Kouzelnické a čarodejnícke procesy v českých zemích a ve střední Evropě
o výsledky (vlastního) pramenného výzkumu, zejména ve slovenských archivech, a vycházela zřejmě opět (stejně jako ve svých dvou výše uvedených studiích) převážně z maďarských pramenných edic a materiálových prací, či ze sekundární literatury. Právě to zřejmě vedlo mj. k tomu, že souhrnné („statistické") údaje o počtu čarodějnických procesů v jednotlivých stolicích, které autorka uvádí,765 jsou v některých případech ve značném a velmi nápadném nesouladu s výsledky, které byly v nedávné době dosaženy přímo na základě studia archivních či edičně zpřístupněných pramenů.7615
i
t
m
Tamtéž, s. 53.
'<><• Lengyelová uvádí pro Honťanskou stolici v 17. století pouze dva čarodejnícke p: ■ +-i když jen v samotné Krupině jich proběhlo nejméně deset, s více než dvěma desítka pravených osob (ľ. KR£UZ, Die spätenHexenprozcsse, s. 193- 194), pro 18. století ps jf čarodejnícke procesy, třebaže jen v Krupině Ire zaznamenat osmprocesů, namnoží ■ rozsáhlých, které si vyžádaly více než desítku obětí (Tamtéž, s. 194—195">. — Jenuj  ■ '"* né trenčínské sedrie lze v letech 1716-1747 zaznamenat 21 čarodějnických a kou; » kých procesů s 22 souzenými osobami (Tamtéž, s. 198-199), třebaže Lengyelová uvá i •I Trenčanskou župu v 18. století jen 19 procesů. Nesouhlasí ani údaj pro Iurčanskoii ' T kde jen v letech 1674-1699 proběhlo před tamějším stoJičním soudem 9 procesů,-též, s. 199-200), i když jmenovaná autorka uvádí pro celou zmíněnou župu v 17-j I pouhých 8 procesů. U stoličního soudu Liptovské župy, o níž Lengyelová přisluštig M*l neuvádí, nelze doložit žádný čarodejnícky či kouzelnický proces, přičemž po Wfí zde takový proces neproběhl (Tamtéž, s. 201).
1. Vývoj bádání o dějinách kouzelnických a čarodějnických procesů
Exkurz VII. Sedmnáct vážných chyb, myšlenkových stereotypů a tradovaných klišé Tiinde Lengyelová
Jak jsem již uvedl, je populárně vědecká monografie T. Lengyelové zatížena velkým počtem chyb, omylů, nepřesností, myšlenkových a interpretačních stereotypů a dalších, sice dávno vyvrácených, nicméně předtím dlouho tradovaných a v obecném povědomí dosud přetrvávajících klišé.
Výstižný přehled nejčastějších klišé a mylných představ spojených s čarodějnicemi a jejich pronásledováním podal nedávno německý religionista a teolog Marco Irenschkovvski (* 1960):767
1. Hon na čarodějnice byl především záležitostí středověku.
2. Hon na čarodějnice je typickým evropským jevem, v první řadě temnou pitolou dějin Západu.
3. Jako čarodějnice byly popravovány téméřjenom ženy.
4. Křesťanští kněží vnutili své představy o čarodějnicích utlačovanému yvatelstvu.
5. Čarodějnice byly ochrankyne (uchovavatelky) předkřesťanského pří-dního náboženství.
6. Víra v čarodějnictví je něco konzervativního, něco, co bylo po staletí tra-iváno ve víceméně nezměněné podobě.
-. Představa o „zlé" čarodějnici je především výsledkem nepřátelství křes-íských církví vůči ženám a lidské tělesnosti.
v Jako čarodějnice byly podezřelé především porodní báby, „moudré ny", bylinkárky a jim podobné osoby.
iony na čarodějnice probíhaly shora dolů, tj. byly obyvatelstvu vnuceny nictizovanými držiteli moci a kněžími. 1     i   io byl jednou ve spárech pronásledovatelů, neměl žádnou šanci
I í. R ■ :ovlasé ajiné nápadné ženy byly okamžitě považovány za čarodějnice.
II I .enzita honů na čarodějnice byla největší tam, kde nebyla narušena
THOLI
■M l:
■iB'
Č""
t
lějnicebyly upalovány zaživa, zatímco přihlížející dav (čumilů) o tváře.
opraveny miliony žen.
století hony na čarodějnice definitivně skončily.768
CHKOWSKI, Die Hexen, s. 15-16.
\exenverfolgung war primäreine Sache des Mittelalters.-Hexmverfolgungist eine typisch •■Erscheinung, m erster linie ein düsteres Kapitel abendländischer Geschichte. - Es wurden
159
Kouzelnické a čarodejnícke procesy v českých zemích a ve střední Evropě
Lengyelová ve své knize v té či oné podobě opakuje přibližně polovinu Frcnschkowskim vymezených klišé.
Dovolím si k uvedeným klišé doplnit ještě tři další, z nichž první najdeme
také v monografii T. Lengyelové:
1. Kladivo na čarodějnice mělo dva autory.769
2. Jindřich František Boblig z Fdelstadtu byl inkvizitor.770
3. Autor Kladiva na čarodějnice Heinrich Kramer Anstitoris byl misogyn.771 Na tomto místě bych proto rád upozornil alespoň na ty nejzávažnějši omyly a nejkřiklavější klišé, které Lengyelová ve své monografii čtenářům předkládá:
1. Slovenská historička uvádí dosud přetrvávající klišé o dvou autorech Kladiva na čarodějnice?72 přičemž oj. Sprengerovi navíc tvrdí, že byl „dekanom univerzity v Kolíně nad Rýnom".7" Na tom samém místě opakuje také tradován nesprávný údaj o Štrasburku jako místě prvního vydání Kladiva.774 Absolut ním, žel, často se opakujícím nesmyslem je Lengyelovou zvýrazněné tvrzení žc Kladivo „vzniklo na popud pápeža Inocenta VIII.".775 Toto i některé následujíc
fast nur Frauen als Hexen hingerichtet. - Christlicher Kleriker haben Ihre Hexenbilder einer u /--drückten Bevölkerung übergestülpt. - Die Hexen waren Bewahrerinnen einer vorschristlichen h "*■ /■-religion. - Die Glaube an Hexerei ist etwas Konservatives, etwas, das Uber Jahrhunderte mehr ?r weniger unverändert tradiert wurde. - Das Bild der, bösen' Hexe ist vor allem ein Resultat derc, i-lich-kirehlichen Frauen-und' leibfeindlichkeit. - Vor allem Hebammen, .weise Frauen'. Kraulena ?-lerinnen und ähnliche wurden als Hexen verdächtigt. -Hexenveifolgungen geschahen von oben :h unten, d. h. sie wurden der Bevölkerung von fanalisierten Machthabern und Klerikern aufgedn t - Wer einmal in den Klauen der Verfolger vJar, hatte keine Chance auf Freilassung. - Rothaarige d andere auffdlige Frauen galten sofon als Hexen. - Die Intensität der Hexenvetfolgungen wardi n größten, wo die Macht der Kirchen ungebrochen war. - Hexen wurden lebend verbrannt, wäh ä eine gaffende Menge ihnen ins Angesicht schaute. - Millionein von Frauen wurden hingerichtet n IS.jhdl. waren die Hexenvetfolgungen endgültig zu Ende."    M. Frenschkowski (Tamtéž, s. ) k tomu důrazně dodává: „Alle diese Sätze entsprechen gängigen llexenklisehees, die man -1 r oder weniger entfernt von der akademischen Geschichtswissenschaft - nach wie vor hören undgdy gentlich lesen kann Undjeder dieser Sätzeist zumindest in dieserschlichten Form nachweislich fa ',: zum Feil sogar sehr weit ab von den geschichtliche Realitäten. 1 Viz k tomu podrobně výše, zvi. pozn. 452-455. 0 Srov. výše.
'* Srov. výše, zvi. pozn. 607. % '2 Vizktomu podrobně výše. zvi. pozn. 452-455. f ,J T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 16. Autorka přitom zřejmě vycházek ze stejné předlohyjaU| E. Štenpien (srov. výše pozn. 742). ' |
74 Viz výše pozn. 450.
*< T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 15. --Jak ukázal již ve druhé polovině 80. let přední nimec j ky medievista E. Pitz, byla bula papeže Inocence VIII. Summis desiderantes affeclibusz^.vT0J since 14S4 papežským reskriptem, který vystavila papežská kancelář (nikoli nutné sve-j domini vydavatele) na žádost Heinricha Institorise (Ernst PITZ, Diplomatische Studre"[ zu den päpstlichen Erlassen über das Zauber- und Hexenwesen, m: Peter SEGL (HrSř-Der Hexenhammer/jako pozn. 565/, s. 23 70). „Čarodějnická bula" prakticky předsta ^ j vala pouze potvrzení inkvizitorských pravomocí projeden (komplikovanější) spW'3' I případ (Wolfgang BEHRINGER, Zurück in Rom. Tirol als Testgebiet des international-Verfolgungsspezialisten Heinrich Kramer, in: A. EXENBERGER (Hrsg.), Ein Fels, s. V*~ '
i
ft
i f
'í*
1. Vývoj bádaní o dejinách kouzelnických a čarodejníckych procesů
pasáže svědčí jen a jen o autorčině naprosté a politováníhodné neznalosti historických okolností vzniku Kladiva...
2. V knize T. Lengyelové naproti tomu chybí sebemenší zmínka o nejvý-znamnějším a nejvlivnějším démonologickém díle nejen raného novověku, ale i evropských čarodejníckych procesu vůbec, totiž o Disqutsitionum magica-rum lérisex (Lovaň 1599-1600) španělského, prevážne v Nizozemí působícího teologa Martina Delria.™
3. Poslední rozsudek smrti nad čarodějnicí nebyl v Uhrách vynesen a vykonán v roce 1777 v Kežmarku, jak uvádí Lengyelová.777 Poté, co předtím napsala o postoji císařovny Marie Terezie k čarodejníckym procesům,778 měla být autorka k tomuto od 80. let 19. století tradovanému údaji, který vznikl pouhým chybným čtením,779 přinejmenším velmi kritická a obezřetná. Kriticky uvažující badatelka by totiž sotva nemohla nedojít k závěru, že po roce 1760 v Uhrách k žádné popravě čarodějnice nedošlo. A už vůbec by údaj o domnělé kežmarské popravě roku 1777 neuváděla zvýrazněným, červeným písmem.
