Postmoderni architektura v předmodernim systému Petr Roubal EN ■» P 58 Diky práci historiků architektury poslední .pětiletky" se dějiny architektury a urbanismu osmdesátých let staly jedním z nejlépe probádaných aspektů normalizačního období. V souladu s tradicí oboru se výzkum soustředil především na architekty a jejich projekty. Dějiny normalizační architektury se tak převážně vypráví jako příběh jednotlivých individuálních historických aktérů, kteří navzdory komunistickému režimu prosadili originální a ochrany hodná díla. Ve svém vzdoru proti režimu dokázali mimořádnou míru odvahy, kreativity a improvizace, která kontrastovala, jak to nazval Miroslav Masák, s .nehybností oficiálního veřejného života, která na všem ležela jako promočená deka'1 Takovéto vyprávění není přitom pouze ex post konstrukcí, ale z dobového odborného tisku víme, že architekti takto své působení skutečně prožívali. Na sjezdu Svazu českých architektů v roce 1987 tak například Evžen Kuba vyjádřil kolektivní frustraci z vývoje oboru takto: .Jestliže přes to všechno ještě vznikají stavby, které je možné hodnotit jako architekturu, děje se tak v nerovném boji jednoho proti všem. Víme všichni velmi dobře, kdo stojina které straně barikády. Žádný partner kromě architektů architekturu nechce, nevyžaduje."' Případný úspěch v takovémto sisyfovském boji pak architekti připisovali především prvku náhody a štěstí. .Výsledek je vždy náhodný o většinou neúmerný vynaloženému úsilí,- například komentoval Ivo Oberstein snahu o .polidštěni" sídlišť.3 statečľľ^'ľ' T * Že tS2e 0 ^hitektech s tečna a kreatlvne ^ Pravd,va , nepřesná. Pravdivá je proto, že dosáhnout čehokoT Miroslav Masák. Tak nějak to bylo, Praha 2006, s 55. Příspěvek Evžena Kuby na 3. sjezdu Svazu českých architektů (SCA), Architektura ČSR XLVI, 1987, s. 561. Jan Bočan - Milan Klima - Martin Kotik - Ivo Oberstein - Milada Obersteinová - Tomáš Smetana -Václav Valtr, Jihozápadní Město k roku 1982 v realizaci a přípravě. Architekturo ČSR XLI, 1982, s. 243-260; cit. dle Rostislav Švácha, Pozdní krásna a postmodernistická sídliště, in: Lucie Skřivánková - Rostislav Švácha -Martina Koukalová - Eva Novotná (edsj. Poneíáci 2: historie sídlišť v českých zemích 1945-1989, Praha 2017, s. 256. Motiv .štěstí' se silně projevuje například ve vzpomínkách architekta Tomáše Turka, viz Lukáš Veverka, rozhovor s Tomášem Turkem, m. Petr Vorlík (ed.) rozhovory / orchitektura osmdesátých let, Praha 2020, s. 206-217. 41 Postmodern! architektura v předmoderním systému Pracovníci IPS Praha provádějí dokončovací práce na parkovišti sídliště Lužiny v Praze • IPS workers in Prague completing work on the parking lot of the Lužiny housing estate in Prague (archiv ČTK, foto Petr Matička, 1986) Konrad H. Jarausch, Realer Sozialismus als Fürsorgediktatur: zur begrifflichen Einordnung der DDR, Historical Social Research / Historische Sozialforschung: Supplement 24, 2012, s. 249-272. Vlz Thomas Lindenberger, SED--Herrschaft als soziale Praxis, Henschaft und „Eigen-Sinn": Problemstellung und Begriffe, in: Jens Gieseke (ed.) Staatssicherheit und Gesellschaft: Studien zum Herrschaftsalitag in der DDR, Göttingen 2007 s. 23-47. Nejnověji k revizionistické debatě viz Radek Buben - Martin Štefek. Konceptuální labyrinty: kolik pojetí totalitarismu znáš, tolikrát jsi revizionistou?, Soudobé dějiny XXVIII, 2021, s. 353-389. Jiřina Šiklová, The Gray Zone and the Future of Dissent in Czechoslovakia, Social Research LVU. 1990, č. 2, s. 347-363. Gustav Husák, Zpráva o činnosti strany a vývoji společnosti od XV. sjezdu KSČ a další úkoly strany, in: SbornřJc hlavních dokumentů 16. sjezdu Komunistické strany Československo, Praha 1981, s. 10-11. cenného v architektuře bylo skutečně v průběhu normalizace stále těžší a v případě bytové výstavby takřka nemožné. A nepřesné v tom, že popisuje .režim" jako uniformní systém, který dobré architektuře aktivně brání a usiluje o bezduchou, zglajchšaltovanou projekční práci, která nemá s posláním architekta nic společného. Takový pohled na státní socialismus je pochopitelný. Dosavadní obecně historická literatura nenabídla rámec, ve kterém by se dala role architektů přesvědčivě a logicky vysvětlit. Vášnivé debaty o revizionismu historikům architektury ani architektům--pamětníkům příliš nepomohou. Víme sice již, že komunismus zřejmě nebyl „totalita", tak jak jej dystopicky popsala Hannah Arendt. Alespoň pro osmdesátá léta zcela nepochybně nešlo o orwellovský svět, ve kterém je každý pohyb střežen všudypřítomnou státní mocí a každá myšlenka svázána všeprostupující ideologií. Komunistický režim, který Konrád H. Jarausch nazývá „opatrovnickou diktaturou", měl kromě útlaku oponentů také plné ruce práce se zajišťováním stále se zvyšujících nároků společnosti.4 Víme také již, že společnost osmdesátých let nemůžeme - abychom shrnuli revizionistický argument - považovat za pasivní objekt stranické manipulace, ale spíše za aktivního historického aktéra, který si různými způsoby diktaturu .osvojuje".5 Přestože tyto nové pohledy na státní socialismus přinášejí vítané zpřesnění chápání vztahu moci a společnosti, v odhalení fungování architektury v socialistickém systému nám příliš nepomohou. Tyto interpretace nadále vězí v dualitě moc-společnost. Architektura osmdesátých let ale nevznikala ani v prostředí všemocného totalitního režimu, ani v prostředí emancipované společnosti. Vznikala v „šedé zóně" expertních milieu, o jejichž fungování ve stranické diktatuře toho stále od původního nahození tohoto pojmu Jiřinou Šiklovou mnoho nevíme.