BIBLIOTÉKA
(LASSIKO ŘECKÝCH A ŘÍMSKÝCH
vvdívaná
TRIDOU CESKE AKADEMIE CISARE FRANTIŠKA JOSEFA
PRO VÉDY, SLOVESNOSŤ A UMĚNÍ.
CISLO 26.
M. TULLIA CICE RONA TEOJE KNIHY O ŘEČNÍKU.
M. TULLIA CICERONA
v v ŕ
TROJE KNIHY O RECNIKIJ
PRELOŽIL
JAN VOBORNÍí
PS.ELOŽIL
JAN VOBOENÍK.
V PEAZE.
N ÄKLADEM ČESKÉ AKADÉMIE CÍSARE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VEDY, SLOVESNOSŤ A UMENÍ.
E
V PRAZE.
NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE ClSARE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VÉDY, SLOVESNOSŤ A UMĚNÍ.
C £
C , -V
Rev. 78!
TISKEM ALOISA WIESNERA V PKAZE,  KNIHTISKAŘE ČESKÉ AKADEMIE CÍSA&E FEANTIáEA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOSŤ A UMENÍ A C. K. ČESKÉ VYSOKÉ ŠKOLY TECHNICKÉ V PRAZE.
J
h
t} V 0 D.
1. Kulturní dědictví klassického starověku jest hellenské uměni a filosofie, římské prá.vo a -výmluvnost t. j. slovesná forma dějepisců, básníků a řečníků,
Rím vštípil Evropě smysl státního pořádku, práva a kázně; to je veliké dědictví, neboť státní pořádek jest základní podmínkou civilisace (Chamberlain). Světového tohoto významu by byl Řím nedosáhl ani nejvítěznějšími výboji, vůbec žádnou mocí fysickou, avšak ani ctnostmi staré, předpunské republiky, ani mrtvými kodexy doby císařské. K tomu bylo mu potřebí, aby se vykázal schopnostmi práce kulturní, a tu bylo třeba dáti se proniknouti vzdělaností hellenskou, ale tak, aby římský duch byl k práci jen podnícen, nikoli utlačen. Vrchol takového zúrod-ňujícího splývání ducha římského s řeckým značí Cicero, a spis jeho de oratoře jest toho nejnázornějším obrazem a výrazem. Ciceronův význam není v činnosti jeho praktické ani politické ani soudní řečnické, nýbrž v nesmírném úsilí o obohacení římského ducha pomocí řecké vědy a o nej vytříbenější formu jazyka a slohu. Cíceronem se římská (latinská) řeč -ji" literatura prosaická povznesla z nedokonalého stavu k oné klassičnosti, jaké důstojnost a světový význam římské říše potřeboval. V
Toho svědkem prvním byl Plinius, jenž maje nilůviti o Cice?, ronovi takto praví: „Vítej, první otče vlasti, první občane', jěnz jsi mluvou slávověnců dobyl, otče latinské vzdělanosti a věd, jenž jsi — což jest nade všecky slávověnce! — vládu římského ducha rozšířil vůkol, až kam sahají hranice římské říše." (Nat. hist, VII 30. 117.)
Vtělovací formou snah Ciceronových bylo řečnictví, k němuž byl zrozen a povolán. Cicero pochopil správně, že jest řečník kulturním ideálem doby.  Proto se nebál obdařiti jej úkolem
o
ohromným a obsah jeho pojmu tak rozšířiti, aby se do něho vešla celá duševní velikost římská, naplněná veškerým věděním současnosti. Nebál se ani chtíti ideálu toho prakticky dosaho-vati, jak o tom svědčí jeho život.
2. Narodil se roku 106. př. Kr. na otcovském statku blíže Arpina z rodiny rytířské. Jeho děd („M. Cicero senex" de or. II 265) žil v Arpině u veliké vážnosti, měl řecké vzdělání a byl M. Antonia Orátora důvěrným přítelem. Otec Ciceronův měl velké známosti s nej znamenitějšími osobami té doby v Řitně, ale státní službě se nevěnoval. Aby mohl náležitého vychování poskytnout! synům, přestěhoval se do Říma. V rodině byli mimo ito dva strýcové, otcův bratr Lucius Cicero („patruus" de or. II 2) a muž matčiny sestry Aculeo, oba velice vzdělaní, s řečníky Crassem a Antoniem dobře známí. S bratry Markem a Quintem byli společně vychováváni také jejich bratranci (,,consobrini"), synové Aculeonovi. Sám Crassus na vychování jejich jaksi dohlížel a vhodné učitele jim vybíral. Celé ovzduší rodiny bylo plno ušlechtilých snah a řecké kultury. Uvědomiv si mladý Cicero své veliké nadání a naděje své rodiny, pocítil ctižádost, která nabývala rázu stále smělejšího a velkolepějšího. Tím se zmohla jeho energie a mravní síla tak, že se oddal neumorným studiím, aby všestranně vyzbrojen vystoupiti mohl na jevišti ohromného Říma a přihlásiti se o věnec slávy světové. Mladší bratr Quintus nevěřil v kulturní ideál jeho, ani v takového řečníka, o jakém snil Marcus; tu se oba bratří rozcházeli (I 5), jakož se vůbec povahou velice lišili, ale přes to věrně k sobě lnuli. Střízlivější Quintus varoval bratra před nebezpečími velikého, světa slávy, ale ovšem marně (III 13).
Vedle členů rodiny a Crassa působili na Ciceronovo mládí také básníci Accius a Archias. Římskému právu jej učili Q. Mucius Scaevola pontifex a později Scaevola augur. V sedmnácti letech (r. 8lJ) sloužil ve vojště a po návratu z vojny se oddal studiu řecké filosofie tak, aby poznal všecky hlavní soustavy a školy její; do epikurské filosofie jej zasvěcoval Faidros, do novoaka-demické školy Karneadovy jej uváděl Filon, do stoické Dio-dotos. Tento filosof jej také vyučoval dialektice čili logice. Mimo to poslouchal řečnictví Molo novo. (R. 88—84.) Z té doby po-
chází Ciceronův řečnický spis De inventione s. rhetoricorum libri („quae nobis pueris exciderunť'1 5). Také se zabýval překládáním z řečtiny.
V těch letech propuklo v Římě dávné nepřátelství mezi Sullou a Mariem čili mezi stranou šlechtickou a lidovou. Sulla byl zvolen na rok 88. za konsula a mělo se mu dostati velitelství v důležité válce s Pontským králem Mithridatom. Ale tribun lidu P. Sulpicius Ruius se přičinil, aby velitelství to dáno bylo Mariovi. Rozezlený Sulla obrátil vojsko na Řím, zmocnil se ho a provedl strašnou pomstu na odpůrcích. Tribun Sulpicius Rufus byl zabit, Marius uprchl clo Afriky, Ale následujícího roku byl konsulem L. Comelms Cimia; ten zase Maria z Afriky povolal, zmocnili se Říma a způsobili hrůzyplné krveprolití (r. 87), v němž veliké množství nej vzácnějších mužů ze šlechty bylo strašlivě povražděno, mezi jinými též Antonius Oratoř a Caesar Strabo; mnozí se sami usmrtili (III 9—10).
R. 86 Marius zemřel, ale Cinna ještě po tři léta tyranii provozoval. Když Sulla konečně bývalý pořádek zase obnovil (r. 81—81), počal Cicero praktickou činnost řečnickou. První řeči se nezachovaly. První ze zachovaných řečí byla v soukromé při (pro Quinctio r. 81), ale už r. 80 dovedl mladistvý řečnili vzrušiti davy Říma neobyčejnou událostí, jejíž se sám učinil hrdinou, a uchvátiti uměním, jakého Řím dosud neslýchal. Mladý Říman Sextus Roscius, otcom všelijak pronásledovaný, byl po smrti otcově od lakotných strýců obviněn z otcovraždy. Žaloba byla zřejmě křivá, ale žalobci byli mocni a stáli pod ochranou Sullovou, vlastně obávaného chráněnce jeho Chrysogona. Situace ubohého obžalovaného byla zoufalá, zlosynové se už dělili o kořist. Šlo j en ještě o hrdlo a čest. Na horkou a nebezpečnou pudu této nevděčné pře nechtěl nikdo vstoupiti ze starších, zkušených řečníků. Mladý Cicero v tom viděl příležitost povznesli se rázem nade všecky. Vášnivá ctižádost mu dodala odvahy a smělosti, že se nebál ani Sully ani jeho elrráiiěnců. Měl řeč za Sexta Roscia, „řeč skvostně svěží, která jiskří a třpytí všemi barvami mluvy. Z obhájce učinil se žalobcem. Hněv Sullův odrazil groteskním pochlebenstvím, přemocného oblíbence však, bezcennou otrockou duši, zničil a soudce podnítil k ušlechtilé odvaze. Sensace byla nej-
větší." (Th. Birt, Dějiny římské literatury.) Když byla vášeň ukojena a velikého vítězství dosaženo, vrátila se rozvaha, a rychlé odcestování Ciceronovo do Athén (r. 79) bylo dost možná přece jen ze strachu pred Sullou, protože se dříve nevrátil, dokud nebyl Sulla mrtev. Celá dvě léta (79—77) se vzdělával ve filosofii a řečnictví v Athénách, Malé Asii a na ostrově Rhodu.
R. 77 se navrátil do Říma, oženil se a nastoupil dráhu úřednickou („cursus honorum" I 1), spojenou s klopotami volebními („ambitionis occupatio"), při nichž si vítězství dobýval hlavně zásluhami řečnickými („infinitus rerum íorensium labor"). Byl quaestorem, aedilem. praetorem a konsulem. Každý úřad znamenal se mu nějakým činem řečnickým, jenž mu dobyl nové slávy, ale zaplétal ho také do poměrů a situací stále nebezpečnějších. Ze strachu před Catilinou zvolila ho šlechta, za konsula; potlačil to spiknutí (..consulatu clevenimus in medium rerum omnium certamen atque discriinen" I 3), ale za to se r. 58 na něho vyřítil poštván od vznešených nepřátel toho úspěchu, tribun Clodius, a stalo se, čeho se slávychtivý a vítězstvím opojený Cicero nenadál: byl vypuzen z Ríma, palác jeho na Palatinu i villy na venku zbořeny, všecko štěstí zpustošeno. Slávou a vděkem zrazen, byl Cicero i mravně zdrcen. Byl sice už příštím rokem 57 opět do Ríma povolán a náhrada mu dána, ale poměrů již neovládal. Těch se zmocnili velicí vojevůdcové Caesar a Pom-peius. Proto se Cicero r. 56 uchýlil na svůj venkovský statek a oddal se spisovatelské činnosti. R. 55 napsal veliké a nejdů-ležitější své dílo Troje knihy o řečníku.1)
Ani v zátiší ho události neponechaly; musel do Ríma obhajovat přátel nebo se účastnit politických dějů. R. 52 obhajoval přítele Miíona, ale nešťastně, r. 51 byl v Kilikii prokonsulem, r. 49 se dal na útěk za Pompeiem, ale vrátil se a smířiv se s Cae-sarem oddal se opět v zátiší Tuskulanském činnosti spisovatelské. Smrtí Caesarovou r. 44 byl opět vybouřen, neboť v čele vrahů stál milý jeho přítel Marcus Brutus, jemuž pospíšil na pomoc proti triumviru Antoniovi. Za to odsouzen a t. 43 na útěku z Ríma
l) Názvem „Troje knihy" překladatel následoval příkladu humanistů: Šesterý knihy, Devatery atd.
f
zabit. Hlava a ruka jeho přibity na foru na řečniště. Zachovaných řečí je 57. Mimo to jsou od něho četné spisy o řečnictví, o filosofii a zákonech, pokusy dějepisné a básnické, a veliké množství dopisů, jež náležejí obsahem i slohem k pokladům klassicke literatury.
3. K správnému pochopení významu díla, jakým jsou Troje knihy o řečníku, jest potřebí stručného přehledu vývoje řečnictví. Umělé řečnictví a theorii řečnickou začali na Sicilii Tisias a Korax. Gorgias Leontinský přinesl umění to do Athén; mělo ráz sofistický. Na obsahu tolik nezáleželo, jen na logických formách a sofismatech; vědecké to ještě nebylo. Hlavní pěstitelé toho další byli Antifon, Lysias a Isokrates. Platon usiloval o to vy-trhnouti řečnictví ze sofistiky a pouhé praktické techniky, a dodati mu filosofického a psychologického základu. Žádal obsah, žádal vědu a chtěl, aby bylo řečnictví jakýmsi odvětvím filosofie. Měl ho v tom popdorovati Isokrates, avšak ten se dal cestou sofistického řečnictví formálního. Následovníkem Platonovým by] Aristoteles. Tomu bylo řečnictví uměním nalézti v každém ťhematě přesvědčovací jádro; obsahem řečnictví jsou dokazovací prostředky; tedy jistý druh dialektiky jest řečnictví, ale cíle svého nechce docházeti poučováním odborně vědeckým, nýbrž poznatky všeobecnými. Při důkazech neužíval zásad věd odborných, nýbrž zásad obecně platných (tótuol, loci), hlavně filosofických. Vytknuv takto poměr řečnictví k ostatním védám, za přední úlohu řečníkovu vystavil umění dokazovací a sice 1. dokazování pro přesvědčení rozumové, 2, pro vzbuzení a získání důvěry a 3. pro vzbuzení příznivé nálady u posluchačů. Druhy má řečnictví tři: jsou řeči soudní, politické a slavnostní. Hlavní váhu kladl na obsah, věc. Důkaznou moc mají miti věci samy. Formu odbýval krátce: je to výběr slov, uspořádání věcí a přednes.
Formu řečnickou vypracoval Isokrates; začátek učinili Thrasymachos a Gorgias. Formu dle nich dává slohová dokonalost, úměrná sestava vět, stavba a členění period, libozvuk a rhytmus a ušlechtilá ozdobnost řeči (tropy a figury, lumina).
Více než peripatetik Aristoteles působili stoikové, jichž mistr se záhy obrátil k rhotorice. V Pergamu získali  stoikové vliv
10
u
v literatuře; spojili studie rhetorieké s grammatickými, kritickými a literárne esthetickými. Po nich přišly směry eklektické. Z četných tkeoretiků vynikl starší Hermagoras, jenž se vyznamenával dovedností látku o rečnictví tříditi a děliti na druhy, oddíly a pod-oddíly. Tento systematický ráz scholastický se vtiskl rhetorice už navždy. Tento starší Hermagoras žil kolem polovice druhého století př. Kr. (Hermagoras mladší žil až za časů Tiberiovýeh.) V řečnické theorii Hermagorově šlo především o logickou práci, o výměr pojmů, stanovení nadradenosti a podřaděnosti pojmů, o druhy a třídy, o obecné zásady a o invenci či vynalézání látky. Potřeba přirozeného nadání, vědeckého vzdělání a výcviku byla věcí vedlejší. Byla to nauka, která se hodila clo školy pro začátečníky.
4. Cicero se v ní s bratrem také vzdělávali. Památkou toho byl spis De inventione. Ale po létech zatoužil Cicero podati jinou nauku, živou, totiž o celou rozsáhlou praxi opřený živý obraz vývoje pravého řečníka; žádný abstraktní systém, ale praktické zkušenosti a názory živých osob; nikoli popis cíle (ideálu) hotového (tím je spis Oratoř), nýbrž cestu k cíli. Úplně bez theorii to nešlo a tu se Cicero vrátil k starým mistrům, k Aristotelovi a Isokratovi; ke školám následujícím zaujal stanovisko odmítavé.
Tak vznikly Troje knih// o řečníku. Pohnutky k sepsání byl)*: přání bratra Quinta, aby Marcus na základě rozsáhlé činnosti své řečnické vypsal názor svůj o umění řečnickém; za druhé vlastní puzení, aby mladým Římanům ukázal ideál pravého řečníka s podmínkami, jak se dosahuje; pak aby zbudoval památník velikým učitelům svého mládí a při tom jako mimochodem poukázal na poměr umění a velikosti své k umění a velikosti předchůdců.
Cesta, kterou Cicero líčí a žádá, je dlouhá i obtížná; řečník má miti studie právnické, filosofické, historické, grammatioké; má konati cviky písemní a ústní, a konečně se podrobíti zkouškám skutečného života. Učení nevykládá sám, za sebe dává mluviti osobám jiným, vespolek o rečnictví rozmlouvajícím.
Forma dialogu není platónská, kde se cíle poznání dochází společnou myslivou prací účastníků, nýbrž aristotelská; účastníci hovoru jsou mistři a žáci; mistři vykládají samostatně své názory,
'žáci vyjadřují pouze dojmy, dělají poznámky a časem pohádají k dalším výkladům. Též předmluvy k jednotlivým knihám jsou aristotelské. Avšak vykladačem v aristotelské formě jest Aristoteles sám, kdežto Cicero úplně ustupuje, v rozmluvách do
i pozadí a mistrů vykládajících má několik; platónské jsou úvodní
scenerie, scénická výzdoba, střídání scény, dramaticky živé "výstupy, přicházení osob a odcházení, dále náladovost úvodů. Od Aristotela i v tom se odchýlil, že nevykládá názor jen jeden, svůj, nýbrž názorů více, které vespolek bojují a bojem se tříbí. Ale osoby zastupují každá svůj názor pevně a přesvědčeně; souhrnný vý-sledek si utvoří čtenář sám.
Ciceronovým přesvědčením bylo: pravým řečníkem se nelze stati pomocí běžných nauk, jak se podávaly ve školách řeckých učitelů; ani pouhým praktickým výcvikem u veřej-
., nosti; nýbrž jest potřebí rozsáhlého vzdělání a sice filosofic-
kého, a to spojití s praktickou činností. Ale mladým Římanům se zdálo, že toho není třeba, když Crassus a Antonius dosáhli velikosti úplně bez řeckého vzdělání. Cicero v předmluvě knihy druhé předsudek ten zvlášť vytýká a vysvětluje z nedorozumění. Není pravda, že neměli Crassus a Antonius řeckého vzdělání; měli, ale nehonosili se jím římskému lidu; sami graecomanů ne-
| milujíce, nechtěli se řeckou vzdělaností posluchačům odcizovati.
Ale v důvěrném hovoru vysvitne přátelům zcela jasné z obsahu i formy výkladů, jak značného vzdělání řeckého oba řečníci nabyli.
Rozmluva v Crassově Tuskulanu není jakožto událost věc vymyšlená; stala se skutečně, vypravoval o ní Ciceronovi sám z účastníků jeden, Cotta, ale obsah byl jiný. Dobou rozmluvy jest rok 91, plný vnitřních rozporů mezi stavem senátorským a rytířským, šlechtou a lidem; těžká mračna bouřenosná visela nad Římem; hřmělo v dáli a blýskalo se už; teskno bylo a dusno; veliký historický' útvar, římská republika, stonala vnitřním neduhem a zmítala sebou v bolestné křeči. Ohromná moc zplodila nekonečnou lakotu a sobectví, a nádhera římských velmožů vy-ssávala krev ubohých provinciálů a ta volala tiž o pomstu. Nebylo už ani cti ani spravedlnosti v státě, jenž dal světu soustavu práva. Takové jest ryze historické, ale chmurné pozadí obrazu. Ale scéna obrazu jest krásná, utěšená krajina zelená, plná rozkoš-
12
13
ných útulku a besídek, nádherný park s velkolepou, jasně bělo-skvělou villou s mramorovými sloupy a stěnami; ze sloupové síně vychází četa mužů v hovor zabraných; zastavují se pod košatým platanem; otroci piiskakují s polštáři a připravují pohodlná lehátka na zemi; vznešená šlechta si hoví a baví se. Sedý stařec, dva mužové a dva mladici. Stařec jest Q. Mucius Scaevola, zvaný augur, zni slavného Laelia Moudrého, tchán Crassův. Byl jako všickni Muciové oddán studiu práv, jichž byl výborným znalcem. Proto byl nakloněn stoické filosofii v mírné formě Panaetiově. Jako přísný právník a státník byl věrný Říman, ale přál i řeckému vzdělání, nenáviděl však graecomanů. Řečníkem byl jen jednoduchým, střízlivě jasným a rozumovým. Rád se přidržoval litery zákona a stával se pedantickým. Ale byl vlídný, ochotný muž, pevný, neohrožený charakter. Když se Sulla zmocnil Ríma a dal v senátě odsuzovat Maria, jen Scaevola se odvážil Maria hájiti.
Druhý, velice vážený host na Tuskulanu jest M. Antonms Oratoř. Narozen r. 1.43 př. Kr.. děd triumvira M. Antonia a otec onoho G. Antonia, jenž byl konsulem s Ciceronem. Skvěl se vedle Crassa slávou velikého řečníka (proto dostal příjmení Oratoř); vynikal ve vynalézání látky a v důmyslných kombinacích a sestavách dokazovacích prostředků; měl klid a rozvahu dobrého vojevůdce; uměl postupovati, couvati, klamati, v čas vyrážeti ze zálohy a potírá ti prostředkem, jenž mu třeba v samém boji napadl; tak byl duchaprítomný, že uměl užiti okamžiku. Vzdělání měl, ale děkl se, jakoby neměl; přál více samostatnému a praktickému vývoji, než theoriím.
Ten, na něhož všickni hledí, on však na žádného a jen sám svým myšlením jest zaměstnán, jehož úbor, tvář, jemné a vykrá-šlené ruce, a každý pohyb jeví nej vybranější eleganci a vkus, jest sám pán domu, hrdý a vznešený L. Licmius Crassus. Není ještě "zcela padesátník (nar. r. 140)3 ale tvář má již ustaranou, bledou; trpí srdeční vadou a velikými starostmi o budoucnost Ríma. Rodičů je neznámých, ale příbuzenstva velikého. Sám se povznesl uměním řečnickým a nabyl velikého vlivu a vážnosti. Byl vlastním zakladatelem řečnické krásné formy, proto musí (v třetí knize) vykládati přátelům o formě. Vyznačuje ho vznešená, vážná dů-
stojnost, ale i jarý humor a jemný vkus. Na své řeči se pilně připravoval a tím poutaly především hloubkou. Bývaly dychtivě poslouchány. Jímavý byl jeho vnitřní oheň, neboť mluvil jen z pevného přesvědčení; znal cit, chtěl vždy pravdu a dobro. Byl to drahocenný typ římské aristokratické kultury, která spojovala se staiou velikostí a silou římskou moderní řeckou uhla-zenost. Názor na řečníka má ciceronsky vzletný a ideální, žádá si obsáhlého vědění a vzdělání filosofického. Proto se řečnění jeho lépe uplatňovalo v lidových shromážděních a v senátě; ale i před soudem vždy zvítězil.
S ním z města přišel čestný jeho průvodce a následovník, krásný, mladý muž, ohnivého vzhledu P. Sulpiciiis Rufus (nar. 124), naděje mírných aristokratů, z nichž byl Crassus i jeho přátelé, a proto určený už za tribuna. Byl rozeným řečníkem hlučných davů a velikých shromáždění. Měl sílu svalů a gest. sílu hlasu i vášně. Měl i výborného mistra — Crassa. Ale zlé časy, zlá ctižádost, uražeiiá samoláska ho zahnala na cesty příkré, kde zahynul.
Druhý mladík, C. Aurelius C Otta (též r. 124 narozený), jeví povahu mírnou, střízlivě rozumnou. Vidí rád každou věc s obou stran; miluje důmysl u vynalézání dokazovacích prostředků, proto si zvolil za vzor Antonia. Nemíchal se do politiky, měl slabý hlas, spokojil se řečnictvím soudním. Hned po dnech prázdnin a rozmluvy byl nevinně obžalován z velezrady, i odešel do vyhnan-ství, čímž ušel vražednému roku Mariovu, a vrátil se do Ríma se Sullou. Dožil se konsulátu i slávy vojenské a zemřel před samým triumfem. Jediný šťastný člověk ze všech osob spisu, ani Cicerona nevyjímaje.
, Stařičký Scaevola se nemůže zdržeti déle u hostitele; odbyl
si své právnické stanovisko a odchází. Za něho přijdou nevlastní bratři Q. Lutatius Catulus, slovutný vítězstvím, jehož s Mariem dobyl nad Cimbry a Teutony, a znamenitým řeckým vzděláním; a Julius Caesar Strabo, řečník výtečného humoru a vtipu. O obou bude více pověděno níže.
5. Ciceronův spis o řečníku má obsah přebohatý, poučení skýtá ze všech oborů starorímskeho života, hlavně právnického
a soudního, ale i z uměleckého (divadelního a literárního), a má i pohledy do soukromých poměrů rodinných. Porma je právě klassická, působící nejen jazykem a slohovým uměním slovesným, ale i uměním postav a nálad. Každá osoba se výklady svými sama charakterisuje, nejvíce Crassus a Caesar. Hlavní hodnotu díla udává dojem celku: Zprvu těžké napjetí a nepříjemno z boje s nesnadnou, přeplněnou formou; na konec tiché uspokojení mysli jako po zdravé, solné lázni a vzácném požitku divadla, jež nám poskytl výhled po širé pláni ohromného lidského snažení v onom dávném, velkolepém, zapadlém světě. Lidstvo spěchá rádo do Pompejí a clo mrtvých zřícenin a museí starověku; zde starověk římský žije, živé osoby mluví a přebohaté museum vědomostí a životních tvarů se ukazuje novověkému čtenáři. Dílo učene výmluvnosti se tu utváří v idyllické epos, jehož dějem je závod rozvíjených pojmů v oblasti nejlepšího vědění doby, prováděný historickými osobami z nejproslulejších, co Ěím měl, v zadumané elegické náladě, plné teskných předtuch a veliké tragiky, s pozadím ohromného Ríma, chystajícího se ke krvavému pohřbu republikánské doby slávy.
Právě, že se obsah spisu zakládá na zkušenostech znamenitých lidí, spojujících hluboké vzdělání theoretické s praktickou činností, lidí vzatých ze středu života věčného města, v jehož dějinách se jako v ohnisku stýkají dějiny evropského i celého starého světa, čímž vše, osoby i věci nabývají živého zájmu, hodí se spis ten nad jiné středoškolské mládeži za četbu. Didaktická stránka je trvalé ceny; ncníř nikde dosud lepšího spisu o umění řečnickém. S uměleckou stránkou souvisí síla výchovná: spis jeví silu mohutných duchů, kteří v něm hovoří. Co mluví Crassus, mluví uvědomělý pán světa, ale jemný a vzdělaný, vší silou mysli a srdce blahu vlasti oddaný, vznešený.
A Cicero: tu není oním obětavým obhájcem pochybných záležitostí soukromých, krátkozrakým politikem, kolísavým a zoufalým, ani nerozhodným filosofem; zde je sebevědomým tvůrcem nesmrtelného ideálu kulturního, jenž se zjevil ve výmluvnosti církevních otců po druhé, v humanistickém středo-
věku2) po třetí, v revolučním řečnění Girondinů po čtvrté, a opět a opět se zjevuje v novověku v ideálech řečníků parlamentu anglického a velikých žurnalistů vůbec; mluví zde areimistr slohu a mluvy, jejíž ryzostí a krásou Řím více dobyl světa, než legiemi. Jako hájil Cicero své staré mistry proti předsudkům současníků, tak hájí spis o řečníku mistra svého Cicerona proti předsudkům novověkým. Aby se však obhájení povedlo, musí se více pozná-vati, než dosud. K tomu přispěti má v českém světě tento překlad.
6. Za základ překladu vzat z praktických příčin text T. Stangla, ale dle potřeby dána přednost textu Pideritovu a Soro-fovu; poznámek a výkladů těchto učenců bylo hojně použito. Překlad chtěl býti věrný, ale nikoli úplně doslovný; chtěl býti co možná plynný a všemu čtenářstvu vzdělanému přístupný, hlavně však dobře český. Kde Ciceronův verbalismus a rozkou-skované periody vadily, podán jest volněji a stručněji; jindy dle potřeby i obšírněji; místo pouhých zájmen osobních užito vlastních jmen a p.
Zvláštními díky jsem povinen zesnulému předsedovi III. třídy České Akademie, prof. dru Rob. Novákovi, jenž jako referent překlad prohlédl a potřebné opravy vytkl, jakož i prof. dru Otakaru Jiránimu, jenž mne při těžké práci nabádal, jakost překladu po částech zkoušel a zvláště při úpravě veršů znaleckou radou byl nápomocen.
* *
_ *
*) Též našim humanistům českým byl Cicero autorem, jehož spisy znáti bylo přední podmínkou vzděláni. Pěknou památkou na úctu a vážnost našich dávných předků ke spisu de oratoře jest latinská rozprava slovutného pomocníka Veleslavínova, mistra Jana Kocina z Kocínetu. Hrabě Karel z Valdštýna se neobyčejně zajímal o řečnické spisjr Ciceronovy, i podal mu mistr Kocín o spisu de oratoře rozsáhlou zprávu za pomůcku a klíč k porozumění. O Ciceronovi mluví takto: „Doctissimorum tum tem-poris ftomanorum civium eloquentissimus et eloquentium doctissimus Marcus Cicero." A jako prý Feidiaa na sochu Dia Olympijského vynaložil veškeré umění sochařské, tak Cicero všecku svou učenost, výmluvnost a zkušenost v záležitostech soudních i politických snesl do knih spisu o řečníku. I chtěl by Kocín každému, kdož chtějí ve školách vyučovati anebo v obci působiti, uložiti, aby tyto tři knihy o řečníku studoval dnem i nocí. Joannis Cocini a Cocineto opuscnla I. Ed. dr. Sohmertosch von Riesen-thal. Nákl. České Akademie v Praze 1908.
L6
O S í MS KÉ M SOUDNIC TVÍ.
Místo mnohých poznámek stůj zde totu kratičké vysvětlení, ítímané měli právo veřejné čili státní, k němuž náleželo i trestní právo hrdelní, a právo soukromé, neboli občanské. V životě bylo důležitější právo občanské. Vzniklo ze starodávných zvyklostí a zákonů královských. Za časů první republiky vznikly zákony dvanáctideskové. základ všeho dalšího práva římského. Na této dvojakosti práva se zakládala i dvojakost soudů. Právní případy byly rázu bud soukromého a dávaly při soukromou (ku př. krádeže a pod.), nebo směřovaly ke škodě státu a dávaly při veřejnou (zločiny, vraždy a pod.). Dle toho byly i soudy soukromé a veřejné. Zvláštností římského soudu bylo. že vyšetření právního případu a ustanovení, právoplatných výměrů nenáleželo téže solidní osobě; právnickou stránku případu vyšetřil státní úřad. obyčejně praetor, a líčení bylo ius; případ se octl in iure; věcnou stránku případu vyšetřovali a soudili soudcové soukromí a líčení slulo iudicium. Ani státní úředníci ani soudcové nemuseli býti a nebývali znalci zákona čili právníky. Právní vědou či právnictvím se zab)'vali jednotlivci (šlechta) soukromě a dávali pak soudcům a obhájcům právnické rady. Patricijská rodina Muciů pěstovala znalost práva jako čestnou výhradu. Soudnictví trestní náleželo dle zákonů dvanáctídeskovýck prvotně sněmu lidu (komitiím centuriatním a tributním), ale množství a rozsáhlost zločinů byly příčinou ustanovení zvláštních vyšetřovatelů a od r. 1-19 zřízení stálých soudů (quaestiones perpetuae), nejprve pro zločin vydírání, pak pro velezradu, úplatky při volbách, úkladnou VTaldu a násilí. Ve zvláštních případech mohl býti zřízen i mimořádný soud. Soudy řídili úředníci zvaní praetorové; někdy byl mimo ně zvolen ještě zvláštní soudce neúřední. Též diktátoři předsedali soudům. Jakmile městský praetor nastoupil na úřad. zřídil listinu porotců č. soudců a rozdělil je na několik oddělení. Které oddělení má o nastalé při souditi, to určoval praetor losem. Strany však měly právo jednotlivé soudce odmítnouti.
17
PŘEHLED OBSAHU SPISU.
KNIHA PRVNÍ.
Předmluva. Pohnutky sepsání spisu; přání bratra Quinta má býti vyhověno; ale nauka se bude lišiti od názorů Quintových; on má umění řečnické jen za dar nadání a výcviku. Ale to není možno, sice by jako ve všech jiných oborech, také v řečnickém bylo dost výtečníků, a těch není; řečnictví jest cosi většího a těžšího: žádá všeobecného vzdělání a vědění. C. 1—6.
■ Úvod. Za konsula Filippa v době římských her odešli z Ríma na venek do Crassova Tuskulána sám Crassus, tchán jeho Scaevola, M. Antonius a dva mladí přátelé Sulpicius a Cotta. První den byla rozmluva o politických poměrech, druhý den ráno začal Crassus rozmluvu o umění řečnickém. Cap. 7.
Thema rozmluvy: Co je rečník'1: Obsah a rozsah pojmu.
První výklad Crassův. Znamenitost umění řečnického; jím se jednotlivec povznáší nad davy, řídí je a vede, kam chce; řečník je první ústavodárce a zákonodárce, opora obce. Cap. 8.
Námitka Scaevolova. Byli státníci a opory vlasti beze všeho umění řečnického ; a byli znamenití řečníci, kteří obci škodili; řečníkovi nelze přisuzovati, co náleží filosofům: má dosti. ■ v oboru soudním a poradním. C. 8—10.
Druhý výklad Crassův. Ani je-li na obor soudní a poradní ob-mezen, nemůže řečník obstáti bez širšího vzdělání; jest sice krásná forma nejvlastnější věcí řečníkovou, ale aby byla forma, musí býti obsah, a čím širší obsah, tím dokonalejší řečnění. Zvláště bez ethiky se řečník neobejde. Scaevola vidí řečníka jen dle toho, jak ve skutečnosti jsou; on však líčí řečníka, jak by býti měl a časem jistě bude; líčí ideál dokonalého řečníka. C. 1J—17. První výklad Antoniův. Filosofové upírají řečníkovi schopnost státnickou i vědecký ráz. Rhetorové to příkladem Demosthe-novým vyvracejí. Antonius připouští, že poznal muže velmi výmluvné, ale dokonalého řečníka nikoli. C. 18—21 § 95. V přestávce se táže Sulpicius, kdo má dále vykládati. § 96—101.
18
L9
Třetí výklad Crassův. Nauka řečnická sice jest, ale řečníkovi nepomůže. Požadavky vzniku pravého řečníka jsou: Přirozené nadání, láska i horlivost v učení a cvičení, znalost práva zvláště občanského. Uvádí se řada příkladů o tom, kam vede neznalost práv. Znalost práv zabezpečuj o řečníkovi i vážnost v stáří. C. 22—i6. Přestávka § 204—207.
Druh}" výklad Antoniův. Crassův pojem řečníka je příliš vysoký a rozsáhlý. Antoniovi je řečníkem ten, kdo umí v záležitostech soudních a politických vhodné myšlenky příjemně vykládati. Co potřebuje z ostatních oborů vědění, to si podle dané potřeby u znalců opatří. Odborného vzdělání právního ani všeobecného nepotřebuje, zvláště filosofie nikoli. Na to vše nemá římský mladík času; dosti jest, věnuje-li se pilně svému soudnímu odboru a v něm se cvičí. C. 48—61.
Závěr. Crassus trvá na svém; názor Antoniův jest mu příliš nízký a všední. Scaevola se loučí; triumfuje nad Antoniem, jenž právnietví sice zamítl, ale přiznal, že ho nezná.
KNIHA DRUHA.
Předmluva. Mladí řečnici lekajíce se velikých požadavků odvolávali se na staré řečníky, že došli cíle bez obsáhlého vzdělání a bez řecké filosofie, zvláště Crassus a Antonius. Ale to byl jen předsudek. Oba měli řecké vzdělání, a kde se jim ho nedostalo, tam také nedosáhli řečnické dokonalosti. Spis tento poslouží, aby předsudek přestal. C. ]—3.
Úvod. Ráno přišli do Tuskulána noví dva hosté, bratři Catulus a Caesar Strabo, zvěděvše o přátelské besedě od Scaevoly; jsou dychtiví slyšet Crassa. C. i—7.
Thema. O vývoji pravého řečníka. Příprava k nému. Vkol jeho I, Inventio. II. Dispositio et ordo.
Výklad Antoniův. Antonius opravuje včerejší svůj náhled a připouští, že je výmluvnost jakési umění, hlavně umění krásné formy. Dělí se dle řečnické činnosti; potřebuje se v dejepisectvu Přehled dějepisectví římského a řeckého dle foimy; potřebuje se i ve filosofii. Ale tu je mnoho zbytečného theoretisování v otázkách neurčitých (causae infinitae); praktickému řečníku jsou důležitý jen určité případy (causae
finitae) a tu si vede Antonius při vychovávání řečníka takto: Předně koná přísnou volbu; jsou-li tělesné podmínky: postava, tvář, síla, hlas, pamět; potom se určí vzor, jejž by mladý řečník nápodobil; pak se děje příprava k řeči, studium případu, vyhledání vněm sporného jádra dle určitých otázek: Stal se čin? Jaké je povahy? Jak se jmenuje? Další úkol řečníkův je trojí: dokazovati (rozumu), jímati (cit), získávati přízeň (vůli). Dokazovací prostředky jsou bud řečníkovi dány hotové, nebo je musí vymysliti (inventio). K tomu cíli musí znáti prameny a pomůcky (loci). Také k získávání přízně a jímání citu jsou pomůcky (loci). Má-li řečník vzbou-zeti city a vášně, musí je sám napřed míti. Zvláště výborný prostředek je vtip a humor. C. 7—54.
Vložka: Caesarův výklad o směšném, o humoru a vtipu. Výklad se provází množstvím příkladů. C. 58—71. — Antonius pokračuje: ujme-li se nějakého sporu, vyšetří napřed jeho stránky silné a slabé; silné staví do popředí a zdržuje se u nich, slabé zastrkuje do stínu; je-li stísněn, na oko couvá; hlavně hledí, aby klientu svému neuškodil, což se nepozorným obhájcům stává. C. 72—75. Po té odchylce se vrací k postupu vzdělávání řečníka; učí ho, jak seřazovati důvody a skládati osnovu řeči (dispositio, ordo); jak dobře začínati (exordium), dobře vypravovati (narratio), odůvodůovati (argumentatio) a končití (conclusio). Krátký výklad o řečech poradných (genus deliberativum) a oslavných (demonstra-tivum), k nimž látkou náležejí i řeči hanlivé. Konečně jest třeba řečníku cvičené paměti. O původu pamětiumy; příběh o Simonidovi. C. 76—88.
Závěr. Posluchači vzdávají Antoniovi chválu; Sulpicius upozorňuje Crassa, že byl vynechán výklad o prostředcích řeč vykrašlovati a o přednesu. Crassus úkol ten, ač nerad, převezme. C. 89—90.
KNIHA TRETÍ. Předmluva. Rečníci v Crassově Tuskulánu shromáždění neměli tušení, co je v nej bližší době čeká. Uslyšev Crassus, co se děje v Ríme a že se konsul Fihppus chystá k násilnému
převratu, pospíšil do města. Bouřlivá scéna v senátě. Crassova smrt. Hrozná smrt Antoniova, Caesarova, Catulova; zlý konec Sulpiciův. Spis o řečníku bude pomníkem mužů památných. C. 1—i. Úvod. Crassus má mluviti o formě řeči; vlastně však je těžko mluviti jen o formě, neboť forma a obsah jsou v nerozlučném svazku. Též nelze podávati nauky o formě tak, jakoby byla jediná. Příroda umí na jeden a týž smysl působiti rozličnými prostředky, a tak se i v řečnictví týž cit vzbuzuje rozmanitě dle osobností řečníků. Učitel řečnictví žáky vede dle jejich povah; nauku dává všeobecnou, ale vývoj chce individuální. Tak to dělal Isokrates. Také výklad Crassův se bude říditi jen osobním rázem a vkusem. C. 5—10. Thema: Co je vypracování řeči a přednes?.  Úkol řečníkův III
Elocutio a IV Actio. Výklad Crassův. Tu potřebí znáti: 1. Jak mluviti (správně a ozdobně), 2. Jak mysliti (jasně a logicky), 3. Kdy mluviti (v čas,  vhodně,  slušně,  okolnostem přiměřeně). Umění krásné formy nedá žádná škola, k tomu třeba hlavně vyššího vzdělání filosofického. Původně tvořila filosofie a řečnictví jeden celok, a filosofové se starali q. život a dobro státu.. To byli mudrci. Pak se filosofie o3\veřejnosti vzdálila, až konečně Sokrates oddělil od sebe vědu poznání od uměni mluviti. A žádné z obou nyní nedosahuje velikosti jsouc zbaveno pomoci druhého.  Pravý řečník bude jen, kdo v sobě obé zase spojí. Pravou ozdobou řeči bude vždy jen bohatý obsah. Jsou sice i zevní ozdoby slohové, tropy a figury, ale ty, není-li krásy vnitřní, barvy a živé svěžesti nedodají. Proto podává přehled figur jen zběžně; připojuje výklad o rbytmičnosti mluvy,  o  periodách a končí vykladeni o přednesu  (actio), jenž  jest korunou všeho. C. 10—56.
Závěr. Slunce už zapadá, třeba jest skončiti a si odpočinou ti. C. 57—61.
MAE K A TULLIA CICERONA TROJE KNIHY O ŘEČNÍKU. KNIHA PRVNÍ.
Častokráte se mi, bratře Quinte, zdává, když tak uvažuji a staré časy na pamět si uvádím, jak přeblaze bylo těm,3) kdož za nejlepšího stavu obce, hodnostmi i slávou dějů svých slynouce, běh života tak si mohli zaříditi, že v činnosti bez nebezpečí a na odpočinku s důstojností žiti mohli. Však býval čas, kdy jsem směl doufati, že i já budu moci odpočinouti a znovu se věnovati pře-ušlechtilým našim vědám společným dobrým právem a za souhlasu skoro všeobecného, jen až se skončením dráhy úřednické, kdy též věk můj se nachýlí, přestanou nekonečné klopoty řečnické činnosti a strasti volební. Tuto naději myšlení mého a záměrů mých těžké poměry veřejné a pak i rozmanité nehody mé vlastní zklamaly. Neboť v onen čas, o němž se po-
3) „Přeblaze bylo těm". Cicero pokládá za štěstí sloužiti obci za příznivých j>oměrů, dosloužiti se uznání, zásluh, triumfů a. slávy, a tak odejiti na odpočinek. I sám doufal v takové štěstí a hodlal se po veřejné činnosti věnovati spisovatelství, jak mu to bratr Quintus už dávno radil. — „Strasti volební". Každý Říman chtěje získati úřad musel se u voličů t. j. u občanstva římského, ucházeti o přízeň přátelskými návštěvami, přímluvami i lichotou, sliby i dary; ale zřejmé podplácení bylo trestné. Synům slavných a bohatých rodin se volba dařila snáze; Cicero nováček si musel cestu raziti sám, namáhavou řečnickou činností, hlavně obhajováním na soudech. — „Zlost" protivníků, výraz staročeský = zlá vůle, úklady, protivenství. — „Záležitosti přátel" - soudní rozepře a žaloby. — „Svrchované spousty strastí", „burácivé bouře", dle originálu nápodobené figury, jichž zvukomalbou se účin výrazů sesiluje. „Rozvrat státního pořádku" -novoty diktátora Sully v ústavě římské. „Všeobecná vřava" = spiknutí Katilinovo, v němž šlo Ciceronovi stále o život. „V boji s proudy" - Vlivem Katilinovcň a Klodiovců byl Cicero vypovězen a jmění zbaven. Vydav se sám za oběť vzteku davů, zachránil obec od záhub větších.
22
23
dobalo, že poklidu a odpočinku přehojně přinese, svrchované spousty strastí a burácivé bouře povstaly; a tak se nám prese vši toužebnou žádost požitku prázdně nedostalo, abychom se oblíbeným védám svého mládí hojně a pospolu mohli věnovati. Neboť
3 mladá naše léta padla právě do samého rozvratu starého pořádku; v době konsulátu jsem se octl uprostřed všeobecné vřavy až i na vrcholu nebezpečí, a tento čas po konsulátě jsem všechen utratil v boji s proudy, které mým přičiněním od všeobecné zhouby odvráceny na mne samého se vylily. Kež i v těch obtížných poměrech a v tom nedostatku času setrvám při vědeckém snažení svém a kolik mi zlost protivníků nebo záležitosti přátel a obecní popřejí prázdně, na spisovatelsví nejraději vynaložím.
4 Tvým zajisté, bratře, domluvám a pobídkám rád vyhovím, neboť ani radou u mne nikdo více platiti nemůže nad tebe, ani vůlí.
I musím si obnovili vzpomínku na jistou starou událost, 2 arciť ne dosti jasnou, ale myslím vhodnou k tomu, co žádáš, abys poznal, jak mužové ze všech nej výmlu vnější a nej slovutnější ô v celku o umění řečnickém smýšleli. Chceš zajisté, jak jsi mi často říkal, — poněvadž ty kusy,4) které mi v létech chlapeckých či vůbec mladičkých ze školních náčrtků v podobě nedokonalé a nezralé na veřejnost vyklouzly, nikterak nejsou důstojný nvněj-šiho mého věku a zkušenosti, nabyté z tolika, a tak důležitých soudů, jež jsem zastupoval, — aby néco vybroušenějšího a dokonalejšího z toho právě oboru ode mne na světlo bylo vydáno; míváš pak přečasto o tom předměte v rozprávkách našich jiné mínění než já, ježto já tvrdím, že se pravá výmluvnost zakládá na umění a vědění mužů vysoce vzdělaných, ty však míníš, že ona s vědeckou theorií nic nemá činiti a že se na jistém způsobu nadání a výcviku zakládá. 6 Mně však při pohledu na výtečné muže výtečnými vlohami obdařené často napadla otázka, čím to jest, že ve všelikých oborech více jich nežli v řečnictví znamenitě vyniklo. Neboť kamkoli zřetel obrátíš a načkoli pomyslíš, uzříš přemnoho jich vynikati v každém obora umění a to hodnoty nikoli prostřední, ale skoro
J) „Kusy" starý termín humanistický,' zde značí první Ciceronův řečnický spis Rhetoricorum libri dno s. de iaventione.
nejlepší. Kdož by zajisté, vědomosti slavných mužů užitkem nebo 7 důležitostí činů měřiti chtěje, nedal přednost vojevůdci před řečníkem? Kdo však by pochyboval, že výtečných vojevůdců jen z našeho státu samého skoro bez počtu uvésti můžeme, vynikajících však řečníků sotva jen několik? Dále pak těch, kteří důmyslem 8 a moudrostí obec říditi a spravovati dovedli, mnoho za doby naší, více jich za doby otců a ještě více za časů našich dědů vyniklo, kdežto dobrý řečník za dlouhý čas žádný, obstoj ných pak v každém věku sotva po jednom se vyškytá? Nemysliž nikdo, že se toto umění řečnické s jinými uměnami, které se na vzdálených abstrakcích vědeckých a na rozmanitých oborech písemnictví zakládají, srovnávat! má spíše, než s uměním dobrého vojevůdce neb s moudrostí řádného senátora; vždyť kdo by věnoval pozornost právě těmto oborůrn umění a rozhlédl se, jaké množství jest těch, kteří v nich vynikli, snadno usoudí, jak skrovný vždy byl a jest počet řečníků. Není tebe přece taj no, 3 že za jakousi tvůrkyni a matku všech zmíněných věd ode všech 9 učenců se pokládá věda u Řeků zvaná filosofií. V té nesnadno vy-počítati, kolik mužů jakou učeností a jakou v snažení svém všestranností a hloubkou vyniklo, kteří se nikoli clo jediného nějakého předmětu zvlášť výhradně zapracovali, nýbrž vše, cokoli mohli, bud vědeckým bádáním, nebo soustavnými výklady obsáhli. Kdo 10 by nevěděl, v jak záhadných předmětech, u vědě jak hluboké a složité a přesné pracují ti, co slují matematikové? A přece v obom tom tolik dokonalých mužů vyniklo, že se patrně nikdo skoro vědě té horlivěji nevěnoval, aby nedosáhl cíle. Kdo se oddal hudbě, kdo grammatice, aby se veškeré těch věd téměř nekonečné spousty látky nezmocnil věděním a poznáním ? Dobře tuším řeknu, 11 že ze všech, kdož se těmito přeušlechtifými uměnami a vědami zabývali, nejméně bylo výborných básníků a řečníků. A i v tom počtu ještě, v němž velmi zřídka někdo slavný se vyskytne, beci-livě-li počet našinců i Řeků srovnáš, mnohem méně dobrých řečníků, než básníků se najde. To se musí ještě tím divnějším zcláti, 12 ježto se poznatky ostatních uměn a věd čeqjají z pramenů poměrně odlehlých a dalekých, kdežto řečnictví — na snadě jsouc všem — vesměs na obecné jakési zkušenosti a lidské zvyklosti a mluvě se zakládá tak, že v ostatních uměnách a vědách to nejvíce vy-
24
25
nika, co se nejvíce různí od chápavosti a vnímavosti laiků, v řečnictví však to právě chybou a to nej větší jest: různiti se od 4   obecného způsobu vyjadřování a obvyklého nazírání. Ani to se 13   po pravdě říci nedá, že by se jich ostatním uměnám věnovalo více, nebo že by byli větší rozkoší neb bohatší nadějí nebo vydatnějšími odměnami naváděni. Vždyť ať pomlčím o Kecku, které si u výmluvnosti vždycky náčelnictví hájilo, a o těch slavných Athénách, původu všelikých věd, v nichž nejznamenitější umění řečnické počato i dokonáno: i v naší obci římské dojista nikdy H   žádná záliba silněji nekvetla, než ve výmluvnosti. Neboť když panství nade všemi národy založeno a dlouhý mír prázden zajistil, kde který ctižádostivý jinoch myslel, že se musí stůj co stůj o umění řečnické vynasnažovati. Než zprvu sice o soustavné nauce ani pojmu nemajíce, ježto ani o žádné cvičebně methodě ani o žádných pravidlech toho umění nevěděli, tolik jen dosahovali, na kolik vlohou a vlastním přemýšlením stačili; později však, když uslyšeli řečníky řecké a poznali jejich spisy, a když si je vzali za učitele, neuvěřitelnou jakousi horlivostí se našinci v učení roz-15   nítili. Podněcovala je důležitost, rozmanitost a množství právních pří všeho druhu k tomu, aby k těm poznatkům, jež každý vlastním přičiněním získal, připojoval častý cvik, jenž jest nad pravidla VäeEhých mistrů. Dostávalo pak se těmto snahám nej větších odměn, jak to až doposud trvá, oblíbenosti, vlivu a mocného postavení. Vlohami předčí našinci, jak z mnohých důvodů souditi !G   můžeme, daleko nad jiné hdi všech národů. Kdo by se tudíž právem nedivil, že se ze všech, pokud pamět sahá, věků, časů a států tak málo řečníků shledává?
Není však divu; jest umění řečnické cosi těžšího, než se lidé domýšlejí, a dosahuje se také jen studiem většího počtu věd. 5 Neboť co by kdo při tak značném pcčtu učenníků, při hojném nadbytku úřadů a výtečných vloh, při nekonečné rozmanitosti politických a právních záležitostí a skvělých odměnách, jež výmluvnosti kynou, mohl pokiádati za příčinu toho (= nedostatku výtečných řečníků), nežli že je to něco nad víra velikého a nesnad-17 ného? Jest zajisté potřebí jednak obsáhlé vědomosti přemnohých věcí, bez níž slovní obratnost směšně prázdná jest, jednak úpravy řeči netoliko výběrem slov, ale i vazbou, jednak i hlubokého po-
znání všelikých hnutí mysli, jež člověku od přírody jsou údělem, ježto se všecka síla a jakost řečnická ukázati musí tím, jak posluchače utišuje nebo vzrušuje. Kromě toho také třeba jakéhosi jemného rozmaru a vtipu a ušlechtilého vzdělání, hbitosti a rázné stručnosti v obraně i útoku, spojené s jemným vkusem a uhla-zeností. Mimo to musí v paměti pohotově býti celý starověk 18 a_spousta příkladů; a znalost zákonů a občanského práva se též iiesmí zanedbati. Co se týká přednesu samého, nač bych se o něm šířili Tu záleží na tělesných pohybech a posuncích, na výrazu tváře, na přiměřené síle a střídání hlasu. Jak je sám o sobě těžký, o tom nám svědectví dává malicherné umění herecké a divadelní;5) neb ačkoli se všickni o jeho dokonalost přičiňují přiměřeným ovládáním jazyka, hlasu a posuňků, každý ví, jak málo je těch, na něž bychom se mohli s uspokojením dívati. A co mám říci o pokladnici všeho vědění, paměti? Ta-li dobře neostříhá pomyslů, myšlenek a slov, všecky i sebe výbornější přednosti řečníkovy pochopitelně na marno vyjdou.
Protož se přestaňme diviti, co by bylo příčinou skrovného 19 počtu dokonalých řečníků, ježto sejyýmluvnost skládá ze souboru věcí takových, že je už každá z nich o sobě, má-li se v ní se zdarem pracqyatL úkolem převelikým, a nabádejme spíše dítky své i jiné lidi, jichž sláva a vážnost na srdci nám leží, aby hleděli úkol svůj pojmouti v celé obsáhlosti a nespoléhali se, že cíle svého dosíci mohou nějakými těmi pravidly nebo pomocí učitelů a cviků všeobecně používaných, nýbrž cestou zcela jinou. Po mém aspoň mí- 6 není nikdo nebude moci býti řečníkem v každém ohledu doko- 20 nalým, nenabude-li známosti všeho důležitého vědění a umění. Z poznání věcí musí bohatě plynouti řeč; jestliže se řečník předmětu důkladně nezmocnil, bude řeč jeho prázdné znění a dětinské povídání. Než já tohoto tak velikého břemene neukládám řeční- 21 kům obzvláště ne našim při tomto ohromném shonu života velkoměstského v tom smyslu, že se jim nic nesmí slevit), ačkoli už sám pojem řečníka a krasořečnické povolání samo to patrně na
5) Umění herecké (divadelní) bylo hrdému Éímami „malicherné", málo důležité a důstojné, ježto za umění jedině důstojné pokládal stát-nictví a co s tím souviselo.
2ť,
se bére a slibuje, že o jakémkoli daném předměte pěknou a ob-
22 saznou řeč pronese. Avšak poněvadž nepochybuji, že to většině připadá něčím ohromným a nekonečným, a že vidím, kterak sami Řekové, kterým se dostalo nejen vloh a vzdělání, ale i prázdného času k práci, vědecké obory rozdělili, a že se žádný z nich do celého oboru nezabral, nýbrž že od ostatních řečnický/ch výkonů, oddělili řeči soudní a gohtické, a toliko tento druh ponechali za úkol řečníku: nepojmu do těchto knih nic více, než co tomuto druhu výborní znalci po obšírných úvahách, když věc vyšetřili, skoro jednomyslně přisoudili; ani nepodám té naší staré školní nauky v pra -
23 vidlech po pořádku od abecedy, nýbrž to, o čem kdysi, jak jsem slyšel, rozprávěli naši mužové nad jiné výmluvní a ctihodní; ne že bych pohrdal tradicí mistrů a učitelů řeckých, ale že pravidla jejich vůbec známa jsou a přístupna, a výkladem mým nemohou býti ani krušněji podána ani zřetelněji vyložena. A ty mi, bratře, doufám promineš, když si úsudku těch, jimž od našich palma slávy řečnické přisouzena, více vážiti budu, než Reků.
7        Když tedy Filippus,6) ač sám konsul, na stranu vládní příliš
24 silně dotíral, a Dtusův tribunát, na posilu senátu přijatý, již zřejmé se kácel a padal, L. Crassus, jak se pamatuji, že mi bylo řečeno, za dmi Římských her7) jako na zotavenou clo svého Tuskulána se
5) L. Mareius Filippus, potomek staré, mocné rodiny, „duchaplný, smělý, velmi vzdělaný, ctižádostivý muž, vášnivý a prudký, v jednání ne-odvislý", proto za svého konsulátu vášnivý nepřítel senátu, jenž ho, vlastní právomoc žárlivě háje, obmezoval. Řečníkem byl dosti vynikajícím. Rok jeho konsulátu (91) b}'l pln rozbrojů. C. Grakchus odňal před třicíti léty úřednické šlechtě soudní pravomoc a dal jí rytířům. Senát neustal o to pra-covati, aby odňaté moci zase nabyl. Tribun lidu M. Livius Drusus navrhl, aby se senát třemi sty osob rytířského stavu doplnil a soudní právo aby se mu za to vrátilo. Straně lidové se zavděčoval novým zákonem obilním, selskému stavu a italským spojencům opět jinými návrhy. Zdálo se, jakoby se objevoval nový Grakehus. Konsul Filippus háje rytířů zákonům Dru-sovým vášnivě odporoval a když v senátě prošly, chystá! se k vládnímu převratu. Řečník Crassus a jeho přátelé byli hlavní Drusovou oporou Crassus pospíšil z Tuskulána do senátu na pomoc proti Filippovi, ale při řeči onemocněl a za krátko zemřel. Také Drusus brzo zahynul a sice prý úkladnou vraždou. Zrušení zákonů Drusových popudilo spojence italské tak, že zdvihli proti Římanům válku (r. 91—88).
7) Části bohoslužebných úkonu o výročních slavnostech byly u Ří-
uchýlil; tam prý přišel také bývalý jeho tchán Q. Mucius a M. Antonius, Crassův politický' stranník a nejdůvěrnější přítel. Crassa 25 samého provázeli dva jinoši, oddaní přátelé Drusovi, v něž tehdy strana starších skládala velikou naději na povznesení moci své: QjCotta, jenž se o tribunát lidu tehdy ucházel, a P. Sulpicitis, jenž se hodlal o ten úřad po něm ucházeti. Ti první den horlivě ve 26 spolek až do večera rozmlouvali o zlých časech a tísni vořejtrých poměrů, jak to právě bylo příčinou jejich příchodu. V rozmluvě té — vypravovával Cotta — onino tři konsulárové mnoho věcí v tesklivé předtuše propověděli tak, že se potom prý nic obci zlého nepřihodilo, co by byli oni o tohk napřed nepředvídali, že se stati hrozí.8)  Když však se ta rozmluva celá skončila,   taková 27 prý se v Crassovi ozvala srdečnost, že když po lázni k tabuli ulehli, zmizela všecka tesklivost z předchozí rozmluvy, a tak si příjemně muž ten vedl a tak rozmarné rozprávěl, že to bylo, jakoby by byl den u nich náležel radnímu jednání, a teprve hostina Tuskulanu.9) Na zítří pak, když si starší hosté dost odpo- 28 činuli a na procházku se šlo,11) tu prý Scaevola dvakrát neb třikrát sem a tam pochodiv prohodil: .,Proč pak to neuděláme, Crasse,
manů také veřejné hry. Dály se na počest trojice bohů kapitolskýeh, Jova, Junony a Minervy, a sluly Magni nebo Romani. Trvaly od 4—12 září. Zprvu to byly jen jízdy, dostihy a zápasy, ale od r. 364 připojeny na konec divadelní hry. Všecko veřejné úřadování zatím přestalo a římští boháči a státníci se uchylovali na venkovské letohrady. Schůzka přátel Crassových v Tuskulanu měla patrně účel politický'; chtěli se uradili o postupu akce proti konsulovi Filippovi.
8) Pohromy, jež po r. 91 nastaly, byly: vzpoura spojenců italských, boj strany Mariovy se Sullou a řada válek občanských. Určitých dějů Crassus a přátelé nepředvídali, ale tušili, že se stará doba řítí a cosi zcela nového že se blíží. Zachvátila je těžkomyslná nálada všech přechodrích dob.
9) V půvabné, vlnité krajině Latia na východ od Říma na svahu pohoří Algidského stávalo městečko Tusculum, původu pradávného. V jeho okolí měli četní římští velmoži venkovské statky a villy, odtud nazvaná „Tuskulána". Též Cicero tam villu měl, ale neznámo kde. Viz o tom Lad. Brtnického. „Ciceronovo Tusculanum" ve  Sborníku Jos. Královi 1913.
u) ,.Na procházku se šlo," totiž do parku chodit. Sorof vykládá „když se přišlo do procházkové síně". Sokrates byl mudrc tělesně velmi otužilý, dovedl stále choditi a dlouhé hodiny na témž místě stati. Scaevola trpěl rheumatismem nohou.
28
jako Sokrates v Platonově Faidru? Neboť mě na to tento tvůj platan připomněl, jenž košatou svou korunou místo toto neméně stíní, než onen, do jehož stínu se uchýlil Sokrates, strom tuším vzrostlý ne tak zrovna svou studánkou, jež se tam líčí, jako slávou Platonova díla,10, a co mohl udělati on, muž nohou tak velice otužilých, že se položil do trávy a takto ony své dle mínění filosofii božské rozmluvy konal, to se zajisté mým nohám ještě spravedli-
29 věji dovolí." Tu prý Crassus zvolav: ,,Uděláme si to ještě pohodlněji!" o polštáře požádal, a všickni na těch místech, co jich bylo pod platanem, si prý usedli.
8 Tam—vypravovával Cotta — Crassus. aby se z dojmu včerejší rozprávky osvěžili, zavedl jakousi rozpravu o pěstování řeč-
30 nictví. Když byl počátek učinil tím, že crý se mu nezdá býti po-třebno Sulpicia a Cottu pobádati, ale spíše oba pochváliti, že již tolik dovednosti dosáhli, že se jim netoliko před vrstevníky přednost dává, nýbrž i starším na roveň kladou,,,Neznám", vece, „nic výtečnějšího. než mcci slovem poutati davy lidí, mysl vnaditi, vůli poháněti kamkoli a cd čehokoli cdváděti. To jediné ve všem svobodném nárcdě, zvláště v státech pokojných a utišených, nade
3i   vše vždy kvetlo a vždy panovalo. Neb co jest tak znamenitého, jako když z nesmírného davu lidí vyvstane jeden, jenž toho, co všem od přírody dáno (= jazyka), bud zcela sám nebo vedle málo jiných také skutečno dovede užíva ti? Nebo co tak příjemné sezná -vati a poslouchati, jako řeč moudrými výroky a obsažnými výrazy vyzdobenou a uhlazenou? Co tak mocného a velkolepého, jako když se vášeň lidu, rozpaky soudců, přísná důslednost senátu řečí 82   jediného člověka mění? Co dále tolik královského, tak ušlechtilého, tak užitečného, jako pomáhati pokorně prosícím, mysli dodávati nešťastným, spásu a pomoc přinášeti v nebezpečích, zachraňovat! lidi obcím? A co tak užitečného, jako míti vždy pohotově
I0) „Faidros" jest z nejznarnenitějších spisů slavného starořeckého filosofa Platona. V úvoclé se vypravuje, kterak se Sokrates setkal za niéstein s jinochem Faidrcm, ubírajícím se z přednášky řečníka Lysia. Zatím co Faidros vypravuje a předčítá Lysiovu řeč, „dojdou oba k půvabnému, travnatému místečku, zastíněnému platanem, kdež při chladných vlnkách pramene pod platanem tekoucího se zastaví k odpočinku.'' (Sládek.) Platonův Faidros, přel. dr. Ant. Kolář. V Pr. nikl. Ces. Aka/J. 1913.
29
zbraň, jíž bys mohl bud sám v bezpečí se kryti, nebo nešlechetníky v boj vyzýva ti, nebo sám vyzván na nich se hojiti? A dále pak, aby se nemyslelo stále na soudy, sněni a radnici:13) co může býti příjemnějšího a ušlechtilejšího v době prázdně, než uměti rozprávěti způsobem uhlazeným a dokonale vzdělaným? Vždyť tím jedině a hlavně vynikáme nad zvířata, že spolu mluvíme a myšlenky své řečí vyjádřiti dovedeme. Pročež kdo...by obdivem nad tím 33 vším právem jat nemyslel, že se musí o to všemožně přičiniti, aby v tom, čím jedině lidé nad zvířata velice vynikají, i nad lidi samé vynikl? Abychom pak došli už k cíli nej vyššímu: která jiná moc dovedla lidi bud rozptýlené v jedno sváděti, neb od divokého a kočovného života k tomuto našemu ušlechtilému způsobu vzdělaného života naváděti, aneb státům již zřízeným zákony, soudy a práva dávati? A abych se nerozbíhal do nekonečna, shrnu to v krátce: 34 na vůdčím vlivu a moudrosti13)  dokonalého řečníka spočívá, jak za jisté pokládám, nejen vlastní jeho hodnota, ale i blaho přemnohých jednotlivců i celé obce. Pročež pokračujte, jinoši, v snažení svém, jež jste si zvolili, jako doposud, dále, a věnujte se mu cele, abyste mohli sobě ke cti, přátelům k užitku a obci ke zdaru býti."
Tu Scaevola vlídně jako vždy promluvil: ,.Jinak přisvědčuji 9 Crassovi, abych ničeho neubral na slávě umění tchána svého C. 35 Laelia neb tohoto svého zetě (= Crassa); ale ve dvou věcech myslím, že ti za pravdu dáti nemohu: předně v tom, co jsi pravil, že obce zprvopcčátku od řečníků byly zřizovány a i často při témž stavu zachovávány; za druhé, že jsi bez ohledu na veřejnou činnost řečnickou v shromážděních, na soudech a v senátě usoudil, že je řečník ve všech oborech hovoru a vyššího vzdělání dokonale zběhlý! Neboť kdo by ti mohl v tom za pravdu dáti, že lidé zprvo- 36 počátku po horách a lesích roztroušení neuzavřeli se v města a hradby spíše na radu mužů moudrých, než na domluvu výmluvných? Aneb že ostatní užitečná opatření učiněná na zařízení aza-
13) „Soudy, sněm a radnice" značí tři hlavní obory veřejného řeč-nictví v Rímě: soudní řeči obhajovaci a žalobué, politické a správní řeči v shromážděních a na sněmíeh, a poradní řeči v senátě.
13) „Na vůdčím vlivu a moudrosti'" dle Piderita; Sorof překládá „na moudré umírněnosti" (moderatione et sapientia).
30
31
37
38
Mi
30
chování obcí nestala se od mužů moudrých a statečných, nýbrž od obratných a uhlazených řečníků? Ci se ti zdá. že Eomulus když. pastýře a sběhy shromažďoval, sňatků na Sabin ech se domáhal a útoky sousedů odrážel, že to prováděl výmluvností a nikoli důmyslem a obzvláštní moudrostí? A což při Numovi Pom-piliovi, Serviovi Tulliovi a ostatních králích, od nichž mnoho výtečných zařízení obecních pošlo, jeví-liž se i jen stopa nějaké výmluvnosti? A po vyhnání králů, ač jak vidíme už samo vyhnání dokonáno bylo hlavou L. Bruta, nikoli jazykem, — zdaž potom ne-shledáváme ve všem plno věhlasu, a žádného řečňování? Jáť věru, kdybych chtěl užívati příkladů z obce naší i jiných, více bych mohl uvésti škod obci způsobených skrze muže výborné výmluvnosti, nežli zisku. Než ať pomlčím o jiných, nade všecky tuším, kromě vás dvou, Crasse, slýchal jsem, že výmluvností předčili Grakchov? Tiberius a Gaius; a jejich otec, muž moudrý a důstojný, nikterak výmluvný, hlavně v úřadě censorském, ale i jindy obci blahodějně prospěl. A ten žádnou pečlivě připravenou řečí, nýbrž rozhodným slovem14) propuštěnce do městských tříd připravil. Nebýti toho, již dávno bychom byli bez obce, kterou nyní stěží udržujeme. Za to však synové jeho, výmluvní a všemi prostředkv vrozenými i naučenými k řečnické činnosti vyzbrojení, obec, jiáto zásluhou moudré otcovy politiky a vítězné dědovy zbraně v nej-lepším rozkvětu převzali,15) touto tvojí, jak říkáš, znamenitou obcí ředitelkou, výmluvností, rozbili. A dále, což starobylé zákony a zvyklosti předků, což ptákopravectví, které my oba, Crasse,
w) „Rozhodným slovem" (nutu atque.verbo) t. j. bez dlouhých řeěí a okolků, rázným zakročením. Propuštěnci nabývali občanství, ale bvli zařáděni do sprostších tříd městských. Římské občanstvo bylo rozděleno na čtyři třídy městské a na třídy venkovské, jichž byio přes třicet. Protože k nim patřili i boháči, platily za lepší. Protože propuštěnci nabývali jmění, chtěli náležeti k lepším i vloudili se znenáhla do tříd venkovskvcli. Ale censor Q. Fabius Maximus Ruliianus a po něm Tib. Sempronius Gracchiia přikázali jim opět třídy městské, čímž mnoho nepořádků bylo zastaveno.
15) Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Grakchové nepřevzali obec v nejlepšim pořádku, naopak v nebezpečném úpadku. Chyba jejich jen byla, že nemohouce dojiti cíle cestou zákonnou, dali se na cestu nezákonnou, a nezabezpečili se k tomu dostatečnou mocí.
s velikým prospěchem obecním řídíme,1") a dále náboženské úkon v a posvátné obřady a naše práva občanská, jichž znalost se odedávna v rodině naší beze vší řečnické okázalosti pěstuje, zdaž bylo co z toho od těchto řečníků z řemesla vymyšleno, vyzkoumáno nebo vůbec o tom pojednáno? Jáť pamatuji i Servia Galbu.17) 40 řečníka výborného, i II. Aemilia Porcinu18) i samého Carbona, jejž jsi, ač mládeneček, porazil, jak byl zákonů neznalý, jak se v obecních řádech předků zakoktá val a v právu'občanském čirý nevedomec byl; i toto naše pokolení, vyjma tebe, Crasse, jenž jsi se více z vlastního pudu. nežli z nějaké řečníkům náležité povinnosti občanskému právu ode mne přiučil, práva, čeho by mu časem stydno býti mohlo, neznalé jest. A co jsi sobě na konci 41 svého výkladu jako mocí svého práva 19) tvrditi dovolil, že řečník
16) „Ego et tu" my oba.; Sorof čte „et ego et tu" a vykládá: Já, ne-řečník, tak dobře řídím, jak ty, řečník". Crassus a Scaevola byli členy augur-ského sboru, jenž dohlížel na řádné prováděni auspicií a augurství. Všechen veřejný i soukromý život Římanu byl provázen pozorováním znamení a zpytováním vůle boží t. j. bádáním, zdali se jisté jednání předsevzaté s vůlí boží shoduje čili nic. Xejčastéjším znamením byl ptáků let, počet, druh atd. Odtud „auspicia", ptakozorství. Zpytovati vůli boží ve jménu státu směli jen vyšší úřadové, kteří výkony augurú (ptakopravcú) řídili. Z augur-skýck obyčejů se vyvinula rozsáhlá soustava, která byla sepsána a musela se pak studovat!. Studium takové souviselo s právnictvím, proto se i Scaevola znalcem toho oboru stal.
17) Servius Sulpicius Galba byl r. 151 praetorem v Luskami a utrpěl strašnou porážím. Potom se mu Lusitanci poddali na slib, ale on slib zrušiv strašně se pomstil popravami a prodáním do otroctví. Za to byl v Římě obžalován a jen 3 velikou nouzí a velikým uměním řečnickým se spasil.
18 M. Aemilius Porcina, r. 137 konaní, začal prý řeči ozdobovat! umělými periodami a formou po řecku uhlazenou. — T. Papirius Carbo byl zprvu přívržencem Tiberia Grakcha, později však se dal na stranu optimátů a hájil L. Opimia, Grakchova vraha. Řečníkem byl dobrým. Crassus, teprve 211etý, jej obžaloval, aby si dobyl přízně lidu, a porazil ho řečí svou tak, že Carbo politicky zničen sam prý si život vzal.
i») „Moci svého, práva" t. j. jakoby dokonalým, neobmezeným právem, proti němuž není námitky. Crassus vykládaje o sporné otázce řečnické dělá se jakožto výborný řečník spolu hlavním rozsudím té otázky. A jest rovněž jako slavný řečník „zde", t. j. v otázkách řečnických jako doma, jako „na svém panství". Žertovným dvojsmyslem znamená „zde" také = na tvé ville. Avšak Crassus se úzkým rozsahem pojmu řečníka nespokojuje a za-
32
33
o všelikých věcech výmluvně pojednáva ti dovede, toho bych — nebýti zde na tvém panství — nesnesl, a mnohým bych právnickou radou nápomocen byl, aby se soudního nálezu proti tobě domohli, nebo při o rušení držby proti tobě zdvihli za to, že jsi do
42 cizích území tak beze všeho vpadl. Soudili by se s tebou o majetek především všickni Pythagorovci a Demokritovci a ostatní prí-rodomudrci ,20) lidé ušlechtilé výmluvnosti a mohutné, proti nimž bys nemohl při svou vyhráti. Dotírali by na tebe mimo to družinv filosofické počínaje arcimistrem všech Sokratem; dokázali by ti, že jsi se ničemu nenaučil o tom, co je v životě dobro a zlo, ničemu o hnutích duševních ani o zvycích lidských, ani o umění dokonalého života, že jsi se po ničem nesháněl a že nic nevíš. A až by si všickni pospolu útok na tě odbyli, začala by při každá škola zvlášť.
43 Doléhala by akademie a přinutila by tě popříti svá vlastní slova. A stolkové naši by tě zatáhli a sevřeli v sítě svých rozkladů a dotazů. Peripatetikové pak by dokázali, že i to, co pokládáš za vlastní řečnické pomůcky a výzdoby slohové, od nich se brati musí a dosvědčili by, že Aristoteles a Theofraatos nejenom lépe, ale i více toho na-
44 psali o těchto věcech, než všickni učitelé řečnictví. Mlčením pomíjím matematiky, grammatiky a hudebníky, s jichž vědami toto vaše umění řečnické není v nejmenší spojitosti. Pročež myslím, Crasse, že není dobře tolik toho a tak znamenitého sli-bovati; na velikost stačí to. co můžeš dovésti: aby se na soudech ta záležitost, kterékoli se ujmeš, ukázala lepší a věrohodnější: aby na shromážděních lidu a při poradách senátu řeč tvá nej větší sílu přesvědčovací měla; vůbec aby se znalcům zdálo, že mluvíš
bírá do něho i celou filosofu, práva atd., což je jako násilí a přestupek pro rušení držby.
Filosofie předsokratická se zabývala bádáním o podstatě a původu světa, filosofi sluli cpoctxoí, přírodomudrci. Sokrates „stáhl filosofii s nebe" a přinutil ji zabývati se člověkem. „Arcimistr", vlastně „pramen a zdroj", původce a hlava, zakladatel. Z učení Sokratova se rozrodily filosofické školy další. Hlavní žáci byli: Platon, zakladatel akademie starší, Antistlienes a Aristippos. Z těch vznikli kynikové (Diogenes) a stoikevé (Zeno), a kyrenaikové. Z Platona pošli Xenokrates a Aristoteles, mistr pari-, patetiků. Od Arkesilaa počíná akademie nová. Její zásadou bylo: Žádná pravda není nezvratná; každou možno hájiti i vyvraceli.
výmluvně, neznalcům nad to i že pravdivě mluvíš.21) Dovedeš-li nad to co více, neřeknu, že tcho dovedl řečník vůbec, nýbrž Crassus svou zcela zvláštní schopností, nikoli obecnou řečnickou dovedností."
Na to Crassus, „Vím dobře." voce, „Scaevolo, že se o tom 11 u Heků mluvívá a vykládá. Vždy t jsem byl posluchačem vý- 45 tečných mužů, když jsem v quaestorském úřadě z Macedonie přišel do Athén, za slavných dob akademie, jak tehdy byla rozšířena, když ji zastupovali Charmadas, Klitomachos a Aischines. Byl tam také Metrcdoros, kdysi spolu s nimi horlivý posluchač samého Karneada, řečníka nade všecky prý bystrého a výmluvného; slynul též Mnesarchos, posluchač tvého Panaitia, a Diodoros, žák peripatetika Kritolaa. Mnoho jich bylo slovutných ve filosofii a 46 vzácných; i viděl jsem, že všichni jednosvorně řečníka odstrkují od správy státní, vylučují z všelikého soustavného učení a hlubšího vědění a že jej toliko v soudy a sebůzečky jako do nějaké stoupy srážejí a vtloukají. Já však jsem za pravdu nedával ani 47 jim ani Platonovi, půvedci a hlavnímu pěstiteli těchto rozprav, řečníku nade všecky prdnému a výmluvnému, jehož Gorgiu jsem tehdy v Athénách s Charmadem horlivě četl; při četbě té jsem se v tom hlavně podivoval Platonovi, že se řečníkům posmívá, sám jsa zřejmě výborným řečníkem. Prázdným to zajisté slovíč-kářstvím se už dávno trápí ti lidé řečtí, žádostivější jsouce hádek nežli pravdy.22) Neboť i když23) prohlásí někdo za řečníka toho, 48 kdo toliko v oboru právním a soudním, na sněmu a v senátě dovede výmluvně řečniti, přece i tomu nezbytně musí mnoho vědění přisouditi a připustiti. Vždyť bez hojné zkušenosti ve všech záležitostech státní správy, bez znalosti zákonů, zvyklostí a práva,
-l) Hlavní věcí jest, abys mluvil pěkné. Znalci vědí beztoho, máš-li pravdu nebo1 ne, a posuzují jen sloh; neznalci mají za pravdu vše, co mluvíš, jen když to mluvíš pěkně.
22) „Prázdné slovíčkářství" = eristika neb antilogika, kterou pěstoval ku př. Protaeoras. Popíral možnost pravdivého poznání. Všeliké lidské poznání jest jen relativní. OJedné a téže věci učil vykládati na obě strany, pro i proti, neboť zásadou jeho bylo, že jest člověk měrou všech věcí. Zabýval' se též mluvnickými otázkami.
23) „Neboť i když" se vztahuje na slova „Nedával jsem za pravdu ani jim ani Platonovi."
34
35
bez poznání přirozených stránek a povah lidských nemůže si ani v oněch oborech dosti obratně a znalecky vésti. Kdo však ty věci pozná, bez nichž nemůže ani nejmenší právní záležitost správně vyříditi, čeho se mu bude moci nedostávati z vědomostí nejdů-ležitějších? Nemá-li řečníkovi náležeti nic více, než aby mluvil spořádané, ozdobně a důkladně, ptám se, kterak by právě toho dosící mohl bez onoho vědění, které mu odpíráte? Vždyťřečnická zdatnost není možná jinak, než když si řečník předmět své řeči
49 náležitě osvojil. Pročež jestliže přírodomudrc Demokritos krásně mluvil, jak se praví a jak i já soudím, předmět řeči jeho náležel přírodovědci, krása slohu však byla řečníkova. A jestliže Platon o věcech od občanských rozepří naprosto vzdálených božsky mluvil, což přiznávám; jestliže dále Aristoteles a Theofrastos a Karneades výmluvně, řečí libou a sličnou rozprávěti uměli
0 tom, co jim bylo látkou: látky jejich rozprav ať pocházejí z nějakých jiných oborů vědomostí, slovný však výraz sám náleží
50 vlastně a jedině tomuto umění, jehož podstatu řešíme. Vždyť vidíme, že někteří, jako bystrý prý Chrysippos. o týchž předmětech střízlivě a hubeným slohem rozprávěli a že není toho, aby filosofii byl neučinil dosti proto, že neměl výmluvnosti z jiného umění čerpané.
12 V čem tedy záleží rozdíl aneb jak rozeznáš plnost a hloubku
uvedených řečníků od hubcnosti těch, kteří bohatým a uhlazeným slohem nevládnou? Bude to dojista jedině to, co je dobrých řečníků výhradním majetkem, totiž úpravný, vybraný a uměleckou jaksi vybroušeností zušlechtěný sloh. Avšak tato slohová vybroušenost musí řečníkovi bez dokonalého pochopení a ovládání látky vyjiti bud úplně na marnost anebo na všeobecný posměch.
51 Nebo co jest tak hloupě střeštěného, jako prázdné hlaholení slov
1 sebe lepších a ozdobnějších, není-li v tom ani myšlenky ani věcného jádra? Ať si tedy cokoli pochází z kteréhokoli oboru a druhu vědění, když si to řečník vštípí jako spornou záležitost strany, vyjádří to lépe a krásněji, nežli třeba sám věci vynálezce a mistr.
