Virginia Woolfová:
VLASTNÍ POKOJ
 
Následující esej vychází ze dvou přednášek pronesených před Arts Society
v Newnhamu a sdružením Odtaa v Girtonu v říjnu 1928. Přednášky byly z
časových důvodů kráceny a následně jsem v nich též provedla úpravy a
doplnění.
Virginia Woolfová
 
I.
Vážené a milé dámy,
možná si teď říkáte: Vždyť jsme vás žádaly o přednášku o ženách a
literatuře! Co s tím má co činit vlastní pokoj?
Pokusím se vám to objasnit. Když jste mne požádaly, abych tu promluvila
na téma “Ženy a literatura”, sedla jsem si na břeh řeky a začala přemítat, co
ta slova znamenají. Mohlo by se jimi prostě mínit pár poznámek o Fanny
Burneyové, pár dalších o Jane Austenové, hold sestrám Brontéovým a popis
haworthské fary pod sněhem, pár pokusů o vtip na účet slečny Mitfordové,
uctivou vzpomínku na George Eliot, zmínku o paní Gaskellové - a bylo by
hotovo. Ale při druhém zvážení se ta slova už nejevila tak jednoduše. Ten
název, “Women and Fiction”, by mohl znamenat (a možná jste jej tak
mínily) ženy a to, jaké jsou - anebo by mohl znamenat ženy a beletrii,
kterou píší - anebo by mohl znamenat ženy a beletrii, která se píše o nich anebo
by mohl znamenat, že všechna ta tři hlediska jsou nějak vnitřně
provázána a vy chcete, abych se nad nimi zamyslela v tomto světle. Ale
když jsem o tématu začala přemýšlet tímto posledním způsobem, který mi
připadal nejzajímavější, brzy jsem zjistila, že má jednu osudnou nevýhodu.
Nikdy při něm nedojdu k závěru. Nikdy nesplním to, co je - jak dobře vím -
hlavní povinností přednášejícího: dát vám po hodině řeči do rukou valounek
ryzí pravdy, který si zabalíte mezi stránky zápisní216 Virginin Woolfová
Vlastní pokoj 217
ků a navždy uschováte na krbové římse. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo
sdělit vám svůj názor na jednu nepříliš zásadní otázku, totiž tu, že pokud má
žena psát literaturu, musí mít peníze a vlastní pokoj - čímž, jak samy
uvidíte, zůstává klíčový problém skutečné podstaty ženy a skutečné
podstaty literatury nedotčen. Setřásla jsem ze sebe povinnost dojít v těchto
dvou otázkách k závěru: pokud jde o mne, ženy a literatura zůstávají
nevyřešenými problémy. Ale pokusím se to napravit tím, že vám - v rámci
svých schopností - ukážu, jak jsem k tomuto názoru ohledně pokoje a peněz
došla. Pokusím se před vámi ve vší úplnosti a spontánnosti rozvíjet onu
úvahu, která mne k této myšlence přivedla.
Když před vámi odhalím představy a předsudky, o něž se toto tvrzení opírá,
zjistíte možná, že mají svůj význam pro ženy a mají svůj význam pro
literaturu. Každopádně platí, že u tématu, které je vysoce kontroverzní - a
otázky pohlaví jsou takové všechny -, nelze doufat, že vyřkneme plnou
pravdu. Můžeme jedině předvést, jak jsme došli ke svému názoru, ať je ten
názor jakýkoli. Můžeme pouze dát posluchačům šanci, aby vypozorovali
omezení, předsudky a idiosynkrazie mluvčího a vyvodili si vlastní závěry.
Je pravděpodobné, že smyšlený příběh tu bude obsahovat víc pravdy než
strohý popis. Využívám proto všech svobod a autorských licencí
romanopisce a hodlám vám teĎ vyprávět příběh těch dvou dní, které
předcházely mému příjezdu: příběh o tom, jak jsem - shrbena pod tíhou
námětu, který jste mi vložily na bedra - zvažovala téma a nechala je
pronikat svým obvyklým životem. Není třeba dodávat, že nic z toho, co
budu popisovat, neexistuje: Oxbridge je smyšlenka, Fernham též a “já” je
pouze vhodný výraz pro kohosi, kdo ve skutečnosti nežije. Z mých rtů
poplynou lži, ale možná v nich někdy bude přimísena pravda; úkol vyhledat
ji a rozhodnout, zda má cenu z ní něco uchovávat, leží na vás. Pokud nic
nenajdete, pak samozřejmě všechno hoďte do koše a pusťte věc z hlavy.
Nuže tedy, seděla jsem (říkejte mi Mary Bentonová, Mary Setonová, Mary
Carmicha~lová anebo jak se vám zlíbí - na jméně nezáleží) před týdnem či
dvěma na břehu řeky za hezkého říjnového počasí, ztracena v myšlenkách.
Ten chomout, o němž jsem mluvila, ženy a literatura, nutnost dojít k závěru
v otázce, která probouzí všemožné předsudky a vášně, mi stáhl hlavu k
zemi. Napravo i nalevo třpytně zářily jakési zlaté a nachové keře, ba zdálo
se, jako by je sežehl žár, oheň. Na druhém břehu vrby s vlasy přes ramena
plakaly v neutuchajícím žalu. Řeka odrážela útržky nebe a mostu a
planoucího stromu, a když student v loďce propádloval mezi odrazy, znovu
se za ním uzavřely - dokonale, jako by nikdy neprojel. Člověk by tam mohl
sedět celý den, ztracen v myšlenkách. Myšlenka - nazveme-li ji vznešeněji,
než si zaslouží - se zatoulala do proudu. Minutu za minutou těkala sem a
tam mezi odrazy a chaluhami, nadnášena vodou, potápěna, až nakonec znáte
to trhnutí - náhlý shluk myšlenky na konci vlasce: a pak ji opatrně
vylovit a pečlivě si ji prohlédnout? Avšak běda - položena na trávě vypadala
tahle moje myšlenka tak malá, tak bezvýznamná; jak rybka, kterou správný
rybář hodí zpátky do vody, aby mohla nabýt na váze a jednoho dne ji stálo
za to uvařit a sníst. TeĎ vás tou myšlenečkou nebudu obtěžovat, ale když se
dobře podíváte, možná ji v proudu mé následující řeči samy najdete.
Byla sice maličká, ale měla tu tajemnou vlastnost myšlenek-navrácena do
mysli se náhle stala velmi vzrušující a důležitou, a jak se hnala vodou a
potápěla se a kmitala sem a tam, způsobila takový shon a rozruch myšlenek,
že nešlo zůstat jen tak sedět. Uvědomila jsem si, že s nesmírnou rychlostí
rázuji přes trávník. Okamžitě se objevila mužská postava a chtěla mne
zastavit. Zprvu jsem ani nechápala, že 218 Virginia Woolfová Vlastní pokoj
/ I 219
ta gesta podivně vyhlížejícího úkazu v ustřiženém kabátě a večerní košili
platí mně. Jeho tvář nesla výraz děsu a pobouření. Pomohl mi spíš instinkt
než rozum: byl to pedel a já byla žena. Tady byl trávník, tamhle cesta. Sem
mohou pouze vědci a profesoři, moje místo je na štěrku. Tato úvaha byla
dílem okamžiku. Vrátila jsem se na pěšinu, pedelovy paže poklesly, jeho
tvář nabrala svůj obvyklý klid, a i když se po trávě chodí lépe než po štěrku,
nic tak strašného se nestalo. Jediné obvinění, které bych proti vědcům a
profesorům té kdovíjaké koleje mohla vznést, by znělo, že při obraně svého
po tři sta let vytrvale válcovaného trávníku zahnali mou rybku do úkrytu.
Už si nevzpomínám, jaká myšlenka mne dohnala k tak opovážlivému
přestupku. Duch míru se snesl z nebe jak oblak, vždyť pokud někde sídlí
duch míru, pak to je na oxbridgeských pozemcích a nádvořích za
příjemného říjnového rána. Procházela jsem se kolejemi, kolem těch
starobylých síní, a zdálo se, že drsnost přítomnosti je shlazena; tělo bylo jak
uzavřené v zázračné skleněné skříňce, kterou nepronikal žádný zvuk, a
mysl, osvobozena od styku se skutečností (pokud člověk zas nevkročil na
trávník), se mohla svobodně usadit v jakémkoli rozjímání, které bylo v
souladu s tou chvílí. Náhoda tomu chtěla, že jakási zatoulaná vzpomínka na
kterousi starou esej o návštěvě Oxbridge o velkých
prázdninách mi přivedla na mysl Charlese Lamba - svatého Charlese, jak
řekl Thackeray, přikládaje si na čelo Lambův dopis. Skutečně, ze všech
mrtvých velikánů (předávám vám své myšlenky tak, jak ke mně přicházely)
je Lamb jedním z nejsympatičtějších; právě jeho by se člověk rád zeptal
“Pověz mi, jak jsi psal své eseje?” Vždyť jeho stati jsou dokonce lepší než
texty Maxe Beerbohma, říkala jsem si, i přes všechnu jejich dokonalost,
díky tomu nespoutanému záblesku imaynace, tomu prudkému zášlehu génia
v jejich středu, který v nich sice zanechá kazy a nedostatky, ale též spršku
básnických hvězd. Lamb tedy přijel do Oxbridge před nějakými sto lety.
Určitě napsal esej - na titul si nevzpomenu o rukopisu jedné Miltonovy
básně, který tu viděl, snad Lycida; a Lamb líčí, jak se zhrozil při myšlence,
že by kterékoli slovo v Lycidoai mohlo být změněno. Představa, jak Milton
v té básni přepisuje slova, mu připadala svatokrádežná. Při té vzpomínce
jsem se snažila vybavit si co nejvíc veršů z Lycida a bavila se domněnkami,
které slovo asi Milton změnil a proč. Pak mne napadlo, že ten rukopis, na
který se Lamb díval, je ode mne vzdálen jen pár set yardů, takže bych
mohla v Lambových stopách přejít nádvoří k té proslulé knihovně, kde je
poklad uschován. Navíc jsem si při provádění tohoto plánu vzpomněla, že v
té slavné knihovně je uložen i rukopis Thackerayova Esmonda. Kritici často
tvrdí, že Esmond je Thackerayův nejdokonalejší román. Ale jeho styl
napodobuje osmnácté století, je afektovaný a brání člověku ve čtení, pokud
si dobře vzpomínám; leda by ovšem Thackeray vnímal styl osmnáctého
století jako přirozený - což se dá ověřit pohledem na rukopis a zjištěním,
zda změny byly ve prospěch stylu, anebo smyslu. Ale pak by bylo nutné
rozhodnout, co je styl a co význam, což je otázka, která -ale teĎ
jsem skutečně došla ke dveřím, které vedly přímo do knihovny.
Nejspíš jsem je otevřela, protože v tu chvíli se tam jak anděl strážný zjevil
prošedivělý laskavý pán s omluvným výrazem, ktery místo bělostnými
křídly zahradil cestu mácháním černého pláště, s politováním mne vyvedl a
tiše mi přitom sděloval, že dámy mají do knihovny povolen přístup pouze v
doprovodu profesora koleje či po předložení doporučujícího dopisu.
To, že jednu slavnou knihovnu poslala jistá žena k čertu, je slavné knihovně
dokonale lhostejné. Ctihodná a klidná, nadutě spí se všemi svými poklady
uzamčenými v hrudi 220 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / I 221
a pokud se mne týče, bude tak spát navždy. Nikdy neprobudím ty ozvěny,
už nikdy tu nepožádám o pohostinství, přísahala jsem, když jsem vztekle
scházela po schodech. Do oběda stále zbývala hodina času, a co dělat?
Procházet se po loukách? Sedět u řeky? Každopádně to bylo příjemné
podzimní dopoledne: na zem slétalo rudé listí a provést se dalo snadno
jedno i druhé. Ale k uchu mi dolehla hudba. Někde se konala bohoslužba
nebo nějaká slavnost. Když jsem přecházela kolem vchodu do kaple,
varhany vznosně zanaříkaly.
Dokonce i žal křesťanství zněl v tom jasném vzduchu spíš jako vzpomínka
na žal než sám žal - dokonce i u stenů těch , starodávných varhan se zdálo,
že jsou zaobaleny smírem.
Nijak jsem netoužila vstoupit, i kdybych směla, a tentokrát by ; mě mohl
zastavit kostelník a chtít můj křestní list anebo doporučující dopis od
děkana. Ale tyto velkolepé stavby jsou zvenčí často právě tak krásné jako
uvnitř. Navíc bylo docela zábavné sledovat, jak se kongregace schází,
vstupuje dovnitř a zas vychází, poletujíc kolem vchodu do kaple jak včely u
česna. Mnozí měli baret a talár, některým ramena halily I kožešiny, jiné sem
museli dotlačit na vozíčku a další, i když
jim ještě nebylo přes čtyřicet, vypadali zmuchlaně a byli na!
mačkaní do podob tak jednotvárných, že připomínali ty obrovské kraby a
raky, co se v akváriu s obtížemi kolébají přes písek. Opřela jsem se o zeď a
univerzita skutečně vypadala jako svatyně uchovávající vzácné druhy, které
by brzy vymřely, kdyby musely bojovat o existenci na dláždění bulváru
Strand. V mysli se vynořovaly letité historky o starých děkanech a starých
učitelích, ale dřív, než jsem sebrala odvahu
hvízdnout (říkávalo se, že na zahvízdnutí stařičký Profesor vyráží v klus),
velectěné shromáždění zašlo dovnitř. Zůstal exteriér kaple. Její vysoké
kupole a vížky lze, jak víte, za noci spatřit osvětlené jak koráb, který stále
pluje a nikdy nekotví, na míle daleko, i přes vrcholky kopců. I toto nádvoří
222 Virginia Woolfová
s úpravnými trávníky a masivními budovami i sama kaple nejspíš kdysi
byly bažinou, kalištěm sviní uprostřed rozkývaných trav. Koňská a volská
spřežení, říkala jsem si v duchu,
musela táhnout vozy s kamením z dalekých zemí, pak byly šedivé kvádry, v
jejichž stínu jsem právě stála, s nezměrnou námahou řádně usazeny jeden
na druhý, pak malíři přinesli skla pro vitráže a zedníci se po staletí tamhle
na střeše namáhali se štukou a cementem, se lžící a hladítkem. Každou
sobotu musel kdosi z koženého měšce přesypávat zlato a stříbro do jejich
starých dlaní, protože se jistě těšili na večer se džbánkem piva a kuželkami.
Nekonečný proud zlata a stříbra, napadalo mne, musel vytrvale téct na tento
dvůr, aby udržel přísun kamenů a zedníky při práci, aby splatil zarovnávání,
výkopy, jámy a vysoušení. Avšak tehdy lidé žili ve
věku víry a k tomu, aby tyto kameny dosedly na hluboké základy, se peníze
sypaly bez zábran, a když kameny dosedly, z truhel králů a královen a
předních šlechticů se hrnuly další peníze s cílem zajistit, aby tu zněl
kostelní zpěv a moudrá slova učenců. Dávala se léna, platily se desátky. A i
když věk víry skončil a nastoupil věk rozumu, proud zlata a stříbra
nevyschl. Zakládaly se nadace, udělovaly profesury - pouze zlato a stříbro
už neproudilo z královských truhel, nýbrž z pokladen obchodníků a
továrníků, z náprsních tašek mužů, kteří získali jmění například v průmyslu
a v závětích z něj pak vraceli štědrý díl univerzitě, kde nabyli svých
znalostí, aby udělila víc profesur, víc pozvání, víc stipendií. Tak vznikly
knihovny a laboratoře, observatoře i skvostné vybavení drahými a citlivými
přístroji, které teĎ stojí ve skleněných vitrínách, tam, kde se před staletími
v rozvlněné trávě prostíralo kaliště sviní. Procházela jsem se po nádvoří a
zdálo se, že základ ze zlata a stříbra je dostatečně hluboký: dlažba pevně
spočinula na divokých travách. Muži s tácy na hlavách zaměstnaně
přecházeli z jednoho schodiště na druhé.
Vlastní pokoj / I 223
Květiny hýřily barvami v okenních truhlících. V pokojích vyhrával
gramofon a útržky hudby se draly ven. Nešlo o tom nepřemýšlet - žádná z
těch myšlenek nežila dlouho. Hodiny odbily. Byl čas jít na oběd.
Je to pozoruhodné, ale romanopisci se nám s oblibou pokoušejí vnutit
názor, že pamětihodnost společných obědů vždycky spočívá v nějaké vtipné
sentenci anebo uvážlivém činu.
Jen zřídka se však slůvkem zmíní o tom, co bylo k jídlu.
Patří k románové konvenci pomlčet o polévce, lososovi a kachně, jako
kdyby polévka a losos a kachna byly zcela bez významu, jako kdyby si
nikdy nikdo nezapálil doutník a nepopíjel víno. Zde si ovšem dovolím se
zvyklostem vzepřít a říct vám, že při této příležitosti oběd zahájily mořské
jazyky ponořené v hluboké míse, které kolejní kuchař přikryl peřinkou z té
nejbělostnější šlehačky - jen tu a tam byla zbarvena hnědými skvrnkami,
jak na bocích laně. Pak přišly koroptve, ovšem pokud si teĎ představujete
pouhý párek lysých, zahnědlých ptáků, tak se mýlíte. Koroptve, početné a
rozmanité, dorazily s celým doprovodem omáček a salátů, pikantních a
sladkých, pěkně po pořádku, s plátky brambor tenkými jak mince, ovšem
mnohem měkčími, a s kapustičkami zavinutými jak poupata růže, ale
šťavnatějšími. A ještě jsme skoro ani neskončili s pečínkou a jejím
doprovodem a tichý číšník, snad sám pedel ve vlídnější podobě, před nás
postavil dezert, slaďoučký nákyp v nařasených ubrouscích.
Nazvat jej pudinkem a uvést jej tak do spojení s rýží a tapiokou by
znamenalo dopustit se urážky. Mezitím vinné číše probleskly žlutí a
probleskly nachem, vyprázdnily se a byly naplněny. A tak se postupně
uprostřed páteře, tam, kde sídlí duše, rozžíhalo ne to bodové tvrdé
elektrické světlo, jemuž říkáme “brilantnost” a které nám vyskakuje na
jazyk a se rtů, nýbrž onen hlubší, jemnější a podzemský jas, onen sytě žlutý
plamen rozumného rozhovoru. Není kam spěchat.
224 Virginia Woolfová
Není proč se blýskat. Netřeba si nasazovat masku. Všichni půjdeme do nebe
a van Dyck patří k nám - jinak řečeno, jak dobrý, zdálo se, je život, jak
sladké skýtá odměny, jak malicherné jsou všechny neshody a smutky, jak
obdivuhodné je přátelství a společnost našich blízkých, když se s dobrou
cigaretou zanoříme do podušek v křesle u okna.
Kdyby mi přálo štěstí a po ruce byl popelník, kdybych z nezbytí
neodklepávala popel z okna, kdyby všechno probíhalo maličko jinak,
nejspíš bych nespatřila kočku bez ocasu.
Pohled na to znenadání končící a jakoby zmrzačené zvíře, jak měkce tape
přes nádvoří, pro mne jakýmsi zásahem podvědomé inteligence změnil
emotivní osvětlení. Jako kdyby někdo nechal padnout stín. Možná to skvělé
rýnské už ztrácelo svou moc.
Není pochyb: když jsem sledovala tu bezocasou kočku, která se zastavila
uprostřed trávníku, jako by i ona pochybovala o světě, zdálo se, že cosi
schází, zdálo se, že cosi je jiné. Ale co schází, co je jiné, ptala jsem se,
naslouchajíc hovoru. A pro odpověď na tu otázku jsem se musela přenést
do minulosti, dlouho před válku, a vybavit si před očima obraz jiného
slavnostního oběda, pořádaného v místnostech nepříliš vzdálených - avšak
jiných. Všechno bylo jiné. Hosté, jichž bylo mnoho a byli mladí, toho i
onoho pohlaví, se zatím bavili dál; bavili se plynule, příjemně, volně,
zábavně. Bavili se a já si jejich hovor prohlédla na pozadí onoho druhého
hovoru, a když se překryly, věděla jsem s jistotou, že první je potomkem,
právoplatným dědicem druhého.
Nic se nezměnilo, vůbec nic se nezměnilo, až na to a tady jsem se napjatě
zaposlouchala ne vlastně do toho, co se říkalo, nýbrž do mumlání či plynutí
proudu kdesi zpoza.
Ano, to bylo ono - tady proběhla změna. Před válkou by lidé na podobném
slavnostním obědě říkali tytéž věci, ale jejich řeč by zněla odlišně, neboť v
té době ji doprovázel jakýsi hučivý zvuk, neartikulovaný, ale melodický,
vzrušující, Vlastní pokoj / I 225
proměňující hodnotu samotných slov. Bylo by možné to brumendo zachytit
slovy? Za pomoci básníků snad ano.
Vedle mne ležela kniha. Otevřela jsem ji a docela náhodou nalistovala
Tennysona. A tu jsem četla, jak Tennyson zpívá: Hleď, z mučenky v
zahradě
sklouzla slza překrásná:
hrdlička má milá jde,
jde má láska přejasná.
Růže volá: “Blíž se zdá.”
“Pozdě jde,” lká bílý květ.
“Slyším,” stulík šepotá.
Šeřík dí: “Kéž je tu hned.”
Broukali si muži před válkou při slavnostních obědech právě toto? A ženy?
Mým srdcem zní ptačí nápěv
z hnízda blízko jasné říčky,
mé srdce je jabloň, jíž se
haluz sklání pod jablíčky.
Mé srdce je mušle v moři,
vznáší se jak lehké chmýří,
mé srdce je sama radost:
milý můj se ke mně blíží.
Broukaly si ženy před válkou při slavnostních obědech toto?
Představa, že by si lidé, byť neslyšně, broukali před válkou na slavnostních
obědech takové věci, byla čímsi tak absurdní, že jsem propukla v smích a
musela jej objasnit gestem namířeným k bezocasé kočce, která skutečně
vypadala trochu podivně, chudák zvíře, bez ocasu uprostřed trávníku.
Opravdu se tak narodila, anebo o ocas přišla při nějaké nehodě? Tvrdí se
sice, že bezocasé kočky žijí na ostrově Man, ale jsou vzácnější, než si lidé
myslí. Je to prazvláštní zvíře,
spíš bizarní než krásné. Je pozoruhodné, jak mnoho záleží na ocasu - však
víte, co lidé říkávají, když se zábava rozpadá a každý si hledá kabát a
klobouk.
Tohle setkání dík přívětivosti hostitele trvalo až do pozdního odpoledne.
Krásný říjnový den se smrákal a ze stromů v aleji, kterou jsem procházela,
padalo listí. Zavírala se za mnou branka za brankou, jakoby s vlídnou
nezvratností.
Nespočetní pedelové vsouvali nesčetné klíče do promazaných zámků a
zajišťovali klenotnici pro další noc. Ta alej končí na silnici - její jméno stále
zapomínám -, která vás dovede, když se dáte vpravo, do Fernhamu. Ale já
měla spoustu času. Večeře byla až v půl osmé. Po takovém obědě skoro
nebylo třeba večeřet. Je zvláštní, jak útržek poezie působí v mysli a hýbe
nohama do taktu po silnici. Ta slova HleĎ, z mučenky v zahradě
sklouzla slza překrásná,
hrdlička má milá jde mi prozpěvovala v krvi, když jsem svižně vykročila k
Headingley. A pak jsem přešla do jiného veršového metra a tam, kde
je vodní hladina zvířena jezem, jsem si zpívala: Mým srdcem zní ptačí
nápěv
z hnízda blízko jasné říčky,
mé srdce je jabloň…
Jací básníci, zvolala jsem nahlas, jak to člověk za soumraku dělává - jací to
byli básníci! 226 Virginia Woolfoaá 226 Virginia Woolfová Vlastní pokoj /
I 227
Nejspíš s jakousi žárlivostí pociťovanou k naší době, i když taková srovnání
jsou hloupá a nesmyslná, jsem dumala, zda dnes máme dva žijící básníky
tak velké, jako byli tehdy Tennyson a Christina Rossetti. Samozřejmě tu
nemá smysl srovnávat, říkala jsem si s pohledem do těch zpěněných vod.
Důvodem, proč nás poezie podněcuje k takovému unešení, vytržení, je
právě to, že oslavuje nějakou emoci, kterou jsme cítívali (snad na
slavnostních obědech před válkou), takže reagujeme snadno a s důvěrou,
aniž bychom tu emoci krotili anebo ji srovnávali s jinou, kterou cítíme teď.
Ale živí básníci vyjadřují emoci, která se v tu chvíli rodí a oni
ji z nás dobývají násilím. Napřed ji nepoznáváme, často se jí z nějakého
důvodu bojíme, bedlivě ji pozorujeme a žárlivě a podezřívavě ji
porovnáváme s oním starým cítěním, které jsme znali. Odtud plyne
obtížnost moderní poezie - a právě pro tuto obtížnost si nejsme s to z
žádného dobrého moderního básníka zapamatovat víc než dva po sobě
jdoucí verše. Z tohoto důvodu - zradila mne paměť - můj argument uhynul
na nedostatek materiálu. Ale proč, navázala jsem cestou k Headingley, jsme
si při slavnostních obědech přestali neslyšně broukat? Proč Alfred přestal
zpívat Hrdlička má milá jde?
Proč Christina přestala odpovídat Mé srdce je sama radost:
milý můj se ke mně blíží?
Svedeme to na válku? Když v srpnu 1914 zazněly výstřely, viděli muži a
ženy v tvářích druhých lidí takto jasně, že zahynula romantika? Zvlášť pro
ženy s jejich iluzemi o výchově atd. to byl jistě šok, vidět tváře našich
vládců v záři vybuchujících granátů. Vypadali tak oškliví - Němci,
Angličané,
Francouzi -, tak tupí. Ale ať vinu svedete na cokoli a na kohokoli, iluze,
která Tennysona a Christinu Rossetti inspirovala k tak niternému zpěvu o
příchodu jejich milovaných, je
dnes mnohem vzácnější než tehdy. Stačí jen číst, dívat se, poslouchat,
pamatovat si. Ale proč říkat “vina”? Proč, pokud to byla iluze, nechválit tu
katastrofu, ať spočívala v čemkoli, která zničila iluzi a na její místo
postavila pravdu?
Vždyť pravda… ty tečky vyznačují místo, kde jsem, hledajíc pravdu,
minula odbočku do Fernhamu. Ba právě, co je pravda a co iluze, ptala jsem
se. Jak zní pravda třeba o těchto domech, teĎ potemnělých a slavnostních s
rudými okny v soumraku, ale v devět ráno hrubých a červených a
zaneřáděných bonbóny a tkaničkami od bot? A vrby a řeka a zahrady
sbíhající k řece, jež jsou teĎ zastřené a krade se přes ně
mlha, ale v jasném slunci jsou zlaté a rudé - co je v nich pravda, co iluze?
Ušetřím vás zákrut a otoček svých úvah, protože na silnici do Headingley
jsem řešení nenalezla, a mějte laskavě za to, že jsem zanedlouho zjistila
svůj omyl ohledně odbočky a vykročila opět směrem Fernham.
Jelikož jsem již řekla, že byl říjnový den, neodvažuji se promrhat vaši
důvěru a ohrozit počestné jméno literatury tím, že bych změnila roční
období a popisovala šeříky převislé přes zahradní zdi, krokusy, tulipány a
další jarní květiny.
Literatura se musí držet fakt a čím pravdivější fakta, tím lepší literatura tak
se to tvrdí. Takže byl nadále podzim a listí bylo nadále žluté a padalo
snad trochu rychleji než předtím, protože teĎ už byl večer (přesně vzato
sedm třicet tři) a zvedl se větřík (dodejme, že z jihozápadu). Ale přes to
všechno tu působilo cosi zvláštního: Mým srdcem zní ptačí nápěv
z hnízda blízko jasné říčky,
228 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / I 229
mé srdce je jabloň, jíž se
haluz sklání pod jablíčky snad těmto slovům Christiny Rossetti musíme
přičíst pobláznění představivosti - samozřejmě, že to nebylo nic jiného než
představa -, že šeřík střásá své květy přes zahradní zdi,
žluťásci se honí sem a tam a ve vzduchu se vznáší pyl. Vál vítr, nevím, ze
kterého směru, ale pozvedl nedorostlé lístky, takže to ve vzduchu zablesklo
stříbřitou šedí. Byla to ta doba mezi světly, kdy se barvy prosycují a v
okenních sklech plane purpurová a zlatá jak tep vzrušeného srdce, kdy
bůhvíproč krása světa, odhalená a přec určená k brzkému zániku (v tu chvíli
jsem vstoupila do zahrady, protože dveře z nedbalosti zůstaly otevřené a
pedela nikde nevidět), krása světa, který musí tak brzy zaniknout, má dva
břity, břit smíchu a břit děsu, a roztíná srdce v půli. Fernhamské zahrady se
přede mnou rozkládaly v jarním soumraku, divoké a otevřené, a mezi
dlouhými stébly, nedbale rozhozené, rostly narcisy a zvonky, možná
navzdory všem pravidlům a v nepravou dobu, a závany větru jimi houpaly a
komíhaly. Okna stavení, zakřivená jak okna lodí mezi štědrými vlnami
červených cihel, se pod rychle letícími jarními mraky měnila od citrónové
po stříbrnou. Kdosi ležel v síti a kdosi, ale v tomto světle to byly jen
přeludy, zpola domýšlené, zpola uviděné, se hnal přes trávu - to ji nikdo
nezastaví? A pak na terasu, jako kdyby si vyšla nadýchat se vzduchu,
podívat se na zahradu, vystoupila shrbená postava, hrozivá a přitom
pokorná, s vysokým čelem a chatrnými šaty - je to snad ta slavná badatelka,
je to samotná J-H-? Všechno bylo mlhavé, ale i prudké, jako kdyby šátek
vržený soumrakem přes zahradu proťala nějaká hvězda nebo meč - a
záblesk jakési strašlivé skutečnosti vyrážel z hloubi jara. Vždyť mládí Nalili
mi polévku. V obrovské jídelně se podávala večeře. Kdepak jaro byl
říjnový večer. Všichni se shromáždili ve velké jídelně. Večeře byla
připravena. Nalili mi polévku.