* Navzdory komu? Podíváme-li se na oficiálni komunistický diskurz osmdesátých let o architektuře a zejména o obytné výstavbě, potom je těžké rozpoznat, proti komu se boj o kvalitní architekturu vlastně vede. Do usnesení stranických sjezdů, vládních politik, městských plánů, ale i například televizní publicistické a umělecké tvorby proniká stále silnější kritika socialistického architektonického a urbanistického modernismu. Na počátku dekády, v roce 1981, Gustáv Husák v projevu na sjezdu ÚV KSČ stále ještě vysoce hodnotil množství nově postavených bytů napříč republikou: „V každém kraji, v každém okrese se mnohé vytvořilo ku prospěchu člověka. Zkrásněla naše města, naše vesnice. I tento Palác kultury, v němž se koná náš sjezd, byl vybudován mezi XV. a XVI. sjezdem (... stal se z něj) památník naší doby."7 Na následujícím sjezdu o pět let později 43 Postmoderní architektura v předmoderním systému kritičtější tón lnvestični stavba trpeapo*Hotfebyar^ ^Ä-P'-°Str ^ VýSt3Vbě S' a urbanismu, zaoswv r a pomalým postupem nástupern perestrojky Gustáv Husák tak Jestef edhP'Xtickéh0 modernismu kanonizuje krivku s°^^^Ze^^ a iegít.mízuje radu mnohem rad,«'Ch y současného odsudků. Nevýznamnějším ^^^Ismdesétýcn let se stalo známe usnesen, csskeV^ 1982.w UsneSen,', které tľoľétví neľdpovídá skvělým podmínkám, jež pro ně vytvonla soc,a,,stická revoluce. Přestože o architektuře jiz nerozhoduje vykonsfovatelská třída, ale .všechen pracující tel, a přestože zajmy soukromých vlastnitó nesvazují projekční záměry, neodpovídá .ce/ková estetická úroveň ani urbanistická citlivost výstavby rostoucím estetickým potřebám společnosti. Navrhovaná opatření ^ k nápravě požadují mj. chápat architekturu především jako umělecký obor, neopomíjet .ideovou působnost" (usnesení přímo požaduje .tvůrčíaplikaci metody socialistického realismu") a psychologický efekt staveb, opustit striktní zónování či zvýšit pravomoci generálního investora, tak aby mohl hájit celospolečenské zájmy proti zájmům resortním. Čemu se vládní usnesení vyhýbá, je pojmenování příčin současného nelichotivého stavu, byť se takové reflexe v připomínkovém řízení dožadovalo ministerstvo vnitra. Teprve se začátkem přestavby se ve vládních a stranických dokumentech již mnohem otevřeněji pojmenovávají ekonomické, společenské, ale opatrně i politické kořeny problémů československé architektury. Jednou z hlavních příležitostí tyto příčiny artikulovat se stal třetí a poslední sjezd Svazu českých architektů z června 1987 který provázela obsáhlá a dosti odvážná diskuse před i v průběhu akce. Předseda české vlády Ladislav Adamec, který na sjezdu Z oľol ! Stfnídele9aci' na<*azel příčiny „ekonomické -nínevhodnosři a estetické --p***-* SSÍ^ VÝSt°VbS «m v dosavadním Y staveb' ulohY konstrukcí a funkcí 8 Gustav Husák, Zpráva ÚV KSČ o plnění závěrů XVI. sjezdu strany, in: Sborník hlavních dokumentů sedmnáctého sjezdu Komunistické strany Československa, Praha 1986, s. 46-99. 9 Ke změně pohledu „režimu" na panelovou výstavbu viz také Rostislav Švácha, Pozdní krásná a postmodernistická sídliště, in: Lucie Skřivánková - Rostislav švácha -Martina Koukalová - Eva Novotná (edsj, Paneláci 2: historie sídlišť v českých zemích 7945-7989, Praha 2017, s. 252-285. 10 Národní archiv v Praze, fond Úřad vlády ČSR/ČR, Praha - Usnesen, vlády, Usnesení vlády České socialistické republiky ze dne 24. listopadu 198Z 6. 333 k dalšímu rozvoji sociateucke architektury a urbanismu v «>«• Nejpodrobněji k usneseni srovtex Karoliny Jlrkalové. který vychaz, m|. z rozhovoru s autorem "sn"en' binetu Kamilem Dvořákem,.vedoucím teorie architektury VUVA. v* Jirkalové, Politika arch,tekrv^umán( socialistického mesta, Ses* P 6?.76. teorii a příbuzné zony 28,20/ 11 vystoupení vedoucího delegac kSi.clenspíedse^v^ a předsedy vlády CSR so ČSR Ladislava Adamce, Architektu XLVI, 1987 s. 504. 12 Zpráva o činnosti a dalších úkolech svazu přednesená zasloužilým umělcem Zdeňkem Kunou, Architektura ČSR XLVI, 1987 s. 489-499. 13 Archív a programová fondy České televize (APF ČT), Jak sfd/ídětino sídlišti, režie Marie Šandové, ČST, 1985, IDEC: 28543021632. 14 Nicméně Jiří Musil v tomtéž pořadu upozorňuje, že prostředí pro malé děti je na sídlištích lepší než v tradičním městě, problém podle něj nastává až u starších dětí, kterým scházejí prostory pro trávení volného času. a .jednostranně racionalistickým přístupem ke světu" vyčerpal své možnosti, stal se přežitkem a „přestává být moderní v pravém slova smyslu" Adamec proto jménem ÚV KSČ vyzýval architekty, aby se „rozhodněji, s větší iniciativou a bojovnost" postavili za nové řešení výstavby a aby „kritičtěji, s větší důsledností a odvahou" vystupovali proti „zaostalým představám, včerejším měřítkům, resortním o lokálním bariérám". Také předseda svazu Zdeněk Kuna za kritickým stavem architektury, který popsal jako „karikaturu možnost! a schopností současné socialistické společnosti", viděl samotné plánovací a řídicí mechanismy, které nerespektují zákonitostí architektonické tvorby. Následkem nedůsledného státního řízení a slabé role svazu tak místo harmonizace vládne celému procesu fragmentarizace. Typickým příkladem toho je podle Zdeňka Kuny záměna prostředku (industrializace stavebnictví) za cíl (tvorba všestranně působivého hmotného prostředí).12 Pro