52 Neboť řekne-li někdo, že mají řečníci zvláštní obor poznatků a sporných námětů a vědění obmezeného na určité příhrady soudní a veřejné činnosti, přiznám, že se tím naše řečnická činnost častěji
.33
■
li
51
zabývá; ale i v tom je přemnoho, čemu ani tak řečení rhetorové čili učitelé řečnictví neučí, ani toho nemají v mociJVíť každý, že blavní síla řečmkova v tom spočívá, že mysl lidskou rozněcuje k hněvu nebo nenávisti nebo žalu. neboze ji od těch vášní odvrací naváděje k mírnosti a soucitu. A zamýšleného toho účinku nedosáhne leč ten, kdo důkladně poznal různé povahy lidské a celou podstatu lidské bytosti, jakož i hybné síly, jimiž se mysl po bádá a odvrací. Zdá se sice, že celý tento obor poznatků přináleží filosofům, a žádný řečník toho dle rady mé nikdy nepopře; avšak kdežto poznání těch věcí přisoudí jim, poněvadž jedině o něm pracovati za úkol si vybrali-, řečnické zpracování, bez oněch vědomostí nemožné, ponechá sobě. Jak jsem už často řekl: vlastní úlohou řečníkovou jest pádný a ušlechtilý, chápavosti a rozumu posluchačů přiměřený sloh. Přiznávám, že o tom psal Aristoteles a Theofrastos; avšak to svědčí, Scaevolo, tuším úplně pro mne. Neboť co má řečník s nimi společného, nevypůjěuje si od nich; oni však tyto věci, když o nich mluví, uznávají za obor řečnický: tudíž takové spisy označují a nazývají řečnickými, jiné spisy jmenují dle své odborné vědy. A když se řečníkovi nahodí, jako často bývá, i takové věci, že musí mluviti o bozích nesmrtelných, o lásce, svornosti a přátelství, o obecním právu občanském, lidském a všeobecném právu přirozeném, o spravedlnosti, zdrženlivosti, veľkodušnosti a všelikých ctnostech, strhnou arciť povyk všecka učeliště a školy filosofické, to že je vesměs jejich výhradním majetkem, do toho že řečníkovi pranic není. Nuže nechať si 57 o tom v koutečku svém pro ukrácení chvíle pojednávají; toho práva řečníkovi přece nedám vzíti, aby o věcech, o nichž oni titěrným jakýmsi a nedokrevným způsobem rozprávky dělají, on s dokonalou lahodou a pádností nesměl vykládati.
Jednal jsem o tom v Athénách i s filosofy. Neboť mě k tomu měl M. Marcellus,20) přítel náš, nynější aedil kurulský, jenž by se jistě účastnil zde našeho rozhovoru, kdyby neměl na starosti pořádání her; míval již tehdáž v útlých letech živý zájem o tyto věci. Než budiž; ať si o šetření zákonů, o válce a míra, o spojen- 58
13 ss
56
'*■) .\í. Marcellus, mladý muž, provázel Crassa z Asie přes Macedonii do Athén.
3*
30
37
59
14
60
01
6'J
cích a daních, o právech občanských dle stavů a věku po pořádku roztříděných říkají třeba Rekové, hbo-li, že se v tom Lvkurgos a Solon — ačkoli i ty bych zařadil mezi řečníky — lépe vyznali, než Kypereides anebo Demostkenes, muži výmluvnosti již dokonalé a vybroušené, anebo třeba našinci ať si clévají v tom oboru přednost decemvirům, kteří dvanácti deskové zákony pořídili a nemohli v tom býti neznalci, před Serviem Galbou a tchánem tvým Gajem Laeliem, řečníky jak známo osvědčenými. Nikdy zajisté nepopru, že některé oddíly řečnictví jsou vlastnictvím těch, kteří na bádání a zpracování jejich všecku píli vynaložili, ale na tom trvám, že úplně dokonalý řečník je ten, kteiý o všelikých věcech důkladně a všestranně mluviti dovede. Vždyť bývá často i při takových úkolech, jež všichni řečníkům za vlastní uznávají, mnoho toho, co se nedá z veřejné činnosti, což je dle vás jediný obor řečníkův, čerpati a brati, nýbrž z některého méně známého oboru vědění. Můželí se ku příkladu proti vojevůdci nebo za vojevůdce mluviti bez vojenské zkušenosti neb často také bez znalostí tratí pozemních a námořních? Jeli možná řeč k národu pro přijetí nebo zamítnutí zákonů, a v senátě vůbec o státních záležitostech bez důkladné znalosti a zběhlosti ve správě obecní? Můželi se užiti řeči k rozněcování neb i utišování citů a vášní v duších, což jedině jest řečníkovým neobmezeným panstvím, bez nejzevrubnějšího vystižení všech těch základních nauk, jež o vrozených vlastnostech a povahách lidských vykládají filosofové? I povím bez rozpaků své mínění, ač snad nedojdu u vás souhlasu: i ty nauky přírodovědecké a počtárske, i to, co jsi před chvílí vytkl za vlastní obor jiných věd, jsou vědomosti odborných učenců; chceli však někdo právě ty vědy souvislou řečí vykládati, musí se utéci k umění řečnickému. Vždyť nelze mysliti, že stavitel Filon, jenž Athéňanům zbrojnici zbudoval a jak známo účty z díla svého lidu znamenitou výmluvností skládal, dovedl toho spíše výmluvností stavitelskou než řečnickou;25) ani že by tuto náš Markus Antonius, kdyby býval obhajoval loděnici Hermodorovu, nebyl dovedl o cizím umění sám pěkně a výmluvně řečniti, když
25) Filon, athénský stavitel; zbudoval v Peiraiu arsenál (zbrojnici) pro tisíc lodí ohromným nákladem. — Hermodoros, stavitel ze Salaminy.
15 64
65
by se byl o věci od něho dal poučiti. A Asklepiades. bývalý můj lékař a přítel, — tehdy výmluvností předči] nad ostatní lékaře, — právě v tom, o čem krásně řečníval, neopíral se jistě o umění své lékařské, nýbrž o řečnické. To už je víry hodnější, ač pravdou 63 přece nikterak, co říkával Sokrates: každý že je v tom, co zná, dosti výmluvný. Pravdivěji zní to: Nikdo nemůže býti výmluvný v tom, co nezná; a kdyby sebe lépe věc znal, ale neuměl složití a vypilovati řeč, nedovedl by v ní výmluvný býti.
Pročež chcedi někdo pojem řečníka všeobecně i zvláště určití a vystihnouti, ten mu bude dle mého náhledu řečníkem jména toho tak znamenitého hodným, kdo o jakékoli,nahodilé, věci, o_nížjest třeba výkladu souvislou řečí, dovede inluyjti srozumitelně a pořádně, ušlechtile a plynně, k tomu s jakousi důstojností přednesu. Zdáli se někomu, že je výraz „o jakékoliv věci" příliš neurčitý, nechť si to každý, jak za dobré uzná, ořeže a oklestí; při tom však setrvám, že i když řečník nepozná ostatních vědeckých studií, a toliko s tím se seznámí, co bývá předmětem sporných otázek a soudního j ednání, přece i_o těch vědeckých před- j metech, dá-li se o nich poučiti od znalců, mnohem lépe promluví, j než sami odborní znalci- Ku příkladu by měl tuto Sulpicius mlu- 60 viti o záležitosti vojenské; poptá se na to blízkého našeho přítele Gaia Maria, a až vše vyzví, učiní o tom řeč takovou, že se i Gaiu Mariovi samému bude zdáti, že to zná skoro lépe, než on sám; pak-li o právu občanském, poradí se s tebou, a pak tebe, jak jsi znalec výborné zkušený a zběhlý, právě v těch věcech, jimž se -od tebe naučil,' uměním řečnickým překoná. Nahodí-h se mluviti 67 o přírodě, o nedostatcích lidských, o náruživostech, mírnosti a zdrženlivosti, o bolesti a smrti: vezme si možná, uvidíli toho potřebu, — ač takové aspoň věci řečník už znáti má — na pomoc filosoficky vzdělaného Sexta Pompeia; tím dosáhne jistě toho, že o každé věci, které se od kohokoliv přiučil, mnohem pěkněji mluviti dovede, než ten, od něhož se přiučil. Avšak poněvadž se 68 filosofie dělí na tři části, na vědu o tajemstvích přírody (fysiku), o způsobech zevrubného pojednávání (dialektiku) a na nauku o životě a mravech (ethikti), radil bych mu, chtěl-h by mne po-slechnouti, prvé dvě části vynechati a obětovati je naší lenosti; třetí však oddíl, jenž vždy náležel řečníkům, podržíme; sice by
16
70
7!
72
:;,s
nezbylo, o čem by se rečník mohl prošlo viti. Tojmuto_tudŕž oddílu o_žiygté a mravech musí se řečník úplné naučiti; ostatní bude moci, bude-li kdy potřebí, i když se tomu nenaučí, přece řečnicky pěkně vykládati, jen když se mu povědí a sdělí.
Vždyť pak je-li v kruzích učenců známo, že Aratos, člověk hvězdářství neznalý, překrásnými a výbornými verši o hvězdách nebeských básnil;'26) že Nikandros Kolofonský, jenž o roh ani nezavadil, básnickým jaksi pudem nikoli schopností hospodářskou, o hospodářství znamenitě psal: proč by nemohl řečník s výbornou výmluvností mluviti o tom, čemu se pro jistou potřebu a lhůtu naučí? Básník je jistě jako blíženec řečníkův, veršem poněkud vázanější, ale v užívání slov svobodnější, co do množství ozdobných forem s ním za jedno a skoro mu roven; v tom aspoň doj iste je s ním skoro stejný, že si ničím nedá obmeziti a vytknouti své právo, aby volně nevyvíjel svou dovednost a bohatství tak, jak chce. Neboť stran toho, Scaevolo, co jsi řekl, že bys býval nesnesl, nebýti zde na mé půdě, mého tvrzení, že má býti řečník v každém oboru řeči a ve všelikém ušlechtilém vědění dokonale zběhlý: nikdy bych na mou věru toho neřekl, kdybych sám sebe pokládal za takového řečníka, jakého líčím.. Ale tak smýšlím, jak často říkával C. Lucilius,'-7) ■—na tebe trochu rozmrzclý a z té příčiny právě i ke mně méně přátelský, než chtěl, jinak však vzdělaný a nad míru uhlazený, — že nikdo nemá býti.pokládánza řečníka, kdo není ve všem vědění ušlechtilém dokonale vzdělán, a jestliže ho v řečech neužíváme, přece že jo patrně zjevno, jsme-li toho znalí čili neznalí. Jako hráči v míč nepotřebují při hře vlastního umění tělocvičného a přece každý pohyb zjevuje, umějí-H tělocvik či neumějí, a ti, kdož něco zobrazují, byť při tom štětcem ani nehnuli, přece projevují, zda malovati dovedou či nic: tak při tomto našem řečnění soudním, poradním a správním, byť se jiné
-") Aratos ?. Kilikie (nar. asi r. 280 př. Kr.). náležel k učeným bás-Díkům alexandrinským. Básně jeho Oatvótxsva a A^tr/j^sto; přeložil Ci-cero. — Nikandroa z Koiofonu (nar. 150 př. Kr.) též z básníků alexandrinských ;-složil ©rjfia/.á, 'A^ELcpápjiaxK ?. Tsap-nxi., báseň Vergiliem nápodobenou, nyní ztracenou.
-r) C. Lucilius (148—103) římský rytíř, básník a satirik, předchůdce Horatiův.
i ■ ■ í
39
poznatky vlastně ani neuváděly, přece snadno najevo vychází, je-li řečník toliko v tom svém krasomluvectví vycvičen, anebo přistoupil-li k činnosti řečnické vyzbrojen všelikými ušlechtilými vědomostmi."
Tu Scaevola s úsměvem .Nebudu s tebou," vece „Crasse, 17 dále zápoliti; neb i to, co jsi proti mně uvedl, provedl jsi jaksi 74 úskočně tím, že jsi mně v tom, co nechci, aby náleželo v obor řečníkův, za pravdu dával, a hned to zase jaksi podivně vykračoval a řečníkovi za podstatný znak udával. To když jsem já 75 přišel v době své praetury na Ehodus a s tím výborným mistrem tohoto umění Apolloniem se domluvil o učení, které jsem měl od Panaitia, také se pohrdavě dle svého zvyku vysmál filosofii a mnoho toho namluvil více vtipně než přesvědčivě; ale řeč tvá zněla v ten  smysl,   že nezhrdáš všelikou naukou a vědou soustavnou,  nýbrž že je  vesměs  za  družky a služky řečníkovy pokládáš. Jáť, kdyby je někdo sám v celém rozsahu pojal a s nimi 7S spojil takovouto dovednost přeušlechtilého výrazu, musel bych vyznati, že: je to kýs výtečník a člověk podivuhodný; avšak kdyby byl někdo takový aneb už někdy býval neb vůbec býti mohl, ty bys jím byl dojista jedině, jenž jsi dle úsudku mého i všech nade všecky řečníky —přátelé mi prominou tu řeč, —slávou předčil. 77 Avšak jestliže jsi ani ty sám, jenž máš všecky vědomosti obvyklé v záležitostech veřejných i soukromých, přece neobsáhl všeho toho vědění, které přisuzuješ řečníkovi: snad.mu přece přidělujeme více, než skutečnost dle pravdy připouští."
Tu pravil Crassus: „Nezapomeň, že jsem nemluvil o sobě, 78 ale o řečníku. Neboť čemu pak jsem se já naučil, neb co zvěděti mohl, když jsem se k praktické činnosti dostal dříve, než k učení? Vždyť mne činnost při soudech, při ucházení o úřady, při správě státní a při zastupování přátel udolala sama dříve, než jsem o takových věcech i jen potuchy nabyti mohl! Avšak vidíš-li 79 tolik toho znamenitého při mně, jemuž se sice dostalo krásného, jak míníš, nadání, dojista však žádného vědeckého vzdělání ani prázdného času, a ba věru ani toho usilovného snažení: co myslíš, kdyby se k něčímu nadání třeba většímu přidružily vědomosti, jichž se mně nedostalo, jaký by to byl potom dobrý a znamenitý řečník?"
40
41
18 Tu zvolal Antonius: „Mluvíš mně ze srdce, Crasse, i nepochy-
80 bují, že bude každý mnohem výmluvnější, nabudeli poznání o souši stavě a podstatě všech věcí a věd. Avšak to je předně nesnadno provésti, obzvláště při našem životě plném práce a zaneprázdnění; a potom j e také strach o to, abychom nepřišli o svůj dosavadní cvik a zvyk řečnění na shromážděních lidových a soudech. Zdá se mi totiž, že jest to zcela jiný druh řečnění, jejž pěstují lidé, o nichž jsi před chvílí mluvil, jakkoli oni ušlechtile a přesvědčivě o podstatě světa neb o lidských záležitostech mluví; způsob, jak oni mluví, jest totiž jaksi tuze úpravný a utěšený, a hodí se spíše do škol a zápasních cvičení, než do našich politických hromad a soudních přelíčení. Já totiž, ačkoliv jsem se s písem-
82 nictvím řeckým pozdě a jen povrchně seznámil, přece jsem se v Athénách, když jsem tam — jsa tehdáž prokonsulem — cestou do Kilikie přišel a pro nečas ku předu nemohl, několik dní pozdržel; i besedoval jsem každodenně s nejlepšími učenci, s týmiž skoro, jež jsi právě jmenoval, ježto se mezi nimi nějak proneslo, že mívám jako ty hájení znamenitých pří; i rozprávěl každý se svého stanoviska, seč byl, o povolání a běhu řečnickém.
83 Z nich jedni, jako sám Mnesarchos, tyto naše tak řečené řečníky nepokládali za nic, lecla za ná_denníky hbitého a vycvičeného Jazyka; řečníkem že není nikdo, neníli mudrcem, a sama výjduvnost, ježto záleží v znalosti dobrého řečnění, že jest jen jakousi ctností; a kdo ctnost jednu má, všecky prý má a ty že jsou si vespolek rovny a stejný tak, že kdo je výmluvný, má všecky ctnosti a jest mudrcem. Než to bylo jaksi  příliš zapletené a sucho-
84 parné a nebylo naprosto pro mne. Charmadas však mnohem vydatněji o týchž věcech hovořil, ne aby podával náhled svůj, — byloť v akademii dědičným obyčejem stavětí se při rozpravách na odpor ve všem a vždycky — ale přece obzvláště a hlavně v ten smysl se vyjadřoval, že prý tak řečení rhetoři a učitelé řečnictví nic dokonale nevědí, a že nikdo řečnické dovednosti dosíci nemůže, nepoznali učení filosofů.
19 Námitky  pronášeli  Athéňané  výmluvní,   v záležitostech
85 obecních i .soudních zběhlí, a byl mezi nimi také ten, co ondy v Římě byl, přítel můj Menedemos. Ten když jal se tvrditi, že jest jistá znalost záležející v zkoumání způsobů, jak se obce za-
řizují a spravují, vyskočil se svého místa muž onen bojovný (Charmadas), oplývající všelikou učeností a neuvěřitelnou všestranností a hloubkoxi vědění. Vykládal, že se všechen obsah jprávě oné znalosti..brati.musí z. filosofie a že se nic z toho, co se v obcích stanoví o bozích nesmrtelných, o -vychovávání mládeže, o spravedlnosti, otužilosti, kázni a míře všeho, ani ostatní zásady, bez nichž obce ani obstáti ani zvedený býti nemohou, v knihách jejich (rhetorů) nikde nenalézá. A jestliže takové množství věcí předu- 86 ležitých učitelé řečnictví v obor umění svého zabírají, proč prý o předmluvách, doslovech a podobných hloupostech — tak tomu říkal — plno je v knihách jejich, o ústavách a zákonech, rovnosti a spravedlnosti, o poctivosti, o krocení vášni a vychování národním v spisech jejich není ani písmene. I vlastní nauky řeč- 87 nické tak se posměšně dotýkal, že dokazoval, kterak oni nejen nemají žádné takové znalosti, kterou si osobují, ale že ani té své nauky řečnické soustavně neznají. Za hlavní věc u řečníka totiž pokládal, aby se jednak posluchačům sám jevil takým, jakým býti si žáclá: to ze se děje ctným životem a o tom prý tu ti učitelé řečnictví žádných předpisů nedali; jednak aby byli posluchači uchvacováni dojmem takovým, jakého si u nich řečník přeje: a to že se rovněž nijak jinak díti nemůže, než poznal-li řečník, kolika způsoby, kterými a jakou řečí se tím oním směrem na lidskou mysl působí; to však že je hluboko do samého jádra filosofie ukryto a schováno tak, že toho takoví rhetoři ani jen povrchněpo-znati nemohli. Menedemos se to snažil vyvrátiti spíše příklady, 88 než důvodnými výklady.' Přednášel zpaměti mnoho míst z Demo-sthena krásně složených a vykládal, kterak Demosthenes silou slova myslí soudců a lidu všemi směry hýbaje, dobře znal prostředky, jakými se toho dosahuje, kdežto Charmadas praví, že jich bez filosofie nikdo nemůže znáti.
Na to odpovídal Charmadas, že nikterak nepopírá, že Demo- 20 sthenes vynikal řečnickým vzděláním a mohutností, ale že, af 89 už toho dovedl nadáním anebo — což prý jest jisto — horlivým posloucháním Platona, o to neběží, seč byl on, ale čemu tito (rhetoři)-učí. Často také zacházel u výkladě až tak daleko, že umění řeč- 90 nického vůbec ani neuznával. Když toho tvrzení důvody uvedl, jako že tak už zrozeni jsme, že těm, na nichž něco žádati máme,
42
43
pokorne lahoditi a pěkně licliotiti,28) a protivníkům hrozbami strachu naháněti umíme, jakož i příběh že dovedeme vyložíti, na čem stojíme dotvTzovati, opačnou řeč vyvraeavati, na konec něčeho se s nářkem doprošovati, věci prý, na nichž řečnická dovednost všecka přestává, — a že zvyk a cvik soudnost bystří a hbitost jazyka pobádá; — pak ještě spoustu příkladů
91 na podporu uvedl. Pravil totiž, že zprvu jako naschvál žádný spisovatel nauky řečnické ani prostředně výmluvný nebyl, a počínal řadu až od nevím jakého Koraka a Tisia, vynálezců prý a původců té nauky;29) mužů však znamenitě výmluvných, kteří této nauky ani nepoznali ani o její poznání vůbec nestáli, nesčetně velký počet jmenoval. Mezi nimi — budto žertem neb dle svého domnění neb i doslechu uváděl také mne, jenž prý jsem té nauky nepoznal a přece, jak sám tvrdil, na poli řečnickém něco dovedu.
92 Co se týká prvního, že jsem žádného učení neměl, v tom jsem mu rád za pravdu dával, ale v tomto druhém ohledu myslil jsem, že mne k lepšímu má aneb i sám na omylu jest. Avšak o nauce soustavně vědecké pravil, že není žádné, leč zakládá-li se na jasném a dokonale zřetelném poznání, soustředěném a nikdy nemylném, kdežto vše to, co se vykládá od řečníků, že je pochybné a nejisté, poněvadž to se podává od lidí, kteří toho všeho sami dokonale neznají, a poslouchá cd lidí, kterým se nechce podáva ti věda, nýbrž chvilková, bud zcela mylná neb aspoň nejasná domněnka. Tehdy
93 se mi zkrátka zdálo, že od něho nabývám přesvědčení, že není žádné vědy o řečnickém umění a že nikdo nedovede bystře a výmluvně mluviti, leč kdo se seznámil s naukami výborných znalců z oboru filosofie. Při tom Charmadas projevil častěji veliký obdiv, Crasse, tvému nadání: já prý jsem se mu jevil velmi povolným
21   posluchačem, ty velmi bojovnými odpůrcem. Proto jsem v tom
94 domnění také napsal onen výrok v knížce, která mně z neopatrnosti proti viili z péra vyklouzla a do rukou čtenářů přišla:20) „Obrat-
*") Stangl nemá „anpplioiter" a „insinuare", a praví prostě: „těm, na nichž něco žádati máme, pěkné lahoditi umíme."
-9) Korax a Tisiasze Syrakus, zakladatelé theo.re.tícké nauky řečnické v 5. století.   Založili řečnické školy, .a vydali .učebnice řečnické.
3") M. Antonius vydal Náuku o řeznictví (de ratione dicendi). — „Může se to zakládali na věcné podstatě" t. j. doslovně: „nechť je to přece
I'
ných řečníků že jsem poznal mnoho, výmluvného dosud nikoho-" ježto jsem si toho představoval obratným řečníkem, kdo dovede dosti bystře a jasně k obyčejnému poslucháčstvu se stanoviska obecného jaksi rozumu mluviti; výmluvným však, kdo umí zvláštnějším a velkolepějším slohem zveličovat! a zušlechťovati, co chce, a všeliké prameny všeruožiých k řečnění vhodných pomůcek zná a z paměti je ovládá. Jeli to těžko dosažitelno nám, kteří dříve než se k učení dostaneme, zavaleni býváme klopotou volební a soudní činnosti, může se to přece zakládati na věcné 95 podstatě. Jáť zajisté, dle toho, co mi praví tušení, a dle toho, jaké vlohy u našinců shledávám, nepozbývám naděje, že jednou přijde někdo, jenž ráznejší maje snahu, než máme a mívali jsme my, i více času a příležitosti víc i dříve se učiti. a vrch klopotné píle, až se na poslouchání, čtení a psaní vrhne, takovým povstane řečníkem, jakého hledáme, že právem netoliko obratným, nýbrž i výmluvným řečníkem slouti bude moci. Ten však po mém mínění bud už je zdevCrassovi celý, anebo budeli to někdo rovný jemu nadáním a více se toho než on naposlouchá. načte a napíše, něco málo k tomu bude moci přidá ti."
V tom se ozval Sulpicius: ,,Kromě všeho nadání, ale velice 96 vhod se poštěstilo nám oběma, mně a Cottovi. zastati, Crasse, hovor takový. Neboť když jsme sem šli, zdálo se nám, že dosti bude lahody v tom, když z rozmluvv vaší něco pamětihodného zachytíme, třeba byste o jiných věcech mluvili, že však se do této právě rozpravy o celém řečnickém umění, ať už jako o horlivém cvičení, nebo soustavné nauce,' nebo přirozeném nadání dostanete a ji skoro na dno vyčerpávati budete, toho si přáti nám ani ve snách nenapadlo. Neboť já, jenž jsem od mladosti planul náklonností 97 k vám oběma a Crassa i miloval, ač jsem se od něho na krok nevzdaloval, ani slova jsem z něho nikdy dostatí nemohl o síle a umění výmluvnosti, jakkoli jsem se o to sámvynasnažil a i skrze Drusa často pokusil. V té příčině jsi mně ty, Antonie, jen co je pravda! — nikdy na mé vyptávky a otázky odpovědi neodepřel a
skutečně i přirozeně za možné položeno." Crassus i Antonius připouštějí, že se může ideál dokonalého řečníka vtělit i, t. j. Ckero zde dává zvěstovali sám sebe.
44
45
98
99
100
101
10i
přečasto jsi mne poučil o tom, co ti bývá v řečnické činnosti vodítkem. Nyní tedy, poněvadž jste oba odhalili přístup k těm právě tajnostem, po nichž se pídíme, a poněvadž Crassus ten rozhovor začal, prokažte nám tu laskavost, abychom mínění vaše o celém umění řečnickém dopodrobna mohli vystihnout!. Nebucleme-Ii v tom od vás oslyšáni, velmi budeme, Crasse, této škole tvé v Tuskulánu povděčni a tomuto tvému předměstskému gymnasiu přednost budu dávati před akademií i lyceem."
Tu Crassus, „Ba právě," vece, „Sulpicie! požádejme Antonia, jenž dovede vyhověti tvé žádosti a dělával to, jak se od tebe dovídám. Neboť co se mne týče, vždycky jsem se stranil každého takového druhu rozprávek, a sám jsi před chvílí řekl, že jsem ti přes naléhavé přání velmi často odřekl. A to jsem nedělal ze žádné pýchy ani nelaskavosti, ani že bych snaze tvé upřímné a výborné po vůli býti nechtěl, zvláště když jsem seznal, že jsi nade všecky k řečnictví zrozen a povolán: nýbrž přisámbůh pro nezvyklost v takovém rozprávění a pro nozběhlost v tom, co se vědeckou formou podává."
Na to Cotta: „Poněvadž jsme dosáhli toho, co se nám zdálo býti nej nesnadnější, totiž abys ty, Crasse, vůbec o tomto předměte hovořil, bude to už pak naší vinou, propustíme-li tě, aniž jsi nám vyložil, nač se tebe budeme ptáti."
„To asi dopadne," vece Crassus, „tak, jak bývá psáno v dědických osvědčeních: Pokud budu věděti a dovedu."
Na to Cotta: ,,Xu, co nedovedeš a nebudeš věděti ty, to se bude každý z nás styděti žádati na sobě."
„I tak tedy, když mi povolujete, abych směl říci, že neumím, -co nedovedu, a vyznati, že nevím, co věděti nebudu, ptejte se," pravil Crassus, „podle libosti."
„Nuže," vece Cotta, „chceme od tebe zvěděti to, o čem právě Antonius výklad dal, co_myslíš,.uznáváš-]i nějakou vědu umění řečnického?"
„Jak?" zvolal Crassus. „Vy mně nyní jako nějakému Rekovi, zahálčivému a povídávému, snad i učenému a vzdělanému, předkládáte otázku, abych se o ní dle svého zdání vyslovil? Což pak myslíte, že jsem se o takové věci kdy staral neb na ně myslil, a nevysmál se spíše vždycky nestoudnosti těch lidí, kteří kdvž
04
23
ve škole zasednou, celé valné shromáždění vyzývají, ať se hlásí, má-li kdo nějakou otázku? To prý dělal nejdřív Leontinský 103 Gorgias, jenž jakoby cosi převelikého začínal a ohlašoval, když oznamoval, že jest na všecko připraven, o čemkoli by kdo chtěl výklad slyšeti. Potom však to začali dělati vůbec a podnes dělají, tak že není otázky tak veliké, ani nenadálé ani nové, aby neprohlašovali, že o ní povědí vše, co se říci dá. Kdybych by] tušil, že ty, Cotto, neb ty, Sulpicie, o něčem takovém výklad slyšeti chcete, býval bych sem přivedl nějakého Reka, aby nás takovými rozpravami bavil. A není to ani teď nemožná věc. Noboť žije u mladého M..Pisona, jenž se tou vědou zabývá, muže výborného nadání a nám zcela oddaného, peripatetik Staseas,31) náš opravdový přítel a v oboru svém, jak dle jednomyslného uznání znalců sezná vám, nade všecky vynikající."
,, O jakém pak mně to Staseoví," zvolal Mucius Scaevola, ,, o jakém peripatetikovi povídáš? Jde o to, abys vyhověl jinochům, 105 Crasse, kteří nepotřebují od žádného Reka praobyčejného žvatlání zbytečného a žádné školské odříká vačky, nýbrž chtějí zvěděti mínění člověka nade všecky moudřejšího a výmluvně j šiko, takového, jenž nikoli v prachu knihoven, nýbrž v důležitých právních záležitostech a v tomto domově svetovlády a slávy věhlasem rady i slova vymkl, v jehož stopách oni kráčeti si žádají. Jáť jsem tebe vždy za řečníka vvboinéko- pokládal, ale nikdy jsem větší chválu nevzdával tvé výmluvnosti, než přívětivé ochotnosti; tu nyní a to obzvláště osvědciti musíš a nesmíš se brániti rozpravě této, když tě o ni dva výborně nadaní jinoši snažně žádají."
„Vždyť já jim," odpověděl Crassus, „chci po vůli býti a bez zdráhání j im krátce, po svém způsobu své mínění o čemkoli vyložím. A předně tedy, — neboť myslím, že nesmím oslyšeti. Scaevolo, vážné přímluvy tvé, — dávám odpověd tu, že vědecké nauky o řečnictví podle mého zdání bud vůbec není nebo pra-skrovná a že se všechen spor o to mezi učenci zakládá na pouhém nedorozumění. Neboť podá-li se výměr vědy tak, jak před chvílí 108
106
107
3l) Staseas z Neapole byl učitelem filosofie M. Pupia Pisona, v jehož domé delši dobu žil. Q. Tarius, rodem Š panel, podezřelého původu, nekalé pověsti, sloužil jsa tribunem jezdcům proti senátu; způsobil proti šlechtě zákon o velezradě, jímž později sám padl.
W í
-.ti í
47
učinil Antonius, že je to soubor poznatků zevrubně pochopených ajsřetolně poznaných, platnosti libovolných domněnek zbavených a soustavně spořádaných, nezdá se mi, že by bylo jaké vědy o umění řečnickém. Vždyť všecky druhy našeho veřejného řečnění
109 jsou měnlivé a povaze lidu obecného přizpůsobené. Pakli však zásady, kterých se šetří při praktické činnosti řečnické, od lidí zkušených a znalých shledány a zaznamenány jsou, přesnými výrazy opatřeny, rodovými znaky objasněny a na díly roztříděny, — což se po mém soudu mohlo stati, — nenahlížím, proč by se řečnictví ne-li v onom přesném ponětí, alespoň v tomto obyčejném slova smyslu nemohlo zdáti vědou ? Než ať jest to již věda pravá nebo jen jakási její nápodoba, nevážnosti jistě nezasluhuje; avšak to dlužno znamenati, že k dosažení výmluvnosti více záleží na čemsi jiném,"
24 Tu prohlásil Antonius nadšený souhlas Crassovi v tom,
110 že slovu věda nedává takový smysl, jako obyčejně ti, kteří celý pojem řečnictví kladou do rozsahu vědy, ani ji zase jako většina filosofů z vědeckého oboru naprosto nevylučuje. „Než myslím," vece, „že těm jinochům učiníš vděk, Crasse, když vyložíš to, co je dle tvého mínění prospěšnějšího k výmluvnosti, než sama nauka."
111 „Povím zajisté, když už jsem se do toho dal, ale o to vás žádati budu," pravil, „abyste těch mých nejapností neroznášeli; ovšem budu sám hleděti, abych nevypadal jako nějaký mistr a umělec, jenž sám od sebe k něčemu se zakázal, nýbrž jako pořádný římský občan, z veřejné činnosti prostředně zkušený 'a nezcela nevzdělaný, jenž jen tak náhodou k hovoru vašemu se
112 nahodil. Když jsem se ucházel o úřad, pokaždé jsem před obchůzkou posílal Scaevolu od sebe, říkaje mu, že chci býti nejapný, totiž že chci prošiti o hlasy s velkou lichotou, což neděj edi se nejapné, neděje se dobře; on však že je člověk ze všech jediný, před nímž bych naprosto nerad byl nejapný. A toho nyní náhoda ustanovila za svědka a diváka mých nejapností! Neboť co jest nejapnějšího, než mluviti o mluvení, když samo „mluvení" nikdy
113 není bez nejapností, leda když jest nezbytné?" „Pokračuj jen, Crasse," pravil Mucius. „Vždyť já tenhle hřích, jehož se obáváš, vezmu na sebe."
„Nuže tedy," pravil Crassus, „mé mínění jest, že je při; 25 rozená duševní vloha přední podmínkou řečnické mohutnosti a že u těch theoretiků, [o nichž před chvílí- Antonius mluvil, nebylo nedostatku vědecké methody, ale přirozené vlohy. Neboť předně musí býti v duševní povaze a vloze taková čilost a pohyblivost, aby k vymýšlení byla bystrá, k vypracování (k stilisaci) a vyšlechtění řeči vydatná a pamět dělala věrnou a trvanlivou. Myslí-li 114 někdo, že se těchto vlastností může nabyti umělou cestou, je to mýlka; neb už to by bylo dosti výborné, když by se daly uměle rozněcovati a v čilý" ruch uváděti, [neboť vštěpovati je a ob-dařovati jimi uměle není možná věc, jsoutě to^vesměs dary přírod}7;] co pak říci o těch stránkách, které se jistě už s člověkem rodí: ohebný jazyk, zvučný hlas, silná prsa a zdravé složení těla, přiměřené uzpůsobení a vzhled celého tělesného zjevu? I nepravím to tak, jako že by umělý cvik nemohl někoho zušlechtiti: vždyť 115 pak dobře vím, že se dobré může methodou stati lepším, a co není právě nejlepší, že se jistou měrou přece může vybrousiti a opra-viti; avšak někteří se v řeči tak zajíkají a tak mají hlas nelibo-zvučný a tak nemotorně a neohrabaně posunky tváří a tělem dělají, že by mezi řečníky přijíti nemohli, byť i vlohy a uměleckou průpravu nejlepší měli. A jsou zase jiní v téže příčině tak šťastně nadáni, tak přírodou obdařeni, že to vypadá, jakoby nikoli zrozeni, nýbrž nějakým bohem byli vytvořeni. Veliká to v pravdě 11 e a obtížná úloha obráti si a míti za povolání to, abych sám jediný, kdež všichni mlčí, o nejdůležitějších věcech u velikém shromáždění lidí byl poslouchán. Není zajisté v poslucháčstvu skoro nikoho, aby vady řečníkovy nepozoroval bystřeji a ostřeji, než přednosti. Tudíž ať strádá jakýmkoli nedostatkem, ten zastíní na něm i to, co zasluhuje chvály. I nevykládám toho na ten cíl, abych 117 mlad}'r lid, jestliže se jim náhodou něčeho od přírody nedostalo, od dráhy řečnické naprosto odstrašoval. Vždyť komupak není zjevno, že C. Coeliovi současníku mému k vysokému úřadu dopomohlo, ač nováčkem byl, i jen to zcela.prostřední umění řečnické, na něž se dovedl zmoci? Kdo nenahlíží, že vrstevník váš Q. Varus, člověk odporný a nemotorný, i jen tou skrovnou schopností svou veliký v obci vliv si získal? Avšak poněvadž se jedná o řeč- 26 nika, musíme si představit] a řečí svou vylíčiti řečníka beze všech 118
vad, v každé přičíně dokonalého. — Vždyť, jestliže množství pří a rozmanitost sporných záležitostí, jestliže sprostý takový dav pouliční dopřává místa řečníkům i nej chatrnějším, protc ještě se nevzdáme hledaného cíle (ideálu řečnického). Neb hle, v těch uměnách, při nichž neběží o nutný užitek, nýbrž o duševní rozkoš opravdu ryzí, jak opatrně a skoro vyběracně posuzujeme! Není zajisté pří ani sporů takových, aby přinucovaly iidi snášet! v divadle špatné herce tak, jako na foru špatné řečníky,
119 Jest tudíž řečníkovi pilně k tomu hleděti, aby nevyhovoval jen těm, kteří vším zavděk vžiti musí, nýbrž aby se obdivuhodným jevil těm, kteří mohou souditi nezávisle. Než, chcete-li zvě-děti úplně mé mínění, vyznám před vámi, přáteli důvěrnými, co jsem dosud povždy tajil a tajiti za dobré uznával. Po mém soudu i nej lepší řečníci, kteří zcela snadno a ušlechtile řečniti dovedou, skoro nestoudní jsou, nepřistupujíli k řeči své s bázní a nebývajíli při počátku řeči zmateni, jakkoli to není ani možná;
120 neboť čím je kdo lepším řečníkem, tím více se nesnází řečnických, různých konců řeči a dychtivého očekávání poslucháčstva obává. Kdo však nedovede nic hodného ani věci ani jména řečníka ani uší posluchačů složití ani přednésti, ten myslím nestoudný jest, i kdyby sebe více při řeči se strachoval; neboť výtky nestoud-nosti neunikáme tím, že se stydíme, nýbrž, že neděláme toho,
121 co se nesluší. Ale kdo nezná ostychu, jak to pozoruji při většině, toho pokládám za hodna nejen pokárání, nýbrž i trestu. — Jáť i při vás to obyčejně pozoruji i sám na sobě přečasto toho zakouším, že na počátku řeči blednu a všecek se duší i tělem chvěji; a když jsem byl mládenečkem, tak jsem byl na počátku své žalobně řeči bez sebe, že jsem si to od Q. Maxima za veliké dobrodiní pokládal, že ihned sbor soudců rozpustil, jak zpozoroval, že jsem strachem bez sebe a slova neschopen."
122 Tu počali všichni znamení souhlasu vespolek si dávati a ho-vořiti. Neboť míval Crassus opravdu zvláštní strach, což však jeho řeči nejen neškodilo, nýbrž jí i jako milý důkaz svědomitosti prospívá lo.
27 Tu pravil Antonius: „Často jsem, jak pravíš, Crasse, pozoroval, že jak ty tak jiní výteční řečníci, -— jakkoli se tobě po mém náhledu nevyrovnal nikdy žádný, — býváte na počátku řeči rozči-
leni. Když jsem pátral po příčině toho zjevu, čím to je, že se 123 každý řečník tím více strachuje, čím je lepší, shledával jsem tyto dvě příčiny: předně, že vědí ti, jež zkušenost a vlastní povaha poučila, kterak se ani nej lepším řečníkům postup řeči zhusta dle přání úplně nedaří; tudíž kdykoli řečniti mají, z dobré příčiny se obávají, aby se to, co se tu a ondy přihoditi může, nepřihodilo tehdy.
Za druhé je tu věc, na niž si často naříká vám: že umělci 124 jiných oborů, osvědčení a uznaní, jestliže někdy něco méně dobře vyvedou než jindy, omluvy docházejí v mínění, že bud nechtěli anebo pro churavost nemohli osvěclčiti celé své umění.
,,Dnes neměl," říká se, „Koscius chutí do hry," anebo, „bylo mu trochu nedobře od žaludku."
Spozoruje-li se nějaká vada při řečníku, hned se to za vadu neumělosti pokládá: a neumělost žádné omluvy nedochází, pro- 125 tože se nikomu neuzná, že mohla jeho neumělost pocházeti od špatného trávení anebo že chtěl sám tak neumělý býti. Tím jsme také přísnějšímu soudu při výkonech řečnických podrobeni. Neboť kolikrátkoli řečníme, tolikrát se o nás soudí. 0 herci, když jednou v posunku pochybí, nevznikne hned domnění, že vůbec pohybu neumí; ale na řečníkovi pro maličkost hned uvázne na vždy nebo na dlouho předsudek nejapnosti. V tom, co jsi pravil, že má řečník přemnoho od přírody, bez čeho by mu učitel mnoho 28 pláten nebyl, úplně s tebou souhlasím, a také jsem v tom zcela za 126 pravdu dal výbornému učiteli Apolloniovi Alabandskému, jenž ačkoli sám za plat vyučoval, přece nestrpěl, aby takoví, o nichž soudil, že se řečníky státí nemohou, u něho marně síly utráceli, i propouštěl je a k tomu usilovně nabádal, k čemu myslil, že se každý hodí.   Neboť k pochopení ostatních urršní postačí jen 127 býti člověkem k světu podobným a uměti pochopiti to, co se podává nebo — je-li snad někdo tupější hlavy — vtlouká, a pamatovat! si to. Nežádá se mrštnost jazyka, ani pohotovost výrazů, vůbec nic takového, co si přitvořiti nemůžeme, jako tahy a výraz tváře a hlas.
Na řečníku však se požadovat! musí bystrost v učených 128 hádkách (dialektika), moudrost filosofická, mluva skoro básnická, paměť právnická, hlas tragických herců a posunky málem di-
50
51
129
130
vadelních umělců nej lepší cli. Není proto nic na světě řídčího, než dokonalý řečník. Neboť mistři jednotlivých odborů uznání docházejí, i když jen po některé z těch předností prostřední měrou mají; řečník, nemá-li je všecky v nej vyšší míře, uznání dojiti nemůže."
Tu pravil Crassus: „A přece, hleď, kterak se v uměni sebe prostším a lehčím mnohem více píle vynakládá, než v tomto umění rozhodně nejtěžším. Často jsem totiž slýchal Roscia říkávat! . že nemohl dosud přijití na žáka, který by mu úplně vyhovoval; ne že by jich nebylo něco uznání hodných, ale že sám ani nej menší chyby snésti nemůže. Neboť nic tak v oči nebije, ani se tak trvale v paměť nevrývá, jako co se tebe nemile dotklo. Abychom tedy toto podobenství obrátili od herce na výborného řečníka, nepozoruj eteli, kterak tento herec dělá všecko dokonale, nanejvýš spanile, a vždy tak, aby to bylo přiměřeno úloze, všecky jímalo a bavilo? Tudíž dávno už došel toho (vyznamenání), že se každý,, kdo v nějakém umění vyniká, Roseiem v oboru svém nazývá. Takovéto svrchované dokonalosti dožaduje se já na řečníku, když jsem od ní sám velmi daleko, jednám nestoudně; chciť, aby mně bylo promíjeno, a sám jiným neslevuji ničeho. Neboť myslím, kdo je neschopen, kdo se dopouští chyb, a komu to vůbec nesvědčí, ten že má podle zásady ApoDo-niovy odkázán býti tam, kde něco svede."
„Což pak chceš," pravil Sulpicius, ,,abych se já nebo tuhle Cotta učil občanskému právu nebo vojenství? Kdo pak by mohl dosíci takové výše a všestranné dokonalosti?"
Na to Crassus,, Vždyť jsem já," vece, „právě proto celý ten výklad učinil, že při vás opravdu výborné a skvělé nadání řeč-; nické sezná vám; a nezřídil jsem řeč svou o nic víc k odstrašení neschopných, než k pobídnutí vás schopných. A jakkoli jsem při vás obou výborné nadání a snahu shledal, přece ony přednosti, jež se na spanilosti zjevu zakládají; a o nichž jsem pověděl snad více, než obyčejně Rekové činívají, při tobě, Sulpicie, v převý-132 borné jakosti jsou. Neslyšel ť jsem, tuším, mluviti nikoho, aby měl ruch těla, celý vzhled a tvářnost přiměřenější, hlas zvučnější a libější; komu se těch předností od přírody méně dostalo, aspoň toho dosíci mohou, aby darů, jež mají, užívali mírně
29 131
a rozumně a jak se sluší a patří. Neboť v tom jest se nejvíce na pozoru míti, a v tom jedině jest nejméně snadno předpisy dávati netoliko mně, jer.ž o tom jen tak po sousedsku rozprávím, nýbrž i samému Rosciovi, jenž prý často říkal, že je hlavní věc při umění ..slušnost", a to že jest věc jediná, které uměle nelze 133 vštčpovati. Než převeďme rozmluvu jinam, libo-li, a hovořme jednou po mém a ne po způsobu učitelů řečnictví."
,,0 nikoli!" zvolal Cotta. „Nyní již tě musíme uprositi, abys nám, když nás přidržuješ k tomuto studiu a k jinému umění neodkazuješ, vyložil celé své umění řečnické, ať jest jakékoliv; vždyť toho nežádáme příliš mnoho: jsme spokojeni s touto tvo]í prostřední výmluvností a chceme od tebe zvěděti jen to (abychom neměli více zisku, než tu trochu dovednosti, které jsi v řečnictví nabyl), co myslíš, že jest si třeba kromě darů, jichž nám příroda, — jak pravíš — tak příliš skoupě nenaštědřila, ještě osvojiti?"
Pousmívaje se pravil Crassus: „Co jiného, Cotto, než hor-livost a jakousi žhoucí lásku, bez níž jak v životě vůbec nikdo nic znamenitého nedosáhne, tak zvláště ne toho, po čem ty dychtíš. I nenahlížím věru, proč byste měli k tomu býti nabádáni, když sami, jak pozoruji, ježto i na mne dotíráte, až příliš horl ivostí jste zapáleni. Avšak pouhá snaha nevede v pravdě nikam, nepoznáš-li prostředků, které by tě donesly a dovedly tam, kam směřuješ. Tudíž vám. ježto mi břímě značně lehčí ukládáte a neptáte se mne na umění dokonalého řečníka, nýbrž jen na tuto mou skrovničkou dovednost, nepodám výkladu o žádné takové tajuplné a velmi nesnadné, velkolepé a obtížné methodě své obvyklé, jíž jsem druhdy užíval, když jsem se v mladých letech tímto učením mohl zabývali."
Tu zvolal Sulpicius: ,,Ó dne, Cotto, nám vítaného! Čeho jsem 13« nikdy ani prosbami ani číháním ani vyzvídáním dosíci nemohl, abych směl ne snad na vlastní oči uzříti, jak se Crassus na řeč připravuje, ale jen se toho skrze písaře jeho a předčitatele Dii-fila domysliti, toho se nám doufám dostane a všeho, po čem dávno dychtíme, se již od něho samého dovíme."
„A přece," pravil Crassus, ..myslím, že se tolik, Sulpicie, 31 nepodivíš uslyše, co řeknu, jako spíše nahlédneš, že nebylo proč 137 o to stati. Vždyť nepovím nic neznámého, nic, co by odpovídalo va-
4*
30
134
135
mm ■ -
52
šemu očekávání, čeho byste byli neslyšeli a bylo někomu nové. Tak hned zprvu, jak je to hodno muže přímého a ušlechtile vychovaného, vyznám, že jsem se těmto všeobecným a ovšedně-lým pravidlům naučil: přední úlohou řečníkovou že jest rnlu-
138 viti tak, aby přesvědčil, potom že každá řeč týká se otázky o věci neurčité, bez udání osob a času, aneb o věci s určitými osobami
130 a časem. V obojím případě, ať cokoli spornou věc tvoří, otázka že bývá po skutku, zdali se stal, neb, jestliže se stal. jaký jest neb jak se jmenuje, anebo, což mnozí připojují, stáhli se právem.
140 Mohou také povstati spory o výklad textu zákona, když v něm něco napsáno dvojsmyslně nebo neshodně nebo tak, že se to příčí úmyslu zákonodárcovu; a všecky tyto části jsou doloženy jistými
141 zvláštními důkazy. Seči, které se netýkají otázek všeobecných, jsou dílem soudní, dilem poradní (politické); ještě třetí druh jest, jenž se zakládá na vychvalování neb hanění (určitých) lidí; a jsou zásoby pomocných myšlenek, jichž užíváme v soudních řečech, když běží o spravedlnost, jiných v poradních řečech, a ty se vesměs řídí prospěchem těch, jimž radu udělujeme; jiných dále v chvalořečech, v nichž se vše vztahuje na zasloužilost chvá-
142 lených osob. A když jsem se naučil, že se všecka řečníkova působnost a dovednost dělí na patero úloh, předně, aby shledah_cjQ,má- -
jirluviti, potom aby shledané nejen dle jistého pořádku, ale. i dle závažnosti a jistých zásad roztřídil a srovnal, pak aby to konečně řečí přioděl a vyšlechtil, potom do paměti.vštípil a na konec dů-
143 stojně a ušlechtile přednesl: dověděl jsem se též toho, že máme na_počátku, než se k vlastní řeči dostaneme, získávati přízeň posluchačů; potom vylíčiti záležitost; pak stanovití spornou otázku; dále uvésti kladné důvody toho, oč nám jde; pak vy-vrátiti námitky; na konec řeči zveličiti a sesíliti to, co svědčí v náš prospěch, a oslabiti i v niveč obrátiti vše, co by napomáhalo protivníkům.
32 "      Slyšel jsem také nauku o výzdobě samé řeči; tu se žádá
144 předně, abychom mluvili ryzí a správnou latinou, dále abychom mluvili zřetelně a jasně, pak ušlechtile, potom přiměřeně vážnosti
145 předmětu a slušně; i podrobným předpisům jsem se naučil. Shledal jsem, že i to, co je nej vlastnějším darem přírody, v soustavnou nauku se vpravuje, neboť jsem poznal něco pravidel i o přednesu
r
53
a učení se nazpaměť, krátkých sice zněním, ale s dlouhou cvičebnou průpravou.
V těchto tedy asi předpisech záleží celá nauka těch mistrů. Kdybych řekl, že není nic platná, lhal bych. Obsahuje zajisté ledacos, co řečníka takřka navádí, kam má čím zaměřiti a co na zřeteli pevně míti, aby se od vytknutého cíle tolik neuchýlil. Shledávám však, že jest význam všelikých pravidel ten, ne že by jimi 146 řečníci byli slávy výmluvnosti dosáhli, nýbrž že to, co mužové výmluvní sami od sebe činívali, někteří lidé vypozorovali a sebrali; tudíž že výmluvnost nepovstala z řečnické theorie, nýbrž theorie z výmluvnosti. Přece však ji, jak jsem už řekl, neodmítám, neboť byť i nebyla nutně potřebná k dobrému řečnění, k poučení je dosti užitečná. A výcvik nějaký je vám nezbytný, — totiž vy jste ovšem 147 již dávno v závodním běhu — ale těm, kteří do závodiště nastupují a tomu, co se na soudech a hromadách prováděti musí, jako v opravdové bitvě mohou se i nyní ještě cvikem jako v šermířské škole takořka hravě napřed přiučiti a na to se připraviti."
„Právě ten cvik," vece Sulpicius, ,,bychom rádi poznali. 148 Avšak i o tom, co jsi o soustavné nauce krátce nastínil, rádi bvchom slyšeli, jakkoliv nejsou ani nám ty věci zcela neznámy. Než o tom později; nyní chceme zvěděti tvé mínění o výcviku samém."
„Co se mne týká," pravil Crassus, „schvaluji způsob, jakým 33 si vedete, že totiž, dána-li sporná otázka nějaká, podobná 149 těm, o nichž se jedná na soudech, provádíte ji řečnicky tak, jakoby šlo o věc doopravdy. Ale většina tu cvičí toliko hlas a to ještě ne dovedně, a síly své, a jazykem hbitě melou a v spoustě slov si libuji. V tom je klame zásada, jíž se dověděli, že se lidé mluvením mluviti učívají. Neboť i to se dobře říkává, že se lidé 150 převráceným mluvením převráceně mluviti navykají. Pročež v těchto právě cvičeních jakkoli užitečno jest často také zpatra mluviti, přece užitečnější jest vžiti si čas na rozmyšlenou a mluviti po pečlivé přípravě. Hlavní však jest, a to, abych po pravdě mluvil, pramálo děláme, ježto jest to pracné a většinou se tomu vyhýbáme: co nejvíce psáti. Pisadlo jest nejlepší a nejosvědče-nějši tvůrce a mistr dobrých řečí; a nikoliv neprávem. Neboť jestliže nad řečí zpatra a ledabylo mluvenou snadno vítězí řeč rozmyšlená  a připravená, tak tuto dojista překonává vytrvalé a
54
1.53
15
151 pilné psaní. Neboť všecky obecně platné myšlenky, co jich vtom,
0 čem píšeme, obsaženo, ať už pocházejí z naučené theorie nebo z přirozeného jakéhosi důvtipu a zkušenosti, vybavují se nám a hrnou, když po nich pátráme a vší bystrostí o věci uvažujeme; a všecky nej znamenitější myšlenky i slova ostří pisadla se chtěj
152 nechtěj podrobují a poddávají. Pak i postavení slov a skladba se při psaní dokonává sama, spádem a během nikoli básnickým, nýbrž jaksi řečnickým.
To zjednává dobrým řečníkům pochvalu a obdiv; a nikdo.
1 kdyby se nejusilovněji pocvičil v takových promluvách zpatra, umění toho nedosáhne, nebude-li dlouho a mnoho písemně pra-covati. A kdo cd výcviku písemného přejde k řečnění, přináší si s sebou schopnost mluviti tak, že i kdyby zpatra mluvil, vypadá to přece jako napsané; a rovněž, kdyby někdy přednesl část řeči napsanou, bude i ostatní řeč nenapsaná plynouti tomu pcdobné. Jako když veslaři rozženouce led vesla zdvihnou, lod sama přece pohyb i směr zachovává, ač nárazy a tepy vesel přestaly, tak když v delším toku řeči písemná předloha dojde, ostatek řeči přece pedržuje stejný běh, poháněn podobností a silou napsaného.
Já však sám jsem si v útlých letech jinošských při každodenních průpravných cvičeních ukládal hlavně onu cvičbu, o níž jsem věděl, že jí protivník můj C. Carbo užívá. Vybral jsem verše hedně obsažné neb nějakou řeč, přečetl jsem z toho, kolik jsem mohl si pamatovati, a pak jsem to, co jsem přečetl, slovy co možná jinými a vybranými přednášel. Potom jsem však spozoroval, že jest v tom závada a sice ta, že všecka slova ke každé věci nejlépe přiléhající nejpěknější a nejlepší zabral už Ennius, když jsem se na jeho verších cvičil, anebo Grakchus, jestliže jsem si řeč jeho náhodou za předlohu vzal; tak že bych si, užívaje týchž slov nic neprospěl, a užívaje jiných ještě i uškodil, ježto bych si na-vykal užívati slov nevhodných. Potom jsem si usmyslil, a to jsem v letech jinešských dělal, řecké věci znamenitých řečníků svými slovy podávati. To mi přinášelo tu výhodu, že jsem pedávaje řecký text latinsky, nejen užíval slov nejlepších a přece obvyklých, ale i nápodobou tvořil některá slova, našim třeba nová, alo jen když vhodná.
34-154
157
158
Co se týče hlasu a dechu, hybnosti celého těla a samého 150 jazyka a cviku, tu není potřebí tolik nauky jako klopotné práce. V té příčině dlužno pilné uvažovala, které řečníky si obrati za vzor a kterým bychom rádi byli podobni. Musíme pozorovati nejen řečníky, ale i herce, abychom špatným návykem nedošli k nějaké zriidncsti a nezpůsobnosti.
Také třeba cvičiti pamětním, že se do slova naučíme nazpaměť hodně mnoho spisům našim i cizím. A při tom cvičení velmi se mi zamlouvá zvyknouti si užívati též za pomůcku určitých míst a obrazů, jak tomu soustavně učí pamětiuma. Potom musí řečník s uměním svým vyjiti ven z domácího a školského cviku, do vřavy bitevní, do prachu a ryku, do vojny a v zápas veřejný; jest třeba přivykati poslucháčstvu a zkoušeti sílu duchapřítomnosti a tu svou pečlivou přípravu vynésti ze zkrytu na světlo skutečnosti. Třeba také čisti básníky, seznamovati se s dějinami, všelikých dobrých nauk a věd učitele a spisovatele čisti, jimi se probírati, je pro cvik vychvalovat!, vykládá ti, opravovati, tupiti a vyvraceti; rozprávěti o všelikém předmětu s obou různých stran a debývati z každé věci, cokoli by v ní uznání hodného zdáti se 159 mohlo. Jest třeba se naučiti občanskému právu, seznámiti se se zákony, zmocniti se celých starožitností, poznati jednací řád senátu, státní ústavu, práva spojenců, úmluvy a smlouvy a zahraniční zájmy říše; a ze všelikého druhu jemného vzdělání jest získati trest lahodného vtipu, jímž by se celá řeč chutné okořenila. Vyložil jsem vám vše, co jsem měl na mysli; kdybyste si byli vzali kteréhokoli občánka z nějaké hromady, býval by vám snad na vaše dotazy totéž odpověděl."
Když Crassus domluvil, nastala pomlčka. Než ačkoli se přítomným zdálo, že na danou otázku dosti bylo pověděno, přece cítili, že byla řeč odbyta mnohem rychleji, než si přáli. Tu se ozval Scacvola: „Nuže Cotto? Co mlčíte? Což vám nenapadá už nic, nač byste se ještě Crassa ptali?"
„To mně věru samému," vece Cotta, „na mysli tane. Nebcť se slova tak Tychlo hnala a řeč tak uběhla, že jsem její prudký let sice zahlédl, ale její ched sledovati nestačil a zrovna jakobych do nějakého paláce bohatstvím naplněného vešel, kde by koberce ležely nerozbaleny, stříbro nevystaveno,   obrazy a sochy na
35 160
16J
56
57
162
le:;
164
36 íeg
odiv nevyloženy, ale všecky ty věci mnohé a velkolepé nahromadě ve skrytu byly; tak jen jsem v řeči Crassově bohatství a krásy jeho ducha skrze jakési přikrývky a obaly zahlédl, ale když jsem je blíže chtěl pozorovati, sotva popatřiti bylo dáno. Nemohu tudíž říci ani že vůbec neznám bohatství jeho, ani že jsem je dobře seznal a uviděl."
..Proč tedy neděláš to," pravil Scaevola, „co bys dělal, kdybys do nějakého paláce plného nádhery neb do villy přišel? Kdyby vše bylo schováno, jak pravíš, ty jsa velmi žádostiv podívané, neváhal bys požádá ti pána, aby dal vše ukázati, obzvláště kdybys byl domácím přítelem. Tak asi požádáš nyní Crassa, aby to bohatství pokladů svých, jež jsme na jediném místě nahromaděné jako kolemjdoucí zamřížovaným okénkem letmo zahlédli, na bílý den vynesl a každý kus na své místo postavil."
,,0 to chci prosit já tebe, Scaevolo!" odvětil Gotta, „neboť já a Sulpicius se ostýcháme vyptávati se muže veledůstojného, jenž nikdy neměl rád tento druh rozpravy, na věci, které mu asi jako abeceda připadají, — ale prokaž nám ty tu laskavost, Scaevolo: nechať nám Crassus to, co pověděl stručně a nadmíru krátce, poví obšírněji a zevrubněji."
„Jáť jsem," vece Scaevola, „na mou věru prve více pro vás o to stál než pro sebe; neboť jsem po této rozpravě Crassově ne-dychti] tolik, kolik potěšení mívám z řeči jeho na soudech. Nyní však tě, Crasse, už i za sebe žádám, abys, když máme tolik pokdy, jak se nám toho již dávno nedostalo, si neobtěžoval vybudovati dílo, jehož základy jsi položil. Neboť vidím, že je plán celého díla nad pomyšlení krásný a veliký, a velice se mi zamlouvá."
„Nemohu se věru," pravil Crassus, „tomu dosti nadiviti, kterak i ty, Scaevolo, dychtíš po věci, které neovládám tak, jako ti, co tomu učí, a kdybych i sebe lépe ovládal, nebyla by hodna tvé moudrosti a poslechu tvého."
„Myslíš?" odpověděl Scaevola. „Dejme tomu, že by o těchto obyčejných a praznámých věcech sotva těm jinochům dle mínění tvého za to stálo poslouchati; můžeme-li také pustiti mimo sebe takové věci. o nichž jsi pravil, že se s nimi řečník seznámiti musí, jako lidské povahy a mravy, způsoby, jimiž se duše lidská ro-~ zněcuje a utišuje, dějiny, starožitnosti, správa státní, pak i samo
to moje právo občanské? Jáť jsem věděl, že toto všecko vědění a bohatství poznatků v moudré hlavě tvé je uloženo; ale v řečníkově zařízení jsem tak skvělého nářadí nikdy nespatřil."
„Můžeš tedy," tázal se Crassus, „ať pomlčím o jiných ne- 166 sčíslných a nekonečných věcech a k tvému právu občanskému se dostanu, za řečníky pokládat! ony lidi, s nimiž se zpola v smíchu zpola v zlosti, protože na fórum spěchal, po mnoho hodin zclržeti musel Scaevola;32) když Hypsaeus velikým hlasem a spoustou slov na praetorovi M. Crassovi vymáhal, aby svěřenec jeho při prohřátí směl, konsulár však Cn. Octavius neméně dlouhou řečí tomu odporoval, aby protivník při prohrál a vlastní jeho svěřenec aby ošklivého soudu o portičenství a veškeré nesnáze pošetilostí obhájce protivné strany byl zbaven?"
„Takovýchto lidí," odvětil Scaevola, — „pamatuji se totiž 167 že mně o tom Mucius vypravoval, — bych neuznal nejen za hodné, aby se řečníky jmenovali, ale ani aby u veřejnosti mluvili."
„A přece nebylo u těch obhájců," vece Crassus, „nedostatku ani výmluvnosti ani theoretického vzdělání ani myšlenek, ale znalosti práva občanského; ježto jeden z nich při soudním projednávání žádal víc, než kolik dovolovaly zákony deskové, čímž by byl, kdyby toho byl dosáhl, při prohrál; druhý za nenáležité" pokládal, že se na něm vymáhá víc, než co bylo v půhonu, nechápaje, kdyby to tak bylo vyřízeno, že musí protivník spor prohráti. A co se nestalo za těchto málo dní! Zasedal jsem při soudní 37
3i) Míní se ovšem jiný Scaavola, než přítomny, a sice P. Mucius Scaevola (náš se jmenuje Quintus), konsul r. 133. přívrženec snah Tiberia Grakcha, výborný právník, hráč v míč a šachy. — M. Pkmtius Hypsaeus, býval konsulem r, 125; zastupoval v té při neplnoletého sirotka; Cn. Octavius, konsu! r. 128, obhajoval poručníka. První úřední instancí (in iure) byl praetor M. Lio. Crassus, nejspíše déd bohatého Crassa triumvira. (Rečnili Crassus se jmenoval Lucius.) Smysl pře byl: Poručník zpronevěřil jmění svého svěřence; dle zákonů dvanáctideskových byl povinen dáti dvojnásobnou náhradu. Hypsaeus, ač. bývalý konsul, nezná toho ustanovení a žádá před praetorem na poruéníkovi náhradu větší. To je formální chyba. Obhájce poručníkův Octavius nepotřeboval, než rnlčeti, až by se věc dostala k soudu, a pak ohlásiti chybu. Hypsaeus by byl prohrál. Ale Octavius, ač bývalý konsul, také neznal zákona a odmítal před praetorem žádanou náhradu nezákonnou, čímž se sám o vítězství připravil. (Piderit.)
58
169
168 stolici městského praetora Q. Pompeia, přítele svého, a tu jeden z řezníků žádal, aby věřiteli, cd něhož byl k placení poháněn, povoleno bylo starobylé a obvyklé právo výhrady, ,.že žaluje část dluhu v té lhůtě splatnou." Nevěděl, že je to právo zřízeno pro věřitele tak, aby kdyby zdráhavý dlužník před soudcem potvrdil, že byl dluh vymáhán před lhůtou splátky, věřitel mocí výhrady při opětné žalobě na zaplacení nemohl býti odmrštěn ..pro předčasné vymáhání dluhu."33) Co se tedy nad to může stati anebo říci hanebnějšího, než že ten, jenž si obral takové povolání, aby spory a pře svých přátel zastupoval, ohroženým pomáhal, pohmožděným nápravu hledal, poraženým na nohy pomáhal, ten že v nicotných a prajedncduchých záležitostech sám takové chyby dělá, že jedněm k politování, jiným na posměch jest? To já myslím,
170 že můj příbuzný P. Crassus zvaný Bohatý, jenž byl i jinak v mnohém ohledu muž vzácný a ušlechtilý, za to obzvláště veliké chvály zasluhuje, co říkával velmi často P. Scaevolovi, ač byl jeho bratr; že ani on v právu občanském vědě své nemůže dosti učiniti, neosvojí-li si řečnické výmluvnosti, — té pcdmínee arci ten, bo byl se mnou kons tilem, syn jeho, vyhověl —ani zase že on sám spory přátel se zabývati a na soudech zastávati nezačal, dokud se ob-
171 čanskému právu nenaučil. A což pák M. Cato? Nebyl-li řečníkem takové výmluvnosti, jaká za oněch časů a v onom věku v obci naší vůbec byla možná, a práva občanského nade všecky výborně znal}'?
S velikým ostychem o tomto předměte již chvíli hovořím, ježto tu máme muže v řečnictví slovutného, k němuž já jako k jedinému řečníku pravému obdiv cítím;34) přes to však si
33) Věřitel žaloval dlužníka na zaplacení dluhu in iure t. j. před prae-torem. Ale dluh nebyl splatný tu dobu celý. Žalovaný „zdráhavý dlužník1', jehož vždy bylo výhodou najiti záminku k odkladu, mohl věřitele žalovati in iudicio t. j. u skutečného soudu pro předčasné vymáhání dluhu. Věřitel, zákona neznalý, skutečně na tu okolnost zapomněl a také zapomněl, že se mohl u praetora proti žalobě pojistiti výhradou, totiž poznámkou v žalobě, že žaluje jen na tu část dluhu, která je splatná. Zástupce dlužníkův si na tu věc sice vzpomněl, ale zákona také neznaje pokládal výhradu za výhodu dlužníkovu, což bylo naopak. Tím věřiteli pomohl a svému klientovi při prohrál.
3J) Míní se Antonius.
3tj
as) Soudy stopanslié byly za časů republiky římské soudní dvory o stu a více soudcích. Dělily se na čtyři menší soudy. Náležely jim spory soukromé o dědictví, majetkové právo a podobné záležitosti zhusta velmi zapletené, žádající dobré znalosti práva.
173
právě on tohoto práva občanského nikdy hrubě nevážil. Avšak   i72 ježto jste si přáli zví děti mé míněni a náhled, nic nezatajím a pokud dovedu, vám názor svůj o všem tom vyložím.
Co se týče Antonia a jeho v pravdě neuvěřitelné a skoro jedinečné a zázračné síly nadání, jest patrno, že se umí i bez znalosti práva občanského snadno obejiti a ostatními prostředky svého moudrého věhlasu obhajiti; proto u něho připusťme výjimku. Stran ostatních však budu hla sova ti bez rozpaku na odsouzení, a to předně pro lenost a pak pro nestoudnost. Neboť honiti se po soudech, trčeti na právě a u praetorských soudních stolic, podni-kati stání u soudů občanských, kde běží o důležité věci a na nichž se často jedná ne o věc skutkové povahy, ale o sám pojem spravedlnosti a práva; roztahovati se na soudech stopanských.35) kde se jedná o právech týkajících se nabytí práva vlastnického, poru-čenství, příbuzenství rodného a po meči. náplavu a oplavů, dlužních závazků a trhových smluv, domovních zdí, oken a okapů, závětí zrušených a platm'ch, a jiných nesčíslných věcí, a při tom nevědět vůbec ani, co je mé a tvé, naposled ani proč je někdo občanem anebo cizincem, otrokem nebo svobodným, toť jest zcela patrná nestoudnost. Směšná to honosivost říkati o sobě, že se v malých 174 člunech nevyzní, ale že se naučil řiditi pětiveselné i větší lodě. A ty člověče! když se dáš při malém hloučku lidí od protivníka obloudit! takovou lecjakou ústní smlouvou a pečetí stvrzuješ listiny svého klienta, v nichž je zápis jemu škodlivý, já bych ti měl svěřiti nějakou těžší záležitost? To by, přisámbůh! spíše dovedl ten, kdo v přístave překotí člun o dvou veslech, spra-vovati Argonautskou lod na moři Euxinském! A nejsou-li to 175 ani malé pře, ale často převeliké, na nichž běží o rozpor práva občanského, jaké pak jest to drzé čelo takového obhájce, který se opovažuje dáti se do takových soudů beze vší právní znalosti? Mohla-h býti ku příkladu těžší pře, nežli měl onen vojín? Když přišla o něm z vojska domů nepravá zpráva, že jest mrtev, a otec
i
60
39 176
177
jeho uvěřiv tomu závěť změnil a za dědice ustanovil koho chtě), a sám zemřel: dostala se věc ta na soud stopanský, když se vojín domů vrátil a hlási] se právoplatné o dědictví otcovské, on, syn závětí vyděděný! Vždyť přece šlo v té záležitosti o právo občanské; může-li vyděděn býti ze statku otcovského syn, jehož otec v závěti ani dědicem ani vyděděným výslovně nezapsal?   — A což pak ona rozepře Marcellů36) a patricijských CJaudiů, o které soud provedli stopáni ? Ježto Marcollové tvrdili, že na ně přešlo dědictví propuštěncovo skrze jeho syna právem kmenovým, a patricijští Claudiové že od téhož propuštěnce přímo právem rodovým: zdaž nebylo v té při úlohou řečníků promhiviti o celém právu kmenovém a rodovém?  A což tato pře, o níž jsem doslechl, že byla rovněž na soudě stopanském: Přišel do Ríma muž vyhnanec a nabyl práva tráviti v Římě dobu vyhnanství tím, že se připojil k některému občanu jako klient k patronovi; a zemřel bez dědičné pořádnosti. Zdali v nastalé o to při „právo připojení", nejasné ovšem a málo známé, nedošlo na soudě výkladu a objasněni od patrona? 178 A jiný případ. Když jsem ondy zastupoval C. Sergia Orata proti našemu zde Antoniovi v záležitosti práva občanského, zdaž se všecko mé obhajováni nezakládalo na právě? M. Marius Gra-tidianus totiž prodal dům Oratovi a nepřiznal při zdělá vání kupní smlouvy, že na jedné části toho domu vázne břímě služebnosti; háji] jsem tu věc dle zásady, že cokoli vzejde ujmy z kupní smlouvy, musí to prodávající strana, když o tom věděla a neohlásila, hra-diti. Podobným skoro způsobem se v takové rozepři onehdy přenáhlil přítel můj M. Buculeius, muž dle mého úsudku ne právě nerozumný, dle vlastního mínění velemoudrý, a v oboru právnickém dosti snaživý. Prodal L. Fufiovi dům a při kupní smlouvě přejal ručení za okna tak, jak tehdy byla. Fufius, jakmile se kdesi v městě počala stavba, na kterou z onoho domu bvlo tak právě ještě viděti, soudil se ihned s Buculejem, ježto mínil, že se stav oken mění, když jen jakákoli částka vyhlídky se zastaví, byť si
179
M) Šlechtická rodina Claudia (gtns) měla otroka, kterému dala svobodu. Propuštěnec byl přijat do domácnosti plebejských Claudiů-Mar-cehů (stirps) a zemřel. Jediný jeho syn a dědic též zemřel. O pozůstalé jmění se hlásily obě rodiny: Claudiové právem rodovým, k němuž náleže) otec, Mareellové právem svého kmene, k němuž náležel syn.
til
dům byl opodál.37) Což pak teprve proslulá rozepře Mania Curia 180 s Markem Coponiem ondy před soudem stopanským, za jakého sběhu lidstva a za jakého napjetí byla projednávána! Když Q, Scaevola, vrstevník a druh můj, muž nade všecky v právě občanském zběhlý, nadáním i důmyslem velebystrý, řečník nanejvýš uhlazený a důkladný a jak říkávám, z právních znalců nej-výmluvnější, z výmluvných právnicky nejzkušenější, na základě textu (psané listiny) právo závěti hájil a dokazoval, dokud se pohrobek nenarodí, svéprávným nestane a nezemře, že dědicem býti nemůže ten (Curius), jenž je za dědice ustanoven po pohrobkovi, až se narodí a umře; já pak jsem zastupuje Curia tvrdil, že to tehdáž zůstavíte] závěti myslil tak, aby, když by nebylo syna, jenž by se mohl stati svéprávným, v dědictví nastoupil M'. Curius: zdaž jsme se při tom řízení my obadva nezabývali ustavičně vážnými svědectvími, příklady, vzorci závětí, to jest celým jádrem práva občanského?
Dalších příkladů znamenitých pří takových již neuvedu, jsouť 40 nesčíslný; ale často se můžejstáti, že se celé občanské postavení 181 něčí stane předmětem právního spora. Vždyť C. Mancina, muže vznešeného a výborného, bývalého konsuk, když ho pro smlouvu s Numantijskými splnomocnený otec z usnesení senátu ľSTu-mantijským v mcc vydal a oni ho nepřijali, a Mancinus se pak domů vrátil a bez meškání vstoupil do senátu, tribun lidu P. Rutilius, syn Markův, kázal vyvěsti, ježto prý nem občanem, poněvadž prý tak psáno jest, že ten, koho vlastní otec nebo národ prodal neb otec splnomocnený v cizí moc vydal, pozbývá práva k návratu do bývalého postavení:33) tomu-li tak, možná-li nám
33) Přenáhlení Buculejovo záleželo v tom, že ručil ?.a právo svého domu, jejž prodával, nedati si zastavět okna a zkaziti vyhlídl™ a světlo, beze všeho obmezení. Právo to se vztahovalo jen na nej bližší sousedy, kdežto Fufius je rozšiřoval na celé okolí, kam až z oken vůbec viděl.
HS) Soubor osobních práv římského občana, zvaný ,,capu.ť", obsahoval: svobodu, právo občanské a rodinné. Kdo padl do zajetí, byl pokládán za otroka a pozbýval všeho práva. Vrátil-li se ze zajetí, mohl dle jistého ustanovení (ius postliminii) zase všech práv nabyti, »č-li se zajatého občana stát sám z nějaké příčiny nevzdal. Ku př. vůdce, který s nepřítelem něco uzavřel, co římský národ a senát neuznal, byl od fetialů (knězi, kteří prováděli formality při vypovídání války, uzavírání míru a smluv
62
63
18:
183
184
v celém oboru záležitostí občanských najiti znamenitější právní případ, než tento, kde běží o třídní postavení, občanství, svobodu a celý soubor práv muže řádu konsulárskéko. obzvláště když se záležitost ta netýká žádného zločinu, kde by postižený mohl popírá ti, nýbrž občanského práva?
V podobném případě, ale při člověku nižšího postavení, stal se u našich předků spor o to, zda-i i se člověk, — z národa spojeneckého pocházející, jenž u nás býval otrokem, ale nabyv svobody přišel zase potom domů, ■— právem návratu dostal doma opět k bývalým právům svým a zda pozbyl při tom občanství našeho. A stran svobody, což je soud ze všech nejtěžší, nemůže-li dle práva občanského vzniknouti spor o to, zdali ten, jenž z vůle pánovy občanského práva nabyl, svoboden jest ihned, anebo teprve až v novém období?39) A vizme dále případ, jenž se stal za paměti otců: přišel občan z Hispánie do Puma a zanechal v provincii ženu s útěžkem; v Římě pojal ženu druhou necznámiv té prvé, že se s ní rozvádí, a zemřel bez posledního pořízení; a z obou žen se mu narodil syn. Byla to snad pře nepatrná? Když tě tu šlo o občanské právo dvou osobností: o syna, jenž se z druhé ženy narodil a o jeho matlat? Vždyť ona, kdyby rozsudek zněl tak, že se starší sňatek xuší jen rozlučným listem určitého znění a nikoli novým sňatkem, sešla by na pouhou souložnici.
Těchto tedy a jim podobných práv svého státu když někdo nezná a jen se hrdopyšně vypíná, podnikavě a odhodlaně sem
s cizími národy; ten z nich, kdo měl právě funkci, se jmenoval „splnomocnený otec1') vydán nepříteli. To se přihodilo Mancinovi. Uzavřel a Nu-mantijskými smlouvu, kterou senát neschválil. Tím upadl do moci Nu-mantijských. Ani oni ho nepřijali, t. j. nechtěli, aby Mancinus za dobrou vůli pozbyl vlasti. Mancinus se tedy vrátil do Říma, i nastala otázka, má-li mu platili právo návratu (his postliminii) i i nemá? Cicero dokazoval, že má. (Piderit.)
**) Propouštění na svobodu se dálo někdy tak, že pán přivedl otroka k censorovi a ohlásil, že jej propouští. Jest-Ii censor to ohlášení přijal na vědomí a druhý censor nic nenamítal, byl otrok svoboden a nabyl občan-ství. Avšak censorské výkony docházely stvrzení až při závěru období (lustrum), kdy se slavnými obětmi očistnými nové období zakládalo (lu strum condere). .Mohl tedy vzniknouti spor o dobu, kdy někdo nabyl svobody a občanského práva.
i tam se rozhlíží, s velkým zástupem po celém trhu se prohání, právní záštitu klientům, přispění přátelům a skoro všem občanům spásu ducha a věhlasu svého nabízí a podává, není-li to pokládati za jednání nade vše ošklivé?
A poněvadž jsem o nestoudnosti takových lidí dopověděl, 41 pokárám ještě jejich liknavost a lenivost. Neboť i kdyby bylo 185 naučení se právu něco tak velmi těžkého, přece by velikost užitku měla lidi doháněti,   aby klopotné učení podstoupili. Xež, o bozi nesmrtelní, neřekl bych toho za přítomnosti Scaevolovy, kdyby neříkával sám, že není dle jeho zdání žádné védy tak snadné jako právo. 0 tom je ovšem z jistých příčin u většiny náhled jiný: 186 předně, poněvadž ti staří, kteří ten obor vědění ovládli, pro udržení a zvětšení své moci nechtěli, aby se věda jejich rozšířila; a pak když bylo právo uveřejněno tím, že Cn. Flavius ponejprv žalobní formule vydal, nebylo zase takových, kdož by tu látku roztřídili a soustavně spořádali. Neboi se nic u vědeckou soustavu uvésti nedá. dokud ten, kdo ovládá poznatky,  jež soustavně vědecky spoíádati chce, sám napřed nemá methody, aby dovedl z poznatků, jichž soustavy dosud není, soustavu vyt v oři ti.40) Na- 187 blížím, že jsem v snaze po stručnosti tuto věc vyjádřil poněkud nejasné; avšak zkusím, zdali bych to nedovedl říci zřetelněji.
Všecko skoro věděni, které je nyní soustavně spořádáno, bý- 42 valo kdysi rozptýleno a rozházeno: jako v oboru hudebním takty, tony a nápěvy; v měřictví obrysy, tvary a prostorné veličiny; v hvězdářství otáčení se oblohy, východ, západ a běh hvězd; v mluvovědě úvahy o básnících, známost dějin, výklad slov a správná deklamace a konečně i součásti samé této naší nauky řečnické, jak totiž vymýšleti, vyšlechťovati, rozvrhovat!, nazpaměť učiti a přednášet!, jevily se kdysi vůbec bez ladu a skladu. Vzata 1SS tudíž odjinud na pomoc jistá soustava z jiného oboru, jejž si napořád filosofové přisvojují, aby látku neladnou a neskladnou sloučila a určitým způsobem v jakýsi celek spojila. Tak ku příkladu při občanském právu musí se nejprve výměr jeho stanovití asi tak. že je mu cílem zachovávat!, co jest dle zákonů a starých zvyk-
*') Místo mnohých slov řekneme krátce: Xebot so poznatky soustavně uspořádali nedají, dokud se neví, co soustava jest a jak se délá.
84
lostí v právních záležitostech a sporech za pravidlo všeobecně 189 platné ustanoveno. Pak třeba vytknouti rcdové pojmy a uvésti je na určitý malý počet. Eod pak jest to, co obsahuje dva nebo více druhů shodnými vlastnostmi jemu podobných, způsobou však odlišných. Druhy pak jsou těm rodům, z nichž povstávají, podradený ; a všecky názvy rodů a druhů jest opatřiti výměry, aby bylo viděti obsah. Výměr jest krátký a stručný výčet podstatných
190 znaků určované věci. Uváděl bych příklady těch věcí, kdybych neviděl, před kým mluvím. Ale tak shrnu krátce, co jsem si vytkl za úlohu. Neboť budu-li moci sám vykonati, nač již dávno pomýšlím, neb někdo jiný za mne clo toho se pustí anebo po mé smrti provede, aby především veškeré právo občanské rozřadil na druhy, jichž jest pramálo; pak ty druhy rozdělil na jisté takměr články, a potom každého článku obsah vyložil v pcdstatě výměrem: nabudete dokonalé soustavy práva občanského, spíše veliké
191 a bohaté, než obtížné a nejasné! Zatím však, než se ta látka rozptýlená spořádá, lze si řádnou znalost práva občanského opatřiti
43 jen z částí porůznu odevšad. Nevidíteli, kterak jezdec římský C. Aculeo, muž ducha nade vše bystrého, ale jinak ve vědách málo zběhlý, jenž se mnou žije a vždy žil, právo občanské tou měrou ovládá, že nad něho nikdo, vyjmete-li zde našeho Scaevolu,
19'2 ani z nejzbéhlejších nepředčí? Všecko je zajisté všem na snadě, ježto se to zakládá na každodenní zkušenosti, na stycích lidí soukromých a na životě veřejném; a knih o tom není mnoho ani veliké svazky. Byl v totiž vydány nejprve spisy stejného obsahu 0,1 více spisovatelů, pak o tom se změnou několika málo slov ještě od týchž spisovatelů častěji bylo psáno.
