Antimodernismus, postmodernismus a
východiska dalších cest
Všechny hlavní tendence od přelomu padesátých a
šedesátých let 20. století více či méně relativizovaly
modernistické pojetí umění jako jediného modelu
„pravé tvorby“. Rozvíjely se multidisciplinární projevy
se zapojením diváka, pozornost se zaměřila na
vnímání, přidala se nová média, videa. Mísily se druhy
umění, vysoké a nízké, skutečnost a fikce, využívalo se
existujících „jazyků“ minulého umění v nových
kontextech. Důraz se kladl na komunikaci. Pro mnohé
autory přestala být podstatná estetická složka, jejich
díla byla spíš produktem moderní civilizace.
Akční umění, performance
Stále se zvětšující propast mezi konvenčním uměním a žitou
realitou chtěly vedle pop artu překlenout také experimentální
a multidisciplinární projevy snažící se zároveň aktivně zapojit
do dění samotného diváka. Podstatný byl reálný čas, zřejmá
inspirace divadlem. Začátky jsou spojeny s Johnem Cagem
(1912-1992), který pořádal již od roku 1952 performance
(nazýval je Theater Piece) kombinující výtvarné umění,
hudbu, tanec a další akce, kde spolupracoval mj. s R.
Rauschenbergem. Slavná je jeho skladba 4.33,
zaznamenávající absenci hudby. Je opakem hry, není to
negace, vymezuje hranice skladby, všechny zvuky v tomto
rámci do ní patří. Nové provedení zde:
https://www.youtube.com/watch?v=rDgHUj8sJaQ
John Cage, 4.33, 1952
Robert Rauschenberg,
Konstrukce pro skladbu
Minutiae, 1954
Performance Paříž, 1961
Variace V, New York, 1965
Happening
Cageovu myšlenku rozvinul Allan Kaprow (1927-2006).
Organizoval kolektivní akce propojující vizuální a akustické
vjemy, nazýval je happeningy; happening je označením
specifického, připraveného (!), heterogenního představení.
První (18 happeningů v šesti částech: v 6 dnech pokaždé 3
happeningy ve 3 prostorech vymezených stěnami z umělé
hmoty) se konal v New Yorku, 1959 a zahrnoval simultánně
provozované promítání, hudbu a různé zvuky, řeč, tanec,
pantomimu. Diváci měli lístky na urč. místa v urč. prostorech
a sledovali děj (mačkání pomerančů, malování, orchestr na
dětské nástroje, pantomima…). I když bylo připraveno,
dominoval dojem spontánnosti Diváci se přemísťují, jsou
součástí happeningu. Nemohou ale vidět vše, jsou vždy v
jedné chvíli jen na jednom místě.
Allan Kaprow, 18
happeningů v 6 částech,
1959
pozvánka a skica
Allan Kaprow, 18 happeningů v 6
částech, 1959
Fluxus
Mezinárodní dosah pak mělo hnutí programově
zaměřené proti institucionalizaci umění Fluxus, které
založil George Maciunas (1931-1978). V jeho rámci byla
uspořádána řada festivalů v Americe i Evropě s koncerty
nové hudby, anti-hudby, happeningy, body artem, aj.
První festival Fluxu se konal roku 1962 ve Wiesbadenu v
Německu, účastnil se ho např. Nam June Paik; k Fluxu
se přidávali další tvůrci jako např. Joseph Beuys, Yoko
Ono, Volf Wostell, Ben Vautrier aj.
Georges Maciunas
Manifest hnutí Fluxus,
1963
Koncerty Fluxu:
Wiesbaden, 1962
New York, 1964
New York, 1965
Cut Piece, 1965, Yoko Ono
https://www.youtube.com/watch?v=lYJ3dPwa2tI
Pohyb, dynamika, kinetismus
Navazuje se na experimenty 20. a 30. let (Naum Gabo,
L. Moholy-Nagy, u nás Pešánek).
Tvorba namířena proti statičnosti a neměnnosti, často
se využívá důmyslná moderní technika, př. u
monumentálních futuristických projektů Nicolase
Schäffera. Pohyb zapojují dále př. Jean Tinguely, členové
německé skupiny Zero nebo francouzské skupiny GRAV.
