FONETIKA A FONOLOGIE
Fonetika a fonologie jsou vědní disciplíny, které studují a popisují 1 zvukovou složku lidské komunikace tvořenou za pomoci mluvních orgánů, každá z nich však z poněkud jiného hlediska. Fonetika studuje činnost mluvních orgánů při feči, charakter výsledného zvuku a jeho sluchové hodnocení. Fonologie se zaměřuje jen na ty složky zvukového signálu, které jsou v daném jazyce významotvomé, hodnotí tedy zvukový materiál z lingvistického hlediska. Obě disciplíny se ve svých poznatcích doplňují.
ZÁKLADNÍ FONETTCKJÉ POJMY
Zvuková forma každého jazyka vzniká koordinovanou činností mluv- 1 nich orgánů, artikulací (článkováními Při ní vzniká v hlasovém ústrojí základní tón feči, který je upravován artikulačními orgány v užším slova smyslu, ústrojím modifikačním. V něm se hlas přetváří v řeč.
Hlasové ústrojí a jeho činnost
Hlasové ústrojí je uloženo v hrtanu, Ne (důležitější částí jsou hlasivky, mezi nimiž se vytváří při řeči hlasivková štěrbina (glottis). Hlasivkové valy se v procesu fonace přibližují a oddalují a tak mění výdechový proud vycházející z plic v „základní tón" lidské Feči. Počátek fonace je buď postupný (měkký1), nebo se hlasivky pevněji sevrou a při jejich přechodu do fonace vzniká tvrdý hlasový začátek. V češtině je využíván jako prostředek signalizující hranice slabiky před vokálem. V této funkci se nazývá ráz; užití rázu v češtině viz § 47, 50, 58,59. V hlasivkách se tvoří i české [//]. V tomto ústrojí se vytváří síla a základní výška
22/FONETIKA A FONOLOGIE
FONETJKA A FONOLOGIE/23
hlasu, barva a její proměny vznikají průchodem zvuku nadhrtanovými prostorami, kde se přidávají různé rezonance.
Ústroji modifikařnf. Činnost mluvních orgánů
4 Mluvní tiryýny patřící k modifikačnirnu ústrojí se dělí na aktiv ní a pasivní. Aktivní (rty, jazyk, hlasivky) mění svou pozici, pasivní jsou místa, kde vznikají souhlásky (viz dále).
Artikulační podstata samohlásek je v apertuře (otevřenosti); v mluvním ústrojí při nich nevzniká překážka. Rozlišení probíhá dík posunu jazyka v ústní dutině, dokresluje je činnost rtů. Kromě toho se samohlásky liší trváním, kvantitou.
Artikulační podstatu souhlásek tvoří přehrada (striktura); znéní souhlásky závisí nejen na artikulujícím orgánu a místě vytvoření přehrady, ale i na jejím typu.
Způsobem tvoření souhlásek je:
závěr (okluze), úplná překážka výdechovému proudu, při níž vlastní zvuk vzniká až při zrušeni překážky (např. \p], [/], [ď\, [g], [tt]);
úžina (knnstrikce), při níž je překážka neúplná a zvuk vzniká průchodem mezi artikulujícími orgány (např, [f\, [s], [ž\, [cti], [/], [yf, ale také [/] s úíinou napříč ústy); zvláštní konstrikcí se tvoří hlásky kmitavé, vibrující (např. [r], [řj);
poloz á vít t s tmi okluze), krátký závěr plynule přecházející v úžinu (např. [cl ffi)-
Aktivním artikulaěním orgánem je pro většinu souhlásek jazyk; rty a hlasivky jsou orgánem aktivním a pasivním zároveň. Místem tvoření souhlásek (pasivním artikulačním orgánem) jsou v češtině rty, oblast dásni u kořenů řezáků označovaná jako alveoly, tvrdé patro (pa-latum), měkké patro (velům) a pro hlásku [h] hlasivková štěrbina (glot-tis). Místo a způsob tvoření se využívá pro systém atizac i souhlásek (viz g 27. 33). Doplŕiuje je činnost měkkého patra uvolňující průchod do nosní dutiny u souhlásek nosních (např. [m], [ň]) a činnost hlasivek u znělých souhlásek.
Akustická stavba řeči
5 Samohlásky jsou hlásky tónové, jsou to tóny složené. Díky tomu mohou být v souvislé řeči nositeli prozodických vlastností, především síly, výšky a barvy zvuku, a jsou jádrem slabiky (viz § 37). Pro souhlás-
ky je naopak typická existence specifického šumu, který' má určitou výšku, trváni a strukturu. Přesné údaje o akustice hlásek se získávají rozborem s využitím metod akustické fyziky. Běžně se hlásky posuzují spíše podle sluchového dojmu (viz § 27 a 33).
