Stopy: Kořeny indiciálního paradigmatu Carlo Ginzburg Bůh je v detailu. A. Warburg Předmět, jenž promlouvá o ztrátě, o ničení, o mizení věcí. Nemluví o sobě. Mluví o druhých. Zahrne také je? J. Johns Na těchto stránkách se pokusím ukázat, jak koncem 19. století v oblasti vědy v tichosti vyvstal epistemologický model (chcete-li, paradigma1), jemuž dosud nebyla věnována dostatečná 1 Termín používám ve významu, jejž navrhuje Thomas Samuel Kuhn v knize La struttura delle rivoluzioni scientifiche. Torino: Einaudi, 1969, bez ohledu na upřesnění a distinkce autorem zavedené později (srov. „Postscript -1969". In: The Structure of Scientific Revolutions. 2nd ed. Chicago: University of Chicago Press, 1974, s. 174nn.). Česky viz: Týž. Struktura vědeckých revolucí. Přeložil Tomáš Jeníček. Praha: OIKOYMENH, 1997. 9 pozornost. Analýza tohoto paradigmatu, které fakticky široce působí, ačkoli není explicitně uchopeno teoreticky, může snad pomoci vymanit se z obtíží daných protikladem mezi „racionalismem" a „iracionalismem". I. 1. V letech 1874 až 1876 se na stránkách časopisu Zeitschrift für bildende Kunst objevila série článků o italském malířství. Byl pod nimi podepsán neznámý ruský vědec Ivan Lermolieff (též Lermoliev); do němčiny je přeložil rovněž neznámý Johannes Schwarze. Články navrhovaly novou metodu atribuce starých obrazů, jež vzbudila mezi historiky umění protikladné reakce a vzrušené debaty. Teprve po několika letech autor odhodil dvojí masku, za níž se skrýval. Ve skutečnosti šlo o italského vědce Giovanniho Morelliho (Schwarze je kalk a Lermolieff dílčí anagram jeho příjmení). A o Morelliho metodě se mezi kunsthistoriky běžně mluví dodnes.2 O Morellim viz zejména Edgar Wind. Arte e anarchia. Miláno: Mondadori, 1972, s. 52-75,166-168 a tam uvedená bibliografie. K jeho životopisu přidejme: Margherita Ginoulhiac. „Giovanni Morelli. La vita". In: Bergomum. 1940, XXXIV, pozn. 2, s. 51-74. Morelliho metodou se nedávno nově zabývali Richard Wollheim („Giovanni Morelli and the Origins of Scientific Connoisseurship". In: Týž. On Art and the Mind. Essays and Lectures. London: Allen Lane, 1973, s. 177-201), Henri Zerner („Giovanni Morelli et la science de ľart". Revue de Vart. 1978, č. 40-41, s. 209-215); Giovanni Previtali („Ä propos de Morelli". Revue de ľart. 1978, č. 42, s. 27-31). Další příspěvky k tématu jsou uvedeny v pozn. 12. Bohužel neexistuje Podívejme se v krátkosti, v čem tato metoda spočívala. Muzea jsou plná obrazů, jejichž autorství je určeno nepřesně, tvrdil Morelli. Avšak vrátit obraz jeho skutečnému autorovi je obtížné: často stojíme před díly nesignovanými, případně přemalovanými nebo ve špatném stavu. V takové situaci je nezbytné mít možnost odlišit originály od kopií. Avšak abychom to mohli udělat (prohlašuje Morelli), nesmíme vycházet, jak je tomu obvykle, z nejviditelnějších, a tudíž nejsnáze napodobitelných vlastností obrazů: z očí obrácených k nebi u postav Perugi-nových, úsměvu postav Leonardových a tak dále. Je naopak třeba zkoumat zcela zanedbatelné detaily, méně ovlivněné charakteristickými rysy školy, k níž malíř patřil: ušní lalůčky, nehty, tvar prstů na rukou a na nohou. Takto Morelli objevil souhrnná studie, která by se vedle Morelliho prací z dějin umění komplexně zabývala jeho vědeckou výchovou v mládí, vztahy s německým prostředím, přátelstvím s De Sanctisem či účastí na politickém životě. Pokud jde o De Sanctise, odkazujeme na dopis, v němž jej Morelli navrhoval jako vyučujícího italské literatury na Polytechnice v Curychu (srov. Francesco De Sanctis. Lettere dalľesilio [1853-1860]. Bari: Laterza 1938, s. 34-38), a na rejstříky svazků De Sanctisova Epistolario (4 sv., Torino: Einaudi, 1956-1969). K Morelliho politickému angažmá viz prozatím stručné poznámky in: Giorgio Spini. Risorgimento e protestanti. Napoli: Edizioni scientifiche italiane, 1956, s. 114, 261, 335. K ohlasu Morelliho textů v Evropě viz úryvek z dopisu Minghettimu z Basileje 22. června 1882: „Starý Jakob Burckhardt, jehož jsem navštívil včera večer, mě velmi srdečně přijal a ochotně se mnou strávil celý večer. Je to člověk velice originální jak v tom, co dělá, tak v tom, jak myslí, a líbil by se i tobě, ale zejména by vyhovoval naší paní Lauře. O Lermolieffově knize se mnou mluvil, jako by ji znal zpaměti, a využil příležitosti, aby mi položil řadu otázek - což nemálo zalichotilo mé sebelásce. Dnes ráno se spolu ještě setkáme..." (Biblioteca Comunale di Bologna [ArchiginnasioJ. Carte Minghetti, XXIII, 54). 10 11 a důkladně zkatalogizoval tvar ucha u Botticelliho, u Cosmé Tury a dalších: tedy rysy přítomné na originálech, avšak nikoli na kopiích. Díky této metodě navrhl v některých předních evropských muzeích desítky a desítky nových atribucí. Leckdy to byly atribuce doslova senzační: v jisté ležící Venuši v drážďanské galerii, pokládané za Sassoferratovu kopii ztracené malby Tizianovy, poznal jedno z velmi mála děl, která lze bezpečně přisoudit Giorgionovi. Navzdory těmto výsledkům byla Morelliho metoda silně kritizována, patrně také pro takřka arogantní jistotu, s níž ji autor prezentoval. Později byla označena za mechanickou, hrubě pozitivistickou a upadla v nemilost.3 (Na druhé straně je možné, že mnozí odborníci, kteří se o ní vyjadřovali povýšeně, ji při určování autorství sami dál v tichosti používali.) Na opětovném oživení zájmu o Morelliho práce má zásluhu Wind, jenž v nich spatřoval typický příklad moderního postoje ve vztahu k uměleckému dílu - postoje vedoucího k ocenění detailů spíše než celku díla. Podle Winda jde v Morellim o vyhrocení kultu bezprostředního génia, jejž si osvojil v mládí při styku 3 Longhi o Morellim prohlašoval, že v porovnání s „velkým" Cavalcasellem není tak „velký, přesto však pozoruhodný", avšak vzápětí mluvil o „materialistických poukazech", jež činí jeho „metodiku domýšlivou a esteticky nepoužitelnou" (Roberto Longhi. „Cartella tizianesca". In: Týž. Saggi e ricerche - Í925-Í928. Firenze: Sansoni, 1967, s. 234). (Ohledně následků tohoto a dalších podobných Longhiho soudů srov. Gianfranco Contini. „Longhi prosatore". In: Týž. Altri esercizi (1942-1971). Torino: Einaudi, 1972, s. 117.) Srovnání s Cavalcasellem vycházející v Morelliho neprospěch převzal například Fagiolo in: Giulio Carlo Argan - Maurizio Fagiolo. Guida alla storia delľarte. Firenze: Sansoni, 1974, s. 97,101. s romantickými kruhy v Berlíně.4 Tato interpretace není příliš přesvědčivá vzhledem k tomu, že si Morelli nekladl otázky estetického řádu (což mu bylo později vytýkáno), nýbrž především řádu filologického.5 Ve skutečnosti implikovala Morellim navržená metoda rozmanité, daleko širší možnosti. Uvidíme, že Wind sám byl jen krůček od jejich pochopení. 2. „Morelliho knihy," píše Wind, „vypadají v porovnání se spisy ostatních kunsthistoriků poněkud nezvykle. Jsou posety obrázky prstů a uší, důkladnými seznamy oněch drobných vlastností, jež prozrazují přítomnost daného umělce, tak jako otisky prstů usvědčují zločince... kterékoli muzeum umění, jež Morelli zkoumá, okamžitě nabývá podoby muzea zločinu..."6 Toto porovnání brilantně rozvinul Castelnuovo, který Morelliho metodu indicií postavil vedle metody, již takřka ve stejné době přisoudil Sherlocku Holmesovi jeho tvůrce Arthur Conan Doyle.7 Znalec 4 Srov. E. Wind. Arte e anarchia, s. 64-65. Croce naproti tomu mluvil o „sen-zualismu bezprostředních a rozvinutých detailů" (Benedetto Croce. La cri-tica e la storia delle arti figurative. Questioni di metodo. Bari: Laterza & Figli, 1946, s. 15). 5 Srov. R. Longhi. Saggi e ricerche, s. 321: „Pokud jde o smysl pro kvalitu, v Morellim ostatně tak málo rozvinutý a tak často svedený na scestí svévolí prostých činů ,znalce'..."; hned nato dokonce označuje Morelliho za „průměrného a neblahého kritika z Gorlaw" (Gorlaw je ruská parodie na Gorle, obec poblíž Bergama, kde Morelli-Lermolieff žil). 6 Srov. E. Wind. Arte e anarchia, s. 63. 