4. Lengyelová opakovaně a zcela nesmyslně ztotožňuje, resp. spojuje uherský právní text Praxis Criminalvs s hlavním dílem saského právníka Benedikta Carpzova ml. (15 9 5-1666)780 Pracúca nova imperialisSaxonica rerum criminalíum (163S). které sloužilo především jako detailní procesně právní příručka pro soudní praxi.781 V tomto případě se jedná pouze o velmi pokleslou a řadou neporozumění zatíženou verzi carpzovovské „černé legendy".782 Lengyelová např. uvádí, že údajná Carpzovova příručka sehrála „medvediu úlohu". Praxis Criminalis byla ve skutečnosti latinským překladem hrdelního řádu císaře Ferdinanda III. pro Dolní Rakousy z roku 1656 (tzv. Ferdinandeý).7*3 Uvedený
zvi. s. 60). Vydání buly rozhodně nebylo podnětem k napsání Kladiva. — Vznik a tozšíře-■r     ní představy o zvláštní čarodejnícke sektě byly v posledních dvou desetiletích zpracovány detailně švýcarskou historickou K. Utz-Trempovou, zejména vjejt monografii z roku 200S (K U12-TREMP, Von der Häresie /jako pozn. 36/). Uvedený proces vzniku představy o čarodejnícke sektě mohla tedy Lengyelová popsat věcně i chronologicky mnohem přesněji abez obecných zavádějících tvrzení (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 22). — Za přinejmenším zbytečné pokládám jakékoli citování z tendenční a odborně podřadné knihy bývalé-r=\ ho kontroverzního slovenského prokurátora Antona Rašly (1911-2007) (Anton RAŠLA, I,,,, Inkvizícia nezomiera, Bratislava 1991), jak to činí Lengyelová (T. LENGYELOVÁ, Bosor-L,,. ky,s. 15-16).
Vrz výše, zví. pozn. 382 a 384. — Lengyelovou zvýraznené vynucovanie svedeckých výpovedí ietímhvlastnjm rodičom" (T. LENGYELOVÁ, Bosorky s. 35) není myšlenkovým produktem (canaBodma, nýbrž trevírského světícího biskupa Petera Binsfelda (mezi 1540 a 1545/46-1598) - k tomu s odkazy na příslušnou literaturu P. ICREUZ, Vyvolávání ďábla, s. 372-373, M>- a níže kap. 6.
"LENGYELOVÁ, Bosorky s. 141. ífemtéž, s. 111 - n 3
Vl7
se pozn. 742.
^ LENGYELOVÁ, Bosorky, pozn. 355.
zvi. s. 51, 81 109-111.
šepozn. 380. šepozn. 360.
Kouzelnické a čarodejnícke procesy v českých zemích a ve střední Evropě
překlad byl pořízen po polovině 80. let 17. století a poprvé vyšel roku 1687 v Trnavě (maď. Nagyszombat) pod názvem Forma Processus judicii criminalis seu Praxis Criminalis.18" Zmiňovaný překlad vznikl a byl vydán krátce předtím, než se v letech 1687-1688 uherský zemský sněm (poté, kdy císař Leopold I. roku 1686 nově potvrdil platnost Ferdinandey) pokusil dolnorakouský hrdelní řád recipovat jako platnou trestněprávní kodifikaci pro Uhry.785 Praxis Criminalis byla sice hojně používána v soudní praxi786 a byla dokonce roku 1696 publikována jako příloha třetího vydání oficiální uherské právní sbírky Corpus Iuris Hungariá, nikdy se však nestala platným právem.787 — Pokládám opravdu za zarážející, jak může kdokoli zaměnit normativní (v případě německého originálu dokonce zákonný) text, kterým byla Praxis Criminalis, resp. Ferdinan-dea, se spisem raně novověké obecněprávní trestní jurisprudencc, jímž byla Practica nova B. Carpzova. Východiskem a náplní tohoto právnického spisu bylo především zpracování a zobecnění rozhodovací praxe kmetcího soudu v Lipsku, kde Carpzov několik desítek let působil. Uvedený soud vycházel ve svém rozhodování z dobového trestního práva, kterým byly v tehdejším Sasku především Konstituce Kurfiřství saského z roku 15 7 2788 a Carolina (15 3 2).789 Je pochopitelné, že Carpzovovo dílo bylo hojně používáno také jako procesní příručka, a to až hluboko do 18. století. Německá verze Carp-zovova díla vyšla ostatně poprvé již v roce 1638 v Lipsku pod názvem Peinlicher Sächsischer Inquisition und Achts-Prozeß (rozhodně tedy nikoli Praxis Criminalis). Carpzov se věnoval deliktu čarodějnictví (sortilegium) v závěru první části svého díla, ve třech oddílech (otázkách, 48-50), a to poměrně obsáhle.790 — Sama Ferdinandea pochopitelně ideově vycházela také z Carpzovovy Practica nova. Jako stěžejnímu dílu dobové trestněprávní jurisprudencc sejí kompilátoři Ferdinandey (učení právníci Johan n Baptist Suttinger von Thurn-hof, Johann Michael von Seitz, Johann Georg Hartmann a Johann Leopold) nemohli vyhnout.791 Podobným způsobem jako Carpzovovo dílo použili však uvedení kompilátoři při sestavování Ferdinandey i další odbornou právnickou
784 Gábor BÉLI - lstván KAJTÁR, Österreichische Strafrecht in Ungarn: Die „Praxis Criminalis" von 1687, ZNR 16,1994, s. 325-334, zvl. s. 327.
785 Tamtéž, s. 327. ™<- Tamtéž, zvl. s. 330-332.
7»7 Tamtéž, s. 328-330 a 333-334. S menšími nepřesnostmi též E. ŠTENPIEN, I ilavné zna s. 158.
788 viz výše pozn. pozn. 592.
789 Viz výše pozn. pozn. 590.
790 Benedict CARPZOV, Practica nova imperialis Saxonica renim eriminalium. Pars 1 Quc^ tionum fere universarum in matéria..., Wittenbergac 1670, s. 307-317 (Quaestio XLU [!]. De Crimine Sortitegii. lít num recle Magistratus in Sortilegos elMaleficospněna mortis an'M vertat?), s. 317 -325 (Quaestio XLIX. QuomodopunianturMalefiríacSagaecum DamoitepacPj cenles,seq. ipsi mancipantesf), s. 326-343 (Quaestio XL. QuaesitpoenaAriůlorum, atq. Ma,e" corum. qvi citrapactionem expressam cum Da>mone, arles magicas exercentf).
7« G. BÉL1 -1. KAJTÁR, Österreichische Strafrecht, s. 326.
T
1. Vývoj bádaní o dějinách kouzelnických a čarodejníckych procesu
literaturu či dobové zákoníky a další prameny práva, především zemského.792 Jako autor neměl B. Carpzov ml. s Praxis Criminalis nic do činění. — Lengye-lová se pochopitelně mýlí, když uvádí, že Ferdinandea byla „.. .vydaná a kodifikovaná Ferdinandom III. len pro rakúske dedičné krajiny"™* Byla vydána jen pro arcivévodství Dolní Rakousy.794
5. Mezi odpůrci pronásledování čarodějnic Lengyelovájen okrajově uvádí německého raně osvícenského právního vědce a luteránského učence Christiana Thomasia (16 5 5-17 2 8).795 Ten je považován nejen za zakladatelskou osobnost evropského bádání o dějinách čarodějnických procesů,796 ale bývá, nikoli neoprávněně, jmenován jako jeden z „triumvirátu" nejvýznamnějších raně novověkých protivníků evropských honů na čarodějnice:797 Wevpr798
„ 7QQ —
- Spee799 - Thomasius.
na čarodějnice:797 Weyer7 • Mezi odpůrci pronásledování čarodějnic uvádí
792 Tamtéž, s. 326-327.
793 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 51. —V souvislosti sFcrdinandeou, resp. Praxis Criminalis slovenská historická píše o nezákonném ukončení těhotenství (Tamtéž, s. 110). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v raném novověku (a ještě i mnohem později) žádná forma zákonného ukončení (resp. přerušení) těhotenství - kromě porodu či samovolného potratu - neexistovala.
794 Srov. níže kap. 3.
795 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 101. — KThomasiovi jako odpůrci tortury a čarodějnických procesů z novější literatury zvl. Günter JEROUSCHEK, Christian Thomasius, Halle und die llexenvcrfolgungen, Juristische Schulung 7, 1995, s. 576-581; TÝŽ, Thomasius und Beccaria als Folterkritiker. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft 110, 1998, s. 658-673; TÝ2, Thomasius, Christian (1655-1728), in: EoW, s. 1116-1117 (vol. IV.); Rolf LIEBERWIRTH, Christian Thomasius, in: Aufklärung und Erneuerung. Beiträge zur Geschichte der Universität Halle im ersten Jahrhundert ihres Bestehens (1694-1806). Hrsg. von GünterJEROUSCHEK und Arno SAMES, Hanau - Halle 1994, s. 29-45; Hinrich RÜPING, Carpzov und Thomasius, in: G. JEROUSCHEK - W. SCHILD - W. GROPP (Hrsg.), Benedict Carpzov, s. 81-90; Manfred WILDE, Christian Thomasius im Spannungsfeld der späten Hexenprozcssc in Kursachsen und in Brandenburg, in: HcinerLÜCK (1 Irsg.), Christian Thomasius (1655-1728). Gelehrter Bürger in Leipzig und Halle [ Abhandlungen der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig. Philologisch-historische Klasse, Bd. 81, l left 2], Leipzig - Stuttgart 2008, s. 141-154. Viz též výše pozn. 2.
