uMfwyutyco lidi, čarodějnice" našel nový do- dalších, sním-, aauícraman s vystižením společenských mov v Anglii (z toho údobí Gerry Fisher; i tentokrát se rozdílů. Blížící se tragédii už je například Betonová džungle), zcela a vnímavě postavil do předznamenává kriketový zá- Ale pak nastal odklon, skoro služeb Loseyho záměru a pas a ještě silněji oslava, jež až zlom - podle všeho konec- v sekvencích vytvářel obrazo-následuje a při níž Marian ně k takové tvorbě, která byla vý kontrapunkt mezi vytříbe-doprovází na klavír Tedovu Loseymu odjakživa nejbližšf. nou kompozicí krajinných zá píseň. Poklidné, uhlazené, Tu a tam docházelo, sice k od- bčrů nebo scén z místností vt zdvořilé zdání - a skrývané, bočkám, ale přesto: počínaje venkovském sídle a mezi zá-tutlané vášně: tyto dva rysy, francouzsko-italskou kopro- béry vystihujícími vztahy a které probíhají paralelně a dukcí Eva z roku 1962 přes pocity postav (připomínku si nakonec splynou nejen oba Sluku, Bum!, Nehodu, Tajný zaslouží přinejmenším nad-navzájem, ale navíc i s krát- obřad až po Posla (a pak ještě hledy Lea spěchajícího se kými záblesky do budouc- Pana Kleina z roku 1976, po vzkazem jako ztracená osůbka nosti, do doby někdy koncem němž nastal nepopiratelný uprostřed širé krajiny). Fran-padesátých let - to všechno pokles) - tam všude zaznívá couzský skladatel Michel Le-by nemuselo vydat na víc a všechno ostatní převyšuje grand, který kromě pozoru-než na další z tolika příběhů, onen tón zmařenosti, slabosti hodné hudby k Dcmyho Pa-které hrají na city nebo se od- a chřadnutí lidských citů, rapličkům ze Cherbourgu kompo-dávají krasopisnému cviiWií "Wtečnost veškeré snahy po- noval takí1 i Cesta Jmomäe iWmávsob. |™' _ZÄf™st «fere snahy po- noval taiV ííhiv/ lía v »(. viL ac _ jcuuuji na- k nejedné komerční meziná- víc. Sice nedojímá, nečiní Iomenost, cosi chorobného, rodní koprodukci, tentokrát z diváka bezděčného účast- odsouzeného už předem k ne- ukázaněně, střídmě a proto nika, nepřimyká ho k posta- zdaru, ztroskotání, zániku, nerušivé přispěl k soudržnosti vám, ale ono jednolité evoko- (S něčím podobným, aspoň díla jako celku. Totéž lze vání prostředí venkovského vnějškově, se můžeme setkat říct o hereckých výkonech: sídla a jeho nejbližšího okolí také u jiného z tvůrců, který Joseph Losey řídil pod svou (odkud se vydáme jenom se odklonil od Hollywoodu, režijní taktovkou sbor zná-v jedné sekvenci s Marian a i když za jiných okolností - mých herců a do jejich soula-Leem do Norfolku) - ony u Johna Hus tona: jenomže du se ústrojně zapojil dětský dávno zmlklé hlasy a uhaslé u něho jsou prohry jiného hlas titulní postavy, vášně, to všechno působí na druhu, jsou mužnější, drsněj- Posla považuji za jeden z vr-diváka zvláštním kouzlem, ší, jadrnější, dochází k nim cholů, snad nejvyšší v Loscy-Nepociťujeme kdovíjak pro- v houževnatém boji.) Joseph ho tvorbě. A filmy tohoto re-nikavé dojetí, ale při trošce Losey měl vždy v sobě cosi žiséra, poznamenané většinou vnímavosti můžeme odcházet křehkého, nedotaženého, co čímsi tragicky a posmutněle z kina s pocitem, že jsme se ho dělilo od naprosté velikosti nedovŕšeným, nesporně obo-podíleli, i když s odstupem, a mistrovství, od vytváření hacují světovou kinematogra-na osudu několika lidských doopravdy svrchovaných děl, fii několika desetiletí o pozo-bytostí, které přes propast v nichž by plně pulsoval Život, ruhodný, osobitý rys. času jsou skutečné, věrohodné. To jsou myslím meze íeho Že zůstává hořká chnt časujsóu sku.ee£ľvkPhodP„T ^2^^' Ze zůstává hořká chuť, doiem tvorhf "^ÍT mcze íeh° marnosti? Právě to aši chtä „ľÍ£ * V&k ,níc neubír* '---_ tvůrce, filmu tlumočit a níe " VízniBUI osobnosti, jejíž ft*Äis£ffi SáSPa* —í CVKTF»- v nem lze spatřovat cosi riék, „ - , vžtsln°u nesla ne- imenní ,„ .