uvízlé věty
František Štorm: Grafická úprava
literárního časopisu  4
z-kraje
Ostrovy, mořeplavci a trosečníci
Za festivalem Ostrovy bez hranic  5
koktejl
Krchovský naposled?  5
Petr Odehnal: Výstava nejakého Kovandy  6
Sonny Halas – umělec, plachtař i koloběžkář…  6
Zlínský festival Literární květen končí,
přichází Literra  7
přes rameno
Sborník 68/89  7
osobnost
Věřím, že náš kníratý synek nezůstane jedináčkem
Rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Rudišem  8
šlosarka
Dušan Šlosar: Point — pointa  13
k věci
Kateřina Tošková: A v prachy se obrátíš!
Několik povzdechů nad „technickým
stavem“ současné literatury  14
na návštěvě
Aleš Palán: Od plínek až do hrobu
neboli družstvo nakladatelů
Na návštěvě v nakladatelství Periplum  18
vlajková loď
Andrzej Stasiuk: Dukla  20
beletrie
Vít Slíva: Chaire, Maria!  22
Petra Soukupová: Na krátko
úryvek z připravované prózy  29
ghost
Albert Camus  27
rozhovor
Literatura není poslání
S Petrou Soukupovou o psaní, dětské optice
a práci pro televizi Nova  33
obsah
29
44
79
Mladou prozaičku a scenáristku Petru
Soukupovou, na podzim ověnčenou
Cenou Jiřího Ortena, k rozhovoru přizval
Jaroslav Formánek. Nechybí také ukázka
z její nové prózy.
Fotografie Josefa Sudka, které
doprovázejí toto číslo, pocházejí z jedné
soukromé sbírky, která obsahuje
většinou privatissima čili práce autorem
nevystavované, a tedy veřejnosti neznámé.
Román Tahle země není pro starý a jeho
filmová verze, Berlíňanka Inka Bachová,
španělská básnířka Ángeles Mora
a současná estonská tvorba.
To vše v oddíle Světová literatura.
1 ■ 2009
host 0901.indd 1 9.1.2009 16:42:29

k románu
Jiří Trávníček: Románový zápisník  36
typomil
Typografie převážně svépomocí  39
na pár vět
Bez oblíbených autorů už bych byl jen ghost
S Ludvíkem Němcem o literárních mystifikacích  40
kalendárium
Libor Vykoupil: Nové květy na štěpu
našeho písemnictví!  43
fotografie
Josef Moucha: Paprsek naděje
K fotografiím Josefa Sudka  44
kritiky a recenze
kritika
Jiří Trávníček: Michal Viewegh, náš problém
  Michal Viewegh: Román pro muže  53
Eliška F. Juříková: Přeskoč, přelez, přelom,
ale nepodlez aneb Starý dobrý realismus —
jenže co s ním?
  Martin Sichinger: Cukrový klaun  55
Jan Štolba: Minium čili suřík
  Vít Janota: Miniová pole  57
recenze
Kryštof Špidla: Povídky!
  Martin Němec: Vana s výhledem  59
Radomil Novák: Na cestě /k dospělosti/
  Jan Malinda: Ilegální vztahy  60
Vladimír Stanzel: Hrabalovské panoptikum
  Ivan Kopecký: Čas návštěv; Čas fízlů  61
Jan Jurek: Literární roadmovie
  Jan Cempírek: Autostop.cz  63
Kateřina Kirkosová: Rozpady a jejich rozpadání
  Martin Vokurka: Rozpady  64
Mojmír Trávníček: Živý prach baroka
  Zdeněk Grmolec: Konfese baroku  65
Michaela Hečková: Zbytečně ztracený život
  Márius Kopcsay: Ztracené roky   67
Jiří Krejčí: Elegantní ježčí román
  Muriel Barberyová: S elegancí ježka  68
Václava Bakešová: Román o mnichovské konferenci
  Georges-Marc Benamou: Mnichovský přízrak  70
Veronika Košnarová: Rozechvělé povídky
  Michel Faber: Fahrenheitova dvojčata  71
Jan Němec: Milan Kundera jako spisovatel
  Květoslav Chvatík: Svět románů Milana Kundery  73
Jan Suk: Romantický řád, nebo agonie?
  Maarten Doorman: Romantický řád   74
periskop
Pavel Ondračka: Western Motel ve Vídni
Western Motel: Edward Hopper a současné umění,
Kunsthalle Vídeň  62
červotoč
David Drozd: Téma vezdejší dejž  nám…  66
zoom
Petr Lukeš: Dokumentární pozastavení
Gyumri, režie Jana Ševčíková, ČR 2008
Ivetka a hora, režie Vít Janeček, ČR 2008  72
telegraficky
Petr Odehnal: Otcové a děti  76
světová literatura
esej
Petra Havelková: O lovcích a obětech
Texaské pouštní drama v podání
Cormaka McCarthyho a bratří Coenů  79
téma
Jana Hrdličková: Ta kniha má dodávat odvahu
Román Šťastná Marie od Inky Bachové  83
Inka Bachová: Šťastná Marie  86
beletrie
Ángeles Mora: Sonet na tvé jméno  90
perepektivy
Märt Väljataga: Čekání na velký estonský román
Estonské literární perspektivy  99
čtenářský deník
Marek Sečkař: Islamisté a vůně rzi  105
hostinec
Holomráz táhne krajem, zadrž dech,
zůstaň ztajen  106
pití k číslu
Bogdan Trojak: Rajského Morávka  112
Autorem kreseb v čísle je Tomáš Kopřiva
obsah
host 0901.indd 2 9.1.2009 16:42:29
měsíčník pro literaturu a čtenáře
ročník XXV, číslo 1 | 2009
vyšlo v Brně 15. ledna 2009
Radlas 5, 602 00 Brno
tel.: 545 214 468 | 539 085 009
tel./fax: 545 212 747
redakce@hostbrno.cz
www.hostbrno.cz
miroslav balaštík | šéfredaktor
martin Stöhr | zástupce šéfredaktora
marek Sečkař | světová literatura
Jan němec | recenze, kritika
olga trávníčková | jazyková redakce
Petr m. dorazil | sazba, technický redaktor
ivana motrincová | tajemnice redakce
redakční rada | Petr bilík, Pavel hruška, Petr hruška,
vladimír Justl, anna kareninová, tomáš reichel,
aleš Palán, martin Pilař, vladimír Svatoň, Jan štolba,
Jiří trávníček
grafická úprava | martin Stöhr
Foto na obálce | Petr Jedinák
tisk | reprocentrum blansko
vydává Spolek přátel vydávání časopisu hoSt
(iČo: 48 51 48 53) & host — vydavatelství, s. r. o.,
s laskavou finanční podporou ministerstva kultury Čr ,
Statutárního města brna a nadace Český literární fond
Člen sítě kulturních časopisů eurozine
(www.eurozine.com)
registrováno ministerstvem kultury Čr pod číslem
mk Čr e 6632 iSSn 1211–9938
vychází 10 čísel za rok (kromě července a srpna)
roční předplatné 690 kč (půlroční 345 kč)
distribuuje kosmas, s. r. o., Lublaňská 34,
120 00 Praha, tel.: 222 510 749, www.kosmas.cz
Předplatné na adrese redakce
Zasílání předplatného zajišťuje firma
5P agency, s. r. o., masarykova 18,
664 42 modřice, tel.: 545 425 241
cena 89 kč, předplatné 69 kč
Nevyžádané texty nevracíme
ani nelektorujeme. Doporučujeme
zasílat je klasickou poštou
s uvedením zpáteční adresy.
Že se Host změnil, poznal pravidelný čtenář jistě na první pohled. Například je
o něco menší a užší. Na druhé straně snad také intimnější, přehlednější a pestřejší.
Důvodem je především fakt, že od roku 1999, kdy se radikálně změnil formát,
pojetí i vnitřní struktura časopisu, prošel Host během deseti let už jen drobnými
obměnami. A přestože jsme se už v loňském roce pokusili oživit obálku
kolážemi Miroslava Huptycha, cítili jsme (a řada čtenářů nám v tom smyslu
i psala), že„lesklý euroformát“ už neodpovídá charakteru dnešního literárního
či kulturního periodika.
Méně potěšující změnou je drobné navýšení ceny, která zůstávala stejná od
roku 2002. Bohužel stoupající náklady i zvýšená sazba DPH dolehly také na
nekomerční literární časopisy, a my jsme byli nuceni se tomu přizpůsobit. Vezmeme-li
však v úvahu, že jen na počet normostran je každé číslo Hosta srovnatelné
s více než dvousetstránkovou knihou, je cena 89 korun (pro předplatitele
jen 69 korun) stále příjemně nízká.
Několik změn se však týká i náplně časopisu. Hned na začátku objeví čtenáři
novou rubriku Z-kraje a dále dvoustránkový oddíl drobných zpráv, názorů či
glos, týkajících se většinou literárního dění mimo hlavní centra. Po úvodním
rozhovoru následuje další nová rubrika K věci, která bude přinášet úvahy nad
aktuálními literárními problémy nebo tématy, která souvisejí s náplní toho kterého
čísla časopisu. V lednovém Hostu tak najdete zamyšlení Kateřiny Toškové
nad propagačními strategiemi nakladatelství a literárních institucí, jež volně
navazuje na rozhovor s Jaroslavem Rudišem. Také ve Světové literatuře naleznete
novou rubriku — Čtenářský deník, která bude přinášet informace a glosy
k zahraničním knihám, jež u nás dosud nevyšly.
Nejvíce diskutovaná změna se však bude zřejmě týkat kritické a recenzní části
časopisu. V záhlaví jednotlivých textů se totiž objeví malá písmena„h“, jejichž
počet (od jednoho do pěti) bude symbolicky vyjadřovat recenzentův hodnotící
postoj k dané knize. Domníváme se, že recenzování knih je v jistém smyslu
diskuse se čtenářem, při níž nejde jen o popis a rozbor toho, co a jak v knize je,
ale také o to, co si o tom kterém titulu recenzent myslí a zda se mu kniha líbí či
nikoliv. Čtenář tak bude mít lepší možnost konfrontovat svůj názor s hodnocením
recenzenta a reagovat na to, jak svůj soud dokázal zdůvodnit. Právě v tom
by měl být zřejmý rozdíl oproti novinovým procentům, teploměrům či hvězdičkám
— nikoliv pouze hodnotit, ale svůj postoj fundovaně vysvětlit. Jde však
svým způsobem o experiment a po čase uvidíme, zda se tento přístup osvědčil.
Nutno dodat, že se tato změna netýká rozsáhlejších kritických textů.
Věříme, že grafické a obsahové změny, jimiž otevíráme nový ročník, učiní Hosta
ještě přívětivějším a aktuálnějším časopisem, než jakým byl dosud.
Miroslav Balaštík
editorial
host 0901.indd 3 9.1.2009 16:42:31
4
uvízlé věty
Když jsem dostal milou nabídku
napsat pár řádek do Hosta, hned
mi bylo jasné, na jaké téma to asi
bude; kdyby Host vyráběl třeba
pneumatiky, bylo by to jistě o gumě.
Jenomže jak se vyhnout kritickým
slovům na adresu nedávné grafické
podoby tohoto časopisu? Tak, že se
budu snažit psát obecně a nebudu
nikoho jmenovat.
■ Grafická úroveň periodik neříká nic
o úrovni obsahu, i když by to mělo být
jaksi v souladu. Nejnákladněji upravené
a  nejlépe vytištěné jsou dnes
jedině žvásty celebrit. Někdo by se
mohl ptát — kde je jednota obsahu
a formy? A já říkám — jaký pán, takový
krám! S těmito slovy jsem také
ukončil svou typografickou anabázi
s jistým nejmenovaným celostátním
deníkem, pak s jistým sto dvacet let
starým českým typografickým časopisem,
s  jedním určitým hudebním
měsíčníkem i s jedním radikálně pražským
kultovním samizdatem. Všem
nejmenovaným vděčím za mnohé
zkušenosti, hlavně lidsky komunikační,
protože ty grafické jsou v podstatě
předem dané požadavkem redakce
a individuem grafika. Ve všech
případech bez výjimky platilo, že čím
vzdělanější šéf, tím hloupější názor na
grafiku. Intelektuál je škůdcem grafického
designu, protože se stále snaží
něco napravovat, hlavně takzvané
nepravosti. Nepsanou povinností
vzdělance je kultivovat a  okrašlovat
to stádo sviní, jež se nazývá lidstvo,
do kterého je třeba logicky započítat
také polovzdělané grafické
úpravce. Méně vyvinutý živočich má
ale kupodivu lepší orientační schopnosti
než leckterý ušlechtilý druh
(viz Brehm), dovede lépe sledovat
kořist, nenechá se okrást číšníkem či
trefí sám autem do města a zpět, což
nemůžu říct o všech intelektuálech,
které jsem poznal. Podčeleď designér
(máme-li setrvat u zoologické metafory)
ví, kde asi blb bude hledat obsah
čísla, kde paginaci, zná také přibližnou
dráhu pohybů očí průměrného
čtenáře po stránce a ví, že se písmo
nedává přes obrázek, poněvadž tím
trpí text i fotka. Zvláštně vyvinutým
druhem vzdělance jest pak literát, jemuž
jemný ozdobnický cit nedovolí
ponechat krutou bílou plochu pod
soucitbudící moderní básničkou; tam
patří v  tlumeném tónu nějaká jarní
krajinka nebo aspoň šedý valér. Fejetonu
sluší pádná ilustrace, jež by šla
„na dřeň“ tématu, a nejlíp kreslí sousedčina
vnučka, to ví každý — bude
mít v každém čísle několik kresbiček
k potěšení čtenářů.
Ale vážně: grafická úprava literárního
časopisu budiž především variabilní,
s  otevřenou možností vybočovat
z žánru. Pražská Revolver Revue, jakkoli
ji nepokládám ve všem za ideální
příklad, dávno přerostla vžité kategorie.
Vnímám ji jako barevný výtvarný
časopis s kritickou přílohou;
podobné ambice má i brněnský Box,
ten byl na začátku devadesátých let
možná první svého druhu. Myslím si,
že dnes může zaujmout jen časopis,
který se předem, na základě nějaké
dávno přežité „tradice“, nevymezuje
jako „literární“, nýbrž slouží publiku
coby terminál současné kultury, dbá
i na výtvarné umění, film a hudbu,
protože lidé většinou nic nečtou.
Literáti samotní hledají povyražení
v jiných oborech, viz jeden znamenitý
současný básník, do kterého
byste to neřekli, napjatě sledující
závody formule 1. Jsem rád, že pomalu
ustává exhumování hvězd domácího
undergroundu šedesátých
let, že se uvádějí noví autoři, kteří
mají co říct. Nechť převládá pestrost
a  nezaujatost! O  takovém — čistě
hypotetickém — časopise se každému
grafikovi sní, chcete-li to vědět.
Už se vidí, jak by narýsoval zrcadlo
sazby, vybral nejvýše dva druhy
písem, jak by vyřešil ovládací prvky
webové stránky, zvolil vhodný papír.
Co se týče tiskového materiálu, mám
ze všeho nejraději sladce konzervativní
Placákův Babylon a levicový týdeník
A2, protože novinový papír se
dobře hodí na balení keramiky a zatápění
v kamnech. Literát zvyklý na
ústřední topení nemůže vědět, jak
svízelné je podpalování křídovým
papírem.
Hostem se zatápět nedá, a není to vinou
papíru. Chodí mi až do domu,
v pátek jej vezu na chalupu, tam ekologicky
odstraním igelit, zatopím novinami,
uvařím čaj a jdu číst. My typografové
máme takovou chorobu
z povolání, která se projevuje prohlížením
písmenek a reptáním, kdykoli
je špatně mezera, což nám prakticky
znemožňuje vnímání obsahu textu.
U Hosta se mi to nestává, protože je
pokaždé naplněn silným obsahem.
A o ten jde především.
František Štorm
Grafická úprava literárního časopisu
Autor (nar. 1966) je písmař,
typograf, grafik a hudebník.
Na sklonku roku vydal knihu
Eseje o typografii.
Foto:archiv
host 0901.indd 4 9.1.2009 16:42:31
5
z-kraje koktejl
Krchovský naposled?
Populární básník J. H. Krchovský je nejenom
literátem a nadaným výtvarníkem,
ale i hudebníkem, zpěvákem a skladatelem,
byť dlouho utajeným. Jeho muzikantské
kořeny sahají až ke konci sedmdesátých
let, kdy působil jako saxofonista
a příležitostný skladatel v pražské těžce
undergroundové skupině O. P. N. (Ora
Pro Nobis), která již tehdy částečně využívala
Krchovského texty. Po roce 1989
se jeho tvorbě dostalo značné popularity
a byla zhudebňována „jako na běžícím
páse“. Právě Krchovského častá nespokojenost
s hudební složkou, které se jeho
veršům dostávalo od jiných skladatelů,
ho přivedla k nápadu, že texty a básně,
které sám napsal, by bylo dobré prezentovat
ve vlastním autorském podání.
Před nedávnem se obklopil hudebníky,
s kterými ho pojilo přátelství z dob
minulých, kdy se společně pohybovali
ve vodách českého hudebního podzemí
(např. ve skupinách Půlnoc, O. P. N.,
Psí vojáci, Dg 307, Echt!) aj. Výsledkem
spolupráce s tímto bandem, pojmenovaným
Krch‑Off, je ­aktuální CD s názvem
Naposled. Obsahuje patnáct Krchovského
písní (je výhradním autorem hudby
i textů a saxofon tentokrát vyměnil za
kytaru), které vznikaly v rozmezí let 1979
až 2007. Na začátku byl jednorázový projekt,
jehož cílem bylo „zakonzervování“
Krchovského písní. Toto hudební společenství
se však ukázalo jako velmi životaschopné,
a proto lze skupinu Krch-Off
Band čas od času vídat i na koncertních
pódiích. Aktuální CD Naposled i archivní
■ Občanské sdružení Detour Productions se v Olomouci snaží udržet tradici
festivalu Poezie bez hranic, kterou tam v letech 2001–2004 založil Martin Reiner.
Kdo tam tehdy byl, pamatuje na skvělou atmosféru těch dnů — večerů,
nocí a leckdy i jiter. V roce 2007 proběhla už bez účasti nakladatelství Petrov
Slova bez hranic, na sklonku loňského roku to byly Ostrovy bez hranic. Jak
poznamenal jeden z hostů, shetlandský básník Robert Alan Jamieson:„Přirozeně,
že ostrovy nemají žádné hranice — jejich hranicí je nekonečné moře.“
Dramaturgie festivalu se tentokrát chytila výroku Johna Donna, že žádný člověk
není ostrov sám pro sebe, ale převrátila ho naruby. V centru zájmu tak
stáli nikoli lidé, ale spíše přímo ostrovy: Japonsko, Madagaskar, Irsko, Hebridy
a Shetlandy, a k tomu pár českých mořeplavců, případně trosečníků (ne
nadarmo se část festivalového programu odehrávala v hospodě Ponorka).
Třeba říci, že festival tím poněkud opustil vody poezie a literatury vůbec: Japonsko
jako země vycházejícího slunce festival zahájilo loutkovým divadlem
Noryiukiho Sawy, Madagaskar se představil zkrátka přednáškou o Madagaskaru
(ale držel ji magašský plavecký olympionik z Pekingu), pouze Hebridy
a Shetlandy vyslali své„poenauty“ Iana Stephena a Roberta Alana Jamiesona.
Právě jejich vystoupení společně s fantasticky improvizujícím pianistou Peterem
Urpethem (Go on, Peter!) tvořilo to nejzajímavější z celého festivalu. Celkově
ovšem, přiznejme, trochu chyběla atmosféra: festival se rozpadal spíše
do jednotlivých, trochu nesourodých večerů, než že by něčím spojoval osamocené
ostrovy. Samozřejmě kromě toho, že se tu několik ostrovanů potkalo
a promíchalo písek z podrážek.
Možná z toho pro další roky plyne jedno poučení: žádný člověk není ostrov sám
pro sebe — ale žádný festival by neměl mít příliš bezbřehou dramaturgii. -jnAnglista
a překladatel Robert Hýsek je hlavním dramaturgem festivalu.
Foto:JanNěmec
Ostrovy, mořeplavci a trosečníci
Za festivalem Ostrovy bez hranic
host 0901.indd 5 9.1.2009 16:42:32
6
nahrávky skupiny O. P. N. Procházka urnovým
hájem vydalo vydavatelství Guerilla
records (www.guerilla.cz). O skupině
samé najdete více informací na stránkách
http://bandzone.cz/krchoff.    -labVýstava
nejakého Kovandy
Na sklonku listopadu byla v Městském
muzeu ve Valašských Kloboukách zahájena
výstava obrazů a soch výtvarně činného
básníka (a nově už i prozaika) Jaroslava
Kovandy (nar. 1941). Hlavním číslem
vernisáže bylo autorské čtení z Kovandova
rozverného, ale i ­nostalgického prozaického
debutu Nejaký Jura Vičík (Příběhy
ze Zlína a okolí), který je psán takzvanou
„spisovnou valaštinou“.
Stejně jako ve svých básních, tak i v obrazech
Jaroslav Kovanda především
vzpomíná. Na dětství strávené v poválečném
Zlíně či na čas strávený u prarodičů
v Archlebově. Na jedné straně je tedy
zlínská realita — baťovské cihlové domky,
tovární budovy, koupaliště Baťák, hřiště
u elektrárny či návštěvy dostihů ve Slušovicích,
na straně druhé slovácká náves
s dominantou kostela a „tetiny“, které dodnes
— věc jinde nevídaná — nosí kroj.
A samozřejmě vinné sklepy, hody a zabijačky.
Několikrát je na obrazech zpřítomněn
i trabantík, který vzácné návštěvy
z Gottwaldova do Archlebova přivážel.
Kovandovy (trochu chagallovské) obrazy
působí zvláštní magickou silou, jsou na
diváka snadno přenosné. Zadíváte se na
drobný detail a obraz vám nabídne celou
vzpomínku, s přesnou náladou, chutí
i vůní. Nelze přehlédnout tu a tam zobrazované
motivy koule, krychle či kužele.
Někde se objevují explicitně, v případě
obrazu Únos Sabinek pak jsou přítomny
jaksi „na půl cesty“, takže figury na obraze
vypadají jako dřevěné kloubové modely.
Přihlašuje se zde zřejmě od kolébky
vnímaná geometrie továrního města a jistě
také Kovandův „umprumácký“ grunt.
Ostatně právě v jeho sochách jsou tyto
pra-formy nejvíce patrné.
Důležitá jsou také ta díla, kterým přiznaně
dominují bohaté metafory; výsostný
básnický prostředek. Zde nás Kovanda
doprovází až na práh surreálných či snových
světů. Zaujme, že tyto práce povětšinou
mají archlebovská, nikoli zlínská
témata. Proč tomu tak je, to si netroufám
odhadovat. Zejména v těchto polohách je
však dobře vidět, jak se Jaroslav Kovanda
mistrně pohybuje mezi obrazy a slovy,
aniž by musel přísně rozlišovat. Výstavu
ve Valašských Kloboukách můžete navštívit
do 31. ledna 2009.    Petr Odehnal
Sonny Halas — umělec,
plachtař i koloběžkář…
V noci z čtyřiadvacátého na pětadvacátý
listopad loňského roku zemřel ve
věku dvaašedesáti let, jednoho měsíce
a jedenácti dnů Miloslav Sonny Halas.
Tišnovský rodák a patriot, brněnský
malíř, kreslíř a sochař, ale také konceptualista
a tvůrce v oblasti land-artu. Od
šedesátých let osobnost spjatá s neakademickým
uměleckým prostředím, a přece
zastoupená na výstavách v Polsku, Německu,
Kanadě, USA a Japonsku. Hospodský
společník sršící vtipem, invenční
inteligencí a znalostmi z nejrozmanitějších
oborů včetně plachtařství. Tak jsem
ho — jakožto ilustrátora svých prvních
knížek — poznal v druhé půli osmdesátých
let „na Kaménce“, „u Kuby“, „na
Masném růžku“ a také v bytě na Bezručově
ulici číslo 17, když ve své samizdatové
edici Horehron chystal k vydání svazeček
mých básní a bratrových fotografií Sora
no kokoro. — Do téhož bytu jsem se pak
vypravil až po dvaceti letech, předloni
na jaře. To už byl Sonny v neutěšeném
zdravotním stavu, z domu nevycházel.
Ale když jsem mu připomněl náš dvacet
let starý, tehdy však neuskutečněný záměr
vydat s jeho ilustracemi mou báseň
Koloběžka a sdělil mu, že se k vydání
nabídlo vydavatelství Weles, odšoural se
a za chvíli byl zpátky se složkou ilustrací:
dvacet let starých! — Loni v červenci Koloběžka
vyšla, jako bibliofilské leporelo.
Část výtisků jsme při víně, vodce a cigaretách
podepsali v Sonnyho kuchyni
hned. S druhou částí v tašce jsem stiskl
tlačítko u štítku se jménem Halas ke konci
října. Nic. Žádné „Otvírám“, žádné zabzučení.
Ani napodruhé, ani napotřetí…
Ticho jakoby z nebe. Do takového ticha
pak na pohřbu zněl hlas violoncella a Josefa
Klíče: „Kýrie!“      Vít Slíva
Život mezi zlínskými baťovskými domky
tvoří častý námět Kovandových obrazů. Kresba Sonnyho Halase
Charismatický malíř a performer
Miroslav Sonny Halas patřil
k nepřehlédnutelným postavám brněnské
umělecké scény. Takto jej na počátku
devadesátých let zachytil Jiří Víšek.
host 0901.indd 6 9.1.2009 16:42:33
7
Zlínský festival Literární
květen končí, přichází Literra
První ročník festivalu Literární květen
uspořádali studenti Fakulty multimediálních
komunikací Univerzity Tomáše Bati
ve Zlíně v roce 2002. Od tohoto roku se
pravidelně vždy na začátku května ve Zlíně
scházeli spisovatelé z Čech, Slovenska
či Polska. Festival se konal pod záštitou
Obce spisovatelů a Českého centra mezinárodního
PEN klubu.
Na Literární květen naváže v letošním
roce literární festival s názvem Literra.
Třídenní setkání spisovatelů se čtenáři
se uskuteční ve dnech 20.–22. dubna.
Na návštěvníky bude opět čekat řada
autorských čtení, besed, koncertů a dalších
akcí, na které byli zvyklí v minulých
letech. Tématem letošního ročníku je
fantasy a sci-fi.
Studenti Fakulty multimediálních komunikací
chtějí celou akci více přiblížit
studentům a mladým lidem nejen ze
Zlína a jeho okolí. Z toho důvodu se původní
název Literární květen změnil na
Literru, což je složenina slov „literatura“
a latinského „terra“, země. Současně se
změnou názvu dochází i ke změně termínu
konání festivalu. „V květnu se ve
Zlíně a jeho okolí koná řada kulturních
a společenských akcí, středoškolákům
začínají svaté týdny, vysokoškolákům
zkouškové období. Proto jsme se rozhodli
pro změnu termínu a s ní i názvu
této tradiční zlínské kulturní události,“
řekla manažerka projektu Veronika
Vágnerová.
S novým názvem festivalu je spojena
i nová internetová stránka www.literra.
utb.cz. Zde zájemci postupně najdou
veškeré informace k literárnímu festivalu
včetně podmínek a pravidel literární soutěže
pro vysokoškolské studenty z České
a Slovenské republiky.
„Letošní literární festival jsme se rozhodli
věnovat jednomu z největších autorů
sci-fi literatury v Česku, panu Josefu
Nesvadbovi. V programu Literry tak
určitě nebude chybět pořad, ve kterém
bychom chtěli připomenout dílo této
literární osobnosti,“ dodala Veronika
Vágnerová.         -redpřes
rameno
Sborník 68/89
Všimli jsme si toho už na gymnáziu: když
se rok 68 obrátí na papíře vzhůru nohama,
je z toho hned rok 89. A pak že je
numerologie pavěda!
Hru 68/89 využívá i česko-německý
projekt Zipp, který se rozhodl zmapovat
přelomové okamžiky té doby. Dosud vyšly
tři bilingvní sešity: Misunderstanding
68/89, Performing 68/89 a Transforming
68/89, které nabízejí v součtu pět set stran
materiálu. Všechny tři sborníky snesou
nejpřísnější kritéria a potěší každého
typomila: sebevědomý grafický design
a spousta drobných překvapení, jako je
tisk na ořízce nebo vložené leporelo s dobovými
revolučními letáky. Po formální
stránce jde v českých podmínkách o přelomový
způsob, jak nabídnout kulturní
historii. Od nynějška prosíme už žádné
kávou polité sborníky z konference!
A není to jenom pozlátko. Uvnitř sešitů
čeká kvalitní a vyváženě komponovaný
materiál. Kromě pečlivě vybraných dobových
materiálů — jen ty filmové plakáty,
obaly desek a obálky knih! — čtenář narazí
na obsáhlejší studie o estetice nebo
undergroundu; na rozhovory s Rudim
Dutschem nebo Friedrichem Dürrenmattem;
nebo na vzpomínky těch, kteří byli
u toho: u legendárního koncertu Nico
v Praze, zatímco kolem probíhala normalizace,
nebo v květnu 1968 v Paříži.
Projekt Zipp 68/89 Divadlo. Doba. Dějiny
má ještě jednu přednost. Nerespektuje
státní hranice, nedívá se na dané roky
jako na naši národní tragédii, respektive
porážku komunismu. Sešity se daleko
volněji rozhlížejí po kulturní atmosféře
doby ve středoevropském a evropském
prostoru. Doporučujeme. Více na
www.68-89.net.        -jn-
zasláno
Ad Host 9 / 2008
Dobrý den. Ne že by na tom nějak výrazně
záleželo, nicméně v rozhovoru
se Štěpánem Kučerou v loňském Hostu
číslo 9, který byl z větší části o revue
Dobrá adresa, nezaznělo, kdo je vlastně
autorem jejího názvu. Na jedné prehistorické
schůzce v grillbaru kdesi pod
Vyšehradem, když nakonec padla představa
o tom, že je v našich silách vydávat
internetový deník či týdeník, přizvaný
literární historik Pavel Janáček okamžitě
vyloučil jakoukoli formu účasti na
tomto pofiderním podniku (měli jsme
opravdu nereálné představy) a poté
vystřelil jen tak od boku název Dobrá
adresa. Tak nějak to bylo před dávnými
časy… A mějte se hezky!  Jakub Šofar
Host, anebo Høst?
Dobrý den, měl jsem radost, že i v Dánsku
lidé odebírají Hosta... [hesta]. Jako
důkaz posílám foto.
S pozdravem Petr Rýgr, váš čtenář
z Přibyslavi
Sborníky jsou vypravené vynikajícím
způsobem a potěší oči každého typomila.
host 0901.indd 7 9.1.2009 16:42:34
8
•
osobnost
Operu? To je docela úlet…
Ona je to spíš tragická opereta. Jmenuje se Exit 89 a jde
o česko­německý projekt. Libreto jsem napsal s kamarádem
Martinem Beckerem z Berlína, se kterým jsme
už v minulosti dali dohromady rozhlasovou hru Lost
in Praha. Příběh Exitu se odehrává na benzinové pumpě
na dálnici mezi Prahou a Brnem, u níž tragicky havaroval
Alexander Dubček. Hlavní postavou je bývalý
Dubčekův řidič Karel. Hledá státníkův pomník, jenže
má v hlavě kulku, kterou nafasoval v šedesátém osmém
u budovy rozhlasu, a ta v něm vyvolává halucinace,
způsobuje výpadky a návraty paměti, v nichž se
setkává s postavami z minulosti. Pracovně tomu říkáme
„horor s lidskou tváří“, takový temný příběh z čerpací
stanice.
Proč právě benzinka?
Baví nás ta atmosféra, neustálý pohyb. A hlavně kamioňáci,
takoví ti podivní nomádi, kteří u pump tráví celé
víkendy, sedí za malými výklopnými stolečky, na nichž
si vaří, a po jídle vedou řeči. Ty benzinky jsou jejich
druhý domov. Možná spíš první.
Mě zajímá pohyb. Proto mám rád i nádraží nebo
kavárny. To jsou totiž místa, na kterých se může
snadno rozehrát náhodný a dobrý příběh. A u pump
je to stejné. Když jedeme s naší kapelou Jaromír 99
& The Bombers na koncert, tak se na benzinkách zastavujeme
každou chvíli, aniž musíme tankovat. Nejlepší
jsou takové ty noční benzinky, kde se setkávají
kapely, které valí z koncertů. Na trase Brno­Praha
se tak potkáš s Vypsanou fixou nebo s Ohm Square.
Všechny ty budovy jsou svědkové malých velkých
náhod a malých i velkých dějinných událostí,
jako právě ta benzinka u Humpolce, kde havaroval
Dubček.
Věřím, že náš kníratý
synek nezůstane
jedináčkem
Rozhovor se spisovatelem
Jaroslavem Rudišem
Sedíme v kavárně
pětihvězdičkového hotelu Imperial,
na jedné straně stolku já, na druhé
Jaroslav Rudiš s divadelním režisérem
Jiřím Havelkou. Já ve vytahaném
tričku, oni ve svetrech a šortkách.
Mezi turisty a obchodníky, v kavárně
zdobené zlatem. Kolik tady můžou
chtít za mattonku? proběhne mi
hlavou. Do cinkání skleniček
a příborů hraje melodický, ale po
chvíli dost vlezlý jazz. Zatímco si
prohlížím majestátně vyzdobenou
místnost, Jirka se zvedá a podáním
ruky se s námi loučí. „Běží do
divadla,“ dodává Jaroslav. „Dáváme
dohromady operu pro Archu.“
Foto: Petr Jedinák
▶▶
host 0901.indd 8 9.1.2009 16:42:37
host 0901.indd 9 9.1.2009 16:42:38
10
osobnost
Tys chtěl být vždycky spisovatel?
Ne. Sloh mě sice bavil, ale blíž jsem měl k filmu a nejvíc
asi k hudbě. Odjakživa jsem chtěl hrát v nějaké skupině.
To byl takový můj sen, který se mi splnil až teď.
Hraní mi nikdy moc nešlo a nejde vlastně doteď; v The
Bombers hraju na klávesy, ale do klapek ťukám stejnými
čtyřmi až pěti prsty, kterými píšu. Spíš než sóla mi
jde mlžení ploch.
To psaní se naplno spustilo až v Berlíně, kam jsem
se dostal díky stipendiu; to město na mě najednou jaksi
zaútočilo a já začal mít pocit, že jsem proti němu strašně
sám a že tomu nedokážu čelit. Zpočátku jsem se s nikým
neznal. Začal jsem si uklízet v hlavě a všechno, co
mě štvalo, smutnilo nebo bavilo, skončilo v tom textu.
Tak vzniklo Nebe pod Berlínem.
A jak ses z německého osamění dostal k nakladatel-
ství Labyrint, které knížku vydalo?
Mě zpočátku ani nenapadlo, že z toho bude knížka. Sesmolil
jsem několik krátkých povídek pro Salon, literární
přílohu Práva. A ozval se Joachim Dvořák z Labyrintu.
Četl to, líbilo se mu to a nabídl mi, jestli nechci
napsat román. Asi vyčenichal nějaký potenciál, který
ty texty měly, protože i když kniha vyšla před šesti lety,
pořád se k mému překvapení dobře prodává. První náklad
byl patnáct set kusů. Joachim mi řekl, že když prodáme
tisícovku, bude to na debut velký úspěch. Jenže
on se celý náklad prodal za tři týdny. To nečekal ani
Labyrint, ani já.
Čím to, že kniha tak zaujala?
Osobně si myslím, že kdyby Nebe pod Berlínem vyšlo
o rok dřív nebo naopak později, mohlo klidně zapadnout.
Vyšlo však v roce, kdy Petra Hůlová vydala
úspěšnou knížku Paměť mojí babičce. Jako by to byl rok
nějakého čekání. Čekání na něco jiného, nového. Velkou
roli v tom sehrál i Berlín sám. Češi po tom městě
fascinovaně touží, stejně jako po moři. V souvislosti
s Nebem mi nejvíc udělalo radost, že se z něj stal skoro
bedekr. Lidi si tu knížku vzali a odjeli s ní do Berlína,
vydali se po stopách míst, které se v příběhu objevily.
Psaní mě začalo hrozně bavit. Pořád si ale nedokážu
představit, že budu spisovatelem na plný úvazek, baví
mě psát pro film a divadlo. Vlastně se pořád tak trochu
hledám. Co bude dál, se uvidí…
Je tedy možné, že loňský titul Potichu byl tvou poslední
knihou?
Asi ne. Ale novou knihu nechci začít psát dřív než příští
rok. A možná si ještě před ní zkusím rozepsat jeden filmový
scénář. Na scenáristice se mi líbí její plastičnost,
nekonečné tvarování a přepisování, hledání a odebírání
dialogů, i pocit, že to, co vytvoříš, není konečný stav.
Ten dá scénáři až režisér s herci, zvukař, hudba, kameraman,
střihač. Text ti pak jakoby ožívá před očima. Postavy,
které jsi načrtl na papír, najednou dostávají konkrétní
podobu. A film má dnes navíc podstatně větší
ohlas a dopad než knihy.
To dítě už ale potom není jenom tvoje.
To mi vůbec nevadí. Rodiče přece mají být vždycky dva
a u filmu jich je prostě ještě víc. Svým založením jsem
sice trochu individualista, svoboda je pro mě důležitá,
ale na mojí tvorbě je myslím vidět, že se práci v týmu
nevyhýbám. S Petrem Pýchou jsme sepsali tři divadelní
hry, s Martinem Beckerem Lost in Praha a Exit 89, s Jaromírem
99 jsme udělali komiks Alois Nebel.
Komiksová trilogie Alois Nebel vznikla hned po Nebi
pod Berlínem. Je zajímavé, že ses po tak úspěšném
debutu nepustil spíš do psaní dalšího románu.
On to původně měl být román. Ale seděl jsem s kreslířem
Jaromírem v hospodě a vyprávěl mu námět příběhu
o vyšinutém nádražákovi, kterému by projely dějinné
okamžiky před očima jako vlaky, a on řekl: ty jo,
pojďme to udělat jako komiksový román. Nějak jsme
cítili potřebu zkusit vytvořit český komiks na vážné
téma, protože nám přišlo škoda, že to u nás nikdo nezkusil.
Ta myšlenka nás natolik nadchla, že to šlo úplně
samo, lehce a přirozeně. Tak se narodil Lojza, naše společné
dítě. Akorát nemám úplně jasno v tom, kdo z nás
je tatínek a kdo maminka. Ale věřím, že náš kníratý
synek nezůstane jedináčkem.
Jak si stojí komiks v rámci literatury?
Podle mě má komiks obrovský potenciál. V zahraničí
je dávno chápaný jako svébytná součást literatury
a v Česku si cestu ke čtenářům nachází postupně taky.
Když Alois Nebel vyšel, hodně se o něm psalo, komiks
tu najednou začal být brán vážně i kritikou. Od té doby
se jeho přijetí posunulo o pořádný kus dopředu. Navíc
si myslím, že je u nás opravdu úrodné podhoubí pro to,
aby tady vznikl další velký kreslený román. Máme tu
obrovské talenty, jako třeba Jiřího Gruse nebo Slováka
Branka Jelinka.
Mně se na komiksu líbí hlavně to, že se dá číst různými
způsoby. Můžeš ho přelouskat ve vlaku na cestě
z Prahy do Brna, nebo se naopak u každé kresby pozastavit
a hledat v těch obrázcích skryté významy, nechat
je ožívat. Láká mě ta obrazovost, ta filmovost. Samotná
realizace nás navíc stála jen čas, který jsme proseděli
v hospodě. Téměř celý jsme ho totiž udělali v pivnici
U Vystřelenýho oka na Žižkově. Zde jsme si tedy nakreslili
a napsali vlastní film, aniž bychom věděli, že
▶
host 0901.indd 10 9.1.2009 16:42:38
11
osobnost
to jednou opravdový film bude. S Jaromírem 99 jsme
napsali scénář, natáčení je naplánované na příští jaro
a premiéra by měla být v září 2010. Snímek režíruje Tomáš
Luňák, který spojí hraný film s animací.
Překvapil vás úspěch Aloise Nebela?
Rozhodně. On to byl vlastně experiment. Původně
jsme mysleli, že si to budeme muset vydat sami. Ale
Joachimovi z Labyrintu se to zalíbilo a slíbil, že se o to
postará. Čímž taky dost zariskoval, protože vydání komiksové
knížky je drahý špás. Lojza už teď žije svým životem.
Když si ho vygoogluješ, narazíš třeba na stránky
kluků z Olomouce, kteří jezdí po jeho stopách a hledají
místa, ve kterých se příběh odehrává. Je to takový náš
malý sudetský Jára Cimrman. Vlastně ani nevím, čím
tak zaujal. Není to přece žádný hrdina, ale obyčejný nádražák
ze Sudet, zválcovaný dějinami… I když možná
zaujal právě proto.
Proč je Nebel vlastně nádražák?
Železnice je něco, co spojuje celou střední Evropu. Nádraží
i nádražáci vypadají všude stejně. Je to také symbol:
dráha stála u všech velkých dějinných zvratů minulého
století, u všech tragédií.
Někteří se s mou první knížkou vydali na prohlídku Berlína. Češi po tom městě fascinovaně touží. Jako po moři…
foto:PetrJedinák
Jaroslav Rudiš (nar. 1972) je spisovatel,
dramatik a scenárista. Narodil se v Turnově.
Debutoval románem Nebe pod Berlínem (2002,
německy 2004), za který obdržel Cenu Jiřího
Ortena. V listopadu 2008 vychází německy
v nakladatelství Luchterhand jeho druhý
román Grandhotel. Rudiš napsal také scénář
ke stejnojmennému filmu Davida Ondříčka.
Zatím poslední kniha Potichu vyšla v roce
2007. S výtvarníkem Jaromírem 99 (Švejdíkem)
vytvořil komiksovou románovou trilogii Alois
Nebel o minulém století na jednom nádraží
v Sudetech. S německým spisovatelem Martinem
Beckerem napsal pro WDR rozhlasovou hru
Lost in Praha a také libreto k česko-německé
tragické operetě Exit 89. Premiéru měla loni
na podzim v pražském Divadle Archa. Jaroslav
Rudiš žije v Praze.
▶
host 0901.indd 11 9.1.2009 16:42:38
12
osobnost
Často řešíš česko-německé vztahy, proč?
To je takové velké téma, které přišlo samo. Několik let
jsem žil v Liberci, možná proto mě příběhy spojené
s pohraničím zajímají. Celá sudetoněmecká problematika
se jakoby topí v mlze, ve velikém tajemství, které
mě baví poodhalovat. Je to pořád trošku zakázané ovoce,
ale jak jednou řekla Lenka Reinerová, ty česko-německé
vztahy jsou hlavně nevyhnutelné, nelze je vytěsnit.
Je dobré znát i tuto temnou stránku naší minulosti,
abychom poznali lépe i sami sebe. Důležitou roli budou
Sudety hrát i ve filmové verzi Aloise Nebela. A Nebel —
to je právě ta mlha, která zakrývá dějinné okamžiky
a v níž je tak napínavé se šťourat, v níž se ukrývá podivuhodný
Leben — Život. Což je jinak slovo Nebel
pozpátku.
Kde hledáš inspiraci pro svoje postavy a příběhy?
Ve všech těch postavách jsem obsažen nějakým procentem
já, ale snažím se hodně odposlouchávat, pozorovat
a samozřejmě si domýšlet a vymýšlet. Hodně
sice kradu „tváře“ a věty a kamarádi se pak smějou,
když se v textu poznají, ale to jsou jen takové roznětky,
které nakopávají fantazii. Ty knihy nejsou deníky, to
by mě nebavilo.
Nebel je trochu můj dědeček, který se skutečně jmenoval
Alois. Osobně jsem ho nikdy nepoznal. Byl výhybkář
na malém nádražíčku v Sudetech. Jaromír Švejdík
zase do příběhu vnesl postavu Němého — Poláka,
kterého na Jesenicku zabásli do blázince a z něhož se
nakonec vyklubal vrah. Ale reálná postava je v komiksu
i výčepní Šokin, který proskakuje skrz prosklené výlohy
hospod. To dělal jeden týpek v Brně, epileptik, který
nakonec skončil v jedné zaplivané hospodě v Jeseníku.
Reálný základ má třeba historka v  Grandhotelu
o turistovi z Německa, který umřel v pokoji jednoho
libereckého hotelu a jehož v noci posadili do autobusu
a převezli mrtvého přes hranice, aby se vyhnuli složitému
papírování s mrtvolou a policejním komplikacím.
Já jsem tou dobou v onom hotelu pracoval jako portýr,
naštěstí jsem měl ten den zrovna volno, jinak bych ho
asi do toho autobusu nesl s recepčním já. Takhle to dělal
kolega.
A jaká je další cesta od toho reálného „nakopnutí“
k románové postavě?
Začínám tím, že si každou postavu co nejvíc rozpracuju.
Představím si, co poslouchá za muziku, jakou volí
stranu, jestli hulí jen cigarety nebo taky občas trávu, co
si obléká, co se jí líbí v posteli, o co jí jde v životě, kde
selhala, kde vyhrála. Vytvářím si takové kartičky a pak
ty postavy sunu příběhem, kreslím si vztahové pavouky
a všechno testuju. Možná to zní trochu ujetě a technologicky,
ale je to docela zábavné. A když začnu psát, obléknu
si figury do nějakého konkrétního člověka, někdy
to jsou kamarádi a kamarádky, jindy herci, při psaní
dia­logů mi totiž pomáhá slyšet konkrétní hlas. Třeba
při psaní Katrin v Nebi pod Berlínem jsem si myslel na
Aňu Geislerovou, to je taková ostrá elegantní holka podobně
jako Katrin v knížce. Ve Vandě z Potichu jsem
zase trochu slyšel Marthu Issovou.
Nepřijdou ti některé tvé postavy až příliš ujeté?
Mně se nezdá, že by byly nějak zvlášť vyšinuté.
Fleischmann z  Grandhotelu, který si neustále kreslí
mapy s počasím, není schopen opustit rodné město
a do třiceti nepřefiknul holku, může někomu přijít
možná nenormální, ale když se opravdu dobře rozhlédneš,
tak na takové lidi narazíš. Když film Grandhotel
viděl režisér Ivan Passer, řekl, že je to skvělé, protože
v New Yorku žijí lidi, co se bojí několik let opustit dům.
A já před časem potkal jednu holku ze Soulu, která tři
roky nevyšla z bytu, protože propadla totální úzkosti
ze světa kolem. A Fleischmann netrpí ničím jiným než
strachem.
Proč mají někteří lidé úzkost z okolního světa?
U každého to je asi trochu jinak. Možná to je někdy boj
mezi neukojenými potřebami a touhami na jedné a svědomím
a možnostmi, které člověk má, na druhé straně.
Je fakt, že s úzkostí a strachem se bojuje ve všech mých
knížkách. Všichni v nich jsou také hodně sami.
Ty jsi taky známý tím, že svou tvorbu často popula-
rizuješ.
To je podle mě jedna z cest, jak ukázat, že literatura
není mrtvá. S básníkem Igorem Malijevským pořádáme
jednou měsíčně literární kabaret EKG v pražském
Divadle Archa a funguje to skvěle. Zveme si literární
a hudební hosty, snažíme se přiblížit především současnou
scénu. Na EKG pravidelně chodí stovka diváků.
Zpočátku jsme v literárních kruzích čelili i ostřejší kritice,
někde jsem si o nás dokonce přečetl článek, kde se
psalo, že dobrá literatura tyhle cesty nepotřebuje a špatná…
My jsme nad tím ale mávli rukou, přišlo nám to
jako zpráva z předminulého století. Existují přece různé
podoby a cesty literatury. Můžu si sám číst doma v posteli,
v metru nebo si nechat číst z rádia nebo z pódia
rockového klubu.
Jak se vzájemně doplňuje práce hudebníka a spiso-
vatele?
Hudebník jsem spíš okrajově, ale i tak — psaní vnímám
strašně muzikálně. Dobrá kniha musí podle mě
mít správný rytmus a dobrý sound. Když píšu knížku,
host 0901.indd 12 9.1.2009 16:42:38
13
osobnost
tak si vždycky vytvořím takový soundtrack z písniček,
které by měly korespondovat s obsahem textu a které
následně moje psaní ovlivňují. Sosám z nich atmosféru,
rytmus a refrény. A ten soundtrack si pak pořád dokola
pouštím a rozšiřuju. Nebe pod Berlínem tak má nádech
intošského punku, Grandhotel je komornější, hodně instrumentální,
smyčce, piano, intimní hudba beze slov,
v Potichu zní postrock. A nakonec taky ticho.
Co říkáš tomu, že jsi občas označován za literární
pop?
Pořád přesně nevím, co to znamená. Pop chápu jako
něco přístupného, čtivého, srozumitelného, ale taky aktuálního,
současného. Po vydání Potichu mě třeba jeden
kritik osočil, že to je pop zatížený značkami, které
do nás denně cpou reklamy z televizních obrazovek,
a že to jsou jenom banality. Bylo to míněno jako ­výtka,
ale já chtěl zachytit přesně tohle: ten banální značkový
svět, v němž žijeme, který na nás svou banalitou
útočí. Ve městě každou minutu narazíš na takové ty
­emo-posmutnělé Vandy. Jsou posedlé značkami a zároveň
chtějí být nezávislé. Takové independent cool
holky, co vlastně independent nejsou a trochu se potácejí
postpubertou. Ale i tyhle holky mají nějaký příběh,
nějaké touhy a opravdové, nekašírované smutky. A to
jsem se taky snažil popsat.
Jak se ti v románu Potichu jako hudebníkovi psala
postava Vladimíra, ničitele hluku?
Já ho naprosto chápu. Hledání ticha, klidu a harmonie
ve městě, vztazích, v životě je myslím velké a věřím, že
vůbec ne banální téma té knihy. V Praze totiž pořád
něco slyšíš, furt na tebe to město dotírá. Ani bych se
nedivil, kdyby někomu z toho randálu ruplo v bedně.
Ale ne snad tolik, aby lidem přestřihoval sluchátka
od walkmanů…
My jsme jednou byli s mým nakladatelem Joachimem
v Liberci v jedné hospodě, kde hrála nějaká stupidní
technosračka a nechtěli nám to ztlumit. Joachim se naštval,
přišel k té bedně, která poskakovala pod tíhou
decibelů, a vyrval z ní dráty. A bylo ticho.
Takže Vladimír je Joachim?
To ne. Když jsme přišli do toho podniku a vykládali si
o Potichu, tak jsem měl vymyšlené čtyři postavy. Chybělo
mi ale něco, čím bych je vzájemně propojil. Motivy
hluku a ticha jsem tam měl už předtím, ale pořád
to nebylo ono. A když jsem uviděl Joachima, jak v ruce
drží vytržené dráty, řekl jsem si, tak to je geniální, tahle
anarchie je přesně ono. A do příběhu vstoupil Vladimír,
aby si to za všechny rozdal s hlukem.
Jak vlastně Joachim tenkrát dopadl?
Nikdo si ho nevšiml. Já jsem si na špatnou a hlasitou
hudbu stěžoval i tady v Imperialu a číšník mi odpověděl,
že má pocit, že bez hudby by tu bylo příliš velké
ticho. U nás ať přijdeš kamkoliv, všude něco hraje.
Všichni ti vnucujou nějakou hudbu, co se mění v odpad,
v takový pitomý smog. Už jsem si několikrát říkal,
že majiteli napíšu mail! Ono je to tady sice dražší,
ale hrozně dobře tady vaří. Pane vrchní, můžete nám
prosím přinést jídelní lístek a pokud možno ztlumit tu
hudbu?
Ptal se Filip Zdražil
šlosarka
Point — pointa
Obě slova mají týž původ: latinské punctum, znamenající„bodnutí“
a pak„tečka“. Ale zatímco první, slovo
anglické, se (kupodivu) čte stejně, jako se píše, a znamená„bod“
(a pak vyjadřuje řadu dalších významů odvíjejících
se od toho prvního), pak pointa, slovo přejaté
z francouzštiny (la pointe) znamená„vtipný závěr“ a vyslovuje
se i v češtině s -e- [poenta]. O tu výslovnost mi
jde, protože se v ní čím dál častěji chybuje. Nesporně
pod vlivem angličtiny, protože anglických přejímek je
čím dál více: od point„bod v karetní hře“ přes řadu termínů
až po novou nepodařenou slovní hříčku, název
pro kontaktní místo Czech point (které nemá s Čechem
nic společného). Přitom platí, že přejímky z francouzštiny
(jsou to ponejvíce slova z oboru umění, jako pointilismus,
vypointovat…) se vyslovují s -e-, slova přejatá
z angličtiny čteme s -i-, třeba access point… a další, také
třeba název krátkosrstého ohaře pointer.
