez charakteristiky, a to z těchto důvodů:
Slovo charakter nabylo v průběhu doby celé řady významů. Původně asi znamenalo převládající, základní duševní rys a často se zaměňovalo s temperamentem. Později se z charakteru stalstředostavovský výraz pro automat: charakter se říkalo tomu, kdo jednou provždy ustrnul ve své povaze nebo se přizpůsobil jisté životní roli, krátce řečeno přestal růst - zatímco tomu, kdo se dále vyvíjí, zdatnému plavci po řece života, jenž ne-pluje s upoutanými ráhny, ale neustále natáčí plachty, aby do nich zachytil každý závan větru, se říká bezcharakterní. Samozřejměv hanlivém smyslu,jelikož je nadmíru obtížné jej zachytit, zařadit a uhlídat. Tato měštácká představa o nehybnosti duše se pak přenesla do divadla, kde měšťáctvo odjakživa panuje. Tam pak byl charakter ten, kdo
byl hotový a neměnný, kdo důsledně vystupovaljako opilec, vtipálek nebo truchlivec. A charakterizovat postavu? Na to stačilo dát jí nějakou tělesnou vadu, koňskou nohu, dřevěnou nohu, rudý nos, aneboji nutit neustále opakovat nějaký obratjako třeba „velice galantní" nebo „Barkis nemá námitek" nebo něco na ten způsob. Tento zjednodušený pohled na lidi má třeba ještě velký Moliěre. Harpagon je jenom lakomec, třebaže by mohl být jak lakomec, tak i znamenitý finančník, vzorný otec a dobrý občan. Ještě horší je, že jeho „vada" je velice výhodná právě pro jeho zetě a dceru, protože po něm budou dědit, a tak by ho neměli hanět, i když budou muset ještě nějakou tu chvíli počkat, než spolu skočí do postele. Nevěřím tedy na jednoduché divadelní postavy. A sumární soudy spisovatelů nad lidmi - tenhle je hlupák, tamten kruťas, tenhle žárlivec, tamten hrabivec - by naturalista měl zavrhnout, neboť dobře ví, jak bohatýje komplex lidského duševního života, a že „nectnost" má i druhou stránku, která se náramně podobá ctnosti.
Jako moderní charaktery, žijící v přechodné době, přinejmenším uspěchanější a hysteričtější než ta předešlá, jsem své postavy vylíčilcoby rozkolísanější a rozpolcenější, utvářené ze starého a nového, a připadá mi docela pravděpodobné, že moderní myšlenky prostřednictvím časopisů i rozhovorů pronikly i do vrstev, v nichž žije služebnictvo. Proto má sluha ve své dědičné otrocké duši i jistá moderní puzení. Ajestliže se někomu nelíbí, že necháváme postavy moderního dramatu mluvit o darwinismu, a přitom nám doporučuje chodit na Shakespeara, pak bych mu rád připomněl, že hrobník v Hamletovi mluví o tehdy módní filozofii Giordana Bruna (a o Baconově), a to je ještě nepravděpodobnější, protože myšlenky se tehdy šířily pomaleji a obtížněji než dnes. A že „darwinismus" ostatně existuje odjakživa, už od Mojžíšova příběhu o postupném stvoření světa od nižších zvířat až k člověku, jenže myjsme ho objevili a zformulovali až dnes.
Mé duše (charaktery.) jsou konglomeráty kulturně vývojových stupňů minulých i současných, útržků z knih a časopisů, kousků lidí, cípků utrhaných ze svátečních šatů, které se proměnily v hadry, přesně tak, jak je poskládaná i lidská duše. Kromě toho poskytují také něco zprávo původu a růstu: nechávám slabšího okrádat silnějšího a opakovat po něm slova, nechávám duše, aby si braly „ideje" neboli sugesce jedna od druhé, od prostředí (čížkova krev), od charakteristických znaků (břitva), a rovněž využívám „přenosu myšlenek" prostřednictvím neživotného média (hraběcí holínky, zvonek). Konečně jsem vzal na pomoc i bdělou hypnózu, což je variace hypnózy spánkové, a je už dnes tak vykřičená a notoricky známá, že nedokáže vyvolat posměch nebo nedůvěru, jako by tomu bývalo v době Mesmerově.
Slečna Julie je moderní postava, ne snad proto, žeby co svět světem stojí neexistovaly položeny, které nenávidí muže, ale proto, že dnes užjsmeje objevili, že vystupují veřejně a dělají povyk. Osou obětí pověry (jíž ostatně podléhají i silnější mozky), že žena, ona zakrslá odrůda člověka, jež se staví mezi muže, pány tvorstva a tvůrce kultury, snad má být muži rovná nebo by se mu někdy mohla vyrovnat, a vyvíjejí nepřiměřené úsilí, které působíjejich pád. Nepřiměřené proto, že i zakrslá odrůda podléhá zákonům rozmnožovania bude se vždy rodit jako zakrslá a toho, kdo má náskok, nikdy nemůže dostihnout, podle vzorce: A (muž.) a B (žena.) vycházejí ze stejného bodu C, a to tak, že A (muž.) má rychlost-dejme tomu -100 a B (žena.) rychlost 60. Kdy tedy, zní otázka, bude B moci dohnat A? - Odpověď: nikdy! Ani za pomoci rovného vzdělávání, rovného hlasovacího práva, odzbrojení nebo prohibice. Dvě rovnoběžky se taky nikdy ne-protnou.
Položena je typ, který se žene stále více kupředu, prodává se za moc, řády, vyzna-
menání, diplomy, takjako dřív za peníze, aje příznakem degenerace. Dobrý druh to není, protože nevydrží, ale bohuželse ke svému neštěstí neustále dál šíří. A degenerovaní muži si zřejmě podvědomě vybírají právě mezi nimi, takže se rozmnožují a plodí tvory neurčitého pohlaví, kteří se v životě trápí, ale naštěstí podléhají, ať už z nesouladu se skutečností, z potlačovaných pudů, jejichž výbuchu nelze zabránit, nebo ze zklamání nad tím, že se nemohou vyrovnat mužům. Typ je to tragický a nabízí pohled na zoufalý boj proti přirozenosti, tragický proto, že romantické dědictví nyní převzal naturalismus; ten chce jen štěstí, a ke štěstí patří silné a dobré druhy. Slečna Oulieje však také pozůstatkem staré válečnické šlechty, na jejíž místo dnes nastupuje nová šlechta nervů a velkých mozků, je obětí nesouladu, jejž v rodině vyvolal „zločin" matčin, obětí dobových omylů, okolností, své vlastní chatrné konstituce - a to vše dohromady je totožné se starodávným Osudem nebo Zákonem Všehomíra. Vinu, spolu s Bohem, naturalista zrušil, ale následky činů, trest, vězení nebo aspoň strach z nich zrušit nemůže z toho prostého důvodu, že tu zůstanou, ať už autor někoho zbaví odpovědnosti nebo ne. Ukřivdění spoluobčané nejsou totiž tak skromní a povolní, jako mohou bez jakéhokoli úsilí být ti neukrivdení, ti totiž stojí mimo. A i kdyby se otec z nutných příčin vzdal pomsty, pomstila by se dcera sama na sobě, takjako to udělá tady, protože má vrozenou nebo zděděnou čest, kterou vyšší třídy dědí- odkud? Z barbarství, z árijské pravlasti, ze středověkého rytířství. Je to náramně pěkná věc, jenže pro další uchování rodu dnes poněkud nevhodná. Je to ono šlechtické harakiri, Japoncův vnitřní zákon svědomí, který mu velí rozpárat si břicho, když ho někdo urazí, a dodnes to přežívá v poněkud modifikované podobě v souboji, oné šlechtické výsadě. Proto také sluha Jean žije dál, kdežto slečna Julie bez cti žít nemůže. Oproti šlechtici má otrok tu výhodu, že mu chybí onen životu nebezpečný předsudek o cti. V každém z nás árijců je nakonec kus šlechtice nebo Dona Quijota, a ten v nás vyvolává sympatie k sebevrahovi, jenž se dopustil nečestného činu, a tak čest ztratil. Jsme natolik šlechtici, že nás trápí, když vidíme mrtvolu padlého velikána, dokonce i kdyby se ten padlý měl zase vzchopit a čestnými skutky vše napravit. Sluha Jean je zakladatelem nového druhu, na němž můžeme sledovat proces počínající diferenciace. Byl dítě deputátníkovo a vzdělalse, aby se z něho mohl stát budoucí pán. Snadno se učí, má vysoce vyvinuté smysly (čich, chuť, zrak.) i cit pro krásu. Už je na cestě vzhůru, je natolik silný, aby byl s to bez rozpaků využívat služeb ostatních. Svému vlastnímu prostředí už se odcizil, opovrhujejímjako překonaným vývojovým stupněm, má z něho strach a prchá před ním, protože lidé z tohoto prostředí znají jeho tajemství, vyslídili jeho úmysly, závistivě pozorují jeho vzestup a těší se, že ztroskotá. Odtudjeho dvojaká, nerozhodná povaha kolísající mezi sympatiemi kvy-sokému postavení a nenávistí k těm, kdo toto postavení zaujímají. Říká o sobě, že je aristokrat, pronikl do tajností dobré společnosti, je uhlazený, pod povrchem však surový, redingot už nosíš vkusem, to ale v nejmenším nezaručuje, že je pod ním umytý.
Před slečnou má respekt, ale Kristiny se bojí, protože ta zná jeho nebezpečná tajemství. Je bezcitný, takže nedopustí, aby události svatojanské noci jakkoli mařilyjeho životní plány. Má drsnost otroka a otrlost vládce, takže při pohledu na krev neomdlí a nepřízní osudu se nedá vyvést z míry. Proto ta ké vyjde z boje bez úhony a skona asi opravdu jako hoteliér, a jestliže z něho přece jen nebude rumunský hrabě, bude mítjeho syn jistě maturitu a snad se z něho stane přednosta okresního berního úřadu.
To, co vykládá o názoru nižších tříd na život viděný zdola, jsou ostatně důležité věci - tedy pokud mluví pravdu, to totiž nedělá moc často, protože spíš než pravdu říká to, z čeho mu kouká prospěch. Když slečna Julie vyjádří domněnku, že všichni příslušníci nižších tříd pociťují tlak shora stejně těžce, dají Jean pochopitelně za pravdu, jelikož
jeho cíLem je získat její sympatie, pak to ale okamžitě uvede na pravou míru, jakmile zjistí, že bude výhodné vydělit se z davu.
Kromětoho, žeje na cestě vzhůru, stojí Jean nad slečnou Julii také proto, zeje muž. Ve věd pohlaví je aristokrat díky mužné síle, lépe vyvinutým smyslům a schopnosti iniciativního činu. Jeho méněcennost spočívá nejspíš v náhodné okolnosti společenského prostředí, v němž žije: to patrně dokáže odložit spolu s livrejí.
Otrocká mentalita se u něho projevuje úctou k hraběti (holínky.) a náboženskými pověrami. Hraběte však ctí spíš jako vlastníka onoho vyššího postavem, o něž sám usiluje, a tato úcta v něm přetrvává i poté, co dobyljeho dceru a uviděl, jak prázdná je ta krásná slupka.
Láska ve „vyšším" smyslu nemůže podle mne mezi dušemi tak rozdílné povahy vůbec vzniknout. Proto nechám slečnu Julii, aby si zde Lásku vymyslela jako ochranu nebo výmluvu, a pokud jde o Jeana, můžeme předpokládat, že kdyby žil v jiných společenských poměrech, láska by u něho vzniknout mohla. Představuji si, žeje to s láskou tak trochu jako s hyacintem, ten taky musí zakořenit ve tmě, aby mohl nasadit mocný květ. Tady však vyžene vzhůru, do květu i do semene, všechno najednou, a proto také rostlina rychle zajde.
Konečně pak Kristina. Otrokyne, ztělesněná nesamostatnost a tupost nabytá u plotny, zvířecky nevědomá ve své Licoměrnosti a přecpaná mravností a náboženstvím jako záminkami a obětními beránky, které silný člověk nepotřebuje, protože svou vinu unese sám, nebo šiji nějak racionálně omluví. Do kostela chodí proto, aby snadno a rychle na Ježíše naložila své drobné domácí zlodějny a posílila se čerstvou dávkou neviny.
Kromě toho je to vedlejší postava, a je tedy načrtnuta s podobným záměrem jako kněz a lékař v Otci: potřeboval jsem prostě všední, obyčejné lidi, a to venkovští faráři a doktoři bývají. Jestliže tyto vedlejší postavy připadají někomu abstraktní, je to tím, že všední Lidé skutečně do jisté rníry abstraktní jsou, a to v tom, jak vykonávají své povolání: jsou nesamostatní, při výkonu povolání ukazují jen jednu stránku, a pokud divák nemá potřebu vidět je z více stran, je toto mé abstraktní líčení do značné míry správné.
Co se konečné dialogu týká, rozeseljserrs se poněkud s tradicí, protože jsem ze svých postav nenadělal katechety, kteří kladou hloupé otázky, aby vyvolávali vtipné odpovědi. Vyhýbám se zde matematické symetrii vykonstruovaného francouzského dialogu a nechávám mozek pracovat nepravidelně, tak, jak pracuje ve skutečností: tam se také žádné téma nevyčerpá až do dna, spíš jeden mozek poskytuje druhému zcela namátkou něco, čeho se může chytit. Proto i dialog těká, v prvních scénách se zásobuje materiálem, který pak zpracovává, vyzvedá, opakuje, rozvijí, znásobuje, stejně jako téma v hudební skladbě.
Děj je také dostatečně nosný, a jelikož se vLastně týká pouze dvou osob, spokojil jsem se jen s těmito dvěma, jen jednu vedlejší postavu jsem připojil, totiž kuchařku, a nešťastný duch otcův nechávám vznášet se nad a za vším, co se tu odehrává. To vše proto, že moderní diváky ze všeho nejvíc zajímá právě psychologický děj: našim vědy-chtivým duším nestačí vidět, že se něco odehrává, chtějí také vědět, jak k tomu došlo. Chceme vidět drátky, soustrojí, prozkoumat dvojité dno kufru, ohmatat si kouzelný prsten a zjistit, jak je spojený, nahlédnout do kareta objevit, jak jsou označené.
Měl jsem přitom na mysli monografické romány bratří Goncourtů, protože ty se mi z veškeré současné literatury zamlouvají nejvíc.
Pokud se týká kompoziční techniky, udělaljsem pokus azrušiíjsem rozdělení na dějství. Domníval jsem se totiž, že naši slábnoucí schopnost podléhatiluzi by už dočista
zničila přestávka, při níž má divák čas uvažovat, a tak se vymaní ze sugestivního vlivu autora-hypnotizéra. Moje hra trvá asi tak půldruhé hodiny. A jestliže dokážeme právě tak dlouho nebo ještě déle sledovat přednášku, kázání nebo jednám nějakého sjezdu, řekljsem si, že divadelní hra do půl druhé hodiny délky by snad taky neměla nikoho příliš vyčerpat. Už roku 1872, ve své první hře Psanec, jsem se o tuto koncentrovanou formu pokusil, ale bez valného úspěchu. Hru jsem nejdřív napsal v pěti dějstvích, ale když byla hotová, zjistil jsem, že působí roztříštěně a těkavě. Spálil jsem ji, a z popela povstalo jediné veLké, propracované dějství o padesáti tiskových stranách, v trváníjedné hodiny. Forma to tedy nová není, mám však dojem, žeje mým majetkem a že má naději stát se v důsledku změny vkusu formou moderní. Mým záměrem je vychovat obecenstvo tak, aby dokázalo sledovat celovečerní hru v jednom dějství, to však bude nutno ještě prozkoumat. Abych divákům a hercům umožnil krátký odpočinek, a přitom nepustil diváky ze zajetí i Luze, použil jsem tři formy, jež beze zbytku spadají do oblasti dramatického umění: monolog, pantomimu a balet. Všechny původně patřily do antické tragédie, s tím rozdílem, že se z monodie udělal monolog a z chóru balet.
