1
KAPITOLY Z DĚJIN ČÍNSKÉHO STAROVĚKU (do začátku 3. století n. l.)
7. Počátky intelektuálních dějin („sto škol“) a vědy. Astronomická pozorování
Počátky intelektuálních dějin
Období Válčících států bylo jedním z nejvíce tvůrčích období čínských intelektuálních dějin,
kdy „sto škol“ myšlení navzájem soupeřilo o to vyložit své názory a návrhy na dosažení
šťastného společenského a politického řádu (paj-ťia čeng-ming 百家爭鳴 bǎijiā zhēngmíng,
soupeření sta škol). Některé z nich naléhaly na návrat k učení mudrců minulosti, zatímco jiné
hledaly lepší podmínky radikální změnou. Jejich filosofové byli buď vládní úředníci, nebo
učenci cestující od jednoho státu ke druhému a nabízející plány na sociální reformu. Své
myšlenky vyjadřovali v konversacích, úředních dokumentech nebo krátkých pojednáních, a
vytvořili tak model pro pozdější filosofy. Mezi nejdůležitější školy tohoto období patřily
konfuciánství (žu-ťia 儒家 rújiā, „škola učenců“), legalismus (též legismus, fa-ťia 法家 fǎjiā,
„škola práva“), taoismus (tao-ťia 道家 dàojiā, „škola Cesty“), mohismus (též moismus, mo-ťia
墨家 mòjiā, „Mo-c’ova škola“). K významným školám patřily i škola přírodní filosofie (jinjang-ťia
陰陽家 yīnyángjiā, „škola jin-jangu“) a škola jmen či logiky (ming-ťia 名家 míngjiā).
Žádná z těchto škol neměla převahu. Každá hlavní škola měla své stoupence a žáky a aktivní
program výuky a intelektuální diskuse. Nejaktivnější ve zřizování soukromých škol byli
Konfucius a jeho žáci, avšak taoisté, mohisté i legalisté též udržovali vyučovací instituce.
Osvícený čchiský panovník Kchang-kung 齊康公 Qí Kāng Gōng (zemř. 379, vládl 404–
386 př. n. l.), dal zřídit v hlavním městě Lin-c’ 臨淄 Línzī (které bylo obrovským obchodním
střediskem) Akademii Ťi-sia (稷下學宮 Jìxià Xuégōng), kde přednášeli a studovali taoisté,
konfuciánci, legisté a představitelé nebo stoupenci dalších filosofických, etických a
státoprávních učení a směrů. Byla to tedy jakási vysoká škola, první instituce tohoto druhu v
Podnebesí. Jeden z dalších čchiských panovníků uděloval autorům zvláště vynikajících
přednášek tituly nejvyšších hodnostářů.
2
Historik S’-ma Čchien uvádí, že tito učenci „… nezasahovali do státních záležitostí a
zabývali se jen posuzováním různých teorií. Učencům z akademie Ťi-sia se proto ve státě Čchi
dařilo a byly jich stovky a tisíce“.
S’-ma Čchienova slova o nezasahování učenců do politiky možná platila ve státu Čchi.
Jinde v Podnebesí už ne. Naopak lze říci, že učenci zásadním způsobem rozhodovali o
průběhu a nakonec i výsledku mocenského zápasu v období Válčících států. Mnozí vzdělanci
z akademie Ťi-sia i učenci odjinud se totiž jakožto tvůrci a stoupenci různých státoprávních
koncepcí stávali putujícími politiky a rádci na panovnických dvorech všech států v Podnebesí.
V konečném stadiu samozřejmě rozhodovala o výsledku hospodářská vyspělost a síla zbraní
na bojišti, ale ta byla podmíněna ideologií a státoprávním uspořádáním, které jednotlivé
státy přijaly a dokázaly prosadit.
K výběru bylo několik koncepcí základních a mnoho dílčích, neboť čínští filosofové s
neobyčejným úsilím a zaujetím (které by stěží nalezlo obdobu jinde na světě) zkoumali
otázky uspořádání vztahů jednotlivce, společnosti a státu („… soupeřily spolu stovky škol a
filosofických směrů,“ říká se ve starých čínských pramenech poněkud nadneseně, ale
příznačně). Zabývali se jimi taoisté a moisté, stejně jako konfuciánci, legisté, přírodní
filosofové nebo logikové.
