Pan S. - petapadesatilety, zenaty, leta bez práce, slušně zaopatřený, trpící nadváhou (cca 110 kg) - prodělal v polovině roku 1991 v jed nom velkém kardiologičkám centru v Německu transplantaci srdce Tiž léta byl u pana S. znám zvýšený krevní tlak, porucha metabolismu tuku a návyk na nikotin (30-40 cigaret denně). Počátkem roku 1990 pan S. utrpěl infarkt a o několik týdnů později byl operativně léčen bypassy vén (překlenovací oběh srdečních arterií). Přesto v pozdním létě téhož roku utrpěl druhý infarkt. Od druhého infarktu až do transplantace srdce se pan S. téměř nepřetržitě zdržoval na klinice, kde čekal na své „nové srdce". Transplantace proběhla zcela bez komplikací a pacient byl krátce po ní „zdráv" propuštěn domů. Od té doby se pan S. znovu a znovu vracel na kliniku vozem rychlé lékařské pomoci. Pokaždé, jak to pacient popisoval, ho trápily úporné bolesti v oblasti hrudního koše, ale také v oblasti ramen, kyčlí a celého břicha. Tyto potíže líčil velice dramaticky. Přes rozsáhlé a pečlivé vyšetření (i pomocí přístrojů) nebylo možno najít žádné somatické koreláty k potížím pana S. Všechny dosud zjištěné nálezy poukazovaly na „zcela4* zdravé tělo a „výtečně fungující" transplantované srdce. Pan S. je většinou pár hodin po přijetí na kliniku bez Potíží. Několik dní po propuštění se však potíže objeví znovu. Kolotoč začíná znovu. nich ontologický a dstatou bytí, charakterem a strukt„roi) smyslem a úlohou w , dstaty „ezive a žive prírody jakož i g0. pokouší odpovědět na' ° ve které se narodil, i osobní názory a charakterové rysy. Jeho psyci analytická teorie a terminologie vyrostly na půdě dominantní h ně- a kulturně-historických myšlenek druhé poloviny 19 * J °h dutfw Duchem doby podmíněné slabiny a jednostrannosti < například ve Freudově zálibě v mechanistických a niateriV^Jí modelech vysvětlování lidské psýché. V těchto modelech operu tlC^'ch ty energií a součty vzruchů, s konstantami zachování energie^S ^ vými hodnotami přeměny kvantity v kvalitu a naopak. Dvě zákla f1?1*0* (sexuální a agresivní pudy) mají sloužit tomu, aby byl sparní kotel d >lly držen v pohybu, vytvářejí spolu různorodé poměry směsi (p0dle k-fie a raně dětského pudového osudu) a jsou zodpovědné za po*!^ potíže a nemoci duševní a somatické povahy. P°Z(% Co by pan S. získal, kdyby se ve „svémtt kardiologičkám centru tkal nejen s chirurgy, anesteziology nebo internisty, ale také s psych* analytiky? Ze kterých stránek jeho anamnézy pak mohla vycházet 1° čivá interpretace, které symptomy mohly být zmírněny nebo dokonce překonány? Je možné, že by psychoanalytik u pana S. upozornil a příslušně zareagoval na jeho problematiku závislosti (obezita, užívání nikotinu) popřípadě na jeho vysoký krevní tlak a na zvláštní bolestivé slávy. Závislost lze v psychoanalýze vykládat z hlediska psychologie já a z pudově psychologického hlediska. Podle já-psychologie existuje „insuficientní (nedostatečná) psychologická štruktúra*4 (Kohut). Prostřednictvím drogy jsou pak takříkajíc vyplňována a kompenzována „prázdná místa" v já. Pudově psychologicky jde u závislosti údajně o poruchu sexuálního předstupně orality. Místo sexuální slasti... je hledán _ jistý druh primitivního narcístického požitku... Droga zde hraje roli částečného objektu. Je pro závislého milovanou částí matky nebo otce, po které touží s infantilní žádostivostí a kterou si přivlastňuje^ Závislý tedy regreduje ~ na pozdní orálně sadistický stupeň...