Monolog naši realisté v poslední době z divadla vykázali jako nepravdivý. Jestliže ho však budu dostatečně motivovat, bude pravdivý a já ho budu moci s výhodou použít. Je přece pravděpodobné, že má-íi někdo někde pronést řeč, chodí doma sem tam a projev si nahlas předčítá, zrovna tak, jako si herec nahlas nacvičuje roli, dívenka si povídá s kočkou, matka žvatlá s dítětem, stará panna švitoříš papouškem a spáč mluví ze spaní. A abych také dal hercům příležitost k samostatné práci a na chvíli je osvobodil od autorova ukazovátka, pouze jsem monology naznačil, ale nevypsal. Jelikož je úplně jedno, co se mluví ze spania co se říká kočce, pokud to ovšem nemá vliv na děj, může schopný herec, plně ponořený do nálady a situace hry, patrně improvizovat úspěšněji než autor, protože ten nemůže předem vypočítat, kolik a jak dlouho bude třeba mluvit, aby obecenstvo nevypadlo z iluze.
Italské divadlo se, jak známo, Leckde k improvizaci opět vrací, a tak vytváří básnící herce, přece však na základě autorových záměrů. To může znamenat velký pokrok nebo dokonce nový druh umění, kde již můžeme skutečně mluvit o tvůrčí práci.
Kde by monolog působil nepravděpodobně, uchýliljsem se k pantomimě, a tam ponechávám herci ještě větší volnost, aby básnil a vydobyl si vlastní slávu. Abych však obecenstvo přece jen příliš nepokoušel, nechávám při němohře působit iluzivní moc hudby, věrohodně motivovanou svatojanským tancem. Tady prosím toho, kdo bude vybírat hudbu, aby si počína L s rozmyslem a nevyvolával nemístné asociace třeba tím, že zvolí nějaký kousek z nej novější operety nebo něco příliš etnograficky folklorního.
Balet, který jsem do hry vložil, nemůže být nahrazen tzv. lidovým výjevem, protože Lidové výjevy se vždycky hrají pod psa, a já nechci, aby kdejaký trouba využíval této příležitosti, předváděl se a rušil iluzi. Jelikož lid své jedovatosti nikdy neimprovizuje, ale používá již hotového materiálu, který lze tak či onak chápat dvojsmyslně, nevymýšlel jsem si posměšnou píseň, a raději jsem si vybral méně známou taneční hru, kterou jsem objevil nedaleko Stockholmu. Slova celkem vzato sedí, netrefují se přímo a doslovně, což je právě záměr, neboť zákeřnost (slabost.) otrokova nepřipouští přímý útok. Takže žádná veselá kopa ve vážném ději, žádné přisprostlé chichotání v situaci, kdy se pokládá víko na rakevjednoho rodu!
Několik slov o dekoracích. Od impresionistu jsem si vypůjčil nesymetričnost, názna-kovost, a domnívám se, že jsem tím získal na iLuzívnosti: jelikož divák nevidí celou kuchyň a veškeré zařízení, nechává se mu prostor, aby domýšlel, jeho fantazie se dává do pohybu a samostatně si vše doplňuje. Získaljsemi tím, že se vyhýbám únavným odcho-
jeho alem je získat její sympatie, pak to ale okamžitě uvedena pravou míru, jakmile zjistí, že bude výhodné vydělit se z davu.
Kromě toho, že j e na cestě vzhůru, stojí Jean nad slečnou Julií také proto, že je muž. Ve věci pohlaví je aristokrat díky mužné síle, lépe vyvinutým smyslům a schopnosti iniciativního činu. Jeho méněcennost spočívá nejspíš v náhodné okolnosti společenského prostředí, v němž žije: to patrně dokáže odložit spolu s Livrejí.
Otrocká mentalita se u něho projevuje úctou k hraběti (holínky.) a náboženskými pověrami. Hraběte však ctí spíš jako vlastníka onoho vyššího postavení, o něž sám usiluje, a tato úcta v něm přetrvává i poté, co dobyl jeho dceru a uviděly jak prázdná je ta krásná slupka.
Láska ve „vyšším" smyslu nemůže podle mne mezi dušemi tak rozdílné povahy vůbec vzniknout. Proto nechám slečnu Julii, aby si zde lásku vymyslela jako ochranu nebo výmluvu, a pokud jde o Jeana, můžeme předpokládat, že kdyby žil v jiných společenských poměrech, Láska by u něho vzniknout mohla. Představuji si, že je to s láskou tak trochu jako s hyacintem, ten taky musí zakořenit ve tmě, aby mohl nasadit mocný květ. Tady však vyžene vzhůru, do květu i do semene, všechno najednou, a proto také rostlina rychle zajde.
Konečně pak Kristina. Otrokyne, ztělesněná nesamostatnost a tupost nabytá u plotny, zvířecky nevědomá ve své Licoměrnosti a přecpaná mravností a náboženstvím jako záminkami a obětními beránky, které si Lny člověk nepotřebuje, protože svou vinu unese sám, nebo šiji nějak racionálně omluví. Do kostela chodí proto, aby snadno a rychle na Ježíše naložila své drobné domácí zlodějny a posílila se čerstvou dávkou neviny.
Kromě toho je to vedlejší postava, a je tedy načrtnuta s podobným záměrem jako kněz a lékař v Otci: potřeboval jsem prostě všední, obyčejné lidi, a to venkovští faráři a doktoři bývají. Jestliže tyto vedlejší postavy připadají někomu abstraktní, je to tím, že všední Lidé skutečně do jisté míry abstraktní jsou, a to v tom, jak vykonávají své povolání: jsou nesamostatní, při výkonu povolání ukazují jen jednu stránku, a pokud divák nemá potřebu vidět je z více stran, je toto mé abstraktní Líčení do značné míry správné.
Co se konečně dialogu týká, rozešel jsem se poněkud s tradicí, protože jsem ze svých postav nenadělal katechety, kteří kladou hloupé otázky, aby vyvolávali vtipné odpovědi. Vyhýbám se zde matematické symetrii vykonstruovaného francouzského dialogu a nechávám mozek pracovat nepravidelně, tak, jak pracuje ve skutečnosti: tam se také žádné téma nevyčerpá až do dna, spíš jeden mozek poskytuje druhému zcela namátkou něco, čeho se může chytit. Proto i dialog těká, v prvních scénách se zásobuje materiálem, který pak zpracovává, vyzvedá, opakuje, rozvíjí, znásobuje, stejně jako téma v hudební skladbě.
Děj je také dostatečně nosný, a jelikož se vlastně tyká pouze dvou osob, spokojil jsem se jen s těmito dvěma, jen jednu vedlejší postavu jsem připojil, totiž kuchařku, a nešťastný duch otcův nechávám vznášet se nad a za vším, co se tu odehrává. To vše proto, že moderní diváky ze všeho nejvíc zajímá právě psychologický děj: našim vědy-chtivým duším nestačí vidět, že se něco odehrává, chtějí také vědět, jak k tomu došlo. Chceme vidět drátky, soustrojí, prozkoumat dvojité dno kufru, ohmatat si kouzelný prsten a zjistit, jak je spojený, nahlédnout do kareta objevit, jak jsou označené,
Měljsem přitom na mysli monografické romány bratří Goncourtů, protože ty se mi z veškeré současné Literatury zamlouvají nejvíc.
Pokud se týká kompoziční techniky, udělaljsem pokus a zrušiljsem rozdělení na dějství. DomnívaLjsem se totiž, že naši slábnoucí schopnost podléhat iluzi by už dočista
zničila přestávka, pri níž má divák čas uvažovat, a tak se vymaní ze sugestivního vlivu autora-hypnotizéra. Moje hra trvá asi tak půl druhé hodiny. AjestLiže dokážeme právě tak dlouho nebo ještě déle sledovat přednášku, kázání nebo jednání nějakého sjezdu, řekljsemsi,že divadelní hra do půl druhé hodiny délky by snad taky neměla nikoho příliš vyčerpat. Už roku 1872, ve své první hře Psanec, jsem se o tuto koncentrovanou formu pokusil, ale bez valného úspěchu. Hru jsem nejdřív napsal v pěti dějstvích, ale když byla hotová, zjistil jsem, že působí roztříštěně a těkavě. Spálil jsem ji, a z popela povstalo jediné velké, propracované dějství o padesáti tiskových stranách, v trvání jedné hodiny. Forma to tedy nová není, mám však dojem, že je mým majetkem a že má naději stát se v důsledku změny vkusu formou moderní. Mým záměrem je vychovat obecenstvo tak, aby dokázalo sledovat celovečerní hru v jednom dějství, to však bude nutno ještě prozkoumat. Abych divákům a hercům umožnil krátký odpočinek, a přitom nepustil diváky ze zajetí iluze, použil jsem tři formy, jež beze zbytku spadají do oblasti dramatického umění: monolog, pantomimu a balet. Všechny původně patřily do antické tragédie, s tím rozdílem, že se z monodie udělal monolog a z chóru balet.
Monolog naši realisté v poslední době z divadla vykázali jako nepravdivý. Jestliže ho vsak budu dostatečně motivovat, bude pravdivý a já ho budu moci s výhodou použít. Je přece pravděpodobné, že má-Li někdo někde pronést řeč, chodí doma sem tam a projev si nahlas předčítá, zrovna tak, jako si herec nahlas nacvičuje roli, dívenka si povídá s kočkou, matka žvatlá s dítětem, stará panna švitoří s papouškem a spáč mluví ze spaní. A abych také dal hercům příležitost k samostatné práci a na chvíli je osvobodil od autorova ukazovátka, pouze jsem monology naznačil, ale nevypsal. Jelikož je úplně jedno, co se mluví ze spania co se říká kočce, pokud to ovšem nemá vliv na děj, může schopný herec, plně ponořený do nálady a situace hry, patrně improvizovat úspěšněji než autor, protože ten nemůže předem vypočítat, kolika jak dlouho bude třeba mluvit, aby obecenstvo nevypadlo z iluze.
Italské divadlo se, jak známo, leckde k improvizaci opět vrací, a tak vytváří básnící herce, přece však na základě autorových záměrů. To může znamenat velký pokrok nebo dokonce nový druh umění, kde již můžeme skutečně mluvit o tvůrčí práci.
Kde by monolog působil nepravděpodobně, uchýlil jsem se k pantomimě, a tam ponechávám herci ještě větší volnost, aby básnil a vydobyl si vlastní slávu. Abych však obecenstvo přece jen příliš nepokoušel, nechávám při němohře působit iluzivní moc hudby, věrohodně motivovanou svatojanským tancem. Tady prosím toho, kdo bude vybírat hudbu, aby si počínal s rozmyslem a nevyvolával nemístné asociace třeba tím, že zvolí nějaký kousek z nejnovější operety nebo něco příliš etnograficky folklorního.
Balet, který jsem do hry vložil, nemůže být nahrazen tzv. Lidovým výjevem, protože lidové výjevy se vždycky hrají pod psa, a já nechci, aby kdejaký trouba využíval této příležitosti, předváděl se a rušililuzi. Jelikož Líd své jedovatosti nikdy neimprovizuje, ale používá již hotového materiálu, který Lze tak či onak chápat dvojsmyslně, nevymýšlel jsem si posměšnou píseň, a raději jsem si vybral méně známou taneční hru, kterou jsem objevil nedaleko Stockholmu. Slova celkem vzato sedí, netrefují se přímo a dosLovně, což je právě záměr, neboť zákeřnost (slabost) otrokova nepřipouští přímý útok. Takže žádná veselá kopa ve vážném ději, žádné přisprostlé chichotánívsituaci, kdy se pokládá víko na rakev jednoho rodu!
Několik slov o dekoracích. Od impresionistu jsem si vypůjčil nesymetričnost, názna-kovost, a domnívám se, že jsem tím získal na iluzívnosti: jelikož divák nevidí celou kuchyň a veškeré zařízení, nechává se mu prostor, aby domýšlel, jeho fantazie se dává do pohybu a samostatně si vše doplňuje. ZískaLjsem i tím, že se vyhýbám únavným odcho-
dům dveřmi. Ty jsou v divadle většinou plátěné, při sebemenším doteku se rozechvějí a nedokáží ani vyjádřit zlobu otce rodiny, když ze vzteku nad Špatnou večeří odkráčí a práskne dveřmi, „až se dům otřese." (V divadle se rozhoupá.) Rovněž zde vystačím s jednou dekorací, jednak aby postavy měly čas s prostředím srůst, jednak abych skon-covals dekoračním přepychem. Ate kdyžjejenjedna dekorace, máme právo vyžadovat, aby působila věrohodně. Nic však není těžší, než aby místnost vypadala aspoň trochu jako místnost, i když třeba sopku a vodopád vymaluje malíř kulis obratem ruky. Prosím, ať jsou tedy stěny z látky, ale malovat na látku police, příborníky a nádobí-to ne, s tím už je načase skoncovat. Máme na jevišti uvěřit tolika konvencím, že bychom si aspoň mohli ušetřit námahu a nemuseli věřit namalovaným kastrolům.
Zadní stěnu a stůl jsem postavil šikmo, aby herd hráli z ánfasu a poloprofilu, když sedí naproti sobě u stolu. Viděljsem jednou v ,4)"íté šikmé pozadí, které odvádělo pohled do neznámé perspektivy - a nebylo to jen z trucovitého odporu proti únavné rovnoběžce.
Další, snad taky ne zrovna zbytečná novinka je, že se obejdeme bez rampy. Úkolem spodního osvětlení zřejmě je, aby herd vypadali ve tváři tlustší, ale mě by zajímalo, proč má být každý herec tlustý v obličeji. Nesmaže snad tohle spodní osvětlení celou řadu jemných rysů v spodní částí obličeje, zvlášť Čelisti, nepokřiví tvar nosu, nevrhá stíny do očí? Jedna věc je jistá, i kdyby tomu tak nebylo; mučí to hercovy oči, ztrácí se působivá hra pohledů, protože světlo rampy zasahuje oči na místech, která jsou jinak chráněna (jen u námořníků ne, ti vnímají odraz slunce na hladině), a proto vidíme většinou jen jediný výraz v očích, totiž primitivní šiLhání, buď do strany, nebo nahoru do hlediště, a to je pak vidět bělmo. Možná že má rampa na svědomí i nepříjemný zvyk, zvláště hereček, neustále pomrkávat. A chce-Li někdo náhodou na jevišti promluvit očima, má jedinou ubohou možnost, totiž dívat se přímo do publika, s nímž pak herec nebo herečka vstupuje do přímého kontaktu mimo rámec jeviště. Právem nebo neprávem se tomuhle nešvaru říká „zdravit známé".
Nedalo by silné postranní světlo (reflektor nebo podobně.) herd novou možnost posílit mimiku tváře tím nejmocnějším prostředkem, totiž hrou očí?
Nechovám žádné iluze, že by se snad mohlo podařit, aby herec hrál pro diváky, a nikoli s nimi, jakkoli je to vytoužený cíl. Ani se mi nesní o tom, že bych snad v dlouhém a důležitém výstupu uviděl hercova záda, ale aspoň si naléhavě přeju, aby se rozhodující výstupy nehrály u nápovědovy budkyjako parádní čísla vypočítaná na potlesk, a trvám na tom, aby se hrály na určeném místě, v konkrétní situad. Jinými slovy žádná revoluce, jen malé úpravy - protože změnit jeviště v místnost, u níž jsme odstranili čtvrtou stěnu, a kde tedy jsou kusy nábytku obrácené zády do jeviště, by asi zatím působilo rušivě.