™™ey (stejno-Hmh,n.- aí co« deka- zaměnitelnou pečeť tvůrce. íolri w'°mán)>' scénář: Ha- - nníer; ««e: Joseph natočil autor Posil ' "e fc * nzbXtecné> «spektu rS Alan r£ ^eSVná íi1'f?,'-»í už slavnému, Äf^'^M ; p'Ä- ™vefixový a^fe00^« pracovnících rStľvľtľ S"1,"' kÍer^ napsal L. P SLf^™?'>Edwaro lích. režíroval S t Ha,rfIey; do scénáře ho s ne ni*? ' Tr'"ímiham\ Mi Proval J0íeph malými zmenami pokui jefe vfefefß** W)i Na sklonku minulého roky » nedlouho před vypršením ma, nopolu (31. 12. 1988) byl do našich filmových klubů ko* neČně uvolněn dávno zakou. pený film legendárního t*, řeckého scenáristy, spisovatt, le, herce a režiséra Yilmaiŕ Güneye (1. 4. 1937—9. í£ 1984) Cesia. Aniž jsme motS poznat Güneyova dřívější vi nikající díla, za něž z celku vého počtu sedmnácti režijních prací bývají nejčastěji považovány filmy OSÚwi (1968), Naděje (1970), Bei nadějní (1971), Elegie (1971'. Otec (1974), Přítel (19745* ř?«fowí (1974) a dále filmy, které podle scénářů vězněného mistra natočili jeho přátelé -Chuďasi (1975), Stádo (1978) a Nepřítel (1979), setkáváme se 1 rovnou s Guneyovým vrcholným dílem, jehož věhlas zdobí Zlatá palma XXXV. MFF v Cannes. Cesta ovšem není v turecké tvorbě takovou výjimkou, na jakou bychom mohli usuzovat z jejího senzačního osudu a dokonale zvládnutého uměleckého tvaru. Je součástí širšího progresivního proudu turecké kinematografie, kde nejen Yilmaz Giiney, ale i jeho přátelé (ze starší generace Lüfti Ö. Akad a Atif Yilmaz, z mladších zejména Zeki Okten a Serif Gören) vytvořili specifický typ sociálně kritického filmu, ovlivněný italským neorealismem a obohacený o národní a poetické rysy. Jen jeden snímek z naší distribuce nám může v současné době posloužit k jeho poznání - mám na mysli vynikající sociální baladu Aliho Özgentürka Kůň (1982). Ajen nemnohým šťastlivcům neunikly na minulých dvou ročnících karlovarského festivalu Görenovy filmy Sestřička Pomoc (1984) *%tby (1986). Filmy „Güneyovy školy" se vyznačují duchem sociálního protestu, tragicky vyhrocenými konflikty, ostře rýsovanou dějovou linií, přesvědčivě vy- jícími didaktickými mo-entVj citem pro patos, meta-^ íčností- emotivností a spečou múzičností, na níž se ilí mj. silný lyrismus, •íentáíru" rytmus vypravo-'•M vynikající smysl pro gra-'lari' & výtvarná kompozice lábérů. Hrdinové s výrazně '/kreslenými charaktery se dostávají do beznadějných jjorů se sociální Či politickou íjtutečností a se zátěží tradičních zvyklostí a předsudků, jjjgré člověku kážou jednat | Eoti svědomí. Postavy, moti-« .> a situace jsou nejen typic-* iéj ale navíc alegorické (srov. i.