víra v pravdivost určité teorie skončila neúspěchem, a tvrdohlavá vytrvalost vedla k úspěchu. Jsem si však zeela jist, že právě v tak mnoha případech badatelé neměli úspěch při rozvíjení adekvátních teorií právě v důsledku své víry a úplného nedostatku sebekritiky. Když není dostatek spolehlivých výsledků, jsem sám nakloněn věřit, že škoda učiněná výzkumu realistickou vírou badatelů převažovala nad ziskem, ale tento názor může být dobře spíše výsledkem subjektivních dojmů a osobního temperamentu, než objektivního hodnocení, které, jak jsem vzpomenul, neexistuje. Ať je to jakkoli, věřím, že jsem učinil jasným, že každé odvozování pravdivosti určitých domněnek z jejich užitečnosti podle Williama Jamese je podvodné. I když se vyplatí být neorealistou — hypotéza, již nejsem připraven akceptovat — a i když takoví uznávaní vědci, jako je Maxwell, jsou přesvědčeni, že pouze neo-realistické předpoklady vysvějlí fakta, jež by jinak zůstala nevysvětlitelná, všechno toto nevyvrací náš závěr, že z filosofického a metodologického hlediska neorealismus (právě tak jako instru-mentalismus) je neobhajitelným postojem, dokonce ani v Nagelově přestrojení za preferovaný způsob řeči. Studie z logiky vysvětlení* Carl G. Hempel a Paul Oppenheim1 Vysvětlovat jevy ve světě naší zkušenosti, odpovídat spíše na otázku „proč?" než pouze na otázku „co?", je jedním z nej-přednějších cílů všeho racionálního zkoumám. Vědecký výzkum ve svých různých odvětvích se zvláště snaží přesáhnout pouhý popis svého předmětu podáním vysvětlení jevů, které zkoumá. Zatím co existuje více méně obecný souhlas, pokud jde o tento hlavní cíl vědy, jsou závažné rozdíly názorů na funkci a podstatné charakteristiky vědeckého vysvětlení. V tomto článku bude učiněn pokus osvětlit poněkud tyto otázky elementárním přehledem základních schémat vědeckého vysvětlení a rigoróznější analýzou pojmu zákona a logické struktury argumentů při vysvětlení. Elementární přehled je podán v první části tohoto článku; druhá část obsahuje analýzu pojmu emergence; ve třetí části je * The Logic of Explanation. Philosophy of Science, Vol. 15 (1948), No str. 135—175. 1 Tento článek je výsledkem řady diskusi mezi autory, jejichž individuální přínos nemůže být v podrobnostech oddělen. Technické zpracování problémů ve čtvrté části náleží prvnímu z autorů, jenž také dal článku konečnou podobu. Některé z myšlenek vyložených ve druhé části byly navrženy naším společným přítelem Kurtem Grellingem, který se spolu se svou ženou stal obětí nacistického teroru v době války. Tyto myšlenky nastínil Grelling v písemné diskusi s autory o emergenci a pojmech s ní spjatých. Máme za to, že zařazením alespoň části tohoto materiálu — je v textu vyznačen — do našeho článku splňujeme Grellingovu naději, že jeho sdělení nebudou zcela zapomenuta. Chtěli bychom vyjádřit díky Dr. Rudolfu Carnapovi, Dr. Herbertu Feiglovi, Dr. Nelsonu Goodmanovi a Dr, V. Quineovi za jejich podnetné připomínky a konstruktivní kritiku. [189] učiněn pokus ukázat a objasnit poněkud rigoróznějším způsobem některé ze zvláštních a spletitých logických problémů, které vznikají v souvislosti s běžnou elementární analýzou vysvětlení. Konečně část čtvrtá je věnována zkoumání myšlenky vysvětlující síly teorie; je podána explicitní definice a na jejím základě rozvinuta formální teorie tohoto pojmu pro případ vědeckého jazyka s jednoduchou logickou strukturou. I. část. Elementární přehled vědeckého vysvětlení § 1. Některé příklady Rtuťový teploměr je rychle ponořen do horké vody. Objeví se dočasný pokles rtuťového sloupce, po němž potom následuje rychlý vzestup. Jak má být tento jev vysvětlen? Vzrůst teploty působí nejprve pouze na skleněné pouzdro teploměru. Pouzdro se rozpíná a poskytuje tak více prostoru pro rtuť uvnitř, jejíž hladina tedy klesá. Jakmile však vzrůst teploty zasáhne rtuť, tato se rozpíná, a protože její koeficient rozpínavosti je podstatně větší než koeficient rozpínavosti skla, nastává stoupání rtuti. — Tento výklad sestává ze dvou druhů tvrzení. Tvrzení prvního druhu ukazují jisté podmínky, jež jsou realizovány před nebo současně s jevem, který je vysvětlován; budeme jim krátce říkat počáteční podmínky. V našem vysvětlení obsahují počáteční podmínky mimo jiné fakt, že teploměr sestává ze skleněného pouzdra, které je částečně naplněno rtutí, a že teploměr je ponořen do horké vody. Tvrzení druhého druhu vyjadřují určité obecné zákony. V našem případě jsou mezi nimi zákony tepelného rozpínání rtutě a skla a tvrzení o malé tepelné vodivosti skla. Jsou-li tyto dvě množiny tvrzení adekvátně a úplně formulovány, vysvětlují uvažovaný jev: vyplývá z nich důsledek, že rtuť bude nejprve klesat a pak stoupat. Zkoumanou událost vysvětlujeme tedy tím, že ji subsumujeme pod obecné zákony, tj. ukážeme, žc nastala v souhlasu s těmito zákony v důsledku realizace určitých specifikovaných počátečních podmínek. Uvažujme jiný příklad. Pozorovateli v člunu se zdá, že část vesla, která je pod vodou, je ohnuta směrem nahoru. Jev je vysvětlen obecnými zákony —■ hlavně zákonem lomu a zákonem, že voda je opticky hustší prostředí než vzduch — a odvolání na určité I počáteční podmínky — zvláště na fakt, že Část vesla je ve vodě a část ve vzduchu a že veslo je prakticky rovný kus dřeva. — Otázka „proč jev nastal?" je tedy zde zase konstruována tak, že znamená „podle jakých zákonů a v důsledku jakých počátečních podmínek jev nastal?". Doposud jsme stále uvažovali pouze vysvětlení jednotlivých jevů, které se dějí v určitém čase a na určitém místě. Ale otázka „proč?" může vzniknout i v souvislosti s obecnými zákony. V našem dalším příkladu by mohla být otázka položena takto: proč se šíření světla děje podle zákona lomu? Klasická fyzika odpovídá v termínech vlnové teorie světla, tj. stanoví, že šíření světla je vlnový jev určitého obecného typu a že všechny vlnové jevy tohoto typu podléhají zákonu lomu. Vysvětlení obecné pravidelnosti tedy spočívá v tom, že je podřazena jiné souhrnnější pravidelnosti, obecnějšímu zákonu. — Platnost Galileova zákona volného pádu těles v blízkosti zemského povrchu může být podobně vysvětlena dedukcí tohoto zákona z obecnější množiny zákonů, jmenovitě z Newtonových zákonů pohybu a z jeho gravitačního zákona spolu s určitými tvrzeními o zvláštních faktech, jmenovitě o hmotě a poloměru Země. § 3. Základní schéma vědeckého vysvětlení. Z předchozích vzorových příkladů nyní abstrahujeme určité obecné charakteristiky vědeckého vysvětlení. Rozdělíme vysvětlení na dvě hlavní složky, explanandum a explanans2. Explanan- 3 Těmto dvěma výrazům odvozeným z latinského explanare (v angl. orig. je pro vysvětlení termín „explanation" — pozn. překl.) byla dána přednost před možná obvyklejšími termíny „explicandum" a ,,explicans", kteTé budou rezervovány pro užití v kontextu vysvětlení (v angl. orig. „expli-cation" — pozn. překl.) smyslu nebo analýzy. O vysvětlení v tomto smyslu viz Carnap [Concept J, str. 513. — Zkrácené tituly v závorkách se vztahují k bibliografii na konci tohoto článku. [190] [191] dum je veta popisující vysvětlovaný jev (není to tento jev samotný); explanans je třída těch vět, jeř jsou uvedeny k výkladu jevu. Jak již bylo poznamenáno, explanans sestává ze dvou podtříd; jedna z nich obsahuje určité věty Ct, Ct, Ck, které stanoví specifické počáteční podmínky; druhá je množinou vět Lv L2,. .., Lr které představují obecné zákony. Je-li navrhované vysvětlení správné, musí jeho složky splňovat určité podmínky adekvátnosti, které mohou být rozděleny na logické a empirické podmínky. Pro následující diskusi bude stačit, když formulujeme tyto požadavky poněkud vágně; v části třetí bude podána přísnější analýza a preciznější formulace těchto kritérií. I. Logické podmínky adekvátnosti (Rl) Explanandum musí být logickým důsledkem explanans, jinými slovy, explanandum musí být logicky dedukovatelné z informace obsažené v explanans, neboť jinak by explanans netvořilo adekvátní důvod pro explanandum. (R2) Explanans musí obsahovat obecné zákony a tyto zákony musí být skutečně nutné pro odvození explananda. Nebudeme však činit nutnou podmínkou pro správné