Zvláště taoisté nebyli spokojeni se soudobým stavem společnosti, která se podle jejich
názoru odchýlila od ideálního stavu, jenž údajně existoval v dávné minulosti, ve zlatém věku
lidstva. Pěkně je tento výchozí pocit (sdílený i jinými školami) popsán v konfuciánském
traktátu Kniha obřadů staršího Taje (Ta Taj li-ťi 大戴禮記 Dà Dài lǐjì) z 1. století př. n. l.:
„Když vládla Veliká spravedlnost, byla země společná. Tehdy byli vybíráni
moudří a schopní, spoléhalo se na důvěru a zachovával se mír a svornost. Lidé se
proto chovali jako k blízkým nejen ke svým příbuzným a považovali za své děti
nejen své vlastní děti. Starci měli na sklonku života oporu, dospělí našli uplatnění,
mladí vyrůstali, ovdovělí, osiřelí, osamělí a nemocní měli obživu. Muži dostávali
svůj podíl a ženy nalézaly útočiště. Lidé byli spíše ochotni zanechat bohatství na
zemi, než aby si je začali ukrývat. Spíše by se vůbec nenamáhali, než aby užívali
svých sil jen pro svůj vlastní prospěch. Proto nevznikaly žádné špatné úmysly,
nebylo krádeží ani loupeží, dveře se nezavíraly. (…)
3
Nyní, když Veliká spravedlnost mizí, lidé se dívají na svět z hlediska zájmů své
rodiny, jako k blízkým se chovají jen ke svým příbuzným, za své děti považují jen
vlastní děti. Bohatství a síly používají jen pro sebe samy.“
Ze všech škol to byli právě taoisté, kteří nejvíce věřili v existenci zlatého věku před
dávnými lety i v možnost jeho znovunastolení. Avšak z archeologie pravěkých společností i z
etnologie takzvaných přírodních národů víme, že to je značně idealizované, nereálné pojetí.
A stejně nereálné a zjednodušené, alespoň z hlediska fungování společnosti jako celku, byly
prostředky, které taoisté navrhovali k uskutečnění spravedlivého světa (jakkoli je taoismus v
jiných ohledech složitou a sofistikovanou filosofií).
Zakladatel taoismu, Mistr Lao („Starý Mistr“, Lao-c’ 老子 Lǎozi), který údajně žil v 6.
století př. n. l., a jeho pokračovatel Mistr Čuang (Čuang-c’ 莊子 Zhuāngzi, asi 369–286 př. n.
l.) prohlásili za základní metodu směřování k zlatému věku nezasahování (wu-wej 無爲
wúwéi) nebo následování přirozenosti. Pojem wu-wej objasnil Čuang-c’ v jednom ze svých
traktátů pomocí četných přirovnání:
„Pokud je v zemi mnoho neužitečných věcí, lid chudne. Jestliže má lid mnoho
ostrých zbraní, vzrůstá v zemi nepokoj. Je-li mezi lidem mnoho dovedných mistrů, množí
se drahocenné předměty. Když se rozšiřují zákony a příkazy, roste počet zlodějů a lupičů.
Moudrý člověk proto praví:
Nebudu-li zasahovat, lid se bude sám měnit. Budu-li klidný, lid sám se bude
spravovat. Budu-li nečinný, lid sám zbohatne. Jsem-li prost vášní, lid se stane
ctnostným.“
Podle taoistů má člověk odvrhnout falešné hodnoty a vymoženosti civilizace, řídit se
přirozeností prvních lidí a zákonů, které jsou vlastní samé přírodě. Nemá jednat, nýbrž
hloubat a poznávat prazáklad všeho (tao) a stále se vnitřně zdokonalovat.
Taoismus byl jako státní ideologie, popřípadě jako koncept uspořádání společnosti,
pochopitelně nepřijatelný. V průběhu čínské historie měl však stále dost stoupenců, z nichž
se často stávali hloubaví poustevníci, mnohdy propadající mysticismu a okultismu. Ti dále
rozpracovávali zejména prvky zdokonalení člověka a koncepce nesmrtelnosti. Nakonec se z
taoismu stalo náboženství plné mysterií, jehož hlavním cílem bylo hledání prostředků
dlouhověkosti a nesmrtelnosti. V této podobě taoismus zásadním způsobem ovlivnil
4
například osobnost Prvního svrchovaného císaře Čchinů, hlavně v posledních letech jeho
života.
