Paměti byzantské princezny
ODEON
304
K O M N E N A
13
nosti. Godefroi ho zahrnul výčitkami a řekl: „Ty kterýjsi odešel ze své země jako král s velkým bohatstvím a vojskem, ses z vysokého postavení ponížil do postavení otroka. Teď ještě přicházíš se stejnou radou ke mně, jako by to byl bůhvíjaký hrdinský čin." Na to mu Hugo odpověděl: „Měli jsme zůstat doma ve své zemi a neměli jsme odcházet do ciziny. Ale když už jsme přišli až sem a neobejdeme se bez císařovy pomoci, povede se nám zle, nebudeme-li poslušní jeho slov." Hugo odešel s nepořízenou.Císař se dozvěděl, že se blíží i ostatní hrabata, proto poslal vybrané velitele s jejich oddíly a přikázal jim, aby přemluvili nebo třeba i donutili Godefroie překročit úžinu. Jakmile je Latinové zpozorovali, neváhali ani okamžik, nezeptali se ani, co chtějí, a hned se pustili do boje. Došlo k prudké bitvě a na obou stranách padl značný počet bojovníků. Všichni císařovi bojovníci, kteří se příliš odvážně vrhali do boje, utržili rány. Ale protože císařští bojovali statečněji, Latinové ustoupili. <2i./M. 11 Godefroi se brzy musel podrobit císařově vůli. Dostavil se k císaři a složil požadovanou přísahu, že totiž všechna města, země a pevnosti, které obsadí a které dříve patřily byzantské říši, předá veliteli, jehož k němu pošle císař. Když složil tuto přísahu, obdržel od císaře slušnou částku peněz, stal se císařovým hostem a spolustolovnikem, po bohaté hostině se pak přeplavil přes úžinu a utábořil se u města Pelekanon. Císař vydal rozkaz zajistit Latinům bohaté zásoby.
X Po Godefroiovi dorazil hrabě Raul s patnácti tisíci rytíři a pěšáky. Utábořil se se svými hrabaty na břehu Propontidy u takzvaného Patriarchova kláštera, ostatní vojsko tábořilo na území, které se táhlo až k Sostheniu. Raul se choval stejnějako Godefroi, odkládal přechod přes Propontidu a očekával příchod dalších hrabat. Císař myslel na budoucnost ajejich příchodu se obával, proto se snažil silou i přesvědčováním urychlit Raulův odchod. Povolal k sobě Opa (byl to urozený muž,
KNIHA DE SÁTÁ
305
který vynikal vojenskou zkušeností) a poslal jej s dalšími urozenými muži po pevnině k Raulovi, kterého měl přimět k odchodu. Když Opos viděl, že Raul se nechce podřídit císařovu příkazu a že navíc mluví o císařovi drze, ozbrojil své vojsko a postavil je do bojového šiku. Snad chtěl barbara zastrašit a tím způsobem jej přimět, aby se přeplavil na druhou stranu Propontidy. Ale Raul zaujal rychleji, než to mohu vylíčit, s Kelty bojové postavení a s takovou chutí, jako se lev vrhá na velkou kořist, se pustil do prudkého boje s Opem.
2 Tu dorazil po moři Pegasios, který měl Kelty přepravit na druhou stranu Propontidy. Když viděl pozemní bitvu a těžký útok Keltů proti římskému voj sku, vylodil se a zaútočil na Kelty zezadu. V té bitvě padlo mnoho lidí a většina bojovníků utržila nějaké zranění. Ti, kteří bitvu přežili, požádali, abyje přepravili na druhou stranu. Císař, velmi chytrý člověk, uvážil, že by nebylo vhodné, aby se Raulovy oddíly spojily s Godefroio-vým vojskem. Mohly by mu říci o všem, co se stalo, a poštvat je proti němu. Proto Raulovy vojáky naj ej ich žádost ochotně nalodil na plavidla a vypravil je po moři k Spasitelovu hrobu. Vždyť přece o to výslovně žádali. Poslal rovněž k očekávaným hrabatům posly s přátelským vzkazem, který v nich měl vzbudit dobrou naději. Po svém příchodu také ochotně plnili všechny příkazy.
3 Tolik stačí říci o hraběti Raulovi. Za ním přicházelo další A® ■ 3 nespočetné a smíšené množství lidí, sebrané téměř ze všech keltských zemí. Jako velitelé byli v jejich čele králové, vévodové, hrabata a dokonce i biskupové. Císař, který dovedl odhadnout příští vývoj a učinit vždy prospěšné rozhodnutí, j im vysílal vstříc posly, kteří je přátelsky vítali laskavými slovy. Vydal
také rozkaz, aby pověření lidé poskytovali Keltům dostatečné zásoby, jen ať nenajdou žádnou záminku k stížnosti. Tak Keltové přitáhli k hlavnímu městu. Jejich počet bychom mohli srovnat s nebeskými hvězdami nebo se zrnky písku na mořském břehu. Bylo jich „tolik, co zjara je listí a květů", jak
7897
306
K O M N E N A
čteme u Homéra. Ti všichni spěchali ke Konstantinopoli.