Tradiční rozlišení na samohlásky a souhlásky nepostihuje složitost zvukové stavby řeči. Vedle pravých (šumových) souhlásek existují i hlásky pomezní. Jsou jimi sonory [J], [r], [iw], [n], [ň\ a jejich obměny; viz g 32-35. Se souhláskami mají společný způsob tvoření, a tím i jistou mim šumu, se samohláskami je spojuje tónová složka vzniklá rezonancí. Zvláštnosti pozorujeme laké u hlásek, které nemají plně rozvinutý šum typický pro konsonanty, ale ani tónovou složku. Taková hláska se nazývá klouzavá. V češtině je to [/] a [y|; viz § 36.
Fonetické jevy na úrovni celků promluvy (intonace, barva a síla hlasu, řečové tempo) jsou zatím méně prozkoumány nežjednotlivé hlásky. Jsou komplexní povahy a podílí se na nich celé artikulační ústrojí.
Fonetická transkripce
Zvukový signál řeči. který1 budeme dále sledovat, lze sice dnes za- 6 chytit v úplnosti např, magnetofonem, pro potřeby souvislých psaných textuje však nutno užít přepisu, fonetické transkripce. Umísťuje se do hranatých závorek [,..]: ty signalizuji čtenáři, že záznam odráží v mezích možností skutečnou výslovnost. Zde zvolená transkripce využívá principu a speciálních značek transkripčního systému Mezinárodní fonetické asociace (IPA). V přepisu pro přehlednost oddělujeme jednotlivé výrazy, i když výslovnost bývá u slov patřících k jednomu slovnímu prízvuku spojitá.
Pokud je to možní, užíváme pro transkripci běžných písmen: o, á, e, é, i, /, o, d, h, ú; b, c, d, ď, f, g, h, j, ř, /, m, n, ň, p> r, ř, s, j, í, í, v, z, i. Ustálenou spřežku ch v zápisech ponecháváme, přepisujeme vsak cizí grafémy x, w nebo q. PFepis se samoTtejniä odlišuje od pravopisu, neboť při transkripci jsme povinni zaznamenat pauze to, co se skutečné spisovní vyslovuje: [s/áfka] -stávka, \mňeká] - měkká, \miškí\ - nůžky.
Písmena stávající abecedy někdy záznamu zvuku nestačí, a proto je nutno užit dalStch značek:
ff = „zadnífj", hláska vyskytující se ve skupináchn + r, n + g: \hai}ka\ - Hanka; [latjgó] - tango (viz g 62);
FONETIKA A PÖNOLOGIE / 25
„neznŕlé ŕ", hláska vznikající spodobou znčlosti, je-li v sousedství / neznělá souhláska; vyslovuje se tak j ŕ pfed pauzou: [tri] - tři, [keř] -Aer (viz §61);
„ráz", hlasivková závorová hláska předcházející v pečlivější výslovnosti samohlásku na počátku slabiky: [sluchem] - s uchem (viz § 27, 47, 50, 58, 59);
zvuk tvořící druhou, nevokalickou součást dvojhlásky: [louka]- louka, [o\íiomat[ - automat (viz § 23); ..slabikotvorné /": [vlna] - vlna, [nesl] - nes?(v\z § 37); „slabikotvorné r": [trch] - trh, [brat}] - bratr {víz § 37); (a obdobne zcela ojedinelé ip: [osip] - osm (viz § 37); „znělé ciť, hláska vznikající spodobou znalosti, výslovnost cit pfed znělou párovou souhláskou: [hroydovede] - hroch dovede {viz § 261; „retozubné m", vyskytující se ve skupinách m + v, m + / [tramvaj] -tramvaj; viz § 62;
„ znělé hláska běžnější v cizích slovech, v českých výslovnost č před znělou souhláskou neho spojitá výslovnost a\t)-i-ž: [jes]-azez, [lu^ba] - luilut, [najimtňi] i [nadživotní] - nadživotní; viz § 28; j = „znělé c", hláska vznikající spodobou c k následující znělé souhlásce nebo při spojité výslovnosti d(t)+-z; [jiijk] - dzink, [pojim] i [podzim] -podzim; viz § 28.
Hlavní slovní prízvuk označujeme ' pfed prízvučnou slabikou, vedlejší ', a to pouze ve víceslovných příkladech; u jednotlivých slov je totiž prízvuk vždy na první slabice; viz § 44. Hranice slabik označujeme v nutných případech spo-jovnikem: [spo-jav-ňi-kem].