Nejblíže taoismu stál moismus. Jeho zakladatel, filosof Mistr Mo (Mo-c’ 墨子 Mò zi, asi
470–390 př. n. l.), také ostře kritizoval soudobou společnost jako nepřirozenou. Návrat k
původní rovnosti mezi lidmi spatřoval v rozšíření všeobjímající lásky:
„Prostý lid je vystaven trojímu neštěstí. Hladovějící nemají potravu, mrznoucí
nemají oděv, znavení nemají odpočinek. Pro tyto tři pohromy zakouší lid nesmírné
utrpení. Jestliže se však právě v takové době králové a vévodové baví vyzváněním
zvonců a vířením bubnů, hrají na [rozličné hudební nástroje] a pořádají-li bojová
cvičení, aby předvedli zbraně, odkud vezme prostý lid prostředky na potravu a
oděv?
Soudím proto, že to tak vůbec být nemá. Mým záměrem je všechno změnit.
(…) V celé říši se nedostává vzájemné lásky u všech lidí. Proto silní nevyhnutelně
přemáhají slabé, bohatí se vysmívají chudým, vznešení se vyvyšují nad nízkými a
prohnaní bezostyšně podvádějí důvěřivé.
Hledáme-li pramen veškeré bídy, přehmatů, nespokojenosti a nenávisti ve
světě, vidíme, že pocházejí vesměs z nedostatku vzájemné lásky.
Kdo miluje ostatní, tomu se dostane odplaty v lásce, kdo jim přináší výhody,
bude odměněn. Kdo ostatní nenávidí, bude nenáviděn, a kdo ostatním škodí, bude
poškozen.
To vše je nevyhnutelné.“
Ale moisté nechtěli jako taoisté odvrhnout hodnoty civilizace a státu. „Uslyšíme-li o
dobrém nebo špatném,“ říkal Mo-c’, „je třeba to sdělit okresnímu náčelníkovi. To, co shledá
správným, musí uznat za správné všichni. Kdežto to, co uzná za nesprávné, musí uznat za
nesprávné všichni.“ Nebo: „Jestliže rolník, řemeslník nebo obchodník projeví nevšední
schopnosti, je třeba ho vyzdvihnout, obdařit ho vysokou hodností a platem, dát mu práci
úměrnou jeho schopnostem a přidělit mu podřízené.“
Ideje o jednotě myšlení i o odměnách (ale i trestech, které Mo-c’ vedle lásky také
uznával jako důležitý nástroj řízení společnosti) převzali legisté, zatímco myšlenky o
5
všeobecné rovnosti se staly populární v širokých vrstvách a podnítily tvůrce různých
pozdějších etických učení. Jako ucelená státoprávní teorie a praxe se však moismus nikdy
neprosadil. Nejen proto, že příliš spoléhal na všeobjímající lásku mezi lidmi, ale i proto, že
příkře odsuzoval agresivní války a loupežná tažení, které vedli vládci jednotlivých čínských
států.
Tvůrci a stoupenci dalších eticko-politických učení byli realističtější než taoisté a moisté.
Považovali vznik a existenci silných států s různými společenskými vrstvami za přirozené a
nezrušitelné a formulovali teorie jejich výstavby a řízení.
Ze všech učení o uspořádání společenských vztahů, utváření a fungování rodiny a státu
získalo v tradiční Číně největší vliv konfuciánství. Konfucius neboli Mistr Kchung (Kchung-fu-c’
孔夫子 Kǒng Fūzǐ, 551–479 př. n. l.), který je čínskou filosofickou tradicí považován za
největšího mudrce všech dob, pohlížel na rodinu jako na mikrokosmos státu, jeho základní
článek. Panovník byl otcem všeho lidstva a představitelé státní správy na určitém stupni
hierarchie byli mnohdy označováni jako „rodiče lidu“. Konfucius uváděl:
„Vládce je srdcem lidu, lid je tělem vládce. Miluje-li srdce tělo, musí mu dát
klid. Miluje-li vládce lid, musí jej následovat. Proto vládce i lid ctí synovskou a
bratrskou láskou. Miluje zároveň společenská pravidla a spravedlnost. Klade důraz
na lidskost (žen 仁 rén) a čistotu, zároveň však pohrdá bohatstvím a ziskem.