šud vozky Džabbara z filmu íaděje, jenž šílený a osleply ,ako Oiďipus hyne při hledání iniaginárního pokladu, srov. .vinbolický příběh Stáda). Cesta splétá paralelní zážitky pétí vězňů, propuštěných na dovolenou z polootevřeného v-ézení Imrali. Není důležité, za jaké ěiny byli odsouzeni. Vilmaz Giiney, který sám strávil v žalářích a ve vyhnan-fejví dvanáct let, má k vězeňskému prostředí podobný vztah jako DosLojevskij. Zločin chápe jako nevyhnutelné ueštěstí, mezi delikventy pak nachází hodnotné, talentované lidské bytosti, obětí bídy, nespravedlivého režimu a přežilých morálních norem. Mnohdy jsou vězněni lidé, kteří udělali to, co zákon trestá a vězně chápe Yilmaz Giiney jako určitý existenciami stav, který lze vztáhnout na obyvatele Turecka jako takového. Ani mimo vězeňské brány nelze mluvit o svobodě. Z poněkud nepřehledné expozice ve vězeňských zdech začíná se odvíjet a postupně se vyjasňuje pět příběhů, z nichž každý je veden v trochu jiném žánru. S největší lyričností a tmavostí komponuje Giiney vyprávění o ómerovi, fatálně determinovaném skutečností, že je (stejně jako Yilmaz Gů-ney) Kurdem, ómer sám prochází svým příběhem převážné jako pozorovatel. Už ve vězení sní o jízdě na bílém koni. Jeho domov, jemuž se po příchodu klaní, jehož zem líbá, charakterizuje zelená rovina s pohořím v pozadí a baladická píseň. Vesnici sužuji zásahy vojáků, kteří pronásledují místní vzbouřence a pašeráky. Omer tráví doma noc plnou výstřelů a ráno přivezou vojáci k identifikaci mrtvoly vesničanů, kteří se v noci pokusili přejít hranice do Sýrie. Hrdinův osud je rozhodnut: i když se mu líbí jiná dívka, stane se mužem ženy zabitého bratra. Tragédii antických rozměrů prožívá Seyit: musí využít dovolené, aby potrestal manželku Zine, kterou příbuzní za jeho nepřítomnosti našli v nevěstinci. Podniká svízelnou cestu zasněženým průsmy-kem až do horské samoty, kde je Zine uvázána ve chléve o chlebu a vodě. Nešťastnice si zaslouží smrt, ale Seyit nechává rozhodnutí na Alláhovi - před svítáním se spolu se Zine a synkem vydají na cestu, během níž vysílená Žena zahyne mrazem. Mehmet se domů vrací s pocitem viny - kvůli jeho zbabělosti totiž při přepadení klenotnictví zahyne jeho švagr Aziz. Rodina ho vyžene, Mehmet s sebou bere Ženu a dvě děti. Tragédie Mehme-tovy rodiny vrcholí ve vlaku: manželé jsou nejdříve málem zlynčováni, když se chtěli pomilovat na záchodku, a posléze po zákonu krevní msty zastřeleni Azizóvým mladším bratrem. Komediálním odlehčením je příběh elegantního Mevlůta, který se nejprve setkává se snoubenkou, poučuje ji o mužské nadřazenosti, ale je ustavičně sledován jejími společnicemi a nakonec roztrpčen odchází do bordelu. Smutně dopadl Yusuf, který přišel 0 doklady, takže celou dovolenou strávil ve vězení. Se ženou se nesešel, ale možná byl ušetřen zklamání. Charaktery postav, syžetová kompozice a literárně promyšlené dialogy jsou dílem Yilmaze Gůneye, ale na mistrném zapojení pozadí do celku díla rná velkou zásluhu 1 Šerif Gôren, který film podle Giineyových pokynů režíroval. Z množství elementů, jež se dostaly do zorného pole kamery, roste obraz současného Turecka jako země svírané strachem a potlačenými konflikty, země s rozmanitou přírodou, všudypřítomnou policií, ustavičnými kontrolami na cestách, zbídačenými dětmi. K nejsilnějsím dokumentárním momentům filmu patří skupina kluků, zpívající v autobuse lidovou píseň v zakázané kurdštině či žebrající malí kuřáci v Diybrakiru. ReČ je o fašistických bojůvkách a v úvodu zazní narážka na odvolání stanného práva. Yilmaz Giiney měl v exilu možnost provést sestřih a ozvučení. Film se skládá z nedlouhých, převážně statických, ale důmyslně výtvarně komponovaných, do výmluvných kontrapunktů zřetězených záběrů. Příkladem je sekvence, y níž se Omer loučí s rodnou vesnicí a také němými pohledy s dívkou, která se mu líbila (krátké záběry Ome-ra