Dušan Šlosar
host 0901.indd 13 9.1.2009 16:42:39
14
•
k věci
Nedávno jsem obešla tři ústecké trafiky, abych
se až v té čtvrté dočkala alespoň trafikantova
krátkého zamyšlení: „Literární časopis?“ máchl
rukou kamsi do sekce žena a dům — „z těch
literárních máme jen Učitelský noviny.“ Dalším
(zřejmě nejen ústeckým) standardem je, že
básnické knihy z posledních pěti deseti let jsou
v knihovně dostupné jen v jednom výtisku, a to
prezenčně. Asi proto, že se knihovníci bojí, aby
sbírky náhodou někdo nečetl. Aby si je čtenáři
dokonce neodnášeli domů. Aby si snad nakonec
jednu dvě básně neopsali…
■ Prý krize. A nezájem. Asi oprávněně tahle hesla
visí v našem literární dusnu. A nejen v posledních několika
měsících. Myslím, že nastolená otázka o krizi
ani tak neodráží kvalitativní stav současné literární
produkce (jak se shodují i četné reakce na veleslavnou
esej), ale mnohem více reaguje na „technický stav“
oboru, na jeho zázemí, na skutečnost, že se současná
literatura a především poezie stahují do ústraní, do
uzavřených intelektuálních a intelektuálských kruhů
a okruh jejích čtenářů se rovná okruhu jejích autorů
plus několika málo recenzentů. Zvláště současná poezie
je jakousi zednářskou lóží, která nové členy přijímá
jen z řad vysokoškolských studentů bohemistiky,
a to výhradně z těch, kteří mají dost času a energie na
hledání „zajímavých děl“ a posléze se obsesivně věnují
interpretačním hrám. Jenže podle mého názoru
se poezie, potažmo celá současná kvalitní beletrie do
této role nedostává záměrně, v jejím zájmu už prostě
není si nějaké postavení budovat a být na ně hrdá,
naopak. V posledních letech docházím k názoru, že
literatuře příznivá, z hlediska sociologie umění však
A v prachy se obrátíš!
Několik povzdechů nad„technickým stavem“ současné literatury
svým způsobem anomická porevoluční léta hladu
dávno skončila a před nedávnem navíc doběhla i léta,
kdy ještě fungovala jistá setrvačnost tohoto procesu.
A v literárním provozu konečně nastal čas k dalšímu
pohybu — směrem k přejímání strategií, které bývají
označovány jako „tržní“. Domnívám se, že propíraná
krize spočívá právě v tomto rozporu: zatímco literatura,
a zvláště její část reprezentovaná střední a mladou
generací, už začíná chápat význam marketingu, reklamy
a sebeprezentace, celospolečenské klima a zvláště
komerční sféra k tomuto poznání dochází mnohem
pomaleji.
Televize, básníci a prachy
Problémy bych shrnula do tří okruhů: 1. pozice literatury
v masmédiích, 2. sebeprezentace literatury a marketingové
strategie nakladatelství, 3. způsob financování
literatury a její specifické postavení na trhu.
Zaprvé: problém není v tom, že se nečte, problém
je v tom, co se nečte. Jak je známo z učebnic mediálních
strategií — co publikum nezná, o to se ani nezajímá.
Ze stejných zdrojů se dovídáme i to, že média
nejen reflektují aktuální stav společnosti, ale že do jisté
míry tento stav spoluvytvářejí. A obraz současné literatury
v masmédiích bohužel vůbec není hezký. Kulturní
rubriky v denním tisku, už tak rozsahově omezené,
literaturu reflektují zhusta jen prostřednictvím
nekrologů a referování o několika málo literárních
cenách; ve veřejnoprávní televizi má literatura místo
pouze v neatraktivních časech a částečně v „jiném prostoru“
kanálu ČT2; veřejnoprávní rozhlas ji odkázal na
podobně zastrčené místo, tedy až na svůj třetí okruh.
Pokud je spolu s knihou představován i její autor, jde
zpravidla o mluvící hlavu před přecpanou knihovnou.
Přesto si tato snaha žádá uznání, neboť vede alespoň
Kateřina Tošková
host 0901.indd 14 9.1.2009 16:42:41
15
k věci
k jakés takés informovanosti. Na rozdíl od totálního
nezájmu médií komerčních, která svým vlivem jasně
dominují. Pro ně literatura existuje jen v rubrice kuriozit,
a to v podobě nejmenší, resp. největší knihy na
světě, elektronické knihy či dalších hi-tech vychytávek.
Do hlavního vysílacího času televize se za poslední čas
dostaly jen výroky autorky Harryho Pottera, spory kolem
hry Václava Havla a pochybné obvinění Milana
Kundery. Na celebrity je česká literatura velmi chudá,
a pokud se tedy v některém ze zábavných pořadů objeví
autor knihy, pak je zároveň manželkou slavného
režiséra, popřípadě slavnou dietoložkou. Na základě
způsobu mediální ne-prezentace současných českých
literátů, resp. jejich odsouvání na okraj, se u masového
publika vytváří představa, že opravdoví spisovatelé
žijí v ghettu někde mimo tento (médii spoluvytvořený)
svět, celé dny prosedí u klávesnice, jsou nemytí
a nečesaní, nekomunikativní a vůbec jsou všelijak
„divní“. A opravdová literatura je záležitostí školních
čítanek, jde tedy o věc archaickou, čili nudnou. Lze
publikum s takovými předsudky nalákat k četbě literárního
časo­pisu, nového kvalitního románu, sbírky,
či dokonce eseje?
Informace o literárních novinkách proto zůstávají
jen na webech nakladatelství a na stránkách menšinových
a specializovaných periodik. Masmédia často
argumentují tím, že jejich obsahová skladba vychází
vstříc většinovému vkusu a zájmu publika či diváka,
a samozřejmě nechtějí přiznat, že na tomto sporném
vkusu a zájmu mají právě ona zásadní podíl. Na druhou
stranu by bylo nesmyslné chtít si úředně, řekněme,
po státu vynutit stanovování kvót pro mediální prostor
věnovaný literatuře. Je třeba začít odjinud.
Nové silikony — nový román!
Otázka druhá tedy zní: jak přinutit média, aby se zajímala
o literaturu? Odpověď: stejným způsobem, jako
to dělají výrobci a distributoři filmů a jogurtů. Ukázat
jim, jak může být atraktivní a výživná. To se týká jak
sebeprezentace autorů, tak i marketingových strategií
jejich vydavatelů. V oblasti autorského čtení mají čeští
literáti velké rezervy, velmi často začínají a také končí
nezáživným přednesem, někdy nedojde ani na něj.
Nedivím se, že jsou tyto akce pro širší publikum i televizní
kamery nezajímavé. A přitom existuje nespočet
cest, kudy se v tomto směru vydat. Třeba jenom vybrat
k hlasitému čtení opravdu vhodný a uměřeně dlouhý
text. Nebo takový text propojit s hudbou a vizualizací,
nabídnout interaktivní prezentace, do níž je publikum
aktivně zapojeno — to je jen několik nápadů. V zahraničí
je například běžné, že básníci vydávají svou poezii
doplněnou hudbou na audio nosičích a mají svůj profil
na MySpace. Tuzemské autory, kteří něco takového
(částečně) využívají, by šlo spočítat na prstech jedné
ruky. Podobné je to i s většími literárními festivaly. Kolik
že jich u nás je? A víte například, co je Pecha Kucha
Night, abychom zabrousili mimo vlastní obor? Architekti
a výtvarníci už nějaký čas vědí, jak svůj obor inteligentně
a přitom atraktivně prezentovat. Vstupenky
na tuto akci pravidelně zmizí během několika málo
minut.
Stejné rezervy existují i v oblasti nakladatelského
marketingu — stačí jen letmý pohled na přebaly knih
současné beletrie: panuje nudná uměřenost, chtělo by
se říci šeď. Obléci své tituly do nějakého moderního
a šmrncovního střihu se pokoušel snad kdysi brněnský
Petrov, resp. jeho edice New Line (později Nezavedení);
dnes se o něco podobného snaží edice Fresh pražského
nakladatelství Labyrint. Zajímavé zjištění plyne
též z porovnání českého vydání a vizuálního zpraco­
foto:janpeer
Kateřina Tošková (nar. 1981) je od roku 2003
šéfredaktorkou literární revue Pandora, která
vznikla v roce 1998 z iniciativy studentů univerzity
v Ústí nad Labem. Od roku 2005 vycházejí
tematická čísla v grafické úpravě Jiřího Hanka.
Svým pojetím i obsahem patří Pandora bezesporu
k nejpozoruhodnejším českým „tlustým žurnálům“.
host 0901.indd 15 9.1.2009 16:42:42
16
k věci
vání zahraničního vydání. A lze pokračovat: kolik autorů
doprovází vydání knihy nějakou „prezentační“
akcí? Křtem, autorským čtením či jinou společenskou
prezentací? Zohledníme­li stále špatně fungující distribuci
a připočteme­li už zmíněný začarovaný kruh
minimální informovanosti, nelze se divit nezájmu
neznalého publika. A reklama? Něco tak vulgárního
přece do literatury nepatří, domnívají se mnozí autoři
a nakladatelé. Jen málokdo z nich chápe, že „prodávat
se“ nutně nemusí znamenat „zaprodat se“. A že je zcela
naivní se domnívat, že elitářský postoj „intelektuála
nad věcí“ zvítězí nad pravidly tržní ekonomiky, které
je každý vydavatel — ať chce nebo ne — účastníkem.
Chce­li být literatura úspěšná, měla by se tržním pravidlům
přizpůsobit, naučit se a tvůrčím způsobem rozvinout
reklamní strategie a v jejich rámci si najít cestu,
která bude adekvátní. Rozumí se, že naznačená cesta
nepovede přes primitivní slogany typu „AKCE: Jen
v této sbírce — úplně nová poetika!“, popřípadě „Má
nové silikony; vydává nový román!“. Naopak. „Reklama
na literaturu“ by měla být duchaplná, výstižná a aktuální.
A má­li nápad a vtip, není potřeba vynakládat
ani velké finance. Výtečně to zvládá například pražské
knihkupectví Kanzelsberger, které jako jedno z mála
chápe úlohu korporátního designu a význam propagace.
Úspěšná měla být i kampaň Svazu knihovníku
a informačních pracovníků na podporu čtení, uvedená
sloganem „Přečtěte si to dřív než Hollywood!“. Nepřehlédnutelné,
opravdu vtipné a motivující plakáty se
však nedostaly dál než do knihoven, což bylo — mírně
řečeno — neefektivní. A tak kampaň s ohromným potenciálem,
který se mohl nasměrovat k veřejnosti, zůstala
nevyužita. K těmto úvahám je však nutné připojit
argument snad nejdůležitější…
Darovanému koni…
Aby nedošlo ke špatnému pochopení toho, co tu tvrdím;
chci upřesnit, že předchozími úvahami jsem nepožadovala
deklasování literatury na pouhý „produkt“.
Literatura je (měla by být) umělecký obor a jako taková
na trhu zaujímá specifické postavení. Primárním
účelem její existence není uspokojení základních potřeb
či hromadění zisku, ale její cesta ke čtenáři a jeho
duchovní zážitek, vzdělání, kultivace či — proč to nepřiznat
— kulturní oddech. Výše zmíněné strategie
měly naznačit, jak lze tuto cestu lépe najít a prošlapat.
A že by vůbec měla být hledána a prošlapávána! Realisticky
vzato však nelze předpokládat, že by se současná
česká beletrie, alespoň z nějaké významné části,
dostala do pozice masově konzumovaného statku, tj.
že by si sama na sebe vydělala. Její ekonomickou oporu
by tedy měly tvořit dvě složky: stát (systém grantů),
ale i komerční sféra. První složka jaksi funguje,
byť s limity, druhá takřka vůbec. Čili zatřetí: literatura
a peníze…
Ačkoli stát nabízí řadu grantových programů, jen
málo z nich je určeno výhradně pro literaturu. Místní
samosprávy povětšinou rozdělují peníze v rámci
vágní škatulky „kultura“, v některých krajích dokonce
„kultura a sport“. A zde se o prostředky bojuje velmi
těžko. Zpravidla je upřednostňována takzvaná živá
kultura (rozuměj „akce“), takže tištěné knihy a časopisy
(analogicky se bojím domyslet — je to tedy snad
„Přečtěte si to dřív než Hollywood!“ Vtipné a motivující plakáty této kampaně se dostaly sotva do knihoven.
host 0901.indd 16 9.1.2009 16:42:43
17
k věci
kultura mrtvá?) zapadají v moři nezájmu projektových
hodnotitelů. Složení hodnotitelských komisí je pak
další samo­statnou a palčivou otázkou. Obecně vzato
však žádný grantový program nenabízí tolik financí,
aby mohl zajímavým projektům přidělit sumu, která je
opravdu nutná k ufinancovaní celého projektu. I když si
redaktoři literárních periodik a organizátoři literárních
akcí osvojí grantový slovník (je to ošklivé byrokratické
ptydepe), úspěch ještě není zaručen. Kvůli poskytování
jen určité části rozpočtu jim totiž obvykle nezbývají
peníze na technické zajištění projektu, natož pak na
honoráře realizátorům. Ostatně pokud je v žádosti vyplněna
rozpočtová kolonka „honoráře“, působí to velmi
podezřele. Řada hodnotitelských komisí považuje
realizaci projektů za volnočasovou aktivitu a jako takovou
ji honorovat nemíní. A tak se organizace literárního
festivalu mění v nepříjemné smlouvání o výši už tak
nicotného cesťáku pro autora z opačného konce republiky,
vydávání malého literárního časopisu pak spočívá
v tom, že se jeden obětavec z redakčního okruhu naučí
účetnictví a pravidelně sleduje novelizace daňových
zákonů, jiný zase po práci nadepisuje obálky a rozesílá
povinné a autorské výtisky, další pak zajišťuje distribuci.
Samotná redakční práce nakonec tvoří jakýsi vedlejšák
vedle vedlejšáku.
Stát je takřka neviditelný také v další významné
roli. Nemá valný zájem na propagaci národní literatury.
Úplně zde totiž chybí to, co velmi dobře zafungovalo
v případě třídění odpadu a ekologie, potírání
xenofobie a neonacismu, podpory péče o sociálně vyloučené
či dalších rizikových faktorů. Říká se tomu sociální
reklama, tj. nepřehlédnutelná mediální kampaň,
jejímž cílem je proměna náhledu veřejnosti na danou
problematiku. Kampaň, která by zvýšila estetickou citlivost
a především informovanost potenciálního publika
o současné literatuře, by ukázala nejen to, že literatura
stále žije, ale že dokonce může být stejně poučná, zábavná
a „zásadní“ jako kterýkoliv kvalitní film, dokument,
výstavní projekt či hudba. I literatura je do jisté
míry „sociální problém“ a i její mediální obraz by měl
být soustavně budován a dotvářen.
Vyplnit naznačené finanční deficity by měla pomoci
oblast, do které jsou už skoro dvacet let vkládány
velké naděje, tedy komerční sféra. Úspěšné firmy
a podnikatelé, kteří by část svých zisků namísto státu
na daních odvedli v podobě sponzorských darů do neziskového
sektoru. Tento nápad není až tak podivínský,
jak se může na první pohled jevit. Ve vyspělých
ekonomikách je tento způsob podpory zcela běžnou
záležitostí. Každá větší firma nabízí celé spektrum
grantových programů a prostřednictvím sponzoringu
upevňuje a dotváří svou firemní image jak před širokou
veřejností, tak i u obyvatel regionu, v němž působí.
Do zdejších poměrů prosakují podobné sponzorské
zvyklosti jen skrze nadnárodní firmy, a i zde jde zpravidla
o podporu omezenou pouze na oblast sociálního
sektoru, popřípadě na aktivity zaštítěné populárními
termíny „multikulturní“, „antidiskriminační“ a „ekologický“.
A jde-li v nich i o kulturu, pak hlavně o masové
letní hudební festivaly a Karlovarský filmový festival,
občas snad o nějakou studentskou akci. Literatura je
mimo jejich hledáček, snad s jedinou výjimkou „televizní“
Magnesie Litery. Sama jsem se několikrát pokusila
prezentovat literární revue před udivenýma očima
některého z manažerů velké korporace. Nakonec jsem
si připadala velmi nepřípadně.
Stávající sponzoringová praxe tedy vypadá tak, že
pokud je ve vedení firmy někdo z vašich známých, almužnu
snad dostanete. Pokud jste příchozí zvenčí, nemáte
šanci. V každém případě jde ale o jakousi formu
žebroty, nikoli o výhodnou nabídku úlevy na daních na
jedné straně a finanční podpory zajímavého projektu
na straně druhé. Výrazný podíl na této skutečnosti má
česká daňová legislativa, která sice samotnou instituci
„daru“ zná a zvýhodňuje, bohužel nikoli tak výrazně,
aby se komerční sféře opravu vyplatila. Poskytnutý
dar totiž snižuje základ daně maximálně o deset procent.
Kdyby byl v zákoně konečně formulován paragraf
o „sponzoringu“ (tento termín dosud česká legislativa
nezná) a výše takto poskytnutých darů by se odečítala
přímo z daně anebo z daňového základu neomezeně,
chuť firem dotovat kulturní akce by se jistě zvýšila. Budeme-li
však vycházet ze současného stavu, je nutné
připustit, že pokud by se změnil pohled široké veřejnosti
na současnou literaturu, možná by bylo snazší i získávání
sponzorských peněz. Ten kruh je začarovaný, že?
Není-li v našich silách „napřímo“ pohnout zákonodárci,
novelizovat zákony a navýšit finance v grantových
programech ministerstva kultury, krajů, měst a obcí,
můžeme trochu pohnout alespoň sami sebou. Pokud
se naučíme dobře, zajímavě a  nápaditě prezentovat
výsledky své práce, staneme se zajímavými prozatím
alespoň pro média. Rezervy máme velké, je načase je
využít.  ■
host 0901.indd 17 9.1.2009 16:42:43
18
•
na návštěvě
Periplum — družstvo nakladatelů. Právě
tak zní plný oficiální název olomouckého
nakladatelství, které nemá žádné zaměstnance,
žádnou kancelář a v podstatě ani ucelenou
ediční politiku. Přesto vydává řadu podnětných
knih. Klíčovým termínem, který Periplum dobře
charakterizuje, jsou totiž právě ti „nakladatelé“
v jeho názvu. Ano, jde skutečně o plurál.
V praxi to vypadá tak, že každý z „nakladatelů“
si vydává to, co ho nejvíc zajímá, a ostatní
družstevníci se o knize někdy dozvědí teprve
tehdy, když ji přivezou z tiskárny. Nadsázka?
Jen nepatrná!
■ Na počátku (tedy v listopadu 1999) bylo dvanáct
družstevníků. O tři roky později jich ale bylo už jen
sedm. Pak devět, následně šest. Služebně nejmladší člen
Peripla, bohemista Jiří Hrabal (nar. 1973), odhaduje, že
v současné době je členů družstva pravděpodobně pět.
Důvod tohoto počtu je jednoduchý — menší počet členů
podle právních předpisů družstvo mít ani nesmí. Za
devět let jeho existence prošla Periplem celá řada básníků,
výtvarníků, vědců, knihomolů i všelikých jiných
milovníků tištěného slova. Někteří zůstali rok, dva,
jiní déle. Důvod této fluktuace je zřejmý; člen družstva
zajistil vydání titulů, na kterých mu osobně záleželo,
a pak se začal naplno věnovat něčemu jinému, nejčastěji
své vlastní profesi.
Díky tomuto koloběhu kádrů není možné ve stručnosti
vyjádřit, jakou že to literaturu Periplum vůbec
„dělá“ či dělalo. Nakladatelé už vydali například Witolda
Gombrowicze, surrealistu Zdeňka Lorence, literárního
kritika Oldřicha Králíka či filozofa Jeana Baudrillarda.
Značku Periplum nesou ale i tituly jako Olomoucká předOd
plínek až do hrobu
neboli družstvo nakladatelů
Na návštěvě v olomouckém nakladatelství Periplum
městí a jejich drobné památky, knihy z oblasti politického
marketingu či pokus o řadu titulů „romantické literatury
pro ženy“. Pestrosti se meze evidentně nekladou. V prvních
letech nakladatelství vycházely hojně knihy anglo­amerických
autorů, které měl „na svědomí“ první předseda
družstva, literární vědec Petr Hanuška, později to byli
například Walesané. Ty zase prosazoval anglista Jakub
Guziur. Podstatný podíl na zaměření nakladatelství měl
básník, překladatel a editor Petr Mikeš.
Tři lidé, tři směry
Bez ohledu na skutečný počet družstevníků dnes v Periplu
vydávají knihy hlavně tři lidé: politolog Pavel Šaradín
(nar. 1969), bohemista Milan Orálek (nar. 1982)
a nám již známý Jiří Hrabal. Produkce Peripla se bude
v nejbližší době ubírat právě těmi směry, kterými ji nasměrují
zájmy této trojice.
Docent na Katedře politologie a evropských studií FF
UP v Olomouci Pavel Šaradín bude prosazovat politologické
tituly. „V tomto směru se soustředíme především
na problematiku voleb, kde již vyšlo několik knih, a rovněž
politického marketingu. Právě to je téma, kterým se
unássystematickyžádnénakladatelstvínezabývá,přitom
nástup „amerikanizace“ politiky sledujeme minimálně
od roku 2006. Z hlediska vývoje politické vědy tuto oblast
považuji za klíčovou. Právě vyšla kniha o negativních
kampaních, což je fenomén dnešní politiky. Zajímá
mne přesah politologie do jiných humanitních disciplín.
V mnou editované knize o politických kampaních třeba
vyšel text bohemistky Veroniky Němcové o tom, jak se
před volbami 2006 chovaly deníky Mladá fronta Dnes
a Právo,“ vysvětluje šéf Peripla Pavel Šaradín.
Doktorand Milan Orálek bude mít zase zájem
o knihy věnující se literární teorii, ale také například
o anglicky psanou africkou literaturu.
Aleš Palán
host 0901.indd 18 9.1.2009 16:42:46
19
na návštěvě
Jiří Hrabal se se svým kolegou shodne v literární
teorii a doplní ji o (nezápadní) literaturu evropskou.
„Té se u nás nikdo systematicky nevěnuje,“ kaboní se
Jiří Hrabal a záhy se usmívá při představě, že se jí věnuje
on. Hodlá tak do Peripla prosazovat třeba zajímavé
texty z Balkánu, zejména z Bosny a Chorvatska. Sám
několik autorů z těchto oblastí již přeložil.
Jak se k nim dostal? „Pracoval jsem v Chorvatsku
na filozofické fakultě a zjistil jsem, že je tam několik
velmi dobrých spisovatelů, které u nás nikdo nezná,“
vysvětluje Jiří Hrabal. „Se zdejšími autory jsem se spřátelil,
začal jsem je překládat a budu chtít, aby se jim
Periplum věnovalo. Tím to budu ovšem znemožňovat
dalším nakladatelům,“ směje se bohemista.
Dva háčky
Skutečně si může každý z družstevníků Peripla vydat
titul, který se mu líbí? Může, ale má to jeden, či spíše
dva háčky. Nakladatel musí svou knihu připravit „od
plínek až do hrobu“. Vhodný titul tedy musí nejen vyhledat
a vybrat, ale i přeložit, případně jeho překlad zajistit,
provést či zorganizovat redakční ošetření textu,
připravit smlouvy pro případné externisty, pohlídat termíny…
Po vytištění knihy se postarat o její prezentaci
a reklamu.
Tím druhým háčkem jsou peníze — ty musí družstevník
na vydání knihy sehnat; pokud se mu to nepodaří,
titul jednoduše nevyjde. „Nemáme zásobu peněz,
které bychom do knih investovali a pak doufali, že se
nám vrátí,“ shrnuje Jiří Hrabal.
O tom, kdo z družstevníků jaký titul připravuje, se
jeho kolegové někdy dozvídají skutečně až v průběhu
práce na knize. „Fungujeme na základě elementární
důvěry, že druhý člověk nedonese nějakou hloupost,“
říká Jiří Hrabal.
Všichni družstevníci vydávají knihy ve svém volném
čase. Dopředu nepočítají ani s tím, že dostanou za
svou práci zaplaceno; až když se kniha začne jakž takž
prodávat, mohou si vzít honorář za odvedenou práci.
Bez grantů by Periplum vůbec nemohlo existovat.
Popsaný systém fungování Peripla se vnějšímu
pozorovateli jeví být roztomile chaotickým. Na jedné
straně platí, že v jednotě je síla, ale diverzifikace
má o to širší záběr. Organizovat uzavírání smluv, evidování
faktur či přípravy na veletrh asi nebude silnou
stránkou takového přístupu. Proto by Jiří Hrabal rád
do chodu podniku zavedl určité úřední a ­organizační
Bohemista Jiří Hrabal nabízí knihy družstva nakladatelů, ve kterém si každý „vydává, co se mu líbí“. foto: ALeš Palán
host 0901.indd 19 9.1.2009 16:42:47
20
na návštěvě
Spíše než o„vlajkové knize“ bylo by záhodno v případě
Peripla mluvit o „vlajkovém autorovi“. Redaktor Jiří
Hrabal za něj bez rozmýšlení pokládá současného polského
spisovatele Andrzeje Stasiuka. Ten byl nejprve
v Jaruzelského Polsku odsouzen za odepření vojenské
služby a jeden a půl roku strávil za mřížemi, aby se
v Polsku Walęsově stal uznávaným autorem, vydávajícím
jednu knihu ročně. V češtině Periplum zatím vydalo
jeho Haličské povídky, Duklu a nově také Cestu do Babadagu
—„osobitý literární cestopis po středoevropském
prostoru, který přináší nostalgický imaginativní obraz
zdejší mizející krajiny“, jak knihu charakterizuje Jiří Hrabal.
Příští rok plánuje Periplum vydat další Stasiukovu
knihu Moje Evropa, kterou napsal se svým ukrajinským
souputníkem Jurijem Andruchovyčem. Pražské nakladatelství
Prostor mezitím přineslo jeho literární autobiografii
s předmluvou Jáchyma Topola.
Hrabal o Stasiukovi důsledně mluví jako o středoevropském,
nikoliv polském autorovi. Nejen Cesta do
Babadagu, ale i Stasiukovo vlastní malé nakladatelství
Czarne se zaměřuje na střední a východní Evropu.
Ostatně — právě tak jako olomoucké Periplum. -palstandardy.
Periplum by také rádo zřídilo redakci, kde
by byly k dispozici smlouvy a korektury, aby si je družstevníci
nemuseli nadále komplikovaně předávat po
kavárnách starobylého města. Živelnost v zákulisí Peripla
se nicméně do podoby knih nijak nepromítá: ty
jsou redakčně solidně připravené a graficky čisté (sazbu
vytváří další družstevník Jan Světlík; nar. 1970).
Předností družstevnictví à la Periplum je zejména
obsahová svoboda — a to je ten nejvyšší trumf, který
olomoucké nakladatelství pokládá na stůl. Periplum je
otevřené novým, neopotřebovaným lidem a jejich novým
a neopotřebovaným nápadům. Jen realizovat si je
už musí sami.
Autor (nar. 1965) je publicista
a spolupracovník redakce.
andrzej Stasiuk Dukla
vlajková loď peripla
Josef Sudek kampa navečer, 1946–55 (ze sbírky PPF art)
host 0901.indd 20 9.1.2009 16:42:47
host 0901.indd 21 9.1.2009 16:42:48
22
•
Zásnuby
Na nebi
k bílé
šedavý mrak.
Bouda 30/8/08; 14.25
Na hrobech
Ticho mluví na hrobech,
z kaple hudba mlčí.
V hlíně otcův­matčin dech,
o zimu zas tvrdší.
Pod hřbitovem prázdný dům,
hrobka šťastných dní.
Jenže je čtvrt na sedm
a vstává k snídani
Chaire, Maria!
Vít Slíva
Co je tvoje Bouda, ve které jsi
napsal i následující verše?
Dřevěný letohrádek?
Útulna, poustevna, trucovna?
Bouda a zahrada kolem ní je vysoký
prostor mého dětství do pěti let, pak
prázdnin do devatenácti a od roku
osmdesát citově vypjatých pobytů
s mými dětmi, bratry, gymnaziálními
studenty a studentkami — a s Marií,
k níž volají verše uplynulého léta:
„Chaire! Buď zdráva!“... Někdy mi
Bouda připadá jako dřevěná děloha
a rakev zároveň. Nejednou se už stalo,
že místo abych přespal v teple a pohodlí
u bratra v Opavě, puzen čímsi hluboce
podvědomým nabral jsem směr Hradec,
vystoupal sněhem k ní a přečkal v ní
mrazivou noc, v bundě a riflích pod
dekou na tvrdém gauči…
Na letohrádek je poněkud zchátralá.
Babce je pětapadesát let, bezmála jako
mně, taktak že do ní neteče a nefičí.
Nemá elektřinu, nemá vodu, ale poezii
zatím slouží. Za dne jako sluneční
hodiny, za noci jako laterna magika.
Svíčková bába…
Vždy se v ní dobře poustevničilo.
O chlebu, vodě — a vodce. Jako rituály
jsem se syny, když jim bylo deset,
dvanáct a víc, prožíval noční cvičení
karate nebo ohřívání nejlacinějších
konzerv na lihovém vaříku. Ó vy dávné
kata Heian! Ó vy dávné trenčianské
párky s fazuľou!
Míval jsem i nálady na Boudu se
odstěhovat, vydržet v ní všecko,
polobezdomovec… Když se o tom
dozvěděl přítel Norbert Holub, pravil:
„Buď by tam uhořel, nebo zmrzl.“ Měl
asi pravdu. — A taky jsem si kdysi
rouhavě přál zemřít v ní, sám, jen se
vzpomínkami na všechny milované, co
jich tu bylo… Jak pošetilé!
Teď už jen napsat tam ještě pár
dobrých básní.
připravil -mastotázka
pro
host 0901.indd 22 9.1.2009 16:42:51
beletriefoto: Renata Štěpařová
host 0901.indd 23 9.1.2009 16:42:51
24
beletrie
dítě, co tu zůstalo,
když se stěhovali.
— Slunko je tu nastálo.
Jde mu mlíka nalít.
Bouda 7. a 17. 7. 2008
Kopec
Večer tu vrní.
Hvězdy tmu klestí.
Strach zvrací trní.
— Měsíc, štěp štěstí.
Půlnoc jak kágébé
hledí sem očima sov.
— Je odsud překrásná vyhlídka na tebe.
Je odsud překrásná vyhlídka na hřbitov.
Bouda 7/8/08; 21.51
Klekání
Odklinkává.
Trānsit mundī glōria?
Světa sláva
nemíjí. To míjím já.
Bouda 12/8/08; 20.30
Milostný dopis
Kostřičko moje,
ukrytá do masa!
Láska tě dodrásá.
Jateční stroje.
Bouda 8/8/08; 23.19
Velký vůz
Velký vůz uvízl ve škarpě večera,
vrže, jak zabírá černý pár koní:
ona a on, jejich ržající nevěra.
Ona už po něm je, on je už po ní.
Na voze těžký hnůj, mrtvola Láska.
Nepohnou zarezlým sedmerem hvězd.
Kočí je bičuje, pořvává, mlaská —
nemohou už ani po čtyřech lézt.
Bouda 6/9/08; 00.19
Pasti
Pasti jsem si nastražil —
scvakly srdce, jako smrt.
Věčná hrůza blahých chvil!
V hrudi skučí, chcípá chrt.
host 0901.indd 24 9.1.2009 16:42:51
25
beletrie
Čeho se to dohonil?
Všude prázdno, kam se hnul.
Drží v očích zrádný cíl
jako lunu somnambul.
Bouda 20/8/08; 21.31
Panny Marie
Je páteční večer,
jakoby tehdy.
Městečko svítí jak Betlém.
Jdu od vlaku k domku.
Zpovzdálí si ho užasle prohlížím,
jako si dítě prohlíží betlém.
Svítí se tam…
Modlím se:
„Chaire, Maria,
kecharitómené!“
— A odcházím do Boudy,
studené temnice.
Jazykem svíčky mi řekne:
„Že ti mé příšeří zvětšuje žár
na čisté světlo,
můžeš být konečně šťastný.“
Bouda 12–13/9/08
Vít Slíva se narodil 11. ledna 1951 v Hradci u Opavy
(dnes Hradec nad Moravicí). V letech 1969–1974 vystudoval
na Filozofické fakultě UJEP (dnes MU) obor čeština–
latina; od září 1975 do června 1998 působil na Gymnáziu
Slovanské náměstí v Brně-Králově Poli. Po šestiletém
intermezzu, kdy žil v Opavě a učil na základní škole
v nedalekém Mladecku, se do Brna vrátil a od září 2004 učí
na zdejším Biskupském gymnáziu.
Vydal sbírky veršů Nepokoj hodin (1984), Černé písmo
(1990), Volské oko (1997), Tanec v pochované base (1998),
Na zdech stíny osik (1999), Grave (2001), Bubnování
na sudy (2002), Rodný hrob (2004) a Souvrať (2007).
Za sbírku Bubnování na sudy obdržel v roce 2003 cenu
Magnesia Litera a Výroční cenu Nadace Český literární
fond. V roce 2006 vyšel výbor z jeho tvorby nazvaný
Boudní muzika.
foto:OndřejSlabý
host 0901.indd 25 9.1.2009 16:42:52
Josef Sudek  Praha — Zimní večer, 1946–55  (ze sbírky PPF Art)
host 0901.indd 26 9.1.2009 16:42:53
27
ghost
Rozhodně spíš Alžír než Francie.
Největší překvapení. Vlastně žádné
není. Je to úplně stejné. Celý život —
a  vše napsané — jsem zakládal na
tom, že smrtí to končí. Ale teď se musím
opravit. Po smrti je přesně to, co
bylo před smrtí, jen bez možnosti zemřít.
Existuje tedy ještě jedna horší
varianta…
Dumas, který tu pracuje na příjmu, mi
řekl, že poznal muže, poslance národního
shromáždění, jehož jméno jsem
zapomněl, který během prvních padesáti
dnů spáchal čtyřicet devět sebevražd.
Pořád doufal, že existuje nějaký
způsob… Ale proč ne padesát?
Jeden den byl prý příliš zaujat tím,
jak se dlouho do noci tahají o  jeho
dědictví.
Pak mi dal dvacet kilo rukopisů. Prý
prvních dvacet kilo…
Málo jsem se zabýval náhodami.
Procházel jsem se včera po té silnici.
U  kmenu ještě leží kousky vysypaného
skla.
Rozhodnutí. Je-li to takto, začnu svou
zdejší revoltu tímto způsobem: nezaložím
ani nový sešit, navážu prostě
tam, kde jsem skončil v prosinci. Budu
se také tvářit, že se nic nestalo.
Viděl jsi svůj pohřeb? — Téma, o kterém
se tady mluví, jako když se na
gymnaziálním srazu vzpomíná na maturitní
večírek. A stejně jako to nikdy
nezapomenou člověku, který na maturitní
večírek nepřišel, tak tady nerozumějí
tomu, že jsem svůj pohřeb
přenechal těm za zástěnou.
Ale Sartre mě v novinách zase pobavil.
Drahý Jeane-Paule, napíšu Ti dopis.
Je velká škoda, že nepůjde odeslat.
Rád bych viděl, jak čteš dopis od
Alberta Camuse se zpáteční adresou
Záhrobí 15.
Těch deset slov, která jsem uvedl jako
svá nejoblíbenější: svět, bolest, země,
matka, lidé, poušť, čest, bída, léto,
moře.To je to jediné, co možná zbude.
Včera jsem„pod tlakem nových okolností“
začal s  proškrtáváním svých
knih. Seděl jsem s tužkou celý den na
pláži a přivolával sluneční úpal. Nějaký
muž, který tam venčil psa, se mi
podíval přes rameno, pokýval hlavou
a řekl:„Stejně nejlíp psal ten, kdo teď
musí škrtnout skoro všechno. Četl jste
mé Aforismy k  životní moudrosti?“
A pak tomu pudlovi házel klacík, až
se mi ztratili za nějakým skaliskem.
Celý den jsem si moře před sebou odpíral.
Ale večer jsem se konečně svlékl
do naha a plaval jsem od břehu do naprostého
vyčerpání. Obloha byla karmínová
a moře tmavě zelené, znova
mi to připomínalo Alžír, těch několik
dnů v životě, kdy jsem byl opravdu
šťastný. Uplaval jsem snad patnáct kilometrů,
než jsem se šťastně utopil.
Poslouchal jsem dnes skupinku kněží,
kteří se přeli, zda je toto nebe, peklo
nebo očistec. Přikláněli se k tomu, že
očistec. Nato padla otázka po hřešení,
které je sem přivedlo. Jeden se
váhavě přiznal, že při mši často myslel
na světské věci. Jiný přiškrceným hlasem
řekl, že ze žárlivosti neudělil jednomu
muži požehnání. A třetí vůbec
nevěděl, ale pak si vzpomněl, že ještě
jako dítě ukradl několik sušenek. Jejich
nálada se okamžitě zvedla. Mesiáš
se prý už brzy zjeví ve všech světech
najednou.
Pročítám se těmi Dumasovými rukopisy.
Zatímco mé dílo tady rychle
bledne, vyběluje se jako písek, to
jeho jako by se konečně ocitlo na
tom pravém místě. Po smrti je čas
na všechny zdlouhavé popisy a  zápletky,
které se točí naprázdno. Po
smrti je čas dokonce i  na televizní
zábavu.
Poznámka autora: Žádost nakladatelství
Host o  poskytnutí Zápisníků,
které si stále vedu, mě uvedla
do rozpaků. Mrtví vlastně nemají živým
co říci; a po všech marných pokusech
už si nemyslím, že by se mezi
těmi zrcadlovými světy mělo navazovat
spojení. Nakonec jsem se rozhodl
poskytnout pouze několik fragmentů
přímo z ledna 1960, kdy jsem
byl ještě blízko své ženě, dětem,
Francii a své smrti. Všechno ostatní
nechť zůstane na onom — chci říci na
tomto — světě.
Pro Host  Albert Camus  7. 11. 1913 – 4. 1. 1960
host 0901.indd 27 9.1.2009 16:42:53
Petra Soukupová (nar. 1982 v České Lípě)
žije v Praze, kde po gymnáziu a krátkém
intermezzu na filozofické fakultě v Brně
vystudovala scenáristiku na FAMU.
V roce 2007 publikovala prozaickou
prvotinu K moři, za kterou loni na podzim
obdržela Cenu Jiřího Ortena a byla
nominována na cenu Magnesia Litera
v kategorii próza. Scénář napsaný na
motivy oceněné knihy získal už nejvyšší
cenu ve druhém ročníku scenáristické
soutěže Nadace Barrandov & WE. Už
během studií spolupracovala s televizí
NOVA, nyní dokončuje svoji druhou knihu.
Foto: Filip Singer
host 0901.indd 28 9.1.2009 16:42:53
29
•
beletrie
■ Takovej krásnej den. Karel dojede ke garáži a vytáhne
zase po čase motorku, neměl si ji kupovat, taková
zbytečná věc, stejně ho to moc nebaví, třeba by ji mohl
prodat, ale stejně na tom už prodělá, protože co s ní,
blbá motorka, stejně se musel ráno přemlouvat, když už
je takhle pěkně, byl by přece hřích neprojet se, den jako
stvořenej na projížďku na motorce, hecuje se, ke konci
prázdnin podruhé za sezonu. Po delším zvažování se
rozhodne zajet podívat na Pavlovu chatu, ostatně přece
už ho kolikrát zval. Pavel je trochu zaskočen a jeho
manželka ještě víc, nabízí jim pivo, ale oni jdou raději
do hospody. Na návsi dva velké kaštany a pod nimi zahrádka
místní hospody. Sednou si tam, ale během prvního
piva se malinko rozprší. Nadávají na počasí, vypadalo
to na tak pěknej den, Karel motorku posune pod
stromy, zatím neprší moc, rozhodně se déšť nedostane
skrz listy, takže nezmokne. Schovají se dovnitř.
Když navečer vyjde před hospodu, už je po dešti,
ale na motorku kapou velké kapky z listů kaštanů. Karel
vypil čtyři piva, ale žádné panáky, a připadá si střízlivý.
S Pavlem se rozloučí před hospodou, Pavel odchází
rychle, nechce zmoknout a taky se bojí, že mu manželka
vynadá, že seděl celé odpoledne v hospodě. Je rád, že
Karel nepřijal jeho pozvání, aby zůstal přes noc. Jak ho
to proboha napadlo, to by Jana zase vyváděla.
Karel se snaží motorku utřít. Kožené sedátko. Moc
to nejde.
Prázdná náves v letním podvečeru. Karel nasedne
na motorku a pomalu se rozjede. Už kolikrát jel ne zcela
střízlivý, je obezřetný, aspoň se domnívá. Jede pomalu.
Ale ta pozornost se po pár kilometrech rozplývá. Karlovi
se jede krásně. O pár kilometrů dál už je suchá silnice,
alespoň to tak vypadá, a dokonce ještě na chvilku
vylezlo sluníčko. Hřeje Karla do obličeje.
A Karel přidává. Jede po silnici, vjíždí do zatáčky
na malý mostek, pod kterým teče potok, možná malá
říčka. Jede ale příliš rychle, a tady silnice ještě úplně
suchá není a v zatáčce motorka dostane smyk. Vylétne
ze silnice a spadne dolů ze svahu. A ticho.
Pak Karel zasténá. Všechno ho bolí. Má určitě zlomená
žebra. Sáhne si na ně, ale musí cuknout. Jedna
ruka mu visí podél těla a strašně bolí. Doprdele, doprdele,
umřu, napadne Karla. Přejede si rukou po obličeji
a na ruce má krev. Hrabe se ztěžka na nohy, motorka je
zapadlá napůl v křoví, napůl v potoce.
Karel znovu uklouzne. Zakřičí bolestí. Je celý bledý.
Zhluboka dýchá. Co mám dělat, seberou mi řidičák,
půjdu do vězení, ne, nechám ji tady, stopnu si někoho,
odveze mě do nemocnice, jestli neni pozdě, co když
mám nějaký vnitřní zranění, umřu, ať mě někdo najde,
ale tady těžko, musí mě vidět, tohle Karla znovu nakopne,
znovu to zkusí, postavit se na nohy, a nakonec to
jde. S vypětím všech sil se dostane nahoru. Teprve tam
omdlí. Sesune se na kraj silnice.
Karel pak leží v nemocnici v krunýři a přemýšlí, jak blízko
byl smrti. Nebyl sice, ale jemu připadá, že ano. Karel
přemýšlí o dávných chybách a umiňuje si, že je napraví.
Co když tohle bylo znamení? Ano. Určitě bylo.
Taky za ním přijde Alena, Karel slyší její kroky, zlověstný
přibližující se zvuk těch jejích příšerných střevíců,
Karel hned, jak ona vystoupí z výtahu na druhém konci
chodby, ví, že je to ona, a je. Vlítne do pokoje a ječí tam
na něj, úplně kašle na ostatní chlapy, křičí, že Adama už
neuvidí, sakra, Karle, řídils ožralej, to už je fakt úplný
dno, seš zločinec, mohls ho mít kurva s sebou, ta tvoje
posraná motorka, já už se postarám, abys ho mohl vidět
leda tak na fotkách, seš nemožnej, fakt nemožnej, pak
se odmlčí, rozhlídne se po pokoji, z tašky vyndá síťku
s pomeranči, skoro je hodí na noční stolek a beze slova
odklape pryč.
Na krátko
úryvek z připravované prózy
Petra Soukupová
host 0901.indd 29 9.1.2009 16:42:56
30
beletrie
Pěkný kozy, řekne obdivně starý pan Jelínek, který
leží vedle Karla. To jo, uvědomí si s lítostí Karel.
Prvotřídní.
Pak ale přestane myslet na Alenina prsa a zrekapituluje
si celou její návštěvu. Jestli nebude moct vídat
Adama, a ona to asi zařídí, jak ji Karel zná, o důvod víc,
proč udělat, co si umínil.
■  O tom já ale nic nevim. Vystřihuju. Když stříhám,
nemyslim na nic než na to, aby to bylo přesný, rovný,
abych někde nestříhnul vedle nebo tak. Asi by se dalo
říct, že když vystřihuju, vůbec nic neexistuje. Máma
říká, že když stříhám, tak vůbec nevnímám. Někdy na
mě křičí a já ji neslyšim, dokud na mě nešáhne.
Moc to nechápe, ale už si zvykla. To Pavla né, je totiž
hrozně blbá. Ale fakt. Učí se na kuchařku. Už teď je
hrozně tlustá.
Takže teď sedim v pokojíku, je to odpoledne jako
každý jiný, ale vlastně trochu lepší, slyšim zvenku
z hřiště, jak řvou děti, a do zad mi pere slunce, ale já
mám na stolku pro jistotu ještě rozsvícenou lampičku,
abych na to líp viděl.
Navíc dneska začínám, a  to je vždycky nejlepší,
stříhnout do toho papíru poprvé, rozdělovat to na kousky
a ty pak pečlivě dovystřihnout tak, jak maj bejt.
Ale zase neříkám, že jiný dny sou nějak blbý, baví
mě to furt.
Vystřihuju z papíru modely lodí. Pak je samozřejmě
musim slepit. Neslyšim, že na mě Pavla volá, musí přijít
až ke mně a drcnout do mě, až mi ujede ruka a skoro
střihnu vedle. V tu chvíli ji chci zabít. Anebo aspoň
bouchnout. Ale ona mi chytne ruku a jenom řekne,
tys ohluchnul, viď, kdyby sis rači koupil naslouchátko
než tyhle skládačky. Je pitomá, sou to modely, ne
skládačky.
„Tak dělej, máš na stole oběd.“
Nechodim na obědy do školy, protože když mi
mamka dala peníze na obědy, tak sem je utratil za model.
Takže teď jim doma. Pavlína vaří skoro každej den.
Pořád mele o tom, jak ji to baví, ale když pak náhodou
zapomenu říct děkuju, tak dělá scény, jako kdyby to dělala
jenom pro tu pochvalu. Tak jaký baví. Nechápu to.
V kuchyni máme takovej malej stolek, u kterýho ale
ve skutečnosti jíme pořád. Ten hlavní jídelní stůl v obýváku
je jenom pro slavnostní příležitosti. Vánoce nebo
když přijde návštěva.
Tak si sednu, máme nandaný jídlo oba, a začnu
jíst. Dobrý. Chvíli jíme mlčky, ale vona mě prostě
nenechá.
Copak to nevidí, jak sem to hezky naaranžovala?
A ani se nezeptá, co to je. Krůtí rolka přece, dívá se
Pavla, jak se v tom Vojta rejpe. Nejrači by mu vlepila
facku.
„Co děláš?“
Co asi, tlustý nejim. „Tlustý nejim,“ řeknu.
To je debil.
„To není tlustý, to je slanina, ta tam musí bejt, kvůli
chuti.“
Co bych měl asi na tohle říct. Odkdy slanina neni
tlustá? To je vážně tak pitomá?
„Nebo tobě to nechutná?“
„Ale jo.“
Díváme se na sebe. Záleží jí na tom. Zatvářim se
přívětivě.
„Tak dík.“
Na chvilku je to odložený, Pavlína žere dál. Ale zase
fakt mi to docela chutná. Nebo kromě tý slaniny. Tlustý
nejim. Ani salám, ani špekáčky, leda bych si musel vydloubat
všechny ty kousky tlustýho. Kůži u kuřete, když
není úplně křupavoučká. Hužvy v mase.
Odsunu talíř, chci jít pokračovat. Sem rád, že nemáme
na zejtra nic do školy. Ale i kdybychom měli, tak
bych se na to vykašlal.
„Ty už nebudeš? To má bejt nějaká sranda?“
Rači mlčim, vidim, jak se Pavlína začíná nasírat, jak
se jí rozšiřujou nosní dírky, fakt. Měl sem ve škole svačinu
a prostě eště nemám hlad.
„Dyťs to jenom rozrejpal. Jíš jako prase.“
A už to nevydržim. Ať mě nechá.
„A ty tak vypadáš,“ řeknu a rychle mizim. Nepoběží
za mnou, na to je moc líná.
Pavlína zůstane sedět v kuchyni. Uražená, protože sice
ví, že je tlustá, ale copak se to smí takhle říkat? Zas tak
strašně tlustá není. Copak za to může, že Vojta je tak
hubenej? Proti němu je tlustej skoro každej. A nedoceněná.
Vařim se s tim, dělám oblohu, plátky okurky
na milimetr stejný, a on takhle. Ani nepoděkuje a ještě
mi nadává. Tak tohle se řekne. Kéž bych měla ségru.
Vojtovu porci si přendá k sobě na talíř. Ale povedlo
se mi to, je to fakt super. Dobrej nápad přidat tam ty
žampióny.
Pavlína jídlo zbožňuje.
Večer, když přijde mamka z práce, chystá se Pavlína,
jak si na něj postěžuje. Ale hned jak mamka vejde, tak
Pavlína vidí, že to nemá cenu, mamka je zamračená, ta
jedna její hluboká vráska na čele, a při vyndávání nákupu
bouchne dveřmi lednice o trochu víc, než je nutné.
Zapálí si cigaretu a nandává si večeři na talíř. Kus masa,
brambor, cigareta odložená na dřezu. Vytáhnout příbor
a jít se najíst do obýváku k podvečernímu seriálu. Pavlíně
bleskne hlavou, jí na tom taky nesejde, prostě kus
host 0901.indd 30 9.1.2009 16:42:56
31
beletrie
jídla, tak mamku jemně odstrčí a na talíři to naaranžuje,
zeleninovou oblohu, jídlo jako v restauraci.
„Ty si ale šikovná, uvidíš, jak jednou budeš vařit někde
v krásným hotelu,“ mrkne na ni mamka, už bez
vrásky, a Pavlíně je krásně. Dokonce už by si odpustila
i ty stížnosti na Vojtu, šla by s mamkou do obýváku
a koukaly by se společně. Navíc mamka koupila v kelímku
camping salát a čerstvé rohlíky, to by byla moc
dobrá večeře, ale mamka se hned zajímá o Vojtu, co
jedl, co dělá, přitom co by asi tak dělal, a tak Pavla nakonec
mlčet nemůže.
Ale ještě to ani nedořekne a mamka jenom mávne
rukou, tak se na to vykašli, je to trouba, tak je to ale
vždycky, pak ještě řekne, no dyť si starší, tak buď rozumná.
Ale Pavla nepřestane a mamka na ni nakonec
opravdu vyjede, má starosti v práci, přijde domů a chce
mít klid, copak Pavlína není dost velká, aby takový prkotiny
nedokázala vyřešit sama?
Pavlína sedí na gauči naštvaná, mlčí, tak jí matka pochválí
jídlo, a ani to ji neobměkčí, chvíli obě sedí mlčky
a koukají na televizní noviny, pak si ale matka vzpomene,
že ze schránky dnes vytáhla lísteček z Ameriky.
„Vezmi si ho pak z kabelky.“
„Fakt jo?“ rozzáří se Pavlína a v tu chvíli je hezká,
kdyby trochu zhubla, byla by ještě moc pěkná holka,
pomyslí si matka.
Pavlína se k ní přitulí. Matka má ale starosti. Dnes
dostala další dopis. Už třetí. Takový strašný kecy.
Večer, když jde Pavlína spát, Vojta už spí. Velká škoda,
mohla ho trošku naštvat zase ona. Balíček z Ameriky.
Paráda. Pavlína jde spát nejspokojenější, jak to jenom
jde.
U snídaně tomu ale už neujdu. Mamka už je po snídani
a pomalu na odchodu, musí jít daleko dřív než my, na
stole sou chleby s marmeládou a v konvici uvařený čaj,
snídám a Pavlína se vedle mě u stolku maluje, no ale ani
to jí nepomůže, jak je ošklivá.
„Hádej co,“ řekne najednou.
Nevim, ale podle jejího tónu to pro mě nebude nic
veselýho.
„Balík,“ triumfálně.
Jako kdyby to byla nějaká její zásluha, že se její fotr
odstěhoval do Ameriky. A občas jí pošle balík. Ale ona
vytáhne ten papírek z pošty a ukáže mi ho, jako kdyby
to byl drahokam, ale co já na něm asi tak uvidim, papírek
z pošty.
„Od taťky.“
Zašklebim se na ni. V tu chvíli taky vejde do kuchyně
mamka a něco si štrachá z lednice. Vim, že to slyší,
ale jenom se tak trošičku zamračí na Pavlínu a řekne
tak miloučce no tak, jako kdyby ji napomínala, že si po
sobě neuklidila talíř do dřezu. A stejně pak hned odejde,
takže Pavla na mě dělá ksichty. Já dělám, že je mi
to jedno a vlastně asi je.
Naseru se, až když mi kápne marmeláda na tričko.
Snažim se to otřít, ale moc to nejde.
„Asi si ho dneska nebudeš moct vzít, co?“ řekne
zase ona, ale ne normálně, zase s tou radostí v hlase.
„Di do prdele.“
Ale ona se jenom směje. Vstanu od stolu a jdu pryč.
„Heč, blbánku,“ volá za mnou.
Jdu do předsíně, že si teda to triko převlíknu, ale
když se dívám do zrcadla, tak to není zas tak moc vidět.
