EMILE VE R H A E RE N D- r u h é; opravené vydán í PŘE LOŽIL S T. K. NEUM A N N O D E O N 1925 PRAHA 1 AKT I SCÉNA PRVNÍ Nesmírná křižovatka, kde napravo koričí silnice, vedoucí dolů z Oppidomagna; nalevo cesty stoupají z plání. Linie stromů provázejí je do nekonečná. Nepřítel přiblížil se k měr stu a obklíčil je. Kraj hoří. V dáli ohromná světla; jest zvoněno na poplach. Skupiny žebráků, stojící na hromadách Stěrku, dohlížejí k dálkám a navzájem se vyptávají* Žebráci: — Podívejte se přec: s tohoto kopce je vidět vesnice hořet. — Vylezme na stromy, uvidíme lip. Žebrák, který se již vyšplhal na dub; — Tuhle, tuhlel Žebráci (obráceni k městu): — Oheň kypí a roste směrem k městu. — Je slyšeti, kterak praehárny letí do povětří. Sykot kartáče a výbuch. — Hut u zevního přístavu a nábřeží a doky chytají. Petrolejové kolny zapalují se. Ráhna a stěžně ohořelé tvoří kříže na kraji nebes 1 Žebráci (obráceni k pláním): ■ ■. -7T- Dole na pláních celý kraj je rudý. Oheň stra- ' vuje statek Héréniěnův: vyhazují nábytek do dvora, páté přes deváté. Vyvádějí dobytek ze stáje se zastřenými hlavami. Přenášejí nemocného otce na -jeho velikém loži. — Nájemci jeden po druhém mají smrt v patách. , ■ ' — Oh, té krásné a náhlé pomsty! Jsou vyhnáni ti, kdož nás vyháněli. V davu naplňují silnice. Všecka naše zlořečení zasáhla; všecky naše, kletby, všecky modlitby, všecka záští! — Tam dole stáda k močálům prchají, vzepjatí hřebci provazy drtí a řičí k hrůzám, jež mávají; uniká jeden s ohněm a smrtí v planoucí hřívě, obrací hlavu a hltá plam, jenž hřbet inu užírá divě: podívejte se, kterak blázni tam plameny vidlemi hasí. / —Zvony šílí do větru. Kostely a věže sesouvají se. Člověk by řek', že sám bůh má strach. — Víte někdo, proč válka vypukla? — Všickni králové chtějí mít Oppidomagnum. Až na kraji světa baží po něm. V Přibíhají ustrašení lidé a vrhají se nazdařbůh na cesty. Někteří stanou ä křičí: — Nájemci nakládají na své káry nábytek a šatstvo; táhnou k městu; půjdou tudy. Skupina žebráků: — To budeme moci vniknouti do Oppidomagna. — Pojďme s nimi:.. I Žebrák Benoit: ' I — Jít za nimi,.. A čípak jsi ty vlastně? . j Vždyť od té chvíle, co se touláme, | ty, já, my všickni klidu nemáme, 1 . ti statkáři a chalupníci j - nás vyháněli do bídy a na silnici, { ti byli chléb, , i a my jen hlad jak cep, > že plameny, jež požírají ] teď stodoly jim, podobají ■ se našim zubům hltavým - a" našim nehtům horečným a zlým! j Od chvíle té, co chodím po žebrotě, ; jdu, zastavím se, odcházím vždy znova, ! vrhaje ha prah zlověstná jim slova, , mé ruce mory jejich rozšiřovaly, : li' : mé ruce jejich mrtvé vyhrabávaly,- by okrádaly je; mé ruce stařecké 1; jich dcery przhily, jim roubík dávajíce; / ;již nelže věru nenávidět více plemeno člověcké, j' a nebude to věru zhola nic, padnoti-li pod ranami klacků, sukovic. ■ ; Stařec: — Co s tím, utlučete-li je. Už náni neuškodí; jsou ubožejší než my sami. Žebrák Benoit: ,| —^Mlč, tys už příliš starý, abys ještě byl člověk. T Nové tlupy vrhají se na cestu k Oppidomagnu. Přichází zá- t stup dělníků. Jeden obrací se k žebrákům. >, ]v;.V."'"" . ; Dělník: — Sel už tudy Hérénieň? '■' : ' Žebrák (k ďeinfbovi).: — Tam ten pasák ho zná. Zeptejte se ho, ' :/Í)íÍU|Vít &ebmk {'k pastevci]: ',. ■ — šel už tudy Hérénien? Pastevec (v hadrech}:, < — Čekám naň. Běžel opatřit svého otce. Chci ho zase spatřiti. Uzdravil jsem ho jednou, když byl ještě dítě. ' Dělník: —- Musí přijít. Počkáme oba na něho. Pastevec: — Kterak mohl opustit město? Ani vlastní nepřítel by ho neopustil. Dělník: — Hérénien činí, co chce. Jeho otec ve vesnici umíral a volal ho k: sobě. Pastevec': — Myslíte, že pokoří Oppidomagnum? \ r Dělník: W Což není lidu pán? '■' Tof úžasný a svatý kdosi, by v stínu této chvíle žil pro budoucno, jež v skutcích nosí; nad něj lip nikdo ne-změřil, mnoho-li třeba vášně, opatrnosti, než nová doba přeční staré trosky;. 10 V- nám jeho knihy ozařují mozky, 1 ] v nich poznáváme š očividností, -] / kudy jde cesta v lepší řád a jak se v také"ch vííi člověk může bohem stát. Pastevec: . — Jste z těch, kteří jej brání v městě, jej milujíce. Dělník: — Je na sta nás a na tisíce, kdož zbožňujeme jej — a chceme jiti s ním , až k cílům jeho posledním! Děíník odchází na cestu, aby si počkal na Hěréniena. Další uprchlíci1— pak skupina venkovanů vlekoucích za sebou radvance a ruční vozíky, Koně s dvojnásobnými břemeny vyšplhali se nahoru. Otec Ghislain: — Naše; zvířata nemohou již. Nechrne je oddechnout. Hej! vy tam, dole, žebráci, šel již tudy ten padouch Hérénien? , , Žebrák Benoil: — Mlč, otče Ghislaine! Otec Ghislain: ■ — Mlčet! mlčet! ... proč , Hérénien zná vás přece!.... .? Pro koho? * Žebrák Benoit: My jsme tu mocí, otče Ghislaine, a my tě můžeme srazit, dříve než budeš moči volat o pomoc. 11 ■Ilázel-lis nám po léta a po léta ke sVým dveřím odpadky ze svého prasete a šlichtu z kuchyně, což 1 jsme ti my zase po léta a po-léta nedávali své prosby a svá pozdravení? Jsme vyrovnáni za minulost^ a přítomnost patří nám. ■ Kráčí k otci Ghislainovi a vyhrožuje mu; Venkovan (přibíhaje): — Otče Ghisíame, otče Ghislaine, z tvého statku 1 na Zvonících polích' rozšířil se oheň po celé Vlčí planil ' — Podle cest stromy chytají, jedlina celá praská, řve a skučí, a plameny se vzpínají 1 až mračnům do náručí . a plameny hltají nebesa! Otec Ghislain: — Nu, dobrá, co chceš, abych tomu řek'? Aľ les i pláň se tedy boří, ať větry, vzduch i nebe hoří, , a,f země praskne třeba jako oblázék-, Změniv ion: Leč žebrák ten děl, že mě zabije... K žebráku Kcnoilovi: Tak si jen pospěš, mordicl ' , Tu jsou mé ruce, tu jsou má ramenay ničemnou prací dávno znectěnáj tu je má lebka'zatvrzelá, tu jsou má záda* tu troska prokletá, kterou již vleku po léta, po léta! ŕ Co ještě lidský cár ten, řekněte, tu dělá? .. . 12 h - Okopu pole, sežehne je mráz, > pěstuji louky, čert je vezme zas, gros po groši co otec na hromadu dával i a jako lakomec to skrýval, zahrabávali , 5 já ztratily snědl jsem... ■I Já syny zapřísahal, vycucali, j na život ničemný a neplodný se dali, : zapadli v městě hlubokémi P Jsou mrtvy vsi a osady, j Oppidomagnum vzrůst jim zarazilo, Oppidomagnum krev jim vysušilo, a nyní • hlesna brázdy a ohrady se snesly všecky nemoci vody á půdy, vzduchu a slunce! ' * Venkovan: ■;— Vaše smutky .jsou také našemí smutky. Jsme všichni stejně ubozí. Otec Ghislain: — Když dítě byl jsem, slavili jsme setí, lidem. i. skotu země chtěla vyhověti, leh vysoký byl jako štěstí kvetoucí. \Leč dnes! jde z půdy hrůza hrůzoucí, Cos podzemního, posvátného muselo býti zprzněno — ľ.ýle-pátrL.pod: moc .úhli.1^Mb.q___„„ jež dříve bylo zavřeno. Koleje'uzlovité se vinou po pláních, signály zlaté kde vyráží; ^ vlak trhá ohrady a dvorce proráží, nebesa živá v tlamě dýmů hynou. Panenská tráva, žeň a květena sírou a jedy je krmena. .-: -13-. .' ■■> .141. ,' Toť den, kdy jako vítěz strašlivý je ctěn oheň. a kov a plyn; i zdá se, žé peklo vstávái ze hlubin! i Žebráci ustupují, nevyhrazujíce již. — Ubožák!; Žebrák: Otec Ghislain: ~ Ubožák! líh, nikoli! Přitahuje k sobě venkovana a ukazuje na hořící ohradu. — Myslíte jistě, že nepřítel zapálil mi mou ohradu. Neklamte se, {Ukazuje na své ruce.) To jsou tyto dvě ruce tady. ^ A můj les ,u Bažiny Bludiček? To jsou také" ony. A moje špýchary a moje stohy? To jsou stále Ony. Ne, ne, otce Ghislain není ubožák. Je tím — snad jediným — jenž jasně, vidí. Nikdo již němá úcty před svým polem, každý ztrácí trpělivost před bezpečnou zdlouhavostí vécí; zárodky jsou ubíjeny, přehrávány;, upravuje se, mudruje se, kombinuje. Země už není ženou, tot děvkal — A teď, hle, nepřítel ji tuší: kde městem byla zraněna, smolnice války ohněm ji kruší; kdě učeností byla skoro snědena, > bomba ji zapaluje. Ó běda, běda, tof smrt její duje. Netřeba deště ani rosy, ' - netřeba sněhu na čele hor, netřeba slunce ni lahodných časů, nejlíp, když rázem půjde vše k ďasu, a na celý kraj mor. 14 Venkovan: Otec Ghislain jistě, nemá již zdravy rozum. Jiný: ToE zločin, rouhati se zemi. Jiný: — Nikdo neví již,, co se má věřit j Objevuje se vesnický prorok; popěvuje si a napodobí sYymi I pohyby let krkavců při požáre. /Prorok: — Prchají stromy, hnuly se míle, bouře svět zlatem protkala,: jih, sever pokřižovala. i Je Rudých Havranů chvíle. í.Roztáhli křídla, stavení I vzteklými pařáty boří^ / a poletují zježeni po obzorech, kde hoří. Tak mnozí a tak strašliví sem z .hlubokých stepí se hrouží, řekl bys: poslové ohňoví kol světa celého krouží. Zděšení v patách má jejich let tiše a přetajeirině, jich zobák rve a pustoší svět, jej rozdírá a sezírá, v něm hrabe až k srdci země. 15 Setby tu hynou, sotva, je zašili, i stohy, — a plameny poletující a dolů na západ prchající v kouři a dýmu se zjevily krvavých kobyl tryskem. Předpověděný tu den a ston, Hoj, zvony, zvoňte, zvoňte skon, zvoňte smrt půdy, plodných polí, , předpověděný tu den a ston, 'hoj, zvony, hoj, zvony, zvoňte skon, na P°íĚíÉj!lštíi zvoňte do vůkolí! Otec Ghislain: — Eh, dobrá! ten niá pravdu, ten prorok, ten blázen, ten, jemuž se,posmívali, jemuž jsem sám se posmíval a jehož nikdy jsem nepochopil. Ach! opravdu, nyní strašlivě svítá. - Ukazuje na obzor. — Toť však, co dávno již prorokoval. A my tam byli s dávnou svou nadějí, se starými ilúsemi a vrhali jsme ubohý malý klacek svého zdravého rozumů pod strašlivá kola osudu. Zástup mladých vesničanů, čeledínů, dělníků, děvčat z chléva, žebraček přináší na "nosítkách Petra Héréniena.' Kněz je doprovází. Umírající.dává znamení, že příliš trpí a že mají zastavili. Jakub Hérénien: — Sem, přátelé. Složte ho zvolna. Pomáhá nosičům. Pak, jakoby mluvil k sobě: — Ubohý stařec! ubohý stařec! nemoci umřití ve vlastním loži jako jeho otec! Oh,'ty války, ty války, je třeba nesmiřitelným záštím jich nená-yiděti, 7 ■ ' Petr Hérénien: —. Héréniene, Héréniene! Jakub Hérénien: — Tady Jsem, otče, docela blízko u tebe, docela blízko u tvých očí au tvých rukou: docela blízko u tebe, jako kdysi za mladých let, tak blízko, že slyším tvé srdce tlouci. Vidíš mne? slyšíš mne? cítíš, že jsem ten, jenž tě stále má rád? * Petr Hérénien (vzdychaje): , —'■ Tentokrát je konec. Nedopravíš mne již až k sobě do Oppidomagna. Jsem rád, že mám pláně kolem sebe. Učiň mi jednu radost, nebraň starému faráři'ke mně. Jakub Hérénien: — Ve všech svých přáních, otče, ve všech touhách budeš vyslyšen. Mám se vzdáliti? Petr Hérénien: — Máme býti sami, chceme-li se zpovídat. Hérénien odchází. Kněz