a stojící dívky ve vlající sukni), nebo rytmická montáž scény, kdy vojáci přivážejí mrtvoly: záběr ptáků - vůz s mrtvolami - autobus vojáků - plačící dítě - lidé stojící v nenávistném mlčení - detail ženské tváře. Gůneyovi není cizí obrazově zvukový kontrapunkt (svištění tryskových letadel provází záběry jedné z nejbídnějáích čtvrtí Diybrakiru a Mehmetův rozhovor s rodinou, dále srov. Seyitovu vzpomínku na Zinin křik či na Mehmetova slova o jeho rodině). Meh meto vu vzpomínku na Azizovu smrt znázorňuje expresivní montáž s deformovaným obrazem. Gůneyovi se rovněž podařilo paralelní montáží a ostrým střihem sugestivně gradovat propojení jednotlivých příběhů (velký detail Mehmeto-vých křičících úst a jízda vlakem s pískotem jsou vystřídány klidným záběrem měsíce zakrývaného mraky ze Seyi-tova příběhu). Emotivně nejpůsobivější část filmu je Scyitova dvojí pouť zasněženým' průsmykem. Na cestě k samotě padne vyčerpáním jeho kůň. Seyit ho bije a opouští,, posléze se vrací, aby bědujícímu zvířeti uštědřil ránu z milosti. Na zpáteční cestě dojde rodina k ohlodané zdechlině Seyitova koně, Zine padá vyčerpáním a její křik splývá s křikem ptáků. Seyit se synkem se vrací, bije ženu jako včera koně, aby nezmrzla, a bere ji na záda. Kameraman Erdogan Engin vytvořil podle Gúneyových pokynů stroze komponované záběry, v nichž na bíle zasněžené ploše dominují černé siluety postav. V obou sekvencích vrcholí i baladická hudba Sebastiana Argola. S mimořádnou dramatickou, metaforickou a lyrickou sílou tu Gůney vyjádřil dialektiku odcizení a nerozlučitelné blízkosti muže a ženy, mezi něž se postavily zákony morálky a nepřípustnost odpuštění. Pokud byl na svobodě, hrál Yilmaz Gimey hlavní roli v každém ze svých filmů. Bylo by zajímavé vědět, kterou roli by pokládal za svou v Cestá. Hlavní postavou je nepochybně Seyit (Tarik Akan), ale možná by Gůneyovi byl bližší - už vzhledem ke kurdskému původu - i Omer (Nec-mettin Gobanoglu). Film Cesta poskytuje možnost zahlédnout alespoň cíp či vrchol pevniny, kterou tvoří dílo Yilmaze Guneye a vůbec moderní turecký film. Tím palčivěji cítíme dluh, který vůqi Gůneyovi chová naše distribuce; zvlášť uvážíme-li, že Cestě u nás bylo dopřáno pouhých 14 měsíců, což nestačí ani k odehrání ve všech filmových klubech. Pravda, získat distribuční práva ke všem Guneyovým filmům je zřejmě krajně obtížné, neboť v Turecku je jeho dílo zakázané a kopie starších Giineyových snímků jsou i v nejpro-slulejšich zahraničních filmotékách pokládány za cennou raritu. Avšak film Stádo (který podle mého názoru Cestu dokonce převyšuje) se promítal takřka v celé Evropě a jistě neni problém získat ani poslední Gúneyův snímek (1983), natočený ve Francii. Hovoříme-li v poslední době o nezbytnosti napravit křivdy, jichž se naše distribuce dopustila na Woody Allenovi, Bernardu Berloluccim, Theodoru Angelopulosovi, Mrřnalu Senovi, Bobovi Fossovi a dalších mistrech světového filmu, je načase připsat k těmto dluhům i jméno Yilmaze Gůneye. Cesta (Yol). Scénář: Yilmaz Güney; režie: Serif Goren; kamera: Erdogan Engin;hud-ba: Sebastian Argol, Kendal; hrají: Tarik Akan (Seyit), Necmettin CobanoglufÓmer), Halil Ergůn (Mehmet), Hik-met Celik (Mavlüt), Tuncay Akca (Tusuf), Serif Sezerová («£mm)í Meral Orhonsoyová (Emine) a další. Turecko (Güney Film), Švýcarsko (Cactus Film, Swiss Television), NSR (Maran Film), Francie (Antenne 2), 1982. jaromír blažej o vsky [ 463