Je to totiž v nápisu, tak se to tam ztrácí.
Je to světle modrý tričko se žlutým křížem a v tom
kříži je napsáno Sverige. Je to švédská vlajka a je to triko
host 0901.indd 31 9.1.2009 16:42:56
32
beletrie
po mým tátovi, kterej pracoval na lodi ve Švédsku, jak
mi mamka vysvětlila. Takže si ho nechám.
Ale asi je to dneska nějakej blbej den, protože mě ve
škole vyhmátne učitelka, jak nedávám pozor a vystřihuju
si. Navíc vystřihuju do učebnice. Navíc je to už
letos podruhý. Sem pitomej, že se do toho vždycky tak
zaberu.
Takže stojim a rudnu, zatímco ona má takový ty
řeči, jesli si myslim, že od toho je ta učebnice, nebo
jesli mi to ta předchozí učitelka tolerovala, tak že ona
tedy nebude, a nakonec po tomhle několikaminutovým
představení mi dá stejně poznámku.
A když pak skončí hodina, tak přijde Franta a Mára
a chtěj se podívat.
„Tak ukaž, Plamen.“
Jsou ještě vlastně milý, když mi říkaj Plamen, připadá
mi tak, že sem vlastně normální, ale pak zas řeknu
něco o nějakým modelu, jenom zmínka, a najednou
sem zase Modelář, a to už maj v hlase takovej ten tón,
že sem fakt exot, takže Plamen Neplamen, nesnášim je
furt stejně.
Nejvíc právě tyhle dva dementi, který maj každej
den k svačině tyčinku Snickers a myslej si, že protože
maj jejich rodiče prachy, tak jim patří celej svět. Já ji měl
asi tak dvakrát v životě. U nás se spíš kupuje sójovej suk
nebo tatranka. Anebo se spíš peče doma, protože to je
levnější. A stejně lepší, řiká Pavlína, ale já si to nemyslim.
Nejčastějc perník s marmeládou.
Zatim sem teda Plamen, protože se jim moje vystřihovánky
líbí. Jesli něco umim, tak rozhodně vystřihovat.
Jenže stejně jim to nechci ukázat, protože nechci,
aby mě pak otravovali, že to chtěj, protože já to chci pro
někoho dělat, jenom když já chci.
Jenže se na nás otočí Brouk, kterej mi minulej
tejden pučil komiks, a když sem mu ho vracel, tak sem
mu tam vložil vystřiženou jednu postavu z toho komiksu,
jakože díky. A Brouk se z toho moh posrat, to se mi
líbí. A teď se teda otočí a začne jim vykládat, jak sem
rozstříhal celou učebnici a co všechno sem tam udělal,
na některých stránkách třeba vojáka a jinde jenom
ornamenty, a pořád na mě, tak jim to ukaž, a mně se
nechce, protože prostě mě do toho tlačej a stejně, až to
uviděj, tak se jim to sice bude líbit, ale zase jim budu
připadat jako magor.
Ostatně i teď řekne Mára: „Tys jako rozstříhal celou
učebnici? Si debil?“
Ale není to nějak ve zlým, protože já je prostě nemůžu
nasrat. Sem divnej, zrzavej a nosim furt stejný
hadry, takže sem úplně mimo celej svět. Ale teď
se vzpěčuju a to je sere. Vezmou mi tu knihu z ruky
a koukaj do ní a Brouk taky, a pak hele, dám ti za tenhle
obrázek bůra, a já jenom štěknu, že nechci, a natáhnu
se po tý knize, vezmu jim ji a schovám ji do
tašky. A Franta, to seš teda pěkně blbej, jestlipak máš
na novou učebnici, tak mu ukážu prostředník, ale už
cejtim, jak se červenám, jak sem nasranej. Chvíli to
vypadá, že už na mě serou, ale pak mě Mára chytne
a zkroutí mi ruce dozadu, trochu bolí, cukám se,
Franta ji z tý tašky zase vyndá a pak mě teprv Mára
pustí, a Franta ještě řekne, smrdíš jak bezdomák, Švéde,
a Mára, taky tak vypadáš a ještě mě plácne do čela,
jenom takový gesto, ať si dám voraz, nejrači bych ho
zabil, a odejdou i s mojí knihou. A Brouk, mohls mít
bůra, a nemáš nic, tak se na něj vrhnu, ale i ten zasranej
Brouk mě přepere.
A navíc rozhodně nesmrdím. No, tak mám flek
na triku. Ale zase je to švédský triko. Fakt ze Švédka
přivezený.
Vrátěj mi tu knihu s  nějakejma vytrhanejma
stránkama, to je ale úplně jedno, protože stejně musim
koupit novou, dvě stě, moc nevim, kde je vezmu.
Kapesný na říjen sem už dostal a utratil za tu novou
loď. A mamka vyváděla už minule. Proč střihám
do učebnic? Sem snad nemocnej? Možná že sem.
Když třeba čekám u zubařky v čekárně, je mi fakt
blbě, slyšim tu vrtačku zevnitř a svírá se mi žaludek,
tak stříhání mě uklidní. Mám takový skládací nůžky,
který nosim pořád v kapse. A v čekárnách bejvaj
časopisy.
Úryvek z rozsáhlé povídky, která je součástí
připravované knihy s pracovním názvem Zmizet
Sezonní potřeba nové tváře, nebo skutečný talent?
Foto:FilipSinger
host 0901.indd 32 9.1.2009 16:42:56
33
•
rozhovor
Napsala jednu knihu, ale jsou jí plná média.
Petra Soukupová poskytuje rozhovory, v televizi
doporučuje knihy daleko zkušenějších autorů.
Naplnila pouze sezonní potřebu nové tváře,
nebo v ní česká literatura objevila skutečný
talent? Na to sama odpovědět nemůže.
Ale na spoustu jiných otázek ano…
Když jste dopisovala knížku K moři, cítila jste, že se
psaní podařilo?
Když něco dělám, tak se snažím dát do toho co nejvíc.
Aby to za něco stálo, ale jak to dopadne, to člověk, který
píše, asi nikdy přesně neví. Samozřejmě máte nějaké
představy, že se třeba to a to v textu povedlo, že to jako
celek má hlavu a patu, a proto věříte v dobrou odezvu.
Jedno jsou ale takové představy, iluze, a druhé samotný
výsledek. Ten asi přinese vždy překvapení. U mě to bylo
pozitivní, tedy příjemné.
Co znamená odpověď dát do toho co nejvíc?
Jestliže píšu text, musím věřit, že má určitou hodnotu,
smysl. Kdybych od začátku přistupovala k práci s tím,
že nevím, co chci říct, že podle všeho vznikne hloupost,
nemělo by přece vůbec cenu do něčeho se pouštět.
Člověk si musí věřit, mít nějaké ambice, stát si za
svými nápady, myšlenkami, zkušenostmi. Pak do toho
dáváte co nejvíc.
Nejvíc čeho?
Práce, přemýšlení, soustředění, času.
Na druhou stranu není takový úspěch u první
knížky něčím nebezpečný? Autor se může domnívat,
když jsem to zvládl teď, příště to bude
stejné.
Oddat se takovým úvahám, pocitům, je určitě nebezpečné.
Jak to mají ostatní, nevím. Mně je ale jasné, že
druhou knížku budou všichni přeměřovat z pohledu té
první. Že se od ní automaticky očekává ne­li ještě lepší
kvalita, tak alespoň stejná úroveň textu. Zodpovědnost
ke psaní se tak zvětšuje. Už nenesete kůži na trh
jako neznámý autor, jehož neúspěšný literární pokus
je rychle zapomenut. Vím, že teď na mě budou všichni
kritičtější.
A jak na vás, jako mladou ženu, zapůsobil slušný
čtenářský i mediální úspěch prózy K moři?
Pozitivní ohlasy na knížku jsou určitě příjemné, ale můj
život se tím nijak radikálně nezměnil. Jsem spokojená,
že jsem se trefila, že se to podařilo a to napsané neodpovídá
jen mé zkušenosti, ale pravdivost příběhu oslovila
i další lidi.
V článcích a recenzích byl styl vašeho psaní často
docela překvapivě přirovnáván k narativní formě
Virginie Woolfové. Skutečně vás tato spisovatelka
inspirovala?
Mě ty články, srovnávání, taky překvapovaly, poněvadž
jsem Woolfovou nikdy systematicky ani náhodně nečetla.
Možná někdy ve škole, nějaký úryvek v čítance,
ale na to si vůbec nevzpomínám. Jestliže moje knížka
někomu podobné srovnání vnukla, asi jde o lidi, kteří
jsou daleko poučenější než já.
Jak jste se k psaní dostala?
Začalo to tak okolo deseti let, kdy jsem si začala psát
deník, který si ostatně píšu dodnes. Svoji první povídku
jsem napsala o trochu dřív, ale nemůžu říct, že tenkrát
šlo o nějaké soustavné psaní. To se změnilo až na
gymplu, ale především později na FAMU.
Literatura není poslání
S Petrou Soukupovou o psaní, dětské optice a práci pro televizi Nova
host 0901.indd 33 9.1.2009 16:42:59
34
rozhovor
O čem ty povídky byly?
Především o dětech, z dětského světa.
A dávala jste je někomu číst?
Ne. Dlouho to bylo jen moje tajemství, i když rodiče
asi věděli, že si něco píšu. Poprvé jsem svůj text pustila
z ruky až na gymplu, kde mně kamarád řekl, že v tom
něco je, že možná mám pro psaní nějaký cit. Pro mě
není dodnes jednoduché třeba čtení vlastních věcí, což
bylo na FAMU vzhledem ke studiu povinné. Myslím
čtení před auditoriem. Cizí práce jsme na FAMU rozebírali,
učili se na nich. Pro mě to však představovalo
dlouho hrůzu, styděla jsem se před ostatními. Mimo
jiné i proto, že čtu mizerně. Když dám někomu číst
svoji věc a on si ji přečte soukromě, stydím se míň.
Ale nešlo to jinak, nakonec jsem si na to víceméně
zvykla.
Takže když teď máte autorské čtení, jste už klidná?
Tolik těch čtení zase nemám, ale úplně ve své kůži taky
nejsem.
Jde psaní naučit?
Něco, nějaké nadání musíte mít v sobě. Na FAMU se
taky dělají přijímací zkoušky, kde především posuzují
váš písemný talent. Pak se učí řemeslo, technika psaní
scénářů, jako něčeho, co je sice jen součást filmového
díla, ale zároveň může fungovat v jistém smyslu i jako
samostatný literární útvar. Škola vás taky upozorní na
chyby, kterých si třeba nevšímáte nebo je jako chybu
nevnímáte. Nejvíc ale samozřejmě záleží na kvalitě
pedagoga, pro mě byl nejcennější Edgar Dutka a pan
Dufek.
Jakým způsobem píšete?
Spíš systematicky. Jsem typ člověka, který když něco
dělá, musí v tom mít určitou disciplínu, řád. Napsat třeba
deset stran a pak se k tomu po čase vrátit, to bych nemohla.
Nebo v polovině knížky přemýšlet, jak to bude
dál, kudy se příběh povine. To není můj styl. Mám něco
jako osnovu, kterou promyslím a podle níž pak pravidelným
tempem postupuji vpřed.
Co pro vás literární psaní znamená? Poslání, zábavu,
práci?
Pro mě není literatura nějakým výjimečným posláním,
odhalováním tajemství života, přinášením návodů na
štěstí, ale práce jako každá jiná. Když si sednu k počítači,
většinou vím, co chci nebo musím udělat. Psaní
je dovednost, kterou mám, navíc nezaslouženě, a cítila
bych promarněnou příležitost, kdybych ji nedokázala
využít. Dovednost v tom, jak skrze napsaná slova zaznamenávám
to, jak vidím a vnímám svět. Jestliže to
čtenáře osloví, nešlo o marnou práci.
Myslíte si, že psaním lze změnit svět?
Nevím, ale spíš asi ne. I když jestli někomu to, co já napíšu,
nějak v určitém životním momentě pomůže, tak
možná ano. Ale samozřejmě ne tak, jako když někdo
vynalezne antibiotika nebo daruje ledvinu. Ale každý
by měl dělat to nejlepší, co umí a může, já lék na rakovinu
vynalézt nedokážu.
Kde berete inspiraci? Jak tomu bylo v případě knížky
K moři, kde si nerozumějí rodiče ani jejich děti?
Já nevím, to už je dávno, co jsem tu knížku psala. Ale
možná mě poprvé napadla, když jsem byla s rodiči už
coby dospělá na dovolené u moře. Vnímáte cizí prostředí,
určitou absurditu, dospělý člověk s rodiči na dovolené,
je to trochu nuda, je tam čas k přemýšlení, ale
i třeba k rozhovorům, které se ale stejně neuskuteční,
a v neposlední řadě čas na dovolené plyne trochu jinak.
Tím ale nechci říct, že jsem zažila něco podobného
jako moje hrdinky. Moji rodiče se nikdy nerozvedli,
nemám ani jednu sestru, mám jednoho bratra,
s kterým nemám ani intenzivní, ale ani problematický
vztah. Ale třeba ten impuls přišel u toho moře a pak už
jen jela představivost.
Ale někde jste zkušenost nutnou k věrohodnému
popsání rozdílných lidských charakterů nabrat musela.
Kritika si vzhledem k vašemu věku cenila právě
nebývalé vyzrálosti textu.
Možná jsem některé postavy a jejich mentální i fyzické
reakce načetla v knížkách nebo jsem něco viděla ve filmech.
U některých jsem určitě měla na mysli své blízké.
Ale co se týče zápletek, příběhu, ten jsem vymyslela.
Každopádně jsem v dětství, a to ani ve svém nejbližším
okolí, nikdy nezažila nevěru rodičů, odchody z domova,
alkoholismus. Třeba je to empatií, schopností dokázat
se vcítit do myšlení či nálad popisované osoby.
Určitě ale není náhodou, že charaktery postav jsem si
už dříve vyzkoušela v kratších útvarech.
Próza K moři začíná krátkým úvodem z doby komunismu,
zbytek se však odehrává v jakémsi bezčasí.
Šlo o záměr?
To vyprávění se muselo odněkud dostat do současnosti,
proto začíná v době minulé. Ale pak už se vše odehrává
teď a je jedno, kdy přesně. Mě zkrátka v textu minulost
celku, politická situace této země, nezajímá.
Ale co se děje teď, je přece podmíněno minulostí.
Když se v Česku například změnil režim, bylo vám
host 0901.indd 34 9.1.2009 16:42:59
35
rozhovor
sedm let. Pamatujete si něco, čím vás ten předcházející
systém ovlivnil?
Ano, něco si pamatuji. Jsou to spíš takové bizarní maličkosti,
že jsme ve škole učitelce říkali soudružko atd.
Jinak mě komunismus naštěstí nepoznamenal, čímž
netvrdím, že o tom režimu nic jiného nevím. O komunismu
ani své vlastní minulosti ale nemám potřebu
psát, nějak se s tím vyrovnávat. Od režimu jsem
nezažila nic strašného, ve svém dětství taky ne, takže
není důvod.
Minulost vás tedy nezajímá?
Zajímá mě minulost asi jako každého. Psát bych ale
o tom nemohla, protože to neznám dokonale. Někdo by
mi pak mohl vyčíst, že to tehdy tak nebylo. Což je třeba
i ten případ komunismu. Mě zajímá současnost, a to
stejně pořád současnost jednotlivců, ne společnosti.
Zmínila jste, že dokončujete druhou knížku. O čem
bude?
Měly by to být tři delší útvary, možná novely. A jde
o  podobné téma jako K  moři. Rodinné problémy,
mezi­lidské vztahy, svět očima dětí, vypravěči jsou hlavně
děti.
To asi bude vaše životní téma, nemyslíte?
Určitě. Zajímá mě to a baví, psát o dětech, ne pro děti.
Vidět svět dětskou optikou, zaznamenávat věci, jež pro
dospělé nejsou důležité nebo si jich ani nevšimnou, dávat
tyto věci, události, vjemy do souvislostí tak odlišných
od vidění dospělých.
Jak jste se k tomu dostala?
To opravdu nevím, kde a kdy se to objevilo. Možná je
důležité, že si takovou dětskou optiku dokážu představit,
vžít se do dětského světa. Ale zase nejde o konkrétní
prožité události, zážitky. Prostě si to vymýšlím, nějak
cítím, že tomu tak je a jsem spokojená.
Živíte se scenáristikou pro televizi NOVA. Co to ob-
náší?
Jsem členem realizačního týmu, který dělá seriál Comeback.
Je to o bývalé popové hvězdě, chlapíkovi, jenž sám
s poněkud zvláštním bratrem vychovává svoji sedmnáctiletou
dceru na pozadí své zašlé slávy.
Nemáte strach, že tato tvorba nějak ovlivní vaše
osobní psaní?
Nemám. Jde o úplně jiné způsoby psaní, přemýšlení,
které se neprolínají a lze je od sebe oddělit. Navíc scenáristika
je podmíněná časem, práce musí být hotová
v nějakém termínu. Což mě motivuje jinak než knížka.
Na tu potřebuji klid, neuspěchanost. Rozdílnost taky
vidím na samotném psaní. Knížka obyčejně vzniká dopoledne,
odpoledne píšu málokdy. Kdežto scénář jsem
schopná dělat kdykoliv, kdy je to nutné.
Tento rozhovor je určen pro časopis Host.V Brně jste
půl roku studovala filozofickou fakultu. Jaký máte
vztah k tomuto městu?
Upřímně řečeno, Brno zvlášť ráda nemám.
A proč?
Necítila jsem se tam dobře. Možná i z toho důvodu,
že mě tenkrát škola nebavila, nebylo to zkrátka to pravé,
co jsem chtěla dělat. Od toho se určitě odvíjel i můj
vztah k Brnu. Myslím si, že jsem tomu městu moc šancí
nedala.
Ptal se Jaroslav Formánek
Autor je redaktorem týdeníku Respekt.
host 0901.indd 35 9.1.2009 16:42:59
36
•
k románu
→ K románu Vuka Dražkoviće Nůž (srbsky 1982). Text
silné látky i podmanivosti; nadto se v něm rozestírají
dějiny Balkánu v perspektivě posledního téměř půltisíciletí.
Jde o dvě časová pásma: čtyřicátá léta a šedesátá
léta dvacátého století. Muslimové z jedné vesnice
v Hercegovině, která je v té době začleněna pod ustašovský
chorvatský stát, vyplení sousední srbskou vesnici:
ženy znásilní a podřežou, muže podřežou (po předchozím
mučení), zbylé naženou do kostela a nechají je
v něm uhořet. Zůstane malé, sotva narozené dítě. Na
radu hodži, muslimského duchovního, ho nezabijí, ale
odnesou do své vesnice. Ta je posléze — v odplatu —
také z větší části zničena četniky, kteří se mstí za své
krajany. Malý Alija, takto je unesený srbský chlapec pojmenován,
nicméně vyroste jako muslim, poté odejde
studovat do Sarajeva. Zde má za dívku Srbku, což vyvolává
velkou nevoli u jeho muslimské matky­pěstounky.
Od této chvíle se začíná odvíjet příběh jeho pomalého
prozírání a postupného nacházení toho, kým doopravdy
je. Vrstvu po vrstvě se stírají nánosy, pod nimiž se
nacházejí minulé děje. Alija se nakonec ztotožňuje se
svým „krevním“ původem a pojímá plán vrátit zničené
vesnici svých předků původní život. I záchvaty msty se
mihnou jeho myslí. Od nich je však odvrácen moudrým
muslimským starcem, který mu dává k mnoha dějům
klíč a snaží se ho vést k toleranci. Místy naprosto
skvělé zauzlování mnoha dějů, životních osudů, časových
vrstev; ta nejhlubší jde až k tureckému podmanění
a k bitvě na Kosově poli. Je znát, že tento román je
psán viditelně „prosrbsky“, ale je také znát, že se jeho
autor snaží poctivě hledat usmíření, pokus, jak zastavit
„kolo msty“. Některá místa jsou vyšroubovaná snad až
do přílišné melodramatičnosti; autor patosem opravdu
nešetří. Tím spíše, že téma románu čerpá z jeho rodinné
historie. Ale patos tuto knihu rozhodně neničí a také
není hodnotou, na níž je Dražkovićův román především
postaven. Rozmotávání krvavého srbsko­chorvatsko­muslimsko­tureckého
klubka… Srbská podoba
Konrada Wallenroda.
→ „Bylo po otavách. Odstrojené lučiny svítily zažloutlou
zelení, v níž růžověly již květy panáčkovitých naháčků.“
Úvodní odstavec Raisova románu Kalibův zločin
(časopisecky 1892, knižně 1895). Nadmíru působivá
je tu zejména první věta: jasné určení času i místa: konec
léta a vesnice. Sděluje se nám, že budeme mít asi
co činit s venkovským tématem a jsme hned zasazeni
do cyklu zemědělských prací. Další věta už ji poněkud
dekorativisticky rozmělňuje (nadbytek přívlastků
a „barevných“ sloves: svítily, růžověly). Ale první věta
je pevná, zejména svou strohostí. Jako by s ní už nebylo
možné hnout: Bylo po otavách.
→ K románu Aleksandra Tišmy Použití člověka (srbsky
1976). Jak je možné, že jsem tento román ještě nečetl,
ba dokonce ani nic od jeho autora? Spalující četba. Strhující,
skvěle vystavěný román naprosto mimořádných
kvalit. Příběh několika přátel (Tišmovy generace), kteří
se setkávají v druhé polovině třicátých let v Novém
Sadu, pak válka, která jim vše změní, poválečné zmatky
až do počátku padesátých let. Do toho tajemství deníku
jejich učitelky němčiny, která umírá po operaci a zanechává
po sobě zápisky. Ty se mají stát jakýmsi klíčem,
skrytým důvodem skutků jednotlivých postav, ale nestávají
se. Učitelčina tragika nepodařených partnerství,
zažírajícího se staropanenství se ukazuje jako slabý čajíček
k tragice toho, co museli zažít za války a po ní jednotliví
Vera, Srednoje a Milinko. Román také plasticky
ukazuje kolorit Nového Sadu, města, kde se proplétá
živel srbský, německý, židovský i chorvatský. Nesentimentální
líčení, často až výčtovým stylem, občasné
předjímání děje, ale nikoli samoúčelně po způsobu moRománový
zápisník
Jiří Trávníček
host 0901.indd 36 9.1.2009 16:43:02
37
k románu
dernistického rušení příběhové linearity, ale takové, že
u čtenáře zakládá napětí a očekávání. Mnohovrstevnatý
román silné látky i vypravěčského umu.
→  Ještě k předchozímu: Tišmovým románem se vine
stejný motiv jako ve Styronově Sofiině volbě. Hrdinka
Vera Kronerová, mladá dívka z německo-židovské rodiny,
je deportována do Osvětimi a tam při jedné selekci
vybrána, aby sloužila jako nevěstka v „domě rozkoše“.
Násilím je sterilizována a nad ňadro je jí vytetováno
Feldhure. Jako jediná z celého nevěstince přežije a vrátí
se zpět do Nového Sadu. Tišma tento motiv zvládá daleko
silněji než Styron. Americkému autorovi, kterému
se dostalo světové slávy, slouží jeho Sofie jako jakési
vehikulum k úvahám o spojitosti a nespojitosti času,
o tom, že zatímco jeden v Americe…, druhý v Osvětimi.
Trauma i drama, beznaděj i prázdnota Tišmovy
hrdinky mají podmanivou drásavost, takovou, jež Styronově
hrdince chybí. Zase jedna historická nespravedlnost.
O hodně větší slávu udělal Styron než Tišma.
→  Krejčí Jindřich Macoun z východočeského městečka
připluje někdy ke konci devatenáctého století se ženou
a dítětem do New Yorku: Jindřich obchází jednotlivé
krejčovské dílny a uchází se o práci. Nedaří se mu:
během jednoho dne ho odmítl už třetí. A pak následuje
tato pasáž: „Byly to zbytečné zastávky na kamenité
cestě života, sloupy bez nápisu, které jen klamaly. Rej
masek lidské bídy, sobectví i zdeptání životem, z každé
Jindřich vyčetl novou životní zkušenost.“ Jde o úryvek
z první části Němečkova románu New York: zamlženo
(1932). Něco v něm vadí, ba ruší. Především to, jak
vypravěč vystupuje z řádu vyprávění, v němž líčil Jindřichovy
peripetie, do řádu okázalého mudrování. Ne
že by takovýchto míst bylo v Němečkově románu přespříliš,
ale shora citované rozhodně není jediné. Všimněme
si, že daná pasáž čtenáři nic nového neříká. Že
je Němečkův hrdina zdeptán a unaven, to lze přece
vyrozumět z jeho celodenního chození, nadto chození,
které mu nepřineslo kýžené místo. Němeček, jeho
vypravěč, tak intervenuje do kompetencí, které patří
čtenáři. Diskursivně mu překládá to, co mu předtím
již řekl prostřednictvím hrdinových skutků. A je navíc
sebezálibně patetický: „zastávky na kamenité cestě života“,
„rej masek lidské bídy“, „sobectví i zdeptání životem“
— samá stylistická nabubřelost a vyprázdněná
abstrakce.
→  K románu Tibora Cserese Chladné dny (maďarsky
1964). Čtyři vojáci horthyovské armády čekají těsně po
druhé světové válce ve společné cele na výslech a posléze
na soud za to, co provedli v lednu roku 1942 v Novém
Sadu. Maďarská armáda, zatažena do války Hitlerem,
zde totiž spáchala masakr na místním obyvatelstvu (Srbech
a Židech). Oni byli u toho, ale za zločiny odpovědnost
nesenou. Rozkazy vydali jiní. Jde o jakýsi pandán
k Tišmovu románu Použití člověka, o maďarskou perspektivu,
která doplňuje perspektivu srbskou. Vyprávění
je rozděleno do partu čtyř postav, které se střídají.
Román se tak skládá z mozaiky událostí, jejich různých
rekonstrukcí, vzpomínek a výmluv, jimiž se všichni aktéři
snaží ospravedlnit. Silným tahem je, že Cseres dává
nahlédnout do psychiky lidí, které nelze považovat tak
úplně za viníky ani tak úplně za nevinné. Jde o čtyři ichformy.
Nadto máme co činit s lidmi různého vojenského
postavení: obyčejným vojínem, podporučíkem, nadporučíkem
a majorem. Nápad se čtyřmi různými perspektivami
se však ukázal jako poněkud mechanický. A podle
všeho mu nevěří ani sám autor. Čas od času ho totiž
ruší tím, že udělá jakousi shrnující mezikapitolu z perspektivy
vypravěče vševědoucího. Postavy žijí každá ve
svém vyprávění, nereagují na sebe, nevytvářejí mezi sebou
vztahy a konflikty. Nadto tomu není tak, že by jejich
vyprávění postupně posouvalo nějaký společný děj.
Skvělá látka je tu zkrátka obětována nápadu, který — jak
se ukázalo — její účinek spíše potlačuje.
→  Nad románem Witolda Gombrowicze Trans-Atlantik
(polsky původně 1953). Zase nic. Opět jsem se s velkým
Polákem na románovém poli nepotkal. Zkušenosti
z autorových prvních let v Argentině (po roce 1939),
zkušenosti rozšklebované do groteskních scén a setkání.
Přitom jednotlivé scény jsou k sobě přikládány jakoby
po způsobu kubistického obrazu.Velmi důležitá je předmluva,
kterou autor dal do druhého vydání (1957) a jíž
reagoval na připomínky některých čtenářů po vydání
prvním. Gombrowicz se domáhá „hlubšího a všestrannějšího
čtení tohoto textu“ a také toho, „aby toto dílko
nebylo čteno příliš úzce a mělce“. Odmítá, aby se jeho
román četl jako pamflet na něco či kritika něčeho, například
národních vad; „není to nic víc než vyprávění“,
„jen cosi třpytivého a mihotavého se spoustou různých
významů“. Gombrowicz se pokouší o jakousi fenomenologii
vyprávění: vyprávění v jeho pojetí si jakoby vystačí
samo se sebou, nepotřebuje se sytit nějakým tématem
a nechávat se jím vést, v Gombrowiczově pojetí
zřejmě spoutávat. Ale opět se ukazuje, že vyprávění je
mimo jiné vyprávěním „něčeho“ či „o něčem“, že vyprávění
an sich je klam a iluze. Čeho jsme svědky? Toho,
že pluralita, a tedy i spisovatelova svoboda, jíž se autor
tak dovolává, není hodnotou sama o sobě. Pluralita
může totiž být totéž co chaos, svoboda totéž co svévole.
Je znát, že Gombrowicz se svým psaním bavil; otázkou
je, zda se baví i ti, kdo nejsou autory tohoto díla.
host 0901.indd 37 9.1.2009 16:43:02
38
k románu
→  Sándor Márai o Dostojevském. Ve svých denících se
jím zabývá několikrát, snad až jaksi posedle, přičemž
to, že Dostojevského odmítá, se děje hlasem Středoevropana
a obhájce měšťanství: „Dostojevskij mě tak
deptá, jako kdybych se zavřel do společné místnosti
s choromyslným člověkem, s bláznem, který bude
možná jednou svatořečen.“ Staví ultimáta, takže se
musíme „přidat, anebo před tím prchnout“. Dostojevskij
„zdolá každý odpor“, nezná měřítka. Génius?
Ano, ale ze zcela jiné kulturní planety: „Jako Evropan
mám […] před tímto asijským géniem strach o svou
kůži.“ Je to velmi podobné tomu, co na Dostojevském
vadí Kunderovi — přepjatost scén a neohraničená citovost.
Ještě jiný Středoevropan, Czesław Miłosz, však
v Dostojevském viděl proroka, který dokázal předpovědět
hlavní traumata dvacátého století, tedy například
strach ze svobodné volby a dožadování se autoritativní
síly. Ale i u něj se nelze zbavit dojmu, že jde o fascinaci
jakoby přes sklo. Dostojevskij Miłosze přitahuje
právě tím, jak je „jiný“, mimo kategorie a morálně-etické
vzorce, dokonce i mimo žánr románu. Fascinace,
nebo cizost? Rozhodně spíše to druhé, anebo spíše
jedno i druhé: fascinace cizostí, něčím, co se nás netýká,
co je za obvodem našich kategorií i kultury. Porucha
v magnetickém poli, takže střelka kompasu ztratila
schopnost nás vést.
→  K románu Františka Hečka Červené víno (1948). Jde
stále o jeden z nejčtenějších románů mezi slovenskými
čtenáři, třebaže jeho popularitu má na svědomí asi spíše
filmová verze z roku 1976 (režisér Andrej Lettrich). Ten
film se skutečně povedl. Osudy jedné rodiny z jedné vesnice
v první třetině dvacátého století; syn utekl z domu
s mladou ženou, kterou si vzal proti vůli rodičů, a začal
hospodařit na svém. Je vidět, že tento román musel
napsat někdo, kdo v tomto prostředí vyrostl a komu je
zároveň dané prostředí blízké. Z žádného tvůrčího stipendia
ani pravidelnou návštěvou kurzů tvůrčího psaní
by se tento román nepořídil. Hečko nadto prokazuje
velkou empatii pro lidské trápení: scény zoufalství, ba
zmaru, lidské bezmoci jsou velmi jímavé. Přesto tomuto
románu do toho, aby byl skutečně románem velkým,
něco chybí. Nebo spíše přebývá. Hečko má potřebu své
vyprávění zachraňovat úvahami, mudrováním nad těžkostí
lidského osudu, navozováním paralel, občas i dekorativním
folklorizováním. Jako by mu bylo málo, že
vypráví příběhy několika lidí. Snaží se je transformovat
do něčeho obecného. A právě tato transformace román
rozežírá; nadto když autor má potřebu v ní „kouzlit“ výřečným
ornamentálním stylem. Jako by nevěřil své látce,
svým postavám, věcně klidnému jazyku, a v důsledku
ani svému vyprávění, a přitom se paradoxně umí postarat
o tak silnou látku a živoucí postavy. Je v tom cítit
komplex někoho, kdo chce dělat literaturu. Ale těch několik
míst, kdy Hečko zapomene na to, že je spisovatel
velkých úkolů a poslání, je opravdu skvělých.
→  Velmi vnímavě přemýšlí o Josephu Rothovi Marcel
Reich-Ranicki v knižním rozhovoru s Peterem von
Mattem (Der doppelte Boden, 1992): „Nepatřil k vysoce
inteligentním, vtipným, bystře analyzujícím židovským
spisovatelům toho druhu jako Kurt Tucholsky, Alfred
Kerr či Lion Feuchtwanger. Je spíše typem jednoduchého,
víceméně naivního vypravěče příběhů, který vyjadřoval
východožidovskou (pokud ne přímo orientální)
tradici.“ Ano, byl to takový někdy snad až těžkopádný
melancholik, který však do jednoduchosti neutíkal
jako do záchovné mytologické sloje, jež ho měla ochránit
před příliš složitým světem. Ani nejde o jednoduchost
živnostnického výrobce tklivých příběhů. Je to
jednoduchost toho, kdo hledá nejúčinnější rovnováhu
mezi světem a tím, jak ho vyslovit, mezi sebou a těmi,
komu má být tato zkušenost předána. Z velkých dobových
jmen rakouské literatury (Rothových současníků),
jako byli Franz Werfel, Stefan Zweig, Hermann Broch
a Robert Musil, vykazuje dílo Josepha Rotha největší
vitalitu. Rothovy romány a novely v sobě mají rys, kterým
se vyznačují ty největší opusy vypravěčské literatury:
strhnou na první přečtení a přitom se k nim lze
neustále vracet a nacházet v nich nové a nové fasety
dalších významů.
→  Jedna z nejpodmanivějších věcí na Milanu Kunderovi
je to, jak zvládá rytmus vyprávění, konkrétně jak
umí v tom naprosto nejsprávnějším okamžiku změnit
scénu a začít jinou. Jak ji nepředržuje ani ji příliš neusekává.
S výjimkou některých úvahových pasáží (například
v Žertu o folkloru, v Nesnesitelné lehkosti bytí
o exkrementech) — zde jeho próza na chvíli mění skupenství,
ale nijak samoúčelně. Pokud by se prozaici seřadili
podle toho, jak umějí dělat odstavce a podkapitoly,
aspiroval by Kundera na velmi čelné místo. Asi se
v tom promítá jednak jeho hudební vzdělání (cit pro
rytmus), jednak studium na FAMU (umění střihu, významově
nasycená expozice scény). García Márquez
a Faulkner jsou občas příliš košatí, Viewegh zase příliš
netrpělivě strohý a ve snaze po rychlých efektech někdy
až překotný, Škvorecký se svým vyprávěním zapomíná
hodně často v atmosféře (zejména tam, kde jde
o jazz), Tolstoj zase v traktátu, Fuks v detailech, Hemingway
v dialozích, Dostojevskij se nechává pohltit
svými postavami, které mu občas začínají žít jakoby na
svůj vlastní vrub, a tyto postavy se pak zabydlují v nekonečných
scénách…  ■
host 0901.indd 38 9.1.2009 16:43:03
39
typomil
„Poď, vole, budeme to dělat spolu…,“
pravil jednoho pozdního odpoledne
redaktor Hosta Stöhr a udělal na mne
prosebný pohled, který mohl znamenat
cokoliv včetně nabídky ke společnému
provozování erotiky. Ale jen
těžko by mohl být známým autorem
křesťanské lyriky, kdyby se mnou měl
nečisté úmysly. Odstoupiv od monitoru,
který do té doby zakrýval tělem,
umožnil mi pohled na rozpracovanou
úpravu literárního časopisu. „Tak —
a už je to tady,“ pomyslel jsem si a nasucho
polkl…
Venku se čerti ženili, bolelo mě v zádech
a v odborných kruzích se mluvilo
o  tom, že Respekt dlouhodobě
prodělává a  že jej spasí zřejmě jen
změna formátu na obrázkový časopis
s barevnými reklamami. A lidé z oboru
věděli, že to bude pro grafické studio
příjemná zakázka za pěkné peníze.
A  mně spadla do klína báječná nabídka
podílet se na úpravě literárního
časopisu závislého na dotacích z ministerstva
kultury. Odmítl jsem, ale
přece jen ta zdánlivě bezvýznamná
příhoda byla k něčemu dobrá. Rozvinula
totiž dlouhou spirálu mých soukromých
úvah nad pozicí literárních
plátků v naší společnosti a nad ekonomickými
kritérii, která jejich chod
i grafickou úpravu přímo a zcela zásadně
ovlivňují.
Na rozdíl od velkých komerčních časopisů
vycházejících v  několikatisícových
nákladech jsou literární periodika
stále artiklem minoritním,
a tedy z povahy nevýdělečným. Autorské
honoráře solidní literárněvědnou
práci beztak adekvátně nezaplatí,
peněz nazbyt tak logicky
není ani na záležitosti týkající se jejich
úpravy. Vydavatelé šetří a často
si upravují médium sami nebo ve
spolupráci se sazečem. V devadesátých
letech byla podoba většiny časopisů
právě z těchto důvodů tristní.
Typickým dokladem doby temna je
úprava Hosta z konce devadesátých
let, absenci vkusu chabě zakrývající
vysokým počtem zcela nevhodně použitých
a kombinovaných písem.
Ohyzdné, nepřehledné plátky plné
chyb v sazbě se začaly zajídat nejen
čtenářům (vydrží hodně), ale časem
i lidem v redakcích, kteří mívají možnost
konfrontovat své dílo se západní
konkurencí. A také mají přístup k řadě
knih, u nichž jsou rozdíly mezi prací
amatérskou a prací grafického designéra
dokonale markantní.
Příklady táhnou a dokazují, že kvalitní
design není zbytečný luxus, který
si redaktor vytvoří sám, bude-li mít
náhodou čas, ale že design kromě estetických
požadavků má také nároky
funkční. Vždy když v časopise tápu,
nemohu najít paginaci, název rubriky
nebo (chraň bůh!) její dokončení na
další stránce, vyhledám v tiráži jméno
autora úpravy, abych mu poslal výhružný
dopis. Mám ale dojem, že poslední
dobou je grafická úroveň literárních
periodik o poznání lepší a že
to nějak souvisí s rostoucí péčí věnovanou
úpravě knih i s rostoucím povědomím
o tom, co to vlastně dobrý
grafický design je.
Na konci roku 2008 zde na jedné
straně stojí nenápadné, knižně a kultivovaně
pojaté Souvislosti (studio
Lacerta), na opačném pólu pak spíše
komerční, ale pečlivě upravený Host
(redaktor Martin Stöhr) s obludnými
kolážemi Miroslava Huptycha na
obálkách. Literární noviny (autor neznámý)
jsou šedivé a  nesoučasné.
Naopak kulturní týdeník A2 (design
Helena Šantavá) je příjemný, moderní
a  přehledný, prozrazuje jasnou
koncepci i  zručnost v  úpravě.
Grafiku převážně divadelního časopisu
Rozrazil navrhl jeho editor Pavel
Řehořík, a  ladně zkombinovat
písma se mu ani přes velké nasazení
nepodařilo. Revolver Revue (výtvarník
a redaktor Viktor Karlík) se svou
typickou obálkou je vděčná vlastní
tradici, ovšem ve vnitřní úpravě tápe
kdesi mezi konzervatismem a  pokleslým
plakátovým kýčem. Literární
obtýdeník Tvar (Lukáš Pertl) pracuje
docela příjemně s osobitými detaily
a zachovává si tvář. Výrazně vyčnívá
sborníková, starosvětsky pojatá literární
revue Weles (Leoš Knotek),
která citlivě využívá papír i zvolená
písma…
Řekl bych, že redaktoři si pořídili ještě
blbuvzdornější grafické programy,
než měli k dispozici v minulosti, z největších
chyb se poučili a  zcela evidentně
si oblíbili písma českých autorů,
kterých je v  jejich časopisech
přehršel. Přesto je však u většiny periodik
stále zjevné, zda je upravoval
poučený amatér, nebo skutečný odborník.
A také jejich podoba mimoděk
prozrazuje mnohé o tom, kým se
vydavatel cítí být, jak vnímá sám sebe
a jak vnímá svého čtenáře.
Martin Pecina (nar. 1982)
se věnuje typografii a grafickému
designu. Provozuje typografický
server typomil.com, publikuje
v odborném tisku.
Typografie převážně svépomocí
Grafická a literární smršť.
Žádejte u svých knihkupců.
host 0901.indd 39 9.1.2009 16:43:03
40
•
na pár vět
Mluví se o tom, že literatura je v krizi nebo
přímo umírá. Lékem na to bude předat rovnou
slovo mrtvým, napadlo nás loni, a tak jsme
alespoň jednu stránku Hosta poskytli zásvětní
říši ghostů. Zprvu zmatení čtenáři záhy
pochopili, že se jedná o literární hru. Ale mrtví
samozřejmě musejí mít svého prostředníka,
médium. Po celý loňský rok mrtvým pečlivě
naslouchal a autorská práva na jejich díla
zajišťoval spisovatel Ludvík Němec.
Máš nějakou oblíbenou literární mystifikaci?
Slezské písně. Právě proto jsem je demystifikoval v únorovém
Hostu, šlo bezpochyby o Haškovu nejzdařilejší
mystifikaci. A knihy Jaromíra Tomečka.
Ty sám jsi chtěl na začátku devadesátých let vydávat
časopis, který měl s mystifikacemi pracovat…
YETTI, časopis pro černý humor a temné pudy, jsme
připravovali hlavně s Mirkem Huptychem, Sašou Berkovou
a Vladimírem Macurou. Dva z tohoto týmu
jsou dnes už ghosty, my s Huptychem (jemuž ghost
Oldřich Mikulášek něžně říkal Huptýšek…) jsme se
náhodou sešli v loňském ročníku Hosta. A třebaže
jsme už spoustu let blízkými přáteli, mé ghosty neodhalil.
Yettiho jsem tehdy vzdal sám, dělat mystifikace
a erotiku na plný úvazek mi nakonec přišlo jako
truchlivá vyhlídka. Z Yettiho nejdéle přežil Parčíček
— společenská desková hra, kterou jsme s Huptychem
původně vymysleli do prvního čísla jako premiérový
dárek.
Co to bylo za hru?
Typicky mejdanová. Vymysleli jsme nad sedmičkou
vína pubertální legendu, Huptych slepil (tehdy ještě
ručně) obří koláž z nahotinek jako hrací plán — a když
jsme Yettiho odpískali, prodal Parčíček jednomu nakladateli
jako opravdovou společenskou hru. Prodávalo
se to ve stáncích a knihkupectvích, a tohle není žádná
mystifikace. To byla devadesátá léta! Dokonce jsem
kvůli tomu byl i u soudu! Náš nakladatel — jenž mimochodem
vydal i Satanské verše a taky to skončilo u soudu
— nezaplatil honorář ani mně a já stanul v soudní
síni na Praze 4 a ctihodný soudce držel ve dvou prstech
před sebou náš Parčíček jako chcíplou krysu a znechuceně
diktoval do zápisu: „Toto takzvané dílo, z něhož
si vám dovolím přečíst jen ukázku, třeba tady — kdo
hodí kostkou dvě stejná čísla za sebou, musí dvakráte
obšťastniti ženu s ňadry právě této velikosti, jinak nepostupuje
dál do Ráje — — —“ Ještě dnes se stydím!
Současně si ale představuji, že si tu hru opravdu někdo
zahrál — a jestli jsme s Huptychem přispěli ke zvýšení
rozkoše v českých zemích, možná jsme nežili úplně
nadarmo…
Jako autor „Ghosta“ ses musel vmýšlet do různých
autorů. Je to jiné než se jako autor vmýšlet do literárních
postav?
Jak kdy, například Casanova mi lezl krkem. Ovšem být
někým jiným je obvykle lehčí než být sám sebou, v literatuře
obzvlášť, navíc postavy jsou víceméně dané.
A když i seriózní životopisy autorů jsou plné mystifikací,
takže proč nepřidat další? Proto se mi tak zalíbil
tvůj nápad psát pro Hosta „Ghosta“. Tím ale neříkám,
že to byla zívačka, už proto, že většina ghostů měla více
variant, Saroyan například čtyři. V jedné z nich chodí
Saroyan noční Prahou se Sašou Berkovou, která ho na
Karlově mostě zbije a hodí do Vltavy. Ale bál jsem se,
abych nedopadl stejně. Kdybych jen tušil, že mi to Saša
tak brzy usnadní…
Bez oblíbených autorů už bych byl jen ghost
S Ludvíkem Němcem o literárních mystifikacích
host 0901.indd 40 9.1.2009 16:43:06
41
na pár vět
Tvůj strach z Berkové je taky jen mystifikace?
Ne, nikdy jsem se nikoho nebál tolik jako jí. Například
moje sbírka povídek Já jsem ta tma vznikla jen
díky tomu, že mi Saša několikrát telefonovala — obvykle
kolem třetí ráno —, že jestli tu knížku nedopíšu,
rozbije mi hubu. To je ta ženská inspirace… Nakonec
to samozřejmě stejně udělala. Bez ní už asi nikdy nic
nedopíšu.
Byli autoři pokornými postavami, nebo si taky neustále
vynucovali svoje?
Prozaici jsou disciplinovaní, jen s básníky byla obtíž.
Nezval se rozmáchl k rozsáhlé básni spíše kainarovské
poetiky, Halas zase dodal jen trojverší a zbytek omudroval.
Nejvíc mi utekl Jan Skácel, snad že jsem ho jako
jedinou oběť znal osobně a věděl jsem, že se vždycky
něžně vysmekne. Udělal mi ale radost tím, kam a ke
komu mě nakonec zavedl.
S duchem kterého autora z těch, o nichž jsi psal, by
ses teď rád setkal?
S duchy svých oblíbených autorů se scházíme stále, ne?
Těmto seancím se říká čtení knížek. Přiznávám zmužile,
že bez toho bych i já už byl nejspíš jenom ghost…
Mrzí tě naopak, že jsi někoho nestihl napsat?
Èmile Ajár, úžasná mystifikace Romaina Garyho. Jeho
(a jeho) knihy pokládám za nejhlubší a nejkrásnější
literární mystifikace minulého století. Chtěl bych být
jeho (a jeho) postavou, třeba i ženskou.
Účelem mystifikace je pobavit, ať už autora nebo
čtenáře. Ale může mystifikace ublížit?
Autorovi bezpochyby, sám jsem dostal několik dopisů
od rozezlených milovníků Slezských písní. A Hašek tak
určitě moc ublížil Bezručovi, který se svou rolí v jeho
podvodu se Slezskými písněmi trápil až do smrti. Mám
ale i bolestnější zkušenost. Jednou jsme se s přáteli při
výletě na Vysočinu bavili o velkém mystifikátorovi Borgesovi
— a seriózní vědec Vladimír Macura řekl: „Prý
oslepl z přemíry orálního sexu…“ Jediným důvodem
pro tuto lakonickou poznámku bylo to, že jeden z nás,
jistý brněnský spisovatel, nás celou cestu obšťastňoval
vyprávěním o své nové milence a jejích (a jeho) zálibách.
Já to téma zvedl a řekl jsem: „Já tuhle lékařskou
teorii taky četl, ale vůbec tomu nevěřím.“ Načež Huptych
dodal: „Jasně že je to nesmysl, i když náš primář
tomu naprosto věří, ale to já už bych musel být slepej…“
Tím byla mystifikace počata a její účinnost spočívala
v tom, že byla naprosto nepřipravená, že její autoři ji
sami zpochybňovali a Huptych byl skoro lékař, řezal
tehdy v pitevně na Bulovce mrtvoly. Oběť naší mystiLudvík
Němec (nar. 1957 v Kyjově). Po maturitě
na mikulovském gymnáziu pracoval krátce jako
novinář a „průvodce povětřím a tmou“ v kasematech
hradu Špilberk. Dlouhá léta strávil v Českém rozhlase
Brno, nejdříve v literární redakci, v současnosti jako
ředitel. Vydal několik prozaických knih: Nejhlasitější
srdce ve městě, Hra na slepo, Průvodce povětřím
a tmou, Negativ, Já jsem ta tma; v posledních letech
píše a vydává výhradně pod pseudonymy. Je ženatý,
má syna Jana.
foto:JanNěmec
Mrtvým naslouchal a autorská práva loni zajišťoval
spisovatel Ludvík Němec.
▶
host 0901.indd 41 9.1.2009 16:43:07
na pár vět
fikace byl sám mimořádný mystifikátor, tedy kovářova
kobyla, ovšem taky hypochondr, a když vyškemral mé
vysvětlení, že při francouzské lásce se ženské hormony
okamžitě vstřebávají mužským jazykem do krve a do
mozku, což může poškodit oční sítnici, velmi posmutněl.
Nad ránem se nám ho zželelo a kápli jsme božskou,
on však už neuvěřil, měl za to, že ho mystifikujeme až
nyní. Nevím, zda se tehdy s tou dámou rozešel zrovna
kvůli téhle mystifikaci, možná se na to jen vymluvil, já
však od ní po letech dostal takový ten plakátek s různě
velkými písmeny, co visívá u každého očaře, a ve všech
velikostech je tam připsáno hajzle! Hajzle! HAJZLE!
Dnes už ovšem přečtu jen ta největší písmena…
Místo Yettimu dnes šéfuješ Českému rozhlasu Brno,
kde si už nemůžeš mystifikace dovolit.Víš, jak to dopadlo,
když před sedmdesáti lety dramatizoval
v rozhlase Orson Welles Válku světů: lidi prchali
z měst nebo se barikádovali ve sklepech. Ale nemyslíš
si, že i tak jsou média mystifikací plná?
Postupy klasické mystifikace dnes používá především
specifický druh internetové reklamy, do seriózních médií
může občas proniknout mystifikační virus z laboratoří
prolhaných spin­doktorů, jejichž užitečnost už
objevují i čeští politici. Protože je musíme proplívat,
cítím se ve své současné roli jako kozel zahradníkem,
tedy především důstojně. Důstojně! Se svým kolegou
Jaromírem Ostrým jsme kdysi — on jako režisér, já
jako autor — natočili hned několik mystifikačních literárních
pásem, jež si utahovaly i z médií. Nedlouho
později jsme seděli na dálnici v autě, já jako rozhlasový
ředitel a on můj šéfredaktor, a jako by téhle situace
nebylo dost, oběma najednou nám pípla esemeska.
Stejná — jak jsme zjistili, když jsme se oba začali smát.
Vzpomínám si, jak Ostrý říkal: „Nějakej kretén na Radiožurnálu
si myslí, že uvěříme tomu, že pár Arabů právě
srovnalo se zemí Pentagon a Světové obchodní centrum!“
Pak řidič pustil rádio — a ghost Orsona Wellese
byl zpátky…
Vraťme se ještě ke ghostům, na které jsi teď odborník.
Co musí spisovatel udělat, aby přišel do nebe?
Napřed musí téhle slavné mystifikaci, jež přivedla tolik
lidí do pekla, vůbec uvěřit. Teď mluvím o nebi s prdelatými
andělíčky, ne o víře. Kupříkladu můj přítel Macura,
pánbu mu dej nebe, uspořádal dokonce dvě významné
mezinárodní mystifikační konference — jednu o vílách,
druhou o andělech. Při přípravě té třetí, jež měla být
o čertech, nečekaně a mlád zemřel. Ovšem zakázal jsem
si hledat v tom nějakou souvislost! Ale i jeho parte jsem
napřed pokládal za mystifikaci — a Vladimír mi chybí…
Asi jako to napsal Skácel ve svém a mém 11. bílém
ghostu, když si stýská po svém příteli, dramatikovi
Miloši Rejnušovi: „Možná je (Rejnuš) v jiném nebi než
já — a možná je v nebi jen jeden z nás. Doufám, že pro
každého ten druhý…“
Když už cituješ sám sebe, vlastně když cituješ Skácela
ve svém textu, nebo vlastně sebe ve Skácelově
textu, je nejvyšší čas na poslední otázku. Kolik je
v tomto rozhovoru mystifikací?
Je to poslední „Ghost“, třináctý do tuctu. Jak napsal už
zmiňovaný Romain Gary, než si prostřelil hlavu: „Dobře
jsem se bavil, děkuji a na shledanou…“
Ptal se Jan Němec
host 0901.indd 42 9.1.2009 16:43:07
43
kalendárium
Druhého ledna 1834, tedy před celými
175 lety, začal jedenkrát týdně
(po osmi stranách) vycházet společenský
a  zábavný časopis Květy
české. Jeho předchůdcem byl časopis
Jindy a nyní, vydávaný od roku 1828
s  cílem přinést zábavnou formou
„zprávy o nových objevech v umění
a ve vědě, o literatuře, českém divadle,
koncertech, chrámové hudbě,
o  dobročinných ústavech, o  šťastných
a  nešťastných příbězích v  minulosti
a  přítomnosti“. Podle tiráže
vycházel tento Národní zábavník
pro Čechy, Moravu a Slovany v Uhřích
od roku 1831 „nákladem a vedením
Jana H. Pospíšila, činného ouda českého
národního Museum“, ale bylo
veřejným tajemstvím, že ve skutečnosti
časopis rediguje Josef Kajetán
Tyl. Ten jako vojenský úředník nesměl
veřejně působit, což Pospíšilovi
umožnilo využívat jeho služeb, aniž
by mu řádně platil. Tyl se musel spokojit
čtyřmi zlatými týdně a i ty musel
trapně vymáhat.