Byl to čistý bujón. Neobsahoval nic, co by pobízelo obraznost.
Přes průhlednou tekutinu by bylo vidět jakýkoli vzor, který by třeba mohl
být přímo na talíři. Ale talíř byl bez vzoru. Byl čistý. Další chod bylo
hovězí s doprovodem hrášku a brambor - jednoduchá trojice, upomínající
na dobytčí kýty na zabláceném tržišti a nakrabacené kapustičky, zežloutlé
na okraji, a na smlouvání a slevování a na ženy se síťovkami v pondělí
ráno. Nebylo důvodu stěžovat si na náš denní chléb - vždyť přísun jasně
postačoval a horníci bezpochyby usedají k menším porcím. Následovaly
švestky s polevou.
Apokud někdo namítá, že švestky, i když umírněny polevou, jsou nevlídná
zelenina (ovoce to není), šlachovitá jak lakomcovo srdce, a vydávají
tekutinu, jaká snad teče v žilách škrtů, kteří si po osmdesát let upírali víno a
teplo, a přesto nedali chudým, pak by si měl uvědomit, že vstřícnost
některých lidí dokáže vlídně přijmout i švestky. Pak přišly sušenky a sýr a
štědře koloval džbán s vodou, protože sušenky jsou z povahy věci suché, a
tohle byly sušenky až do morku. To~
vše. Večeře skončila. Všichni vrzavě odsunuli židli, dveře sebou zamávaly v
pantech a za chvíli už byla síň zbavena jakékoli stopy jídla a bezpochyby
připravena na zítřejší snídani.
Po chodbách a po schodištích s boucháním dveří a zpěvem scházelo a
vycházelo mládí Anglie. A měl snad host, cizinec (protože zde ve
Fernhamu jsem neměla o nic větší práva než v Trinity či Somerville, v
Girtonu, Newnhamu či Christchurchi) říct: “Večeře nebyla dobrá,” anebo
(seděla jsem teĎ s Mary Setonovou v jejím obývacím pokoji): “To jsme se
tu nemohly navečeřet o samotě?” - protože kdybych něco takového řekla,
slídila bych a špiclovala v tajných ustanoveních domu, který se k cizinci
staví s tak příjemným průčelím
230 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / I 231
veselí a odvahy. Ne, nic takového nemohl člověk říci. A rozmluva na
okamžik utichla. Člověk je, jaký je, směs srdce, těla a mozku, neuzavřených
do samostatných oddílů, jako budou bezpochyby za milion let, a dobrá
večeře je tak nesmírně důležitá pro dobrý rozhovor. Nelze dobře myslet,
dobře milovat, dobře spát, pokud jsme se dobře nenavečeřeli.
Lampička v páteři, naplněná olejem z hovězího a švestek, nehoří. Všichni
se možná dostaneme do nebe a van Dyck na nás, doufejme, čeká za
nejbližším rohem - to jsou ony pochyby a nejistota, které cítí duše navečer
po dlouhém dni a hovězím a švestkách. Naštěstí u mé přítelkyně, která učí
fyziku, stojí prosklená skříň a v ní baňatá láhev se sklenkami - (ale ,
především tu scházel mořský jazyk a koroptev) - takže jsme si mohly
přisednout k ohni a napravit část škod napáchaných tím dnem. V minutce
jsme se bez zábran proplétaly mezi všemi těmi terči zvědavosti a zájmu,
které se za nepřítomnosti určité osoby utvářejí v mysli a stávají se
přirozeným námětem hovoru při další schůzce - to, že jeden se oženil,
druhý ne, jeden si myslí to, jiný tamto, jeden se k nepoznání zlepšil a s
druhým to jde překvapivě z kopce - spolu se všeh mi těmi úvahami o lidské
povaze a podstatě toho podivuhodného světa, v němž žijeme, které z těchto
začátků samovolně vyraší.
Zároveň s tím, co zněla tato slova, jsem si však se studem uvědomila proud,
který sám od sebe vplynul a nesl vše vstříc vlastnímu konci. Mohly jsme
mluvit o Španělsku ” anebo Portugalsku, o knize anebo dostizích, ale
skutečným jádrem všeho řečeného nebyla žádná z těchto věcí, nýbrž výjev
se zedníky na vysoké střeše před nějakými pěti sty lety.
Králové a šlechtici nosili poklady v obrovských pytlích a sypali je pod zem.
Ten výjev mi neustále ožíval v mysli a stavěl
ř se vedle druhého, toho s hubenými kravami a zabláceným tržištěm a
svrasklým hrachem a šlachovitými srdci starců tyto dva obrazy, jakoli
nespojené a nesouvisející a beze smyslu, se neustále scházely a střetávaly se
a já jim byla zcela
vydána na milost. Pokud jsem nechtěla pokřivit celou rozmluvu, pak
nejlepším postupem bylo vynést obsah své mysli na světlo, kde při troše
štěstí ochabne a rozpadne se jak hlava mrtvého krále, když ve Windsoru
otevřeli rakev. Stručně jsem tedy slečně Setonové řekla o zednících, kteří
celá ta léta pracovali na střeše kaple, a o králích a královnách a šlechticích
nesoucích na zádech pytle zlata a stříbra, které vhazovali do země, a o tom,
jak přišli finanční magnáti naší vlastní doby a kladli snad šeky a směnky
tam, kde ostatní kladli
cihly a neforemné kusy zlata. To všechno leží tam, v základech kolejí, řekla
jsem. Ale tato kolej, kde teĎ sedíme - co leží pod jejími ctihodnými
červenými cihlami a pod divokou neuhrabanou travou zahrady? Jaká síla
spočívá za nezdobeným porcelánem, z něhož jsme jedli, a (vylétlo mi to z
úst dřív, než jsem to stihla zastavit) za hovězím, polevou a švestkami?
Nu, řekla Mary Setonová, kolem roku 1860 - Ale vždyť tu historii znáš,
řekla, nejspíš unavená, že ji zas musí vyprávět. A pověděla mi: pronajaly se
místnosti. Setkaly se výbory. Nadepsaly se obálky. Zkoncipovaly se výzvy.
Uspořádaly se
schůze, přečetly se dopisy, ten a ten slíbil tolik a tolik a naopak pan X nám
nedá ani halíř. Saturd y Reaiew nás hrubě napadla. Jak shromáždit
prostředky k pronájmu kanceláří?
Uspořádáme bazar? Najdeme nějakou pohlednou dívku, která by se
posadila dopředu? Vyhledejme si, co k tématu řekl John Stuart Mill.
Dokázal by někdo přesvědčit vydavatele listu Y, aby otiskl dopis?
Přemluvíme paní Z, aby ho podepsala? Paní Z je mimo město. Takhle to
pravděpodobně probíhalo před šedesáti lety a spotřebovalo to nesmírné úsilí
a velmi mnoho času. A teprve po dlouhém zápase a s krajními obtížemi
sehnaly dohromady třicet tisíc liber.` A tak si samozřejmě nemůžeme dopřát
víno a koroptve a sluhy, co 232 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / I 233
na hlavách nosí cínové mísy, řekla. Nemůžeme mít gauče a oddělené
pokoje. “Pohodlí,” řekla, citujíc z nějaké knihy, “bude muset počkat. “
Při pomyšlení na všechny ty ženy, co pracují celá léta, s obtížemi
shromažďují dva tisíce liber a s vypětím sil dají dohromady třicet tisíc, jsme
vykřikly opovržením nad trestuhodnou chudobou našeho pohlaví. Co dělaly
naše matky, že nám nemohly odkázat žádné jmění? Pudrovaly si nosy?
Hleděly do výkladů? Opalovaly se v Monte Carlu? Na krbové římse stálo
pár fotografií. Maryina matka - pokud to byl její portrét - možná byla
marnotratná, když jí zbyl čas (její manžel byl kněz a porodila třináct dětí),
ale v takovém případě jí tento bujný a hýřivý život se všemi svými radostmi
zanechal na tváři až příliš málo stop. Působí domácky: stará paní v prostém
šálu sepnutém velkou kamejí, usazená v proutěném křesle, pobízí
kokršpaněla, aby se díval do objektivu, s oním pobaveným a přesto
napjatým výrazem člověka, který ví, že pes se pohne hned, jak stisknete
spoušť. Ale kdyby začala podnikat, stala se výrobcem umělého hedvábí
anebo magnátem na burze, a kdyby Fernhamu odkázala dvě stě-tři sta tisíc
liber, mohly bychom dnes večer sedět pohodlně a bavit se na téma
archeologie, botanika, antropologie,
fyzika, povaha atomu, matematika, astronomie, relativita či geografie.
Kdyby se paní Setonová a její matka a matka její matky bývaly naučily
onomu velkému umění, jak vydělávat peníze, a odkázaly svůj majetek (jako
jejich otcové a předtím jejich dědové) na založení stipendii a čestných
pozvání a cen a profesur vyhrazených jejich vlastnímu pohlaví, mohly jsme
tady nahoře se vším pohodlím o samotě povečeřet nějakého opeřence a
láhev vína; mohly jsme bez neúměrné důvěřivosti doufat v příjemný a
úctyhodný život strávený pod ochranou některé z velkoryse oceňovaných
profesí. Mohly jsme provádět výzkum či psát, v údivu procházet
pozoruhodnými 234 Virginia Woolfová
místy Země, v zamyšlení usednout na schody Parthenonu anebo odcházet v
deset do úřadu a spokojeně se vracet v půl páté, abychom napsaly pár veršů.
Akorát že kdyby paní Setonová a jí podobné začaly v patnácti letech
podnikat, nenarodila by se - a v tom byl háček - žádná Mary. Co si o tom
myslíš? zeptala jsem se Mary. Mezi záclonami se černala říjnová noc, tichá
a milá, s pár hvězdami zachycenými ve žloutnoucích stromech. Jsi
připravena vzdát se svého podílu a svých vzpomínek (pochází z velké, ale
šťastné rodiny) na hry a hádky nahoře ve Skotsku, které budeš až do smrti
chválit pro jemnost ovzduší a kvalitu koláčů, jen proto, aby Fernham škrtem
pera obdržel padesát tisíc liber? Neboť dar věnovaný koleji by si vynutil
naprosté vymizení rodin. Vydělat jmění a vychovat třináct dětí - to by nikdo
nevydržel. Zvažme fakta, řekly jsme. Především tu je devět měsíců, než se
dítě narodí. Pak se narodí. Další tři-čtyři měsíce zabere kojení. Když kojení
skončí, nejméně pět let padne na to, že si s dítětem hraješ. Nemůžeš přece
děti nechat běhat po ulicích.
Lidé, kteří viděli zdivočelé děti, jak se honí v Rusku, tvrdí, že to není
příjemný pohled. Také se říká, že člověk se povahově formuje mezi prvním
a pátým rokem. Kdyby paní Setonová vydělávala peníze, řekla jsem,
jaképak vzpomínky bys měla na hry a na hašteření? Co bys znala ze
Skotska, z jeho jemného ovzduší a koláčů a toho všeho? Ale klást si tyto
otázky je zbytečné, protože by ses především nikdy nenarodila.
Navíc je právě tak zbytečné se ptát, co by se mohlo přihodit, kdyby paní
Setonová a její matka a matka její matky nakupily velké bohatství a složily
je do základů koleje a knihovny, protože především bylo vyloučeno, aby
nějaké peníze vydělaly, a za druhé - i kdyby to možné bylo, zákon jim
upíral právo vydělané peníze vlastnit. Pouze v posledních osmačtyřiceti
letech života měla paní Setonová vlastní peníze.
Po všechna předchozí staletí by patřily k majetku jejího Vlastní pokoj / I
235
manžela - tato myšlenka možná měla svůj podíl na tom, proč se paní
Setonová a její matky držely od burzy stranou.
Každý halíř, který vydělám, mohly by říct, mi vezme a utratí můj moudrý
manžel - možná k založení stipendia anebo k poskytnutí profesury v Balliol
anebo Kings, takže vydělávat peníze, i kdyby to nějak šlo, nepatří mezi mé
hlavní zájmy.
Raději to nechám na manželovi.
Ať už ale vina spočívala na té staré dámě hledící na kokršpaněla anebo ne,
stěží se dalo pochybovat, že našim matkám se z toho či onoho důvodu
jejich záležitosti naprosto zásadně vymkly z rukou. Ani halíř nešlo utratit za
“pohodlí”
- za koroptve a víno, pedely a trávník, knihy a doutníky, knihovny a volný
čas. Jediné, co dokázaly, bylo vybudovat na holé zemi holé zdi.
A tak jsme při hovoru postávaly u okna a shlížely, spolu s mnoha tisíci jako
každou noc, na kopule a věže toho slavného města. V podzimním měsíčním
světle vypadalo velmi krásně, velmi tajuplně. Pradávný stavební kámen
vyhlížel bělostně a ctihodně. Člověk pomýšlel na všechny ty knihy,
shromážděné tam dole, na obrazy starých prelátů a hodnostářů, zavěšené v
místnostech obložených dřevem, na malovaná okna, která vrhají na dlažbu
zvláštní kruhy a zákruty, na desky a památníky a nápisy, na vodotrysky a
trávníky a na klidné pokoje s výhledem přes tichá nádvoří. A (odpusťte mi
tu myšlenku) myslela jsem také na výtečné kuřivo a nápoje a hluboká křesla
a měkké koberce: na dvornost, velkodušnost, důstojnost, jež vyrůstají z
přepychu a soukromí a prostornosti. Není pochyb, naše matky nám
neposkytly nic, co by se s tím vším mohlo srovnat - naše matky, které s
obtížemi naškudlily třicet tisíc liber, naše matky, které kněžím od svatého
Ondřeje vychovaly třináct dětí.
A tak jsem se vracela do penziónu, a když jsem procházela ztemnělými
ulicemi, přemítala jsem nad tím a oním, jak už to na konci dne bývá.
Přemítala jsem, proč nám paní Setonová nemohla odkázat žádné peníze a
jaký vliv má na ducha chudoba a jaký vliv má na ducha bohatství, a
vzpomínala jsem na ty podivné staré pány, co jsem viděla dopoledne, s
chuchvalci kožešin na ramenou, a vybavilo se mi, že když se zapíská, jeden
z nich vyběhne, a vzpomínala jsem na varhany hřmějící v kapli a na
zavřené dveře knihovny a říkala jsem si, jak je nepříjemné stát před
zamčenými dveřmi, a říkala jsem si, že možná ještě nepříjemnější je být
zamčen uvnitř, a v úvahách nad zajištěností a blahobytem jednoho pohlaví a
chudobou a nejistotou druhého a nad vlivem tradice a nedostatku tradice na
duši spisovatele jsem si nakonec řekla, že
je načase svinout nakrčenou kůži dne s jeho debatami a dojmy a vztekem a
smíchem a hodit ji do křoví. Na modravých pustinách nebe plály tisíce
hvězd. Člověk měl dojem, že je sám s neproniknutelnou společností.
Všichni lidé ulehli ke spánku - natažení, vodorovní, němí. V ulicích
Oxbridge se nikdo ani nepohnul. Dokonce i dveře hotelu se rozevřely na
dotek neviditelné paže - vevnitř neseděl ani zřízenec, aby mne doprovodil k
pokoji, tak bylo pozdě.
II.
Smím-li vás, milé dámy, požádat, abyste mne následovaly, scéna se nyní
proměnila. Listí stále padalo, ale teĎv Londýně, ne v Oxbridgi - a musím
vás poprosit, abyste si představily pokoj podobný tisícům jiných, s oknem s
vyhlídkou na klobouky chodců a dodávky a automobily a na další okna, a
na stole v tom pokoji čistý list papíru, na kterém je velkými písmeny
napsáno ŽENY A LITERATURA, ale víc nic. Zdálo se, že po obědě a
večeři v Oxbridgi musí bohužel nutně následovat návštěva Britského
muzea. Je nutno z těch dojmů odfiltrovat vše soukromé a nahodilé a získat
čirou tekutinu, 236 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / I 237
esenci pravdy. Ta návštěva Oxbridge a oběd a večeře totiž podnítily roj
otázek. Proč muži pijí víno a ženy vodu? Proč je jedno pohlaví tak zámožné
a druhé tak chudé? Jaký vliv má chudoba na literaturu? Jaké podmínky jsou
nezbytné pro vznik uměleckého díla? - najednou se vnucovaly tisíce otázek.
Ale potřeba byly odpovědi, ne otázky, a odpověď bylo možno získat pouze
poradou s učenci a nepředpojatými soudci, kteří se odpoutali od zápasů
jazyka a zmatků těla a vydali výsledek svých úvah a zkoumání v knihách,
které najdete v Britském muzeu. Pokud pravda - tázala jsem se, berouc si
zápisník a tužku - není k nalezení na policích Britského muzea, potom kde
tedy?
Takto vybavena, s důvěrou a hloubavým zájmem, jsem se vydala hledat
pravdu. Ten den sice nebylo skutečně vlhko, bylo však ošklivě, a v ulicích
kolem Muzea se ježilo plno otevřených sklepních oken, do nichž se sypaly
pytle s uhlím; u chodníku zastavovaly čtyřkolové drožky a vykládaly na
dlažbu převázané krabice, obsahující nejspíš veškerou garderobu nějaké
švýcarské nebo italské rodiny hledající úspěch či úkryt anebo nějakou jinou
žádoucí komoditu, kterou lze v zimě nalézt v penziónech v Bloomsbury.
Ochraptělí muži si jako obvykle vykračovali po ulicích s dílničkou na
kolečkách. Někteří pokřikovali, jiní si zpívali. Londýn byl jak dílna.
Londýn byl jak stroj. Na tomto holém základě to s námi
se všemi smýkalo zpátky a vpřed, abychom utvořili nějaký celek. Britské
muzeum bylo jen další oddělení továrny. Dveře se rozlétly a člověk stál pod
rozlehlou kopulí jak nějaká myšlenka v obrovském plešatém čele, tak
skvostně obkroužená pásem slavných jmen. Slo se k pokladně, převzal se
papírový lístek, otevřel se jeden svazek katalogu a … . . těch pět teček tu
vyznačuje pět oddělených minut ohromení, údivu a zděšení. Máte ponětí o
tom, kolik knih se za jediný rok napíše o ženách? Máte ponětí, kolik jich
napíšou muži?
Uvědomujete si, že jste možná nejdiskutovanější živočich ve vesmíru?
Přišla jsem se zápisníkem, s tužkou a s úmyslem strávit dopoledne četbou,
předpokládajíc, že na konci dopoledne bude pravda přenesena do zápisníku.
Ale to bych musela být stádem slonů, říkala jsem si, a rojem pavouků zoufale
jsem vzpomínala na zvířata, která prý žijí nejdéle a mají nejvíc očí
-, abych to všechno zvládla. Musela bych mít tesáky z ocele a zobák z mědi,
abych pronikla alespoň slupkou.
Jak kdy najdu zrnka pravdy zapuštěná do vší té hory papíru, říkala jsem si a
v zoufalství jsem začala přebíhat zrakem po tom dlouhém soupisu titulů. Už
jména těch knih mě nutila k zamyšlení. Pohlaví a jeho charakter jsou možná
přitažlivé pro lékaře a biology, ale překvapivá a obtížně vysvětlitelná byla
skutečnost, že pohlaví - to jest ženy - též přitahuje poutavé esejisty, vzletné
romanopisce, mladíky s čerstvým diplomem, muže zcela bez diplomu i
muže, kteří nemají patrně žádnou kvalifikaci, vyjma té, že nejsou ženami.
Některé z těch knih byly očividně frivolní a lascívní, ale mnohé byly
naopak seriózní a prorocké, mravné a nabádavé. Už četba názvů sugerovala
nesčetné učitele, nesčetné duchovní, vystupující na stupínky a za pultíky a
promlouvající s výřečností, která dalece přesahovala dobu běžně
přidělovanou promluvě na tento námět. Byl to jev takřka podivný a podle
všeho - právě jsem došla k písmenu M - omezený na mužské pohlaví. Ženy
nepíšou knihy o mužích - kterýžto fakt jsem musela uvítat s úlevou, protože
kdybych měla nejdřív přečíst všechno, co napsali muži o ženách, a pak
všechno, co ženy napsaly o mužích, tak by aloe, která kvete jednou za sto
let, vykvetla dvakrát, než bych mohla napsat první čárku. A tak jsem
provedla naprosto svévolný výběr asi tuctu titulů, hodila lístečky do
drátěného košíku a čekala ve svém studijním boxu spolu s ostatními hledači
esence pravdy.
238 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / II 239
V čem tedy tkví příčina oné prazvláštní nerovnováhy, dumala jsem a
kreslila si vozíčky na papírové proužky poskytnuté britským daňovým
poplatníkem ke zcela jiným účelům.
Proč jsou ženy, soudě podle katalogu, pro muže o tolik zajímavější než
muži pro ženy? Ta skutečnost se jevila prapodivná a má bludná mysl si
představovala životy mužů, kteří
strávili svůj čas psaním knih o ženách: jestlipak byli staří, či
mladí, ženatí, nebo svobodní, braši, anebo samotáři; každopádně
bylo jaksi nejasně lichotivé cítit se předmětem takové
pozornosti, tedy za předpokladu, že jejími původci nebyli jen mrzáci a
slaboši - takto jsem přemítala, dokud všechny frivolní úvahy neuťala lavina
knih, sklouzávající na stůl přede mnou. TeĎ nastal problém. Student,
badatelsky vycvičený v Oxbridy, bezpochyby zná nějaký postup, jak hnát
svou otázku jak pastýř kolem všech úskalí, dokud nevběhne do odpovědi,
tak jako ovce vbíhá do své ohrady. Například student po mém boku, který si
vytrvale dělal výpisky z vědecké příručky, vyzískával asi tak každých deset
minut to jsem cítila s jistotou - ryzí valounky pravého zlata. Bylo to znát z
jeho spokojených chrochtnutí. Ale pokud někdo ke své smůle nebyl
vycvičen na univerzitě, pak otázka - kdepak aby zašla do ohrady! - Lítala
jak vyděšené stádo sem a tam, hlava nehlava, pronásledovaná celým
houfem psů. Profesoři, učitelé, sociologové, duchovní, romanopisci,
esejisté, žurnalisté, muži zcela bez kvalifikace vyjma té, že nebyli ženami,
hnali jak kořist mou prostou a samotinkou otázku Proč jsou ženy chudé? -,
až se z ní stalo otázek padesát a těchto padesát otázek se v zoufalství vrhlo
přímo do proudu, který je odnesl pryč. Každá stránka mého zápisníku byla
poseta poznámkami. Abych vám předvedla svůj tehdejší duševní stav, pár
vám jich přečtu, přičemž záhlaví stránky znělo zcela prostě, ŽENY A
CHUDOBA, napsáno hůlkovými písmeny - ale následovalo asi něco
takového jako: Životní podmínky ž. ve středověku, Zvyky ž. na ostrovech
Fidži,
Uctívání ž. jakožto bohyň,
Ž. v mravním smyslu slabší než,
Idealismus ž. ,
Vyšší svědomitost ž.,
Obyvatelé jihomořských ostrovů:
období dospívání tamt.,
Přitažlivost ž.,
Ž. předkládány za obětť,
Malý objem mozku u ž.,
Hlubší podvědomí ž.,
Řidší tělesné ochlupení u ž.,
Duševní, mravní a tělesná podřadnost ž., Ž. láska k dětem,
Delší život ž.,
Slabší svalstvo ž.,
Citová prudkost ž. ,
Ž. ješitnost,
Vyšší vzdělání u ž.,
Shakespearův názor na ž.,
Názor na ž. zastávaný lordem Birkenheadem, Názor na ž. zastávaný
děkanem Ingem, La Bruyerův názor na ž.,
Názor na ž. zastávaný doktorem Johnsonem, Názor na ž. zastávaný p.
Oscarem Browningem, …
Tady jsem se zhluboka nadechla a dodala vskutku na okraj : Proč Samuel
Butler tvrdí, že “moudří muži nikdy neříkají, co si myslí o ženách”? Vždyť
moudří muži očividně o ničem jiném nemluví! Opřela jsem se o opěradlo,
rozhlédla se po té širé klenbě, v níž jsem tvořila jedinou, ovšem teĎ již
mírně vyčerpanou myšlenku, a navázala: ale neštěstí především 240
Virginia Woolfová Vlastní pokoj / II 241
spočívá v tom, že moudří muži si o ženách nikdy nemyslí totéž.
Pope tvrdí:
Povětšině žena nemá vůbec žádný charakter.
A La Bruyere:
Ženy jsou extrémní; jsou buď lepší, nebo horší než muži Jasný rozpor u
bystrých pozorovatelů, kteří žili ve stejné době.
Jsou ženy vzdělatelné, nebo ne? Napoleon se domníval, že toho nejsou
schopny. Dr. Johnson věřil v pravý opak.
Mají duše, nebo nemají duše? Někteří divoši tvrdí, že nemají.
Jiní naopak prohlašují, že ženy jsou napůl božské, a proto je uctívají.2 Jedni
mudrci si myslí, že ženy jsou myšlenkově mělké, druzí zas, že mají hlubší
vědomí. Goethe je ctil, Mussolini jimi opovrhuje. Kamkoli se člověk
podívá, muži si něco mysleli o ženách a mysleli si každý něco jiného.
Nemá to hlavu ani patu, rozhodla jsem, ovšem se závistivým pohledem na
čtenáře vedle, který si vytvářel neskutečně úhledné výpisky, často označené
A anebo B anebo C, zatímco můj zápisník byl zpleněn divokými čarami
protikladných postřehů.
Bylo to skličující, bylo to děsivé, bylo to pokořující. Pravda mi protekla
mezi prsty. Vymizela do poslední kapky.
Nemůžu takhle jít domů, usoudila jsem, a jako seriózní příspěvek ke studiu
žen a literatury předložit nález, že ženy mají řidší tělesné ochlupení než
muži anebo že počátek dospívání u obyvatel jihomořských ostrovů je devět
let - anebo devadesát? - v tom rozrušení už jsem nedokázala vyluštit ani
vlastní písmo. Zahanbovalo mne, že nemám nic závažnějšího či
úctyhodnějšího, co bych po celém dopoledni práce mohla ukázat. A pokud
nedokážu uchopit pravdu o Z. (tak jsem jí pro stručnost začala říkat) v
minulosti, proč se namáhat se Ž. v budoucnosti? Jevilo se jako pustá ztráta
času radit se se všemi těmi pány specializovanými na ženu a na je242
Virginia Woolfová
jí vliv v čemkoli libo - v politice, u dětí, ve mzdách, v morálce - jakkoli jsou
početní a učení. Nechat jejich spisy zavřené by vyšlo nastejno.
Ale zatímco jsem přemítala, kreslila jsem si ve svém apatickém zoufalství
nevědomky tam, kam jsem - tak jako můj soused - měla psát závěr, jakýsi
obrázek. Kreslila jsem tvář, postavu. Byla to tvář a postava profesora von
X, zahloubaného do sepisování svého monumentálního díla Duševní,
mravní a tělesná podřadnost ženského pohlaví. Podle mého obrázku ten
muž
nebyl pro ženy přitažlivý. Byl obtloustlý, což vyrovnával velkým
podbradkem, a z brunátného obličeje koukala drobounká očka. Jeho výraz
naznačoval, že pracuje v jistém duševním hnutí, které ho nutilo bodat perem
do papíru, jako kdyby při psaní zabíjel jakýsi zhoubný hmyz, ale i když ho
zabil, neuklidnil se - musí ho zabíjet dál - a i tak jakási příčina hněvu a
popuzení zůstávala. Dělá to snad kvůli své ženě?
ptala jsem se při pohledu na obrázek. Zamilovala se do jízdního důstojníka?
Je ten jízdní důstojník štíhlý a pohledný a oblečený v astrachánu?