osmdesátá léta je charakteristické, že se kritika sídlištní architektury přesouvá z odborného, expertního prostředí do populárních médií. Kritika socialistické architektury tzv. „z odborných pozic" byla totiž dosud, snad s výjimkou socialistického realismu, tolerována, nebo dokonce podporována, a to za podmínky, že se držela striktně odborných mantinelů a byla adresována odborným kruhům. Během osmdesátých let ale kritické názory překračují tento přísně střežený prostor a pronikají dokonce do televizní publicistické i umělecké tvorby, která podléhala ve srovnání s tištěnými médii mnohem větší kontrole a lze ji považovat za pevnou součást oficiálního diskurzu. Kritika sídlištní výstavby patřila mezi povolená a oblíbená témata, a to včetně sociologické a psychologické reflexe sídlišt Například televizní pořad Jak sídlí děti na sídlišti zprostředkovává divákům workshop s dětmi, který vede psycholog Bohuslav Blažek a komentuje sociolog Jiří Musil." Děti si v experimentu nejprve mají z dřevěné stavebnice postavit ideální město dle svých představ a poté společně identifikují, v čem se sídliště liší a co jim na sídlišti chybí. Pedagogický experiment končí jednoznačným výrokem jednoho z chlapců: „Na sídlišti jsou jenom baráky."" Televizní publicistika se také systematicky věnovala architektonickým pokusům o „humanizaci" sídlišť a sledovala při tom zřejmě dva základní cíle: jednak kritizovat současnou bytovou výstavbu poukázáním na existenci alternativ a jednak dosáhnout optimistického vyznění pořadu a zároveň „konstruktivní" kritiky, která byla - a to i začátkem perestrojky - stále ještě povinným publicistickým žánrem. V této druhé ambici nicméně zúčastnění architekti příliš nespolupracovali a jejich výpovědí do optimistického rámce pořadů obvykle nezapadaly. Například pořad Stanou se sídliště městy? (1986) byl koncipován jako beseda s architekty „úspěšných" sídlišť - Osvaldem Dobertem, Viktorem Tučkem a Milanem Klímou 44 Architekti Jan Línek a Vládo Milunič v Televizním Architects Jan Línek and Vládo Milunič on the ^tych Television Youth Club 1988 Záběr z diskuse v Televizním klubu mladých s archit lm Línkem a Vládo MNuničem věnované jejich projektům f J.anerT1 domovů důchodců Cílem diskuse bylo ukázat, že i 'žtnich prefabrikovaných prvků lze vytvořit architektonicky h a městotvorné dilo. • A shot of a discussion takmp , notn* Television Youth Club with architects Jan Linek and VI ^ Gn the focusing on their projects for seniors' residences on h*d° l*1*Jnii estates. The aim of the discussion was to show that ^ using prefabncated components it was possible to architecturally valuable work with a city-shaping effect*^6 (archiv české televize, režie Antonín Vomáčka) Diskuse architektů o krizi normalizačních sídlišť Architects in a discussion about the crisis of normalisation-era housing estates 1986 Záběr z televizní diskuse Stanou se sídliště městy? s architekty Osvaldem Dobertem, Viktorem Tučkem a Milanem Klímou. Přestože měla diskuse ukázat příklady úspěšných sídlišť, vyzněla celkově jako ostrá kritika selhávajícího systému sídlištní výstavby. V popředí je vystaven model sídliště Chabý. • A scene from the TV discussion Will Housing Estates Become Cities? with architects Osvald Dobert, Viktor Tuček, and Milan Klíma. Although the discussion was meant to highlight examples of successful housing estates, the overall tone was sharply critical of the failing system of housing-estate development- A model of Chaby housing estate is displayed in the foreground, (archiv České televize, režie Jana Michajlová) Otevřená kritika sídlišť sociologa Jiřího Musila Sociologist Jiří Musil's open criticism of housing estates 1985 Sociolog Jiří Musil prezentuje výsledky rozsáhlého sociologického výzkumu o životních podmínkách na sídlištích v televizním dokumentu Jok sídlí děti na sídlišti. Jiří Musil kritizoval zejména nedostatek prostor pro využívání volného času dospívající mládeže. • Sociologist Jiří Musil presenting the results of an extensive sociological study of the living conditions on housing estates in the television documentary The Lives of Children on Housing Estates. Musil mainly criticised the lack of space in which young people could spend their free time, (archrv České televize, režie Marie Šandové) 45 Postmoderní architektu ra v předmoderním systému Dfitstvi na sídlišti Childhood on a housing estate 1985 Ovodní záběr televizního dokumentu Jak sídlí děti no sídlišti prezentuje sídlištní krajinu jako prostor odcizení, anonymity a sociální patologie Ostrá kritika sídlištní výstavby patřila v osmdesátých letech k povoleným a oblíbeným tématům televizní publicistiky. • The opening shot of the television documentary The Lives of Children on Housing Estates presents the housing-estate landscape as a place of alienation, anonymity, and social pathology. Strong criticism of housing -estate development in the 1980s was a topic that was both permitted and popular in TV journalism at the time, (archrv České televize, režie Mane Šandové) Kriminalita a sídliště Criminality and housing estates 1985 V televizním dokumentu Jak sídli děti na sídlišti vystoupil také náčelník místního oddělení Veřejné bezpečnosti Jižní Město s popisem asociálního chování .nezletilců" Kriminalita sídlištní mládeže byla v osmdesátých letech prezentována jako obzvlášť palčivý problém, což kontrastovalo s původní ambici vytvořit ze sídlišť ideální prostor