7 Srov. Enrico Castelnuovo. „Attribution". In: Encyclopaedia universalis. Vol. II. Paris: Encyclopaedia Universalis France, 1968, s. 782. Obecněji Arnold Hauser (Le teorie delľarte. Tendenze e metodi delia critica moderna. Torino: Einaudi, 1969, s. 923-947; česky viz: Filosofie dějin umění. 12 13 umění je přirovnán k detektivovi, odhalujícímu autora zločinu (obrazu) na základě indicií pro většinu lidí nepostižitelných. Příkladů Holmesova důvtipu při posuzování stop v blátě, popele z cigarety a podobně je, jak dobře víme, bezpočet. Abychom se však přesvědčili o přesnosti Castelnuovovy paralely, podívejme se na povídku Lepenková krabice (1892), kde Sherlock Holmes doslova „morellizuje", tedy uplatňuje Morelliho postup. Případ začíná právě dvěma uříznutýma ušima, které přišly poštou jisté nevinné slečně. Na scéně se ukazuje znalec při práci: Holmes se odmlčel... a já [Watson] s překvapením zjistil, když jsem se pootočil, že s mimořádnou pozorností studuje slečnin profil. Na jeho bystré tváři se kratičce mihlo jak překvapení, tak zadostiučinění, ale když se slečna ohlédla, aby zjistila, proč nedopověděl, co chtěl říci, tvářil se už zase stejně neosobně jako předtím.8 O kus dál Holmes vysvětluje Watsonovi (a čtenářům) průběh bleskového myšlenkového pochodu: Jako lékař jistě víte, Watsone, že žádný lidský orgán není tak různorodý jako ucho. Zpravidla bývá každý pár uší zcela oso- Překlad Bohumil Pánek. Praha: Odeon, 1975) srovnává detektivní metodu Freudovu s metodou Morelliho (srov. pozn. 12). 8 Srov. Arthur Conan Doyle. „The Cardbord Box". In: The Complete Sherlock Holmes Short Stories. London: Avenel, 1976, s. 923-947. Citovaná pasáž v češtině: Arthur Conan Doyle. Poslední poklona Sherlocka Holmese. Přeložila Eva Kondrysová. Praha: Mladá fronta, 1975, s. 46. bitý a liší se od všech ostatních. V loňském ročníku časopisu Anthropological Journal najdete dvě krátké stati z mého pera na toto téma. Prozkoumal jsem ty dvě uši v krabičce jako odborník a přesně jsem si zapamatoval jejich anatomické zvláštnosti. Představte si tedy moje překvapení, když jsem se zahleděl na slečnu Cushingovou a zjistil jsem, že její ucho odpovídá přesně ženskému uchu, které jsem krátce předtím prohlížel. Bylo to mnohem víc než náhodná shoda. Měla stejně zkrácený lalůček, stejnou širokou křivku horního boltce, stejně zatočené závity na chrupavce. Ve všech podstatných znacích to bylo totéž ucho. Pochopil jsem ovšem okamžitě dalekosáhlé důsledky tohoto zjištění. Bylo očividné, že obětí je někdo z pokrevního příbuzenstva, a to velice blízkého...9 9 Srov. A. C. Doyle. „The Card Box", s. 937-938. „The Cardbord Box" (Lepenková krabice) vyšla poprvé v The Strand Magazíne. 1893, č. V, s. 61-73. Později vyšlo najevo (srov. Týž. TheAnnotated Sherlock Holmes. Vol. II. London: Clarkson Potter, 1968, s. 208), že o několik měsíců později byl v temže časopise otištěn anonymní článek o různých tvarech lidského ucha C,Ears: a Chapter One". The Strand Magazíne. 1893, VI, s. 388-391, 525-527). Podle editora titulu TheAnnotated Sherlock Holmes (s. 208) by autorem článku mohl být sám Conan Doyle, jenž by pak redigoval Holmesův příspěvek pro Anthropological Journal (správně Journal of Anthropology). Pravděpodobně však jde o lacinou domněnku: článku o uších předcházel rovněž na stránkách The Strand Magazíne (1893, V, s. 119-123, 295-301) článek s názvem „Hands", jejž podepsal Beckles Willson. Přesto stránka v The Strand Magazíne, přinášející vyobrazení různých tvarů lidského ucha, neodolatelně připomíná ilustrace, jež doprovázejí texty Morelliho - což potvrzuje, že v kultuře oněch let podobná témata kolovala. 14 15 3. Za okamžik uvidíme, co tento paralelismus implikuje.10 Ještě předtím však bude užitečné připomenout jiný Windův cenný odhad: Některým Morelliho kritikům se zdálo podivné jeho tvrzení, že „osobnost je nutné hledat tam, kde je osobní úsilí nejméně intenzivní". V tomto ohledu by však moderní psychologie dala Morellimu za pravdu: naše nevědomé nepatrné pohyby odhalují náš charakter lépe než jakýkoli formální postoj, který jsme si pečlivě připravili." 10 Nelze však vyloučit, že jde o víc než paralelismus. Strýc Conana Doylea Henry Doyle, malíř a výtvarný kritik, se stal r. 1869 ředitelem National Art Gallery v Dublinu (srov. Pierre Nordon. SirArthur Conan Doyle. Uhomme et 1'oeuvre. Paris: Klincksieck, 1964, s. 9). V r. 1887 se Morelli s Henrym Doylem setkal a napsal o tom příteli, siru Henrymu Layardovi: „Velmi mne zaujalo, co mi sdělujete o dublinské galerii, a to tím spíš, že jsem měl v Londýně to štěstí se osobně poznat s dobrým člověkem panem Doylem, jenž na mě udělal ten nejlepší dojem... ale běda, s jakými se to setkáváme lidmi místo Doyleů ve vedení evropských galerií?!" (British Museum. Add. ms 38965. Layard Papers, sv. XXXV, s. 120v). Že Henry Doyle byl obeznámen (pochopitelně, jako historik umění) s Morelliho metodou, dokládá jím redigovaný Catalogue ofthe Works of Art in the National Gallery of íreland (Dublin, 1890), v němž se užívá (srov. např. s. 87) Kuglerova příručka, r. 1887 Layardem podstatně přepracovaná pod Morelliho vedením. První anglický překlad Morelliho spisů vyšel r. 1883 (srov. bibliografii in: Irma Richter (ed.). Italienische Malerei der Renaissance im Briefwechsel von Giovanni Morelli und Jean Paul Richter -1876-Í89Í. Baden-Baden: Bruno Grimm, 1960). Prvé z Holmesových „dobrodružství" (A Study in Scarlef) šlo do tisku v r. 1887. Z toho všeho vyplývá možnost, že Conan Doyle znal prostřednictvím svého strýce Morelliho metodu. Není to však nutný předpoklad, jelikož Morelliho texty nebyly jistě jediným nositelem podobných myšlenek, jako jsou ty, jež jsme se pokusili prozkoumat. 11 Srov. E. Wind. Arte e anarchia, s. 62. 16 „Naše nevědomé nepatrné pohyby...": za všeobecný výraz „moderní psychologie" můžeme beze všeho dosadit jméno Freud. Windovy stránky věnované Morellimu totiž obrátily pozornost odborníků12 k dlouho opomíjené pasáži slavné Freu-dovy studie Michelangelův Mojžíš (1914). V úvodu druhého odstavce tam Freud píše: Dlouho předtím, než jsem mohl slyšet něco o psychoanalýze, jsem se dozvěděl, že jeden ruský znalec umění, Ivan Lermo-liev, jehož první stati vyšly v němčině v letech 1874 až 1876, vyvolal v galeriích Evropy převrat tím, že revidoval přiřazení mnoha obrazů k jednotlivým malířům, naučil s jistotou odlišovat kopie od originálů a z děl oproštěných od svých dřívějších označení konstruoval nové umělecké individuality. Prováděl to tak, že přikázal, že je třeba odhlédnout od celkového dojmu, jímž působí určitý obraz, a od jeho hlavních rysů a vyzdvihl charakteristický význam vedlejších detailů, takových maličkostí, jako je kresba nehtů u prstů, ušních lalůčků, glorioly a jiných nepovšimnutých věcí, jež kopista opomíjí napodobit a které přece každý umělec provádí způsobem, jenž jej charakterizuje. Velmi mne potom zajímalo, když jsem se dozvěděl, že se za ruským pseudonymem 12 Vedle přesného připomenutí Hauserova (Le teorie delľarte, s. 97; originál z r. 1959) viz Jack J. Spector. „Les méthodes de la critique ďart et la psy-chanalyse freudienne". Diogenes. 1969, č. 66, s. 77-101; Hubert Damisch. „La partie et le tout". Revue ďesthétique, 1970, č. 2, s. 168-188; Týž. „Le gardien de ľinterprétation". Tel Quel. 1971, č. 44, s. 70-96; Richard Wollheim. „Freud and the Understanding of the Art". In: Týž. On Art and theMind, s. 209-210. 