přistupuje. Otec Ghislain oslovuje plaše tribuna. Mluví s ním po dobu zpovědi: Oteč Ghislain: — Vidím, pane Héréniene, že jste zůstal hodným. Myslil jsem, že jste jiný. Vládnete Oppido-magnem a v našich dvorcích mluvilo se o vás ... Moji synové se vás zastávali... Měli snad pravdu... Teď však, kdy celý kraj je mrtev, řekněte mi, odkud přijde nám život? Kde najiti kout, áby- 16 17 choin zašili zrní a pěstovali obilí? Kde najiti jitro půdy, jehož nezničily dýmy, přívaly, jedy a válka? . .'tj řekněte ... řekněte .? , ' Hěrénien neodpovídá. Veškerá jeho pozornost je upřena k jeho otci. Sotva rameny pokrčí, když otec Ghislain domluví. Pastevec (zvolna se přiblíživ k Hérénienovi): — Jakube, poznáváš mne? Jakub Hěrénien: Jakže! ty žiješ ještě, starý pastevce? Hluboce pohnut ho objímá. ■ Pastevec: —r Odešel jsem daleko, tam dolů, na několik let; viděl jsem nové a zázračné země. Člověk bloudí takhle den ze dne, s pláně na pláň, a vrátí se, aby viděl umírati! Otec Hérénienův: — Prosím všecky, jimž jsem ublížil, aby mi odpustili. ; .... •;' ■-'■\} ■' ■ ' ' Farář: — Buď kliden již. Byls křesťan a budeš spasen. Kněz dává mu rozhřešeni. Jakub Hěrénien: Vede pastevce k umírajícímu. — Otče, toť pastevec, ten ze Zvonících polí, nej-starší z tvých služebníků a přátel. Petr Hěrénien: Pozoruje dlouho pastevce a náhle, poznav ho, chopí ho za ruku a přitáhne k sobě. Dosti pevným hlasem: —- Až budu mrtev, pastevce, zničíš všecko staré zrní. Je plné zlého prachu, je rozežrané, je plesnivé. S ním již neoslaví půda svého zasnoubení... A. ty, jenž's byl všude, znova zaseješ na mém poli, na mém statku nové zrní, zrní celé živé, celé čerstvé, celé krásné, jak jsi je viděl a dobrým poznal tam dole, v panenských krajinách země. Odpočívá. Pastevec sklání se a kleká. Žebráci a nosiči činí totéž. — A nyní mne obraťte k slunci. Poslechnou ho: na západě však, kde se slunce" v tom okar mžiku sklání, požáry vesnic ozařují krajinu. Teplo sálá až k umírajícímu. Venkovan (ukazuje na Petra HěrénlenaV. — Odlesky požárů strnou se po jeho obličeji. Jiný: — To k ohni se obrací. Jiný (k těm,, kteří stojí u Petra Héréniena): v—Dejte pozor... dejte pozor... není třeba, aby viděl plameny. Jiný: — Obraťte ho na pravo. Jiný: — Takhle ... takhle ... na pravo ... na pravo. Stařec však drží se nosítek a vztýčen obrací tvář k západu a k požárům. 19 Ubožák! Jiný: kdyby věděl! Petr Héréllien (hlasem .skorém shaslým): ' .—-<. Jakube Héréniene, pojď ke mně docela blízko. Af umírám dotýkaje se svými prsty... (hladí ho) a.hledá tam dolů svýma očima... toho, jejž jsem měl na světě nejraději. Byl jsem jako posedlý tebou. Nikdy jsem tě nezapřel, žehnal jsem skoro námahám á strastem, jež jsi mi působil; pak, v téže době, kdy jsem tebe miloval, zbožňoval jsem zemi. Í1 Žil jsem se sluncem'jako s Bohem ,.. To byl Pán \ viditelný... Domníval bych se, že jsem trestán, kdybych zemřel v noci, v jeho nepřítomnosti. Na štěstí je přede mnou, a vzpínám k němu své ruce. (Vztyčuje se směrem k požáru.) Nevidím h ó již, ale cítím stále jeho dobré a vítězné světlo... Jakub Hěrénien (šeptá): — Otče! otče! ... / Neví, má-li ptce vyvěsti z bludu,nebo viděti v těchto slovech ' , " ' ' náhlou předpověď. ' Petr Hěrénien: ■ — tuším ho, miluji ho, chápu, ho; z něho rodí: se právě v této chvíli jediná ještě možná jara! Klesá zpět a umírá: Jakub Hěrénien Objímá svého otce, tiskne své rty na jeho ústa, jakoby chtěl zaehytiti první pravdu, která z. nich kdy vyšla. \ Jakub Hěrénien: —: Ví, co řekl? ... »Jediná ještě možná jara!věci,zřejmé, což není zásady již jednostejné, ni pěsti, jejíž odhodlání zříš, že spráská těchto vůlí stádo chvějné? / 0, rcete;což tu muže není již? Vesnický prorok, jenž neustále obcházel křižovatku, věští: Prorok: —■ Nastaly doby, jež riastati měly, kdy město, zrcadlo zázračné, v než, by se oslnily, pohlížely ; celého světa, zraky, svou slávu rozhazuje v dálky soumračné, Oppidomagnum, * sloupové město moštů, nábřeží, schodů, hle, k tobě obzory jsou na pochodu! Oppidomagnum, věž até město pomníků a zvonic, hle. smutek pohřbu ohnivého krvácí v moři zdiva tvého! Oppidomagnum! Hle, přišel den, : kdy všecko rozpadá se a vše boří, .ač nevztýčí-li se někdo zas a v ráz ■ ) cos'ohromného nevytvoří! Stařec: — Oh, ať kýmkoli by byl, jak byl by uvítán a kterak všickni, my první, sklonili bychom sě před ním! 26 Prorok: Tak velký byl by spasitel, jenž přijíti by měl, že příliš vyrůst bylo by vám as',, abyste poznali a 'chápali jej včas. Stařec: Ten se ještě nenarodil. Jiný: Nikdo ho netuší. , Jiný: Nikdo ho-nepředpovídá. Jiný: A Jakub Hérénien? Jiný: Jakub Hérénien? '. . . Toť blázen. 27 SCÉNA DRUHÁ ■.i |Při zdvižení opony uzavírá kordon jízdního vojska bránu í Oppidomagna. Vojáci pracují, aby vyhodili mosty na řece. ■Na svazích a ria hradbách mají hlídky službu. Generál přehlíží obzor s dalekohledem v ruce. Bdí nad tím; co se děje, zatím co jízdní posel kvapí s rozkazem k důstojníkovi, jenž velí jízdě. DŮSťOJník (čte): — Je dán rozkaz, že nesmí býti nikdo vpuštěn' do Oppidomagna, kromě tribuna Jakuba Héré-niena. Záleží na tom, aby pochopil, jaká se mu činí milost. Na oko má mu býti přístup odpírán. (Podepsána.) Vláda Oppidomagna. Hérénien vystupuje po lilay,ní silnici a s ním množství otrhán-ců, žen, dělníků, nájemců a starců. Seznav, že se těžko dostane do města, přikročí sám k důstojníkovi. Hérénien: — Jsem z těch, kdož jsou slyŠáni., Oppidomag-num je město, kde jsem vyrostl, trpěl, bojoval za své myšlenky, které jsou ty inejkrásnější,' jež člověk m^iže pojati. Miloval jsem Oppidomagňum, když se zdálo nepřemožitelné. Dnes chci své místo mezi těmi, kdož proň umírají. A chci jé pro všecky, kdož jsou tamo, pro všecky, jež jsem cestou potkal. Sám na ně jsem volal, aby šli sé mnou. Obrátil jsem k odvaze proud, jenž hnal se k zbabělostem. Důstojník: — Vím, kdo jste, nemohu však změníti obdržených rozkazů. Heremen: i ■■■■■ — Jaké jsou to rozkazy? - Důstojník: — Neotvírati této barriéry. Ukazuje na městskou bránu. Hérénien: í ' — Tak tedy Oppidomagňum ! v té chvíli, kdy se celý chlum smutku a hrůz na jeho pýchu řítí, t .' ' bídnými slovy několika, jimiž rozkaz je, své brány zatarasuje, . , . svůj prah i ■ těm, kteří horlivostí mocnou svítí •3 a nesou mu své krve vznět ;! i srdce nach. j Já, který dříve večer na molech \f jsem vídal, kterak moře duje i a po něm rozhazuje strašlivý svět a volný jeho dech, já, jenž je rád mám vznešené i plné vin . láskou tak podivnou a odevzdanou, ; že ztřeštěný jak milenec jsem jeho syn, já odejít mám zvěří štvanou! — Rozkaz! Takové rozkazy ničí však právě lid t Což se uvažuje o počtu obhájců, když smutek je nekonečný? Což se pro smrt odlučují ti, jež spo- • juje stejné nebezpečí? Žádám, abyste ustoupil pře- : de všemi. ■ l- Důstojník: l.- , — Nemohu. i Hérénien přikročí k mrtvole svého otce a odkryje nru tvář , i část těla. 28 29 Hérénien: ■-■ — Muž tento po dvacet let vojančil, t áž na kraj světa za vašimi náčelníky došel, pod póly, ha poušti i na moři se bií, Evropu celou po třikráte prosel, > když bouře běsnila, prapory, orly zlatými a světly šílila! ■A tomu do Oppidomagna přístup odmítáte? Důstojník: — Všem, které s sebou máte, Hérénien: — Tedy vězte, že se obracím k vaší lidské cti jménera toho nejjasnějšího, nejprostšího a nejurči-ťějŠího zákona. V několika dnech tato pláň bude troskou, shnilinou a krví. Reknete-li jediné slovo, bude nám zachován život, na nějž všickni máme právo. Vy, který nosíte zbraň, vy první máte nám poskýtnouti pomoci, kterou lidé lidem dlužni jsou. Tato povinnost zahlazuje všecky ostatní. Byla již na světě, když ještě neznámo bylo jméno vojska a jméno rozkazu. ' ■ ■, - Důstojník: — Rozejděte se, rozejděte se! , ' Hérénien: Pozoruje zástup, jenž nesmírný jde s ním, sčítá pohledem vojáky a kráčí nejprve k mrtvému otci. — Žádám odpuštění tohoto mrtvého, že krví potřísněn bude jeho pohřeb. V, tom okamžiku generál, jenž s náspu /pozoroval scénu, přibíhá k důstojníkovi. 30 ^Hř.V,1:./.'. tis. s "■■ Hérénwn (obraceje se k davu): Vyčerpal jsem všecky prostředky; nezbývá než jeden. Všickni ho uhodnete . .. Nás je tisíc a těch tam několik (ukazuje na vojáky). Někteří z nich mají otce a dítky mezi námi. Ti jsou naši, nebudou nám brániti... Ženy aí se vrhnou napřed: nevystřelí. Jde ku předu sám, zatím co dav se hromadí. K vojákům: , — Ten, kdo vám velí, zločin nařizuje^ Vypo-\ vězte poslušnost. Máte k ,tomu právo ... Generál však dostihl již důstojníka a káře ho. Je slyšeti slova ^nešikovnost*, »bláznovství*. Generál raíří rychle k Héré-nienovi a pozdravuje ho. Generál — Jakube Héréniene, vejděte do Oppidomagna. Vláda vás přijímá. , Hérénien: —' Konečně! Věděl jsem dobře, že jste mne potřebovali, že k vašemu prospěchu vniknu mezi vás. Ukazuje na dav: — A všickni půjdou se mnou: starci, děti, ženy, vrátí se domů a všickni budou užiteční. A ty, můj otče, najdeš klidu v hrobě, kde spí již mé dvě dítky. 1 ■ , , ' Generál nic nenamítá. Rády se rozestupují. Jakub Hérénien a několik dělníků vni-j ká do mĚsta, sotvaže však vešli, uzavírají se náhle na povelí důstojníkův řady. Tělo Petra Héréniena, nosiči, starci, venkovani, ženy i děti jsou odraženi. Další vojsko přibíhá na 31 pomoc. Jakub Hérénien je překvapen. Chce se vrátiti zpátky. Jeslyšeti, kterak volá: »Zbabělost, zrada, ničemnost...* Hřmot tlumí však jeho hlas. Násilně tlačí ho do města a řvoucí dav je docela zahnán zpět na pláň. AKT II SCÉNA PRVNÍ Hérénienúv příbytek. Na pravo 'dveře. Všední nábytek. Železná kamna. Předměty leží bez ladu a skladu. Na stole: kusy oděvu ve. správce a dětské hračky. Haldy knih nakupené na židlích. Klára, žena Hérénienova, rozsvítila právě lampu, čeká, Náhle z ulice stoupa jásavý hluk. Hérénien přichází. Objímá dlouze svou ženu. Hérénien: ■' -i — Pochovali jsme otce pp levici malých, pod tisem, který strmí nad naším pohřebním koutem. Bude tu odpočívati jako ve vesnici; jeho tělo smísí se s elementárním životem trav a rostlin, které tolik miloval. Klára: — Špehovali tě.. Při této scéně zaměňuje Hérénien svůj tmavý oděv za Šat domácí. Dojem intimnosti. Hérénien: ■ : — Nevím. Bylo nás nemnoho. Vraceje se, setkal jsem se s davem; kameloti; vykřikovali noyinky z Aventina. O Časopisy byl zápas..Několik lidí neslo pochodně, a zpívalo. Podél tříd a bulvárů? viděl jsem domy roztrhané a provrtané pumami. Trosky zahrazovaly chodníky. Ani jediná lucerna nesvítila. Na Křižovatce národů nějaký skalník vykřikl mé jméno;\to bylo vše. Když mne dovolili přinesli otce do Oppidomagna — bůh ví, po jakých krocích! — slíbil jsem, že bude pohřben bez jakéhokoli sběhu lidu. Dostál jsem v slovu. Spatří na psacím stole svazek bankovek. — Co je to? Klára: — Posílají li nedoplatky Vyjme z kapsy lístek. Hleď, tvá poslední kniha rozšířila se všude. Héľéľlien (uahiížeje do psaní): — Je třeba, aby mne četli a hovořili o mně ve ! světě; a aby žíznili a lačněli po mé spravedlnosti! Odloží, dopis na stůl a otevře okno... , Přistoupiv ke Kláře: — Myslil jsem na nás při tom prostém a intimním pohřbu. Byl bych tě rád mel při sobě, když rakev padala do země! Mé srdce bylo tak zmučeno, tak plno zadržené něžnosti, tak zazděné ve - mněl Proč jsem neměl tvé ruce ve svých, abych byl vtiskl do nich polovinu svého smutku! Béře ji za ruku. 1 — Tys opravdu má sladká a má statečná! Znáš mne, rozumíš mi, jen před tebou odvážím se býti 'bez výčitek tím, jímž opravdu js,em: ubohou, lid-| skou bytostí, zřídka klidnou, prudkou v pýše i ně-/ ze, tím neskromnější, čím viqe miluje .