pro růst nové socialistické mládeže • The chief of the South City housing estates local polce department also appeared in the television documentary The Lives of Children on Housing Estates, where he described the asocial behaviour of juveniles. In the 1980s criminaírty on housing estates was portrayed as a particulariy serious problem, in contrast with the onginal ambition to make housing estates into the ideal space for the development of the new socialist youth, (archrv České televize, režie Marie Šandové) Pedagogický experiment psychologa Bohuslava Blažka An educational experiment conducted by psychologist Bohuslav Blažek 1985 Záběr z televizního dokumentu Jak sídli děti na sídlišti ukazuje psychologa Bohuslava Blažka během pedagogického experimentu se skupinou sídlištních dětí. Děti z Jižního Města mety za úkol pomocí stavebnice vytvořit ideální město a porovnat jej se svým vlastním životním prostředím. • A scene from the TV documentary The Lives of Children on Housing Estates shows psychologist Bohuslav Blažek during an educational experiment with a group of children from a housing estate. The children from South City housing estate were asked to create an ideal city using building blocks and compare it to their own living environment- (archřv České televize, režie Marie Šandová) 46 .1.1«»*"*.*,.,"p.-"" i y novs SILU odmínšnÝ< v nez^dnuté- organizaci vystavy ^ ^ ^ by na dcd-rt^J^,. například i Televizní i, změnit P^-^JS^ a Jan Linek prezentovali Wub radých 0988). kde V ado o ^.^ „ ^ své domovy seniora Autor ^ ^ |R, , 5nsky zodpovednou^- . iak dosavadní praxi že za současného způsobu řízeni nemají fe dopadne a s v televľní umělecké tvorbě, život na sídlišti se tématy jako ^srozumitelného tradičního světa, byť ta Je v některých ambivalentních reprezentacích kompenzována ziskem nejake nové kvality. Jako například v televizním filmu 14. patro, 14. rok režiséra Miloše Bobka (1983), ve kterém je nucené stehován, se na sídliště z romantického hausbótu metaforou pro dospívání hlavni hrdinky. Většinou ale reprezentace sídlišť odráží obecnou kritiku hypermodernity v podobě úzkosti ze ztráty tradičních hodnot, odcizení technikou a vědou či strach z nukleární hrozby. Taková kritika, podobné jako environmentálni kritika,18 spadala do rámce povolené obecné reflexe lidského osudu atomového věku a nezasahovala přímo státní socialismus. V roce 1984 tak televize vysílala například zcela dystopickou .filmovou báseň" Kamila Marika, prorežimního básníka a překladatele, s názvem Sídlištní rozjímání.1' Za doprovodu disharmonické hudby Michaela Kocába se v ní kamera postupně vypořádává s oblíbenými motivy žánru sídlištní kritiky zhruba ustavené již v Panelstory Věry Chytilové (1979) či v dětské verzi v animovaném dystopickém hororu Krtek ve městě Zdeňka Milera (1982). V Maříkové „filmové básni" vidíme nekonečná blátivá pole mezi čerstvě obydlenými panelovými domy, truchlivě vlající prádlo na balkonech, v oknech rezignovaně vyhlížející důchodce, vystresované matky s kočárky zápolící s blátem a provizorními drevenými můstky. Kamera nezachycuje dynamický chaos děl3" ľidllŽte' ľ0Zklad °puštěné stavby bez jediného Depresivní ob " "ľ** 8kruže a *V*V Panelů. zmaru a ztráty smyslu života. Sídliště je zároveň Postmoderní architektura v předmodernlm systému 15 Archiv a programové fondy České televize (APF ČT), Stanou se sídliště městy? režie Jana Michajlová, ČST, 1986, IDEC: 28643031439. 16 Ibíd. Opakovaně se televize věnuje snahám Ivo Obersteina o .humanizaci" Jihozápadního Města. V jedné z reportáží Oberstein s kolegou Václavem Valtrem vlastnoručně zdí postmoderní altánek (k nevoli místních obyvatel). Viz Archiv a programová fondy České televize (APF ČT), Cesta k městu, režie Vladislav Kvasnicka. Krátký film Praha, 1986, IDEC: 28653233458. 17 Archiv a programové fondy České televize (APF ČT), Televizní klub mladých 1/88, režie Antonín Vcmácka, - ČST, 1988, IDEC: 28735043438. 18 Srov. Matěj Spurný, Mezi vědou a politikou: ekologie za sociaksmu a kapitalismu (1975-1995), ,n.M^al Kopeček (ed.), Architekt, *"hé změny: expertní kořeny postsoco, v československu, Praha 2019, s. 267-313. 19 Archiv a programové f°n°V sy|iltní te!evřze(APFČT),Kam Ma*S rozjímání, režie Petr Poledňák, c 1984, IDEC: 28431013824. 20 Evžen Kuba, Je vůbec architektura vyžadována?, Československý architekt XXXIII, 1987, č. 8, s. 4. 21 Archiv a programové fondy České televize (APF ČT), Praha 1983, ČST 1983, IDEC: 28345170010/0016. 22 Vedoucí úloha strany byla dále omezována tzv. socialistickou zákonností, která, jak ukazuje například Michal Kopeček, měla za Okol v poststalinském období zúžit manévrovací prostor stranických instituci a donutit je respektovat svá vlastní zákonné omezení, viz Michal Kopeček, Vládnout právem: česká právní věda od „represivní legality" k právnímu státu, In: Michal Kopeček (ed.), Architekti dlouhé změny: expertní kořeny postsociaílsmu v Československu, Praha 2019, s. 41-101. .domovem" a „panelovým královstvím", ale i .měsíční krajinou dobyvatelů", ve které „terénní lidé sídlištního typu" čekají na svůj neodvratný konec: „Holomráz s větrem fičí do oken. / Už na pořád nám bude scházet čas. / Nám mužům slábnoucích pěstí, / a ženám plným receptů a diet z filmů pro pamětníky." Pohled na uměleckou i publicistickou televizní tvorbu osmdesátých let tedy nepotvrzuje častou stížnost architektů, že jim televize nedává dostatečný prostor a že