li III. PŘEKLAD A NĚKTERÉ DÍLČÍ JAZYKOVÉ PROBLÉMY 14 Jak se jazyk originálu odráží v jazyce překladu TMálokterý výkonný překladatel uměleckých, ale i jiných textů nepřizná, že při jeho práci na něj vyvíjí tlak jazyk originalita jedné straně se mu vzpírá, na druhé straně ve snaze nešetřit specifičnost původního díla a neupadnout do „překladatelštiny" tomuto vlivu v nějaké individuální míře podléhá, ne-li přímo vyhovuje. Tento tlak se projevuje v různých rovinách, ale v zásadě lze snad rozlišit dvě oblasti: odraz gramatické struktury výchozího jazyka a jejího fungování v textu, a odraz konkrétního překládaného textu. Dlouhodobé působení gramatické struktury jednoho jazyka na druhý může přivodit přijetí, zdomácnění některých výrazových prostředků, a zdařilý překlad významného díla může obohatit žánrově i výrazově literaturu cílového jazyka. (O tlaku systémových prvků viz kap.8.) Zde se budeme věnovat bezprostřednímu odrazu konkrétního překládaného díla. Vyvstává tu důležitá otázka, zda a do jaké míry chtěl překladatel dílo „naturalizovat", přiblížit místně, časově, v reáliích vlastnímu kulturnímu společenství, nebo zda jeho záměrem bylo zdůraznit cizí původ, vytvořit cizí kolorit. Čteme-li v překladu (Kazantzakis, Poslední pokušení) několikrát úsloví Dvě a dvě jsou čtyři, charakterizující určitou osobu románu, kde by v češtině snad mohlo být Jedna a jedna jsou dvě, nebo pořekadlo v takový den se smějí i strakatě kozy (obraz pro ,šťastný, příjemný, sváteční den'), navozuje jejich neobvyklost dojem zcizující. Překlad ruského rčení išči vetra v pole (Paster-nak, Doktor Živago) českým hoň si vítr po poli ve významu ,a teď si ho hledej, teď si poraď, babo rad" nepůsobí naproti tomu zcela cize, čtenář si může myslet, že jen toto české pořekadlo zrovna nezná. .\ >- Bezprostřední odraz originálu v textu překladu se projevuje i v tom, jak překladatel naloží s cizojazyčnými fragmenty (jednotlivými výrazy, citáty, celými dialogy) obsaženými v originále. Autor je bezpochyby vkládá do textu s předpokladem, že čtenářská obec v nějakém stupni ovládá příslušný jazyk. Na tom byla založena např. stará makarónská poezie. Mají v díle svou specifickou funkci, která ovšem v překladu může nabýt jiné kvality. Charak- terizační síla či hodnota toho či onoho cizího jazyka může být v různých dobách a v různých kulturních společenstvích různá. V ruské klasické literatuře (u Puškina, Tolstého, Dostojevského aj.) se vyskytují německé, anglické, nejčastěji francouzské výrazy a pasáže, které byly ruskému vzdělanci 19. a začátku 20.století srozumitelné, které však pro dnešního ruského (i českého) čtenáře je třeba přeložit do mateřštiny. V českém prostředí nastala obdobná situace např. u Jiráskovy Filosofskéhistorie nebo u Haškova Švejka, jejichž text obsahuje i fráze německé. Tím se ovšem funkčnost těchto prvků jak v originále, tak i v překladu oslabuje. Nečetné francouzské výrazy v díle Durrenmattově jsou ve vícejazyčném Švýcarsku pro tamního čtenáře plně funkční, pro českého nikoli. Silné ozvláštnení vyvolává španělské výrazivo v českém překladu Greenova románu Honorami konzul. V překladech do češtiny se v podstatě ustálila praxe ponechávat cizojazyčné pasáže originálu tak, jak jsou, a pod čarou nebo v poznámkovém aparáte uvést český překlad. -Odraz jazyka originálu se však nemusí projevovat jen v dílčích aspektech, z nichž některé tu byly naznačeny, nýbrž v celkovém uchopení překládaného díla. Ch. de Coster (1827-1879) napsal známou knihu o Ulenspiegelovi, jejíž děj se odehrává v 16.století, silně archaizovaným jazykem. Český překlad tento autorův umělecký záměr plně respektoval. Použité archaizační prostředky rozebral v podrobné studii J. Zima.1 Překladatelé zjevně našli Mathe-siův „klíč", tj. obdobu překládaného díla v literatuře vlastního jazyka, které by je mohlo stylisticky inspirovat, v Jiráskově historické tvorbě. Pro archai-zaci využívali hlavně slovní zásoby, a to jednak autentické, doložené v starší české literatuře, jednak neologismů oděných do archaického hávu. Méně se už orientovali na archaické syntaktické konstrukce, které se u Jiráska vyskytují a jsou srozumitelné i dnešnímu čtenáři. Před jiným úkolem stojí překladatel skladby, která vznikla v dobách dávno minulých. Může si položit pragmatickou otázku, zda vůbec archaizovat, vždyť středověký autor psal pro své současníky, a z jejich hlediska v jeho díle nebylo po archaismech ani stopy. Proč tedy rovnou nezvolit jazyk a formu odpovídající současnému čtenáři? Praxe však ukazuje, že takový přístup je stěží možný, snad jen jako experiment. Novočeský překlad či přebásnění Dalimilovy kroniky programově archaizuje (překladatelka připojila i slovníček nesrozumitelných staročeských výrazů), zároveň však užívá i slov výrazně novodobých, současných hovorových tvarů a obratů, čímž text zase dnešnímu čtenáři přibližuje (ať 7S 79 přikrášlí mou větu; nejsem žádný literát; lenošní lajdáci; byl jedna ruka s rodinou Svatopluka; císař dal jim placet; ukrad mi; roznemoh; po íábě chňap; vlád aj.). Vliv originálu se projevuje i ve volbě rýmového schématu. Zdá se, že kromě úvodního čtyřverší s rýmy abab existují v staročeském originále jen rýmy sdružené aabbcc... Je to ostatně schéma typické pro téměř celou staročeskou veršovanou produkci a mj. také pro středohornoněmeckou epiku, zvláště pro dvorský román. Až na nečetné výjimky překladatelka rýmové schéma zachovala. Také překlad Písně o Nibelunzích je archaizován především v rovině lexikální, vystačí však se slovní zásobou, která je dosud srozumitelná. Překladatele však čekalo jiné velice závažné rozhodnutí: podržet schéma strofy specifické pro středohornoněmecký hrdinský epos, který žánrově nemá v staročeské literatuře obdoby, a tudíž ani zvláštní formální ztvárnění, anebo hledat jiné řešení, které by působilo nenásilně a zvýraznilo básnický charakter skladby. Podle odborníků má tento epos zvláštní strofu, tzv. nibelunskou, která se v středohornoněmecké literatuře jinak vyskytuje jen ojediněle. Jsou to čtyřverší s výraznými cézurami uvnitř každého verše a s rytmickým ozvláštnením druhé poloviny závěrečného verše, který v originále převážně končí těžkou slabikou, řidčeji krátkou prízvučnou a neprízvučnou. Překladatel se rozhodl podržet rytmické schéma strofy. Tím však dochází k tomu, že např. trojslabičné siovo v závěrečném verši nutí českého čtenáře - pokud pochopil a respektuje ryttnizující princip, aby četl (např. strofu 17) takto: uvaruji se obou, I jinak mě čeká trápení (xXxXxXx / xXxXxXxX), nebo aby na tento moment rezignoval, a úctyhodný výkon překladatele, který tímto způsobem zveršoval všech 2 379 strof, pak nedojde patřičného ocenění. Obtížné je hledat odraz jazyka originálu v překladech z jazyků našemu kulturnímu prostředí odlehlých. Např. v překladech poezie Dálného Východu. Zde je třeba ocenit průkopnický čin B. Mathesia, který k nám uváděl čínské a japonské verše v době, kdy československá orientalistika byla zaměřena jinam. O čínskou poezii se Mathesius začal zajímat již na počátku 20.1et a po dlouhé době se k ní koncem 30. let znovu vrátil." Sám čínsky neuměl, ale na základě nepřímých informací a vlastní poetické invence se pokusil vytvořit jakousi čínskou poetiku pro Cechy, kterou by zdejší čtenář vnímal jako autentickou."1 Čerpal přitom zpočátku z některých zdařilých evropských parafrází a překladů čínské poezie, zejména z německého přebásnění Klabundova, později - po válce - z Průškových podstročniků. (Je jen málo pochopitelné, že v Průškově poměrně obsáhlém doslovu k poválečnému vydání Zpěvů staré Číny se čtenář o charakteru čínského básnictví a principech čínského verše prakticky nic nedoví.) Díky specifickému básnickému talentu a intenzivní práci na textu se Mathesiovi podařilo postihnout některé charakteristické rysy čínské poetiky: působivým ztvárněním metaforického myšlení, pomocí charakterizujících osobních jmen a některých reálií vznikl originální přepis staré čínské poezie, který u českého čtenáře vytvořil věrohodnou iluzi čínského koloritu. Zůstává ovšem otázka, kolik je v překladu básníka Mathesia a kolik čínské poezie. Nelze nesouhlasit s J. Průskem, který ve zmíněném doslovu říká, že případný jiný překladatel čínských básníků nebude moci zcela odhlédnout od Mathesiova výkonu. Nelze však také vyloučit, že nový překlad může vzniknout na základě bezprostředních jazykových znalostí a poučenosti o verzologických poměrech v čínštině a že takový překlad může naše představy o čínské poezii založené na Mathesiovi značně posunout.1* Je možné hledat odraz jazyka jednoho originálního díla v jednom nebo několikerém jeho překladu. Je však také možné zkoumat odraz jazyka, respektive formálně jazykových postupů určité literární školy nebo skupiny, které proniknou do jazyka překladu a mohou inspirovat i původní tvorbu domácí. Máme tu na mysli např. surrealistické nebo vůbec experimentální nakládání s jazykem. V takových případech se však zpravidla hovoří spíše o vlivu toho kterého literárního směru. Jeho průbojnost se neprojevuje jen novostí obsahovou, ale bývá spojena i s novým jazykovým ztvárněním. Poznámky J. Zima, Problém archaismů v překladu literárního díla, Slovo a slovesmist 15, 1954, s. 122 až 128. J. Franěk, Bohumil Mathesius. Praha 1963. Blíže viz též B. Mathesius, Zpěvy staré Činy. Souborné vydání... připravil a komentuje Jiří Franěk. Praha 1988. Srov. např. překlady M. Ryšavé Trojzvuk (Praha 1988) a Li Po, Měsíc nadprůsmykem (Praha 1976). 15 Slovosled a překládání Bylo by možné říci i Překládání a slovosled. Je to totéž? Domníváme se, že ano. Jde o spojení dvou pojmů z různých rovin v název charakterizující analyzovaný problém, a pořadí členů je zaměnitelné. — *-V-jtevch případech však při spojení dvou podstatných jmen ^ouřadící ^ spojkoujvrnúže docházet ke stabilizaci slovosledu, to znamená, že prěTéru-jeme (nebo snad dokonce považujeme za jedině vhodné) spojení určitého 80 81 typu, např. rodiče a děti, teorie a praxe, nabídka a poptávka. Při překládání zde pak slovosled zůstává nezměněn (např. v ruštině otcy i deti, teorija i praktika, predlolenije i spros). O něco složitější je již situace v takových slovních spojeních, kdy je podstatné jméno determinováno (určováno) přídavným jménem. V češtině máme běžně pořadí zajímavá kniha, pěkné' počasí, zdařilý výlet. V terminologii (zvláště v systematice jednotlivých oborů) se setkáváme s opačným pořadím, např. kysličník uhličitý, kočka domácí. Případy inverze, tj. postavení přídavného jména zájmenem podstatným (v postpozici) jsou sice v terminologii běžné, ale ne výhradní. Nové termíny mohou mít slovosled normální, tj. nemusí se slovosledné lišit od volných spojení, např. těžká voda, kyselý déšť. K inverzi může dojít v češtině i tam, kde je přídavné jméno od svého jména podstatného odtrženo (je součástí prísudku): Zde se setkáváme s opačným pořadím II Zde se setkáváme s pořadím opačným; Naproti tomu zde je sloveso v koncové poloze II Naproti tomu je zde sloveso v poloze koncové. Na rozdíl od češtiny má např. polština silnější tendenci k inverzi, srov. wegiel brunátný ~ hnědé uhlí; ladunki wybuchowe - výbušniny. Někdy dochází ke kolísání, např. Ojciec Šwiety II Šwiety ojciec (označení římského papeže). V ruštině dochází k inverzi někdy u názvů zboží (utka iarenaja, soljanka mjasnaja, igra elektronnaja mikroprocessornaja); to je možné i v češtině, např. švestky půlené, ořechy vlašské loupané. Slovosled se může v některých případech stát i prostředkem aktualizace (při diachronním překladu - srov. kap.40). Slovosledná strukturajakožto lineární sled komponent je výrazem hierarchie vnitřních vztahů, ať vztahů syntaktické závislosti, či vztahů spojených s logickým důrazem. Jako taková má struktura svá místa (pozice) více a méně závažná. Počet závažných (klíčových) míst i jejich umístění na horizontální linii dané struktury (věty, slovního spojení) patří k jejím specifickým rysům a vytváří současně i dílčí specifický rys systému daného jazyka. A tak se můžeme setkat se slovoslednými rozdíly mezi češtinou na straně jedné