17 skrýval italský lékař jménem Morelli. Zemřel roku 1891 jako senátor Italského království. Domnívám se, že jeho metoda je s technikou lékařské psychoanalýzy úzce příbuzná. Také taje zvyklá uhadovat z málo oceňovaných rysů anebo rysů, jimž nebyla věnována pozornost, z odpadků - „refuse" - pozorování tajné a skryté.13 Studie o Michelangelově Mojžíši vyšla nejprve anonymně. Freud přiznal autorství až ve chvíli, kdy ji zahrnul do sebraných spisů. Panoval názor, že Morelliho sklon vymazat vlastní autorství skrýváním se za různými pseudonymy nakonec v jistém smyslu nakazil i Freuda: a vyrojily se více či méně přijatelné domněnky o významu této konvergence.14 Jisté je, že Freud skrytý za závojem anonymity přiznal v podobě zároveň explicitní i vyhýbavé značný intelektuální vliv, jímž na něho Morelli zapůsobil dávno před objevem psychoanalýzy CDlouho předtím, než jsem mohl slyšet něco o psychoanalýze..."). Redukovat tento 13 Srov. Sigmund Freud. // Mose di Michelangelo. Torino: Bollati Boringhieri, 1976, s. 36-37 (originál: „Der Moses des Michelangelo". In: Týž. Gesammelte Werke, sv. X, s. 185; český překlad: Týž. Spisy z let Í9Í3-Í9Í7. Přeložil Miloš Kopal. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2002, s. 164). Charles Brenner („Freud and Michelangelo's Moses". American lmago. 1976, č. 33, s. 60-75) se zabývá Freudovou interpretací Mojžíše, aniž zmiňuje Morelliho. Neměl jsem možnost vidět text Käte Victorius „Der ,Moses des Michelangelo' von Sigmund Freud". In: Alexander Mitscherlich (ed.). Entfaltung der Psychoanalyse. Stuttgart: Klett, 1956, s. 1-10. 14 Srov. Sarah Kofman. L'enfance de l'art. Une Interpretation de l'esthetique freudienne. Paris: Galilée, 1975, s. 19, 27; H. Damisch. „Le gardien de 1'interprétation", s. 70nn.; R. Wollheim. On Art and the Mind, s. 210. 18 vliv, jak se to dělo, pouze na esej o Michelangelově Mojžíši či obecněji na eseje, jejichž námět se týká dějin umění,15 znamená nepatřičně omezit dosah Freudových slov: „Domnívám se, že jeho [Morelliho] metoda je blízce příbuzná s technikou lékařské psychoanalýzy." Ve skutečnosti celé Freudovo prohlášení, jež jsme citovali, zajišťuje Giovannimu Morellimu zvláštní místo v historii zrodu psychoanalýzy. Jde totiž o spojení doložené, nikoli pouze domnělé tak jako u většiny Freudových „průkopníků" a „předchůdců"; navíc se Freud s Morelliho spisy seznámil, jak jsme uvedli, v období „předanalytickém". Máme tudíž co činit s okolností, která přímo přispěla k vykrystalizování psychoanalýzy, a ne (jako v případě stránky o snu J. Poppera „Lyn-keus", připomínané v dotiscích Traumdeutung)16 se souvislostí nalezenou dodatečně, když už byl objev učiněn. 4. Než se pokusíme pochopit, co mohl Freud vytěžit z četby Morelliho spisů, bude namístě upřesnit okamžik, kdy se tato četba odehrála. Okamžik či spíše okamžiky, vzhledem k tomu, že Freud mluví o dvou různých setkáních: „Dlouho předtím, než jsem mohl slyšet něco o psychoanalýze, jsem se dozvěděl, že jeden ruský znalec umění, Ivan Lermoliev..."; „Velmi mne 15 Výjimkou je výtečná studie Spectorova, která však popírá existenci reálného vztahu mezi Morelliho a Freudovou metodou 0- J- Spector. „Les méthodes de la critique ďart et la psychanalyse freudienne", s. 82-83). 16 Srov. Sigmund Freud. Uinterpretazione dei sogni. Torino: Newton Comp-ton, 1976, s. 289 pozn. (v pozn. na s. 107 jsou uvedeny dvě pozdější Freudovy práce o jeho vztazích s „Lynkeem"). Česky viz: Týž. Výklad snů. O snu. Přeložil Otakar Vochoč. Praha: Psychoanalytické nakladatelství j. Kocourek, 1998. 19 potom zajímalo, když jsem se dozvěděl, že se za ruským pseudonymem skrývá italský lékař jménem Morelli..." První vyjádření dokážeme datovat jenom odhadem. Jako terminus ante quem můžeme určit rok 1895 (kdy byly publikovány Freudovy a Breuerovy Studie o hysterii) nebo 1896 (kdy Freud poprvé použil termín psychoanalýza).17 Jako terminus post quem rok 1883. V prosinci toho roku totiž Freud v dlouhém dopise snoubence líčí své „objevení malby", k němuž došlo při návštěvě drážďanské galerie. V minulosti se o malbu nezajímal. Ted, píše, „jsem setřásl své barbarství a začal obdivovat".18 Těžko předpokládat, že spisy neznámého historika umění zaujaly Freuda před tímto datem; naopak lze právem předpokládat, že je začal číst krátce po tomto dopisu snoubence o drážďanské galerii, jelikož první Morelliho studie vydané knižně (Lipsko 1880) se týkaly děl italských mistrů v mnichovských, drážďanských a berlínských galeriích.19 Druhé Freudovo setkání s Morelliho spisy lze snad datovat přesněji. Pravé jméno Ivana Lermolieffa bylo poprvé zveřejněno na titulní straně vydání zmíněných studií v anglickém překladu z r. 1883; v dotiscích a překladech po r. 1891 (kdy Morelli 17 Srov. Marthe Robert. La rivoluzione psicoanalitica. La vita e 1'opera di Freud. Torino: Boringhieri, 1967, s. 84. 18 Srov. Ernst H. Gombrich. „Freud e 1'arte". In: Freud e la psicologia deWar-te. Torino: Einaudi, 1967, s. 14. Zvláštní je, že Gombrich v této studii nezmiňuje pasáž, kde Freud mluví o Morellim. 19 Ivan Lermolieff. Die Werke italienischer Meister in den Galerien von München, Dresden und Berlin. Ein kritischer Versuch. Aus dem Russischen übersetzt von Dr. Johannes Schwarze. Leipzig: E. A. Seemann, 1880. umírá) je vždy uvedeno jak jméno, tak pseudonym.20 Není vyloučeno, že jeden ze svazků se dříve nebo později Freudovi dostal do rukou; o pravé totožnosti Ivana Lermolieffa se však pravděpodobně dozvěděl čirou náhodou v září 1898, kdy se probíral jednou knihovnou v Miláně. Ve Freudově knihovně zachované v Londýně se skutečně nachází výtisk knihy Gio-vanniho Morelliho (Ivana Lermolieffa) Delia pittura italiana. Studii storico critici - Le gallerie Borghese e Doria Pamphili in Roma (O italském malířství. Historicko-kritické studie - Galerie Borghese a Doria Pamphili v Římě), Milano: Treves, 1897. Na titulní straně je zapsáno datum zakoupení: Milán, 14. září.21 Jediný Freudův pobyt v Miláně se uskutečnil na podzim 1898.22 V tu dobu ostatně Morelliho kniha zajímala Freuda ještě z dalšího důvodu. Už několik měsíců se zabýval otázkou přeřeknutí: nedlouho předtím došlo v Dalmácii k epizodě, již posléze analyzoval v Psy chop atologii každodenního života: marně se pokoušel vzpomenout si na jména autora fresek v Orvietu. A jak skutečného autora (Signorellí), tak případně další, kteří zpočátku vytanuli Freudovi na mysli (Botticelli, Boltraffio), zmiňuje také Morelli ve své knize.23 20 Giovanni Morelli (I. Lermolieff). Italian Masters in German Galleries. A Critical Essay on the Italian Pictures in the Galleries of Munich, Dresden and Berlin. Translated by L. M. Richter. London, 1883. 21 Srov. Harry Trosman - Roger Dennis Simmons. „The Freud Library". Journal of the American Psychoanalytic Association. 1973, č. 21, s. 672. (Děkuji srdečně Pieru Césaru Borimu za toto upozornění.) 22 Srov. Ernest Jones. Vita e opere di Freud. Vol. I. Milano: il Saggiatore, 1964, s. 404. 23 Srov. M. Robert. La rivoluzione, s. 144; G. Morelli (I. Lermolieff). Delia 20 21 Co ale mohla pro Freuda - pro mladého Freuda, jenž měl ještě daleko k psychoanalýze - znamenat četba Morelliho studií? Na to poukazuje sám Freud: nabídku interpretační metody založené na odpadu, na margináliích, jež jsou chápány jako vypovídající. Detaily dosud obvykle považované za bezvýznamné či přímo triviální, „nízké", takto poskytovaly klíč k tomu, jak přistupovat k nejvyšším produktům lidského ducha: „Moji protivníci," píše ironicky Morelli (se záměrně použitou ironií, aby se zalíbil Freudovi) „mě s oblibou označují jako někoho, kdo nedokáže vidět duchovní smysl uměleckého díla, a proto přikládá zvláštní význam vnějškovým prvkům, jako je tvar rukou, ucha a dokonce, horribile dietu, tak nevábnému objektu, jako jsou nehty."24 Také Morelli by mohl přijmout za své vergi-liovské motto milé Freudovi, použité jako epigraf ve Výkladu snů: „Flectere si nequeo Superos, Acheronta movebo" (Když se mi nepodaří obměkčit nebeské bohy, pohnu podsvětím).25 Tyto marginálie byly pro Morelliho vypovídající také proto, že představovaly okamžiky, kdy se umělcova kontrola, vázaná na kulturní tradici, uvolňuje a přenechává místo ryze osobním pittura italiana, s. 88-89 (o Signorellim), 159 (o Boltraffiovi). 24 Tamtéž, s. 4. 