pokřivuje jejích veřejný obraz (například citovaný Evžen Kuba upozorňoval, že v podání televize je architekt „poťouchlý a nestydatý intnkán, kterému jde především o vylákání co nejvyššího honoráře, za v podstatě špatně odvedenou prácí").20 Naopak je možné říci, že právě bezvýhradná obhajoba sídlištní výstavby se v televizní produkci téměř nevyskytuje, a pokud přece, tak ve výrazně defenzivním vyznění jako boj o minulost, spíše než o současnost sídlišť. Antonín Kapek, pražský stranický šéf, tak například argumentuje v roce 1983, že je sice možné se „rozcházet v názorech, co všechno se udělalo špatně", ale nelze prý zpochybnit fakt, že sídliště sehrála nezastupitelnou úlohu v řešeni bytové krize a „žádný oponent nenajde doklad, že se dělala zásadní chyba".11 Institucionální design a hra o plán Proč tedy bylo tak těžké prosadit kvalitní architekturu v Československu osmdesátých let, když podle veřejných vyjádření vlastně všichni rozhodující činitelé rozuměli tomu, že současný stav je neudržitelný a že je třeba urychlená náprava? Odpověd leží zřejmě někde na pomezí komunistického institucionálního designu a jeho zvláštní morální ekonomie. Pokud se podíváme nejdříve na institucionální design, musíme říci, že se komunismus stával obětí své vlastní propagandy. Veřejně deklarované ambiciózní plány a zdůrazňovaná vedoucí úloha komunistické strany vytvářely dojem (a mezi některými pamětníky a historiky stále vytvářejí"), že Československo bylo přísně centralizovaný stát plně pod kontrolou vládnoucí státostrany. Vytvářela se tak očekávání, která byla zcela nesouměřitelná se skutečnými možnostmi stranického aparátu. Státní socialismus za normalizace nebyl a vlastně ani neměl být stranickou diktaturou. Vedoucí úloha strany neměla podle stanov KSČ znamenat konkrétní řízení státních a hospodářských organizací a stanovy přímo zakazovaly směšování úloh stranických a nestraníckych institucí. Jednalo se o obranný mechanismus nejvyšších stranických kádrů, které měly ještě v čerstvé paměti „voluntarismus" stalinského kultu osobnosti.22 V praxi se principy této sebeomezující diktatury nedařilo vždy dodržet a usnesení sjezdů tak opakovaně upozorňovala, že se funkcionáři strany všech stupňů mají omezit na kontrolní roli 48 Mladá rodina na Jižním Městě A young family in South City 1976 Přes dobovou kritiku sídlištní výstavby, hraničící až se stigmatizací, byly sídlištní byty pro mnoho mladých rodm vysněným clem a klíčovou součástí lejch životních strategií. V situaci bytové nouze hrala estetická měřítka, tak zásadní v mediálním prostoru, zanedbatelnou roli ve srovnáni s otázkam, dostupnost,, velikosti a kvality bytů. . Desprte contemporary criticism of housing-estate ľsS n ľ V V°Un9 fami"es 8etti"9 a "<™*ng-Pto< thlľr? 3 90al thaV dreamed of a"d was a key part o, their l,fe strategies. Amidst a shortaoe of being ^ZolZoT "* ^ <* "* ™« (archrv ČTK, foto Jaroslav Sýbek) Leonid Brežněv na projížďce metrem Leonid Brezhnev riding the metro 1978 Pražské metro jako nejprestižnější projekt normalizačního stavebnictví a architektury představovalo důležitý legitimizační argument celého normalizačního období. Fotografie zachycuje návštevu sovětského vůdce Leonida Brežněva v doprovodu pražského stranického šéfa Antonína Kapka, prezidenta Gustava Husáka a pražského primátora Zdeňka Zusky (stojící). • The Prague Metro, the most high-profile architectural and construction project of the normalisation years, was supposed to serve as important evidence attesting to the successes of the normalisation period. The photograph captures a vis from Soviet leader Leonid Brezhnev accompanied by Prague Communist Party chief Antonín Kapek, President Gustav Husák, and Prague mayor Zdenek Zuska (standing), (archiv ČTK, foto Karel Mevald) 49 Postmodern! architektura v předmoderním systému 23 ~. Politická zpráva ÚV KSČ XVII. sjezdu KSČ, in: Sborník hlavních dokumentů XVII. sjezdu KSČ, 1968, s. 43; Stanovy Komunistické strany Československa, 41. IX, odst, 72. 24 Hubert Guzik, o kultuře protislužby, in: Petr Vodík - Jan Zikmund (eds.), improvizace / architektura osmdesátých let, Praha 2021, s. 12-22, zde s. 22 25 Michael Burawoy, The Politics of Product/on, London 1985. a usilovat o .růst odpovědnosti a vytvářeni prostoru pro činnost státních, hospodářských a společenských orgánů"23 Například ministerstvo stavebnictví, z hlediska architektury klíčová instituce, nebylo tedy pouhou „převodovou pákou" rozhodnutí stranických institucí, ale disponovalo nemalým manévrovacím prostorem, zvlášť když se mohlo - na rozdíl od komunistické strany - opřít o vlastní odbornou expertízu, například z produkce Výzkumného ústavu výstavby a architektury. Spíše než na moc stranických „orgánů" narážely pravomoci ministerstva stavebnictví na tzv. rezortismus, tj. zájmy dalších ministerstev, třeba ministerstva zemědělství, které si stále žárlivěji chránilo kvalitní půdní fond, či ministerstva dopravy, které mj. trvalo na rozsáhlých rezervních plochách pro železniční dopravu v centrech měst. Vedle „konkurenčních" ministerstev naráželo ministerstvo stavebnictví také na kompetence krajských národních výborů a především velkých stavebních podniků. Ředitelé všech těchto institucí byli zároveň vysocí straničtí funkcionáři a jejich vzájemné konflikty se dále přelévaly do trakčních bojů uvnitř komunistické strany. Institucionální design takovéto sebeomezující diktatury, která ale zároveň