Technologie a digitální wellbeing
Vztah technologie – člověk
Pro
stávající digitální
dobu je
charakteristické přesycení technologiemi vytvářejícími nový kontext našeho
života, kterému se lze jen těžko vyhnout. Možnosti technologií expandovaly od násobení
fyzické síly a zručnosti, přes rozšiřování lidských smyslů,
k sofistikovaným systémům umožňujícím formování přírody pro lidské potřeby – až k technologiím podporujícím a rozšiřujícím mentální schopnosti člověka. Co se potenciálního i prokázaného vlivu technologií týká,
patří poslední zmíněná kategorie mezi ty diskutované a rozporuplné; po
neolitické a průmyslové revoluci přichází revoluce označovaná jako kognitivní.
Zda ovlivňují technologie člověka (technologický determinismus), či zda je to
naopak – nebo
úplně jinak, ponechme spíše stranou a podívejme se na několik aspektů
důležitých pro online vzdělávání.
Už McLuhan upozorňoval na tendenci strojů otupovat část těla, kterou rozšiřují – a otázka dopadů substituování lidské paměti externími zařízeními zůstává nedořešená. V případě moderních informačních a komunikačních technologií je dobré vzít v potaz plasticitu mozku, která umožňuje se rychle naučit využívat zkratky – adaptujeme se na konstantní proměnnost informací i na časté přerušování činnosti (stav kontinuální částečné pozornosti). Z pozitivních změn lze zmínit zrychlenou schopnost rozhodování (především v otázkách typu ANO/NE), nárůst fluidní inteligence nebo snazší práci se spektrem vizuálních podnětů.
Z pohledu pedagogického i designerského se vyplatí přemýšlet nad zásahy do každodenního života žáků či studentů a klást větší důraz na jejich digitální hygienu – nyní stále častěji pod komplexnějším termínem digital wellbeing, potažmo zamyslet se nad formou vytvářeného obsahu nebo nad požadovanými úkony. Specialistům vzdělávání je někdy vyčítáno nekritické přijímání technologií; dobrou radou je jednoduše přemýšlet nad smyslem a způsobem jejich využití, sloužit by měly jako zprostředkovatel cíle, nikoliv jako cíl samotný.
Technologie jako prostředek změny
Jedním z aspektů práce (sociálních) inženýrů, (UX) designérů, copywriterů, psychologů a dalších expertů je získat a udržet si uživatele, v některých případech bez ohledu na uvědomovanou cenu na lidském zdraví (ač se situace mění snad k lepšímu). O výzkum potenciálu technologií záměrně i nezáměrně měnit chování, zvyky a postoje se zasadil B. J. Fogg s captology (computers as persuasive technologies). Fogg vytvořil konceptuální rámec trojího vlivu: technologie jako nástroje, média a sociální aktéři. Nástroje činí lidský život snadnějším, média zprostředkovávají zprávy a informace, sociální aktéři na sebe berou role – jak podotýká Sherry Turkle, vytváří se nezvyklý vnitřní vztah uživatele a stroje. Preference či nahrazení osobního kontaktu tím zprostředkovaným, může ale vést k negativním pocitům (samota, deprese, úzkost). Otázka, zda technologie využívají, nebo způsobují negativní emoce, typově připomíná otázku prvenství vejce a slepice. Každopádně je nutné si uvědomit, že negativní emoce otevírají dveře tzv. technologiím formujícím zvyky (habit-forming technology), do kteréžto množiny patří také (a možná především) sociální sítě.
Receptů na vytvoření návykového produktu (ať už pozitivního: udržování si fyzické kondice, či negativního: pasivní konzumování plytkého obsahu) existuje mnoho, například čtyřfázový model Nira Eyala (the Hook Model). Ideálním výsledkem je automatické využívání služby, produktu, aplikace („doing must be easier than thinking“) – pro designera vzdělávacího kurzu může být lákavá možnost pokusit se zařadit online vzdělávání do denní rutiny a pomoci studentovi vytvořit pozitivní návyk.