Fonetické proměny řečového tempa, hlasové barvy, výšky hlasu nebo jeho síly nelze běžně reprodukovatelnými způsoby transkribovat. Intonací zobrazujeme Šipkou naznačující průběh zvuku: i = klcsavá intonace; T = stoupavů intonace; —> = intonace nckoncového úseku; viz § 52-55.
9 =
Y '
Š =
Srov. rozdíly mezi pravopisem a fonetickou transkripcí: Pravopis:
Kráva i vůl knihy mají, a přece číst neumějí. Transkripce:
('króva 9i 'vál 'kmhi 'man-* '>a 'přece 'ci.it 'nejumněji i]
Záznam pomoci fonetické transkripce je nezvyklý. Pokud to povaha výkladu dovoluje, dáváme přednost zápisu se zachováním pravopisných zásad.
Od transkripce jc nutno odlišovat transliteraci, přepis z jednoho hláskového písma do jiného (z azbuky nebo řeckého písma do české verze latinky apod.). Viz § 845.
ZÁKLADNI POJMY Z FONOLOGIE
Fonologie se zabývá těmi složkami zvukového signálu řeči, které 7 jsou v daném jazyce významotvorné, Ij. jsou schopny diferencovat slova a slovní tvary, ale i výpovědi s různou komunikační funkcí. Např, změna znělosti tvoří v češtině nové slovo: pere - bere; změna intonace mění komunikační funkci, např. při poklesu hlasu na konci jde o konstatování (Rozumíš.), sc stoupáním hlasuje tatáž posloupnost slabik otázkou (Rozumíš?), Sloíek zvukového signálu řečí, které jsou v daném jazyce takto relevantní, je omezený počet.
Foliem
Foném je minimální zvukový prvek schopný rozlišovat samostatné 8 jednotky významové (slova, tvary sfov). Souvislá řeč se skládá z posloupnosti takových jednotek, lze ji na nč segmentovat, proto se mluví o fonémech segmentálnich. Hodnocení, zda určitý jazykový zvuk je čí není významotvomý, je záležitostí konkrélního jazyka. Přitom zjistíme, že nčktcré fonémy jsou znační využívány, a tvoří tedy centrum inventáře fonémů; na periferii stojí fonémy využívané minimálně (v češtině např. ifl) nebo plnící rozlišovací roli pouze u slov přejatých nebo u ex-presiv (v současné spisovné čcStině např. dlouhé fór, viz § 1E),
Foném jako abstraktní jednotka se realizuje v promluvách v podobě 9 fónů, konkrétních zvuků jazyka, hlásek. Fóny, které jsou realizaci jednoho fonému, se nazývají alofony tohoto fonému. Jejich mnoho, při popisech jazyka se obvykle postihují jen obmeny pravidelné, související se spojováním realizaci fonémů v řetězce souvislé řeči. Tyto alofony označujeme jako poziční; viz § 60. Ten z aíofonů, který je nejméně ovlivněn hláskovým okolím, nazýváme základním. Z jeho vlastností vycházíme při systemizaci fonémů.
Hranice vyšších celků v rámci promluvy a jejich komunikační funkce se obvykle vyjadřují silovou a výškovou modulací celku (viz § 51-55); vytvářejí se tak fonémy suprasegmentálnf.
Fonologická opozice
Fonémy jazyka mohou plnit svou rozlišovací funkci jen díky tomu, 10 že mezi nimi existuje vztah fonologické opozice, ťj. podobnosti a rozdílnosti.
26 i FONETIKA A FONOLOGTE
FONETIKA A FONOLOGÍE 127
Jde o tyto základní opozice:
1. vokál nost - nevokálnost: při voká hosti je ve zvuku fonérau přítomna tónová složka, artikulačně je vokálnost spojena s aperturou;
2. konsonantntMí - nekonsonantnost: při konsonantnosti je ve zvuku fonému přítomna šumová složka vznikající v průběhu striktury nebo pfi jejím zrušení.
Odlišení jednotlivých skupin fonérnú můžeme zobrazit takto:
nekonsonantnost / \ nevokálnost vokál rošt
konsonantnost / \ nevokálnost vokálnost
klouzavé souhlásky samohlásky lju/ íaě i o tí /
I áéióů I
pravé souhlásky fbpdtďťkgf ívfzsžšchhři
sonory / m n ň /
11 Ostatní odlišující akustické vlastnosti se uplatňuji jen u části fonémů. Jejich analýza je předmětem práce teoretické fonologtc, V praxi se zatím často využívá pojmosloví klasické fonetiky a pozornost se soustřeďuje na ty opozice, které odlisují fonémy artikulačne i zvukové poměrně blízké. Základem jsou pak vztahy korelační, tj. častěji využité vztahy dvojic fonérnů lišících se jen jediným fonologieky relevantním rysem. Takovým vztahem je u samohlásek opozice kvantity (viz § 16), u pravých souhlásek opozice znĚlosti (víz g 26). Ostatní vztahy, i když nikoli nedůležité, se odsouvají do pozadí.