bránila vytvoření silných a legitimních institucí, vedl k vytvoření nepřehledného přediva mocenských vztahů a loajalit často založených na osobních vazbách. Sociolog Max Weber dával do kontrastu moderní byrokratický stát založený na racionálním řízení, právním řádu a hierarchických neosobních mechanismech na jedné straně, a předmoderní zřízení, ve kterém se organicky prolínaly stavovské, osobní a rodinné vazby, na straně druhé. Státní socialismus se svým systémem rezortních a teritoriálních „hájemství", nepřehledností mocenských a klientelistických vztahů založených na úzkých osobních vazbách stál mnohem blíže předmoderním systémům než racionální formě vládnutí. O státním socialismu se často mluví jako o příliš silném, až totalitním státním zřízení, nicméně v průběhu normalizace se ukazuje, že se přes všechnu propagandu jednalo spíše o stát slabý nebo, jak to trefně vyjádřil Hubert Guzik, stát „překvapivě bezradný," který nutil občany, aby si poradili sami.3' Tento předmoderní institucionální design úzce souvisel s ekonomickým plánem a rolí Státní plánovací komise, která měla zásadní vliv na prodlužování existence panelové výstavby a striktní omezení investic nutných pro vznik kvalitní architektury. Přes všechnu racionální rétoriku a detailní ekonomické kalkulace vyjadřovaly pětileté plány formalizovane často velmi neformální vyjednávání klíčových hráčů. Státní plánovací komise byla spíše než vyjádřením vůle strany místem, kde se nitky těchto delikátních jednání sbíhaly. Jak ukázal sociolog Michael Burawoy, termín plánovaná ekonomika odpovídá spíše aspiracím než realitě, kterou mnohem přesněji popisoval výraz bargaining economy, ekonomie vyjednávání či smlouvání.25 Ivan Čarnogurský tak například ve svých 50 51 Postmodern! architektura u předmoderním systému výrobně hospodářsky^„ ^ PrWáZené .SSlíbyÍdosáhnout snížení požadovaných krokem pn .přebíraní planu oy vyjednaný a přijatý ,e ch Oko y adsazoval, s tím, že bylo předem jisté, ze urči e cOe p nery n budou a vytvářel se dostatečný prostor pro nasledne piplán. Této politice se jednotlivé podniky s r znou úspěšnost, zLsející na jejich schopnostech a politickém vlivu bran.ly. Presne opačně probíhalo paralelní smlouvání o množstv, potrebného stavebnino materiálu, strojů a pracovní síly, ve kterém podniky všech úrovní naopak své požadavky nadsazovaly, mimo jme proto, aby si vytvořily rezervu pro téměř jisté výpadky dodávek. Přeháněni požadavků pak vedlo k boji o .vstupy" mezi podniky a vznikala tak .ekonomika nedostatku", ve které se neustále nedostávalo téměř všeho, zejména pak pracovní síly." V této situaci byl ústavní článek o právu na práci zcela nadbytečný. Na rozdíl od stranických institucí ale Státní plánovací komise i stavební podniky a VHJ disponovaly ekonomy, kteří znali skutečnou kapacitu svých institucí, což byla obrovská výhoda ve .hře o plán", jak tato komplexní vyjednávání nazývá historik Tomáš Vilímek.28 Do normalizační architektury a urbanistiky zasahovalo tolik hráčů z tolika různých pozic a motivací, že efektivní a racionální plánování a koordinace byly téměř nemožné. Blahomír Borovička, hlavní pražský architekt mezi lety 1971-1988, například popisuje smutný osud dlouhodobě a koncepčně velmi dobře připraveného projektu pražské-středočeské aglomerace." Promyšlený plán integrace celého území a podpory rozvojových obcí ztroskotal na odporu středočeského krajského národního výboru a středočeské KSČ, které se bály ztráty vlivu. Místo toho se po složitých jednáních došlo ke kompromisu spočívajícímu v rozšíření území Hlavního města Prahy jenž ovšem neměl s původními záměry nic společného. Kompromisním řešením nejvíce utrpěly právě obce, které měly tvorrt jadra regionálního rozvoje a místo toho se staly zanedbanými periferiemi jednoho či druhého kraje. Po deseti letech jednání se tedy našlo řešení, které původně nikdo neplánoval, které odporovalo všem odborným koncepcím, ale zato odpovídalo momentálnímu rozložen, mocenských poměrů socialistického .stavovského" státu ilustruiľ ľľ !0ná'níh0 dSSÍgnU Státnh° »alsrnU dobře Zí ľ ' 26 Pr° dŮ'eŽité Stavb* které ztečně musely 26 Ivan Čarnogurský, Kupředu, hurááá... (Ako sme budovali socializmus), Bratislava 2020, s. 168-169. Děkuji _ Tomáši Zahradníčkovi za upozorněni na tyto paměti. 27 Jánoš Kornai, Economlcs of Shortage, Amsterdam 1980. Blíže k pojmu .nedostatková ekonomika' a jeho aplikaci pro kontext normalizační architektury viz Hubert Guzik, O kultuře protislužby, in-. Petr vorlík-Jan Zikmund (eds.), improvizace/architekturo osmdesátých let, Praha 2021, s. 1Z-" 28 Tomáš Vilímek, Podnikový managemen v Československu od socialismu ke kapitalismu, in: Michal KopeceK (ed.). Architekti dlouhé zmeny, expertní kořeny postsocalismu v československu, Praha 20n s. 103-153. 29 Blahomír Borovička, ^P°m/"^ s), hlavního architekta Prahy (a*°Pls'' nedatováno. 30 Miroslav Kouba - Zdeněk Voska (eds.), Na trasách metra I života, Praha 1987 s. 59. 31 Ibidem, s. 64. 32 Katherine Verdery, What Was Socialism, and What Comes Next, Princeton 1996. s. 8. 33 Pnspěvek Osvalda Dóberta na 3. sjezdu SCA, Architektura ČSR XLVI, 1987, s. 554. 34 Příspěvek Ladislava Němce na 3. sjezdu SCA, Ibidem, s. 546. 