Vysmívalo se mu (když vezmeme v potaz Freudovu nauku) v kolébce hezké
děvče? Protože tenhle profesor, říkala jsem si, nemohl být přitažlivé děcko
ani v kolébce. Ať bylo příčinou cokoli, ten profesor, co píše velkou knihu o
duševní, mravní a tělesné podřadnosti žen, vypadal na mém náčrtku velmi
rozzlobeně a velmi ošklivě. Kreslení obrázků skýtalo jalový způsob, jak
uzavřít neplodnou dopolední směnu. Ale přitom někdy právě v jalové
nečinnosti, ve snech, vyjde pravda z hloubi na povrch.
Velmi elementární psychologické cvičení, jež si nezaslouží důstojné jméno
psychoanalýzy, mi při pohledu na zápisník ukázalo, že ta črta zuřivého
profesora vznikla v hněvu.
Zatímco jsem snila, hněv se chopil mého pera. Ale co tu dělal hněv? Zájem,
zmatek, pobavenost, nuda - všechna tato hnutí mysli bych dokázala
vysledovat a pojmenovat, tak jak za Vlastní pokoj / II 243
dopoledne postupovala jedno po druhém. Cíhal mezi nimi černý had hněvu?
Ano, řekla črta, hněv tu byl. Jednoznačně mi ukázala na tu knihu, na tu
větu, která démona probudila: bylo to profesorovo tvrzení o duševní,
mravní a tělesné podřadnosti žen. Srdce mi prudce bušilo. Tváře mi žhnuly.
Plála jsem hněvem. Snad to bylo bláznivé, ale nebylo na tom nic zvlášť
pozoruhodného. Člověk nerad slyší, že je od přírody podřadný oproti
mužíčkovi - podívala jsem se na studenta vedle -, který chraplavě dýchá,
nosí kravatu na gumičku a čtrnáct dní se neholil. Určitým bláznivým
ješitnůstkám se nevyhneme. Takový je člověk, řekla jsem si a začala kreslit
vozíčky a kroužky přes profesorovu rozhněvanou tvář, až vypadal jak hořící
keř anebo planoucí kometa každopádně
jako přízrak bez lidské podoby a významu. Z
profesora teď zbývala jen otep hořící na vršku Hampstead Heath. Brzy jsem
si svůj hněv vysvětlila a utišila jej, ale zvědavost zůstala. Jak vysvětlit hněv
profesorů? Proč jsou rozzlobení? Když totiž došlo na rozbor dojmu
zanechaného těmi knihami, vždy tu planul žár. Ten žár přijímal mnoho
podob: ukazoval se v satiře, v sentimentu, ve zvědavosti, v napomínání. Ale
často tu působilo i cosi dalšího, co jsem hned nedokázala rozeznat. Nazvala
jsem to “hněv”. Ale tento hněv se skryl pod zem a smísil se se všemožnými
dalšími emocemi.
Soudě podle jeho zvláštních účinků to byl hněv přestrojený a složitý, nikoli
prostý a otevřený.
Ať byl důvod jakýkoli, všechny tyto knihy, hnalo se mi hlavou při pohledu
na komínek tyčící se na stole, jsou pro mé potřeby bezcenné. Tím chci říct,
že jsou bezcenné vědecky, i když lidsky byly plné poučení, zájmu, nudy a
velmi podivuhodných informací o zvycích ostrovanů z fidži. Autoři je psali
v rudé záři emoce, ne v bílém jasu pravdy. Je proto třeba vrátit je
knihovníkovi na hlavní stůl a zasunout každou do příslušné buňky v té
obrovské plástvi. Jediné, co jsem si z práce za to dopoledne vzala, byl onen
fakt hněvu.
Profesoři - smáčkla jsem je dohromady - se hněvají. Ale proč, ptala jsem se
po vrácení knih, proč, řekla jsem znova, stojíc pod kolonádou mezi holuby
a prehistorickými kánojemi, proč se hněvají? A s touto otázkou jsem
špacírovala pryč, abych si našla místo, kde poobědvat. V čem skutečně
spočívá to, čemu zatím říkám “jejich hněv”? tázala jsem se. Tahle záhada
vydržela po celou dobu, co v malém podniku někde poblíž Britského muzea
trvá, než vám přinesou jídlo. Předchozí strávník nechal na židli polední
vydání večerníku a při čekání na jídlo jsem si mimoděk začala číst titulky.
Přes stránku se hnala stuha velmi vysokých písmen. Kdosi s převahou
vyhrál v Jižní Africe. Menší stužky oznamovaly, že sir Austen Chamberlain
navštívil Ženevu. Ve sklepě došlo k nálezu řeznické sekery se stopami
lidských vlasů. Pan soudce X se u rozvodového soudu vyjádřil k
bezostyšnosti žen. Po stránce byly rozesety další novinky. Nějakou
filmovou herečku spustili v Kalifornii z převisu a houpala se ve vzduchu.
Bude mlhavo. I nejzběžnější návštěvník této planety, uvažovala jsem, který
by se dostal k těmto novinám, by si - byť jen z tohoto roztříštěného
svědectví - musel povšimnout, že vAnglii panuje patriarchát. Každý, kdo je
při smyslech, musí vycítit nadvládu profesora. Jeho je moc a peníze a vliv.
On je vlastníkem novin, šéfredaktorem i redaktorem. On je ministrem
zahraničí a soudcem. On hraje kriket, jemu patří dostihy a jachty. On vede
společnost, která svým podílníkům platí dvě stě procent. On odkázal
miliony charitám a kolejím, které ovládá. On zavěsil filmovou herečku do
vzduchu.
On rozhodne, jestli ty vlasy na řeznické sekeře jsou lidské, a on vraha
zprostí viny či jej usvědčí a pověsí ho anebo pustí na svobodu. Zdálo se, že
krom mlhy vládne všemu. A přesto se hněvá. To, že se hněvá, jsem zjistila
následovně. Když jsem si četla, co psal o ženách, nepřemýšlela jsem nad
tím, 244 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / II 245
co říká, nýbrž o sobě. Když debatér chladně argumentuje, soustředí se
pouze na argument a čtenář se na něj chtě nechtě soustředí také. Kdyby
profesor psal o ženách chladně, zakládal svůj argument na nepopiratelných
důkazech a neukázal ani známku přání, aby výsledek skončil spíš tak než
onak, pak by se člověk také nehněval. Přijali bychom tu skutečnost tak, jako
přijímáme fakt, že hrášek je zelený a kanár
žlutý. Budiž, mohla jsem si říct. Ale zlobila jsem se, protože on se zlobil. A
přece se zdá absurdní, napadlo mne, když jsem listovala večerníkem, že by
se muž při vší své moci měl hněvat. Anebo je hněv, dumala jsem, jakýmsi
neodlučným druhem, průvodním přízrakem moci? Například bohatí se často
hněvají, jelikož podezřívají chudé, že se chtějí chopit jejich bohatství.
Profesoři (anebo patriarchové, to je pro ně asi přesnější jméno) se možná
částečně hněvají z tohoto důvodu, ale částečně i z jiného, který je trochu
méně zřejmý, leží hlouběji pod povrchem. Možná vůbec nejsou
“rozhněvaní”: vždyť naopak často projevují obdiv či oddanost a ve vztazích
soukromého života se chovají příkladně. Možná, že když profesor poněkud
příliš důrazně trval na podřadnosti žen, nešlo mu o jejich podřadnost, nýbrž
o jeho nadřazenost.
Jen ji poněkud zaníceně a s nadměrným důrazem hájil, protože je to pro něj
klenot nejvyšší ceny. Život je pro obě pohlaví - podívala jsem se na ně, jak
si razí cestu po chodníku - namáhavý, obtížný, je to věčný zápas. Vyžaduje
neskonalou odvahu a sílu. Jsme tvory iluze, a tak možná víc než co jiného
vyžadujeme sebedůvěru. Bez sebedůvěry jsme jak děti v kolíbce. A jak
můžeme tuto nezměřitelnou vlastnost, která je přitom tak drahocenná, získat
nejrychleji?
Myšlenkou, že ostatní jsou podřadnější než my. Pocitem, že právě nám je
nadřazenost nad ostatními lidmi vrozena a může spočívat v bohatství anebo
původu, v rovném nosu nebo dědečkově portrétu od Romneyho, neboť
dojemným pomůckám lidské představivosti není konce. Proto má pro
patriarchu, jenž musí dobývat, musí vládnout, nesmírný význam pocit, že
velké množství lidí, dokonce polovina lidského plemene, je oproti němu od
přírody podřadná. Není pochyb, že toto je jeden z hlavních zdrojů jeho
moci. Ale obraťme světlo tohoto zjištění na skutečný život, říkala jsem si.
Pomůže nám vysvětlit některé psychologické záhady, které si
poznamenáváme na okraj všedního žití? Vysvětlí to mé ohromení, když Z,
ten nejlidštější, nejskromnější z mužů, tuhle vzal do ruky kterousi knihu od
Rebecky Westové a po přečtení jednoho odstavce zvolal: “Ta nehorázná
feministka!
Tvrdí, že muži jsou snobi!” V tom zvolání, pro mne tak překvapivém vždyť
proč by slečna Westová byla nehorázná feministka jen proto, že
pronese možná pravdivé, byť nelichotivé tvrzení o druhém pohlaví? -,
nezněla jen poraněná ješitnost, nýbrž byl to protest proti porušení jeho moci
věřit v sebe sama. Zeny po celá staletí sloužily jako zrcadla prokazující
kouzelnou a lahodící schopnost odrážet postavu muže ve dvojnásobné
velikosti. Bez této schopnosti by nejspíš zemi pokrývalo bahnisko a
džungle. Triumfy všech našich válek by zůstaly nepoznány. Dodnes
bychom na zbytky ovčích kostí vyškrabávali siluety jelenů a směňovali
pazourky za kůže anebo ozdůbky, které by upoutaly náš prostinký vkus.
Nikdy by se nezrodil nadčlověk ani ruka osudu. Car a císař by nikdy
nenosili své koruny a nikdy by o ně nepřišli. Ať se zrcadel v civilizované
společnosti užívá jakkoliv, jsou nepostradatelná pro každý násilný a
hrdinský čin. Proto Napoleon i Mussolini tak důrazně trvají na podřízenosti
žen, protože kdyby nebyly podřízené, přestaly by zvětšovat. To zčásti
objasňuje, proč muži tak často nezbytně potřebují ženy.
A objasňuje to neklid, jejž projevují, když je žena kritizuje: pokud jim
řekne, že napsali špatnou knihu, namalovali slabý obraz anebo cokoli
jiného, nutně způsobí mnohem větší 246 Virginia Woolfová Vlastní pokoj /
II 247
bolest a vyvolá mnohem silnější hněv než stejně se vyjádřivší muž. Když
totiž žena začne říkat pravdu, postava muže se v zrcadle smrskne a jeho
vitální schopnost se zmenší. Jak má dál vznášet soudy, civilizovat
domorodce, vytvářet zákony, psát knihy, strojit se a řečnit na banketech,
pokud se u snídaně a při obědě nemůže vidět přinejmenším dvojnásobný,
než skutečně je? S těmito úvahami jsem si drolila chleba, míchala kávu a
stále znova shlížela na lidi venku. Pohled do zrcadla je svrchovaně důležitý,
protože posiluje vitalitu stimuluje
nervový systém. Odejměte jej a muž nemusí přežít, tak jako
narkoman bez kokainu. Očarováni touto iluzí, říkala jsem si s pohledem z
okna, každý druhý na chodníku kráčí do práce. V lahodných paprscích iluze
si ráno nasazují klobouky a oblékají kabáty. Zahajují den se sebevědomím,
plní sil, s důvěrou, že na čajovém dýchánku slečny Smithové budou
vítanými hosty; při vstupu do místnosti si říkají: “Jsem nadřazen polovině
přítomných,” a díky tomu hovoří s onou sebedůvěrou, sebejistotou, která
má tak hluboké důsledky pro veřejný život a vede k tak kuriózním
poznámkám na okraj v soukromé mysli.
Avšak tyto příspěvky k riskantnímu a fascinujícímu tématu, psychologii
druhého pohlaví - jíž se, doufám, budete věnovat, až budete mít svých pět
set ročně -, rázně ukončila nutnost zaplatit účet. Oběd přišel na pět šilinků a
devět pencí. Dala jsem číšníkovi desetišilinkovou bankovku a on šel pro
drobné. V peněžence jsem měla ještě dalších deset šilinků. Všimla jsem si
toho, neboť tento fakt mi stále bere dech - schopnost mé peněženky
automaticky plodit desetišilinkové bankovky. Otevřu ji a jsou tam.
Společnost mi dává kuře a kávu, nocleh a byt výměnou za určitý počet
papírků, které mi jednou odkázala teta jen proto, že neseme stejné jméno.
Moje teta Mary Bentonová (to vám musím povědět) zemřela při pádu z
koně, když si v Bombaji vyjela nadýchat se čerstvého vzduchu. Zpráva o
dědictví mne zastihla jedné noci přibližně v době, kdy parlament schválil
zákon, jímž ženy získaly volební právo. Do schránky spadl dopis od notáře,
a když jsem ho otevřela, zjistila jsem, že teta mi provždy odkázala pět set
liber ročně. Z oněch dvou věcí - volebního práva a peněz - se mi peníze, to
přiznávám, jevily jako nekonečně důležitější. Předtím jsem si na živobytí
vydělávala louděním drobností pro noviny, reportážemi o výstavě oslů
anebo svatbě, a pár liber navíc jsem měla z psaní adres, předčítání starým
dámám, výroby umělých květin a učení v mateřské školce. Tak vypadala
hlavní povolání dostupná ženám před rokem 1918. Není třeba, obávám se,
do detailů popisovat, jak tvrdá je to práce - protože asi znáte ženy, které ji
vykonávaly - ani jak těžké bylo vyžít z takto vydělaných
peněz, protože jste si to možná vyzkoušely. Ale jako tíživější břímě jsem
pociťovala jed strachu a trpkosti, který ve mně ty dny živily. Především
dělat stále práci, kterou jste neměla ráda, a dělat ji jak otrok, pochlebovat a
lísat se - možná ne vždycky nutně, ale zdálo se, že to nutné je, a sázky byly
příliš vysoké, než aby člověk mohl riskovat; a pak myšlenka na onen dar,
jejž skrývat znamenalo smrt - malý, ale drahý vlastníkovi - dar míjející a
spolu s ním i já, i má duše - to vše
se proměnilo v sněť, která užírala květ jara, ničila kmen v samotné dřeni.
Jak jsem ale řekla, umřela mi teta, a kdykoli rozměňuji desetišilinkovou
bankovku, trocha té sněti a rzi se stírá: strach a trpkost mizí. Vskutku,
napadlo mne, když jsem vracela stříbrné mince do peněženky, je
podivuhodné, když si vzpomenu na trpkost těch dní, jakou proměnu nálady
způsobí stálý příjem. Žádná moc na světě mi nemůže odejmout mých pět
set liber. Strava, dům a šatstvo jsou navždy mé. Nepřestává tedy pouze úsilí
a dřina, ale též nená248
Virginia Woolfová Vlastní pokoj / II 249
vist a zatrpklost. Nemusím žádného muže nenávidět - nemůže mi ublížit.
Nemusím žádnému muži lichotit - nemůže mi nic dát.
Zjistila jsem tak, že nepozorovatelně zaujímám nový postoj ke druhé
polovině lidského plemene. Bylo absurdní obviňovat jakoukoli vrstvu či
kterékoli pohlaví jakožto celek. Velké skupiny lidí nejsou za své skutky
nikdy odpovědné. Jsou vedeny instinkty, jež samy neovládají.
I oni, patriarchové, profesoři, mají nesmírné obtíže, strašlivé nedostatky, s
nimiž se musí smířit. Jejich výchova má
v některých ohledech stejné vady jako má. Posílila v nich právě tak stinné
stránky. Pravda, měli peníze a moc, ale jen za cenu toho, že v hrudi hostili
orla, supa, který jim stále vyklovával játra a zatínal drápy do plic vlastnický
instinkt,
štvaní se za ziskem, které je neustále žene k touze po statcích
a majetku druhých, k výrobě hranic a vlajek, bitevních lodí a bojových
plynů, k tomu, že obětují životy své a svých dětí.
Projděte pod Obloukem admirality (právě jsem dorazila k této
pamětihodnosti) anebo po jakékoli jiné cestě věnované trofejím a
dělostřelbě a zamyslete se, jaká sláva se tu vynáší. Anebo si v jarním slunci
prohlédněte burziána a proslulého advokáta, jak vcházejí do budov, aby
vydělávali peníze a další peníze a další peníze, když ve skutečnosti s pěti
sty
librami ročně vyžijete na slunci. Takové instinkty se hostí nepříjemně,
uvědomila jsem si. Čerpají sílu ze životních okolností, z nedostatku
civilizovanosti, říkala jsem si s pohledem na sochu vévody z Cambridge a
zvláště na peří z jeho klobouku, posazeného na stranu - s pohledem tak
vytrvalým, jakého se jim stěží kdy dříve dostalo. A s tím, jak jsem si
uvědomovala tyto nedostatky, se strach a zatrpklost postupně proměňovaly
v soucit a toleranci, a pak, za rok či dva, zmizel soucit a tolerance a
nastoupila největší úleva ze všech, totiž svoboda přemýšlet o věcech tak,
jak jsou.
Například tamhleta stavba - líbí se mi, nebo ne? Je ten obraz krás250
Virginia Woolfová
ný, anebo ne? Je tahle kniha podle mého názoru dobrá, či špatná? Tetina
závěť mi skutečně odhalila oblohu a namísto obrovité a působivé mužské
postavy, kterou mi Milton radil navěky obdivovat, jsem získala pohled na
otevřené nebe.
S těmito myšlenkami, s těmito úvahami jsem našla cestu zpátky ke svému
domu u řeky. Rozžíhaly se lampy a přes Londýn oproti ránu přešla
nepopsatelná změna. Jako kdyby to veliké soustrojí po celodenní práci
vyrobilo s naší pomocí pár yardů čehosi velmi vzrušujícího a krásného ohnivou
tkaninu planoucí rudými zraky, tříslově žlutou řvoucí příšeru s
planoucím dechem. Dokonce i vítr, jenž bičoval domy a třásl ohradami, se
takřka třepotal jak vlajka.
V mé uličce ovšem převládala útulnost. Malíř stěn sestupoval ze žebříku,
ošetřovatelka s kočárkem opatrně zajížděla do jeslí, uhlíř si skládal pytle na
hromádku a paní ze zelinářství rukama v červených rukavicích sčítala denní
tržbu.
Ale já
byla tak obtížena problémem, jejž jste mi vložily na bedra, že jsem se ani na
tyto obvyklé výjevy nedokázala dívat tak, aniž bych je vztáhla k jedinému
centru. Přemýšlela jsem, o kolik je dnes obtížnější, než tomu jistě bylo před
sto lety, určit, které z těchto zaměstnání stojí výše, které je
nepostradatelnější. Je lepší dělat uhlíře, nebo zdravotní sestru? Má
uklízečka, která vychovala osm dětí, pro svět nižší hodnotu než advokát,
který vydělal sto tisíc liber? Klást si takové otázky je zbytečné - nikdo je
neumí zodpovědět. Nejen že relativní hodnoty uklízeček a právníků
každých pár let stoupají
a klesají, ale navíc nemáme žádná měřidla, jimiž je poměřit byť jen v dané
chvíli. Byla jsem blázen, když jsem po svém profesorovi chtěla, aby mi v
argumentu o ženách poskytl “nepopiratelné důkazy” toho či onoho. I kdyby
někdo dokázal stanovit hodnotu jakéhokoli nadání v dané chvíli, tyto
hodnoty se změní, a za století se dost možná změní naprosto.
Za dalších sto let, říkala jsem si, docházejíc k vlastnímu Vlastní pokoj / II
251
prahu, ženy přestanou být chráněným pohlavím. Logicky se zapojí do všech
aktivit a námah, které jim společnost kdysi upírala. Sestra bude skládat uhlí.
Prodavačka bude řídit lokomotivu. Všechny domněnky založené na faktech
zjištěných v době, kdy ženy představovaly chráněné pohlaví, zmizí - jako
například (teĎ zrovna ulicí přepochodoval oddíl vojáků) ta, že ženy a kněží
a zahradníci žijí déle než jiní lidé.
Odstraňte tuto ochrannou hradbu, vystavte je stejným námahám a
činnostem, udělejte z nich námořníky a vojáky a strojvůdce a přístavní
dělníky a uvidíme, jestli ženy nebudou vymírat o tolik mladší a tak rychleji
než muži, že se bude říkat: “Dneska jsem viděl ženu,” tak jako se říkávalo:
“Viděl jsem letadlo.” Při otvírání dveří mi běželo hlavou: Až ženství
přestane být chráněným povoláním, může se stát cokoli.
Ale jak tohle všechno souvisí s námětem mé přednášky, s ženami a
literaturou? ptala jsem se při vstupu dovnitř.
III.
Bylo to zklamání, nepřinést si večer domů žádný důležitý výrok, žádný
autentický fakt. Ženy jsou chudší než muži, protože - to či ono. Možná by
teĎ bylo lepší vzdát se hledání pravdy, při kterém se vám leda na hlavu
svalí lavina názorů, žhavá jak láva a bezbarvá jak voda z dřezu. Bylo by
lepší zatáhnout záclony, zbavit se rušivých podnětů, rozsvítit lampu,
zúžit zkoumání a požádat historika, který nezaznamenává názory, nýbrž
fakta, aby popsal, za jakých podmínek ženy žily ne v celých dějinách, nýbrž
řekněme v Anglii v alžbětinské době.
Je totiž věčnou záhadou, proč žádná žena nenapsala z celé té jedinečné
literatury ani slovo, když přitom každý muž byl podle všeho mocen stvořit
píseň nebo sonet. V jakých podmínkách ženy žily? otázala jsem se - protože
lite252
Virginia Woolfová
ratura, dílo imaginace, nepadá na zem jak kamínek, jak to snad platí ve
vědě: literatura je jak pavoučí vlákno, přichycené možná jemně, ale vždy ve
všech čtyřech rozích k životu.
Někdy lze to připojení stěží zpozorovat: například u Shakespearových her
se zdá, že tu celé visí samy od sebe. Ale když
se síť prohne, když se za ni zatahá nebo se protrhne, pak si vzpomeneme, že
tyto pavučiny nesplétají žádné netělesné bytosti zčistajasna, nýbrž že ta díla
stvořily trpící lidské bytosti a že jsou přimknuta k věcem hrubě hmotným,
jako je zdraví a peníze a domy, v nichž žijeme.
Šla jsem proto k poličce, kde stojí historické knihy, a vyňala jednu z
nejnovějších, Dějiny Anglie profesora Trevelyana.
Znovu jsem si vyhledala Ženy, podheslo “postavení ž.”, a nalistovala
uvedené stránky. “Bití žen,” četla jsem, “patřilo k uznávaným mužským
právům a bylo beze studu prováděno lidmi urozenými i prostými. …
Podobně,” pokračuje historik, “dceři, která si odmítla vzít muže podle
výběru svých rodičů, hrozilo, že ji otec uvězní, zbije a bude s ní smýkat po
podlaze, aniž by tím jakkoli pobouřil veřejné mínění. Sňatek nebyl věcí
osobní náklonnosti, nýbrž rodinné hamižnosti, zvláště u rytířských vyšších
tříd. … K zasnoubení často došlo v době, kdy jedna nebo obě strany byly
ještě v kolébce, a při svatbě často teprve vyšly z péče chův.” To platilo
kolem roku 1470, brzy po Chaucerovi. Další poukaz k postavení žen
následuje asi o dvě stě let později, v době Stuartovců. “U
žen z vyšších a středních vrstev bylo stále výjimkou vybírat si své manžele,
a když byl manžel stanoven, byl vládcem a pánem, přinejmenším v
oblastech, kam dosahovala moc zákona a zvyklostí. Ani přesto,” uzavírá
profesor Trevelyan, “se nezdá, že by ženám u Shakespeara či z autentických
memoárů sedmnáctého století, např. Verneyovým a Hutchinsonovým,
scházela osobnost a charakter.” Jistě, když to uvážíme, Kleopatru nebylo
snadné ovládnout, lady Macbeth Vlastní pokoj 253
podle všeho měla silnou vůli a Rosalinda byla nejspíš přitažlivá dívka.
Profesor Trevelyan říká čistou pravdu, když poznamenává, že ženám u
Shakespeara očividně neschází osobnost a charakter. Jakožto nehistorik
bych mohla zajít ještě dále a prohlásit, že ženy plály jak majáky ve všech
dílech všech
básníků od počátku času - Klytaimnéstra, Antigoné, Kleopatra, lady
Macbeth, Faidra, Kressida, Rosalinda, Desdemona, vévodkyně z Amalfi u
dramatiků a pak, u prozaiků, Millamant, Clarissa, Becky Sharpová, Anna
Kareninová, Emma Bovaryová, Madame de Guermantes - jména se sbíhají
v mysli a každopádně nepřipomínají ženy “postrádající osobnost a
charakter”. Kdyby žena žila pouze v literatuře psané muži, pak by si ji
člověkvskutku představoval jako osobu nejvyšší důležitosti: velmi
rozličnou, hrdinnou i podlou, skvostnou i bídnou, nekonečně krásnou i
neskutečně odpornou a právě tak velkou jako muž, dokonce podle
některých větší.3 Ale tak se jeví žena v literatuře. Ve skutečnosti, jak
zdůrazňuje profesor Trevelyan, ji zavírali, bili a vláčeli po podlaze.
Vyvstává tak velmi zvláštní, složené stvoření. Ve sféře imaginace má
svrchovaný význam, ale v praxi je naprosto nepodstatná. Básnictvím
proniká od první do poslední stránky, leč do dějin takřka nezasáhla. V
literatuře ovládá životy králů a dobyvatelů a ve skutečnosti otročila
každému hošíkovi, jehož rodiče jí vnutili prsten. Z jejích úst někdy
vycházejí nejpamětihodnější slova, nejhlubší myšlenky literatury, zatímco v
reálném životě obvykle neuměla číst, neovládala pravopis a byla majetkem
svého manžela.
Touhle četbou, napřed historiků a pak básníků, bezpochyby vzniklo divné
monstrum - červ okřídlený jak orel: duch života a krásy, jenž v kuchyni
krájí hovězí lůj. Ale tyto příšery, jakkoli zábavné pro představivost, ve
skutečnosti neexistují. Aby ji člověk přivedl k životu, musel v jednu a tutéž
254 Virginia Woolfová
chvíli uvažovat básnicky i prozaicky, a tak si na jednu stranu uchovat
vědomí reality - že je to paní Nováková, věk šestatřicet, oblečená v
modrých šatech, s černým kloboukem a v hnědých střevících - ale zároveň
nezapomenout na fikci - že je nádobou, v níž se neustále míhají a
probleskávají všemožní duchové a síly. Jakmile ovšem tuto metodu
vyzkoušíme s alžbětinskou ženou, jeden pramen objasnění selhává: vysychá
nedostatkem údajů. Nevíme o ní nic podrobného, nic dokonale pravdivého
a podstatného. V dějinách ji skoro nezmiňují. A znovu jsem se obrátila na
profesora Trevelyana, abych se dozvěděla, co pro něj znamenají dějiny.
Pohledem na nadpisy kapitol jsem zjistila, že dějiny pro něj jsou
“Šlechtický velkostatek a metody dělebního zemědělství … Cisterciáci a
pěstování ovcí … Křížové výpravy …
Univerzita … Dolní sněmovna … Stoletá válka … Válka růží …
Renesanční učenci … Rozehnání klášterů … Agrární a náboženské spory
… PočátkyAnglie jakožto námořní mocnosti …
Španělská Armada` …” a tak dál. Občas je zmíněna jednotlivá žena, nějaká
Alžběta anebo Marie, královna anebo velká paní. Ale žena ze středních
vrstev, nevládnoucí ničím víc než hlavou a charakterem, se v žádném
případě nemohla jakkoli zapojit do těch velkých hnutí, které ve svém
souhrnu vytvářejí historikův pohled na minulost. A nenajdeme ji ani v
žádné sbírce historek. Aubrey ji skoro nezmiňuje. Tato žena nikdy nenapíše
vlastní životopis a jen vzácně si vede deník; dochovala se od ní jen hrstka
dopisů. Nezanechala žádné hry ani básně, podle nichž bychom ji mohli
posuzovat.
Schází nám, napadalo mne - a proč to nějaká nadaná studentka z
Newnhamu nebo Girtonu nezjistí? - spousta informací: v jakém věku se
vdávala, kolik zpravidla měla dětí, jak vypadal její dům, jestli měla vlastní
pokoj, jestli vařila,
jestli obvykle mívala sluhu. Všechna tato fakta nejspíš někde Vlastní pokoj
/ III 255
leží ve farních matrikách a účetních knihách - život průměrné alžbětinské
ženy určitě někde leží roztroušen, jen ho sebrat a udělat z něj knihu. S
pohledem na poličky pro nenapsané knihy jsem si říkala: Bylo by
opovážlivé víc, než si troufám, naznačovat studentkám těch slavných škol,
ať přepíšou historii, i když přiznávám, že v dané podobě se často jeví
malinko podivná, neskutečná, nesouměrná - ale proč by k dějinám nemohly
připojit dodatek? A samozřejmě ho nazvat nějakým nenápadným jménem,
takže by tam ženy mohly vystupovat bez problémů? Často o ně totiž
zavadíme koutkem oka v životech velikánů, jak uskakují do pozadí a
skrývají - říkám si někdy - mrknutí, úsměv, snad slzu.