Považuje-li se to všechno za osobní povinnost nahoře, pak bude početný lid dole
se tím řídit a bude se šířit dobro.“
Nebo: „Šlechetný muž (ťün-c’ 君子 jūnzǐ) činí základem své činnosti
spravedlnost a uvádí ji do souladu s principy správného chování (li 禮 lǐ). (…)
Nemůže se dívat na to, co odporuje principům, nemůže slyšet to, co odporuje
zásadám, nemůže říkat to, co odporuje principům.“
V těchto úryvcích jsou obsaženy pojmy, které Konfucius a jeho filosofický směr
(konfucianismus) učinil základem teorie státu a práva: ušlechtilý, vzdělaný, dokonalý, pravý
člověk (ťün-c’ nebo ťün-žen 君人 jūnrén), který stál v protikladu vůči malému, nízkému,
nevzdělanému člověku (siao-žen 小人 xiǎorén), dále lidskost (žen) a morálně etické zásady
(li).
6
V rozpravách se svými žáky, dochovaných v Hovorech (Lun-jü 論語 Lúnyǔ), Konfucius
tyto pojmy podrobně osvětlil:
„Ťün-žen ví, co je správné, kdežto siao-žen zná, co je výhodné. (…) Ťün-žen
nejdříve činí to, co káže, a teprve pak káže, co činí. (…) Ťün-žen má požadavky na
sebe, zatímco siao-žen na druhé. (…) Ťün-žen je klidný a jeho srdce bije svobodně,
kdežto siao-žen je upachtěný a malicherný. (…) Podstata ťün-žena je podstata
větru, podstata siao-žena je podstata trávy; a když vítr vane nad trávou, tráva se
musí ohnout.“
Když byl Konfucius tázán, co to je žen, odpověděl tazateli takto:
„Být schopen uskutečňovat za všech okolností pět ctností, to je žen …:
zdvořilost, velkorysost, důvěra, píle a laskavost. Kdo je zdvořilý, není ponížen. Kdo
je velkorysý, získává mnoho. Kdo má důvěru, tomu lidé věří. Kdo je pilný, získává
své. Kdo je laskavý, tomu lidé slouží.“
Když se Konfucia otázal jeden z jeho žáků, jak se chová správný vládce, Mistr pravil:
„… dovede být dobročinný bez rozhazování. Umí přimět lid k práci, aniž
vzbudil jeho nevoli. Má tužby, ale není nenasytný. Je hrdý, nikoli však domýšlivý.
Budí respekt, ale nikoli násilím. (…) Vládnout znamená dávat věci do pořádku.
Půjde-li sám vládce rovnou cestou, kdo se odváží kráčet cestou křivolakou? (…)
Jestliže vládce je spravedlivý, všechno se děje bez příkazu. Pokud ovšem sám není
řádný, pak i když vydá příkaz, nikdo jej nebude respektovat.“
Vládcem státu podle Konfucia mohl být tedy jedině šlechetný, dokonalý člověk.
Vyznačoval se moudrostí a rád se učil, vynikal skromností a neostýchal se ptát podřízených
na to, co sám neznal. Přísně dodržoval celou propracovanou soustavu morálně etických
norem (úcta k rodičům a k tradici, respekt a pokora vůči starším, upřímnost, čestnost,
usilování o sebezdokonalování) a sloužil tak lidu Podnebesí jako vzor správného jednání a
chování.
Osud obyvatel Podnebesí od prostých členů vesnických občin až po nejvyšší hodnostáře
panovnického dvora, dokonce i samotného vládce, ovlivňovala a určovala Nebesa. Ta byla
pro Konfucia hlavním strážcem jeho učení: „Ten, kdo nepochopil příkazy Nebes, nemůže se
stát ušlechtilým člověkem.“ Vůli Nebes, projevující se prostřednictvím nejrůznějších
7
přírodních jevů nebo podivuhodných úkazů a událostí, mohli pochopit a vysvětlit
nevzdělanému lidu – kromě vládce (Syna nebes) – jedině konfuciánsky vzdělaní hodnostáři.