vysvětlení, že explanans musí obsahovat alespoň jedno tvrzení, které není zákonem, neboť — uvedeme jediný důvod — bychom jistě chtěli považovat za vysvětlení odvození obecných pravidelností pohybu dvojhvězd ze zákonů nebeské mechaniky, ačkoli všechna tvrzení v explanans jsou obecné zákony. (R3) Explanans musí mít empirický obsah, tj. musí být alespoň principiálně testovatelné experimentem nebo pozorováním. Tato podmínka je implicitně obsažena v (Rl). Je to patrné z následujícího: protože se předpokládá, že explanans popisuje určitý empirický jev, plyne z (Rl), že explanans má alespoň jeden empirický důsledek a této skutečnosti vděčí za testovatelnost a empirický obsah. Avšak tento bod zasluhuje speciální zmínky, neboť, jak uvidíme v §4, určité argumenty navržené jako vysvětlení v přírodních a společenských vědách tento požadavek porušují. II. Empirické podmínky adekvátnosti (R4) Věty tvořící explanans musí být pravdivé. Je zjevné, že ve správném vysvětlení musí tvrzení tvořící explanans splňovat určité podmínky faktuální korektnosti. Snad by bylo vhodnější žádat, aby explanans nutně bylo ve vysokém stupni potvrzováno vší použitelnou relevantní evidencí, než aby mělo být pravdivé. To by však vedlo k nepříjemným důsledkům. Předpokládejme, že jistý jev byl vysvětlen na dřívějším stupni vědy pomocí explanans, jež bylo dobře zdůvodněno tehdy dostupnou evidencí, ale velmi se rozcházelo s pozdějšími empirickými objevy. V takovém případě bychom měli říci, že původně byl tento vysvětlující výklad korektním vysvětlením, ale později jím přestal být, když byly objeveny důvody svědčící proti němu. To není v souladu s běžnými představami o vysvětlení, které vyžadují, abychom říkali, že na základě původní omezené evidence byla pravdivost explanans a tím i správnost vysvětlení zcela pravděpodobná, ale že úplnější evidence, kterou máme nyní k dispozici, ukázala s větší pravděpodobností, že explanans není pravdivé a že tedy dotyčný výklad nebyl — a nemohl nikdy být — korektním vysvětlením. (Podobná poznámka bude učiněna na začátku § 6 a ilustrována s ohledem na požadavek pravdivosti zákonů). Některé z charakteristik vysvětlení, o nichž byla dosud řeč, mohou být shrnuty do tohoto schématu: Cj, C2, . . . ,CfcTvrzení o výchozích podmínkách Logická dedukce—j Explanans Llt L2, . .., Lr Obecné zákony I—>E Popis empirického 1 jevu.který je f Explanandum vysvětlován J Poznamenejme zde, že táž formální analýza, obsahující tyto čtyři nutné podmínky jako u vysvětlení, je použitelná i v případě vědecké predikce. Rozdíl mezi oběma je pragmatické povahy. Je-li dáno £ľ, tj. víme-li, že jev popsaný pomocí E nastal a je-li pak podána vhodná množina Cj, c2,c^, Zjj, Ĺq,••■ Lr, mluvíme [192] 13 Filosofie vědy [193] o vysvětlení dotyčného jevu. Jsou-li dána zmíněná tvrzení a E je odvozeno dříve, než nastal jev, který E popisuje, mluvíme o predikci. Můžeme tedy říci, že vysvětlení není zcela adekvátní, pokud by jeho explanans — chápán v čase — nemohl být základem pro predikci uvažovaného jevu20. — Proto, cokoli bude v tomto článku řečeno o logických charakteristikách vysvětlení nebo predikce, bude se týkat obojího, i když bude řeč pouze o jednom z nich. Tato potenciální prediktivní síla dává vědeckému vysvětlení jeho význam: pouze pokud jsme schopni vysvětlovat empirická fakta, můžeme dosáhnout vyššího cíle vědeckého výzkumu, tj. nejen zaznamenávat jevy naší zkušenosti, ale učiti se z nich tím, že na nich zakládáme teoretické generalizace, jež nám umožňují předvídat nové události a alespoň do určité míry kontrolovat změny v našem okolí. Mnohým vysvětlením, jež jsou obvykle navrhována zvláště v predvedeckom jednání, však chybí tento prediktivní charakter. Tak může být vysvětleno, že se auto převrhlo na silnici, „protože" jedna z jeho pneumatik praskla, když jelo velkou rychlostí. Je jasné, že na základě právě této informace by nehoda nemohla být předvídána, neboť v explanans nenacházíme žádné explicitní obecné zákony, pomocí nichž by mohla být predikce provedena, ani v něm nejsou adekvátně stanoveny počáteční podmínky, které by byly pro predikci potřebné. — Stejné stanovisko může být ilustrováno odvoláním na názor W. S. Jevonse, že každé vysvětlení spočívá v ukázání podobnosti mezi fakty a že v některých případech tento proces nemusí vyžadovat vůbec žádné odvolání na zákony a „nemusí obsahovat nic více než jednoduchou identitu, jako když vysvětlujeme výskyt meteoritů tím, že ukážeme, že jsou identické s částmi nějaké komety"3. Avšak tato identita zjevně nedává vysvětlení jevu meteoritů, pokud nepředpokládáme zákony týkající se vzniku tepla a světla jako výsledku tření. Pozorování 2a) Logická podobnost mezi vysvětlením a predikací a skutečnost, že jedno je zaměřeno na minulé, druhé na budoucí události, je dobře vyjádřena termíny „postdictability" a „predictability", kterých užil Reichenbach v [Quantum Mechanics], str. 13. 3 [Principles], str. 533. podobností má vysvětlovači sílu pouze tehdy, obsahuje-li alespoň mlčky činěné odvolání na obecné zákony. V některých případech potlačují neúplné argumenty vysvětlení toho typu, který zde byl ilustrován, části explanans prostě jako „zřejmé"; v jiných případech obsahují —jak se zdá — předpoklad, že sice chybějící části nejsou zřejmé, ale že neúplný explanans by mohl být při přiměřeném úsilí doplněn tak, že by bylo umožněno odvození explananda v přísném slova smyslu. Tento předpoklad může být v některých případech oprávněný, například když říkáme, že kousek cukru zmizel, „protože" jsme jej dali do horkého čaje, ale jistě není splňován v mnoha jiných případech. Když třeba určité zvláštnosti v díle umělce jsou vysvětleny jako výsledek specifického druhu neurózy, může toto pozorování obsahovat významný klíč k pochopení, ale obecně neposkytuje postačující základ pro potenciální predikci těchto zvláštností. V případech tohoto druhu může být neúplné vysvětlení v nejlepším případě považováno za naznačení určitého pozitivního vztahu mezi uvedenými počátečními podmínkami a druhem jevu, který má být vysvětlen a ukázání směru, v němž má pokračovat další zkoumání, aby byl doplněn vysvětlující výklad. Druh vysvětlení, který zde byl dosud uvažován, je často uváděn jako kauzální vysvětlení. Jestliže E popisuje jednotlivou událost, pak se může říkat, že počáteční okolnosti popsané ve větách Clt C2,..., Ck společně „zapříčiňují" tuto událost v tom smyslu, že existují určité empirické pravidelnosti, vyjádřené zákony Lj, L2,..., L„ z nichž vyplývá, že kdykoli nastanou podmínky tohoto druhu, jenž je ukázán v Cv C2,..., Ck, dostaví se událost toho druhu, jež je popsán v E. Tvrzení jako Lx, L2,..., L„ která hovoří o obecných a bez výjimky platných souvislostech mezi specifikovanými charakteristikami událostí, jsou obvykle zvána kauzálními nebo deterministickými zákony. Musí být odlišovány od tzv. statistických zákonů, které tvrdí, že konec konců určité explicitně stanovené procento všech případů splňujících danou množinu podmínek je doprovázeno událostí jistého specifikovaného druhu. Určité případy vědeckých vysvětlení obsahují „subsumpci" explananda pod množinu zákonů, z nichž alespoň některé mají [194] [195] statistický charakter. Analýza zvláštní logické struktury tohoto typu subsumpce obsahuje obtížné speciální problémy. Tento článek bude omezen na zkoumání kauzálního typu vysvětlení, jež podržuje svůj význam v širokém úseku soudobé vědy i v určitých oblastech, kde adekvátnější výklad vyžaduje odvolání na statistické zákony.4 § 4 Vysvětlení v nefyzikálních vědách. Motivační a teleologický přístup. Naše charakteristika vědeckého vysvětlení byla dosud založena na studiu případů z fyzikálních věd. Ale obecné principy, které byly takto získány, platí i mimo tuto oblast.5 Tak různé 4 Výše podaný výklad obecných charakteristik vysvětlení a predikce ve védě není nikterak nový, spíše shrnuje a explicitně uvádí některé základní body, které byly rozeznány mnoha vědci a metodology. Tak např. Mill říká: „Individuální fakt je vysvětlen ukázáním jeho příčiny, to jest, stanovením zákona nebo zákonů působeni, jejichž zvláštním případem je vznik onoho faktu" a „určitý zákon uniformity v přírodě je vysvětlen, jestliže je ukázán jiný zákon nebo zákony, jejichž případem zkoumaný zákon je, nebo z nichž může být dedukován." ([Logic], kniha III., kapitola XII., oddíl 1.) Podobně Jevons, jehož obecná charakteristika vysvětlení byla výše kriticky diskutována, zdůrazňuje, že ,,nejdůležitější proces vysvětlení spočívá v ukázání, že pozorovaný fakt je případem obecného zákona nebo tendence". ([Princip]es], str. 533.) Ducasse stanoví totéž hledisko takto: „Vysvětlení podstatně spočívá v navržení hypotézy o faktu, která se má k vysvětlovanému faktu jako případ antecedentu nějakého již známého zákona souvislosti k případu konsekventu tohoto zákona." ([Explanation], str. 150—151.) Jasná analýza základní struktury vysvětlení a predikce byla podána Popperem v [Forschung], oddíl 12 a ve zlepšené verzi v jeho díle [Society], zvláště v kapitole 25 a v poznámce 7, vztahující sc k této kapitole. — K uvedené charakteristice vysvětlení jako subsumpce pod obecné teorie viz např. Hullovu stručnou diskusi v [Principles], kapitola I. Jasné elementární prozkoumání určitých aspektů vysvětlení je podáno u Hosperse [Explanation] a stručný přehled mnohých z hlavních rysů vědeckého vysvětlení, jež jsou uvažovány v prvních dvou částech této studie, lze nalézt u Feigla [Operationism], str. 284 a násl. s O vysvětlení v sociálních vědách, zvláště v historii, viz následující publikace, které mohou sloužit jako doplněk a rozšíření zde uvedeného krátkého pojednání. Hempel [Laws]; Popper [Society]; White [Explanation] a články Cause a Understandig v Beard a Hook [Terminology]. [196] typy chování laboratorních zvířat a lidí jsou v psychologii vysvětlovány subsumpcí pod zákony nebo i obecné teorie učení a podmiňování; a ačkoli pravidelnosti, na něž se odvoláváme, nemohou být Často stanoveny s tímž stupněm obecnosti a preciznosti jako ve fyzice nebo chemii, je jasné, že alespoň obecný charakter těchto vysvětlení souhlasí s naší dřívější charakteristikou. Uvažujme nyní příklad obsahující sociologické a ekonomické faktory. V roce 1946 se projevil na bavlnářských burzách ve Spojených státech tak prudký pokles cen, že burzy v New Yorku, New Orleansu a Chicagu dočasně zastavily svou činnost. Při pokusu o vysvětlení sledovaly noviny tento jev až k velkospekulan-tovi z New Orleansu, který se obával, že jeho zásoby jsou příliš velké, a začal je likvidovat. Menší spekulanti pak následovali v panice jeho příkladu a způsobili tak kritický pokles. Aniž bychom se pokoušeli posoudit obsah argumentu, poznamenáváme, že zde navrhované vysvětlení obsahuje zase tvrzení o počátečních podmínkách a domněnku o obecných pravidelnostech. Počáteční podmínky obsahují fakta, že první spekulant měl velkou zásobu bavlny, že zde byli menší spekulanti s dosti velkými zásobami, že existují instituce bavlnářských burz s jejich specifickými způsoby operování atd. Příslušné obecné pravidelnosti nejsou — jak je tomu často v polopopulárních vysvětleních — explicitně uvedeny, ale je tu obvykle předpokládána určitá forma zákona nabídky a poptávky, pomocí něhož má být vyložen pokles cen bavlny v termínech rychle rostoucí nabídky při prakticky nezměněné poptávce. Kromě toho j e nutné spolehnout se na určité pravidelnosti v chování jednotlivých lidí, kteří se snaží zachovat nebo zlepšit své ekonomické postavení. Takové zákony nemohou být v sou-častnosti formulovány s dostatečnou precizností a obecností a navrhované vysvětlení je tedy jistě neúplné, ale jeho zjevným záměrem je vyložit jev zahrnutím pod obecné schéma ekonomických a sociálně-psychologických pravidelností. Přistoupíme nyní k argumentu vysvětlení vybranému z oblasti lingvistiky.6 V severní Francii existuje mnoho různých slov syno- 6 Příklad je převzat z Bonfante [Semantics], oddíl 3. [197] nymních s anglickým „bee" (včela), zatímco v jižní Francii existuje v podstatě pouze jedno takové slovo. K objasnění tohoto nesouladu bylo navrženo vysvětlení, že v římském období se v jižní Francii užívalo slova „apicula", zatímco na severu slova „apis". Slovo „apis" se v důsledku fonologickébo rozkladu v severní Francii přeměnilo v jednoslabičné slovo „é". Existuje tendence eliminovat jednoslabičná slova, zvláště obsahují-li málo souhlásek, neboť na jejich základe snadno mohou vznikat nedorozumění. Aby bylo toto nebezpečí odstraněno, byla vybrána jiná slova. Ale slovo „apicula", které bylo redukováno na „abelho", bylo dosti zřetelné a bylo podrženo a konečně právě ono bylo pojato do standardního jazyka ve tvaru „abbeille". Ačkoli je zde vylíčené vysvětlení neúplné ve smyslu, jež byl charakterizován v předchozím oddílu, zcela zřetelně vykazuje odvolání na specifické počáteční podmínky a na obecné zákony.7 Přestože příklady tohoto druhu směřují k podpoře hlediska, žc vysvětlení v biologii, psychologii a sociálních vědách má stejnou strukturu jako ve fyzikálních vědách, je velmi rozšířeno mínění, že v mnoha případech v jiných oblastech než ve fyzice a chemii, zvláště pak při studiu účelného chování, je kauzální typ vysvětlení podstatně neadekvátní. Prozkoumejme krátce některé důvody uvedené na podporu tohoto hlediska. Jedním z nej obvyklejších důvodů je myšlenka, že události obsahující činnost jednotlivých lidí nebo lidských skupin mají charakter zvláštní jedinečnosti a neopakovatelnosti, jenž znemožňuje kauzální vysvětlení, protože toto vysvětlení spoléhá na uniformitu a tak předpokládá opakovatelnost uvažovaných jevů. 7 Ačkoli v obou posledních ilustracích se nesporně argument vysvětlení spoléhal na určité pravidelnosti, není možné přesvědčivě prokázat, že předpokládané zákony, které dnes vůbec nemohou být explicitně stanoveny, mají spíše kauzální než statistický charakter. Je zcela možné, že většina nebo všechny pravidelnosti, které budou objevovány s rozvojem sociologie, budou statistické. Viz k tomuto bodu Zilsclovy sugestivní výsledky v [Einpiricism], oddíl 8 a [Laws]. Avšak tento fakt nemá vliv na to, co především zdůrazňujeme, že totiž v sociálních vědách, stejně jako ve vědách fyzikálních, je k vysvětleni a teoretickému pochopení kteréhokoli jevu nutná subsumpce pod obecné pravidelnosti. Tento argument, který byl náhodou také užit na podporu tvrzení, že experimentální metoda není aplikovatelná v psychologii a společenských vědách, obsahuje neporozuměni logickému charakteru kauzálního vysvětlení. Každá individuální událost ve fyzikálních vědách, stejně jako v psychologii nebo vědách společenských, je jedinečná v tom smyslu, že se nemůže se všemi svými zvláštními charakteristikami opakovat. Přesto mohou individuální události podléhat obecným zákonům kauzálního typu a být tedy jimi vysvětlovány. Neboť vše, co kauzální zákon tvrdí, je, že každá událost specifikovaného druhu, tj. každá událost mající určité specifikované charakteristiky, je doprovázena jinou událostí, která má také určité specifikované charakteristiky; například při každé události, při níž dochází k tření, se vyvíjí teplo. A všechno, co je potřeba pro možnost testování a aplikace takových zákonů, je opakování událostí s danými počátečními charakteristikami, tj. opakování těchto charakteristik, ale nikoli jejich jednotlivých případů. Argument je tedy nepřesvědčivý. Dává nám však příležitost zdůraznit důležitý bod týkající se předchozí analýzy: hovořímc-li o vysvětlení jednotlivé události, termín „událost" se vztahuje k výskytu nějakých více nebo méně komplexních charakteristik ve specifickém časoprostorovém umístění nebo na určitém individuálním objektu, ale nikoli ke všem charakteristikám tohoto objektu nebo ke všemu, co se děje v onom časoprostorovém úseku. Druhý argument, o němž bychom se měli zmínit8, tvrdí, že tvoření vědeckých generalizací — a tedy principů vysvětlení — o lidském chování je nemožné, protože reakce jednotlivec v dané situaci nezávisí pouze na této situaci, ale také na minulosti jednotlivce. Avšak jistě neexistují žádné důvody a priori, proč by nebylo možné dosáhnout generalizací, které berou v ohled tuto závislost chování na minulosti zkoumaného jedince. Že však daný argument „dokazuje" příliš mnoho, a že tudíž není žádným důkazem, je