193 K snazšímu pochopení a naučení se právu občanskému při-
spívá, čeho přemnozí pranic neuznávají, podivuhodná v pravdě lahcda a rozkoš při učení. Neboť poutá-li někoho nynější filologická věda Aeliova, ve všem právu občanském, v knihách pontiíiků a dvanáctideskových zákonech má bohatý obraz starobylosti, ježto slova ctihodného stáří seznává a některé druhy půhonů jej poučují o zvyklostech a životě předků; anebo zajímá-li ho věda práva občanského, o níž Scaevola myslí, že v obor řečnicky vlastně nenáleží, nýbrž kamsi do jiného oboru vědeckého, všecku ji s vv-psánim všech užitečných zřízen! i součástek ústrojí státního
m ■
■
65
shledá obsaženu v XII deskách; anebo ho těší tato velemocná a veleslavná filosofie, (řku zcela směle) tu hle má ke všem svým učeným rozpravám prameny obsažené v zákonech a právu občanském. Z nich zajisté nejen poznáváme, kterak se hlavně o pravou 194 vnitřní důstojnost snažiti máme, ježto se zdatnost a spravedlivá i počestná práce zdobí poctami, odměnami a leskem, neřesti však lidské a zločiny se stihají pokutami, hanbou,, vězením, bitím, vy-hnanstvím a smrtí; nýbrž se též učíme náruživosti své nikoli nekonečnými a sváruplnými rozpravami, nýbrž vůlí a mocí zákonů na uzdě držet!, všeliké vášně krotiti, svého si hájiti. od cizího úmysl, oči i ruce vzdalovati. A byť reptán všichni, vyznám, co -±1 myslím: jediná knížka zákonů Xlldeskových, máme-li na zřeteli 195 hlavní pramen a základ našeho zákonodárství, převáží dle mého úsudku platností a obsáhlým  užitkem   knihovny všechněch filosofů.
A milujeme-li vlast, což jest naší hlavní povinností, že jest 196 naše, kterážto láska má do sebe tolik přirozené síly, že pro ni rek velemoudrý té své Ithace, na příkrých skaliskách jako hnizdo přilepené, přednost dal před nesnirtelnýni životem, jakou pak teprv.láskou planouti máme k vlasti takové, jež jediná na světě jest domovem statečnosti,  svrchované  vlády a důstojnosti'?
Jejiho my především ducha, povahu a mravní sílu znáti máme, jednak poněvadž jest vlast rodičkou všech nás, jednak poněvadž mysliti si jest, že tak byla moudrá při stanovení práva, jako silná při stavbě tak ohromné říše, Pocítíte z poznání práva blahost 197 a rozkoš také z toho ohledu, že zcela snadno nahlédnete, oč předčili naši předkové moudrostí nad ostatní národy, když zákony naše, libo-li, srovnáte s jejich Lykurgy, Drakony a Solony. Jest totiž neuvěřit elno. jak jest všecko právo občanské proti našemu nespořádáno a skoro směšno. 0 tom v každodenních hovorech mnoho mluvívám, dávaje moudrosti našich lidí přednost přede všemi jinými, a hlavně před fieky. Z těchto důvodů jsem já, Scaevolo, pověděl, že jest těm, již pravými řečníky chtějí býti, znalost práva občanského nezbytná.
Vždyť pak ví každý, kolik sama o sobě přináší cti, vděku a 45 vážnosti těm, kdož ji mají. Tudíž jako u Reků lidé nej nižšího řádu 198 za výděleček se za pomocníky nabízejí řečníkům na soudech —
66
(17
19G
200
46 201
zvou se u nich Ttpayuxnxoí, tak v obci naší naopak právě nej-vznešenější a nej slovutnější mužové, jako ku příkladu ten, jenž pro trv znalost občanského práva od velikého básníka označen jako
,,rnuž duchem výborný, velebystrý, Aelius Sextus"41)
a mnoho jiných, kteří když si silou ducha vážnost získali, toho dosáhli, že v oboru právnických dobrozdání a rad ještě více než samým duchem váhy nabyli. Co může býti komu, aby i v starých, letech byl hojnými návštěvami poctíván, čestnějším útulkem než vykladačství práva? To jsem sobě já aspoň za útočiště připravil nejen pro potřebu soudní, nýbrž také na okrasu a zdobu stáří, abych se, až mně síly, jak se toho už doba blíží, doeházeti začnou, ochránil od smutné opuštěnosti domu svého.42) Neb co jest krásnějšího, než když stařec vysloužilý v úřadech a službách obecních může o sobě říci, co u Eraiia praví Pythijský Apollo: že jest tím, cd něhož si, ne-3i „národové a králové", tož všichni krajané vyprošují radu,
,,,.kdy v těžkostech jsou bez rady: je mocí svou z bezradných měním v radné a tak zmoudřelé zas propouštím, by lecjak nezmohli tu bouř."
Jest věru dům znalce práva dojista věštírnou celé obce.. Svědčí o tom zde našehoQ. Mucia (Scaevoly) dvéře a předsíň, jež se přes chatrné jeho zdraví a vetchý už věk každodenně přečetnou návštěvou občanů a lidí znamenitých leskem honosí.
Co se týká toho, proč myslím, že by řečník měl znáti také státní právo, týkající se výhradně státu a říše, dále dějinné památky a vzory starověku, o tom nebude třeba dlouhého výkladu. Neboť jako v záležitostech a soudech soukromých vycházeti musí často řeč z práva občanského a tudíž, jak už praveno, řečníkovi
4l) Sextus Aelius Paetus, konáni r. 198. Básnili Ennius jej ve svých Annákch vyznamenal oslavným veršem. Byl výborný státník a právnik. „Aeliana studia" nazvána tak po zakladateli filologie grammatikální v flímě, jimž byl L. Aelius Praeconius Stilo, učitel Varronův a Ciceronův. Jini vykladatelé myslí na Sexta Aelia P&eta.
í2) „Od smutné takovéto opuštěnosti" t. j. jakou mají jiní bývalí řečníci. Crassus doufá, že bude v stáří dům jeho pln žadatelů o právnickou radu..
1
1
znalost práva občanského jest nezbytná, tak v záležitostech státních, ať soudních nebo politických a správních, musí býti celá historie doby přítomné i dávné, podstata a moc státního práva i znalost způsobu správy státní politickým řečníkům zrovna j ako něj aká tvárná hmota úplně v moci. Vždyť nám v rozho- 2 02 voru našem přece nejde o lecjakého sudiprava, nebo kríklouna a darmotlacha, nýbrž o muže takového, jenž by byl především knězem umění toho, za jehož tvůrce, ač příroda sama velikou schopnost člověku dává, bůh se pokládá, aby bylo-patrno, že právě nej vlastnější lidská část nepošla z moci naší, nýbrž mocí božskou na nás byla přenesena; jenž by dále dovedl ne tak mocí řečnické berly, jako pouhého jména řečníkova bez pohromy se pohybovati třebas i uprostřed mečů nepřátelských; dále jenž by dovedl na vinu a zločin pachatelův řečí svou uvaliti zášť občanů a sevříti je trestem; a rovněž silou ducha zachrániti nevinnost od soudní pokuty; mdlobou klesající národ povzbuditi k vědomí cti nebo bloudící uvésti na pravou cestu, rozptýliti jej na nešlechetníky anebo úkone j šiti zlost jeho na dobré vlastence; jenž by konečně řečí dovedl vzbuditi i utišiti v mysli posluchačů každou vášeň, jakékoli by přítomná potřeba a záležitost žádala. Myslí-li někdo, že tajemství této síly spisovatelé nauky řečnické 203 vyložili, anebo že ji mohu já v krátkosti vyložiti, mýlí se velice a nechápe nejen nevědomosti mé, nýbrž ani velikosti věci.13) Poněvadž jste tomu tak chtěli, myslil jsem, že vám musím vyli či ti prameny, z nichž byste čerpali, a cesty samé tak, ne abych sám byl vůdcem, což by bylo dalekosáhlé a zbytečné, ale abych naznačil toliko cestu a jak bývá, prstem na prameny ukázal."
„Dle mého zdám," pravil Mucius, „jsi úplně vyhověl dy- 47 chtění těchto jinochů, ach dychtiví jsou. Neboť jako prý Sokrates 204 říkával, že úloze své dostál, byl-li někdo nabádáním jeho podnícen k snažnému poznávání a nabývání ctnosti, ježto prý ti, kdož mají přesvědčení takové, že ničím býti nechtějí, než řádnými lidmi, ostatní učení již lehké mají: tak já myslím, budete-li
1S) Celý tento výklad Crassův o cílech a podmínkách pravého řeě-nictví zastnpuje jaksi náhled samého Cicerona, kdežto Antoniův výklad bude podávati mínéní Hortensiovo.
68
60
chtíti vniknouti v to, co Crassus řečí svou objasnil, že tímto vchodem a dveřmi otevřenými zcela snadno dojdete k cíli."
205 „Jest nám to," pravil Sulpicius, „velice vhod a milé. Avšak něco málo bychom ještě rádi zvěděli, a to hlavně o soustavné nauce (theorii), což jsi, Crasse, velmi krátce odbyl, jakkoli jsi se přiznal, že jí nezneuznáváš a že jsi ji poznal; o torn-li nám podáš obšírnější výklad, vyhovíš úplně dychtivosti naší dávné touhy. Neboť nyní jsme zvěděli, čeho máme býti snažní, což jest i tak věc znamenitá; ale chceme poznati také cesty a metkodu toho snažení."
206 „Což pak abychom," odpověděl Crassus, „poněvadž jsem já, abych si vás zde udržel, vůli vaší více hověl než vlastním návykům a povaze své, požádali Antonia, aby nám bohaté zásoby své, dosud nenačaté, neb mu z nich jediná knížka a to ještě k lítosti jeho vyklouzla, vyložil a tajemství řečnického umění prozradil?"
„Jak libo," pravil Sulpicius; „vždyť při výkladě Antoniově seznáme také náhled tvůj."
„Žádám tě tedy, Antonie," pravil Crassus, „když už se nám, lidem věku pokročilého, horlivostí těch mladíků takové břímě ukládá, abys nám vyložil své mínění o věcech, jež se, jak vidíš, na tobě žádají."
„Jsem, jak zřetelně vidím a cítím, úplně v pasti," řekl Anto-nius, „ne tak proto, že se na mně žádají věci, v nichž se nevyznám, nýbrž poněvadž mě ti zde donucují k situaci, před kterou se v soudní činnosti vždycky velmi na pozoru mám, totiž abych, Crasse, žádnou věc nezastával po tobě. Avšak dám se do toho, co na mně chcete, tím srdnatěji, ježto se mi, doufám, při té rozpravě dostane také té -výhody, jaké požívám při svých řečech, 208 že se totiž ode mne nečeká žádná vyzdobená řeč. Nebo nehodlám mluviti o žádné vědecké soustavě, jíž jsem se nikdy neučil, nýbrž jen o tom, co sám dělávám; i to, co jsem dal do své knížky, nevzal jsem ze žádné theorie, nýbrž z praktických zkušeností,
Nebudeli se vám to, lidem theoreticky tak vzdělaným, lí-biti, nestěžujte si na mě, ale na svou neslušnou žádost, abych vykládal, čeho neznám; po volnosti mé chválu vzdejte, až vám
207
4 S
ne z vlastního rozhodnutí, ale na vaši naléhavou žádost bez obtíží vyhovím,"
I řekl Crassus: „Pokračuj jen, Antonie! Neníť nebezpečí, že 209 bys něco propověděl jinak, než tak moudře, že nikomu z nás nebude líto, že jsme tě k té rozpravě přiměli."
„Nuže tedy," vece Antonius, „půjdu dále a učiním, co myslím, že se má učiniti při všech rozpravách na počátku, aby se totiž objasnil pojem toho, o čem se má rozprávěti; sic jinak musí řeč nezbytně bez cíle a směru blouditi, jestliže se lidé při různém názoru na věc neshodnou v pojmu o tom, o čem se jedná. Kdyby totiž ku pří- 210 kladu byla otázka, co je umění velitelské, bylo by, myslím, nejprve určití, co je velitel; když by byl stanoven výměr, že jest to jakýsi správce válečného vedení, připojili bychom další pojmové znaky z'výměrů vojska, tábora, šiků, útoků, oblehání měst, dodávek spíže, strojených i mařených úkladů a všeho ostatního, co tvoří podstatu správy válečné; a za vojevůdce bych uznal ty, kdož všemu tomu duchem i znalostí postačují; a za příklad bych uvedl Scipiony Africké a Maximy, Epaminondu a Hannibala a podobné muže bych uváděl.14) A kdybychom měli otázku, co je 211 ten, kdo k správě obecní přináši zkušenost, znalost, a horlivost, podal bych výměr takový: kdo zná^ prostředky, jimiž se zjednává a zvelebuje prospěch obce, a umí jimi vládnout!, ten má býti pokládán za ředitele obecní správy a vůdce státní politiky; a za příklad bych hlásil předsedu senátu P. Lentula, staršího Tiberia Grakcha, Q. Metella, Scipiona Afrického, C. Laeha, a nesčetné jiné muže z obce naší i cizích. Kdyby byla otázka, kdo za- 212 sluhuje názvu právního znalce, řekl bych, že ten, kdo je zběhlý v zákonech, a v té právní praxi, obvyklé v soukromoprávních potřebách občanských, při niž se poskytuje poučení o právech,
4i) Scipiony a Maximy. S římskou hrdostí se uvádějí římští vojevůdci v mnohočtu hromadně, cizí jen jednotlivě. —■ P. Comdius Lentulus, r. 162 konsul a předseda senátu; s Opimiem potlacii vzbouření Gaia. Grakcha r. 122. — Tib. Gracchus pater, obou Grakchň otec. Chvála o něm I. 38. Pozn. 14. — Q. Caecilius lletellus Macedomcus, dobyl Macedonie r. 148, slavný neobyčejným štěstím v podnicích. — Scipio Africanus a Laelius, známá dvojice přátel, slavná zásluhou Ciceronova spisu O přátelství a j.
70
71
pomoc při soudech a zabezpečující právní rady. Za takového bych uvedl Sexta Aelia,46) Mania Manilia a P. Mucia. 49 A abych již došel k lehčím druhům umění: kdyby šlo o pojem hudebníka, mluvozpytce a básníka, mohl bych podobně vyložiti, co kdo z nich prohlašuje za svůj oboi a úkol nej vyšší tak, že se nad to nic více od žádného požadovati nemůže. A i samého filosofa, jenž vzhledem na svůj význam a moudrost samojediný téměř vše za svůj obor prohlašuje, výměr jakýsi jest: tak že se nazývá ten, kdo se snaží poznati moc, povahu a příčiny všelikých věcí božských i lidských, zná způsob dokonalého života a také se ho přidržuje.
213 Pojem řečníka však, o nějž nám běží, bych já aspoň nevy-měřoval tak jako Crassus, jenž, jak se mi zdá, v úlohu a jméno samotného řečníka shrnuje všelikou znalost věcí a véd; i myslím, že jest jím ten, kdo umí slov na poslech libých a myšlenek schopných buditi souhlas užívati v záležitostech soudních i obecních. Toho já nazývám řečníkem a žádám jen ještě, aby byl opatřen
21+ jasným hlasem, a výrazným přednesem a poněkud vtipem. Náš Crassus, tuším, řečnickou schopnost nevymezuje hranicemi toho umění, nýbrž nezměrnou skoro velikostí svého vlastního ducha. Vždyť dle náhledu svého i řízení spTávy státní řečníku odevzdal. A tn jsem se velice podivil, Scaevolo, že mu v tom povoluješ, obzvláště když ti senát přečasto, ač jsi krátce a prostě mluvil, v nej-důležitějších záležitostech dal za pravdu. Však by M. Scaurus,16) jenž, jak slyším, odtud nedaleko na venkově doma mešká, inuž tak obeznalý ve správě státní, kdyby uslyšel, že si tu jeho důstojnou vážnost a věhlas přivlastňuješ, Crasse, říkaje, že náleží k podstatě řečníkově, už by asi sem přišel a toto naše hovoření
lS) Sextus Aelius viz pozn. 41. —Manius Manilius znamenitý právník a spisovatel právnický. — P. Mucius Scaevola viz pozn. 35 (I. 166). — „Lehčí umění" nikoli snadnější, nýbrž lehčí váh}', menší důležitosti. Viz I. 18 (pozn. 5.) herecké umění „malicherné".
40) M. Aemilius Scaurus, bývalý konsul a censor, neustrážený bojovník proti snahám demokratů, tuhý aristokrat. Právě r. 91 maje let 73 pohnán od tribuna Q. Varia před soud lidu pro znepokojení italských spojenců, pouhým zjevem svým a přísnou řečí zastrašil tribuna tak, že ho ihned propustit. Měl statek na blízku Crassova Tuskulána.
47) „tuto (illam) dovednost" t. j. správy obecní, dle Piderita a Sorofa. Stangl má „cizí dovednost" (alienam).
„Dvanáct políček" byla u Ěímanů hra podobná naší dámě nebo hře na ovce a vlka.
49) Empedokles z Agrigentu (490—430 př. Kr.) řecký filosof, státník a řečnílr. Složil několik děl veršem, hlavní bylo IIspi tpúcsoj^ (Da rerum nátura). Nezachovalo se.
50
216
pouhým hledem přísného oka svého zastrašil; sám ačkoli je řečník všeho uznání hodný, přece větší jest státnickou moudrostí než řečnickým uměním. A má-li někdo schopnost obojí, z toho neplyne, 215 že by někdo, kdo je náčelným politikem a senátorem, už z téže příčiny byl i řečníkem; a je-li jiný zas obratným a výmluvným řečníkem, že by, vynikali spolu v umění správy obecní, tuto dovednost 4T) získal uměním řečnickým.
Tyto schopnosti se velice liší vespolek, zcela rozdílné jsou a různorodé tak, že ku příkladu M. Cato, P. Scipio Africký, Q. Metellus a C. Laelius, řečníci vesměs 'výborní, nemohli řeč svou i důstojnost obce zvelebovat! jednou a touže methodou. I není také zákazu žádného ani přírodou daného ani zákonem a obyčejem, aby lidé nesměli znáti více, než po jednom umění. Pročež se z toho, že byl Perikles, muž v Athénách nejvýmiuvnější, spolu v té obci po mnoho let hlavou státní politiky, nesmí souditi, že každému jednou jeho schopností jest dána spolu i druhá; a z toho, že byl P. Crassus tak dobře řečníkem jako znalcem práva, neplyne ještě, že je v schopnosti řečnické obsažena znalost práva občanského. ■— Nebof jestliže si někdo, kdo v některém umění a schopnosti vyniká, k tomuto svému hlavnímu umění 217 přiosvojí ještě jiné vedlejší, a dokáže toho, že toto vedlejší bude se jeviti jako podstatná část hlavního: pak stejně důsledně můžeme říci, že uměti hráti v míč nebo v dvanáct políček18) náleží do práva občanského, neboť obojí to P. Mucius uměl výborně; a stejně důsledně možno říci o těch, již Řekové nazývají fysiky, že jsou básníky, poněvadž fysik Empedokles složil výbornou báseň.19) Toho se však ani filosofové sami, kteří tomu chtějí, že jest všecko jejich tak dobře, jako vlastní jejich obor, tvrditi neodvažují, že by geometrie a hudba náležela filosofovi, poněvadž Platon, jak všichni přiznávají, v těch uměních znamenitě vy-
218 nikal. A chce-li se už řečníkovi všeliké uměni do moci dáti, snáze se připustí, řekne-3i se, — poněvadž umění řečnické nemá býti suchopárné a jednotvárné, nýbrž okořeněné a zpestřené skutečně příjemnou rozmanitostí mnohých přísad, — že dobrému řečníkovi náleží, aby mnoho slyšel, mnoho viděl, mnoho umem i rozumem a také čtením proběhl, a neměl to za své vlastní, nýbrž aby toho jen jako cizího okoušel. To zajisté přiznávám, že má býti všeho dobře znalý, v ničem nejsa nováčkem a nevědomcem, ani v soudních věcech nezběhlým cizincem.
51 I nedám se věru pomasti, Crasse, tou tvojí vznešenou vysoko-
219 mluvností, hlavně u filosofů obvyklou, když jsi pravil, že nikdo nedovede mysli posluchačů řečí roznítiti neb roznícené utišiti, ježto se tím hlavně síla řečnická a velikost zjevuje, než kdo podstatu všech věcí, povahu a způsob myšlení Udského důkladně poznal, při čemž že si řečník filosofii nezbytně musí osvojiti; při takovém studiu, jak víme, lidé i nejnadanéjší a učené prázdni nej oddanější celý věk ztrávili: já jejich poznáním a věděním hlubokým a rozsáhlým nejen nezhrdám, nýbrž naopak jemu se podivuji velice; nám však, co se řečněním k lidu a na soudech zabýváme, postačí o povaze lidské věděti a mluviti jen to, co se skutečnou lidskou povahou se shoduje.
220 Neboť který pak řečník veliký a vážný, když chtěl v soudci na protivníka hněv vzbuditi, uvázl kdy proto, že nevěděl, co je hněv, zda vření citu či žádost pomstíti se za utrpený bol? Kdo pak chtěje jiné vášně u soudců neb v lidu řečí vybouiiti a po-puditi, pronášel obvyklé výroky filosofů, z nichž jedni50) praví, že v duši vůbec vášní býti nemá, a ti co je u soudců vzbuzují, že se nerestného zločinu dopouštějí; jiní, kteří chtějí býti snášenlivější a k pravdě skutečného života více přihlížet!, tvrdí, že mají vášně
221 býti zcela mírné a spíše lehké, Pecník však všecko toto, co se v obecném běhu života pokiádá za zlé, obtížné a odporné, slovy sesiluje a zhoršuje; a zase to, co se pokládá obecně za vítané a žádoucí, řečí zveličuje a zvelebuje, a nechce se mezi sprostnými je-viti tak moudrým, aby jej posluchači pokládali buď za pošetilce nebo za nějakého takového Reka, anebo aby nadání jeho velmi
;") „jedni'
Stolkové, „jiní" = peripatetikové.
51) „Knižní stát" t. j. existující jen na papíře, v obraznosti, jinak naprosto vzdálený od možné skutečnosti, jírotože takové spravedlnosti, jakou líčí Platon, nikde na světě není, leč v ideále. Míněn jest Platonův spis rioXiTsía ^ -spí Sizaíou.
5i) Uvedená slova pronesl Crassus v řeči za návrh Serviliův (pro lego Servilia), jímž se navrhovalo, aby se přísežní soudy jezdcům odňaly a senátorům vrátilv. Návrh dal tribun C. Servilins Glaucia r. 106.
223
pochvalujíce moudrosti řečníkově se sice divili, ale sprostnost svou těžce nesli; ale tak se do duše lidské zaryje, tak jejich srdce i m vsi zpracuje, že filosofických výměrů pojmových potřeby nepocítí a nebude řečí svou řešiti otázku o nejvysším dobru, vězí-li v duši či v těle, určuje-li se ctností či rozkoší, anebo mohou-li se tyto věci vespolek spojovati a vázati; anebo že se snad dle mínění některých nic jistého věděti, nic úplně poznati a pochopiti nemůže. Vvznávám, že věda o těch věcech jest veliká a mnohonásobná a že má mnoho soustav hlubokých a rozmanitých; nám však jde, Crasse, o cosi jiného, zcela jiného.
Bystrého člověka potřebujeme, přirozeně nadaného a zkušeného, jenž by postihoval, co krajané jeho a ti, jimž řečí svou nějaké přesvědčení vštípiti chce, myslí a cítí, míní a žádají. Musí rozuměti povaze každého pohlaví, věku a stavu, a zkoumati smýšlení a náladu těch, u nichž nějaké jednání mí ti bude nebo míti si usmyslí; ale knihy filosofické si ponechá pro odpočinek a 224 volnou chvíli v takovémto Tuskulanu, aby si, kdyby mu někdy mluviti bylo o spravedlnosti a poctivosti, nemusil vypůjčovati od Platona; ten když uznal za potřebu o tom psáti, vymyslil si zcela nový knižní stát;51) až tak se lišilo to, co myslil, že se o spravedlnosti pověděti má, od skutečného života a povahy státu. Kdyby to 225 schválení došlo v životě národním a státním, kdo by býval dovolil tobě, muži přece slovutnému a vznešenému a hlavě obce, abys u velikém shromáždění spoluobčanů pronesl ona slova, která jsi pronesl. „Vytrhněte nás z běd, vytrhněte z jícnu těch, jichž krutost se nasytíti nedá, než krví naší, nedejte nám otročiti nikomu, leda vám všem pospolu, jimž přisluhovati nejen můžeme, ale i máme,"5'-) Pomlčím o „bědách," v nichž se dle mínění stoiků muž statný octnouti nemůže; pomlčím i o „jícnu," z něhož si přeješ býti vytržen, aby nespravedlivým soudem krev tvá
226
53
228
vystřebána nebyla, což se prý mudrci přihodit i nemůže; ty však jsi se odvážil říci „otročiti" nejen o sobě, nýbrž i o veškerém senátě, jehož jsi tehdy při zastával; může-li, Crasse, ctnost ,,otročiti" dle učení těch, jichž zásady v obor řečníkova úkolu zahrnuješ? když jest přece povolání  řečnické  vždy a   samojediné svobodno, a byt i tělo zajato bylo zbraní a pouty spjato, přece samostatnost svou a nezkrácenou vůli ve všem má podržeti. Co se týče přídavku, že senát národu sloužiti nejen může, ale i má: který by to filosof tak změkčilý, tak mdlý, tak vyžilý, všecko rozkoší a bolestí tělesnou odměřující, za pravé mohl uznati, že má národu otročiti senát, jemuž národ sám právomoc jej říditi a vésti jako uzdu nějakou do rukou vložil? Tudíž o tom, ačkoli jsi to dle mého mínění znamenitě pověděl,1 P. Rutilius Rufus,53) učenec a přítel filosofie, říkával, že to bylo řečeno nejen nevhodně, nýbrž i potupně a hanebně. Týž muž Servia Galbu, o němž říkal, že mu je člověkem ctné paměti, velmi přísně káral, že při vyšetřováni, které L. Scribonius proti němu vedl, soucitu národa se dovolával, když M. Cato, mohutný a ostrý Galbův protivník, nelítostně a prudce k národu římskému řečnil, kteroužto řeč v Prvopočátcích svých dle obsahu sám podal. Vytýkal tedy Rutilius Galbovi,  že malého Quinta,  sirotka po příbuzném svém C. Sulpiciovi Gallovi, sám skoro na ramena si vyzdvihl, aby vzpomínkou a památkou slavného otce národ k pláči pohnul, a že dva své synky malé národu do ochrany poručil a řekl, jakoby před bitvou bez formálního pořízení a zápisu závěť zdělával, že sirotkům těm za poručníka ustanovuje národ římský. A tak, ačkoli prý Galba hněvem a nemilostí národa tehdy velmi v úzkých byl, tímto tklivým výlevem prý se zachránil. O tom čtu rovněž u Catona napsáno: „Kdyby si nebyl pomohl dítkami
°3) P. Rutilius Rufus, žák filosofa Panaetia, jsa le™átem příbuzného svého, Q. Mucia Seaevoly pontifioa, v provincii Asii postavil se na odpor řádění vyděračných jezdců (publikánů). Za to byl pak v Římě obžalován sám pro vydírání. Ačkoli byla nevinnost muže spravedlivého vůbec známa a bezpráví bylo až příliš křiklavé, byl přece odsouzen i odešel do vyhnanství navždy. Mravní úpadek Říma byl tím hrůzně odhalen. — S. Sulpicius Galba viz I. 40. Pozn. 17. — M. Citonův spis Origmes v sedmi knihách líčil dějiny římské od nejdávnějších časů.
I
MĚ
9
a pláčem, že by býval jistě odsouzen." To Rutilius velmi haněl a tvrdil, že nežli takové ponížení, raději měl voliti vyhnanství anebo smrt. A tak nejenom mluvil, nýbrž i jedna] a smýšlel. Neboť ačkoli byl muž ten5J) jak víte vzorem poctivosti a ačkoli nebylo nad něj člověka v obci bezúhonnějšího ani mravně ryzejšího, nejen se k prosbám k soudcům schýliti nechtěl, nýbrž ani dovoliti, aby se hájení jeho dálo řečí uměleji vyzdobenou a svobodněji rozvinutou, než se to snášelo s přísnou jednoduchostí pravdy. Malou úlohu ponechal zde Cottovi, jinochu velmi výmluvnému a sestřenci svému; z jisté části hájil tu při také Q. Mucius, po způsobu svém, beze všech příkras, prostě a jadrně. Kdybys býval ty, Crasse, tenkráte řečnil, jenž jsi před chvílí vykládal, že si řečník z filosofických pojednání pomocnou zásobu má brati, a kdybys byl nesměl za P. Rutilia ínluviti po způsobu filosofickém, nýbrž po svém vlastním:55) nechť by bývali oni lidé, jakož to byli občané zkázonosní a trestuhodní, sebe zločinnější, řečnická síla tvá by byla všecku jejich drzost z nitra srdcí vyrvala. A tak ztracen jest muž takový, ana se pře vedla tak, jakby se jednalo o záležitosti v tom Platonově vymyšleném státě: žádný obhájce nezalkal, žádný nepozdvihl hlasu, nikomu nebylo žel, nikdo neprojevil nářku, nikdo k obci o pomoc nezavolal, nikdo nepronesl prosby; a zkrátka nikdo na tom soudě ani nezadupal, snad aby se to stoikům nedoneslo. Říman ten a konsulár si vedl po vzoru starého Sokrata, jenž, ač byl ze všech nejmoudřejší a života mravně bezúhonného, tak se na soudě hrdelním sám háj il, že se nej evil ani
s*) „Muž ten" rozuměj Rutilius Rufus. (Poznám, předešlá.) Ač byl nevinen a pro zlost nepřátel v úzkých, nepovolal si na pomoc výtečných ročníků Crassa ani Antonia, kteří byli tehdy konsuly, nýbrž sám se hájil a to prostě a věcně, boz cituplných effektů. Než by se byl ponížil k prosbám, raději volil jako Sokrates odsouzení,
53) „Po svém vlastním". „Rutilius háje se filosofickým způsobem, prostou pravdou rozumovou, neprospěl; Crassus by byl tím způsobem také nic nesvedl, ačkoli praví, že si má řečník brati prostředky z filosofie; ale kdyby byl mluvil bez filosofie a celou silou svého umění, jímavého a úchvatného, byl by rytíře, kteří byli zároveň soudci, tak dojal, že by byli na svou pomstu a zlost zapomněli. Umění jest více, než filosofie. — „V tom vymyšleném státě" totiž ideálně spravedlivém. „Nezalkal" — žádného citlivého výlevu obhájcova nebylo.
76
232
233
00 234
pokorným prosebníkem ani obžalovaným, nýbrž soudců mistrem a pánem. Ba když mu ve-levýmluvný řečník Lysias napsanou obranu přinesl, aby se jí, chce-li. naučil a na soudě se Jí bájil, s chutí si ji přečetl a řekl, že je dobře napsána:,,Avšak", pravil, „jakobych nepoužil sikyonských střevíců, kdybys mi nějaké přinesl, nechť by sebe lépe se hodily a přiléhaly, poněvadž by neslušely muži, tak prý se mu ta obrana zdá býti výmluvnou a řečnickou, nikoli však statečnou a mužnou." Tudíž odsouzen byl i on; a to nejen při prvním hlasování, když soudcové toliko na tom se usnášeli, je-li vinen či není, nýbrž i při druhém, jež dle zákonů vykoná ti byli povinni. V Athénách se totiž, když bylo uznáno na vinu a nešlo o úmyslnou vraždu, dál jakýsi cdhad trestu; když se výpověď soudcům oznámila, tázáno žalovaného, jaký výměr trestu myslí že nejvýš zasloužil. Když byl takto Sokrates otázán, odpověděl, že zasloužil, aby byl nejznamenitějšími poctami a odměnami vyznamenán a aby se mu živobytí každodenně v Prytaneu na obecní útraty poskytovalo, což se u Seků za největší poctu pokládá. Odpovědí tou se soudcové tak roznítili, že člověka naprosto nevinného na smrt odsoudili. Kdyby byl býval sproštěn, — a toho bych si na mou  věru,   ačkoliv se nás  to netýče, aspoň pro velikost jeho ducha přál, — pak by to teprve s těmito filosofy nebylo lze vydržeti, kteří i teď, když muž ten odsouzen jest pro žádnou jinou vinu, než pro neumělost v řeči, přece tvrdí, že se od nich pravidla řečnická mají brati. Já se s nimi nechci příti o to,  co jest lepší a pravější: (zda filosofie a umění řečnické) toliko pravím, že jiného něpo jest onano, než toto,>a že toto bez oné může býti dokonalé. /' U/wv^ '
Co se týká toho, že jsi k právu občanskému takovou lásku projevil, Crasse, nahlížím, proč jsi to učinil; pozoroval jsem to už při tvém výkladě. Především jsi přilnul k Scaevolovi, jejž my všickni zcela po zásluze pro výbornou, lásky hodnou povahu musíme milovati; vida, jak má věda jeho řečnickou formu chudou a nešlechtěnou, bohatstvím svého slova jsi ji obdařil a vystrojil. Pak že jsi na ně více práce a námahy vynaložil, to jsi učinil z bázně, že ti, když ti byl doma v snažení tom jako nabadatelem a mistrem, všecka práce vyjde na marnost, jestliže to umění a vědu řečnickv nezvelebíš. Avšak já ani s touto vědou příti se nechci. Nechť si
}
■■•'••3
'3
jest tak znamenitá, jak ji míti chceš, — vždyť beze sporu jest 235 veliká a obsáhlá, k potřebám mnohých lidí se vztahuje, u veliké úctě vždy byla a velmi slovutní mužové ji dodnes vynikající péči věnují, — avšak jen abys, Crasse, chtěje vědu práva občanského nebývalou a nevlastní příkrasou zušlechtiti, nepřipravil a neobral ji také o její vlastní, uznanou a obyčejnou. Neboť kdybys 236 tvrdil, že kdo je práva znalec, ten je řečníkem, a opět kdo je řečníkem, ten že je také znalcem práva, stanovil bys dvě přeslavné uměny jako vespolek rovné a téže vážnosti účastné. Avšak ty pravíš, že znalec práva bez této výmluvnosti, o kterou nám jde, obstáti může a přemnozí že obstáli; o řečníku však pravíš, že bez osvojení té vědy obstáti nemůže: není ti tedy znalec práva sám o sobě ničím než jakýmsi právometem obezřelým a bystrým, soudním provolávačem, odříkávačem vzorců a slovíčkářem; poněvadž však řečník na soudech často používá pomoci práva, tudíž jsi z této právnické vědy udělal jen jakousi malou služku a družku řečnického umění.
'Ze jsi se podivil nestoudnosti těch obhájců, kteří provozují 50 veliké, ač neznají ani malé, a odvažují se na soudech jednati o nej- 237 těžších kusech občanského práva, ač jich neznají, a nikdy se jim neučili, to obojí se dá lehce a snadno ospravedlniti. Jako se totiž není co diviti, když ten, kdo neví ani, ktorými slovy se smlouva manželská uzavírá, dovede zastávati ženu, která takovou smlouvu uzavřela, tak — jeli dovednost říditi loď malou i velkou stejná, — nelze říci, že by ten, kdo neví, jakými slovy se má stati vybídnutí k dělení o dědictví, proto už nemohl vésti při o dědičné podíly.56)
A co jsi uvedl za příklad velice těžkých stopanských při 238 na právě založených, která pak z těch pří byla taková, aby se nebyla dala od výmluvného člověka i práva neznalého zcela slušně
5a) Je-li pravda, co pravil Crassus (174), že kdo neumí malou loď říditi, nedovede ani velkou, pak by neměl dovésti řečník hájiti někoho pro smlouvu a pod., když nezná ani formulí takových smluv. Tomu však je naopak: řečník může s prospěchem hájiti osobu pro učiněnou smlouvu, nebot mu potřebnou formuli strana, sama zaopatří, to jsou maličkosti (parva), pro něž může dobře zastávati (profiteri) hlavní věc, t. j. umění řečnické. Přirovnání Oassovo se neosvědčilo.
I
L
7ŕ<
79
vésti? Vždyť ve všech těch přích, jako hned v M'. Curiově, kterou jsi ondy vedl, a ve sporu C. Hostilia Mancína a při onom chlapci, jenž se narodil z ženy druhé bez výpovědi ženě prvé — byl mezi 239 nej většími znalci stran práva tuhý rozpor. Ptám se tedy, co pomohla řečníkovi v těchto přích znalost práva, když měl vyhřátí ten právní znalec, jenž nebyl podporován svou odbornou znalostí, nýbrž uměním cizím, totiž nikoli znalostí práva, nýbrž vvmluv-ností? Já aspoň jsem často slýchal případ tento: Když se P. Crassus ucházel o aedílitu a při tom mu čestný průvod dělal starší léty a již bývalý konsul Servius Galba. ježto Crassovu dceru zasnoubil svému synu, přišel prý ke Crassovi na poradu jistý venkovan; ten když Crassa odvedl stranou a oznámil mu svou záležitost a radu od něho obdržel více pravdivou, než přiměřenou té záležitosti, Galba, jak ho uviděl zarmouceného, zavolal naň jménem a vyptal se ho, za čím ke Crassovi přišel. Když se toho dověděl a viděl, jak je ten člověk rozčilen, ,,Vid!rn". řekl, ..že ti Crassus radu dal v roztržitosti a zamyšlení"; potom samého Crassa za ruku ujal a řekl: ,.Jářku, co ti napadlo dávati takovou radu?" Tu on směle, ježto byl práva výborně znalý, potvrdil, že věc se opravdu tak má, jak o ní naučení dal, a že v tom pcchyby býti nemůže. Galba však za rozmanitých a hojných vtipných narážek mnoho podobných příkladů uváděl a mnoho věcí ve jménu spravedlnosti proti právu namítal; a Crassus, ačkoli náležel mezi vymluvme, ale Galbovi se nerovnal, když Galbovi u vědeckém rozboru postačit! nemohl, k spisům znalců se utekl a uváděl, že co sám tvrdí, též ve spisech bratra P. Mucia a v zápiskách Sex. Aelia psáno jest, a přece přiznal, že Galbův rozbor uznává za přijatelný a skoro správný.
A které pře jsou takové, že o jejich právní podstatě nemůže býti pochybnosti, ani se vůbec k soudu nedávají. Ci by se někdo ucházel o dědictví na základě závěti, kterou učinil otec dříve, nežli se mu narodil syn? Nikdo, protože se ví, že se pozdějším narozením synovým závět ruší. Proto v tomto oboru právním soudů není. Lze se tedy řečníku beze vší škedy obejiti bez znalosti celého tohoto oddílu práva nesporného, což jest nepochybně oddíl ze všech největší. A jde-li o právo takové, o něž jest mezi šimi právníky rozpor, není .řečníkovi v zájmu strany,.
57
LÍH
Ví
•!
si "i
li
Má
242
jejíž hájení převezme, těžko vyhledati nějakého spolehlivého rádce a když cd něho důvody pádné jako oštěpy švihem opatřené obdrží, sám je silou řečnických svalů bude meta ti. Leč bys byl— nechť mi tento náš výborný Mueius laskavě promine tu řeč, — hájení preM'.Curia provedl pomocí spisů Scaevolových a zásad svého tchána, a neuchopil se raději obrany spravedlností a hájení platnosti závětí ve smyslu skutečné vůle zesnulých. Než po mém 243 aspoň mínění, neb jsem byl častěji tvým posluchačem, velkou většinu soudců jsi na svou stranu převedl vtipem svým a půvabným humorem a velejemnými vtipy, když jsi si dobíral Scaevolu pro přílišnou důvtipnost a náramně se divil jeho bystré hlavě, že so mu podařilo objeviti, že jest třeba napřed se naroditi, než možno zemříti, a když jsi mnoho dokladů uváděl ze zákonů, z usnesení senátních a ze života i obecných rozprávek, a to nejen bystře, ale i humorně a vtipně, na důkaz, že kdybychom se tu drželi slov a ne věci, nic by se nedalo vyřídit).
I bylo na tom soudě, plno veselosti a smíchu. Co ti při tom byl pláten výcvik v právě občanském, nechápu; znamenitá síla řečnická spojená s vtipností svrchovaně zábavnou a půvabnou — to platilo. Mueius sám, obhájce právní vědy otcovy a jaksi zastance 244 toho dědictví svého po otci, co uvedl v oné při jsa tvým protivníkem takového, aby to vypadalo jako vzaté z oboru práva občanského? Který zákon slovně uvedl? Kterou záhadu, neznalcům příliš temnou, svou řečí objasnil ? Vždyť se celá jeho řeč točila kolem toho, že má psané slovo nejvíce platiti; v tom způsobu se ve škole cvičí všichni chlapci učíce se na takových sporných otázkách zastávat! jednou to, co je psáno, pedruhé to, co je spravedlivo.
A v té sporné záležitosti vojínově, kdybys býval obhájcem ať 24,5 už dědicovým anebo vojínovým, sotva bys myslím se býval utekl k zákonným předpisům Hostiliovým místo k vlastní své síle a výmluvnosti řečnické. Tyť bys zastávaje ku příkladu platnost závěti, tak si vedl, jakoby na tom soudě běželo o veškeré dědické právo; a kdybys byl vedl při vojínovu, otce jeho bys býval, jak už to umíš, řečí svou z mrtvých zburcoval: býval bys ho živě před oči postavil; býval by objal syna svého a s pláčem ho milosti stopánů doporučil; kameny bys dojista býval všecky přinutil k pláči a nářku, jakoby celá ta formule „Jak výslovné řekl" ani
80
81
nestála v XII deskách, jichž si vážíš nade všecky knihovny, nýbrž v učitelově školním předpise. 58        A ten tvůj stesk na lenost jinošstva, že se této védě přesnadné
246 především učiti nechce! Jak je snadná, nechť uznají ti, kteří honosíce se její znalostí, jakoby vědou nejtěžší byla, pyšně si vykračují; a pak uznej to i ty sám, jenž tvrdíš, že to věda snadná, ač připouštíš, že vědou dosud vůbec není, nýbrž teprve někdy bude. až se někdo na jiné vědě naučí, aby z ní vědu dovedl udělati. Dále, že pTý je tolik zábavná! V tom se ti všichni poděkují za takovouto rozkoš a rádi se obejdou bez ní. A když už by se měl něčemu naučiti zpaměti, každý raději zvolí Pacuviova57) Teucra,
247 než Maniliovy zákony o prodeji. A pak, že máme dle tvého mínění z lásky k vlasti kulturní dějiny svých předků znáti: nevidíš-li, kterak staré zákony jednak vlastním stářím zašly nebo novými zákony se zrušily? A stran toho, že se lidé občanským právem zdokonalují, ježto se v zákonech ctnostem odměny a neřestem tresty stanoví: jáť jsem myslíval, že ctnost lidem, ač-li se soustavně vštěpovati může, vštěpuje vzděláváním a přesvědčováním, nikoli výhrůžkami, násilím a strachem. Neboť, jak jest hezké vystříhat! se zla, takové znamenité pravdy i bez právnického vzdělání vé-
248 děti můžeme. A co se týče mne samého, že jedině mně přiznáváš schopnost vyhovovati požadavkům soudního obhájce i beze vší znalosti práva, tu ti, Crasse, dávám za odpověd, že jsem se právu občanskému nikdy neučil a že jsem přece té znalosti ani v těch přích, jež jsem před právem zastávat! mohl, nepohřešil. Něco jiného jest zajisté býti mistrem v nějakém oboru vědeckém a něco jiného v praktickém životě a obyčejných lidských stycích
249 nebýti tupým a nevédomcem. Kdo pak z nás ku příkladu může obstarávat! své statky a dohlížeti na venkovské hospodářství ať pro užitek nebo zábavu? A přece není, kdo by žil tak na slepo a bez rozumu, aby vůbec nevěděl, co je setí a žeň, co ořezování stromů a révy, kdy a jak se to dělá? Jeli tedy třeba prohlédnout! některý statek nebo něco uložiti správci stran vzdělávání po-
zemků nebo naporučiti šafářovi, mám už proto prostudovati spisy Magona Karthaginského?äS) A. nebo se můžeme spokojiti tímto svým všedním rozumem? Proč by nám tedy také to, co víme z občanského práva, zvláště když se tolik nadřeme při soudech, při službě státní a záležitostech veřejných, postačit! nemohlo aspoň na tolik, abychom ve vlasti své nevypadali jako nevědomí cizinci? 250 A když už by nám svěřena byla nějaká pře zapletenější, to by asi nestálo mnoho obtíží poraditi se se Scaevolou; však nám ti, o jichž záležitost běží, sami už celou věc s právním znalcem zrale uváženou a rozmyšlenou donesou. Ci snad jeli spor o věc skutkové povahy, o těžké rozeznání hranic hned na místě, nebo o účetní knihy a peněžní poukázky, záležitosti zapletené a často nesnadné, z donucení prozkoumat! dovedeme, kdežto, mámeli studovati zákony nebo rady znalců, měli bychom snad proto, že jsme si od mládí občanského práva málo hleděli, níiti starost, že toho nedovedeme?
Nic-li tedy není řečníku na prospěch znalost práva občan- 59 ského? Nutno přiznati, že nějaká znalost jest na prospěch zvláště tomu, čí výmluvnost má býti vyzbrojena bohatstvím poznatků; avšak už toho, co je řečníku nezbytně potřebné, je mnoho a jsou to věci důležité a těžké tak, že bych horlivost jeho nerad rozptyloval na vice oborů. Kdo by popíral, že jest řečníkovi při 251 řečnickém pohybu a postoji potřebí půvabných posunku Ros-ciových? Přece by nikdo neradil jinochům na řečnictví se připravujícím, aby se v posuncích tolik nacvičovali jako herci. Co je řečníku tolik potřebno, jako hlas? A přece s mou radou žádný řečnického umění chtivý jinoch se výcviku hlasu tolik neoddá, jako u Reků herci tragičtí, kteří po mnohá léta sedíce deklamují a každodenně před tím, než hrají, hlas ležmo znenáhla sesilují a zase po hře v dřepu hlas od nej vyššího tónu až k nejhlubšímu snižují a tím jaksi vyrovnávají. To kdybychom chtěli dělat! my, naše strany by své soudy dříve prohrály, než bychom paian nebo nomia tolikrát, kolikrát je předepsáno, od-
") M. Paoavius (219—130), slavný římský básnili dramatický. Nápodobil řecké tragiky. Nezachováno od něho, než drobné zlomky zvláště u Cicerona. — Manius Manilius viz 212, pozn. 45.
5a) Mago Karthaginský (530—500 př. Kr.) sepsal veliké, 28 svazků mající dilo o zemědělství. Bylo to dílo tak slavné, že Římané sbořivše Karthaginu, jedině to dílo si zachovali, kdežto ostatní ukořistěné knihy rozdali králům africkým. Pak jo i přeložili do latiny (De agricultura).
S2
83
252
253
60 254
říkali. A jestliže nám na výcvik posunkový, jenž jest řečníkovi velmi na podporu, a hlasový, což samo o sobě výmluvnost nejvíce doporučuje a podpírá, tolik píle vynaložiti nelze, a tolik jen v obojím dosíci můžeme, na kolik nám na poli každodenní činnosti místa zbývá: oč méně je potřebí zabrati se až i do studia občanského práva? To se dá jednak osvojiti v souhrnu bez vědecké soustavy a pak je tu naproti oněm věcem ten rozdíl, že se hlas a mimika nedá na rýchlo vzíti a odjinud popadnouti, kdežto potřebný kus práva možno pro každou při jak chceš rychle bud u znalců nebo z knih sehnati. Proto mají ti převýmluvní Rekové v právních věcech za pomocníky právní znalce, zvané, jak jsi před chvílí pověděl, pragmatiky, kdežto sami jsou práv zcela neznalí. V té příčině naši vůbec mnohem lépe učinili, že zákony a práva vážností mužů slovutných dali záští titi. To by nebyli ani Rekové učiniti opomněli, totiž vzdělati v právu občanském řečníka samého a ne mu pragmatika, za pomocníka dá váti. kdyby to za nezbytné bývali pokládali.
Pravíš-li, že se stáří před opuštěností zabezpečuje znalostí práva občanského, to snad také platí o velikém bohatství! Avšak naší otázkou není, co nám je užitečno, nýbrž co jest řečníku nezbytně potrebne Však i sám Roscius, když už tolik podobenství o řečníku bereme od jediného umělce, říkává, že čím bude starší, tím více že hodlá rhytmus pištcův zvolňovati a hlas při zpěvu zmirňovati. Jestliže on, ač vázán zcela přesnou mírou taktů a stop přece něco na pohovu stáří vymýšlí, oč snáze my tón řeči nejen uvolniti, ale i úplně změniti můžeme? Vždyť to sám. Ciasse, dobře víš, že je druhů řečnických přednesů mnoho a rozmanitých, a sám jsi to také, tuším, nejdříve ukázal, když již dávno řečníš hlasem mnohem mírnějším a povlovněji, než bývalo tvým obyčejem; a přece řeč tvá i při té povlovnosti mohutná stejného účinu dobývá, jako dřívější všemožné napjetí síly; a bylo mnoho řečníků, jako Scipio a Laelius, jež jsme slýchali, kteří cíle vždy dosáhli řečí mírně zvýšenou a nenamáhali nikdy tolik plíce křikem jako Ser. Galba. A proto, že to už tak dělati nemůžeš nebo nechceš, si myslíš, že bude dům tvůj, dům muže takového a občana, ne-bude-li cd lidí soudů chtivých navštěvován, ode všech opuštěn? Já aspoň jsem tak dalek té myšlenky, že nejen neuznávám,
i
-a!
i0) Junius Con.eus, důkladný znalec starožitností u Římanů. 60) Aesopus hyl slavný herec římský jako Eoscius. Oba byli přáteli Cieeronový-mi.
8*
57
že bv se mělo množství těch, kdož na radu přicházejí, poklá-dati za útočiště stáří, nýbrž že se jako na přístav nějaký těším 256 na tu opuštěnost, které se bojíš. Neboť za nejpěknější útočiště stáří pokládám klid. Ostatní pak věci, třeba že jsou dobrou pomůckou, totiž dějiny, státní právo, starožitnosti a zásobu příkladů, vypůjčím si, budeli kdy potřebí, od přítele Conga,59) muže výborného, jenž se v těch věcech výborně vyzná. A nic nebudu míti proti tomu, aby jinoši, jak jsi je právě k tomu měl, všecko četli, všecko slyšeli, všelikým studiem náležitým a ušlechtilým se obírali. Však tuším tolik času jistě nazbyt nemají, ač budou-li chtíti udělati a provésti, co jim, Crasse, předpisuješ; i tak se mi zdá. že skoro až příliš kruté požadavky ukládáš věku tak mladému, avšak k dosažení žádoucího jim cíle nezbytné. Neboť i ta řečnická cvičení o daných předmětech bez přípravy i pečlivé a dobře rozmyšlené rozpravy i také ten tvů] sloh, o němž jsi dobře řekl, že je sám vrch a mistr řečnictví, stojí mnoho potu; pak řeč svou s cizími spisy srovnati a o cizím spise s patra míti výklad bud pro chválu nebo hanu, pro schválení nebo vyvrácení, to značně namáhavé jest jak pro zapamatování tak nápedobu.
Strašný však byl a bojím se věru, by nepůsobil více odstrašujícím než podněcujícím směrem, tvůj požadavek, aby byl každý' z nás svého druhu jakýmsi Rosciem, a pak tvrzeni tvé, že nedochází tolik pochvaly to, co je zdárné, jako se nechutenstvím do paměti vrývá to, co je nepovedené; na to myslím že se tak vybíravě nehledí při nás řečnících, jako při hercích. Tudíž shledávám, že my i když chraptíme, často velmi pozorně posloucháni býváme; poutá zajisté předmět sám i sporná otázka; kdežto Aesop."0) kdyby trochu zachraptěl, bývá vypískán; při těch zajisté, od nichž se mimo libost sluchu nic nežádá, uráží již to, jakmile se libost poněkud umenší; u řečníka však je toho mnoho, co poutá; a i když to není všechno svrchované dokonalé, ale většinou přece značné, už to, co jest, musí se podivuhodným je-
63 258
59
S4
S5
260 viti. Bude nám tedy, abych, se k prvnímu bodu navrátil, řečníkem ten, kdo, jak vymezil Crassus, dovede mLuviti způsobem k přesvědčování přiměřeným. Ten však budiž obmezen na to, čeho potřebuje obyčejný život státní a soudní s vyloučením ostatních studií, byť znamenitých a slavných; v tom jednom oboru ať, abych tak řekl, dnem i nocí pracuje a řídí se příkladem Demosthena Athénského, jemuž se bez pochybnosti největší mohutnost řečnická přisuzuje; ten prý byl tak horlivý a pracovitý, že především vrozené vady pilností a přičinlivostí překonal; a ač byl tak koktavý-, že právě toho umění, o něž se snažil, první písmě vy-sloviti nemohl, cvikem toho dosáhl, že nikdo, jak se uznává, zřetel-
201 něji nemluvil; poněvadž pak měl poněkud krátký- dech, zadržováním dechu při mluvení tolik toho dovedl, že mu na jedno obvětí, jak o tom spisy jeho svědčí, dvojí hlasu zdvih a spád připadal; on také, jak se vypravuje, kaménky do úst si vkládal a tak silným hlasem mnoho veršů jedním dechem přednášíval, a to nikoli na jednom místě stoje, nýbrž procházeje se, ano do příkrého vrchu stoupaje.
262 Tvým povzbuzujícím slovům k jinochům, abys je k horlivé práci podnítil, já, Crasse, z té duše přisvědčuji; stran ostatního však, co jsi uvedl z rozmanitých a různých věd a umění, ačkoli jsi na to všecko sám stačil, myslím, že to s vlastním řečníkovým úkolem a povoláním nesouvisí."
62 Když Antonius domluvil, bylo na Sulpiciovi a Cottovi patrno,
263 že nevědí, čí řeč by se asi více blížila pravdě. A Crassus řekl: „Děláš nám, Antonie, řečníka jakýmsi robotníkem, i myslím, že smýšlíš jinak a zde jen dokazuješ svou podivuhodnou dovednost všecko vyvraceti, v které tebe nikdo nikdy nepřekonal; jest sice výcvik v této dovednosti také řečníkům vlastní, ale náleží už k obyčejům filosofů a to hlavně těch, kteří o každém daném před-
264 metě pro i proti velmi výmluvně řečnívají. Já však jsem nemínil, zvláště když mám takové posluchače, že mám podati názor jen o takovém řečníku, jenž se stále na soudních lavicích zdržuje a nic více podati neumí, než čeho pře nezbytně žádá; nýbrž měl jsem na mysli cíl daleko vyšší, když jsem v ten smysl mluvil, že by řečník, zvláště v obci, jakou je naše, ničeho neměl býti neznalý, co řeč vyzbrojuje a zdobí. Ty však, poněvadž jsi celý
I
m
úkol řečníkův tak úzce vymezil, tím spíše nám vyložíš, čeho jsi se dopátral stran řečníkových úkonů a předpisů. To však doufám ponecháme na zítřek, neboť jsme toho dnes už dosti napovídali. Nvní si také Scaevola, ježto do (Aeliova) Tuskulana jiti chce, trochu odpočine, nežli vedro pouleví, a my sami, ježto čas tolik pokročil, pomysleme na potřeby svého zdraví."
Všichni byli srozuměni.
Potom řekl Scaevola:
„Věru, raději kdybych si byl neustanovil, že dnes přijdu do Tuskulana k Aeliovi!61) Rád bych slyšel Antonia." A když povstával, prohodil ještě s úsměvem: „Nebyloť mi tolik nevhod, že to moje právo občanské tolik poškubal, jako příj emno jeho přiznáni, že ho nezná."
61) Jméno „L. Aelia" (viz pozn. 41) dali vykladatelé misto rukopisného „Laelia" proto, že byl tu dobu Laelius již mrtev. Ale byl by se hodil lépe, aby se odchod Scaevolův dobře odůvodnil.
M. TULLIA CICEROKTA O ŘEČNÍKU KNIHA DRUHÁ.
1         Za chlapeckých našich let byl. bratře Quinte, pamatuješ-li
1 se., silný předsudek, že L. Crassus více vzdělání neměl, než kolik ho mohl nabyti v první malé škole, a M. Antonius že vůbec byl beze všeho vzdělání a vědomostí. A mnoho bylo takových lidí, kteří ačkoli přesvědčení měli, že tomu tak není, přece aby nás roznícené touhou po učení od vědeckého snažení spíše odstrašili, rádi onen předsudek o těch řečnících prohlašovali, abv na jevě bylo, že, když mužové vzdělání nemající znamenité působnosti a k víře nepodobné výmluvnosti dosáhli, všecko naše přičiňování je daremné, a horlivá péče otce našeho, muže výborného a moudrého, o naše vzdělání pošetilá.
2 My jsme tehdáž, seč chlapecký rozum stačil, náhled jejich vyvraceli, dokládajíce se svědectví členů naší rodiny, otcova, pak příbuzného svého C. Aculeona6-) a strýce L. Cicerona, ježto nám o Crassovi jednak otec, jednak muž matčiny sestry Aculeo, jejž Crassus ze všech nejvíce miloval, a o Antoniovi strýc, jenž se s ním do Kilikie odebral a s ním zase vrátil, mnoho a často o učeném jejich studiu vyprávěli. A ježto jsme se s bratranci svými, syny Aculeonovými, učili tomu. co Crassus za dobré uznal, a vzděláváni byli od domácích jeho učitelů, měli jsme často za pobytu v jeho domě příležitost seznati, (neb jsme si toho, třeba chlapci, všímnouti dovedli,) že řecky mluví tak, jakoby žádné jiné řeči neznal, a učitelů našich na takové věci se vyptává a sám o nich při každém hovoru jedná, že nám bylo, jakoby mu nic nebylo nové, nic neslýchané.
Acuko viz Úvod 5.
O Antoniovi jsme se často sice od strýce svého, muže vzácné ušlechtilosti, dovídali, kterak v Athénách a na Ehodu hovory s muži nejučenějšími pěstoval, ale já jsem se ho,83) dospěv jinošství, pokud mi dovolovala ostýchavost tak mladého věku, přece na mnoho věcí osobně často pozeptal. Nebude ti zajisté, co píši, nic nového; neboť jsi již tehdy ode mne slýchal, že se mně dle mnohých a rozmanitých rozprávek jeví býti vzdělaným a obeznalvm ve všem, aspoň co spadalo v obor těch nauk, o nichž jsem již poněkud platně dovedl souditi.
To však bylo zvláštní u obou: Crassus chtěl, aby se o něm myslilo, ani ne tak že řeckých studií nemá, ale že jimi zhrdá a praktické moudrosti našinců před řeckou v každém oboru přednost dává; Antonius pak myslil, že se řeči jeho budou národu tím více líbiti, bude-li o něm mínění, že vůbec nikdy studií nekonal; a tak oba myslili, že budou míti více váhy: jeden, bude-li se zdá ti, že Řeky pohrdá, druhý, že jich ani nezná.
O správnosti tohoto názoru jejich vykládati teď není času. To však se ted a do tohoto mnou počatého spisu poznamenati hodí, že nikdo u výmluvnosti nejen bez řečnického vzdělání, ale ani bez všestranného vědění nikdy slynouti ani vynikati nemohl. Neboť všecky skoro ostatní uměny obstojí každá sama sebou; dobře však řečniti, to jest znalecky, zběhle a ušlechtile, to umění nemá žádného tak určitého okresu, aby na jeho hranice mohlo zůstati obmezeno. O čemkoli se lidem nahodí rokovati, ve všem musí býti dobře výmluvný ten, kdo si umění to za povolání obral, anebo ať všeho řečnění raději nechá.
Já sice proto přiznávám, že jak v naší obci, tak v samém Řecku, které přece vždy u výmluvnosti vrch mělo, mnoho výtečných duchů a řečníků slavných bylo bez všeobsáhlého vědění; tvrdím však, že taková výmluvnost, jakou měl Crassus a Antonius, a takové bohatství výmluvnosti, jako u nich bylo, bez všestranných vědomostí takové moudrosti náležejících nemohlo vzniknouti.
S tím větší chutí jsem zaznamenal rozmluvu, kterou o těch věcech vespolek kdysi měli: jednak aby přestal onen předsudek, jenž
„Uď" (ex eo) totiž Antonia,.
88
89
3
10
stále trval, že totiž jeden z nich byl ne právě učený, a druhý vůbec neučený, jednak abych písemně zachoval to, co od výborných řečníků o výmluvnosti, jak myslím, překrásně bylo pověděno, ač-li to dovedu nějak postihnouti a obsáhnouti; z části také věru proto, abych slávu jejich málem již stárnoucí dle možnosti zachránil, by u lidí neupadla v tiché zapomenutí.
Kdyby byli z vlastních spisů mohli poznávám býti, nebýval bych snad myslil, že se musím tolik o to přičinili; ale ježto jeden zůstavil psaného nemnoho a to ještě práci mladickou, a druhý skoro nic, myslil jsem, že jsem tím povinen duchům tak velikým, abych památku jejich, v nás dosud ještě živou, mož-ná-li nesmrtelnou učinil.
S tím větší nadějí přistupuji k tomu, abych to dokázal,61) ježto nepíši o výmluvnosti nějakého SeTvia Galbyani C. Carbona, kde bych mohl dle libosti vymýšlela, ježto by mých zpráv žádný pamětník už nevyvracel; ale tyto věci vydávám na soud lidí, kteří osoby, o nichž mluvím, často slýchali: abychom dva znamenité muže těm, kteří žádného z nich neuzřeli, svědeckou pamětí lidí živých a přítomných, kteří oba řečníky znali, doporučili.
I nechci tě, předrahý a předobrý bratře, žádnými řečnickými spisy, jež ty za pošetilé pokládáš, nyní týrati, abych tě vzdělával, — neb co může býti nad řeč tvou jemnějšího a ušlechtilejšího? - ale ať už jsi se ze zásady, jak říkáváš, anebo jak sám otec výmluvnosti Isokrates o sobě napsal, z ostychu a vrozené jakési bázlivosti řečnického vystupování vzdal, anebo že jsi uznal, jak žertem říkáváš, že je jednoho rhetora65) dost nejen na jednu rodinu, nýbrž skoro i na celou obec: přece myslím, že u tebe tyto knihy nebudou pokládány za onen druh řečnických spisů, jemuž se právem možno posmívati pro chatrnou znalost ušlechtilých věd, jaká se jeví u jejich spisovatelů.
64) {11. 9) „abych to dokázal" t. j. provedl (následující) a dovcdil (předešlé). — Ser. Gal ba, 0. Carbo viz pozn. 17 (I. 40).
6j) (II. 10) „riietora". Qnintus míní řečníka učeného, nejen prakticky, ale i tlieoreticky vzdělaného a spisovatele nauky řečnické; zkrátka myslí svého bratra.   Jinak znamená „rhetor" řeckého učitele řečnictví.
Neboť není, pokud se mně aspoň zdá, v Crassově a Antoniově 11 hovoru nic opomenuto z toho množství vědění, jaké se — ať už dle číhokoli odhadu — při výtečných darech duševních, horlivém snažení, výborné theoietické soustavě a rozsáhlé praktické činnosti postihnouti a osvojiti dalo. O tem budeš moci zcela snadno úsudek dáti ty, jenž jsi sobě soustavu odborného vědění o řeč-nictví pořídil sám, jen praktické její použití jsi chtěl zvěděti ode mne. Abych však tím rychleji tento důležitý úkol, jejž jsem podnikl, provedl, nechám svého napomínání a přistoupím k hovorům a rozpravám zvolených osob.
Nazítří tedy po oné události o hodině skoro druhé,66) když 12 Crassns ještě ležel a Sulpicius u něho seděl, kdežto Antonius s Cottou v sloupoví se procházeli, přišel tam znenadání starý Q. Catulus s bratrem C. Juliem.67) Zpráva o tom pohnula Crassa, že vstal, a všiekni udiveni se domýšleli, že je něco velmi důležitého přivádí.
Když se po svém obyčeji velmi přátelsky vespolek uvítali, 13 zvolal Crassus: „Co pak nám nesete? Přihodilo se něco?" .
„Nikoli," odvětil Catulus; „vždyť víš, že je doba her; ale měj si nás třeba za nezpůsobné nobo dotěrné, — když ke mně do Tuscula včera večer přišel Caesar z Tuscula svého, povídal mi, že se sešel se Scaevolou, jdoucím odtud, a od něho prý uslyšel věci velnu zajímavé: ty že jsi, kterého jsem já přes všemožné
00) „O hodině druhé." V tu letní dobu vycházelo slunce asi o páté — šesté, tedy bylo našich sedm — osm hodin. — Q. Lutatius Catulus, slavný vítěz nad Cimbry a Teutony, jež s Mariem porazil r. 102. Veliký ctitel řecké literatury, jejíž studiem nabyl znamenitého vkusu. Psal i mluvil latinsky i řecky slohem vzácné uklazenosti. Smýšlení byl přísně aristokratického; když C. Marius opanoval Ěím a krveprolití šlechty nastalo, sám si smrt učinil.
67) C. Julius Caesar Strabo Vopiscus, nevlastní bratr Catulův, byl výborný řečnili, vynikajíc! zvláště humorem a jemným vtipem. K. 103 se ujal utiskovaných Sardů proti vyděračnému praetorovi Albuciovi. K. 00 se octl v nepřátelském poměru k Sulpiciovi Ruťovi. Caesar se totiž domníval, že si řečnickou činností a aedilitoti dobyl tolik přízně, že by mohl stupeň praetorský přeskočiti a stati se hned konsulem. Ale tribun Sulpicius tomu nepřipustil. 2a hrozného pobití šlechty r. 87 byl i Caesar usmrcen.
L
I
L
marné pokusy k rozpravě nalákati nemohl, velmi obšírně o výmluvností s Antoniem pojednával a jako ve škole skoro na způsob řecký rozprávěl. Tak mne bratr uprosil, — rád sice i sám poslouchám, ale bál jsem se opravdu, abychom vám nepřišli nevhod, — abych s ním sem šel. Pravil prý totiž Scaevola, že je důležitá část hovoru odložena na dnešní den. Pokládáš-li to za přílišnou chtivost, přičti to Caesarovi; pak-li za přílišnou důvěrnost, nám oběma; nás aspoň, ač-li jsme nepřišli nevhod, těší, že jsme tu."
Na to odvětil Crassus: „Co se mne týče, mě by těšilo, že u sebe vidím muže mně tak milé a přátelské, ať už Vás sem přivedla příčina jakákoli; přece však by mně opravdu bylo milejší, kdyby to bylo cokoli jiného, než co uvádíš. Nikdy jsem se totiž upřímně řečeno sám sobě tolik nelíbil, jako včera. Stalo se totiž, takto více z povolnosti než jinou mojí vinou, že jsem jsa po vůli jinochům zapomněl na své stáří a učinil, co jsem ani v ji-nošském věku neučinil, abych totiž o věcech z oboru soustavně vědeckého rozprávěl. Ale v tom mně štěstí přálo, že jste přišli na přednášku Antoniovu, když už já si svůj úkol odbyl."
Na to řekl Caesar: „Jsem, Crasse, tolik žádostiv slyšeti tebe v takové delší a souvislé přednášce, že se, když se mi toho štěstí nedostalo, třeba s tímto tvým obyčejným hovorem spokojím. Aby se však nezdálo, že u tebe přítel můj Sulpicius a Cotta více platí, než já, pokusím se o to přec, abych tě uprosil, bys také mně a Catulovi trochu své lahodné výmluvnosti dopřál; pak-li ti to nebude vhod, nechci naléhati a nedopustím, abys sám ,se chráně býti nejapný musil za takového pokládati mne."
Na to Crassus: „Opravdu jsem, Caesare, význam tohoto slova ze všech slov latinských pokládal vždy za nej obsažnější. Ten totiž, koho nazýváme ,,nejapným", má tuším své jméno odvozeno od toho, že není „japný", a to má v naší mluvě smysl velmi široký. Neboť kdo nepoznává, co se kdy hodí a nehodí, nebo zbytečně mnoho mluví, nebo se chvastá a na vážnost a pohodlí svého okolí se neohlíží, nebo se vůbec v některé příčině chová nesrovnale a povídáním obtěžuje, ten se nazývá nejapným. Té vady jest v tom velevzdělaném národě řeckém plno. A poněvadž tedy Šekové tohoto nedostatku nepociťují, ani jména té vadě ne-
I
a
1 9
20
dali;68) a kdybys prohledal všecko všudy, nenajdeš, jak nazývají Ěekové nejapného.
Ze všech však nejapností, co jich jest bez počtu, není snad 13 žádná větší, jako ten jejich zvyk, kdekoli a v jakékoli společnosti o předmětech nej nesnadnějších a zhola zbytečných co nejdůvtipněji rozprávěti. A k tomu jsme byli od těchto jinochů proti své vůli a prese všecko zdráhání včera přinuceni."
Catulus: „Ti řečtí mužové, Crasse, kteří v obcích svých byli slavní a velicí, jako ty už jsi a my všickni v obci naší jednou býti chceme, nebyli jako ti nynější, kteří se nám do uší vtírají, a přece se v prázdné chvíli hovorům tohoto druhu a rozpravám nevyhýbali. A máš-li takové lidi, kteří se na vhodnou dobu, na místo a okolí neohlížejí, za nejapné, jakož právem jest, proč pak by ti nebylo vhod toto místo, kde už toto loubí, kde se procházíme, a cvičiště a na tolika místech upravená sedátka budí jaksi vzpomínku na řecká gymnasia a rozmluvy v nich konané? Anebo proč by nebyla vhod doba za takové prázdně, jaká se zřídka naskytuje a nyní tak přežádoucně se naskytla? (Ji se nehodíme k takové rozmluvě my, lidé vesměs takoví, že život bez těchto snah pokládáme za ztracený?"
„Tomu všemu," řekl Crassus, ,,já rozumím jinak. Především 21 myslím, že Řekové cvičiště, sedátka a i sama loubí vynalezli pro cvik a zábavu, nikoli pro rozmluvy. Neboť gymnasia o mnoho věků dříve byla vynalezena, než v nich filosofové hovořiti počali; a i tecT, ač všecka gymnasia filosofové zaujali, přece posluchači jejich raději nežli filosofa poslouchají bzukot kotouče; ten jak zazvučí, všickni filosofa třebas uprostřed řeči a byť o nej znamenitějších a nejvážnějších věcech vykládal, opouštějí, aby se olejem natírali. A tak zábavě nejlehčího druhu dávají přednost, jak sami praví, před nej důležitějším prospěchem.
Co se týče toho, že je doba prázdné, souhlasím; však požitkem 22 prázdně není namáhání ducha, nýbrž zotavení.
Často jsem od svého tchána slyšel vypravovati, kterak tchán 6 jeho Laelius vždycky skoro se Scipionem na venkově trávil; kterak
68) Podivný omyl Crassúv, vlastně nedopatření Oicsronovo, neboí Řekové měli pro nejapnost významů více a dobrých, jako aJtaico^, (ízgt.oc,.
92
93
23
2-1
2,3
vždy neobyčejně zdétiněli, když si z města na venek jako z vězení vyletěli. Neosmelil bych se to říkati o mužích tak slavných, ale Scaevola to tak vždy vypravuje, že u Caiety a Laurenta škorepiny a hlemýždě sbírali a všeliké pohově ducha a zábavě se oddávali. Věc se má tak: Jako ptáci, jak vidíme, pro vznik rodu a zdar svůj staví a zřizují hnízda, a když kus vyrobili, pro úlevu sem a tam volně bez práce poletují, tak duch náš soudním zaměstnáním a činností v městě unavený starosti a trudu zbaven plesá a vzlétati touží. Proto jsem já to, co jsem při soudním řízení Curiově69) Scaevolovi řekl, zcela upřímně řekl. „Nebude-h," lim, ,,Scaevolo, žádná závět řádně zhotovena, než kterou sepíšeš ty, všiekni občané se sběhneme se zápisy svými k tobě a všecky závěti budeš psáti ty sám. Co potom? dím. Kdypak vyřídíš záležitosti veřejné? A kdy svých přátel? A kdy své vlastní? A kdypak si konečně odpočineš? A pak jsem dodal: Vždyť po mém zdáni nikdo není svobodný, kdo aspoň někdy nezahálí." A na tom, Catule, trvám, a to mne, co jsem sem přišel, těší: nic nedělati a úplně odpcčivati. To, co jsi dodal za třetí, vy že jste lidé takoví, že vám život bez těchto snah není příjemný, nejen mne k rozhovoru nepobídne, ale ještě odstraší. Neboť jako říkával C. Lucilius,70) muž učený a veleušlechtilý, že nechce, aby spisy jeho byly čítány od lidí ani zcela neučených, ani velnu učených, poněvadž prý jedni nerozumějí ničemu a druzí více snad, než on sám. Vzhledem k tomu také napsal:
„Nedbám, by mne Persius čet," (to byl totiž muž, jak jsme zvěděli, ze všech skoro našinců nejučenější) „Laelia chci Decurna," o němž víme, že byl muž šlechetný a dobře vzdělaný,' ale proti Persiovi to nebylo ničím: tak bych já si, když už by mně bylo vy-kládati o těch našich oblíbených vědách, nepřál za posluchače prosté lidi, ale mnohem méně vás; neboť raději chci, aby řeč má byla nechápána, než krutě posuzována."
6S) Při soudním řízení Curiovu (I. ISO) Scaevola dokazoval, že se má soud držeti přesně znění závěti. Jest-li ji pozůstavíte! dobře nesestavil, jest to chyba jeho. Každý se může o to postarat)', aby byla závět jasně napsána. Crassus hájil náhled, že soud nemá přihlížet! k textu závěti, nýbrž k patrnému úmyslu pozůstavitelovu.
T.u) C. Lucilius, viz I. 72 pozn. 27. — C. Persius byl z nejuéenějších mužů své doby, přísný kritik. — Laelius Decumus jest muž jinak neznámý.
Tu prohodil Caesar: „Už vidím, Catule, že se mi dobře vy- 7 platilo, že jsem sem přišel; neboť toto odpírání přednášky už samo 26 bylo mi jakousi přednáškou, a to velmi příjemnou. Avšak nač překážíme Antoniovi, na němž, jak slyším, je řada, aby podal výklad o celém umění řečnickém, a na něhož Suipieius a Cotta už dlouho čekají?"
„Já však," pravil Crassus, „Antoniovi slova dříve promluviti nedám a sám se odmlčím, dokud mi neslíbíte —" „Co pak/" otázal se Catulus. „Ze tu dnes zůstanete."
Zatím co se Catulus rozmýšlel, ježto byl přislíbil přijití k bratrovi, zvolal Caesar: „Odpovídám za nás oba: tak sc stane! A za tou podmínkou bys mne zde udržel, kdybys ani slova nepromluvil."
Usmáv se pravil Catulus: „Tím jest mému rozmýšlení učiněn 28 náhlý konec, ježto jsem si doma nic neporučil, a tenhle muž, u něhož jsem měl oběclvati, tak ochotně přislíbil, že se mne ani nezeptal."
Potom se pozornost všech obrátila na Antonia, a on zvolal: „Slyšte, slyšte! Uslyšíte žáka slavné školy, učně výborného mistra, vychovance řeckých věd! I budu mluviti tím směleji, že za posluchače přibyl Catulus, jemuž nejen my v řeči latinské, ale i sami Řekové v jazyce svém jemnost výrazu a vkus rádi přisuzují. Avšak poněvadž to vše, ať již je to cokoli, věda o umění (theorie) 29 nebo horlivá činnost řečnická (praxe), ničím býti nemůže, neni-li při tom odvahy, poučím vás, žáci, o tom, čemu jsem se sám nenaučil."
Když se tomu zasmáli, pravil: „Po mém zdání jest to věc 30 působností znamenitá, po stránce vědecké nevalná. Neboť věda náleží k těm věcem, j ež se vědí; řečníkova však působnost se všecka obmezuje na mínění, nikoli na vědění. Neboť řečníme k lidem nevědomým, a to o věcech, jichž sami neznáme. Tudíž jednak posluchači každý jinak o týchž věcech smýšlejí a soudí, jednak i my o otázkách často zcela si odporujících mluvíme, tak že ku př. nejen Crassus někdy proti mně mluví, nebo já proti Crassovi, ač jeden z nás nezbytně nepravou věc zastává, nýbrž obadva touž věc pokaždé jinak hájíme, ač pravda nemůže býti než jediná. Myslíte-li tedy, že máte pruč poslouchati, budu mluviti tak, jak
94
95
8 31
33
se to hodí věci. která se zakládá na lži; která na vědu zřídka dospívá a jen domněnky lidské a často bludy loví."
„Myslíme," odpověděl Catulus, „že máme věru proč, a to velice, tím spíše, když vidíme, že budeš mluviti beze všeho honošení. Počal jsi zajisté bez výchluby, více dle toho, jak se po tvém mínění věc skutečně má, než dle domnělé nějaké důležitosti."
„Nuže," pokračoval Antonius, „jako jsem vyznal o oboru věci samé, že je v něm vědeckého ne právě mnoho, tak zase tvTdíro, že mohou býti dána jistá pravidla velmi důvtipná, jak se mají posluchači zpracovati. a vůle jejich zaujmouti. Chce-li se někomu znalost takových pravidel nazývati opravdu velkou vědou, nemám nic proti tomu. Vždyť o tom není pochyby, když většina své soudní řeči provách nazdařbůh a beze vší přípravy, mnozí však majíce výcvik a nějakou zkušenost to provozují důmyslněji, že by si to mobl někdo poznamenati, kdo by přihlédl k příčinám, proč jedni lépe řečni, než druzí. A kdo by to tudíž provedl v celém umění řečnickém, byl by vynálezcem ne-li dokonalé, alespoň jakési takési vědy o řečnickém umění. Kéž bych tak, jak si myslím, že pravidla ta při řečech veřejných a soudních sezná vám, uměl také vyložiti vám způsob, jak se nalézají! Avšak o to se už nějak postarám. Nyní podám dle přesvědčení svého výklad o tom, že nad dokonalého řečníka i bez učeného návodu nic není znamenitějšího. Neboť ať pomlčím o potřebě řečnictví, která v každé pokojné a svobodné obci nade vším panuje, taková už je v schopnosti řečnické lahoda, že se lidským sluchem a duchem 3+   nic příjemnějšího vnímati nemůže. Ci se může jaký zpěv vymy-" sliti sladší nad úměrný spád řeči? '"i báseň jaká nad obvětí uměle zaokrouhlené skladnější? Neb herec jakýr nápodobou pravdy příjemnější nad řečníka, jenž zastupuje pravdu skutečnou? Co jemnej -šího nad hojné a bystré nápady? Co podivuhodnějšího nad předmět leskem slov ozářený i Co sytějšího nad řeč rozmanitým obsahem naplněnou? I není nic, co by nebylo řečníkovi vlastním, -.!   aspoň co se ušlechtile a mocně pověděti má. Jemu náleží v pc-35   radné řeči o státních důležitostech mocně rozvinutá myšlenka; taktéž i roznět nárcda netečného a ukrocení bezuzdného; týmž uměním se lidé zločinní přivozují k záhubě a zachraňují nevinní. Kdo umí k ctnosti ohnivěji nabádati? Kdo cd neřestí rázněji od-
vraceti? Kdo nešlechetné krutěji tupiti? Kdo šlechetné pěkněji chváliti? Kdo lakotnou chtivost žalobami prudčeji potírati? Kdo těžkému smutku potěchou lahodněji ulehčovati? A což dějepis, ten svědek časů. světlonoš pravdy, oživovatel paměti, učitel života, hlasatel dávnověku, čím jiným se zvečňuje, než slovem řečníkovým? Neb je-li jaké jiné umění, které se zabývá tvorbou nebo výběrem slov, anebo praví-li se o někom jiném, než o řečníkovi, že vytvořuje krásný výraz řeči, že jí pestroty a takřka lesku dodává jistými slovnými a myšlenkovými ozdobami, nebo udává-li se někde jinde než v umění řečnickém řádný postup důvodů a úsudků a vůbec celý plán roztřídění a uspořádání řečí, pak přiznejme, že bud tyto úkony, jimiž se řečnictví zabývá, jemu nepatří, anebo že je má s jiným uměním společné. Avšak je li v tomto jediné umem obsažena ona soustavná nauka, není to už proto méně jeho jedině vlastnictvím, jestliže i v jiných uměních výmluvní mužové jsou; nýbrž jako umí dle včerejšího výkladu Crassova řečník i o takových věcech, které do jiných oborů náležejí, dobře řečniti, jen když je zná, tak pěstitelé jiných oborů ušlechtileji svou vědu přednášejí, jestliže se trochu řečnictví přiučili. Vždyť jestliže by na příklad nějaký rolník o hospodářství anebo také, což mnozí rádi, lékař o nemocech, nebo malíř nějaký o malbě výmluvně psal nebo ústně vykládal, proto se ještě nemusí za příslušný znak jejich umění p okládati výmluvnost; vždyť v ní, poněvadž jsou schopnosti lidské veliké, mnoho zástupců umění Všeho druhu i bez soustavného návodu slušného úspěchu dosahují. Avšak ačkoli už z toho, čemu které umění učí, poznati lze, co do kterého náleží, přece nic není bezpečnějšího nad to, že každé jiné umění bez výmluvnosti úkolu svému dostatí může, řečník však bez ní řečníkem býti nemůže; a byť si jiní, jsou-li výmluvní, dosti od něho vypůjčovali, on. neopatřil-li se vlastními zásobami, odjinud bohatství řečnického nabratí nemůže."