Tylovi se podařilo časopis v  krátké
době pozdvihnout na velmi slušnou
úroveň. Koncem roku 1833 měl časopis
tři sta odběratelů, počet tehdy
velmi slušný. Z  tohoto počtu duchovní
odebrali 86 výtisků, úředníci
50, měšťané 40, knihkupci 31, učitelé
a profesoři 21, studenti 17, příslušníci
svobodných povolání 9 a ostatní
47 výtisků. Jeden výtisk často prošel
desítkami rukou. Obliba časopisu
rostla a veřejnosti vadil snad jen název,
který byl otrockým překladem
německého Einst und Jetzt. O změnu
názvu se údajně zasloužil František
Palacký, který vida seznam přispěvatelů
měl prohlásit: „Aj, toť samé
nové květy na štěpu našeho písemnictví!“
Ještě 27. prosince vyšlo poslední
číslo Jindy a nyní na rok 1833
a o změně názvu v něm nebyla ani
zmínka. Vzápětí 2. ledna 1834 bez jakýchkoliv
komentářů vyrazily Květy
české.
Tyl trval na tom, aby časopis uveřejňoval
zejména příspěvky původní se zaměřením
na beletrii. Měl plnit i funkci
zpravodajskou a  tradici lidovýchovných
listů mělo podpořit publikování
zajímavostí z různých vědních oborů.
Brzy se mu podařilo obklopit se skupinou
přispěvatelů, takže Jakub Malý
s odstupem hodnotil, že se Květy staly
„cvičebním rejdištěm mladým bujarým
silám spisovatelským, kterých
množství se přihlašovalo a  jimž Tyl
byl vůdcem na dráze literární“. Problémem
zůstával vztah Tyla a Pospíšila,
který vydávání svého časopisu chtěl
držet pevně v rukou. Neshody s nakladatelem
vyústily už na konci roku
1836 v Tylův odchod a od počátku nového
ročníku se redigování Květů ujal
nakladatelův syn Jaroslav Pospíšil.
Josef Kajetán Tyl byl z  vynuceného
rozchodu nešťastný. Po Květech se mu
stýskalo, měl časopis rád, jen jejich
vydavatel se mu zajídal. Přes svoji prvotní
zatrpklost začal od roku 1838 do
Květů přispívat a na konci roku 1840
se s Pospíšilem dohodl na nové spolupráci.
Patrně se nepoučil, neboť opět
nebyl uváděn jako redaktor a o peníze
se musel hrdlit i nadále. Přesto vydržel
v redakci až do roku 1845. Jeho
odchod znamená vlastně konec Květů
v jejich hrdinské epoše, kdy byly skutečně
významným orgánem českého
národního života, buditelským časopisem
nejen v Čechách a na Moravě,
ale i na Slovensku a také předním střediskem
mladších i nejmladších spisovatelů
a zvláště básníků.
V letech 1846–1848 převzal redakci
Květů Jakub Malý, nepříliš oblíbený
mladou generací, ale musel bojovat
s konkurencí České včely redigované
Karlem Havlíčkem. Z úpadku se
Květy nezotavily ani později, i  když
pod názvem Květy a  plody časopis
vyšel vstříc své době zejména masivním
pěstováním politiky. Dočasnými
se ukázaly i pokusy Vítězslava Hálka
a Jana Nerudy (1865–1872) a Svatopluka
Čecha (1879–1916).
Až v  roce 1951 začal vycházet kulturně
politický časopis Květy s  klamavým
podtitulem Týdeník pro celou
rodinu, i když vědomě navazoval
zejména na „revoluční“ tradici Květů
českých. Přitom měl čtenářům podprahově
podsouvat politické informace.
Přesto byl v  oblibě a  lidé jej
četli, a  jelikož vychází dodnes (byť
v  podobě, o  které se zakladatelům
jistě ani nesnilo), i nadále čtou a patrně
číst budou. Co odlišuje vítězství
pohodlnosti od tradice?
LiborVykoupil (nar. 1956) je historik,
zabývá se soudobými českými dějinami.
Nové květy na štěpu našeho písemnictví!
Časopis Květy vychází s přestávkami
a v různých obměnách už celých
175 let. Dnes či ve smutných letech
padesátých v podobě, o které se
zakladatelům listu jistě ani nesnilo.
host 0901.indd 43 9.1.2009 16:43:07
44
fotografie
Díla Josefa Sudka, otištěná v prvním
letošním čísle Hosta, pocházejí
z loni uspořádaného katalogu jedné
soukromé sbírky. Ten obsahuje
většinou privatissima, čili práce
autorem nevystavované. Album
se snaží zachovat autenticitu
a reprodukuje fotografe se
vším všudy, tedy zejména bez
ořezů a s vlivy požáru, který po
umělcově úmrtí zachvátil ateliér.
Následující text je zkrácenou
variací průvodního slova katalogu
Privatissima.
■  Josef Sudek (1896–1976) patří
k umělcům, pozvedajícím evropskou
kulturu z ruin světových válek. V té
první se o něj pokoušela smrt. Když
ho na italské frontě zasáhlo rakouskouherské
dělostřelectvo, přišel o pravici.
Jedině ve výjimečných chvílích se
nejbližším přátelům nezdráhal svěřit,
jak těžce to nese… A přece připomínal
také velebnost hvězdného nebe
nad ztichlými zákopy.
V mládí zmrzačený muž neztratil pozitivní
vidění a do pozdního věku slavil
a  vítal návraty jara. Připomínaly
mu vlastní znovuzrození. Jen si představme,
jak za svítání bloudí severem
Itálie a hledá místo, kde se za nocí potkával
s  fluidem vesmírné klenby…
Právě italská krajina — za těch nejméně
příznivých okolností války —
Sudka přiměla, aby svůj život zaslíbil
umění světla.
Nikdy se nedozvíme, kolik géniů sežehly
válečné požáry. O to více si vážíme
těch, kteří jimi prošli, aniž by utr-
penízničilojejichduši.Sudekproměnil
temný dotek smrti v zostřené existen-
ciálnívědomí;stranilindividualitěpřed
většinovými spády.V proměnách času
si osvojoval různé masky, jejichž společným
cílem bylo uhájit nezávislost.
V převleku nuzáka se tento zasvěcený
sběratelvýtvarnéhouměníponástupu
komunistůk mocinapříkladvyhnulmilionářské
dávce.
Pražskými ulicemi i venkovskou krajinou
rázoval s objemnou tornou, jíž
se upomínal na výbavu potulných
fotografů devatenáctého století i na
vše, co mohl z minulosti převzít. Pytel
k  záměně kazet se skleněnými
deskami si v terénu navlékal a v pase
uvazoval levačkou… A  přece starodávnými
dřevěnými kamerami na
těžkém stativu postihl podstatné
úkazy světa.
Poutník pokory a  bezděčný génius
lidového podání, kterému prostě
„hudba hraje“, se opíral o rodinné zázemí
— od dětství sledovaný příklad
fotografické profesionality sestřenice
a o řemeslnou pomoc své sestry. Ještě
důležitější jsou racionální předpoklady,
dovolující realizovat dílo ohromující
nejen hloubkou fantazie, nýbrž
i rozsahem. Nicméně Sudek platí za
klasika hlavně proto, že jeho vize dalece
přesáhla dobu, v níž krystalizovala.
Odvrátila se od ní, aby dospěla
k sugestivitě snů.
Třebaže každému umělci — a fotografovi
zvláště — bývá východiskem reflexe,
není obvyklé vyvolat souhlasné
prohloubení zážitku u  druhých. Sudek
exponoval pod dojmem chvil,
aby negativy na čas odložil; teprve
když překonal původní inspiraci, nechal
se přesvědčit o soběstačnosti obrazů.
Tlumočil své postřehy a nálady
tak, aby nepostrádaly nadosobní
význam.
Fotografii povýšil na duchovní médium.
Měl nadání rozumět opuštěným
krajinám a  ozřejmovat stopy
staleté kultivace. Kompozice, jež
v  imaginativních chvílích vytvářel
za prosklenou stěnou svého ateliéru
a v zahrádce kolem něj, dávají zapomenout,
z jak mála drobností dokázal
vykouzlit tolik úžasu.
Zde tkví tajemství průzračnosti zralého
umění: dokáže nabídnout prodlévání
v dosahu obraznosti, udivující
proměnami okruhu navracejících
se jevů.
Sudek znázorňoval dojmy probuzené
tichem, představy vzpomínek,
archetypy… Nechal se unášet citem,
když komponoval, a cit ho také vedl,
když zvolna exponoval. Měnil v těch
chvílích energii světa v tekutou látku
proudící přízračným prostorem rafinovaného
alchymického experimentu.
Harmonii modeloval světlem
— a světlem také jeho fotografie napořád
září.
Josef Moucha (nar. 1956) je praktikem
i teoretikem fotografie.
Paprsek naděje  K fotografiím Josefa Sudka
Josef Sudek patřil k umělcům
pozvedajícím evropskou kulturu
z ruin světových válek. V té první se
o něj pokoušela smrt. Z italské fronty
se vrátil bez pravé ruky.
foto:archiv
host 0901.indd 44 9.1.2009 16:43:08
Josef Sudek  Praha — Zimní večer, 1946–55  (ze sbírky PPF Art)
host 0901.indd 45 9.1.2009 16:43:08
Josef Sudek  bez názvu (z cyklu Poznámky), 50.–70. léta  (ze sbírky PPF Art)
Josef Sudek  Pražský hrad, 1928  (ze sbírky PPF Art)
host 0901.indd 46 9.1.2009 16:43:09
Josef Sudek  bez názvu (z cyklu Poznámky), 50.–70. léta  (ze sbírky PPF Art)
Josef Sudek  Polabská krajina, nedatováno  (ze sbírky PPF Art)
host 0901.indd 47 9.1.2009 16:43:10
Josef Sudek  bez názvu (z cyklu Poznámky), 50.–70. léta  (ze sbírky PPF Art)
Josef Sudek  bez názvu (z cyklu Poznámky), 50.–70. léta  (ze sbírky PPF Art)
host 0901.indd 48 9.1.2009 16:43:12
Josef Sudek  bez názvu (z cyklu Poznámky), 50.–70. léta  (ze sbírky PPF Art)
host 0901.indd 49 9.1.2009 16:43:12
Josef Sudek  bez názvu (z cyklu Poznámky), 50.–70. léta  (ze sbírky PPF Art)
Josef Sudek  bez názvu (z cyklu Poznámky), 50.–70. léta  (ze sbírky PPF Art)
host 0901.indd 50 9.1.2009 16:43:13
Josef Sudek  bez názvu (Praha, Staroměstské náměstí), 30. léta  (ze sbírky PPF Art)
host 0901.indd 51 9.1.2009 16:43:14
52
kritiky a recenze
recenzované tituly Vyjít na veřejnost s pozitivním názorem na tvorbu Michala
Viewegha, zdá se, to chce jistou kuráž. Ještě tak by se sneslo,
kdyby tak někdo činil s naivním uchvácením, ale Petr Kukal
napsal svou kritiku ve střízlivém a argumentovaném duchu.
A to je asi vůbec nejhorší. Jak může tak inteligentní a vnímavý
člověk přitakávat Vieweghovi? No dobře, ať si Viewegh má
čtenáře, to amorfní stádo s většinovým vkusem, ale jako
intelektuál by měl Kukal držet basu.
Jiří Trávníček o novém románu Michala Viewegha
Není těžké si představit kvalitní prózu, která by obsahovala
pouhou desetinu z motivů a situací, které Sichinger nahrnul
do svého vyprávění; sama za sebe bych si dokonce dovedla
představit, že by z tohoto materiálu byl napsán i kritiky
uctívaný společensko-politický román, jenž byl velkolepou
výpovědí o lidech a kraji a jeho proměnách v čase.
Proč tedy Sichingerova próza takovým dílem není? Patrně
proto, že velkolepý záměr sám o sobě ještě nezajišťuje velkolepý
výsledek.
Eliška F. Juříková o oceněné knize Martina Sichingera
Lakují si nehty, aby je měly barevné — sotva jsme to řekli, už
tušíme, že za smysl postrádající profánní vizí se skrývá utajený
vesmír plný „pohansky“ neznámých významů. Náš život se děje
v dvojexpozici zjevné bezsmyslnosti, zpod níž však prosvítá
důvěrná známost, tajemná významnost všeho. To považuji za
silnou stránku Janotovy poezie: že dovede uchopit zjevné věci,
nasvítit je nesamozřejmým světlem, a přece je nezbavit původní
zjevnosti.
Jan Štolba o básnické sbírce Víta Janoty
Michal Viewegh  Román pro muže
Martin Sichinger  Cukrový klaun
Vít Janota  Miniová pole
Martin Němec  Vana s výhledem
Jan Malinda  Ilegální vztahy
Ivan Kopecký  Čas návštěv; Čas fízlů
Jan Cempírek  Autostop.cz
Martin Vokurka  Rozpady
Zdeněk Grmolec  Konfese baroku
Márius Kopcsay  Ztracené roky
Muriel Barberyová  S elegancí ježka
Georges-Marc Benamou  Mnichovský
přízrak
Michel Faber  Fahrenheitova dvojčata
Květoslav Chvatík  Svět románů
Milana Kundery
Maarten Doorman  Romantický řád
53
55
57
host 0901.indd 52 9.1.2009 16:43:14
53
•
kritika
S Michalem Vieweghem máme my, Češi,
dlouholetý problém. Tento problém spočívá
podle všeho v tom, že dost dobře nevíme, jestli
představuje to nejlepší z takzvané konzumní
literatury, nebo opovrženíhodný okraj literatury
takzvané umělecké. Mate nás, že má tolik
čtenářů, a přitom jeho psaní umí být stále
chytré, nápadité a poučené. Není nakonec
Vieweghův talent jen vypočítavost, tedy nejde
spíše o dovednost sociální než uměleckou? —
ptají se ti zavilejší z nás. Stejně tak nás ovšem
mate, že tento vypravěčský talent (místy přímo
mozartovský) se vydává v drobných. Nechtělo
by to zvolnit tempo a porozhlédnout se po
nějaké silnější látce? — ptají se ti, kteří Michala
Viewegha čtou, vyhledávají, ale současně skrytě
věří, že se Mistr někdy zachová lépe, než jaká je
jeho pověst.
■ Vše to plasticky ilustruje internetová diskuse za
recenzí Petra Kukala (na blogu aktuálně.cz), recenzí
velmi inteligentní a vůči poslední Vieweghově knize
i vlídnou. V reakcích najdeme posměšně ironické
glosy, zda je nejlepší „Karel Gott, nebo Helenka Vondráčková“;
recenze je označovaná jako „devótní apologetika“,
kritikovi je vzkazováno, že nepochopil „vůbec,
vůbec nic“ a zda mu „není divné“, že tu s ním
„ani jeden člověk nesouhlasí“. Případně že recenzentův
názor na autora Románu pro muže „je úplně
bezvýznamný“.
Vyjít na veřejnost s pozitivním názorem na tvorbu
Michala Viewegha, zdá se, to chce jistou kuráž. Ještě
tak by se sneslo, kdyby tak někdo činil s naivním
uchvácením, ale Petr Kukal napsal svou kritiku ve
střízlivém a argumentovaném duchu. A to je asi vůbec
nejhorší. Jak může tak inteligentní a vnímavý člověk
přitakávat Vieweghovi? No dobře, ať si Viewegh
má čtenáře, to amorfní stádo s většinovým vkusem, ale
jako intelektuál by měl Kukal držet basu. Jeden hlas —
z poněkud jiného břehu — stojí za ocitování ve větší
délce: „Plivat na MV je výsledek touhy být jiný, nebýt
za žádnou cenu součástí stáda. To, že se mi líbí něco
jiného, než se líbí davu, mě automaticky (a bez práce
či zásluh) zařazuje mezi pomyslnou elitu. Jinou možnost,
jak se stát její součástí, mi totiž mé schopnosti
nedávají.“
Zdá se, že se nám ustálilo nepsané pravidlo: Viewegha
je možno číst (to ať dělá ona masa), ale k Vieweghovi
se nesluší pozitivně se vyjadřovat. Stádo nechť má
Viewegha, my máme hodnoty, ó my se máme. Z čehož
plyne, že Viewegh se nám namnoze stává zástupným
problémem. Otázkou je čeho vlastně. Především našeho
vnímání literatury, spisovatele, slávy, úspěchu. Řečeno
jinak: stále proti sobě podvědomě stavíme literaturu
a její sociální účinek. A přitom co jiného je literatura
než komunikace, tedy hledání blíženectví či souznění?
Ano, toto souznění, zejména jeho intenzita, se
nedá měřit počty prodaných výtisků, ale na druhé straně
jsou počty prodaných výtisků dost jasnou zprávou
přinejmenším o tom, co se kupuje (potenciálně i čte).
Hodnota literárního díla není úměrná počtu prodaných
výtisků, ale současně platí i to, že sociální okruh
literatury není žádným vnějším přílepkem k „opravdové“
skutečnosti literatury, není to pouhý obal hodnoty.
Z jiné strany: kniha, která se nečte, vlastně neexistuje,
je sémanticky němá. Trefně to zformuloval Ludvík Vaculík,
tedy autor, kterého snad nelze vinit z nadbíhání
publiku: „Nepíšu kvůli čtenářům, ale napsané je to pak
pro ně“ (Hodiny klavíru).
Tři patra
Na Vieweghově románu, autorově již celkově dvacáté
knize, se nejméně povedla obálka: figurína obikinované
panenky v lascivní poloze. Pokud jde o samotné
psaní, tak Vieweghovi velmi dobře fungují postavy
i děj, tedy základní prozaické řemeslo, přičemž dost
Michal Viewegh, náš problém
Michal Viewegh Román pro muže, druhé město, brno 2008
Jiří Trávníček
host 0901.indd 53 9.1.2009 16:43:15
54
kritika
často dostáváme i jakýsi bonus v podobě dílčích nápadů,
nenadálých zauzlení a překvapivých zvratů. Ani
vtipu nechybí. Tři hrdinové (dva bratři a sestra) jsou
rozeznatelní i zapamatovatelní (kolik současných českých
prozaiků umí napsat zapamatovatelné typy?).
Kdybychom si udělali v románu tři významová patra,
tak lze říct, že autor má velmi zdařilé nejnižší
a nejvyšší.
Rozveďme: Viewegh je výborný pozorovatel (to se
o něm ví už dlouho); umí pracovat s detailem, velmi
zdařile ho nasvítit, takže slova jenom neplynou, ale
významově se v ději zhodnocují. Autorovi také velmi
dobře funguje fabulace: svůj příběh vede po dvou rovinách,
přitom tyto dvě roviny se nakonec spojí. Fabulací
umí autor překvapit i čtenářova očekávání. Zvrat
na konci je nečekaný. Poněkud problematický je plán
prostřední, vypravěčský. Jako by se zde autorovi nedostávalo
trpělivosti, čímž v celku trpí rytmus celé knihy.
Dost věcí z textu trčí či textu překáží: výroky různých
politiků (J. Čunek, R. Vesecká, Z. Doležel, V. Klaus
ad.) umísťované coby motta těží z dobových aktualit,
výpady proti Klausovi sice autor přesunul do plánu
postav, ale i tak se do tkáně vyprávění nějak nevstřebaly.
Připoutávání děje k politické realitě současné doby
nepatří k těm nejsilnějším stránkám této knihy. Často
se jen obtížně hledá důvod, proč toto vše autor dělá.
Ve snaze po krátkodobém efektu? (Vždyť výroky politiků
jsou tak směšné!) Z nedostatku odstupu? (Aktuálnost,
aktuálnost, aktuálnost…) Že chce nad tím
vším vybudovat ještě nějaké vyšší patro? (Touha být
i myslitelem?)
Petr Kukal se v již zmíněné recenzi zmínil o vulgarismech:
„Tahle kniha je jednoduše sprostá. Protože
my (muži) jsme (taky) sprostí.“ Ano, s tím lze víceméně
souhlasit, třebaže zůstává vzpomínka na laskavého
Viewegha (například autora Báječných let pod
psa). Ano, ten byl v mnohém jiný, ale nutno dodat,
že psal také o dost jiném tématu. Docela překvapuje,
jak Viewegh ve svém slovníku přitvrdil, jak je často
až brutálně explicitní. Nejsme-li apriorně pruderní,
tak musíme uznat, že v celku textu mu tato stylisticky
dost riskantní sázka zafungovala. Svět, který autor líčí,
je tvrdý, místy až krutý; pragmatičnost válcuje ideály;
moc peněz je všeprostupná; naděje hrdinů nemívají
dlouhé trvání; erotika = sex, sex = úkon. Viewegh
nám představuje současný český svět jako arénu sociálního
darwinismu, kde slabší nemají šanci zvítězit nad
silnějšími. Smrt Bruna, prostředního ze sourozenců, se
tak stává jakýmsi milosrdným vysvobozením. Jak víme
ze čtenářských průzkumů, Michal Viewegh je výrazně
upřednostňován ženami (mladší a střední generace).
Tentokrát však nastoupil z jiného gardu a zvolil velmi
mužskou optiku: věcnost, přímost, neslitovnost, síla.
Ženy — toť jenom sentimentalita a lítost, které k ničemu
nevedou (Aneta), nebo nástroj na uspokojování
chtíče (Tali). Tím možná i více připoutal ke svému
psaní muže, čímž současně muže ženám předhodil
k poznání.
Zcela nejlepší je autor v líčení trapna. Scéna, kdy
Cyril, nejstarší ze souzenců, ztropí skandál v restauraci,
je mistrovská. Ale nejde jen o tuto scénu, v níž
je všechno dost dějově jasné. Trapno dokáže rozeset
i nepřímo, v dílčích charakteristikách, dialozích
nebo jen v perspektivě. Vieweghovi vítězové darwinovských
sociálních bitev nejsou tak úplně vítězi absolutními.
Cyril všem dokázal, že síla a peníze jsou
pány tohoto světa, ale… Je tady ještě vypravěč, který
se na to vše kouká a má svůj (jakkoli většinou nepřímý)
názor. Jinými slovy: Cyril je obludnou a místy
i odpornou postavou (nikoli však úplně jednoznačnou),
ale my víme, že vypravěč (potažmo autor) to
ví také. Nebyl by to ani Viewegh, aby do své prózy
nezabudoval autobiografickou postavu spisovatele.
Máme ji i tady; možná jí nemuselo být tolik, ale v celku
románu funguje dobře: jde jednak o jinou (vnitřní)
optiku do mužského světa, jednak jde o druhou
dějovou linii, která se s tou první v závěru — dost
nečekaně — spojí.
Nespěchat
Mezi ty úplně nejlepší dvě až tři Vieweghovy knihy Román
pro muže asi nepatří, to ne, ale kousek za ně už
ano. V celku dnešní produkce jde o knihu zapamatovatelnou,
s výraznými postavami, fabulátorsky umnou…
škoda jen, že také poněkud netrpělivou.
Početná obec autorových čtenářů určitě ošizena nebude,
třebaže se lze domnívat, že u značné části těchto
čtenářů Michal Viewegh už několikerou knihu jede na
dluh. Touto knihou svůj dluh nijak nezvýšil, ale ani ho
nijak neumořil. Zdá se mi, že ve Vieweghově čtenářské
obci dochází k napětí mezi dvěma křídly. Jedno si navyklo
na rytmus co rok, to kniha, a s tímto rytmem se
sžilo, dokonce snad tento rytmus i vyžaduje. Druhé křídlo
by si spíše přálo, aby si autor dal dva tři roky pauzu,
pustil se do nějaké větší látky a poté vyšel ven například
s románem z naší široce chápané současnosti. Něčím,
k čemu je třeba si i něco nastudovat, utřídit si materiál,
nenechat se strhnout prvním stupidním výrokem našeho
prezidenta, zkrátka nespěchat.
Autor (nar. 1960) je literární teoretik a kritik.
host 0901.indd 54 9.1.2009 16:43:15
55
•
kritika
Možná že se vám to už také stalo. Při četbě
určité knihy jste měli pocit, že by mohla být
docela dobrá — kdyby byla úplně jiná. Tedy
kdyby autor domyslel, dopsal a vůbec dotvořil
to, co je v jeho textu jen naznačeno či přesněji
zahrabáno pod hromadou suti zbytečných slov,
nejasných příběhů a motivací…
■ Román Cukrový klaun získal Literární cenu Knižního
klubu a je celkem evidentní, za co: lze z něho vyčíst
původní velkorysý záměr, opírající se o zajímavé téma,
které není zcela vycucané z prstu a prozrazuje také autorovu
znalost reálií. Navíc je poměrně slušně napsán —
alespoň v té míře, že na sebe jednotlivá slova a věty váží
a vytvářejí dojem celistvého literárního díla.
Málo motivace, hodně motivů
Každá próza si svou formulací staví před sebe svůj vlastní
úkol a ta Sichingerova si jej postavila hodně vysoko.
Usiluje o široký románový obraz řady lidských osudů
a také o portrét kraje, jenž je těžce poznamenán dějinnými
událostmi posledního století, válkou a německou
okupací, poválečnou kolektivizací, socialismem a vznikem
vojenského cvičiště. Sichinger, rodák z Vimperka,
své vyprávění situoval na Šumavu, do okolí vojenského
prostoru Boletice, a tedy i do blízkosti zaniklých
obcí, které tu kdysi stály a které armáda, co bývala lidová,
v rámci přípravy na boj s imperialistou rozstřílela
a srovnala se zemí. Předmětem jeho vyprávění se
tu přitom měli stát ti, kteří si ještě pamatují, jaké to tu
kdysi bývalo, ale i přistěhovalci, jež sem osud zavál později,
jakož i příslušníci nejmladší generace, kteří v tomto
prostoru těžce hledají své místo. Ústřední postavou
pak je mladík z rozpadlé rodiny, který má — na rozdíl
od většiny svých vrstevníků — k rodnému kraji osobní
vztah a snaží se proti jeho devastaci bojovat alespoň
tím, že ji zachycuje fotoaparátem.
Primárním časem Sichingerova vyprávění je přítomnost,
tedy první polovina devadesátých let, kdy do
tohoto zapomenutého kraje lampasáků pronikaly politické
a kulturní změny. Zbohatlíci si začali nakupovat
majetky, vznikla nezaměstnanost a svět se pro zdejší
mládež otevřel natolik, že jí nic nebránilo, aby ve své
touze po životě vyjížděla na spanilé výpravy až kamsi
do Španělska, kde prý lze existovat úplně jinak. Nemohu
se ovšem zbavit fakty nedoložitelného pocitu, že
tuto — dnes již de facto historickou — dobu autor zachycuje
jako přítomnost nikoli z důvodů uměleckých,
ale prostě proto, že někdy tehdy začal svou prózu psát
a trvalo mu hodně dlouho, než našel cestu, jak ji dokončit
a vydat.
Technikou výpovědi je Cukrový klaun próza ve své
podstatě popisně realistická, ulpívající na evokacích
zcela konkrétních detailů a dílčích situací. Sichinger si
ovšem byl zjevně vědom také toho, že ke vzniku opravdového
románu potřebuje o něco více než schopnost
popisovat každodennost, tedy že musí své vyprávění
opřít o nějakou dějovou konstrukci. A uvědomoval
si také, že jím zvolené téma je nosné uvedením naší
přítomnosti do vztahu k minulosti a k dávným dějům
a osudům, jež ji spoluutvářely.
Vsadil proto na sílu postupně a po částech odkrývané
historie o rozpadajícím se zámečku v Kojicích
a o tajemství jeho zahrady: plné roztodivných rostlin,
které Němci v rámci tajemných botanických pokusů za
války pro budoucí slávu Říše vysázeli a které tam rostou
dodnes a vytvářejí spojnici mezi tím, co bylo a je.
Druhou, tentokrát dokonce v periodicky se vracejících
kapitolách souvisle rozvíjenou historickou linii románu
přináší vyprávění o místním sedlákovi, jehož Němci
přinutili na tomto zámečku pracovat a který se zde
zamiloval do záhadné německé botaničky. Sice pouze
platonicky, ale natolik, že jí napomohl v útěku před přicházející
Rudou armádou a při té příležitosti se ji také
pokusil — neúspěšně — drobátko z pomsty znásilnit.
Jako víceméně kladný hrdina pak před komunisty utekl
do Německa, kde se po několika peripetiích šťastně
Přeskoč, přelez, přelom, ale nepodlez
aneb Starý dobrý realismus — jenže co s ním?
Martin Sichinger Cukrový klaun, euromedia group k. s. – knižní klub, Praha 2008
Eliška F. Juříková
host 0901.indd 55 9.1.2009 16:43:15
56
kritika
oženil. Jeho návrat do rodného kraje, kam se může po
pádu minulého režimu opět podívat, je ovšem zkalen
tím, že jej nemoc již víceméně zbavila rozumu.
Několika atraktivními historiemi (včetně vraždy)
autor prošpikoval i aktuální čas vyprávění. Příběh o talentované
dívce, která propadla drogám, pokoušela se
hledat své štěstí jinde a při cestě domů tragicky zahynula,
tu přerůstá v příběh její stárnoucí matky, která se
s jejím osudem těžko srovnává. Klíčovým svorníkem
celé prózy se pak měl stát příběh titulního hrdiny, který
tak dlouho kohosi bůhvíproč hledal, až se sám ztratil
(respektive je hledaným mužem zavražděn). Nepodařilo-li
se autorovi tento příběh dostatečně kauzálně
propracovat, snad je to tím, že jej pouze sekundárně
odvodil od příběhu otce, který svého ztraceného syna
hledá tak dlouho, až jej (mrtvého) najde. (K tomuto
příběhu se Sichinger nechal inspirovat článkem z časopisu
Respekt.)
Laťka (příliš) vysoko
Není těžké si představit kvalitní prózu, která by obsahovala
pouhou desetinu z motivů a situací, které Sichinger
nahrnul do svého vyprávění; sama za sebe bych si dokonce
dovedla představit, že by z tohoto materiálu byl
napsán i kritiky uctívaný společensko-politický román,
jenž by byl velkolepou výpovědí o lidech a kraji a jeho
proměnách v čase.
Proč tedy Sichingerova próza takovým dílem není?
Patrně proto, že velkolepý záměr sám o sobě ještě nezajišťuje
velkolepý výsledek. K tomu totiž autor potřebuje
i schopnost učinit z jednotlivostí celek a z nápadu
vytvořit živou myšlenku, která nezůstává na jevovém
povrchu, ale vyjadřuje skrytý rozměr lidského světa.
Potíž je v tom, že Sichingerův talent je nejsilnější
tam, kde se pohybuje na úrovni realistického dílčího
postřehu, črty či momentky, nemá však dostatek řemeslných
dovedností na to, aby organicky rozvinul složitější
děje a konstruoval obrazy vnitřního života postav.
Výsledkem jeho úsilí je tak statická próza, které chybí
vnitřní tah a schopnost učinit čtenáře spoluúčastníkem
výpovědi. Postav tu je přehršle, avšak autor jimi posunuje
v textu jako figurkami v jakési hře, jejíž pravidla čtenář
nezná, a proto z jejich pohybů marně usuzuje, proč
dělají právě to, co dělají. Jednotliví hrdinové tu tak pořád
někam chodí či jezdí, někoho hledají, o něco usilují,
o čemsi meditují, hovoří či rozmlouvají — všem těm
slovům ale chybí jakákoli vnitřní naléhavost a kauzální
nevyhnutelnost. Velmi zřetelné je to například v zarámování
knihy. Rámec výpovědi tu totiž má vytvářet
setkání kohosi s jakousi ženskou, která se pak stává tematizovaným
adresátem jeho vyprávění a tedy i celého
románu. — Jako by autor něco takového už někde četl
a připadalo mu to jako docela pěkný trik. Líbilo se mu
to tak, že na začátek a konec svého textu něco podobně
pěkného také připsal, a to bez jakékoli hlubší příčiny.
Při četbě Cukrového klauna mám občas pocit, že
jeho autor zapomněl napsat právě to, čemu měl věnovat
největší pozornost, a naopak naplno se rozepsal tam,
kde by stačilo jen pár řádků. Snad je to tím, že v sobě
nenašel odvahu jít až na samu podstatu věcí a dějů, kterými
ornamentálně zaplnil plátno svého románu. Nejsem
například obdivovatelkou naivity, s níž je některými
dnešními českými prozaiky vykreslována idyla,
která prý bývala v Sudetech předtím, než zlí Češi z neznámých
důvodů vyhnali pracovité Němce. (Tato naivita
zpravidla svědčí o tom, že pro Čechy tento problém
dnes již ztrácí svou existenciální naléhavost a mění se
v literární motiv, na němž lze demonstrovat svůj nadhled.)
Nicméně to, že Šumavan jménem Sichinger ve
své próze Němce jako významnou část obyvatel Šumavy
zcela ignoruje, mi připadá poměrně překvapivé a nerozumné.
Zmiňuje se sice, že zaniklé osady měly vedle
českých i německá jména, avšak česko-německou otázku
a česko-německý střet zužuje způsobem, jakým se
to konvenčně dělalo po desítky let, tedy výhradně na
obraz Němců jako okupantů české země. Ne že by autor
o tomto problému nevěděl více, z několika zmínek
je patrné, že ví, ale nějak se mu to do jeho prózy nevejde
a nehodí — a to i přesto, že by vzhledem ke koncepci
jeho románu mělo jít o problém klíčový.
A zcela shodně autor zachází také se všemi dalšími
prvky a časovými obdobími svého románu. Zřetelně
mu totiž chybí nejen schopnost humoru a ironie, ale
především smysl pro paradoxy skrývající se pod povrchem
jevů a lidských osudů. Jeho popisy jsou tak
prostoupeny jakousi konvenční typizací: zlí tu jsou zlí,
hodní hodní, nešťastní nešťastní, váhaví váhaví, kolaboranti
kolaborují, nezaměstnaní nepracují, zfetovaní fetují
atd. Tok dílčích epizod tak nudně plyne bezmála na
dvou stech padesáti stranách, aniž by si autor uvědomil,
že na sebe dobrovolně vzal úkol zvolené děje, motivy,
situace a postavy nejenom popisovat, ale také domýšlet
a analyzovat. Pojmenovávat jejich vnitřní rozporuplnost,
která může být klíčem k pochopení skrytého
a výzvou k diskusi o naší společné minulosti.
Řečeno terminologií lehké atletiky (kterou jsem
kdysi dělala): Sichinger si v Cukrovém klaunovi nasadil
laťku hodně vysoko. Tak vysoko, aby ji pak mohl
v klidu podejít. Sice bez dotyku, vzpřímen, s elegantním
gestem a za potlesku poroty, ale podejít.
Autorka (nar. 1982) působila na univerzitě v Opavě,
nyní je na mateřské dovolené.
host 0901.indd 56 9.1.2009 16:43:15
57
•
kritika
Igor Fic se mnou nebude souhlasit, ale mám
za to, že ke čtení nové, v pořadí čtvrté sbírky
Víta Janoty (1970) Miniová pole nepotřebujeme
žádnou numerologickou kabalu. Ledaže se
Fic nechal záměrně unést tam, kam ho to
táhne. „Nebude náhoda, že kniha obsahuje
čtyřicet básní. Toto číslo se objevuje v mnoha
souvislostech, vyjití Židů z Egypta, pokoušení
Krista na poušti…“ praví v jinak vzácně
empatické recenzi (Tvar č. 16, 2008). Jinde zase
významně spojuje pořadí titulní básně s počtem
znaků v hebrejské abecedě…
■ Podobné tajuplné souvztažnosti jsou ale v případě
Miniových polí zavádějící. Janota není okultista. I náboženské
konotace jsou ve sbírce celkem potlačeny. Naopak
tu nalezneme venkoncem civilní, střídmé, tiché,
usebrané zápisky muže, otce, manžela, všednodenního
metafyzického chodce, jehož život je takříkajíc v půli se
svou poutí. Možná už trochu za ní.
V různých podobách zjevnosti
Janotova poezie není bouřlivě obrazná, rozeklaná, kypící.
Vládne tu spíš klid, stoa. Věci jsou říkány zpříma,
nezvichřeně. Už motto sbírky, předznamenání i shrnutí
zároveň, je takto obhlíživě „stojaté“: „Zde jsem“. A úvodní
báseň, drobná večerní hymna všednosti, začne motto
věrně naplňovat. Opírá se o dva tři obyčejné okamžiky:
pohled přes střechy do nebe, ženina replika, zívání nad
starými časopisy u domácího stolu. Básník utrousí jediný
poetismus — „balón noci“ —, ten mu však splyne z úst
jen jako mdlá vzpomínka na takzvané básnění. Ve skutečnosti
je text spíše jen povzdechem nad uplývajícím časem,
vzdechnutím, které se nesnaží věci příliš dotvářet, hníst,
čechrat, ale nechá je jen protéct citlivě netečnými prsty.
Druhý text pocitovou polohu první básně rozvede
do jasně, prostě formulované myšlenky, banální, ale základní:
„Možná / že některé věci / dějí se jenom tak / bez
hlubšího / skrytého smyslu.“ Je­li tu řeč o božích úradcích,
pak mimo religiózní schéma. Následující drobný
obrázek, jímž básník svou myšlenku ilustruje, je už posazený
do zneklidňující polohy. „Mladé ženy / lakují si
nehty na nohou / jen aby je měly barevné.“ Úsměvná
tautologie nám řekne, čeho jsme si sami všimli, ale nikdy
to nezformulovali. O nic nejde. Pozor ale, kam příště
v básníkově minovém poli šlápneme!
Lakují si nehty, aby je měly barevné — sotva jsme
to řekli, už tušíme, že za smysl postrádající profánní
vizí se skrývá utajený vesmír plný „pohansky“ neznámých
významů. Náš život se děje v dvojexpozici
zjevné bezsmyslnosti, zpod níž však prosvítá důvěrná
známost, tajemná významnost všeho. To považuji
za silnou stránku Janotovy poezie: že dovede uchopit
zjevné věci, nasvítit je nesamozřejmým světlem, a přece
je nezbavit původní zjevnosti. Naopak, básník odhalí,
zdůrazní hlubší smysl této zjevnosti. Ano, poznání
či „zmoudření“ středního věku přichází v různých
podobách zjevnosti: „Dneska mi padl k nohám / první
žlutý list.“ Čím jsme starší, tím víc jsme srozuměni
s ročními dobami, se sebou samými, se vztahy kolem
nás. Zázraky se sice stále dějí a mysteria trvají, ale už
nepřekvapují. Na stanici autobusu čeká mladý ruský
pár — stačí jediný pohled, abychom to uhádli. Víme,
že po zázraku zrození nového života přichází prozaičtější
„epocha škrábanců / a rozbitých dětských kolen“.
Vždyť si ji pamatujeme z vlastního dětství, předchozího
závitu vývojové spirály. Přijali jsme konstelace věcí
okolo, včetně skutečnosti, že od jistého okamžiku se
odtud už jen zvolna vytrácíme. Zjevnost zjevného nabírá
všedně „teatrální“ rysy — až v její nejspodnější
vrstvě ucítíme zas původní věštbu, již bychom jako
„ptakopravci“ chtěli číst.
Nepoznaný, ale žitý smysl
Janotova spiritualita je soukromá, básník nejde za hranici
své osobní „vertikály“. Nastiňuje situaci svého —
Minium čili suřík
Vít Janota Miniová pole, dauphin, Praha 2008
Jan Štolba
host 0901.indd 57 9.1.2009 16:43:16
58
kritika
lidského — nitra, nemíří už ale ke stavu světa o sobě.
Měří-li kdy bezrozměrnost okolního kosmu, pak vždy
jen mírou osobního osudu. Což mu nevyčítáme; konstituce
jeho poezie je zkrátka takto intimní. Janotova
sbírka působí velmi uceleně. Básník se snaží z  různých
stran „atakovat“ stále týž životní moment, ohledává
svůj privátní vesmír ve všech jeho podstatných
bodech. Těmi uzly jsou: zralá, vytrvalá láska a partnerství,
otcovství, s lehkou trpkostí přijatý realismus
mezi­lidských pout, jakož i čím dál realističtěji chápaný
ubíhající čas. Čím dál realističtěji a bez iluzí pojímaná
unikavost životního smyslu. „Až se všechno slije
do jednoho proudu / přítomné minulé i to co nás ještě
čeká / […] / pak teprve přijde čas / přemýšlet o smyslu
této cesty // A do té doby / budeme dál vstávat při budíku
/ a usínat s únavou / jak s vlněnou čepicí / hluboko
naraženou do očí.“
Čas nám už nenabízí svou jarost, překvapivost, bezprostřednost,
ale pomalu začíná nastavovat druhou
tvář, repetitivní, limitovanou, cyklickou. Začíná zjevovat
podivné, „nelidské“ zázraky své odvrácené strany.
Třeba fakt, že pro někoho už čas skončil, zatímco pro
nás dosud plyne. Pomalu je před nás předestírána definitiva
našeho zmizení ze světa, jež se zvolna vsouvá
pod vše, co žijeme: „Ještě se naposledy mezi dveř­
mi / ohlédnout za cizí ženou / jak za tichým večerem /
Odcházíme.“ Přes jistou tíživost je ale čas pořád ještě
nositelem zázračně palčivých vteřin, kdy „jsme zde“,
kdy chápeme všechnu neuchopitelnost a tíhu, kdy „je
svíravě“ a zároveň „blízko“ k životu, kdy „rez se dere
k povrchu věcí“, kdy „i tato chvíle / je amalgámem ledové
prázdnoty / a tichého štěstí“. Takové vteřiny nás
vskutku nenávratně a na věčnost poznamenávají, „cejchují“,
stvrzují nepoznaný, ale žitý smysl naší přítomnosti
zde. Janota tyto vteřiny křehce, přesně a přesvědčivě
načrtává.
Co dělat?
Všeho je u Janoty po kapkách. Stejně jako utrousí poetismus
či umírněnou metaforu, na jiném místě napíše
otevřenou banalitu: „Jeden život končí / jiný začíná.“
Janotova klidná, zádumčivá dikce, stejně jako
básníkův ponor, nás s podobnými klišovitými výroky
do jisté míry smiřují. Banální zkrátka ve své pravdivosti
někdy nelze zachytit jinak než zase banalitou.
„Co dělat když klišé / je nejpřesnějším opisem
situace?“
Co dělat? Někdy klišé vskutku stačí napsat — a paradoxně
tak vybudit jeho provokativní potenciál. Jindy
jako by Janotovy „zředěné“ obrazy běžnosti tu či onu
obecně sdílenou pravdu evokovaly, aniž by klišé samo
bylo vysloveno. Ještě jindy, jako ve shora v citované
větě, stačí vzít klišé za výchozí bod, ale nečekaně se výstižnou
formulací či pojmenováním obrátit proti němu.
Když jsme však klišé použili, evokovali i pojmenovali,
nezbývá než se mu příště radši vyhnout. Aby si nezačalo
nárokovat moc prostoru. Obrátit se i k momentům,
jež do klišé už vtěsnat nelze. Janota to v pár nejlepších
číslech sbírky dělá. Stačí mu večerní motorák či útržek
mokvavé zimní krajiny, aby odtud vytěžil existenciální
zatrnutí, na něž žádná běžná moudrost nestačí. Zachytí
je jen pár subtilních, vágních, avšak podstatných
tahů — a dost.
Právě na hranici mezi hlubokým zážitkem a jeho
obecným shrnutím ale číhá na básníka největší nebezpečí.
„Když měsíc leží v závějích / a do tmy se noří /
poslední motorový vlak / je svíravě / je blízko k životu.“
„Tíseň“ té chvíle se mě tkne i přes klišovitost formulky
„je blízko k životu“. Neboť epifanie má konkrétní kulisy,
tolik známé, přesto znovu zázračné. Výchozí obraz
je nadaný silou schopnou zbavit klišé jeho klišovitosti.
V podobných chvílích vskutku bývá „blízko k životu“.
Ale blízko k životu „tak na tři prsty“, jak tvrdí následující
verš? To už je moc, to se v básničkách jen tak říká.
Janota se instinktivně odtahuje od přetíženosti, zaumnosti,
vyspekulovanosti, paradoxně mu ale přímé, zobecňující
formulace nebezpečně často vyjdou jako holá
plochost. „A my / neschopní vykročit / z bludného kruhu“;
„Možná že právě tudy / vede hranice našeho poznání“;
„Stále jen čekáme / až něco přijde“. Či dokonce:
„Jen věci po kterých léta marně toužíme / máme
většinou od začátku / na dosah ruky“. Jediné štěstí, že
tyto otřepanosti nejsou odvozenými, zvnějšku na verše
navěšenými závěry, ale básník to, co je za nimi, přece
jen též autenticky prožil. Jsou součástí sondy, jež má
navzdory banalitě formulací svou hloubku. Přesto: když
Janota řekne „suché praskání vysychajícího času“, už je
v tom patos, který je jeho vnitřnímu světu cizí. Když
další natrpklý povzdech vzepne k dramatické otázce —
„Jak dlouho ještě?“ —, nevěřím mu už, ale mám pocit,
že tentokrát chvilkově podlehl své zajeté emocionální
manýře.
Co je mi u Janoty blízké: že mě vpustí do kontur
svého života, čímž zároveň naznačuje, že jsou mu ty
„banální“ životní obrysy drahé. Žena, děti, domácí stůl.
Případně fragment sychravé krajiny, sálavá rez slunečního
západu. Z jediného letmého výjevu se rodí tajemný,
jiskrně jasný i navždy nepochopitelný zážeh života.
Za slabinu sbírky naopak považuji určitou zředěnost,
rostoucí jednostrunnost. Střelka každého textu míří
tím samým směrem. Příliš často v básni zazní monotónní
povzdech: čas běží, jsme tu, nebudem. Povzdech
se pojí s všedním smutkem, který, je-li tolikrát opahost
0901.indd 58 9.1.2009 16:43:16
59
recenze
Jako by chtěl předjímat vyznění recenzí své druhé knihy,
nechá Martin Němec v povídce, jež dává název celému
souboru, uvažovat postavu spisovatele: „Oni prostě,
ti nýmandi, milují prvotiny! Druhou knížku podle
nich píše člověk z jiného nutkání než literárního. Při
další je jen něco jako porouchaný automat na písmena,
opakující do zblbnutí postupy z první a chyby z druhé
knížky […].“ Rád konstatuji, že v případě knihy Vana
s výhledem se autor mýlí. Podařilo se mu totiž vystavět
povídky téměř učebnicově přesné a výše popsaný nýmand
se tak těžko najde. V čem tedy spočívá Němcovo
umění povídky?
V první řadě jde o precizní práci se zápletkou. Do
děje vstupujeme zpravidla přímo bez dlouhých expozic,
stručné věty jen naznačí základní situaci, zachovávají
však tajemství, které se obvykle daří udržet až k překvapivé
pointě. To proto, že ač jazykově bohaté, nejsou
jednotlivé texty užvaněné. Prozrazují jen to nejnutnější,
a nechávají tak čtenáři dostatečný prostor pro vlastní
doplňování prázdných míst či domýšlení děje. Mnohdy
ovšem čtenáře zavádějí na slepou kolej. Jednotlivé
postavy, ač z reálného světa, se často pohybují spíše na
hraně snu a skutečnosti. Nicméně nejde o prózu nespoutaně
fantaskní či lyrickou. Základem je vždy reálný
svět. Spíše hranice mezi ním a snovým zjitřením je
tenká. Němcovy povídky si se čtenářem hrají. Důmyslně
pracují se čtenářským očekáváním, aby jej posléze
zklamávaly nebo posouvaly do neprobádaných končin.
Jednotlivé situace jsou mosty do světa imaginace. Může
se jednat o vzor koupelnových dlaždiček („Vana s výhledem“)
či o rodinný rituál („O krvácejícím stromku
a barborkách“).
Autor často využívá proměny perspektiv vyprávění
(„Salon v ulici des Moulins“) či prolínání vyprávěcích
rovin — v povídce „Rock and roller“ například nevíme,
pohybujeme­li se ještě v aktuálním světě postavy, nebo
v aktuálním světě textu, který postava tvoří, zda jsme
v povídce, nebo v povídce v povídce…, a to, co se jeví
jako poněkud samoúčelný vypravěčský trik, je vzápětí
gradováno dalším posunem.
Významnou charakteristikou Němcových textů
bývá, jak bylo naznačeno výše, pečlivě vybroušená
pointa. Faktem nicméně zůstává, že některá rozuzlení
nepřekvapí („Anděl“), jiná se jeví jako až příliš chtěná
(„Hřích“). Ale nikdy není celkové vyznění povídky
křečovité či trapné. Snad je to dáno i tím, že texty
mají pečlivě budovanou atmosféru. Autor má smysl
pro podstatný detail, prostředí povídek líčí s až opulentní
rozkoší. Baví jej vymýšlet neobvyklé, poněkud
chandlerovské příměry: „Moje nálada byla radostná
jako kondolence k úmrtí mladší sestry. Konečně, když
jsem si teda minisukni vyhrnula až někam nad lopatky,
chlápek oháknutej ve fordu Focus začal brzdit jako pes
zbavující se cizopasníků.“ Jindy důsledně každý motiv
podřizuje celkovému vyznění povídky.
Užití jazyka je u Němce vůbec samostatnou kapitolou.
Svou roli hraje zejména množství slovních hříček,
posunů významu apod. Vítězí hravost a radost ze hry:
kován co zásadní nález, stává se poněkud navyklým,
ba snadným: „Na Smíchovském nádraží / kde táhnou
smrady z vyvařoven / žloutne ráno jako majonéza / na
salátech místního bufetu.“ Rádi kvitujeme, že si básník
všímá těch samých rán, která známe i my, že mu za
pozornost stojí majonéza v nádražním bufetu. Ale zároveň
je přirovnání žloutnoucího rána k majonéze už
moc nasnadě, málem „fejetonicky“. A Vít Janota fejetony
nepíše.
Janotovými poli musíme křehce našlapovat. Vybírat
miniově sálavá místa, kde pod zádumčivým smírem též
tiše bouří suřík svatého neklidu, svíravé touhy.
Autor (nar. 1957) je kritik, básník a hudebník.
Povídky!
Martin Němec Vana s výhledem, xYZ, Praha 2008
recenze
host 0901.indd 59 9.1.2009 16:43:17
60
recenze
„Dlouhá světlá košile se stala vzdutou plachtou přízračné
lodi, ve kterou se změnila postel. Na stěžni tohoto
ložnicového korábu byla namísto vlajky s lebkou a zkříženými
hnáty nabodnuta Lindina hlava […].“
Též postavy jsou spíše než zevrubným popisem
charakterizovány drobnostmi, detaily, ale i prostředím,
ve kterém se pohybují, jejich uvažováním, konáním.
Jde zpravidla o životní ztroskotance toužící
po změně („Beat sám“) či změnu právě prožívající
(„Anna samodruhá“). Mohou být rockery, spisovateli,
redaktory, ale i obyčejnými lidmi. Nejedná se však
v žádném případě o nějakou sociální sondu či pábitelství.
Autor své postavy vnímá z ironického odstupu,
a to mnohdy i tam, kde užívá ich­formy. Je zajímavé,
že výjimku tvoří zejména ženské hrdinky („O
krvácejícím stromku a barborkách“), z textu se vytrácí
hravost, aby byla nahrazena vážností a — v kombinaci
se zvládnutým stylem — krásou. Jako by chlapácká
maska ironie před ženským prožíváním musela
kapitulovat.
Martin Němec se ve své druhé knize Vana s výhledem
jeví být blížencem nejen již zmíněného Raymonda
Chandlera, ale i — vzhledem k hravosti a důmyslné
konstruovanosti — třeba Jiřího Kratochvila. Jeho texty
jsou zábavné a chytré. Jeho povídky jsou povídkami
v pravém slova smyslu. Je v nich příběh, tajemství,
postavy, které jako bychom znali, i překvapení. Kolísání
kvality, jež bývá průvodním jevem většiny povídkových
souborů, není ve Vaně s výhledem nikterak
výrazné. Martin Němec již podruhé prokázal, že jeho
místo je — vedle hudby a výtvarného umění — i v literatuře.
Kryštof Špidla
Na cestě /k dospělosti/
Jan Malinda Ilegální vztahy, Labyrint, Praha, 2008
Labyrint fresh („nová edice pro nové texty“) vydalo
jako desátý svazek řady prózu Ilegální vztahy. Platforma
pro dosud neetablované autory dala tentokrát prostor
šestadvacetiletému Janu Malindovi, který se živí
novinařinou, fandí fotbalovému týmu Bohemians 1905,
vydal už dvě novely (Lepší než prstem do oka, 2002;
Polopravdy, čtvrtpravdy a celolži, 2003) a má několikaměsíční
zkušenost z pobytu v USA. To vše se dozvídáme
ze záložky knihy a poté postupně nacházíme také
v samotném textu. Prožité zkušenosti se stávají výchozím
materiálem k umělecké fikci.
