Reportážní esej Małgorzata Lebda Řeka jako příběh Téma a básně čísla Původní americká literatura Kritika v diskusi Cena Jiřího Ortena Sjón Pokud v knize není sen, zahoďte ji host literární měsíčník červen 2022 109 Kč *6 Host, měsíčník pro literaturu a čtenáře Číslo 6  |  2022, ročník XXXVIII Vyšlo v Brně 7. června 2022 Beethovenova 4, Brno, 602 00 tel.: 725 606 144 objednavky@casopishost.cz www.casopishost.cz Vydává Spolek přátel vydávání časopisu Host (IČ 48 51 48 53), s laskavou fi­nanč­ní pod­po­rou Mi­nisterstva kultury ČR  a ­statutárního města Brna  Jan Němec | šéfredaktor Zdeněk Staszek  |  zástupce šéfredaktora Václav Maxmilián | redaktor Ondřej Nezbeda | redaktor Radek Štěpánek | redaktor Frederika Halfarová | produkce Alena Němcová  |  jazyková redaktorka Matěj Málek  |  grafická úprava a sazba David Konečný | fotograf Lenka Secká  |  technická redaktorka Redakční rada  |  Petr A. Bílek, Petr Borkovec, Klára Fleyberková, Pavel Janáček, Alice Koubová, Ondřej Lipár, Vratislav Maňák, Tereza Matějčková, Roman Polách, Anna Pospěch Durnová, Zuzana Říhová, Petr Vizina Písma  |  Kunda & Vegan (Superior Type) Foto na obálce  |  David Konečný Ilustrace | Barbora Tögel Tisk  |  Tiskárna HRG, s. r. o., Litomyšl Člen sítě kulturních časopisů Eurozine (www.eurozine.com)  Registrováno Mi­nis­ter­stvem kultury ČR pod číslem MK ČR E 6632  ISSN 1211-9938 Vychází 10× ročně (kromě čer­ven­ce a srpna) Cena 109 Kč, s předplatným 79 Kč Předplatné na www.casopishost.cz/predplatne nebo telefonicky na čísle 725 606 144: tištěné roční 790 Kč, tištěné půlroční 450 Kč, tištěné ISIC/ITIC 630 Kč, elektronické 500 Kč Distribuuje Kos­mas, s. r. o., Praha Zasílání předplatného za­jiš­ťu­je firma SEND Předplatné spol. s r. o., Praha „38“ from WHEREAS. © Layli Long Soldier, 2017. Přetištěno se svolením Graywolf Press, Minneapolis, Minnesota, USA, www.graywolfpress.org „The First Water Is the Body“ from Postcolonial Love Poem. © Natalie Diaz, 2020. Přetištěno se svolením Graywolf Press, Minneapolis, Minnesota, USA, www.graywolfpress.org „Anchor-Screws of Culture“ © Sy Hoahwah, 2009. Přetištěno se svolením autora. „Toward Mount Scott“ © Sy Hoahwah, 2011. Přetištěno se svolením autora. „Her/My Arctic” © dg nanouk okpik, 2012. Přetištěno se svolením University of Arizona Press. Editorial Jan Němec „Pokud v knize není sen, zahoďte ji,“ radí dobře Sjón, světově známý spisovatel, za kterým jsme se vydali až na Island. Mimo jiné i proto, abychom se dozvěděli o vlivu, jaký na něj měli čeští surrealisté. Takže odtud ten sen vane! Anebo se sbírá z amerických prérií, po nichž se proháněli indiáni, dnes tedy původní Američané? I ti v dětství mocně živili naše sny. Snít však také může znamenat: nerozumět. A tak lze díky tématu a básním tohoto čísla objevit původní Američany jinak, než jak je známe, nebo spíš neznáme díky Karlu Mayovi nebo filmu Tanec s vlky. A to není vše: zvláštní sen se zdál polské básnířce Małgorzatě Lebdě, která ve své reportážní eseji nechala promluvit řeku Vislu. Ani nemluvě o snech stoletého Jacka Kerouaca, o nichž se na následujících stranách také dočtete. Příjemné letní snění! 2 Ateliér Ateliér Ivo Dvořák Autoportrét Ivo Dvořák je nesmělý pozorovatel s reflexem srdečního rytmu na spoušti. Svou fotografickou dráhu začal v roce 2001, od roku 2010 potom zdokonaloval své schopnosti na Institutu tvůrčí fotografie Photogenia (pod vedením Jana Suchardy, Antonína Kratochvíla, Jiřího Turka a Jana Pohribného), kde získal jak technické zázemí, tak především tvůrčí pohled na fotografické médium. Závěrečné práce ze studia prezentoval prostřednictvím společných výstav v Káznici na Cejlu, Campusu Bohunice či v brněnské Zbrojovce. Mimostudijní výstavy prezentoval například v Obchodním centru Vaňkovka, pražské kavárně Adria, klášteře Rajhrad, kině Scala, F!Festivalu a v rámci přehlídky divadelní fotografie v Divadle Komedie a Obecním domě v Praze. Kromě volné tvorby se věnuje dokumentární a reportážní fotografii, byl fotografem pro kino Scala, Divadlo Husa na provázku, Švandovo divadlo nebo Divadlo U stolu. Žije v Brně. Představovaný výbor fotografií spadá do volné tvorby. Fotografie jsou pořizovány na nejrůznější staré iPhony. Ivo Dvořák zaznamenává především uhrančivou moc světla, která tak vyniká v černobílé fotografii, zachycuje momenty z všedního života a nevšední obrazy stvořené náhodnou konstelací, zaznamenatelné pouze pro oko umělce a aparát fotografa. 3 Obsah názor   6 Jan Němec: Zaměstnavatel v ložnici osobnost   9 Pokud v knize není sen, zahoďte ji. Se spisovatelem Sjónem o islandské hudbě, snech a filmu reportáž  18 Małgorzata Lebda: Řeka jako příběh. Reportážní esej o poeticko­‑sportovním aktivismu kontexty  28 Jan Bělíček: Tanec v maskách téma  38 Hana Ulmanová: Všichni jsme stvořeni ze slov. O původních národech, literatuře a právu na existenci  44 Miroslav Černý: Naučit se znovu mluvit. O tragédii i naději severoamerických indiánských jazyků  48 Luděk Čertík: Dříve než lidmi byli jsme zemí. O poezii prvních severoamerických národů  54 Jan Tošovský: Vynález divocha. O indiánech, Česku a kultuře kritiky  60 Josef Tichý: Předvečer — Vojtěch Vacek: Měňagon — Radek Touš — Štičí kost (Libor Staněk)  62 kritika v diskusi Ondřej Nezbeda (ed.) — Olina Stehlíková — Libor Staněk — Ondřej Buddeus: Nejlepší, kterou máme  68 Ťia Pching-wa: Otevřít za dvacet let (Magdalena Platzová)  70 Diane Cook: Nová divočina (Kristina Hamplová) recenze  72 Anna Mayrová: Bídníci. Proč společnost pohrdá nezaměstnanými, ale přesto je potřebuje (Ondřej Nezbeda)  73 Jiří Maršálek: Lenost (Petr Fischer)  74 Vladimir Sorokin: Doktor Garin (Tomáš Erhart)  75 Filip Titlbach: Byli jsme tu vždycky (Sylva Ficová)  76 Daniel Petr: Odečítání pohybu souřadnic (Kryštof Eder)  76 Pavel Klusák: Uvnitř banánu (Martin Brzobohatý)  77 Klára Wang Tylová: Ostrov duchů (Kateřina Čopjaková)  78 Martin C. Putna: Košíře mýtické a literární (Marián Pčola)  79 Lucie Paulová: Alma a Svět obrazu (Jana Šrámková)  80 Susan Choiová: Cvičení důvěry (Karolína Ryvolová) beletrie  88 Zdeněk Grmolec: Píseň venkovských psů. Původní povídka  90 Zdeněk Grmolec: Bič. Původní povídka esej  94 Peter Handke: Jsem obyvatelem věže ze slonoviny. O možnostech a schopnostech literatury nová jména 100 Marie Škrdlíková: Uvař v tom brambory autoglosa 102 Martin C. Putna: Dílo V. Retractationes aneb Co jsem posral, posral jsem historie 104 Václav Maxmilián: Tuto knihu píšu, protože všichni zemřeme. Uplynulo sto let od narození Jacka Kerouaca sloupky  26 švenk  Šárka Gmiterková: Nadia a její předci  27 beat  David Čajčík: Na molu  92 fejeton Ondřej Macl: Bratr čas a sestry peníze  93 masmediář  Jakub Jetmar: Čekání na divné boháče  99 polský úhel Aleksander Kaczorowski: Drawicz 112 o čem se mluví v Itálii ​ Alessandro Catalano: Itálie, Dostojevskij a ruská propaganda   2 ateliér  Ivo Dvořák   4 básnířky a básníci čísla ​ Původní americká poezie   5 zprávy  82 rozečteno  Tipy redakce na léto 4 Básnířky a básníci čísla bBásnířky a básníci čísla Původní americká poezie Sy Hoahwah Layli Long Soldier dg nanouk okpik Natalie Diaz Básnířky a básníci původních amerických národů, to je obrovská různorodost a pestrost stylů, zpracovávaných témat, jazyků, gest. Vybrat pár básní, které by tu pestrost dokázaly alespoň v náznaku představit, je velmi těžké. Ale zkusili jsme to. Klíčem pro nás byla antologie New Poets of Native Nations, v níž je snad možné vypozorovat to, jakým hlavním tématům se básníci mladší generace původních národů věnují a jakých výrazových prostředků k tomu využívají. Vynikají především dvě témata — spojení se zemí a vyrovnání se s minulostí, přičemž obě se setkávají a rezonují při hledání vlastní identity, důstojnosti, životaschopnosti a místa na světě. Z celé antologie vybíráme básně Layli Long Soldier, snad nejnádhernější báseň o vodě, co jsem kdy četl (možná proto, že to je báseň o lidech), od Natalie Diaz, dg nanouk okpik a Sy Hoahwaha. Věřím, že jejich čtení může být obrovsky inspirativní i pro nás, a jsem rád, že se je Sylvě Ficové podařilo tak skvěle přeložit. (Radek Štěpánek) 5 Zprávy Za mír! Už dlouho nebylo v newyorské budově Organizace spojených národů tak rušno. Kvůli válce na Ukrajině tam od konce února zasedal snad každý možný orgán OSN, v kuloárech to diplomaticky jiskřilo — a tak bylo zřejmě nemyslitelné, aby své neřekla i literatura. V přímé návaznosti na podobné setkání stovek spisovatelů v roce 1939, kdy autoři jako Thomas Mann vyjadřovali své znepokojení nad fašismem a válečnými tenden‑ cemi v Evropě, se tak letos v květnu sešlo pod hlavičkou organizace PEN America osmdesát spisovatelů ze tři‑ ceti států, aby pohovořili o současných krizích: kromě ruské invaze byla na rétorickém programu klimatická krize, Palestina, společenská polarizace na sociálních sítích, dezinformace nebo demokracie scházející na úbytě. Jennifer Schuesslerová v The New York Times ironicky reportuje, že dis‑ kuse a projevy rychle a příznačně „nabraly letovou hladinu ve výšce deseti kilometrů a povětšinou už tam zůstaly“. Salman Rushdie tak mluvil o tom, že sice „báseň nezastaví kulku“ a „román nezneškodní bombu“, ale spisovatelé by i nadále měli „zpívat pravdu a pojmenovávat lži“. Někteří řečníci se přece jen dotkli problémů souvisejících s písemnictvím: francouzsko­‑marocká spisovatelka Leila Slimaniová například upozor‑ nila, že kvůli mizerným životním podmínkám jsou stovky milionů lidí na planetě stále negramotné. „Jsme tady, v New Yorku, a je to hodně nóbl,“ shrnul konferenci alžírský prozaik Walid Hajar Rachedi. „Ale změní to něco za hranicí světa literatury?“ Válečné úspěchy Nakladatelství Gallimard v květnu vy‑ dalo novou knihu spisovatele a kon‑ troverzní postavy francouzských dějin Louise­‑Ferdinanda Célina. Jedná se o prózu Guerre (Válka), z velké části autobiografické líčení Célinových zážitků během první světové války. Rukopis společně s dalšími písem‑ nostmi prorežimní, antisemitský spisovatel zanechal při útěku ve svém montmartreském bytě, když se v roce 1944 k Paříži blížila spojenecká vojska. Archiválie se měly dlouho za ztra‑ cené, Céline později dokonce obviňo‑ val partyzány, že je spálili, dokud se přede dvěma lety neobjevily v držení novináře Jeana­‑Pierra Thibaudata. Navzdory Célinově problematické mi‑ nulosti a jeho názorům jsou recenzenti z Války nadšení — zčásti možná i proto, že v textu pocházejícím pravděpodobně z roku 1934 nejsou jeho antisemitské a fašistické sklony ještě téměř znát. Zákazy nehoří Margaret Atwoodová si pořídila pla‑ menomet. V reklamním spotu s ním zkouší spálit nové vydání svého nej‑ slavnějšího románu Příběh služebnice: nejde to, kniha je ohnivzdorná. Vydání nové verze Příběhu služebnice není samoúčelné, má upozornit na zhor‑ šující se cenzurní situaci na americ‑ kých základních a středních školách. „Po celých Spojených státech i ve světě jsou knihy souzeny, zakazovány, a do‑ konce páleny. Proto jsme vytvořili spe‑ ciální edici knihy, která čelí zpochyb‑ ňování a zákazům po desetiletí,“ stojí v oficiálním vyjádření nakladatelství Penguin Random House. Románová dystopie o blízké ultra‑ konzervativní křesťanské budoucnosti Ameriky, v níž má spousta žen jen roli reprodukčního nástroje, je jedním z mnoha titulů, které se v posledních měsících dostávají na seznamy zakázaného školního učiva. Rodiče, nátlakové skupiny i části samotných školních rad navázané na konzer‑ vativní, často republikánské kruhy takto ovlivňují, s jakými knihami a intelektuálními vzory se jejich děti mohou setkat. Ze čtenářských kurikul proto mizí knihy spojené s tématem práv žen a menšin, problematikou rasismu, antisemitismu nebo sociální spravedlnosti. Tyto snahy se ode‑ hrávají v širším politickém kontextu sporů o zákaz potratů, narovnání volebních práv nebo bojů proti ra‑ sismu. Knihy se ze školních knihoven a seznamů četby podle politického klíče ve Spojených státech vyřazovaly vždy — a dokonce už v roce 1982 vznikla akce Banned Books Week (Týden zakázaných knih), která na problematiku má upozorňovat širší veřejnost — podle Knihovny ame‑ rického kongresu se to nikdy nedělo v takové míře jako v současnosti. Zákazy se netýkají jenom knih: stanice NBC přinesla reportáž o tom, že školní inspekce v některých státech blokují žákům a studentům přístup k digitálním edukačním platformám jako Epic, Hoopla nebo OverDrive, které se během koronavirových uzávěr staly často jediným zdrojem učebnic, knih a výukových materiálů a na něž se doposud školní cenzura nevztaho‑ vala. Množí se však i protesty a protiakce: kromě Atwoodové podobné kampaně dělají další spisovatelé či nakladatelé a v Pensylvánii studenti jedné ze škol dokonce založili čtenář‑ ský klub zakázaných knih. Hoď ji do stroje V knihách je nějak moc mužů. Konkrétně čtyřikrát více než ženských postav. Zhruba toto zjistila literární analýza za pomoci umělé inteligence, kterou provedli vědci z University of Southern California. Mayank Kejriwal a Akarsh Nagaraj vycházeli se součas‑ ných výzkumů a debat ohledně struk‑ turálního znevýhodňování žen či jejich zkreslené reprezentace v médiích a umění. Ale zatímco většina takových vědeckých výstupů má kvalitativní charakter, Kejriwal s Nagarajem se coby softwaroví odborníci rozhodli pro kvantitativní analýzu. Neuronové síti proto poskytli na tři tisíce literárních děl různého stáří i žánru se zadáním změřit četnost a charakteristiky mužských a ženských postav. Umělá inteligence zjistila, že kromě nižší četnosti ženských postav se také liší jejich charakteristika: zatímco u mužů se objevovala statečnost a politika, ženy jsou spíše křehké a hezké. Teď ještě zjistit, kolik bylo v kor‑ pusu harlekýnek. -zst- 6 Názor Zaměstnavatel v ložnici Jan Němec „Pedagog měl sexuálně obtěžovat studentku, na Masarykově univerzitě skončil.“ „Studentky viní pedagoga z ponižování i sexuálního obtěžování. Fakulta ho stáhla z výuky.“ „Svědectví studentů DAMU o ponižování a sexismu spustila změny.“ „Přišla jsem jako mozek, on ze mě udělal tělo.“ „Docent anatomie Valášek dostal výtku za obtěžování studentky.“ Nemine téměř týden, aby se na zpravodajských serverech neobjevil nový titulek tohoto typu. A další případy sexuálního zneužívání se na příslušných fakultách řeší interně. Zdá se, že globální iniciativa MeToo společně s lokální performancí stu‑ dentů DAMU „Nemusíš to vydržet“ na českých vysokých školách spustila lavinu. Zprvu byla nenápadná a brzdily ji různé typy osobních a in‑ stitucionálních zábran, postupně toho však na sebe nabaluje víc a víc. Většina zveřejněných případů je přitom dost jednoznačná. Různé formy nevhodného chování, nátlak, nebo přímo sexuální násilí. Nic z toho samozřejmě na vysoké školy nepatří, tak jako to nepatří nikam jinam, snad s výjimkou příslušných salonů, kde se scházejí ti, kterým to dělá dobře. Společným rysem těchto případů je ne‑ profesionalita, zneužití moci, jednání proti vůli druhého. A tím pádem také proti duchu univerzity jako takové. Jenže případy sexuálního násilí na univerzitách na sebe nabalují daleko širší problematiku intimních vztahů jako takových. Může se to? Je to správné? Řeč je o vztazích mezi pedagogy a studenty, ale také o vzta‑ zích na pracovišti. „Je problém, když chodí učitel se studentkou?“ ptal se v titulku už loni deník Alarm. Co se vztahů na pracovišti týče, některé západní univerzity už řeší, co dosud řešily spíš jen velké firmy. Tam jsou běžně vztahy mezi zaměstnanci regulované, někdy přímo zakázané. Zmíněný článek z Alarmu vypočí‑ tával různé typy partnerských a sexuál‑ ních vztahů mezi pedagogy a studenty. Autorky Lucie Jarkovská a Kateřina Lišková mají za to, že neetické jsou všechny takové vztahy — liší se jen mírou závažnosti přestupku. I trvalý vztah vytváří střet zájmů a obsahuje mocenskou nerovnost. „Láska není nic zcela nepodmíněného. To, kdo nás přitahuje, má jak psychologické, tak sociální kořeny a téma moci v nich hraje velkou roli,“ píší autorky. Rozšířit debatu ze sexuálního násilí na intimní vztahy se zdá být přirozeným krokem. Koneckonců v obou případech je ve hře sex, tedy něco, co je s účelem univerzity jako instituce mimoběžné. Ale na druhou stranu: mají sexuální násilí a intimní vztahy společného něco jiného než právě jen sex? Zatímco v případě sexuálního násilí popírám subjekti‑ vitu druhého, v případě intimního vztahu jí vycházím vstříc. V prvním případě ignoruji odmítnutí, v druhém přitakávám přijetí. Jistě, v praxi je to složitější, mluvím o ideálních typech. Tvrdit, že jednoznačně konsenzál­ní vztahy se stávají problematickými, pokud se odehrávají v kontextu určité organizace, může být chůze po úzké kladině. Z druhé strany to totiž zna‑ mená přitakat institucionální regu‑ laci soukromí. A není velký rozdíl, zda tento dohled přichází ze strany Masarykovy univerzity, nebo Googlu. Má náš zaměstnavatel strkat nos do naší ložnice? Není jakákoli forma systémové kolonizace intimity důvo‑ dem k obavám? Jako ve většině alespoň trochu zajímavých dilemat se zde střetávají dvě hodnoty, z nichž každá má svou váhu. Tou první je právo všech stu‑ dentů na spravedlivé zacházení v rámci studia bez ohledu na to, v jakém vztahu jsou k vyučujícímu, a s tím spojená profesní etika pedagoga. Tou druhou pak právo každého člověka na svobodný výběr sexuálního, možná i životního partnera, právo stejně základní jako to, které se týká nábožen‑ ského či politického přesvědčení. Podle toho, které právo považu‑ jeme za důležitější, pak směle navrhu‑ jeme příslušná praktická opatření. Pedagog přece nemusí zkoušet nikoho, s kým je ve vztahu, to je jednoduché, nic víc není potřeba. Pedagog si přece může najít jinou práci, pokud o ten vztah opravdu stojí, v tom mu přece nikdo nebrání, to je celé. Učil jsem rok na střední škole, teď už několik let na vysoké a nikdy jsem s žádnou svou studentkou nechodil. Jakékoli ponižování studentů se mi příčí, sexuální násilí považuji za jednu z nejhorších věcí, která se člověku může stát. Současně však hlasuji pro svobodu v intimních vztazích. Vychází to z mého přesvědčení, že vztah neuzavírá pedagog a student, ale dva lidé, kteří jsou shodou okol‑ ností a jen dočasně v rolích pedagoga nebo studenta. Vedle toho se domní‑ vám, že požadovat, aby do vztahů vstupovali pouze lidé, kteří si jsou mocensky rovni, je sociální utopie: svět, ve kterém se nedá žít, protože neexistuje a nikdy ani existovat ne‑ bude; problémem ve skutečnosti není existence nerovnosti, ale nedostatečná reflexe toho, co to znamená, že jsme si rovni jako lidé, ale nejsme si rovni uvnitř různých společenských struktur. A konečně se domnívám, že žádná organizace svého zaměstnance ne‑ může stavět před dilemata typu „buď vztah, nebo práce“ — stejně jako nelze podmiňovat zaměstnanecký poměr náboženským přesvědčením, sexuální orientací nebo politickou preferencí; je moje věc, s kým žiji, koho uctívám a koho volím. Partnerské vztahy mezi pedagogy a studenty nebo partnerské vztahy na pracovišti vyžadují otevřenost, citlivost a zvláštní zacházení. Na místě jsou etické kodexy a jasně formulovaná pravidla, nikoli zákazy. Jinak se z univerzit stane místo tak svobodné, že tam budeme tajit, kdo jsme, když odpoledne z univerzitního areálu vyjdeme. Autor je šéfredaktor Hosta a spisovatel. Wernisch / Joyce / Novotný Rimbaud / Pelán / Palacký Fabian / Jareš / Pokorný Frère / Cerdà Krueger / Hladun Kiva / Panasjuk Kocarev Dvořáková Zizler Nodl Koupil www.souvislosti.cz revue pro literaturu a kulturu 1/22 Inzerce přihlášky a další informace: www.arspoetica.cz facebook.com/arspoeticadilny 733 291 260 přihlášky a další informace: www.arspoetica.cz facebook.com/arspoeticadilny 733 291 260 hosté Kateřina Bečková Miroslav Urban Miloš Vojtěchovský Petr Veselý Pavel Novotný Marie Ladrová Tomáš Procházka básníci dne duchovní cesta básníkova Jiří Rulf Miroslav Salava Bohdan Chlíbec Ewald Murrer Božena Benešová Naděžda Plíšková ARS POETICA 19. ROČNÍK LITERÁRNĚ-VÝTVARNÉ DÍLNY ČTENÍ, DÍLNY, POEZIE, KONCERTY, VÝTVARNÉ UMĚNÍ, HUDBA 30. 7. - 7. 8. 2022 Se spisovatelem Sjónem o islandské hudbě, snech a filmu Pokud v knize není sen, zahoďte ji Ptal se Václav Maxmilián Fotografie David Konečný Čestným hostem letošního ročníku festivalu Měsíc autorského čtení je Island, z něhož do České republiky a na Slovensko zavítá jednatřicet autorů. I když to ze začátku vypadalo, že Sjón, patrně nejpopulárnější současný islandský spisovatel, součástí výpravy nebude, nakonec do střední Evropy přece jen zavítá. Sešli jsme se na začátku května v kavárně v Reykjavíku, kousek od Sjónova domu. A zatímco v České republice už začínalo jaro, za okny islandské kavárny byla stále ještě zima a občas spadlo pár sněhových vloček. Osobnost 10 Slyšel jsem, že jste tady v Reykjavíku nedávno organizoval čtení na podporu Ukrajiny a ukrajinských spisovatelů. Jaké to bylo? Byla to opravdu silná a dojemná událost. Ukrajina je země skvělé litera‑ tury, na Ukrajině máme své kolegy‑spisovatele a mnohým z nás tam byly vydány knížky. Mně samému vyšly v ukrajinštině dva romány a před třemi lety jsem po Ukrajině cestoval s Jurijem Andruchovyčem, jedním z velkých ukrajinských básníků. Navštívil jsem Kyjev a poté Drohobyče, rodiště Bruna Schulze. Jel jsem tam především na bienále Bruna Schulze, což bylo setkání vědců a spisovatelů, na kterém jsem měl jednu ze dvou zahajovacích přednášek. Bruno Schulz byl důležitý pro mnoho zdejších spisovatelů i pro mě osobně. Navštívil jsem také dům Michaila Bulgakova v Kyjevě, ve kterém strávil dětství. Byl jsem rád, že jsem mohl na této cestě vzdát hold dvěma svým oblíbe‑ ným autorům. A když se stala tady ta věc, samozřejmě jsem se i se svými islandskými kolegy spojil s lidmi, které tam znám. A všichni byli buď na útěku, anebo mobilizováni a bojují. Je to zvláštní, že jeden den jste v literárním kontaktu a mluvíte o síle literatury, a pak síla krutosti a války zasáhne ty stejné lidi, s nimiž o těchto věcech diskutujete. Takže bylo na‑ prosto přirozené, že jsme něco udělali. Uspořádali jsme čtení, na kterém jsme četli překlady poezie ukrajinských autorů a také básně na jejich podporu. Večer zahájila jedna žena z Ukrajiny a hovořila o tom, co se na Ukrajině děje. Také tam byly vystaveny fotky ukrajinského fotografa, který zde žije, což jen dokládá, že lidé z Ukrajiny žili u nás už před válkou a jsou součástí zdejší komunity. To by mě zajímalo, jelikož vím, že lidí z České republiky zde žije celkem dost. Nevím přesné číslo, ale nebude se jednat o velký počet lidí. Jsme malá země, takže tady může být tak tři sta lidí z Ukrajiny, kteří zde žijí trvale, ale lidé samozřejmě přicházejí a odcházejí. Stejně jako mnoho Čechů. Ale na‑ příklad tato kavárna je proslulá svým mezinárodním personálem a pracují zde lidé z Estonska, Litvy, Polska. Přijíždí sem hodně Poláků. Je zvláštní, že zmiňujete mezinárodní personál, protože každý podnik, myslím tím restauraci, bar nebo kavárnu, kam jsem přišel, měl vždy mezinárodní obsluhu. Pochopitelně, protože tyto práce jsou málo placené, a když přijedete do země, můžete zde začít pracovat. Zároveň se učíte jazyk a je to také vstupenka na trh práce. Mladým lidem, kteří sem přicházejí, nevadí pracovat na takových pozicích. Jsou to lidé nejen ze střední a východní Evropy, ale také ze Španělska, Latinské Ameriky a severní Afriky, z Jihovýchodní Asie, je zde poměrně hodně Filipínců. A je tady už druhá generace, nebo je to stále první? Poláci sem začali přicházet na začátku devadesátých let hlavně kvůli práci ve stavebnictví. V té době jsme už měli malinkou polskou komunitu, která působila především v hudbě. Byla tady poptávka po vzdělaných učitelích klasické hudby, na vesnicích i ve městech. Lidé se zde začali usazo‑ vat a zůstávat natrvalo. Poté, co Polsko vstoupilo do Evropské unie a lidé získali povolení k pobytu, se začali objevovat další a asi se jim tady líbí, i když vím, že se s nimi ne vždy za‑ chází férově, však víte, jak to je. A teď již máme druhou generaci lidí, kteří se narodili kolem roku 2000. Je jim okolo dvaceti let a jsou již druhou generací Poláků, ale také Filipínců. Žije zde skupina filipínských umělců a designérů, kteří se jmenují Lucky 3, pracují samostatně jako výtvarní umělci, jeden rapper a jeden designér. A Poláci zase vstupují do literatury. Za poslední půlrok se objevily dvě nebo tři knihy polských autorů, kteří zde žijí. Jedna je psaná v islandštině, další byly přeložené z polštiny. Pro mě tím nejzajímavějším, k čemu došlo v poslední době v islandské literatuře, je vstup spisovatelů jiného původu a jiných jazyků. A protože od svých surrealistických a punkových dob rád přeháním a nebojím se velkých prohlášení, řekl bych, že je to dokonce jediná věc, která se v islandské literatuře děje. Zaujal jste mě zmínkou o klasické hudbě. Proč byla tak žádaná? Ve skutečnosti je to příběh, který začal mnohem dříve. U nás se lidé vzdělá‑ vali v klasické hudbě teprve od začátku dvacátého století. Tak pozdě sem přišla hudba. Až do padesátých let jsme ne‑ měli žádný organizovaný symfonický orchestr. Pro vás ze střední Evropy je to nepředstavitelné, ale zde se začala vážná hudba prosazovat teprve v prvních dvou až třech desetiletích dvacátého století a počátky klasické hudby na Islandu pomáhali vytvářet političtí exulanti a židé, kteří sem utekli před třetí říší a holocaustem. Takže těmto hudebníkům, skladate‑ lům a dirigentům vděčíme za rychlý rozvoj klasické hudby na Islandu. Předtím tu byla jen lidová hudba? Nebylo tady ani tolik lidové hudby. Spíš zde byla nějaká populární hudba, vaudeville, kabaret a kavá‑ renská hudba. Šílená věc na Islandu je, že s reformací v druhé polovině šestnáctého století byla veškerá hudba kromě duchovní zakázána, takže jsme od šestnáctého až víceméně do konce devatenáctého století neměli žádnou jinou hudbu. Církev zde byla velmi dogmatická, takže zakázala hudbu i tanec. A o lidové hudbě opravdu ne‑ víme, jak vypadala. Jsou jakési stopy, které byly použity k obnovení něčeho, o čem se domníváme, že by mohla být islandská lidová hudba, ale církvi se podařilo zničit téměř vše, co mělo co do činění s hudbou a tancem. Což je celkem legrační, protože dnes je Island známý hlavně pro svou hudbu. Když jsem vyrůstal a začínal psát a číst, měli na mě velký vliv čeští surrealisté Osobnost 11 Je to pravděpodobně tím, že Island je izolovaný, a tak se sám vyvíjí a může potom přinést něco, co na kontinentu chybí. Děláte vy sám ještě hudbu? Ne ne, hudbou se už přímo nezabý‑ vám, ale byl jsem součástí skupiny mladých lidí, kteří v osmdesátých letech založili label The Bad Taste, což byl label naší kapely Sugarcubes, a vytvořili i label pro Sigúr Rós a další umělce. Pak jsem samozřejmě už od devadesátých let spolupracoval se svou dobrou kamarádkou Björk a jsem vždy pro každý dobrý projekt. Ale za posledních možná deset let jsem se podílel na dvou třech velmi zajímavých projektech s českým skladatelem Ondřejem Adámkem, který žije v Berlíně. Před čtyřmi lety jsme měli v Provence premiéru opery, kterou jsme společně napsali. Když už zmiňujete českou spolupráci, nyní se podílíte na další dramatizaci svého románu. Předtím to byl román Syn stínu, nyní je to Měsíční kámen, který připravuje pražské Studio Hrdinů. Jak k tomu došlo? S největší pravděpodobností se o mé knize dozvěděla Tereza Hofová, pro‑ tože má silné vazby na Island, a tak se mi z divadla ozvali. Obvykle s adap‑ tacemi souhlasím a mým jediným požadavkem je, ať do nich nejsem za‑ pojený. Zajímá mě, co se stane, když lidé úplně přebudují svět, který jsem stvořil, a obvykle jsem velmi překva‑ pen a naštěstí se mi z toho většinou líbí řekněme sedmdesát pět procent. U zbylých dvaceti pěti procent si ří‑ kám: „Cože? Vážně? I tohle z toho jde udělat? Tak dobře, teď už to vím.“ Mám velmi silný vztah k tomu, čemu jsme říkali Československo. Takže když jsem vyrůstal a začínal psát a číst, měli na mě velký vliv čeští surrealisté, které jsem četl v island‑ ských překladech. Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl a pražská surrea‑ listická skupina. Také jejich vý‑ tvarné umění, především Toyen, což je jedna z mých oblíbených uměl‑ kyň. Takže mám silné vazby na Česko, zejména Prahu. Jeden z klíčových románů pro mé psaní je Golem od Gustava Meyrinka. Tento pražský německý autor a jeho román a his‑ torie židovské kultury a židovské Prahy byly něčím, co mě fascino‑ valo. Tak jsem v létě roku 1990 odjel do Prahy se Sugarcubes a po jejich od‑ jezdu jsem tam zůstal ještě asi týden nebo deset dní. Do Prahy vás prý pozvala Olga Havlová. Pozvala nás, abychom zahráli na be‑ nefičním koncertu, už si nevzpomí‑ nám čeho. Byl to úžasný čas. Jen jsem se toulal po Starém Městě a Pražském hradu, a dokonce jsem viděl dalšího úžasného spisovatele, Bohumila Hrabala, kterého mám také velmi rád. Šel jsem ke Zlatému tygrovi jen proto, abych ho mohl spatřit. A byl tam. Pil pivo a mluvil s nějakými lidmi a vypadal krásně. I jeho dílo mělo velký vliv na mé psaní. Takže na Islanďana mám opravdu spoustu vazeb na českou kulturu. A takto se propojuji s místy prostřednictvím kul‑ tury, umění. Protože umění existuje ve svém vlastním světě a dílo autora v Reykjavíku je na stejně vysoké úrovni jako básníka kdekoli jinde. Slyšel jsem, že jste se ve svém posledním románu CoDex 1962 inspiroval Karlem Čapkem. Jak jste se k jeho tvorbě dostal? Také byl přeložen do islandštiny? Válka s mloky byla do islandštiny přeložena docela brzy, řekl bych někdy začátkem padesátých let. Pátral jsem Osobnost 12 ještě po dalších knihách od autora hry R. U. R., kterou zná opravdu každý. Hodně mě zajímalo sci-fi, a pokud se zajímáte o sci-fi, jednou z prvních věcí, kterou se dozvíte, je, že R. U. R. je jedno z prvních literárních děl předsta‑ vujících roboty, myšlenku robotů a to, co se s nimi může stát. Čapek je součástí tohoto českého základu, který nesu v sobě a který se projevuje i v románu CoDex 1962. Pracuji v něm s mnoha českými prvky, je v něm Golem, R. U. R., dokonce i Válka s mloky v něm zanechala nějaké stopy. Všichni jsou v CoDexu, i Bruno Schulz, protože taková je povaha toho díla. Je to kniha, která se snaží obsáhnout všechno. To působí téměř jako postmoderní psaní, jak přebíráte příběhy z minulosti a pokračujete v nich, aby odrážely naši současnost. To je záludná myšlenka, protože postmodernismus byl zjevně viditelný a diskutovaný v osmdesátých letech, když mi bylo dvacet let a stával jsem se spisovatelem, takže ty metody jsem měl na očích. Ale asi mě ovlivnily staré islandské středověké kodexy a rukopisy, protože jsou to často kom‑ pilace, a ti, kteří psali ságy a středo‑ věká vyprávění, o kterých mluvím, neměli na mysli psaní knih, ale spíš sestavování nebo skládání knih. Podle mě je úžasné mít příklad z minulosti o takovém způsobu uvažování při tvorbě textu, takže jsem byl patrně velmi ovlivněn už jen touto skuteč‑ ností. Od postmodernistů se já a moje generace lišíme tím, že nejsme chladní ani ironičtí. Vždy z našeho psaní čiší láska k materiálu, který zpracováváme. Z postmoderních projektů vyzařuje určitý druh distance. Snažím se být upřímný při imitaci různých stylů a různých textů, nedokážu je parodo‑ vat nebo přepisovat ironickým nebo kritickým způsobem. Jako spisovatel do toho musím vložit lásku, protože původně byly žity a psány s láskou. Když se pustím například do bib‑ lického jazyka, je za tím vždy úcta k lidem, kteří při tvorbě tohoto jazyka pracovali upřímně. To připomíná i jistou polyfonii vašich románů. Jedním z příspěvků vašeho slavného krajana Milana Kundery je kromě jeho románů přemítání o románu jako o díle mnoha hlasů a mnoha úhlů pohledu. To, co dělám já, je určitý způsob nakládání s touto myšlenkou. Můžete pracovat tak, že v románu zobrazíte řadu postav jako v Čechovově hře, kde máte doktora, který je materialista, potom právníka, který je sice také materialista, ale zároveň věřící, a pak tam máte cynika. A tuto galerii různých hlasů umístíte do letního domu. To je jedna z možností, jak to udělat. A Kundera zobrazuje skutečné lidi, postavy zastupující různé prvky ve společnosti a v historii myšlení. Tak to dělám i já. Ukazuji, že svět se skládá z textů a způsobů myšlení, z existence mnoha hlasů. Vaše knihy jsou také plné odkazů na mytologické a pohádkové příběhy, některé z kontinentu a jiné čistě islandské. Je možné porozumět vašim příběhům bez znalosti islandských ság a islandské poezie? Bylo mi sedmnáct, když jsem četl Válku s mloky. V té době už jsem četl něco z české surrealistické poezie, ale to bylo jediné, co jsem znal. Co jsem potřeboval vědět o české literatuře, než jsem si přečetl Válku s mloky? To bylo moje první setkání. Nikdy se o to nestarám. Je to podobné jako u Mistra a Markétky. Z toho románu se stal univerzální příběh. Každý si jej může přečíst, každý si jej může užít. Ale už nikdo z nás nemůže zažít ten příběh jako román spjatý s konkrétním místem. Když to četli lidé v Moskvě, kde to kolovalo v rukopisech, nahlas se smáli, protože všechny postavy v knize znali. Věděli, že postava toho chlápka je inspirovaná vrátným literárního domu a tato zase byrokratem na ministerstvu zahranič‑ ních věcí. Bylo to lokální dílo. Jsou tam odkazy na literaturu Bulgakovovy doby, básníky a lidi, na které se už zapomnělo. Je dokonce možné, že i starověký text, jako je Gilgameš, obsahuje stopy karikatury souseda toho, kdo dával Epos o Gilgamešovi do‑ hromady. Všechno je pryč. Jediná věc, která přežije, je Gilgameš. Takže jsem si nikdy nedělal starosti s tím, že lidé nechápou, co dělám, nebo že k tomu nemají klíče, protože tímto způsobem jsem četl i já sám. Ale myslíte někdy speciálně na islandského čtenáře, když píšete nebo opravujete svůj text? Samozřejmě vždy budou existovat místní prvky, kterým rozumí pouze islandský čtenář. V mém případě jde spíše o to, že když si po sobě text přečtu, myslím na to, že to vlastně není ani pro Islanďany. Mytologie je spojena s orální tradicí. Je pro ni v současném světě ještě místo? Mytologie podle mě přežila díky ústní tradici, protože existovala ještě před jakýmkoli záznamem. Mnoho li‑ teratury, mistrovská díla a náboženské Osobnost 13 texty, které vznikly po vynálezu knihy, je ztraceno. Přežívají věci, které mají svůj původ v orální tradici. Také proto, že když píšete knihu, nepíšete pro tu část mozku, která si pamatuje. Pokud budete mít štěstí, lidé si z vaší knihy zapamatují jednu nebo dvě věty, ale většinou si pamatují zážitek z knihy. Jen velmi málo lidí si pamatuje knihy. Potřeba zachování ústních vyprávění byla pochopitelně i zde. Snorri Sturluson psal Eddu proto, že keltská poezie byla na ústupu a on si uvědomoval, že znalost mýtů bude také ztracena, protože keltská poezie je založena na kenninzích. Opírá se o systém metafor, které odkazují na mýty. Je úžasné, že si uvědomil, že jeho projekt souvisí se starou poetikou. A proč byla keltská poezie na ústupu? Norština a islandština se od sebe začaly odklánět, protože na norském dvoře přicházela do módy dvorská poezie z Francie. Začali ji hrát a překládat. Sturluson zachraňoval něco, co existovalo většinou v nara‑ tivní, ústní formě, což byla poezie. Takový román může být například ztracen, ale zůstane z něj jen příběh filmové adaptace. U skvělých filmových adaptací lidé často zapomínají, že jsou založeny na knize. Myslím, že je to případ většiny filmů Stanleyho Kubricka, které mají snad všechny knižní předlohu, a málokdo ty knihy zná, snad kromě Mechanického pomeranče, Lolity a možná Osvícení. A hodně Hitchcockových děl je založeno na povídkách nebo špatných románech. Hitchcock řekl, že pro film je vždy třeba adaptovat špatný román. Sám se tím sice vždycky neřídil, ale například nikdo si nepamatuje, že Vertigo je založeno na francouzském románu. To jsem také nevěděl. Je to pravděpodobně jednodušší, Osobnost 14 protože s ním můžete manipulovat. Skvělý román je opravdu těžké přepracovávat a dělat z něj něco lepšího. U špatné literatury nemáte k románu úctu, je to pro vás jen materiál. Nedávno jste spolupracoval s Robertem Eggersem na filmu Seveřan. Čí to byl nápad? Byl to jeho nápad mě oslovit. Přišel za mnou a zeptal se, jestli s ním ne‑ chci pracovat na vikingském příběhu. Už jsme se jednou setkali, znal jsem jeho film Čarodějnice a on četl jednu z mých knih. Uvědomil si, že k dal‑ šímu filmu potřebuje přesně takový způsob přemýšlení o mýtech a snech, jaký je v mých knihách. Potom jsem napsal islandský film s názvem Ada. Je to zvláštní a podivný film. Teď píšu adaptaci Shakespearova Hamleta, spolu s Alim Abbasim, který natočil film Tina a Vore. On má nyní premiéru svého posledního filmu a pracujeme spolu na této adaptaci Hamleta pro švédskou herečku Noomi Rapaceovou, která hraje Hamleta. To zní báječně. Jak se pro vás liší psaní pro film od psaní románu? Hlavní rozdíl je samozřejmě ve spolu‑ práci. Mě spolupráce vždycky bavila. Užívám si ji stejně, jako když jsem sám a píšu román. Vytváříte pouze základní kostru světa, se kterou po‑ tom začnou pracovat všichni ostatní. A je to velmi zvláštní. Nedávno se mě na premiéře Seveřana ptali, jaké to je vidět scénář, na kterém jsem pracoval, hotový na plátně. Myslím, že jsem konečně našel metaforu, která se pro to hodí. Stalo se mi to totiž, už když jsem psal pro divadlo. Je to jako vrátit se na místo, kde jste žil jako dítě. Přijdete tam se všemi vzpomínkami, které na ta místa máte. Ale během doby, co jste tam nebyl, žili v tom domě možná tři nebo čtyři rodiny. Struktura je však stejná. Je to stejný dům na stejném místě, které Sjón (nar. 1962 v Reykjavíku) je současný nejpřekládanější islandský spisovatel. Vydal jedenáct básnických sbírek, z toho první ve svých patnácti letech, osm románů a novel, je autorem divadelních her, operních libret i knih pro děti. Byl zakládajícím členem neosurrealistické skupiny Medúsa, která se hlasitě uplatňovala v prostředí reykjavíckého punku. Napsal řadu písňových textů, zejména pro zpěvačku Björk. Za text k písni „I’ve Seen It All“ z filmu Tanec v temnotách Larse von Triera byl nominován na Oscara a Zlatý glóbus. Česky dosud vyšly tři jeho romány: Syn stínu (Argo, 2008), Měsíční kámen (dybbuk, 2015) a Múza z lodi Argó (dybbuk, 2016). Jeho pseudonym, který si zvolil ve svých patnácti letech jako zkratku ze svého jména Sigurjón, znamená v islandštině pohled. Osobnost 15 znáte, ale můžete vidět, že jím prošlo mnoho životů a trochu jej změnilo, okno v obývacím pokoji, koberce a barvy na stěnách. Je to hezké, lepší. Takže máte velmi silnou vzpomínku na tento nostalgický pocit, ale mezitím si to přivlastnili i jiní a vy to přijmete. Takové to je vidět film. Spolupracoval jste také s Björk a Larsem von Trierem na Tanci v temnotách. Pracoval jste s oběma, nebo jen s Björk? Spolupracoval jsem vlastně jen s ním. Björk napsala hudbu a hrála hlavní roli. Lars a já jsme napsali texty. Velmi se přikláněl k tomu, aby ona texty nepsala, protože text patří postavě, kterou bude hrát, a řekl, že nemůže začít interpretovat postavu už v textech. Musí je dostat stejným způsobem, jakým dostává další části scénáře. Na začátku jsme měli jedno setkání všichni tři a potom jsme se s Larsem setkali ještě asi třikrát, čtyřikrát. Rád jsem s ním pracoval. Je to velmi inteligentní muž, zjevně mistr filmu, a pro mě to bylo jako mistrovská lekce. Ale byl také velmi velkorysý, protože řekl: „Nikdy jsem texty nepsal, na rozdíl od tebe. Tak mi řekni, jak budeme pracovat.“ Tak jsem vymyslel rutinu a bylo to. Když jsme mluvili o orální tradici, ta souvisí také s lidovými pohádkami, které se předávaly právě ústním podáním. Došlo mi, že v lidových vyprávěních a také v mytologii má v příbězích důležité místo právě sen. Pokládáte surrealismus za pohádky pro dospělé? Surrealismus souvisí s lidovou kul‑ turou na tolika úrovních především proto, že je antiakademický, antiautoritářský. Ale dnes už je pro nás těžké přesně pochopit, co byl surrealis‑ tický projekt na svém počátku, protože surrealisté se zásadně vymezovali vůči veškerému establishmentu, literár‑ nímu, ale i politickému. Šli proti všemu a začínali od nuly. A šílené je samozřejmě to, že surrealismus se stává jedním z velkých kulturních vítězů dvacátého století. Pokud se na to díváte tímto způsobem. A já mám tendenci se na to tímto způsobem trochu dívat, protože když jsme koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let zakládali naši malou surrealistickou skupinu tady v Reykjavíku, lidé nám říkali: „Ale proč se zajímáte o surrealismus? To je uzavřené, zastaralé, nepřežije to.“ Ale já jsem vždycky věděl, že je to něco, co se nedá nikdy zastavit. Sen je důležitý, protože spojuje tolik věcí — poezii a mytologii. Víra domorodých lidí na celém světě je založena na snu. Je to jeden z hlavních nástrojů, jak se vypořádat se světem. To jsem si uvě‑ domil velmi záhy, možná také proto, že jsem byl tak prodchnut lidovými pohádkami. V islandských ságách jsou vždy klíčové scény se sny. Stejně jako v Shakespearovi. V každé velké literatuře má sen své místo. Pokud v té knize není sen, zahoďte ji. Něco tam chybí. A pak je tu samozřejmě film. Jak se zobrazují sny ve filmech? Před pár lety jsem četl knihu o snech a filmu, na název si nevzpomenu, ale autor v ní říká, že vytvořit ve filmu sen je pro režiséra jedna z největších výzev. Proč? Protože film už svou podstatou připomíná sen. Má tolik prvků snu. Znám filmaře, který se před mnoha lety setkal s Jeanem­‑Claudem Carrièrem, který mu pomáhal se scénářem. A ve scé‑ náři byly snové scény a Jean­‑Claude řekl: „Došel jsem k závěru, že sen funguje ve filmu pouze tehdy, pokud je jen vyprávěn a nezobrazován.“ Jean‑Claude Carrière pracoval s Luisem Buñuelem a můžeme si jen domýšlet, kolik diskusí vedli o snech a o tom, jak sny ve filmu zobrazit. Jedním z velkých přínosů kinematografie je to, jak na plátně boří zeď mezi realitou a snem. Je to úžasné. Úplně s vámi souhlasím. Filmy, které mám nejraději, se vždy nějak zabývají snem. Tarkovskij to například uměl skvěle. Četl jsem, že souhlasil s tím, že natočí Ivanovo dětství jen s tou podmínkou, že do filmu přidá chlapcovy sny. V Tarkovském, myslím, že je to v Nostalgii, je jedna zvláštní scéna. Kamera se přesouvá od postavy a jen se pohybuje po zdi. Potom vám další postava, kterou spatříte, řekne: „Dobře, nyní jsme se přesunuli z paměti do současnosti.“ A není tam žádný střih. Je to tak překrásné. Viděl jsem Nostalgii dvakrát nebo třikrát, než jsem pochopil, jak revoluční ten oka‑ mžik byl. A je to trochu jako Buñuel. Když jste s někým ve snu a ten člověk poté projde dveřmi, víte, že jste v sou‑ časnosti, víte, že jste se dostali ze snu do bdělého života. Ale Tarkovskij to udělal tak krásně, když spojil ty dva světy dohromady. Vyprávíte svým dětem své sny, jak nabádal André Breton? Mluvení o snech je součástí rodin‑ ného života. A zdejší lidé mluví o snech, nebojí se o nich mluvit, alespoň v mé rodině a mezi mými přáteli. Pamatuji si, že když jsem za‑ čal cestovat a byl jsem v Nizozemsku a v Británii, lidé tam o snech nemluví. Říkají: „To je ta nejnudnější věc, poslouchat cizí sny.“ A já si říkal: „Ale no tak! Co se to s vámi děje?“ Sdílení snů je jedna z nejkrásnějších věcí. Britové to nesnáší, protože se vždy zabývají sebe­kontrolou. Když vám někdo vypráví sen, začnete toho člověka skrze ten sen číst a máte pocit, že vám sděluje tajné informace. Proto je zásadní důvěra mezi lidmi, která vyžaduje pochopení druhých. Je to i podstata umění, že svou tvorbu můžete ovládat jen do určité míry a pak ji zveřejníte a lidé ji přijmou a čtou ji ze své perspektivy, pro sebe. A možná je to také antiautoritářské. Otevírání se výkladu beze strachu. Je to osvobození, a to politici nenávidí, protože chtějí všechno opravovat.  V islandských ságách jsou vždy klíčové scény se sny IvoDvořák 17 Básnířky a básníci čísla Původní americká poezie bSy Hoahwah Kotevní šrouby kultury První správce se díval, jak se nebožka vladařka národa Komančů zachytila o kotevní šroub, když se plížila z mauzolea, a pak vytáhl nůžky na živý plot, jenže ho honil roj včel ve tvaru velké ruky. Druhý správce máchal svou zbrusu novou aku vrtačkou. Měl právě narozeniny. Třetí správce rychle smíchal olej s benzínem do odstraňovače plevele. Čtvrtý správce uhasil cigaretu na hřbetě betonového beránka. A pátý správce zapojil hadice, ale zastavil se, aby uvolnil kusadla pavouka z vysáté kobylky. Mraky se míhaly jak při country tanci. A já se okamžitě znovu zamiloval do kultury Komančů. K hoře Mount Scott Odbočka k hoře Mount Scott je ostrá jak nůž. Špatné cesty vedou k těm zarostlým. Zarostlé cesty vedou ke stejnému neobydlenému místu. Na samotu někdy lidi chodí získat sílu. Orli se někdy zalykali, vážky se chytaly do lasa. Menší ptáci létají za duchy, aby se krmili brouky. Linie ostnatého drátu vyznačuje hranici mezi tímto a dalším světem. Reportážní esej o poeticko‑sportovním aktivismu Řeka jako příběh Małgorzata Lebda Fotografie Rafał Siderski Dívám se na fyzickou mapu Polska, pozoruji modrou čáru řeky na jejím povrchu. Je to řeka Visla, která měří přes jedenáct set kilometrů. Její prameny (má dva), Czarna a Biała Wisełka, tryskají ze svahů Baraniej Góry ve Slezských Beskydech. Sleduji její tok, táhne se přes celé Polsko až k Baltskému moři. Dívala jsem se na tuto mapu přede dvěma lety, když jsem se rozhodla uběhnout celou tuto vzdálenost. Ano, uběhnout. 