25 Freudova volba Vergiliova verše byla vykládána různě, viz Walter Schoenau. Sigmund Freuds Prosa. Literarische Elemente seines Stils. Stuttgart: Metzler, 1968, s. 61-73. Nejpřesvědčivěji na mě působí vysvětlení E. Simona (s. 72), podle nějž epigraf znamená, že skrytá, neviditelná část skutečnosti není méně významná než ta viditelná. K možným politickým implikacím epigrafu, jejž použil už Lassalle, viz pěknou studii Carla E. Schorskeho „Politique et parricide dans ,1'Interprétation des réves' de Freud". Annales ESC. 1973, č. 28, s. 309-328 (zejména s. 325nn.). rysům, „které mu unikají, aniž si toho povšimne".26 Ještě více než poukaz, tehdy nikoli výjimečný, na nevědomou činnost27 upoutá ztotožnění intimního jádra umělecké individuality s prvky, které unikly kontrole vědomí. 5. Mohli jsme tedy sledovat, jak se rýsuje analogie mezi metodou Morelliho, Holmesovou a Freudovou. O sepětí Mo-relli-Holmes a Morelli-Freud jsme se už zmínili. O jedinečné konvergenci mezi postupem Holmesovým a Freudovým zase pojednává S. Marcus.28 Sám Freud ostatně vyjevil jednomu pacientovi („vlčímu člověku") svůj zájem o dobrodružství Sher-locka Holmese. Ale s jedním kolegou (T. Reik), jenž vedle sebe stavěl psychoanalytickou metodu a metodu Holmesovu, mluvil na jaře roku 1913 s jistým obdivem o Morelliho atribučních technikách. Ve všech třech případech umožňují zcela nepatrné stopy uchopit hlubší, jinak nedosažitelnou skutečnost. Stopy: přesněji symptomy (v případě Freudově), indicie (v případě Sherlocka Holmese) a malířské znaky (v případě Morelliho).29 26 Srov. G. Morelli (I. Lermolieff). Delia pittura italiana, s. 71. 27 Srov. Morelliho nekrolog, jehož autorem je Richter (tamtéž, s. XVIII): „ony zvláštní indicie [objevené Morellim]..., jež daný mistr běžně používá, navykle a takřka nevědomě..." 28 Srov. jeho úvod k Arthur Conan Doyle. The Adventures of Sherlock Holmes. A facsimile of the stories as they were first published in the Strand Magazine. New York: Schocken Books, 1976, s. X-XI. Viz též bibliografii pod čarou in: Nicholas Mayer. La soluzione sette per cento. Milano: Rizzoli, 1976, s. 214 (jde o nezaslouženě úspěšný román týkající se Holmese a Freuda). 29 Srov. Muriel Gardiner (ed.). The Wolf-Man by the Wolf-Man. New York: Basic Books, 1971, s. 146; Theodor Reik. // rito religioso. Torino: Einaudi, 22 23 Jak si vysvětlit tuto trojnásobnou analogii? Odpověď je na první pohled velmi jednoduchá. Freud byl lékař; Morelli vystudoval medicínu; Conan Doyle, dříve než se začal věnovat literatuře, pracoval jako lékař. Ve všech třech případech můžeme pozorovat vzor lékařské sémiotiky: oboru, který umožňuje diagnostikovat nemoci nedostupné přímému pozorování na základě povrchních příznaků, leckdy nepodstatných z pohledu laika - například doktora Watsona. (Náhodně je možné si všimnout, že dvojice Holmes-Watson, pronikavý detektiv a omezený lékař, představuje zdvojení jedné skutečné postavy: jednoho z profesorů mladého Conana Doylea, známého svými mimořádnými diagnostickými schopnostmi).30 Nejde však pouze o biografické souvislosti. Koncem 19. století - konkrétně v desetiletí 1870-1880 - se ve vědě začíná uplatňovat paradigma indicií, založené právě na sémiotice. Jeho kořeny však byly mnohem starší. 1949, s. 24. K rozlišení mezi příznaky a indiciemi srov. Césare Segre. „La gerarchia dei segni". In: Armando Verdiglione (ed.). Psicanalisi e semio-tica. Milano: Feltrinelli, 1975, s. 33; Thomas A. Sebeok. Contributions to the Doctrine of Signs. Bloomington: Indiana University, 1976. 30 Srov. William S. Baring-Gould. „Two doctors and a detective: Sir Arthur Conan Doyle, John A. Watson, M. D. and Mr. Sherlock Holmes of Baker Street". In: A. Conan Doyle. The Annotated Sherlock Holmes. Vol. I., s. 7nn. - o Johnu Bellovi, lékaři, jenž inspiroval postavu S. Holmese. Srov. též Arthur Conan Doyle. Memories and Adventures. London: Hodder & Stoughton, 1924, s. 25-26, 74-75. 24 II. 1. Člověk byl po tisíciletí lovcem. Během nespočetných pronásledování zvěře se naučil určovat podobu a pohyby neviditelné kořisti ze stop v blátě, z ulámaných větví, bobků, chomáčů chlupů, zachycených per, přetrvávajících pachů. Naučil se čichat, zaznamenávat, vykládat a rozlišovat tak nepatrné stopy, jako jsou vlákna slin. Naučil se bleskově provádět komplexní myšlenkové operace v hustém porostu nebo na planině plné nástrah. Generace a generace lovců obohacovaly a předávaly si toto poznávací dědictví. Při neexistujícím verbálním doprovodu k jeskynním malbám a rukodělným výrobkům se můžeme uchýlit k vyprávění pohádek, v nichž k nám z vědění oněch dávných lovců občas dolehne ozvěna, byť pozdní a zkreslená. Tři bratři (vypráví orientální pohádka, rozšířená mezi Čerkesy, Tatary, Židy, Turky...)31 potkají muže, jemuž se ztratil velbloud -nebo v jiných verzích kůň. Bez váhání mu ho popíšou: je bílý, slepý najedno oko, na hřbetě nese dva měchy, jeden naplněný vínem, druhý olejem. Viděli ho tedy? Ne, neviděli. Jsou tudíž obviněni z krádeže a předáni soudu. Tam bratři triumfují: bleskově dokazují, jak pomocí nejmenších indicií dokázali sestavit podobu zvířete, které nikdy nespatřili. 31 Srov. Alessandro Wesselofsky. „Eine Märchengruppe". Archiv für slavische Philologie. 1886, č. 9, s. 308-309, s bibliografií. K pozdějšímu ohlasu této pohádky viz níže. 25 Tři bratři jsou zjevně nositeli onoho vědění loveckého typu (ačkoli jako lovci nejsou vylíčeni). Toto vědění charakterizuje schopnost dojít od zdánlivě zanedbatelných experimentálních dat ke komplexní, přímo neověřitelné skutečnosti. Můžeme dodat, že tato data jsou pozorovatelem vždy rozmístěna tak, aby poskládala souvislé vyprávění, jehož nejjednodušším shrnutím by mohlo být „někdo tudy prošel". Možná se sama myšlenka vyprávění (odlišná od čarování, zaklínání či vzývání)32 poprvé zrodila ve společnosti lovců, a to ze zkušenosti s dešifrováním stop. Skutečnost, že řečnické figury, na nichž dodnes spočívá jazyk loveckého luštění - část za celek, následek za příčinu -, lze zahrnout do prozaické osy metonymie se striktním vyloučením metafory,33 by tuto - pochopitelně neprůkaznou - hypotézu měla podpořit. Lovec patrně jako první „vyprávěl příběh", protože byl jediný, kdo dovedl v němých (ba neznatelných) stopách, jež zanechala kořist, přečíst souvislý průběh událostí. „Luštit" a „číst" stopy zvířat jsou metafory. Jsme však v pokušení brát je doslova, jako verbální zhuštění historického procesu, jenž vedl v pravděpodobně velmi dlouhém časovém úseku k vynálezu písma. Na stejnou souvislost odkazuje v podobě etiologického mýtu čínská tradice, přisuzující vynález písma vysokému hodnostáři, který pozoroval stopy ptáka otištěné 32 Srov. Anita Seppilli. Poesia e magia. Torino: Einaudi, 1962. 33 Srov. známou studii Romana Jakobsona „Due aspetti del linguaggio e due tipi di afasia". In: Luigi Heilmann (ed.). Saggi di linguistica generale. Miláno: Feltrinelli, 1966, zejména s. 41-42. Česky viz: „Dva aspekty jazyka a dva typy afatických poruch". In: Roman Jakobson. Poetická funkce. Přeložil Miroslav Červenka. Jinočany: H&H, 1995. 26 v písečném břehu řeky.34 Na druhé straně pokud se ze sféry mýtů a hypotéz přeneseme do roviny zdokumentované historie, zarazí nás nesporné analogie mezi výše nastíněným loveckým paradigmatem a paradigmatem ukrytým v mezopotámskych věšteckých textech, pocházejících z doby od 3. tisíciletí př. Kr. dále.35 Obě paradigmata předpokládají podrobné ohledání možná nejnižší skutečnosti, abychom odhalili stopy událostí, jež pozorovatel nemůže přímo zakusit. Trus, stopy, chlupy, peří na jedné straně; vnitřnosti zvířat, kapky oleje ve vodě, hvězdy, bezděčné pohyby těla a tak dále na straně druhé. Pravda je, že druhá skupina byla na rozdíl od prvé prakticky neomezená, jelikož předmětem divinace se pro mezopotámske věštce mohlo stát všechno nebo téměř všechno. Hlavní rozdíl však v našich očích spočívá v něčem jiném: ve skutečnosti, že věštění mířilo do budoucnosti a lovecké luštění do minulosti (třeba i do minulosti staré jen pár okamžiků). Přesto byl poznávací postup v obou případech velmi podobný; použité rozumové operace -analýzy, srovnávání, třídění - formálně totožné. Jistě, pouze formálně, sociální kontext byl naprosto odlišný. Zejména se 34 Srov. Emile Cazade - Charles Thomas. „Alfabeto". In: Enciclopedia Einaudi. Vol. I. Torino: Einaudi, 1977, s. 289 (a viz též René Étiemble. La scrittura. Milano: il Saggiatore, 1962, s. 22-23, kde se také paradoxně uvádí, že člověk se nejprve naučil číst a pak psát). Obecně o těchto tématech viz stránky in: Walter Benjamin. „Sulla facolta mimetica". In: Týž. Angelus novus. Torino: Einaudi, 1962, zejména s. 70-71. Česky viz: „Nauka o podobném". In: Týž. Agesilaus Santander. Přeložil Jiří Brynda. Praha: Herrmann a synové, 1998, s. 82-89. 