Zřejmě rozhodující pro čtenářské přijetí této prózy
bude věkové hledisko. Nakladatelství chce už zmíněnou
edicí oslovit zejména mladší generaci a v případě
Malindy se jí to programově daří. Bezejmenný hrdina
jeho knihy se nachází právě v tom okamžiku, kdy se
očekává, že už bude dospělý a zodpovědný. To se mu
však zatím příliš nedaří a my pozorujeme jeho frustrace
a tápání povýšené v textu až na jakýsi generační pocit:
„Jsme generace odsouzená k frustraci z nekonečného
množství možností.“ Citace vypůjčená z prózy,
která současně vévodí „reklamnímu“ úryvku na zadní
straně knihy, možná dobře ilustruje povrchnost soudů
a banálního filozofování, jež provází celou knihu. Je
otázkou, zda jistá zjednodušující schematizace problému
charakterizuje současnou mladou generaci, nebo je
spíš obecným znakem dospívání, jež je na jedné straně
kritické, na straně druhé své vlastní jistoty, cíle a postoje
ještě hledá.
Generačnímu nastavení prózy odpovídá i černobílé
rozdělení světa na „normální“ („Normální člověk
skočí po práci do škodovky a v Albertu koupí rohlíky,
mléko a zlevněné jogurty“) a „nenormální“ („My, co
jsme nenormální, se v pátek večer zlijeme v Podskalské
celnici do bezvědomí, v půl páté ráno zvracíme na
pražské chodníky a v devět na sebe v kocovině a se šálami
kolem krku hulákáme na Hlavním nádraží“). Ke
generačním střetům ale v podstatě — kromě máminých
výpadů nikoli neobvyklých ve věku dospívání — nedochází.
Nejde tedy ani tak o vzpouru proti konzumnímu
naladění společnosti, spíše o hledání sama sebe, zpovídání
se ze svých frustrací a neustálé útěky před zodpovědností
a skutečnou dospělostí se závazky.
Hlavní hrdina v subjektivizujícím vyprávění líčí
svůj několikaměsíční pobyt v USA, kam odjíždí za
svým bratrem, aby ho po několika letech viděl. Zároveň
chce definitivně uzavřít svůj skomírající milostný
vztah doma. Vhled do americké reality ilegálně zaměstnávaných
lidí z různých koutů světa, prosycený
„zápachem“ podřadných pracovních míst, provází
host 0901.indd 60 9.1.2009 16:43:17
61
recenze
čtenáře celou knihou. Avšak ani tato zkušenost hrdinu
výrazně neposune dopředu, a pokud ano, je to naznačeno
vágně. Hrdina se cítí frustrován otevřeným
prostorem životních možností, nemá současně odvahu
si jednu z nich vybrat. Bojí se toho, že by musel být
konečně zodpovědný za svou volbu, možná se obává
ztráty těch dalších neuskutečněných možností, možná
ani není mentálně schopen někde zakotvit. Všechno,
co prožívá, se děje jakýmsi volným samospádem, do
kterého jen tu a tam zasáhne, všechno je jen prozatím,
bez chuti cokoli legalizovat, přijmout. Jeho ilegální
vztahy jsou vztahy na zkoušku bez jasného vědomí
toho, co od nich očekává. Citově rozkolísaný mezi láskou
a lítostí, touhou a odmítáním, dostředivým a odstředivým
pohybem zatím opisuje soustředné kružnice
své nezralosti.
Zdá se, že jediným pevným bodem, jistotou a „skutečnou
milenkou“ jeho života je fotbalový tým Bohemians
1905, jeho propady i vítězství jsou i jeho vlastními,
monitorují jeho aktuální životní situaci a naladění.
Fandění týmu v sobě skrývá nejen vzpomínku na otce
a bratra, ale také jistý typ sounáležitosti se stejně naladěným
kolektivem. Mužská záležitost, které máma ani
většina normálních ženských nemůže rozumět, prolíná
celou prózou a je jedním z jejích leitmotivů.
Vrstvu přítomnosti odehrávající se převážně v Americe
autor obohacuje paralelně se odvíjející vrstvou minulosti
(v textu odlišena kurzivou), ve které sledujeme
nejen zásadní peripetie hrdinova rodinného a milostného
života v Česku, ale postupně také zpětné reflexe
života v Americe. K přemostění do jiné časové smyčky
stačí nepatrný podnět v přítomnosti, zasutá asociace
či vzpomínka. Hrdina tak zpětně pozoruje svá rozhodování
i motivace k nim. Své závěry však nepodrobuje
další reflexi a dopouští se stále stejných chyb. To je
zřejmé hlavně ze závěrečného epilogu. Dozvídáme se,
že hrdina stejně jako před lety jeho bratr v Americe bez
vysvětlení opustil svou těhotnou milenku. Paradoxně
udělal to (byť ne úplně vědomě), co měl bratrovi po
jeho odchodu do Ameriky za zlé. Vyjevuje se tak jistá
paralela mezi jeho a bratrovým životem: oba utečou
před zodpovědností, nikam se nevyvíjejí, nedokážou se
vymotat ze začarovaného kruhu svého pseudobohémského
života, opustit filozofii přítomnosti. Paradox a závěr
poněkud neuvěřitelný a rozpačitý.
Autorovi se v knize podařilo dát „pár branek“. Vypráví
dynamicky, spontánně a živě, má smysl pro pozorování
zdánlivě nepodstatných detailů, paralelními
časovými pásmy vytváří napětí textu, živým jazykem
prosyceným anglicismy vytváří iluzi autenticity příběhu.
Na druhé straně se setkáváme jen s matně a rámcově
prokreslenými postavami, které v konečném vyznění
mnohdy splývají, příběh je jednoúrovňový bez
potřebného nadhledu, zapadne jako průměrný televizní
film. Máme před sebou spíše záznam krátkého
úseku cesty k dospělosti než hlubší reflexi současné
reality. Shrnuto: na postup to vyšší ligy to zatím nestačí.
Radomil Novák
Hrabalovské panoptikum
Ivan Kopecký Čas návštěv; Čas fízlů, hafan Libri,
Praha 2008
Spisovatel a muž mnoha řemesel Ivan Kopecký se po
vlídném přijetí románu Čas hříchů rozhodl oprášit
a inovovat své dva starší textové soubory, jež vznikaly
na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého
století, a vydat je pod názvem Čas návštěv a Čas fízlů.
Je možno přistupovat k nim jako k dílkům samostatným
nebo je brát, vzhledem k jejich tematické i tvarové
spřízněnosti, jako diptych, k čemuž odkazuje i autorský
text na přebalu, který je přirovnává ke dvěma patrům
jednoho a téhož panoptika voskových figurín. V tomto
panoptiku přitom můžeme spatřit i sami sebe, neboť
jsme v něm čtyřicet let žili.
Defilují tu před námi postavy a postavičky povýtce
periferní, nikoli tvůrci a vítězové, ale spíše oběti dějin.
Například Karel Frantinec, správce skladiště akumulátorových
baterií, který si době šedesátých let navzdory
otevře ilegální oficínu, ačkoliv neumí holit ani stříhat;
vlakový poštmistr Pýr, jenž se opojen láskou a Müllerem
Thürgau odhodlá ke kroku, který má radikálně
změnit jeho život; lehká dívka Janda Pulíková, kterou
na šikmou plochu hříchu sice postrčila na zem spadlá
hruška, která však také „prostě ráda mrdala“; podivní
lázeňští hráči karet nebo osazenstvo imaginární kavárny
Blažená duše. Ti všichni jsou nahlíženi šťastněji ▶▶
host 0901.indd 61 9.1.2009 16:43:18
62
periskop
Zatímco pražská výstavní scéna
s výjimkou Rudolfina upadla do
provincialismu snad hlubšího než
v osmdesátých letech, ve Vídni se
koná víc zásadních výstav, než je
možné stihnout za jeden den.
■  Specializovaná prezentace kreseb
a  obrazů Vincenta van Gogha v  Albertině
zastínila i  tak ojedinělé počiny,
jako byla retrospektiva Christiana
Schada, remake secesní výstavy
z roku 1908 a Strindbergovy obrazy
v Schönbergově centru.
Z  podzimní úrody až do 15. února
2009 přetrvává pozoruhodná expozice
Western Motel v  Kunsthalle
uprostřed muzejní čtvrti. Její protagonista
Edward Hopper (1882–1967)
byl evropskou modernistickou kritikou
marginalizován jakožto následovník
chiricovské metafyziky, případně
malíř banálních a ještě k tomu
narativních obrazů prázdnoty amerického
života. Hopper ve skutečnosti ke
svému existenciálnímu výrazu došel
již před Chiricem v Paříži prvního desetiletí
dvacátého století, nikoliv jako
autor „Pařížské školy“, ale jako malíř
specificky amerických pohledů a pocitů.
Jeho význam začal stoupat s pádem
modernistických kánonů, s rehabilitací
tisícileté tradice „vyprávění“
v obrazech, proměněné ve filmovou
logiku kompozičních záběrů i následnosti
scén. Ještě v publikaci Umenie
a  gýč (Václav Zykmund, Bratislava
1966) komentuje teoretik obraz Edwarda
Hoppera jako příklad„fetišizácie
šťastia“. Na odsudku se podepsala
tehdejší preference francouzské kultury,
iluze o kontrastu velké kultury
evropské a  americké banality i  nemožnost
posoudit v Evropě Hopperovy
obrazy z autopsie. Ty se z valné
části nacházejí ve špičkových amerických
sbírkách a Evropa je zná z klamavého
média reprodukcí.
Hopperova malba je střídmá, suchá,
v  detailu nepřitažlivá. Jejím tématem
není oslava prázdnoty americké
civilizace, ale analýza existenciální
osamělosti figur, vsazených do odosobněných
interiérů a městské krajiny.
Zvláštní kapitolou jsou městské
krajiny s každodenně známými předměty,
vrhajícími předlouhé stíny,
a prázdné interiéry, které se otevírají
do nelogických scenerií. Tento magrittovský
typ byl na výstavě zastoupen
v obraze„Appartement House —
East River“. Výstava není beneficí
Hopperova díla, ale rekapitulací jeho
přesahů do současné malby, instalací,
objektů a filmu. Současným náhledem
se pro neinformovaného návštěvníka
bohužel vytratil odkaz na
vize Alfreda Hitchcocka, který je sugestivně
rozvíjel zdaleka nejen ve
filmu Psycho, postaveném na Hopperově
obrazu „Dům u železniční trati“
(1925). Současné konexe se odvíjejí
od obrazu „Western Motel“ (1957),
rea­lizovaném i na výstavě v životní
velikosti jako prostorový model interiéru
s  autem za oknem. Oproti
obrazu chybějící ženská figura zdůraznila
význam takových scenerií
v Hopperově díle. Řada menších modelů
Gustava Deutsche dokazuje na
příkladech konkrétních Hopperových
interiérů jejich prostorové distorze,
které podobně jako u gotických malířů
zvyšují sugestivnost díla. Jiným
klíčovým momentem jsou Hopperovy
ilustrativní kresby a grafiky z dvacátých
a třicátých let, v nichž lze snadno
shledat vliv starých mistrů včetněVermeera
a zároveň sledovat vznik autorovy
filmové optiky. Mezi současnými
pokračovateli jeho díla jsou kromě
prominentních popartistů typu Eda
Ruschy nebo malířů „Lipské školy“
(Tim Eitel) především filmaři. Návaznost
je zjevná i mezi autory sochařských
objektů (RachelWhitereadová).
Výstavě ale dominuje obraz pohyblivý,
někdy ve formě prezentovaných
smyček z  běžné filmové produkce
(Jim Jarmusch), jindy v pomalých rafinovaných
scénách videoprezentací
Davida Claerbouta. Edward Hopper
dokázal ve svých obrazech přetvořit
specificky americkou problematiku
do všeobecně srozumitelného jazyka
západní civilizace.
Pavel Ondračka
Western Motel: Edward Hopper
a současné umění, Kunsthalle Vídeň,
3. 10. 2008 – 15. 2. 2009
Western Motel ve Vídni
Edward Hopper, Western Motel, 1957
YaleUniversityArtGallery
host 0901.indd 62 9.1.2009 16:43:19
63
recenze
z dětské, o něco méně šťastněji z dospělé perspektivy
autorského subjektu, a právě toto pozorovatelství odkazuje
ke genetické příbuznosti s Herrmannovými žánrovými
obrázky, Nerudovými figurkami, Haškovým Švejkem,
přímočarým dětským světem Poláčkovým, nejvíce
ovšem s Hrabalovými „perličkami na dně“.
Ačkoliv by se z názvů obou knih dalo usuzovat,
že příběhy v nich předestřené budou jasně temporálně
ukotveny, opak je pravdou. Čas panoptikální je
jiný než čas dějinný a jeho meandry utvářejí krajinu
vzpomínek po svém. Jen z několika málo narážek je
vždy možné vytušit, že se předvedené děje odehrávají
někdy mezi lety 1948–1989, ovšem autorovo eruptivní
vypravěčství nás cíleně vrací ve vzpomínkách před
první z uvedených letopočtů, do dob až mytizované
první republiky, a anticipacemi i za druhý z nich, do
naší (téměř) přítomnosti. Tímto tahem Kopecký docílil
hned dvojího efektu — může se vzdát hodnocení,
protože prostým srovnáním přítomnosti s minulostí si
čtenář utvoří svůj názor (bez autorova karatelsky zdviženého
ukazováčku) — a zároveň dociluje atmosféry
již zmíněného panoptika, atmosféry přízračnosti, neskutečnosti,
matnosti alba starých fotografií, jímž zvolna
listujeme.
Se stejnou lehkostí, s jakou se autor vzdal hodnocení,
se však bohužel vzdal i nadvlády nad příběhy. Vycházeje
z Hrabala (k němuž se výslovně hlásí), košatí
jejich základní děj několikanásobnými digresemi, jejichž
funkčnost je často hraniční, nadměrně jej zatěžuje
přirovnáními, postřehy a mikroúvahami, jež mají
textu dodat filozofičtější rozměr, nechává se strhnout
proudem řeči, což však ve finále působí víc škody než
užitku — tektonika příběhu se pod touto tíhou hroutí
a ona příslovečná perlička zůstane skryta pod jeho
sutinami.
Obdobně je tomu i s vehikulem příběhů, s jazykem,
který doslova „vane, kudy chce“. Kopecký je autor
mimořádně jazykově obdařený, o tom není pochyb.
Občas vykouzlí poetismus ryze básnický, jeho čeština
je šťavnatá, hravě humorná, ale umí se i zadřít pod
kůži. Jenže co s tím, když autorský temperament není
přiškrcen redakční (či jinou) uzdou? Snaha „ukázat,
co umím“, snaha předvést, že navzdory postmoderně
vládnu já jazyku, nikoliv on mně, nevede k vypravěčské
lehkosti, ale paradoxně ke vzniku přetížených souvětí
plných jazykových inverzí, rétorických opakovacích figur,
neústrojně působících zkratek převážně antroponym,
přebujelých synonymických řad, řečeno šaldovsky
k dusivým kotoučům slov. Je to dvojnásobná škoda,
protože Kopecký tam, kde si dá práci, dokáže přijít se
zkratkou přímo mistrovskou: „A proč zrušili mému tatínkovi
tabulkové místo státního ochutnávače polévek
[…], a to v čase, kdy tehdejší prokurátoři ještě nosili
taláry, a až ve stáří si je pak, a nechtěli, vyměnili za kárované
řeznické kamizoly?“
Pro obě knihy tedy po stránce fabulační i jazykové
(stylizační) rozhodně platí, že méně by bylo více (kterážto
výtka ovšem padá stejnou měrou na vrub odpovědného
redaktora). Navzdory tomu však za přečtení
rozhodně stojí, momentů, které vás při návštěvě obou
panoptikálních poschodí potěší, je pořád poměrně
dost. Vladimír Stanzel
Literární roadmovie
Jan Cempírek Autostop.cz, gutenberg, Praha 2008
Jan Cempírek (1970) debutoval románem Rafinerie
(2005, Labyrint). Jeho další kniha Autostop.cz je souborem
tří obsáhlejších povídek rozdělených dvěma krátkými
intermezzy. Ta vytvářejí v úhrnu se závěrečným epilogem
jeden mikropříběh řidiče Vladimíra, který z dlouhé
chvíle za volantem vezme stopaře. Rozmlouvá s ním víceméně
o malichernostech, motivován potřebou vytěsnit
nudu a myšlenky na spánek. Součástí epilogu je pak
závěrečné nečekané vyústění Vladimírovy cesty. V rámci
téhož epilogu jsou v narativně úsporném a rychlém sledu
pointovány i tři předchozí povídky. V jejich případě se
na úvod rozvinutá banální komunikace mění v naléhavější
a osobnější sdělení, jež jsou paradoxně umožněna
vzájemnou anonymitou. „A v té chvíli Tomáše napadá,
že o sobě řekl víc, než chtěl. Věci, které o něm nikdo jiný
neví. […] Proč to tady vlastně vykládám? Moc kecám,
uvědomuje si náhle Tomáš. […] Ještě chvíli a řeknu mu
o sobě snad úplně všechno! […] No a co? Prostě si povídám
se stopařem, za pár minut mu řeknu nazdar a už
nikdy se neuvidíme. Koneckonců o nic nejde.“
▶
host 0901.indd 63 9.1.2009 16:43:19
64
recenze
V Cempírkově podání autostop zbavuje civilizačních
pout. Díky tomu se protagonisté na okamžik stávají
spontánními bytostmi se všemi svými nedostatky, které
v mezičase cesty z bodu A do bodu B nemusejí skrývat.
To je nejvíce patrné v případě postavy Denisy z druhé
povídky „Make war, not love“. Denisa je v civilním životě
vedoucí obchodního úseku v zavedené firmě. Její auto
i její manžel ji v půli cesty nechají na holičkách. Proto je
nucena stopnout vůz, „zabydlený“ z jejího pohledu zprvu
dost podivnými bytostmi, jimiž opovrhuje nejen pro
jejich teenagerský jazyk. Teprve když řidiče a jeho spolujezdce
během cesty pozná blíž, mění se nejen její pohled
na dva společností vyvržené homosexuály, ale i na
ni samu. „Ta dobře známá Denisa č. 1 s dokonale utříděným
životem, která teď jen nevěřícně kroutí hlavou.
Panebože, tohle je přeci technopárty… co já tady dělám?
Já? Ve svých 38 letech! Na technopárty? Ale to už ji bere
Denisa č. 2 za ruku. Objímá ji. Svět je s ní náhle tak jinej!
Neznámej.Voňavej. Obrovskej.“
Autor využívá vesměs narativně úsporných sdělení,
dynamizujících epický spád textu. Navíc dokáže zajímavě
vrstvit dílčí zápletky, které jsou zdrojem překvapivých
rozuzlení (čtenář ovšem při nápadité nelinearitě
Cempírkova vyprávění může také leccos přehlédnout).
Obecně jsou jednotlivé příběhy nesentimentální, přijatelně
nostalgické, komické a hlavně ve všech směrech
přesvědčivě autentické.
Závěrečnou část Cempírkovy knihy tvoří dvaadvacet
„vizitek“ osob, které mají společné jen to, že v různém
čase a místě stopují. V hutné narativní zkratce se
dozvíme, co je stopař/ka zač a jaký je popřípadě důvod
cesty. Z mnoha hledisek lze tuto část knihy vnímat jako
nadbytečnou, formálně i fabulačně izolovanou. Účelné
by to bylo, kdyby předestřené „vizitky“ stopařů skrývaly
vzájemnou obsahovou kontinuitu nebo se nějak vztahovaly
k předchozím částem knihy.
Nezbývá než souhlasit s mottem uvedeným na
obálce knihy: „Autostop není mrtev.“ Dodejme, že
předností Cempírkovy knihy není jen to, jak je i přes
výše uvedené nedostatky formálně strukturovaná, ale
také osobitý, stylově moderní způsob autorova vyprávění.
Některými svými atributy se blíží třeba Belgičanu
Thomasi Gunzigovi a jeho knize Take Five (Dauphin,
2007) nebo dalším autorům nastupující generace, která
je ovlivněna audiovizuálními narativními modely. To
se projevuje například v klipovitém odvíjení děje nebo
v obsahově nosných, leč úsporných dialozích. V obecné
rovině pak v již zmíněné minimalistické struktuře příběhů
sice literárních, přesto při troše fantazie i vizuálně
snadno uchopitelných. Jan Jurek
Rozpady a jejich rozpadání
Martin Vokurka Rozpady, galén, Praha 2008
Knížka Rozpady je literárním debutem Martina Vokurky,
lékaře, který se dlouhodobě věnuje patologické fyziologii
a působí na stejnojmenném ústavu na 1. lékařské fakultě
Univerzity Karlovy. Kromě vědeckého výzkumu a publikování
odborných statí se hlouběji zaobírá také literaturou
— dle anotace je to jeho „hlavní další zájem“.
Rozpady jsou souborem devíti povídek. Z hlediska
námětu jsou docela variabilní, v základním tvaru jsou
si však velmi podobné. Ve všech předložených textech
si Vokurka pohrává s několika hlavními motivy: prolínání
(či zaměňování) reálného a virtuálního, lehká kritika
společenských neřádů, zdůrazňování příběhovosti
a demonstrování zásadní role příběhu v lidském životě.
To nejsou nikterak špatné akcenty. Tak třeba epizoda
z povídky „Uááá“, rámovaná fikčními policisty Papírovým
a Nervózním, kteří vyslýchají chudáka Vavřince,
obviněného z virtuální vraždy, by teoreticky mohla být
parádní. Tedy teoreticky; Vokurka si tu ale počíná jako
Bystrozraký bez šátku na očích a bez rozumu v hlavě.
Dokáže plátno příběhu tak pečlivě a tak fatálně proděravět,
že si citlivější čtenář skoro rozkouše rty nervozitou,
zběsile listuje všemi směry a zoufale hledá nepřítomný
smysl, na jehož existenci se rozhodl věřit. Asi by
nebylo fér upírat Vokurkovi nedostatek nápadů, ovšem
vezmeme­li v úvahu trpělivost a míru tvořivé energie,
které autor dále investuje do úvodní myšlenky… to je
skoro k pláči.
Důvodů, proč jsou povídky z Rozpadů tak tristní, je
vícero. Popořadě (snad i se zachováním logické návaznosti):
Vokurkovy texty nejsou texty vyzrálými, jak tvrdí
anotace. Rozhodně ne formou; vlastně jsou to texty skoro
modelové, ergo do značné míry bezpříznakové — jako
host 0901.indd 64 9.1.2009 16:43:20
65
recenze
bych slyšela hlas paní učitelky v hodinách slohu: „Když
chcete v textu vyvolat napětí, používejte krátké věty a přítomný
čas.“ Protože přesně toto Vokurka dělá, s tou výjimkou,
že prézens používá zcela běžně i jinde, což je mimochodem
dost protivné. Rozpady rozhodně nepůsobí
vyzrále ani myšlenkově. Možná že pro někoho skutečně
mohou být převratné úvahy typu, že stáří není pouhý počet
let, nýbrž „suma prožitého, přetrpěného, překousnutého,
suma všeho, s čím jsme se nakonec museli smířit
a co jsme museli vláčet pořád dál“, ale v kontextu povídky
„Medikus“ se to zdá být tak akorát efektním mudrováním,
které vede od ničeho k ničemu. Podobně Vokurka
pracuje i s tradičním maskovacím prvkem, totiž s apoziopezí.
Všude tam, kde má člověk na okamžik přestat číst,
zahledět se do vesmíru a hluboce svraštit obočí, mu to
laskavý autor s lehkým pousmáním připomene. „Záblesk
porozumění…“, „větší povědomí o světě…“.
S myšlenkovou sterilitou (připomínám, že soudím
literární texty, nikoli autora, tedy to, co v textu je, nikoli
to, co snad bylo zamýšleno) souvisí i další článek
mé malé obžaloby: autorovo nezdařené parodování
vybraných prvků, typických pro naši moderní západní
společnost (například rochnění se v zábavě, bahnění se
v rozkoších, klouzání po povrchu věcí atp.). Ne že by
na tom bylo něco vyloženě špatně, jenom Vokurkova
odhalení nejsou ničím nová. Vydatně čerpají z kritiky,
která je tak všudypřítomná, až už ji nikdo neposlouchá.
V závěrečné povídce se setkáme s úvahami o literatuře,
nebo lépe — s úvahami o literatuře české. Polemizovat
s nimi či nějak je hodnotit by zřejmě k ničemu nebylo,
ale jako vodítko k závěru, že Vokurka sám vidí Rozpady
primárně bohužel v kontextu české literatury, nikoli
Literatury jako takové, to snad stačí.
Třetí sporný bod: Vokurkova práce s absurdním.
Souvisí s oběma předchozími body, neboť právě pomocí
předvedení běžné situace v novém (virtuálním) prostředí
či dotlačení jiné běžné situace do krajních mezí
autor demonstruje groteskní momenty v lidských životech,
které si možná neuvědomujeme. Literárně je však
nešikovný, proto tyhle pokusy selhávají — jedním dechem
nutno ovšem dodat, že proklamovaná grotesknost
a absurdita zřejmě nejsou ničím, na co by se Vokurka
při psaní primárně díval, a tak by nebylo zrovna
spravedlivé hnát ho za to na kříž.
Nicméně — číst Rozpady jako pokus o absurdně laděné
texty je v podstatě jediným možným východiskem, pokud
je odmítneme brát doslova. V takovém případě nás
však nevyhnutelně zklamou (z důvodů popsaných výše).
Kupodivu před sebou máme ještě dvě možnosti — přečíst
si Rozpady a bezvýhradně jim uvěřit, nebo přečíst si
Rozpady a vyrobit si z jejich mnohých bot a jiných nedokonalostí
zdroj pochybné radosti. Kateřina Kirkosová
Živý prach baroka
Zdeněk Grmolec Konfese baroku,
albert, boskovice 2007
Nedá se říci, že by u nás v posledních letech nebyla baroku
věnována pozornost. Zdeněk Grmolec uvádí v závěru
své knížky esejů Konfese baroku soupis asi třicítky
titulů, které vesměs cituje (V. Birnbaum, V. Černý, J.
Durych, Z. Kalista, M. Sládek, I. Slavík, Z. Rotrekl ad.).
K tomu je možno připočíst řadu dobrých a vynikajících
vydání textů literárního baroka, sborníky z vědeckých
konferencí, překlady zahraničních děl. Většina těchto
prací se obírá některými stránkami fenoménu baroka
odborně, metodologií příslušného vědeckého oboru.
Rozsahem nevelká knížka Zdeňka Grmolce nepřichází
ani jako doplněk, ani jako shrnutí nebo přehled
velkých monografií a sborníků. Autor nevypravuje
o „barokním člověku a jeho světě“, ale předkládá několik
koncizních osobních vyznání o člověku dneška
a jeho živém vztahu k žijícímu baroknímu světu. Ne
tedy o vztahu uměnovědce nebo literárního historika
k umění baroka, ani o vztahu umělce či básníka k barokní
architektuře nebo poezii. Vyznává se z vlastních
podivuhodných setkání s tajemstvími baroka, oslovujícími
vnímavého člověka v různých všedních i nevšedních
situacích, zprvu zdánlivě nahodilých, z nichž postupně
vyrostla uvědomělá cesta k bohatstvím poznání
a „rozkoším ducha“.
Jako u tolika jiných rozhodujících životních vztahů
je možné hledat původ a počátek Grmolcova přátelství
s barokem v oficiálním vytěsňování baroka z českého
horizontu. „Zavezli nás do Prahy na gymnaziální výlet,
rozplývali se nad monumentálností gotické katedrály…
O baroku se nezmínili, byť jsme o ně zakopávali ▶▶
host 0901.indd 65 9.1.2009 16:43:21
66
červotoč
V Brně na podzim proběhlo několik
divadelních premiér, které si — více
či méně výslovně — činily nárok stát
se událostí sezony. Z mnoha různých
očekávání ale, zdá se, zůstaly spíše
plané sliby a recenzentovy rozpaky.
■  Festival komorních činoher REDFEST
zahájila v Redutě Marnie (premiéra
10. října 2008), adaptace scénáře
Hitch­cockova filmu režírovaná J. A.
Pitínským. Volba tvůrce i textu zdá se
být logickým rozvinutím dosavadní
snahy o vytvoření moderní komorní
scény, která v  tomto městě citelně
chybí už léta.
Pitínského Marnie je bezesporu výtvarně
působivou prací. Oproti bílému
horizontu se pohybují subtilní,
na samu geometrickou podstatu
zjednodušené objekty, minimalistická
scéna dává vyniknout kostýmům
Zuzany Štefunkové, zejména
jejich elegantním tvarům a symbolické
barevnosti. Vnější působivost
výtvarné stylizace však nemůže zakrýt
nejzásadnější problém: absentující
téma. Ač je osvěžující vidět„národní“
herce v Pitínského režii mimo
jejich zaběhané „škatulky“, příběh
sám se nás nedotkne. Proč by nás
měla zajímat„psychologická studie“
podle románu a  filmového scénáře
z roku 1964? Inscenace se v podstatě
dosti věrně drží filmového scénáře,
který nijak zásadně neinterpretuje,
pouze jej převádí do divadelního
prostoru. Co však ve filmové verzi
má aspoň jakous takous působivost,
stává se v  divadelní variantě spíše
melodramem, rozvláčným sledem situací
bez většího napětí. I červenou
barvu, která ve filmu zaplavuje obraz
v  okamžicích Marniiných záchvatů,
užívá Pitínský přesně tak, jak „předepisuje
scénář“. Jenže mechanické
nahrazení červeným světlem přehlceného
obrazu scénou zalitou červenou
září neudělá z filmu divadlo. Ve
srovnání s jinými Pitínského pracemi
je tato režie vlastně střídmá a  drží
se velmi při zemi. Není to poprvé,
co tento režisér adaptuje pro divadlo
filmový scénář, tentokrát jako by
k němu nenašel osobní klíč. Marnie
tak zůstává jen stylizačním cvičením
a nudou. Jakkoli na plakátech divadlo
láká publikum na„horror jako od
Hitchcocka“.
Podobně výtvarně elegantní je i poslední
premiéra v  HaDivadle — původní
scénář životopisné hry o Hedy
Lamarr, ženě, která prožila takzvaně
„barvitý“ životní příběh. Osm obrazů
Balákova scénáře se odehraje mezi
třemi bělostnými stěnami, jež doplňuje
jen minimum rekvizit a nábytku.
Důraz je položen i na elegantní, dobově
střižené kostýmy, které s  různou
mírou nadsázky charakterizují
postavy i dobu. Představení má spád,
přesný timing a herci pod režijním vedením
Mariána Amslera se zjevným
potěšením představují jednotlivé figurky
z bizarního životaběhu jedné
druhdy slavné herečky. Avšak při sledování
Extase se vkrádá týž pocit jako
u Marnie — proč zrovna teď a tento
příběh? Inscenace je navíc součástí
projektu„Proměny 20. století v HaDivadle“.
K těmto proměnám ale Balák
s Amslerem nic neříkají, jen ilustrují
některé epizody z  hereččina života;
každou z nich předvádějí jako samostatné,
vtipné, téměř kabaretní číslo,
leč — inscenace se rozpadá na jednotlivé
gagy a téma uniká.
Na druhou stranu máme v Brně minimálně
dvě inscenace, které mají o tématu
více než jasno: Osudovou komedii:
Peklo Zdeňka Merty a Stanislava
Moši a údajně kontroverzní Tajemství
Zlatého draka Daniela Landy a Střeženého
Parnassu.V tomto případě témata
tvůrci bez ostychu formulovali
při všemožných příležitostech před
premiérou a v představení se nezdráhali
vložit do úst svých postav jednoznačné
a  hlubokomyslné sentence.
Místo vizuální estetizace nám ovšem
nakonec nabídli čistý kýč.
A teď si vyberte.
David Drozd
Téma vezdejší dejž  nám…
Extase,HaDivadlo
Hedy Lamarr — nejkrásnější žena světa…
host 0901.indd 66 9.1.2009 16:43:23
67
recenze
na každém kroku.“ To je shodná zkušenost několika generací.
Všichni a na celé rozloze naší země jsme mohli
a můžeme všude „zakopávat“ o baroko, aniž bychom si
to uvědomovali: slepota potřebuje k prohlédnutí nějaký
popud. Modlící se stařeček v kostele před barokním
obrazem svatého Vendelína v autorově dětství byl prvním
předstupněm opravdového setkání. Vnitřní dispozice
zrály zvolna, až dospěly k několika rozhodujícím
okamžikům, v nichž člověk „nešťastný z mělkosti svého
života“ se setkává s anděly na náhrobku svatého Jana
Nepomuckého ve svatovítské katedrále. Jeden ze základních
okamžiků prozření, moment hlubokého poznání
(samolibosti, kariérismu, lidské nicoty) dozrál. Neboť
„andělé mají moc podněcovat lidské bytosti k poznání“.
Grmolcův důvěrný vstup do barokního světa nepřipouští
ani na chvíli idealizaci barokní doby. Přitom
objevuje pozoruhodně uznalý výrok o baroku z pera
autora, od kterého bychom se toho spíše nenadáli —
Zdeňka Nejedlého, který v brožuře o sporech o smysl
českých dějin napsal: „Český barok nám musí závidět
každý, kdo má smysl pro tento obdivuhodný sloh.“
Grmolec se zastavuje také u nesnadné postavy pátera
Antonína Koniáše, jehož duchovní iradiaci pokorného
a pracovitého řeholníka citlivě vnímá navzdory vštěpovanému
obrazu fanatického nepřítele jinověrců a „lítého
hubitele“ českých knih. Složitá spiritualita baroka si
žádala — a vytvářela — podobně složité osobnosti. Grmolec
pozorně a soustředěně vnímá úžasnou duchovní
energii, která dala vznik baroknímu umění a nemohla
se jen tak beze zbytku vytratit. Dospívá k tomu, že věří
především na „mystiku předávanou předky. […] Jsem
se svými předky svázán duchovním řetězem, a i za tuto
skutečnost vděčím všemu, co jsem se dozvěděl o baroku“.
V tom vidím velký význam jeho knihy: že je praktickým
příkladem toho, jak se „dozvídat“ o minulosti
něco, co přispívá k formaci člověka a dokáže naplnit
„mělkost jeho života“.
Autor také překvapivě naznačuje vyznání lásky
k rodné jihomoravské krajině: „Jejím symbolem pro
mě není, jak by se mohlo zdát, vinná réva, která se zde
odedávna pěstuje, ale je jím prach. Andělský prach
jihomoravských cest, ten až příliš domácký, líný, sluncem
ukolébaný prach. Když jej rozvíříte, zvedne se jen
po kotníky, otestuje si vás a pak se zase tiše a pokorně
položí k siestě na slunci.“ Toto autentické poznávání
krajiny bosýma nohama je zdánlivě tím nejmateriálnějším,
ale v podstatě plně duchovním odkazem baroka.
V autorově přesvědčivém podání vlastně ne odkazem
nebo dědictvím — ale živým a bezprostředním podáním
ruky živého baroka.
Na závěrečných stránkách o genezi svých esejů se
autor přiznává, že se „neodvažuje doufat, že by se některé
nakladatelství chtělo dopustit sebevražedného
pokusu o jejich vydání“. Nuže, za přispění brněnských
sponzorů, kteří vydání zaštítili, nakladatel potřebnou
odvahu našel, a zasloužil se tak o vydání znamenitého
díla. Je to na první pohled jen skromné osobní vyznání
(včetně přiznání výchozí nevědomosti, neznalosti
a všemožných deformací). Ke mně promluvilo příbuzným,
bratrsky povzbudivým hlasem. S dojetím čtu zejména
závěrečné „dozvuky“, které mimo jiné vyslovují
naději, o návratu barokního pojetí Vánoc, které by se
„mohly všeobecnému materiálnímu trendu stát aspoň
malou překážkou“. Mojmír Trávníček
Zbytečně ztracený život
Márius Kopcsay Ztracené roky, přeložili šárka Zelinská
a miroslav Zelinský, kniha Zlín, Zlín 2008
Jeden z nejvýraznějších představitelů střední generace
současné slovenské literatury Márius Kopcsay patří
bezesporu k autorům, kteří si po celou tvorbu, případně
po její značnou část, vystačí s jedním dominantním
tématem, několika motivy a nápadně příbuznými narativními
postupy. Kopcsay vstoupil do literatury v roce
1998 souborem reflexivních povídek Kritický deň, za
které získal Cenu Ivana Krasky a nemalou přízeň čtenářů
libujících si ve ztrápených postavách a depresivních
pocitech z bezúčelnosti existence. Podobně bezvýchodná
poetika ztracených osudů svírala i dva nadcházející
povídkové cykly — Stratené roky (2004) a Zbytočný
život (2006). V mezidobí druhého a třetího dílu volně
koncipované novodobé existenciální trilogie stihl Kopcsay
vydat i svůj první román Domov. Ten zachycuje
mladého hrdinu potýkajícího se s neschopností zakořenit
ve svém novém bytě, obecněji přijmout jakoukoliv
novou životní situaci.
▶
host 0901.indd 67 9.1.2009 16:43:24
68
recenze
Těžko říci, proč se nakladatel rozhodl jako první
Kopcsayovu prózu do češtiny převést právě prostřední
část povídkových cyklů. Ztracené roky tak český čtenář
(přesněji řečeno český čtenář, který již není ochoten
nebo schopen číst knihu v originále) musí vnímat
podivně bezkontextově, bez textů, jež jim předcházejí,
i těch, které bezprostředně následují. Možnou záchranou
by mohla být umanutá spisovatelova posedlost stále
se vracejícím literárním subjektem mladého, nenápadného,
ale přesto něčím nepřekonatelně odpudivého
ústředního antihrdiny.
Kopcsay nevytváří povídky, které by překvapovaly
dramatickými dějovými zvraty, neobvyklými náměty
nebo kompozičními nevyzpytatelnostmi. Poetika nejvšednějšího
dne těch nejobyčejnějších slovenských tragických
figur a groteskně směšných figurek mu otevírá
prostor pro nekonečné, nicméně pronikavě bystré úvahy
o životních zklamáních, trpkých deziluzích a promarněných
možnostech. S tím důsledně konvenuje i gradující
spektrum pojmenování povídkových sbírek — na počátku
vnímá Kopcsay jako kritický a neperspektivní pouze
čtyřiadvacetihodinový úsek (Kritický deň), později na něj
dopadá nesmyslnost celých let (Ztracené roky), aby nakonec
došel k zavržení samého života (Zbytočný život).
Nezastavitelné plynutí času spojené s představou
marnosti a čekáním na jakoukoli změnu k lepšímu tvoří
základní motivickou osu i zmíněného českého překladu
Ztracených roků. Devět krátkých povídek koncipoval
Kopcsay jednak jako chronologicky vyprávěný
vývojový román sledující hlavního hrdinu nejprve jako
nevyléčitelného alergika, věčně posmrkávajícího tlustého
chlapce, mladého hudebníka, nenápadného školáka,
unuděného letního brigádníka, dospělého novináře
vzpomínajícího na neúspěšná vysokoškolská studia
i muže ve středních letech prožívajícího manželskou
krizi; jednak jako devět samostatných povídek devíti
různých pochybných existencí.
Kopcsayovy postavy strádají nenaplněnými dětskými
sny, mladickými touhami, rozpadajícími se letitými
manželstvími, sžíravou všedností i beznadějností, jež by
překonala onen stagnující pocit hořké nespokojenosti,
v kterém se hrdinové utápějí. Autor tyto postavy nijak
nekonkretizuje, neoznačuje je obvyklými jmény, ale důsledně
příznakovými přezdívkami jako Uměleček, Trdlo
nebo smutný muž, jež vždy vystihují aktuálně dominantní
vlastnost či psychické rozpoložení nositele.
Útrpné životy bez přehnaných ambicí a nečekaných
zvratů, zpestřené pouze občasnými nostalgickými retrospektivami
do časů dávného dětství a mládí naplněného
životními sny a vytouženými vidinami, prezentuje autor
ústy vševědoucího vypravěče, jehož situační komentáře
a anticipace do šedavé budoucnosti v podstatě substituují
myšlenkové pochody jednotlivých postav. Vypravěč
tedy sice není přímým obyvatelem fikčního světa, jeho
dikce však místy vyznívá rezignovaně a podobně sugestivně
jako postoje protagonistů Ztracených roků.
Vedle lásky k zatoulaným lidským existencím oplývá
Kopcsay i zjevnými literárními kvalitami, jež na sebe
upozorňují od první stránky. Množství neotřelých metafor
dává pečlivě odpozorovaným situacím a drobným
neštěstím obecnější platnost jakéhosi začarovaného
kruhu pomyslných překážek, jejichž nepřekročení
představuje konečnou životní rezignaci. Kopcsay na
jedné straně pokračuje v sugestivní tradici Slobodových
výkřiků zoufalství, na druhé straně však veškeré vzlykání
svých postav doprovází nepřehlédnutelnou ironií.
Litování se i neustálé přemítání nad vlastní marností
u autora díky pronikavému humoru nezůstává samoúčelné.
Ztracené roky nejsou pouze souborem lidských
nezdarů, ale především zrcadlově přesným odrazem
pocitů dnešní střední generace, od níž v normalizací
ztišeném dětství a dospívání nikdo příliš nečekal, aby se
po revoluci musela vypořádat s nově navýšenými očekáváními,
na něž nebyla zvyklá. Michaela Hečková
Elegantní ježčí román
Muriel Barberyová S elegancí ježka,
přeložil Petr christov, host, brno 2008
Muriel Barberyová (1969), francouzská profesorka
filozofie a spisovatelka, vydala dosud dva romány
a oba jsou hojně překládány do mnoha jazyků světa.
Prvním z nich je Pochoutka (Une gourmandise)
z roku 2000, druhým pak po více než sto týdnů
nejprodávanější francouzská kniha z roku 2006.
V letošním roce se díky Hostu dostává i k českým
čtenářům.
host 0901.indd 68 9.1.2009 16:43:24
69
recenze
Román, jehož česká verze nese název S elegancí ježka
(L’Élegance du hérisson) se dočkal jen ve Francii
během dvou let včetně dotisků nevídaných třiceti vydání,
celkem se ho v originální verzi prodalo více než
­milion kusů, byl oceněn Cenou knihkupců. Vzácně se
na jeho chvále shoduje čtenářská obec i kritika. Může-li
být „onálepkován“ dvěma poněkud mlhavými atributy,
pak je to román velmi francouzský a v tom nejlepším
slova smyslu též velmi ženský.
Barberyová rozvíjí dvě paralelně se odvíjející vyprávění
dvou obyvatelek téhož luxusního pařížského
domu. První z nich je domovnice Renée Michelová,
čtyřiapadesátiletá vdova žijící pouze se svým obézním
kocourem, druhou pak dvanáctiletá dívka Paloma, dcera
poslance a doktorky filozofie, sestra poněkud povrchní
vysokoškolačky Kolombíny. Obě ženské postavy
spojuje samota a zároveň dvojí způsob života, který
vedou. Obě se jeví svému okolí ve zcela jiném světle,
než je to, které prozařuje jejich vnitřní svět.
Renée je výjimečná domovnice. Orientuje se zdatně
v evropské filozofii, v dějinách umění, ve světě klasické
hudby i v literatuře. Její zálibou jsou návštěvy knihoven
a soukromé studium toho, co nabízejí. Před obyvateli
domu však nasazuje masku, která odpovídá očekáváním
ve vztahu k její sociální roli. Dokáže s přehledem
zahrát typickou domovnici. Jediný, kdo nahlédne pod
mimikry, je přítelkyně Manuela, s níž podniká pravidelný
čajový obřad.
Paloma je výjimečná pubescentka. Učí se japonsky,
aby si mohla v originále přečíst svá oblíbená manga,
má přehled o moderní sociologii i psychoanalýze, uvažuje
o řeči pohybů lidských těl (píše si „Deník pohybů
světa“), na den svých třináctých narozenin plánuje
spáchat sebevraždu. Navenek se svému okolí jeví jako
introvertka s mírně mizantropickými sklony, naprosto
běžnými pro její věkovou kategorii. Zdá se být často nesnesitelnou
a náladovou bytostí, zběsile a mnohdy též
bezohledně hledající vlastní identitu.
Renée i  Paloma jsou si navzdory všem vnějším
odlišnostem velmi podobné. Spojuje je nejen vysoká
inteligence, ale především citlivost pro krásu
v každo­dennosti. To, co ve světě hledají, jsou prchavé
okamžiky krásy, v nichž se strhává maska banality. Paloma
zahlédne padající květ na kuchyňské lince: „Když
jsem pozorovala, jak tohle poupě se stonkem padá, tak
jsem nějak intuitivně na tisícinu vteřiny vytušila, co
je podstatou Krásy. […] To by mohlo být ono, proč
žít: sledovat okamžiky, které umírají.“ Renée ochutná
šálek zeleného čaje: „Ano, vesmír směřuje k nicotě,
ztracené duše oplakávají krásu, obklopuje nás spousta
bezvýznamného. Dejme si proto šálek čaje. Rozhostí
se ticho, venku uslyšíme foukat vítr, šumět a opadávat
podzimní listí ve větvích.“ Obě ženské postavy jsou
pro svou vnímavost vlastně jedinou postavou v protikladných
fázích života (hranice dospělosti, hranice
stáří). Obě trpí svou výlučností a samotou. Obě trpí
ztrátou naděje ve změnu. Obě ke změně vposled dozrávají
a opouštějí své světaboly.
Muriel Barberyová se v mnoha rozhovorech přiznává
ke své velké lásce, kterou je japonská kultura. (Je
příznačné, že za honorář za svůj druhý román podniká
cestu do Japonska, kde v současné době pobývá.) Každá
z krátkých kapitol vyprávěných Palomou je uvedena
haiku, Renée i Paloma jako autorčina alter ega mají
totiž stejnou lásku. Fascinace japonskou kulturou je
motivována především svérázným smyslem pro detail
a zdánlivě všední okamžik. Japonská kultura v autorčině
vidění vnáší do evropského kontextu ztracenou
citovost namísto chladné racionality. Život je znovu
objeven v okamžiku zastavení času, v okamžiku zážehu
zvnitřnění nálady haiku. Do domu Renée a Palomy
přichází nový obyvatel — tajemný Kakuro Ozu, aby
v obou Francouzkách probudil chuť do života. Navzdory
tragickému závěru tak román končí nadějí. V tomto
světě lze žít a souznít s druhými, jen je třeba vidět se
navzájem.
Pokud bychom uvažovali o inspiračních zdrojích
a „příbuzných“ autorech Muriel Barberyové, najdeme
velmi pestrou myšlenkovou paletu: filozofické exkurzy
(svět jako fenomén), Tolstého Vojnu a mír a Annu
Kareninovou (cit pro detail), Hledání ztraceného času
Marcela Prousta či Ódy Pierra Ronsarda (okamžik ve
věčnosti) anebo úvahy Philippa Delerma či Michela
Tourniera a vůbec celou bohatou tradici francouzské
esejistiky, ale též estetiku japonského filmového génia
Jasudžira Ozua, básníka Bašó a mnohé další. Román je
tak protkán četnými aluzemi či přímými citacemi, není
to však intertextovost samoúčelná či exhibiční. Jde tu
o souznění osamělých.
Barberyová totiž prostřednictvím hlasů svých hrdinek
vyjadřuje lásku k hodnotám života, které jsou pro ni
nejcennější. Nejsou to jen umělecké prožitky. Významné
místo mají též chutě a vůně jídel a nápojů, které jsou
ve Francii odedávna viděny jako estetické kvality: „Čaj
a manga proti kávě a novinám: elegantní okouzlení proti
smutné agresivní hře dospělých o moc.“ Ženské hlasy
postupně splývají v jediný hold opravdovosti navzdory
jistotě akvária, o níž uvažuje Paloma: „Lidi si myslí, že
poletí ke hvězdám, a přitom skončí jako zlatá rybička
v kulatém akvárku.“
Bude zajímavé sledovat, s jakou odezvou se setká
román S  elegancí ježka v  českém prostředí, vytržen
z kontextu svých francouzských kořenů. Snad je to „ježek“
na pultech našich knihkupectví — zvíře navenek
host 0901.indd 69 9.1.2009 16:43:24
70
recenze
nepřístupné (kniha s „podivným“ názvem), ale navýsost
elegantní: „Paní Michelová se pohybuje s elegancí
ježka: zvenku je obrněná ostny jako pořádná pevnost,
ale mám pocit, že uvnitř je stejně ušlechtilá jako ježci.
To jsou totiž neprávem opomíjená zvířátka. Plaší samotáři,
a přitom strašně elegantní.“ Jiří Krejčí
Francouzský novinář, scenárista a spisovatel Georges­Marc
Benamou (1957), známý také z francouzské politické
scény (působil jako kulturní poradce prezidenta
Nicolase Sarkozyho), si pro svá díla vybírá témata
z novodobých dějin. Zaměřuje se především na traumata
francouzské historie: vichistický režim za druhé
světové války nebo válka v Alžírsku. V takzvaném osmičkovém
roce u nás vychází překlad jeho románu s tematikou
významně spojující francouzské a české dějiny.
Mnichovský přízrak se vrací k předválečné konferenci,
která se odehrávala 29. září 1938 a významně se podepsala
na vzájemných vztazích obou zemí.
Benamou prostudoval desítky studií, archivních
materiálů, memoárů a analýz, aby mohl rozpracovat
hodinu po hodině jediný den, jenž zásadním způsobem
ovlivnil světové dějiny. Rámec románu tvoří práce
mladé americké novinářky, která v roce 1968 připravuje
reportáž o mnichovské konferenci. Přijíždí do
Evropy, aby pátrala po pamětnících této události a po
případných nových podrobnostech. Podaří se jí setkat
se s bývalým premiérem a přímým účastníkem konference
Édouardem Daladierem. Jako jediný v roce 1968
ještě žil, ovšem v zapomnění na osamělém ostrůvku
v ohybu Rhôny. Přes různé obtíže se jí podařilo jednak
získat přístup do premiérova archivu a jednak přimět
Daladiera k osobnímu svědectví o této události. Před
očima čtenářů se tak začínají odvíjet události, při kterých
se tají dech. Novinářka Milena se musí alespoň
občas připomenout, abychom na ni v samém noření se
do beznadějné hlubiny politického vyjednávání a ustupování
nezapomněli. Zůstává spojovníkem mezi vlastním
historickým děním a novodobým hledáním historických
souvislostí.
Kniha je členěna do šesti částí a dále do kapitol.
Většina kapitol podrobně popisuje Daladierovo myšlení
i pohyb z pozice vnějšího vypravěče (tedy ve třetí
osobě singuláru), avšak vyskytuje se zde rovněž devět
kapitol s čísly v rámečku, které spojuje změna vyprávěcího
postupu. Autor volí fiktivní interview obou hlavních
protagonistů, a nechává tak rozpovídat samotného
Daladiera v návaznosti na novinářčiny otázky. Jde
o klíčová místa románu shodná s důležitými okamžiky
onoho dne. Plasticitu událostí navíc dotváří smyšlené
dopisy Idě z pera britského účastníka mnichovské konference
Nevilla Chamberlaina, které autor vkládá do tří
vypjatých míst, aby zpomalil děj, zvýšil napětí, znovu
připomněl odstup, s nímž je třeba se na dějiny dívat,
a nabídl jiný pohled na stejnou událost.
Historickou hodnotu románu doplňuje přesný čas,
který je často uváděn k jednotlivým úsekům dne. Velký
význam má především zachycení psychologického
vývoje člověka, který balancuje mezi dvěma volbami:
nepřijatelnou a ještě horší. Hrdina (nebo zrádce?) Daladier
reflektuje sám sebe, komentuje své reakce, vysvětluje
své postoje. Přijíždí s velkou odhodlaností bojovat
za zemi, ke které Francii váží oficiální spojenecké
smlouvy, ale nakonec se nechá zviklat osobností Adolfa
Hitlera a podléhá iluzi, že souhlasem s postoupením
části českého území Německu zachrání mír: vždyť žít
se dá i s amputovanou nohou… Když mu hrozí situace
nepříjemného vyjednávání, nastrčí před sebe svého
kolegu Alexise Légéra, a to i za cenu, že Hitler rodáka
z Martiniku a příštího nositele Nobelovy ceny za literaturu
(1960) v rozhodující chvíli zcela nediplomaticky
poníží. Cenné jsou i portréty dalších politických
představitelů, hlavních i vedlejších, kteří měli toho dne
v rukou osudy celé Evropy konce třicátých let. Kromě
Chamberlaina, Hitlera, Mussoliniho a jejich blízkých
spolupracovníků je zde zmínka také o československém
diplomatovi Hubertu Masaříkovi a československém
velvyslanci v Německu Vojtěchu Mastném.
Politická hra, osobní zájmy, sympatie či antipatie, ale
také zklamané naděje a očekávání dotvářejí atmosféru
románu, ponurost situace podtrhují nekonečně pomalé,
těžké pasáže, které se střídají s rychlými, dějem
bohatšími místy.