19 Reportáž Vždycky jsem běhala. Odmalička jsem slýchala, že jsem odolná, že jsem obratná a rychlá, že snesu víc než ostatní děti. Možná to bylo proto, že jsem vyrůstala v beskydské vesnici, která může mít pro někoho exotický název: Żeleźnikowa Wielka, ves ukrytá na jihu Polska, mezi Novým a Starým Sączem. Je možné, že jsem svou sílu získala právě tam. Tamější kopcovité terény vyžadovaly, abych byla fyzicky zdatnější. Je také pravda, že mi běhání doslova pomohlo přežít, když jsem třeba musela utíkat před zvířaty, nebo když jsem se musela vyhnout střetu se zemědělským strojem. Své dětství si pamatuji jako neustálé fyzické cvičení, které zlepšovalo moji kondici. Když jsem odešla z venkova kvůli studiu do velkého města (tak se mi tehdy jevil Krakov), byla jsem přes noc zbavena přístupu k fyzické práci a tím i k potřebné dávce pohybu, který byl na farmě mých rodičů intenzivní a náročný. První měsíce mimo vesnici, kromě totálního ponoru do studia, a mám na mysli jeho zábavný rozměr, byly těžkým obdobím. Potřebovala jsem pohyb. Běhání přišlo přirozeně, bylo to pokračování toho, co jsem praktikovala v Beskydech. Význam běhání se však změnil, stalo se nezbytným prvkem duševní hygieny. Později mě přemluvili mí přátelé, abych uběhla pár městských maratonů, a pak jsem konečně vyrazila běhat do hor. Po prvním startu v přírodě a následně po krásném běhu v italských Dolomitech — Lavaredo Ultra Trail (120 kilo‑ metrů, 5 700 metrů převýšení) — jsem věděla, že návrat k městskému závodění na betonu už nebude možný. A tak běhám v posledních letech hlavně v horách, dlouhé tratě, třeba padesát, sto, sto dvacet kilometrů. Přestala jsem se účastnit maratonů ve městě, protože jsem měla pocit, že je to něco umělého, že prostorem pro běh by měla být příroda a její přirozené trasy: hory, rokle, pěšiny, stezky podél řek. V běhání je něco divokého a živočišného, praktikovat je v přírodě mi připadalo jako jediná možná cesta. Proto se mi zdála tak přitažlivá linie řeky Visly, tato nádherná stezka vedená přírodou, která mě nakonec dovede k mému milovanému Baltskému moři. Z hor k moři Dva roky mi trvalo připravit své tělo na námahu, která mi umožní překonat tuto obrovskou vzdálenost bez újmy na zdraví. Připadalo mi to jako z pohádky — cesta z hor k moři. A zde uvedu pár čísel: celý běh měřil 1 113 kilometrů a měla jsem ho zvládnout za 28 dní, to je jako uběhnout 26 maratonů. Když teď, téměř pět měsíců poté, usedám k psaní této eseje, jsem za tu zkušenost vděčná. V hlavě se mi honí mnoho myšlenek, protože bych chtěla svoje dobrodružství zaznamenat literárně: básnicky, esejisticky, publicisticky, prozaicky. Tato zkušenost v mém nitru stále působí, roste, přelévá se. Je začátek roku 2022, blížím se ke krakovskému úseku Visly pod Wawelem. Řeka se leskne v rozptýleném 20 Reportáž únorovém světle. Vzpomínám si na svůj úžas, když jsem četla, že prezident naší země by si přál, aby Visla byla jako Jang-c’-ťiang. Přišlo mi to děsivé, protože by to znamenalo investice, které by zahrnovaly regulaci řeky, vybetonování koryta, vyhánění zvířat i lidí. Klíčovým projektem založeným na této myšlence je vládní plán na vybudování vodní cesty E40, což by byl zásadní krok k vytvoření veliké vnitrozemské plavby v Polsku. Tato vodní cesta má mít délku asi dva tisíce kilometrů, jejími koncovými přístavy jsou ukrajinský Cherson u Černého moře a Gdaňsk v Gdaňském zálivu. Podle polské nevládní organizace OTOP zabývající se tímto tématem se stavební práce dotknou následujících evropských řek: Visly, Bugu, Piny, Prypeti a Dněpru a v Polsku (v zá‑ vislosti na přijaté variantě) ještě Wieprze a Tyśmienice. Koalice Zachraňme řeky upozornila na následující skutečnosti: termín dokončení i plánované náklady projektu jsou zcela nereálné; realizace programu může spotřebovat více než dvě stě miliard zlotých, zejména z veřejných prostředků; projekt zvýší riziko povodní, bude mít negativní dopad na rybolov, povede k devastaci říčních údolí, což reálně ohrozí dva národní parky a čtrnáct chráněných území; nejnovější údaje Evropské agentury pro životní prostředí ukazují, že v nákladní dopravě emituje železnice třikrát méně CO2 než lodní doprava a v osobní dopravě je tento rozdíl osminásobný. Jednou větou: pro nás občany se to nevyplácí. Práce však již probíhají. OTOP uvádí, že Ukrajina začala bagrovat Pripjať v uzavřené zóně u Černobylu (porušila národní zákony a potenciálně uvolnila jaderný odpad). Vědci varují: „Podle nezávis‑ lého vědeckého výzkumu francouzské organizace ACRO může být dvacet osm milionů lidí vystaveno zvýšenému riziku radiace, pokud budou bagrovací práce v uzavřené zóně Černobylu pokračovat. Jde o obyvatele dolního toku řeky, kteří jsou závislí na vodě z Dněpru a na plodinách, které se touto vodou zavlažují. Kromě toho se řeka Pripjať a přehrada u Kyjeva stanou trvalými zdroji radioaktivního znečištění, protože pro údržbu vodní cesty E40 budou nutné každoroční bagrovací práce. Tím by se kontamino‑ vala voda dodávaná osmi milionům lidí, včetně obyvatel Kyjeva, a zavlažování a využívání vybagrované půdy pro zemědělské účely by mohlo kontaminovat plodiny, na kte‑ rých závisí dvacet milionů Ukrajinců.“ Tato data jsou šokující, a když ještě vezmeme v úvahu pokračující klimatickou krizi a prognózy, že řeky budou vysychat a zásoby podzemních vod se zmenšovat, zdají se velikášské aspirace politiků groteskní a naprosto scestné. A tak poté, co jsem si nastudovala vše potřebné o řekách a o plánovaných změnách, mou představivost zachvátily aktivistické myšlenky. Začala jsem se zamýšlet, jak může pomoci člověk, který se zabývá prací se slovy, denně vědecky pracuje, má kontakt se studenty a zároveň propojuje i různá prostředí: literární, sportovní, výtvarné, aktivisticko­‑ekologické. Co dělat, aby se o hrozbě, která ohrožuje naši řeku (ale vždyť nejde jenom o Vislu, je to univerzální příběh dalších ničených řek, jakými jsou třeba Dunaj, Odra, Lužnice nebo Žlutá řeka či Colorado), dozvědělo co nejvíc lidí? K tomuto účelu jsem se rozhodla využít svého vlast‑ ního těla a své fantazie. Plán byl poměrně jednoduchý — běžet podél Visly, držet se v blízkosti jejího toku a přitom si vést deník a pu‑ blikovat poetické reportáže v časopisu Pismo. (Na interne‑ tových stránkách časopisu Pismo pod názvem „Čtení vody: Visla“ byly publikovány poetické reportáže z běhu podél Visly spolu s obrazovými materiály Rafała Siderského. Akce byla organizována ve spolupráci s Nadací Pismo.) Realizace tohoto plánu by mi umožnila — jak jsem se domnívala — pozitivně ovlivňovat: dala bych řece hlas, stala se její ambasadorkou, zakoušela bych silné podněty, vystavovala se jim, inspirovala bych se, abych pak mohla inspirovat ostatní. Literatura jako podnět Avšak ještě než jsem vyběhla, potřebovala jsem sama inspiraci. Teď bych mohla napsat, že na počátku bylo slovo, literatura, která inspirovala mou fantazii, provoko‑ vala mě k přemýšlení a k jednání. Ano. Na začátku byla nádherná esej s názvem Dunaj od italského spisovatele Claudia Magrise. Kniha, která ukazuje, že intelektuální reflexe může být blízká tomu, co je fyzické, geografické, blízká tomu, jak příroda vedla řeky, horská pásma, lesní cesty. Literatura mi v tomto kontextu připadala organická, taková, která může a chce být nablízku životu. Magris se vydal na cestu, nebo spíš na pouť, podél řeky Dunaj. Jeho gesto bylo pro mě gestem založeným na zvědavosti, na vší‑ mavosti vůči lidem, jiným kulturám, krajinám, tradicím a historii. Spisovatel se vydal na pouť (samozřejmě neběhal, jeho režim byl spíše hédonický — řídil, jedl, pil, vstřebá‑ val) s nadějí, že rozšíří hranice své fantazie, s nadějí, že to, co zažije, uvidí, zaslechne, ochutná, promění v literaturu. Zajímal se o řeku v jejím geografickém kontextu, ale pro‑ pojil ho s kontexty literárními, zvykovými a historickými. Mám pocit, že byl veden i nadějí, že mu tok řeky, která je téměř tři tisíce kilometrů dlouhá a jež protéká deseti evropskými zeměmi (Německem, Rakouskem, Slovenskem, Maďarskem, Chorvatskem, Srbskem, Bulharskem, Rumunskem, Moldavskem a Ukrajinou, aby tam rozvětve‑ nou deltou — což je bývalým zálivem naplněným říčními Řeka je silná metafora, linie, která umožňuje vyprávět příběh 21 Reportáž sedimenty — vyústila do Černého moře), umožní popsat stav Evropy od západu na východ. Řeka je silná metafora, linie, která umožňuje vyprávět hlavní příběh, ale každou chvíli do sebe vpouští přítoky, menší řeky, jako by do ní proudily menší příběhy. To, že se jedná o menší příběhy, samozřejmě neznamená, že jsou méně zajímavé. Tyto menší řeky nazývám — řeky společ‑ nice, říční sestry. U zdroje mého sportovního aktivismu, nebo jak tomu říkají komentátoři v Polsku — literárního, poetického aktivismu, byly i básně. Věřím, že literatura, poezie, je jako trenér připravující nás čtenáře na krizové situace. Právě ona tím, že posouvá nebo rozšiřuje hranice naší fantazie, způsobuje, že se v nás rodí odvaha. A někdy dokonce, jako se to stalo v mém případě, básně inspirují k tak skvělým nápadům, jako je uběhnout přes tisíc sto kilometrů. V této souvislosti byla pro mě zásadní básnická sbírka dánské spisovatelky Inger Christensenové s názvem Abeceda. Nebýt básní z tohoto svazku, v mém životě by se toho moc nestalo. Vím, že při psaní své „totální poémy“ v osmdesátých letech nemohla básnířka vědět, že ji Bogusława Sochańska po téměř čtyřiceti letech přeloží do drsné polštiny, která musí znít dánské spisovatelce asi zvláštně. Pamatuji si, kde jsem její knihu četla poprvé, bylo to v roce 2019, kdy jsem v Gdyni za nádherných okolností Gdyňské literární ceny potkala její překladatelku a tam, na schodech jedné z kaváren, v srpnovém slunci, jsem poprvé otevřela Abecedu, abych se probrala po více než třech hodinách, s pažemi a obličejem spálenými od slunce, s vy‑ schlým hrdlem, se srdcem tlukoucím radostí. Tato kniha mi dodala odvahu posouvat hranice. Před více než dvaceti měsíci, když jsem ji znova otevřela (po kolikáté už!), mě napadlo, že jazyk, který básnířka používá, má schopnost inspirovat v rovině akce, té fyzické, aktivistické (nemám ráda toto slovo, ale jiné nenacházím). Při četbě jsem měla touhu zažít na vlastní kůži vše, čeho se tato poezie dotýká, tu organičnost, biodiverzitu, tu složitost světa, z níž vychází přemítání o — silné slovo — kráse. Ráno posledního běžeckého dne, kdy už jsem měla v nohách přes tisíc kilometrů, jsem ve vesničce s poe‑ tickým názvem Malá Slunce, u samého těla řeky, znovu otevřela Abecedu. Přede mnou byl rozhodující den a cíl tohoto dobrodružství byl na dosah. Zbývalo asi šest až sedm hodin běhu. Rafał Siderski, má starostlivá opora, ale především vynikající vizuální umělec, který mě provázel a vytvořil paralelní fotografický příběh k mému slovnímu, zalil čerstvě namletou ​​kávu. Den měl být nád‑ herný, relativně teplý, možná trochu větrný. Z polí stoupaly mlhy a kouřilo se také z Visly. Byla ve mně radost, že je to poslední den, ale — paradoxně ze stejného důvodu — jsem byla i smutná a cítila jsem strach. Strach? Ano. Strach z toho, že tělo na této „cílové rovince“ vypoví poslušnost. 22 Reportáž Bylo to takhle — tělo bylo připravené, napjaté, soustředěné, ale myšlenky se toulaly v temnějších, depresivních oblas‑ tech. Zkušenosti z horolezectví mě naučily, že dosažení vrcholu neznamená úspěšný konec expedice, vydechnutí a klid přinese teprve bezpečný sestup dolů. A tak poslední z běžeckých dnů přinesl strach, strach z každého kroku, který by mohl způsobit zranění, strach, že neuvidím místo, kde se mísí sladké vody řeky Visly se slanými vodami Baltského moře, strach z toho, že i přes skutečnost, že tělo spolupracuje, práce myšlenek je může zastavit. Strach z rodu těch ochromujících somu, krutý, nesmiřitelný. V té zásadní chvíli jsem sáhla po básni Christensenové. Takt veršů mě uklidnil a naladil do rytmu běhu: „anto‑ novky existují, antonovky existují“ — četla jsem šeptem. Jsem za tu báseň vděčná. Chtěla bych poděkovat literatuře, která stimuluje, otevírá oči, vyžaduje účast a akci. Ráda bych poděkovala poezii, která provokuje k organickému praktikování básní třeba prostřednictvím fyzického pohybu, poezii, která nám umožňuje proměnit bezmoc v energii. Děkuji za poezii, která nám umožňuje postavit se tichu nebo narativům, které dominují mainstreamovým médiím: těm ponurým, smutným, depresivním. Chtěla bych poděkovat poezii, která se šíří jako kruhy na vodě, která čeří hladinu představivosti i to, co je pod ní, jako tady, v básni, která mě osmělila, abych se seznámila s proudem, abych skrze svou námahu odevzdala hlas slabšímu: […] Jdu dolů k tichému večerně zářícímu blankytu Sundu, hážu kamínek do vody, dívám se, jak se šíří kruhy, jak dosahují nejvzdálenějších břehů (I. Christensen: Alfabet, Wydawnictwo Lokator, 2018, s. 33.) Od mého dobrodružství s Vislou uběhlo už téměř pět měsíců. Před startem jsem o tomto běžeckém počinu uva‑ žovala jako o způsobu, jak upozornit na slabší, protože řeky potřebují naši podporu, zájem a nakonec i odpor k agresi vůči nim. V tomto kontextu tělo řeky připomíná těla žen, které jsou vystaveny represím, těla, která se někdo snaží regulovat, rozhodovat o nich. My, Polky, které tak často protestujeme proti omezování našich práv, to velmi silně cítíme, když píšeme na kartonové transparenty hesla jako tato (vybírám jen některá z cenzurovaných): No woman, no kraj, Odkrouhneme vás láskou, Ještě Polka „nie zginęła“. Při běhání a přemýšlení o tom všem (a bylo to ně‑ kde v okolí Starého Fordonu, okres Bydgoszcz) jsem si 23 Reportáž vzpomněla na jednu z nejkrásnějších básní, která pojme‑ novává/přirovnává ženu k řece, jsou to následující verše z básně Bogdana Trojaka: […] Ženo! Co jen to v tobě proudí, že ti smím říkat bělopotocká? Ona: Řeka, řečice, potok, drvenca, stobrava, vidava, moranka, vydrnik, vlčístrouha … (B. Trojak: Pan Twardowski, Host, 1998) Jména řek. Mluvit o řekách tak, jak to dokážou básníci a básnířky. Oslavovat je, obdivovat je, čerpat z nich, zachá‑ zet s nimi jako s plnohodnotnými bytostmi, ano. Někde ve světě, například v Kanadě nebo na Novém Zélandu, získávají řeky právní identitu, protože obyvatelé — nej‑ častěji původní — vědí, že tyto organismy potřebují ochranu, že tiché vody nemohou samy protestovat, že nás potřebují, abychom bili na poplach, kdykoli se jim ubližuje. Tendence posledních let je taková, že státy usilují o obnovu přirozených řek, snaží se jim vrátit jejich divokost (tak je tomu například v Německu nebo Švýcarsku). Možná je čas odevzdat přírodě to, co je její. A také z ní čerpat tak, jak to dělají básníci a básnířky, nedopouštět se rabování a násilí. Myslím, že když ztratíme řeky, ztratíme i poezii o řekách, a básně Serhiho Noana, Milana Děžinského, Tomase Tranströmera nebo Alice Oswaldové si lze bez této inspirativní vláhy jen těžko představit. Zažívané Běžela jsi jako kdo? Jako běžkyně? Básnířka? Aktivistka? V poslední době mi byly takové otázky kladeny mnohokrát během setkání věnovaných „Čtení vody“. Nejvíc jsem snad běhala jako básnířka, ne jako ultramaratonská běžkyně, ani jako aktivistka. Tím, že takto odpovídám, chci říct, že sportovní výkon pro mě nebyl prioritou, i když šlo o totální překročení mých fyzických limitů. Sportovní aspekt, jehož základními prvky jsou podle mě soutěživost, soustředěnost na výsledek, překonávání rekordů, je pro mě naprosto cizí, zvláště při běhu. Vážím si toho, že mohu uvažovat o tomto běhu jako o něčem, co jsem realizovala v básnickém soustředění, v úvahách o světě, ale rovněž v úvahách o sobě. Těsně před tím, než jsem se pustila do svého dobrodružství s Vislou, mi napsal kamarád: „Mám dojem, že ‚Čtení vody‘ je víceúrovňové dobrodružství, díky kterému můžeš přečíst i trochu samu sebe. Dívám se na mizející prameny a potoky, na měnící se význam vody a myslím, že tvůj běh je čtením poslední vody. Zní to dramaticky, ale má to očistný rozměr. Očistný, protože je potřeba udělat krok do neznáma. Do žíznivosti.“ Když jsem četla jeho zprávu, cítila jsem, jak se s ní ztotožňuji, a po běhu jsem si uvědomila, že se jeho slova naplnila — přečetla jsem se a očistila se. Snažila jsem se přečíst nejenom Vislu, ale i její dopro‑ vodné řeky. Fyzicky jsem zakusila nebo si alespoň prohlédla na mapě všechny přítoky, které napájejí Vislu z pravého břehu, tedy řeky, jako jsou: Soła, Skawa, Raba, Dunajec, Wisłoka, San, Wieprz, Świder, Narew, Skrwa, Drwęca, Osa a Liwa. A také její levobřežní přítoky: Przemsza, Dłubnia, Szreniawa, Nida, Czarna, Opatówka, Kamienna, Iłżanka, Radomka, Pilica, Bzura, Brda, Wda a Wierzyca. A cestou jsem viděla i zapadlá místa a předměstí, která nám umožnila přiblížit se k řece, nejen velká města jako Krakov, Sandomierz, Varšava, Toruň, Gdaňsk. Především musím zmínit tato: Drogomyśl, Kaniów, Jankowice, Grobla, Nowy Korczyn, Winnica, Kępeczki, Ostrówek, Nowe Grochale, Suchodół, Stary Duninów, Małe Słońca. Byla to nádherná, dechberoucí, praktická hodina země‑ pisu, ale i historie, sociologie, lekce všímavosti. Hojnost viděného a zažitého byla ohromná. Předčilo to všechna má očekávání a prognózy. Z dobrodružství, které mělo být poznáváním řeky, jsme se s Rafałem ocitli uprostřed dobrodružství, které se ukázalo být také čtením Polska. Došlo rovněž na mezilidskou pomoc, kterou jsem přijímala s vděčností, jako by to byl nečekaný a pokaždé dojemný dárek. Mám na mysli především pohostinnost lidí, které potkáváte. Často to byla náhodná setkání, která však vedla k tomu, že jsme byli pozváni domů, kde nás nakrmili, poslouchali a nechali naslouchat. Obdarovávání, k němuž v takových chvílích docházelo, bylo inspirující, povznášející a obnovující víru v nezištné dobro. Ano, bylo skvělé být hosty a je docela možné, že i proto celé dobrodružství tak dobře dopadlo. Tato pohostinnost chutnala různě: jako zralé hrozny, sladké maliny, jablka (žňovky a lobo!), čokoládový dort, houbové rizoto, vegan‑ ský bigos, brambory pečené v popelu, čerstvá zelenina a bylinky — rajčata, okurky, cukety, rozmarýn a bazalka. Hojnost, která přicházela zvenčí a díky níž se člověk cítil důležitější, silnější, jakoby pevně ukotvený ve světě. Všech těch dvacet osm dní snažení bylo zároveň během, během něhož jsem myslela na ty nejslabší, vyloučené, na ty, kteří jsou vyškrtávaní, na ty, kteří mizejí beze stopy. A třebaže soustředění a autofokus byly zacíleny na řeku, byla to právě ona, její figura, která mi umožnila pocítit krutost součas‑ ných událostí, jako jsou ty na polsko­‑běloruských hranicích. Běžela jsem, cítila jsem se svobodně a přitom na našich hranicích lidé nemohli volně ujít ani pár metrů. Informace, že tam umírají, v mrazu, nemocní, zbavení svých práv, to vše ve mně vyvolávalo zoufalství a nesouhlas, musela jsem utí‑ kat, abych se nezbláznila, musela jsem také brečet. A brečela jsem — na náplavce, v lese, u kapličky u cesty, u lidí. Také jsem tenkrát přemýšlela o tom, co děláme s pří‑ rodou, jak zotročujeme řeky, lesy, krajinu, zvířata, že je to jeden a tentýž příběh o zlu, které nemá konce, o zlu, které se vrací jako mantra, jen pořád v jiných souvislostech. Běh proti ztrátě Během těch běžeckých dnů, kdy byly vidět žíly na mém těle, jsem hodně přemýšlela o podobnosti mezi tělem řeky a tím lidským. Uvědomila jsem si, že mi to před lety za‑ městnávalo mysl. Začalo to — tak si to pamatuju — jedné 24 Reportáž zimní noci, kdy jsme měly s mým dvojčetem Basiou plané neštovice. Ležely jsme tehdy v horečkách a sotva při vě‑ domí poslouchaly matčinu ukolébavku. Otevřela jsem oči, abych se na ni podívala. Byla krásná. Proporcionální nos, malé uši, lehce vyrýsované lícní kosti, jemné rty a oči, oči byly zelené, nebo snad smaragdové? Nikdy jsme to neroz‑ hodly. Ty oči byly vždy klidné, citlivé, pozorné. Ale tenkrát, když jsem se na ni podívala, měla oči přivřené, víčka se jí lehce chvěla, což působilo dojmem, že pod nimi probíhá život, jako by zornička něco pozorovala, a ona určitě něco pozorovala, i kdyby to měla být jenom tma. Zkoumat jsem ji začala od jejího spánku, zblízka to bylo vidět zřetelněji, pulzovala tam modrofialová nitka (jako genciánová violeť v našich ústech), podívala jsem se níž a všimla si další žilky v okolí úst a pak na krku, mizela pod halenkou, aby se znovu objevila na loktech a pulzovala nejsilněji na zá‑ pěstích, a když matka pohnula rukou, uviděla jsem povodí žil na hřbetu její ruky. Ráda jsem se učila topografii jejího těla, byla to ukázka toho, co nás čeká, představovala jsem si sebe v dospělosti, že budu jako ona — krásná, se silnýma nohama, pevnými půlkami, měkkým bříškem, malými prsy a dlaněmi, které se podobají bochánkům. A zároveň budu mít vše, co má ona — koňskou sílu, vytrvalost a velkorysost vůči okolnímu světu. Tehdy, pravděpodobně tehdy, jsem poprvé uvažovala o žilách v lidském těle jako o říčních ramenech, která jsem viděla v učebnici zeměpisu mého staršího bratra Janka. Tyto empirické důkazy provedené na matčině těle Małgorzata Lebda (nar. 1985) vyrostla v beskydské vesnici Żeleźnikowa Wielka. Doktorka humanitních věd. Vědkyně. Ultramaratonka. Fotografka. Autorka šesti básnických knih, včetně oceněných svazků Matecznik a Sny uckermärkerów (Gdyňská literární cena 2019), poslední je Mer de Glace (2021). Její knihy byly přeloženy do: češtiny (Bogdan Trojak), italštiny (Marina Ciccarini), srbštiny (Biserka Rajčić), ukrajinštiny (Yury Zavadsky), slovinštiny (Katarina Šalamun­‑Biedrzycka). Překlady do dalších jazyků — angličtina, dánština, němčina, rumunština — se připravují. Pracuje na prozaickém debutu. V září 2021 uběhla vzdálenost 1 113 kilometrů od pramenů řeky Visly k jejímu ústí do Baltského moře. Žije v Krakově a stále častěji mimo něj. 25 Reportáž prokázaly — jak jsem pochopila — naši příbuznost se svě‑ tem. Jsme malé organismy a máme v sobě své řeky a svět je velký organismus se svými velkými řekami. Svět byl tehdy na svém místě, uspořádaný, srozumitelný. V září 2021, během mého dobrodružství na Visle, jsem si v duchu obhajovala svou dětskou teorii. Během běhu jsem se vrátila do doby oné nemoci, k onomu obsedant‑ nímu sledování matčiných žil, a vzpomněla jsem si, že řadu let po té dobré, ač prostonané noci, jsem strávila podobnou noc se svou matkou. Tentokrát jsem zpívala já a moje matka byla skoro v bezvědomí, střídavě zavírala a otevírala oči, snažila se mě přesvědčit, že není unavená, že se jí chce mluvit, že je tady, i když už je na druhém břehu s nemocí, s rakovinou, která ji nahlodávala více než dva roky. A pak, když usnula, když jsem přestala zpívat a byly slyšet jen poryvy horského větru narážejícího do hrušní Lukasových máslovek, jsem udělala totéž — pro‑ hlédla jsem si zblízka její tělo, ačkoli už od začátku její nemoci pro mě nebyla její tělesnost žádným tabu. To všechno se mi znovu vybavilo během běhu podél Visly, to prosincové dětské stonání se zkoumáním matky a také to mnohem pozdější, podzimní pozorování v neví‑ tané společnosti rakoviny, jež hodovala na milovaném těle. Díky pohledu na její nemocné tělo jsem zjistila, že v těle jsou tisíce řek. Ztráta tělesné hmotnosti způsobila, že byla celá jedním pulzujícím propletencem žil. Tenkrát jsem při‑ ložila palec na žilku pracující na skráni, byl cítit nádherně pohyb, tok, který přece znamenal život. Často se mě lidé ptají, s jakým záměrem jsem běžela. Záměr, to jemné a krásné slovo mi evokuje jakési posvátno, protože možná právě s tím souviselo moje úsilí, se svěce‑ ním řeky. Ale koneckonců mám za to, že jsem běžela pro život, protože každý pohyb, svalová kontrakce i úder srdce byl pohybem pro život, takže jsem vlastně běžela na protest proti ztrátě, té osobní, té ve mně a také proti ztrátě zvenčí, té spojené s řekou a řekami a také trochu se světem. Z polského originálu přeložil Bogdan Trojak. Inzerce 26 Švenk Nadia a její předci Šárka Gmiterková Kdo ví, proč Netflix název seriálu Russian Doll překládá do češtiny jako Ruskou panenku; matrjoška by totiž jazykově i povahově odpovídala dílu daleko lépe. Dřevěná malovaná figurka, která uvnitř skrývá další zmenšené verze sebe sama, stejně jako samotný seriál přesně vyjadřuje nakupené zvyky, naskládané vrstvy osob‑ nosti a rodinná dědictví. Navíc titulní hrdinka, herní vývojářka Nadia Vulvokovová, má do roz‑ tomilé hračky opravdu daleko. Připomíná spíš mladší, zrzavou verzi newyorské spisovatelky Fran Lebowitzové: obě ženy spojuje hrdelní, cigaretovým kouřem notně zauzený hlas, lehce nahrbený postoj, originální módní styl a hlavně břitký smysl pro humor. Když se roku 2019 objevila první řada Russian Doll (ano, obe‑ jdeme se bez vnuceného překladu), panovala všeobecná shoda nad jejím invenčním pojetím smyčko‑ vého vyprávění. Na své šestatřicáté narozeniny Nadia Vulvokovová umírá, nicméně podivnou vůlí osudu se vždy vrátí zpět na svou oslavu. Každý její další bizarní skon vyústí v pohled do zrcadla v bytě kamarádky Maxine, která večírek na počest Nadii pořádá. Hrdiny uvíznuté v pasti dokola opakovaného jediného dne dobře známe, třeba z komedie Na Hromnice o den více (1993) nebo z novější detektivky Zdrojový kód (2011). Russian Doll však dovede známé schéma vytěžit pro útvar nezvykle rozkročený mezi sitcomem a dramatem. Příběh pravidelně umírající hrdinky sice mohl řadu diváků a priori odradit, nicméně v jádru přináší jednodu‑ ché, ale důležité poselství — totiž že každému znovuzrození před‑ chází smrt. Ačkoli první sezona představuje celistvý, téměř dokonalý útvar, Russian Doll se koncem dubna vrátila s druhou řadou. Sitcomový formát půlhodinových epizod zůstává zachovaný, stejně tak pojetí Nadii jako superhrdinky schopné ohýbat čas a prostor. Zastihneme ji na prahu dalšího životního milníku, tentokrát čtyřicítky, avšak celkový tón i povaha „vyjebávání s vesmírem“ se povážlivě mění. Newyorská podzemka ji převáží do roku 1982 a do těla její těhotné matky Nory; jindy se propadne do Budapešti na konci druhé světové války, kterou prožívá jako babička Vera. Nadia ale nezůstává nedobrovolně přikovaná k situaci, z níž za každou cenu hledá výcho‑ disko. Do současného New Yorku se může kdykoli vrátit, v minulosti ji však drží ambice napravit staré křivdy a zvrátit špatná rozhodnutí. Namísto těchto pomýlených snah a teleportací do rodinných historií by se Nadia měla spíš zastavit a užít si nemilosrdně odtikávající čas se svými nejbližšími. Projekt komičky Amy Poehlerové, televizní režisérky Leslye Headlandové a hlavně herečky, scenáristky a režisérky Natashy Lyonneové, která hrdince propůjčila svou rezavou kštici, tvář s velikýma očima a nezamě‑ nitelně chraplavý hlas, s druhou řadou notně zvážněl a potemněl. Pro dílo už není tolik určující vědomí, že nejbolestivější životní okamžiky nikdy nepřekleneme sami, ale mnohem ambicióznější ohledávání historické kolektivní i osobní viny. Lyonneová, sama vnučka přeživších holokaustu, tentokrát nechává Nadiu rozplétat mezigenerační trauma a ženskou pospolitost uvnitř vlastní rodiny i sítě blízkých přítelkyň. Zatímco starší osmička epizod maximálně těžila z kombinace zábavné, černo‑ humorné podívané spolu s emo‑ cionální úderností, aktuálních sedm dílů notně potlačuje první rys ve prospěch toho druhého. Daní za efektní cestování napříč časem jsou jen drobně nahozené vedlejší postavy — seriál je zkrátka nestihne dostatečně vykreslit. Uvedená výtka platí bohužel hlavně pro Noru, hrdinčinu matku. I když Nadia doslova na vlastní kůži pozná těžký život se schi‑ zofrenií, s matkou jí nic dalšího nespojuje. Nora navíc zůstává definovaná pouze svou nemocí; o jejích pocitech, přáních, ambicích nebo radostech se nedozvíme nic. Ale kdo ví, možná do sebe nakonec všechno hladce zapadne, stejně jako jednotlivé dílky matrjošky. Natasha Lyonneová od začátku plánovala projekt na tři sezony a po krvácejícím a bolavém závěru druhé série by si Nadia Vulvokovová od své spirituální matky zasloužila optimističtější dovětek. A také dostat zpět svou umanutou vůli přežít, příznačně symbolizovanou leitmotivem pohledu do zrcadla. Když před čtyřmi lety vybojovala zpátky svět jako místo k životu a ne k umírání, nemůže teď před vlastním odrazem jen kapitulovat. Autorka je filmová vědkyně a publicistka. 27 Beat Na molu David Čajčík Na brightonském molu je v sobotu po poledni živo. Azurový květnový den přilákal k atrakcím vzdáleným pět set metrů od pláže stovky rodin z jižní Anglie. Fronta na autodrom se v jednom místě kříží s tou, kde zcela odlišná demografie i občasné visačky na krku prozrazují, že do klubu Horatio se chystají návštěvníci Great Escape — největšího britského show‑ casového festivalu, přehlídky vycháze‑ jících talentů pro hudební profesionály i veřejnost. Co lze vyvodit o britské, potažmo evropské hudební scéně ze tří dnů na megalomanské oslavě nové hudby, která měla dva roky vynucenou pauzu a množství všudypřítomných objetí tomu odpovídalo? Především asi to, že hudební průmysl je poháněn vášní, nikoli penězi. A speciálně ten britský stojí na takzvaných grassroot venues, nezávislých malých podnicích. Právě na jejich miniaturních pódiích, nebo rovnou na podlaze, začalo hrát mnoho hvězd dnešní zejména kytarové scény. Kytary na ostrovech, na rozdíl od zbytku světa, stále neztrá‑ cejí dech a indierocková, potažmo prostě jen rocková scéna žije, možná právě i díky těmto hospodám, kde pro kriticky naslouchající publikum u prvního dvacetiminutového „gigu“ prakticky neexistují bariéry. Po již slavných Fontaines D. C. přicházejí dublinskými podniky odchovaní další hluční postpunkeři Enola Gay, po energických Squid nastupují Yard Act, kola hypu se točí a posouvají figurky herním polem kariérního úspěchu dál. Po Sleaford Mods přicházejí podobně političtí, ale ještě agresivnější Bob Vylan, kterým patří i jeden z největších moshpitů festivalu. Mezi písněmi utrousí poznámku směrem k delegátům a rigidnímu hudebnímu průmyslu, což se hodí do jejich antisystémového narativu, ale vykouzlí úsměv na tvářích těm, kteří vědí, že jejich úspěch je naopak velkými hráči podpořený. Oddělené fronty pro delegáty s dražšími vstupenkami a obyčejnými páskami budí v nočních hodinách nevoli i jinde. Není divu, na mnohé ze známějších interpretů se nelze dostat, kapacity slávě nedostačují a nechat se „předbíhat“ není příjemné. Rapperka Lil Mariko, která se ne‑ dávno představila i v Praze, se po třech písních zeptala publika, proč je v sále tak mrtvo. „Asi proto, že jsou v sále jen čtyřicetiletí bílí muži,“ odpověděla si sama. I to je jeden ze smutných faktorů, který byl snad nejzřetelnější na networkingových událostech pořádaných během festivalu — hu‑ dební průmysl je stále do velké míry ovládán muži. V hudebním programu se naopak ženy nikde neschovávají. Anglická Alewya i irská Aby Coulibaly před‑ stavily současnou a precizní r&b rapovou produkci. Žánr, kterého se nám v Česku snad kromě Annet X prakticky nedostává. Lido Pimienta, původem kolumbijská, nyní v Kanadě usazená umělkyně, roztancovala kostel One Church svou produkcí na pomezí rapu, reggaetonu a art popu. Nominantka na Ceny Grammy za nejlepší latinrockové album Miss Colombia míchá tradiční jiho‑ americké styly se zcela současným světovým popem. Její zařazení do pro‑ gramu festivalu, kde mnoho umělců má na kontě teprve první EP (nebo ani to ne), mohlo působit neférově, ale realita je taková, že mnoho evrop‑ ských dramaturgů se s nezápadní hudbou teprve učí pracovat. Nina Kohout, slovenská zpěvačka a sklada‑ telka, se stala vůbec prvním člověkem ze Slovenska studujícím na renomo‑ vané Brit School — londýnské kon‑ zervatoři známé tím, že odstartovala kariéru například Amy Winehouse nebo Adele. V rámci Alternative Escape, tedy přidružené (byť stále ofi‑ ciální) přehlídky, se v jedné z mnoha brightonských hospod odehrála série vystoupení žáků právě této školy. Nina Kohout se tak stala jedinou slovenskou vystupující na festivalu, za Česko to bylo elektronické duo Bratři, které hned dvakrát roztančilo zcela zaplněný klub. Vystoupil i nový (a mezinárodně úspěšný) projekt Karin Ann. Přes patnáct tisíc návštěvníků, okolo pěti tisíc hudebních profesionálů a téměř pět set interpretů okupovalo tři dny brightonské ulice, hospody, kluby, kavárny, pláže, molo, hotelové sály, kos‑ tely i slavné fish & chips. Bylo těžké na‑ jít místo, kde se hrát mohlo a nehrálo se. Podniky nezařazené do oficiálního programu si nakonec zařizovaly vlastní koncertní program, který návštěvností nijak nezaostával za hlavním. Great Escape má v hudebním světě podob‑ nou pověst jako edinburghský Fringe v tom divadelním. Můžete omylem vejít do sklepa místního divadla Komedia a s hrstkou lidí zhlédnout nejlepší vystoupení nové australské indie kapely, která hraje v Evropě první koncert — Shady Nasty. A o pár hodin později se nedostanete přes stomet‑ rovou frontu na aktuální drumand‑ bassové, TikTokem zpopularizované duo Piri & Tommy. Tak skončíte na experimentálním anglickém rapu s postklubovou produkcí Blackhaina, který se pohybuje okolo dramaturgicky vyhraněného klubu White Hotel v Manchesteru. Tam v současnosti hrají všichni, kdo v Anglii posouvají hudební hranice dál. Kouřostroj vhání do sálu skrytého v betonové brighton‑ ské náplavce víc a víc kouře, až nakonec zakryje i všudypřítomné kruhové logo festivalu. A následně i publikum. Vzácně klidný, až eskapistický moment v megalomanském chaosu. Autor je koncertní promotér. Tanec v maskách Jan Bělíček „Když bylo něco až moc nepříjemný, Jules si představovala, že není sama sebou. Že nežije svůj život. Že je jenom postava v knížce, filmu nebo seriálu. Nic z toho není skutečný, tak co na tom sejde? Její tělo jí stejně vlastně nepatřilo,“ říká Rue, vypravěčka seriálu Euforie, když nás uvádí do vnitřního světa své nejlepší kamarádky, transdívky Jules. Představuje tak možné anestetikum současné existence, únik k fikci, k maskám, které si na sebe nasazujeme, když vnímat realitu napřímo je příliš složité. Kultura může pro moderního člověka představovat místo úniku před nepříjemnou, nebo naopak až příliš nudnou realitou. V intenzivních příbězích hledá místo, kde by se mohl na chvíli schoulit a ukrýt se před světem. Kontexty 29 Motiv masky je v literárním světě přítomen odjakživa. Už v antickém divadle byla maska skvělým prostřed‑ kem odcizení, který diváky upozor‑ ňoval na to, že sleduje fikci. Jenomže tato fikce, hra masek, jejich jednání a promluvy měly zpětně vliv na to, jak žili své životy běžní diváci. Masky inscenovaly život, zobecňovaly lidské chování, a tím se do něj otiskovaly a působily na něj. Americký filozof Alva Noë tuto zvláštní vlastnost umění ve své knize Strange Tools (Podivuhodné nástroje, 2016) demon‑ struje na vztahu mezi choreografií a tancem. Před vznikem choreografie tance možná kdysi existoval jakýsi prvotní fyziologický impuls, který donutil lidské tělo pohybem reagovat na rytmus, postupem času se ale začíná stírat hranice mezi „přirozeným“ tancem a „umělou“ choreografií, mezi „spontánní“ reakcí na hudební rytmus a „inscenovaným“ tancem jako spole‑ čenským konstruktem. Choreografie tedy sice vychází z fyzických reakcí těla na rytmus, ale dále je intelektualizuje. Inscenovaný tanec má zase vliv na to, jak tančíme. Když tančíme, snažíme se imitovat působivost choreografie. Tento princip se v lidské společnosti opakuje v celé řadě oblastí a často radikálně komplikuje klasické debaty o přirozeném a nepřirozeném chování. Noë ve své pozoruhodné knize tvrdí, že na podobném mechanismu stojí vztah mezi veškerou kulturou a spo‑ lečností obecně. V tomto ohledu pak všechny otázky po dopadu kultury na společnost pozbývají smyslu. Umění — a také literatura — je v této koncepci jakousi extenzí, rozšířením naší reality, v níž se můžeme pozorovat, pitvat a přemýšlet o sobě a o našich potencích, které nejsou zatím realizo‑ vány. Sebereflexivní funkce umění pak zpětně ovlivňuje vývoj lidské společ‑ nosti. Buď umění napodobujeme, nebo fascinovaně realizujeme a uvádíme v život potenciality, o nichž jsme se někde dočetli. Na obousměrný vztah mezi maskou, fikcí, převlekem, alternativní identitou a takzvanou skutečností občas zapomínáme nejen v umění, ale i v našich každodenních životech, ačkoli je klíčový pro pochopení dyna‑ miky lidského chování uvnitř společ‑ nosti. V romantismu a modernismu maska často symbolizovala přetvářku, způsob, jakým se ve společnosti izolujeme od druhých. Maska před ostatními skrývala nejen naši identitu, ale v přeneseném smyslu i naše tajné myšlenky, niterné touhy a přesvědčení. Zcela unikátním způsobem motiv masky rozpracovává podivný román, existenciální sci-fi ze současnosti od ja‑ ponského spisovatele Kóbó Abeho Tvář toho druhého (Tanin no kao, 1964, česky Svoboda, 1981). Jeho vypravěč si v la‑ boratoři při pokusu s tekutým dusíkem znetvoří tvář a od té chvíle chodí všude s obvázaným obličejem, aby zakryl jizvy, které mu ve tváři vyžraly pijavice. Rozhodne se, že si vytvoří tvář novou, umělou, aby si nemusel do konce života zahalovat obličej, ale možná také z touhy trochu experimentovat se svou identitou. Postupně přichází na to, jak vytvořit dokonalou náhražku lidské tváře tak, aby nikdo nepoznal rozdíl. Když si vypravěč novou tvář konečně vyrobí a nasadí na zohyzděný obličej, přestává mít chování ve svých rukou. Nová tvář přebírá nad jeho osobností kontrolu a on dělá věci, které často jdou proti jeho vůli a nedokáže je pochopit. Poměrně nenápadný, přes‑ tože velmi zneklidňující existenciální román Kóbó Abeho k nám s nástupem digitálního věku promlouvá ještě v nové dimenzi. Pro náš pobyt na so‑ ciálních sítích je stylizace, přetvářka naprosto přirozená. Často si budujeme virtuální identity tak, že vytváříme svá alternativní já, své nové tváře. Nutí nás k tomu samotné struktury digitálních platforem, pohybujeme se v nich na území, které vystavěl někdo jiný, a musíme ctít jeho pravidla. Román Tvář toho druhého do této situace vnáší znepokojivé otázky. Můžeme svá digitální já považovat za svého druhu masky? Co když se nám tyto masky nakonec vymknou kontrole? Nenásledujeme náhodou při svém pobytu na sociálních sítích tak trochu sílu masky? Jakou roli hraje stylizace v našem chování a prožívání skuteč‑ nosti? S odstupem šedesáti let může próza Kóbó Abeho místy znít až příliš fatalisticky, nicméně působivý příběh v mnohém předjímá současné uva‑ žování o tom, jak sociální platformy proměňují naše chování a identitu, přestože tím se samozřejmě téma této knihy ani náhodou nevyčerpává. Redaktorka časopisu The New Yorker Jia Tolentinová se tématu nového for‑ mování a sebedesignu identity ve věku webu 2.0 věnuje hned v několika ese‑ jích své knihy Trick Mirror. Reflections on Self­‑Delusion (Šálivé zrcadlo. Reflexe sebeklamu, 2019). Na příkladu svého dospívání ukazuje, jak se v posledních třech dekádách proměňovalo naše využívání internetového prostředí a speciálně pak platforem, na kterých spolu komunikujeme. Společně s Jiou Tolentinovou sledujeme vývoj jejího sebevyjádření od osobních webových stránek přes blogy, platformu Myspace až po rychlý vývoj toho, čemu dnes ří‑ káme sociální sítě. Ty si za svůj hlavní organizační princip zvolily takzvané osobní profily. Tatam byla anonymita diskusních fór a komunikačních auditek. A společně s personalizací webu 2.0 se objevil také větší tlak na to, jak se zde prezentujeme. Anonymitu raného internetu vystřídal požadavek viditelnosti. V eseji „Reality TV Me“ autorka dává tuto změnu do souvislosti s nástupem televizních reality show, které diváci vítali jako vstup autenti‑ city do prostoru popkulturní zábavy. Jak ale ukazuje nejen Jia Tolentinová, ale i aktuální výzkum na poli lid‑ ského chování v digitálním prostoru, zřejmě sledujeme mnohem složitější a mnoho­vrstevnatější změnu, která s velkou pravděpodobností rozleptává to, co jsme za autentické doposud pova‑ žovali. Vysoce stylizovaná sebeprezen‑ tace influencerů na sociálních sítích naopak proměňuje normy našeho chování a především pak normy ideál‑ ního fyzického vzhledu, případně toho, co považujeme za plnohodnotné a ještě spíš obdivuhodné trávení volného času. Digitální sebeprezentaci v tomto smyslu můžeme chápat jako novo‑ dobou formu sociální masky, která ovšem dává do pohybu nepříjemné pro‑ cesy, podobně jako „tvář toho druhého“ v knize Kóbó Abeho. Zatímco klasickou masku můžeme používat třeba k tomu, abychom se ztratili v davu a přišli o svou individua­litu, mechanismus webu 2.0 je zcela opačný. Médium internetu po nás přímo vyžaduje performanci vlastní identity. Zatímco v normál‑ ním životě můžete prostě jen tiše jít a fyzické tělo jasně signalizuje vaši existenci, na síti musíte o své existenci Kontexty 30 druhé ujišťovat a upozorňovat na ni svým jednáním. Přestože prostor sociálních platforem bereme za takřka přirozený, je zcela evidentní, že přiroze‑ nost inscenuje a strukturuje dle svých potřeb. Jak tato každodenní zkušenost zpětně ovlivňuje naše prožívání světa? Zkušenost webem 2.0 deformo‑ vaného já se pozoruhodně projevuje třeba v díle irské spisovatelky Sally Rooneyové, a to především v jejím úspěšném románu Normální lidi (2018, česky Argo, 2020). V tomto případě se ovšem tento vliv nedotýká fenoménu sebedesignu a sebeprezentace na so‑ ciálních sítích a vyplývá především z toho, jak online komunikace promě‑ ňuje mezilidské vztahy. Na detailním popisu introspekce svých postav uka‑ zuje, jak struktura takové komunikace prorůstá naším vnímáním a prožívá‑ ním skutečnosti. Často v ní zažíváme nejistotu a rozpaky v momentech, kdy není úplně jednoznačné, jak druhý svoje sdělení myslí. Nestojí před námi, aby nám neverbálními gesty, posunky a grimasami ve tváři prozradil víc: ujistil nás o tom, že jeho vyjádření je ironické, nebo naopak jízlivé, až nepřá‑ telské. Online komunikace je zdrojem nejistoty a nedorozumění. Snažíme se druhého o významu slov ujistit použí‑ váním emotikonů, jenže i ty dokážou nad sdělením plout jako netečné a ambivalentní znaky. Tato proměna ale přináší i novou citlivost, až pře‑ citlivělost na sebemenší detail. Každá drobnost může v takové konverzaci nést význam. V románech Rooneyové se tato strukturální nejistota i zjitřená pozornost k detailům postupně přelévají do všech typů komunikace. Postavy druhého analyzují, detailně pozorují a jednoznačný význam pro ně nenese už ani tón hlasu nebo nonverbální projevy. Vše má význam, vše může znamenat něco úplně jiného podle toho, na co zrovna svým pohledem klademe důraz. Nejdestruktivnější vliv má tato podezřívavost na milostné vztahy. Jenže i v komunikaci, kterou bychom asi označili za tradiční a stabilní, existují prostory pro neporozumění, o jejichž existenci tak úplně nepře‑ mýšlíme. V románech Rooneyové dokážou intimní vztahy zničit nebo alespoň krátkodobě poškodit především neuvědomované třídní a genderové rozdíly. Dobře je to vidět na vztahu Marianne a Connella z románu Normální lidi. Od samého začátku mezi nimi vnímáme silné pouto, přesto nám zde Rooneyová předkládá celý katalog vzájemných nedorozumění. Nejprve protagonisty rozpojují specifické zákonitosti středoškolských kolektivů a traumata dospívání. Connell je oblíbený, inte‑ ligentní, sympatický mladík, který nemá problém zapadnout do party. Marianne se naopak zařadit nedokáže. Je za namyš­lené ošklivé káčátko. O její výjimečné inteligenci sice není pochyb, ale její blízkost nikdo nevyhledává. Přátelit se s Marianne je prostě tabu, natož aby s ní měl někdo milostný poměr. Tak se to alespoň jeví Connellovi, který se snaží jejich vztah za každou cenu utajit, aby se před spolužáky neztrapnil. Jeho obavy vycházejí z přehnaných úzkostných stavů, které zveličuje fatálně působící prostředí středoškolského kolektivu. Jakmile se oba dostanou z malého irského městečka Carricklea na dub‑ linskou univerzitu, jejich role se obrátí. Za outsidera je najednou Connell a pomalu si uvědomuje, že to dost citelně souvisí s jeho třídním půvo‑ dem. Přestože o tom zcela určitě neuva‑ žujeme, ve výchově si osvojujeme celou řadu dovedností a zvyklostí, které jsou pevně spjaté s naším společenským po‑ stavením. Slavný francouzský sociolog Pierre Bourdieu tuto předpřipravenost k sociálním interakcím označuje za habitus. Connell, jehož v malém domku vychovávala jeho matka samoživitelka, která se mimo jiné živila jako uklízečka v rodinném sídle Marianniny rodiny, se musí pravidla a kódy nového prostředí složitě učit. Marianne je v naprosto odlišné si‑ tuaci: všechny překážky, které jí stavěla do cesty komunita irského maloměsta, jsou najednou pryč a ona může naplno využívat výhody svého třídního pů‑ vodu. Zatímco pro Connella je vidina studijního stipendia možností, jak univerzitu vůbec finančně utáhnout, pro Marianne je stýpko pouhým statu‑ sovým symbolem, jímž chce potvrdit svou výjimečnost. Marianne a Connell nakonec všechny své rozdíly překonají, ovšem až skrze své nedostatky a slabosti. Jejich příběh nám ukazuje, že právě zranitelnost a křehkost dokážou třídní a komunikační bariéry překra‑ čovat a rozrušovat. Nejprve se Connell začne v krizové životní situaci po sebe‑ vraždě svého nejlepšího kamaráda z dětství propadat do klinické deprese a přestává jevit o okolní svět zájem. Kontexty 31 Z omámení duševního onemocnění ho dostane až obnovený kontakt s Marianne. Marianne naopak žije celý život v úzkosti z toxického prostředí vlastní rodiny a především agresivního bratra, který jí psychicky a nakonec i fyzicky ubližuje. I jí se podaří vystoupit z tohoto začarova‑ ného kruhu díky Connellovi. Láska se tak v Normálních lidech projevuje jako péče o vzájemná traumata. Marianne a Connell chtějí být naprosto normální, ale jejich psychické a so‑ ciální předpoklady jim v tom brání. Obyčejnými lidmi se stanou až v mo‑ mentě, kdy najdou někoho, s kým mohou svá traumatická místa sdílet. Křehkost, zranitelnost, bolest se tak v románu Sally Rooneyové nakonec stávají místem, skrze něž je možné uniknout zkušenosti fragmentu, zkušenosti izolovaného jedince, a díky nimž je možné navázat empatický vztah k druhým a světu samému. Jihokorejská spisovatelka Han Kang jde ve svém románu Vegetariánka (2007, česky Odeon, 2017) ještě dál. Jeho hlavní postava Jonghje se pokouší podobný vztah účasti navázat se světem jako celkem, radikálně tedy překračuje pouhé lidské spole‑ čenství. Snaží se zohledňovat bolest a traumata všech živých organismů. Za hlavní impuls k sepsání tohoto románu označuje Han Kang verš jihokorejského modernistického bás‑ níka I Sanga, který během japonské okupace korejského území v jedné své básni napsal: „Jsem přesvědčen, že by lidé měli být rostlinami.“ Tento I Sangův fragment ji prý obsesivně přitahoval od studentských let. Autorka ho ostatně poprvé zpracovala už ve své krátké povídce „Plod mé ženy“ z roku 1997, v níž se ženská postava skutečně promění v rostlinu. Mladá žena Jonghje ve Vegetariánce nejprve odmítá konzumovat maso a později jakékoli živočišné produkty. Svého maloměšťáckého man‑ žela přivádí svým chováním k šílenství: marně se snaží pochopit, o co ženě jde. Když Jonghje odmítne masitou stravu i při velké rodinné sešlosti, dojde jejímu otci trpělivost a snaží se jí maso nacpat do pusy násilím. Jenomže v tomto souboji prohraje. Kniha Han Kang začíná vyprávě‑ ním z perspektivy průměrného a ome‑ zeného manžela, působí tedy nejprve jako podivná vegetariánská groteska. I to by samozřejmě v jihokorejském kontextu dávalo smysl. Málokterá země se tolik identifikuje s masitou stravou jako Jižní Korea a lidé, kteří maso odmítají, jsou automaticky postaveni do role společenských out‑ siderů a podivínů. Jenomže s každou další stránkou se Han Kang noří hlouběji do složitějších a složitějších otázek lidského bytí. „Vegetariánka je román, který se pozastavuje nad lidským násilím a (ne)možností nevinnosti,“ říká k tomu v rozhovoru pro literární portál Literary Hub. Maso je pro Jonghje prvotním impulsem k vnitřním úvahám o násilí, které nás každodenně obklopuje. Konzumace masa nás poměrně dras‑ ticky upozorňuje na to, že být člověkem znamená v dnešním světě být také zapleten do nekonečného řetězce násilí. Maso je jen špičkou ledovce. Jonghje postupně pracuje na své přeměně v rostlinu, chce nadále žít jen z vody a slunečního záření. Její zoufalá rodina ji nakonec umístí do psychiatrické léčebny, kde v boji neustává. Její touha po splynutí s rostlinnou říší představuje snahu o vymanění se z násilné podstaty lidského bytí. Jak své myšlenky rozvíjí, dochází až k poznání, že absolutní odmít‑ nutí násilí a brutality nalezne jen ve vlastní smrti. Nehodlá ale páchat násilí na sobě samé. Své zásady pro‑ mýšlí do všech důsledků a rozhodne se pro pasivní rezistenci — odmítá tekutiny a jakoukoli potravu. Postava Jonghje není pouhou čekatelkou na smrt ve stavu absolutní rezignace. Takový odchod vyžaduje enormní úsilí a odhodlání. Personál psychiatrické léčebny se ji snaží udržovat při životě i proti její vůli. Jestli se Jonghje nakonec podaří stát se rostlinou, se z románu nedozvíme. Koneckonců to není podstatné. Její postava — podobně jako podivínský písař Bartleby z povídky Hermana Melvilla — má totiž velkou šanci se otisknout do dějin lidského myšlení. Jonghje je Bartlebyho radikálnější, nesmlouvavou a umanutou sestrou, která ukazuje lidské tělo jako jednak poslední útočiště odporu, jednak neodstranitelnou překážku v tom, aby se vůle a intelektuální rozhodnutí člověka mohly dokonale uskutečnit. „Odvrácenou stranou extrémního po‑ kusu postavy Jonghje obrátit se zády k násilí tím, že se vymaní ze svého lidského těla a přemění v rostlinu, je hluboké zoufalství a pochybování nad lidstvím,“ říká k jejímu roz‑ hodnutí Han Kang v rozhovoru pro časopis The White Review. Absolutní rozmělnění ega v rostlinné říši se všemi jeho důsledky kniha vykresluje jako nesmírně osvobozující, ale také neskutečně děsivý akt vůle. Jak Han Kang ve Vegetariánce ukazuje, lidské tělesnosti je těžké uniknout — snad jen za cenu sebe‑ zničení. Stejně tak je složité vymanit se z osamělosti lidské existence. Současní autoři a autorky se snaží právě tuto situaci ve svých románech a novelách detailně analyzovat a popi‑ sovat. Někteří i naznačují, kudy by z ní mohla vést cesta ven. Nejnadějnější odpovědí je sázka na účast a překva‑ pivá zpráva, že lidská křehkost nás může spojovat. Skrze svou vlastní zranitelnost otevíráme cestu k účasti s druhými. Někteří spisovatelé zpří‑ stupňují svůj prožitek účasti i dalším živým organismům, aniž musí být brutální a nekompromisní jako Han Kang a její Vegetariánka. Text pochází z připravované knihy V chapadlech murmuru o literatuře krize, kterou připravuje k vydání nakladatelství Paseka.. Autor je šéfredaktor Deníku Alarm a literární kritik. Maso je pro Jonghje prvotním impulsem k vnitřním úvahám o násilí 32 Básnířky a básníci čísla Původní americká poezie bLayli Long Soldier Osmatřicítka Budu zde respektovat větu. Každou budu skládat pečlivě s ohledem na to, co diktují pravidla. Všechny budou například začínat velkými písmeny. Stejně tak budu ctít dějiny tím, že každou větu zakončím náležitým interpunkčním znaménkem, například tečkou nebo otazníkem, a (v danou chvíli) se tak uzavře myšlenka. Snad vás bude zajímat, že tohle nepovažuji za „tvůrčí dílo“. Nepovažuji to za báseň psanou s velkou fantazií ani za literární kus. Nebudu ani dramatizovat historické události, aby četba byla „zajímavá“. Cítím tedy mimořádnou odpovědnost k uspořádané větě, k nositelce myšlenky. Tak tedy začnu. Možná jste slyšeli o dakotské osmatřicítce, možná ne. Pokud o ní slyšíte poprvé, nejspíš vás napadne otázka: „Co je dakotská osmatřicítka?