Tu pravil Catulus: ,,Ač by proud řeči tvé, Antonie, nijak neměl býti přerušován, přece dovol a promiň nutě. „Neb nelze mi se zdržet pochvaly," jak pTaví jeden v Tiinummu.71) Tak
36
37
10 39
71) Trinummus, komoedie římského básníka T. Maccľa Plauta.
40
•11
4L
43
II. 44
důkladně jsi trvám význam řečníkův vylíčil, tak výmluvně oslavil. I jest slušno, aby muž výmluvný výmluvnost co nejpěkněji slavil; má zajisté k její oslavě vynaložiti právě sílu té, kterou slaví. Než pokračuj! Máš zajisté pravdu, že vám náleží všecko to, co řeč dělá výmluvnou, a jestliže se tím někdo v jiném oboru honosí, že používá zboží odjinud vypůjčeného, nikoli výhradně svého a vlastního."
Crassus: ,,Přes noc jsi se nám, Antonie, polepšil a řádným člověkem stal; neboť u včerejším výkladu jsi nám řečníka vylíčil „nádenníkom jakýmsi" jak di Caecilius, „veslařem nějakým neb nosičem," člověkem beze všeho vzdělání a vkusu."
Na to odvětil Antonius: „Včera jsem si jsi vytkl za úkol odlouditi tobě žáky, podaří-li se mi tě vyvrátiti; dnes, když je posluchačem Catulus a Caesar, nesmím se, tuším, tolik s tebou potýkat!, jako hleděti, abych vyložil svůj náhled.
Dále tedy, poněvadž máme toho svého řečníka vypraviti na veřejnost a před tvář občanstva, jest třeba uvážiti, jaké mu dáme zaměstnání a jaké povinnosti na starost. Neboť Crassus včera, když jste vy tu, Catule a Caesare, nebyli, uvedl při třídění řečmctví v krátkosti totéž, co většina Reků uvádí, a nepověděl, co sám smýšlí, nýbrž jen, co praví oni: dva že jsou hlavní druhy sporných otázek, jimiž se řečnictví zabývá, neurčitý a určitý. Za neurčitý tuším udával ten, při němž se otázka klade všeobecně, ku příkladu: Je-li třeba stati o výmluvnost? třeba-li stati o pocty? Za určitý* pak, když se klade otázka týkající se' určitých osob, stanoveného skutku a jistých daných poměrů. Toho druhu jsou otázky v jednání politickém a v občanských rozepřích a sporech. Na tom se myslím zakládají řeči soudní a poradní. Neboť ten třetí druh, o němž se Crassus zmínil a jejž prý i sám Aristoteles, hlavní vykladatel těchto věcí, připojil, je snad potřebný, ale nijak nezbytný."
„Co míníš?" zvolal Catulus. „Ckvalořeči? Toť tuším se uvádí za třetí druh."
„Ano," pravil Antonius, ,.a toho druhu řečí vím že jsme se nesmírně pobavili, když jsi přednášel chvalořeč na matku vaši Po-pilii, což byla první žena, které se u nás podobného vyznamenání, tuším, dostalo. Avšak my nesmíme, zdá se mi, všecko, co mluvíme,
brati ve smyslu umění a hledati tomu zvláštní pravidla. Vždyť bude 45 lze z týchž pramenů, odkud se všecky přízdoby řečnické berou, přikrášliti také chvalořeč a nepotřebovati při tom oněch základních pravidel; neboť i bez nich každý ví, co lze na kom chváliti. Vždyť z toho, co pověděl Crassus na počátku své řeči censorské proti kollegovi, že „v těch věcech, jichž se lidem dostává darem přírody nebo šťastné náhody, možno porážku klidně snéstí; v tom však, co lidé sobě získati dovedou sami, porážku snésti nemožno," může číkoli chvalořečník uznamenati, že musí především udělati výklad o darech štěstěny.72) To jsou: rod, peníze, příbuzní, přátelé, 46 moc, zdraví, krása, síla, vloha a jiné věci týkající se osoby a zevnějšku; má-li je oslavenec, že jich dobře užíval; nemá-li, že nedostatek jejich moudře snášel; pozbyl-li jich, že ztrátu jejich mírně želel. Potom přijde na řadu, co oslavenec moudře, co spanile, co srdnatě, co spravedlivě, co okázale, co zbožně, co vděčně, co šlechetně a vůbec co nějak ctnostně bud vykonal nebo vytrpěl. Tyto a takové věci snadno najde, kdo bude chtít chváliti, a kdo haněti, opak toho."
„Proč pak to tedy nechceš," pravil Catulus, „uznati za druh 47 třetí, když už to tu jednou jest? Je-li to druh lehčí, proto se ještě nemusí úplně vynechávati."
„Poněvadž nechci," odpověděl Antonius, „o každé maličkosti, která kdy na .řečníka připadne, tak jednati, jakoby se o ničem bez zvláštních pravidel řečniti nemohlo. Neb i svědectví se často v řeči 48 uváděti musí a k tomu j eště nezřídka velmi přesně, jako se stalo mně v řeči proti Sex. Titiovi,73) občanu nepokojnému a buričskému; musil jsem v obsahu svého svědectví u vésti všecka opatření za svého konsulátu, jimiž jsem se v zájmu obce postavil proti němu,
"-) Místo obyčejného „Positis enim iis rébus — intelliget", jak mají Stangl a Piderit, čtu rukopisné: „Possit is enim ex iis rébus .... intelli-gere". Před slovem „exponenda" přidávám „primům'', jež tu dle Piderita původně bylo.
7:l) Sexrus Titius byl r. 99 tribunem lidu a jako všickni předchůdci, zvláště vzor jeho. bouřlivý Saturninus, utíkal se k zákonům agrárním, aby získal lid. Ale Saturnin byl usvědčen z velezrady a smýšlení lidu se změnilo tak, že byl i Titius odsouzen. Antonius, jsa tehdy konsulem, vystoupil proti němu a potíral v zájmu aristokracie snahy demokratické.
99
12
49
5G
51
52
53
tribunovi lidu. a vyložili vše, co bylo cd něho dle mého mínění podniknuto proti obci; dlouho jsem se tím zdržel, mnoho jsem musil vyslechnouti námitek a opět a opět na ně odpovídat!. Je snad proto potřeba při výkladu nauky řečnické také nějaké zvláštní nauky o přednášení svědectví?"
„Nikoli," pravil Catulus, ..není třeba." Antonius: ,,A dále, mají-li se, jak se to vynikajícím mužům často přiházi. vyřizovati vzkazy bud v senátě od vojevůdce, anebo vojevůdci neb nějakému králi a národu od senátu, zdaliž se proto, že v úkonech tohoto druhu nutno užívati slohu velmi přesného, jeví potřeba tento oddíl úkonů řečnických zvlášť počítati a zvláštními pravidly opatřiti?"
„Nikoli," pravil Catulus, „nechť si obratný řečník v takové potřebě vždy vypomůže prostředky získanými při jiných příležitostech a úkonech."
Antonius: „Tedy ani ty úkoly, jež se často obratně prová-děti musí a o nichž jsem prve při chvále výmluvnosti pověděl, že řečníkovi náležejí, v rozdělení na druhy žádného zvláštního místa nemají ani určitého druhu předpisů, a provádčti se musí neméně výmluvně, než řeči soudní, než domluvy, přímluvy a potěchy. A z toho se nic bez dokonalé řečnické výzdoby neobejde; ale zo soustavné nauky tyto úkony pravidel si nežádají." „Zcela souhlasím," pravil Catulus.
„Dále však," řekl Antonius, „jakého myslíš, že je potřebí řečníka, jakou měrou výmluvného člověka na spisování dějin'?"
„Jestliže na takové, jaké napsali Řekové, tedy znamenitého," odpověděl Catulus; „pak-li jen na takové, jako jsou od našich, není ani potřebí řečníka; tu postačí, když není lhářem."
„A přece, abys našimi," pravil Antonius, „tolik nezhrdal, i Řekové sami zpočátku tak spisovali, jako náš Cato, Pictor a Piso. Nebyltě dějepis ničím jiným, než zdéláváním letopisů; z té příčiny a j:ro zachování obecné paměti od počátku dějů římských až do nejvyššího kněze P. Mucia všecky události jednoho každého roku zapisoval nej vyšší kněz a zanášel na bílou tabuli, kterou doma vystavoval, aby si to národ mohl přečisti; to jsou letopisy dodnes zvané velekněžské. Toho způsobu psaní se přidrželi mnozí, kteří beze všeho slohového umění toliko památníky časů,
13
lidi, míst a dějů zůstavili. Tudíž co byl u Řeků Ferekydes, Hella-nikos, Akusilaos a přemnozí jiní, to u nás jest Cato, Pictor a Piso, kteří žádných ozdob slohových nemají, neboť to teprv nedávno u nás bylo zavedeno; a jen když se vypravování jejich rozumí, za jedinou přednost slohovou pokládají stručnost. Poněkud vyšší sta- 54 novisko zaujal a vyšším slohem dějiny vykládat! začal výborný muž a Crassův přítel Antipater. Ostatní příběhů nelíčili, jen je vypravovali.' '
„Pravdu díš," řekl Catulus. „Avšak ani tento Coelius (Antipater) nezušlechtil dějin pestrou barvitostí ani stavbcu vět a volným, klidným tokem vypravování dílu svému hladkosti nedodal, než jako člověk neučenýa k výmluvnosti nevalně schopný, dílo, na kolik dovedl, zhruba vypracoval, ale všecky předchůdce, jak pravíš, překonal."
„Nic divu," vece Antonius, „jestliže dějiny v našem jazyce 55 nejsou doposud skvěle vylíčeny. Vždyť o výmluvnost z našich lidí nikdo nedbá, leda aby při soudech a na veřejných shromážděních vynikl; u Řeků však mužové znamenité výmluvnosti u vzdálí od veřejné činnosti jak jiným věcem výborným, tak zvláště dějepisu se věnovali. Slavný Herodot, první zdokonalitel tohoto umění, se prý řečnictvím soudním vůbec nezabýval, A přece jest tak mocně výmluvný, že mě aspoň, na kolik řeckým spisům porozuměti dovedu, velice poutá. A po něm Thukydides 56 uměním výpravným všecky dle mého úsudku hravě překonal; tak jest obsahem bohatý, že co slovo, to myšlenka, a tak jest u výrazu přesný a úsečný, že nevíš, zdali se myšlenky slovem či slova myšlenkami vysvětlují. A přece ani o něm, ačkoli se vyznal ve věcech státních, jsme neslyšeli, že by byl náležel k veřejným řečníkům; a knihy své prý napsal tehdy, když veřejného života vzdálen, ano, což se právě nej lepším v Athénách přiházelo, do vyhnanství byl zapuzen.
Po něm následoval Syrakusan Filistos, jenž důvěrný jsa přítel samovládce Dionysia, prázden svou vynaložiti mohl na spisování dějin, i napodobil tuším hlavně Thukydida. Potom dva ze slovutné rhetorské takořka dílny vynikající duchové, Theopompos a Eforos, návodem mistra svého Isokrata děje-pisectví se oddali, ale o řečnictví veřejné nikdy ani nezavadili.
7*
57
100
101
14
58
59
60
01
Konečně také Sokratovec Xenofon, první dějepisec ze školy filosofické, a pak žák Aristotelův Kallisthenes, průvodčí Alexandrův, dějiny psali, tento ovšem slohem skoro rhetorským, onen však dřívější slohem velmi klidným psal, jenž nemá řečnického vzletu, jest snad méně rázný, za to však, myslím aspoň, o hodně lahodnější. Timaios, z nich ze všech nej mladší, ale pokud soudit! dovedu, nej vzdělanější, bohatstvím obsahu a rozmanitosti myšlenek oplývající a i slohem velmi vkusný, značnou výmluvnost k spisovatelství přinesl, ale k veřejné činnosti jí nepoužil."
Když to dopověděl, zvolal Caesar: „Nuže, Catule, kde jsou, kdož praví, že Antonius neumí řecky? Kolik dějepisců zejména uvedl! Jak znalecky, jak přiléhavě o každém promluvil!"
„Jáť věru," pravil Catulus, ,,z podivu nad tím už přestávám so diviti tomu, čemu jsem se před tím mnohem více podivoval, kterak totiž muž tento bez vyložených nyní vědomostí může býti tak mocným řečníkem."
„A přece nečítám, Catule," pravil Antonius, ,,těchto řeckých spisovatelů a mnohých jiných pro žádnou potřebu řečnickou, nýbrž pro zábavu, když jest pokdy. Co že tedy z toho mám? Mám, nezapru, přece něco. Jako když na slunci chodím, přirozeným účinem barvy nabývám, ačkoli pro jinou příčinu chodím, tak tím, že jsem tyto spisy u Misena — neb v Pumě toho nelze, — horlivé čítal, pociťuji, kterak vlivem jejich řeč má jaksi barvitosti nabývá. Nesmíte si však to studium představovali nějak rozsáhlé; vždyť já právě jen těm řeckým spisům rozumím, jichž spisovatelé chtěli, aby se jim vůbec rozumělo. Z těch vašich filosofů, jestliže jsem časem některého z nich do rukou vzal oblouzen nápisy knih, jež vesměs skoro značí věci známé a jasné, ctnost, spravedlnost, počestnost, rozkoš, nerozumím ani slova; tak zamotané jsou ty jejich zhuštěné a úsečné rozpravy. Básníků se neodvažuji vůbec ani dotknouti, jakoby mluvili zcela jinou řečí. Bavím se, jak již jsem pověděl, dějepisci a řečníky neb těmi spisovateli, kteří patrně chtěli, aby byli přístupni nám, kdož nejsme tolik učeni.
Než k věci. Poznáváte snad, jak veliká úloha připadá řečníkovi v dějepisectví. Hlavní asi věcí jest plynná a rozmanitá řeč; neshledávárn však nikde o tom zvlášť vypracované řečnické nauky; jcstiť to všecko zcela zjevné. Neboť kdo neví, že je předním
zákonem dějepisu, aby se neodvažoval vyprávěti něco lživě? Pak aby odvahu měl mhrviti pravdu? Aby nebyl v podezření stran-nické přízně nebo nepřízně? Tyto základní zásady zná každý. Samo pak provedení závisí na látce a formě; povaha látky žádá letopočet a zeměpis; chce také, poněvadž se při věcech znamenitých a pamětihodných očekává líčení nejprve záměrů, pak skutků a potom následků, aby při záměrech označeno bylo spisovatelovo smýšlení, a v dějích aby vylíčeno bylo netoliko, co se stalo a mluvilo, nýbrž i jak, a při následcích aby vyloženy byly příčiny všecky, jako nehoda, moudrá rozvaha nebo nerozvážnost; u lidí samých aby se uvedly nejen skutky, nýbrž i, pokud vynikají, slavné jméno, život a povaha. Slovný výraz a sloh bud plynný a svižný, tak aby plynul s nestranným klidem beze vší takové ježatosti soudních rozepří a bez podpichování soudcovského svědomí. Víte-li, že o těchto tak četných a důležitých věcech nem v naukách rketorů žádných předpisů?
Mlčením rovněž pominuto mnoho jiných řečnických úkonů, jako pobídky, potěchy, poTady a přímluvy; všecky se musí provádět! co nejvýmluvněji, ale zvláštního místa v běžných naukách řečnických nemají.
A do tohoto druhu náleží též ona spousta themat neurčitých, protože většina spisovatelů, jak i Crassus ukázal, řečníkovi dva druhy řeči určili: jeden o látce určité a obmezené, o jakých se jedná v řečech soudních a politických, — chcc-li kdo, ať přidá i chvalořeči, — druhý, jejž všickni skoro spisovatelé jmenují, ale nikdo nevykládá, o látce neurčité, bez času a osob. Jaký to má obsah a rozsah, myslím, že ani sami nechápou, když o tom mluví. Neboť je-li úlohou řečníkovou, aby dovedl o jakékoli otázce neurčitě dané mJuviti, pak bude muset mluvili i o velikosti slunce a o tvaru země, a nebude se směti zdráhati ani mluviti o věcech počtárskych a hudebních, když již jednou ten úkol na se vzal. Zkrátka tomu, kdo si obral za úkol řečnit! nejen o sporných otázkách dobou a osobami neurčitě vyznačených, totiž o všech soudních otázkách, ale též o otázkách neurčitých, budou náležeti všecky druhy řeči bez vjnimky.
Chceme-li však řečníkovi uložiti také obor otázek všeobecných, širý, neobmezený a rozsáhlý, tak že by dle mínění našeho měl
03
64
65
66
16
os
69
70
17 71
102
mluviti o dobru a zlu, o věcech žádoucích i nežádoucích, počestných i mrzkých, užitečných i neužitečných, o ctnosti a spravedlnosti, spokojenosti, moudrosti a velkodusnosti, štědrosti a zbožnosti, o přátelství a povinnosti, o poctivosti a jiných ctnostech a naopak vadách; a dále o státě, o velitelství a vojenství, o řádu obecním a návycích lidských: přiberme třeba i tento obor, ale tak, aby měl mírné rozměry. Dle mého aspoň názoru měl by řečník seznati vše, co náleží k stykům a zvykům občanským, co se týká společenských poměrů, pořádku života politického vůbec, i nynějšího státního svazku, obecného rozumu lidského i podstaty a povahy lidské, a to ne-li tak, aby o těch věcech zvlášť dovedl po filosoficku vykládati, aspoň tak, aby jich v dané potřebě obezřele dovedl užiti a aby o těchto právě věcech tak mluvil, jak mluvili ti, kteří ustanovili práva, zákony a řády obecní, prostě a jasně, bez sáhodlouhých rozkladů a bez jalového slovíčkářství.
Nyní, aby nebylo divno, že o tolikerých a tak důležitých věcech neuvádím žádných pravidel, stůj zde toto moje tvrzení: Jako v jiných uměních, když podána nauka o nej těžších částech, ostatní už, lehčí a podobné, učiti se nemusí; ku příkladu v malířství, kdo se naučil člověka malovati, dovede ho i bez učení vymalovat! v každé podobě i věku a není nebezpečí, že výborný malíř lva nebo býka nedovede zpodobiti mnohé jiné čtvernožce, — neníť vůbec takového umění, v němž by še všemu, co se tím uměním vytvořiti může, od mistra vyučovalo, nýbrž kdo se naučili dělati druhové tvary předmětů nej důležitějších a určitě daných, ostatní dovedou už sami: tak podobně myslím, že ten, kdo v tomto řečnickém umění ať už theoreticky nebo prakticky dosáhl takové mohutnosti, že dovede svými výklady o státě nebo svých záležitostech, neb o těch osobách, které žaluje nebo bájí, získat! pro svůj náhled smýšlení posluchačů nějakou rozhodující právomoc majících, nebude v žádném z ostatních druhů řečnických sháněti, co by mluvil, právě jako nesháněl Polykleitos při tvorbě Heraklea, jak by měl udělati kůži nebo hydru, ačkoli se ty věci zvlášť dělati nikdy neučil."
Tu pravil Catulus: „Překrásně jsi, Antonie, dle mého náhledu a názorně vyložil, čemu se má nastávající řečník učiti a co si má z naučeného i bez učení sám přimysliti, Obmezil jsi mu
103
totiž celý úkol na dva pouze druhy řečí, ostatní nepřehlednou spoustu jsi ponechal cviku a obdobě. Avšak jen aby tyto dva druhy nebyly tvou hydrou a koží, a Herkules s jinými velikými pracemi aby nezůstaly v té spoustě, kterou pomíjíš! Neboť se mi zdá, že není lehčím úkolem mluviti o otázkách všeobecných, než o sporných otázkách jednotlivých osob, ano že je mnohem těžší mluviti o podstatě bohů, než o lidských rozepřích."
„Není tomu tak!" pravil Antonius. „To ti za jisté povím, Catule, já, člověk ne tak učený, jako — co více váží — zkušený. Ve všech ostatních oborech jest řeč, věř mi, pravou hrou tomu, kdo nejsa tupý a necvičen má všeobecné vědomosti a jemnější vzdělání. Vsoudních řečech záleží velmi obtížný úkol a snad z úkolů lidských nej těžší: tu se mohutnost řečnická od lidí neznalých měří namnoze vítězným úspěchem; tu je vyzbrojený protivník, jejž dlužno porážeti a odrážeti; tu bývá ten, jenž má o sporu rozsudek pronésti, často předpojat a rozhněván, nebo také k protivníkovi tvému přátelsky, k tobě nepřátelsky naladěn; ten musí býti bud poučen neb odnaučen, ukrocen nebo roznícen a všemožně dle potřeby a okolností naladěn, při čemž se často jeho blahovůle v zášť a zase zášť v blahovůli obrátiti, neb on sám jako nějakým těžkým strojem hned k přísnosti, hned k shovívavosti, k smutku a zas k veselosti otočití musí; musí se užiti všelikých důrazných myšlenek a všelikých pádných slov; k tomu musí býti přednes střídavého tónu, úchvatný, plný ohně a sebevědomí, plný tklivosti a opravdovosti. Jestliže někdo v těchto soudních pracích dosáhne takového umění, aby dovedl vytvořit! řečnické dílo, jako Feidias Minervinu sochu, neupadne tuším do rozpaků, jakby stejně jako ten umělec štít, ony lehčí práce měl udělati."
Na to Catulus: ,,Cím jsi tyto úkoly vylíčil většími a podivuhodnějšími, tím jsem více dychtiv zvéděti, jakými to cestami a dle jakých pravidel se taková mohutnost zjednává; ne že by umě ještě na tom záleželo, vždyť stáří mé toho nepotřebuje a pak můj způsob řečnění býval zcela jiný. Nikdy jsem příznivých úsudků na soudcích násilně jaksi řečí nevynucoval a spíše uklidňováním myslí tolik získával, kolik sami dobrovolně dávali; — ale přece bych rád seznal to tvé umění, nikoli pro svou potřebu, než toliko
72
L 8 74
75
pro upokojení zvídavosti své. Nepotřebuj i žádného řeckého učitele, aby mi zcela běžná pravidla odříkával, ač sám nikdy ani veřejného shromáždění ani soudu okem nespatřil, jak se to vypravuje o peripatetikovi Formionovi. Když totiž Hairnibal z Kar-thaginy vypuzený do Efesu k Antiochovi přišel a tu u vyhnanství Žil, obdržel, ježto bylo jméno jeho u všech velice slavné, od hostitelů pozvání, nechtěl-li by slyšeti přednášku peripatetického filosofa Formiona; když řekl, že by nebyl proti tomu, mluvil prý ten výmluvný člověk po několik hodin o velitelském úřadě a o vojenství tak, že si všichni ostatní posluchači velice libovali. I tázali se potom Hannibala, co on o tom filosofu soudí. Tu prý Puu ne právě správně řecky, ale upřímně odpověděl, že už mnoho potrhlých starců viděl, ale žádného tak bláznivého, jako Formiona. A věru dobrým právem. Neb co mohlo býti domýšlí věj šího a tlaehavějšího, než když takový Rek,  jenž nikdy nepřítele ani vojny neviděl, a o žádnou službu státní ani v nejmenším nezavadil, Kannibalovi, jenž po tolik let s národem římským, vítězem nad všemi národy, o nadvládu bojoval, o vojenství naučení dával? A to tuším dělají všickni takovíto učitelé řečnictví: čeho sami nezkusili, tomu jiné vyučují. Ale v tom snad tolik nechybují, ježto se nepokoušejí poučovati — jako nějakého Hannibala — tebe, nýbrž chlapce a jinochy."
„Mýlíš se, Catule," zvolal Antonius; „neb jsem se již setkal s mnohými Formiony. Neb který pak z těchto Ěeků uznává, že někdo z nás něčemu rozumí? Než mně právě nejsou tolik protivín; vytrpím a snesu je všecky snadno. Neboť budto něco poskytují, co se mi dosti líbí, anebo působí, že mne neučenost má tolik nemrzí. Neodbývám však jich tak potupně, jak onoho filosofa Hannibal, a tím snad mám více s nimi zaneprázdnění. Nicméně jest nauka jejich, pokud souditi dovedu, naprosto směšná. Kozdělují totiž celé řečnictví na dvé, na otázku určitou a všeobecnou. Určitou jmenují tu, která se zakládá v rozepři a sporu určitých stran, všeobecnou, která se zakládá na neobmezeném bádání; o otázce určité dávají naučení, stran druhé zachovávají podivuhodné mlčení. Dále rozeznávají patero částí řeči; vymýšlení látky, pořádání vymyšleného, potom slohový výraz, pak zapamatování a konečně přednášení. Všecko to nic obzvláště učeného.
Neboť kdopak nenahlédne sám od sebe, že nikdo nemůže řečniti, dokud neví, co mluviti, kterými slovy, jakým pořadem a dokud to neumí nazpaměť? Avšak proti tomu já nic nenamítám, tvrdím jen, že je všecko to na jevě, jako to další čtvero, patero, šestero, ba i sedmero částí, na něž je od rhetorů každá řeč rozdělena; neboť to každý roztřiduje jinak. Učí totiž, že se má začíti tak, abychom si posluchače navnadili a učinili poslušným a pozorným; potom předmět vyložiti a to tak, aby byl výklad pravdě podoben, jasný a stručný, pak otázku objasniti neb rozložití, svůj náhled dokázat: a odůvcdniti, náhled protivný vyvrátiti; potom však jedni kladou závěr řeči a jaksi doslov, jiní učí, že se má před doslovem učiniti pro ozdobu a sesílení dojmu úchylka a pak teprve závěr a doslov. Ani tomu nic nevytýkám; jest to zajisté rozdělení souměrné, ale jak tomu u lidí skutečného života neznalých jinak býti nemohlo, bezúčelné. Neboť to. co chtěli vydávati za pravidla začátků a výkladů, musí se zachovávati pokaždé v celé řeči. Neboť si mohu soudce snáze navnaditi, když už jsem v proudu řeči, nežli dokud ještě nic neslyšel; poslušným pak učiním ho nikoli když důkazy slibuji, nýbrž tehdy, když je vykládám a vysvětluji; a pozorným si soudce neučiníme počátkem řeči, nýbrž tím, že ho po celou řeč často vzbouzíme. V tom, že má výklad náš býti pravdě podobný, jasný a stručný, mají pravdu; ale že by tyto vlastnosti, jak oni myslí, náležely výhradně jen výkladu a nikoli celé řeči, v tom se, myslím, velice mýlí. A vůbec v tom je celý jejich blud, že řečnění pokládají za jakousi umělou, jiným zcela podobnou soustavu, o j aké včera Crassus tvrdil, že se dá sestaviti dokonce i o právn občanském, jako aby se nej prve vyložily rodové pojmy věcí, při čemž chybou jest, jestliže se na některý rod zapomene; potom jednotlivých rodů druhy, při čemž n£-smí býti o žádný druh méně ani více; pak všech výrazů výměry, v nichž rovněž nesmí ani scházet i nic ani zbývati. Avšak je-li takovou soustavu učencům vytvořiti možná v právu občanském a také v oborech malých a prostředních, v tomto našem oboru tak velikém a nesmírném myslím že to není možná. A myslí-Ii někteří, že je, nechť jsou zavedeni k učitelům řečnictví: najdou už všecko vyloženo a vybroušeno, neboť jsou o tom nesčetné knihy a to přístupné a dobře srozumitelné. Nechť však uváží, co
85
80
•21
106
chtějí; hledají-li výzbroj do hry nebo do boje; neb něco jiného žádá bitva v šiku válečném, něco jiného naše hra na cvičišti. Ač i samo umění zápasnické může býti šermířům a vojínům něčím prospěšno; avšak ..jen duch rázný, křepký, hbitý, rovněž jako obmyslný" dělá muže nezmožitelnými.
Jáť tedy již postavím vzorec vývoje řečníkova, dovedu-Ii, tak, že se nejprve podívám, co může dokázati. Neboť ať si je napojen vědami, ať si slýchal lecos a čítal, ať i tyto nauky si osvojil: já ho podrobím zkoušce, má-li slušný zevnějšek, jakým vládne hlasem, jakou silou dechu a jakou výřečností. Shledám-li, že může dospěti nej vyšší dokonalosti, nejen že ho nabádati budu, aby se pilně vzdělával, nýbrž i zapřisáhati, uvidím-li při něm i ryzí povahu. Tolik já ve výborného řečníka a spolu ryzího člověka skládám víry, že bude na ozdobu celé obci. Pak-li bude zřejmo, že při nej větším přičinění bude řečníkem jen prostředním, ponechám mu na vůli, chce-Ji setrvati; dotírat! příliš nebudu. Bude-li úplně neschopný, poradím mu, aby toho nechal a věnoval se něčemu jinému. Neboť jako výborně nadaný nesmí zůstati úplně bez povzbuzení s naší strany, tak prostředně nadaný nesmí býti odstrašován, ježto v onom shledávám cosi božského, v tomto, ať už volím neděíati, co nejlépe nedovedu, anebo dělati, co nedělám právě nejhůře, cosi lidského. Třetí věru případ, kdy křičím víc, než mi sluší a než stačím, svědčí o člověku, jenž, jak jsi, Catule, o kterémsi křiklounu pověděl, svým vlastním hlasatelem svolává co nejvíce svědků své pošetilosti. Sekněme tedy, že tomu, kdo bude jakostí svou hoden našeho povzbuzení a podpory, předáme aspoň to, čemu nás zkušenost naučila, aby vedením naším došel tam, kam jsme sami bez vůdce došli, ježto nám ničemu lepšímu naučiti není možnou)
I začnu, Catule, tímto naším přítelem Sídpiciem. Byl ještě mladíčkem, když jsem ho poprvé slyšel v nepatrné jakési při. Měl hlas, postavu, pohyby i ostatní vlastnosti zcela vhodné k tomu úkolu, o němž jednáme; mluvil však tuze rychle a spěšně, což bylo
74) V snaze po nejvyšší, absolutní dokonalosti jest cosi božského. Prostředně nadaný se řečnictví vzdá, když vidí, že nej vyššího nedosáhne; nebo se nevzdá a spokojí se zdarem poměrným.
107
dáno povahou, a slohem kypícím a poněkud příliš přephiěným, což byla vada mládí. Proto jsem jím ještě nijak neopovrhl; chciť, aby se při jinochu jevila plnost duševní. Neboť jako se na révě snáze odnímají pTuty, které se příliš ženou, než nové větve vypěstují, když kmen nemá síly, tak chci, aby bylo na jinochu co oklešťo-vati; neb co příliš rychle uzrálo, v tom nemůže životní síla dlouho potavati. Seznal jsem ihned, že jest tu vloha, i poradil jsem mu bez prodlení, aby si veřejnost zvolil za cvičnou školu a za mistra aby si vybral, koho chce; a chce-li mne pcslechnouti. aby si vybral L. Crassa. Hned se toho uchopil a mne ujistil, že tak učiní, a také přidal, ovšem ze zdvořilosti, že i já budu jeho mistrem. Sotva uplynul rok od té rozmluvy, kdy jsem mu to poradil, podnikl žalobu na C. Noibana,75) jenž měl za obhájce mne: není uvěřitelno, jaký jsem shledal rozdíl mezi Sulpiciem tehdejším a tím, jaký byl před rokem! Vůbec měl už vrozenou náklonnost k směru Crassovu, velkolepému a skvělému, ale to by mu bylo málo pomohlo, kdyby nebyl stejně horhvýrn napodobením o to usiloval a tak řečniti si nenavykl, že měl vším myšlením a dychtěním na zřeteli Crassa.
To tedy stůj na prvním místě mých pravidel: ukažme mladému řečníkovi, koho má napodobiti a to tak, aby si hleděl nejpilněji vynikajících stránek svého vzoru. Pak ať následuje cvik, při čemž nechť podává věrný obraz svého zvoleného vzoru, ne jako jsem poznal často mnoho napodobitelů, že si při napodobení hleděli stránek lehkých anebo také okázalých a skoro vadných. Nic není snazšího, jako napodobiti někoho oděvem, postojem nebo pohybem; osvojili si však chyby a na těch si dá ti záležeti, to už dokonce není nic znamenitého. Jako ku př. Pufius, jenž dosud ještě, ač už hlasu pozbyl, v politických řečech bouří, C. Fimbriu
T>) Norbanus. R. 106 navrhl konsul Q. Servilius Caepio, aby bylo soudnictví vráceno senátorům. Crassus ten návrh hájil. Za to rytíři Cae-piona nenáviděli, a když se naskytla příležitost (byl r. 103 od Cimbrů poražen), byl obžalován z velezrady. Žalobníkem byl tribun lidu 0. Norbanus. Aby se Norbanovi pomstil a Šlechtě zavděčil, vystoupil proti němu r. 94 mladý Sulpicius Rufus se žalobou pro buřičství. Avšak Norbanus býval Antoniovým quaestorem, i pokládal to Antonius za čestnou povinnost hájiti ho a také ho obhájil. Sulpicius byl porážkou rozmrzen a přízeň jeho k šlechtě ochladla.
S 9
22 90
91
M"
-s1
■
92
93
108
v řečnické mohutností, kterou doopravdy měl, dostihnouti nehledí, ale jeho kroucení ústy a obhroublou výslovnost napodobí. To však je muž, jenž si vhodného vzoru vybratí neuměl, a i toho vzoru, jejž si vybral, jenom chyby napodobiti si usmyslil. Kdo bude jednati, jak náleží, musí především pozorně voliti, potom na zvoleném vzoru nejlepších stránek si nejpilněji híeděti.
Neb co myslíte, že je příčinou toho, že každý věk skoro jen po jednom slohu řečnickém vytvořil? O tom my při našich řečnících nemůžeme pro nedostatek zůstavených cd nich spisů tak dobře souditi, jako při řeckých, z jejichž spisů řečnický ráz a směr jedné každé doby seznati lze. Nej starší skorém, o nichž se totiž bezpečně ví, že psali, jsou Perikles a Alkibiades a vrstevník jejich Thukydides, řečníci slohu jemného, ostře úsečného, bohatší myšlenkami, než -výrazem. 2č jsou všichni jednoho rázu, nemohlo se stati jinak, než že si vybrali jeden a týž vzor. Po nich přišli Kritias, Theramenes a Lysias. Spisů Lysiových jest mnoho, Kritiových nemálo, o Theramenovi víme jen z doslechu; všichni pořád ještě zachovávali sílu svěžesti Perikleovy, jenže měli o něco hrubší předivo. Tuť hle, povstal mistr všech ísokrates, z jehož školy jako z trojského koně vyšli sami výtečníci; z nich jedni 23 volili vyniknouti nádherou, druzí britkostí slohu. Jakkoli pak ti Theopompové, Eforové, Pilisti, Naukratové a mnozí jiní přirozenou povahou se liší, slohem jsou přece podobni jak vespolek sobě, tak mistru svému. A ti, co se soudnímu řečnictví oddali, jako Demcsthenes, Hypereides, Lykurgos, Aischines, Dinarchos a mnoho jiných, ačkoli si vespolek rovni nebyli, přece všickni náležejí témuž směru, napodobícímu pravdu skutečnosti. Pokud jejich nápodobovací snaha trvala, potud slohový ten ráz a jeho pěstění žilo; když pak se zánikem jejich i památka na ně znenáhla v zapomenutí upadla a vymizela, zcela jiné slohové směry řečnické, měkčí a klidnější kvetly. Potom přišel Demochares, prý Demosthenův sestřenec,  pak Demetrius Falerský,  ze všech těchto řečníků dle mého mínění nej vybroušenější, a jiní jim podobní. Jestliže řadu jejich povedeme až do nynějška, shledáme, že jako nyní Meneklea Alabandského a bratra jeho Hieroklea, jichž já byl posluchačem, celá Asie napodobí, tak vždy by] někdo, jemuž se většina chtěla podobati.
OJ
11
100
98
Této tedy podobnosti kdo bude chtíti napodobením dosíci, 96 nechť se o to snaží častým a dlouhým cvičením a hlavně psaním. To kdyby dělal náš Sulpicius, řeč jeho by byla mnohem úseěnější; v té mu pořád ještě časem jakási — jak říkají venkované o osení bujně kypícím — zbujnělost vězí, kterou třeba rýtkem ožnouti."
Tu poznamenal Sulpicius: „Mně sice po právu to poučení 97 dáváš a jest mi to vděk; avšak ani ty jsi, Antonie, myslím, mnoho nepsával."
Na to Antonius: „Jakobych jiné nepoučoval o tom, čeho se mně samému nedostává! Však se o mně myslí, že ani účetních knih nevedu. Avšak o tom se každý přesvědčiti může ze stavu mého jmění; a stran řečnického cvičení, co dělám neb nedělám, možno souditi z toho mého třeba sebe skrovnějšího řečnického umění. Než přece seznáváme, že jsou-mnozí, kteří nikoho nena-podobí a vlastní schopností beze všeho vzoru cíle dosahují. Ta se právem pozorovati může při vás, Caesare a Cotto, z nichž jeden nezvyklé u našich řečníků půvabné vtipnosti dosáhl a druhý slohu velmi břitkého a jemného. Avšak ani vrstevník váš Curio, až na to, že už otec jeho byl dle mého mínění svého času nejvýmluv-nější řečník, nikoho zdá se mi tak valně nenapodobí: a on přece slohem pádným, vkusným a bohatým vytvořil jakýsi svůj vlastní takřka krásný řečnický tvar. O tom jsem se nejlépe přesvědčiti mohl v oné soudní řeči, kterou měl proti mně u stopánů za bratry Cossy; v té mu nic nescházelo, co by řečník nejen výmluvný, ale i moudrý měl míti.
Avšak abychom konečně toho svého řečníka theoreticky připraveného dovedli k praktickým úkolům a to k takovým, při nichž jest trochu práce, totiž k státníma soudním rozepřím, (někdo se snad zasměj e tomuto dáváni předpisů, neb není tak důvtipné, jako potřebné a náleží více pomocníkovi, není-li hloupý, než vzdělanému mistru), nejprve mu přikážeme, aby každou právní záležitost, kterou se bude zabývati, bedlivě a zevrubně prozkoumal. To se ve škole nepřikazuje, neb se chlapcům ukládají sporné 100 otázky snadné, ku příkladu: „Zákon zapovídá cizinci vystupovati na hradbu; vystoupil; nepřátele zapudil: jest žalován." Takovou otázku rozřešiti není nic těžkého, proto o zkoumání sporných otázek právem nic nepredpisují (takový je totiž asi běžný vzorec otázek
24 99
I.
110
školních). Avšak ve skutečné praxi nutno probádati písemná svědectví, závěti, úmluvy a smlouvy, ústní závazky, přátelské poměry pokrevní a příbuzenské, úřední výnosy, znalecké výpovědi a konečně životopisné údaje všech ve sporu súčastněných osob; nedbalosti o ty věci bývá, jak víme, prohrána většina pří, hlavně soukromých, neboť jsou často mnohem zapletenější.
101 Tudíž mnozí cktějíce nejspíše, aby se myslilo, že mají rozsáhlou právní praxi tak, že po celém trhu pobíhati a od soudu k soudu spěchat! musí, pře odbývají bez průpravného studia. A v tom už jest zajisté veliká úhona buď lehkomyslnosti vzhledem k tomu, že mi pře svěřena, nebo nepoctivosti vzhledem k tomu, že jsem ji převzal; ale ještě větší úhona, než se myslí, záleží v tom, že nikdo nemůže o věci, které nezná, mluviti než naprosto hanebně. A tak nedbajíce hanby neumělosti, která je větší, uvalují
102 na sebe ještě i hanbu loudavosti, které se sami více bojí. Co se týče mne, já si dávám na tom záležeti, aby mně každý o své záležitosti osobně vysvětlení dal, a aby při tom nikdo jiný nebyl, by upřímněji mluviti mohl; a dělám se zastancem protivníkovým tak, aby se strana hájila sama a se všemi nápady sporu prospěšnými se vytasila. A tak když strana odejde, zastávám sám s největším klidem tři úlohy: svou, protivníkovu a soudcovu. Který kus je takový, že má více příznivých stránek než nepříznivých, o tom uznáni, že se má v řeči uvésti; kde shledám více slabých stránek,
103 než silných, to celé odstraním a vyloučím. Tím dosahuji toho, že v jiný čas svou řeč vymýšlím a v jiný přednáším; to oboje mnozí na vlohy spoléhajíce činí najednou. Jistě by o mnoho lépe učinili, kdyby uznali, že je třeba na jinou dobu si dáti přemýšlení a na jinou řečnění.
Když předmět pře důkladné seznám, vysvitne mi ihned, v čem záleží sporná otázka. Neboť není žádné mezi lidmi rozepře, ať už je to žaloba, jako pro zločin, nebo pře občanská, jako ku příkladu o dědictví, nebo politická úvaha, ku př. o válce, nebo záležitost osobní, jako oslava, nebo učená úvaha, jako o způsobu života, aby při tom nešlo o tyto otázky: Co se stalo, děje nebo stane, jaké je to, a jak se to jmenuje.
Při našich soudních sporech, pokud, se týkají právních pře-
104
lil
jak při žalobách pro vydírání peněz, což je případ nejtéžší, skoro všecko zapříti lze, tak při podpláceni voličů zřídka lze štědrost a dobrotivost cdloučiti od pochlebování a podplácení. Při žalobách na úkladnou vraždu, travičství a zpronevěru peněz zapírat! jest nezbytno. Předně jest tedy druh rozepří soudních, při nichž jde o to, co se stalo; při řečech politických běží namnoze o věci budoucí, zřídka o přítomné a niinulé. Často také je otázka o tom, 106 nikoli zdali se čin stal či nestal, nýbrž jaký jest. Jako když konsul C. Carbo hájil L. Opimia před lidem, kdež jsem já poslouchal, nikterak zabití C. Grakcha nepopíral, nýbrž dokazoval, že se to právem stalo, piotože pro blaho vlasti. A jako témuž Carbonovi. když se tribunem lidu jsa v jiném tehdy smyslu obecného blaha ujímal, na dotaz stran smít! Tiberia Grakcha odpověděl P. Africký", že smrt jeho za oprávněnu uznává. Důvodem oprávněnosti pak se hájí vše, co je takové, že se to stati mělo, smělo, musilo, nebo se přihodilo patrnou neprozřetelností nebo neštěstím.
Následuje otázka, jak se čin nazývá, s kterýmižto výrazem 107 zápolí „jak by se pojmenovat! měl," jako jsem já měl sám tuto se Sulpiciem v Norbanově při tuhou potyčku. Ačkoli jsem totiž většinu toho, co tento můj protivník vyt}7kal, přiznával, přece jsem při Norbanově činu popíral velezradu, slovo, na němž dle zákona Appulejova76) celá tehdejší pře závisela. Při rozepřích to- 108 hoto druhu mnozí předpisují, aby oba obhájci podávali stručný výměr takového sporného slova. To však mně alespoň připadá tuze školácké. Něco jiného jest výměr pojmů, když se mezi učenými lidmi učená hádka koná, kclyž jest ku př. otázka, co je umění, co zákon, co obec. Tu předpisuje vědecké pravidlo, aby se obsah určovaného pojmu tak podal, by žádný znak nescházel ani nepřebýval. Toho v té své při Sulpicius neučinil a ani se o to nepo- 100 kusil, neboť seč jsme oba byli, všemožnou výmluvností jsme rozbírán otázku, co jest velezrada. Vždyť předně celý výměr, chytímli se jediného slova přebytečného nebo scházejícího, protivníkovi
25
105 činů, obhaj ovací způsob záleží skoro většinou v popírání. Neboť
7fi) Zákon Appulejúv (Iex Appuleia do maieatate) pocházel od pověstného tribuna L. Appuleia Saturnina; dle něho byl velezrádcem každý, kdo by se opíral tribunovi, když národu návrh nového zákona předkládá.
112
padá; potom už sám sebou páchne učeností a školním prachem; pak se i vymyká vnímavosti a citu soudců, neboť uniká dříve, než byi pochycen. .
26 Avšak v těch právních případech, kde bývají pochybnosti o ja-
110 kosti činu, vzniká také často rozpor z výkladu textu zákona, při čemž nemůže býti jiné rozepře, než z dvoj smyslnosti. Neboť již tu, když je znění zákona jiné, než jeho smysl, jest jistá dvoj smyslnost; to se spraví tak, že se scházející slova doplní a potom se dokazuje, že byl smysl psaného zákona jasný. Vzniká-li spor z různosti textů, nepovstává nový druh sporu, nýbrž zdvojnásobuje se spor předešlý, a ten se bud vůbec rozřešit: nedá, nebo se Tozřeší tak, že se opomenutá slova do textu opět vloží, a tak znění, jehož pravý smysl chceme hájiti, se doplní. A tak ze sporů vznikajících pro text zákona zbývá druh jen jediný, totiž je-li
111 v něm něco dvojsmyslného. D voj smyslů však j est více druhů, a znají je, tuším, lépe tak řečení dialektikové, naši však učitelé řečnictví neznají, ač by je neméně měli znáti. Nejobyčejnější druh v každém ústním i písemním obcování jest nedorozumění pro vynechané
112 slovo nebo více slov. A dále chybují ti naši učitelé, že tento druh sporů, týkající se výkladu psaného zákona, oddělují od sporů o jakost věci. Neb nikde tak neběží o to, jaké povahy jest věc, jako při výkladu zákona, jenž nemá pranic činiti se spornou
113 otázkou, co se stalo. Tři jsou tedy celkem druhy, jež se mohou stati předmětem sporného jednání: Co se děje, stalo nebo stane, jaké jest to a jaké to má jméno. Neb to, co někteří Rekové přidávají „právem-h se to stalo," spadá úplně v otázku „jaké jest to." Avšak vraťme se už k věci.
27 Když mi tedy strana svůj právní případ svěřila a já povahu
114 jeho a ráz prozkoumal, a už do práce se dám, postavím především na jisto cíl, k němuž by směřovaly všecky mé důvody a vývody, náležející výhradně líčení té pře a soudnímu jednání. Potom si co nejbedlivěji rozvážím dvě otázky: předně, jak získati přízeň sobě a své straně, dále, jak nakloniti vůli soudců k svému chtění.
115 Tak celý plán mé řeči spočívá na třech cílech přemluvy: doká-zati pravdu věci hájené, získati přízeň posluchačů a vzbudit!
11C u nich dojem, jakého naše pře vyžaduje. Co se týká důkazů, tu má řečník po ruce dvojí látku: předně věci, jež sám vymýšleti ne-
113
musí, nýbrž jsou dány věcí samou a jen se jich účelně použije, jako listiny, svědectví, smlouvy a úmluvy, zápisy práva útrpného, zákony, usnesení senátu, předběžné nálezy, nařízení, výnosy a jiné pohotové věci, jichž si obhájce sám nedělá, nýbrž mu je poskytuje sama pře a strana. Druhá část látky záleží úplně z vlastních výkladů a vývcdů řečníkových. Při prvém druhu tudíž jest po- 117 třeba uvažovati, jak daných důkazů použiti, při tomto druhém, jak nové ještě vymvsliti. Učitelé řečnictví, rozdělivše právní případy na mnoho druhů, podávají pro každý druh zásobu důkazů. To se sice mladistvým učňům dobře hodí, aby měli, když jim jest dáno rozřešiti nějaký případ, pomůcku, k níž by se utekli a. z ní ihned hotové důkazy brati mohli; jinak však jest to znamení slabého nadání z potoků nabírati a původních pramenů nehledati; našemu pak stáří a zkušenostem už vůbec nesluší, než přímo z prazdroje potřebnou zásobu čcrpati a k původu všeho přihlížeti.
Ten první druh, obsahující věci řečníkovi cdjinud poskytnuté, 118 musí nám, dobře promyšlen, zůstati trvalou pomůckou pro všecky další pcdobné případy. Neboť i když piavdu Jistin, nebo svědeckých výpovědí, nebo nálezů práva útrpného a jiných takových věcí dokazujeme, i když ji vyvracíme, děláme výklady bud všeobecné o celém druhu anebo zvlášť o jednotlivých poměrech, osobách a právních případech. Tyto zásoby pomůcek musíte vy, Sulpicie a Cotto, dobře rozmyšlené a uvážené pohotově při-pravenv mí ti. Abych vykládal o způsobu, jak se má pravda svě- 119 dečkých vypovědí, listin a vyšetřovacích protokolů dotvrzovati nebo vyvraceti, bylo by nyní obšímo. Ostatně to všecko dovede hlava dost prostřední, jen když má co nejvíce výcviku. Uměleckých aspoň pravidel to žádá jen tolik, aby se výklad jistými řečnickými obraty zaskvěl. A co se týče oněch důkazů druhého druhu, jež 120 vesměs pochodí cd řečníka, je vymýšleti není nesnadno, ale za to třeba, aby výklad byl hodně jasný a uhlazený. Máme tedy při soudních řečech dvě otázky: předně, co mluviti, a potom jak. Co se týká vyhledávání látky, věci zdánlivě zcela theoretické, žádá to sice znalosti pravidel, ale důmysl skoro prostřední na to vystačí. Ale pravá božská síla a zdatnost řečnická se jeví při tom druhém.
114
115
aby se to, co se pověděti má, povědělo vkusně, důkladně a rozmanitě.
28 Tu část tedy prvou vám, když už jste se na tom jednou 121 usnesli, milerád vylíčím co nejlépe a důkladně (na kolik se mi to podařilo, usoudíte sami): kterými to cestami řeč dosahuje toho trojího, čím se jedině víry dochází: aby totiž mysl posluchačů byla k přízni nakloněna, poučena a dojata. To jsou zajisté ty tři cíle. 0 způsobu však, jak se to vše provádí ozdobnou formou, všecky poučiti. k tomu povolán jest přítomný zde muž, jenž umění to u nás nejdříve zavedl, nejvíce zvelebil a sám skutkem 1-22 vtělil. Neníť zajisté, myslím, Catule, pravím to bez obavy, že upadnu v podezření pochlebenství, řečníka i jen poněkud -vynikajícího v našem věku, ani řeckého ani římského, abych nebýval jeho častýma pilným posluchačem. Mám-li tedy jakousi dovednost, a tu již doufám že mám, aspoň soudě z toho, že mne vy, mužové tak skvělých darů duševních, tak horlivě posloucháte, pochází to odtud, že jsem si vždy všecko, co který řečník, jehož jsem poslouchal, vykládal, výborně do paměti vštípil. Nuže a já maje tyto zkušenosti a k tomu trochu soudnosti, bez rozpaků tvrdím a vyznávám, že žádný ze všech řečníků, jež jsem slýchal, neměl
123 tolik a takových předností řečnického slohu, jako.Crassus. Nebude tu tudíž, jste-li v tom mínění se mnou za jedno, dělení nijak myslím nespravedlivé, jest-li já toho svého řečníka, jejž nyní vytvořuji dle počatého rozvrhu, vyživím a vychovám, a potom jej odevzdám Crassovi, by jej oděl a vystrojil."
124 Tu řekl Crassus: „Jenom si, Antonie, zůstaň při svém rozvrhu! Neslušíť se na otce dobrého a ušlechtilého, aby si svého zplozence a vychovance také nepřioděl a nevystrojil, obzvláště když za-příti nemůžeš, že bys k tomu neměl dosti bohatství. Nebot jak pak se mohlo nějaké zdoby, síly, vzletu a důstojnosti nedostávati řečníkovi, jenž se při závěru řeči nerozpakoval žalovaného kon-sulára povzbuditi,77i aby povstal, roztrhnouti jeho tuniku a ukázati
") „Nerozpakoval se povzbuditi žalovaného, aby povstal'" (non du-bitavit exeitare reum). Totéž II. 195. Výraz „exeitare" se vykládá: povzbuditi, pozdvihnout! (Vojáček), předvolat! (Pražák), den sitzenden aufrufen (Freund), povzbuditi (Herzer—Ibl Franc, slovník). Manius Aquilius, konsul r. 101, potlačil r. 99 na Sicílii druhé povstání otroků, čímž si dobyl
soudcům starcovy jizvy na prsou? Rečníkovi, jenž ačkoli proti žalobě Sulpiciově hájil člověka buričského a zběsilého, neváhal ošl.echtiti i samy buričské skutky a dokazovat! slovy co nejpád-nějšími, že mnohá často bouře lidová nebývá nespravedlivá, jíž nikdo zabrániti nemůže; mnoho bouří že se strhlo dokonce i na piospěch obce, jako když ku př. králové byli vyhnáni, nebo když tribunská pravomoc byla zavedena; vzpouru Norbanovu, kterou podnítil žal občanů a vztek proti Caepionovi pro ztrátu vojska, že nebylo lze jednak potlačiti, jednak že se stala právem. Mohlo-li 125 se o něčem tak povážlivém, neslýchaném, choulostivém a novém řečnicky jednati bez jakési k víře nepodobné řečnické síly a mohutnosti? A co mám říci o výmluvnosti, jakou se domáhal soustrasti pro svého Cn. Maliia a O. Rega?73) Co o jiných nesčetných příkladech, při nichž nevynikla hlavně jen ta tvá neobyčejná bystrost, kterou ti všichni přisuzují, nýbrž i tyto právě přednosti, jež. připisuješ mně, ač jsi se jimi sám vždycky vyznamenával."
„Tomu já se při vás," ozva! se Catulus, „věru nejvíce di- 29 vívám, že, jakkoli se způsobem řečnění vespolek úplně lišíte, 126 přece tak oba mluvíte, že se patrně oběma jak přirozených darů všelikých, tak vědeckého vzdělání dostalo. Tudíž nám, Crasse, své lahodné výmluvnosti neodepřeš a vyložíš, jestliže co Antonius přeskočí nebo vynechá; a ty zase, Antonie, nemysli, jakobychom — vynecháš-li něco — nevěděli, že bys to byl dovedl, ale že jsi chtě! raději, aby to vyložil Crassus."
„Vyneeh tedy, Antonie," zvolal Crassus, „když si ho nikdo 127 z nich nepřeje, zamýšlený výklad o pramenech, z nichž se čer-
slavnčho uznání. Byl však rok na to obžalován od tribuna Fufia z vydě-račství. Vina byla zjevná, ale Antonius ho obhájil. Na konci řeči užil effektrúho prostředku: „Sám uchopil M\ Aquilia a postavil jej před tváří všech; i roztrhl tuniku jeho, aby národ i soudcové viděli jizvy jeho na prsou; též jizvu na hlavě jeho ukazoval." (Piderit dle Cic. Verr. V. 3.) Dle toho vylíčení by „exeitare" skutečně znamenalo ,.pozdvihnouti", jak má Vojáček.
7ä) R. 105 bylo v Gallii vojsko římské, jež vedli prokonsul Q. Servi-iius Caepio, konsul Cn. Mallius (Manlius) a Q. Rex, hrozně poraženo. Když hájil Antonius Norbana, musel všecku vinu uvaliti na Caepiona a dokazován, že Mallius a Rex nevinně do neštěstí strženi bvli.
g
116
pají důkazy rečí soudních. Způsob tvého výkladu jest sice zajímavý a znamenitý, ale věc je snadno pochopitelná, a nauka o tom zcela běžná. Pověz nám raději, odkud čerpeš sám řečnické prostředky, jichž nejčastěji a to vždy s úspěchem skvělým používáš."
1-28 ,.Povím milerád," řekl Antonius, ,,a abych tím spíše na tobě dosáhl, čeho žádám, žádné tvé žádosti neodepřu. Celá moje řečnická methoda i samo to umění, od Crassa právě do nebe vychválené, má tři cíle, jak jsem dříve pověděl: předně získati přízeň posluchačů,
120 potom přesvědčit! je a pak pohnouti jejich vůlí. První z tóckto tří stránek žádá jemnost, druhá bystrý důmysl, třetí mohutnost. Neboť ten, kdo má při v náš prospěch rozhodnouti, musí se buď z příchylnosti vůle k nám nakloniti, nebo musí silou důkazů bvti získán nebo citovým uchvácením donucen. Avšak poněvadž ta druhá část, v níž se sám sporný předmět vykládá a dokazuje, obsahuje, jak se zdá, celou jaksi nauku tohoto druhu řeči, pohovoříme nejprve a v krátkosti promluvíme o ní. Neníť toho tuším mnoho, co obsahuje má dosavadní zkušenost a co jsem si v pamét vštípil.
30 Tvé moudré rady, Crasse, rád uposlechnu a obranu jednot-1Ž0 livých sporných případů, jimž učitelé žáky vyučují, vynechám, za to však ukáži ony prameny, z nichž se ke každému právnímu případu i k řeči všecka látka k výkladu potřebná vyvozuje. Není zajisté potřeby, abychom pokaždé, když chceme slovo nějaké na-psati, toho slova písmena v paměti shledávali; rovněž tak nemusíme při každém přelíčení k důkazům pro ten který právní případ uchystaným zvlášť znova vždycky se vraceti, nýbrž v zásobě míti jisté obecné myšlenky, které by se k rozboru právního sporu ihned samy dostavovaly -tak, jako písmena k napsání slova. 131 Takové však obecné myšlenky mohou prospěti teprve tomu řečníku, který nabyl věcné zkušenosti bud cvikem, jejž přináší teprve dospělejší věk, nebo pilným a horlivým posloucháním a přemýšlením u věku mladším. Neboť přivedešii mně člověka sebe dokonaleji vzdělaného, sebe bystřejšího 'a vtipnějšího v myšlení, sebe ráznčjšího v přednesu, budou-li mu neznámy státní zvyklosti, vzorné příklady z běžné praxe, ústavní řády, mravy a smýšlení krajanů, málo mu pomohou  obecné myšlenky, z nichž
117
se důvcdy berou. Žádám ducha důkladně vzdělaného, stejně jako chci roli nejednou, ale opět a opět zorávanou, aby lepší plodiny mohla vydávati a větší. Vzdělání však je výcvik, poslouchání, čtení, psaní.
Nuže nejprve nechať shlédne podstatu pře, jež nikdy nebývá 132 utajena, zdali je totiž otázka po tom, stalo-li se co, jaké je to neb jaké to má jméno. Když se to sezná, ihned zdravým jaksi rozumem, nikoli umělými rozpočty, jimž naši učitelé řečtí vyučují, vysvitne, co je podstatou pře, totiž ona věc, bez níž by právní spor nebyl ničím, a potom, co přijde na rozhodnutí soudu. To učí oni takto vyšetřovati: Opimius zabil Grakcha.78) Co je podstatou pře? 2e to učinil pro obec, když byl z usnesení senátu občany do zbraně svolal. Zruš tu okolnost, bude po soudu. Avšak Decius to právě popírá, že to směl učiniti, a tvrdí, že to učinil proti zákonům. Přijde tedy na rozhodnutí soudu, směl-li to z usnesení senátu pro obec učiniti atd. To všecko je ovšem zcela jasné a dá to prostý rozum. Ale běží o jinou věc, o to totiž, jaké důvody mají žalobcem a obhájcem uvedeny býti vzhledem k sporné věci, jež přijde na soud. A tu nutno popatřiti na věc, v níž tkví hrozný 31 blud řeckých učitelů řečnictví, k nimž dítky své posíláme. Ne 133 že by na tem řečnickému umění nějak zvláště záleželo, ale prostě abyste viděli, jaký je to tupý a neostřílený lid, tito samohbí vzdělanci. Rozeznávají totiž při třídění řečí dva druhy otázek; jednu, při níž prý se klade otázka povšechně bez určitých osob a časových poměrů, druhou, která se obmezuje na určité osoby a doby, nemajíce ani zdání o tom, že se všeliké sporné otázky odnášejí na pojmy a zásady všeobecné. Prévě totiž v onom právním pří- 134 padě, jejž jsem před chvílí uvedl, nemá esoba Opimiova ani De-ciova na zásadní stanovisko řečníkovo pražádného vztahu; neboť to je právě otázka neurčitá, po všeobecné zásadě, má-li býti trestně stihán ten, kdo z usnesení senátu pro spásu obce občana zahubil, ač to dle zákonů býti nemá. Není zkrátka takového právního případu, aby se při něm vlastní sporná věc rozhodovala dle osob stran a ne spíše dle povšechného šetření případu se stanoviska
7S) L. Opimius byl příčinou zabití C. Grakcha. Proto jej Q. Decius žaloval.
118
119
135 všeobecného. Ba i v těch případech, kde běží o věc skutkové povahy, ku př. přijal-li Decius nezákonitým způsobem peníze, musí se důvody jak obžaloby tak obhaj ovací odnášeti k všeobecnému pojmu o podstatě té věci: byl-li marnotratný, jedná se o rozmařilosti; bažil H po cizím majetku, o lakotě; byl-li buřičem, o nepokojných a špatných občanech; jest-li s mnoha stran obviňován, o jakosti svědků; a naopak vše, co se ve prospěch žalovaného uvede, musí se nezbytně z osobní a časové určitosti vybavit! a na všeobecné
136 pojmy a hlavní zásady uvésti. A tu by se snad zdálo člověku, jenž neumí do podstaty věcí všestranně a rychle vnikati, že by toho bylo příliš mnoho, co by přišlo na rozhodnutí soudu, když by šlo o skutek; než není tomu tak: jen žalob a obran je množství neko-
32 neoné, nikoli hlavních zásad. Takových pak případů, kdy o skutek
!37 nejde, nýbrž o jeho jakost, jest— počítá-li se dle osob žalovaných — nesčíslné množství a jsou temné; pak-li dle předmětů, jest jich velmi poskrovnu a jsou jasné. Obmezíme-li ku př. případ Mancinův80) na samotného Mancina, vznikne pokaždé nový případ, kolikrátkoli nebude od nepřátel přijat ten, koho jim splnomocnený otec vydá. Postaví-li se však otázka v této při tak, zda sluší tomu, koho otec splnomocnený vydal, ale přijat nebyl, přiznati právo návratu v dřívější postavení, nemá jméno Mancinovo ani na řečnickou
138 formu obrany ani na její důvody žádného vlivu. A i když hodnota nebo nehodnota žalovaného ještě nad to má nějakou váhu, nemá s vlastní spornou otázkou nic činiti a obhájcova řeč musí se vzta-hovati k řešení případu se stanoviska všeobecného.
I nevykládám toho za tím úmyslem, abych učené ty theore-tiky vyvracel; ačkoli jsou hodni výtky za to, že při výměru druhů tyto sporné případy dělají závislými na určitých dobách a oso-
130 bách. Neb i když doby a osoby něco platí, rozuměti se musí, že řešení právních případů nezávisí na nich, nýbrž na řešení otázkv všeobecné. Než to se mne netýká; neboť mi nikterak nenáleží, abych se s nimi přel. Postačí, když se jen nahlédne, že oni ani toho nedosáhli, čeho při tolikeré prázdni i bez veřejné praxe do-síci mohli, aby věci dobře rozeznávali a je o něco důkladněji vy-
140 světlovali. To však se mne, pravím, netýká; něco jiného jest
8") Případ Mancinův I. 181, poxn. 38.
141
důležito mně a j eště mnohem více vám, můj Gotto a Sulpicie: Dle toho, jak těch lidí řečnická theorie nyní vypadá, musí člověka strach pojmouti z velikého množství právních případů. Neb jich jest bez konce, počítá-li se dle osob: kolik lidí, tolik právních případů. Uvedou-li se však určité ty případy na všeobecné, jest jich tak poskrovnu a málo, že se v nich všech řečníci pilní, dobrou pamětí a zdravým rozumem obdaření rychle vyznati a jo takřka jakoby z rukávu sypal uměti musí. Leč byste myslili, že L. Crassus odMania Curiona81) o jeho právní při poučen byl a proto tolik důvodů uvésti dovedl na důkaz, že Curio dědicem Copo-niovým má býti i přes to, že se mu žádný pohrobek nenarodil. Ani na bohatství důvodů ani na význam a podstatu pře nemělo jméno Coponiovo ani Curionovo žádného vlivu; celá pře spočívala na všeobecné podstatě té právní věci a záležitosti, nikoli na době a osobních jménech. Když by stálo v závěti: .,Budu-li míti syna a ten zemře přede mnou" atd., „pak bude ten a ten mým dědicem", a když by se mu nenarodil syn žádný, tu vzniká otázka, má-li se přece za dědice pokládati ten, kdo byl za dědice ustanoven s podmínkou, zemře-li syn: pře ta, založená na věčném právě a všeobecné zásadě, nepožaduje žádných určitých osob, nýbrž soustavně spořádané řeči a dostatečnou znalost pramenů. V tom nám také tuti právní znalci překážkv navalují a od učení odstrašují. Nalézám totiž v knihách 142 Catonových a Bratových8'-) zpravidla uvedeno zejména, jakou kterému muži nebo ženě dali právnickou radu; patrně abychom myslili, že v těch osobách byl nějaký původ rozpaků a potřeby právnické rady, nikoli n věci samé: tak abychom, poněvadž je lidí nesčíslný počet, zmořeni ohromným úkolem učebným pozbyli naděje to zmoci a spolu i chuti k učení. Avšak to nám jednou Crassus vyloží a dle jednotlivých oddílů vysvětlí. Slíbil nám totiž včera, abvs o tom, Catule, nebyl snad v nevědomosti, že občanské právo, nyní tak rozptýlené a rozházené, soustavně spořádá a v nauku snadno přehlednou upraví."
Sl) Manius Curio viz I ISO.
W) M. Junius Brutus, nikoli známý Brutus Ciceronův, byl dobrý právník a připisovalo se mu sedm knih o právě občanském, ale jen tři byly pravé.
i li
120
121
14? „Ten úkol." poznamenal Catulus, „nemůže býti nikterak za obtíž Crassovi, jenž;se všemu právu, pokud se mu bvlo možno naučiti, naučil, a čeho se samým učitelům nedostávalo, sám doplní tak, že všechen obsah práva vhodně rozděliti a sličně vypraviti dovede."
„Nuže., tomu se," vece Anfconius, „tehdy cd Crassa naučíme, až se z vřavy lidských davů a cd soudních stolic na zamýšlený odpočinek a do své lenošky uchýlí."
144 „Již jsem to sice," pravil Catulus, „cd něho slyšel, že se na tom pevně ustanovil, soudní a řečnické činnosti se vzdáti; avšak nebude, jak mu říkávám, směti. Jednak toho sám nevydrží, aby se přispění jeho lidé ctní často marné dovolávali, jednak toho klidně nesnese obec, která se bez řečnické činnosti Crassovv poklá-dati bude za oloupenu o drahocennou ozdobu."
„Při sám Herkules!" zvolal Antonius, „pověděl-li Catulus pravdu, musíš, Crasse, se mnou touž dřinu snášeti a tu ospalou moudrost přenechat! zahálce Scaevolů a jiných šťastných lidí."
145 Tu se Crassus jemně usmál a pravil: „Dokonej jenom svoji řeč, Antonie! Mne ta ospalá moudrost, jakmile budu moci k ní se utéci, přece jen od té dřiny osvobodí."
3~ „Toho mého výkladu," pravil Antonius, „jejž jsem právě počal, závěr zní v ten smysl, aby se mladí řečníci, — poněvadž se nahlíží, že všecky sporné případy záležejí na případech podstaty všeobecné, nikoli na nesčetném množství osob ani nekonečné rozmanitosti dob, všeobecné však příklady že jsou počtu nejen obmezeného, nýbrž i skrovného, — látky řečnické, jak každému druhu přísluší, dle všech kategorií rozdělené, spořá-
146 dané a vyšlechtěné věcně i myšlenkově zmocnili. Ona už vlastní silou ziodí slova, která — jak se mně alespoň zdává — s dostatek ušlechtilá jsou, jscu-li tcho druhu, že je na nich sám věcný půvcd patrný. A chcete-li pravdu, jak ji sám aspoň nazírám, zvěděti, (neb nic jiného nemohu tvrditi, než náhled a domnění své vlastní), tento výzbroj všeobecných otázek a případů máme do veřejné činnosti už přinésti. a ne teprv tehdy, když se nám nějaká pře svěří, prameny prohledávati, abychom z nich důvodů dobvli. V tom se zajisté všichni, kdož to jen trochu přemyslí, po horlivém přičinění a cviku zběžně mohou vyznati; přece však jest pozornost obraceti
k oněm zdrojům a obecným zásadám, mnou často uvedeným, z nichž se všeliké důvody k celé řeči vyvodit dají. I jest to vůbec 147 věcí umění, bystrého pozorování a zvyku zná ti obory, v nichž bys ulovil a vystopoval žádoucí kořist. Jakmile to místo celé přemýšlením jako sítí loveckou zatáhneš, ač-li jsi výcvikem um zbystřil, nic ti neunikne a vše, co tam vězí, vstříc ti vyrazí a do rány padne.
K vynalezení látky řečnické jest trojího potřebí: bystrého 35 umu, potom vědeckého vzdělání, což — libo li — možno nazý-vati uměním, za třetí píle. Tu musím sice hlavní úlohu vykázati 148 vloze duševní, ale i tu vlohu samu musí rovněž píle z líné dřímoty probouzeti, píle, pravím, která jako ve všem tak v obhajovací činnosti nejvíce vydá. Té si především musíme vážiti, tu vždycky vynakládati, té není nic nedosažitelného. Ze jsme spornou záležitost zevrubné, jak jsem zpočátku pověděl, seznali, to způsobila pilnost; že protivníka pozorně posloucháme a netoliko jeho myšlenky, ale i slova všecka zachycujeme, že postihujeme každý vůbec posunek v tváři, jenž hnutí duševní nejvíce prozrazuje, toť pilnost: musíme to však dělati nepozorovaně, aby se nedomýšlel, že na- 149 bývá nad námi vrchu, což je věcí opatrnosti; dále že se duch náš . všeobecnými zásadami, jež za nedlouho uvedu, důkladně zabývá, clo jádra sporu proniká, že se všemožnou péčí a myšlením vyna-snažuje, jest dílem pilnosti; že k tomu všemu jako slávozáři nějakou pričiňuje paniét, hlas a síly, pilnost jest. Mezi duševní 150 vlohou a pilností přeskrovný kousek místa zbývá vědeckému vzdělání; to ukazuje toliko, kde máš hledati neb kde jest to, co se vynajíti snažíš; ostatek záleží v pečlivosti a pozornosti, v myšleni, bdělosti a vytrvalé práci; to vše, zahrnuto jedním — mrou již často užitým slovem — dá pilnost, ctnost, v níž všecky ostatní ctnosti jsou obsaženy. Vždyť aspoň vídáme, kterak bohatou vý- 151 mluvností oplývají filosofové, a ti přece, tuším, ale ty to. Catule. lépe víš, nepodávají žádných pravidel řečnických, a přece o každé dané látce výklad podnikají a obšírně i výmluvné hovoří."
Tu poznamenal Catulus: „Máš pravdu, Antonie, že filosofové 36 namnoze nepodávají pravidel řečnických a že přece mají poho- 152 tově, co by o čemkoli pověděli. Ale Aristoteles, jemuž já nejvíce obdivu vzdávám, vytkl jisté všeobecné zásady, z nichž by se vše-
l->2
123
liký dokazovací postup nejen k výkladům filosofickým, ale i k těm našim soudním řečem dal vynajíti. Nauky toho muže se, Antonie, řeč tvá již dlouho věrně přidržuje, buď že ty, podobaje se mu božským duchem do týchž kolejí vstupuješ, nebo také že jsi nauku jeho četl a seznal, což se podle mého více pravdě podobá; nahlížím totiž, že jsi se řeckým spisovatelům více věnoval, než jsme myslívali."
153 Na to odvětil Antonius: ..Povím ti pravdu, Catule. Byl jsem vždycky toho domnění, že bude ten řečník našemu národu příjemnější a milejší, jenž dá na jevo předně co nejméně znalosti nějaké umelosti, a pak zcela žádnou znalost řeckého písemnictví. Ale zase i toho domnění jsem nabyl: když Rekové tak znamenité věci podnikají, ohlašují a provozují, když lidem slibují, že je naučí viděti věci nejskrytější, správně žiti a výmluvně řečniti, že by to slušelo skotu, ne lidem, uší nenastaviti, a když pro strach, abys vážnosti své u krajanů neublížil, nemáš odvahy veřejně poslouchati. aspoň potajmu nepochycovati výkladů jejich a zpovzdálí pozorně nenaslouchati tomu, co vyprávějí. A tak jsem, Catule, i učinil a všech těch řeckých spisovatelů vůbec, filosofických látek i všeobecných pravd jsem okusil."83)
37 Catulus: „Toť jsi se věru doopravdy s ustrašenou myslí jako
15-! k nějaké výspě záhubné rozkoše přibral k té filosofii', kterou obec naše nikdy nezhrdala. Vždyť bývala kdysi Itálie plna Pythagorovou, za oněch časů, když bývalo u nás ještě Velké Řecko; proto také někteří tvrdí, že byl pythagorovcem král náš Numa Pom-pilius, jenž ži] o přemnoho let dříve, než sám Pythagoras; tím znamenitějším mužem nutno jej pokládati, když to své slavné umění státotvorné nalezl skoro o dvě století dříve, než o jsoucnosti něčeho takového Rekové známosti nabyli. A také nezrodila dojista naše obec mužů slávy skvělejší, důstojnější vážnosti a jemnější ušlechtilosti nad P. Afričana, C. Laelia a Puria, kteří výborně vzdělané lidi řecké vždy veřejně s sebou mívali. A to jsem já od
155 nich často slýchal, že Athéňané velice vděk učinili jim i mnohým
83) Zde odporuje řeč Antoniova, zdánlivě tomu, co o sobě řekl II. 61, že řeckým filosofickým spisům ani nerozuměl; to však se týkalo jen spisů, zde se mluví o poslouchání filosofů.
předním mužům v obci, že když vysílali k senátu poselstvo v záležitosti nejvýš důležité, tři toho věku nej slovutnější filosofy poslali, Karneada, Kiitolaa a Diogena; tudíž že byli po celou dobu pobytu v Římě jak od nich, tak od jiných horlivě posloucháni. Když ti takoví mužové za pravdu té zprávy ručí. Antonie, divno mi, proč jsi filosofii skoro válku vypověděl, jako ten Zethus u Pa-cavía."8'1)
„Žádnou válku," odvětil Antonius, „ale tak jsem si spíše 156 usmyslil filosofovati, jako Neoptolemus u Ennia,85) totiž „trochu: zúplna mně nechce se."
Avšak náhled můj, jejž jsem — zdálo se mi — vyložil, jest ten: nejsem proti těm studiím, jen ať jsou mírná; řečníkovi škodí, myslím, u soudců domnění, že tato studia konal, a podezření, že řeční uměle; ubírá totiž řečníkovi spolehlivosti a jeho řeči přesvědčivosti.
Avšak vraťme se po té úchylce k věci. Víš-li, že z těch tří 38 filosofů, kteří, jak jsi pravil, do Ríma přišli, Diogenes to byl, jenž 157 tvrdil, že vyučuje umění dobré výmluvnosti a pravdu od nepravdy rozeznávati učí, což po řecku dialektikou nazýval? V umění tom, ač-li je to umění, není předpisu, jak se pravda nalézá, toliko jen, jak se posuzuje. Neboť na všecko, co propovíme tvrdíce, že něco 158 tak a tak jest nebo není, dialektikové útok podnikají, aby usoudili, je-li to pravda či blud, i když je to řečeno naproste; a je-li to uvedeno podmínečně a připojeny jiné věci, usuzuji, zdali jsou připojeny správně a je-li závěr každého úsudku správný; a na konec se sami ostřím svých důvtipnůstek zraní a přílišným hloubáním přicházej í nej en do zmatku takového, že ho již ani sami rozmotati nedovedou, nýbrž až v takový, že pro něj počatou dříve a skoro dokončenou osnovu musí rozpnstiti. Tu nám ten náš stoik tedy pranic 139 pláten není, poněvadž neučí, jak bych nalezl, co mám mluviti. Ba jest ještě i na závadu, ježto přichází na mnoho, co se dle jeho tvr-
S4j Pacuvius I. 246, pozn. 57. — Zethus, nepřítel učenosti, je osoba z tragoedie o Antiopé dle Euripida.
S5) Q. Ennius, slavný básník římský (239—169 př. Kr.). Hlavní jeho dílo, národní epcs v 18 knihách, Annály, vypravovaly veršem celé římské dějiny od počátku až do doby básníkovy. Skládal také tragoedie dle řeckých vzorů. V některé z nich vystupuje i JSeoptoknios, syn Achillův.
124
125
zení nedá řešiti, a pak sloh má nejasný, nepohodlný a nic plynný, nýbrž hubený, suchý, stručný a úsečný. Jestli to někdo schválí, schválí to s výhradou, že se to řečníkovi nehodí. Neboť se náš řečnický sloh musí prizpůsobiti vkusu davu tak, aby bavil, rozněcoval a dokazoval věci, které se neodvažují na zlatých vážkách,
160 ale na obyčejné váze lidové. Proto se vzdáváme celé této nauky, která když má učiti vymýšleti, je tuze zamlklá, a při posudcích tuze povídává. Kritolaos, jenž přišel, jak jsi připomněl, s Diogenem, by myslím už byl mohl naší potřebě více vyhověti, ježto pocházel ze školy Aristotelovy, od jehož náhledů se dle tvého zdání mnoho neuchyluji. Nuže mezi tímto Aristotelem, od něhož jsem četl nejen spis o řečnických naukách všech dřívějších rhetorů, nýbrž i spisy, v nichž vlastní náhledy o tom umění podal, a mezi skutečnými učiteli toho umění jest dle mého zdání ten rozdíl, že on s touž bystrostí mysli, jakou všech věcí povahu a podstatu pronikl, i to poznal, co se týkalo opovrženého jím řečnického umění; kdežto ti, kdo tento obor jedině za hodný pěstování pokládali, uvázli výhradně v té jedmé theorii. již pěstují — ne sice s tou hlubokou znalostí, jako on, ale s větší v tom jednom oboru zku-
161 šeností a horlivostí. Kameadova ovšem k víre nepodobná a všestranná mohutnost řečnická byla by nám převelmi žádoucí; nikdv ve svých rozpravách žádné věty nehájil, aby jí byl nedokázal, nikdy na žádnou neútočil, aby jí byl nevyvrátil. Avšak to je něco příliš velikého, aby se to mohlo požadovati cd obyčejných učitelů řečnictví.