\ : Kde je děcko? 34 KlÚrCl (ukazuje na dveře vpravo): ■ ■ ■ 1 * — V našem pokoji. Spí. Hérénien: — Kolikrát přivedl jsem svého otce k: zoufal- -ství! Výbuchy mé vůle byly tak šílené, že mne ! tloukl a že jsem pod ranami křičel, plakal a přece jen řval to, co jsem chtěl. Řekni, že bych dnes zardousil svého syna, kdyby mne nápodobil. Granát vybuchne nedaleko domu. Hérénien a Klára vrhnou se k oknu. Dav vítá Héréniena. , ■— Opravdu, toí prává doba k lásce. Nic nesbli-žuje více než tato dramata a tyto poplachy. Zdá se mi, jako bychom byli v prvních měsících své něhy. Shledávám tě stále hezčí, přináším ti svou lásku tak upřímnou, tak úplnou jako nikdy. Klára: — Miluji tě a sloužím U ž celé své duse. Hérénien: — Ten pohřeb, při němž odešlo cosi, nevím co, mého - ~ jedna část mého života, mé dětství — odvrátil mne od mé palčivé existence věnované všem, vzal é za všechny, rozšířené tam, dolů, daleko od tebe, daleko od nás, Oppidomagnem. Zdálo se mi, že jsem ve vesnici, v spustóšenem kraji halucino-vaných plání a že bloudím večer suchopáry nebo jezdím na rozpustilých hříbatech po otcových polích. Vzpomínal jsem pasáků,, sluhů a služek. Připomínal jsem si cesty do školy, cesty do kostela i dokonce přesný zvuk farního zvonu. Byl jsem tak 35 smuten a- tak šťasten; hořel jsem touhou spatřit vás opět, tebe i dítě. Objímá Kláru rukama. — A nyní ukaž,mi své oči, své bledó a sladké oči, které mne milují "nade všecky a jsou mi ňej-krásnějšími světly světa. ■ S obličejem skloněným ke Kláře: — Jsou věrné, něžné a mírné, a já jsem ni- , čema, že rozpláču je někdy. Klára: — Tvá slova letí dál než tvá myšlenka, když činí bolest. Hérénien: — Oh, nejsem z těch, kdož milují poslušně. Ty však mne i tak miluješ, ač znáš můj strašlivý život, můj pravý život, jenž jest smyslem mého bytí na zemi. Klára (s lehkouvýčitkou): — Tak často mně o tom mluvíš! Hérénien (sautoritou): — A1 chci o tom steboír ještě mluvili, chci tě tím unavit brutálně, neboť jest mou vášní žiti s tebou v průhledné upřímnosti. Nebyla bys už mou ženou, kdybych něco před tebou skrýval, Chci tě raději viděti plakat, než íháti. Klára: , - — Méně bych tě zbožňovala, kdybys byl jiný. 36 Hérénien: • A pak, víš dobře^ že přeháním, že, když ti vykazuji tak těsné místo ve svém životě, ve skutečnosti se klamu a tebe Šálím. Klára: — Budiž, bud vším, čím chceš, buď mučitelem, buď despotou, co na tom! mám tě a dítě naše s celou svou láskou. Hérénien: — Ach, má tys věru žena!... Když tehdy večer v červnu, víš, i mně dala's duši, dávno tomu již, já řekl si, že moje rty nepolíbily nikdy . ni jiných rtů, x ni jiných prsů. Tys byla mlh a jezer květ, jejž doma s divokého trsu mých rukou urval prudký vznět a do Oppidomagna přesadil; a půda, vody, celý kraj to byl, jejž vždy jsem zřel a zbožňoval v tvé nahé zřítelnici. Ó, viď, tak přikrčeni, semknuti.a sliti v té lásce osvobozující, zbožňovat,; odpouštět si, povznášet se chceme, zatím co dnové žraví chtějí pohltili dobu, jíž jdeme , Kolem nás krouží ohnivá smrt, noc nástrahou ä večer pohromou se zdají, člověk by řek', že v nebi šíleném se hvězdy stravují a rozpadají, a na nás padá jejich tříŠt! .37 Hérénienovo d^t6, přišlo obejmout svého otce*, Hérénien nevšímá si ho však a zdá se^ že naň zapomněl. Dav táhne mimo a nesmírně řvé. — Hérénien vrhá se k oknu. Je slyšeli volat: * Bursa hoři!'- *Ar&enál hoří!.* i Přislav hoři!*. Záblesky požáru ozařují příbytek. Hérénien: — Ach, opravdu-li končí Oppidomagnum! A ze svých hranic každý chlum krev popravy té lije kouřící? lile, Oppidomagnum vše do řádů a zákonů svých skrylo, co tajným zločinem a vraždou potměšilou bylo i podvodem a lupem na dobru a spravedlnosti. A nyní, když je obiěžkáno vší svou podlostí a opilé, až bahno pije, jež'v jeho stokách hnije, tu všecky neřesti a zločiny ■■ . , se zakously mu v slabiny a jako vlci cucají je. Se svými paláci a hangáry, ' s jasnými arsériály,chrámy temnými a bazary, . když se jak haraburdí hroutit bude, svět zatleská té škváře rudé' a vítr v budoucnost ten popel roznese. . Leč samo Oppidomagnum že může se ve vlnách plamenů těch utopiti i s budoucnem, jež z jeho duše svítí, že zauzlený svazek osudů, jejž dosud svírá, se může zlomit v jeho rukou bez studu, teď, smrti do očí kdy zírá, . <■ že zítřka jasné končiny, ~ k nimž otevřelo brány, mohou být blesky zničeny 38 11 ■li a pod mrtvými věcmi pochovány, toť nesmysl— a blázen, kdo tó povídal. Oppidomagnum s nadějemi svými, s majáky nad večerem vítěznými . | i potrvá dál, j 1 tak dlouho, dokud lidé potrvají, ; kdož jako já dost krve v žilách mají, ' ] by víru v činy proměnili : 'a novým bohům po vůli svět starý přetvořili. Klára: — Ó, těch úzkostí a smutků, jež vytrpíme! Hérénien: — Nechci, abys naříkala na ně, ať, jsou jakékoliv. Žijeme ve strašlivých dnech hrůzy, agónie a jara. Neznámé stává se Pánem. Lidé setřásají , nesmírným pohybem hlavy tíhu všech odvěkých bludů. Utopie odkládá svoje křídla a klade nohu na zemi. Sami obléhající jsou si toho vědomi. ■ 1. Klára: — Dostal jsi dnes ráno nové zpráyy od nepřítele? Hérénien: — Ještě nikoli; to však, co mi naznačil včera set-= nik Horda in, posiluje mne na týdny a týdny. Jeť tento setník z těch ohnivých lidí, kteří uskutečňují nemožné... Pomysli jen, že on a já zničíme válku tady, před očima sesazených a bezmocných velitelů. Způsobíme veřejný; smír vojáků nepřátelských ;a našich! Vynaložíme všecky síly své bytosti, všé-' cky energie své víry pro tento nejvyšší cíl!... Jaký sen! 39 Klára (lehce ironicky): í — Jaká Huse! 4j . 'J Hérénien: — Nesmíme nikdy odpuzovati naději, rozpíná-li |, takovým způsobem křídla. Co je dnes pravdě ne- i| podobno, zjevno a hotovo bude zítra. Hordain žji- ; stil dosud jen tichá dorozumění nespokojenosti hlu- '<\. boké, avšak tlumené, tajné schůze a usnesení. Voj- ská zavrhují válku, jsou dohnána k nejhoršímu, rozprchávají se. Myšlenky spravedlnosti kolují. Mluví se leccos o dohodě: jiskra je y ohništi. Če- 1 kám náraz větru, jenž zapálí dříví i slámu. Hérénien naslouchá nepřátelskému mručení v ulici. Někdo : zvoní. Konsul Oppidomagna vstupuje do pokoje. Konsul: ,j — Jakube Héréniene, přicházím k vám jménem ; : vlády Oppidomagna, jež vás žádá,_ byste provedl ; ■ veliký úkol. Ač jsou naše ideje rozdílný, jistě je shoda mezi námi, jakmile běží o záchranu města,/ Myslím, že mluvím k budoucímu vůdci lidu, jejž ... oba, různě sice, ale stejně vroucně milujeme. Hérénien: Okolky jsou zbytečné. Rád bych věděl, co vás ke mně vede a čeho ode mne očekáváte. VyMzí konsula, aby se posadil. Konsul: j — Tam nahoře, na hřbitově je situace vašich /přátel žalostná. Neodolali by vážnému útoku. Včera chtěla je vláda zkrotili. Jsou však četní, mladí • 40 V a odvážní, hodí se k obraně Oppidomagna. Dodnes nejsou ještě rebely: vzdorují, stávkuji — tof vše. Ale zítra, vidouce ty strašlivé požáry tam dole se řozpoutávající, mohli by se třeba i oni-státí paliči. Zášť radí šílenství — a kdyby zabíjeli a loupili, byl by to nejen úplný konec, ale i úplná hanba. Hérénien: — Mám v ošklivosti válku. Válka mezi lidmi téže země děsí mne ještě více než jiná. Vy však v Oppidomagnu nasadili jste všecky páky, abyste; ji vyvolali. Udržovali jste lid v bídě, odepřeli jste; mu chleba, práva, důstojnost, utiskovali jste ho na těle i na duši, pomáhali jste si jeho nevědomostí, jako svou věrolomností, obratností, lži, ironií a-svým opovržením. Vy jste nehodní a vinní. Konsul: — Myslil jsem, že máte úsudek rozvážlivější, jasnější a vyšší. Hérénien: — Myslím a soudím před vámi, jak třeba sou-diti a mysliti před nepřítelem. Nenávidím vás, ale také lituji. Konsul (vstávaje): — Toť urážlivé. Hérénien: — Toť vášnivé a přímé. Konsul: — Především je to nespravedlivé. 41 Hérénien: ~ - , ■ \ ._ I hleďme 1 Nepřišel bych ke konci, kdybych vám měl líčiti hněv ve městech ä hrůzu v kraji. — Mám dobrou pamět; vzpomínky ji ovládají, jež jako sudlice vás přeměří.1 Vše spočtla, co jste s žitím natropili, a, znajíc mysl vaši, nevěří, že byste slušní, správní, loyální byli a silní silou bez tuposti. Ě Kdybych se zapomněl a zachránit chtěl vás, I hned s předivem své proradnosti '•■<, počnete zas. 1 Vám všem je podvod spasitelem, pilířem, ostruhou a. tmelem, s ním osudně a hrozně padáte. Konsul: — Důvěry tedy žádné nemáte. Hérénien: .—• Pražádné. Konsul: — Tak tedy půjdu. Konsul má se k odchodu. Hérénien: — Očekávám ... . Konsul váhá, učiní dva kroky ä rozmýšlí se. Konsul: _ Nuže, bylo by pošetilé, aby naše slova měla vliv na naše skutky. Jen Oppidomagnem jest se nám zabýva ti. Hérénien: — Myslil jsem jen na ně, přijímaje vás. Konsul: — Člověk vůdčí a inteligentní, jako vy, lépe než kdokoli jiný ví, kterak jsme rozšířili jméno a vliv Oppidomagna. — Dějiny jeho mečem velcí Vladařové psali a Konsulové; pod oblohou zlatě horoucí na rudé půdě krví planoucí až k světa kraji 1 . pohybem ruky jeho vojska upoutali. I naše úzkosti v té době plodnými se zdají. Tu lid i náčelníci výbojností jati zápalem soupeřili. A ti, tam dole, kteří obklíčili nás a obléhají, ti vědí, jaké rozechvění vítězné a růrněnné prapory naše šílené kdys šířily po jejich sněžných planinách. Oppidomagnum velebné jé ve všech představách, Oppidomagnum ohromné je v paměti, v které je moře, země, slunce mají; v něm stejně zločinů i úspěchů lze viděti, vy však jen o zločinech hovoříte dlouze... Hérénien: — Ta vaše sláva minulostí pouze, pověstným mečem právo zabila; dnes jiná sláva rozbila tu stany, jiná se z mého nitra zrodila, netknutá, silná, bez bázně a hany. — Je učiněna tato sláva z nové a hluboké spravedlnosti, z intimního hrdinství, z vroucí neústup- 42 43 nosti, z nutného a dočasného násilí. Je méně blýskavá než vaše, je však jistější. Celý svět jí očekává. Cítíme oba, vy s bázní, já s nadšením, že je J nevyhnutelná a blízká. Proto jste se ke mně uchýlil, proto mám -odvahu jednali s vámi jako s pora- j zeným. Čiňte si, vy a kasta vaše, cokoli; jste v této í ' chvíli zajatci mého souhlasu či mého odmítnutí. „ - ■ "iv... Konsul: ! — Mýlíte se... ■ Hérénien: 'i — Nikoli! Jste si jako já vědom toho, že nic ne- í můžete, nepomohu-ii vám. Mám ve svých rukou ] celou morální a hlubokou sílu Oppidomagna. Konsul: — Zapomínáte, co by znamenalo shroucení říše. Všecky dávné" zájmy, všecky Staleté zvyky ji podporují. A máme pro sebe vojsko. Hérénien: — Vojsko? řekněte velitele — neboť vojáci váhají nebo protestují. Jsou na tom, spojití se s lidem. Jsou mojí nadějí a vaší obavou. Kdyby vás ; VV všickni byli poslušní, kdybyste se nebáli.nesmírné ■'. , ' |-vzpoury lidové i vojenské, byli byste již bombar- , ?