XCIX
Perspektivy
Sebraných ty videb chovateli stravný
MILOTA ZDIRAD POLÁK, MLUVOZPYT.
Jazyk není nikdy hotov. Lidské jazyky anebo Jazyk všech nebudou hotovy ani tehdy, až se ledovce dají na pochod k rovníku. Jazyk je jak to roucho Penelopino. Nedovršitelnost jazykového organismu náleží zcela bezprostředně, zcela osudově k ležaté osmičce, k Nekonečnosti zvané člověk. Právě proto, že je tak zcela z člověka a má všechny jeho vlastnosti, platí o něm, o jazyku, co tak pěkně řekl Wilhelm Humboldt: jazyk není ergon, nýbrž energeia, což překládáme: není - nikdy! - dovršeným dílem, nýbrž je to síla pudivá, pohánivá a činorodá. Le langage est une construction qui se fait et se défait sans cesse, praví dobře Bally (Stilis-tique, 63).
Bude se tedy čeština vyvíjet i po nás, bude se dál a dál rozžívat i nad hroby našich prapravnuků, a my si to musíme jen přát, neboť je to první předpoklad pro takový český život budoucí, který si zasluhuje, aby byl žit. Ani nej rušivější jazykozpytec se nedobádá, kam až další vývoj češtinu dovede i jen za příštích tři sta let. Chceme-li však, aby česká budoucnost byla bohatá a zdárná, budeme si přát, aby se náš dnešní jazyk zdál již českým lidem z r. 2050 jazykem hodně minulým, snad i bezděčnou humorností nadaným, a aby se Ph. C. Spytihněv Klobása potil nad seminárkou na př. o jazyce této knížky.
Vztahy mezi jazykem a vzdělaností, jazykem a kulturou, nejsou tak zcela nesporné, jak by se mohlo zdát. Jsou theoretikové, kteří prohlašují, že
643
jazyk není měřítkem kulturní úrovně. Takto může snad s olympské y** národní zabezpečenosti hmotné i kulturní usuzovat příslušník velkého n' roda. My však víme s pudovou nutkavostí zcela mimologickou, že be' jazyka není pro nás života a tedy ani kultury. I dáme bez nejmenšího zavá hání proti skeptikovi Ballymu (86) za pravdu Palackému a jeho maximě (Idea státu rakouského): Vyděláni mysli be% vyděláni řeži jest hoľ nesmysly a ušlechtěni jazyka jest podmínkou ušlechtilejšího %ivota duchovního.
Není Libušina proroctví, z něhož by se dalo vytušit, jakými cestami se bude brát budoucí vývoj češtiny. Ale některé dílčí tendence můžeme odhadnout s pravděpodobností dosti značnou.
Má na př. dojista pravdu velký Dán Jespersen (Language, 259), praví-li že se mluvní tempo všude v Evropě zrychluje a že toto zrychlování bude pokračovat. Příčiny jsou jasné: zrychlené tempo životní a patrně i rychlejší chápavost obecného lidského průměru. Zrychlení mluvního tempa češtině nijak neuškodí - je prozatím trochu pomalá. Z takového zrychlení by se snadno mohl dostavit i důsledek, že by hovorová mluva získala profilovanější melodickou modulaci - dnes je poněkud šedá, bezbarvá, mrtvá. Přednesové oživení češtiny bude ovšem ještě víc záviset na budoucím vývoji českého charakteru: člověk přikrčený mluvívá bezbarvě. Jaké změny přinese zrychlené mluvní tempo v hláskové a tvaroslovné struktuře češtiny, nelze povědět; lze však hádat, že změny nastanou.
Napevno víme, že bude pokračovat poevropšťování češtiny, europeisace_ slovníku i frazeológie. Nepůjde v zásadě o nic nového; jako již odedávna, bude se čeština- a patrně rostoucí měrou - vyrovnávat s cizím a mezinárodním výrazivem, vznikne mnoho slov přejatých, mnoho kalků slovních i frastických. To všechno zdravý jazyk snese. Civilisační a kulturní commer-cium není samo o sobě nebezpečím, dokud se v jazyce, tedy v jeho nositelích, uplatňují dostatečné impulsy kontrolní, vyrovnávací a především tvůrčí. Bdělé pozornosti bude třeba tam, kde cizí vliv narušuje nějaký základní princip češtiny. Půjdeme proto ne snad teprv v budoucnosti, nýbrž ihned s karabáčem na př. na novinkáře, který nám v nej rozšířenějším českém listu hlásá, že vyjelo z přístavu dvacet tich nejvetšich lodí (the greatest, les plus grands, die grôssten, Národní politika protektorátní).