“ Pojem dakotská osmatřicítka označuje třicet osm mužů z kmene Dakotů, kteří byli na příkaz prezidenta Abrahama Lincolna popraveni oběšením. Dodnes jde o největší „zákonnou“ hromadnou popravu v dějinách USA. Konala se 26. prosince 1862 — den po Božím hodu. Bylo to ve stejném týdnu, kdy prezident Lincoln podepsal Prohlášení emancipace. V předchozí větě jsem slova „ve stejném týdnu“ zdůraznila kurzívou. O prezidentství Abrahama Lincolna byl natočen film Lincoln. Podpis Prohlášení emancipace do filmu Lincoln zařadili, oběšení dakotské osmatřicítky nikoli. Ať tak nebo onak se nejspíš ptáte: „Proč pověsili osmatřicet Dakotů?“ Poznámka na okraj: minulý čas slovesa pověsit je pověsili, když se však mluví o trestu smrti oběšením, používá se sloveso oběsili. Možná se tedy ptáte: „Proč oběsili osmatřicet Dakotů?“ Oběsili je kvůli povstání Siouxů. O Siouxském povstání vám chci vyprávět, jenže nevím, kde začít. Možná budu přeskakovat a podrobnosti se nebudou odvíjet v chronologickém pořadí. Nezapomeňte, že nejsem historička. Vzhledem k omezeným zdrojům a znalostem tedy budu líčit fakta, jak nejlépe dovedu. Než se z Minnesoty stal stát, oblast Minnesoty byla obecně řečeno tradiční domovinou kmene Dakotů, Anišinaabegů a Ho-Čunků. Spojené státy v průběhu devatenáctého století, kdy rozšiřovaly své území, od Dakotů i dalších kmenů „skupovaly“ půdu. Tento druh „skupování“ lze však chápat i jinak: předáci Dakotů půdu postoupili vládě Spojených států výmě‑ nou za peníze nebo zboží, ale především za bezpečnost svých lidí. Podle některých však předáci podmínkám, ke kterým se zavazovali, nerozuměli, jinak by s nimi nikdy nesouhlasili. Celé další vyjednávání označují za „podvod“. Ať už šlo o cokoli, aby to bylo oficiální a závazné, americká vláda sepsala prvotní úmluvu. Tu později nahradila jiná (výhodnější) úmluva a pak další. 33 Básnířky a básníci čísla Původní americká poezie Vzhledem k hantýrce právníků a Kongresu jsem měla co dělat, abych podmínky úmluv rozpletla. Jak se úmluvy rušily (porušovaly) a vypracovávaly znovu, jedna po druhé, nové úmluvy často odkazovaly na staré, už neplatné úmluvy a pochopit je znamená jít po zablácené, křivolaké stezce. I když si na ní často připadám ztracená, vím, že nejsem sama. Nicméně, pokud si dokážu dát dohromady fakta, v roce 1851 se dakotské území omezovalo na devatenáct krát dvě stě čtyřicet kilometrů dlouhý pás podél řeky Minnesota. Už o sedm let později, v roce 1858, však byla jeho severní část postoupena (zabrána) a jižní (příhodně) rozdě‑ lena, čímž se území Dakotů zmenšilo na nehostinný šestnáctikilometrový úsek. Tyto pozměněné a porušené úmluvy se často označují jako minnesotské úmluvy. Název Minnesota pochází ze slova mni, jež znamená voda, a sota, jež znamená kalný. K synonymům slova kalný patří slova zakalený, nejasný, pošmourný, zastřený a mlhavý. V jazyce, který používáme, je všechno. Například úmluva je v podstatě smlouva mezi dvěma suverénními národy. Úmluvy Spojených států s národem Dakotů byly právní smlouvy, které slibovaly peníze. Dalo by se říct, že tyto peníze byly platbou za půdu, kterou Dakotové postoupili, za život v přidělených hranicích (v rezervaci) a za to, že se Dakotové vzdali práv na svá rozsáhlá lovecká území, což obratem způsobilo, že se stali závislí na jiných prostředcích k přežití: na penězích. Předchozí věta připomíná kruh, a podobá se tak mnoha aspektům dějin. Jak už asi tušíte, peníze slíbené v mlhavých úmluvách se do rukou Dakotů nedostaly. Místní vládní obchodníci navíc „indiánům“ nenabídli úvěr na nákup potravin nebo zboží. Bez peněz, úvěru a práva lovit mimo svůj šestnáctikilomet‑ rový pozemek začali Dakotové hladovět. Dakotové hladověli. Dakotové měli hlad. Slovo „hladověli“ v předchozí větě není třeba zdůrazňovat kurzívou. Větu „Dakotové hladověli“ je třeba číst jako přímočarou a jasně vyjádřenou skutečnost. Důsledkem bylo — když nebyla jiná možnost než dál hladovět —, že se Dakotové mstili. Dakotští válečníci se zorganizovali, útočili a zabíjeli osadníky a obchodníky. Této vzpouře se říká Siouxské povstání. Nakonec do Mnisoty přijela americká kavalerie, aby se povstání postavila. Více než tisíc Dakotů poslali do vězení. Jak jsem již zmínila, osmatřicet Dakotů později oběsili. Po oběšení těchto tisíc dakotských vězňů propustili. Dalším důsledkem však bylo, že zbytky dakotského území v Mnisotě se rozpadly (rozkradly). Dakotové neměli půdu, na kterou by se mohli vrátit. To znamená, že byli vyhnáni. Mnisotské Dakoty bez domova (nuceně) přesídlili do rezer‑ vací v Jižní Dakotě a Nebrasce. Skupina s názvem „Dakotská osmatřicítka + 2 jezdci“ dnes každoročně pořádá vzpomínkovou jízdu na koních z Lower Brule v Jižní Dakotě do mnisotské Mankaty. 34 Básnířky a básníci čísla Původní americká poezie b Jezdci ujedou za osmnáct dní 523 kilometrů na koních, někdy i ve vánici pod bodem mrazu. Svou cestu končí 26. prosince, v den oběšení. Díky připomínkám se naše paměť lépe soustředí na kon‑ krétní osoby nebo události. Připomínky mají často podobu pamětních desek, soch nebo náhrobků. Připomínka dakotské osmatřicítky není předmět s vepsa‑ nými slovy, ale čin. Do tohoto díla jsem se ovšem pustila, protože jsem chtěla psát o travinách. Je tu totiž ještě jedna událost, kterou musím zahrnout, i když není v chronologickém pořadí a musíme se trochu vrátit. Když Dakotové hladověli, jak si možná vzpomenete, vládní obchodníci „indiánům“ neposkytli úvěr na nákupy. Jeden obchodník jménem Andrew Myrick se proslavil tím, že Dakotům úvěr odepřel slovy: „Když mají hlad, ať žerou trávu.“ Dochovaly se různé varianty Myrickových slov, ale všechny mají stejný význam. Když Dakotové během povstání Siouxů zabíjeli osadníky a obchodníky, jako jednoho z prvních popravili Andrewa Myricka. Když našli jeho tělo, měl v ústech trávu. Přikláním se k tomu, že by se tento čin dakotských váleč‑ níků měl nazývat básní. V jejich básni je ironie. Neměla žádný text. „Skutečné“ básně slova „vlastně“ nepotřebují. Předchozí větu jsem napsala kurzívou, abych naznačila vnitřní dialog, sdělný okamžik. Jenže když se nad tím zamyslím, slova „ať žerou trávu“ soukolí básně zacvakne tam, kde mají být. Dalo by se tedy také říct, že jazyk a volba slov jsou pro vyznění básně klíčové. Věci se zase vracejí v kruhu. Když chci někdy z kruhu vystoupit, musím skočit. A nechat své tělo    viset. Z plošiny. Ven, směrem k travinám. IvoDvořák Téma Téma Původní americká literatura Ilustrace Barbora Tögel Indiáni, přírodní národy, původní obyvatelé … už v samotném bílém jazyce je přítomna netrpělivost a nejistota, co si počít s lidmi, pro něž mezi slovem hora, samotnou horou a vlastním srdcem není přílišný rozdíl. Každou škatulku obrostou jako prérijní tráva, ze všech stereotypů odtečou. Nejinak tomu je i s původní přírodní indiánskou literaturou. Nejde než vstoupit a stát se slovem. O původních národech, literatuře a právu na existenci Všichni jsme stvořeni ze slov Hana Ulmanová Indiáni se nám říká jenom proto, že se kdysi dávno Kolumbus ztratil a myslel si, že doplul do Indie. A nechápu, proč bych měla slavit jeden z nejoblíbenějších amerických národních svátků Den díkůvzdání, když pro mě znamená, že my jsme je nakrmili a oni nám pak ukradli kukuřici — a potom i všecko ostatní. Zhruba toto řekla sochařka, grafička a spisovatelka Donni Buffalo Dog během své pražské návštěvy v roce 2003, když u nás osobně podpořila vydání své knihy Tančili tváří k slunci. A pregnantně tím shrnula problémy, které jako původní obyvatelka Ameriky má jak se stále převládající terminologií, tak s převažujícím dominantním eurocentrickým pohledem na historii „Nového světa“. Téma 39 Před příchodem bílého muže existo‑ valo v Severní Americe přinejmenším pět set různých kultur: neboli zhruba šest milionů lidí a zhruba pět set kmenů, z nichž každý měl jiný způsob života a jiný jazyk. Některé byly ko‑ čovné, jiné se usadily, některé se živily především lovem a sběrem plodů, jiné zavedly zemědělství — a hlavně všechny měly své vlastní legendy, písně a mýty, které se pojily k oblasti, již obývaly, a předávaly a vyvíjely se ústně z generace na generaci. (Kromě Aztéků a Mayů neměly jednotlivé kmeny písmo, nicméně zastřešovat je souhrnným pojmem indiáni je hodně zavádějící.) Autorství tak bylo kolektivní, orální tvorba už ze své podstaty proměnlivá a její funkce především rituální: doprovázena byla hudbou a obřadními tanci, které měly zajistit například hojnou úrodu. Pro první puritánské osadníky však domorodci představovali (i proto, že ne‑ rozuměli jejich jazykům a zvykům) pokud ne doslova ztělesnění ďábla, pak primitivní zvířeckost — což výtečně a navíc kriticky ukazuje například povídka „Mladý hospodář Brown“ jednoho z prvních amerických autorů obracejících se do tehdy ještě nedávné minulosti, Nathaniela Hawthornea. Pro osvícence, kteří za základní znak civilizace považovali písmo, zase pů‑ vodní obyvatelé byli pouhými barbary. A o žánru westernu, který ve Spojených státech kromě zábavy nabízel pod exotickým povrchem skryté ideologické odůvodnění expanze většinově anglo‑ saské populace na Západ, se snad ani rozepisovat netřeba. Nijak však nepomohly ani jistěže dobře míněné, nicméně stereotypní romantické představy o indiánovi coby vznešeném divochovi žijícím v souladu s přírodou. Ty zachytil ve své sérii dobrodružných románů už James Fenimore Cooper nebo v poezii v Písni o Hiawathovi básník Henry Wadsworth Longfellow, přičemž některým současným kritickým interpretacím neunikl ani v českém kontextu kultovní román Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven. Podle nich je totiž i postava náčelníka Bromdena pouhým konstruktem vzdáleným realitě a jeho finální gesto vzdoru jen naivním, nikam nevedou‑ cím pokusem o odpor. Podezřelý folklor V posledních vydáních prestižních an‑ tologií americké literatury vydavatel‑ ství W. W. Norton nebo Heath, které reflektují současné multikulturní trendy a slouží jako výchozí texty při výuce na zaoceánských univerzitách, jsou tedy v chronologickém pořadí na úvod otiskovány už nikoli kroniky a kázání Otců­‑poutníků a politické programy Otců­‑zakladatelů, nýbrž anonymní folklor kmenového původu, což však zároveň přináší četné meto‑ dologické problémy. Tím prvním je fakt, že všechna daná díla jsou nutně přeložena do angličtiny, aby se mohla obracet na širší čtenářstvo; druhým je to, že jakmile jsou publikována, ztratí svou variabilitu a živost, k čemuž si navíc nemůžeme být jistí, jaká byla jejich autentická podoba v daném his‑ torickém období (tím méně proč byla právě ona díla coby pouhý zlomek pů‑ vodní produkce dochovaná a s jakým časovým odstupem a nakolik věrně zaznamenaná); a třetím je skutečnost, že přistupovat k nim čistě literárně není vzhledem k jejich mimoliterární performativní úloze zcela možné. A totéž logicky platí i pro období až do šesté dekády minulého století, odkud lze datovat počátek takzvané indiánské renesance (přičemž termín znovuzrození je zvolen úmyslně a naznačuje, že ne vždy uznávaná kultura původních obyvatel byla přítomna neustále). Písmem a v ang‑ ličtině zachycené projevy kmenových náčelníků, které doprovázely uzavírání územních smluv s americkou vládou, jsou totiž přísnou optikou přinejmen‑ ším podezřelé a v horších případech přímo smyšlené (připomeňme, že bílí osadníci pronikali na indiánská území navzdory smlouvám, načež roku 1871 se Kongres rozhodl v poli‑ tice smluv nepokračovat — a že spolu se ztrátou původního teritoria přicházely jednotlivé kmeny též o část své identity, jelikož jejich mytologie se povětšinou vztahovala ke konkrétním horám, řekám a podobně) a o mnoho lépe nedopadá ani foneticky přepiso‑ vaná tradiční ústní slovesnost, o niž se v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století pokoušeli amatérští a později profesionální antropologové. Oproti nim pak byli o generaci mladší kolegové odborně kulturně a jazykově vybaveni a mohli pořizovat též překlady, o jejich práci však nebyl (ve srovnání s etnomuziko‑ logy působícími hlavně ve dvacátých letech dvacátého století) nijak velký zájem. Ten se začal rozmáhat — v souvislosti s rostoucí reputací nové, alternativní historie a kontrakul‑ tury — až v revolučních šedesátých letech, kdy v rezervacích systematicky sbírali folklor bílí liberální antropo‑ logové: včetně kupříkladu amerického židovského klasika a vzděláním antropologa Saula Bellowa, který za tímto účelem strávil několik měsíců v Nevadě. Zhruba v téže době pak ti z původ‑ ních obyvatel Ameriky, kteří zůstali v rezervacích, činí vědomé rozhodnutí ve své tradici či alespoň v tom, co z ní zbylo, pokračovat, kdežto ti, co odešli nebo byli alespoň zčásti vychováni v západní kultuře, poprvé ve větším měřítku používají euroamerické pí‑ semné formy. Jejich cíl je přitom jasný: proniknout do mainstreamu neboli hlavního proudu americké literatury, obohatit ji novými perspektivami a získat patřičné uznání. Což jako první dokázal, jakkoli je poměřování významu libovolného spisovatele obdrženými literárními cenami ošidné, Navarre Scott Momaday: první autor z řad původních obyvatel Ameriky poctěný roku 1969 Pulitzerovou cenou v kategorii próza. (Pouze připomeňme, že tato cena je udílena se zvláštním zřetelem k tomu, jak dané dílo zpraco‑ vává americkou tematiku, jež je právě považována za důležitou.) Jejich cíl je přitom jasný: proniknout do mainstreamu Téma 40 Uctívání slov Navarre Scott Momaday se narodil roku 1934 v Oklahomě jako jediné dítě Kajovy Ala Momadaye a míšenky Nataschee Scottové. V dětství a mládí tedy žil v neindiánských komunitách i v rezervacích, kde si všímal kmeno‑ vých obyčejů — ale také negativních jevů jako alkoholismu nebo nezaměst‑ nanosti. Pro jeho další dráhu byla přitom určující léta strávená v pueblu Jemez v údolí řeky Rio Grande, kde jeho rodiče působili na místní škole a kde on sám získal základní výbavu ve dvou kulturách: zatímco otec mu vštípil lásku k oblasti Deštné hory a ústní tradici Kajovů, matka v něm vypěstovala obdiv k anglicky psané literatuře. Roku 1963 ostatně získal na Stanfordu doktorát v oboru anglická a americká literatura; a jak si povšimli anglofonní kritici, ve zpra‑ cování tématu odcizení se později zjevně nechal inspirovat Jamesem Joycem a Williamem Faulknerem, zatímco v líčení přírody Ernestem Hemingwayem. Název jeho prózy Dům z úsvitu (House Made of Dawn, česky Argo, 2001), jež vznikla metodou sbírání příběhů mezi kajovskými „staršími“, vychází z obřadní písně Navahů. Protagonista, indiánský válečný veterán, který po návratu domů k dědečkovi těžko hledá sám sebe, se jmenuje Abel — a nese rysy ně‑ kolika autorových přátel, kteří často umírali předčasně a násilnou smrtí. Hrdinovo trauma se projevuje tak, jako by kromě identity ztratil paměť i hlas, neboť jazyk amerického snu s jeho křečovitou snahou o úspěch v jeho případě zjevně selhává; a šanci vyléčit se dostane až v okamžiku, kdy přijme indiánské kruhové pojetí času s navozením pocitu harmonie, jež k němu nedílně náleží. Ve stejný rok, kdy autor obdržel prestižní Pulitzerovu cenu, ovšem vyšla i jeho druhá próza nazvaná The Way to Rainy Montain (Cesta k Deštné hoře), a třebaže do češtiny ještě přeložena nebyla, ohlas sklidila zhruba stejný. Bezprostředním im‑ pulsem k napsání byla smrt autorovy milované babičky Aho a jmenovitě její víra, že jedině v jazyce můžeme žít plným a nezávislým životem. Základním kamenem, kolem něhož se točí vše ostatní, se v ní tak zdá být uctívání slov. Jak se ostatně autor píšící také literárněkritické a literárněteoretické texty vyjádřil ve svém hojně citovaném eseji The Man Made of Words (Člověk stvořený ze slov): „Všichni jsme stvořeni ze slov […] A z jazyka sestává podstata našeho bytí. Jazyk je elementem, v němž přemýšlíme, sníme i jednáme, v němž žijeme naše každodenní životy.“ Cesta k Deštné hoře na první pohled upoutá především formou. (Na tomto místě se sluší pozna‑ menat, že N. Scott Momaday je také uznávaný malíř.) Vedle sebe jsou tu totiž vždy na jedné stránce kladeny fragmenty kajovských mýtů, komentáře západní antropologie a osobní příběhy podané v ich­‑formě, přičemž výsledek je zarámován dvěma básněmi. Finální tvar tak sám o sobě nese význam v tom smyslu, že na‑ značuje, jak se o téže věci dá vyprávět několika způsoby zároveň, aniž by se hodnotilo, který z nich toho „více“ vypovídá či je esteticky „lepší“; a nádavkem názorně ukazuje, jak je ústní lidová tradice křehká a jak silně závisela na kontinuitě generací. Dolovat příběh z posluchače Takzvanou druhou vlnu indiánské renesance nejreprezentativněji zastupuje Leslie Marmon Silková (narozená roku 1948 v novomexickém Albuquerque) a její román Obřad z roku 1977 (Ceremony, česky Mladá fronta, 1997, a Jota, 2010). Dobře se na něm dá ukázat, jak může spiso‑ vatel svou tvorbou překonat binární opozice, jaké před něj kladou euro‑ americká versus domorodá témata, jak lze uvažovat o různých filozofic‑ kých konceptech a nakolik je vůbec přínosné smiřovat rozličné narativní postupy a formy. I ve středu Obřadu se ocitá otázka identity. Hlavní hrdina Tayo je míše‑ nec patřící k mladší generaci, který si není jistý ani vlastní maskulinitou, a doplňují ho dvě vedlejší postavy: babička (podotkněme, že v pueblové rezervaci autorčina kmene Laguna se udržovaly matrilineální klany a ženy nejenže vlastnily obydlí i zahrady, ale hrály zásadní roli také v mytologii — viz Matka Země představující život a růst), jež přirozeně pokračuje v tra‑ diční existenci na rezervaci, a jeho vrs‑ tevník Rocky, který si zvolil bělošský způsob života i bělošské teritorium (včetně války). Zatímco babička podvědomě vyznává komunitní způ‑ sob bytí, Rocky podlehne americké rétorice o úsilí každého jednotlivce zvlášť; zatímco babička žije v souladu se střídajícími se ročními obdobími a přechodem dne v noc a noci v den, Rocky oproti jejímu cyklickému pojetí času prosazuje americky chápanou myšlenku pokroku a jeho čas je lineární; zatímco babička přijímá mýty jako něco, co realitu utváří a dává jí smysl, Rocky se hodlá řídit pouze chladnou logikou a rozumem. A Tayo sám na své pouti sice několi‑ krát překročí hranice oběma směry, nicméně uvízne někde napůl mezi dvěma světy. Ze svých duševních ran se začne léčit až v závěru, kdy podstoupí kmenový obřad — tj. náboženský rituál, který má kromě spirituálního rozměru i jisté znaky formální. Ty se však spolu s postupující dobou také mění, a Tayo si tedy uvědomí, že obdobnou vnitřní transformací musí projít i on. Ovlivněn okolním střetáváním dvou kultur, jež se projevuje pluralitou hlasů, témat i motivů, dospěje k poznání, že být Američanem nebo indiánem se vzájemně nutně nevylučuje, neboť jedno předpokládá druhé — a konec‑ konců je v něm i obsaženo. A obřad, který provádí, v žádném případě není ekonomicky výhodný spektákl pro Být Američanem nebo indiánem se vzájemně nutně nevylučuje Téma 41 turisty, nýbrž něco, co ztělesňuje jeho novou víru i navenek — a má tak pro něj význam. Zrovna tak jako vykročil za hra‑ nice protikladů Tayo, vykročila za ně i autorka: tím, že svůj román pojmenovala Obřad a začlenila do něj coby do západní formy prvky perfor‑ mativní. A obdobně jako protagonista se i ona stala postavou rozkročenou mezi dvěma kulturami, která navíc ve vztahu ke čtenáři plní funkci zprostředkovatele neboli tlumočníka. Tlumočníka na jedné straně odhalují‑ cího odlišný způsob myšlení, v rámci něhož mají své duchy i zvířata a místa a posvátné mohou být jak předměty, tak události (přičemž nelze vytknout jasnou dělicí čáru mezi věcmi živými a neživými, zvířaty a lidmi nebo člo‑ věkem a přírodou), kdežto na straně druhé narušujícího čtenářská očekávání stran dějového napětí, vy‑ vrcholení a šťastného konce. Nebo, jak dokládá kniha z roku 1991 s příznač‑ ným titulem Storyteller (Vypravěč/ka příběhů) a obsahující jak povídku s názvem „Lullaby“ (Ukolébavka), tak fotografie a básně, tlumočníka čtenáři názorně předvádějícího, jak umělé jsou hranice mezi zavedenými literárními druhy či písemnictvím a tvorbou dokumentárně­‑výtvarnou. Důležitost, již Silková přisuzuje svému narativnímu protějšku a jeho interpretačním schopnostem, ostatně sama explicitně vyjádřila v rozhovoru z roku 1991 následovně: „Vyprávění vždycky zahrnuje posluchače — a my věříme, že příběhy vlastně jsou v posluchačích, zatímco vypravěč je má z nich pouze vydolovat.“ K dalším významným, dnes už kanonickým a také u nás zná‑ mým autorům patří James Welch (1940—2003). Jeho Zima v krvi (Winter in the Blood, 1974, česky Akropolis, 2018) a Smrt Jima Loneyho (The Death of Jim Loney, 1978, česky Akropolis, 2019) jsou westernově laděné kratší prózy situované na sever současné Montany, kde s krajinou bez konce ostře kontrastují přecpané bary v zapadlých městečkách u rezervací, Téma 42 v nichž se hlavní hrdina­‑míšenec potýká jak se smyslem bytí, tak se závislostí na alkoholu. Monotónnost a všudypřítomnou beznaděj přitom podtrhuje úsečný, plochý styl ne nepodobný Raymondu Chandlerovi; a nespojitost ničeho s ničím v živo‑ tech protagonistů naznačují i ne‑ zvykle krátké kapitoly. Oproti tomu tvorba Louise Erdrichové (nar. 1954), stále aktivní spisovatelky a loňské nositelky Pulitzerovy ceny za román The Night Watchman (Noční hlídač), se soustředí spíše na silné ženské postavy a narativ‑ ními postupy se blíží latinskoameric‑ kému magickému realismu. Jejím ústředním tématem je, jak naznačuje název prvního románu z osmi volně na sebe navazujících svazků Čarování s láskou (Love Medicine, 1984, česky Argo, 1997), láska ve všech možných podobách mezi příslušníky jedné velmi rozvětvené rodiny a jejich přáteli. Osudy hrdinů se přitom mapují v několika různých časových obdobích; a výsledkem je jednak to, co by západní literární vědec označil pojmem netradiční rodinná sága, jednak rovnou svého druhu kronika. DNA na papíře Vážnou literaturu psanou původními obyvateli Ameriky a/nebo o jejich údělu pojednávající lze ovšem — jako vítaný korektiv k takzvaným mayov‑ kám (viz článek Jana Tošovského v tomto čísle) — nabídnout i dětem a mládeži. Pro čtenáře chodící zhruba do sedmé a osmé třídy se v Kanadě objevuje na školních seznamech dopo‑ ručené četby novelka Wenjack Josepha Boydena (nar. 1966), prozaika, esejisty a veřejného intelektuála zaměřujícího se na odkaz svých předků. V jeho vlasti vyšla roku 2016, kdy od před‑ časné smrti titulního hrdiny Chaniho Wenjacka z kmene Odžibvejů uply‑ nulo půl století, a doprovodila ji řada dalších projektů jako komiks, kreslený film či rockové album; česky se objevila roku 2019 péčí nakladatelství Baobab. Kniha je zčásti založena na sku‑ tečném příběhu tehdy dvanáctiletého kluka Charlieho (což je poanglič‑ těná varianta jeho jména), který byl v rámci asimilace v polovině šedesátých let dvacátého století odebrán rodičům a poslán na převý‑ chovu v anglické kultuře a katolické víře do internátu stovky kilometrů od domova. Stýskalo se mu však natolik, že se 16. října 1966 rozhodl utéct — a o šest dnů později pracov‑ ník železnice nalezl jeho mrtvé tělo pokryté modřinami, které s největší pravděpodobností způsobily pády z vyčerpání v kombinaci se zoufalou snahou jít dál. Následné vyšetřování prokázalo, že zemřel hladem a zimou; i tehdejší stoprocentně bělošská porota se shodla, že byl osamělý, a na‑ stolila otázku, zda je takové zacházení s indiánskými dětmi, které za nevy‑ žádanou asimilaci platí ohromnými citovými zmatky, vlastně správné. To ovšem Wenjack ještě samo‑ zřejmě nevěděl a nemohl ani tušit, jak jeho cesta skončí; proto se Boyden ve svém vyprávění uchýlil k metodě dvou hlasů. Zatímco prvním vypra‑ věčem je sám chlapec, širší domorodý obraz čtenářům dokreslují zvířecí duchové jako vrány či sovy. Jejich role je přitom v souladu s vírou Odžibvejů víceznačná (jsou dobří i špatní záro‑ veň, žertují i nabízejí útěchu a předsta‑ vují život i smrt), a jistoty čtenářů tak narušují stejně jako tragický konec jejich vrstevníka. Nicméně ani tato útlá knížka neunikla kontroverzím. Na jedné straně sice Wenjack sklidil mohutný ohlas, v jehož důsledku se dodnes zdokumentovaly případy asi šesti tisíc domorodých dětí, které se podobně „ztratily“. (Některé kvalifikované odhady uvádějí, že jich celkem mohlo být až třicet tisíc, přičemž poslední internát tohoto typu financovaný federální vládou byl v Kanadě uzavřen až roku 1996.) Na straně druhé však byl autor obviněn z čirého oportunis­mu — a možná i kulturní zlodějiny. Nedávné testy DNA totiž mimo jakoukoli pochybnost prokázaly, že ve skotsko­‑irských žilách Josepha Boydena nekoluje ani zdaleka tolik indiánské krve, jak kdysi hlásal, k čemuž on sám dokázal poskyt‑ nout jen hodně neúplná a podivná vysvětlení. (Malé doplnění na okraj: třebaže je to velice choulostivý problém, obecně se k původním obyvatelům Ameriky řadí lidé mající kmenovou příslušnost, jejichž původ je alespoň ze čtvrtiny indiánský, což jsou kritéria, která mimochodem nesplňuje například ani demokratická senátorka Elizabeth Warrenová, jež se svými údajnými domorodými kořeny před časem oháněla v demokratických primárkách.) Vyvstala tudíž otázka, zda vůbec může získávat ceny určené výhradně indiánským spisovatelům — a nakolik si může přivlastňovat právo promlouvat jménem celé indiánské komunity. Z čistě literárního hlediska jistěže žádná z těchto výhrad Wenjackovi na významu neubírá. Vezmeme-li však v úvahu to, co zjednodušeně na‑ zveme literárním provozem, je zjevné, že tvorba současných etnických — ro‑ zuměj nebílých — amerických autorů musí své místo na literární mapě Spojených států pořád hájit. A to jak před útoky zprava (opírajícími se výhradně o západně chápanou estetiku), tak před extrémy pocháze‑ jícími zleva (nezřídka prosazujícími to, co pro zjednodušení označme jako pozitivní diskriminaci). A to i tehdy, jsou-li oním etnikem vlastně jediní praví Američané, kteří jsou v Americe od nepaměti doma. Autorka je amerikanistka a překladatelka. IvoDvořák O tragédii i naději severoamerických indiánských jazyků Naučit se znovu mluvit Miroslav Černý Téma 45 Navzdory všeobecné shodě, že původní národy mají nárok na používání a ochranu tradičního jazyka, což je dnes zakotveno i v řadě národních a mezinárodních dokumentů, například v Deklaraci OSN o právech původních obyvatel, nelze nevidět, že většina z těchto jazyků skomírá, přichází o své mluvčí a řada z nich již zcela vyšla z užívání. Situace na území dnešních Spojených států amerických a Kanady patří v celosvětovém měřítku k těm nejdramatičtějším. Tempo, v jakém dochází k umenšení zdejší jazykové diverzity, nabývá v posledních dvaceti letech na rychlosti a zásadním způsobem přispívá ke statistickým závěrům, které tvrdí, že na konci tohoto století bude planeta Země nejméně o polovinu svých současných jazyků chudší. V době příchodu Evropanů na ame‑ rický kontinent obývalo území severně od Mexika přibližně dva až pět mi‑ lionů lidí rozčleněných do vysokého počtu etnických skupin, které hovořily kolem tří stovek samostatných jazyků. Šlo o natolik rozmanité jazyky, že je lingvisté roztřídili do více než padesáti jazykových rodin, přičemž jazykově nejrozmanitější oblastí bylo území západně od Skalistých hor a severně od Rio Grande. Na tomto rozlehlém teritoriu žili mluvčí šestatřiceti jazykových rodin, z nichž některé byly tvořeny takzvanými jazykovými izoláty, tedy jazyky, které nejsou prokazatelně příbuzné s žádným dalším jazykem, a tudíž vytvářejí vlastní jazykovou rodinu. Tou nepochybně nejpestřejší částí pak byla Kalifornie s více než stem jazyků, rozčleněných do dvaceti jazykových rodin. Zatímco počet původních Američanů (ve Spojených státech amerických) a takzvaných prvních národů (v Kanadě) je dnes víceméně stejný jako v předkolumbovských časech — tedy více než dva miliony osob (čísla se liší v závislosti na zvo‑ leném kritériu) —, počet a diverzita tradičních jazyků je výrazně nižší. Z oněch přibližně tří set jazyků, s nimiž se evropští kolonisté setkali po příchodu na severoamerický konti‑ nent, již polovina přišla o své mluvčí. Všechny zbývající jazyky, které jsou dosud v aktivním užívání (podle aktuálních dat jich je sto padesát šest), považujeme za více či méně ohrožené. Pokud si uvědomíme, že dvaceti čtyřmi původními jazyky Spojených států amerických a Kanady hovoří méně než deset mluvčích a šedesáti osmi jazyky méně než sto mluvčích, všichni navíc v pokročilém věku, lze předpokládat, že se celkový počet velmi brzy ještě sníží. Jediným indiánským jazykem ve Spojených státech, který relativně prosperuje, je navažština, se sto pade‑ sáti tisíci uživateli napříč všemi gene‑ racemi. V Kanadě je na tom obdobně kríjština, kterou dnes aktivně využívá asi sto tisíc mluvčích. Nedávné vý‑ zkumy ukázaly mírný nárůst v počtu nových mluvčích u jazyka havasupai Téma 46 z Arizony a také u dvou keresanských dialektů z Nového Mexika. Naopak ani jeden ze zbývajících padesáti nativních jazyků Kalifornie nemá mluvčí v nejmladší věkové kategorii. Jazyk jako trauma Je zřejmé, že o míře ohrožení vitality jazyka rozhoduje počet mluvčích a skutečnost, zda dochází k přenosu jazyka napříč generacemi. Jinými slovy: čím méně mluvčích daný jazyk má, tím méně je pravděpodobné, že přežije v dlouhodobém horizontu. Stejně tak nemá šanci na budoucnost, nezprostředkuje-li daná etnická ko‑ munita jazyk předků dětem. Dalším významným kritériem, které rozho‑ duje o stupni ohrožení konkrétního jazyka, je množství komunikačních situací, v nichž se používá. Jazyk, který funguje jako komunikační kód ve všemožných oblastech života, je pochopitelně vitálnější než jazyk, který slouží v omezeném počtu situací, například pouze při náboženských obřadech. Co ale způsobuje, že indiánské jazyky erodují? Příčiny a jejich kombinace jsou v podstatě stejné jako ty, které narušují stabilitu ostatních menšinových jazyků napříč světem. Obecně přitom platí, že jde o faktory nelingvistické, tedy o takové, které nemají nic společného s typem jazyka (jeho gramatickou stavbou) nebo s jeho původem. O jazykovém ústupu rozhodují především faktory politické, ekonomické a společenské. V souvislosti s nativními jazyky Spojených států amerických a Kanady tak můžeme zmínit vládní politiku a předsudky koloniálních mocností Británie, Francie, Španělska, Holandska a Ruska, jež v prvních staletích po příchodu Evropanů do Severní Ameriky působily vojen‑ sky, nábožensky i jinak na původní obyvatele, s nimiž se setkávaly, a ini‑ ciovaly tak jazykový posun směrem ke španělštině, ruštině, holandštině a posléze zejména k angličtině a ve východní Kanadě také k fran‑ couzštině. Historie evropské expanze do prostoru osídleného indiánskými národy je historií nezměrné devastace způsobené válkami, masakry a ge‑ nocidou. Početné populace indiánů byly doslova vymazány z povrchu země epidemiemi evropských nemocí a společně s nimi tento svět opouštěly i jejich jazyky a na ně navázané kultury. Po ustanovení nových státních celků (Spojených států amerických a Kanady) se začaly přidávat další faktory: násilím vynucená přesídlení do jiných částí země, roztříštění in‑ diánských populací dalšími válečnými konflikty, zničení životního prostředí a klíčových přírodních zdrojů zlatými horečkami, nabourání tradičního způ‑ sobu života, tvrdá kulturní asimilace nechvalně proslulá odebíráním indiánských dětí a jejich převýchovou v internátních školách, kde byly tres‑ tány za používání svých mateřských jazyků. Industrializace. Globalizace. Negativní důsledky toho všeho jsou patrné dodnes, a to i na subjektiv‑ ních postojích původních Američanů k vlastním jazykům. Mnozí vnímají své tradiční jazyky ve srovnání s angličtinou či francouzštinou jako méněcenné, jako jazyky s nulovým sociálně-ekonomickým potenciálem, bez prestiže, bez budoucnosti. Aby se vyhnuli stigmatizaci a diskriminaci, přecházejí na jazyk většiny. Týká se to především mladších generací, které jsou nejcitlivější k vnějším společenským tlakům. Mnohdy je v tomto ohledu motivují i jejich rodiče a prarodiče, kteří zažili tu nejtvrdší asimilaci a nechtějí, aby jejich potomci prožívali podobné trauma. Naděje existuje Současná kondice severoamerických indiánských jazyků je skutečně varující a mírou vážnosti se jí vyrovná snad jen stav panující u původních jazyků Austrálie. Navzdory všem negativním okolnostem a nepřízni‑ vým předpovědím však můžeme při bližším pohledu na aktuální situaci zahlédnout i ledasco povzbuzujícího a útěšného. Zdá se, že si čím dál více indián‑ ských národů začíná uvědomovat centrální význam etnického jazyka pro integritu a identitu svých kmenových společenství. Postupně narůstá počet projektů a programů jazykové a kulturní revitalizace, jako je například Shoshoni Language Project při Utažské univerzitě v Salt Lake City, jehož cílem je oživit šošonštinu, tedy jazyk kmene Šošonů, jímž se tradičně hovořilo v rozsáhlých polopouštních oblastech Velké pánve. Tento projekt navíc poslouží jako vhodný příklad dlouhodobé efektivní spolupráce nativního etnika s univerzitním lingvistickým pracovištěm. Čím dál většímu počtu indiánských jazyků se rovněž daří prosadit v rezervačních školách. Kurzy vybraných původních jazyků se však nabízejí i mimo rezer‑ vace, především na vysokých školách; například Arizonská univerzita nabízí kurzy hned několika jazyků z oblasti amerického jihozápadu. Další povzbudivou zprávou je, že se indiánské jazyky začínají prosazovat v takzvané jazykové krajině a v médiích. Začínají se množit bilingvní nápisy (v anglič‑ tině a nativním jazyce) na budovách i silničních ukazatelích. Názvy některých zeměpisných lokací získaly zpět své původní označení (mimo jiné Mount McKinley byla přejmenována na Denali). Indiánské jazyky zaznívají ze stříbrného plátna, v poslední době například v oscarovém snímku Zmrtvýchvstání (The Revenant, 2015), v němž je použit jazyk arikara. Díky moderním technologiím se však objevují už i na internetu či v mobil‑ ních aplikacích. Je zřejmé, že o míře ohrožení vitality jazyka rozhoduje počet mluvčích Téma 47 Neméně významným faktorem případné obnovy indiánských jazyků je skutečnost, že dochází k posílení institucionální a vládní podpory a k navýšení finančních zdrojů. Snad už neplatí, co platilo ještě před několika lety, že na ochranu kondora kalifornského šlo více prostředků než na ochranu všech indiánských jazyků na území Spojených států amerických dohromady. Symbolickým momentem se stal rok 2014, kdy aljašské in‑ diánské a eskymácké jazyky získaly úřední status. Tato událost vlila krev do žil všem, kteří různými cestami usilují o zachování jazykové diverzity Severní Ameriky, včetně těch, kteří se pokoušejí o resuscitaci již zaniklých či — lépe řečeno — spících indián‑ ských jazyků, jako jsou jazyky kanza, miami nebo wampanoag. Zdravý jazyk, zdravý život Že je nezbytné menšinové jazyky chránit, o tom už naštěstí pochybuje čím dál méně lidí. Důvodů pro jazykovou ochranu je celá řada, mnohé z nich se dotýkají nás všech a souvisejí s lidskými právy a sociální spravedlností. Ztráta jazyka totiž nebývá dobrovolnou volbou dané etnické komunity, nýbrž důsledkem politické represe, společenských předsudků a v určitých případech rovněž etnických čistek. Mizení jazyka je konkrétním společenstvím proží‑ váno jako krize skupinové i indivi‑ duální identity a bylo doloženo, že má negativní dopad jak na fyzické, tak i duševní zdraví jeho členů. Jazyková revitalizace proto obvykle nemá za cíl pouhé oživení jazyka — rovnomocně usiluje o obnovu kvality života. Do budoucna přitom nemusí jít jen o ochranu kvality života, ale přímo o záchranu života jako tako‑ vého. Díky úzkému propojení s přírod‑ ním a kulturním prostředím, v němž jsou používány, mají domorodé jazyky ve svém systému zakódovány infor‑ mace, které se ukazují jako klíčové pro přežití celého lidstva. Domorodé národy vědí mnohé o západnímu světu dosud neznámých potravino‑ vých zdrojích, léčebných postupech nebo třeba o způsobech předcházení rozsáhlým požárům. Připustíme-li, že mezi největší výzvy, jimž budeme všichni čelit (či už čelíme), patří úživnost přelidněné planety, šíření nových nemocí a změny klimatu, nemůžeme si dovolit tyto archaické znalosti zakotvené v nativních (nejen indiánských) jazycích nebrat v potaz. Lingvisté pochopitelně brojí za ja‑ zykovou diverzitu i z důvodů čistě vě‑ deckých. Čím vyšší počet jazyků mají možnost poznat a prozkoumat, tím přesněji dokážou formulovat, co je a co není v jazyce možné a do jaké míry rozmanitost jazykových pravidel nebo funkcí ovlivňuje myšlení lidí. Vymírání jazyků tudíž jinými slovy snižuje naše šance poznat komplex‑ nost lidské mysli a jejího fungování. Výsledky jazykovědného výzkumu a zkušenosti vyzískané z aplikace nových metod výuky menšinových jazyků v rámci jejich revitalizace lze navíc použít při výuce cizích jazyků a stejně tak i v překladatelské praxi. A je záhodno zdůraznit, že se zá‑ nikem jazyka nemizí pouze primární prostředek mezilidské komunikace, nýbrž také nezbytný nástroj a zdroj ústní slovesnosti, poezie, prózy, diva‑ delního umění, filozofie, historie nebo náboženství. Každý jazyk je svébytný a krásný, autenticky zrcadlí lidské vědomosti a zkušenosti a podává o nich a světě věrohodnou zprávu. Dekáda 2022—2032 byla Organizací spojených národů vyhlášena Mezinárodním desetiletím původních jazyků. Předpokládám, že hlavním cílem této iniciativy je upozornit na příčiny a míru jejich ohrožení a na význam jejich zachování pro budoucí generace. Čas běží a poslední mluvčí mnoha jazyků odcházejí. Pokud se nám v následujících letech nepodaří jazykovou erozi zbrzdit, hrozí, že se černý scénář zmíněný výše naplní a jazyková rozmanitost naší planety bude nenávratně zredukována. Severoamerické indiánské jazyky budou bohužel první na řadě. Autor je antropolog a lingvista. O poezii prvních severoamerických národů Dříve než lidmi byli jsme zemí Luděk Čertík Téma 49 První národy Severní Ameriky básnily dlouho před příchodem bílých kolonizátorů. Jejich jazyky, slovy držitelky Pulitzerovy ceny, básnířky Natalie Diaz (Mohawk), představují „fundament amerického básnického lexikonu“. Jaká je však role domorodých básníků a básnířek v současnosti? A co přesně si pod zobecňujícím pojmem poezie prvních či původních Američanů představit? Přísně vzato neexistuje nic takového jako původní Američan (Native American), stejně jako neexistuje univerzální indiánský jazyk. Existují národy Diné, Koyukon, Onondaga, Oneida, Winnebago, Yup’ik nebo Arapaho a jednotlivé jazyky, jimiž jejich členové a členky přemýšlejí, hovoří, píší — do kterých žijí. Termín „původní Američan“ byl zaveden v akademické sféře, aby nahradil rasově zabarvené označení americký indián. V žádném z oficiálních doku‑ mentů, které americká vláda s původ‑ ními obyvateli v minulosti uzavřela, toto označení nefiguruje. Mnoho autorů má tudíž oprávněnou nesnáz se s ním ztotožnit: dobře si uvědomují, že zastírá po tisíciletí budovanou kulturní a jazykovou pestrost jednot‑ livých indiánských etnik. Pomyslná mapa domorodé poezie pokrývá celou rozlohu Spojených států, všechny typy krajin a klimatických pásem, na kon‑ tinentu i mimo něj. Už jen množství pozoruhodných básnických talentů na Havajských ostrovech by vydalo na zvláštní případovou studii. Tím ovšem komplikace s definicí a vymezením teprve začínají. Mezi autory a autorkami indiánské poezie nacházíme hlasy různého věku, čistokrevného či smíšeného původu, odlišného stupně vzdělání, sexuální orientace, genderu (nechybí ani básníci transgenderoví či genderově nebinární, „dvojí duše“), pocházející z venkova, rezervací či hustě zalid‑ něných městských konglomerací. To samo o sobě zakládá v indiánské poezii velké tonální rozpětí. Nebývale rozmanitá je však i jazyková stránka jejich tvorby. Naprostá většina autorů sice tvoří v angličtině, která je pro ně místem setkávání, jazykovou občinou, kde spolu mohou vést mírumilovný dialog, tu si ale přizpůsobují speci‑ fické syntaxi a rytmu (melodičnosti) svých kmenových jazyků. Nebo jak říká básník Sherwin Bitsui (nar. 1975) z národa Diné (Navaho): používají ji s nastavením indiánské mysli. Jejich básně jsou tak nezaměnitelné svou dikcí, zvukem, vy/zněním. Když v Bitsuiových potemněle surrealis‑ tických verších čteme, že lidé „řekují“, z vesel se stávají prsty, které „vyškrabá‑ vají okna do rozbřesku“, hory „horují“ a pletou si „kuropění s truchlením“ (morning with mourning), ledovec „pavoučí“ příběh Jižního kříže a krev plní praskliny v prázdných náboj‑ nicích, můžeme v tom odtušit cosi z domorodého přesvědčení, že svět — v nás i kolem nás — je živoucí, dynamické a vzájemně propojené kontinuum, neutuchající tanec protékání a splývání. Poezie však představuje přede‑ vším jedinečnou příležitost udržovat při životě původní domorodé jazyky a příběhy, to největší bohatství, které každá kultura vlastní — dát jim možnost zaznít mimo úzce vyme‑ zený prostor domovské pospolitosti, dostat je k uším rozšířeného okruhu posluchačů a potenciálních mluvčích. Prakticky u každého domorodého básníka dohledáme alespoň jednu báseň, v níž se objevují slova v jeho původním indiánském jazyce — bez ohledu na to, zda jím hovoří od dět‑ ství, nebo se ho musel v dospělosti pracně naučit od starších. Najdeme však i takové, kteří své verše progra‑ mově píší dvojjazyčně. Takové jsou například básně Margaret Noodin (nar. 1965) psané vedle angličtiny souběžně také v jazyce anishinaa‑ bemowin, jazyce kmenů Odžibve, Odawa a Potawatomi — viz například sbírka What the Chickadee Knows (2020), v níž se dle vlastních slov pokouší ukázat, jak odlišně může svět znít, jak odlišně může být popisován v domorodém jazykovém paradig‑ matu. A dodejme, že nejedna báseň existuje výhradně v kmenovém jazyce daného autora/autorky — jako řada veršů pouštní básnířky Ofelie Zepedy (nar. 1952) v o’odhamštině (jejíž kniha Síla oceánu vyšla v roce 2019 i česky). Kromě toho, že nám takové básně umožňují přímé (i kdyby čistě vizuální) srovnání jazyka vzešlého Téma 50 z konkrétní krajiny/země a jejích zpěvů, a jazyka importovaného, ve spoustě ohledů odcizeného svému zemskému původu, můžeme v jejich existenci spatřovat dílčí vítězství pů‑ vodních národů nad systematickými snahami jejich jazyky vymýtit, umlčet. Každá taková báseň je místem, z ně‑ hož se mohou domorodé jazyky pnout do okolního světa; místem, v němž přetrvávají jako semínko v půdě. Pamatuj na vlastní zrození Provází-li tuto poezii značná pestrost užitých jazyků, platí totéž i pro její formální stránku. Pomyslete na libovolnou básnickou techniku nebo formální postup, a můžete si být bezpečně jistí, že na ni v ně‑ jaké básni dříve či později natrefíte. Zvláště básnická tvorba mladších ročníků (přehledně reprezentovaná například ve sborníku New Poets of Native Nations) nabízí celou paletu převzatých (post)moderních básnic‑ kých forem a technik, poukazujících na živý dialog se současnými básnic‑ kými trendy a také na touhu neustr‑ nout v minulém, aktivně ohledávat možnosti a hranice toho, co je ještě v básnictví přípustné. Nechybí tudíž básně v próze, ve formě dopisů nebo výčtů, slovníkových/výkladových hesel, takové, které nápaditě pracují s průsvitností papíru, nebo kousky sázené do podoby určitého obrazce — od kladiva po básně připomínající útlá stébla prérijní trávy. Takové básně současně smazávají rozdíly mezi uměleckými druhy, jsou stejně tak aktem literárním jako výtvar‑ ným. Nápaditost jednotlivých básní umocňuje všeprostupující smysl pro inovativní jazykovou hru, jazykové ši‑ balství. Jazyk, který po desetiletí slou‑ žil zničujícím silám marginalizace, je indiánskými tvůrci radostně tříštěn na neškodné odštěpky a přeskupován do jazyka (staro)nového, který by byl schopen přetlumočit historickou i osobní domorodou zkušenost; jejich vlastní smysl pro obřad, rituál, spra‑ vedlnost, štědrost. Jazyka, který si je dobře vědom toho, že je jazykem. V lecčems jako by se v podobě těchto básní odrážela zkušenost života v roztříštěném, neúplném světě — bytí ve vynucené kulturní diaspoře. Nejedna indiánská báseň doslova skřípe mezi zuby jako zrnka písku, vzpouzí se osedlání, pohodl‑ nému čtení. Jejich autoři a autorky v nich vytvářejí záměrné disproporce, disharmonie, rozklížení a bezedná propadla. Takto je tomu v celé řadě básní talentované básnířky Layli Long Soldier (nar. 1973) z národa oglalských Lakotů, básní plných ostrých hran, srázů, zámlk a nedořečeností, izolo‑ vaných slov v prázdném arktickém prostoru, zdánlivě nazdařbůh rozhoze‑ ných po stránce jako věštecké kůstky. Podobně radikální jsou i básně Craiga Santose Pereze (nar. 1980), v nichž tento guamský básník­‑akademik hojně využívá různé druhy závorek, lomítek, pomlček, textových symbolů či nečekaná zalomení textu rozbíjející jeho plynulost. Extrémní je v tomto směru grafická báseň „(I Tinituhon)“, která je celá tvořena z izolovaných slabik a číslic uspořádaných do asy‑ metrické mřížky. Do takové básně se dá vstoupit odkudkoli, z libovolného směru, na první pohled nemá žádný přikázaný začátek ani konec. Indiánské básně bývají často rytmizované hypnotickým opa‑ kováním téhož slova nebo fráze na způsob písňového refrénu, což prozrazuje hluboké kořeny této poezie v lidovém vypravěčství a v rituálních inkantacích a písních (stejně jako možné pozdější vlivy křesťanských hymnů a černošských spirituálů). Řada básníků se koneckonců sama označuje spíše za vypravěče nebo se přinejmenším vypravěčským uměním aktivně zabývá (jako třeba básnický veterán Simon J. Ortiz). Ukázkový příklad této charakteristické techniky poskytuje často uváděná báseň N. Scotta Momadaye „The Delight Song Of Tsoai­‑Talee“, která oslavuje lidské sepětí s kosmem. „Jsem nejvzdálenější hvězda / Jsem chlad úsvitu / Jsem hřímání deště / Jsem třpyt na sněhové krustě …“ vyjme‑ novává Momaday různé podoby své kosmické identity. Neméně výmluvnou ukázkou jsou již zkultovnělé litanické básně Joy Harjo „I Give You Back“, „Remember“ a „She Had Some Horses“ (všechny ze stejnojmenné sbírky z roku 1983). Zde malá ukázka z básně „Remember“: „Pamatuj na vlastní zrození, jak tvá matka napínala síly, / aby ti vtiskla tvar a dech. Jsi svědectvím / jejího života a života její matky a matky předešlé. / Pamatuj na svého otce. Také on je tvým životem. / Pamatuj na zemi, jejíž kůží jsi …“ Při čtení těchto básní jako bychom slyšeli rytmické údery na kožený rituální buben. Cítíme, jak se chvěje země pod nohama dusajících tanečníků, jak z rozpálených těl přeskakuje vzrušení i na nás, jak se i my začínáme pohupovat do elek‑ trizujícího rytmu, a náhle je nám dokonale zřejmé, že tyto básně mají být zhmotňovány tancem, písní, tě‑ lem, že těmito básněmi proudí vroucí krev. Joy Harjo ostatně tuto bytost‑ nou hudebnost své poezie akcentuje při živých vystoupeních, kdy básně svérázným způsobem vyzpívává. Jsme tady, jsme živí Joy Harjo (nar. 1951) z národa Muskogů (Kríků) má mezi zave‑ denými a zkušenými literáty zcela výjimečné postavení. Vstoupila do literárního světa jako jedna z klíčových osobností druhé vlny tak‑ zvané Native American Renaissance, literárního a (v širším pojetí) umě‑ leckého hnutí druhé půle dvacátého století. Prvotní impuls k psaní poezie poskytla mladičké Harjo její matka, která u kuchyňského stolu sepisovala písňové texty na psacím Indiánské básně bývají často rytmizované hypnotickým opakováním téhož slova Téma 51 stroji značky Underwood, „nejúžas‑ nějším předmětu v domě“. Od té doby Harjo vydala řadu úspěšných a cenami ověnčených básnických sbírek (poslední An America Sunrise je z roku 2019), několik divadelních her, nádhernou knihu pro děti The Good Luck Cat (společně s ilustrátorem a výtvarníkem Paulem Lee) a dva mimořádné memoáry (Crazy Brave a Poet Warrior), v nichž popisuje svou trnitou cestu k poezii a hudbě. Vedle toho nahrála jedno skupinové a sedm sólových jazzových alb (je výtečnou hráčkou na saxofon, indiánskou flétnu a klavír). Harjo je neúnavnou šiřitelkou a obhájkyní indiánských kultur a poezie, čile i na sociálních sí‑ tích. Společně s básnířkou Glorií Bird (Spokane) sestavila sborník Reinventing the Enemy’s Language. Contemporary Native Women’s Writings of North America (1998) zaměřený na tvorbu indiánských autorek a také rozsáhlou antologii When the Light of the World Was Subdued, Our Songs Came Through (2020), která nabízí multigenerační průřez básnickou tvorbou původních Američanů z ce‑ lých Spojených států. Roku 2019 (coby první básnířka domorodého původu) byla Kongresovou knihovnou jme‑ nována Laureátkou poezie Spojených států (United States Poet Laureate), tedy jakousi oficiální zastupitelkou americké poezie, jejímž úkolem je šířit povědomí o poezii napříč americkou společností. V rámci výkonu svého prvního funkčního období (z dosud tří celkových) podnítila vznik interaktivní online mapy americké domorodé poezie Living Nations, Living Words. Tento výjimečný projekt si klade za cíl předefinovat geografii severoamerického kontinentu skrze básnickou tvorbu původních obyvatel. „Literatura domorodých obyvatel Severní Ameriky Ameriku definuje. Není exotická. Její zájmy jsou konkrétní, byť často všeplatné,“ poznamenává Harjo. Kánon domorodých autorů a autorek se v posledních letech rozšířil o nesmírně talentované zástupce nej‑ mladších generací — vedle zmíněné Layli Long Soldier například mladého básníka a podcastového moderátora Tommyho Pica (nar. 1983, Kumeyaay), havajskou básnířku a badatelku Brandy Nālani McDougal (Kānaka Maoli) nebo Ishmaela Angaluuk Hopea (Tlingit, Iñupiaq), básníka a scenáristu unikátní počítačové hry Never Alone (Kisima Inŋitchuŋa, 2014), která jako jedna z mála her vychází z inuitské mytologie. Široké generační rozpětí vnáší do indiánské poezie plodné pnutí mezi tradičním a moderním. To lze dobře demonstrovat na vztahu řady mladých literátů k psaní poezie o přírodě. Mladí básníci a bás‑ nířky jsou si dobře vědomi toho, že identifikování domorodých etnik s přírodním světem — jakkoli mající reálný základ — bylo po dlouhou dobu nástrojem ovládání, udržo‑ vání původních obyvatel v zakletí zneviditelňujících stereotypů. Právě ony — a obecně očekávání, která lidé od indiánských psavců mají — jsou podrobovány kousavé kritice v dlouhé básni­‑pásmu Nature Poem (2017), druhé básnické knize Tommyho Pica, za niž v roce 2018 obdržel Americkou knižní cenu (American Book Award). V ní sledujeme Picovo alter ego, mladého queer básníka Teebse, který žije ve velkoměstě a nedokáže se (slovy oficiální anotace) „přimět k tomu, napsat báseň o přírodě“. „Nemůžu napsat báseň o přírodě, protože tenhle rozhovor probíhá v Sále jihoameric‑ kých obyvatel v Americkém muzeu přírodní historie.