Jestliže chd teďŕíd pár slov o líčení, nedělám si naděje, že by mě snad vyslechly dámy, protože ty chtějí být radši krásné než pravdivé. Ale herec by si měl rozvážit, zdaje výhodné nasaditsi líčením na tvář abstraktní výraz, který na něm zůstane jako maska. Představme si pána, jenž si uhlem namaluje mezi oči ostrý, cholerický rys, a předpokládejme dále, že se - ještě pořád takto utrápený - potřebuje zasmát nějaké replice. Jaká příšerná grimasa 2 toho vyjde? A jak se takové umělé Čelo, lesklé jako biliárová koule, má nakrčit, když se starý pán rozčílí?
V moderním psychologickém dramatu by se ty nejjemnější duševní záchvěvy měly zrcadlit v obličeji, a neměly by se vyjadřovat gestikulací a rvaním kulis. Nebylo by tedy lepší pokusit se je inscenovat na malém jevišti, s postranním osvětlením a s herd bez líčení nebo aspoň s minimálním líčením?
A kdyby se nám ještě podařilo odstranit viditelný orchestr s rušivými lampičkami na pultech a s tvářemi muzikantů obrácenými do hlediště, kdybychom zvedli přízemí tak, aby oči diváků byly výš než kolena herců, kdybychom odstranili proscéniové lóže, kde se páni pochechtávají a společně s dámami si pochutnávají na večeři, kdybychom docílili, aby pří představení bylo v hledišti opravdu tma, a hlavně kdybychom měli malé jeviště a malé hlediště, pak by snad mohlo vziknout nové drama, a divadlo by se opět mohlo stát zdrojem potěchy pro vzdělané Lidi. Na takové divadlo si asi ještě nějaký čas budeme muset počkat, ale můžeme zatím psát do šuplíku a připravovat pro ně budoucí repertoár.
Zde je jeden takový pokus. Jestliže se nepovedl, bude dost času zkusit to znovu.
Veliká kuchyně.
Osoby
SLEČNA JULIE, 25 let JEAN, sluha, 30 let KRISTÍNA, kuchařka, 35 let
Odehrává se v hraběcí kuchyň i ve svatojanskou noc.
Strop a boční stěnyjsou zakryty drapériemi a sufitami. Zadní stěna jde zleva Šikmo jevištěm, na levé straně zadní stěny jsou dvě police s měděným, mosazným, železným a cínovým nádobím; police jsou zdobené vzorkovaným papírem. Trochu dál vpravo tři čtvrtiny velkého klenutého vchodu s prosklenými dveřmi, za kterými je vidět kašnu s amorkem, rozkvetlé šeříky a vlašské topoly. Vlevo na jevišti roh velkých kachlových kuchyňských kamen a kus pece s komínovou rourou. Vpravo je vidět konec jídelního stolu služebnictva; je z bílého borovicového dřeva. Kolem stolu několik židlí. Kamna jsou ozdobena březovými větvičkami, na podlaze jalovcové proutky. Na konci stolu velký japonský džbán na koření, v něm větvičky rozkvetlého šeříku. Lednička, dřez na nádobí, umyvadlo. Nad dveřmi velký
staromódni zvonek, vlevo od dveří ústí mluvicí trubice, Kristina stojí u plotny a něco smaží na pánvi. Má světlé bavlněné šaty a přes ně zástěru. Vejde Jean v livreji. Nese pár jezdeckých holínek s ostruhami. Postaví je na viditelném místě na podlahu.
JEAN
Dneska večer slečna Julie zase blázní. Prostě se zbláznila.
KRISTINA
Ale, ty už jsi tady?
JEAN
Doprovodil jsem pana hraběte na nádraží a pak jsem se vracel kolem stodoly, tak jsem si tam zašel, že si trochu zatancujú. A najednou vidím, jak to slečna roztáčí s hajným. Ale sotva mě uviděla, vrhla se mi do náruče a hned prý dámská volenka a valčík. Ta ti tancovala tak, že - v životě jsem něco takového neviděl. Prostě blázen!
KRISTINA
To je odjakživa, ale takhle zlý to s ní ještě nebylo, jako těch posledních čtrnáct dní -co zrušili to zasnoubení.
JEAN
No, jak ono to vlastně bylo? Takový pěkný chlap, i když peníze neměl. Jojo, tyhle lidi holt mají starosti. (Sedne si ke stolu.) Ale stejně je to zvláštní, taková slečna, ne, a radši zůstane doma s lidma, co? Místo abyjela s otcem na návštěvu k příbuzenstvu. 0 svatojanské noci!
KRISTINA
To ona se asi stydí, teď po tom skandálu se snoubencem. JEAN
Určitě. Ale řeknu ti, chlap to byl, ten nezůstane nikomu nic dlužný. Víš vůbec, jak k tomu došlo, Kristino? Já to totiž viděl na vlastní oči, ale pochopitelně jsem to na sobě nedal znát.
KRISTINA
Tys to vážně viděl?
JEAN
To víš, že jo. - Jednou večer stáli venku před maštali a slečna ho drezírovala, aspoň tomu tak říkala. A víš jak? Tak si představ, muselskákatpřesjezdecký bičík, jako když učíš skákat psa. Skočil dvakrát a pokaždé dostal ránu. No a potřetí jí ten bič vytrhl z ruky, rozlámal ho na cimprcampr - a šel.
KRISTINA
Takhle že to bylo? Ne! Nepovídej!
JEAN
Ano, takhle ta historie skončila. - No, tak co pro mě budeš mít dobrého, Kristino? KRISTINA
(dá obsah pánve na talíř a předloží Jeanovi) Ále,jen kus ledvinek, uřízla jsem je z te-iecí pečené.
JEAN
(přivání k jídlu) Mmmm! Nádhera. Toje moje délice, oblíbená pochoutka. (Sáhne na talíř.) Takyjsi mohla ten talíř nahřát.
KRISTINA
Teda ty jsi ještě větší fajnovka než pan hrabě, když to do tebe vjede - (Mazlivě ho zatahá za vlasy.)
JEAN
(rozzlobeně) Nech toho, netahej mě za vlasy! Víš, jakjsem citlivý!
KRISTINA
Nono, vždyť víš, že to bylo z lásky.
(Jean jí. Kristina otevře láhev piva.) JEAN
Pivo na svatojanský večer - tak to ne! To já mám něco lepšího. (Vytáhne zásuvku u stolu a vezme z ní láhev značkového červeného vína.) Vidíš to? Pravé francouzské. -Podej mi skleničku. Ne, pořádnou, na víno, kdyžpiju burgund pur!
KRISTINA
(se vrátí k plotně a postaví na ni kastrůlek) Teda s tebou si tvoje žena jednou užije! Nic ti nejde pod nos.
JEAN
Jen nevykládej! Ještě bys byla ráda, dostat takového nóblchlapajakojá. Taky bych řek, že ti vůbec neškodí, když se o mně říká, žejsem tvůj snoubenec. (Ochutná víno.) Dobré! Výborné! Jen trošilinku teplejší by potřebovalo být. (Zahřívá skleničku v dlaních.) Tohle jsme koupili v Dij onu. Čtyři franky litra ve velkém, prosím. K tomu ještě clo. Co to tam klohnís, prosím tebe, toje pekelný smrad.
KRISTINA
Ale, nejakej sajrajt, co chce slečna Julie pro Dianu. JEAN
Jak to mluvíš, vyjadřuj se trochu důstojně, Kristino! Proč vlastně vyvaruješ pra nějakého čokla, kdyžje svátek? Je ta čuba snad nemocná?
KRISTINA
Jo, nemocná! Ometala se někde s tím mopslem ze dvora - a teď je zle. No a slečna prý že o tom nechce ani slyšet!
JEAN
Slečna je v některých věcech náramně netýkavá, a vjiných jí hrdost schází, přesně jako paní hraběnka, kdyžještě byla naživu. Té bylo nejlíp v kuchyni a v chlívě, ale nikdy jí nestačilo zapřáhnoutjen jednoho koně. Manžety měla špinavé, ale na knoflíčkách musela být hraběcí korunka. - A pokud jde o slečnu, tak by na sebe měla trochu víc dbát, i na svou pověst. Někdy bych málem myslel, že ani není urozená! Teď třeba když tancovala v té stodole, tak prostě vytrhne Anně hajného a začne to s ním roztáčet sama. My bysme něco takového neudělali, ale tak už to holt chodí, když se chce panstvo chovat prostě - tak se chová sprostě. Ale pěkná je. Nádherná! Hmmm! Ty ramena! A - atakdále, no.
KRISTINA
Jen jestli trochu nepřeháníš. Slyšela jsem, co říká Klára, a ta ji oblíká! JEAN
Pch, Klára! Všechny si navzájem závidíte. Já jsem s ní jezdil na koni... Ajak tancuje! KRISTINA
Jú, Jeane - zatancuješ si se mnou, až budu hotová...
JEAN
Samozřejmě.
KRISTINA
Slibuješ mi to?
JEAN
Slibuju? Když řeknu, že něco udělám, takto udělám. Ták - večeře byla skvělá, děku-ju moc. (Zazátkuje láhev.)
SLEČNA
(Ve dveřích, mluvíš někým venku) Hned jsem zpátky. Klidně zatím pokračujte. (Jean ukryje láhev do zásuvky. Uctivě vstane.)
(Vejde a jde ke Kristině u plotny.) Tak co - hotovo? (Kristina naznačí hlavou, zeje v místnosti Jean.)
JEAN
(galantně) Dámy spolu mají nějaké tajnosti? SLEČNA
(ho pleskne přes tvář kapesníčkem) Ale - vy jste zvědavý! JEAN
Hmmm, to je vůně - fialky, že? SLEČNA
(koketně) Nestydo! I v parfémech se vyzná! Tancovat, to vám takyjde... Tak žádné koukání! Běžte, šup, šup.
JEAN
(drze, zdvořile) Že by dámy na svatojanskou noc vařily nějakou čarovnou polévku? Něco na věštěni - hvězda štěstí, co v ní uvidíte svého nastávajícího?
SLEČNA
(ostře) Nato byste musel mít tedy moc dobré oči. (Kristině.) Nalej to do nějaké menší Láhve a pořádněji zazátkuj. - Jeane, pojďte si se mnou zatančit.
JEAN
(váhavě) Já tedy nechci nikoho urazit, ale tenhle tanec jsem slíbil tady Kristině... SLEČNA
No bože, tak bude mít jiný - viď, Kristino? Půjčíš mi Jeana? KRISTINA
Do toho já nemám co mluvit. Když je slečna tak laskavá, tak se nesluší, aby odmítl. Jen jdi a hezky poděkuj, taková čest!
JEAN
Tedy, upřímně řečeno - nechci se nikoho dotknout, ale nevím, jestli děláte dobře, slečno Julie, takhle tančit dvakrát za sebou se stejným kavalírem, zvlášť když Lidi tady si všecko hned nějak vykládají...
SLEČNA
(vyletí) Jak to? Co sí vykládají? Jak to myslíte? JEAN
(shovívavě) Podívejte, slečno, když mi nechcete rozumět, tak to budu muset povědět jasněji. Nepůsobí dobře, když dáváte přednostjednomu podřízenému před jinými,ti totiž čekají, že se jim taky dostane takové neobyčejné cti...
SLEČNA
Přednost! To jsou nápady! Já tedy žasnu! Já, paní domu, tady poctím svou přítomností Lidovou slavnost, a když si chci opravdu zatančit, tak chci tančit s někým, kdo umí vést, abych nebyla nikomu pro smích.
JEAN
Prosím, jak račte poroučet. Jsem k službám. SLEČNA
(měkce) Nesmíte to brát, jako že poroučím. Dnes jsme spoLu na večírku, tak se budeme bavit a všechny stavovské ohledy odložíme! Tak, nabídněte mi hezky rámě. -Jen klid, Kristino. Já ti snoubence nevezmu.
(Jean nabídne Slečně rámě a odvádí ji. Pantomima: Hraje se tak, jako by herečka byla opravdu sama v místnosti; když je třeba, obrací se k obecenstvu zády, nedívá se do hlediště, nepospíchá, nebojí se, že obecenstvo začne být netrpělivé. Kristina sama, Dovnitř doléhá slabý zvuk houslí, které hrají k tanci.
Kristina si zpívá potichu k hudbě. Sklízí ze stolu po Jeanovi, umyje talíř, utře a uklidí do skříně. Pak si svlékne zástěru, ze zásuvky vytáhne zrcátko a opře ho o džbán s šeříky na stole. Zapálí svíčku, zahřeje si nad plamenem vlásenku, a tou si pak onduluje nad čelem vlasy. Pak jde ke dveřím a poslouchá. Vrátí se ke stolu. Najde Slečnin zapomenutý kapes-níček, přivoník němu, pak ho jakoby zamyšleně rozloží, natáhne, uhladí, zase na Čtyřikrát složí atd.)
JEAN
(vejde sám) Nedá se nic dělat, ona je opravdu blázen. Takhle tancovat! A Lidi se schovávají za dveřma a smějí sejí. Co tomu říkáš, Kristino?
KRISTINA
Ale to víš, má zrovna ty svoje dny, a to pak vždycky takhle vyvádí. Tak zatancuješ si teď se mnou?
JEAN
Doufám, že se nezlobíš, že jsem tě nechal stát... KRISTINA
Ne! - Kvůli takové maličkosti, vždyť vis. Kromě toho taky znám svoje místo... JEAN
(ji vezme kolem pasu) Jsi rozumná holka, Kristino, a určitě budeš dobrá manželka... SLEČNA
(vejde: nepříjemné překvapení - nutí se do žertovného tónu) Vy jste mi pěkný kavalír, takhle opustit dámu a utéct.
JEAN
Naopak, slečno Julie, jak vidíte, spéchaljsem za tou, kterou jsem opustil! SLEČNA
(obrátí list) Víte, že jako tanečníkovi se vám nikdo nevyrovná! - Proč máte na sobě ve svátek vůbec Livrej? Hned to svlíkněte!
JEAN
Takto vás, slečno, budu muset požádat, abyste se na chviličku vzdálila, protože čer-
ný kabát mám pověšený tady... (Ukáže a jde vpravo.) SLEČNA
Snad se přede mnou nestydíte? Převléknout si kabát, prosím vás. Tak jděte k sobě do pokoje a pak se vraťte. Nebo zůstaňte tady a já se otočím zády.
JEAN
Tak tedy s vaším dovolením, vážená slečno. (Jde vpravo. Vidíme jednu paži, když si převléká kabát)
SLEČNA
(Kristině) Poslyš, Kristino, Jean je tvůj snoubenec, že se chová tak důvěrně?
KRISTINA
Snoubenec? Třeba, proč ne. My tomu tak říkáme.
SLEČNA
Říkáte?
KRISTINA
No, vždyť vy jste, slečno, taky mela snoubence, a...
SLEČNA
Ale my jsme byli doopravdy zasnoubeni...
KRISTINA
A stejně z toho nic nebylo...
(Jean vejde v černém kabátu, na hlavě černou buřinku.)
SLEČNA
Trěs gentil, monsieur JearílTrěs gentil!
JEAN
Vous voulez plaisanter, madame! SLEČNA
Etvous voulez parler francais! Kdejste se to naučil? JEAN
Ve Švýcarsku, dělal jsem sklepníka, sommelier, v jednom z nejvétších hotelů v Luzernu.
SLEČNA
Vypadáte jako dokonalý džentlmen vtom kabátku. Charmant! (Sedne si ke stolu.)
JEAN
Vy mi Lichotíte.
SLEČNA
(dotčeně) Já vám? Lichotím?
JEAN
Můj přirozený takt mí zakazuje domnívat se, že někomu jako já skládáte opravdové poklony, a proto jsem si dovolil předpokládat, že poněkud přeháníte neboli, jak se říká, Lichotíte.
SLEČNA
Kdejste se naučiltakhle řečnit? Asi jste chodil moc do divadla, co? JEAN
To také. To já vůbec hodně chodím, tak různě.
SLEČNA
Ale narodiljste se tady v kraji?
JEAN
Můj otec sloužil tady v sousedství, u jednoho advokáta. Vídal jsem vás, když jste byla ještě dítě, ale vy jste si mě, slečno, nikdy nevšimla.