a ruštinou, němčinou či angličtinou na straně druhé. Při analýze každé struktury, tedy i slovosledné, je třeba si klást otázku jejích složek, tj. především počtu elementů, v daném případě slovosledných komponent. Neboť počet elementů struktury je v mnoha směrech určující: s narůstajícím počtem elementů struktury se mění i její vnitřní 82 Jiwta di^y íkwWiiÄ uspořádání, tj. především počet relací, do nichž elementy vstupují, a v souvislosti s tím i charakter těchto relací. Zatímco v uvedených dvoučlenných strukturách jsme mohli oba členy sledovat pouze z hlediska vzájemného pořadí (antepozice, postpozice), jsou u vícečlenných struktur (počínaje tříčlennými) ještě další možné pozice, a sice cirkumpozice (umístění okolo) a interpozice (umístění uvnitř). Sledu-jeme-li tři komponenty současně, je pozičních variací teoreticky šest: ABC, ACB, BAC, BCA, CAB, CBA. Počet realizovaných variací z teoreticky možných může pak být v jednotlivých jazycích různý. Slovosledné struktury dvojmístné na jedné straně a trojmístné (ev. více-místné) na straně druhé se však vzájemně neliší pouze počtem pozičních variant. Rozdíl mezi nimi je hlubší. U trojmístných struktur přistupuje další aspekt, jehož lze využít pro výklad slovosledné problematiky, a to vztah kontaktu a d i s t an c e. Vycházíme z předpokladu, že mezi jednotlivými komponentami slovosledné struktury existuje vztah, který můžeme označit jakok o h e r e n c i (soudržnost): určité členy, spjaté obsahově a/nebo formálně, následují většinou (nebo vždy) za sebou - jsou v postavení kontaktním, nebo naopak jsou od sebe vzdáleny - jsou v postavení distančním. Upozorňujeme ovšem, že zde nejde o protiklad příznakový/ne-příznakový a že tedy distance není pouze nulový kontakt. Oba jevy, jak kontakt, tak distance, jsou v určité situaci příznakové v tom smyslu, že jsou určujícím faktorem a že tedy některá slovosledná schémata lze vysvětlit na základě kontaktu, zatímco u jiných je určujícím rysem tendence (či zákonitost) distance. Typickým principem distančním je řízen slovosled v němčině, kde vedlejší věta má určité sloveso na konci, např.: Ein großer Vorteil von A. Wierz-bickas Methode besteht darin, daß man mit ihr möglicherweise alle Sätze einer Sprache explizieren kann. Koncové postavení určitého slovesa ve vedlejší větě je však vázáno na spojku; pokud je vedlejší věta bezespoječná (toje specificky typologický rys syntaxe němčiny), jenaopak sloveso v pozici iniciální: Sollten Sie noch einen Wunsch haben, schreiben Sie... V distančním postavení jsou i komponenty analytického tvaru: Auf diese Frage bin ich wiederum durch meine Beschäftigung mit der metatheoretischen Basis der Transformationsgrammatik gekommen. Koncové postavení má rovněž odlu-čitelná předpona, a to naopak v hlavní větě: Kommt man mit einem Wort nicht zurecht, so schlägt man ein Lexikon auf. Avšak můžeme i číst So sieht es aus in der Praxis. Všechny tyto rysy a pravidla jsou fixovány, takže pro překladatele z němčiny je věc jasná. Problém je v tom, že např. při tlumočení musí tlumočník ostře sledovat myšlenku; zpravidla již vytuší (pokud má praxi v náslechu), jaká předpona na konci bude. Pro překlad mezi ruštinou a češtinou jsou důležité slovosledné závislosti slovních spojení. Ve slovním spojení, které vzniklo kondenzací (zhuštěním) struktury větné a má i ve své nové podobě vyjádřit oba determinanty (tj. původní akuzalivní a ještě jeden v libovolném nepřímém pádu dalším), se často vyskytuje jev. který jsem nazvala distance g e -n i t i v u . Distancí genitivu rozumím oddělení druhého pádu podstatného jména od podstatného jména slovesného, např. ustanovlenije lingvistami fakta...; predostavlenije večernikam otpuskov; výbor dlja atlasa jazykových različij; prisojedinenije k odnomu gosudarstxm drugoj národnosti; pronikno-venije v nauku metodov; sozdanije v SAR nacionál'rwjpromyslennosti. Geniiiv může být v ruské větě od svého řídícího podstatného jména slovesného vzdálen opravdu přes celou větu: Odnoj iz centrál 'nych prem 'jer Edinburgskogo festivalja javilos' ispolnenije Boľšim simfoničeskim orkes-trom Vsesojuznogo rádio i televidenija i Sotlandskim festival"nym chorom (solist Vilem Przibyl, Čechoslovakija) nikogda ne ispolnivšejsja v našej strane kantáty = Jednou z centrálních premiér edinburgského festivalu bylo provedení kantáty {v SSSR se dosud nehrála), a to v podání Velkého symfonického orchestru Všesvazového rozhlasu a televize ve spolupráci se skotským festivalovým sborem (sólista Vilém Přibyl, Československo). Příklad distančního postavení genitivu v.angličtíně: They had encouraged ihe formation in the Lithuanian and White Russian Orthodox community of tne new Uniat Church... ~ ... což vedlo k vytvoření nové uniatské církve v lůně litevskéa běloruské pravoslavné komunity; Despite the coronation in Moscow of Michael... ~ Přesto, ze byl Michal v Moskvě korunován... Ve všech uvedených příkladech je v češtině třeba rozvít daný výraz celou větou. Případy jako připlutí do Středozemního moře americké flotily (televizní zprávy, 14.1.86) svědčí o nedostatečné pozornosti k interferenčním jevům. Podobně i ve slovním spojení s p ř í č e s t í m (slovesným adjektivem) se ruský a český slovosled liší. Vezmeme-li české slovní spojení území zabrané vojsky nebo vojsky zabrané území, vidíme, že sled komponent je v obou případech shodný se stupněm syntaktické závislosti (rangu): 1, 2, 3 nebo 3, 2, l. V ruštině je však možný i sled jiný: 2, 3, 1: zachvacennaja vojskami territorija. Potíže tedy může působit slovosled slovních spojení spíše při překladu z češtiny do ruštiny, a to zvláště proto, že výběr z obou možností se vyznačuje spíše určitými tendencemi než zřetelnými zákonitostmi. Větší složitost zjišťujeme u tzv. větného d ô r a z u .3 Jak známo, v mluveném projevu může být každá komponenta věty zdůrazněna intonačně (v souhře se slovoslednými zákonitostmi). V textu popisném je třeba slovosled uspořádat tak, aby člení bylo jednoznačné. Svou problematiku má pak překlad dialogů, kde je zapotřebí nějak naznačit živou intonaci. Volba prostředků zde závisí na každém konkrétním jazyku, jeho slovosledných pravidlech na straně jedné a možnostech variace na straně druhé. Je též často podmíněna faktory lexikálními, prozodickými a snad i jinými. Poznámky 1 V. Straková, Distance jako slovosledný faktor. - In: Filologické studie II, Praha 1970, s. 97-105. K. Boost,NeKe Uníersuchungenzuni Wesmundzm'Struktur des deutsclienSatT.es: DerSatz als Spannungsfeld. Berlin 1955. 3 L. Uhlířová, Knížka o slovosledu. Praha 1987. 16 K překládání frazeológie Jeden kamarád o druhém občas řekne: „Znám ho jako své boty". Může ho znát ovšem i jinak: „jako svých pět prstů", např. v ruštině: znaťkaksvoipjať paľcev, nebo v polštině: jak swoje pieč paleów; ,jako svou kapsu" -v němčině: kennen wie seine Westentasche; ve franštinč: connaitre comme sa poche; v polštině: znač kogoš jak wlasnq (swojq) kieszeň. A co když někdo lže? Lze o něm říci lže jako zjednaný, jak lze číst v jednom překladu z ruštiny? Domníváme se, že ne. Říká se: jí jak zjednaný, ale jestliže lže, pak vždycky jak(o) když tiskne. A čemu se může někdo nebo něco podobat? Různým věcem: v češtině říkáme jako by mu z oka vypadl II podobný jako vejce vejci; ve franštině: ils se ressemblent comme deux gouttes ďeau; v ruštině: oni pochoíi kak dve kapli vody; v angličtině: ...like twopeas, polsky: jota w jote II kubek w kubek tak sam. Teď už je jistě zcela jasné, že budeme hovořit o frazeológii jakožto překladatelském problému. Neboť právě vztah k frazeologismu, tj. k frazeologickému výrazu, eventuálně i k vyšší jednotce - přísloví - je závažným kritériem, podle něhož lze překlad hodnotit. Při^řekladu frazeologismu jde totiž často o to. nikoliv překládat, nýbrž dosazovat, substituov^rto7čô_se" 85 v dané situaci v daném jazyce říká. Tedy napf. je-li v ruském textu úsloví Sobaka lajala na djadju frajara (románová postava jej užívá vždy, je-li pochválena, jako výraz vlastního sebeuspokojení) a toto úsloví je do češtiny přeloženo vždy jako Frajer jsem a frajer budu, nelze tento překlad považovat za zcela uspokojivý (nemluvě již o nevhodných konotacích, které publikovaný překlad navozuje). Bylo by spíše možno uvažovat o situačním ekvivalentu Kdo umí, umí. Užití frazeologismu je někdy v překladu nevhodné: „Fakt, čifírek si umí člověka omotat kolem prstu" (jde o čichir, lid. čifir -drogu). Tedy spíše: „Fakt, čifírku propadneš, ani nevíš jak, ev. ani se nenaděješ." Jde o to, že výraz omotat si někoho kolem prstu se zde nehodí. Pokud jde o ublížení, mluvíme v češtině o kuřeti, nikoliv o mouše, jak najdeme v překladu Sukšina - ani mouše by neublížil (dokonce jsme se v překladu mluveného jazyka setkali s výrazem ani mouše by neukrivdil = on Juguchi ne obidit). O tom, že frazeologismy nelze překládat podle komponentů, nýbrž globálně, tj. frazeologický celek substituovat celkem jiným (v teorii překladu se zde někdy mluví o tzv. situačním ekvivalentu), tj. celkem situačně adekvátním a výskytově podobným, se již psalo. Přesto se však stále setkáváme s neuspokojivými překlady. Uvedeme několik příkladů z lužické srbštiny: „Co potřebuješ? Peníze? Ty také? Haha, to čert bij do špačků." Zde by se dalo spíše říci ,Ale k ďasu", nebo „K čertu", „Jdi do háje ", ,Aby tě husa kopla " apod. Nebo: K tomu zpíval pod vedením mladého učitele malý nový domovinský soubor neznámá slova, neznámé melodie a zpěvákům trochu tloukl Srb na pusu, když spustili: „Auferstanden aus Ruinen... " Větu by bylo možno přeložit: ...a zpěváci by byli nemohli zapřít, že jsou Srbové..., nebo: ...a jejich zpěv zněl jaksi srbsky, když spustili... A do třetice: „Té zrovna toho bylo zapotřebí, té mladé jíšce!" Snad spíše: „Té toho zrovna bylo zapotřebí, vždyť je to ještě mládě!" V čem spočívá specifičnost frazeológie jako takové? Frazeológii lze , považovat za specifickou vrstvu lexikálního bohatství i lexikálního potenciáli lu určitého jazyku, a to i přes některé dílčí mezijazykové shody, i přes p výrazný univerzální charakter situací, jimiž je vznik a užívání frazeologismu řj pragmaticky motivováno.1 Vzhledem k tomu, že frazeológie není uzavřenou oblastí, nýbrž právě V naopak oblastí výrazně d y n amick o u - vždyť frazeologismy se množí jako houby po dešti (r. kak griby pod doždem) - je vystižení emocionálního, 86 r i hodnotícího i dobového příznačného koloritu frazeologismu úkolem někdy dost obtížným. Frazeológie je tou oblastí nominace, tj. oblastí vytváření pojmenování pro věci, jevy a situace, která užívá jednotky větší než slovo, víceslovné, více-komponentové.2 K tomu přistupuje ta okolnost, že frazeologické útvary neslouží pouze neutrálnímu pojmenování určité skutečnosti či situace, nýbrž jsou výrazně zaměřeny na subjektivní hodnocení, jehož podstatou je údiv, překvapení. Frazeologické útvary tak mohou ve zhuštěné podobě zachytit názor, postoj, a současně jej mohou vtipně komentovat. Při sledování problematiky frazeológie (zvláště u tak vyhraněných a bohatých oblastí, jako je přirovnání,3 je třeba vzít v úvahu především tři okolnosti: 1. expresivnost frazeologických prostředků (nad základním významem často převládá význam přidružený, konotativní); 2. jejich efemérni, pomíjivý charakter; 3. jejich variabilitu, proměnlivost. — Efemérni charakter expresivních prostředků je zde zdrojem dynamiky: frazémy rychle zevšedňují, otírají se a jsou stále nahrazovány novými podle toho, jak to dovolují kreativní, tvůrčí schopnosti mluvčích; o rychlém vývoji tu svědčí mj. i výrazné procento dnes již neznámých či neužívaných výrazů Zaorálkova slovníku. Variabilita frazeologických jednotek se týká dvou věcí, a to celkového rozsahu a konkrétních komponentů; podle toho můžeme mluvit o variacích dvou typů. Jsou to: (a) rozsahové variace - možnost vypouštění fakultativních složek frazému, např. být (na někoho) (sladký) jako med; (b) komponentové variace - možnost variace jedné složky, např. šířit se jako mor (jako lavina; jako požár); mít peněz jako želez (jako smetí; jako slupek; třísek; babek; hadrů). Jako