* Podle psychoanalytičke teorie má být člověk bytostí, která je utvářena a žije podle svých pudů - na prvním místě podle pudu sexuálního a agresivního. Vedle „já" má tato bytost mít také „nadjá" a .ono • V „ono" sídlí sexuální a agresivní pudy, které neustále dychtí po uspo* jení. Proti nim stojí představy norem a hodnot a také svědomí člove > Loch, W. (1983): Die Krankheitslehre der Psvchoanatvse. S. 271. Stuttgart 1983. shrnuty v duševní instanci „nadjá". ,JáM přísluší ona nevděč- ^ il člověíta trpícího závislostí (jako je pan S.) je pud agresivity proka-i r ve formě „orální sadistických" tendencí, sexuální pud je patrný z r íentárním orgasmu". S každou cigaretou, s každou bramborou na 1 1 |l^ujeB část svých rodičů (kanibalismus). Může vsak být tento naVíCx sadistický, alimentárnímu orgasmu holdující kanibal skutečně • kí s panem S. (nebo s kterýmkoli jiným člověkem)? ídentK |onto|0gie vlastní psychoanalytičke teorii očividně nestačí na to, S dostatečně vysvětlila jeho život a jeho onemocnění. Kon-aby P c|loanaiytická praxe, tedy vážné a pravidelné rozhovory mezi fcrém psy^ ^ pauem S. by sice mohly přinést případné zmírnění někte-te^hPsvinptomů, toto zmírnění by však bylo spíše výsledkem zdařilého rázání vztahu než výrazem výstižné ontológie. Jak tedy musí vypadat ontologická a antropologická báze, která přiměřeně zohlední specifické lidské zvláštnosti, onu conditio humana? Pan S. iako „osvícená bytosť1 Podle filozofa Karla Lowitha není člověk ani anatomicky preparovatelná kostra ani fyziologicky fungující organismus ani to, co na něm zkoumají různé psychologie. Na rozdíl od těchto antropologií je filozofická antropologie pokusem chápat človeka jako takového a jako celek...* Lowithova antropologie staví do centra ducha, osvícenost lidského vědomí. Dar ducha, „být osvícen" (Heidegger) představuje rozhodující skok od zvířecí říše k člověku, i když animální původ nebo nase tělesnost nejsou od ducha oddělitelné. Právě duch je kotvištěm pro porozuměni člověku a platformou pro jeho definici, r^t^ (1957): Zur Frage eiuer philosophischeii ^m^^^^^^' Íe^-S. 392. Stuttgart 1981. dmi nokouSet se pochopit lidskost člověka ze stran*. by byl° POkOUŠet 86 ký tí , nHakého metafyzické! 10w ^chápányjako oddělené od tela. TľiTpSr? neiií pro sebe" nebo osvobozen jako u vědomě a rozumně $S not&io dospelého člověka. Vědomí představuje propast, která rozlije ľ odděluje člověka od zvířete. Vědomí je vsak více nez pouhé vědomosti o něčem. Má stejný význam jako jasne videm a bdělost. Toto vidící, bdělé vědomí je rozhodujícím aktem odlišení se od ostatních." Pokud by reflexivita, vztah k sobě (a ke světu) a duchovnost byly prohlášeny za základní a specifické lidské vlastnosti, pak by bylo oprávněné zohlednit tyto ontologické konstanty také při genezi, diagnostice a léčbě lidských nemocí. Jazykové, duchovní a citové vlohy pacienta, jeho kulturní a světové názory apostoje, vycházející vždy z jeho vlastní duchovnosti, se pak mohou stát diagnostickou a léčebnou pákou medicíny, psychologie a psychosomatiky. Pak by bylo možno se pana S. ptát - pokud bychom např. chtěli správně pochopit a zařadit jeho obezitu - na jeho normy a hodnoty, na jeho etiku a životní styl, na jeho politickou a sociální orientaci. Respektuje a realizuje pan S. při zacházení se sebou a se světem rozum a ducha? Nehraje u něho nemoc také roli indikátoru „krize ducha"? towith, K, (1928)' Das I Au-"-~~~~-——___—— " Umti S"1-tleart n°lll! dCS M"menscl>e»-1»: Sämtliche Schf "»i-Í 33<39SluÍ,g^t,í™^ei»en.liiloSoplllschen Antropologie .In: SämtHcheSM Pan S. jako osoba Vedle možnosti rozvíjet ducha a podílet se na duchovním c^fX, , na .objektu* člověk ještě další ontologické znaky. „O^SS a léčení každé medicíny a psychologie, každé psychosomatiky j^JS oSoba! Medicína, psychologie a psychosomatika nemohou jinak iS počítat jako se svou klientelou se subjekty - neho se se svými pacienty minou. Každý člověk je vždy ten druhý (Sartre), který jako subjekt mě, jenž se cítím středem svého sveta, činí objektem, staví mě na periferii a sebe sama do středu svého vlastního svéta. Každý člověk je vždy také osobou (Scheler), která rozpoznává (rovněž duchovní akt) a realizuje hodnoty přitom se - jako výraz rozpoznání a realizace hodnot - vyvíjejí city. Afekty jako náhrada citů poukazují na nedostatek hodnotových vztahů. Tato zjištění jsou pro medicínu a psychologii naprosto relevantní. U mnoha pacientů je možné již dlouho před vypuknutím nemoci diagnostikovat nedostatek citů nebo převahu afektů. V etiopatogenezi lidských nemocí skoro nikdy nechybí závist, lakota, vztek, žárlivost, smutek nebo podvědomá nenávist. Kromě toho se často ukazuje nedostatek v oblasti subjektu nebo osoby. Většina pacientů cítí, že je život, nemoc (a také medicína) ěiní objektem a omezuje je v jejich roli autonomního tvořivého subjektu. - Tyto faktory vykazuje i biografie pana S. Přibližně ve věku čtyřiceti let - poté co byl hvězdou v šoubyznysu - byl konfrontován se svou „bezvýznamností" a s ní spojenou nezaměstnaností. Pan S. neuměl dát svému životu nový smysl nebo nové nosné hodnoty. Převážil pocit prázdnoty a rezignace. Růst a vývoj jeho osoby od té doby stagnoval. Jednoduché ontologické zjištěni „pan S. je osoba" - pokud je ve všech jeho důsledcích bereme vážně - určuje rozhodujícím způsobem výběr diagnostických a léčebných metod medicíny, psychologie a psychosomatiky. Cožpak je možné počítat, vážit a měřit osobitost člověka, může lékař a psycholog diagnostikovat míry a kontury subjektu? Jak dalece musí být vyvinuta vlastní osoba, aby člověk dokázal rozpoznat jiné osoby v jejích osobitém bytí? Skutečné mohou být léčeny somatozy, neurózy a psychózy tím, že pacient rozvine vlastní osobu? Jak c ovek rozvine svou osobu, jak rozšíří své pocity, jak rozpozná hodnoty'Jakou ro v tomto procesu zaujímá lékař, jakým přístupem dosáhne on - resptki ve pacient - co nejiepších výsledků? Pan S. v roli bližního Podle existenčiální filozofie žije človek „navenek4*, vždy k " je vržen do svého světa, aniž by se mohl neho chtěl stáhľ do svého „nitra", své „psýché" neho na jiné ostrovy. Zdravý či0v*?ut zPět sí být nejdříve veden nebo sváděn k otevřenosti vůči světu, je vfi- 1J' otevřený od pivního okanižiku své existence. Jeho bytí se kryje s n ^ lým vnímáním světa a vztahováním se k němu. Popisovat člověka^ h logického pohledu více nez pochybne. Nepodstatnější a nejradostnější „předmět", který člověk ve své otevřenosti vůči světu potkává, je bližní. Také k němu má jednotlivec vždy nějaký vztah, bytí je vždy zároveň spolu-bytí. Karl Lówith zdůrazňoval tento aspekt naší existence do té míry, že v roce 1928 nazval svůj habilitační spis Das Individuum in der Rotle des Mitmenschen (Indivíduum v roli bližního). Roli bližního se můžeme jen těžko