796 Yiz výgc p0zn 2.
797 Srov. např. J. DII.L1NGER, Hexen, s. 137-143.
798 KJohannu Wcycrovi včetně nejpodstatnější relevantní starší literatury M. VALLNTE, Weyer
/jako pozn. 474/. — Lcngyelová uvádí v příslušném medailonu nesprávné název Weyero-
va hlavního díla (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 104): Jeho slavné dílo bylo psáno latinsky
a vyšlo poprvé v Basileji roku 1563 pod názvem Depraestigiis Dacmonum etíncantaliombus ac
Veneficis. V německém překladu, pořízeném Johannem Füglinem, vyšlo poprvé tamtéž roku
1565, avšak opatřené titulem Von verzeuberungen, Verblendungen, auch sonst viel und mancher-
teygcpler des Teuffelsvnnd seines ganzen Heers, tedy nikoli pod názvem, který uvádí slovenská
historická a který je pouhým (novodobým) německým překladem originálního latinského I titulu.
K Friedrichovi Spee jako kritikovi čarodějnických procesů viz např. Walter RUPP, Friedrich I 'on Spec. Dichter und Kämpfer gegen den Hexenwahn, 1. Aufl., Mainz 1986 (3. Aufl., Ost-»Idern 20! 1); AnjaNavina KLEEMANN, Friedrich Spee: Cautio Criminalis (1631). Entstehung, zeitlicher Hintergrund, Wirkung, Münster 2008 (magisterská práce); Christian I   tLDMANN, Friedrich Spee. 1 lexenanwalt und Prophet, Freiburg im Breisgau 1993 (český
162
163
Koiizelnické a čarodejnícke procesy v
českých zemích a ve střední Evropě
Lengyelová8°° brixenského801 biskupa Georga (II.) Golsera (cca 1420- 489, v úřadu 1464/1471/1474-1488).802 Tento názor, který se stal součásti katolic-
bezVad Přebírán,- by! zcela nedávno zásadním f^^gE na základě důkladného pramenného výzkumu, zpochybněn.   Úloha bisku
překlad: TÝŽ, Friedrich Spee/jako pozn. 717): Theo van OORSC1IOT, Zwischen Zorn und Zärtlichkeit. Friedrich Spee, Göttingen 1992; Gunther FRANZ (Hrsg.), Friedrich Spee zum 400. Geburtstag, Paderborn 1995; GünterJEROUSCHEK, Friedrich Spee als Justizkritiker, in: G. FRANZ (Hrsg.), Friedrich Spec, s. 115-136 (reprint in: Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft 108, 1996, s. 243-265); GünterJEROUSCHEK, Spee, Friedrich (1591-1635), in: EoW, s. 1076-1077 (vol. IV); Rainer DECKER, Neue Quellen zu Friedrich Spee von Langenfeld und seiner Familie, Westfälische Zeitschrift 165,2015, s. 151-180. Bylo by zajímavé zjistit, odkud převzala Lengyelová např. údaj, že Spee opustil jezuitský řád a získal místo kazatele v mohučském dómu (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 107). Ve skutečnosti Spee, jehož tělesné ostatky spočinuly a dosud spočívají v trevírském jezuitském kostele sv. Trojice při bývalé jezuitské koleji, v mohučském chrámu sv. Martina pouze přijal v březnu 1623 kněžské svěcení.
800 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 99.
801 Slovenská historička (Tamtéž) označuje Golsera za německého (!) katolického biskupa, který „vyhlásil Heinricha Institorisa, aulura [sici - pozn. P. K.] Kladiva na čarodějnice 2a blázna. ..". Biskupa brixenské (tj. tyrolské) diecéze s rezidencí v Innsbrucku lze sotva označit za německého. Také je namístě otázka, jakým jiným biskupem než katolickým by Golser mohl v alpských zemích v 80. letech 15. století být. V Golserově biogramu, zřejmě odněkud bez větší pozornosti převzatém, označuje Lengyelová navíc, jak vidno, Institoriseza autora (nikoli už za spoluautora) Kladiva.
«°2 Wolfgang BEHRINGĽR, Golser, Georg (cca 1420-1489), in: EoW, s. 451-452 (vol. II.). -Slovenská badatelka (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 99) uvádí také chybný rok Golserova úmrtí (1488, Golser ve skutečnosti zemřel až 20. června 1489 v Brixenu). Golser byl zvolen do čela brixenské diecéze roku 1464 po skonu předchozího biskupa, slavného pozdně středověkého filozofa a humanisty Mikuláše Kusánského (1401-1464). Tuto volbu však neuznal ani papež Pavel II., ani císař Friedrich III. Na brixenském biskupském stolci potvrdil Golsera až roku 1471 papež Sixtus IV. Z postu sídelního biskupa diecéze Golser odstoupil v roce 1488. Viz Friedrich MERZBACHER, Georg Golser, in: Neue Deutsche Biographie, Bd. 6, Berlin 1964, s. 209-210.
803 Hartmann AMMANN, Der Innsbrucker Hexenprocess von 1485. Zeitschrift des Ferdinan-deums für Tirol und Vorarlberg, Ser. 3,1890,1 left 34. s. 1-87.
804 Napf. H. KRAMER (INSTITORIS), Der Hexenhammer, 1. Aufl., zvl. s. 32-34 a 58-63; W. BEHRINGER, Golser /jako pozn. 802/; TÝŽ, Zurück in Rom /viz výše pozn. 775/; Eric WILSON, Institoris at Innsbruck. Heinrich Institoris, the Summis Desiderantes, and the Brixen Witch-Trial of 1485, in: Bob SCRIBNER - Trevor JOHNSON (edd.), Populär Religion in Germany and Central Európe 1400-1800, New York 1996, s. 87-100; Hansjorg RABANSER, Hexenwahn. Schicksale und Hintergründe. Die Tiroler Hexenprozessc, Innsbruck - Wien 2006, zvl. s. 41 43 (původně TÝŽ, Die I lexenverfolgungen in Tirol. Verlauf-Prozessbiographien - Interpretation. Diss. phil., Innsbruck 2005); TÝŽ, „Es sint personen, die mit kinsten umbgen [•■■]" - Zauberei im „Innsbrucker Hexenprozess" und seine [!] Ausführenden, in: Andreas EXENBERGĽR (Hrsg.), Ein Fels, s. 117-136.
805 Manfred TSCHAIKNER, Hexen in Innsbruck? Erzherzog Sigmund, Bischof Golser und Inquisitor Heinrich Kramer (1484-1486), Der Schiern. Monatszeitschrift für die Südtiroler Landeskunde 88, Heft 7/8 Quli/August 2014), 2014, s. 84-102; detailněji noví TÝŽ, Der Innsbrucker Hexenprozess von 1485 und die Gegner des Inquisitors Heinnc Kramer: Erzherzog Sigmung, Dr. Johannes Merwart und Bischof Georg Golser, TiroM
164
1. Vývoj bádaní o dějinách kouzelníckých a čarodejníckych procesů
ľŕztX T1™'*ITT11 a jeh° P°díI na vyhnání Hdnricl- storne z Innsbrucku8- se tak staly v posledních letech objektem široké a dosud
ne zcela uzavřené diskuse.807
Heimat. Zeitschrift für Regional- und Kulturgeschichte Nord-, Ost- und Südtirols 82,2018, s. 191-219. — Renomovaný vorarlberský historik a archivář Manfred Tschaikner (* 1957) v citovaných studiích ukázal, že hlavní příčinou neúspěchu Institorisem vedeného čarodejníckeho procesu v Innsbrucku byl politický zápas probíhající na dvoře tehdejšího vládce Tyrolska a Předních Rakous, bezdětného arcivévody Zikmunda Habsburského zvaného Bohatý (1427-1496), mezi stoupenci dědických nároků rakouské a bavorské strany. Institoris se při svém příchodu do Innsbrucku těšil podpoře jak biskupa Golsera, tak zejména arcivévody Zikmunda, který mu vydal 8. prosince 1484 (tedy pouhé tři dny po vydání buly papeže Inocence VIII. Summis desiderantes affectibus) glejt platný na dobu následujícího roku. Stalo se tak navzdory tomu, že se pronásledování čarodějnic rozhodně netěšilo podpoře místního obyvatelstva. Přesto Institorisem v Innsbrucku vedený čarodejnícky proces proti sedmi ženám ztroskotal, když byl na konci října 1485 kvůli procesním chybám zastaven (resp. anulován). Jednu z příčin Institorisova ztroskotání spatřuje Tschaikner v tom, že mezi obžalovanými v čarodějnickém procesu byla také bývalá metresa, která se pohybovala v okolí probavorsky zaměřených radů arcivévody Zikmunda a až do léta 1487 sehrávala na innsbruckém dvoře významnou roli. Hlavní příčinou zastavení čarodejníckeho procesu bylo nicméně podle vorarlberského archiváře působení advokáta obžalovaných, právníka a lékaře dr. Johanna Merwaise. Toho Tschaikner plausibilně ztotožňuje s právníkem dr. Merswinem/Mcrschweinem. Jednalo se o absolventa gymnázia v (Institorisově rodném městě) Schlettstadtu a univerzit v Paříži a Padově. Mcrswin působil po roce 1481 jako vyslanec města Štrasburku a různých říšských knížat. Je doložen ještě roku 1504 jako advokát veštrasburku. Institoris opustil Innsbruck nejpozději v prosinci 1485, kdy končila platnost jeho glejtu, pravděpodobněji však již o měsíc dříve. Proslulé Golserovo vyjádření, že Institoris je „propter Seniumgantz chindisch"1 pochází až z února 1486. (Institoris byl přitom cca o 10 let mladší než Golser.) Tschaikner dospěl k závěru, že obraz biskupa Golsera jako vynikajícího bojovníka proti honům na čarodějnice je produktem interpretace církevních historiků 19. století: „Aus der Not des Bischofs mil dem nichtweichen wollenden Inquisitor machten geistliche Historiken im 19'. Jahrhundert eine Tugend, die Golser zu einem herausragenden Kämpfergegen die l lexenverfolgungen erklärte." (M. TSCHAIKNER, Hexen in Innsbruck, s. 93). K tomu ještě dodává: „Die Übcrschäizung der Bedeutung Golsers ßr die Tiroler Hexenverfolgung von 1485 war mit einer zum Teil krassen Fehlbeurteilung der Rolle Erherzogs Sigmunds verbunden." (Tamtéž).