35 Využívám skvělé studie Jeana Bottéra „Symptômes, signes, écritures". In: Jean-Pierre Vernant (ed.). Divination et rationalité. Paris: Seuil, 1974, s. 70-197. 27 ukázalo,36 jak zásadně mezopotámske věštectví proměnil vynález písma. Božstva totiž vedle dalších výsad vladařů získala možnost komunikovat s poddanými prostřednictvím psaných poselství - ve hvězdách, v lidských tělech, všude -, která měli věštci za úkol rozluštit (což je myšlenka, jež nakonec vyústí v obraz datovaný mnoha tisíciletími „knihy přírody")- A ztotožnění věštectví s dešifrováním božského písma vepsaného do skutečnosti bylo posíleno piktografickým charakterem klínového písma: také to, stejně jako věštectví, označovalo věci skrze věci.37 Stopa rovněž označuje zvíře, které prošlo kolem. Vůči konkrétnosti otisku, stopy pojaté materiálně, představuje už piktogram nesmírný pokrok na cestě rozumové abstrakce. Avšak schopnost abstrakce vynucená zavedením obrazového písma je sama o sobě nicotná v porovnání s tou, již si žádá přechod k písmu fonetickému. Ve skutečnosti v klínovém písmu prvky piktografické a fonetické dál existují spolu, právě tak jako v mezopotámske věštecké literatuře postupné zintenzívnění aprioristických a zobecňujících rysů nevymazalo základní tendenci vyvodit příčiny z následků.38 Právě tím se vysvětluje na 36 Tamtéž, s. 154nn. 37 Tamtéž, s. 157.0 sepětí písma s divinací v Číně srov. Jacques Gernet. „La Chině: aspects et fonctions psychologiques de ľécriture". In: Uécriture et la psychologie des peuples. Paris: Armand Colin, 1963, zejména s. 33-38. 38 Jde o dedukci, již Peirce nazval „presumptivní" nebo „abduktivní", aby ji odlišil od jednoduché indukce: srov. Charles S. Peirce. „Deduzione, induzione e ipotesi". In: Týž. Caso, amore e logica. Torino: Taylor, 1956, s. 95-110; Týž. „La logica delľabduzione". In: Scritti di filosofa. Bologna: Cappelli, 1978, s. 289-305. Bottéro naopak v citované studii stále trvá jedné straně infiltrovaní technických termínů z právnického slovníku do jazyka mezopotámskeho věštectví a na druhé straně přítomnost úryvků z lékařské fyziognomiky a sémiotiky ve věšteckých traktátech.39 Po dlouhé odbočce jsme se tedy vrátili k sémiotice. Nacházíme ji obsaženu v celé plejádě oborů (to je ovšem pochopitelně anachronistický termín) jedinečného charakteru. Mohli bychom být v pokušení postavit proti sobě dva pseudovedecké obory, jako je divinace a fyziognomika, a dva vědecké obory, jako je právo a lékařství, a přisoudit heterogennost takového porovnání prostorové a časové vzdálenosti společností, o nichž je řeč. To by však byl povrchní závěr. Tyto podoby vědění v antické Mezopotámii opravdu cosi spojovalo (vyloučíme-li z nich divi-naci inspirovanou, jež byla založena na zkušenosti extatického typu),40 a to postoj směřující k analýze individuálních případů, jež je možné zrekonstruovat výhradně prostřednictvím stop, příznaků, indicií. Samy mezopotámske právnické texty nespočívaly ve sbírkách zákonů či nařízení, nýbrž v diskusi o konkrétní na „deduktivních" vlastnostech (jak je nazývá, „faute de mieux": srov. J. Bottéro. „Symptômes, signes, écritures", s. 89) mezopotámske divinace. Tato definice nepatřičně zjednodušuje, až takřka deformuje komplikovanou trajektorii, již Bottéro sám tak dobře nastínil (srov. tamtéž, s. 168nn.). Toto zjednodušení je zřejmě diktováno zúženou a jednostrannou definicí „vědy" (s. 190), již fakticky popírá příznačná analogie, kterou navrhuje na jiném místě, mezi divinací a oborem tak málo deduktivním, jako je lékařství (s. 132). Výše uvedená paralela mezi dvěma tendencemi mezopotámske divinace a smíšenou povahou klínového písma rozvíjí některé Bottérovy soudy (s. 154-157). 39 Tamtéž, s. 191-192. 40 Tamtéž, s. 89nn. 28 29 kazuistice.41 Můžeme zkrátka mluvit o paradigmatu indiciálním nebo divinačním, mířícím v závislosti na formách vědění do minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. Do budoucnosti -to je divinace ve vlastním smyslu; do minulosti, přítomnosti a budoucnosti - to je lékařská sémiotika se svou dvojí tváří, diagnostikou a prognostikou; do minulosti - to je právnická věda. Ale za tímto paradigmatem indicií a divinace můžeme zahlédnout snad nejstarší gesto dějin myšlení lidského rodu: lovce přikrčeného v blátě a zkoumajícího stopy kořisti. 2. To, co jsme dosud uvedli, vysvětluje, jak se mohla diagnóza úrazu hlavy stanovená na základě oboustranného strabismu ocitnout v mezopotamském divinačním traktátu.42 Obecněji to vysvětluje, jak se historicky vynořila konstelace oborů založených na dešifrování znaků různého druhu, od příznaků po písmo. Během přechodu od mezopotámskych civilizací po Řecko se tato konstelace hluboce proměnila vznikem nových oborů, jako je historiografie a filologie, a získáním nové společenské a epistemologické autonomie dávných oborů, jako je lékařství. Tělo, jazyk a dějiny lidstva byly poprvé podrobeny zkoumání zbavenému předsudků, jež z principu vylučovalo zásah boží. Jak je zřejmé, jsme dosud dědici tohoto rozhodujícího obratu, jenž provázel kulturu poliš. Méně zřejmá je skutečnost, že v rámci této změny sehrálo prvořadou roli paradigma, jež by- 41 Tamtéž, s. 172. 42 Tamtéž, s. 192. 30 chom mohli nazvat sémiotickým nebo indiciálním.43 Obzvlášť je to patrné v případě hippokratovské medicíny, jež definovala své metody úvahami o rozhodujícím pojmu příznak (semeion). Pouze důkladným pozorováním a podrobným zaznamenáváním všech příznaků - jak tvrdili hippokratikové - je možné vypracovat přesné „příběhy" jednotlivých chorob: nemoc sama o sobě je neuchopitelná. Důraz na povahu nemoci danou indiciemi s velkou pravděpodobností vycházel z protikladu, jejž vyslovil pytagorejský lékař Alkmaión, mezi bezprostředním poznáním božím a konjekturálním poznáním lidským.44 Toto popření průhledné skutečnosti implikuje oprávněnost paradigmatu indicií, jež se fakticky projevuje ve velmi odlišných oblastech lidské činnosti. Lékaři, historikové, politici, hrnčíři, truhláři, námořníci, lovci, rybáři, ženy, to jsou jen některé z kategorií, 43 Srov. studii Hanse Dillera „OTIS AAHAÍ2N TA ) a č) totožné: viz Morelliho poznámku o „neúměrně zdůrazněném polštářku palce na mužských rukou", který se opakuje na obrazech Tizianových, tedy „omyl", jemuž by se kopista vyhnul (Le opere dei maestri, s. 174). 100 Ohlas Manciniho stránek předtím analyzovaných mohl k Morellimu dolehnout prostřednictvím díla Filippa Baldinucciho Lettera di Filippo Baldinucci: Nella Quale Risponde Ad Alcuni Quesiti in Materie di Pittura. Roma, 1681, s. 7-8; dále prostřednictvím Lanziho (o němž srov. pozn. 103). Z toho, co jsem měl možnost vidět, Morelli nikdy necituje Manciniho Considerazioni. 61 tak dlouhé době, nebylo náhodné. Právě tehdy se začínala projevovat stále jasnější tendence ke kvalitativní a podrobné všudypřítomné kontrole společnosti ze strany státní moci, jež užívala pojem jedince rovněž založený na rysech nepatrných a bezděčných. 