varianty obecného modelu lze pak chápat i ekvivalenty v pohledu mezijazykovem: koukat na něco jako tele na nová vrata ~ r. smotreť kak baran na novyje vorota; ani ryba ani rak ~ r. ni ryba, ni mjaso = pol. ni (to) Z mi$sa, ni (to) z pierza; platný jako páté kolo u vozu ~ r. nužen kak sobake pjataja noga. I když situace, které k frazeologizaci vedou nebo ji dokonce „napovídají", jsou v zásadě identické (udiv nad intenzitou, zápor, marnost, neúspěch, či zase naopak nepředstavitelný úspěch v určitém konání) - lze mluvit obecně o „limitních" situacích, veličinách apod. - nemusejí být v jednotlivých jazycích typ frazému či konkrétní jazyková podoba frazému zdaleka vždy identické. Hrají zde v prvé řadě úlohu faktory historické; např. společnou součástí frazeologických soustav evropských jazyků jsou zde reminiscence 87 z 4 antické {Achillova pata, gordický uzel), biblické {starý jak Abrahám). Dalším zdrojem shod zde mohou být souvislosti areálové, kulturní či historická příbuznost jazyků. Srovnejme např. celou radu korespondencí mezi češtinou a slovenštinou, češtinou a němčinou, češtinou a polštinou, češtinou a ruštinou, ruštinou a polštinou, ruštinou a franštinou apod.: č. + slov.: bez ladu a skladu ~ bez ladu a skladu; opít někoho rohlíkem = opiť niekoho rožkom; uhodit hřebík na hlavičku = trafiť klinec po hlavičke; udělat díru do světa ~ urobiť dieru do sveta; malovat čerta na zeď ~ malovat' čerta na stenu; šít něco horkou jehlou = šiť niečo horúcou ihlou; Dočkej času jako husa klasu! = Dočkaj času ako hus klasu!; č. + pol.: Už o tom vrabci cvrlikají — Jui o tym wróble (na dachu) čwierkajq; Nové koště dobře mete ~ Nowa miotla dobrze zamiata; Trefila (padla) kosa na kámen = Trafila (padla) kosa na kamieň; udělat kozla zahradníkem ~ zrobič kozla ogrodnikiem; č. + něm.: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá ~ Wie man in den Wald hineinruft, so schallt es (auch) (wieder) heraus; Každý začátek je těžký ~ Aller Anfang ist schwer; Žádný učený s nebe nespadl ~ Es ist kein Meister vom Himmel gefallen (ale r. Pervyj blin komom; Ne bogi gorški obžigajut); č. + r. + fr.: Nen ŕ ve své kůži = On ne v svojej tarelke ~lln 'est pas dans son assiette; To mi vyhovuje ~ Et o menja ustraivajet ~ Cela m'arrange tout äfait; Jsem (úplně) vyřízenej (člověk) = Ja končenyj čelovek ~ Je suis un komme fini. Též: učinit opatření- prinjať mery ~ prendre les mesures; ani ryba ani rak ~ ni ryba, ni mjaso = ni chaire ni poisson. Frazeologismy jsou „kořením jazyka" a jako takové nejsou vždy jednoznačně či snadno transponovatelné do jazyka jiného. Proto musí překladatel buď vybírat - je-li z čeho - nebo použít opisu, kompenzace, dotvořit vyraz apod. Nezvládnuté překlady frazeologismů se naopak projevují jako nenáležitý, „komponentový překlad" (fr. surtraduction - srov. Vinay & Darbelnet;4 r. pokomponentnyj perevod). Je tomu tak např. v již uvedeném výrazu zná ho jako svou dlaň (srov. a. he knows him like ihe palm ofhis hancQ. * Frazeologismy bývají klasifikovány nejrůznějším způsobem; nejběžnější jsou klasifikace podle typů či podle okruhů, které plní funkci tertia compa-rationis, tzn. předmětu či situace, ke které se přirovnává. Máme tak frazeológii somatickou, jejímž základem jsou části těla (střežit něco jako oko v hlavě, nemá to ani hlavu ani patu, postavit se na vlastní nohy, podat někomu pomocnou ruku), frazeológií fjuTríTcTč oif^tj. zvířecí, např. dělat z komára velblouda ~ n. aus einer Mücke einen Elephanten machen ~- r. delať iz muchi slona = sl. robiť z komára somára; jako slon v porcelánu (jako hrom do police) = fr. comme un éléphant dans laporcelaine = n. wie ein Elephant im Porzelanladen =r. kakslonvposudnoj lávke = a. like a bull in a china (shop); bit sejako lev - r. sraiat'sja kaklev ~ n. wie ein Löwe = fr. comme un lion = a. to fight like a tigre (wild cať). Ve slangu je oblíbená i frazeológie r o f e s n ímít hlad jako herec (srov. a. be hungry as a hunter), má řečí jako holič, výpad jak cukrář. Vyskytují se i frazeologismy s numerickým členem: plést páté přes deváté ~ pol. pleše piate przez dziesiqte = n. vom Hundertsten ins Tausendste; pracovat o sto šest (ostošest) = pol.pracowač na sto dwa;je toho dvakrát do huby = pol. starezy tego na jeden zqb. Uveďme dále frazeologismy obsahující adjektivum s významem n á -rodní příslušnosti: To je pro něho španělská vesních ~ n. Das sind für ihn böhmische Dörfer; r. kitajskaja gramota n, pfol. chirtszczyzna = fr. C 'est l 'hébreu pourlui;za uherský rok= pol. na ruski rok, sem též: kanadský žertík, turecké hospodářství. Hezký je frazeologismus zmizet po anglicku ~ fr. disparaitre ä ľanglaise = a. to take French leave. _ Frazeologismy obsahující vlastní jména, nomina propria, jsou zvláště zajímavé. Může jít o jména místní, jako Propal kakšved pod Poltavoj (český ekvivalent by mohl znít Dopadli jak sedláci u Chlumce), nebo o jména osob, kde může dojít i ke kumulaci: Pětin ja Ustin 'je dvojurodnaja Oksin 'ja; Sidor Makaru rodnoj Charitou. Zde jde o něco, co se ve slovenštině označuje výstižně jako .rodinkárstvo'; pokud bychom ovšem měli uvedený ruský frazeologismus výstižně přeložit do češtiny, nebylo by to jednoduché a kontext by musel být dostatečně široký. frazeologismus jako výrazný prostředek živého, neotřelého vyjadřování je charakteri stický pouze pro některé mluvčí v běžné komunikační praxi a j en pro některé autory a postavy v jejich dílech. Lingvisté se snaží zachytit příliv frazeológie lexikograficky: tyto slovníky jsou pak pro překladatele neocenitelnou pomůckou, zvláště jsou-li vícejazyčné. Z předních děl tohoto žánru můžeme uvést český slovník frazeologický, připravovaný ruský autorský slovník A.N. Ostrovského aj. ;■ Poznámky 1 V. Straková, Frazeológie v mezijazykovém pohledu, Slávia 56, S987, s. 15-21. i. Filipec & F. Čermák, Česká lexikológie (Studie a práce lingvistické 20). Praha 1985. F. Čermák, J. Hronek & J. Machač, Slovník české frazeológie a idiomatiky: Přirovnání. Praha 1983. J- P. Vinay & J. Darbelnet, Stylisdque dufrangais et de l'anglais: Methode de traducúon. Paris 1958. 88 89 17 Termín jako překladatelský problém Odborný překlad lze hodnotit jako zvláštní drah zpracování informace.1 Podobně jako bibliografický popis, anotování či referování má překládání odborné literatury výrazný charakter analyticko-syntetický. Základním rysem odborného textuje to, že se informace podává dostatečně explicitně, s argumentací a v systematizačním rámci. Rámcem textu je pak dáno i centrální postavení termínu jakožto jednotky vysoce autonomní, přesně vymezené (své ideální podoby nabývá termín v exaktních vědách). Termín je nezávislý na svém kontextu i na etymologíckém významu. Má být tvořen co nejúsporněji, zkratky mají připomínat svou podobou slovní jednotku, aby se s nimi dalo v textu dobře pracovat. Terminologie však není v odborném textu problémem jediným; odborný text má i své zvláštnosti skladebné,2a tak při překládání je třeba znát nejen termíny, ale i řešit otázku větných či nevětných konstrukcí, správně pracovat se slovním spojením (textovou frazeológií) apod. Překládání termínu je spojeno s několika okruhy textů; můžeme tedy rozeznávat: (a) termín v ryze technickém textu, (b) termín v textech společenskovědních, (c) termín v textech publicistických, (d) termín v beletrii. Vlastní sférou terminologické problematiky je technický překlad. Pokud jde o terminologii již stabilizovaných, tradičních oborů, je věc poměrně jednoduchá: zachycují ji technické slovníky příslušných směrů. Terminologie jakožto specifická vrstva slovní zásoby se těší stálé pozornosti lingvistů, je centrem působení jazykové normy. Normalizaci a unifikaci terminologie slouží soustavná a přímá účast lingvistických autoritativních institucí na vytváření terminologických norem. Ideálním cílem této normotvorné činnosti je uspořádání, unifikace a standardizace terminologie národního jazyka. Praxe překládání je ovšem s tímto ideálním stavem v dialektickém rozporu. Prudce se rozvíjející obory technické jsou převážně spojeny s cizojazyčnou dokumentací, a tak vyžadují, aby překladatel reagoval aktivně, samostatně a okamžitě. Rada termínů z technické dokumentace v existujících slovnících uvedena není (nemluvě již o tom, že tyto slovníky nejsou vždy dostupné). Zde pak přijde překladateli vhod i znalost dalších jazyků, protože v některém z nich již zachycení terminologie někdy postoupilo dále než ye slovnících českých. 90 V oblasti techniky se názvy často p ř e j í m a j í, vytváření českého ekvivalentu je méně časté. Tendence k hospodářské integraci, vázané na mezinárodní spolupráci, nese s sebou i silnou tendenci k integraci jazykové. Jejím projevem je i to, že jazyk, v němž termín vznikl, může svou prioritu technickou projevit zcela samozrejme i prioritou jazykovou: má šanci zůstat označením i v dalších jazycích, mimo oblast svého přímého vzniku^Zvlaště patrné je to např. v textech spojených s výpočetní technikou, elektronikou apod., kde je role angličtiny nepopiratelná: výrazy jako hardware, software, bit, playback, computer, transputer, display se staly součástí českých textů, domácí výrazy nevznikly nebo se neujaly. Poznamenejme zde, že se přejímání anglických termínů netýká pouze češtiny, je běžné i v jazycích s odlišným grafickým systémem, napr. v ruštině: iloy-xay {know-how). Cizojazyčný termín může být však v přejímajícím jazyce graficky adaptován {byte = bajt, chip = čip, transistor-tranzistor), slovotvorné integrován (digitální), nebo posléze přeložen (control *= ovládání). Výběr z uvedených možností-jak s novým termínem naložit, kterou cestu zvolit - řeší pak každý jazyk po svém, a tak zde mohou být rozdíly i mezi blízce příbuznými jazyky. Normativní snahy mohou být hlasem poradním, mohou modifikovat podobu termínu, např. doporučit označení banka dat (vedle databanka), upozornit na výraz nevhodný {masírovaná propaganda)3 apod. V žádném případě však nemůže normativní snažení - a bylo by to i protismyslné - zásadně bránit vlivu cizího jazyka. Vždyť právě při mezinárodní spolupráci je internacionální charakter termínu jeho nespornou předností. Překladatelské problémy spojené s technickou literaturou se v modifikované podobě objevují i při překládaní literatury netechnického, tj. především humanitárního charakteru. Dokonce zde přistupuje ještě další problém, tj. problém pojmového vymezení. Zatímco v případě termínů technických, tj. v oblasti materiální kultury, lze věc zachytit nákresem, fotografií (předmětem úvahy může být tedy pouze název, nikoliv věc sama), v oblasti společenských věd mohou být rozpory již v samém chápání pojmu (hledisku, rozsahu apod.). Správné pochopení pojmu je při překládání zvlášť důležité tam, kde má věc i mimojazykový dosah (např. právní, obchodní, vojenský). Z praxe je znám problém spojený s definicí agrese, není často jednoznačně vymezitelný pojem kultura, národ, nemluvě již o pojmu svoboda; v lingvistice jde např. o morfém apod. Každá oblast společenských věd má tak - vedle pojmů a názvů obecně přijímaných a jednoznačných - ještě vrstvu svých pojmů-termínů, vázaných na vlastní přístup, a tedy i na určitý jazyk. 