806 Je namístě také poznamenat, že v době vyhnání z Innsbrucku, zřejmé v listopadu 1485 (srov. výše pozn. 806), nebyl Institorisještě autorem Kladiva, jak uvádí Lengyelová (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 99). To bylo z větší části napsáno, resp. sestaveno až v průběhu roku 1486 a vyšlo tiskem někdy na sklonku tohoto roku, či na přelomu let 1486/1487.
807 Apriorně pozitivní pohled na osobu Georga Golsera již svým titulem naopak předjímá konferenční sborník, vydaný mj. za podpory bolzansko-brixenské diecéze - A. EXENBERGĽR (Hrsg.), Ein Fels /jako pozn. 430/. Samotný sborník obsahuje vesměs seriózní příspěvky renomovaných badatelů věnované převážně obecnějším aspektům dějin pozdně středověkých i raně novověkých čarodějnických procesů, honům na čarodějnice v Tyrolsku a v některých sousedních oblastech, procesu v Innsbrucku roku 1485 a obecně působení biskupa Golsera. Poněkud oslavný charakter má tak pouze předmluva editora sborníku A. Exenbcrgera (Andreas EXENBERGER, Vorwort, in: TÝŽ (Hrsg.), Ein Fels, s. 7-19, zvl.
'   s. 8-10) a jeden z úvodních příspěvku. Překvapivě velmi věcná a odborně kompetentní je
naopak doprovodná stať z pera úřadujícího innsbruckého biskupa M. Scheuera (Manfred
SCHEUER, Zum Geleit: Hexenfragmente, in: A. EXENBERGER (Hrsg.). Ein Fels, s. 26-33, zvl. s. 27).
165
Kouzelnické a čarodejnícke procesy v českých zemích a ve střední Evropě
6. Lengyelová prezentuje velmi zavádějící údaj, že „posledná, neoficiálna poprava v Európe sa odohrala na poloostrove Hela (dnes Hel v Polsku) roku 1836".SOB Jedná se o neblaze proslulý případ vraždy kašubské ženy Kristýny Ceynowé z vesnice Chalupy (kašubsky Chalépe, něm. Ceynowa). Tuto vdovu po rybáři, která upadla v podezření zc škodlivých kouzel, podrobili v roce 1836 místní vesničané opakované zkoušce vodou, při níž nakonec utonula v Baltském moři.809 Rozhodně přitom nešlo o poslední případ čarodějnické zkoušky, lynčování a vraždy osoby podezřelé z údajného páchání škodlivé magie v Evropě: Ve druhé a třetí třetině 19. a ještě i na počátku 20. století se odehrálo v Evropě několik desítek dalších takových případů (Uhersko, Francie, Itálie, Irsko, Bosna, Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Ukrajina, Rusko).810 — K Polsku se vztahovalo také od dob W. C. Soldana811 tradované tvrzení o poslední legální popravě čarodějnic v Evropě, jíž měla být hrdelní exekuce dvou žen v Poznani roku 1793.812 Uvedené tvrzení bylo již v 60. letech zpochybněno polskými historiky, kteří je odmítlijako produkt dobové německé (pruské) propagandy.815 7. Lengyelová se sice ve své knize pokusila s mnoha nepřesnostmi převyprávět814 podstatu Behringerova paradigmatu,815 přičemž dokonce zdůraznila, že výzkumy „historikov a klimatológov [? - pozn. P. K.] ukazujú vzácnu zhodu klimaticky mimoriadne nepriaznivých rokov a neúmerného zvyšovania cien s najväčšími vlnami procesov s bosorkami".*16 )méno původce uvedeného zjištění však neuvádí. Na druhé straně Lengyelová stejně nevědomky reprodukovala i překonané Soldanovo paradigma, když označila za blízké pravdě konstatování, „i? honba na bosorky bola z veľkej časti spôsobená fanatizmom a nevedomosťou, nevzdelanosťou ľudí"."7
8. Specialistka na dějiny raného novověku na řadě míst vnucuje čtenářům v populárních představách tradované a obtížně vyvratitelné klišé, že čarodejnícke procesy byly středověkým fenoménem.818 Činí tak např. v pasážích,
T
sos T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 43.
809 \y. WYPORSKA, Poland, zvi. s. 909. Srov. též Judith DEVLIN, The Superstitious Mind. Frcnch Peasants and the Supernatural in the Ninetennth Century, New Haven 1987, s. lid I (cit. podle W. BtHRINGER, Letzte Hexenhinrichtungen, s. 424); Anna KOPROWSKA--GtOWACKA, Czarownice z Pomorza i Kujaw, Gdynia 2010, s. 134-137.
sio W. BtHRINGER, Letzte Hexenhinrichtungen, s. 424-427.
si i W. G. SOI.DAN, Geschichte der Hexenproccsse, s. 478-479. Viz též výše pozn. 4.
812 W. WYPORSKA, Poland, s. 909.
813 Tamtéž. — Během pruského záboru Velkopolska v roce 1793 nicméně byly skutečně v okolí Poznaně dvé ženy obžalovány z čarodějnictví. Rozsudek vydal soud nejmenovaného male- i ho města -jinak není o případu nic známo. K tomuj. W1JACZKA, HcxenprozcsseinPol01' 1 s. 221.
814 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 55-56.
815 Srov. výše pozn. 33-35.
8" T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 56. «17 Tamtéž, s. 87.
8'8 Viz k tomu M. FRENSCHKOWSKI, Die Hexen, s. 15-16, a výše pozn. 767 a 768.
166
1. Vývoj bádání o dějinách kouzelnických a čarodejníckych procesů
kde píše o katarech a valdenských,819 o vzniku středověké inkvizice či o protižidovských pogromech ve 14. století.820 V souvislosti s tím se ve výkladu slovenské historičky místy vyskytuje také latentní představa, že evropská čarodejnícke procesy vedla především církev (inkvizice).821 Vtomto případě se již nejedná o nic více než o pouhý hluboce zakořeněný omyl.822
9. Opakovaně zdůrazňované tvrzení T. Lengyelové, že čarodějnictví bylo především ženským fenoménem („bosorky jako osoby predovšetkým ženského pohlavia""™, „bosoráctvo je predovšetkým ženské remeslo""24, „prečo je viac bosoriek ako bosorákov"""), je klišé,826 které již dávno neodpovídá stavu současného bádání. To již od 80. let uznává paradigma C. Larncrové.827 Odpověd T. Lengyelové na otázku, „prečo je viac bosoriek ako bosorákov",S2& se nese v duchu současných tendenčních, radikálně feministicky orientovaných prací,829 které znovu tematizují misogynii obvyklou u autorů mnohých středověkých a raně novověkých teologických spisů, na niž poukazovalo už starší bádání.830 (V dané souvislosti by patrně byla namístě ironická otázka, jak by do výkladu T. Lengyelové zapadala Institorisova vlastní interpretace ženy jako vtělení Krista.831) Navíc se nejedná o obecně platné tvrzení a genderové relace se v evropských honech na čarodějnice podstatně odlišují nejen proces od procesu, nýbrž i v čase a v jednotlivých státech a zemích. Lze zaznamenat i teritoria, kde mezi řádově stovkami obětí čarodějnických a kouzelnických procesů celkově převažovali muži - např. v Korutanech obnášel podíl mužských obětí kouzelnických a čarodějnických procesů 68%832 a v Salcbursku v průměru
8" T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 18. «20 Tamtéž, zvi. s. 21-22 a 26.
821 Viz k tomu M. FRENSCHKOWSKI, Die Hexen, s. 15-16, a výše pozn. 767 a 768. í 822 K tomu nejvýstižněji J. DILLINGER, Hexen, s. 92: „Fs gehört zu den schwer zu überwindenden historischen Irrtümern, dass ,die Kirche' Schuld an den Hexenverfolgungen sei." Podle Dillingera (Tamtéž) lze v okolnosti, že se „die alte Mär von der fast unemgeschräkt mächtigen und hyperaggressiven Inquisition" udržuje právě v myšlení německé veřejnosti, spatřovat „Spätfolge der kirchenfeidíichcn Propaganda des Kulturkampfes und des Nationalsozialismus'. Srov. též R. VOLLMER, Hexen, s. 91-94.
I 825 T LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 6. Je také otázkou, proč se při formulaci tohoto tvrzení Lengyelová odvolává právě na J, Hansena (viz výše pozn. 10).
824 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 7.
825 Tamtéž, s. 93.
Viz k tomu M. FRENSCHKOWSKI, Die Hexen, s. 15-16, a výše pozn. 767 a 768.
K genderovým aspektům evropských čarodějnických procesů viz podrobněji výše, vč. i   pozn. 572-574. Podrobně k tradiční interpretaci honu na čarodějnice jako pronásledo-
váni žen též J. DILLINGER, Hexen, s. 119-128. t28 T LliNCYLLOVÁ, Bosorky, s. 93.
Tamtéž,!. 95-94 a 97-98'. M° J-DILL1NCI-R, Hexen, s. 121. isi Vl* výše pozn. (,07.