■ dováli Aventin. i Mlčení. — Ostatně, přicházíte mne prosit, že ano ,abych šel tam nahoru, mezi hrobky, a přiměl utlačené, by sestoupili mezi ty, kdož je zotročili. Oh, vidím dobře celé nebezpečí a povážlivost svého poslání. Konsul: — Mýlíte se. Vláda vás prosí, byste oznámil, že přišla chvíle, kdy nebezpečí jsou tak veliká, že pře-: máhají všecka záští. Kdo věří v Oppidomagnum, musí učiniti ze sebe hrdinu. Náš lid má záruku netušeného obrození. Hérénien: — Kterak bude jednáno s těmi, kdož sestoupí? Konsul: — Vojáci vrátí se do vojska se svými hodnostmi, ostatní, půjdou k svým rodinám a domovům. Objevila-li se u nich po jich odchodů bída, bude odstraněna. Ostatně slibte, co chcete, jste loyální. Máme důvěru. , Hérénien: — Potvrdíte mně to? Konsul: — Stalo se. Podává mu listinu. — Ctěte! Hérénien prohlíží ji a zdá se býti spokojen. Hérénien: — Poslední slovo. Když jsem vedl s sebou nájemce z vesnic a starce a tuláky z měst, proč byli zahnáni za hradby k nepříteli? Konsul: — To byla chyba. Měli vás poslechnouti. ■ ' .. . ' ■'■ . 45 Hérénien: Kdo dovolil pohřbíti mého otce v naší hrobce^ Já sám. Konsul: Hérénien: — Jděte tedy a oznamte vládě, že půjdu na Áventin. Hérénien odchází k oknu a volá k lidu, jenž se stále, hro-' ■ madí v ulici: — Člověka, jenž jde ode mne, nechte s klidem odejít, koná svou povinnost... Dnes večer nahoře na hřbitově! * 46 SCÉNA DRUHÁ Na Aventině (hřbitově na návrší). Lid je shromážděn. Haineau stojí na tribuně: na náhrobku vyšším ostatních. Je-hlance zbraní stojí mezi náhrobními zahrádkami. Kříže, stély, pomníky, sloupy vynořují se mezi květinami. Ozbrojení dělníci stojící na hradební zdi hlídají. Nastává noc. Jsou zapalovány ohně. , Haineau: — Končím tedy, jak jsem končil včera: Je třeba v revoluci zabiti myšlenky v těch, kdož je zosobňují, je třeba pomalu jiti v před a bez obalu chtíti bezprostřední věci. Každý z-nás vyhlédne si chladně svého člověka, svou oběť. Nikdo si nedopřeje klidu, ;dokud nebudou mrtvi tři vladaři a oba kon-sulové Oppidomagna. Tof dílo hrůzy, z něhož vznikne dílo spásy. Dav: — Proč'vykřikován", co. se má smlčeti? — Každý je pánem svého nože. — Ticho! t Haineau: : - — Nepřítel zapaluje kostely, banky, parlamenty. Zbývá nám Kapitol a Vladařství. Zničme je. Sestupme v noci ve skupinách do Oppidomagna. Kdosi: — Nemožno, Aventin je obklíčen. : Haineau: — Vždycky povede se někoho podplatit. 47 Dav: ■— K čemu ta vraždění? —■ Jeden pán zemře, druhý nastoupí. — Masu třeba získati. Haineau: — Třeba utíti hlavy, aby bylo lze zabiti saň. Když v Oppidomagnu kdysi rozohňovali jsme se mezi soudruhy, kdo myslil tehdy na polovičatosti? Obdivovali jsme se těm, kdož odstraňovali i statky; i lidi. Banky a divadla lítaly do povětří — a beze strachu, chladnokrevně umírali obdivuhodní vrahové starých idejí, blázni soudcům, hrdinové lidu. To byly doby naivních obětí, tragických rozhodnutí, náhlých poprav. Opovržení životem vztyčovalo se na všemír. Dnes, vše je zvadlé a ochablé: energie podobá se uvolněnému luku. Každý se vymlouvá, vyčkává, kalkuluje, rozumuje — a máte strach z tohoto Oppidomagna přemoženého, ač vítěznému vŠickni vzdorovali. Dav: j — Milujeme ho od té doby, co je obleženo. — Jsou taní ještě naše ženy a děti. — Naše stávka nepovede nikam. \ — Vraťme se do Oppidomagna. Haineau: — Jakmile něco chceme, jest nám chtíti navzdory všemu. Přišla chvíle nejyyššího zoufalství. Go záleží na zármutcích a slzách matek, dobu-déme-li, dík úzkostem svým, nový život! 48 Kdosi (ukazuje na Haineaua): — Nemá dětíl Haineau: — Kéž bych je měl, abych je obětoval Budoucnosti. Kdosi: — To jsou fráse. Couváte, jakmile dojde k činům. Haineau: — Podal jsem důkazy v době vzpoury. Kdosi: — Schoval jste se, když byl lid pobíjen. Haineau: — Kdybych měl tisíc paží jako dav, jednal bych sám a opovrhoval bych vámi. (Výkřiky odporu. Tlačenice. Haineäua stahují s tribuny.) Skupina v davu: — Zas jeden, jenž nás už nepovede za nos. — Je příliš zbabělý. . Jiná skupina: — Nenávidíme se od té doby, co se lépe známe. — Nedovedeme již chtíti od té doby, co chceme vše najednou. — Nečinnost nás hubí. ' — Vraťme se do Oppidomagna. Hluk se utišuje. Le Breux přichází na tribunu. 49 Le Breux: ^ Haineau zbytečné se rozzlobil. Obviňoval nás % nedostatku odvahy. Není-li však pouhá naše přítomnost na této hoře důkazem hrdinství? Každý okamžik mohou nás vzíti útokem a pobiti. Haineau: — Dejte pozor: naháníte jim strach. Le Bŕeux: Pohlíží na Haineaua, krčí rameny a pokračuje: — Nesmíme zavléci mezi sebe a na sebe nenávist, která má poštihnouti jen Oppidomagnum. Osm dní žijeme tu pohromadě a již rozbroje, žárlivosti, nevraživosti, váhání jedněch, šílenství dru^ hých vítězí nad naší shodou; stmelenou bůhví jakými sliby! Na štěstí jsou tu dobré zprávy. Vláda zmocnila Héréniena, aby se vydal sem k nám na Avcntin. ■ ' • Ukazuje dopis. / — Jeho list oznamuje mně to. ■ > x.DdV (ze všech stran): : — Hérénien uvidí jasně. Ovládá naše úzkosti. — Ví, co jest činili. . — Vrátí nám zmužilost. Oposičník: — Ještě stále ho vzýváte? Jiný: -; — Vzdáváme se jako ženy. 50 , Le Breux: — Svádíte lid, když'takto mluvíte. Oposičník: — Otvíráme mu oči; varujeme ho před ním samým. ' Le Breux: — Dav zbožňuje Héréniena. Nepřetřásá jeho nadšení. Oposičník: .— Hérénien není bůh. Proč odešel před stávkou z Oppidomagna? Le Breux: -— Otec mu umíral. . Oposičník: ..— Jeho odchod zakrýval jeho útěk. Hérénien vás platí, byste ho hájil. Le Breux: — Kdybych byl jím podplacen, byl byste vy dávno podplacen mnou. Jste nízká duše a nechápete duší vznešených. (Pochvala.) Kdosi: — Cekejme na Héréniena! j Nějaký mladík: — Půjdu za ním a zabijú ho, zradí-li nás. ■51' '. ' ■ ■ Le Breux: — Odpovídám za něj. jako ty odpovídáš sobě za sebe. Potřebujeme Héréniena. Jsme si jím jisti. Pohleďte tam dolů. (Nastává hnutí ke vchodu hřbitovnímu.) Přichází. Je sám dosti silný, aby nás spojil a zachránil. Dav hromadí se na hradební zdi. Dlouhý potlesk. Hérénien vystupuje livě na hrobku a počíná mluvit. Před ním Hai-neau bdí nad ním., - Hérénien: —■ Konečně jsem tu mezi vámi! Vy i já žijeme jen na polo, žijeme-li odděleni. Na vsi, kde otec mi umíral, dověděl jsem se o vašem exodu na tuto horu. Vzpomínal jsem římských dob, neohrozenosti, Barozhodriosti, odvahy, krásy svrchovaného lidu. Af se děje cokoli, tentb čin zářivý a násilný vás povýší. Dokázali jste svůj solidární vzdor a upřímnou odvahu. Ti, kdož odpírali vám, vojínům, plnou mzdu, a vám, občanům, úplnou spravedlnost, protože jste byli nazpět požadujícími, jsou dnes pokořeni. Prostředek, jehož jste užili, byl tedy znamenitý. Zůstane jím však? Srážka zbraněmi s Oppidomagnem byla by pohromou. Až do této chvíle byla odvrácena. Až do této chvíle' také sevřeli jste ,se v pevný svazek k obdivuhodnému odporu, posvědčuji přede všemi, že jste byli hrdi na to, že žijete pospolu, dík" jasné a dobré vzájemné vůli. Pochopili-jste, že budoucnost závisí na vašem chování. Dobrá. Ticho, ■yiiclini věsí hlavy. Zdali však udrží se toto spojení uprostřed'bídy a hladu, jež počínají tu ráditi? VSeobecné ticho. Haineau krčí rameny. Hérénien chápe, že tu byla hádka. Měně náhle tón:. Byli jste tu, přiznávám, ve strašlivých nesnázích. S výše této hory smrti ovládali jste ovšem ty, kdož vás nenávidějí. Chyběl vám však příbytek a '!:<:■■: krb, chyběly vám ženy, synové a dcery. Vláda měla jeve svých rukou, nedočkavá již, aby jé zardousila. Ach! trpěli jste nekonečným pochodem černých hodin, dlouhým a pomalým procesím duševiuch úzkostí! Na štěstí vše může se změniti: Vláda vám nabízí mír. Haineau: — Nikdy nebudeme vy jedná vati s Vladaři, j Hérénien: — Oďmítneme-Ii vyjednávati, nastane vraždění. Jakže! Jsme tu hrstkou nadšenců, jichž konání rozhodne o osudu jednoho národa; stojíme v předvečer nesmírného lidového vítězství a měli bychom se uvoliti zemřít jako zvěř chycená do léčky. (Potlesk.) Haineau: — Musíme bez uvážení odmítnout vše, co nám Vláda nabízí. Hérénien: — Musíme uvažovati o všem, co nám nabízí, a těžiti z toho. Co sejde na nebezpečí prostředků? Jsem Člověk, jenž i hromu užije! (Potlesk.) Haineau: — Budeme vašimi blázny. Hérénien: — Co chápete z mých záměrů, z mých nadějí á ž mého života? Vy desorganisujete, já organisuji., Kdo vás poslouchá, hyne nedůvěrou, pletichami, zděšením. Řádíte již týden: dosáhl jste jen prázdných hádek. Přicházím a poznávám vaše ubohé dílo. Stydím se za ně. (Potlesk.) Haineau: — Nechci žádného tyrana, (Odpor.) Hérénien: — Sám byste jím byl, kdybych vás nechal jed-nati. (Potlesk.) Haineau: — Svrhujete jen proto Vládu, abyste zaujal její místo. Hérénien: — Na její místo! Mohl jsem je zaujmouti/opo-vrhl jsem jím. (Potlesk.) " * Haineau: — Svolujete k nejpodezřelejšímkompromisům; Čachrujete... ' Hérénien: — Ticho!----Mlčte!.. ...Ať tento spor nesesloupí až k našim osobám. Obraceje se přímo k davu: - Nenávidím autoritu tak hluboce, že vám ani podmínek míru nediktuji. Sami je predpíšete Vládě. Mluvte! (Potlesk.) >-.