Budování zvyků usnadnil rozmach mobilních technologií, konkrétně mobilní telefon podle Baumana „zasadil poslední ránu všem nárokům, které snad mohla mít fyzická
blízkost na duchovní soužití“. Nepřetržitá dostupnost s sebou přinesla
roztříštění režimu dne, prolnutí pracovního a soukromého života, ale také
nadměrné sdílení intimních informací (overshare se stalo
slovem roku 2014 a nejmladší generace zanechává dokonce prenatální digitální
stopu). Na telefonu denně trávíme (přinejmenším) dvě až tři hodiny – odhady navíc bývají nepřesné, podhodnocené a opomíjí
mediální
multitasking.
Digitální wellbeing a prostředí vzdělávání
Jakkoliv je téma vlivu technologií široké a řešené takřka odjakživa, související diskuse se samozřejmě v čase proměňuje. V současné době můžeme sledovat větší důraz kladený na obezřetnost a zodpovědnost při využívání technologií především ve vztahu ke zdraví, psychice a sociální vztahům (jak z pohledu uživatele, tak producenta, ale i pedagoga), což lze zařadit právě pod digitální wellbeing. Ukazuje se totiž, že spoléhat se na rozvinuté digitální kompetence mladších generací jen díky tomu, že s technologiemi vyrůstaly, je nespolehlivé a navíc dostatečně nereflektuje jmenované aspekty (wellbeing).
Digitální wellbeing se snaží zdůraznit nutnost uvědoměle přemýšlet nad využíváním a vztahem člověka vůči technologiím, které mohou podporovat i narušovat wellbeing v závislosti na dalších faktorech – například kvalita a typ online aktivit a jejich relevance k zájmům a potřebám konkrétního jedince, pasivní či aktivní přístup k přijímání a vytváření obsahu, četnost a doba trvání online aktivit, stěžejní jsou i témata jako komunikace a vztahy v online prostředí, diskutuje se pasivní konzumování online obsahu dlouhodobě vyvolávající vesměs negativní emoce atd.
Georgina Powell syntetizovala tendence v oblasti digitálního wellbeing a pojmenovala šest základních dimenzí konceptu:
1. kontrola, tedy za jakých podmínek, z jakého důvodu a na jakých místech využíváme zařízení;
2. přístup, dostupnost, tedy zda jsou dostupné všechny potřebné služby všem;
3. občanství, které zahrnuje vystavení sociálnímu a antisociálnímu chování v online prostředí;
4. kompozice, aneb jak a proč se chováme v online prostředí a které opravdové emoce tímto chováním zakrýváme;
5. identita, tedy jak zaopatřujeme data, jak se staráme o zachování soukromí, jakým způsobem spravujeme digitální identitu;
6. informace dostupné, otevřené, pravdivé a nesloužíccí k polarizaci.
Trefné je také pojetí a schéma organizace JISC, která z wellbeing činí zastřešující pojem nad jednotlivými digitálními kompetencemi (výběrem: digitální komunikace, digitální identita, digitální rozvoj a vzdělávání, informace, data a mediální gramotnost ad.); opět to poukazuje na nejednoznačnou šíři celého pojmu, ale i na jeho interdisciplinární přesah.
Co mít na paměti
Být obezřetnější a nastavit si vlastní pravidla by nemělo být považováno za další z novoročních předsevzetí či denních výzev o digitálním detoxu, ale jako komplexní přístup k technologiím. Zodpovědný přístup pravděpodobně nelze, a ani není záhodno, unifikovat. Přesto obecně dobrým začátkem je zmapovat situaci: zjistit, kolik času, na kterém zařízení a z jakého důvodu trávíme (aplikace pro telefon na iOS, Android), poté zhodnotit nutnost, užitečnost, pocity, které nám to způsobuje a postupně odbourávat chování, s kterým jsme nespokojeni (nastavení denního limitu pro IG, FB, YTB, apod.). Sadu doporučených kroků a aplikací nabízí Center for Humane Technology, z přímočarých doporučení se pak vyplatí přečíst alespoň článek Michaely Losekoot.