91 Napr. ruská literárněvědná terminologie pracuje s názvy, jako povesť, poema, roman-reka, očerk, které nemají jednoznačný pendant v češtine. Pracuje se s nimi tedy v textu začastéjako se slovy citátovými, tj. nepřekládají se a uváděj í se v uvozovkách. Podobne je tomu i u slov, jako sČitka,podstroč-nik aj. Naproti tomu označení esej, v češtině běžné, se v ruštině pro označení domácí produkce neužívá. Z teorie umění je znám problém spojený s překládáním ruského výrazu obraz. Potíže činí i ruský útvar romans; srov. v českém textu: Lyrickému charakteru jeho [tj. Rachmaninovovy] invence odpovídala i tvorba písňová (přes 80 romansů). Z oblasti hudby je známo odlišné označování stupnic (sloužící též k pojmenovávání hudebních opusů), které zároveň svědčí o příslušnosti k odlišným kulturně historickým sférám: č.,n.,pol. angl. r. (podle fr.vzoru) C dur c moll Fis dur fis moll As dur es moll C major C minor F sharp major F sharp minor A flat major E flat minor do mažor do minor fa-diez mažor fa-diez minor lja-bemoľ mažor mi-bemoľ minor Odlišný je i systém chemického nebo lingvistického názvosloví. V oblasti lingvistické terminologie je, v souvislosti s odlišnou tradicí, celá řada termínů, které si, např. v ruštině a češtině, neodpovídají (mluví se zde o tzv. bezekvivalentových lexikálních jednotkách). Snad nejmarkant-nější je nedostatek termínu pro český výraz přechyíování {moce z lat. motio ,pohyb')- V ruském textuje třeba výraz opsat: obrazovanije parných naime-novanij dlja suščestviteVnych ienskogo roda ot osnov suščestviteľnych mužskogo roda. Obtížně se převádí do ruštiny i termín - ostatně v češtině a slovenštině unikátní - doplněk. Na druhé straně zase ruské výrazy, jako ceľnooformlennosť', primykanije, pereosmyslenije, nebo fr. surtraduction nemají ekvivalent v češtině. Beze změny se ponechávají při převodu do cizího jazyka např. výrazy označující grafické speciality určitého jazyka, např. si. vokáň, fr. cédille apod. V souvislosti s odborným stylem je třeba poukázat na to, že k terminolo-gizaci výrazů z obecného jazyka může docházet druhotně, ve slovním spojení. Např. r. adj. belyj ve spojení belyje stichi (podle fr. blanc vers ,blankvers') se stává součástí terminologického spojení. Srov. podobné r. černyj jaščik = čemd skříňka (podle a. black box); těžká voda, kyselý děli. 92 Kombinační možnosti lze sice (např. při překladu z češtiny do ruštiny) předpokládat, avšak právě zde se někdy projevuje Jazyková špecifičnosť', tj. jazyk si vybírá něco jiného. Ruština si např. vybrala jiné přídavné jméno pro ekvivalent slovního spojení mateřský jazyk (mateřština): rodnoj jazyk (užívání výrazu rodný jazyk v odborné češtině svědčí v neprospěch uživatele); v polštině pak: je.zyk ojczysty. Srovnej též: generální oprava = r. kapitál'ny) remont (adjektivum generaľnyj existuje i v ruštině, ne však v tomto spojení). Podobně: slepé patrony = r. cholostyje patrony apod.; český výraz bledá závisí má ruský ekvivalent černaja závisť; srov. v němčině Rotkohl a Blaukraut pro označení téhož. Právě v oblasti slovního spojení probíhá začleňování lexikálních jednotek do textu. Textový kontakt dvou sousedních jednotek nezůstává pro obě jednotky bez důsledků. Je-li opakován, nebo dokonce typizován, pak může být základem významových posunů, diferenciace, změn. Např. slovní spojení arsenal metodov, arsenal sredstv, arsenal vozmoínostej, v ruštině oblíbená, vedou k tomu, že se význam podstatného jména arsenal (vojenský termín) rozšiřuje, posunuje, štěpí. V češtině zde spíše mluvíme, o repertoáru, ev. o širokém spektru prostředků, v současné době je pak (zvláště v publicistice) oblíbeno spojení vějíř {možností) (fr. évenlail), ev. menu. Zatímco při každém nárazovém zintenzívnění mezijazykových kontaktů nachází překladatel další a další tzv. „bezekvivalentní jednotky" (při překládání z ruštiny jsou to např. výrazy označující pojmy ruského pravoslaví, při překladu českých publikací do ruštiny pak názvy spojené s gotikou), při průběžných mezinárodních kontaktech v určité oblasti problematiky se tyto mezery doplňují, a to tím rychleji, čím více je daný termín frekventován. (Z novodobých bychom mohli jako bezekvivalentový označit německy výraz Jugendweihe.) Protože při technickém komunikačním propojení nemůže být prázdných míst, vedou sílící snahy o technickou integraci k soustavnému doplňování termínů i pojmů v určitém jazyce. Pro odborníka i překladatele je samozřejmé, že se i při své vysoké kvalifikaci bude stále seznamovat s novými termíny (v souvislosti s rozvojem oboru), které si musí osvojit, nebo k jejichž vytvoření i zařazení do současné češtiny musí sám přispět. Funkci sdělovacích prostředků (tisk, rozhlas, televize) v obecně informativním procesu není třeba zdůrazňovat. Právě to je oblast, jíž postupně pronikají (spolu s novými informacemi) nové termíny pro označení nových skutečností či nových pohledů na skutečnosti již existující. V žurnalistice ie dobrým zvykem (i když nikoliv vždy samozřejmostí) při zavádění termínu vysvětlit, co termín označuje; viz. např. termín noosféra: Bezpochyby jednu 93 z ne/významnějších roli sehrály práce Vladimíra Ivanovice Vernadského... Jeho termín noosféra, tedy sféra rozumu, označuje biosféru, přetvořenou pozitivním vlivem člověka. Vstup termínu do obecného povědomí je obvykle postupný, termín je uváděn výrazem tzv. nebo uvozovkami; např. tzv. kyselý déšť (jindy ovšem se již pracuje s tímto termínem jako se samozřejmostí). Je to tedy oblast publicistiky, jejímž prostřednictvím se široké vrstvy čtenářů seznamují s tzv. „dobovými reáliemi", tj. termíny z oboru kultury (tabu, odtabuizovaní, indexový autor, trezorový film, ineditní literatura), z oboru ekonomiky (chozrasčot, samofinancování z r. chozrasčot, samofinansirovanijé), ekologie (exhalace, emise, smog, ekologizace, ekologický kolaps, odlučovač k odsíření kapalin), mezinárodních vztahů (summit, terciární sféra, brífing; unést letadlo = r. ugnať samolet, n. das Flugzeug entführen, fr. dévier l 'avion, a. to hijack the airplane), vojenství (konverze) aj. Publicistický styl určité doby má však i určité oblíbené výrazy k prezentací různých problémů, jako parametry, sondy, šance, priority, platforma, akcent, region, mapovat, a rovněž určitá oblíbená slovní spojení, jako zakotvené vztahy, prioritní otázka, posílení kapacit, celonárodní kontext, alarmující význam, skryté rezervy, pnuti uvnitř strany, kaskádový systém, zahřívací kolo, od této otázky se odvíjejí...; práce zachycuje celý region translatury. Zde uveďme ještě na okraj, že svou „kontextovou frazeológii" má i styl odborný; žádný text vztahující se k výzkumu se neobejde bez spojení, jako vytyčit otázku, analyzovat problém, podat vysvětlení, sledovat cíl, dosáhnout výsledku. Bylo proto možné soustředit tato spojení do speciálních slovníků, jejichž význam pro překladatele není třeba zdůrazňovat. Je ovšem pochopitelné, že publicistický text (či projev) nese někdy stopy svého originálu. Při rychlém přejímání zpráv (a nedostatečné kontrole jazykové) pronikají snadno nenáležité elementy do přeloženého textu či projevu; např. se smutnými výrazy v tvářích (vliv angličtiny), nechceme se chválit tím, le... (vliv slovenštiny, ev. ruštiny), lyžovačka (u českého reportéra jde o vliv slovenštiny). V komerčních nápisech se často setkáme s výrazem pirožka (rusky muž. rodu; pirožok). V b e 1 e t r i i je výskyt termínů samozřejmě podmíněn tématem. VlasVT ní, terminologická podoba označení je vázána především na jazyk autora* a pak na jazyk postav zdůrazňujících svůj odborný profil (eventuálně jen své postavení). Najdeme-li však v beletrii jazyka, který má organický kontakt s německou kulturou, tj. v lužické srbštině, výraz V-efekt (Brecht), lze v kontextu povídky (výrazu je užito v kontextu vyjadřujícím ironii) užít ekvivalentu ozvláštnení (i když v publicistice se tento termín překládá jako zcizení ~ Verfremdung). V žádném případě však nelze ponechat nedešifro-vanou zkratku. Poezie, vzhledem ke své stylové specifičnosti, vlastní sférou termínu není. Existují však básnické směry, které, v souvislosti s okouzlením technikou své doby či z obav jejího dosahu, mohou technické termíny poetizovat (J, Seifert -Na vlnách T.S.F., J. Hanzlík - Hvězdné války: lokátory, lasery, antiradiačníštíty, neuroparalytický plyn, genetický kód apod.). Ve sféře odborného překladu jde v prvé řadě o překládání do češtiny. Směr opačný, tj. překládání z češtiny, je méně frekventovaný. Do cizích jazyků se překládají především résumé monografií a studií, stati pro domácí i zahraniční časopisy, referáty určené pro mezinárodní publikum, korespondence apod. Překlady českých knižních publikací (odborných, uměleckých) jsou stále ještě vzácné. Vydání překladu cizojazyčné odborné publikace do češtiny má - vedle obecného přínosu kulturně informativního - ještě dvě pozitivní stránky: (a) zmnožuje se fyzická existence exemplářů, (b) řeší a stabilizuje se podoba terminologických ekvivalentů. Např. základní práce F. de Saussura nebyla před válkou (vzhledem k tehdejším znalostem franštiny), ale i dlouho po válce do češtiny vůbec přeložena,4 takže byla méně dostupná a některé závažné a zároveň značně frekventované termíny, jako např. signifiant a sig-. nifié, nebyly u nás náležitě stabilizovány. (Jinak tomu bylo v polštině, kde byl k dispozici překlad nabízející i textově únosné ekvivalenty element znaczqcy a element znaczony.) Se stoupajícími mezinárodními kontakty i diferenciací jednotlivých vědních oborů vzrůstá v češtině (jako i v jiných jazycích) vrstva přejatých slov. Přejaté výrazy pak mohou v různém stupni zdomácnět a vstupují do různých vztahů s výrazy domácími, českými: někdy je vytlačí, jsou preferovány, nebo domácímu výrazu zase ustoupí. V každém případě je zde určité období koexistence obou, např. č. vývoz/export, dovoz/import, podrob-nostldetail = r, vyvoz!eksport, vvozlimport, podrobnosťIdetaľ. Složitější mezijazykové vztahy jsou tam, kde jednomu výrazu odpovídají v druhém jazyce výrazy dva, např.: r. gipoteza ~ č. domněnka!'hypotéza; r. forma -č. tvar/forma. V tomto druhém případě můžeme (nebo musíme) v češtině vybírat: budeme volit ten z výrazů (synonym), který lépe odpovídá charakteru textu: text yědecký dává přednost výrazu mezinárodnímu, kdežto text popularizační vyžaduje výřaFcfornácí. Překladatel má tedý^vzčTy na zřeteli 94 95 (Duo* m m%fr€ě/ okruh konkrétních posluchačů nebo čtenářů, jimž je projev nebo text určen. Jedině tak může dojit k náležitému pochopení, a tedy i splnění účelu mezi-jazykové komunikace, jíž je překlad nejtypičtější formou. Poznámky 1 Odborný ruský technický překlad. Sborník přednášek, Pardubice 198S. 2 V. Straková, Referujeme rusky. Praha 1989. 1 V. Straková, Masírovaná propaganda? Naše řeč 67, i 984, s. 269 -270. 4 Kniha vyšla u nás poměrně nedávno v Odeonu; viz: F. de Saussure, Kurs obecne lingvistiky. Vydal Ch. Bally... Přeložil F. Čermák. Praha 1989. 18 Jak vykládáme (a překládáme) slovo „překlad" "\Jl Nedílnou součástí každého vědního oboru, tedy i nauky o překládání, je jeho názvosloví. To má svou věcnou systematiku, svou morfologii (utvá-řenost) a své dějiny. V kap.4 jsme se snažili probrat názvosloví spjaté s druhy překladu. Neméně zajímávaje však i lingvistická stránka některých těchto názvů - jejich původ, historie, vnitřní struktura i vzájemné vztahy v sémantickém poli. Právě takto, očima jazykovědce, bychom se nyní chtěli podívat na jméno překlad v jeho širších souvislostech. 1.1 Z výkladového Slovníku spisovného jazyka českého (dále SSJC) se dovídáme, že slovo překlad znamená: 1. převedení, přetlumočení (textu) do jiného jazyka, 2. literární dílo přeložené do jiného jazyka. Tím jsme upozorněni hned na první důkžitý rys našeho slova: vyjadřuje totiž dva kontrastní významové odstíny Hpr oce s uál n í a rezultati v n í, tedy jednak proces děje (samo překládání), jednak jeho výsledek (hotový, napsaný překlad). Rozdíl mezi obojím užitím vystoupí nejlépe ve vhodném kontextu: srov. např. proces překladu, během překladu, při překladu, a proti tomu Saudkáv překlad Hamleta. Stejný významový rozdíl se však může objevit i v celkem shodných větách, které se liší, jenom" podmětem (resrj. tím, jaký „pracovní vztah" k překladu tento podmět zaujímá); srov.: Bdsníppřistupoval k překladu (tj. k práci na překladu) se vší odpovědností pnAtf^^eř^^přistupo-val k překladu (tj. k hotovému dílu, jež posuzoval) se vsíodpbvědnóstí. To, že podstatné jméno slovesné vyjadřuje oba uvedené sémantické odstíny, není samo o sobě nic mimořádného: s podobnou vlastnosttydeverba-tiv (jmen slovesného původu) se setká^árriejuiej^ýznějších jazycích (srov. fr.gravure ,rytt" i ,rytina', r. of/c^íye^tyírániVotevřenřJ i ,objev', n. Ordnung ,rovnání, pořádám" i ,pořádek' aj.). Zvíasmôstrc^Mny v daném případě je spíše to, že od vidově rozlišené dvojice sloves přeložit/překládat umožňuje odvodit odpovídající vidově rozlišená podstatná jména slovesná-přeložení a překládání (srov.: Na přeložení úryvku z Čechovovy povídky měli studenti půl hodiny, ale: Překládání ho vždycky bavilo);2 oba útvary jsou přirozeně procesuálni. Proti tomu slovo překlad, které je z hlediska pravidelného odvozování vlastně zkráceným „novotvarem", může díky své mluvnicky neutrální podobě vystupovat ve všech významových odstínech (včetně rezul-tativního), což mu v naší trojici deverbativ zajišťuje dominantní postavení. ^ 1.2 Odhlédneme-li zcela od významu, pak po stránce ryze tvarové vykazuje dvojice přeložit/překládat některé anomálie. Za prvé jde o to, že naši vidovou dvojici tvoří n a princip u supletivnosti dvě etymologicky odlišné jednotky.3 První z nich (přeložit) patří do slovní čeledi, jíž vévodí kořen LEH-/LOŽ- (ze staršího leg-/leg-/lag-/log- <- *legh-).4 srov. u-leh-nou-t, u-léh-a-t, u-lož-i-t (vedle toho viz též r. po-lag-a-ť); druhá se začleňuje do čeledi KLAD- (klás-ti, po-klád-a-t). Druhou nepravidelností našeho slovesa je to, že dokonavý Člen dvojice se skládá z předpony a tzv. vázaného základu -ložit, tedy torza, které se samostatně v textu nevyskytuje (srov. rozdíl mezi základy s pravidelnými odvozovacími vztahy, jako: psát - napsat, přepsat atd., krájet - pokrájet, rozkrájet atd., a základy vázanými, jako: obout, pohřbít, sloučit, uchvátit, začít, zamknout apod.). 