39        Kdybych však nyní měl nějakého úplného nováčka a chtěl
162 bych. aby byl připravován na řečnictví, dal bych ho spíše do učeni těmto učitelům, kteří vytrvale bez přestání v touž kovadlinu dnem i nocí buši, všecky i nej menší částečky na drobné žvanečky rozkousané jako chůvy dětem do úst vkládají. Jestliže by to však byl řečník už v theorii hojně obeznalý a v praxi trochu již zběhlý a jevil by ducha dosti bystrého, rychle bych s ním chvátal tam, ne kde skrytá v taji vodička se drží, nýbrž kde širý proud vvtry-skuje (k Aristotelovi); ten ať mu naleziště a takřka bydliště všech důkazných prostředků ukáže, je stručné vysvětlí a slovy určitě
163 vymezí. Na čem by pak mohl uvŕznouti ten, kdo poznal, že se vše, čeho třeba v řeči k dokazování nebo vyvracení, vyvozuje buď
'.I
-■r-i V
... -. ,4
P I
i
z vlastního významu a podstaty věci, anebo přibírá odjinud? Z vlastní podstaty, když je otázka po věci v celku, nebo po její části, nebo po názvu, jaký má, nebo po čemkoli, co s tou věcí souvisí; odjinud, když se sbírají zevní okolnosti, které v podstatě věci obsaženy nejsou. Je-li otázka po věci v celku, vyloží se výměrem 164 celkový význam takto: Je-li velebnost svrchovanosti vznešenost a důstojnost státu, urazil ji, kdo vydal vojsko nepřátelům národa římského, nikoli pak kdo vydal toho, kdo se toho dopustil, v moc národa římského." Jde li o část, usuzuje se dělením takto: „Šlo o 165 blaho státu; tu musil budto státní rady (senátu) uposlechnouti, nebo jinou radu dosaditi, anebo o svém umě rozhodnout!; chtíti jinou radu — vzpoura: sám si rozhodnouti — zpupnost: nezbylo, než uposlechnouti rady senátu." Bčží-li o název, buď vzorcem soud Carbonův: „Je-li starostou, kdo se stará o obec, co jiného učinil Opioiius?" Jde-li o vedlejší okolnost, tu je více nalezišť a pra- 166 menu dokazovacích prostředků; neboť jednak se ptá ti budeme po příbuzných pojmech, jich rodech a druzích rodům podradených, po podobnostech a nepodobnostech, protikladech a důsledcích, po pojmech souhlasných a předběžných soudech; jednak po sporných pojmech a příčinách věcí pátrati budeme a vyšetřovati, které jsou následky příčin, které pojmy jsou vyšší, které rovné, které nižší. Z příbuznosti pojmů vedou se důkazy takto: ,,Pří-sluší-li zbožné lásce synovské nej vyšší chvála, měli byste býti dojati vidouce, jak Q. Metellus tak zbožně synovský truchlí."**) Z rodového pojmu (nadradeného) soudí se tak: „Mají-li býti úřaclové v služebnosti národa římského, proč žaluješ Norbana, jehož tribunát se podrobil vůli obce?" Z podradeného druhu soudí se: 168 „Mají-li nám všickni, kdož pečují o obec, býti drazí, tož dojista především vojevůdcové, jichž věhlasem, statečností a nebezpečenstvím zachraňujeme blaho své i vážnost říše." Z podobnosti tak: „Jest-Hže líté šelmy mláďata svá milují, jak shovívaví býti mime k dítkám svým?" Z nepodobnosti: „Jestliže žiti den ze dne 169
40 167
») Q. Caecilias Metellus Pius „tak slavný slzami, jako jiní vítěznými bojí," padl před tribunem Furiem na kolena prose za milost vyobcovanému otci svému. Tribun jej surově odmítl, lid však tím pobouřený vymohl návrat Mstella otce a zvolil jej i za konsula. A synovi i jeho potomkům se za lásku k otci dostalo čestného příjmí „Pius".
L
126
127
náleží barbarům, měla by předsevzetí naše směřovati k věčnosti." Při obou druzích, podobnosti i nepodobnosti, musí se uváděti často příklady z činů, výroků a udalostí lidí jiných, neb i smyšlené příběhy. A dále z protivy: „Jednal-li Grakchus ohavně,
170 jednal Opimius přešlechetně." Z následnosti: „Byl-h" muž ten zabit mečem, a ty-lis, nepřítel jeho, byl postižen s krvavým mečem na témž právě místě, a nikdo mimo tebe tam nebyl viděn, nikdo příčiny neměl, a tys vždy odvážný by], z jakého důvodu bychom mohli o zločinu pochybovati?" Z pojmů souhlasných, předběžných a sporných soudí se, jako kdysi mladistvý Crassus:„Ze jsi Opimia hájil, Carbone, proto tě ještě tu ti za vlastence pokládati nebudou: jest zřejmo, že jsi se přetvařoval a něco z toho chtěl získati. ježto jsi na shromážděních smrt Tiberia Grakcha často oplakával, ježto jsi měl účast ve vraždě Scipiona Afrického, ježto jsi za tribunátu svého onen zákon87) navrhl a nikdy se s vlastenci nc-
171 srovnával." Z příčinnosti tak: „Chcete-li odstraniti lakotu, musíte odstraniti původ její, rozmařilost." Z účinků: „Užíváme-li státní pokladny na potřeby válečné i na ozdobu míru, poplatky hor-
172 livě shánějme." Pojmy vyšší, nižší a Tovné srovnáme tak: Z vyššího: „Je-li dobrá pověst cennější nad bohatství, a peníze takou měrou se žádají, oč žádoucnější je sláva!" Z nižšího:
„Ten krátkou měl s ní známost jen, A smrti její tak už želí z přátelství: Což teprv z lásky? pro smrt mou co učiní?"88)
Z rovného: „Peníze krásti a na škodu obce řozdávati je
173 stejně zločinné!" Důvody odjinud se přibírají, když věc sama v sobě nemá opory, ale v něčem cizím, jako ku př.: „Pravda jest to; vždyť to řekl Q. Lutatius.89; Není to pravda, bylo o tom vyšetřování. To jest nezbytný důsledek, přečti mně jen listiny." O tom všem jsem mluvil už před malou chvílí.
S7) ..Onen zákon" zněl: „ut eundem tribunům plebi quotiens vellet creare liceret", aby si lid zvoliti směl téhož tribuna, kolikrát by za sebou chtěl.
sa) Verše ty mluví otec Simo v Terentiově hře „Andria" o svém synu Pamfilovi, truchlícím nad Chrysidou.
ÍB) Q. Lutatius Catulus II. 21, pozn. 66.
- \
176
.Podal jsem výklad těch věcí, jak bylo lze nejstručněji. Neboť 4] jako kdybych někomu chtěl povědéti o zlatu na mnoha místech 174 zakopaném, dostačiti by muselo, když bych označil sledy a znamení těch míst, podle nichž by už každý sám kopal a žádoucí věc snadně a s jistotou hledal: tak jsem poznamenal tyto známky dovozovacích prostředků a hledajícímu pověděl, kde jsou; ostatní se přičiněním a přemýšlením dobývá. Který však druh důkazů 175 se kterému druhu právní pře nejlépe hodí, na to není třeba zvláštního umění, to uhodne i prostřední hlava. Neběží nám nyní zajisté o to, abychom vyložili nějakou řečnickou soustavu, nýbrž abychom mužům vzácné učenosti dali jakési pokyny ze své praxe. Když si tedy řečník tyto základní věci do paměti a do mysli vštípí a při každé řečnické úloze vybaví, nic mu ujiti nemůže nejen při soudnich jednáních, ale vůbec v žádném oboru řečnickém. A do sáhne-li toho, aby se takým jevil, jakým se jeviti chce, a posluchače své dojímal tak, že by je kamkoli dle vůle své mohl unášeti a uchvacovali, nic zajisté již dalšího k řečnickému umění nebude vyhledávati. Nahlížíme již, že toho nikterak není dosti, látku své řeči vyhledati, nýbrž že také potřebí dovednosti látku vyhledanou zpracovati. Vypracování však musí býti rozmanité, aby po- 17 sluchač nepoznal umělou osnovu, nebo se jednotvárností neunavil. Zpředu nutno uvésti hlavní předmět řeči a dá ti stručné jeho objasnění: z oněch výše uvedených pramenů sem tam připoj iti závěrečný úsudek; jinde zase toho nechati a přejiti na novou věc; často ani hlavního předmětu neuváděti a označ iti obsah jaho objasněním samým. Uvedeš-li nějakou podobnost, prohlas napřed, že tu podobnost jest a pak připoj, cč vlastně běží; odstavce jednotlivých důkazů nejčastěji zakrývej, aby jich nemohl nikdo počítati; aby se věcně od sebe rozeznávaly, slovně však na oko splývaly.
Vše to podávám zběžně, ježto jednak spěchám, jednak 42 mužům učeným — sám nedouk — věc vykládám, abychom 17: konečné přišli k věcem důležitějším. Není pak v umění řečnickém, Catule, věci důležitější, než aby by] posluchač řečníkovi příznivě nakloněn a aby tak mocně byl uchvacován, by spíše pohnutím mysli a vášní jakous, nežli úsudkem a rozvahou se řídil. Vždy t se lidé při úsudku řídí mnohem častěji záštím nebo láskou, chti-
128
129
179
180
vostí nebo hněvem, bolestí nebo radostí, nadějí nebo strachem, nebo poblouzením neb jiným rozruchem mysli, nežli pravdou skutečnosti neb nařízením nebo právní zásadou nějakou, nebo soudním pravidlem nebo zákony. Z té příčiny, nemáte-li jiného přání, postoupíme k tomu."
,,Pořád mi ještě," ozval se Gatulus, ,, schází u výkladě tvém, Antonie, jedna maličkost, o níž bys měl výklad dáti dříve, než postoupíš k označenému cíli."
„Co pak?" otázal se Antonius.
Catulus: ...Jaký jest dle tvého názoru nejlepší postup a rozdělení důkazů, neboť v tom se mi jevíš vždycky mistrem výtečným."
„Nuž hle!" odvětil Antonius, „jakým já jsem v tom mistrem výtečným! Vždyť by mi to bez tvé připomínky bylo věru ani nenapadlo!9") Z toho můžeš seznati, že já těch svých řečnických úspěchů, jež časem snad mívám, dobývám jen praktickou zkušeností řečnickou neb i spíše náhodou. I má zajisté věc ta, kolem níž jsem z neznalosti minul, jako kolem člověka neznámého, takovou váhu v řečnictví, že nad ni žádná jiná k vítězství platněji nepřispívá. Přece však se mi zdá, že jsi mne o výklad pořadu a rozdě-
181 lení důvodů upomenul tuze brzy. Neboť kdybych býval už řekl, že se všecka síla řečnická zakládá v důkazech a v. dovozováui věci samé o sobě, byl by již čas pověděti něco o pořadu důkazů a o rozvrhu; ježto však jsem zpředu tři bcdy uvedl a teprve o jednom promluvil, přijde otázka po rozvrhu celé řeči na řadu teprve, až o zbývajících dvou bodech promluvím.
43        Nuže, k vítěznému úspěchu velice přispívá, když se'mravy
182 a zásady, činy a život obhájců a jejich právní strany ukáží ve světle příznivém, a naopak protivníků ve světle nepříznivém; dále když se co nejvíce získává přízně souden jak řečníkovi, tak i jeho straně. Přízeň se získává vážností, jíž osoba požívá, jejími činy a dobrou pověstí života; tyto dobré okolnosti lze snáze vyšlech-titi, jen když tu jsou, než vymysliti, není-li jich. A řečníkovi napomáhá toto: lahodní" hlas. skromný vzhled, přívětivá slova: když
něco dovozoval rázněji, musí se zdáti, že to dělá nerad azne-
9i)) Řečeno ironicky.
zbytnosti. Velmi užitečno jest dáti na jevo ctnost přívětivosti, štědrosti, dobromyslnosti, věrné oddanosti, vděčnosti, povýšenosti nad všelikou lakotnou chtivost a hltavost; všecko to, co je ozdobou povah mírných a skromných, ne neskrotných a vzdorovitých, ne hašterivých a mrzoutských, zjednává velím náklonnost a odpuzuje od těch, kde těch předností není. Tudíž se musí právě opak těch vlastnosti uvaliti na protivníka. Avšak v celku se tento druh 183 řečí hodí výborně pro taková přelíčení, při nichž se soudce prudkým a silně bouřlivým vznětem tak snadno uchvátiti nedá. Rázná řeč není vždycky žádoucí, nýbrž často mírná, tichá, jemná; to stranám nejvíce obliby zjednává. Stranami pak nejmenuji jen těch, kteří jsou žalováni, nýbrž všecky, o jichž právní záležitost se koná soud; tak totiž za starodávna říkali. Vylíčiti tedy jejich povahu 184 za spravedlivou, bezúhonnou, nábožnou, plachou, křivd snášen-livou na div dobře působí; a to podáno lahodně a s citem ať na začátku řeči, anebo v proudu vypravování, anebo na závěru účinkuje tak mocně, že to často více vydá, než sporná věc sama. A tolik dojmů se způsobuje jistým pohnutím citovým v řeči a přiměřeným jeho výrazem, že se v tom takřka povaha řečníkova obráží. Neboť jistým způsobem myšlenek a rázem slov, k tomu lahodným, o přívětivosti svědčícím přednesem se působí, že se řečník jeví mužem slušným, dobře zvedeným a řádným.
K tomuto druhu řeči se řadí druh odlišný, jenž zcela jiným 44 způsobem soudce jímá a je dohání, aby stranu bud neradi nebo 1S5 rádi měli, jí odsouzení nebo osvobození přáli, o ni se obávali nebo v dobré naději byli, jí přátelsky nakloněni byli neb odpor k ní cítili, aby měli radost neb smutek nebo soucit nebo chuť trestá ti, nebo k jiným podobným hnutím byli naváděni. I musí si řečník 18i-> toho velmi přáti, aby soudcové sami od sebe k přelíčení přinesli nějakou duševní náladu, přiměřenou tomu, čeho bude zdar řečníkův vymáhati. Neboť snáze piý jest běžícího pobádati, než liknavým z místa hnouti. Jest-liže ten případ nenastane, aneb není-li nálada soudců zjevná, tu já jako pečlivý lékař, jenž prve než počne nemocného léčiti, nejen nemoc jeho, nýbrž i způsob života za zdravého stavu a přirozenou povahu tělesnou musí prozkoumali, když už se chystám v při pochybné a těžké smýšlení soudců zpracovávali, všemožně na to přemýšlení i píli vynakládám, abych co nej -
9
i:
L
131
bystřeji vycíti], jaké jest smýšlení jejich, jaký názor, co očekávají a si přejí, kam asi tak řečí nejspíše mohou přivedeni bvti.
187 Jestliže se poddávají, a jak jsem prve pravil, sami od sebe se tam, kde je míti chci, kloní a nachylují, přijímám, co se dává, a napínám své plachty tím směrem, odkud příznivý vítr vane. Jsou-li však soudcové úplně nezaujati a klidni, dá to více práce; neboť tu musí všecko řečí mou beze všeho přispění přírodv bvti v pohyb uvedeno. Avšak takovou moc má do sebe ta. o níž dobrý básník správně děl:
(O) „řeči, duším jímavá, ty všeho světa královno!"81)
že nejen nachylujícího se zachytiti, neb stojícího k sobě přiklo-niti, ale i vzdorujícího a bránícího se jako udatný a pravý voje-45 vůdce zajmouti umí. To jsou ony věci, jichž se Crassus právě před
188 chvílí žertem domáhal, říkaje o mně, že je báječně ovládám a chvále moje hájení M'Aquilia a Gaia Norbana a některých jiných, jako že jsem je výborně provedl. Přisám Hercules, Crasse, mě, když se do toho při soudním přelíčení dáš ty, až úžas pojímá. Taková síla duševní, takový vzlet, takový bol se ti v očích, tváři a hybu, ba v samém tom prstu zračívá; tak mocný Hne se proud nej pádnějších a nej lepších slov, tak ryzí jsou myšlenky, tak pravdivý, tak novy, tak beze všeho školského vykrášlení a nalíčení, že se mi vždycky zdává, j ako bys netoliko soudce rozněcoval,, ale sám hořel.
189 I není možno, aby posluchač pociťoval bol, zášť a nenávist, aby se něčeho strachoval, aby k žalu a útrpnosti pohnut byl, ne-bude-li patrno, že všecka ta pohnutí, jež řečník v soudcích vzbu-diti chce, v hloub vlastního jeho srdce pronikla. A kdvby některý z nás řečník musil vyjadřovali bol líčený a kdyby v tomto druhu řečnickém všechen cit byl jen padělaný a uměle napodobený, pak by asi tím většího umění bylo potřebí. Jak je tomu v té příčině u tebe, Crasse, a u jiných, nevím, ale co se mne týče, nemám, proč bych před muži tak rozumnými a přátelskými lhal. Nikdy jsem přisámbůh u soudců řečí svou ani bol ani soustrast ani nenávist
9l) Verš z Pacuviovy (I. 246, II. 155) tragosdie „Hennionel;. —■ Kdo se k mínění řečníkovu chýlí, toho řečnili zcela uchvátí; kdo stojí nerozhodně, toho k sobě přikloní; bránícího se zajme násilně.
* 9
a zášť vzbuditi se nesnažil, abych dojímaje soudce sám týmiž city, jež jsem v nich vzbuditi hleděl, dojat nebyl! Nenít zajisté snadno 190 způsobiti, aby se soudce hněval, na koho ty chceš, jest-liže je tobě celá věc patrně lhostejná; aby nenáviděl, koho ty chceš, nesezná-li napřed, že planeš nenávistí ty sám; aby k soustrasti by! pohnut, jest-liže mu slovy, myšlenkami, hlasem, tváří, ba docela soucitným pláčem nepodáš důkazu o svém vlastním bolu. Jako není žádná látka tak snadno zápalná, aby chytila bez použití ohně, tak také není žádná duše tak ochotna podrobili se účinu řečníkových slov, aby od nich chytila, ač-li se sám roznícen a s ohněm k ní nepřiblíží. Mohlo by se snad zdáti, že je to těžká a podivná věc, aby se člověk 46 tolikrát rozhněval, tolikrát rozželel, tolikrát všelikou vášní roz- 191 rušil, a to ještě pro cizí záležitosti: (nikterak, neboť) taková jest moc těch myšlenek a pravd, o nichž jednáš a jež v řeči uvádíš, že není třeba žádného přetvařování a klamu; neboť řeč, kterou podnikáš, abys jiné pohnul, má už sama takovou povahu, že více ještě, než kohokoli z posluchačů, dojímá řečníka samého. To by 192 vlastně, když se to stává při přelíčeních a soudech, když běží přátelům o hrdlo a jmění, když je takový sběh lidí, před tváří všeho občanstva a na foru, nemělo bvti nic divného; vždyť nám tu neběží jen o čestné uznání naší řečnické schopnosti — neboť to by byla věc malé váhy; ačkoli, když už jsi jednou takové přiznání dal, že dovedeš co málo kdo, ani to nesmí býti lhostejné; ale běží o jiné věci, mnohem důležitější, o poctivost, zodpovědnost a svědomitost, a ty nedopustí, abychom lidi, třeba naprosto cizí, há-jíme-li jich jednou a chceme-h sami za ctné muže býti pokládáni, za cizí považovali. Jestliže se však přes to vše této zvláštnosti při 193 nás řečnících někdo diví. hled: kde může více vládnouti čirý výmysl, než ve verších, než na jevišti a v divadelní hře? A přece jsem tu často sám viděl, jak na mne z otvorů masky horečně svítí oči hercovy, když pronášel s citem bol lhostejné mu osoby:9i)
„Bez něho se's vrátit opovážil v Salaminskou vlast?
Otcova se's nebál pohledu?"
") Ponížené místo. Stangl čte „spondalli illa" — obětní písní. Pi-deritova konjektura „e suo aliena" se dobře hodí: z bolu vlastního vyciťuje bol cizí. Verše pronáší v Pacuviově tragoedii starý otec Telamon k Teu-krovi, když se od Troje vrátil domů bez bratra.
9*
132
133
Nikdy nepronesl slova „pohledu", aby mi nebylo připadalo, že to sám Telamcn rozhněvaný zuří pro smrt synovu. A zase když hlasem lítostivě zlomeným děl:
„ . . . stařečka když, bez dítek,
Rozervals mne, osirotil, zničil; smrti bratrovy
Nedbaje ni jeho děcka, jež ti dáno v ochranu,"
bylo to, jakoby s pláčem a nářkem pronášel. A jestliže to herec, ač každodenně hrál, přece hrá ti nemohl bez opravdové bolesti, jak myslíte že mohl Pacuvius, když to psal, zůstati klidný a lhostej-
194 ný? Nemožná to věc. Často jsem slýchal, — o tom prý psáno ve spisech Demokritových a Platonových, že nemůže býti pravým básníkem nikdo, kdo nemá žáru v srdci a takřka j akéhosi přídechu nadpozemského nadšení. 47 Pročež nemějte ani o mně za to, že jsem já, řečník, jenž přece v řeči své nenapodobím a nezobrazuji starých herojských truchlo-her a nářků smyšlených a nehraji úloh cizích osob, nýbrž sám své vlastní tvořím, když jsem Mania Aquilia zachraňoval obci, to, co jsem na závěra oné obhajovací řeči učinil, učinil bez veliké
190 bolesti. Neboť když jsem viděl, jak ten, jejž jsem choval v paměti jako bývalého konsula, jenž od senátu poctou velitelskou vyznamenán u vítězoslávě na Kapitol vystoupil, zdrcen, zkrušen, teskliv a na pokraji zkázy se octl, neodvážil jsem se soustrast vzbuzovati v jiných prve, než jsem sám soustrastí uchvácen by). Spozoroval jsem, jak mocným dojmem to na soudce působí, když jsem starce žaluplného a v hluboký smutek oděného povzbudil, aby povstal, a onu věc, kterou si, Crasse, pochvaluješ, učinil, že jsem mii tuniku roztrhl a na jizvy jeho ukázal, ze žádného řečnického úskoku, neb
19G v těch se nijak nevyznám, nýbrž z velikého pohnutí a bolesti. Když 0. Marius, jenž jako přísedící soudu přítomen byl, žalný dojem řeči mé slzami svými hojně sesiloval a já mu kollegu jeho do ochrany poroučel a jej vyzýval, aby společnému osudu vojevůdců ku pomoci povstal, nepronášel jsem bez vlastního^ pláče ani bez veliké bolesti své tohoto prosebného lkáni a vzývání všech bohů a lidí, krajanů a spojenců o slitování. Kdyby tehdáž každému mému slovu, jež jsem pronášel, nebyla bývala doprovodem bolest má, řeč má nejen že by nebyla vzbudila lítosti žádné, nýbrž bý-
ít
•i
I
vala by ještě došla posměchu. Pročež vám to naučení, Sulpicie, dávám, já dobrý arciť a vzdělaný mistr, abyste, když řečníte, dovedli se hněvati, rmoutiti a plakati. Avšak nač bych já v tomto 197 poučoval tebe, jenž jsi při obžalobě druha mého nejen řečí, nýbrž ještě více silou bolesti a žárem citu takový požár roznítil, že jsem se sotva odvážil pustiti se do hašení? Měl jsi ovšem tehdáž v té při všecky výhody na své straně: předně jsi mohl při Caepionově hrozném a politování hodném neštěstí na soud poháněti pro násilí, útěk, kamenován! a ukrutnosť tribunů; pak bylo zjištěno, že bvl předseda senátu a státu M. Aemilius Scaurus kamenem udeřen; nikdo nemohl popříti, že byli L. Cotta a T. Didius,93) když chtěli proti návrhu zakročit!, s tribuny, místa posvátného, násilně zahnáni.
Mimo to ti přispívalo k nejvétší vážnosti uznání, že tak mla- 48 distvý muž tou žalobou prospěchu státního se ujímáš, kdežto já, 198 bývalý censor, občana buričského, jenž se při neštěstí bývalého konsula krutosti dopustil, jen stěží bez ujmy své cti jsem mohl hájiti. Soudci byli výborní občané, vlastenců plné forum, tak že mi stěží bylo prominuto, že ho přece hájím, jen z toho skrovného důvodu, že býval mým druhem. Nač bych tu uváděl, jakého jsem užil důmyslného prostředku? Vypovím prostě, co jsem učinil. Bu-dedi libo, budete moci moji obranu zařaditi někam do řečnické soustavy. Sebral jsem všecky případy občanských bouří, jakého 199 byly druhu, jaké se při nich staly chyby, jaká nebezpečí hrozila, a probral jsem v řeči své od počátku děj iny obce naší ve všech proměnách časových a skončil jsem slovy, že jakkoli byly všecky bouře napořád trapné, některé přece byly spravedlivé a téměř
M) T. Didius, tribun lidu r. 95, jinak neznámý. — L. Aurelius Cotta, jiný než přítomný C. Cotta, byl téhož r. 95 tribunem. Xa poli řečnickém nevalně vynikající, ale tím význačný, že nápodobil obhroublý z.působ selské výslovnosti, aby tím své řeči dodal starožitného rázu. — JI. Aemilius Scaurus viz I. 214, pozn. 46. — „Při obžalobě druha mého" rozuměj C. Norbana II. 89, pozn. 75. — „Při Caepionově neštěstí" tamže. Caepio jsa konsulem r. 106 oloupil v Tolose chrám Apollinův; r. 105 zavinil porážku svého vojska v Gallii od Cimbrů. Tato provinění byla strašnou zbraní v rukou rytířů, kteří ho (II. 89) měli proč nenáviděti. Přes to nebyl soud proti němu snadný, ježto se ho šlechta a senát ujali. Teprve rozzuřený lid násilnými skutky, kamenováním a pod. vymohl jeho odsouzení.
134
135
íiezbvtné. Potom jsem uvedl to, co právě Crassus připomínal: že by bvli ani králové nemohli z obce naší vyhnáni býti, ani tribunové lidu zvoleni, ani že by nebývalo možno usnesením pouze lidovým konsulskou pravomoc tolikráte stenčiti, ani odvolací právo, ochranu a záštitu obecní svobody, lidu římskému proti vůli šlechty udě-liti. A jestliže ona dřívější vzbouření byla obci ku zdaru, že by se neinusil nějaký ten poplach v národě C. Norbanovi pokládati již hned za ohavný přečin a hrdelní zločin. A bylo-li kdy lidu římskému připuštěno, aby se jeho vzbouření jevilo oprávněným, — a bylo to, jak jsem dokazoval, připuštěno často, — že nikdy nebylo žádné příčiny k bouři nad tu, kterou Norban měl, oprávněnější. Potom jsem učinil přechod v řeči a celou silou jsem se pustil do plísnění útěku Caepionova a do nářku nad záhubou vojska. Tak jsem řečí svou jednak bolest těch, kteří ztrátu svých lidí oplakávali, osvěžoval, jednak zášť rytířů římských, před jichž soudem se pře ta tehdáž odbývala, proti Caepionovi, na něhož měli svrchu 49 už pro návrh na změnu v soudním zřízení, znovu rozněcoval. Když
200 jsem spozoroval, že mám smýšlení soudců ve své moci a že jsem se s obranou svou dostal na pevnou půdu, ježto jsem získal už i přízeň lidu tím, že jsem právo jeho třebas i cestou vzbouření obhájil, a smýšlení soudců z části pohromou vlasti, z části bolem a žalem pro ztrátu příbuzných , z části i ze soukromých příčin na Oaepiona rozhněvaných na svou stranu úplně obrátil, počal jsem z tónu prudkého a krutého přecházeti do tónu jiného, lahodného a mírného, jak jsem o něm prve už výklad podal: já že bojuji za svého přítele, jenž mi podle obyčeje předků musí drahý býti jako vlastní děti, za celou svoji dobrou pověst a tím i bez mála za všecko, co mám; nic že by dobré jméno mé nemohlo více potupiti, nic srdce mé krutěji dojmouti, než že jsem já, jenž jsem dle obecného uznám často lidi zcela mně cizí, j en proto, že mými krajany byli, zachránil,
201 přítele však svého zachrániti nedovedl. Potom jsem prosil soudce, aby mně pro mé stáří, pro mé čestné úřady, pro moji činuplnou minulost, pro moji bolest za přítele, nahlížejí-li, • jak je spravedlivá, jak je svatá, ten ústupek učinili, zvláště když při jiných přelíčeních seznali, kterak se já nikdy ničeho nedoprošuji v zájmu vlastním, vždycky jen v zájmu ohrožených přátel. Tak jsem se já toho, co pravidelný řečnický postup, jak se zdálo, žádal, abych
totiž mluvil o zákoně Appulejově, abych vyložil pojem velezrady atd., v celé své obhajovací řeči tenkrát jen zcela krátce a zběžně dotekl, ale celou řeč jsem provedl dvěma řečnickými úkony, z nichž jeden má cílem stranu clo milosti soudců doporučiti, druhý soudce podpichnouti; řečnická nauka těm úkonům žádných hotových předpisů nepodává. A tak jsem ukázal dvojí povahu: prudkou, když jsem zášť proti Caepionovi znovu podněcoval, a mírnou, když jsem ukazoval, jak se umím k přátelům zachovati. A tak jsem více citovými dojmy, než poučováním soudců žalobu tvou, Sul-picio, poiazil."
Sulpicius. „Vpravdě, Antonie, vším právem toho příběhu 50 vzpomínáš. Neboť nikdy jsem neviděl, aby něco tak z hrsti 202 vyklouzlo, jako mně tehdy vyklouzla ta pře. Neboť když jsem ti, jak jsi pověděl, k hájení odevzdal ne soudní při, ale požár, jaký to byl, bozi nesmrtelní, začátek tvé řeči! Jaké obavy, jaké rozpak}-, jak zajíkavá a rozvláčná slova! Jak jsi se té jediné okolnosti, kterou ti lidé prominouti mohli, že totiž hájíš muže srdci tak přeblízkého, quaestora svého, hned na začátku pevně uchopil! Jak jsi sobě zprvu jen razil cestu k pozornosti posluchačů! A hlei 203 ■ Zatím co jsem myslil, že jsi jiného úspěchu nedobyl, než že lidé nahlédli nutnost obranu člověka nešlechetného pro přátelský tvůj poměr k němu tobě cdpustiti, už jsi se počal spouštěti a to tak nepozorovaně, že toho nikdo jiný netušil, ale já už dostával strach, abys nenechal vzbouření Norbanova neoprávněného stranou a nezačal obhaj ovati hněvivý výbuch národa římského, oprávněný a povinný. A v dalším postupu, což pak ti nějaký důvod k výpadu na Caepiona ušel? Všecko všudy jsi záštím, nenávistí a soustrastí naplnil. A to netoliko v části vlastní obrany, ale i když jsi na Bcaura a ostatní mé svědky udeřil, jichž výpovědí jsi lodcky nevyvracel, ale k hněvu národa opět a opět se vraceje od základu porážel. Při výkladě, jejž jsi právě měl, jsem sice theoretických 204 předpisů nijak nepohřešoval; ale myslím, že toto vylíčení tvých obhajovacích způsobů, jak jsi je sám podal, může pokládáno býti samo za znamenitou theorii."
Antonius: „A přece, iibo-li, povím i to, jaký v řeči obyčejně sleduji cíl a k čemu nejvíce přihlížím. Vždyť mi dlouhý život
136
a-veliká zkušenost již dosti poučení daly, abych srozuměl, které jsou to prostředky, jimiž srdce lidská pohnuta bývají."
51 ,,Předně vždycky uvažuji, zdali takových prostředků daná
205 pře žádá. Neboť se této plamenné výmluvnosti nedá užiti ani v záležitostech malicherných, ani proti lidem tak tvrdým, že se s nimi žádnou řečí citově jímající nic pořídit! nedá, abychom neupadli bud v posměch nebo nechutnost, kclyžbychom při hloupostech prováděli vznešené scény, anebo usilovali zviklati, co je nehybné.
206 V srdcích soudců anebo vůbec posluchačů našich jsou většinou skoro tyto vášně, jež se řečí vzbuditi mají: láska, záští, hněv, závist, útrpnost, naděje, radost, bázeň, tesknota. Lásku posluchačů si zcela patrně zjednáváme, když vidí, že hájime jejich prospěchu, nebo že se zasazujeme o vítězství mužů ctných neb aspoú takových, kteří jim ctní protože užiteční jsou. Neboť tento osobní zájem zjednává spíše lásku, obrana ctnosti spíše úctu; a prospěšnější je dělati naději na budoucí užitek, než vzpo-
207 mí nati minulého dobrodiní. Potřebí tedy jest vynasnažiti se, aby se ukázalo, že při straně námi obhajované jest počestné smýšlení a užitečná snaha a že ten, jemuž dobýváme té lásky, nic k užitku svému neobrátil a vůbec nic sám pro sebe neučinil. Neboť lidem, _ mají-!i zdar sami, se závidí, ale těm, kteří se snaží o zdar jiných,
208 se přeje. Při tom však třeba dbáti, abychom chválu a slávu těch lidí, jimž pro zásluhy lásku chceme zjedná ti, příliš nevynášeli, protože chvála a sláva mívá obyčejně nejvíce závistníků. I učme se jedněmi a týmiž prostředky právě uvedenými na jiné zášť uvalo-vati, od sebe a naší strany ji odvraceti, a týchž prostředků uží-vati, když hněv rozněcujeme nebo naopak utišujeme. Neboť zve-ličí-li se skutek, jenž je posluchačům záhubný nebo škodlivý, vznikne záští; pakli skutek, namířený proti ctným mužům nebo proti takovým, kteří toho nijak nezasloužili, nebo proti státu, budí se, ne-li třeba tak prudké záští, aspoň nevole, málo rozdílná od ne-
209 návisti a záští. Taktéž strach se budí líčením nebezpečí vlastního nebo obecného; hloub vniká strach z nebezpečí vlastního; avšak i strach obecný musí k podobné síle jako vlastní' přiváděn býti.
52 Jednostejně je tomu při naději, radosti a tesknotě. Avšak nade všecky nej prudší vášeň, tuším, jezávist, i jest potřebí stejně velkého úsilí na její potlačení jako na vzbuzení. Nejvíce závidí lidé sobě
137
rovným, nebo níže postaveným; oněm, když s hořkostí pozorují, že rychle vynikli, těmto, když cítí, že je v postupu předhonili. Avšak i výše postaveným lidé závidí často velice a to tím spíše, když se nesnesitelně vychloubají a hranice rovného práva mocí přednosti svého čestného postavení nebo štěstí přestupují. Má-li se závist pro tyto přednosti roznítiti v plápol,91) musí se hlavně tvrditi. že byly získány bez zásluhy, třeba i neřestmi a přečiny; jsou-li to přednosti příliš čestné a významné, vytkne se, že zásluhy přece nebyly tak veliké, aby ti lidé museli proto býti tak vypínaví a zpanštělí. Má-li se závist seslabiti, ukáže 210 se, že přednosti ty byly získány velikým namáháním, po velikých nebezpečích, a že jich nebylo užito pro vlastní prospěch. A zdá-li se, že z toho vznikla někomu nějaká sláva, ta sláva, ač to zcela jen spravedlivá odměna za nebezpečí, že mu nedělá žádného potěšení, nýbrž že jí zcela opovrhuje a jí se vzdává./A poněvadž závistí trpí většina lidí a je to vada obecně nejvíce rozšířená a trvalá, a poněvadž se závidí hlavně znamenitému a kvetoucímu štěstí, jest vůbec potřebí, aby se toto mínění všemožně vyvracelo, tím, že se ukáže, kterak to domněle znamenité štěstí znamená jen bídu a jen trud. A konečně útrpnost a soucit se budí tehdy, když 211 je možno posluchače k tomu navésti, aby příčiny, kterými se osud jiného tak žaluplným stal, na svůj vlastní osud vztahoval, v němž mu už bylo nebo bude tipkosti snášeti, tak aby na jiného pohlížeje zhusta sám na sebe se obracel; a j akož každé lidské neštěstí hl uboce jímá, když se bolestným tónem vypráví, tak příběh o poražené a povalené ctnosti nej větší smutek působí. A jako musí onen druhý způsob řeči, jehož úkolem je ctného muže doporučováním jeho ryzí poctivosti ve světle co nej lepším vylíčiti, zachová vati tón mírný a klidný, tak tento, jehož užívá řečník, aby mysl posluchačů
,J1) „Má-li se závist pro ty přednosti roznítiti1' dle textu Starurlova. Piderit myslí, že Cicero napsal „quae si infamanda" t, j. mají-li ty přednosti býti zlehčeny a tedy- závist utlumena. Výklad psychologicky nemožný. Smysl místa udává věta ,,non esse virtute parta". Ptejme se: Ví-li někdo, že se jiný povznesl nikoli svou zásluhou, sesiluje se tím závist, nebo se-slabuje? Rekneme-li, že seslabuje, jak Piderit míní, pak musí býti pravda, že zasloužené povýšení budí závist, což je nesmysl anebo sprostota. Po-zoruhodno je, že latinské in vidia znamená závist a spolu nenávist.
I
C
I
I 1
138
5o dojal a kam chce řídil, musí míti tón silný a prudký. Avšak mezi
212 oběma těmito způsůby, z nichž jeden má býti mírný, druhý vášnivý, jest jistý způsob střední, pro podobnost k oběma těžko rozlišitelný-; neboť tu musí něco té mírnosti, kterou si posluchače nakloňujeme, přetékat! do ohnivé prudkosti, kterou je rozněcujeme, a naopak zase musí z této ohnivosti vanouti časem trochu žáru do mírnosti. A žádná jiná řeč nemá tolik pravé míry, jako ta, jejíž tón drsně prudký se osobní přívětivosti řečníkovou zlahod-ňuje,   a zase tón mírně klidný se přísnou jaksi důstojností
213 zdůrazňuje. Pii obojím však způsobu řečnění, jak vášnivě .silném, tak při tomto mírném, jenž se přizpůsobuje více povaze skutečného života, musí býti začátek prováděn rozvážně a také zakončení pozvolna a táhie. Neboť se nesmí do onoho citového tónu ani rázem vpadnouti, protože nemá s podstatou pře pranic činiti a lidé chtějí slyšeti napřed to, o čem si vlastní úsudek mohou utvořiti, ani zase z něho, když už jsi se jednou
21-t do něho dostal, rázem vypadnouti. Vždyť to s city tak u posluchačů nejde jako s důvody; důvod, jakmile ho proneseš, se hned chápe a už i druhý a třetí se žádostivě očekává; ale soucit nebo nenávist nebo hněv, když už jsi se k citové části řeči dostal, nelze tak rychle vzbuzovati. Důvod si potvrdí u posluchačů rozum sám a chytí se ho hned, jak je vysloven; ale citový způsob řeči nehledá při soudci rozumového poznání, jako spíše vášnivého pohnutí, a toho nedosáhne nikdo než dlouhou,
215 rozmanitou a obsažnou řečí a stejně vášnivým přednesem. Proto řečníci struční a klidní dovedou soudci věc vyložiti, ale \ichvátiti ho nedovedou; ale na tom přece záleží všecko.
Jest tedy zřejmo, že se prostředky mluvili o všem s dvojího opačného stanoviska čerpají z týchž pramenů. Důkaznou cestou musí se postupovat! tak, že se bud vyvrátí to, co se uvádí na jeho podporu, nebo se ukáže, že závěr protivné strany neplyne z daných návěstí a že tedy není logicky správný, anebo když to nejde, nutno
21C uvésti důkaz opačný, pádnější neb aspoň stejně pádný. A to, co protivník na získání náklonnosti přednáší klidně anebo zase pro vzbuzení pohnutí vášnivě, musí se seslabovati dojmy rázu opačného tak, aby se ku pr. záští rušilo blahovůlí, soustrast nenávistí atd.
I
I
U
I
139
Příjemně působí a často silně užitečný jest žert a vtipný 54 humor, ale to jsou zcela najisto dary přírody, a je-li při všem ostatním umělý návod možný, zde je všecka theoiie zbytečná. V tom dle mého mínění ty, Caesare, nad jiné znamenitě vynikáš; tím spíše mně také můžeš dosvědčiti, že na dělání vtipů žádného návodu není, aneb je-li, že nás o tom sám nejlépe můžeš poučiti."
„Myslím vskutku," pravil Caesar,95) ,, že lze člověku vzdělá- 217 nému a vtipnému o všem jiném vtipněji vykládati, než právě o vtipech. Tak jsem ondy nalezl nějaké řecké knihy nadepsané „O směšném" a hned jsem si pomyslil, že bych se z nich mohl něčemu naučiti. Vskutku jsem shledal mnoho žertovných a vtipných nápadů, pocházejících od Reků; neboť Šikulové v tom oboru a pak RhocTané, Byzantští a nade všechny Attičané vynikají, ale ti spisovatelé, co se pokusili vpraviti tu věc do jakési methccly a podávati o ní umělý návod, vedli si tak nevtipně, že v tom nic jiného směšného nebylo, než právě ta jejich ne- 218 dovtipnost. Z té příčiny se mi zdá, že se o tomto předměte žádná soustavná nauka pcdávati nemůže. Vykládá se ku př., že jsou dva druhy humoru: jeden je stejnoměrně rozestřen po celé řeči, a staří mu říkali „humoristický tón''; druhý, velmi řízný a krátký, a jmenuje se vtipnosť. Název jako název, oba jsou lecjaké! Arciť, vždyť celé to smlehoplodné umění jest lecjaké. Přes to však jsem 219 shledal, že se, jak pravíš ty, Antonio, v soudních řečech velmi často humorem a vtipy mnoho dá poříditi. Avšak když ani ten prvý druh, totiž stálá humorne st, nepotřebuje žádné soustavy, neboť vtipnými napodobiteli a vyprávěči dělá lidi tvůrčí příroda za pomoci tváře, hlasu a samého způsobu řeci, jak pak by mohlo býti o soustavné nauce řeči při řízných vtipech, když musí vtip vyletět a trefiti dříve, než se zdá, že se mohlo na nějaký pomýšleti? Čím pak mohla soustavná nauka býti platná ku příkladututo mému 220
"■'■) Výklad Caesarův o významu vtipu a humoru, plný skrytých vztahů a narážek, staví vykladatelům obtíže často nepřekonatelné fPiderit). .Vtipněji" dle čtení facetius je vhodnější, než prosté faeilius, jak má Stan<d. — Gorpias Leontinský, po něm Aristoteles a Theofrastos psali ~£p(. ySAKÍOU. Spisy ty se nezachovaly.
140
bratrovi Catulovi. když Filippovi3*) na otázku,, Co štěkáš?" odpověděl: ,,Vidím zloděje!" A co Crassovi v celé řeči, když před soudem stopanským mluvil proti Scaevolovi, nebo když proti žalobě Bratově hájil Cn. Plancia? Jistě že chvála, kterou, Antonie, vzdáváš mně, náleží dle jednomyslného uznání Crassovi. Neboť se mimo něj nenajde skoro nikdo druhý, aby vynikal humorem obojího druhu, jak totiž humoristickým tónem v celé řeči, tak hbitostí
221 řízných průpovědí. Ku příkladu jeho řeč za Curia proti Scaevolovi kypěla celá až do konce bujarým rozmarem a žertem; kousavých vtipů v ní však nebylo, protože měl šetrný ohled na ctihodnou vážnost svého protivníka, čímž uchovával zároveň i svou. A to je právě lidem šprýmovným a kousavým nadmíru nesnadné: míti ohled na osoby a časové okolnosti a umět zadržeti
222 nápad i tu, když by se mohl udati co nejvtipněji. To umění někteří vtipkári dosti vtipně vyznačují pomocí Enniova výroku, dle něhož prý ,,mudřec spiše plamen v ústech žhoucích udusí, než trefné slovo zadrží." Trefným slovem se tu rozumí vtip, neboť se
55 mu již tak říká. Ale Crassus kdežto v řeči proti Scaevolovi kousavé vtipy zadržel a celou v onom humoristickém tónu, při němž urážlivých výrazů nebylo, laškovně provedl, tak zase proti Brutovi, kterého neměl rád a soudil, že potupy zaslouží, obojím druhem
223 vtipů útočil. Co tu padlo vtipů na jeho lázně, které nedávno byl prodal, co na promarněné dědictví! fiízných vtipů, jako ku příkladu když Brutus řekl, že s e potí bez potřeby, a Crassus mu na to: ,,ž á d n ý div, vždyť jsi právě vyletěl z lázn í!"97) bylo bez čísla, ale stejně rozkošný byl i humoristický tón celé řeči: Brutus si zavolal na dva soudní předčitatele; jednomu dal před-
9S) ľilippus viz pozn. 6. — Brutus zde uvedený byl syn Brata práv-cíka (viz pozn. 82), člověk slavného jména i rodu nehodný. Otcovo práv-nietví se v něm zvrhlo v zlo tak, že sc dal na žalobnické řemeslo. Při tom hospodařil tak špatně, že pozbyl všeho jmění. — Cn. Plancius jest muž neznámý.
97) Brutus se při žalobní řeči na Cn. Plancia unavil a utíraje se bezpochyby prohodil, že je vina Planciova tak jasná, že se on, Brutus, zbytečné namáhá čili „potí bez potřeby". Crassus na to: ,,Není divu, vždyť jsi vyšel íexisti) z lázní", při čemž „vyšel z lázní" musí zároveň znamenati ..přišel o lázně, pozbyl lázní". Z té příčiny zvolen v překlade výraz „vyletěl", jenž tu dvojsmyslnost připouští.
141
čítati Craasovu řeč o kolonii Narbonské. druhému o zákoně Serviliově; pak dvě a dvě místa obsahu politického vespolek srov-' nával a odpory v nich vytýkal; tu si náš milý přítel vzal nad míru důvtipně tři předčitatele a dal jim čisti místa ze tří knížek o občanském právu, sepsaných od Bratova otce. Když bylo 224 z první knížky přečteno: „Náhodou se přihodilo, že jsme byli na statku u Privema", zvolal Crassus: „Brute, tvůj otec osvědčuje, že ti u Privema zanechal statek." Potom z knížky druhé: „Byli jsme na statku Albánském, já a syn Marcus," — „Zřejmo," zvolal Crassus, „že moudrý ten muž98) znal toto požeradlo marno-tratnické; obávalť se, aby se nemyslilo, když nic nemá, že mu otec nic nezůstavil." Potom se četlo z knížky třetí a zároveň poslední, kterou napsal Brutův otec, — slýchal jsem totiž od Scaevoly. že jsou pravé Brutovy spisy jen tři —..,.Právě jsem seděl v Ti-burtském statku, já a syn Marcus," a Crassus zvolal: „Kdepak jsou ty statky, Brute, které ti otec dle hodnověrného záznamu uveřejněných spisů zanechal? Kdybys mu nebyl býval synem už dospělým, byl by ještě čtvrtou knihu napsal a v ní zápis zůstavil, že se ve svých lázních se synem koupal." Každý uzná, že takovým 225 humorem a vtipy byl Brutus poražen ne méně, než onou tragickou scénou, kterou mu Crassus zahrál, když se náhodou právě za toho soudního stání ubíral přes fórum pohřeb stařičké Junie.99) Bozi nesmrtelní! Jaký to spustil tón řeči, jak mohutný! jak neočekávaný a náhlý! když s očima na Bruta pronikavě upřenýma, s celou výmluvností pohybu a to výhrůžného, se vší pádností slov prudce chrlených zahřměl: „Brute, co dřepíš? Co vzkážeš po oné stařence svému otci? Co všem těm, jichž podobizny v průvodu nésti vidíš? Co předkům svým? Co Luciovi Brutovi, jenž národ náš od kralovlády osvobodil? Co mají zvě-
s:) Po slovech „moudrý ten muž" vynechána v překlade slova „cum přimis nostrae civitatis" zcela zbytečná.
89) Stařenka Junia" náležela, jak jméno svědčí, některé větvi Bratova rodu. šlechtické rodiny vystavovaly při pohřbech na odiv všecku historickou slávu rodovou. V popředi průvodu šly osoby představující předky rodu; nesla se poprsí předků, desky s nápisy atd. Byl to výjev křiklavého kontrastu: onde smutečná nádhera rodu sebe oslavujícího, a zde potomek toho rodu v žalostném poníženi a směšném zahanbení.
142
143
děti o tobě že děláš'? Oč že se snažíš, o jakou slávu, o jakou ctnost? Ci o rozmnožení majetku? Ale to nepřísluší šlechtě. Než dejme
226 tomu, že přísluší, ale vždyť ti žádného už nezbylo! Rozkošnické choutky všecko připravily do větru. Ci o právo občanské? to byl přece obor otcův. Avšak ona poví na tebe, že když jsi dům prodával, ani otcovského křesla jsi s jinými movitostmi z prodeje sobě nevyhradili Ci o vojenství? Ty, jenž jsi tábora nikdy okem nespatřil? Ci o umění výmluvnosti? Předně žádného nemáš, a to, kolik vydá ten tvůj hlas a jazyk, všecko jsi obrátil na to své mizerné, žalobnické řemeslo. A ty se odvažuješ ještě na den? Před tvář těchto mužů? Sem na náměstí tohoto veleměsta, na oči všemu občanstvu? Nebojíš se oné mrtvé a i samých těch podobizen, jichž vzorů násleclovati nemůžeš, ba ani místa už nemáš.
5(i kde bys je uložil?" Než dosti! To se týká Crassova umění tra-
227 gického a vznešeného. Ale příkladů pěkných a uhlazených vtipů pamatujete sami dosti, třeba jen z jediné jeho řeči. Nebylo zajisté nikdy znamenitějšího sporu, ani pádnějšího promluvení před lidem, jemným a rozmarným humorem tolik okořeněného, jako to, jež měl ondy Crassus proti svému kollegovi censorovi.100)
Proti ti dávám, Antonie, v obojí příčině za pravdu, jak v tom, že vtipný humor řečníkovi často velmi vydatně napomáhá, tak i v tom, že se mu žádným umělým návodem nelze naučíti. Tomu se jen divím, že jsi v tomto oboru tolik chvály udělil mně a že jsi jako ve všem tak i v tom palmu nepodal Crassovi."
228 Na to odvětil Antonius:,,Býval bych věru tak učinil, kdyby mne jen pro tu věc netrápila ob čas trochu závist ke Crassovi. Totiž býti sebe humornějším a vtipnějším není ještě samo o sobě nic tak příliš závidění hodného; ale býti řečníkem svrchované líbezn<-m a jemným, a při tom ještě nejen býti, ale i zdáti se nade všecky pádným a hrozným, jako se toho jedině jemu dostalo, to už mi bylo něčím skoro nesnesitelným."
22 9 Když se tomu pousnvU sám Crassus, pokračoval Antonius: „Tvrdíš, Julie, že vtip nesnese žádné soustavné nauky; ale přece
ím) R. 92 měl Crasáus jsa censorem řeč proti druhému censorovi Cn. Domitiovi Ahenobarbovi. Ahenobarbus — Rudobradý, Mědénobradý. Pomocí toho příjmí udělal prý Crassus mezi jinými i ten vtip: „Není divu, že máš bradu měděnou, když máš ústa železná a srdce olověné." (Piderit.)
jsi na něco přišel, co by mělo býti za pravidlo pokládáno. Rekl jsi totiž, že řečníkům třeba míti ohled na osoby, na povahu věci a okolností, aby žert neujímal vážnosti. A toho především Crassus vždycky dbá. Jen že je to pravidlo o vynechávání vtipů, když jich není potřebí. Nám však běží o způsob jich používám, když jich potřebí jest, ku příkladu proti protivníkovi, zvláště když možno obráti si v něm za terč pořádného hlupce, nebo proti pošetilému, strannickému a nesvedomitému svědkovi, je-li patrno, že to posluchači rádi vyslechnou. V celku působí lépe ony vtipy, 230 k nimž nás podráždil protivníkův útok, než jimiž sami napřed útočíme. Jednak se duchapřítomnost silněji v odpovědích uplatňuj e, a pak potřeba odpovídati leží už v lidské přirozenosti. Neboť snad bychom byli dali pokoj, kdybychom nebyli bývali vyzváni. Jako právě Crassus ve zmíněné řeči neudělal skoro vtipu, aby to nebývalo odpovědi na nějaký útok. Ovšem si vedl jeho protivník Domitius s takovým pádným důrazem a vážnou hodnověrností, že se ukázalo výhodnějším námitky jeho spíše jemným vtipem oslabovati, než prudkým útokem yyvraceti."
Tu se ozval Sulpicius: „Jak pak tedy? Dáme si to Hbití, 57 aby nám Caesar, jenž sice palmu humorného nadání přepouští 231 Crassovi, ale sám se tím oborem mnohem více zabývá, odpíral výklad o podstatě žertovného vtipu, o jeho jakosti a původu, zvláště když mu takovou moc a užitečnost přiznává?"
„A co, když dávám za pravdu Antoniovi, že není o vtipu soustavný výklad možný?" namítal Caesar.
Když se Sulpicius neměl k odpovědi, poznamenal Crassus: 232 „Jakoby ty věci, o nichž Antonius již dlouho vykládá, měly nějakou soustava! Sám přece řekl, že tu není, než jisté pozorování věcí majících v řeči účinek. Ovšem kdyby to tak bylo možno a jen tím se lidé stávali výmluvnými, kdo by jím nebyl? Kdo by se tomu snadno, anebo aspoň nějak nemohl naučiti? Dle mého náhledu není soustavná nauka řečnická na to, abychom se z ní učili vymýšleti látku a obsah svých řečí, nýbrž abychom pomocí ní nabývali spolehlivé důvěry, že to, čeho dosahujeme přirozeným nadáním, horlivou pílí a cvikem, je pravé, anebo poznávali nepravé, když nám učení dá k tomu potřebné měřítko. Tudíž tebe, Caesare, i já o to žádám, abys nám — chceš-li — vyložil svůj náhled o pod- 233
144
145
statě žertovného vtipu., aby snad některý oddíl řečnického umění, když už jste tak tomu chtěli, za takového shromáždění a při jednání tak důkladném nebyl opomenut."
,.Poněvadž tedy, Crasse," pravil Caesar „na besedníkovi příspěvek vymáháš, nedopustím, abych ti, kdybych se ze závazku svého vyprostil, poskytl záminku odepříti nám svou řeč. Ačkoli se diví vám často hercům, že se nestydí vystoupiti na jeviště, když se na jejich hru dívá Eoscius; neboť může-li pak někdo udělati jediný pohyb, aby on na něm nenalezl nějaké vady? A tak jest nyní i mně, když mám před Crassem poprvé vykládati o vtipu. Kuře bude učit slepici, jak dí přísloví, a já budu poučovati takového řečníka, jehož výkon ondy vyslechnuv Catulus zvolal: ,,Tém ostatním by patřilo žráti seno!"
234 Crassus: „To tak Catulus jenom žertoval. Sám je přece řečníkem tak jemného vkusu, jakoby božskou ambrosií měl živen býti. Nyní však chceme, Caesare, tvůj výklad, abychom pak zvěděli ostatek rozpravy Antoniovy."
Antonius: „Zbývá mně sice už jen málo, přece si však, utrmácen namáhavou poutí po rozsáhlém předměte svém rád při výkladu Caesarove jako v nějaké vítané hospodě odpočinu."
58 „Však ty mého pohoštění," pravil Caesar, „příliš štědrým nenazveš, neboť tě vystrčím a vyhodím na silnici, jakmile několik soust okusíš.
235 Abych vás však déle nezdržoval, podám zcela krátký výklad svého mínění o podstatě toho našeho předmětu. Stran směšného j c patero otázek: předně, co to je smích, za druhé, jak vzniká, za třetí, náleží-li řečníkovi, aby chtěl vzbuzovati smích, za čtvrté, jakou měrou, a za páté, které jsou druhy směšného. Co se týče otázky první, co je sám smích, jak se vzbuzuje, kde má svůj základ, kterak povstává a tak náhle propuká, že se ho při nejlepší vůli zdržeti nemůžeme, a jak tak najednou boky, ústa, útroby, oči a tvář zachvacuje, to vykládati ponechám na starost Demokritovi. Jednak to k této rozpravě nenáleží, a i kdyby náleželo, nestyděl bych se za neznalost věci, které dobře neznají
23G ani ti, kteří se jí odborně zabývají. Původem a jaksi rodným
krajem101) směšného, — neboť to je další otázka, — jest jistá ošklivost a nestvůrnost. To jedině totiž anebo hlavně budí smích, co vyjadřuje a značí něco ošklivého, ale ne ošklivou formou. A abych přistoupil hned k třetí otázce: vzbuzovati smích je řečníkovi prostředkem zcela náležitým; předně sama veselost získává přízeň tomu, kdo ji vzbudil; za druhé všickni lidé s obdivem vítají bystrý vtip, založený často na jediném slově, zvláště když se jím útok odráží, ale ob čas také, když se jím útočí; dále smích protivníka poráží a zaráží, zlehčuje ho, odstrašuje a umlčuje; vítěznému řečníkovi dává osvědčení, že má uhlazený vkus, vzdělání a vtip; konečně a hlavně náleží řečníkovi proto, že zjemňuje a uvolňuje zasmušilou přísnost, a že věci odporně špinavé, které se žádným pořádným dovozováním nedají snadno vyprati, často pouhým žertem a posměchem v niveč obrací. Jakou měrou smí řečník 237 směšného používati, to je otázka čtvrtá, hodná velmi bedlivého uvážení. Neboť ani veliká, se zločinností spojená špatnost, ani zase veliké neštěstí předmětem smíchu býti nemohou. Na zločince třeba udeřiti mnchem silnější zbraní, než je směšnost, a nešťastným se posmívat! nelze, leda by se příliš roztahován. Zvláště pak třeba šetrně se mí ti k uctivé lásce lidské, abychom neprozřetelně neuráželi těch, kdož jsou nulováni. To jest tedy těch okolností, kdy je třeba umírněnosti v žertech, případ první. Nejsnáze lze užiti 59 posměchu při těch věcech, které nezasluhují ani velikého záští 238 ani nejvčtší soustrasti. Proto jsou   nejširším polem směšného ony vady a neřesti,  které se shledávají na životě lidí takových, kteří nejsou ani oblíbeni, ani nešťastni, ani tak zločinní,   že by snad před hrdelní soud měli vlečeni býti; takové zjevy vtipně tepány jsouce budí smích. Dosti pěknou látku k šprýmům po- 239 skytuje také znetvořenost a tělesné vady; avšak i tu, jako při ostatních předmětech, hlavní otázkou jest: jak dalece? A tu se žádá, nejenom aby se neužívalo vtipů neslaných nemastných, nýbrž též aby se řečník, i když by mu něco nad míru směšného napadlo, varoval dvojího: aby žert j eho nebyl nechutně tatrmanský, nebo příliš šaškářský. Jak se tu co má, snáze seznáme, když přistoupíme k otázce páté, které jsou druhy směšného.
1J1) „Původem a rodnjm krajem" = lat. locus et regio. Locus = zdroj, bydliště, původ; regio = obor, obora, hájemství, panství, domovina.
10
146
240 Jest totiž dvojí druh vtipu: věcný a slovný. Věcný je, když se někdy něco vypráví jako anekdota. Jako jsi ty, Crasse, jednou v řeči proti Memmiovi,10-) když se v Tarracině s Largiem porval o milenku, uvedl, že „snědl Largiovo rámě." Byla to výborně vtipná a přece tebou úplně vymyšlená anekdota, Na konec jsi dodal, že se tehdáž po vší Tarracině všude na zdech objevily napsané písmeny ZLRRRM. Když jsi se tázal, co znamenají, řekl prý ti kýsi starý měšťan, že se to čte tak: „Zde Largovo
241 Eve Rámě Rvavý Memmius." Poznáváte, jak vtipný jeto druh, jak vkusný, řečníkovi příhodný, ať už má příběh zcela pravdivý, k němuž neškodí, sem tam něco přilhati, anebo zcela vymyšlený. Přednost tohoto druhu vtipu záleží v tom, že se daný příběh tak názorně vylíčí, aby se celá povaha člověka, jehož se to týká, celá řeč a tvářnost živě vypodobila tak, že se posluchačům zdá,
242 jakoby se to ted před nimi odbývalo a dálo. Jiný věcný vtip vzniká zpotvořeným nápodobením něčeho. Jako když Crassus (s komickou vznešeností, v posměch uváděje směšný pathos svého protivníka Bruta)103) deklamoval: „Skrze tvůj vysokorodý původ! Skrze vaši vzácnou rochnu!", co jiného mohlo způsobiti smích v shromáždění, než výrazná nápodoba tvářnosti a mluvy? Á když zvolal: „.Skrze tvé sochy!" a vztaženým ramenem účin své mimiky ještě o něco sesílil, tu teprve nastal ohromný smích. Sem také náleží známé Rosciovo přetvařování se syna po starém otci;
„To tobě, řek', můj synu, sázím! Hle ho, mrzouta!"104)
m) C. Memmius, nepřítel šlechty, tribun lidu r. 111, známý ze spisu Sallustiova o válce Jugurthovské. Crassus maje řeč na podporu návrhu Memmiova nepřítele a soka, C. Servilia, uvedl anekdotu tak smyšlenou, aby se kousavá povaha Memmiova vyznačila. —■ Tarracina, město v Latiu. — V latinském textu jsou písmeny L L L M M. Byly napsány na zdech domú jako volební provolání. Tarracinští smyslu rozuměli. Piderit je čte takto: Lege Xaetus ijubens Mento ilíemmium. Crassus jim schválně vymyslil potupný smysl jiný. V našem překlade písmen}- Z L R R R M znamenají dle Crassa: Zde .Largovo Rve ižánrô iřvavý J/emmius, kdežto občanům znamenaly:   Zvolte Laskaví Rodáci Radím Rozšafného Memmia.
103) „Protivníka Bruta" = viz pozn. 97 (II. 223).
104) Starý otec v některé římské komoedii, snad Caecilia Statia, často avému lehkomyslnému synu připomínal, kterak se naň ještě na stará kolena dře. Na to vzpomínaje nezdárný syn posmívá se.
147
Celý tento druh šprýmů jest sám sebou tak směšný, že se ho s nej větší obezřelostí  musí užívati; neboť přehnané pitvoření právě jako oplzlosť zabíhá už do oboru herců mimických. Řečník nechť jen zlehka naznačuje podobu, aby si posluchač více sám domyslil, než vidí; ať osvědčuje ušlechtilý mrav a stud tím. že se uvaruje oškliyých slov a věcí oplzlých. To jsou tedy dva 60 druhy směšných nápadů věcných. Náležejí k humoristickému 2 43 tónu celých řečí, v nichž se líčí lidské povahy a tak zobrazuj í, aby se pomoci nějaké anekdoty v pravé podobě poznávaly, anebo pomocí letmo vsunuté karikatury nějaká znamenitě směšná vada na nich objevovala.
Slovného vtipu směšný účinek vzniká jistým zahrocením 241 významu slova nebo myšlenky. A jako se má řečník při anekdotách a karikatuře varovati vzoru herců mimických, tak se při vtipu slovném co nejpilněji vyhýbati musí nechutným šprýmům. Jaký pak tedy uděláme rozdíl mezi Crassem, Catulem i ostatními, a mezi dobrým vaším známým Graniem a přítelem mým Vargu-lou? Na to jsem věru ani sám ještě nepřišel! Oba totiž mají vtip kousavý, ale nad Grania105) není, kdo by byl kousavější. Rozdíl bude, myslím, předně v tom, že se neuzná za nutné pronést! vtip pokaždé, kdykoli se k tomu možnost nahodí. (Stalo se ku příkladu jednou u soudu, že) předstoupil svědek maličké postavy. „Smím se ho ptáti?" tázal se Filippus. Předseda soudu maje na spěch řekl: „Smíš, ale jen krátce!" Na to Filippus: „Budeš se mnou 24 spokojen, zeptám se jen něco velmi maličkého." Byl to žertovný vtip. Ale mezi soudci seděl L. Aurifex, jenž byl ještě menší postavy, než svědek; všechen smích se obrátil na toho soudce, a tím se celý vtip zvrhl v nechutnou frašku. Vtipy tedy i sebe pěknější, padají-li na nepravou osobu, jsou samy sebou nechutný. Ku 246 příkladu Appius,106) jenž se dělá kousavě vtipným a také jím
í4e) Granius byl veřejný vyvolávač a dražebník, veselý šprýmař na způsob šaška, jehož vtipy i vznešení páni rádi vyslechli a pichlavé narážky rádi promíjeli. — Vargula je muž neznámý. — Slova v závorce uvedená jsou přídavek překladatelův.
lilfi) Appius na tomto místě uvedený jest nejspíše otec pověstného tribuna Clodia, úhlavního nepřítele Ciceronova. Kterýr C. Sextius se mini. není jisto. Římané si před jídlem umývali ruce.   Tou okolností podržuje
10*
148
149
opravdu jest. jenže tuze často upadá v tuto chybu nechutného fraškářství. řekl příteli mému C. Sextiovi. jenž jest jednooký: ..Budu u tebe obědvati, neboť tu vidím jedno místo prázdné." Byl to vtip nechutný, ježto jednak bez příčiny urážel, jednak přece jen něco takového obsahoval, co se hodilo na všecky jednooké. Takové vtipy vypadají, jakoby byly už napřed připraveny, a nepůsobí tolik. Za to bylo výborně vtipné, co dal Sextius a to znenadání za odpověd: „Umyj si napřed ruce a pak jdi k obědu!" 24 7 Rozdíl tedy mezi dobře vtipným řečníkem a pouhým fraskářem vyznačí náležitý ohled na vhodnou dobu, pak slabší kousavost, umírněnost a novota nápadů, pak i to, že co my řečníci vtipně pronášíme jen když mánie proč, ne snad aby se ukázalo, jak jsme vtipni, ale abychom tím dosáhli nějakého prospěchu, tito fraškáři to melou celý den a bez příčiny. Neboť co získal Var-gula, jenž, když jej o volbu se ucházející A. Sempronius, příjmím Moucha, s bratrem svým objal, na otroka svého zvolal: „Hochu, zažeň mouchy!" Hledal úspěch v smíchu, a to podle mého náhledu prachatmý výtěžek duchaplnosti. Musíme tedy moudře a vážně cdměřovati čas, kdy se co pověděti hodí. Kéž bychom o tom nějakou pořádnou nauku měli! Než zde vládne jedině přirozená vloha.
61 Nyní podáme přehledně výklad o druzích toho, co je hlavně
248 směšné. Hlavní rozdělení už máme, že totiž vtipná řeč chová své vtipy někdy v anekdotách, jindy v jednot!ivých slovech, a že se lidé baví nejlépe, když se někdy na ně působí vtipem obojího druhu. Ale to si pamatujte, že ze všech skoro pramenů směšného, co jich koli uvedu, lze také čerpati myšlenky vážné; rozdíl toliko jest v tom, že se vážných myšlenek užívá při věcech ctných a přísně mravných, kdežto žert se hodí při věcech jistou měrou vadných a jaksi ohyzdných. Tak můžeme týmiž slovy otroka hodného pochváliti a nehodného potupiti. Znám je toho druhu starý Neronův vtip107) na zlodějského otroka, on že jest „jediný, jemuž
Sextiova odpověď na zevnějšek zcela slušný ráz. Ale pravý smysl její jest tím říznější: „Tys špinavý chlap!" Touto potupou, řečenou Appiovu otci, mířil Cicero (míní Piderit) vlastně na jeho syna Clodia.
W7) „Xeronúv vtip". C. Claudius Xero porazil s Liviem Salinatorem Hasdrubala r. 206.
doma nic není ani pod pečetí ani pod zámkem", což se říká stejně i o otroku spolehlivém. Zde se však smysl obrací ještě i při týchž slovech. Ale i když toho není a slova se mění, přece stejně zase dvojí smysl, vážný a žertovný, vzniká. Neboť co řekla ku pří- 249 kladu matka Spuriovi Carviliovi,108) když v boji za vlast raněn byv kulhal a z té příčiny na veřejnost vyjiti se ostýchal: „Proč si nevyjdeš, synu Spurie? Každý krok tvůj ti bude připomínkou činů udatných," bylo slovo výtečné a znamenité, kdežto to, co řekl Gíaucia kulhajícímu Calvinovi— „Hlehle! dokud s pány chodil, na nohu jen napadal; ted, co drží s chátrou, paj dá už," — je posměšný šprýrn. A oba výroky přece pocházejí od téhož' znaku kulhá vosti. „Vše u Na vi a unavuje přílišně!"109) řekl s přísnou vážností Scipio. Kdežto na protivníka nelibě páchnoucího zvolal Filippus zdánlivě slovy: „Cítím, jak podpaždí tvého moc mě svírá!" vskutku však vysloviv to posměšně takto: „Cítím, jak pot p a ž d i tvého nos mně svírá!"119
10S) Spurius Carvilius, udatný římský rytíř, r. 228 konsul, znamenité vážnosti v senátě požíval. — Kulhavý CalvinuS držel zprvu se stranou šlechtickou, ale pak ji zradil a přidal se k lidu, lépe ke Cloďiově luze. Proto už „nenapadá na nohu," což je výraz tuze pansky jemný, ale sprostě „pajdá". Vtip originálu jest obsažnější, ale je doslovně nepřeložitelný, jako většina vtipů v Caesarove výkladu. „Ciaudicat" (kulhá) připomíná, vysloveno přesně (přesné výslovnosti dbáti bylo šlechtické), na šlechtického Claudia; vysloveno prostonárodně, zní „clodicat", což připomíná Clodia, tribuna lidu. Ten, chtěje nabyti moci, vzdal se rodného jména Claudius a stal se plebejským Clodiem.
109) M. Naevius, tribun lidu, se odvážil žalovati P. Scipiona Afrického, že se dal od krále Antiocha podplatiti. Scipio krátce a rázně žalobu odmítl nazvav při tom Naevia „nerudou" (nebulo). Význam slova toho jest opakem významu ..Naevius", což poukazuje na „bodrého, snaživého'". Proto se má prý čisti „Xavius" (navus, gnavus, kdežto nebulo = ignavus). Vtip tedy Scipionuv zněl vlastně: „Ten Snaživec je pravá Neruda". To se do prekladu nehodilo, neboť tam běží o vzorec vtipu vznikajícího z podobného znění slov hláskově změněných, a tomu náš překlad (u Xavia — unavuje) celkem hoví. Na historickém smyslu méně záleží.
110) Filippus pravil doslovně: „Cítím, že jsem tebou obklíčen"; ale circumveniri vyslovil prý tak, že to znělo hircurn veniri t. j. „Cítím, že jsem kozlovinou obklíčen". Kozlovina znamenala Římanům podpažní zápach. „Podpaždí tvého moc" = síla tvého ramene.
250
251
150
Obojí vtip tu záleží v podobném znění slov jen hláskově změněných.
Vtipy založené na dvojsmyslu se pokládají za nej důvtipnější, ale neužívá se jich jen v žertu, nýbrž často též v tónu vážném. Když se Aíricanus starší chtěl při hostině ověnčiti a věnec se mu několikráte roztrhl, pravil mu P. Licinius Varus: „Nediv se, že se ti nechce vejiti, hlava jest příliš veliká!" byl to vtip pro chválu a čest. Téhož druhu jest vtip: „Má už dost málo vlasů, aby mluvil málo."m) Než zkrátka: není žertu, aby se z něho nedala rovněž vyvodit! vážná a obsažná pravda.
I to je povšímnutíhoclno, že není všecko směšné už i vtipné. Neboť co je směšnějšího nad šaška? Ten však budí smích pouhým už pohledem a vzezřením, pitvořením a hlasem, a vůbec vší svou postavou. Dejme tomu, že je to vtipné, ale to jen tak, že se to nehodí řečníkovi, nýbrž jen šaškovi.
Proto se nám tento první druh směšného, mrzoutství, po-věrečnost, podezřívavost, vychloubačství a hloupost nehodí. Zde budí smích sám ráz těch povah; lidi takových povah stiháme 252 bičem satiry, ale sami jich nepředstavujeme. Druhý druh vzniká nápodobou (pitvořením) a jest velmi účinný, ale my ho smíme užívati, ač-li ho vůbec užívati chceme, jen pokradmo a mimochodem, sic jinak není pranic slušný. Třetí druh, kroucení úst a lícních svalů, nás není hoden. Čtvrtý, oplzlé vtipy, se nehodí nejen na veřejnost, ale ani clo besed ušlechtilých mužů. Když toho tedy z oboru řečnického tolik vyloučíme, zbudou, jak jsem to už prvé rozdělil, vtipy věcné a slovné. To, co účinné jádro po-držuje, ať pověděno jakýmikoli slovy, jest vtip věcný; to, co změnou slov pozbývá hrotu, je vtip slovný.
62
m) V orig. doslovné: „Jest dosti holohlavý, že mluví málo". Tento vtip překládá Piderit: „Öde genug ist das Haupt, es redet ja doch zu wenig." Toho smyslu vtip naprosto nemá, nýbrž naopak. „Prázdná hlava" je výraz posměšný a Cicero míní vtip vážný a pochvalný. Vtip Varův jest Ciceronovi „laudabile et honestum" a následující je „ex eodem genere", tedv rovněž laudabile et honestum. Calvus zde znamená starou, moudrou hlavu, která nemiluje mnoho řeci. Smysl vtipu tedy jest: Že mluví málo, je tím, že už stářím zmoudřel. Filosofická hlava nemluví, prázdná hlava se stále ozvvá.
151
254
63
Dvoj smysl působí velmi ostře a dává vtip slovný, nikoli 253 věcný. Ale mnoho smíchu nepůsobí, spíše dochází pochvaly jako pěkná a ušlechtilá hříčka. Takový je vtip o Titiovi.11-) Náruživě rád hrál v míč a také byl v domnění, že v noci ulamuje posvátným sochám údy. Když se j ednou spoluhráči po něm sháněli, kde je, omluvil ho Vespa Terentius, že prý „zlámal ruku." [ ] V tom druhu, chcete-li věděti, tak řečený vtipkář nejvíce vyniká. Ale jiné druhy působí více smíchu. Dvojsmysl se líbí sám sebou a sice, jak jsem řekl, co nejvíce. Neboť se to pokládá za znak duchaplnosti uměti užívati slova v jiném smyslu, než jak mu ostatní rozumějí. Ale budí více obdiv než smích, ač-li si někdy nezaskočí do jiného druhu žertu.
T v druhv zběžně projdu. Nejznámější druh směšného víte že je, když se něco jiného řekne, než co očekáváme. Tu nárn 255 samým vlastní omyl bývá k smíchu. TJěin se sesiluje, přidá-li se ještě dvojsmysl. Tak vystupuje u No via113) osoba, která vypadá jako plna soustrasti, když vidí, jak vedou odsouzeného dlužníka, i ptá se věřitele:
„Zač ti přiřčen?'' — „Za sto zlatých." — Kdyby na to byl odpověděl pouze: „Nech si ho!", byl by to. pouze onen diuh směšného, jenž působí neočekávaností; ale on k tomu dodal ještě:
„Nic nepřidám! Nech si ho!" a připojením toho dvojsmyslu udělal, myslím, vtip velmi podařený. Ten druh je ještě půvabnější, když v hádce chytí někdo protivníka za slovo a udělá z něho zbraň, kterou po protivníkovi, jako Catulus po Pilippovi, mrští. Dvoj smyslnost však má více odstínů 256
113) Sextus Titius, bouřlivý tribun lidu. Viz. pozn. 73. — Po slovech ..zlámal ruku" následují v originále dva vtipy smyslu neznámého; vtip Afrikánův, jenž se čte u Lucilia: „Co Decius? Oříšek-li nabodnouti chceš?" pravil; a vtip Crassova přítele Grania:   „Nestojí ani za haléř."
113) G. Xovius, římský básník atellanú. kolem r. 90 př. Kr. Otázkou ..Zač ti přiřčen?" (rozumí se na soudě; za starších dob dlužník, nemohl-li zaplatit, propadal i svou osobou věřiteli v majetek:) vzbudil len ..soucitný" člověk očekávání, že chce dlužníka vyplatit. Slovy „Nech si ho!" očekávání to zklamal a dvojsmyslným přídavkem „Nic nepřidám" (= ani slova víc! ani zlatý víc!) ukázal bezcitnou ziskuchtivost, čímž překvapení zdvojnásobil.
152
153
257
64
a jest o tom nauka velmi zevrubná, tudíž jest potřebí slova velmi pozorně lapati, abychom se uvarovali vtipů studených, takových totiž, které jsou tuze zdaleka přivlečeny; než i tak dá se přece velmi mnoho vtipně pronésti.
Jiný druh vtipu, u Reků nazvaný paronomasie (přejmenování), záleží v malé pozměně slova ku př. Kanibal — Kanibal,114) nebo jako Cáto když mu kdosi na vyzvání „Jděme se v y procházet!" řekl: „Nač říkat vy —V, odsekl: „Na mou pravdu, nač říkat m y?", anebo jako zase jinému pověděl: „Když ty jak po předku tak po zadku nestydatý jsi!"115)
Také výklad jména působí vtipně, když se žert udělá z toho, prož se někdo tak a tak jmenuje. Jako jsem já ondyno řekl, že jako Neoptolemus získal své jméno u Troje, tak Nummius (Penízek) rozdíleč peněz na poli Martově."
Všecky tyto vtipy jsou jen slovní hříčky. Často se dá i celý verš vtipně clo řeči vložiti, bud doslovně nebo s malou změnou, anebo kousek verše. Tak zvolal rozhněvaný Scaurus116) verši Statiovými — dle mínění některých pochází prý odtud, Crasse, tvůj zákon o právu občanském —:
„St! Už mlčte! Nač ten křik? Lid bez matek a bez otců, Tolik přece troufalý? Pryč s touto vaší zpupností!"
V případě Coeliové117) to mělo na soudní jednání dokonce i příznivý
ni) y originále je „Nobiliorern Mobiliorom". Nobilis = vznešený, mobilis = vrtkavý. Zrněnou písmene nastala změna obsahu a to z lepšího v horší, asi jako „statný—matný". M. Fulvius Xobilior, římský konsul. se přidal r. 125. k straně Grakchově a zahynul.
115) Catonovo starobylé „vyprocházet" (deambulatum) znělo modernímu Mladoríinanu příliš nevkusně, dovolil si tedy Catona upozorniti, že neměl říkali „vy" (— procházet). Přísný Cato rozmrzen proměnil ,,vy" v „my", éímž dal na jevo, že se už jeho společnosti zříká.
llS) Scaurus I. 214. Viz pozn. 46. — Národové italští toužili po římském občanství a mnozí Italikové se za občany římské vydávali. Kon-suiové Crassus a Scaevola vydali zákon (lex Licinia Mucia), že se má každý vrátit k občanství svému domácímu. To způsobilo nevoli a přispělo k vzniku spojenecké války.
1I7) Coelius (Caelius) Caldus, tribun lidu r. 107, později konsul, muž strany Mariovy (I. 117). M. Duronius žaloval M. Antonia pro úplatky při volbě na censora. Za svědka vedl také C. Coelia a ten vypovídal o sobé,
účinek, co jsi, Antonie po svědecké výpovědi jeho, že peníze na volbu vynaložil, povýšeným tónem, an svědek odcházel, k synovi jeho velmi rozmařilému pronesl veršem:
„Vidíš, jak's otce o třicet min ošidil?"
Sem spadají také přísloví a pořekadla. Jako řekl Scipio, když se jistý Oslík (Asellus) vychloubal, že za dobu své vojenské službv vykonal pochody všemi provinciemi: „„Oslíka hoň celým světem" —u8) a tak dále. Tudíž i tato přísloví, poněvadž změnou slov pozbývají vtipného smyslu, nejsou vtipy věcnými, nýbrž slovnými.
Na slově se zakládá také ten velmi vtipný druh, když se někdo staví, jakoby věc chápal doslovně a ne dle smyslu. Na tom jedině druhu se zakládá celý Poručník, stará mimická hra velmi rozmarná. Avšak mimieké hry nechrne stranou. Chci toliko tento druh směšného nějakým názorným a známým příkladem objasniti. Toho druhu byl onen vtip, jejž jsi ondyno ty, Crasse, učinil, když se tebe kdosi otázal, nebude-li tě obtěžovat, když k tobě hezky z rána přijde. „Doufám," řekl jsi, „najisto, že mne nebudeš obtěžovat." — „Dáš se tedy vzbudit?" ptal se ten člověk. Na to jemu ty: „Určitě jsem řekl, že mne obtěžovat nebudeš!"119) Téhož druhu je stará anekdota o Scipionovi Malu-ginském, jenž prý, maje z volební své setniny hlásiti výsledek volby Manlia Acidina, na hlasatelovo vyzvání „Podej zprávu o I.. Manliovi!" zvolal: „L. Manlius jest myslím ctný muž a výborný občan.1-0)" Směšná jest také odpověd, kterou dal Nasica censorovi Catonovi na otázku: „Pověz jak se sluší a patří, zda ženu máš?" — „Nemám jak se patří,"1-'1) — Takové věci jsou
žo také přispěl penězi na volbu Antoniovu. Antonius si ihned domyslil, že peníze ty na otci vymámil syn jakoby pro Antonia, ale zatím pro sebe. Verš svůj nápodobil Antonius dle Planta.
1I9) Muži tomu dával Crassus jemný pokyn, aby nepřicházel.
ll8) Celé přísloví zní: Oslíka hoň celým světem, koinoň z něho nebude. Agas asellum, cursum non docebitur.
1!0) Měl říci: V mé setnině bylo tolik a tolik hlasů pro Manlia.