Román o mnichovské
konferenci
Georges-Marc Benamou Mnichovský přízrak,
přeložila Zuzana tomanová, Paseka, Praha 2008
host 0901.indd 70 9.1.2009 16:43:25
71
recenze
Zmínit je třeba také recepci díla. Francouzi Benamouův
román nepřijali s velkým nadšením. Obecně
se zatím s touto historickou otázkou zcela nevyrovnali.
V českém prostředí by mohla kniha více zaujmout,
zvláště v souvislosti s výstavou „Republika“, která v současné
době probíhá v Praze a kde jsou poprvé v České
republice vystaveny originály mnichovské dohody
(kromě francouzské verze, ta se zřejmě ztratila). Čtenář
až úzkostlivě hledá místa, kde se mluví o naší historii.
Každá zmínka o představitelích Československa je velmi
působivá: Benešovy telegramy, mlčení francouzské
strany, Češi zamčení v hotelu, vyloučení z jednání apod.
Po Daladierově výkřiku „Tak je donutíme“ čteme s jistou
dávkou zadostiučinění kapitolu, kde francouzský
premiér přiznává, že nejhorším okamžikem onoho dne
pro něj bylo setkání s Čechy po podpisu mnichovské
smlouvy.
Již nyní se můžeme těšit také na film, který podle
Benamouovy knihy připravuje režisér Miloš Forman
a podílí se na něm i bývalý český prezident Václav
Havel. Připomínání zásadních historických momentů
ovšem nemusí vždy vyvolat hluboký umělecký dojem.
Benamouův román hraničí na některých místech se
sentimentalitou a v překladu do češtiny narazíme
na několik nepřesností. Ale podobné počiny přispívají
především k zamyšlení nad utvářením historické
paměti a k posílení odvahy podívat se historii
do očí. Václava Bakešová
Michel Faber (1960) se narodil v Holandsku, dětství
prožil v Austrálii a v současnosti bydlí na Skotské vysočině.
Debutoval povídkovou knihou Někdy prostě
prší (1999), pak následoval román Pod kůží (2000),
přeložený v roce 2002 také do češtiny. Recenzovanému
povídkovému souboru Fahrenheitova dvojčata (2005)
předcházel osmisetstránkový opus Kvítek karmínový
a bílý (2002), jehož překlad do češtiny se podle serveru
www.iliteratura.cz dá také očekávat.
Již ze stručné charakteristiky vyplývá, že Faber se
pohybuje mezi dvěma rozdílnými žánry — krátkými
prózami a monumentálními romány, jež jsou považovány
za klíčovou část jeho díla. Jakou roli v jeho tvorbě
tedy hrají povídky? Jsou to spíše „přípravné“ texty,
nebo představují svébytné útvary?
Pro soubor sedmnácti povídek se poměrně těžko
hledá nějaká zobecňující charakteristika; ne že by
snad povídky nic nespojovalo, ale ono spojující je slovy
těžko zachytitelné, člověk se toho může dotknout
právě jen v textu, v ponoření do něj. Povídky se odehrávají
v různých prostředích, zachycují dosti rozdílné
postavy a situace. Dá se předpokládat, že tu Faber
těží i z vlastních zážitků, žil nejen na různých místech,
ale vystřídal i rozmanitá zaměstnání; pracoval
jako ošetřovatel, uklízeč, účastnil se jako dobrovolník
lékařského výzkumu, nějakou dobu byl údajně
i bezdomovec.
K nejpůsobivějším textům souboru patří první
povídka „Bezpečný dům“, jejímž ústředním tématem
je právě bezdomovectví. Hlavní hrdina se rozhodne
vstoupit do „bezpečného domu“, jakéhosi strašidelného,
tajemného útulku, kde končí všichni ti, již odešli
kdysi z domova a jejichž poznávacím znamením
je nápis na triku (na nějž ovšem sami nevidí a mají
zakázáno si ho přečíst). Z „bezpečného domu“ není
návratu a život tu není žádný luxus, spíše hromadné
živoření, přesto právě v tomto pohřebišti ztracených
duší nachází hrdina spásnou úlevu a pocit, že je konečně
tam, kam patří. Povídka končí větou: „Už nejsem
nezvěstný.“
Jednou z výše zmíněných, těžko postižitelných
spojnic mezi povídkami je tajemná, místy až hororová
atmosféra. Většinou se neodvíjí od dějové zápletky,
ta bývá poměrně jednoduchá, ale od roztroušených
náznaků, sugesce nálady a podmanivého stylu vyprávění
— ať už je to zázračné procitnutí z kómatu v povídce
„Andy se vrací“, pronásledování raněné divoké
kočky v povídce „Díra o dvou koncích“ či záhadný zákaz
osvětlení v celém Skotsku v povídce „Tma tmoucí“.
Nejeden text se pohybuje na tenké hranici mezi všední
skutečností a tím, co ji nějakým způsobem překračuje,
vymyká se jí, vrhá na ni znepokojivý stín; často to připomíná
bizarní „danse macabre“ či panoptikální výjev,
z něhož běhá čtenáři mráz po zádech.
Rozechvělé povídky
Michel Faber Fahrenheitova dvojčata,
přeložil viktor Janiš, kniha Zlín, Zlín 2008
▶▶
host 0901.indd 71 9.1.2009 16:43:25
72
zoom
Dokumentární film v kinech již
přestává být zvláštností. Jeho
existenci vzala na vědomí dokonce
i nejviditelnější česká soutěž —
v březnu se dočkáme prvních
Českých lvů za dokumentární dílo.
■  Úspěch Občana Havla svědčí o diváckém
potenciálu této „jiné kinematografie“.
A poukazuje na důvody, pro
které dokument stále zůstává na periferii:
nedostatečná propagace většiny
snímků souvisí s malou odvahou distributorů.
Nikdo nechce prodělat, dokumenty
přitom diváckou atraktivitu
nevylučují. Bez reklamy se ale diváci
sotva dozvědí, že film existuje, a tak
se jeho život omezí jen na krátké probliknutí
v televizi.
Dokumentem zde ovšem nemyslíme
to, co si pod tímto označením představí
většina diváků. Instantní televizní
formáty o kráse přírody, dokonalosti
lidského genofondu či umění
zabíjet. Sériovost, zaručený výklad
rea­lity, názornost, neumlkající popisný
komentář.
Nefikční filmy nemusí mít pouze poučnou
či zábavní funkci. Díla, jež se
chovají jinak, bývají označována za
„autorská“. Se dvěma příklady takových
snímků se nyní můžeme potkat
v  kinech. Vyznačují se respektem
k zobrazované skutečnosti i úsudku
diváka. Nebojí se ponechat prostor
k  interpretaci, zato se straní prvoplánové
senzace.
Příběh děvčat z  Litmanové, jimž
se v  devadesátých letech zjevo-
vala  Panna Maria, přímo nutí zaujmout
jasný postoj. Buďto uvěřit,
nebo odmítnout. Dokumentarista Vít
Janeček si ovšem vystačí bez verdiktů.
Příběh zjevení nenápadně přechází
v  portrét jedné z  aktérek, zázračno
se prolíná se všedností a my v Ivetce
spatřujeme především nesmírně silnou
ženu.
Podobně citlivý přístup k  tématu
o  nic snazšímu zvolila Jana Ševčíková.
Je to dvacet let, co druhé největší
arménské město zasáhlo zemětřesení.
Pod zborcenými střechami
škol zůstalo mnoho dětí. Dosud nebyly
oplakány, v Gyumri se totiž stalo
běžným zvykem dávat nově narozeným
jména zesnulých, a  tím i  váhu
jejich smrti.
Oba projekty se snaží přiblížit setkání
s  něčím, co přesahuje naše všední
chápání. Postoj Víta Janečka krystalizoval
po tři roky občasného natáčení
s Ivetkou. Jana Ševčíková se konfrontovala
se zpřítomněnou smrtí
v průběhu dvou let. Právě čas, jehož
se mnohým projektům nedostává, se
jeví být zásadní ingrediencí hodnotného
dokumentarismu. Samozřejmě
vedle dramaturgické schopnosti dát
nashromážděnému materiálu řád.
Například působivost tématu Gyumri
podtrhává práce s  vizuálními  paralelami.
Tak jako se doposud nestihla
zacelit tvář pobořeného města, nezmizely
ani rány v duši jeho obyvatel.
A dále — záběry mramorových portrétů,
náhrobků v  životní velikosti,
připodobňují dospívající aktéry dokumentu
k  živým pomníkům, jimiž
od narození jsou.
Co by mohlo být největší výtkou
Ivetce a hoře, můžeme brát za podstatnou
přednost. Totiž tematickou
rozvolněnost snímku — ten se dotkne
zjevení a jeho magnetismu, víry, postoje
církve, povrchnosti médií… Dokumentarista
pozoruje, zůstává v pozadí,
klade pouze otázky. Rozhodl se
také neovlivňovat zachycenou skutečnost
střihem více, než je nutné:
Neupřednostňuje jedno z témat ani
nevyužívá ostrého kladení protikladných
názorů vedle sebe. Lehké proplouvání
umožňuje správnou míru
distance.
Uvedené snímky nejsou jedinými českými
dokumenty, jež se nyní nacházejí
v kinech. Ovšem díky jediné kopii,
v níž jsou většinou uváděny a která
pak cestuje po celé republice, na ně
většina diváků narazí až v televizi. Ani
tak by skutečná sdělení v informačnězábavním
šumu neměla zaniknout.
Petr Lukeš
Gyumri, režie Jana Ševčíková, ČR 2008
Ivetka a hora, režie Vít Janeček, ČR 2008
Dokumentární pozastavení
Ivetkaahora,Aerofilms
Panna Maria? Tudy prosím…
host 0901.indd 72 9.1.2009 16:43:26
73
recenze
Teprve ve druhém plánu se tu zjevují postavy a jejich
osudy. Je sympatické, že ačkoli si autor volí většinou
hrdiny osamělé nebo na okraji společnosti, nějakým
způsobem handicapované, raněné či bezmocné
(děti, bezdomovec, hlídač v supermarketu, muž v kómatu,
bývalá narkomanka, lékařka­politická vězeňkyně,
homosexuál, který kvůli své orientaci odešel od rodiny
a musí snášet útoky bývalé manželky i současného
milence), vyhýbá se zarytě patosu. Nechává vyvstat na
povrch jejich strach a úzkost, a právě tím je současně
vyzbrojuje i vnitřní silou.
Sentiment a konvence jsou Faberovi cizí; jako by se
proti soucitnému světu chtěl dokonce záměrně bouřit:
„Ať už člověk spáchá jakýkoli zločin, svět po vás pořád
chce, abyste dál hráli s ním. I vrahy navštěvují manželky
a děti.“ Příkladně to dokládá povídka „Jak málo stačí“,
v níž novopečená matka obviňuje své dítě z toho, že jí
zničilo život. Nejdřív ho upustí na zem nedopatřením,
poté několikrát schválně; když neuspěje se svou „stížností“
na policejní stanici (chce, aby jí dítě odebrali, protože
mateřství podle ní ohrožuje její lidskou důstojnost,
stal se z ní stroj), doslova roztříští dítě o zeď, přičemž
před manželem dál předstírá, že dítě je naživu.
Vnitřní chvění, jež Faber dokáže ve čtenáři rozeznít,
bohužel u některých povídek vyzní do ztracena, v řadě
z nich je rozehrána slibná partie, která ovšem končí
v půli hry. Vedle několika mistrných kousků tak v knize
Fahrenheitova dvojčata lze nalézt texty, které mohou být
vnímány spíše jako náčrty větších opusů či spisovatelův
„zkušební prostor“ — ozkoušení toho, jak bude daná
situace, postava, zápletka v literárním textu fungovat.
Odpověď na výše položenou otázku, zda jsou pro Fabera
povídky texty přípravnými, nebo svébytnými, je tedy
nejednoznačná: půl na půl. Faber nemá punc mistrného
povídkáře. Dobrého spisovatele, jehož knihu stojí za to
si přečíst, však jistě. Veronika Košnarová
Česká kritika jako by to hlavní k dílu Milana Kundery
řekla už v šedesátých letech ústy Jiřího Opelíka či
Zdeňka Kožmína. Poučené i méně poučené diskuse
o autorově díle pokračovaly ještě na stránkách exilových
časopisů. Posledních dvacet let však zůstává rozpačitých
— má se nejspíš za to, že sám Kundera už
všechno napsal ve svých esejích a v těch několika málo
rozhovorech, které poskytl, anebo že snad ani nestojí za
hlubší pozornost. — Obojí je samozřejmě nesmysl.
Z těchto vnějších a předběžných důvodů nelze než
přivítat knihu Květoslava Chvatíka Svět románů Milana
Kundery. Název slibuje, že Chvatík se v ní soustředí
na to, co je tak samozřejmé, až se to čas od času ztrácí
v nejrůznějších půtkách ze zřetele: že Kundera je v první
řadě spisovatel, bytostný spisovatel a že jako takový
myslí a jedná hlavně knihami.
Autora Milana Kunderu a jeho vykladače Květoslava
Chvatíka leccos spojuje. Narodili se v rozmezí
jednoho roku na přelomu dvacátých a třicátých let. Po
ruské invazi v srpnu 1968 museli oba opustit svá pražská
akademická pracoviště. Kunderu okupace postihla
vypovězením z FAMU a zákazem publikace, Chvatíka
vyloučením z oficiálních sfér vědecké činnosti. Chvatíkovým
hlavním zájmem byl estetik Jan Mukařovský
a český strukturalismus, který se ani přes Mukařovského
sebekritiku z roku 1951 neslučoval s materialistickou
vědou. Později Kundera i Chvatík emigrovali —
první jak známo v roce 1975 do Francie, druhý o pět
let později do Německa.
Svou původní orientaci Chvatík nejzdařileji rozvinul
ve studii Strukturální estetika, v níž tvořivě navázal
na koncepce Jana Mukařovského. Na poli literární
kritiky je jeho hlavním dílem právě Svět románů Milana
Kundery. Kniha, která česky poprvé vyšla v roce
1994 (mimochodem za finanční podpory Chvatíkova
nevlastního syna Viktora Koženého), se dočkala překladů
do několika jazyků včetně francouzštiny, němčiny
či španělštiny, a i ve světě tak patří k základní kunderovské
literatuře. Právě tady se společná cesta Kundery
a Chvatíka zhodnocuje, vrcholí a uzavírá.
Milan Kundera je autor, který průběžně přehodnocuje
své dílo i život. Co se díla týče, Kundera z něj
vyřadil vše, co považuje za nezralé, nezdařené a pouze
příležitostné. Zbytek naopak po vzoru skladatelů označil
opusovými čísly. Jedná se o deset románů: Žert jako
opus jedna a česky dosud nevydaný román Nevědění
Milan Kundera jako spisovatel
Květoslav Chvatík Svět románů Milana Kundery,
atlantis, brno 2008
▶
host 0901.indd 73 9.1.2009 16:43:27
74
recenze
(L’ignorance) jako opus deset. Vedle toho se samozřejmě
hlásí ještě ke svým esejům.
„Nemám důvod nerespektovat toto Kunderovo pojetí
vlastního díla,“ píše Chvatík, a v knize se tak zabývá
pouze tím, čím Kundera chce, aby se druzí zabývali.
V praxi to znamená, že ve své monografii důkladně
zkoumá všechny romány, ale pomíjí ranou část Kunderova
vývoje v padesátých letech. Nezabývá se tak zejména
dvěma tématy: autor a poezie (Kundera vydal dvě
sbírky básní a jednu delší poemu) a autor a ideologie
(v letech 1948 a 1956 se dvakrát stal členem komunistické
strany).
V obou případech se přitom jedná o zkušenosti nejen
výrazně negativní, ale stejnou měrou konstitutivní.
Proti lyrismu jako životnímu postoji Kundera později
vystoupil jak v esejích, tak v románech Život je jinde
nebo Nesmrtelnost, v opozici k němu vytváří své vlastní
pojetí lidské i umělecké zralosti. Téma ideologie zase
prostupuje třeba celým Žertem a i tady sám Kundera
prošel léčebnou kúrou.
Chvatíkův nezájem o určité oblasti vyvěrá nejen
z respektu k autorovu přání, ale také z odborné orientace:
jako strukturalista a žák Mukařovského přísahá
na autonomii díla. Čtenář se tak nedozví o životopisném
pozadí témat, ale třeba ani o kontextuální pozici
Kunderova díla v současné literatuře. Přesto má
Chvatíkovo odborné zázemí spíše pozitivní dopad.
V úvodních kapitolách skvěle zúročuje rozhled estetika
a literárního teoretika, když poutavě vypráví příběh
moderního románu. A mimo jiné tu osvědčuje dar
přesně zvolit citát: „Romány jsou sokratovské dialogy
naší doby. Do této liberální literární formy se uchýlila
životní moudrost před školní moudrostí,“ napsal už
Schlegel a dnes bychom k té školní moudrosti mohli
jen přidat dlouhý seznam thinktanků a nejrůznějších
„strategií“.
Jádro knihy pak tvoří kapitoly interpretující postupně
jednotlivé Kunderovy romány. Je patrné, že tyto kapitoly
nevznikaly současně, ale vycházejí z textů, které
Chvatík psal v příslušné době po vydání Kunderových
knih (některé už ostatně vyšly jako jejich doslovy). Vynikající
a přijatelné explikace většiny česky psaných románů
jsou v závěru bohužel vystřídány spíše popisnými
kapitolami o těch nejnovějších, psaných již jinou formou
a francouzsky.
Chvatík ve své knize nemá zájem Kunderovi cokoli
vytknout a bohužel ani s ním produktivně polemizovat.
Každé velké dílo si přitom zaslouží nejen exegezi, ale
i herezi. Chvatík se zkrátka staví za Kunderu — v obou
smyslech tohoto obratu. Přesto se jeho studie čte jedním
dechem jako zasvěcený a zároveň široce přístupný
úvod k dílu Milana Kundery, spisovatele. Jan Němec
Nietzsche jako jeden z prvních odmítl romanticky pojímaného
titánského ducha a génia, podle jeho soudu
trpícího „historickou nemocí“, která napadla „plastickou
sílu života“. Profesor filozofie a literatury na univerzitě
v Maastrichtu Maarten Doorman by mohl být
při troše zjednodušení považován za současného nietzschovského
přetvořitele pohledu na celé romantické
devatenácté století. Přitom si ve studii o romantickém
řádu, která nyní vychází v českém překladu,
obtěžkaném bohužel množstvím chyb, stanovil úkol
nelehký. Chce totiž romantický živel, jeho spontaneitu
i architekturu, jejíž prvky pak ustanovuje do jakéhosi
nedefinovaného „řádu“, převést do současnosti a v ní
nebo v nedávné „postmoderní“ historii najít romantická
rezidua.
Při těchto sondách a hledání paralel vychází autor
z toho, co se nabízí na prvním místě: z prožitku, ze způsobu,
jak „romanticky“ vnímáme základní životní fenomény
a události. Hned v úvodu své exkurze konstatuje,
že poromantický člověk již nenavštěvuje les kvůli užitku,
aby tam lovil zvěř nebo těžil dřevo, ale kvůli jakémusi
morálně estetickému zážitku, ba fascinaci, kterou
procházka lesním šerem nabízí. Doorman ovšem nesetrvává
pouze v Rousseauově nebo Thoreauově vnímání
přírodních jevů, ale téma romantického živlu vztahuje
především na člověka, činí z něj antropologický
problém.
Text zaujme v dílčích komparacích a postřezích,
které nějak tušíme, ale málokdy najdeme odvahu je tak
rigorózně a explicitně pojednat jako autor RomantickéRomantický
řád, nebo agonie?
Maarten Doorman Romantický řád,
přeložila Jana Pellarová, Prostor, Praha 2008
host 0901.indd 74 9.1.2009 16:43:27
75
recenze
ho řádu. Zdařilé je to například při srovnání Laclosových
Nebezpečných známostí s Hölderlinovým Hyperionem.
Doorman se tu pokouší demonstrovat rozdílnost
lásky v osvícenství osmnáctého století a lásky romanticky
moderní. Neobjevuje nic převratného, když tvrdí,
že praktické století racionalismu a encyklopedismu
přistupovalo i k lásce jako k prostředku zdolávajícímu
nějaký vnější cíl. Jestliže pro Laclosova Valmonta i markýzu
de Merteuil byla láska cestou, jak se stát společensky
etablovaným a prosperujícím člověkem, je pro
Hölderlinovy „antikizující“ hrdiny, pastýře Hyperiona
a jeho vysněnou krásku Diotimu, příznačné, že skrze cit
a prolnutí osobní empatie s citlivostí milované bytosti
teprve dochází k naplnění onoho romantického řádu
lásky, jenž nás vede od pozemšťanství k jiným světům.
Tato paralela i jiné, jimiž je Doormanova kniha až přetížena,
je na místě a může poskytnout návod, jak vnímat
konstrukci „romantického řádu“.
Problematičtější jsou však jiné, poněkud násilné
analýzy a komparace světů spíše disparátních než
paralelních. Například v kapitole „Woodstock a labutí
píseň romantického života“ už není Doorman tak
sugestivně přesvědčivý, když se snaží na případu hektického
třídenního hudebního rauše ukázat základní
shodu i proměnu romantického a moderního člověka.
Aby myšlenková struktura a autorská koncepce nebyly
narušeny, Doorman očividně zjednodušuje, když
píše, že romantismus obdobně jako dnes už mytický
Woodstock proklamoval kult mládí, nedospělosti,
dychtivosti náležející k teenagerovskému sebehledačství.
Fakt, že většina romantických umělců i myslitelů
vnímala čas jako nepodstatný pro náš vnitřní a permanentní
život, ještě nezavdává automaticky důvod
k adoraci a kultu mládí.
Doormanova analýza je přesnější spíš v charakteristice
údobí pozdně romantického, dekadentního, tedy
periody romantic agony, jež se od vlastního romantismu
liší. Jinak řečeno, zdrogovaní a pocitem náhle objevené
lidské sounáležitosti okouzlení účastníci Woodstocku
nejsou legitimními potomky Novalise, bratří Schlegelů,
Schellinga, Hölderlina nebo Blakea, ale spíše životem
znaveného a v těžkých depresích umírajícího Baudelaira,
případně mladého lyrického dychtílka a třeštílka
(jak jej nazval Václav Černý) Arthura Rimbauda.
V duchu této poněkud za vlasy přitažené kapitoly
o Woodstocku pokračuje bohužel Doormanova studie
i v dalších pasážích, věnovaných „upadající genialitě“
a hypertrofovanému romantickému „mýtu tvořivého
umělce“ nebo problematice herderovského nacionalismu.
Ten se podle autora stal pro romantiky „nepostradatelným
pojmem“, aby v průběhu následujícího času
posloužil jako manipulující doktrína všem možným
odrůdám politiků a potentátů modernosti, včetně těch,
kteří byli strůjci totalitních režimů dvacátého století.
Doormanova kniha je impozantní množstvím argumentů,
přívalem faktů a citací. Je materiálem skýtajícím
široký prostor k rozličným komparacím. Autor
rozklene oblouk od antických autorů přes Danta až
k filozofům „tekuté modernity“. Neváhá zahrnout i jejich
konstrukce (například koncepci „odlišnosti“ jako
jednoho ze „spásných“ pojmů přítomnosti, jež by nás
měly vrátit oklikou k identitě) do své tektoniky romantického
řádu. Píše navíc esejisticky, duchaplně a vtipně.
Beletrizující text se občas v paprsku četby zatřpytí jako
průzračné, na můj vkus až příliš lehké víno. Ve výsledku
zdaleka nepostihuje spektrum otázek souvisejících
s fenoménem romantismu a s jeho fungováním či nefungováním
v současnosti.	 Jan Suk
host 0901.indd 75 9.1.2009 16:43:28
76
telegraficky
Pět mužů. Tři padesátníci a dva,
kteří by mohli být jejich syny.
Nevelké sbírky, ale v případě
jedné dokonce už výbor z díla.
Kvalita může růst s věkem, ale
také nemusí.
■  Milan Urza (nar. 1983) knižně
debutoval v roce 2003 sbírkou Uprostřed
noci, nyní přichází se sbírkou
druhou, nazvanou Pukliny (Větrné
mlýny, Brno 2008). Pukliny obsahují
tři skladby. Ta první, „Perpetuum
silentium“, je lyrickým příběhem. Za
hřbitovní zdí malinká zahrádka obhospodařovaná
opuštěným klaunem,
kterému utekla žena, krásná slepkyně
(a kdesi tam pak porodila průhledné
dítě). Cirkus, hosté. Trhlinou v hřbitovní
zdi pozoruje dění malinké
oko pimprlete. V závěru zjišťujeme,
že Bůh nechal u lesa „svoje plástve
/ a šašek cingrlata“, resumé: „Jsme
kraj zázraků…“ Také druhá skladba,
„Pálení včel“, má půdo­rys příběhu,
v němž banality jsou střídány obrazy
působivějšími. Bolest, smutek a zmar
v teatrálních scénách. Skladba třetí,
nejrozsáhlejší, „Vykosťování úhoře“,
se nezabývá ničím menším než
básnictvím: „Dnes v noci zdálo se
mi / že jsem byl básnivec […]. Básník,
idiot poesie.“ I zde jsou náznaky
příběhu, přivolány jsou motivy
z prvních dvou skladeb, k tomu se
objevují nožky žen, tajemný pták
živící se lidskýma očima, rozpůlená
ryba, život, andělé, krev, Bůh, ale
i odpovědi a had Poznání. Podivný
remix množství poměrně vysloužilých
rekvizit, starých a starších obrazů.
K závěru pak čteme, že „ještě
je tu aspoň láska“, a nakonec obraz
člověka a Boha viděný jako „dlouhé,
předlouhé líbání / vykosťování
úhoře“. Co lze nicméně Urzovi beze
zbytku věřit, je jeho mládí, touha,
odhodlání a úsilí přiblížit se sobě
a světu. Talent k uchopení sebe a světa
skrze poezii jistě má.
To jen Urzův o málo starší jmenovec
Milan Šedivý (nar. 1977) již vydal
pět sbírek. Protože však vycházely
„v omezených nákladech u regionálních
vydavatelů […], neměly
možnost dostat se k širšímu čtenářskému
okruhu“, píše Radim Kopáč,
s nímž Šedivý vytvořil editorskoautorský
výbor pojmenovaný Výběh
slov (Weles, Brno 2008). Do tohoto
výběhu bylo zařazeno téměř šest
desítek textů, z nichž úvodní třetinu
tvoří básně z ­rukopisů (2002–2006),
dále pak jsou výběrově představeny
čtyři Šedivého sbírky, stranou zůstal
soubor Nápisy na hrobech II (2003).
Milan Šedivý je bytostný romantik.
Jeho verše mají někdy blízko k ruskému
sentimentu, věřím mu, když
píše „můj přítel Jesenin“. V jeho
verších se objeví aluze na Máchův
Máj, jindy lze za nimi zaslechnout
Chopinův klavír. K jeho poezii patří
i přivolávání archaického lexika,
přechodníků či občasné užití dávno
neužívaného pořádku slov. Básníkovi
nelze upřít zručnost, s níž vysekne
sonety, vdechne veršům lehkou
melodii a rytmus, jindy dá nerušivě
slovům daktylský spád. Je také
patrné, že od raných veršů ušel kus
cesty, nejpřesvědčivěji působí básně
vybrané ze sbírky Sonáta pro vnitřní
hlas (2005). Přesto musím přiznat,
že chovám nedůvěru k jaksi éterickým
veršům, v nichž se poněkud
častěji skloňuje krása či průhlednost,
v nichž ruce tápou, vlají závoje
a „vlasy slunce češou řeku“. A přece
se mi vyplatí Milana Šedivého číst,
například pro závěrečný obraz básně
„Ofěra“. Šedivého tichý hlas patří
ve své generaci k poměrně ojedinělým,
je nezaměnitelný, a tedy i proto
je dobré mu naslouchat.
Přílohou pětačtyřicátého čísla Psího
vína, časopisu pro současnou poezii,
je sbírka Antonína Mareše (nar.
1951) Boban (Psí víno, edice Stůl,
sv. 12, Praha 2008). Knížka obsahuje
dvě skladby: „Bobanéééée“ a „Detoxikace
vzpomínek“. Obě jsou přitom
spojeny nejen atmosférou a tématem,
ale i motivy. Hned v úvodu
se dozvídáme, že Mareš své verše
Otcové a děti
Ilustrace Martina Cenkla ke sbírce
Milana Urzy z Větrných mlýnů
host 0901.indd 76 9.1.2009 16:43:28
77
telegraficky
přednesl na festivalu v Boskovicích
v červenci 2003, a to za doprovodu
kapely Já Taky. Zdá se, že Marešovy
verše, přinejmenším první skladba,
byly pro zmíněnou příležitost také
vytvořeny. Čtený text, zvláště doprovázený
hudbou, snáze unese nějaký
ten verš navíc, knížce by škrty, větší
i menší, prospěly, ruku v ruce s větším
kompozičním úsilím. Bobana
lze charakterizovat jako emigrantskou
poezii, která se už dlouho
v českomoravských básnických vodách
neobjevila. Mareš se vrací do
Boskovic, vzpomínky jej přenášejí
„před v září 1968“ (kdy emigroval).
Holky, chlast, nějaká ta náctiletá
trapnost. Čekání, uplývání. Emigrantské
blues. Konec druhé světové
války, dědeček v Leo­poldově, ale
i Američani ve Vietnamu a čečenský
konflikt. Oddíl druhý, „Detoxikace
vzpomínek“, je pásmem. New
York a Amerika jako země zaslíbená,
emigrantský sen. A znovu uplývající
čas, kontrasty našich představ o sobě
a naší titěrnosti ve světě. Touha po
jakémsi očištění, smutek. I přesto, že
nalezneme zajímavé pasáže a verše,
Bobanova síla tkví spíše v působivosti
celku. Ke knize pak mám ještě
jednu výtku: text by si zasloužil pečlivější
redakci.
Z předložené pětice mě nejvíce zaujal
Vladimír Šrámek (nar. 1958)
a jeho již sedmá sbírka — Řeč chce
syna (Weles, Brno 2008). Welesovu
povídkovou rubriku „Šramoty“, kterou
si před léty Šrámek propachtoval,
mám rád. A myslím, že jeho povídky
mají k jeho poezii často velmi blízko,
právě v těchto momentech, v těchto
„portrétech“, kdy cizí vrásky se stávají
básníkovými příběhy (parafráze
verše ze strany 6), je Šrámek-básník
pro mne nejpůsobivější. Takovými
básněmi jsou například „Broučci“,
„Kouzelnice“, „Zátiší“, „Ráno“
či „Druhá míza“. Stejně jako Urza
i Šrámek píše také o poezii, ale slovy
více šetří, není dychtivě ukvapený,
naopak je uvážlivým pozorovatelem
a vnímatelem. Verš, který propůjčil
sbírce název, je z básně dedikované
— příznačně — Vítu Slívovi,
a to už si jeden musí dávat na slova
pozor! Čím vším za své verše Šrámek
ručí, naznačuje v prostředním ze tří
oddílů, v němž přehlíží padesát let,
někde více, jinde méně osobně, čtenář
ovšem „reálie“ jednoho života ve
verších vnímá až na druhém či dalším
místě. Klid, úcta, smíření, ticho,
respekt, okouzlení. V souvislosti se
Šrámkovou profesí lékaře přepisuji
na závěr báseň „Splav“: „z šedi mozku
/ krev vyčerpaná myšlenkami /
odtéká // úplně bez významu / zpět
k srdci“.
Na závěr jsem si nechal sbírku Skloňování
(edice VYS-oko, sv. 2, Štěpánov
nad Svratkou 2008). Její autor
Hynek Jurman (nar. 1956) již vydal
podle doslovu a textu na zadní straně
obálky šestadvacet knih: romány,
fejetony, pověsti, turistické průvodce,
do tisku je prý připraveno několik
knih dalších. Předkládaná sbírka
je Jurmanovým knižním básnickým
debutem, přičemž publikované
verše vznikaly v letech 1976 (jeden
text) a 1984–2008. Poezie je to velmi
průměrná. Básně vyrůstají především
z Vysočiny. Krajinu domova
ovšem Jurman opěvuje verši poněkud
vyčpělými, občas se vloudí klišé,
zavrže rým, objeví se i stopa ne
zcela zvládnuté mateřštiny („když se
chci brouzdat potoky plných raků“,
s. 10). Píše-li Jurman různé bilance,
ohlédnutí a krajinomalby, v nichž
lze cítit prožitá léta a prochozené
vysočinské cesty, zazní i tóny laděné
existenciálně, zadaří se mu tu a tam
v jednotlivých verších. Druhou velkou
skupinu Jurmanových básní
tvoří verše milostné, v nichž se postupně
skloňuje vcelku dlouhá řádka
jmen. Poezie zde dostává co proto,
některé banality by snad odvrhli
i pubertální veršotepci. Občasné
vyvolání „velkých“ jmen (Mácha,
Deml či Zahradníček) vyznívá jako
chabá berlička. Přesto bych tvorbu
Hynka Jurmana nechtěl zavrhovat.
Především chci vidět v jeho básních
a koneckonců i v edici VYS-oko potřebnou
regionální aktivitu.
Petr Odehnal (nar. 1975) je básník
a historik.
Lékař a básník Vladimír Šrámek přednáší na letním festivalu MAČ
foto:PetrKopřiva
host 0901.indd 77 9.1.2009 16:43:29
světová literatura
Srovnáním knihy Tahle země není pro
starý od Cormaka McCarthyho a jeho
filmové verze v  provedení bratří
Coenů se zabývá úvodní esej Petry
Havelkové.
Berlínská spisovatelka Inka Bachová
u  nás není dosud příliš známá. Její
tvorbě se věnuje studie Jany Hrdličkové,
po níž následuje úryvek z  románu
Inky Bachové Šťastná Marie.
Překlady textů španělské básnířky
Ángeles Mory jsou výsledkem spontánního
zanícení ostravských studentů
hispanistiky, kteří se při popíjení
v  hospodě rozhodli naostro
zkusit, jaké to je, když se člověk„chytí
do pasti kluzkých a úskočných slov“.
Jaké to je, jak vypadá současná španělská
poezie a také jak funguje „kolektivní“
překlad, nyní mohou zjistit
i čtenáři Hosta.
V několika následujících číslech Světové
literatury budou publikovány
texty z  cyklu Literární perspektivy,
přejaté z  mezinárodního internetového
časopisu Eurozine, které poskytnou
pohled na současnou literární
scénu v různých evropských zemích.
Začínáme článkem Märta Väljatagy
o situaci v Estonsku.
S novým rokem přichází nová rubrika.
Ve sloupku Čtenářský deník budou
redaktoři, překladatelé, kritikové a literární
vědci ve stručnosti komentovat
svoji četbu zahraničních, v češtině
nevydaných knih.	 -msehost
0901.indd 78 9.1.2009 16:43:30
79
•
esej
Americký spisovatel Cormac McCarthy nepatří
mezi autory, kteří potřebují strhnout čtenářskou
pozornost prostřednictvím excentrických
stylistických postupů anebo znejasňujícího
žonglování s kontextem. Ani v novele Tahle
země není pro starý si nechce hrát se čtenářem
na schovávanou. Místo rafinované slovní
ekvilibristiky nabízí koncentrovaný, kompozičně
semknutý literární tvar, sugestivně vykreslující
dusivou atmosféru zmaru a životní prohry.
■ McCarthy rozvrstvuje svou prózu, jejíž děj se podobně
jako u slavné Pohraniční trilogie odehrává na
mexicko­amerických hranicích, do dvou narativních
rovin. První z nich je tvořena subjektivně laděnými reflexemi
stárnoucího šerifa Bella o neodvratném úpadku
současné společnosti. Bellovo přemítání, v němž
se mísí útržky vzpomínek s moralizujícími komentáři
o rozkladu etických hodnot, slouží jako rámec
ústředního příběhu, který je soustředěn kolem mrazivě
strhujícího víru událostí, jichž byl šerif účastníkem
a k nimž se v myšlenkách vrací, ačkoli sám není
tím, kdo nám příběh zprostředkuje. Role vypravěče
je svěřena neosobnímu narativnímu hlasu, který věcným
způsobem referuje o dění na scéně a zároveň
sleduje všechny kroky ústředních protagonistů příběhu,
odstartovaného banální příhodou s tragickými
důsledky.
Lovec antilop a válečný veterán Llewelyn Moss,
obyčejný hoch, který nikterak nevybočuje z řady
a mohl by si dál spokojeně žít svůj bezvýznamný život,
objeví v poušti mrtvá těla účastníků přestřelky drogových
gangů a nedaleko odtud i kufřík naditý penězi.
Ačkoli tuší, že už nic nebude jako dřív, neodolá pokušení
a kufřík sebere. Sám sebe tak odsoudí do role
štvané zvěře.
Jeho čin vyprovokuje řetězec událostí, které jsou
završeny neodvratnou katastrofou. Moss proti sobě
poštve nejen drogovou mafii, ale i najatého psychopatického
vraha Antona Chigurha, který po něm pátrá
s nelidsky přesnou důsledností. Ani šerif Bell, kterému
spadl případ do klína, aniž by si to přál, příliš nevěří
v Mossovu záchranu. Přesto udělá vše, aby vraha zadržel
dřív, se mu podaří oběť zabít.
Autor v novele podává svébytnou variaci na archetypální
modelové schéma honitby, známé z celé řady
pohádek a mýtů. I zde hrdina opouští domov a porušuje
stanovený zákaz. Objevuje se zde i tradiční postava
škůdce, který se snaží vyzvídat co nejvíce o své
oběti a který působí újmu některému ze členů rodiny.
Na rozdíl od pohádek nebo mytologických příběhů se
zde ale nedočkáme potrestání viníka anebo obnovení
rozvráceného řádu. Mírou, počtem a formou zřetězení
násilných událostí si McCarthyho novela nezadá se senekovskými
tragédiemi nebo se Shakespearovým Timonem
Athénským. Efekt hrůzy a šoku je navíc znásoben
tím, že se nejedná o klasickou tragédii pomsty. Vrahovo
strojově bezchybné jednání postrádá osobní motivaci,
řídí se zcela jinou logikou, jež se vymyká normálnímu
lidskému chápání.
Černý román v americkém stylu
McCarthyho novela není typickým románem s tajemstvím.
Spíše bychom ji mohli označit za specifickou odnož
černého románu, o kterém hovoří Todorov ve své
Poetice prózy. Napětí zde není spjato s rozplétáním bizarní
zápletky kolem záhadného úmrtí. Zatímco v klasickém
detektivním příběhu je čtenářův zájem veden
v pátrání od důsledku k příčině, zde se postupuje opačO
lovcích a obětech
Texaské pouštní drama v podání Cormaka McCarthyho a bratří Coenů
Petra Havelková
← Zabiják s jateční pistolí — Javier Bardem jako nájemný vrah Chigurh
host 0901.indd 79 9.1.2009 16:43:33
80
esej
ně. Partie je rozehrána už na prvních stranách, kostky
jsou vrženy a my můžeme jen s napětím očekávat
neblahé vyvrcholení příběhu. Autor se nemůže opřít
o osvědčené triky autorů detektivních příběhů, napětí
musí navodit literárními prostředky, prací se slovem
a s temporytmem scénického dění.
McCarthy buduje dějovou dynamiku své novely
na oscilaci mezi akčními scénami, obohacenými
přestřelkami nebo zběsilými honičkami, a statickými
sekvencemi, ve kterých je jednání záměrně zmrazeno
k naprosté nehybnosti. Roli kompozičního protipólu
rozpohybovaných akčních scén sehrávají i detailní
popisy prostředí, do kterého je novela zasazena. Výrazný
prostor je zde věnován znázornění přírodních
dějů, které dodává příběhu elegický ráz. Autor barvitě
popisuje protáhlé útesy tmavočervených mračen,
hnaných po tmavnoucím západním obzoru. Zároveň
dává průchod uhrančivé magii předmětů denní potřeby.
S potěšením líčí pomalý hypnotizující pohyb větráků.
Dokonce i vražedné zbraně zde žijí svým vlastním
životem. Puška vydává zvláštní hluboké bafání, jako
když pes štěká do sudu.
Autor se příliš nevyžívá v rafinované metaforice
nebo složitých, nesnadno dešifrovatelných symbolických
odkazech. Jen čas od času nechává prostředí procitnout
v personifikovaných obrazech, které nepřímo
odrážejí stav nitra hlavních hrdinů. Místo aby čtenáři
na rovinu sdělil, že Moss je ve chvíli před střetem s Chigurhem
k zbláznění napnutý, líčí pomalé pulsování pokoje.
Na jiném místě zase scéna připomíná odhmotněný
svět virtuální reality. Raněný Moss při přechodu
hranice vidí své vlastní zkrvavené šlépěje, které vypadají
skoro stejně jako v nějaké videohře.
Při rekonstrukci klíčových událostí, které jsou zde
znázorněny bez nějakých výraznějších digresí, využívá
autor techniku střídání odlišných narativních
perspektiv. Vypravěč zprostředkuje dění na scéně
z percepčního hlediska jedné z postav, která se stává
v určitém časovém výseku hlavním protagonistou
fragmentu vyprávění. Drží se důsledně věcného líčení
sledu fyzických úkonů jednajících postav, jež jsou
zde nahlíženy prostřednictvím exteriorizované optiky.
Čtenář sleduje, jak se Chigurh zabydluje v příbytku
svých budoucích obětí, suší si fénem obvaz na noze,
holí se, obléká se a jí. Za chvíli se zas stává svědkem
vyšetřování šerifa jdoucího po ještě teplých stopách,
jež představuje orosená sklenice mléka, z níž se před
kratičkou chvílí napil vrah. Má pocit, že jde s postavou
krok za krokem, může si ji představit zvnějšku
anebo se dívat na situaci jejíma očima. Přesto není
přímo introspektivním vhledem obeznámen s tím, co
se odehrává v jejím nitru. Pokud dá vypravěč čtenáři
nahlédnout do toho, co se Mossovi honí v hlavě,
pak jde o účelovou reflexi momentální osobní situace,
kterou musí provést, aby přežil. Jen občas do nezúčastněného
popisu událostí pronikají signály dalšího
skrytého narativního plánu. Autorská interpretace se
nenápadně vkrádá do rekonstrukce posledních okamžiků
poručíka Wellse, který se ve svém pátrání po
ukradeném kufru s  penězi připletl Chigurhovi do
cesty. Autor se zpočátku drží věcného způsobu, jímž
popisuje poslední gesta a pohyby člověka, jenž hledí
tváří v tvář smrti. Živě vidíme, jak Wells odvrátí hlavu
a zvedne ruku, aby odrazil to, co se stejně odrazit
nedá. Na tomto místě se stáváme svědky procesu splývání
perspektivy odsouzence na smrt s perspektivou
narativního hlasu. Následující komentář, který krajně
emotivně nabitými větami líčí, kterak všechno, co zesnulý
Wells věděl nebo si myslel nebo miloval, pomalu
stéká po zdi — obličej jeho matky, své první přijímání,
ženy, které poznal —, posouvá text z roviny neosobního
referátu do metaforické úrovně.
Závratná tíže předsmrtných dialogů
Jinou formu průzoru, jehož prostřednictvím je vrženo
světlo na to, co si postavy myslí, co právě prožívají
a jaká je jejich životní pravda, poskytují dialogické
scény.
McCarthymu, který v novele podobně jako v dalších
svých prózách nechává repliky volně proplétat
s vypravěčským komentářem, se podařilo na minimální
ploše vydobýt maximum emocionálního účinku.
Nejzajímavější jsou z tohoto hlediska rozhovory vraha
s oběťmi, s nimiž si Chigurh pohrává jako kočka
s myší. Dialogy jsou pravým opakem pečlivě vycizelovaných
literátských konverzačních hrátek, které tvoří
páteř absurdní dramatiky, jež si bere za cíl zobrazení
dichotomie mezi rovinou významu a nemožností jeho
sdělení. Zatímco u Ionescových her můžeme hovořit
o stavu verbální beztíže, v McCarthyho novele má naopak
každé pronesené slovo zásadní váhu, jež rozhoduje
o lidském bytí a nebytí.
Dialogický princip vstupuje i do monologických
promluv šerifa Bella, který se mnohokrát obrací k nejmenovanému
narativnímu adresátovi s otázkou, kam
se to mílovými kroky řítí dnešní svět. Prostřednictvím
šerifových promluv se autorovi zároveň daří propašovat
do útlé novely obecnější úhel pohledu, jenž
povyšuje text na úroveň temného podobenství světa
opuštěného Bohem, v němž vládne nahodilost, chaos
a anarchie. Místo okázalé nietzschovské rétoriky smrti
Boha se zde dočkáme svědectví o plíživém nárůstu
pochybností o tom, zda má Bůh opravdu nad světem
host 0901.indd 80 9.1.2009 16:43:33
81
esej
nějakou moc, zda není pouhým pasivním pozorovatelem,
jenž z velké dálky lhostejně přihlíží pozemskému
hemžení.
Temný thriller bratří Coenových
Novela, v níž se autorovi podařilo navodit dojem neodvratného
dějového spádu, svými potenciálními kvalitami
přímo volala po filmové adaptaci. Bratři Joel a Ethan
Coenové neměli při psaní scénáře svého oscarového filmu
zase až tak velkou práci, mohli se dát celkem spolehlivě
vést literární předlohou. Ethan Coen se v jednom
interview s trochou nadsázky svěřuje, jak scénář
vznikal. Zatímco jeden z dvojice zapisoval scénář do
počítače, druhý přidržoval knihu, aby se nezavírala.
Coenové nemuseli McCarthyho text příliš oklešťovat.
Pouze vypustili několik zápletek a epizodních postav,
které by divákovu pozornost odváděly nežádoucím
směrem.
Coenové se takřka doslovně drží znění mccarthyovských
dialogů. Dialogy vraha s obětí, jež jsou i zde nabity
silným emocionálním napětím, pramenícím ze hry
výmluvných gest a utkvělých pohledů, vyznívají ve filmu
skoro úplně tak, jak si je představuje čtenář knihy.
Naopak rozhovory, které vede Chigurh s epizodními
postavičkami, od nichž získává důležité informace,
anebo si s nimi prostě jen z dlouhé chvíle pohrává, připomenou
ve filmu skečovité klauniády, v nichž nejde
o nic méně než o život. Coenové záměrně nastrkují tajemnému
Chigurhovi, který měl podle jejich slov připomínat
někoho, kdo spadl z Marsu, komické figurky
naivních božích prosťáčků, kteří se jím nechají poslušně
rozmačkat jako nepříjemný hmyz.
Významového posunu doznaly i charaktery protagonistů,
které jsou ve filmu mnohem více idealizovanými
typy. Režiséři potřebovali do svého filmu někoho
skrznaskrz černého, někoho bílého a někoho, kdo mezi
těmito dvěma extrémy balancuje. McCarthy líčí šerifa
Bella jako člověka zmítaného pochybnostmi, jenž se
trápí dávnými pocity viny a jehož mysl neklidně těká
od tématu k tématu. Tommy Lee Jones ztvárňuje Bella
jako přirozenou morální autoritu, zastánce právního
řádu. Anton Chigurh, kterého autoři adaptace označují
jako neřešitelnou šifru, působí v podání Javiera
Bardema mnohem plastičtějším dojmem. Literární
předloha sugeruje čtenáři obraz člověka s kamennou
tváří a nepříliš výraznou mimikou. Od filmového
představitele role, za niž si herec vysloužil Oscara, se
dočkáme bohaté gestikulace a spikleneckého mrkání
na protihráče.
Bratři Coenové respektují původní rozvržení mužských
a ženských rolí, ve kterém se odráží tradicionalismus
hodnot zakořeněných v konzervativně orientované
americké společnosti. Pravými hybateli děje jsou
výhradně mužští protagonisté. Ženským hrdinkám je
přisouzena pouze pasivní úloha. Šerifova manželka vystupuje
jako strážkyně krbu a tradičních hodnot, které
jsou postaveny do kontrastu s nevyhraněným chaosem
demoralizované společnosti.
Llewelynova žena, jež je svým manželem narychlo
odklizena do Odessy ke své matce, je v knize pasována
do pozice trpného objektu, jehož prostřednictvím
vrah vydírá svou oběť. Bratři Coenové se rozhodli ještě
více akcentovat fragilní rysy osobnosti filmové protagonistky,
kterou záměrně stylizují do podoby bezbranné
květinky. O to více v závěru vynikne morální akcent
její drobné lidské vzpoury proti iracionální logice, jíž
se řídí psychicky narušený vrah.
Ústřední prostor ve filmu není věnován dialogům,
které se zde objevují na relativně malé ploše, ale jednání
hlavních postav. Klíčovou roli v nerovně rozehrané
partii mezi lovcem a obětí sehrává v McCarthyho novele
volba efektivní strategie, která pomáhá protihráčům
dopadnout oběť nebo přežít. Protagonisté tráví velkou
část svého času číháním na protivníka, studiem plánků
motelů nebo pátráním v telefonních seznamech. Coenové
komponují tok filmu prostřednictvím sledu relativně
krátkých, rychle se střídajících fragmentů scén,
jež vytvářejí dojem neúprosné dějové logiky. Jen občas
nechávají proud filmového vyprávění záměrně na pár
okamžiků pozastavit, jako například ve chvíli, kdy si
Chigurh, poté co důkladně prohledal Mossův karavan,
sedne, pije mléko a bezmyšlenkovitě civí do prázdna.
Staticky vyznívá paradoxně i z nadhledu snímaná scéna
zápasu Chigurha s šerifovým zástupcem, jež díky úhlu
Vrah Chigurh, tentokrát s konvenční zbraní
host 0901.indd 81 9.1.2009 16:43:33
82
esej
pohledu přestává být vnímána v konkrétních souvislostech
a proměňuje se v archaický tanec dvou zmítajících
se těl.
McCarthy zasazuje děj novely do kulis zlověstného
prázdna otevřených horizontů prérie, které jsou posléze
vystřídány odosobnělým prostředím ošoupaných
ztemnělých hotýlků nejnižší cenové skupiny, nasvícených
mdlým pouličním světlem, panoramaty nízkých
zanedbaných střech nebo labyrintů chodeb, ve kterých
se pronásledují vrahové a jejich oběti. I ve filmové verzi
se prostředí stává střídavě partnerem i protihráčem
protagonistů příběhu.
Coenové dávají krajině promluvit už v úvodu filmu,
kde kombinují sled krátkých záběrů na nevlídnou
poušť, těžařský jeřáb a pochmurný soumrak s hlasem
šerifa hovořícím o mladíkovi odsouzeném na elektrické
křeslo.
Velká část filmu se odehrává za tmy, která chapadlovitě
pohlcuje obrysy budov a lidských postav, jež tak
získávají abstraktně znepokojivý ráz. Coenové experimentují
i s perspektivou a úhlem pohledu filmové
kamery. Inspirují se přitom McCarthyho textem, ve
kterém autor synekdochicky znázorňuje drahé boty
a nažehlené džíny, které se zjevují zčistajasna ve dveřích.
I Coenové si oblíbili záběry polodetailů lidského
těla, které vidíme ve filmu často kráčet namísto
celé postavy. Jen velice neochotně a s jistým zdráháním
nám kamera poskytne pohled do tváře filmového
protagonisty. Stejně tak si pohrávají i s kompozičním
umístěním horizontu krajiny, jenž je zde často napěchován
v horní části plátna, anebo se sbíhavými liniemi
silnic, na nichž se přízračně projíždějí auta s vrahy
a pronásledovanými.
McCarthy poskytuje čtenáři informace o prostoru,
kde se protagonisté pohybují, i o tom, jakým způsobem
se v něm orientují. Nechává Mosse dojít v poušti
až k místu, kde se odehrála přestřelka drogových gangů.
Předestírá před něj bezvládné tělo mrtvého muže
zhrouceného na volantu. Dopřává mu po supím způsobu
kroužit kolem dějiště, ukrást pár zbraní a vyměnit
pár slov s umírajícím Mexičanem. Zároveň nepřímo
popisuje, jak se toto vše obtiskuje v jeho vědomí. Vypomáhá
si přitom záměrně okleštěnými nominálními
větami, jež pomáhají navodit dojem útržkovitě roztěkaného
způsobu vizuální anebo sluchové recepce toho, co
se před ním odehrává.
Pro bratry Coenovy se tato scéna stala opravdovým
režijním bonbónkem: filmová kamera šmírácky rejdí
po všech možných i nemožných zákoutích do posledního
detailu naaranžované scény. Jindy zas kamera kymácivě
napodobuje horečnatý stav vědomí zraněného
Mosse. Režie bratrů Coenových klade značný akcent
na estetickou stránku ztvárnění díla. Forma zde udeří
do očí mnohem intenzivněji než v McCarthyho novele,
kde se slovo a styl skromně podřizují vlastnímu významovému
sdělení.
