Druhé vzal sem úmysl ze čtenie dnešnieho o závisti, ješto j’ dci hrdosti, pomluviti, ješto jiné
tupí, jiné zle súdí, dobré ve zlé obracije, snábdí člověka upřiemého lákajíc a u výborných klade
poškvrnu, sprostnost svatú chtiec potlačiti, aby hrdost prospěch jměla. Ó, co j’ toho! Ba jeden li
mi řekl kromě očí: I kto j’ tomuto poručil psáti svaté Písmo? Však místr nenie! I já to znám, ež
mistr nejsem, ale mistróv sem sě v tom nepokrýval, ješto vidie, ež protiv Boha milování u vieře
pravéj a v jednotě křesťanskéj nenie zákon. Věděl mistr Vojtěch, ež já píši, arcibiskupovi sem
ukazoval, korrektor věděl od dávna, mistr František, zvláští jeden papežových; chválili to, ješto
píši, ižádný mi z nich nebránil. A ať řku až nemúdře, jako bych sě nejsa hoden chtěl vrovnati
velikému, zdali j’ mistr byl svatý Bernart? Ó, by mnozí znamenali, co sě praví, a netbali, kto to
praví! Ano i po mrzutém žlebu často teče čistá voda. Ale nechaje toho slyšte, kakť Rikhardus
připodobnává závist k tomu nedvědu, ješto j’ Daniel viděl v svém nočniem vidění, ješto j’ jměl trój
řad zubóv v svých ustech, a řečeno jemu: Vstaň, jez maso mnohé! A die ten mistr: Vidíme to, že jest
nedvěd mrzuté a jako potvořené zvieře a přěbývá v tajných lesiech jako v skrytě, a zlostné jest
zvieře. V tom závist podobna j’ k němu. Neb svú sě stydiec mrzutostí, ráda chce býti útajna, ale že
j’ zlostná jako nedvěd, nenávidí ščestie jiných. A jistě velmi potvořená věc jest do závisti, ež
nehledá, by kterú šlechetností svú jměl chválu ten, ktož má ji v srdci; ale jiné hyzdě, jiné
zpravuje, jiným jich cti utrhaje, chce v tom čest jmieti a svú pochvalu, když by jiným utrhl jich
chvály a cti. Jest také nepokojné zvieře nedvěd: bude liť u slúpa přivázán, téžměř vzdy chodí okolo
slúpa, aneb i sěm i tam hlavú mece. Takéž i závist jedné chvilky nedá srdci, v čemž jest,
odpočinúti.