A koneckonců tu máme dostatek životopisů Jane Austenové, nezdá se
nezbytné probírat znovu vliv trayckých postižení Joanny Bailliové na poezii
Edgara Allana Poea a pokud jde o mne, s radostí bych domy a duchy Mary
Russell Mitfordové uzavřela před veřejností alespoň na sto let. Ale
zahanbující, navázala jsem zas s pohledem na knihovnu, mi připadá to, že
se o ženách ví až od osmnáctého století. Nemám v hlavě žádný vzor, který
bych mohla obracet sem a tam. Táži se zde, proč ženy v alžbětinské době
nepsaly básně, a nejsem si jista, jakou měly výchovu - jestli je naučili číst jestli
měly
vlastní pokoj - kolik žen mělo děti ve věku nižším než jednadvacet let stručně
řečeno, co dělaly od osmi ráno do osmi večer. Evidentně byly bez
peněz. Podle profesora Trevelyana se vdávaly, ať se jim to zamlouvalo nebo
ne, dřív, než
vyšly ze školy, nejspíš někdy v patnácti, šestnácti letech.
Bylo by svrchovaně zvláštní, uzavřela jsem, kdyby i za této situace jedna z
nich najednou napsala Shakespearovy hry, a vzpomněla jsem si na toho
starého pána, který už nežije, ale byl to myslím biskup, jenž prohlásil, že je
vyloučeno, aby kterákoli žena, minulá, přítomná, či budoucí, projevila
Shakespearova génia. Napsal o tom do novin. A dámě, kte256
Virginva Woolfová
rá jej žádala o informaci, odpověděl, že kočky zkrátka nejdou do nebe, i
když, dodal, mají jakési duše. Kolik úvah tihle staří pánové vynaložili na
lidskou spásu! Jak se před jejich kročejemi svrašŤovaly hranice nevědění!
Kočky nejdou do nebe. Ženy nemohou napsat Shakespearovy hry.
Ať je to jak chce, nemohla jsem si při pohledu na Shakespearovy hry v
knihovně nepomyslet, že přinejmenším v tomhle měl ten biskup pravdu:
bylo naprosto a dokonale nemožné, aby v Shakespearově době jakákoli
žena napsala Shakespearovy hry. Představme si, protože fakta je tak obtížné
zjistit, co by se stalo, kdyby Shakespeare měl úžasně nadanou sestru, třeba
jménem Judith. Sám Shakespeare s velkou pravděpodobností - jeho matka
získala dědictví - chodil na gymnázium, kde se možná naučil latinsky Ovidia,
Vergilia a Horatia - a základy mluvnice a logiky. Dobře se ví, že to
byl bujný hoch, který pytlačil králíky, možná střílel vysokou a dřív, než by
bylo záhodno, si musel vzít ženu ze sousedství, která mu porodila potomka
o dost rychleji, než by se patřilo. Tato eskapáda ho přiměla hledat štěstí v
Londýně.
Zdá se, že měl smysl pro divadlo. Začal tím, že přidržoval koně u vchodu
na scénu. Velmi brzy v divadle získal práci, stal se úspěšným hercem a žil si
v centru dění, s každým se seznámil, všechny znal, praktikoval své umění
na jevišti, cvičil si vtip na ulicích, a dokonce si získal přístup do královnina
paláce. Zatím jeho výjimečně nadaná sestra, dejme tomu, zůstala doma.
Byla stejně dobrodružná, oplývala stejnou představivostí, stejně lačně
toužila poznat svět. Ale neposlali ji do školy. Neměla šanci naučit se
mluvnici a logiku,
o četbě Horatia a Vergilia ani nemluvě. Tu a tam se někde dostala ke knize,
třeba od vlastního bratra, a přečetla si pár stránek. Ale pak přišli rodiče a
řekli jí, ať zašívá punčochy anebo si hledí trouby a neblouzní tu s knihami a
s novinami.
Hovořili ostře, ale laskavě, protože to byli lidé práce, Vlastní pokoj / III 257
kteří znali životní podmínky ženy a milovali svou dceru - je dosti
pravděpodobné, že otec si jí hleděl jak oka v hlavě.
Možná v rychlosti a tajně na půdě mezi jablky načrtla pár stránek, ale buď
je pečlivě ukryla, nebo je spálila. Brzy však,
dřív, než dorostla, se musela zasnoubit se synem přádelníka ze sousedství.
Vykřikla, že svatba je jí odporná, a otec ji za to
tvrdě ztloukl. Pak jí přestal nadávat. Namísto toho ji prosil, ať mu
neubližuje, ať ho nezahanbuje v téhle věci se sňatkem.
Dá jí šňůru korálků anebo pěknou spodničku, řekl, a v očích měl slzy. Jak
mu může odpírat poslušnost? Jak mu může takhle lámat srdce? Samotná
síla jejího nadání ji k tomu dohnala.
Sbalila si věci do uzlíku, jedné letní noci se spustila po laně a dala se po
silnici k Londýnu. Ještě jí nebylo sedmnáct. Ani ptáci, co si zpívali na plotě,
v sobě neměli víc hudby než ona. Měla ten nejbystřejší cit, nadání jako její
bratr,
pro melodii slov. Stejně jako on měla zálibu v divadelnictví.
Stála u jevištního vchodu; chce hrát, řekla. Muži se jí vysmáli do očí.
Impresário - tlouštík s odstávajícím rtem - se uchechtl. Zahuhlal cosi o
tančících pudlech a ženách na jevišti - žádná žena, řekl, nemůže hrát
divadlo. Naznačil uhádnete co. Nemohla se svému řemeslu nikde vyučit.
A mohla se snad jít navečeřet do hostince anebo toulat se po nocích
městem? A přesto měla spisovatelského génia a toužila dosyta si vychutnat
životy mužů a žen a zkoumání jejich mravů. Nakonec - vždyť byla
mladičká, se zvláštní tváří jak básník Shakespeare, s týmiž šedýma očima a
klenutým obočím se
nad ní slitoval herec a ředitel Nick Greene. Počala s tím pánem dítě, a
tak-vždyť kdo změří žár a prudkost básníkovy duše, je-li lapena a zapletena
do ženského těla? -
se
zabila jedné zimní noci a leží pohřbena někde na rozcestí, kde teď za
křižovatkou Elephant and Castle staví autobusy.
Víceméně nějak takhle by se ten příběh myslím odehrál, kdyby nějaká žena
v Shakespearově době měla Shakespearova génia. Ale pokud jde o mne,
souhlasím s tím zesnulým biskupem, pokud to byl biskup - je nemyslitelné,
že by nějaká žena v Shakespearově době projevila Shakespearova génia.
Protože génius Shakespearova kalibru se nenarodí mezi těžce pracujícími,
nevzdělanými, servilními lidmi. Nenarodil se v Anglii za Sasů a Britů.
Nenarodí se v dnešní době mezi manuálně pracujícími. Jak by se tedy mohl
narodit mezi ženami, jejichž práce podle profesora Trevelyana začínala
skoro dřív, než vyšly ze školy, k níž byly přinuceny rodiči a k níž je poutala
veškerá moc zákona i zvyku? Ale přesto musel mezi ženami žít určitý
génius, tak jako určitě žije mezi pracujícími. Tu a tam vzplane Emily
Bronteová nebo Robert Burns a prokáže jeho přítomnost. Ale určitě se
nikdy nedostal na papír. Když ale čteme o utopené čarodějnici, o ženě
posedlé ďáblem, o moudré stařeně prodávající bylinky anebo třeba jen o
velmi významném muži, který měl matku, pak, myslím, nacházíme stopu
ztracené romanopiskyně, potlačené básnířky, nějaké němé a neslavné Jane
Austenové, nějaké Emily Brontéové, která si roztříštila lebku na blatech
anebo křivila ústa na silnicích, šílená z muk, do nichž ji její nadání uvrhlo.
Troufla bych si dokonce odhadnout, že “anonymus”, jenž napsal tolik básní,
aniž by je podepsal, byla často žena. Právě žena - jak navrhl, tuším, Edward
Fitzgerald - vytvořila balady a lidové písně, které broukala dětem a jimiž si
krátila čas přástek nebo dlouhou zimní noc.
Třeba to je pravda, třeba to je lež - kdo tu rozhodne? -, ale když jsem si
procházela svůj příběh o Shakespearově sestře, zdálo se mi, že vskutku
každá žena, která by se v šestnáctém století narodila s velkým nadáním, by
určitě zešílela, zastřelila se anebo skončila své dny v nějaké osamělé
chalupě
za vesnicí, napůl čarodějnice a napůl černokněžník, obávaná a posmívaná.
Není totiž třeba hlubokých psychologických 258 Virginia Woolfová
Vlastní pokoj / III 259
znalostí, abychom s jistotou věděli, že vysoce nadaná dívka, která uplatnila
své básnické nadání, narazila ze strany druhých lidí na takové hrozby a
zábrany a byla tak trýzněna a rozpolcena vlastními protikladnými instinkty,
že musela přijít o zdraví i o rozum. Žádná dívka nemohla dojít do Londýna,
stát u jevištních dveří a prorazit si cestu do přítomnosti divadelních ředitelů,
aniž by se musela násilím nutit a snášet úzkost, která třeba byla iracionální vždyť
možná, že cudnost je fetiš, vynalezený z neznámých důvodů
některými společnostmi -, ale právě tak i nevyhnutelná.
Cudnost tehdy měla a stále má v životě ženy náboženský význam a tolik se
zahalila nervy a instinkty, že vypreparovat ji a vynést ji na denní světlo
vyžaduje odvahu z nejvzácnějších.
Zít v Londýně šestnáctého století na volné noze by pro ženu, jež psala
básně a dramata, znamenalo nervový stres a dilema, které ji snadno mohly
zabít. I kdyby přežila, každé její slovo by bylo pokroucené a znetvořené,
vycházejíc z přepjaté a chorobné imaginace. A beze všech pochyb, říkala
jsem si s pohledem na poličku, na níž nestojí žádná dramata od žen, by její
dílo zůstalo bez podpisu. Toto útočiště by bezpochyby vyhledala. Právě
pozůstatky smyslu pro cudnost diktovaly ženám anonymitu ještě v
devatenáctém století.
Currer Bell, George Eliot, George Sand, samé oběti vnitřního sváru, jak
dokazují jejich knihy, se marně snažily zastřít se použitím mužského jména.
Tak vzdaly poctu konvenci, jež byla druhým pohlavím ne-li nastolena, tedy
přinejmenším štědře povzbuzována (sláva ženy nespočívá v tom, že se o ní
hovoří, pravil Periklés, muž, o kterém hovořili mnozí) - že známost na
veřejnosti je v případě žen opovrženíhodná.
Anonymitu mají v krvi. Stále je ovládá touha zahalit se.
Dodnes se nezajímají o zdar svého věhlasu tak jako muži a obecně řečeno
přejdou kolem náhrobku či pamětní desky, aniž by pocítily neodolatelnou
touhu vyrýt do nich své jméno, jak to ve shodě se svým nutkáním musí
učinit Alf, Bert anebo Chas, který, když kolem něj projde krásná žena,
anebo třeba jen pes, zamumlá: Ce chien est ä moi. A samozřejmě to nemusí
být pes, uvažovala jsem se vzpomínkou na Parlamentní náměstí, Vítězný
bulvár a další hlavní třídy - může to být kus země anebo muž s černými
kadeřemi. Jednou z velkých výhod ženství je to, že můžete projít kolem i
velmi krásné černošky, aniž byste ji chtěly proměnit v Angličanku.
Ta žena tedy, která se narodila v šestnáctém století s básnickým nadáním,
byla nešťastná, snášela vnitřní svár.
Všechny okolnosti jejího života, všechny její vlastní instinkty se
stavěly nepřátelsky k onomu stavu ducha, jehož je zapotřebí, chcete-li
osvobodit obsah vlastní hlavy. Ale jaký je ten stav ducha, jenž je
nejpříhodnější pro akt tvorby, zeptala jsem se. Lze získat sebemenší ponětí
o onom stavu, který živí a umožňuje tuto zvláštní činnost? Otevřela jsem
svazek obsahující Shakespearovy tragédie. Jaký byl stav Shakespearova
ducha, když psal třeba Leara a Antonia a Kleopatru? Jistě to byl
pro poezii nejpříznivější stav ducha, jaký se kdy naskytl. Ale Shakespeare o
něm neříká ani slovo. Pouze mimoděk a náhodou víme, že “nikdy nezkazil
verš”. Skutečně, sám umělec nikdy nic neřekl o svém duševním stavu snad
až do osmnáctého století.
Snad s tím začal Rousseau. Každopádně v devatenáctém století již bylo
sebevědomí rozvinuté natolik, že mezi literáty bylo zavedeným zvykem
popisovat své duše ve vyznáních a vlastních životopisech. A také jiní lidé
jim sepsali životopisy a po jejich smrti vyšla korespondence. I když tedy
nevíme, co prožíval Shakespeare, když psal Leara, víme, co
prožíval Carlyle, když psal Francou,zskou reaoluci, co prožíval
Flaubert, když psal Paní Bovaryouou, a co prožíval Keats, když se pokoušel
psát básně proti příchodu smrti a lhostejnosti světa.
260 Virginia Woolfová Vlastní pokoj l 111 261
A z toho nesmírného moderního písemnictví zpovědí a sebeanalýzy
vyrozumíváme, že napsat geniální dílo je skoro vždy výkonem neskutečně
obtížným. Všechno maří pravděpodobnost toho, že dílo vyjde z autorova
ducha neporušené a celistvé.
Maří ji hmotné podmínky obecně. Štěkají psi, lidé vyrušují, dojdou peníze,
selže zdraví. Tyto obtíže navíc důrazněji a tíživěji doléhají následkem
smutně známé lhostejnosti světa. Svět po lidech nežádá, aby psali básně a
romány a historie - na nic mu nejsou. Světu je jedno, jestli Flaubert nalezne
to pravé slovo anebo zda Carlyle přepečlivě ověří ten či onen údaj. A za to,
co nechce, samozřejmě nezaplatí. A tak autor - Keats, Flaubert, Carlyle trpí,
zvláště v tvůrčích letech mládí, každým vyrušením a každou
překážkou. Kletba, zmučený výkřik se pozvedá z těch knih introspekce a
vyznání. “Básníci mocní, mrtví ve své bídě” tak vypadá břímě jejich zpěvu.
Pokud všemu tomu navzdory něco přežije, je to zázrak, a žádná kniha se asi
nerodí celá a nezmrzačená, tak, jak byla počata.
Ale před ženami, říkala jsem si s pohledem na prázdné police, tyto obtíže
stály nekonečně hrozivěji. Především mít vlastní pokoj, nemluvě o pokoji
klidném či zvukotěsném, nepřipadalo v úvahu, pokud její rodiče nebyli
výjimečně bohatí anebo velmi urození, a to až do začátku devatenáctého
století. Apanáž, která závisela na dobré vůli otce, obvykle vystačila leda na
oděv, a tak pro ni byla nedostupná i ta ulehčení, jichž se i Keatsovi,
Tennysonovi či Carlylovi, chudým
mužům, dostávalo z pěší procházky či z výletu do Francie, z vlastního
bydlení, které sice vypadalo bídně, ale ochránilo je před nároky a tyranií
jejich rodin. Tyto hmotné obtíže byly nesmírné, avšak mnohem horší byly
strasti nehmotné.
Lhostejnost světa, kterou tak těžce snášel Keats, Flaubert a další geniální
muži, se v jejím případě z lhostejnosti proměnila v nepřátelství. Svět jí
neřekl tak jako jim: Piš si, jestli chceš - mně je to jedno. Svět se zachechtal:
Psát? K
čemu
je dobré to tvoje psaní? Tady by nám mohly být ku pomoci newnhamské a
yrtonské psycholožky, napadlo mne znovu s pohledem na prázdná místa v
knihovně. Neboť je bezpochyby načase změřit účinek zastrašování na
umělcova ducha, tak jako jsem v mlékárně viděla, že měří účinek běžného a
prvotřídního mléka na organismus krysy. Zavřeli do klecí dvě krysy a jedna
byla nenápadná, plachá a drobná, zatímco druhá naopak výstavní, smělá a
velká. Jakou stravou krmíme ženy jakožto umělkyně? otázala jsem se,
nejspíš se vzpomínkou na tu večeři se švestkami a polevou. K zodpovězení
té otázky mi stačilo otevřít večerník a přečíst si, že lord Birkenhead zastává
názor - ale opravdu se tu nehodlám zatěžovat
opisováním názoru lorda Birkenheada na ženské psaní. Výroky děkana
Ingeho ponechám nedotčeny. Specialista z Harley Street nechť vzbouří
ozvěny v Harley Street svým halasením - ke mně z toho nedolehne ani
chabý vánek. Ocituji ovšem pana Oscara Browninga, protože pan Oscar
Browning byl jednu dobu výrazná postava v Cambridgi a zkoušíval
studentky v Girtonu a Newnhamu. Pan Oscar Browning měl ve zvyku
prohlašovat, “že dojem, jenž mu ulpí v mysli po prohlédnutí jakéhokoli
souboru zkušebních písemných prací, je následující: bez ohledu na udělené
známky je i nejlepší žena intelektuálně podřízena nejhoršímu muži”. Když
tohle řekl, vrátil se pan Browning do svých pokojů - a toto pokračování
nám jej činí drahým a proměňuje jej v člověka jisté velikosti a majestátu vrátil
se do svých pokojů a našel na pohovce ležet podkoního - “pouhou
kostru, tváře měl vpadlé a bledé, zuby zkažené, a zdálo se, že nevládne plně
svými údy. … To je Arthur (řekl pan Browning). Je to skutečně milý hoch,
a nesmírně velkodušný.”`
Vždycky mi připadá, že ty dva obrázky se doplňují. A v tomto věku
životopisů se oba obrázky naštěstí skutečně doplní, 262 Virginia Woolfová
Vlastní pokoj / III 263
takže jsme s to vyložit si názory velkých mužů nejen podle toho, co říkají,
ale i podle jejich skutků.
Ale i když dnes je toto možné, takové názory vycházející ze rtů důležitých
lidí musely znít dosti impozantně i před padesáti lety. Dejme tomu, že
některý otec si z nejčistších pohnutek nepřál, aby jeho dcera odešla z domu
a stala se spisovatelkou, malířkou či badatelkou. “Podívej se, co říká pan
Browning,” řekl by. A nebyl tu jen pan Oscar Browning: byla tu Saturday
Reaiew, byl tu pan Greg - “bytostným základem ženina bytí,” řekl pan Greg
s emfází, “je podpora ze strany muže a služba muži” -, byly tu kopy
maskulinního mínění v tom smyslu, že intelektuálně od žen nelze nic čekat.
I kdyby otec tyto názory nepředčítal nahlas, každá dívka si je mohla přečíst
sama, a taková četba, dokonce i v devatenáctém století, musela snížit její
vitalitu a hluboce poznamenat její dílo. Vždy musela protestovat,
překonávat to tvrzení - tohle nesvedeš, toho nejsi schopna. Mezi
romanopiskyněmi už asi tahle nákaza příliš nepůsobí, protože se vyskytly
uznávané ženské autorky. Ale malířky tu jistě stále cítí
bolavé místo a domnívám se, že mezi hudebnicemi se tato choroba dodnes
šíří a je krajně nebezpečná. Žena-skladatelka se dnes nachází tam, kde v
Shakespearově době stála herečka.
Vzpomněla jsem si na svou smyšlenku o Shakespearově sestře a na Nicka
Greena, který řekl, že žena na jevišti mu připomíná tančícího psa. Johnson o
dvě stě let později tuto větu zopakoval o ženách za kazatelským pultem. A
otevřela jsem knihu o hudbě a tu máme ta slova v našem milostivém roce
1928 pronesená o ženách, které se pokoušejí skládat hudbu. “Pokud jde o
slečnu Germaine Tailleferrovou, lze jen zopakovat diktum doktora
Johnsona o kazatelkách s úpravou ve vztahu k hudbě. Pane, ženské skládání
je, jako když se pes prochází po zadních. Jde mu to špatně, ale člověka
překvapuje, že to vůbec svede. “` Takto přesně se historie opakuje.
A tak jsem sklapla životopis pana Oscara Browninga, odsunula ostatní
knihy a došla k závěru, že poměrně zjevně se ženě ani v devatenáctém
století nedoporučovala umělecká dráha. Naopak, musela snášet urážky,
ústrky, poučování a napomínání. Její duch musel být napjatý a její vitalita
ochablá následkem nutnosti oponovat tomuto a vyvracet tamto. Zde totiž
opět přicházíme do oblasti onoho velmi zajímavého a obskurního
maskulinního komplexu, který tolik ovlivnil ženské hnutí: oné v hloubi dlící
touhy ne vlastně po tom, aby ona byla podřízena, nýbrž aby on byl
nadřazen, kvůli níž se muž opevňuje, kamkoli se podíváte. Nejenom v
umění - zahrazuje také cestu do politiky, i když třeba případné riziko je
zanedbatelné a žadatelka prokazuje pokoru a oddanost. Dokonce i lady
Bessboroughová, jak si vzpomínám, se musela vzdor svému zápalu pro
politiku pokorně sklonit a napsat lordu Granvillu Leveson-Gowerovi: “… i
přes veškerou svou politickou prudkost a četná vyjádření na toto téma s
Vámi dokonale souhlasím, že žádná žena
není kompetentní vkládat se do této či jakékoli jiné vážné záležitosti více
než tak, že vyřkne svůj názor (je-li o to požádána).” A tak následně vylévá
svůj entuziasmus tam, kde nenarazí na sebemenší překážku - nad nástupním
proslovem lorda Granvilla v Dolní sněmovně. Bezpochyby podivuhodná
podívaná, napadlo mne. Historie protivenství mužů vůči ženské emancipaci
je možná zajímavější než příběh samotné emancipace.
Dala by se z toho udělat zábavná knížka, kdyby některá mladá studentka v
Girtonu nebo Newnhamu shromáždila příklady a odvodila teorii - ale
musela by si navléct tlusté rukavice a chránit se mřížemi z pevného zlata.
Ale když jsem zavírala lady Bessboroughovou, uvědomila jsem si, že co je
dnes zábavné, muselo se kdysi brát smr264
Virginia Woolfová Vlastní pokoj / III 265
telně vážně. Názory, které si dnes vlepíme do knížky s nápisem “láryfáry” a
schováme pro předčítání vybraným posluchačům za letních večerů, kdysi
doháněly k slzám, to vás ujišťuji. Mnohé z vašich babiček a prababiček si
vyplakaly oči. Florence Nightingalová křičela utrpením. Navíc pro vás,
které jste se dostaly na vysokou školu a užíváte si vlastních obývacích
pokojů - anebo jenom “přespávacích”
pokojíčků? -, je velmi snadné říct, že génius by na takové názory neměl brát
ohled: že génius by měl být povznesen nad starosti o to, co se o něm říká.
Bohužel ale právě geniálních mužů a žen se nejvíce dotýká to, jak se o nich
mluví.
Vzpomeňte si na Keatse. Vzpomeňte na slova, která si nechal vyrýt na
náhrobek. Vzpomeňte na Tennysona; vzpomeňte ale není snad třeba kupit
příklady té nepopiratelné, byť velmi politováníhodné skutečnosti, že k
povaze umělce patří přehnaná starost o to, co se o něm říká. Literatura je
poseta ruinami těch, kdo se nemírně zaobírali míněními druhých.
A tato jejich citlivost je dvojnásob neblahá proto (říkala jsem si, vracejíc se
v myšlenkách ke svému původnímu zkoumání - jaký stav ducha je
nejpodnětnější pro tvůrčí práci), že má-li umělcova mysl vykonat onen
nesmírný úkol a osvobodit plně a celistvě dílo, které je v něm, musí být
žhavá jak tavná směs: tak jako mysl Shakespearova, odhadovala jsem s
pohledem na knihu rozevřenou u Antonia a Kleopatry.
Nesmí v ní být žádná překážka, žádná cizí, nestrávená látka.
I když totiž říkáme, že o Shakespearově stavu ducha nic nevíme, již tímto
výrokem o jeho stavu ducha cosi říkáme.
Důvodem, proč o Shakespearovi víme tak málo - ve srovnání s Donnem,
Benem Jonsonem či Miltonem -, je to, že jeho záští, rivality a antipatie jsou
před námi skryty. Nezadržuje nás žádné “zjevení”, které by nás upomenulo
na autora. Veškerá touha protestovat, kázat, rozhlásit snášenou křivdu,
splatit dluh, učinit svět svědkem nějakého trápení či smutku v něm byla
vypálena a strávena. Proto z něj jeho poezie plyne volně a bez zábran.
Pokud se kdy lidskému tvoru zdařilo vyjádřit své dílo dokonale, pak to byl
Shakespeare.
Pokud kdy nějaká mysl byla bez příměsků, bez zábran, říkala jsem si,
navracejíc se ke knihovně, byla to Shakespearova mysl.
IV.
Nalézt nějakou ženu v tomto stavu ducha v šestnáctém století bylo
samozřejmě vyloučeno. Stačí pomyslet na alžbětinské hrobky se všemi těmi
dětmi, jak klečí se sepjatýma rukama, a na jejich časná úmrtí a pohlédnout
na jejich domy s tmavými, těsnými pokoji, a víme, že žádná žena tehdy
nemohla psát básně. Očekávali bychom, že podstatně později nějaká
vznešená paní snad využije své poměrné volnosti a pohodlí, zveřejní něco
pod svým jménem a podstoupí riziko, že bude pokládána za monstrum.
Muži samozřejmě nejsou snobi, pokračovala jsem, pečlivě se vyhýbajíc
“nehoráznému feminismu”
slečny Rebecky Westové: snahy hraběnek o psaní veršů oceňují převážně se
sympatiemi. Čekali bychom, že dáma s titulem se setká s daleko větším
povzbuzením, než jakého by se v té době dostalo neznámé slečně
Austenové či slečně Bronteové. Ale též lze očekávat zjištění, že její mysl
rušily nepřátelské emoce - strach, nenávist - a že její básně jsou tímto
rozrušením poznamenány. Například lady Winchilsea, napadalo mne, když
jsem vyjímala její básně. Narodila se v roce 1661, byla šlechtičnou rodem i
sňatkem, neměla děti a psala básně, do nichž stačí nahlédnout a spatříme ji,
jak vybuchuje rozhořčením nad postavením žen: My, ač ne hloupé, k bludu
vychovány, jsme zvrácenými zvyky spoutávány; 266 Virginia Woolfová
Vlastní pokoj 267
nám pokrok ducha zapovězen jest, ba hlupství pro nás má být cíl a čest; a
žena, která nad ostatní vzlétne, se s nepřátelskou stranou rychle střetne, pod
tlakem strachu opustí ji síla: ten útok ještě žádná nepřežila.
Očividně nelze říci, že by její mysl “strávila v žáru všechny překážky a
zbavila se příměsí”. Naopak, je obtížena a rozrušena záštím a smutky.
Lidské pokolení je podle ní rozpolceno na dvě skupiny. Muži jsou
“nepřátelská strana”; muži
jsou nenáviděni a obáváni, protože mají moc zahradit jí cestu k tomu, co
chce dělat - psát.
O běda, když se žena chytne pera!
Vždyť jaká pýcha v tomto hříchu žít! jak mohla by svou vinu odčinit! snad tvrdí
oni - spletla si, kým je, ať na piáno hraje, maluje,
ať shání boty, sukně, látky, šminky ale číst? - PSÁT? - co je to za novinky?
Tím vadne krása! Tím se vyčerpáte!
Přece - tvrdí - vlastní obor máte!
(A co je to Pravé Ženské Umění?
Služebného domu tupé vedení.)
Musí se ke psaní povzbuzovat domněnkou, že to, co píše, nikdy nevyjde
tiskem, a utěšovat se smutnou písničkou: Jen pro pár přátel zpívej, pro své
smutky, vavřín poznat souzeno ti není;
skryj se tiše v chmurném sešeření.
A přesto je zřejmé, že kdyby bývala mohla osvobodit svou mysl od
nenávisti a strachu a nezavalovat ji trpkostí a záštím,
oheň v ní žhavě plál. Tu a tam vystupují slova čirého básnictví:
Krásný květ růže zplih
mdle v bledých závojích.
- právem je chválí pan Murry a má se za to, že Pope si zapamatoval a
přisvojil verše:
Narcisem je rozum poražen:
v bolesti té vůně vchází sen.