-■' . ' Kdosi: — Chceme, aby sě s námi jednalo jako s lidmi. Užili jsme svého práva, když jsme, zahájili stávku. Zajisté. Hérénien:. Jiný: Chceme, aby nám byly vráceny naše statky. Hérénien: Slibuji! Jiný: — Chceme, aby dělníkům vyplaceny byly zadržené mzdy. • -~ ■ ■ Hérénien: — Vláda se o tpvzasadí. Jiný: _ Chceme vrátiti se dó města ozbrojeni. Hérénien: "■" — Můžete. A dodávám: byly-li za" vaší nepřítomnosti provedeny konfiskace, budou zrušeny. Bude zapomenuto každé odsouzení. Vy budete soudci nad těmi, kdož vás soudili. (Potlesk.) A nyní, když jsme se shodli, řekněte, zda nebylo ohavné, že lidé téže země přišli se rdousit? Uvažte však: tam dole, v rozjitřených ulicích starých čtvrtí, v atmosféře prachu a ptížáru uchylují se i ty opuštěné duše k naději na nesmírné jaro. Jsou to naše programy, o nichž jest stále více ho- 55 vořeno, naše řeči, které jsou vykládány-, naše duše, která jest lokána. I vojsko je spracováno pro naše sny. Všecky nespokojenosti, všecko záští, všecka bezpráví, všecka utlačení, všecka otroctví pozve-, dají neznámý hlas, aby byly slyšány. Naši páni 1 nenávidí se navzájem. Není tam již síly, Fantomu : JSOU poslušní. (Na všech stranách jest svolováno.} T U. nepřítele tytéž zmatky a táž slabost. Mezi vojáky vyskytují se buřiči. Bouří se proti ukrutnosti náčelníků, proti hrůzám a šílenostem tažení. Hněv vane jako bouře. V nej horších bezejmenných tísních, bědách a úzkostech touží všickni po nezbytném svazku lidském. Stydí se býti vražedníky. Řekněte, kdyby se tento požár pudů mohl udusiti, kdyby pocítili ti, kdož nás obléhají, že mezi námi mají tolik bratrských duší, kdybychom tak náhlou dohodou uskutečnili dnes kus velikého lidského snu, Oppidomagnum smazalo by svou hanbu, své šílenství, své rouhání, stalo by -se místem země, kde se odehrála jedna ze vzácných událostí posvátných. S touto myšlenkou jest vám všem následovali mne tam dolů, k vašim dětem. (Potlesk.) Dav: — Jen on může urychliti věci. — Bez něho byla by naše věc ztracena. Kdosi (obraceje se přímo k Hérénienovi): — Všickni budeme vás poslouchati; jste opravdu vůdce. Potlesk, Někteří pozdvihují Héréniena na svá ramena a* odnášejí ho k městu. Le Breux je provází. Všickni sestupují. Slyseti vítězný pokřik. 56 AKT III SCÉNA PRVNÍ Po čtrnácti dnech. V Hérénicnově příbytku — v temže jako ve druhém jednání. Pracovní stůl, plný papírů, jest u okna, v němž tabule jsou rozbity. V ulicích dav odchází, přichází, vzdaluje se, přibli-: žuje, skupiny křičí: »Pryč se zaprodancem] — Ať zhyne / zrádcel Ať zhyne ... pryč s nírnU / Klára: — Tohle trvá již Čtrnáct dní! Dům podobá se hynoucímu člunu. Nárazy výkřiků a vzteků dotírají naň. Oh! toho proklatého dobrodružství tam nahoře,' na Aventiriu. Kíesnouti na ráz s trůnu nadšení v nemilost a zášti. Haineau vejde prudce. — Ty tady? —- Ano, já. — Co chceš? Klára: Haineau: Klára: Haineau: —- Což nevíš o mé řeči na. Starém trhu? . kal jsem lepší přijetí. 57 Klára (ukazujíc na pokoj Hérénienův): ■— Jäkže, ty, jeho protivník a nepříteli (Ukazujíc na ulici.) Ty, jenž rozněcuješ tento křik a tuto bouři! Haineau: — V této chvíli, po tom, co má věděti, přijal by mne Hérénien líp než ty, má přítelkyně a má sestra. Klára: —r Nechápu. Haineau: s — Pochopíš brzo. Zatím mně řekni, jaká byla jeho nálada v těchto dnech marného a bídného, Klára: — Oh, nevěř, že jest udoláni Zůstal nádherně vzpřímen, provádí šťastně nejodvážnější projekt: usmíří Oppidomagnum s nepřítelem. , Haineau (ukazuje na ulici}: : — Avšak tato srocení, která řvou u jeho dveří? ... Klára: * .' ' \ — V první době bylo to zlé. Ujímala jsem se jeho vášní, zahrnovala ho svou vroucností, sloužila jsem mu lip iiéž kdykoli: sytil se záštím, dráždil sebe sama, skákal k oknu, hrozil městu pěstí, křičel vztekem a%slzy tryskaly mu s očí. To bylo v celé své prudkosti to strašlivé děcko, jež znáš. Háineáú: ~- Ach; kdyby mne byl poslechl, nikdy bychom i nebyli přestali rozuměli si. Vláda nebyla by hó ,!( 58 oklamala. Lid byl by ho ještě miloval. Je vsak ne-\'( žkrótiťelný, nikdy nevěděl, co to jest, chtíti trpě- I livě, Jedná skoky a nárazy jako větry jeho země. ) Klára: — Co měl dělati? Haineau: — Prodloužiti vzpouru na Aventině, rozšířili ji a nikoli obmezitij přijmouti občanskou válku, rozdráždit! bídu; násilím zmocniti se bank, násilím > veřejných úřadů, násilím osudu. Klára: — To bylo nemožné. . ,: ■ " Haineau: —: Vše bylo možné v horečném stavu, v němž jsme byli. Bylo však třeba plánu, odhodlání chladně pojatého a sledovaného. Měl býti nejdříve orga-riisován odpor — stávkovali jsme tam nahoře — pak útok, na konec řež. Mělo se pomýšleti nä bezprostřední, přesné, naléhavé věci. Autorita byla by povražděna. Vladař i konsulové. Počínali mne po-slouchati. Hérénien přišel na Aventin v nešťastnou chyíli: okolnosti mu pomohly. Mluví jako sentimentální tribun velikými gesty a velikými slovy: halucinuje, nepřesvědčuje však. Ach, pomyslím-li na to, vrací se všechen můj hněv. Klára: -— Jak jsi zaslepen! Výkřiky v ulici. — Haineau a Klára nevšímají si jich. 59 ; Ilaineau: — Člověk by, řekl, že neví, co chce. Hledí vždy nad přítomnou dobu. Nikdy ho nechápu. Klára: — Chápu ho vždycky. Haineau: — Toť omyl, dává-li se celá vůle do služeb jistých snů. Kdo fouká příliš do píšťaly, tomu praskne láhev Klára: ■.— Nehádejme se. Jsi prudký člověk, jenž se cítí slabým a nemotorným ,.. PřicházíŠ-li k němu, přeješ si patrně něčeho. Čeho? . Haineau (pyšně): — Přišel jsem ti řícir že jsem, včera, já, jenž s tebou mluvím, ovládl dav, obhájil Héréniěna, docílil, že mu bylo tleskáno; Má houževnatost zvítězila nad jeho nešťastným osudem. - Klára: — To že,s Učinil..'. Kterak souhlasí však tvé chovaní s tvými názory? Haineau: — Ách, to je tak ... Protože pohořím, když jednám na svůj vrub, protože mne zrazují, protože se na mne zlobí, protože Le Breux mne vystrnadí... protože na konec Hérénien prese vše zůstane jediným, jenž zachrání věci, jak nyní jsou. Zakalil je, ať je vyčistí. - —7 . ŕ ;;■ r.m\ Klára: — A ty žes mu pomohl? Haineau: —■ Ovšem, protože nelze počíti opět s revoltou, protože všecko mi uniká mezi prsty, protože mám neštěstí a smůlu. Kdybys věděla, jakým dítětem jest ještě lid a jak lituje, že již nemá svého pána!.. Oh, už je konec, už je konec! — a člověk měl by míti sílu zmizeti. Klára: — Tedy ze zoufalství podporuješ mého muže? Haineau: — Co na tom. (Vezme hůl a klobouk, chystaje se k odchodu.) S bohem, yíš nyní, co máš věděti;.. Až Hérénien půjde dolů, připrav ho, žé mne opět uvidí. Odchází. — Nová bouře pískotu a křiku. Hérénien vchází. Klára (ukazujíc na dav): — Lidé jsou,asi zlí, když ti nejlepší stávají se tak lehce divokými. Hérénien: l —- Buď jen trpeliya. Jsem houževnatý, jako teň /sedlák, jenž byl mým otcem. Včera pronásledovaly mne ty výkřiky zavřeným domem, tloukly do zdí shora až dolů, od sklepa až k půdě, všude, jako zvonění: ná poplach. Cítil jsem. kterak roste můj hněv, byl bych je chtěl udusit, zničit, rozdrtit. Vztek působil mi horečku. Odpovídaljsem urážkami na ta anonymní zuření. 60 61 Dnes cítím se velmi pevným. (Rozkládá dopis.) Poslyš, co mne píší: - , . »Dávám vám v této chvíli určité záruky. Všičkni důstojníci jsou již získáni pro naši věc a,půjdou s námi. Jedni z hněvu, druzí ze závisti, všičkni z odporu. Dohodli jsme se včera v tajném shromáždění. Mám je v rukou. Poslechnou mne jako toto pero, které vám píše, jako ten Člověk, jejž k vám odesílám. Jimi celé vojsko je naše. Generálové? Ti jsou příliš daleko, příliš vysoko; voják jich nezná: obejdeme se bez nich.« (Skládaje dopis.) Á tento dopis posílá mi Hordain, nepřátelský setník. --— -- - Noyé nárazy výkřiku: Ať zhynel Pryč s ním. —, Příteli! ÍX. 1u1 Hérénien: ^— Jen je nech křičeti!... Ostatně, předvídal jsem, že Vláda, i když všecko slibuje, i když všeho se vzdává, zádrží polovinu ve svých rukávech jako komedianti a žongléři. Bylo to opravdu hloupě, že jsem Šel na Averitin! Ale bylo mi třeba lidu, bylo mi třeba mého lidu a jeho horoucnošti, abychom se dohodli s obléhajícími. 1 '' • : Klára: — Kterak rozumný jsi teď 1 Hérénien: —, Vláda Inádherně si mne dobrala! Její vyšňoření á nicotní lidé, měříce mou ctižádostivost podle své, přišli nabídnout mi kus své ztroskotané moci, — jakoby lidé mého druhu nedobyli si své- 62 ho místa sami, přede všemi. Odešli těmito dveřmi jako vyhození sluhové a od té doby jsou rozčileni, že mne ztratili. Již jen několik dní mají, a jen vášeň, aby mne zničili, baví je v jejich agónii. Ach, kdyby lid věděli Mám proti sobě všecka zdání. Důvěřoval jsem ubohé listině, nějakému podpisu, jenž škrtne se týmž perem, jímž byl napsán. Čím f více Vláda lhala ve svých slibech, tím více zdálo i se, že já lhu ve svých. Jistě mohu býti považován i za spojence a vinníka. Klára: — Lid jím je. Tys nemohl ho klamati, aniž sám ses klamal. Poctivost všeho, co činíš, je očividná... Ach, mám své přesvědčení. Davy jsou stejně nedůvěřivé, stejně nevraživé, stejně nevděčné, stejně ničemné, jako ti, kdož jimi vládnou. Nepřipouštějí, aby někdo byl zcela prostě velikým a čistým. Hérénien: — Nepřeji si, abys takhle myslila. Klára: — Včera sám jsi to říkal. Hérénien: — Oh, já, toť něco jinéjho! .... (Oddechne si.) — Lid mne miluje a já ho miluji, prese vše, na vzdory všemu. To, co se děje, jest jen nedorozumění "mezi námi. (Hanlivé výkřiky v ulici.) Klára: — Jest jich tam na tisíc, aby nás mučili pohanami. A to jsou táž ústa, táž, která tě vynášela! Ach, zbabělci! podlí! šílení 1 (Nové bouře výkřiků.) , 63 Hérénien: — Opravdu, jako by mne nikdy nebyli znali. Jde se1 zdviženými pěstěmi k oknu: Oh, ti hlupáci! ti hlupáci, ti hlupáci!... ' ■ . ■ .. Pak vraceje se k svému stolku: Včera přece při schůzi na Starém trhu všickni mi tleskali. Haineau hájil mrie s takovým zápalem, že jsem mu všecko odpustil. Le Breux přiběhl dnes v noci jako vždycky dodat mi mysli. Vychází nä světlo záludnost Vladařů. Oppidomagnum celé proudí zpět k pravému svému pánu. Přišla opět má hodina, ftekni? (Netrpělivě.) Řekni to přece! Klára: — Mám dobrou naději. Hérénien: — Nikoli, nikoli, mám jistotu! Přes množství, povyku a repotu , již ruce poznávám, jež po mé síle sáhnou a jako kytice se zítra po mně vztáhnou. Mé velké včerejšky se v pamět vracejí a slávy pěna přílivem naplňuje ji... ' Jako by k sobě mluvil: V těchto dvou pěstích celá budoucnost je uzavřena; ten, kdo mi čelit hledí. . jako ten, kdo mi důvěřuje, ■/ f lo ve svém nitru vědí. , Sen krásný, jenž se ve mně ztělesňuje, víc než kdy jindy k životu mě pudí, mne doba opila i, dnové rudí. Co sejde na vřavě a křiku velikém, na teroristické té útočnosti: . ' jen budoucno mám v duchu svém silnější, skutečnější přítomnosti... KláľCt (ukazujíc do ulice): — Kdyby tě viděli, jak získáni by byli tvou důvěrou! '[ U tebe* příteli, se stávám tou nejpyšnější ženou, v tvou duši vrhám se jak v propast , rozpálenou, a polibek, jejž tobě dávám, ten vezmi, ten tě chraň ■' jak planoucí a jasná zbraň: na světě málo lidí, kteří kdy sklidí hlubší a pravdivější! (Obejme jej.) \ : Hérénien: '— Kdybych sám sebou byl opuštěn, našel bych se v tobě znova, tak síla má vnikla ve tvé srdce! — Jsem však tak pevný ve svém osudu, že "nic z toho, co se v této chvíli děje, nezdá se mi býti skutečným. Věřím v překvapení, náhodu, neznámé. (Ukazuje na ulici.) Af řvou jen, ať řvou! připravují se na pokání. ■ / Hluk stává se pustějším. Je slyšeti temné rány dole na vrata. Tabulky _v oknech jsou rozbíjeny. , . Hérénien: — Nepřestanou-li tlouci, půjdu otevřít. 