M1) K. censorskému úřadu patřilo míti v evidenci, kdo je ženat a kdo zůstal svoboden. Neženatí mužové platili daň. Volali tedy censoři dospělé
258
259
154
mdlé a vtipně působí jen tehdy, bylo-li něco jiného očekáváno. Neboť přirozeně nás, jak už jsem prve řekl, omy) náš baví. Smějeme se, když jsme jaksi v očekávání svém zklamáni.
65 Slovné jsou též ony vtipy, které pocházejí z přejinačení 261 smyslu řeči (jinotaj, allegorie), neb z přenůšky smyslu jediného slova (metafora, metonymie), anebo z opačného mluvení (ironie). Tak ondyno Pinarius Rusca,122) když navrhoval zákon o stáří a protivník návrhu M. Servilius se ho otázal: Rci mi, Marku Pinarie, budeš mi také spílati, jako jiným, budu-li tvému návrhu na odpor?" odpověděl allegoricky: „Jak zaseješ, tak budeš 202 kliditi." V přeneseném smyslu slova (metaforicky) mluvil starší Scipio, když Korinťanům slibujícím, že mu postaví sochu mezi sochami jiných vojevůdců, odpověděl: „Nejsem přítelem velikého kamarádství."13) Opačného (ironického) mluvem příklad je ten: Crassus před soudcem Perpernou obhajoval Aculeona proti Gratidianovi; tomu na pomoc vystoupil L. Aelius Lamia, mrzák, jak víte, a skákal Crassovi cdporným způsobem do řeči. I zvolal Crassus: „Poslyšme hezoučkého chlapečka!" Když se strhl smích, Lamia odpověděl: „Krásnou postavu jsem nemohl sám sobě dáti, ale ducha mohl vzdělati!" Na to Crassus: „Poslyšme tedy duchaplného řečníka!" Strhl se smích ještě hlučnější.
Také slova vyjádřená protikladem přispívají velice k výzdobě řeči jak vážné, tak žertovné, neboť jsem už dříve řekl, že je povaha žertu sice jiná, než mluvení vážného, ale látka obou 2(53 stejná. Bývá to často i vtipné. Ku příkladu: Servius Galba, maje navrhnouti tribunovi lidu Scriboniovi Libonovi soudce.' vvbíral
občany k výslechu. Stálá přísežní formulo otázky zněla: „Pověz na své dobré svědomí, máš-li ženu?" Latinská formule „ex tni animi sententia" má však ještě druhý smysl: „Pověz, máš-li ženu dlo přání srdce svého?" lasica se žertem chytil tohoto druhého smyslu a odpověděl, žo nemá, protože se mu žena nelíbila. Ale úřední smysl odpovědi byl, že vůbec ženy nemá. Catonovi se žert nelíbil a Nasieu ihned potrestal,
lsä) Pinarius Rusca snad obnovil zákon (lex Villia annalis) ustanovující, v jakém stáří se kdo smí o úřad ucházeti.
•*») Scipinova odpověď (Displicent mihi turmales = Nelíbí se mi družiny) má smysl několikerý: Nelíbí se mi skupiny soch jízdeckých; ne.-líbí se mi stati v davu jiných; nelíbí se mi spolky s vámi míti.
66 264
155
si samé přátele;114) tu Libo zvolal: „Kdypak se konečně, Galbo, dostaneš ven z.té své přátelské hodovny?" — „Až ty se dostaneš ven z cizí ložnice!" odsekl Galba. Od toho se neliší příliš vtip, jejž pronesl Glaucia proti Metellovi: „V Tiburtu máš dvorec, ale chlév na Palatiu."125)
Tím jsem dokončil myslím výklad o vtipech slovných. ' Věcných jest více a jsou účinnější. Z meh jest vypravování (anekdota), věc celkem nesnadná, neboť se tu musí spojovati názorné vylíčení děje jako pravdě podobného, což jest úkolem útvaru výpravného, s něčím skutečně úhonným, což jest podstatou žertu. Příkladem toho, abych to krátce odbyl, buď dříve již uvedená anekdota, Crassova o Memmiovi. Sem připočtěme také bajky.
Také z dějepisu se dá něco upotřebiti. Jako když Sextus 265 Titius116) o sobě řekl, že jeKassandrou, zvolal Antonius: „Tu bych mohl mnoho tvých Aiantů Oileovců jmenovati."
Jiné vtipy se čerpají z podobnosti, což dává bud přirovnání nebo podobiznu. Příklad přirovnání (obdoby č. analogie) je ten: Gallus jednou svědčil proti Pisonovi a uvedl, že praefektovi Magiovi dal ohromnou summu peněz. Scaurus to vyvracel Magiovou chudobou. Tu zvolal Gallus: „Mýlíš se, Scaure! Vždyť já netvrdím, že to Magius zachoval, nýbrž že to jako chudas, když ořechy sbírá, v břiše odnesl." Jiný příklad pověděl starý M. Cicero,127) otec přítele našeho, muže výborného, když řekl: „Naši
ui) Žalovaný měl právo vybratí si z porotců jistý počet soudců a navrhnouti je protivníkovi svému k schválení.
MS) Q. Oaecilius Metellus, příjmím Xumidicus, z vojevůdců proti Jusurthovi, mocná opora šlechty, od demokratů nenáviděný, proto až i do vyhnanství odsouzen. Syn jeho Pius (viz 11. 167. pozn. 86). C. Servilius Glaucia se spojil s buričským Saturninem proti Metellovi a šlechtě a s ním i zhynul. Smysl jeho vtipu jest: „Shromáždil jsi do svého domu na Pa-latinu své slepé přívržence jako dobytek do chléva, jenž přece na Palatium nepatří."
126) Sextus Titius II. 48 pozn. 73. Kassandra byla trojská věštkyně, jejíž věštbám krajané nevěřili. Aias Oileovec jí po dobytí Troje učinil násilí. Sextus Titius se dělal Kassandrou tím, že varovného jeho hlasu nikdo nechce slyšeti. Antonius jeho tragické pathos schladil připomínkou na neřesti, jimiž se jako muž ponížil.
1-7) „Starý M. Cicero" je řečníkův děd. Jeho vtip jest výrazem staro-
156
157
2.6
lidé jsou podobni syrským otrokům: čím kdo umí lépe řecky, 266 tím je větší ničema." Velice působivý na smích jsou také podobizny (karikatury), které se vztahují větším dílem na nějakou zrůdnost, nebo tělesnou vadu s poukazem na něco ještě ohyzdnějšího. Toho druhu byl můj vtip na Helvia Manciu.1 s) „Však ti ukážu, jak vypadáš!" řekl jsem. A on: „Ukaž tedy!" I ukázal jsem prstem na postavu keltského bojovníka, namalovanou na cimberském štítě Mariově u Nových krámů, hrozně zkroucenou, s vyplazeným jazykem a vpadlýma tvářema. Vše se dalo do smíchu, neboť nic nemohlo býti Manciovi podobnějšího. Anebo když jsem na Tita Pinaria, jenž křivil při řeči spodní čelist, zvolal: „Napřed rozlouskni ten ořech a pak mluv, máš-li co!"
Též výborně působí, když se něco k víře nepodobně zmenšuje nebo zveličuje, jako když jsi ty, Crasse, v řeči k lidu řekl. Memmius že si sám připadá tak velikým, že jda na fórum před vítězným obloukem Fabiovým hlavu shýbá. Toho druhu je také vtip, jehož prý užil Scipio u Numantie v hádce s C. Metellem:1'29) „Kdyby matka tvá byla porodila ještě syna pátého, bývala by porodila už hotového osla."
Důmyslný vtip dává také nápověd, když se nějakou maličkostí, častopouhým slovem něco nejasného a skrytého objasňuje. Jako když P. Comelius, člověk, jak se za to mělo, lakotný a lupičský, ale jinak statečný a schopný vojevůdce, C. Fabriciovi děkoval za to, že jej, ač politický protivník, za konsula volil, k tomu ještě v době války tak veliké a obtížné, a Fabricius mu odvětil: „Nemáš mně co děkovati; neb jsem raději chtěl býti vykraden, než prodán."130) Nebo když Africanus Asellovi na výčitky pro nešťastné úřední období odvětil: „Nediv se, že bvlo
26S
římské nechuti k modernímu pachtění po řecké modě, která Rím kazila. — „Příteli našeho" t. j. řečníkova otce.
r-3) Helvius Maneia, muž neznámy.
m) C. Caecilius Metellus, příjmením Caprarius, byl čtvrtý syn Me-tella Macedonského.
130) t. j. měl jsem na vybranou jen dvojí: buďto tě voliti za konsula a dáti se pak, až zvítězíš v boji, od tebe obrati, nebo nevoliti a upadnouti vítězstvím nepřítele do otroctví.
tak nešťastné, vždyť ty jsi za toho období znova ke cti přišel."131) (Jest takové domnění, jakoby Mummius byl obec kletbou stihl za to, že Asella bezectnosti zbaviti dovolila.)
Jemný vtip dává také přetvářka (ironie), když se něco jiného 67 mluví, než myslí, nikoli v onom způsobu, o němž jsem prve 2C& mluvil, když se opačně mluví, jako k Lamiovi Crassus, nýbrž když po celou řeč s vážnou tváří žertuješ, ač jinak myslíš, než mluvíš.  Jako  náš   Scaevola  Septumulejovi Ana~nijskému,13-) jenž si dal za hlavu C. Graccha stejnou váhu zlata cdvážiti, na jeho žádost, aby ho vzal do Asie za praefekta, odpověděl; ..Čeho si to žádáš, nesmyslníce? Tolik je špatných (u nás) občanů, že tě mohu ujistiti, zůstaiieš-li v Římě, že si za málo let k hrozným penězům pomůžeš." Fannius ve svých letopisech vypravuje, že prý 270 v tomto druhu výborně vynikal Africanus zvaný Aemilianus, a nazývá ho po řecku iionikem; ale dle svědectví lepších znalců byl to tuším Sokrates, jenž v ironické přetvářce jemným vtipem nade všecky vynikl. Jest to druh velmi uhlazený a vážně vtipný, a hodí se slohu řečnickému i besedám vzdělané společnosti. A 271 vlastně všeliký ten humorný vtip, o němž rozprávím, jest výborným kořením nejen veřejných řečnických výkonů, nýbrž i všeli-likých rozprávek. Neboť jako C. Publilius, jak psáno jest u Ca-tona, jenž mnoho takových věcí, z nichž já pro příklad některé uvedu,   zaznamenal,  velmi tuším pěkně říkával o P. Muru-
íSl) Doslovný překlad: „Nediv se, vždyť ten, co tě z nejnižší třídy občanské vybavil, při skončení úřadu smírnou oběť přinesl." L. Mummius, příjmím Achaicus, ježto roku 146 dobyl Korinthu, byl r. 142 censorem. Druhým censorem byl mladší Scipio; ten zařadil Asella do nejnižší třídy občanské. Mummius tomu odporoval a zrušil to. Tím vzal na sebe zodpovědnost za to censorské období. Asellus vytýkal Scipionovi, že chybou při očistném obřadu (Scipio prý se modlil, aby bozi římský stát bez pohromy zachovali, místo aby ho zvelebili a rozmnožili) zavinil nehody toho období. Scipio praví, že to bylo vinou Mummiovou a vlastně jeho, Asel-lovou.
13J) Septumuleius Anagninský býval přítelem C. Grakcha. Když však diktátor L. Opimins Grakcha zničil slíbiv dříve tolik zlata za hlavu jeho, kolik váží, sel Septumuleius, vyhledal Grakchovu mrtvolu, v davu pobitých ležící, uťal jí hlavu a nesl ji nabodnutou na kůl do města. Pak prý do ní nalil olova a přinesl ji Opimiovi, aby mu vyplatil slíbené zlato.
272
miovi, že je to muž hodící se v každou dobu, tak jest tomu i zde: není doby v životě, aby v ní jemný vtip nenalezl příslušného upotřebení.
Než k věci! Příbuzný této ironii jest vtip, jenž vzniká, když se něco nepěkného pěkně pojmenuje. Tak dal Africanus setníkovi, když mu jsa censorem snížil třídu za to, že nebyl účasten bitvy za velitelství Paulova, a setník se mu omlouval, že musil v táboře zůstati na stráži, a znáti chtěl důvod, proč je trestán, 273 za odpověd toto: „Nemám rád lidí příliš opatrných." Dobrý vtip také vzniká, když se něčí řeč v jiném smyslu pochopí, než chce mluvčí, jako to učinil Fabius Maximus Liviovi Saknatoru, Když totiž Livius vzdal nepříteli Tarent, ale hrad zachránil a s něho mnoho skvělých výpadů podnikl, a Maximus po několika letech Tarentu opět dobyl, žádal ho Livius. aby toho byl pa-mětliv, že jeho přičiněním Tarentu opět dobyl. I odpověděl Maximus: „Proč bych nebyl pamětliv? Nikdy bych ho nebyl znova dobyl, kdydjys ho ty nebyl pozbyl."
Také vtipy zakládající se na nesmyslu a tím právě často směšné a šaškům náramně vhodné, hodí se za jistých okolností i nám. Jako:
274
nebo:
„Toho pitomce!
Když jmění začal mít, tu smrti se mu chce!"
nebo:
(58
„Cím jest ti tato ženská? — Ženou —! Podobna ti, ať mne vezme das!"133)
„Dokud v lázních dlel, tu nikdá neumřel!"
Jest to druh trochu přisprostlý a jak pravím šaškovný, ale dochází nezřídka dobrého upotřebení i u nás řečníků, když ku příkladu člověk ne hloupý jaksi z hlouposti něco vtipně propoví, jako když tobě, Antonie, Mancia, uslyšev, že jsi po dosažení úřadu censorského od M. Duronia žalován pro nesprávné ucházení se o úřad, řek!: „Konečně budeš moci udělati něco ve svém vlastním
m) Roztržitý censor myslí, že tázaný řekl „sestrou"
zájmu."134) Velice se takové vtipy zamlouvají a vůbec vše, 275 co se od lidí moudrých na oko nevinně propoví nesmyslného a spolu vtipného. Sem také náleží, když se někdo staví, jakoby nerozuměl, čemu rozumí zcela dobře. Tak Pontidius na otázku: „Za jakého pokládáš člověka, jenž byl postižen při cizoložství?" odpověděl: „Za loudavého." Nebo jako jsem já odpověděl při odvodu vojska Metellovi, když mne pro krátkozrakost nechtěl omluviti a ptal se: „Pranic tedy nevidíš?" — „I ovšem!" řku, „od brány 270 Esquilinské už tvou villu vidím."135) Také vtip Nasicův je toho druhu. Přišel kdysi navštívit básníka Ennia, a když se u dveří po něm ptal, služka řekla: „Není doma." Nasica však poznal, že to řekla z pánova nařízení a pán že je uvnitř. Za několik málo dní přišel Ennius k Nasicovi. Když se u dveří po něm ptal, zvolal Nasica: „Nejsem doma!" Na to Ennius: „Jakže?" vece, „Což tebe nepoznávám po hlase?" Tu pravil Nasica: „Styd se! Já, když jsem se po tobě ptal, tvé služce jsem uvěřil, že doma nejsi, a ty nechceš uvěřit ani nmě samému?"
Pěkný vtip vzniká také tím, když někdo ránu utrží touž 277 zbraní, kterou sám dorážel. Tak když se konsulár Q. Opimius, jenž v mládí býval zkýralcem, otázal Egilia, člověka žertovné povahy, jejž pokládali za velmi zženštilého, ač nebyl: „Nu jakž, moje Egilie? Kdy přijdeš ke mně se svým kuželem a prádlem?" odpověděl Egilíus: „Nemám věru odvahy; neboť mne matka do vykřičených domů nechce dovolit."
Dobře také působí výrok, v němž se pod vážnou slupkou 69 dá tušiti skryté jádro směšnosti. Toho druhu vtip učinil jistý 278 Sikul. Když si mu přítel stěžoval, že se mu na fíkovém stromě oběsila žena, pravil: „Bud tak dobrý, dej mi z toho stromu trochu sazenic." Něco podobného pověděl Catuius jistému chatrnému řečníkovi. Ten měl kdysi řeč, jejímž závěrem myslil že silný soucit vzbudil. I otázal se, usednuv potom vedle Catula, zdali dle
13J) Zdánlivý smysl: Dosud jsi věnoval své síly jiným, teď můžeš trochu sobě se věnovati. Pravý smysl: Dosud se vedlo zle jiným a tys jim pomáhal pro i proti; ale teď došlo konečně na tebe; uvidíme, jak si pomůžeš!
135) Metellovi, viz pozn. 125 (II. 263). „Vidím'' = tak neobyčejné veliká byla Metellova villa.
160
161
!
279
280
jeho mínění soustrast vzbudil. „Ach, převelikou!" pravil Ca-tulus; „neboť není trvám nikdo srdce tak tvrdého, aby mu tvá řeč nebyla k pláči."
Velice se mně opravdu také líbí, když někdo něco hněvivého a mrzoutského propoví, ač není mrzout povahou; neboť jinak nebudí smíchu vtip, ale sama povaha. Toho druhu myslím velmi dobrý vtip je u Novia:
...Nač ten, otče, pláč?" — ,,C'i mám snad zpívat? vždyť jsem odsouzen!" Tomu druhu jaksi protilehlým jest vtip, když se někdo dělá trpělivým a klidným. Catona jednou uhodil člověk nesoucí truhlu a pak zvolal: „Pozor!" — „Což pak neseš", pravil mu Cato, „ještě něco jiného, než truhlu?"
Vtipem muze bytí také pokárání hlouposti. Tak pravil jistý Sikul, když mu praetor Scipio dával za obhájce svého přítele, člověka sice vzácného rcdu, ale přihlouplého: „Prosím tě, praetore, toho člověka, dej za obhájce mému protivníkovi, pak už mně nemusíš dáva ti žádného."
Působivý vtip také vzniká, když se něco z vlastního do-myshi vysvětluje zcela jinak, než jak tomu jest, ale bystře a případně. Ku příkladu: Scaurus136) se ucházel s Butikem o kon-sulát; ačkoli sám byl zvolen, kdežto Eutilius utrpěl porážku, žaloval ho přece Scaurus pro úplatky při volbách a ukazoval v účtech Butiliových na záznam udělaný písmenami NVPR tvrdě, že to znamená: Na, ř?čet Publia Putilia. Eutilius však vysvětloval,, že to značí: Vezapravený Tjčet Předešlého Poku. C. Canius, rytíř římský, jenž Butilia háji], zvolal: „Není tak ani tak, písmeny znamenají něco jiného!" — „A co? tázal se Scaurus. „,Arepřítel í/plácel, Pokutován Putilius", zvolal Canius. 70 Smích také způsobuje protimluv čili zdánlivá neshoda výrazův, 281 jako: „Co schází tomu člověku mimo statky hmotné a duševní?"137)
Scaurus (í. 214), viz pozn. 46. a 116. Rutilius Rufus viz pozn. 53. „Vyplaceno na účet P. Rutilia" t. j. voličům na úplatek. „Pokutován Rutilius-' t. j. Scaurus se úplatkem dostal na konsulát a poražený Rutilius to odnese.
lW) Smysl: Človek ten má všecko, jenom nemá statků hmotných a duševních. .Nemá tedy nic.
Pěkně se též vyjímá přátelská výtka někomu, jako že se mýlí. Tak vyčítal Granius Albiovi, proč prý se tolik raduje z toho, že byl Scaevola žaloby sproštěn, když přece bylo právě na základě jeho, totiž Albiových účetních knih, něco proti Scaevolovi od Albucia dokázáno, a nechápe, že rozsudek zní proti správnosti jeho účetních knih.138)
Tomu podobné jest přátelské napomenutí při udílení rady. 282 Tak radil Granius špatnému obhájci, jenž se při obhajovací řeči ukřičel, aby přijda domů pil studenou medovinu. ,,AIe to pak přijdu o hlas docela!" zvolal obhájce. „Lépe," pravil Granius, „abys ty ztratil hlas, než aby tvůj klient ztratil při."
Pěkný je také vtip, když se něco propoví, co na někoho 283 výborně padá. Ku příkladu: Scaurus, jenž na sebe uvalil nemalou nevoli tím, že si přivlastnil jmění bohatého Frygiona Pompeia, jenž umřel bez závěti, seděl v zastoupení Bestiovy pře u soudu. Právě šel nějaký- pohřeb. I zvolal Bestiův žalobník C. Memmius: „Hled, Scaure! Tam pospíchají k hrobu s nějakým nebožtíkem! Snad b^ys se mohl ujmouti dědictví!"
Nade všecko to směšně působí, když se něco propoví zcela 284 neočekávaného. Toho je příkladů nekonečně mnoho. Stalo se, že bylo v senátě jednáno o obecních pozemcích a o zákoně Thoriově;139) bylo mnoho žalob na Lucilia, že se jeho dobytek pase na obecních pozemcích, tak že byl Lucilius tím už velice v úzkých. „Mýlíte se!" zvolal Appius starší, což vypadalo, jakoby se chtěl Lucilia zastati. „Ten dobytek není Luciliův! Ten dobytek není patrně ničí, neboť se pase, kde se mu libí." Dobře se mi také líbí 285 výrok onoho Scipiona, jenž ubil Tiberia Graccha. Když mu M.
138) Granius (II. 244) viz pozn. 103, šprýmař a šašek. Albius, přítel Scaevolúv. jinak neznámý. Každý Říman byl povinen o svém jmění vésti účetní knihy. Aibucius dokazoval na základě Albiových knih žalobu proti Scaevolovi, ale Scaevola byl uznán nevinným; nabyly tedy AJbiovy účetní knihy v pořádku, proto se neměl z vítězství Scaevolova proč radovati.
13S) „Zákon Thoriův". Spurius Thorius, tribun lidu, navrhl zákon, jímž se obmezovalo používání obecních pastvin. Každý občan směl jen jistý počet dobytka na pastviny ty bezplatně honiti. Dobytek nemající pána propadal obci. Proto Lucilius tím zastáním Appiovým přišel z bláta do louže.
11
I
162
163
Flaccus, napřed spoustou nadávek jej zasypav, navrhoval za soudce P. Mucia, pravil: „Odmítám ho! Nepříznivec jest!" Když se ozval v senátě nespokojený mrukot, „Ach," zvolal, „otcové shromáždění! Neodmítám ho, že by byl nepříznivcem mým, nýbrž nás všech." Avšak nepřekonatelně vtipné bylo, co provedl náš Crassus. Když jistý Silus proti Pisonovi140) svědčil udávaje, že prý cd kohosi cosi zlého na Pisona slyšel, pravil mu Crassus. obhájce Pisonův: „Možná, Sile, že to ten člověk řekl jenom v zlosti." Silus přisvědčil. „Také možná, žes mu dobře nerozuměl!" I na to Silus celou hlavou přisvědčil, aby Crassovi vyhověl. „A také možná," zvolal Crassus, „žes vůbec nikdy nic podobného ani neslyšel! " Ten obrat nenadálý překvapil tak, že se ubohý svědek stal terčem všeobecného posměchu. Příkladů takových vtipů je u Novia plno. Tak jest vůbec znám jeho vtip:
„Mudřec, v mrazu jektáš sám!" a mnoho jiných.
71        Často se vtip děje tím, že to, čím protivník tobě utrhá, pře-
286 necháváš jemu samému. Tak C. Laelius, když mu nějaký člověk chatrného původu vytýkal, že není hoden svých předků, odpověděl: „Za to věru jsi ty hoden svých!"
Někdy se vtipy pronášejí ve formě obecných průpovědí. Tak M. Cincius, když tenkrát podal návrh zákona proti darům a vý'služ-kám, a vystoupil C. Cento s otázkou naň dosti potupnou: „S čím to. přicházíš, přítelíčku?" dal za odpověd: „Abys, přítelíčku, koupil, když chceš užívati!"
287 Často se také vtipem pronášejí nemožná přání. Tak M. Lepidus, zatím co se ostatní druhové na rejdišti cvičili, do trávníku se uloživ zvolal: „Tohle bych chtěl, aby znamenalo se trmácet!"
Vtipně také působí, když se tázajícím a vyzvídajícím za odpověď dá lhostejně něco, po čem se neptají. Tak censor Lepidus, když Antistia Pyržského vyloučil z jezdeckého řádu, a přátelé Antistiovi hlasitě žehrali a se tázali, co tedy odpoví svému otci na dotaz, proč byl vyloučen, když je přece tak výborný polní
m) Není známo určitě, který Piso se tu míní.
hospodář, spořivý, skromný a pořádný, odpověděl: „Ze já z toho všeho ničemu nevěřím."
Rekové sice uvádějí ještě některé jiné druhy, jako zlořečení, 2SS údivy a výhrůžky. Ale já mám za to, že jsem už to, co jsem uvedl, příliš dopodrobna roztřídil. Neboť vtipy spočívající v jakosti a významu slova jsou na určito skoro vymezeny, ale více je lidé celkem chválí, než se jim směji. Vtipů pak věcných a myšlenkových 289 jest nesčíslný počet druhů, rcdů však málo. Neboť smíchoplodné vtipy vznikají celkem jen těmito způsoby: zklamaným očekáváním, směšnou charakteristikou jiných, posměšným vystavováním jejich vad osobních, připodobňováním k něčemu ještě ohyzdnějšímu, přetvářkou, úmyslně dělanou nejapností a tepáním hlouposti. Musí tedy každý, kdo chce žertovně mluviti. býti k tomu takřka nadán přirozenou jakousi vlohou, těm způsobům přiměřenou, a povahou, aby se ke každému druhu žertu dovedl i tvářností přizpůsobiti; čím ta je vážnější a tvrdší jako u tebe, Crasse, tím působivěji obyčejně vypadají pronášené vtipy.
Řekl jsi, Antonie, že si za rozprávky mé jako v hospodě 290 libě odpočineš, ale poněvadž jsi zajel do místa pomptinského, nepříjemného a nezdravého, myslím, že už toho odpočívání máš dost a že spěcháš dorazit ostatek své cesty."
„Byl jsem tebou," pravil Antonius, „pohoštěn věru přívětivě a k tomu obdařen jak vědomostmi, tak odvahou k žertům. Už se nebudu báti, že mne pro tyto humory někdo uzná za příliš lehkovážného, když jsi mi uvedl za příklad Fabricie, Afričany, Maximy, Catony a Lepidy. Nuže, tu máte, o čem jste si přáli 291 míti výklad ode mne, a sice to, co žádalo řeči a úvahy podrobnější. Neboť ostatní už je snazší a plyne vesměs z toho, co už j e pověděno.
Když já tedy k sporné záležitosti přikročím a všecko co 72 možná promyslím a proberu, když prohlednu a seznám, co se dá dokazovati, čím přízeň soudců získati a čím dojmouti, postavím na jisto, jakou má každý předmět stránku silnou a jakou slabou. Neboť skoro nic nemůže býti předmětem úvahy a sporu, aby to nemělo obě tyto stránky; záleží jen na tom, v jaké míře kterou. A při provádění řeči bývá můj způsob ten, že se toho, co sporný 292 předmět  silného do sebe má, držím vší silou, to vyšlechťuji,
11*
164
165
rozhojňuji, pri tom prodlévám, v tom trčím a vězím. Slabých a chatrných míst své pře se straním, ale ne tak, aby bylo patrno, že se jim vyhýbám, nýbrž aby se vykrašlováním a zveličováním stránky silné všecky slabé stránky zamluvily a zapomněly. A záleží-h zdar mé pře na síle prostředků dokazovacích, tu si hledím právě nej pádnějších důvodů, ať je jich více, nebo třeba jediný. Záleží-li však na získání přízně nebo na citovém pohnutí, tu věnuji svou pozornost hlavně těm částem, které jsou schopny
293 lidské srdce nejvíce dojmouti. Hlavní zkrátka věc při tom celém postupu záleží v tom, že, mohu-li řeči své vítězství pojistiti spíše vyvracením protivníka, než dokazováním svého tvrzení, všecku zbraň obrátím proti němu: dá-li se však spíše mé tvrzeni dokázati, než jeho vyvrátiti, hledím všecku pozornost posluchačů od obran v protivníkovy odvTátiti a šoustíediti na své. Jsou to zkrátka
294 dva prostředky, k nimž se hlásím, jako k svému majetku, jak patrno zcela snadné, ježto těžšími nesvládnu: jeden záleží v tom, že na obtížný" a nesnadný důkaz a důvod vůbec ani neodpovídám. Tomu by se snad někdo zasmál a právem; neboť to dovede každý. Avšak já nyní mluvím o tom, co dovedu já, nikoli jiní, a přiznávám se, že žene-li mě některý důvod příliš do úzkých, dávám se na ústup, ale tak, aby se podobalo, nejen že se obrany nevzdávám, ale že jí ani svá záda nekryjú, a vedu si v řeči tak okázale a skvěle, jakoby můj ústup byl vlastně útok; zatím dosáhnu stanoviska na místě bezpečném a výsledek všeho je zdání, že jsem neustoupil, abych nepříteli unikl, ale abych dosáhl toho
295 místa. Druhý můj prostředek, před nímž myslím aby se řečník velice měl na pozoru a jeho se varoval, a jenž mně samému mnoho starosti dá, záleží v tom, že se snažím ani ne tak abych při své prospěl, jako abych jí v ničem neškodil; ne že byr nebylo nutno oběma směry se vynasnažovati. ale že řečníkovi mnohem větší hanbu přináší, zdá-li se, že při své škodil, než-li že jí neprospěl.
73 Avšak co tu máte spolu, Catule? Či zavrhujete tyto mé prostředky, jak ovšem zasluhují?"
„Nikoli!" pravil Catulus. ...Zdálo se jen, jakoby Caesar byl chtěl právě o tomto prostředku něco pověděti."
„Velice rád poslyším,'1 řekl Antonius, „ať už je to námitka nebo jen dotaz."
Na to odpověděl Caesar: „Jáťjsem, věř mi, Antonie, vždycky 296 býval z těch, kteří si při tobě tu řečnickou přednost pochvalovali, že si umíš v každé řeči neobyčejně dobře záda kryti a to že je zvláštní tvou ctností, že jsi nikdy nic svěřenci svému na škodu nepověděl. I pamatuji se, že se mi v rozmluvě s Crassem před mnohými posluchači naskytla o tom řeč, a když Crassus velmi obšírně tvou výmluvnost chválil, že jsem uvedl, kterak vedle jiných tvých předností vyniká hlavně to, že každá tvá řeč obsahuje sice tolik, kolik je právě potřebí, ale nikdy nic nepotřebného. Na to mi Crassus, jak se pamatuji, odpověděl, že všecky 297 ostatní vlastnosti tvé zasluhují nejvyšší chvály, ale povídati, co by nepatřilo k věci a škodilo obhajované straně, to že by mohl jen člověk nešlechetný a nepoctivý, a že by tedyr toho, kdo by se toho vystříhal, nepokládal ještě za dobrého řečníka, ale za nešlechetníka toho, kdo by se toho dopouštěl. Rád bych tedy, Antonie, abys nám nyní vysvětlil, proč nepoškoditi ničím svou vlastní při pokládáš za něco tak důležitého, jakoby ti při řečníkovi nebylo nic důležitějšího nad to."
„Povím, Caesare," řekl Antonius, „jak si věc myslím; ty 74 však i vy všickni na paměti mějte, že nemluvím o řečníku svrcho- 298 vané dokonalosti, nýbrž jen o řečníku prostředního výcviku a zkušenosti, jako jsem sám. Crassovi ovšem, když tak mluvil, tanu! na mysli výtečník druhu mimořádného a jedinečného; jemu ovšem to bylo myšlenkou strašlivou, že by se mohl vyskytnouti řečník, který by nějak zle prováděl svou řeč tak, že by škodil svému klientu. On totiž soudí o jiných podle sebe a jest ducha tak 290 mohutného, že pokládá za nemožné, aby někdo mluvil sám proti sobě, leda schválně. Avšak já nemluvím o duchu mimořádně vynikajícím, nýbrž o řečníku běžného skoro a obyčejného důvtipu. Themistokles Athénský slynul u Reků věhlasem a duchem k víře nepodobné velikosti. K němu prý přišel učenec neobyčejných vědomostí a nabízel se mu, že ho vyučí umění dokonalé paměti, jež se tehdy právě počalo objevovati. Na otázku, nač by to umění bylo dobré, odpověděl učenec, že na to, aby si všecko pamatoval. I odpověděl prý mu Themistokles, že by mu
bylo milejší, kdyby ho naučil zapomínati, co by chtěl, než pa-
300 matovati.141) Hle, jak mohutná při tom muži síla velebystiého ducha, jak znamenitá pamět byla! Z odpovědi jeho možno seznati, že z mysli jeho nemohlo nikdy nic vymizeti, co jí bylo jednou vštípeno, když mu bylo vítanějším moci raději zapomenouti, nač vzpomínati nechtěl, než pamatovati, co jednou uslyšel neb spatřil. Avšak jako se pro tento Themistokleův výrok nepotřebujeme ještě vzdavati péče o výcvik své paměti, tak ani ta moje obe-zřelost a bázlivá opatrnost u vedení pří pro výtečný věhlas Crassúv zavržení hodna není. Neboť žádný z obou. těch mužů
301 mi tím nepřidal nijaké schopnosti, nýbrž jen označil svou. Neboť u vedení pře musím v celé řeči na přemnoho věcí pozor dáva ti, abych nikde nenarazil nebo se do něčeho nezapletl. Často nám některý svědek, jest-liže ho neštveme, nepřitěžuje buď vůbec anebo jen málo. Pak ať si mne prosí můj klient, ať domlouvají ostatní obhájci, abych ho napadl, abych mu přiseli], vůbec abych ho zarazil otázkami: nedám se pohnouti, neposlechnu, neudělám v tom po vůli, začež ovšem sklidím málo chvály. Neboť nezkušení lidé snaze dovedou pohaněti, v čem jsi se hloupě podřekl, než •
302 pochváliti, co jsi moudře zamlčel. Co škody se nadělá, je-li svědek zlostný, ne na hlavu padlý, ne bezvýznamný, a ty ho popudíš! Neboť jeho zlost mu dá k tomu, aby škodil, vůli, důvtip sílu a záslužný život váhu. Jest-li se takové chyby nedopouští Crassus, z toho ještě neplyne, že se jí nedopouští mnoho jiných a to často. I nepřipadá mi nic tak potupným, jako' když se po nějaké řečníkově promluvě nebo odpovědi nebo dotazu řekne: „Už leží!" — „Kdože? Protivník?" — „I kdežpak! Sám i se svým
75  klientem." — Crassus myslí, že se to nemůže stati, než ze zlo-
303 myslnosti. Já však přečasto vidím, kterak v zastoupení stran na soudech způsobí mnoho zlého lidé nikterak zlí. Já se, jak už jsem řekl, vyhýbám neb abych to jasněji řekl, na ústup dávám před důvody, které mne ženou příliš do úzkých; což, když to jiní nedělají a stále jen při pevných místech protivníkových
Proč chtěl Themistokles umění zapomenutí? Anekdota se stále opakuje, ale smyslu jejího si nikdo nepovšiml. Cicero stále vykládá o síle umné paměti a ducha, ale o svědomí a jeho bolestných výčitkách jakoby nevěděl.
sem tam pobíhají a vlastní záštitu v nebezpečenství vydávají? Zdali svou záležitost citelně nepoškozuji, když protivníkovy pomůcky sesilují a nenapravitelné své chyby zhoršují? Když 304 na osoby svých klientů ohledu nemajíce ostudných poskvrn, které na nich lpí, nezmenšují a nezmirňují, nýbrž vychvalováním a vynášením odpornějšími činí, co se tu nadělá škod! A co když na osoby drahé a soudcům příjemné beze všeho ohrazení příliš krutě a potupně si vyjíždějí, zdali si tím soudců neodrážejí? A co když vady a nedostatky, jimiž trpí ten onen soudce nebo více jich, na protivnících vytýkají nechápajíce, že si tím na soudce vyjíždějí, je to snad malé pochybení? A co když někdo. 305 jiného při zastávati maje, sebe sama obhajuje, nebo popuzen unésti se dá hněvem a při svou v nebezpečenství vydává, neškodí tím nemálo? V tom já si právě příliš, jak se myslí, trpělivě a klidně vedu, ne že bych rád byl nedobré pověsti, ale že se neiad vzdávám vítězství své pře. Jako jsem i tobě, Sulpicie, vytýkal, že jsi napadl soudního sluhu místo protivníka. Tím ještě i toho dosahuji, že když mi někdo nadává, za drzého rozpustu neb docela i za blázna bývá pokládán. A jest-li někdo dokonce i mezi 306 důkazy uvede něco zřejmě nepravého anebo s tím, co už řekl nebo řekne, neshodného, něco, co se samo sebou příčí zvyklostem řádu soudního a veřejnosti, neškodí tím velice? Zkrátka tedy, všecka starost má směřuje vždycky k tomu, připomínám to opět a opět, abych řečí svou dosáhl co možná největšího prospěchu, a nejde-li to, abych alespoň nic nezkazil.
Nyní se tedy, Catule, vrátím k tomu, oč jsi mne před chvílí 70 upomínal, totiž k uspořádání látky a k umístění důkazů a dů- 307 vodů. Toho způsob je dvojí: způsob uspořádání si určuje sama povaha látky, umístění důkazů se řídí dle uznání a důmyslu řečníků. Neboť abychom před vlastní výklad dali nějaký úvod, potom abychom podali výklad věci, pak abychom ji odůvodnili, své vývody podpírajíce a protivníkovy vyvracujíce, pak abychom učinili závěr a tak skončili, to už předpisuj e sama podstata řečnění. Avšak stanovití uspořádaní toho, co se má v řeči uvésti na odů- 308 vodnění a poučení, to jest hlavním úkolem řečníkova důmyslu. Neboť důvodů se naskytne mnoho; mnoho toho, co snad bude řeči na prospěch. Avšak něco z toho je tak málo závažné, že
168
to třeba zavrhnouti; něco zase, ač to má platnost nějakou, je takové nezřídka povahy, že v tom vězí značná vada a možný z toho prospěch není tak veliký, aby se spojená s tím škoda
309 vyplatila. A ještě i z těch prospěšných a dobrých důkazů, je-li jich, jak často bývá, tuze mnoho, ty, které z nich jsou nejméně závažný neb jiným závažnějším podobny, myslím, že třeba z řeči vyloučiti a odstraniti. Já aspoň když sestavuji důkazný materiál svých řečí,   nehledívám tak na množství důkazů,
77 jako na váhu.  A poněvadž,   jak jsem již často řekl, lidi
310 třemi prostředky na svou víru obracíme, tím že je bud poučujeme nebo si nakloňujeme nebo dojímáme, jedinému jen z těch prostředků smíme dáti zjevně vyniknouti, tak, aby se zdálo, že nám o nic jiného nejde, než o poučení; ostatní dva musí jako krev tělem celou řečí probíhati. Neboť jak počátek, tak ostatní části řeči, o nichž později v krátkosti promluvím, musí býti obdařeny značnou silou, aby do srdcí a chtění posluchačů a
311 soudců dojmem proniknout! mohly. Ačkoli totiž těm částem řeči, které nic nepoučuj í a nedokazují, ale velmi prospěšný jsou tím, že srdce získávají a vůli nakloňují, vlastní místo přináleží hlavEiě na počátek a na konec, neškodí přece i uprostřed řeči často od předsevzatého výkladu a jednání se uchýliti k prostředkům citovým a jímavým. Ku příkladu po skončeném vypravování a
312 výkladu často se naskýtá vhodná příležitost zabočiti k výlevům srdcelonmým, nebo také po části důkazné, když jsme důvody své šťastně obhájili nebo protivníkovy vyvrátili, nebo na obou místech, a vlastně se to, je-li předmět řeči tolik důležit a tak obsažný, s právem kdekoli stati může. I mají k zveličování a vykrašlování nejvíce podstaty a hodnoty ty látky, které poskytují nejvíce příležitosti k takovým úchylkám, kde lze potom užiti oněch prostředků, jimiž se vášně posluchačů rozněcují nebo
313 utišují. Co se dále ještě týká umisťování důvodů, to pokládám za chybu, když někteří nej slabší důvody stavějí do popředí. V té příčině tuším chybují také ti. kteří, pozvou-li si někdy — což se mi nikdy nezamlouvalo —, více obhájců, do řečnického zápasu je posílají v tom pořáclku.jak kterého za silného pokládají, nej slabšího napřed. Zdar pře toho zajisté žádá, aby se dychtivosti posluchačů vyhovělo co nejrychleji; jest-3i se jí neučinilo
169
dosti hned zpočátku, nutno na to v dalším postupu řeči mnohem více práce vynaložiti. Neboť ta pře už je jako ztracena, která nenabyla hned při pcčátku jednám příznivějšího vzezření. Tudíž 314 jako z řečníků právě nej lepší musí vystoupiti napřed, tak v řeči nej silnější důvod ať se uvede nejdřív. Než i toho v obojí příčině budiž dbáno, aby vynikající síla řečnická i také vynikající část řeči byla zachována též pro konec; síly prostřední — neboť chatrnj'm nemá se dáti nikde místa — ať se postaví do středních řad a dovnitř šiku. Když jsem všecko to uvážil, pak teprve na 315 konec přemýšlím o tom, co bych měl nejdříve mluviti a jaký učiniti úvod. Neboť chtěl-3i jsem někdy vymysJiti nejdříve úvod, nic mi nenapadlo, než něco chatrného, nicotného neb všedního a obecného.
Počátek řeči má býti vždy pečlivě připravený, důvtipný a 78 myšlenkově vyzbrojený, případného výrazu, ale i obsahem k jádru věci dobře přiléhající. Neboť úvod jest prvním jaksi seznáním a doporučením řeči, má posluchače ihned nalahoditi a při-vábiti. V té příčině mi bývá divno, jak si vedou ne ovšem oby- 316 čejní řečníci, kteří tomu nevěnují žádné péče, ale i takoví, jako Filippus, řečník přece tak vynikající a vzdělaný. Ten povstává obyčejně k slovu tak, že ani neví, které slovo nejdřív pronese. Sám říká, že se hned dostává do ohně, jak se mu paže zahřeje, i nepozoruje, že ti právě, k nimž se přirovnává, první vrhy kopím provádějí tak klidné, že i lepého pohybu co nejvíce dbalí jsou i toho, aby zbytku sil ušetřili. Jistá věc, že počátek řeči nesmí 317 býti často prudký a bojovný. Neboť jest-li se právě v gladiátorském zápase na život a na smrt, kde se bojuje mečem, před vlastní srážkou mnoho pohybů koná patrně ne za účelem poranění, nýbrž krásné podívané, oč více jest k tomu přihlížen v řeči, vkteré se nežádá hrubá síla, jako spíše libá zábava! Jako není vůbec v celém oboru přírody nic takového, co by zúplna hned ve vší síle vyráželo a rázem celé se rozvíjelo, tak příroda vše, co se děje i co se s největšíni úsilím koná, povlovnějšími začátky moudře opatřila. Začátek řeči se nesmí také odjinud bůhví odkud 318 sbáněti, nýbrž právě z útrob samého předmětu čerpati. Tedy tepive když už je celá látka probrána a prozkoumána, důvody a pomůcky všecky jsou shledány a sešikovány. pomysliti jest,
170
171
319 jaký by se nejlépe hodil úvod. Tak se také snadno najde: vezme se totiž z těch věcí, kde se najde nej bohatší zásoba důvodů a těch součástek, k nimž má, jak jsem řekl, řeč častěji odbočovati; a tak nabude začátek i značné důležitosti, když bude vyňat skoro z jádra obrany, a bude hned zjevno, že není obsahu povšechného a že ho nemůže při jiné látce býti použito, nýbrž že vyrostl ze základů odbývané právě pře.
79        Každý začátek má dále obsahovati poukaz na celý předmět,
320 o který se jedná nebo musí tvoři ti vstup a raziti cestu k věci, nebo musí býti jakousi ozdobnou a důstojnou předsíní řeči. Avšak jako předsíně a dveře domům a chrámům, tak musí i úvody býti úměrný rozměrům celé řeči. Tudíž při malých a nepatrných
321 přích jest nejvhcdnější začínali samou věcí. Avšak kde jest potřebí úvcdu, jakož namnoze bývá, bude lze myšlenky vyvozovali bud od osoby žalovaného nebo protivníkovy, nebo z předmětu pře nebo od soudců. Od žalované strany — stranami jmenuji všecky účastníky nějaké pře — tak, že se uvede, jaký to zdatný muž, jak šlechetný a nešťastný, jak politování hodný, a vše, co by směřovalo proti křivé obžalobě. Od strany protivné se
322 odvozuje táž látka ve smyslu opačném. Z předmětu pře se čerpá, vylíčí-li se jako něco ukrutného, ničemného, neočekávaného, nezaviněného, žalostného, nemilého, nehodného, neslýchaného, nenahraditelného a nenapravitelného; cd osob soud tvořících tak, abychom si je naklonili a dobré smýšlení u nich vzbudili, což se celou řečí dosahuje snáze, než prosbou. To úsilí se musí jeviti po celou řeč a hlavně na konec. Ale i mnoho úvodů se bere
323 odtud. Heliové totiž učí, že si máme úvodem učiniti soudce pozornými a k poučení ochotnými. To jsou věci dobré, ale nejsou úkolem úvodů více, než ostatních částí řeči; ale dosahuje se jich snáze úvodem, poněvadž tu jsou soudcové nejvíce pozorní, ježto se těší na celou řeč. a k poučení ochotnější býti mohou, když řeč teprve začíná; neboť co je na počátku řeči, je jasnější, než co j e uprostřed, kde se důkazy pro a proti křižují. Nejvíce vhodných
324 úvodů k navnadení a povzbuzení soudců najdeme v těch prostředcích na buzení váširivých hnutí, jež jsou obsaženy v látce samé. Ale ve vší síle se jich upotřebiti hned v úvodě nesmí, neboť soudcem se má zprvu jen lehce pohnouti, aby ho, již na-
kloněného, ostatek řeči celou silou porazil. S ostatní řečí má 80 úvod tak ústrojně souviseti, aby nevypadal, jako lecjak při- 325 dělaná předehra citerníkova, nýbrž jako úd celého těla. Mnozí řečníci odbyvše si dobře rozmyšlený úvod přecházejí k dalším výkladům tak, jakoby o žádnou pozornost ani nestáli. Také nemá úvod řeči vypadati jako předehra Samnitských zápasníků, kteří před zápasem mávají kopími, jichž pak v souboji samém neupotřebují; myšlenky úvodní mají býti též myšlenkami hlavního výkladu.
Co se týká požadavku, aby vypravování právního případu 326 bylo stručné, tu jest řeč Crassova stručná, znamená-li stručnost tolik, že v něm není zbytečného slova; pak-li záleží stručnost v tom, že se jen tolik poví, kolik nezbytně třeba, jest jí sice někdy potřebí, ale často u vypravování velice škodí, ježto působí nejasnost a pak také maří hlavní přednost vypravování, totiž příjemnost a schopnost přemluvy. Vizme ku příkladu tento začátek vypravování:1''2)
Když z věku vyšel chlapeckého ...   Jak obšírné! Povaha 327 jinocha samého a otrokovo vyptávání, smrt Chrysidina, její vzhled a krása, nářek sestřin i ostatní věci líčí se u vypravování velice rozmanitě a půvabně. Kdyby si byl básník tak stručně vedl, jako když dí:
Už nesou ji. Jdem. K žárovišti přijdeme. Už na hranici jest, mohl odbyti všecko desíti veršíky, jakkoli právě to „už nesou ji. . . Jdem" jest tak úsečné, že tím není chtěna stručnost, nýbrž 328 krása. A kdyby nebylo bývalo řečeno více, než „Už na hranici jest," přece by bylo bývalo lze celou věc jasně si představiti. Než i půvabnou živostí vyniká vypravování, je-li provedeno rozmanitými osobami a vloženými rozmluvami; události pak vypadají pravděpodobněji, když se vyloží, jak se co stalo, a mnohem snáze se chápou, když se proud vypravování tu a tam zastaví a tak příliš rychle neprebehne. Neboť vypravování má býti právě 329 tak zřetelné, jako ostatní části řeči, ale musí se na to vynaložili
14=) Zlomek z Tereutiovy hry „Andria". Starý Sinio líčí otroku So-siovi svna svého Pamfila.
více práce, poněvadž jest méně snadno uvarovati se nejasnosti ve vypravování, než na začátku řeči nebo uprostřed důkazů nebo na konci, a také zde nejasnost hrozí větším nebezpečím než jinde, jednak proto, že je-li někde jinde v řeči něco pověděno trochu nejasně, ztratí se jen ta nejasná část, kdežto nejasné vypravování dělá nejasnou celou řeč; jednak také proto, že jiné věci, řeknou-li se jednou nejasně, mohou se na jiném místě pověděti zřetelněji, kdežto vypravovati nelze v řeči, než jen jednou. Zře-telnosti u vypravování se dosáhne, podá-li se obvyklými slovy, správným časovým postupem a ne přeskáčkou.
81        Kdy však se má vypravování užiti a kdy nemá, to je věcí
330 rozmyslu. Je-li věc známa a není-h o tom nejistoty, co se stalo, není potřebí žádného vypravování, a rovněž ne, jestliže vypravování podal už protivník, leda je-li nutno mu je vyvraceti. A je-li už potřebí vypravovati, nesmíme věci, které přivozují podezření a důvod obvinění, a které by mohly svědčiti proti nám, vyličovati ostře, nýbrž takové co možná vynechávejme, aby se nám nepřihodilo, o čem Crassus myslí, že se to stává ze zlomyslnosti a ne z nerozmyslit, že bychom totiž uškodili vlastní své při. Neboť obezřelé nebo neobezřelé vylíčení věci působí na výsledek celé pře, ježto jest vypravování základem celé ostatní řeči.
331 Potom nastává úkol zjistiti obsah pře, aby se mohlo stanovití, co tvoří vlastně jádro sporu. Pak se uvedou důvody, o něž se opírá celý důkaz naší pře, a sice pospolu to, čím by se důvody protivníkovy daly vyvrátiti a naše podepříti. Neboť ona část řeči, která má úkolem našemu důkazu zjedná ti souhlas, má ve všech případech cíl jaksi jednostejný; musí naše tvrzení podpírali a spolu protivníkovo vyvraceti. Poněvadž pak ani protivníkovo tvrzení nelze vyvrátiti, nedokážeš-ii svého, ani toto své dokázati, nevyvrátíš-li onoho, jest to obojí přirozeně jak účelem tak způsobem provedení vespolek sloučeno.
332 Na mnoze jest potřebí, aby se na konci celé řeči stupňovanou silou výrazu a tónu soudcové bud podněcovali nebo konej šili, a aby se všecko úsilí jako v prvnějšíeh částech řeči, tak zvláště na konec obrátilo na to, aby byli soudcové co možná nejvíce dojati a v náš prospěch získáni.
Není již tuším proč uváděti zvlášť pro sebe pravidla řečí 333 politických a chvalořečí, neboť platí v obojích většinou totéž. Jen bych myslil, že v politických věcech k něčemu raditi nebo z něčeho zrazovati žádá velice vážné osobnosti. Neb jest k tomu, aby se rada u věcech tak znamenité důležitosti vyložila, potřebí muže moudrého, ctného a výmluvného, aby bystrou myslí budoucnost předvídati, vážností svou důvěru buditi a uměním řečnickým přesvědčiti dovedl.
Seči v senátě nepotřebují tolik výstroje; vždyť jest to 82 shromáždění mužů věhlasných, a jest potřebí i četným jiným řečníkům dopřáti místa a času k mluvení. A také se třeba vystříhali podezření, že se chlubíme svou duchaplností. Za to 334 veřejné shromáždění snese řeč jakkoli mohutnou a dlouhou, jen když nepostrádá pádnosti a rozmanitosti. Abychom tedy přikročili k věci: V řečech poradných není žádoucnější věci nad osobní důstojnost; neboť kdo z posluchačů za nej žádoucnější věc pokládá prospěch státu, ten nepostihuje, co je cílem přímluvcovým hlavním, nýbrž jen cíle jeho mimotní. Neboť není, zvláště v státě tak slavném, nikoho, aby nenahlížel, že jest potřebí hlavně se snažiti o politiku důstojně vážnou; ale někdy vítězí zřetel prospěchový a to obyčejně, když hrozí strach, že nedbáním prospěchu ani důstojnost nebude moci zachována býti. Mínění 335 lidí se rozcházívá o to, co je užitečnější, nebo také, když stran prospěšnosti nastala shoda, o to, zda slušno více dbáti toho, co je čestné, než co je prospěšné. Poněvadž se často zdá, že si ta dvě stanoviska navzájem odporují, tu ten, kdo obhajuje prospěšnost, bude muset vypočítávati výhody míru, bohatství, moci, poplatků, vojenské síly a ostatních věcí, jichž hodnotu prospěchem měříváme, a tak i nevýhody věcí opačných; kdo bude naváděti k jednání čestně důstojnému, musí snášeti řady příkladů, jak předkové i v nebezpečí o slávu stáli, a nadšeně líčiti nesmrtelnou jich pamět u potomků; musí hájiti zásadu, že se ze slávy prospěch rodí a že jest v nerozlučném svazku s počestností. Ale v obojím 336 případě jest se hlavně ptáti, co je možné nebo nemožné, a co jest nebo není nutné. Neboť tu přestává všecko uvažování, nahlíží-li se, že je něco nemožné nebo nutné, A kdo ukázal, čeho jiní nenahlédli, ten má rozhled nej větší. A kdo chce býti v senátě rádcem v oboru 337
174
obecní správy, musí hlavně obecní správu zná ti; avšak kdo chce býti veřejným politickým řečníkem tak, aby důvěry požíva!, musí znáti povahu a smýšlení občanstva, a poněvadž to se mění, musí i způsob řeči měniti. Ačkoli pak je síla výmluvnosti celkem stejná, ale vážnost národa tak svrchovaná, záležitosti obecní tak důležitý a hnutí davů tak veliká, jest zde přece tuším potřebí způsobu řeči daleko velkolepějšího a skvělejšího, a největší část řeči se musí věnovati hnutí duševnímu, tak, aby se v davech napomenutím nebo připomínkou na nějakou událost city naděje nebo strachu, nebo touhy po slávě ob čas podněcovaly, často také od nerozvážlivého jednání, od vzteku, pošetilé naděje, od
83 páchání křivdy a ukrutného záští odvracely.  Poněvadž jest 338 veřejné shromážděni  nej větším jako jevištěm řečníkovy působnosti, jest zcela přirozeno, že se nutíme řečniti způsobem co nej výbornějším. Dav lidu totiž působí vlivem takovým, že jako nemůže pištec bez píšťal hrá ti, tak řečník bez davů poslu-
330 chačstva nemůže výmluvně řečniti. Z mnohvch a rozličných nedopatření vzbudí řečník nelibost davů tak, že ho zakřikují. Toho se třeba varovati. Stává se to nějakou chybou v řeči, když některý výrok zní tvrdě a nadutě, nebo sprostě a hamižně, nebo nešlechetně a podle; anebo z pohoršení lidu a záští, jež jest bud oprávněné, anebo pochodí z nařčení a klepů; anebo když se předmět řeči nezamlouvá, neb když jest dav nějak roznícen touhou po něčem, aby bylo, nebo strachem, aby nebylo. Proti těmto čtyřem příčinám možno čeliti zase čtyřmi obrannými prostředky. Někdy pomůže vyplísnění, má-li řečník tolik vážnosti; nebo napomenutí, jaksi mírnější pokárání; jindy zase ujištění, vyslechnou-li řečnika, že mu dají za pravdu; nebo
340 odprosení, což je sice slabý prostředek, ale časem dobrý. Nikde však nepůsobí humorný vtip a hbitá, krátká nějaká průpověď, důstojně a vkusné pronesená, tak prospěšně, jako zde, neb nic se nedá tak snadno z chmurné a často i trpké nálady nenuceným, krátkým a bystrým vtipem vyvěsti, jako dav.
84 Tím jsem se svým výkladem, jejž jsem vám jak moha pedal o tom, jakých pravidel se v obojím, tom druhu řečnickém, soudním a státnickopolitickém, přidržuji, čeho se vystříhám, čeho dbám, a jak si vůbec při svých řečnických úkolech vedu,
■
175
tak celkem hotov. Třetí druh, chvalořečmeký, jest snadný a 341 ten jsem původně ze svého naučného výkladu vyloučil, jednak proto, že jest druhů řečí mnoho a to důležitějších a obsažnějších, o nichž skoro nikdo nauky žádné nepodává, jednak že my Římané chvalořečnictví tolik nepěstujeme. Rekové sami spisovali chvalo-řeči více ke čtení a pro zábavu anebo oslavu některého muže, než pro potřebu veřejného řečnictví. Mají spisy na oslavu The-mistokleovu, Aristeidovu, Agesilaovu, Epameinondovu, Pilippovn, Alexandrovu a jiných. Naše veřejné chvalořeči mají ráz suchých, prostých svědectví., nebo se spisují za řeči pohřební, které požadavkům pravého řečnictví nijak nehoví. Avšak někdy se přece stává, že se chvalořeči konati, dosti často i spisovati musí, jako napsal C. Laelius řeč Q. Tuberonovi, když měl slaviti děda svého Afričana; tu, abychom sami na něčí oslavu po způsobu řeckém, kdyžbychom chtěli, řečniti dovedli, pojednám i o tom druhu.
Nuže. samozřejmo jest, že to, co je při člověku žádoucího, 34-2 jiné jest, než chvályhodné. E,od, krása, síla, moc, bohatství a ostatní zevní a tělesné dary pouhé náhody, nemají do sebe nic v pravdě chvályhodného, neb ta se vzdává jedině ctnosti. Avšak poněvadž se ctnost přiměřeným používáním těch darů nejvíce jeví, jest v chvalořečech nutno uváděti i tyto dary přírody a náhody; a tu za největší chválu platí, že se někdo v mocném postavení nevynášel, že nebyl pro bohatství zpupný, že se v nadbytku štěstí nad jiné nepovyšoval, tak, že patrno, kterak mu moc a bohatství nebyly podnětem zpupnosti a choutek, nýbrž příležitostí osvědčiti svou šlechetnost a umirněnost. Avšak ctnost, 343 věc sama sebou chvály hodná, bez níž nic chvály dojiti nemůže, má více druhů, a z těch je některý k chvalořečem příhodnější druhých. Některé totiž ctnosti se zakládají více na lidské povaze, na jisté přívětivosti a dobročinnosti; jiné na nějaké vynikající schopnosti nebo velikosti a síle duševní. Tak oslava milostivosti, spravedlnosti, dobroty, věrnosti a statečnosti v nebezpečích obecnímu blahu hrozících příjemně se v chvalořečech poslouchá, neboť se má za to, že tyto ctnosti nepřinášejí tolik 344 užitku těm jednotlivcům, jako lidstvu vůbec. Moudrost a velko-myslnost, která všeliké lidské záležitosti za malicherné a nicotné
176
pokladá, dále vynalézavost a i sama výmluvnost stejně sice obdivu docházejí, ale méně lahodí; neboť zdá se, že jsou více k ozdobě a záštitě těm, jimž oslava uaše platí, než kteří ji poslouchají. Přece však dlužno i takovéto ctnosti v ehvalořecech uvésti; neboť uši lidské snesou chválu ctností obdivuhodných 85 zrovna tak, jako příjemných a milých. A poněvadž má každá
3+5 ctnost svůj určitý okres činnosti a působení, a každé ctnosti zvláštní chvála přísluší, nutno ku příkladu při chvále spravedlnosti uvésti vše. co ten jistý muž oslavovaný vykonal poctivě, co nestranně a vůbec nějak tak, jak to té ctnosti za úkon přináleží. A tak i při ostatních ctnostech musí se skutky chváleného muže uvésti v příčinnou souvislost s některou ctností určitého
34G druhu, působení a jména. Nej milejší jest lidem chvála takových skutků, na nichž patrno, že byly od mužů statečných předsevzaty beze všeho zisku a odměny. Co však vykonáno nad to ještě i s klopotou a vlastním nebezpečím, to poskytuje nejbohatší látky k chvalořeči, ježto se to dá nejkrásněji vylíčiti a nejraději se poslouchá. Avšak dokonalá ctnost oslavencova se objeví teprve tehdy, když je výnosná jiným, jemu samému plna jen trudů a nebezpečí, neb aspoň beze všeho zisku. Také to se za velikou a obdivuhodnou chválu pokládá, když někdo neštěstí moudře snášel, když nebyl 2Íomen osudem a i v nepříznivých poměrech důstojnou
347 vážnost zachoval. K zdobě slávy nemálo také přispívají udělená vyznamenání, přisouzené odměny ctnosti a skutky, jež došly pochvaly veřejnosti. Při tom možno v chvalořeči i samo štěstí při-souditi usouzení nesmrtelných bohů. Třeba však vybírati skutky velkolepé, nebývalé, svého druhu první a zvláštní. Neboť skutky malicherné, obyčejné a všední neuznávají se za hodny obdivu
348 ani vůbec chvály. Výborný prostředek chválo řečnický také jest přirovnání k jiným znamenitým mužům. Promluvil jsem o ehvalořecech něco více, než jsem původně zamýšlel, ne tak pro jejich potřebu v soudním řečnictví, jež jsem měl při celém svém výkladě na zřeteli, jako proto, abyste viděli, že náležejí-li chvalořeči do oboru řečnické činnosti, což nikdo nepopírá, řečník nezbytně musí nabyti poznání všelikých ctností, ježto se bez nich žádná
349 chvalořeč nedá poříditi. Co se týká řečí hanlivých, tu je zřejmo, žc se pravidla berou z opačných vlastností nerestných. Zároveň
i
177
i to jest na jevě, že ani výborný muž bsz poznání ctností náležitě a výmluvně chválen, ani zase nehodný bez poznání neřestí jak se sluší a patří ostře poznamenán a zhaněn býti nemůže. Těchto pramenů chvály a hany často potřebujeme při všech druzích soudního řečnění.
Tím jsem vám podal svůj výklad o vynalézání řečnické 350 látky a jejím rozvrhu. Připojím ještě slovo o zapamatování, abych Crassovi ulehčil práci a nic mu k výkladu jiného nezůstavil, než o řečnických příkrasách."
„Pokračuj jen," pravil Crassus, „neboť s radostí pozoruji, 86 kterak jsi se, osvědčený už znalec řečnického umění, konečně z těch svých závojů přetvářky vybavil a v nezahalené podobě se ukázal. Tím, že mi ponecháš k výkladu jen málo anebo nic, velmi se mi zavděčíš."
„Nu, kolik na tebe zbude," odpověděl Antonius, „to bude 351 záležeti na tobě. Budeš-li chtít jeduati upřímně, zbude na tebe všecko; chceš-li se přetvařovati, pak se starej, jak těmto svým posluchačům učiníš dosti. Než k věci! Nejsem tak veliký duch, jako byl Themistokles, abych si přál Taději uměti zapomínati, než pamatovati, a spíše jsem povděčen Kejskému Simonidovi za to, že, jak se praví, pamětnímu vynalezl. Vypravuje se totiž, 352 že Simonides jednou obědval v Krannoně v Thessalii u bohatého velmože Skopy a při tom přednesl báseň, kterou na něho složil. Byla do té básně vložena za příkrasu, jak básníci dělávají, dlouhá báje o Kastorovi a Pollukovi. Tu prý Skopas nad míru hamižně Simonidovi řekl, že mu dá za tu báseň jen polovičku smluvené odměny, ostatek, chce-li, ať si pohledává na těch svých Tyndareovcích, když jim stejnou míru chvály vzdal. Za ne- 353 dlouho prý bylo Simonidovi oznámeno, že má jiti ven; že tam u dveří stojí jacísi dva jinoši, kteří ho naléhavě volají. Ten prý vstal,, vyšel ven, ale nikoho nespatřil. Zatím však prý, co byl venku, se Skopova hodovní síň sřítila tak, že v troskách jejích sám hostitel i s přáteli byv zasypán zahynul. Když příbuzní přišli, aby je pochovali, a rozmačkané mrtvoly nijak rozeznati nemohli, Simonides prý dle toho, jak si místa všech kolem stolu pamatoval, těla jejich ku pohřbení dovedl poukázati. Tou pří-
12
hodou tehdáž prý byv poučen připadl na to, že je určitý pořádek
354 nejhlavnější pomůckou paměti. A že ti, kteří tuto schopnost duševní evičiti chtějí, musí si vyhledati určitá místa (v krajině nebo doma atd.), pak těm věcem, které si chtějí zapamatovali,m dáti obrazný tvar v paměti a zařadili je do těch míst. Tím způsobeni že pořad míst pomůže v paměti zachovali řadu věcí, obsah pak věcí samých že zůstane vyznačen tvarem tak, že nám místa poslouží za voskované deštičky a obrazné tvary za písmo.
87        Jak je dobrá pamět řečníkovi prospěšná, jak užitečná a
355 důležitá, nač bych o tom vykládal? Silou paměti že v hlavě podržujeme, co jsme zvěděli o povaze pře, když jsme se jí ujímali, a co jsme pak sami vymyslili? Ze tou silou všecky myšlenky v hlavě pevně tkví? A tak i celý slovný výstroj náš že je v pořádku udržován? Jen pomocí ní že jak svou stranu, když nám svou při vykládá, tak i řeč svého protivníka tak přesně dovedeme sledovati, jakoby nám slova svá nikoli do uší cpali, nýbrž přímo do mysli zapisovali? Tudíž jen ti, kdož mají silnou pamět, vědí, co, kolik a jak mají ještě pověděli, co už protivníkovi odpověděli a co ještě zbývá. Oni se také pamatují na mnoho z jiných pří, na své vlastní případy i také na mnoho jiných, o nichž slyšeli.
356 Z té příčiny já přiznávám, že má sice i tato prospěšná schopnost svůj původ v přirozené vloze, jako všecky ty schopnosti, o nichž jsem dříve mluvil; jenže má celé to naše umění řečnické, — či snad jen stín umění neb cosi jemu podobného. — takovou povahu, že nerodí a nevytvořuje nic takového z úplná, čeho by ani část v schopnostech našich dána nebyla, nýbrž že jen rozvíjí
357 a zdokonaluje to, co v nás už bylo povstalo a se vytvořilo; přece však dle mého náhledu nikdo tak bystrou pamět od příiodv nemá, aby si bez rozvrhu a bez vyznačení postupu věcí všecka slova i myšlenky po pořádku v hlavě směstnati mohl, ani zase tak chatrnou, aby si ji zvykem a cvikem ku podpoře nemohl vzdělati. To už bystře poznal sám vynálezce, ať už jím jest Simonides nebo někdo jiný, že se do mysli nejsilněji vštěpuje to, co se jí podává a vtiskuje smyslovým názorem, a že je zrak ze všech našich smyslů nejbystřejší. Tudíž že se velmi snadno v mysli podrželi dá to, co se vnímá sluchem nebo myšlením, je-li to nad to j eště vnímámo také zrakem, tak, že se nám tvarem
jakýmsi, obrazem nebo podobou i věci neviditelné a smyslovému názoru nepřístupné vyznačí tak j asně, že i věci sotva myšlenkou postižitelné vnitřně jaksi nazíráme a tak v paměti podržujeme. Těmto však tělesným tvarům jest potřebí, jako všemu, co se 358 očima nazírá, nějakého místa a prostoru, neboť se tělesný tvar bez prostoru nedá myslili. Pročež abych obšírností u věci tak známé neobtěžoval, nutno upotřebiti míst a to mnoho, jasně od sebe rozeznatelných, ale přece sobě blízkých; obrazy musí býti živé, ostře vyznačené a zřetelné, aby se rychle vybavovaly a na mysli vyvstávaly. Tu schopnost dá jednak cvik, z něhož povstává zvyk, jednak to, že smysl podobných sobě slov změnou pádů převracíme, s pojmu nižšího na vyšší přenášíme a obrazem jediného slova celou myšlenku vytváříme, po způsobu dobrého malíře, jenž různou velikostí a polohou figur prostorové poměry zřetelně vyznačuje. Slovná pamět, které nám není tolik 88 potřebí, vyznačuje se větší pestrostí obrazů, neboť jest mnoho 359 slov na to potřebných, aby částky řeči vespolek jako klouby spojovaly; a slov těch žádnou podobností tvárně zobraziti nelze; těm musíme vytvořiti zvláštní, stále potom už užívané obrazy. Výhradně řečnickou schopností jest pamět věcná. Té můžeme napomáhati přiměřeně umístěnými obrazy tak, že pomocí cbrazů podržujeme v mysli myšlenky a pomocí míst myšlenkový postup. i není pravda, co lenoši tvrdí, že se tíhou obrazů dusí 360 pamět a zatemňuje i to, co by bývala přirozená vloha sama v paměti udržeti dovedla. Znal jsem přece lidi znamenité a paměti skoro zázračné, jako v Athénách Charmadu, v Asii Skepsijského Metrodora, jenž prý dosud žije, a ti oba tvrdili, že co si chtějí parna-tovati, pomocí obrazů těch míst, jež na výpomoc paměti pohotově mají, tak zapisují, jako písmem do voskovaných deštiček. Nedá se sice tímto cvikem u nikoho pamět vytvořiti, nemá-h k ní přirozených vloh; ale dříme-li, dá se vzbuditi.
Tu máte výklad hezky dlouhý od člověka, kéž bych mohl 361 říci ne nestoudného! ale dojista ne valně šetrného, když se opovážil takovým posluchačům, jako tobě, Catule, a Crassovi tolik o řeč-nictví vykládá ti. Tito druzí dva totiž jsou tak mladí, že jsem na ně ohled míti nemusit. Zajisté však mi prominete, až zvíte, co mě nyní k této u mne neobvyklé hovornosti přimělo."
12*
180
181
89 „My dva," pravil Catulus, „totiž já a-bratr, ti nejen pro-362 míjíme, ale rádi tě máme a velice ti povděěni jsme. Uznáváme
tvou laskavost a ochotu a spolu se divíme tvým rozsáhlým vědomostem. A já mám tuším ještě ten zisk, že jsem zbaven silného předsudku a sproštěn udivení, jež mne s mnohými jinými vždy jímalo, kde se u tebe vzala taková zázračná síla řečnická v soudním oboru. Míval jsem domnění, že jsi o tyto nauky ani nezavadil, a nyní vidím, že jsi je zevrubně poznal, ze všech pramenů nashromáždil a zkušeností poučen zčásti opravil, zčásti za správné 3t3 uznal. Proto se však výmluvnosti tvé o nic méně nepodivuji, než před tím, za to mnohem více tvé zdatnosti a přičinlivosti. Spolu se těším, že se potvrdilo, co jsem si v duchu vždycky myslíval, že nemůže v oboru filosofie a řečnictví nikdo slávy dojiti bez nej většího úsilí, bez klopotné práce a hluboké učenosti. Avšak co jsi to pravil, že bychom ti prominuli, kdybychom zvěděli, co tě k hovoru přimělo? Co pak to mohlo býti jiného, nežli že jsi nám a těmto horlivým mladíkům, kteří tě tak pozorně poslouchali, vyhověti chtěl?"
364 Antonius: „Chtěl jsem Crassovi odníti všelikou záminku se zdráhati, neb vím, že poněkud ostýchavě a nerad — nechci totiž o člověku tak rozmilém říci, že hrdým upejpáním — přivolí dáti se.do podobného výkladu. Co bude teď moci říci? Ze býval konsulem a censorem? Tu výmluvu jsem mohl míti já také! Ci uvede své stáří? Jest o čtyři léta mladší, než já. Ci že se v tom oboru nevyzná? Co jsem já pozdě a jen zběžně pochytil a jen tak říkajíc mimochodem, to pěstoval on od dětinství se vší pílí a za vedení nejlepších učitelů. Pomlčím o znamenitém nadání, jímž se mu nikdo nevyrovnal. Žádný z těch, co se odhodlali mé řečnění poslouchati, nebyl nikdy v mínění o sobě tak ponížen, aby si nemyslil, že to dovede lepe nebo také tak; ale z posluchačů Crassových nebyl žádný tak domýšlivý, aby se odvážil doufat, že sám jednou také tak bude řečniti. Pročež aby tito tak výborní mužové s prázdnou neodešli, dej se, Crasse, přece jednou slyšeti."
Crassus: „Nuže, dejme tomu, že je to vše tak pravda, Antonie!
365 — ačkoli je tomu daleko jinak —; co pak jsi dnes ponechal mně
90 nebo komukoli, o čem by se dalo vykládat! ? Povím vám upřímně, výborní přátelé, co míním. Často jsem já učené muže slýchal —,
v;
' • * - r
-
- B
Š
než co pravím „často"? Spíše jen tak časem; nebot jak pak jsem je mohl slýchati často, když jsem už v chlapeckých letech u veřejný život na foTum se dostal a z něho se nikdy na delší dobu nevzdálil, než co jsem byl quaestorem? Přece však jsem slyšel, jak jsem včera pravil, za pobytu v Athénách muže vzácné učenosti a v Asii právě toho Skepsijského Metrodora, an právě o těchto věcech rozprávěl; ale nikdy mi žádný nepřipadal ani všestrannějším ani důkladnějším znalcem tohoto druhu řečnictví, než dnes Antonius. Kdyby tomu tak nebylo a já viděl, že Antonius něco vynechal, nebyl bych takovým nezdvořilcem a skoro nevzdělancem, abych se dal prošiti o něco, o čem vím, že si toho přejete.?"
Na to odpověděl Sulpicius: „Což jsi zapomněl, Crasse, že 36 te Antcnius s tebou tak pcdělil, že sám převezme výklad o řečníkových prestředcích a tobě ponechá vyšlechtění a vykrášlení řeči.?"
Crassus: „Předně, kdo pak Antoniovi dovolil rozdělovati úlohy a sám si dle libosti napřed vybrati? A pak, dobře-li jsem, rozuměl, — a poslouchal jsem přece s velkou rozkoší, — promluvil tuším o obou látkách společně."
„Ani se věru," ozval se Cotta, „o příkrasách řečnických ani o té výborné stránce, po níž má výmluvnost jméno, nezmínil."143)
„Pak mi," vece Crassus, ,.Antonius zůstavil jen slova, ale věc zabral sám."
Na to Caesar: „Jest-li ti ponechal úlohu těžší, máme proč 36 býti dychtivi na tvůj výklad; pakli snazší, nemáš proč se zdráhati."
A Catulus dedal: ,.A což tvé slovo, Crasse, že nám budeš po vůli, zůstaneme-li dnes u tebe? Myslíš, že se to netýká tvého svědomí?"
Zasmáv se řekl po té Cotta: „Já už bych ti, Crasse, ustoupil; ale jen aby ti Catulus z toho neudělal přestupek proti svědomi-
143) t. j. slohové vypracování, forma řeči, elocutio, což souvisí se slovem eloquentia.
182
tosti! To je censorskou povinností, nu a dáti dojiti až na to, by snad neslušelo bývalému censorovi."
„I staniž se vám tedy po vůli!" zvolal Crassus. „Ale teď, poněvadž den tolik pokročil, myslím, abychom se sebrali a šli si odpočinout. Odpoledne si, bude-li vám vhod, něco povíme, leda by vám bylo milejší odložiti to na zítřek."
Všickni prohlásili, že chtějí přednášku buď hned nebo odpoledne, chce-li tak sám, ale rozhodně co nejdříve.
marka tullia cicerona 0 řečníku kniha třetí.
Chtěje, bratře Quinte, pocítí názorné vylíčení Crassovy rozmluvy a tak ji v této třetí knize zaznamenati, jak ji po výkladě Antoniově asi tak celkem měl, cítím, jak se mi trpkou vzpomínkou stará bolest srdce mého a nesmířený zármutek obnovuje. Vždyť, hle, ten veliký, nesmrtelnosti hodný duch, ten vzor ušlechtilosti, ta schrána ctností, ani ne zúplna za deset dní od onoho dne, do něhož rozmluva této a předešlé knihy spadá, nenadálou smrtí Lucia Crassa zanikl a zašel!
Když se totiž v den posledního divadelního představení do Říma vrátil, silně byv pobouřen řečí, kterou dle došlých zpráv v shromáždění lidu Filippus měl a v které prý se vyjádřil, „že se musí postarati o jiný poradní sbor, neb s takovým senátem státní správu že vésti nemůže," sešel se z rána dne 13. září on, Crassus, a četně zastoupený senát na pozvání Drusovo141) v radnici. Když si tam Drusus na Filippa trpce postěžoval, vznesl dotaz na senát o tom, že si on. konsul, na takový sbor ve veřejném shromáždění vyjel. Skoro vždy se Crassovi přiházelo. že když měl nějakou důkladnější řeč, způsobil dojem, jakoby nikdy nebyl mluvil výborněji. Avšak tehdáž, jak jsem často od nej-lepších znalců dotvrzovat! slyšel, zněi všeobecný úsudek tak, že jestliže jindy vždycky všecky ostatní řečníky převýšil, tentokráte překonal i sám sebe. Želel nepříznivého osudu a opuštěnosti senátorského stavu, jemuž konsul, ač by mu takměř dobrým otcem a poručníkem spolehlivým měl býti, jako nějakému lupičskému zlosynovi vychvátiti chce zděděnou důstojnost a čest;
1J4) Pozvání Drusovo viz pozn. 6 (I. 24).
184
185
že se není prcč diviti, že když vlastní svou politikou obec zahubil, politickou moudrost senátu ze správy obecní vylouěiti chce. Když se takto na Filippa, muže prudkého a výmluvného, každý útok srdnaté odrážejícího,  s celým žárem výmluvnosti vrhl, nesnes] toho napadený, nýbrž   roznícen  vztekem chtěl vzetím majetku do zástavy1") Crassa zkrotiti. Ale tu prý teprve Crassus spustil proud řeči na div mohutné, volaje, že komu není senátorem, ten že u něho není konsulem. „Ci myslíš, když všecku důstojnost celého senátu v zástavu bereš a ji před očima národa římského ubíjíš, že já se dám cd tebe zabavením-něčeho svého odstrašiti? Nic ti nepomůže zničení mých zástav; chceš-li Lucia Crassa zkrotiti, tento jazyk musíš dát vyříznouti, a kdybys ho i vytrhnú uti dal, svobodný můj duch pak ještě samou dechu silou svévoli tvou odrazí!" Dlouho pak ještě v prudkém roznětu mysli i srdce svého ze všech sil prý' horoval a i návrh usnesení, na nějž senát valně shromážděný přistoupil, nad míru vybranými a pádnými slovy, „aby se národu římskému dosti učinilo, k tomu že senát obci ani rady ani věrné pomoci nikdy neodepřel," přednesl a také, jak dle podpisů na zápisech zjevno, při spisování osobné přítomen byl.   Seč ta byla jako labutím   zpěvem výtečného toho muže. Bylo nám, jako bychom ji měli ještě jednou slyšeti, když jsme po skonu jeho přicházeli do radnice, abychom shlédli stopu, kde noha jeho naposledy stanula. Ještě totiž za řeči pocítil, jak nám vypravovali,  píchání v prsou, a hrozný pot mu vyvstal po těle. To ho zaleklo i odebral se v horečce domů, ale sedmého dne už zápalem plic zemřel. 0 klamného doufání lidského, ó vratkého štěstí a daremných usilování! Uprostřed dráhy se často ztroskotávají a řítí, anebo v nejlepším rozběhu vlnami zavaleny hynou dříve, než mohly přístav uzříti! Dokud totiž byl Crassův život zabrán klopotou ucházení o úřady, stále požíval slávy více jen pro soukromé zásluhy přátelské a výborný řečnický dar, než pro vznešené postavení a činnost státnickou. A právě ten rok,
14u) Aby měli římští úradové tím donucovat občany i senátory k poslušnosti, dáno jim kromě jiných prostředků také právo zabavení majetku, což se dálo pomocí obecních zřízenců. Crassovi měl liktor zabaviti majetek za trest pro neslušné vyjádření vůči konsulovi. Zabavený majetek si bud majitel směl vyplatí ti, nebo se prodal veřejně, nebo i zničil.
ml
■j
i -
kdy mu po skončení dráhy úřednické poprvé kynula za souhlasu všech naděje na nej vyšší postavení, všecku naději mu a všecky záměry života smrtí zmařil. Byla to žalná příhoda rodině, bo- 8 lestná rána vlasti, krutá všem vlastencům. Přišly na obec pohromy takové, že mi jest, jakobv L. Crassovi od bohů nesmrtelných nebyl odňat život, nýbrž darována smrt. Neuzřel Itálie požárem válečným zachvácené,U6) neuzřel senátu plamennou nenávistí ohroženého, náčelníků státu z hrozného zločinu obžalovaných, žalu své dcery, vyhnanství svého zetě, přežalostného útěku C. Maria, ani ze všech nej ukrutnějšího krve-prolití po jeho návratu; byl mu zkrátka ušetřen pohled na všeobecné znetvoření obce, za jejíhož nej krásnějšího rozkvětu sám valně nade všecky slávou Vynikl. Nechci.147) aby výklad 3 můj příliš daleko zabíhal, a obmezím se celkem jen na účastníky 9 rozmluvy, kterou chceme vylíčiti; ale když už jsem se dal do rozjímání o moci a proměnlivosti osudů lidských, kdo by smrt L. Crassa, mnohými často oplakanou, nenazval právem blaženou, když si vzpomene, jak skončili ti. kteří s ním tehdáž asi naposled rozmlouvali? Máme přece na paměti, kterak byl Q. Catulus, muž v každé příčině znamenitý, přinucen vlastní rukou si život vzíti, ačkoli ani neprosil, aby byl při všem beze změny zachován, nýbrž jen aby do vyhnanství utéci směl. A což M. Antonius! Na témž řečništi, s něhož v konsulské hodnosti 10 obecní ústavu s pevnou vytrvalostí hájil, jež v censorském úřadě z velitelského podílu kořisti vyzdobiti dal, trčela hlava jeho, hlava, jejíž věhlasem mnoho občanů zachráněno, že o hlavu nepřišli. A nedaleko odtud ležela hlava C. Julia,148) věrolomným
118) t. j. válivá spojenecká (91—88), jejímžto vznikem byli vinni všickni, kdož Italikům odpírali římské občanství: senát, Scaevola, Crassus j. (L a 24, I. 26, II. 257).