Výstava Le Mouvement,
Paříž, 1955
Jean Tinguely, Pocta New Yorku, 1960
https://www.youtube.com/watch?v=0MqsWqBX4wQ
Nicolas Schöffer,
Kybernetická věž v Liège,
1961, např.zde:
https://www.youtube.com/
watch?v=WqikgeQnG4g
Skupina Zero, výstava v Düsseldorfu, 1961
Plakát na výstavu skupiny Zero, New Vision
Centre Gallery, Londýn, 1964 Otto Piene,
Archaický světelný balet, 1958
GRAV (Groupe de recherche
d´art visuel):
Julio Le Parc, Kontinuální světlo
(mobil), 1967
François Morellet, Tři vzájemně
se deformující mřížky, 1965
GRAV,
Brýle pro jiné
vidění, 1965
Nová média
V šedesátých letech umění ovlivnil rozvoj elektronických
technologií, rozšíření televize jako masové média. Hovoří se o
nových médiích (i když tento termín – ostatně i jako jiná
označení – není zcela přesný). Díla nových médií spočívají v
nestabilním pohyblivém vizuálním obrazu, který je vytvářen v
každé chvíli percepce. Průkopníky v této oblasti byli německý
umělec Wolf Vostell (1932-1998), který od roku 1958 do svých
instalací začleňoval svítící televizní obrazovky, a Nam June Paik
(1932-2006), jenž od počátku šedesátých let manipuloval s
televizním signálem. Od roku 1965 začal používat
videokameru, s video využíval také Andy Warhol (př. Outer
and Inner Space, 1965, kdy herečka mluví se svým obrazem v
TV).
NOVÁ MÉDIA:
Wolf Vostell, Cycle Black Room, 1958, 1963
Elektronická dekoláž: Happening Room, 1968
Nam June Paik, manipulace s TV obrazem, 1963
Zen pro TV, 1963
TV Magnet, 1965
FILM A VIDEO:
Andy Warhol, Vnější a vnitřní prostor, 1965
viz https://www.youtube.com/watch?v=pB8lesKwf5Q
Bruce Nauman,
Koridor,1970,d. 10 m, 2
monitory
Bruce Nauman, Lip Sync, 1969
https://www.youtube.com/watch?v=hbT9GGJdKOs
Tony Oursler, Instalace 1996
https://www.youtube.com/watch?v=hi9QOGT-TSE
Projekce: Stromová a Kouřová tvář
Video
Video umožňuje daleko pohotovější a bezprostřednější
práci s obrazem, než jakou disponuje film; jeho škála
možností a manipulací pohyblivé obrazu je obrovská.
Video je okamžitě opakovatelné, schopné přenášet,
vyžaduje jiné vnímání než film. (Do devadesátých let
pak spadá rozšíření počítačových technologií a rozvoj
internetu, v nichž mizí rozdíl mezi realitou a obrazem,
vytváří se virtuální realita, využívá se možností
interaktivních zásahů. Bill Viola se zaměřuje na základní
lidské prožitky, často pracuje s polaritami (narození –
umírání; oheň – voda) nebo s proměnami času
(zpomalování). Tématem bazénu je obraz a odraz,
zastavený pohyb, dva odlišné světy, relativizace
vnímáním jsou možné i další symbolické významy.
Bill Viola, The Reflecting Pool, 1977-79
https://www.youtube.com/watch?v=GHdX7sApIMc
Postmoderní umění
Není nový styl, spíš jiný způsob reagování na realitu.