1977-1983), tak v polovině osmdesátých let prohlásil: „Neuznávam žádný předpis, který bych měl dodržovat jenom z formálních důvodů a k neprospěchu společnosti. (...) Takový předpis poruším, protože směrodatné pro mne je, jak vypadá technický stav a skutečnost na stavbě."" Výmluvné je také, že politický profil vládního zmocněnce nebyl zřejmě nijak zásadně důležitý. Řízením stavby sjezdového paláce KSČ, tj. Paláce kultury na Pankráci (Jaroslav Mayer, Vladimír Ustohal, Antonín Vaněk, Josef Karlík ad., 1975-1981), tak byl pověřen Josef Šnejdar - bývalý člen jezuitského řádu a „absolvent" praporů PTP - poté, co řada jeho politicky lépe zapsaných kolegů selhala. Mnohem důležitější než politický profil byla schopnost vládních zmocněnců mobilizovat svůj sociální kapitál a vyjednávači schopnosti. .Finance a materiál jsou důležité," vysvětloval Otakar Ferfecký zásady vrcholného socialistického manažera, „ale za nejdůležitější považují schopnost navazovat dobré vztahy mezi lidmi." Hned vzápětí uvádí i konkrétní příklad: .Použil jsem v posledních letech několikrát, že jsem pozvat na pivo a na guláš zástupce ze všech podniků - přijde mě to na pět nebo sedm stovek, ale iidé tam říkají pravdu."31 Architektura ve státě dělníků Institucionální design a ekonomika smlouvání ale nevytvářely, jak tvrdí antropoložka Katherine Verdery, jakousi všeprostupující anarchii,32 ale spíše nerovné pole, ve kterém někteří hráči dokázali své zájmy hájit mnohem lépe než jiní. Nejmocnějším hráčem na poli československé normalizační architektury, tedy ve složité spleti mocenských a ekonomických vztahů, nebyla komunistická strana ani ministerstvo stavebnictví, ale velké stavební podniky, tzv. dodavatelé. Jak to shrnul architekt Osvald Dôbert na sjezdu Svazu českých architektů v roce 1987: .Snad všichni se shodují na tom, že hlavní příčinou (krize architektury) je monopolizace stavební výroby a z toho plynoucí diktát dodavatelů."33 Po celou normalizaci provázejí architektonickou diskusi stížnosti na stav věcí, ve kterém výslednou podobu stavby či sídliště neurčují potřeby budoucích uživatelů, natož pak imaginace architekta, ale provozní potřeby stavebních podniků operujících v tiché koalici s panelárnami. Stavebním podnikům vyhovovaly projekty, které byly organizačně co nejpředvídatelnější, stavebně co nejjednodušší a dostatečně rozsáhlé, aby umožnily podniku snadno dosáhnout splnění plánu a vytvoření zisku. Podstatné pro stavební podniky bylo také dobře dostupné a velkoryse pojaté zařízení staveniště, což byl jeden z hlavních důvodů, proč se nehrnuly do modernizací uvnitř měst. Důsledkem tohoto stavu bylo, jak si na temže sjezdu stěžoval např. Ladislav Němec, že stavební podnik zcela otevřeně - mnohdy se škodolibou radosti - neguje tvůrčí přistup architekta".34 Koncem osmdesátých let pak hrozilo, že plány i>2 53 ^ÄÍÄSCLrt chovaly * macesy postaveni stavebních podnitó, jak se domníval citovaný Osvald Dobert a řada dalších architektů, a ani kompetitivnějsi struktura stavebních firem po které volali, by na situaci mnoho nezměnila. Na rozdíi od mnoha výrobních sfér ve skutečnosti ve stavebnictví existovala celá řada podobně zaměřených podniků, které si mohly konkurovat. Stavební podniky nebyly striktně vázány teritoriálně ani přesně dle svého stavebního zaměření. Alespoň teoretiky bylo možné pro jednotlivé objekty i pro celé komplexy, včetně sídlišť, najít alternativu k určenému dodavateli. Přesto si ale dodavatelé mohli diktovat podmínky. Dodavatelé totiž nesoutěžili o skvělé architektonická zakázky, ale v logice .ekonomiky nedostatku" soutěžili o zdroje, což ve stavebnictví znamenalo především o pracovní sílu. V této soutěži o zaměstnance můžeme hledat vysvětlení stížností architektů na honbu stavebních podniků za ziskem, které znějí v kontextu plánované ekonomiky podivně. O jaký zisk se jednalo? V situaci plánovaného hospodářství a nedostatku pracovních sil představovaly stavební firmy (ostatně jako všechny komunistické podniky) především sociální instituce. Jejich zisk znamenal, že se mezi plánem a výkonem podniku vytvořil dostatečný prostor pro uspokojování potřeb zaměstnanců. Prvořadým úkolem manažera socialistického podniku, jak ukazuje napřfklad Tomáš Vilímek, bylo udržet sociální smír. Jinými slovy, management se především snažil udržet si dělníky a udržet si je pokud možno spokojené. Jeho cílem bylo vytvořit „palet pro splnění plánu", jak situaci nazývá historička Sandrine Kott, ve kterém zaměstnanci i vedení úspěšně participovali ve „hře o plán", často za použití velmi kreativního vykazování výsledků." Socialističtí manažeři měli i velmi praktický motiv, a to předejít udavačství nespokojených zaměstnanců, které mohlo přivodit nevítaný zájem ekonomické kontrarozvědky, která by v s.tuaci neustálé improvizace a účetní kreat,v,ty nepochybně jistou míru „sabotáže" odhalila » nadstaľdľdnľf kU-T6bníCh POdnikŮ P?edevš(m SSSS ľ °0enit Zaměst™<-- kovaný Otakar ÍlÍK? ^ svědčeného principu, že „socialismus zdzroky (...) vždvoľy m"ľ ' °d kterÝCh "nemů*eme lkávat že včasné dokončeni projektů^ J J * WZS] Z premisY' mzdového fondu, kteZě nľ P°UZĚ ffl P°moci zvláž«"° použit,, vedle možľsľ :ch^r?ľh StaVbách k VO'né™ ** k celé škále dalších «1 ^ľ"* P°UŽÍValV stavební firmy sociálních opatření. Nejednalo se vůbec 35 Sandrine Kott, Communism Doy--to-Day. State Enterprises in East German Society, Ann Arbor 2014, 3.149. 36 Tomáš Vilímek, Podnikový management v Československu od socialismu ke kapitalismu, in: Michal kopeček (ad.). Architekti dlouhé zmeny: expertní kořeny postsocialismu v Československu, Praha 2019, s. 103-153. . 37 Miroslav Kouba - Zdeněk Voska (e| ^ No trasách metra i života, Praná . 