Je tisíckrát škoda, že žena, která dokázala takhle psát, jejíž mysl směřovala
k přírodě a k úvahám, byla přinucena k hněvu a zatrpklosti. Ale co mohla
dělat? tázala jsem se s představou všech úsměšků a chechtotu, pochlebování
lichotníků, skepse profesionálního básníka. Chtěla-li psát, musela se možná
zavřít někde na vesnici a nechat se rvát vedví trpkostí a skrupulemi, i když
manžel k ní byl velmi laskavý a jejich společný život neměl jedinou vadu.
Říkám “musela možná”, protože když začneme hledat údaje o lady
Winchilsea, jako obvykle zjistíme, že se o ní skoro nic neví. Trpěla
strašlivou melancholií, kterou můžeme přinejmenším zčásti vysvětlit, když
si přečteme popis představ, v jejichž zajetí se v takovém stavu nacházela:
Prý bídně píšu, a má činnost, prý, je pýcha jen, či pusté blouznění.
Ta činnost, jež byla takto zcenzurována, spočívala (nakolik lze soudit) v
neškodných toulkách po polích a snění: 268 Virginia Woolfová Vlastní
pokoj / IV 269
Netušené ráda cítím v dlani,
ráda bloudím - a možná tak bráním, aby květ růže zplih
mdle v bledých závojích…
Pokud samozřejmě toto měla ve zvyku a toto jí dělalo radost, mohla
očekávat jen posměch - a také se říká, že Pope anebo Gay ji zkarikovali
jako “emancipovanou škrabalku”. Též se má za to, že urazila Gaye, protože
se mu vysmála. Jeho Drobnosti ukazují, řekla, že “pro něj je příhodnější
pochodovat
před nosítky než se nechat nést”. Ale to vše jsou “pochybné klevety” a jak
říká pan Murry, “nezajímavé”. Ale v tom s ním nesouhlasím, neboť bych
ráda znala víc byi třeba pochybných klevet, abych mohla objevit či vytvořit
si obrázek této melancholické paní, která milovala toulky v polích a tak
unáhleně, tak nemoudře proklela “služebného domu tupé vedení”. Ale stala
se řečnou, tvrdí pan Murry. Její nadání celé zarostlo plevelem a spoutalo je
trní. Nemělo šanci ukázat se ve své jemnosti a jedinečnosti. A tak jsem ji
postavila zpátky na poličku a obrátila se k další velké dámě, k vévodkyni,
již miloval Lamb, ke ztřeštěné, faniaskní Margaretě z Newcastlu, její starší
součas nici. Velmi se lišily, ale shodovaly se v tom, že obě byly urozené a
bezdětné a obě měly skvělé manžely. V obou plála stejná vášeň pro poezii a
oběma byly tytéž okolnosti příčinou rozrušení a deformace.
Otevřete vévodkyni a naleznete stejný výbuch vzteku: “Ženy žijí jak
netopýři anebo sovy, dřou jak soumaři a umírají jak červi…” Také z
Margarety se mohla stát básnířka; v naší době by se všechna ta činorodost
jistě někde příznivě projevila.
Ovšem co za daného stavu mohlo spoutat, zkrotit či zcivilizovat k lidskému
užitku tu divokou, rozhazovačnou, neřízenou inteligenci. Vylévala se v
neuspořádaných proudech veršů a prózy, básní a filosofie, které leží
zmrazeny v nikdy nečtených svazcích. Měli jí dát do ruky mikroskop. Měli
ji naučit pozorovat hvězdy a uvažovat vědecky. Její rozum byl zrůzněn
osamělostí a svobodou. Nikdo ji nekontroloval.
Nikdo ji neučil. Profesoři jí pochlebovali. U dvora si z ní tropili blázny. Sir
Egerton Brydges si stěžoval na její hrubost
- “vycházející z ženy vysokého postavení, vychované u dvora”.
Zavřela se o samotě na Welbecku.
Jaké vize osamění a chaosu vyvolává myšlenka na Margaretu
Cavendishovou! - jako by se nějaká obrovská okurka rozlezla po všech
růžích a karafiátech v zahradě a zadusila je k smrti. Jaká škoda, že žena,
která napsala slova “nejvychovanější ženy jsou ty, jejichž duše jsou
nejslušnější”, musela
promarnit život spisováním nesmyslů a zapadáním do stále hlubší
nepochopitelnosti a bláznovství, až se nakonec kolem její smrtelné postele
tísnili zvědavci. Šílená vévodkyně se zjevně stala strašákem na plašení
chytrých holčiček. Odložila jsem vévodkyni a otevřela korespondenci
Dorothy Osbornové tady,
vybavilo se mi, píše Dorothy Templovi o poslední vévodkynině knize.
“Ta ubožačka zjevně přichází o rozum, leč nemohla by se dopustit takové
směšnosti a odvážit se sepsat knihu, která je veršem, a byť bych třeba po
čtrnáct dnů nespala, takového něco by mne nenapadlo.”
A protože tedy žádná rozumná a skromná žena nemohla psát knihy, citlivá a
melancholická Dorothy, letorou pravý opak vévodkyně, nepsala nic. Dopisy
se nepočítaly. Žena směla psát dopisy, když seděla u lůžka nemocného otce.
Mohla je psát u krbu, zatímco muži hovořili mezi sebou, neboť tím je
nerušila. Podivné je to, říkala jsem si, listujíc Dorothyinými dopisy, jaký ta
neškolená a osamělá dívka měla talent pro sestavení věty, pro načrtnutí
scény. Poslouchejte, jak uhání:
“Po večeři sedíme a hovoříme, až přijde řeč na pana B, a pak jdu. Horké
dny trávím četbou či prací a kolem šesté či 270 Virginia Woolfová Vlastní
pokoj / IV 271
sedmé vyjdu na obecní pastvinu, ležící těsně u domu, kde mnoho mladých
žen pase ovce a krávy a sedí ve stínu a zpívá si; jdu k nim a porovnávám
jejich hlasy a krásu s pradávnými pastýřkami, o kterých jsem četla, a
nacházím tu velký rozdíl, ale věřte mi, myslím, že tyhle jsou právě tak
nevinné, jako asi byly tamty. Mluvím s nimi a zjistím, že k tomu, aby byly
nejšťastnějšími lidmi na světě, jim schází jen vědět, že jimi jsou. Obvykle
když jsme zabrány do hovoru, některá se rozhlédne a zpozoruje, jak její
krávy zacházejí do obilí, a pak
všechny běží pryč, lehce, jako kdyby měly křídla. Já nejsem tak mrštná, a
tak čekám, a když vidím, jak své stádo ženou domů, řeknu si, že je načase,
abych se také vrátila. Po večeři jdu do zahrady a k břehu říčky, která uplývá
kolem místa, kde sedím, a toužím, abyste byl se mnou…”
Mohla bych odpřisáhnout, že v jádře byla spisovatelkou.
Ale “byť bych třeba po čtrnáct dnů nespala, takového něco by mne
nenapadlo” - nepřátelství vůči ženě-spisovatelce, které se vznášelo ve
vzduchu, lze poměřit právě tím zjištěním: i žena s velkým nadáním pro
psaní se přinutila věřit, že napsat knihu je nutně směšné, ba důkazem
šílenství. A tak - vrátila jsem jediný útlý svazek dopisů Dorothy Osbornové
na poličku - docházíme k paní Behnové.
A s paní Behnovou překračujeme velmi významný bod cesty. Opouštíme ty
osamělé velké dámy, uzavřené v parcích mezi knihami, které psaly bez
čtenářů i kritiky, jen pro své potěšení. Vcházíme do města a otíráme se
lokty o obyčejné lidi v ulicích. Paní Behnová byla žena ze středních vrstev,
vykazující všechny plebejské ctnosti - humor, vitalitu i odvahu
-, žena donucená manželovou smrtí a několika vlastními dobrodružnými
nezdary vydělávat si vlastním důvtipem.
Musela pracovat za stejných podmínek jako muži. Velmi tvrdou prací si
vydělala na živobytí. Význam této skutečnosti převažuje nade vším, co kdy
napsala, dokonce i krásné “Já mučedníků tisíc stvořila” či “Ve skvostném
triumfu láska usazena”, neboť zde započíná svoboda ducha, či přesněji
možnost, že postupem času získá duch svobodu psát, co se mu zlíbí.
Protože ted, když to Aphra Behnová dokázala, mohly dívky přijít k rodičům
a říct jim: Nemusíte mi dávat kapesné; dokážu vydělávat perem.
Samozřejmě, že po mnoho následujících let odpověď zněla: Ano, tím, že
budeš žít tak, jako Aphra Behnová! Raději smrt! a dveře bouchly rychleji
než dřív. Zde se vnucuje k rozboru onen hluboce pozoruhodný námět cena,
kterou muži přisuzují ženské ctnosti, a její vliv na ženskou výchovu a
mohla by o něm vzniknout zajímavá kniha, kdyby se některá studentka z
Girtonu či Newnhamu chtěla tohoto tématu zhostit. Za frontispis by mohla
posloužit lady Dudleyová, usazená s diamanty mezi komáry ze skotských
blat. Když lady Dudleyová nedávno zemřela, napsaly Timesy, že lord
Dudley byl “muž vybraného vkusu a mnoha úspěchů, dobromyslný a
štědrý, avšak nevyzpytatelně despotický. Trval na tom, aby jeho žena
chodila dokonale nastrojena i v nejodlehlejší hájence na Vysočině; obtížil ji
skvostnými klenoty” a tak dál, “dal jí vše - vždy vyjma sebemenší míry
zodpovědnosti.” Pak lorda Dudleyho ranila mrtvice a ona jej ošetřovala a s
neskonalou zručností řídila od té doby jeho statky. Ten nevyzpytatelný
despotismus vládl v devatenáctém století též.
Avšak zpět. Aphra Behnová dokázala, že psaním lze vydělávat peníze
(možná za cenu určitých dobrých lidských vlastností), a tak psaní postupně
přestalo být pouhým znakem bláznovství a postiženého ducha a získalo
praktický význam.
Manžel může zemřít, rodinu může stihnout pohroma. S postupem
osmnáctého století si stovky žen začaly přivydělávat k apanáži anebo
zachránily rodinu překládáním anebo psaním nesčetných špatných románů,
které se už dnes neuvádějí dokonce ani v učebnicích, ale lze je najít v
krabi272 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / IV 273
cích s levnými knihami před antikvariáty na Charing Cross Road.
Mimořádná duchovní aktivita, která se projevila na konci osmnáctého
století mezi ženami - hovory a setkávání, eseje o Shakespearovi, překlady
klasiků -, se opírala o tu hmatatelnou skutečnost, že si ženy mohly psaním
vydělávat.
Peníze činí důstojným to, co, pakliže nezaplaceno, je frivolní. Stále bylo
možné se ošklíbat nad “emancipovanými škrabalkami”, ale nešlo popřít, že
mají čím naplnit peněženky.
Ke konci osmnáctého století tak došlo ke změně, kterou bych - kdybych
přepisovala historii - popsala podrobněji než křížové výpravy i válku růží a
pokládala ji za důležitější.
Žena ze středních vrstev začala psát. Vždyť pokud je Pýcha a předsudek
důležitá a pokud jsou důležité Middlemarch a Villette
a Na větrné hůrce, pak je mnohem důležitější, než mohu dokázat v
hodinové přednášce, že se ženy obecně - a ne pouze osamělá aristokratka
zavřená ve venkovském sídle se svými knihami a svými pochlebníky - daly
do psaní. Bez těchto předchůdkyň by Jane Austenová a sestry Brontéovy a
George Eliot nemohly psát o nic více, než by Shakespeare mohl psát bez
Marlowa anebo Marlowe bez Chaucera anebo Chaucer bez těch
zapomenutých básníků, kteří vydláždili cesty a zkrotili přirozenou divokost
jazyka. Neboť mistrovská díla se nerodí jako osamělí jedináčci: jsou
výsledkem mnoha let společného uvažování, uvažování lidu, takže za
jediným hlasem se nachází zkušenost masy. Jane Austenová by měla složit
věnec na hrob Fanny Burneyové a George Eliot vzdát hold robustnímu stínu
Elizy Carterové - statečné staré ženě, která si k posteli přivázala zvonek,
aby se budila včas a mohla se učit řecky. Všechny ženy společně by měly
zahrnout květinami hrob Aphry Behnové, který se (což je sice svrchovaně
skandální, nicméně docela příhodné) nachází ve Westminsterském opatství,
neboť ona pro ně vydobyla právo vyslovit obsah svých duší. Díky ní,
dvojznačné a vášnivé, vám 274 Virginia Woolfová
mohu dnes večer říct a nemyslet to jako čirou fantazii: Vydělejte si vlastní
hlavou pět set ročně.
Zde jsem tedy došla k počátku devatenáctého století.
A zde jsem poprvé nalezla několik polic cele věnovaných dílům žen. Ale
proč, musela jsem se ptát, když jsem je přebíhala očima, to jsou až na pár
výjimek samé romány? Původní podnět vybízel k poezii. “Svrchovanou
královnou zpěvu”
byla básnířka. Ve Francii i v Anglii básnířky nastupují dříve než
romanopiskyně. Navíc jsem si s pohledem na ta čtyři slavná jména říkala,
co má George Eliot společného s Emily Brontéovou? Není snad pravda, že
Charlotte Brontéová vůbec nepochopila Jane Austenovou? Krom možná
relevantního faktu, že žádná z nich neměla děti, by se v místnosti nemohly
sejít čtyři neslučitelnější charaktery - až nás to svádí vymyslet si jejich
setkání a rozhovor. A přesto byly, když psaly, jakousi zvláštní silou hnány
psát romány. Souvisí to nějak s tím, že se narodily ve středních vrstvách,
ptala jsem se, a se skutečností, kterou měla o něco později tak důrazně
prokázat slečna Emily Daviesová, že totiž rodina ze středních vrstev
vlastnila na počátku devatenáctého století jen jediný obývací pokoj? Když
žena psala, musela psát ve společném obývacím pokoji. A jak si
vehementně naříká slečna Nightingalová - “ženy nikdy nemají půlhodinu,
…
kterou by mohly nazvat svou” - stále ji někdo rušil. Nicméně bylo snadnější
tu psát prózu než báseň či drama. Stačí menší koncentrace. Jane Austenová
psala tímto způsobem až do konce svých dnů. Její synovec říká ve svých
vzpomínkách: ,Je překvapivé, jak toto vše dokázala, protože neměla žádnou
samostatnou pracovnu a většinu práce musela odvést ve společném
obývacím pokoji, kde byla terčem všemožných a neustálých vyrušení.
Pečlivě dbala, aby její činnost nevytušilo
služebnictvo, návštěvníci anebo kdokoli jiný, kdo nenáležel k rodině.” Jane
Austenová své rukopisy schovávala anebo je Vlastní pokoj / IV 275
přikrývala listem savého papíru. A veškerý literární výcvik, jehož se ženě
na počátku devatenáctého století dostalo, spočíval v pozorování charakteru,
v rozboru emoce. Její citlivost
byla po staletí vychovávána vlivy společného obývacího pokoje.
Působily na ni pocity lidí; stále měla před očima osobní vztahy. Když se
proto žena ze středních vrstev začala věnovat psaní, přirozeně psala romány,
i když se jeví jako poměrně jasné, že dvě ze čtyř zde uvedených slavných
žen nebyly svou povahou romanopiskyně. Emily Brontéová měla psát
poetická dramata, zatímco prostorná a přetékající duše George Eliot se měla
poté, co byl tvůrčí impulz spotřebován, volně rozprostřít v historických
líčeních a životopisech. Psaly ovšem romány. Lze dokonce zajít ještě dále,
řekla jsem a vzala z police Pýchu a předsudek, a prohlásit, že psaly dobré
romány. Bez chvástání či zraňování opačného pohlaví lze tvrdit,
že Pýcha a předsudek je dobrá kniha. Každopádně by se člověk nestyděl být
přistižen, jak píše Pýchu a předsudek. A přesto byla
Jane Austenová ráda, že někde skřípal pant, takže dřív, než kdokoli vešel,
mohla rukopis schovat. Pro Jane Austenovou bylo psaní Pýchy a předsudku
čímsi kompromitujícím. A přemítala jsem - byla by Pýcha a předsudek
lepším románem, kdyby
Jane Austenová nepokládala za nutné schovávat rukopis před návštěvníky?
Přečetla jsem si pár stránek, abych to zjistila, ale nedokázala jsem nalézt
žádné stopy toho, že by okolnosti jejímu dílu sebeméně uškodily. To na tom
bylo možná nejzázračnější: tahle žena psala kolem roku 1800 bez nenávisti,
bez zatrpklosti, beze strachu, bez protestu, bez kázání.
Právě tak psal Shakespeare, říkala jsem si s pohledem na Antonia a
Kleopatru, a když lidé srovnávají Shakespeara a Jane Austenovou, míní
možná to, že duše obou strávily veškeré zábrany, a z toho důvodu neznáme
Jane Austenovou a neznáme Shakespeara a z toho důvodu Jane Austenová
prod! chla každé slovo, které napsala, a stejně tak Shakespeare. Po276
Virginia Woolfová
kud Jane Austenová nějak trpěla okolnostmi, pak vinou omezenosti života,
který jí byl uložen. Bylo nepřípustné, aby žena někam šla sama. Nikdy
necestovala, nikdy se neprojela Londýnem v omnibusu, nikdy sama
nepoobědvala ve městě.
Ale snad patřilo k povaze Jane Austenové, že co neměla, to mít nechtěla.
Její nadání a okolnosti, v nichž žila, byly v naprostém souladu. Pochybuji
však, zda to platilo o Charlotte Brontéové, pomyslela jsem si, když jsem
otevřela Janu Eyrovou a položila ji vedle Pýchy a předsudku.
Otevřela jsem ji na dvanácté kapitole a můj zrak přitáhla věta: “Ať mne
viní, kdo chce.” Za co asi vinili Charlottu Brontéovou? A přečetla jsem si,
jak Jana Eyrová vycházívala na střechu, když paní Fairfaxová připravovala
ovocné želé, a rozhlížela se přes pole ke vzdálenému obzoru. A toužila což
jí všichni měli za zlé - aby
“byla nadána takovým bystrozrakem, že bych dohlédla až za ten obzor, kde
je svět plný vzruchu a shonu, kde jsou města a kraje plné života, o nichž
jsem slýchala, ale které jsem nikdy nespatřila. Přála jsem si mít víc
životních zkušeností, než jsem měla, větší možnost styku s lidmi mého
založení a větší příležitost seznámit se s lidmi nejrůznějších povah - a tohle
mi v Thornfieldu chybělo.
Dovedla jsem ocenit dobré vlastnosti paní Fairfaxové i Adélčiny, ale věřila
jsem, že na světě jsou ještě jiní dobří lidé, zajímavější, a toužila jsem, abych
je mohla poznat.
Mnozí mi to budou bezpochyby mít za zlé a řeknou, že jsem byla věčně
nepokojná. Nemohla jsem za to - měla jsem v povaze neklid, pociťovala
jsem jej někdy až bolestně. V
takových chvílích mi bylo jedinou úlevou, když jsem se mohla procházet
sem a tam po chodbě v druhém patře, protože jsem v tom tichu a v té
samotě měla poVlastní pokoj / IV 277
cit bezpečí a mohla jsem se v duchu zabývat nejjasnějšími vidinami, které
se mi zjevovaly - měla jsem jich jistě mnoho a všechny byly obestřeny
čarovnou září; v té samotě se mé srdce jásavě rozbušilo překypující touhou
po životě a zároveň se tetelilo zmatkem. Ale ještě raději jsem v duchu
naslouchala báji, která neměla konce která vznikla v mé obraznosti a bez
ustání se rozvíjela dál, podněcována představami o tom, po čem jsem
toužila a co jsem ve skutečném životě nepoznala - o bohatých životních
zkušenostech a ohnivých citech.
Je marné říkat, že by lidé měli být spokojeni, mohou-li žít klidně: lidé
potřebují, aby se v jejich životě něco dělo, a když takový život nemají,
pravděpodobně budou o něj usilovat. Milionům je souzen ještě tišší způsob
života než můj a miliony se mlčky bouří proti svému údělu. Nikdo neví,
jaké vzpoury, kromě těch politických, klíčí v lidských masách zde na zemi.
Všeobecně se předpokládá, že jsou ženy velice pokojní tvorové - ale ženy
mají cit právě tak jako muži, potřebují nějaké pole činnosti, aby mohly
uplatnit své schopnosti, stejně jako jejich bližní mužského rodu; když se jim
ukládají příliš přísné meze a když jsou odsouzeny k úplné stagnaci, tr! pí
právě tak, jako by trpěli muži. Je důkaz omezenosti, když jejich
privilegovanější bližní říkají, že by se ženy měly výhradně věnovat jen
vaření pudinků, pletení punčoch, hraní na klavír a vyšívání pompadúrů. Je
důkaz tuposti, když muži ženy odsuzují nebo se jim vysmívají za to, že se
snaží umět víc a vědět víc, než se ze zvyku považuje pro ně za nutné.
Když jsem tak o samotě přecházela po té chodbě sem a tam, dost často jsem
slýchala smích lady Poolové…
278 Virginia Woolfová
To je neobratný zlom, pomyslela jsem si. Je to náraz, přejít zničehonic ke
Grace Poolové. Souvislost je narušena.
Mohli bychom říci, navázala jsem, pokládajíc knihu vedle Pýchy a
předsudku, že žena, která napsala tyto stránky, v sobě měla více génia než
Jane Austenová, ale když si je přečteme znova a všimneme si v nich tohoto
záchvěvu, toho pokoření, pochopíme, že svého génia nikdy nevyjádří úplně
a v celistvosti. Její knihy budou deformované a zkroucené. Tam, kde
by měla psát s klidem, bude psát vztekle. Tam, kde by měla psát moudře,
bude psát bláznivě. Tam, kde by měla psát o svých postavách, bude psát o
sobě. Válčí se svým údělem.
Jak by mohla zemřít jinak než mladá, v křeči a v marnosti?
Musela jsem si chvilku pohrávat s myšlenkou, co by se asi stalo, kdyby
Charlottě Brontéové bylo dáno třeba tři sta let (ale ta bláznivá žena prodala
práva na své romány bez dalšího za patnáct set liber), kdyby lépe poznala
svět plný vzruchu a shonu, města a kraje plné života, kdyby měla víc
praktické zkušenosti, víc se stýkala se sobě rovnými a seznámila se s
růzností charakterů. Těmito slovy přesně vystihla nejen své vlastní
nedostatky jakožto romanopisce, nýbrž nedostatky svého pohlaví v té době.
Věděla líp než kdokoli jiný, jak nekonečný prospěch by přineslo jejímu
géniu, kdyby se nestravoval v osamělých vidinách nad vzdálenými poli,
kdyby jí byla poskytnuta zkušenost a styk s lidmi a cestování. Ale nebyly jí
poskytnuty. Byly jí odpírány a my musíme akceptovat fakt, že všechny ty
dobré romány, Villette, Emma, Na větrné hůrce, Middlemarch, byly
napsány ženami jen s onou nevelkou životní zkušeností, jež mohla vstoupit
do domu ctihodného duchovního, a též napsány ve společném obývacím
pokoji onoho ctihodného domu a ženami tak chudými, že si nemohly
najednou koupit víc než pár archů papíru, na které pak psaly Větrnou hůrku
či Janu Eyrovou. Je pravda, že jedna z nich - George Eliot - po mnoha
trápeních unikla, ovšem Vlastní pokoj / IV 279
pouze do odloučené vily ve čtvrti St. John s Wood. A zde se usadila ve stínu
nepřízně světa. “Chci jasně říci,” napsala, “že k sobě nikdy nehodlám
pozvat nikoho, kdo o pozvání nepožádal”; neboť nežila snad v hříchu se
ženatým mužem a nemohl pohled na ni poskvrnit počestnost paní Smithové
či kohokoli, kdo by se náhodou stavil? Je nutné se podrobit společenským
zvyklostem a být “odříznut od toho, co se nazývá svět”. V téže době žil na
druhé straně Evropy mladík, volně se družící tu s cikánkou, tu se
šlechtičnou. Odcházel do válek a bez zábran a bez cenzury sbíral veškerou
rozličnou zkušenost lidského života, která mu tak úžasně posloužila
později, když začal psát knihy. Kdyby Tolstoj žil v ústraní kláštera s vdanou
ženou “odříznutou od toho, co se nazývá svět°`, pak by možná podal
výchovnou mravní lekci, ale stěží by, říkala jsem si, napsal Vojnu a mír.
ale možná lze zajít do problému psaní románů a vlivu pohlaví na
romanopisce trochu hlouběji. Když zavřeme oči a představíme si román
jakožto celek, zdálo by se, že to je výtvor vykazující určitou zrcadlovou
podobnost životu, i když samozřejmě s nesčetnými zjednodušeními a
pokřiveními.
Každopádně to je struktura zanechávající určitou podobu v duševním zraku,
tu vystavěná ze čtverců, tu pagodovitá, tu s vyrážejícími křídly a arkádami,
tu pevně kompaktní a kupolovitá jak katedrála svaté Sofie v Istanbulu. Tato
podoba, procháZela jsem v myšlenkách některé slavné romány, v člověku
hned vyvolá náležitou emoci. Avšak ta se ihned prolne s jinými, protože
tuto “podobu” netvoří vztah kamene ke kameni, nýbrž vztah člověka k
člověku. Tak v nás román vyvolává všemožné protikladné a sporné emoce.
Život se sváří s čímsi, co není životem. Odtud pramení obtížnost jakékoli
shody ohledně románů a nesmírný vliv, který na nás mají naše soukromé
předsudky. Na jednu stranu cítíme: Ty - hrdina jménem John - musíš žít,
jinak upadnu do nejhlubšího zoufalství. Na druhou stranu cítíme: Běda,
Johne, musíš zemřít, protože to vyžaduje podoba knihy. Život se sváří s
čímsi, co není životem. A pak, protože zčásti to život je, to
posuzujeme jako život. Lidmi, jako je James, hluboce opovrhuji, řekneme.
Anebo -Tohle je absurdní změi. Něco takového bych nikdy nemohl sám
cítit. Celá struktura, jak se jasně ukáže při promyšlení kteréhokoli slavného
románu, je bezmezně složitá, protože ji tvoří mnoho odlišných soudů, velmi
mnoho různých druhů emocí. Podivuhodné je to, že jakákoli takto složená
kniha vydrží pohromadě déle než pár let anebo že může anglickému čtenáři
říci totéž co ruskému či čínskému. Ale někdy pohromadě vskutku drží, a to
velmi pevně. A tím, co knihy v těchto vzácných případech přežití (myslela
jsem na Vojnu n mír) udržuje pohromadě, je cosi, co nazýváme integrita, i
když to nijak nesouvisí s placením účtů ani s čestným jednáním v
nebezpečné situaci. V romanopiscově případě se integritou míní
přesvědčivost, s níž cítíme, že toto je pravda. Ano, připadá nám, nikdy bych
si nepomyslel, že by to mohlo být takto, nikdy jsem nezažil, že by se lidé
takhle chovali. Ale ty jsi mne přesvědčil, že tak to je,
že tak se to stalo. Každou větu, každý výjev přidržíme při čtení před
světlem - neboť se kupodivu zdá, že Příroda nám poskytla vnitřní světlo k
posouzení romanopiscovy integrity či desintegrity. Anebo možná Příroda
spíše v náporu iracionality vyznačila na stěny duše neviditelným inkoustem
předtuchu, kterou tito velcí umělci stvrzují - črtu, kterou stačí
jen přidržet u ohně génia a stane se zřetelnou. Když ji takto vystavíme
plameni a vidíme, jak se probouzí k životu, uchváceně vykřikneme: Ale
právě to jsem vždycky cítil a znal a chtěl! A chvějeme se vzrušením a
zavíráme knihu dokonce s jistou uctivostí, jako by to bylo cosi velmi
cenného, opora, k níž se budeme vracet po celý život, a takto ji vracíme do
knihovny, řekla jsem, berouc Vojnu n mír a kladouc ji zpět na 280 Virginia
Woolfová Vlastní pokoj / IV 281
její místo. Pakliže naopak ty chudinky věty, které bereme do rukou a
podrobujeme zkoušce, nejprve svým jasným zbarvením a kmitavými gesty
probudí rychlou a lačnou odpověď, ale pak se zastaví a zdá se, že jim cosi
brání v rozvinutí, anebo pokud vynesou na světlo pouze chabý náčrt v
tomhle koutě a kaňku tamhle a nic se neukáže úplné a celistvé, pak si
zklamaně povzdychneme a řekneme: Další selhání. Tenhle román někde
ztroskotal.
A ve většině případů romány samozřejmě někde ztroskotají.
Představivost pod tou nesmírnou tíhou klopýtne. Pohled se zatemní a
nedokáže již rozlišit mezi pravým a falešným; nemá již sílu pokračovat v té
ohromné dřině, která v každém okamžiku vyžaduje uplatnění tolika
rozličných schopností. Ale jak by toto všechno mohlo být ovlivněno
pohlavím romanopisce, přemítala jsem s pohledem na Janu Eyrovou a ty
ostatní. Postihne nějak autorčino pohlaví integritu romanopiskyně - onu
integritu, kterou pokládám za spisovatelskou páteř? Je jasné, že v pasážích z
Jany Eyrové, které jsem citovala, se s integritou romanopiskyně Charlotty
Brontéové svářil hněv. Opustila příběh, jemuž měla náležet veškerá její
oddanost, a léčila si nějaký soukromý smutek.