Fonologieky relevantní korelační opozice znělosti se neuplatňuje ve väech pozkíoh: přtíd pauzou je možná jen neznělá realizace (víz- § 57), ve skupinách pravých souhlásek j c výslovnost ovlivněna asimilaci (viz § fi|); znéfost, fonologieky významná vlastnost českých souhlásek, podléhá v těchto pfípadecli neutralizaci,
Morfoném
Í2 Fonologická stavha významové jednotky nemusí být stálá. V češtině se např. mění podoba morfemft při ohýbání nebo odvozování: rak- rad - ráček; len - lnu - Inótíá, láska - laskavá; sůl- soli-slaná. Účastníci komunikace však spojují tyto obměny do intuitivné chápaného celku
a fonémy, které se v nich střídají, do jediného morfonérrm. Morfoné-mem tedy rozumíme množinu fonémů, které se střídají v rámci téhož morfému, tj. v kmeni slova, předponě nebo příponé: v mluvnicích se v těchto pfípadeeh obvykle mluví o střídání hlásek, hláskových alternacích. Vznikly v historickém vývoji jazyka a jsou v daném typu odvozování nebo ohýbání závazné. Za alternaci lze pokládat i střídání znělých a neznělých Tonemů, to však neproniklo do písma, a proto uniká pozornosti: ttájkal - llávekl, Imuxl- ItmtžemL íod domu! - lot tehď
Fnnologiťká transkripce
Fonoiogická stavba řeči není totožná s jejím pravopisným záznamem (viz i 5, 68-7«). Proto bylo nutno vytvořit fenologickou transkripci. Umisťuje se mezi šikmé závorky (/.../}. Pro zápis fonémň lze užít běžných písmen (vřetně vžitého ch) podle skutečného íonologíckého složení výrazů, tedy; f Aid, ímňekál, thnet!, Ikůhílkal. /kužel, neboť y. é nebo w jsou v současné češtině pauz* písmenem; viz 5 ]í a ťíE. Velká písmena se neužívají. Ze zvláítních značek se uplatní pouze l$l a /j/, neboť jen fnném ^nčlé c" a ,ané!é c" nemá v češtinč vlastní písmeno, a značka ij pro ibnem tvořící druhou slnžku diftongů.
Pro fnnologické rVin'ni celku promluvy užíváme tylo 2nacky: M pro terminálni předči (hranice výpovědí a jejich úseků; viz S 51-55), + pro vnější předěl (v podstatě hraníce slov; viz $ 44), = pro vnitřní předěl (hranice menších jednotek; viz § 49). VĚtný prízvuk je označen tučnými písmeny prízvučné slabiky slova tvořícího intonační centrum; viz § 52, Relevantní průběh intonace je značen podobnými Šipkami jako u zápisu fonetického, tj.: í =■ klesavá intonace; Ť = stoupavá intonace; -> = intonace nekoncového úseku; viz § 52-55.
Výrazy při přepisu oddalujeme kvůli přehlednosti podobní jako V písmu, i když to fbnolngickcmu čicnční neodpovídá.
13
Srov, rozdíly mezi pravopisem a fonologickou transkripcí: Pravopis:
Kráva i vůl knihy maji, a přece číst neumějí. Transkripce:
/# krávcrl-i+vúl+kňihi+majf -» # a+přece+čísf+we=uTTiňefí i Ml
ORTOFONIE A ORTOEPIE
Zvuková stavba češtiny se utváří v každodenní komunikaci. Vyslov- 14 nosí postačující v nenáročné denní praxi nevyhovuje v projevech vefej-
28 / FfJNRTTK A A FONOLOOTE
FONETIKA A FONOLOGÍE /29
ných. Jejich nároky může splňovat pouze kultivovaná výslovnost, or-tocpic,
Kodifikace ortoepíe, tj. závazná pravidla spisovného znéní češtiny, s c lýkŕi jednak ortofíinic, správného znĚrfi hlásek, jednak spojovLim hi:i-sek v proudu řeči a její modulace, artoepie v uříÉm smyslu. Pravidla jsou formuíována v závislosti na psané podobe jazyka, což odpovídá zejména u českých slov v zásadě fonologickému způsobu psaní; viz § 66. U cizích slov je vztah písma a výslovnosti nejednotný; viz tj 65.