Bratři Coenové si dobře uvědomovali, že i přes výrazné
kvality předlohy mohla filmová variace vyznít
jako řemeslně dobře odvedený thriller, ve kterém se divák
musí neustále bát, kdo to na něj nečekaně vybafne
z kouta. Nesnaží se proto prvotně o excitaci diváckého
potěšení, spjatého s freudovským procesem emocionálního
uvolnění, jež se dostavuje během voyeurského
přihlížení utrpení hlavního protagonisty. A pokud s něčím
takovým kalkulují, pak pouze proto, aby si to divák
v závěru filmu uvědomil a podíval se sám na sebe a na
zuřivý svár svých primárních impulsů s dostatečným
studem a odstupem.
Autoři filmu se pokoušejí svou filmovou variaci
­ozvláštnit nejen po formální stránce, ale chtějí jí dodat
i tematickou nadstavbu. Jako opora jim skvěle posloužila
sama předloha a nepřeberné množství Bellových
samomluv. Film se sice soustředí na divácky přitažlivější
příběh honitby a vypouští většinu šerifových úvah,
jež se v textu kontrapunkticky prolínají s vlastním dějovým
jádrem příběhu, jako pojistka, že film nebude
vnímán pouze v prvním plánu, je zde ale ponechána
první a poslední z nich.
Závěrečná komorně laděná sekvence, ve které šerif
hovoří s manželkou o svých snech, kde se mu zjevuje
mrtvý otec, jenž drží v rukou pochodeň a čeká na něj ve
tmě, posouvá film do zcela jiného rozměru. Nad karnevalem
vražd a násilí se zčistajasna rozhostí zádumčivě
usebrané ticho a melancholicky zasněný vnitřní smír.
Autorka (nar. 1977) je publicistka.
host 0901.indd 82 9.1.2009 16:43:33
83
•
téma
Marii, hlavní hrdince románu Šťastná Marie
od Berlíňanky Inky Bachové, není dlouhou
dobu nic vzdálenějšího nežli epiteton „šťastná“.
Rodiče jí zemřeli, sotva se narodila, a její
náhradní rodina, kterou tvoří její teta Carola
a násilnický strýc Herbert, oba profesí lékaři,
skýtá jen strach a beznaděj. Také společenská
situace v NDR se stále zhoršuje, hlavně pak po
Pražském jaru. To je katalyzátorem Mariina
příběhu, příběhu o domácím násilí, které však
má i silné politické souřadnice.
■ Román Inky Bachové Šťastná Marie, vydaný v roce
2004 berlínským nakladatelstvím Transit, sahá svým
dějem až do období Třetí říše, odehrává se ale především
v šedesátých a sedmdesátých letech minulého
století ve Východním Berlíně. Vypravěčkou prvního
dílu je dívka Marie, narozená v roce 1956 v Buchu
u Berlína a záhy osiřelá: když jí bylo půl roku, její rodiče
se zabili při výletě na motorce. Druhý díl je pak
psán z perspektivy Mariina otčíma Herberta, renomovaného
gynekologa na známé berlínské Charité, o jehož
dětství už v prvním díle referovala retrospektivně
Marie. V určitém smyslu je tento muž hlavním hybatelem
děje románu, především od něho se totiž odvíjí
stopa často nemotivovaného, vulkanicky vyvěravšího
násilí a brutality.
Hned v první kapitole prvního dílu románu jsme
svědky Herbertova nebezpečného běsnění, tentokrát
byť jen stroze odůvodnitelného žárlivostí. Jeho žena,
Mariina teta Carola, se vrátila z masopustního večírku
na své klinice až v noci, za což ji Herbert bez jediného
slova vysvětlení zkope do modra a hlavu jí otlouká
o zeď tak dlouho, až jí prorazí lebku. Ale stačí i jen,
když se Marie v pokoji, kde se on dívá na televizi, rozesměje
nad knížkou, a „pojistka vyletí“. On řekne:
„Poslední varování,“ ona cítí: „Hrůza je ve vzduchu“;
následně je zkopána a zmlácena pěstmi tak silně, až
se úděsem počůrá. Celou dobu křičí Marie o pomoc
ze všech sil: ani teta Carola, ani sousedé nezakročí.
A také ve škole nikoho nezajímá, odkud má podlitiny,
modřiny, rány. Teta Carola má po masopustním „veselí“
jen jediné přání: „Řekni, že jsem slítla ze schodů,
Marie!“
Kariéra pasáčka z vesnice
Jaké jsou vlastně kořeny trýznitele a snad i potenciálního
vraha Herberta? Narodil se jako nejstarší syn v nejmenované
zapadlé vesnici v pohoří Harz, kde musel
odmalička zvonit na zvony a vodit ovce na pastvu, aby
přispíval do napjatého rodinného rozpočtu — otec pracoval
nejdřív ve zbrojovce v sousední vesnici, pak musel
na frontu. Začátkem dubna 1945 ale i sem přicházejí
Američané, v červenci téhož roku pak Rusové. Herbert
využívá chaosu na konci války a prchá před stísněnými
poměry této „díry“ (jak vesnici nazývá) a své rodiny,
aby se už nikdy — ani na pohřeb vlastní matky — nevrátil.
Jeho šťastná hvězda strmě stoupá: na vyhlášeném
internátě se učí nejen rusky, ale hraje tu i na violu
ve školním orchestru. Už ve čtrnácti letech se na takzvanou
„Leninovu výzvu“ stane členem SED. Mluví jen
spisovnou němčinou, čte Fausta, učí se latinu, pomáhá
v cihelně, vystupuje z církve, pak ale: ve třiadvaceti letech
složí doktorát, ve čtyřiatřiceti letech se habilituje.
Když se o habilitaci pokouší později i jeho žena Carola,
vyšroubuje žárovku v kamrlíku, ve kterém se ona učí,
a vyčte jí chorobnou ctižádostivost.
Režim, z něhož Herbert v útlém věku tak jednoznačně
profitoval, se ale brzy ukáže jako nelidský a reTa
kniha má dodávat odvahu
Román Šťastná Marie od Inky Bachové
Jana Hrdličková
host 0901.indd 83 9.1.2009 16:43:36
84
téma
presivní — a čím víc se jako takový projevuje, tím více
se stupňuje i Herbertovo domácí násilí. Po východoněmeckém
povstání 17. června (1953) je jako student
medicíny a člen strany nekompromisně přeřazen do
vojenské lékařské sekce až k Baltskému moři, neboť
„pokrokové“ síly musí držet semknuty. Zde ještě Herbert
„socialismus“ přelstí, a sice volbou profesní specializace,
kterou si pod pohrůžkou odvetné akce na
západoberlínském Kurfürstendammu prosadí: gynekologové
nejsou v armádě potřební. Avšak po potlačení
povstání v Maďarsku v roce 1956, po vybudování
berlínské zdi v roce 1961 a především po represi
Pražského jara roku 1968 je na něj vyvíjen tak silný
tlak (udávat, spolupracovat se Stasi), že se rozhodne
z NDR uprchnout. Jeho „rodina“, v níž jen ženy tahají
těžké nákupy a uhlí na topení a popel, zatímco
on se vozí západním značkovým autem, musí s ním.
I  tato akce je, jak víme z  historie, nadmíru životu
nebezpečná.
Žádná„útulná“ NDR
Inka Bachová je často označována za investigativní
autorku, která boří rozličná tabu. Ve svém dřívějším
románu Cizinu neznáme (2000) se zabývá příčinami
pravicového extremismu v provinčním východoněmeckém
městečku Rheinsberg a dospívá mimo jiné
k přesvědčení, že jeho kořeny je nutno hledat v eskapismu
a xenofobii ještě z doby NDR. Také v našem
románu odkrývá pomocí reálné postavy profesora
Stieveho, jednoho z Herbertových učitelů, dosud umlčované
nebo málo známé skutečnosti: že totiž denacifikace
především v sektoru zdravotnictví, který vykazoval
více členů NSDAP než například školství či
soudnictví, v NDR, jež se jí s takovou vervou chlubila,
de facto vůbec neproběhla. Jak Inka Bachová ve svém
románu na příkladu berlínské ženské a oční kliniky
osvětluje, v lednu 1946 zde sice byla většina primářů
spolu s vědci propuštěna; až na tři jsou ale tito propuštění
o dva dny později zase všichni přijati. Z důvodu
nedostatku personálu je také doba studia medicíny ještě
více zkrácena oproti už beztak nadmíru zredukované
délce studia za nacismu. A nacismus přežívá i ve
formě vynikajících preparátů anatoma a embryologa
Stieveho, všestranně vzdělaného muže přednášejícího
po první světové válce na lipské univerzitě mimo jiné
i antropologii.
Podobně jako Heidegger ve Freiburgu je i Stieve
v Halle už v roce 1933 zvolen rektorem; v roce 1935
přechází na berlínskou univerzitu, kde v roce 1938 vysloveně
jásá nad skutečností, že počet odsouzených
k trestu smrti stoupá. Tušíme proč: dostává tím pádem
totiž „tolik pracovního materiálu, kolik ho nemá žádný
jiný institut světa“. Zdaleka mu ale nejde o kvalitu výuky
(ke studentům se chová nadmíru hulvátsky a despoticky,
za což nakonec dostane v roce 1943 důtku).
Na pokladě celkem 269 mrtvol hlavně politických vězenkyň
z káznic v Brandenburgu a Berlíně-Plötzensee,
kterým byl před popravou přesně veden menstruační
kalendář a které byly dokonce na přání Stieveho v ten či
onen den svého cyklu popraveny, mohl tento novodobý
Frankenstein obhájit svou tezi, že žena může otěhotnět
i mimo 11. až 17. den cyklu. A že se krvácení dá spustit
kdykoli pod vlivem například extrémního strachu
(oznámení data popravy). Pro svou důtku od nacistů
se mohl Stieve po válce s úspěchem vydávat za antifašistu
a jeho výzkumy paracyklické ovulace byly přijímány
vědeckou obcí s tichým respektem; až do roku
1989 zdobila jeho busta nemocnici Charité. Když se ho
studenti Herbertovy skupiny odváží zeptat na příčinu
smrti všech těch pokusných osob, poukáže mlčky na
krk a na něm na známky uškrcení.
Opory a vzory
Stieveho výzkumy jsou tvrdá realita, Inka Bachová ale
v románě reflektuje a vytváří také naděje. A tato strana
mince má na závěr Mariina příběhu dokonce jako
dojem převážit, jak o tom svědčí už programový titul
celé knihy: „Šťastná Marie“. Mariinu všudypřítomnou
a často nenadále na povrch vědomí vyvěrající touhu
po smrti, pěstovanou už od nejútlejšího věku, nakonec
vždycky vyváží něco jiného, co je podstatné a důležité.
Toto pozitivní lze hledat v literatuře (Marie už od
dětství vášnivě ráda čte, také díky tetě Carole, která ji
k tomu vede a zásobuje ji knihami, o kterých pak spolu
živě diskutují), ale i ve vlastním psaní, se kterým
Marie začíná ve svých jedenácti letech. A posilující
jsou také občasné návštěvy babičky, Caroliny matky,
v jejím domku na vesnici. Ta pro Marii každoročně
schovává jedinou broskev ze své broskvoně a volá na
ni tak zvonivě rozjásaným hlasem, „jako by to pro ni
bylo to nejkrásnější jméno“; a také jak Marii, tak svou
dceru před Herbertem brání. Pozitivní je také návštěva
pražské dívky příznačně pojmenované Věra v Herbertově
rodině, při níž násilí na pár dní utichá. A pozitivní
je především úplný závěr knihy, odehrávající se už
po útěku na Západ, kdy se Marie po málem úspěšném
pokusu o sebevraždu konečně ocitá v nenásilné rodině.
Rodina spolužáka, který jí zachránil život, si nakonec
také Marii osvojí.
Na rozdíl od Ingeborg Bachmannové nejde prý Ince
Bachové, jak v jednom rozhovoru podtrhuje, při psaní
o šifrování násilí, jakkoli tematika a jednotlivá zraněhost
0901.indd 84 9.1.2009 16:43:36
85
téma
ní jsou si podobná. Zatímco například Bachmannové
román Malina násilí na ženách zobecňuje, uvádí je na
jeden společný jmenovatel, který má platnost jakoby
nadčasovou, aplikuje Inka Bachová jinou pracovní metodu:
vše ve své konkrétnosti precizně a věcně pojmenovat.
Tento postup uplatnila, jak už název napovídá,
také ve své alarmující rozhlasové hře z roku 2002 Kdo
spočte oběti, poví jména, kde konkrétně poukazuje jak
na zcela reálné pachatele, tak i — a to především — na
jednotlivé, jmenovitě udávané oběti extrémního pravicového
násilí. I román Glücksmarie je konkrétní a otevřený,
jak jen lze.
Vedle tohoto navýsost realistického postupu hraje
ale důležitou roli také pohádkovost a utopie, čímž
se román knize Malina od Ingeborg Bachmannové naopak
velmi podobá. Už samotný název knihy Inky Bachové
poukazuje na známou pohádku bratří Grimmů
„Paní Holle“ a v ní na závěrečné rozlišovaní: „šťastná“
a „smolná Marie“. Zatímco odkaz na grimmovskou pohádku
je však spíše skrytý, v románě nalezneme i kurzivou
odlišené úryvky z pohádek o Rusalce, evokující jak
romantika Fouquého, tak „Malou mořskou vílu“ Hanse
Christiana Andersena a opět i Bachmannovou, tentokrát
její známou povídku „Rusalka odchází“. Tyto pasáže
umně dokreslují Mariinu vnitřní charakteristiku.
A ještě třetí typ textu, tentokrát tištěný menším
písmem s prvním slovem či slovním spojením opticky
zvýrazněným, doprovází hlavní tok vyprávění. Jedná se
o slovníková hesla z rozličné odborné lékařské literatury,
doprovázená pokaždé vysvětlující definicí, tak jak
se je učí například studenti medicíny. Týkají se často
psychologie a psychiatrie, to když vykreslují stísňující
Mariiny stavy, ale také kožního lékařství, když doprovázejí
popisy toho, jak se Marie v určitém období svého
dospívání vášnivě ráda a dlouze koupe ve vaně a má
z toho — „kontaktní ekzém“ (následuje jeho rozdělení
do tří podskupin a výčet jednotlivých znaků). Ale jsou
také z anatomie, chirurgie a gynekologie, kterými se
zabývá Herbert, a tudíž doplňují, někdy s lehkou, jindy
tíživou ironií, i jeho portrét. Tetina specializace, oční lékařství,
zdánlivě chybí. Ale nalezneme ji přímo v hlavním
textu s Mariiným doznáním, neobvykle vřelým:
„Svoji učící se tetu miluji.“ Zde se popisuje, jak ji malá
Marie v onom kamrlíku, v němž později musela vzdát
svou habilitaci, přezkušovala před atestacemi. A jak teta
Carola měla zálibu především v dějinách medicíny. Ty
jsou také pro Marii a Inku Bachovou očividně důležité,
jak dosvědčuje už zmíněná dokumentární pasáž o Hermannu
Stievem.
Oslava občanské odvahy
Román Inky Bachové mapuje problematiku, která je
i u nás virulentní — problematiku domácího násilí. To
je podle autorky především v diktaturách všemožně
tolerováno, ba dokonce omlouváno či bráněno. Zdravá
občanská společnost se mu umí postavit. V tomto
smyslu je celý text Inky Bachové oslavou občanské odvahy
(například chlapce, jehož rodina Marii nakonec
přijímá) a obžalobou lhostejnosti či zabedněnosti jak
jednotlivců, tak i rozličných sociálních institucí NDR.
Jejich indolence a nepochopitelná pasivita je v mnohém
zločinná. Vedle toho nám líčení vztahového trojúhelníku
Herbert-Carola-Marie zprostředkovává neobyčejně
komplexní náhled do silového pole jedné rodiny, která
navenek urputně dodržuje zdání normality, ba i exkluzivity
(Caroliny elegantní šaty, Herbertova nejnovější
auta, sexuální večírky s luxusními poživatinami ze Západu
atd.), kterou ale uvnitř zmítá bouře jak fyzického,
tak i psychického týrání. Vedle Herberta je přitom i Carolu
nutno označit za strůjkyni Mariina neštěstí: jednak
ji i sama týrá (například když ji odsuzuje jako „tlustou,
línou a rozežranou“), jednak tím, že ji při konkrétních
Herbertových výpadech vůbec nebrání.
„Jsem přesvědčena, že i někdo, kdo prožil tolik utrpení
jako Marie, se může stát šťastným,“ uvádí Inka
Bachová v jednom rozhovoru a k pojmu „štěstí“ cituje
Christiane Rochefortovou: „Tajemstvím štěstí je rezistence.“
Na vývoji postavy Marie autorka dokumentuje
tuto cestu od bezvládného podvolování se teroru k jeho
pojmenování a přes ně k opozici a hledání vnější solidarity.
„Útulná“ NDR v tomto naprosto selhala — ale
k tomu, aby neselhávaly také demokratické země, je
nutné úsilí jednotlivců inspirovaných nejen odbornou
psychiatrickou, psychologickou či sociologickou literaturou,
ale i literárními díly, jako je román Glücksmarie.
Ta někdy dokáží vystihnout komplikovanou realitu
lépe než odborné stati, tabulky a statistiky. Mají totiž
nesrovnatelně vyšší identifikační potenciál. A mohou
tedy i další Marie, které za sebou mají nešťastný start,
přivést ke štěstí.
Autorka (nar. 1970) působí na Filozofické fakultě UJEP
v Ústí nad Labem.
host 0901.indd 85 9.1.2009 16:43:36
86
•
téma
Na modrém paloučku Lžička v cukřence se
neolizuje, tou se přece nabírá cukr. A nenamáčí se do
hrnku s kakaem a nemíchá se s ní a neolizuje se, jinak
to schytám od strejdy Herberta. A to se opakuje, poněvadž
to nechápu. Koukni, strejdo Herberte, jak pěkně
to umím. A žbluňk, lžička skončí z rozčilení a strachu
zase v hrnečku, chci to tentokrát udělat správně, a ne
zase dostat od strejdy Herberta.
Strejda Herbert zůstane, i když zrovna nikoho nemlátí,
surovcem. Surovec v zimním spánku. Visí to ve
vzduchu.
Před třemi měsíci, když jsem začala chodit do školy,
jsme se nastěhovali do rohového domu, kousek od
zdi, se spoustou oken a spoustou světla, do bytu v druhém
patře kousek ode zdi. Dům na rohu Uppsalské
ulice. Uppsala, tajuplné slovo, tajuplné místo. Uppsala
— hupsala. Sídlí v něm hrůza, se kterou skočím dopředu
— hups, skok a honem pryč, elá hop… Veškerou
svou odvahu dávám do toho slova a hopsám s ním
pryč, až přes devatero moří. Na zemi jsou prý i jiná
moře než Balt, hlubší, temnější, divočejší, s vlnami
jako paneláky, zrovna tak vysokými a ještě vyššími.
A v nich nemluvné bytosti, tak by se mi to líbilo. Bytosti
bez zlých vět, němé ryby, zpívající nymfy a rusalky
a mořské víly. Šumot a ševel, volání a touha, ale
žádná slova, jen zpěv.
Můj pokoj je vedle dveří do bytu, směrem do ulice,
tam zajíždí tramvaj za roh. Za dětským pokojem
jsou dva obýváky, uprostřed prvního modrý palouček,
vedle něj gramofon, televize bude později. Rohový
obývák má zimní zahradu s gumovníky, knihovnu
a uprostřed stojí jídelní stůl. V neděli teta Carola
a strejda Herbert nikdy nesnídají před dvanáctou,
mám tedy dost času, abych prostřela. Ložnice je přesně
nad Jednotou v Uppsalské, směrem do dvora ještě
komora, kam se nevejde nic jiného než jedna pohovka,
vedle ní koupelna a proti mému pokoji kuchyň.
Odtamtud se vytápí celý byt kamínky, co hltají uhlí
po kýblech a plivou ještě víc popela. A teď už máme
na chodbě telefon.
Uppsalská vede ke zdi, za zdí leží čtvrť Wedding.
Západ. Než postavili zeď, ptávala jsem se ještě někdy
tety Caroly: „Pojedeme tam, kde mají banány?“ Jednou
byl ale s banány konec.
Teta Carola si barví obočí a řasy, vytrhává pinzetou
rušivé chloupky nad obočím a kolem bradavek, piluje
si nehty svých štíhlých rukou a zatlačuje kůžičku pod
nehtové lůžko, dokud se neobjeví půlměsíčky, zastrkává
tmavě obarvené vlasy pod příčesek, sbírá jehlice na
vlasy, rtěnky a boty na jehlách, lehá si pod horské slunce,
pije karlovarskou sůl na projímání a vleže na zádech
jezdí na kole.
Nosím nylonky tety Caroly se spuštěnými oky na správku
a pak je zase musím vyzvedávat. Čistím jí boty a dávím
se jako ona karlovarskou solí, deset skleniček za
den. Buď štíhlá! Vysereme si duši z těla. Ke karlovarské
soli přibude koňak, neboť teta Carola jednoho dne
objeví, že když večer pije koňak, do rána zhubne. Koňak
zkouším tajně. Teta Carola říká, že jsem tlustá, líná
a rozežraná.
Strejda Herbert už čeká u dveří do bytu, když se teta
Carola pozdě v noci vrací z jedné masopustní oslavy
na klinice domů. Vítá ji kopanci. Ona leží na zemi.
On zavře dveře, pak kope dál. Vytáhne ji za vlasy nahoru.
Tluče jí hlavou o zeď, popadne ji za vlasy, vezme
její hlavu a třískne s ní do zdi. Má kolem očí černé
kruhy, brýlový hematom, v tom se vyzná. Pocházejí
od fraktury spodiny lebeční, dodá. V noci volá svého
otce, ve dne mě. Teta Carola leží na modrém paŠťastná
Marie
Inka Bachová
host 0901.indd 86 9.1.2009 16:43:39
87
téma
loučku v obýváku, na kterém spolu v noci sou­loží,
slýchávám to ve svém pokoji vedle. Teď spolu nesouloží.
Pečuji o tetu Carolu. „Řekni, že jsem slítla ze
schodů, Marie.“ „Jasně, mami!“ Vždycky mě prosila,
abych jí říkala mami. Dělám to málokdy. Teta Carola
není moje máma. Svou maminku neznám. Zemřela
hned po porodu.
Je tu pořád cítit plyn, je cítit při vaření, je i na ulici. Že
by se zase někdo zabil? Stačí otočit kohoutkem a nepřidržet
sirku u hořáku, z kterého uniká plyn. Plyn syčí
ven, slyším ho, plazí se, píská, tichá smrt. Nevydržím to,
zase to nevydržím, rozrážím kuchyňské okno.
Člověk může i uhořet, teta Carola usne u horského
sluníčka a probere se rudá jako rak. Dá se umřít, když
ležíte příliš dlouho pod horským sluncem?
Člověk se může taky utopit i ve vaně, třeba jako
děda, když jednou usnul při koupání a byl pak už úplně
modrej. Ale ani tohle nezvládnu. Jdu radši na procházku,
nejraději bych vzala roha, potloukám se, toulám se,
přijdu pozdě do družiny nebo bych si ji mohla odpustit
úplně. Po škole potřebuji dvě hodiny na cestu, kterou
ráno zvládnu za pět minut, postávám na každém staveništi,
koukám přes hrazení a nikomu to nevadí a nikdo
nevadí mně. Na potulkách obcházím celý svět a dojdu
k sobě. Strejda Herbert a teta Carola budou doma až
pozdě večer. Musím sebou hodit při česání třásní na
koberci, mám na to extra určený hřeben, tak se třeste,
třásně! Já to doženu!
Ještě pozvu rychle dvě kamarádky na projížďku taxíkem,
šoférovi řeknu, že musíme do Frankfurtské aleje
a zpátky, cestou vyděšeně počítám peníze. 2,84 východní
marky, snad to bude stačit. Řidič nás vyhodí zpátky
na Uppsalské a chce přesně 2 marky 84. Takové štěstí.
Kolik ho jen je na tomhle světě!
Rodiče v pláštích   Vyděsí mě, co uvidím na klinice
tety Caroly. Lidé s obvazem na jednom oku, lidé
s obvazy na obou očích. Carola rozřezává lidem oči.
Krásné povolání pro ženy, říká. Atropin rozšiřuje panenky.
Herečky si kapou atropin do očí, a Carola taky.
Rozšířené panenky dají očím somnambulní roztoužený
výraz. Svět je sice vidět mlhavě, zpoza závoje, ale
zase vypadáte dobře. Jsou lidé, kteří nevidí, jsou ptáci,
kteří nezpívají, a tak je třeba operovat. Zelený zákal,
šedý zákal. Zákal se odstraní, a člověk prozře. Podivná
slova jsou tu doma: zorné pole, sítnice, duhovka, oční
nerv, slepá skvrna, macula, oční bulva, důlek, pozadí,
šeroslepost, barvoslepost. Carola se dívá lidem do očí.
Carola si dělá atestaci. Vyšetřuje oči zrcátkem. Carola
Inka Bachová se narodila v roce 1956
v NDR. V šestnácti letech s rodinou
utekla do Západního Berlína, kde
vystudovala germanistiku (doktorská
práce o německých žalmech) a filozofii.
V letech 1987 a 1988 pobývala
v Paříži — zde vznikl mimo jiné její
dokumentární film o malířské kolonii
„La Ruche“. Její rozhlasová hra o Georgu
Traklovi a jeho sestře Grete Sestřin
stín z roku 1998 získala ocenění
Německé akademie hereckých umění
ve Frankfurtu. V roce 1998 působila
také pět měsíců jako kronikářka
města Rheinsberg; výsledkem
tohoto zdaleka ne harmonického
pobytu je její „rheinsberský deník“
o příčinách pravicového extremismu
Cizinu neznáme z roku 2000. Také
rozhlasová hra Kdo spočte oběti, poví
jména (2002) pranýřuje pravicový
extremismus, a sice z pohledu jeho
jednotlivých obětí. Inka Bachová žije ve
sjednoceném Berlíně a plánuje knihu
o sjednocující se Evropě.
▶
host 0901.indd 87 9.1.2009 16:43:39
88
téma
se dívá dovnitř očí. Pozoruji ji u toho. Když se leknu
přístrojů před svým obličejem, řekne: „Marie, seber
se, prosím tě!“ Carola mě ujistí, že nemám nádor na
mozku, dá se to vyčíst z mojí panenky. Nemám kývavou
panenku — nemám nádor. Oddechnu si. Pak mi
předvede cévy jedné stařeny. Směje se, kukačka uštěpačná.
Já pláču.
A potom sedím v pyžamu v kuchyňce na oddělení
a jím kyselé okurky. Tři sestry, co tu jsou, mluví o politice.
Dospělí mluví vždycky o politice. Nebo mluví
o neobvyklých věcech, které se dají sehnat tady nebo
tam, tapety nebo boty nebo citrony. Jen sestra Ursel nic
neříká, ta se politických diskusí neúčastní. Podsouvá
Carole balíček ze Západu s whiskou, čokoládou, kafem
a slanými tyčkami. Setra Ursel žije v Západním
Berlíně a jezdí denně přes hranici. Pracovala na oční
klinice už před válkou, a protože nemá rodinu a tahle
práce je pro ni celý její život, spokojí se s mnohem nižším
východním platem a vylepšuje si ho kšeftováním
se zbožím ze Západu. Carola platí jedna ku čtyřem.
A to není špatný kurz. Slané tyčky a chlast potřebuje
nutně. Pro nečekané návštěvy, na nenadálé mejdany,
které má Herbert tak rád a na které musí být připravená.
Chtěla bych kousek čokolády, ale i čokoláda patří
k železným zásobám pro hosty. „Můj muž doufá, že to
Dubček nevzdá,“ říká Carola a lokne si z láhve whisky.
„Socialismus s lidskou tváří by nebyl špatnej,“ řekne
sestra Mariana. Sestra Irena podotkne: „No a co to
bylo v šestapadesátým v Maďarsku a v třiapadesátým
u nás? Já už ničemu nevěřím.“ Já si chroupu svoje kyselé
okurky a snažím se představit si tvář socialismu.
Nejdřív nelidskou, zvířecí, asi jako psí nebo prasečí,
a pak Herbertovu. Sestra Monika nepřestává: „Tak sakra
vstupte do strany! Pak můžete tvořit socialismus
s námi, a přesně podle svých představ.“ „Ve straně je
můj muž, to stačí. Vychovávám dítě, tím snad dělám
pro stát dost.“ To dítě jsem já, sedím v pyžamu na stole,
jím nakládačky a vlastně mi vůbec nepřipadá, že
by Carola mluvila o mně. Nikdy nebyla ani zmínka
o tom, že bych tu měla být pro náš nebo nějaký jinačí
stát. Možná je ještě někde jinde ukryté nějaké jiné dítě,
které potají vychovává pro ten jejich stát.
Ráno, ještě než má vizitu na oddělení, je vlezlo a zima.
Krátce po šesté mě Carola postrkuje před sebou ve
svých botách na jehlách a v bílém plášti těch pár metrů
ke gynekologické klinice. Někdy voní celý svět tetou
Carolou, například jejím parfémem ze Západu.
Má naspěch. Šup, šup, šup, říká přes cestu ke klinice,
ťuk, ťuk, ťuk, říkají její podpatky ve směru Herbertova
domu. Na křižovatce letmý pohled na Sprévu a k parku
Monbijou za šedými budovami, pohled do jiného
světa, do jiného života, nedosažitelného. Vzdáleného
jako za zdí. Racci, kteří bezhlesně létají do dálek.
V hale stojí nahá žena. Kamenná žena čeká navěky
věků. A on čeká vedle ní v lékařském plášti. Mluví zřetelně,
pomalu, nahlas se svým kolegou. Marie ho slyšela
šeptat jen jednou jedinkrát, o pět let později, v autě
na útěku. Až moc vysoký je ten hlas na silného muže.
Stlačený, oficiózní hlas, hlas pod tlakem. Nejsem na
Herbertův hlas dost vyspaná. Dává nám znamení, abychom
ještě chvilku počkaly, a jde k vrátnici. „Vyřiďte
na oddělení, že tam hned budu!“ Vrátný Herberta ještě
nezná, jinak se to nedá vysvětlit, vrátní v NDR nejsou
bez sebevědomí, a tak si s veškerým klidem balí svoji
svačinu a netuší nic zlého. A Herbert už ho vytahuje
z kukaně za límec, lomcuje s ním a řve: „Jestli okamžitě
nezavoláte na oddělení, zlámu vám všechny kosti.“
Já jsem si za tu dobu už vytvořila divný návyk, když
se něco takového děje. Začnu si pobrukovat, Carola je
vždycky celá bez sebe, myslí si, že je to provokace nebo
něco podobného. Ale to tak není. Broukám si úplně potichu
nějakou přiblblou melodii jako třeba Tluče bubeníček,
většinou si broukám zrovna Bubeníčka, ale hned
toho nechám, protože se na mě Carola naštvaně kouká.
Bože, ta se ale umí podívat!
Herbert posadí, ba ne, zamáčkne vrátného zpátky
do jeho kabiny a zařve: „Nenechám ze sebe dělat blbečka!“
Pak jde k nám, jako by se nic nestalo. Ustoupíme
o jeden krok. Ještě ztěžka funí. Vyjde s námi na ulici,
drží Carolu za paži. Rodiče v pláštích. Dva bílí ptáci,
hned se odlepí od země a poletí odsud. „Snaž se!“ volá
za mnou Herbert. Carola mi zamává na rozloučenou.
Není komu se svěřit, vypovídat se. Chci jen říct,
že na cestě tramvají do školy slyším tlouct své srdce
jako o závod, a i když jsem z toho všeho ještě hodně
smutná, přece jen se mi líbí, že teď sedím sama v klidu
v tramvaji.
Věra   Začátkem dubna spadne ze zářivě modrého
nebe Věra. Přijede se svou třídou z Prahy do Berlína
a je ta nejkrásnější ze všech. Vítáme Pražáky písničkou
v ruštině. Když zahlédnu Věru s jejíma zelenýma očima
a dlouhým tmavým culíkem, přeju si, aby zrovna ona
přišla ke mně. A přijde. Některá přání se splní rychle.
Takovým přáním je Věra. Létavice. Beru Věřin kufr
a Věru k nám domů. Můj kouzelný poklad. Herbert
a Carola zůstanou po těch sedm dní víc než rozumní.
Herbert pálí na Věru jednu otázku za druhou. Výslech.
O Dubčekovi, o náladě v Praze, prostě o všem, co ví.
Věra mluví plynně německy s jemným měkkým přízvukem.
Její matka vlastní obchod s dámskými klobouhost
0901.indd 88 9.1.2009 16:43:39
89
téma
ky, vypráví, pět minut od Václaváku. Soukromý obchod
s dámskými klobouky! Něco takového u nás nemáme.
Přijde mi to skoro troufalé a obscénní. Tak nasadím
lidské tváři socialismu klobouk a tvář se na mě svůdně
směje, patří elegantní dámě.
Na tenhle týden připadají Věřiny narozeniny. Je jí
dvanáct. Slavíme v Schorfheide u jezera, jdeme tohoto
chladného slunečného jarního dne do vody a závodíme
v plavání. Samozřejmě vyhraje Věra. Carola jí daruje
šátek zlatavě žluté barvy, který sehnala sestra Ursel
v Západním Berlíně. Věra se směje. Tak jí musím dát
pusu. Dívá se udiveně.A už se zase směje. O rok později,
v květnu 1969, mám jet podle plánu se svou třídou
za Věrou do Prahy.
Po Praze   V červnu se Herbert habilitoval, v srpnu
napochodovala vojska Varšavské smlouvy do Prahy.
Socialismus nelze reformovat, zjistí Herbert. Herberta
taky ne, zjišťuji já. Mám strach o Věru, o obchod
s klobouky její matky. Tanky na Václavském náměstí.
Chtěla bych Věru znovu vidět. Nikdo už nemluví o naší
cestě do Prahy, která byla plánovaná ještě na tenhle
podzim. Herbert nám sděluje: „Musím psát posudky
na svoje studenty, musím jmenovat ty, kteří s vpádem
do Československa nesouhlasí. Mám je udat. Zvedá se
mi žaludek, jen když na to pomyslím.“ I mně se zvedá
žaludek, když přijde domů a tluče kolem sebe jako šílenec.
Teď už s ním nejsou vůbec žádné žerty. Je ubitý,
poražený a ubíjí mě, zuří vztekem, jak to přijde a jak
mu zrovna je. Zuří, protože musí udat svoje studenty.
I já musím ve škole lhát před celou třídou, každý zvlášť
se musí postavit a hlasitě a nadšeně přivítat okupaci
Československa.
Šest let hledá Herbert cestu, jak utéct. Šest let po
Praze. Šest let dočasný stav, šest let prozatím. Rodina se
chystá opustit svůj domov, přetrhává svazky. Akta Stasi
mi o dvacet let později ukážou, co se tenkrát dělo.
Šest let po Praze, šest let po vpádu vojsk Varšavského
paktu. Už nikdy jsem nesměla Věru navštívit. Studentskou
výměnu odřekli. Už nikdy jsem se s Věrou
s tmavohnědými vlasy až do pasu neshledala. O deset
let později jsem se na ni ptala v obchodech s klobouky
po celé Praze, nenašla jsem ani její matku, ani jejich
obchod, ani Věru. V telefonním seznamu nebyly. Asi
se vdala.
Co se Herbert v létě habilitoval, když v Praze porazili
Pražské jaro, je vrchním lékařem a jedním ze zástupců
ředitele kliniky. Ve své vedoucí pozici by měl být činný
i jako politický vůdce, je koneckonců už skoro dvacet
let členem strany. Habilitovaný soudruh, vrchní lékař
na gynekologické klinice. Dělat kariéru je těžší a těžší.
Primář, který se dosud snažil držet politizaci kliniky
v určitých mezích, je poslán do výslužby. Teď už Herbert
nemá šanci schovávat se za jeho záda. Doteďka
musel nejdřív všemu požehnat starej, na něj vždycky
Herbert poukazoval jako na prvního, aby to pak požehnal
on. Teď už se Herbert nemůže vytáčet. Musí
přiznat barvu. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Ještě
horší než nesmět říct, co si člověk myslí, je nesmět mlčet,
říká Herbert. Herbert je obklopený agenty Stasi, je
nucen prosazovat jisté věci, Herbert je v úzkých. Naznačují
mu dráhu donašeče, nabízejí mu místo primáře
na jiné klinice, které by dostal ale jedině tehdy, kdyby
závazně prohlásil, že vstoupí do služeb Stasi. Donašeč,
špicl, to už je trochu moc, to Herbert nechce. Je prase,
ale práskač není. S vpádem vojsk do Prahy zemřely
všechny jeho naděje na reformy. Do tohoto okamžiku
chtěl zůstat. Doufal, že tolik blbostí nemůže v NDR trvat
věčně. Doufal, že někdy a někde se musí ve východním
bloku najít lidé, kteří se to rozhodnou dělat jinak.
Ideálům socialismu věří dosud, ale jak socialismus reálně
existuje, jakým způsobem ho mění na realitu, to
považuje za idiotské. Dubček a jeho soudruzi se vydali
cestou, kterou on považuje za správnou, a doufá a přeje
si, aby to všechny státy východního bloku udělaly
taky, aby je podpořily, aby se tato cesta jednoho dne
zcela prosadila.
A  pak to zlé probuzení, konec Pražského jara.
21. srpna 1968 napochodovala vojska Varšavské smlouvy
do Prahy. Dubček a ostatní jsou zatčeni, pošlou je
do Moskvy a nikdo neví, co se s nimi stane. Kurz politických
reforem, se kterým bylo spojeno mnoho nadějí,
je zadušen. Socialismus nelze reformovat. V tento
den, právě této neděle, se Herbert rozhodne opustit
NDR.
Promluví si se svým nejlepším přítelem Bernardem
Thalheimem o svém nápadu utéct. Jen s ním. Bernard
se rozhodne jít do toho s ním. Od teďka platí pro oba
heslo: Myslet na to neustále, nikdy o tom nemluvit.
Z německého originálu Glücksmarie (Transit
Buchverlag, 2004) vybral a přeložil Tomáš Svoboda.
host 0901.indd 89 9.1.2009 16:43:39
90
•
beletrie
Následující básně přeložili studenti Ostravské univerzity
Petra Psiková, Jana Novotná, David Sněhota, Zuzana
Sosnovcová, Zuzana Stonavská a Hana Boucná
pod vedením Josého Luise Bellóna. Vše vzniklo během
semináře současné španělské poezie, který se konával
v ostravské hospůdce U Námořníka, při popíjení kávy
v cigaretovém oparu. Studenti si básně předčítali nahlas
a pokoušeli se jim porozumět. Slova byla tak kluzká
a úskočná, že o jejich skutečný význam mezi sebou
sváděli tvrdé boje. Nakonec se je rozhodli přeložit do
češtiny, aby se do pasti chytili i jiní…
„Špion špígl“
Člověk byl vlastně stvořen
k obrazu jistému a podobě klamné
té kruté síly, jíž říkáme život.
Ta nás všechny den za dnem
za sebou táhne
a pokaždé vrací na stejná místa.
Právě tak jazyk
vždy strádá a končí jak zvíře
raněné, němý krtek,
co doryl,
ledové zrcadlo svých špehů.
Poznání trosek
Waterloo, předpokládám
(Virginia Woolfová)
Pohlížela jsem na trosky, jako bych jednou
měla žít bez tebe.
V dálce
krystalky soli, spí sutiny,
stopy odpadu.
Jít k troskám je smutné.
Někdo se dívá s lhostejností,
sama jejich připomínka je minulostí.
Schody a promenády mrtvých vod,
sem tam leží květy
osamělé, na zemi
jako ruka, která čeká, kdo ji zahřeje.
Není dobré mít za společníka
prohry, co nespí a stále se vracejí,
i když sis myslel, že je odnesl čas:
zašlé fotografie s patinou
nechtěně polité odpoledním čajem…
Data, jež jsou jen pověstí, šeptají
o tom, co už navždy skončilo.
Je bolestné dívat se na trosky, a dáváš­li pozor,
ony tě náhle překvapí.
Ty trosky sem patří:
podobají se mi.
Sonet na tvé jméno
Ángeles Mora
host 0901.indd 90 9.1.2009 16:43:42
91
beletrie
Náklonnost k ďáblu
Tady
tví milí často myslí na to, jak se češeš…
(C. Vallejo)
Tak si představuji,
že vlak už dojel tam, kam měl,
— je to ten vlak, co tě veze —,
že na peróně se probírají
tvé oči poplašené
a hodiny ztrácejí trpělivost.
Anebo si to představuji takhle:
že pokaždé přijede taxík sem za mou láskou,
— každou hodinou už tě přiveze —,
že tvé polibky najdou správný balkon,
mé šaty už tě cítí
a srdce bije na poplach.
Chce se mi říct, když už vím,
že jsi přešel ulici,
že i výtah tě poznává
— ba i to otočení klíčem —,
že i boty se ti zouvají,
že tvá košile už vidí
poslední knoflík mé blůzky,
a přijde mi samozřejmé,
že do koberce zašlápneš cigaretu
tam, kde je viditelně propálený…
Ty jsi vážně hrozný.
Dobrou noc, zármutku
Život vždy končí špatně.
Vždy naslibuje víc, než nakonec dá,
a nikdy nevrátí
ten vztek,
to nadšení, které jsme za něj
dali v sázku.
Je to, jako by si vybral v ryzím zlatě
ty drobné, co ti nabízí,
a jeho nesplacené dluhy
— ještě dnes —
mohou naplnit mé srdce olovem.
Netuším, proč jsem dosud vděčná
za chladný polibek ulice
za této zimní noci,
zatímco mne vábí
jeho oči
mrkající jako světla nějakého přístavu.
Proč stále čekám na teplo, které už tolikrát odešlo,
touha
i po všech těch ranách.
Ale snad mne uklidní mírný zármutek,
se kterým už mne nebaví bojovat.
Všechno se děje v dáli nebo dohasíná
jako kroky, které nedělám.
Život vždy končí špatně.
A vůbec:
může končit dobře to, co končí?
host 0901.indd 91 9.1.2009 16:43:42
92
beletrie
Poražená
Poražená,
chutnáš po chladné puse,
po přikrývce bez těla.
Na tvé kůži neznatelná stopa
antické pózy.
Už přišla ta chvíle.
Ta noc se opakuje,
ten sladký hlas,
ta dávná serenáda.
Poražená,
přiznává si své zakletí;
semínko padající na rohož,
když moře lunu rozesmutní.
Jedno mávnutí křídly
rozbíjí krásu lilie
a krvavý pramínek
půlí rty smrti.
Poražená,
ještě tě ohrožuje
zlatý řetízek na krku,
v hrdle cítíš
perličky touhy,
a na prsou
uhaslý popel
vyprahlého srdce.
Odloučení je forma slepoty
(Erós či Thanatos)
Sladké vlny,
moře tě uspávalo,
smrtelník tě oblékal do svého hávu
a jeho polibek plný pěny
ti klesal do úst.
Tam v dálce tvá sukně,
tvá košile v písku,
a ten černý šátek
zlatem potřísněný.
Stejně jako pohlazení
cizí ruky
dotek vody tě bolel
— v dálce pohaslé světlo —,
voda tě milovala,
unášela tě
na své lože.
Jsem původem Córdobanka z Rute, jsem ale i z Granady,
protože v Granadě od začátku osmdesátých let
bydlím a na tamější univerzitě jsem vystudovala hispanistiku.
Právě za studentských let jsem se vydala na
básnickou dráhu, konkrétně knížkou Pensando que el
camino iba derecho (Myslela jsem, že půjdu cestou přímou,
1982). Když se ukázalo, že úplně přímou cestou
nepůjdu, napsala jsem sbírku La canción del olvido (Píseň
zapomnění, 1985), abych tak dala sbohem mnoha
věcem, které zatím vystřídaly jiné; neboli od samého
začátku jsem se snažila zúčtovat se sebou samou i se
svou citovou výchovou…
Poezie pro mě znamená jinak myslet a jinak pohlížet
na svět, jinak si uvědomovat, co nás obklopuje,
prostě hledat každý smysl — nejen jeden —, který život
může mít. Ve svých básních jsem od začátku prosazovala
kouzlo každodenního jazyka. Nejosobnější lyriku
jsem promísila s epikou všedního dne, s ironií, smutkem
či sarkasmem ve snaze vypovědět něco o našem
světě a o protichůdných pravdách našich životů. Ani
Ángeles Mora  Autoportrét básnířky
host 0901.indd 92 9.1.2009 16:43:42
93
beletrie
Děvčátko s kufrem
Toho chladného rána, někdy kolem prosince,
jsem nesnídala, nečetla noviny,
nedala si sprchu po cvičení
(toho chmurného rána se mi cvičit nechtělo),
nevytáhla jsem roletu a nekoukla na nebe
ani do diáře, co mě dnes čeká.
Toho krutého rána, co krutě trestá,
jsem rozbila pár věcí, co mě měly rády,
a zachránila jiné, protože pohled na ně bolí.
Ubližuju si toho chladného rána,
chtěla bych se zničit, a ani nevylézt z postele,
nebo přijít na to, jak aspoň na chvíli usnout.
Prý, když to nejmíň čekáš,
přijde překvapení, ta drobná zrnka,
když to nejmíň čekáš, pokud dáš trochu pozor,
uvidíš, jak vítr nese racky a zprávy…
ale ty staré záležitosti už s sebou nevláčím.
S větrem táhnou deště a poraněné smutky
a já se nechci dívat, jak tu obchází jako lupič,
tak krásný, tak modré oči plné jedu.
Toho chladného rána, někdy kolem prosince,
kdy se stromů zlehka dotýkají mraky
a s nimi takové hoře, ta prokřehlá něha,
já nechám svou bezmoc, svou soukromou prohru
zapomenuté mezi bílými záhyby…
Třebaže mé tělo klesá dvojnásob nahé
v těch rozedraných šatech, co pak jsou jedna báseň.
Třebaže jiný sen klouže svým světlem po polštáři
a už tě nebudí můj hlas v zahradě.
Sonet na tvé jméno
Chtěla bych, aby tvé jméno šeptaly
věci, jež den co den mám kolem sebe,
i vápno z terasy zvalo by tebe,
na šňůře šaty by tebe vzývaly.
Aby ze slunce i z hrnku se lilo,
z vody, ze střechy i z mýdla, z komínů,
z větru, co načechrá moji peřinu,
ze všeho kolem tvé jméno prýštilo.
Chtěla bych dál, aby tvé jméno napsal
i dým a mýdlová pěna v poledne
a váhu těch slabik aby zmnožily,
všechnu tu tíhu by na mne vložily
a života výbuch, co se z něj zvedne,
vítala bych, ač nechci, aby nastal.
poezie, ani my sami totiž nejsme s to nikdy o ničem
říct celou pravdu. Existují jen dílčí, historické pravdy,
z nichž si budujeme svůj jazyk a obrazy vlastního já.
V básni Poética (z mé poslední vydané knížky) se
říká: „Já vím, že jsem tu, / abych vypsala svůj život, / že
jsem pomalu došla / až k téhle židli. // A nechci si nic
namlouvat. / Vím, že ti to budu vyprávět / a že budu
lhát: / na špinavém stole / kapka inkoustu.“
Poezie má sice se životem mnoho společného, ale
není to můj život, jen jiná forma života. Když píšu báseň,
kapka krve, což je můj život, se promění v kapku inkoustu
neboli napsaný text, dopadající na politý stůl, a tím
je literatura. Čímž chci říci, že při psaní člověk nikdy
nečerpá z prázdnoty, že naopak vždy čerpáme z toho,
čeho jsme plni: z podvědomí, ze svých zkušeností, svých
pocitů, své četby, svých emocí. Tohle plno, základ pro
psaní, jsem kdesi označila za stavební materiál. A právě
z tohoto materiálu, který náleží mně, jsou složeny mé
básně, které však mají svůj vlastní život.  ■
Ángeles Mora (nar. 1952 v Rute, provincie Córdoba)
host 0901.indd 93 9.1.2009 16:43:43
94
beletrie
Kulhat smrti vstříc
Plíží se k tobě
a nohy ti líže
věrný pes s vodnatýma očima
a vzpíná k tobě ruce
a prosí tě o pomoc.
A ty na něj shlížíš
jak zapadající slunce,
co se nedá zastavit,
a barvíš ho na rudo
a pronikáš mu hrudí
svými měděnými listy.
Plíží se k tobě,
vyhlíží zpoza slzy
a zločinné světlo
ho v tichosti ohryzává.
Zraněný,
otáčí se,
vyje a třese se.
Ty, bídná, ho laskáš, ho hladíš,
a tvé srdce je zatím tak daleko.
[Uvázat si šálu…]
Jedna noc ve studiu des Ursulines
(Luis Buñuel)
Marianě
Uvázat si šálu,
hledat tě na chodbě,
nosit modré sako
se stříbrnými knoflíky
a omšelé knihy
prošlé tolika rukama,
nosit modré sako
a nalakované nehty
tou kdysi módní červení,
schovat román pod lavicí,
uvázat si šálu,
hledat tě v ulicích
mezi tajemnými stíny,
pršiplášti,
číhajícími polibky,
vypnout pick-up,
odvážit se…
objednat boty,
au, na podpatku,
rozbíjet výlohy,
pro jeden sen,
rozladit zvonky,
hledat tě
— i na měsíci —
koupit kaštany
a potom
nedbat na linii
ani na autobus,
co se dá dělat,
uvázat si šálu…
Zadostiučinění
(S Brechtem a s tebou)
Tvůj hlas.
Zvonek u dveří,
když otvíráš:
zvuk, co mě zajímá.
A ticho.
Tohle umění spálit se doutníkem.
Noc v lahvi tvé kořalky
nebo rozházené přikrývky
s tlumeným světlem, co zhasínáš,
skoro na plyn. Tvá vůně.
Sladký sen
rtů jako voda.
Zpívat.
Tvé silné ruce
jako zavřít oči:
smát se
(dnes, čtvrtek 3. března, dost pozdě…).
Hladit tě.
host 0901.indd 94 9.1.2009 16:43:43
95
beletrie
Sny svůdce
Líbí se mi, jak si zapaluješ cigáro,
to nenapodobitelné gesto tvých prstů
a možná i něco bezmocného
co při chůzi klouže z tvých ramen.
Vím to, vím, že jsem v zajetí tvých snů.
Proto, když si umíníš, budu plavá a modrá
a hodná jako anděl.
Proto budu zlá, když si umíníš,
ó ďábelský sníh ukradený luně.
Každou noc podlehnu,
neboj se, něžný svůdce,
zatímco se ke mně blížíš
spřádáš plány
a dál si zapaluješ cigarety.
Peklo je ve mně
Jsou to kroky potulného poutníka…
(Góngora, Samoty)
Peklo, to nejsou ti druzí,
co vždycky uvázli daleko
od mého tepla:
to peklo jsem já.
Moje jméno je pouští, kde žiju.
Moje vyhnanství, co jsem si opatřila.
Nepoznala jsem se v tomhle světě,
nevlídném,
tak rozlehlém, tak cizím.
Věděla jsem, že mé břemeno, příliš neurčité,
brzy mě prozradí: tento svět se ve mně
taky nepozná.
Já jsem vždycky byla vně,
jinde vždycky.
Jsem tady cizí.
Mám jen jednu moc, jedno tajné snad:
onen hlas, co mě tvoří,
dvojníka, co mě v tichosti obývá.
Ten druhý, mé peklo,
závrať,
co po probuzení navádí mě
k útěku bez konce.
Tohle jsou jen kroky
potulného poutníka.
Cesty,
které mi nepatří,
vypůjčená slova, která dny
ponechaly mým uším.
Variace na Wordswortha a Audena
Všechny ty věci, které mi byly známé,
naděje a bolest, něha a nenávist,
ty zákony, co vládly nad našimi jmény
už mě neznají, ani já je neznám.
Nejčistší slova, co jsem se naučil,
láska a mír,
leží zkrvavené a v cestě mi brání..
Řeči tak živé, tak upřímné
padly poskvrněné a vláčené
po zemi.
Žádné slovo nepřežilo
naši dobu.
A v řece, co hnilobou nakazí i moře,
jeden jak druhý plaveme a cynicky
si chráníme šaty.
Mrtvé listy
Stejně jako mě unáší
ten vlažný pocit pádu dolů
ze sladkého svahu podzimu
mého života, a hladím
pomalu — jak poletují listy —
své tělo, co už nese
vůni podvečera,
tak padá tato báseň
na zlatavý papír tvého těla
a tak — smyslné —
stručné psaní tě doprovází.
host 0901.indd 95 9.1.2009 16:43:43
96
beletrie
Galéry u Lepanta
Připoutaný k tvrdé lavici
jedné turecké galéry…
(Góngora)
Vždy jsme věděli,
že zrada byla dvousečná zbraň
nebo že smrt nechává svými rty
— stará dýka z Oranu, ó šavle —
stopy kyanidu v každém přístavu.
Tak zatím,
neodhaluj tajemství toho dne,
nech ho plout.
I když smích
je tolikrát tragický,
mysl nejistá,
neváhej ji vymyslet
sem tam každou hodinu:
špinavé moře zimy
připoutané k oné lavici.