“ Pico ve svém vzdoru vůči kulturním stereotypům dokonce zachází tak daleko, že v téže básni skrze Teebsova ústa provoka‑ tivně deklamuje: „Na rovinu, nenávi‑ dím přírodu — nenávidím její útroby.“ Ale o chvíli později — jaksi šeptem, úkosem, z doslechu — přiznává: „V nejmenším není pravda, že nenávi‑ dím přírodu. Místa mají myšlenky — kopce mají hřbety, které zbožňují / když je hladíme svýma očima.“ Picova básnická skladba dokonale vyjadřuje napětí, které bezesporu spoluprožívá a dennodenně řeší mnoho jeho sou‑ časníků, zvláště těch z velkých měst: Nemůžeme se otočit zády k vlastním kořenům — k vlastní kultuře a zemi, která nás zrodila, zároveň ale chceme vést životy jako každý druhý; nejsme zaprášené exponáty v muzeu, hmyz navěky znehybnělý v pryskyřici minulého času; jsme tady, jsme živí. Jako se nevyhnutelně proměnil život těch, kteří byli nuceni vyměnit staré způsoby života za nové ve zcela novém světě, jako se nevyhnutelně proměnila krajina, v níž původní obyvatelé žili a žijí, tak se i domo‑ rodá poezie měnícím se okolnostem všemožnými způsoby přizpůsobuje, reaguje na ně, činí je součástí svého těla — a jen díky tomu může na‑ dále přežívat a vyvíjet se. Básnířka a editorka Heid E. Erdrich shrnuje tento vývoj — a jeho rozmanité trajektorie — následovně: „Píšeme a nepíšeme o dohodách, bitvách a bubnech. Píšeme a nepíšeme o or‑ lech, duchovních silách a kaňonech. Domorodá poezie může být vším tím, ale nejen tím. Je také o trávě a omlu‑ vách, kostech a radosti, pochodových kapelách a genocidě, kůži, sociální práci a mnohém dalším.“ Všechna naše síla pochází ze země Poezii původních Američanů lze z jis‑ tého pohledu číst jako poezii náležení. Vezmeme-li do rukou některý ze sou‑ dobých sborníků indiánské poezie, nelze si nevšimnout, že zahrnutí autoři jsou zpravidla seřazeni podle geografického klíče, respektive podle příslušnosti jednotlivých básníků a básnířek k nějakému regionu, místu, světovému směru. Nemusí přitom nutně jít o místo, kde daný autor či autorka fakticky přebývá. Zatímco básník­‑rančer Henry Real Bird (nar. 1948) z kmene Vran prožil celý život v blízkosti míst, kde se narodil a vyrůstal, mladá básnířka Jennifer Elise Foerster z národa Muskogů (Kríků) sice žije v San Franciscu, ale její kořeny sahají do oblasti dnešní Alabamy a Georgie. Připomeňme, že poezie prvních Američanů je geo‑ graficky nesmírně rozlehlý literární korpus, zahrnující chutě a barvy subtropických oblastí, pouští, přímoří, prérií, boreálních lesů či arktické tundry, nemluvě o kulturní rozma‑ nitosti jednotlivých národů a kmenů (jejich jazyka, rituálů, příběhů, ale i kultury hmotné — architektury, nástrojů, ošacení, šperků). Důraz na místní ukotvení ale současně vyjadřuje hlubší vědomí přináležitosti k určitému pozemskému místu — zto‑ tožnění s ním. Když Heid E. Erdrich, Téma 52 editorka sborníku New Poets of Native Nations, v obsáhlé a informativní předmluvě tvrdí, že vybrané básně pocházejí „z místa a k místu se váží“, reflektuje tím právě tuto odvoze‑ nost indiánské identity od místně pozemského. Ta ovšem nekončí jen u toho, že tyto básně vyprávějí příběh určitého místa (konkrétní řeky, skály, hory, jezera, pláně), jak by se mohlo z příliš zběžného pohledu zdát. Sama Erdrich obratem dodává, že básně jako takové — bez ohledu na jejich obsahovou náplň — jsou mnohými tvůrci chápány jako místo; místo, kde se střetávají vzpomínky, sny, naděje, minulost, přítomnost a budoucnost. Každá báseň vytváří prostor pro imaginaci, (v)cítění, změnu; každá báseň je prostorem, místem k obývání, do něhož můžeme na libovolnou dobu vstoupit a posléze z něj opět vyjít do světa širšího, občerstveni a posíleni. Kdykoli domorodí básníci hovoří o místě, nemají na mysli vztah k místu v převládajícím západním pojetí — místo nechápou jako prostor k dobytí a vlastnění, zpeněžitelnou výměru. Vztah je pro ně přesně opačný: místa vlastní nás, tvrdí. Každé místo má své osobité vědomí, osobitou inteligenci, přesah. Každé místo dennodenně vyslovuje své vlastní básně a probouzí básně v těch, kterým vdechlo život (Erdrich). Žít z nějakého místa — čerpat z jeho nálad a plodů, nacházet v jeho zemité náruči hlubinu bezpečnosti — znamená naslouchat jeho písním, myšlenkám, vnuknutím, oslovením. Domorodé národy, pochopitelně nejen ty severoamerické, těmto promluvám bedlivě naslouchají — a to je také důvod, proč si udržují tak silné spo‑ jení se zemí a širší komunitou života. Hovoří-li tedy původní Američan o vztahu k zemi — o vlastní srostlosti se zemí —, respektive vyslovuje-li, vyzpívává-li tento vztah, vyslovuje-li zemskost svých kostí a krve, není to jen zdobná slovní gymnastika. Každý jednotlivý kmenový národ předsta‑ vuje vždy také konkrétní krajinu, kus půdy a písně v ní obsažené, znějící — veškerý jazyk rezonující „uvnitř země“. Všechna naše síla pochází ze země, opakují domorodci znovu a znovu a znovu. A ta básnická jakbysmet. Básnířka a bývalá profesionální bas‑ ketbalistka Natalie Diaz (Mohawk) vyjadřuje toto hluboké sepětí s po‑ zemským v dlouhé básni „The First Water Is the Body“ následovně: „Řeka Colorado je nejvíce ohroženou řekou ve Spojených státech — / je také součástí mého těla. // Nesu v sobě řeku. Řeka je tím, kdo jsem: ‘Aha Makav. // To není metafora. // Když my Mohawkové říkáme Inyech ‘Aha Makavch ithuum, vyslovujeme své jméno. / Vyprávíme příběh naší existence. Řeka plyne středem mého těla.“ A něco podobného nám sděluje také výjimečná inuitská básnířka ng nanouk okpik (Iñupiaq) v úvodu básně „Her/My Arctic“, když popisuje své „inuitské já“: „Byla/jsem ukována mořskou solí / stlučena sněhem v železnou rudu rudého sledě.“ Ve směru uzdravení Není jistě přehnané hovořit o poezii původních Američanů jako o poezii přeživších — těch, kteří zůstali naživu navzdory. Bylo by však chybou omezovat její různost na spojení s minulým, skrze minulé ji definovat — dopouštěli bychom se stejného omylu jako ti, pro něž indiáni znamenají jen luky a šípy. Byť nelze traumatu kulturní genocidy v tvorbě indiánských autorů nikdy zcela uniknout, je současně nutné zdůraznit, že nejde o poezii, která by se nadměrně vyžívala v obrazech utrpení či historických křivd. Něco takového by vedlo pouze k živení negativních emocí, ustrnutí v osobní a kolektivní bolesti bez naděje na nápravu. Jak říká básnířka a univerzitní profesorka Deborah A. Miranda (Ohlone­‑Costanoan Esselen): „Indiáni neobývají pouze minulost a neskládají minulosti hold; také pracujeme a tvoříme vstříc budoucnosti.“ A jednou z forem této ozdravné, životadárné práce je psaní poezie. Už jen tím, že minulost vědomě zpřítomňujeme — třeba for‑ mou básně, která oživuje konkrétní příběh a nespravedlnost, zjednáváme nápravu, léčíme přítomnost; návra‑ tem do minulosti zbavujeme srdce bolesti, která by jinak hrozila přerůst v zatvrzelost a nenávist; učíme se žít a myslet vpřed, za zlobu. Hispánská spisovatelka Sandra Cisneros (nar. 1954) napsala, že v ji‑ ných časech by tito básníci a básnířky byli léčiteli, vizionáři, duchovními vůdci. A v jistém smyslu jsou jimi i dnes. Přestálou bolest a kruté nespravedlnosti napáchané na jejich předcích dokázali přetavit v něco povzbuzujícího a léčivého. Bylo by tak snadné propadnout tváří v tvář pozvolnému zániku vlastní kultury skepsi; prostě se vzdát a zcynič‑ tět. A třebaže se mezi původními obyvateli jistě i dnes najde bezpočet takových, kteří tlaku beznaděje podlehnou, v jejich poezii nacházíme něco jiného — odhodlání vytrvat vzdor nepřízním osudu; schopnost pohlížet na historii se vztyčenou hlavou, neochvějně a klidně; odvahu hledět skrze utržené rány kupředu, ve směru uzdravení. Básníci a básnířky, kteří nás provázeli tímto textem, opět a znovu stvrzují svými slovy odhodlání žít dál a vytrvat, vzdorovat zániku dostupnými nenásilnými prostředky. Bojovat, ale nikoli za užití násilí a smrtících zbraní, protože tím by pouze násilí rozmnožovali, nýbrž láskou a pochopením — jako to činí Natalie Diaz ve své Pulitzerem oceněné sbírce Postcolonial Love Poem, jako to činili protestující — pokojní bojovníci — u Standing Rock. Nabízejí nám tak velkou dávku naděje, o to potřebnější v časech klimatické změny a bez­ohledných vojenských vý‑ bojů mocných, které ohrožují křehký světový mír. Takové poselství může promlouvat ke komukoli na světě — bez ohledu na to, z jakého místa žije, k jakému náleží. Bez ohledu na kulturu. Autor je básník. O indiánech, Česku a kultuře Vynález divocha Jan Tošovský Představme si dětský letní tábor. Šance, že tu probíhá celotáborová hra s indiánskou tematikou, je poměrně vysoká. Děti si malují obličeje, vyrábějí čelenky, střílí se z luku. A i kdyby ne, někde stranou bude stát totem, u ohně se provozují rituály a za chvíli zazní píseň o prérii. Obraz indiána a indiánství je v české kultuře jaksi automatický, bezproblémový — byť reprezentuje jen ty severoamerické a i s nimi provádí všelicos. Avšak nemusí jít nutně o něco špatného: vždyť se tu zachovává zájem o kulturu i udržitelný životní styl. Téma 55 Když se řekne indián, většina z nás si představí hrdého válečníka na koni, ozdobeného čelenkou z orlích per. Tak vypadali prérijní Siouxové, Šajeni či Arapahové ve druhé polovině devatenáctého století — v době, kdy už jejich kultura a životní styl podléhaly mohutnému kulturnímu i vojenskému tlaku bílých osad‑ níků. Je ovšem dobré si uvědomit, že kůň, který tuto představu pomohl vytvořit, rovněž přišel do Ameriky až s Evropany. Mustangové, kteří se proháněli prériemi, byli potomky koní uprchnuvších Španělům z Mexika a Floridy. V průběhu osmnáctého sto‑ letí se s nimi setkávali Siouxové a další kmeny, které byly na okraj Plání zatlačeny od Velkých jezer pohybem Odžibvejů, kteří zase prchali od po‑ břeží před náporem bílých. Je pozoru‑ hodné, jak se tyto dva pohyby — jeden od jihu a druhý od východu — setkaly. Bez koně by prérijní kmeny neovládly hluboké prérie, neadaptovaly svou kulturu plně na lov bizonů, a nevytvo‑ řily tak mýtus, který živí naši fantazii dodnes. Bohatý přísun proteinů z relativně snadno dostupné kořisti vytvořil z prérijních Indiánů nejvyšší lidi tehdejšího světa. Zemědělským Evropanům připadali prérijní lovci a sběrači jako obři. Tento pocit je ostatně dobře dochován i v některých „mayovkách“, o kterých bude ještě řeč. Obraz indiánů se začal v evropské mysli utvářet brzy po zahájení kolo‑ nizace, nejprve prostřednictvím špa‑ nělských zpráv od vojáků, dobrodruhů a misionářů, které o indiánech (v té době především jihoamerických) často mluví jako o líných a nevzdělatelných. Na druhé straně vzniká v pozdní renesanci mýtus ušlechtilého divocha, který přes osvícenství a romantismus doputuje až do jednadvacátého století. Svého „Candida“ má Montaigne, Voltaire i Rousseau, ozvuk myš‑ lenky člověka nezkaženého civilizací najdeme třeba i ve Frankensteinovi Mary Shelleyové, krystalickým typem je rovněž statečný a ušlechtilý Unkas z Posledního Mohykána Jamese Fenimora Coopera. Indián z televize Český obraz indiána se formoval především pod dojmem z indiánů Severní Ameriky, třebaže prvním skutečným indiánem, kterého mohli Češi (respektive Pražané) potkat, byl Čerwuiš z kmene Čamakoko z území dnešní Paraguaye, kterého ze svých cest přivezl cestovatel a etnograf Alberto Vojtěch Frič. (Stojí ale za zmínku, že už Josef Kajetán Tyl ve své hře Paličova dcera z roku 1847 přivedl do Prahy mladého indiána Prokopa alespoň ve své fantazii.) Čerwuiš, místními přezdívaný Červíček, se stal známou pražskou postavou, s oblibou chodil na pivo například do hospody U Fleků. Po pražských hospodách ho vodíval Jaroslav Hašek, který ho zvěčnil v povídce „Indián a pražská policie“. Říká se také, že Hašek je autorem minimálně poloviny veselých historek o Čerwuišovi. Je málo známým faktem, že Frič se v Paraguayi oženil s ženou z kmene Čamakoko a zplodil s ní dceru Hermínu. Ta se stala prababičkou rozsáhlého potomstva, čítajícího dnes asi dvě stě lidí. Pražští potomci A. V. Friče se ovšem o tomto početném příbuzenstvu dozvěděli až v roce 2000. Od té doby jsou obě části rodu v čilém kontaktu. Avšak českou imaginaci živily především romány anglosaských a později německých (sic!) autorů. O Cooperově Posledním Mohykánovi už byla řeč a nelze v této souvislosti nezmínit také Ernesta Thompsona Setona; obraz indiána v české kultuře ale formovali především dva němečtí autoři, a sice Fritz Steuben a Karl May. Fritz Steuben (1898—1981) napsal ve třicátých letech dvacátého století osmidílný epos o statečném a ušlechtilém náčelníku kmene Šavanů Tekumsehovi. Tekumseh skutečně žil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století a Steubenovy knihy se vyznačují velkou fakto‑ grafickou přesností. Kolem poloviny třicátých let se však dostal pod silný vliv nacionálního socialismu a z jeho hrdiny se stává bezmála nadčlověk, vůdce s nadlidskými schopnostmi, který nicméně uznává nadřazenost bílé rasy. Po druhé světové válce byla Steubenova oktalogie „očištěna“ a nadále vydávána v této nové verzi. Karla Maye (1842—1912) asi netřeba dlouze představovat. Jeho knihy o statečném náčelníku Apačů Vinnetouovi a jeho „bílém bratru“ Téma 56 Old Shatterhandovi zná snad každý — nebo alespoň ikonické filmy, které byly na motivy těchto knih natočeny v šedesátých letech s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem v ústředních rolích. Moji vrstevníci si ještě budou pamato‑ vat i dost příšerný seriál, který vznikl později v osmdesátých letech a v němž se objevila další kultovní postava mladého Komanče jménem Tašunko Sapa. Díky němu většina mé generace ví, že Komančové mají křivé nohy a zelené zuby; nikdo však nechápe, proč má komančský válečník, žijící mezi Apači, siouxské jméno. Mayovy knihy jsou prodchnuty silným huma‑ nismem a idealismem — jsou dalším z výhonků mýtu o „ušlechtilém divochovi“. Je poměrně dobře známo, že autor dějiště svých románů nikdy nenavštívil — jeho znalosti o původ‑ ních obyvatelích Severní Ameriky pocházely téměř výhradně z četby tehdy již poměrně dostupné fakto‑ grafie, ale především z vlastní bohaté fantazie. To nezabránilo nacistům, aby Mayovy knihy za druhé světové války nevyužili k protiamerické propagandě. Zajímavostí je, že dějiště další linie svých románů — Blízký vý‑ chod — autor navštívil a poté „otřesen skutečností“ vydal dva realistické romány z tohoto prostředí. Posledním velkým zářezem na utváření představ o indiánech je bezpochyby kultovní trhák Kevina Costnera Tanec s vlky z roku 1990. Přítomnost opravdových indiánů, hovořících opravdovým indiánským ja‑ zykem (lakotsky), společně s možností pouštět si film znovu a znovu díky tehdy již obecně dostupné videotech‑ nice vedla u autora této stati k jisté formě závislosti, kterou jiní vrstevníci nacházeli například v počítačových hrách či návykových látkách. Indiáni z Schengenu Česká lidová představa o indiánské kultuře se vyznačuje pozoruhodným synkretismem. Dobře se to ukazuje na slovech přejatých z různých indiánských jazyků a různých kultur. Indiáni bydlí v týpí (lakotské thipi označuje obecně obydlí; v současné lakotštině se proto pro původní stan obyvatel prérií používá slovo thiik‑ čeya), o která se starají jejich squaw (algonkinské skwa či eskwa znamená skutečně „ženu“; v současnosti se ale ve Spojených státech amerických vede boj za změnu řady místních názvů obsahujících slovo Squaw, protože má i sexuální a urážlivé konotace — mohavské slovo odžiskwa znamená vaginu a zároveň připomíná smutnou historii, kdy indiánské ženy, ozna‑ čované tímto slovem, často sloužily jako sexuální otrokyně bílých mužů). Pro boj zblízka používá tomahawk (z algonkinského tamahaak, „nástroj k odřezávání“), řeky splouvá na kánoi (původní výslovnost asi „keňu“, jak tomuto plavidlu říkali i první čeští trampové; slovo pochází od karib‑ ských indiánů a do Evropy ho přivezl pravděpodobně už Kolumbus) a rád se sklouzne na tobogánu (z mik‑ mackého tepaqan, saně). Před jeho obydlím stojí totem (z odžibvejského ototeman, které označovalo jistý stupeň příbuzenství; totemové sloupy byly ale typické spíše pro indiány severozápadního pobřeží Severní Ameriky — Kwakiutly, Tlingity, Sališe a další). Když má chvilku volna, rád si svůj kalumet (slovo, které zní velmi indiánsky, ale pravděpodobně pochází z francouzského chalumeau, „stéblo“) nacpe tabákem (asi z aravac‑ kého tabago, označující jak smotky tabákových listů, tak i dýmky, z nichž se kouřily) a pomodlí se k Velkému duchu, kterého nazývá Manitou (algonkinské slovo manitu označuje životní sílu, která stojí za vším stvo‑ řením) nebo Wakantanka (lakotsky Velké tajemství či Velké kouzlo). Když jde do boje, spustí hurónský řev (jako Huróni se označovala konfederace čtyř irokézských kmenů žijících u Hurónského jezera; dnes je většina Hurónů asimilována početnějšími irokézskými kmeny). A nezapomene si samozřejmě obout mokasíny (opět Algonkini). Všechny tyto pojmy, ideje a před‑ měty od počátku sytí český tramping a pěkně vyřezávaný a pomalovaný to‑ temový sloup, bizoní lebku (no dobře, kravskou), symbol kruhu s rohy a orlími pery či zvláštní ohniště pro posvátný oheň najdeme v každé osadě od Aše po Břeclav. Týpí se stalo běžným vybavením letních táborů, ale i zahrad, festivalů, dětských oslav a dalších příležitostí a jejich výrobou se dnes dá i slušně živit. Tobogány … no, nechme toho. Indiánská inspirace se stala integrální součástí naší po‑ pulární kultury a nevyhýbá se žádné věkové skupině a žádné sociální vrstvě. „Letí šíp savanou“ zazpívá snad každý. Je tu ale ještě jedna subkultura, která k tématu přistupuje poněkud vážněji. Jsou jí euroindiáni. Tedy etničtí Češi (a další Evropané), kteří tráví volný čas tábořením v týpí, výrobou indiánských předmětů, pořádáním pow wow, tanců slunce, ceremoniálů potní chýše a podobně. Mnozí se učí indiánské jazyky, cestují za indiány do Spojených států a Kanady, navazují s nimi přátelství a podporují jejich boj za sebeurčení a odčinění křivd minulosti. Velkou in‑ spirací tomuto hnutí je český lingvista Jan Ullrich, který se na počátku devadesátých let dvacátého století na‑ učil z dostupných materiálů lakotsky a pak se vypravil do Spojených států za Siouxy a zdokumentoval jejich ohrožený jazyk. Dnes je vůdčí osobností hnutí za záchranu lakot‑ štiny jako živého jazyka, je autorem lakotské gramatiky a slovníku a vede kurzy pro mladé Siouxy, kteří chtějí mluvit jazykem svých předků. Jeho metodu se od něj učí zástupci dalších indiánských kmenů a s jeho pomocí zakládají vlastní hnutí za záchranu svých jazyků. Může se zdát zvláštní, že malý národ uprostřed Evropy našel takovou zálibu v hrdých původních obyvatelích vzdálené Ameriky. Pokud je mi známo, nemá to v této míře v Evropě obdoby. Snad je to dáno naší historií utlačovaného národa, po celé své dějiny čelícího akulturačním tlakům větších a mocnějších sousedů. Možná to souvisí i s nedostatkem hrdinských vzorů v našich moderních i dávnějších dějinách. Nevím, jestli je to směšné či dětinské, ale obdiv k indiánům a jejich tradicím vnáší do naší kultury nejen soucit s trpícími a utlačovanými, ale i blízký vztah k přírodě a úctu ke všemu živému. Rád bych se tedy rozloučil pozdravem v jediném indiánském jazyce, který trochu ovládám. Hau, kóla. Mitákuye oyás’in. Autor je překladatel a dramaturg. Tmavě červený les Jin Huaqing exkluzivní online premiéra Sedmikrásky Věra Chytilová online premiéra digitálně restaurované klasiky Premiéryoc eňovaných filmůonli ne dafilms_170x127_host_5_22.indd 1 17.05.22 15:58 29.07. —04.08. 2022 Letní filmová škola Uherské Hradiště Dotýkám se filmu 48. ročník lfs.cz Soutěž pro předplatitele Ve které, dnes již zbořené, čtvrti žili kapverdští hrdinové filmů portugalského artového mága Pedra Costy? Odpovědi zasílejte na objednavky@casopishost.cz, do předmětu napište „soutěž LFŠ“. Soutěž končí 30. června. Ze správných odpovědí vylosujeme tři výherce, kteří získají jednodenní akreditaci na festival 48. Letní filmová škola Uherské Hradiště. Pořadatel Hlavní mediální partneři Generální mediální partner Hlavní partner Finanční podpora Soutěž pro předplatitele Inzerce IvoDvořák 59 Básnířky a básníci čísla Původní americká poezie bdg nanouk okpik Její/Moje Arktida Mrtvá velryba Vrací se k inuitskému já: obrazy   v zrcadle jsou blíž,   než se na mém kajakovém člunu z kůží zdá.   Ji/mě stvořila mořská sůl, sněhem zaraženým  do železitého sušeného sledě. Zatímco pádluje/pádluju,   další plovoucí mrtvola, kropenatý lidský kožich: to narval plave kolem tyrkysového ledovce. Z oškubaných  slonovinových kostí  se spirálovými, krví potřísněnými stuhami ze kterých už zbyl jen jediný   kel. Mine/minu ho   a pádluje/pádluju dál, v moři z šedivých a rozbouřených   šarlatových vodních stěn. Naše jateční olejové   knoty v osvětlených iglú na polárním pobřeží  vedle vyplavených splávků  z prázdných modrozelených lahví  od koly; splávky  naznačují obrys  obnaženého kruhového nevodu  plného chapadel fialových chobotnic,   co se odrážejí ve zpětných zrcátkách. Pádluje/pádluju dál. Vleče dvouapůlmetrový kel,   za sebou nechává krvavou stopu, zachytí sklo a mrk:   víčka se vyhýbají riskantnímu  dlouhému Braillovu  lanu: dohodám.  Její/moje ušní bubínky hrají starou hrdelní píseň, suchou jak sluneční skvrny. Pádluje/pádluju dál. V císařském řezu   ozonové vrstvy bez víček   je bílý obr, dívá se   zašpiněným skleněným okýnkem, ujímá se mladých Inuitů   jak skvrnitých medúz, sají kvanta krve,  a pod Polárkou  vztyčuje vlajky. Pádluje/pádluju dál. Její/moje krajkoví karibu   v temném měsíčním světle kličkují před   Bushovými zákony. Její/můj malamut   běží v arktických kruzích před půlnoční    bouří. Její/můj tuleň kroužkovaný štěká   kuplety předzvěstí  v oválné degustační místnosti s bílými sloupy a zatuchlými   zažloutlými sbírkami zákonů. Pádluje/pádluju dál. Doplujeme k břehu   Beaufortova moře, přistaneme s kajakem. Vidí/vidím, jak trojnásobně silný   permafrost moře  splývá s pevninou, kostry Inuitů se zvedají jak křehké   slonovinové naplavené dřevo, zatímco souhvězdí Orel   klesá a ona se snaží / já se snažím zatlačit, tlačit a strkat  šlachy zpátky  do závitových kostí země. 60 Kritiky kLibor Staněk Už dle malého počtu přihlášených knih je jasné, že letošní Cena Jiřího Ortena zřejmě nebude patřit k těm přelomovým. Odborná porota (ve složení Petr Fischer, Štěpán Kučera, Božena Správcová, Ondřej Buddeus, Alena Šidáková Fialová) vybírala z pouhých sedmnácti přihlášených knih, z nichž finální nominaci získala novela Josefa Tichého Předvečer a dvě básnické sbírky, konkrétně Měňagon od Vojtěcha Vacka a Štičí kost od Radka Touše. Abychom ale mladým autorům nekřivdili: za tak malý počet přihláše‑ ných titulů může letos asi i covidový rok, ve kterém většina nakladatelů vydání prozaických debutů odkládala ze strachu, že se jim nedostane potřebné pozornosti a publicity. Do užšího výběru Ortenovy ceny se tedy dostalo jediné prozaické dílo, konkrétně novela Josefa Tichého (nar. 1991) nazvaná Předvečer, která čerpá z autorovy životní zkušenosti. Tichý totiž vystudoval japanologii a v rámci studia absolvoval díky stipendiu japonské vlády roční stáž na Hirošimské univerzitě. Příběh o dvou stech stranách tak vyrůstá ze stejně vzdáleného prostředí jako ví‑ tězná kniha Ortenovy ceny z roku 2019 Probudím se na Šibuji od Anny Cimy (nar. 1991). Zatímco ale debutový román Anny Cimy odehrávající se na‑ půl v Tokiu a napůl v Praze udivoval promyšlenou žánrovou roztěkaností (univerzitní román, deník, cestopis) a elegantní dějovou přetékavostí (rea‑ lističnost versus fantazijní imaginace), Tichého novela tuto vnitřní narativní dynamiku postrádá. Ba co hůř, sama se v ní ztrácí. Jako by si autor nakonec nemohl vybrat, k jaké vypravěčské poloze se má přiklonit nebo do jaké emoční nálady má nechat čtenáře vplout. Namísto budování napětí tak spíš nemotorně přešlapuje mezi introspektivním deníkovým psaním a distancovaně chladnými vhledy, s nimiž se ale právě kvůli krkolomné syntéze těžko ztotožníme. Spisovatelova prvotina přitom začíná nadějně: v téměř kafkovsky temně laděných konturách (ústřední hrdina navíc vykonává funkci dveřníka), v nichž chybí jakékoli předporozumění či vysvětlení dané situace, přijíždí hlavní postava Patrik Weisberger na tříměsíční stáž do městečka Nikkó do odlehlého hotelu v horách severně od Tokia. Kniha, která si zpočátku buduje pod‑ manivě tajemnou atmosféru plnou vábivých nedořečeností, se bohužel časem roztéká do nezáživného hle‑ dání vlastní identity skrze prožívaný vnějšek hotelového provozu s hro‑ madou letmo načrtnutých postav, jejichž charakter se drolí pod nánosy banálně vystavěných dialogů, často asociujících prázdné tlachání. Skoro každý díl jednotlivých kapitol pak končí jakýmisi éterickými ponory do prchlivosti přírodních scenérií, v nichž se autor touží stát básníkem. Tato transformace do ly‑ rického vidění se však v novele děje s tak nudnou zacykleností, že jste brzy na pochybách, zda se nejedná o čistě vygenerované schéma, jehož řečové akty se zbytečně dojímají samy nad sebou. Závěr knihy je pak s přihlédnutím ke klišovitě popsané milostné scéně jako vystřižený z červené knihovny. Hlavní hrdina v něm navíc volí v kontextu aktuál‑ ního světa umění už dost komfortní zónu coming outu, což je ovšem to poslední, co bychom knize měli vytknout. Tichého novela má smysl pro vy‑ kreslení detailu a velký jemnocit pro cudně křehký pohled, který v mno‑ hém koreluje s japonským vnímáním světa nezatíženým potřebou významu. Ani zvolené téma a prostředí příběhu není nefunkční, protože vysvobozuje českou prózu z provinční zahleděnosti do vlastní minulosti. Přesto se ale ani prvotina nemá psát jako pouhopouhá kratochvíle, jako nějaká volnočasová aktivita bez hlubší sebereflexe. Podvečer se tím bohužel i v našem literárním kontextu stává průměrnou prozaickou knihou, k níž není potřeba se vracet, natož ji ověnčit nějakou cenou. Mezi jiskřivostí a brbláním Další knihou nominovanou letos na Cenu Jiřího Ortena je básnická sbírka Vojtěcha Vacka (nar. 1993) nazvaná Měňagon. Absurdní fanta‑ zijno je této poezii chlebem a živel řečové imaginace vodou. Autor v ní na své myšlenky nasedá jako na hor‑ skou dráhu, takže čtenář nikdy neví, do jakých slovních zákrutů s ním zatočí. A právě v tom je největší kouzlo i úskalí Vackova básnění. Pro Vacka je řečová divotvornost pod‑ statným hybatelem děje, je smyslem pro osvobozující asociativnost a metaforickou originalitu, z čehož vyrůstá řada poetických novotvarů včetně promyšlených jazykových her. Zároveň ale vždy nelze v textech rozeznat tenkou hranici mezi ge‑ niálním tokem řeči a veršovým brbláním, mezi nezaměnitelně jiskřící Oslava průměrnosti Josef Tichý Předvečer Minimum Difference, 2021 206 stran Vojtěch Vacek Měňagon Pavel Mervart, Červený Kostelec 2021 66 stran 61 Kritiky obrazností a nicneříkajícími slovními čmáranicemi. Autor asi chce skrze svou neotřelou představivost ve sbírce vystavět obrysy panopticky ztřeštěného vesmíru, který se však mnohdy rozpadá do náhodně vychrlených lyrických promluv. Zapomíná na to, že i tvůrčímu chaosu občas sluší konzistentnost. Jako by byl tedy mnohdy v knize pro autora důležitější jeden veršový úsek (manýristicky vypiplaný do jazykové extravagance) než celek básně, respek‑ tive její finální vyznění. Tím se ostatně Vackova poetika vlévá do jednoho ze současných proudů české poezie, který můžeme pracovně nazvat jako „nonsensově absurdní lyrika“ (Martin Poch, Pavel Zajíc, Alžběta Stančáková), spoléhající na šokující obraznost, zá‑ měrnou sloganovitost veršů a otevřený významový potenciál. To mimo jiné svědčí o tom, že generace mileniálů ve svých poetických textech negeneruje pouze permanentní úzkost. Vacek se ale od uvedených básnických kolegů přesto v něčem odlišuje. Jeho zběsilý pud ke psaní připomíná funkci vyprávění v náboženství či folkloru. Básníkovo slovo se totiž pokouší vzkřísit moc, jakou mělo u přírodních národů, v mytologické a lidové tradici. Pojmenovávání věcí se zde stává samotným aktem stvoření reality. Ústřední báseň sbírky je pak pro mě ta ze strany třicet šest, v níž se z desky psacího stolu stává doslova pustý ostrov a ve které je částečně poodhalena spisovatelova poetická metoda, kdy jeden předmět či vjem dokáže rozvířit básníkovu imaginaci do spontánně vyfabulovaného procesu psaní: „Pro tebe tu zbývá tužka a slova. / Chop se jich. / Pozoruj počínající hemžení v chuchvalci / a vyprávěj příběhy, které jsi rozvířil bez jediného fouknutí,“ píše Vacek, jehož představivost si ujíždí na tripu, z něhož prýští výbušná směs obrazivého vidění. Proto tolik hříček, proto Měňagon. Vackova poezie je přesto nejsilnější tam, kde svou imaginaci zkrotí a přiváže ji na uzel významově dostředivých textů. Těch je ale ve sbírce zatraceně málo: „Z koruny vylétly sýkory. / Těžiště přesunuly do snu, / aby přežily náhlou změnu skupenství. / Pak se neviditelné snesly na zem / a bezchybně zapadly do skulin v záhonech“ (s. 11). Prošlapanou cestou Poezie třetího finalisty Radka Touše (nar. 1993) je pravým opakem Vackova způsobu psaní. Sbírka nazvaná Štičí kost nespoléhá na imaginativní rozjitřenost, ale naopak klade svou důvěru do velmi úsporné a civilní poetiky, která si na jedné straně často vystačí s pár verši, přičemž název básně je už vždy její plnohodnotnou součástí. V Toušových textech tak ab‑ sentují jakékoli náznaky estetizujících metafor: „sbírali se po nebi / jako by měl / přijít“ (s. 57). Píše vždy s mini‑ malistickým a emočně odtažitým, až surovým nádechem, jenž z básní vyjímá s chirurgickou přesností veškeré okolní významy. Po nich pak v textech zůstává jen stín zazna‑ menaného, jen stopa existence, což ale zároveň jádro básní rozrezonuje do intenzivně dramatického napětí: „v nehlídané chvíli / když myslel / že je sám / vykřikly za dvorem / lopaty hlíny“ (s. 13). Toušova poezie si přitom svou volbou prostředí uchovává jakýsi venkovský nádech, v němž pojem „regionální poetika“ neznamená pejorativní označení, ale autentické splynutí s daným místem. V něm se vyjevuje rodinná historie s živými příběhy, které se uchovávají právě skrze básnické slovo. Je patrné, že autorovi se podařilo existenciálně zarůst do daného místa, které má v jeho textech zřetelný ontologický přesah. Jsme v nich svědky specific‑ kého způsobu čtení prostoru, jenž je založen na ustálených, rytmizovaných interakcích: „už to zase sype z kapes / a nepochytá / i zítra ho potkáš / před kamenným kostelem / jak setrvale pátrá“ (s. 35). Přes výše uvedené svébytné kvality sbírky se však jedná o nikterak inovativně originální poezii. Touš si v rámci tuzemské lyriky vybral dobře prošlapanou cestu, na niž se před ním už vydalo mnoho básníků (Hruška, Borkovec, Kolmačka, Hložek …). Mluvím zde o „civilistní“ či novo‑ dobé „spirituální“ poetice, která už od devadesátých let volí umírně‑ nější a ukázněnější básnické vyznění, přičemž svou realitu umanutě rámuje do obrazu. Toušova sbírka Štičí kost je z tohoto úhlu pohledu s přihlédnutím k mnoha jejím básním pouhým opakováním opakovaného. Vyhrát Ortenovu cenu asi může, ale proč vlastně? Spirituální seance i v naší poezii už trochu nudí. Útěk od současnosti Z výše interpretovaných pasáží je patrné, že finální trojice letošní „ortenovky“ v sobě neukrývá žádný skrytý diamant zářící neochvějně geniálním talentem. To ale po této ceně asi ani nemůžeme chtít, jelikož se v ní často objevují debutové pokusy, které svou finální formu teprve obrušují do dokonalejších obrysů. Letos je však podle mého názoru ještě trochu hůře, jelikož všechny tři tituly lze v kontextu české poezie a prózy považovat za naprosto průměrné. Tichého novela je sice odvážná ve zvoleném tématu a prostředí a její devízou je i to, že nehledí jako spousta českých prozaických titulů do let minulých. Kniha se ale dějově rozpadá a některé její pasáže koketují s kýčem. Interpretované básnické sbírky jsou na tom o poznání lépe, ale jak Vackovo (manýristická hra se slovem), tak i Toušovo (imaginistické rámování do obrazu) básnění je poezií minulosti. Z tohoto hlediska nechápu opominutí další přihlášené sbírky od Nely Bártové s názvem Na konci chodby je ráno, která naopak ve své tvorbě se svěží dravostí demonstro‑ vala živý jazyk ulice. Její živelné verše, vstupující do interdisciplinárních konotací, navíc nejsou zatíženy zkostnatělou lyrickou tradicí, o čemž svědčí zvolená „antipoetická“ témata. Rozhodnutí poroty se tak vyprofi‑ lovalo jako velmi konzervativní, bez chuti zariskovat. To jí ale bohužel snižuje kredit a vlastně v mnohém souvisí s výrokem básníka Petra Borkovce, jenž tvrdí, že „literární ceny jsou většinou útěkem od současnosti a současné literatury“. Autor je básník, hudebník a literární kritik. Radek Touš Štičí kost Trigon, Praha 2021 72 stran k 62 Kritika v diskusi Nejlepší, kterou máme Ondřej Nezbeda (ed.) — Olina Stehlíková — Libor Staněk — Ondřej Buddeus Letošní ročník Ceny Jiřího Ortena se v mnohém lišil. Během covidového roku nevyšly téměř žádné prózy mladých autorů do třiceti let, takže mezi přihlášenými naprosto převažovali básníci a knih bylo v soutěži méně než obvykle — sedmnáct. Možná to bylo i tím, že někteří nakladatelé své autory zapomněli přihlásit. Jestli se ale diskutující na něčem shodnou, tak na tom, že Cena Jiřího Ortena by měla zůstat takovou, jaká je. Kritika v diskusi 63 Ondřeji, ty jsi získal Cenu Jiřího Ortena v roce 2013. K čemu je ta cena dobrá? OB: Tak držíš ji a nosíš. Je to nej‑ důležitější a nejvýznamnější cena pro mladé spisovatelky a spisovatele, kterou tu máme. Je unikátní tím, že je přímo namířená na toho, kdo ji vyhraje, a slouží jenom jemu. Když se podíváš na krajinu českých literárních cen, často mají spoustu dalších funkcí — slouží sobě, spektáklu, nakladatelům. V případě „ortenovky“ ale veškerá energie patří tomu, kdo ji vyhraje, a je mu tím nesmírně pomoženo: Teď tě literární komu‑ nita bere vážně. Teď můžeš. Teď se ukaž. Samozřejmě je s tím spojená i finanční odměna a radost a třeba i pomoc ke vstupu do mezinárodního festivalového prostředí. OS: Dodala bych, že ta cena je uni‑ kátní i svou pětatřicetiletou tradicí, což zvyšuje její prestiž — člověk si může udělat přehlídku laureátů nebo nominovaných a něco z toho seznamu vyvozovat, třeba jak nebývale se po‑ rotcům „ortenovky“ za ta léta dařilo trefovat se do budoucích literárních talentů, z nichž se stanou etablovaní nebo respektovaní autoři. A taky si myslím, že tato cena zvyšuje možnost vydání jejich dalších knih, protože nakladatelé na oceněné autory slyší, jsou pro ně atraktivnější. A hodnotná jsou i laudatia porotců. Jaké to vlastně je mít tu moc popostrčit něčí autorský osud? Stejně jako Ondřej máš zkušenost porotkyně. OS: Neměla jsem pocit, že někomu osobně pomáhám, rozhodování v porotě je týmová práce. I když jsem samozřejmě měla několik favoritů, kteří se nedostali do nominací nebo nebyli oceněni, ale to je normální — hodnocení literatury nikdy nebude a nemůže být objektivní. OB: Je to spíš příjemný pocit hledání, kdy se snažíš objevit, jestli přichází nějaký osvěžující hlas, talent, který do českého literárního pole zasáhne. A byl současný ročník něčím osvěžující? Příznačný? LS: Už jsem se to snažil pojmenovat ve své kritice. Pro mě bylo letošní rozhodnutí v lecčems konzervativní. V případě nominovaných básnických sbírek Radka Touše i Vojtěcha Vacka nás to vrací někam do devadesátých let. Myslím si, že zajímavé by spíš bylo hledat, co v letošní Ceně Jiřího Ortena chybí. OS: V čem jde pro tebe o konzervativní volbu? Protože porotci nominovali do užšího výběru autory poetik, které považuješ za vyčpělé a staré? Jestli jsem to dobře pochopila i z tvého textu, tak tam řadíš spirituální poezii, která nudí, a dokonce lyriku obecně — ta je zkostnatělá. Když si vezmu seznam přihlášených děl, tak si říkám: Co bys volil, aby to nebylo konzervativní? Nelu Bártovou, Dominika Bárta nebo Františka Hrušku? LS: Vždycky záleží na tom, s čím srovnáváš. Pokud se pohybujeme v tom seznamu sedmnácti přihlášených jmen, tak se mi jeví poetika Nely Bártové jako nejpřijatelnější, ale sbírky Dominika Bárty nebo Františka Hrušky bych tam nezařadil. Ale konzervativní, spiri‑ tuální, civilní … to jsou samozřejmě jenom škatulky. Zkrátka si myslím, že Vackova poetika v mnohém navazuje třeba na typltovské vidění světa. Vacek je sice daleko kouzelnější, fantastičtější, zahalený do pohádkových světů, ale ta řečová intence, opájení se vlastní řečí, je velmi podobné. Jenže Jaromír Typlt to v devadesátých letech udělal odváž‑ něji a drzeji, byl sebeironický. Mně se ta Vackova sbírka v některých ohledech líbila a v té kritice popisuju i její pozi‑ tiva. V tomhle si ale myslím, že Vacek nic moc nového nepřinesl. V některých recenzích zaznělo, že stvořil novou básnickou řeč. V jeho případě ale nejde o nějaké rimbaudovské vizionářství, je to poezie gamblerství, které si ujíždí na tripu asociativnosti. To ale surrea‑ listi a dadaisti dělali mnohem líp. OB: A není to poněkud přehnané očekávání u debutu? A nejsou pojmy jako „vidění světa“ kritickým itinerá‑ řem z devadesátých let? OS: Jen bych upřesnila, že to není debut, je to Vackova druhá kniha a už debut byl přihlášen na Cenu Jiřího Ortena. Ale ještě k tomu, co říká Libor — mě zarazilo, že máš určité spektrum básnických proudů a gest, které hodnotíš jako zastaralé, Kritika v diskusi 64 nebo dokonce vyčpělé. A pak máš nějakou skupinu poetik, tvůrčích postupů nebo formálních prostředků, které ti připadají moderní … LS: …moderní ne, to už je taky staré. Spíš aktuální, soudobé. OS: Ale soudobé v čem? Obracejí se více k současnosti, jsou angažovanější, sociálně senzitivnější, civilnější? To by mi přišlo velmi málo. A ani v tom nevidím nic aktuálního, protože so‑ ciálně senzitivní básníky jsme tu měli ve dvacátých nebo čtyřicátých letech minulého století a potom v mnoha variacích. Tedy i oni jsou vyčpělí? LS: To bychom se museli bavit o konkrétních formálních rysech, třeba o tom, jak Nela Bártová ve své sbírce přibližuje poetiku mluvené řeči. Podle mě je odvážné a osvěžující, když odposlouchává řeč na ulici, dokáže ji přepisovat. Samozřejmě i to už někteří autoři dělali dříve, ale její jazyk je díky tomu živý. Ve srovnání s tím je Měňagon Vojtěcha Vacka zakuklený do jazykových hříček, i když velmi imaginativních. OB: Já bych si dovolil nabídnout jiný kritický pohled. Moje výhrada vůči sbírce Nely Bártové je v tom, že je to takové postdigitální beatnictví, které se po jisté době začne velmi opakovat. Zdá se mi taky, že oproti Vojtěchu Vackovi ona jazyk nevnímá, bere ho jako transparentní médium, skrze které pohlíží na svět. Zatímco Vojtěch Vacek si jazyka všímá velmi, někdy až moc, v tom s Liborem souhla‑ sím. Občas se mi zdá, že upadne do fetišis­mu, hračičkovství, poťouch‑ losti, která je zajímavá víc pro něj než pro čtenáře. A velmi souhlasím s tím, co Libor říká ve své kritice, totiž že tam, kde se Vacek snaží být úspor‑ nější a dává si většího majzla, to začne být opravdu dobré. Oproti tomu Nela Bártová si majzla nedává nikde. LS: Když ale mluvíš o opakování, tak právě ta Vackova poetika se velmi opakuje, skoro až podle nějakého šablonovitého klíče. A co se ještě týče té soudobosti, tak oceňuju, jak Nela Bártová používá ve své sbírce QR kódy, kdy pochopila, že už nebude možná stačit jen vydat sbírku, ale propojit ji s dalšími médii — v jejím případě s videi, která její poetiku dokreslují. Je to taková kniha v knize. A že si Bártová nedává ve svém jazyce pozor, respektive že ho nereflektuje? To je přesně ono. Když budu parafrázovat Witolda Gombrowicze, tak Bártová píše jako dítě, které čurá pod stro‑ mem — dělá to proto, aby si ulevila, čímž se její jazyk stává spontánním a neurvalým. Olino, když dáme stranou nálepky, podařilo se ti do sbírky Vojtěcha Vacka Měňagon proniknout, napojit se na ni? Nebo souhlasíš s tím, co o ní Libor píše ve své kritice? OS: Zčásti. Souhlasím v tom, že jeho básnické gesto je velmi jednolité, a ta sbírka tudíž může působit monotónně. Bylo by fajn, kdyby zakročil editor, Měňagonu by prospělo, kdyby byl kratší. Ale myslím si současně, že to není slovní čmáranice, jak píše Libor. Autor to s jazykem umí výborně. Zdá se mi originální v tom, že vůbec nekopíruje způsob, jakým píšou současní mladí básníci. Nepopisuje, jak to nemá snadné, protože nemá dost peněz, nebo jak ho štve starší generace, nestěžuje si na nespravedlnost doby a nediktuje, co by společnost měla změnit — což jsou věci, které hodně tematizují současní mladí básníci, a myslím si, že jsou to témata vyčerpaná. Vojtěch Vacek má svůj autonomní fantaskní básnický svět, svébytný, originální a barevný — a v trochu moc upoví‑ dané a dlouhé knize. Abych se zastal Libora — ty čmáranice jsem pochopil spíš jako metaforu, kdy autor spustí nějaký imaginativní automat, řetězec asociací. OS: Ale zase jinde Libor mluví o jeho „veršovém brblání“… Mně se zkrátka zdá, že ti, Libore, vadí určité jazykové postupy nebo to, co já považuju za pri‑ mární vyjadřovací prvek poezie, a to je metafora, obrazivost. Mám pocit, že tě to štve, že máš rád básně, které jsou přímočaré, sdělné. LS: Takhle to není. Ani náhodou. Proto v té kritice píšu o „mezi“. O tenké hranici mezi geniálním tokem řeči a veršovým brbláním, mezi jiskřivou obrazností a frázemi, čmáranicemi … OB: Pro mě jsou nominace Vojtěcha Vacka a Radka Touše pozoruhodné v tom, jak oba dotáhli svůj básnický výraz do poměrně zajímavého extrému. U Vojtěcha Vacka je to ten ukecaný extrém, u Radka Touše zase minimalismus — až si člověk říká, jestli to sakra není málo. LS: Ty sbírky ale zase takový protipól přece nejsou. Obě jsou nečasové, což ale neznamená, že jsou nadčasové. Obě čerpají z básnické tradice let minulých. Vlastně se tady opakuje devadesátkový střet slovníků, který se na pozadí manifestů odehrál mezi Borkovcem a zmiňovaným Typltem. Jazyková kázeň versus rozmáchlé gesto, krásná stará báseň versus deformace básnické řeči. Klasicistní slovník versus ten neoavantgardní. Vojtěch Vacek má svůj autonomní fantaskní básnický svět, svébytný, originální a barevný — a v trochu moc upovídané a dlouhé knize Olina Stehlíková básnířka, literární kritička a redaktorka Kritika v diskusi 65 Olino, zmiňovala jsi, že Vackova poezie je velmi autonomní, uzavřená do sebe. Neměla jsi pocit, že se opájí imaginativností, která tě zahltí tak, až k ní ztratíš citlivost? Že nejsi schopna ji vstřebávat? OS: Ano, ztrácet citlivost, to jsi řekl do‑ cela přesně. A zopakovala bych, že je to podle mě dané tím množstvím básní, které jsou do knihy nasbírány. Ale co se týče uzavřenosti, tak to se přece dá říct o sbírce Radka Touše taky, jen je to uzavřenost obráceným způsobem. Vyžaduje úplně stejné soustředění jako čtení Měňagonu. Stejnou míru námahy musíte dát čtyřřádkovým básním sbírky Štičí kost, kde není jedno slovo navíc, protože už by tam rušilo. OB: Mně se zdá podstatné doplnit, že obzvlášť u poezie neexistuje univerzální čtení. Bohužel právě tak jako tenhle žánr tíhne k subjektivitě autorské, tíhne i k subjektivitě čtenář‑ ské. Když jsem četl Měňagon poprvé, byl jsem ve správném rozpoložení a tu námahu a pomalost jsem si velmi užil. Nechal jsem se tím vést, překvapovat a přišlo mi to strašně dobré. A včera jsem to četl znovu, unavený, vystre‑ sovaný, že o tom mám mluvit v téhle diskusi, a zaboha jsem se do toho nemohl dostat. A když si s tím půjdu sednout za týden, bude ten můj zážitek úplně