Zrodí se mnoho a přemnoho nových českých slov, a leckteré české slovo se odebere k předkům svým. Ta nová v duchu pozdravujeme, doufajíce, že to budou trofeje zmnoženého českého života vnějšího i vnitřního. Slov, která se odeberou k otcům svým na velké Olšany jazyka, želíme, ačkoli
644
dnes ani netušíme, která slova z našeho slovníku to budou: člověk žijící v jazyce a jazykem nechtěl by z něho ztratit ani nej menší částečku. Ale nedá se nic dělat, i na slova čeká a číhá jejich Atropos s nůžkami.
Velmi se rozrostou mluvy odborné. Nářečí se uchýlí do reservací ještě hlubších, ještě užších. Skoda jich: ale nedá se nic dělat. Podíl metropole v jazykotvorném vývoji bude valem stoupat; Praha bude mít půldruhého milionu obyvatel, a odhadujeme-li, že Cechů v užším smyslu slova bude do té doby deset milionů, bude v české metropoli žít víc než sedmina veškerých nositelů češtiny. Tím, jak se rozumí, stoupne také jazykotvorný vliv toho, čemu se říká „pražská ulice". Jazykotvorný vliv Prahy nebude eště znamenat povážlivě jednostranný vliv pražských „Parisiens de Paris", orodnost bude na venkově vždy větší než v metropoli, aby hlavní město ostlo, bude potřebovat trvalý příliv venkovské krve; ježto porodnost je íím dál na východ tím větší a přitažlivost Prahy bude jen stoupat, bude se 'dskému tělu Prahy dostávat stále větších transfusí východní krve regio-ální, což prakticky znamená, že se v jazykové tvořivosti hlavního města udou víc a víc uplatňovat jazykotvorné síly, jež v dřívějších dobách napájely soustavy nářeční. Neodvratnou urbanisací národa může tedy čeština jen získat i podle sudidel soudců, kteří kmenovým nositelům nářečí přisunují jazykovou tvořivost zvláště velkou, zvláště zdárnou. Hledíme-li k rozdílům v porodnosti mezi Prahou a venkovem a dále mezi zemí Českou a Moravskou, musil by vývoj vésti k dosti patrnému pohanáčtění, poslo-váčtění, povalaštění, polaštění české kultury vůbec, pokud předpokládáme, že mezi kmenovou krví a národní kulturou je dána nějaká bezprostřední příčinná souvislost.
Vratké byly by zato dohady, do jaké míry a zda vůbec bude pokračovat započaté rozrůzňování české společnosti a zda dostaneme opožděný útvar české jazykotvorné „society" a salonu; snad ano, snad ne - v tradičních formách „salonu" asi už ne. Najisto můžeme však počítat, že se český život rozrůzní a zmnoží jinak, na př. větší účastí českého člověka v mezinárodní výrobě, v mezinárodním obchodě, v mezinárodní vědě theoretické i užité. Z toho'všeho vyplynou mohutné jazykotvorné podněty. Český svět bude větší, okruh české dělnosti bude mít větší poloměr - to vše se projeví v jazykovém vývoji. Tím, že národ zabere do větších oblastí lidského uplatnění, změní se - doufám - i česká psycha, ubude malichernosti a malosti, škorpivé sočivosti, baráčnické a bačkorářské zatuchlosti, přízemni podle-zavosti a slintavé podlosti; český člověk se napřímí, zmužni :i to se nějak projeví v jazyce. Heslo, že co je české, je hezké, ustoupí heslu, ze co chce byt
645
české, nesmí být peské, že českost zavazuje k velikosti; a jazyk takovou výměnou devis jen získá. Jistě pak i v životní praxi dojde trochu na řeholi, po jaké toužil Celakovský:
„Mnohj spis jsme na svit vydali Z pouhé lásky k jazyku" Ob, kdybyste psaní nechali -„Proč?" - Nu, % lásky k jazyku.