Je lepší mást a být prokletí
veslaři galér
tak vůči podlosti směje se každý večer
a bič dozorce nezapomíná
opakovat naši historii.
Je lepší se odchýlit z kurzu,
zdravit měsíc, jestli se nudíš
a darovat svůj odpor v hostinci.
— Být tvrdý nebo být otrokem
spolu se snítkem levandule —.
Každopádně, říkám, neomlouvej se nikdy.
Provokuj galejníky, to je jasné
jako předávkování životem.
Někdy zbývá jen utíkat kupředu,
jak bojuje korzár, krutý, v nížině.
Kompas pro plavbu láskou
Vai formosa, e nâo segura…!
(Camões)
Kristýně
A jestli chceš na moře vyrazit,
budeš si, holka, muset
kompas vzít.
Jestli nechceš, ať tě zraní
vlny, co stále někam unikají
— delfíni, co cestou potkáš, se pak
můžou na tvůj účet pobavit —.
Jestli nechceš, ať tvé oči
pálí tě tou spoustou soli.
Aby se tvá loďka v širém moři
v kousky trosek nemusela proměnit.
Aby sis nestihla to své
každonoční ztroskotání oblíbit.
Na to si budeš, holka, muset
kompas vzít.
host 0901.indd 96 9.1.2009 16:43:43
Josef Sudek  bez názvu, nedatováno  (ze sbírky PPF Art)
host 0901.indd 97 9.1.2009 16:43:43
host 0901.indd 98 9.1.2009 16:43:45
99
•
perspektivy
Podle statistik z roku 2005, založených na počtu
výpůjček z veřejných knihoven, je v Estonsku
nejoblíbenějším autorem Nora Robertsová.
Na druhém místě skončila Sandra Brownová
a třetí místo obsadila Agatha Christie. Matador
estonského písemnictví Jaan Kross (nar. 1920)
se sotva vešel do první dvacítky. To by nemělo
nikoho příliš překvapit, protože je známou
pravdou, že bestsellery se prodávají lépe než
jiné knihy a mají také více čtenářů. Podle
databáze UNESCO Index Translationum je
Agatha Christie druhým nejpřekládanějším
spisovatelem na světě (hned po Společnosti
Walta Disneye) a Noře Robertsové patří třicátá
příčka, těsně před Karlem Marxem.
K čemu jsou knihovny
Statistická čísla však rovněž ukázala, že na tomto výsledku
měly podíl i samy veřejné knihovny. V knižních titulech
pořízených za poslední dobu totiž nad takzvanými
literárními romány, ať už estonskými nebo zahraničními,
klasickými nebo současnými, výrazně převažují romány
pro ženy a jiné žánrové romány. Estonští vydavatelé milostných
románků se místo na zákazníky knihkupectví
cíleně zaměřili na návštěvníky knihoven.
Internetové databáze dokládají i extrémní případy,
kdy se v nepočetných regálech vesnických knihoven
skvělo patnáct výtisků románu Barbary Cartlandové,
zatímco dílo Lva Tolstého nebylo zastoupeno ani jediným,
o velkých jménech estonské literatury ani nemluvě.
Naprostá většina malých oblastních knihoven odebírá
bulvární časopis Kroonika, zato kulturní žurnály
Vikerkaar (Duha) a Looming (Tvorba) objevíte v jejich
nabídce jen málokdy.
Není tedy divu, že tento stav popudil Svaz estonských
spisovatelů, který upozornil na rozpor mezi výsledkem
statistik a článkem estonského zákona o veřejných
knihovnách, v němž se praví: „Posláním veřejné
knihovny je poskytovat občanům volný a neomezený
přístup k informacím, vědomostem, významným plodům
lidského myšlení i kultury a podporovat celoživotní
vzdělávání a sebevzdělávání.“ Svaz prosazoval
centralizovanou nákupní politiku, protože doufal, že
by zvrátila poměr vybíraných titulů ve prospěch současných
estonských autorů.
Oblastní knihovníci či spíše knihovnice jsou však
zpravidla tvrdé, asertivní dámy, a tak se nenechaly svazovou
kritikou zaskočit. Namítaly, že veřejné knihovny
slouží jako důležitá centra místních společenských aktivit
a že jejich financování do jisté míry závisí na výši
návštěvnosti. Úkolem knihoven není pouze formovat
čtenářské požadavky, ale také těmto požadavkům vyhovět.
Na každý pád není sebestředná, nesrozumitelná
a obscénní tvorba dnešních estonských autorů to pravé
ořechové, čím přilákat návštěvníky. Tento poslední
argument sice nevysvětluje nepřítomnost děl světové
klasiky v mnoha knihovnických pobočkách, ale skrývá
se v něm zrnko pravdy.
Spor mezi Svazem a knihovníky postupně vyšuměl
do prázdna. Centrální nákupní politika přijata nebyla
— uvidí se, jestli to bylo dobře, nebo ne. Svaz estonských
spisovatelů ve spolupráci s knihovnami zorganizoval
sérii autorských čtení. Výsledky posledního
průzkumu výpůjček to však nijak neovlivnilo. Pokud by
se jednalo jen o konflikt mezi zpátečnickými knihovníky,
kterým nejde o literaturu, a zhýčkanými spisovateli,
kterým nejde o čtenáře, nabízela by se příhodná odpověď:
Mor na ty vaše rody!
Čekání na velký estonský román
Estonské literární perspektivy
Märt Väljataga Z angličtiny přeložila Martina Neradová
← Tallinn — ilustrační foto
host 0901.indd 99 9.1.2009 16:43:48
100
perspektivy
Jenže z tohoto sporu bylo možné vyčíst mnohem
více. Zaprvé se potvrdilo, že autorita Svazu estonských
spisovatelů zůstává neporušena. Kolem této organizace,
čítající na tři sta členů, se točí veškerý literární život
Estonska. Pravda, mezi její členskou základnou nejsou
jen básníci, spisovatelé a dramatici, ale také překladatelé,
kritici, literární vědci a další profese spojené
s literaturou. Svaz byl založen roku 1923, aby podporoval
literaturu a zájmy spisovatelů v čerstvě založené
Estonské republice. V poválečném období sovětizace
byl ovšem zahrnut do stalinského systému uměleckých
svazů. Během této éry měl svaz roli zprostředkovatele
či jakéhosi nárazníku mezi jednotlivými autory
a komunistickým režimem. Dohlížel, aby spisovatelé
nevybočovali z řady, a za poslušnost jim uděloval jisté
výsady.
Země jediného svazu
V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století
si většina východoevropských zemí vytvořila dvojí
kulturu — oficiální a podzemní, jejichž hierarchie
si navzájem odpovídaly. V Estonsku to ale bylo jinak.
Estonci si (snad vzhledem k nízkému počtu obyvatel)
nemohli dovolit dvě oddělené kultury a Svaz spisovatelů
sovětského Estonska proto zastřešoval komunisty
a jejich přisluhovače stejně jako nekonformní autory
a disidenty. Po sametových revolucích se v řadě
post­komunistických zemí spisovatelské svazy rozdělily
nebo rovnou zanikly. Svaz estonských spisovatelů
oproti tomu funguje, jak má — možná lépe než sama
estonská literatura.
Ze sociologického pohledu plnily literatura a kultura
obecně za sovětského režimu trojí roli. Byly náhražkou
konzumu, vyjádřením kolektivní identity
a  bezpečnostním ventilem, který vypouštěl občanskou
nespokojenost jistým, předem daným směrem.
Na východoevropská národní hnutí lze pak z  širší
historické perspektivy pohlížet jako na pseudoliterární
snažení, protože spisovatelům v nich připadla
přinejmenším stejně zásadní role jako politikům. Se
znovunabytou nezávislostí a tržní ekonomikou přišel
v polovině devadesátých let výrazný propad v počtu
vydávaných knih a literatura prošla krátkým obdobím
krize identity. V době studené války prohlašoval Philip
Roth, že na Západě je všechno dovoleno a na ničem
nezáleží, kdežto na Východě není dovoleno nic
a záleží na všem. Nedávná historie Estonska dodává
jeho bonmotu na váze — Jaan Kaplinski činí podobné
srovnání ve své alegorii transformace uměleckých
kruhů z roku 1992 From harem to brothel (Z harému
do nevěstince).
Dnes je hlavní úlohou svazu obhájit literaturu jako
existenciální nutnost moderní společnosti a pomáhat
autorům za situace, kdy neexistuje skutečná poptávka
po estonské literatuře. Potenciální čtenářská základ­
na — milion estonsky hovořících obyvatel — nemůže
uživit ani ty nejlépe prodávané spisovatele. Další organizací
podporující estonské písemnictví je Kulturní
nadace Estonska. Tato veřejnoprávní instituce obnovená
v roce 1994 vydává na literaturu téměř milion
eur ročně, které získává z daní z herní činnosti, tabákových
výrobků a alkoholu. Přibližně polovina celkové
částky je určena na autorské honoráře a dotace
nakladatelům na vydávání knih a časopisů. Čtvrtina
je přidělována jednotlivým spisovatelům formou pravidelného
platu a zbytek plyne na literární ceny, festivaly,
výzkum, konference, prezentace a jiné veřejné
události.
Tyto dvě dobročinné organizace možná nechtěně
přispěly ke vzniku situace, kdy je literatura odtržena od
zájmu čtenářů a nijak zvlášť se jim nesnaží přiblížit. Lze
předpokládat, že literární tvorba — stejně jako ostatní
lidské činnosti — pramení ze smrtelných hříchů, ačkoliv
v případě Estonska to nemůže být chamtivost, protože
jediným obdobím v estonské literární historii, kdy
se dalo zbohatnout psaním, byla stalinská éra a doba
krátce po ní. Ješitnost se jeví jako přesvědčivější motivace
— v malém národě je pro spisovatele snazší stát se
slavným než docílit toho, aby ho někdo četl. Když někomu
vyjde kniha a nádavkem je mladý a pohledný, získá
si pravděpodobně pozornost médií, třebaže na jeho
prodejnosti se to příliš neodrazí.
Za přirozený stav literárního trhu lze považovat situaci,
kdy autor píše a výsledný produkt si koupí velký
počet čtenářů, které zaujal, nebo jej podpoří několik
štědrých mecenášů. V případě Estonska jsou relevantními
čtenáři především kritici a spisovatelští kolegové,
zatímco hlavním, jakkoli nepřímým sponzorem je
stát. Přesto jsou jednotlivé součásti estonského literárního
života poměrně autonomní. Autoři, jichž si
nejvíce cení kritika a kolegové, nemusí nutně patřit
k těm nejvíce medializovaným. Spisovatelé, o kterých
se mluví v médiích, nepatří vždy k těm nejvíce prodávaným.
Bestsellerům s prodejností nad 1500 kusů se
často nedostává přízně kritické obce a autoři vycházející
v překladech v zahraničí mohou být doma na
okraji zájmu.
Knihy se spoustou postav patří minulosti
A co námitka knihovníků, že je současný estonský román
málo srozumitelný, příliš do sebe zahleděný či
obscénní, než aby ho bylo možné doporučit abonenhost
0901.indd 100 9.1.2009 16:43:48
101
perspektivy
tům venkovských knihoven? Obvinění z obscénnosti
lze s klidným svědomím ponechat stranou, přestože se
jím po nějakou dobu zabýval tisk a uměle celý údajný
problém nafukoval. Ovšem na stížnostech ohledně
sebestřednosti něco je, neboť mnoho spisovatelů prohlašuje,
ať otevřeně nebo v náznacích, že chtějí-li dnes
psát autenticky, nezbývá jim než vycházet z  vlastní
zkušenosti. Tak se vyjádřil například Tõnu Õnnepalu
(nar. 1962) ve své knize Harjutused (Cvičení, 2002, vydané
pod pseudonymem Anton Nigov): „V této kultuře,
ve které žiji a která mě stvořila, lze psát jedině knihy,
v nichž nejsou jiné postavy než já. Nic než vnitřní
poznání sledované zvenčí. Knihy se spoustou postav,
všemi těmi strýci a bratranci, lordy, státními úředníky,
Ivany Pavloviči a dvorními dámami patří minulosti,
velkým dobám zásadních činů. Takové knihy je možné
pouze kopírovat, přepisovat je s drobnými obměnami.
Pokud si ovšem chci zachovat čest a neuchýlit se k nepatřičnému
plagiátorství, nemám, o čem jiném bych
mluvil, než o sobě.“
Ego Tõnua Õnnepalua je naštěstí dostatečně bohaté,
inteligentní a bystré, takže jeho autobiografické
přemítání a úvahy o kultuře, každodenní politice a sexualitě
jsou neodolatelně, ba přímo voyeursky čtivé.
V srpnu roku 2006 se týdeník Eesti Ekspress obrátil na
literární kritiky a požádal je, aby jmenovali nejlepší
autory a knihy vydané po roce 1991. Tõnu Õnnepalu,
který pod různými jmény publikoval pět prozaických
knížek a několik básnických sbírek, v této anketě zvítězil.
Õnnepaluovy dva pokusy o tradiční román se složitým
dějem a spletitou plejádou postav skončily sice
naprostým fiaskem, ale jeho (částečně) autobiografické
texty s osobními výpověďmi si právem získaly uznání.
Poslední z nich, Harjutused, je směsicí několika žánrů:
pamětí, zpovědi, deníku a  dopisů. Õnnepalu jej
napsal během krátkého období v devadesátých letech
dvacátého století, kdy působil jako estonský kulturní
zástupce v Paříži. Na stránkách tohoto románu podrobuje
Õnnepalu všechny své předešlé závazky a pocity
nemilo­srdnému zkoumání. Jeho elegické dílo obsahuje
řadu pronikavých postřehů a odhaluje mezikulturní
nesnášenlivost, snobismus i sebeklam. Hlavním tématem
je mu však často samotné psaní jakožto prostředek
k vybudování vlastní identity.
Současník Tõnua Õnnepalua Peeter Sauter (nar.
1962) si od protagonistů svých knih udržuje znatelně
větší odstup. Ale jeho vztah k tradičnímu románu
je stejně problematický jako u Õnnepalua. „Nerad se
označuji za spisovatele — zneklidňuje mě to,“ nepřestával
opakovat Sauter ani poté, co mu vyšlo několik sbírek
povídek. Zdá se, že s rolí spisovatele se již smířil, o skutečný
román se však zatím nepokusil. Jeho dílo se skládá
z příběhů vyprávěných v ich-formě hlavní postavou,
která se zoufale snaží o autentické bytí, o život neposkvrněný
společenskými konvencemi či osobními vazbami.
„Nechci víc, než jen být. Chci být prázdný a znuděný,
chci být nikým.“ Ani bytí samo o sobě ho však
neuspokojuje, někdy má totiž pocit, že i to je přítěží. Jak
říká: „Všechno se opakuje. Opakují se činnosti, stejně
jako myšlenky.“ A na jiném místě: „Připadám si, jako
bych prodával svůj vlastní život sám sobě. Naučil jsem
se to ve škole a z literatury, která život popisuje, a tím
mu dodává na hodnotě.“ Sauterova zatím poslední kniha
Vere jooks (Krvácení, 2006) je dokladem jeho vývoje
směrem k sevřenější koherenci vyprávění. Neškodný
povaleč, který byl typickým protagonistou Sauterových
povídek, nabral nedávno temných, násilnických rysů.
Jeho touha po „čistém bytí“, po „autentické existenci“
ústí v nesmyslné, téměř rituální ničení — mnohdy
vlastní osoby —, jako by násilí poskytovalo poslední
šanci, jak se ubránit před nevyhnutelným zploštěním
života. Sauterova mezinárodní pověst je založena především
na jeho několikatýdenním opileckém hýření ve
vagonu Literárního expresu Evropa 2000. Stejně pozoruhodný
je však i jeho literární um. Sauterova schopnost
vyvolat ve čtenáři sympatie k nekonvenčním hrdinům
a otřást jejich pohodlnými morálními předsudky
z něj udělala, slovy Tõnua Õnnepalua, velkého moralistu
své generace.
Z babího léta do morového hrobu
Neformální žánr kombinující autobiografické postřehy
s esejistickými úvahami, který si Õnnepalu nedávno
osvojil, do estonské literatury ve skutečnosti za­vedl
Jaan Kaplinski (nar. 1941) již v osmdesátých letech.
Kaplinski je patrně neznámějším veřejným intelektuálem
a básníkem. Účastnil se dvou básnických revolucí.
Ta první z let šedesátých zavedla do estonské poezie
moderní styl a orientální obrazy. Cílem Kaplinského
magických písní bylo překlenout propast mezi sebou
a světem, mezi soukromým a veřejným bytím. Navzdory
(či spíše díky) podezření oficiálních kruhů dosáhl
Kaplinski u své generace popularity téměř na úrovni
rockové hvězdy. Během druhé revoluce z první poloviny
osmdesátých let se rozžehnal se šamanskými rysy
své poezie a zamířil „antipoetickým“ směrem — vyčistil
svůj jazyk od literárních tropů a zaměřil se na drobné,
všednodenní úkazy. V posledních desetiletích se začal
věnovat próze od esejů přes cestopisy a paměti až po
takzvanou teologickou fikci po způsobu britského filozofa
a spisovatele science fiction Olafa Stapletona. Jeho
prvním skutečným románem je Seesama jõgi (Stejná
řeka, 2007), jehož napsání mu trvalo téměř dvanáct let.
host 0901.indd 101 9.1.2009 16:43:48
102
perspektivy
Jedná se o částečně autobiografický iniciační román
odehrávající se počátkem šedesátých let dvacátého století,
který vypráví o cestě Kaplinského mladistvého alter
ega za ztrátou nevinnosti a nabytím sexuální i mystické
zkušenosti. Dvacetiletý hlavní hrdina nachází neoficiálního
učitele v teologovi na penzi, jenž upadl v nemilost
komunistického režimu. Léto strávené intelektuálním
a erotickým sebeobjevováním posléze vyústí ve spojení
sexuálních pletek s politickými intrikami, což vede
k jaké­musi pseudořešení. O vztah mezi básníky, učitelem
a žákem, se začne živě zajímat KGB a univerzitní
papalášové. Student přeroste svůj vzor, který sice obviňuje
lidské pokolení z dětinskosti, sám se však ukáže
být velkým dítětem. Takový je stručný nástin dějové linie
románu, v němž se realistické popisy střídají s mystickými
zjeveními, psychologickými sondami a úvahami
o kultuře, to vše v kombinaci s přesným zachycením
dobové atmosféry ve společnosti, velkých emocí s příměsí
jemné ironie. Tyto „emoce vzpomínané v pokojném
usebrání“ a kousavé postřehy kdysi naivního Kaplinského
protagonisty spolu s  neokázalým, svižným
a občas sebeironickým stylem vyprávění se zasloužily
o nesporný úspěch románu.
Zatímco Kaplinského kniha má v sobě něco z pokojné
atmosféry babího léta, poslední román Ene
Mihkelsonové (nar. 1944) Katkuhaud (Morový hrob,
2007) je hluboce znepokojující a pochmurný. Na rozdíl
od stylistické plynulosti Kaplinského, Õnnepalua
a Sautera píše Mihkelsonová obtížně srozumitelným,
těžko­pádným slohem, což je ovšem zcela ospravedlněno
závažností jejích témat. Ene Mihkelsonová stejně
jako ostatní již zmínění autoři čerpá při psaní do značné
míry z vlastní minulosti, ve které lze nalézt všechny
nezbytné ingredience velké tragédie. Její předchozí
dílo Ahasveeruse uni (Ahasverův sen, 2001) obsadilo
první příčku v anketě Eesti Ekspress o nejlepší knihu
po roce 1991.
Neklidná, nesnadno uchopitelná vypravěčka románu
Katkuhaud vyrůstala u své tety, protože její rodiče‑kulaci
se od roku 1949 museli skrývat, aby unikli deportaci
na Sibiř (v období stalinismu potkal tento osud
nejméně sedmdesát tisíc Estonců). Otec byl roku 1953
zabit sovětskou NKVD, matka se o dva roky později
takzvaně legalizovala, jinými slovy přestala se schovávat.
Hlavní hrdinka se snaží zjistit skutečné okolnosti
otcovy smrti a případnou úlohu, jakou v ní sehráli jeho
Tallinn — ilustrační foto
host 0901.indd 102 9.1.2009 16:43:49
103
perspektivy
souputníci (sovětským žargonem označovaní za bandity)
z protistalinské odbojové skupiny Lesní bratrstvo,
jeho žena nebo dcera. Kdo zradil koho? Bylo Lesní bratrstvo
do té míry infiltrováno NKVD, že se partyzáni
stali pouhými pěšáky v nepřehledné hře tajných služeb,
které se snad účastnila i britská M16?
Po obnovení Estonské republiky byli odbojáři z Lesního
bratrstva bez výjimky líčeni jako hrdinové odboje.
Román Mihkelsonové však předestírá složitější příběh.
Hranice mezi kolaborací a odbojem či odbojem a terorismem
byly mnohdy nejasné. „Morový hrob“ pro oběti
nákazy, jejichž exhumace může způsobit novou epidemii,
zde slouží jako metafora pohřbených vzpomínek
na padesátá léta dvacátého století. Román je komponován
jako série rozhovorů hlavní postavy s tetou, která se
pokouší doznat ke spolupráci s NKVD, ale reálně není
takového činu schopná. Román vyvrací laciné stereotypy
obvyklého psaní o traumatických zážitcích, podle
nichž například uctění památky mrtvého přináší spásu.
Mihkelsonová ukazuje zcela jednoznačně, že v případech,
jako je tento, pravda k osvobození nevede. Úlevy
přirozeně nedocílíme, ani když se k minulosti otočíme
zády. Tento příběh, který Mihkelsonová prožila na
vlastní kůži, se dotýká velmi citlivé a významné oblasti
v životě dnešní společnosti, kde vzpomínky a oslavování
hrdinů plíživě nahradily někdejší utopie a plány
do budoucna.
Tradiční realistický román
Estonsko má ale i spisovatele, kteří náměty svých děl
nečerpají přímo z autobiografických nebo osobních zážitků.
„Knihy se spoustou postav, se všemi těmi strýci
a bratranci“ se — s různou mírou úspěchu — píší i nadále.
Ty z nich, které budí největší rozruch, však nejsou
reflexí současného Estonska, ale podobenstvím ve stylu
okázalého magického realismu či New Age. Často se
odehrávají na fiktivním nebo mytologickém místě, kde
se sny prolínají s realitou. Výsledek mnohdy kazí prostoduché
pojetí a mnohomluvný styl plný klišé, který
si přímo říká o proškrtání. Při četbě některých nedávno
vyšlých knih, a to i těch příznivě přijímaných kritikou,
si nelze nevzpomenout na Nabokovův povzdech,
že „je velmi těžké vysvětlit lidem, jak může být kniha,
zdánlivě přetékající ušlechtilými emocemi a soucitem,
která dokáže udržet čtenářovu pozornost tématem na
hony vzdáleným neuspořádaným poměrům současnosti,
mnohem horší než druh literatury, který všichni
pokládají za laciný“.
Tím větší radost potom máme, když narazíme
na tradiční realistický román, jenž se vyhýbá mystice
i protivné sentimentalitě. Nejvýznačnějším autorem
píšícím realistickým stylem je bezpochyby Mats
­Traat (nar. 1936). Jeho poslední román Naised ja pojad
(Ženy a synové, 2006) získal každoročně udělovanou
cenu Kulturní nadace. Jedná se o nejnovější pokračování
dvanáctisvazkové románové epopeje, takzvaného
roman fleuve, ságy rolnické rodiny z jižního Estonska,
která zachycuje překotnou modernizaci estonské společnosti
a zrození estonského národa během posledních
dvou století. Poslední díl nás zavádí do třicátých
let dvacátého století, do doby hospodářské krize, kdy
vzniklo fašizující hnutí Veteráni války za nezávislost.
Mats Traat splnil zadání na jedničku, a tak jsou vztahy
mezi jednotlivými vrstvami převážně venkovské společnosti
vykresleny přesvědčivě a do nejmenšího detailu.
Jeho romány svým způsobem nahrazují historický
pohled na vývoj společnosti, který profesionální historikové
dosud nedodali. Traatův průřez společností
je jasnou zprávou o rychlém nástupu celého spektra
nových lidských typů do té doby na venkově neznámých:
femme fatale, podnikatel, politický manipulátor,
novozbohatlík, socialista, bohém atd. Vize Matse
­Traata je na rozdíl od zavedené estonské románové tradice
ponurá a buřičská. Teprve nyní, při zpětném pohledu,
můžeme patrně pochopit, jak iluzorní a zároveň
hrdinská byla snaha estonských rolníků po vytvoření
autonomního světa na zemědělských usedlostech, kde
vládli neomezeně jako bohové.
Co budoucnost?
Daleko nejoblíbenějším estonským autorem dneška je
Andrus Kivirähk (nar. 1970), jehož hry a povídky se
zabývají vztahem mezi mladistvou pošetilostí, uměleckou
tvořivostí a tvorbou národních mýtů. Svou nesmírnou
popularitu si Kivirähk získal díky svébytnému
druhu groteskního, absurdního a suchého humoru, jemuž
není nic svaté. Těžko odhadnout, nakolik je možné
zachovat tento typicky estonský humor v překladu.
Předchozí Kivirähkův román Rehepapp ehk November
(Hlídač špýcharu aneb listopad, 2002) vycházel z lidových
příběhů a popisoval směs cynismu, vychytralosti
a naivity charakteristickou pro národ vazalů. Přes aluze
vázané na místní reálie a posedlost estonstvím byla
tato kniha přeložena do norštiny, maďarštiny a finštiny.
Proslulost však Kiviräkhovi zajistilo dílo Ivan Orava
mälestused ehk minevik kui helesinised mäed (Paměti
Ivana Orava aneb minulost jako blankytné pohoří,
1995), rozpustilá parodie na estonskou historii dvacátého
století, která se bez slitování vysmívá vlasteneckým
mýtům. Zatím poslední Kivirähkův román Mees, kes
teadis ussisõnu (Muž, který rozuměl řeči hadů, 2007) je
parabolickou fantasy s bolestným tématem smrti kultuhost
0901.indd 103 9.1.2009 16:43:49
104
perspektivy
ry a zániku s ní spojeného životního stylu — námětem,
na němž opravdu není k smíchu nic. Vypravěčem je
poslední zástupce původního kmene lesních obyvatel,
kteří byli vytěsněni technicky „vyspělejšími“ zemědělci.
Dal jsem „vyspělejšími“ do uvozovek, abych zdůraznil
zřejmě hlavní myšlenku románu, ukazující, že pokrok
a regrese i inovace a konzervatismus jsou zcela relativní
a zaměnitelné kategorie. Důležitý není technologický
pokrok sám o sobě, ale přechodná móda s ním
spjatá, která ovládá společnost a propůjčuje mu prestiž.
Původní obyvatelé, jejichž technologie sestává ze
znalosti kouzelné řeči hadů, jež jim zaručuje nezbytnou
obživu a nadvládu nad přírodou, nejsou poraženi
ani tak pluhem a mečem, jako spíše představami s nimi
svázanými. Ale nezdá se, že by Kivirähk litoval zániku
jejich kmene. Život lesních obyvatel je totiž vylíčen přinejmenším
jako brutální a nevábný, ne-li přímo ubohý
a krátký. Tímto románem Kivirähk vstoupil do diskuse
o demografické budoucnosti Estonska, jež nebude při
současné míře porodnosti dlouhodobě schopné zabezpečit
estonskou společnost, hospodářství, kulturu a literaturu.
Jenže jeho hlas je tak tajemný, mnohoznačný,
relativistický a téměř nihilistický, že je obtížné pochopit,
co nám sděluje — tedy pokud nám vůbec něco sdělit
chce.
Nevím, zda je správné očekávat od románů, že budou
poskytovat ucelený nebo alespoň částečný pohled
na to, jaké to je žít na určitém místě v určitém čase.
Spisovatelé mohou usilovat o jiné, stejně legitimní cíle.
Historik, který v budoucnu přistoupí k současné estonské
beletrii jako k informačnímu zdroji, bude ovšem
patrně zklamán. Většina soudobé estonské tvorby
se zabývá minulostí nebo fiktivním světem a ta díla,
jež hovoří o dnešku, jsou úzce zaměřená na konkrétní
osobní zkušenost. Široce pojatá zobrazení nejsou
o současnosti a zobrazení současnosti nejsou široce
pojatá. Pokud však náš historik nebude číst dnešní romány
jako dokumenty, ale jako archeologické artefakty,
které i proti své vůli vypovídají o historické realitě
své doby, udělá si slušnou představu o nadějích a obavách
i o úzkostech a posedlostech postkomunistického
Estonska.
Velký estonský román ještě nebyl v postkomunistické
éře napsán a možná ani nikdy nebude. Ale po
prozkoumání nemilosrdné analýzy moderní identity
Tõnua Õnnepalua, jemné oscilace mezi duchovní a tělesnou
láskou, mezi osobními a politickými úzkostmi
Jaana Kaplinského, existenciální touhy po autentickém
bytí a nemotivovaného násilí vyprovokovaného střetem
s buržoazním pohodlím Peetera Sautera, shakespearovského
propletence zrady a odplaty, vzpomínek
a zapomínání Ene Mihkelsonové, přemýšlivé relativizace
historického pokroku Andruse Kivirähka a obrazu
konfrontace venkovských tradic s moderní dobou
Matse Traata nejspíš dospějeme ke zrovna tak kvalitnímu
vhledu do duše Homo Estonicus, jaký by nám podal
široce pojatý román.
Článek byl převzat z internetového časopisu Eurozine
(www.eurozine.com).
Autor (nar. 1965) je literární teoretik a kritik. Působí
na univerzitě v Tallinnu a je šéfredaktorem kulturního
měsíčníku Vikerkaar.
S v a z č e s k ý c h k n i h k u p c ů a   n a k l a d a t e l ů
vyhlašuje nový ročník
Ceny Jiřího Ortena
Svaz českých knihkupců a nakladatelů letos převzal záštitu nad Cenou Jiřího Ortena a její pořadatelství. Vyhlašuje
proto její nový ročník. Cena byla ustavena v roce 1986 a počínaje tímto rokem byla udělena již jedenadvacetkrát.
Cena Jiřího Ortena je spojena s finanční prémií a udílí se autorovi prozaického či básnického díla napsaného
v českém jazyce. Tomuto autorovi nesmí být v době vydání díla více než třicet let. Autory a jejich díla mohou do
soutěže nominovat nakladatelé, kteří dané dílo vydali, nebo veřejné knihovny, redakce deníků a časopisů, rozhlasové
a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením.
Podmínkou každé nominace je knižní vydání nominovaného díla během roku 2008. Uzávěrkou všech nominací je
28. leden 2009. Přihlášená díla je třeba v pěti výtiscích spolu s přihláškou zaslat poštou na adresu Sekretariát SČKN,
P. O. Box 177, 101 01 Praha 1, nebo osobně doručit do sekretariátu SČKN, Klementinum 190, 110 01 Praha 1.
Nový laureát Ceny Jiřího Ortena bude vyhlášen během pražského knižního veletrhu Svět knihy.
host 0901.indd 104 9.1.2009 16:43:49
105
čtenářský deník
Na mém stole se vrší desítky knih
z celého světa, knih, které téměř
jistě nebudou nikdy přeloženy do
češtiny. Co se s nimi stane? Člověku
až trhá srdce, když vidí, že podstatná
část světové literární tvorby zůstane
českému čtenáři navždy utajena.
Přitom mnohé z těchto knih stojí
alespoň za kusou zmínku…
■ Román Němcova vesnice (Le village
de l’Allemand, Gallimard 2008) od
francouzsky píšícího Alžířana Boualema
Sansala. Pokus nalézt paralely
mezi nacismem a radikálním islamismem.
Skvělý nápad, ale provedení
kulhá. Příběh dvou bratrů německoalžírského
původu, o jejichž otci vyjde
najevo, že byl nacista a  válečný
zločinec. Otec je tou dobou už mrtvý:
zabili ho islamisté, když v alžírské občanské
válce v  devadesátých letech
přepadli jeho vesnici. Bratři žijí na
pařížském předměstí. Starší z  nich,
Rachel, který krutou pravdu odhalil,
věnuje vše snaze pochopit otcův zločin
a nakonec se rozhodne jeho vinu
splatit sebevraždou. Mladší bratr Malrich
je černá ovce, fláká se a krade, zaplete
se s islamisty, ale včas toho nechá;
když Rachel spáchá sebevraždu,
dozví se pravdu o otci i on. Knihu tvoří
střídající se deníkové zápisky obou
bratrů; redaktorem je Malrich, který
Rachelovy zápisky současně komentuje,
a  výsledný text je tak plodem
jeho snahy vyrovnat se s tíhou událostí.
Kniha získala řadu ocenění, patrně
ale za zásluhy spíše politické než
literární.
Nedrží to totiž pohromadě. Snaha najít
paralelu mezi nacismem a islamismem
nenese plody. Počínání obou
bratrů nemá logiku, argumentace je
místy až dětinská. Pokud jde o holokaust,
autor neříká nic nového a spokojuje
se s omíláním známých skutečností.
Pokud jde o islamismus a realitu
pařížských předměstí, zde snad by
byl jakýsi potenciál; ten ale zůstává
nevyužit, všechno je ploché a barvotiskové.
Knihu ale nelze zavrhnout
jako celek, kromě výrazných ústředních
témat v ní nacházím několik velmi
slušných míst. Román navíc možná vyznívá
docela jinak v muslimském prostředí.
Snad ani není zamýšlen pro
Evropany, nýbrž spíše pro Alžířany či
muslimy obecně, kteří o holo­kaustu
mnoho nevědí a kvůli sporu s Židy čas
od času rádi chválí Hitlera. Ale málo
platné, tu knihu si stejně mnoho muslimů
nepřečte.V Alžírsku už byla zakázána
a v dalších muslimských zemích
ji pravděpodobně ani nebude třeba
čtenářům upírat.
Z literárního hlediska se mnohem lépe
jeví Američan George Blecher a jeho
sbírka povídek Jsou i jiní lidé (Other
people exist). Dosud nepublikováno,
ani v Americe, ale prý se chystá dánské
a turecké vydání. George Blechera
znám osobně. Je spíš novinář než spisovatel,
a  také překladatel a  znalec
skandinávských literatur. Sám se považuje
spíše za Evropana a je pravda,
že v Evropě tráví spoustu času; možná
se však jako Evropan cítí právě proto,
že často sám sebe srovnává s  americkým
prostředím. Zde v  Evropě
rozhodně působí jako Američan,
dokonce přímo jako prototyp intelektuála
z východního pobřeží. Když
mi dal k přečtení rukopis své knihy,
čekal jsem právě něco takového: konfrontaci
evropanství s američanstvím,
hledání osobní identity, kdepak ty
ptáčku hnízdo máš atd.
Nalezl jsem mnohem víc. Povídky
o tom, jak se lidé míjejí a potkávají,
o jejich touze komunikovat se svými
blízkými a o jejich neschopnosti tuto
touhu naplnit; o tom, jak jsme sami
sobě překážkou na cestě k sobě. Zápletky
spíše matné, někdy zcela se vytrácející;
někdy vyhnané do absurdity,
ale stále realistické. Spíše to jsou výjevy
ze života než skutečné příběhy.
Většina těch povídek mě zcela okouzlila,
jiné mi připadly v  tomto kontextu
podivně nepatřičné, nabízející
jakousi skrytou, pro mě zatím nedosažitelnou
rezervu, a pár jsem jich nemohl
dost dobře ocenit, protože jsem
jim pro jejich komplikovaný jazyk ne
zcela rozuměl. GB mi to do mailu trochu
komentoval, což asi neměl dělat:
uvedl to jako pokus představit Američany
z trochu jiné strany, než jak je
Evropané vídají v hollywoodských filmech;
tím ale popravdě jen nahradil
jedno klišé druhým. Neměl to říkat; ty
povídky jsou obecnou literaturou, nezávislou
na místě a čase, mohly by se
odehrát kdekoli. Skutečně z nich vyzařuje
jistá americká klišovitost, ale
jen v nepatrné míře. A ta je vlastně
opojně voňavá — jako ona rez na starém
Brooklynském mostě. Jedno je
jisté: aspoň některá z  těch povídek
se bude muset co nejdřív objevit ve
Světovce.  ■
Islamisté a vůně rzi  Čtenářský deník Marka Sečkaře
Marek Sečkař (nar. 1973)
je překladatel a redaktor Hosta.
host 0901.indd 105 9.1.2009 16:43:50
106
hostinec
Holomráz táhne krajem, zadrž dech, zůstaň ztajen
Zimní období patří bezesporu mezi
básnicky nejvíce inspirativní, osobně
miluji„nekompromisnost“ tohoto
ročního období, jeho mráz, holotu,
černé letící ptáky a daleké výhledy.
I lednový Hostinec je částečně
ovlivněn přírodou. Pohleďme tedy,
kdo bude dnes pomyslně potěžkán
v mé kritické dlani.
■  Verše Marie Fulkové z Prahy jsou
hojně ovlivněny okolním světem,
snad si ještě jen neuvědomuje, co
opravdu stojí za báseň a  co nikoliv.
Vybral jsem nakonec dvě (trochu
s obtížemi), u té první se mi líbí celková
atmosféra textu, u druhé pěkná
třetí sloka. Pište dál, Marie, ale naučte
se také škrtat.
To Ondřej Holubec z Holešova je jiný
kábr, se slovy se vůbec nemaže, spíše
je dohromady stlouká, tříská do nich
a  přiřezává je, čímž vznikají hodně
dynamické texty, plné narážek na
dnešní skutečnost, texty bohaté na
smyslové nedořečenosti a  formální
roztříštěnosti. Trochu vám sice nerozumím,
ale uznávám, že i takto je
možno psát. Vcelku viděno to vůbec
není špatné.
Zuzana Vyskočilová z Prahy svojí tvorbou
„vyrůstá“ na elementárních básnických
impulsech, a sice na smutku
a bolesti. Nevadí mi to, vadí mi spíše
jakási vaše slovní okázalost, v textu
je často našlápnuto k pointě, která je
však zcela očekávatelná. Zkuste nad
básněmi více přemýšlet, zkuste sdělení
více zašifrovat, zkuste se nezabývat
jen sama sebou. Ale dvě básně
tisknu! Díky.
I další Pražan, Zdeněk Sosna, je předchozí
autorce v lecčem podobný. Líbí
se mi však jeho lehkost a vtip. Ne, ty
básně nejsou dokonalé, ale také ne
špatné. Pravda je, že ta obehraná
ich-forma trochu nudí, ale jinak si ří-
kám — proč ne?
Milan Sochora z Petrkova je již svou
adresou předurčen ke sdílení krajin
poezie, které známe z tvorby Bohuslava
Reynka, tzn. přírodní, reflexivní
či spirituální lyriky. Z jeho obsáhlé zásilky
by se dalo hojně vybrat a přebírat.
Škoda, že řada textů je napájena
tak trochu z jedné básnické žíly. Vybral
jsem jednu báseň v próze a pár
drobnic. Jaké to je žít v Petrkově? Na
dálku vám závidím…
Pane Michale Otte, velice si vážím vašich
básnických pozdravení, ale tentokrát
to na otištění nebylo. Ne­zlob­te se.
Hostinec pro vás z básní zasílaných
do redakce připravuje Radek
Fridrich (nar. 1968), básník,
germanista a vysokoškolský pedagog
žijící v Děčíně. Vydal několik sbírek
a kromě literatury se věnuje se
také ilustraci a mapování hřbitovů
a sbírání pověstí a příběhů z českoněmeckého
pohraničí.
foto:GüntherBartoš
host 0901.indd 106 9.1.2009 16:43:50
107
hostinec
Marie Fulková  |  Praha
M i n ul é
Léto je na sklonku
podzim už přešlapuje u dveří
Venku se zatáhlo
zlá předzvěst listopadových dnů
Ještě vidím kousek modré oblohy
jako vzpomínku na letní naději
Rozsvěcuji svíčku v zataženém pokoji,
abych v jejím plameni zahlédla
záblesk minulého štěstí.
O č e m
O čem budu psát
až všechno přebolí
Snad o nekonečné přírodě
o nekonečné lásce
o nekonečném přátelství
Déšť za zavřeným oknem
první poprašek sněhu
jinovatka podobná vamberecké krajce
piktogramy ptáků letících na jih
Rozmoklé závěje
vybledlé neživé slunce
šedé mátohy v ranním smogu
nedůtkliví lidé
Věčnost
věčná přítomnost
a nekonečná nepřítomnost
Ondřej Holubec  |  Holešov
pa s t v a
prosviští to kolem
a někdy třeba
trefí do kolene
sletí, ztroskotá
a když se shýbnu
— jen potrhaná papírová vlaštovka
pak už jdu zpříma
— mám rád tenhle plot, závěj, vajgl
jdu zpříma
a — tady taky nezaťukám
někdy přistane lehce
nedá se zdrhnout, uhnout
ani zastavit
s ta l k e r
— a co dělat pod kouskem světla —
tam si to maluje a tam mimo svíčku
bez zájmu maže
v těch místech není nic
než se jich dotkneš
než prohlídneš kamufláže
prohlídneš prospekt. složenku. leták z billy.
on je tam. s korunou posměvačně
a na dlaních naběhlé
elektrické žíly
je všude — v té zdi, kde se celkem překvapivě
po letech objevily dveře
tak z futer hledí do klína —
za zuby maso od páteře, po zemi mince
a v krku
zaseklá šupina — — —
mimo svíčku, která se požírá — a maže
kolem kousky jeho
aristokratické tváře
— a na co se spolehnout, až se vyškvaří —
že tiká pomalu o zamčenou spíž
nebo než usneš v chůzi
najdeš ve snáři
že není
když ho nevidíš — ?
host 0901.indd 107 9.1.2009 16:43:50
108
hostinec
Zuzana Vyskočilová  |  Praha
Z p o v ě ď pa n í S m r t k y
Spontánní vahou
bodem v bodě
sednul na mě bolavej blues
když vezli moje tělo
Spontánní vahou
šroubem v lisu
sekla jsem s jazzem
když vezli moje tělo
vezli moje tělo
na pohřeb pohřbů
na tango pekelný…
All e n u G i n s b e r g o v i
Všechno hoře
naliju do jedné básně
a počkám až zvonek zazvoní
a počkám až vana přeteče
kohoutek dokape
a v bytě se rozlije
mrtvolný smrad
Zdeněk Sosna  |  Praha
O b č a s
Občas se stane
že lezu se stanem
ke spánku na lože.
V jehlanu nálože
a nejsem s to jim
jak vleže stojím
vůbec nic poručit.
Tak musím pro ručník.
V á ž i t sl o v a
Abych prý vážil slova.
Tak například děvka
ta je kurevsky lehká.
Z á ř í
Vstal jsem od večeře
a do granátové noci
otevřel jsem dveře.
Nádhera září.
Jak rána mezi oči
je pohled na to nebe.
To není stářím
že stojím vedle sebe
a cítím teplo v bocích.
Všechno jsem zapomněl
i to,
že jsem šel močit.
host 0901.indd 108 9.1.2009 16:43:50
hostinec
Milan Sochora  |  Petrkov
– – –
Listy javoru
Pět krvavých prstů uprostřed s travou
okolo slunce
v podzimním chladu
ohřeje se a změní barvu.
C e s ta
Zsinalá síň zvěře, která bloudí. Lidská pouť. Slunce, co
svítí ve dne i v noci. Pavoučí síť, jež
nese tíhu nebe. Okno zavřené u sklepa, které se otvírá
do širokých dálek světa. Měsíc v rybníku vytvářející obrazec.
Malý stánek na vsi, kde je široký výběr. Osamělý
pes v polích
hledající domov, jelikož neví, kudy jít. Na chleba trochu
soli. Malý domek v polích.
– – –
Brouk
Malinkatý tank
Blankytného vzhledu
kolorovaného pokrytí
Odchází do dálky
Přihýbá z pohárku
a neukrytý v zimě
jde k ledu.
L i s t y j a v o r o v é
Listy, listy javorové šeptají si v noci
a jejich řeč znají jen ponocní
řeč je stromovitá ve dne ukrytá
v noci šumivá a halasná
a někdy i jim nejasná.
První cigárko
po loňském předsevzetí
klepe na dveře
haiku střep na leden
©BobHýsek&TomKopřiva
host 0901.indd 109 9.1.2009 16:43:51
poezie, próza, eseje, kulturní publicistika, rozhovory s básníky, spisovateli,
literáními kritiky, překladateli, vědci, výtvarníky, literární kritika, literární historie,
divadlo, film, filozofie, ročně 270 recenzí nejpozoruhodnějších knih z české
nakladatelské produkce
Vydává Klub přátel Tvaru, Na Florenci 3, Praha 1, 110 00, telefon 234 612 399, 234 612 398, e-mail tvar@ucl.cas.cz
magistrát
města Prahy
naši partneři:
leden2009 ...prožijte knihu více smysly
magistrát
města ČB
18. 1. Brno, HaDivadlo, Alfa pasáž, Poštovská 8d
18:00 - Lililinda Superhvězda (Annette Herzog)
19:30 - Zimní bitva (Jean-Claude Mourlevat)
19. 1. Praha, Malá scéna divadla Minor, Vodičkova 6, Praha 1
18:00 - Lililinda Superhvězda (Annette Herzog)
19:30 - Zimní bitva (Jean-Claude Mourlevat)
25. 1. Havlíčkův Brod, U Notáře, Sázavská 430
19:00 - A taková to byla láska... (Anna Gavalda)
26. 1. České Budějovice, Divadlo SUD, Hroznová 8
18:00 - Lililinda Superhvězda (Annette Herzog)
19:30 - Zimní bitva (Jean-Claude Mourlevat)
28. 1. Olomouc, Arcidiecézní muzeum Olomouc, sál Mozarteum
19:00 - Podvodníci z nouze (Anton Pavlovič Čechov)
host 0901.indd 110 9.1.2009 16:43:53
souvislosti
1
REVUE PRO LITERATURU A KULTURU 2006
REVUE PRO LITERATURU A KULTURU
Thomas Mann
Theodor W. Adorno
Jiří Honzík
Wallace Stevens
Praha–Dublin
Próza
ruských
lágrů3. www.souvislosti.cz
Cena Josefa Hlávky za rok 2008
Nadace Český literární fond bude opět společně s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových
udělovat Ceny Josefa Hlávky za uplynulý rok.
Cena je udělována za původní knižní práci z oblasti vědecké a odborné literatury publikovanou
v České republice v hodnoceném kalendářním roce, a to ve čtyřech oblastech:
— vědy společenské  — vědy o neživé přírodě  — vědy o živé přírodě  — vědy lékařské
Návrhy na ocenění (včetně 1 výtisku publikace) může zaslat každá právnická i fyzická osoba
do 30. ledna 2009 na adresu:
Nadace Český literární fond, Pod Nuselskými schody 3, 120 00 Praha 2
telefon: 222 560 081-2, fax: 222 560 083
e-mail: Hajkova@nclf.cz, www.nclf.cz
O výsledcích bude veřejnost informována prostřednictvím sdělovacích prostředků.
Nadace Český literární fond
vypisuje výběrové řízení na poskytnutí grantů a stipendií
v roce 2009, a to z vlastních prostředků i z výnosu prostředků Nadačního investičního fondu z předcházejícího roku.
Veškeré informace včetně formulářů a uzávěrky podání žádostí jsou k dispozici na internetových stránkách nadace:
www.nclf.cz, event. v sídle Nadace Český literární fond, 120 00 Praha 2, Pod Nuselskými schody 3
(telefon 222 560 081–2, fax: 222 560 083, e-mail: nadace@nclf.cz).
host 0901.indd 111 9.1.2009 16:43:54
112
pití k číslu
Musím se přiznat, že nejsem bůhvíjak
nadšený ze způsobu, jakým se dnes
hodnotí víno. K nejpoetičtějšímu
z nápojů se totiž zhusta přistupuje
pouze analyticky. Imaginativní
stránka posuzování vína je mnohými
zpochybňována, ne-li přímo
zatracována jako neobjektivní
blouznění bez regulí.
■ Někteří z  bohorovných enologických
profesorů jdou dokonce tak daleko,
že z okruhu hodnotitelů předem
vylučují ty, kteří neviděli pod mikroskopem
pučící kvasinku — takoví nevzdělanci
prý nic nechápou a k vínu
by se raději neměli vůbec vyjadřovat.
Mají snad pocit, že všichni, kdo psali
o  víně před Pasteurem, jenž rozkryl
podstatu fermentace teprve v pokročilém
devatenáctém století, nemohli
tuto materii náležitě postihnout? Středověký
vinař sice netušil, co způsobuje
kvasný proces — říkal, že se mošt
vaří nebo že prochází horečkou, o to
víc však„byl s vínem“, o to víc prožíval
mysterium jeho zrodu, jehož se účastnil
coby pokorný boží asistent.
Vůbec dnes ubývá sklepmistrů, které
nahrazují takzvaní enologové, vždyť
i sklepů začíná být pomálu a nahrazují
je sterilní klimatizované haly plné
nerezových nádrží.Víno a kov, po celá
staletí naprosto nepřijatelné spojení,
stalo se běžnou normou. Poetická
podstata vína se vytrácí a mně je to
samosebou líto. V takových chvílích
nezbývá než staromilsky natáhnout
do koštýře z  vydlabané tykve nekrášlený,
hmoždířový veltlín a  hájit
si vlastní podzemní svatostánek euforie
anebo se vydat třeba do Moravské
Nové Vsi za Janem Rajským a pár
metrů pod zemí uprostřed sklepní rotundy
se nechat prostoupit jeho senosečovými
sylvány.
Jan Rajský je ryzí sklepmistr, tedy
alespoň pro mě je to sklepmistrovský
archetyp. Ztepilý, usměvavý pětašedesátník
s  rozložitýma rukama,
žádné intelektuálské tintítko. Rajského
sklep je opravdický „lusthaus“
a jeho vína jsou jako poctivé dřevořezy
vyvedené na dubových dúškách
beček, jež se otiskují do vašich útrob.
Já sem jezdím především za sylvány,
ačkoli jsme na Podluží, které přísahá
na červené. A jsou to sylvány přímé,
čisté a  poctivě lněné, žádní opentlení
podlužáčtí indiáni, jak se přezdívá
zdejší krojované chase. Jsou to
sylvány, pro něž se hodí jejich starosvětská
pojmenování: Cinifál nebo
Morávka (neboť bývaly na Moravě
všudypřítomné). Jsou to vína, která
si podvědomě spojuji s velkomoravskými
lužními lesy, s řekou Moravou
a divokou lesní révouVitis vinifera silvestris,
která se tehdy hojně popínala
v korunách dubů a jejíž drobné plody
přeměňovali na víno ještě na začátku
dvacátého století sedláci od soutoku
Moravy a Dyje. Někdy si představuji
velkomoravské vinobraní — muž
v krátké suknici porazí mohutný dub
porostlý révou, z  dubového kmene
vydlabe člun-monoxyl a naplní ho lesními
hrozny… Cestou, jak v člunu stojí
a  odráží se bidlem, úrodu pošlape,
loďku pak v osadě přikryje plátnem
a po týdnu její obsah se sousedy vypije…
Cítím, jak se mi teď za ten imaginativní
přístup k vínu, o němž byla
řeč v úvodu, posmívají všichni degustátorští
analytici. Ale já nejsem degustátor,
chci provždy zůstat koštérem
a mám jednoduše pocit, že Rajského
sylvány propojují mojmírovskou Moravu
s Moravou dnešní, a jsem ochoten
věřit, že jejich mineralitu natáhla
réva z rozdrolených fresek a omítek
cyrilometodějských kostelíků.
Nedávno jsem měl to štěstí ochutnat
u „majstra“ Rajského několik desetiletých,
ba dvacetiletých bílých vín.
Byla mezi nimi samozřejmě také Sylvánská
zelená. Upřímně řečeno, čekal
jsemspíšvinnéexhumacenežcokoliji-
ného —moječastézkušenostis ochablými,
zemdlelými bílými víny, a  to
mnohdy jen pětiletými, mě naplňují
nedůvěrou. Onoho večera v  Moravské
Nové Vsi se však událo cosi mimořádného
— Sylvánské zelené 1999, ba
i 1989, připravované pro pana„falářa“,
si zachovalo nečekanou říznost a jeho
dokonale zakomponovaná mineralita,
nebojím se napsat salinita, doslova lázeňsky
oblažovala.
Dnes tedy volám: Do Moravské na
Rajského Morávku!
A ještě jeden důvod, proč chválit Rajského
moky v literárním magazínu —
jeho vína rád v  Paříži popíjí Milan
Kundera.  ■
Rajského Morávka
Bogdan Trojak (nar. 1975) je básník
rodem ze slezské Vendryně, delší
čas však žije v jihomoravských
Bořeticích a naplno se věnuje révě,
vínu a vinařství. Literární řemeslo
však neopouští; nedávno napsal
texty na nové CD Lenky Dusilové.
Foto:StanislavMerhout
host 0901.indd 112 9.1.2009 16:43:57