W) Věta .,Et quoniam" (III. 9) není, jak myslí Piderit. důvodeui věty následující, nýbrž věty „Quis enim-'. Přestavením vět se nesnáz: napomůže. Potom ovšem místo ,,et" lze lclásti „sed".
ui) C. Julius Caesar Vopiscns se za proskripcí Cinnových utekl do Tarquinií na statek člověka, jehož býval obhájcem, a byl jim vydán vrahům. Viz také pozn. 67. —Tento Publius Crassus, otec triumvira Cľassa, konsul r. 97, censor r. 89, za Mariovy krvavé vlády r. 87 sám se usmrtil. — C. Papirius Carbo (viz pozn. 17) oďMariovců hrůzně popravena potupen. —
186
hostitelem etrurským zrazeného, vedle hlavy bratra jeho Lucia. I bylo to. jakoby ten (Crassus), jenž té hrůzy již neuzřel, s obcí v zdraví byl stejně žil a s pádem jejím zároveň zahynul. Neboť neuzřel ani příbuzného svého Publia Crassa, muže ducha velikého, an vlastní rukou proboden umírá, ani jak socha Vestina krví velekněze, kollegy jeho, jest potřísněna. Jej by bývala zarmoutila, jak byl smýšlení vznešeně vlasteneckého, i zločinná smrt úhlavního jeho protivníka C. Carbona, v týž vražedný den ubitého.
11 Neuzřel hrozného a žalostného skončení jinochů, kteří se mu tehdáž byli zasvětili. Z nich C. Cotta, jejž v květu mládí zůstavil, za málo dní po smrti Crassově ze záští tribunátu zbaven po několika málo měsících z obce byl vypuzen; Sulpicius však, jenž by býval stejně žhoucí nenávisti za obět padl, ty muže, s nimiž v soukromém životě žil v nej užším svazku, za svého tribunátu vší moci a vážnosti zbaviti si usmyslil: když však vrcholu řečnické slávy dospíval, mečem zhynul a tak za svou
12 opovážlivosť k nemalé škodě obce odpykal. Ty však, ó Crasse můj, jako jsi z božího, jak myslím, usouzení slavně žil, tak jsi se z téhož usouzení včasnou smrtí i v samém skonu ozdobil slávou! Neboť při své ctnostné a statečné mysli bud1 bys býval musel podstoupiti ukrutnou smrt z ruky občanské, nebo když by ti hroznou smrt osud ušetři], zase by tě býval přinutil patřiti na smutnou záhubu vlasti; a zármutek bývala by ti způsobila nejen krutovláda nešlechených zrádců, ale i vítězství vlastenců, po-
4   skvrněné krví občanskou. Když o neštěstí zmíněných osob a
13 o svých vlastních strastech, jichž jsem pro převelikou lásku k vlasti zažil a zakusil, přemítám, často, bratře Quinte, nahlížím, jak správná a moudrá byla rada, tvá, když jsi mne, poukazuje na tak četná, veliká a nenadálá neštěstí slavných mužů a výborných vlastenců vždycky zrázel  ode vší politické činnosti a
14 bojů. Avšak poněvadž v tom, co se stalo, nemohu už nic změnit! a že se mi přetěžké klopoty odměnily velikou slávou a tím se po-
O Cottovi a jeho osudu v Úvode 2. Odešed do vyhnaiiství ušel vraždám r. 87 v Římě a vrátiv se se Suitou došel cti a slávy. Hůře to dopadlo R druhým Crassovým svěřencem, Sulpiciem (viz pozn. 75). Rozmrzen na šlechtu přidal se k Mariovi, urazil Suitu, a když se Sulla stal pánem v Římě, byl na útěku zabit.
187
lehcují, s chutí pokročím dále v utěšené své práci, jež nejen po odbytých strastech lahoditi, ale i v doléhajících blažiti dovede, abych pro budoucí pamět zaznamenal další a skoro poslední řeč Lucia Crassa a tak jemu prokázal zasloužený i povinný dík, velikostí duchu jeho sice nikterak rovný, ale přiměřený mé oddanosti a lásce. Není zajisté nikoho z nás, aby si, čta podivuhodná 15 díla Platonova, v nichž se napořád skoro jen postava Sokratova líčí, prese vši výbornost těch děl neučinil daleko vznešenější představy o muži v nich vyličovaném. A téhož se dožaduji i já, ne sice na tobě. protože mně i tak ve všem největší pochvalu vzdáváš, ale na ostatních svých čtenářích, aby si o L. Crassovi daleko více myslili, než kolik líčení mé podá. Neboť jsem se, sám 16 při té řeči nebyv a jenom od Cotty se hlavních míst a myšlenek té rozpravy dověděv, pokusil na základě toho, jak jsem oba řečníky sám seznal, povahu řečnického umění jejich způsobem rozmluvy názorně podati. Bucle-li někdo dle obecného předsudku míniti, že měl Antonius sloh střízlivější anebo Crassus bohatší, než jak jsem já oba vylíčil, ten budto řečníků těch nikdy neslýchal anebo neumí souditi. Neboť jakož oba, jak jsem už vyložil, stejně pílí, nadáním a vzděláním nade všecky vynikali, tak byl zase každý svým způsobem řečníkem dokonalým, že ozdobného slohu nebyl u Antonia žádný nedostatek, u Crassa žádný nadbytek.
Když se tedy před polednem rozešli a trochu odpočívali, 5 bylo prý Cottovi podivno zvláště to, že Crassus celou tu polední 17 přestávku tráví v hlubokém a napjatém přemýšlení; a poněvadž vzezření jeho, jaké míval vždy před řečí, a pohled jeho v zamyšlení dobře znal a při největších přelíčeních často vídal, schválně prý — zatím co ostatní si hověli, — zašel do hovorny, kde se Crassus do lenošky tam postavené byl uložil; ale jak zpozoroval, že je pohřížen v myšlenkách, ihned prý se uklidil. A tak prý v tom tichu uplynuly skoro dvě hodiny. Když pak nastalo odpoledne, všickni se dostavili ku Crassovi a Julius Caesar pravil: „Nuže, Crasse. půjdeme rozmlouvat? Ale přišli jsme tě jen upomenout, nikoli doléhat."
Crassus odpověděl: „Jaké to domnění? Což bych se nestyděl 18 ehtíti vám déle zůstati dlužen povinnost, zvláště takovou?"
188
180
1 íl
20
6
21
„Kam se tedy uchýlíme?" tázal se Caesar. „Či" dovnitř lesíka? Jest tam nejlepší stín a chládek."
„Budiž!" vece Crassus, „jest tam také pohodlné místo, které se k té naší rozprávce dobře hodí."
Když ostatní souhlasili, šlo se do lesíka, a tam si usedli dychtivě očekávajíce, co uslyší.
Potom Crassus začal; „Jednak vážnost, v jaké vás mám, a přátelství vaše ke mně, jednak Antoniova laskavá ochota mi odnímá všecku možnost zdráhati se, ac jsem k tomu měl důvody nejlepší. Jenomže Antonius při rozdělování našich úkolů, tím, že sám převzal pojednání o tem. co má řečník mluviti, a mně přenechal výklad o tom, jak má mluviti, oddělil cd sebe věci, které takového odloučení nesnesou. Nebo!-' každá řeč skládá se z obsahu a formy; a jako forma bez obsahu nemá pedkladu, tak obsah bez formy nemá výrazu. To se mi zdá, že ti staří (řečtí filosofové) při svém daleko širším duševním rozhledu mnohem hloub do pravdy nahlédli, než kam my svým bystrým důvtipem proniknouti dovedeme,149) když řekli, že to vše, co je nad námi a pod námi, jednotno jest a jednotnou silou přírodní pohromadě se drží. Neb není takových věcí, které by cd celku jsouce odloučeny o sobě obstály, anebo bez nichž by celek sílu svou a věčné trvání mohl pedržeti. Avšak tento způsob nazírání jest snad příliš vznešený, aby ho lidský smysl a myšlenka postihnouti mohla; jest zde také pravdivý výrok Platonův, jejž jsi, Catule, jistě často slýchal, že všecky ušlechtilé a jemně vzdělávací vědy společným jakýmsi svazkem v jedno jsou spojeny. Když se totiž ze zkušenosti sezná síla a hloubka oné rozumové činnosti, jakou se poznávají příčiny a následky všeho, shledá se při všech naukách velmi podivuhodný jakýsi souhlas a souzvuk. Jestliže však se i tato myšlenka vznáší příliš vysoko, abychom ji my obmezenf pozemšťané hledem postihnouti mohli, pak tu zbývá ještě to, Čemu jsme se věnovali, za povolání si to zvolili a za úkol si obrali, a. to přece jistě znáti a v moci míti musíme, Vždyť j est výmluvnost, jak jsem včerejšího dne pověděl já a jak to v předpolední před-
l4') Myšlení řecké se řídilo tvůrčí obrazností, římské jen logikou rozumu.
nášce několikrát poznamenal Antonius, věc jednotná, ať se u výkladě svém v jakékoli končiny a kraje zabere. Neboť ať mluví 23 o povaze nebes nebo země, ať o podstatě božské nebo lidské, ať mluví před soudem anebo v senátě anebo v shromáždění lidu, ať lidi nabádá nebo poučuje nebo ZTáží, ať rozněcuj e nebo ukrocuje, ať mluví k malému počtu nebo k množství, ať mezi cizími nebo k svým a k sobě, vždy jsou to jen řeči různé potoky, ale pramen zůstává jeden; a kamkoli řeč v dalším běhu zaměří, stále jest vázána na týž myšlenkový výstroj a slovní  výzdobu. Avšak 24 poněvadž již jsme v moci náhledů nejen prostě obecných, ale i lidí povrchně vzdělaných, kteří vše, co nedovedou pochopili v celku, na kusy rvou a trhají, aby to tak snáze mohli takřka ohmatati, kteří slova od myšlenek jako tělo od duše oddělují, ač se ani toto ani ono stati nemůže, aby obojí nezašlo, — nepodniknu u výkladě svém nic více, než kolik se mi ukládá. Stručně toliko poznamenávám, že se žádná lepá forma slovesná nedá vymysliti, nej'sou-li myšlenky hotovy a výrazem opatřeny, ani že není myšlenky jasné bez jasného výrazu. Prve však, nežli se pustím 25 do výkladu o tom, co řečnické formě dodává ozdoby a lesku, uvedu krátce svůj názor o celku řečnického umění.
Není tuším v přírodě ničeho, co by v rozsahu svého druhu 7 nemělo množství věcí vespolek rozdílných, ale stejně dokonalých. Ku příkladu sluchem vnímáme množství zvuků lahodných, ale tak rozličných Často, že nám nejpříjemněji zní to, co jsme slyšeli naposled. A zrakových pocitů libých míváme množství skoro nekonečné a to tím způsobem jímajících, že se jednomu a témuž smyslu pocity zcela různými lahodí. Též ostatním smyslům se působí rozkoš různými účinky tak, že je nesnadno rozeznati, který z nich lahodou nejvíce vyniká. Nuže to, co platí v oboru 2G přírodním, platí také o uměních. Jedno a totéž jest umění sochařské, a přece se umělci, kteří v něm vynikli, Myron, Poly-kleitos a Lysippos vesměs od sebe lišili, ale tak, že se všickni jeví dokonalými jedině v té podobě, jak jsou. Jedno a totéž jest v theorii i praxi umění malířské a přece se Zeuxis, Aglaofon a Apelles vespolek naprosto liší, a při tom se na žádném z nich žádný umělecký' nedostatek nejeví. Jeví-li se nám tato okolnost podivnou, ač pravdivá jest, při těchto uměnách řekněme němých,
2 S
8
2!)
30
190
oč podivuhodnější jest při mluvě a řeči? I když se váže na tytéž myšlenky a výrazy, přece vykazuje nej větší rozdíly, ne sice tak, že by jedni (chvály a druzí) zasluhovali hany, nýbrž tak, že každý z těch, jimž přisouzena chvála, z jiného důvodu se chválí. Možno to pozorovati především na básnících, neb ti jsou řečníkům nejblíže příbuzní: jaký' rozdíl jest mezi Enniem, Pacuviem a Acciem, a u Reků mezi Aischylem, Soíoklem a Euri-pidem, jakkoli se všem při všech rozdílech slovesného jejich umění skoro stejná chvála vzdává! A nyní popatřte a pomyslete na muže, jichž uměním řečnickým se zabýváme; jak rozdílný jsou směry a osobité zvláštnosti jednotlivých řečníků! lsokrates byl lahodný, Lysias jemný, Hyperides důmyslný, Aeschines hřímávý, Demosthenes mohutný. Kdo z nich nebyl výborný? Kdo z nich nebyl osobitě rázovitý? Africanus byl důstojně vážný, Laehus umírněný, Galba drsně rázný, Carbo plynný a libozvučný. Kdo z nich nebyl nej lepší svého času? A přece každý nejlepší svého druhu. Avšak nač shíedávati příklady v starověku, když mám dosti mužů k tomu vhodných v době přítomné? Co bylo kdy libějšího sluchu nad řeč našeho Catula ? ryzí tak, jakoby skorém jen sám uměl latinsky, a tak vážná, že je prese vši obzvláštní důstojnost přece jen plna ušlechtilého vtipu? Zkrátka, když ho poslouchám, soudívám, že se k řeči jeho nedá nic ani přidati ani v ní změniti ani vynechati, aby se tím nezkazila a nezhoršila. A což tuto náš Caesar? Zda nepřinesl zcela nový způsob řeči a nezavedl druh řečnický skoro jedinečný? Kdo kdy mimo něj podal předměty hrůzně vznešené způsobem skoro komickým, kormutlivé klidně, zasmušilé vesele, soudní s půvabem skoro divadelním, a to tak, že se ani velikostí předmětů žert nevy-
li0) „Blízce si příbuzní" řečníci = duo propc aequales t. j. Sulpicius a Cotta. Freund myslí na stejné stáří, neb se oba narodili týž rok (124), ale význam stejného stáři se sem nehodí, ježto jest řeč o vlastnostech duševních. „Uterque aequalibus praestitit" praví Cicero o týchž mladých řečnících v Bratovi, a to zde o smyslu rozhoduje. „Příbuzní" značí = dokonalostí svého umění si podobni byli velice, ale rázem a povahou se lišili. Mohlo by se také překládali: „dokonalostí skoro si rovni", ale je na uváženou, zdali by se to jemnému Crassovi hodilo, aby ku př. Sulpiciovi dával přednost za Cottovy přítomnosti.
191
32
luěoval, ani vážnost vtipem nezmenšovala? Hle, tu jsou dva blízce si příbuzní řečníci,150) Sulpicius a Cotta. Kde je co tak vespolek 31 nepodobného a přece zvláštním způsobem vynikajícího? Jeden (Cotta) mluví hladce a jemně, předmět vykládá přesně vhodnými výrazy; drží se stále hlavní věci a co velebystrým umem shledal, že by se mělo soudci dokazovati, na to — nedbaje žádných postranních důvodů, všecko myšlení i mluvení upíná. Sulpicius opět se vyznačuje velmi vášnivým vnitrním žárem, mluví zvučným a silným hlasem, s nej větším napjetím celého těla, pohyby jeho jsou pftiy důstojnosti a výmluvnost je tak mohutná a bohatá, jakoby sám jen od přírody k umění řečnickému dokonale byl vyzbrojen. Musím se nyní zmíniti také o sobě a Antoniovi, ježto nás lidé v takový vzájemný poměr uvedli a tak o nás mluví, jako bychom o rozhodnutí svého soupeřství k nim na soud byli voláni. Co je tolik nepodobno sobě, jako já a Antonius způsobem našich řečí? On je řečník takový, že nad něho nemůže býti výbornějšího. A k němu bývám já, ačkoli sám sebou nespokojen, právě nejvíce přirovnáván. Ráz umění Antoniova znáte: jest křepké, ohnivé, v přednesu živé. v boji o spornou otázku z předu i se všech stran dobře kryté a obrněné, bystré a břitké, k jádru pronikající; na všech příznivých bodech rád se pozdržuje, čestně ustupuje a prudce doráží,' strachu nahání, ale i prošiti umí, a při vší rozmanitosti řeči posluchačů nikdy neunavuje. Co se mne týče, já se — ať už jsem jakýmkoli řečníkem a třebas i, když se 33 vám tak zdá, dosti pozoruhodným, jistě od něho způsobem řeči velice liším; jak a čím, to vykládati mně nenáleží, protože sáni sebe každý nejméně zná a sám o sobě velmi těžko správně soudí. Ale rozdíl je patrný a to předně v umírněnosti mých pohybů, pak z toho, že tam, kde stanu na počátku řeči, stávám až do konce, dále že si při volbě slov značně větší klopotu ukládám a starost, ježto se bojím, aby se nezdálo, že řeč má, když by byda poněkud příliš všední, nezasloužila napjaté a tiché pozornosti poslucháčstva. Jestliže se tedy už při nás tu přítomných jeví tak veliké rozdíly a tak určité zvláštnosti každého, a jestliže se prese všecku rozmanitost lepší (umění) rozeznává od horšího spíše dle silnějších neb slabších výkonů, než dle způsobu slohového umění, a všecko chváky dochází, co je ve svém způsobu dokonalé: co myslíte.
34
192
193
že by vyšlo na jevo, kdybychom všecky řečníky, co jich kde jest a bylo. vespolek srovnali? Není-li pravda, že by se našlo, kolik řečníků, tolikéž skoro způsobů řečnických? Dle tohoto mého výkladu by se snad zdálo, je-li zjevů a typů řečnických tak nesčíslné mnoho, zevně různých, podstatou stejně dokonalých, že nelze lidi povahou vespolek tak rozdílné vzdělávati na zá-35 hladě týchž pravidel a jednostejné nauky. Než tomu není tak, a toho jest učitelům a vzdělavatelům mladých řečníků co nejbedlivěji dbáti, jakým směrem se čí povaha asi hlavně vyvíjí. Vždyť pak víme, že z jedné a téže školy znamenitých ve svém způsobu mistrů a učitelů vyšli žáci vespolek naprosto nepodobní a přece dokonalí, ježto se totiž methoda učitelova povaze každého 30 přizpůsobila. Nejznamenitějši toho doklad podává výtečný učitel Isokrates, jenž říkal, že při Eiorovi užívá ostruh, při Theo-pompovi naopak uzdy. Tohoto totiž v smělém rozmachu řeči musil krotiti, onoho, jenž byl nesmělý a jaksi ostýchavý, po-bádati. I neučinil jich sobě podobnými, nýbrž tomuto jen přidával, onomu ujímal, aby vzdělání obou na tolik provedl, na kolik toho přirozená povaha obou dopouštěla.
To jsem předem uvésti musel proto, abyste v tom případě, když by výklad můj dobře nepřiléhal k tomu směru, jejž si oblibujete, a k tomu druhu řečnickému, jemuž kdo z vás přednost dává, viděli, že já líčím ten druh, jenž se nejlépe zamlouvá mně.
Nuže tedy, je-li hotova látka řeči, o čemž výklad podal Antonius, jest jí potřebí cd řečníka slohového vypracování a pak přednesu; to obojí žádá jisté formy. Co se týče slohového výrazu (o přednesu promluvím později), která pak forma by mohla býti lepší, než když mluvíme správně, zřetelně a vkusně, a tak, aby to bylo předmětu řeči přiměřené a vhodné? 38 Výklad o prvých dvou požadavcích, řeči totiž správné a zřetelné, se myslím na mně nežádá. Vždyt toho, kdo neumí mluviti, nebudeme chtít učit řečniti, a kdo neumí mluviti správně, od toho nebudeme očekávati, že by řečnil vkusně; a kdo nemluví tak, abychom mu rozuměli, nedovede tak řečniti, aby vzbudil náš obdiv. O tom tedy, co je nezbytně sice potřebné, ale snadno naučitelné, výkladu zanechme. Neboť správné mluvě se učí každý čtením a vzděláváním v chlapeckých letech; druhý pó-
lu 37
39
žadavek, zřetelnost, se činí proto,151) že je nutno, aby každému řečníku bylo rozuměti, což pokládám za požadavek sice nezbytný, ale přece ze všech nej menší. 9
Vkusné mluvy se vůbec sice dosahuje tříbením pomocí studia písemnictví, ale u vyšším stupni se vzdělává čtením řečníků a básníků. Staří totiž, kteří neuměli ještě řeč svou krášliti, věickni skoro mluvili znamenitě správně, a kdo si mluvě jejich přivyknou, ani kdyby chtěli nedovedou jinak nežli správně mluviti. Jenže se nesmí užívati slov takových, jež nyní už nejsou obvyklá, leda snad tu a tam pro ozdobu a to střídmě, jak ukáži; avšak slov dosud obvyklých bude moci dobrý znalec a pilný čtenář starých spisovatelů užiti za nej vybranější.15 ä) Avšak 11 správně mluviti neznamená jen varovati se vadných slov, ale i nesprávného tvarosloví, aby se ve smyslu nic nezmátlo, sobě neodporovalo a nepřevrátilo; ale i dobře ovládati jazyk, dech a hlas.153) Nemyslím, aby se jednotlivé hlásky přepjatě vyrážely, ale rovněž ne, aby se nedbalou výslovností zatemňovaly; slova se nemají tenounkým hláskem skomíravě vydechovati, nemají však ani tuze ztěžka jaksi dýchavičné soptiti a sršeti. Co pravím o hlase, není ještě to, co náleží řečnickému přednesu, než jen to, co se mi zdá býti takřka nerozlučným požadavkem řádné mluvy. Jsou totiž jisté vady, jichž se každý uvarovat! hledí: hlas měkce 42 tenký, jako u ženských, neb zase křiklavě zlozvučný a odporný. Ale jedna vada jest, kterou mnozí schválně hledají: hlas hrubý a drsný. V tom si někteří libují, protože se jim zdá, že si tím způsobem řeč jejich dcdává rázu starožitného. Tak se zdá ku příkladu, že má tvůj přítel, Catule, Lucius Cotta164) zálibu v těžkopádné výslovnosti a drsném hlase, domnívaje se, že co propoví
10
41
Za slovem „proto' se hodí vložiti „že je nutno", aby - - .
n-) „za nejvybranější"': Staří měli mluvu ryzí, bude tedy míti znalec starých mluvu vybranou, jen když se uvaruje slov už neužívaných.
1,3) Doslovný překlad zní: A abychom dobře latinsky mluvili, jest třeba hleděti nejen k tomu, abychom jednak užívali slov, jimž by nikdo nemohl nic právem vytýkati, jednak je zachovávali tak co do pádu, času, rodu a čísla, by se nic nezmátlo, si neodporovalo nebo nepřevrátilo; nýbrž i k tomu, abychom dobře ovláda'i jazyk, dech a hlas.
154) Lucius Aurelius Cotta (jiný, než přítomný Gaius Cotta) byl tribunem lidu r. 95.
13
hodne hrubě, bude zníti starobyle. Tvůj hlas a jemná výslovnost se mi dobře líbí; nemíním výslovnost slov, ač to j e hlavní věc; avšak tu nám přináší školní vyučování, té nás učí knihy a utvrzuje v ní stálý cvik při čtení a mluvení; ale já myslím libozvuk hlasu, jak mluvíš; tím libozvukem se u Seků vyznačují Áttičané a v naší latinské mluvě hlavně náš Rím. V Athénách vědecká vzdělanost rodných Atheňanů již dávno zašla; město zůstává toliko domovem vědeckého snažení, jehož se rodáci tamní už neúčastní, jež však cizinci pěstují, okouzleni jaksi samým jménem toho města a jeho slovutností. Přece však i nej vzdělanější Asiaty kterýkoli prostý Atheňan snadno překoná, ne tak výrazy a správnou mluvou, ale libozvučností a lahodou řeči. Naši římští rodáci si méně hledí vědeckých studií, než latinští krajané v provincii; a přece z těch římských rodáků, kteří, jak víte, nijak nevynikají vědeckým vzděláním, není jediného, aby snad Q. Valeria Sorana,155) nej vzdělanějšího ze všech římských občanů, nepředčil jemností hlasu, ladným pohybem rtů a libozvukem.
Když tedy jest jistá římská, rodným občanům hlavního města vlastní výslovnost, při níž nic nemůže uraziti, ani nelibost vzbuditi ani výtky dojiti, při níž nic nezní ani nepáchne cizinou, přidržme se jí a hledme se uvarovati všeho nejen venkovsky hrubého, ale i cize nezvyklého. Já když slyším mluviti svou tchyni Laelii136) (ženy si zachovávají snáze starý ráz řeči neporušený, ježto přiučiti se hovoru obecného davu příležitosti nemají a tím setrvají při tom, čemu se nejdřív naučily), vždyckv se mi zdává, že slyším nějakého Planta nebo Naevia. Mluví tak přirozeně a prostě, že není ani zdání o nějaké okázalosti nebo nápodobě. Z toho soudím, že tak mluvíval její otec a předkové; nikoli drsně, jako zmíněný Soranus, ani nemotorně a široce, ani trhaně, nýbrž úsečně, plynně a lahodně. Tudíž myslím, že ten Cotta, jehož ty širokou výslovnost, Sulpicie, dosti často nápodobíš, tím že hlásku       potlačuješ a místo ní plnozvuké „e" vyslo-
m) Q. Valerius Soranus, ze Sory u Arpina, vynikl na poli grammati-kálnim a starožituiekém. Též básníkem byl.
laíi) Laelia. tchyně Oassova, žena Q. Mucia Scaevoly, byla dcera C. Laelia iloudrého.
vuješ, nenápodobí starobylých řečníků, nýbrž sprosté žence."167) Když se tomu zasmál i sám Sulpicius, pravil Crassus: „To
já tak na vás, abyste také něco o svých vadách zvěděli, kdyTž už
jste si přáli, abych mluvil!"
„Jen aby!" zvolal Sulpicius; „to právě chceme, a učiníš-li
tak, mnoho vad zde myslím dnes odložíme." ( „Jenom že ti nemohu výtky dělati bez vlastního nebezpečí," 4
pravil Crassus, „poněvadž jsi mně prý dle  Antoniova zdání
tuze podoben."
Na to Sulpicius: „I můžeš směle! Vždyť nás právě sám
Antonius k tomu měl, abychom se drželi toho, co je na kom
nejlepšího. A já se obávám, že nemám od tebe nic víc, než to
dupnutí nohou, několik málo výrazů a v nejlepším případě nějaký
ten posuněk."
„Toho ti tedy," pravil Crassus, „nevytknú, abych sám sobě nedělal posměchu (však toho máš ode mne mnohem více a lepší věci, než uvádíš); ale na to, co máš zcela -svého nebo odjinud vypůjčeného, tě pozorná učiním, jestliže si na to při výklade někde vzpomenu.
Nechrne tedy těch pravidel správného mluvení, jimž chla- 13 pecká škola učí, k nimž důkladnější poznání a studium písem- 48 íúctví hojně přispívá a každodenní cvik v hovoru i domácím a čtení knih starých řečníků a básníku v nich utvrzuje. Ani při výkladě o tom se dlouho nezdržujme,  jak  dělati, abychom řečnili srozumitelně. Rozumí se, že toho dosáhneme, budeme-li 49 správně latinsky mluviti, užívati slov obvyklých, přesně vyjadřujících to, co chceme naznač 1ti a objasniti, bez dvojsmyslných slov a řečí, bez dlouhých obvétí a rozsáhlých i dalekých podobenství, bez nesouvislých vět a převrácené souslednosti časové, bez popletení osob a zmateného slovosledu. Zkrátka, ta celá věc 50 je tak snadná, že se často divívám, kclyž je tomu, co chce právní zástupce říci, méně rozuměti, než kdyby záležitost svou vykládal ten. kdo si toho zástupce zjednal. Vždyť ti lidé, kteří nám své záležitosti sporné svěřují, nám o nich často tak dobrý výklad podávají, že si nelze přáti lepšího. Jakmile však o týchž záleži-
10') Italští sedláci říkali vea m. via, ameci m. amici a pod.
13*
tostech počne vykládati takový nějaký Fufius158) nebo váš vrstevník Pomponius, nerozumím daleko tak dobře, co mluví, a to ještě s velkým namakáním, fieč jejich jest tak popletena, tak zmatena, tak páté přes deváté, a to s neobvyklou zádavou slov takovou, že řeč, která má přece věc objasňovati, ji jen více zastírá a zatemňuje, a že to vypadá, jakoby sebe sami jaksi překřikovali. Avšak, poněvadž vám tyto věci, aspoň starším z vás, připadají myslím dost a dost obtížný a nudný, pokročme, libo-li k dalším, které budou o hodné protivnější."
,,Vidíš přece." pravil Antonius, ,,kterak jsme roztržití, jak neradi tě posloucháme, že se příměti dáme (totiž myslím já) všeho zanechati a tebe se přidrželi a poslouchati! Tak pěkná jest řeč tvá o věcech ohyzdných, tak sytá o předměte střízlivém, tak zcela nová o té pravšední látce."
Crassus: ,,Nu, ty dva oddíly, Antonie, o správné mluvě a srozumitelném řečnění, jež jsem právě zběžně prošel, ba spíše skoro obešel, byly' věru snadné. Další jsou obsáhlé a složité, rozmanité a těžké, a na nich všechna obdivuhodnost ducha, všechna sláva výmluvnosti spočívá. Nikdo přece nepocítil nikdy obdivu nad řečníkem, že správně mluví; ovšem nemluví-Ii tak, smějí se mu a nepokládají ho ani za pořádného člověka, neřkuli za řečníka. Nikdo nechválí řečníka za to, že mu posluchači rozuměli, ale každý haní toho, kdo toho nedovedl. Nad kým to tedy lidé trnou obdivem? Na koho, an mluví, s úžasem hledí? Komu vykřikují pochvalu? Kdo jim, abych tak řekl, bohem mezi lidmi? To jsou řečníci, kteří mluví jasně, zřetelně a obsažně, kdož mají skvělé myšlenky a výrazy, a v samém proudu řeči nabývají jakéhosi rhythmu a veršové míry, to jest, kdo mluví jak říkám ozdobně. A kdo umějí krásu svého slohu zaříditi tak, jak toho žádají věcné i osobní poměry, vynikají tou předností řečnickou, které říkám přiměřenost a shoda. Takových řečníků pravil Antonius že ještě neviděl a jim jedině, pravil, že přísluší název výmluvných. Pročež s posměchem odmítněte, radím vám,  všecky takové
1SÍ) L. Fufius, žalobce Mania Aquilia, jejž Autonius bájil. Viz pozn. 37 a 77. (I. 179, II. 124). — Cn. Pomponius, tribun r. 90, zhynul v krvavém roce 87.
lidi, kteří si myslí, že návodem těch tak řečených nyní rhetorů dosáhli veškeré mohutnosti pravých řečníků, a přece ještě nevědí, jakou úlohu zastávají a jaké jest jejich povolání. Vždyť přece musí pravý řečník celý obsah života lidského, kdyžtě na něm řečnická činnost spočívá a za látku mu vykázán jest. posloucháním a čtením, rozmluvami a pojednáními i přemýšlením prozkoumaný* míti. Neboť výmluvnost jest pravá ctnost a to z nej vyšších; ač jsou totiž ctnosti všecky stejný a sobě rovny, přece je zevní tvar některých sličnější a skvělejší nad jiné, jako tato síla výmluvnosti, která na základě všeobecného vědění myšlenky a touhy slovy vyjadřuje tak, že kamkoli se vahou svou nachýlí, tudy i vůli posluchačů poháněli umí; a čím je síla ta větší, tím více jest jí potřebí za družku tvzí povahy a dokonalé moudrosti, sic kdybychom prostředky umění řečnického svěřili lidem těchto ctností nemajícím, bylo by to ne vzdělávali je na řečníky, ale dávati takřka do rukou zbraň lidem zběsilým.
Tuto, dím, způsobilost, věc dobře promyslili a vyjádřiti. staří Rekové nazývali moudrostí. Odtud pošli oni Lykurgové, Pittakové a Solonové, a obdobně i naši Coruncaniové, Fabri-ciové, Catonové i Scipionové, ne sice tolik učení, ale přece jim vzletem ducha a vůle podobní. Jiní byli sice také tak věhlasní, ale cíl života měli jiný, a ti hledajíce klid a prázden, jako Pythagoras, Demokritos a Anaxagoras, vzdali se správy obecní a íiplně se věnovali poznání pravdy. Tento způsob života, tak pokojný a právě tím věděním, nad něž není lidem nic příjemnějšího, tak lahodný, zachutnal většímu počtu lidí, než bylo státnímu životu zdrávo. Když se tedy tomu směru výborně nadaní duchové oddali a množstvím prázdného a volného času ue-obmezeně vládli, uznali ti učení lidé z nadbytku prázdně a duševních sil za potřebu mnohem více bádání a pátrání na starost si vzíti, nežli bylo nezbytně nutno. Zřejmo sice, že byla starodávná moudrost stejné učitelkou správného jednání, jako dokonalé výmluvnosti, a že učitelé krásného života byli zároveň učiteli výmluvnosti, jako Homérův Foinix, jenž o sobě praví, že byl od otce Pelea mladistvému Achilleovi dán za průvodce do války, aby jej učinil „řečníkem slov a působcem činů." Avšak jako lidé zvyklí ustavičné a každodenní práci, když pro nepříznivé po-
61
198
časí dílo své konati nemohou, hře v míč nebo kůtky a kostky159) se oddávají anebo si z dlouhé chvíle nějakou novou hru vymýšlejí: tak onino lidé cd veřejné činnosti jakoby cd životního povolání nepříznivými poměry jsouce odloučeni nebo samovolně odpočívajíce budto se studiu básníků nebo měřictví nebo hudbě věnovali, nebo si sami, jako ku příkladu dialektikové, nový obor snažení a zábyvku kratochvilnou zjednali a v naukách k tomu vymyšlených, aby se jimi chlapci v ušlechtilé a ctnostné povaliv 16   vychovávali, celý svůj život trávili. Avšak zatímco jedni mužové, 5 9   a bylo jich dosti, oboustranným protože nerozpojným uměním státnickým i řečnickým vynikali a bud i politicky činni byli, jako Themistokles, Perikles a Theramenes, anebo sami sice politické činnosti se neúčastnili, ale stejně přece témuž umění vyučovali, jako Gorgias, Thrasymachos a Isokrates: vyskytli se naproti tomu jiní, kteří sice taktéž věděním a duchem vynikali, ale politické a praktické činnosti jaksi ze zásady nepřáli a proto i řečnická cvičení haněli a pohrdavě zamítali. A v čele jejich byl Sokrates. Muž ten, jenž dle svědectví všech vzdělaných lidí a dle úsudku celého  Řecka  moudrostí,  důmyslem,  milým půvabem a důkladností, i také bohatou a rozmanitou výmluvností v každém oboru, kamkoli se zabral, nade všecky bez odporu vynikl, sofistům, kteří o tom předměte, jímž se my ted zabýváme, jednali, přednášeli a učili, a tudíž také filosofy se nazývali proto, že všeliké nejen poznání nej vyšších záhad lidských, ale i řečnické jimi se zabývání filosofií sluje,   toto společné jméno odňal a umění moudře mysliti v rozpravách svých odloučil cd umění krásně mluviti, ač obě podstatně vespolek souvisejí. Výtečného jeho ducha a rozpravy nesmrtelnými učinil spisy svými Plato, ježto Sokrates sám nezůstavil ani písmene.   Od něho pošla ta rozluka takřka jazyka a rczumu, poměr věru zvrácený, neprospěšný a chybný tím, že jiní nás mají učit moudře mysliti a zase jiní dobře mluviti. Vždyť od Sokrata vyšla řada žáků a každý si z jeho rozmanitých, rozličných a všemožnými směry tíhnoucích rozprav vybral něco jiného; tím vznikly školy, které spolu
60
u9) Kůtky měly čtyři ploché strany číslicemi znamenané, dvě oblé neznamenané; kostky měly všech šest stran znamenaných.
199
nesouhlasí, naopak velmi se rozcházejí a různí, ač se přece všichni filosofové za Sokratovce pokládali a tak i nazýváni býti chtěli. Nejprve od Platona samého vyšel Aristoteles, zakladatel školy 17 peripatetické, a Xenokrates, původce Akademie; potom od Anti- 62 sthena, jenž si ze Sokratova učení nejvíce oblíbil zásadu trpělivosti a otužilosti, vyšli napřed kynikové, potom stoikové; dále od Aristippa, jejž upoutaly hlavně rozpravy hledící k rozkoši, pošla filosofie kyrenaiků; té se on sám i nástupci jeho zastávali bez výhrady, kdežto nynější epikurovci, kteří vše rozkoší odměřují, vedou si v tom s bojácnou nerozhodností, ježto mravnosti ani nehoví ani jí nezamítají, a rozkoš celou, jak by rádi, si nezachraňují. I jiné školy filosofické bývaly, které se skoro vesměs za sokratické vydávaly: eretnjská, herillská, megarská, pyr-rhonská atd., ale jsou vlivem a rozpravami nynějších škol již dávno rozbity a vyhubeny.
Z filosofických nauk dosud trvajících se ta, která se zastává 63 smyslné rozkoše, třeba že ji někteří za platnou uznávají, naprosto nehodí takovému řečníku, jakého hledáme a od něhož žádáme, aby byl vůdčím státníkem, hlavou správy obecní, předním rádcem i mluvčím v senátě, v obci národa a při veřejných soudech. Tím se však nemá od nás epikurské filosofii nijak ukřivditi; vždyť jí nezapuzujeme z míst, kam ji náklonnost táhne: nechť si v těch svých libosadech, kde libo, v pokoj i odpočívá; snad i nás tam na ta svá měkká a kyprá lehátka s národního řečniště, od soudů a z radnice odtáhne, což bude, zvlášť za nynějších politických poměrů nejspíše docela moudré. Avšak mně nyní o to neběží vyšetři ti, 64 která filosofie jest nejlepší, nýbrž která se řečníkovi nejlépe hodí. S epikurovci se tudíž beze vší urážky' rozlučme, jsou to jistě řádní lidé a šťastní, když si to již o sobě tak myslí; jenom jim porad me, aby svou zásadu, že mudrci nenáleží zabývati se politikou, bud si to sebe pravdivější, v tichosti u sebe jako svaté tajemství chovali; neboť jestliže nás a muže právě nejlepší o pravdě svého učení přesvědčí, nebudou moci sami, po čem nejvíce touží, pokoje požívati.
Ani stoiků, ač mám nejméně proti nim, nemohu potřebovati, 18 a neobávám se, že se proto rozhněvají; neboť se hněvati neumějí, 65 a jsem jim povděčen za to, že samojediní ze všech prohlásili vý-
'200
sni
201
mluvnost za moudrost a ctnost. Mají však dvě stránky, které se s pojmem řečníka, jak jej stanovíme, nijak nesrovnávají: předně že každého, kdo není mudrcem, prohlašují za otroka a loupežníka, nepřítele a blázna, ač zase tvrdí, že není člověka, aby dosáhl pravé moudrosti. Byl by to pravý nesmysl, svěřovati vedení ve shromáždění, v senátě neb v jakékoli schůzi takovému člověku, jemuž nikdo z přítomných není rozumným, ani dobrým Cti občanem ani svobodným. ■ Za druhé že užívají takového druhu řeči, jenž je snad jemný a dojista důvtipný, ale potřebě řečnické nehoví, ježto je tuze suchopárný, neobyčejný, lidu neobvyklý, nejasný, prázdný a střízlivý, a vůbec v řeči k prostému lidu nemožný. Neboť stoikové mají něco jiného za dobro a zlo, než ostatní občané, ba spíše národové; mají jiný pojem o cti a bezecti, o odměně a trestu; správný-li čili nic, o to ted neběží; hlavní jest, že bychom při takových zásadách s uměním svým řečnickým nic nepořídili.
67 Jsou tu ještě peripatetikové a akademikové; škola akademická jest sice jediná, ale směry jsou dva. Speusippos totiž, Platonův sestřenec, a žák Platonův Xenokrates, i Xenokratovi žáci Polemon a Krantor, od Aristotela, rovněž Platonova posluchače, valně se neodlišili; rozdíl jest snad jen v obsažnosti a rozmanitosti řečí. Archesilaos, žák Polemenův, byl první, jenž si z různých Platonových spisů a rozmluv sokratických ten náhled za hlavní zásadu obral, že smysly a rozumem nic určitého nelze postihnouti. A vynikaje velmi vybraným humorem upřel prý úsudkové činnosti i smyslovému nazíráni všelikou platnost a nejdřív počal (což byl způsob zcela sokratický) projevovati nikoli náhled svůj vlastní, ale odpor proti každému náhledu
68 jinému. Odtud má původ Akademie mladší, v níž Karneades neobyčejnou čilostí ducha a bohatou výmluvností vynikl. Ačkoli jsem v Athénách mnoho posluchačů jeho seznal, přece za nejspo-lehlivéjší svědky bych mohl u věsti tchána svého Scaevolu, jenž ho v mladých letech poslouchal v Římě, dále slovutného muže a přítele svého Quinta Metella, syna Luciova, jenž říkával, že byl v jinošských letech po mnoho dní v Athénách jeho posluchačem, když již valné stářím byl sešlý.
I
A z tohoto společného horského pásma moudrosti rozešly 19 se školy učenců, jako řeky s Apenninu, na dvě různé strany tak, 69 že filosofové, jako řekami do hořejšího moře Jónského plynouce vyústili do moře jaksi po řecku pohodlného a přístavy bohatého, řečníci však do našeho moře Tyrrhenského, v řeckém smyslu barbarského, plného úskalí a nebezpečného, že by v něm i sám LTixes by] zabloudil. Když bychom se totiž na takovou výmluv- 70 nost obmezili a řečníkem takovým spokojili, jemuž stačí dobře věděti, že se musí, co je v žalobě, popírati, nebo nejdeli to, doka-zovati, že se to, co domnělý vinník spáchal, stalo právem nebo cizí vinou nebo bezprávím, nebo ve shodě se zákonem, neb aspoň ne pToti zákonu, nebo z nevědomosti a nezbytnosti: nebo že se nemá spáchanému činu dávati takové jméno, jaké dává žaloba, nebo že se soud neprovádí tak, jak by měl a směl; dále, pokládá te-li za dostatečné naučiti se tomu, co podávají učitelé řečnictví, co však mnohem krásněji nad ně a důkladněji vyložil Antonius; než stači-li vám to i tak, a také to, co po přání vašem vykládám já: pak zaháníte řečníka s ohromné a nekonečně širé pláně na dráhu věru velmi úzkou. Pakli se však raděj i držíte starého Periklea anebo známějšího nám při množství svých spisů Demosthena. 71 a více-li se vám zalíbil výtečný a znamenitý ideál a krása řečníka dokonalého: nezbývá vám, než osvojiti si mohutnost buď novějšího umění karneadského nebo staršího aristotelského. Staří totiž učení řečníci až po Sokrata spojovali, jak jsem pravil, 72 s uměním řečnickým znalost a vědění všeho, co se týká lidských mravů a života, ctnosti a státnictví. Později, když byli od Sokrata a všech jeho nástupců řečníci od učenců, jak jsem vyložil, odloučeni, filosofové opovrhli výmluvností a řečníci věděním; a žádná strana o nic, co spadalo do oboru strany druhé, ani nezavadila, leda když si něco navzájem vypůjčiti musili, místo aby ze společného pramene čerpali, když by byli chtěli v starém svazku jednoty setrvati. Avšak jako dávní arcikněží pro množství obětí 73 tři zvláštní obětníky si ustanovili, ač původně od Numy sami k tomu byli zřízeni, aby za slavnostních her bohoslužebné oběti přinášeli, tak Sokratovci soudní řečníky ze svého kruhu a z oboru filosofie, dříve společného, vyloučili, kdežto staří mezi řečník}' a mysliteli krásnou sjednocenost měli zavedenu.
202
20 Maje takový názor o pravém řečníku, musím trochu prošiti
74 stran sebe za odpuštění, i žádám vás, abyste požadavky, jež uvádím, nevztahovali na mne samého, nýbrž na ideál řečníka. Neboť co se mne týče, já, ač jsem od otce svého v chlapectví nabyl vzdělání dokonalého a také jsem do veřejné činnosti přinesl, jak jsem si vědom, něco vloh, ovšem ne tolik, kolik se nejspíš o mně domníváte, nemohu říci, ie bych se byl všemu tomu. co nyní požaduji, naučil zcela tak, jak tvrdím, že je potřebí se naučiti. Vždyť jsem se k veřejné soudní činnosti dostal časněji, než všickni ostatní, a v jedenadvacíti letech jsem již pohnal na soud muže nad jiné vznešeného a výmluvného. Školou mojí byla veřejnost, učitelem zkušenost, zákony a ústava národa římského a zvyklosti předků. A prese všecku touhu poznati nauky, o nichž mluvím, jen 7ô málo jsem jich okusil, když jsem za své quaestury v Asii náhodou natrefil akademického rhetora Metrodoia, o němž zmínku učinil Antonius, muže v letech se mnou skoro stejného, a pak na zpáteční cestě v Athénách; tu bych se byl rád déle pozdržel, kdybych se nebyl rozhněval na Athéňany, že nechtěli opakovat! mystérie, jež jsem o dva dni zmeškal. Ze tedy požaduji tak veliké vědomosti a ta.kovou spoustu učenosti, nesvědčí v můj prospěch, nýbrž spíše proti mně, — nevykládám totiž o tom, co dovedu sám, nýbrž co musí dovésti pravý řečník, — a proti všem těm lidem věru pra-směšným, kteří nauku o řečnictví vykládají a knihy o tom spisují, jaké jsou druhy právních rozepří, jak se mají dělat! úvody a jak
76 líčiti příběhy. Kdežto přece pojem pravé výmluvnosti jest tak rozsáhlý, že zabírá jak vědu o původu, působnosti a proměnách všelikých věcí, ctností a povinností, tak také celý obor přírodní, do něhož spadá nauka o lidské povaze, duchu a životě; a moc její tak veliká, že obyčeje, zákony a práva určuje, obec spravuje a o všech možných věcech sličně a důkladně umí rozprávěti.181)
77 V těchto oborech, kolik vydá přirozené nadání mé, prostřední vzdělání a zkušenost, i já sám leccos dokážu, a při tom si ani proti těm, kteří v pouhá filosofii celý život zakotvili, v učených
rozpravách nikterak mnoho nezadám. Vždyť co by mohl přítel 21 můj C. Velleius16£) tak dalece uvést! za důvod, že je rozkoš 7S nej vyšší dobro, abych já to pomocí dokazovacích prostředků, jež vyložil Antonius, nedokázal, chtěl-li bych, nebo nevyvrátil ještě důkladněji, při tom řečnickém výcviku, jehož Vel lei us nemá, ale každý z nás jím se honosí? Co by mohli stolkové, jako ku příkladu Sextus Pompeius, nebo Balbové nebo přítel můj M. Vigellius, druh Panaetiův, o ctnosti vykládá ti, abych jim já nebo kdokoli z vás v učeném dovozování musil ustoupiti? Filosofie není jako jiné vědy. Neučený nepořídí v měřic tví nic, 79 v hudbě rovněž nic. Musí bud mlčeti, nebo býti pokládán za pošetilce. Kdežto poznání filosofické se dobývá bystrým a důvtipným duchem, aby se pravděpodobnost každé věci vyvodila a spolu uhlazenou formou vylíčila. Už i ten obyčejný řečník náš, třeba málo učený, ale v mluvení prakticky vycvičený, jen pomocí obyčejného toho výcviku těm pyšným filosofům vypráší a nedá se jimi zahanbili ani vysmáti. Pakli by však povstal 80 jednou muž, jenž by dovedl po Aristotelovi o všech věcech na líc i rub vykládat!, o každém daném předměte dle jeho návodu pro i proti řečnit!, anebo po způsobu Archesilaovu a Karneadovu proti každému mínění námitky pronášeti, a jenž by s takovým theoretickým vzděláním spojil naši zkušenost a řečnický výcvik, to by pak byl u mne řečník pravý, dokonalý a jedinečný. Neboť bez otužování veřejnou činností nemůže řečník nabyti ráznosti a pádnosti, bez všestranného vědění nemůže býti dosti vybroušený a moudrý. Pročež nechť si jen ten starověký Korax (Krkavee)163 8). sedí na těch svých krkavčatech, až by z nich byli protivní a nesnesitelní křiklouni, a nechť si lecjaký Pamfilus164) maluje na stužky
Řečnictví zabírá celou filosofu, metafysiku i fysiku. Praktický řečník, ]e-li nadán a trocha vzdělán, stačí zkušeností vyhověti tomu velikému pojmu i bez filosofie theoretické; ale i proti odborným filosofům obstojí, právě tou zkušeností.
16!) C. Velleius, tribun lidu t. 90, zastupoval v Římě epikurskou filosofii. — Sextus Pompeius, stoik, byl strýc Pompeia Velikého. — M. Vigellius není znám. Osoby tyto zastupují filosofické názory v Cieeronově spise De nátura deomm.
103) Korax (viz pozn. 29 a Úvod), Syrakusan z 5. století, nejstarší spisovatel řečnické nauky. Ježto Korax značí krkavee, jsou žáci jeho krkav-čata.
ie4) Pamfílus. Sorof myslí, že tu Cieero spletl dva Pamfily, rhetora z Aristotela a nialíře. Piderit zamítá. Zná jiného Pamfila rhetora, jenž v učitelské horlivosti řečnickou nauku pečlivě rozdělil a z celé látky zhotovil
204
předmět tak velevážný jakoby dětem pro radost, a i my sami pouštějme se třeba v této své včerejší a dnešní skrovničké rozprávce do výkladu celého řečnického oboru: když nám přece jen zůstane pravdou, že je to obor tak ohromný, že do něho nejspíše celá filosofická literatura, o jaké se těmto rhetorům ani nezdálo, obsahem přináleží."
22 Tu pravil Catulus: „Není se, Crasse, opravdu pranic diviti,
82 že vynikáš takovou řečnickou mohutností, lahodou a bohatstvím. Dosud jsem tě sice dle tvých řečnických výkonů pokládal stejně za znamenitého řečníka, jako za dokonalého mudrce, ale domýšlel jsem se, že to máš darem přírody; nyní však sezná vám, že jsi filosofické vzdělání vždycky i výše stavěl, a odtud že to tvé řečnické bohatství vyprýštilo. Přece však když se rozpomenu na všecka tvá léta, jak jsi se postupně vyvíjel, a vážím tvůj život a studie, nechápu, kde jsi nabral času všemu tomu se naučiti, když přece vidím, že jsi se těm studiím, spisovalelům a jich knihám nemohl příliš mnoho věnovati. I nevím, čemu se mám více diviti, zdali tomu, že jsi se mohl při neustálém velikém zaneprázdnění naučiti těm věcem, jež jsou, jak již od tebe přesvědčení mám, vydatnou pomůckou, anebo, nemohl-li jsi, jak jsi se bez nich mohl stati tak výborným řečníkem."
S:i Na to odvětil Crassus: „Především bud, Catule, jist. že rozprávírn-h o řečníku, dělám to skoro stejně, jako kdybych měl mluviti o herci. Tvrdil bych totiž, že v posunkovém umění dostačiti nemůže, jestliže se nenaučil tělocviku a tanci; a přece, to tvrdě, nemusel bych býti sám hercem, nýbrž snad jen ne
84 nejapným posuzovatelem cizího umění. A tak podobně nyní z vašeho podnětu mluvím o řečníku, rozumí se o dokonalém; neboť mluví-li se o jakékoli umělecké dovednosti, vždycky se myslívá svrchovaně dokonalá. Proto jsem-li vám už jednou řečníkem a to celkem dobrým anebo vůbec dobrým, nemám nic proti tomu. Nebo proč bych se ještě déle upejpal? Vím přece, že jsem za takového pokládán. Ale proto přece nejsem ještě řečníkem dokonalým. Neníť na světě věci nesnadnější a větší,
pro školu přehledný diagramm na barevné proužky (Crassus říká vínky, stužky).
205
a nic nežádá tolik vědeckého vzdělání za podporu, jako to. Po- 85 něvadž však máme předmětem úvahy řečníka, musím mluviti o řečníku dokonalém. Neboť se žádné věci jakost a velikost v úplné síle a podstatě pochopiti nedá bez dokonalého vzoru. Co se mne týče, Catule, vyznávám, že jako se dnes řečnickými spisy a spisovateli nezabývám, tak že jsem vůbec nikdy, jak jsi správně připomněl, neměl času výhradně tomu učení se věnovati a že jsem jen tolik času na vědecké studium vynaložil, kolik mi tGho dopřály chlapecký můj věk a soudní prázdniny. A ptáš-li 23 se mne, Catule, na mínění o vědeckém vzdělání, tu jest můj náhled, 86 že na to schopný člověk a to takový, který se zamýšlí věnovati veřejné činnosti, soudní a politické, nepotřebuje tolik času, kolik ho spotřebují ti, jimž na samé učení ani celý život nestačil. Každé umění se totiž pěstuje jinak od lidí, kteří ho užívají pro praktickou činnost, a jinak od Lidí, kteří už v pěstování jeho samém tolik rozkoše mají, že o nic jiného na světě nestojí. Ku příkladu cvičitel samnitských šermířů je již stařičký kmet a přece se sám každodenně ještě cvičí. Nemať nic jiného na starosti. Kdežto se 87 Q. Velocius165) šermu v chlapeckých letech jen tak mimochodem přiučil. Avšak poněvadž byl k tomu schopný a celé umění si osvojil, byl, jak jest psáno u Lucilia,
sic sám bitec dobrý v šermu i také končířem soku nezdolně silný,
ale více píle věnoval veřejnosti, přátelům a správě svého hospodářství. Valerius každodenně zpíval; co měl jiného dělati, když byl divadelním zpěvákem? Kdežto přítel náš Furius Numerius zpívá jen, když se mu hodí, neboť jest hospodářem a jezdcem římským, a kolik bylo potřebí, naučil se v mládí. A stejně tomu jest i při těchto vysokých vědách filosofických. Viděli jsme, kterak se Q. Tubero,muž znamenitých předností mravních a velmi šlechetný, dnem i nocí svým fi csofem zabýval, kdežto při jeho ujci Afrikanovi sotva bylo lze pozorovati, že se filosofií zabývá, ač přece zabýval. Filosofickým vědám se lze naučiti
íssj Velocius, Valerius, Furius jsou osoby neznámé. Q. Tubero, vnuk L. Aemilia Paula, žák slavného filosofa Panaetia.
207
snadno, jestliže si jen tolik z nich obereme, kolik potřebí, a pak
88 máme-li svědomitého učitele a umíme-li se sami učiti. Když však někdo po celý život nic jiného dělati nechce, tu pěstování věd a bádání samo zplozuje ze sebe denně nové úkoly, jichž řešením by se dále spokojeně mohl baviti. Tím se děje, že je pěstování těch věcí nekonečné, ale naučení snadné, jest-li se tv vědomosti praktickým upotřebením utvrdí, věnuje-h se jim trochu píle a vydrží-li pamět a láska k věci. Stále se učiti jest radost. Tak, dejme tomu, že bych já chtěl uměti zcela dobře hrá ti v kostky, nebo že by mne těšila hra v míč; tu bych se učil rád, snad i tehdy, kdyžbychcíle nemohl dojiti. Kdežto jiní, právě že to výborně umějí, s radostí mnohem větší se tím zabývají, než toho potřebí, jako ku příkladu Titius16*5) hrou v míč a Brulla
89 v kostky. Proto se nemusí nikdo ohromné rozsáhlosti věd obávali z toho snad důvodu, že se i starci ještě učí. Budto se totiž teprve v'stárí do věd zabrali, nebo až do stáří v studiu setrvávají, anebo jsou zdlouhaví v učení. Po mém rozumu je pravda ta, že kdo se něčemu nenaučí rychle, nikdy se tomu vůbec nedovede na-učiti."
,,,,Nu již začínám chápati, Crasse, jak to myslíš!" pravil Catulus. „A. věru máš pravdu! Poznávám, že jsi nabyl při veliké horlivosti v učení s dostatek času zvěděti vše to. o čem vykládáš."
„Ty stále ještě myslíš," zvolal Crassus, „že sc co mluvím týká mé osoby, nikoli věci? Než vraťme se, libo-li, k počatému výkladu."
„Zcela dobře!" pravil Catulus.
91 A Crassus pokračoval: „Nuže, co jsem chtěl tím dlouhým a tak zdaleka počatým úvodem? Ty dva kusy výkladu, které mi zbývají, jednají o tom, jak řeč skvělosti nabývá a jak všecka výmluvnost vrcholu dosahuje; onen žádá, aby se ozdobně mluvilo, tento druhý, aby se mluvilo přiměřeno a vhodně; chtějí toho dosíci, aby se řeč poslouchala co nejpříjemněji, aby clo mysli posluchačů co nejvíce vnikala a aby byla účinnými pro-
92 středky co nejhojněji vyzbrojena. Výzbroj obyčejného soudního řečnictví, hašterivého a prudce bojovného, opírajícího se o před-
lil 90
■
sudky davu, jest chatrná a věru žebrácká.167) Ale ani ta, kterou podávají učitelé řečnictví z povolání, není o mnoho lepší. Žádáme si nádhery a lesku, prostředků vybraných, odevšad nahromaděných, shledaných, a snesených, jak o to starost tobě, Caesare, nastane napřesrok, a jak jsem se já o to vynasnažoval za časů své aedility, ježto jsem soudil, že prostředky všedními a po domácku vyrobenými národu nemohu vyhověti. Jak se slova volí, 93 ve věty vážou a zaokrouhlují, o tom jsou pravidla snadná, a i bez pravidel pouhý výcvik stačí. Bohatství látek jest ohromné, a poně-něvadž ho Bekové již neovládají a naše mládež se z té příčiny samým učením skoro odnaučovala něco věděti, povstali v tomto dvouletí pohříchu také učitelé latinští. Já jim to řemeslo cen-sorským výnosem zakázal, ne že bych, jak prý všelijací lidé tvrdili, nechtěl, aby se um jinochů zbystroval, nýbrž právě naopak, poněvadž jsem nechtěl, aby se mládež otupovala a drzost v nich rozmáhala. Neboť jsem u řeckých učitelů, ať už jacíkoli 04 jsou, shledával vedle slušné obratnosti jazyka aspoň nějakou odbornou učenost a všeobecnému vzdělání potřebné vědění, kdežto ti naši noví učitelé, jak jsem pozoroval, ničemu nedovedou učiti, leda drzé odvaze, a toho jest se i při dobrém nadání a učení, právě proto, že je to nectnost, vždycky všemožně varovati. A poněvadž bylo jen tomu jedině vyučováno a pouze školou nestoud-nosti to bylo, pokládal jsem za svou censorskou povinnost starati se, aby se to zlo dále nešířilo. Tím ještě s naprostou určitostí ne- 9.3 tvrdím, jakoby nebylo naděje, že by se těm věcem, o nichž jsme rozprávěli, latinsky s vybroušeným vkusem nemohlo vyučovati. Vždyť toho nejen jazyk náš, ale i povaha předmětu dopouští, aby se ta starobylá a výtečná moudrost fleků na potřeby a zvyklosti naše převáděla. Ale lidí jest třeba vzdělaných, jichž jsme dosud, aspoň v tomto filosofickém oboru u nás neměli. Najdou-li se časem, i nad Reky vyniknou.
Reč tedy nabývá v celku krásy předně svěží jakousi barvou 25 a přirozenou vnitřní silou. Neboť aby bj la důrazná a libá, vzdělaná 96
I66) Sextus Titius, viz pozn. 73 (II. 48). Brulla není znám.
1S') Výzbroj obyčejného soudního řečnictví je zde označena přívlastky, jest to tedy: haštěřivost, prudká bojovnost a spoléhání na předsudky davů.
208
V
a ušlechtilá, obdivuhodná a uhlazená, a dle potřeby cituplná a vášnivá, to není věcí jednotlivých součástí; to se musí jeviti v celku. Dále musí býti zpestřena krásnými výrazy a myšlenkami jako květy, ale ty nesmějí býti vysypány stejné na celou řeč, nýbrž sem tam tak, aby v celé výzdobě vynikala místa význačně nádherná a skvělá.
97 Formu si tedy musí řečník zvoliti takovou, kterou by posluchače co nejvíce poutal, která by nejen rozkošně bavila, ale při tom neunavovala; (neboť varovati vás před slohem suchopárným a drsným, sprostým a ovšednělým, doufám mně odpustíte; schopnosti vaše a dospělý věk mi poukazují na požadavky daleko
98 vyšší). To totiž, co na smysly naše rozkoší nejvíce doráží a na první ráz nás nejprudčeji jímá, to se nám — z příčiny těžko vysvětlitelné — nejdříve zošklivuje a přejídá. Oč krásnější jest namnoze barvitost a bohatší pestrost nových maleb, než starých; a přece, ač nás na první pohled uchvacují, na dlouho nebaví, za to starožitné malby právě tím svým prostinkým a zastaralým rázem tím více poutají. Oč měkčí a lahodnější jsou při zpěvu ozdobné přechody (modulace) a fistulové polotóny,168) než hlas pevný a vážný! A přece se proti němu nejen mužové přísného
99 vkusu, nýbrž při častějším opakování i sám dav ozývá. I při ostatních smyslech lze to pozorovat!: masti voňavkami příliš silnými a pronikavými napuštěné nejsou nám tak dlouho příjemný, jako ty naše mírně vonné, a oblíbenější jest, co má vůni země nežli šafránu.169) Sám hmat má rád měkkost a hladkost jen do jistého stupně. A chuť, ze všech smyslů největší rozkošník, jenž si v sladkosti nad jiné libuje, jak brzy se od toho, co příliš sladké jest, s nelibostí odvrací! Nikdo nesnese na delší dobu sladký nápoj nebo jídlo sladké,   kdežto se mírná sladkost obou tak
100 snadno neznechutí. A tak při všem: když je rozkoš nejvyšší, tu
1U8) „Ozdobné přechody" (flexiones), koloratúry a modulace. Cicero se snaží i nejodbornější řecké výrazy nahradití latinskými. Tu působila Ciceronem tvůrci síla římského ducha.
1E0) „Vůně země ". 0 ní mluví Plinius (odor terrae), ale stran výrazu Ciceronova, jest u vykladatelů spor, má-li zniti terram sapere ěi ceram re-dúlere. Jaké to byly voňavky, není známo. Voňavé sprchy v divadle páchly šafránem.
209
je ošklivost nej bližší. Tím méně smíme se tomu diviti při slovesném umění; řec, budsi básnická nebo řečnická, jak o tom tak dobře dle básníků jako dle řečníků souditi můžeme, bez přestání, bez oddechu a bez proměny souměrná, skvělá, ozdobná a půvabně krásná, bud si sebe nádhernějšími barvami vylíčena, nemůže na dlouho příjemně působiti.
Naopak, u řečníků a básníků se nám kudrlinky a falešné šperky tím dříve znechutí, ježto u smyslů vzniká přesycenost tělesná, nikoli duševní, kdežto se ve spisech a řecích líčidlem zakryté vady netoliko sluchem, ale ještě více soudností a vkusem poznávají. Proto nám může býti sebe častější pochvala „Dobře! Znamenitě!" vždycky vítána, kdežto „Roztomilé! Hezounké!" bych nerad příliš často slýchal. Než i častá pochvala „Lepší to nemůže ani býti!" by se mi Ubila. Avšak dokonalá řeč, má-li vzbuditi zasloužený obdiv a chválu, musí míti (jako malba)170) nějaké stíny a pozadí, aby co má býti světle podáno, lépe vystoupilo a vyniklo. Roscius ku příkladu verše:171)
„Mudrc žádá, čest, ne kořist, ctnost by měla odměnou.'-'
nikdy nepřednáší s takovým výrazem, jakého je schopen, nýbrž odříkává ho prostě jen tak, aby u verši následujícím
„Než. co vidím? Zbroj kol sebe — obsadil už svatý stan!"
vší silou vpadl neodvratně upíraje zrak, trna podivem a úžasem. A což ten druhý (Aesopus), jak jemně krotce, mírně a beze všeho úsilí přednáší slova:
„Kde já dojdu ochrany?"
ježto následuje verš:
„0 otče, vlasti má, ó dome Priamův!"
v němž by se nemohla vyvinouti taková síla pohnutého přednesu, kdyby byla úplně vyčerpána ve verši předchozím. A na ten prostředek nepřipadli herci dříve, než sami básníci,   ba ani než
i;o) Slova „jako malba'' jsou vložena překladatelem.
171) Odkud jsou prvé dva verše přednášené Rosciem, neví se. Další verše, jež přednáší „ten druhy'" herec, totiž Aesopus, pocházejí z Enniovy tragoedie „Androiuacha".
14
2« 101
102
210
skladatelé hudby k dramatu; u těch obou se něco pronáší slaběji a zase silněji; tu se tón snižuje, tu zvyšuje, střídá a odlišuje,
103 Musí tedy býti výraz našeho řečníka tím způsobem ozdobnný a příjemný, —■ neb jinak to u něho nejde — aby příjemnost jeho měla chuť jadrnou a hutnou, nikoli sladkou a mdlou, [Toť pravidlo všeobecné a nej těžší].17-) Neboť vlastní pravidla o řečnických ozdobách, jak se jim učí, jsou tak lehká, že si je každý i nej-chatrnější řečník pro svou potřebu vyvoditi dovede. Přední tedy věcí, jak jsem prve pověděl, jest opatřiti si hojnou zásobu látky. O tom už podal výklad Antonius. Té látce musí sloh sám a celý ráz řeči dodati tvaru, obrazné výrazy skvělosti a myšlenky rozmanitosti.
104 Hlavní přednost výmluvnosti záleží v umění zveličiti předmět ozdobnými prostředky, což má místo nejen když se má něco řečí zvelebiti a výše povznésti,   nýbrž i když se má zlehčiti a
27 zavrlmouti. Toho se vyžaduje ve všech těch částech řeči, jež nám, jak pravil Antonius, slouží k tomu, abychom řeči své dodali hodnověrnosti, když něco objasňujeme, nebo když posluchače
105 sobě příznivě nakloniti neb na jiné popuditi chceme. K tomuto účelu posléze uvedenému přispívá zveličování nejvíce, a jedině výcvik v tom jest řečníkovou hlavní a nej vlastnější předností. Ještě důležitější jest výcvik v ehvalořeči a hanořeěi, o němž Antonius výklad napřed odmítal, ale pak nás na konci své přednášky přece o něm poučil; neboť se řečnický výkon ničím tak nepovznese a nezvelebí, jako když dokonale ovládáme toto dvojí
100 umění. Tu se v zápětí vyskytnou také ony všeobecné myšlenky, které sice vlastně přináležejí řečem soudním a s podstatou jejich bytně mají souviseti, ale že se jich o předměte vůbec užívá, všeobecnými od starých nazvány jsou; z nich jedny slouží při velmi ostrém a sesilněném obviňování ze zločinů a přestupků, nebo při žalobách, když proti nim není neb nemůže býti nic namítáno, jako na lupiče veřejného jmění, zrádce a otcevraha; ale smí se jich užívati jen při žalobách dotvrzených, sic jinak jsou jalové a prázdné;  jiné  slouží  při prosbách  o slitování
211
a milost; ještě jiné poskytují výklady oboustranné, při nichž se 107 o věcech všeobecně mravních pro i proti výmluvně rozprávěti dá. Tato dovednost se nyní pokládá za věc náležející výhradně dvěma filosofickým školám,173) o nichž jsem prve mluvil; za starých časů náležela těm, u nichž174) se vůbec všeliká theoretická i praktická schopnost mluviti o věcech veřejného života se týkajících hledala. Neboť výmluvně rozprávěti o ctnosti a povinnosti, o spravedlnosti a dobru, o hodnotě a užitečnosti, o cti a bezecti, odměně a trestu i podobných věcech na obě strany, toho zdůso-bilost a dovednost my řečníci míti musíme. Avšak poněvadž 108 jsme z majetnosti své vypuzeni byli a jen skrovný a to ještě sporný stateček nám ponechán, a že jsme, jiných jsouce obhájci, svého si uhájiti a udržeti nedovedli, musíme si, což je právě nejvíce ponižující, od těch, kteří do dědiny naší vpadli, potřeby své vydlužovati.
Ti tedy řečtí filosofové, kteří nyní dle malé částečky své 28 obce a dle místa svého působení jméno mají a filosofy peripa- 100 tetickými a akademickými sc nazývají, dříve však pro znamenitou zběhlost v obecních záležitostech od Řeků filosoťy poktiekými nazváni od všeobecné státovědy jméno měli, tvrdí, že se všecko veřejné řečnění týká některého z těchto dvou předmětů: bud sporné otázky určité o určitých časových poměrech a osobách, asi jako: ,,Máme-li z moci Karthagiňanů zajatce své vybaviti vrácením zajatců jejich," anebo neurčité, když otázka
Věta v závorkách je překladatelem vložena pro srozumitelnější přechod k následujícímu „neboť".
173) „Dvěma filosofickým školám" t. j. akademické a peripatetické.
1M) „náležela tém, u nichž"' t. j. mudrcům a řečníkům v starším smyslu slova. T. j. „dovednost výmluvně rozprávěti o věcech mravních, veřejného života se týkajících, pro i proti", se nyní pokládá výhradně za filosofickou a osobují si ji akademikové a peripatetikové: ale dříve, dokud nebylo rozdílu mezi sapientes et oratores, byla ona dovednost společným majetkem těch, u nichž se vůbec všeliká theoretická i praktická schopnost mluviti o věcech veřejného života se týkajících hledati mohla, totiž u orátorů-!-mudrců. Nebot (připojuje Crassus na důkaz správnosti toho poměru) o takových věcech filosofických (= mravních), protože náležejí veřejnému životu, musíme my řečníci dovést mluviti. (Piderit, Krit. Anhang.) Z té příčiny mezi slova „toho" a „způsobilost" klade „též my" (etiam nos). Stangl má „animos", jiní „copiose", Soro'.' prostě „nos" a toho se překladatel přidržel.
14*
zní všeeobecně: „Na jaké zásadě a náhledu treba o zajatcích vůbec se ustaň oviti ľ' První druh nazývají otázkou vůbec nebo spornou otázkou a rozeznávají tu řeči soudní, politické a oslavné.1'5) Otázka
110 druhá, neurčitá a jaksi za předlohu daná se jmenuje rokování. A tohoto rozdělení se přidržují i při vyučování, avšak tak, jakoby ztraceného majetku nenabývali právem a soudním nálezem, nýbrž toliko formálně (zlomením prutu) neb docela, jakoby se ho násilím zmocňovali. Nebot jen první druh, o určitém čase, místě a osobách, podržují a to ještě jen tak z nouze, neb se nyní u Fi-lona, jenž se — jak slyším — v Akademii vynikající měrou osvědčuje, sice ještě pěstuje vyučování a cvičení v těchto právních případech, ale druhý druh jen v počátcích uvádějí a že řečníkovi náleží udávají, ale o podstatě a povaze jeho, oddílech a druzích nevykládají, tak že by lépe bylo jej vůbec vynechati, než tak povrchně jej odbývati.176) Takto totiž jest patrno, že o něm po-mlčují z nedostatku vědění, kdežto jinak by se zdálo, že to činí z dobrého rozmyslu.
29       Věc se má totiž tak: Každá látka má vždy totéž sporné
111 jádro, jež možno vyšetřovati a rozsuzovati, ať už v povšechném rokování nebo v případech z oboru politického a soudního; a každá se v základě odnáší bud" k theoretickému poznání nebo
112 k praktickému jednání.177) Buďto se totiž hledá sám pojem a poznání věci, jako když se tážeme, je-li ctnost žádoucí pro svou vlastní hodnotu či pro užitek; anebo rada, jak činiti, ku pří-
113 kladu: Má-li se mudřec věnovati službě obecní'? Poznatkové soudy zase jsou trojího druhu: z domyslu, z výměru a z důsledku.
l7S) „Pře, porada, chvála" jsou řeči soudní, politické a oslavné.
17lí) V řádku 29.—30. III. 110 Stanglova vydání se přidržuji textové úpravy Pideritovy, jenž místo ,,vi denique" čte „aut denique" a klade je za slovem defringendo, což hoví lépe smyslu. Smysl kapitoly 28 jest: „Ačkoli filosofové, zabravše pole řečníkům, rozeznávají trojí druh řečí, přece ani sami všech těch tří druhů nepěstuji a cvičí jen určité právní případy (causas finitas), což jest vlastní pole řečníků, a pletou se jim i do řečí politických. Co by jim náleželo, řeči o otázkách všeobecných é. filosofických (causae infinitae), to jen v rozdělení na počátku nauky uvádějí, ale prakticky se toho nechápou.
177) Každá látka je bud intellektuální, o tom, co jest, nebo morální, o tom, co bvti má.
i f'
| v
O znacích pojmu se soudí z domyslu, když je ku příkladu otázka: „Patří-li moudrost do znaků pojmu člověka." (= Je-li moudrost podstatnou lidskou vlastností.)178) Obsah pojmu každé věci vykládá výměr, jako když se ptáme: Co jest moudrost? Důsledku se užívá, když je otázka, co z čeho plyne, ku příkladu: „Smí-Ii řádný muž někdy lháti?" A soudy z domyslu znova zase dělí 114 na čtvero druhů. Buď se totiž ptáme po podstatě, věci, jako: „Zakládá-li se právo v lidstvu na přírodě anebo na náhledech?" nebo po původu, jako: „Jak vznikly zákony a státy?", nebo po rozumovém důvodu, jako:   „Proč se náhledy největších učenců o nej důležitějších záhadách rozcházejí?", nebo po změně, jako když se uvažuje, „Může-li ctnost v člověku zaniknouti, nebo zvrhnouti se v neřest?"179) Soudy z výměru jsou, když se ku  11G příkladu ptáme na něco, co již prostému rozumu dáno. jako: „Je-li právem to, co je většině užitečno?" nebo tážeme-li se, co komu výhradně náleží, jako: „Umí-li toliko řečník ozdobné mluviti, anebo to i někdo jiný dělati dovede?", neb když se chce podati rozsah pojmu, jako když jest otázka: „Kolik jest druhů žádoucích věcí?", nebo „Jsou-li tři, tělesné, duševní a zevnější?"; neb když se popisuje, jaký' tvar a jaksi přirozený ráz čeho jest, jako když se ptáme, jak vypadá lakomec, buřič, vychloubač. Soudů 116 z důsledku jsou dva hlavní druhy: forma úvahy jest totiž buď jednoduchá, jako při otázce: ,,Máme-li bažiti po slávě?", nebo přirovnavací: „Máme-li bažiti více po chvále nebo po bohatství?" Soudy jednoduché jsou trojího způsobu: předně o tom, co je žádoucí, co nikoli, jako: „Máme-li bažiti po hodnostech?" „Máme-li se  vystříhati  chudoby?"  dále,   co  je právem  a neprávem, jako: „Je-li právem mstíti se pro křivdy i na příbuzných?" Za třetí, co je čestné, co hanebné, jako: „Cestno-li pro slávu smrt podstoupiti?" Soudů přirovná vacích jsou dva druhy: jeden, 117 kd\'ž se ptáme, je-li něco stejné, či je-li rozdil nějaký, ku příkladu mezi strachovati se a obávati, král a tyran, pochlebník a přítel; druhý, ptáme-li se, v čem je něco lepší než druhé, jako: „Mají-li
m) PatH-li moudrost do znaku člověka? Patří, Proto přírodovědecký výměr zní „Horno sapiens".
17D) t, j. jsou soudy popisné, původové, vztahové (příčinné) atd.
214
215
se moudří dát vésti chválou lidí nej lepších nebo davu?" Takto asi rozdělují učenci sporné otázky vztahující se k poznání věcí.
30 Které se vztahují k jednání, týkají se budto povinnosti, jako 118 když se tážeme, co je správno a co se stati má; sem náleží všecko
množství ctností a nectností; anebo nějaké vášně, která má býti vzbuzena nebo uklidněna a odstraněna; sem spadají všecka napomínání, domluvy, potěchy, soustrastné projevy a vše, co hnutí myslí podporuje, a třeba-li, ukrocuje. 110 Takto jsme tedy sporné otázky na druhy a způsoby rozložili, a nic na věci nemění, jestliže se Antoniovo dělení od našeho liší; neboť součásti celku jsou v obou našich výkladech stejné; já jsem je jen poněkud jinak než on roztřídil a rozdělil. Nyní přikročím k dalšímu výkladu a obmezím se už jen na úlohu, která mi při-padlauidčlem. Z těch totiž všeobecných vět, o nichž podal výklad Antonius, lze nabrati důvodů pro každý druh sporných otázek, jenže se pro každý druh hodí lépe jiné všeobecné věty; ale o tom netřeba vykládati, ne tak že by to bylo obšírné, ale že je to zcela jasné.