Takže také vládce byl kontrolován. Hodnostáři totiž mohli (a také to skutečně činili) v případě
těžkého konfliktu s panovníkem na základě vhodného výkladu nějaké události vyhlásit, že
Nebesa nejsou s vládcem spokojena.
Konfuciánství odvozovalo uspořádání společnosti z modelu patriarchální rodiny:
nadřazenost starší generace nad mladší a nadřazenost mužů nad ženami; pokud došlo mezi
oběma těmito principy k rozporu, převládl první z nich – například babička dominovala nad
vnukem; v čele tradiční čínské rodiny stál nejstarší mužský člen nejstarší generace, kterého
střídal jeho nejstarší žijící syn; v rámci generací měli starší přednost před mladšími, což bylo
založeno na podstatném konfuciánském požadavku úcty vůči rodičům. Každému člověku
přisuzovalo určité postavení v hierarchii rodinných (a společenských) vztahů, a to v závislosti
na jeho příbuzenském poměru k ostatním, na věku a pohlaví. Z konfucianismu bylo odvozeno
i pět základních etických vztahů: vladař – poddaný, otec – syn, muž – žena, starší – mladší a
vztah mezi přáteli. Na nich byla založena hierarchie mezilidských vztahů.
Konfuciánské učení, kanonizované za dynastie Chan (206 př. n. l. až 220 n. l.), zůstalo s
určitými obměnami určující ideologií čínské společnosti až do konce 19. století; některé ze
zásad konfucianismu přetrvávají v Číně, Koreji a v dalších zemích Dálného východu dodnes.
Předtím, v době Válčících států (480 až 222 nebo 475–221 př. n. l.), se však Konfuciovo učení
prosadilo a udržovalo jen v těch čínských státech, kde byla slabá ústřední moc, silní údělní
vládci a úřednická vrstva. Konfucianismus totiž vyhovoval vysoké aristokracii a byrokracii,
vytvářející vládnoucí elitu, zatímco obchodníci a řemeslníci (o zemědělcích ani nemluvě) byli
od podílu na moci odříznuti.
V průběhu doby se ukazovalo, že řízení společnosti založené na pouhém morálním apelu
k dodržování lidskosti a etických zásad a na idealizované představě šlechetného vládce je
nereálné a nemůže vést k nastolení pořádku a k vytvoření pevného státu. Není to možné
proto, že téměř každý člověk ve své přirozenosti touží po prosazení svých zájmů i na úkor
druhých. A pokud není spoután přísnými příkazy a zákazy, tresty a odměnami, dává přednost
vlastním zájmům. Legistický teoretik a zároveň zkušený praktik Šang Jang 商鞅 Shāng Yāng
(známý též jako Kung-sun Jang 公孫鞅 Gōngsūn Yāng nebo Wej Jang 衛鞅 Wèi Yāng, 390–
8
338 př. n. l.) ve svém spisu Kniha vévody z Šangu (Šang-ťün šu 商君書 Shāng jūn shū) se k
tomuto problému vyjádřil jasně:
„Lidumil může být lidumilný k jiným lidem, ale nemůže lidi přimět k lidumilnosti.
Spravedlivý vládce může milovat jiné lidi, ale nemůže lidi přimět, aby se milovali navzájem. Z
toho je zřejmé, že sama lidumilnost nebo spravedlnost ještě nestačí, aby bylo dosaženo
dobrého řízení Podnebesí.“
Z těchto předpokladů, zkušeností a zjištění začalo v průběhu 4. století př. n. l. vyrůstat
nové velké státoprávní myšlení – legismus. Legisté (fa-ťia) učinili východiskem a základem
svého učení přesně definovaný zákon (fa). Šen Tao 慎到 Shèn Dào (též Mistr Šen, 慎子
Shènzi, asi 395–315 př. n. l.), filosof ze státu Čao, jehož myšlenky se dochovaly pouze
v několika málo fragmentech v dílech legistických filosofů, ve 4. století př. n. l. napsal:
„Právo nepřichází dolů z nebe, stejně jako nevychází ani ze země, nýbrž vzniká
mezi lidmi a musí být ve shodě s jejich smýšlením.
Právo vyrovnává stejnoměrně všechen pohyb v říši. Je nejspravedlivějším,
jednou provždy ustanoveným řádem. Když máme k dispozici váhu, nemůže být
nikdo ošizen vydáváním lehkého za těžké. Pokud jsou délkové míry, nemůže být
nikdo ošálen při určení velikosti. A existují-li zákony a ustanovení, nemůže být
nikdo podveden neoprávněnými manipulacemi.