Posmoderna popírá lineární vývoj, univerzální dějiny,
neexistuje pro ni žádný závazný model tvorby. Místo
originality moderny využívá práce s jazyky i motivy minulých
děl (simulakrum, apropriace). Charakteristická je pluralita,
fragmentace, diskontinuita, mísení heterogenních částí, zájem
o „hraniční“ oblasti. Důraz se neklade na formu, nýbrž na
kontext. Důležité jsou texty architektů.
V první fázi nastává „návrat k obrazu“. (jako reakce na
konceptualismus): němečtí Neue Wilde, italská
Transavantgarda. Malíři čerpají z minulosti, roli hraje exprese,
vracejí se k archetypální symbolice, domácí tradici.
Charles Jensks, The Language of Post-Modern Architecture,
1977
Robert Venturi, Complexity and Contradiction in Architecture,
1966, česky 2003
Learning from Las Vegas, 1972
Německý okruh Neue Wilde:
George Baselitz, Les vzhůru nohama, 1969, ol.pl. 250x190cm
Mužský akt/Lahev, diptych, 1977, 2 x 250 x 170
Sigmar Polke, Bez názvu (Dvojportrét),1963/64,ol.pl.
128x194cm
Bez názvu (Konstruktivistický), 1968, ol.pl.40 x 50 cm
Sigmar Polke, Tak sedíte správně, 1982, ol.tkanina
200x180cm
Gerhard Richter, Rodina Schmidtova,1964, ol.pl. 125x130cm
Strýc Rudi, 1965,ol.pl. 87x50cm
Anselm Kiefer, Bez názvu (U moře), 1969/70,
ol.pytl. 155x120cm; foto z cyklu Okupace,1969
Interiér, 1981, ol.akryl,pap.pl. 288 x 311 cm
Anselm Kiefer, Margarete, 1981, 280 x 380 cm
Italská Transavantgarda:
Francesco Clemente,
V ústech, 1983-84
Mimmo Paladino, Bez
názvu, 1982
Enzo Cucchi, Rimbaud v
Hararu, 1985
Citace a apropriace
Polke parafrázuje Goyu a Maxe Ernsta (Týden
laskavosti) a další vizuální zdroje, vrství jazyky malby.
Ještě výrazněji aplikuje směs různých zdrojů,
fragmentů, jazyků americký malíř David Sale.
Předstupněm jeho maleb jsou koláže a asambláže, Sale
řadí vedle sebe disparátní prvky bez jakékoliv
hierarchie, nevytváří nějaký ucelený obraz. Nejde mu o
prolínání vysokého a nízkého, ale o ponechání všech
prvků v jejich absolutní rovnosti.
David Salle, Staré lahve, 1995, ol.akryl,pl. 245x325cm
David Salle, Komedie, 1995, ol.akryl,pl. 245x366cm
Peter Blake, Setkání (Dobrý den, pane
Hockney) 1981-83
Russel Connor, Znalci a ta věc, 1992
Fotografie
Typickým médiem se stává fotografie. V raných pracích
americké fotografky Cindy Sherman (1954) jsou použity
vizuální kódy typické pro americké komerční filmy z
padesátých let. Snímky předvádějí autorku v rolích
neexistujících filmů, tváří se jako by byly reálné, ale skutečná
předloha (film) nikdy nevznikla. Taková záměna obrazu a
reality se označuje jako simulakrum.
Diskutovaným principem je také originalita. Sherrie Levine
(1947) přefotografovala z knihy reprodukce snímků (např.
Walkera Evanse z roku 1936) a uvedla je pod svým jménem,
tedy jako vlastní dílo. Stejný princip je popsán v povídce
Jorge Luise Borghese Autor Quijota Pierre Menard. Rozvádí
se otázka stejného a jiného, hra s významy a kontextem
vzniku díla.
Cindy Sherman, Untitled Film Stills, 1977-1980
Cindy Sherman, Untitled
Film Stills, 1977-1980
Cindy Sherman, Bez názvu, 1990
Sherrie Levine, podle Edwarda Westona, 1980
podle Waltera Evanse, 1980