zřejmé z existence určitých fyzikálních jevů, takových jako magnetická hystereze a únava pružnosti, při nichž velikost e Viz např. výklad F. H. Knighta tohoto argumentu v [Limitations], str. 251—252. [198] [199] specifického fyzikálního efektu závisí na minulé historii systému a pro něž byly přesto stanoveny určité obecné pravidelnosti. Třetí argument zdůrazňuje, že vysvětlení jevu, který obsahuje účelné chování, vyžaduje odvolám na motivaci a tedy spíše teleologickou než kauzální analýzu. Tak např. úplnější výklad navrhovaného vysvětlení zlomu v cenách bavlny by měl ukázat motivaci spekulanta ve velkém jako jeden z faktorů podmiňujících danou událost. Odvolali jsme se tak k sledovaným cílům a to — jak ukazuje zmíněný argument — zavádí typ vysvětlení, který je cizí fyzikálním vědám. Není pochyb o tom, že mnohá, často neúplná vysvětlení, která jsou navrhována pro objasnění lidské činnosti, obsahují odvolání k cílům a motivům. Ale činí je to podstatně odlišnými od kauzálního vysvětlení ve fyzice a chemii? Jeden rozdíl, který se sám nabízí, spočívá v okolnosti, že v motivovaném chování ovlivňuje budoucnost přítomnost způsobem, který nenacházíme v kauzálních vysvětleních ve fyzikálních vědách. Jasné je ale následující. Je-li činnost nějaké osoby motivována — řekněme snahou po dosažení určitého cíle, pak to není ona dosud nerealizovaná událost, totiž, že cíle bylo dosaženo, o níž bychom mohli říci, že podmínila chování v přítomnosti, neboť cíle samozřejmě nemusí být dosaženo. Je to — zhruba řečeno — spíše (a) přání oné osoby, aby cíle bylo dosaženo, které existuje před činností a (b) její víra, která podobně existuje před činností, že takový a takový způsob činnosti je nejvhodnější k dosažení žádoucího výsledku. Motivy a víry, která podmiňují činnost, musí být tedy zařazeny mezi počáteční podmínky motivačního vysvětlení a neexistuje v tomto ohledu žádný formální rozdíl mezi motivačním a kauzálním vysvětlením. Ani skutečnost, že motivy nejsou přístupné přímému pozorování vnějšího pozorovatele, netvoří podstatný rozdíl mezi dvěma druhy vysvětlení, neboť i podmiňující faktory uváděné ve fyzikálních vysvětleních jsou často nedostupné přímému pozorování. Tak je tomu například, hovoří-li se při vysvětlení vzájemného přitahování dvou kovových koulí o protikladných elektrických nábojích. Existence těchto nábojů vymykajících se jakémukoli přímému pozorování může být zjišťována různými druhy nepří- mých zkoušek a to je postačující k zajištění empirického charakteru vysvětlujícího tvrzení. Podobně také existenci jistých motivací lze zjistit pouze nepřímými metodami, které mohou obsahovat odvolání na jazykový projev zkoumané osoby, sklouznutí pera nebo přeřeknutí atd. Ale pokud jsou tyto metody „operacionálně určeny" s přiměřenou jasností a přesností, není v tomto ohledu žádného podstatného rozdílu mezi motivačním vysvětlením a kau-í zálním vysvětlením ve fyzice. Potenciální vysvětlení při vysvětlování pomocí motivů tkví ve skutečnosti, že metoda se sama nabízí k snadné konstrukci výkladu ex post facto, jenž nemá prediktivní sílu. Je rozšířená tendence „vysvětlovat" činnost tím, že jsou jí připisovány motivy, kteTé jsou odhadnuty teprve po této činnosti. Ačkoli proti této proceduře samotné nelze nic namítat, její správnost vyžaduje, aby (1) dotyčné předpoklady o motivech byly přístupné testování a (2) aby vhodně vybrané zákony byly s to poskytnout předpokládaným motivům vysvětlovači sílu. Přehlížení těchto požadavků často zbavuje uváděná motivační vysvětlení jejich významu pro poznání. Vysvětlení nějaké činnosti v termínech motivů jednajícího je často považováno za speciální druh teleologického vysvětlení. Jak bylo výše ukázáno, shoduje se motivační vysvětlení—je-li adekvátně formulováno — co do podmínek s kauzálním vysvětlením, takže termín „teleologický" je nevhodný, pokud jím míníme nekauzální charakter vysvětlení nebo zvláštní podmíněnost přítomnosti budoucností. Máme-li však toto na mysli, může být termín „teleologický" chápán v tomto kontextu jako termín, který se vztahuje ke kauzálním vysvětlením, v nichž jsou jako některé počáteční podmínky motivy osoby, jejíž činnost má být vysvětlena9. 8 K detailnější analýze charakteru a funkce pojmu motivace v psychologické teorii viz Koch [Motivation]. — Podnětná diskuse o teleologickém chováni z hlediska soudohé fyziky a biologie je obsažena v článku [Teleology] Rosenbluetha, Wienera a Bigelowa. Autoři navrhují interpretaci pojmu účelu, která je zbavena metafyzických významů a zdůrazňují důležitost takto získaného pojmu pro analýzu chování strojů a živých organismů. Zatím co naše výše uvedené formulace úmyslně užívají hrubé termino- [200] [201] Teleologická vysvětlení tohoto typu musí být odlišována od typu daleko paušálnějšího, který je reklamován jistými myšlenkovými proudy jako nutný zvláště v biologii. Spočívá ve vysvětlení charakteristiky organismu odvoláním na jisté cíle a účely, jimž — jak se říká — charakteristiky slouží. Na rozdíl od dříve zkoumaných případů není o cílech předpokládáno, že by je organismy vědomě nebo podvědomě sledovaly. Pro jev mimikri je takto často navrhováno vysvětlení, že slouží účelu oebrany živočichů jím vybavených před objevením od pronásledovatelů a takto směřuje k zachování druhu. — Dříve než může být odhadnuta potenciální vysvětlovači síla teleologických vysvětlení tohoto druhu, musí být vyjasněn jejich smysl. Jsou-li zamýšlena k tomu, aby byla nějak vyjádřena idea, že účely, na něž se odvolávají, tkví inherentně v plánu vesmíru, pak zjevně nejsou přístupná empirickému testu a porušují tak požadavek (R3) stanovený v § 3. V jistých případech však mohou být tvrzení o účelech biologických charakteristik přeložena v tvrzení obsahující neteleologickou terminologii, která tvrdí, že tyto charakteristiky fungují specifickým způsobem, jenž je podstatný pro udržení organismu při životě a zachování druhu10. Jakýkoli pokus přesně stanovit, co je míněno tímto posledním tvrzením, nebo tvrzením podobným, že bez těchto charakteristik a jim na roveň postavených věcí by se organismus nebo druh nemohl udržet na živu, naráží na závažné obtíže. Ale o těch zde nebudeme jednat. Neboť právě předpokládáme-li, že biologická tvrzení v teleologické formě mohou být adekvátně přeložena v deskriptívni tvrzení o životazácbovné funkci jistých biologických charakteristik, je jasné, že (1) užívání pojmu účelu není v těchto kontextech podstatné a že (2) teleologické předpoklady, sice nyní vybavené empirickým obsahem, nemohou sloužit logie, jež je často užívána při filosofické argumentaci týkající se použitelnosti kauzálního vysvětleni v případech účelného chování, analýza podávaná ve zmíněném článku je vyjádřena v behavioristických termínech a odstraňuje odvolání na „motivy" a podobně. 10 Analýza teleologických tvrzeni v biologii jdoucí v tomto směru může být nalezena u Woodgera [Principles], zvi. na str. 432 a násl. V podstatě táž interpretace je obhajována Kaufmannem v [Methodology], kapitola 8. [202] jako vysvětlující principy v obvyklých kontextech. Tak např, fakt, že daný druh motýla se může chlubit zvláštním zbarvením, nemůže být vyvozen z tvrzení, že tento druh zbarvení ochraňuje motýla před ptáky, kteří po něm pátrají, a tedy jím nemůže být vysvětlen, stejně jako přítomnost červených krvinek v lidské krvi nemůže být vyvozena z tvrzení, že krvinky mají specifickou funkci při asimilaci kyslíku a že tato funkce je podstatná pro zachování života. Jedním z důvodů, proč se v biologii udržují teleologické úvahy, spočívá pravděpodobně v plodnosti teleologického přístupu jako heuristického prostředku: biologický výzkum, jenž byl psychologicky motivován teleologickou orientací, zájmem o účely v přírodě, často vedl k důležitým výsledkům, které lze formulovat v neteleo-logické terminologii a které zvětšují naše vědecké poznání kauzálních souvislostí mezi biologickými jevy. Jiný aspekt, který vede k odvolání na teleologické úvahy, je jejich antropomorfní charakter. Teleologické vysvětlení v nás vytváří pocit, že skutečně „rozumíme" danému jevu, protože jej vykládáme v termínech účelů, s nimiž