I špatné zákony jsou lepší než žádné zákony …“
Šang Jang (asi 390–338 př. n. l.) povýšil zákon na princip nejvyšší síly, která měla působit
nezávisle na vůli lidí i Nebes. Zákonu se měli bezvýhradně podřizovat všichni obyvatelé
Podnebesí, od prostých lidí až po panovníka:
„Vládce se svými dobrými skutky obvykle neliší od ostatních lidí, neliší se od
nich ani rozumem, nepřevyšuje je ani statečností, ani silou. Ale i když mezi lidmi
jsou svrchovaně moudří, neodváží se proti panovníkovi intrikovat. I když jsou
stateční a silní, neodváží se vládce zabít. I když lidé mohou nahromadit milionová
bohatství z hojných odměn, neodváží se rvát se o ně. I když se budou uplatňovat
tresty, lidé se neodváží na ně žehrat.
A to vše proto, že existuje zákon.“
9
Dodržování a uplatňování vyhlášených zákonů ve společnosti (kde byli za nejváženější
vrstvy prohlášeni zemědělci jako tvůrci národního bohatství a vojáci jako vykonavatelé
expanzivní politiky) měli zajišťovat úředníci nového typu. Do svých funkcí byli jmenováni na
základě svých zásluh a schopností, nikoli podle stavovské příslušnosti; byli řízeni, placeni a
povyšováni ústředními administrativními úřady podléhajícími despoticky vládnoucímu
panovníkovi. Proto byli zainteresováni na prosazování státní politiky a upevňování
centralistické moci. Nastolení rovných možností při přijímání lidí do státních služeb (na rozdíl
od konfuciánské stavovské předurčenosti) vytvářelo předpoklady k sociálnímu pohybu, mělo
ve společnosti příznivý ohlas a zároveň omezovalo vytváření silných úřednických klanů, které
by se mohly vymknout kontrole panovníka.
Legismus se ve 4. století př. n. l. začal uplatňovat v některých čínských státech a vedl tam
k vytváření silných despotických monarchií. V dalším století se však ukázalo, stejně jako
předtím v případě konfucianismu, jak je i legismus pouhou šedou teorií, zatímco živý strom
života se vždy znovu zazelená s plnou silou. Úředníci totiž dokázali nalézt cesty a prostředky k
upevňování vlastní moci a pro ústřední správu i pro panovníka bylo stále obtížnější zbytnělou
byrokracii řídit a omezovat její ambice stát se autonomní silou.
Znovu proto vzplanuly diskuse mezi teoretiky legismu a konfucianismu a ti nejlepší
hledali nová východiska. Mistr Sün (Sün-c’ 荀子 Xúnzǐ, asi 298–238 př. n. l.) vytvořil jakousi
syntézu obou směrů. Přijal legistickou koncepci zákona, systém odměn a trestů i stejné
možnosti pro všechny při vstupu do státních služeb. Zároveň však omezoval krutost při
uplatňování zákona o trestech konfuciánskými humánními normami a zajištěním ochrany
úředníků a konfuciánských učenců.
Vedle Mistra Süna proslul zejména Mistr Chan Fej (Chan Fej-c’ 韓非子 Hán Fēizǐ, 288–
233 př. n. l.). Chan Fej byl nejlepším žákem Mistra Süna, ale na rozdíl od svého učitele byl
přesvědčený legista. Ve svých stylisticky elegantních a logicky vybroušených spisech – jež se
staly inspirací Prvnímu svrchovanému císaři a jeho rádci Li S’ovi – uceleně vyložil legistickou
státovědu. Postihl i její hlavní slabinu – úřednictvo. Tendence úřednictva k upevnění vlastní
moci na úkor jednoty státu byly v té době již zjevné a Mistr Chan Fej jako chanský princ
mravy a zlozvyky byrokracie navíc dobře znal i z vlastní zkušenosti. Tento legista a stoupenec
mocného všečínského státu také ovšem dobře věděl, že silný stát není bez úřednictva možný.