0 SCHULTE, Männer in Hexenprozessen - cm Üherblick aus mitteleuropäischer Per-I j^j      ' "1: ®KII 1-eSkript. Interdisziplinäre Hexenforschung online 1, 2009: Männer, g'e und Hexenverfolgung (httpsí/'/w'ww.historicum.nct/themen/hexenforschung/
167
Kouzelnické a čarodejnícke procesy v českých zemích a ve střední Evropě
cca 59 %833. Lcngyclová srozumitelně nerozlišuje mezi pachateli/pachatelka-mi kouzelnictví na straně jedné a čarodějnictví na straně druhé, což výrazně znepřehledňuje její výklad.834
10. Na vlně mylné představy o genderové specifičnosti evropských honů na čarodějnice se navíc u Lengyelové,831 žel, nese také bezmála sto let stará konstrukce o panenské bohyni lovu Dianě (Artemis).836
11. Ještě nesmyslnější moderní společenskovědní konstrukcí, kterou Lengyelová zcela nekriticky převzala, je představa o vysokém podílu porodních bab mezi upálenými evropskými čarodějnicemi.837 V daném případě jde o již zmíněnou, zcela absurdní a záhy vyvrácenou konstrukci brémskych sociologů G. Heinsohna a O. Steigera,838 podle níž byly v raném novověku programově odsuzovány k smrti jako čarodějnice porodní báby a „moudré ženy", a to proto, že byly obeznámeny s antikoncepčními praktikami. Čarodejnícke procesy tak měly být projevem cílené propopulační politiky raně novověkého státu. Uvedenou, dnes již komicky působící konstrukci vyvrátil přesvědčivě koncem 80. let německý právní historik G. Jerouschck.839 V následujícím desetiletí jej následovali i další badatelé (Gerd SchwerhofF, Franz
lrsigler, Walter Rummel).840
12. Řadou nepřesností a chyb, jejichž úplný výčet nelze na tomto místě po-dat,je zatížen Lengyelové výklad o popravách čarodějnic.841 Je otázkou, proč slovenská historička vůbec píše o těch způsobech exekuce trestu smrti, které
akih-eskript/heft-l-2009/artikcl/Maennerin_Hexenprozessen_ein_UEberblick_aus_ mítteleuropacischer_Perspektive/#footer anchor_H, vidimus 25. 7. 2019).
833 Tamtéž.
834 K tomu instruktivně P. KREUZ, Kouzelnictví, s. 131-132. — Nelze popřít, že se slovenská historička pokusila o rozlišení mezi pachateli/pachatelkami škodlivé magie (kouzelnictví) a paktu s ďáblem (čarodějnictví). Konkrétně Lengyelová charakterizuje „bosorky' jako Jeny, ktoré Hli vo sväzku s diablom a mali s ním aj pohlavný styk, pričom disponovali takými schopnosiami, že podľa vlastnej vôle mohli robit 'rôzne neprirodzené skutky, jako například letieť na sabat", zatímco „čarodejnice" sc vyznačovaly tím, že ..dokázali čarovať, urieknuť. otráviť a predpovedať budúcnosť" (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 47). Obávám se nicméně, že uvedené rozlišení, resp. vymezení nelze označit za zcela jasné a srozumitelné.
8'5 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 12 a 17.
836 Viz k tomu výše, zvi. pozn. 115 a 117.
837 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, zvi. s. 8 a 63-67. — Mimochodem: Lengyelovou uváděný údaj
0 hamburském lékaři Veitovi, upáleném prý roku 1522, je pramenně neověřeným tvrzením, nikoli spolehlivým historickým faktem (H. [Heinrich] HAESER, Lehrbuch der Geschichte der Medicín und der Volkskrankheiten. Jena 1845, s. 465, pozn. 1).
838 G. HEINSOHN - O. STEIGER, Die Vernichtung /jako pozn. 742/.
83' G.JEROUSCHF.K, Des Rätsels Lösung/jako pozn. 742/. — K ncudržitelnosti základní teze
1 leinsohnovy a Steigerovy knihy též RobertJÜTTE, Die Persistenz des Verhütungswissens in der Volkskultur. Sozial- und medizinhistorische Anmerkungen zur These von der „Ver I nichtung der weisen Frauen", Medizinhistorische Journal 24,1989, s. 214-231.
si" J. DILLINGER, Hexen, s. 120-121. — Podlej. Dillingera (Tamtéž, s. 120) v Heinsohne™ a Steigerein vyprodukované knize „wurde schwerpunktmäßig das typisch deutsche antikt>loJ!C I Ressentiment bedient".
841 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 38-41.
1. Vývoj bádaní o dejinách kouzelnických a čarodejníckych procesu
prakticky nebyly v čarodejníckych procesech (jak vůči mužům, tím spíše pak vůči ženám) používány, jako bylo lámání kolem nebo čtvrcení.842 V důsledku toho Lengyelová také nekriticky opakuje historiografickou legendu, že na ženách byl z mravnostních důvodů zřídka vykonáván trest smrti oběšením.843 Rovněž tak jsem se nikdy nesetkal s vyobrazením ženy naražené na kůl, které má podle Lengyelové být „na niektorých obrazoch"}44 Ve skutečnosti bylo naražení na kůl obvyklejší pouze v pozdním středověku a na počátku raného novověku v Uhrách a na Balkáně. Ve střední Evropě bylo používáno výhradně při exekucích mužů a lze je zde v praxi zaznamenat, zcela sporadicky, jen v 16. století.845 Řadou chybných a zavádějících tvrzení, které nelze jednotlivě vyvracet, je zatížen výklad slovenské historicky o činnosti a postavení katů.846 plné nesmyslných domněnek je také autorčino líčení původu trestu upálení a jeho uplatnění ve středověku,847 kupodivu však nikoli v čarodčjnických procesech.848 Třebaže je zásluhou dizertaceH. H. Kunstmannajiž od počátku 70. let známo, že v Norimberku proběhl relativně malý počet čarodejníckych procesů a neodehrály se zde žádné hromadné hony na čarodějnice,849 přece jen lze v uvedeném říšském městě zaznamenat více než jen osm případů čarodějnictví (a poprav čarodějnic) v mezidobí let 1503-1743, jak uvádí Lengyelová.8501/ 16. a 17. století bylo v Norimberku souzeno několik desítek případů čarodějnictví, přičemž poslední poprava za uvedený delikt zde neproběhla v roce 1743, nýbrž již dávno před koncem 17. století, v roce 1660.851 Lengyelová navíc přistupuje k pojednání o trestech smrti bez elementárních znalostí trestního práva, které by si měl osvojit již posluchač gymnázia během výuky občanské nauky či základů společenských věd, což je místy velmi iritující.852
842 Tamtéž, s. 39, 83 a 86. I 843 K této otázce jsem se vyjádřil již v recenzi Petr KRF.UZ (rec), Vladimír Šindelář, Cesta na popraviště. Praha 1997, in: LF 124, 2001, s. 159-165. —Až provokativně komicky v dané souvislosti působí v knize T. Lengyelové vyobrazení s popiskou „Jan Luyken: Poprava ženy. Okolo 1700" (T. LENCYELOVÁ, Bosorky, s. 40), kde je evidentně zachycena příprava popravy oběšením.
844 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 39.
845 P. KREUZ (rec), Vladimír Šindelář, Cesta /jako pozn. 843/.
846 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 41. I 847 Tamtéž, s. 38-39.
48 Excelentní a důkladně podložený výklad o původu upálení jako trestu, o uplatnění tohoto trestu ve středověkých protikacířských procesech a o počátcích jeho užívání v procesech s čarodějnicemi od pozdního středověku podal nejnověji R. SCHMITZ-ESSER, Reliquienkult /srov. výše pozn. 430/. — Srov. též v širších souvislostech TÝŽ, Der Leichnam im Mittelalter. Einbalsamierung, Verbrennung und die kulturelle Konstruktion des toten Körpers, ,      Ostfildern 2014, passim.
Hartmut Heinrich KUNSTMANN, Zauberwahn und Hexcnprozcss in der Reichsstadt Nürn-berg, Nürnberg 1970. in ^,UNC'YELOVA, Bosorky, s. 39.
•si ™fSail8 BEHRINGER, Nuremberg, Imperial City, in: EoW, s. 841-842 (vol. III.).
^Lengyelová (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 39) tak např. není schopna odlišit trestní prá-.     rnotne od trestního práva procesního a tvrdí, že „tresty za určitý typ deliktov" stanovoval
168
169
čarodejnícke procesy v českých zemích a ve střední Evropě
Kouzelnické a
13. Chybnáje také řada Lcngyelovou uváděných údajů a dat o posledních kouzelnických, resp. čarodčjnických procesech v jednotlivých evropských zemích. Na tomto místě nemohu korigovat a uvádět na pravou míru vše, co slovenská historička uvádí.853 Omezím se proto jen na několik příkladů a dále na fakta a události, o nichž jsem v různých souvislostech již pojednal výše. Když Lengyelová píše o tom, že v Holandsku „naposledy popravili bosorku roku 1613", má zřejmě na mysli pronásledování v oblasti města Roermond, které v uvedeném roce vyústilo v popravu 39 domnělých ěarodějnic ajednoho čaroděje.854 Roermond sice leží na jihozápadě současného Nizozemí u hranic s Německem, avšak v inkriminované době šlo o biskupské rezidenční město, které bylo (od roku 1543) pod španělskou vládou, a příslušelo tedy kjižnímu (španělskému) Nizozemí.855 K Lengyelovou uváděným údajům o posledních popravách v Uhrách (17 77)856 a v Polsku857 jsem sejiž vyjádřil výše. — Agnes
trestní řád (trestný poriadok). Zde je namístě autorce připomenout, že i na Slovensku obsahuje ustanovení o trestech trestní 7,ákon (zákoník), nikoli trestní řád (trestný poriadok). V současné době jsou to ve Slovenské republice zákon č. 300/2005 Z. z. - trestný zákon (zákonník) a zákon č. 301/2005 Z. z. - trestný poriadok. (Tutéž chybu viz i TÁŽ, Procesy s bosorkami, s. 19.) Při výčtu „polehčujících okolností" (TAŽ, Bosorky, s. 39-40) směšuje Lengyelová skutečné polehčující okolnosti na straně jedné a hodnocení osoby pachatele na straně druhé. Stejné tak nerozlišuje hřích a zločin jako dvě zcela odlišně vymezené formy odchylného jednání. Jejímu výkladu by také slušelo použití pojmu sociální kapitál (klasicky: Pierre BOURDIEU, Ökonomisches Kapital - Kulturelles Kapital - Soziales Kapital, in: Reinhard KRECKREL (Hrsg.), Soziale Ungleichheiten, Göttingen 1983, s. 183-198). Komicky také působí Lengyelové spojení „mimosúdneprocesy" (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 23), kdy pod pojmem ,.proces" má autorka evidentně na mysli soudní řízení (súdne konanie), resp. (siřeji) procesně právní proceduru. — Z pohledu právní historie je na hranici nesmyslu též Lengyelové tvrzení, že čarodějnictví bylo v evropském právu ve středověku recipováno prostřednictvím právnické fakulty v Boloni na základě Justiniánova kodexu. Takovéto tvrzení ani nemá smysl věcnou argumentací vyvracet. (Pouze na okraj: Codex jus-tinianus není identický s Corpus iuris civilis, je pouze jednou z jeho součástí.) — Vcrböczyho právní sbírka TriparUtum (1517) jo právní knihou uherského práva (srov. např. Karel MALÝ - Florián SľVÁK, Dějiny státu a práva v Československu. I. díl - do r. 1918, Praha 1988, s. 162-164), a nelze tedy tvrdit, že něco „kodifikovala", jak píše Lengyelová (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 48). — Křivá (.falošná") přísaha nebyla civilní záležitostí, i když ji za ni zmiňovaná autorka patrně považuje (Tamtéž), Co má Lengyelová na mysli pod pojmem „civilní zloänci", se může právnicky či právněhistoricky poučený čtenářjen dohadovat (Tamtéž, s. 49). — Pohlavní úchylkou není sodomie, jak uvádí Lengyelová (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 152), nýbrž zoofilie. Sodomie byla od doby antiky závažným trestněprávním deliktem, který spočíval nejčastěji v pohlavním styku se zvířetem (zoofilie), popř. s osobou téhož pohlaví (homosexualita). Srov. k tomu přehledně Dominik LANG, Sodomieund Strafrecht. Geschichte der Strafbarkeit des Geschlechtsverkehrs mit Tieren, Frankfurt am Main - Berlin - Bern - Bruxelles - New York - Oxford - Wien 2009 (viz též mou recenzi j v MZK 47, 2012, s. 324-329). 853 T. LĽNGYELOVÁ, Bosorky, s. 42-43.