přicházíme do styku ve své vlastní zkušenosti s účelným chováním. Ale je důležité rozlišovat zde rozumění v psychologickém smyslu jako pocit důvěrné známosti od porozumění v teoretickém nebo kognitivním smyslu, tj. od výkladu zkoumaného jevu jako speciálního případu nějaké obecné pravidelnosti. Časté zdůrazňování, že vysvětlení znamená redukci něčeho neznámého k myšlenkám nebo zkušenostem nám již známým, je ovšem zavádějící. Neboť, i když některá vědecká vysvětlení mají tento psychologický účin, není to nikterak obecný jev: o volném pádu fyzikálního tělesa můžeme docela dobře říci, že je jevem nám známějším než zákon gravitace, pomocí něhož může být vysvětlen; a jistě základní myšlenky teorie relativity budou pro mnohé daleko méně známé než jevy, které tato teorie vykládá. „Známost" explikans nejen není nutnou podmínkou vysvětlení, jak jsme se právě snažili ukázat, ale není ani postačující. Na to ukazují mnohé případy, v nichž navrhované explikans sugestivně vyhlíží jako známé, ale při bližším prozkoumání se ukáže spíše jako metafora nebo jako výklad postrádající možnost testo- [203] vání nebo jako množina tvrzení, která neobsahuje žádný obecný zákon, a tedy nemá vysvětlující sílu. Příkladem v tomto směru je neovitalistický pokus vysvětlovat biologické jevy odvoláním na entelechii nebo životní sílu. NejkritičtějŠím bodem zde není, jak se často soudí, že entelechie nemohou být viděny nebo jinak přímo pozorovány, neboť to platí také o gravitačních polích, a přece odvolání na tato pole má podstatnou úlohu při vysvětlení různých fyzikálních jevů. Rozhodující rozdíl mezi oběma případy je, že fyzikální vysvětlení předpokládá (1) metody testování výroků o gravitačních polích, i když jde o metody nepřímé a (2) obecné zákony týkající se síly gravitačních polí a chování objektů, které se v nich pohybují. Vysvětlení entelechiemi nevyhovuje analogii žádné z těchto dvou podmínek. Nesplnění první podmínky představuje porušení (R3); všechna tvrzení o entelechiích jsou nepřístupná empirickému testu a ztrácejí tedy empirický smysl. Nevyhovění druhé podmínce v sobě zahrnuje porušení (R2). Zbavuje pojem entelechie všeho významu pro vysvětlení, neboť vysvětlující síla nespočívá nikdy v pojmu, ale vždy v obecných zákonech, v nichž pojem vystupuje. Přestože tedy vyvolává neovitalistický přístup svou metaforou dojem známosti, nemůže poskytovat teoretické porozumění. Předchozí úvahy o známosti a porozumění mohou být aplikovány podobným způsobem na hledisko některých odborníků, že vysvětlení nebo porozumění lidským činům vyžaduje jasného porozumění osobnostem účastníků činnosti11. Toto porozumění jiné osobě v termínech vlastní psychické činnosti může sloužit jako užitečný heuristický prostředek při hledání obecných psychologických principů, které by mohly poskytovat teoretické vysvětlení, ale sama existence vcítění se strany vědce není ani nutnou, ani postačující podmínkou pro vysvětlení nebo vědecké porozumění kterékoli lidské činnosti. Není nutná, protože chování psy-chotiků nebo lidí patřících ke kultuře velmi odlišné od té, k níž patří vědec, je někdy vysvětlitelné a předvídatelné v termínech obecných principů, i když vědec, který stanoví nebo aplikuje tyto 11 Detailnější diskusi tohoto hlediska na základě výše nastíněných principů viz Zilsel [Empiricism], oddíl 7 a 8, a Hempel [Laws], oddíl 6. [204] principy, není schopen porozumět osobnostem zmíněných lidí vcítěním. A dále, vcítění není postačující zárukou správného vysvětlení, neboť silný pocit vcítění může existovat i v případech, kdy posuzujeme danou osobnost zcela nesprávně. Krom toho, jak ukázal dr. Zilsel, vcítění vede snadno k nepřijatelným důsledkům. Tak, je-li obyvatelstvo nějakého města dlouhou dobu vystaveno těžkým náletům, můžeme porozumět ve smyslu vcítění, že jeho morálka by mohla být zcela zlomena, avšak porozumíme stejně snadno, že by se mohla vyvinout ve vzdorného ducha odporu. Argumenty tohoto druhu se často zdají zcela přesvědčivými, ale mají charakter ex post facto a postrádají kognitivního významu, pokud nejsou doplněny testovatelnými vysvětlujícími principy ve formě zákonů nebo teorií. Známost explanans tedy není příznakem kognitivního významu a prediktivní síly navrhovaného vysvětlení, bez ohledu na to, zda je důsledkem užití teleologické terminologie, neovita-listických metafor nebo jiných prostředků. Krom toho se bude měnit od osoby k osobě a od času k času stupeň známosti přisuzovaný nějaké myšlence a psychologický faktor tohoto druhu ještě nemůže sloužit jako měřítko při odhadování hodnoty navrhovaného vysvětlení. Rozhodujícím požadavkem pro každé správné vysvětlení je, aby subsumovalo explanandum pod obecné zákony. II. část. O myšlence emergence § 5. Stupně vysvětlení. Analýza emergence Jak bylo výše ukázáno, jev může být často vysvětlen množinami zákonů různých stupňů obecnosti. Změna polohy planet může být například vysvětlena subsumpcí pod Keplerovy zákony nebo může být vyvozena z obecnějšího zákona gravitace a z pohybových zákonů, nebo konečně může být dedukována z obecné teorie relativity, která vysvětluje a mírně modifikuje předchozí množinu zákonů. Podobně expanze plynu s růstem teploty při konstantním tlaku může být vysvětlena zákony plynů nebo obec- [205] nější kinetickou teorií tepla. Tato vysvětluje zákony plynů a tím nepřímo zmíněný jev pomocí (1) určitých předpokladů o mikro-chování plynů (specifičtěji: o distribucích poloh a rychlostí molekul plynů) a (2) určitých makro-mikro principů, které uvádějí do souvislosti takové makro-charakteristiky plynů jako teplota, tlak a objem s mikro-charakteristikami, o nich byla právě řeč. Ve smyslu těchto ilustrací je často činěn rozdíl mezi různými stupni vysvětlení12. Subsumpce jevu pod obecný zákon, který přímo uvádí v souvislost pozorovatelné charakteristiky, reprezentuje první stupeň; vyšší stupně vyžadují užití více nebo méně abstraktních teoreticky konstruovaných objektů, které fungují v kontextu nějaké obecné teorie. Jak ukazuje předchozí ilustrace, pojem vysvětlení vyššího stupně zahrnuje postupy poněkud odlišného charakteru; jedna z nej důležitějších mezi nimi spočívá ve vysvětlení třídy jevů teorií o jejich mikrostruktuře. Kinetická teorie tepla, atomová teorie hmoty, elektromagnetická stejně jako kvantová teorie světla a genová teorie dědičnosti jsou příklady této metody. Je často shledáváno, že pouze objev mikroteorie poskytuje skutečné vědecké poznání jevu určitého typu, protože pouze ona dává — tak řečeno — nahlédnout do vnitřního mechanismu jevu. V důsledku toho nejsou často považovány za skutečně pochopené třídy událostí, pro něž není vhodná žádná mikroteorie a zájem o teoretický statut jevů, které jsou v tomto smyslu nevysvětleny, může být považován za teoretický kořen učení o emergenci. Obecně vzato byl pojem emergence užit, aby charakterizoval jisté jevy jako „neobvyklé", a to spíše nikoli v psychologickém smyslu — jako neočekávané13 — ale v teoretickém smyslu, jako nevysvětlitelné nebo nepředvídatelné na základě informace o prostorových částech nebo jiných složkách systémů, v nichž se jevy vyskytují a k nimž se v tomto kontextu často odvoláváme jako k celkům. Například takové charakteristiky vody, jako její prů- 12 Jasný krátký výklad této myšlenky nacházíme u Feigla [Operationism], str. 284—288. 