Údaje o spisovne výslovnosti Ěeskýcli slov najdeme v příručce Výslovnost spisovné Češtiny I (] 967), pro cizí slova mohou hýt pomocníkem (kromě knírky Výslovnost spisovné češtiny 11, 1978) i Pravidla českého pravopisu nebo slovníky cizich slov.
Výslovnost je diferencována: obvykle se připomíná pečlivá (slavnostní, explicitní), kdy zřetelní vyslovujeme hlásky v souhláskových skupinách, dodržujeme délku samohlásek a dbáme o to, aby nesplývafa slova, dál e neutrální, náležitá v projevech sicej a zykové kultivovaných, ale nikoli reprezentativních (očekáváme ji napf. u hlasatelů rozhiasu a televize nebo u řečníků obsahové závažných projevů), a konečnězbčž-ná(béžná, implicitní) v nepřipravených veřejných mluvených projevech; tam je zjednodušování některých skupin souhlásek obvyklé. V rámci kultivované výslovnosti musíme tedy počítat s existencí dublet.
SAMOHLÁSKY (VOKÁLY)
Inventář vokalických fonémů češtiny
15 Čeština má 10 vokalických fonémů: lal, lei, Sil, fof, lul, lál, lél, lil, Sól, lůL Všechny samohlásky mají společný příznak nekonsonantnosti a vokál nosti (tj. mají tónovou strukturu bez doplňujících Šumů); liší se vzájemné výäkou a vztahem jednotlivých tónů, tzv. formantů, ze kterých jsou složeny.
Těmto fonémů m odpovídá 14 grafému: písmena^, ý jsou způsobem psaní fonémů Hl a lil po pravopisné tvrdých souhláskách a po soahláskách pravopisné Qbojetriých (viz § 27 a 6&); písmeno ŕ se užívá pro záznam dlouhého lůl uvnitř Českých slov a v koncovkách (viz § ĚP); písmeno ě tvoří jed nolu S předcházejícím souhláskovým písmenem a podle tolio značí buď Ijt + lei ve slabikách bi.pě, vi,Je {Ibfežíl, řpjeíf, lyjedal, lhářce!), íň! + let v psaném mé \Jmfielai), nebo mini platnost předcházející souhlásky ve slabikách dě, tě, ně (Iďelál, Iťefol, íňccaí); víz. § 66. V prípadé_y. ý. ů, i jde tedy v dnešní češtine" o pouhé gratemy.
Jednotu tvoří v domácích slovech také písmeno /, / s předcházejícím, d, i, n,: /divnňl, Iťicliol, lnici; viz § 66.
Opozice kvantity
Opozice kvantity, tedy vztah mezi krátkým a odpovídajícím dlouhým vokalickým fonémem, je důležitým rysem češtiny; na jejím podklade se vytváří pét korelačních dvojic: lat-lál, lei-lěl, til-lil, hNůlJul-lúl. Pomocí n ich se odlišují dvojice slov zvukové podobných, ale s rozdílným významem; láska - laská, peCe - péče, psi - psi, vstup - ústup (k opozici hf-fóf viz 5 18). Volba dlouhého nebo krátkého vokálu je v česti né součástí pevné zvukové stavby slova, počet dubletních. forem je v kořenech domácích slov ve tmi malý: např. dveře - dvéře, pero -péro; íiastéjsí je u odvozenin; vypočitatelný i yypočítateiný, vypravěč j vyprávěč, nepostradatelný i nepostradatelný, obkladač \ obkladačapod.
1ti
Vokaíický trojúhelník
Tradičně se systém českých vokalických fonémů zobrazuje ve formě trojúhelníku, který naznačuje rozdíly založené na pohybu jazyka při tvoření jednotlivých samohlásek; jde ů posun horizontální (foném přední -stfední - zadní) a vertikální (foném vysoký - středový - nízký). Zaokrouhlení rtů (lablalizact) doprovází všechny zadní samohlásky.
17
krátké				dlouhé		
A/		/a/	vysoké	M		/ú/.
Je/		/o/	Středové	/é/		/ó/
	/a/		nizké			
přední	střední	zadní		prední	střední	zadní
Využití vokalickýcli fonémfi
Jednotlivé fonémy jsou využívány nestejnou měrou. Zejména dlouhé /(f/jc řídké. Jako samostatný foném se objeví vlastně jen ve slovech přejatých: móda,prosa, tónovat; velmi často není v grafice označováno a výslovnost kolísá: telefon [—on] i [-ón], auditorium [-ío—] i [—ió—]\
IN