Vzpomněla si, že jí je odpírána zkušenost, která jí náleží že je nucena
stagnovat na faře a štepovat punčochy, zatímco ona chtěla volně putovat po
světě. Její představivost se zachvěla pokořením a my, ženy, jsme ten
záchvěv pocítily. Ale bylo tu více vlivů než jen hněv, které dorážely na její
představivost a sváděly ji z pravé cesty. Například nevědomost.
Rochesterův portrét je vykreslen v tmách. Cítíme v něm vliv strachu, a
právě tak soustavně cítíme hořkost, jež je výsledkem útlaku, pohřbené
utrpení doutnající pod příkrovem její vášně, zavilost, která tyto knihy, ač
úžasné, stahuje v záchvatu křeči.
A protože román vykazuje tento vztah k reálnému životu, jeho hodnoty jsou
do jisté míry hodnotami reálného života. Ale je zjevné, že ženské hodnoty
se velmi často liší od hodnot vytvořených druhým pohlavím, a je to
přirozené.
Nicméně nadvládu mají hodnoty mužů. Hrubě řečeno, fotbal a sport jsou
“důležité”, zatímco uctívání módy a nákup oblečení jsou “triviální”. A tyto
hodnoty se nevyhnutelně přenášejí z života do literatury. Tato kniha je
důležitá, předpokládá kritik, neboť se zabývá válkou. Tato kniha je
bezvýznamná, neboť se zabývá pocity ženy v přijímacím pokoji.
Bitevní výjev je důležitější než výjev z obchodu - hodnotový rozdíl
přetrvává všude a mnohem subtilněji. Celá struktura románu z počátku
devatenáctého století byla proto, pakliže jej psala žena, vystavěna myslí
mírně strhávanou z přímé cesty a nucenou měnit svou jasnou vizi jakožto
ústupek vnější autoritě. Stačí jen prolistovat ty staré, zapomenuté romány a
naslouchat tónu hlasu, jímž jsou napsány, a vytušíme, že autorka se
vyrovnávala s kritikou: toto říká útočně, tamto smířlivě. Připouští, že je
“pouhá žena”, anebo protestuje, že “není o nic horší než muž”. S touto
kritikou se vyrovnávala tak, jak jí to diktoval její temperament - učenlivě a
ostýchavě, anebo v hněvu a emfaticky. Ať tak či onak, každopádně
myslela na něco jiného než na věc samu. Její kniha nám tupě dopadá na
hlavu. V samém jejím středu hlodá kaz. A já uvažovala o všech těch
románech napsaných ženami, které leží rozesety jak poďobaná jablíčka v
zahradě před londýnskými antikvariáty. Hniloba vzešla z toho kazu
uprostřed.
Autorka ustoupila názoru druhých a proměnila své pořadí hodnot.
Ale jak obtížné, ba nemožné to muselo být, pokud se nechtěly odchýlit
napravo ani nalevo. Jakého génia, jakou integritu si žádalo vytrvat tváří v
tvář vší té kritice, vprostřed
oné čistě patriarchální společnosti, a bez nejmenšího za282
Virginia Woolfová Vlastní pokoj / IV 283
chvění se držet věci tak, jak ji spatřily. Dokázala to jen Jane
Austenová, a Emily Brontéová. Je to další pírko, možná to nejkrásnější, v
jejich kloboucích. Psaly tak, jak píší ženy, ne
tak jako muži. Ze všech stovek žen, které tehdy psaly romány, se pouze ony
zcela povznesly nad neustálá napomenutí věčného učitele - piš toto, mysli si
tamto. Jen ony ohluchly k tomu vytrvalému hlasu, tu huhlajícímu, tu
hubujícímu, tu panovačnému, tu zasmušilému, tu pobouřenému, tu
rozhněvanému a tu zas blahosklonnému, tomu hlasu, který ženy nedokáže
nechat na pokoji, zůstává u nich jak nějaká příliš svědomitá guvernantka a
úpěnlivě je žádá, jak sir Egerton Brydges, aby se chovaly jemně, vtahuje i
do kritiky poezie kritiku pohlaví a pokud se vypracují a vyhrají
(předpokládám) nějakou nablýskanou cenu, pak je upomíná, aby se držely v
mezích, které dotyčný pán pokládá za vhodné: “…autorky románů by měly
aspirovat na dokonalost pouze tím, že uznají omezení daná jejich
pohlavím.“4 Tím je v kostce řečeno vše, a když vám k vašemu údivu
povím, že tato věta nebyla napsána v srpnu 1828, nýbrž v srpnu 1928,
budete myslím souhlasit,
že jakkoli je pro nás dnes tento výrok zábavný, zastupuje širokou
názorovou skupinu - nehodlám rušit klid těch letitých tůní, beru jen to, co
mi náhodou připlave k nohám -, která byla před sto lety mnohem
průraznější a mnohem hlasitější. Mladá žena, která by se v roce
1828 dokázala povznést nad všechny ty ústrky a posměšky a přísliby cen,
by musela být velmi statečná. Jen buřič by si dokázal říct: Literaturu si
nikdo nekoupí. Literatura je přístupná všem. Pedel nepedel, mně nebudeš
zakazovat chodit na trávu. Zamkněte si knihovny, když chcete, ale žádná
brána, žádný zámek, žádná závora nikdy nespoutá svobodu mé mysli.
Ale jakkoli velký byl vliv, jímž na jejich tvorbu působilo zastrašování a
kritika - a já věřím, že tento vliv byl nesmírný -, bylo to nepodstatné ve
srovnání s druhou obtíží, před
kterou stály (stále jsem přemítala nad těmi romanopiskyněmi z počátku
devatenáctého století), když své myšlenky začaly přenášet na papír - totiž
tou, že za nimi nestála žádná tradice, anebo jen tak kratičká a dílčí, že
nebyla k valnému užitku. Pokud jsme totiž ženy, pak naše myšlení prochází
přes naše matky. Je zbytečné žádat o pomoc významné mužské autory,
jakkoli velké nám mohou skýtat potěšení. Lamb, Browne, Thackeray,
Newman, Sterne, Dickens, De Qnincey kdokoli další ještě
nikdy nepomohl ženě, i když se od nich mohla naučit pár triků a
přizpůsobit si je pro svou potřebu.
Tíha, krok, tah mužského ducha se příliš liší od jejího, než aby z něj se
zdarem vyzdvihla cokoli podstatného. Při těchto rozdílech už nelze jen tak
napodobovat. Hned po přiložení pera k papíru by nejspíš zjistila, že nemá k
dispozici žádnou obecně sdílenou větu. Všichni velcí romanopisci Thackeray,
Dickens, Balzac - psali přirozenou prózou, svižnou, ne však
plytkou, expresivní, ne však vyumělkovanou, která nabírala jejich vlastní
odstín, avšak nepřestávala být sdíleným
majetkem. Založili ji na větě, která byla v dané době běžná.
Věta běžná na počátku devatenáctého století zněla asi takto: “Velkolepost
jejich děl byla pro ně důvodem nepřestat, nýbrž kráčet vpřed. Neznali
vyššího vzrušení či blaženství než toho, které spočívalo v uplatnění umění,
jež ovládali, a v nekonečných pokoleních pravdy a krásy. Úspěšnost vybízí
ku snaze - a návyk pak přivádí k úspěchu.” To je mužská věta; spatříte za ní
Johnsona, Gibsona a všechny ostatní. Pro potřeby žen byla taková věta
nevhodná. Charlotte Brontéová se vším svým úžasným prozaickým
nadáním zakopávala a padala s touto těžkopádnou zbraní v rukou. George
Eliot s ní spáchala masakry, jež se vymykají slovům. Jane Austenová se na
ni podívala a zasmála se a vynalezla si naprosto přirozenou, úhlednou větu,
vhodnou pro vlastní potřeby, a nikdy
284 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / IV 285
se od ní neodklonila. I když proto měla menšího literárního génia než
Charlotte Brontéová, podařilo se jí nekonečně víc říci. Volnost a plnost
výrazu patří k bytostné podstatě umění, a proto tento nedostatek tradice,
tato vzácnost a nevhodnost nástrojů musely ženskou tvorbu nesmírně
poznamenat. Navíc se kniha neskládá z vět položených jedna vedle druhé,
nýbrž z vět vyklenutých (pokud tento obraz pomůže) do arkád a kupolí.
Také tento tvar byl vytvořen muži kvůli vlastním potřebám a pro vlastní
účely. A nemáme důvod se domnívat, že epická forma či forma básnické
hry se pro ženu hodí lépe než věta. Avšak všechny starší literární formy
byly v době, kdy se žena stala spisovatelkou, již ztuhlé a dané. Jedině
román ještě nezestárl, takže jej mohla měkce hníst - možná o důvod víc,
proč psala romány. Nicméně kdo i dnes může říci, že “román” (uvozovkami
chci zdůraznit svůj dojem, že to slovo je nepřípadné), že tato nejtvárnější ze
všech forem má náležitou podobu pro její potřeby?
Bezpochyby uvidíme, že až se bude moci volně hýbat, přetvoří si jej pro
sebe; a též si zajistí nějaké nové médium, ne nutně ve verších, pro poezii,
která je v ní. Protože právě poezii je stále upíráno vyjádření. A pokračovala
jsem v přemítání, jak by žena dnes napsala básnickou tragédii v pěti
jednáních - zda by použila verš - zda by spíš nepoužila prózu?
Ale to jsou obtížné otázky, skryté v šeru budoucnosti.
Musím je opustit, už proto, že mne podněcují vzdalovat se od tématu do
nepropustných lesů, kde se ztratím a kde mne s nejvyšší pravděpodobností
sežere divoká zvěř. Nechci a jsem si jista, že ani vy nechcete - načínat
hovor o oné ponuré otázce, jíž je budoucnost literatury, a tak se tu jen na
okamžik zastavím a přivolám vaši pozornost k ohromné roli, kterou v této
budoucnosti - nakolik jde o ženy - musí sehrát hmotné podmínky. Kniha se
nějak musí uzpůsobit tělu a odhadem by člověk řekl, že knihy žen by měly
být kratší a koncentrovanější než knihy mužů a strukturovány tak, aby
nevyžadovaly hodiny úporné a nepřerušené práce. Vždy totiž bude docházet
k vyrušením. Dále se zdá, že nervy, které živí mozek, se u mužů a u žen liší,
a pokud chcete, aby pracovaly co nejlépe a z plných sil, musíte zjistit, jaké
zacházení jim vyhovuje - zda jim například vyhovují tyto přednáškové
rozvrhy, jak je nejspíš vynalezli mniši před stovkami let
-, jaké potřebují střídání práce a odpočinku, když odpočinek nechápeme
jako nicnedělání, nýbrž jako cosi odlišného, a čím by se měl odpočinek lišit.
To vše se musí probrat a odhalit - to vše tvoří součást problému “ženy a
literatura”.
A přesto, navázala jsem, opět směřujíc ke knihovně, kde najdu tuto
podrobnou studii psychologie žen od ženské autorky? Pokud následkem
neschopnosti hrát fotbal nebude ženám povoleno provozovat lékařství
Naštěstí se v tu chvíli mé myšlenky obrátily jinam.
V.
Konečně jsem v průběhu tohoto bloudění došla k policím s knihami od
žijících autorů, mužů i žen - protože dnes píšou ženy skoro stejný počet
knih jako muži. Anebo pokud to zcela neplatí, pokud výřečným pohlavím
zůstávají muži, pak nepochybně platí, že ženy již nepíšou pouze romány.
Vyšly spisy Jane Harrisonové k řecké archeologii, estetická díla Vernon
Leeové a knihy Gertrudy Bellové o Persii. Vycházejí knihy o všemožných
tématech, jichž by se o generaci dříve žádná žena nemohla dotknout.
Vycházejí básně a dramata a kritiky, historická díla a životopisy, cestopisy a
odborné a badatelské knihy, a dokonce i pár prací z ňlosofie a knihy o
přírodních vědách a ekonomii. A i když romány převládají, samy romány se
možná proměnily dík spřízněnosti s kni286
Virginia Woolfová Vlastní pokoj 287
hami jiného rázu. Přirozená prostota, epický věk ženské tvorby, je možná
pryč. Četba a kritika ji možná obdařily širším rozpětím, větší jemností.
Sklon k životopisnosti se možná vyčerpal. Psaní možná ženě přestává
poskytovat metodu sebevyjádření a stává se uměním. Na několik otázek
tohoto druhu by člověk v oněch nových románech mohl najít odpověď.
Namátkou jsem vzala jeden do ruky. Stál u samého kraje knihovny,
jmenoval se Životní dobrodružství (nebo tak nějak) od Mary Carmichaelové
a vyšel právě tento říjen. Podle všeho její první kniha, řekla jsem si, ale je
nutné ji číst, jako by to byl poslední svazek v poměrně dlouhé řadě, jako
pokračování všech ostatních knih, do kterých jsem nahlížela - básní lady
Winchilsea a dramat Aphry Behnové a románů slavné čtveřice.
Neboť knihy navazují jedna na druhou, přestože jsme zvyklí posuzovat je
odděleně. A musím ji - tuto neznámou ženu - též chápat jako nástupkyni
všech ostatních žen, do jejichž životních podmínek jsem nahlédla, a zjistit,
co podědila z jejich rysů a omezení. A tak jsem se s povzdechem - protože
romány poskytují sedativum místo séra, nechají vás sklouznout do
malátných dřímot, namísto aby vás probraly žhavým železem - usadila s
blokem a tužkou, abych vytěžila, co půjde, z prvního románu Mary
Carmichaelové.
Zpočátku jsem přebíhala zrakem po stránce. Nejdřív si osvojím tah jejích
vět, řekla jsem si, a až pak si naložím paměť modrýma očima a hnědýma
očima a co spolu asi mají Chloe a Roger. Na to bude dost času, až se
rozhoĎnu, jestli pracuje perem, anebo krumpáčem. A tak jsem si pár vět
ozkoušela na jazyku. Brzy mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Hladký
skluz věty za větou byl přerušován. Cosi se trhalo, cosi drhlo; slovo tu a
slovo tam mi mávlo pochodní před očima. “Pouští se z řetězu”, jak se říká
ve starých divadelních hrách. Je jako někdo, kdo zapaluje zápalku, ale nic
s ní nezažehne, říkala jsem si. Ale proč, ptala jsem se jí, jako kdyby byla se
mnou, ti nevyhovuje tvar vět Jane Austenové? Patří všechny do starého
železa jen proto, že Emma a paní Woodhousová jsou po smrti? Běda,
vzdychla jsem, pokud by to měla být pravda. Protože zatímco Jane
Austenová přechází od nápěvu k nápěvu, tak jako Mozart od písně k písni,
číst tenhle text bylo jako plout po moři na nekryté lodi. Hup nahoru, žuch
dolů. Tato sevřenost, tato krátkodechost mohla znamenat, že se něčeho bojí.
Snad toho, že bude nazvána “sentimentální”, anebo si uvědomuje, že texty
žen byly prohlašovány za květnaté, a tak nás zahrnuje trny - ale dokud si
trochu pečlivěji nepřečtu nějaký výjev, nemohu si být jista, zda je sama
sebou, nebo někým jiným. Každopádně netlumí vitalitu, pomyslela jsem si
při pečlivější četbě. Ale navršuje příliš mnoho fakt. V knížce tohoto rozsahu
z nich nebude moci zužitkovat ani každý druhý. (Kniha byla proti Janě
Eyrové asi poloviční.) Nějak se jí ovšem podařilo dostat nás všechny Rogera,
Chloe, Olivii, Tonyho a pana Bighama do kanoe na řece. Počkej
chvilku, řekla jsem a opřela se v křesle, musím to celé pečlivěji uvážit, než
půjdu dál.
Vím skoro jistě, říkala jsem si, že Mary Carmichaelová na nás něco hraje.
Mám totiž pocit jako na horské dráze, když se vozíček namísto sklouznutí,
jak bychom čekali, opět vyřítí vzhůru. Mary zasahuje do očekávané
posloupnosti.
Napřed rozbila větu a teď rozbila posloupnost. Dobrá, na obojí má plné
právo, pokud to činí ne kvůli rozbíjení, nýbrž vytváření. Nemohu si být
jista, zda jde o jedno, či o druhé, dokud se nestřetla se situací. Dám jí
veškerou volnost výběru, řekla jsem, jaká ta situace bude. Jestli chce, ať ji
udělá z plechovek a starých konvic, ale musí mě přesvědčit o své víře, že to
je situace - a pak, když ji vytvořila, se s ní musí
střetnout. Musí poskočit. A odhodlána splnit vůči ní svou povinnost jakožto
čtenář, pokud ona splní svou povinnost 288 Virginia Woolfová Vlastní
pokoj / V 289
vůči mně jakožto autor, jsem obrátila stránku a četla…
Odpustte mi, že se přerušuji takhle znenadání. Nejsou tu žádní muži?
Slibujete mi, že se tamhle za tím červeným závěsem neukrývá postava sira
Chartrese Birona? Ujišťujete mne, že tu jsme samé ženy? Pak vám mohu
říci, že bezprostředně následující slova, která jsem přečetla, zněla - “Chloe
měla Olivii ráda…” Nebuďte zaražené. Nečervenejte se.
Přiznejme si v soukromí naší výlučné společnosti, že takové věci se občas
stávají. Někdy ženy mají rády ženy.
“Chloe měla Olivii ráda,” četla jsem. A pak jsem si naráz uvědomila, k jak
ohromné změně tu došlo. Bylo to možná poprvé v literatuře, kdy Chloe
měla Olivii ráda. Kleopatra Octavii ráda neměla. A jak neskonale by se
Antonius a Kleopatra proměnil, kdyby tomu bylo naopak! Za daného stavu
věcí, říkala jsem si (popouštějíc svou mysl - obávám se stranou od
Životních dobrodružství), je celá věc zjednodušena, je
absurdně - smím-li to tak říct - zkonvencionalizována.
Kleopatra vůči Octavii chová jediný cit: žárlivost. Je vyšší než
já? Jaký nosí účes? Možná, že drama nic víc nevyžadovalo.
Ale o kolik by bylo zajímavější, kdyby se vztah těch dvou žen jevil
složitěji. Všechny tyto vztahy mezi ženami (říkala jsem si, rychle si
vybavujíc tu úžasnou galerii fiktivních žen) jsou
příliš prostinké. Co vše bylo ponecháno stranou, nevyzkoušeno.
A snažila jsem si vybavit z četby jakýkoli případ, kdy dvě ženy vystupují
jako přítelkyně. K pokusu dojde v Dianě na křižovatkách. V Racinovi a v
řeckých tragédiích samozřejmě najdeme důvěrnice. Tu a tam se objeví
matky a dcery. Ale takřka bez výjimky je text líčí ve vztahu k mužům. Jak
zvláštní
představa, že všechny velké fiktivní ženy byly až do dob Jane Austenové
nejen viděny druhým pohlavím, ale též viděny pouze ve vztahu k druhému
pohlaví. A jak malou část ženského života přitom tento vztah tvoří a jak
málo může i o něm vědět muž, když jej pozoruje přes černé anebo růžové
brýle, které mu na nos nasadí sex. Odtud možná pramení pozoruhodná
povaha ženy v literatuře, udivující krajnosti její krásy a hrůzy, její proměny
od božské dobrotivosti k pekelné hříšnosti - protože tak ji vidí milenec,
když jeho láska roste či mizí, když je blažená či nešťastná. To samozřejmě
platí méně o romanopiscích devatenáctého století.
Zde žena nabývá na rozličnosti a komplikovanosti. Možná dokonce právě
touha psát o ženách muže postupně vedla k opuštění poetického dramatu,
které se svou prudkostí mohlo hrdinky využít jen nepatrně, a vynalézt
román jakožto vhodnější schránu. I tak zůstává očividné (dokonce i u
Prousta), že muž je ve svém poznání ženy strašlivě omezený a jednostranný
- právě tak, jako žena ve svém poznání mužů.
Také, pokračovala jsem opět s pohledem na stránku, se jasně ukazuje, že
ženy mají (stejně jako muži) i jiné zájmy než věčné starosti domácího
života. “Chloe měla Olivii ráda.
Zařídily si společnou laboratoř…,” četla jsem dál a zjistila, že tyto dvě
mladé ženy se věnovaly rozmělňování jater,
čímž podle všeho vzniká lék proti zhoubné anémii, přestože jedna z nich
byla vdaná a měla - myslím, že se nepletu - dvě malé děti. A toto všechno
se samozřejmě muselo vynechávat, takže úžasný portrét fiktivní ženy
vyhlíží jako příliš prostinký a příliš monotónní. Předpokládejme například,
že by muži byli v literatuře zastoupeni pouze jako milovníci žen a nikdy
jako přátelé mužů, jako vojáci, myslitelé, snílci. Jak málo partií v
Shakespearových hrách by jim mohlo náležet!
Jak by literatura trpěla! Možná by nám zůstala větší část Othella a
podstatný díl Antonia - ale žádný Caesar, žádný Brutus, žádný Hamlet,
žádný Lear, žádný Jacques - literatura by byla neuvěřitelně ochuzena, a také
skutečně je nezměrně ochuzena dveřmi, které bouchaly před ženami.
Provdány proti své vůli, zavřené v jediném pokoji a připou290
Virginia Woolfová Vlastní pokoj / V 291
tané k jediné činnosti - jak by je dramatik mohl plně, poutavě či pravdivě
popsat? Jediným možným tlumočníkem byla láska.
Básník byl nucen k vášni, anebo k zatrpklosti, pokud se ovšem nerozhodl
“nenávidět ženy”, což v drtivé většině případů znamenalo, že pro ně nebyl
přitažlivý.
Pokud tedy Chloe má Olivii ráda a zařídily si společnou laboratoř (což
samo o sobě učiní jejich vztah rozmanitějším a trvalejším, protože bude
méně osobní), pokud Mary Carmichaelová umí psát (a jistý rys jejího stylu
mne již začínal
poutat), pokud má vlastní pokoj (čímž si nejsem zcela jista) a pokud má
svých pět set ročně (ale to se teprv musí prokázat), pak myslím, že došlo k
čemusi velmi důležitému.
Protože pokud Chloe má Olivii ráda a Mary Carmichaelová ví, jak to
vyjádřit, pak zažehne pochodeň v té rozlehlé síni, kam ještě nikdo
nevstoupil. Je tam samé pološero a hluboký stín, jak v těch točitých
jeskyních, kde chodíme se svíčkou a nakukujeme nahoru a dolů, nevědouce,
kam šlápnout. A začala jsem knížku číst znovu a četla jsem, jak Chloe
pozoruje Olivii, která klade kádinku na polici a říká, že je čas, aby se vrátila
k dětem. Takový výjev nebyl spatřen od počátku světa, zvolala jsem. A i já
jej sledovala velmi zvědavě. Chtěla jsem. totiž uvidět, jak se Mary
Carmichaelová dala do díla, aby zachytila tato nezaznamenaná gesta, ta
nevyřčená či nedořečená slova, která se utvářejí, ač nejsou o nic
hmatatelnější než stíny můr na stropě, když jsou spolu ženy samy,
neozářeny vrtošivým a pestrým světlem druhého pohlaví. Bude muset
zadržet dech, řekla jsem si při čtení, pokud to má zvládnout, protože ženy
jsou tak podezřívavé ke každému zájmu, za nímž nestojí nějaký očividný
motiv, tak strašlivě přivyklé na skrývání a útlak, že zmizí při prvním
zakmitnutí oka, které se pozorně obrátí jejich směrem.
Jediný způsob, jak to můžeš dokázat, radila jsem v myšlenkách Mary
Carmichaelové, jako by tu byla se mnou, je mluvit o něčem jiném a
vytrvale se dívat z okna a takto si (ne tužkou v bloku, nýbrž tím
nejtěsnějším z těsnopisů) slovy takřka ještě neslabikovanými poznamenat,
co se děje, když Olivia - tento organismus, jenž po milion let stál ve
skalním stínu - cítí, jak na ni dopadá světlo, a vidí, jak se k ní blíží
kus zvláštní potravy - poznání, dobrodružství, umění. A ona natahuje ruku,
říkala jsem si a pozvedla opět oči od stránky, a musí nalézt nějakou zcela
novou kombinaci svých schopností, tak vysoce rozvinutých pro jiné
potřeby, aby nové pozřela starým, aniž by narušila nekonečně jemnou a
složitou rovnováhu celku.
Avšak běda, učinila jsem něco, co jsem nechtěla bezmyšlenkovitě
jsem sklouzla k chvále vlastního pohlaví.
“Vysoce rozvinuté” - “nekonečně jemné” - to jsou nepochybně pochvalná
přízvíska a chválit vlastní pohlaví je vždycky podezřelé a často hloupé. A
navíc, jak to lze v tomto případě obhájit? Nelze přijít k mapě a říct, že
Kolumbus objevil Ameriku a že Kolumbus byla žena, anebo vzít jablko a
utrousit, že Newton odhalil zákony gravitace a že Newton byla žena, anebo
vzhlédnout k obloze a říct, že nám nad hlavami létají letadla a že letadla
vynalezly ženy. Na zdi není vyznačena žádná ryska, jíž lze změřit přesnou
výšku žen.
Nemáme žádné metry, úhledně rozčleněné na drobné dílky, které bychom
přiložily k vlastnostem dobré matky nebo k oddanosti dcery, k věrnosti
sestry či ke zručnosti domácí paní. Jen pár žen zatím získalo univerzitní
titul a v rozsáhlých profesních oblastech - v armádě a námořnictvu, v
obchodě, politice a diplomacii - jsou takřka neznámé. I v této chvíli
zůstávají takřka mimo systém. Ale pokud chci znát vše, co se člověk může
dozvědět například o siru Hawleym Buttsovi, stačí mi otevřít Burka či
Debretta a zjistím, že získal ten a ten akademický titul, že vlastní rezidenci,
má dědice, působil jako ministerský tajemník, zastupoval Velkou 292
Virginia Woolfová Vlastní pokoj / V 293
Británii v Kanadě a obdržel jistý počet čestných titulů, úřadů, vyznamenání
a dalších ocenění, jimiž jsou nesmazatelně vyznačeny jeho zásluhy. Jen
sama Prozřetelnost může o siru Hawleym Buttsovi vědět víc.
Když proto o ženách prohlašuji “vysoce rozvinuté”, “nekonečně jemné”,
nemám možnost ověřit svá slova ve Whitakerovi, Debrettovi ani v
Univerzitní ročence. Co za této situace mohu dělat? A znovu jsem se
podívala na knihovnu.
Stály tam životopisy: Johnson a Goethe a Carlyle a Sterne a Cowper a
Shelley a Voltaire a Browning a mnoho jiných. A začala jsem přemýšlet o
všech těch velikánech, kteří z toho či onoho důvodu obdivovali,
vyhledávali, milovali, důvěřovali, žili s -, psali o -, věřili v - a projevovali
cosi, co
lze popsat jedině jako jistou potřebu a závislost ve vztahu k jistým osobám
druhého pohlaví. Netvrdila bych, že všechny tyto vztahy byly dokonale
platonické, a sir William Joynson Hicks by to nejspíše popřel. Ale velmi
bychom těmto osvíceným mužům ukřivdili tvrzením, že z těch družných
svazků čerpali jen pohodlí, lichotky a tělesné slasti.
Očividně se jim dostávalo čehosi, co jejich vlastní pohlaví nebylo
s to poskytnout, a možná by nebylo unáhlené to vymezit blíže (aniž bychom
citovali bezpochyby rapsodická slova básníků) jako určitý stimul, určitou
obnovu tvůrčí síly, jíž obdařit je v moci jedině opačného pohlaví. Otevřel
dveře do salónu či dětského pokoje, říkala jsem si, a nalezl ji třeba mezi
dětmi, anebo s kouskem výšivky na kolenou - každopádně vprostřed
jakéhosi odlišného uspořádání a jiné životní soustavy, a kontrast mezi tímto
a jeho světem, jímž mohly být soudní dvory anebo Dolní sněmovna,
okamžitě ožil a nabyl na síle a i při nejprostším rozhovoru vyplynul tak
přirozený rozdíl názorů, že jeho vysušené myšlenky získaly novou
plodnost; a pohled na ni, jak tvoří v médiu jiném než on, tak podnítil jeho
tvůrčí schopnost, že jeho sterilní mysl začala nepozorovaně znovu splétat
nit a on nalezl větu či výjev,
který scházel, když si nasazoval klobouk a šel ji navštívit.
Každý Johnson má svou Thralovou a z nějakého podobného důvodu na ní
lpí, a když se Thralová vdá za svého italského učitele hudby, Johnson se
skoro zblázní vztekem a odporem, ne pouze proto, že se mu bude stýskat po
příjemných večerech v Streathamu, ale proto, že světlo jeho života bude
“jak vyhaslé” .