jiný. Co mi na té sbírce přišlo skvělé, bylo, že ji člověk musí číst pomalu, což se ve srovnání s ostat‑ ními přihlášenými sbírkami naprosto odlišuje. Je to opravdu dlouhý čtenář‑ ský zážitek, v určitém ohledu podobný až tomu, jak čtenářsky vystavujeme prózu, její fikční svět. Je to tak silná poetika, že jsem jako čtenář v pozici ber, nebo nech být. A tohle je způsob čtení, který vyžaduje spousta velmi dobrých spisovatelů a spisovatelek. Ještě jsme se vůbec nebavili o próze Josefa Tichého. Co jste říkali na jeho novelu Předvečer? LS: Já už jsem všechno řekl v té kritice, takže se budu opakovat. Mě ta kniha zklamala, četl jsem ji dvakrát, ani nevím na základě jakého zážitku. Vadila mi ta vnitřní narace, vadily mi dialogy, které byly občas na úrovni středoškolského vnímání. A i ten konec, vystřižený jako z červené knihovny, mě zklamal. OS: Mě to hrozně nebavilo, prolamo‑ vala jsem se tím čistě z povinnosti. Ta novela je vybudovaná na dialozích, které tvoří gró vyprávění. A jak řekl Libor, dialogy jsou strašně prkenné. A to je tak všechno, co jsem schopna k té knize říct. Když se dívám na seznam přihlášených, je tam straně málo próz. Mám trochu dojem, že porota byla nucena do toho, aby aspoň jeden z těch titulů byl prozaický, a nic jiného jí nezbylo. Což říkám jako provokaci, aby se k tomu Ondřej Buddeus musel vyjádřit. OB: Porota nebyla vůbec do ničeho nucena. Můj čtenářský zážitek s tím, co říkáte, souzní, ale přesto jsem v ní zažil určitý typ atmosféry a očekávání, které mě — k mému osobnímu překvapení — nutilo číst do konce. Chtěl jsem vědět, co se nestane. LS: A ono se tam nestalo právě skoro nic. OB: Jenže to je záměr. Josef Tichý vychází z určitého typu Japonskem inspirované poetiky, je to jistý druh literární meditace. Ta novela vyšla samonákladem a velmi jí chybí redaktor, ale ve srovnání s dalšími přihlášenými prózami jednoznačně vykukovala. Josef Tichý má rozhodně vysoké literární kompetence, což je podle mě přesnější pojem než talent. OS: Mě v tom seznamu přihlášených, že se k němu pořád vracím, ještě zaujalo, že tam úplně absentují žánrové prózy — detektivky, romance a hlavně fantasy, tedy mladí mladým podle jejich vkusu. Vidím tam jen jeden — Hvězdopravce od Martina Bečana. Za nás jich bylo mnohem víc. Viz například nominace Vojtěcha Matochy za žánrovku, která je navíc pro mládež — Prašinu. Tahle skupina knih je obtížně poměřitelná s běžnou prózou, natož poezií. A vidím letos jen jeden titul pro děti. Ondřeji, přihlásili vám je nakladatelé? Snažil jsem se dohledat, jaké prózy mladých autorů vyšly v menších nakladatelstvích, ale napočítal jsem jen další dvě nebo tři. OB: Přiznám se, že nevím. OS: Myslím, že opravdu téměř žádné nevyšly. Asi to bylo tím, co zmiňoval ve svém textu i Libor, že za tím stojí jednak covid, jednak papírová krize a pak následné výrazné zdražení kní‑ žek. Což brání tomu, aby vycházely prózy od mladých neznámých autorů, ale méně to brání tomu, aby vycházela poezie mladých neznámých autorů. Pořád je tu ale otázka, jestli mladých prozaiků ubývá? Když jsem si procházel poslední ročníky, tak mezi přihlášenými převažovaly básnické sbírky. Je třeba i snazší pro mladé autory psát spíš poezii než prózu? OS: V tom bych přisvědčila. Skutečně si myslím, že mladí autoři jsou přesvědčeni, že psát poezii je něco snazšího, protože je to krátké, napíšou to hned, můžou to jazykově roztříštit, napsat to, jak myslí, že potřebují. Kdežto próza vyžaduje mnohem víc práce, znalosti řemesla, budování pří‑ běhu. Aspoň tuším, že takový můžou mít mladí autoři dojem. A další věc, která není zanedbatelná, je, že bás‑ nická komunita je už léta semknutá, Je otázka, co udělat, aby se taková opomenutí příště nestala, protože Bernardeta Babáková to mohla i vyhrát Libor Staněk literární kritik, básník a hudebník Kritika v diskusi 66 funkční, ti lidé se znají a drží při vší řevnivosti pospolu. Zatímco mladá prozaická komunita neexistuje, jsou to jednotlivci, takže začínající nove‑ listé nemají do jakého světa vstoupit, ke komu se přimknout. OB: Když se na to podívám statis‑ ticky, tak od roku 2015 do roku 2021 vždy zvítězily prozaické knihy. Jsem k těmto sociologicko-literárním vývodům trochu skeptický, protože se mi zdá, že je nepředvídatelné, v jakém roce dozrají dobré prozaické knihy a kdy dobré básnické. Prostě je to věš‑ tění jako z koule, letu ptáků, z lógru. LS: Nějaké sociokulturní reference přece máme. Třeba v Americe a Británii obrovsky stoupá počet lidí, kteří čtou poezii a tvoří ji. Je to generace mileniálů. Na inauguraci Joea Bidena četla své verše mladá bás‑ nířka. Máme tu instantní dobu, které vyhovuje rychle něco říct, vyjádřit. OB: A pak tady máš druhý trend — vracet se k pomalosti, rozvážnosti, kontinuitě. A tento trend taky sílí a patří do něj velké vyprávění a čas strávený v něm. Myslím, že z toho nic nevysoudíme. Ale jeden fakt tady je. Počet přihlášených titulů klesá. OB: A příští rok si řekneme, že počet přihlášených titulů výrazně stoupl, protože nakladatelé se už nebudou bát vydat i prozaické debuty. Ten počet knih variuje. Když jsem se ptal Marcely Turečkové ze Svazu knihkupců a nakladatelů, která roky pečuje o chod Ceny Jiřího Ortena, tak v letech 2015—2018 bylo přihlášených 18, 25 a 22 titulů. Proto bych se zdráhal z těch výkyvů dělat statistiku. Navíc v tomto seznamu několik knih chybí. A měly tam být, což je strašná škoda. A to bychom najednou byli na dvaceti přihlášených a nebylo by o čem mluvit. A vy jako porotci nemáte právo přihlásit knihu, která vám v seznamu chybí? OB: Jsme včas vyzváni, abychom si v takovém případě o ty tituly řekli. Proč jsi ten titul tedy nepřihlásil? A o jakou knihu šlo? OB: Protože jsem to zjistil pozdě. Týká se to sbírky Sdílení polohy bylo ukončeno Bernardety Babákové, což je nesmírně talentovaná autorka. Přestože se ze Svazu snažili kontaktovat její nakladatelství, aby knihu poslalo, nedorazila. A pak je ještě jedna kniha, která by tam spadala, a té jsem si nevšiml včas — básnická sbírka V časech prokrastinace II pardubického básníka Jakuba Dvořáka. Je to malo‑ nákladovka, velmi krásně opečovaná a po jazykové i vizuální stránce multimediální, ne v tom digitálním smyslu. A ta měla být taky přihlášená, možná bychom se o ni ještě i poprali. Vám ostatním mezi přihlášenými někdo chybí? LS: Rozhodně souhlasím s Bernardetou Babákovou. A odpovídám tím i Olině na její otázku, co bych po poezii chtěl, protože u ní dochází k protnutí osobní roviny s celospolečenskou, a to skrze vypracovanou a nenásilnou outsider poetiku. Její sbírku mám velmi rád. A mohl tam být třeba i Vít Malota nebo Teodor Kravál. Je tedy otázka, co udělat, aby se taková opomenutí příště nestala, protože se ukazuje, že mohla být v nominacích a třeba to i vyhrát. OS: Přece nemůžeme chtít po po‑ rotcích, aby měli absolutní přehled. Myslím, že je to odpovědnost nakla‑ datelů — když nakladatel vydává dílo neznámého nebo mladého autora, je v jeho zájmu ho do Ceny Jiřího Ortena přihlásit. Takže bych apelovala na nakladatele, aby si na to dávali pozor, protože se to bezpochyby stane v každém ročníku. Fungujte tedy Cena Jiřího Ortena dobře, nebo byste na ní po těch pětatřiceti letech něco změnili? Neměla by se třeba posunout věková hranice? Dospívá se déle, a jestli platí, že knihy jsou něco jako děti, tak i ty počínáme stále později. OB: Funguje správně, má nastavený srozumitelný a pochopitelný princip fungování. Kdybychom se inspirovali Cenou Jindřicha Chalupeckého, kde se výtvarníci mohou přihlásit do třiceti pěti let, tak si myslím, že by to byla jiná soutěž. Už by to byla cena mladých zkušených. A mimochodem — mně tu dlouhodobě chybí cena pro druhou knihu, protože to je strašně těžká věc. U té první máš syrovou energii, ale u té druhé už musíš umět s ní nakládat. LS: Spíš bych se ptal, jak tu cenu neměnit. Výhoda Ortenovy ceny je v tom, jak se udržuje, jakou má tradici. Nechtěl bych, abychom šli cestou Ceny Jindřicha Chalupeckého, o kterou dnes už skoro nikdo nemá zájem. Furt mění pravidla, vyhrává ji pět lidí, pak deset, pak to někdo odmítne … V této tradici té ceně věřím. OS: Je to v podstatě jediná taková cena pro mladé literáty, kterou máme, kromě cen spíše regionálního nebo připomínkového typu. Kromě Objevu roku v Liteře, což je poměrně obskurní kategorie, kde nikdy nezvítězí poezie. Můžeme být vděční, že Cenu Jiřího Ortena máme, a je fajn, že s sebou nese i finanční a pobytovou odměnu, která vůbec není marná.  Pro mě jsou nominace Vojtěcha Vacka a Radka Touše pozoruhodné v tom, jak oba dotáhli svůj básnický výraz do zajímavého extrému Ondřej Buddeus básník, spisovatel a překladatel IvoDvořák 68 Kritiky kMagdalena Platzová „Vždycky jsem si vyčítal, že nejsem žádný hrdina, že jsem slaboch, nerozhodný, ustrašený, že se raději budu trápit než bojovat, ale vždycky jsem se utěšoval, že to dělám proto, abych mohl psát,“ říká Ťia Pching-wa v doslovu ke knize Otevřít za dvacet let. V návaznosti na román téhož autora Padlá metropol (2020) ji v pře‑ kladu Zuzany Li vydalo nakladatelství dybbuk. Psal ji prý „pro sebe“ během první covidové karantény v roce 2020. Psaní si naordinoval jako očistnou kúru, spolu s izolací, dietou a pročišťujícími pilulemi z bylin. A co byla ta nemoc, z níž se potřeboval vypsat? Padlá metropol. Příběh slávy a pádu této knihy, skandálu, s nímž se autor těžko vyrovnával. Po více než dvaceti letech cítil potřebu se k němu vrátit a udělal to s upřímností, která je v čínské literatuře vzácností. Letos sedmdesátiletý Ťia Pching-wa je zřejmě nejvíce obdivo‑ vaný a čtenáři milovaný současný čínský spisovatel. Pochází z venkova, ale od mládí žije ve městě Si-an, jehož historie sahá tři tisíce sto let zpátky a které bylo sídlem několika vlád‑ noucích dynastií a kolébkou čínské kultury. Město i venkov, stejně jako historická perspektiva, jsou pro jeho dílo důležité. Rozkradená kniha Začněme románem Padlá metropol. Příběh sleduje veleúspěšného spisova‑ tele Čuanga Motýla a partu jeho umě‑ leckých přátel žijících ve městě Si-an. Hlavní zápletka se týká milostných avantýr a společenských intrik, to vše v prostředí, které propadlo penězům, kde se doslova i přeneseně bourají staré hodnoty a žádné morální zákony už neplatí. Velká kola osudu ale v pozadí melou a lidé, kteří ztratili kontakt s tím podstatným, jsou jako neřízené střely. Ničí vše, co jim přijde do cesty, hlavně sami sebe. Po vydání románu vypuklo davové šílenství, přesně jak to Ťia Pching-wa popisuje v Otevřít za dvacet let. Popularita knihy ale nesouvisela ani tak s nespornou literární kva‑ litou, jako spíš s reklamou, která ji prodávala jako „první moderní čínský erotický román“. Před knihkupectvími stály tisícihlavé fronty, na autogramiá‑ dách musela zasahovat policie. Došlo i na loupeže: „Před tiskárnou Pekingské literatury se zase tvořily fronty náklaďáků s pytli naditými bankovkami, které tam čekaly dny a noci, ale vazba nestačila schnout, takže nakladatelství muselo najmout další tiskárnu. Prvním nákladem natiskly pět set tisíc kusů. Tehdy se také stalo, že řidič, který vezl náklad knih do Čchang-ša, si po cestě odskočil na oběd a během té chvilky někdo zjistil, co veze, a lidé vzali náklaďák útokem, takže pak sianské vozy doprovázela z bezpečnostních důvodů policie. Sláva, již Ťia Pching-wa nesl spíš zahanbeně, trvala šest měsíců a skončila náhle, ze dne na den, úplným zákazem díla. Již vytištěné výtisky putovaly do továren na buni‑ činu, nebo byly spáleny. Po nadšených kritikách přišly na řadu hanopisy, v tisku se rozpoutala soutěž, kdo nakydá na román víc špíny. Padlá metropol se, podle slov svého autora, stala popelnicí, do níž se dalo hodit cokoli. V Otevřít za dvacet let Ťia Pching-wa popisuje, jaký na něj měl zákaz dopad, jak se bál, kličkoval před mocí a fyzicky a psychicky se hroutil. Přiznává své ponižující pokusy o to, udobřit si funkcionáře ze Svazu spisovatelů, využít konexí, zlepšit svou situaci a dosáhnout toho, aby byl román znovu povolen, což se nakonec podařilo až za sedmnáct let. Svou vlastní slabost pak klade do kon‑ trastu k postavě profesora Motýla, svého hlavního protihráče, jenž byl, jak se v průběhu čtení dozvídáme, předobrazem Čuanga Motýla v Padlé metropoli. Zaťatá pěst Otevřít za dvacet let je vlastně vyrov‑ náním účtů s tímto starým přítelem, který měl na spisovatele v jeho mládí zásadní vliv a otevřel mu oči pro umění. Skutečný profesor Motýl je zde vylíčen jako vlivná osobnost, samorost téměř západního střihu, který se odmítá přizpůsobit společen‑ ským pravidlům, zákonům zdvořilosti nebo požadavkům vládnoucí strany. Vzestup a pád v literární Číně Ťia Pching-wa Otevřít za dvacet let přeložila Zuzana Li dybbuk, Praha 2022 240 stran 69 Kritiky Odchovanec francouzského roman‑ tismu a modernismu nedbá o svůj zevnějšek, a přesto přitahuje krásné ženy, které střídá jako ponožky. Zatímco se náš vypravěč bojí zúčastnit studentských nepokojů v roce 1989, aby jej tam někdo neviděl, profesor pochoduje po hlavní třídě v Pekingu a křičí protivládní hesla. V době, kdy každý hrbí záda a snaží se najít pro sebe mezírku, funguje jako korektiv, v psaní i společenských postojích. Když se Ťia Pching-wa přijde po‑ chlubit úspěchem své sbírky povídek, seřve ho: „Ovce seš! Tak ty si myslíš, že umíš psát? Držíš v rukou zlatou misku, ale liješ do ní slabou žbrndu, hochu! Z paláce děláš slepičárnu!“ A když dá do novin servilní rozhovor: „Máme tě litovat, že sebou necháváš vorat?! Ty ubožátko!“ Profesor je prvek vzdoru ve světě, kde nikdo přímo nevzdoruje. Ťia Pching-wa se proti němu vyhra‑ ňuje a zároveň se o něj zraňuje, je jeho svědomím. Dokonce ani v rakvi se profesor nepodvolí. Jedna jeho ztuhlá ruka zůstává i po smrti zvednutá a zaťatá v pěst. Nic není odděleno od druhého V čínském originálu se kniha jmenuje Kvašák. Překladatelka Zuzana Li vysvětluje, že se jedná o kameninovou nádobu s nakládanými sójovými boby. Tato pikantní směs má v knize důležité symbolické místo. Když v úvodní scéně starý spisovatel přijíždí do Pekingu, aby tu vyhledal bývalou Motýlovu milenku a svého nejlepšího přítele, přináší jim právě tuto pochoutku, pocházející z Čchinlingských hor. Poprvé sója vstupuje do děje v nej‑ horším období spisovatelova života, po zákazu knihy, kdy se vypravěč „jako ten toulavý čokl“ vrátil do míst, odkud vzešel, protože „neměl ani kam jinam jít“. Domov v Čchinlingských horách je tu vylíčen jako ztracený ráj: „Tady hluboko v horské rokli se všechno dě‑ lalo ještě po staru, k životu si vystačili s vlastním náčiním, když padla mlha, říkali, že je zavřená hora, a když se zvedla, hora se otevřela.“ Autor se vrací do města se dvěma soudky sóji, z nichž jeden věnuje na smrt nemocnému Motýlovi. Od té doby přiváží nakládané boby pravidelně. Je to jeho pouto s kořeny, s půdou, z níž vzešel. Téma domova, nebo spíše ztrace‑ ného domova, je tu výrazné. Jak říká autor o jedné z postav hned v úvodu: „Když se v osmnácti stěhoval ze za‑ padákova v Čchinlingských horách, aby se usadil v metropoli, považoval to za největší štěstí, jaké ho mohlo v životě potkat. Až po padesátce mu došlo, že většina Číňanů přišla o svůj domov a že to není vůbec žádné štěstí, ale tragédie celé Číny.“ V knize najdeme odkazy k bud‑ dhismu a také k taoismu, jímž je psaní Ťia Pching-wa prosyceno. Taoismus je filozofií, náboženstvím i stylem života. Vše se stále mění. Bouře se přežene, jednou smete jednoho, jindy druhého. Vše je pomíjivé, i mocní činovníci a jejich zákazy. Nic také není černobílé. A pak je tu příroda, jejíž je člověk nedílnou součástí a která do děje ne‑ ustále vstupuje ve formě počasí, zvířat, rostlin a také jídla. Otevřít za dvacet let je kniha velmi tělesná. Každá myšlenka zde koření v těle, psychické útrapy se projevují nemocemi a tím nejspolehlivějším lékem na všechno je jídlo. Nikdy není tak zle, aby nepo‑ mohlo něco dobrého uvařit. Ovšem své místo má i trávení, vylučování, krev. Nic není odděleno od druhého, vše tvoří celek. Síla obrazů Čínský jazyk je pro laika tak nezba‑ datelné, ohromné území, že mohu opravdu jen tušit, jak velké překla‑ datelské mistrovství Zuzana Li nebo překladatel Padlé metropole Denis Molčanov na textech Ťia Pching-wa předvedli. V češtině čteme košatý, bohatý text se znepokojujícími přesahy do hovorové řeči, nebo snad jakéhosi pro ty účely vytvořeného nářečí. Vyvstává zde jemný, občas černý smysl pro humor a grotesku. Situace často vidíme jako na scéně, důležité je načasování. Obrazy jsou mocné a útočí přímo: „Sněženka ležela na nemocničním lůžku bílá jako stěna, i ty nejzářivější květy, když opadají v plískanici, na zemi vyblednou, zajdou, nakonec je z nich špína.“ Nebo: „Projížděli horami, právě vjížděli do tunelu, vlak mocně zahoukal, vše se roztřáslo a rozhou‑ palo, na oknech zůstávaly po náletech ptáků špinavé a krvavé šmouhy. Z tu‑ nelu vyjeli do širokého údolí říčního koryta, kde vykroužili oblouk kolem vysokého zlatého vavřínu, jinanu dvoulaločného.“ Ťia Pchin-wa píše s vědomím historické perspektivy, ve formě i v tématech jeho díla lze najít mnoho odkazů ke klasickým dílům čínské literatury, umění a filozofie. Ale rov‑ něž ke světu lidových mýtů a bájí. Pro nepoučeného západního čtenáře jsou tyto odkazy většinou nerozlušti‑ telné, přesto působí svou poezií. Odlišná svoboda „Ano, mám už svůj věk, ale dokud budu moci, budu psát, budu psát, co psát chci, prozatím, zatím, z dlou‑ hých výdechů nechť je vítr, z krátkých oblaka,“ píše v doslovu Ťia Pching-wa. Ač napsal zakázaný román, sám nikdy zakázaným autorem nebyl, musel však několik let snášet ostrou oficiální kritiku i odliv čtenářů. Ty roky přečkal trpělivou tvorbou, než si opět vydobyl vydavatelský a čtenář‑ ský zájem. Dnes žije v ústraní, v Si-anu. Není disident, ale také mu — jak říká situace znalá Zuzana Li — nevyjde všechno, co napíše. Musí se přizpůso‑ bovat, kličkovat a čekat na vhodnou dobu. Zacházet s politickou situací. Čínští spisovatelé jsou na to prý zvyklí, taková je jejich realita. V tom přístupu se odráží odlišné vnímání času od našeho, západního, a také odlišný pojem svobody. Svoboda je schopnost odhadnout správnou chvíli, kdy lze věci posunout vpřed, neběžet se zaťatou pěstí proti zdi. Je v tom, jak píše Ťia Pching-wa, dokázat se zabydlet v každé situaci. Ke kouzlu této spíš nenápadné knihy patří, že Ťia Pching-wa v ní sebezáchovný postoj sice vyznává, ale zároveň jej odsuzuje a stydí se za něj. Zatímco na zaťatou pěst profesora Motýla klade oslavný květ. Autorka je spisovatelka, autorka divadelních her a novinářka. 70 k Kritiky Poslední lunapark — divočina Kristina Hamplová Kanadský spisovatel Stephen Leacock vypráví ve své povídce z roku 1918 „Do přírody a zase zpátky“ příběh měs‑ tem znechuceného Newyorčana, který se rozhodne utéct do lesů a strávit zde měsíc napodobováním divokého zvířete. Zpočátku nachází potěšení v hrabání nor, pojídání kořínků a poslechu harmonických zvuků zvěře okolo. Vzápětí ho ale čeká nemilé překvapení: datel, veverka, a dokonce i medvěd v křoví jsou ve skutečnosti lidé jako on. Les je plný nahých mužů imitujících zvuky zvířat ve snaze znovu nalézt své spojení s přírodou. Podobnou umělostí je cítit prostor Nové divočiny, románového debutu americké autorky Diane Cookové, který se v roce 2020 dostal do finále Man Bookerovy ceny a jehož český překlad nedávno vydalo nakladatelství Odeon. Hned na prvních stranách vy‑ skakuje z mlází jelen, šakalice si olizuje zuby a celý les působí jako cíleně vybu‑ dovaný přírodní zábavní park nebo lesní zoo. Jde totiž o poslední kus divoké přírody ve Spojených státech, kde skupina lidí zvaná „Společenství“ dostane možnost v rámci vědeckého experimentu žít jako lovci a sběrači. Diane Cooková svůj román zasa‑ zuje do dystopické reality pozdního kapitalismu, která ale té naší nemusí být příliš vzdálená. Prostor vyprávění rozděluje na tři základní území: hluboké lesy státu Divočina, jedovaté, neobyvatelné město, které poznáváme jen skrze blednoucí vzpomínky jednotlivých postav, a rajské, možná vybájené Soukromé kraje, které slouží jako trochu prvoplánová, i když dů‑ ležitá připomínka nerovných dopadů klimatické krize. Za plotem jsou stromy Na rozdíl od jiných klimatických dystopií román nepracuje se zkratko‑ vitou představou momentu zkázy, ale hledá novou normalitu v pozvolna devastovaném prostředí. Skrze slet drobných sociálních situací a krátkých dialogů nechává čtenáře nahlédnout do vztahů uvnitř skupiny. Je překvapivé, že navzdory komunitnímu životu zůstává opravdová láska a vřelost téměř výhradně v rámci nukleární rodiny: mezi dospívající Agnes, její matkou Beou a jejím partnerem Gregem. V komplikovaném vztahu matky a dcery, který dostává v románu nejvíce prostoru, hraje důležitou roli úplná ztráta soukromí. Kočovníci jsou totiž nuceni nikdy se nerozdě‑ lovat, chtějí-li přežít: Agnes tak svou matku poznává nejen jako něžnou pečovatelku, ale i jako zbabělce nebo pragmatičku, která je před jejíma očima ochotna směnit sex za pozici ve skupině nebo trochu klidu. Nemožnost vybrat si, jak a při čem chci být viděn, z velké části formuje i ostatní vztahy ve „Společenství“. Diane Cooková s oblibou staví čtenáře i ostatní postavy do pozice na hranici diskomfortu a voyeurství, jaký se dá prožít třeba při sledování reality show. Připomíná tak, že „luxusy“, které může postupující klimatická krize smést, zdaleka nejsou jenom materiální. Zatímco téma mateřství z rozho‑ vorů vystupuje živě a závažně, pohledy do jiných vztahů obyvatel Nové divočiny většinou prostor pro hlubší reflexi nenabízejí. Naopak jde často o celkem tuctové momenty běžné v životě každého společenství. Dialogy ukazující žárlivost a sobectví střídají vzácnější momenty blízkosti a pocho‑ pení. Agnes zažívá první lásku i první deziluze. Snaha vést skrze ně čtenáře za hranici děje k obecnějším úvahám přitom často vyznívá naprázdno. To nejcennější se tak neskrývá v množ‑ ství variujících témat, ale naopak v otázkách, které zůstávají v průběhu románu neměnné: Dokážeme žít jinak než na úkor svého okolí? Jak utváříme pravidla a jak se rozhodujeme, která dodržovat a která překročit? Agnes při pohledu na zelené kopce a řeky okolo zničehonic přepadá zvláštní myšlenka, že tu po její smrti už nebudou. I my se nacházíme v situaci, kterou generace před námi nezažily: procházíme prastarým lesem s vědomím, že nás dost pravděpodobně nepřežije. Ke krajině okolo sebe pociťujeme něhu a nos‑ talgii, zároveň ale kvůli množícím se požárům a záplavám — každý rok o něco ničivějším a bližším našim zeměpisným šířkám — vnímáme i ničivou sílu živlů silněji než dřív. Diane Cook Nová divočina přeložila Dominika Křesťanová Odeon, Praha 2022 472 stran 71 Kritiky Tyto protichůdné pocity vystihuje Diane Cooková přesně: stesk a touhu po zachování divočiny střídá strach a zážitek smrti. Po jaké divočině ale román vlastně teskní? Myšlenku „přirozené divočiny“ už několik desítek let kritizují filozo‑ fové i archeologové. Obzvlášť v pří‑ padě Ameriky, kde se příběh odehrává, existuje pevně zakořeněná představa o „panenském ráji“ pokrývajícím kontinenty před příchodem Evropanů. Nedotknutá divočina přitom dost možná nikdy neexistovala: vědci mluví o tom, že široké prérie, po nichž se proháněla stáda bizonů a divokých koní, byly dost možná dílem řízených požárů. Dokonce i části amazonského pralesa, který vnímáme jako ten nejnedotčenější ráj, pravděpodobně získaly svou dnešní podobu i v dů‑ sledku kultivace a zemědělství. Neexistence „přirozené divočiny“ by mohla znít jako výmluva pro to, nechat krajinu nezřízeně drancovat. Ve skutečnosti by to ale měla být pobídka opačným směrem: pokud neexistuje žádná krajina čistší a přiro‑ zenější než jiná, není důvod nechránit všechnu. Koneckonců jaký smysl dává bránit jeden strom zákonem a jiný, stejně starý a zdravý, pokácet, protože na jeho místě radnice zrovna potře‑ buje parkoviště? Diane Cooková v rozhovorech říká, že zásadním podnětem jí byla idea kompenzace jako dostatečného nástroje pro odvrácení dopadů změn klimatu. Nová divočina představuje svět, v němž naplno zvítězila myš‑ lenka, že ekonomika může růst, průmysl jet na plné obrátky a těžba fosilních paliv pokračovat, pokud bude zároveň jinde vyhrazené dost velké území a v něm stromy s nápisem „nesahat“. I když román prezentuje člověka a „přírodu“ jako neslučitelný rozpor, ukazuje zároveň výmluvně, že v boji o zachování obyvatelného světa nejde o to, obehnat co největší kus zeleně plotem, ale změnit pře‑ mýšlení, které nás dovedlo do situace, kdy vyhlášení národního parku nebo zákazu vstupu je jediným způsobem, jak krajinu ochránit. Přežijeme jen slabí Stejně automaticky jako rozpor mezi člověkem a přírodou autorka v románu pojímá i „právo silnějšího“ jako základní a přirozený zákon nelidské živé říše. Jak jsou Agnesiny vzpomínky na město postupně překrývány znalostmi o pohybech ptactva a denním rytmu zvířat, roste v ní přirozeně i touha vést skupinu a bojovat v jejím rámci o výsadní místo. Souboj o dominanci předsta‑ vuje autorka jako instinkt, který pod vlivem divočiny sílí, rozpadají se i původní mechanismy konsenzuálního rozhodování. Diane Cooková necítí potřebu vysvětlovat, proč podle ní soucit, vzájemná pomoc a touha chránit slabší patří mezi výdobytky města podobně jako používání map nebo filtračních zařízení. Právě v ne‑ promyšleném, ale všudypřítomném předpokladu, že přežije jen ten, kdo se stará především sám o sebe, se skrývá největší slabina románu. Myšlenku, že environmentální otázka není oddělitelná od reflexe sociálních a ekonomických vztahů, rozvíjel americký sociální ekolog Murray Bookchin už v šedesátých letech. Právě ty budou mít podle něj zásadní vliv na zachování nebo zničení biosféry a ekosféry. Samotnou touhu vládnout a dominovat něčemu, co navíc ani nemá tušení, že je ovlá‑ dáno, jsme podle Bookchina nezískali pozorováním nelidského světa, ale naopak skrze naše vlastní nerovné a vykořisťující vztahy. Základní problém proto neleží jen ve vztahu člověka a „přírody“, ale v typu společnosti, který stavíme na úkor druhých lidí i zbytku živé říše. Toto téma ale Diane Cooková, která svou knihu jinak staví na poměrně jasných tezích, pomíjí. V průběhu románu dokazuje svou schopnost pozorně sledovat mechanismy uvnitř skupiny i přesvědčivě zachytit přemýšlení jed‑ notlivých protagonistů o svém vztahu k okolí. Je proto škoda, že k propojení těchto dvou oblastí nedochází a místo toho, aby svým románem zastaralý rozpor „civilizované versus divoké“ posouvala dál, dost možná neúmyslně na kontrastu trvá. K čemu jsou dystopie Dystopická literatura v sobě nese napětí: na jednu stranu dokáže obrátit naši pozornost správným směrem, zprostředkovat nám prožitek ztráty a jeho prostřednictvím nás motivo‑ vat k aktivitě. Pokud však zároveň dystopické romány postrádají kritiku společenského systému, mohou před‑ stavovat ty nejkatastrofičtější scénáře budoucnosti jako nevyhnutelné. To je i případ Nové divočiny: jestliže člověk nedokáže ze své podstaty žít jinak než na úkor krajiny a jiných živých tvorů a chráněná krajinná území jsou záro‑ veň nefunkčním řešením, co jiného zbývá než deprese? Diane Cooková je navíc v pod‑ statně jiné situaci, než byla třeba Octavia Butlerová, která své prorocké Podobenství o rozsévači vydala v první polovině devadesátých let. Píše v době, kdy důsledky klimatické krize nejsou možností nebo prognózou, ale žitou realitou. Zatímco ve svém alegorickém světě přibližuje téma migrace primi‑ tivním způsobem skrze otázku, zda si „nově příchozí zaslouží přijít k ohni“, migrace ze států jako Honduras, Haiti nebo Salvador dosahuje i v důsledku klimatické krize svého historického maxima. „Soukromé kraje“ jsou už teď všechny státy globálního severu, které na svých hranicích stavějí zdi a posilují stráže. Dystopie v minulosti ukázaly cestu, jak pojmout téma klimatické krize ve své ohromnosti a nechat čtenáře zažít si závrať ze ztráty pevné půdy pod nohama. Před současnými autory teď leží otázka, jak tuto strategii aktualizovat pro dobu, kdy už nejde o to, umět si zkázu představit, ale všimnout si, že svět, který jsme znali, mizí. Diane Cooková toho částečně dociluje: ukazuje nám totiž, že některé naše prožitky a obavy už jsou zážitky člověka na počátku katastrofy a budou jen sílit. V Nové divočině vytvořila jedinečné místo, kde je možné naplno prožít svůj strach z budoucnosti a přitom pročesávat lesy, které brzy zůstanou jen vzpomínkami. Autorka je hispanistka. 72 Recenze rVidět jen to nemožné Ondřej Nezbeda Kniha o tom, proč se k nezaměstnaným stavíme s pohrdáním a strachem Sedmdesát pět procent Čechů si myslí, že sociální dávky dostávají lidé, kteří si je nezaslouží. Devadesát tři procent je přesvědčených, že se sociální dávky zneužívají. Na webu Seznam zprávy nedávno vyšel článek se zavádějícím titulkem „Frustrace na úřadu práce. Vyplácíme na dávkách víc, než bereme na přepážce“. Mizivé procento Čechů se přitom zajímá o to, kolik peněz vyvádějí firmy do daňových rájů nebo kolik jich zatajují v rámci „daňových optimalizací“. Naprostá většina Čechů považuje za systémové příživníky nezaměstnané, kteří si za svou situaci mohou sami a nespravedlivě zneužívají jejich solidarity. Málo se snažili, jsou líní a za dávky pro děti si stejně koupí cigarety a alkohol. Nejčastěji v jejich představách nezaměstnaných vystupují Romové. O tom, jak pomýlená a zkres‑ lená je taková představa, pojednává kniha Bídníci, v níž německá novi‑ nářka Anna Mayrová ukazuje, jak právě takový pohled strhává nezaměstnané do ještě větší bídy, izolace a bezmoci. Anna Mayrová je redaktorkou deníku Die Zeit a členkou investiga‑ tivního týmu CORRECT!V. Téma nezaměstnanosti není jen její profesio‑ nální specializací, určuje její identitu. Vyrůstala v sociálně slabém regionu německého Porúří, v rodině, v níž oba rodiče byli nezaměstnaní. Na sociál‑ ních dávkách byla její rodina závislá celé její dětství a dospívání, a tak se celý život musela potýkat se stigmati‑ zací, nepochopením nebo povýšeným přístupem svého okolí — mimo‑ chodem ten ji dráždí nejvíce, protože z podstaty popírá důstojnost neza‑ městnaných (nebo to, co z ní zbývá). Hlavní tezi Bídníků charakterizuje podtitul knihy: Proč společnost pohrdá nezaměstnanými, ale přesto je potřebuje. Anna Mayrová nechce vysvětlovat a hledat konkrétní způsoby, jak nezaměstnaným pomoct. V tomto ohledu je radikální a tvrdí, že sociální programy sice mohou být prospěšné, ale už ze své podstaty jsou paternalis‑ tické a rychle se mění v dohlížitelský byrokratický systém, který nezaměst‑ nané zbavuje svobody, vlastní volby a mnohdy i motivace. Ve zkratce — proč plýtvat penězi na sociální pracovníky, když je nezaměstnaní mohou dostat přímo a sami se roz‑ hodnout, jak s nimi naloží. K tomu bychom ale museli radikálně otočit náš postoj k nezaměstnaným — začít jim důvěřovat. Snažit se jejich situaci pochopit, vcítit se do ní a porozumět jí. „Samozřejmě bude vždy existovat pár líných podvodníků,“ píše Mayrová. „Ale jen v případě chudých se v legisla‑ tivě řídíme těmito nemnohými.“ Její kniha je osobní apologetikou, v níž se snaží pomýlené představy o nezaměstnaných vyvrátit. Ukazuje, o jak různorodé lidi různých so‑ ciálních identit a osudů jde a jak malé šance často mají ztrátě svého zaměstnání zabránit (nebo se i jakkoli spojit a hájit své svobody, práva a důstojnost). Všeobecný předsudek o nezaměstnaném jako o člověku, který radši bude žít za minimum peněz, jen aby nemusel pracovat, přibližuje na příkladu vlastní rodiny, neustálých a ponižujících schůzek se sociálními pracovníky, sociální izolace, ztráty budoucnosti, plánů, identity, života, který se v důsledku neustálé deprivace mění v živoření. Kdo se rozhoduje pod ekonomickým tlakem, nerozhoduje o své identitě ani své budoucnosti, píše Mayrová. Nemá vizi lepšího světa, nemá naději. Vidí jen to, co je nemožné. „Kdo nemá práci ani peníze, už najednou ani neví, jak si něco přát, jak něco chtít. Chybí mu protokol, standardy chování. A nenachází skupinu, ke které by mohl patřit.“ I proto podle ní nefungují sociální programy v nezaměstnanosti — po‑ kud se nebudeme snažit chudobu odstranit úplně, pořád budou děti jako ona vyrůstat ve stresujícím prostředí, vyloučení (přestože třeba jako ona pocházejí z rodiny s dobrým kulturním kapitálem). Stále žijeme v iluzi stejné startovní čáry. Anna Mayrová je v některých ar‑ gumentech možná až příliš vyhraněná a probouzí ve čtenáři potřebu polemi‑ zovat. Třeba když tvrdí, že nezaměst‑ naní ze své podstaty osmyslňují život pracujících a ztělesňují pro ně důkaz toho, že oni ve svém životě neselhali. Proč by ale jedno mělo kauzálně vyplývat z druhého? Co když někdo naopak nenachází smysl ve své práci? A je snad schopnost empatie a poro‑ zumění pracujícího vůči nezaměst‑ naným nutně omezená, protože v nás vzbuzují strach a potřebu popření? Jsou paušalizující výroky autorky vůči sociálním pracovníkům spravedlivé? Snad ale právě takové otázky ukazují, jak kniha Anny Mayrové přinutí člověka o nezaměstnaných skutečně začít přemýšlet a bez předsudků se vžít do jejich postavení. Je to potřebná kniha. Za posled‑ ních deset let se objem sociálních dávek snížil na porevoluční historické minimum a jedním z hlavních témat minulé vládní koalice, k němuž se přidala i ODS, byla novela zákona nazvaná „třikrát a dost“, kterou se Anna Mayrová Bídníci. Proč společnost pohrdá nezaměstnanými, ale přesto je potřebuje přeložila Zuzana Schwarzová Host, Brno 2022 223 stran 73 Recenze sociální dávky proměnily z formy minimální solidární pomoci v nástroj, kterým stát kontroluje přítomnost a chování „problémových“ lidí ve veřejném prostoru. A s rostoucí inflací, cenami a tím i chudobou je jasné, že bude hůř a nezaměstnaných bude v následujících měsících přibývat. Bídníci Anny Mayrové tak vycházejí v době, kdy se téma neza‑ městnaných stane ještě naléhavějším a také přitažlivějším pro populistické politiky a cynické marketéry. Lenivé štěstí tartaru Petr Fischer Román plný slov, a přece všude tak horké a suché prázdno beze jména Některá životní traumata jsou tak velká, že se v nich vymaže celý svět a my v něm. Něco podobného se přihodí i hlavnímu hrdinovi románu Jiřího Maršálka Lenost. Veškeré vztahování, na němž stála naše existence, se rozpadá a s ním dokonce intence základního sebe­‑vztahu, jakkoli vědomí není ještě narušeno, je to stav kdesi „na pomezí“. Platí-li ještě základní Heideggerovo existen‑ ciální moudro, totiž že člověk je jediné jsoucno, kterému jde o toto jsoucno samo, je Maršálkova kniha krajním případem vypadnutí z této struktury. Když už se nestaráte ani o sebe, natožpak o druhé, proměňuje se svět v nicotu. Ale právě když svět nicotní, je vcelku dobrá šance, že se v této nicotě znovu najdeme, ačkoli je někdy těžké říct, co to je — najít sebe. Příběh románu Lenost je vlastně klasický existenciální topos. Vykolejený subjekt (v tomto případě otřesený smrtí blízké osoby — part‑ nerky) se vrací na místo (motiv mořem ohraničeného helénského ostrova je důležitý a lze ho přijmout jako fantazijní obraz), jež je v jeho pa‑ měti uloženo v podobě idealistického propojení s bývalou láskou. Na místě se ale ukáže, že možná o tak velkou lásku nešlo a rajský prostor idealizo‑ vaný ve vzpomínkách se najednou stává vstupem do budoucího pekla, které je však přijímáno se stoickým klidem. Za staré hříchy se platí dnešní nespravedlností, ale ta se tak jeví jen z hlediska faktů, nikoli z hlediska osobních dějin, v nichž je trest za zločin, který hrdina v současnosti nespáchal, trestem za minulou zradu, a tedy pozdním úkonem spravedlnosti. Proto také Maršálkův hrdina tak snadno přijímá své odsouzení. Přijde mu logické, je v logice věci, jiná možnost snad ani nebyla. Těžko se v těchto souvislostech vyhýbat odkazům na Camusova Cizince nebo na Kafkův Proces. Obě zmiňované knihy nicméně pracují s trestem osudovým, řekněme dějinným, což se u Maršálka nakonec neobjevuje; autor zůstává u své případové studie, která jako by odmítala transcendentní přesah. Zatímco Kafkův Josef K. se Kainovu odsouzení lidské existence brání a vzpírá se a podobně vzpurný je i Meursault, hrdina Lenosti se nebouří. Nežádá si nakonec svou fyzickou smrt, nýbrž smrt symbolic‑ kou (smrt za smrt). Nechává vymazat sám sebe ze světa, ve kterém žil, aby se mohl zrodit jako někdo nový. Jenže ani to není přesné, už to by byl výkon sebevědomého individua, i to by byla práce, a k ní se líný hrdina jaksi nemá. Psychoanalytik Sigmund Freud mluvil v souvislosti s truchlením, tedy oním hlubokým smutkem, v němž se vyrovnáváme se ztrátou někoho blízkého, kdo napájel naši libidózní touhu, jako o „práci truch‑ lení“. Vyrovnání subjektu s chyběním je práce, psýché se pořádně nadře, aby získala opět vnitřní i vnější rovno‑ váhu. Stojí to úsilí a moře psychické energie. Hrdina Lenosti takto moc nepracuje, ačkoli prací je v jistém smyslu jeho psaní, román Lenost. Vypisuje se však způsobem velmi „hladkým“, mimořádně nezaujatým. Je to spíše odevzdání se psaní než vy‑ pisování sebe, popis pobytu v hrobě své existence, která se vzdala naděje na nebeské štěstí, jak v jedné debatě na řeckém ostrově zmiňuje přítel Nikos (vítěz): „V naší kultuře žádné nebe nikdy nebylo. Jen posmrtná bez‑ naděj v tartaru, nic jiného … V pod‑ světí se jednou potkáme všichni. Pokud tam už dávno nejsme.“ Textu přesto chybí opravdová vášeň, i tragická smrt rodiny ve vile na řeckém ostrově připomíná spíše úřední popis protokolu kriminální po‑ licie. Nezaujatost Maršálkova hrdiny se blíží otupělosti televizního diváka, který sice všechno vidí na obrazovce, ale nemůže do dění fyzicky zasáhnout, a nakonec se ho ani nijak zásadně nedotýká, nemá mentální ani fyzio‑ logické projevy. Jako by to ani nebyl on, a také není … Spouštěčem celé této lenivé regrese, na jejímž konci může či má být zrození nového já v symbolickém řádu, je setkání se Sofií. Je tedy moudrost a láska k ní (filo­‑sofia, láska k moudrosti, k poznání a pro‑ zření) otevřením cesty k sobě? Mohla by být, kdyby Sofia nabízela vztah, pouto, pro něž by stálo za to pohnout se z místa, pracovat, překonat truch‑ livé smutnící vykloubení ze struktury světa, a to je nanejvýš pochybné. Román Jiřího Maršálka pone‑ chává svého hrdinu sobě samému, v čekání na to, že se jednou — snad — něco stane. K tomu by se ale musel vyklonit (ex-istovat) ze sebe ven. Zatímco Josef  K. a Meursault nakonec ve vzdoru zmírají na násilí skutečnosti, Maršálkův hrdina v Lenosti se realitě odevzdaně podři‑ zuje. V jeho psaní je plno slov, a přece všude tak horké a suché prázdno beze jména … Jiří Maršálek Lenost Host, Brno 2022 183 stran 74 Recenze rV říši divů na Altaji Tomáš Erhart Sorokinova další vize o dystopickém Rusku Téměř všechny knihy Vladimira Sorokina se odehrávají v blízké budoucnosti, kdy se uspořádání světa zcela proměnilo po několika válkách a revolucích, a přestože jsou na každém rohu vidět zázraky techno‑ logie a genetiky, v myšlení se lidstvo vrací zpátky do středověku. Ani jeho nový román Doktor Garin v tomto ohledu nevybočuje a příliš nepřekvapí. Jednotlivá Sorokinova díla nejsou obvykle přímo propojena, jen z náznaků lze soudit, že sdílejí stejnou realitu. Doktor Garin je výjimkou, pro‑ tože přímo navazuje na předcházející Vánici (Pistorius & Olšanská, 2011). V ní se lékař Platon Iljič Garin snaží doručit vakcínu do odlehlé vesnice a přitom mu umrznou nohy. V novém románu ho nacházíme o léta později s novými titanovými chodidly jako psychiatra sanatoria v altajských horách. Začátek působí jako politická satira s trochu pokleslým humorem: Doktor se tu stará o psychické zdraví takzvaných „booties“ neboli „poli‑ tických bytostí“, což jsou geneticky vytvoření lidé sestávající v podstatě z veliké zadnice, tváře a rukou. A pro‑ tože je vytvořili na základě skutečných politiků minulosti, jsou to vlastně chodící — nebo spíš hopsající — karikatury se jmény Angela, Silvio, Emmanuel, Justin anebo Vladimir, který stále dokola opakuje jedinou větu: „Já to nebyl.“ Idylka v sanatoriu netrvá dlouho. Kazachstán shodí taktickou jadernou pumu na samo‑ statnou altajskou republiku, a tak se Platon Iljič spolu s kolegy, pacienty a svou láskou, zdravotní sestrou Mášou, dává na útěk. Následné události ukazují, že Sorokin stále vyniká v jedné věci — dokáže výtečně střídat a kombinovat různé styly a formy v jednom celku (a díky překladu Libora Dvořáka se tato autorova schopnost nevytrácí ani v češtině). Garinova cesta je sledem podivuhodných setkání s obyvateli nové rozvrácené Rusi, kterými zda‑ leka nejsou jen lidé, ale i různé další bytosti, takzvaní „velcí“ a „malí“, zombie anebo divocí srstí porostlí černoušci. Bizarní svět v mnohém připomíná časy ruského impéria, například když se doktor ocitne na dvoře hraběte Sugrobina nebo na panství, kde nevolníkům tvrdou rukou a laskavým slovem vládne obrovitá žena jménem Matrjoša. A forma románu se zásadně mění i v několika pasážích, kdy má doktor zrovna čas na čtení. Například ještě v sanatoriu si často pročítá rukopis dost nepovedeného románu z al‑ ternativního sovětského svazu, kde vládne Lavrentij Berija. Podobné odbočky ke zdánlivě nesouvisejícím příběhům čekají čtenáře víckrát, třeba když si hlavní hrdina dopřeje novou psychedelickou drogu zvanou kužel. Jednotlivé části románu jsou tedy rozhodně nápadité a stojí za to je rozebírat a hledat v nich alegorie nebo parafráze současného Ruska. Kupříkladu setkání s Matrjošou, kterou její poddaní milují i za to, že je trestá karabáčem, přivádí Garina k úvahám vhodným i do dnešní doby: „Pro nás lidi z města je těžké pochopit venkovanský život. Aby se v něm člověk vyznal, musí ho buď vlastnit, anebo být jedním z těch mužiků.“ Problém je, že všechny tyto nápadité a bizarní součástky nedrží úplně pohromadě. Pro většinu epizod je spojujícím prvkem jen postava doktora Garina, který se ale obvykle ocitá v roli pozorovatele, jímž vnější okolnosti smýkají sem a tam. Jeho spoluputovníci, například „booties“, tak důležití v první polovině románu, často mimochodem mizejí, jen tak, a dál už o nich není ani zmínka. V anotaci se píše, že ústřední puto‑ vání připomíná jinou klasiku ruské literatury — Pasternakova Doktora Živaga, na niž Sorokin odkazuje i řadou motivů, včetně u něj dříve neznámého motivu hluboké lásky po‑ máhající přežít odloučení. Je pravda, že tu hraje důležitou roli vztah mezi Garinem a zdravotní sestrou Mášou, ale nepředstavujte si velký romantický příběh. Pro všechnu ironii a bizarnost kolem je těžké se s vážností soustředit na city hlavních postav. Navíc Platon Garin na rozdíl od Jurije Živaga nepíše poezii, zato má jiný výrazný rys — vždy má v zá‑ sobě nějakou vtipnou průpovídku. Když si přečte nevalně napsanou ukázku románu svého kolegy, prohlásí jen: „Plž nůž nenabrousí.“ A na otázku, jestli má hlad po dlouhé cestě, odpovídá: „Hlad není sníh, na sluníčku neroztaje.“ Na obálce českého vydání je nakreslena bílá vrána, jeden z důle‑ žitých motivů románu, která může symbolizovat někoho, kdo se v pozi‑ tivním smyslu odlišuje. Doktor Garin ale v tomto ohledu není zrovna bílou vránou mezi knihami Vladimira Sorokina. Kdo má rád jeho styl plný jazykových hrátek, dystopických vizí a odkazů na další díla, ten si přijde na své, nic nového tu ale Sorokin ne‑ přináší. Jeho knihy ovšem stále stojí za to číst už jen proto, jak pronikavě odhalují, jakým směrem se ruská společnost v posledních letech ubírá. Vladimir Sorokin Doktor Garin přeložil Libor Dvořák Pistorius & Olšanská, Praha 2022 424 stran 75 Recenze Rozmazaný obraz queeru Sylva Ficová Filip Titlbach v rozhovorech s queer lidmi prošlapuje cestu k jejich respektu až příliš zeširoka Novinář a publicista Filip Titlbach je širší veřejnosti znám jako autor zpravodajsko­‑publicistického podcastu Studio N, kam zve odborníky z různých oblastí. Otázky se vždy snaží klást ote‑ vřeně, zeširoka a se zájmem. Stejně se ujal i tématu, které důvěrně zná a které v české mediální a kulturní kotlině bývá opomíjené — postavení a života queer lidí. Do své knihy rozhovorů oslovil sedmnáct respondentů a hned v úvodu osvětluje osobní motivaci se na queer život ptát — ukázat, že queer lidé „tu byli vždycky“. Při četbě ovšem hned několikrát klopýtneme. Představa, že autor zdolává pole dosud neorané, zřejmě vedla k tomu, že zpočátku není zřejmé, komu je kniha vlastně určena — těm, o kterých se mluví, jejich nejbližším a přátelům, nebo těm, kdo by se o les‑ bách, gayích, trans a dalších queer lidech chtěli dozvědět víc? Chce nám zblízka přiblížit konkrétní životy těch, které společnost v lepším případě pře‑ hlíží a v horším diskriminuje, nebo vyložit všechny souvislosti a pojmy, jež některé matou a jiné odrazují? Je to povídání, nebo odborný text? Tak trochu obojí, a to je právě kámen úrazu — snaha zeširoka se rozkročit a dosednout na co nejvíc židlí sice přinesla na první pohled zajímavý kaleidoskop, jednotlivá sklíčka však nakonec vytvářejí spíše povrchní a rozmazaný obrázek, ne nepodobný zrcadlení na obálce. Další slabinou knihy s názvem Byli jsme tu vždycky je skutečnost, že Titlbach podle svých slov ke spolu‑ práci přizval většinou své známé. Zřejmě i proto jsou ze sedmnácti zpovídaných jen čtyři cisgender ženy — ani jedna však nemluví o své osobní lesbické zkušenosti. Autor se tak (zřejmě nevědomky) přidává k těm, kteří ve veřejném prostoru dále zneviditelňují zkušenosti žen. Nic bližšího se ovšem nedozvíme ani o bisexuálech, o intersex lidech či o trans mužích; nezazní ani téma queer lidí z etnických menšin, téma seniorů a poněkud překvapivě ani dětí v duhových rodinách. Skutečnost, že jejich nejistot a neutěšené situace se konkrétně nedotýká ani jediná kapitola, je o to nepochopitelnější, že rozhovor s Adélou Horákovou, právničkou iniciativy Jsme fér, má přímo v názvu slovo „manžel‑ ství“, a tedy se rodiny týká — hned několik zpovídaných by navíc o roli rodiče, třeba toho sociálního, státem neuznávaného, zcela jistě mělo co říct. I duhové rodiny, včetně jejich dětí, tu přece do jisté míry „byly vždycky“. K nejpůsobivějším kapitolám knihy patří živé rozhovory, jež se opírají o vlastní žitou zkušenost nebo se situaci queer lidí snaží názorně při‑ blížit jinak. Velké naděje vzbudí první kapitola o váhání, přijetí a důležitosti coming outu s psychoterapeutem Honzou Vojtkem, jež by se prakticky mohla stát součástí školních osnov pro střední i základní školy — queer čtenáře ujistí, že ve svém menšinovém stresu nejsou sami, a ostatním ozřejmí, co vlastně takový coming out obnáší a proč je pro menšiny důležitější respekt než tolerance. Velmi dobrý je také dialog s Lenkou Královou, která nepokrytě mluví nejen o své zkušenosti trans ženy, ale i o rodině, nebo jiný, vskutku jedinečný a otevřený rozhovor s právníkem, který žije s HIV. Těmito třemi kapitolami se však živost i výjimečnost celé knihy vyčerpala. Další rozhovory nabízejí buď jen povrchnější hovory o životě (s čestnou výjimkou kapitoly o „růžových sezna‑ mech“ lidí s menšinovou orientací, které si vedla Státní bezpečnost), nebo zběžně faktografické výklady. Ty sice jistou roztříštěnost knihy vyvažují ex‑ kurzy do „dějin“, politiky či populární kultury, jejich slabinou je však buď — z pochopitelných důvodů — příliš malý prostor, nebo v některých přípa‑ dech povrchnost. Na jednu stranu tak čteme zajímavý dvojrozhovor o pinkwashingu v byznysu i mezinárodní politice a na straně druhé v podstatě nicneříkající kapitolu o médiích nebo zběžný průlet pop kulturou, kdy se od režiséra (!) dozvídáme, že queer spi‑ sovatelé (s jedinou výjimkou Édouarda Louise) „zůstávají uvnitř svých zemí menšinoví“ — přestože skutečnost je v různých státech jiná a mnohde zcela opačná: někde queer autorky a autoři nejen dostávají literární ocenění (Joelle Taylor, Alan Hollinghurst), ale podle jejich děl se točí i seriály (Srdcerváči podle Alice Oseman) a filmy (Sarah Waters). Podobně chybí alespoň letmá zmínka o filmovém festivalu Mezipatra (když už je řeč o filmech) nebo dnes už stovkách dílů formativního televiz‑ ního pořadu Q. Přes veškeré výhrady se nakonec ve většině rozhovorů odráží pravdě‑ podobně nejsilnější důvod, proč celá kniha vznikla — upřímná snaha autora zviditelnit queer lidi i jejich touhu žít plnohodnotný, svobodný život, nabourat stereotypy a ukázat, že v proklamované toleranci a otevře‑ nosti má Česká republika i šestnáct let po přijetí (v mnohém nepří‑ nosného) zákona o registrovaném partnerství stále co dohánět. Za svůj pokus dotknout se na malém prostoru co nejvíce témat však autor často platí povšechností a přehlížením zásadních problémů. Přesto lze jemu i jeho knize mnohé připsat k dobru — nenucenou normalizaci slova „queer“, schopnost srozumitelně vysvětlit alespoň zá‑ sadní pojmy a koncepty a především odvahu jít s kůží na trh a prošlápnout cestu dalším. Filip Titlbach Byli jsme tu vždycky N media, Praha 2022 240 stran 76 Recenze rMickey je někdo jiný Kryštof Eder Román vábnička — nahodilý a vyprázdněný Hrdina románu Odečítání pohybu souřadnic, obráběč Mickey Watts, žije v Praze, kam prchl před svým despotickým otcem z amerického státu Maine. Jeho jediný vážný vztah zkrachoval, když se Mickeyho mladší partnerce nepodařilo otěhotnět. A k zátěži z minulosti, kterou si tento čtyřicátník nese, se přidávají i další nesnáze: vedle počínající pleše a rostoucího břicha je to krize středního věku a už v úvodu knihy naznačená krize identity — či něco na ten způsob. Člověk zprvu samozřejmě netuší, jestli „stále stejný, nebo lépe řečeno, stále jiný Mickey“, který na protago‑ nistu hledí v odrazu zrcadla, svědčí o jeho splínu, schizofrenii nebo zda jde o jakousi spisovatelskou rozcvičku či signál, že čtenář má mít oči na stopkách. Už po přečtení několika stran ale můžeme odhadnout, že autor si v novém románu ukousl pořádné sousto. Splést dohromady motiv dvojnictví, jehož byla zrcadlová scéna předznamenáním, „téma rodinných traumat“, na které láká anotace, a vyprávění o zdánlivě obyčejném chlápkovi, který si rád zajde s kolegy z práce do vinárny a brzy začne randit s mladou studentkou — na tom by si vylámal zuby kdejaký ostřílený literát. A Daniel Petr nevyšel z tohoto souboje se zářivým úsměvem. Především jako by si neujasnil, pro koho vlastně píše, respektive co chce napsat. Mickey po několika desít‑ kách stran odjede na zocelující túru do Slezska a prožije zde zásadní zlom (v hlavní roli dvojník). Po něm se vydá na Vánoce domů do Spojených států, kde se začne nořit do rodinných tajemství a nacházet v nich další a další peripetie posilující Mickeyho i čtenářovu nejistotu — nejprve ohledně protagonistovy rodiny, posléze i jeho příčetnosti. Nejspíš bylo autorovým cílem stvořit interpretačně doširoka otevřený román, takový, u něhož se vyplatí vypisovat si všelijaké narážky a splétat interpretační síť, k níž spisovatel poskytl důmyslně vysta‑ věný rám. Jenomže ten, kdo takovému typu literatury holduje, asi nebude zrovna uhranut Petrovým jazykem, který se nijak výrazně neliší od fád‑ ního jazyka současného středního proudu (výjimku představuje sem tam zdařilé přirovnání: „Měsíc se chvěl v roztrhaných mracích jako obnažené rameno.