64 65 Klára: — To by bylo nesmyslné. Hérénien: — V jistých okamžicích pouhá přítomnost má byla vítězstvím! Nikdy jsem jich neodehnal, když tloukli na mém prahu. , Hérénien odstrkuje Kláru, 'jež ho chce zadrželi, běží k oknu, otevře je a se skříženýma rukama nenucené y něm stane. Hluk stává se bázlivějším, povoluje, pak ticho. Náhle z dálky slyšeti jiné výkřiky: sPryč s vládou!« »Pryč s provokatéry!* / 1 »Af žije HérénienU ; . / — Konečně!... Toť právy lid. Ten, jenž mi tleskal ňa Starém trhu. Srdce mne tedy neklamalo. Naslouchalo, když ještě mé uši byly hluché. Nastává pohnutí... tlačenice;.. odporující si výkřiky . .. pak pomalu utišení. Klára (u, okna).:, —• Le Breux mluví. Poslouchej. Hérénien (netrpělivé); : -— Sám chci mluviti. ' Le Breux (v ulici;: - — Hérénien byl poctivý, a přímý. (Mručení.) Pet set vás tu huláká a není mezi vámi nikoho, komu by byl nepomohl. (Mračení.) Nejprve mne vyrval z drápů konsulských soudců. Vloni bojoval za | osvobození Haineaua. A vás všecky, vás zachránil 1 v době tragických a vyhladovujících stávek, vás . 66 Hérénien (netrpělivě): — Nepotřebuji, aby mne někdo hájil. (Obraceje sě k Le Breux, jenž mluví na ulici.) , — Chci si dobyti lid, nechci, aby mi byl dán. Dav: — Nechte ho mluviti. ' , ■ ' i — Pryč s ním! Ať zhyne! — Je to zrádce! — Nechte ho mluviti! — Ať zhyne! Pryč s ním!... — Je zaprodán. — Buďte tiše! Nastává klid. Haineau (na ulici): — Já, Karel Haineau, podezříval jsem Jakuba Heréniena. Zdál se mi podezřelou osobou: potíral jsem ho jako vy všickni..". Dnes toho lituji. DaV (odporující si): — Ať žije Hérénien! — Ať zhyne! Pryč s ním! Haineau: — Vláda vyslala mezi nás popuzovatele. Napadl jsem je včera při schůzi na Starém trhu. riadili jiným darebákům, aby šli zabít Jakuba Heréniena, vydrancovat jeho dům, předstírat lidovou pomstu. Dav: ~~ Af zhyne Vládat — Ať žije lid Oppidomagna! — Ať žije Hérénien! Haineau: — Potřebujeme nutně Hérériiena. 67 Dav: — Proč přijímal podezřelé vzkazy? — Proč opquštel naše schůze? — Je to despota. — Je to mučedník. — 'At se hájí! •- Ticho! — Ař nám odpustí! Hérénien: t— Vám odpustiti, ano; neboť se nepochybuje o člověku jako jsem já, neboť Vláda Oppidomagna klame stejně snadno, jako já dýchám. Kus po kuse opadalo průčelí její autority, cár po cáru spadl jí plášť její moci s ramen. Povolala mne, abych jí ho opět sešil. Vyslala mne na Aventin s tím skrytým úmyslem, že si mne buď koupí nebo mne zničí. Poslání bylo obtížné, nebezpečné, svůdné. Zhostil jsem se ho jako povinnosti. A dnes nejsem ani vámi zničen, ani jí získán, jsem a zůstávám volným; jako vždy, dávám svou sílu do služeb nejvyšší myšlenky.; (Trochu potlesku.) Slyšel, jsem stále volatí: Zaprodance! Zaprodance ! (Obraceje sé a bera svazek listin se stolku.) Zaprodance! Co vše neučinili, abych se jím stal! (Mávaje balíkem papírů.) V této hrsti dopisů slibuji mi vše, co může ničemnost povoliti odpadliku, korupce zrádci. Abyste mohli omakali cynism, lstivost, per-fidnpst, nízkost, zaslepenost Vlády, vydávám vám ty listy. Všecky byly provázeny naléhavými pokusy/všecky byly úvodeni k ohnivějším přemlou: váním, všecky měly v sobě jen stín ničemností,, jež objasňovalo naléhání -osobní. Čeho neodvážili se napsati, to řekli; čeho neodvážili se uvésti v dopise, to.sdělili důvěrně; čeho neodvážili se formulovali, 68 "i to dávali jén tušiti. Po každé utrpěné porážce znova se pokoušeli; na odmítnutí odpovídali většími nabídkami. Na konec vzdali se vší pýchy. Mohl jseni učiniti jen pohyb, otevřití jen tuto ruku, abych dosáhl celé moci a zosobnil v sobě jediném celou minulost. Ach, obdivuji se sám sobě, pomyslím-Ii, jakou silou zůstala tato pěst tady zavřena. A nyní čtěte sami tyto listiny. (Vrhá je davu.) Posuďte je, rozdělte se o ně, rozhoďte je do všech koutů Oppidomagna. Nesmírná troska Vlády se v nich obnažuje. Pochopíte vše. Co se mne týče, odvrhuji celou svou bezpečnost v šílené neprozře-telnosti tím, že se odzbrojuji, navždy se ničím v očích konsulů dobrovolně, radostně, urážím je svrchovaně a nezapomenutelně a utíkám se k vaší spravedlnosti. Od nynějška jste vy odpovědní za mou hlavu. (Výkřiky nadšení.) ; Se všech stran lzé mne biti. Nejsem-li zářícím terčem, ňa nějž všecky střely budou útočiti? Přísahejte tedy — ať rozšíří se o mně jakákolivěk pomluva,ať vynajdou si jakoukoliyek bajku šílenou nebo pravděpodobnou — přísahejte, že půjdete ža mnou s očima slepýma, se srdcem však'jasným. (Přísahají, tleskají.) Radostně a hrdě musíme si ná-ležeti, stejně nenávidět, milovat a myslit. (Potlesk.) Budu vaší duší a vy mými rameny. Á uskutečníme pospolu tak nádherný výboj lidstva, že vir dóuce je, dík nám, před sebou živoucí a zářící, po- _ čítati budou lidé čas ode dne našeho vítězství! (Potlesk; pak opět ticho, Hérénien dodává): A nyní žádám, aby Čeněk Le Breux a Karel Hai-neau přišli sem ke mně. Chci, aby mezi námi ne-bylo již okolků. (Nový potlesk. Hérénien se obrací a vrací, se ke Kláře, jež ho obejme): :. 69 ľ i Jí Vidíš tedy? že netřeba nikdy zoufati nad lidem! (Po pomlčce): Řekni našemu emisári u Hordaina, aby ihned přišel. Haineau a Le Breux vcházejí. Klára odchází. — Toť triumf! Le Breux: Haineau: — Oh, jste opravdu pán. Potírám-H váš, jsem malomocný; platím za tisíc, jsme-li svorni. Hérénien: — Konečně! Tentokráte aspoň zdásemi,ženašé stará Vláda je nadobro potopena do svého bláta. (Usedaje.) Přes všecky své sliby a přísahy nepřispěla žádné domácnosti vzbouřeného.. Našim vykázala nejnebezpečnější práce: manipulaci s prachem a výbušnými látkami. Nepřátelské bomby padaly na jejich práci. Sestavili seznamy podezřelých: každý vojenský velitel má jeden. Le Breux: — Jistě litujete, že jste šel na Aventin. Hérénien: — Nuž dobrá. {Obraceje se prudce k Haineauovi.) Víš, Karle Haineau, že jsem kombinoval, zatím, co jsi Štval proti mně ty útoky vzbouřených? _w Haineau: — Pane, věřte mi, žé v tom všem má úloha..., 70 Hérénien: — Neomlouvej se, nepřerušuj, což nezapomněl jsem na vše? Ano, přes hlavy a tisíce paží vzbouření dnes přemoženého, uskutečnil jsem nejodváž-nější seň svého života, jediný, pro nějž existuji. (Vstana, náhle:) Než uplynou tři dni, vejde nepřítel pokojně do Oppidomagna a my ho přijmeme. Haineau: — Toť nemožné. Hérénien: — Lidé vlády nepřestali mne pokoušeti. Hovořil jsem s nimi trpělivě, dotazoval jsem se jich, klamal je, žádal záruk a důvěrností; dával jsem jim a opět odnímal naději, odcizoval jim tajemství, klada proti jejich stařecké taktice svou prudkost a svůj hněv. Hrál jsem si s nimi odvážně, šíleně — a vím nyní, lip než kdo jiný, lip hlavně než oni sami, kterak jejich pád je nevyhnutelný a blízký. Jejich pokladna? Vyprázdněna. Jejich munice? Vyčerpány. Jejich zásobárny ? Vypleněny. Není již chleba pro. obležené, nérií již peněz pro obránu. Tážou se, v jakých šílenstvích,, v jakých mrháních, v jakých orgiích zmizely veřejné peníze a zásoby? Každý obviňuje kde koho. Armáda? — Předevčírem pět pluků odmítlo tá-hnouti. Rozhodli se popraviti vůdce. Dovedli je na popraviště: žádný vojín nechce jich zabiti;, žijí posud. Potlesk v ulici. At žije Hérénien! — Konsulové v radě se hádají, Jeden navrhne plán, drúHý ho potírá, rozvinuje svůj a chce, aby byl přijat. Před osmi dny usnesli se.ministři na vše- 71 obecném výpadu Římskou branou; dosáhli toho, že byl odhlasován: žádný'konsul však nepostavil se v čelo sborů. Každý vladař poslal ke mně svého emisaře: ani mezi sebou nemohou se ti starci shodnouti. Podobají se ubohým sovám v kleci, jejíž bidélka se točí. Třeští, křičí, a jejich oči zavírají se před požárem dnů. Připisují si nemotornosti, chyby, zločiny. Bojí se přijmouti odpovědnost. Co činit? — stává se heslem jejich vlády. KláľQ (vcházejíc): — Emisař přišel. Hérénien: — Ať vejde. — (Obraceje se k Haineauovi a k Le Breux.) Ukázal jsem vám situaci zde u nás v městě; přesvědčíte se teď o tom, co se děje dole u nepřítele. Pochopíte pak, že válka není již možná. (Představuje emisaře Haineauovi a Le Breux.) Tor jeden z těch, jimiž jsem si jist. Zná lépe než my všicikni ducha obou ^ýpjškV" (K emisaři:) Vypravujte jim, čeho jste vyzvěděl. ' . ■ / " ' : ■ , ■ Hérénien prochází se po celé délce pokoje. , Emisař: — Minulého utěrka v noci, byl můj bratr poslán na obhlídku k předním strážím. Pronikl velmi daleko, aby poznal, zdali okop, jejž jsme bombardovali, povolil a připouští výpad ňímskou branou. , //érenten (přerušuje ho}: — Tof výpad, o němž jsem mluvil. 