SLEČNA
Ne, opravdu?
JEAN
Ano, zvlášť si pamatuju, jak jednou... ale o tom nemůžu mluvit. SLEČNA
Ale ano! Povězte mi to. No? Pro jednou! JEAN
Ne, teď to opravdu nejde. Snad někdy jindy. SLEČNA
Žádné jindy třeba nebude. Co by se stalo ted? JEAN
Nic by se nestalo - jen by to bylo nepříjemné. - Podívejte se na ni. (Ukáže na Kristinu, která zatím usnula na židli u plotny.)
SLEČNA
No, tohle bude tedy ohromná manželka. Nechrápe taky?
JEAN
To ne, ale mluví ze spaní.
SLEČNA
(cynicky) Jak to víte, že mluví ze spaní?
JEAN : (drze) Síyšeljsemji. í
(Odmlka - pozorují jeden druhého.) .j.
SLEČNA
Pročpak si nesednete? ■ ■
JEAN
Ve vaší přítomností? To si nedovolím. \ !
SLEČNA '. A když vám to poručím? |
JEAN
Tak poslechnu.
SLEČNA
Tak si sedněte! - Moment, počkejte! Můžete mi nejdřív dát něčeho napít? ;
JEAN i
Nevím, co tady v lednici máme. Myslím, že tam bude jenom pivo.
SLEČNA
Jaképak jenom. Já mám tak prosté chuti, že mám radši pivo než víno. JEAN
(vyndá z lednice láhev piva a otevře ji; ve skříni najde skleničku a podšálek, servíruje) Račte!
SLEČNA
Děkuju. Nenapijete se taky?
JEAN
Já sice na pivo moc nejsem, ale když poroučíte! r SLEČNA
Poroučím? - Řekla bych, že jako správný kavalír umíte snad dělat společnost dámě. JEAN
Velice případná poznámka. (Otevře dalšíláhev, vezme si sklenici.) SLEČNA
Teď mi připijete na zdraví! i (Jean váhá.) Takový chlap, a ono se to snad stydí!
JEAN
(poklekne, žertovně, parodický - pozvedne sklenici) Na zdraví mé vládkyně! SLEČNA
Bravo! - A teď mi ještě políbíte střevíček, a bude to dokonalost sama. (Jean váhá, ale pak ji rázně popadne za nohu a zlehka ji políbí.)
Výborně! Vy jste měl být herec. JEAN
(vstane) A dost, slečno, tohle nejde. Ještě někdo přijde a uvidí nás.
SLEČNA
A co má být?
JEAN
Lidi budou mít řeči. Docela jednoduše. Slečno, kdybyste věděla, jakjim předtím venku pusy jely, tak....
SLEČNA
Co třeba říkali? Povězte mi to! - Sedněte si. JEAN
(sisedne) Nechci se vás dotknout, slečno, ale používali takové výrazy, že vrhaly podezření na... no, vždyť vy si to umíte představit. Nejste nakonec maLé dítě, a když někdo uvidí dámu, jak sama v noci pije s nějakým mužem - i když je to sluha - tak...
SLEČNA
Tak co? Ostatně nejsme sami. Je tady přece Kristina.
JEAN
Jenže ta spí.
SLEČNA
Tak já ji vzbudím. (Vstane.) Kristino! Spíš?
KRISTINA
(zespaní) Gl- gl- gl...
SLEČNA
Kristino! - Ta má tedy spaní.
KRISTINA
(zespaní) Holinky pana hraběte jsou vyleštěné - postavit na kafe-hned, hned, hned - ho ho páááá.
SLEČNA
(jízmáčkne nos) Tak vzbudíš se!
JEAN
(přísně) Nerušit, když někdo spí!
SLEČNA
(ostře) Cože!
JEAN
Když někdo stojí celý den u plotny, tak má právo být v noci unavený. A spánek se má respektovat...
SLEČNA
(obrátí) To je pěkná myšlenka a dělá vám čest - díky za ni. (Podá Jeanovi ruku.) Pojďte, půjdeme ven a natrháte mi šeřík.
3 EAN
S vámi?
SLEČNA
Já mám o lidech lepší mínění než vy. Pojďte, zkusíme to. - Pojďte! (Pohání ho očima.)
3 EAN
Víte, že jste zvláštní!
SLEČNA
Možná! Ale vy taky! - Ono je ostatně všechno zvláštní. Život, lidi, všechno je to bahno, voda to nese, nese, až to nakonec klesne ke dnu, ke dnu. Mně se občas vrací takový sen - 2rovna teď jsem si na něj vzpomněla. Vylezla jsem na sloup a teď nevím, jak dolů. Když se podívám dolů, mám závrať, ale dolů musím, a skočit se bojím. Nemám se čeho držet a toužím padat, ale nepadám, a přesto nebudu mít klid, dokud se nedostanu dolů, nebudu mít pokoj, dokud se nedostanu dolů, dolů na zem, a kdybych se dostala dolů na zem, chtěla bych dolů pod zem... Taky míváte takové pocity?
SLEČNA
Se mnou.
JEAN
To nejde. Vyloučeno!
SLEČNA
Já opravdu nechápu, co vy si myslíte. Je možné, že si něco namlouváte?
JEAN
Já ne, lidi.
SLEČNA
A coľ Snad ne, že jsem se zakoukala do sluhy? JEAN
Já si nic nenamlouvám, nemám nato povahu, ale stává seto - a lidem není nic svaté.
SLEČNA
Já mám opravdu dojem, že vyjste aristokrat!
JEAN
Ano, to jsem.
SLEČNA
Pro mě je to sestup,
JEAN
Nesestupujte, slečno, dejte si poradit! Nikdo neuvěří, že sestupujete dobrovolné, lidi budou vždycky říkat, že jste padla.
JEAN
Ne! Mně se obyčejně zdá, železím vtemném lese pod vysokým stromem. Chci nahoru, nahoru na vrchol, rozhlížetsepo světlé krajině, kde svítí slunce, a vybrat tam nahoře to ptačí hnízdo se zlatými vajíčky. Šplhám a šplhám, ale kmen je strašně silný a strašně hladký a k první větvi je tak strašně daleko. Ale vím, že sotva se dostanu k první větvi, vystoupám na vrcholjako po žebříku. Ještě jsem se tam nedostal, ale dostanu se tam, i kdyby to mělo být jen ve snu!
SLEČNA
Já si tady s vámi povídám o snech. Pojďte! Jenom ven, do parku! (Slečna nabídne Jeanovi rámě, jdou.) JEAN
Dnes v nocí budeme spát na devíti svatojanských květech, a splní se nám všechny naše sny! Slečno!
(Oba se zastaví ve dveřích. Jean si drží ruku na oku.)
SLEČNA
Ukažte, vám spadlo něco do oka!
JEAN
Ále, to nic - jen smítko - to přejde. SLEČNA
Zavadila jsem o vás rukávem - sedněte si, vyndám vám to. (Vezme ho za paži a posadí ho. Uchopí ho za hlavu a zakloní mu ji. Cípkem kapesníčkti se snaží smítko odstranit.) Seďte klidně - nehýbejte se! (Plácne ho přes ruku.) No tak, budete poslouchat? -Takový velký, silný chlap, a on se snad celý třese! (Sahá mu na biceps.) A to má takové svaly!
yec. ua-
J E AN
(varovně) Slečno Julie!
(Kristina se probrala, rozespalá jde doprava spát.)
SLEČNA Ano, monsieur Jean.
JEAN
Attention! Je ne suis qu'un homme! SLEČNA
Seďte klidně, prosím vás! - Ták. A je to venku. Hezky políbit ruku a poděkovat! JEAN
(vstane) Slečno Julie! Poslouchejte! - Kristina šla spát. - Prosím vás, poslouchejte mě!
SLEČNA
Nejdřív mi polibte ruku!
JEAN
Poslouchejte!
SLEČNA
Nejdřív mi polibte ruku!
JEAN
Dobře, ale můžete si za to sama!
SLEČNA
Za co?
JEAN
Za co? To jste v pětadvaceti ještě pořád dítě? Nevíte, že hrát si s ohněm je nebezpečné?
SLEČNA
Pro mě ne, já jsem pojištěná.
JEAN
(směle) Kdepak, nejste. A i kdybyste byla, jsou nablízku nebezpečné výbušniny.
SLEČNA
To máte být jako vy?
JEAN
Ano. Ne proto, že jsem to zrovna já, ale proto, že jsem mladý muž -
SLEČNA
A pohledný mladý muž - tedy jak vyjste domýšlivý! Úplný Don Juan. Nebo spíš Josef! No jistě, vy budete takový Josef.
JEAN
Myslíte?
SLEČNA Obávám se.
(Jean směle k ní, chce ji vzít kolem pasu a políbit)
(Dá mu facku.) Styďte se! JEAN
To bylo žertem, nebo vážně?
SLEČNA Vážně.
JEAN
Takže to i předtím bylo vážně! Vy si vůbec hrajete moc vážně, a to je nebezpečná věc. Já už mám hraní dost, takže mi jistě prominete, když se vrátím zase k práci. Pan hrabě musí mít holínky včas, a už je dávno půlnoc pryč.
SLEČNA
Položte ty holínky!
JEAN
Ne! Je to moje práce a já jsem povinen ji udělat, ale nikdy jsem se nezavázal, že si budu hrát s vámi, a to taky nikdy nebudu, protože mám svou hrdost.
SLEČNA
Vyjste pyšný!
JEAN
V některých věcech. Vjiných ne.
SLEČNA
Milovaljste někdy někoho?
JEAN
My tohle slovo nepoužíváme, ale děvčatjsem měl hodně, ajednoujsem byl úplně nemocný, protože jsem nemohl mít tu, co jsem chtěl-víte, tak nemocný jako princové z Tisíce a jedné noci, co samou láskou nemohli jíst ani pít.
SLEČNA
Kdo to byl?
(Jean míči.)
Kdo to byl?
JEAN
To ze mě nedostanete.
SLEČNA
A když vás poprosím jako někdo, kdo je vám rovný, když poprosím - přítele! Kdo to byl?
JEAN
Byla jste to vy!
SLEČNA
(seposadí.) Toje nádherné!
JEAN
No, když myslíte! Směšné to bylo!-Tak vidíte, to je ta historka, co jsem vám nechtěl povědět, ale teď vám to vylíčím.
Víte, jak vypadá svět tam odtud, zdola - ne, nevíte! Jako jestřábi a sokoli, těm člověk taky skoro nikdy nevidí na záda, protože krouží nahoře. Vyrůstal jsem v rodině deputátníka, bylo nás osm dětí a jedno prase, venku na tom kousíčku šedivé země, ani jeden strom tam nerostl. Ale z okna jsem vidělzeďhraběcího parku a nad ní jabloně. To byla rajská zahrada a hlídala ji spousta zlých andělů s ohnivým mečem vrúce. Ale i takjsem já i ostatní kluci taky našel cestu ke stromu života - teď mnou opovrhujete -
SLEČNA
Prosím vás. Jako by všichni kluci nechodili krást jablka. JEAN
To říkáte teď, ale stejně mnou opovrhujete. Vzdor všemu! Jednou jsem se do té zahrady dostal s matkou, šla plít záhony s cibulí. Kousek od záhonů byl turecký paviío-nek ve stínu jasmínů, celý zarostlý zimotezem. Nevěděl jsem, k čemu toje, ale v životě jsem do té chvíle neviděl tak krásnou stavbu. Lidi chodili dovnitř a zase vycházeli a jednoho dne zůstaly otevřené dveře. Vkradljsem se tam a na stěnách jsem uviděl obrazy císařů a králů, na oknech byly rudé závěsy s třásněmi - už snad chápete, jak to myslím. Nikdy - (ulomí květ šeříku a přidržího Slečně u nosu.) - nikdy jsem nebyl na zámku, nikdy jsem neviděl nicjiného než kostel - ale tohle bylo ještě krásnější, a ať jsem se v myšlenkách zatoulal, kam chtěl, vždyckyjsem se vracel-tam. Atak se ve mně postupně zvedala touha jednou všechnu tu rozkoš poznat - prostě jsem se tam vplížil, dívaljsem se a obdivoval. Jenže v tom se někdo blíží! Pro panstvo existoval jen jeden východ, ale pro mě tam byl ještě jeden - neměl jsem na vybranou museljsemtamtudy!
(Slečna předtím vzata snítku šeříku do ruky, teď ji upustí na stůl.)
A už jsem se hnal pryč, proletěljsem malinami, preskákal jsem jahodiště a vyběhl jsem na růžovou terasu. A tam jsem uviděl růžové šaty a bílé punčošky - byla jste to vy. Schoval jsem se pod hromadu plevele, rozumíte, pod ni, píchaly tam bodláky a byla tam cítit ztuchlá, vlhká země. A dívaljsem se na vás.jak se procházíte mezi růžemi, a říkaljsem si: jestli je pravda, že i lupič může přijít do nebe, k andělům, tak to je potom zvláštní, že tady na zemi si dítě deputátníka nesmí v zámeckém parku hráts hraběcídceruškou!
SLEČNA
(tklivě) Myslíte, že takové věci jako vy si říkají všechny chudé děti? JEAN
(nejdřív váhavě, pak přesvědčivě) Jestli si všechny chudé - ano - samozřejmě. Samozřejmě!
SLEČNA
To muselo být ale strašlivé neštěstí, být chudý! JEAN
(s hlubokou bolestí, velice vzrušeně) Ách, slečno Julie! - Takový pes si může hovět v hraběnčině lenošce, koně pohladí urozená dívčí ruka po nozdrách, ale takový slou-ha -(Obrátí list.) Jojo, semtam se třeba i najde někdo, kdo to v sobě má a někam to ve světě dotáhne, ale jak často! - No, a víte, co já jsem potom proved? - Skočil jsem do mlýnské strouhy, tak, oblečený. Vytáhli mě a dostal jsem výprask. Ale v neděli! Táta a všichni doma odjeli k babičce, já jsem se vymluvila zůstal jsem doma. Umyl jsem se mýdlem, hezky v teplé vodě, oblékljsem se do svátečního a šeljsem do kostela, protože jsem věděl, že tam uvidím vás! Uviděl jsem vás, šeljsem domů a byl jsem rozhodnutý umřít - jenže jsem chtěl umřít krásné a příjemně, aby to nebolelo. Vzpomněl jsem si, že prý má být nebezpečné usnout pod bezinkou, a my jsme měli pořádný keř, zrovna rozkvetlý. Orvaljsem ho celý, do posledního kvítku, a pak jsem si ustlal v truhle na oves. Všimla jste si někdy, jaký je oves hladký, hebounký do ruky, jako lidská pleť-takže jsem nad sebou zavřel víko a usnuljsem. Když mě vzbudili, bylo mi opravdu příšerně zle. Ale jak vidíte - neumřeljsem. Co jsem vlastně chtěl-to ani nevím. Získat vás, na tojsem samozřejmě naději neměl - ale ukazovala jste mi, jak je beznadějné, že bych se snad někdy mohl dostat výš z toho prostředí, v jakém jsem se narodil.
SLEČNA
Víte, že umíte moc pěkně vyprávět? Vy máte nějaké školy? JEAN
Skoro žádné, ale hodně jsem četl, romány, a chodiljsem do divadla. Kromě tohojsem slyšel mluvit lepší lidi, a ztohojsem se naučil nejvíc.
SLEČNA
Vy snad posloucháte, co my si mezi sebou říkáme? JEAN
To víte, že poslouchám! Taky leda co slyším, takhle když třeba sedím na kozlíku nebo
veslujú. Jednou jsem slyšel vás, slečno Julie, jaksi s přítelkyní...
SLEČNA
No? - Tak copak jste slyšel?
JEAN
Kdepak-to vám ani nemůžu říct, ale jen jsem koukal, kam chodíte na všechny ty výrazy. Možná že nakonec mezi lidmi nebudou takové rozdíly.jakbysi člověk myslel.