*
I v každé budoucnosti se u nás bude hodně překládat, bezpochyby ještě víc než dnes, ačkoli v procentním poměru k tvorbě původní méně než dnes. Jazyk překladů zůstane tedy významnou spolusložkou jazykotvornou. Bude třeba, abychom se podle toho nějak zařídili, a čím dřív tak učiníme, tím lépe bude. Nemyslím tím okolnost, že překlad má být čeština neméně „správná" než každý jiný text. Jazyková správnost je požadavek nepatrný, protože to je vlastně požadavek záporný: absence zbytečných chyb. To by se mělo rozumět samo sebou, kde se to nerozumí, spraví věc jazyková stráž bezpečnosti. Překladová tvorba má však významné poslání funkční, má za poslání, aby jazyk konfrontací s obsahy našemu světu představ cizími nabádala a vydraždovala k svéprávnému zdolávání úkolů vyjadřovacích a projevových. S hlediska jen jazykového je překlad slovesná tvorba mnohdy o hodně náročnější než tvorba původní. 2ádá si také soudců zvláště povolaných a věcně kvalifikovaných. Dnešní časopisecké hodnocení tlumočnické práce je z dobrých dvou třetin v rukou lidí nepovolaných, nekvalifikovaných ; není pak divu, že mnohé překlady se opravdu již jen „pořizují", jak zní terminus technicus nejapné novinkářské hantýrky. Pokud jde o překladatele, nenavrhuji pro ně zrovna průkaz způsobilosti vázaný na živnostenský list, ale navrhuji, aby se zřídila volná vysoká škola umění tlumoč^ nického s přednáškami, cvičeními, demonstracemi předních jazykozpytců, estetiků, znalců cizích literatur a tlumočníků; taková instituce by znamenitě prospěla i budoucím učitelům češtiny, kteří se dnes - jak se věci mají -za celého universitního studia dovědí pramálo o tom, že je na světě cosi jako stylistika, věda o umění slohu a dikce. V těchto věcech nebude tak zcela platit Celakovského epigram:
.. .Přejete-li páni, mluví naší vzniku, Nu^e, méné rozumujte o jazyku, Více rozumujte jazykem.
646
Naopak, bude třeba ještě hezké řádky knih tak bystrých, přitažlivých, bádavých, jak je dovedla dát nová česká linguistika a estetika. Rozumí se .ovšem, že se bude rozumovat nejen o jazyce, ale i jazykem. O tom rozumování jazykem, tedy o bezprostřední jazykové tvorbě, dorozumíme se ihned. Jfedtím jen ještč slůvko o překladatelích: kvalifikovaný tlumočník musí ýt nějak chráněn před podbízivými zálusky určitého podnikatelského typu, který podnes nevymrel. Jak co do autorů původních, tak co do tlumočnických tvůrců českého slova podnes mezi českými nakladateli žije a dokonce znamenitě žije škodná, která musí zmizet po dobrém nebo po zlém.
*
Slohotvorné jazykové úsilí se v budoucnosti výrazně soustředí na prózu. Dosud bylo jinak, alespoň co do zřejmých výsledků: česká poesie je nejen povšechně na vyšší úrovni vyspelosti než próza, předčí ji také dokonalostí jazykovou, a zejména též dokonalou úkonností svého jazyka. Ale slohotvorné úsilí poesie je úsilí zcela specifické, jsouc řešením úkolů zcela zvláštních. Zejména může i sebevyspělejší poesie jen pramálo přispět k prohloubení, zvláčněni, zjemnění jazykové skladby, syntaxe. Již od samé kolébky a všude na světě má poesie syntax zjednodušenou téměř na prostotu primitivů, pudově a soustavně pomíjí všechny i jen trochu složitější věcné souvztažnosti, jimž se říká příčina - následek - důvod - pohnutka - závislost -podmíněnost - možnost - pravděpodobnost - nevyhnutelnost - poměr-nost - jistota- pochyba - dohad - má pravda - cizí pravda atd., atd. Stačí vzpomenout si na lyriku, ve které mnozí z nás spatřují nej dokonalejší poesii celého světa, na poesii čínskou; a na úsilí, s jakým moderní poesie leckde po Evropě, ale zajisté také u nás, vymítá z veršů dábla logiky a kausa-lity. To znamená, že próza je s jedním ze svých hlavních úkolů odkázána jen a jen na sebe. Tímto úkolem je zdokonalení skladby.
Rekl-li jsem „zdokonaleni skladby", není nejmenŠího důvodu k pobouřeni. Neříkám, že by čeština nedovedla vyjádřit příčinnosti a závislosti. Myslím jen, že bychom všichni rádi řekli o sobě, co notorický nešovén Anatole France praví o Francouzích: že jsou národ s nejlepší syntaxí (Le génie latin, 80); myslím dále, že nároky, kladené na mluvnickou skladbu životem samým, rostou a rostou napořád; a myslím do třetice, že čeština z vývojových a dějinných důvodů doslova k pláči prostých nemohla svou skladbu vypracovat do některých žádoucích důsledků.