13 O pojmu neobvyklosti v jeho logickém a psychologickém smyslu viz též Stače [Novelty], [206] hlednost a kapalnost v pokojové teplotě a atmosférickém tlaku nebo její schopnost uhasit žízeň byly považovány za emergentní na základě toho, že nemohou být předvídány pouze ze znalosti jejich chemických složek vodíku a kyslíku. O váze sloučeniny se naopak řeklo, že není emergentní, protože je „výsledkem" svých složek a mohla být předvídána na základě prostého sečítání dříve, než sloučenina vznikla. Ke koncepcím vysvětlení a predikce, které spočívají na základě myšlenky emergence, je třeba vznést různé kritické poznámky a odpovídajícím způsobem pozměnit pojem emergence. (1) Především je nutno říci, že otázka, zda daná charakteristika „celku" w je nebo není emergentní, nemůže mít náležitý smysl, pokud nebylo stanoveno, co je třeba rozumět částmi nebo konstituentami celku w. Objem cihlové zdi může být například vypočítán sčítáním objemů částí zdi, jsou-li částmi chápány cihly, ale nemůže být takto získán z objemů molekulárních složek zdi. Dříve než se můžeme se smyslem ptát, zda charakteristika W předmětu vů je emergentní, musíme tedy stanovit, co míníme termínem „část". To můžeme učinit definováním specifické relace Pt a stanovením, že považujeme za části nebo konstituenty předmětu w takové a pouze takové objekty, jež jsou ve vztahu Pt k w. Smysl „Pí" by mohl být vymezen jako „cihla obsažená v" (pro budovy) nebo „molekula obsažená v" (pro kterýkoli fyzikální objekt) nebo „chemický prvek obsažený v" (pro chemické sloučeniny nebo pro libovolné hmotné předměty) nebo „buňka obsažená v" (pro organismy) atd. Termín „celek" zde nebude užíván v žádném z jeho rozličných významů, které mu bývají často přisuzovány, ale jako termín vztahující se na kterýkoli předmět w, s nímž jsou jiné předměty ve specifikované relaci Pt. Abychom zdůraznili závislost pojmu části na definici relace Pt v každém případě, budeme někdy mluvit o Pí-částech, budeme-li se chtít odvolávat na části určené nějakou zkoumanou relací Pt. (2) Obraťme pozornost k druhé kritické výhradě. Je-li charakteristikou celku, že je kvalifikován jako emergentní pouze tehdy, nemůže-li být jeho výskyt vyvozen ze znalosti všech jeho částí, pak žádný celek nemůže mít — jak ukázal Grelling — žádnou 1207] emergentní charakteristiku. Abychom to ilustrovali na našem dřívějším příkladu, můžeme uvést toto: mezi vlastnostmi vodíku je vlastnost, že tvoří kapalnou, průhlednou atd. sloučeninu, je-li vhodně kombinována s kyslíkem. Kapalnost, průhlednost atd. vody tedy může být vyvozena z určitých vlastností jejích chemických složek. Nemá-li být pojem emergence prázdný, bude tedy nutno specifikovat v každém případě třídu atributů G a nazývat charakteristiku W předmětu w emergentní vzhledem ke G a Pí, jestliže výskyt Wnaw nemůže být vyvozen z úplné charakterizace všech Pí-částí s ohledem k atributům obsaženým v G, tj. z tvrzení, které pro každý atribut z> G stanoví, která z částí w tento atribut má. — Je evidentní, že výskyt určité charakteristiky může být emergentní vzhledem k jedné třídě atributů a nemusí být emergentní vzhledem k jiné třídě. Třídy atributů, které mají emergen-tisté na mysli a jež obvykle nejsou explicitně udány, musí být konstruovány netriviálně, tj. nesmí z jejich konstrukce logicky vyplývat, že každá konstituenta má vlastnost vytvářet spolu s jinými konstituentami celek, který má zkoumané charakteristiky. — Některé dosti jednoduché případy emergence v tom smyslu, jak byl zatím specifikován, vznikají, je-li třída G omezena na jisté jednoduché vlastnosti částí a jde-li toto omezení až k vyloučení prostorových nebo jiných vztahů mezi nimi. Elektromotorická síla systému několika elektrických baterií nemůže být vyvozena z elektromotorických sil jeho složek samotných bez popisu vzájemného spojení baterií provedeného v termínech relačních pojmů.14 (3) Konečně, možnost předvídání dané charakteristiky předmětu na základě specifikované informace o jeho částech bude obvykle záviset na tom, které obecné zákony a teorie jsou použitelné.15 Výskyt elektrického proudu v drátu, který spojuje kousek 14 Tato poznámka uvádí naši diskusi do souvislosti se základní otázkou v Gestalt-teorii. Tak např. tvrzení, že „celek je více, než suma jeho částí" může být konstruováno jako tvrzení, které hovoří o charakteristikách celků, jejichž predikce vyžaduje znalost jistých strukturálních relací mezi částmi. Pokud jde o další zkoumání tohoto bodu viz Grelling a Oppenheim [Gestaltbegriŕľ] a [Functional Whole], 15 Logická analýza emergence, která se odvolává na použitelné teorie, byla mědi s kouskem zinku, jež jsou částečně ponořeny do kyseliny sírové, není vysvětlitelný na základě informace o žádné netriviální množině atributů mědi, zinku a kyseliny sírové a informace o zvláštní struktuře zkoumaného systému, pokud teorie, která je k dispozici, neobsahuje určité obecné zákony o činnosti baterií nebo ještě obecnější principy fyzikální chemie. Obsahuje-li naopak teorie takové zákony, lze výskyt proudu předvídat. Jinou ilustraci, která je zároveň dobrým příkladem k výše zmíněnému bodu (2), poskytuje optická aktivita jistých substancí. Například optická aktivita kyseliny pravo mléčné, tj. skutečnost, že v roztoku otáčí polarizační rovinu světla polarizovaného v rovině, nemůže být předvídána na základě chemických charakteristik prvků, které ji tvoří. Musí být známa určitá fakta o vztazích atomů, jež vytvářejí molekulu kyseliny pravomléčné. Podstatné je, žc dotyčná molekula obsahuje asymetrický atom uhlíku, tj. atom, který váže čtyři různé atomy nebo skupiny. Je-li poskytnuta tato část informace o vztazích, může být optická aktivita roztoku předvídána za předpokladu, že teorie použitelná pro tento účel obsahuje zákon, který stanoví, že přítomnost jednoho asymetrického atomu uhlíku v molekule má za následek optickou aktivitu roztoku. Jestliže teorie neobsahuje tento mikro-makro-zákon, je jev emergentní vzhledem k této teorii. předložena Grellingem a v současnosti ve velmi explicitní podobě Henlem [Emergence]. Henle vskutku charakterizuje jev jako emergentní, jestliže nemůže být předvídán pomocí teorií platných v té době na základě dat použitelných před jeho výskytem. V této interpretaci emergence se nečiní žádné odvolání na charakteristiky částí nebo složek. Henleův pojem možnosti předvídání se liší od pojmu, který je implicitně obsažen v tomto článku (a jež je učiněn explicitním ve IV. části tohoto článku), v tom, že znamená odvoditelnost z „nejjednodušší" hypotézy, která může být utvořena na základě dat a teorií použitelných v té době. Mnoho nápaditých poznámek o myšlence emergence a Henleově analýze této myšlenky je obsaženo v Eergmannově článku [Emergence], — Myšlenka, že poj em emergence se vztahuje — alespoň v některých svých aplikacích — na nemožnost předvídání na základě „jednoduchých" zákonů, navrhl také Grelling v korespondenci, o níž byla zmínka v poznámce (1). Spoléhání na jednoduchost hypotéz však obsahuje vážné potíže; fakticky není dnes k dispozici žádná uspokojivá definice tohoto pojmu. [208] 14 Filosofie vědy [209] Někdy se argumentuje Že jevy, jako výskyt proudu nebo optická aktivita v našich posledních příkladech jsou absolutně emergentní alespoň v tom smyslu, že nemohly být předvídány dříve, než byly poprvé pozorovány; jinými slovy, že k zákonům potřebným pro jejich predikci se nemohlo dospět na základě informace, kterou bylo možno použít před jejich prvním pozorovaným výskytem16. Toto hledisko je však neudržitelné. Na základě dat použitelných v dané době věda často vytváří generalizace, pomocí nichž může předvídat výskyt událostí, s jejichž obdobami se dosud nikdy nesetkala. Tak generahzace založené na periodicitě, kterou vykazovaly charakteristiky tehdy známých chemických prvků, umožnily Mendělejevovi v r. 1871 předpovědět existenci určitého nového prvku a přesně stanovit různé vlastnosti tohoto prvku, stejně jako jeho jednotlivých sloučenin. Zmíněný prvek — germanium — byl objeven až v r. 1886. — Soudobější ilustraci téhož hlediska poskytuje vytvoření atomové bomby a předpověď jejího výbuchu za určitých specifikovaných podmínek a ničivého uvolnění energie. Tato předpověď byla založena na teoretických principech stanovených před událostí samou. Poznatek, že možnost předvídání výskytu kterékoli charakteristiky závisí na dostupném teoretickém poznání, se uplatňuje — jak zdůraznil Grelling — i v těch případech, v nichž je — řečeno jazykem některých emergentistů — charakteristika celku pouhým výsledkem odpovídajících charakteristik částí a může z nich být 10 CD. Broad, jenž v 2. kapitole své knihy [Mind] podává jasný výklad a kritickou diskusi základních otázek emergentismu, zdůrazňuje důležitost „zákonů kompozice" při předvídání charakteristik celku na základě charakteristik jeho částí (viz [Mind], str. 61 a n.). Avšak souhlasí s názorem, který jsme výše charakterizovali, a ilustruje jej specificky