72 Emisař (pokračuje): — Náhíe v temnu nějaký hlas naň volá, tiše však, jakoby se bál, aby ho nepoděsil a nezahnal. Vyměňují několik slov rychlých a přátelských. Je tázán, nejsou-li v Oppidoxnagnu opravdu někteří ochotní lidé, kteří mají války dosti;. ■ . Hérénien (živě): —. To se stalo přede dvěma dny a od té doby podobné rozhovory se rozmnožily. Emisař: :— Můj bratr odpovídá, Že Oppidó'magnum se brání, že vzpoura proti tomuto vraždění národů muší přijíti nikoli od přemožených, nýbrž od vítězů. A jiní vojíni, kteří přišli, potvrzují, že oblehatelé jsou unaveni, že desercí se již nepočítá, že vzpoury propukávají denně, že není již armády, že bude nutno přestali s obléháním, bude-li se šířiti strašhvá epidemie, ktěra decimuje sbory; Touží se po spojení všech běd proti všem mocím. Hérénien: —- Nuže, kdo po takovém potvrzení lidské solidarity; odváží se ještě říci, že svědomí zůstává ne-hybno. — Ó prvních, třesoucích se důvěrností těch za nocí, v Černém nebezpečí, když válka šíří hrůzu, zoufaiosti dech, a prvně zpovídá se duše něčí konečně Zi myšlenky své spásné; % to bore hvězdy jasné , viděli měly. 73 Haineau: — Opravdu, obdivuji se vám! Podle nejmen-šího světla, jež k vám přichází štěrbinou dveří, soudíte na nesmírnou přítomnost slunce. Zda uplynul jediný den od té doby, co Oppidomágnum je sevřeno, aniž kladeny vám byly nástrahy? Kdo ručí vám za poctivost těch vojáků? Kdo vám řekl, že Oppidomágnum otevře své hradby třeba odzbrojeným nepřátelům? Jako slepý všemu věříte. Síla, která vás oživuje, je stejně šílená jako ohnivá! llérénien: — Toť jediná pravda: býti ve službách okolností, vzdávat! se na milost nesmírné naději, která v této chvíli kráčí světem! Haineau: — Domníváte se tedy, ■ že. nepřítel vzdá se vítězství a učiní mír bez zisku?. llérénien: ; — Rozumujete, aniž čeho víte. Tuláci a venko-: vani, kteří byli na počátku obležení vyhozeni do kraje a kteří žijí bůhví jak mezi oblehateli a námi i den ze dne.vpódáváli mně zprávy. Hordain potvrzuje jejich úsudky a já vše kontroloval. Bombardovaní . musí přestali. Epidemie sžírá kraj: dvacet tisíc lidí je mrtvo; příkopy okopu jsou plny mrtvol. Včera byl zabit generál vojínem, jenž náhle sešílel. Podřízení se spolčují, aby zničili obléhaeí práce: zatloukají děla, kule a prach házejí do vody. Tedy bída, tíseň, úzkosti, pláče, vzteky, všeobecná zdě-^šení jsou to, jež dávají vzniknouti konečně těmto -74 nadějím na shodu, těmto hlubokým a bratrským výkřikům. Sama síla věcí je v souhlasu se silou naší. Le Breux: — Jste obdivuhodný! Myslili, že jste poražen, ale více než kdy jindy vztyčujete se k obrovskému dílu. Hérénien: Protože mám víru, víru schopnou sdíleli se s celým světem. Vidím se, cítím se, rozmnožuji se v jiných; přizpůsobuji si je. Vojsko Oppidomagna je; mi nakloněno; vojsko nepřátelské poslouchá Hor- í daina, mého žáka a přívržence. Pracovali jsme oba s nadšením. .Co záleží na staré moudrosti opatrné, systematické, uložené y knihách. Je částí malého lidstva včerejšího; má však datuje se z dneška. (K emisaři): Jdi říci těm, kdož dnes večer půjdou na přední stráž, že jdu s nimi. Oznámíš to Horďamovi. Potlesk v ulici. Vojín odchází. Hérénien (k Haineauoyi a k Ĺe Breux}.: — Doprovodíte mne? Nuže, mluvte rychle. Le Breux: Ovsem. ' Hérénien (k Haineauovi): — A vy? Haineau: — Dokud budou náčelníci žiti, budou moci ško-diti. Dokud budou míti zbraně, budou vražditi. Budou reakcí, jež přijde po všem vítězství. Potlačme je napřed. 75 Hérénien: — Budou minulostí, bezmocností a nicotou. Nuže, doprovodíte mne? Haineau: — Nikoli. . Hérénien: — Dobrá, provedeme veliké věci bez vás. Nový potlesk v ulici. Hérénien kloní se z okna a dává se aklamovati. Le BreUX (k Hahieauovi): — Naplňuje mne stále podivem. Vidí překážku jako ty a já. Jakými zázraky doufá ji překonati? A kterak táhne vás do víru své bouře! Haineau; — Ten člověk má pro sebe neznámé síly života. r (Po přestávce.) Půjdu s ním, buď jak buď. 76" SCÉNA DRUHÁ Zpustošený dňm. Noc, na přední stráži. Na jedné straně střelné kopce a bašty; na druhé vzdálené hradby Oppido-magna, slabě osvětlené. Le Breux sedí ria hromadě kamení. Před ním zaujal místo nepřátelský důstojník a vojáci. ' .-: Přicházejí mlčelivé skupiny. Le Breux: , ,. — V Oppidomagnu vládcové, soudcové, notá-blové jsou v rukou lidu.,Neznají blízkosti své porážky a myslí, že ještě vládnou. Stane se však, co chce Hérénien. Důstojník: .!■ -— U nás. neodvažují se jiz tresiaíi. Vše, co nás i poutalo s našimi vůdci a králi, je zpřetrháno. My 1 nízcí a',nepatrní jsme pány. Kdo by byl řekl, že po dvacíti měsících tažení, po dobytí šesti provincií, po zničení deseti pevností, uvázneme sami bez: mocni před vaším třeštícím hlavním městem. Le Breux: — Přijde Hordain? Důstojník: — Čekám ho. Le Breux: — Rád bych ho viděl: Neznám" ho. Důstojník: ■ — Je mu padesát let, je prostý setník. V pochmurných a prudkých zimách našich ledových 77 krajín, v zasnežené a šedé nudě garnisonního městečka získal mne pro svou vůli a víru. Usedal v noci u mého krbu, při lampě; hovořili jsme. Díla . Hérénien ova ha osvítila; byla i mým světlem. Hordain je vysvětloval, komentoval s tak hlubokým přesvědčením, že se mi nic nezdálo jasnějším v lidské myšlence a spravedlnosti. Ach, těch večerů přátelských a vroucích! Vy, lidé z Oppidomagna, nepochopíte nikdy, jaké zázraky může způsobiti kniha ve vážných, zklamaných a hlubokých duších z krajů stínu a samoty tam doíel Hordain a Hérénien přicházejí skoro zároveň z různé strany; jsou provázeni důstojníky a vojáky. Hordain: • Jdu k vám hrdý, že vás poznávám. Není myšlenky, jež by nám nebyla společná. Hérénien: 6 — Vycítil jsem dobře z vašich listů, že mohu vložiti do vás celou, svou naději. Oba dáváme svůj život v šanc, oba milujeme se v téže myšlence hluboké a velikolepé^ — A co je na tom, že jsme zrádci zváni, vždyť nikdy nepociťovali jsme. více svou hrdost, poctivost a že jsmé páni nad budoucností, jen si pohleďme směle a jasně tváří v tvář, vždyť dvěma rasám dáme míru zář, , vždyť vzpůrců rukama konáme dobro jisté, a naše'svědomí je čisté. Hordain: ' ' ■ ■ , ■-r- Zajisté, mám duši jasnější než v předvečer bitvy) Všecka slova, která ospravedlňují naši shodu, byla řečena od věků. Hérénien: •— Kdyby bylo třeba zázraků, staly by se dnes. Vzduch, jejž dýcháme, obzory, jež pozorujeme, horečka, jež bije v naše spánky, celý ten požár, jehož každý z nás jest jen plamen, hlásají novou spravedlnost. Hordain: — Má propaganda byla neustálá. Nejprve absolutně tajná. Později uvolnil se dozor tak, -že má opatrnost stala se zbytečnou. Od té doby, co maršál Harmenz, jediný, jenž byl vůdcem, je stižen ne-milostí, naše armáda neexistuje již. Naši vojáci, aniž ví něco přesného, pozorují, co se kuje. Rozkaz! A všickni půjdou k Oppidomagnu šťastni, důvěřiví a bratrští I Mnoho mrtvých generálů nahrazeno bylo setníky, z nichž někteří jsou s námi. Jen stařečtí vůdcové zdají se mi nenapravitelní. Bylo by nebezpečné, kdybychom nejednali bez meškání, náhle, zítra. Haineau: — Jakže, zítra? Ale doba k připravení se ... Hérénien: - — Třeba jednati jako hromová rána. Haineau: Ještě však je nezbytno, aby Oppidomagnuih vědělo, co chceme. Hérénien: — Dozví se to. Zítra to ví. 78 79 Haineaií: — Nepohne se však tisíci lidí, neotevrou.se brány města, aniž se učiní opatření a zjednají se všecky čaky na úspěch. Hérénien: Všecka opatření jsou učiněna, všecky Čáky jsou v mé ruce. Vy jediný váháte a chvějete se: nemáte víry, bojíte se důvěřovali. Hordain: -— Navrhuji tedy toto: zítra, jakmile se setmí, dají ti, kdož jsou zde a všickni naši přátelé rozkaz svým iidem, aby klidně táhli k Gppidomagntb V té době zbývající nám vůdcové budou shromážděni, aby oslavovali své první vítězství. Můj bratr s třemi prapory vojska, jež jsou nám.nakloněny, bude stati nä stráži při jejich hodech. Pohyb sborů půjde od východu, potáhne zároveň k Římské bráně a Babylonské: za hodinu tam dorazí. Hérénien: — Římská brána je příliš blízko Paláce Vlády. První sbory musí vejiti Babylonskou branou ä rozejiti se po lidových čtvrtích. Ah, uvidíte, jak obdivuhodný je náš lid, jak vás přijme, vás uvítá, vám vdechne svouduši, svou ■ r Klára (vcházejíc): — Héréniene, Hérénienel Ozbrojení lidé střeží tvůj dům. Zabijí tě, vyjdeŠ-li. Hérénien: — Tož pojďme. Oblékni dítě. (Nová střelba.) Klára: — Výstřely blíží se od křižovatky. Hérénien: Oblékni dítě. v - Klára: — Číhají na tě, čekají tě; chtějí tvůj život. . . Hérénien: — Oblékni dítě. Klára jde pro dítě, jež se chvěje, bére je do náruče a chrání. ' " 89 Klára: , — 'Příteli, prosím tě, nedávej se jim na pospas; počkej, až odejdou. 1 Hérénien: — Nemám kdy čekati. Nemám strachu dnes ani o jiné ani o sebe. Dosáhl jsem takové lidské síly ... Klára: — Tož jdi sám a nech mi to malé. Hérénien (prudce): — Chci dítě! Chci je míti tam dole, u sebe. Klára: — Přijde ihned ... Haineau ti je přivede. Hérénien: — Je třeba, by je vítali s otcem. Dej mi je ,.. nuže, dej mi je. Klára: — Nikdy jsem ti neodporovala. Poslouchala jsem tě vždy jako služka, ale dnes tě zapřísahám... Hérénien: — Dej mi je, pravím ti. Vytrhne dítě z objetí Klářina, odstrčí ji a uprchne s ním. Klára: ' — Příteli, příteli! ... — Oh, toho šílenství. Toho ubohého a kolosálního jeho šílenství stále! Ir ih. Hluk střelby ji přeruší. Po chvíli v šílené úzkosti řítí se k oknu a nahne ses něho křičíc: — Můj syn! Můj syn! Pak vrhne se na ulici. Dusot koní, jež se vzdalují. Povyk. Výkřiky a ticho. Konečně všecky přehlušující Hlas: — Zabili Jakuba Héréniena. 90 91 SCÉNA DRUHÁ /jitro. —1 Náměstí lidu celé zastavené terasami. V pozadí vi-« děti panorama Oppidomagna, zahalené dýmy požárů. Na pravo socha Vlády; velmií viditelná, na náspu. Na levo-hoří válečný palác. V oknech měaťáci se šňoří;-míjí opilí lidé. Scénu přecházejí bláznivé hloučky; hudby jdou jedna zá druhou. Na všech stranách ozývá se zpěv. Kluci , házejí kameny na sochu Vlády. Žebrák: — EH, drůbeži, dejte pozor; utrhnou vám uši. Kluci: — Kamenujeme Vládu, která je mrtva. — (Házeje kamenem.) To je na žezlo. •— To je na korunu. - Tlupy (obkličují sochu a zpívají do kola): — A počítáme, od čtyr k třem, to jsou ti praví chlapíci, kdož obrátili ručnici a vzpoury bouřným útokem se dohodli se zákonem. A počítáme po třech dvé, : \ to jsou ti praví chlapíci, jež rožohňují zvoníci, když město šílí ohnivé, až nebe celé krvavé. A počítáme po dvou ráz, ■ „ . to jsou ti praví chlapíci, ■ kdož smetou řádnou palicí naděje staré, řád, jenž zhas ''' před tribunem vztýčeným v jas. 92 Venkovan: — At visím, vidím-li to opět Oppidomagnum: Skupina žebráků: - — Zahrabal jsem se do díry jako sysel. ; — Byl jsem po řadě ve službách obou stran. Ti z Oppidomagna nazývali mne krtkem: poučoval jsem-je o projektech nepřítele; a nepřítel myslil, že jsem jako dým jemný: obeznamoval jsem ho s věcmi v Oppidomagnu. — My jednali stejně. Pracoval jsem na severu. — Já na západě. — A zrazujíce jedny i druhé, přivedli jsme je na konec ke shodě. (Ironicky:) Uzavřeli jsme mír. Cikán: — Což nepřijde vždycky chvíle, kdy to, co nazýváno je zločinem, mění se ve ctnost? Žebrák: —■ Je to pravda, že Hérénien je mrtev? , Cikán: ■— On! jdižiž; je dnes pánem, králem. Člověk neumírá, když je tak veliký. Žebrák: — Zabili přý hó na prahu jeho dveří. Cikán: — Kdo? Žebrák: — Konsulští. 93 Cikám — Nemožno! Žebrák: — Měli naň jistě spadeno 1 Nikdy neprovede člověk tak velikého díla. Cikán: — To není jeden člověk, my všickni jsine to provedli. " Pastevec: — Konečně můžeme nyní žiti! Cikán: — My! Kdež pak! ... Jinak by bylo pohnouti lidskou půdou, aby světlo přišlo až do našich děr. Mír nebo vojna, my věčná bědnota jsme nepokojná, jež nezmění se prchavou pohodqu-nehodou. Af v nových zákonech svých Oppidomagnum , dnes dává svobodu svým národům, J my pouze zůstanem', jak dlouho, bůh sám ví, ' dravými ptáky potulnými, z nichž každý má jen, zlodějsky co uloví. z lakomé země, honěnými, jak havrani jsou zaháněni od prahů a sadů, byť přijato již bylo na zahradu veškero druhé ptactvo volné. Pastevec: — Mluvíte, jakoby Vláda ještě žila. Venkov bude obrozen. Města očištěna... '.