«54 Hans de WAARDT, Nethcrlands, Northern, in: EoW, s. 810-813 (vol. III.), zvi. s. 811- Srov-též Drieš VANYSACKI R, Netherlands, Southern, in: EoW, s. 813-818 (vol. III), zvi. s. S1H
855 Viz výše pozn. 854.
856 Viz výše pozn. 777-779.
857 Viz výíe pozn. 809 a 810. T. Lengyelová přebírá zastaralou legendu o údajném čarodejnícke
T
1. Vývoj bádání o dějinách kouzelnických a čarodejníckych procesů
Olmansová a nezletilá Helena Curtensová byly sice upáleny roku 1738 na území dnešního Důsseldorfu, jak uvádí Lengyelová,858 avšak ve městě Gerresheim, které se stalo jednou z dusseldorfských čtvrtí teprve roku 1909. To pokládám za rozdíl nikoli zcela nepodstatný.859 V případě Kemptenu, kde v roce 1775 proběhl poslední čarodejnícky proces na území Římskončmccké říše, nešlo o tamější diecézi, nýbrž o tamější říšské opatství (Reichsableí).860—Vestfálsko, kde proběhla řada čarodejníckych procesů ještě v první polovině 18. století, nebylo vévodstvím, jak chybně uvádí Lengyelová.861 Jako samostatný státoprávní útvar (království) se Vestfálsko (Königreich Westphalen) zformovalo až za napoleonských válek, v roce 1807. Od roku 1815 bylo provincií Pruského království. Až do zániku Římskoněmecké říše (1806) se na území pozdějšího Vestfálska nacházela řada drobnějších teritoriálních států, z nichž některé - zejména hrabství Lippe (Lippe-Detmold) - v raném novověku nechvalně prosluly masovými čarodejníckymi procesy.862 —Jedna z posledních
procesu ve velkopolském městečku (nikoli vsi) Doruchów roku 1783 (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 43). Uvedené vročení je vyloučené, neboť již roku 1776 rozhodl polský Sejm (parlament) o zrušení tortury a o zastavení čarodejníckych procesů v Polsku, resp. na celém tehdejším území Polsko-litevské unie. Poměrně dlouho panoval názor, že tak Sejm učinil pod dojmem spektakulární exekuce čtrnácti domnělých čarodějnic v Doruchówě (cca 30 km jižně odKalisze) v roce 1775. Později bylo prokázáno, že proces v Doruchówě, o němž přetrvává mnoho nejasností a kontroverzí, proběhl již před rokem 1769, pro čarodějnictví v něm bylo obžalováno pouze šest žen a není jasné, zda některá z nich byla popravena. Viz W. WYPORSKA, Poland, s. 909. S odkazy na novější polskou literaturu též P. KREUZ, Witch Hunts in Central-Eastern Europe /jako pozn. 223/. »58 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 43.
859 Erika MÜNSTER-SCHROER, Helena Curtens und Agnes Olmans. Der Gerresheimer Hexenprozess von 1737/1738, in: B. MAUER (Hrsg.), 1 lexenverfolgung, s. 23-50; Erika MÜNSTER-SCHROER, „Tödliche Gelehrsamkeit". Der Düsseldorfer Hexenprozess 1737/38, in: W. BEHRINGER - S. LORENZ - D. R. BAUER (Hrsg.), Späte I lexenprozesse, s. 35-53. — Samostatnou otázkou je, proč Lengyelová některá jména etnicky německých ženských obětí honu na čarodějnice přechyluje (Goldiová, Schnidenwindová, Truttová) a jiná nikoli (Olmans, Curtens). Vjcdnom případě to svědčí o neznalosti dobové němčiny a působí to velmi komicky, a to když poslední německou oběť čarodejníckych procesů uvádí pře-chýlením ženské podoby jména jako Schwegelinovou (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 43),
i když se jedná o Schwaegelovou (SchviaegeliYi) - srov. výše pozn. 584.
860 Viz k tomu výše pozn. 584-587. i 861 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 32.
862 K čarodejníckym procesům v severozápadním Německu viz dnes již klasickou monografii G. Schormanna (G. SCHORMANN, 1 lexenprozesse in Nordwestdeutschland /jako pozn. 29/). K procesům ve Vestfálsku, zvi. v hrabství Lippe viz např. Rainer WALZ, Hexenglaubc und magische Kommunikation im Dorf der frühen Neuzeit. Die Verfolgungen in der Grafschaft Lippe, Paderborn 1993; TÝŽ, Lippe, County of, in: EoW, s. 653-654 (vol. III.); Gisela WILBERTZ - Gerd SCHWERHOFF - Jürgen SCHEFFI.F.R (Hrsg.), Hexenverfolgung und Regionalgeschichte. Die Grafschaft Lippe im Vergleich, Bielefeld 1994. Speciálně k pronásledování čarodějnic v jednotlivých městech v hrabství Lippe (Horn, Detmold, Lemgo) zvi. 1. AHREDT-SCHULTE, Zauberinnen in der Stadt Horn /jako pozn. 573/; Gisela WILBERTZ -Jürgen SCHEFFLER (Hrsg.), Biographieforschung und Stadtgeschichte. Lemgo >n der Spätphasc der Hexenverfolgung, Bielefeld 2000; Gisela WILBERTZ, David Clauss. E|n Scharfrichter in den Zeiten der Hexenverfolgung, Lemgo 2008; Ingo KOPPENBORG,
170
171
dějnické procesy v českých zemích a ve středni Evropě
Kouzelnické a čanr
popravených občtí německých a evropských čarodejníckych procesů Anna Schnidenwindová, roz. Truttová (1688-1751) byla podle Lengyelové upálena „v juhozápadnom Endingene (Ěádensko-Wúrttembersko)". Pominu-li nikoli nepodstatnou okolnost, žc spolková země „Bádensko-Wiirttcmbersko" vznikla až roku 1952 a nikdy předtím o tomto útvaru nikdo neslyšel, existují i další důvody, proč je třeba postavení a polohu města Endingenu am Kaiserstuhl charakterizovat mnohem přesněji. Uvedené malé město, které nalezneme vjihozápadním Bádensku poblíž hranic s Francií, bylo centrem hrabství,jež bylo součástí Předních Rakous a od roku 1379 náleželo do majetku Habsburků. Tato skutečnost stavěla proces s Annou Truttovou (Schnidenwindovou) do podstatně širších středoevropských souvislostí, neboť šlo mimo jiné zřejmě o poslední upálení a popravu údajné čarodějnice v habsburských říšských državách, tehdy se nacházejících pod přímou vládou císařovny Marie Terezie.865 To, co bylo výše uvedeno, svědčí, žel, o autorčině chabé a zcela nedostatečné orientaci v - nesporně poněkud komplikované - státoprávní a geografické struktuře raně novověké Římskoněmccké říše. U badatelky, která se zabývá dějinami střední Evropy v raném novověku, jde o zjištění přinejmenším zarážející.
14. Na mnoha místech knihy ztotožňuje Lengyelová inkvizici a inkviziční proces.864 Jedná se o chybu, která se u nás traduje již po řadu desetiletí. V minulosti bylo možné se s ní setkat tu a tam např. i v americké historiografii evropského středověku a raného novověku. Před několika málo lety bylo toto ztotožnění prezentováno bezmála jako velký objev dokonce na stránkách hlavního českého historického periodika.865 Nebyl však nalezen nový kontinent, ba ani nebyla objevena Amerika, spíše se zjevila jakási bájná Atlantida. V každém případě ztotožnění (středověké či raně novověké) inkvizice na straně jedné a inkvizičního procesu na straně druhé svědčí o elementární neznalosti dějin evropského trestního práva procesního od středověku přinejmenším do druhé poloviny 19. století, jakož i o velmi zamlžených představách o středověké a raně novověké inkvizici.866
Hexen in Detmold. Vcrfolgung inderlippischen Residenzstadt 1599-1669, Bielcfeld 2004 (viz též mou recenzi v PSU 36, 2008, s. 259-262). 865 Zvláště k tomuto aspektu endingenského procesu viz nejnověji Klaus GRAF, Der Endinger Hexenprozess gegen AnnaTrurt von 1751, in:W. BEHRINGER - S. LORENZ - D. R. BAUER (Hrsg.), Späté Hcxenprozesse, s. 89-101; k popravené ženě viz zvi. Tamtéž, s. 99-100.