1.3 Základní, zcela konkrétní význam slovesa přeložit je.: vzít z jednoho místa a položit na jiné, umístit jinde, jinak, přemístit (SSJČ). V přeneseném, sémanticky odvozeném významu (a v námi hledaném smyslu) jde doslova o to, že určitý text „přemisťujeme", resp. transplantujeme z jednoho jazyka do druhého, z jedné kultury do jiné. S podobným významovým posunem se setkáváme v celé řadě dalších jazyků, i když sama slovesa přemístění se navzájem mohou lišit (našemu překladu odpovídá jinde převod, přenos, přesazení apod.; srov. např. r. perevod, lat. translatio, n. Übersetzung apod.). Podobnost vnitřní formy v různých jazycích není náhodná: jako u mnoha dalších pojmenování z kontaktových sfér lidské činnosti také zde dochází buď k přejímání (vypůjčování) potřebných výrazů, nebo k jejich kalkování (napodobování). Kalk (z fr. calque .otisk*) značí v lingvistice [atový druh přejímky, kdy nové pojmenování tvoříme napodobením cizí předlohy. Tzv. morfologický kalk vzniká imitací vnitřního skladu cizího pojmenování (srov.: pří-vlastek = lat. ät-iŕibéum (z ad-lribuo); před-pis = n. Vor-schrift, lat. prae-scriptio, fec. pro-grafě; běžný ú£eí = it. eonto corrente aj.). Tzv. kalk sémantický se ustavuje tehdy, když domácí slovo přejímá ze vzorového jazyka neznámý specifický význam (tak např. vojenského termínu brigáda se u nás pod vlivem ruštiny začalo užívat ve smyslu pracovní brigády)^ 97 1.4 Pro celou řadu evropských jazyků se při hledání výrazu pro překlad stala modelem - ať přímým nebo nepřímým - dvě latinská deverbativa odvozená od sloves přemisťování: translatio (od slovesa transferre, -tulí, -latum ,přenést/přenášeť, ev. též převádět, překládat, přesazovat nebo vůbec přemisťovat) a traductio (od traducere <- *transducere ,převést/převáděť). Srov. a. translation, n. Translation, fr. traduction, it. traduzióne nebo šp. traducción. Také ve s tarŠÍ češtině nalezneme doklady bezprostřední přej ímky lat. výrazu pro překlad, srov. transferirovati. (V současném odborném vyjadřování užíváme někdy výrazu translace a celý vědní obor nazýváme translatologií.) 1.4.1 Složitější je otázka slovanských názvů pro překládání: dnes mezi nimi výrazně dominují dvě tvarová paradigmata, reprezentovaná slovesnými jmény převod a překlad. Srov. na jedné straně r. perevod a jiho-slov. prevod, na straně druhé č. překlad, sl. preklad, pol. przeklad, ukr. pereklad a bělorus. peraklad. Odhalit a popsat historický vývoj slovanské dublety převod - překlad (s celým paradigmatickým zázemím) je obtížné z několika důvodů. Předně tento vývoj ovlivňovaly široce založené kulturně jazykové kontakty. Vedle staroslověnštiny (ev. jí zprostředkované řečtiny)7 musíme počítat se vzájemným vlivem slovanských jazyků mezi sebou, trvale zde také spolupůsobily - ať přímo, nebo zprostředkovaně - i vzory latinské. Kromě toho k napodobování nebo přejímání jednotlivých tvarů docházelo zřejmě izolovaně (v různou dobu, z různých jazyků) a s nestejnou intenzitou. Takto porůznu se do obou paradigmat prosazovaly např.: tvary dokonavé a nedokonavé (např. vedle prěvesti také prěvoditi), tvary slovesné a jmenné (vedle prěvoditi také prěvoždenije), tvary pravidelné a šupletivní (vedle prělagati také prekladali), u substantiv verbálních pak tvar plný a tvar redukovaný (vedle prěvozdenije také prěvoďb) atd. Podívejme se nyní na postupnou krystahzaci výrazu pro hotový překlad ve starší češtině: zprvu jej mohla označovat obě deverbativa s vidově odlišným základem, jak preloženie, tak prekladanie (přitom druhá varianta, zdá se, dokonce převládala).8 Později se náležitě ujímá vlády útvar se základem dokonavým (a tedy i rezultativním) - přeložení, který se pak drží až do konce 19. století: užívá ho např. Puchmajer, Presl. Čelakovský, Hanka aj. Proti tomu Jungmann dává přednost dnešnímu útvaru překlad a zařazuje ho i do svého slovníku.9 1.5 S překládáním úzce souvisejí další mentální činnosti, např. výkladová, stylizační aj. Výrazy pro překládání a činností souběžné byly velmi často 98 r voleny ze sémantického pole lokomoce, což značí doslova pohyb z místa, tedy přemisťování v nejširším smyslu slova, včetně prostého umístění (kladení, položení) někam. Abstraktní nadstavba zde nabízí bohaté významové odstínění a umožňuje zachytit různé stránky translačního procesu. Uveďme některé doklady ze starší češtiny a latiny, kterou čeština zřejmě často napodobovala. Zatímco význam přesunu objektu z místa na místo značí obrazně transport původního textu do nového, odlišného prostředí (včetně výraziva), význam rychlého obratu z jedné polohy do druhé (lat. verlere, convertere) vyjadřuje zároveň zásadní přeměnu (konverzi) výchozího textu. Starší čeština našla odpovídající výraz ve slovese obrátiti/obracovati}0 Lat. termín vertere měl, jak dosvědčuje Levý (1957, s. 29), význam překladu spíše volného a stál tak proti dalšímu lat. výrazu - reddere, který naopak označoval překlad doslovný (ze základního významu ,dát/dávat zpět', resp. ,vrátit/vraceť, ,opla-tit/opláceť je dobře odvoditelný významový odstín opětování a napodobování, odtud pak i význam překladu jako (věrné) napodobeniny, otisku, „ozvěny"; tak např. verbo verbum reddere znamená přeložit/překládat slovo od slova, doslovně). Také výraz položití, z celé naší slovní čeledi sémanticky nejprostší, byl schopen vyjadřovat ve starší češtině některé mentální výkony blízké translaci. Především šlo o význam napsat, ev. sepsat (např. klásti knihy značilo spisovat, skládat texty knih). Autoři však užívali výrazu položití i tam, kde popisovali proces překladu. Pro žádaný sémantický posun byly nejvhodnější takové formulace, z nichž vyplývalo, že pisatel klade dvě ruznojazyčné jednotky proti sobě (ev. vedle sebe), anebo jednu místo druhé: tím už byly naznačeny základní překladové operace - mezijazyková konfrontace a substituce. Srov. následující Husovy komentáře k vlastnímu překládání z latiny: ...položiljsem jména knih... latinského pisu proti Českému... (viz Staročeský slovník, seš. 18, Praha 1988, s. 597); ...Tu věz, že položil jsem ,zlatohlav', latinsky stojí purpura, jež... jest roucho barvené rybí krví... (ukázku uvádí Levý 1957, s.42). Dalším důležitým výrazem z našeho sémantického okruhu je sloveso vyložiti/vykládati, ve kterém se uplatňují dva lokomoční odstíny: 1. vzít něco zevnitř a umístit to ven; přeneseně pak: vystavením (zveřejněním) objektu odhalit jeho podstatu, např. objasnit (za pomoci slov) jeho vnitřní smysl, interpretovat; 2. vzít něco odněkud (zevnitř) a přemístit jinam (podobně jako říkáme: vyjít z domu na dvůr): zde náš výraz zřetelně vyjadřuje odstín 99 přenášení, resp. překládání z místa na místo. V souvislosti s translaci bylo tohoto slovesa ve starší češtině využíváno zejména ve druhém smyslu, zároveň však vnitřní forma umožňovala vzájemné střetání obou významových odstínů - jak překladu, tak výkladu ve smyslu interpretace. Obdobně byly oba významové odstíny neutralizovány ve výrazu vykladač (překladatel? interpret?). Doklady z Jana Blahoslava přejímáme opět od Levého (1957, s.299n.): vykládám knih do jazyka našeho z jiných jazyků; ...aby obojí řeči, i té, z níž vykládáš, i té, do níž vykládáš anebo vkládáš, dosti učinil... (zde je dokonce naznačeno rozlišení fáze interpretační od fáze překladové ve vlastním slova smyslu: vykládat/co/ z jazyka originálu a vkládat, tj. ukládat, překládat to do jazyka cílového). Abstraktnější perspektivu našeho slovesa naznačuje Vik-torin Kornel ze Všehrd (ibid., s. 294n.): Já pak v tomlo vyložení obého jsem následoval, viece však rozum z rozumu vykládaje než slovo z slova, kde je silnější důraz na fázi interpretační. Vidíme, že ve starší češtině bylo k dispozici poměrně široké spektrum výrazů spjatých s překládáním nebo činnostmi, které jsou mu blízké. Podobně tomu bylo zřejmě i v dalších jazycích. Terminologická neustálenost zde svědčí mj. o tom, že překlad jakožto samostatná tvůrčí čjnnost se dosud neustavil. i^i-íSk í^iCS Jen sám Jan Blahoslav stačí v uvedeném fragmentu užít šest různých výrazů pro popis trarislačního procesu: položití {...bude se zdát jedna a táž věc dvěma slovy položena), vykládati (též vykládání, vykladač), vkládán, přeložili, přelévat i (verbum de verbo přelévali z jedné řeči v druhou); výraz obrátiti je zde zastoupen odpovídajícím deverbativním výrazem latinským: in nostra versione ,v našem překladu' (doslova ,v našem obrácení'). Také ve starších ruských textech nalézáme trsy synonym, srov. např.: Izoučisja sami) jazykou Permhskomou, ...i knigy Rouskya na Permbskii jazyki, převede, ipreloži, iprepisa. Nebo: 70 moui% moudrech preloženie preložili, peretolmačili, knigy ot Židovbska na Grečeskyi jazyki prevedos- 2 Zatím jsme se zabývali výrazy pro překládání, chápané jako činnost, a odvozovali jsme je ze sloves lokomočních, jejichž vnitřní struktura a motivace jsou celkem zřetelné. Poněkud jinak je tomu s těmi evropskými výrazy, které prezentují překladatele jako tlumočníka: tyto výrazy souvisejí po stránce etymologické s úlohou zprostředkovatele mezi dvěma stranami, nebo se samotným promluvovým aktem, a patří často ke starobylejším vrstvám r f- slovní zásoby, v nichž se původní motivace pojmenování stírá, nebo je výrazně narušena. 