Proto se ve svých úvahách soustředil na problém zvládnutí a kontroly úřednictva, který
10
považoval za jeden z nejdůležitějších. Podobně jako později florentský politik Niccolò
Machiavelli (1469–1527), vypracoval zásady umění vládnout. Radil panovníkovi, aby mezi
úřednictvem nejrůznějšími prostředky neustále pěstoval ovzduší podezíravosti, vzájemné
nedůvěry a nevraživosti, aby štěpil toto spříseženské společenství spojené neviditelným
předivem služeb a protislužeb na protichůdné skupiny a takto udržoval rovnováhu sil a
stabilitu státu. Rovněž zdůrazňoval, že „osvícený panovník štědře odměňuje a nemilosrdně
trestá“.
Legismus začal být nejdříve a nejdůsledněji uplatňován ve státech Chan a Čchin (i když
ještě předtím došlo k jakémusi prologu legismu ve státu Čchu). V obou státech se o to
zasloužili zhruba ve stejnou dobu (od poloviny 4. století př. n. l.) hlavní ministři: Šen Pu-chaj
申不害 Shēn Bùhài (zemř. 337 př. n. l.) v Chan 韓國 Hán Guó a Šang Jang v Čchin 秦國 Qín
Guó. Oba hlavní ministři byli nejen dobrými uskutečňovateli legistických zásad výstavby a
řízení státu, ale také vynikajícími teoretiky tohoto učení, i když každý s poněkud jinou
orientací. Podle hodnocení legisty a chanského prince Mistra Chan Feje se Šen Pu-chaj
nadměrně věnoval metodám umění vládnout (šu 術 shù), zatímco Šang Jang příliš preferoval
zákony (fa 法 fǎ).
V obou státech nicméně probíhal vývoj podobně. Došlo k potlačení privilegií údělných
vládců, k posílení ústřední moci a ke zvýšení hospodářské úrovně. Jen uplatnění získané
dynamické vnitřní síly bylo v obou státech odlišné. Malý stát Chan, obklopený největšími
zeměmi Čchu a Čchin naprosto nemohl pomýšlet na agresi vůči svým sousedům, a proto
chanský hlavní ministr využíval moc k dalšímu upevnění ústřední vlády. Naproti tomu velký a
mocný stát Čchin vrhl nahromaděné síly do útoku proti ostatním státům Podnebesí.
Astronomická pozorování
Astronomie v Číně má velmi dlouhé dějiny. Podle historiků byli Číňané nejvytrvalejšími a
nejpečlivějšími pozorovali nebeských jevů na světě před příchodem Arabů. Jména hvězd,
později seskupených do dvaceti osmi „domů“ (siou 宿 xiǔ), byla objevena na věštebných
kostech v An-jangu a zdá se, že systém těchto „domů“ byl utvořen již za šangského krále Wutinga
武丁 Wǔdīng (vládl asi 1250–1192 př. n. l.).
11
Zajímavé je, že v Indii, Íránu a Babylónii rovněž používali tento systém. Vyvstává tedy
otázka, odkud se vlastně vzal. Dlouho bylo předmětem sporu, zda ho zavedla Babylónie nebo
Čína, ale později se mnoho odborníků přiklonilo k názoru, že pochází z Babylónie.
V klasické Knize dokumentů (Šu-ťing) jsou zaznamenána první data zatmění Slunce
pozorovaného v Číně. Podle pověsti první známí astronomové Si a Che (též se uvádějí jako
jedna osoba, Si-che) neinformovali císaře o tomto jevu včas a byli proto popraveni. Jednalo
se pravděpodobně o částečné zatmění, protože úplná zatmění Slunce pozorovatelná v
severní Číně jsou velmi vzácná. Tato nejstarší pozorování astronomové vztahují k zatměním
Slunce mezi lety 2159 a 1948 př. n. l.
Nejstarší datované záznamy (v nápisech na zvířecích kostech) o pozorování
astronomických jevů v Číně pocházejí ze 14. století př. n. l. a vztahují se k zatmění Měsíce.
Přibližně ze stejné doby pocházejí i záznamy o pozorování nov či supernov. Na nejstarším
datovaném nápise z této doby čteme: „Sedmého dne, což byl den ťi-s’, navečer, se v okolí
hvězdy Ta-chuo náhle objevila nová hvězda.“ Ta-chuo 大火 Dàhuǒ („Velký oheň“) odpovídá
hvězdě α Scorpii čili Antares v souhvězdí Štíra. Zatmění Slunce a Měsíce později patřilo
k pravidelně pozorovaným jevům. Vědci spočítali, že od roku 750 př. n. l. čínští astronomové
zaznamenali na 1600 zatmění Slunce či Měsíce.