A aniž bychom, my ženy, byly doktorem Johnsonem, Goethem, Carlylem či
Voltairem, můžeme - i když velmi odlišně od těchto velikánů - pocítit
povahu této spletitosti a sílu této vysoce rozvinuté tvůrčí schopnosti u žen.
Vejdeme do pokoje - ale příliš bychom napínaly možnosti angličtiny a celá
hejna slov by musela neoprávněně vzlétnout k existenci, než by žena mohla
říci, co se stane, když vejde do pokoje. Pokoje se tolik liší! Jsou klidné
anebo hlučné, s vyhlídkou k moři anebo naopak s oknem na vězeňský dvůr,
se šňůrami s prádlem anebo živoucí opály a hedvábím, jsou tvrdé jak žíně
anebo měkké jak peří - stačí vejít do kteréhokoli pokoje v kterékoli ulici a
celá tato krajně složitá síla
ženství nám vlétne do tváře. A jak jinak? Vždyť ženy seděly zavřené celé ty
miliony let, takže dnes už i zdi prosákly jejich
tvůrčí silou, která natolik přetížila savou schopnost cihel a malty, že se
nevyhnutně musí zapřáhnout do per a štětců a obchodu a politiky. Ale tato
tvůrčí schopnost se velmi liší od tvůrčí schopnosti mužů. A je nutno uzavřít,
že by byla tisíckrát škoda, kdyby podlehla omezením či vyšla nadarmo,
neboť ženy ji získaly staletími nejdrastičtější kázně a nic jim
ji nemůže nahradit. Byla by tisíckrát škoda, kdyby ženy psaly jako muži
anebo žily jako muži anebo vypadaly jako muži, protože jestliže vezmeme-li
v potaz širost a rozličnost světa - pouhá dvě pohlaví zdaleka
nevyhovují, jak potom vystačit s jedním? Nemá výchova spíše než
podobnosti předvést 294 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / V 295
a posílit rozdíly? Vždyť už teď se až příliš podobáme, a kdyby se nějaký
průzkumník vrátil a přinesl zprávu o odlišných pohlavích, vykukujících
přes větve jiných stromů v jiných nebesích, nic by lidstvu neposloužilo lépe
- a navíc bychom všichni měli nevýslovné potěšení sledovat profesora X,
jak se žene pro svá měřidla, aby prokázal, že je “nadřazený”.
Mary Carmichaelová, říkala jsem si, stále trochu povznesena nad stránkou,
si své dílo opatří jako pouhý pozorovatel.
Skutečně se obávám, že bude v pokušení stát se tím, co pokládám za méně
zajímavou odrůdu druhu - romanopiscem naturalistickým, a ne
kontemplativním. Může pozorovat tolik nových skutečností. Nemusí se již
omezovat na úctyhodné domy lepších středních vrstev. Bez laskavosti, bez
shovívavosti, v duchu přátelství půjde do oněch malých, zatuchlých pokojů,
kde sedí kurtizána, děvka a dáma s mopslíkem. Stále tam sedí v hrubých
konfekčních šatech, které jim
mužský autor chtě nechtě musel přetáhnout přes ramena.
Ale Mary Carmichaelová, milé dámy, vezme do ruky nůžky a přistřihne jim
je přesně ke každému důlku a ohybu. Bude to prazvláštní pohled, až na to
dojde, na všechny ty ženy, jaké skutečně jsou, ale musíme trochu počkat,
protože Mary Carmichaelová bude stále obtížena břemenem váhavosti v
přítomnosti “hříchu” kterou jí odkázalo naše sexuální barbarství. Na nohou
bude stále vláčet obnošené staré řetězy své společenské třídy.
Většina žen ovšem nejsou děvky ani kurtizány a nevysedávají také celá
letní odpoledne, halíce mopslíky v prachovém sametu.
Ale co tedy dělají? A tu se mi před vnitřním zrakem vynořila jedna z těch
dlouhých ulic někde na jih od řeky, jejíž táhnoucí se řady zalidnili nesčetní
obyvatelé.
Zrakem představivosti jsem viděla velmi starou dámu, jak přechází řeku,
zavěšena do ženy středního věku, snad do dcery, obě s tak ctihodným
obutím a kožešinami, že když se odpoledne oblékají, jistě to je rituál, a
samotné šaty pak v letních měsících odloží do skříní s kafrem. Přecházejí
silnici, když se rozsvěcejí lampy (neboť soumrak je jejich oblíbená hodina),
jako to jistě činily celá léta. Starší ženě táhne na osmdesát, ale kdybyste se
jí zeptaly, co pro ni život znamenal, řekla by, že si vzpomíná na ulice
osvětlené pro bitvu u Balaclavy anebo že slyšela salvy v Hyde Parku při
narození krále Edwarda VII. A kdybyste ten okamžik chtěly upoutat datem
a obdobím a zeptaly se jí: Ale co jste dělala pátého dubna 1868, anebo
druhého listopadu 1875, podívala by se zmateně a řekla, že si na nic
nevzpomíná. Vždyť všechny večeře už uvařila, talíře a hrnky umyla, děti
vypravila do školy a ony zmizely do světa. Nic z toho ze všeho nezbývá.
Všechno minulo. Žádný životopis, žádná historie se o tom nezmíní. A
romány, aniž by chtěly, nevyhnutelně lžou.
Všechny tyto nekonečně temné životy čekají na zaznamenání, oslovila jsem
Mary Carmichaelovou, jako kdyby byla se mnou, a v myšlenkách jsem dál
procházela londýnskými ulicemi a cítila v představivosti tlak němoty,
nahromaděnost nezapsaného žití, ať už vycházející z žen na uličních
nárožích s rukama v bok a prsteny zabořenými do tlustých, naběhlých prstů,
jak při hovoru rozhazují rukama jakoby
v tempu Shakespearových slov, anebo z prodavaček fialek a prodavaček
sirek a starých bab usazených na zápraží anebo z přeplouvajících dívek,
jejichž tváře jak vlny ve slunci a pod
oblaky odrážejí příchod mužů a žen a blikavá světla výkladních skříní. To
všechno budeš muset prozkoumat, řekla jsem Mary Carmichaelové, a držet
svou pochodeň pevně v ruce. Především pak musíš osvětlit svou vlastní
duši s jejími hloubkami a mělčinami a ješitnostmi a velkorysostmi a říct, co
pro tebe znamená tvá krása či tvá obyčejnost a jaký je tvůj vztah ke věčně
proměnlivému a točícímu se světu rukavic a střevíců a doplňků,
kolébajících se nahoru a dolů 296 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / V 297
mezi slabými vůněmi unikajícími z flakonků přes arkády šatových látek po
podlaze z falešného mramoru. V představách jsem totiž vešla do obchodu.
Byl vyložen černou a bílou dlážkou a byly v něm rozvěšeny barevné stuhy,
jejichž krása brala. dech. Mary Carmichaelová by se tu mohla krátce stavit,
pomyslela jsem si, protože tento pohled by se propůjčil peru právě tak
vhodně jako kterýkoli zasněžený vrchol či skalní rokle vAndách. A za
pultem též stojí dívka - její pravdivou historii bych četla raději než
stopadesátý životopis NaČ,
f poleona či sedmdesáté pojednání o Keatsovi a jeho užívání miltonovské
inverze, kterou teĎ sepisuje profesor Z a jemu podobní. A pak jsem jí velmi
obezřetně, po špičkách (tak jsem zbabělá, tak se obávám důtek, které mi už
jednou málem dopadly na hřbet) šla pošeptat, že by se také měla naučit bez
zatrpklosti - smát ješitnostem (anebo raději řekněme zvláštnostem,
protože to je méně urážlivý výraz) druhého pohlaví. V týle máme totiž
skvrnu velikosti šilinkové mince, kterou sami nikdy nespatříme. Popsat tu
skvrnu velikosti šilinku v týle - to je jedna z dobrých služeb, jež může
poskyt! nout jedno pohlaví druhému. Vzpomeňte si, jak ženám I
prospěly Iuvenaliovy komentáře či Strindbergova kritika.
Vzpomeňte, s jakou humánností a brilancí muži ženám od nejdávnějších
dob ukazovali to tmavé místo v týle! A kdyby Mary byla velmi smělá a
velmi čestná, postavila by se za druhé pohlaví a řekla nám, co tam našla.
Nikdy nelze nakreslit pravdivý obraz muže jako celku, dokud žena nepopíše
tu skvrnu velikosti šilinku. Pan Woodhouse a pan Causabon G mají skvrny
té a té velikosti, té a té povahy. Samozřejmě, že
žádný rozumný člověk by jí neradil záměrně se zabývat výsměchem a
karikaturou - literatura prokazuje marnost všeho, co je psáno v tomto
duchu. BuĎ pravdivá, řekly bychom, a výsledek určitě bude neskonale
zajímavý. Bezpochyby obohatíš komedii. Bezpochyby odhalíš nová fakta.
298 Virginia Woolfová
Byl ovšem nejvyšší čas sklopit zas oči ke stránce. Namísto spekulací o tom,
co by Mary Carmichaelová mohla napsat a měla napsat, bude lepší se
podívat, co skutečně napsala.
A tak jsem začala znovu číst. Vzpomněla jsem si, že mi na ní určité věci
vadily. Rozbila větu Jane Austenové, a nedala mi tak šanci pogratulovat si k
mému neomylnému vkusu, k mému náročnému uchu. Vždyť nač říkat:
“Ano, ano, to je velmi pěkné, ale Jane Austenová psala mnohem líp než ty,”
když jsem musela připustit, že se v ničem nepodobají. Pak zašla dále a
rozbila posloupnost - očekávané uspořádání.
Možná to učinila nevědomky a pouze dala věcem jejich přirozený řád, jako
by to učinila žena, kdyby psala jako žena.
Ale účinek byl poněkud matoucí: nelze vidět, jak se navršuje vlna, jak se za
rohem blíží krize. Proto jsem se nemohla vychloubat ani hloubkou svých
citů, ani pronikavými znalostmi lidské duše. Kdykoli jsem se totiž chystala
cítit obvyklé věci na obvyklých místech - o lásce, o smrti -, ta otravná
kreatura mnou zaškubala a odtáhla mne pryč, jako kdyby důležitý bod
nadešel až o něco dále. A tak mi znemožnila vyrukovat s dunivými frázemi
o “prazákladních pocitech, o “sdíleném lidství”, o “hlubinách lidské duše” a
se všemi dalšími obraty, které nás podporují ve víře, že přes všechnu
chytrost na povrchu jsme vespod velmi vážní, velmi hlubocí a velmi lidští.
Přiměla mne naopak cítit, že namísto vážnosti a hloubky a humanity může
být člověk - a ta myšlenka byla mnohem méně svůdná - jen duševně líný a
navíc konvenční.
Ale četla jsem dál a povšimla si jistých dalších skutečností.
Nebyla žádný “génius” - to bylo zřejmé. Neprojevovala nic na způsob lásky
k Přírodě, plamenné představivosti, nespoutané poetičnosti, brilantní
inteligence, zadumané moudrosti jejích velkých předchůdkyň, lady
Winchilsea, Charlotty Brontéové, Emily Brontéové, Jane Austenové Vlastní
pokoj / V 299
a George Eliot; neuměla psát s melodičností a důstojností Dorothy
Osbornové - skutečně, nebyla ničím víc než chytrou dívkou, jejíž knihy
vydavatel do deseti let bezpochyby skartuje. Nicméně měla jisté přednosti,
které ženám s mnohem větším nadáním ještě před půl stoletím scházely.
Muži pro ni již nebyli “nepřátelskou stranou”, nemusela už marnit čas a
táhnout proti nim, neměla proč šplhat na střechu a ničit mír své duše
zapovězenou touhou cestovat, získat zkušenosti a poznat svět a lidi. Strach
a nenávist takřka zmizely
anebo se ukázaly jen ve stopách v mírně přehnané radosti ze svobody, ve
sklonu přistupovat k druhému pohlaví spíš uštěpačně a satiricky než
romanticky. A bylo nepochybné, že se jakožto romanopiskyně těšila
určitým přirozeným výhodám vyššího řádu. Její senzibilita byla velmi
obsáhlá, dychtivá a svobodná. Reagovala i na takřka nevnímatelný dotyk.
Jak rostlina čerstvě postavená na vzduch se lačně sytila každým pohledem i
zvukem, který jí přešel přes cestu. Též se velmi citlivě a zvědavě
pohybovala mezi takřka neznámými či nezaznamenanými věcmi; posvítila
na drobné předměty a ukázala, že možná vůbec nejsou tak malé. Vynesla na
světlo, co bylo pohřbeno v zemi, a přiměla nás k zamyšlení, proč bylo
potřeba to pohřbívat. Přes všechnu její neobratnost a nedostatek
podvědomého vlivu dlouhé tradice, díky níž i poslední zákruta
Thackerayova či Lambova pera lahodí uchu, jsem
začínala věřit, že zvládla první velkou lekci. Psala jako žena,
avšak jako žena, která zapomněla, že je ženou, takže její stránky oplývaly
onou zvláštní sexualitou, která se dostavuje jen tehdy, když si pohlaví
přestává uvědomovat samo sebe.
To vše jí bylo ku prospěchu. Ale žádná hojnost počitků ani jemnost vnímání
není co platná, dokud Mary nedokáže z prchavého a osobního vybudovat
onu trvalou stavbu, která stojí pevně a bez otřesů. Slíbila jsem, že počkám,
dokud se nestřetne se “situací”, čímž jsem mínila: dokud nalákáním,
svoláním a shromážděním všech detailů neprokáže, že neklouže jen po
povrchu, nýbrž nahlíží též do hloubek. TeĎ je ten čas, řekla by si v určitém
okamžiku, kdy bez jakéhokoli násilného kroku mohu předvést celkový
smysl. A začala by jak nezaměnitelný je ten první záchvěv! - vábit a
přivolávat a v paměti by vyvstaly polozapomenuté, možná zcela triviální
drobnosti z jiných kapitol, utroušené cestou. A ona by nás přiměla pocítit
jejich přítomnost, zatímco nějaká postava zcela přirozeně šije nebo kouří
dýmku, a s postupem řádků bychom se všichni cítili, jako bychom vyšli na
vrchol světa a viděli svět majestátně rozložený pod námi.
Každopádně se o to snažila. A když jsem ji pozorovala, jak se připravuje k
té zkoušce, uviděla jsem - ale doufala jsem, že ona je nevidí - ty biskupy a
děkany, doktory a profesory, patriarchy a pedagogy, jak na ni všichni
pokřikují varování a rady. Tohle nemůžeš a tohle nedělej! Přístup na trávník
povolen jen vědcům a profesorům! Dámy vpuštěny jedině s doporučujícím
dopisem! Ambiciózní a šarmantní autorky románů tudy! Takto na ni
doráželi, jak dav u překážky na dostizích, a jejím úkolem bylo přeskočit
překážku, aniž by se podívala napravo či nalevo. Pokud se zarazíš a ulevíš
si kletbou, jsi ztracená, řekla jsem jí, a právě tak, pokud
se zastavíš, aby ses jim vysmála. Zaváhání či chybička, a je po
tobě. Mysli jen na skok, modlila jsem se, jako kdybych na její hřbet vsadila
všechny své peníze, a ona přelétla jak pták.
Ale následovala další překážka a pak zas další. Váhala jsem, zda má
dostatečnou výdrž, protože tleskání a volání rozdíralo nervy. Ale ona se
hnala ze všech sil. Když vezmeme v úvahu, že Mary Carmichaelová není
žádný génius, nýbrž neznámá dívka píšící svůj první román vsedě na
posteli, bez dostatku oněch žádoucích věcí, času, peněz a volnosti, pak je
docela úspěšná, říkala jsem si.
300 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / V 301
Dejte jí ještě sto let, říkala jsem si při četbě poslední kapitoly - nosy a
obnažená ramena lidí se ukazovaly holé proti hvězdnému nebi, protože
kdosi trhl závěsem v obývacím pokoji -, dejte jí vlastní pokoj a pět set
ročně, nechte ji říct,
co má na duši, a vynechat půlku toho, o čem teď píše, a dřív či později
vyttvoří lepší knihu. Za sto let bude básnířkou, řekla jsem, kladouc Životní
dobrodružství od Mary Carmichaelové na konec přihrádky.
VI.
Druhého dne nezacloněnými okny v prašných sloupech dopadalo dovnitř
říjnové ranní světlo a z ulice se pozvedal hluk dopravy. Londýn tedy opět
natahoval pero, továrnou probíhal ruch, stro je se dávaly do pohybu. Po vší
té četbě bylo lákavé vyhlédnout z okna a podívat se, co šestadvacátého října
1928 ráno Londýn dělá. A co Londýn dělal? Zdálo se, že nikdo nečte
Antonia a Kleopatru. Shakespearovy hry byly Londýnu podle všeho zcela
lhostejné. Nikdo se zbla nezajímal a já jim to nevyčítám - o budoucnost
literatury, o smrt poezie či o to, zda průměrná žena rozvine prozaický styl,
který by zcela vyjád řil jejího ducha. Kdyby někdo názory na tyto věci
napsal křídou na chodník, nikdo by se nesehnul, aby si je přečetl.
Nonšalance spěchajících nohou by je v půlhodině setřela. Tady šel poslíček
a tamhle žena venčila psa na vodítku. Na Londýnské ulici fascinuje to, že
žádní dva lidé si nikdy nejsou podobní; zdá se, že každý je upoután k nějaké
vlastní, soukr omé záležitosti. Obchodníci si nesli své aktovky, tuláci
drhotali holemi o zábradlí a přítelíčkové, kterým
ulice slouží místo klubu, zdravili muže v povozech a udělovali rady, aniž by
se jich kdo ptal. Projížděly pohřby a lidé, náhle upomenutí na pomíjivost
vlastních těl, smekali klobouky.
A pak velmi distinguovaný pán pomalu vyšel na zápraží a zastavil se, aby
se vyhnul srážce s chvátající dámou, která si tak či onak opatřila nádherný
kožich a kytici parmských fial. Všichni působili odděleně, pohrouženi do
sebe, s vlastními cíli a potřebami.
V tom okamžiku, jak se to v Londýně stává často, nastalo naprosté ztišení a
pozdržení ruchu. Nic nejelo ulicí; nikdo nešel. Z platanu na konci ulice se
odpoutal jediný list a v této pauze a přerušení spadl. Bylo to jaksi, jako by
spadlo znamení, znamení poukazující k síle ve věcech, kterou jsme
přehlíželi. Zdálo se, že poukazuje k řece, jež nezřetelně plynula kolem,
kolem rohu, po ulici, a brala s sebou lidi a pohupovala jimi v proudu, tak
jako proud v Oxbridy s sebou bral studenta v loďce a mrtvé listí. TeĎ
přenášel z jedné strany ulice na druhou úhlopříčně dívku v nových
kozačkách a pak mladíka v kaštanovém svrchníku. Též přinášel taxi a svedl
všechny tři dohromady v bodě přesně pod mým oknem, kde taxi zajelo k
chodníku. Dívka a mladík se zastavili, nastoupili do taxíku, a pak auto
klouzavě odplulo, jako by je proud strhl jinam.
Ten výjev byl poměrně obvyklý. Zvláštní byl ten rytmický řád, jímž jej
obdařila má mysl, a skutečnost, že běžný pohled na dva lidi nastupující do
taxíku měl tu moc vyjádřit jejich vlastní zdánlivé uspokojení. Pohled na dva
lidi, jak jdou po ulici a setkají se na nároží, nejspíš v mysli uvolní nějaké
napětí, pomyslela jsem si, pozorujíc taxi, jak se obrací a vyjíždí. Možná, že
uvažovat (jako jsem to teĎ dva dny činila) o jednom pohlaví jakožto
odlišném od druhého vyžaduje námahu. Sváří se s jednotou ducha. Teď tato
námaha ustala a jednotu obnovil pohled na dvojici lidí, jak se scházejí a
nastupují do taxíku. Mysl je bezpochyby velmi tajuplný orgán, přemítala
jsem a narovnala se v okně, o kterém se vůbec nic neví, přestože na něm tak
neskonale závisíme. Proč mám pocit, že duše obsahuje rozdíly a protiklady,
tak jako tělo ze 302 Virginia Woolfová Vlastní pokoj 303
zřejmých příčin obsahuje napětí? Co míníme “jednotou ducha”, dumala
jsem, protože duch má zjevně tak velkou schopnost zkoncentrovat se v
libovolném okamžiku v libovolném bodě, že se zdá, jako by neměl žádný
vymezený stav bytí. Může se například oddělit od lidí na ulici a uvažovat o
sobě odděleně od nich, jak na ně shlíží z okna. Anebo může spontánně
přemýšlet s ostatními lidmi, jako například v davu, který čeká, až někdo
vyhlásí nějakou zprávu. Může se v myšlenkách vracet přes své otce či své
matky, tak jako jsem řekla, že píšící žena v myšlenkách prochází přes své
matky.
A pokud jste ženou, pak vás často překvapí náhlé rozštěpení vědomí, třeba
při průchodu Whitehallem, když se z přirozeného dědice této civilizace
naopak náhle ocitnete vně, cizí a kritická. Je zřejmé, že duch stále mění své
ohnisko a uvádí svět do různých perspektiv. Nicméně zdá se, že některé z
těchto stavů ducha, byt přijaty spontánně, jsou méně pohodlné než jiné.
Abychom se v nich udrželi, podvědomě něco zadržujeme, a toto potlačení
začne vyžadovat úsilí. Ale možná existuje nějaký stav ducha, ve kterém
bychom všichni prodlévali bez námahy, protože není třeba nic zadržovat.
A možná, říkala jsem si při návratu od okna, že tohle je jeden z nich. Vždyť
při pohledu, jak ta dvojice nastupuje do taxíku, má mysl nepochybně cítila,
jako kdyby se po rozdělení opět slila v přirozeném spojení. Zjevným
důvodem by bylo to, že je přirozené, aby obě pohlaví spolupracovala.
Hluboký, i když snad iracionální instinkt nás vede k teorii, že spojením
muže a ženy vzniká nejvyšší uspokojení, nejúplnější blaženost. Avšak
pohled na ty dva lidi nastupující do
taxíku a uspokojení, jehož se mi dostalo, mě též přiměly k otázce, zda v
mysli přebývají dvě pohlaví odpovídající dvěma pohlavím těla a zda k
dosažení úplného blaha a štěstí též vyžadují spojení. A nato jsem si
amatérsky načrtla plán duše, kdy v každém z nás sídlí dvě síly, jedna
mužská, jedna 304 Virginia Woolfová
ženská, a v mužském mozku převládá muž nad ženou, zatímco v ženském
mozku převládá žena nad mužem. Obvyklý a pohodlný stav je ten, kdy oba
žijí společně a harmonicky, a duchovně spolupracují. Pokud jste muž, i
ženská část mozku musí působit, a také žena musí být ve styku s mužem
uvnitř sebe. Snad právě to chtěl Coleridge vyjádřit větou, že velký duch je
androgynní. Právě když dochází k tomuto splynutí, je duch plně oplodněn a
využívá všech svých schopností. Možná, že mysl, jež je plně mužská,
nemůže nic vytvořit,
právě jako mysl čistě ženská, říkala jsem si. Ale bylo by dobré ozkoušet, co
se míní mužským ženstvím a co naopak ženským mužstvím, tím, že se
zastavíme a podíváme na pár knih, Když Coleridge řekl, že velký duch je
androgynní, jistě tím nemínil, že takový duch nějakým zvláštním způsobem
soucítí s ženami: není to duch, jenž by se podjal jejich obhajoby či zasvětil
život jejich výkladu. Možná, že androgyn_
ní duch má k těmto distinkcím menší sklon než mysl jednopohlavní. Snad
mínil to, že androgynní duch je rezonantní a porézní, že přenáší emoci bez
zábran, že je přirozeně tvůrčí, bez příměsí a nerozdělen. Pro příklaď
androgynního, mužsky ženského ducha se vracíme k duchu Shakespearovu,
i když není známo, co si Shakespeare myslel o ženách. Apokud ke znakům
plně rozvinutého ducha skutečně patří to, že o pohlaví nepřemýšlí
specificky či odděleně, pak je dnes dosažení tohoto stavu mnohem
obtížnější nei dřív. Zde jsem přistoupila ke knihám žijících autorů, zastavila
se a přemítala, zda tato skutečnost nestojí u kořene čehosi, co mne dlouho
mátlo. Žádná doba neměla tak vypjaté vědomí pohlavnosti jako naše, a
nesčetné knihy napsané muži o ženách z Britského muzea jsou toho
důkazem. Na víně je bezpochyby kampaň sufražetek. Musela v mužích
vybudit neobyčejnou touhu po sebepotvrzení. Musela je přnuutit, aby
položili důraz na své vlastní pohlaví a na jeho rysy~ o nichž by je Vlastní
pokoj / VI 305
nenapadlo uvažovat, kdyby nebyly zpochybněny. A když je člověk
zpochybňován, byť třeba pár ženami v černých čepcích, a pokud nebyl
zpochybněn nikdy dřív, pak se začne mstít přehnaně. To možná objasňuje
některé rysy, které, pokud si vzpomínám, jsem tu nalezla, říkala jsem si,
když jsem vyjímala nový román od pana A, který se nachází na vrcholu
kariéry a recenzenti si jej zjevně velmi váží.
Otevřela
jsem tu knihu. Skutečně bylo potěšením číst zas mužské psaní.
Bylo - po textech žen - tak bezprostřední, tak přímé.
Vykazovalo nesmírnou svobodu ducha, osobní volnost, sebedůvěru. Skýtalo
to až tělesné blaho, nacházet se v přítomnosti tohoto dobře živeného,
kvalitně vzdělaného, svobodného ducha, jenž nepoznal zábrany ani
protivenství a od narození měl plnou volnost napnout síly, kterýmkoli
směrem chtěl. To vše bylo obdivuhodné. Ale po přečtení pár kapitol se
zdálo, že se přes stránku snesl stín. Byl to rovný tmavý pruh, stín jakoby ve
tvaru písmene “I” - stín “já”. Člověk začal uhýbat sem a tam, aby pohledem
zachytil krajinu za ním.
Nevěděla jsem s jistotou, zda to byl skutečně strom, anebo jdoucí žena.
Vždycky vás zahnalo zpět písmeno “I”. To “I”, “
to “já , mne začínalo unavovat. Ne že by to “já” nebylo “já”
svrchovaně úctyhodné, čestné a logické, tvrdé jak ořech a po staletí
pulírované kvalitní výukou a dobrým jídlem. Ctím a obdivuji to “já” z
hloubi duše. Ale - tady jsem obrátila pár stránek a cosi hledala - nejhorší je,
že ve stínu toho “já” se všechno jeví beztvaré jak mlha. Je to strom? Ne, to
je žena.
Ale… ta nemá v těle jedinou kost, říkala jsem si, pozorujíc Phoebe, protože
tak se jmenovala, jak přechází pláž. Pak vstal Alan a Alanův stín okamžitě
smazal Phoebe. Alan má totiž názory a Phoebe v záplavě jeho názorů
vyhasla. AAlan taky, říkala jsem si, má své vášně, a tady jsem velmi rychle
obracela stránku za stránkou s pocitem, že zlom se blíží, a taky že ano.
Odehrál se na pláži ve slunečním jasu. Odehrál se velmi otevřeně. Odehrál
se velmi zaníceně. Nic by nemohlo být méně decentní. Ale… příliš často
říkám “ale”.
Nelze pořád říkat “ale”. Je potřeba dokončit větu, napomenula jsem se.
Dokončím ji slovy “Ale - já se nudím! “? Ale proč se nudím? Zčásti vinou
nadvlády písmene “I” a té vyprahlosti, kterou jak obrovský plážový strom
prostíralo ve svém stínu. Tady nic neporoste. A zčásti z nějakého
záhadnějšího důvodu. Zdálo se, že v mysli pana A stojí nějaká překážka,
nějaká zábrana, která blokuje pramen tvůrčí energie a ohrazuje jej v těsných
mezích. A při vzpomínce na slavnostní oběd v Oxbridgi a na cigaretový
popel a na bezocasou kočku a Tennysona a Christinu Rossetti, na to
všechno dohromady, se zdálo možné, že ta překážka leží zde. Jestliže si
už nebrouká: “HleĎ, z mučenky v zahradě sklouzla slza překrásná,” když
Phoebe přechází pláž, a ona už -neodpovídá: “Mým srdcem zní ptačí nápěv
z hnízda blízko jasné říčky,”
když k ní Alan přistupuje, co počít? Je poctivý jak den a logický jak slunce,
a tak může učinit jediné. A to také činí, abychom mu nekřivdili, znovu a
znovu (říkala jsem, obracejíc stránky) a zase znovu. A s vědomím
nepříjemného doznání jsem dodala, že to působí poněkud tupě.