2.1 Překlad - zvláště jeho ústní podoba (tlumočení) - je nejméně tak starý, jak staré jsou hospodářské, kulturní a vojensko-diplomatické styky mezi národy a plemeny: při těchto kontaktech nešlo přirozeně o formální přesnost nebo krásu projevu, nýbrž o holý fakt praktické domluvy mezi jednajícími stranami. Při jazykovém vyjádření tohoto vztahu mohl být tedy kladen důraz na slovo (pojem) ,mezí', které signalizuje kontaktový ráz tlumočení nejvýmluvněji. (1 zde se v podstatě jedná o lokomoční' motivaci pojmenování, protože jazykový kontakt si můžeme představit jako „přemisťování řeči" mezi partnery.) Srovnej v této souvislosti lat. slovo interpres (inter ,mezľ), které původně označovalo zprostředkovatele při obchodním jednání (na určité souvislosti složky -pres se základem pretium ,cena' poukazují např. Ernout & Meillet: společný nedochovaný slovesný základ měl vyjadřovat obchodní jednání).12 Později tento název označoval prostředníka, ev. posla, s jehož funkcí byla úzce spojena i úloha jazykového poradce a dohazovače. Tak se z původního jádrového významu zprostředkování vyvinul význam výkladu i překladu. (Ve starší češtině odpovídá výrazu interpres jak vykladač, tak překladač.) - Zajímavou opozici aktivního a pasivního přístupu k tlumočení textu vyjadřovala dvojice výrazů interpres - expositor (od slovesa exponere ,vykládať v konkrétním i přeneseném smyslu).'3 2.2 Poněkud temnější historii má starobylý slovanský název *fblmači,, který se na slovanská teritoria dostal z východních jazyků (viz Machek, Kopečný, Vasmer aj.).I4Náš tlumočník (dříve tlumač) pochází podle Machka a dalších autorů z takových slov, jako bylo např. kumánské tylmač, ujgurské tilmadŽ, osmanské dilmač apod. Z téhož zdroje pochází rovněž Dolmetsch, dolmetschen, které němčina přejala už ve starší době buď prostřednictvím slovanských jazyků, nebo maďarštiny (srov. tolmács). Néméth klade tato slova do souvislosti s obecnětureckým kořenem til/til jazyk'.15 Machek upozorňuje na ev. souvislost s asýrskym targumannu, resp. turgumannu (viz též hebr. turgeman, ev. meturgeman ,překladatel, vykladač' (zejm. tóry) a staroarab. targuman ,tlumočník'). Do evropských jazyků pronikalo toto pojmenování v době křižáckých válek z Byzance a ujímalo se v nejrozmani-tějších podobách (srov. zejména podobu dragoman ,diplomatický tlumočník v Orientě', ev. drogman, nebo sťředolat. dragumannus, ale též fr. truchement z ranějšího drugement aj.).16 100 101 2.3 Slovanské jazyky disponovaly kromě toho také vlastním, domácim základem *ťílkij, který byl obsažen mj. v činitelských jménech jako n>/-kovimkii nebo ťblkarb ,tlumočník'. Sám základ *nlki, označuje podle etymologických slovníků především výklad (srov. r. tolkovanije), ale také vykladače, tlumočníka či překladatele (srov. stsl. tl%k~b za řecké hermé-neus ,vykladač, tlumočník'; týž význam dosvědčuje Dal i pro starší ruštinu).17 Protože se jedná o vysoce abstraktní pojmy, dá se soudit, že původně byl význam našeho základu prostší. Pokusme se na základě sémantického profilu celé slovanské čeledi takový „pravýznam" stanovit, ev. naznačit jeho vývojovou perspektivu. Do češtiny se slovanský základ *ti>lki> nedochoval, bohatý materiál však poskytují ruské slovníky. Povšimněme si v nich zejm. následujících výrazů a významů: tolk: l. smysl, význam; 2. užitek, prospěch; 3. (tolki) řeči, zvěsti; starší významové odstíny: 4. výklad, míněni, názor; 5. specifický výklad, učení (např. sektárske); 6. sekta; 7. (ve starší ruštině) vykladač, tlumočník; tolkom: 1. jasně, zřetelně; 2. pořádně, důkladně; tolkovyj: 1. rozumný; 2. zřetelný, jasný; 3. výkladový (slovník), komentovaný; tolkovať: 1. vykládat, objasňovat; 2. interpretovat text; 3. tvrdit, říkat, že... aj. Je pravděpodobné, že původně základ *nlki označoval celkem nediferencované buď akt, nebo produkt řeči, popř. myšlení. Svědčily by pro to i některé souvislosti indoevropské: badatelé zde spatřují příbuzenský vztah např. s lat. loquor (loqui, locutus sum) ,mluvím', ev. se staroind. tarkayáti ,předpokládá, rozmýšlí' (Vasmer). Z původního slabě rozlišeného obsahu se později odštěpovaly významové větve, které se specializovaly jednak pro názvy činností a jejich výsledků (1. řeč —» výklad —> specifický výklad atd.; 2. řeč —» fragmenty řeči —> řeči, fáma; 3. řeč —> myšlenka, soud —> smysl, smysluplnost), jednak pro činitelská jména, jimž patrně předcházel primárnější význam mluvčího (tento nedoložený mezičlánek budeme vykládat metonymickým přenosem: 4. řeč —¥ *„nositel řeči" [mluvčí] —> vykladač —» tlumočník/překl adatel). 3 Chtěli jsme ukázat, jakými různými cestami asi mohlo vznikat pojmenování pro překlad (nebo překladatele), ev. které stránky překladové činnosti odráželo. Dnes samozřejmě nemůže být o tak přímočarém odrazu řeč: jazyk se vyvíjí a původní motivace slov se stírá. Současné koexistující názvy nejčastěji fungují jako přibližná synonyma. Různost výrazů pro překlad v rámci jednoho jazyka byla vyvolána k životu tím, že vznikla potřeba rozlišit některé specifické druhy této činnosti, nebo také odlišit překlad v běžném slova smyslu od volnějšího nakládání s originálem. Tomuto bohatství názvů značně napomohly jazykové kontakty a vzájemné přejímání (výpůjčky, kalky), vázané často na menší nebo větší významový posun. 3.1 V současných jazycích se obvykle terminologicky rozlišuje překlad ústní od překladu písemného (srov. dvojice výrazů, jako: č. překlad ~ tlumočení; pol. przeklad- ttumaczenie; sch. prevod = tumačenje; r. perevod = ustnyj perevod; n. Übersetzung (ev. Translation) = Dolmetschen; fr. traduction ~ Interpretation; a. translation = interpreting aj.). - Český výraz tluníoče?ii'znamená ovšem kromé ústního překladu také vykl ad (interpretací), resp. přednes uměleckého díla, dále též předávání vzkazu. Naprosto jednoznačné je proti tomu tlumočnictví .povolání tlumočníka' (srov. pol. zajede tlumacza). Některé jazyky rozlišují i další specifické druhy překladu. Např. školní překlad z cizího jazyka je francouzsky version, do cizího jazyka - thěme. V angličtině znamená version jednak běžný překlad uměleckého díla (např. an English version of Faust), jednak školní překlad do cizího jazyka, a konečně - překlad bible nebo její části (např. the King James Version ofthe Bible). - V hebrejštině bylo využíváno jednoho z výrazů pro překlad (tar-gum) ve specifickém významu ,aramejský překlad bible' a přeneseně pak i pro označování aramejštiny vůbec (srov. vzdálenou obdobu ve výrazu bibličtina, jímž se označovala čeština Bible kralické, užívaná ještě v nedávné minulosti evangelíky na Slovensku). 3.2 Jako v jiných případech, tak i v názvech překladu se asymetrie obsahu a formy projevuje kombinací synonymie a polysémie (mnohoznačnosti): na jedné straně je překlad pojmenováván řadou významově blízkých výrazů (synonym), na stranč druhé mnohá z těchto synonym sama o sobě patří do polysémickýcn seskupení, v nichž ostatní významové odstíny nemusí mít s vlastním překladem nic společného. Tak slovo transpozice (jako voiné synonymum slova překlad) znamená převážně přenos v oblasti duchovní: v hudbě jde o provedení skladby do jiné tóniny; v umění jako takovém se často transponuje námět z jedné oblasti do druhé (viz tzv. intersémiotický překlad). Proti tomu další synonymum-preiW- má řadu významových odstínů, které s překladem nemají už vůbec co dělat (např. převod hráče z jednoho klubu do druhého; převod peněz nebo nemovitosti; ozubený převod atd.). Obojí sémantický okruh - abstraktní i konkrétní - spojuje v sobě např. také a. výraz rendering, který označuje na jedné straně vedle překladu (ev. převodu) různé druhy dalších uměleckých činností, zejm. interpretačních (např. výtvarné nebo hudební ztvárnění námětu), na straně druhé zcela konkrétní předmět: spodní vrstvu omítky. Běžným synonymem pro vyjádření té nejjednodušší formy praktického překládání bývá výraz pro řeč nebo dokonce prostá spona. Tak 102 103 místo: Jak bys to přeložil do němčiny? se spíše zeptáme: Jak bys to řekl německy? ("nebo ještě jednodušeji: Jak je to německy?). Podobně viz a. How do you say it in German? (Při konkretizaci dotazu lze užít také formule What is the English far "veverka " ? = Jak se anglicky řekne veverka?) 3.2.1 Poměrně častá jsou synonyma rozlišující překlad přesnější od volnějšího. Zatímco v prvém případě se užívá základního, neutrálního výrazu (č. překlad, r. perevod), uplatňují se ve druhém případě výrazy s dosud živě pociťovaným přeneseným významem, anebo výrazy nějak ozvláštněné. Tak v češtině proti slovu překlad stojí tam, kde se jedná o volnější verzi překladového textu, výrazy jako: převod, přepis, přebásnění, (pře)tlumočcní, přetavení aj.; oblíbené jsou rovněž výrazy latinského nebo románského původu, jako transkripce .přepis', transpozice ,přenos', transplantace ,přesazem", ev. travestie ,převlek' apod. - V současné ruštině je ve srovnání s češtinou situace právě opačná: základním výrazem je perevod (jemuž tvarově odpovídá náš ,převoď), kdežto pro volnejší druh translace lze využít staršího slova pereloženije. - Němčina vedle základního výrazu Übersetzung využívá slova Übertragung (doslova ,přenos' neboli transpozice), zatímco pro volnější parafrázi má k dispozici výraz freie Nachdichtung .přebásněni". Atd. Závěrem lze říci, že s překladem a jeho pojmenováním je to v podstatě stejné jako s jinými obory (a pojmenováními) lidské činnosti: sám obsah této činnosti se postupně vyvíjí, rozšiřuje a specifikuje, vedle toho se však svými vlastními cestami ubírá i vývoj odpovídajícího názvosloví. Poznámky ' Za laskavé upozorněni na některé prameny děkuji dr. V. Konzalovi a dr. M. Poláčkové. Rovněž děkuji kolegům ze staročeského slovníku za to, že mi umožnili nahlédnout do lístkového materiálu. 2.vyd. (sv. 1-8) Praha Slovník spisovného jazyka českého, l.vyd. (sv. 1-4) Praha 1971. 1989. • Ke kategorii vidu a k tzv. vidové dvojici viz: Mluvnice češtiny 2, Tvarosloví, Praha 1986, s.l79n. ' Supleíivnf princip (princip „náhrady", resp. „výplně") spočívá v tom, že se paradigma lexému (slovní jednotky) skládá z tvarů, kleré pocházejí ze dvou nebo i více různých základů (srov. např.: on/jeho, jemu...; jsem/budu: vzít/hrál aj.). Všechny varianty uvedeného základu odvozují etymologové od předslovanského (ev. pozd-něindocvropského) rekonstruovaného lexikálního kořene *legh- Viz např. A. Erhart & R. Večerka, Úvod do etymologie, Praha 1981, s.228; V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2.vyd. Praha 1968, s.329. - Hvězdička v záhlaví slova značí, že se jedná o předpokládanou (nedoloženou) podobu slova nebo tvaru. Ke kalkům viz zejm.: J. Filipec & F. Čermák, Česká lexikológie, Praha 1985, s. 122n„ 221. 6 Viz: Česká touha cestovaielská: Cestopisy, deníky a listy ze 17. století, Praha 1989, s. 487. 7 Jedním z pravděpodobných vzorů pro sLsl. sloveso preložili vc významu translace by bývalo mohlo být řecké sloveso metalithenai, které má obdobnou vnitřní formu. (Některé doklady viz ve slovníku: G.W.H. Lampe, A Patristic Greek Lexicon, Oxford 1978, 1 .vyd. 1961.) 8 V kartotéce staročeského slovníku převažují výrazně doklady s útvarem prekladanie (materiál pochází ze 14. a 15.století). 9 Dobové doklady uvádí ve své chrestoinatii Levý (1957, s. 317n.). - K Jungmannovi viz: Slovmk česko-némecký Josefa Jungmanna, díl 1-5, Praha 1835-1839; 2.vyd. Praha 1989 až 1990. 10 Staročeský slovmk obsahuje ve svazku vydaném v r. 1984 (obilé - nížený) na s. 126 mj. tento doklad: počátek všem knihám, kteréžto z židovstva [tj. z hebrejštiny] obraczugeme v latinu. - Slovesa vertere a jeho substantívni odvozeniny versto se užívá také v současných latinsky psaných pojednáních (nebo résumé) o překládání. 11 Viz LI. Sreznevskij, Materiály dlja slovarja drevnerusskogo jazyka po pis 'mennym pamjal-nikam, sv.2, Moskva 1958 (dílo vyšlo původně v Petrohradě 1893-1903). - Spřežku ou čti jako h. A. Emout & A. Meillet, Diclionnaire étymologiqut de la langue latine: Histoire des mots, Paris 1932, s. 885. 1 „Latinské úvahy středověké, které do jisté míry udržovaly kontinuitu římské theorie, kladou termín "interpres" do protikladu s "expositor" a tím naznačují aktivně interpretační, nikoliv pasivně reprodukciu cíle tohoto vykládání." (Levý 1957, s.29.) 14 V. Machek, op. cit. v pozn.4, s. 645 (heslo tlumoč). - F. Kopečný a kol., Základní všeslovanská slovní zásoba, Praha 1981, s.386. - M. Vasmer [Fasmer], Etimologičeskíj slovar' russkogo jazyka, t.4, Moskva 1973, s.72. (Překlad do ruštiny a doplňky O.N. Trubačev.) -Znaky bal (tzv. jery) zastupují specifické redukované samohlásky v nejslarších fázích slovanských jazyků. K vzniku těchto samohlásek a k jejich dalšímu vývoji viz zejm.: R. Večerka, Staroslověnština, Praha 1984, s. 43n. 15 Néméthův výklad je uveden v ruském vydání Vasmerova slovníku (viz pozn. 14). 16 K tomu viz např.: F.. Weekly, An Etymological Dictionaryof Modem English, Vol. 1 -2, New York, sl. 474 a 1474. 