SLEČNA
Styďte se! My tedy rozhodně nežijeme jako vy, když jsme zasnoubení. JEAN
(upřený pohled) Opravdu? - Víte, slečno, přede mnou ze sebe nemusíte dělat neviňátko...
SLEČNA
Dala jsem svou lásku neřádovi!
JEAN
To říkáte vždycky - jenomže až potom.
SLEČNA
Vždycky?
JEAN
Myslím, že vždycky, protože jsem tenhle výraz slyšel už v několika případech.
SLEČNA
Vjakých případech?
JEAN
V takových jako tenhle! Posledně to-
SLEČNA
(vstane) Dost! Už nechci nic slyšet!
JEAN
To ona taky nechtěla - není to zvláštní? No, takže já bych tedy s vaším dovolením šel asi spát.
SLEČNA
(měkce) Spát! 0 svatojanské noci!
JEAN
Ano. Tancovats tou pakážívenku, to mé opravdu nebaví. SLEČNA
Vezměte klíč od loďky a vyvezte mě na jezero, chci vidět východ slunce.
JEAN
Je to rozumné?
SLEČNA
Jestli vy se nakonec nebojíte o svou pověst! JEAN
Co je na tom divného? Nechci být nikomu pro smích a nechci, aby mě někde vyhodili, že nemám doporučení, až se budu chtít udělat pro sebe, a taky si myslím, že mám jisté povinnosti ke Kristině.
SLEČNA
Aha, tak teď zase kvůli Kristině -
JEAN
Ano, ale taky kvůli vám. - Poslechněte, co vám radím, a jděte si lehnout.
SLEČNA
Já že mám poslouchat vás?
JEAN
Aspoň jednou. Kvůli sobě! Prosím vás o to! Už je pozdě, je noc, spánek opíjí a rozpaluje hlavu! Jděte si lehnout! Ostatně - jestli dobře slyším - tak mě sem jdou hledat. A jestli nás tu najdou spolu, jste ztracená!
(Sbor se blíží a zpívá.)
SBOR
Dvě paní chodí po lesíčku Trala lala lala tra la la la la Jedna má vlhko ve střevíčku Tra la la la la. 0 sto tolarů se hádají Tralalalalala tralalalala ■ A ani jeden nemají Tralalalala.
Věneček z kvítí ti dávám TralalalalaLa tralalalala Na jinou ale už mávám Tralalalala.
SLEČNA
Já mám lidi ráda a oni mají rádi mě. Jen ať jdou klidně dál, uvidíte! JEAN
Kdepak, slečno Julie, vůbec vás nemají rádi. Krmit se od vás nechají, ale vždycky si odplivnou. Věřte mi! Jen poslouchejte, poslechněte si, co zpívají! - Ne, neposlouchejte!
SLEČNA
(poslouchá) Co to zpívají?
JEAN
Utečeme, odjedeme, někam daleko!
JEAN
Taková posměšná písnička je to. Ovás a o mně! SLEČNA
To je ale hanebnost! Fuj! Něco tak zákeřného! -3 EAN
Chamraď je vždycky zbabělá. V takovém boji se dá jen utéct! -SLEČNA
Utéct? Ale kam? Ven se nedostaneme! A ke Kristině nemůžeme. JEAN
To ne. Takže ke mně? V nouzi se smí všechno! A na mě se můžete spolehnout, proto-že ve mně máte opravdového a upřímného přítele, který si vás váží.
SLEČNA
Ale co když - co když vás tam budou hledat?
JEAN | Zavřu závoru, a když se ta m začnou dobývat, budu střílet! - Pojďte! (Klekne před ní.) Pojďte!
SLEČNA
(s důrazem) Slibujete mi -
.......:|
JEAN
Přísahám! \
(Slečna rychle odejde doprava. Jean prudce m ní. \\ ' ;■.)•• \
\
Balet Venkované vejdou, slavnostně oblečeni, kytky za kloboukem atp. V čele muzikant \ s houslemi. Ha stůl přinesou větší soudek s p ivem a menší s pálenkou, oba ozdobené zelení. Všichni si berou skleničky. Pijí. Pakdokola, všichni tančí a zpívají. Pak se zpěvem zase odcházejí.
Slečna vejde sama. Uvidí spoust v kuchyni a spráskne ruce. Pak si vyndá pudřenku a pudruje se.)
JEAN
(vejde, crufeněJTaktovidíte!Aslyšelajste!Myslítesi,žejemožnétadyzůstat? SLEČNA
Ne! To si nemyslím. Ale co budeme dělat?
SLEČNA
Odjedeme? Dobře, ale kam?
JEAN
Do Švýcarska, k italským jezerům - tam jste nikdy nebyla?
SLEČNA
Ne. Je tam hezky?
JEAN
Ajak! Věčné léto, pomeranče, vavříny, nádhera!
SLEČNA
Ale co tam budeme dělat?
JEAN
Já si tam zařídím hotel. Prvotřídní zboží, prvotřídní zákazníci.
SLEČNA Hotel?
JEAN
No, to je život, to byste koukala! Vjednom kuse nové tváře, novéjazyky, ani minutku nemáte na nějaké rozumování nebo nervy, nemusíte si lámat hlavu, co byste tak mohla dělat, protože práce se nabízí sama, ve dne v noci zvoní zvonek, vlaky jezdí, hosti se hrnou, přijíždějí a odjíždějí a zlato se po pultu jen kutálí. To je život!
SLEČNA
Ano, to by se to žilo! A co já?
JEAN
Vládkyně domu, ozdoba firmy! S vaší krásou a vašimi způsoby - cha - úspěch prostě zaručen, na sto procent! Jedinečný! Jako královna sedíte v kanceláři, sta čí cinknout elektrickým zvonkem a personáljen lítá; hosti defilují před vaším trůnem a stydlivě vám kladou poplatky na stůl - to byste nevěřila, jak se lidi třesou, když vezmou do ruky účet - já každému účet pěkně osolím a vy ho pak osladíte tím nejkrásnějším úsměvem -joj! Pojďte, vyrazíme, (vytáhne z kapsy jízdní řád) a hned! Příštím vlakem! V osmnáct třicet jsme v Malmo, ráno v osm čtyřicetv Hamburku. Frankfurt- Basilej další den a do Coma Gotthardským tunelem - to máme - ano, za tři dny. Za tři dny!
SLEČNA
To je všecko moc hezké. Ale, J^ane - musíš mi dát odvahu -! Řekni, že mě miluješ! Pojď ke mně a obejmi mě!
94
95
JEAN
(váhavě) Já bych rád - ale bojím se. Tady v domě už ne! Milujú vás - o tom není pochyb -jak byste o tom mohla pochybovat?
SLEČNA
(plaše, opravdu žensky) Vás! - Tykej mi! Mezi námi už nejsou žádné přehrady. - Tykej mi!
JEAN
(ztrápeně) To nemůžu! - Dokud jsme v tomhle domě, přehrady mezi námiještě pořád jsou - je tady minulost, je tady pan hrabě - v životě jsem nepoznal nikoho, před kým bych měl takový respekt jako před ním - stačí, abych uviděl někde na židli jeho rukavice, a jsem takhle maličký - staň', abych uslyšelzvonek shora, a vyplaším sejako lekavý kůň - a když vidím ty holinky, jak si tu stojí, tak panovačně a sebejistě, už mi to cuká v zádech! (Kopne do nich.) Pověry, předsudky, od dětství nám to vtloukali do hlavy - aLe zapomene se to jako nic. Jen se dostat někam, kde mají republiku, a hned se budou klanět před livrejí mého portýra - protože klanětseje nutné, abyste věděla. Jenže pro mě to neplatí. Já jsem se nenarodil proto, abych se klaněl, já totiž v sobě mám jiný materiál, já mám charakter, jen co chytím tu první větev, pak uvidíte, jak budu šplhat vzhůru! Dneska jsem možná sluha, ale za rok budu hoteliér, za deset let rentiér a pak odjedu do Rumunska a tam se dám vyznamenat, a možná - všimněte si, že říkám možná - ještě skončím jako hrabě.
SLEČNA
No no, jen pomalu!
JEAN
Prosím vás, v Rumunsku si člověk může hraběcí titul koupit, takže z vás nakonec stejně bude hraběnka. Moje hraběnka!
SLEČNA
Co je mi po tom, takovéhle věd já teď hážu za hlavu! - Řekni, že mě miLuješ, jinak -právě, co jserri já jinak?
JEAN
Řeknu to, budu to říkat tisíckrát - později -jen tady ne! A teď především žádné dty, jinak bude všecko ztraceno. Musíme na to jít hezky chladnokrevně! Jako rozumní lidé. (Vezme doutník, odstřihne špičku, zapálí.) Tadyhle si pěkně sedněte, já si sednu tady a pohovoříme si, jako by se vůbec nic nestalo!
SLEČNA
(zoufale) Ale proboha živého! To nemáte vůbec žádné dty! JEAN
Já! Neexistuje dtovější člověk než já! Jenže se umím krotit! SLEČNA
Jak je to dlouho, co jste mi líbal střevíček - a teď!
JEAN
(tvrdé) To bylo předtím. Teď máme jiné problémy.
SLEČNA
Nemluvte se mnou takhle tvrdě!
JEAN
ALe kdepak, jen rozumné. Jedna hloupost už sestála, tak nedělejte další! Pan hrabě tu může být každou chvíli, a do té doby se nás osud musí rozhodnout. Co říkáte mým plánům do budoucnosti? Schvalujete je?
SLEČNA
Připadají mi celkem přijatelné, aleje tu jedna otázka: na takový velký podnikje potřeba velký kapitál. Máte ho?
JEAN
(přežvykuje doutník) Já! Pochopitelně! Mám své odborné znalosti, své jedinečné zkušenosti a jazykové znalosti! Takový kapitál podle mě něco váží.
SLEČNA
Jenže si za něj nekoupíte ani lístek na vlak. JEAN
To je ovšem pravda, proto taky hledám nějakého tichého společníka, který by patřičné prostředky poskytl,
SLEČNA
Kde ho takhle nahonem seženete?
JEAN 1
Toho seženete vy, když do toho chcete jít se mnou!
SLEČNA
To nemůžu, a sama žádné peníze nemám. (Odmlka.) JEAN
Vtom případě celá věc padá -
SLEČNA
Ale-
JEAN
Všechno zůstane při starém! SLEČNA
To si myslíte, že zůstanu pod touhle střechou jako vaše děvka? Myslíte si, že na sebe
nechám ukazovat prstem? Jak si představujete, že se mám po tomhle sama sobě podívat do tváře? Tak to tedy ne! Odveďte mě odtud, z toho poníženia zneuctění! - Co jsem to jen udělala, ach bože, bože můj. (Pláče.)
jean
To se podívejme, tak tuhle písničku teď budeme poslouchat! - Cojste to jen udělala? Totéž, co spousta jiných před vámi!
slečna
(křičí v křečovitém záchvatu) A teď mnou opovrhujete! - Já padám, padám! JEAN
Padněte ke mně a já vás zvednu! SLEČNA
Jaká strašlivá moc mě to k vám přitáhla? To, co přitahuje slabého k silnému? Padajícího k stoupajícímu? Nebo snad láska? Tohle, a láska? Víte vy vůbec, co je to láska?
JEAN
Já? To bych prosil, myslíte, žejsem ještě žádnou neměl? SLEČNA
Jakvůbec můžete ta khle mluvit a takhle uvažovat! JEAN
Takhle jsem se to naučil a takový jsem! Jen žádný strach a nehrajte si na fajnovku, teď jsme na tom totiž oba stejně. - Ták, děvenko moje, a teď si spolu dáme něco extra! (Otevře zásuvku a sáhne pro láhev s vínem. Nalije do dvou použitých sklenic)
SLEČNA
Kdejste vzal to víno?
jěan
Ve sklepě!
SLEČNA
Tatínkovo burgundské!
JEAN
To se snad pro zetě nehodí?
SLEČNA
A já piju pivo! Já!
JEAN
Je holt vidět, že máte horší vkus než já.
SLEČNA
Zloději!
JEAN
Chcete to na mě píchnout? SLEČNA
Ách! Být spoluviník domácího zloděje! To jsem byla opilá, nebo jsem se v tuhle noc potácela vesnách! Svatojanská noc! Slavnost nevinných radovánek...
J ľ; A n
Nevinných, ehe! S SLEČNA
(přechází sem tam) Je na světe v tuhle chvíli někdo tak nešťastný jako já! JEAN
Ale pročpak? Prosím vás, takováhle kořist! A nezapomeňte na Kristinu. Myslíte si, že ta snad nemá city?
SLEČNA
Před chvílí jsem si ještě myslela, že má, ale teď už si to nemyslím. Kdepak, slouha je slouha...
JEAN
A kurvaje kurva!
SLEČNA
(klekne, sepjaté ruce) Bože na nebesích, skoncuj s tím mým bídným životem! Pomoz mi z té žumpy, do které klesám! Zachraň mě! Zachraň mě!
JEAN
Nemůžu popřít, že je mi vás Líto. Když jsem ležel v tom záhonu cibule a viděl vás v růžové zahradě, tak-teď to řeknu - takjsem myslel na stejné sprosťárny jako všichni kluci.
SLEČNA
A to jste pro mě chtěl umřít!
JEAN
V truhle na oves? To byly jen kecy.
SLEČNA
Takže lež!
JEAN
(začíná býtospolý) Skoro. Našeljsem tovjednom časopise, psali tam o nějakém kominíkovi, jak si leh Ido bedny na dříví a vystlalji šenkem, protože ho nějaká žalovala o alimenty -
SLEČNA
Aha, tak takový vy jste...
JEAN
Co jsem si měl vymýšlet, ženské se přece vždycky chytají'sladkýma řečma.
SLEČNA
Neřáde!
JEAN
Ále, hovno!
SLEČNA
A teď jste se podíva L jestřábovi na záda -
JEAN
Na záda tak úplně ne -
SLEČNA
Ajájsem měla být ta první větev-
JEAN
Jenže větev byla prohnilá -
SLEČNA
Já jsem měla být štít hotelu -
JEAN
A já ten hotel-
SLEČNA
Sedět 2a pultem, lákat vám hosty, falšovat vám účty -
JEAN
To bych obstaral sám -
SLEČNA
Že může vůbec lidská duše být tak strašně špinavá!
JEAN
Ta k ji umějte!
SLEČNA
Lokaji, slouho, koukej vstát, když se mnou mluvíš! JEAN
Lokajova děvko, slouhova běhno, drž hubu a vypadni odtud! Ty mi budeš předhazovat, že jsem sprostý? Tak sprostě jako ty dneska večer se nikdy žádná z děvčat mně rovných nechovala. Myslíš si snad, že se sluší takhle nadbíhat chlapům? Viděla jsi
snad někdy holku z mých vrstev, aby se takhle nabízela? Něco takového jsem já viděl jenom u zvířata u pouličních hoLek!
SLEČNA
(zdrcená) Správně, jen mě bij, šlapej po mně, nic lepšího si nezasloužím! Jsem neřád - ale pomoz mi! Pomoz mi tady z toho, jestli je to vůbec možné.
JEAN
(míměji) Bylo pro mě velkou ctí, že jsem vás svedl, a nehodlám se zesměšňovat tím, že bych se snad svého podílu na tom zříkal; ale myslíte, že by se člověk v mém postavení vůbec odvážil pozvednout k vám oči, kdybyste ho k tomu sama přímo nevy-zývala? Sám jsem ještě pořád překvapený-
SLEČNA
A pyšný -
JEAN
Proč ne! I když musím přiznat, že to vítězství bylo poněkud příliš snadné, než aby mě nějak nadmíru opojiLo.
SLEČNA
Jen mě bij ještě víc.