Shakespearova indecentnost vám v duši vyrve z kořenů tisíc dalších věcí a
k tuposti má daleko. Ale Shakespeare to dělá pro radost, zatímco pan A, jak
říkají učitelky, to dělá schválně. Dělá to na protest. Stvrzováním vlastní
nadřazenosti protestuje proti rovnoprávnosti druhého pohlaví. Stojí před
ním proto překážky a je spoután a zaražený, jako by byl možná i
Shakespeare, kdyby byl znal slečnu Cloughovou a slečnu Daviesovou.
Kdyby ženské hnutí začalo ne v devatenáctém, nýbrž v šestnáctém století,
alžbětinská literatura by bezpochyby vypadala velmi odlišně.
Pokud tedy tato teorie dvou stran ducha platí, pak došlo k tomu, že mužství
získalo vědomí sebe sama - což zna306
Virginia Woolfová Vlastní pokoj / VI 307
čí, že muži teĎ píšou pouze mužskou stranou mozku. Nemá smysl, aby je
žena četla, protože to, co u nich bude hledat, tu nikdy nenajde. Nejvíc
postrádáme schopnost sugesce, říkala jsem si, když jsem vzala do ruky
kritiky z pera pana B a velmi pečlivě a velmi svědomitě si přečetla jeho
poznámky k umění básnickému. Byly velmi pozoruhodné, přesné a plné
učenosti, ale potíž byla v tom, že jeho city již spolu nekomunikovaly. Jeho
mysl byla jakoby rozdělena do samostatných komůrek a z jedné do druhé se
nepřenesl už ani zvuk přes stěnu. Když proto do mysli pojmeme větu pana
B, ochable padne k zemi - mrtvá, zatímco když do mysli pojmeme
Coleridgovu větu, vybuchne a zrodí všemožné další myšlenky, a jedině o
takovém psaní lze říci, že zná tajemství věčného života.
Ale ať je důvodem cokoli, faktem je, že musíme pocítit hlubokou lítost.
Znamená to totiž - zde jsem došla k řadám knili od pana Galsworthyho a
pana Kiplinga -, že i nejlepší díla našich největších žijících autorů
promlouvají k ohluchlým uším. Ať se snaží sebevíc, žena v nich nemůže
najít onen pramen věčného žití, o jehož existenci ji kritici ujišťují. Nejde jen
o to, že oslavují mužské ctnosti, prosazují mužské hodnoty a popisují svět
mužů, nýbrž o to, že emoci, jíž jsou tyto knihy proniknuty, žena není s to
porozumět.
“Blíží se to, sbírá se to, už brzy se nám to vyhrne na hlavu,”
říká si dlouho před koncem. Tamten obraz spadne starému Jolyonovi na
hlavu, on zemře leknutím, ten starý úředník nad ním pronese dvě tři slůvka
nekrologu a všechny temžské labutě se dají sborem do zpěvu. Ale dřív než
se to všechno stane, žena prchne a schová se mezi angrešty, protože emoce,
která je pro muže tak hluboká, tak subtilní, tak symbolická, v ní vyvolá jen
podiv. Tak je tomu s plukovníky pana Kiplinga, kteří se obracejí zády, s
Rozsévači, kteří sejí Sémě,
s Muži, kteří zůstávají sami se svou Prací, a s Vlajkou - žena se rdí při
pohledu na všechna ta velká písmena, jako kdyby ji někdo přistihl, jak
špicluje při nějaké čistě mužské orgii.
Faktem je, že pan Galsworthy ani pan Kipling v sobě nemají jedinou
jiskérku ženy. Všechny jejich kvality proto ženě připadají, pokud smím
zobecnit, hrubé a nevyzrálé. Schází jim schopnost sugesce. A když knize
schází schopnost sugesce, pak se třeba prudce strefuje do povrchu ducha,
ale nemůže proniknout dovnitř.
A v oné nepokojné náladě, kdy vyjímáte knihy a zase je bez jediného
pohledu vracíte zpátky, jsem si začala představovat budoucí věk čistého,
sebestvrzujícího mužství, takový,
jaký prorokují dopisy profesorů (vzpomeňte si například na listy sira
Waltera Raleigha) a jaký již vytvořili vládcové Itálie.
Stěží se totiž lze v Římě vyhnout silnému dojmu z nezkrocené mužnosti, a
bez ohledu na hodnotu nezkrocené mužnosti pro stát, její vliv na umění
básnické je pochybný. Každopádně podle novinových zpráv vládne v Itálii
ohledně literatury jistá úzkost. Uskutečnilo se setkání členů Akademie na
téma “Rozvoj italského románu”. Nedávno se shromáždili “muži slavní
původem či majetkem, proslulí v průmyslu či ve fašistických sdruženích”,
probírali tuto otázku a poslali Ducemu telegram vyjadřující naději, “že
fašistická éra brzy zrodí básníka, jenž této úlohy bude hoden” . K této
zbožné naději se můžeme všichni připojit, ale je velmi nejisté, zda poezie
může vzejít z inkubátoru. Poezie musí mít jak otce, tak matku. Lze se
obávat, že fašistická báseň bude potracená nestvůrka, jaké vídáme ve
skleněných válcích v muzeu někde v oblastním městě. Říká se, že taková
monstra nikdy nežijí dlouho. Nikdo nikdy nespatřil potomka tohoto druhu,
jak kosí trávu v polích. Dvě hlavy na jednom těle nebývají zárukou
dlouhověkosti.
Ovšem vina za to všechno, pokud někomu chceme přičítat vinu, neleží o nic
víc na jednom pohlaví než na dru308 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / VI
309
hém. Odpovědní jsou všichni svůdci i reformátoři, lady Bessboroughová,
když lhala lordu Granvillovi, i slečna Daviesová, když řekla pravdu panu
Gregovi. Na vině jsou všichni, kdo způsobili stav vědomé pohlavnosti, a
právě oni mne
dohánějí k tomu, že když chci u knihy využít svých schopností, hledám titul
z oné blažené doby před narozením slečny Daviesové a slečny Cloughové,
kdy autor stejnoměrně užíval obou stran své mysli. Musím se pak obrátit k
Shakespearovi, protože Shakespeare byl androgynní, a stejně tak Keats a
Sterne a Cowper a Lamb a Coleridge. Shelley byl asi bezpohlavní. Milton a
Ben Jonson v sobě měli o špetku mužnosti přes míru. Právě tak Wordsworth
a Tolstoj. V naší době byl zcela androgynní Proust, pokud v sobě dokonce
neměl přemíru ženy. Ale tento nedostatek je příliš vzácný, než aby si na něj
člověk stěžoval, protože bez nějakého smíšení tohoto druhu se nadvlády
chopí intelekt a ostatní schopnosti ducha ztuhnou a zjaloví. Utěšila jsem se
ovšem úvahou, že tato fáze je nejspíš přechodná. Většina toho, co jsem vám
pověděla, poslušna slibu, že vám podám průběh svých myšlenek, se bude
jevit jako zastaralé a mnohé z toho, co plane v mých očích, se bude vám,
jež jste ještě mladé, zdát pochybné.
Přesto však první větou, kterou zde napíšu, řekla jsem si cestou k psacímu
stolu, kde jsem se chopila stránky nadepsané Ženy a literatura, bude, že pro
každého, kdo píše, je osudnou chybou myslet na své pohlaví. Osudně se
nevyplácí být čistě a prostě mužem či ženou. Je třeba být žensky mužský či
mužsky ženský. Pro ženu je osudné, položí-li byt lehounký důraz na
jakékoli trápení nebo hájí jakoukoli věc, byť právem - každopádně pokud
vědomě promlouvá jako žena. A osudnost tu nepokládejte za řečnický
obrat, neboť vše, co je napsáno s tímto vědomým zaměřením, je odsouzeno
k smrti. Ztratí plodnost. Pár dní se může jevit jako brilantní a účinné, plné
sil a mistrovské, ale za soumraku se nutně smrskne, protože nedokáže růst v
druhých myslích.
Dřív, než se završí akt stvoření, musí v mysli dojít k jisté spolupráci mezi
ženou a mužem. Musí se naplnit jakýsi sňatek protiv. Pokud máme získat
dojem, že autor svou zkušenost sděluje v naprosté úplnosti, je nezbytné, aby
se celá mysl rozevřela. Nezbytná je volnost a nezbytný je smír. Ani kolečko
nesmí zadrhnout, ani světélko zakmitat. Závěsy musí být těsně zataženy.
Jakmile je autorova zkušenost pryč, říkala jsem si, musí ustat v práci a
nechat ducha, aby v temnotě oslavil své vdavky. Nesmí se dívat, nesmí se
ptát, co se děje. Musí odtrhávat růžové lístky anebo pozorovat labutě, jak
klidně splývají po řece. A opět jsem spatřila proud, který s sebou bral loďku
a studenta a mrtvé listí, a taxík s sebou vzal muže a ženu, říkala jsem si,
pozorujíc je, jak se scházejí přes ulici, a proud je strhl, říkala jsem si, když
ke mně z dálky doléhal hřmot londýnského ruchu, do onoho úžasného toku.
Nuže, milé dámy: zde Mary Bentonová ustává v řeči. Pověděla vám, jak
došla k závěru - prozaickému závěru -, že pokud máte psát beletrii či básně,
vyžaduje to pět set ročně a pokoj se zámkem na dveřích. Pokusila se
obnažit myšlenky a dojmy, které ji k tomuto názoru vedly. Poprosila vás,
abyste ji následovaly, jak vpadává do pedelových rozepjatých paží, tady
obědvá, tamhle večeří, kreslí si obrázky v Britském muzeu, bere knihy z
poličky, dívá se z okna. Zatímco dělala všechny ty věci, bezpochyby jste
pozorovaly její selhání a slabiny a rozhodovaly se, jaký měly nejspíš vliv na
její stanoviska. Odporovaly jste jí a doplňovaly jste ji a dovozovaly, cokoli
vám připadalo vhodné. To je všechno v pořádku, protože v takovéto otázce
lze k pravdě dospět jedině poskládáním mnoha rozličných omylů. A teĎ za
vlastní osobu skon310 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / VI 311
čím anticipací dvou kritických námitek, tak očividných, že jste je jistě také
vznesly.
Můžete říct, že tu nezazněl žádný názor ohledně relativních předností obou
pohlaví, a to ani ve vztahu k autorství.
To bylo záměrné, jelikož i kdyby pro takové zhodnocení nadešel čas - a v
daném okamžiku je mnohem důležitější vědět, kolik měly ženy peněz a
kolik pokojů, než teoretizovat o jejich schopnostech -, i kdyby nastala ta
chvíle, nevěřím, že lze nadání, ať ducha nebo charakteru, vážit jako cukr a
máslo, dokonce ani v Cambridgi, kde každého dokážou tak zručně
zaškatulkovat a vsadit mu čepec na hlavu a doplnit písmenka za jméno. Ani
u Tabulky přednosti, kterou naleznete ve Whitakerově Almanachu,
nevěřím, že představuje konečný pořádek hodnot anebo že máme jakýkoli
soudný důvod k domněnce, že Čestný důstojník z Bath nakonec k večeři
půjde až po Soudci pro posuzování nesvéprávných.
Všechno tohle stavění pohlaví proti pohlaví, všechno to vyhlašování
nadřazenosti a přisuzování podřízenosti patří ke školácké fázi lidské
existence, kde se tvoří “party” a jedna parta musí přeprat druhou a je
neskonale důležité vyjít na stupínek a převzít z rukou samotného ředitele
bohatě zdobený hrneček. S tím, jak lidé dospívají, přestávají věřit na party
anebo na ředitele nebo na bohatě zdobené hrnce.
Každopádně pokud jde o knihy, je notoricky obtížné přišpendlit označení
zásluh tak, aby neodpadávala. Nejsou snad recenze současné literatury
soustavným dokladem obtížnosti soudu? “Tato úžasná kniha”, “tato
bezcenná kniha”, téže knize se dávají obě jména. Chvála i hana jsou bez
významu.
Ne, čas strávený poměřováním sice může zábavně plynout, ale je to to
nejmarnější ze všech zaměstnání a podrobit se výnosům měřitelů znamená
vrchol servility. Dokud píšete to, co psát chcete, pak na ničem jiném
nezáleží, a zda na tom záleží po staletí anebo jen po několik hodin, to nikdo
nedokáže odhadnout. Ale obětovat jediný vlas z hlavy vaší vize,
odstín jejího zbarvení, jako ústupek nějakému řediteli se stříbrným kotlíkem
v ruce anebo profesorovi s měřítkem schovaným v rukávu znamená
opovrženíhodnou zradu, ve srovnání s níž je oběť jmění a cti, která se
pokládala za největší z lidských pohrom, pouhým bleším kousnutím.
Dál, myslím, můžete namítnout, že jsem neustále příliš vynášela význam
hmotných podmínek. Dokonce i když velkoryse připustíme symboliku a
řekneme, že pět set ročně zastupuje schopnost kontemplace a zámek na
dveřích znamená schopnost samostatného myšlení, přesto můžete říci, že
duch by se měl nad takové věci povznést a že velcí básníci byli často chudí.
Dovolte mi tedy, abych vám ocitovala vašeho vlastního profesora literatury,
jenž ví lépe než já, jak se rodí básník. Sir Arthur Quiller-Couch píše: Jak
znějí velká básnická jména poslední stovky let? Coleridge, Wordsworth,
Byron, Shelley, Landor, Keats, Tennyson, Browning, Arnold, Morris,
Rossetti, Swinburne - tady se můžeme zastavit. Z uvedených měli všichni
vyjma Keatse, Browninga a Rossettiho univerzitní vzdělání a z této trojice
jediný Keats, který zemřel mlád, zadržen v rozletu, nebyl zámožný. Vašim
uším může následující tvrzení znít drsně a pronáším je se zármutkem, ale je
tvrdou skutečností, že teorie, podle níž poetický génius “vane, kam se mu
zlíbí”, a nehledí na chudobu a jmění, neodpovídá pravdě. Je tvrdou
skutečností, že devět z těchto dvanácti mužů byli studovaní lidé, což
znamená, že si tak či onak opatřili prostředky nutné k nejdokonalejšímu
vzdělání, jaké Anglie může nabídnout. Je tvrdou skutečností, že ze
zbývajících tří byl Browning dosti zámožný, což víte, a já tvrdím, že kdyby
nebyl, nedokázal by napsat Saula či Prsten a knihu; 312 Virginia Woolfová
Vlastní pokoj / VI 313
právě tak by Ruskin nedokázal napsat Moderní malíře, kdyby jeho otec
nevedl prosperující obchody. Rossetti pobíral střední osobní apanáž a navíc
maloval. Zbývá jediný Keats, kterého sudice Atropos srazila v mládí, stejně
jako srazila v blázinci Johna Clara a jako zahubila Jamese Thomsona
opiem, které požil, aby otupil své zklamání. Tyto skutečnosti jsou hrůzné,
ale musíme se k nim stavět čelem. Je to poskvrna národní cti, nicméně s
jistotou víme, že následkem nějaké vady našeho státu chudý básník v
dnešní době a v předchozích dvou stech letech neměl sebemenší šanci.
Věřte mi - skoro deset let jsem strávil sledováním asi tří set dvaceti
základních škol -, můžeme se holedbat demokracií, ale ve skutečnosti chudé
dítě v Anglii nemá větší naději, než měl syn athénského otroka, že se
osvobodí a získá onu intelektuální volnost, z níž se rodí velká díla.
Nikdo by věc nedokázal podat jasněji. “Chudý básník v dnešní době a v
posledních dvou stech letech neměl sebemenší šanci… chudé dítě v Anglii
nemá větší naději, než měl syn athénského otroka, že se osvobodí a získá
onu intelektuální volnost, z níž se rodí velká díla.” Právě o to jde.
Intelektuální volnost závisí na hmotných věcech, poezie závisí na
intelektuální volnosti. A ženy vždycky byly chudé, nejen dvě stě let, nýbrž
od počátku času. Ženy měly menší intelektuální volnost než synové
athénských otroků. Ženy tedy neměly sebemenší šanci psát poezii. Proto
jsem kladla takový důraz na peníze a na vlastní pokoj. Díky úsilí oněch
neznámých žen minulosti (kéž bychom o nich věděly více) a zvláštní
shodou okolností také díky dvěma válkám - krymské, která propustila
Florenci Nightingalovou z obývacího pokoje, a světové, která asi o šedesát
let později otevřela dveře i průměrné ženě - tyto křivdy směřují k nápravě.
Jinak byste tu dnes
večer neseděly a vaše šance, že vyděláte pět set liber ročně, by nebyla jen
nejistá (což, obávám se, dosud je), nýbrž svrchovaně mizivá.
Přesto můžete namítnout - proč přikládáš takový význam tomu, aby ženy
psaly knihy, když to podle tebe vyžaduje tolik námahy, možná to vede k
vraždě tetiček, skoro určitě vás to zpozdí k obědu a může vás to uvést do
velmi závažných rozepří s některými příjemnými chlapíky? Připouštím, že
mé pohnutky jsou zčásti sobecké. Tak jako většina nevzdělaných
Angličanek ráda čtu - ráda čtu kopy knih.
Poslední
dobou se má strava stala lehce monotónní. Historie příliš vypráví o válkách,
životopisy o velikánech, poezie, myslím, projevila sklon ke sterilitě a
beletrie - ale svou neschopnost v roli kritika moderní literatury jsem již
předvedla dostatečně a neřeknu už o ní ani slovo. Proto vás prosím, pište
nejrůznější knihy a neostýchejte se žádného námětu, ať triviálního či
obsáhlého. Doufám, že si po dobrém či po zlém opatříte dost peněz na to,
abyste mohly cestovat a lenošit, přemítat o budoucnosti anebo o minulosti
světa, snít nad knihami a lelkovat na nárožích a nechat linku myšlenky, aby
se vnořila do proudu. Já vás přece v žádném případě neomezuji na beletrii!
Pokud mi chcete udělat radost - a takových, jako jsem já, žijí tisíce -, pište
cestopisy a dobrodružné příběhy, výzkumné zprávy a učené spisy, historie a
životopisy, stati kritické, filosofické, vědecké. Ale tím vším jistě prospějete
umělecké literatuře. Knihy se totiž určitým způsobem
navzájem ovlivňují. Beletrie, která bude stát v důvěrném sousedství
básnictví a filosofie, bude mnohem lepší. Když si navíc vzpomenete na
kteroukoli postavu z minulosti - Sapfó, paní Murasako, Emily Brontéovou
-, zjistíte, že je jak dědicem, tak zakladatelem, a že přišla na svět proto, že
ženy si osvojily přirozený zvyk psát, takže tato činnost z vaší stra314
Virginia Woolfová Vlastní pokoj / VI 315
316
ny bude mít nesmírnou cenu již jako preludium k básnictví.
Ale když se ohlédnu po těchto zápiscích a kriticky přistoupím k
myšlenkám, které mne při jejich psaní napadaly, shledávám, že mé
pohnutky nebyly tak docela sobecké. Těmito poznámkami a odbočkami
probíhá přesvědčení - nebo je to instinkt? -, že dobré knihy jsou žádoucí a
že dobří spisovatelé možná projevují každičký lidský nedostatek, ale přesto
to jsou dobří lidé. Když vás proto vybízím, abyste psaly více knih,
podněcuji vás činit něco, co bude pro vaše dobro a pro dobro celého světa.
Jak tento instinkt či víru oprávnit, nevím, protože pokud jste nebyly
vzdělány na univerzitě, filosofická slůvka se vám obvykle vymknou z ruky.
Co se
míní “skutečností”? Zdálo by se, že to je cosi velmi těkavého, velmi
nespolehlivého - hned to najdete na prašné cestě, hned ve zmačkaných
novinách na dlažbě, hned zas v prosluněných narcisech. Ozáří skupinku v
pokoji a ocejchuje nějaký nedbalý výrok. Přepadne vás, když se pod
hvězdným nebem vracíte domů, a učiní zmlklý svět skutečnějším než svět
řeči - a pak je zas najednou v autobuse v hluku Piccadilly. Někdy se též zdá,
že přebýyá ve tvarech příliš vzdálených, než abychom rozeznaly jejich
pravou povahu. Ale vše,
čeho se dotkne, zadrží a učiní stálým. Právě to zbývá, když den shodí kůži
do křoví; toto zbývá z minuvšího času a z našich lásek a nenávistí. A já
věřím, že spisovatel má víc než jiní šanci žít v přítomnosti této skutečnosti.
Je jeho úkolem najít ji a shromáždit ji a sdělit ji nám ostatním. Tolik
alespoň odvozuji z četby Leara či Emmy anebo Hledání straceného času.
Četba těchto knih totiž z našich smyslů jakoby snímá
zvláštní zákal. Vidíme pak intenzívněji a zdá se, že svět je zbaven svých
obalů a obdařen intenzívnějším životem. Tito záviděníhodní lidé žijí ve
válce s neskutečností - a politujme ty, kdo do věcí vrážejí nevědomky a bez
zájmu. Když po vás Virginia Woolfoaá
tedy žádám, abyste si vydělaly peníze a našly vlastní pokoj, chci po vás,
abyste žily v přítomnosti světa, abyste žitím nabíraly sil, ať už je pak
dokážete předat, anebo ne.
Zde bych nejradši přestala, ale tlak konvence nařizuje, že každý proslov
musí končit závěrem. A jistě budete souhlasit, že závěr určený ženám by v
sobě měl mít cosi zvláště povznášejícího a zušlechťujícího. Měla bych vás
zapřísahat,
nechť pamatujete na svou zodpovědnost, abyste vystoupily výše, byly
duchovnější; měla bych vás upomenout, co vše závisí jen na vás a jak velmi
můžete ovlivnit budoucnost. Ale tyto výzvy lze, myslím, klidně přenechat
opačnému pohlaví, které je zformuluje - a které je zformulovalo - s daleko
větší výřečností, než jaké jsem mocna. Když prošťourám svoji mysl,
nenacházím žádné vznešené city ohledně soudružství a rovnoprávnosti a
směřování světa k lepším zítřkům. Slyším sebe samu říkat, stručně a
prozaicky, že víc než cokoli jiného je důležité být sám sebou. Neobírejte se
sny o ovlivňování druhých, řekla bych, kdybych věděla, jak to pronést
vzletně.
Přemýšlejte o věcech tak, jak jsou.
A nahlížení do novin a románů a životopisů mi opět připomíná, že když
žena hovoří k ženám, měla by mít v rukávě schováno něco velmi
nepříjemného. Ženy jsou k ženám tvrdé. Ženy nemají ženy rády. Ženy - ale
nedělá se vám už z toho slova nanic? Ujišťuji vás, že mně ano. Dohodněme
se tedy na tom, že přednáška pronášená ženou k ženám by měla skončit
něčím zvláště nepříjemným.
Ale jak na to? Co si vymyslím? Pravda je taková, že mám ženy často ráda.
Mám ráda jejich nekonvenčnost. Mám ráda jejich jemnost. Mám ráda jejich
anonymitu. Mám ráda - ale ; po téhle cestě už nesmím jít dál. Tamhleta
skříň - říkáte, že
obsahuje jen čisté ubrousky, ale co když se mezi nimi skrývá ` rytíř Kopiník
Chrabrý? Nasadím tedy přísnější tón. Dolehly k vám předchozími slovy
dostatečně jasně varování a výčit, Vlastní pokoj / VI 317
ky mužského plemene? Ocitovala jsem vám velmi nízké mínění, které o vás
choval pan Oscar Browning. Naznačila jsem, co si o vás kdysi myslel
Napoleon a jak o vás dnes smýšlí Mussolini. Pak jsem vám pro případ, že
byste měly literární ambice, vypsala pro poučení radu kritika, nechť směle
uznáte omezení daná vaším pohlavím. Hovořila jsem o profesoru X a
zdůraznila jsem jeho tvrzení, že ženy jsou intelektuálně, mravně i tělesně
podřazeny mužům. Předala jsem vám vše, co mi přišlo do cesty, aniž bych
po tom pátrala, a zde máte poslední varování - od pana Johna Langdona
Daviese. Pan John Langdon Davies ženy varuje, “že až děti naprosto
přestanou být žádoucí, ženy naprosto přestanou být nezbytné”. Doufám, že
si to zapíšete.
Jak vás mohu dále povzbuzovat, abyste žily? Mladé ženy, řekla bych - a
poslouchejte prosím, protože teď začíná závěr -, podle mého názoru jste
urážlivě nevědomé. Nikdy jste neučinily žádný důležitý objev. Nikdy jste
neotřásly impériem a netáhly s armádou do bitvy. Shakespearovy hry nejsou
vaším dílem a nikdy jste žádné barbarské plémě nepřivedly k blahům
civilizace. Čím to omluvíte? Můžete jistě ukázat na ulice a náměstí a lesy
zeměkoule, po níž se hemží černé a bílé a kávově hnědé postavy, všechny
zapojené do ruchu a podniků a milování, a říct: Byly jsme zabrané do jiné
práce. Bez našeho přičinění by žádná loď nezkřížila hladinu a tyto úrodné
pozemky by pokrývala poušť. Porodily jsme, živily a umývaly a učily,
možná do věku šesti či sedmi let, jeden tisíc šest set dvacet tři milionů
lidských tvorů, kteří podle statistiky v současnosti žijí, a to zabere čas, i
když některé z nás
měly pomocnice.
Vaše odpověď obsahuje kus pravdy - to nepopírám. Ale zároveň mi dovolte
vám připomenout, že v Anglii existují pro ženy minimálně dvě vysoké
školy, a to od roku 1866, dále že po roce 1880 bylo ženě zákonem dovoleno
vlastnit majetek a že v roce 1919 - což je už celých devět let - získala
volební právo. A též mi dovolte vám připomenout, že už skoro deset let
máte přístup k většině profesí. Když uvážíte tato nezměrná privilegia a
délku doby, po kterou jsou skýtána, spolu se skutečností, že asi dva tisíce
žen je v této době schopných tak či onak vydělat víc než pět set ročně,
budete jistě souhlasit, že výmluva na nedostatek příležitostí, výcviku,
povzbuzení, volného času a peněz už není na místě.
Navíc nás ekonomové informují, že paní Setonová má příliš mnoho dětí.
Samozřejmě musíte děti rodit dál, ale po dvou a po třech, říkají, ne po
desítkách a tuctech.
A tak s trochou volného času a s trochou knižní učenosti - té se vám dostalo
bohatě a mám podezření, že zčásti vás na vysokou školu poslali právě
proto, abyste zůstaly nevzdělané - byste jistě měly vystoupit na další stupeň
vaší velmi
dlouhé, velmi pracné a značně nejasné kariéry. Tisíce per jsou připraveny
vám radit, co byste měly dělat a k jakým to povede důsledkům. Přiznávám,
že moje rada je poněkud fantaskní. Raději ji proto podám jako smyšlený
příběh.
V této přednášce jsem vám vyprávěla, že Shakespeare měl sestru, ale v jeho
životopise od sira Sidneyho Leea ji nehledejte. Zemřela mladá - a bohužel
nikdy nenapsala jediné slovo. Leží pohřbena na místě, kde dnes stavějí
autobusy, naproti stanici Elephant and Castle. Nuže, věřím, že tato básnířka,
která nikdy nenapsala jediné slovo a byla pohřbena na křižovatce, stále žije.
Žije ve vás a ve mně a v mnoha dalších ženách, které tu s námi dnes večer
nesedí, protože myjí nádobí a ukládají děti k spánku. Ale žije, neboť velcí
básníci neumírají: jsou neustále přítomni a potřebují jen příležitost, aby se
mezi námi zjevili z masa a kostí. Myslím, že možnost dát jí tuto příležitost
se teĎ dostává do vaší moci. Věřím totiž, že pokud budeme žít ještě
nějakých sto let mluvím teĎ o sdíleném žití, jež je skutečným životem, ne
318 Virginia Woolfová Vlastní pokoj / VI 319
o jednotlivých oddělených životech, které prožíváme jakožto jednotlivci - a
každá z nás bude mít pět set ročně a vlastní pokoj, pokud si navykneme na
svobodu a odvážíme se psát přesně to, co si myslíme, pokud se vymaníme
ze společného obývacího pokoje a spatříme lidské bytosti ne pouze v jejich
vzájemných vztazích, nýbrž ve vztahu ke skutečnosti, a pokud též spatříme
nebe a stromy nebo cokoli jiného tak, jak jsou, pokud pohledem mineme
Miltonův přízrak, protože žádný člověk nám nezastře výhled, pokud se
vyrovnáme s faktem (neboť je to fakt), že se nemůžeme zavěsit do žádného
rámě, že jdeme samy a že vstupujeme do vztahu se světem skutečnosti,
nejenom se světem mužů a žen, pak se příležitost dostaví a mrtvá básnířka,
jež byla Shakespearovou sestrou, si navlékne tělo, které tak často odkládala.
Bude sát život z životů oněch neznámých, svých předchůdců, jako to
předtím činil její bratr, a takto se zrodí. Ze by snad přišla bez této přípravy,
bez tohoto úsilí z naší strany, bez tohoto odhodlání, že až se znovu narodí,
bude moci žít a psát své básně to nelze očekávat, neboť to je nemožné. Ale
tvrdím, že když pro ni budeme pracovat, přijde, a že tato práce, ač konaná v
chudobě a v zapomnění, má svou cenu.