“). Jedním z ústředních témat Odečítání pohybu souřadnic jsou sice pokřivené rodinné vztahy, které jsou pro střední proud typické; k takovému typu literatury — má‑ -li být kvalitní — však patří mimo jiné prokreslená psychologizace, jež vede čtenáře k tomu, že může situace prožívat spolu s postavami či alespoň bedlivě sledovat jejich motivace. A o něčem takovém nemůže být v Petrově románu řeč. Zpočátku sice dovedeme pocho‑ pit, co vede Mickeyho k jeho touze dokázat si ve Slezsku pod stanem, „že na to ještě má“. Jakmile ale obráběč odjede do Ameriky a začne prozkoumávat uleželá rodinná traumata, zatímco vypravěč nám ne‑ ustále podsouvá, že s Mickeym není něco v pořádku, čtenář jenom kouká s otevřenou pusou, co se to v knize všechno děje, a marně si klade otázku, jaký to má smysl. A nakonec si tuto otázku dost možná klást přestane. „Velkolepé“ finále už jen podtrhuje dojem literárního kočkopsa, který neuspokojí toho, kdo hledá obyčejné příběhy o problematice mezilidských vztahů, ani toho, kdo preferuje čtenářské výzvy. Vysvětlit po přečtení téměř tří stovek stran, proč se román jmenuje tak, jak se jmenuje, by vyžadovalo pořádný interpretační přemet. Název působí na první pohled přitažlivě a záhadně, po dočtení se však jeví jen jako vábnička — nahodilá, vyprázd‑ něná. A tak je to v knize nakonec téměř se vším. Čím větší tajemno Petr rozdmýchá, čím víc příslovečných za‑ jíců ve svém románu začne lovit, tím větší má člověk chuť knihu odložit. Nelze se divit tomu, kdo to udělá. Inovátoři, blázni a šílenci Martin Brzobohatý Anekdotické příběhy o hudebních outsiderech Kniha Uvnitř banánu vychází v nakladatelství Fra v beletristické edici — kdo by tedy očekával publi‑ cistickou práci, bude možná zmatený. Už obálka naznačuje, že máme co do činění s dílem, které se nebere příliš vážně: Warholův banán tu doplňují texty „Hi, how are you“, „Příručka“, „Peel slowly and see“ a citát skladatele J. Jandeka: „Je pravdě‑ podobné, že příběh, který si o mně vymyslíte, bude mnohem zajímavější než cokoliv jiného“. Ve stejném duchu se nese i členění jednotlivých hesel příručky do několika oddílů: „Pif“ (heslo o kocouru Pifovi skladatele Daniel Petr Odečítání pohybu souřadnic Host, Brno 2022 288 stran 77 Recenze Mengelberga má samostatný oddíl), „Je to zvuk zamilovávání se do hudby“, „Pozoruju celofán“, „Senzační objev (pocta Ursule Bogner)“, „Z paměti“, „V každé nepřítelovo ucho“, „Šla na‑ nynka do Billy“, „Abych signál poslal hlouběji do vesmíru“. A co se ukrývá uvnitř banánu? Příběhy o lidech, kteří k hudbě přistupovali trochu jinak a jejichž snahy povětšinou skončily neúspě‑ chem nebo se setkaly s nepochopením. Art brut hudebníci, naivní umělci, mystifikátoři, šílenci, zapomenuté kapely, experimentátoři, inovátoři, blázni a v několika heslech vystupuje i sám autor coby hlavní protagonista (který však možná svým úspěchem v Magnesii Liteře z této linie trochu vybočuje). Co napoví Warholův banán na obálce, odhaluje se už po několika stranách četby — jde skutečně o příručku, která je postmoderní svou formou (některé kapitoly jsou veršo‑ vané, jiné obsahují tři věty) i svým obsahem. Namísto encyklopedického popisu a hledání odpovědí zůstávají texty otevřené a přicházejí s dalšími otázkami. Jako kdyby příručka o po‑ divných hudebnících ani nemohla být napsána jinak než výstředním stylem perem výstředního autora. Z jednotlivých příběhů knihy po‑ stupem času vyvstávají určité obecné teze — nebo hodnoty, jak je nazývá autor, avšak dešifrovat je nemusí být úplně jednoduché: čtenář může snadno získat pocit, že přečetl pouze knihu o šílencích. Jednotlivá hesla však ukazují hlavně to, že hudební dějiny se nemusejí skládat pouze z excesů popových hvězd a akade‑ mických pojednání o skladatelích, že významy, které s sebou hudba jako diskurzivní praxe nese, jsou neko‑ nečně bohatší, barevnější a pestřejší. Svým způsobem vlastně vznáší otázku, jestli se neochuzujeme o něco tím, jak v současném systému odměňujeme úspěch v hudební branži. Přestože dnešní hudba je fragmen‑ tární jako nikdy dříve, existují stovky nových žánrů i trendů a prakticky každý s přístupem k internetu může tvořit a svá díla vystavovat, pevnosti populární hudby zůstávají stále ne‑ dobytné. Streamovacím platformám pořád vévodí tytéž hvězdy, za kterými stojí velké labely. Revoluci malých a okrajových muzikantů jednadvacáté století s novými technologiemi zcela jistě nepřineslo. Kniha Uvnitř banánu tak stojí v opozici proti Klusákově předchozí knize o Karlu Gottovi. Zatímco Gott je o hledání jedné pravdy v mnoha příbězích vyprávěných slavným zpěvákem a jeho okolím, Uvnitř banánu je o hledání společných hodnot v mnoha příbězích zapo‑ menutých a neslavných hudebníků. První chronologicky sleduje vývoj jednoho zpěváka, druhá chaoticky přepíná mezi žánry i obdobími ve zdánlivě nesouvisejících příbězích. První pomocí partikulárních příběhů vyjevuje pravdu o Gottově životě, druhá odhaluje univerzální pravdu hudby skrze partikulární příběhy outsiderů. Trochu autora podezřívám, že si psaní druhé knihy užíval podstatně více, nicméně do hlavy mu nevidím. Uvnitř banánu je radostná elegie o jiné hudbě, ne té populární, ale o té bizarní, tvořené na okraji. Zcela určitě ne každý přistoupí na Klusákovu hru, která často čte‑ nářovu trpělivost pokouší, nicméně odmění ty, kdo u její četby vydrží. Koneckonců je to kniha napsaná s láskou a nadšením. Od outsidera, o outsiderech a možná hlavně pro outsidery. Skládačka z Tchaj-wanu Kateřina Čopjaková Novela o vztazích a jejich věčných složitostech v exotických kulisách Psát duchařský příběh z Asie je po‑ dobné jako dovážet čaj do Číny, přesto se o to bývalá novinářka Klára Wang Tylová (nar. 1981) ve svém debutu pokusila. Stostránkovou novelu Ostrov duchů zasadila do Tchaj-peje, dvoumilionové tchajwanské metro‑ pole, kde roky žila a kam se stále vrací. Na tamním prorůstání starého tradič‑ ního a současného globalizovaného postavila kompozičně promyšlené vyprávění, v němž pověry dosahují až do klimatizovaných garsonek prosklených mrakodrapů. Z perspektivy šesti hrdinů vypráví příběh, který tu těsněji, jinde volněji souvisí se smrtí mladé ženy Mej-lin. Ta se nedokázala tak dlouho rozejít s hejskem Wejem, až kvůli němu skončila v propasti pod romantickou vyhlídkou. Každá z postav přispěje kamínkem do mozaiky jejího života, zároveň prozradí mnohé z vlastního. Lucy, učitelka angličtiny, která si na Tchaj-wanu našla přítele, ale Klára Wang Tylová Ostrov duchů Paseka, Praha 2022 104 stran Pavel Klusák Uvnitř banánu Fra, Praha 2022 180 stran 78 Recenze rmístní tradice a pověrčivost jí stále zůstávají vzdálené, dokud se nenastěhuje do studia po studentce, co spáchala sebevraždu. Siti, indo‑ néská služka, pečující o stařičkou matku majitele bytu, který je nucena po sebevraždě uklidit. Anebo nadějný youtuber Shade, co v Mej-lin neviděl méněcennou bytůstku jako Wej, ale křehkou nevinnou krásku s dokona‑ lými bílými rameny. Jakkoli se ve vyprávění průběžně naráží na nevysvětlitelné jevy, žádné napínavé nebo děsivé momenty se nekonají. Civilní styl psaní převážně v hovorovém jazyce sice podporuje hladké čtení a celkově poklidnou, lehce melancholickou atmosféru, zároveň ale nijak neutkví. Autorce šlo evidentně o něco jiného než přispět dalším titulem do bohaté žánrové literatury hororu. Snad přiblížit evropskému, možná spíše konkrétně českému čtenáři tchajwanskou realitu, a ještě víc napsat novelu o vztazích a jejich věčných složitostech. Na poměrně malém rozsahu naťukává hned několik velkých témat tamní společnosti, jako je posílání novorozeňat na výchovu k prarodičům, aby se ženy mohly co nejdříve vrátit do práce, potíže s bydlením (mimochodem ne tolik vzdálené těm tuzemským) nebo nerovné postavení imigrantů z Indonésie. Sem tam také zmíní ně‑ jakou zábavnou zajímavost, například že místní bytové domy nemají čtvrté patro, protože slova pro čtyřku a smrt se v čínštině příliš podobají, nebo že každý Tchajwanec má pro případ setkání s cizincem vymyšlené anglické jméno, které s tím jeho původním nemusí nijak souviset. V anotaci ke knize se uvádí, že se jedná o šestici příběhů o hledání, ale spíše než hledající jsou zmínění hrdinové a hrdinky manipulující nebo manipulovaní. Využívání ve vztazích, nejen těch milostných, se postupně ukazuje jako nejsilnější pojítko mezi jednotlivými kapitolami a vlastně utváří i závěrečnou pointu. Vše do sebe nakonec správně zapadne, ale ne tak ostře a jasně, aby se kniha zapsala výrazněji do paměti. Namísto toho vyvolá jen nevýrazný dojem z nepříliš originálního příběhu. Košíře magické i mizerné Marián Pčola Literární místopis doposud opomíjené pražské čtvrti Pozornost pražských autorů zabý‑ vajících se vztahy mezi městskou krajinou a kulturou se poslední dobou soustřeďuje spíše na periferní oblasti metropole. Vzniká tak protějšek vůči pojednáním o sémanticky nesporně bohatším, leč už i notně „vytěženém“ centru: viz žánrově hybridní a stylově svěží texty Jiřího Sádla, Anny Beaty Háblové či předloni vydanou kolek‑ tivní publikaci Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy, na jejímž vzniku se podíleli zástupci mnoha vědních oborů od kul‑ turní antropologie přes archeologii, botaniku a zoologii až po hlubinnou psychologii. (Třeba příznivci jungov‑ ské psychoanalýzy v ní mluví o personě a stínu nejen ve vztahu k lidské psýše, ale i v pohledu na topografii města.) Rovněž Martin C. Putna, jenž se propojováním místopisu s kulturními dějinami a literaturou zabývá dlouho‑ době, se tentokrát rozhodl spíše než na Rusko, Spojené státy americké či střední Evropu soustředit na dosud nepříliš probádaný mikroregion pražských Košíř. Paralelně s knižním vydáním autor připravil a namluvil i mírně upravenou audioverzi knihy, již začátkem letošního roku odvysílala Vltava. Nuže, v čem spočívá ona „literárně­‑geografická hermeneutika“, jak Putna svůj způsob psaní nazývá? Aby se jistá městská lokalita promě‑ nila v „síť smyslu“, na to je zjevně třeba i něco jiného než scrollování v Google mapách. Také by nemělo jít jen o přiřazování jmen a událostí jed‑ notlivým místům či o pídění se po ko‑ šilatých historkách. „Osmyslování krajiny uměleckou fikcí“ si klade za cíl, aby místo, v němž člověk žije, nebylo jen „bydlištěm a přebývadlem, ale domovem a údělem,“ parafrázuje se v úvodu pozdní Heidegger — ale možná i teoretik architektury a ur‑ banismu Christian Norberg­‑Schulz s jeho apelem na holistické chápání významu míst. Pomyslné literární procházky potažmo pobízejí i k chůzi fyzické — terén mezi jednotlivými tématy knihy je potřeba si reálně prošlapat, k čemuž mohou posloužit i mapky na vnitřní straně obálky. V krouživém pohybu napříč minulostí a přítomností „pražského Little Canyonu“ se paměť městské krajiny pozvolna vřazuje do kontextu dějin a mýtů (jak těch lokálních, tak i těch „velkých“), což se neobejde bez prolínání faktografie s uměleckou fikcí. Povídání o okolnostech exilu pasov‑ ského biskupa Thun­‑Hohensteina, jehož socha vévodí Malostranskému hřbitovu na Smíchově, tak v koneč‑ ném důsledku ústí nejen do evokace Karáskova „šerého smutku oken zazděných“, nýbrž i do frustrace ze zazdívání oken v bývalé usedlosti Cibulka, Turbová či v památkově chráněných Buďánkách — jakožto výsledku ostudného zacházení s touto lokalitou jak ze strany komunistických pohlavárů, tak ze strany polisto‑ padových úředníků Městské části Martin C. Putna Košíře mýtické a literární Kodudek, Praha 2021 176 stran 79 Recenze Praha 5. (Mimochodem, legendární výkřik namalovaný na střeše jednoho z buďáneckých domků „Koukale, padáme i na tvou hlavu“ dal název další nedávno vyšlé knize s tematikou kulturně­‑literárních okrajů — viz spo‑ lečný autorský počin Radima Kopáče a Gabriely Kontra.) To po někdejší novorenesanční vile Božínka cesto‑ vatele a etnografa Alberta Vojtěcha Friče, která ve své době skýtala pobyt i dočasně abstinujícímu Jaroslavu Haškovi, nezbyly už ani ty ruiny — na jejím místě se dnes klene luxusní bytová rezidence. Developer do ní na svém webu láká movité klienty i tě‑ mito slovy: „Součástí bytového domu s velkorysými bytovými jednotkami i společnými prostorami je také vlastní lesopark na rozlehlém pozemku, který využijí jeho noví majitelé pro úplné splynutí s okolní přírodou.“ Inu, zdá se, že žertovný duch haškovsko‑longenovských mystifikací tato místa zas tak úplně neopustil. Informační nasycenost, lehce uštěpačný tón a současně meditativní ohledávání nesamozřejmých souvis‑ lostí publikaci posouvají ze žánru běžných „pragensií“ blíže k literární esejistice typu Kroutvorovy Prahy mizerné, v níž se plynatá poetika začouzených putyk („v špinavý hospodě / ve střevech božích“, pěli kdysi Psí vojáci) klade naroveň noblese prvorepublikových kaváren. Je z ní patrno, nakolik komplexní a různorodá — sociálně, urbanisticky i kulturně — může ve skutečnosti být i rozlohou nevelká městská čtvrť. Knize bych vytkl snad jen nepříliš povedenou obrazovou přílohu (ty budovy by určitě šlo nafotit lépe). Zavři oči, uvidíš líp Jana Šrámková Dobrodružný román o smyslech a smyslu Hrdinové s hendikepem v současné tvorbě pro děti nikoho nepřekvapí. Alma ale není křehká bledá dívka, která řeší svou jinakost a vyžaduje ohledy a pomoc. Hned v prvním odstavci potkáváme nevidomou dívku plnou hněvu, vzteku a agrese. Nese si toho s sebou ještě víc než „jen“ ztrátu zraku. Spolu s ním přišla před lety také o rodiče a od té doby pendluje mezi příbuznými a základkami, kde zatápí asistentům, pere se, nespolu‑ pracuje a utíká. Zahořklá vypravěčka natlakovaná emocemi, které hrozí každou větou vybuchnout, je chytrá, samostatná a díky několika šikovným metaforám od psycholožky dokáže dobře popsat, co se v ní právě odehrává. Tím Alma překračuje už třetí zaběhlý stereotyp dětské literatury: akčností a agresi‑ vitou boří ten genderový i obraz pla‑ chého dítěte s hendikepem, a konečně plasticitou popisu svého prožívání o míli předbíhá trendy tituly o emo‑ cích, které dětem představují škálu pocitů na nepříběhových mapách plných pastelových barev, případně tvoří katalogy nespojitých životních situací, v nichž emoce ztělesňují rozto‑ divné chlupaté potvory. Ne, Alma není žádným návodným katalogem, je živoucím tyglíkem, ve kterém kolotá lektvar pocitů podle toho, jak se vyvíjí a komplikuje její příběh. Román nese svižná dějová linka. Alma v dědově vetešnictví omylem projde obrazem a v jiném světě se všechno mění. Alma zase vidí, čímž na většinu vyprávění uniká realitě svého omezení a současně tím získáváme vypravěčku s velmi „čerstvým pohledem“. Za obrazem čekají Holešovice těsně po první válce a Alma je jako domnělý válečný sirotek přijata za schovanku do továr‑ níkovy rodiny. Více než ke strojené zámožné rodině ji to ale táhne do Zátor, dělnické kolonie, kde žije většina jejích spolužáků v existenčně napjatých podmínkách. Alma je zvyklá zarputile neuhýbat konfliktům a neuznávat autority, proto stojí brzy v centru pozornosti, narušuje spletité dívčí aliance a proniká do gangu, který krade uhlí. Současně ale s kuf‑ říkem barev navštěvuje Legii mladých, kde se dětem legionářů dostává vzdělání v umění (a kde trochu samo‑ účelně potkává Toyen). Text je vstřícně členěný do krát‑ kých kapitol, ve kterých se nabalují peripetie jako sněhová koule. Na jejím počátku přitom stálo jediné špatné rozhodnutí — Alma zalhala, poško‑ dila tím jinou dívku a tuto chybu musí napravit. S dodržováním slibů si ale hlavu příliš neláme a druzí ji zají‑ mají, jen když jí mohou být prospěšní. Alma se postupně učí vnímat vztahy nikoli pragmaticky, ale jako hodnotu samu o sobě, jako místo blízkosti a bezpečí, které se učí jak přijímat, tak poskytovat. Odtud podmanivý podtitul knihy: Příběh o cestování časem a ohleduplnosti, ve které je síla. S jistým nadhledem je ale třeba říct, že svědomí příběhu ztělesněné havranem klade na Almu až nelidsky vysoké nároky. Ona na začátku nekon‑ spiruje, jen se prostě ve vteřině objeví sama na cizím místě, v úplně jiné době, bez prostředků, opory, navíc po mnoha letech slepoty najednou vidí, což je přemáhající — a žádnou lež nevymýšlí, jen se okamžitě iniciativně nevzepře hypotéze, kterou si o ní udělají jiní. Od začátku také svou chybu vnímá a zkouší ji napravit, jenže jak být autentický, když se ocitnete v cizím století? Kromě vlastních traumat navíc na Almu dopadá zápas citlivého továrníkova syna, který nedokáže naplnit otcova očekávání, i dětí z ko‑ lonie, které jsou sice silnější, ale zase trpí chudobou, některé přímo hladem, Lucie Paulová Alma a Svět obrazu ilustrace Kateřina Čupová Paseka, Praha 2022 338 stran 80 Recenze rdomácím násilím a dalšími pato‑ logiemi sociálně vyloučené komunity. Alma tak zjišťuje, že není rozhodně jediná, kdo to má těžké, na druhou stranu text zatížený tolika osobními frustracemi působí místy až tísnivě. A Alma by spíše než morální obrodu potřebovala zkrátka podporu. Ostatně když na konci konečně řekne celou pravdu a přizná vinu, přijde sice pocit úlevy a lehkosti, ale věcně to ani jí, ani poškozeným nepomůže. Vlastně to tušila celou dobu správně: co nezařídí sama, to za ni ani mecenáši, ani vyšší spravedlnost neudělá … Po výborně vystřiženém prvo‑ republikovém dobrodružství přichází závěr, který je nejslabší částí knihy. Alma jako by se stala spasitelskou figurou, sebeobětí zaplatila za ostatní a nastolila pohádkový happy end, ve kterém postavy defilují jen těžko uvěřitelně proměněné. Text tak drhne v obou partiích průchodu mezi světy, na začátku i konci. Mezi současností a rokem 1922 totiž leží ještě imagi‑ nární Svět obrazu, jehož funkce není příliš ústrojná, ostatně i jeho obyvatel Divnovlk zůstává zcela nevyužitý a zbytný. Když Alma prochází nej‑ prve do obrazu a odtud až po chvíli do Zátor, přijde sekvence přetížená dvojím údivem ze změny prostředí, dvojím popisem, dvojím sledováním vnitřních prožitků, což brzdí začátek. Stejná trasa pak vnáší zbytečný patos do závěru. Snad by v nejlepší tradici procházení skříní, propadávání králičí norou nebo odjezdů z nástupiště devět a tři čtvrtě stálo za to transfer mezi světy zjednodušit a nechat Almu zahučet z vetešnictví rovnou do příběhu. Alma a Svět obrazu je každopádně ambiciózní text určený nejen dětem na pomezí mladšího a staršího škol‑ ního věku. Vznik takové knihy, která pojí akci, silné reálie, nejednoznačnou postavu a důraz na vztahy a autenti‑ citu, je i přes určité nedotaženosti pro českou literaturu pro děti a mládež skvělou zprávou. Čert vem ale zprávu, Alma je hlavně výborné čtení. Cvičení z tvůrčího psaní Karolína Ryvolová Hlavní je překvapit, šokovat, přinášet stále nová odhalení, zatímco podstatné zaniká v balastu Cvičení důvěry, poslední kniha ame‑ rické autorky ověnčené cenami Susan Choiové (nar. 1969), má všechno, co se po současném románu žádá: dostatek otevřeného sexu, palčivou politickou agendu i rafinovanou hru se čtenářem. Bohužel jí ale schází to hlavní, a tím je prožitek a uvěřitelná postava, se kterou by se dalo identi‑ fikovat a spolu s ní padat a růst. Její hrdinové, stejně jako celá její próza, jsou sterilní, působí jako splněný úkol, výsledek odškrtaných políček a do ně‑ jakého „spontánního překypění silných citů“, řečeno s Whitmanem a Coleridgem, mají zatraceně daleko. Přitom to celé působí tak slibně. Skupina mladých studentů herectví z tuctového jižanského města se v raných osmdesátých letech setkává s charismatickým učitelem Kingsleym a neodolatelně podléhá jeho vlivu. Coby Newyorčan, a navíc gay, je pro ně Kingsley ztělesněním úspěchu, odvahy a avantgardy a díky tomu také nezpochybnitelnou morální autoritou. Od začátku je z náznaků jasné, že je pro studenty nejen věrozvěstem a mě‑ řítkem hodnoty, ale také člověkem, který pro ně svým manipulativním chováním a častým překračováním hranic představuje jisté nebezpečí; zvlášť pro vypravěčku první části románu, nejistou a tápající Saru. Saře i jejímu novému klukovi Davidovi je patnáct a prožívají první velkolepé milostné vzplanutí. Když se vlivem banálních nedorozumění jejich vztah rozpadne, stávají se předmětem psychologických expe‑ rimentů pana Kingsleyho a Sarah zřejmě i něčím víc — byť to v celém románu není přímo pojmenováno. První část knihy se nese ve znamení osudového vztahu mezi dvěma studenty a následných invazivních kvaziterapeutických postupů jejich učitele a potud předestírá celkem uvěřitelné drama o zneužití moci. A pak se to celé rozsype. Druhá a třetí část knihy přiná‑ šejí (dnes tak oblíbené) nečekané zvraty, které dosavadní události staví do úplně jiného světla. Nejprve se ukáže, že vztahy mezi některými postavami byly ve skutečnosti opačné, oběti byly agresory, zneužívaný zne‑ užíval a podobně. Následně proběhne pečlivě naplánovaná a úspěšná vendeta, jakési pokračování ságy po čtvrt století, s detektivní zápletkou a metatextovými kotrmelci. A když už si čtenář myslí, že je mu autorčin plán konečně zřejmý, přichází třetí kolo s potenciálně nespolehlivým vypravěčem a další vrstvou nezod‑ povězených otázek. Struktura díla působí promyšleně a inteligentně, ale zejí v ní díry způsobené pře‑ kombinovaností, které jsou dobře patrné ve čtenářských kroužcích na internetu, kde se jedna a tatáž scéna vykládá třemi různými, často si protiřečícími způsoby. Jednak se ve složitosti syžetu a povrchnosti zpracování ztrácí spisovatelčin záměr, jednak příběh s každou další úrovní ztrácí na důvěryhodnosti. Susan Choiová Cvičení důvěry přeložila Alžběta Kalinová Host, Brno 2022 304 stran 81 Recenze Jsou i jiné důvody, proč by se čte‑ nář mohl zamyšleně škrábat na hlavě. Údajně osudový milostný vztah Sary a Davida je naznačen jen schematicky, jako by se autorka nechtěla zdržovat popisováním jejich citů. Čím se naopak nešetří, jsou projevy spalující fyzické touhy mladičké dvojice, provázané častými spektakulárními orgasmy. Je pravděpodobné, že v tomto ohledu se bude čtenářská zkušenost první lásky od autorčina podání prostě a jedno‑ duše lišit. Opravdu by si nešťastná zamilovaná holka po rozchodu se svým klukem věčně bloudila pěstí v rozkroku a vzpomínala na nepřekonatelný sex? Leitmotivem všech tří částí je v každém případě moc vyplývající z pozice (služebně) staršího a její zne‑ užití, tedy zřetelně látka reflektující hnutí MeToo, přestože román hnutí údajně předcházel. Dílčím způsobem text postihuje archetypální okamžiky, kdy se schopná, ale nezkušená mladá žena ocitá v nevyrovnaném vztahu se starším mužem, kterému víceméně dobrovolně podléhá, přičemž si plete obdiv s láskou. Tato linka knihy má bezesporu svůj význam, protože vystihuje jistý typický aspekt reality, a tím na něj upozorňuje a snad před ním i varuje. V celkovém vyznění se však román — navzdory všem po‑ chvalným recenzím a zkratkovitému odkazování na nominaci Choiové na Pulitzerovu cenu z roku 2004 — míjí účinkem, protože nese pochodeň, ale nikomu s ní neposvítí. Čouhají z něj poučky z kurzů tvůrčího psaní, jejichž vinou jsou si mnohé současné romány zvláště anglosaské provenien­ce vzájemně dost podobné. Hlavní je zaujmout, překvapit, šokovat, přinášet stále nová odhalení, aby se snad čtenář nenudil, a ve všem tom balastu zaniká, že v literatuře je hlavní dobře vyprávět uvěřitelný příběh.  Ani Finka ani Švédka PLAVMĚSÍČNÍK PRO SVĚTOVOU LITER ATURU Překlady, rozhovory, eseje, aktuality Rozhovor: Šárka Grauová a Lusobrazilská knihovna Soutěž Jiřího Levého: Veronika Jončevová a Richard SikenŠvédsky psaná literatura ve Finsku Matilda Södergran, Johanna Holmström, Kaj Korkea-aho, Heidi von Wright Inzerce 82 Rozečteno Tipy redakce na léto Petr Šesták Kontinuita parku Host, Brno 2021 255 stran Možná má ten román trochu divný název a možná má i divnou obálku a možná právě proto se nevešel ani do nominací na Literu, přestože ji klidně mohl vyhrát celou a nikdo by neřekl ani popel. Šestákova kniha má leccos společného s vítěznou Destrukcí Stanislava Bilera, akorát že to není maskovaná publicistika, ale suverénně napsaný román, který místy upomíná až na Europeanu Patrika Ouředníka. Nepochopitelné opomenutí poroty si zaslouží čtenář‑ skou nápravu! (jn) Miroslav Nevrlý Karpatské hry Vestri, Liberec 2017 160 stran Toto vydání Karpatských her z roku 2017 je ve skutečnosti sedmé v pořadí. A přesto tu knihu lidé z literárního prostředí často vůbec neznají. Zato ji znají různí tuláci, dobrodruzi a skauti. Tento napůl cestopis po rumunských Karpatech, napůl osobní esej o svobodě se během posledních desetiletí stal něčím jako nejslavnější neznámou knihou české literatury. Nejen rumunskými reáliemi upomene na Pálenku Matěje Hořavy. Ideální čtení na letní toulání krajinou. (jn) Elsa Morante Arturův ostrov přeložila Alice Flemrová Argo, Praha 2022 388 stran Mám pocit, že k létu tak nějak patří velké čtenářské ambice. Přečtu toto, konečně dočtu tamto a bude dokonce čas i na nějakou klasiku. Jestli jste jako já, pak už dávno víte, že většinou zůstane u plánů. Letos by to ale mohlo být jinak: všechny ty plány se vejdou do jedné knihy! Nedávno totiž v nakladatelství Argo vyšel v pře‑ kladu Alice Flemrové slavný román Elsy Morante Arturův ostrov z roku 1957. Literární klasika dvacátého století? Splněno. Vláčná letní atmo‑ sféra? Odškrtnuto. Tlustá tak akorát? Check. Možnost se při čtení zasnít a vzpomínat na své vlastní dětství? Ano prosím. (zst) Josef Koudelka Deníky Torst, Praha 2022 416 stran Ale není nutno se jen válet u vody (či kdekoli jinde) a zírat na obzor. Léto, to je i potulka a té žádné romány nesluší. Stačí otrhaný sešit, bystré oči a nebát se myslet. Navíc to všechno ani nemusí být vlastní: stačí si vzít Deníky legendárního českého foto‑ grafa Josefa Koudelky, které čtenáře provedou posledními padesáti lety fotografie, dějin i životem jedné mimořádně silné osobnosti. (zst) Hallgrímur Helgason Ženská na 1000° přeložila Marta Bartošková Argo, Praha 2021 430 stran Román Ženská na 1000° má geniální výchozí pozici: inkontinentní dáma leží v garáži v Reykjavíku, v posteli má nevybuchlý granát a počítač s Facebookem, kde si přes několik falešných účtů píše s muži z nejrůznějších koutů světa. A do toho vypráví příběh svého života, Evropy a Islandu. Je to jako od Güntera Grasse — neuvěřitelné, vtipné, chytré a strašlivě živé. Autor navíc v červenci přijede na Měsíc autorského čtení a Český rozhlas Vltava připravuje knihu jako četbu na pokračování. (vmax) J. P. Donleavy Zrzoun přeložila Michaela Marková Argo, Praha 2006 310 stran Neprávem zapadlý irský klenot Zrzoun je za poslední roky snad jediný román, u kterého jsem se smál nahlas na každé druhé stránce. Jeho hrdina Sebastian Dangerfield je aktivnější Beckettův Murphy zkombinovaný s přízemní verzí Ignaciuse Reillyho. Jediné, co ho zajímá, jsou ženský a pití a jak sehnat prachy, aby bylo na ženský a pití. Irsko je v knize lí‑ čeno jako konec světa, odkud se člověk nikdy nevyhrabe, Dangerfielda stíhá jedna katastrofa za druhou, kterou léčí buď nově načatou lahví, nebo nově poznanou ženou. (vmax) Rozečteno 83 Rupi Kaur Home Body Simon & Schuster, New York 2021 208 stran Indicko­‑kanadská básnířka Rupi Kaur ve své třetí básnické sbírce popisuje vnitřní a intimní cestu. Cestu sebelásky. Bojuje v ní s depresí, zlomeným srdcem, pochybami i se svými kořeny. Plynule tak navazuje na své předchozí sbírky Milk and Honey, The Sun and Her Flowers. Básně pro svou jednoduchost rezonují ještě dlouho po přečtení. Jsou upřímné a bezprostřední. Občas totiž stačí jediný verš, který v určitou chvíli potřebujete slyšet. Knihu doprovázejí skvělé ilustrace autorky. (fh) Adam Gebrian Dva měsíce v Lisabonu Universum, Praha 2021 312 stran Nechte si poradit od Adama Gebriana a vyražte do Lisabonu (nebo si o něm aspoň nechejte vyprávět). Města plného neotřelých nároží a kopců, „ideál‑ ního na bloumání a pomalý pohyb“. Typického průvodce po světoznámých památkách v tom nehledejte. Gebrian vypráví nejen z pohledu vystudova‑ ného architekta a urbanisty, ale přede‑ vším z pohledu otce, který ve městě žije a tráví čas se svou rodinou. Jeho neotřelý pohled na (obyčejný) veřejný pro‑ stor vás vtáhne a nepustí. A po dočtení už zbývá jen koupit si letenku. (fh) Toby Ord Nad propastí přeložila Anna Štádlerová Argo, Praha 2022 480 stran Lidstvo s pravděpodobností 1:6 do příš‑ tích sta let vyhyne. Tak to aspoň vychází z propočtů morálního filozofa Tobyho Orda z Oxfordské univerzity, který byl poradcem WHO, Světové banky, Výboru pro zpravodajské služby Spojených států amerických a kanceláře britského premiéra. Mezi nejvážnější rizika řadí na prvním místě nehody s laboratorními pato‑ geny, pak rozvoj umělé inteligence a klimatické změny. Podle něj to však není důvod k panice a lhostejnosti, ale naopak k tomu, abychom se z propasti zmíněných rizik vymanili a znovu a lépe promysleli naši budoucnost. Nejzajímavější mohou být pasáže, v nichž argumentuje, proč si lidstvo vůbec zaslouží být zachráněno. (on) Édouard Louis Boje a proměny jedné ženy přeložila Sára Vybíralová Paseka, Praha 2022 80 stran Je to tenká kniha, v autorské výpovědí však mnohem silnější a pronikavější než mnohasetstránkové opusy, v nichž se autoři vypisují z vlastních traumat a jejich psaní připomíná spíš literární diagnózu. Louis nevypráví osobně, aby vyprávěl o sobě. Jeho psaní se od životního traumatu obrací ven — pátrá po sociologických a politických příčinách, které vzaly jemu i jeho matce možnost volby a vyvrhly je na okraj. Je to poslední z Louisových esejů, ve kterém zkoumá sociální příběh svůj a své rodiny a spolu s jeho předchozími knihami tvoří jednu z nejpřesvědčivějších literárních vý‑ povědí, jež ukazují, jak se v současné době rodí vztek z bezmoci a jak těžké je se vzepřít. Zároveň ale dokazuje, že to není nemožné. (on) Jack Kerouac Dharmoví tuláci přeložil Josef Raulf Argo, Praha 2021 248 stran Zná je asi každý, ale nemyslím si, že by je moc lidí četlo dvakrát. Já jsem četl nedávno Dharmové tuláky potřetí a myslím si, že to stojí za to. Oživilo mě to, dalo mi to sílu. Jestliže byla beat generation zbitá, naše generace je ta bez budoucnosti. Co ale právě beat generation zdobilo, byla její víra v bu‑ doucnost, v samu sebe, v to, že svět jednou může být takový, o jakém Jack Kerouac, Allen Ginsberg a třeba i Gary Snyder snili a sní. Chci se tou vírou nechat nakazit. Mám mnohem víc, než měli oni, můžu o mnohem víc přijít. Ale nechci si nechat vzít tím vším marasmem kolem sebe tu víru, na které stojí celé naše bytí. (rš) Bianca Bellová Ostrov Host, Brno 2022 184 stran Jsem odjakživa fanoušek příběhů s příchutí Orientu, Ali Baby a čtyři‑ ceti loupežníků, Sindibáda a jeho ná‑ mořníků, ať už je ve filmovém, nebo knižním zpracování. Nevím proč, ale ta vyprahlost, vůně a prázdnota mě láká. Když jsem proto četl prvně rukopis knížky Ostrov Bianky Bellové, byl jsem zasažen napřímo, romanticky, bezvýhradně. Jsou tam všechny esence vedle sebe, umně protkané tak, jako se tvoří parfém: jedna bez druhé by ty vůně možná nefungovaly, ale když se mistrně spojí, každý se musí otočit a zaplanout. (rš)  84 Básnířky a básníci čísla Původní americká poezie bNatalie Diaz První voda je tělo Řeka Colorado je nejohroženější řekou ve Spojených státech — a zároveň součástí mého těla. Nosím v sobě řeku. Je tím, kým jsem já: ‘Aha Makav. Tohle není metafora. Když jako Mohave říkáme: Inyech ‘Aha Makavch ithuum, říkáme tak své jméno. Vyprávíme příběh své existence. Středem mého těla protéká řeka. Zatím slovo řeka padlo v každé strofě. Nechci vodou plýtvat. Řeku ve svém těle musím chránit. V dalších strofách se budu snažit být opatrnější. ~ Španělé nám říkali Mohave. Naši řeku pojmenovali Colorado, protože v ní bylo hodně rudého bahna. Domorodcům se rudoši říkalo odjakživa. Žádného rudého domorodce jsem nikdy nepotkala, ani ve své rezervaci, ani v Muzeu amerických indiánů, a dokonce ani na největším potlachu v arizonském Parkeru. Žiju v poušti podél přehrazené modré řeky. Jediní rudoši, které jsem kdy viděla, jsou bílí turisté spálení od slunce po dlouhém plácání ve vodě. ~ ‘Aha Makav je pravé jméno našeho národa. Dal nám je Stvořitel, který řeku vypustil ze země a zabudoval ji do našich živoucích těl. ‘Aha Makav v překladu znamená středem našeho těla protéká řeka, stejně jako protéká středem naší země. Je to špatný překlad, jako všechny překlady. Američané si logiku tohoto obrazu přiřadí k surrealismu nebo magickému realismu … Američané mají raději kouzelného rudého indiána, šamana nebo falešného indiána v rudých šatech než skutečného domorodce. I než skutečného domorodce, který v těle nosí nebezpečnou a sytou modř řeky. To, co bělochy ohrožuje, se často odmítá jako mýtus. V Americe jsem nikdy nebyla skutečná. Amerika je můj mýtus. ~ Derrida říká: Každý text v sobě nosí smutek, dokud ho nepřeloží. Když jako Mohave vyslovujeme slovo vyjadřující slzy, vracíme se ke slovu vyjadřujícímu řeku, jako by nám z očí vytékala ta naše. Dalo by se to přeložit jako prolévání slz. Nebo řeka smutku. Jenže pro koho tenhle překlad je? A přijde dotyčný na pohřeb mého jazyka, který potrvá čtyři noci, aby truchlil nad tím, co se při mé snaze o překlad ztratilo? A až vypije mou řeku, přidá se ke smutečnímu průvodu přes naši vybělenou poušť? Slovo vyjadřující sucho se v mnoha jazycích a zemích liší. Bolest žízně se však do všech těl přenáší stejně — jazykem a hrdlem. Nezáleží na tom, jakým jazykem mluvíte, nezáleží na barvě vaší pleti. ~ Řeku, její vodstvo, nosíme ve svém těle. Nechci tím naznačovat vizuální vztah. Například: domorodá žena na kolenou drží krabici družstevního másla s etiketou, na které je obrázek domorodé ženy, která na kolenou drží krabici družstevního másla s etiketou, na které je obrázek domorodé ženy, která na kolenou … Řeku, její vodní plochu, nosíme ve svém těle. Nechci se odvolávat na efekt obrazu v obraze. Mám na mysli řeku jako sloveso. Děj. Pohybuje se ve mně právě teď. ~ 85 Básnířky a básníci čísla Původní americká poezie Tohle není juxtapozice. Tělo a voda nejsou dvě nepodobné věci — jsou víc než jen blízko sebe nebo vedle sebe. Jsou totéž — tělo, bytí, energie, modlitba, proud, pohyb, lék. Toto vědomí vychází z uznání, že lidské tělo má víc než šest smyslů. Tělo přesahuje šest smyslů. Je smyslné. Vždycky je extatickým stavem energie, vždycky na pokraji modlitby nebo vyústění do jakékoli řeky pohybu. Energie je pohyb podobný řece pohybující mým pohybujícím se tělem. ~ V myšlení kmene Mohave jsou tělo a země jedno a totéž. Slova oddělují jen písmena: ‘iimat označuje tělo, ‘amat zemi. V konverzaci často používáme zkrácené formy obou slov: mat-. Pokud neznáte souvislosti rozhovoru, nemusíte vědět, jestli mluvíme o svém těle, nebo o své zemi. Nemusíte vědět, co utrpělo újmu, co si pamatuje, co je živé, co bylo vysněné, co potřebuje péči, co zmizelo. Když řeknu: Moje řeka mizí, myslím tím také: Mizí můj národ? ~ Jak mám přeložit — ne slovy, ale vírou —, že řeka je tělo, stejně živé jako vy nebo já, že bez ní nemůže existovat život? ~ John Berger napsal: „Věrný překlad není binární záležitostí mezi dvěma jazyky, ale záležitostí trojstrannou. Třetím bodem trojúhelníku je to, co se skrývalo za slovy původního textu před jeho napsáním. Věrný překlad vyžaduje návrat ke stavu před řečí.“ Mezi mnou nabízeným překladem a puzením, jež jsem cítila, abych na výše uvedených řádcích nejprve napsala ‘Aha Makav, neexistuje bod, kde tento příběh končí, nebo začíná. Musíme jít na místo před těmito dvěma body — musíme jít na třetí místo, kterým je řeka. Musíme jít k bodu, kde se kopí našeho stvořitele zabodlo do země a z hliněného těla vytryskla první řeka do těla mého. Musíme se ponořit pod ty kdysi teplé rudé vody, které dnes protékají koryty — do modrých a chladných, nekonečných metrů smaragdově zeleného hedvábí, jež zahalují a unášejí tělo dost rychle na to, aby život vzaly, nebo daly. Musíme jít, dokud neucítíme vůni třapatky, která zpevňuje bahnité břehy řeky. ~ Co je ten třetí bod, to místo za hladinou, když ne vyhloubené a křivolaké prastaré řečiště, kterým Colorado protéká — jak tisíc čtyři sta padesát mil dlouhá žízeň — do těla a tělem? Berger ho nazval stavem před řečí. Existoval před řečí, tedy v těle, když ještě tělo bylo víc než tělo. Ještě než se mohlo nazvat tělem a omezit se na prostor, který tělo vymezovalo. Před řečí existovalo místo, kde tělo bylo ještě zelenomodrou energií, která na zeleno barvila, ozelenila a zamodřila kámen, povodně, plejtváka, brouka a stinné stíny topolů a vrb. Stav před řečí existoval, když ještě tělo bylo víc než tělo a ještě když bylo možné. Jednou z možností, jak ho zachovat, bylo zadržet v sobě řeku. ~ Řeka je vodní útvar. Má dno, ohbí a ústí. Teče. Leží v korytě. Může ve vás vyvolat dobrý pocit. Všechno si pamatuje. ~ Amerika je země špatné matematiky a vědy: pravice věří, že je před násilím, které páchá na zemi a vodě, zachrání osvícení; levice věří, že je technologie, ta stejná technologie, která ničí zemi a vodu, zachrání před zkázou nebo že jim pomůže vybudovat nový svět na Marsu. ~ 86 Básnířky a básníci čísla Původní americká poezie b Pokud jsem byla stvořena, abych v sobě zadržela řeku Colorado, abych v sobě nosila její příval, jak můžu říct, kdo jsem, když řeka zmizí? Co znamená ‘Aha Makav, když řeka vyschne na kostru svých ryb a miniaturní písečné duny vysušených bahnitých koryt? Jestli je řeka duch, jsem duch i já? Duch může strašit třeba neutišitelnou žízní. ~ Během protestu v rezervaci Standing Rock si nepůvodní obyvatelé oblíbili nebo lépe znali frázi: Voda je první lék. Je pravdivá. Tam, odkud pocházím, se očišťujeme v řece. Ne jako při koupeli s mýdlem. Totiž: voda nás posiluje a umožňuje nám, abychom se do toho, co nás čeká, pustili s dobrou energií. Bez vody nemůžeme dobře žít, nemůžeme žít vůbec. Pokud svou vodu otrávíme a spotřebujeme, jak se od těchto hříchů očistíme? ~ Žízní a pitím člověk pozná, že žije a že je vděčný. Žíznit a pak se nenapít je … ~ Kdyby vám váš stvořitel mohl do hrudi vložit červeného ptáčka, který by tloukl jako srdce, je tak těžké představit si modrou řeku, která se valí pomalými svalnatými křivkami mého dlouhého těla? Je tak těžké uvěřit, že je stejně posvátná jako dech, hvězda nebo chřestýš, vaše vlastní matka nebo milenec? Kdybych vás dokázala přesvědčit, byla by vám naše hnědá těla a naše modré řeky milejší a byly by méně zdevastované? Řeka Whanganui na Novém Zélandu má dnes stejná zákonná práva jako člověk. V Indii dnes mají stejné právní postavení jako člověk řeky Ganga a Jamuna. Slovinská ústava dnes prohlašuje přístup k čisté pitné vodě za národní lidské právo. Ve Spojených státech na domorodé obyvatele, kteří se v rezervaci Standing Rock v Severní Dakotě snaží chránit vodu před znečištěním a zamořením, používáme slzný plyn, gumové projektily a psy. Jaké dopady bude mít olovem zamořená voda na děti z michiganského Flintu, které ji pijí už celé roky, teprve zjistíme. ~ Myslíme si, že naše těla jsou vším, čím jsme my: Já jsem své tělo. Toto myšlení nám umožňuje nevážit si vody, vzduchu, země, jeden druhého. Jenže voda pro naše tělo, naše já, není něco vnějšího. Můj stařešina říká: Uřízni si ucho, a budeš žít. Uřízni si ruku, a budeš žít. Uřízni si nohu, a budeš žít. Odřízni se od naší vody: nepřežijeme víc než týden. Voda, kterou pijeme, stejně jako vzduch, který dýcháme, nejsou součástí našeho těla, ale jsou naším tělem. Co činíme jednomu — tělu, vodě —, činíme i druhému. ~ Toni Morrisonová píše: Všechna voda má dokonalou paměť a věčně se snaží vrátit tam, kde byla. Zpátky do těla země, do těla z masa, zpátky do úst, do hrdla, zpátky do lůna, zpátky do srdce, do krve, zpátky k našemu smutku, zpátky, zpátky, zpátky do doby, kdy jsme byli víc než to, čím jsme se v poslední době stali. Vzpomeneme si brzy, z čeho jsme vzešli? Z vody. A jakmile si vzpomeneme, vrátíme se k té první vodě, a vrátíme se tak k sobě, k sobě navzájem, lepší a čistší? Myslíte, že voda zapomene na to, co jsme udělali, a na to, co děláme pořád? IvoDvořák 88 Beletrie Původní povídka Píseň venkovských psů Zdeněk Grmolec (na motivy skutečné události) Pořídit si kvér bylo pro tebe nutností. Představuješ si, jak ti leze do chalupy nějaký spratek a chce slepci ukrást, co se dá. Uslyšíš podezřelé kroky, šramot a budeš do těch míst střílet. Rozstřílíš si zařízení v chalupě, ale co, těch pár krámů, žádná škoda. Jenomže v pětačtyřicátém nepřišel zloděj, ale někdo jiný. Nebylo ti v protektorátu ani dobře, ani špatně. Po ro‑ dičích ti zůstal domek, kde jsi znal každé místo, každý předmět, mohl ses po chalupě pohybovat s jistotou, stačilo dávat věci na své místo. Domek byl pouze o dvou místnos‑ tech a kuchyňce, vzadu hospodářská stavení, kde chovali tvoji rodiče dvě kozy, Rózu a Hilde. Starosta Fritz, starý fašoun, rodičům vytkl, že dávají kozám ženská jména, ale paličák otec na to nedbal, a když se jednou opil, poslal ho do prdele. Málem za to šel do lapáku, zachránilo ho jen to, že má doma slepého syna, tedy tebe. Jak je to dávno! Tvojí největší láskou byly stromy, sudičky, které tahají ze země, co chce povědět lidem. Slyšíš často šumění obrov‑ ského ořechu na dvorku, to on ti vypráví o starých časech, kdy ještě žili tvoji milí rodiče a měl jsi o polovinu starostí míň než dnes. Otec zhotovil na dvorku pergolu, nad kterou se rozprostírala rozvětvená hlava baga. Ze zelených hroznů ti padaly drobné kvítky do vlasů a ty sis představoval, jak zrají a nabývají na barvě a velikosti. Když rodiče odešli do světa, na který jsi nikdy nevěřil, lidé se nad tebou smilovali, občas ti někdo přinesl nákup, nějaké ovoce a zeleninu ze zahrady. Ale co teď, když zuří válka a tví soukmenovci Němci mají starosti sami se sebou a na tebe zapomínají? Ještě že máš ve sklepě jablka a nějaké brambory. Jak dlouho vydrží? Máš ale svého vlčáka a ten ti občas přinese nějakého toho zajíce nebo bažanta. A pan Handke, zdejší hajný, je dobrá duše, nechá ho pobíhat po loukách a po lese a sem tam mu dá i nějaké to žrádlo. Ale co bude s hajným, vlčákem Bardem, s tebou a celou vesnicí, až dorazí Rudá armáda? Někteří se schovají, ně‑ kteří utečou. A ty? Kam by ses schoval? Kam bys ty, slepec, utíkal, byl bys ostatním jen na obtíž. Doma zůstaneš. Vzpomínáš na podzim, kdy jsi učil svého psa Barda sbírat ořechy na dvorku? Nosil ti je a ty sis je louskal a nějaké to jádro přistálo i Bardovi v hubě. Zimu jsi přečkal jakž takž, ale na jaře už fakt nebylo co žrát. Objevil se však anděl v podobě statné baculaté Hilde z Červeného kříže s pytlem brambor a pecnem chleba. Hilde je šťastné jméno, koza Hilde dávala mléko, paní Hilde potraviny. Chtěl jsi o tom krásném jménu Hilde povědět tomu andělovi, ale v poslední chvíli sis uvědomil, že se jmenuje jako vaše koza, a tak jsi raději držel hubu. Hilde tě chce odvézt do jakéhosi tábora kdesi u Vídně, je však už pozdě, za vesnicí se ozývá kanonáda ruských střel. Nemáš strach, co by se tobě, neškodnému slepci, mohlo stát? Jdeš spát, ukolébávají tě nekonečné noční písně venkovských psů. • • • Jak ten uměl něžně pohladit! rozplývá se Aljošova matka. Tolik citu a něhy v tak malém klukovi byste u nikoho jiného nenašli. Kluci se ale mění. Když je mu patnáct, hraje hokej za dorost v Omsku. Aljoša, kluk z malé vesničky vzdálené padesát kilometrů od známého ruského města, to dokázal. A umí taky rozdávat pořádné rány, sedí často na lavici vyloučených, trenér mu hrozí vyhazovem za zpupné agresivní jednání, ale marná sláva, Aljoša je jedním z nejlepších hráčů. To, co předvádí na ledě, je někdy přímo balet. Jeho hbitých nohou, neskutečně rychlých otáček a skoků, kdy se dovede i v letu obrátit, si všimne trenér krasobruslařů Voroncov. Strýček Ilja mu říkají. 