17 V. Dal', Tolkovyj slovar' živogo velikorusskogn jazyka, sv.4, Moskva 1956 (podle 2.vyd. zr.1882), s.411n. 104 105 vlastni bezprostřední budoucností, ani s budoucností jejích dětí. Také německý výraz pro trpný rod (pasívum) Leideform se determinologizuje a znamená spíše ,způsob, forma utrpení'. Zde může překladatel využít českého spojení trpná forma (méně již odborného výrazu trpný tvar), která může navodit zamýšlenou konotaci. Hříčku s terminologizovaným a neter-rninologicky m užitím uvedených výrazů v plném rozsahu pochopí patrně jen ten čtenář originálu, který je v jisté míře obeznámen s francouzským a německým systémem slovesných časů a rodů. Překladatel v daném případě vynechal německý ekvivalent francouzského tvaru a neuvedl ani eventuální české neparadigmatické až budu pomilován a spokojil se - jako více méně i autorka - s tím, že výraz druhá budoucnost v obou významech bude jasný jen těm čtenářům, kteří znají nějaký jazyk, v nichž se vyskytují dva budoucí časy. Celkovému porozumění textu není vynechávka na závadu. Řešit takovýto problém učenou vysvětlivkou by v překladu výrazně beletristického díla bylo jistě málo únosné. Poznámky 1 Approaches to Translation. Oxford 1982. H. Schütz, Julia oder die Erziehung zum Chorgesang. Berlin 1980. - H. Schiitzová, Julie aneb výchova k sborovému zpěvu. Praha 1986. V. PŘEKLAD A KULTURNÍ KONTEXT 32 Kulturní kontext, aluze I když má překladatel o textu, který překládá, celkově jasno, nevyhne se potýkání s jednotlivostmi, na jejichž řešení neexistuje obecný recept. Jednou z nich jsou tzv^akize. B. Hek je nazývá kulturní narážky,1 snad aby je odlišil od materiálních reálií, s nimiž je třeba nakládat jinak. Na řadě příkladů z různých textů pak dovozuje, že přesný překlad takových kulturních narážek často nebývá funkční. K. Dvořák ve svém Soupisu staročeských exempeľ konstatuje, že srozumitelnost pouhé aluze (tj. bez vysvětlivky) je možná jen při znalosti úplného znění příběhu. Aluze jsou starým problémem původních i překládaných literárních textů. Vzdělancům dřívějších epoch byly srozumitelné narážky biblické a antické, limitoval je v podstatě okruh znalostí na univerzalistickém základě latinském. Při současné explozi překládání z nejrůznějších kulturních oblastí, z nejrůznějších národních literatur nabývá ovšem otázka aluzf zcela jiného rozměru. I sebevzdělanější-mu a sebeodpovědnějšímu překladateli leccos unikne, a z toho, co postihne, Lze-často.přetlumočit jen větší nebo menší část, pokud nechce sáhnout k rozmělnění vnitřními (samozřejmě~vždy neúplnými) poznámkami nebo vys-větlivkami^pod čarou. Uvedeme nyní několik příkladů z románu, který vyšel v bývalé NDR a jehož text aluzemi přímo překypuje. Hrdinka knihy jede se svým partnerem autem podél Rýna. Text praví: Sankt Goar und drüben die Lorelei. Wehe, du stellst dir jetzt die berühmte Frage nach der Bedeutung deiner Trauer, wehe, du erzählst die Geschichte, die dir nicht aus dem Sinn geht. Das Märchen aus uralten Zeiten. ~ Sankt Goar a nad ním Lorelei. Běda, ted si kladeš tu proslulou otázku, co znamená tvůj smutek, běda, vypravíš historii, která ti nejde z mysli. Báj z pradávných časů. Autorka tu počítá s tím, že každý německý čtenář originálu pozná, že tu zčásti cituje, zčásti parafrázuje obecně známou Heinovu báseň o krásné víle, která sedává s rozpuštěnými vlasy na skále Lorelei nad Rýnem, obluzuje plavce, a ti uchváceni pohledem na ni ztroskotávají. Navozuje se tím neradostné duševní rozpoložení hrdinky. Poučený překladatel ví, že jde o Heina, vyhledá český překlad a zjistí, že se mu do kontextu příliš nehodí. Zároveň si položí otázku: je třeba nebo žádoucí vysvětlit, vnitřní poznámkou, že se tu 154 155 parafrázuje Heine? Stává se ostatně častěji, že pro citované verše nebo i prozaické úryvky originálu nelze využít ani dobrý existující překlad, protože obsah je v něm rozložen jinak než v originále neboje význam úryvku nějak posunut. Nezbývá, než pro daný kontext pořídit překlad nový. Na potíže s funkční ekvivalencí naráží překladatel u písní, pořekadel a přísloví zabudovaných v originálním textu. V uvedené knize čteme podivnou větu: Julia und Gabriel grasen am Neckar, bis sie keinen Pfennig mehr in der Tasche haben. Významy uváděné pro grasen ve slovnících (1. pasti se; 2. posekat trávu) překladateli příliš nepomohou. Dalším hledáním nebo i náhodou pak zjistí, že existuje německá lidová píseň o tom, jak on a ona pasou u Neckaru dobytek a dobře se jim vede - na rozdíl od hrdinů románu. Zjištěný fakt však nelze v překladu prakticky uplatnit a překladatel proto zvolil obecnější: Julie a Gabriel si žijí u Neckaru, až v kapse nemají ani fenik. Studenti postúpimského gymnázia v recesistických staromódních úborech táhnou poslední den školy městem. Autorka v této pasáži mění vypravěčskou perspektivu a nechává mluvit samotné studenty: Wir stimmen irgendeinen neutralen Jubel an. Lützows wilde verwegene Jagd zum Beispiel. Je to svého druhu hymna nezkrotného a neohroženého voje, houfu dobrovolnických jezdců, kteří v době osvobozeneckých válek v Německu (1813) bojovali pod vedením pruského šlechtice von Lützowa proti francouzské okupaci a rozdmýchávali povstání proti Francouzům. Autorem slov jeznámýbásníkačlenjízdy Th. Körner. Studenti chtějí provokovat profesory a místní veřej né činitele a činí tak burcující písní, proti které však nelze vznést z oficiálních míst námitky, ačkoli je v daném kontextu jednoznačným protestem proti totalitní, strachem znehybnělé společnosti. Překladatel tu sice sáhl k vnitřní vysvětlivce (Spustíme nějaký neutrální hlahol. Například o tom, jak dragouni generála Lützowa odvážně bojovali proti Napoleonovi v osvobozeneckých válkách), ale provokativní záměr studentů v překladu přesto není tak zřetelný jako v originále. V jiné situaci zpívají čtyři chovanci ústavu pro choromyslné kánon: O wie wohl ist mir am Abend, wenn zur Ruh die Glocken läuten. Bimbam bimbam bimbam. Bylo možné dvojí řešení: zvolit vnitřní vysvětlivku a text přeložit, nebo sáhnout k substituci a užít českého kánonu. V kontextu nehraje obsahová stránka písně žádnou roli, a proto bylo možno jako funkčně ekvivalentního využít známého a bezpříznakového českého kánonu Bejvávalo... V narážce na Beethovenovu 9. symfonii s Ódou na radost bylo třeba upravit standardní český text, aby vyjádři! autorčinu pointu. Jinde zmínka o jedličce okamžité navozuje německému čtenáři představu vánočního stromku z písně O Tannenbaum; v českém prostředí se nějakou všeobecně známou písní vánoční stromek neopěvuje, a nelze tudíž ani vyvolat asociaci adekvátní originálu. Věta Pagels Himmel breitet seine Sterne ~ Pagelovo nebe rozprostírá své hvězdy, kterou začíná jedna kapitola knihy, je jistě dost zvláštní, i když čtenář ví, že Pagel je učitelem a Julie studentkou na dělnické přípravce a že Julie je do učitele zamilována. Nepochopí ji ani německý čtenář, pokud nezná starou píseň německých interbrigadistů ve Španělsku Spaniens Himme! breitet seine Sterne... I zde překladateli nezbylo, než se autorčiny finesy vzdál, pokud nechtěl sáhnout k vysvětlivce pod čarou. Obecně rozšířené pijácké pořekadlo Wein aufBier, das rat ich dir nemá, zdá se, v češtině obdobu a překladatel se uchýlil k vytvoření pseudognómic-kého rčení Pivo vínem zaliti můžeš, které může budit dojem, že snad někde třeba regionálně existuje. Uvedeme ještě jednu aluzi, která zároveň využívá dvojznačnosti slov. V padesátých letech se v NDR vyvíjela snaha zavést pozdrav Freiheit, užívaný údajně německými interbrigadisty ve Španělsku, jako oficiální pozdrav zvláště mezi angažovanými mládežníky a funkcionáři, ale pozdrav se neujal. Autorka vytvořila v románu situaci odehrávající se v padesátých letech, v níž proti sobě stojí slovo Freiheit jednak ve funkci příznakového pozdravu, jednak s obecným významem 'opak nesvobody'. V překladu bylo třeba výraz svoboda zachovat, protože v kontextu hraje klíčovou roli, ale zároveň bylo nutné českému čtenáři vnitřní vysvětlivkou naznačit, k jakým denotátům slovo odkazuje. Teoretikové i praktikové překladu se již smířili s tím, že při překladu -zejména uměleckých děl - se některé informace originálu ztrácejí. Pokusili jsme se na řadě příkladů ukázat., že tím nemusí být vinna nemohoucnost překladatele nebo nedostatečnost výrazových prostředků v cílovém jazyce, nýbrž zakotvenost originálu v určitém prostředí, v tradici vlastní národní literatury. Mnozí překladatelé se snaží kompenzovat tyto ztráty na jiných místech textu a tento postup se vcelku pokládá za legitimní, i když jde o vědomé překladatelovy zásahy do originálního textu, které se nemohou stát pravidlem. Překladatel tím není zproštěn profesi on álního závazku přeložit text jako celek co nejpřesněji. 156 157 Poznámky 1 B. Dek, Kulturní narážky v textu, Slavica Pragensia 24, 1981 (1984), s. Í6n. " K. Dvořák, Soupis staročeských exempe!, Praha 1978, s. 10. 3 Helga Schütz, Julia oder die Erziehung zum Chorgesang. Berlin 5980. - Helga Schützova, Julie aneb výchova k sborovému zpěvu. Praha 1986. 4 První strofa Heinovy básně zní; Překlad Pavla Eisnera: Ich weiß nicht, was soll es bedeuten Já nevím, co duši tni hraje, daß ich so traurig bin; že dnes tak smuten jsem; ein Märchen aus urallen Zeiten, la dávná, dávná báje, das kommt mir nicht aus dem Sinn. mám pořád ji v srdci svém. Slovo wehe ,běda', kterým začíná citát, je v Heinově básni až v předposlední, páté strofě. 33 Takzvané věci nepřeložitelné Na takzvané věci nepřeložitelné zastává teorie překladu v krajních polohách dva protichůdné názory. Jednou krajností je tvrzeni, že přeložit lze všechno, druhou je názor, že každý umělecký text překladem něco ztrácí. Problém přeložitelnosti, jak známo, nesouvisí s rozdíly systémů východiskového jazyka a češtiny přímo, nýbrž s konkrétní aplikací těchto rozdílů. Jde o to, zda lze, či nelze zachovat jedinečnost formy a obsahu původního literárního díla pří nutné výměně jazykového materiálu. V literatuře o překladu a překládání se setkáváme s různým pojetím tzv. věcí nepřeložitelných. Zatímco většina teoretiků i praktiků překladu vidí tento problém právě v oné jedinečnosti a neopakovatelnosti vztahu formy a obsahu uměleckého textu ve všech jeho prvcích i v celku (Levý 1983), bulharští teoretikové S. Vlachov a S. Florin chápou problém nepřeloží tel nosti mnohem konkrétněji, především jako široce pojatý problém překladu reálií, na něž navazují i idiomy, jména, oslovení, nespisovné a jinojazyčné prvky, termíny apod.1 P. Eisner sledoval vztah formy a obsahu v té nejkrajnější podobě, tj. všímal si zvukové a obsahové stránky slov i tam, kde nejde o funkční čili záměrné využití formy v obsahu uměleckého textu. Vycházel ze zkratkovitých abstrakcí, metaforizace každého pojmenování a upozorňoval na jejich asociativní, etymologické, případně onomatopoické hodnoty. Tak dospěl k závěru takřka absurdnímu, že totiž ani n. der Frühling, ani a. spring nelze ve všech aspektech přeložit českým slovem jaro, nebo že česká expresiva vyčouhlý, vykutálený, obejda, drigrešle nemají ekvivalenty v žádném jiném jazyce." A byl to právě P. Eisner, kdo se ve své překladatelské praxi snažil tento svůj základní axiom tak odvážně a zároveň tak úspěšně vyvracet. Příkladem názorového protikladu, tj, „víry v přeložitelnost všeho", je stanovisko G. Šengeliho uváděné Etkindem, že totiž prakticky každý kalam-bur lze přeložit. Ostatně i sám Etkind je spíše optimistou než skeptikem.3 Soudobá teorie překladu uvažuje o problému přeložitelnosti zpravidla ve-vyhraněnější podobě, tj. sleduje funkční návaznosti formy a obsahu překládaného literárního textu, jejichž největšt frekvence je bezesporu v textech básnických a jež jsou vesměs plodem jazykové kreativity. Funkční návaznost formy a obsahu, z níž vyplývají obtíže přeložitelnosti, však není omezena jen na literární text. Nejčastěji se uplatňuje ve slovních hříčkách (v podobě různých sloganů, anekdot apod.) i v běžné komunikaci, srov. např. n. Wer rastet, der rostet v sémantickém překladu Kdo odpočívá, ten rezaví, což, má-li i v českém převodu fungovat jako slogan, je třeba převést, případně substituovat tak, aby byl i v české podobě obsah vázán na eufónii (např. Kdo si rád pohoví, ten brzy zrezav; apod.). Typologie funkčních souvislostí formy a obsahu textových prvků dosud neexistuje a je otázka, zdaje v obecné a vyčerpávající podobě vůbec možná. Pokusíme se tedy alespoň upozornit na některé typy. Slovní hříčky ve východiskovém jazyce mohou být založeny na homonymu, polyiexii či synonymii takového druhu, že k nim nelze v češtině nalézt protějšky s odpovídající strukturací. Tak a. titul básně Exits (exit jako východ i jako lékařský termín exitus) nelze s ohledem na kontext přeložit bez obsahové ztráty pouhým jedním slovem, nýbrž