tvrzením, že „chceme-li znát chemické (a mnohé z fyzikálních) vlastnosti chemické sloučeniny, jako je třeba chlorid stříbrný, je absolutně nutné studovat vzorky praví této sloučeniny,.. Podstatné je, že by bylo také zbytečné studovat chemické sloučeniny obecně a srovnávat jejich vlastnosti s vlastnostmi jejich prvků v naději, že objevíme obecný zákon kompozice, na jehož základě by mohly být předvídány vlastnosti kterékoli chemické sloučeniny, kdyby byly známy vlastnosti jejich jednotlivých prvků (Ibid. str. 64). — Níže je ukázáno, že výsledek přesně téhož druhu byl možný na základě periodické soustavy prvků. získána sčítáním. Tak ani vába molekuly vody nemůže být odvozena z váhy jejích atomických složek bez použití zákona, který vyjadřuje váhu molekuly jako nějakou specifickou matematickou funkci váhy jejích atomů. Že tato funkce má být sumou, není nikterak zřejmé. Je to empirická generalizace, a to ještě ne přísně korektní, jak ukázala relativistická fyzika. Zanedbávání toho, že otázka možnosti předvídání jevu nemá smysl, pokud nebyly specifikovány teorie použitelné pro předvídání, přispělo k nedorozumění, že jisté jevy mají tajemnou vlastnost absolutní nevysvětlitelnosti a že jejich emergentní statut musí být přijímán s „přirozenou pietou", jak to říká F. L. Morgan. Poznámky uvedené v předchozí diskusi zbavují myšlenku emergence těchto neodůvodněných významů: emergence nějaké charakteristiky není ontologický rys inherentně vlastní jevům samým, je to spíše ukazatel rozsahu našeho poznání v dané době. Proto nemá absolutní, ale relativní charakter a co je emergentní vzhledem k teoriím, které jsou k dispozici dnes, může ztratit svůj emergentní statut zítra. Předchozí úvahy naznačují následující úpravu definice emergence. Výskyt charakteristik W na objektu w je emergentní vzhledem k teorii T, k relaci části Pt a k třídě atributů G, jestUže tento výskyt nemůže být dedukován pomocí T z charakteristiky Pí-částí objektu w s ohledem na všechny atributy z G. Tato formulace vysvětluje smysl emergence s ohledem k událostem určitého druhu, speciálně k výskytu nějaké charakteristiky W na objektu w. často se hovoří o emergenci charakteristik a ne událostí. Toto použití pojmu emergence může být interpretováno takto: charakteristika W je emergentní vzhledem k T, Pt a G, je-li výskyt na kterémkoli objektu emergentní v právě uvedeném smyslu. Pokud se týká kognitivního obsahu tvrzení emergentistů, že jevy života jsou emergentní, může být nyní konstruováno — přibližně vzato — jako eliptická formulace následujícího tvrzení: určité specifikovatelné biologické jevy nemohou být vysvětleny pomocí soudobých fyzikálně chemických teorií na základě dat o fyzikálních a chemických charakteristikách atomických a mole- [210] [211] kulárnich složek organismů. Podobně, takzvaný emergentni statut vědomí se redukuje na tvrzení, že dnešní fyzikami, chemické a biologické teorie nestačí vysvětlit všechny psychologické jevy na základě dat o fyzikálních, chemických a biologických charakteristikách buněk nebo molekul nebo atomů tvořících zkoumané organismy. Ale v této interpretaci se stává emergentni charakter biologických a psychologických jevů triviálním, neboť popis různých biologických jevů vyžaduje termíny, které nejsou obsaženy ve slovníku dnešní fyziky a chemie. Nemůžeme tudíž očekávat, že všechny specificky biologické jevy jsou vysvětlitelné, tj. deduktivně vyvoditelné pomocí současných fyzikálně chemických teorií na základě počátečních podmínek, jež jsou samy popsány výlučně pomocí fyzikálně chemických termínů. Abychom obdrželi méně triviální interpretaci tvrzení, že jevy života jsou emergentni, musíme tedy zahrnout do vysvětlující teorie všechny ty dnes známé zákony, jež spojují fyzikálně chemickou „rovinu" s biologickou, tj. zákony, jež obsahují na jedné straně určité fyzikálně chemické termíny, včetně těch, které potřebujeme pro popis molekulárních struktur a na druhé straně určité pojmy biologie. Analogická poznámka platí v případě psychologie. Je-li tvrzení, že život a vědomí mají emergentni statut, interpretováno v tomto smyslu, může být přibližně shrnuto v tvrzení, že není v současnosti k dispozici žádné vysvětlení pro rozsáhlou třídu jevů studovaných biologií a psychologií v termínech teorií o mikro-struktuře.17 17 Následující pasáž z Tolmana [Behavior] může být brána jako podpoření této interpretace: „,.,,akty chování', aSkoli se bezpochyby nacházejí v jedno-jednoznačné korespondenci s molekulárními fakty fyziky a fyziologie, jež jsou jejich základem, mají jako „molární' celky určité emergentni charakteristiky... Za současného stavu našeho poznání, tj. dříve, než budou propracovány mnohé empirické souvislosti mezi chováním a jeho fyziologickými koreláty, nemohou být dále tyto molární vlastnosti aktů chování poznány na základě inference z pouhých poznatků o molekulárních faktech fyziky a fyziologie, jež leží v jejich základech." (1. c. str. 7—8.). Hull podobně hovoří o rozdílu mezi molárními a molekulárními teoriemi a ukazuje, že molekulární teorie nejsou v současnosti použitelné v psychologii. Viz [Principles], str. 19 a násl., [Variablcs], stí. 275. [212] Tvrzení tohoto typu se zdají být racionálním jádrem doktríny o emergenci. Ve své revidované formě není myšlenka emergence nutně spjata s absolutní nepředvídatelností, kterýžto pojem je problematický nejen proto, že vyvolává a udržuje určitá logická nedorozumění, ale také proto, že se podobá myšlenkám neovita-lismu, a tím podporuje ovzduší rezignace, jež je zhoubné pro vědecký výzkum. Není pochyb o tom, že právě tato okolnost spolu s teoretickou sterilitou je vysvětlením toho, že většina soudobých vědců zavrhuje klasickou absolutistickou doktrínu emergence is III. část. Logická analýza zákona a vysvětlení § 6. Problémy pojmu obecného zákona Po obecném přehledu charakteristik vědeckého vysvětlení se nyní obrátíme k důkladnějšímu zkoumání jeho logické struktury. Jak jsme poznamenali, spočívá vysvětlení jevu v jeho subsumpci pod zákony nebo pod teorii. Co je však zákon, co je teorie? Ačkoli smysl těchto pojmů se zdá být intuitivně jasný, setkává se pokus o jejich explicitní definice se závažnými potížemi. V tomto oddíle budou popsány a analyzovány některé základní problémy pojmu zákona. V následujícím oddíle chceme na základě takto získaných poukazů navrhnout definici zákona a vysvětlení pro formalizovaný modelový jazyk s jednoduchou logickou strukturou. Pojem zákona zde bude konstruován tak, že se bude vztahovat pouze na pravdivá tvrzení. Je zjevně možný alternativní postup, jež požaduje vyšší stupeň odůvodnění, než je zjištění pravdivosti zákona. Zdá se však, že není adekvátní; vedl by k relativizovanému pojmu zákona, který by byl vyjádřen obratem „věta S je zákonem vzhledem k evidenci JE". Zdá se, že to není v souladu se smyslem, který je obvykle přisuzován pojmu zákon ve vědě a metodologickém zkoumání. Tak bychom například neřekli, že 18 Tento postoj vědce je vyjádřen např. u Hulla [Principles], str. 24—28. [213] Bodeho obecná formule o vzdálenosti planet od Slunce byla zákonem vzhledem k astronomické evidenci použitelné v r. 1770, když Bode navrhl tuto formuli, a že přestala být zákonem po objevu Neptuna a určení jeho vzdálenosti od Slunce. Spíše bychom řekli, že omezená původní evidence dávala vyšší pravděpodobnost předpokladu, že formule je zákonem, zatímco pozdější informace redukovala tuto pravděpodobnost tak dalece, že bylo prakticky jisté, že Bodeho formule není obecně pravdivá, a tudíž není zákonem.18* Kromě toho, že má být pravdivý, zákon musí splňovat řadu dalších podmínek. Tyto podmínky mohou být studovány nezávisle na faktuálním požadavku pravdivosti, neboť se vztahují na takřka všechny logicky možné zákony bez ohledu na to, zda faktuálně pravdivé nebo nepravdivé. Použij eme-li vhodného termínu, který navrhl Goodman18, řekneme, že věta má tvar zákona, jestliže má všechny charakteristiky obecného zákona, možná s výjimkou pravdivosti. Každý zákon je tedy věta tvaru zákona, ale ne naopak. Náš problém analýzy pojmu zákon se takto redukuje na problém výkladu smyslu termínu „věta tvaru zákona". Zkonstruujeme třídu vět tvaru zákona tak, aby obsahovala analytická obecná tvrzení, jako „Růže je růže", stejně jako věty tvaru zákona empirických věd, které mají empirický obsah.20 Nebude nutné požadovat, aby každá věta tvaru zákona přípustná v kontextu 180 Požadavek pravdivosti pro zákony má za následek, že dané empirické tvrzení S nemůže být nikdy definitivně uznáno za zákon, neboť věta, že S je pravdivé, je logicky ekvivalentní s S, a může tedy nabýt pouze větší nebo menší pravděpodobnosti nebo stupně potvrzení vzhledem k experimentální evidenci, jež je v dané době k dispozici. K tomuto bodu viz Carnap [Remarks]. — Vynikající výklad zde použitého sémantického pojmu pravdy bez formálně technických podrobností nalezne čtenář v článku Tarského [Truth]. 