/(O. M 4 Ráda bych uvedla jména velitelů, ale nemohu. Slova mi váznou v hrdle, nedokážu ta barbarská jména pro jejich neli-bozvučnost vyslovit a j e j ich také příliš mnoho. Proč bych se také měla pokoušet vypočítávat jména tolika lidí, když už i pohled na ně vzbuzoval nelibost současníků. Když přišli do hlavního města, přikázal císař, aby se jejich vojsko rozmístilo v oblasti mezi klášterem Kosmidion a Hierem.
/ÍO. C 5 Svým křikem u nich neudržovalo kázeň jen devět hlasatelů jako kdysi v řeckém vojsku, ale provázel je velký počet statečných ozbrojenců, kteří je přesvědčovali, aby se řídili císařovými rozkazy. Císař si přál, aby složili tutéž přísahu jako Godefroi. Zval k sobě každého zvlášť, s každým promlouval v soukromí a projevoval mu své přání. Ti ochotnější mu měli posloužit jako prostředníci u tvrdohlavějších mužů. Nikdo však císaře neposlechl a všichni čekali na Bohemundův příchod. Tisícerým způsobem předkládali neustále další požadavky, ale císař snadno zaujímal stanovisko kjejich námitkám a tvrdošíjně na ně naléhal, až je přiměl, aby složili tutéž přísahu jako Godefroi, kterého povolal z Pelekana přes moře jako svědka přísahy.
-"10. & £ .Když se všichni shromáždila a když se dostavil i Godefroi, složila všechna hrabata přísahu. Jeden z šlechticů měl tu drzost, že si sedl na císařský trůn. Císař to snesl beze slova, protože už si dlouho byl vědom zpupnosti Latinů. Hrabě Balduin však přistoupil k šlechtici, vzal ho za ruku a s výčitkami jej odtamtud odvedl: „Něco takovéhojsi neměl dělat, zvláště když jsi císařovi složil vazalský slib. Byzantští císařové nejsou zvyklí na to, abyjejich poddaní v jejich přítomnosti seděli. Ti, kdo se stali vazaly jeho císařského Veličenstva, musejí zachovávat zvyky jeho země." Šlechtic nato Balduinovi nic neřekl, podíval se zle směrem k císaři a svým jazykem zamumlal: „Podívejte se na toho venkovského balíka, sám si tu sedí, zatímco před ním stojí takoví velitelé."
k>4
13
KNIHA DESÁTÁ
307
císaři neušel pohyb Latinových rtů. Zavolal k sobě jednoho z tlumočníků z latiny a zeptal se ho na význam Latinových slov. Když uslyšel, co Latin zamumlal, neřekl mu pro tu chvíli nic, ale také na to nezapomněl. Když se Latinové přišli s císařem rozloučit, zavolal k sobě onoho pyšného a drzého muže a zeptal se ho na jeho jméno, i na to, odkud pochází a zjakého je rodu. Latin odpověděl: , Jsem čistokrevný Frank urozeného původu. Jedno vím. Najednom z rozcestí mého kraje stojí kostel postavený v dávné době. Sem může přijít každý, kdo chce svést souboj, zde žádá o boží pomoc, zatímco čeká na svého soupeře. I já jsem dlouho nečinně čekal na tomto rozcestí na toho, kdo by se chtěl pustit se mnou do boje, ale člověk tak odvážný se neukázal." Císař ho vyslechl a odpověděl mu: , Jestli jsi tenkrát nenašel příležitost k boji, ačkoli jsi ji vyhledával, nastává teď pro tebe čas, kdy budeš moci boj ovat do sytosti. Doporučuji ti, aby ses nestavěl ani na konec šiku, ani do jeho čela; zůstávej raději v jeho středu. Já totiž mám starou zkušenost a vím, jak se musí bojovat s Turky." Císař nedával takové rady jen tomuto muži. Také ostatní upozorňoval na všechny situace, s nimiž se mohli při svém tažení setkat, radil jim, aby se nepouštěli do bezhlavého pronásledování barbarů, dopřeje-li jim Bůh vítězství, aby tak neupadli do léčky a nenašli v ní smrt.
XI Mé líčení se zatím týkalo jen Godefroie, Raula a jejich doprovodu. Mezitím Bohemund dorazil s ostatními hrabaty do města Apros. Byl si vědom, že není vznešeného původu a že pro nedostatek prostředků nemohl postavit ani silné vojsko, proto chtěl získat císařovu náklonnost a přitom skrýt své skutečné záměry. Jel tedy napřed s malou družinou deseti Keltů a spěchal do hlavního města. Císař už dlouho znal jeho lstivost, jeho zákeřnou a prohnanou povahu, proto s ním chtěl promluvit, dříve než dorazí všechna ostatní hrabata, vyslechnout jeho názory a přesvědčit jej, aby se přepravil přes moře