120 Nej ozdobnější jsou tedy ty řeči, které mají nejširší rozhled a od sporné otázky soukromé a jedinečné se hlavně obracejí k výkladům všeobecným tak, že si posluchači úsudek o sporných stranách, žalobě a při utvořiti mohou dle toho, jak seznali věc
121 v její pcdstatě, druhu a celkové povaze. K častému cviku tohoto druhu vás, jinoši, povzbudil Antonius a za dobré uznal, abyste od malicherných a obmezených sporů na širé pole úvah byli naváděni. Nedá se tedy tento úkol vyříditi ani několika málo knížkami, jak myslí spisovatelé nauk o řečnictví, ani v Tušeniami a při této naší procházce dopolední nebo besedě odpolední. Neníť úkolem naším jen jazyk vybrousiti a okovati, nýbrž hrud naplniti nákladem rozsáhlých a přečetných vědomostí, oplý-
31 vajících příjemnou lahodností   a bohatou  rozmanitostí. Nám
122 zajisté náleží, (jsme-lí totiž pravými řečníky, jsme-li v soukromých právních sporech, na soudech veřejných i hrdelních a u veřejirvch poradách platnými rádci a vůdci), naším-—řku — majetkem jest všecko to praktické i theoretické vědění, do něhož filosofové jako v majetek odúmrtím uprázdněný a pána nemající vpadli, lidé, kteří zatím co my jsme pracemi zaneseni, prázdného
času nadbytek mají a ještě si z řečníka, jako v Gorgiovi Sokrates, buď posměšky dělají nebo sem tam o něčem z nauky řečnické nějakou tu knížečku spisují a rhetorickou ji nazývají, jakoby do rhetoriky nenáleželo vlastně i to,  co tíž filosofové o spravedlnosti a povinnostech, o zřízení a správě obcí, o povaze všeho života a konečně i přírody vykládají.   Poněvadž my těchto poznatků nemáme už kde jinde nabytí, musíme je brati od těch, 123 kteří nás o ně připravili; jenže je musíme na tu svou vědu politickou, kam náležejí a patří, převáclěti; nesmíme však, jak jsem řekl, tím učením celý život ztráviti, nýbrž obeznámiti se jen s prameny, jichž obsahu se vůbec nikdy nezmocní, kdo se ho nezmocní rychle, —a pak už z nich jenom, když nastane potřeba, žádoucí množství pomůcek čerpati. Neboť jednak není lidská 124 povaha a duch tak bystře důvtipný, aby každý věci tak těžké bez návodu dovedl pochopiti, jednak zase nejsou věci ty tak těžce pochopitelný, aby jich bystrá hlava důkladně neseznala, když už jí byly ukázány. Ježto se tedy řečník na tomto tak obsáhlém a široširém poli volné sem i tam pohybovatimůže, a kamkoli zajde, na své půdě stane, lehce se hojnost všeliké řečnické výzdoby a okrasy dostaví. Neboť hojnost poznatků zplozuje hojnost slov, 125 a je-li sama látka řeči ušlechtilé a vzhledné povahy, nabývá obsahem přirozené skvělosti i forma. Jen když jest nastávající řečník nebo spisovatel v mládí ušlechtile vychován a vzdělán; jen když se sám se zápalem učí a při tom přirozenou vlohou jest podporován; jen když se dost pocvičí v povšechných rozhovorech o otázkách všeobecného rázu a za vzor k poučení a následování si zvolí spisovatele a řečníky co nej dokonalejší formy: pak jistě nepůjde k všelijakým těm učitelům řečnictví hledat poučení o tom, jak má slova skládati a jasnosti jim dodávati. Tolik mu bude při hojnosti látky snadno dosíci skvělého slohu maně, pouhou vlohou, ale ovšem dobře vycvičenou,"
Tu zvolal Catulus: „Bozi nesmrtelní! Jakou to sílu a spoustu 32 rozmanitých věcí jsi v řeči své, Crasse, zahrnul a řečníka z po- 126 stavení tolik obmezeného směle vyvedl a v slavnou říši předků navrátil! Vždyť ti staří učitelé a mistři umění řečnického mínili, jak víme, že všecky druhy učených úvah náležejí clo jejich oboru, a také se vždy všemi druhy řečnickými zabývali. Když jeden 127
210
z nich, Hippias elidský, přišel do Olympie za velikého shluku při slavnostních hrách, každý pátý rok se konajících, chlubil se před celým shromážděným Reekein, že není v celé říši umění a věd, čeho by neznal, a to netoliko těch, které náležejí do skupiny ušlechtilých věd a svobodných umění, jako je měřictví, hudba, písemnictví a básnictví, dále přírodověda, dobrověda a státověda, ale že i prsten, jejž na ruce má, plášť, jímž jest oděn
128 a obuv na nohou vlastní rukou si zhotovil. Muž ten zašel příliš daleko, ale právě z toho lze si snadno představit!, co si toho ti řečníci z veleslavných věd a uměn přiosobili, když ani sprostným uměním řemeslným neopovrhli. A co mám říci o Prodikovi kejském, o Thrasymachovi kalchedonském, o Protagorovi abder-ském, když každý z nich mnoho za tehdejších časů o podstatě světa
129 řečí měl a spisů napsal? Sám Gorgias leontinský, jenž, jak Plato napsal, háje řečníka prohrál při proti filosofovi (avšak Gorgias buďto nebyl nikdy překonán od Sokrata, a spis Platonův potom není pravdivý, anebo jest pravdivý a potom mluvil Sokrates dojista dokonaleji a obratněji a byl, jak ty tomu říkáš, výmluv-nějším a lepším řečníkem), právě v tom spise Platonově o sobě prohlašuje, že o každém předměte, jenžby na přetřes a v úvahu byl dán, s dokonalou výmluvností promluví; on se ze všech nejdřív odvážil společnost vyzývati, aby si každý udal předmět, o němž by chtěl přednášku slyšeti; a muž ten požíval v Sečku takové vážnosti, že jemu jedinému v Delfech postavena byla
130 socha celá zlatá, nikoli jen pozlacená. A to všichni ti jmenovaní a kromě nich četní jiní slovutní mistři jazyka současně žili; z toho lze nahlédnouti, že jest tomu tak, jak tvrdíš ty, Crasse, a že řečnické umění u starých v Kecku buď mnohem vý-
131 mluvnější bylo nebo větší slávy požívalo. Tím jsem více na rozpacích, mám-li usouditi, že tobě více chvály, anebo že Hekům více hany jest uděliti, kdyžtě ty, v jiném jazyce i mravech jsa narozen, v státě tak plném zaměstnání, sám všemožnými skoro záležitostmi nejen soukromníků, ale i obstaráváním záležitosti celého světa a řízením ohromné říše zaneprázdněn, takovou jsi spoustu věcí a poznatků si osvojil, a ji s vědomostmi a výcvikem muže, jenž má věhlasem a výmluvností v obci pláten býti, spojil, kdežto oni, zrození uprostřed umění a věd, snažení
•ji:
tomuto tak horoucně oddáni a času nadbytek majíce, nejen nic nepřizískali, ale ani toho, co zdědili, co převzali a svého měli, nezachovali."
Na to odvětil Crassus: „Nejen v této jedině příčině, Catule, 33 ale i v mnohých jiných, rozdělením a odloučením úloh velikosti 132 uměním a vědám velice ubylo. Ci myslíš, že byli za časů Hippokrata kojského jiní lékaři pro hojení nemocí, jíní pro léčení ran a jiní pro oční neduhy? Bylo snad měřictví, když je pěstoval Eukleides a Archimedes, nebo hudba za doby činnosti Darnonovy a Aristoxenovy, neb i samo písemnictví, když v něm působil Arístofanes a Kallimachos, tak rozkouskováno, že nikdo celého oboru neovládal a každý- jiné odvětví za pole činnosti si pro sebe vyhradil? Často jsem slýchal od otce180) a tchána svého, že i naši 133 lidé, když chtěli v oboru moudrosti slavně vyniknout!, celého oboru vědění, aspoň co ho tenkrát v obci naší bylo, obyčejně se zmocnili. A oni pamatovali Sexta Aelia; Mania Manilia dokonce i sám jsem viděl, jak náměstí na přič měří, což znamenalo, že ten, kdo tak chodí, všem svým krajanům radou posloužiti jest ochoten; k mužům těm ať takto se procházejícím nebo doma v křesle sedícím tak se docházelo, že se s nimi nejen v záležitostech občanského práva, ale i stran provdání dcery, koupě pozemku a vzdělávání pole, vůbec ať bylo jakékoli řízení a jednání, rada brala. Taková byla moudrost starého Publia Crassa,131) taková Tiberia 134 Coruncania, taková praděda zetě mého, Scipiona, muže věhlasného, již vesměs úřad velekněžský zastávali, že ve všelikých záležitostech božských i lidských na radu byli bráni; osvědčili se věhlasem a spolehlivostí stejně v senátě jako v lidovém shromáždění a v právních potřebách přátel, v míru jako ve válce. Ci 133 snad se Marcu Catonovi, nehledě k tomuto přebroušenému vzdělání cizozemskému a přistěhovalému, nedostávalo nějaké
150) „Často jsem slýchal od otce'-. Rodiče řečníka Crassa nejsou známi. Viz Úvod. Tchán jest Q. Mueius Scaevola augur. Sextus Aelius Paetus, pozn. 41. llanius ilanilius pozn. 45.
151) „starý Publius Crassus", výborný právník a státní]:, konsul r. 205. zemřel r. 18.3. Viz také pozn. 148. — Tib. Coruncanius, konsul r. 280, výborný vojevůdce a státník. — Crassův zet, manžel dcery jeho Licinie, slul P. Cornelius Scipio Nasica. III. 8.
.4mi i
schopnosti? Nevedl snad proto, že byl znalcem práva občanského, žádných pří? Anebo že je vésti uměl, zanedbával právnickou védu.? V obojím byl pracovníkem důkladným, v obojím se  osvědčil.   Ci snad pro  oblíbenost získanou v obstarávání soukromých záležitostí byl méně čilý v službě obecní? Nebylo ráznějšiho řečníka k lidu, nebylo lepšího senátora; jistě byl i znamenitým vojevůdcem; vůbec se za oněch časů v obci naší nedalo nic zvědéti ani se naučiti,   aby toho byl nezbadal, neseznal 136 a pak ještě písemně nezpracoval. Nyní naopak se většina dává na dráhu úřednickou a politickou s holýma rukama a s prázdnou hlavou, bez poznání a vědění. Jestliže některý jednotlivec z velkého počtu vynikne a nějakou přednost, statečnost ve válce aneb nějakou zdatnost vojenskou vykáže, už se vynáší; ale ty přednosti už ted ovšedněly; má-li znalost práva, ani to ne celého, neboť se kněžskému právu, jež patří také do toho, neučí nikdo; má-li dar výmluvnosti, domnívá se, že záleží v křiku a zádavě slov; že však všecka ušlechtilá umění a vůbec ctnosti samv vespolek souvisejí a příbuzný jsou, o tom nevědí. Avšak abych svůj výklad obrátil zase k Kelcům, bez nichž se přece při takovéto úvaze obejiti nemůžeme, — nebo jako se příklady statečnosti brati musí cd našich, tak zase příklady učené moudrosti od nich, — sedm prý žilo jeden čas lidí, kteří za mudrce byli pokládáni a tak i jmenováni. Všichni, mimo Thaleta miletského, stáli v čele rodných obcí. Kdo byl za oněch časů učenější aneb čí výmluvnost se opírala, jak praví podání, o větší vědecké vzdělání, než Pei-sistratova? Ten také prý nejdřív básně Homérovy před tím pomíchané tak spořádal, jak nyní jsou. Svým krajanům sice neprospěl,182) ale výmluvností toho způsobu vynikl, že se vé-138 deckým vzděláním a učeností vyznamenal. A Perikles? O jeho řečnické mohutnosti máme zprávy takové, že ač se choutkám Athénami opíral a pro dobro vlasti mluvil velmi přísně, přece i to, co uváděl proti oblíbencům lidu, bylo lidu vhod a obecně se líbilo; a básmci staré komoedie, i když jej tupili, což se tenkráte v Athénách smělo díti, přece tvrdili, že na jeho rtech bohyně
34 137
lss) Peisistratos „svým krajanům neprospěl" proto, že se potom báli (Athéňané) všech mocnějších občanů, aby se nezmocnili samovlády.
■ ľ
i
přemluvy sídlí a že je tak mohutný, že v duši posluchačů jaksi osten zanechává. Však ho také žádný krasomluvec dle vodních hodin štěkati nenaučil, nýbrž, jak se nám praví, znamenitý niuž a hlubokou učenosti vynikající filosof, Anaxagoras klazomenský. Tedy ten znamenitě učený, moudrý a výmluvný Perikles po čtyřicet let řídil záležitosti athénské a to nej en' občanské, ale zároveň i vojenské. A co Kritias? Co Alkibiades? Nebyli sice 139 smýšlení věrně vlasteneckého, ale jistě byli učeni a výmluvní a ve škole Sokratově vzděláni. Kdo Diona syrakuského v naukách všeho druhu dokonale vzdělal? Ne-li Plato? A týž učitel nejen jazyka, ale i duše a ctnosti jej také povzbudil, vystrojil a vyzbrojil k osvobození vlasti. Vzdělal snad Plato Diona v jiných vědách, a v jiných zase Isokrates slovutného Timothea, jenž synem jsa vvtečného vojevůdce Konona i sám byl vojevůdcem výborným a mužem veleučeným? Anebo v jiných známý pythagorovec Lysis thebského Epameinondu, muže z celého snad Sečka nej-znamenitějšího? Anebo Xenofon Agesilaa a Pilolaos Archytu tarentského? Anebo sám Pythagoras veškeré ono staré Kecko v Itálii, druhdy nazývané „Velkým"? Já aspoň nemyslím. Zdání 35 mé jest, že všecky ty uměny a vědy, hodné člověka vzdělaného a 140 v službách vlasti vyniknouti toužícího, tvořily nauku jedinou, ■d že ti, kterým se jí dostalo a byli spolu schopni přednášeti a také se řečnictví ne bez přirozeného nadání věnovali, výmluvnými řečníky se osvědčili. Sám tudíž Aristoteles, vida, že Isokrates slo-vutností svých žáků vážnosti nabývá za to, že z rozhovorů svých soudní a politické otázky vyloučiv píli všecku na pouhou uhlazeno st výrazu vynaložil, změnil náhle skoro úplně způsob svého vyučování, při čemž uvedl jeden verš Filoktétův,183) poněkud jej změniv. Ten totiž praví, že by mu „hanba bylo mlčeti, když barbarům —", kdežto Aristoteles řekl: „— když Isokratovi dopřává mluviti." Všecku tedy svou vědu přioděl slohem ozdobným a skvělým, a filosofickou učenost spojil s řečnickým výr-cvikem. To neušlo velemoudrému králi Filippovi i povolal jej
141
183) Verš Filoktétův jest ze ztracené tragoedie Euripidovy. Smysl jeho dle textu zachovaného u Plutarcha jest: Hanba jest Hellenům po všem tábore mlčeti, když je barbarům dovoleno mluviti.
220
tudíž za učitele synu svému Alexandrovi, aby se od něho naučil 142 správně jednati a dobře mluviti. Ted ať si kdo chce toho filosofa, jenž nám poskytuje bohatství poznání a spolu řečnické látky, nazývá pro mne třeba řečníkem, anebo libo-li raději toho řečníka, jenž, jak pravím, moudrost spojil s výmluvností, filosofem: nemám nic proti tomu. Jen když zůstane pravdou, že ani nemluvnost toho, kdo věc zná, ale slovy ji vyložiti nedovede, ani nevědomost toho, kdo vládne slovem, ale látky se mu nedostává, nemůže pochvaly dojiti. A kdybych si musel jedno z obou zvoliti, raději bych si přál nevýmluvnou moudrost, než povídavou pošetilost. 143; Ptáme-li se, co je ze všeho nejlepší, musíme dáti palmu vědecky vzdělanému řečníkovi. Uznají libo filosofové spolu také za filosofa, jest po sporu. Pak-li však filosofa a řečníka položí každého zvlášť, sami sebe tím sníží, ježto pojem dokonalého řečníka zahrnuje všecku jejich vědu, kdežto filosofická věda nezahrnuje v sobě ještě umění řečnického; tím ať si oni opovrhují, jak chtějí, ale uznati se přece musí, že v něm jejich vědy jaksi vrcholí." ,
Pověděv to Crassus maličko se odmlčel, a také ostatní mlčeli a nastalo ticho.
3(>       Potom se ozval Cotta: „Co se týče mne, nemohu si, Crasse,
144 stěžovati, že jsi mi podal výklad o něčem tuším zcela jiném, než co jsi původně chtěl. Vždyť jsi podal o mnoho více, než ti bylo přiděleno a námi uloženo. Úkolem tvým totiž bylo promluviti o výzdobě řeči; a už jsi o tom také začal a všecky vyzdobovací prostředky jsi již měl rozděleny na čtvero druhů; pak jsi nám o pivních dvou dle našeho zdání dost obšírně, dle svého však vlastního přiznání jen zběžně a krátce pověděl, a dva ti zbyly: předně, jak dělati,  aby řeč naše byla ozdobná, a za druhé, jak
145 přiměřená a vhodná. Když jsi se i do výkladu o tom dostal, náhle tě jakási mocná vlna obraznosti daleko od pevniny zanesla na širé moře, až jsi se očím našim skoro úplně ztrácel. Zabral jsi se totiž do výkladu o všeobecním vědění. Nepostačil jsi nám je sice podati, neb to pro krátkost času nebylo možno, ale mne jsi přece — neb kolik jsi u těchto druhých pořídil, nevím —, pro Akademii úplně roznítil. I rád bych, aby se mi při té filosofii osvědčilo pravdou, co jsi častěji uvedl, že není třeba celý život ' na to studium věnorati a že to vše dovede zřetelně pochopiti
221
l
ten, kdo do toho i jen nahlédl; avšak byť to byl úkol sebe pracnější a já v učení zdlouhavější, jistě si dříve pokoje nedám a neustanu, až ty jejich dvojité soustavy pochopím a všecko zastávati i všemu všemu odporovati se naučím."
Caesar poznamenal: „Mě zaujal z tvé rozpravy, Crasse, 14(5 hlavně jeden výrok, když jsi pravil, že kdo se něčemu nenaučí rychle, nikdy se tomu vůbec nebude moci naučiti. Neb na tom základě není mi za těžko udělati pokus s tou tvojí do nebe vychválenou řeckou vědou a bud ji ihned pochopiti, anebo nebudu-li moci, nechati všeho maření času a spokojiti se s tou naší vědou domácí."
„A já ti, milý Crasse," zvolal Sulpicius, „nestojím věru ani 147 o toho tvého Aristotela ani Karneada ani o žádného filosofa! Mysli si o mně, co chceš, budto že si netroufám těm vědám se naučiti, anebo že si jich nevážím, jakož tomu tak v pravdě jest. Mně tyto obyčejné vědomosti o záležitostech soudních a obecních postačí na tu výmluvnost, na jakou pomýšlím; než i z těch jsou mi mnohé věci neznámy a sháním je teprv, když toho záležitost nějaká, kterou mám zastávati, vyžaduje. Proto, nejsi-li snad jíž unaven a nejsmedi ti na obtíž, vrať se k tomu, co se vztahuje k výzdobě a skvělé formě řeči samé. Rád bych to. od tebe slyše], ne abych pozbyl naděje, že mohu dosíci dokonalé výmluvnosti, ale abych se něčemu přiučil."
Na to odvětil Crassus: „Žádáš si věcí zcela běžných a tobě dobře známých, Sulpicie. Neboť kdo pak o nich neučil, nevykládal a nepsal? Avšak učiním ti po vůli a pokud mi o tom co známo, krátce vyložím. Ale dle mého zdání bude nutno se vrátiti k těm, od nichž ty nauky jistě malicherné vyšly a smyšleny byly.
Nuže, kaídá řeč se skládá ze slov. Tu nutno nejprve uvašo-vati o jakosti slov o sobě a pak v jich spojení. Neb'-ť jeďm druh výzdoby záleží v slovech o sobě, jiný v slovech spojených.
Co se tedy týká slov o sobě, tu máme budto slova vlastní, jaksi určité názvy věcí, vzniklé zároveň skoro s věcmi samými: anebo výrazy přenesené, jež se kladou jaksi nevlastně; anebo slova nová, jež tvoříme sami. Při vlastních si vede řečník vkusně 150 tehdy, když se vystříhá slov sprostých a stářím zatemnělých, hledí  si vybraných a jasných,  vyznačujících se plnozvukem
37
148
140
222
a libozvučností; ovšem tu je třeba z vlastních slov činili přísný výběr na základě sluchu, při čemž má nej větší důležitost zvyk správně mluvili. To tedy, co se o řečnících obecně říkává od
151 neznalou: ,,Dobře volí slova" anebo „Nedobře volí slova", nezávisí na žádném umění, nýbrž řídí se jakýmsi přirozeným pudem. Není tu tedy žádnou zvláštní předností vystříkati se vadných slov (ač i to jest důležité), nicméně jest užívania hojnost dobrých
152 výrazů jaksi podmínkou a základem všeho. Avšak to myslím že je třeba yvšetřiti a vyložiti, co je zde vlastním úkolem řečníkovým a kdy mu nastává povinnost použiti svého umění.
38 Co se týká jednotlivých slov o sobě, tu má řečník trojí na vybranou, čím by přispěl k zvelebení a výzdobě své řeči: slova
153 neobvyklá, nová a přenesená. Neobvyklá slova jsou namnoze starodávná, stářím z obecné řeči již dávno vymizelá, a těch mohou básníci svobodněji užívati, než my; avšak básnický výraz se i v prose tu a tam dobře uplatní. Nic bych se zajisté nerozpakoval užiti výrazu, jako Caelius:184) „Za oněch dnů Pun do Itálie přišel," ani výrazů „plémě, zplozenci , díti (říci), dědicem jmín," nebo „nedržel jsem o tom, mněl jsem," jak říkáváš ty, Catule, a mnoho jiných, jež na pravém místě jsouce použita
154 dodávají řeči často rázu velkolepějšího a starobylejšího. Nová slova mají původ od řečníka samého, když je tvoří, anebo ze složení slov, jako tato:
Tu mně hrůza dušehubná z prsou chvátí rozvahu. Ci's neznal jeho chytromluvných uskoků?183)
Vidíte zajisté, že jsou slova „dušehubná" a „chytromluvných" nově vytvořena složením a že nejsou původní. Ale často vznikají
•**) Caelius Antipater, římský právnik, řečník a letopisec. ,,Za oněch dnů" starobyleji a básničtěji místo „za oněch časů", jako v originále „qua tempestate" místo ,,quo tempové". Historikové rádi užívají takových ozdob. Archaismy Sallustiovy jsou známy. Palacký říká „drahně let, za toku onoho času" a pod. Slova: plémě, zplozenci, díti, jmín." znázorňuji staré latinské výrazy: proles, suboles. fari atd.
m) Verš z Enniova dramatu Alctimaeo, zni doslovně: „Tu mi hrúza bezduchému vyhradila odvahu". Tvar „vyhradila" (expectorat) je nemožný, musela se tedy složenina potřebná hledati jinde. „Děda" m. děd, jako v orig, senius m. senex.
nová slova i bez skládání, jako ten „děda breptavý", jako „bozi plodiství" _a „strom úrodou se ponakřivuje". Třetí způsob, pře- 155 nůška, má rozsáhlou platnost. Potřeba ji z nouze a nezbytí zplodila, potom však líbezný dojem přivodil časté používání. Neboť jako byl oděv vynalezen původně pro ochranu před zimou, ale potom se ho pečalo užívati také pro ozdobu těla a důstojný vzhled, tak píenůška zavedena byla z nouze, ale zobecněla z rozkeše. „Réva žene pupence", „tráva bujně kypí", „utěšené osení" říkají také venkované. Nemožno-li něco jasně vyjádřiti vlastním slovem, užijeme přenůšky, a tu se myšlenka naše objasní podobenstvím věci, kterou jsme na místo vlastní věci položili. Jsou tedy tyto přenůšky jakýmisi výpůjčkami, ježto čeho 156 nemáš, bereš odjinud. O něco smělejší jsou ony přenůšky, které se nevytvořují z nouze, ale pro větší ozdobnost řeči. O způsobu, jak se tvoří, a o druzích jejích vám vykláclati není třeba.136)
Podobenství jedním slovem krátce vyjádřené působí Jibost, je-li znatelno, že tu slovo na cizím místě působí jako na vlastním; podobenství neznatelné odpuzuje.
I má se přenůšek užívati předně tak, aby jimi byl názor věci 30 zřetelnější, jako je to v celém tomto líčení: 157
„vzkypí mořská tůň, Zhoustne tma, a černý příkrov mlh a noci zastře den, Mračny blesk se míhá, hromem zachvívá se nebes báň, Ledový krup déšť se sype, spousty vod se řítí v ráz, Zevšad vichrů voj už duje, rozproudí se zhoubný vír, Příbojem vře mořská pláň . . . "187)
Všecko tu skoro pro větší názornost vyjádřeno podobenstvím pomocí metafor. Dále aby se lépe vyznačil celý ráz nějakého činu 15S nebo záměru, když ku příkladu básník člověka zňmyslu tajuplně mluvícího, aby se nepochopilo, oč běží, dvěma ptenňškami zpodobňuje takto:
m) Crassus nechce vykládati o tvoření a druzích metafor, ale přece chce o ní mluvili a sice o požadavcích dobré metafory a jak jí řečnil!: užívá. „Podobenství jedním slovem vyjádřené" jest metafora.
187) Verše líčí mořskou bouři, která přepadla achajské loďstvo při odplutí od Troje, a pocházejí z Pacuviova dramatu Dulorcstes.
I
„Když on slovy v plášť se halí, pravdu chytře tarasí."138) Často se přenůškou dosahuje i stručnosti, jako když se řekne: ..Kopí z dlaně uteklo." Bezděčný vrh se vlastními slovy nedal vyjádři ti tak stručně, jako se to podařilo jedinou přenůškou.
159 V té příčině se divívám, čím to jest, že se každému výrazy 40 obrazné a nevlastní lépe líbí, než vlastní a přesné. Nemá-li věc
vlastního jména a názvu, jako „stopa" ve verši, „jazýček" na váze, „rozkol" v lidech, tu nezbývá, než vypůjčiti si, co nemáš, odjinud.189) Ale i když je vlastních výrazů dost a dost, přece si lidé nmohem více oblibují výrazy přenesené, jsou-li dobře voleny.
160 To se tuším děje tím, že je čilé obraznosti dáno jaksi přeskakovati (výrazy) blízké a voliti vzdálené; anebo že se posluchačovo myšlení zavádí jinam a přece se u věci nemýlí, v čemž spočívá veliká lahoda; anebo že se jednotlivými pouze slovy podá věc a při tom i zřetelný její obraz; anebo že každý dobře zvolený obraz působí přímo
1.61 na smysly, hlavně na smysl nejbystřejší, totiž zrak. Neboť výrazy, jako „nádech" ušlechtilosti, „měkký" soucit, „hněvivý mrukot" moře a „sladkost" řeči, jsou odvozeny od jiných dojmů smyslových: obrazy vzaté od dojmů zrakových jsou mnohem ostřejší a staví věci, jež na vlastní oči viděti nemůžeme, takřka před duševní zrak. Neníť na světě věci, abychom jejího jména a názvu nemohli použiti při věcech jiných. Odkud se totiž může vzíti podobenství (a to se může odevšad), odtud také vzatý obraz podobenstvím v sobě obsaženým může řeč znamenitě objasniti
162 a okrášliti. V té příčině třeba se nade vše vystříhati špatného podobenství, jako:
„Oblouk nebes ohromný." Ačkoli prý Ennius kouli nebeskou uvedl do oběhu v obecenstvu,
WS) yerj básníka. Aecia snad z dramatu o Antigoně. Hlídač přichází oznamovat, že někdo Polyneika proti zákazu pohřbil, ale bojí se s pravdou ven.
lS9) V originále „pes" in navi = táhlo na lodi; „nexům" = trhový závazek symbolicky učiněný pomoci váhy; „divortium in uxore" -- rozvod v manželství. Táhlo, trhový závazek, rozvod nejsou v češtině žádné metafory, proto byla nutná změna významu.
1
přece chybil, neboť mezi klenbou nebes a průjezdným obloukem není podobnosti.180) (Za to správně si vedl ve verších:)
„Žij, Ulixe, dokud smíš, A poslední si uchvať světla paprsek!"191)
Neřekl „chytej", ani „sahej", neboť to by znamenalo průtah v naději na delší život, nýbrž „uchvať". To slovo se dobře hodí k předchozímu výrazu „dokud smíš". Dále jest hleděti, aby po- 41 dobnost nebyla příliš vzdálena: „Syrtu otcovského dědictví" 163 bych nazval raději úskalím a „Charybdu statků" hltavou propastí. Neboť se vnitřní hled snáze upíná k tomu, co jsme viděli, než k tomu, o čem jsme jen slyšeli. A poněvadž je tedy silná názornost hlavní předností obrazného mluvení, varujme se všeliké neslušnosti při věcech, na něž podobenstvím pozornost posluchačů obracíme. Nemá se říkati, že byl stát smrtí Aťrikanovou „mužství 164 pozbaven" ;192) nemá se Glaucia nazývati „výkalem radnice." Nechť je tu podobnost, ale v obojím podobenství jest myšlenka ošklivá. Obraz nebudiž ani větší, než toho věc žádá, jako ve výraze: „Bouře hodokvasu", ani menší: „Hodokvas bouře." Obraz nesmí býti chudšího významu, než by bývalo mělo slovo vlastní.
Co jest? Přece slyš!
Proč mi odmítáš přístup?"193)
19°) „Mezi kouli a obloukem" t. j. mezi klenbou nebes a průjezdným obloukem vítězné brány. —
19>) „Žij, Ulixe .. ." jsou nejspíše slova šíleného Aiatvta, jenž přichází TJlixa usmrtit. Z tragoedie Enniovy nebo Acciovy.
1W) „Mužství pozbaven" t. j. vyklestěn. —C. Servilius Glaucia se z nízkého postavení povznesl až na praetora, až súčastniv se vzbouření Saturni-nova s ním zahynu!. Comissatio = veselý hodokvas; Sorof praví „etwa Larm". Námitka Crassova proti těm obrazům jeví vkus příliš choulostivý a střízlivý.
i93j Verše ty jsou bakchijské tetrametry z Enniovy tragoedie Thyostes. Schéma:
15
226
Lépe by bylo „zapovídáš, zbraňuješ, zrazuješ." poněvadž (Thyeštes sboru) předtím řekl;
..Ani krok blíž! Sic dotknutí mé, či jen stín zkazi hodné . . ."
163 A je-li strach, že bude obraz trochu silný, může se zmírniti často nějakým přídavkem; jako kdyby byl, dejme tomu. přeci časv po smrti Catonově někdo opuštěný senát nazval „sirotkem", byl by to výraz poněkud silný, ale „abych tak řekl sirotkem" by znělo daleko mírněji,11") Vždyť, musí obraz býti stydlavý, aby bylo zná ti, že byl na cizí místo uveden a že se tam sám nevedral: že přišel s prosbou, nikoli s násilím.
166 I není při prostých slovech nad obraz krásnějšího prostředku a žádný nedodává řeči tolik jasné názornosti. Neboť ten druh, který se z tohoto vytvořuje, nesestává už jen z jediného obrazu, nýbrž skládá se z většího počtu obrazu nepřetržité za tebou jdoucích tak, že se něco jiného praví a, jiného něco mysli ti musí, ku  příkladu:
Nechci podruhé Pod touž skalou, achivské jak druhdy loďstvo ztroskotat!195)
A jiní' příklad:
Bloudíš, bloudíš! Však ti bujnost svévolnou a troufalost Zkrotí mocnou zákon uzdou, moc ti šlápne na šíji.
167 Zvolí se jistá věc za obraz tak,, že se vlastní její výraz, jak jsem é2 pravil, přenese na, věc jinou. Přispívá to velice k ozdobě řeči,
jen se potřebí varovali nejasnosti; neb tou asi cestou vznikají tak řečené hádanky.
1N) Crassus nechce ani, aby ss senát, smrtí Catonovou opušténý nazval „sirotkem". Střízlivost mysli římské. Český čtenář bezděky vzpomíná na husitské Sirotky.
W) Verše ty pocházejí dle zdáni badatelů z Pacuviovy tragoedie Chrysos, což jest pokračování Dulo rest a. Orestes a Pylacíes byli na útěku z Tuuridy zachváceni bouří, která je vrhla na ostrov Sminthos. Tu se v dáli ukázaly lodě Thoantovy, jenž je stihal. Mají prchnout a znova se dáti na moře? Orestes odmítne: nechce podstoupili znova nebezpečí ztroskotání. Odkud jsou verše následující „Bloudíš, bloudíš", neví se.
M1
i
227
Figura ta (allegorie) však nezáleží z jednotlivých obrazných slov, nýbrž z celkového, totiž souvislého výrazu slovného. Ani při přejmenování (metonymie) čili záměně se neděje žádné pře-tvořování slova v obraz. Tak ve verši:
„Afrika, strašlivá zem, se tu zatřásá rozruchem hrozným"199) místo „Afričané" se praví „Afrika" a není to výraz nově utvořený, jako „moře vlnou skalolomnou", ani přenesený, jako „krotne vodstva hněv", nýbrž vlastní výraz zaměněn pro ozdobu za jiný výraz vlastní, jako ve verši:
„Vrahů přestaň už, Ríme, se bát!"
nebo
„Svědky jsou Siropláně ..."
Tento druh tropů jest důležitý při výzdobě řeči a má se ho často užívati. Toho také způsobu jest výraz tento: „Mars prý v boji vždy je spolný", a dále když se říká „Geres" místo obilí, „Bacclius" místo vína, „Neptun" místo moře, „radnice" místo senátu, „Mariovo pole" místo sněmoviště, „toga" místo míru, „zbroj a zbraň" místo války. Též sem náleží, když se ctnosti a 168 neřesti kladou místo osob je majících, jako ve verši:
„Pustá v dům ten už zhejřilost vtrhla,"
nebo nebo
„Lakota kam byla vnikla".
„Věrnost moc dala svou, své. Spravednost dílo,"197)
Poznáváte zajisté, že se celý tento způsob okrasy zakládá v tom, že se proměnou-nebo záměnou slova táž věc vkusněji vyjádří. Nejbližší tomu obraty jsou ony výrazy méně sice vkusné, ale přece pozoruhodné, když se klade část místo celku, jako
m) „Afrika, strašlivá zem . . ." je šestiniér z Enniových Annálů. „Přestaň už" je též z Ennia. Řím = Římané se nemají báti už, ježto Scipio nepřítele porazil, „Siropláně" = Lati Campi v Africe, kde Scipio porazil Syfaxa a Hasdrubala.
i'jTj Příklady metonymie „Pustá zhejřilost" atd. jsou vzaty z různých spisovatelů. „Věrnost moc dala" . . . = Věrní bojovníci obec založili mečem, zákonodárci ústavou. — „Ony výrazy méně vkusné" jsou synek-dochy. — „Říman však . . . ." i další verše jsou z Enniových Annálu.
15*
228
„stěny" nebo „krov" místo domu; anebo celek místo části, když jedinou četu nazveme „jízdou národa rímskeho"; nebo jednotlivce místo většího počtu, jako ve verši:
„Riman však, treba žeť přece válka, skončila šťastně, v srdci svém strachu je pln."
Nebo když se místo mnohých rozumí jeden:
„My ted R íniány jsme. co jsme Rudany bývali druhdy."
A ve všech podobných obratech, kdekoli se věci rozumí nikoli doslovné, nýbrž dle smyslu.
4:3        Často také slova nevlastně užíváme,198) což sice dává obrat
lij!) méně uhlazený, než přenúška. ale přece někdy dobře platný, třeba že poněkud smělý, jako když říkáme „velikánská řeč" místo dlouhá, „titěrný duch" místo malý. Poznáváte však, že se allegorie. o níž jsem pravil, že se skládá z řady obrazů, nezakládá na jednotlivém slově, nýbrž na souvislém celku výrazů (a že sem tedy nenáleží); metonymie pak a synekdochy že jsou jakýsi druh meta-
I7ii for. Z toho jde, že všecka ozdobná hodnota a výboruost jednotlivých slov spočívá na trojím: když je slovo buďto starobylé, ale přece ještě snesitelné; nebo utvořeno bud zcela nově nebo složením; anebo přene.-eno. či tuž .•><* řeč jako hvězdami nějakými nejvíce vyznačuje a osvětluje.
171 Následuje výklad o slovech spojených čili o obvětí. To vyžaduje hlavně dvou věci: předně přiměřeného slovosledu, pak jisté melodičnosti a ladné zaokrouhlenosti. Požadavkem přiměřeného slovosledu jest skládat! a vázati slova tak, aby spojení mezi nimi nebylo tvrdé nebo průzevné, nýbrž náležité přilehlé a hladké.18*) Tomuto snažení se vtipně vysmál Lucilius, jenž takové věci uměl velmi uhlazeně povědět!, slovy mého tchána Seae-voly takto:200)
131i) „Často slova nevlastně užíváme'' = abtisio, katachresis. m) Spojení tvrdé t. j. stykem souhlásek, průzevné — stykem samohlásek.
*") „Slovy mého tchána" t. j. satirik Lucilius uvedl v básni své Soac-volu, jenž ony verše na Albucia pronáší. U mladých Římanu se zmohla taková vášeň ke všemu řeckému, že se tím duchu římskému odcizovali. Tuto itraceomanii odsuzoval Scaevoia a posmíval se pro ni Albuciovi. Ten se chtěl
220
„Frase tvé jak dlaždice vesměs krásně se vážou
v pevný podlahy tvar. ba i v musivní emblemat dílo."
To pověděl narážeje na Albucia. n potom si dobral i mě (slovy 8c a e volový mi):
„Crassus zetěm je mým, ty se nedělej rhetorem větším."
Nuže. co pak ten Crassus. když už jméno jeho bereš nadarmo, provádí? Zcela totéž, co Albncius, jenže, jak ovšem Scaevoia míní. ale jak bych sám rád, mnohem lépe. než Albncius. Avšak 172 co na tom. že se mi satirik vysmál? To už je tak jeho zvykem. Pravdou zůstane, že se musí dbát i takového slovosledu, jak já pravím; ten činí řeč skladnou, pevně souvislou, hladce a rovnoměrné plynoucí. Toho dosáhnete, když budete konce slov se začátky slov následujících spojovat! tak. aby nevznikala ani tvrdost shlukem souhlásek, ani průze^ stykem samohlásek.
Dále jest pilný zřetel míl! ještě také na nielodiénost a za- 4-1 okrouhlenost vět, což našemu Catulovi zde připadá už asi věcí ško- 1 73 láckou. Ti staří-01) totiž myslili, že se v prostomluvě musí skoro ozývat! verše, to jest určité rhytmy.   Dle nich totiž přestávky na koncích vět v řecích mají bytí pro mimotný oddech náš, nikoli pro odpočinek v únavě, ale nemají se říditi délidly pisárskymi (pravopisnými), nýbrž spádem slov a myšlenek. A to prý' začal nejprve Isokrates, jak píše žák jeho Naiikrates, že nepravidelný sloh starobylé řeči vpravil pro příjemnější poslech do rhytmů. Neboť to dvé,  verš a zpěv. pro rozkoš vynalezli hudebníci,   což 174 bývali kdysi zároveň i básníci,   aby posluchače rhvtmein slov a zpěvností zvuků  příjemně zabavené od přesycení chránili.
Noaevolovi r. 120 za to pomstili žalobou, ale nepochodil. Sám byl potom pro vydírání odsouzen a žil od té doby v Athénách zcela po řecku. Lucilius, tepaje touž graecomanii. jevící se také v přehnaném pěstování period uměle a pevně vázaných na způsob architektonický a přílišným užíváním řeckých slov, vhodně užil osoby Scaevolovv a vytvořil v jeho verších schválné směs -ílov latinských a řeckých, znázorňující mosaiku, kterou lící. —Emblém&ta = podlahy a stěny bývaly zdobeny mosaikou z pestrých kostek. Některá místa v ni bývala na způsob geometrických tvaru, figur zvířecích a j. zvlášť jemně vypracována a slula eniblémata (vložky). Stupňovanou dokonalost díla značí spojka atqiie (ba i).
2111) Ti staří t. j. Aristoteles. Isokrates. Theofrastos.
230
O těchto tudíž dvou příkrasách,, totiž zpěvnosti a rhytmičnosti, usoudili, že se mají z básnictví přenésti do řecnictví, pokud toho
175 přísný ráz prosy dopouští. A to je při tom zvlášť důležité, že vznikne-li v řeči'spojením slov v obvětí nějaký verš, chyba jest; a přece chceme, aby to obvětí na způsob verše rhytmicky dopadalo, přesné se skládalo a souměrné zaokrouhlilo. A ničím se kromě mnohých jiných stránek dobrý řečník cd nezkušeného a neznalého tolik neliší, jako tím, že řečník neumělý sype spoustu slov bez ladu a skladu, co mu síla stačí, a řeč na odstavce dělí dle dechu, nikoli dle potřeby uměleckého vkusu. Kdežto pravý řečník myšlenku připoutá vá k slovu tak, že ji v jistý rhytmus váže, úsečný
176 a přece zase volný. A sotva že ji takty a rhytmy spjal, už zase vazbu přestavou slov ruší a uvolňuje tak, že slova žádným pravidlem veršovým vázána nejsou a přece zase nejsou tak svobodna, aby šla jakkoli za sebou.
45 Kterou pak tedy cestou se zasadíme o úkol tak těžký, abychom nabyli vědomi, že si tajemství rhytmické řeči osvojiti dovedeme? Není to ani tak těžké, jako potřebné. Neboť nic není tak lehké, tak ohebné a snadno poddajné na všecky strany,
177 jako mluva. Z ní se tvoří (pravidelné básnické) verše, z ní též nepravidelné (řečnické) rhytmy; z ní vznikla i tato nevázaná, rhytmicky pestrá a různotvárná řeč. A obyčejná mluva nemá jiných slov, než řeč slavnostní; neboť pro potřebu každodenní neberou se slova z jiné zásoby, a z jiné opět pro divadlo a slavnostní lesk; nýbrž bereme si j e ze zásoby obecně přístupné a zpracuj eme j e dle uznání svého v jakýkoli tvar a podobu.. Jednou mluvíme vznešeně vážně, podruhé prostě a jednoduše, potřetí jakýmsi prostředním slohem; a tak se dle plánu, na němž jsme se ustanovili, řídí i způsob řeči a mění se a střídá všemožně dle toho,
178 jakou libost, jaký dojem u posluchačů chceme vzbuditi. Avšak jako skoro ve všech věcech, tak i v řeči to příroda tak nad víru znamenitě zařídila, že, co účelu věci nejlépe vyhovuje, také spolu nejvíce hodnoty a krásy chová. Tak seznáváme. že tento svět a příroda tak, jak jest, pro zachování a blaho všech tak postaven jest, že nebe je zakulacené a země uprostřed místo má a tu se soustředivcu silou drží, slunce že kolem obíhá, tu se až k obratníku kozorožce v zimě stáčí, tu
231
zase znenáhla na opačnou stranu rovníku vystupuje; že měsíc od slunce jest osvětlován dle toho, jak se k němu blíži neb od něho se vzdaluje; že stejnou dráhu patero oběžnic nestejnou rychlostí a během koná. To všecko tak pevně vespolek souvisí, že by se 179 změnou i nej menší pevná soudržnost všeho rušila, a tak je všecko krásné, že se nic v krásnějším tvaru ani pomyslit! nemůže. A nyní popatřte na člověka a vizte tvary a podoby i ostatních živočichů: shledáte, že má každá část těla náležitou účelnost a celé tělo že je dokonalým dílem takřka umění, nikoli náhody.
A což stromy? Jejich peň, jejich větve a konečně i listí nemá 40 než účel jediný: zachovati a uchrániti podstatu svou. Nikde přece ani částky, aby nebyla krásná. Nechrne přírodu a vizme uměny. Co je při lodi nezbytnějšího, než boky, než břišní dutiny, než 180 přída a zád, rahna a plachty, než stěžně? A přece součásti ty tak pěkný mají vzhled, jakoby nebyly vymyšleny pouze pro bezpečnost, ale i pro rozkoš. Sloupy drží chrámy i loubí, a přece jsou stejně krásné, jako účelné.  Cílem práce na střeše chrámu Kapitolského a ostatních nebyla nádhera, nýbrž potřeba sama.2"-) Neboť když bylo postaráno o to, jak by voda s obou stran střechy stékala, tu se za účelností chrámové střechy dostavila krása, tak že kdyby se Kapitolimn postavilo třeba na nebi, kde pršet i nemůže, bez té své střechy by patrně nenabylo toho velkolepého vzhledu. A to se tak při hází i ve všech částech řeči, že kde se 181 dosahuje účelnosti a nutné skoro potřeby, tu se dostavuje i líbeznost a půvab. Závěry větní a přestávky mezislovní způsobilo přece docházení vzduchu a slábnutí dechu. Ale vynález ten tak jest příjemný, že bychom si nepřáli, aby někdo bez přetržení slova pronášel, i kdyby byl nekonečným dechem obdařen. Neboť to jen sluchu našemu libě zní. co plíce lidské ne snad jen vydržeti, ale snadno vydržeti mohou. Žádné tedy obvětí nemá býti delší,.než 47 co by stačilo, aby mohlo býti jedním dechem vypraveno. Avšak 182 to je míra uložená přírodou, umění má jiné.
1,05) Tato část výkladu Crassova (c. 45—46) obsahuje znamenité pravdy z dějin umění a esfhetiky.  Uměni vyrůstá v. potřeby a první jeho heslo jest účelnost. Čím více danému účelu hoví, tím větší krásu tvoří a tím* původnější a životnější jest.
232
233
Veršových stop jest větší počet; z nich časté používaní iambu a trocheje váš Aristoteles, Catule, řečníkovi zapovídá, ale ony se přece samy od sebe vtírají do řečí a hovoru našich. Jsou však to stopy tuze krátké a jejich prízvuky jsou příliš znatelný. Proto nám doporučuje předně herojský daktyl, avšak tu se smí bez závady užiti jen dvou, nanejvýše tří stop, nechceme-li se octnout! úplně v chodu veršovém nebo v něčem verši podobném.
„Strmých dvé bylo bran, jimiž . . ,"m)
183 Tyto tři stopy znějí na počátku věty dosti pěkně. Hlavně však se líbí Aristotelovi paiou, jenž jest dvojí: buď jest napřed dlouhá a po ní tři krátké anebo napřed tři krátké a po nich dlouhá i5«w—;20*) I myslí, aby se paionem prvým obvětí začínalo a druhým končilo. Tento druhý paion zní, ne sice počtem slabik, ale mírou sluchovou, což jest ostřejší a jistš! měřítko, skoro jako creticus, jenž se skládá z dlouhé, krátké a dlouhé -iw-, ku příkladu:
„ Kde teď zdát spásu, neb hledat mám? Kam se dít?"
Tou stopou počal řeč svou Fannius:
,,Ten-li vám, Quirité, hrozí muž?"
Ta stopa se dle Aristotelova mínění hodí lépe na závěr vět, ježto prý se mají končití zpravidla dlouhou. 48        Avšak tato pravidla neukládají nám tolik tvrdé péče a píle,
184 jako básníkům, jež nezbytná potřeba a i stopy a rozměr sám nutí slova do veršů tak skládati, aby ani o poznání nebylo nic kratší ani delší, než nutno. Prosto mluva jest volnější a jest docela,
s»3) Verš, „altae sunt geminae, quibus" mající schéma
jest původu i smyslu neznámého. Vykladatelé čtou také „alti sunt gemini"' = živena byla dvojčata (Romulus a Remus), nebo ,,antae sunt geminae, quibus" (pilířů bylo dvé) s poukazem na Verg. Aen. VI. 894 „sunt geminae somni poitae", čehož se přidržuje náš překlad.
so4) y originále jsou k paionu j_ w^<-. uvedena za příklad slova: desi-nitc. incipite, coniprimite (přestaňte mi, počnete už, potlačte to), a k paionu ^ v - slova domuerant (podrobili), sompeďes {oři dupající). Dle nauky dra Josefa Krále (L. F. 1898 XXV.) nejsou v češtině takové paiony možný, nýbrž jen: iu - i př. ustaň přeci počni už! potlač to!
>5-;.í >
jak se jí říká, v pravém slova smyslu „řečí nevázanou", ale ne že by se rozbíhala a tápala, nýbrž že i bez pout sama sobě míru ukládá. Neboť v tom já přisvědčuji Theofrastovi, jenž soudí, že řeč, je-li jinak ovsem uhlazena a přesně dle pravidel složena, nemusí míti formu tak přísně rhytmickou. ale volnější. Dle jeho domnění 18£ se totiž z těch stop (daktylu), z nichž se obvyklý' u nás verš (hexa-metr) skládá,  vyvinula později stopa jaksi táhlejší, anapaest; z tlí opět   vznikl velice   volný a bohatě   rozvitý dithyramb, jehož kusy a stopy jsou v každé, jak praví týž Theofrast, obsažné řeči roztroušeny. A v skutku, jestliže při všech tónech a hlasech za rhytmické platí to, co má jisté prízvuky a co se dá dle pravidelných přestávek měřiti, právem se tento druh veršových stop, jen když nepřetržitě za sebou nenásledují, za ozdobu řeči pokládá. Neboť musí-li se za známku nevzdělanosti a nevkusu pokládati nekonečný takový proud hovornosti beze všech přestávek, z které jiné příčiny by se to protivilo, než že příroda sama hlasu dle požadavků lidského sluchu výšku a hloubku určuje. To b v nebylo možné, kdyby hlas sám nebyl rhytmičnosti obdařen. V nepře- lne, tržitém proudu slov není rhytmu; rhytmus dělají odstavce a takty v stejných nebo často i rozmanitě dlouhých přestávkách. Můžeme jej rozeznávati.při padání kapek, ježto se to děje v přestávkách, z hukotu však prudké řeky ho nerozeznáme. A je-li obvětí v nevázané řeči mnohem lepší a příjemnější, když je náležitě rozděleno na odstavce, než když se napořád táhne, musí býti ty odstavce souměrně dlouhý; neb je li závětí kratší, zkomolí se perioda, jak totiž tato zaokrouhlená obvětí Plekové nazývají. Pozdější části se musí dřívějším, závěrečné začátečním délkou bud rovnati, anebo je délkou převyšovat!, což je ještě lepši a příjemnější. To vše tak aspoň vykládají tvoji oblíbení filosofové, 40 Catule: osvědčení to dávám tím častěji, abych svědectvím ta- 187 kových autorit ušel výtce nejapnosti."
„Jaké pak věru?" pravil Catulus. ,.Ci lze nad tuto tvou rozpravu podatt něco vkusnějšího nebo vůbec pověděti něco důkladnějšího?"
„Mám totiž obavu," poznamenal Crassus, „aby tyto předpisv 188 mladým našim přátelům nepřipadaly tuze těžko proveditelnými. anebo aby o mně nemyslili, když se v obyčejné řečnické nauce
nepodávají, že já sám chci, aby se jevily hodně vysokými a nesnadnými."
189 Na to odvětil Catulus: „Mýlíš se, Crasse, myslíšdi, že od tebe já nebo kdokoli z těchto očekáváme výkon jen takový ten praobyčejný a všední. Chceme výklad právě o tom, co vykládáš; a to ani ne tak výklad, jako právě tuto formu výkladu. A to ti dávám za odpověď bez rozpaku nejen za sebe, ale za nás všecky."
„A já už jsem," přidal Antonius, „nalezl svůj vzor dokonalého řečníka, o němž jsem v knížce své napsal, že jsem se- s ním neshledal! Ale nechtěl jsem tě ani pochvalou svou vytrhovati, abych času, rozpravě tvé tak skrovně vyměřeného, ani jediným slovem nezkrátil."
190 Crassus pokračoval: „Dle tohoto tedy zákona (o rhytmu a periodách) musíme se učit skládat řeč cvikem jak ústním tak písemním, což i v jiných potřebách, ale v této obzvláště k zušlechtění a vytříbení slohu napomáhá. 1 nestojí to tolik klopoty, jak by se zdálo; neboť pravidly veršovníků a hudebníků netřeba tak úzkostlivě se říditi; jen o to se musíme postarati, aby řeč naše neubíhala bez ladu a rhytmu, maní nemaní, aby se v proudu nezarážela, příliš daleko neodbočovala, aby měla zřetelné odstavce a dokonalé periody. Ale nepřetržitých a zaokrouhlených period také není vždycky potřebí, nýbrž často se musí řeč skládati z vět krátkých a úsečných; těm však jest rovněž potřebí rhyt-
191 mické vazby. A ten paion a herojský daktyl ať vám žádné starosti nedělá. Ty stopy se naskytnou v řeči samy, samy se, pravím, nahodí a dostaví bez zavolání. Jen ať je dost cviku písemného a ústního v tom, aby se myšlenky s větami zároveň končily, věty aby rhytmem protáhlým a volným, nejlépe herojským nebo paionem prvním neb i kretikem začínaly, ale rozmanitě a hezky rozdílně se uzavíraly. Neboť nejsilněji je na koncích jednotvárnost zná ti. A tak když je-o stopy první a poslední dle těchto pravidel postaráno, prostřední nemusí býti tak patrny, jen když obvětí samo není kratší, než toho
50 míra sluchová žádá, anebo delší, než toho síla dechu dopouští. Ještě větší pili, než na věci uvedené, třeba vynakládati na větní
192 závěry, poněvadž v tom se úplná dokonalost nejvíce zračí. Při verši se věnuje pozornost stejně začátku, prostředku i konci.
a jestli v některé, ať kterékoli části, kulhá, chybný je celý; ale při řeči dává na začátek period pozor málokdo, na závěry však skoro všichni; těm tedy, poněvadž jsou tak na ráně a pozornosti nejvíce vystaveny, se musí dodávati rozmanitosti, aby se jednotvárností nepříčijy vkusu a neurážely sluchu. Na dvě nebo tři 1 93 totiž stopy na konci se vynaloží zvlášť píle (ač-li předvětí periodv nebylo tuze krátké a úsečné), a musí tu býti bud choreje, nebo daktyly, nebo choreus sdružený s paionem čtvrtým, jenž se Aristotelovi tolik líbí, nebo rovným jemu kretikem, nebo daktyl podobně sdružený.205) Střídání těchto stop způsobí, že se posluchači nechutnou jednotvárností nezpromrzĹ a my neupadneme v domnění, že jsme to tak provedli schválně. Jest-li Antipater si- 194 donský,2"6) na něhož se, Catule, dobře pamatuješ, hexametrv a jiné melodicky i rhytmicky rozmanité verše z patra svpával a tak daleko-li to básník duchem a pamětí nadaný cvikem přivedl, že když se s celou duší a chutí do veršování dal, slova se mu sama hrnula, oč snáze toho dosáhneme v řeči, když se o to cvikem a návykem přičiníme.
Tomu ať se nikdo nediví, čím to, že tyto věci dav nezkušených 1 95 lidí tak bystře sluchem znamenat! dovede; jako ve všem. tak právě i zde vládne převeliká a k víře nepodobná moc přírodv. Všichni zajisté lidé neuvědomělým jakýmsi pudem beze všeho umění a soustav dovedou rozsoudit!, co je v kterém uměleckém díle nebo soustavě správného nebo převráceného. A to když dovedou při malbách a sochách a jiných uměleckých výtvorech, k jichž pochopení mají méně přirozeného nadání, tím více soudnosti projeví v oboru slovesném, hudebním a veršovém, poněvadž smysl pro tyto věci jest obecně dán a účasti v nich příroda nikomu naprosto neodepřela. Na každého tedy působí nejen slova uměle se- l on řáděná, ale i rozměry a tóny. Neb kolik pak jest jich, abv se v uměn! rhytmickém a hudebním vyznali? A přece stane-li se v nich jen dost malá chyba, že se stažením někde něco zkrátí nebo rozvedením prodlouží,  celé divadlo hned bouřlivě reptá.
205) Doporučené formy tedy jsou: dva choreje J, w ^ \ ú wvj dva daktyly j_ ^ ^ j s. w ohoreios s paionem neho kretikem /^^ J _l ^ —. daktyl s paionem nebo kretikem _i w w [ j_ w — ,
™°) Antipater Sidonský, řecký básnik a filosof (kol r. 100 pr. Kŕ.),
■
236
A neděje se totéž pri zpěvu, že od lidu a davu netoliko celé sbory zpěváků, ale i jednotlivé falešně zpívající klasy vypískaný bývají'?
51 Jest to podivné, že se v konaní tak veliký rozdíl jeví mezi učeným
197 a nevzdělaným, kdežto v usuzování jen tak malý. Ale to je tím. že je původem umění príroda; jestli tedy umění nepůsobí a nebaví přiloženou cestou, jest to jakoby nic nepůsobilo. Vrozenému našemu citu nic není tak příbuzného, jako rhytmy a tóny; těmi se v nás budí ruch a vzlet, klid a ochablost, veselá, ba často i truchlivá nálada. Tato znamenitá jejich působnost se silněji projevuje v básních a zpěvech, a pilné jí tuším používal učený- král Numa a předkové naši, jak o tom svědčí citery a flétny, za jichž doprovodu pěli písně na hodech slavnostních, a zpěvy Saliů: ale nejvíce pěstitelů měla tato vznešená moc hudby v starém Kecku. Kéž byste byli raději chtěli ode mne výklad o těchto a takových věcech, nežli o těch školáckých slovných překladech!'20')
198 Jako tedy dav každou chybu ve verši vypozoruje, tak i. každé naše nedopatření v leči vycítí. Avšak básníkovi neodpouští, nám promíjí; v duchu však všickni poznávají, že ten jistý obrat, který jsme pronesli, byl nevhodný a nedokonalý. Ti staří tudíž, jak to dosud ještě při mnohých vídáme, zaokrouhlených souvětí a obvětí skládati neumějíce (neb jsme to teprve nedávno počali uměti a toho se odvažovat!), slova po třech, po dvou, ba někteří i po jednom pronášeli; a hle. oni i při té nemluvnosti přirozený zákon, jehož se sluch posluchačů dovolával, zachovávali tak, že slova, rovnoměrně pronášeli a pravidelných oddechů užívali.
52 Tím jsem tak celkem dle možnosti   vyložil, co dle mého
199 mínění k výzdobě řeci hlavně náleží. Promluvil jsem o přednostech slov jednotlivých i ve věty spojených, promluvil jsem o rhytmu a tvarech period. Tážete-li se i po zevní formě a po jakési takřka barvitosti, tu rozeznáváme trojí sloh: bohatý, ale při tom jemně vybroušený, prostý, ale nikoli bez jádra a síly. a třetí, který má z každého něco a vyznamenává se zlatou pro-střednosti. Xa každém tom druhu slohovém musí spočívati svěží půvab nelíčené, zdravě přirozené barvitosti.
237
Ted teprve nám nastává úkol, abychom řečníka svého ko- 200 nečně ještě také figurami slovnými a myšlenkovými vyzdobili tak,203) aby jako šermíři a zápasníci netoliko na odrazy a rány pozor dávati musí, nýbrž i na to, aby pohyby jejich byly půvabné, i on slovy řeči své k složení vkusně zaokrouhlenému a krásnému, a myšlenkami k důstojnému rázu napomáhal. Figur slovných 201 a myšlenkových jest množství skoro nesčíslné (to je vám, bojovníkům na poli řečnickém, známá věc, jak dobře vím), avšak mezi figurami slovnými a myšlenkovými jest ten rozdíl, že se změnou slov figura slovní ruší, kdežto myšlenková zůstává, ať si užiješ slov jakýchkoli. Ačkoli to sami bez toho děláte, přece myslím, že vás musím napomenout), abyste nic jiného nepokládali za úlohu řečníkovu, — pokud mu totiž jde o něco znamenitého a obdivuhodného, — než aby při jednotlivých slovech zachovával ta tři pravidla: přenesených (obrazných) slov užívati hojně, nově vytvořených ob čas. zastaralých též někdy, ale zřídka. Co se týká teči souvislé, tu když dosáhneme hladkých period a vyhovíme zmíněným už pravidlům rhytmickým, musíme pak ještě celou řeč hojně vyšperkovat! figurami myšlenkovými a slovnými.-09)
Z těch velmi silně působí pomeškání při jediné věci,  též 53 zřetelné objasněn! a znázornění věcí tak,  aby se takřka  před 202 očima našima dály; to nejv'ce napomáhá při vyprávění věci, potom k objasnění výkladu a k zveličení předmětu tak sice, že se po-
*") „Školskými překlady" jsou Crossovi jednak výklady o elokuci. které už měl, jednak holý výčet řečnických figur a schémat, který nastane v kap. 53, kdež se podává skutečně jen slovný překlad řeckých výrazu.
!08) Výrazem „konečně ještě také vyzdobili'' se podává obsah slova „conformandus". Oba řečnici. Antoniu* a Crassus, podali u výkladu svém vývoj řečníka od prvopočátku, od přijeti do učení až do úplného rozvoje. Antonius podal jaksi kostru a tělo, a pak řekl (II 123), že řečníka odevzdá Craaaovi, aby ho ..oděl'" a ..vyzdobil'*.
-«■)) Výklad o figurách, vlastně jen výxet jmen (c. 53—.34) je slabé místo tohoto díla Ciceronova. Čtenář cítí, že ho Crassus podává s vnitřním odporem a že ho Cicei-o odbývá co nejzběžněji. Nepatřil v této enumera-tivní formě vlastně ani do spisu, jakým jsou tyto knihy o řečníku. Řečník musí uměti, kde potřebí, ozdobně mluviti, ale ozdoby svých řeči umět rozezná vat-i a jmenovati nepotrebuje. To přenechá popisné stilistice. Proto je zbytečno sháněli se všem těm od řeckých granunatikářú pojmenovaným figurám po příkladech. Sorof praví, že některým těm názvům ani sám Ciooro dobře nerozuměl.
238
sluohačům zveličený předmět jeví právě tak velikým, jakým ho v řeči své vylíčili dovedeme. Opačného často rázu bývá zběžné odbytí; dále naznačování, které více na rozum dává, než se řekne, jasně úsečná stručnost, zmenšování a družící se k němu
203 posměšek, jehož pravidla nám Caesar vyložil. Dále odbočka, cd věci; ta když vzbudí žádoucí dobrý dojem, musí se vhodným a vkusným způsobem provésti návrat k věci; dále předloha látky, o níž hodláš mluviti; odluka od věci už odbyté čili přechod k nové; návrat k vytčené látce, opakování a přiměřený ňsudkový závěr. Dále přeháňka a nadsázka pro se-sílení nebo oslabení pravdy; pak otázka a příbuzné jí sebe-otázání a soběodpovídání; dále přetvářka (ironie), která nejsnáze u lidí dojem působí, něco jiného zjevně pravíc a na něco jiného narážkami poukazujíc; jest velmi příjemná, když se uvede beze všeho řečnického vzletu jen tak prostě; dále rozpakování, rozvrženi, oprava věci, která se děje buď dříve, nežli jsme co řekli, anebo když už jsme to řekli, neb když sami něco od sebe
2u-j odmítáme; předběžné ohrazení se týká věci, do které se chceme pustiti; pak je svádění na jiného, sdělení, když jakobys s posluchači a soudci radu bral; vypodobnění něčí povahy a způsobů v typických postavách nebo bez nich, velice účinná přízdoba řeči, obzvláště k tomu dobrá, když se má přízeň poslucháčstva získati,
205 často také má-li se clojmouti; zosobnění je velmi závažný prostředek k zveličení; popis, zavedení, rozjarení, soběnamítání; pak dvě velmi působivé figury, podobenství a příklad; rozčást-nění, přerušení, příměr protikladem, odmlčení, doporučení; upřímná jakási otevřenost a třeba nevázanost výrazu pro sesilení dojmu; hněv, huna; slib, prosebná přímluva, zapřísahání, krátká úchylka od věci, rozdílná od uvedené již odbočky; omluva, přímluva za přízeň, urážka, modlitba a kletba. To je tak asi přehled myšlenkových figur, jimiž se řeč vyzdobuje.
iji        Slovných figur řečnických používáme jako šermíři zbraně,
206 jednak totiž pro potřebu, při pohrůžce a útoku, jednak pro krásu samu. Neboť už zdvojení výrazu dává někdy důraz, někdy příkrasu; tak i malá přeměna a přetvoření slova, dále téhož . slova několikonásobué opětování tu na začátku vět, tu zas na
239
konci, a když se obojí opětování v týchž větách spojí, setkání (obou figur); dále spřežka, zmocňování, střídavé kladení téhož slova v rozličných pádech, opětné uvedení téhož slova s dodatkem; dále řada slov o stejných koncovkách nebo pádech, a kladení stejných členů vět proti stejným, podobných slov proti podobným. Jest také stupňování, obracení, ladné přestavování 207 slov, protiklad, bezspoječnost, pomíjení, odvolám, zvolání, zmenšování, užívání téhož slova ve více pádech, souvztažný poměr jednotlivých výrazů, odůvodnění připojené k uvedenému tvrzení a dále k částem rozdélovacího soudu: přenechání na vůli odpůrcově, opět jiné rozpakování, neočekávaný obrat, výčet a jiné odvolání, rozložení, hromadění (vět za sebou), přerušování (odmlčení), obraz, soběodpovídání. přejmenování, rozlučování, pořad, vztah, odbočka, opis. Takové a podobné jsou figury 208 myšlenkové a slovné a mohlo by jich býti více ještě, co by se jich na výzdobu řeči hodilo."
„Tys, jak vidím. Crasse," pravil Cotta, „myslel, že jsou 55 nám ty věci známy, a proto jsi nám je vysypal bez výměrů a příkladů."
„To už .jsem já," pravil Crassus. „i při předešlých věcech přesvědčení měl, Že vám nevykládám nic nového, ale podrobil jsem se vašemu chtění. Nyní však mne tamto slunce napomenulo, abych 200 si vedl stručněji, jež samo již k západu o překot se chýlíc i mne přinutilo, abych s výkladem skoro o překot pospíchal. Ostatně je vědecká nauka o těchto věcech cosi zcela obyčejného; praktické však použití její jest ze všeho nejdúležitéjší a z celého toho řečnického studia nej těžší.
Poněvadž jsou tedy všecky prameny prostředků veškeré 210 řečnické výzdoby takto, ne-li přístupnými učiněny, aspoň jistě ukázány, podívejme se nyní, jak vypadá vhodná, to jest nej-slušnéjší řečnická forma. Jest ovšem zcela zřejmo, že se pro každý právní případ a poslucháčstvo, pro všecky osoby a časy nehodí jeden a týž řečnický sloh. Hrdelní pře zajisté žádá zcela 211 jiného tónu, nežli drobné pře soukromé. A jiný druh slohu žádají řeči politické, jiný řeči slavnostní, jiný soudní; jiný sloh chce mítl rozhovor, jiný domluva na potěchu, jiný domluva s plísněním, jiný učená rozprava, jiný dějinná výprava. Potom záleží
240
na toni. kdo jsou posluchači, senát-li či lid, anebo soudcové; pak je-li jich mnoho, či málo nebo snad jen jednotlivci, a to jací; a při řečnících samých nutno přihlížeti k tomu, jakého jsou věku, postavení, vážnosti; dále jaké jsou časové poměry, je-li míľ či
212 válka, je-li na spěch či dosti pokdy. Zde se ovšem tedy nedá tuším^ic předpisovati, leda že máme pro každý předmět, o nějž jde, vybratí přiměřený stupeň slohu bohatého nebo prostého nebo prostředního. Řečnických ozdob bude lze užiti všude skoro týchž, jenže někdy vydatněji, podruhé skrovněji. A v každém případě dovést dělati, co se patří, jest věcí umění a vlohy, kdežto vědčti, co se kdy patři, náleží zkušenému rozumu.
5(5       Avšak zdar všech těchto předpisů závisí na tom, jak se jich
213 užije při přednesu. Přednes, pravím, přednes v řečnictví jediné rozhoduje. Bez něho může i veliký jinak řečník zůstati bez významu,10) vyzbrojený jím řečník i prostřední může se často vyšvihnouti nad veliké. Deniosthenes prý, byv otázán, co je v řečnictví věcí první důležitosti, přisoudil přednesu místo první i druhé i třetí. Tím lépe se mi také líbivá výrok Aischinův.211) Ten když nálezem soudu v bezectnost upadl a z Athén odejiti musel a na Rhodus se odebral, na žádost Khodských přečetl prý výtečnou svou řeč na Ktesifonta, kterou proti Demosthenovi měl. Když ji byl přečetl, žádáno na něm druhý den, aby přečetl ještě také tu, kterou naproti tomu Demosthenes složil na obranu Ktesifontovu. Když ji hlasem velmi příjemným a silným přečetl a všichni se mu divili. ,,Oč více," zvolal, „byste se divili, kdybyste byli jej samého slyšeli!" Tím dost jasně naznačil, jak velice záleží na přednesu, když mínil, že by táž řeč, přednesená jiným řečníkem,
214 i sama hned byla jinou. V čem' záležela síla umění Gracehova (toho ty, Catule, lépe pamatuješ,) za mých let chlapeckých
-10) Velký rečník (summus oratoř), jemuž schází přednes a tím zůstává bez významu, vypadá jako paradoxmi. Jako onen „velký malíř", jenž se narodil bez rukou. Čipero rozeznává řečníka, jenž má vzdělání, vtip, mní řeč vyruysliti a složiti, od toho, který umí řeč přednosti. Teprve obojí schopnost pospolu dává celého řečníka.
su) Aischines, vedle Dcmostheiia nejslavnější řečník athénský, byl Demosthenovou řečí „o věnci" tak poražen, že nedosáhl u soudců ani pětiny hlasů, čímž upadl v bezectnost a musel do vyhnanství.
y t
241
tolik vynášená? „Kam se bídný podít mám? Kam se obrátím? Ci na Kapitolium? To mokvá krví bratrovou! Anebo domů? Snad abych matku shlédl v bídě lkající a zoufalou?" Sel o tom jednosvomý hlas, že slova ta přednesl s takovou výmluvností očí, hlasu a posunku, že se ani protivníci nemohli zdržetj, ,slz.21ä) O tom se proto zmiňuji obšírněji, poněvadž se umění tohoťVřeč-níci, představitelé skutečností samé. napořád vzdali, kdežto herci, pouze napodobitelé skutečnosti, se ho zmocnili. A přece není pochyby, že je skutečnost v každé příčině nad každé ná- 215 podobení, jenže kdyby při přednesu sama o sobě stačila vzbudit dojem, nepotřebovali bychom dojista žádného umění. Poněvadž se však duševní hnutí, které se přednesem hlavně vyjádřiti neb aspoň nápodobiti musí, často tak zmateně předvádí, že se povaha jeho zatemňuje a téměř úplně zastírá, musí se všecky nejasnosti rozptýliti a vynikající a jasné stránky do popředí uvésti. Vždyť 216 má, každé hnutí duševní jistý přirozený vzhled, zvuk a posuněk, a celé tělo lidské i všecka jeho tvářnost a všecky hlasy jako struny na loutně znějí tak, jak jimi ruch duševní zachvívá. Neboť hlasy jsou napjaty jako struny a, ozývají se na každý dotyk tónem bud vysokým nebo hlubokým, krátkým nebo dlouhým, silným nebo slabým; a mezi všemi dvojicemi jest ještě náležitý tón střední. A z těchto tónů se vyvinulo ještě mnoho jiných druhů, jako měkký, a tvrdý, drnkavý a splývavý, vydržený a odražený, tlumený a rozložený, změnou síly zvukové seslabený a sesílený.il;1) I není žádného z těchto druhů hlasu, aby se dal 217 vzdělati bez umělého vedení. Nuže, to jsou prostředky přístupné řečníkovi, aby jimi, jako malíř dílu svému dodal živé barvitosti
*w) -Pravé tragické pathos řečnické nedá žádná škola řečnická, to pocházi z hlubokého citu a velikého vzdělání. „Či na Capitolium?" fr. j. mám se utéci na posvátné místo státu? k sídlu bohu? Ani nejposvátnější to místo nespasilo mého bratra před zuřivými vrahy ; ti nic nedbali bohu a bozi nedbali o spásu neviiumého. „Anebo domů?" Matka Cornelia, sklíčena neštěstím milovaného syna staršího, je zdrcena vidouc, že i mladší půjde za bratrem.
"l3) Tón měkký (lene) moll, tvrdý (asperum) dur,- drnkavý (contrac-tum) piccicato, splývavý (diffusum) legato, vydržený (continenti spiritu) tenuto. odražený (intermissum) staccato, rozložený (spiasum) arpeggio, tlumený č. přidušený (fractum) asi jako con sordino.
16
!
! I
I I 1 [ 1 l
L
242
58 a krásy. Každá vášeň má na vybranou jiný tón; ku příkladu hněv zvolí hlas pronikavý, popuzený, s častými přestávkami, jako:
Sám hle, nabádá mě bratr, abych požil ubožák těla vlastních dítek! . . .'n'4)
a jako jsi. Antonie, už dříve uvedl:
Bez něho se's vrátit opovážil. . . ?
nebo:
Neztrestá to nikdo? Svažte ho!
a tak skoro celý Atreus. Lítost a zármutek žádá jiného tónu, měkce poddajného, k slzám pohnutého, přerývaného, hlasu plačtivého.
Kam ted se dáti? Kterou cestu nastoupit? V clům oteovský-li? Nebo k Peliovnám snad?
Pak ve verši:
0 otče, vlasti má! ó dome Priamův!
a v dalších:
To vše já zřela v požár vzplát, Já Priainoví život brát.
218 Jiný tón má strach, chabě nízký, zajíkavý a zoufalý:-15)
Mnoho mě tu svírá strastí: bída, nemoc, vyhnanství; Tu mně hrůza dušehubná z prsou chvátí rozvahu. Matka strašnou hrozí smrtí, takým hrozí trápením. Ze by každý před ním, statný třeba duch a troufalý, Strachem zbled, a krev by se mu děsem k srdci srazila.
219 Jiného tónu žádá násilnictví, energického, prudkého, hrozícího s vážným důrazem náhlého popudu:
214) Verž začínající „Sára hlo . . ." je z Acciovy tragoedie Atreus. „Už drive uvedl" = II. 103, — „Komu ted ..." z Enniovy tragoedie Medea, zpracované dle Euripida. — „O otče . . ." = III. 102.
"*) „Mnoho mě tu svírá..." z Enniovy tragoedie Alcmaeon. Syn Adrastův zabil matku a za to od jejích Erinyí jest pronásledován; mezi nimi vidi matku, která hrozí nejvíce.
f'
243
/
Už zas Thyestes bratra týrat přichází. I i zim jde mi mé. zas nič z klidu bouřit chce. Tuf horší musím, strašnější mu vzbudit bol. Bych kruté jeho srdce zkrušil, zdrtil v prach.216)
Opět jiného rozkoš, volně plynného, jemného, něžného, jarého a veselého:
Potom chopivši se věnce na skončení svatby své Podala jej tobě; na oko si berouc pochodeň
V ruce tvé ji s íozmilým a něžným žertem vložila.
Zase, jinak mluví bolestná sklíčenoat; nezná nářku, má tón těžko-myslný, jednotvárně stísněný a dutě zastřený.
V onen čas, kdy Paris pro neštěstí pojal Helenu, A já v posledním už těhotenství byla měsíci: Poslední se Heknbě též narodil syn, Poly dor.
Všecka tato hnutí musí provázet! přiměřený posuněk, ne herecký, 59 jenž vyjadřuje jednotlivá slova, nýbrž takový, co celou myšlenku 220 objasňuje, ne snad názorným líčením, nýbrž prostým naznačením, s hrudí statně a mužně vypjatou, jak tomu učí ne snad divadlo a herci, ale výcvik ve zbrani a třebas v šermu. Pohyb-rukou nesmí býti příliš živý, a prsty smějí slova jen tak provázeli, ale nevykládali. Rámě přímo vztažené značí namířené ostří řeči; dupnout! se hodí na začátku nebo na konci vášnivého výpadu. Ale na tváři záleží všecko. A v tváři zase všecku moc '221 mají oči. Proto dobře měli naši staří otcové, že se jim v masce ani sám Roscius valně nezamlouval.   Neboř každý posuněk je výraz nitra, a obrazem nitra je tvář, a ukazateli oči. To É jest jediná část tělesná, která umí vytvořiti tolik rozličných výrazů, kolik je hnutí mysli. A není, kdož by toho dovedl očima zavřenýma. Theofrastos aspoň praví,   že jistý Tauriskos hercem od obecenstva odvráceným nazýval toho řečníka, jenž při řeči stále oči na jedno místo upírá. Proto je vláda oči velice důležitá věc; 222 vždyť se vzhled tváře nesmí tak příliš často měniti, sic upadneme v nevkus a zvrácenost. Oči to jsou, , jichž hledem jednou zářným.
M*) „Už zas Thyestes , . ." další verše z Aeciova Atrea. Verše následující jsou původu neznámého.
w
244
V.
tu zas chabým, přísně upřeným a. opět veselým hnutí vnitřní označíme shodně s tónem řeči své. Posuňky přec nejsou, nežli jakási řeč tělesná a proto má se shodovati s nitrem. Jako dala příroda koňům a lvům hřívu, ohon a uši k zjevování hnutí niter -22:3 ných, tak nám dala oči. Proto při našem přednesu vedle hlasu velikou má důležitost tvář, a té jsou pánem oči. A proto v celé té posunkové řeči vězí značná síla přírodní, proto jí také hlavně podléhají lidé nezkušení, lid a vůbec nevzdělaný svět, Neboť slova nedojmou nikoho, než kdo je téhož jazyka, jako řečník, a myšlenky často vtipné letí kolem uší nedovtipných posluchačů; ale přednes, který zjevuje vnitřní hnutí, jímá všecky; neboť táž hnuti podněcují nitro všech, všickni je také po týchž známkách na jiných poznávají a sami v sobě objevují. 60        K zdárnému přednesu však nepochybně přináleží pěkný hlas.
224 Toho si především můžeme jen přáti, a pak, jakou měrou se nám ho dostane, toho si hleděti. Nauka o tom, jak se hias 1 pěstuje, sem už nikterak nenáleží, já však myslím, že se má pěstovati s pílí všemožnou; ale ta poznámka se tuším dobře hodí teď do našeho výkladu, že jest, jak jsem před chvílí pravil, při většině věcí stránka nej užitečnější podivuhodným způsobem "právě také nejhezčí. Nuže, a k zachování hlasu nic není tak uži tečno, jako časté střídání a nic zhoubnějšího, jako usilovný
225 proud řeči bez přestávky. A co sluchu našemu víc lahodí a přednesu víc lahody dodává, jako střídání, rozmanitost a proměna? Z té příčiny slavný C. Gracchus, jak se toho o něm můžeš, Catuie, dověděti od svěřence svého Licinia, muže vědecky vzdělaného, jenž byl jeho osobním tajenunkem, míval člověka se slonovou píšťalkou, vycvičeného na to, aby vždycky za ním, když řečnil, ve skrytu stál a rychle mu ten jistý střední tón zapískal (jakmile by spozoroval potřebu), aby jej upozornil, že v řeči své hlasem buď příliš nízko slezl, nebo příliš vysoko vylezl."
„Skutečně, slyšel jsem o tom," pravil Catulus, ,,a často jsem se podivil horlivosti toho člověka, jakož i jeho učenosti a obsáhlému vědění."
226 ,„,I já tak věru!" řekl Crassus. ,,A bolí mne, že mužové ti v politické činnosti tolik pobloudili. Však i nám se takové hospodářství chystá a takový život do státu kvapné zavádí
245
a v budoucnosti ukazuje, že bychom si už přáli občany míti podobné i jen těm, jichž otcové naši nesnesli."
„Prosím tě, Crasse," pravil Caesar, „nech tohoto hovoru a vrať se k píšťale Gracchově, neboť já jejího účelu posud ještě dobře nechápu."
„Každý hlas," pravil Crassus, „má jistý střední tón. Od (51 něho postupně hlas zvyšovati jest užitečno a příjemno, a také to 227 k sesílení hlasu velmi přispívá. Spustit hned zpočátku hlasem křiklavým jest velmi sprosté. Ale to zvyšování má jistou hranici; ta však není tak vysoko, kam dosáhne pronikavý křik; tam až ti vystoupiti píšťala nedovolí a hned ti udá nižš í tón. A zase je naproti tomu při klesání jistý tón nejhlubší, k němuž se jako po stupnici tónů sestupuje. Tato rozmanitost a probíhání po všech tónech poskytne hlasu opory a vodítka, a přednesu dodá lahoduosti. Vy však pištce zanechte doma a do praktické činnosti vezměte sebou zdravý, obyčejným naším způsobem vycvičen}' sluch.
Tu jsem vám tedy pověděl, co jsem mohl, ale ne jak jsem 228 chtěl, nýbrž jak mne k tomu krátkost času přinutila. Jest to ovšem chytré, svalovat! vinu na čas, když více podati nedovedeš, ani kdybys chtěl."
..Jen co je pravda!" řekl Catulus. „Pokud dovedu posouditi, shrnul jsi všecko umem tak podivuhodným, že to vypadá, jakobys toho neměl od Reka, nýbrž jakobys, tomu sám Řeky učiti měl. Co se mne týče, radost mám, že jsem byl té přednášky účasten, a rád bych, aby i zeť můj Hortensius, přítel tvůj, býval přítomen.-17) Skládám v něj naději, žc ve všech těch znamenitých stránkách řečnického 11 mění, o nichž jsi vykládal, jednou vynikne."
„Ze vynikne, pravíš?" odvětil Crassus. „Já naopak myslím. 229 že už vyniká, a smýšlel jsem tak už tehdy, když za mého kon-sulátu hájil v senátě záležitost Afričanů, a ještě více onehdy, když zastupoval bithynského krále. Soudíš tedy dobře, Catuie. Dle mého náhledu není při tom jinochu nedostatku ani přiro-
") Q. Hortensius Hortalus, znamenitý Cieeronuv předchůdce a potom
souper.
246
zených darů ani vědeckého vzdělání. Tím více musíte se vy, Cotto a Sulpicie, na pozoru míti a pracovati. Neboť to v něm pokolení vašemu nevyrůstá v soka žádný řečník obyčejný, nýbrž duchem velebystrým nadaný, horoucné snaživý, výtečného vzdělání a neobyčejné paměti. Ač mu zdaru přeju, rád bych, aby vynikl pouze v pokolení vrstevníků svých a nepředháněl, o tolik jsa mladší, vás, sic by vám to věru sotva bylo ke cti. Avšak vzhůru již!" zvolal. „Čas jest, abychom o zdraví pečovali a od té namáhavé rozpravy a strastných úvalils) konečně jednou si odpočinuli."
"&) „od strastných úvah" (curaque) t. j. politických, dle náhledu Pideritova: dle Sorofa to znamená „od přemýšlení, od duševního na-pjetí." —
í
r
!
!
:
i
L L I.