3. Každá společnost pociťuje potřebu rozlišovat své jednotlivé členy; ale způsoby, jak se s touto potřebou vypořádat, se mění v závislosti na čase a místě.101 Na prvním místě je jméno: ale čím je společnost komplexnější, tím víc se jméno jeví nedostatečné k tomu, aby totožnost jedince jednoznačně vymezilo. V řecko-římském Egyptě se například o člověku, jenž předstoupil před notáře, aby se oženil nebo aby provedl obchodní transakci, vedle jména zaznamenávalo několik celkových tělesných údajů, doplněných označením jizev (pokud byly) či dalších zvláštních znamení.102 Možnosti omylu nebo podvodné záměny osob zůstávaly i přesto nadále vysoké. Naproti tomu podpis připojený pod smlouvou představoval mnohé výhody: na jednom místě své Stoňa pittorica, věnované metodám používaným znalci, prohlašoval koncem 18. století opat Lanzi, že nenapodobitelnost individuálního písma si vyžádala příroda kvůli „bezpečí" pro „občanskou (tj. měšťanskou) společnost".103 101 Srov. Kol. aut. Ľidentité. Séminaire interdisciplinaire dirigé par Claude Lévi-Strauss. Paris: Bernard Grasset, 1977. 102 Srov. Alessandro Caldara. L'indicazione dei connotati nei documenti papiracei dell'Egitto greco-romano. Milano, 1924. 103 Srov. Luigi Lanzi. Storia pittorica delľltalia. Vol. I. Firenze: Sansoni, 1968, s. 15. 62 Samozřejmě i podpisy bylo možné falšovat, a především vylučovaly z kontroly lidi negramotné. I přes tyto nedostatky však evropské společnosti po staletí necítily potřebu zavést k ověření totožnosti metody bezpečnější a praktičtější - ani když zrod velkého průmyslu, geografická a sociální mobilita s ním spjatá a prudký nárůst obrovských městských aglomerací radikálně proměnily příslušná data. Přesto i ve společnosti v této podobě byla hračka smazat vlastní stopu a objevit se s pozměněnou totožností - nejen ve městech, jako byl Londýn nebo Paříž. Teprve v posledních desetiletích 19. století se z různých, vzájemně si konkurujících stran objevily návrhy na nové způsoby identifikace. Jejich potřeba pramenila z tehdejších událostí v rámci třídního boje: ustavení mezinárodního sdružení pracujících, represe dělnické opozice po Komuně, nové formy kriminality. Zrod kapitalistických výrobních vztahů vyvolal - v Anglii zhruba od r. 1720,104 ve zbytku Evropy téměř o století později, až s napoleonským zákoníkem - změnu v legislativě vázanou na nový buržoázni pojem vlastnictví, jež zvýšila počet činů podléhajících trestu a výši trestů. Snahu kriminalizovat třídní boj provázelo vybudování vězeňského systému počítajícího s dlouhodobou detencí.1051 vězení ovšem produkuje zločince. Ve Francii dosáhl počet recidivistů, nepřetržitě stoupající od 104 Srov. Edward Palmer Thompson. Whigs and Hunters. The Origin ofthe Black Act. London: Pantheon Books, 1975. 105 Srov. Michel Foucault. Surveiller et punir. Naissance de la prison. Paris: Gallimard, 1975. Česky viz: Týž. Dohlížet a trestat. Přeložil Čestmír Pelikán. Praha: Dauphin, 2000. 63 r. 1870, koncern století procenta rovnajícího se polovině zločinců, kteří stanuli před soudem.106 Otázka identifikace recidivistů, jež se v těch letech zrodila, fakticky vytvořila předmostí pro všeobecné a podrobné sledování společnosti. K identifikaci recidivistů bylo nutné prokázat, d) že osoba už byla trestaná, a b) že dotyčný jedinec je tentýž, kdo už si tresty odpykal.107 První bod byl vyřešen zavedením policejních svazků. Druhý s sebou nesl vážnější potíže. Někdejší tresty, jež odsouzence navždy označovaly vypáleným znakem nebo zmrzačením, byly zrušeny. Lilie vyražená na rameni Milady umožnila D'Artagnanovi poznat v ní travičku již dříve za své zločiny trestanou - zatímco dva uprchlíci, Edmond Dantes a Jean Valjean, se mohli znovu ukázat ve společnosti ve falešném, ctihodném přestrojení (tyto příklady by stačily pro představu, do jaké míry dopadala postava recidivujícího zločince na obrazotvornost 19. století).108 Buržoázni ctihodnost vyžadovala 106 Srov. Michelle Perrot. „Délinquance et systéme pénitentiaire en France au XIXe siěcle". Annales ESC. 1975, č. 30, s. 67-91 (zejména s. 68). 107 Srov. Alphonse Bertillon. L'identitédes récidivistes et la loi de relégation. Paris: G. Masson, 1883 (zvláštní otisk z Annales de démographie Internationale, s. 24); Edmond Locard. Ľidentification des récidivistes. Paris: Maloine, 1909. Zákon Waldeck-Rousseau, který ukládal vězení „opakovaně trestaným" a vyhoštění těm, kdo byli považováni za nenapravitelné, je z r. 1885. Srov. M. Perrot. „Délinquance et systéme pénitentiaire en France au XIXe siěcle", s. 68. 108 Vypalování znamení bylo ve Francii zrušeno r. 1832. Hrabě Monte Christo je z r. 1844, Tři mušketýři a Bídníci z r. 1869. Seznam bývalých trestanců v dobové francouzské literatuře by mohl pokračovat: Vautrin atd. Srov. o tom obecně Louis Chevalier. Classi lavoratrici e classi pericolose. Parigi nella rivoluzione industriale. Bari: Laterza, 1976, s. 94-95. 64 poznávací znamení stejně nesmazatelná, avšak méně krvavá a potupná než ta, která zavedl ancien régime. Myšlenka rozsáhlého kriminálního fotografického archivu byla zpočátku zamítnuta, protože přinášela neřešitelné problémy s klasifikací: jak vyjmout z celkového obrazu diskrétní prvky?109 Jako jednodušší a důslednější se ukázala cesta kvantifikace. Jeden z úředníků pařížské prefektúry, Alphonse Bertillon, vypracoval v r. 1879 antropometrickou metodu (již poté demonstroval v různých esejích a pamětech),110 založenou na podrobných tělesných měřeních, která se pak shromažďovala v osobní kartě. Je zřejmé, že odchylka jen o několik málo milimetrů vytvářela možnost justičního omylu. Avšak hlavní vada Bertillonovy antropometrické metody spočívala v něčem jiném: byla výlučně negativní. Při zjišťování totožnosti umožňovala vyřadit dva odlišné jedince, ne už ale s jistotou potvrdit, že se dvě identické série dat vztahují k jediné osobě.111 Neochvějná výlučnost jednotlivce, již kvantifikace vyhnala dveřmi, se tu vracela oknem. Proto Bertillon navrhl spojit antropometrickou metodu s takzvaným „mluvícím portrétem", to je s analytickým slovním popisem diskrétních jednotek (nosu, očí, uší atd.), jejichž souhrn měl složit obraz jednotlivce - a umožnit tím 109 Srov. obtíže, s nimiž přišel už A. Bertillon v Uidentité des récidivistes et la loi de relégation, s. 10. 110 O něm viz: Alexandre Lacassagne. Alphonse Bertillon. Vhomme, le savant, la pensée philosophique; Edmond Locard. L'ceuvre d'Alphonse Bertillon. Lyon: A. Rey, 1914 (zvláštní otisk z Archives ďanthropologic criminelle, de medicine legale et de psychologie normale et pathologique, s. 28). 111 Srov. tamtéž, s. 11. 65 identifikační proces. Bertillonovy stránky s ušima112 neodolatelně připomínají ilustrace, které v těch letech vkládal do svých studií Morelli. Asi nešlo o přímý vliv, i když nás udivuje, že Bertillon při své činnosti odborníka na grafologii přijímal jako indicie poukazující na padělek zvláštnosti nebo „idiotismy" originálu, jež padělatel nedokázal reprodukovat, a případně je nahrazoval vlastními.113 Jak jste jistě pochopili, Bertillonova metoda byla neuvěřitelně komplikovaná. O problémech s přeměřováním jsme se už zmínili. „Mluvící portrét" věci ještě zhoršoval. Jak v popisu odlišit nos hrbolatě zakřivený od nosu zakřiveně hrbolatého? Jak v klasifikaci postihnout jemné odstíny v případě zelenomodrých očí? Avšak Galton už ve své práci z r. 1888, později opravené a rozšířené, navrhl identifikační metodu mnohem jednodušší 112 Srov. Alphonse Bertillon. Identification anthropométrique. Instructions signalétiques. Nové vydání. Melun: Imprimerie administrativě, 1893, s. XLVIII: „... Avšak tam, kde se vynikající schopnosti ucha pro identifikaci jeví nejzřetelněji, to jest tehdy, když je třeba slavnostně prohlásit v právním řízení, že onu dávnou fotografii lze jednoznačně přisoudit onomu zde přítomnému jedinci [...] je nemožné najít dvě stejné uši a [...] totožnost jeho tvaruje nezbytnou a dostatečnou podmínkou pro potvrzení individuální totožnosti", kromě případů dvojčat. Srov. Týž. Album. Melun, 1893 (připojené k předchozí práci), tab. 60b. O Bertillonově obdivu k Sherlocku Holmesovi srov. Francis Lacassin. Mythologie du roman policier. Vol. I. Paris: Gallimard, 1974, s. 93 (který připomíná i citovaný úryvek o uších, viz výše, pozn. 8). 