864 Nejtypičtěji T. LENGYF.LOVÁ, Bosorky, s. 98,150 a 152. Dále např. Tamtéž, s. 15, 21,23 a 51.
865 David ZBÍRAI., Současné bádání o středověké inkvizici. Stav, směřování, perspektivy, ČČH 110, 2012, s. 1-18. K tomu kriticky a polemicky P. KREUZ, Ad: David Zbíral /jako pozn. 637/.
866 Základní literaturu k oběma uvedeným tematickým okruhům viz např. P. KREUZ, Ad: David Zbíral /jako pozn. 637/. — Pokládám také za přinejmenším zbytečné zdůrazňovat, že „v Uhorsku nefungovala inkvizícia", jako to činí Lengyelová (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 51J Inkvizice nepůsobila v žádné zemi severně od Alp již nejpozději od poloviny 16. století, a čarodejnícke procesy zde tedy probíhaly takřka výhradně před světskými soudy, kte 1 slovenská historička označuje nesmyslným adjektivem „civilní".
T
Vývoj bádání o dějinách kouzelnických
a čarodejníckych procesů
15. Řadou tradičních klišé, scestných představ a nesmyslných tvrzení jsou zatíženy také Lengyelové popisy (čarodejníckeho) inkvizičního procesu.867 Při popisu čarodějnického inkvizičního procesu vycházela slovenská historička zřejmě z nějakého převyprávění pravidel sumárního procesu, který je obsažen ve třetí knize Kladiva. Uvedený sumární proces byl sice až do 17. století poměrně široce teoreticky recipován a diskutován v dobové démonologické a právnické literatuře, příliš se však neuplatnil v běžné právní praxi při vedení konkrétních kouzelnických a čarodejníckych procesů.868 Skutečnosti neodpovídá Lengyelové tvrzení, že „v období raného novoveku platilo, že nikto nemôže byl' odsúdený, ak sa k zločinu nepriznal''.869 Podle inkviziční důkazní teorie představovalo přiznání pouze jeden z možných úplných důkazů, na jejichž základě bylo možné obžalovaného odsoudit k plné míře zákonem stanoveného trestu (tedy nikoli např. jen k mírnějšímu trestu arbitrárnímu).870 Především z této skutečnosti také vyplývalo klíčové postavení tortury v čarodejníckych procesech jako prostředku k vynucení přiznání, a tedy k získání plného důkazu.871 16. Naprosto nesmyslné je tvrzení, že hrdelní řád („trestný zákon") Marie Terezie (Jheresiana) zakazoval torturu a že zaváděl veřejné práce.872 Tortu-ra nebyla v habsburské monarchii zakázána Theresianou (vydanou již roku
867 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 35-38 a 85-86. - Velmi přesný, hutný, faktograficky bezchybný a přitom srozumitelný populárně vědecký popis průběhu inkvizičního řízení (v kontextu dalších forem soudního řízení ve středověku a v raném novověku) podal poměrně nedávno Wolfgang SCHILD, Folter. Pranger, Scheiterhaufen. Rechtssprechung im Mittelalter, München 2010, s. 73-94. — Z Lengyelové popisu postupu soudu v inkvizič-ním procesu naopak nabývá čtenář dojmu, že si autorka snad představuje, že inkviziční řízení probíhalo veřejnč- přinejmenším když např. píše o předvolání k soudu, o stanovení „termínu pojenávania" c\ otom, že „konanie bolo teoreticky[! -pozn. P.K.] verejné1' (Tamtéž, s. 85 86). V právněhistoricky kvalifikovaném čtenáři to opětovně vyvolává neodbytný pocit, že slovenská historička zřejmě nejen považuje za „súdne konanie" (ty soudní řízení, proces) pouze samotné (veřejné) jednání před soudem (které navíc inkviziční proces vůbec nezná), nýbrž také že ono „súdne konanie" mimoděk ztotožňuje s „posledním dnem soudu" (Endlicher Rechstagj, když píše, že se dal při jednání „očakávať mimoriadny zdujem verejnosti, čo v prípade bosoriek hrozilo takmer vždy" (Tamtéž). — K institutu „posledního dne soudu" viz zvi. Wolfgang SCHILD, Der „entliche Rechtstag" als das Theater des Rechts, in: Peter LANDAU - Friedrich-Christian SC11ROEDER (Hrsg.), Strafrecht, Strafprozeß und Rezeption. Grundlagen, Entwicklung und Wirkung der Constitutio Criminalis Carolina, Frankfurt am Main 1984, s. 119-144; Richard van DÜLMEN, Divadlo hrůzy, s. 82-97. — Podobně scestná je i Lengyelové představa, že v čarodejníckych (inkvizičních) procesech vystupovaly jako (veřejní) žalobci i duchovní osoby (T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. V tomto případě slovenská historička nerozlišuje mezi žalobcem a denunciantemjej postavení a úloha v inkvizičním procesu byly diametrálně odlišné. 868 H. K HAMER (INSTITORIS), Der Hexenhammer, 1. Aufl., s. 75-77. ™ T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 37.
K tomu viz včetně odkazů na novější relevantní literaturu P. KREUZ, Die Abschaffung
|»7l P07n' 442/-
Právě tato trestněprocesní úloha tortury Lengyelové do značné mírv unikla (T. LENGYE-I     LOVÁ, Bosorky, s. 81). H Tamtéž, s. 113.
i, jejichž
172
173
Kouzelnické a čarodejnícke procesy v českých zemích a ve střední Evropě
176 8873 a účinnou od 1. ledna 177 0),874 nýbrž teprve nejvyšším rozhodnutím císařovny Marie Terezie z 2. ledna 1776.875 S trestem veřejných prací se lze ve střední Evropě relativně často setkat již od 17. století,876 Theresiana v uplatnění tohoto trestu nepřinesla žádnou větší změnu, tím méně pak zásadní zvrat. Velmi výrazné postavení v systému trestů nabyly některé formy veřejných prací dočasně až v trestním zákoníku císaře Josefa II. z roku 1787.877 V této souvislosti působí nechtěně komicky, když na předcházející straně878 jsou v malých reprodukcích přetištěna dvě vyobrazení právě z Jheresiany,"7'1 o nichž v popisce Lengyelová zcela správně uvádí, že měly sloužit k regulaci používání mučení při vyšetřování.
17. Opravdu jen na pár řádcích se mihne nad horizontem myšlení T. Len-gyelové náznak představy, že pronásledování provozovatelů magie (ěaroděj-nické a kouzelnické procesy) nebyly jen součástí historie pozdně středověké a raně novověké Evropy, nýbrž jsou přinejmenším ve stejné míře také znepokojujícím fenoménem současného světa,880 a že víra v čarodějnice představuje obecný antropologický fenomén, antropologickou konstantu.881 Jinak se slovenská historička (na rozdíl od současného bádání882) pevně drží klišé, že hony na čarodějnice skončily nejpozději v první polovině 19. století, přestože některé čarodejnícke a magické představy přežívají „takisto v civilizovaných krajinách".883 Podle Lengyelové tedy pronásledování provozovatelů magie skončilo už před dávnými časy, a to přes veškeré případné současné relikty víry v čarodějnice a ve škodlivé magické praktiky.
Výše uvedený výčet dokládá, že T. Lengyelová ve své populárně vědecké monografii v té či oné podobě uvádí a reprodukuje přibližně polovinu tradovaných klišé, nesprávných představ a omylů spojených s fenoménem
873 Nechápu ovšem, proč Lengyelová uvádí právě rok 1768 jako vročení konce honu na čarodějnice v Uhrách (Tamtéž, s. 54).
874 Viz podrobněji kap. 3.
875 Václav ŠOLLE, Trestní soudnictví předbřeznové v českých zemích, SAP 12, 1962, č. 1, s. 87-142, zvi. s. 91. Další literaturu viz P. KREUZ, Die Abschaffung, s 370, pozn. 26.
876 Eberhard SCHMIDT, Einführung in die Geschichte der deutschen Strafrechtspflege, 3. Aufl., Göttingen 1965 (reprint: Göttingen 1983), s. 186-187. -- Obecně k historii trestu veřejných prací Thomas KRAUSE, Opera publica, in: Gerhard AMMERER - Falk BRF.TSC11NEIDER - Alfred Stefan WEIß (Hrsg.), Gefängnis und Gesellschaft. Zur (Vor-) Geschichte der strafenden Einsperrung, Leipzig 2005,'s. 117-130 (viz též mou recenzi citované publikace v MZK 42, 2007, s. 695-706).
877 K. MALÝ a kol., Dějiny českého a československého práva, s. 163-164; J. FRANCEK, Zločinnost a bezpráví, s. 50.
878 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 112.
879 Consütutio Criminalis Theresiana..., Beylagen, s. XLII a XLV. sso T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 150-151.
881 Srov. výše pozn. 54 a 425.
882 Velmi vyhraněně formuloval nedávno pozici současného čarodejníckeho bádání ve svef" cenzi monografie P. Geschiercho M. D. Bailey - viz výše pozn. 425.