6.66. 38 Josef Šnejdar, Bůh, osud o p. Věteřov 2016. 9 Miloslav Ernst (ed.), Hospodářský d sociální program sedmnáctého sjezdu KSČ, Praha 1986. "0 Ivan Čarnogurský, Kupředu, hurúdd... (Ako sme budovali socializmus), Bratislava 2020, s. 109-110. Postmodern! architektura v předmoderním systému jen o pověstné bonboniéry rozdávané ROH před vánočními svátky, sociální role podniků sahala mnohem dále. Státní podniky, zejména pak ty stavební, měly možnost svým zaměstnancům postavit byty nebo zajistit pozemky pro stavbu rodinných domků, vybudovat autoopravny, zajistit pro Jejich děti školky, vybudovat zdravotní střediska, upravit dětská hřiště a sportoviště. Tato podniková praxe tvořila již od počátloi sedmdesátých let oficiální součást státního sociálního plánování. Stranické dokumenty osmdesátých let zdůrazňovaly stále rostoucí podíl podnikové sféry na uspokojování sociálních a kulturních potřeb pracujících. V roce 1980 tvořily 13 % průměrné roční mzdy a dosahovaly 28 miliard Kčs. Přes negativní ekonomický vývoj raných osmdesátých let „společenská spotřeba v podnicích" neustále rychle rostla." Aby si stavební podniky udržely zaměstnance, zejména klíčových profesí, jako byla obsluha strojů, byly ochotné nejen poskytovat jim nemalé benefity, ale tolerovat i prohřešky proti pracovní morálce a někdy i ututlávat trestné činy. Ivan Čarnogurský, mimochodem další socialistický manažer ve stavebnictví s problematickým kádrovým profilem, popisuje bizarní, ale nikoliv ojedinělý případ, který musel řešit jako manažer Doprastavu při terénních úpravách v Bratislavě. Incident se odehrál na likvidovaném hřbitově, kde mimo jiné stála provizorní zděná stavba stavbyvedoucího. Jistý bagrista Laci, který na bagrování hřbitova pracoval, se po výplatě domníval, že jeho odměna neodpovídá skutečnému počtu odpracovaných hodin, a rozhodl se situaci řešit po svém: Laci .zašiel do blízkej krčmy U hasičov a nalial do seba dávku poldecákov takú, že vedel ešte prísť naspät ku odstavenému buldozéru. Naštartoval ho a nasmeroval rovno na kanceláriu. Stavbyvedúci počul známy zvuk stroja, ale až keď sa mu rovno pred sto/om začala rúcať stena, vyskočil a ušiel. Dobre urobil, lebo buldozér ako v kreslenom filme prebúral radlicou otvor so svojou siluetou a pokračoval v hrnutí všetkého, čo bolo pred ním. Zastavil se až za domcom, spokojný so sebou, že vrátil krivdu tomu, čo mu ju urobil."40 Ivan Čarnogurský jménem podniku případ řešil tak, že bagristovi - poté co jej nechal vyspat z kocoviny - vynadal a na náklady podniku nechal zazdít díru ve zdi kanceláře. K žádnému pracovnímu, natož trestnímu postihu nedošlo, protože bagrista Laci byl součástí party bagristů ze Žitného ostrova a Čarnogurský se obával, že by při případném trestu odešla celá parta pracovat do jiného podniku. V „ekonomii nedostatku" normalizačního Československa, ve které se soutěží o zdroje, nikoliv o zákazníky, se tak architekti skutečně stávali rukojmími stavebních podniků a paneláren, tzv. „diktátu stavební výroby". Tyto podniky se ale na oplátku stávaly rukojmími svých vlastních dělníků, které si - právě proto, že stavební podniky nepředstavovaly monopoly - musely v komplikované „hře o plán" předcházet. 54 „Spiknutí proti "^iteKtuře" ä „přestavba vztahu Architekti byli lapeni ^^T^T^Z urôovalo ľS^TSSm rA-* dost politické váhy, aby tomuto spiknutí proti architektuře- čelili. Počtem zamestnanou en. politickým vlivem se projektové ústavy nemohly ment s velkým, stavebními podniky či stranickými a státními institucemi. Samy také procházely transformací na .továrny na projekty", ve které architekti ztráceli pozice vůči socialistickým manažerům, kten lepe ovládali .hru na plán"" Situaci nepomáhalo ani slabé postavení svazu architektů. Normalizační čistky odstranily z vedení politicky vlivné architekty meziválečné generace levicových tvůrců, kteří měli často přímý kontakt s vrcholnými stranickými či státními představiteli, a v případě Jiřího Gočára dokonce zasedali v Ústředním výboru KSČ. Vedle stranických čistek, kterými neprošlo 90 % členů, postihly svaz architektů s nástupem normalizace i organizační změny, které měly za cíl jej oslabit, zejména finančně.43 Největším politickým úspěchem bylo naopak nepochybně schválení zmiňovaného vládního usnesení č. 333, které svaz dokázal prosadit těsně před svým druhým sjezdem v prosinci 1982. Usnesení ale zároveň ukazuje limity jeho politického vlivu. Text projednalo předsednictvo ÚV KSČ pouze formálně a nepředstavoval tedy žádné zásadní politické stanovisko, natož pak závaznou zákonnou normu. To poté vedlo, jak později kritizoval předseda Svazu českých architektů Zdeněk Kuna, ke .spise platonickému vztahu mnoha orgánů a institucí k (jeho) realizaci"." Navíc ministerstvo financí a Státní plánovací komise si vymínily v připomínkovém řízení, aby se v důvodové zprávě usnesení jasně uvedlo, že schválením dokumentu nevzniknou žádné nároky na státní rozpočet. Jedinou relativně úspěšnou strategií architektů se tak stávalo získání vlivného spojence či vytváření politických koalic, které byly silnejší než .stavební výroba". Velká většina kvalitní architektonické tvorby vznikla právě díky takovýmto koalicím. Ve spojení s Metrostavem a za podpory zvláštního vládního zmocněnce pro výstavbu metra tak například mohly vyrůst zajímavé projekty v, stníhľômT' S-aníC' neJVýľa2néli (parad°Xně k ne-lké -dosti n š aLT? :Pr,f d°mU Na Můstku