Čeština je jazyk se skladbou podivuhodně, ba neúprosně logickou, je to jazyk syntakticky čirý do té míry, že českou větou lze sice lhát, ale těžko,
647
velmi těžko lze českými větami vytvořit atmosféru nějakého logického clair-obscur, ovzduší nějakého Snad - sotva - možná - nikoli - zajisté^-což je v některých jiných jazycích daleko snazší. Slyšel jsem dokonce o jakýchsi divných pavoucích, kteří mají češtinu zvláště rádi právě pro tuto vlastnost, pro tu přesnost, s jakou se v ní musíte rozhodnout bud pro pravdu, bud pro lež, takže nezbude třetí možnost nějakého složitého podfukářství v mezích zákona a občanské mravnosti. Je také v češtině těžkou věcí dělat z komára velblouda : i takové šejdířství čeština prozradí dřív, než ten a onen jiný jazyk. Také lze z češtiny jen stěží vytěžit slovní kořalku, která člověka uvede pod obraz přiboudlinou slov, za nimiž vězí jen velká dutina. To všechno vím, toho všeho si vážím jako pokladu, velebě tento jazyk za to, že chce, aby lidé této země byli čestní a při zdravém rozumu a nezaprodaní slovnímu chlastu. Ale přesto platí - zčásti v příčinné souvislosti s příznivou charakteristikou, kterou jsem podal -, platí tedy, že česká skladba je trochu tuhá, nepoddajná, jednotvárná, starosvetska. Je to tvrzení, které mi ověří také každý inteligentní překladatel.
Máme poměrně málo spojek podřadných na vyznačení jemnějších odstínů závislosti. Nemáme - de facto - čas předminulý, a nemáme vůbec futurum exactum. Nemáme člen, což sice málokdy, ale přec jen někdy může být věc mrzutá: vlomy do frontových úseků - co je to vlastně ? Einbrüche in Frontabschnitte? - Einbrüche in die Frontabschnitte? - Die Einbrüche in Frontabschnitte ? - Die Einbrüche in die Frontabschnitte ? To je v jazyce se členem čtverý fakt, čtverá možnost faktů, nám to všechno splývá hezky na vybranou. - Un bonheur hésitant ülumina son visage - váhavé štěstí osvítilo jeho, její tvář? - Já vím, pomůžeme si, řekneme: Jakési váhavé štěstí ... Ale už to není to. - Nemáme konjunktiv, a naše „prý" a vozidla jemu podobná ani zdaleka nestačí na všechny odstíny, jež konjunktiv může vyjadřovat - přejemné odstíny pochybnosti, nejistoty, distancování, odsouváni odpovědnosti, odstíny ironie, sarkasmu, podezření, náznakové obžaloby z nepravdy, lži a podvodu. - Nemáme participium absolutní typu na př. Arrivé á la gare, je pris mon billet au guichet anebo Arrivato alla sta-zione mi comprai il biglietto. - Smějeme se hlubokomysiné větě Jda kolem robu, kopla ho krava a Koukaje ^ okna, pršelo, neuvědomujíce si, že bychom spíš měli zaplakat, ježto jsme zchudli o významnou syntaktickou možnost staršího jazyka a zchudli i v poměru k jiným jazykům: čemu se smějeme, je pro Angličana all right, neboť Being bad weather, I rest at horne, v románských jazycích nejinak, a kdo četl v originále Cervantesa, jistě si povšiml, kolik je u něho takových absolutních přechodníků a jakým stavi-
648
el0 jsou v jeho dokonale epických souvětích. A dalo by se uvést ještě edac0S-
: To vše ovšem neznamená, že budoucí vývoj češtiny bude usilovat o člen
ř^JJ n?fCV * ní s>'ntaktický instrumentář jiných jazyků, jak jsem M nadhodil shora Ale mám 2a věc ^ fc ^J, dobudována
^em. Kazda radná tvorba z jazyka a v jazyce je experiment; i bude se tvůrčí ^enmentovani budoucích českých autorů vztahovat i na skladbu. S hle-ijiska dnešní spisovné normy to povede k jakýmsi deformacím; zdárná deformace vsak ,e explorace, nikoli deflorace. Bude mimo jiné úkolem českého sty listy, aby tuhost některých skladebných konstrukcí vyvážil melisací věty, kadencovamm rytmickým a prosodickým - právě také v próze.