113 Srov. E. Locard. L'ceuvre ďAlphonse Bertillon, s. 27. Pro svoji grafologic-kou kompetenci byl Bertillon v době Dreyfusova případu dotázán na autenticitu proslulého bordereau. A jelikož se vyslovil jednoznačně pro Dreyfusovu vinu, jeho kariéru (jak polemicky tvrdí jeho životopisci) to poškodilo: srov. A. Lacassagne. Alphonse Bertillon, s. 4. 66 co do sběru dat i jejich klasifikace.114 Jak je známo, tato metoda se zakládala na otiscích prstů. Galton sám ovšem poctivě přiznával, že ho v teorii i praxi předešli jiní. S vědeckou analýzou otisků prstů začal už r. 1823 zakladatel histologie Purkyně v disertační práci O fysiologické zkoušce ústrojí zrakového a povrchu kožního.115 Rozlišil a popsal devět základních typů papilárních linií, zároveň však prohlásil, že neexistují dva jedinci s totožnými otisky. Možností praktického využití si nikdo nevšímal, na rozdíl od filozofických dopadů, jimiž se zabývá kapitola nazvaná O všeobecném poznání jednotlivého organismu.116 Poznání individua, říká Purkyně, je ústředním tématem v praktickém lékařství, počínaje diagnostikou. U odlišných jedinců se příznaky ukazují v odlišných podobách, a tudíž se musí léčit odlišnými způsoby. Proto někteří novodobí autoři, jež Purkyně nejmenuje, definovali praktické lékařství jako „umění individualisační (die Kunst des Individualisirens)".117 Avšak základy tohoto umění se nacházejí ve fyziologii jedince, v níž Purkyně, jenž v mládí studoval v Praze filozofii, nachází témata hlubší než myšlenky Leibnizovy. Jedinec má svou osobitost, již můžeme pozorovat i v jeho nepostřehnutelných, zcela nepatrných vlastnostech. Není možné ji vysvětlit ani náhodou, ani vnějšími vlivy. Je 114 Srov. Francis Galton. Finger Prints. London: Macmillan, 1892, se soupisem předchozích publikací. 115 Srov. Jan Evangelista Purkyně. Pojednání o Fysiologickém výzkumu čidla zrakového a soustavy kožní. Praha: Časopis lékařův českých, 1914. 116 Tamtéž, s. 16. 117 Tamtéž, s. 17. 67 třeba předpokládat existenci vnitřní normy nebo „typu", která udržuje proměnlivost jedinců v mezích každého druhu: poznání této „normy" (tvrdil jasnozřivě Purkyně) „by mohlo odkryti cestu k nejhlubšímu poznání povahy individuí".118 Omyl fyziognomiky spočíval v tom, že se zabývala proměnlivostí individuí ve světle předpojatých názorů a ukvapených konjektur. Proto dosud nebylo možné založit vědeckou, popisnou fyziognomiku. Purkyně ponechává studium linií na dlani „marné vědě" chiromantů a soustřeďuje svou pozornost na prvek daleko méně zjevný; v liniích vepsaných do bříšek prstů nacházel distinktivní znak individuality. Opusťme na chvíli Evropu a přejděme do Asie. Na rozdíl od evropských kolegů, a zcela nezávisle, se čínští a japonští jasnovidci rovněž zajímali o málo nápadné linie otištěné na pokožce ruky. Za zvyklostí doloženou v Číně a zejména v Bengálsku otisknout na dopisy a dokumenty prst ušpiněný od smůly nebo inkoustu119 je pravděpodobně řada úvah divinační povahy. Jestliže byl někdo zvyklý luštit záhadná písma v žilkách kamene či dřeva, ve stopách ptáků či v kresbě rýsující se na želvím krunýři,120 musel bez obtíží chápat linie otisknuté umazaným prstem na jakýkoli povrch jako písmo. Sir William Herschel, hlavní správce kraje Hooghly v Bengálsku, si v r. 1860 povšiml tohoto zvyku místního obyvatelstva, ocenil jeho užitečnost 118 Tamtéž, s. 18. 119 Srov. F. Galton. Finger Prints, s. 24nn. 120 Srov. Leon Vandermeersch. „De la tortue ä ľachillée". In: J.-P. Vernant (ed.). Divination et rationalité, s. 29nn.; Jacques Gernet. „Petits écarts et grands écarts". In: J.-P. Vernant (ed.). Divination et rationalité, s. 52nn. 68 a zamýšlel zavést ho pro lepší fungování britské správy. (Teoretické aspekty této otázky ho nezajímaly; o Purkyňově latinské disertaci, jež zůstávala půl století ležet bez povšimnutí, neměl nejmenší ponětí.) Ve skutečnosti, soudil zpětně Galton, byl po účinném nástroji k určování totožnosti velký hlad - v britských koloniích, a nejen v Indii: domorodci byli negramotní, hašteriví, prohnaní a prolhaní, v očích Evropana navíc všichni vypadali stejně. V r. 1880 Herschel oznámil v časopise Nature, že po sedmnácti letech zkoušek byly otisky prstů oficiálně zavedeny v kraji Hooghly, kde se s výbornými výsledky užívaly už tři roky.121 Imperiálni funkcionáři si osvojili indiciální znalosti Bengálců a obrátili je proti nim. Z Herschelova článku vyšel Galton, aby celou otázku systematicky přehodnotil a prohloubil. Jeho zkoumání umožnila souhra tří velmi odlišných momentů. Objev ryzího vědce, jakým byl Purkyně; konkrétní znalost, vycházející z každodenní praxe bengálskeho obyvatelstva; politická a správní prozíravost sira Williama Herschela, oddaného úředníka Jeho britské Výsosti. Galton vzdal čest prvnímu a třetímu. Vedle toho se pokusil rozlišit rasové zvláštnosti otisků prstů, ovšem bez úspěchu; přesto si předsevzal pokračovat ve výzkumu na několika indických kmenech v naději, že u nich vypátrá vlastnosti „bližší vlastnostem opic" (a more monkey-like pattern).122 121 Srov. F. Galton. Finger Prints, s. 27-28 (a srov. poděkování na s. 4). Na s. 26-27 se připomíná precedens, který nedospěl k praktickým výsledkům (případ fotografa ze San Francisca, jenž uvažoval o identifikaci členů čínské komunity prostřednictvím otisků prstů). 122 Tamtéž, s. 17-18. 69 Vedle toho, že Galton přispěl rozhodujícím dílem k analýze otisků prstů, postřehl také, jak už bylo řečeno, jejich praktické možnosti. Nová metoda byla velmi brzy zavedena v Anglii a odtud postupně v celém světě (jednou z posledních zemí, která se uvolila ji používat, byla Francie). Díky tomu každá lidská bytost - poznamenal pyšně Galton, když vztáhl na sebe chválu, již adresoval jeho konkurentovi Bertillonovi jeden z funkcionářů francouzského ministerstva vnitra - získala totožnost, individualitu, o niž bylo možné se bezpečně a trvale opřít.123 Takto se v očích britských správců donedávna splývající dav bengálskych „ksichtů" (abychom použili pohrdavý výraz Filaretův) zničehonic náhle proměňoval v řadu jednotlivců, z nichž každý byl nositelem specifického biologického rysu. K mimořádnému rozšíření pojmu individuality docházelo ve spolupráci se státem, jeho úředními a policejními orgány. I toho posledního obyvatele nejubožejší vesničky v Asii či v Evropě bylo nyní možné díky otiskům prstů rozeznat a kontrolovat. 4. Avšak totéž indiciální paradigma používané k vypracování stále jemnější a pronikavější kontroly společnosti se může proměnit v nástroj k rozptýlení mlhy ideologie, jež stále více zatemňuje komplexní společenskou strukturu, jakou je zralý kapitalismus. Jestliže jsou nároky na systematické poznání stále vrtkavější, nemusíme proto ještě opouštět myšlenku na celek. Naopak, existence hluboké spojitosti, jež vysvětluje povrchní jevy, se potvrzuje ve chvíli, kdy se ukáže, že přímé poznání 123 Tamtéž, s. 169. Pro následující postřeh srov. M. Foucault. Microfisica del potere, s. 158. 70 takové spojitosti není možné. Je-li realita neprůhledná, existují privilegované oblasti - příznaky, indicie -, které ji umožní dešifrovat. Tato myšlenka, jež představuje jádro indiciálního či sémio-tického paradigmatu, se prosadila v nej rozmanitějších sférách poznání, modelujíc do hloubky podobu věd o člověku. Drobné paleografické zvláštnosti posloužily jako stopy umožňující rekonstruovat kulturní výměny a proměny - s výslovným odkazem na Morelliho, čímž se splácel dluh, jejž na sebe vzal Mancini vůči Allaccimu skoro o tři staletí dříve. Zobrazení vlajícího oděvu florentských malířů 15. století, Rabelaisovy neologismy, uzdravování osob nemocných krticí působením králů Francie a Anglie je jen několik z mnoha příkladů způsobu, kde byly minimální indicie v jednotlivých případech přijaty jako vypovídající prvky obecnějších jevů: vidění světa jedné sociální vrstvy, jednoho spisovatele, nebo i celé jedné společnosti.124 124 Odkazujeme zde na „Geschichte der Paläographie" Ludwiga Traubeho. In: Paul Lehmann (ed.) Zur Paläographie und Handschriftenkunde. Vol. I. München, 1965 (faksimilní vydání z r. 1909), (na tuto pasáž upozornil Augusto Campana in: Paleografia oggi. Rapporti, problemi e prospettive di una „coraggiosa disciplina". Studi urbinati. 