883 T. LENGYELOVÁ, Bosorky, s. 151.
174
Vývoj bádání o dějinách kouzelnických
a čarodejníckych procesů
čarodejníckych procesů, tak jak je vymezil M. Frenschkowski.884 Konkrétně se jedná o klišé pojímající čarodejnícke procesy jako fenomén dějin Západu ajako pronásledování žen, dále o klišé týkající se vysokého podílu porodních bab a bylinkářek mezi oběťmi procesů, legendu o odpovědnosti křesťanských církví za pronásledování čarodějnic, klišé o čarodejníckych procesech jakožto mocenském nástroji, nepodloženou domněnku o soudní mašinérii, z jejíchž spárů nebylo možné uniknout, klišé o upalování zaživa jako nejčastější formě popravy čarodějnic a o fatálně chybnou představu, že čarodejnícke procesy jsou ryze historickým fenoménem a že až na ojedinělé excesy skončily v 18., nebo nejpozději v první polovině 19. století. Slovenská historička tedy dosavadní klišé, legendy a interpretační instrumentalizace, které se za poslední bezmála čtvrt tisíciletí v obecném povědomí na fenomén honů na čarodějnice nabalily, většinou spíše přejímá a posiluje, než vyvrací.885
Uvedené chyby a klišé se v té či oné podobě objevují také v obou výše citovaných studiích T. Lengyelové. Ve studii vydané roku 2 0 0 7 886 slovenská historička správně uvádí, že u širší veřejnosti přetrvává v představách o čarodejníckych procesech množství stereotypů. Avšak již ve druhé větě této stati sama předkládá zažitý stereotyp, když píše, že procesy s čarodějnicemi pro „racionálního člověka dneška sú ... nepochopitelné".887 Pokud by Lengyelová disponovala dostatečným rozhledem po celé šíři tématu, nebo pokud by např. alespoň znala některou z prací české etnoložky Kateřiny Mildnerové,888 sotva by jí to mohlo připadat nepochopitelné. V této stati sice Lengyelová popírá stereotyp o čarodějnictví jako středověkém jevu, nikoli však klišé o kouzel-nictví a čarodějnictví jako specificky88' (!) ženském fenoménu.890 Toto klišé
886
887
i M. FRENSCHKOWSKI, Die Hexcn, s. 15-16. Srov. též výše pozn. 767. Navzdory předcházející, zdánlivě takřka zdrcující kritice, je třeba v zájmu jisté vyváženosti poznamenat, že kniha T. Lengyelové patří k těm výrazně lepším popularizačním a populárně vědeckým pracím, které na dané téma v posledních letech ve slovenském jazyce vyšly. Toto hodnocení vyniká na pozadí skutečnosti, že byl pořízen a v roce 2017 vydán slovenský překlad knihy I. Ráth-Végha z roku 1952 (István RÁTH-VÉGH, Čarodějnice a inkvizícia, Bratislava 2017). — István Ráth-Végh (1870-1959) byl maďarský právnik a spisovatel, který' v meziválečném období působil jako advokát a psal v té době knihy o různých historických kuriozitách, často v humorném či satirickém duchu. Tato díla neměla pochopitelně s vědou či seriózní popularizací nic společného. Šlo spíše o kratochvilnou četbu, která příliš nerozlišovala mezi historickou realitou a legendou. Ráth-Véghovy knihy z poválečného období se vyznačovaly vyhroceným a výsměšným antiklerikalismem. Ve stalinistickém MaJarsku se tyto jeho opusy staly součástí oficiální pokleslé historické a ateistické propagandy, jež působila anachronicky a bezděky komicky přinejmenším už na počátku 60. let.
T. LENGYELOVÁ, Bosorky  špecifický druh /jako pozn. 755/. Tamtéž, s. 174.
Zvi. nejnověji monografie Kateřina MILDNEROVÁ, From Where Does the Bad Wind Blow? Spirituál Healing and Witchcraft in Lusaka, Zambia, Wien 2015. Viz výše pozn. 572.
T LENGYELOVÁ, Bosorky - špecificky druh, s. 174.
175
Kouzelnické a čarodějnické procesy v českých zemích a ve střední Evropě
je ostatně uvedeno už v titulu studie.891 V uvedené studii slovenská historička zbytečně probírá některé dávno vyřešené otázky, jako např. údajných několik milionů obětí evropských honů na čarodějnice. Opakuje zde některé nesmysly o okolnostech vzniku Kladiva na čarodějnice.892 Lengyelová v uvedené stati také provozuje cosi jako „supertichou poštu", když do slovenštiny překládá „citáty"893 z českého „převodu" Kladiva, který pořídila „záhadoložka" J. Lenková na základě anglického překladu M. Summerse z konce 20. let.894 Slovenská historička se také obšírně a na základě naprosto zastaralých číselných údajů895 probírá legendou o údajné odpovědnosti křesťanských církví za hony na čarodějnice. Nevynechává ani klišé, že podezřelými z čarodějnictví byly „najmä bylinkárky a porodné babice"?96 Na přetrvávající vliv Heinsoh-na a Steigera897 přímo ukazuje její tvrzení: „Liečiteíslvo a pôrodníctvo samo o sebe predstavovalo vstupenku do radov čarodejníc a bosoriek... "898
V té samé studii klade slovenská historička otázku, co nutilo vzdělané lidi k tomu, aby „odsúdili na smrť niekoho na základě obvinění, ktorým zrejme sami často neverili"?''9 Odpověď na uvedenou otázku může být dvojí: Za prvé, za horizontem myšlení T. Lengyelové leží 0ak již zmíněno) představa, žc víra v čarodějnice je (stejnějako sama magie) antropologickou konstantou. Tato víra tedy není typická pro jednu konkrétní církev, pro určité náboženství, určitou ideologii či nějakou úzce vymezenou oblast světa.900 Evropská civilizace od dob osvícenství se svým racionalismem představuje z hlediska globálního historického vývoje víry v čarodějnice spíše výjimku než pravidlo. Za druhé, i kdybychom připustili, že se mezi pronásledovateli čarodějnic vyskytli ve větším počtu skeptičtí lidé, kteří nevěřili obviněním z čarodějnictví, je možné vyslovit domněnku, že se tito lidé např. řídili platným právem, nebo hlouběji nepřemýšleli o čarodějnické démonologii, která byla součástí dobového poznání a vzdělání.
1. Vývoj bádání o dějinách kouzelnických a čarodějnických procesů Stať T. Lengyelové z roku 2 0 0 5901 obsahuje chyb poněkud méně, zřejmě proto, že se jedná o regionální studii, která mnohem důsledněji vychází z výzkumu pramenů, byť většinou nikoli archivních, nýbrž již edičně zpřístupněných. Ani v této stati se však slovenská historička nevyhnula některým chybám, nepřesnostem a klišé, přebírání zastaralých údajů902 i několika tradovaným legendám, např. že na ženách nebyl vykonáván trest oběšení.903 Zbytečné je také probírání otázky o údajné míře odpovědnosti křesťanských církví za evropské čarodějnické procesy.904 Jako monstrproces, resp. Monster--Hexenprozess90' označil masový čarodejnícky proces v Šamoríně z roku 1691 teprve ve 30. letech český právní historik R. Horna.906 Alespoň v případě, kdy Lengyelová chtěla ve své studii citovat z pramenného textu (v daném případě z vyšetřovacího protokolu z Trnavy)907, mohla snad nahlédnout přímo do originálního archivního pramene, a nereprodukovat tedy poněkud osobitou (a místy i nepřesnou) transliteracij. Bessenyciho.908,909
891 Okolnost, že čarodějnictví a kouzelnictví nejsou specifickými druhy zločinnosti žen, rozhodně neznamená, že by žádné specifické druhy ženské kriminality historicky neexistovaly. V raném novověku bylo např. zcela specifickým ženským zločinem infanticidlum, zejména ve formě neonatiädia.
»93 T. LENGYELOVÁ, Bosorky - specifický druh, s. 175. Viz ktomu podrobněji výše pozn. 775. 8« T. LENGYELOVÁ, Bosorky - špecifický druh, s. 177-178.
894 Viz výše pozn. 104 a 105.
895 Lengyelová zde vychází z českého překladu druhého dílu proslulé monografie francouzského historika J. Dclumeaua, která ovšem vyšla poprvé v originále již ve druhé polovině 70. let - Jean DEI.UMEAU, La Peur en Occident (XrV^XVIIIc siěcles. Une cité assiégée, Paris 1978 (česky: TÝŽ, Strach na Západě ve 14.-18. století. Obležená obec. I. díl: Strach j doléhající na většinu, Praha; II. díl: Vládnoucí kultura a strach, Praha 1999).
89<> T. LENGYELOVÁ, Bosorky - specifický druh, s. 180. Srov. i TÁŽ, Bosorky, s. 8. 89? Viz výše, zvi. pozn. 742.
898 T. LENGYELOVÁ, Bosorky - specifický druh, s. 183.
899 Tamtéž, s. 184.
9°° W. BE1IRINGER, Hexenglaube und Hexenverfolgung, s. 9-22.
176
901 T. LENGYELOVÁ, Procesy s bosorkami /jako pozn. 755/.
902 Tamtéž, s. 18, vč. pozn. 12 (přebírání údajů z českého překladu monografieJ. Delumeaua - viz podrobněji výše pozn. 895).
*°J Srov. výše pozn. 843. Je také otázkou, proč Lengyelová ve slovensky psané vědecké stati cituje právě maďarský překlad slavné monografie R. van Dülmcna o trestní praxi a popravách v raném novověku (T. LENGYELOVÁ, Procesy s bosorkami, s. 19, pozn. 13 a 14), a nikoli německý originál (R. van DÜLMEN, Theater des Schreckens /jako pozn. 494/) nebo alespoň český překlad (TÝŽ, Divadlo hrůzy /srov. pozn. 494/). T. LENGYELOVÁ, Procesy s bosorkami, s. 35. Srov. výše pozn. 895. T. LENGYELOVÁ, Procesy s bosorkami, s. 42. Srov. iTÁŽ, Bosorky, s. 118 a 150. Viz výše pozn. 72.
T. LENGYELOVÁ, Procesy s bosorkami, s. 44. Srov. i TÁŽ, Bosorky, s. 120. ľ°* Srov- výše, zvi. pozn. 754.
KuKopis teto kapitoly byl dokončen v září 2019. K později vydaným titulům již nebylo možné přihlédnout.
904
905
906 »07
177