89 Beletrie Voroncov láme Aljošu do krasobruslařského oddílu. To má být vtip, odfrkne Aljoša. Můžeš dělat oboje, zařídím ti místo v internátu, nebudeš jezdit domů. Jak lákavá představa, nezůstat pod bičem matčiných starostí a nářků nad mrtvým otcem. Jen kvůli tomu Aljoša souhlasí se zařazením do krasobruslařského oddílu. Za dva měsíce strýček Ilja všem vypráví — zázračné dítě. A za tři měsíce touží Aljoša po opravdových krasobruslařských bruslích a botách, má jen ty obyčejné bruslařské. Matka na ty pravé nemá. Někdy je na ni Aljoša kvůli tomu zlý a matka tajně v noci pláče. Jednou se neudrží a rozpláče se i před Aljošou. Co může být dojemnějšího než slzy staré upracované venkovanky? Ještě nikdy neměl Aljoša z ženských slz tak příšerný pocit. Vybíhá z domku do lesa jen tak nalehko. Vybíhá jen tak nalehko do sibiřské zimy. Vítr ve větvích a všude sníh. A ticho toho zvláštního lesa, který k němu dokáže mluvit. Tentokrát slovy ne zrovna lichotivými. Zdálo by se, že je Aljošův výlet bezúčelný. Omyl, ten kluk dobře ví, kam jde. V chatrči, kam nedorazí osvícená sovětská moc, žije šaman ochotný s Aljošou posedět. Sedí tedy, mlčí, dívají se na sebe. V peci plápolá oheň, dubová polena praskají. Místnost s hliněnou podlahou je cítit pryskyřicí a směsí bylin pálených na přímém ohni. Aljoša mluví o nešťastné matce a o krasobruslařských bruslích a botách, nedosažitelném snu. Mlčení šamana trvá hodinu, a ani když se zvedne a dá tak Aljošovi najevo, že „rozhovor“ končí, nepromluví. Učiní ale zvláštní gesto, položí ruku na Aljošovo čelo a pokývá hlavou. V noci přikládá matka Aljošovi na hrudník hadry pomazané horkým psím sádlem. Snad to není zápal plic, ptá se strýček Ilja matky a ukáže Aljošovi krasobruslařské boty a brusle. Nejsou úplně nové, ale bruslit se v nich dá. Aljoša děkuje trenérovi, ale ještě víc šamanovi. Za dva roky patří Aljoša k nejlepším krasobruslařům oblasti, další rok jede na mistrovství země, které se koná v březnu. Při jeho volné jízdě si matka vzpomene, kolik bylo v tom dítěti něhy. Její kluk nejenže bravurně předvede axely, salchowy, rittbergery a lutze, ale dokáže dát do svého výrazu i něco, co člověka zahřeje u srdce, takže nejen sportovní, ale i umělecká hodnota je vysoká. Netuší, sibiřská venkovanka, že potlesk, který jejímu synovi patří, je poslední. V červnu napadá Hitler Sovětský svaz. Voroncov se snaží Aljošu přemluvit, aby ještě aspoň rok vydržel a závodil. O bruslích nechce Aljoša ani slyšet, půjde bránit vlast. Aljoša zvládá nejen tanec na ledě, ale i tanec mezi střelami. Tají před ostatními vojáky, že byl krasobruslař, smáli by se mu. Zdají se mu drsní a nepřístupní, i když někteří z nich v noci pláčou. Ve válce není možné jít proti ostatním, musí s nimi totálně splynout, jinak je mrtvý. Aljoša také předstírá, jak je drsný, až brutální, i když v noci taky někdy pláče. Nechce si připustit, jak je mu smutno po matce, strýčku Iljovi a krasobruslení. V moravských Sudetech, u podivné trojí hory vystupující náhle z roviny, je obzvlášť potřeba dávat si pozor na jakékoli ohledy. • • • Aljoša vstoupí do cimry, kde je pološero, uvidí siluetu sta‑ rého muže, nestačí se však pořádně rozhlédnout, protože se na něj vyřítí vlčák. Stačí zmáčknout spoušť, uslyší kvikot psa, chlapovo: Nein. Je na správném místě, sedí před ním Němec. Proč neutekl z vesnice s ostatními? bleskne mu hlavou. Za chvíli vidí v šeru přece jen líp. Starý muž před ním na něj jen kouká a mlčí. Vedle něj leží na stole pistole. Proč po ní nesáhne? Proč na něho jen tupě zírá? Ostřílený voják ví, že na podobné úvahy není v krizových situacích čas, je třeba jednat, zneškodnit nepřítele co nejdřív. Aljoša vystřelí. Starý muž zvrátí hlavu dozadu přes opěradlo židle. Aljoša hrábne po pistoli, strčí si ji za opasek. Podívá se na muže, jeho oči jsou úplně stejné, jako když se na něho díval živý. Aljoša pochopí. V uších mu zazní výrok krasobruslařské poroty: Skvělé salchovy, rittbergery a axely, a dokonce dvojitý lutz! Ale za umělecký dojem nula bodů. Místo mrtvého muže sedí na židli šaman, Aljoša mu vysvětluje: Byl to přece Němec, nepřítel! Šaman vstává, ruku mu na čelo nepoloží a hlavou nepokývá. • • • Do slepcova domu se po válce nastěhovali noví majitelé. Nemluví německy ani česky, mluví moravsky. Sedávají u stolu pod pergolou. Ze zelených hroznů na ně padají drobné kvítky. Ženské nadávají, že je musí pořád smetat ze stolu i z dlažby.  www.magazinuni.cz Předplaťte si Uni magazín, a nově získáváte i elektronickou verzi časopisu a přístup do kompletního archivu. Objednávejte na keb’ mo’ 5/22 90 Beletrie Původní povídka Bič Zdeněk Grmolec Slovo tradice ti klepalo prostředníkem zchromlým od art‑ ritidy na mozek. Jdete s matkou na hody. Ji slovo tradice ani nenapadlo, nemohlo, neznala je. Vcházíte do parku, kde končí i krojovaný průvod. Hraje dechovka. Šohaji a dcérky tančí. Šohaji se pokoušejí juchat. Spontánní veselost? Spíš vytí hyen. Nejvíc tě mezi nimi zaujme mladík, který nemá klobouček, ale pankáčskou čupřinu. Dokonalé. Dcérky se chovají způsobem: „Podívaj sa, jak su švarná!“ Odhalují většinou tlustá klepeta, jejich spodničky, dosahující několika vrstev, jsou nad koleny. Tradice. Krásná jen v látce jasně červené sukně s třemi řadami bílých květů nad sebou. A pak modrá zástěra s vyšívanými stylizovanými květy, nádherná ruční práce vyžadující nemalé soustředění. Tvar každého listu a okvětního plátku má zde svůj význam. Nad pasem s barevnou stuhou zakrývá mladá prsa červená nebo modročervená kordulka. Mladí muži mají kalhoty červenice, v pase přidržované koženým páskem pobitým cvočky a obtočeným několikrát kolem boků. Červenice jsou zasunuté do čižem na nízkém podpatku. Chloubou jsou klobouky zdobené péry a střapci. „Pěkná tradice,“ utrousíš a myslíš to vážně. Ale matka si už o tobě dávno utvořila svůj obrázek a považuje tvou poznámku za ironickou. „Nebyť povznesený náfuka!“ A do prdele, jsi odhalen. Matka tě ponechává vlast‑ nímu osudu a odchází za sousedkou, aby si měla s kým povídat, koho pomlouvat. Postáváš pod kaštanem a nevíš, co se sebou. Přiblíží se k tobě spolužák z dětství Jožka, který ti kdysi řekl, že by ti ani do huby nenachcal, tak tě má rád. Teď ti podává flašku s vínem. Napiješ se, pokýváš hlavou a řekneš: „Dobré.“ Bílé víno, které je teplé, není nikdy dobré. Ale tradice, že? Jožka se zařadí mezi starší pány plahočící se v pod‑ roušeném stavu za mladými. Mají na sobě bílé kalhoty třaslavice, bílé košile a modré zástěry. Občas zajuchají, připomíná to pokus pubertálního kohouta zakokrhat. Dechovka přestává na chvíli hrát a chasa zpívá. Vybavuješ si Kunderovy věty o folkloru z Žertu. Dospěl k závěru, že vznik lidové písně sahá až do dávných slo‑ vanských dob, a dokonce až do antiky. Zjistil, že hudební struktura našich nejstarších lidových písní je shodná s hu‑ dební strukturou antické hudby. Bylo to odvážné tvrzení, ale jeho teorii věříš. Takže nefalšovaná tradice sahající do prastarých dob. A co s tím? Má tím, že je tak prastará, nějakou hodnotu? Koho to zajímá? Díváš se na dcérky a šohaje. Lidi si je fotí fotoaparáty a mobily, jejich prostřednictvím pak posílají fotky svým příbuzným a známým. Máš pocit, že je to opravdu baví, což nechápeš. „Podívej se, jak je ožralý, ryje už rypákem o zem,“ volá na tebe matka. Je to ten šohaj pankáč. Uvědomuješ si, že je to nějaký tvůj příbuzný. Matka měla ve vesnici jedenačtyři‑ cet bratranců, sestřenic, vzdálených bratranců, vzdálených sestřenic… Jistě, lidé se tu tradičně opíjejí do němoty. Ty znáš ještě jednu tradici, vaši rodinnou, tradici biče. Připomeneš si ji, když vidíš mezi mladíky na betonovém parketu kluka, který obstojně cifruje. Cifrování, při kterém muž vyskočí, levou ruku zvedne do výšky a pravou se udeří zezadu do pokrčené levé nohy. A ty poskoky jsou v rytmu hudby, tedy mají být. Občas se to klukovi nepovede, ale stejně se ti ten pohyb, ze kterého pak vznikne tanec ver‑ buňk, líbí. A taky víš, proč se ti líbí. Ten mladík totiž jako by vypadl z fotografie tvého otce, která byla pořízena, když byl asi dvacetiletý. Byl štíhlý s širokými rameny. Široká ramena měla svůj původ v jeho práci, kdy jako mlynářský pomocník odnosil na zádech nekonečné množství pytlů 91 Beletrie s moukou, které pak nakládal na vozy. A štíhlost? Copak mohl být doma někdy pořádně vykrmován? Vyprávěl: Dyž sme byli malí, maminka navařili ráno česnečky, jedli sme ju s chlebem celý deň. To byla dobrota! Zdá se, že idyla. Neděle měla být oázou odpočinku, na neděli se přece lidé těší celý týden, v neděli se nepracuje. Otec by prý raději pracoval, jen aby neviděl, jak jeho otec, můj dědek, přijde v neděli večer z hospody, popadne bič a šlehá krávu, která ne a ne se otelit. A když se mu pokoušel vyrvat bič z rukou, dostal taky. Tradice nedělních a svátečních večerů. Stařenka si už zvykla: Jeho otec ho švihal bičem taky a dědek jeho otce taky. I tebe otec švihal bičem, bičem slov. Někdy řemenem, ale to je něco jiného. Řemen nezanechá tak krvavou stopu. Tak jako lidová píseň, trvá ta tradice už od antiky. Jen ty ji přerušíš. Kde bys vzal syna? Nešvihal otce jen bič stařecův, ale i bič doby. Co se mohlo stát z chudého bitého mladíka, jemuž jeho doba vzala všechny možnosti uspět? Rezignující submisivní ňouma, anebo ten, kdo se mstí. Zvlášť když mu někdo na‑ lije obrovským trychtýřem do hlavy ideologii. Čeho jiného než zase jen biče. Ale to mladík­‑otec s téměř pankáčskou čupřinou na hlavě netuší. Myslí si, že je to ideologie spra‑ vedlnosti a budoucnosti. Proto šlehá syna slovy (a někdy i řemenem), když se proti jeho ideologii postaví. Dvacetiletý fešák se na fotografii sebevědomě usmívá. Úsměv prozření, šťastná chvíle, kdy pochopil! Vidíš něco, co se mu za zády chechtá. Bič. Stojíš pod kaštanem a šklebíš se. Dívá se na tebe matka a kroutí hlavou: Co ten náš blbec zas má! Ještě chvíli pozoruješ tančící chasu. Jedna z dcéreček se odpojuje od svého tanečníka a jde směrem k tobě a požádá tě o tanec. A co jsi teď? Jakési smrsklé zvířátko, vyděšené k smrti. Snad by byl i otcův bič snesitelnější. Čím víc se na tebe usmívá, tím víc jsi vyděšený. Přece mně nedáte košem, řekne. Chce se ti zařvat, že dáš. Zahlédneš matku, chechtá se tvým rozpakům. Se sebe‑ zapřením a hrůzou z nastávajících okamžiků nakonec jdeš. Valčík a polku jsi naposled tančil před třiceti lety. Šlapeš dcérce po botách, směje se, nevadí jí to, má pevné, kožené, vysoké. Přichází její partner, kterého opustila a šla si pro tebe. Bude rvačka, dostaneš do huby, skandál! Pouštíš dcérku a chystáš se k obraně a v pravé ruce se ti objeví flaška s vínem. Napijte se, né? ptá se šohaj. Piješ tak neurvale, že je flaška prázdná. Tak to má byt, usmívá se šohaj a jiný podává další. Chytíš ji, obrátíš se směrem k matce a pozvedneš ji. Objímáš dcérku i šohaje, tančíte ve třech. Matka podu‑ pává pod kaštanem nervózně botou. Co řeknú lidi? Děláš mně tu ostudu. Klopýtáš k ní, chytí tě za loket a táhne tě k východu z parku. Dohrála hudba a chasa nezpívá písně, jejichž kořeny jsou až kdesi v antice, ale uměle vytvořené odrhovačky skladatele Františka Hřebačky alias Fanoše Mikuleckého. Mísí se s nimi hity popmusic vyřvávané z amplionů umístěných na střelnicích.  Fotoarchivautora Zdeněk Grmolec (nar. 24. prosince 1947 v Kyjově) pochází z Čejče na jihu Moravy. Po středoškolských studiích v Hodoníně a vysokoškolských v Brně pracoval jako středoškolský učitel v Brně a Praze. V sedmdesátých letech debutoval jako básník (antologie Hnízda stěhovavých ptáků, Blok, 1978), ale později se už věnoval výhradně próze. První kniha s názvem Půlnoční verbuňk vyšla v říjnu roku 1989 v Československém spisovateli. V devadesátých letech následovalo několik dalších knih. V roce 2009 mu v nakladatelství Host vyšla povídková kniha Vymítání anděla, ve spolupráci s nakladatelstvím MOBA následně pak i pět historických románů. Zdeněk Grmolec spolupracuje také s Českým rozhlasem Brno a Vltava. Fejetony a eseje, které zde byly čteny, publikoval v knize Od stromů k samotám, která vyšla v brněnském nakladatelství Cerm v roce 2013. Fejeton 92 Fejeton Bratr čas a sestry peníze Ondřej Macl Nelze-li už být člověkem, ještě je možné stát se umělcem. Tak znělo kdysi mé motto. Odlidštěn stu‑ diem („mysleli jsme, že na školách zmoudříš, ale stal ses leda exo‑ tem“), homoerotickou zkušeností („kdy budou vnoučata?“), vírou v boha Eróta („věříš v porno?“), ale třeba i stážemi v evropských velko‑ městech vnímal jsem tvůrčí práci jako v podstatě jedinou veselejší al‑ ternativu k sebedestrukci. Když jsem v devatenácti vy‑ hrál za šest minut rýmovaného slamu třicet tisíc, což bylo víc, než si oba rodiče vydělali za měsíc v charitě, naivně jsem se domníval, že se zvládnu jako umělec i uživit! Veršovat na Majálesu, zatímco ne‑ dočkavý kotel skanduje „Drž hubu, drž hubu, chcem Horkýže Slíže!“, utkat se v battlu se slovenskými rappery nebo stát na fontáně v obchod‑ ním centru Vaňkovka a zpívat chva‑ lozpěvy na Václava Klause, ne že by takové kšefty neměly něco do sebe. Přinejmenším jsem tehdy uštědřil ránu své autorské ješitnosti. Časem mě ale omrzelo vypouštět své ná‑ pady jen tak do vzduchu, jeden ve‑ čer zazářit, většinou v začouzeném klubu za litr na ruku, a ráno být zase nikdo. Konec jednoho slamera byl doprovázen sněním o knížce. První „knížku“ jsem napsal v osamění na Erasmu v Paříži, neměl jsem tam tehdy internet ani blízkou duši. Nazval jsem ji pmmpa — dle prvního slova, jež jsem jako dítě vyslovil — a míchal jsem v ní žánr bildungsrománu s lyrickou ódou na vítr a úvahami o dějinách ropy. Bylo to psané tak složitě, svobodně a zároveň archaicky, že Beckettovy romány jsou vedle toho pohádky na dob‑ rou noc. Potenciální nakladatel mi moudře rozmluvil, ať nic tako‑ vého nevydávám. Byla to důležitá zkušenost jen pro mě, pro všechny ostatní by šlo o ztrátu času, pro něj navíc i o ztrátu peněz. A tak od té doby provází mé tvůrčí ambice ri‑ ziko finanční sebevraždy. Střídají se mi obvykle dvě fáze: buď se plně vložím do tvorby, anebo — když se zpravidla do ně‑ kolika měsíců ekonomicky vyčer‑ pám (v lepším případě mi pouze vyprší stipendium) — nastoupím zpátky do nějaké sociální práce. Jen vzácně se mi obojí poda‑ řilo skloubit, například když jsem při studiích DAMU držel noci a ví‑ kendy hlídku na chráněných bytech. Na rozdíl od spolužaček, které dřely na barech, jsem měl v pracovní době dovoleno spát. Jak příjemný pocit, když vám každá hodina spánku vy‑ dělá stokorunu čistého; s tím rizi‑ kem, že se někdo ve vedlejším pokoji zrovna mrská jako úhoř v záchva‑ tech nebo si vás tajně chodí prohlí‑ žet zamilovaná autistka. Měnil jsem jednu dobu tři pracovní byty, školní kolej a mimopražský byt rodičů a bylo dobrodružné se vždy ráno rozpomenout, kde jsem a co mě čeká za plány. Jestli si můžu sednout nad rozepsanou esej, nebo mám někomu pomoci vyměnit tampón. I proto jsou mé knížky tak útlé, jednou jedenkrát se mi podařilo pro sebe urvat celý rok a byla z toho no‑ vela. Debut o babičce jsem napsal v čtyřměsíční nezaměstnanosti mezi promocí a domluvenou prací, s bri‑ gádou v letním kině. Za poslední knížku vděčím home officu v první vlně pandemie, kdy nám vláda za‑ vřela nízkoprahový klub a bez klientů nebylo co dělat. Aspoň ta nejútlejší sbírka básniček vznikala organicky při práci, při přejezdech tramvají či v pauzách na oběd. Snad by bylo rozumnější zů‑ stat básníkem a nepouštět se do sfér, na které nemám … čas a peníze. Našel jsem svou díru na trhu — byla to černá díra! Útočiště ztrace‑ ných iluzí, vagina dentata, jež ma‑ gicky rozmělňuje vložené investice v neúspěch. Chci-li se ukonejšit ci‑ zím neštěstím, vzpomenu si na ka‑ maráda sochaře, který učí sochařinu, píše články, pořádá komentované procházky, angažuje se v kulturní politice, prostě všechno okolo — jen ty sochy nedělá. Přesto je práv na‑ zývat se sochařem. Zakázky nejsou, a kdyby si sám měl obstarat materiál na sochu … Slyším jeho sytý smích. Dá se říci, že co jsem doteď vy‑ tvořil, je chabý odlesk toho, co bych mohl vytvořit, pokud bych k tomu měl podmínky? Jsem rovněž jed‑ ním z té české verze Vila­‑Matasovy „společnosti Bartlebyů“, kteří se zto‑ tožňují spíše s tím, co zamýšleli a nevytvořili, než s těmi několika margináliemi od cesty? — Nebo je to hloupá myšlenka? Budapešť, 2019, literární re‑ zidence (poprvé úspěšná žádost). Byt vybavený věcmi z Ikey, pár mi‑ nut chůze od Budínského hradu. Druhý spisovatel v bytě přes den spí a vstává, když jdu spát; perfektně se doplňujeme. Mám všechno, co mi kdy chybělo ke štěstí, jen začít psát … Když ono to nejde. Narážím tentokrát už nikoli na překážky ma‑ teriální, ale na překážky v sobě sa‑ mém. A je mi do pláče, protože ani v těch nejlepších podmínkách ne‑ jsem schopen dostát svým ambicím. Je to však očistný pláč. Není možné stát se umělcem ve smyslu nějakého ne-člověka! Jaká úleva, že nikdy nenapíšu bestseller; ještě bych ztratil vztah s tou každodenní mizérií, v níž stále chtě nechtě ro‑ zeznávám něco hluboce lidského … Série drahých podnájmů, lepení čtvrtúvazků, daně a pojištění, ne‑ kvalitní jídlo, četba v MHD, strach, že nemám prostředky na to se usa‑ zovat, sedimentovat v pevninu; radši se honím s větrem a sním o moři, s kruhy pod očima a čeká‑ ním na výplatní pásku. Autor je spisovatel a performer. Masmediář 93 Masmediář Čekání na divné boháče Jakub Jetmar Českou mediální obcí už chvíli obchází otázka: kdo bude první vlivný novinář či novinářka, co opustí tra‑ diční redakci a začne vydělávat pouze sám či sama na sebe? Podmínky pro vydělání pořádného balíku nikdy ne‑ byly pro osamocené autory příznivější. Stačí si založit účet na Substacku či ně‑ které z českých služeb pro rozesílání placených newsletterů — a kasírovat. Všechny platformy fungují po‑ dobně: autoři na ně nahrávají články či podcasty, většinu z nich nabízejí zdarma, ale část skryjí za platební bránu. Na měsíčním abonmá, z něhož provozovateli platformy odvádějí zpra‑ vidla do patnácti procent, pak mohou při troše šikovnosti utržit násobně víc, než by dostali i v nejštědřejší redakci. Tedy alespoň někteří, jak to ukazuje americká scéna na Substacku, který loni na podzim překonal hranici milionu předplatných od celkem půl milionu abonentů. Zástupci společnosti tehdy oznámili, že deset nejpodporovanějších účtů vydělává dohromady přes dvacet milionů dolarů. Pochopitelně ale nedodají, že prosperují zejména autorky a autoři, již mají už z minulosti pořádné jméno. Mezi nejúspěšnější tamní přispě‑ vatele patří držitel Pulitzera Glenn Greenwald, někdejší sloupkařka The New York Times Bari Weissová nebo Matthew Yglesias, spolu‑ zakladatel Voxu, jednoho z nejúspěš‑ nějších nových médií minulé dekády. Ovšem jméno samo o sobě není tak důležité. Ten zásadní rozdíl dělají až jejich obrovská publika na Twitteru. Právě sociální síť tolik oblíbená mezi novináři (a hlavně vybíravými čtenáři, kteří jsou ochotni platit) je pro úspěch one-(wo)man projektů zásadní. Jak ve svém zhodnocení roku na volné noze píše technologický novinář Casey Newton, který svůj newsletter pojme‑ noval Platformer, jediná cesta pro růst počtu předplatitelů jsou tweety. Je to až paradoxní. Renesance newsletterů, v lecčem opravdu archaického média, bývá vysvětlována i poukazem na všeobecnou únavu ze sociálních sítí. Algoritmy sítí nabízejí, co se jim zlíbí, zatímco newsletter vždy poslušně doputuje do e-mailové schránky. Aby si ale někdo osamoceného autora všiml, musí na sebe stejně v první řadě upozornit na sítích. Na nich, a na Twitteru obzvlášť, má největší hodnotu kontroverze. A právě schopnost vyvolat pořádný humbuk spojuje všechny tři úspěšné americké autory. Píšou sice z rozdíl‑ ných pozic, potkávají se ale ve svém kontrariánství: vždy totiž musí říkat něco trochu jiného než ostatní. Jedni je za to milují a sdílejí nadšeně, druzí nenávidí a sdílejí naštvaně — každo‑ pádně ale sdílejí a o to běží. Splňují totiž podmínku, kterou publicista Freddie deBoer popisuje ve svém ná‑ vodu pro ty, co se dnes chtějí uživit psa‑ ním. Ve spisku If You Absolutely Must… připomíná, že nikdy v historii neměli lidé takovou možnost výběru, jaká média konzumovat a za jaká z nich pla‑ tit. „Musíte se proto odlišit. Musíte být divní,“ zní jeho klíčová rada. I v Česku máme řadu novinářů, zejména publicistů, které na sítích sledují vyšší desetitisíce, či dokonce statisíce lidí. Podmínku dostatečného publika proto splňují a věřím, že by dokázali přesvědčit na tři tisíce svých věrných čtenářů, ať jim posílají měsíční či roční předplatné. Cíl to sice v kontextu českých médií není vůbec malý — co by za tolik předplatitelů dal třeba takový Host —, personali‑ zace médií (a politiky a vůbec všeho) ale každým dnem nabývá na síle. Meta je to proto dosažitelná a při měsíčním abonmá sto korun by i po odečtení po‑ platků znamenala pěkný čtvrtmilion měsíčně. Tolik drtivá většina novinářů nevydělává, přesto na průkopníka, co bouchne dveřmi za velkou redakcí, stále čekáme. Mám několik hypotéz, proč tomu tak je. První z nich je nehezky kousavá. Populární čeští novináři bývají zpravidla pánové (ano, pánové), jejichž názorový rozptyl není vpravdě nijak ši‑ roký. Jeden je liberálně­‑konzervativní, druhý konzervativně­‑liberální, ani jeden nemá rád populismus a příliš radikální aktivismus, ať už obojí zna‑ mená cokoli. Člověk proto tak nějak tuší, co si myslí o víceméně čemkoli, divnými se stávají až během nočního tweetování, na něž mnoho předpla‑ titelů neuloví. Snad to i sami vědí, a proto se do sóloprojektů nehrnou. Podstatnějším důvodem ale bude pochopitelný pragmatismus. Místa mají jistá a příjemně vyhřátá, kon‑ kurence jim prakticky nehrozí — tak proč by se pouštěli do nejistého podniku? Osamostatnění navíc směřuje proti novinářské nátuře. Média sice překypují silnými osob‑ nostmi, žurnalistika je ale nakonec vždy kolektivní hra, na níž se podílejí také editoři, korektoři a mnozí další, co tvoří zázemí. O těchto důvodech Substack dobře ví, a tak vybraným autorům ze Spojených států zajišťuje editory i právníky nebo přístup do placených fotobank. Hlavně jim ale do začátku nabízí fixní částku, a tak se během rozkoukávání na platformě nemusejí spoléhat pouze na předplatitele. Risk se tím výrazně snižuje. V Česku chce jít podobnou cestou Gazetisto, stále relativně nová platforma patřící pod vydavatelství Daniela Křetínského. Nikoho skutečně velkého ještě pro‑ vozovatelé nepřesvědčili, ta chvíle ale nadejde a mediální obcí se bude šep‑ tat: Tak tenhle člověk nemusí chodit na porady, píše si podivnosti, a ještě mu to tolik sype? Těším se na to, jak‑ koli mně jeho či její příspěvky budou nejspíš často pít krev. Autor je novinář. O možnostech a schopnostech literatury Jsem obyvatelem věže ze slonoviny Peter Handke „Literatura nemá význam mimo svůj vlastní rámec,“ píše věčný provokatér Peter Handke v tomto svém slavném eseji z roku 1967. A kromě významu literatury uvažuje rovněž o metodě a o pojetí tvorby, o literatuře jako prostředku osobní změny. „Jsem obyvatelem věže ze slonoviny“ je tak možné chápat jako programový text, kterého se tento rakouský spisovatel drží (vždy alespoň jedním prstem) ve všech svých dílech. 95 Esej Literatura pro mě byla dlouho prostředkem, jak si o sobě zjednat ne-li úplnou, tedy alespoň částečnou představu. Pomáhala mi poznat, že tu jsem, že jsem na světě. Získal jsem sice o sobě jisté povědomí dřív, než jsem se začal zabývat literaturou, ale teprve literatura mi ukázala, že toto vědomí není ojedinělý případ, že to není žádný případ, žádná nemoc. Bez literatury mě sebevědomí takřka jako by postihlo, bylo to něco strašného, zahanbujícího, obscén‑ ního; přirozený proces se mi jevil jako duševní chaos, ostuda, důvod ke studu, neboť se mi zdálo, že jsem v tom sám. Teprve literatura ve mně utvářela vědomí sebe sama, objasnila mi mě samotného tím, že mi ukázala, že nejsem zvláštní případ, že se ostatním vede podobně. Stupidní vzdělávací systém, který na mě stejně jako na všechny ostatní aplikovali zmocněnci tehdejší vrchnosti, už mi nemohl tolik ublížit. Tak jsem vlastně nikdy nebyl vycho‑ váván oficiálními vychovateli, protože jsem se měnil díky literatuře. Ona mě prokoukla, jí jsem se cítil přistižen, ona mi ukázala skutečnosti, jichž jsem si nebyl vědom, anebo jsem si jich byl vědom jen nepřímo. Realita literatury mě učinila vnímavým a kritickým pro skutečnou realitu. Objasňovala mi mě samotného i to, co se dělo kolem mě. Od chvíle, kdy jsem poznal, o co mi v literatuře jako čtenáři i autorovi jde, jsem se stal vnímavým a kritickým i vůči literatuře, která přece ke skutečnosti patří. Od literár‑ ního díla očekávám, že pro mě bude něčím novým, co mě, byť jen nepatrně, změní a co způsobí, že se pro mě nějaká dosud nepromyšlená, nikoli vědomá možnost reality stane vědomou, stane se novou možností, jak vidět, mluvit, myslet, existovat. Od té doby, co jsem poznal, že se mohu změnit díky literatuře, že ze mě literatura dělá někoho jiného, očekávám od ní další a další možnosti změny, nepovažuji se totiž za definitivně hotového. Od literatury čekám rozbití všech zdánlivě definitivních představ o světě. A protože jsem poznal, že se sám prostřednictvím literatury měním, že teprve skrze literaturu mohu žít vědomě, jsem přesvědčen, že svým psaním dokážu měnit i ostatní. Moje vlastní vnímání světa změnil Kleist, Flaubert, Dostojevskij, Kafka, Faulkner, Robbe­‑Grillet. Teď už mi jako autorovi a čtenáři známé možnosti zobrazování světa nestačí. Jedna možnost pro mě platí vždy pouze jednou. Pozdější napodobení takové možnosti je vyloučeno. Určitý model zobrazení nepřinese napodruhé nic nového, nejvýš variaci. Poprvé může být způsob znázor‑ nění reality realistický, podruhé už je to manýra, je ireálný, i když se třeba za realistický označuje. Taková realistická manýra se dnes uplatňuje v německé literatuře. Nehledě na to, že jednou nalezená metoda zobrazení skutečnosti ztrácí „časem“, a to doslova, účinek. Jednou ověřená metoda se nepromýšlí pokaždé znovu, nýbrž bezmyšlenkovitě přejímá. Děláme, jako by popis pozitivních faktů (toho, co je viditelné, slyšitelné, hma‑ tatelné …) konvenčně vystavěnými větami byl přirozenou, nikoli nepřirozenou, nikoli umělou metodou. Metoda se vůbec pokládá za přirozenost. Postupy realismu, v tomto případě popisu, se vydávají za přirozeně dané. Tento druh literatury bývá označován jako „neliterární“, „nevyuměl‑ kovaný“, „objektivní“, „přirozený“ (výraz „odposlechnuto ze života“ se zjevně neprosadil). Jenže ve skutečnosti je tento druh literatury stejně málo přirozený jako všechny ostatní: pouze pro společnost, která se literaturou zabývá, se tato metoda stala tak důvěrně známou, že si vůbec neuvědomuje, že popis není příroda, ale metoda. Jakmile byla jednou akceptována, už se nereflektuje. Používá se bez rozmyslu, a tak nevyjadřuje kritiku společnosti, nýbrž sama se pro společnost stala předmětem každodenní potřeby. Čtenáři už tato metoda neklade odpor, vůbec ji nevnímá. Stala se pro něj přirozenou, zesocializovala se. Tímto způsobem se rozhodně nesděluje nic nového. Z metody se stala šablona. Důsledkem je současný značně triviální realismus. Vůbec se ukazuje, že umělecká metoda je díky opakovanému užívání časem čím dál pokleslejší, až se nakonec v triviálním umění, v uměleckém průmyslu, reklamě a médiích plně zautomatizuje. Řada románů na pokračování dnes nevědomky pracuje metodou vnitřního monologu, davy autorů pracují metodou filmového střihu. Něco podobného lze konstatovat o metodě popisu a referování o vnějších faktech v časo‑ piseckých románech. Některých metod konkrétní poezie se zmocnila reklama. Metodu zdůrazňování podružností kvůli zviditelnění toho podstatného lze nalézt v mnoha nečekaných detailních záběrech v televizi, metodu hry se slovy ovládá filmový týdeník i Der Spiegel často ještě důvěrněji než mnozí experimentátoři. Když je metoda už tak opotřebovaná, že se stala přirozenou, takže lze s její pomocí vyslovit i nejtriviálnější, notoricky známé věci — jen nově „zformulované“ —, pak je z ní manýra a manýra je to dokonce i v případě, kdy se zopakuje byť jen jediná skutečnost s jasným (i nejasným) významem. Metoda by musela zpochybnit vše, co bylo dosud jasné, musela by ukázat, že existuje ještě jedna možnost zobrazení skutečnosti, ne, že existovala ještě jedna možnost: neboť tím, že se použije, bude tato metoda opotřebovaná. Nejde o to metodu napodobit, ale abych jako čtenář žil vědoměji, až se s ní seznámím, a jako autor abych hledal nějakou jinou možnost. Nesnažím se nemetodicky čerpat ze života, ale hledat metody. Život píše jak známo nejlepší příběhy, psát ovšem nedokáže. To všechno je velice abstraktní, já vím. Žádné příklady, žádná jména. Uvedu jako příklad sebe a jak se pro mě určitá metoda stala manýrou. Před několika lety jsem v jednom trestním zákoníku našel zákon o stanném právu. Jednotlivé paragrafy přesně určovaly, za jakých předpokladů může být na nějaké území uvaleno stanné právo, jak se má ustanovit soud, jak má postupovat, jaké právní prostředky má k dispozici obžalovaný, jaký trest je v rámci stanného práva určen (smrt), co se má stát po vynesení rozsudku (dvě hodiny poté musí být rozsudek vykonán, na zvláštní prosbu odsouzeného lze tomuto poskytnout ještě třetí hodinu, aby se na smrt mohl připravit), jak bude rozsudek proveden, co se má stát po nastalé smrti. Abstrahovaná forma líčení ritualizovaného umírání mě zaujala. Používat důsledně věty podmínkové, když jde o nějakou konkrétní skutečnost, tedy když se uvedená skutková podstata sho‑ duje se skutečností, se mi jevilo jako výrazně nebezpečné a skličující. Abstraktní věty, jež nevyprávěly o žádném konkrétním umírání, mi přesto ukázaly novou možnost, 96 Esej jak vidět fenomén umírání a smrti. Změnily u mě navyklé představy o literárním zobrazení umírání a smrti, změnily mé dosavadní představy o umírání a smrti vůbec. Napsal jsem tehdy text, jenž přenesl metodu zákoníku do literatury a několik autentických vět dokonce převzal. Později jsem se ještě několikrát pokusil aplikovat na realitu tuto metodu. Napodruhé se ovšem z metody stala manýra, nevyplynula z ní žádná nová možnost, hra se při tomto pokusu proměnila v pouhou hříčku, abstrahující věty byly skutečně abstraktní, nevyvolávaly potřebný účinek, pouze potvrzovaly, co bylo už beztak známo. Od jisté doby se mnou nemá literatura, jaká se dnes píše, pranic společného. Důvodem patrně je, že mi sděluje samé známé věci, známé myšlenky, známé pocity, známé metody, to znamená: známé myšlenky a pocity, protože metody už známé jsou. Nesnáším v literatuře příběh, ať je sebevíc barvitý a plný fantazie, příběh se mi zdá dokonce tím nesnesitelnější, čím víc fantazie v něm je. Nejradši poslouchám příběhy, jaké se vypráví v tramvaji, v hospodě, pro mě za mě u krbu. Nesnáším ale i příběhy, ve kterých se zdánlivě nic neděje: příběh pak totiž spočívá právě v tom, že se nic nebo skoro nic neděje, ovšem fiktivnost příběhu tu pořád je, bez reflexe a kontroly. To, že nesnáším příběhy, je jistě emocionální, prostě jsem se příběhů a fantazie nabažil. Ale také jsem si uvědomil, že mi v literatuře o vy‑ nalézavost a fantazii nejde. Fantazie je pro mě cosi libo‑ volného, neověřitelného, privátního. Přinejlepším rozptýlí a pobaví, ale protože je tu jenom pro pobavení, není už ani zábavná. Každý příběh odvádí pozornost od mého sku‑ tečného příběhu, fikce mi umožňuje zapomenout na sebe sama, na mou vlastní situaci, na svět. Jestliže však má být příběhem řečeno něco nového, jeví se mi jako nepoužitelná metoda, kdy je právě proto nutné příběh vymyslet. Tato metoda se přežila. Fikce, fabulování, aby mi byly zprostředkovány informace o světě, už nejsou nutné, jen překážejí. Vůbec se mi zdá, že pokrok v literatuře spočívá v postupném opouštění zbytečných fikcí. Čím dál víc pomocných prostředků odpadá, příběh je zbytečný, fabule je zbytečná, jde spíše o sdělování zkušeností, jazykových i mimojazyko‑ vých, a k tomu už není potřeba vyprávět příběh. Je možné, že tak literatura na první pohled ztratí zábavnost, když nebude příběh tvořit oslí můstek pro čtenáře: ale vycházím z vlastní zkušenosti a vím, že se jako čtenář jakýmkoli oslím můstkům bráním. Nechci nejprve „pronikat“ do příběhu, nepotřebuji pro věty žádný převlek, záleží mi na každé jednotlivé větě. A tak mi realistická metoda, ačkoli je v současnosti stále na vzestupu, připadá opotřebovaná. Normativní pojetí „úlohy“ literatury, formulované navíc neurčitě a ne‑ jasně, požaduje, aby literatura ukazovala „skutečnost“, čímž se míní konkrétní společenská realita tady a teď, na tomto místě, v tomto státě. Požaduje — doopravdy požaduje — zobrazení této politické reality, požaduje, aby „se věci nazývaly pravými jmény“. Požaduje příběh s jednajícími či nejednajícími osobami, jejichž sociální podmínky je nutno vylíčit pokud možno beze zbytku. Požaduje kon‑ krétní společenská fakta, aby mohlo být autorovi přiznáno zvládnutí skutečnosti. Tomuto pojetí reality jde o velice jednoduchou, vypočitatelnou, zařaditelnou, všeobecnou skutečnost. Drží se přesných faktů, jež tupě nazývají věci pravými jmény, nikoli přesné subjektivní reflexe těchto faktů. Přehlíží rozpor mezi subjektivním vyprávěním příběhu, jaký se od literatury stále ještě očekává, a zobrazovanou společen‑ skou skutečností, která musí být tomuto vymyšlenému příběhu přizpůsobena, a tím nutně zkreslena. Přehlíží, že literatuře nemůže jít o to, nazývat politické záležitosti pravými jmény, že od nich musí odhlédnout. Slova jako Hitler, Osvětim, Lübke, Berlín, Johnson, napalmové bomby jsou pro mě příliš výmluvná, příliš politická, než abych je ještě mohl použít neutrálně jako slova literárního textu, v libovolné souvislosti jsou pro mě neúčinná, nepří‑ jemně literární, nedovolí mi přemýšlet ani ve mně nevy‑ volávají asociace. Rozhodně mi společenské nebo politické záležitosti v literatuře, naivně nazývané pravými jmény, připadají jako porušení stylu, jako by jména nepředstavo‑ vala označení věcí, nýbrž věci samotné a anulovala přitom pevně daný význam slov. Mimochodem, jako autorovi mi vůbec nejde o to ukazovat skutečnost nebo ji ovládnout, jde mi o to ukazovat mou skutečnost (ale ne ji ovládat). Zkoumání a ovládnutí skutečnosti (naprosto netuším, co to je) přenechám vědám, které mi ovšem svými daty a metodami (sociologickými, lékařskými, psychologickými, právními) mohou dodat materiál pro moji skutečnost. Necením si floskulí, které sice říkají, že báseň vypovídá o skutečnosti (nebo o čem) víc než „leckterá z těch tlustých vědeckých knih“. Z básně o Kašparu Hauserovi od Georga Trakla jsem se nedozvěděl nic, ze zprávy právníka Anselma von Feuerbacha velmi mnoho, i pro svou skutečnost, a ne pouhá objektivní fakta. Pokud jde o realitu, v níž žiju, nejde mi o to nazývat věci pravými jmény, jen nechci, aby zůstaly nemyslitelné. Chci, aby byly poznatelné díky me‑ todě, kterou použiju. Proto nemám rád fikci, příběhy (ani chaotické), protože metoda příběhu, fantazie má v sobě něco pohodlného, uspořádaného, nemístně idylického. Metoda příběhu je pro mě použitelná jen jako popření sebe sama: příběh coby zesměšnění příběhu. Normativní chápání literatury označuje autory, kteří odmítají vyprávět příběhy, kteří hledají a zkoušejí nové metody zobrazení světa, hezkým výrazem „obyvatel věže ze slonoviny“ nebo „formalista“, „estét“. Rád se nechám označit za obyvatele věže ze slonoviny, neboť možná hledám metody a modely literatury, které budou už zítra (nebo pozítří) označeny za realistické ve chvíli, kdy už budou nepoužitelné, protože se z nich stane pouze zdánlivě přirozená manýra, jako je dnes ještě stále zdánlivě přirozená fikce coby prostředek zobrazení skutečnosti v literatuře. (Mimochodem je třeba podotknout, že filmová kritika je u nás už mnohem dál než kritika literární.) Už jsem byl zas až moc abstraktní a promeškal příle‑ žitost vyjmenovat metody, jimiž pracuji já (mohu mluvit jedině o svých metodách). Ze všeho nejvíc mi jde o metodu. Nemám žádná témata, o kterých bych chtěl psát, mám pouze jediné téma: udělat si jasno o sobě, poznat nebo nepoznat sám sebe, poznat, co dělám špatně, co si myslím špatně, co si myslím bezmyšlenkovitě, co říkám bezmyšlen‑ kovitě, co říkám automaticky, co dělají, myslí si a říkají 97 Esej bezmyšlenkovitě druzí: být vnímavý a činit vnímavými druhé; aby byli citlivější, pozornější, přesnější, a sám být citlivější, pozornější a přesnější, abychom já i druzí mohli přesněji a senzitivněji žít, abych si s druhými lépe poro‑ zuměl a lépe s nimi vycházel. Nemohu být angažovaným autorem, protože neznám žádnou politickou alternativu k tomu, co je, tady ani jinde (nanejvýš anarchistickou). Nevím, co by být mělo. Znám pouze konkrétní jednot‑ livosti, u nichž bych si přál, aby byly jinak, nedokážu jmenovat nic totálně a abstraktně jiného. Ani mě to jako autora nijak zvlášť nezajímá. Takže metody. Nikdy bych si kupříkladu nepomyslel, že budu jednou psát hry. Divadlo takové, jaké bylo, pro mě představovalo relikt minulých časů. Ani Beckett a Brecht se mnou neměli nic společného. Příběhy na scéně se mě netýkaly, nebyly jednoduché, pouze zjednodušené. Možnosti reality byly omezeny nemožnostmi jeviště, divadlo skutečnost ignorovalo. Namísto nové metody dramaturgie. Reflexe fatálního významového prostoru (jeviště znamená svět) se nekonala, což vedlo ke směšně jednoznačnému symbolismu, jako třeba v Beckettově pantomimě. To pro mě nebylo nic nového, pouze návrat ke starému pojetí divadla. Brechtovské zcizení, které i na‑ dále potřebuje iluzi, se mi jevilo jako klam, zase simulovalo skutečnost tam, kde byla fikce. Metodou mých prvních her proto bylo omezení divadelního jednání na slova, na jejich protikladné významy, znemožňující konkrétní děj a indi‑ viduální příběh. Metoda spočívala v tom, že se nevytvářel obraz skutečnosti, nehrálo se o skutečnosti a nepředstírala se skutečnost, ale hrálo se se slovy a větami skutečnosti. Metoda mé první hry spočívala v tom, že všechny dosa‑ vadní metody negovala. Metoda další hry spočívá v tom, že dosavadní metody reflektuje a využívá je pro divadlo. Stereotyp, že jeviště znamená svět, využiji pro novou podobu „divadla světa“. V každém případě jsem zjistil, že možnosti divadla nejsou omezené, vždycky existuje o možnost víc, než jsem si myslel. Dříve jsem si nedokázal představit, že by se dal napsat román, který by nebyl založen na fikci. Tak strnulé normy už dnes nemám. Pro román, na němž jsem nyní pracoval, jsem jako hybnou páku použil schéma fikce. Nevymýšlel jsem příběh, našel jsem ho. Použil jsem hotový vnější děj, dějové schéma kriminálního románu, s náležitými klišé jako vražda, umírání, děs, strach, pronásledování a mučení. V těchto schématech, když jsem o nich přemýšlel, jsem rozeznal svoje vlastní způsoby chování, existenční formy a prožitky. Poznal jsem, že tyto zobrazovací automatismy vznikaly kdysi na základě skutečnosti, že kdysi představo‑ valy realistickou metodu. Stanou-li se pro mě tedy sché‑ mata umírání, děsu, bolesti a tak dále vědomými, mohl bych jejich reflexí ukázat skutečný děs a skutečnou bolest. Tento postup se mi jevil podobný kruhovému pohybu v Kleistově stati o loutkovém divadle — přes uvědomění sebe sama zpět k výchozímu bodu. Tak jsem si zvolil metodu upozornění na nevědomá literární schémata, aby se znovu stala neliterárními a vědomými. Nešlo mi o to „odhalovat“ klišé (ta postřehne každý aspoň trochu citlivý člověk), ale dostat se pomocí klišé, zdánlivě zobrazujících skutečnost, k novým poznatkům o (mé) skutečnosti: učinit zautomatizovanou metodu opět produktivní. Při příští práci bude ovšem nutná jiná metoda. (1967) Z německého originálu „Ich bin Bewohner des Elfenbeinturms“ in Peter Handke: Ich bin Bewohner des Elfenbeinturms. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1972, s. 19—28, přeložila Zuzana Augustová. Peter Handke (nar. 1942 v Griffenu, Rakousko) je rakouský spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Vyrůstal v chudých poměrech na korutanském venkově, kde zažil hrůzy druhé světové války. Po maturitě začal v Grazu studovat práva, studia ale nedokončil a rozhodl se věnovat výhradně psaní. V roce 1966 vydal svůj první román Sršni a v režii Clause Peymanna měla premiéru hra Spílání publiku. Od té doby napsal a vydal několik desítek próz, divadelních her, básní a esejů, z nichž mnohé byly přeloženy do češtiny. V jedné ze svých posledních her Zdeněk Adamec se věnuje případu mladého muže, který se v roce 2003 upálil na Václavském náměstí (hru vydalo v souboru s dalšími dvěma autorovými texty nakladatelství Větrné mlýny v roce 2021). Peter Handke je nositelem více než dvaceti literárních ocenění, včetně například Rakouské státní ceny za literaturu nebo Ceny Franze Kafky. V roce 2019 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V současné době žije a tvoří v Chaville u Paříže. Inzerce C M Y CM MY CY CMY K tvar_inzerce_2022_B_TD_170x127_bw.pdf 1 19.01.2022 14:09 Konzervativní revue, která umí překvapit! společnost • politika • umění • kultura dlouholetá tradice • renomovaní autoři neotřelá témata Vychází 6 x ročně / cena 120 Kč roční předplatné 600 Kč Ukázkové číslo objednáte zdarma na objednavky@cdk.cz 99 Polský úhel Drawicz Aleksander Kaczorowski „Vidím, že jste už chytil novinářské manýry. Knihu mi laskavě vraťte, je to pro mě cenná památka.“ Dopis tohoto znění jsem obdržel na podzim roku 1996. Odesilatelem byl můj oblíbený profesor. Poznali jsme se o několik let dříve — v per‑ fektně střiženém obleku energicky kráčel chodbami slavistického ústavu ve Varšavě a s úsměvem se zdravil s hlídačem i uklízečkou. Byl o hlavu vyšší než většina studentů a byla to hlava ideálně hladká, což byl v oněch dobách nezvyklý pohled (málokterý muž svou ztrátu vlasů podtrhoval jakoby hrdě účesem „na koleno“); připomínal maják, který — ať chceme nebo ne — prozáří temnotu naší nevě‑ domosti. Vypadal jako Majakovskij, jehož básně miloval. Všichni jsme ho znali z tele‑ vize, kde svým působením doháněl, co za poslední léta zameškal. V létě roku 1989 se stal jejím prvním ředite‑ lem z tábora Solidarity, podle názoru mnohých jedním z nejlepších v celé historii TVP. Vzděláním byl polonista, celý život ale zasvětil ruské literatuře. V roce 1957 odjel do Moskvy na světový festival mládeže a na vlastní oči spatřil první generaci Rusů, která nezažila stalinský teror. Během této i dalších návštěv se seznámil s mnoha skvělými představi‑ teli ruské kultury. Anna Achmatovová, kterou navštívil v Petrohradu, teh‑ dejším Leningradu, mu vyprávěla o mladém básníkovi Josifu Brodském, nedávno odsouzeném na několik let do pracovního tábora, a darovala mu strojopis jeho básní. Spřátelil se s o něco starším Bulatem Okudžavou, válečným veteránem, který psal historické romány, po večerech zpíval přátelům písničky a sám se doprovázel na kytaru. Ruské byty, respektive kuchyně, v nichž se nejlépe pilo a poví‑ dalo, se staly jeho druhou univerzitou. Od dob svých studií byl spojen se slavným STS, tedy Studentským satirickým divadlem, z nějž vzešli nej‑ výraznější tvůrci poválečné populární kultury (včetně Agnieszky Osecké, tex‑ tařky hitů Maryly Rodowicz); vědecké ambice zpočátku neměl. Psal do novin, překládal — často knihy pochybné kvality. Vyprávěl mi, jak kdysi odmítl nabídku přeložit jakýsi mimořádně špatný sovětský román. Jeden přející starší kolega mu ale zatelefonoval: „Co to vyvádíte? Víte, kolik vydání ta knížka bude mít?“ Nabídku tedy přijal a ještě hezkých pár let mu za knihu chodily bohaté tantiémy. Když jsem ho poznal, platil už za největšího znalce života i díla Michaila Bulgakova v Polsku a byl autorem jeho životopisu. Od poloviny sedmdesátých let se zapojoval do „dru‑ hého oběhu“ — ilegálního vydávání knih, což mu vyneslo zákaz publi‑ kovat v oficiálních nakladatelstvích; popularizoval tvorbu ruských spiso‑ vatelů pronásledovaných sovětským režimem, ale také méně známé ruské klasiky. Adam Michnik mi vyprávěl, jak mu jednou doporučil k přečtení Turgeněvovy Otce a děti. „Byl jsem ohromený,“ vzpomínal. „Všichni pořád mleli o Dostojevském, jenže všechno, celý ten ruský nihilismus, už je přece v téhle knize.“ Za jednu z nejdůležitějších knih svého života pokládal Kunderův Žert (v Polsku oficiálně vyšel v roce 1970). Později napsal, že je to nejlepší portrét jeho generace, všech těch dvacátníků z východní Evropy (na žádnou střední Evropu nevěřil), kteří zaprodali duši Stalinovi a pak se do konce života sna‑ žili ze sebe tu hanbu smýt. Jak víme, nikomu z nich se to nepovedlo, ačkoli udělali mnoho — víc než kdokoli, kdo měl to štěstí narodit se později — pro to, aby lidožrouta demaskovali. Mezi jeho četnými publikacemi zaujímají výjimečné místo antologie svobodné ruské literatury, první kom‑ pletní dějiny ruské literatury dvacátého století a překlad Mistra a Markétky a Moskvy­‑Petušek Venedikta Jerofejeva. To od něj jsem poprvé slyšel o mnoha spisovatelích, jejichž četba pro mě byla jako zjevení; a netýkalo se to jen ruských spisovatelů, ale také například skvělých prozaiků Jaana Krosse, Fazyla Iskandera nebo Vasila Bykava, kteří byli do polštiny překládáni z ruštiny. Díky němu jsem pochopil, že my Poláci si prostě nemůžeme dovolit o Rusku nic nevědět. Že smíme milo‑ vat jeho literaturu a chovat sympatie k lidem, i když nemáme žádné iluze o charakteru ruského národa, režimu a státu. Už si nevzpomínám, kdy jsem se dozvěděl, že jeho otec, velitel lvovské policie, byl v roce 1940 zavražděn v Katyni. Jednou jsem mu přinesl překlad ukázky z Moskvy­‑hranice Jiřího Weila a vyprávěl mu o spisovatelově osudu. Okamžitě zavolal do redakce Gazety Wyborczé a doporučil mě; strávil jsem tam celých sedm let a zanedbával při‑ tom studium. Ukázka z Weilovy knihy v mém překladu vyšla ve Wyborczé v roce 1996 spolu s obsáhlým portré‑ tem autora. Byl to první z portrétů spi‑ sovatelů, které jsem později shromáždil v knize Pražský slabikář (právě vychází v českém překladu v nakladatelství Host). Druhý byl text o Hrabalovi, jehož tvorbě jsem věnoval magister‑ skou práci psanou pod profesorovým dohledem. Šlo mi to jako psovi pastva, zcela mě pohltila práce v Gazetě, nové výzvy, povinnosti, cesty … Profesor Andrzej Drawicz zemřel náhle 15. května 1997 v den Bulgakov­ových narozenin v nedožitých pětašede‑ sáti letech. Půjčenou knihu jsem mu naštěstí stačil vrátit. Autor je bohemista. Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová. 100 Nová jména Uvař v tom brambory Marie Škrdlíková o domově už zrána kohouti kokrhali a psi z vodítek trhali nitě do plechových střech se opíralo první slunce a zapálilo domy i kostely utekl mi stín čekám na další v zahradě pod stromy a práce počká v tomhle vesnickém létě porostlém svlačcem a tykvemi o dlouhém stínu na dlouhé silnici hladíš opatrně cizí psy dědečkův kapesní nůž svíráš pod tričkem dlouhé údolí silnice dlouhá dlouhé domy dlouhý stín a nohy dlouhé lžou už ze zvyku slunce svezlo se po asfaltu tahalo tvůj dlouhý stín a poroučelo ať jdeš domů ale ty jsi ho nožem uřízla od svých pat a běžela napřed za čápem ukrytým v polích na slámě až zítra bude svítat budeš už daleko vrátím se někdy pro svůj stín? ano přišiješ ho zpátky na stroji skrytém pod maminčinou postelí o tom co nám letos vykvete nejdřív namydlím šuplíky ať nedrhnou pak vymetu z rohů starosti a chlad zakutám se tady vysadím si chrpy a polní trávy na zdi nade mnou vyroste půda plná sena a skrýší pro poklady v koupelně pod kachličku schovám rána plná času na teď a vůni rašelinišť přijď jestli budeš chtít ale neříkej tomu domov ještě ne abys ho nezakřikl o překupníkovi a bílém vejci nesu do zastavárny svůj domov v krabičce od sirek držím ji pevně aby se nevysoukal ven potřebuji nejdřív perlu a za ni koupím čápa volnost je tuze vzácná v této zemi ale já budu mít brzy narozeniny můj překupník je černý pták od černého jezera za perlu velikosti hrachu mi předá jedno bílé vejce už zítra na křídlech čápů poletím k mořím afriky o cestě na sběrný dvůr a zase zpátky na kole objeď vesnici a zastav u sběrného dvora je tam díra v plotě prolez dovnitř natrhni si tričko a hledej i když ještě nevíš co a pak to najdi uvař v tom čaj uvař v tom kávu uvař v tom brambory uvař v tom marmeládu a pak to použij místo deštníku zašij si tím tričko zabydli se uvnitř a nikdo se tě neptá co to je může to být cokoliv jen si představ! o slunci a pampeliškách kolem projel malý kluk na kole a na řídítkách vezl slunce porostlé svlačcem a skromností blížícího se léta rukou jsi pohladila nebesa modrá jak rozkvetlý len v trávě ses uložila slunce už odkvetlo a malí kluci už šli dávno spát ale ty nemusíš ty můžeš ponocovat a domlouvat si s hvězdami cestu na jih Nová jména 101 o podzimu a chmelu podzim utekl bosky přes fotbalové hřiště schoval se do staré zrezivělé cisterny lidi ho přišli vyhánět domlouvat mu jen tys byla trpělivá nosila mu uzrálé šišky chmele a vyšlehané srpky měsíce přičichl ti k nohavici rukou jsi mu pohladila hřbet on ještě celý bledý vydal se opatrně k polím ten večer ze stromu spadlo to nejsladší jablko a tys pro něj šla tys ho uzvedla o lanech napnutých ve výškách z bláta uplácám si kejklíře aby mě vzal s sebou do světa bavit lidi popojíždět od města k městu a nikdy nemít příliš žádný strom nebude moc vysoký žádná cesta moc dlouhá jen jedno jméno a špetku lásky pro zahřátí abych lehká na propnutých lanech mohla chytat krůpěje zbylé po letu ukřičených racků o tom jak snadné může být rozdělit se o meloun táta z práce přivezl meloun půlku jsme si nechali a tu druhou rozdali betonové léto mi na terase spálilo ramena jalovce na dvoře chytily hrušňovou rez a musely se skácet líbí se mi první holka mám jahodové srdce posypané cukrem v břiše velrybu a ne jonáše namísto jalovců vysadíme skočec bude to aspoň bibličtější o chýši z rákosu je mi pět uteču postavím si rákosovou chýši na břehu řeky můj malý domov bez oken odolá větru odolá zimě dešti je tak malý že mi na něm ani nezáleží zbořte ho a já do tří dní postavím nový Své básně i nadále posílejte na e-mail nova.jmena@casopishost.cz. Roman Polách (nar. 1986) je básník, literární kritik a pedagog. Působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Fotoarchivautorky Marie Škrdlíková pochází z podhůří Bílých Karpat. Práci v přírodní škole střídá s malováním pokojů. Brno občas vymění za Uherský Brod a jindy naopak. Ve své současné básnické a prozaické tvorbě se věnuje domovu — myšlenkám a pocitům spjatým s jeho hledáním, ztrácením i nalézáním. Docela nedávno jsme se s mými seminaristy a Petrem Hruškou bavili o tom, zdali se dnes vůbec dají psát veselé (nikoli chechtavé!) básně. Ano, jsou i takové básně, jak to dokazuje Marie Škrdlíková ve svých verších, které jsou pečlivě položeny na podkladu harmonického domova. Jasně, tu a tam se objeví skácelovská idyla hraničící s kýčem, nicméně mě si získal především časoprostor, mikrosvět těchto básní, kde se ustavičně cosi hledá, kde je domov bořen, aby byl postaven o to pevnější, kde si jsme rovněž vědomi svých stínů. Ano, je to trochu jednosměrná poetika léta, ale takové léto prostě je, na takové si vzpomínám. 102 Autoglosa Retractationes aneb Co jsem posral, posral jsem Dílo V Martin C. Putna Dílo V, 2: Písně pro Ježíše (2014) Ne, krach prvního knihocédéčka mě neodradil. Naopak, pustil jsem se s gustem do dalšího, stále věře, že tím začínám nový život. Že jsem tím poslušen faustovského vnitřního pnutí — dál, dál, sám sebe přesáhnouti. Že svět konečně pochopí, že jsem vlastně velký zpěvák, haha. Ano, z některých chyb prvního jsem se poučil. Jednak, všechno je důsledně přeloženo do češtiny — a jednak, náročnější party jsou svěřeny lepším zpěvákům. Kromě drastické mariánské ukolébavky od Tarquinia Meruly, kterou jsem shodou okolností překládal v kavárně v deštivém Chagallově Vitebsku, je to opravdu „solus Jesus“, láska k Ježíši sebraná napříč prameny protestantskými i katolickými. I v katolických je kupodivu občas o Ježíši řeč. Navíc, někdy to „napříč“ jde i jedním autorem, jako životem a dílem Angela Silesia — katolického konvertity z luteránství, který byl ovšem stejně spíš mystik „napříč“; nebo jako písní „Kde jsi můj přemilý Ježíši Kriste“, která se zná z katolického Sušila — ale původně pochází z protestantského Tranoscia. Navíc jsem pro cédéčko použil i jiná svá bádání. Jak jsem tak překládal Prudentiovy „hodinky“ — nazpíval jsem kus ježíšovského „Hymnu na celý život“. Jak jsme tak připravo‑ vali k tisku Demlovy „mystické překlady“ — nazpíval jsem kus Demlova překladu Slavíka svatého Bonaventury. Nápěvy k obojímu existují — jeden středověký, jeden barokní, Bridelův. Demla kdekdo čte, ale kdo Demla nazpíval, ha? S gustem jsem to všechno vybádal a přeložil a nazpíval. Akorát že jsem si díky tomu uvědomil, že sám NEJSEM pietista. Že sám žádnou mystickou, natož mysticko‑erotickou lásku nemám a necítím a nežiju. Že Ježíš jest mi Učitelem v Bibli a Bohem na nebesích a Výčitkou v mých proviněních, ale rozhodně ne Ženichem duše. Těm, kterým jest, můžu leda závidět a něco jim k tomu zazpívat. Pro útěchu z tohoto přehořkého sebepoznání („Jestliže se sama neznáš, vyjdi po stopách stád“ jak se praví v té mys‑ tiky milované „Písni písní“, verš 2,8; a Órigenés to trefně srovnává s delfským „Poznej sebe sama“) složil jsem si toto krédo, jež vede „po stopách stád“; jež vede „napříč“: Credo historicko­‑dialektické Hospodin jediný! — A pochopení pro mýty všech národů. Ježíš je Mesiáš! — A pochopení pro apoštola Pavla. Izaiáš a Jeremiáš! — A pochopení pro Abrahama a Mojžíše. Kazatel a Job! — A pochopení pro Davida a Šalomouna. Sókratés! — A pochopení pro Platóna. Marcus Aurelius a Seneca! — A pochopení pro Epikura a Lucretia. Órigenés! — A pochopení pro všechny Řehoře. Pelagius! — A pochopení pro Augustina. Irští mniši! — A pochopení pro benediktiny. Abélard! — A pochopení pro Bernarda. František! — A pochopení pro františkány. Hus! — A pochopení pro husity. Erasmus! — A pochopení pro Luthera. Rabelais! — A pochopení pro Ignáce. Komenský! — A pochopení pro Michnu, Bridela a Balbína. Bach! — A pochopení pro Händela. Herder a Goethe! — A pochopení pro Novalise a Hölderlina. Quakeři! — A pochopení pro anglikány. Čapek! — A pochopení pro Demla s Durychem a Hromádku s Rádlem. Bonhoeffer! — A pochopení pro H. U. von Balthasara. Martin Luther King! — A pochopení pro Allena Ginsberga. Pasolini! — A pochopení pro Jana XXIII. Neubauer! — A pochopení pro Koháka a Hejdánka. Dílo V, 3: Písně absurdní. Kapitoly z kulturních dějin zpívaného smíchu (2016) Tak do třetice zpěv. K poctě nejsvětější Trojice. Totiž té, kterou jasně teologicky definoval svatý Jan Zlatoústý 103 Autoglosa (snobácky Ióannés Chrysostomos), kdyžtě v době neko‑ nečného hádání o nejsvětější Trojici seděl v lázních a zase někdo začal s trojicoteologizováním, i uchopil světec do dlaně své moudí a pravil: Hle, trojice! Neboť křesťanství je O.K. dotud, dokud se nezačne bát pinďoura. Toto knihocédéčko ovšem nepojednává prvotně o pin‑ ďourech. Pojednává o smíchu, ať už jest jeho předmětem pinďour, kafe, blechy, svatba vlka s kozou, mizerný zpěv, německý lancknecht dvořící se dámě špatnou italštinou, prodejné čecháčkovství, seroucí cikánka, lesbická jepťule, bordel maskovaný za klášter, včela bez kundy, nebo sám rozkochaný zvuk staroslovanských slov „srát“ a „mrdat“. Toť tedy shrnutí obsahu písní. Studie pojednává ovšem rozličné předměty smíchu systematicky a seriózně, vědecky a chronologicky: Středověký smích karnevalový a svatý, jejž zastupuje staročeský Mastičkář. Infantilní humor italských renesančních madrigalů, jediný to vstup „nečeského“ živlu do tohoto cédéčka ryze vlasteneckého — neboť smích české renesance je tak zpožděný a tak chudý jako česká renesance sama. Nenávistný chechot české protireformace, vyzpěvu‑ jící k pekelnému hoření Husa i Luthera, Žižky i Poděbrada. A pak konečně první opravdu velký český smích, totiž ten osvícenský. Jestliže na prvních dvou knihocédéčkách dominuje barok a postbarok, zde je vzdána písňová chvála onomu opomíjenému a opovrhovanému českému osví‑ cenství, jak ho představují Jan Jeník z Bratřic a Jan Ritter z Rittersberka, sběratelé písní sprostonárodních, autentic‑ kých, pinďourů se nebojících. Slyšíte zvuk těch šlechtických přídomků? Ono nená‑ padné „z“ odkazuje k A, totiž k alternativě, k JINÉMU českému obrození. Ne k tomu romantickému či ještě spíš sentimentálnímu, kněžskému a učitelskému, úzkostlivému a předposranému — ano, v oboru sběratelství písní tomu erbenovskému a sušilovskému, ale k tomu osvícenskému a antiklerikálnímu, šlechtickému a vojenskému, svobodo‑ myslnému a nepředposranému. Škoda přeškoda, že ho bylo tak málo. Jeník z Bratřic a Ritter z Rittersberka, snad ještě generál Milota Zdirad Polák, snad ještě Mácha picající Lori zezadu. Pak už sutana pinďour pečlivě přikryla. Vykoukl zase až zpod Švejkovy vojenské haleny, a to už byl jen pinďour plebejský. Jen pinďourek. Malý pinďourek, velký povzdech a cédéčkem i historií dále: Osamocené bádání K. J. Obrátila v oblasti městského folkloru. Apokryfy připisované Vrchlickému, z nichž jsem nazpíval „Chudák včela mrdat chtěla“ na renesanční nápěv „Damigella tutta bella“; a vůbec jsme se nebáli nasadit neznámé české texty na notorické melodie, na „Ódu na ra‑ dost“ či na Bergamasku, neboť tak se to v dějinách písně odjakživa dělávalo. Hořký smích starého Schwarzenberga, zpívaný na nápěv rakouské hymny o univerzálním Čehonovi, který je podle potřeby věrný říši, vlasti, pokroku, rase i revoluci — ještě jeden smíchumilovný šlechtic v české literatuře, ještě jeden odštěpek ze schwarzenbergolo‑ gického bádání! Coby finále pak odštěpek z havlovského bádání, totiž „Vídeňské listy“, tento můj skoro neuvěřitelný objev — ano‑ nymní rukopis nějakého novodobého českého exulanta, poslaný z Vídně Havlovi, náhodou nalezený mnou během let havloslužby a obsahující přetextování několika starovídeňských hudebních pecek: Gluckova árie „Che faro senza Euridice“ jako „Ten kdo by chtěl jebat kozu“, Schubertův „Pstruh“ jako „Ornament je zločin“, Schubertova óda „An die Musik“ jako „Starý hovnář“. Kaji se, že jsem dosud nedobádal původce tohoto mimořádného literárního díla. Abych dodržel žánr této knihy, bych měl se kát víc. Měl bych ukázat prstem nebo lépe pinďourem na to, co je v této kapitole mého díla špatně — za co se kaji. Snažím se, ale nejde mi to, a tak se kaji leda za to, že se nekaji; že toto své dílo miluji zcela a bez míry; že si i ve sprše či na špacíru sám pro sebe občas znovu a znovu zpívám „Umřela jeptiška v kokrheli, šoupli ji do hrobu po prdeli“. Zpívám si znovu a chechtám se znovu, neboť jsem prostě starý koprolal. I to řecké slovo „koprolálie“ je přece nádherné. „Kopros“ je hovno, „lalein“ je mluvit. Koprolal je tedy „hovnomluv“. Hovnomluvě mě ovšem učil již můj otec. Ještě v nej‑ ranějších puerilních letech učil mě říkačky „hovno prdel sračka, to je naše značka“ a „postavila putnu vedle rybníka, vystrčila prdel na kominíka“ a ovšem tu erbovní, tu naši rodinnou hymnu, jak to nazval synovec Bořivoj ve svých puerilních letech, totiž: „Prdla Anča poskočila, porazila metaře, metař upad, hovno popad, prsknul jí ho do tváře.“ Tak jsme tu „Prdlaanču“ nazpívali na závěr jako bonus, na ty nejlepší nápěvy napříč cédéčkem. I na tu rakouskou hymnu, i na tu Gluckovu „Che faro senza Eurydice“, i na „Ódu na radost“. Závěrečná „Prdlaanča“ je tudíž poctou mému otci. Celé cédéčko je vlastně poctou mému otci. Konečně je toto cédéčko koncem mé pěvecké kariéry; a souvisí s koncem. První cédéčko bylo o smrti. Druhé jsem si připravil na smrt, totiž aby se ty tklivé ježíšovské písně hrály o mém funuse. Speciálně tam musí zaznít „Ach můj nejsladší Ježíši“. Třetí je na cestu z funusu do hospody. Speciálně tam musí zaznít „Prdlaanča“. Jo, a chci rozsypat v parku na Cibulce, nejlíp rov‑ nou do Cibulského potoka, ať můj popel odpluje z něj do Motolského potoka a z něj do Vltavy a z ní do Labe a z něj do moře. Ať se nikdo nemusí srát s mým hrobem. Ať se tam nanejvýš přidělá na takovou tu stavbičku nad potokem, co vypadá jako kaplička, malá cedulka s nápisem „O smrti i vesele. MCP“. Ať tam nad potokem, tam mezi stromy, kde se procházíval osvícenský biskup Thun, tam okolo zámečku, kde u Thuna sloužil bratr Jéjé Ryba a kam možná docházel na kafe a na kořalu Jan Jeník z Bratřic, zní můj gargantuovský smích. Ukázka z rukopisu. Autor je literární historik. Uplynulo sto let od narození Jacka Kerouaca Tuto knihu píšu, protože všichni zemřeme Václav Maxmilián Věta v titulku je jedna z těch magických, které Jack Kerouac vložil do svého opus magnum Vize Codyho. Ale není to jen tato věta v tomto díle. Všechny Kerouacovy knihy jsou protkány básnickou moudrostí, hlubinnými vizemi, náboženskou kontemplací. Kerouac, jehož lidé nejčastěji vidí jen jako autora románu Na cestě, jako jeden z hlavních hlasů beat generation a člověka ztělesňujícího svobodu, byl ve skutečnosti velký mystik a literární experimentátor. A především také poctivý a oddaný kronikář světa, který jednou zmizí. Historie 105 Není se proto příliš čemu divit, že ke Kerouacovým velkým literárním vzorům patřili Honoré de Balzac a Marcel Proust. Oba se svým dílem pokoušeli zaznamenat svět, protože vě‑ děli, že stejně jako všechny předchozí světy, i ten jejich je odsouzen k zániku. Nešlo jen o to sepsat příběhy lidí, kteří jej obývají, ale spíše vytvořit obraz světa složeného ze zvyků, myšlenek, mýtů, vůní a lidské řeči. Kerouac věděl, že svět, který obývá, který má neustále před očima a kterého se účastní, je je‑ dinečný. Nejen v tom, že jako každý svět a každá společnost se realizuje tady a teď skrze individuální životy, ale především v tom, co v něm viděl a nalezl: příběhy těch, které potkal na cestě, a také svůj vlastní příběh. Jeho knihy jsou nejčastěji roz‑ dělovány podle jednoduchého klíče na dvě části — na romány na cestě, kam spadají díla mapující hektické a bláznivé období cest, lásky a volnosti, romány, které Kerouac napsal většinou strašlivou rychlostí jeden za druhým — Na cestě, Podzemníci, Satori v Paříži, Dharmoví tuláci, Tristessa. Druhou část jeho prozaického díla potom tvoří romány z Lowellu v Massachusetts, kde prožil dětství. Tyto romány — Vize Gerarda, Doktor Sax, Maggie Cassidyová, Duluozova marnost a nedokončený román Memory Babe — tvoří dohro‑ mady cyklus s názvem Duluozova legenda. Kerouac totiž stejně jako Proust věděl, že chceme-li pochopit vlastní život, to, odkud se vzalo jeho směřování, obsese, tendence opakovat stále tytéž omyly, to, kde se zrodila naše povaha a způsoby, jak vnímáme a kudy se ubíráme, je třeba nahlédnout do nejzazšího dětství. Pro vypravěče ro‑ mánu Hledání ztraceného času byl tím zásadním momentem zvuk zvonku u branky domku v Combray, který byl znamením, že pan Swann odchází (a každý čtenář Hledání ví, jak Swann ovlivnil celé směřování vypravěčova života). Pro mladého Jacka Kerouaca bylo stejně podstatným krátké setkání s jeho malým bratrem Gerardem. Zemřelý anděl Vyprávění z Lowellu začíná právě románem Vize Gerarda. Kerouac se narodil v březnu 1922 do katolické rodiny francouzských Kanaďanů ještě pod svým francouzským jménem Jean­‑Louis Lebris de Kérouac. Jelikož rodiče byli původem francouzští Kanaďané, doma se hovořilo vý‑ hradně francouzsky, ještě přesněji que‑ beckým dialektem, a tak se Kerouac angličtinu začal učit až na základní škole a přicházel k ní jako k cizímu jazyku. V Lowellu žil v té době značný počet nejrůznějších menšin. Kanaďanů byla velká spousta, ale byli tam například i Řekové, jak se ukazuje v každém románu z Duluozovy legendy, kde má vždy alespoň jedna postava řecké jméno. Kerouac v té době ještě neměl své typické americké jméno Jack, ale byl to Jean, doma mu říkali Ti Jean, což znamenalo Malý Jean, jménem, které si ponechal i v románu. Vize Gerarda vypráví vzpomínkový příběh na Kerouacova bratra, který zemřel v devíti letech na revmatickou horečku, když jemu byly pouhé čtyři roky. Tato brzká konfrontace se smrtí způsobila, že si Kerouac po celý život uvědomoval a citelně prožíval pomí‑ jivost života. Když prý Gregory Corso, další beatnický básník, ukazoval Jacku Kerouacovi svého novorozeného chlapečka, Kerouac držel dítě a naří‑ kal: „Ach ne, Gregory, vychováváš cosi nového, aby to zemřelo.“ Ti Jean byl ještě příliš malý, aby mohl plakat nad bratrovou smrtí, a tak to musel udělat až jako dospělý. Sám několikrát prohlásil, že všechno, co psal, směřovalo k Gerardovi. Historie 106 Ne ke knize, ale ke vzpomínce na něj. Gerard byl vzorem pro jeho chování a stýkání se se světem. Je zvláštní, že román je vyprávěn z perspektivy dí‑ těte, které ještě nemohlo mít osobnost ani paměť — Kerouacovi v té době byly pouhé tři roky, a tak nic v knize není skutečný záznam paměti, ale její vytváření a hledání. Čtenáři Na cestě a Dharmových tuláků, knih, které měly na tehdejší mládež velký vliv, se při čtení Gerarda museli asi lehce zarazit. Místo lásky k autům, ženám, cestování, marihuaně a svobodě je to intimní portrét dětské duše obdivující téměř posvátnou nevinnost svého bratra. V Gerardovi vidíme kombinaci Buddhy a Ježíše, portrét bytosti vidoucí a plné soucitu. Gerard má pochopení, projevuje lásku a cítí oddanost ke všem živým tvorům na světě a nedokáže se smířit s utrpením. V jedné scéně hubuje kočce za to, že snědla myš, kterou malý Gerard donesl domů v košíku. Kázal jí, že takto se nemůže chovat k malým tvorečkům a ubližovat jim. „Kerouac píše, že celý vesmír je jedno veliké Lůno. V této knize je Ti Jean v lůně ještě šťastný, opečovává ho každý, koho potká, nezná pocit úz‑ kosti, sexuální touhu ani zradu, nemá žádné finanční problémy ani strach z policie,“ píše v doslovu ke knize Matthew Sweeney. Vize Gerarda je knihou počátku. Kniha je vlastně sen o tom, co se tehdy stalo. Nejen proto, že Kerouac nevycházel ze skutečných vzpomínek, ale také z toho důvodu, že události líčené v románu se neodehrály v angličtině, ve které Kerouac psal, ale ve francouzštině, v níž je žil. Všechny věty musely být znovu stvořeny v jiném jazyce, který nebyl vlastní žádnému člověku, který stál jako základ pro některou z postav. Mystické vize Vyprávění o Gerardovi je první kapi‑ tolou Duluozovy legendy, kterou chtěl Kerouac, kdyby se toho dožil, vydat ještě jednou, kompletní, s původními jmény všech hrdinů. Následovat měla kniha s názvem Memory Babe, což byla jeho chlapecká přezdívka, kterou si vysloužil pro svou fenomenální paměť, kterou se chlubil celý život. Knihu bohužel nedokončil, ale její ná‑ zev si pro svou obsáhlou monografii o Kerouacově životě a díle vypůjčil Gerald Nicosia. Následujícími díly jsou Doktor Sax a Maggie Cassidyová, díla, v nichž dětskou nevinnost střídají první zážitky lásky a sexuální touhy. Doktor Sax vyšel v roce 1959, ale Kerouac jej napsal už v roce 1952 při svém druhém pobytu v Mexiku. Přijel tehdy za Burroughsem, který po nešťastném zabití své ženy Joany nemohl opustit Mexico City. Doktor Sax je mystická kniha. Jak Kerouac napsal v jednom dopisu Ginsbergovi, vychází z „vidění, která jsem měl v Lowellu ve svých třinácti a čtrnácti letech na Sarah Avenue“, a završuje ji mýtus, který se mu zdál, když mu bylo dvacet šest. Mexiko pro Kerouaca mělo atmosféru plnou obrazovosti, která se v Saxovi projevila. V Mexiku se dalo žít a bavit za mnohem menší výdaje než ve Spojených státech, a tak se pro Kerouaca na chvíli stalo rájem (později se mu znelíbí a o tom, co se mu přihodí, vypráví především druhá kapitola Tristessy). Poté, co si v románu Vize Codyho vyzkoušel nelineární vyprávění, nemohl se už vrátit zpět k lineárnímu. I zde pracoval proti standardům prózy, osvobozoval se od základních předpo‑ kladů psaného jazyka, rozum nechával stranou a nořil se do transu. V případě Doktora Saxe se totiž nejedná o příběh v běžném slova Historie 107 smyslu, ale spíš o míchání obrazů reality, vzpomínek a snů, které se pro‑ plétají podobně jako barvy na plátně. Na této hranici se Sax pohybuje také proto, že je příběhem dětství (pozd‑ ního, kde už se objevují první sexuální touhy). Je jasné, že se odehrává někde na prahu toho, co jsme uvyklí chápat jako skutečné, a toho, co považujeme za vysněné, vyfantazírované dětskou myslí, kterou realita ještě neovládla. Román byl několikrát označen jako knihafilm. Technikou často připomíná spíš scénář filmu, text využívá mnoho z filmových pojmů a filmové řeči. Sax je tak především básnická próza — tajemná, neproniknutelná, snová. Vždyť mystická zkušenost, kterou se tady Kerouac snaží zazna‑ menat, je něco, co se vždy odehrává mimo jazyk, za jeho hranicemi. Proto James Joyce ve svých vrcholných románech odmítl zabývat se mystic‑ kým a věnoval se jen tomu, co má svou oporu v jazyce. Ovšem poezie se věcí za jazykem vždy nějak dotýká. A Kerouac také. O Doktoru Saxovi prohlásil, že je to nejlepší kniha, kterou kdy napsal. Sny obecně měly na Kerouacovu tvorbu opravdu zásadní vliv. Jeho Kniha snů, která vznikala mezi lety 1952 a 1960, je soubor záznamů, které rozespalý Kerouac psal tužkou do sešitu vedle postele. Celá tato technika byla zvláštní, jelikož — jak sám říkal — se snažil o to, aby v něm psalo něco, co nemá ještě úplně pod kontrolou, aby pracoval se snem ještě ve snovém stavu, aby to byly dvě bytosti, které tvoří — jeho vědomé probouzející se já a jeho já ještě stále skryté ve snu. Tyto zápisky potom využíval pro svou další práci. Spousta scén nebo obrazů je totiž použita a zpracována v jeho dalších dílech, ať už v prózách, nebo v básních. Sen je vždy základem vzpomínání na dět‑ ství, protože nejenže je od dospělého už vzdálený, ale celé vnímání v době dětství je ještě odlehčené a dovoluje vnímat svět jinak. Jak píše v Maggie Cassidyové: „Ty kočičí hlavy blízko továrny u kanálu mi daly pochopit mé pozdější sny.“ To, co jsme prožili v dětství a je v nás nějakým způsobem stále přítomno, se ve snech uvolňuje a my tak tato místa, o kterých už ani nevíme, jestli byla reálná, znovu na‑ vštěvujeme. Proto i příběh o Gerardovi je snový příběh. I Maggie Cassidyová, stejně jako Doktor Sax jsou snové příběhy. Kromě snů to bylo i nábožen‑ ství a spirituální povaha života, co Kerouaca přitahovalo. V polovině padesátých let začal být Kerouac, vychovaný jako katolík a celý život se hlásící ke katolické víře, fascinován buddhismem. Buddhistické ozvuky nacházíme už u Gerarda, ale domi‑ nantně v pozdějších dílech, jako je Satori v Paříži, Tristessa a nejznáměji asi v knížce Dharmoví tuláci. Náboženské a spirituální cítění mělo pro Kerouaca univerzální povahu. Nebylo založeno na dogma‑ tech víry, ale na celkovém přístupu k životu. Projevovalo se v tom, jak se dokázal vpíjet do věcí, do proží‑ vání, do cesty. Jak říká ve slavném interview pro Paris Review, jednou se zeptal Cassadyho: „Hele, Neale, známe boha, že jo?“ „Jasně že jo, kámo,“ odpověděl mu Neal. A když se jej kdysi jakýsi novinář zeptal, jak je možné, že jako katolík nepsal víc o Ježíši, odpověděl mu, že všechno, co napsal, bylo o Ježíši. K duchovnímu rozměru věcí mají blízko i názvy jeho děl. Vždyť dva jeho romány jsou vizemi a jeden je zjevením (Zjevení Orfea, novelka, kterou Kerouac napsal, když mu bylo něco přes dvacet let a vyšla až z jeho pozůstalosti). Po dopsání Vizí Gerarda Kerouac uvažoval nad tím, že by slovo vize ponechal ve větší části svých románů a že by změnil názvy Maggie Cassidyová na Vize Mary, Říjen Náboženské a spirituální cítění mělo pro Kerouaca univerzální povahu Historie 108 v železniční zemi na Vize železnice a tak dále. V monografii Memory Babe zmiňuje její autor, že jakmile byly Vize Gerarda jednou napsané, staly se „základním kamenem Duluozovy legendy a jednou provždy ustanovily, že to, co všechny tyto romány spojuje, jsou hlavně vize, a ne zápletka, po‑ stavy, námět, nebo dokonce styl. […] Nit legendy tvoří sled kosmických okamžiků, které závisí na pohledu zevnitř (imaginativní síla) a zvenčí (odrazy materiálního světa)“. Sútra a poezie Kerouacovo náboženské cítění se projevovalo i v jeho poezii, kterou psal celý život. Na rozdíl od Burroughse, který ji nepsal prakticky vůbec, a od Ginsberga, který zůstal téměř výhradně jen u ní, Kerouacovy básně vznikaly, podobně jako třeba u Hermanna Hesseho, po celou dobu souběžně s jeho prozaickým dílem. Například kniha Mexico City Blues obsahuje 242 básní. Není to ale jen obyčejný sesbíraný soubor, je to pří‑ běh o životě a psaní, jsou to deníkové záznamy literárních experimentů a tato kniha měla velký vliv na ně‑ které hudebníky, jakými jsou Bob Dylan nebo Tom Waits. Kerouac se dokázal na dlouho a plně ponořit do studia textů, které jej naplňovaly a pomáhaly mu psát. Ať už to byly duchovní knihy jako Bible, nebo texty Diamantové sútry či Tribunové sútry šestého patriarchy, nebo imerzivní autoři jako Proust, Shakespeare, čínští a japonští básníci, Konfucius, Thoreau, Whitman nebo Jean Genet, který měl velký vliv na všechny nejznámější beatniky a i Burroughs a Ginsberg o něm hovořili na různých místech jako o svém učiteli. Kerouac tvrdil, že v době jejich největšího kamarádství se na něj Gary Snyder otočil a řekl mu: „Je nejvyšší čas, abys napsal sútru.“ Označení sútra je v buddhistické tradici určeno posvátným textům připisovaným přímo Buddhovi a slovo samo odka‑ zuje na nedokonalost chápání žáka ve srovnání s Buddhovým osvícením. Je to historicky zaznamenaný dialog mezi Gautamou a jeho žáky, protože Buddha, stejně jako Ježíš, nikdy nepsal. Sútru Písmo zlaté věčnosti napsal Kerouac v témže roce jako Vize Gerarda. Už v názvu slovem písmo (scripture) odkazuje na to, že se nejedná jen o buddhistický text, ale spojuje v sobě i vědění, které pochází z jiných náboženských tradic, přede‑ vším katolicismu. K tomu ještě přidal trošku šamanismu, respektive náboženství a víry severoamerických indiánů. Mystický zážitek, který pro něj byl východiskem pro sútru, popisuje v šedesáté čtvrté kapitole, kdy v bezvědomí upadl do trávy a byl v něm celých šedesát vteřin. Kromě Písma zlaté věčnosti napsal Kerouac ještě dva čistě buddhistické texty — Něco z dharmy a Probud se! Život Buddhy. Spiritualita je podstatnou složkou celého Kerouacova díla. I knihy, které se odehrávají na cestě, vždy míří k něčemu vyššímu. Svoboda zde není jen v odpoutání se od společnosti a jejích konvencí a konformismu, ale je i výrazem touhy po duchovní svobodě. Spirituální se pro Kerouaca, stejně jako pro Prousta spojuje často i s estetickým. Výrazy extáze, stavy kontemplace a prožitky vizí se pojí s blaženými pocity, zážitky krásy a uvolnění. I když Kerouac působil jako autor extatický, věděl dobře, že vidění lze dosáhnout pouze v klidu, za pomocí meditace a kontemplace. Jeho vize vznikaly při psaní a při kontemplaci o něm. „Kerouac přirovnával proud své tvorby k proudu vody — otočíte kohoutkem, a až začne téct ledová, je to ono!“ Nedokončená legenda Texty autorů beat generation nevypo‑ vídaly o zábavě, ale o způsobu života, který byl spoustě lidem vlastní. Nešlo jen o pití, mejdany, trávu a cestování, ale i o svobodu, kterou hledali a na‑ cházeli. Šlo o boj proti konformismu a konzervatismu, který je přítomen v každé společnosti. A stejně tak se v každé společnosti zvedá vlna těch, kteří si jdou za svým, nehledě na to, co je po nich vyžadováno. Jelikož jejich texty vypovídají hlavně o člověku a jeho prožívání skuteč‑ nosti, mohl Kerouacův nakladatel autorovi Na cestě říct, že je to kniha jako od Dostojevského. Popisuje svět a v něm lidi, kteří se cítí, že do něj nepatří. A tak jdou dál a honí svůj život s nataženou rukou. Viktor Brokin ve své knize rozhovorů s Williamem Burroughsem Rozhovory z bunkru říká, že Kerouac, na rozdíl právě od Burroughse, který se neustále měnil, zůstával pořád stejný. Z některých jeho děl je možné takový dojem nabýt. Kerouacovo dílo je však nejen obsáhlé, ale také mnohovrstevnaté a každý, kdo se do něj ponoří, brzy zjistí, že autor knihy Na cestě byl básníkem, který se s každou další knihou vyvíjel a posouval dál. Autor je redaktor Hosta. Kerouac přirovnával proud své tvorby k proudu vody — otočíte kohoutkem, a až začne téct ledová, je to ono! Vychází 96. číslo revue tentokrát na téma OHEŇ & POPELY Svobodu Ukrajině!; G. Bachelard: Poetika ohně; B. Schmitt: Oheň proti ohni; A. Palazzeschi: Žhář; J. A. Arlow: Pyromanie a primární scéna: psychoanalytický komentář k dílu Jukio Mišimy; Básně z ohně (L. Aragon, G. Limbour, P. Éluard, S. Rodanski, V. Bounoure, M. de Chazal, Saint-Pol Roux, P. Reverdy, R. Queneau, P. Peuchmaurd, F. Ponge); F. Dryje: Oheň a med; E. T. A. Hoffmann: Pískoun; L. Møllerová: „Pískoun“ – Něco tísnivého jako problém čtení; S. Béduneauová: Hérakleitos, snivec ohně; J. Gabriel: Obraz a oheň; A. J. Pernety: Oheň (slovníkové heslo); M. Stejskal: Obyvatelé ohně; M. Stejskal: Rod plápolů, jiskrnáčů, ohnivců a spol.; F. Tristan: Střípky snů; J. Gabriel: Mé plameny; J. Karlach: Oheň v životě Nuosuů z Chladných hor: koloběh jednání, jejich metafor a následných zastoupení; M. Děžinský: Oheň; M. Heidegger: Západní rozhovor; J. K. Šlejhar: Peklo; M. Bambušek: Lidi krve; R. P.: Jeane d’Arcts (Panna Orléanská); V. Ondráček: Dva hlídali, dva malovali; M. Caňko: Žár – zimnice – žáha; P. Voskovec: Rozpornost surrealismu a divadla Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147 00 Praha 4 Vydavatel + redakce: tel.: 725 508 577; dryje@surrealismus.cz Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Tomáš Kroupa, tokroup@seznam.cz, tel: 731 328 058 www.analogon.cz inzeraty.qxp_host 20.04.22 15:04 Stránka 1 obchod.portal.cz Bill Eddy popisuje,jak nebezpečné a konfliktní osobnosti (HCP) získávají moc ve vládách po celém světě.Vysvětluje, proč jsou tito lidé tak svůdní,a popisuje čtyřicet jejich typických vlastností.Čerpá přitom z příkladů od Hitlera, Stalina,Maa a Nixona poTrumpa,Madura a Putina a ukazuje, jak problematičtí politici vymýšlejí nepřátele a vyrábějí falešné krize.Autor také ukazuje,jak odhalit HCP jako šarlatány,jak reagovat na jejich zavádějící sliby a jak najít opravdové lídry.Přitom využívá svou psychoterapeutickou zkušenost,aby se dostal na kloub dosud neidentifikovanému jevu,který představuje skutečnou hrozbu pro svět. BROŽ., 240 S., 399 KČ PROČ VOLÍME PSYCHOPATY a jak to zastavit BILL EDDY Překlad Barbora Latečková obchod.portal.cz Bill Eddy popisuje,jak nebezpečné a konfliktní osobnosti (HCP) získávají moc ve vládách po celém světě.Vysvětluje, proč jsou tito lidé tak svůdní,a popisuje čtyřicet jejich typických vlastností.Čerpá přitom z příkladů od Hitlera, proč jsou tito lidé tak svůdní,a popisuje čtyřicet jejich typických vlastností.Čerpá přitom z příkladů od Hitlera, proč jsou tito lidé tak svůdní,a popisuje čtyřicet jejich Stalina,Maa a Nixona poTrumpa,Madura a Putina a ukazuje, jak problematičtí politici vymýšlejí nepřátele a vyrábějí falešné krize.Autor také ukazuje,jak odhalit HCP jako šarlatány,jak reagovat na jejich zavádějící sliby a jak najít opravdové lídry.Přitom využívá svou psychoterapeutickou zkušenost,aby se dostal na kloub dosud neidentifikovanému jevu,který představuje skutečnou hrozbu pro svět. BROŽ., 240 S., 399 KČ PROČ VOLÍME PSYCHOPATY a jak to zastavit BILL EDDY Překlad Barbora Latečková Inzerce Jiří Pelikán  Karel Skalický  Jan Rychlík  Vladimíra Dvořáková  Alena Wagnerová  Petr Pithart  Václav Jamek  Sylva Fischerová  Jiří Hochman  Marián Hatala  Ondřej Vaculík  Václav Klusoň  Erazim Kohák  Petr Pithart  Jacek Kubiak  A. J. Liehm  Radka Denemarková  Zdeněk Müller  Milan Otáhal  Jaroslav Bican  Martin Šimsa  Pascal Bruckner  Marek Skwarnicki  Jurij Andruchovyč  Štěpán Steiger  Adam Szostkiewicz  Jaroslav Šabata  Pavel Šaradín  Ladislav Šenkyřík  Jiřina Šiklová  Libuše Šilhánová  František Štěch  Olga Šulcová  Pavel Švanda Pavel Mertlík  Michael Tyrala  Pavel Urbášek  Jiří Vančura  Dagmar Vaněčková  David Voda  Ferdinand Vrábel Pavel Zatloukal Václav Žák Vlasta Chramostová Jaroslav Šabata Andrzej Stasiuk Martin Burian Juraj Buzalka  GJan Novotný  Marián Hatala  Patrik Eichler  Leszek Engelking  Greg Evans  Laszló F. Földényi  Jiří Gruša  Jonáš Hájek  Marián Hatala  Dušan Havlíček  Jiří Hochman Petr Hrubý Juraj Charvát  Václav Jamek  František Janouch  Václav Klusoň  Miloslava Kodoňová Erazim Kohák  Jiří Koubek  Jacek Kubiak  A. J. Liehm  Jan Rychlík  Alena Wagnerová  Zdeněk Müller  Václav Burian  Jan Novotný  Zuzana Kepplová  Kacper Szulecki  Joana Radzyner  Antonín Rašek  �Mirosav Sígl  Marek Skwarnicki  Vladimír Birgus  Štěpán Steiger  Adam Szostkiewicz  Jaroslav Šabata  Pavel Šaradín  Ladislav Šenkyřík  Jiřina Šiklová  Libuše Šilhánová  František Štěch  Juraj Buzalka  Pavel Švanda  Tomáš Tichák  Michael Tyrala  Pavel Urbášek  Jiří Vančura  Dagmar Vaněčková  David Voda  Ferdinand Vrábel  Alena Zemančíková  Pavel Zatloukal  Václav Žák Josef Bieberle  Lubomír Boháč  Jan Novotný  Juraj Buzalka  György Dalos  Aleksander Kaczorowski  Patrik Eichler  Leszek Engelking Greg Evans  Laszló F. Földényi  Jiří Gruša  Ingo Schulze  Marián Hatala  Alena Zemančíková  Juraj Charvát   František Janouch  Václav Klusoň  Miloslava Kodoňová  Zbigniew Bujak  Jiří Koubek Jacek Kubiak Antonín Liehm Ingo Schulze Štěpán Nosek Jan Novotný Milan Otáhal Antonín Rašek Marek Skwarnicki  Karel Skalický  Štěpán Steiger  Adam Michnik  Sylva Fischerová  Vlasta Chramostová  Ladislav Šenkyřík  Dušan Havlíček  Jiřina Šiklová František Štěch Petr Borkovec Pavel Švanda Tomáš Tichák Michael Tyrala Pavel Urbášek Jiří Vančura Ferdinand Vrábel  Vladimíra Dvořáková Vlasta Chramostová Václav Žák Josef Bieberle Lubomír Boháč Václav Burian Juraj Buzalka  Jan Balabán  Patrik Eichler Leszek Engelking Greg Evans Adam Borzič Jiří Müller Anna Militzová Marián Hatala František Janouch Václav Klusoň  A. J. Liehm Pavel Mertlík  Adam Michnik  Štěpán Nosek  Jan Novotný  Milan Otáhal  Antonín Rašek  Marek Skwarnicki  Štěpán Steiger  Jaroslav Šabata  Pavel Šaradín  Vladimír Binar  Olga Šulcová  Pavel Švanda  Rudolf Chmel  Václav Klusoň  Dagmar Vaněčková  David Voda  Andrzej Stasiuk  Alena Wagnerová  Marcin Król  Václav Burian  Jiřina Šiklová  Jaroslav Opat  Karel Skalický  Jan Rychlík  György Dalos  Alena Wagnerová  Greg Evans  Sylva Fischerová  Jiří Hochman  A. J. Liehm  František Janouch  Václav Klusoň  Erazim Kohák  Petr Pithart  Jacek Kubiak  A. J. Liehm  Radka Denemarková  Zdeněk Müller  Milan Otáhal  P Petr Borkovec  Pavel Švanda  Tomáš Tichák  Michael Tyrala  Pavel Urbášek  Jiří Vančura  Ferdinand Vrábel  Alena Wagnerová  Pavel Zatloukal  Václav Žák  Josef Bieberle  Lubomír Boháč  Václav Burian  Juraj Buzalka  Alena Zemančíková  Patrik Eichler  Leszek Engelking  Greg Evans  Adam Borzič  Jiří Müller Pascal Bruckner  Marián Hatala  František Janouch  Václav Klusoň  A. J. Liehm Pavel Mertlík  Adam Michnik  Petra Hůlová  Jan Novotný  Milan Otáhal  Antonín Rašek  Marek Skwarnicki  Štěpán Steiger  Jaroslav Šabata  Pavel Šaradín  Petr Borkovec  Jaroslav Fiala  Pavel Švanda  Rudolf Chmel  Václav Klusoň  etr Pithart  Joana Radzyner  Antonín Rašek  Tomáš Tichák  Marek Skwarnicki  Karel Skalický  Štěpán Steiger  Adam Szostkiewicz  Jaroslav Šabata  Pavel Šaradín Ladislav Šenkyřík  Jiřina Šiklová  Libuše Šilhánová  František Štěch  Juraj Buzalka Pavel Švanda  Tomáš Tichák  Michael Tyrala  Václav Žák  Jiří Vančura  Brigita Schmögnerová  Kateřina Smejkalová  Ferdinand Vrábel  Alena Wagnerová  Antonín Rašek  �Mirosav Sígl  Marek Skwarnicki  Karel Skalický  Štěpán Steiger  Adam Szostkiewicz  Jaroslav Šabata  Pavel Šaradín  Ladislav Šenkyřík  Jiřina Šiklová  Libuše Šilhánová  František Štěch  Blanka Kalinová  Pavel Švanda  Tomáš Tichák  Michael Tyrala  Pavel Urbášek  Jiří Vančura  Dagmar Vaněčková  David Voda  Václav Burian  Anna Kárníková  Martin Bútora  Václav Žák  Alena Zemančíková  Lubomír Boháč  Adam Michnik  Jindřich Štreit  Pavel Rychetský  Vladimír Špidla  Václav Žák  Apolena Rychlíková  Adam Szostkiewicz  Jaroslav Šabata  í Pelikán Karel Skalickýý Jan Ryychlík Vladimír íí HHHHHocochhhhmhmanan  MMMaMa iiririááánán HHHH tatat lllalalaa  OOOnOnddřdřdřdř jjejej VVVVacac lllulul kíkíkíkík  VVVáVáVVVV mmmmmmmmarková  Zdeněk Müller  Milan Otáhal  Jarosssslllaav ěppppppán Steiger  Adam Szostkiewicz  Jaroslav Šabbbbbbaat ěccccchh  Olga Šulcová  Pavel Švanda Pavel Mertlíkkkkkk  rrddddddinand Vrábel Pavel Zatloukal Václav Žák VVVVVVlla GJJJJJJaaan Novotný  Marián Hatala  Patrik Eichler  LLLLLLees atttaaaaala  Dušan Havlíček  Jiří Hochman Petr Hrrruuuuub ňňňňňooová Erazim Kohák  Jiří Koubek  Jacek Kubiakkkkkk  ovvvvvvootný  Zuzana Kepplová  Kacper Szulecki  Joooaaaaan ěppppppán Steiger  Adam Szostkiewicz  Jaroslav Šabbbbbbaat ěccccchh  Juraj Buzalka  Pavel Švanda  Tomáš Tichhháááááák rrddddddinand Vrábel  Alena Zemančíková  Pavel Zattttlllloo yöööööörrgy Dalos  Aleksander Kaczorowski  Patrik EEEEiiic aarrrrriiián Hatala  Alena Zemančíková  Juraj Charvvváááááát ouuuuuubbbek Jacek Kubiak Antonín Liehm Ingo Schhhhuuuuul Kaaaaaarrel Skalický  Štěpán Steiger  Adam Michnik  S kklllloooová František Štěch Petr Borkovec Pavel Švvvaaaaaan Vlllaaaaadimíra Dvořáková Vlasta Chramostová Váccllllaaav Paaaaattttrik Eichler Leszek Engelking Greg Evans AAAAAAAdd uuussssoň  A. J. Liehm Pavel Mertlík  Adam Michnniiiikkkk ěppppppán Steiger  Jaroslav Šabata  Pavel Šaradín  VVVVVVllla nnnnněěěčková  David Voda  Andrzej Stasiuk  Alenaaa WW kkkkýýýýý  Jan Rychlík  György Dalos  Alena Wagnerrrroooov VáVááááácclav Klusoň  Erazim Kohák  Petr Pithart  Jaaaaaacce ttrrrrr Borkovec  Pavel Švanda  Tomáš Tichák  MMMMiiic vvveeeeel Zatloukal  Václav Žák  Josef Bieberle  Luubbbbbbbo sszzzzzzek Engelking  Greg Evans  Adam Borzič  JJiiiiřřří LLLiiiieehm Pavel Mertlík  Adam Michnik  Petra Hůůůůůůůllo errrrr  Jaroslav Šabata  Pavel Šaradín  Petr Borkovvvvvvveec ddddzzzzyner  Antonín Rašek  Tomáš Tichák  Marek SSSSSkkk raaaaaddín  Ladislav Šenkyřík  Jiřina Šiklová  Libuše ŠŠŠŠŠŠii Váááááccclav Žák  Jiří Vančura  Brigita Schmögnerová  K glll  Marek Skwarnicki  Karel Skalický  Štěpán SSttttee klllooooová  Libuše Šilhánová  František Štěch  Blankkaaaaaa Daagagagagagaggmarmarmarmar VaVaVaVaněčněčněčněčkovkovkovkováááá  DavDavDavDavidididid VodVodVodVodaaaa  VácVácVácVáclavlavlavlav BuBuBuBuriariariariannnn  A dam Michnik  Jindřich ŠŠtreit  Pavel Rychetský  Vlad H a á h i a l i k m á P a í k a r k r Stálé rubriky v 52. ročníku LISTYdvouměsíčník prokulturu adialog L y Liehehhhhhmmmmmmmm  RaRaRaRaRaRadkdkdkdkdkdkdd aaa DeJuurririririririijjjjj Andruchoovyvyvyvyvyyyv č  illhhhhhhháhánová  Frantiišššššešeeš k kkoooooovvá  David Vodddadaaaaa  uriaiaiaaaaai nnn Juraj Buzazaaaaaallllklka onááááššššššš HáHáHHHH jejj k  MMaMaMaMaMaMaMarrián  MiMiMiMillllolo lslslava Kočíslo 3/2022 vychází 16. června c  Jarorooslslslavavav Fiala  warararnarnrnrnrnniicickicki  KarKarKarararareleleleleleee Ska hhháháháhááánová  Františešešešeeekekš Š aaateřina Smejkaloooooovvvá ggggggere  Adam Szososssssttttki KaKaaaaaKalinlilill ová  Pavelelelellll ŠŠŠŠva Annna Ka Ka Ka Ka KKKa árnárnárnárnárnárníkoíkoíkoíkoíkoíkokokovvává  M dimír Špidla  Václa ec kw ilhhh KKKKaaa eiigigiggg KK A ad www.listy.cz informace předplatné  Povídky z respiria – dosud přispěli Sylva Fischerová, Markéta Pilátová, Magdaléna Platzová, Michal Šanda, Petra Hůlová, Miroslav Olšovský ad.  Básníci a vykladači – Petr Borkovec vybírá pro každé číslo Listů báseň a jejího čtenáře  Theatrum mundi – nejen o divadle píší Alena Zemančíková, Pavla Bergmannová i jiní  Mosty – rubrika navazuje na česko-slovenský týdeník, který vycházel v letech 1992–2007  Fejetony – šest textů v každém čísle: Václav Jamek, Alena Wagnerová, Ondřej Vaculík ad.  Album, Jazyk ad. – výtvarné umění, sémiotika, naše řeč...  Fotografie – představujeme přední, nejen české autory g JJJiiJJJ ř ccccccck iiiinnna bbbbbbbe bbbbááán clllllaav kkkkkkii  mmmmmmmar kkkkkkka uuuucch  P vvvááááá  eeeerrr   AA SSSSttte aaaaannna aavvvvve rraaaaala A ssssssaav aa iiiiinna  uuuuuuura v ŽŽáŽáŽáŽáŽáŽákkkkkk  AleAleAleAleAleAlenananananana ZemZemZemZemZemZemančančančančančančíkoíkoíkoíkoíkoíkovávávávávává  LubLubLubLubLubLububomíomíomíomíomíomío r Br Br Br Br Br Boháoháoháoháoháoháoháččč  hlík á Ad S ki i J l Š b JJJJ i b b c k m k u v e  S a a r A s a  u ŽŽŽák  Alena Zemančíková  Lubomír Bohááá MM Paa lii ttěchěchěchěchěchhěch  JJurJurJurJurJurJur jajajajajajaj BBuzBuzBuzBuzBuzBuz lkalkalkalkalkalkalkaaaaaa  d d b l cccccllla VVVVVlla ááánnnno vvvváááá   J aa  I Vá ll Kll ňňňňňňň   M a i ěěěěě h J j B lk c V á v a Vá l Kl ňňňňňň ra Dvořáková Alena Wagng erová Petr Pithart Václa clclllllaavavav KKKKKlllululusososoňňňňň  EEErErErazazaziiimimim KKKKK hhohohohákákákákák  PPPePePettrtrtr PPPPPiitititithhhahaha trtrtrt  JJJaJaJacececekkkkk KKuKuuKKKK b vvv Bican  Martin Šimsa  Pascal Bruckner  Marek SSSkkkkkw aaaaaa  Pavel Šaradín  Ladislav Šenkyřík  Jiřina Šiklovvvvvvááá  MMMMMMMichael Tyrala  Pavel Urbášek  Jiří Vančura  Daaaagggggm ssssttta Chramostová Jaroslav Šabata Andrzej Stasiukkkkkk szzzzzzek Engelking  Greg Evans  Laszló F. Földényi  JJJJJiiiří ýýýýýýý Juraj Charvát  Vá AAAAAAA. J. Liehm  Jan R aaaaaa Radzyner  Anton aaaaaa  Pavel Šaradín  L  Michael Tyrala  P uuuuukkkal  Václav Žák  hhhhlller  Leszek Engelk   František Janouc zzzzeee Štěpán Nosek yyyyyyllva Fischerová  V ddddddaa Tomáš Tichák v ŽŽŽŽák Josef Bieberl aaammmm Borzič Jiří Mül  ŠŠŠtěpán Nosek  Jan dddddiimír Binar  Olga Š WWaaaaaagnerová  Marcin áááááá  Greg Evans  Sy eekkkkkk Kubiak  A. J. Li hhhhaaael Tyrala  Pavel mmmmmmmír Boháč  Václav MMMMM lülülülülülllllelelerrr PPPaPaPascscsc lllalalal BBBBBrururu r cc vv tta  as ss bb  nna tta k ouu hh  lzz Sy nd vv aa  add WW vvá ee hh om ááclcl J kk F iš kk J hhhhhh V Ryy nní LL PP kk cc JJ Vll  lee lll nn ŠŠ KK yll iee UU v uuuccc clav Jamek F tiš k J h V y í L P k c J e l n u K l e U c Inzerce Objevujte s  námi opět nové možnosti, jak nazírat poezii, literaturu a slovesnou kulturu, ale také didaktiku češtiny! Tentokrát věnujeme začátek prázdnin fenoménu genius loci. V čem spočívá sobotecký duch místa? V čem ten Šrámkovy Sobotky? Jak se odráží místa, která nás opakovaně zasahují zvláštní, jedinečnou atmosférou, v jazyce a literatuře?  Genius loci prostoupí jak program zahrnující odborné přednášky, besedy, divadla, koncerty, autorská a scénická čtení či vlastivědné a  umělecké vycházky městem a  přilehlou kulturní krajinou, tak řadu tvůrčích a didaktických dílen pro dospělé i děti. Přijeďte si užít týden s jazykem, řečí a literaturou v malebném prostředí Českého ráje! 66. Šrámkova Sobotka 2.–9. července 2022 sramkovasobotka.cz 4krát magazín Inzerce perlička na dně. kulturně-literární revue Kuneš · Trakl · Nuñez · Ctibor · Mulač · Lax · Hromádka · Cole · Guziur · Vítek · Uhlíř Zvelebil · Rochallyi · Novák · Trdla · Prášil · Jelínek · Heller · Štolba · Správcová revuepandora.cz 112 O čem se mluví v Itálii Itálie, Dostojevskij a ruská propaganda Alessandro Catalano Někdo se možná podivil, když Vladimir Putin zmínil v jednom ze svých proslovů graffiti, které na‑ maloval na zeď jedné neapolské školy známý italský streetartista Jorit. Vytvořil tu rozměrný portrét Fjodora Michajloviče Dostojevského v reakci na zvláštní kauzu, která se odehrála začátkem března v Miláně. Spisovatel Paolo Nori, známý i jako překladatel z ruštiny, měl mít na státní univerzitě Bicocca cyklus čtyř přednášek věnovaný ruskému autorovi. Až příliš opatrné vedení univerzity se však rozhodlo cyklus raději zrušit, aby předešlo jakým‑ koli polemikám. Jestliže se už jen toto samotné rozhodnutí jevilo jako velmi trapné, následující chování ve‑ dení univerzity bylo ještě absurdnější, když Norimu neobratně nabídli, aby přednášky sice uskutečnil, ale aby do nich začlenil i ukrajinské autory. Ačkoli podobných diskusí pro‑ běhlo v Evropě víc — jako na‑ příklad v Čechách debaty kolem baletního představení v Národním divadle —, této konkrétní milánské příhody se zmocnila spousta ital‑ ských komentátorů. Sám Nori opa‑ kovaně vystoupil v médiích, a tak byla hesla ruské propagandy typu rusofobie a cancel culture skloňo‑ vána různým způsobem. Spisovatelé z devatenáctého století samozřejmě za současnou situaci nemohou, ale je každopádně zajímavé, kolik podobných případů „diskriminace ruských umělců“ zmínil od začátku války samotný Putin. Tyto skutečnosti lze však také číst jako úspěch dlouhodobé ruské propagandistické kampaně v Itálii. Ačkoli většina zpráv v českých mé‑ diích týkajících se Itálie bývá spíše anekdotického charakteru, bylo by podstatnější porovnat různé způ‑ soby pronikání ruských narativů do evropského mediálního prostoru. Proč si například ruský ministr za‑ hraničních věcí Sergej Lavrov vy‑ bral právě italskou televizi, aby v ní uvedl svůj dlouhý monolog, kterým dokázal popudit skoro celý svět? Nepromluvil sice na státním ka‑ nálu, ale na jedné ze stanic, které vlastní Silvio Berlusconi, jeden z nejbližších evropských Putinových přátel. Ruští propagandisté se obje‑ vují v italských diskusních pořa‑ dech v podstatě nepřetržitě, včetně známé „novinářky“ Julie Vitjazevy, která mimo jiné zavtipkovala o ho‑ zení rakety na poslední Eurovizi v Turíně. Hlavní Putinův propa‑ gandista Vladimir Solovjov byl také již několikrát v různých pořadech, přestože mu byla zkonfiskována vila u jezera Como, což ukazuje na jistou italskou schizofrenii ohledně sankcí. Další Putinova hlásná trouba Dmitrij Kulikov dokonce před pár dny řekl bez okolků, že v televizi ne‑ dostávají prostor jinde než v Itálii. Není jednoduché odpovědět na otázku, proč se tak děje zrovna tady. Těch důvodů je pravdě‑ podobně víc. Kupodivu svou důleži‑ tou roli hraje i jistý abstraktní idea‑ lizovaný vztah k Sovětskému svazu, který si starší generace zachovala a jenž znemožňuje rozpoznat skuteč‑ nou podstatu současného politic‑ kého režimu. Ale jak doložili v ne‑ dávné době i někteří investigativní novináři, nemělo by se zapomínat na velké ruské investice z posled‑ ních let. V této souvislosti je po‑ měrně známý případ, který se ode‑ hrál v Benátkách. Při univerzitě zde bylo v roce 2011 ve spolupráci s rus‑ kými ministerstvy kultury a zahra‑ ničních věcí vybudováno Centrum pro studium ruského umění, které otevírala manželka tehdejšího premiéra Světlana Medveděvová. Centrum během let zorganizo‑ valo velké množství výstav ruského umění, které Itálie neviděla nikdy předtím a nikdy už ani neuvidí. Asi proto nebude náhoda, že po ně‑ kolika letech se benátská univerzita rozhodla jmenovat čestným členem univerzitního sboru bývalého rus‑ kého ministra kultury Vladimira Medinského, známého i pod pře‑ zdívkou „Putin’s Propaganda Man“, který teď vede neúspěšné vyjed‑ návání s Ukrajinou. Ačkoli patří k hlavním tvůrcům nové ideologie velkého Ruska a stojí za spous‑ tou kontroverzních názorů, ono čestné univerzitní členství si až do ruské invaze na Ukrajinu za‑ choval. Nakladatel blízký Kremlu mu dokonce v italštině vydal knihu o druhé světové válce, která vyvo‑ lala velké diskuse. Bylo by možné uvést další a další podobné příklady, z nichž pravděpodobně nejkřikla‑ vější je blízkost nebezpečného ideo‑ loga takzvaného eurasijského hnutí Alexandra Dugina s různými ital‑ skými politickými seskupeními. Toto vše se odehrává v prostoru, kde diskuse o ruské propagandě v podstatě ani nezačala. Na rozdíl od českého kontextu, kde je dnes možné najít obhájce „ruského hle‑ diska“ víceméně pouze na dezin‑ formačních webech (snad to tak ještě dlouho vydrží), v Itálii si stačí pustit televizi v hlavním vysílacím čase. Bohužel se zdá být pro někoho stále důležitější ekonomická stránka věci, a to jak ve smyslu italského podnikání v Rusku, tak i ve smyslu ruského plynu, než obhajoba evrop‑ ských hodnot jako takových. Nadto je paradoxem současnosti, že jsou ruské propagandistické narativy často obhajovány svobodou myš‑ lení a svobodou slova. Až si v Itálii začneme uvědomovat naplno, jak propaganda funguje a kdo jí aktivně pomáhá, nebude už příliš pozdě? Autor je profesorem české literatury v Padově. Nepoužívejte telefon. Lidé nejsou připraveni vám odpovědět. Použijte poezii. Jack Kerouac âESKÁ LITERATURA NA CD Host_170x260_audio_Sestava 1 11.05.22 11:45 Stránka 1