JEAN
Ne! Promiňte mi naopak, co jsem řekl. Bezbranného nebijú, a tím míň ženskou. Nemůžu popřít, že mě na jedné straně těší, kdyžjsem zjistil, že nás to tam dole osl-ňovaLo jenom kočičí zlato, kdyžjsem viděl, žejestřábje šedivý i na zádech, že tyjem-né tváře jsou napudrované a že za pěstěnými nehty může být špína, že kapesníčekje ušmudlaný, i když je navoněný; ale na druhé straně mě trápí, když vidím, že to, oč jsem usiloval, nebylo něco vyššího, solidnějšího; trápí mě, že jste klesla tak hluboko, že vás i vaše kuchá řka o tolik převyšuje; trápí mě to, jako když vidím, jak déšť rve podzimní květy a měníje v bahno.
SLEČNA
Vy mLuvíte, jako byste už stál nade mnou! JEAN
Taky že stojím; já bych vás totiž mohl proměnit v hraběnku, ale vy ze mě hraběte nikdy udělat nemůžete.
SLEČNA
Ale já jsem z hraběcího rodu, a to vy nikdy nebudete! JEAN
Toje pravda,jenže já bych mohl hrabata zplodit - kdyby -
SLEČNA
Ale vy jste zloděj - to já nejsem.
JEAN
Zloděj není to nejhorší. Je i horší kvalifikace. Ostatně když někde sloužím, považujú se v jistém smyslu za člena rodiny, za dítě, a to se přece nepokládá za krádež, když si dítě z keřů osypaných rybízem urhne nějakou tu bobulku. (Probouzíse vněm znovu vášeň.) Slečno Julie, vy jste nádherná žena, až příliš dobrá pro takového jako já. Podlehla jste náhlému opojení, teď chcete ten poklesek skrýt, a tak si namlouváte, že mě milujete. Jenže vy mě nemilujete, i když vás možná svádí můj zevnějšek -a v tom případě není vaše láska o nic lepší než ta moje. Ale mně rozhodně nestačí být pro vás jenom nějaké zvíře, a lásku ve vás já nikdy vzbudit nemůžu.
SLEČNA
Jak to můžete takjistě vědět?
JEAN
Řeknete asi, že se to může stát. Že bych vás mohl milovat, to jistě, nepochybně: jste krásná, jste jemná, (jde k ní o vezme ji za ruku) vzdělaná, milá, tedy když chcete, a když v muži zažehnete plamen, tak nikdy nevyhasne. (Vezme ji kolem pasu.) Jste jako svařené víno, ostře kořeněné, a jediný váš polibek - (Pokusí se ji odvést ven, ale ona se mu pomalu vyvlékne.)
SLEČNA
Nechte mě! - Takhle si mě nezískáte!
JEAN
Takjak tedy? -Takhle ne! Něhou ne, sladkými slovy ne? Myšlenkami na budoucnost, záchranou z po nížení taky ne? Takjak tedy?
SLEČNA
Jak? Jak? Já nevím - vůbec nijak! - Hnusíte se mi, jako se mi hnusí krysy, ale nemůžu od vás utéct.
JEAN
Tak utečte se mnou!
SLEČNA
(se napřímí) Utéct? Ano, utečeme! - Ale když já jsem tak unavená. Nalijte mi víno. (Jean nalije.)
(Podívá se na hodinky.) Ale nejdřív si musíme promluvit, ještě máme chvíli čas. (vypije skleničku a podá ji Jeanovi, aby jí nalit znovu.)
JEAN
Nepřehánějte to s tím vínem, opijete se.
SLEČNA
A co má být?
JEAN
Co má být? Opíjet se je ordinérní! -Tak co jste mi to chtěla říct? SLEČNA
Utečeme! Ale nejdřív si musíme promluvit, tedy já budu mluvit, protože zatím jste mluviljenom vy. Vylíčiljste mi svůj život, teď vám vylíčím zasejá svůj, abychom se dokonale poznali, než se spolu vydáme na společnou pouť.
JEAN
Moment! Promiňte, ale rozmyslete si to, abyste pak nelitovala, žejste prozradila tajnosti svého života.
SLEČNA
Nejste snad můj přítel?
JEAN
To jsem, občas. Ale nesmíte na mě spoléhat. SLEČNA
To vyjen tak říkáte - moje tajnosti ostatně zná kdekdo. Víte, moje matka nebyla šlechtického původu, pocházela z docela prosté rodiny. Byla vychovaná v duchu dobových hesel o rovnosti, svobodě ženy a podobně, znáte to, a měla výrazný odpor k manželství. A tak, když ji otec požádal o ruku, řekla, že si ho nikdy nevezme, ale že by mohl být jejím milencem. On na to namítl, že když miluje nějakou ženu, tak nechce, aby šijí lidi vážili míň než jeho. Ona mu vysvětlila, že je jí jedno, jestli šijí svět váží, on ji vášnivě miloval, a tak na tohle řešení přistoupil. Jenže tím se z něho stal vyvrhel, nikdo se s ním nechtěl stýkat, byl odkázán na domácí život, a ten ho neuspokojoval. Já jsem přišla na svět jako nechtěné dítě - matka mě nechtěla, jak jsem se později dověděla. Tak se rozhodla vychovávat mě jako dítě přírody, a navíc jsem se měla naučit všechno, co se učí kluci, prostě jsem měla být důkaz toho, že ženy jsou zrovna tak dobré jako muži. Musela jsem se oblékat jako kluk, učila jsem se opatrovat koně, ale do maštalíjsem nesměla, musela jsem hřebelcovat, postroj navlíkat, učit se hospodařit a chodit na lov, dokonce i zabíjet - bylo to odporné! A ve dvoře dělali chlapi ženské práce a ženské zase mužské práce - hospodářství na to málem zašlo a v celém kraji jsme byli lidem pro smích. Nakonec se otec z toho začarování nějak probral, prostě se vzbouřil a všecko se změnilo podle jeho přání. Od té doby měli rodiče tichou domácnost. Matka onemocněla, nevím ani pořádně, co jí bylo, ale často mívala křeče, schovávala se na půdě a na zahradě a někdy bývala pryč i celou noc. A pak došlo k tomu velkému požáru, o tom už jste jistě slyšel. Dům, chlévy a konírny, všecko shořelo. Okolnosti byly velice zvláštní, požár zřejmě někdo založil, protože propukl den po splatnosti pojistky. Otec odeslal peníze včas, ale protože ten poslíček, co je měl odevzdat, byl lajdák, došly pozdě. (Nalije si a pi-je.)
JEAN
Nepijte už!
SLEČNA
Ale co! - Takže jsme byli na mizině a museli jsme spát ve vozech. Otec nevěděl, kde vzít peníze, aby mohl dům zase postavit, staré přátele byl nucen zanedbávat, takže na něho zapomněli. A najednou mu matka poradí, že by si mohl půjat od jednoho přítele z dětství, měl tady blízko cihelnu. Otec si tedy vypůjčí, jenže na něm nikdo nechce úroky - a to mu bylo divné. No a tak dvůr zase postavili! - (Znovu se napije.) A víte, kdo ten požár založil?
J EAN
Vaše paní matka!
SLEČNA
A víte, kdo byl ten továrník s tou cihelnou?
JEAN
Milenec vaší matky?
SLEČNA
A víte, čí byly ty peníze?
JEAN
Počkejte - ne, to nevím.
SLEČNA
Mé matky.
JEAN
Takže pana hraběte, když neměli manželskou smlouvu? SLEČNA
Jistě, manželskou smlouvu neměli! - Matka měla nějaké peníze a nechtěla, abyje dostal do správy otec, tak si je uložila - u toho přítele.
JEAN
A ten je Lohnul!
SLEČNA
Přesně tak! Nechal šije! - Ateďse to otec všecko dozví-soudit se nemůže, vyplatit milence své ženy nemůže, dokázat, že jsou to peníze jeho ženy nemůže! - Tenkrát se chtěl zastřelit, dokonce se povídalo, že se o to pokusil a že se mu to nepovedlo! Prostě se vzchopila matka sí to potom všecko pěkně odskákala. To jsem si užila pět Let, to mi tedy věřte. Tatínka jsem milovala, ale nadržovala jsem matce, protože jsem nevěděla, jak to všechno bylo. Od ní jsem se naučila nenávidět muže - protože ona mužské nenáviděla, to už taky víte - a přísahala jsem jí, že ze mě nikdy nebude mužova otrokyne.
SLEČNA
Právě proto, aby byl můj otrok!
JEAN
A to se mu nechtělo?
SLEČNA
Ale chtělo, jenže mně se nechtělo. Omrzel mě.
JEAN
Viděl jsem to - u maštali?
slečna
Co jste viděl?
JEAN
To, co jsem viděl - jak zrušil zasnoubení.
To není pravda! Já jsem ho zrušila! On říká, že to udělaL? Neřád jeden! JEAN
Jakýpak neřád! Vy nenávidíte mužské, slečno? SLEČNA
Ano! - Většinou. Ale občas - když na mě přijde slabost - ách, fuj!
JEAN
I mě nenávidíte?
SLEČNA
Příšerně! Nejradši bych vás dala utratit jako zvíře... JEAN
„Viník bude odsouzen ke dvěma letům nucených prací a zvire bude utraceno, jste to myslela?
SLEČNA
Přesně tak!
JEAN
Jenže není žalobce - a není zvíře. Takže cosi počneme?
SLEČNA
Odjedeme!
JEAN
A pak jste se zasnoubila s přednostou okresního berňáku.
JEAN
Utrápit se navzájem k smrti?
SLEČNA
Ne! Užívat si, dva dny, týden, jaří dlouho to půjde si užívat, a pak-umřít -JEAN
Umřít? To je ale blbost! To už je lepší pořídit si hotel. slečna
(ho neslyší) -u Comského jezera, tam sviti'vždycky slunce, o Vánocích se tam zelená vavřín a planou pomeranče -
JEAN
Comské jezero je díra, vjednom kuse tam leje a pomeranče jsem tam viděl jen u zelináře. Ale kvete tam cestovní ruch, protože je tam spousta vil, které se pronajímají zamilovaným párečkům, a to je náramně výnosný kšeft - víte proč? - Protože ty vily pronajímají na půl roku - a páreček je za tři neděle pryč.
SLEČNA
(naivně) Proč za tři neděle?
JEAN
Protože se pohádají, pochopitelně - ale nájemné se platí předem, a celé! A barák se pronajme znovu. A takhle to jede pořád. Protože lásky je vždycky dost-i když dlouho nevydrží.
slečna
Vy se mnou nechcete umřít?
JEAN
Já vůbec nechci umřít! Jednak se mi život celkem dost líbí, a jednak považujú sebevraždu za zločin proti prozřetelnosti, která nám dala život.
SLEČNA
Vy že byste věřil v Boha, v y ľ
JEAN
Samozřejmě! Vždyť taky každou druhou nedělí chodím do kostela. - Upřímně řečeno tohle už mě trochu unavuje. Takže dost, já jdu spát.
slečna
A tákr a to si myslíte, že si něco takového dám líbit? Víte, co dluží muž ženě, kterou zneucti L?
(Jean vytáhne peněženku a hodí na stůl stříbrnou minci.)
(Dělá, jako by urážku přehlédla.) Víte, co předepisuje zákon... JEAN
Bohužel žádný zákon nepředepisuje trest pro ženu, která svede muže!
SLEČNA
Vidíte nějakou jinou možnost než odjet, dát se oddat a pak se rozvést? JEAN
A když takovou mesalianci odmítnu?
SLEČNA
Mesalianci...
JEAN
Ano, z mé strany! Rozumíte: já mám vznešenější předky než vy, protože já nemám v rodině žhářky!
SLEČNA
Jste si tím tak jistý?
JEAN
Vy si nemůžete být jistá opakem, protože my nemáme rodokmeny - jen na policii. Zato váš rodokmen jsem si přečetl v šlechtickém almanachu. Víte, kdo byl váš praotec? Mlynář, a za válek s Dánskem se s jeho ženou jednou vyspal král. Takové předky já nemám! Já totiž vůbec nemám předky, ale můžu se sám stát předkem!
SLEČNA
To mám za to, že jsem sí vylila srdce někomu, kdo toho nebyl hoden, že jsem dala na pospas čest své rodiny...
JEAN
Čest! - Hanbu! Vidíte, já jsem vám to říkal. Pít se nemá, protože se pak povídá. A povídat už se vůbec nemá!
SLEČNA
Ach, jak já toho lítuju! Oakjá toho jen lituju! - Kdybyste mě aspoň miloval!
3) EAN
Naposledy - jak to myslíte? Mám ronit slzy, mám skákat přes bič, mám vás líbat, mám vás vylákat na tři neděle ke Comskému jezeru a pak... co mám dělat, co ode mé chcete? Začíná to být poněkud trapné. Takhle to holt dopadne, když člověk strká nos do ženských záležitostí. Slečno Julie! Vidím, že jste nešťastná, vím, že trpíte, ale nerozumím vám. My takhle nevyvádíme, mezi námi není nenávist! Milovat, to je pro nás hra, když máme čas od práce. Ale nemáme na to čas celý den a celou noc jako vy! Podle mě jste nemocná, a vaše matka byla naprosto nepříčetná. Máme ostatně celé vesnice poblázněné svatouškovstvím, hrozně to teď řádí, a tohle je taky něco takového.
SLEČNA
Musíte na mě být hodný, vždyť už teď mluvíte úplně jako člověk.
JEAN
Tak buďte ale taky vy člověk! Nejdřív na mé naplivete a pak mi nedovolíte, abych se otřel-o vás!
SLEČNA
Pomozte mi, pomozte mi. Řekněte mi jen, co mám dělat! Kam mám jít? JEAN
Kristepane, to bych to musel sám vědět! SLEČNA
Zbláznila jsem se, zešílela jsem, ale copak se nedá najít nějaké východisko! JEAN
Zůstat tadya být klidná. Nikdo nic neví.
SLEČNA Vyloučeno! Lidi to vědía Kristina to ví.
JEAN
Nevědí nic a nikdy by je nic takového nenapadlo!
SLEČNA
(váhavě) Ale - může se to stát zas!
JEAN
To je pravda.
SLEČNA
A následky?
JEAN
(zděšeně) Následky! - Kam jsem dalhlavu, že jsem na to nemyslel? -Tak to je tedyje-diná možnost - pryč! Okamžitě! - Já s várna nepojedu, protože by to bylo všecko ztracené, musíte jet sama - to je jedno kam!
SLEČNA
Sama? Kam? - To nemůžu!
JEAN
Musíte! A ještě než se vrátí pan hrabě! Víme oba, jak to dopadne, když tady zůstanete! Když člověk pochybí jednou, bude v tom pokračovat, když už k tomu neštěstí došlo - bude čím dál opovážlivější- až se to nakonec provalí! Takže se sbalte, a pryč odtud! Potom panu hraběti napíšete a ke všemu se přiznáte, jen ne, že jsem to byl já. To v životě neuhádne. Podle mě ani nemá zájem se to dozvědět.
SLEČNA
Pojedu, když pojedete semnou!
JEAN
Zešílela jste, ženská? Slečna Julie uteče se svým sluhou! Pozítří toho budou plné noviny a pan hrabě to nepřežije!
SLEČNA
Nemůžu odjet! Nemůžu tu zůstat! Pomozte mi! Já jsem tak unavená, tak příšerně unavená! Poručte mi! Uveďte mé do pohybu, protože já už nedokážu ani myslet, ani jednat!
JEAN
Vidíte, jaká jste bačkora! Co vy se máte co nafukovat a nosit nos vysoko, jako byste byli páni tvorstva! Tak dobře, já vám tedy poručím! Jděte nahoru a oblečte se; vem-tesi peníze na cestu a pak přijďte dolů!
SLEČNA
(šeptem) Pojďte se mnou!
JEAN
K vám do pokoje? - Už zase blázníte! (Na chvíli zaváhá.) Ne! Jděte! Okamžitě! (Vezme jiza ruku a vede ji ven.)