K nejstarším patří rovněž záznamy o slunečních protuberancích (či sluneční koróně?).
První z nich byl nalezen v nápise na zvířecí kosti a doslova mluví o „třech plamenech a
pohlcení Slunce“. Tento jev byl pozorován při úplném zatmění Slunce, což upřesňuje jeho
datování. Podle moderních čínských astronomů k tomu došlo buď 5. 6. 1302 nebo 16. 10.
1328 př. n. l.
V Cuo-čuanu se nachází nejstarší přesně datovaný zápis o pozorování meteorického
deště: „Sedmého roku vlády vévody Čuanga ze státu Lu, v den sin-mao čtvrtého měsíce, v
létě, o půlnoci padaly hvězdy v podobě deště“ (= 23. března 687 př. n. l.). Protože je tento
záznam přesně datovaný, mohli astronomové vypočítat, že se jednalo o meteorický roj
Lyridy. (Výjimečně bohatý meteorický roj nazýváme meteorickým deštěm. Maximální
frekvence je řádově až stovky meteorů za minutu.) Nejstarší zmínka o pozorování
meteorického deště je však v tzv. Bambusových análech a vztahuje se buď k roku 2133 nebo
1809 př. n. l., kdy byl zaznamenán v oblasti dnešní provincie Che-nan.
12
Dva tisíce let před tím, než Edmund Halley (1656–1742) předpověděl návrat komety
pojmenované po něm, Číňané pravidelně zaznamenávali její průchody vnitřní sluneční
soustavou. Nejstarší datovaný záznam uvádí, že sedmého měsíce, na podzim, roku 613 př. n.
l. byla spatřena kometa v souhvězdí Velké medvědice. Tento údaj je považován za nejstarší
záznam průchodu Halleyovy komety. Od té doby ji čínské prameny zaznamenaly 31krát.
Pozorování komet však zaznamenávaly již nápisy na želvích krunýřích ze 14. století př. n.
l. V jednom z hrobů v Ma-wang-tuej 馬王堆 Mǎwángduī nedaleko Čchang-ša 長沙 Chángshā
v dnešní provincii Chu-nan z 2. století př. n. l. byl mj. objeven i hedvábný svitek, na němž je
vyobrazeno a popsáno 29 typů komet – každý z těchto typů dostal i své jméno.
Roku 484 př. n. l. byl v Číně přijat kalendář, jehož tropický rok byl vypočítán na 365 ¼
dne. Byl to nejpřesnější kalendář na světě, který kombinoval lunární a solární rok – na
každých 19 let připadalo 235 lunací (se sedmi vkládanými měsíci), přičemž délka synodického
měsíce byla vypočítána na 29,53085 dne (dnes 29,530588 dne).
Roku 364 př. n. l. Kan Te 甘德 Gān Dé, dvorní astronom a astrolog ze státu Čchi (podle
jiných pramenů byl ze státu Lu nebo Čchu), pozoroval prostým okem, dva tisíce let před
Galileem, jeden z Jupiterových měsíců (snad Ganymed, největší měsíc v Sluneční soustavě).
Přibližně v této době Kan Te sestavil první katalog hvězd na světě, osmidílnou práci Tchienwen
sing-čan 天文星占 Tiānwén xīngzhān (Pojednání o astronomii a astrologii), obsahující
75 centrálních a 42 vnějších souhvězdí, podle jiných údajů 510 hvězd v 18 souhvězdích.
Spolu s dalším katalogem, Š’ Šenovým 石申 Shí Shēn dílem Tchien-wen 天文 Tiānwén z
doby kolem roku 350 př. n. l., jsou souborně nazývány Klasická kniha hvězd Kana a Š’a (Kan
Š’ sing-ťing 甘石星經 Gān Shí xīngjīng). Š’ Šenův katalog prý zahrnoval 138 souhvězdí,
jména 810 hvězd, koordináty 121 hvězd, podle jiných údajů 28 souhvězdí ekliptiky, 62
centrálních a 30 vnějších souhvězdí.