vyhnout nebo ji popřít, neboť za každý z našich lidských výkonů, řeč, myšlení, city, „účast na duchu", ano, dokonce i za prostou organickou existenci vděčíme skutečnosti,;že existují bližní, do jejichž kontextu se rodíme a s jejichž vzory jsme propleteni. : \ ..." Podle toho pak působí obrnění a uzavření se, označované Sartrem za „pra-hřích" člověka, jako patogenní agens par excellence. Toto uzavření se však nesmí být zaměňováno s ústupem coby uměním sebezáchovy nebo formou proměny a metamorfózy. Když lidé v důsledku své biografie nebo kvůli momentální životní situaci drasticky omezí svou otevřenost vůči světu, hrozí jim nebezpečí vážného onemocnění. Oloupí se ...o vlastní způsob života [který] ... vytváří životní souvislost individua s ostatními../ Vzdávají se dynamické otevřenosti vůči světu a přibližují se - často je to znatelné již na držení těla - obtňnějMmu a těžkopádnějšímu stavu hmoty. Nemoc, zejména somatická nemoc, může být tudíž popsána jako ' Ä?! SSrtT9afVÍ<ÍUUm in der ™Ie Mitmenschen. In: Sämŕ/Ä ScMř 28 CO JE TO PSYCHOSOMATIKA? Bpříli§ mnoho" hmoty a „příliš málo" ducha a dialogického i, vání života. '"Uckeho uskutečňo- Také historie nemoci pana S. vykazuje patogen^ti^ f , nosti. Pacient v posledních hitech zcela pohřbil nľdľiľy íaktor uzavře-milovat a bude milován. Již dlouho žije v emocionálním ^ t0' ze bude Cšterivé a svárlivé" manželky. Cím sám ph%S^!i °d své ielství, to neví. Každopádně ho vůbec n,Lí^m^^°m^ g a týdny během svých pobytů na klini^n^ľl^ľ ľľľ v nemocnici vnášejí do nudy jeho všedního dne ulehčení a změnu Pan S. jako „subjekt v kriii" Viktor von Weizsäcker jednou označil nemocného za .subjekt v krizi". Použijeme-li již uvedené ontologické znaky a tento Weizsäckers popis na pana S., lze u něho rozlišit různé druhy „krizí". Člověk byl označen jako potenciálně rozumem nadaná, duchem .obdařená" bytost. Má volbu rozum respektovat a chovat se podle něj -tedy „žít rozumně" - nebo ho ignorovat. Nemoci pana S., zejména „rizikové faktory", které se u něho objevily (nadváha, vysoký krevní tlak, poruchy metabolismu tuků, užívání nikotinu), by mohly být interpretovány jako roky trvající život proti zákonům biologie a rozumu {rozumová krize). U člověka bylo dále určeno bytí osoby, schopnost dialogu. Je bližní, který si má vůči sobě vytvořit postoj péče a vůči ostatním postoj starostlivosti. Onemocnění pana S. vyrostlo na půdě stažení se a osamění, je možno chápat ho jako vztahovou krizi. Člověk rozvrhuje sám sebe, uskutečňuje svou svobodu ve své budoucnosti. V transcendování, v činu se člověk stává člověkem. Stagnace, regrese a přehnaný vztah k minulosti, jaké dominují u pana S. od jeho nedobrovolného ukončení výkonu povolání, vedou ke krizím vlastni hodnoty a ty popřípadě k „tělesnému" nebo „duševnímu" onemocnení. Člověk je stavěn před úkol rozpoznávat hodnoty a uznávat a realizovat je podle jejich důležitosti. Tím, že uznává hodnoty, PrlsPlv^n\z";dn^ žení smyslu ve světě. Nemoc sama o sobě představuje na nesmyslné a často vyrůstá - jako u pana S. - z nějaké absurdn z votní situace. Vyléčení tudíž znamená i odhalení smyslu onemocnení a „srny tu krize smysl" života, na jejímž základě doty(. choroba vznikla. , znamená být konfrontován s jedn "á ChB pacientem po «e ^ A vyléčení znamená - při ^ neb?P^^ogie" - vnímáni a mozne překonán, pTáv, neru t « těchto krizí. jN -. . . V -. - ■ 'ViVU v,/i. i& ;£3«£vJď? /í I. •. ?