■ 94 •■ Cikán: . ■.'1 — Na štěstí, vše jest jen krok ke všemu, a zítřek bude vždy nespokojen s dneškem. Hlouček opilých zen jde scénou s pochodněmi. Volají: »Do kostelů! do kosťelůl Jdeme spálit pánaboha.tt Cikán (k žebráku): "'i •' — Podívejte se, to jsou naše pomocniceI Až se vy a vaši přátelé rozhodnete býti lidmi, vyhledáte , mne jako jiní našli si Héréniena. (Odejde.) Skupina dělníka ^ staví estrádu, na níž má býti vystavena.mrtvola Herénienova. • , Přinášejí Černé ..sukno. — Toť neštěstí, jaké nikdy se nestalo. ;. — Dostal dvě rány, tu, do čela. " . ^ . — Jeho syn je také zabit? A — Nikoli. — Neví se, kteří ze stráže byli vrahy. Uprchli. Snad zůstane navždy neznám hanebný zbabělec, jenž zabil nám tribuna. , — S Vládou byla bitva. Trvalo hodinu, než kon-/f sulští byli vyhnáni. Hérénien byl již mrtev. I : Žebrák: — Haineau prý dal tu ránu. , , Dělník: ■>> — Haineau? Nevíš tedy, co mluvíšI Haineau! jenž je teď zoufalejší ještě než my. f Žebrák: — Byl jeho nepřítel. ■ 95 Dělník: / ■ — Mlč, lžeš ha celé kolo. Žebrák: — Říkám, co mi bylo řečeno. Dělník: —■ Mezi takovými lidmi jako ty jsi, rodí se-ničemné povésti. Vojáci nepřátelští i z Oppidomagna kráčejí mimo ruku v ruce a shromažďují sé na terase a na stupních. Dav: — Bude slavnost? — Proč by nebyla? Noví náčelníci Oppidomagna ji nařídili. — Nikdy nezdál se Hérénien tak velikým jako ve smrti. Skupina mimo jdoucích: —: Nesou ho v triumfu celým městem. — Viděl jsem ho, když šli po Mramorové křižovatce. Červená rána zela mu v obličeji. — Já na Přístavním mostě jsem ho spatřil, zdvižené ruce rodiček vznášely k němu zář svých děťátek, že k mrtvole té jeho sám život vznášel, skláněl, sbratřil vše, co má mladého a radostného; — Obklíčen květy táhne,! jež mu věnovali, jej šarlatový rubáš jako požár halí, a jeho trup shluknutím lásky jako příbojem vztýčen a unášen je nad davem. Tak ani zlato, bitvy, krev a lup ; ' - žádného krále nikdy nezdobily a mohutněji n&doprovodily. — V Kolonádách mladík proklestil $i cestu až k nosítkům. Omočil svůj kapesník v krvi, jež poskvrňovala tváře, a dlouze, vroucně, jakoby přijímal, přibližoval jej ke rtům. Dělník (jenž naslouchal giimojdoucím): — Jakub Hérénien bude zde právě vystaven, na této estrádě, uprostřed davu, v plné slávě. Venkovan: — Je dobře, že ho slunce uvidí. Skupina mimojdoucích: Pláče; květy, zpěvy, krev, tance, požár: všecky odporující si žáry hoří ve vzduchu! — Takové atmosféry třeba, když se rodí světy. Nastává nesmírná tlačenice. Le Breux, provázen vojáky a dělníky, vystupuje na schodiště hotelu a dává znamení, ře chce mluviti. Ticho. . Le Breux: — Občané, za několik okamžiků objeví se na tomto náměstí Oppidomagna, věnovaném lidu, tělo Jakuba Héréniena. Přijměte ho jako vítěze. Kule mohly zavříti jeho oči, ztuhlými učiniti jeho paže, nehybným jeho obličej, ale zabiti ho, nikoli. — Jakub Hérénien žije dále ve svých slovech, vé svých skutcích, ve své myšlence, ve svých knihách; je silou, která právě v této chvíli nás rozohftujé; chce, 96 97 myslí, doufá, jedná v nás. To není jeho pohřeb, toť jeho poslední vítězství.., Z cesty, již jest zde. Děti šplhají na ramena. Nesmírná sklíčenost ve všech skupinách. Lid tísní se v oknech. Vylézají na sloupy. Různé skupiny na stupních: — Jaký to dav! Nikdy již ho toto náměstí nepojme. — Jak byl milován. Tací lidé neměli bý umírati. Skupina žen: — Jeho žena jde za nosítky. — To jest ona, jež nese dítě. — Je to křesťánka! — Římská! — Ticho: tělo je tu. Nosítka se objeví, jdou kolem náměstí; lidé pláčí, jiní tleskají, jiní padají na kolena — několik žen znamená se křížem; — Ná stupních tvoří lidé hrozny, aby lépe viděli, MladťUdé jdoucí před mrtvolou. Jako v modlitbě, v exaltaci: — Héréniene, Héréniene, tys byl náš jediný pán! — Jednoho plamene jsem v mysli nepocítil, jehož tvůj zápal jako vichor byl by neroznítil! — Héréniene, Héréniene, jsme-li tvůj pohrobek? Vše zasvěcujeme a věnujeme tobě, ' co z naší duše v kterékoli době vytryskne krásou, světlem, silou, života čistý vděk! 'Héréniene, Héréniene, vzpomínka vroucí; na tebe bude v srdci budoucnosti tlouci! ■— Héréniene, Héréniene, dej nám své nadšení, ať stále divoši jsme šílení, tak jako v dobách zlých, kdy ruky pokynem jsi zdvih' sil našich roztříštění v genia svého bouřné dění! Kladou mrtvolu na estrádu; ženy pokrývají černé sukno květinami. Prorok (stoje na stupni a ovládaje lid): — Minula chvíle, kdy člověk chodil kvíle, teď ona chvíle přišla již, í kdy osud srazil blesku ranou l. divokých bohů sešlou říš, před pravdou rázem uznávanou. : Poznovu vtělila se lidská naděje, a touha prastará oděná v. květ a mládí zas chodí po světe a zrak i srdce svádí, když vzduchem křižují tajemné závěje. Ukazuje na katafalk: A nyní nechať jasné palmy skryjí smuteční závoj nad tou tragedií, a bázeň zabraň sevšedniti "? kultu a vítězství takové mohutné a čisté pověsti, neb tento mrtvý musí zářným býti. Ve shodě sé svou dobou byl, s vesnami světa, se hvězdami, provedl život pohromami . a, jednu metlu lidstva zhubiv, zvítězil. Hordain vstává; —pohnutí. — Dav naň ukazuje a tleská mu. Lidé se navzájem poučují. 93 9.9 Dav: _— Tof ten, jenž odmítl zničiti Oppidomagnum. — Ten, jenž nám naklonil nepřátele. — Je stejně veliký jako Hérénien. HórdaÍTl (ukazuje na mrtvolu}: — Byl jsem jeho žák a neznámý přítel. Jeho ! knihy nahradily mi bibli. Lidé jemu podobní dá-i vají život lidem jako já, malým, oddaným, dlouho 1 neznámým, jimž vsak štěstěna dovoluje uskuteč-\ niti v ohromující chvíli to, co bylo nejvyšším snem /jich učitele. Jsou-li vlasti krásné, milé srdci, živoucí v paměti, jsou národové, ozbrojení na hranicích, tragickými a smutnými. A celý svět stále ještě ježí_„ se národy ._Před jejich tváří vztyčuje se naše shoda jako příklad. (Potlesk.) Pochopí snad jednou, co nesmrtelného bylo vykonáno zde v tomto slavném Oppidomagnu, odkudž vznesly se jedna po druhé řadou věků nejvyšší ideje lidské. Po prvé od po- / čátku síly, od té doby, co mozky jaly se počítati čas, spojily se v objetí dvě rasy, jedna, vzdávajíc se vítězství, druhá s pokořenou pýchou. Celé zemi bylo se zachvěli, veškeré krvi, veškeré míze vtéci do srdce věcí. Shoda a dorozumění přemohly záští. (Potlesk.) Lidský zápas ve formě krvavé byl odmítnut. Od nynějška maják hoří na obzoru příštích bouří. Jeho pevnost oslepí zraky, posedne mozky, zmámí touhy. Bude nutno na konci zkoušek a smutků dostati se do přístavu, k němuž vchod bude označovati a jehož stěžně a klidné bárky bude ozlacovati! , Všeobecné nadšení; lidé křičí, objímají se. Bývalí nepřátelé ; vstávají a obklopují Hordaina. Lidé z Oppidomagna vztahují . k němu: ruce. Vyvine se z objetí a položí palmy k nohoura Hérénienovým. Pak obraceje se ké vdově: "' \ — Jménem života a jeho triumfů žádám vás, - í Kláro Hérénienová, abyste ukázala těmto dvěma " í národům nadšeným toho, jenž zdá se nám býti sám j Jakub Hérénien: jeho syna. (Natahuje ruce, aby ukázal i dítě.) Klára {zadržujíc ho): —- Chci míti k tomu sama sílu.. (Vstane.) Teď y samém srdci Oppidomagna ' ve chvíli nekonečných nadějí, na prahu nových dní, jimž kráčejí dvě rasy, lidstvo vstříc, slzy své stírajíc a vůli sbírajíc (ukazuje na lid) r svěřuji vám to dítě jeho těla, ; by žilo pro tragickou, hrdou povinnost, ; pro božsky chimérickou, zářnou ctnost, 'h \ jež v jeho otci poslušná tak bděla. Je dávám Budoucnu, jež počíná svůj zpěv, - ..'■ uprostřed slavnosti a vzpoury.ozářené, ■.' uprostřed radosti s bolestmi pomísené, zde před vámi, kde dříme veliký ten zjev a mrtvý Hérénien ještě prolévá svou krev! Klára drží chvíli dítě ve výši uprostřed potlesku a ramen, jež se vztahují, pak předává je do rukou Hordainových. Tu vysílena klesá plačíc na mrtvolu. Pomalu nastává ticho. Le Breux: ' ~ Tatg chvíle je příliš; veliká a příliš krásná, • spojuje nás navzájem příliš důvěrně, než abychom \ pomýšleli na smlouvu nebo přísahu. V plné svo- ; bodě, přede vším, co zůstává nedotknutelným a - posvátným, před tímto geniálním člověkem, jehož zavražděné tělo a nesmrtelný duch pohádají nás ■a inspirují, dáváme se jedni druhým na vždy. (Potlesk.) 100 101 Hordain: — Když jsme včera s rukama a se srdci otevřenými vešli do města, divil jsem se, že by ten, jenž více než všicltni uskutečnil naše dílo, 'mohl živ přítomen býti svému triumfu. Takový výboj vyžaduje takové oběti. Pomyslíte-li, za jakých zvláštních okolností Hérénien sám bez průvodu, bez přátel, bez obrany vydal se na pospas snad poslední kuli, která byla vypálena, uvěříte jako já, že jeho smrt je spjata s mystériem nesmírných a svrchovaných sil. Haineau: — Rozdrtil pod sebou starou moc, jejíž obraz tady ještě je vztyčen. Ukazuje na sochu. Posměchy. Výkřiky: »Srazte ji, srazte jiU Dělníci zdvihají tyče, ahy ji srazili ä vystupují na podstavec. — Přemohl její zkaženost: její zbabělé koňsuly, její zvrhlé zákony, její hanebné zvyky, její napjaté zbraně. Dav: — Srazte ji! Srazte ji! Haineau: — Vyklidil její zlodějské banky, Její poklad, její ; parlamenty a rady: zabil všecky antagonismy. Tento obraz vysmívá se tomu, co on vykonal, (Ukazuje na sochu.) Dav: f — Oh, stará sloto! — Ohavná loutko! — Strašlivý strašáku! 102 Se všech straň: ŕ — Srazte ji! Srazte ji! ľ- ■ - ■ ■ t::. Dav: |; ■— Ať ji odnesou na hnůj. ;|; — Ať ji rozbijíI Ať ji rozdrtí! ŕ — Srazte ji 1 Srazte ji I ■ Kdosi z venkova: — To je ta, která nás žrala! íl Kdosi z měst: — To je ta, která nás hanobila! L Kdosi z venkova: !' _.' :■ — Byla smrtí! - - Kdosi z měst: — Byla zločinem! Se všech stran: — Srazte ji! Srazte jil ■ Dělník (s podstavce k těm, kdož jsou kolem něho}: — Utečte! padá!,.. padá! ... Uprostřed nenávistného křiku nesmírná socha,kolísá a padá. Ihned nastává ticho. Tu Haineau vezme" hlavu, jež zůstala celá, zvedne ji a vrávoraje pod její ohromnou tíhou vrhne ji a rozbije beze slova u nohou Hérénienových. Prorok: '\: '.— A nyní nechf nastane svítání 1 103 EMILE VERHAKREN S V í T A N í Drama '.'V.:.'';' Autorisovaný překlad St. K. Neumanna 2. opravené vydání Úprava a obálka K. Teigeho Vydal jako 2. svazek ED IC E OD EON v září roku 1925 Jan Froiriek, Praha-Smíchov Přemyslova 724 Písmem Nordická antikva vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze Vyšlo též 50 číslovaných výtisků na papíře »Japí