Jazyková kultura mimoliterární není u nás dosud ještě ani v plenkách. Zá)em vzdelaneckého průměru o jazyk se omezuje na ověření, zda to a ono je „správně česky ; někdy se přidruží zvídavost, jak to a ono slovo nebo rčení vzniklo, odkud se bere. Nestalo se u nás dosud snad ani jednou, co v zemích s jazykovou kulturou nebývá vzácností: že nakladatel a autor dostanou stohy dopisů, v nichž čtenáři debatují s autorem o jeho jazykových zvláštnostech. Mám za věc nezbytnou, aby již nejbližší budoucnost učinila to, co požadoval již Václav Ertl: aby do škol zavítala stylistika. Což m. j. znamená, že počet písemných prací bude zmnohonásoben - dějinám literatury se žáci v nárysu mohou učit doma, stylistika předpokládá praktikum ve spolku s učitelem. Snad se také vytvoří stylistické selekty pro několik sdružených ročníků. Představa, že čtyři písemné práce (domácí) za školní rok, a to práce, jež se pak posuzují a klasifikují téměř jen s hlediska mluvnické správnosti bez debatního rozboru stylistického, udělají z budoucího vzdělance českého stylistu, taková představa a dnešní praxe je - promiňte -poněkud švejkovská (pozor: učitel není vinen, vinna je osnova, každý mysli-vý češtinář si z toho zoufá). Nebude ani na škodu, uslyší-li žactvo každého ústavu jednou, dvakrát do roka přednášku některého předního jazyko-zpytce anebo autora, který by pověděl o svém jazykovém životě. Kdo má oči, může se makavě přesvědčit, co všechno lze pořídit právě s mladými lidmi, jde-li se na ně s náležitou psychologií; takový znalec duší docílí hravě, že ti mladí, právě oni, budou třeba „chodit po hlavě a odstrkávat se ušima"; vězel by v tom das, kdybychom se nedovedli dostat z dnešního stavu nejpustšího jazykového primitivismu spotřebitelského a namnoze i producentského.
649
navaci mluvnici slovanských iaľvkľľw    C- f eCC0S slevit ve sr°v-
, jľ^T f,, ", JC11 Proto»ze Dľ oyto třeba úspor studiiní látkv ak* se kandidát mohl trochu poohlédnout ve stylistice, pojímanáSlttÁ Jinak než jako sbírečka „figur"; neboť na fakta mámeUky^SS m smysl, cit pottebujeme živoucí lidi. Francouzský středoškolsky profeS především odborník ve stylistice; anglický rovněž. Je to tak trochu znát na dikčni úrovni francouzského i anglického ^spisovatele; o spisovatelích raději nemluvme, t. j. raději nesrovnávejme s našimi poměry.
Myslím ostatně, že čeština je předmět příliš důležitý, aby byl- pro učitele-povmné spojován ještě alespoň s jedním předmětem dalším, na př. s velmi náročnou romanistikou, germanistikou, historií. Vím sice dobře, co může pro jazykovou výchovu vykonat češtinář, který učí na př. také franštině a odkazuje v hodinách franštiny na jazyková fakta česká - byl to případ mého učitele Václava Ertla, stejně mých učitelů K. J. Černého a P. M. Haškovce; ale taková praxe si žádá lidí výjimečných, a s takovými raději nepočítejme. Bude lépe, osamostatní-li se čeština jakožto zkušební předmět pro kandidáty profesury; jakmile bude „blank", můžeme na češtináři požadovat věci největší. T
záj<
seděli t jvnv ——.--------,--------j-----;-----
jevy. Zaráží opravdu, jak málo závažnějších projevů k jazykové fenomenologii máme od českých autorů za poslední lidský věk; počítám sem Čapkovu „Kritiku slov", několik svrchovaně drahocenných básní Halasových, máchovskou anketu „Slova a slovesnosti" z r. 1936, ten a onen projev Bez-ručův a Olbrachtův. Celkem je toho pramálo. Žádoucí je však stav takový, aby tvůrcové českého slova z nutkání nejosobnějšího doplňovali poznatky iazvkozpy tcu a theoretiků svými zkušenostmi prožitkovými a „dílenskými , ež právě za ně nemůže mít nikdo jiný na světě. Co bychom dali za to, kdybychom měli na př. od Vrchlického i jen několik zpovědních vět exaktnější Sby ozpusobu,jakýmprožíval jazyk! ^^E?
]T^oSoZsA vypadal jejich milostný poměr s mluvou, z niz tvohU. 650