SLEČNA
(na odchodu) Mluvte se mnou trochu vlídně, Jeane! JEAN
Když někomu pomate, zní to vždycky nevlídně, jen to hezky poznejte na vlastní kůži! (Zůstane sám, ulehčené si vydechne; sedne si ke stolu, vytáhne notýsek a pero; chvílemi počítá nahlas; němohra.)
(Přijde Kristina ve svátečním do kostela; v ruce má náprsenku a bílou vázanku.)
KRISTINA
Kristepane, tady to ale vypadá! Co jste to tu vyváděli? JEAN
Ale, slečna sem přitáhla lidi! To jsi spala tak tvrdě, že jsi nic neslyšela?
KRISTINA
Já jsem spala jako dudek!
JEAN
A už jsi oblečená do kostela? KRISTINA
To víš, že jo. Vždyť jsi mi slíbil, že se mnou dneska půjdeš ke zpovědi. JEAN
No jo, vidíš, máš pravdu. - Uži parádu mi neseš. Tak pojď. (Sedne si.) (Kristina mu navléká náprsenku o váže bílou vázanku. Odmlka.) JEAN
(ospale) Co je dneska za evangelium?
KRISTINA
Asi o stětí Jana Křtitele, co jiného.
JEAN
Jo tohle, no to zas bude nekonečné. - Au, uškrtíš mě! Ááá, já bych spal, jak já bych spal!
KRISTINA
Co jsi vůbec dělal celou noc, vždyť jsi úplně zeleny.
JEAN
Povídaljsem si tady se slečnou Julií.
KRISTINA
Ta taky neví, co se sluší, tahle ženská.
(Odmlka.)
JEAN
Poslyš, Kristino!
KRISTINA
Hmmm?
JEAN
Stejně je to zvláštní, když se to takveme! - Ona!
KRISTINA
Co je najednou tak zvláštní?
JEAN Všecko.
(Odmlka.)
KRISTINA
(se podivů na nedopité skleničky na stole) Vy jste spolu dokonce i pili?
JEAN
Ano!
KRISTINA
Fuj! - Podívej se mi do očí!
JEAN
Ano!
KRISTINA
Jeto možné? Je to možné?
JEAN
j (se chvilku rozmýšlí) Ano! Je!
i
KRISTINA
Brr! To bych si bývala nikdy nepomyslela. Ale fuj! Fuj!
JEAN
Snad na ni nežárlíš?
KRISTINA
Ne, na tu ne! Kdyby to byla Klára nebo Sofi, tak bych ti oči vyškrábala! - No, tak už to holtje, proč, to nevím. - Ne, to je ale hnus!
JEAN
i Takže se na ni zlobíš?
[   . KRISTINA
[   : :        Na ni ne, zato na tebe! To byla hanebnost, odporná hanebnost! Chudák holka! - Víš, co ti povím - já v tomhle domě nezůstanu. Když člověk nemůže mít úctu k panstvu.
JEAN
A proč by k němu měl mít úctu? KRISTINA
No, to mi vysvětli, když jsi takový chytrák! Přece nebudeš sLoužit u lidí, co se chovají nepřístojně, ne? Člověk jako bytím sám sebe zneuctíval, aspoňjá to tak cítím.
JEAN
■ ■ To je možné, ale zase se mužem utěšovat tím, že nejsou o nic lepší než my!
KRISTINA
| Ba ne, to bych neřekla, protože když nejsou oni lepší, tak nemá smysl snažit se, aby
z tebe byl lepší člověk. - A co pan hrabě! Co ten už si zažil trápení! Ježíši Kriste! Ne, já v tomhle domě nezůstanu! - A ještě s takovým jako ty! Kdyby to byl aspoň přednosta berňáku... kdyby to byl nějaký lepší chlap...
JEAN
Cože?
KRISTINA
Ale nojo! Ty taky nejsi k zahození, jenže pán a kmán, to je holt jednou rozdíl. - Ne, tak tohleto s naší slečnou teda nikdy nezapomenu! - Slečna, taková pyšná, na mužské vždycky tak nabroušená, koho by napadlo, že půjde aješté ke všemu s někým ta-{ kovým! Ona, a to chtěla zastřelit fenku, že se spustila s mopslikem! - Ano, přesně tak
to říkám! - Ale já tady nebudu, čtyřiadvacátého října je výpovědní termín, tak se seberu a jdu!
JEAN
A pak?
KRISTINA
No, když už na to přišla řeč, tak by bylo pomalu načase, aby ses taky po něčem poo-h Líd n u l, když se budeme brát
jean
Prosím tě, po čem bych se poohlížel! Takové místo, jako mám tady, neseženu, když se ožením.
KRISTINA
Tojejasné, žene. Ale domovníka někde dělat můžeš, nebo třeba vrátného v nějakém úřadě, Stát5ice moc neplatí, ale máš to jednou jisté, a žena a děti dostanou penzi...
JEAN
(se ošklíbne) To je všecko moc hezké, jenže mně zrovna nesedí, abych hned začal myslet na to, jak umřu pro ženu a pro děti. Musím se přiznat, že jsem opravdu měl poněkud vyšší cíle.
KRISTINA
Jo, ty tvoje dle! - Jenže máš taky nějaké povinnosti. Na ty koukej myslet! JEAN
Nerozčiluj mě těma řečma o povinnostech, já moc dobře vím, co mám dělat! (Uslyší něco zvenku.) Ještě budeme mít dost času tohle všechno probrat-teď sejdi připravit, ať můžeme jít do kostela!
KRISTINA
Kdo to tam nahoře chodí?
JEAN
Jakto mám vědět, asi Klára. KRISTINA
Jen jestli už se nevrátil pan hrabě a my jsme ho neslyšeli! JEAN
(vyděšeně) Pan hrabě? Prosím tě, to je vyloučené, to už by bývaljistě zazvonil. KRISTINA
(jde) No jo. Panebože, to jsou věci. To jsem v životě neviděla!
(Zatím vyšlo slunce a svítí na koruny stromů v parku; světlo se pomalu posouvá, až začne šikmo svítit okny.
Jean jde ke dveřím a dá znamení. Slečna vejde, oblečená na cestu. Nese malou ptačí klícku, přes kterou je přehozený ručník. Postaví ji na stůl.)
SLEČNA
Takjsem hotova.
JEAN
Pst! Kristina už je vzhůru!
SLEČNA
(během dalšího velice nervózní) Nic jí nepřipadalo podezřelé? JEAN
Nic neví! Panebože, vy ale vypadáte!
SLEČNA
Jak to? Jak vypadám?
JEAN
Jste bledá jak mrtvola a - promiňte, ale jste špinavá v obličeji. SLEČNA
Tak to se musím umýt! (Jde k umyvadlu a myje si obličej a ruce.) - Ták. Dejte mi ručník! - Ách - slunce vyšlo!
JEAN
A zlí duchové mizí.
SLEČNA
Ano, dnes v noci řádili zlí duchové! - Ale Jeane, poslouchejte! Pojeďte se mnou, já už totiž mám peníze!
JEAN
(váhá) Máte jich dost?
SLEČNA
Pro začátek určitě. Pojeďte se mnou, já dnes nemůžu jet sama. Představte si, na svatého Jana ve vlaku, vedro, tlačenice, lidi na vás civí; stát na nádraží, když se vám ze všeho nejvíc chce utéct - ne, já nemůžu, nemůžu! A pak přijdou vzpomínky, vzpomínky, jaké to bývalo na svatého Jana v dětství, kostel vyzdobený větvemi, bříza a šeříky, večeře, slavnostně prostřený stůl, příbuzní, přátelé; odpoledne v parku, hudba, tanec, květiny a hry! Ách, člověk prchá a prchá, jenže vzpomínky veze s sebou v zavazadlovém voze, a lítost a výčitky svědomí!
JEAN
Jedu s vámi! Ale teď hned, než bude pozdě! Okamžitě!
SLEČNA
Tak se oblečte! (Vezme klec.)
JEAN
Ale zavazadla ne! To bychom se prozradili!
SLEČNA
Ne, nic! Jen co se dá vzít do kupé!
JEAN
(si vzal klobouk) Co to máte? Co je to!
slečna
Tojejenom čížečeki Toho tu nenechám.
JEAN
No to se podívejme! Tak my se potáhneme s ptačí klecí! Vy jste zešílela! Položte tu klec!
slečna
To jediné, co si s sebou beru z domova, jediná žívá bytost, která mě má ráda, od té chvíle, co mi Diana byla nevěrná! Nebuďte na mě zlý! Dovolte mi, abych si ho vzala s sebou!
JEAN
Položte tu klec, povídám - a nekřičte - Kristina nás slyší! slečna
Ne, v cizích rukou ho nenechám! To ho radši zabte! JEAN
Tak sem tu mrchu dejte, já ji zaříznu! SLEČNA
Ano, ale neubližte mu! Ne abyste - ne, já nemůžu!
JEAN
Dejte to sem, já ano!
SLEČNA
(vezme ptáčka z klece a líbá ho) Ach, ty můj broučku maličký, tak ty své paničce umřeš?
JEAN
Buďte tak hodná a nedělejte scény, vám tady jde o život, jde o vaši budoucnost! No tak, honem! (Vytrhne jí ptáčka, jde k špalku a vezme do ruky sekáček.)
(Slečna se odvrátí.)
Měla jste se učitzabijet kuřata, a ne střílet z revolveru - (rozmáchne se a sekne) - ne-omdlívala byste nad kapkou krve!
SLEČNA
(křičí) Zabijte i mě! Zabte mé! Když dokážete odpravit nevinné zvíře a ani se vám ruka nezachvěje. Nenávidím vás, hnusíte se mi; je mezi námi krev! Proklínám tu chvíli, kdy jsem vás uviděla, proklínám tu chvíli, kdy jsem se narodila z matčina života!
JEAN
Jo, to máte marné, proklínat! Jděte! SLEČNA
(se blíží se ke špalku, jakoby přitahována proti své vůli) Ne, ještě nepůjdu; nemůžu -musím se podívat - pst! venku j ede kočár - (Poslouchá, ale přitom upírá oči na špalek a sekaček.) Vy si myslíte, že nesnesu pohled na krev! Vy si myslíte, že jsem tak slabá
- ááá - chtěla bych vidět tvou krev, tvůj mozek na špalku - chtěla bych vidět celé to tvoje pohlaví, jak se zmítá v nějakém jezeru jako tamto - já bych snad dokázala pít z tvé Lebky, chtěla bych si vykoupat nohy v tvém hrudníku, dokázala bych upéct a sníst tvé srdce! - Myslíš si, že jsem slabá; myslíš si, že tě milujú, protože plod mého života toužil po tvém semenu; myslíš si, že budu nosit pod srdcem tvoje parchan-ty a živit je vlastní krví -že ti budu rodit děti a vezmu si tvojej méno-jak ty se vlastně jmenuješ? - v životě jsem neslyšela tvoje příjmení - to ty asi žádné nebudeš mít. Byla by ze mě paní portýrová - nebo domovnice - ty pse s mým obojkem, ty poskoku s mým erbem na knoflíkách-já se mám dělit s kuchařkou a soupeřit se služkou? Bože můj! - Myslíš si, že jsem zbabělá a chci utéct! Ani nápad, zůstanu tady-jen ať si to hromobití přijde! Otec se vrátí - zjistí, že má vypáčený stůl - peníze pryč - pak zazvoní-tady na ten zvonek - dvakrát, na sluhu - a pak pošle pro polirii - a já to pak všecko povím! Všecko! Ách, to bude krása, až bude po všem-jen aby už bylo po všem
- a on z toho dostane mrtvici a umře - a bude po nás, po všech - a pak bude klid - pokoj -věčné odpočinutí - a erb rozbijí o rakev - hraběcírod vyhasne a služebníčka rodinka bude pokračovat v dětském domově - vybojuje si vavříny v kanále a skončiv kriminálu.
JEAN
Teď promluvila královská krev! Výborně, slečno Julie! Jen toho mlynáře ještě šoupnout do pytle!
(Kristina vejde, oblečená do kostela, v ruce modlitební knížku.) SLEČNA
(běží k ní a padne jí do náruče, jako by hledala ochranu) Pomoz mi, Kristino! Pomoz mi před tímhle člověkem!
KRISTINA
(nehnute a chladně) Co je to tady za randál ve sváteční ráno! (Podívá se na Špalek.) A co je tohle za svinčík! - Co to má všecko znamenat? Co tady řvete a vyvádíte!
SLEČNA
Kristino! Tyjsi žena a jsi moje přítelkyně! Dej si pozor na toho neřáda! JEAN
(zaraženě) Než se dámy dohodnou, půjdu se oholit. (Nenápadně se ztratí vpravo.)
SLEČNA
Pochop mě! A poslouchej, co ti říkám!
114
KRISTINA
Ne, takovéhle psí kusy já tedy opravdu nechápu! Kam se chystáte, takhle oblečená na cestu - a on má klobouk ? Co to má znamenat?
SLEČNA
Poslouchej, Kristino, poslouchej, já ti to všechno povím -
KRISTINA
Já nechci nic vědět-
SLEČNA
Musíš si to poslechnout-
KRISTINA
A co, prosím vás? 0 těch hloupostech s Jeanem? Koukejte, to mě nezajímá! Do toho já se nepletu! Ale jestli ho chcete oblbnout, abys várna zdrhnul, takž toho nebude nic!
SLEČNA
(velice nervózní) Prosím tě, klid, Kristinko, jen klid a hezky poslouchej! Já tady nemůžu zůstat a Jean tady nemůže zůstat - takže musíme odjet...
KRISTINA
Hm, hm!
SLEČNA
(rozjasněně) Ale víš co, já mám nápad - co takhle odjet všichni tři - do ciziny - do Švýcarska a zařídit si tam společně hotel-já mám totiž peníze, víš -já bych celý podnik s Jeanem vedla - a ty, jsem si myslela, by sis vzala na starost kuchyň - to bude skvělé, co? - Viď, že to bereš! Pojeď s námi a všecko bude klapat! - Viď, že to bereš, no tak! (Obejme Kristinu a hladí ji.)
KRISTINA
(chladně a zamyšleně) Hm, hm!
SLEČNA
(presto) Ty jsi v životě nebyla v cizině, Kristino - musíš se trochu porozhlédnout po světě - nedovedeš si představit, jaký je to požitek jet vlakem - pořád noví lidi - nové země - pak přijedeme do Hamburku, zájdem do zoologické zahrady - tam seti bude líbit - a do divadla půjdeme a na operu - a až přijedeme do Mnichova, tam je ti muzeí a galerií-víš - Rubense tam mají a Rafaela, no, ty slavné malíře, ty přece znáš -slyšela jsi přece o Mnichovu, bydlel tam král Ludvík - ten král, to si dobře pamatuju -jak se zbláznil - a jeho zámek si zajedeme prohlídnout-ten ti má ještě pořád zámky a ty jsou zařízené úplně jako v pohádkách - a odtamtud už to není daleko do Švýcarska- Alpy, jen si představ - víš, Alpy, sníh v létě - a pomeranče tam rostou a vavříny a ty jsou zeLené celý rok -
(Vpravo v kulisách vidíme Jeana, jak si obtahuje břitvu na řemenu, drží ho v zubech a v le-
vé ruce; s potěšením rozhovor poslouchá a chvílemi přikyvuje na znamení souhlasu.)