1967, XLI, nuova serie B. Studi in onore di Arturo Massolo. Vol. II, s. 1028); Aby Warburg. La rinascita del paganesimo antico. Firenze: La Nuova Italia, 1966 (první studie je z r. 1893); Leo Spitzer. Die Wortbildung als stilistisches Mittel exemplifiziert an Rabelais. Halle: M. Niemeyer, 1910; Marc Bloch. / re taumaturghi. Studi sul carattere sovrannaturale attribuito alla potenza dei re particolarmente in Francia e in lnghilterra. Torino: Einaudi, 1973 (původní vydání je z r. 1924). Jde o exemplifikaci, již by bylo možné rozšířit: srov. Giorgio Agamben. „Aby Warburg e la scienza senza nome". Settanta. 1975, červenec-září, s. 15 (kde jsou citováni Warburg a Spitzer; na s. 10 je zmíněn také Traube). Obor jako psychoanalýza vznikl, jak jsme viděli, v souvislosti s hypotézou, že zdánlivě zanedbatelné detaily mohou odhalit hloubkové jevy značného dosahu. Úpadek systematického myšlení doprovázel úspěch myšlení aforistického - od Nietzscheho po Adorna. Sám termín „aforisticky" říká mnohé. (Je to indicie, příznak, ukazatel: stále zůstáváme v paradigmatu.) Aforismy byl i titul slavného díla Hippokratova. V 17. století začaly vycházet sbírky Politických aforismů.125 Aforistická literatura je z definice pokusem vyslovit názory o člověku a společnosti na základě symptomů, indicií: o člověku a společnosti, kteří jsou nemocní, v krizi. A také „krize" je lékařský, Hippokratův termín.126 Je možné pohodlně dokázat, že největší román naší doby - Hledání ztraceného času - je vystavěn podle přísného indiciálního paradigmatu.127 5. Ale může být indiciální paradigma rigorózní? Kvantitativní a proti-antropocentrické zaměření přírodních věd od Galilea dále uvedlo vědy o člověku do nepříjemného dilematu: buď přijmout slabý vědecký statut, aby dospěly k relevantním 125 Vedle Campanellových Aforismi politici, původně vydaných v latinském překladu jako součást Realis philosophia (De politica in aphorismos digesta), srov. Girolamo Canini. Aforismi politici cavati dall'Historia ďltalia di M. Francesco Guicciardini. Venezia: Antonio Pinelli, 1625 (srov. Tommaso Bozza. Scrittori politici italiani dal 1550 al 1650. Roma: Storia e letteratura, 1949, s. 141-143, 151-152). Viz též heslo „aphorisme" v Littrého Dictionnaire. 126 Přestože původní význam termínu byl právnický. Pro stručnou historii termínu srov. Reinhart Koselleck. Critica illuminista e crisi della societa borghese. Bologna: il Mulino, 1972. s. 161-163. 127 K tomuto bodu se vrátím obšírněji v konečné verzi této práce. 72 výsledkům, nebo přijmout silný vědecký statut a dojít k výsledkům nepatrného významu. Pouze lingvistika se dokázala v průběhu 20. století vymanit z tohoto dilematu a díky tomu posloužila za vzor, víceméně dosažený, i pro další obory. Vkrádá se však pochybnost, že tento typ rigoróznosti je nejen nedosažitelný, ale také nežádoucí pro podoby vědění více vázané na každodenní zkušenost - nebo přesněji na všechny situace, v nichž je jedinečnost a nezaměnitelnost dat v očích zainteresovaných lidí rozhodující. Kdosi prohlásil, že zamilovanost je přecenění marginálních rozdílů existujících mezi dvěma ženami (nebo mezi dvěma muži). To však lze vztáhnout i na umělecká díla nebo na koně.128 V podobných situacích se zdá, že pružnou strohost (nechť je nám prominut oxymóron) indiciálního paradigmatu nelze eliminovat. Jde o formy vědění svou tendencí němé - v tom smyslu, že, jak už jsme řekli, jejich pravidla se nedají formálně uchopit ani vyjádřit. Nikdo se nenaučí řemeslo znalce či diagnostika tak, že pouze uvede do praxe už existující pravidla. U tohoto druhu poznání vstupují do hry (jak se obvykle říká) nepředvídatelné prvky: čich, jediný pohled, intuice. Až dosud jsme se úzkostlivě bránili tento choulostivý termín užívat. Ale pokud už ho použít chceme, jako synonymum 128 Srov. Stendhal. Ricordi di egotismo. Torino: Einaudi, 1977, s. 37: „Victor [jacquemont] se mi jeví jako výjimečný muž: jako znalec (promiňte mi toto slovo) dokáže vidět krásného koně v čtyřměsíčním hříběti, jež se dosud sotva drží na nohou" (srov. Henri Martineau (ed.). Souvenirs ďégo-tišme. Paris: Fernand Hazan, 1948, s. 51-52). Stendhal se omlouvá čtenáři za to, že použil slovo francouzského původu connoisseur ve významu, jehož nabylo v Anglii. Srov. postřeh H. Zernera („Giovanni Morelli et la science de 1'art", s. 215, pozn. 4), že dodnes ve francouzštině neexistuje ekvivalentní výraz ke connoisseurship. 73 T bleskové rekapitulace rozumových procesu, bude třeba odlišit intuici nízkou od intuice vysoké. Dávná arabská fyziognomika byla založena na pojmu firäsa: komplexním pojmu, jenž označoval obecně schopnost přecházet okamžitě od známého k neznámému, a to na základě indicií.129 Termínem pocházejícím ze sufijského slovníku se označovaly jak mystické intuice, tak formy pronikavosti a bystrosti, jaké se přisuzují synům krále Serendippa.130 V tomto druhém významu není firäsa nic jiného než orgán indiciálního vědění.131 Tato „nízká intuice" má kořeny ve smyslech (byť je obchází) - a jako taková nemá nic společného s nadsmyslovou intuicí různých iracionalismů 19. a 20. století. Je rozšířena po celém 129 Srov. velmi bohatou a pronikavou knihu Youssefa Mourada La physio-gnomonie arabe et la „Kitab Al-Firása" de Fakhr Al-Din Al-Rázi. Paris: Geuthner, 1939, s. 1-2. 130 Srov. podivuhodnou epizodu, jejímž protagonistou údajně byl Al-Shäfi'I (9. století křesťanské éry), tamtéž, s. 60-61, která vypadá, jako by byla vystřižena z povídky Borgesovy. Souvislost mezi firäsa a chrabrými činy synů krále Serendippa podrobně ukázal R. Méssac v Le „detective novel" et ľinfluence de la pensée scientifique. 131 Srov. Y. Mourad. La physiognomonie arabe et la „Kitab Al-Firása" de Fakhr Al-Din Al-Rázi, s. 29. Vypočítává následující klasifikaci různých druhů fyziognomiky, již obsahuje traktát Tashkópru Zádeha (r. 1560 křesťanské éry): 1) věda o mateřských znaménkách; 2) chiromantie; 3) skapulomantika; 4) divinace podle stop; 5) genealogická věda prostřednictvím zkoumání končetin a kůže; 6) umění orientace v poušti; 7) umění vyhledat prameny; 8) umění nalézt místa, kde se skrývají kovy; 9) umění předpovídat déšť; 10) předpověď podle minulých a přítomných událostí; 11) předpověď podle bezděčných pohybů těla. Na s. 15nn. Mourad navrhuje velmi sugestivní porovnání, jež bude třeba dále rozpracovat, mezi arabskou fyziognomikou a výzkumy psychologů Gestalt o vnímání individuality. světě, bez zeměpisných, historických, etnických, sexuálních nebo třídních hranic - a je tudíž velice vzdálená jakékoli formě vyššího poznání, privilegia malého počtu vyvolených. Je to dědictví Bengálců, jež připravil o jejich vlastní vědění sir William Herschel; dědictví lovců; mořeplavců; žen. Poutá k sobě pevně živočicha člověka s ostatními druhy živočichů. [Tyto stránky vyvolaly řadu příspěvků (mezi jinými jeden Itala Calvina na stránkách deníku la Repubblica 21. ledna 1980), jež by bylo neúnosné vyjmenovávat. Odkazuji pouze na Quaderni di storia. 1980, VI, č. 11, leden-červen, s. 3-18 (články A. Carandiniho a M. Vegettiho); tamtéž 1980, č. 12, červenec-prosinec, s. 3-54 (různé příspěvky, s odpovědí autora těchto stránek); Freibeuter, 1980, č. 5. Marisa Dalai mě upozornila, že pokud jde o Morelliho, měl jsem citovat pronikavý soud Julia von Schlossera „Die Wiener Schule der Kunstgeschichte". In: Mitteilungen des Oesterreichischen Instituts für Geschichtsforschung. Ergänzungs-Band XIII, č. 2, Innsbruck, 1934, s. 165nn.]