např. jako Exily a východy, příp. Odchody a východy. K obtížně přeložitelným prvkům patří také funkční využití gramatického rodu substantiv, především při personifikaci předmětů (např. sch., bulh., maked. topola ,topoľ využité jakožto femininum při zosobnění ženy v milostné básni). Podobné problémy (tj. v souvislosti s personifikací) vznikají přirozeně i v překladech z jazyků geneticky vzdálených, srov. např. n, der Tod (mask.) = smrt (fem.), die Sonne (fem.) = slunce (neutr.), die Fichte (fem.) = smrk (mask.), die Trauer (fem.) = smutek (mask.) apod. Kategorie eufonických prostředků navazujících na obsah, jež je nejčastěji využívána v poezii, zahrnuje mnoho typů. Patří sem mj. etymologické slovní hříčky, např. n. Brecher ~ Verbrecher ,drtič = zločinec', aliterační využití shodného znění slov, např. r. volja všech voľ neje vol'.../... bolej všech hoľ neje bol' (A. Blok), n. Wort und Wert, Baum und Bach apod.., využití shodného znění slov a slovních spojení, např. r. Večer útech, I U tech smelých berez— (Chlebnikov) aj. Zvláštní kategorií z hlediska přeložitelnosti je využívání narážek na rovině slova, syntagmatu i věty. Na rovině syntagmatu a věty tu samozřejmě 158 159 nejde ani tak o preklad idiomatických spojení, jež mají v češtině nezřídka pragmatický ekvivalent (srov. a. trim one 's sails to the wind, n. den Mantel nach dem Wiiid drehen, r. deržat' nos po vetru ~ č. kam vítr, tam plášť), nýbrž o prípady, kdy je idiomatických spojení využito v nových obrazných formacích. Patří sem nejrůznější modifikace ustálených spojení a slov, například logické analogie nebo logické opaky existujících výrazů, srov. a. businessgirl jako protějšek k businessman, využití ustálených spojení ve významu přeneseném i doslovném, jako např. a. verše The yawning sack holds economic murder I And wives and childern fiil it with thcir ciamour = ,Zejíc( pytel [vyhazov] obsahuje existenční vraždu t a manželky a děti jej naplňují nářkem' jsou založeny na dvojznačnosti slova sack (na významu spisovném a hovorovém), proto musí český překlad hledat podobný dvojznačný ekvivalent, který by zachoval slovní hříčku: Vzdouvajíci se padák je existenční vražda I a manželky a děti ho zatěžují nářkem. Také jazyková komika patří k problémové oblasti, kde se často setkáváme s nepřeložitelností, jí však je věnován zvláštní výklad (viz kap.22). Uvedené příklady jen letmo naznačují situace, v nichž se zcela právem uvažuje o nepřeložitelností. Je zřejmé, že obě krajní stanoviska k problému nepřelo-žiielnosti jsou zjednodušující, že je třeba řešit každý případ zvlášť. Míru nepřeložitelných prvků mezi kterýmkoli východiskovým jazykem a češtinou lze sotva kvantifikovat, je pohyblivá, závislá na stupni jazykové kreativity každého literárního textu a v jednotlivostech na víceméně náhodných shodách či rozdílech obou jazyků a kulturních kontextů. Při řešení takových situací sotva pomůže teorie, překladatel se musí spoléhat jedině na vlastní tvořivost a vynalézavost. Poznámky S. Vlachov &. S. Flotil!, Neperevodimoje vperevode. Moskva 1980. 2 P. Eisner, O věcech nepřeložitelných, Slovo a slovesnost 2, 1936, s. 230-238. 3 Je. Eíkind, Poezija ipersvod, Moskva 1963, s. 39-71. - Srov. tézCh. Pagnoulle, Translatíng poems: A precarious balance, Babel 38, 1992, 3, s. 139-148. 34 Jazyková etiketa v překladu Jazykovou etiketu lze pokládat za součást norem, jejichž respektování společnost vyžaduje a zajišťuje tak optimální interpersonální komunikaci. Sémantická a gramatická struktura výrazů je ve všech jazycích určena praginaticko-společenskými faktory, k nimž patří mj. postavení partnerů komunikace (společenská symetrie nebo asymetrie), společenská úloha adresáta (např. otec, zákazník, učitel, pacient), charakter vztahu mezi partnery (formální, neformální, pozitivní, negativní), situace mezi partnery (soukromá, oficiální) apod.' K vyjadřovacím normám jazykové etikety řadíme oslovení, pozdravy, seznamovací obraty, vyjadřování žádostí, díků, blahopřání, soustrasti, omluvy, uznání, poklony, pokárání atd. Kromě lexikálních a frazeologických prostředků, jež se většinou v jazykové etiketě uplatňují, setkáváme se v češtině (také v němčině, francouzštině a rovněž i v ruštině a dalších slovan- ■ ských jazycích) i s prostředky morfologickými ve formách tykání, vykáni, případně ve starší Češtině ve tvarech onkání a onikání. Problémy při překladu vznikají buď z rozdílů v prostředcích jazykové etikety ve východiskovém jazyce a v češtině, anebo z rozdílů v užívání týchž prostředků, podmíněných odlišnou společenskou situacj^Vesměs jde však o takové prvky textu, pro něž se v češtině hledá funkční ekvivalent. S existencí rozdílných prostředků v obou jazycích si překladatel obvykle poradí snáze než s jejich rozdílným užíváním. Tak např. překladatel z ruštiny ponechává v oslovení cizí osoby křestní jméno s patronymikem, případně je zamění příjmením, strohé oslovení příjmením zpravidla doplní, např. pane Zybkine; překladatel z angličtiny vynechá případné křestní jméno manžela u příjmení vdané ženy, yětšinou celkem bez problémů najde funkční ekvivalenty, tj. výrazy a obraty, jež jsou v češtině v podobných situacích běžné. Rozdílné prostředky v jazyce východiskovém a cílovém jsou častým překladatelským problémem u tzv. honorativ, tj. forem tykání a vykání, zvláště tam, kde je jejich rozlišení funkční, tj. kde se váže na určitý obsahový nebo estetický záměr literárního díla. Český překladatel Puškinova Evžena Oněgina je v tomto ohledu např. ušetřen problému, co si počít se známými partiemi Tatjánina dopisu, zatímco překladatel do angličtiny musí vyřešit funkční odstínění hrdinčina kolísání mezi tykáním a vykáním, jež je výrazem jejího citového napětí (...Ja k varn pišu... Ty v snovidenijach mne javilsja... No mne porukoj vaša čest'...), jinými prostředky." Překladatel do češtiny musí zase řešit případy opačné, tj. musí rozlišovat, kdy např. v anglickém textu situace odpovídá českému tykání a kdy vykání. ■ Už J. Levý se zmínil, že o českém překladu anglického you lze napsat celou studii, a ilustroval to na překladech Shakespearových textů, v nichž bez zjevného podnětu originálního znění kolísá mezi tykáním a vykáním týž překladatel (Levý 1983). Rozdílná řešení anglického you a morfologicky nerozlíšených tvarů imperativu dokládá ostatně i mnoho jiných textů, mezí 160 161 nimi i čtyři překlady Carrolovy Alenky v říši divů: a. speak English tu řeší dva překladatelé jako mluvte, dva jako mluv? Překladatelské problémy vznikají také při převádění shodných jazykových prostředků ve shodné platnosti, avšak v rozdílném užití. Překladatel z bulharštiny musí například často řešit společenskou asymetrii, jež neodpovídá českým společenským konvencím, např. situace, v nichž nadřízený muž tyká podřízené starší ženě, zatímco ona jemu vyká, případně kolísání mezi symetrií a asymetrií tam, kde naše domácí konvence uplatňuje komunikační symetrii. Prostředky jazykové etikety někdy mohou korespondovat i mezi jazyky geneticky nepříbuznými, a tak třeba bodré familiární oslovení v 1. os. mn. čísla, jako a. How are we today?, n. Wie geht es um heute?, r. Kak my sebja segodnja čuvstvujem? má v češtině dokonalý formální i funkční ekvivalent: Jakpak se dnes máme? Zdvořilostní obraty při překladu většinou nepůsobí obtíže. Volba českého ekvivalentu je tu vesměs otázkou znalosti, nikoli překladatelské vynalézavosti, a to jak znalosti komunikativní, tj. etiketní hodnoty originálního výrazu, tak i jeho kontextu. Bez znalosti kontextu lze sotva přeložit b. zapovjadaj, zapovjadajte, neboť odpovídá zdvořilostním výrazům nespecifikovaným, jakoprosím, račte, ale i specifikovanýmjakopojďtedále, poslužte si, berte si, posaďte se apod. Právě tak je třeba znát kontext u a. / am afraid, jez odpovídá českému obávám se a bohužel. Jen v kontextu lze správně přeložit větu / am afraid, I havent got that book ~ Obávám se, že tu knihu nemám i Tu knihu bohužel nemám, zatímco věta / am afraid, I haven't a telephone ~ Bohužel nemám telefon je jednoznačná i bez kontextu. U některých zdvořilostních obratů se sémantický a funkční ekvivalent kryjí, u jiných nikoli. Srov. např. b. kážete! ,řekněte, mluvte', jež odpovídá svou komunikační hodnotou č. co si přejete?, neboř. Nu, čto vy!, odpovídající č. Ale jděte!, Ale prosím vás!; vinovat ~ omlouvám se; prosu izvinenija = omluvte mě, prosím; ne serdites' ~ nezlobte se apod. Výrazy a prostředky jazykové etikety patří k těm prvkům literárních textů, jejichž správný překlad je sotva myslitelný bez znalosti nejen jazyka, ale i prostředí, o němž text pojednává. Poznámky 1 M. Rulfová, Problematik der sprachiichen Etikette im Tschechischen. - In: Linguistica X, Praha 1984, s. 79-100. E. Osers, Some Aspccts of the Translation of Poetry, Meta 23, 1978, 1, s. 7 19. 3 A. Macurová, K problémům překladu pragmatických charakteristik textu. - In: O překládáni literatury pro děti a mládež, Praha 1988, s. 18-29. 35 Oslovení jako překladatelský problém o. ■ Motto: Marcellus Vy mate školy. Oslovte to vy! Shakespeare Oslovení patří do skupiny těch problémů, které (samozřejmě i při dobrém "překladu) signalizují cizost originálu, jinak řečeno „dodávají mu lokální či temporální kolorit". Otázka, má-lí být na přeloženém textu znát jeho provenience, či nikoliv, patří do série těch kontroverzních názorů, které jsou v překladatelských kruzích neustále předmětem diskuse (dále jde o to, má-li být překlad pěkný či věrný, aktualizovaný či neaktualizovaný apod.). Spolu s oslovením patří mezi tyto signály i pozdrav, vlastní jména v celém-svém rozsahu, reálie, částečně frazeologismy apod. Abychom mohli správně chápat oslovení jako překladatelský problém, připomeneme si některé okolnosti známé z běžné denní praxe, z životní zkušenosti i z jejich umělecké transpozice. Je pochopitelné, že závažnost oslovení (nebo vůbec jeho výskyt) je v literatuře dána žánrem: např. drama, jehož základním textovým schématem je dialog, má oslovení jako inherentní, textotvorný i stylotvorný element. Podobně je tomu v těch pasážích beletrie, ev. i jiných žánrů, kde je dialog prezentován. Oslovení je především problém sociologický. Promítá se do něho vztah společenské hierarchie (nadřízený, podřízený), někdy i kvalifikace (akademické tituly), věkové rozdíly (starší, mladší), osobní vztahy nejrozma-nitějšího druhu, jako povýšenecky aj. Oslovování hodnostářů (světských či církevních) tvoří samostatný problém (Vaše Excelence, Vaše Svatosti; ruské oslovení hodnostářů Vaše Vysokoprevoschoditeľstvo) a vyžaduje znalost dobových reálií. Do oslovení se promítají i určité konkrétní fáze historického vývoje, tendence spontánní i institucionální. Převratnými společenskými změnami bylo motivováno např. francouzské oslovení citoyen ~ občane, a též ruské tovarišč ~ soudruhu. V systému komunikačních vztahů má tak oslovení své prvořadé místo^ Zajímavé je proto sledovat, jak hlubší společenská přeměna je provázena především masovou, jednoznačnou a přímočarou změnou oslovení. Návrat k tradičnímu českému oslovení pane, paní, k němuž došlo před našima očima, je zajisté nej markantnějším jazykovým symptomem hlubokých společen- 162 163 ských přeměn. Institucionalizované oslovení soudruhu (v úředním styku, ve škole, v armádě) se redukovalo na okruh příslušníků strany, z něhož vzešlo. Ostatně i v době paušálního oslovování soudruhu (soudružko) byla jistá diference. Toto oslovení nepřipadalo v úvahu, šlo-li o pacienta, který oslovuje lékaře; naopak bylo monopolizováno ve spojení s titulem akademik. To vše mělo jistě své logické opodstatnění. Z hlediska čistě lingvistického lze říci o oslovení soudruhu tolik, že bylo faktorem fixujícím náležitou podobu vokativu (pátého pádu): jedině soudruhu Vaňku, ale ve spojení s oslovením pane slyšíme zpravidla pane Vaněk (vedle náležitého pane Vaňku). Ve styku s různými institucemi jsme měli do nedávné doby možnost se setkat s řadou případů oslovení neadekvátního. Např. na bytové komisi oslovila referentka žadatele „Podívejte se, Skořepa... " Případy, jako „Novák, pojď sem," nebo dokonce ,J