(prestissimo) - a tam si zařídíme hotel - já budu u pokladny a Jean bude vítat hosty
- chodit nakupovat - psát dopisy - to budeš koukat, jak tam bude živo - vlaky houkají, lidi přijíždějí, na chodbě zvoní, v restauraci zvoní - a já budu vypisovat účty -a všeckyje pěkně osolím, panečku - to si nedovedeš představit, jak se takový cestující stydí, když má platit! - No a ty - ty budeš sedět jako šéfová v kuchyni. -Pochopitelně nebudeš stát sama u plotny - a když se budeš muset ukázat lidem, tak si na sebe vezmeš něco pěkného a čistého - no a s takovouhle postavou - ne, ne, ne-lichotím ti - uvidíš, žejednoho krásného dne ještě ulovíš nějakého muže! Bohatého Angličana, uvidíš - takoví se dají chytit (zpomalí) jako nic - a pak zbohatneme - postavíme si vilu u Comského jezera - sice tam občas trochu sprchne - ale (zamyslíse)
- ale snad tam taky někdy vysvitne sluníčko -i když je to tam dost tmavé - a - pak -jinak taky můžeme odjet domů - a vrátit se (odmlka) - sem - nebo někam jinam -
KRISTINA
Poslouchejte, slečno - vy tomu sama věříte?
SLEČNA
(zničená) Jestli tomu sama věřím?
KRISTINA
Ano!
SLEČNA
(unavené) Nevím; já už snad nevěřím ničemu. (Sklesle si sedne na lavici a položí si hlavu na předloktí na stole.) Ničemu! Ničemu!
KRISTINA
(se obrátí vpravo, směrem k Jeanovi) Aha, tak pán chtěl frnknout! JEAN
(v rozpacích, položí břitvu na stůl) Frnknout? To snad ne! Slyšela jsi přece, jaké má slečna plány. Je fakt, že je trochu unavená, když celou noc nespala, ale ten plán je celkem proveditelný.
KRISTINA
Tak hele! Jak si to představuješ, já že mám dělat kuchtu téhle... JEAN
(ostře) Buď tak hodná a vyjadřuj se slušně, když mluvíš o své paní! Jasné?
KRISTINA
Paní!
JEAN
Ano!
KRISTINA
No ne! Já asi špatně slyším!
JEAN
Tak pořádně poslouchej, máš to zapotřebí, a nemluv tolik! Slečna Julie je tady paní domu a ty u ní sloužíš - a jestli jíteď pohrdáš, měla bys kvůli stejné věci pohrdati sama sebou!
KRISTINA
Já jsem si sama sebe vždycky vážila tolik -
JEAN
- že jsi pohrdala ostatními! -KRISTINA
- že jsem nikdy neklesla pod svou úroveň. Jen řekni, měla tady snad někdy hraběcí kuchařka něco s čeledínem nebo s pasákem od prasat? No, řekni!
JEAN
To je pravda, našla sis lepšího člověka, mělas holt štěstí. KRISTINA
Jo, pěkného lepšího člověka, co prodává z maštale hraběri oves -JEAN
Ty budeš něco vykládat, když bereš provizi od hokynáře a necháváš se podmazávat od řezníka!
KRISTINA
Cože?
JEAN
A ty už si nemůžeš vážit svého panstva, jo? Ty, ty, ty! KRISTINA
Takjdešse mnou do kostela, nebo ne? Po tom tvém hrdinském činu by ti kázání prospělo!
JEAN
Ne, do kostela dneska nejdu. Budeš muset jít beze mě a vyzpovídat se z těch svých velkých skutků!
KRISTINA
Taky že půjdu, a vrátím se s odpuštěním, aby stačilo i pro tebe! Spasitel trpěl a umřel na kříži za všechny naše hříchy, a když k němu přicházíme s vírou a s kajícnou myslí, vezme veškerou naši vinu na sebe.
SLEČNA
Ty tomu věříš, Kristino?
KRISTINA
To je má živoucí víra, jako že tu před várna stojím, slečno Julie, je to víra mého dětství a uchová la jsem šiji od mlada. A kdeje největší hřích, tam je i největší milost!
SLEČNA
Ach, mít tak tvou víru! Ach, mít tak...
KRISTINA
Jenže tu nikdo nedostane jen tak, to je obzvláštní milost boží, a není všem dáno ji dostat -
SLEČNA
A kdo ji tedy dostane?
KRISTINA
To je právě to veliké tajemství milosti, slečno, a Bůh nebere ohled na osoby, protože tam budou poslední první -
SLEČNA
Ale to pak bere ohled na ty poslední?
KRISTINA
(pokračuje) - a snáze projde velbloud uchem jehly, než se bohatý dostane do království božího! Tak je to, slečno Julie! Tak, a já jdu - sama, a po cestě řeknu čeledínovi, aby nenechával venku koně, kdyby náhodou někoho napadlo odjet, než se vrátí pan hrabě! - Sbohem! (Odejde.)
JEAN
Zatracená čertice! - A to všecko kvůli jednomu pitomému čížkovi! SLEČNA
(otupěle) Čížka nechte na pokoji! - Vidíte z tohohle nějaké východisko, nějaké řešení?
JEAN
(uvažuje) Ne!
SLEČNA
Co byste udělal, být na mém místě?
JEAN
Býtvámi? Počkejte! - Jako žena, jako urozená,jako-padlá? To nevím-vlastněano! Vím!
SLEČNA
(vezme břitvu a udělá posunek) Tohle?
JEAN
Ano! - Ale pozor! Já bych to neudělal! Protože mezi námi je rozdíl.
SLEČNA
Protože vy jste muž, a já žena? Co je to za rozdíl? JEAN
Stejný rozdíl jako - mezi mužem a ženou! SLEČNA
(s břitvou v ruce) Já chci! Ale nemůžu! - Otec taky nemohl, tenkrát, když to měl udělat!
JEAN
Kdepak, ten to nesměl udělat! Musel se nejdřív pomstít. SLEČNA
A teď se skrze mě mstí zase moje matka! JEAN
Vyjste otce nemilovala, slečno Julie? SLEČNA
Milovala, nesmírně, ale asi jsem ho taky nenáviděla. Určitě to tak bylo, i když jsem si to neuvědomova la, To on mě vychoval tak, abych opovrhovala svým vlastním poh la-vím, to on ze mě udělal napůl ženu a napůl muže! Čije to vina, že se tohleto stalo? Otcova, matčina, moje vlastní! Moje vlastní? Já přece nic vlastního nemám! Nemám jedinou vlastní myšlenku, všechny jsou od otce, jedinou vlastní vášeň, tyjsou všechny od matky, a to poslední - to, že všichni jsou si rovni - to mám od něho, od mého snoubence - a proto říkám, že je neřád! Tak jak by to mohla být moje vlastní chyba? Svalovat vinu na Ježíše, jako to dělá Kristina - to ne, na to jsem moc pyšná a moc chytrá - taky díky otci a jeho výchově - a že se bohatý nedostane do nebe, to je lež, a Kristina má peníze na knížce, ta se tam tedy určitě nedostane! Čije to chyba? - Co nám 2áleží na tom, čije to chyba, stejně ponesu vinu já! I následky ponesu!
JEAN
To ano, jenže -
(Dvakrát ostře zazní zvonek. Slečna vyskočí.)
(Převléká si kabát) Pan hrabě se vrátil! - Teďjestli Kristína - (Jde k mluvítku, zaťuká o poslouchá.)
SLEČNA
Teď už uviděl tu zásuvku?
JEAN
Tady Jean! Prosím, miLosti! (Poslouchá.) (Co říká hrabě, neslyšíme.)
Prosím, milosti! (Poslouchá.) Prosím, milosti! Okamžitě! (Poslouchá.) Hned, milosti! (Poslouchá.) - Ano, prosím! Za půl hodiny!
SLEČNA
(krajně úzkostlivé) Co říkal? Ježíši Kriste, co říkal? JEAN
Za půl hodiny si přeje holínky a kávu! SLEČNA
Tak tedy za půl hodiny! - Bože, já jsem tak unavená. Ničeho nejsem schopná, nejsem schopná se kát, nedokážu utéct ani zůstat, žít ani umřít! Pomozte mi, prosím vás. Poručte mi, a já poslechnu jako pes! Udělejte mi tuhle poslední službu, zachraňte mou čest, zachraňtejehojméno! Víte, co bych měla chtít, ale nechci, takto chtějte vy a poručte mi, abych to udělala!
JEAN
Já nevím - ale já už teď taky nemůžu - nechápu to - úplně jako by mě tenhle kabát předělal - nemůžu vám poručit - a teď, co se mnou mluvil pan hrabě - tak - nedovedu to pořádně vysvětlit - ale to ten zatracený slouha mi vězí v zádech! - já mám pocit, že kdyby teď pan hrabě přišel dolů - a poručil mi, abych se podřezal, tak to na místě udělám.
SLEČNA
Tak dělejte, že jste on a já že jsem vy! - Jak dlouho je to, co jste hrál tak přesvědčivě, když jste mi klečel u nohou - to jste byl šlechtic - nebo - copak jste nikdy v divadle neviděl hypnotizéra -
(Jean přikývne.)
- řekne médiu: vezměte smeták, a on vezme smeták; řekne: zametejte, a on zametá -JEAN
Jenže to musí ten druhýspát! SLEČNA
Já už spím - všecko je přede mnou jako kouř a vy vypadáte jako kamna a ta zase vypadají jako nějaký člověk v Černém a v cylindru - a oči vám svítí jako uhlíky, když oheň dohasína - a tvář máte jako bílou skvrnu, jako popel-
(Slunce začalo svítit na podlahu a na Jeana.)
-je tu tak teploučko a příjemně - (mne si ruce, jako by si je hřála u ohně.) - a takové světlo-a takový klid!
JEAN
(vezme břitvu a vtiskne ji Slečně Julii do ruky) Tohle je smeták! Jděte, dokud je světlo - do stodoly - a... (Šeptá jí do ucha.)
SLEČNA
(bděláO) Děkuju! Půjdu si odpočinout! Ale řekněte jen -žei první můžou dostat dar milosti. Řekněte to, i když si to nemyslíte!
JEAN
První? Ne, to nemůžu! - Ale počkejte - slečno Julie-já už vím! - Vždyť vy už nepatříte k prvním - protože vy patříte - k posledním!
SLEČNA
To je pravda. - Patřím k nejposlednejším, jsem úplně poslední! Ách! - Ale já teď nedokážu udělat ani krok. - Řekněte ještě jednou, abych šla!
JEAN
Ne, teď už ani já nemůžu! Nemůžu!
SLEČNA
A první budou poslední!
JEAN
Nepřemýšlejte, nemyslete na nic! Seberete i mně veškerou sílu, ještě ze mě bude zbabělec - co, zdálo se mi, že se pohnul zvonek! - Ne! Co takhle tam nacpat kus papíru! - Takhle se ba't obyčejného zvonku! - Jenže on to právě není jen obyčejný zvonek - na druhém konci někdo je - ruka ho uvede do pohybu-a něco jiného uvede do pohybu ruku - ale jen si zacpat uši - zacpat si uši. 3enžeto pak zvoní ještě hůř! - Zvoní a zvoní, dokud se neozveme - a pak už je pozdě! Pak přijde policie - a pak...
(Zvonek dvakrát silně zazvoní.)
(Trhne sebou, pak se napřímí.) Je to příšerné! Ale jiné řešení není! - Jděte! (Slečna vyjde rozhodně dveřmi.)
Opona
poznámka ke vzniku hry a její inscenační historii
Slečnu Julii (Froken Julie), své nejslavnější a nejhranější drama, napsal Strindberg (podle dopisu bratrovi „za čtrnáct dní") v červenci a v srpnu 1888, kdy sídlil v polorozpadlém Letohrádku Skovlyst v HoLte na sever od dánského hlavního města Kodaně. Technicky byl sice již téměř rok v rozvodovém řízení, dosud všakještě žil pohromadě s manželkou Síri a s třemi dětmi. Slečna Julie měla být pro Sin „třetí varovné drama" (po Manželce pana Bengta, 1882, a Otci, 1887): tragický konec Šlechtické slečny, již měla v prvním provedení hrát právě Siri, měl pro ni být varováním, aby se nespustila se správcem Skovlystu, „cikánem" Ludvigem Hansenem, s jehož šestnáctiletou sestrou se zato vyspaL Strindberg. Julie odejde ze života dobrovolně (byť za pomoci „přenosu myšlenek"), a téma sebevraždy Strindberga lákalo, zvláště poté, co 22.7.1888 v Kodani spáchala na'druhý pokus sebevraždu (rovněž břitvou) švédská spisovatelka Victoria Benedictssonová.
V dopisu z 10.8.1888 nabídl Strindberg Slečnu Julii nakladateli K. 0. Bonnierovijako „první naturalistickou truchlohru švédského divadla". Manifestem nového směru je Strindberg ova revoluční Předmluva ke Slečně Julii. (Podobně jako u Poeova Havrana není jisté, zda ji autor napsal skutečně předem, nebo zda byla spíše výrazem jakési racionalizace ex post. Editor Gunnar OLlén říká, že je to spíš doslov než předmluva.) Strindberg měl silné vazby na francouzské prostředí (Bláznovu obhajobu napsal francouzsky) a po formální stránce mu pro Slečnu Julii bylo silnou inspirací pařížské Théátre Libře, které v březnu 1887 založil André Antoine. Strindberg měl v úmyslu dosáhnout uvedení francouzské verze Slečny Julie v Antoinově divadle; pro uvedení originálu založil krátkodeché „Skandinávské experimentální divadlo" a jeho ředitelkou jmenoval svou ženu Siri.
Nakladatel Bonnier hru, na tehdejší dobu skandální, odmítl vydat („největší nakladatelská chyba, jaké jsme se kdy dopustili," napsal ve vzpomínkách), a tak Slečna Julie vyšla koncem listopadu 1888 u Josepha Seligmanna, znesvářená nakladatelovými cen-zurními zásahy a svévolnými úpravami. Strindbergův původní text byl za pomoci moderní přístrojové techniky zrestaurován až pro vydání v „národní edicí" roku 1984.
Kritika knižní podoby hry byla drtivá, naděje na uvedení ve Švédsku nebyla. Slečna Julie měla být poprvé uvedena Skandinávským experimentálním divadlem v kodaňském divadle Dagmar počátkem března 1889, dánský cenzor však provedení zakázal. Strindberg hru tedy uvedl na uzavřeném představení v kodaňském Studentském sdružení 14. března 1889 před sto osmdesáti diváky. Představení bylo dvojjazyčné: Julii hrála autorova žena Siri švédsky, Jeana a Kristinu představovali dánští herci Viggo Schiwe a Anna Pio. Do Švédska se Slečna Julie dostala až na podzim roku 1904 (uzavřené představení v Uppsale). V září 1906 se konalo první veřejné představení v Akademickém sdružen? v Lundu a teprve 13. prosince 1906 byla hra s velkým úspěchem uvedena ve Stockholmu; to mimo jiné umožnilo Strindbergovi, aby o rok později (26. listopadu 1907) otevřel v hlavním městě své vlastní Intimní divadlo.
V Německu bylo první provedení rovněž neveřejné (berlínské Residenztheater3. dubna 1892), ale 10. května 1904 už uvedl Slečnu Julii Max Reinhardtv Kleines Theater.
16. ledna 1893 uvedl Slečnu Julii s triumfálním úspěchem André Antoine v Theatre Libre v Paříži.
V češtině se Slečna Julie objevila velice záhy: v překladu Aloise Lucka ji ve čtvrtém čísle ročníku 1890 otiskl časopis Česká Thalia. Na českou scénickou podobu si však musela ještě třicet Let počkat. Až 13. září 1920 ji v překladu J. Ščerbinského a v režii K. Vávry
122
123
H S9"1
Translation © František Fröhlich, Dagmar Hartlová,
Irena Kunovská, Libor Štukavec(dědici), Hana Vohryzková 2000
Afterword © Gunnar Ollén 1962
Translation © Dagmar Hartlová 2000
© Divadelní ústav 2000
isbn 80-7008-103-1
Veškerá práva k provozování těchto dramatických překladů zastupuje Aura-Pont, divadelní a literární agentura, spol. s r.o., Praha.
August Strindberg • HRY I.
Edice Divadelní hry • svazek 3 Otec
• Slečna J u Ue Věřitelé Ta silnější Hra s ohněm Pouto Mistr Olof Gustav Vasa Erik XIV. Karel XII. Kristina