19 [Counterfactuals], str. 125. — V angl. orig. „lawlike sentence"; pozn. překl. 20 Tento postup byl naznačen Goodmanovým přístupem v [Counterfactuals]. — V detailnějším zkoumání pojmu zákou Reichcnbach podobně konstruuje svůj pojem nomologického tvrzení tak, aby obsahoval jak analytické, tak syntetické věty; viz [Logic], VIII. kap. vysvětlení byla větou druhého typu; naše definice vysvětlení bude spíše konstruována tak, aby zajistila faktuální charakter totality zákonů, jež se účastní ve vysvětlení empirického faktu, nikoli vsak každého jednotlivého z nich. Jaké jsou charakteristiky vět tvaru zákona? Věty tvaru zákona jsou především obecná tvrzení taková, jako „Všechna vejce stěhovavých drozdů jsou zelenomodrá", „Všechny kovy jsou vodiče elektřiny", „Kterýkoli plyn zvětšuje svůj objem s rostoucí teplotou při konstantním tlaku". Jak ukazují tyto příklady, věta tvaru zákona má nejen obecný tvar, ale také má tvar podmínkové věty. Tvrdí obecně, že je-li realizována jistá množina podmínek C, je také realizována jiná specifikovaná množina podmínek E. Standardním tvarem symbolického vyjádření věty tvaru zákona je tedy obecná podmínková věta. Protože však každé podmínkové tvrzení může být transformováno v tvrzení nepodmínkové, nebudeme považovat podmínkovou formu za podstatnou pro věty tvaru zákona, zatím co obecný charakter je naprosto nutný. Požadavek obecného tvaru však není postačující k tomu, aby byly charakterizovány věty tvaru zákona. Předpokládejme například, že určitý koš b obsahuje v určitém čase í nějaký počet červených jablek a nic jiného.21 Pak je tvrzení (Sj) Každé jablko v koši b v čase t je červené pravdivé a má obecný tvar. To ještě větu nekvalifikuje jako zákon. Odmítli bychom například vysvětlit subsumpcí pod tuto větu fakt, že určité, náhodně z koše vybrané jablko je červené. Co odlišuje Sx od věty tvaru zákona? Nabízejí se zde dva ohledy, které budou al Obtíž ilustrovaná tímto příkladem byla stručně uvedena Langfordem [Review], který o ní hovoří jako o problému rozeznávání mezi obecnými větami o faktech a obecnými kausálními větami. Další diskusi a ilustraci tohoto hlediska nalezneme také u Chisholma [Conditional], zvláště na str. 301 a násl. — Systematická analýza problému byla podána Goodma-nem v [Counterfactuals], zvláště v III. části. Důležité poznatky o některých problémech z této části našeho článku obsahuje podrobné zkoumání kontrafaktuálních podmíněných vět a jejich vztahu k přírodním zákonům v VIII. kapitole Lewisova díla [Analysis], ačkoli Lewis se přímo nezabývá specifickým předmětem naší diskuse. [214] [215] postupně prozkoumány: konečná oblast a odvolání na specifiko* vany objekt. Především věta SL vskutku vyslovuje tvrzení pouze o konečném počtu přeclmětů a to se zdá být neslučitelné s požadavkem obecnosti, jenž bývá obvykle spojován s pojmem zákona.22 Avšak nejsou Keplerovy zákony považovány za věty tvaru zákona, přestože se vztahují pouze na konečnou množinu planet? A nemohli bychom právě chtít považovat za větu tvaru zákona takovou větu, jako je následující? (S2) Všech šestnáct ledových krychlí na mrazícím pultu této ledničky má teplotu nižší než 10° C. Toto hledisko by mohlo být zcela přijatelné. Existuje však podstatný rozdíl mezi Sx na jedné straně a Keplerovými zákony stejně jako S2 na straně druhé: ačkoli se posledně jmenované věty vztahují na konečný obor, je známo, že jsou to důsledky obecnějších zákonů, jejichž obor není omezen, což nelze říci o Sr Použijeme-li Reichenbachem23 nedávno navržený postup, budeme rozlišovat mezi fundamentálními a odvozenými zákony. Tvrzení bude nazýváno odvozeným zákonem, je-li to tvrzení obecného charakteru a vyplývá-li z určitých fundamentálních zákonů. Pojem fundamentálního zákona vyžaduje dalšího objasnění. Můžeme zatím říci, že fundamentální zákony a podobně i fundamentální věty tvaru zákona by měly vyhovovat určité podmínce o neomezenosti oboru. Bylo by však přehnané upírat statut fundamentálních vět tvaru zákona všem tvrzením, která vskutku něco tvrdí pouze 0 konečné třídě předmětů, neboť by to vyloučilo také věty jako „Všechna vejce stěhovavých drozdů jsou zelenomodrá", neboť třída všech vajec stěhovavých drozdů — v minulosti, přítomnosti 1 budoucnosti — je pravděpodobně konečná. Avšak je zde zase podstatný rozdíl mezi touto větou a dejme tomu větou Aby byla zjištěna konečnost třídy vajec stěhovavých drozdů, je třeba empirického poznání, zatímco na druhé straně, je-li věta S1 kon- 22 Hledisko, že zákony by měly být konstruovány tak, aby nebyly omezeny na koneěnou oblast, bylo vyjádřeno mezi jinými Popperer ([Forschung] odd. 13) a Reichenbachem ([Logic], str. 369). 23 [Logic], str. 361. Naše terminologie, stejně jako dále přijaté definice dvou typů zákona, se však nekryjí s Reichenbachovými. strnována tak, že intuitivně není větou tvaru zákona, jsou termíny „koš 6" a „jablko" pojímány jako termíny implikující konečnost třídy jablek v koši v čase t. Tedy, abychom tak řekli, ze samotného výzkumu termínů obsažených ve větě Sx — bez faktuální informace — vyplývá, že S1 má konečný obor. Fundamentální zákony potom budou muset být konstruovány tak, aby splňovaly podmínku, kterou jsme nazvali podmínkou neomezeného oboru. Avšak naše formulace této podmínky, jež hovoří o tom, co plyne z „významu" určitých výrazů, je příliš vágní a bude muset být v dalším revidována. Poznamenejme mimochodem, že uvedená výhrada by vyloučila z třídy vět tvaru zákona také takové nežádoucí kandidáty jako „všechny uranovité objekty jsou kulovité", kde „urano-vitý" znamená vlastnost být planetou Uran: skutečně, ačkoli má tato věta obecný tvar, nesplňuje podmínku neomezenosti oboru. V našem hledání obecné charakteristiky vět tvaru zákona se nyní obrátíme k druhému klíčovému momentu, jehož ilustraci nám poskytla věta Sv Kromě toho, že porušuje podmínku neomezeného oboru, má věta Sj tu zvláštnost, že činí odvolání na jednotlivý předmět — koš b. A to, jak se zdá, příliš porušuje obecný charakter zákona.24 Omezení, na něž se zde poukazuje, by však mohlo být zase aplikováno pouze na fundamentální věty tvaru zákona, neboť pravdivé obecné tvrzení o volném pádu těles na Měsíci by bylo přece jen zákonem — i když odvozeným — ačkoli se odvolává na jednotlivý předmět. Zdá se tedy přiměřeným stanovit, že fundamentální věta tvaru zákona musí mít obecný tvar a nesmí obsahovat žádné podstatné — tj. neeliminovatelné — výskyty označení jednotlivých objektů. Avšak to nepostačuje. Skutečně, právě v tomto bodě, se naskýtá zvláště vážná obtíž. Uvažujme větu (S3) Cokoli, co je bud jablko v koši b v čase ř nebo vzorek kysličníku železitého je červené. 24 Myšlenka, že zákon se nemá vztahovat k nějakému jednotlivému předmětu, nalezla ve fyzice svůj výraz v zásadě, že obecné zákony fyziky by neměly obsahovat žádné odvolání k specifickým časoprostorovým bodům a že časoprostorové souřadnice by se v nich měly vyskytovat pouze ve tvaru rozdílů nebo diferenciálů. [216] [217] Užijeme-li speciálního výrazu, řekněme „x je ferple"* jako synonyma za výraz „x je buď jablko v 6 v čase ř nebo vzorek kysličníku železitého", může být obsah S3 vyjádřen ve tvaru (S4) Cokoli, co je ferple, je červené. Takto získané tvrzení má obecný tvar a neobsahuje žádné označení jednotlivého předmětu a splňuje také podmínku neomezeného oboru. Přesto však určitě nemůžeme říci, že by zařazení